Heslo:

Ságner | Sagner hejtman

Výklad:

*13. 3. 1884 Zámrsk - † 22. 7. 1927 Praha Bohnice. 18.8.1905, po absolvování Kadetní školy v Praze, byl vyřazen k 91. pěšího pluku v Karlíně. 1.5.1908 - povýšen na poručíka, 1.5.1913 - povýšen na nadporučíka. Po mobilizaci ( 29.7.1914) bojoval na srbské frontě jako velitel roty, později velitel praporu. Koncem roku 1914 hospitalizován v pražské posádkové nemocnici, v únoru 1915 byl  velitelem roty u náhradního praporu 91. pluku v Č. Budějovicích, následuje Bruck, odkud odjíždí sám jako Einzelreisender 14. června 1915  na haličskou frontu. Stal se velitelem 3. praporu.  11.7. 1915 doráží 12. pochodový prapor do Лонi, Loni, Łonie.  Součástí 3. praporu byla i 11. polní rota, jejímž velitelem byl Rudolf Lukas a pod jeho velením Jaroslav Hašek. 1.9.1915 byl povýšen na hejtmana.  Říjen 1915 opět hospitalizován a až v létě 1916 se hlásí dobrovolně na frontu. Lehce  raněn střepinou na noze, březen 1917 Bruck, kde vykonával kancelářskou službu, duben 1918 převelen a odchází na frontu, nakažen malárií.

Po válce sloužil dál v československé armádě. Při ověřování Sagnerova postoje k tzv. "češství" se všichni dotázaní důstojníci shodli, že hájil rovnoprávnost českých vojáků s německými a rakouskými, vyzdvihli jeho čestné chování a smysl pro spravedlnost k řadovým vojákům. Proto byl  11.11.1918  zvolen velitelem českobudějovického pěšího pluku č. 1. Pod jeho velením pluk rázně zakročil začátkem prosince 1918 proti separatistickým snahám německého obyvatelstva v jihočeském pohraničí. Byl sveden boj o Kaplici a rychle obsazen Krumlov, Volary, Vyšší Brod, Vimperk, Horní Planá a další místa. Stejně kladně hodnotí Sagnerovo chování ve vojenském prostředí i Bohumil Vlček, Haškův spolubojovník, který to popsal ve své kratičké studii, románové " Vojenské figury" .

Rok 1919 se ozvala opět nemoc, poté  vykonával funkci zást. velitele 18. pěšího pluku, pobočníka vojenského inspektora v Hr. Králové a nakonec sloužil na osobním odboru Zemského vojenského velitelství v Brně. 1.10.1920 byl přeložen ze zdravotních důvodů do výslužby. Zřejmě se u něj rozvinula mozková malárie, protože u něj byla diagnostikována "úbyť mozku". Zemřel v ústavu pro choromyslné v Bohnicích. Pohřben je v Kolíně, kde má dodnes udržovaný hrob. Je zde pohřben i jeho otec, který syna přežil o jeden rok.

 Poprvé se hejtman Sagner objevuje v Haškově novele "Dobrý voják Švejk v zajetí". Zdůrazňuji to krátké a, neboť jméno Sagner je ve všech dokumentech jeho osobního spisu založených ve VHA. Románové jméno Ságner, s dlouhým á se ještě nachází na jeho náhrobku v Kolíně a citované Vlčkově studii " Vojenské figury".

Ještě krátce k pobytu rodiny Sagnerových v Praze. Otec Jan Sagner *1852 byl v té době drážní inspektor a do Prahy se, zřejmě ze služebních důvodů, přestěhoval se svou rodinou v srpnu 1890. První známá adresa byla Praha Karlín č.p.335. Manželka Jana Sagnera se jmenovala Josefa *1851, rozená Macháčková, pocházela z měšťanské rodiny v Českém Brodě. Celkem měli pět potomků: Magdalena *1879, Marie 1880, Čeněk *1884, Růžena *1886 a Jan *1891. O Janovi se píše v policejních přihláškách v roce 1910, že byl posl. [posluchačem?] vojenské školy. Osud ostatních Čeňkových sourozenců je zatím neznámý. Poslední adresa, tehdy poručíka Sagnera, k 29.1.1913 byla Bílkova 854, Praha I. Po válce, ještě před jeho hospitalizací v Bohnicich žil v Holešovicích Rohanská ulice č.p.1046 [dnes Komunardů, dům stojí dodnes] a nakonec v Poděbradově ulici č.p.885 v Libni [dnes Novákových, dům stojí dodnes].

Hejtman Sagner jim sdělil, že čeká na další rozkazy, poněvadž trať je dál přerušena a nemůže se jet, poněvadž Rusové v noci dostali se za řeku a tísní nyní na levém křídle. Je mnoho zajatých a zabitých. Dauerling se nezdržel, a jako by mu šlápli na kuří oko, vykřikl: "Jesusmarijá!"

Jednoroční dobrovolník zívl: „Musíme se vyspat na regimentsraport. Chtěl jsem ]vám jenom částečně říct, jak to asi u regimentu vypadá. Plukovník Schröder nemá rád majora Wenzla. Je to vůbec divný pavouk. Hejtman Ságner, který má na starosti školu jednoročních dobrovolníků, vidí v Schröderovi pravý typ vojáka, ačkoliv plukovník Schröder nebojí se ničeho tak jako toho, kdyby měl jít do pole. Ságner je chlap všemi mastmi mazaný a stejně jako Schröder nemá rád reservní důstojníky. Říká o nich, že jsou to civilní smradi. Na jednoročáky dívá se jako na divoká zvířata, ze kterých je třeba udělat vojenské stroje, přišít jim hvězdičky a poslat na frontu, aby je vybili místo ušlechtilých aktivních důstojníků, které třeba zachovat na plemeno.

Hejtman Ságner odebral se ihned na velitelství nádraží. Uvítal ho malý tlustý důstojník s přátelským úsměvem.

„Zum Befehl, Herr Obrlajtnant!“ Švejk odcházel k svému vagonu, zatímco před ešalonem batalionu, tam, kde ve vagoně byly zavřeny telefonní přístroje a dráty, odehrávala se tato scéna: Stál tam post, poněvadž všechno z nařízení hejtmana Ságnera muselo být feldmäßig.

Tato velice zajímavá strategická otázka byla strašně jednoduchým způsobem rozluštěna, když šel hejtman Ságner v Sanoku hlásit do štábu brigády o přibytí maršbatalionu.
Ordonančním důstojníkem byl adjutant brigády hejtman Tayrle.
„Já se velice divím,“ řekl hejtman Tayrle, „že vy jste nedostali určité zprávy. Maršruta je jistá. O linii vašeho pochodu měli jste nám oznámit přirozeně předem. Podle disposic hlavního štábu přijeli jste o dva dny dříve.“
Hejtman Ságner se trochu zarděl, ale nenapadlo mu opakovat všechny ty šifrované telegramy, které dostával po celé cestě.
„Já se vám divím,“ řekl adjutant Tayrle...
„Myslím,“ odpověděl hejtman Ságner, „že si všichni důstojníci tykáme.“

Ve stanici Zóltance bylo shromáždění celého batalionu hejtmana Ságnera až na nachhut ze 14. kumpanie, který se někde ztratil, když obcházeli Lvov.

  Na první fotce s rukama v kapsách