Heslo:

Vídeň

Souřadnice:

48°11'06.1"N 16°22'41.2"E

Výklad:

Vídeň je v románu i dalších povídkách citována mnohokrát, víceméně jako sídlo monarchy a většiny státních institucí. Proto zde uvádím jen první výskyt, velice známý a vždycky si na něj vzpomenu, když si dávám černé pivo. Dalším důležitým momentem, který zde uvádím je, když se Hašek, potažmo Švejk, octnou dne 1.6.1915 večer na vídeňském nádraží Kaiser Franz Josef Bahnhoff cestou do výcvikového tábora v Mostu nad Litavou. V románu se to nedočtete, ale svědectví o tom podává Haškův spolubojovník Josef Novotný ve svých vzpomínkách*) : Odpoledne sjížděli jsme zvolna k Dunaji a Vídni a pozorovali u Dolan (Tulln) podél trati zřízená opevnění, zbudovaná během uplynulého půl roku pro případ obležení Vídně od Rusů. Ve Vídni jsme večeřeli při západu slunce na nádraží Františka Josefa a pak již za tmy posunovali s námi dlouho do noci po vídeňských nádražích. Při tom jsem kolem půlnoci usnul a vzbudil se až na uherské půdě v Brucku - Királyhidě.

I-01
Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou: „Ve Vídni dneska taky mají smutek.“
II-03

Blížili se k Vídni. Ti, kteří nespali, pozorovali z okna drátěné překážky a opevnění u Vídně, což vyvolalo patrně v celém vlaku pocit jisté stísněnosti.....
„Všechno je v pořádku,“ řekl Švejk, dívaje se na zákopy, „všechno je v ouplným pořádku, jenomže si tady
Vídeňáci na vejletech mohou roztrhnout kalhoty. Tady musí bejt člověk vopatrnej..."

...Uvítání ve Vídni sestávalo ze tří členkyň spolku Rakouského červeného kříže a ze dvou členkyň nějakého válečného spolku vídeňských paní a dívek, jednoho oficielního zástupce vídeňského magistrátu a vojenského zástupce.
Na všech těch tvářích bylo vidět únavu. Vlaky s vojskem jezdily dnem i nocí, sanitní vozy projížděly sraněnými každou hodinu, na nádražích přehazovali s koleje na druhou kolej každou chvíli vozy se zajatci a při všem tom museli být členové těch všech různých korporací a spolků. Šlo to ze dne na den a původní nadšení měnilo se v zívání. Střídali se v té službě a každý z nich, který se objevil na některém
vídeňském nádraží, měl týž unavený výraz jako ti, kteří očekávali dnes vlak s budějovickým plukem.
Z dobytčích vagonů vykukovali vojáci s výrazem beznadějnosti, jako u těch, kteří jdou na šibenici.
K nim přistupovaly dámy a rozdávaly jim perník s cukrovými nápisy „Sieg und Rache“, „Gott strafe England“, „Der Österreicher hat ein Vaterland. Er liebt’s und hat auch Ursach für’s Vaterland zu kämpfen.“

Bylo vidět, jak horáci od Kašperských Hor cpou se perníkem, přičemž je neopouštěl výraz beznadějnosti.
Potom byl rozkaz jít si pro mináž po rotách k polním kuchyním, které stály za nádražím.

 

 

 

  

 
   

Cesta 91. pěšího pluku z Č. Budějovic přes Vídeň do Mostu nad Litavou na mapě z roku 1910

 
*) Z mých válečných pamětí; Josef Novotný (rodák z Kolnýho u Lišova); editor Jan Ciglbauer;  Nová tiskárna Pelhřimov; 2020