Heslo:

♣ Jiří Pichl

Výklad:

*18.2.1872 –† 20.12.1952, byl český a československý novinář, politik a senátor Národního shromáždění ČSR za Československou stranu národně socialistickou. V roce 1907 se podílel na vzniku listu České slovo, který byl tiskovým orgánem národních sociálů. Byl odpovědným redaktorem tohoto deníku a doživotním čestným syndikem českých novinářů. Působil rovněž jako starosta Královských Vinohrad. Kdo má zájem o podrobné seznámení s tímto politikem, doporučuji diplomovou práci Veroniky Kabátové z roku 2011 "ŠÉFREDAKTOR ČESKÉHO SLOVA JIŘÍ PICHL". V závěru jsou i fotografie, ze kterých jsem si "půjčil" tu černobílou (viz rámec níže).

Prvně fejeton zabil dr. Hrdina v Národní politice a teď ho dotlouká v Českém slovu, kde jsou jeho fejetony již v posledním tažení. A dr. Hrdina nechce již na svět přinést nového mrzáčka, proto přivléká pod čáru své fejetony z Národní politiky, čistě přepsané na čtvrtky. A vy čtete podruhé týž fejeton, a když řeknete šéfredaktorovi Českého slova Pichlovi: „Poslyš, tenhle fejeton už měl Hrdina v Politice,“ tu řekne Pichl: „Ale co na tom, kde by taky Hrdina nabral nové myšlenky.“

Když byla nyní již řeč o Českém slově a straně národně sociální, kde jsem pozoroval poměry, jaké v té straně panují, musím předvésti veřejnosti Jiřího Pichla, šéfredaktora Českého slova.

Tedy račte přistoupit blíž, právě začíná krmení.

Vůbec k hezkým dámám jsou v každé redakci velice přívětiví, mile to působí na redaktory, taková návštěva, takový redaktor zrovna poskakuje kolem, mne si ruce, obejde tu dámu, aby ji viděl celou, a usmívá se, tak jako voják, když mu předložíte talíř jelit ... Tak si vždy počíná kupříkladu šéfredaktor Českého slova Pichl; poskakuje, hopsá, jeho drobná postavička jen jen září, z úst mu plyne samé račte, jen račte, milostivá, jsem vskutku rád, mne velice těší, ovšem, zajisté, já se přičiním, já se vynasnažím, buďte ubezpečena, milostivá, ó prosím, prosím, budu neskonale šťasten, hned to dáme sázet, jsem velice rád, velice rád, bylo mně potěšením atd., - řítí se mu to z úst jako lavina, takže, kdyby takhle mluvil na nějaké schůzi lidu, už mohl být dávno poslancem, tam však koktá jako podřezaný - ovšem voliči nejsou krásnou dámou, přinášející příspěvky pro list - ale když ona milostivá je taková kulaťoučká, viď, Jiří Pichle, to ti svítí očička pod skřipcem jako kocourovi, to sebou vrtíš a házíš jako ryba v keseru!

A skutečně: kdybychom měli souditi dle zevnějšku, pokládali bychom bratra Pichla za nějakého miniaturního Babinského, Roszu Šandora či Rinalda Rinaldiniho. Jeho ponurá tvář s obrovskými vyježenými kníry a zarputilýma očkama za skly skřipce nevzbuzuje v člověku důvěry.

Ovšem, ty nervy! On to všechno dělal z nervózy. Jednou přišlo z Vídně na jeho adresu nějaké psaní. Šéfredaktor Pichl je omylem otevřel a ukázal dr. Hübschmannovi. Vím, že tenkrát Pichl řekl rozčileně: „Tohle nám musí opět Šviha vysvětlit.“ Pichl jistě ví, co tam stálo. Ostatně nač to zapírat, Národní listy dva, oni však již čtyři roky o tom věděli.