|
Na scénu
přijde kapucín a posadí se za kavárenský stolek.
Tříminutové ticho. Konečně zvolá kapucín směrem
ke kapurenské kuchyni, když se podíval na
hodinky a shledal, že už tři minuty ticha jsou
pryč:
KAPUCÍN:
Mně
dejte sklenici té kávy černé,
jen proboha, já kapucína nechci,
neb kvality on bývá prachmizerné,
no, bude to, či nebude . . . ?
Po chvíli:
Takhle už dál to nepude.
Už sedím tu já hezkou chvíli,
myšlének hříšných sta už mám,
v takové kavárně bývají holky,
odpusť mně, bože, že to znám.
Chci černou kávu prozatím,
co ale dále, to až potom já oklikami prozradím.
No bude to, či nebude?
Po chvíli:
Takhle dál už to nepude.
Já počkám, neboť trpělivost
je jednou z velkých ctností přece,
a dá-li ti kdo přes hubu,
tu dobrý křesťan toto vece:
Prosím tě, počkej, až se zvednu,
pak dáš mně potom ještě jednu. No to je hrůza,
nikdo nejde,
už deset minut tady civím
a moc se tomu, věřte, divím . . .
Jde ku dveřím
kuchyně a volá:
S tou
kávou, prosím, copak je?
Sedne si opět.
Po chvíli:
Není
s ní nic, to dobře vidím,
víc hulákat se věru stydím,
neb sluha boží nesmí řvát,
ať žízeň má či ať má hlad,
ať kávu chce buď černou nebo bílou,
na všechna zklamání já musím
vždy s tváří hledět klidnou, roztomilou.
Křičí:
No
bude to, či nebude? Takhle dál už to nepude!
Ticho.
Zas ani noha tam se nehnula,
snad tam ta holka usnula,
tak půjdu dál, snad kavárna přec jiná
vlídněji přijme mnicha kapucína.
Odstrčí
židli a odejde
východem z vchodu objeví se ospalý číšník.
ČÍŠNÍK:
Hle, židle odstrčena jest,
a na mou čest,
tu někdo byl, snad něco chtěl,
a jestli chtěl, tak volat měl.
I stůl je trochu odstrčen,
už je to tak, zde někdo byl,
a šel pak zase potom ven,
a člověk po něm uklidili musí,
ba, chudý číšník mnoho zkusí.
Mně se hned zdálo, když jsem dřímal,
že nějaký sem přišel host,
ve snu jsem slyšel,
jak jsem klímal,
že čekání už má on dost.
Ba, je to život,
klidu člověk nemá
a dřít se musí jak tvář němá,
ba hůř než kráva, kůň či vůl,
on si nic nedal, odšoup stůl,
a člověk po něm ukliditi musí,
ba, chudý číšník mnoho zkusí.
Teď pěkně hezky ke kamnům si sednu,
až někdo přijde, pak se ovšem zvednu.
Jde do
kuchyně.
Z ulice vejde do kavárny mladé, nezkušené děvče,
položí kytičku lilií na stůl a posadí se:
DĚVČE:
Jsem unavena, neboť chtěl mne svést,
jmenuje se Hynek a je z Kolína
a já Hromádková a jsem nevinná,
byl dle všeho smilník,
vyhlížel jak vilník,
chtěl mně vzít mou čest,
neb řekl: ,Smím vás doprovodit,
vy nesmíte tak sama chodit,’
a přitom na mne hleděl tak,
že musila jsem sklopit zrak,
až zbledla jsem jak bílá sádra,
neb pozoroval moje ňadra
a řek, že je Hynek a je z Kolína,
což na mně neviděl, že jsem nevinná?
že venkovské jsem nezkušené dítě,
jež jede do Prahy si službu najít,
a čestnou známost navázat,
s tím nemusím se tajit.
Jsem přesvědčena, kdyby mne i svedl,
že by mne k oltáři on neodvedl.
Teď si dám kávu, černou kávu dám si,
by vzpružila mé unavené údy,
mám korunu jen všehovšudy.
Volá:
Dejte mně černou kávu!
Po
chvíli:
Tu ticho jako v kostele
a nikdo nejde s kávou . . .
Jsem sirotek, má matka v hrobě dřímá,
nemají tu kamna, proto je zde zima,
a otce neznám, ten mamince útek’,
po obou musím nosit smutek . . .
Pláče -
Plačtivě:
Och! dejte mně kávu, ať se osvěžím
a ať už odtud poběžím,
bych ještě dnes si našla službu
a matčinu tak vyplnila tužbu,
když umírajíc, zašeptala tiše:
Modli se, děvče, a také pracuj,
hříšnými vášněmi si život neukracuj.
Volá :
Co jest s tou kávou,
já nemám času,
já už tu čekám,
to je hodina -
Pro sebe:
Ten záletník byl z Kolína.
Pauza. Volá do
dveří:
Tak prosím vás, co vlastně s kávou bude,
myslíte, že když děvče jsem jen chudé,
že nemám naspěch,
až se vám snad zráčí,
že je dost času,
když jsem sirotek,
no to je věru k pláči,
či snad že nejsem městská ňáká dáma,
pak bych si kafé uvařila sama,
a nemusela čekat, až se vám snad zlíbí . . .
Zvedne se a
křičí:
Co je s tou kávou?
Sedne si.
Tak tedy mně ji nenesete dosud, ach,
sirotek má smutný osud,
což ale já tu čekat musím,
odejdu pryč a jinde štěstí zkusím.
Odstrčí stůl a
židli a odchází, zapomene na stolku lilie. Po
jejím odchodu objeví se číšník, promne si oči:
ČÍŠNÍK:
Že
jsem se nemýlil a někdo že tu byl,
na první pohled vidět,
ten nezdvořák však mohl by se stydět.
Když slušný člověk někam přijde,
tak z lokálu zas slušně vyjde,
dá do pořádku stůl a židli přistaví,
tomu se říká slušný pán,
však odstrčit židli, nechat to tak být,
to dovede jen mezulán.
A po všivém hostu, který nic si nedá,
abych uklízel ještě snad,
ani mne nenapadne,
mám se přece rád.
Nechám to tak, a snad se nepřetrhnu,
to aby člověk lítal jako pták,
každého lumpa obsluhoval,
každého chrapouna obskakoval,
a on si tady zapomene kytku,
a bude mne obtěžovat, jestliže se vrátí,
ty trampoty mně nikdo nezaplatí.
Tak hezky dřímám - co s tou kytkou,
já vyhodím ji klidně ven
a zas si zdřímnu u kamen.
Jde ke dveřím
na ulici a vyhodí lilie a vrátí se do kuchyně.
Po jeho odchodu přijde profesor Masaryk. Klobouk
pověsí na věšák a sejme z něho Čas a posadí se
ke stolu.
PROFESOR MASARYK:
Tiše ke dveřím
kuchyně:
Černou kávu, prosím,
jednu sklenici, ale bez cukru, prosím.
Hlasitěji:
Ba, bez cukru!
Vždyť v českém žití je příliš sladkostí,
jak Machar zpívá, a proto bez cukru,
toť pravda jistá,
jen černou kávu smí pít realista
a bez rumu, neb opojení škodí,
a na svět třeba střízlivě přec hledět,
to také musí realista vědět.
Dívá se do
novin a podívá se za chvíli na prázdný stůl:
Když jsem to dopil,
nemusím dál sedět.
Volá:
Platím!
Čeká chvíli.
Když nikdo nejde,
na stůl peníze já položím
a půjdu dál,
že v kávě bylo mnoho cikorie,
na to bych věru přísahal.
Položí peníze
na stůl a odejde. Po něm přijde číšník:
ČÍŠNÍK:
Toť kupodivu, zase tu byl někdo,
peníze nechal na stole,
toť kupodivu nevysvětlitelno,
zač a nač a proč ?
Já ve snu slyšel slovo: Platím,
a než se proberu a sem se vrátím
host zase pryč, co chtěl a co si přál,
nebo se mně jen takový sen zdál.
Nač platil, zač a nač a proč,
kdož věděti to může,
samá jen starost, běhání a trud,
vyskočit nejlíp z kůže.
A přec bych si tak rád já zdřím . . .
Shrabuje peníze se stolu a oprašuje ho:
A rád bych měl už pokoj svatý,
leč sotva odtud vytáhnu jen paty,
hned někdo přijde, aby člověk skákal,
a „račte si přát, a co je, račte, libo“.
Ba, na mou duši, aby člověk plakal.
Teď na chvilku si půjdu zdřímnout,
mne oblaží snad luzný sen,
schrupnu si hezky u kamen.
Odejde.
Přijde Quido
Maria Vyskočil. Stojí u stolu:
VYSKOČIL:
Jsem Quido Maria a k tomu Vyskočil,
jsem z Příbrami a členem Máje,
jsem krásná pohádka, jsem pohádka já sám,
jsem velký básník, romanciér lásky,
jsem Quido Maria a z Vyskočilů rodu,
a kávu chci, chci černou kávu,
slyšíte, kávu žádám teď. Tu kávu černou,
jako uhlí v dole, kdy skřítkové . . .
leč nač to roztahovat, přineste kávu.
Vy ji nenesete, když básník po ní touží?
Vy nespěcháte s luzným Mokky žárem
a z Arábie pouští s královnou a eunuchy,
či co to povídám, chci kávu, kávu chci.
Nu, bude to, či nebude to, proč nenesete
černé kávy sklenici, či spíte snad, či nevaříte?
Že odejdu, já Quido Maria,
jenž z Příbrami je básník z rodu Vyskočilů,
zde vizitka, tu na stůl kladu, a odcházím,
jdu hrdě pryč, zas k umění blíž
ku hvězdám, už jdu, už otvírám dveře,
už jsem venku.
Za dveřmi:
Už jsem na ulici, už . . .
ČÍŠNÍK:
Bodejť by tu nebyl zase někdo,
a navštívenku na stůl dal,
trhá navštívenku:
toť nějaký Ježíš Marjá, aby ho čert spral.
Teď ke kamnům si na lavici lehnu,
ať někdo přijde! Já se ani nehnu!
Odchází.
Opona padá.
|
