JAN RIEDL, SLAVNÝ PIANISTA |
|
|
| Do velké Kanidži došel mne pohlední lístek,
podepsaný Dacany
od Bláhů
. Jak v jedné z
předcházejících kapitol bylo již poznamenáno, u
Bláhů scházívala se odbočka strany mírného
pokroku v mezích zákona, která pojmenovala své
členy Dacany. Politické organizace různých stran mají jiné vnitřní tužby v Čechách, jiné na Moravě. Celkový program jest ovšem stejný, ale život v organizacích jest jiný v Čechách i na Moravě. Na společném programu založeny vyvíjejí se sice stejně, ale způsobem vlastním svému prostředí. Tak žily různý život i organizace naší strany u Zlatého litru, U svíčky, ve Slovanské kavárně a u Bláhů. Politicky byly ovšem jedno těleso, ale v soukromí se značně od sebe lišily. Zejména velké rozdíly byly mezi oním způsobem života, jakému jsme my zvykli u Zlatého litru, a jaký vedli Dacani od Bláhů, ale dohromady měli jsme všichni tytéž šlechetné snahy a tentýž politický program, na kterém budovali nejlepší mužové té doby, o kterých byla již řeč. Mezi podpisy dacanskými upoutal mne na první pohled podpis: Honza Riedlů, u kterého skromně poznamenal: „Mám svůj tejden.“ Když jsem ten podpis přečetl, jakýsi hřejivý pocit rozlil se mně v těle. A kdo byl tedy ten Honza Riedlů, že již jeho podpis působil tak kouzelně? Psali jsme již o něm, že toť nejslavnější pianista své doby, že toť muž, na kterého architekt Josef Mayer pohlížel vždy s obzvláštní úctou od mládí. Každý člověk má mládí, ale Honza Riedlů prožil to mládí nejkrásněji. Odvrhl občas zastaralé názory, že otcovský dům jest nejlepším strážným andělem, že matky mají ochranná křídla, děti že jsou kuřata, kterým je dobře u slepice. Hloubavá hlava Honzy Riedla dospěla k tomu názoru, že lepší než otec jsou šance a než pod křídly matky že se žije lépe ve Folimance a nežli doma si hrát na kněze, že jest mnohem krásnější hrát si na raubíře. A mizel z domova, stal se volným ptákem, chytal salamandry, kradl ovoce v zahradách, házel kamením po hodných dětičkách, jedl mrkev, kterou si někde vyhrabal v poli, pekl si kobylky, užíval zkrátka krásy života plnými doušky, takže jeho mládí bylo nejpůvabnější a nejideálnější. Jedině toto mládí mohlo učinit z Jana Riedla muže neohroženého, který nebál se nikdy a v nejstrašnějších chvílích života zachoval podivuhodnou chladnokrevnost, které se právě tolik obdivuje Josef Mayer. Tak vypravuje kupříkladu, že v Košicích, kde sloužil jako voják u hudby, pádil přes něj, ležícího na zemi, celý pluk husarů a on, když husaři odjeli, vstal prý ze země, poněvadž měl toho právě dost, a ježto se blížila děla. A což když vyprávěl o těch rvačkách po košických krčmách, kdy proti němu stálo dvacet Maďarů, které on vždy vyházel oknem na ulici. A tam právě naučil se Honza Riedlů maďarsky a dokázal také mluvit maďarsky před celou společností třeba půl hodiny. A tak ho nejraději poslouchal architekt Josef Mayer, který z maďarštiny nezná ani slova. „Mluv, Honzo, maďarsky,“ říkal mu často, a Honza maďarsky mluvil, vyrážeje ze sebe různé příšerné zvuky, a skončilo to vždy teprve tenkrát, když jsem přišel já, o kterém bylo známo, že maďarsky znám aspoň tolik, aby mně Honza nerozuměl. Jednou vzal mne stranou a řekl: „Člověče, oni myslejí, že umím maďarsky. Tak je nech při tom.“ Ve skutečnosti mělo se to s jeho maďarštinou tak, že znal zpívat maďarsky několik necudných písniček, ale slova se mu už tak vytratila z paměti, že tu zbyla jenom melodie, takže je mohl směle zpívati i před maďarskou dámskou společností, která by se byla divila, že české národní písně mají stejné melodie s maďarskými. Uměl také klít maďarsky, a to tak, že kdyby všechny své nejstrašnější nadávky shrnul na hlavu nějakého Maďara, ten by se usmál a řekl by: Nem tudom, nerozumím. Nebylo také divno, že nevnikl hluboko do tajností tohoto jazyka, neboť při posádce v Košicích v Uhrách vojenská kapela skládá se jedině z Čechů a s Maďary mluvil jen tenkrát, když se s nimi pral, a to ještě mluvil česky a ještě při tom moc řečí nenadělal. A tak, když se vrátil z Košic, žil v Praze v samých vzpomínkách na onu hrdinnou periodu svého života, kdy troubil po košických vrchách honvéd husarům k pochodu a kdy třikrát rozbil erární trumpetu o hlavu lidem různé národnosti a různého povolání jedině proto, že na něho, jak říkal, tak nějak divně mluvili maďarsky. Měl tam pětaosmdesát známostí s dívkami různého věku, kterým kupoval prstýnky, a když se měl odebrat do otčiny, navštívil jednu po druhé a zase si ty prstýnky vzal. To byl jeho kapitál, s kterým se vracel domů. Prodal je všechny v Pešti jednomu zlatníkovi, až na třicet, které rozdal ve vlaku různým slečnám. Jeho schopnosti na vojně byly náležitě odměňovány. Byl třikrát povýšen a třikrát degradován. Býval zavřen vždy jen na krátkou dobu, poněvadž bez jeho trumpety nemohli vytáhnout, tak mu raději vždycky párali hvězdičky. Jednou dezertoval, a když se mu konečně zastesklo po spokojeném životě u vojenské kapely, poslal jednoho cikána do kasáren s lístkem; ve kterém prosil pana šikovatele o čistou halsbindu. To provedl stejně jako v dobách útlého mládí, kdy opustil jednoho rána otcovský dům a někde blízko Prahy žil v nějaké sluji a pak ve špeditérském voze jako divoký muž po čtrnáct dní, zatímco matka ho oplakávala a otec nechal po něm pátrat policií. Tenkrát po čtrnácti dnech dostavil se k zarmouceným rodičům ušpiněný kluk a řekl: „Paní domácí, máte poslat Honzovi čistý límeček, on na něj čeká na šancích.“ - A jako tenkrát matka hned pro něj běžela, aby ho uvedla k rodinnému krbu, tak tenkrát v Košicích poslali pro Honzu Riedlovic patrolu a Honza dostal čistou halsbindu a čtrnáct dní arestu. Byli by ho tenkrát zavřeli na pevnost, ale on nějakým způsobem do vězení propašoval trumpetu a hrál na ni tak truchlivé a bolné kousky, mezi jinými i Hrob na pustě, že se zželelo Honzy Riedla plukovníkovi a Riedla pustili, aby dál mohl se věnovat na svobodě muzice. - A není tedy divu, že když jsem si na všechno toto vzpomněl při pohledu na jeho podpis, rozlilo se v mém nitru teplo přátelských vzpomínek, zejména když přečetl jsem jeho poznámku: „Mám svůj tejden.“ |
 |