OKUSTE BRANICKÉ PIVO! |
Dacani se mstí |
| Tak jsme se tedy octli v restauraci branického
pivovaru se svými zajatci. Většina Pražanů zná
ono heslo, kterým ozdobeny jsou oba břehy Vltavy
od Vyšehradu přes Zlíchov, Podol, až po samý
Braník, heslo, které psáno jest po zdích domů i
zahrad velkými, ba obrovskými bílými písmeny,
tak jako by obr, ovládající latinku, vracel se v
povznesené náladě z branického pivovaru a z
vděčnosti všude čmáral, kam se dalo: Okuste
branické pivo. - A zejména když žhavé letní
slunce svítí na ty bílé plochy, které déšť
nesmyje, poněvadž jsou namalovány olejovými
barvami, tu heslo to působí neodolatelně na ty
bodré Pražany, kteří v prachu silnice a v žáru
kotlů parníků vyplazují jazyk, v duchu
přesvědčeni, že jedou se zotavit na venkov. Znal jsem jednoho muže, který pravil, že nezná krásnějšího místa v celé Evropě nad Braník. Modrá obloha klene se nad čistě vystavenou obcí, vlnky Vltavy pohrávají si kolem stromořadí starých stromů, sta lodiček brázdí vodní hladinu, břehule vznášejí se nad řekou, bílí rackové vzduchem prorážejí svou dráhu v půvabných kruzích až na zelenou stráň chuchelskou, na jejímž temeni v majestátním háji kostelík vysílá k nebesům prosbu, aby chránila tento půvabný kout před zkázou. „Ovšem,“ pravil dále, „tím vším bych nebyl ještě nadšen. Toť jen malá a nepatrná část z toho, co mně tak v Bráníce k srdci přirostlo. Ba, nejsou to ani ony půvabné zpěvy převozníků, ani klid večera, kdy zvuky harmoniky nesou se Vltavou a mládež kdy zpívá velebnou hymnu lodníků z Bráníka: Já mám doma veverku ... To není to. Ba, nenadchne mne ani harmonický zvuk pravidelných úderů koulí do kuželek v četných restauracích branických, kdy ozve se ona věta, která tak krásně mluví o staré, bohatýrské slávě české: ,všech devět,’ to vše není nic proti onomu pohledu, který sleduji často se zraky zarosenými z protějších břehů chuchelských, kdy náhle z oblaků prachu po silnici, zvířené automobily, vynoří se jako luzná fata morgána hrdé obrysy obrovských budov branického pivovaru - a utíkám se do toho chrámu, tak jako dítě spěje k domovu pod ochrannou ruku matky.“ Nemusím ani podotknout, že tento hovor vedl se právě v branickém pivovaře na počátku onoho památného týdne Dacanů. A že kdo tak mluvil, byl Kiesbauler, jeden člen naší společnosti, obdařený obdivuhodnou poetickou náladou při jakékoliv příležitosti, kde se mohl zadarmo napít. Oba dva páni, kteří nám ukradli Píseckého, seděli strnule, a ten pan učitel najednou řekl: „Ano, Braník má už 5 000 obyvatelů.“ Groš to chtěl vědět lépe a křičel, že Braník má 6 000 obyvatelů. Jak vidět, přicházela zábava do prvého stadia a dalo se také čekat, že za půl hodiny se to všechno musí změnit a zábava začít zcela jiným tónem. Během té půlhodiny bylo nám již všem jasno, že oni dva páni velmi silně okoušejí branické pivo, a to z naprostého smutku a zoufalství. Ten pan učitel seděl nějak divně na židli a stále říkal s blbým úsměvem: „My jsme upadli mezi piráty, my jsme upadli mezi piráty,“ a ten druhý pán jen kýval hlavou a říkal: „Tak je to dobře.“ Pák se nám oba dva představovali, a když jsem se zeptal pana učitele, zdali vychodil obecnou školu, dal se do usedavého pláče, kdežto ten druhý křičel: „Já mám techniku, já jsem inženýr z Krče.“ Honza Riedlů s Grošem mu to vymlouvali, ale on si lehl na kulečník, rozepjal ruce a volal: „Tak si mě ukřižujte, jen mne ukřižujte.“ Pan učitel vymotal se ze skupiny převržených židlí a doklopýtav k panu inženýrovi, ležícímu s rozepjatýma rukama na biliáru, objal ho křečovitě a bylo mu rozumět jen tolik: »Vid, Pepíčku, že to bude dobrý! Vždyť je Sedmihradsko daleko! A víš, jak my jsme tenkrát seděli v Londýnce? Tak neplač, Pepíčku“ - - - Trvalo to hodně dlouho, než jsme oba sundali s kulečníku, a oni, držíce se kolem krku, posadili se na stůl naproti a zpívali: „Už mou milou od oltáře vezou.“ Pak odešli ven, ale za chvíli se vrátili a šli vedle do místnosti, kde byl nějaký vzdělávací spolek, pak učitel otevřel dvířka u jedné prázdné skříně, a dívaje se do temného prostoru, počal rozmlouvat: „Hle, už je noc. Tma. Úplná tma. Kdepak je asi žena? Co dělá moje drahá žena? Musím jít ven, ven, musím k ní.“ A vlezl si do skříně, aby odešel do té tmavé noci. Uhodil se přitom o zadní stěnu skříně do nosu a křičel: „Fanynko, nech mne, nech mne!“, zatímco ten druhý pán vrhl se za ním do skříně s vyzdviženýma rukama, křiče: „Nechte ho, milostivá paní, nechte ho, já jsem tím vším vinen.“ V tom okamžiku zavřeli jsme velkou skříň a nyní bylo slyšet šťouchání, soptění a tlumený křik: „Nech mne, Fanynko, nech mne, Fanynko!“, a druhý hlas: „Že vás praštím, milostivá paní!“ - Tak to trvalo chvíli, pak jsme skříň otevřeli, vytáhli je na boží světlo. Pan učitel i ten druhý měli utržené límečky, z nosů jim kapala krev a oba dva křičeli najednou, když byli na denním světle a viděli pikolíka: „Co jste nám to udělal, pane hostinský!“ - Tak jsme je odtáhli na zahradu k pumpě, kdež, zatímco pana učitele drželi, přinutili jsme pana inženýra, aby klekl, což on považoval za přípravy k popravě, a aniž by se vzpíral, klekl, volaje jenom: „V ruce tvé poroučím, pane, ducha svého. Já jsem nevinen! Do roka a do dne!“ Ostatní jeho slova zmizela v pleskotu vody, kterou jsme mu pumpovali na hlavu. Pak jsme ho odvlekli nehýbajícího se, poněvadž myslel, že umřel, opět do lokálu a pod pumpu přišel pan učitel. Ten byl v náladě velice elegické. Utrhl si z vesty knoflík a zvolal: „Odevzdejte toto mé ženě! A zavažte mně oči!“ Když jsme jeho poslední přání vyplnili, sklonil pokorně hlavu a vykřikl: „Sláva vlasti!“, a zase proud vody přehlušil jeho slova. - Na tohoto přece jen voda účinkovala, poněvadž dělal rukama jako když plave, a když jsme ho po důkladné sprše zvedli, polykal vodu, tekoucí mu v potůčcích z vlasů, a volal: „Moji dobrodinci, moji zlatí dobrodinci!“ - Pak jsme je šli sušit na slunce, kde zmocnila se obou úplná otupělost. Nato jsme zaplatili a vedli jsme je na parník, který právě jel na Zbraslav a do Davle. Tam jsme je posadili ke kotlů, kdež oba usnuli. Mezi Zbraslaví a Davlí se oba probudili a ptali se nás, kteří jsme jeli s nimi, ve stavu ovšem ještě mrákotném, kam je vezeme. Honza Riedlů řek, že do Austrálie a že už jsou čtyři neděle na moři. Tak si padli kolem krku a za chvíli usnuli zas jako dvě opice. Když jsme přijeli do Davle, vyvedli jsme je na pevnou půdu; to však bylo už kvečeru. - Po celé cestě v pravém slova smyslu při chůzi spali. V davelské myslivně, kam jsme za šera dorazili, položili jsme je v restaurační místnosti na lavici a požádali jsme hajného a současně restauratéra, aby ty dva pány tam nechal přespat do rána. Ze je to jeden pan učitel a jeden pan inženýr, a v jeho přítomnosti učinili jsme soupis všech peněz a cenných předmětů, které jsme u obou pánů našli a dali do uschování hajnému, který nám to potvrdil. - A zatímco oba chrápali, vypili jsme každý láhev piva a odešli na Zbraslav, kde jsme ještě našli otevřený hotel U slunce. Předtím však jsme každému z obou pánů dali do klobouku čtvrtku papíru s těmito řádky: „Okuste branické pivo. Váš Písecký.“ |
|
|
