|
Nemůže být pochyb o tom, že předlohou románového
vrchního polního kuráta je skutečná osoba Ludvík Lacina. Jestli byl skutečně
takový opilec a nenažranec se už asi nedovíme, ale jak podrobně popisuje
Jomar Hønsi na svých stránkách, žádný
vzorňáček to, alespoň zamlada, rozhodně nebyl. Vedlo se proti němu několik
disciplinárních řízení za různé prohřešky. Dokumenty o těchto aférách jsou
uloženy ve vídeňském válečném archivu a Jomar ty nejdůležitější zpracoval.
Ludvík Lacina se narodil 25.7.1868 v
Nedakonicích v rodině učitele Ludvíka Laciny  . Absolvoval české gymnázium v Valašském
Meziříčí a teologické vzdělání získal v Olomouci a
Gorici. Složil
též státní zkoušku ze zpěvu, hry na klavír a varhany .
Byl odveden k armádě v roce 1888 jako
bohoslovec. Polním kurátem byl jmenován 1.11.1906 . Sloužil ve Vídní na polním superiorátu
do roku 1908, do roku 1910 jako duchovní správce
v Gorici, do roku 1912 v Mariboru a do roku 1914
v Krakově na tamním polním superiorátu. Po vypuknutí války sloužil v poli až
do července 1918 v rámci
7. jízdní divize a nakonec v polním špitále 1012, v ruském Polsku, v Haliči a 15
měsíců v Albanii . Celkem si v rakouské armádě odsloužil za
císaře pána bez dvou dnů 12 let . V roce 1915 byl dekorován stříbrným záslužným křížem
pro duchovní 2. třídy [Geistliches
Verdienstkreuz II. klasse] za vynikající a obětavou službu v poli. Všimněme si,
v té době byl stále polním kurátem, tedy nikoliv
vrchním polním kurátem, jak je uvedeno v Haškově románu.
Vrchním polním kurátem se stal až 1.1.1919, tedy až v době
jeho působení v Československé armádě. Hned po vzniku republiky požádal o
přijetí do Československé armády. Žádosti bylo vyhověno a působil dále jako
důchovní v záložní nemocnici v Hranicích na Moravě a od 1.12.1919 v záložní
nemocnici v Hradci Králové, od 7.3.1920 v Chomutově jako duchovní správa
posádky a od 26.6.1920 jako duchovní správce záložní nemocnice
č.2 v Pardubicích, kde působil až do 27.9.1921, kdy odešel do zálohy . Ludvík Lacina zemřel
15.7.1928 ve Valašském Meziříčí. Příčinu jeho úmrtí
budeme znát, až budou zpřítupněny matriky zemřelých pro Val. Meziříčí.
Zbývá objasnit záhadu, kde se Hašek mohl s
Lacinou setkat. Je velmi nepravděpodobné, že to bylo před válkou. Radko
Pytlík nabízí možnost setkání v redakci "Světa zvířat" ["Osudy a cesty
Josefa Švejka"; 2003], jinde ["Kniha o Švejkovi" 1983] konstatuje, že se
Hašek na svých předválečných toulkách kdesi s Lacinou potkal. Bohužel tato
konstatování nejsou ničím podložena. Stejně tak nelze doložit možné setkání
při odjezdu náhradního praporu z Českých Budějovic do výcvikového tábora v
Mostech nad Litavou. Položme si znovu otázku proč Hašek používá v románu
hodnost vrchního polního kuráta, když byl Lacina vrchním kurátem jmenován až
v roce 1919? Jak Hašek věděl, že Lacina sloužil u 7. jízdní divize?
Vysvětlení se možná nabízí v jediném průsečíku jejich válečné pouti:
Karanténa
| Vojenská nemocnice Pardubice
. Připomeňme si, že vrchní polní kurát Lacina tam sloužil již jako
příslušník Československé armády od června 1920 do záři 1921 a Jaroslav
Hašek zde byl se svou ženou Alexandrou Lvovou v karanténě po svém návratu do
vlasti ve druhé dekádě prosince roku 1920. Jedině zde mohl zjistit, že
Lacina je vrchním polním kurátem a že sloužil "zarakouska" u 7. jízdní
divize. |
|
Tak vešli na nádraží a šli k
určenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostřelecká
kapela, jejíž kapelník byl vážně popleten nečekanou manifestací,
spustila „Zachovej nám, Hospodine“. Naštěstí v pravé chvíli
objevil se v černém tvrdém klobouku
vrchní polní kurát páter Lacina od 7.
jízdecké divise a
počal dělat pořádek....
...Objevil se proto opět před
nádražím v pravý čas, aby strhl taktovku kapelníka ostrostřelců,
který už chtěl dirigovat „Zachovej nám, Hospodine“.
„Halt,“ řekl, „ještě ne, až dám znamení. Teď rút a já zas
přijdu.“ Odešel do nádraží a pustil se za eskortou, kterou
zastavil svým křikem: „Halt!
Kampak?“otázal se přísně desátníka, který nevěděl si rady v nové
situaci.
Místo něho odpověděl dobrácky Švejk: „Do Brucku nás vezou,
jestli chtějí, pane obrfeldkurát, můžou ject s námi.“
„A to taky pojedu,“ prohlásil
páter Lacina, a
otáčeje se po eskortě, dodal: „Kdo říká, že nemůžu ject?
Vorwärts! Marsch!„...
...Páter
Lacina, pohodlně
natažen na lavici, počal vykládat: „Ragout s hříbkami, pánové,
je tím lepší, čím je víc hříbků, ale hříbky se musí napřed
smažit na cibulce a pak teprve se přidá bobkový list a
cibule...“
„Cibuli už jste ráčil dát předem,“ ozval se jednoroční
dobrovolník, provázen zoufalým pohledem desátníka, který viděl v
páterovi Lacinovi
opilého sice, ale přece jen svého
představeného.
Situace desátníka byla opravdu zoufalá.
„Ano,“ podotkl Švejk, „pan obrfeldkurát má ouplnou pravdu. Čím
víc cibule, tím lepší. V Pakoměřicích bejval sládek a ten dával
i do piva cibuli, poněvadž prej cibule táhne žízeň. Cibule je
vůbec náramně prospěšná věc. Pečená cibule se dává i na
nežidy...“
Páter Lacina
zatím na lavici mluvil
polohlasně, jako ve snění: „Všechno záleží na koření, jaké
koření se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí přepepřit,
přepaprikovat...“
....Švejk přistoupil k
páteru Lacinovi,
obrátil ho ke stěně a znalecky řekl: „Ten bude chrnět až do
Brucku,“...
...Příjemné vypravování bylo
vtom přerušeno velkým hekáním na lavici, kde spal
vrchní polní kurát Lacina.
Páter se probouzel v celé své kráse a důstojnosti. Jeho
probouzení bylo provázeno těmitéž zjevy, jako ranní probuzení
mladého obra Gargantuy, jak to popisoval starý veselý Rabelais.
Vrchní polní kurát
prděl a krkal na lavici a hřmotně zíval na celé kolo. Konečně se
posadil a udiveně se tázal:
„Kruci laudon, kde to jsem?“
Desátník, vida probuzení vojenského pána, velice devotně
odpověděl:
„Poslušně hlásím, pane
obrfeldkurát, že se
ráčíte nalézat v arestantenvagonu.“
Záblesk údivu přelétl po tváři páterově. Seděl chvíli mlčky a
úsilovně přemýšlel. Marně. Mezi tím, co prožil přes noc a ráno,
a probuzením se ve vagoně, jehož okna byla opatřena mřížemi,
bylo moře nejasnosti.
Konečně se optal desátníka, stále ještě devotně před ním
stojícího: „A na čí rozkaz, já, jako...“
...Páter
Lacina hrabal se v
kapsách.
„Poslyšte,“ řekl desátníkovi, „nemám drobné, půjčte mně zlatku.
Tak, tady máte! Jak se jmenujete?
Švejk? Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku,
půjčte mně ještě zlatku.
|
