Dr. H.

*

Dr. Hrdina vystoupil tedy již v Šotku a Palečku na veřejnosti jako český spisovatel a humorista. A co vlastně provedl tento pán? Stalo se mu to, co se stává někdy i jiným spisovatelům, třebas i Vrchlickému. Najednou napíše takový spisovatel, kterému se lepí smůla na péro, něco, co má podivuhodnou podobnost s výtvory jiných, cizích, u nás málo známých spisovatelů. Ta celá věc je vlastně pro legraci, a když dr. Hrdina je spisovatel humoristický, není to nic divného, chce-li takovým způsobem rozesmát své čtenáře. Dr. Hrdina jest však muž, jehož osud takovými drobnými smůlami zrovna pronásleduje. Dr. H. napíše něco a najednou se objeví, že už to před ním napsal někdo jiný, a dokonce že to ten jiný napsal lepší. On si ale nezoufá. A to je právě ta jeho dobrá stránka. Němci mají víc autorů humoristických - Reclams Bibliothek stojí svazeček pár feniků a doma má Rankův slovník. Pak se ovšem velice snadno píší původní humoresky. A s těmito humoreskami dovede krásně Hrdina šetřit.

Jeho humoresky jsou pravými cennými papíry. Putují z jedné redakce do druhé. Otištěny v jednom listě objeví se za dva tři roky v druhém.

Dr. Hrdina zná své humoresky ocenit. Měl-li jednou otištěnu již nějakou svou humoresku, zamiluje se do ní, z tištěného přepíše ji opět na papír a pošle do redakce po nějakém muži z kanceláře.

V redakci však zpozorují, že tu práci již někde četli, napřed třebas v cizím listě a pak v Národní politice.

Oznámí se to dr. Hrdinovi a ten prohlásí, že nějaký darebák se za něho vydává a že chtěl asi vylákat tak na redakci honorář.

Tak děláte, že mu to věříte, a když vidíte jeho rukopis - podotýkáte, že ten zločinec musí být velice rafinovaný, když tak umí napodobit rukopis dr. Hrdiny.

V redakci denních listů pak dostanou jeho návštěvu.

Dr. Hrdina přinese totiž lokálku: Výstraha před podvodníkem. Po Praze i po venkově potuluje se člověk, který se vydává za dr. Hrdinu, známého a oblíbeného spisovatele, ačkoliv dr. Hrdina není.

Stejně jako s humoreskami, tak se to má s jeho fejetony.

Neruda u nás stvořil fejeton a dr. Hrdinovi se podařilo fejeton znetvořit a udělat z fejetonu strašlivou snůšku pitomostí, prošpikovanou výkřiky: „Tak Kiliánku, co děláš!“

Prvně fejeton zabil dr. Hrdina v Národní politice a teď ho dotlouká v Českém slovu, kde jsou jeho fejetony již v posledním tažení. A dr. Hrdina nechce již na svět přinést nového mrzáčka, proto přivléká pod čáru své fejetony z Národní politiky, čistě přepsané na čtvrtky. A vy čtete podruhé týž fejeton, a když řeknete šéfredaktorovi Českého slova Pichlovi: „Poslyš, tenhle fejeton už měl Hrdina v Politice,“ tu řekne Pichl: „Ale co na tom, kde by taky Hrdina nabral nové myšlenky.“

A on dovede tak krásně myšlenkami šetřit, že kdyby se někdo i za něho vydával, dělal by si jen a jen mimořádnou ostudu, takže jest to opravdu velká náhoda, že by někdo právě vybral si ze všech českých spisovatelů jen toho bezvýznamného Hrdinu.

Jak si to vlastně ten dobrý muž představuje? Myslí snad, že kdyby někdo na venkově řekl: „Já jsem spisovatel Hrdina,“ že hned bude celá obec vzhůru, že mu budou stavět slavobránu, učitel že k němu přivede nevinné dítky, čistě umyté, které ho ověnčí věnci uvitými drobnou ručkou.

Já bych skutečně rád věděl, jak si to dr. Hrdina představuje. Jaké výhody by to mělo pro toho nešťastníka.

Kdyby to udělal v Praze, tak by od něho utekli, poněvadž by se báli, aby je nepumpnul, neboť jeho vzor, skutečný dr. Hrdina, napíše humoresku jednu a chce hned na redakci zálohu 200 korun, půjčku, výpomoc, že nutně potřebuje, že si nemůže pomoct, ale že právě těch 200 korun mu udělá moc dobře.

Jak by se tedy vedlo tomu nešťastníkovi, který by v Praze prohlásil: Já jsem dr. Hrdina. Nežli by mohl říct první větu, už by slyšel: „Mne těší, ale lituji, není možno ...“

Digitalizováno