PELANTOVA AFÉRA

 

Zmínili jsme se již, že členem strany byl Karel Pelant. Zeptejte se kterékoliv babičky, odebírající Sv. Vojtěcha, Kříž nebo Marii, na toto jméno Pelant, a tu i ona babička pokřižuje a vysmrká se a zvolá, že již se modlí dlouho za duši onoho lotra.

 Jest tedy Karel Pelant lotrem? Odpověď jest lehká. On nevěří v boha a v té době právě chystal se na cestu do Ameriky, aby pokřtěné Indiány zas přemluvil, aby v toho těžce nabytého pánaboha nevěřili. Na takovou věc dostal peníze od Volné myšlenky, která tenkrát právě byla ve velké vážnosti, poněvadž zde byl sjezd Volné myšlenky, spojený s onou krásnou érou procesí volnomyšlenkářského, v jehož čele šel Pelant, Loskot, Bartošek a Julius Myslík.

A tak v těchto dobách lid katolický český vytáhl ve velkém průvodu na Hradčany, aby vzdal hold arcibiskupovi. Bylo to procesí starých bab a dědků, ministrantů a kostelníků, a huhňavými hlasy zpívali: Tě Bože chválíme. Celé procesí provázelo tenkrát 400 strážníků.

Viděl jsem jednoho strážníka, který, jda vedle průvodu, ve své dobrotě se zapomněl a zpíval Tě Bože chválíme; také šlo ale asi 30 000 jiného lidu, který zpíval socialistické písně a křičel: „Sláva nebeským kozám!“ a statečné katolické staré baby hrozily deštníky pod ochranou policie, až na rohu Ferdinandovy třídy jeden mladý policejní úředník, který se domníval, že baby hrozí jemu, dal průvod rozehnat.

Toto použili odpůrci pánaboha a vmísili se mezi zbožné duše a bouřlivě protestovali proti jednání policie a ‘křičeli: „Průvod k arcibiskupskému paláci je povolen.“ A tak průvod se zas srazil dohromady. Jenže nešli už věřící a nevěřící odděleně, nýbrž nevěřící vzali pod paží staré báby a dědíky a za zpěvu Rudého praporu táhli k arcibiskupskému paláci na Hradčany.

Já sám vlekl jsem kostelníka od Sv. Štěpána. Dědek se modlil hlasitě otčenáš, a když jsme přicházeli ke Karlovu mostu v tom ječícím davu, z něhož ozývaly se výkřiky: „Pryč s církví,“ myslel, že udeřila jeho poslední hodina a třásl se jako osika, neboť myslel, že teď to naházíme všechno do řeky za sv. Janem Nepomuckým.

Pelant zavěsil si jednu starou pannu s obrovským křížem na prsou, terciářku řádu Růže dominikánské, a přemlouval ji, aby vystoupila z církve, a terciářka písklavě křičela: „Lidičky, tenhle nevěrec na mne pořád sahá!“

Pak tento pustý dav za hrozného řevu protináboženských písní protáhl Nerudovou ulicí, rozestoupil se v šíř i dál před arcibiskupským palácem a náhle ztichl, neboť dav bývá někdy humoristou. A tu staré babky, kostelníci a členové kongregace mariánské, rozptýlení mezi těmi ohavnými lidmi jako lekníny na smrduté vodě rybníka, pozvedli své hlavy k oknu arcibiskupského paláce a náměstím Hradu rozlehl se zpěv papežské hymny. Tak to bylo na programu. A tento zpěv měl být znamením arcibiskupovi, aby vylezl ze svého úkrytu za záclonou a vstoupil na balkón. A také tak učinil; ale sotva se ten dobrý pastýř na balkóně objevil, ozvalo se hromové ,hanba’, a arcibiskup žehnal tomu davu, který náhle spustil Rudý prapor.

A do toho chaosu zazněl písklavý hlas ubohé panny terciářky, která s uslzenýma očima zadívala se na jasnou postavu Eminence a zvolala: „Milostpane, von mě štípe!“ A současně ozval se Pelantův hlas: „Občané, to není pravda!“ -

Pak do toho vrazili jízdní strážníci a počali to rozhánět. Bez milosti pronásledovali každého, ať v boha věřil či nevěřil, a podivným řízením osudu bylo zatčeno patnáct lidí, šmahem členové mariánské kongregace, a tklivé bylo vidět, jak ti mučedníci kráčejí, obklopeni strážníky, odevzdaně na policejní strážnici.

A začátek toho průvodu mučedníků tvořil muž, který celý svůj život věnoval boji za záchranu katolické víry a jehož dva strážníci museli držet za límec, třebaže zpíval: ,Tě Bože chválíme’, a strážníci mu říkali: „Toho pánaboha si chvalte až doma, ale ne tady, tady neřvete.“

Pak se dole zas pod Hradčany průvod srazil, Pelant ztratil svou dámu ve všeobecném zmatku a část věřících ve své zbožné duši po tom hrozném utrpení přitáhla do chrámu Týnského na Staroměstském náměstí a tam dlela na modlitbách, když tam rozšířil se chrámem strašlivý puch. Pobožnosti byly přerušeny, neboť někdo rozházel mezi zbožným davem smradlavé kuličky. Cech napsal, že to udělal Pelant. To byla aféra Pelantova.

 
Teprve po smrti Jaroslava Haška v roce 1924 a 1925 objevilo se v časopise Směr, deset kapitol Dějin (roku 1924: Perzekuce člena nové strany K. Pelanta, Revolucionář Ziegloser, roku 1925: V zajetí Kartagiňanů, Pelantova aféra, Dr. K. Hugo Hillar, Básník Racek, Šéfredaktor Českého slova Jiří Pichl, Česká Panna orleánská, slečna Süssova, a Přednáška o volebním právu žen).