Největší den Folimanky

 

Dnes Folimanku již nikdo nevzkřísí k té staré slávě. Ta zahrada s domem, dole u Botiče obklopená velkými stromy a rozbíhající se po celé stráni nad údolím nuselským pod hradby u Karlova, měla svou slavnou historii.

Dnes však řada domů rozbíhá se až k samému Botiči a co zbude z Folimanky a z celé usedlosti?

Vzpomínky milenců, kteří tu chodili pod hradbami a hledali fialky. Vzpomínky studentů, kteří tu ráno dřeli římské právo. Ale to všechno není nic proti těm vzpomínkám těch, kteří zažili památný rok 1897. To táhly spojené sbory Nuselských, Michelských a Vršovců na muže z Vinohrad, spojených s brannou mocí měšťanských a obecných škol na Karlově, doplněných nadšenci ze školy svatoštěpánské a z vyšehradského Hrádku.

Jednalo se o to, čí bude državou na věčné časy celá Folimanka.

Vlastní majitel, pan Pleschner, Němec, byl hozen přitom přes palubu. O něho se nikdo nestaral ani zbla. Měl tam sice hlídače a dva psy. Hlídač, starý pan Poláček, hrával na mostě přes Botič celý den na flašinet a do vrchu se mu nechtělo.

Psi pak, místo aby hlídali, sháněli po Nuslích celé dny živobytí, a když jednou v noci zloději vykradli celou usedlost Folimanku, vzali s sebou také oba psy.

Psi však milovali svůj domov a vrátili se, aby se nečinně dívali, jak se kluci nahoře prohánějí v zahradě a jak zahrada pustne.

Byla to krásná idyla.

Žili tam zprvu kluci v míru a blaženosti.

Bible vypravuje, že v ráji žili vedle sebe klidně tygr i králík. Tu ve Folimance klidně žili vedle sebe Nuselák s Vinohraďákem, lezli společně na třešně, spolu si pěkně hráli na loupežníky a kouřili dramky.

Byl to pravý ráj Ovidiův, zlatý věk:

Aurea prima sata est aetas quae vindice nullo...

Nebylo sporů. Rukou společnou a nerozdílnou vyhubeny kosatce a trsy konvalinek. Polámány stromy a z větví urobena palisáda před malou jeskyňkou ve skále. Tam nanesena ukradená sláma ze stohu v usedlosti a tam spávali ti přírodní hoši, kteří z jakýchkoliv důvodů obávali se přijít domů.

Obyčejně bývala tato noclehárna přeplněna v dobách, kdy se nosí domů vysvědčení školní, což bývá kamenem úrazu mezi dobrými styky pilných školáků s jejich rodiči. A tyto styky uznávali mnozí za dobré přerušit a na nějakou dobu přetrhnout.

Zde ve Folimance jednalo se ukrutně s rodiči a sladce s uprchlíky. Utečenec byl živen obětavě péčí všech, s kterými se stýkal a byl-li to Vinohraďák, tu třebas Nuselák mu přinesl kus chleba a Vršovičák studené pečené brambory.

Tak žili v klidu a míru. Utečenci, když je to již omrzelo, prohlašovali jeden po druhém, že vrátí se do náruče svých rodičů.

Ten návrat marnotratných synů byl spojen ovšem s krutými podmínkami. Svlékaly se kalhoty, otcovská starostlivá kolena přijala ve svou náruč uprchlého syna a otcovská ruka zasvištěla rákoskou.

Pak mu dali po výprasku pořádně najíst, kluk se musil umýt, dostal čistý límeček a byl zas členem rodiny.

A nebylo jediného případu, aby na takovém domácím trápení utečenec vyznal, kde byl, kde přespával po tu dobu. Vymlouvali se na stohy u Střížkova, na strahovské lomy, vymluvili se na skrýše v břevnovských skalách, kde prý spali daleko od rodiny a domova.

Na milost přijatí bezdomci se nepřiznávali ku své Folimance, ku své nové vlasti, která je vždy v těch obdobích, kdy smutek zavládne po ústavech vzdělanosti, přijímala ochotně ve svou náruč, vystlanou slamou.

A tu stalo se něco, co nikdo nečekal. Stalo se, co v každém, kdo se o tom dozvěděl z návštěvníků Folimanky, vzbudilo hnus a opovržení.

Ve Folimance přespával Vratislav Mayer z Komenského ulice na Vinohradech. Přespával tam zlé časy, velmi kruté časy, kdy otcové podpisují vysvědčení svých synů. A tu se přihodilo něco, co ještě dodnes Nuselákům neslouží ku cti.

Mezi nimi vyskytl se zrádce jménem Kalaš. Byl to šilhavý zrzek, pravý typ Jidáše, jak je malovali staří mistři. A tento Nuselák zaklepal jednoho dne u Mayerů na dvéře a řekl: „Prosím, paní Mayerová, Sláva mne k nim posílá pro dva šestáky.“

Kalaš si chtěl pomoci ku dvěma šestákům za zradu svého starého přítele.

„Kde je Sláva? Nač potřebuje ty peníze?“

„Chce si koupit čistý límeček.“

„A kde je?“

„Ve Folimance, v jeskyňce prosím.“

Kalaš se spletl ve výpočtu. Nedostal nic a byl nucen sám utéci, poněvadž záchranná výprava, vypravivší se za stopou Slávovou i s domovnicí z domu, chtěla vzít mermomocí zrádce s sebou.

A tak objeveno hnízdo bezdomců.

Bezdomci rozprášeni, uděšení pod dojmem nevysvětlitelné hádanky, kdo asi zradil jich novou vlast Folimanku.

Vysvětlil to svým vinohradským druhům sám Sláva, jak se to po exekuci doma dozvěděl. A tu padlo na straně Vinohradských první slovo, vážné a nebezpečné: „Vida, to mohli udělat jen ti kluci nuselští.“

Narychlo byla svolána komise, která se usnesla bez odkladu zpráskat Kalaše.

Výpravu vedl sám Sláva. Vypátrali, že chodí večer Jaromírovou ulicí pro mléko. Spiklenci a mstitelé přiblížili se k němu zezadu, kopli mu do bandasky s mlékem a počali ho řezat a mlátit. Na jeho pokřik sběhli se Nuseláci, kteří se ještě večerním tichem potloukali po ulicích a nastal pravidelný zápas.

Nuselských byla většina. Vinohradská komise na záchranu charakteru byla poražena. Svištěly přezky řemenů i kamení. Vinohradští dali se přes Folimanku na útěk. Běželi do tmy a za nimi hnal se dav rozhořčených nuselských bojovníků.

Doběhli konečně na hradby. V záři lucerny u Karlova se spočítali. Scházel Venca Krátkorukých. Pohlédli na sebe a porozuměli si. Padl do rukou Nuselských.

Když se Venda Krátkorukých navrátil ráno do školy, vyprávěl strašlivé podrobnosti o svém zajetí. Nuseláci vzali mu dva krejcary, půl dramky, šest knoflíků mu uřezali z kalhot a pak ho máčeli v Botiči.

Musil spát na záchodě, poněvadž strašlivě páchl. V pět hodin ráno ho prala matka v neckách. Bylo to neslýchané porušení mezinárodního práva, týkající se zhanobení zajatců.

„My to těm nuselským mrvům ukážem,“ řekl Franta Křížů a podával tak ukrutné návrhy na utrácení zajatých, že přes všechno rozčilení nedošly souhlasu. Žádal totiž, aby zajatí Nuseláci byli vedeni na hradby a sházeni bez milosti dolů.

Konečně bylo usneseno, že zajatci mají být vyměňováni, ale před vyměněním prošacováni a zmrskáni.

„K čemuž nám dopomáhej pánbůh,“ řekl zbožně Franta Křížů.

Když Vinohradští přitáhli ten den do Folimanky, uviděli všechna místa obsazena Nuselskými. Byli v mizivé menšině. Poslán byl posel k Nuselským, který vrátil se se zprávou, že Nuselští prohlásili Folimanku za svůj majetek, že mu vzali celé jeho jmění a že ho ožebračili. Vzali mu krejcar. Že jsou ochotni v poctivém zápase seprat se s Vinohradskými, jen co v Binningrově továrně parní píšťala ohlásí šestou.

Toho dne Vinohradští neudrželi se nahoře na stráni ani pět minut. Nuselští si vzali na ně praky. A tak vyjednáváno o spojenství s přáteli.

V sobotu dne 5. května 1897 vidíme následující pozice nepřátelské ve Folimance. Hradby jsou obsazeny muži z Karlova a z Hrádku. Mezi strání na východní straně a Havlíčkovou silnicí utábořili se Vinohradští z Čelakovského ulice. Vinohradští mužové z měšťanských škol v Perunově ulici a Růžových sadech mají obsazen střed kopce pod hradbami od stromu nad skalkou až k jeskyňce.

Nuseláci ostatní část vrchu.

Proti těm z Perunovy ulice a z Růžových sadů stojí Vršovičtí, spojenci Nuseláků.

Podoláci, též jejich spojenci, táhnou před třetí hodinou přes Vyšehrad ztracenou vartou k chorobinci na Karlově, aby vpadli vzad těm z Hrádku, kteří přitáhli na pomoc Vinohradským a obsadili s těmi z Karlova hradby nad Folimankou.

Bylo po třetí hodině odpolední, když Vršovci zčistajasna počali vyjednávat s Vinohradskými a za přislíbených padesát dramek odtáhli dolů po silnici, aby za Botičem přepadli jádro Nuseláků.

Ke čtvrté hodině bylo vidět nahoře na hradbách živý ruch a slyšet řev. To vpadli Podoláci do zad obráncům Karlova. Současně však Vršovci napadli dole Nuseláky a Vinohradští vrhli se na ostatní. Kamení lítalo až na druhou stranu Botiče, křik zajatců ozýval se až k nebi.

A vtom se objevili dva jízdní strážníci. Rukou společnou a nerozdílnou nastala zoufalá obrana před státní mocí, zapomnělo se na nepřátelství, déšť kamení přinutil jízdní stráž, že se obrátila a cvalem odjela z bojiště pro posilu.

A pak to začalo nanovo.

Druhý útok zesílené policie jízdní a pěší byl krutější, ale méně úspěšnější. Teprve čtyřicet strážníků rozprášilo bojovníky po hrdinném úsilí.

A dlouho do večera byla Folimanka obsazena policií. A to byl nejslavnější den v existenci Folimanky.

Pak ještě jednou se to vrátilo, když roku 1897, téhož roku, zapálili Folimanku za prosincových bouří.

A tu se opět sešli kolem ohně staří bojovníci ze dne 5. května, který byl největším dnem Folimanky.

A taková byla mladá generace té doby.