ŽIVOT MEZI DACANY |
|
|
| Ona poznámka, kterou napsal na pohlední lístek Honza Riedlů, že má svůj tejden, znamenala tolik, že má svůj tejden mezi Dacany. Bylo to jakési heslo, které označovalo, že týden bude většina Dacanů pohromadě, že se neopustí a po celý týden druh druhu že bude pomáhat, pečovat druh o druha, kdyby snad během týdne některý člen již ochabl, nedovedl dobře stát na nohou, a že po celý týden všichni složí své peníze pro ten krásný účel, aby mohli strávit celý týden v radovánkách po hostincích a nočních kavárnách, za bouřlivého rokování při rozkošnickém životě. A tak naskýtá se nám nyní příležitost poukázati na to, jaký život kulturní i hospodářský vedl se v této odbočce strany mírného pokroku v mezích zákona u Bláhů. Byl jsem sám svědkem jednoho takového programu ušlechtilé zábavy, při níž všichni byli jsme vlastně jedno tělo a jedna duše. Byl krásný podzimní večer, když sešli jsme se u Bláhů, abychom porokovali o různých událostech a občerstvili se duševně v našem úzkém kroužku. Bylo asi 11 hodin v noci, když Písecký kýchl a spadl přitom ze židle. „Ten málo vydrží,“ řekl Honza Riedl, „to já jsem jiný chlapík, tak se mně zdá dneska, že začínám mít svůj tejden.“ Tím bylo heslo vrženo celému shromáždění a Groš vstal, šel ke kalendáři a řekl: „Dneska máme 20. října, tak si slibme, že se do 27. od sebe nehnem.“ Předně jsme zprostili Píseckého povinnosti, aby měl tejden s námi, ačkoliv se všemožné ve šlechetném zápalu přátelství tomu bránil, ale nebylo to nic platné, neboť, jakmile jsme ho posadili na židli, kýchl a byl dole. Písecký však udatně trval na tom, že celý týden by to ještě vydržel, což řekl tímto způsobem: „Jja, jja mmoc ssnessu.“ Prohlásili jsme, že to nejde, když však trval stále na tom, že nás opustit nemůže, vypůjčili jsme si od Bláhy ruční vozík, přivázali gurtama na něj Píseckého, který plačtivým hlasem volal: „Jjá jjá vás neneneopustím,“ a tak jsme ho vezli do noční kavárny U krvavého Tondy. Byla to kavárna i hostinec na Palackého třídě na Vinohradech, kde vládl pan Vaňha, kterému se říkalo všeobecně ‚krvavý Tonda‘. Byl to chlap jako hora, nesmírně tlustý a valnatý, chodící stále po lokále s vykasanými rukávy a bedlivě pozorující hosty. Jakmile někdo nedojedl jeho polévku, kterou předkládal hostům v noci, jeho obličej vzal na se děsný výraz. Šel k nešťastnému hostovi a pravil k němu vlídně: „Ty mamlase, tobě to nechutná? Tak proč sem lezeš?“ A chytil ho a vynesl ven na ulici. Tvrdil o sobě, že se ho všichni bojí a že kdyby někdo takhle z hostů (když se tak vypravovalo) sáh mu na jeho majetek, že by toho darebáka odvlekl do sklepa a tam by ho oběsil. Když jsme tedy přitáhli vozík s Píseckým před jeho hostinec, nechali jsme Píseckého ležet na vozíku, až vystřízliví, a vešli dovnitř. Zatím Písecký dělal strašlivý rámus. Stále venku před hostincem křičel na vozíku, že nás neopustí, pak ale křik jeho umlkl, a když Honza Riedlů za půl hodiny vyšel se sklenicí, aby Píseckého napojil, vrátil se vyděšen a křičel: „Někdo nám Píseckého ukrad!“ Jak jsme později zjistili, provedli tento malý žertík dva chodci, kteří v růžové náladě šli z Vinohrad na Pankrác. Dovezli Píseckého až na silnici mezi Krčí a Braníkem a tam ho nechali na poli. Písecký prý hrůzou na vozíku usnul a k ránu ho našli jízdní strážníci, kterým Písecký, když se pomalu na všecko rozpomněl, ohlásil, že se sem dovez sám. Věc se jim zdála velice podezřelou a tak ho ani nerozvázali, ale dali odvézt tak svázaného na vozíku na policejní ředitelství do Prahy, prokázavše mu tu laskavost, že mu hlavu zabalili, když se jelo přes Prahu, do Národní politiky, aby mu do obličeje nikdo neviděl. Tak jsou přísné zákony. Na Policejním ředitelství ho odvázali, a když tvrdil, že to je všechno jen žert, že jde o sázku, řekli mu: „Dobrá, věc se vyšetří, ale musíte s těmito dvěma strážníky a vozíkem jet k panu Bláhovi, aby se zjistilo, jestli mu ten vozík skutečně patří.“ Tak se naskytla chodcům na Václavském náměstí tato podívaná: Po Václavském náměstí kráčeli dva strážníci, majíce mezi sebou muže s cylindrem hluboko do čela vtlačeným, který namáhavě táhl ruční vozík. Věc se stala ale tím komplikovanější, poněvadž zatím my jsme již Píseckého hledali, a ti dva páni z Pankráce, kteří Píseckého ukradli, byli vážení občané z Pankráce, jeden z nich byl učitelem, a těm se do rána rozleželo, co vlastně provedli. V mysli měli nejstrašnější představy o osudu toho ubožáka, poněvadž v noci byl mrazík. A tak ho hledali také, když předtím na pankrácké policii poslali pana učitele domů, aby se uklidnil, že to je takový malý záchvat, který přejde, neboť si nemohli vysvětlit, jak takový vážný pán mluví takový nesmysl, že ukrad vozík se svázaným pánem. - S oběma nešťastníky setkali jsme se tedy ráno u Krče, kam nás dovedl Pluto, skotský ovčák Píseckého, který, zatímco jeho pán ležel na vozíku před hospodou, seděl v našem kruhu a lízal pivo z talíře. |
|
|
