Za Olgou Fastrovou

Zpráva o úmrtí paní Olgy Fastrové mě velice překvapila. Nežiji v Praze, a proto dozvěděl jsem se o tom trochu později, a v té zprávě o tragickém konci slavné české žurnalistky jest něco tak dojemného.

Zprvu jsem tomu nechtěl ani věřit, ale teprve když přečetl jsem si článek v Národní politice ze dne 7. května, kde je její fejeton o cylindru Čičerinově, chápal jsem plně, že ta práce vznikla již v předtuše smrti, neboť se v něm loučí velice srdečně s Helenou Malířovou, vypravujíc, že ji má velice ráda, přestože nosila ustřižené vlasy po mužsku učesané.

Když v témže fejetonu psala, že mužové v Berlíně, v Rusku, v Mnichově a Pešti na ulici přepadali a násilím svlékali elegantní ženy a nahé potom zabíjeli, měla již Olga Fastrová čtyřicet stupňů horečky.

Nežli fejeton dopsala, počaly jí nehty modrat jako při záchvatu cholery. Nikdo však z jejích blízkých nečekal, že se blíží její konec, který se také neúprosně dostavil v ten nešťastný den, kdy nedělní fejeton Olgy Fastrové o cylindru páně Čičerinově v Národní politice překvapil veřejnost.

V neděli ráno zdálo se zprvu, že se Olga Fastrová již trochu vzpamatovala. Počala mluvit souvisle a požádala, aby jí byla přinesena Národní politika. To bylo o půl desáté hodině ranní. Zprvu prohlédla rubriky Malého oznamovatele „Nabídnutí k sňatku", „Dopisy", „Všeobecný oznamovatel" a vypila šálek slabého čaje. Potom k velkému překvapení přítomných počala hlasitě číst svůj fejeton o cylindru páně Čičerinově. Čtení bylo provázeno křečovitými záchvaty. Silný pot vyrazil jí na čele, po celém těle objevila se silná třesavka a nesouvisle pronášená slova jevila příznaky jektavosti. O půl jedenácté přišla paní Olga Fastrová opět k vědomí a přála si přivolati duchovního správce z Vinohrad.

Za všeobecného ticha řekla mroucím hlasem k velebnému pánovi: „Překrásně vypadá na bílých etamínových šatech složení a uspořádání okrasy azurové, pracované ručně na vytahaných nitkách se širokou síťovanou vložkou, jejíž nádherný vzor se nejlépe uplatní. Obrázek, provedení a označení k rozdělení azur obsaženo v objednaném střihu. Okrasa nalézá se na předních dílech blůzy a sukně, též na dílech kimonových. Zde tvoří ukončení rukávů užší vložka."

Potom upadla do agónie, ze které se probudila před polednem, slabě se vztýčila v polštářích a řekla přítomným: „Dívky mají v noci chodit jedině v průvodu dospělého pána. Gardedámy v tanečních hodinách nemají mluvit se svými svěřenkami dvojsmyslně. Dekoltované starší dámy z lepší společnosti mají si pudrovat břicha!"

To byla její poslední slova. Krátce nato upadla do bezvědomí, ze kterého se již neprobrala. Skonala tiše a klidně, tak jako byl celý její život v mírném souladu s akcionáři Národní politiky...

Nikdy nezapomenu na své první setkání s nebožkou Olgou Fastrovou po svém příjezdu z Ruska 19. prosince 1920.

Přijel jsem z Ruska přímo do kavárny U zlaté husy na Václavském náměstí, abych si přečetl noviny. U jednoho stolu seděla předčasně zesnulá, kterou jsem míval velice rád, tak asi jako ona měla ráda Helenu Malířovou. Naše setkání bylo opravdu srdečné a první její slova byla: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku živí se masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?"

Optal jsem se ji, jak si vlastně představuje tu celou manipulaci, a ona odpověděla, že bolševici dělají veliké výpravy do Číny, asi tak jako Indové chytají slony. Zvláštní specielní oddíly bolševických vojsk v pohraničních čínských územích kladou oka na Číňany a kopají na ně vlčí jámy. Do toho chycení Číňané svazují se po tuctech a dopravují se do Moskvy a Petrohradu do zvláštních kasáren, kde se cvičí ve zbrani a provozují hrůzovládu nad ruskou inteligencí. Jimi byl též umučen Miljukov, Gorkij a Čirikov. Koncem druhého roku vojenské služby vyřazuje se z nich vždy desátá část a vykrmuje se a rozdává se potom jejich maso sovětským komisařům: „O tom jsem již také napsala fejeton. Jedl jste též, Jaroušku, Číňany?"

„Nežli jsem si zvykl," odpověděl jsem, „cítil jsem pořád pižmovou příchuť. Zejména je velice třeba silně kořenit zpocená chodidla tlustějších Číňanů, milostivá paní. Myslím však, že by se krásně taková nepříjemná příchuť dala odstranit, kdyby se zabalily do Národní politiky, tam, kde je rubrika Události na Rusi, a daly se vyudit v komíně."

„Nedávno jsem psala do Ženské hlídky o nacionalizaci žen. Řekněte mně, co je na tom pravda?"

„To vás přejde, milostpaní," řekl jsem soustrastně, „ovšem nesmíte si s tím zahrávat. Radil bych vám, abyste co nejdříve jela někam k moři. Měl jsem jednoho známého, který trpěl též návaly krve do hlavy a hádal se v takových okamžicích, že je měsíc obydlen pobělohorskými exulanty."

To bylo tedy mé první setkání s paní Olgou Fastrovou po mém příjezdu z Ruska.

Ve víru žurnalistického života, ve starostech o dámské módy, zdá se, že Olga Fastrová zapomněla na mou dobře míněnou radu. Její přepracované nervy nevydržely. Přežila svůj článek o Čičerinově cylindru jen o několik hodin.

Krátce před svou smrtí vyjádřila prosbu, aby byla zpopelněna a její prach vysypán ze Žofínského mostu do Vltavy. I v těchto posledních slovech jeví se ona nezdolná energie, kterou vynikala ve své neúnavné práci na kulturním obrození české ženy. Čest její památce!

A tady je ten fejeton Olgy Fastrové v Národní politice 7.5.1922