NAGYKANIDŽSKÁ IDYLA

Úkolem tohoto spisu není naprosto předvésti čtenářům popis krajiny, nýbrž stručně seznámiti čtenáře s osobami, s kterými jsme se na svých cestách setkali.

My byli vlastně první stranou politickou, která vyslala do ciziny své zástupce, aby tam v cizině pečlivým studiem politických, hospodářských, národnostních a sociálních poměrů získala zkušenosti, které by bylo možno uplatniti v programu strany.

Teprve později, po nás vyslali realisté Masaryka do Ameriky a za řadu let sociální demokraté dr. Soukupa taktéž do Ameriky. A oba dva vrátili se s četnými zkušenostmi; Masaryk přinesl do Čech novou ideu, aby se totiž i u nás někdo uchopil té myšlenky, pěstovat na polích druh kaktusových rostlin, jejichž plody jsou velice chutné. A dr. Soukup vyjádřil své zkušenosti touto krásnou, ale trochu podivnou větou: „Zbudujem si svou vlastní Niagaru a můžeme hybnou elektrickou silou zásobiti celé Čechy.“

My tedy, procházejíce uherským královstvím, všímali jsme si bedlivě poměrů v obyvatelstvu. Tak kupříkladu nabyli jsme zkušenosti té, že i lidé, kteří se nepřevlékají, dosáhnou vysokého stáří. V Kormentu ukazovali nám stoosmiletého sedláka, který sedmdesát osm let chodí v ovčím kožichu. Před padesáti léty spadly mu poslední jeho gatě s těla a poslední jeho košile. V tom kožichu spí a ze spodního prádla zbyl mu jen provázek kolem pasu, kterým si přivazoval podvlékačky. A muž ten kromě toho podpírá svou osobou ono sociální heslo: Špína cti netratí, neboť jest přes šedesát let starostou. Velice důležitým poznatkem na naší cestě ze Šoproně do Velké Kanidže, kde se nejdéle udržel pašalík turecký, bylo, že nejspokojenější lidé jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost.

Ve stolici šoproňské, ve vážské až k Blatenskému jezeru a po celém Balatonu, v celém Bakoni jsou půdy velice úrodné, sedláci zámožní, ale škol jest tam velice málo. Neumějí číst ani psát a obchod s obilím a

dobytkem provozují tak chytře, že se ošidit nikým nedají. Na vzdělaného člověka dívají se tam s dávkou oprávněného podezření, že je to zloděj, a mají úplně pravdu. V Kiralyhegyi učitel ukradl obecní kasu. Nejslavnější zloděj koní ze všech tří komitátů Savanyi studoval teologii. Z toho je vidět, že vzdělanost často škodí, alespoň okolí. A když jsme přišli do Velké Kanidže, poměry tam byly úplně převráceny. V tomto nevelkém městě soustředila se všechna inteligence a jeden druhého tam okrádal.

Tamější vrchní soudce byl právě v disciplinárním vyšetřování, poněvadž vrchní župan rozdělil se s ním o nějaké peníze, které komitát věnoval na stavbu nemocnice. Nejlepší bylo, že vrchní župan sám vyšetřoval svého společníka. Farář tamější zakoupil si ze sbírek na opravu městského kostela velkou vinici směrem k Marakézu, kterou prodal se ziskem židovské společnosti vinařů. Když to viděl vrchní rabín, uznal za vhodné následovat příkladu svého katolického kolegy a uspořádal velkou sbírku mezi četnými a zámožnými souvěrci v Kanidži na vystavění nové synagógy. Když ty peníze měl pohromadě, tu s nimi utekl do Itálie. Vrchní policejní komisař měl pak nějakou ošklivou úplatkovou aféru, poněvadž za dosti velký obnos zastavil vyšetřování s bratry Zárky, kteří vynikli tím, že svého otce kvůli dědictví uškrtili.

Za takových poměrů přišli jsme do onoho nešťastného města s odporučením na sládka pana Znojemského, kteréžto odporučení bylo od Aug. Eugena Mužíka, osobního přítele tohoto muže z dob studií.

Když nás srdečně uvítal, rozhovořil se o poměrech a řekl: „Jó, tady je pěkná idyla. Aféra za aférou a ani já nemám čisté prsty. Já zas podplácím finančníky,“ a poté s velkým zájmem vyptával se nás na svého přítele Augustina Eugena Mužíka, básníka a spisovatele.

Vyprávěl jsem mu tedy o něm, jak ho znám. „A je pořád ještě takový bručoun?“ tázal se pan Znojemský. „Ale to je, to je.“