|
I
Bylo to v době, kdy císař František Josef I.
měl opět přijeti do Prahy, aby klepal kladivem
na základní kámen k nějakému mostu. V české
otázce se totiž starý monarcha specializoval
výhradně na mosty. Přijel, zaklepal na kámen,
poznamenal: „To jest zajímavé, že tento most
vede z jedné strany na druhou,“ nato ještě řekl:
„To mne češí, že jste Těši“, a po takové
návštěvě měl vždy celý český národ dojem, že ten
starý pán má paralýzu.
Byly to takové slavné doby, kdy státní policie v
Praze vyvíjela dalekosáhlou činnost a zavřela z
restaurace U dvojky starého chromého harmonikáře
Kučeru, který před nějakými třiceti lety před
projektovanou návštěvou císaře vydal se pěšky z
Prahy do Vídně a tam se někde vrhl pod koně
císařova kočáru při jeho projížďce, aby si
vymohl audienci, neboť měl fixní ideu, že musí
dostati trafiku, když mu italská kulka u
Custozzy přerazila nohu. Místo trafiky dostal na
základě „prügelpatentu“ pět dní, pak pozorovali
asi měsíc jeho duševní stav na jedné vídeňské
psychiatrické klinice a pátrali, zdali si
nedopisuje s podezřelými lidmi za hranicemi.
Když zjistili, že neumí psát a že je úplně
příčetný, dopravili ho na hnaneckou stanici a
odtud již šel normální cestou šupem do Prahy,
kde na památku své nezdařené audience u císaře
pána složil na harmoniku píseň:
Mě ve Vídni nic netěší,
je to samý blázinec
a velká menažérie,
ó jemine, ó jemine ...
Tu písničku hrával a zpíval po třicet let u
Dvojky, a kdykoliv měl císař pán přijeti do
Prahy, odvedla vždy státní policie harmonikáře
Kučeru do „čtyřky“ na policejním ředitelství,
takže život Kučerův byl jakousi matematickou
formulí a on měl dojem, že císař František Josef
I. má strach z něho, ze starého Kučery, a to mu
vždy dodávalo nové životní síly.
Pražská státní policie velice se zajímala též o
potulného fotografa Netečku, který bloudil po
ulicích Prahy v starém ošumělém haveloku, s
velkou černou zamaštěnou vázankou a s hroznou
hřívou lví pod obrovským širákem. Vyhlížel jako
loupežník z Abruzz. Ten muž vláčel stále s sebou
sešlý, rozbitý fotografický aparát, stokrát snad
přeražené a stokrát snad svázané motouzem
dřevěné nohy stojanu a láhev rumu.
Kdysi před lety při císařově návštěvě prodral se
špalírem a pronikl, hrozný svým zjevem, až k
samotnému mocnáři, ke kterému prohodil: „Není
libo dát se vyblejsknout? Račte se tvářit co
možná přívětivě.“
Byl okamžitě odstraněn a na policejním
ředitelství pomalu v separaci vyprchávaly z
hlavy jeho sny o titulu dvorního fotografa.
Policejní lékař vydal mu pěkné svědectví, že je
alkoholik, dědičně zatížený, neškodný idiot. A
tak mohl se opět Netečka vrátiti do lidské
společnosti, dál bloudil Prahou, fotografoval
staré paláce, pil rum u památníků naší staré
slávy, a kdykoliv přijel císař pán do Prahy,
putoval Netečka za mříže, referuje tam o své
aféře druhům v neštěstí prostinkými slovy: „Von
nechce, abych ho fotografoval.“
Před návštěvou císařovou v Praze bývaly totiž
separace policejního ředitelství pravidelně
plny. Státní policie si nevybírala. Zavřela
všechny potulné brusiče, kteří mají tak hloupé
řemeslo, že brousí nože, jako kdyby ty nože
brousili jedině na císaře pána.
Z oken na ulici musely být odstraněny květináče,
aby nespadly snad císaři pánu na hlavu. Pro
italského prodavače zmrzliny, který nevinně
točil klikou přístroje na zmrzlinu, přišli
detektivové a odvedli ho do separace, kde již
ležel na pryčně drožkář Macek, podezřelý tím, že
jednou před léty v Černém pivovaře vyhrál v
nějaké tombole sádrový odlitek císaře Františka
Josefa I., dával mu připíjet, vedl s ním dlouhé
řeči a nakonec mu urazil hlavu, kterou pohodil
na oddělení „pro pány“. Dokázal sice, že byl
opilý tak, jak to zákon vyžaduje, ale byl přece
veden v evidenci, stejně jako hubatá květinářka
z Uhelného trhu, která před každou ohlášenou
návštěvou císařovou v Praze vykřikovala, že to
císaři pánu pěkně poví do obličeje, jak s ní
zachází magistrát.
V těch dobách mívala tedy státní policie plné
ruce práce, aby dokázala veřejnosti, co to
znamená slovo „milovaný mocnář“. S jednou
návštěvou císařovou v Praze spojena jest i tato
obdivuhodná detektivní historie, vyjadřující
důvtip státní policie, její kombinace a její
nezdar.
II
Na Žižkově vycházel v těch památných dobách
časopis Chuďas a Nová Omladina. Oba názvy
vystihovaly program. Psával jsem tenkrát do těch
časopisů články, ve kterých jsem si dělal
legraci ze slavných úřadů, a přicházíval na
besedy s vydavatelem těch časopisů redaktorem
Knotkem, který nyní rediguje Ostravský deník.
Tenkrát když měl císař přijet do Prahy, měl na
programu i návštěvu Žižkova. Soudil jsem, že
císař pán chce usmířit Žižkováky, kteří nikdy
nejevili nějakých sympatií k habsburskému rodu,
a v tom smyslu hovořili jsme jednoho odpoledního
dne u redaktora Knotka v jeho bytě, když přišel
administrátor Chuďasa Kalina, provázený nějakým
zasmušile vyhlížejícím mužem.
„Přátelé,“ pravil Kalina s nadšením, „naši
redakci navštívil tento pán, já se s ním nemohu
dohovořit, neboť je to Talián. Přijíždí z
Ruska.“
Zasmušilý host přistoupil k nám blíže, když byl
se předtím opatrně rozhlédl kolem. „Jsem,“ řekl
italsky ledovým hlasem, „Pietro Perri, dítě
Florencie. Politicky činným v Oděse. Utekl.
Pronásledován úřady. Caramba! Těžká cesta přes
hranice. Porco maladetto! Prosím o pohostinství.
Budu pracovati. Přijede císař, porco maladetto!“
„To je pěkná věc,“ řekl jsem redaktoru Knotkovi,
„patrně nás asi všechny zavřou.“
„Caramba,“ mluví dále Pietro Perri, „psal jsem
již ve vaší redakci ostrý článek proti císaři.
Německy napsal, Madonna mia. Třeba něco provésti.
Chystáte něco? Nedůvěřujete? Madonna mia.
Dokumenty na hranicích ukradli.“
Redaktor Knotek mezitím poznamenal ke mně, že
italština Pietra Perriho je trochu podivná,
načež Pietro Perri odpověděl: „Zapomněl mnoho
italsky, žil v Rusku. Utekl, porco maladetto.“
„Umíte rusky?“ „Zapomněl, Ital, dítě Florencie,
caramba.“ A Pietro Perri počal mluvit německy.
Mezitím přišlo několik známých, básník
G. R. Opočenský s
Rosenzweigem - Moirem.
Němčina Pietra Perriho byla jako jeho italština.
Bylo v ní tolik příbuzného k češtině, jako když
slovo za slovem překládáš.
„Pardon,“ ozval se Pietro Perri, když v tom
smyslu mluvil jsem k Moirovi, „jazyk český
neznám. Ani slova nerozumím. Těžká řeč. Neměl
příležitost.“
Opočenský počal bručet píseň „Milión paží“ a
Pietro Perri řekl: „Pěkná píseň, caramba,
Million Hände im Dunkel falteten, Madonna mia.“
Vstal jsem, a vyzdvihuje šálek s čajem, pronesl
tento přípitek česky: „Nechť žije Pietro Perri.
O půl šesté zatáhnem ho do koupelny a tam ho
podřežem.“
Pietro Perri zbledl, vytáhl z kapsy hodinky, a
třesa se na celém těle, zakoktal německy:
„Necítím se zde bezpečným. Jest mně špatně,
odejdu. Budu spáti venku.“
Vzal klobouk. Řekl jsem: „Pietro Perri, přítel
Rosenzweig-Moir vás bude doprovázeti a půjdete k
němu na Vinohrady spát. Nevím, co se vám zde
nelíbí. Doprovodím vás na Žižkov.“
Šli jsme. Na chodbě upustil, vytahuje šátek,
Pietro Perri z kapsy několik patron do
revolveru. Podal jsem je s poznámkou, že jest to
typ Buldog 16.
„Mám dobrý revolver,“ odpověděl Pietro Perri,
vytahuje z kapsy starý revolver systému Lefoche.
Měl smůlu. Patrony Buldog nevejdou se nikdy do
revolveru Lefoche. Po cestě na rozhraní Žižkova
a Vinohrad odporučil jsem Moirovi vřele Pietra
Perriho. „Rozumím,“ řekl Pietro Perri, „neumím
česky, tuším.“ A utřel si pot z čela.
* * *
Druhého dne přišel Rosenzweig-Moir zřejmě
rozčílen do redakce Chuďasa. „Pietro Perri mně
zmizel z bytu,“ hlásil rozechvěle, „šel jsem si
pro cigarety, a když jsem se vrátil, byl již
Pietro Perri pryč. Mé papíry byly na stole
přehrabány a mně se ztratil svazek dopisů,
obsahujících korespondenci s paní Mlíčkovou.“
To byla velmi vážná věc, neboť paní Mlíčková ve
dvanácti dopisech upomínala Moira o zaplacení
nějakých večeří, krému na boty, rozbitého
cylindru a zmizelého plivátka, kterým v tom bytě
hleděl se Moir zachrániti před zmrznutím.
A tak Pietro Perri zmizel s těmi dokumenty,
zanechav po sobě v našich rukou jen rukopis
svého článku, který den předtím napsal hroznou
němčinou v redakci. Jednu větu si pamatuji:
„Nejlepší by bylo použít návštěvy císařovy k
tomu, aby nikdy se již neodvážil přijeti do
Prahy.“
Část rukopisu uchoval u sebe administrátor
Kalina, onu nevinnou část, druhou, pro kterou
jsme mohli dostat dvacet let, jsme spálili právě
včas, neboť večer byla vykonána v redakci
policejní prohlídka úředníka státní policie.
Prohlídka byla bezvýsledná, ačkoliv prohlédli i
klec s kanárkem.
III
Za dva dny nato objevil se v redakci Chuďasa
a Nové Omladiny nějaký nešťastný člověk. Měl
hlavu obvázanou tak strašně, jako by mu ji
rozmačkalo parní kladivo. Z celé hlavy bylo
vidět jen jedno oko a špičku nosu. Nikdy jsem
neviděl tak ideálně obvázanou hlavu. Nešťastný
muž mluvil hlasem tichým, že přichází ze severu,
kde pracoval politicky mezi českým dělnictvem na
dolech. Vylíčil nám své utrpení.
V Bruchu ho zřezali němečtí nacionálové. Musíme
něco udělati. Ukradli mu dokumenty na jméno
Matějíček. Přichází k nám s prosbou, abychom mu
zaopatřili nějaké místo, jemu, oběti surového
násilí německého. Jest ochoten vše vykonati.
„Teď má přijet císař,“ prohodil významně a dál
se rozhovořil o tom, že bude třeba vystoupiti.
Může nám dělati třebas sluhu v administraci nebo
kolportéra. Je cele náš. Má hlavu úplně
rozbitou. A podával nám a tiskl ruce.
Všiml jsem si, že ten nešťastný mladý muž s
rozbitou hlavou má ruce úplně studené a chladné.
Člověk s rozbitou hlavou má přece horečku. A pak
ten jeho hlas a nápadné chování. Vzal jsem
stranou redaktora Knotka a žádal ho, aby dal
nešťastnému muži pětku zálohy na jeho
kolportérské práce, aby nám potvrdil podpisem
příjem, poněvadž potřebuji jeho rukopis.
Nešťastný muž podepsal: „Stvrzuji tímto příjem
deseti korun, Miřička.“
„Vy jste tuším řekl dříve, že se jmenujete
Matějíček.“ Ubožák zakoktal, že se mu ukradly
dokumenty. „Proto tedy nevíte, jak se
jmenujete,“ pravil jsem, „to je přirozené, a
víte, že jsme již váš rukopis někde viděli?
Kalino, sundej mu obvaz z hlavy.“ Když Kalina po
úporném zápase s nešťastníkem strhl mu obvaz z
hlavy, objevil se před námi - Pietro Perri.
Klekl před námi. Počali jsme mu mačkati prsty a
vyklubovati ruku, dotazujíce se, jak se vlastně
jmenuje. Mučili jsme ho dle starých krásných
vzorů španělské inkvizice. „Já jsem
Alexandr Mašek,“ vykoktal ze sebe mučený, „a jsem ve
službách státní policie. Neubíjejte mne, já vám
všechno povím.
V kapse u kabátu najdete u mě papírek s
receptem, jak se vyrábí pumy. Ten měl jsem někde
nenápadně zastrčiti. Večer bude u vás opět
policejní prohlídka a oni ho mají najiti. Já mám
190 korun měsíčně a mám za vás dostati 300
korun.“
Alexandr Mašek, sloup státní policie pražské,
dal se do pláče.
„Kdo vám obvázal hlavu?“
„Pan doktor Prokop na ředitelství.“
Abychom zjistili, zdali skutečně se jmenuje
Mašek, došel Moir na policejní ředitelství to
vypátrati. Přišel klidně do místnosti, kde se
scházejí detektivové, a ptal se, není-li tam pan
Mašek. „Mašek odešel na Žižkov do Táboritské
ulice,“ řekl mu tam nějaký pán velmi prozíravě.
Když se Moir vrátil, pustili jsme zmučeného
Maška, který nevěřil ani svým očím, že nebude
zabit.
Vyžádal si ještě od nás potvrzení, že byl od nás
prokouknut, a to kvůli tomu, aby ho vícekrát
mezi nás na Žižkov neposílali. To potvrzení jsme
mu vystavili. Znělo:
Policejnímu ředitelství!
Stvrzujeme tímto na žádost Alexandra Maška,
agenta státní policie, že týž byl námi objeven a
zjištěn jako Pietro Perri a i jako z práce na
severu propuštěný a ztýraný český dělník
Matějíček-Miřička. (Následovaly podpisy.)
Od té doby jsme měli pokoj od státní policie.
IV
Alexandr Mašek byl zapleten též do
antimilitaristického procesu. Jednou ho poznali
v Hybernské ulici v Praze a zmlátili ho tak, až
ho odvezli do nemocnice.
Policie rozšířila o něm zprávu, že Alexandr
Mašek dotrpěl někde v Jičíně a že mu nějaká
jeptiška zatlačila oči.
Alexandr Mašek zůstal však naživu a nalézá se
nyní v Rusku, kde velice se zajímá o českou
otázku. Slyšel jsem, že jest zavřen a že má býti
pověšen.
Bude-li pověšen, kladu mu tuto vzpomínku do
hrobu.
|
