Tunel

50°05'15.9"N 14°25'26.1"E

S noční kavárnou "Tunel" se nejlépe seznámíte v publikaci "Zapovězené lokály a jiné obrázky" sepsané E. E. Kischem v roce 1914. Tunel patřil mezi zábavné podniky, kam byl vojákům pražské posádky zakázaný vstup. V románu se jedná ještě o tančírnu "Apollo" a hospoda "U Kocanů". Tady je Kischův zážitek z návštěvy té kavárny: Je úžasné, že noční kavárna »V tunelu« (Štupartská ulice č. 642, Týnský dvůr) je teprve od 22. dubna 1913 zakázána. Rádi vcházíme, neboť víme dávno, že tento tunel je alespoň zrovna tak zajímavý jako »Tunel« Kellermannův. Z Týnského dvora přicházíme nejdříve chodbou do předsíně, tak zvané »všivárny«, kde sedí několik veteránek. Potom přicházíme do vlastního »tunelu«, dlouhé, klenuté místnosti. Ještě před nedávném zde bývala solidní restaurace a pamatujeme se, že jako mladí studenti jsme zde dojatě oslavovali »patriotické slavnosti«. Ó stará slávo studentská, kam jsi zmizela! Nic zde nepřipomíná oněch dob. V právo ode dveří je sešlé harmonium, na něm pivní sklenice. Dole skoro na příční stěně je výčepní stůl, u něhož hostinský a proslulý obr-číšník Jarda (zde bojí se jeho medvědí síly víc nežli býkovce, který má zastrčený v kalhotech) přijímají pivo, kávu a skleničky kořalky. Krabice se známkami na nápoje z pestrého skla je na pažení, cínové tácky na pivní sklenice jsou věžovitě navršeny, prázdné sklenice jsou v regálu, který visí stranou. Nějaká kresba uhlem, jaké zhotovují potulní rychlokresliči v špelunkách, visí na stěně. Představuje tři bezvýrazné mladické tváře. Pod jednou je napsáno: »To jsem já. Véna.« Přes celý výkres je nápis: »Pozdrav z Vídně.« A ještě jedna ozdoba stěny je tu: Kalendář nějaké továrny na stiskaci knoflíky z dávno minulého roku, lístky s daty chybí. U dveří sedí nebo stojí děvčata bez klobouku kolem stolů. Mají modré, zelené nebo fialové stužky ve vlasech a kouří kousky dramek. Naslouchají jedné holce, jež vypravuje, co prožila na policii...

...A teď hosté! U všech stolů hrají se karty. Jsou tu bledí hoši, vlasy na čele skoro přes oči sčesané, staří muži s řídkými vlasy, mdlými zraky nad tlustými váčky, zaschlými ranami a hustými, štětinovitými vousy. Mezi hráči je ustavičná hádka od stolu k stolu. »Ty vole, ty mě budeš natahovat? Mně chceš strčit figuru a máš tam v ruce čtyřku!«...

...Mezi dvěma »plotnami« dochází k rvačce. Napadení jsou dialekticky neobratnější. Nevědí, jak by pořádně odpověděli a obmezují se na to, že baví se spolu, jakoby si výsměchu ani nevšímali.

Ale náhle reaguje jeden z nich na zvolání posunkem: potahuje límec od košile od krku. To je považováno za smrtelnou urážku. V okamžiku vyskočil jakýsi zavalitý mládec od protějšího stolu a praštil urážeče zaťatou pěstí přes oko, kde naskočila modrá boule. Rvačka, rány pěstí, kopance, rdousení, stul s lahvemi, tácky a sklenicemi letí s třeskotem na zem, sklenice zvednou se k útokům, řemeny odepnou se jako zbraň od těla. Hostinský, obr Jarda a druhý číšník přispěchají, vytrhnou býkovce z kalhot, prudkými ranami a pevnými hmaty odtrhávají od sebe strany, které se do sebe zakously. Bojující usedají bledí a supící k svým stolům za posměšných výkřiku, jimiž se každá strana chlubí svým vítězstvím, vznikají stále přestávky — bitva dohasíná. U ostatních stolu hrály se dále karty se zvýšenou lhostejností...

 Vchod do "Tunelu" v domě č.p.642, který se nazývá "U Černého medvěda",  byl jednak z Týnského dvora a jednak ze Štupartské ulice, kde měl druhé průčelí a kde byl rovněž vchod. Pro ty dva vchody a dlouhému, klenutému lokálu, získala tato kavárna svůj název. Dnes je zde stále restaurační zařízení, ale vchod do té dlouhé místnosti je jen z Týnského dvora.

„Zajisté,“ potvrdil Švejk, „vám zde nikdo neřek ani slůvka , který byste si mohl nějak křivě vykládat. Vono to vždycky špatně vypadá, když se někdo cítí uraženej. Jednou jsem seděl v noční kavárně v ,Tunelu’ a bavili jsme se vo orangutanech. Seděl tam s námi jeden mariňák a ten vyprávěl, že orangutana často nerozeznají od nějakýho vousatýho vobčana, že takovej orangutan má bradu porostlou chlupy jako... Jako,’ povídá, ,řekněme třebas tamhleten pán u vedlejšího stolu.’ Vohlédli jsme se všichni, a ten pán s tou bradou šel k mariňákovi a dal mu facku a mariňák mu rozbil hlavu flaškou od piva a ten bradatej pán se svalil a zůstal ležet bez sebe a s mariňákem jsme se rozloučili, poněvadž hned vodešel, když viděl, že ho přizabil. Potom jsme vzkřísili toho pána, a to jsme rozhodně neměli dělat, poněvadž hned po svým vzkříšení na nás všechny, kteří jsme přece s tím neměli prachnic co dělat, zavolal patrolu, která nás vodvedla na komisařství. Tam von pořád ved svou, že jsme ho považovali za orangutana, že jsme vo ničem jiným nemluvili než vo něm. A on pořád svou. My, že ne, že není žádnej orangutan. A von, že je, že to slyšel. Prosil jsem pana komisaře, aby mu to vysvětlil. A ten mu to zcela dobrácky vysvětloval, ale ani pak si nedal říct a řekl panu komisařovi, že tomu on nerozumí, že je s námi spolčenej. Tak ho pan komisař dal zavřít, aby vystřízlivěl, a my jsme se zas chtěli vrátit do ,Tunelu’, ale už jsme nemohli, poněvadž nás taky posadili za katr...."

Pohled na dům "U Černého medvěda" s kavárnou "Tunel" v pohledu z Týnského dvora, na obrázku kolem roku 1911. Nade dveřmi se skví název "Tunel". Druhý snímek, to je současnost.

Toto je pohled do Štupartské ulice od Týnského chrámu, Týnské uličky, na dům č.p. 642 někdy kolem roku 1911. Pod nadpisem Kavárna lze jasně číst "Tunel"

Srovnej s dnešním stavem. Dům v průčelí je zbourán a Štupartská pokračuje dále až k ulici Templové. Na fasádě je patrná původní štukatérská ozdoba - jakési mezikruží mezi okny v přízemí. Shodné jsou i původní okenní římsy na sousedním domě. Dneska už bychom se do "Tunelu" odsud nedostali. Dveře zazdili.