PERZEKUCE ČLENA NOVÉ STRANY KARLA PELANTA

Každá strana politická musí prodělali perzekuci. Tato perzekuce jest pro každou stranu velice zdravou lekcí a dělá jí to reklamu. Tak i strana mírného pokroku v mezích zákona, respektive její členové, museli prodělat určité fáze perzekuční. Třetího dne po onom velkém manifestačním průvodu katolíků na Hradčany přišel do našeho střediska Pelant náramně přepadlý a bledý v obličeji a posadiv se pravil:

„Já se budu asi ženit.“ Vzdychl a spustil: „Já jsem nevinný jako beránek, vždyť já jsem se přece té staré panny, kterou jsem ved na Hradčany, musel galantně ujat, přeci ji nemohu nechat v tom zpustlém davu, ale dneska najednou ráno někdo zaklepá, a ani jsem neřek ‚vstupte’, vstoupil do pokoje františkánský mnich s jedním starým pánem a zčistajasna spustil, že on je páter Alois, zpovědník slečny Karolíny Křišťálové, a ten pán, to že je strýc té dámy, a že musím vrátit slečně Karolíně Křišťálové ztracenou čest. Ta padesátiletá holka se totiž nikdy s žádným mužem nevedla a s mužským pohlavím žádných styků neměla. Abych tedy to hleděl urovnat po dobrém, jinak že podají na mne žalobu pro nedodržení manželského slibu, případně však že mohu se z toho vysvobodit, když věnuji K 200,- Spolku pro pokřtění čínských nemluvňátek.

Vykřikl jsem, že Číňany nikdy křtít nebudu, to že si ji radši vezmu. Dnes večer je schůze výboru Volné myšlenky, tam celou věc předložím a uvidím, co se dá dělat. Já jsem nešťastný, nešťastný člověk.“ Dopil pivo a odešel do schůze. Vrátil se ke dvanácté hodině s tváří vyjasněnou a pravil: „Tak už je to urovnáno. Volná myšlenka mne pošle do Ameriky-“ Toto tedy uveřejňuji z toho důvodu, aby veřejnost poznala, proč Pelant jel do Ameriky, neboť doposud to nikdo nevěděl. Musel ujet, poněvadž štípal před arcibiskupem starou pannu terciářku. - Toho dne se zdálo, že tedy asi perzekuce Karla Pelanta jest ukončena. Ale čekala na něho perzekuce nová, v jiné formě.

Příští neděli, když jsme se večer sešli u Litru, pravil náhle Opočenský: „Potkal jsem dnes odpůldne na Staroměstském náměstí Pelanta, právě pod podloubím chrámu Svatotýnského.“

„Aha,“ řekl inženýr Kún. Opočenský tiše pokračoval: „A přátelé, to vám mohu říci zcela diskrétně, Pelant strašně páchl.

„Aha,“ zvolali jsme všichni. „Tak to přeci bylo pravda, co napsal Čech, že Pelant házel na zem v chrámu U svaté Matky boží před Týnem smradlavé kuličky.“ Téhož mínění byla i policie. A kdo viděl ještě Pelanta jít po Staroměstském náměstí v době, kdy chodí nejvíc lidí do chrámu na požehnání? Detektiv Špaček. Pudem hnán, prostým pudem schopného detektiva, šel za Pelantem, popotáhl vzduch nozdrami a zpozoroval, že Pelant zapáchá. „To si asi sed na nějakou kuličku a rozmačkal ji v kapse,“ pomyslil si. „Tak tě máme.“ Šel ještě blíž k Pelantovi, a aby se důkladněji přesvědčil, z které asi kapsy ten zápach vychází, vytáhl cigaretu z kapsy, dal si ji do úst, přistoupil k Pelantovi a řekl: „Prosím vás, pane, neračte snad mít sirky?“

„Lituji,“ řekl Pelant, „já nekouřím.“

„Tak,“ řekl detektiv, „vy tedy nekouříte. No, dobrá. Tak vás tedy ve jménu zákona zatýkám. Pojďte se mnou.“

„Ale dovolte, dovolte,“ zvolal Pelant, „tohle je možné jen v Rakousku! Někoho zatknout, že nekouří. To krásně dokumentuje byrokratismus vlády. Já půjdu s vámi, nebojte se!“

„Vždyť já vás nezatýkám snad proto, že nekouříte, nýbrž proto, že smrdíte, pane Pelante.“

„Dovolte, občane,“ pln rozhořčení zvolal Pelant, „zatýkat někoho proto, že smrdí? Ale vždyť já nesmrdím! Kdybych byl zatčen proto, že nekouřím, tomu bych se přece tolik nedivil, poněvadž by se řeklo: je rakouský občan a nepodporuje nijak stát. Ale že smrdím?“

„Smrdět a smrdět je rozdíl. Vy, pane, smrdíte nebezpečně.“

„No, tohle jsem už teprve blázen,“ prohlásil Pelant. „Aby někdo smrděl nebezpečně, to jsem ještě neviděl.“

„Ale já to cítím,“ zvolal detektiv.

Za takové zábavy došli na policejní ředitelství, kde ve čtvrtém departementu byl s ním zaveden výslech. Předně byl očichán a jeden starší policejní úředník očichal Pelanta od zdola až nahoru, zpředu i zezadu, a řekl znalecky: „Čistý sirouhlík.“

„Tak vám prohledáme teď kapsy.“

A detektiv Špaček sáhl do objemné kapsy Pelantova kabátu a vytáhl odtud podlouhlý balíček, pečlivě zabalený papírem a obtočený deskami z posledního čísla Volné myšlenky.

„Nu, vidíte,“ řekl komisař, „že jsme to přece u vás našli. No, vy jste také nezapíral.“

A vtom již před celým tím sborem bezpečnostní policie vybalila se z papíru řada měkounkých, namodralých, výborně proležených olomouckých syrečků, které zapomnětlivý Pelant nosil už po dva dny v kapse.

„Moje syrečky!“ zvolal radostně Pelant.

Tak mu je zas zabalili a pustili ho domů s důtklivým napomenutím, aby takové žerty si podruhé nechal zajít.