AUGUSTIN EUGEN MUŽÍK |
|
|
| Má první literární tvorba spjata jest dosti
úzce s tímto vynikajícím básníkem a spisovatelem
českým. Dodnes vidím, jaký dojem na mne udělal u Ottů, v redakci Besed lidu a Světozoru, které tenkrát redigoval (dnes rediguje jen Světozor a Besedy lidu má Karel Vika). Napřed jsem musel jít po tmavých schodech starého domu nakladatelství Ottova. Nesl jsem pro Besedy lidu nějakou povídku ze Slovenska. Tenkrát byli Slováci v módě. Vím, že jsem tam šel s úmyslem při prvém spatření slavného redaktora hned ho požádat o zálohu, a požádat ho tedy, aby si práci laskavě ihned přečet a poukázal mi nějakou tu korunu. Tak jsem vstoupil do prvních dveří a bylo to tam jako v audienčním sále nějakého panovníka. V prvé místnosti u stolu seděla hubená dáma, redaktorka nějakých ženských novin, naproti ní seděl nějaký mladík korektor, který se stále na ni uděšeně díval. „Je prosím pan redaktor Augustin Eugen Mužík přítomen?“ řekl jsem co možno uctivě s hlubokou poklonou. „Je, jděte dál,“ odvětila dáma. Šel jsem do druhé místnosti, kde seděli dva páni. U jednoho stolu seděl pan Loukota, redaktor Pražských hospodářských novin, tomu jsem se uklonil a řekl: „Je prosím přítomen pan redaktor Mužík?“ „Jděte dál,“ řekl pan Loukota. Tak jsem šel k tomu druhému pánovi na konci místnosti, poněvadž jsem osobně doposud Mužíka neznal. Ten stůl s tím pánem, to byla Zlatá Praha, a ten pán, to byl Oliva. Jak jsem k němu přišel a řekl: „Mohl bych mluvit s panem redaktorem Mužíkem?“ „Jděte dál,“ zvolala Zlatá Praha. Teprve jsem si všiml, že na konci jsou malá dvířka v tapetové stěně, která mně připadala jako nějaký tajný vchod do mučírny. Tak jsem zaklepal jednou, nic. Podruhé zas nic, a když ani počtvrté se neozvalo ‚vstupte’, vzal jsem za kliku a vstoupil. Od stolu u okna pohlédl na mne zuřivě nějaký zarostlý obličej se skřipcem a se zlatou obrubou a hluboký hlas řekl: „Nemůžete zaklepat?“ „Já jsem, prosím, klepal.“ „Ale neklepal jste, neklepal, to bych to musil slyšet, to není žádný způsob, takhle přijít do redakce. A co vlastně chcete ?“ Mluvil se mnou tak, jako se mluví v kanceláři obecního úřadu s nějakým nepříjemným strávníkem z obecní pastoušky. „Dovolil jsem si, pane redaktore, zde přinésti takový obrázek ze Slovenska, kdybyste ho snad ráčil uveřejniti po přečtení v Besedách lidu.“ A položil jsem mu rukopis na stůl, kde byla halda rozházených papírů, a zůstal jsem stát pokorně, s nejponíženějším výrazem v obličeji, a díval jsem se úpěnlivě na toho muže, o kterém jsem věděl jen tolik, že je z českého jihu. „Pane redaktore,“ řekl jsem, „vy ráčíte být můj krajan. Já jsem z Mydlovar, tam je několik Mužíků.“ - Nebyla to pravda, ale - - - „Hostinský František Mužík, to je, pane redaktore, můj strýc a jeho bratr, ten se přiženil do - - - „ (kdybych si byl tak mohl teď vzpomenout to místo, kde se Mužík narodil). „Nebylo to do Svinař?“ řekl Augustin Eugen Mužík. „Tam mám tetu.“ „Františku, že ano, prosím.“ „Ne Františku, Annu, Annu. Teta Františka ta je v Kozovarech.“ „Ano, pane redaktore, v Kozovarech, to je tak tři hodiny cesty od Mydlovar a má mého bratrance.“ „Tak to je ten kulhavý Volešňák, no jo, teď už vím, teď už se pamatuju,“ zvolal Augustin Eugen Mužík, vytahuje z kapsy pouzdro na viržinka, podal mi jedno a řekl: „Tak si zakuřte. No, to je hezké od vás, to je hezké. Kolikpak má Volešňák dětí, kolik?“ Nevěděl jsem, co říci, tak jsem vyhrkl: „Osmnáct.“ „Cože, osmnáct?“ „Ale ne, pane redaktore, osmnáctého minulý měsíc se mu narodilo třetí.“ „Ale vždyť já vím sám o pěti.“ „Ovšem, pane redaktore, ale tohle se mu narodilo třetí živé. Ostatních pět bylo mrtvých. On má vůbec neštěstí. On přišel o krávu, pane redaktore.“ „Tak on tedy má vedle kupectví ještě hospodářství.“ „Jenom docela malinké, pane redaktore.“ „No, to jsem rád, to jsem rád. Vy se tedy jmenujete Mužík, že jo? „Ne, prosím, já se jmenuji Hašek. Moje nevlastní matka se jmenuje Mužíkova. A já jsem z druhého manželství s panem Haškem.“ „To je dobře, to je dobře. No, a jak tady v Praze, to vy studujete, že jo?“ „Velice pilně, velice pilně, pane redaktore, ale bohužel moje peněžní prostředky nejsou veliké a já se tak protloukám, taky trochu píšu.“ „No, jen pište, hochu, pište. Já si to hned přečtu a uvidím; jestli se to hodí.“ Podíval se do toho, rychle to přelétl a řekl: „No, tak já vám to dám do nejbližšího čísla. A vy byste chtěl nějakou zálohu, že jo? No, tak víte co, poukážu vám tedy deset korun a ostatek dostanete vyplaceno, až to vyjde.“ Tak jsem tedy pomocí toho Volešňáka z Kozovar navázal styky s Besedami lidu a Světozorem. Děkuji mu tímto vřele. |
|
|
