Heslo:

Wenzl major

Výklad:

Literární postava majora Wenzla byla bezpochyby inspirována Franzem Wenzelem, důstojníkem, který sloužil u 91. pěšího pluku v době, kda tam i sloužil Jaroslav Hašek. Franz Wenzel pocházel z Dolního Hanychova č.p.57[Niederhanichen], který je dnes součástí Liberce. Narodil se tam dne 12.9.1866 v německé rodině Adolfa Wenzela, zahradníka* [v dokumentech je také uváděn jako Maurerpolier=zednický předák]   a Karoline Miethig .Vystudoval 7 třídměšťanské školy [Bürgerschule] v Liberci a v letech 1882 - 86 absolvoval s dobrým prospěchem Infanteríekadettenschule in Pressburg [pěchotní kadetní školu v Bratislavě] Během školy byl veden od 29.9.1883 jako vojín [Infanterist] u pěšího pluku č. 69 v Székesfehérváru.Po kadetce byl převelen k 35. pěšímu pluku do Plzně. Působil také v Praze a Prachaticích. 1.5.1889 byl povýšen na poručíka a 1.2.1893 na nadporučíka. 1.2.1909 byl převelen k pěšímu pluku č. 10 a zároveň byl povýšen na kapitána. Působil v Jaroslavi a Přemyšlu . 1.5. 1913 byl povýšen na majora a převelen do Kutné Hory k IR21, od 8.5. jako velitel 3. praporu. 13.8.1914 je převelen k 91. pěšímu pluku a jako velitel II.praporu působil v Srbsku. Na ruskou frontu se pravděpodobně dostal jako velitel XII. pochodového praporu, ve kterém byl i Hašek. Dne 11.7. 1915 dorazil do Łonie, kde se doplňovaly a formovaly polní prapory. Wenzel se stal velitelem 2. praporu, ale již jako podplukovník. Do hodnosti byl povýšen již 1.7.1915. Dosáhl až na hodnost plukovníka, do které byl povýšen 1.2.1918. Podle strohých záznamů v jeho osobním spise působil v roce 1916 též na italské frontě jako velitel pluku.Od 27.9.1916 do 22.3.1918 velel nahradnímu praporu pěšího pluku č.28. Následně ve Wiesbadenu působil v jakési funkci dozorčího důstojníka (nemohu to přečíst). Zde ho také zastihl konec války. Jak je patrné z poznámky v matričním záznamu o narození, ve Wiesbadenu se dne 10.1.1920 také oženil s Ludmilou rozeno Starou. Podle jména je pravděpodoné, že byla českého původu. 6.3.1919, podal  plukovní Wenzel žádost o odchod do výslužby. Zpětně mu byl vyměřen odchod do výslužby k 1.1.1921. Zemřel 12.7.1929 v Liberci.

Jaký byl Wenzel člověk? Naštěstí máme svědectví Bohumila Vlčka, Haškova spolubojovníka, který popsal ve své kratičké studii, románové " Vojenské figury" . Zřejmě to byl celkem hodný, mírný a spravedlivý člověk, ale s jednou vlastností, která do zákopů nepatří. Byl nesmírně, možná až chorobně bojácný. Jeho strach nesl  veškeré známky zbabělosti, která určitě mohla způsobit i ztráty na životech jeho podřízených vojáků.

Ještě maličkost k Wenzelově manželce: Jak jsem již uvedl, s největší pravděpodobností to podle jména byla Češka. To ale jednoroční dobrovolník Marek nemohl vědět, když Švejkovi o něm ve vězení vyprávěl. Ostatně Wenzel v té době žádnou ženu neměl. Do manželství vstoupil až po válce, 10.1.1920 ve Wiesbadenu.

O tom hejtmanovi Adamičkovi se pak říkalo, že má smysl pro spravedlnost, milý kamaráde, tak ho poslali do pole a namístě něho přišel sem major Wenzl. A to byl čertův syn, pokud se týkalo národnostních štvanic, a ten zaťal tipec fähnrichovi Dauerlingovi. Major Wenzl má za manželku Češku a má největší strach z národnostních sporů. Když před lety sloužil jako hejtman v Kutné Hoře, vynadal jednou v opilosti v jednom hotelu vrchnímu, že je česká pakáž. Upozorňuji přitom, že ve společnosti mluvil major Wenzl výhradně česky, stejně jako ve své domácnosti, a že jeho synové studují česky. Slovo padlo, a už to bylo v místních novinách a nějaký poslanec interpeloval chování hejtmana Wenzla v hotelu ve vídeňském parlamentě. Měl z toho Wenzl velké nepříjemnosti, poněvadž to bylo právě v době povolení parlamentem vojenské předlohy, a teď jim do toho vleze takový ožralý hejtman Wenzl z Kutné Hory.

V jednom z důstojnických baráků v táboře čekal v noci Švejk na svého nadporučíka Lukáše, který šel večer do města do divadla a doposud se nevrátil. Švejk seděl na odestlané posteli nadporučíkově a naproti němu seděl na stole sluha majora Wenzla.
Major se opět vrátil k regimentu, když byla v Srbsku konstatována jeho úplná neschopnost na Drině. Mluvilo se o tom, že dal rozebrat a zničit pontonový most, když měl ještě půl svého batalionu na druhé straně. Nyní byl přidělen k vojenské střelnici v Királyhidě jako velitel a měl také co dělat s hospodářstvím v táboře. Mezi důstojníky se vypravovalo, že si major Wenzl nyní pomůže na nohy. Pokoje Lukáše i Wenzla byly na téže chodbě.

Když Dauerling udělal ten večer bilanci celého dne, neboť on byl též druhý Titus, a když některý den nikoho nezavřel a nehnal ke kompanieraportu, zvolal též: "Den jsem ztratil!", po rozmluvě s kadetem Bieglerem, svým nejvěrnějším druhem, přišel k tomu názoru, že s tím batalionsraportem přece jen trochu přestřelil, poněvadž to přijde před majora Wenzla.
Před majorem Wenzlem třásl se totiž i Biegler i Dauerling stejně tak, jako se zas před nimi třáslo prosté mužstvo.
Major Wenzl nebyl sice žádná zvláštní vojenská hvězd rakouská, ale měl strach z národnostních sporů. Měl za manželku Češku a kdysi, když ještě sloužil jako hejtman v Kutné Hoře, přišel do novin, poněvadž jednou v napilosti vynadal číšníkovi v Haškově hotelu "česká pakáž", ačkoli mluvil sám jinak jen česky v domácnosti i ve společnosti.
Tenkrát byly takové idylické doby, že se ten případ dostal i do interpelace v poslanecké sněmovně. Interpelace ovšem zapadla v archívu ministerstva, ale major od té doby měl strach z jakýchkoliv veřejných projevů, nemluvě ani o tom, že kromě interpelace měl i výstup doma.

 Bohužel z tohoto snímku si jen těžko můžeme představit, jak vypadali důstojníci IR91 Ságner, Lukas, Wenzel a fedkurát Eybl. Z jiných pramenů jejich portréty máme, až na výjimku, a tou je právě Wenzel. Fotografii věnoval Obraně lidu polní kurát Eybl, takže se nenachází v jeho pozůstalostím fondu, který je uložen v SOkA Beroun, kde je celá řada skupinových fotografií s důstojníky IR91 a je velmi pravděpodobné, že je zde i zachycen i Wenzel. S Jomarem Hønsi jsme to nafotili a i vy se můžete pokusit rozklíčovat kdo je kdo .

Na této fotografii z vídeňského Kriegsarchivu můžeme přeci jenom lépe pohledět do tváře podplukovnéka Wenzela