Heslo:

Vodička sapér

Výklad:

Velmi pravděpodobně známe předobraz sapéra Vodičky, a to díky pořadu, který odvysílal Český rozhlas dne 2. 8. 2017 ¹ . Z tohoto pořadu jsou zde použity i některé fotografie a části textu, jako citace. Další zdroj informací soustředil ve své knize †Ivo Pejčoch². I z této knihy jsou použity citace. Oba zdroje vycházejí z vyprávění vnuků Josefa Vodičky a korespondence s vnučkou Jarmilou Zapletalovou.

Josef Vodička pocházející z obce Čertoryje u Olomouce je zřejmě ten, který inspiroval Haška k vytvoření románové postavy, drsňáka a sapéra Vodičky. A zde je problém. V reportáži ČR¹ je uvedeno datum narození *1876, Ivo Pejčoch, který prostudoval vojenské materiály uvádí datum *10.3.1878. Toto datum je i na jeho hrobě . Jak se dozvíme dále, byl legionářem, proto nebylo obtížné dohledat v databázi VHA jeho základní osobní údaje . A zde jsou uvedeny dva datumy narození 10.3.1877 a 9.3.1878. Bohužel matrika narozených je dostupná veřejnosti v ZA Opava jen do roku 1872, bylo tedy nutné požádat o pomoc Úřad městyse Dub nad Moravou, kde jsou novější matriky uloženy. A jen jsem na matriku napsal, obratem mi paní matrikářka poslala snímek záznamu o narození. Je potvrzeno, že se narodil skutečně *10.3.1878 v Čertoryji . V zápisu je také uvedeno, že vystoupil v roce 1913 z církve římskokatolické. Stejně tak, jako Jaroslav Hašek. Ten sice z církve vystoupil dříve, v roce 1907, ale opět do církve vstoupil v roce 1910, zcela jistě ne z přesvědčení, ale aby vyhověl Mayerovým, rodičům jeho budoucí ženy Jarmily.

Podařilo se v digitalizované matrice sign. DV11 uložené v Zemském archivu v Opavě (Tom II. 1841 - 1872) objevit záznamy některých Josefových sourozenců: *4.4.1863 Alois, † v říjnu t.r.??; Jan * 2.7.1864, †1864; *3.1.1866 Kašpar; *14.11.1867 František, †29.5.1914; 14.11.1869 Kristian; *16.11.1871 Antonín.

Josef Vodička se vyučil ve Vídni bednářem a po vyučení jezdil po monarchii a opravoval pivovarské sudy. Proč vojenskou službu vykonal u 16. zeměbraneckého pěšího pluku v Krakově  je zatím záhadou, stejně tak i velitelství  domobrany č.32 v Novém Sadu [Nowy Sącz, Neu Sandez],  kam byl příslušný po skončení presenční služby.

Ještě před válkou se oženil s Annou, rozenou Sokolovou (*30.8.1879 - 8.3.1959) ze Sloupniček u Litomyšle. V roce 1911 se jim narodil syn Břetislav (†1.1.1955) a o rok později dcera Jitka.

Po vypuknutí 1. světové války byl nasazen do bojů na ruské frontě, kde již 20.8.1914 u obce Opatów padl do ruského zajetí. Skončil, stejně jako Hašek, v zajateckém táboře Tockoje [Тоцкое]. Je nejvýše pravděpodobné, že se až zde, Hašek a Vodička, seznámili. Oba byli dne 29.6.1916 zařazeni do legií, oba spolu sloužili v 1. střeleckém pluku Mistra Jana Husi. Zatímco Hašek později působil v redakci Čechoslovana v Kyjevě, Vodička byl převelen k 3. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Zde se seznámil s tehdejším četařem Ludvíkem Svobodou. Podle svědectví Vodičkových potomků toto přátelství přetrvalo až do smrti a Vodička prý za Svobodou, tehdy již armádním generálem, do Prahy často jezdil. Vodička prožil celou náročnou anabázi československých legií na transsibiřské magistrále. Po lodním transportu přistál se svými druhy v Terstu a odtud se dostal vlakem na Moravu. Zproštěn legionářské služby byl 29.1.1921. Po demobilizci se Vodičkovi přestěhovali do Podkarpatské Rusi, kde, jako bývalý legionář, získal pozemek. Po vzniku protektorátu se museli nuceně stěhovat zpět do Čech, kde se po neustálem stěhování nakonec usídlili v Újezdě u Uničova. Zde také zemřel dne †27.4.1961 a je tu i pochován na místním hřbitově. Na jeho přání v legionářské uniformě.

Jomar Hønsi objevil v Obraně lidu reportáž, která nám poskytuje obrázek, jaký asi Vodička byl a přibližuje skutečné setkání Josefa Vodičky s Haškem.

To, že byl Vodička sapérem u "štajeráků", že bydlel před léty v Praze na Bojišti, je  už zřejmě předmětem autorovy literární licence.

Vodičkovo jméno se vyskytuje ve druhém dílu, 3. kapitole celkem 39krát a 4. kapitole 40krát. Proto jsou zde uvedeny jen výskyty úvodní, se slavnou Švejkovo větou „Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“ , kterou lze aplikovat na všechny národy světa. Ze čtvrté kapitoly zde naleznete ještě slavnější, dojemné loučení těch dobrých vojáků. 

Nadporučík zabalil se opět do deky, ze které ho Švejk vytáhl, a spal dál, zatímco Švejk putoval dál do Királyhidy. Najít Sopronyi utczu čís. 16 nebylo by bývalo tak těžké, kdyby ho náhodou nebyl potkal starý sapér Vodička, který byl přidělen k „štajerákům“, jejichž kasárna byla dole v lágru. Vodička bydlíval před léty v Praze na Bojišti, a proto při takovém setkání nezbylo nic jiného, než že oba zašli do hospody „U černého beránka“ v Brucku, kde byla známá číšnice Růženka, Češka, které byli všichni čeští jednoročáci, kteří kdy byli v lágru, nějaký obnos dlužni....

...Poslední dobou sapér Vodička, starý partyka, dělal jí kavalíra a měl v seznamu všechny maršky, které odjížděly z tábora, a chodil v pravý čas Čechy jednoročáky upomínat, aby se neztratili bez zaplacení útraty ve válečné vřavě....

„...Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota,“ zakončil starý sapér Vodička, načež Švejk poznamenal: „Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“

Když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk: „Až bude po tý vojně, tak mě přijď navštívit. Najdeš mě každej večer od šesti hodin ,U kalicha’ na Bojišti.“

„To se ví, že tam přijdu,“ odpověděl Vodička, „bude tam nějaká sranda?“

„Každej den se tam něco strhne,“ sliboval Švejk, „a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme.“

Rozešli se, a když byli od sebe již hodně kroků, volal starý sapér Vodička za Švejkem: „Tak se ale jistě postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu.“

Načež Švejk volal nazpět: „Přijď ale určitě, až bude konec týhle válce.“

Josef Vodička (sedící) s rodinou