Slovníček

*28.10.1874 †24.1.1925. Patřil k spoluzakladatelům Volné myšlenky a čilým organizátorům předválečného protiklerikálního hnutí. Pravidelně přispíval do časopisu Volná myšlenka, jeden rok působil redaktorsky ve Volné škole (1906–1907), byl redaktorem Večera; překládal z francouzštiny a angličtiny. Zahynul tragickou smrtí při přecházení ulice, když četl noviny. Pro nás je důležité, že byl členem Strany mírného pokroku v mezích zákona, což dokazují v "Dějinách strany..." kapitoly "Počáteční program strany mírného pokroku v mezích zákona", "Jiná organizační střediska nové strany", "Pelantova aféra" a "Perzekuce člena nové strany Karla Pelanta". Hašek si Pelanta často dobíral i v jiných pracích:

Ozdobeni slovanskými trikolórami spráskali tam Pelanta, osm českých anarchistů a naposled redaktora Práva lidu přítele Skálu, který opožděně přišel po naprostém debaklu spráskaných odpůrců carových a vida tolik lidí pohromadě, ve stranickém nadšení domníval se, že to musí být samí sociální demokraté, a zvolal uprostřed toho davu: „Pryč s carem, hanba carovi!“

Do Slovanské kavárny chodil Pelant, doktor Škarda, nyní primář nemocnice v Banjaluce, dr. Papoušek, nyní advokát ve Vršovicích, dr. Rypáček, nyní státní návladní, a jiní z nás, členů strany.

Zmínili jsme se již, že členem strany byl Karel Pelant. Zeptejte se kterékoliv babičky, odebírající Sv. Vojtěcha, Kříž nebo Marii, na toto jméno Pelant, a tu i ona babička pokřižuje a vysmrká se a zvolá, že již se modlí dlouho za duši onoho lotra.
Jest tedy Karel Pelant lotrem? Odpověď jest lehká. On nevěří v boha a v té době právě chystal se na cestu do Ameriky, aby pokřtěné Indiány zas přemluvil, aby v toho těžce nabytého pánaboha nevěřili. Na takovou věc dostal peníze od Volné myšlenky, která tenkrát právě byla ve velké vážnosti, poněvadž zde byl sjezd Volné myšlenky, spojený s onou krásnou érou procesí volnomyšlenkářského, v jehož čele šel Pelant, Loskot, Bartošek a Julius Myslík.

„Tak vám prohledáme teď kapsy.“
A detektiv Špaček sáhl do objemné kapsy Pelantova kabátu a vytáhl odtud podlouhlý balíček, pečlivě zabalený papírem a obtočený deskami z posledního čísla Volné myšlenky.
„Nu, vidíte,“ řekl komisař, „že jsme to přece u vás našli. No, vy jste také nezapíral.“
A vtom již před celým tím sborem bezpečnostní policie vybalila se z papíru řada měkounkých, namodralých, výborně proležených olomouckých syrečků, které zapomnětlivý Pelant nosil už po dva dny v kapse.
„Moje syrečky!“ zvolal radostně Pelant.
Tak mu je zas zabalili a pustili ho domů s důtklivým napomenutím, aby takové žerty si podruhé nechal zajít.

Teď píšeš, příteli Pelante, do Moravského jihu anekdoty, pro které mého dědečka vyhodili od Primasů, poněvadž byly staré, sedíš v redakci plzeňského realistického listu, děláš špatné epigramy a někde u Škvrňan na stráni vzpomínáš na svůj plodný život, kdy o tobě psali do Sv. Vojtěcha, kdy bral jsi pánaboha starým penzistům, svíčkovým babám, výměnkářům, kostelníkům, kdy byl jsi ve Volné myšlence a poškleboval se na veřejných schůzích ministrantům.
Ubohý Pelante! Osud tě zavál právě do Plzně i s tím tvým tajným hříchem, být naoko abstinentem a milovati přitom plzeňské pivo! A v Plzni to musí být hrozný boj. Být realistou, přednášet o abstinenci, být v protialkoholové lize, pouštět po sálech skioptikonem obrazy, jak vypadají játra, žaludek a ledviny pijáka a být přitom v té Plzni, u přímého zdroje svého tajného hříchu.

Rozpředla se velice zajímavá rozmluva, během které stavitel sdělil, že ruští bolševici mají vůbec spadeno na potomky a příbuzné českých spisovatelů a básníků. Tak pověsili nedávno v Novočerkassku bratra našeho Heyduka a rozčtvrtili v Moskvě prastrýce Beneše Třebízského a utopili mladšího bratra Arbesova. Sestru Elišky Krásnohorské strčili na kůl v Tambové. Synovce Svatopluka Čecha upálili v Tule. Neteř Vrchlického zardousili v Nižním Novgorodu a Pelantova bratra zastřelili na aeroplánu. Macharova švagra uvázali na koleje a pustili přes něj rychlík a když ještě žil, tak nákladní vlak.

Popravený Ferrer stal se jeho novým pánembohem, on pozdravoval Bartáka a Myslíka, Pelantovi říkal nazdar, dr. Boučkovi servus, ale když jel arcibiskup v kočáře, tu nejen že nesmekl, nýbrž od kočáru se odvrátil, křičel, jak to přijde, že on sám nejede v tom kočáře a že jsme si přece všichni rovni. Měl toho nepříjemností mnoho, ale ač byl zavřen, jak chtěl, nepolepšil se, nýbrž stále vedl svou, že chce jezdit v arcibiskupově kočáře a říkal dál Pelantovi nazdar!

Velectěný příteli, občane redaktore Pelante!
Dopis tento píši Vám ve slavných dnech odhalení pomníku Palackého a za neobyčejného sběhu různých světodějných událostí. Račte dobře uvážit mezinárodní politickou situaci a bude-li dopis tento mešuges, vinna bude na tom jedině ona okolnost výše zmíněná, která z lidí i částečně duševně zdravých činí úplné pomatence.

Zodpovědnému redaktoru periodického časopisu Směr v Plzni panu Karlu Pelantovi (§ 19!)
Čtený občane!
Jest to jistě velice smutným zjevem, když Vy jako můj přítel dopustil jste se ve své zmínce o mé výborné knize jisté, abych tak řekl, neomalenosti. A žádám proto na základě §19 tiskového zákona o tuto opravu:...