BÁSNÍK TOMAN PRAVÍ: MONSIEUR, N’AVEZ -VOUS PAS UNE CORONNE?

 

Ve straně mírného pokroku v mezích zákona hrál vynikající roli básník Toman, jehož příjmení vlastně zní Bernášek, Kdyby byl své básně Torzo života podepsal jménem Bernášek, byl by jistě nedocílil toho úspěchu, jako uživ jména Toman, a tomu děkuje Erbenovi. Mnozí lidé, kterým se básně jeho dostaly do ruky, domnívají se, že je psal onen nešťastný Toman z balady Toman a lesní panna, a jeví hluboký soucit s nešťastným autorem. Také se mnozí přeptávali Tomana, jak to vlastně dopadlo s ním a s tou lesní pannou, a v jejich očích zůstal zhýralcem. Byl proto nucen stati se skeptikem; jako proskribovaný člověk počal nadávati na Erbena a odešel do Paříže. Jak žil v Paříži, o tom vypravuje básník Gellner; Toman zadal si svou sbírku básní k Zeyerovu fondu a obdržel od Akademie 400 korun. Jakmile Toman, v Paříži dostal oněch 400 korun, přišel ke Gellnerovi, který v té době vzdělával se v Paříži pitím absintu, a prohlásil k němu, že odevzdává mu 350 franků s tou prosbou, aby mu vydával dva franky denně - Gellner to slíbil a řekl, že kdyby Toman přišel a chtěl od něho peníze nazpátek, že mu přeláme hnáty. Za dvě hodiny vrátil se Toman a žádal Gellnera, aby mu především přelámal všecky hnáty a pak mu vrátil 350 franků, že chce začíti nový život. Tuto krásnou větu pronášel též velice často přítel Gottwald, který vypůjčuje si v nočních kavárnách pět korun a říká: „Půjč mi pět korun, abych mohl začít nový život!“

Básník Gellner vyplnil Tomanovi celé jeho přání, srazil ho se schodů se 350 franky v kapse. Když se Toman uzdravil, tu první jeho věcí bylo, že si najal automobil a ve společnosti dvou šiček z náměstí La Grève podnikl výlet do nejbližšího okolí pařížského, a když se vrátil večer do Paříže, měl v kapse jen pět franků. V krčmě u St. Louis za těch pět franků vypil vína a vyšed na ulici plácl nejbližšího strážníka na epolety a zvolal: „Vive Ravachol!“ Francie je sice republika, ale k Ravacholovi se její oficiální kruhy nehlásí. Ku cti toho strážníka budiž řečeno, že žádal přítele Tomana, aby ještě jednou opětoval svůj výrok, neboť dle francouzských zákonů o zemském nebezpečí je třeba, aby se podobné projevy opakovaly.

„S’il vous plaît,“ odpověděl Toman, „vive Ravachol.“

Tak způsobil Toman u staré brány St. Luis malé vzbouření pařížského lidu a za přispění tří strážníků byl dopraven na prefektům. Tam nastala nová kapitola pojednávající o stycích česko-francouzských. Policejní komisař pamatoval ze svého jinošského věku zájezd českého sokolstva na slet francouzských gymnastů v Nancy a ujistiv Tomana, že Češi jsou výborným národem, diktoval mu měsíc vězení (jinak jsou na to tři roky) a vypověděl ho z Francie na půl roku a při jeho propuštění z vězení dal mu poukázku na rakousko-uherský konzulát, kde opět obdržel novou poukázku na ředitelství mezinárodní společnosti drah, šest franků do kapsy a volný lístek na rakouské hranice. Dva členové municipální gardy vedli ho do vlaku, a tak se v měsíci říjnu téhož roku objevil Toman u Zlatého litru a s čistě francouzskou žoviálností, kdykoli někdo z naší společnosti odešel na záchod, vyšel Toman za ním a řekl: „Monsieur, n’avez-vous pas une coronne ? “

Do dvou hodin měl 20 korun v kapse a my neměli na černou kávu. „Pánové,“ řekl Toman, usmívaje se našim rozpakům, „teď půjdu na víno.“ A odešel, cinkaje korunami v kapse, a to byl jeho vstup do strany mírného pokroku v mezích zákona.