EDIČNÍ POZNÁMKY

SKLENICE ČERNÉ KÁVY

Poutavé drama kabaretu strany mírného pokroku v mezích zákona

Napsal: J. Hašek
OSOBY:
KAPUCÍN | ČÍŠNÍK | DĚVČE | PROFESOR MASARYK | Q. M.VYSKOČIL | / Všechny osoby hrál, jako samojediný, Jaroslav Hašek. /

Na scénu přijde kapucín a posadí se za kavárenský stolek. Tříminutové ticho. Konečně zvolá kapucín směrem ke kapurenské kuchyni, když se podíval na hodinky a shledal, že už tři minuty ticha jsou pryč:

KAPUCÍN:

Mně dejte sklenici té kávy černé,
jen proboha, já kapucína nechci,
neb kvality on bývá prachmizerné,
no, bude to, či nebude . . . ?

Po chvíli:

Takhle už dál to nepude.
Už sedím tu já hezkou chvíli,
myšlének hříšných sta už mám,
v takové kavárně bývají holky,
odpusť mně, bože, že to znám.
Chci černou kávu prozatím,
co ale dále, to až potom já oklikami prozradím.
No bude to, či nebude?

Po chvíli:

Takhle dál už to nepude.
Já počkám, neboť trpělivost
je jednou z velkých ctností přece,
a dá-li ti kdo přes hubu,
tu dobrý křesťan toto vece:
Prosím tě, počkej, až se zvednu,
pak dáš mně potom ještě jednu. No to je hrůza, nikdo nejde,
už deset minut tady civím
a moc se tomu, věřte, divím . . .

Jde ku dveřím kuchyně a volá:

S tou kávou, prosím, copak je?

Sedne si opět.
Po chvíli:

Není s ní nic, to dobře vidím,
víc hulákat se věru stydím,
neb sluha boží nesmí řvát,
ať žízeň má či ať má hlad,
ať kávu chce buď černou nebo bílou,
na všechna zklamání já musím
vždy s tváří hledět klidnou, roztomilou.

Křičí:

No bude to, či nebude? Takhle dál už to nepude!

Ticho.
Zas ani noha tam se nehnula,
snad tam ta holka usnula,
tak půjdu dál, snad kavárna přec jiná
vlídněji přijme mnicha kapucína.

Odstrčí židli a odejde východem z vchodu objeví se ospalý číšník.

 

ČÍŠNÍK:
Hle, židle odstrčena jest,
a na mou čest,
tu někdo byl, snad něco chtěl,
a jestli chtěl, tak volat měl.
I stůl je trochu odstrčen,
už je to tak, zde někdo byl,
a šel pak zase potom ven,
a člověk po něm uklidili musí,
ba, chudý číšník mnoho zkusí.
Mně se hned zdálo, když jsem dřímal,
že nějaký sem přišel host,
ve snu jsem slyšel,
jak jsem klímal,
že čekání už má on dost.
Ba, je to život,
klidu člověk nemá
a dřít se musí jak tvář němá,
ba hůř než kráva, kůň či vůl,
on si nic nedal, odšoup stůl,
a člověk po něm ukliditi musí,
ba, chudý číšník mnoho zkusí.
Teď pěkně hezky ke kamnům si sednu,
až někdo přijde, pak se ovšem zvednu.

Jde do kuchyně.
Z ulice vejde do kavárny mladé, nezkušené děvče, položí kytičku lilií na stůl a posadí se:

 

DĚVČE:
Jsem unavena, neboť chtěl mne svést,
jmenuje se Hynek a je z Kolína
a já Hromádková a jsem nevinná,
byl dle všeho smilník,
vyhlížel jak vilník,
chtěl mně vzít mou čest,
neb řekl: ,Smím vás doprovodit,
vy nesmíte tak sama chodit,’
a přitom na mne hleděl tak,
že musila jsem sklopit zrak,
až zbledla jsem jak bílá sádra,
neb pozoroval moje ňadra
a řek, že je Hynek a je z Kolína,
což na mně neviděl, že jsem nevinná?
že venkovské jsem nezkušené dítě,
jež jede do Prahy si službu najít,
a čestnou známost navázat,
s tím nemusím se tajit.
Jsem přesvědčena, kdyby mne i svedl,
že by mne k oltáři on neodvedl.
Teď si dám kávu, černou kávu dám si,
by vzpružila mé unavené údy,
mám korunu jen všehovšudy.

Volá:
Dejte mně černou kávu!

Po chvíli:
Tu ticho jako v kostele
a nikdo nejde s kávou . . .
Jsem sirotek, má matka v hrobě dřímá,
nemají tu kamna, proto je zde zima,
a otce neznám, ten mamince útek’,
po obou musím nosit smutek . . .
Pláče - Plačtivě:
Och! dejte mně kávu, ať se osvěžím
a ať už odtud poběžím,
bych ještě dnes si našla službu
a matčinu tak vyplnila tužbu,
když umírajíc, zašeptala tiše:
Modli se, děvče, a také pracuj,
hříšnými vášněmi si život neukracuj.
Volá :
Co jest s tou kávou,
já nemám času,
já už tu čekám,
to je hodina -
Pro sebe:
Ten záletník byl z Kolína.
Pauza. Volá do dveří:
Tak prosím vás, co vlastně s kávou bude,
myslíte, že když děvče jsem jen chudé,
že nemám naspěch,
až se vám snad zráčí,
že je dost času,
když jsem sirotek,
no to je věru k pláči,
či snad že nejsem městská ňáká dáma,
pak bych si kafé uvařila sama,
a nemusela čekat, až se vám snad zlíbí . . .
Zvedne se a křičí:
Co je s tou kávou?
Sedne si.
Tak tedy mně ji nenesete dosud, ach,
sirotek má smutný osud,
což ale já tu čekat musím,
odejdu pryč a jinde štěstí zkusím.
Odstrčí stůl a židli a odchází, zapomene na stolku lilie. Po jejím odchodu objeví se číšník, promne si oči:

 

ČÍŠNÍK:
 

Že jsem se nemýlil a někdo že tu byl,
na první pohled vidět,
ten nezdvořák však mohl by se stydět.
Když slušný člověk někam přijde,
tak z lokálu zas slušně vyjde,
dá do pořádku stůl a židli přistaví,
tomu se říká slušný pán,
však odstrčit židli, nechat to tak být,
to dovede jen mezulán.
A po všivém hostu, který nic si nedá,
abych uklízel ještě snad,
ani mne nenapadne,
mám se přece rád.
Nechám to tak, a snad se nepřetrhnu,
to aby člověk lítal jako pták,
každého lumpa obsluhoval,
každého chrapouna obskakoval,
a on si tady zapomene kytku,
a bude mne obtěžovat, jestliže se vrátí,
ty trampoty mně nikdo nezaplatí.
Tak hezky dřímám - co s tou kytkou,
já vyhodím ji klidně ven
a zas si zdřímnu u kamen.
Jde ke dveřím na ulici a vyhodí lilie a vrátí se do kuchyně.
Po jeho odchodu přijde profesor Masaryk. Klobouk pověsí na věšák a sejme z něho Čas a posadí se ke stolu.

 

PROFESOR MASARYK:
Tiše ke dveřím kuchyně:
Černou kávu, prosím,
jednu sklenici, ale bez cukru, prosím.
Hlasitěji:
Ba, bez cukru!
Vždyť v českém žití je příliš sladkostí,
jak Machar zpívá, a proto bez cukru,
toť pravda jistá,
jen černou kávu smí pít realista
a bez rumu, neb opojení škodí,
a na svět třeba střízlivě přec hledět,
to také musí realista vědět.
Dívá se do novin a podívá se za chvíli na prázdný stůl:
Když jsem to dopil,
nemusím dál sedět.
Volá:
Platím!
Čeká chvíli.
Když nikdo nejde,
na stůl peníze já položím
a půjdu dál,
že v kávě bylo mnoho cikorie,
na to bych věru přísahal.
Položí peníze na stůl a odejde. Po něm přijde číšník:

 

ČÍŠNÍK:
Toť kupodivu, zase tu byl někdo,
peníze nechal na stole,
toť kupodivu nevysvětlitelno,
zač a nač a proč ?
Já ve snu slyšel slovo: Platím,
a než se proberu a sem se vrátím
host zase pryč, co chtěl a co si přál,
nebo se mně jen takový sen zdál.
Nač platil, zač a nač a proč,
kdož věděti to může,
samá jen starost, běhání a trud,
vyskočit nejlíp z kůže.
A přec bych si tak rád já zdřím . . .
Shrabuje peníze se stolu a oprašuje ho:
A rád bych měl už pokoj svatý,
leč sotva odtud vytáhnu jen paty,
hned někdo přijde, aby člověk skákal,
a „račte si přát, a co je, račte, libo“.
Ba, na mou duši, aby člověk plakal.
Teď na chvilku si půjdu zdřímnout,
mne oblaží snad luzný sen,
schrupnu si hezky u kamen.
Odejde.
Přijde Quido Maria Vyskočil. Stojí u stolu:

 

VYSKOČIL:
Jsem Quido Maria a k tomu Vyskočil,
jsem z Příbrami a členem Máje,
jsem krásná pohádka, jsem pohádka já sám,
jsem velký básník, romanciér lásky,
jsem Quido Maria a z Vyskočilů rodu,
a kávu chci, chci černou kávu,
slyšíte, kávu žádám teď. Tu kávu černou,
jako uhlí v dole, kdy skřítkové . . .
leč nač to roztahovat, přineste kávu.
Vy ji nenesete, když básník po ní touží?
Vy nespěcháte s luzným Mokky žárem
a z Arábie pouští s královnou a eunuchy,
či co to povídám, chci kávu, kávu chci.
Nu, bude to, či nebude to, proč nenesete
černé kávy sklenici, či spíte snad, či nevaříte?
Že odejdu, já Quido Maria,
jenž z Příbrami je básník z rodu Vyskočilů,
zde vizitka, tu na stůl kladu, a odcházím,
jdu hrdě pryč, zas k umění blíž
ku hvězdám, už jdu, už otvírám dveře,
už jsem venku.
Za dveřmi:
Už jsem na ulici, už . . .

 

ČÍŠNÍK:
Bodejť by tu nebyl zase někdo,
a navštívenku na stůl dal,
trhá navštívenku:
toť nějaký Ježíš Marjá, aby ho čert spral.
Teď ke kamnům si na lavici lehnu,
ať někdo přijde! Já se ani nehnu!
Odchází.
Opona padá.

 

František Langer v knize "Byli a bylo" [Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1963 jako svou 2114. publikaci] se o této hře zmiňuje také: Lituji hlavně, že jsem také promeškal první divadelní produkci kabaretu "Sklenice černé kávy", prý již starší Haškův dramatický výrobek.

Podle vyprávění básníka Josefa Macha vznikla tato aktovka v Kravíně na Vinohradech začátkem r. 1911, když se Jaroslav Hašek vsadil, že samojediný zahraje hru o jednom jednání a pěti osobách, kterou si také vymyslí. Tehdy v Kravíně báječně improvizoval a z této improvizace je veršovaná hra napsaná vlastní rukou do Dějin. Haškův nápad měl velký úspěch, neboť existuje ještě jeden rukopis s názvem "Šálek černé kávy", psaný třemi různými druhy písma, z nichž ani jedno není však písmo Haškovo. Na rozdíl od veršované hry, napsané Haškem, aktovka "Šálek černé kávy" má 4 osoby, místo Masaryka vystupuje prof. Drtina, schází tam Q. M. Vyskočil, zato v závěru hry vystupují opilci, kteří ve veršovaném znění vůbec nejsou. Podle toho, že se zachovalo několik opisů psaných strojem, z nichž jeden má název "Šálek bílé kávy", ač text je totožný s textem aktovky "Šálek černé kávy", soudíme, že tato aktovka kolektivně upravená přáteli se hrávala častěji [převzato z edičních poznámek knihy "Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona"; připravili Zdena Ančík, Radko Pytlík a Milan Jankovič. Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1963 jako svou 2091. publikaci]. Zde je publikován text z knihy "Větrný mlynář a jeho dcera" [Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1976 jako svou 4020. publikaci].