Idyla z vinárny

Tito čtyři mužové neznali žádného strachu nebo kolísání, když se každodenně sešli dopoledne ve vinárně a mluvili o bolševicích.

Mluvili o nich každodenně, vkládajíce do bezohledného posuzování bolševiků celou svou duši v přítomnosti i minulosti. Byli živým archivem denního tisku, velkolepým fonografem se stále nabroušenou jehlou a prasklou deskou, která se drnčivé, chraplavé, ale jisté točila.

Byli to: Obchodník s kávou. Továrník skleněných příborů. Stavitel. Vrchní inspektor pojišťovny.

Každý z nich měl svůj obor. Obchodník s kávou mluvil o popravách, továrník skleněných příborů o umučené buržoasii a o carské rodině, stavitel o hospodářském rozkladu a o pronásledování stavitelů, o komisařích a o hladu, vrchní inspektor pojišťovny o divokých manželstvech, vzpourách, o likvidaci pojišťování na život.

Za jejich stolem, kde byl nadpis „Zadáno“, bylo denně utraceno tisíce lidí, hořela města. Zde čtvrtili děti buržoasie a Číňané prováděli tisíce ukrutností. Zde obřezali všechny bolševiky a komisaře, dali vymřít hlady celému Rusku, za jejich stolem věšeli a stříleli ruskou inteligenci, zde vítězila denně vzpoura proti Sovětům a utíkali lidoví komisaři ze ztracené pro ně Moskvy i Petrohradu do ciziny s ukradeným zlatem.

Za tímto stolem odehrávaly se nejstrašnější tragédie a posílaly bedny ruského zlata do ciziny na propagandu. V tomto ohledu jejich štědrost neznala mezí a hraničila s marnotratností.

S každou čtvrtkou, kterou vypili, stávaly se poměry v sovětském Rusku příšernější. Ani Národní listy, Averčenko, Stanislav Nikolau, Právo lidu, ani Pražský večerník nemohli si vymyslit takové hostiny lidožroutů. A když se rozcházeli, stiskli si ruce v obdivu a uznání svých schopností, jako kdyby chtěli říci: „Tedy zítra nanovo. Bez milosti. Přes noc se jisté v tom Rusku něco stalo.“

A funíce odcházeli na oběd.

Po celou dobu, co tam chodili, jejich obětí se stal jedině nějaký mladý statistik, který si v zápisníku dělal záznamy o počtu osob, popravených bolševiky, na základě zpráv obchodníka s kávou.

Právě před svými jmeninami udělal součet a shledal, že bolševici popravili třikrát tolik obyvatelstva, než je na celé zeměkouli, z čehož se pomátl, nemoha si vysvětlit svou existenci na liduprázdné zeměkouli.

Když opět byli všichni čtyři pohromadě, řekl obchodník s kávou: „Ti bolševici to zas pěkně provedli v tom Rusku. Utloukli holemi v Charkově tři vnuky a jednu vnučku Boženy Němcové. Na tom neměli dost, uřezali jim hlavy a poslali je v bedně Leninovi, který jim vlastnoručně vypíchal oči. Četl jsem to dnes ve Večeru.“

Rozpředla se velice zajímavá rozmluva, během které stavitel sdělil, že ruští bolševici mají vůbec spadeno na potomky a příbuzné českých spisovatelů a básníků. Tak pověsili nedávno v Novočerkassku bratra našeho Heyduka a rozčtvrtili v Moskvě prastrýce Beneše Třebízského a utopili mladšího bratra Arbesova. Sestru Elišky Krásnohorské strčili na kůl v Tambové. Synovce Svatopluka Čecha upálili v Tule. Neteř Vrchlického zardousili v Nižním Novgorodu a Pelantova bratra zastřelili na aeroplánu. Macharova švagra uvázali na koleje a pustili přes něj rychlík a když ještě žil, tak nákladní vlak.

Továrník skleněných příborů doplnil to líčením, jak bolševici v Rusku nakládají se svými vlastními spisovateli a žurnalisty. S Gorkého stáhli za živa kůži a potom hodili ho do jámy s hašeným vápnem. Averčenko byl svlečen donaha při 45 stupních mrazu a poléván vodou tak dlouho, až se proměnil v obrovský ledový krápník. Teffi škvařili na oleji z konopí a nakonec ji marinovali v octě. Borise Sokolova nabili v Kremlu do „Car-pušky“ a vystřelili na Chodynku. Když tohle provádějí s vlastními lidmi, když uškvařili vdovu po Tolstém a do Merežkovského pustili elektrický proud o 2,000.000 voltech, až se z toho zbláznil, není divu, co provedli v Charkově s třemi vnuky a vnučkou Boženy Němcové...

Starý pán, sedící u vedlejšího stolu, vstal a přistoupil ke stolu čtyř znalců ruských poměrů. „Pánové,“ řekl třesoucím se hlasem, „pánové - to je omyl. Já jsem - sám vnuk - Boženy Němcové - my jsme se - vrátili - právě - včera - z Ruska - my jsme všichni - na - na živu - nám, prosím - nic - nic ne udělali. Dovolte, abych si - přisedl, já jsem...“

„Na tom nám nezáleží, kdo jste,“ řekl svým basem vrchní inspektor pojišťovny. „Zde je zadáno pro známé naše pány a ne pro toho, kdo se těch bolševiků zastává. Jestli je chcete hájit, tak jste měl zůstat v Rusku a dělat ty zhovadilosti s nimi dál. U nás v českém národě půdu nenajdete.“

Když bolševiky umučený vnuk Boženy Němcové odešel, řekl vážně obchodník s kávou: „Je to nějakej starej partyka. Za peníze z Moskvy bude nám tady dělat propagandu.“ Stavitel poznamenal, že takoví lumpové umlčují v sobě všechnu morálku.

A opět jako včera a předevčírem u stolu čtyř bylo utraceno tisíce lidí a hořela města.

A předseda té hostiny kanibalů, obchodník s kávou, mlátil po každé větě pěstí do stolu a prohlašoval: „Já tam tak být, hergothiml, já bych to těm bolševikům ukázal. Ani by nepípli...“

Den před vynesením rozsudku proti Kladenským shrnul ještě jednou obchodník s kávou svá obvinění a rozhovořil se:

„Tak už tedy zítra dostanou provaz. Co říkáte pane vinárníku? Křen mně nedávejte k těm debrecínským. Já radši hořčici... Víte, já jsem mluvil s mnoha lidmi a každej jim ten provaz přeje. Co říkáte, houstičku nebo chleba? Kdybyste měli slaný rohlík. Že není? Tak tedy houstičku. Včera večer sem seděl v budějovické pivnici a tam vám nebyl ani jediný člověk, který by byl o tom pochyboval, že ten provaz dostanou!“

„Já mám strach,“ řekl stavitel, „aby jim ten provaz neproměnili na doživotní žalář.“

„Co vás to napadá, pane staviteli, kdo vám tohle řekl,“ rozčílil se továrník skleněných příborů, „zde o žádné milosti nemůže být ani řeči. Budou viset jedna radost.“

„A já tam být a mít rozhodující slovo,“ ozval se vrchní inspektor pojišťovny, „já bych trval na tom, aby rozsudek byl proveden do 24 hodin.“

„To zase nejde,“ rozšafně řekl obchodník s kávou, „kdyby věšeli jen jednoho, ale tady jich budou věšet čtrnáct najednou. Bude to největší poprava, kterou v Čechách viděli a taková věc se musí jak náleží organizovat. Jeden kat na to nestačí, i kdyby měl tři pomocníky. Jenom postavit a udělat čtrnáct šibenic nemůže být hotovo během 24 hodin. Mně dělali nedávno regály do jednoho krámu, je to docela zručný truhlář a přece na tom dělal tři dny.“

„A potom objednat rakve,“ pokračoval, máčeje debrecínský párek do hořčice, „třebas ty rakve budou jen sbité z prken a nehoblované, na to počítám tři dny... Ano, ještě jednu houstičku... Já počítám, že dřív je nebudou věšet než asi tak za týden.“

„A což jestli se odvolají?“ poznamenal stavitel.

„V tom případě se to zdrží,“ vážně odpověděl obchodník s kávou, „před lety v Terstu odsoudili k smrti provazem jednoho Taliána, odvolal se a trvalo čtvrt roku, než ho pověsili. Dostal jsem tenkrát vstupenku, poněvadž jsem to ještě neviděl, ale nemohl jsem, bohužel, přijít, poněvadž jsem se zdržel dlouho do noci a pak jsem zaspal. Tak šla moje paní, ale nic se nepobavila, poněvadž ten Talián sebou vůbec ani neházel.“

„Já viděl jednou v Šoproni,“ vypravoval stavitel, „jak věšeli cikána. Ten zná sebou házet.“

„To je už taková nepokojná povaha,“ ozval se továrník skleněných příborů, zapaluje si doutník.

To dopoledne, kdy již byl znám rozsudek, panovalo u stolu čtyř ve vinárně smutné ticho, velké ticho zklamaných nadějí a rozbité bujné fantazie.

První přerušil ticho stavitel: „V neděli pojedu s rodinou do Roztok podívat se, jak kvetou třešně.“

„U mne na zahradě,“ řekl obchodník s kávou, „rozkvetla jabloň.“

„Jen kdyby lidi měli rozum a nebyli barbaři,“ ozval se továrník skleněných příborů, „netrhali větve.“

„Já bych takového chlapa hned ztrestal na místě,“ prohlásil obchodník s kávou.

A opět všichni čtyři upadli v tichou rezignaci...