Chalute

 Črta z Haliče

 Již zhasli v domě Hammelově sedmiramenný svícen, který stál na stole a den klidu sabaoth, den sobotní, schýlil se ke konci a všude, kde bydlí v Zapustně městečku židé, zhasínali též sedmiramenný, neboť již zjevila se a svítila večernice.

Chi va piano va sano

Chirurgie a celní sazba

Christos i popy

Kristus a popi

Kristus byl komunisticky filosof, který šířil myšlenky sociální rovnosti mezi chudým lidem v Palestině. Jeho dvanáct apoštolů bylo propagátory těchto myšlenek.

Jako sám Kristus byl tesařem, patřili i oni k chudým rolníkům a rybářům a byli představiteli Kristovy palestinské komuny.

Ideje sociální rovnosti uložili do evangelia, z jehož rozboru jasně vyplývá, že Kristus byl dobře obeznámen s filosofií Lao Tse a Konfucia, představitelů historického východního komunismu.

Kristus pracoval nejen na sociálním, ale i na politickém převratu v Palestině.

Palestinský proletariát trpěl v té době nejen pod vládou římského imperialismu, nýbrž i pod jhem bohatých židovských farizeů, kteří s římskými imperialisty spolupracovali.

Kristus miloval utlačovaný chudý lid své země a nenáviděl boháče a vládu. Vedl lid k povstání.

Řekl: „Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Ev. sv. Matouše, 10, 34.)

Ozbrojené povstání palestinské chudiny proti boháčům skončilo neúspěšně.

Vůdce revolucionářů, Kristus, byl zajat jeruzalémskými vládci a odsouzen na smrt. Rozsudek byl vykonán ukřižováním filosofa komunisty.

Kristovy ideje přinesli jeho žáci do Říma. Jeho slova o rovnosti všech našla úrodnou půdu mezi chudinou starého Říma, mezi těmi trpícími, hladovějícími lidmi, mezi otroky římské buržoazie.

Řím usiloval o nadvládu nad celým světem, a chudina, vychovaná Kristovými revolučními idejemi, stála římským césarům v cestě.

Všichni, kdo chtěli podle Kristova učení skoncovat s válkami a žít v duchu evangelia, byli předhozeni do arény šelmám.

Slovo křesťan znamenalo tehdy revolucionář. Víra v bratrství a rovnost se šířila a našla tisíce mučedníků.

Křesťanství nebylo církví, byla to komuna věřících v revoluční ideály Krista-člověka.

Z Krista-boha a z křesťanství vytvořili kněží vládnoucí církev a ze všech sil se snažili, aby revoluční tendence evangelia ztratila svou moc.

Z evangelia revoluce udělali evangelium otroctví. Z Krista revolucionáře dokázali udělat ubohého, pokorného boha, jeho revoluční odkaz změnili v odkaz pasivity a podřízenosti vládnoucím třídám.

Zatemnili vědomí těch, kdo věřili v Kristovy ideály, a nakonec namluvili křesťanstvu, že pravá je pouze ta víra, kterou hlásají oni, a že ve věcech víry se má člověk řídit nikoli slovy Kristovými, ale pokyny jeho zástupců a kněží.

Z toho vysvítá, proč komunistické tendence Kristova evangelia nezvítězily v životě křesťanské společnosti a proč ve všech křesťanských vyznáních víry, která nám předkládá pravoslavná církev, spatřujeme pouze podvod, těžké tmářství, klamání, lež a přetvářku.

Popi byli vždy osobami spjatými se státem, nejvěrnějšími poddanými všech carů, svatou policií, jak je nazval Voltaire.

Z Kristovy komuny udělali hloupé stádo - stádo dojných krav.

Popi vždy hlásali, že ke spáse je zapotřebí peněžitých prostředků, a to nemalých.

Vykládali o dvou šartách, které chudá vdova vložila do pokladnice (Marek, 12, 42 - 44).

Rozdíl byl pouze v tom, že vdova dala poslední peníz, zatímco oni brali od chudých vdov za pohřbení muže poslední slepici.

Z evangelia si vzali to, co mohlo přinášet prospěch jejich kapse.

Slova „Neboť jsem lačněl, a dali jste mi jisti; žíznil jsem, a dali jste mi piti; nah jsem byl, a přioděli jste mne“ (Matouš, 25, 35 - 36) si vyložili tak, že je lid musí dobře krmit za jejich čáry a klamání.

Vyžadovali od každého, aby je ctil jako svaté, a sami žili bez sebemenších mravních zásad, požadovali od druhých lásku, avšak ty, kdož jim nevěřili, pálili na hranici nebo zavírali do klášterů a žalářů.

Kněží vždycky podporovali vládu mocných a bohatých, v zájmu svých kapes byli vždy a všude proti revoluci.

Slova evangelia „Neboť kdežkoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu Kristově, tuť on bude uprostřed,nich“ chápou tak, že při takové schůzce je nezbytně nutné vést agitaci proti sovětské vládě a revoluci.

Kristova slova „Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ chápali tak, že je třeba ozbrojit kulaky, postavit na zvonici kulomet a střílet po výboru chudiny.

Kněží namlouvali lidem, aby hledali útěchu pouze v utrpení, pokoře, hladu a ve vidině nebeské odměny.

Duchovní odváděli lid od starostí o pozemský blahobyt, bránili mu poznat, že má právo bojovat za lepší život na zemi.

Kněží nemohou Kristovi nikdy zapomenout, že je vyhnal z chrámu, a proto vše dobré v evangeliu překroutili.

Kristus usvědčoval boháče z nečitelnosti, kněží s nimi všude drží. Kristus usvědčoval vládce z páchání bezpráví a křivd, kněží se za ně vždy staví. Kristus hovořil o utlačování chudáků, vdov a sirotků, popi se modlili za vítězství ve válce, která v Rusku nadělala milióny vdov a sirotků.

Kněží hlásali, že vláda je ustanovení boží, které má správný cíl - bojovat proti zlu a podporovat v lidském životě dobro a pravdu, jak je psáno v evangeliu.

Vládou, která podporuje dobro a pravdu, je teď také vláda sovětů. Povězte mi, popi a kněží, proč teď nehlásáte: „Musejíť vrchnostem všickni poddáni býti, netoliko pro hněv, ale i pro svědomí“? (Epišt. sv. Petra 2, 13-18, Epišt. sv. Pavla k Římanům, 13.)

Řekněte mi, vy bando kořistnických podvodníků, proč teď všude podporujete kontrarevoluci a nepodřizujete se vládě sovětů?

Váš svět je světem otroctví.

Vaše náboženství - náboženství kapsy a kontrarevoluce - dožívá své poslední dny.

S vámi je třeba jednat nemilosrdně. Budete muset poctivě pracovat jako apoštolově rybáři ve staré Palestině, a lidu řekneme: „Nikdy nevěřte popům a nic jim nedávejte.“

Sundejte své kříže, kněží, Kristus byl revolucionář a vy jste kontrarevolucionáři!

Idyla z vinárny

Na Marinovce bylo několik zajatých rakouských důstojníků-austrofilů. Mluvili mezi sebou výhradně jen německy, nesměli do města a očekávali v úplné opuštěnosti, hlídáni tuctem vojáků Tatarů, úmrtí Františka Josefa. Hejtman Treudelenburg namaloval z dlouhé chvíle ženskou postavu v brnění, s mečem v ruce a v zadu s rakouským orlem. Ta ženská se strašně smutně dívala nahoru a zvodný Rus, přicházející každý večer se podívat, zdali jsou všichni doma, vždy se před ní pokřižoval, poněvadž myslel, že je to ikona.

Pod obrazem byl nápis: Heil Grossoesterreich! Stal se však střediskem štěnic, i byl odstraněn. To byla jedna závažná episoda v jich životě.

Kvůli změně odešel od nich jejich kuchař – sluha od 8. zeměbraneckého pluku. Nevedl nikdy mnoho řečí a odešel od nich do českého vojska. To je na nějaký čas vyrušilo z klidu.

Hejtman Treudelenburg prohlásil, že až ho dostane v Rakousku, že ho oběsí vlastní rukou z několika důvodů, že je velezrádce a že teď nemají nikoho, kdo by jim vařil knedlíky a pekl buchty.

Tak plynul jejich život v hrozné nudě. Nadporučík Bergenhold, aby se postaral o nějakou zábavu, dopsal do Rakouska prostřednictvím Červeného kříže, aby jim poslali nějakou zajímavou četbu. Po několika měsících přišel konečně balík s těmito knihami: "Ueber die asiatische Cholera", "Die Heilquelle und das Klima in Pfalz", "Das Wochenbett und die physische Erziehung der Kinder in den ersten Jahren", "Dogmatische Predikten" a dva ročníky vídeňského odborného listu kloboučníků.

To byla tak zajímavá četba, že na původce zásilky nadporučíka Bergenholda nikdo nemluvil po čtrnáct dní a hejtman Treudelenburg chtěl ho vyzvat po skončení války na souboj.

A tu do té hrozné nudy jako zářná hvězda padla zpráva o smrti císaře Františka Josefa.

"Nu, konečně je to tady", řekl hejtman Treudelenburg, když to stíží přeslabikoval v ruských novinách.

Skeptický poručík Vallaschek mínil, aby se prozatím o celé věci nedebatovalo, poněvadž může to být jen novinářská kachna. Když však četli zprávy o pohřbu, tu hejtman Treudelenburg zvolal: "To mám opravdu radost, že je to pravda. Nyní je na nás, abychom tu celou záležitost prodebatovali. Proto vás, pánové, svolávám dnes po obědě ku schůzce, kde se usneseme, jak to máme oslavit, totiž chtěl jsem říct, na čem se máme usnésti. Prosím pány, aby dali své uniformy do pořádku a vyčistili si boty."

Tak se tedy sešli ke schůzce. Z očí všech zářila radost, že přišlo něco, co je vytrhlo z nudného klidu, a když počal hejtman Treudelenburg řečnit, jejich tváře nabyly milého, příjemného výrazu.

Hejtman Treudelenburg začal velice mnohoslibně a šťastně. "Úmrtím císaře Františka Josefa I. octli jsme se, abych tak řekl, v situaci komické, neboť musíme zvolat císař zemřel, ať žije císař! a já také nemyslím, abychom se vlastně zabývali s jeho mrtvolou, chtěl jsem říct s nebožtíkem, vždyť mně rozumíte, a já myslím, že uděláme nejlépe, když přes jeho mrtvolu, chtěl jsem říci přes nebožtíka, přejdeme k dennímu pořádku, poněvadž nejsem žádný řečník. Na nás jest, jak bychom oslavili tuto radostnou, chtěl jsem říci komickou zprávu a uradili se, jak se máme v tomto nešťastném případě zachovat, abychom dokázali, že ani v zajetí na něho nezapomínáme a jsme, abych tak řekl, tělem i duší s jeho mrtvolou, jako rakouští patrioti a důstojníci. Prosím o návrhy."

Ke slovu se přihlásil nadporučík Bergenhold, omlouvaje se, že také není žádný řečník. Velice se však diví, že pan hejtman Treudelenburg jako svolavatel nenastínil, jak to máme oslavit. Má vždy mnoho rozumu a nejlépe to bylo vidět včera.

"Co bylo vidět včera?" otázal se hejtman Treudelenburg, "myslím, že to nepatří k věci."

"Můžete mně tedy říci, kam jste mně dal můj kartáček na zuby, který jste si vypůjčil a někam zastrčil a pak jste se každého ptal, jestli ho neviděl? Tak se to má i s úmrtím našeho nejmilostivějšího mocnáře. Přitáhl jste jeho mrtvolu sem a nyní nevíte, kam a co s ní."

Hejtman Treudelenburg uhodil se do prsou: "Pánové, je vidět, že jsme nervosní. Nadporučík Bergenhold nejmíň může mluvit v této posvátné chvíli o takových soukromých záležitostech, které jsou s to se nás velice bolestně dotknouti. Jak by to vypadalo, kdybych dnes se počal shánět po krabičce krému na boty, který mně nadporučík Bergenhold odnesl v úterý z pokoje."

"To je hrozná mýlka, pánové, já jsem žádného krému na boty od pana hejtmana Treudelenburga nevypůjčil, ten odnesl fähnrich Raumer, který kouří moje cigarety a vůbec rád se přiživuje."

Fähnrich Raumer vstal bledý a nervosní: "To si vyprošuji a vyrovnám, jak toho zasluhuje má uražená čest."

Hejtman Treudelenburg utřel si pot s čela a počal do toho mluvit smířlivým tónem: "Ale, pánové, snad se nechcete hádat nad hrobem v této krásné, chtěl jsem říci smutné chvíli, kdy celé Rakousko pláče, ano pláče..."

Nadporučík Bergenhold jej přerušil: "Dovolte, prosím," a obraceje se na bledého fähnricha, otázal se: "Pane fähnrichu, chceš si to vyrovnat hned, nebo až po válce?" Řekl to takovým hrozným důrazem, že fähnrich Raumer zašeptal: "Až po válce."

"Pánové," řekl hejtman Treudelenburg, "prosím, abychom pokračovali. Poněvadž nikdo nepodává žádný určitý návrh, navrhuji sám, abychom na důkaz toho neštěstí nosili na pravém rukávě černou pásku, čímž budeme dokumentovati své patriotické smýšlení. Kromě toho musíme sami mezi sebou navzájem si přísahati věrnost novému panovníkovi, což můžeme udělat zítra po obědě."

"To je všechno pěkné," namítl poručík Klausner, "ale jak se vlastně jmenuje nový panovník?"

"Abych nezapomněl, pánové, nový panovník se jmenuje Karel. Navrhuji, abychom mu provolali slávu."

"Pardon," zvolal starý major Ahrens, "komu chcete volat slávu, vždyť ani nevíme, jaký to Karel bude. Bude to Karel I., nebo Karel VI.? Nebo dokonce chcete přísahat. Což kdybychom přísahali Karlu VI. a on se nešťastnou náhodou jmenoval Karel První. Pak jsme přísahali zrádně a já například hned bych se zastřelil. To byste mne přivedli do pěkné věci."

"To je nám zcela jedno, jaký je to Karel," poznamenal hejtman Treudelenburg, "buďme rádi, že máme se o čem bavit, chtěl jsem říci, z čeho se radovat. Navrhuji tedy ještě jednou, abychom zvolali slávu Karlovi, poněvadž nám na tom naprosto nesejde, jaký Karel bude císařem, a opatřili si na pravou ruku černou stužku na důkaz, že upřímně želíme změny na trůnu. Kdo je proti tomu?"

Ruce zvedl jen major Ahrens a řekl paličatě, že nemůže volat slávu, když neví komu. Pokud se týká nošení černé pásky, že proti tomu není, ale upozorňuje, aby se s tím počkalo, dokud nepřijde nějaké úřední nařízení z ministerstva války prostřednictvím rakouského Červeného kříže.
 

Nosit černou stuhu na rukávě nebylo jen tak lehkou věcí v zajetí na Marinovce, neboť se zaopatřením si jí byly hrozné obtíže, poněvadž nesměli do města.

Vyslali tedy deputaci k vojenskému náčelníkovi, sestávající z nadporučíka Bergenholda a fähnricha Raumera, kteří znali trochu rusky.

Když kapitánu Suvalovu sdělili, že avstrijský car zemřel, kapitán Suvalov zprvu řekl: "Neponimaju ničevo"; a potom, aby mu dali pokoj, že jim avstrijského cara nemůže vzkřísit.

"Franc Josif očeň karašaja avstrijskaja car," vysvětloval nadporučík Bergenhold: "očeň karašaja i jak pomeri, nám náda 7 aršin čornoj polotno."

"Neponimaju ničevo, neponimaju," odpověděl kapitán Suvalov, načež fähnrich Raumer poznovu navázal:

"Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, 7 aršin čornoj polotno."

"No idite s Bohom, kakoj s vámi rozgovor," přívětivě řekl kapitán Suvalov, krče rameny a obraceje se ke konvojovi řekl: "Odveď je do jejich kasáren, poměšali!"

"Slušajus, vaše blahorodí!" Tím audience skončena.

Po cestě stráž měla s oběma nešťastnými důstojníky velkou práci. Zastavovali se před každým obchodem a říkali: "Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, šem aršin."

"Idi!" zařval na ně průvodce, "idi, čto to s vámi takoje, kakaja vy svoloč i s vašim carom."

"Požalujst, Franc Josif pomeri." "Charašo čort vašu guberniu, poměšali vy nemnožko, nádo vam odychnuť."

Tak se stalo, že pánové na Marinovce nenosili na paměť úmrtí Františka Josefa černé pásky na rukávě, čehož si všimla o týden později hraběnka Reveretta-Bálthary, členkyně misie rakouského Červeného kříže, která vozila po důstojnických táborech teplé břišní pasy a pátrala, jak je vyvinuta tam loyalita.

Podala též o neloyalitě v Marinovce později v rakouském ministerstvu zprávu.

Ale ten den tucet vojáků Tatarů, který Marinovku hlídal, dlouho do noci debatoval o celé věci, a když byste se z nich některého zeptali, co soudí o Františku Josefovi, tu vám odpoví: "Slavný car, dlouhý 7 aršínů, a chodil vždy v rubášce z černého plátna. Když zemřel, tak se dva z té austrijské svoloče zbláznili.
 

Idylka z pekla

Čert Adolf byl zaměstnán u osmadvacátého kotle, kde vařil nebohé hříšné dušičky. Kouřil z krátké dýmky a pil černé bavorské pivo. Zpíval si tichým hlasem: „Spi, děťátko, spi.“

Najednou slyší z kotle úpěnlivé volání: „Prosím vás, pusťte mne ven.“ Zasmál se ďábelsky a přiložil na oheň několik nábožných knih. Úpění stávalo se větší, což čertu Adolfovi dělalo ještě větší potěšení. Zatížil kotel ještě víc, aby var dosáhl většího tlaku a stupně varu, a zpíval dál své něžné „Spi, děťátko, spi.“ Dušička v kotli dala se do řvaní a do pláče: „Já se tady zblázním, když mne nepustíte ven.“

Zatím se nastavilo kolem několik jiných čertů. „Zeptej se, Adolfe,“ pravil čert Rudolf, „jak se ten křikloun jmenuje.“

„Jářku, dušičko,“ křičí Adolf, „jakpak se jmenujete?“

„Já jsem zpravodaj ,Neue Freie Presse’,“ ozval se hlas z kotle, „a až se dostanu odtud, napíši o vás článek, že se podivíte. Pusťte mne ven, chci mluviti s vrchním topičem.“

Čerti dali se do smíchu: „Jak je ta dušička naivní, myslí, že se odtud dostane.“

„Holečku,“ pravil čert Adolf, „pročpak chcete, dušičko, mluviti s vrchním topičem?“

„Poněvadž myslím, že nepatřím do kotle, nýbrž mezi vás, drazí pánové. Stala se asi chyba v seznamu. Když mne sem nebeská policie odváděla, stavili se se mnou v očistci a tamější šenkýř nás pohostil vínem z roku šestitisícího před Kristem. Oni se opili a spletli seznam. Zapsali mne mezi dušičky, místo mezi topiče. Vyjde ale pravda najevo jako olej nad vodu.“

„Přísloví na nás neplatí, milý brachu,“ řekl čert Rudolf, „když však tvrdíš, že se stal omyl, zavoláme vrchního topiče. Vylezte ven!“

I vylezla dušička z kotle za sykotu páry: Byla upocená a měla vyplazený jazyk. Čert Adolf podal jí sklenici piva, vypila a posadila se mezi čerty.

„Vy jste byl tedy na zemi zpravodajem ,Neue Freie Presse’?“ tázal se jeden z čertu. „Vypadáte sympaticky.“

„Vrchní topič, milý příteli,“ řekl čert Adolf, „měl na zemi podobné zaměstnání. Tento čert se třemi hvězdičkami byl na zemi ředitelem c. k. tiskové kanceláře. Proč jste se už dřív neprohlásil?“

„Jak vám říkám, byl jsem opilý tím vínem z očistce. A když mne šoupli do kotle, myslil jsem, že to patří k věci. Nemáte cigaretu?“

„Kouříme tabák ze sušených policejních komisařů, příteli,“ poznamenal čert Rudolf, podávaje mu cigaretky, „je to ostrý tabák. Během věčnosti naučíte se je také sušit. Práce ta je příjemná, poněvadž komisaři, když je sušíte, vykládají vám o sobě anekdoty. Hle, tu přichází vrchní topič.“

Ano! Kráčel sem bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, vrchní čert Richard. Změnil se nepatrně za svého pobytu v pekle. Usmíval se tak líbezně, jako když na zemi dodával úřední zprávy do novin. Když uviděl bývalého zpravodaje „Neue Freie Presse“, vrhl se mu do náručí.

„Pánové,“ pravil k udiveným čertům, „važte si tohoto pána, neboť ani ten nejlepší loupežný vrah se mu nevyrovná.“

Čert Rudolf se zarděl. „Tento pán,“ pokračoval bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, „zabil na sta lidí. Když v Praze strhla se nějaká malá demonstrace, měli jste číst jeho zprávu v „Neue Freie Presse“. Psal, že v Praze je revoluce, že je zabito pět set německých rodin. Byl to řádný člověk.“

A bývalý zpravodaj „Neue Freie Presse“ přikládá teď pod ubohé hříšné české dušičky u kotle číslo 1620.

„Ich bin Serinek, ein Deutscher!”

Do Herrensdorfu za Českou Lípou přišla cikánská banda Serinkova. Sčítacím komisařem byl pan Lerche, upřímný Němec s hezkým voletem.
Pan Lerche neprodleně navštívil starostu Köhlera a prosil ho, aby cikány nevykazoval z obce, poněvadž by odtáhli do Müllersdorfu a on, pan Lerche, přišel by o slávu, že německý národ zvelebil o osmnáct nových příslušníků, tolik osob čítala totiž banda Serinkova.
Tu slávu by měl sčítací komisař z Müllersdorfu pan Kanerth, který hrdě prohlašoval všude, že udělá za hodinu víc Němců než pan Lerche za den.
Pan Lerche se tedy činil. Prasata, voly, krávy přihlašoval za Němce, slepice, husy, kuřata za Němce, vozy, hospodářské nářadí také šmahem za Němce.
Aby to tak nebylo nápadné, přidával všude křestní jméno. Tak u starosty získal Němce: Heinrich, Franz, Anton Schwein, Josef, Karl, Julius Kuh, Franz, Anton, Heinrich Ochs, Katharina Wagen, Johann Pflug apod.
A teď mu sám pánbůh přivedl do cesty osmnáctičlennou tlupu Serinkovu. Čibálo čili starosta tlupy Serinek byl velice rozšafný pán a moudrý muž, a když mu starosta Köhler dal po strážníkovi vzkázat, že mohou zůstat ve vsi, odebral se slušně poděkovati panu starostovi a obhlédnouti, co se tam dá ukrást.
Pan Lerche byl u starosty, a když starý Serinek přišel, dal se s ním rozšafně do hovoru.
Napřed mu dával za muže korunu a za ženu dva šestáky, přihlásí-li se za Němce.
„Zlatí milostpánové,“ řekl moudrý Serinek, „jsem tatíček celé tlupy a vždy se starám poctivě, aby má tlupa neměla bídu, milostpánové, ale koruna za muže a dva šestáky za romli, ženu, to je málo. Časy jsou zlé a pár lidí nemůže dělat za sedmdesát krejcarů Němce. Poptám se svých dětí a vím, milostpánové, že řeknou: Čibálo, ty jsi šedivý osel, měl jsi říci milostpánům dvě koruny za muže i za ženu, to je osmnáct zlatých, a milostpánové, jak to stojí a leží, mohou z nás udělat v nejvyšší dobrotě Němce.“
Pan Lerche jal se smlouvat. Vytáhl to až na osmdesát krejcarů za osobu.
Moudrý Serinek neustoupil. „Milostpánové, jakpak mohu udělat ze sebe za osmdesát krejcarů Němce? To nejde i při nejlepší vůli. Po dvou korunách by to šlo. S největší radostí bychom před celým světem říkali, že jsme Němci, my ubozí cikáni. Ale osmdesát krejcarů je málo na takovou slávu. Pamatuji se, milostpánové, že před lety v Uhrách, když tam bylo sčítání lidu, dostali jsme každý tři zlatky, když jsme se dali zapsat za Maďary. A byl to chudý kraj. Ale zde, pánbůh vám požehnává, všude je vidět hojnost, a vy byste chtěli ubohým, chudým cikánům strhnout dva šestáky za osobu? To nejde, jako že je bůh nade mnou a jako že to vidí boží rodička.“
Starý Serinek utřel si slzu. „Rádi bychom byli Němci, to ví bůh, s největší radostí bych všude říkal: Ich bin Serinek, ein Deutscher!, ale přidejte, milostpánové, dva šestáky a já půjdu mezi své děti říci jim: Pomodlete se, děti! Už jste ode dneška Němci a dostaneme dvě koruny za každou hlavu.“
Slíbili mu tedy dvě koruny a starý Serinek s radostí odešel ku své tlupě.
Tam bylo živě debatováno. Konečně vyhrál názor, že nelze dělati Němce bez piva a bez vuřtů
I šel starý Serinek tlumočiti tento názor poznovu na obecní úřad.
„Zlatí milostpánové,“ rozplakal se tam, „toto řekli moji synové a dcery: Čibálo! Bez piva a bez vuřtů nemůžeme dělat Němce. Dejte nám každému k těm dvěma korunám nějaké pivo a nějakého vuřta a moji synové a dcery řeknou všude s největší radostí: Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Přidali jim tedy na každou hlavu tři vuřty a litr piva.
Ale synové a dcery poslali Serinka nazpátek. Přání jejich bylo: Čtyři vuřty a dva litry piva.
Pan Lerche vyplnil i toto přání, poněvadž Serinek řekl, že by jinak odtáhli do Müllersdorfu a tam že by se dali zapsat za Němce v samém pivovaře, tedy u pramene.
A tak se toho večera v táboře Serinkově vesele žilo. Koupili si kořalku, ukradli starostovi čtyři husy a o půlnoci ulehl starý Serinek namol opilý do svého vozu, brebtaje: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Ráno odtáhli do Müllersdorfu, když se po Herrensdorfu leccos ztratilo.
V Müllersdorfu dali se již sami zapsati za Němce. Kromě dvou korun připadlo tam na každou hlavu pět litrů piva.
Z Müllersdorfu odtáhli na Birgstein. Tam připadlo na každého tři koruny a o osmnáct Němců vykazoval Birgstein více obyvatelstva.
Z Birgsteinu do Dobrn. To je chudá vesnice. Tam nevytloukli ze sčítajícího komisaře více jak korunu za hlavu.
V České Lípě vytáhli jim vstříc turnéři a německé dívky házely jim dubové listí na cestu, když táhli k radnici.
Tam dostali po třech korunách jako v Birgsteinu a Česká Lípa bude vykazovati o osmnáct Němců více.
Táhnou nyní dále k Liberci a na cikánských vozech mají velkoněmecký prapor.
Starý Serinek je spokojen a jen jedna věc kalí jeho štěstí, že těch krásných dob neužije i jeho nejstarší syn, který právě sedí na Pankráci pro loupež.
S jakou radostí by ten shrábl ty koruny a jak by mastnou hubou řekl slavnostně: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“

Indián a pražská policie

Přijde-li jihoamerický Indián do Evropy, Indián, kterého se doposud nedotkla kultura a nezkazila ho, tu na každém kroku se diví všem požadavkům úředním a ve své nezkaženosti s povděkem vítá krásné zjevy v životě moderního člověka, jakými jsou policajti, úřady, uniformy.

Každý Indián, abych tak řekl, má z policajtů radost, ale takovou čistou radost, jakou měl Indián Čeruiš z kmene Čomakoko z našich úřadů, tu radost jistě neprožíval tak sytě a plně žádný z jeho druhů z jihoamerických pamp.

Indián Čeruiš byl přivezen ze své domoviny do Prahy známým cestovatelem Fričem vedle jiných památností, jako ryb dýchajících plícemi, vzácných exemplářů hadů a podobně. Když se dobrý rudoch Čeruiš naučil trochu česky, říkal sám o sobě: „Já jeden dobrý exemplářek.“ Zatím však, než se naučil česky, chodil po ulicích, zastavoval lidi a řval: „Čomakoko, tupurumba, tupurumba.“

Podotýkám, že přítel Frič nám nechtěl přeložit to slovo „tupurumba“.

Výchova jeho dala mu mnoho práce. Během času odnavykl si běhat za každým automobilem s myšlenkou, aby ho předhonil a velmi si liboval jezdit elektrikou. Nejlepší dojem na něho udělaly kleště na proštipování lístků.

Jednou přišel domů s takovými kleštěmi. „Víš,“ povídá Fričovi, „mečel jako kojot na stepi, když jsem mu je bral. Čeruiš rychlejší než ta bedna, v které jsem jel! Dobrý Čeruiš malinkým bílým mužem vedle uhodil velkého muže přes hlavu a letěl jako liška po pampě. Dobré to bude na proštipování nosů nepřátelům. Dírkami prostrčíme provázky a sto jich najednou povedeme.“

Nedal si vymluvit, že se dopustil nějakého násilí, a jednoho dne vrátil se vítězoslavně. Nesl pod paží dřevěnou nohu. „Šťastný den,“ řekl Fričovi, „stojí muž u domu a nastavuje ruku. Kouká se Čeruiš a vidí, bílý muž má dřevěnou nohu. Čeruiš mu za ni chytí a noha se utrhla. Dobrý Čeruiš letěl jako liška po pampě, přijít domů a Čomakoko budou říkat: „Hó, hó“ a smát se.“

Nyní dalo velkou práci Fričovi, aby vysvětlil Čeruišovi, že když někdo nastavuje ruku, že žebrá, že prosí o dárek.

„Dobře,“ povídá Čeruiš, „rudý muž bílému muži dá.“

Pošle ho Frič s desetikorunou zlatou koupit doutníky na kraji Košíř a Čeruiš se ve chvíli vrací vítězoslavně: „Čeruiš dobrý, Čeruiš dal žlutý kámen bílému muži, který nastavoval ruku a prosil.“

Desetikoruna byla tedy v pekle a nastala nyní nová práce vysvětlovat Čeruišovi, aby když někdo nastavuje ruku, raději mu nic nedával. Tak šel Čeruiš ze Smíchova do Prahy, když předtím stavěl se na hořké vodě, jak říkal pivu.

Na začátku mostu vidí výběrčího, který nastavuje ruku. Čeruiš pln opovržení se od něho odvrátil a když ten něco křičel, nedbal a šel dál. Přiskočil strážník a vzal ho za kabát.

Čeruiš se otočí a vidí muže s opravdovými pěknými péry na hlavě. Usoudil, že to bude nějaký pohlavár. Strážník vzal Indiána za ruku. Čeruiš věděl dobře, co to znamená tam u nich u Čomakoko, že jest to výzva na hrdinný zápas, když podává tak rychle někdo ruku a skočil po cizím bílém pohlavárovi.

Nežli se strážník nadál, Čeruiš už na něm ležel a počal chrochtat jako vepř, což byla píseň vítězná, a když strážník volal: „Jménem zákona, pusťte mne,“ myslil, že bílý pohlavár prosí o milost. Slezl ze strážníka a šel klidně dál volaje: „Čomakoko, tupurumba.“

„Víš,“ povídal o tom Fričovi měkkým, snivým a tichým hlasem, „takových pohlavárů přišlo jeden, dva, tři, čtyři hned potom a volali, že jsem vyhrál. A takový malý vozejček přivezli a do toho mne odnesli se vší slávou a já ti jel. Táhli to dva bílí muži a vevnitř byla taková pěkná tma a náramky ti mně dali ze stříbra. A pak tam byl takový velký vigvam a oni na mě samí pohlaváři tak pěkně zpívali a vedli mě do takového velkého pokoje a tam byla postel. Považ, ve dne mne uložili, poněvadž si mne vážili, ale přišel jeden bílý muž a vzal mně ty náramky ze stříbra a pak zas jiní přišli a po slavném jejich způsobu pohostili, chleba dali i polévku, hm, to ti byla dobrota, samí švábi sladcí v ní plovali.“

A Čeruiš zamlaskal a snivě zadíval se do stropu: „Och, hodní bílí pohlaváři s péry, Čeruiš zvítězil a oni ho ve vší slávě odvezli a šli za ním pěšky.“

Nyní je Čeruiš opět u svých Čomakoko a jistě jim vypravuje s nadšením o polévce na pražském policejním ředitelství.

Pražská policie má v tom Indiánovi největšího obdivovatele.

Indiánská povídka

Profesor Vavroušek nezabýval se studiem nářečí československých, ta mu byla příliš blízka, on vrhl se na studium jazyků indiánských. Pobyl dlouhá léta mezi Indiány na západě Severních států i mezi Indiány v Mexiku, kde studoval z nápisů na památkách staroamerických starou aztéčtinu.

Pak odešel na jih za průplav Panamský, kde ve všech republikách staral se o Indiány a jejich řeč.

Mluvil plynně i starým nářečím Nutatlesků, hovořil rychle nářečím Kepthelexeskuleským, kteréž proslulo 27 pády a zvláštností gramatickou, že skloňování není tam nic jiného než opakování kmene. Kupříkladu otec jmenuje se ar, 2. pád otce arar, 3. pád otci ararar, 4. pád otce arararar, 5. pád ararararar, 6. pád arararararar, 7. pád ararararararar atd Tato ukázka prozatím jistě stačí.

Jeden hoch indiánský z kmene Kepthelexeskulesků řekl profesorovi Vavrouškovi kdysi, že: „Pokud se týče otce, matky a bratří, ti že nejsou doma, že však může mluvit se sestrou.“ „Pokud se týče“ začal plynně mluvit v 10 hodin ráno a „se sestrou“, to dokončil tu větu až ve 4 hodiny odpůldne.

Profesor Vavroušek však tvrdí, že kepthelexeskuleština jest ještě velmi lehká řeč oproti nářečím Bororů; tito mluví velmi komplikovaně. Každý mluví, co chce a co mu napadne. Skládá si a vymýšlí slova, jaká chce. Naštěstí to není velký národ. Bororů je asi 40 000 duší a jen pro slovo „ryba“ mají 38 000 názvů. Jediné slovo jest jim společné: „godadlasko“, a to nikdo neví, co znamená.

Profesor Vavroušek naučil se též tasimánsky od Indiánů

Kičichů, a když přišel k Tasimánům, naučil se od nich řeči Kičichů.

Vysvětluje to tak, že kdysi Kičichové zvítězili nad Tasimány a přejali jejich řeč. Pak Tasimánové zvítězili nad Kičichy a přejali řeč kičichskou.

„Vůbec,“ praví v úvodu ku své srovnávací mluvnici jazyků indiánských, „poměry jazykové v krajinách středního toku řeky Amazonky jsou takové, že si jednotlivci nerozumí, z čehož povstávají velké válečné výpravy. Musím míti za to, že se jednotlivci zabíjejí mezi sebou kvůli špatné výslovnosti.“

Profesor Vavroušek považoval Indiány za lidi, kteří se nestarají o nic jiného než o jazykozpytné hádanky.

Čím dál pronikal do středu Ameriky Jižní mezi ty různé indiánské nárůdky, tím více shromaždoval materiálu pro svá studia jazykozpytná a tím více sám pletl si jednotlivá nářečí. A když jednoho dne setkal se s Indiány z kmene Chechulů, chtěl jim říct chechulsky: „Buďte pozdraveni!“ Ale místo toho řekl jim „Ichtnaremh!“ Dodnes si nemůže profesor Vavroušek vzpomenout, z jakého nářečí to bylo nebo co to vlastně znamenalo. Muselo to být však něco nehorázně sprostého, čím je pozdravil, poněvadž ho na místě skalpovali.

Když se uzdravil, hodlal se odebrati dolů k Šamaloským Indiánům, kteří však ho odradili tím, poněvadž měli podobně jako Kepthelexeskuleskové zvyk skloňovati podstatná jména opakovacím systémem. Pán se tam jmenuje rach. „Ó, pane!“ je pátý pád. Tak volali na něho: „Rachrachrachrachrach!!“

Toho chrochtání se zalekl a odjel do Evropy, aby z bohatého materiálu jazykozpytného sestavil nová srovnání.

V Hamburku se zdržel na své cestě do Prahy a v jednom obchodě s papoušky a exotickými zvířaty upoutal jeho pozornost papoušek druhu „arara“, jeden z oněch papoušků, kteří žijí prý i čtyři sta let. On znal domov těch papoušků v pralesích Jižní Ameriky i ochočené papoušky v chatrčích domorodých Indiánů. A papouškové, ti volali na něho: „Rachrach-rachrachrach! Ó, pane!“

Tenhle papoušek, který tak zajímal pana profesora, mlčel zarytě. Čechral si klidně a vážně peří, ani se nehoupal, jen tak majestátně hleděl kolem sebe.

Profesor Vavroušek vzpomněl si, že slýchal u Indiánů v různých oblastech poříčí veletoku amazonského, že takoví papouškové, kteří nic nemluví, jsou staří sta let a že pamatují dávno vyhynulé jazyky národů indiánských. Papouškové takoví nemluví prý než jednou za rok a tu bolně naříkají nad ztrátou své svobody v řeči dávno již mrtvé.

„Za pokus to s ním stojí,“ pomyslil si pan profesor, „kdoví, co mně neřekne, co by vedlo právě na stopu nějaké řeči indiánské a k jejíž rozluštění došel bych na základě srovnávacího jazykozpytu. Možná, že pak by se mně podařilo rozluštit nápisy na palácích starých Inků ve Verachuzu.

Odvezl si tedy papouška do Prahy a zaznamenal si pečlivě, jak se papoušek chová. Tak si poznamenal: 8.-7. 1912 mlčí, 9.-8. 1912 mlčí, 15.-8. 1912 mlčí, 17.-9. 1912 mlčí, a tak dále stále, pak dělal pod „mlčí“ dvě čárky, až dopáleně 22.-3. 1913 napsal: „Drží hubu.“

V té době profesor Vavroušek jednou na ulici byl nepřekonatelným pudem veden, aby oslovil indiánským nářečím kepthelexeskuleským strážníka, konajícího službu na Václavském náměstí.

Přišel k němu a řekl: „Bobobobokororomazovazo.“

Když se na strážnici trochu uklidnil, přišli si pro něho příbuzní a profesor Vavroušek odjel na zotavenou na venek na dva měsíce, když byl požádal domovnici, aby bděla nad jeho papouškem Arara.

Když přijel, tu papoušek choval se úplně apaticky a teprve druhý den k jeho překvapení počal mluvit a křičet, což si pan profesor přesně zaznamenal: „Jakpa - xemátedne - sjehez - kitipacho - lku.“

„Hle,“ řekl si pan profesor, „toť řeč jistě vymřelá, kterou můj Arara mluví. Připomíná mně iztnahelštinu, čokolštinu a jazyk monlezůmův, jazyky Indiánů mexikánských.

A papoušek spustil znova: „Jakpa - xemátedne - sjehez - kitipacho - lku.“

Ve dveřích se objevila domovnice: „Dají mu, pane profesore, kousek cukru, on škytá!“ A než se vzpamatoval, dala mu domovnice sama cukr a papoušek, když cukr dostal, vzal ho do drápků a vesele poskočil. Když pak cukr snědl, rozčepejřil se pyšně a počal křičet: „Jakpak se máte? Dnes je hezky ! Ty pacholku.“

„Líbej dovolit,“ řekla domovnice, „to ho naučil, co byli, milostpane, pryč, můj muž.“

Ale profesor Vavroušek neodpovídal. Vyplázl jazyk, svalil se z židle a jeho překvapená duše letěla do věčných lovišť.

Informační ústav pana Zvičiny

Když mluvíval pan Zvičina, majitel informačního ústavu se stranami, přicházejícími do jeho podniku za různými víceméně diskrétními případy, tu jeho hlas byl měkký a lahodný. Naproti tomu při rozmluvách se svým zřízencem panem Barhoněm hlas pana Zvičiny měnil se v zoufale chraplavý a jeho usměvavá tvář byla plna jistého neklidu.

„Podívejte se, pane Barhoni,“ řekl rozpačitě za jednoho nevlídného smutného dne, kdy venku bylo bláto a nikdo nepřicházel s anonymním dopisem a s žádostí, aby bylo vypátráno, co je na tom pravdy o manželkách, o zřízencích obchodů žijících nad své poměry, „dnes je tomu celý týden, kdy neobjevil se žádný obchod. Což již vymřeli všichni šlechetní lidé píšící anonymní dopisy?“

Zalomil zoufale rukama. „Nebo máme takovou smůlu? Což nevyskytne se již žádný džentlmen, který okrádá velmi obezřetně svého pána? Vymřeli již všichni ti dobří lotři, jichž vypátrání bylo pro nás pěkným příjmem?“

„Smůlu máme, pane šéf,“ odpověděl na tento slavnostní prolog pan Barhoň. „Pamatujete se, že jsme předešle podali jedné slečně informaci o jejím ženichovi, že byl souzen pro krádež a že žije v bigamii. A pak teprve vyšlo najevo později, že to byl úplně pořádný pán a dokonce soudní rada. Nebo tu informaci o tom vdovci rodičům jeho nevěsty, že předešlou ženu uškrtil. Byla to mýlka. On to vůbec vdovec nebyl. A s tím příručím jsme se také omýlili, když se na něho informoval jeho nový zaměstnavatel. Jak mohl být propuštěn před léty z místa bez výpovědi proto, že nosil domů z obchodu celé stůčky hedvábí které si rafinovaně vzadu ve skladišti ovíjel kolem těla, když to byl obchod s petrolejem. Taková věc je nápadná a budí nedůvěru. Ostatně, proč přišel sem na nás ten starý pán s býkovcem, o kterém jsme vypátrali, že žije z podpory svých rodičů, kteří za něho nemohou žádné dluhy platiti, takže nemůže s šedesátitisícovým kapitálem vstoupiti za společníka do parní pily. Vždyť to byl majitel velkostatku, boháč a každým coulem kavalír. Přece nám zaplatil krásně zařízení naší kanceláře, kterou demoloval. Sám jsem od něho dostal dvě stě korun bolestného. Byl to velmi hodný člověk.“

„Ale takové obchody nejsou každý den,“ povzdychl si pan Zvičina, „a to je velká chyba.“

„Jakáž pomoc, pane šéf, nejsou, nejsou. Nalepila se nám smůla na paty. A čerti vědí, proč chytneme všechno za tak nepravý konec. Napíšete do informace o předsedovi záložny, se kterým sedáváte již řadu let ve vinárně, že plete košíky na Pankráci. Že to byl malý omyl? Dobrá, pane šéf, ale zmýlená neplatí. Ostatně nejednáme dosti opatrně.“

„To vy se ukvapujete, pane Barhoni - to vy! Pročpak, když předešle jste šel vydírat sto dvacet pět korun za informační bloky a ta firma vám je nechtěla dát, vyhrožoval jste jim, že to bude o nich pěkná informace, až se po nich někdo bude ptát, když nemohou zaplatit ani sto dvacet pět korun, aby byli s námi ve spojení. Takové vyhrožování může se dít formou ušlechtilejší. Řekne se jim: Pánové, někdo myslí o vás, že jste na pokraji insolvence a ptá se nás, co o tom soudíme. A potom teprve přivedete obratně řeč na peníze. Opatrnosti nikdy nezbývá.“

„To je pravda, pane šéf,“ ozval se pan Barhoň, „ale že vy vždy dbáte na tu opatrnost. Vy jste předešle na dotaz té mechanické válcovny napsal o jejím právě přijatém zástupci, že je to notorický alkoholik a známý rváč. A nesl jste to tam osobně. Ale v jakém stavu. Vždyť jste se sotva držel na nohou a serval jste se s vrátným, který vás nechtěl...“

„Cože mne nechtěl?“ zahulákal pan Zvičina.

„Nechtěl dovnitř pustit, abyste neupadl přes schody, pane šéf.“

„Vy mně toho můžete nejvíc vyčítat, pane Barhoni. Já jsem ještě nikdy nepřinesl s sebou domů z cizího bytu jantarovou špičku na doutníky, když jsem šel se tam pozeptat, kam chodí pan manžel večer do restaurace.“

„Nebyl to žádný jantar, pane šéf, to byla celulóza, také jsme přece o tom pánovi podali informaci úvěrní záložně, že nežije ve skvělých poměrech. Jak říkám, prachobyčejná špička z celulózy za korunu. A také jsem ji nevzal z psacího stolku, jak jste předešle tvrdil, nýbrž v ložnici s nočního stolku, kde ležela úplně volně. Já se nikam nedobývám. Ne, já jsem ještě nic neřek. Toho jsem dalek, abych vám vyčítal každou maličkost. Pamatujete se, jak jsme hledali toho domácího zloděje u baronky Dobřežnické a že se vám v pokladně líbily náušnice s brilianty?“

„Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, to že byly brilianty? Mohu vám ukázat ještě zástavní lístek. Dvaadvacet korun. To počítali jen zlato a také jsem je v žádné pokladně neviděl. Našel jsem je v kufru komorné, která byla v podezření, že je vzala.“

„A kterou jste štípal do brady.“

„To je toho! Co máme v prospektu našeho soukromého informačního ústavu? Že všemi prostředky snažíme si získat informačních znalostí. Tak vidíte. Hrubostí to nešlo. Vy jdete ještě dál ve své něžnosti. Když jsme měli vypátrat, co je pravdy na pověstech o nevěře té cizoložné ženy, kde vás našel její manžel? Vždyť jste si, člověče, sám s ní udělal známost. Abyste něco vypátral? Pak jste ale nemusil před ním utíkat až na půdu a křičet dolů na lidi, aby vám pro živého boha někdo půjčil něco, co byste přehodil přes sebe.“

„Tak zlé to nebylo, pane šéf. Scházela mně jedině vesta a kabát, ale to bylo v zájmu našeho ústavu, poněvadž ten pán chtěl nabýt nějakých důkazů pro žádost k rozvodu.“

„A honil vás s flobertkou po domě. A kolik ran do vás. pustil?“

„To nebyla flobertka, pane šéf, to byla vzduchovka. Byl to surovec. Střílel po mně jako po kočce na střeše a mám vás beztoho v podezření, že jste sám napsal anonymní dopis tomu pánovi, abyste mně nemusil zaplatit za mé pátrání. Mám já to u vás na růžích ustláno! Za těch pět let, co jsem u vás, sedmdesátkrát mne srazili se schodů, čtyřicetkrát byl jsem bit jako žito. Čtyři žebra mám přeražená, tři zuby pryč, chrupavku v nose na stranu a posíláte mne na ta nejnebezpečnější místa. Jako když jsme měli podat informaci, že ten konduktér je blázen. Šel jsem k němu a řekl jsem mu: Pane, o vás se tvrdí, že nejste úplně příčetný. Tak jste si přál, abych zahájil své pátrání. A já dobrák ptám se ho třikrát za sebou: Tak mně, prosím, odpovězte, jste blázen - nebo nejste? Mlčí, dívá se na mne, najednou zakoulí očima a zařve: Klekni, Holoferne! - Ubožák měl fixní ideu, že je Judita a vy jste to věděl a poslal mne tam. Naštěstí mu příbuzní odňali dragounskou šavli, kterou si koupil místo meče a podstrčili mu dřevěnou. Měl postavený uprostřed pokoje vojenský stan, v tom přespával a čekal na Holoferna. Tahal mne do něho jako kotě a chtěl mně useknouti hlavu. Ale i tak to tím dřevem bolelo. Konečně mě osvobodili jeho příbuzní a vy jste omylem napsal do informace, že ten pán je milé povahy, přívětivého chování a neobyčejně normální... A tak to jde jedno za druhým. Včera poslal, jste mne upozornit jednoho manžela, že ho jeho žena klame a že mu to vypátráme přesně a poctivě, že mu sneseme důkazy, za padesát korun a on mne pumpnul o poslední desetikorunu. To je nejhroznější rána v mém životě.“

Slzy objevily se v očích pana Barhoně: „A proto vás prosím uctivě, pane šéf, o nějakou zálohu na toho nepoctivého příručího z koloniálního krámu, který je úplně nevinný až na to, že hraje nad své poměry kulečník jednou za týden...“

„Nebo vašnosti, pane šéf,“ ozval se po chvilce kamenného ticha poznovu: „prosil bych aspoň korunu zálohy na toho šoféra, který jezdí v prázdné chvíli na výlet se svou milou.“

Konečně právě před polednem byl šofér smluven na padesát haléřů, dalších dvacet haléřů na jednoho podezřelého milence, který má dvě nemanželské děti, bylo rozhodně odepřeno a oba se rozešli opět v souladu.

Inspektor dešťoměrného ústavu z Prahy

I.

Nevím, jest-li co toto budete číst, u vás prší. U nás vůbec už neprší asi dva roky. Celé městečko nalézá se totiž na skalách i s okolními polmi, a má tu ohromnou nevýhodu, že se všech stran je obklopeno vrchy, které je převyšují, takže by se zdálo, že se všechny mraky o ně rozbijí, což též velice houževnatě udržuje se v pověsti místního obyvatelstva.
Podle fysikálních zákonů, mělo by vlastně každé rozbití mraků nepopiratelně míti za následek vodní srážky. Ale právě ta zvláštnost záleží v tom, že i když mraky narazí na sousední vrcholky skal a hor, přece neprší. Nacházíme se ve výši pole fysikálního zeměpisu 600—700 metrů, kde ještě v okolí jsou hromady, komplexy lesů, takže dle všech pravidel, přípustných i nepřípustných, vodní srážky musely by dosahovati alespoň 92 cm.
Přes to ale přes dva roky neprší.
Zdá se, že jest to hříčka přírodní. Před třemi lety, pršelo zde od měsíce května do listopadu dvakrát, a to ještě ve velice krátkých intervalech.
Povážíme-li, že místní prameny dodávají denně 6 litrů vody ku spotřebě domácího obyvatelstva, situace jest velmi nepříjemnou.
Toto neštěstí jest ovšem zaviněno dešťoměrem pana Stříhala, který nedával po několik let zprávy o vodních srážkách.
Výsledek toho byl, že během několika let zmizely v okolí rybníky, poněvadž obyvatelstvo Lipnice, všechnu vodu z rybníků vyvezlo ku své domácí spotřebě. Také nepomohlo procesí, úpěnlivě žádající o sprchu na nešťastné městečko.
Poslední případ mluví o tom velice znamenitě. Šly mraky a dělaly se hory od západu, na které čekalo již obyvatelstvo přes patnáct let. Procesí přišlo právě v čas, aby svou modlitbou rozehnalo mraky.
Vším tím je podle mého názoru jenom vinen nešťastný dešťoměr pana Stříhala, kterýžto pán nedával vůbec zprávy o vodních srážkách.
Co měl také pan Stříhal o vodních srážkách psát, když žádných nebylo…
 

II.

V dešťoměrném ústavu v Praze bylo však vypočítáno, vzhledem k projektované přehradě na Želivce, že toto okolí musí vydat ohromné množství kubických metrů vody, při čemž bylo bráno v úvahu, že jest třeba konstatovati, jaký vliv mají deště na tomto nejvyšším bodu v dešťoměrném trojúhelníku: Ledeč — Německý Brod — Humpolec, na celkový obsah srážek přehrady Želivského údolí. Při tom ovšem nebylo bráno v úvahu rozvodí. To jest celkem trapná věc, poněvadž kdyby zde v místě byly srážky vodní, odtéká voda do Sázavy a ne do Želivky, od které dělí místo vodních srážek celá skupina pohoří, takže by místní voda z místních srážek musela téci k údolí 326 metrů nahoru proti všem fysikálním zákonům přes horu Melechov.
 

III.

Vstupuje na scénu inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic.
Jest-li jsme již trochu vědecky odbyli první otázku, týkající se přehrady v údolí Želivky, musíme se vrátit k suchu, panujícímu na Lipnici a k návštěvě dešťoměrného ústavu z Pardubic.
Může být, že bude se opět jednat o velkých vodních srážkách a o nové přehradě na Sázavě.
Neboť je to velice podezřelá okolnost, když inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic přijede do krajin, kde vůbec neprší. Že se to neštěstí s nepršením tak vrazilo o mysli všeho obyvatelstva, svědčí o tom výrok místního občana pana Průši, který prohlásil: „Já mám nekřtěný dítě, ale že neprší, to je trest boží!“
První cesta pana inspektora dešťoměrného ústavu byla přirozeně k panu Stříhalovi, který má státem propůjčený dešťoměr.
V těchto velkých výšinách, domníval se přirozeně pan inspektor, bera v úvahu ohromné komplexy lesů na německo-brodsku, že srážky vodní převyšují snad ony srážky v Deltě Gangu v Indii.
Stříhal přijal inspektora dešťoměrného ústavu velice srdečně.
„Uděláme ještě jedno procesí k vůli dešti,“ řekl pohnutě pan Stříhal, „to víte, že já s těma bezvěrcema nedržím. Jednou bylo na Třeboňsku takové sucho, že lidi vypili Třeboňský rybník, takže ti poslední museli polýkat s vodou i kapří násadu. Udělali tam potom velké procesí k sv. Melicharovi a strhla se taková bouřka, že zaplavila celou krajinu — od té doby věřím v pánaboha.“
„Může být,“ řekl inspektor dešťoměrného ústavu, „ale mě hlavně jde o to, abych si zjistil stav vašeho dešťoměru, o kerém jste nám dosud nedával žádných zpráv…“

IV.

Dešťoměr pana Stříhala nalézal se ve zvláštní situaci. Páry z kuchyně, propouštěné oknem, působily na něho zvláštně. Potom když byl přenesen, aby nezmrzl venku, nalézal se u umývadla, při čemž byl častěji postříkán. Proto se také stalo, že inspektor dešťoměrného ústavu nalezl na teploměru vodních srážek 230 cm, což vlastně representuje vodní srážky v nejdeštivější krajině, Quatemale.
Jest úplně přirozené že se zděsil a nemohl nic jiného vypravit ze sebe než tuto větu: „Lipnice musí se vracet v meteorologických zprávách jako krajina deštivá, což vždy znamená zhoršení počasí. — Vzhledem k projektované přehradě na Sázavě, která bude jistě dělat konkurenci přehradě na Želivce, zdá se, že nemůže být přijato schema vašich vodních srážek, neboť by to znamenalo katastrofu pro celou přehradu. Vaše mohutné proudy vody, splývající do údolí Sázavy, znamenaly by při bídné regulaci místních potoků pravou katastrofu pro naši vodní přehradu na Sázavě. S vámi jsme vůbec nepočítali, mně se objevují nové světy.“

V.
 

Na základě dobrozdání inspektora dešťoměrného ústavu, zařizuje u nás stát pokusnou stanici na střílení proti mrakům, aby u nás na Lipnici tolik nepršelo a nebyla projektovaná přehrada na Sázavě uvedena těmi spoustami vody, řinoucími se od nás dolů do údolí Sázavy, v nebezpečí.

VI.

Tak se mně zdá, že nám na Lipnici pomůže jenom pořádné zemětřesení, které nám pomůže k revoluční nivellaci pod hladinu moře.

Interview s panem cenzorem

Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.
Nemohu vám vyložit, jak jsem si to vlastně představoval, ale byl to velice nepříjemný pocit, spojený vždy s mrazením na zádech.
Konečně však přece odhodlal jsem se, že ho navštívím a vyptám se na jeho povšechné názory. Soudil jsem, že to musí být člověk zlého vzezření, schopný všeho, ale zmýlil jsem se, neboť našel jsem uhlazeného pána, který se na mne bolestně usmíval a žádal, abych byl tak laskav a posadil se.
„Můžeme si klidně pohovořit,“ pravil, „a doufám, že si trochu opravíte své mínění o mně. Přiznávám, že někdy dělám hlouposti…“
Máchl jsem rukou a učinil odmítavý posuněk.
„Ne, věřte mně, zcela loajálně vám říkám, že někdy dopustím se různých hloupých kousků, ale za to já nemohu!“ Usmál se smutně a požádal mne, abych si blíže prohlédl jeho lebku.
Měl velice nízké čelo a hlavu sraženou.
„Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl se stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmáčknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem. I tu někdy trpívám bolestmi hlavy a tu provedu hloupé kousky, já, pane, nekonfiskuji někdy vyložené urážky církve a jiné věci. Asi před čtyřmi léty například propustil jsem větu: ‚Nesl trpělivě svůj kříž.‘ Pane, vy víte, kdo nesl kříž, že to byl náš Spasitel, ale zde byla řeč o jednom ševci. Jakmile jsem však zotaven, nelekám se žádných překážek a s chutí pustím se do práce. Vy nevíte, ctěný pane, jak dnes jsou tihle spisovatelé a žurnalisté poťouchlí a mazaní všemi mastmi. Napíšou si takové napohled neviňoučké věci, že člověk teprv delším přemýšlením nalezne v tom háček, neboť, jak praví Tolstoj: ‚Zachycen drápek a chycen celý ptáček.‘ Tu větu jsem mimochodem řečeno také konfiskoval, poněvadž byla uveřejněna v době, kdy jistá vysoká osobnost roztrhla si lovecký kožíšek o trní.
Abych vám tedy řekl, jak jsou mazaní, všimněte si například věty: ‚Stál opřen o strom a díval se do bouře a vzpomínal.‘ Věta jest napohled bezvýznamná, neurážlivá, ale jen napohled.“
Vstal a počal chodit po pokoji.
„Všimněte si však, že napsáno bylo blízko vedle sebe: ‚bouře‘ a ‚vzpomínal‘. Dobrá, vám se to zdá být bezzávadným, ale já nemohl tu větu propustit, já ji musel konfiskovat, neboť nejmarkantněji utkví v mysli čtenáře slovo ‚bouře‘ a čtenář psychologickým postupem veden počne vzpomínat na bouře vůbec a pak si řekne, že jsou bouře též jiného druhu než jen přírodní zjevy nebeské, nýbrž i bouře politické, kravály, pane, demonstrace.“
Chodil po pokoji:
„Vytloukají okna, volají: ‚Hanba vládě, pryč s nimi, hanba policii.‘ Hází kamením, a pane, to já mám pustit, já, státní úředník? A tak hezky vezmu modrou tužku a zaškrtnu větu. Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: ‚A tu si myslel leccos.‘ Pane, v tom ‚leccos‘ se skrývá habaděj.
Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stihatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.
Musím být, věřte mně, velice opatrný, abych se domakal všeho, co v tom vězí. Nesmím přehlížet ani sportovní rubriky listů.“
„A dovolte, mistře, vy jste tuším nedávno zkonfiskoval větu: ‚To jsou pravé čínské poměry.‘ “
„Zajisté, škrtl jsem to modrou tužkou, neboť jsem dobře z novin informován, že je právě v Číně revoluce. Napíše-li pak někdo v této době, kdy prokletá čínská revoluce vítězí, ‚to jsou pravé čínské poměry‘, myslím, že každý v tom vidí vybízení ke vzpouře, a poněvadž v Nankingu jest vojsko na straně revolucionářů, nemohu si pomoci a musím zkonfiskovat nazítřek všechny zprávy o postupu čínské revoluce, neboť to je antimilitarismus. Někdo řekne, co je nám do Číny? A má pravdu, ale hltá ty zprávy, a jak je hltá.
A z takových zpráv se pak sestavují noviny. Není to k zbláznění? Máte například zprávu, že lidstvo v Číně je v rukou revolucionářů. To je vzpoura, pane, to je rebelie, a nyní to dejte lidem do ruky. Noviny jsou, pane, neřád, neřád prvního řádu, jako vůbec všechno tištěné, ale já jim a tomu všemu šlápnu na krk.“
Vzal se stěny velkou tužku, která jako ozdoba visela pod obrazy, a pravil: „Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“
Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.

Interview se svázaným důstojníkem

Znám bude čtenářům jistě případ, kde byl nedávno jeden statečný důstojník ve vlaku přepaden a obrán dvěma mladíky, kteří ho svázali. Měl však tolik duchapřítomnosti, že když přijel do Prahy, počkal tak dlouho ve vlaku, až mohl bezpečně zjistit, že ta individua již utekla a že mu nemohou nic udělat. Přirozeně, že mne jako novináře velice zajímal statečný důstojník, neboť dnes o statečnosti se mnozí hádají, ale jsou to samí zbabělci, dále člověk musí hledat příležitosti mluvit se slavnými muži, kteří se jakýmkoliv způsobem zaslouží o veřejnost.
Z toho důvodu šel jsem interviewovat svázaného důstojníka.
Přijal mne…
…
[zabaveno 9 řádek]
…
„…chladnokrevným uvažováním. Co by bylo ze mně, kdybych byl snad jednal nerozvážně? Mrtvola, ba co dím, dokonce chladná mrtvola.“
„Vy jste tedy ráčil ject ve vlaku od Lysé nad Labem?“
„Ano, pamatuji se, že to byla ta trať!“
„Byl jste ozbrojen?“ — „Byl, jako obyčejně, a měl jsem též v kapse revolver, ten však vám nemohu ukázat, poněvadž mně ho též ukradli a mně ho uloupili. Chtěli mně vzít též šavli, tu je, můžete napsat, že jest to obyčejná důstojnická šavle. Ale jak říkám, byli by mně také tu šavli vzali, ale koukl jsem se na ně tak ostře, ještě dnes vidím jejich překvapení, jak je zděsila ostrost mého pohledu. Věděli hned, že můj pohled nevěstí nic dobrého.“
„A proč jste nevykřikl?“
„Proč jsem nevykřikl! Prostě, že jsem zachoval úplnou chladnokrevnost a v ústech měl roubík. Pane, kdybyste věděl, co jim to dalo námahy, než mně ho ti chlapečkové nacpali do úst. To byste se nasmál, oni snad mysleli, že ho budu polykat, a tak mně otevřeli mým nožem zuby a vecpali mně roubík do úst a tvářili se, jako když to dělají po prvé.“
„Mohl byste mně říci, jak bylo to vlastně, jak se to všechno zběhlo?“
„Milerád, ať se přesvědčíte, co znamená pro člověka chladnokrevnost a znalost strategie. Seděl jsem v kupé první třídy, když vtom objevili se ve dveřích dva chlapečkové, takřka ještě děti, a jeden z těch maličkých se mne ptal, zdali už přijdou Vysočany. Řekl jsem mu: ‚Ano, děťátko, teď přijdou Vysočany!‘ Vtom vyskočil ten mladší a sahal si do kapsy a zvolal: ‚Ruce vzhůru, jinak jste synem smrti!‘ Ten druhý ještě seděl a celý se strachem třásl. A myslíte, že ten mladší neměl strach? Třásl se také, ach, to byl směšný pohled na ty kluky, na ty zbabělce!“
„A co vy jste ráčil dělat?“
„Já jsem dal ruce do výšky, ale ten strach, co měli z toho, pane, věřte mně, že to nebyla žádná legrace, jak se ti hošíci při tom třásli, měl jsem strach, že omdlí.“
„Vy jste tedy ráčil dát ruce vzhůru?“
„Ano, chtěl jsem jim učinit tu malou radost, a když jsem se probudil ze mdloby, ty chlapíci se ještě třásli a ten jeden měl revolver již v ruce a, pane, ruce se mu klepaly a měl tolik strachu, že mne postřelí nebo sebe, že by vám toho kluka doopravdy bylo líto, ačkoliv voják nesmí mít žádnou útrpnost s nepřítelem, nejvýš může být velkodušný. A to jsem byl. Spojil jsem velkodušnost s velkomyslností a myslíte, že jsem nejednal správně? Ten chlapec neuměl tím mým revolverem zacházet a pořád mně s ním šermoval pod nosem, ovšem se strachem, aby se nepostřelil, a dělal takový smutný a ubohý dojem ten cvrček, že jsem z toho omdlel. Když jsem se za chvilku probudil ze mdloby, tu jste měl, pane, vidět, jak mně svazovali ti chlapečkové nohy. Byli zvyklí patrně uvazovat telata a ne lidi a myslili, že když mně svážou nohy, že mě udělají úplně neškodného.“
„A kde jste měl po celou tu dobu ruce?“
„Říkám vám, že nahoře, kde jinde, vždyť jsem to těm dětem musel udělat k vůli, já mám mimochodem přesto, že jsem tvrdý a přísný, voják každým coulem, děti neobyčejně rád a rád se s nimi bavím.“
„A proč jste nekřičel o pomoc?“
„Říkám vám přece, že už jsem měl v ústech roubík, a jak byste se byl nasmál, kdybyste je viděl, jak si při tom počínali komicky.“
„A co potom, smím-li se ptát?“
„Ptejte se mě, na co chcete, vylíčím vše vám věrně, právě tak, jak se to zběhlo. Když mně tedy svázali nohy, svázali mně také ruce a měl jste vidět, co jim to dalo práce. To víte, takové dítě nemá žádnou sílu.“
„A pak vám vzali peníze?“
„Nikoliv, o peníze mne obrali již dřív a snad neviděli pohromadě dvacet korun. A hned se dělili o ně.“
„Slyšel jsem také něco o hodinkách.“
„Ano, oni mně vzali také hodinky, ale ty mně vrátili, když jsem je prosil, aby mne o ně nepřipravili, že to je památka po mém otci, který se vyznamenal ve vojenském tažení proti Italii v 66. roce. Bylo vidět, že neměli tak zlé srdce, plakali se mnou. To jsem ještě neměl roubík.“
„A co potom?“
„Pak mě ještě přivázali za nohu k věšáku a ten mladší řekl: ,Mějte se tu hezky, pane důstojníku, a nezlobte se na nás, my se chceme podívat do nějakého kinematografu!‘ “
„A nevzali vám také cigarety?“
„Ale, prosím vás, co vás to napadá, co by byli s nimi takoví malí hošíci dělali. Tak zde máte celý příběh.“
„A dovolte, jaký roubík vám nacpali do úst?“
„Roubík z mého šátku…
…
[zabaveno 5 řádek]
…
…v rakouské armádě.

Iz belogvardejskich nastrojenij

Z bělogvardějských nálad

Přede mnou lézt ušpiněný kus papíru.

Sebrali ho rudoarmějci ve vsi Turušle, ale zřejmě byl psán koncem prosince v Ufě.

Někdo si na něj zřejmě vyléval duši. Je tu celá řada myšlenek.

„ ... trpělivě, nereptat proti osudu. Jistěže jsme mnoho hřešili a Bůh to nenechá bez trestu … “

„Říká se, že už jsou skoro tady. Je třeba utéci. Ale kam utečeš? K tomu potřebuješ hromadu peněz. Jak mnoho znamenají peníze! Konečně proč utíkat? Přijdou. Možná že zůstanou 8 - 10 (tady autor zápisků zřejmě vynechal slovo „měsíců“), nejvíc rok. Proslýchá se, že spojenci odpadávají. Vždyť veškerá naděje byla v nich ...“

„ ...Ach peníze, peníze, jak mnoho znamenáte! Celý život, celý život se musí člověk ve všem omezovat ...“

„ ... Kdybych se aspoň mohl radostně pomodlit, ale chybí mi ten svatý cit. Pořád se mi v hlavě motají všelijaké nesmysly ... A za to všechno nás Bůh trestá ...“

Iz dnevnika ufimskogo buržuja

Z deníku ufského měšťáka

I

Povídá se, ze bolševici obsadili Kazaň. Náš biskup Andrej nařídil tříměsíční půst. Od zítřka budeme jist třikrát denně brambory s konopným olejem. Ať žije Ústavodárné shromáždění! Český důstojník Palička, který je u nás na bytě, si ode mne vypůjčil dva tisíce rublů.

Zvěsti o dobytí Kazaně rudými se od předchozích opravdu liší - hlavně tím, že mají určitý objektivní podklad. Naši vyklidili Kazaň proto, že do Kazaně, jak mi důvěrně sdělil český důstojník Palička, přišly dva milióny německých vojáků. Ze všech obchodníků a obchodnic, kterých se v Kazani zmocnili rudí, stáhli kůži a tisknou na ni příkazy Mimořádné vyšetřovací komise. Povídá se, že přijdou uprchlíci z Kazaně. Budu muset schovat cukr z krámu, aby se mohla trochu zvýšit cena. Našinci z Kazaně mají peněz dost. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Povídá se, že bolševici obsadili Simbirsk. Naši vyhodili do povětří most přes Volhu. Na stavbě toho mostu vydělal strýček pět set tisíc. Čeští důstojníci říkají, že pád Simbirska je směšná maličkost a že všechno je v strategickém plánu. Důstojník Palička mi ukradl zlaté pouzdro na cigarety. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Dneska dorazila do Ufy první skupina uprchlíků z Kazaně a Simbirska. Po cestě je omylem obrali orenburští kozáci. Bylo slavnostní vítání. Vypil jsem dvě láhve koňaku a napsal udání na domovníka, že je bolševik. Domovníka odvedli do vězení.

a dali je na vychování Číňanům. Ve všech kostelích se pořádají modlitby. Biskup žádá všechny pravoslavné věřící, aby přísně zachovávali půst, poněvadž bolševici táhnou na Samaru.

Včera jsem snědl něco šunky a večer přišel telegram, že padla Samara. Jednoho člena výboru Ústavodárného shromáždění odvezli do blázince přímo ze Společenského klubu, kde prohlašoval, že pád Samary je tlach. Uprchlíků přibývá. Vypráví se, že bolševici všecko šmahem podřezávají a hlavy měšťáků nakládají do zvláštních vlaků a odvážejí do Moskvy, kde je balzamují a ukládají do zásobáren v Kremlu.

Jeden štábní kapitán vyprávěl včera ve Šlechtickém shromáždění, že bolševici polévají měšťáky vařící vodou, z žen a dětí dělají smažené karbanátky, kterými krmí ve věznicích pravé esery a kadety. Kupce polévají petrolejem a v té formě jich používají k osvětlování dobytých měst. Aristokraty a továrníky svlékají, vaří ve speciálních přístrojích, přidávají k tomu uřezané copy aristokratek a vyrábějí z toho válenky pro Rudou armádu.

Včera opět odvezli do blázince jednoho pravého esera. Vyzýval na trhu ženské, aby šly bořit Moskvu a vstupovaly do rusko-českého pluku. Můj důstojník Palička si ode mne vypůjčil další dva tisíce s tím, že je vrátí, až lidová armáda dobude zpátky Kazaň. Myslím, že ty peníze nikdy neuvidím.

Naši ustoupili od Bugulmy. Není pochyby, že je to pouze strategický manévr a že to nic neznamená. Je to docela malé městečko. Noviny píšou, že s námi jde Anglie, Francie, Japonsko a Amerika. Sám Wilson přijede do Ufy. Proti tomu je Bugulma směšná maličkost. Francouzský konsul už vyjel z Ufy. Jede zřejmě naproti Wilsonovi. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Včera jsem četl v novinách, že v zájmu osvobození Ruska od bolševiků a jeho probuzení k novému životu je nutno evakuovat Ufu. Dneska jsem viděl na Hlavní třídě opravdového Francouze s omrzlýma ušima. Prodával v kavárně po dvou rublech pohlednice se svou fotografií a podpisem „Kapitán Legalet“. Bratři Čechoslováci si trochu odpočívají od svých vítězství a obchodují na tržišti se zápalkami, doutníky, cigaretami a kořalkou.

Z Ufy zmizel poslední ešalon Čechoslováků. Můj podnájemník si s sebou vzal moje hodinky, dceru a šest tisíc, které našel v psacím stole. Nazdar!

Admirál Kolčak vydal rozkaz, aby byli uvězněni všichni ústavodárci. Za té situace jsem dospěl k přesvědčení, že Ústavodárné shromáždění je tak říkajíc hračka pro děti. To Ústavodárné shromáždění mě stálo dceru, dvacet tisíc, zlaté pouzdro na cigarety, hodinky - a místo toho mám u sebe nějaké směnky. Podvedli našince. Ať žije admirál Kolčak!

Kárný oddíl kolčakovců mi zrekvíroval pár koní, dvacet pudu cukru, sto beden zápalek a odvedl na vojnu mé příručí. Bolševici obsadili Čišmu. Z Francouzů zbyli v Ufě jenom dva mladíci, kteří vystupují v cirkuse. Našeho biskupa viděli na nádraží u náčelníka stanice. Velice se zajímal, kdy jede vlak na Čeljabinsk. Budu si muset taky zaskočit na nádraží.

II

Prvního března starého kalendáře v den svatých mučedníků Nestora, Trivimije, Antonia, Markela, panny Domniny a Martyrila Zelepeckého, jejichž ostatky bolševici znesvětili, vstoupila do Ufy naše osvoboditelka - lidová armáda imperátora Kolčaka Prvního, samovládného cara všesibiřského, omského, tobolského, tomského a čeljabinského.

S hrdostí teď říkám: „Jsem měšťan!“ Nám boháčům nadešla svoboda, a tu dělnickou a rolnickou chamraď čekají okovy, vyhnanství, Sibiř, provaz a kulka.

Jen mě znepokojuje malé nedorozumění, ke kterému došlo odpoledne. My měšťané jsme šli s chlebem a solí uvítat naše osvoboditele a místo nich jsme omylem narazili na eskadronu rudého jízdního pluku, která nás málem všechny pobila. Polekal jsem se tak, že večer, když přišli skuteční osvoboditelé, ležel jsem v horečce na posteli a neviděl před sebou nic než šavle rudé jízdy. Ať žije nevolnictví! Ať žije Imperator Kolčak, pravoslavný car všesibiřský! ...

. . . . . . . .

Dneska jsem byl v kostele a s ostatními kupci a měšťany se zbožně modlil za naše blaho a štěstí. Jak volně se nám teď dýchá! Na ulicích stojí zase strážníci a nikdo si nesmí nic vzít bez zaplacení hotovými. Nájemníkům jsem přirazil za pokoj sto rublů měsíčně. Bydlí u mě samá proletářská pakáž. Já jim teď ukážu! Dneska jsem byl na policii s udáním na vrátného Samuila, židovského uprchlíka, který, když tu byli bolševici, stále provolával: „Světlo! Vzduch! Svoboda!“ Velice mě těší, že ho zatkli a zastřelili. - „Světlo, vzduch, svoboda!“ „Ať žije nevolnictví!“ „Ať žije imperátor Kolčak První!“ ...

. . . . . . .

Dneska vstoupil do města pluk Ježíše Krista. Vojáci mají místo prýmků bílé kříže. Mluvil jsem s jedním důstojníkem, bývalým duchovním z Kazaně, a ten mi sdělil, že pluk Ježíše Krista má za úkol podřezat bolševiky a Židy v Rusku a v celé Evropě a osvobodit Jeruzalém od Turků a Židů. V pluku Ježíše Krista je speciální kulometné družstvo složené z duchovních ...

. . . . . . . . .

Po bolševické zimě nadešlo nám měšťanům opravdové jaro. Všechny ulice září zlatými nárameníky. Všude je slyšet: „Vaše Blahorodí, vaše Vysokoblahorodí, vaše Exceknce.“ Když voják nezasalutuje a nepostaví se do pozoru, dostane, pacholek, po hubě. Je jasné, že bez poddanství se nedá žít a že musí být nějaký pořádek. Dnes bylo vydáno nařízení, jímž se odnímá půda rolníkům a předává se statkářům a šlechtě. Rolníci a dělníci budou zbaveni všech práv a nebudou smět samovolně odejít od pána, na jehož půdě žijí nebo pracují. Proletářská pakáž přišla o všechny svobody. Každý dělník se musí denně hlásit na policii.

Byla nám dána plná moc nad dělníky. Z rozkazu cara Kolčaka Prvního byly zavedeny tělesné tresty, okovy a deportace na Sibiř. Mluvil jsem s několika továrníky. Budou žádat u Kolčaka, aby jim povolil prodávat dělníky podle jejich uvážení.

Ubytoval se u nás jeden důstojník čeljabinského pluku. To je krása! Zlato a řády. Nařídil mi, abych při jeho vstupu do místnosti velel celé rodině: „Vztyk, pozor!“ Ostrý chlapík! Denně musí mít víno a mrská svého sluhu. Dneska pověsili před kostelem padesát bolševiků s ženami a dětmi. Vstupné na místo popravy činilo jeden rubl ve prospěch georgijevských dragounů. Ať žije diktatura buržoazie! ...

Včera jsme pořádali malou hostinu. Můj důstojník rozstřílel všechna zrcadla a lampy, šavlí rozsekal všechno nádobí, pořezal si ruku, krví si pomazal obličej a zpíval „Bože, cara chraň“. V noci viděl všude bolševiky a schoval se pod postel. K ránu ho odvezli do nemocnice. Doktor říkal, že je to otrava alkoholem, který je v lidové armádě rozšířen ...

Dneska postříleli ve věznici třetí skupinu politických vězňů. Všechny odborové svazy byly rozehnány. Ať žije imperátor Kolčak První. ..

Povídá se, že bolševici nasadí všechny síly, aby dostali Ufu zpátky. Panebože, co se bude dít, co se bude dít ... Povídá se, že už je přerušeno spojení mezi Věrchněuralskem a Zlatoústém, není kam se vrtnout.

Ztracená kolčakovština ...

 Machar je realista. Kdyby nebyl fejetonistou Času, byl by ideálním realistou. Jako fejetonista Času je však realistou konzervativním. Miluje Čas, Herbena, Vodáka a Saldu, částečně i Elišku Krásnohorskou a nenávidí mladočechy a Viktora Dyka.

Jak Cetlička volil

Jak čerti plundrovali klášter sv. Tomáše

Třetího dne měsíce oktobra léta Páně 1564 opat kláštera svatotomášského Nikasius chodil v sandálech nepokojně ambity, utíraje si pot rukávem kutny.

Chvílemi se zastavil a pak kráčel zase dále, nedbaje, že z jednotlivých cel dívají se na něho mniši, kteří se divili, že opat se nepokloní ani před obrazem svého patrona sv. Nikasiuse, kterýžto obraz byl neobyčejně dojemný, neboť znázorňoval poslední chvíle světce předtím, než ho pohané machometánští narazili na kůl.

Opat Nikasius konečně přece zastavil se před tím obrazem a vzdychl: „Svatý patrone můj, ó kéž bych byl na místě tvém. Amen!“ a zase kráčel ambity.

Na konci chodby stanul opět, vyňal z mošny po boku list, kus pergamenu, a pod věčným světlem znovu zběžně přelétl řádky, svěsil smutně hlavu a zašeptal: „Věc nedobrá, miseria maxima...“

V listě četl opat Nikasius už asi po desáté, že tak ustanovil se Maximilián II., král, by otec jeho zemřelý Ferdinand I., 6. října 1564 pochován byl v chrámu sv. Víta na Hradčanech, ale před pohřebním průvodem by po dva dny prozatímně odpočívalo tělo Ferdinanda I. v chrámu svatotomášském.

„Miseria maxima,“ šeptal si poznovu opat, „co kop grošů to bude stát. Pohostit dvůr bude nutno.“ A opat opět zakvílel: „Miseria maxima, miseria maxima.“

Opat Nikasius musil velmi šetřiti. Klášter byl chudý, důchodky klášterní nepatrné a opat vždy s bolestí, bylo-li nutno, otvíral železem pobitou truhlici, ve které leskly se mince dobrého ražení. A teď taková zpráva! Mluvilo se již dříve po Praze o pohřbu Ferdinanda I., ale že by to pro klášter takhle dopadlo, opat se nenadál.

„Tributa, výlohy,“ vzdychal, sestupuje s chodby po dřevěných skřípajících schodech dolů do kuchyně, kde bratr Probus krájel z pecnu chleba barvy nepříliš lákavé tenké placky k večeři mnichům.

,,Slyšel-lis pak, Probe,“ řekl opat ke kuchaři, ,,že Ferdinand I., nebožec, po dva dny u nás bude spočívat v chrámu, prvé než průvod pohřební dále s ním půjde do chrámu sv. Víta?“

A pokračoval opat, usedaje si na stolici u pobitých dveří: „Dvůr musíme pohostit, maxima miseria. Na chudobné mnichy velké břemeno, onus, Probe.“

Bratr Probus, který byl neméně šetrný nežli opat, lekl se tak, že proti svému zvyku ukrojil z pecnu několikrát za sebou tlusté krajíce.

V tmavé klenuté klášterní kuchyni panovalo chvíli ticho, přerušované jenom vzdechy opata Nikasia.

„Něco udělat musíme,“ řekl Probus, „velká čest pro nás, hostit dvůr!“

„Pohostíme dvůr,“ opakoval temně opat. „Ale jak? Stát nás to nesmí příliš.“

„Šetřit a šetřit,“ odvětil Probus.

„Sám řeč promluvím,“ mluvil opat, „že zlé a špatné časy. Klášterní jmění že nepatrné, výlohy nemalé, že s radostí dáme, co máme.“

„Pro celý dvůr aby centýř ryb byl,“ řekl Probus.

„Probe!“ káravě děl opat, ,,i půl centýře stačí, když by bylo nejhůře, opět promluvím, že zlé a špatné časy, že za těch osm roků, kdy roku 1556 klášter nám byl odevzdán, mnoho jsme k jeho zvelebení učinili, což nás velký náklad stálo.“

„Probe,“ pokračoval opat, vstávaje se země, neboť nohy zpuchřelé stolice povolily, „myslím, že by i čtvrt centýře ryb stačilo. Ano, koupíš čtvrt centýře ryb.“

„A pivo?“ tázal se Probus. „Herež,“ odvětil opat, „pivo u nás doma, jen po džbánech nes. Všichni ať jsou střízliví.“

„A masa pečítá?“ tázal se Probus. „Tři kýtky telat stačí, a nekořeň přespříliš,“ radil opat Nikasius, „vše střízlivě drž!“

„Což husí pečení,“ ptal se Probus, „kolik těch?“

„Pět husí upec,“ pravil opat, ,,o miseria maxima, tributa.. . A zařiď dle svého. Fidem habeo.“

Opat se zvedl a šel nahoru po schodech, podíval se, zda ho nikdo nevidí, a tiše otevřel klíčem ve výklenku chodby zamřížované okénko, za kterým ležela truhlice pobitá, s penězi dobrého ražení. Tu vyňal, podíval se opět opatrně kolem sebe a otevřel. Opatrně něco mincí přepočítal, zastrčil do svého měšce a vše opatrně uzavřel, zámek mistrně upravený zkusil, zda zamčeno, a opět vrátil se do kuchyně a bratru Probu kladl mince, groše stříbrné řádkem na stůl, červotočinou dírkovaný. A pak odešel.

*

Bratr Probus se zamyslil po odchodu opata Nikasia nad řádkem mincí a zastrčil dveře na závoru.

„Kuchyně má chudá na koření není,“ řekl, odhaluje opatrně tuniku barvy šedivé, záplatovanou, kterou nosil pro úsporu kuchyní.

Pod tunikou měl kapsář pošívaný a do něho se stolu odpočítal pár grošů.

„Zlé časy,“ šeptal si, „i pro budoucnost šetřit třeba, kdyby bylo ještě hůře.“ Suchý obličej Probův se rozjasňoval. Bratr Probus přemýšlel: „Což čtvrt centýře ryb, tři kýtky telat, koupím dvě prosté, jednoduché.“

A bratr Probus poznovu do své mošničky z řádky mincí několik grošů odpočítal.

„A husí pět k pečení?“ šeptal si: „čtyři dostačí! Rozkrájím na malé kousky, jak bych pět upekl.“

A bratr Probus do své mošničky pod tunikou nové grošíky uschoval.

Pak šel do výklenku, několik kroků od pece, vyňal odtud kutnu, oblékl, přepásal šňůrou již odřenou a zbytek grošů se stolu zastrčil do mošny po svém boku, která se mu při každém kroku semo tamo houpala a bila do kutny již ošumělé, podobné, jaké nosili mniši žebraví.

Bratr Probus vyhledal pak bratra Mansveta, který měl titul cellarius, čili sklepní.

Bratr Mansvet seděl na nízké stolici ve sklepě klášterním, bubnuje prsty na sud. Přihýbal si chvílemi ze džbánu, na němž mistrně provedeno bylo sedmé křížové zastavení v barvách pestrých. Časem též klepal víkem cínovým, do taktu si bruče polohlasně píseň:

Cognovi deum meum, deum meum cognoveram...

Bratra Proba uvítal slovy: „Dobré vaření, dobré, velmi dobré.“ „Innomine domini,“ odvětil Probus, pije ze džbánu mu podaného. „Mansvete, nesu ti zprávu.“

Bratr Probus vyprávěl pak Mansvetovi o Ferdinandu, nebožtíku, o návštěvě dvora v jejich klášteře a dokončil:

„Bůh nás již nemiluje.“

„Vše padniž tedy dvoru v plen,“ pravil zasmušile bratr cellarius, ukazuje na soudky piva, osvětlené čadícím plamenem voskovice.

Bratr Probus přihnul si ještě několikrát ze džbánu a pak opustil prostor sklepní, jda nakoupit a objednat, co k hostině bude potřebí.

*

Na Menším Městě pražském, pod mostem Karlovým, seděl u rozbitého domku Martin Špatina a díval se na Vltavu, jejíž vlny předbíhaly jedna druhou a bily do tří kamenů, které pod domkem sloužily pradlenám za schody k vodě.

Martin Špatina byl nedobrý chlap, hodný svého jména. Ryby prodával lacino, velmi lacino, poněvadž k nim přicházel nehodným způsobem.

Ze sádek a vršů za noci, kdy měsíc nesvítil, ukrádal počestným rybářům na obou březích vltavských. Bral malé, velké, na které přišel, a ráno našli počestní rybáři vrše převrácené, sádky u břehu vybrané, zplundrované.

A k tomuto muži, který neměl pravého ucha, ztratil jej při podobné výpravě, zaměřil bratr Probus. Oba znali se dobře již z častých styků obchodních.

Několik roztrhaných dětí pokřikovalo za mnichem a házely na něho kusy bláta, kaménky a polena dříví. Byla v té době mládež rozpustilá.

Důstojný bratr Probus dal se do klusu, aby ušel těm nezbedníkům. Přiklusal ku břehu a našel Martina Špatinu v náladě nepříliš růžové.

Vida mnicha Martin, zamumlal cosi na pozdrav a zároveň zaklel.

„Koupím čtvrt centýře ryb,“ beze všeho úvodu spustil Probus.

„Nemám tolik,“ řekl Špatina. „A lacino neprodám,“ doložil, „neb je nouze o ryby. Co táhne seshora, už u Zbraslavi pochytají, a co zdola, u Troje.“

„Potřebujeme. Když nemáš, u poctivých koupím,“ děl na to bratr Probus, „nám mnichům každý rád prodá.“

Martin Špatina zabručel cosi nechvalného o mniších a o čertech červených a pravil nato: „Pojď!“

Šli do rozbitého domku. Ve dvou kádích u sklepení, pokrytých zelenavým slizem, plýskaly a šplouchaly ryby, malé i velké. Mohlo jich být přes tři centýře. Z toho vidět, že Martin Špatina i rád lhal.

„Jaké chceš? Kapry či menší,“ tázal se. „Pomíchané,“ odvětil Probus, „zvaž a přines večer do kláštera.“

Na znamení smlouvy podali si ruce a kalíškem páleného vína kontrakt zpečetili.

A bratr Probus, když dopili, vysázel mince a pravil: „Martine Špatino, což kulhavý Šimon neměl by pro mne dvě kýtky telat a čtyři husy? Večer chtěl bych je mít.“

„Zeptáme se,“ odvětil Martin. Zvedli se, opustili chatrné obydlí a kráčeli po břehu. Nedaleko, kde do Vltavy vtékal potok, který tekl hradním příkopem, podél černé věže, tam bydlel v domku polo z bláta, polo ze dřeva zbudovaném kulhavý Šimon, který kradl vše, co se dalo a co jeho zákazníci přáli si mít.

Teplé odpoledne vylákalo ho z jizby na kládu u břehu. Tam seděl. Byl mysli neveselé, neb jeho tovaryš, s kterým konal své obchodní cesty, včera u Tejnky byl chycen, právě když vepříka sedlákovi z chlívku odváděl a právu útrpnému byl dodán.

Uslyšev účel návštěvy, zachmuřil se ještě víc a posteskl si, že neví, jak věc s ním dopadne, zda tovaryš jeho při trápení neřekne soudcům, že on, Šimon, s ním na zájezdech tovaryšil.

„Nic více nechci,“ vábil bratr Probus, „jen čtyři husy a dvě kýtky telecí. Do večera je sehnat lehká práce pro tebe. Dnes plno lidu v Praze z venkova. Ztratíš se lehce v zástupu.“

Šimon máchl malomyslně rukou. „To nic,“ pravil, „nouze o kýty, větší ale nouze o husy.“ Svěsil hlavu v přemítání.

„V klášterní zahradě u benediktinů není zed vysoká,“ radil Probus.

„Včera jsem tam byl,“ řekl smutně šimon, „půjdu někam za hladovou zeď do vsí,“ rozhodl se, „večer zaklepám v klášteře. Hlavu na to položím, že přinesu.“ A důstojný bratr Probus podal ruku kulhavému Šimonu a hned peníze vyplatil.

Probus znal lacino kupovat.

A večer téhož dne byli bratři klášterní zaměstnáni úpravou ryb, husí a telecího masa. Opat Nikasius odpustil jim večerní nešpory.

*

Čtvrtého dne měsíce oktobra vonělo v klášteře příjemně po rybí, husí a telecí pečeni a peklo se a vařilo dál k pohoštění dvora.

Opat Nikasius ochutnával brzy to, brzy ono a vzdychal stále, že jsou velké výlohy. Dával přitom pozor, by bratří zaměstnaní v kuchyni neujídali z připravených jídel. Toho dne nařídil též újmu v jídle, počítaje, že přece pár grošů tím ušetří.

Bratr cellarius Mansvet zpíval si ve sklepě klášterním žalmy, upravuje pivo dle nařízení opatova, zatím co jedni upravená již jídla nosili za dozoru bratra Proba do komnaty, vedle domicilium pauperum, jizby chudých.

V temné jizbě chudých, kam z chodby pronikalo světlo jen malým okénkem, seděli před polednem, kdy v kuchyni panoval největší spěch, u dlouhého, nehrubě čistého stolu, tři mužové vzezření nepříliš lákavého.

Byli to potulní žebráci. Přišli ráno do kláštera a čekali na oběd.

Kláštery byly vždy otevřeny potulným žebrákům, třebas tři dny mohl pocestný potřebný v nich přebývat, ale v klášteře svatotomášském bylo jich pořídku vidět. Vyhýbali se žebráci klášteru u sv. Tomáše a v době poslední za opatství Nikasia pověst o jeho lakomství odpuzovala i neotrlejší potulné žebráky.

Až teď přišli tito tři. Byli z daleka. Dle špičatých střevíců bylo vidět, že jsou Němčíci.

Ošumělé šaty, kabátce lemované, nohavice úzké měli na sobě a klobouky, polo birety, polo klobouky nehodily se ani pro ně. Zřejmo bylo, že k nim přišli buď žebrotou, či dokonce loupežným nápadem.

Hemžilo se v té době dosti nebezpečných lidí po cestách a silnicích království Českého.

Mluvili mezi sebou tiše, vyhazujíce na stůl kostky. Hráli si tak pro ukrácení chvíle již dobrých pět hodin.

Někdy přestali hrát a nejstarší jim něco vypravoval, šermoval rukama. Mluvil německy, hrdelnými zvuky po bavorsku.

„Máme hlad,“ řekl jeden z nich, „visel bych radši na šibenici, než zde v té díře čekat.“

„Mlč,“ konejšili ho druzí, „cítíš tu vůni. Zde v klášteře dobře vaří a chudým poutníkům rádi z nadbytku popřejí.“

Vůně pečení vycházející z jídel, které mniši kolem nesli k uschování do komnaty, tím více dráždila jich hlad. - ‘

Větší proud světla ozářil vtom jizbu.

Bratr Probus vcházel do jizby chudých, nesa Bavorákům oběd. Mísu polévky chlebové „vodové“.

„Dáme, co máme,“ pravil, odcházeje z tmavé jizby, „časy špatné.“

Bavoráci pustili se do jídla. „Ani vepřům by nesloužilo ku zdraví,“ řekl jeden, odhazuje dřevěnou lžíci.

„Počkáme na večeři,“ radil nejstarší, „večeře bude jistě lepší. Cítíte tu vůni?“

A na stole opět točily se kostky a míhaly jejich plochy se šesti tečkami.

„Nesnědli,“ hlásil bratr Probus opatovi, „dáme jim to k večeři. A prosil jeden z nich, zdali by nemohli zůstati přes noc, že jsou unaveni dlouhou cestou a nohy že jim dobře neslouží.“

„Ať spí v jizbě chudých na zemi,“ odvětil opat, „a za večeři ať mají, co při obědě nesnědli. Podej sem maso zadělávané, ať okusím.“

„Probe,“ káral bratra kuchaře, „kořeníš příliš. Dvůr bude žížniv a piva v hrdlo proleje mnoho. Ó toho neštěstí!“

*

Tu noc měl v klášteře hlídku bratr Mansvet cellarius. O hodině dvaadvacáté, nynějšího počítání desáté, již klímal. Nesmíme se divit, neboť celý den upravoval pro dvůr ve sklepě pivo. O hodině dvacáté třetí chrápal již na klekátku pod obrazem sv. Jana Křtitele, několik kroků, kde spali potulní Bavoráci v jizbě chudých, vedle komory, kde na mísách byla připravena jídla pro dvůr.

Kde spali? Ne, žebravý trojlístek nespal hlady. Leželi na otepi slámy, kterou jim na noc bratr Probus donesl do jizby, a tiše hovořili. Radili se.

Nejstarší, trudovatý v obličeji, zvedl se se země a tiše otevřel dveře jizby.

Měsíc lámal své paprsky o věž kostelní a tmavé stíny vrhal do ambitů.

Bratr cellarius chrápal na klekátku. Bavorák se usmál a luskl prsty.

Dveřmi jizby chudých protáhli se i ostatní dva a všichni tři tiše kráčeli kolem bratra cellaria ke komnatě, odkud bylo cítit vůni dobrých, chutných jídel.

Bratr cellarius chrápal dále a v jeho chrapot ozývalo se mlaskání a pochvalné bručení tří Bavoráků, kteří v komnatě zle řádili mezi mísami s jídlem, připraveným pro dvůr.

*

Po páté hodině ranní, kdy na žádost Bavoráků propustil je rozespalý bratr cellarius z fortny klášterní a jim na další cestu požehnal, šel uklidit do jizby chudých. Vynesl slámu a našel mísu s vodovou chlebovou polévkou úplně netknutou.

Nalezl však, když jizbu vymetl, mnoho rybích kůstek a kostí jiných plno, které mohly pocházet i od husí.

„Bodejť by naši polévku jedli,“ usmál se, vymetaje vše do truhlíku, „vyžebrají si maso na cestě a v klidu pojedí, ale naši polévku...“

Sluneční hodiny na zdi u zahrady klášterní ukazovaly hodinu osmou, když mniši vrátili se z pobožnosti ranní. „Probe,“ řekl v kuchyni opat Nikasius, přines mně kousíček husího pečení z komory... „ Probus poslušně odešel.

Opat Nikasius zatím těšil se na chutnou pečínku, ale Probus se nevracel. I šel opat za ním...

Nanosili se tehda mniši klášterní vody, nežli vzkřísili opata Nikasia a bratra Proba, které nalezl Mansvet natažené na zemi v komoře pod vyprázdněnými misami.

„Čerti nám vše zjedli,“ byla jejich slova, když se probrali ze mdlob, „čerti nás plundrovali.“ A dali se do pláče.

„Kdo ví, co by se bylo nestalo,“ poznamenal bratr Mansvet, „kdybych byl při hlídce noční u klekátka potichounku si žalmy nezpíval.“

Bratr Mansvet šel pro kadidlo, by se komnata vykouřila, a při tom se usmíval. Věděl on sám, kdo byl čertem.

Opata Nikasia sice potěšila trochu zpráva, že pohřeb Ferdinanda I. nebude se odbývati ani po zasedání sněmu zemského, že byl na neurčito odložen, ale zle naříkal dlouhou dobu, jak čerti klášter zplundrovali a pochutnali si na jídlech, pro dvůr uchystaných. Tím končí tato historie.

Jak člověk bydlil a bydlí

Nelze obsáhnout slovy, jaké velké převraty prodělaly stavby lidských obydlí od první chatrče v pravěku až po naše dny, kdy týčí se k nebi třiceti i vícepatrové domy v New Yorku, mrakodrapy. A přece při všech těch nejrůznějších formách hledati sluší tři základní požadavky, a ty jsou od pradávných dob až na naše stejné a totožné. Obydlí má vrchem chránit před lijáky a žárem slunečním, ze stran pak má chránit proti větru, zimě a nepříteli, a zespodu má chránit před nepříjemnostmi matky země, jako před tekoucí vodou, vlhkostí půdy a různým hmyzem apod.

Za nejstarší obydlí sloužily jeskyně a obydlí vtesaná do skal, o kterých jsme se zmínili v předešlém čísle a provázeli vyobrazením takového města troglodytů. Tam nalézáme památky z nejstarší doby kamenné. Kde pak skal nebylo, tam primitivní člověk své obydlí stavěl přímo v zemi, a tak činili lidé i v dobách pozdějších, v době bronzové.

I římští spisovatelé zmiňují se, že staří Germáni bydlili v obydlích zpola zapuštěných v zemi. Vykopaná země byla jakousi ochrannou zdí. Strop byl zhotoven z větví, mechu a hlíny a později z rovných dřev, která kladli přes vyházenou do kruhu zem. Po celé zeměkouli ještě podnes shledáváme se s podobným typem obydlí, kdy jest zbudováno hluboko v zemi, zejména v krajinách severních.

Podobného druhu jsou i obydlí Eskymáků ze sněhu, hluboko zapuštěná do ledu. Obdivuhodná podzemní obydlí vidět v okolí Maňarského jezera, jihovýchodně od Kilimandžára v Africe. V podzemních obydlích, uměle vyhrabaných v zemi, chovají i dobytek.

Afričtí cestovatelé líčí celá města pod zemí, kdy nepozorovali vůbec, že by krajina byla obydlena, až najednou přímo ze země vyrazily na ně tlupy domorodců.

Jiné původní, prastaré formy lidských obydlí byly mnohem vzdušnější a přívětivější. Takové tvary zachovaly se doposud mezi Křováky v Jižní Africe. Jsou to jejich „bosjesy“. Vypadají jako z roští spletené hlídačské boudy na venkově. Nebyly to vlastně chatrče v pravém slova smyslu, neboť neměly stěn, teprve později byly vynalezeny rovné, přímé stěny, patrně z násypu kolem takových chatrčí vzniklé. Byly to stěny hliněné. Ačkoliv tento vynález zdá se být lehkým, nestal se přesto všeobecným majetkem lidstva.

Jest doposud mnoho národů, kteří nemají rovných stěn, jako kupříkladu Australci.

Jak vypadaly původně chatrče, o tom jsme již se zmínili u Křováků. Podobně boudy trpasličích národů ve středu Afriky, v pralesích, jsou vzorem nejstaršího principu takových staveb. Ovšem používání větví a jiného materiálu rostlinného původu má hlavní sídlo v tropech. Na severu, kupříkladu ve stepích Sibiře, kde není stromů, domorodci z chlupů sobů a kožešin různých zvířat slepují své chatrče.

Přitom nezměnil se pravěký tvar těchto obydlí. Stan beduína, sněhová bouda Eskymáků, jurty asiatských stěhovavých národů představují nezměněné praformy.

Pokrok znamenitý udělalo prehistorické lidstvo, když počalo stavět své kolové stavby. Celá malajská rasa jimi vynikala. V Asii lze sledovat stopy kolových staveb od Kavkazu až po Zadní Indii. V Africe vidět jejich stopy v jižním poříčí Konga, na Malgarasi a Rovumě ve východní Africe, na Bílém Nilu a v Benui.

V Americe jméno státu Venezuela poukazuje svým původem na.kolové stavby. Toto jméno vymyslil si objevitel toho města, Hojeda, nazvav je, když mu připomnělo svým způsobem staveb na Benátky (Venecii), taktéž vystavěné na kůlech, malými Benátkami, španělsky zdrobněle Venezuela.

Též staré město Mexiko bylo vystavěno na kůlech, dílem na plujících ostrovech, sestavených z obrovských vorů, pokrytých prstí. Tam staří Mayové měli dokonce své sady. To připomíná na podivuhodné styky těchto vysoce kulturních praobyvatelů Ameriky s Číňany, kteří dodnes na řekách, jako Jang-c'-tiang a jiných, ku nemalému údivu cestovatele zřizují velké plující ostrovy s celými městy.

Nejzajímavějšími však a pro jejich řídkost velice vzácnými jsou obydlí afrického nárůdku gaberijského v území jezera Čadského. Obrázek na str. 4., znázorňující obydlí takové, bude jistě každého zajímat.

Jest to zbytek obydlí, jakých lidstvo jistě používalo v dobách pradávných. Že se neuchovalo nic z těch starých obydlí až na naše časy, jest nabíledni. Příroda zničila je bouřemi.

Dnešní obydlí některých kmenů afrických, zrobená na stromech, jsou již pohodlnější. Afričtí cestovatelé, kteří první o nich zprávu podali, jako Nachtigal, vyprávějí, že na stromech, kde se příslušníci těch divokých černošských kmenů zařídili zcela pohodlně, chovají i různé druhy drobných zvířat. V mohutně rozvětvených, obrovských korunách bavlníkového stromu obývají celé rody. Mají své chatrče lidově řečeno v prvním, druhém i třetím poschodí. Pomocí žebříků z lan spouští se dolů, na noc pak vytahují žebříky, stejně

I když hrozí nebezpečí, neboť zde ve střední Africe výpravy jednoho kmene na druhý jsou na denním pořádku.

Náš obrázek, který jest reprodukcí náčrtku zmíněného slavného cestovatele G. Nachtigala, ukazuje podobný zápas. Jde o otrokářskou výpravu panovníka černošské říše bagirmské proti obyvatelům stromů, Gaberiům v zemi Logoně. Jsou tyto vísky ve stromech takřka nedobytnými pevnostmi. Vysvětluje nám to též význam a účel těchto staveb, snaha být co nejvíce chráněn před nepřítelem. Lidstvo tedy dlouho přemýšlelo, než dospělo k moderní formě svého obydlí. A musilo jistě přejít tisíce a tisíce let, než z jeskyň se přestěhovalo do mrakodrapů.

Jak známo, kandidoval dr. Soukup na dvou místech a prohrál to na obou I bylo usneseno ve vedení strany sociálně demokratické, že jeden ze čtrnácti zvolených sociálně demokratických kandidátů vzdá se mandátu ve prospěch dr. Soukupa, neboť bylo veřejně prohlášeno, že dr. Soukup musí býti v parlamentě za každou cenu.

Jak dříve "ošetřovali" duševně choré

Náš článek jest jakýmsi přehledem o tom, jak dříve starali se o ty, kterým měli vlastně věnovat péči největší, totiž o lidi duševně choré. Mnoho, ba přemnoho utrpení museli snášet ti nešťastníci, než věda a lidskost zbavila je jejich okovů a vysvobodila je z hrozných žalářů, do kterých surová nevědomost našich předků je uvrhla. Dlouho to trvalo, než bylo poskytnuto skutečné ošetření těmto nebožákům a než lékařství počalo si bedlivěji všímat chorob duševních.

Za všech časů bylo hojnost duševně chorých, ačkoliv musíme přiznat, že dnešní náš kulturní život způsobil, že duševní choroby se více rozmohly.

Již v bibli jest zmínka o tom, že Nabuchodonozor byl šíleným. Jedl trávu, vzdálil se lidské společnosti a potuloval se venku. Jeho vlas a vous dosáhl neobyčejné délky a jeho nehty podobaly se drápům. Později se uzdravil. Král Saul trpěl zuřivostí a melancholií. Stal se příčetnějším, když mu hrál David na harfu. Ze skutečně zuřil, víme z toho, o čem v bibli děje se zmínka. Jak totiž před jeho zuřivostí musel prchnout jeho miláček David. Aby pak nebyl poznán od krále Achise a vydán Saulovi, dělal též choromyslného. Padal na zem, pokálel dvéře a sliny mu tekly z úst. A tu Achis řekl ku svým sluhům: „Viděli jste, že tento muž není příčetný, proč jste ho ke mně přivedli? Ať jest vyprovozen z domu!“

Znali tedy již, jak se jeví určité duševní choroby, ale o nějakém léčení jich nebylo v bibli zmínky.

V pověstech starých Řeků, v celé jejich mytologii hraje šílenství též význačnou roli. Herkules, Oidipus, Juno, Ajax, Athamas byli bohy potrestáni šílenstvím. Dcery krále Prótea domnívaly se ve své choromyslnosti, že jsou kravami.

Z historické pak doby řeckého středověku známe některé lékaře, kteří zabývali se léčením duševních chorob, kupříkladu Hippokrates. Tento lékař, žijící roku 460-377 před Kristem, popsal ve svých listech některé duševní choroby, kupříkladu psal: „Když zmocní se někoho bázeň a zármutek, jest to známka melancholie.“ Dále: „Nespavost, spojená s cukáním těla, jest též známkou duševní choroby.“ - Mluví též o duševní chorobě, povstalé ze žloutenky.

Staří Římané zprvu považovali choromyslné za osoby posvátné. Později však choromyslné hromadně zavírali do domů duševně chorých.

Ve 3. století po Kristu Caelius Aurelianus podává návrh, aby šílení byli léčeni hudbou a vínem. Vůbec starověk vykazuje mnoho případů, že lékaři snažili se duševně choré vyléčit.

Ve středověku však nastal obrat. O lékařském ošetřování šílených nebylo ani řeči. Pověrčivý středověk povětšině předpokládal, že duševně choří jsou ďáblem posedlí a že třeba ďábla z nich vypudit různým otřásáním, násilným točením nešťastníků. Jaké přístroje byly vymýšleny!

Nejlépe o tom mluví řada obrázků, kterou náš článek provázíme. Různé přístroje na točení nešťastníků, připomínající nebozez, nebo velký buben, pracovaly na vyhnání ďáblů z jejich těl.

Blázni byli zavíráni do nejhorších děr. Nebylo blázinců v našem slova smyslu. Ve Valencii roku 1409 všechny blázny vyvedli do stodoly za městem a tam je v ní upálili. Totéž učinili v Seville roku 1436, a v Zaragoze roku 1429 bylo hromadně přes 200 šílenců ubičováno královskými vojáky. Byl to boj středověku proti ďáblu.

Teprve ku konci 15. století zdálo se, že choromyslným kyne lepší osud. Byly zřizovány ve Střední Evropě pro ně ústavy, které však staly se vlastně jen velkými mučírnami. Mrskání bylo na denním pořádku. Blázny sice nezabíjeli, ale pomalu za hrozných útrap týrali k smrti. Jako zločince ukovali je na řetěz. Leželi na slámě a teplé stravy vůbec nedostávali, jen chléb a vodu. Jediným lékem byla pro ně oslí krev, dle názoru tehdejších lékařů, neboť prý: „Klid osla působí na zuřivost jejich.“

A opět ty hrůzné přístroje, které tehdejší lidstvo si vymyslilo. Lékař Leppler v Stralsundu vynašel roku 1650 zvláštní přístroj na léčení melancholie. Blázni musili chodit po žebříku, jehož příčky náhle povolily a oni spadli do velké kádě s vodou.

Ku konci toho století počali bláznům dávat teplou stravu a na noc je ukovali tak, aby ani neleželi, ani neseděli. Jest to tak strašná kapitola o ukrutnosti lidské povahy, že trudno o ní psát. Teprve ku konci století osmnáctého psychiatrie dopracovala se k jakémusi vědeckému základu, a tu osud choromyslných zlepšil se trochu. Bylo zakázáno je týrat k smrti, ale systémy léčebné byly stejně hrozné. V zimě je nahé polévali vodou, voda jim kapala po měsíce na hlavu a prováděny byly s nimi různé manipulace.

A toto mučení trvalo až do roku 1793, kdy ve Francii sňali pouta s rukou a nohou duševně chorých a místo věznic začali pro ně zřizovat ústavy léčebné.

V Anglii pak osvoboditelem vězněných těch ubožáků stal se William Tuke, který sám vlastním nákladem zřídil pro ně blázinec. Můžeme říci, že William Tuke byl vlastně zakladatelem moderních blázinců naší doby.

Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl redaktorem vládního listu

I

Všude dobře, doma nejlíp

Nepochopena a nepovšimnuta zůstává dnes tato pravda. Tvrdit opak jest zlozvyk, který zejména poslední dobou v naší republice se zahnízdil. Ačkoliv nechceme a nemůžeme také mluvit o přímém blahobytu občanů naší republiky, jest třeba zakřiknouti ty křiklouny, kteří ztratili úctu v zřízení státní a rozkřikují do světa, že je s námi zle.

Přáli bychom si, aby naše slova nepadla jako hrách na stěnu či na nepravou půdu. Připouštíme, že někdy bývají okamžiky v životě občanů naší republiky, kdy oni velmi snadno mohli by se octnouti v rukách štváčů, ale vzpomeňme si, že nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře. Jedině člověk zaujatý špatnou myšlenkou, že se mu špatně daří, může pochybovati o pravdivosti těchto slov.

Zřízení státní jest tak staré jako lidstvo a nebylo státu na počátku vývoje, aby se neděly chyby, malé chyby státního mechanismu. Naproti tomu v každém státu najdou se nespokojenci, kteří, kdyby se měli sebelépe, nejsou nikdy spokojeni.

Takovým lidem jest třeba se vyhnouti, neboť ničí náš duševní klid a činí z nás lidi zírající s nenávistí na určité třídy, na státní zřízení a na společnost, řídící osudy toho kterého státu. Nakonec nastává zhroucení iluzí a cesta do kriminálu.

Pořádek ve státě činí každého občana pořádným, pořádný člověk zajistí si duševní klid a blahobyt a blaho národa znamená blaho politické.

Pohleďme kolem sebe. Nenacházíme lidi s pěknými příjmy, kteří mají slušné kapitály, jsou zámožní a vážení nejen v kruzích jim společensky blízkých, ale i u svého dělnictva? Zajisté jen člověk s předsudky mohl by tvrdit opak.

V naší republice jest mnoho lidí, kteří pílí svého dělnictva nebo dědictvím domohli se zámožnosti. Nemáme jim přát úspěchu, máme být nevraživými či zlomyslnými?

Máme věřit těm, kteří říkají, že je u nás zle? Nedávno proběhla zpráva denním tiskem, že v Číně v provincii Gans-Su zahynulo hladem 500 000 lidí, v provincii Czan-Si 800 000.

Je něco podobného v naší republice, která kupuje čínskou mouku?

Statistika mluví číslicemi. Nouzí a hladem zahyne v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku ročně jen nepatrný zlomek procenta všeho obyvatelstva. A kolik lidí umírá z hladu v Indii, odkud se k nám vozí rýže? Půl miliónu. Tato malá úmrtnost v Čechách proti úmrtnosti v Indii musí přesvědčit každého nestranného člověka. Je tolik nářku u nás, že to vzbudí u každého statistika útrpný úsměv na rtech.

1 kg hovězího masa dnes stojí 16 Kč, 1 kg husy 32 Kč, 1 kg kapouna 36 Kč, 1 kg vepřového 28 Kč, 1 kg krocana 42 Kč. A přitom ty stálé nářky, že je draho.

Při obléhání Paříže za války francouzsko-německé v 1871, roce stálo kuře 300 franků, husa 500 franků, vůl 80 000 franků, prase 50 000 franků. Převeďte to na dnešní kurs československé koruny!

Ať každý nespokojenec srovná ty číslice. Žijeme nepopiratelně v době neobyčejné láce potravin. Před 170 lety, když Francouzi byli v Praze, stála libra mouky 13 tolarů. A co stojí dnes, když Francouzi jsou pryč?

Na Aljašce nedostanete hovězí maso a u nás máme dobytka habaděj. Indiáni kmene Čamakoko v Jižní Africe neznají vůbec, co je to cukr, a u nás každý správní rada z ústředny má cukrovku.

Jestli si u nás lidé nemohou stěžovati na vyživování, obracejí svůj zřetel na poměry vládnoucí v republice. Vezměme si za příklad poměry v Tonkinu, kde byli poslanci po rozpuštění parlamentu usmrceni, ubičováni a rozčtvrceni. Byl u nás nějaký poslanec, když je odročeno zasedání Národního shromáždění, rozčtvrcen? A když někdo mluví u nás, že je utis-kován, ať se podívá do Siamu. Tam se vládne absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář libovolně, komu chce, srazit hlavu. U nás chodí lidi dobrovolně bez hlavy.

Kdo u nás si stěžuje, znaje tato fakta, na nedostatek svobody, je padouch.

Svoboda je u nás zaručena zákony a nikdy se u nás na právo nešlape a neplije. Stane-li se něco, jest to prostě malinký přehmat, který bývá ihned vysvětlen a uveden na pravou míru.

Hojně rozvětvené bezpečnostní orgány bdí za nás, když spíme.

Stane-li se někde vražda, tu četnými domovními prohlídkami a zatýkáním objeví se přečasto dosud nepotrestaná a nevypátraná rota penězokazů.

Ve školách se učí naše děti ctít zákony a modlit se k bohu a škola vychovává z nich dobré občany. Naši zahraniční politikové dobyli si pověsti světové a naši finančníci mají takový vliv na světovém peněžním trhu, že sami udávají kurs naší koruny.

Mír a spokojenost dýše z každé chaloupky i české domácnosti, pilné ruce pracují v továrnách a dílnách a po denní práci pojídají tisíce dělného lidu radostně při večeři svou skývu chleba, chválíce boha a děkujíce svým zaměstnavatelům, kteří jim poskytují chleba.

Po celá leta diskutovali vůdcové dělnictva o tom, jak se to má provésti, aby se dělná třída měla dobře.

Otázku tu rozluštili nejlépe zaměstnavatelé tím, že dělnictvu poskytli zaměstnání, takže otázka tato úplně odpadá, neboť i nejlevější socialistické křídlo, komunisté, tvrdí, že kdo nepracuje, ať nejí.

Zaměstnaný člověk pracuje a jí.

Naprosto je mylný názor, že zaměstnavatelé nepracují. Každý zaměstnavatel se stará. Kdo se stará, ten pracuje.

Všeobecná péče o dělnictvo v naší republice ukázala záhy dělníkům naprostou nesmyslnost revolučních iluzí. Vývoj kapitalismu, o který se opírá naše mladá republika, poskytuje zaměstnání všem, kteří chtějí upřímně pracovati na tomto vývoji.

Dnes, v době všeobecné sociální péče o nemajetné třídy, nemůže se mluviti o nějaké ostřejší politice vůči dělnické třídě. Utlačovací opatření, o kterých se mluvilo, zhroutila se na všeobecné lásce k bližnímu, jak to krásně vyjádřil sociálně demokratický poslanec Bechyně ve svém článku „Trosečníci“, kolísaje mezi nenávistí a soucitem, až konečně promluvila jeho čistá duše.

Zdá se nám, že čteme verše básníka, čtouce jeho „Trosečníky“:

I má loď se ztroskotala,

na výspě pak osamělé

samoten jsem sedával.

Moře, nebe, mezi nimi

bušilo mé „lidské srdce“,

Robinsone Crusoe!

Tyto krásné, všelidské verše mluví k nám dnes tím více k srdci svou velikou harmonií lásky k bližnímu.

Zejména dnes, kdy obratným vedením celého procesu je světová sociální revoluce likvidována. Autokratický postup vlády v otázce toho druhu je správný a řešení, které vyvolila, bylo nejšťastnějším již z pouhých státních důvodů a nemůže být vůbec podrobeno kritice. Musíme si uvědomiti, v jaké vážné době stojíme, a to budiž naším měřítkem k posuzování politických událostí.

II

Nebuďte závistivými!

Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva pronikla krutá závist, která hází klacky pod nohy naší šťastnější budoucnosti.

Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude otírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší a ničí mravní základy naší re-publiky.

V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlků s kůží ovčí.

Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozráželi naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius, ani otrok neznali závisti a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.

Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist.

Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu 800letého trvání dánského státu:

„Národ zůstane a bude zdatným a silným svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů.“

Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá beze vší debaty a beze všech výkřiků.

Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejiti se bez debaty a závistivé kritiky.

Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu ministrovi financí o 100 000 Kč ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků, berních úřadů, kteří ihned přáli by si též nesmyslné zvýšení svých platů, nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krizi.

Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi.

To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady a závistivá fráze: „I já žádám na reprezentaci jako náš pan ministr“, jest opět výsledek práce různých štváčů. Jest opravdu s podivením, slyšíme-li:

„Jestli pan ministr může reprezentovat republiku, proč bychom my ji také nemohli reprezentovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát rezortu.“

A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky.“ Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krize nebylo by možné, aby každý z půl miliónu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit vilu nebo vystavět, je směšná vůbec zmínka o půl miliónu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří reprezentují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistivými.

Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim to rozjíždí v automobilech, a já nemám na elektriku.“ Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky, a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní očistě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života.“

Na mravní očistě, kdy vymýtíme ze svých srdcí jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů.

Naučme se respektovati hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:

Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.

A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek.

„Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají beztoho tak dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku, atd.“

Nezdržel jsem se a řekl:

„Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad že byste to neuměl lépe zastávat než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne a v noci. Za co platí panu domácímu malou činži? Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatímco on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplně zbytečným, vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes v době všeobecné bytové nouze je k nezaplacení.“

Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí rozpadá se národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.

Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že týž žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správně?

Nikoliv, nejedná správně. Zde má býti něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to požitek z práce. Na platu nemá dělníku záviset, on musí býti idealistou. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má býti, opakuji ještě jednou: požitek z práce. Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile svého života, nedbaje bídy i existenčních starostí.

Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze Národní politiky od Ad Alfy pod názvem „Znělka“.

Jak mnohým lidem lehce život plyne;

jich štěstí květy sytou barvou hýří,

jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,

když zábav, požitků jim řada kyne.

A jiným život dá jen stránky stinné,

jen robotu, a jako netopýři

jen smutné otázky jim hlavou víří,

zda poznají přec jednou časy jiné.

Však všichni stejně nemůžem se míti,

pak byl by život lidský bez půvabu

a snaha, práce by pak vymizela.

I pracující člověk radost cítí,

tu čistou radost z práce; i on v jarním hávu

zří přírodu, jež v květ se přioděla.

Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři o skývu chleba. Pak by byl život tak nudným, že by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice správně zpívá básník „Znělky“.

On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme se již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž ten krásný pocit, když malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.

Čuchat ke kvítkám, ku trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že jest nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.

Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci, a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.

Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vši pochybnost jisto, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do pří-rody získá před celým světem.

Jak havran krkavec stal se učitelem

Tam naproti, kde mezi skalinami bystřina šumí a žene své proudy do Severního moře, stojí v úzké rozsedlině stará borovice. Její kmen byl seschlý, její koruna uvadlá, lišejníkem obrostlé bílé větve rozsochatě vztyčovaly se k obloze. Dole válela se voda po bílém písku a s mocným příbojem a mluvou vln narážela na kameny a vyhazovala stříbrné kapky na zem a valila se opět dál. Po obloze hnaly se černé mraky, modrošedé a těžké. Obloha byla zelenavá a těžké kapky bily do kamení, holého a černého, které se zde povalovalo. A tam naproti tyčí se Čertova stěna se svými srázy, spadajícími přímo a ostře do moře. Panovaly dusné dny a vedra rozproudila divoce krev zvěře. Tajemná stísněnost panovala ve skalních rozsedlinách. Obloha zářila jako žhavá, a když dešťové kapky padaly na kamení, tu proměňovaly se v páry táhnoucí se jako mlhy podzimu. Bylo to krátké, krásné léto polárních krajin A tu starý havran krkavec objevil se nad mořem, zamával křidly a posadil se na vrchol staré borovice. Zde sedával každého večera. Ještě když borovice byla zelená, ještě když její větve byly ohebné a jemné a než ještě křoviny vroubily pobřeží moře, sedával zde každého večera. To bylo jeho právo, navykl mu mnoho a mnoho let. Jest starý, ctihodný a strašně hrubý. To je již známkou černých havranů.

Havran krkavec čechral si zobákem peří, otřásl se, zaklepal zobákem, poskočil na větvi, dva skoky nalevo, dva napravo, načepejřil peří na krku, otevřel zobák, zlomyslně zasvítil očima a řekl: „Krák!“ To nebylo žádným lichocením, neboť to znamená v řeči krkavců nadávku. Právě totiž přilétl jiný pták a skromně posadil se na dolejší větev.

„Hle, copak tu chcete, odkud přicházíte a co jste zač?“

„Co chcete ode mne? Jsem lesní káně, a když celý den jsem nic nejedl, pak ...“

„Nu, není snad tak zle, drahý pane, jsem také hladový, ale tam za tou skalou leží mršina. Směl bych vám kousek nabídnout? Není sice mým zvykem se s někým dělit, je-li vám však libo?“

„Fuj!“ řeklo lesní káně, „jím jen čerstvé maso.“

Tu seděli oba a přemýšleli zasmušile o černém osudu. Ano, v zimě, tu věděl havran krkavec, kde co k jídlu, a odletěl do vesnic, kde bydlí lidé. Tam našlo se lecjaké dobré sousto, mnoho bylo tam odpadků a leckdys pěkný kousek zahynuvšího dobytčete.

„Řekněte mně,“ tázal se havran krkavec svého druha, „kde vlastně se zdržujete v zimě?“

„Já? Odletím na jih, kde není sněhu, kde jest teplo, kde lidé se procházejí mezi bílými vesnicemi s červenými střechami. Tam je vždy dost myší. Ale podívejte se, pane krkavče, celé léto musím zde zůstat, poněvadž si tak přeje má manželka.“

„Cože,“ řekl černý havran krkavec, „vy jste měl ženu? Lituji, já měl kdysi také jednu. Teď jsem však starý a zcela samostatný. Víte co, dám vám návrh, poletíme tam, kde bydlí lidé a kde jsou červené střechy a bílé domy. Já také rád vidím něco pestrého. Kromě toho znám již od mládí řeč těch lidí.“

Když slunce zapadlo a nad mořem mlha se počala vznášet, řekli si navzájem „dobrou noc“ a v radostném očekávání jitra strčili si hlavy pod křídla a spali.

Když slunce vzešlo, krahujci křičeli v bažinách a ryby vymršťovaly se z vody, tu prokoukl havran krkavec zpod křídel, zívl, přimhouřil levé oko a řekl: „Hle, příteli, už je čas, ukáži ti krásy světa, a poněvadž jsi již vyspalý a necítíš únavy, můžeme vyrazit. Ukážu ti, jak tam v tundře lidé obývají malé nízké chatrče, kde se pasou stáda sobů a kde před obydlím leží vysoké vrstvy smetí. Víš, tam lidé házejí všechny odpadky.“

Poslyš, starý příteli,“ řeklo lesní káně, „zdá se, že jsi zapomněl, cos mně včera navrhl, že mně chceš ukázat hlavně lidi.“

Tedy dobrá,“ zabručel havran krkavec, „poletíme!“

A letěli přes kopce, přes vrchy, v teplých paprscích slunce, přes řeky, jezera a údolí, až přestaly lesy a vidět bylo brázdu vedle brázdy a ploty ležely kolem malých vesnic. Uprostřed vesnice spustil se havran krkavec na starou lípu.

„Proboha,“ pravilo lesní káně, „oni tě zabijou, ani nevíš, jak jsou sprostí.“

„Neboj se, byl jsem již jednou v této vesnici,“ řekl havran krkavec, „nedaleko odtud žil jsem již za svého mládí!“

Lesní káně úzkostlivě posadilo se vedle svého druha.

A hleďme, tu jde ke studni Marie Ivanovna. Okov skřípe, voda šplouchá, a ona těžce oddychujíc posadí se na okraj studny.

„Přeji ti stálého zdraví, Marie Ivanovno, jak se daří?“

„A tobě jak se vede, Taťáno Michajlovno?“

Obě ženy posadily se ke studni a jaly se hovořit a smát na celé kolo. A Marie Ivanovna vykládá Taťáně, jak špatný je Trofim, opilec a darebák, a jak bije svou ženu. A pak vypravuje Taťána Marii všelicos o Afanasijovi, bohatém sedlákovi. Samo sebou se rozumí, že nic dobrého, jen všechno špatné. A přitom se ženy neustále smějí.

„Krak!“ řekl starý havran krkavec. „Vidíš, káně! Jsou dnes stejně zlí jako dřív. Když tam vzadu u jezera ještě nebyly vysázeny vrby a když jsem byl ještě mladý nezkušený krkavec, tu žil jsem u lidí. A právě jako dnes jeden mluvil o druhém, ale tak, aby to ten neslyšel.“

„Ano,“ pravilo lesní káně, „kdybych byl tak chytrý jako ty a rozuměl lidské řeči, lítal bych zajisté rád do vesnic, ale musel bych být také tebou. Já hledám jen myši.“

„Vem tě ďas s tvými myšmi! Jsem raději tam, kde křivá borovice dívá se na Čertovu stěnu, kde voda hučí a vrcholky stromů šumí, neboť, milý příteli, kde jsou lidé, tam není nikdy dobře. My jeden druhého neklameme, lidé však tak činí. Právě řekla Taťána k Marii: .Proboha, nepovídej jen dál, že jsem ti to vypravovala.' „

„Fuj,“ pravilo káně, „a jsou ke všemu ještě zbabělí. Ano, krkavče, ty máš pravdu, musí to být praví darebáci. Ale leťme dál a slyšme ostatní.“

A opět letěli přes lesy, jezera, louku a potok, až přišli k domku v lese. Tam přede dveřmi hrály si děti v písku a jeden z klučinů, divokého vzezření, výskal, křičel, smál se a běžel za motýlem, který poletoval z květiny na květinu před domem. Konečně hodil na něj svou čepici. Tu však jiný klučina sem přiběhl a došlo k pusté rvačce.

„To jest můj motýl,“ pravil šťastný lovec.

„Ale chytil jsi ho do mé čepice!“ řekl druhý. A hoši dali se do křížku, nařezali si a mlátili se pěstí do obličeje, škrábali a nadávali. Motýl zatím uletěl.

„Hanba,“ pravilo lesní káně, které nepotřebovalo rozumět lidské řeči, aby pochopilo, že havran krkavec měl pravdu.

„Hehe,“ usmál se starý krkavec, „vidíš teď dobře, jací jsou ... Žádný nepřeje nikomu nic, ale já, starý havran krkavec, nabídl jsem ti včera dobrovolně starou zdechlinu, která tam páchla za skalinami ...“

Káně mělo sice velký hlad, ale přece vzpomnělo si s hrůzou na nabídku starého krkavce. Zavrtělo smutně hlavou a řeklo: „Děkuji vám, pane krkavče, za tuto nezištnou nabídku.“

„Jak to? Nejsem skutečně tak zlý. Ukáži ti toho ještě víc, pak uvidíš, jak jsou lidé špatní, a budeš vděčným starému krkavci, který ti nabídl kousek ze svého pokrmu.“

Letěli dál a opět přišli na vesnici a viděli, že tam nějaký kramář nechal svůj krámek otevřený. Havran krkavec usmál se a pomyslil si: „Teď to přijde!“ A skutečně! Zrzavý Vasiljo plíží se ke krámku a zřetelně viděli oba ptáci, jak kolem sebe bázlivě hledí, jak vytahuje zásuvky ze stolu, jak do nich hrábne, obsah vysype do své kapsy a rychle krámek opustí a venku jde kolem, jako by se nic nestalo.

„Copak to dělá?“ optalo se káně.

Inu, zlatý hochu,“ řekl havran krkavec, „krade. Vidíš, tací jsou lidé.“

Tu zesmutnělo lesní káně a řeklo ku krkavci:

„Pojď, poletíme nazpět do lesa ku Čertově stěně. Chytím si tam myš a ty sníš tu mršinu.“

A opět letěli přes pole, lesy, hory a údolí, a poněvadž byli unaveni, spustili se na srázné pole, kam vlétli na strom.

Havran krkavec pozoroval vrcholky stromů, těšil se z krásného večerního slunce a nad tím, že není tak špatný jako lidé a tak nezkušený jako lesní káně. Káně hledělo však na brázdy, neboť tam cosi se pohybovalo, pískalo a típalo. A již zamáchalo křídly a spustilo se z větve. A pak drželo mezi pařáty něco malého, cukajícího se, co úzkostlivě pískalo, a počalo to polykat.

Tu zajiskřily havranu krkavci oči a on snesl se z větve a již s ostrým křikem vrhl se na káně: „Dej sem to sousto!“

Avšak káně postavilo se na odpor, klovalo, prskalo a křičelo: „Kde je tvá morálka, krkavče?“

„Hej,“ řekl havran, polykaje myš - „morálka jest jen pro hloupé a pro ty, kteří se jí nechají zajmout. Ty však pamatuj: Ne vždy jest ten, který ti ukazuje, jak špatní jsou ti ostatní, dobrým, a není prost špatností ten, kdo tupí sprostotu ostatních. Pamatuj si to, mladý muži, nestěžuj si a slyš ještě jednou mou poslední radu: Chceš-li, aby ti nikdo neubližoval, zůstaň sám, nevěř nikomu, i kdyby to byl starý poctivec, jako jsem já, havran krkavec!“

Smutně odletělo lesní káně odtud a myslilo si pro sebe: „Ano, když se nejedná o jídlo, jsou všichni dobří a šlechetní - hlad dělá však i z těch nejlepších zloděje, lupiče a podvodníky.“

Jak jsem přemohl černošského obra Zippse ze Severní Ameriky

Čertví, jak se to stalo, že jsem šlápl černochovi Zippsovi na kuří oko. Kdo by nevěděl, kdo je to černoch Zipps, ten by patřil mezi úplné ignoranty, nevzdělané hlupáky. V dějinách lidstva staví se Zipps po bok nejslavnějším mužům, ba předčí je svou slávou tak dalece, že jména jejich ztrácejí se úplně tam, kde mluví se o Zippsovi, a jest to svatá pravda, neboť podařilo se snad Juliu Caesarovi položití Arména Madraliho ve volném stylu catch as catch can za 20 minut na lopatky? Praštil Dante o zem s nejslavnějším belgickým zápasníkem Omerem de Doullion již za 24 minut 8 vteřin?

Docílil snad vynálezce rádia Curie tak krásného výsledku, že německý zápasník Urbach položil se na lopatky za 5 minut? A dovolte ještě jednu otázku. Dostal někdy Svatopluk Čech do takového krásného mostu Skota Rankina, aby z toho mostu přehodil si onoho siláka přes rameno na zem, jako to udělal Zipps, ten šampión Severní Ameriky, o kterém mluvila celá Praha, když vystupoval v řeckořímských zápasech ve Varieté?

Machar si to velmi popletl s tou antickou kulturou. Nejsou to nějaké staré hrníčky, vykopané v Aténách a v Římě, ani básně starých Řeků a Římanů, synové Hélioví zanechali nám jiný, nehynoucí pomník, řeckořímské zápasy ve Varieté, kde z chumelenice hladkých těl vztyčuje se postava slavného zápasníka černocha Zippse, kterému jsem šlápl na kuří oko v Brejškově plzeňské restauraci.

Nevím věru dobře, jak jsem to mohl spáchat. Strašný černoch, severoamerický šampión Zipps, spolykal u Brejšky čtyři „zápasnické obědy“, což jest pouhá přeměna jména „obědů porotních“. Pak se zvedl a vyšel ven na dvorek v tu nešťastnou chvíli, když jsem si z věšáku sundával Le Temps. Je to můj zvyk, že všude beru do ruky cizojazyčné žurnály a dívám se do nich, jako bych tomu rozuměl, a to jedině proto, abych dal najevo, že jsem vzdělaný člověk. Tento můj zvyk se mně nevyplatil, neboť jak jsem nesl velký žurnál Le Temps, srazil jsem se s černochem Zippsem, a nežli jsem se mohl vzpamatovat, už to měl. -

Za svého života jsem už mnoha lidem skočil na kuří oko, ale tak hrozně krásně se mi to nepodařilo nikdy, jako v tomto případě. Obr Zipps strašlivě zaklel, jak jen černoši dovedou klít, a počal mluvit něco anglicky, přičemž vyrážel pořád „fút, fút“, což znamená česky noha. Tvářil jsem se, jako bych se omlouval, a řekl jsem: „Ty chlape jeden, jestli řekneš ještě slovo, tak s tebou praštím.“ Černoch se zachmuřil, já jsem pokýval hlavou jako na pozdrav a zvolal jsem: „Ty máš štěstí, že už jdeš pryč. Kdybys se chtěl ještě chvilku se mnou bavit, tak nevím, jak by to s tebou dopadlo.“

Černoch sedl si zase ku svému stolu, kde seděl s nějakým pánem, který se zájmem pozoroval naše utkání. To byl jeho průvodce po Praze Čech Truneček, a jak jsem se později dozvěděl, pěkně mu to všechno přeložil do angličtiny, co jsem říkal. Černoch Zipps díval se také od té chvíle na mne strašlivě, takže ve mně byla malá duše, neboť jsem každou chvíli čekal, že vyskočí a udělá ze mne ricatto. - Šampión Severní Ameriky Zipps domníval se, že když on jako zápasník chodí k Brejškům, že každý, kdo tam chodí, musí být také nějaký zápasník, v čemž ho utvrzovalo to, že abych nedal na sobě znát strach, zkřížil jsem ruce a celý se nafoukl. Dobrák pan Brejška, když mě tak viděl sedět, ohmatal mně svaly na rukou a zakýval hlavou, což černocha Zippse, který se stále na mne hrozně díval, utvrzovalo v domněnce, že mu šlápl na nohu nějaký dosud neznámý zápasník, který si to troufal, aby ho vyprovokoval.

Pak jal se černoch Zipps sdělovat své obavy svému průvodčímu, který zavolal si pana Brejšku a tázal se ho, co je to za pána, který tak troufale a vyzývavě tam sedí na židli.

Dobrák pan Brejška má rád nevinné žertíčky, tak mu řekl, že jsem se právě vrátil z Indie, kde jsem zlámal vaz indickému obru Fašah Chánovi, a že vždy zápasím jen inkognito, nikdo že neví, odkud jsem, že vždycky přijdu v poslední chvíli a pak to všechno položím.

To bylo přetlumočeno do angličtiny. Třásl jsem se jako osika, když po krátké rozmluvě černocha s jeho průvodčím oba přistoupili k mému stolu. Chtěl jsem již zvolat na číšníky, aby rychle běželi pro strážníky a pro ochrannou stanici, když vtom počal se černoch příjemně usmívat a něco anglicky brebentit, což mně přetlumočil jeho průvodčí, že pan Zipps prosí mne za odpuštění, jestli mne urazil, že opravdu nerad se se mnou srazil a že to nic neznamená, že jsem mu šlápl na kuří oko, to že je maličkost, to že nic není. Pak mně černoch podal ruku a řekl: „Jú ár čárment (vy jste roztomilý),“ načež já jsem odpověděl s úsměvem: „Jen pomalu, pomalu, aby to s vámi špatně nedopadlo!“

Tím se také vysvětluje, proč mě známí potkali týž den na Ferdinandově třídě kráčet kolem Unionky zavěšeného pod paždí s obrem šampiónem Severní Ameriky Zippsem. - -

Prosba k lidumilům:

Prosím tímto snažně laskavé čtenáře, aby nikdo z nich černochu Zippsovi tuto pravdivou událost nepřekládal do angličtiny ani jiného jazyka jemu srozumitelného.

Jak jsem si přišíval knoflík ke kalhotám

Jak jsem vystoupil ze strany nár. sociální

Jak jsem zachránil život jednomu člověku

Jak jsme se s panem katechetou starali o

 pokřtění  malých černochů v Africe

Jak lze s úspěchem zachraňovat sebevrahy

Jak mne irredenta v Zadaru připravila o kariéru

Jak píše má žena fejetony

Machar mi zajisté odpustí, ukradnu-li mu malinkou větu. Ostatně doufám, že na to nepřijde, a kdyby i přišel, že se pro pár slovíček nebude se mnou špinit.

Poněvadž mi dosud žádný deník nedovedl říci, co je to fejeton, pokusila jsem se napsat si ho. Něco, co se dá číst ráno při snídaní, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když se po obědě sladce válí na měkké pohovce. Takové říkání, v němž lze přeskočit půl sloupce, aniž by to člověku scházelo. -

Miťuška se mi vysmál, poněvadž nemá valné mínění o mých schopnostech, pokud se týče literatury. Také trochu ze msty, že neklečím v posvátné úctě před jeho »dobrým vojákem Švejkou«. Je to jeho první kniha, proto je tak hrozně nafoukaný. Chodí to kolem mne, pokašlává a směje se, protiva, jestli prý už se vozím po politice; ještě ne, můj zlatý, ale začnu hned. Čtu sice politické úvodníky, jen jsem-li v náladě obzvlášť zoufalé, ale v té jsem už celých čtrnáct dní, právě tak dlouho, jak dlouho přemýšlím o koketním kloboučku, který jsem viděla - ale vždyť on to ví dobře, kde, říkám to každý den tisíckrát. Bohužel je to cynik, který s týmž úsměvem poslouchá mé ódy o krásách vysněného kloboučku, s jakým čte zprávy o italsko-turecké válce. „Jakživa jsem ještě tak krásný neviděla, kabel mezi Rhodem a Lemnem byl Italy přerušen - kolem je skunks - poměr mezi Itálií a Rakouskem je velice napjatý - dvě zimy bych ho mohla nosit - nepřátelské vojsko odešlo z Garianu a Asýrie, v kterýchžto místech řádí cholera - « to všecko projde mu mozkem, aniž by lomu věnoval drobet pozornosti.

Čtu tedy politické úvodníky, a myslí-li si hrabě Stürgh, že paragrafem 14. udělá na mne nějaký dojem, velice se mýlí. Ať si konečně ten branný zákon prosadí. Čím více jich odvedete, tím lepší pro nás. Naučí se ti hoši na vojně alespoň poslouchat. Až se ožení, bude to pro jejich manželky, jako když to najdou. Je to největší dobrodiní, které stát prokazuje ženám. Bohužel ke mně se zachoval v tom ohledu jako otčím. Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali. Tak tedy celou tu výchovu kaprálů, zupáků, důstojníků, obrštů atd. musím mu nahradit já, vštěpovat mu krásné zásady o poslušnosti, skromnosti a píli. Je to však úkol nad jiné veliký. Asi takový, jako když pluk severoamerické pěchoty má zakročiti v Číně.

Ostatně přeji tomu pluku i oběma anglickým praporům, které prý přibudou z Indie do Číny, hodně zdaru, neboť Číňané jsou ukrutný národ. Všichni čtenáři a hlavně čtenářky Národní politiky se zajisté ještě dobře pamatují, jaké ohavnosti spáchali tito Číňané na krásné Evelině a ubohé Janině v nedávno vyšlém románě »Tajemné město«. Co teprve děje se asi u nich, tam doma, v Pekingu, když se takových věcí odvážili v samotném Stonehousu. Ovšem že prý vyslání amerického vojska do Číny nemá významu politického. Věřím tomu ráda. Jen věří-li tomu také Číňani.

Včera připomněl mi Míla, můj malý bratranec, že už bude brzo Ježíška. A vysvědčení. Mluví se tolik o tom mocném paragrafu 14. - Špatná pověst tohoto paragrafu (o němž mám ostatně než tuze nejasné tušení) očistila by se zajisté znamenitě skutkem velikým a lidumilným, kdyby jej pan hrabě Stürgh použil k přeložení vysvědčení až za Nový rok. Milióny čistých, nevinných duší by mu žehnaly. Neboť toto vysvědčení před vánoční nadílkou jest něco tak rafinovaného, hrozného, že by málem člověk věřil, že toto zařízení pochází ze středověku. - Chraň však pámbu, aby si slavná vláda myslila, že snad chci něco poroučet. To já jen tak, uctivě upozorňuji.

Míťa mi tvrdí, dareba, že vidí nad mou hlavou pět ohnivých jazyků. Pochybuje prý ale, že mi to bude co platno. Takové poznámky mi ovšem nevyrazí pero z ruky. Neboť mne nenutí ku psaní touha po vavřínech, ale ženská hrabivost, naděje v milosrdenství slavné redakce, která zajisté uveřejněním mého fejetonu pomůže mi k dosažení mé touhy čtrnácti dnů, k té sametové básni ztopené do dlouhých třásní pštrosích, na kterou mi chybí už jenom mizerných deset korunek. Neboť největší a takřka jedinou touhou ženy je (a to je veliká pravda, kterou nikomu nekradu; vždyť na mne sestoupilo pět ohnivých jazyků) líbit se sobě samé. - A já bych se sama sobě tak ráda líbila. Míťa říká, že se mu líbím tak až dost, ale to je mužská politika. Člověk do toho vidí alespoň tak dobře jako do těch italských úspěchů u Tripolisu.

Čtu každý den inzeráty o nabídnutí k sňatku. Hřeje mne v duši, že máme tolik děvčat z dobré rodiny, skromných dívek bez věna, schopných obchodníků a inteligentních uzenářů. Abych tak řekla, všecky ctnosti národa vystupují tu před oči čtenáře v celé své životní síle a zářivé nahotě.

Vidíme, že naše dívky jsou dobře vychované, jemné, ušlechtilé, tiché, mírné, hospodářské, toužící po útulné domácnosti a že přitom hodlají všemi těmito prima vlastnostmi oblažiti muže, byť i starého a nehezkého, třeba vdovce, jen má-li zajištěné postavení. „Který pán nehledá jmění, ale hezkou, vzdělanou a dobrou ženušku?“ táže se skromná inzerentka. Avšak energický, inteligentní, mladý, hezký muž hledá jen dívku s větším jměním, nebo obchod, kam by se případně přiženil. A tak nesejdou se asi u toho »hřejivého krbu«, po kterém oba touží. - A to mne mrzí a trápí. Trápím se i pro tu služebnou inteligentní dívku, která touto cestou přeje si za účelem sňatku učiniti známost s učitelem nebo úředníkem. Jsem už takový tvor, který se stará o každého víc než o sebe. Ostatně prý to u ženy není nic zvláštního. Vytýká nám to kdekdo. Každý muž si smočí. Jsme prý klevetivé, hašteřivé, zlomyslné, marnivé, líné.

Proto nemá žádný nic lepšího na práci než se zamilovat a oženit. Neboť vrána k vráně sedá. - „To se rozumí, že nejsi ani o mák lepší nežli já, Miťuško, a vůbec udělal bys lepší, kdybys něco dělal a nekoukal mi pořád přes rameno. Mohl by se ti tvůj vzácný mozek připražit o moje ohnivé jazyky, rozumíš? Ostatně by to nebyla tak veliká škoda, ty Švejku!“

Zdá se mi, že jsem napsala dost dobrý fejeton, který se dá číst ráno, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když sladce se válí na měkké pohovce. Říkání, v kterém lze přeskočit půl sloupce, aniž by to někomu scházelo. Vím nyní dobře, co je to fejeton. Cítím to, neboť mne od psaní bolí záda. Avšak to pravím, že má-li Machar při pohledu na svůj »Řím« týž pocit jako já, když dívám se na svůj fejeton, má jistě o sobě mínění velice dobré.

Jak přítel Klučka maloval sv. Apolenu 

Když, byste snad projevili nějakou sebemenší pochybnost o umělecké hodnotě obrazů malíře Klučky v jeho přítomnosti, počne vám vyprávět dlouhou historii o tom, jak jeho obrazy jsou tak živé a přirozené, že přesvědčí i němou tvář, řekne vám, že jest to svatá pravda a ta pravda že je jen jedna, a ta pravá historie zní asi takto:

On maloval kdysi portrét paní domácí ve svém ateliéru, staré dámy, která měla velkého psa, bernardina, jménem ,,Fox“. Maloval ji v životní velikosti, jak sedí v křesle, majíc složeny ruce na klíně.

Jednoho dne, když obraz paní domácí byl již celkem hotov a ona odešla, přiběhl nahoru Fox, a vida obraz, běžel, vrtě ohonem a vydávaje radostný štěkot, k němu, a lízal ruce paní domácí, složené v klín, domnívaje se, že má před sebou svou velitelku živou, a teprve když svým drsným jazykem slízal všechnu barvu olejovou, poznal svůj omyl, svěsil ohon mezi nohy a vrče odplížil se.

A když byste i poté projevili jakousi pochybnost, vypravuje vám, jak tu samou paní domácí překvapil. Namaloval Foxe na plátno, a když jednou paní domácí šla ho upomínat o činži, tu on ten obraz postavil tak, že jí padl do očí. -

„Fox, Foxičku,“ volala paní domácí na obraz, „pojď sem, pojď ke mně, nu pojď, neboj se, Foxi, ale Foxičku, copak se mě bojíš, darebáku, že přinesu důtky, v cizím bytě se rozloží do kouta, Foxi.“

Podobných historek, kdy zvířata i lidé byli na omylu před jeho díly, mohl by vám vyprávět spoustu a v očích vašich, přesvědčí-li vás, zastupuje slavného Appela, malíře z historie známého, který namaloval třešně, a ptáci přilétali a zobali je. Jméno onoho málem bych byl zapomněl, ale jméno Klučky nezapomenu nikdy, neboť jsou zprávy o jeho činnosti a cestách, které podnikl v průvodu svého přítele, který vyprávěl mně následující:

Jednoho dne na svých cestách po Moravě přišli jsme do vesnice mezi lesy na Valašsku.

Cestovali jsme tím obdivuhodným způsobem, ku kterému jest třeba málo peněz, hodně výmluvnosti a neobyčejné chladnokrevnosti. Dát se totiž pozvat na fary, na statky, k učitelům, advokátům a podobně.

Věrni této své zásadě přišli jsme na faru, kde shledali jsme příjemného starého pána, kuchařku v nejlepších letech a uvítání ne zrovna nejlepšího, neboť pan farář měl plné ruce práce s revidováním účtů. Opravili totiž kostel. Krajina se nám zamlouvala a hodlali jsme se delší dobu zdržet na faře, což se samo sebou rozumělo. A tu Klučka měl ten nešťastný nápad, že při večeři počal mluvit o tom, že bychom mohli podívat se ráno do kostela, neboť prý velmi pečujeme o to, aby staré kostelní obrazy byly v pořádku, a že neopomeneme nikde nabídnouti nezištně svých služeb, kde by bylo třeba opravy obrazů. -

Tou svou řečí získali jsme si rázem sympatií pana faráře, který dal přinést láhev vína a mile s námi hovořil o kostelních obrazech.

Klučka mu toho napovídal, až se mně zatočila hlava. Marně jsem ho pod stolem upozorňoval, aby se mírnil v lhaní, vykládal klidně, jak jsme ve Strážnici vymalovali celý kostel, úplně nezištně, jen ku cti a slávě boží...

Když pan farář odešel na okamžik, aby přinesl novou láhev vína, použil jsem jeho nepřítomnosti, abych Klučkovi stručně vyložil, že nás svým žvaněním uvrhne do velké nepříjemnosti. Což když panu faráři napadne, že bychom mohli mu namalovat nějaký obraz světců. Malujeme děti, baby, dědky, ale svaté jsme ještě nemalovali, tak proč pořád žvaní o obrazech svatých. -

„Doufám,“ řekl Klučka, „že se to nestane, a kdyby seslal Bůh na nás tuto pohromu, oddáme se do jeho vůle a namalujem toho nějakého světce.“

Mluvil zbožně, jak se patří pro hosty na faře.

Pan farář vrátil se s vínem, a když nám nalil, tvářil se jako člověk, který jen za tím účelem odejde na chvíli ven, aby si dobře rozmyslil, co potom řekne.

„Ad salutem, domini,“ pravil, ťukaje si s námi, „jsem vskutku rád, že přišli jste na mou faru...“

Zamlčel se a pak pokračoval: „Zprvu přijal jsem vás, pánové, trochu chladně, neboť, abych upřímně řekl, nedůvěřoval jsem vám jako malířům. Malíře považoval jsem vždy za lehkomyslné lidi, za umělce, kteří malují dívky, jak bych to řekl. Dívky bez šatů. Byl jsem tomu povděčen, že vyvedli jste mě z klamu. Máte pravdu, že nejslavnější malíři malovali svaté obrazy. Co maloval Leonardo da Vinci a jiní? Světce a světice boží...“

Zamlčel se a pak řekl po chvíli trapného mlčení pro nás:

„Mám k vám, pánové, malou prosbu, prosbu věřícího k věřícím. Kostelík náš jest dosti zajímavý svými obrazy, všechny obrazy jsou v pořádku, jen obraz sv. panny Apoleny nemá hlavy. Byli byste, pánové, tak laskaví a namalovali sv. Apoleně hlavu? Lid zdejší je vytrhován ze své pobožnosti, když vidí na stěně viset obraz bez hlavy.“

,,S největší radostí,“ ozval se Klučka, zatím co jsem ho nemilosrdně štípal do nohy, „namalujeme sv. Apolenu a posloužíme tak zájmům církve.“

„Sv. Apolena,“ pravil pan farář, „trpěla léta Páně 252 za císaře Decia.“

„Kdyby bylo veledůstojnému panu faráři libo,“ ozval se Klučka, „namalovali bychom i císaře Decia.“

Podíval jsem se na pana faráře, který pravil: „Myslím, že císař Decius na tom obraze je. - Sv. Apolenu nutili, aby modlám činila poklonu, a když však ona je potupila, tu bezcitní katané vybili jí všechny zuby a nakonec ji hodili do ohně a duše její svatá do nebe k věčné mučednické koruně se vznesla. Sv. Apolena je, jak vám zajisté, pánové, známo, patronkou a orodovnicí všech těch, kterým bolí zuby. A to právě je to, nač kladu důraz. Lid zdejší má rád obrazy, na kterých muka světců drasticky jsou znázorněna. Jak se budou věřící radovati, až uvidí sv. Apolenu s výrazem hrozné bolesti v obličeji. A tu, prosím vás, pánové, když již prokážete tu křesťanskou službu k okrášlení chrámu, namalujte sv. panně Apoleně obličej zkřivený bolestí. Kdyby se taková světice líbezně usmívala, tu by se lid tak zbožně k ní nemodlil.“ - Slíbili jsme to.

V pokoji, který byl nám vykázán, pozdě do noci ozýval se náš tlumený hovor. -

,,To by bylo zle,“ kasal se Klučka, „abych já, který namaloval Foxe, který popletl paní domácí, který namaloval paní domácí a spletl toho bernardina, nenamaloval hlavu sv. panny Apoleny, které mučitelé vytloukli všechny zuby a do jejího obličeje nevložil výraz strašného utrpení, jaký mají asi všichni, co jdou k Milosrdným, nebo na zubní ambulatorium dát si vytrhat zuby.

Když bude nejhůř, píchnu se špendlíkem do svého kotlavého zubu, zub se mně rozbolí, postavím se před zrcadlo, oholím se, budu představovat sv. Apolenu a nakreslím se sám. A pak z té bolestné studie přenesu ten výraz na obraz světice boží do kostela.“

„To se ti lehce řekne,“ podotkl jsem, ušklíbaje se, „za ten tvůj pitomý nápad žvanit o tom, že malujeme kostely, zasloužil bys...“

„To mně nevyhrožuj,“ pravil klidně Klučka, „víš, kdo vynašel trakař?“

„To nevím.“

„Zkusil, a udělal trakař,“ řekl slavnostně Klučka, „já zkusím, a udělám sv. pannu Apolenu.“

*

To se mu lehce řeklo. Druhý den šli jsme prohlédnout si kostel a obraz bez hlavy. Visel nahoře, i sundali jsme ho pomocí žebříku a odnesli do vykázaného pokoje, který jsme proměnili na ateliér.

Dva dny jsme se měli dobře, dobře jedli, dobře pili, kouřili doutníky pana faráře a přemýšleli, jak máme namalovat ten bolestný výraz v obličeji světice.

Klučka zkusil, dělal studia, ale vždy se sv. Apolena tak příjemně usmívala, že jsem se nakazil smíchem a smál na plné kolo.

Třetí den večer prohodil nešťastník: „Kdybych jen našel zde někoho, koho bolí zuby, hned bych si ho ofotografoval a dle něho maloval. Darebák! Spal jsem u okna a tu on v noci otevřel dveře a okno, abych dostal bolení zubů. Naštěstí se tak nestalo.

I chodili jsme po vsi s fotografickým aparátem a hledali marně celý čtvrtý den nějakou oteklou tvář.

A pan farář při obědě vždy se tázal: „Nu a jak sv. Apolena?“

„Už jsem jí udělal vlasy,“ odpovídal Klučka, „obočí také má, a co nejdřív bude hotova. Dá to práce, aby člověk provedl excelentní a brilantní umělecký kousek.“

Pátý den opět marná sháňka po někom, komu bolí zuby.

„Tohle je ale zdravá krajina,“ durdil se Klučka.

Šestý den prosil mne v zájmu umění, abych si před jeho očima kleštěma vytrhl aspoň jeden zub, že mne vezme momentkou...

Nastal den sedmý. Ráno vyšel si Klučka ven, kteréžto ranní vycházky měly ten účel, že v kuchyni vyptal se slečny kuchařky, co budeme mít k obědu, vraceje se vždy pln radosti, že to a to, což úplně nás vždy odvádělo od myšlenek na nešťastnou sv. Apolenu. A tu toho sedmého dne vrátil se z kuchyně s okem zářícím.

„Husa s knedlíkem,“ volal jsem mu naproti.

„Hlupáku,“ křičel Klučka, „slečně kuchařce bolí zuby. Prochází se po zahrádce a hrozně se tváří. Honem aparát, ale rychle!“

*

Jakmile jsme měli fotografii trpící slečny kuchařky, obraz rychle pokračoval.

Výraz bolesti v obličeji byl dokonalý. Osmý den byl obraz hotov...

Postavili jsme ho k oknu a dívali se ode dveří, jak je pěkný...

Vtom otevrou se dveře a vejde pan farář. Rozhlíží se kolem, zadívá se na obraz a najednou za všeobecného ticha počal mluvit k obrazu: „Slečno Máry, pořád vás bolí zuby? A já vám přece už říkal, abyste si šla dát ten zub vytrhnout do Rožnova. Takhle nebude vám nikdy dělat dobrotu...“

*

„Když seznal svůj omyl,“ dokončuje tichým hlasem přítel pana Klučky, „proměnil se pan farář v pohana, neboť úplně se zapomněl a nekřesťansky zaklel. Uznali jsme za dobré sebrat svých pět švestek a zmizet. A když jsme byli za vsí, obrátil se Klučka klidně ke mně: „Tak vidíš, že jsem ti nelhal s tím Foxem. Když se pan farář zmýlil, proč by se nezmýlila taková hloupá bestie...“

Pan Klučka je druhý Appeles...

Jak se Baluška naučil lhát

Jak se lidé baví

Jak se loučil podivně se starým rokem 1728 starý sir Archibald

Rozhraní hrabství Westmorland a Durham, tam, kde na mírném návrší jest rozvodí říčky Eidenu a potoka micletonského na bídné cestě k Applebey, vypínal se zámek Thorburnů. Celkem vzato již slovo „vypínal se“ jest velkou nadsázkou a ještě větší vědomou lež spáchal každý v okolí, když řekl slovo zámek. Bylo to vlastně tak, že podivné rozvaliny, z nichž zůstala jedna věž k obývání, zakryty byly starými duby a borovicemi. Ale sir Archibald Thorburn přece jen drze se svým sluhou tvrdil, že se jeho zámek vypíná.

Když pak mu nadhodili tu a tam, že ta stará barabizna je pochována pod větvemi dubů, volal, že u královského soudu v Leedsu dokáže před celým tribunálem, že pod těmi duby skládal bard ve třináctém století romanci o králi Hornovi.

Po celém kraji bylo známo, že kvůli tomu rozbil také svou hůl o hlavu správce královských statků z Wolsinghaanu a známo bylo též, že o té holi tvrdil, že ji dostal od krále Karla II., když týž po restauraci roku 1680 jel upokojovat divoké Skoty na severu s velkou sebrankou lidí z Pembroku, Cardinaugu Derbingenu a hrabství cheisterského, o kterých se zpívalo:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli.

A všude křičeli: „Již utíkejte jen, za námi táhnou z hrabství

i Cheister, Carnargon, Derbingen.

Sir Archibald Thorburn sám o sobě tvrdil, že je z Derbingenu, a myslel, že tím nažene strachu svému okolí a svým sedlákům ve vesnici pod svým sídlem. Někdy poslal-svého sluhu Filetta k rychtáři, aby okamžitě přišel nahoru na hrad. Slovo hrad pronášel sluha Filett tam dole ve vesnici s velkou uctivostí. Rychtář chodil rád. Věděl, že se dobře pobaví, neboť Thorburn hrozil mu vždy, že ho dá pověsit na dubě, pod kterým psal Cromwell výhružný dopis královně Alžbětě. Pak ukázal mu onu půl hole a křičel: „Čichni si, directory, toť památka po Karlu II. Filette, dej mu s ní jednu přes záda!“

Filett vážně uhodil directory Gnuse přes záda tou slavnou holí, kterou kdysi vlastnoručně svému pánovi zhotovil z kořene jednoho jalovce na protější stráni.

„Děkuji, milostpane,“ pravil rychtář, „vím, co si přejete, potřebujete do špižírny placky a slaninu.“

„Filette,“ křičel nato sir Archibald Thorburn, vytahuje starý kord s ulomeným hrotem, „mám toho psa puritánského probodnout tímto slavným kordem, kterým moji předkové vyhnali Normany ze zálivu Carnarvonského?“

„Jen ho nechte,“ slavnostně odpovídal Filett, „jen ho nechte, milostpane, budete toho kordu potřebovat k jinému, vážnějšímu účelu.“

To bylo pravda, neboť na něm pekli jako na rožni divoké lesní králíky nad ohněm rozbitého krbu v jedné světnici věže, kde také přišel ten kord kdysi o svůj hrot.

„Dobrá, na tvou prosbu ho tedy nechám naživu,“ říkal sir Archibald, „ale za trest za svou drzost musíš, pse puritánský, Gnusi directory, celého vepře přinést na zámek, nejen kus slaniny, jinak se budeš houpat. Nejlepší by ovšem bylo, kdybych vás dal všechny ve vesnici pověsit, abyste pamatovali, že sir Archibald Thorburn je z Derbingenu.“ „Z Derbingenu,“ vždy starý pán zařval.

Rychtář zmizel, sir Archibald vzal dudy, posadil se na velkou dubovou lavici, na které spával, a řekl: „Zpívej, Filette.“ Stiskl dudy a Filett zpíval hrozným hlasem:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli,

a všude křičeli: Již utíkejte jen!

Za námi táhnou z hrabství Cheister, Carnargon, Derbingen.

Za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

Pak se oblékli a šli vyjídat bohaté sousedy šlechtice, ti oba chudáci, kteří jaktěživi neublížili ani kuřeti, jen těm hojně zásobeným sklepům u sousedů.

Tenkrát se po dlouhé době zas ve staré Anglii dobře žilo na sídlech šlechty. Od roku 1660, kdy Karlem II. bylo království opět obnoveno, změnila se fysiognomie Angličanů. Puritanismus zmizel z denního pořádku. Náboženská nesnášenlivost pozbyla ostří a počalo se žít vesele. Zádum-čivost zmizela a všichni královští sousedé si velice libovali, že silnice jsou bezpečny.

Sir Archibald Thorburn s Filettem nejlépe dovedli ocenit takovou změnu.

Sklepy byly zas plny, jídla všude hojnost a Thorburna měli rádi pro jeho lhavost ve všech hrabstvích v okolí.

28. prosince roku 1728 byl sir Archibald Thorburn ve velmi dobré náladě.

Seděl na hradě svého přítele Barnarda v Consettu a popíjel z velkých konvic staré víno a poslouchal debaty hostů o tom, jak užijí přechodu roku, kteráž slavnost tenkrát po dlouhé době opět počala se měnit ve chvíle bujného veselí.

Bylo usneseno, že hosté pojedou k hraběti z Alston-Mooru oslavit přechod z roku 1728 do roku 1729.

Nálada byla tak veselá, že sir Archibald Thorburn se opil.

V takové chvíli zdvojnásobil vždy své chvástání. Řekli mu, že je baba, načež rozhorleně opustil sir Archibald se sluhou Filettem hrad, když vyzval všechny na souboj.

Jeli domů mlčky. Když přijeli, poručil Filettovi, aby zpíval, ale jen o tom ten verš:

Za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

Když Filett přezpíval, řekl sir Archibald: ,,My je přepadnem, až pojedou k tomu hraběti z Alston-Mooru, který ještě nikoho neskolil.“

Dobrý sir Archibald také ne.

Ráno řekl k Filettovi. „Uvidíme, kdo je baba. Přines sem ten starý plášť!“ Když Filett plášť přinesl, poručil mu sir Archibald, aby z límce udělal dvě škrabošky.

V noci z 31. prosince roku 1728 na 1. leden, kterým počínal rok 1729, se sluhou Filettem čekal u lesa ve sněhu dobrý sir Archibald na kočár, kterým měl přítel Barnard z Consettu jet na Alston-Moor.

Když uslyšeli dupot koní, sir Thorburn seskočil s koně a nabil opatrně bambitku naslepo, aby nikomu neublížil.

„Uvidíš,“ řekl Filettovi, „kdo je baba - já nebo oni!

Pak vylezl na koně a oba vyjeli.

Sir Archibald Thorburn měl ve všem smůlu. Nikdo mu nevěřil, že by se mohl proslavit nějakým odvážným kouskem, až teď.

Ubohý sir Archibald vyrazil maskovaný se svým sluhou na kočár, ve kterém nejel jeho přítel Barnard z Consettu, ale královský komoří sir Edward White, vezoucí z Peurithu státní pokladnu do Darlingtonu, neboť utíkal před Skoty, kteří se opět vzbouřili za delší čas.

V kočáře měl s sebou čtyři vojáky a za ním cválala podél lesa eskorta.

Čert ví, kde sehnali provazy, ale sehnali je přece. Svázali úplně bez zápasu ubohého sira Archibalda Thorburna a jeho sluhu Filetta a vezli je vítězoslavně do Darlingtonu.

A pak je vozili po Anglii asi měsíc v klecích pro zločince, až je přivezli před královský tribunál v Londýně.

A tenkrát ponejprv usmálo se na sira Archibalda štěstí.

Místo lámání kolem odvezli ho se stále ubrečeným sluhou Filettem s ostatními galejníky na ostrov Man.

A za tichých nocí říkal sir Thorburnk Filettovi: „Zpívej, Filette!“ A Filette zpíval:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořeli, kam z Cardinaugu vpadli,

a všude křičeli: „Již utíkejte jen,

za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

A když zas přišel Nový rok, tu sir Archibald Thorburn slavnostním hlasem pravil Filettovi: „Dnes je tomu právě rok, kdy jsme přepadli královskou pokladnu Jeho Veličenstva!“

Ubožák, již se vžil do toho, že je nejslavnější loupežník Anglie.

Filett dal se však vždy do hrozného pláče, neboť si vzpomínal na jemnou slaninu z vepřů severní Británie.

Jak se máme chovati doma, na ulici, v úřadech,

v obchodech, v divadlech,  na aeroplánu a na

 fotbalových zápasech

Pan Kmoníček z Pardubic byl člověk umírněný. Jedna z těch jemných povah, která se neprotiví ničemu a přejde různým utrpením s rozkošným klidem. Dá-li mu na jednu, nastaví druhou a řekne vám nanejvýše se srdcervoucím pohledem: "Proč mne tepeš?" Můžete ho klidně při jízdě v tramwayi srazit se stupátka na koleje, abyste měli více místa a pohodlí. Chvíli zůstane sedět na dlažbě, dívá se, jak se tramway vzdaluje, a na otázku strážníka odpoví, že sám spadl svou neopatrností, neboť má strach, že byste mohli mít z toho nepříjemnosti. Jest velice delikátní. Cítí-li v tlačenici cizí ruku ve své kapse, kde má tobolku, nechá ji tam, poněvadž se obává, že by mohl vzniknout skandál, kdyby domnělý kapsář tvrdil, že se v tlačenici zmýlil a spletl si svou kapsu s kapesníkem s jeho kapsou. Když tlak povolí, velmi delikátně ohmatá svou kapsu a zjistiv ztrátu peněženky vzdychne jen: "Už ano..." Můžete mu v restauraci vylít za krk omáčku z pečeně, nečiní žádných výčitek číšníkovi, nýbrž uzná, že politý omáčkou je ve společnosti nemožný, zaplatí za porci, kterou má ve způsobě skvrn na vestě, kalhotech i za košilí, a odchází odevzdav tomu, který ho polil a znemožnil, spropitné.

Takovým byl pan Kmoníček. Za jeho ženou mu chodil stavitelský asistent Wiegner a tu on zjistiv nevěru, navštívil pana Wiegnera a prosil ho, aby ho vyslechl. Bylo to snad prvně v životě, kdy strojil se k prudčímu tónu a spádu řeči. Cítil v sobě dokonce trochu uražené ješitnosti, jakou mají všichni oklamaní manželé. Připravoval se na prudčí útok a musil vyslechnout ihned při vstupu z úst mladého muže, jakým právem vpadá on, Kmoníček, do jeho domácnosti.

Pan Kmoníček, aniž by si toho byl vědom, se usmál. "Pane Wiegnere," pravil měkce, "právo je pravý směr nějaké činnosti. Řekneme-li například: zima má svá práva, pomyslíme si: mrznouti je právem zimy, ale smysl práva vystupuje teprve při jednání s lidmi. A tu jmenujeme právem to, co smíme. Jiné je totiž moci, jiné musiti, jiné směti a jiné opět slušeti a býti mravným. Neboť pokud má síla stačí, potud mohu, co nutnost na mne vymáhá, to musím činit, čím nikomu žádné křivdy nečiním, to smím konati, co je obyčejem vzdělaných, to sluší, co před rozumem a bohem má býti, to je mravné, pane Wiegnere. Mohu zpívat, když mám příjemný hlas, musím pít, když mám žízeň, smím uzavírat obchodní smlouvy, když to nikomu neškodí a nekřivdí, sluší mi uctivě pozdravovat důstojné lidi, jichž si vážím, důstojně mluviti a jednati je má povinnost vždy a všude. Vše to, co činiti smím, je mé právo. Kdo činnost mou v tomto směru poškozuje jakýmkoliv způsobem, ten mně křivdí. Mám například právo své knihy dle libosti půjčovat, ale křivdu bych páchal, kdybych půjčoval cizí knihy dle libosti."

"Máte mnoho knih, pane Kmoníčku?" "Prosím, přijďte si někdy prohlídnout mou knihovnu, pane Wiegnere." Tím celá záležitost byla velice jemně ukončena a pan Wiegner veřejně, pod záminkou, že si chodí vypůjčovat knihy, vypůjčoval si ženu pana Kmoníčka.

A toho dobráka odvedli. Když v kavárně se ho ptali, jakým právem, poněvadž upsal 50.000 K válečné půjčky a v jednom křídle své továrny na sušení perníku zařídil na svůj náklad nemocniční pavilon pro raněné vojíny, řekl opět tím měkkým hlasem: "Má-li se určiti, co je právo v tomto případě, nutno zjistit, co je mé, co tvé, co je naše a vaše, poněvadž právo se zakládá na jistém dělení, na jistém omezování se. V přírodě používá jeden tvor tvorů ostatních, pokud jej nutnost nebo pud k tomu dohání, i kdyby používání jich bylo spojeno s jejich zkázou. Hladový tygr roztrhá gazelu a sežírá ji, pokud není nasycen. Tak se to má i se státem a s jeho občany jako v přírodě. Stát, vedený určitým pudem, používá svých občanů, třebas by to bylo spojeno s jich zkázou. Občané jsou státu prostředkem k jakémukoliv účelu." Rozmluva ta byla veřejnou, kavárenskou, a tříměsíční vyšetřovací vazba, která následovala po této rozmluvě, nijak nevyvedla pana Kmoníčka z rovnováhy, neboť on byl jist, že vojenský soud jeho přece nemůže vinit z výroku, že Rakousko je hladový tygr a vojáci že jsou gazelami, které on sežírá, jak mu bylo vytýkáno, že řekl. Ve vyšetřovací vazbě upsal na radu svého právního zástupce ještě nových deset tisíc korun na rakouskou válečnou půjčku a vyšetřování bylo proti němu zastaveno. Stín podezření, který na něm zůstal, provázel ho až do dolnorakouského německého pluku.

Kaprál Tillerhahn, kterému byl doporučen představenými, vysvětloval mu denně na cvičišti, co je právo i co je moc. Svobodník Donnersteker, idiot z nějaké alpské almy, dal si velice na tom záležet, aby Kmoníček poznal práva občanů.

Stokráte za den vrhal se na jeho povel do hnusného bláta, a když jednou přišli k velké louži blátem prosycené močůvky, rozkázal mu desetkrát za sebou udělat do zapáchajícího bahna nieder. A když přišel potom do řady, vykopl ho kadet Stuffer velkým kopancem z řady, poznamenávaje, že je to nejlepší, co může udělat s tím českým smraďochem.

Když večer v šeru chodby celou tu záležitost probíral s jedním českým vojákem, kterého dopoledne poručík Glaser s patřičnou nadávkou uhodil pěstí, až mu z nosu tekla krev, a když rokovali o tom, co je to právo a důstojnost lidská, ovšem potichounku, tu měl pan Kmoníček nevyjasněný pocit jakéhosi zahanbení a nesměle řekl: "Kdyby to byly moje šaty, já nevím, jest-li bych si byl lehl do té močůvky, ale šaty jsou erární a kromě toho měl jsem tolik pevné vůle, abych uposlechl." Měl při tom, když řekl slovo erární, také jakýsi pocit, on že není též svůj, že je též erární stejně jako šaty a že s ním mohou dělat co chtí, honit bez příčiny po cvičišti, bez příčiny poroučet, aby padal do bláta a půl hodiny střídavě po jedné noze s vypjatou hrudí provádět nesmyslný "marsch eins".

Pak ho přeložili k maďarskému pluku, kde ho denně tloukly vyšší i nižší šarže, kde slyšel denně tucty nadávek, které byly na něho adresovány a při tom všem, když snil v myšlenkách, představoval si, jak na pochodu pod tíhou všech muk padne, jak budou do něho kopat a jak bude umírat, a když mu vrazí hejtman Vorosy ostruhy do břicha při kopnutí, jak tiše skoná v blátě příkopu a pronese poslední slova: "V ruce tvé poroučím, Pane, ducha svého".

 II.

 Na druhé straně kordonu, který, podporován celou sítí chodeb opevnění, zákopů a drátěných překážek a opevněných pahorků, nás dělil od rakouského území, dokázali jsme opět my svou sílu. Ten kordon jsme protrhli na Lipě. To byl zápas o princip práva. Přes drátěné překážky natáhla se ruka českého vojáka-revolucionáře a srazila čepici rakouskému jenerálu. Byl to strašný výpad, jako dobrá rána při boxerském zápasu přímo mezi oči. Postižený lapá dech a čeká, kdy přijde druhá přímo do srdce, která ho svalí na zem.

Pan Kmoníček v tu chvíli, o které budou jednou mluvit dějiny, viděl u střílny celý náš hrozný útok na rakouské posice. Ti lidé, porážející maďarsko-rakouské pluky, ničící vše, co jim přišlo do cesty, byli také Češi, jako on. U něho na hlavě hnusná šedivá rakouská čepice s šedivým knoflíkem a ještě ošklivějším jménem, a u těch jeho bratrů, rozbíjejících řady Maďarů a Rakušanů, na furažce červenobílá stužka.

A když tohle viděl, bylo mu jasné, že právo je na straně těch, kteří nosí české barvy v té hrozné řeži, kde jsme pracovali noži, abychom pobili co nejvíce nepřátel, poněvadž historie naše nás naučila, že to smíme učinit. A to bylo naše právo.

 III.

 Naši seřazovali u první linie dobytých zákopů partie zajatců. Ve skupině, ve které byl pan Kmoníček, bylo asi 200 Maďarů a Němců, celá řada důstojníků od jeho setniny, hejtman Vorosy, poručík Miczkás, nadporučík Farkas. Všichni byli zděšeni a celé tucty Maďarů křičely, jakmile šel mimo český dobrovolník a podíval se na ně: "Vagyung Csehek! My jsme Češi!"

Důstojníci byli bledí, zamazaní, vyděšení, jak je strašná vlna našich bodáků vyhodila z opevněných posic a ze tmy zákopů na pole zkázy. Byli bez čepic, bez šavlí.

A když po cestě sem viděli ty stohy pobitých obránců Rakouska, třásli se ve chvíli seřazování, očekávajíce, že ten spontánní hněv našich bude znamenat i zde jejich úplné zničení.

Někdo jim tvrdě rozkazoval česky, aby se seřadili do čtyřstupu. Hejtman Vorosy počal odpočítávat: "Egy, kettö, ein, zwei."

V tom vyskočil z řady pan Kmoníček. "Lezeš nazpátek do řady," zvolal s hrozným vztekem, který propukl u něho najednou, "teď je konec panství. Teď vedu já vás. Pochodem pochod!" a obraceje se k řadě dobrovolníků, stojících v záloze, vykřikl radostně a jásavě: "Na zdar, hoši, ať chcípne Rakousko!"

Tak se pan Kmoníček vzbouřil.

Zajatí Maďaři šli za ním a Kmoníček, náš dobrý Kmoníček, rozkazoval důstojníkům: "Natahuješ lépe ty svoje hnáty, a ty zas chodíš, jako kdybys měl kosti v břiše. To se týká také tebe, hejtmane, vypni víc prsa a neklať se v chůzi jako tamhle ten pitomec fähnrich Zerebrö. Já už dávno věděl, že z vás nebudou žádní vojáci, i kdyby vám to člověk vtloukal denně do hlavy, svinští rekruti. Nadporučíku Farkasi, vytáhni tu svou kočičí hlavu něco výš, takhle to vypadá, jako bys hledal svoje ztracené štěstí na vojně..."

"Vidíte," řekl k naší stráži, "že jsem se přece jen něčemu naučil v Rakousku, a poněvadž jsem se tomu musel naučit, rozumím vám teď dobře, proč jste pracovali noži."  

"Milý synu Jong-Sengu," zabědoval misionář "vydáš-li mne v ruce vrahů, dopustíš se tím hříchu smrtelného."

"Nikoliv, svatý otče, cos neříkal mně velmi často, že toužíš po království božím? Hleď, nyní naskytne se ti příležitost splnit rychle svou touhu a mně příležitost odměnit se ti za tvé vroucí modlitby v můj prospěch."

Jong-Seng udeřil na gong. Objevil se vždy vážný, brejlemi opatřený správce. "Kui-Liâgu, zavolej Jina, Deg-Inga a Ing-Ba."

Když tito přišli, řekl k nim, dívaje se vlídně na misionáře:

"Svažte svatého otce se vší uctivostí a naložte na lehký bambusový vozík. Pojedu s ním do Kwantungu."

Misionář bránil se zoufale, než byl svázán a naložen na vůz. Po celé cestě mluvil s ním Jong-Seng vlídně a důstojně o slávě nebeské a o tom, že s chloubou bude vyprávět, že přechovával a vezl mučedníka,

"Spletl jsi si učení církve," naříkal svázaný. "Nikoliv, svatý otče, bůh učinil ze mne jen nástroj, abys dostal se co nejdřív do nebe. A za to budiž jeho jméno pochváleno."

"Vždyť se rouháš, Jong-Sengu!"

"Nikoliv," řekl slavnostně Jong-Seng, "přísahám, že to s tebou myslím poctivě."

Za dva dny mu srazili hlavu. "Spletl si učení církve," byla jeho poslední slova ...

Krásná Tsi-Či-Kih poslala pak dopis rozšafnému Jong-Sengovi: "Milý Jong-Sengu! Můj drahý strýc Lu-Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí mně řekl, že jste bílého ďábla podle zvyku vašich slavných předků přivezl svázaného slavnému Ši-Kaën-Jongovi. Mé srdce stejně buší s vámi a Tsi-Či-Kih vás miluje, jako miluje svět broskví východ slunce. Vaše Tsi-Či-:-Kih."

Jong-Seng po přečtení dopisu upřel vděčně oči své k nebi.

"Bůh tedy přece vyslyšel modlitby svatého otce a obměkčil srdce krásné Malé nožky."

"Vidíte," řekl mně Číňan ze Staňkova velkoobchodu v Praze, "takový byl můj dědeček. Žil šťastně se Tsi-Či-Kih a mého otce vychoval také ve víře křesťanské. Pokřtil ho sám. A můj nebožtík otec pokřtil zas mne, a tak jsme nyní všichni z rodu Sengů, tedy i já, Karel Boromejský Jong-Seng, křesťany ... "

Jak se stal Jura Ogárko Maďarem

Chtěli byste vědět, jak jsem se stal Maďarem, velectění pánové? Jmenoval jsem se původně Jura Ogárko a pocházím ze Žibřitova nad Krupinou, víte, tam, kde viděti Sično, vrch ďáblův, a jezírko „Pěti matek“, jež tam před dávnými časy utopily své dcery, aby jich Kumáni neumučili. Ze Žibřitova vídal jsem kouř na Šťávnici, kde dolují na zlato a odkud vytéká potok dolů k Almáši, v němž jsme rýžovali zlato, zachycené ve starých košťatech, ponořených do  vody.

V těch dobách neuměl jsem maďarsky, nagysagos uraim, velectění pánové. V té době byl jsem takovým usoplencem a rozuměl jsem jen slovensky. Můj nebožtík otec s celou vesnicí neznali než slovensky. Od Šťávnice do Žibřitova na Krupinu a od Krupiny na Almáš, z Almáše nazpět do Šťávnice daleko široko byli jen samí Slováci. Abych vám tedy vysvětlil, jak to vlastně přišlo, že jsem se stal Maďarem, musím napřed vypravovat o našem ubohém faráři. To mně bylo asi pětačtyřicet let, když jednoho dne v zimě roztrhali nám vlci našeho faráře. Abych vám to vysvětlil, musím vám říci, že Žibřitova, naše vesnice, jest v hlubokých lesích a že vlci v zimě chodí až k vesnici. Tak také jednoho dne přišli si pro našeho faráře, když vyšel se modlit do boží přírody. Z ubohého faráře zbyly jen boty. Důkladné práce byly ty boty; dnes už takových nedělají.

Když se po okolí rozneslo, co vlci vyvedli našemu faráři, počaly jezditi k nám komise jedna za druhou. Přijeli páni ze Šťávnice a páni z Krupiny, samí Maďaři, a lámaně slovensky říkali, že jsme psi slovenští, že jsme měli vykopat na vlky jámy, pobít vlky a udělat vše možné na záchranu našeho faráře. To jsem už byl starostou v naší obci a omlouval jsem se urozeným pánům. Oni však trvali na svém, že jsem bídný pes. To snad neračte vědět, že „kutya“ - čte se kuťa - znamená v maďarštině psa. A tak páni ze Šťávnice byli samé kuťa, kuťa, a podobně i páni z Krupiny. A já jsem těm pánům nic neudělal, pohostil jsem je kuřaty, a když jsem poslal pro víno do Krupiny svého nejmladšího syna Ondrušku - je to od nás tři hodiny, šest tam i zpět - přišel jsem o syna, poněvadž se od té doby posud nevrátil. Dle všeho sežrali ho také vlci. I kdyby se byl vrátil s vínem, nebyl bych jím mohl stejně posloužiti velkomožným pánům, poněvadž zatím už páni odjeli a ještě v saních hrozili mně pěstí a říkali: „kutya, kutya, legnagyob kutya, největší pse!“ Abych tedy dále vyložil, co se zběhlo, musím vám říci, že jsem měl dceru Marju. Byla to pěkná dívka a chodila vždy čistě oblečena, až z toho byly pomluvy. Byla by se stále převlékala, kdybych jí to nebyl zakazoval. Ubohá Marja! Když tedy přijela ta komise mně vynadat za to, že vlci snědli našeho pana faráře, byl mezi velkomožnými pány i pan královský notář ze Šťávnice a ten najednou se vrátil, když ostatní páni odjeli, a povídal: „Věru, že jsi hlupý ako pes, isten biszony, kutyi. Velmo ťážký trest budeš mať. Budeš zavřitý ako černá sviňa, psí dušo, ako s hadom s tobú zatočja. Vozmem napřed Marju sebú a pro teba pošlem žandárov.“

A tak, ctění pánové, vzal Marju s sebou, poručil, aby vlezla do saní, a odjel s ní, křiče na mne, dokud nezajeli: „Kuťa, najvetší kuťa!“ Od té doby uplynul měsíc; zatím jsem, abych tak řekl, pánové, dobře žral, abych měl z čeho trávit v arestu, až přijdou pro mne četníci. Četníci však nepřicházeli, nešla také Marja, což bylo mně trochu divné. Tak jsem se vydal jednoho dne do Šťávnice a šel se ptát po Marje, co je vlastně s ní. Že se neztratí, když je v rukou královského notáře, to jsem věděl, ale chtěl jsem se jen také zeptat, zdali bych neudělal dobře, kdybych raději sám se šel dát zavřít, než čekat na četníky. Velkomožný pan královský notár nebyl doma a šla mně otevřít má vlastní dcera Marja. Měla na sobě pěkné městské šaty a dala mně dvacet zlatých. Bylo to hodné děvče. Když jsem se ptal, zač si je vydělala, povídala ubohá Marja, že je velkomožný pan královský notář svobodný; ona že napřed naříkala, ale pak že jí velkomožný pán koupil náušnice. Zítra půjde na nějaký čas k velkomožnému panu županovi, ten jí koupí korálky. Zatím co jsme tak hovořili, vrátil se velkomožný pan královský notář a shodil mne se schodů. Proč jsem já, hloupé hovado, také tam lezl. Měl jsem dvacet zlatých a šel do krčmy. Abych vám to, ctění pánové, vysvětlil, piji rád borovičku. Borovička třikrát pálená je nejlepší ve Šťávnici u Samuela Nagyiho. Tak jsem tam vypil litřík a bylo mně smutno, poněvadž mně stále přicházelo na mysl, že jsem urazil velkomožného pána, královského notáře.

Ach, moji drazí pánové, věříte, když, jsem vypil ještě půl litříku třikrát pálené borovičky, že jsem plakal? Přišel pan Samuel Nagyi a povídá: „Co řveš, starý blbé?“

Tak jsem mu svůj nerozum vyložil. Jak jsem šel k panu velkomožnému královskému notáři, že jsem tam chodit neměl a že já, vůl starý, ani nevím, co se patří. A vypravoval jsem, jak to bylo s vlky, s panem farářem, s mým nejmladším synem Ondruškou, který se nevrátil s vínem, a s dcerou Marjí. Že vlastně nevím, zdali se nemám dát zavřít, když jsem taková hlava tupá. Pan Samuel Nagyi povídal, že pány nesmířím, leč když se stanu Maďarem, jinak že pro tohle všechno přijdu na Komárno na pevnost.

Tak zavolali strážníka a ten mne odvedl na městský úřad, kde mně vynadali a poručili, abych zaplatil zlatku. Pak mne zavřeli dole do šatlavy přes oběd a po obědě odvedli mne zase nahoru, kde mně dali list se zlatkovým kolkem, že ode dneška jsem Maďarem a že se nejmenuji Jura Ogárko, nýbrž Béla Aladár. Tak se stal ze mne Maďar před bohem i před lidmi a za těch patnáct let, co jsem Maďarem, učím se maďarsky Otčenáš.

Jak se stal Jurajda atheistou

Jak se stal Milan Špatina atheistou

Když přijel Milan Špatina z Moravy do Prahy studovat práva, věřil ještě v Pána Boha, dílem proto, že byl z Moravy, a dílem proto, poněvadž měl strýce farářem nedaleko Radhoště. Tento strýc, než mu při loučení vtiskl do ruky stokorunu, řekl k němu na nádraží: „Tož, Milane, řekni: „Já sú katolické křesťan.“ „Já sú katolické křesťan,“ odpověděl Špatina, maje radost, že takové veřejné vyznání víry pomůže mu ku stu korunám. „Já sú katolické křesťan,“ opakoval ještě jednou, „a s pohany v království nepovedu žádné šplechty.“

Strýc ho objal a přidal ke stu korunám nových dvacet korun. „Já sú katolické křesťan,“ znovu opakoval Špatina, „a pohanům v království ruce vykrútím.“ Po tomto prohlášení nedostal nového přídavku a strýc starostlivě odvedl Milana do vozu, neboť pozoroval, že vypité víno má ukrutný vliv na jeho náboženské přesvědčení.

Když Špatina dlel v Praze již nějaký týden, nijak nebyl zvrácen ve svém náboženském smýšlení. Dokonce chodíval kolem kostela, namlouvaje si v duchu, že tak vykonává všechny obřady, které věřícímu jsou předepsány.

„Tož, já sú tělem na ulici a duchem v kostele,“ odůvodňoval své vycházky a litovával své krajany v Praze, kteří dle jeho mínění jsou pohany.

Vedl s nimi vášnivé pře o náboženství a v hostinci velice často odsedával si od nich se slovy: „Tož já s pohany nesedím, já sú katolické křesťan.“

Aby pak mohl se s nimi hádat o náboženství, chodíval s nimi do hospody velice často a utrácel pomalu strýcův příspěvek na měsíc.

Kolem dvacátého čtvrtého s hrůzou konstatoval, že po včerejší návštěvě ,,U Fleků“ zbylo mu jen pět haléřů.

„Vypůjčím se,“ rozhodl a šel k několika krajanům. Krajané uvítali ho velmi vážně. „Tož, vidíš, Špatino, včil jsme ti dobří a jindá u tebe pohani. My ti půjčíme, Špatino, těch pár renských do prvního, tož ale musíš se před námi rouhat. Rouhej se!“

Ubohý Špatina prosil, aby to na něm nežádali, že je katolické křesťan a že se rouhat nemůže.

„Tak renských nedostaneš, jen se rouhej, a dobře, pak půjdeme na nějaký litřík ‚správného’ piva.“

Vida nezbytí, prosil nešťastník, aby mu dovolili prohlásit, že se bude rouhat jen podmínečně.

Pohani na to nepřistoupili a trvali na tom, že se musí rouhat bezpodmínečně, jinak žádné renské a žádné správné pivo.

Špatina tedy je prosil, aby než se začne rouhat, dovolili mu pronést: „Já sú katolické křesťan, pohani!“

Po kratší debatě byl mu povolen tento ústupek, Špatina posadil se na židli a strašlivě se rouhal, při čemž se neméně strašlivě potil.

Pohani nechali ho rouhat se půl hodiny a pak mu zapůjčili žádaný obnos a šli s ním na správné pivo.

Druhý den ráno rozleželo se ubožákovi v hlavě, co provedl, i šel do kostela kát se ze svého hříchu. „Tož, pane bože, šak jsi viděl,“ naříkal u vchodu, „už aj jsem zapomněl ‚Otčenáš, jenž jsi,’ rouhal jsem se, a ba ani pohanům ruce nevykrútil. Pane Bože, smiluj se nad mou duší, tož se navrátím do lůna církve.“

Po této modlitbě vyšel z kostela, jsa velmi rád, jak se v kostele hezky vyjádřil, aby pak hříšné renské mu kapsu netížily a nepřipomínaly mu jeho rouhání, propil ten Jidášův groš hezky zčerstva.

Pak se na tři dny do prvního odřekl světa a počal studovat ke kolokviu.

Prvního přišly peníze od strýce zároveň s dopisem, ve kterém byl Milan žádán, aby každý večer řekl si na posteli hlasitě: „Já sú katolické křesťan.“

Špatina okamžitě odepsal, že děkuje za peníze a že i v podivných případech vždy říká, že je katolické křesťan, kterým je dosud, ačkoliv v Praze stali se i jeho kolegové z markrabství pohany.

Maje peníze, splatil „pohanům“ dluhy a chodíval s nimi na „správné pivo“, obhajuje vášnivě náboženství a pronášeje příšerné posudky a mínění o posmrtném životě pohanů, dokládaje se svatým svým patronem, že se nikdy rouhat více nebude. A rouhal se k poslednímu zas...

Zas šel se dlužit peníze k pohanům. Nevedli s ním mnoho řečí, jen mu krajan medik řekl: „Špatino, rouhej se!“

Nebyl mu povolen žádný ústupek a žádné prohlášení.

Špatina se tedy bezpodmínečně rouhal za pár renských. Jen když měl peníze v kapse, prohlásil: „A přece sú katolické křesťan...“

„Tož víš, co jsi,“ řekli k němu „pohani“, „mizerné Jidáš jsi.“ A do prvního Špatina vedl život Jidáše a po prvním život věřícího...

*

Špatina měl dělat kolokvium z římského práva. Zasvětil tedy čtrnáct dní vědě a rozjímání. Nešťastnou náhodou doba, kdy měl dělat kolokvium, byla ustanovena před prvním. Špatina projevoval obavy, že nenapije-li se před kolokviem správného piva, zkoušku neudělá. „Správné“ pivo dle jeho mínění a potvrzování zkušených studentů, žel bohu „pohanů“, zahání trému.

Ale Miloš Špatina nikdy před prvním peníze neměl. Tož tedy den před kolokviem vydal se na trnitou pouť k „pohanům“, vypůjčit si od nich nějaké peníze na to „správné“ pivo.

Uvítali ho s hurónským řevem. „Špatina ide se rouhat!“

Špatina zavrtěl hlavou: „Já se rouhat nebudem, já nejsú už včil Jidáš, abych prodal za pár renských svatý křest, ale chlapci milí, krajani, podporujte mne a půjčte mně nějaké peníze, šak zítra dělám kolokvium.“

Vyložili mu stručně, že bez rouhání není žádná půjčka možná, aby jen prohlásil, že ve faráře nevěří.

Odmítl. Položili tedy před něho pětikorunu, a zatímco dva mu drželi ruce, aby se jí nemohl zmocnit, ostatní ho přemlouvali, aby se jen rouhal, že pětikoruna je jeho.

Zavrtěl hlavou. „Víte, tož já bych zítra kolokvium neudělal, kdybych se rouhal, jako katolické křesťan, které dělá zkúšku, nesmím se rouhat a nebudu.“

Položili tedy před něho ještě jednu pětikorunu a říkali, že půjdou ku Flekům, aby se tedy rouhal farářům a chválil lotra Dismase. Vydržel ta muka a řekl: „Tož, pohani, půjdu raději do kostela.“

Nabídli mu, že ho doprovodí. Byl tomu rád, neboť doufal, že se obměkčí na cestě a bez jeho rouhání a chválení lotra Dismase zapůjčí mu peníze.

Pohané nedali se však ani na cestě obměkčit. Doprovodili ho až ke kostelu a čekali, až ukončí svou pobožnost.

Čekali hezkou chvíli, neboť Špatina modlil se vroucně, aby Hospodin způsobil zdar zítřejší jeho zkoušky a napravil tvrdá srdce „pohanských“ krajanů.

Když vyšel z kostela, řekli mu, že půjdou k Flekům, aby šel s nimi, že mu půjčí peníze a že se může bezpodmínečně rouhat, že jsou ochotni také před rouháním vyslechnout jeho prohlášení.

Špatina zůstal však věrným katolickým křesťanem. Nadal jim zle a šel domů, kdež pilně celý den a dlouho do noci studoval. A nežli usnul, třikrát hlasitě prohlásil: „Já sú věrné katolické křesťan.“ Ráno šel kolem kostela, ačkoliv si zašel. Činil tak z piety.

*

O poledni vrazil Milan Špatina celý červený do hostince, kam chodíval s „pohany“ na oběd.

„Chlapci,“ křičel k pohanům, „já se rouhám, já kolokvium neudělal, já sú atheista.“

Po těchto slovech rouhal se Panně orleánské, farářům, a chválil lotra Dismase.

A na prvního z peněz strýčka faráře předplatil si „Zář“.

Arnaut Elim Ghivar pocházel původně ze sandžaku Ljuma z obce Plečíny, kteréž místo stalo se pověstným oním masakrem srbských rolníků, kterému padlo za oběť 87 srbských rodin.
Tenkrát, jako obyčejně, Evropa mlčela, naproti tomu stala se věc v Turecku překvapující.
Vali ve Ljumě nařídil vyšetřování a vyhledávání viníků. Učinil tak po konferenci, kterou měl s vůdcem oněch loupežných Arnautů Elimem Ghivarem a při které se trochu nepohodl s nimi.
Chtěl totiž celou pětinu z lupu, zejména toho pěkného bílého hřebce, který patřil srbskému předákovi vojvodovi Anastaziovi, kterého Arnauti před džamijí, mešitou, ubičovali po útoku na Plečínu. Arnauti mu dávali jen desetinu, a tu vali se rozzlobil a pohrozil zcela vážně vyšetřováním.
Elim Ghivar byl by se raději však dal oběsit, než aby vydal toho hřebce, a práskl s celým lupem do bot.
Pálil se svou tlupou zprvu vesnice ďaurů v jakovském okresu a nejmilejší jeho zábavou bylo střílet z revolveru do oken nízkých chatrčí ubohých ďaurů.
Když rudá záře ohně rozlila se nade vsí a do praskotu hořících střech když zaznívalo bědování mučených sedláků, tu byl spokojen. Dal ještě narychlo pověsit popa a učitele a pak se opil budamijou. Pít víno zakázal Mohamed, ale budamiju ne, poněvadž ji neznal. Možná, že kdyby ji byl znal, že by byl nic o ní nepovídal a ničeho nezakazoval, neboť Arnauti o budamiji zpívají, že je sladší nad sladký úsměv dívky Škipetarů z Epiru a sladší než veliká, podařená loupež.
A Elim Ghivar procházel těmi soutěskami, kde kvete ona rostlina, která poskytuje onu vůni nápoji budamiji, pálil a drancoval vesnice a přitom si zpíval:

Budamija amžir ölek čimiz,
budamija amžir adet kuvjetu.

Byla to dobrá duše.
Od Jakova táhl k jižní Albánii, kdež se potloukal po pět let, průběhem kterých stal se z něho zámožný občan.
V Janině zpeněžil z lupů co se dalo, a odcestoval do malého arnautského města Džaginy, kam přibyl zcela skromně.
Kdo ho viděl sedět v Džagině před kafedžií (kavárnou), nikdo by v něm nehledal, kolik krve prolil tento vlídně se usmívající muž, sedící u své nargilé (vodní dýmky), v níž voda monotonně bublala a chrčela.
Už ho to drancování pomalu ale jistě unavilo a jeho jediným přáním nyní bylo, aby klidně se rozloučil nakonec s tímto světem a umřel jako vážný občan v Džagině.
Městečko to se mu zamlouvalo. Obyvatelstvo žilo v poměrném klidu, poněvadž už nebylo, co by šlo ukrást. Každý rod zas přišel k svému majetku, obrav souseda, který ho okradl před léty.
Poměry staly se zde přátelskými. Jediný plektje (náčelník) rodu zurského bránil se po léta ve své kule nad městem, ve staré rodinné tvrzi na skále. Byl to muž, který byl tak opatrný, že vůbec se v městě neobjevil.
Šlechetný Elim Ghivar odebral se k zurskému plektjemu, poněvadž taková pevná tvrzka-kula se mu dobře líbila a někde se usadit musil.
Cestu nepodnikl nadarmo. Zurského plekteje od té doby nikdo neviděl dívat se ze své kuly na pestrou Džaginu jako rozházenou po kopcích. Neviděli jeho typickou dlouhou pušku, namířenou stále z jednoho okna na nepřátelskou Džaginu.
Jen jednou se stalo, že jeden občan z Džaginy šel ukrást ovci pastýřům za potokem, a když se šťastně vrátil, hlásil starostovi: „Bulukbašo, v potoce našel jsem hlavičku zurského plekteje.“
Elim Ghivar cítil se však úplně šťastným. — Byl pevně usazen v nedobytné kule zurského plekteje, a aby spřátelil se se všemi pěti náčelníky rodů v Džagině, uspořádal pro ně velké hody, čímž si je úplně naklonil. Takový kuvent (hody) dávno již neviděli, ani tolik měchů sladké budamije.
Elim Ghivar nabyl na vážnosti a stal se velmi roztomilým. Ale nejen to. Stal se i nábožným a vždy večer rozkládal koberec na travou zarostlém nádvoří směrem východním a volal zbožně: „L’ alahu, l’ alahu illahu lalahu!“ — s tím romantickým přáním, kdyby tak byl muezinem a volal to z mešity.
Byl takový rozumný a rozšafný, že ho Džagina zvolila za svého starostu. Stal se bulukbašou náš dobrý Elim Ghivar.
A léta mu plynula v klidu u měchů sladké budamije, až najednou přišla zvěst, že Srbové a jiní ďaurové táhnou na pašalík a s nimi komiti ze Starého Srbska a že letí jako bouře od severu, tak to znělo od kuly ke kule: „Akitan mešik ašiba.“ (Splácet staré dluhy.)
A vůdcem jejich že je syn vojvody Anastazia. Toho dne budamija Elimu Ghivarovi nechutnala. Vzpomínal, jak v Plečíně před léty dal ubičovat srbského vojvodu Anastazia.
Vyšel ven na skálu a odtamtud noční tmou viděl daleko na severu v horách plát ohně. Bylo to jako tisíce světlušek, a dole, pod jeho kulou, po horské cestě slyšel ržání koní a dupot lidí, zmatené výkřiky. To utíkali od severu z hor Arnauti, bašibozukové i pravidelné turecké vojsko a anatolská jízda, chlouba armády padišáha.
To se opakovalo i druhou noc. Tu se objevily ohně i na jihu a od Janiny bylo slyšet drsnou střelbu děl.
V těch tmavých nocích, kdy nizzamové zas zmateně běželi k severu od jihu, z Janinu, v noc, z níž nebylo návratu, vyciťoval Elim Ghivar, kdy ohně neúprosně sestupovaly blíž a blíže z hor, že plíží se sem se strašlivou jistotou naprostá zkáza.
Útesy skal v Epiru se třásly hřměním děl a ohnivé koule které osvětlovaly noc, to nebyly ohňostroje, vypalované o slavnosti bejramu, to byly plody staletého útisku, to bylo to hrozné heslo: „Akitan mešik ašiba.“
Za těch nocí pojal Elim Ghivar, rozšafný Arnaut, myšlenku, že se stane křesťanem, že se dá pokřtít z praktických důvodů.
Snad se nad ním jako nad křesťanem smiluje syn vojvody Anastazia.
Ráno vydal se do srbské vsi Mirkovo za potokem. Vyhnul se cestě, po které prchaly zástupy zdivočelých tureckých pluků, a po horských stezkách dorazil před polednem do vsi Mirkovo, ukryté v údolí. Tam našel brzy popa v kostele, který právě těžký zlatý kalich odnášel uschovat do hor.
Když uviděl pop Elima Ghivara a jeho arnautský pás, poručil duši Spasiteli.
Velmi byl překvapen, když týž jako beránek se zatvářil a řekl: „Alláh s tebou, musíš mne pokřtít, nevěřící pse! Mohamed nás opouští.“
A Elim Ghivar teprve zpozoroval, že pop ukrývá cosi pod pláštěm. Podstavec kalichu zaleskl se, jak pop v rozpacích plášť rozhrnul.
„Co to skrýváš přede mnou, pope?“ zvolal Elim Ghivar a stará zbojnická krev v něm se opět probudila.
„Aman! (Milost!)“ vykřikl pop.
Elim Ghivar cosi zamumlal, vytáhl revolver a střelil popa do hlavy. Sebral zlatý kalich se země, kopl do mrtvého popa a s kořistí zmizel ve vsi. Byl tak spokojen, že si vystřelil ještě na dva sedláky.
Za bukovým lesíkem potkal první četu komitů…
A pak se sám divil, jak to všechno šlo tak rychle. Viděli mrtvého popa a kalich u Elima Ghivara. Pak ho odvedli ke stromu. Nežli ho pověsili, požádal je o cigaretu. —
Tak to dopadlo, když Arnaut Elim Ghivar šel se dát pokřtít.

Jak upekl pan doktor Pekař ve vážné chvíli náboženskou katolickou housku

Pan dr. Pekař vzal Českou kuchařku od Rettigové a Dějiny českého národa a šel na návštěvu k arcibiskupovi Kordačovi.

„Jest to tam,“ řekl k arcibiskupovi, „chvěji se o budoucnost českého národa. Já jim dokáži, že kdyby byl dnes živ M. Jan Hus, že by se přihlásil do sčítacích listin jako římskokatolického vyznání. Já jim dokáži, že by se dnes i Martin Luther i Zwingli zapsali jako katolíci. Ale prosím jedině, abych byl vyznamenán papežem Řádem Sv. inkvizice. Prosím též, by i činitelé Národní politiky byli taktéž vyznamenáni Jeho Svatostí, neboť Národní politika jest jediný katolický list ...“

„Pane doktore,“ pravil arcibiskup Kordač, „nezapomeňte, že já vydávám Pražský večerník.“

Dr. Pekař se ponejprv ve svém životě zarděl, vzpamatoval se a odvětil:

„Zajisté, Pražský večerník jest neobyčejně zajímavý a pravdu hájící ilustrovaný časopis. My však v Národní politice nepřinášíme žádných ilustrací.“

„Dobře,“ řekl arcibiskup Kordač. „Upečte to, pane doktore.“

A tak pan dr. Pekař vzal pod paždí Českou kuchařku a Dějiny českého národa, vyšel z arcibiskupského paláce a doma ve své pracovně začal péci náboženskou katolickou housku, dívaje se občas do České kuchařky i listuje Dějinami českého národa.

Těsto se mu lepilo na prsty a nechtělo nijak dohromady.

Přidal tedy trochu vody:

„Čekal jsem, že promluví jiní vůdcové národa, národní rady, organizace národně kulturní. Jde zajisté o neobyčejně důležitou otázku naší budoucnosti a našeho postavení mezi národy.“

Podíval se na to těsto, zamíchal a otázal se sám sebe: „Jsem vůdce národa?“ Pohlédl do zrcadla a řekl důrazně: „Jsem!“

Pak se podíval do České kuchařky a četl: „Těsto na housky dobře propracuj, čím déle mícháš, tím jest vláčnější a chutnější.“

Proto půl hodiny míchal: „Kdo má radost z agitace pro vystupování z církve.“ Na koho tu radost svést. Rozhodně jen na Němce a Maďary i po nich ihned na rozhodující vrstvy Francie, Anglie, Ameriky, Argentiny, Chile, Peru, Guatemaly.

„A socialisty do toho nedám,“ řekl k sobě, „ti beztoho neodbírají Národní politiku. Ale dám. Potom bych mohl napsat, že z toho vystupování z katolické církve budou mít největší radost ruští bolševici. A Slováky také musím dát do toho těsta.“

Pot se lil dr. Pekařovi z čela od horlivého míchání, ale těsto pořád nešlo k sobě. I přidal opět trochu svěcené vody: „Vstup na hřbitov venkovského kostelíka, kde pochováni tvoji předkové, otcové a dědové, vzpomeň prvého radostného dojmu písně ‚Narodil se Kristus pán’ ve tvém mládí o veliké mši vánoční, vzpomeň pohnutí, jímž naplnila duši tvou píseň Vesničko má pod Šumavou’, pak si rozmyslíš vystupovat z církve se svou rodinou, poněvadž pak nesmíš být pochován na hřbitově venkovského kostelíka, nesmíš zpívat ‚Narodil se Kristus pán’ ani ‚Vesničko má pod Šumavou’, kde ve škole pan učitel učil nás boha znát, atd.“

„Přidávej mouky tolik, aby těsto houstlo,“ četl pan dr. Pekař v kuchařce.

I přidal vatikánskou černou mouku z papežova pytlíku: „Byl Řím největším nepřítelem českého národa?“ Během půlhodinného míchání zjistil dr. Pekař i dokázal sobě samému, že Řím i papežové byli vždy nejupřímnějšími přáteli husitů, přičemž v úvodu jmenuje sebe na slovo vzatým historikem. Všichni papežové mysleli to vždy dobře. Husité zůstali katolíky. Nebylo žádné bitvy na Bílé hoře. Chelčický, čeští bratří, Komenský byli katolíky. Hus i Jeroným nebyli nikdy upáleni a zdržovali se naopak u papežů v Avignone, kteří o ně pečovali až do jich smrti. Tenkrát, co stala se nehoda s těmi pány rytíři, které vyhodili z oken královského hradu, nejednalo se o katolické pány, ale o protestanty. Slavata z Martinic byl zástupce německého luterství. Ferdinand I. byl protestant jako všichni Habsburkové. Císař František Josef byl bez vyznání.

Těsto ze strachu před novými historickými objevy počalo houstnouti a ztuhlo, když dr. Pekař přidal, že velicí znatelé našich dějin Palacký i Arnošt Denis varují před vystoupením církve katolické.

Dr. Pekař vysoukal si rukávy a počal válet těsto a dělat náboženskou katolickou housku.

Pak to všechno pokropil svěcenou vodou a dal do pece.

Houska vyšla neslaná, nemastná, taková, o jaké se říká „mrzáček“.

Jak sloužili za dra Funka u Barnabitek mši

Posílají-li mladočeští vůdcové své děti do klášterních škol a pensionátů, není tedy zajisté nic divného, že den před památnou malostranskou volbou zaklepal na fortnu kláštera barnabitek na Hradčanech člen mladočeského volebního výboru. Když se po delší chvíli otevřela klášterní branka a starý němý zahradník podal mu mlčky tabulku, aby napsal, co si přeje, pevnými tahy napsal cizí host: „Chci mluviti s abatyší jménem volebního mladočeského výboru.“

Zahradník se uklonil, a když mu byl návštěvník napsal na tabulku: „Pro Boha, volte dra Funka,“ uvedl hosta středověkou spletí chodeb a chodbiček do čekárny. Pak zanedlouho objevila se stará abatyše tohoto tajemného kláštera, proslulého svou světicí, jejíž tělo jest neporušené kolik století a podivnou náhodou voní líbezně. Ze všech zbožných mnišek smí mluvit jen abatyše. Jest to řád přísný, ale ctěný. Barnabitky se ještě dokonce mrskají, což dodává jim velké úcty v kruzích hradčanského i malostranského duchovenstva.

Vida před sebou vysokou stařenu důstojného vzezření, vyslanec mladočechů se uklonil.

„Jsem abatyše barnabitek,“ pravila suše, „přejete si?“ „Pochválen bud Pán Ježíš Kristus. Prosím o pomoc,“ řekl člen mladočeského volebního výboru, „posílá mne výbor požádati vás o ochranu a přímluvu, neboť vím, že račte mít velký vliv na zdejší duchovenstvo, jako abatyše řádu tak vznešeného, ctěného a svatého. Zítra se rozhodne doplňovací volba mezi mladočechem dr. Funkem a národním socialistou dr. Švihou. Mladočeši to musí vyhrát.“

„Tedy ještě jsou mladočeši na světě?“ tázala se abatyše, „myslela jsem, že vyhynuli.“

„Naopak, rosteme, mohutně rosteme, ale přece, abych tak řekl, potřebujeme pomoci slovutné abatyše řádu barnabitek. Jedná se nám o vaši vzácnou přímluvu. Stačí lístek, stačí visitka.“

„Nemáme visitky a nesmíme z kláštera nikomu psát.“

„Račte se podívat, velebná matko. Jedná se o věc velmi důležitou. Mladočeši musí vyhrát, neboť oni jsou pravými zbožnými katolíky. Račte se přesvědčit, velebná matko. Není snad jednoho mladočeského předáka, který by své dcery neposílal do klášterních škol. Není jednoho mladočeského poslance, který by se snad nemodlil. Mladočeští vůdcové mají za manželky jistě nábožné ženy a nikdy nevyvracejí jim náboženské přesvědčení, ba dokonce chodí mladočeští vůdcové i na roráty.

Mladočeští starostové venkovských měst zúčastňují se vždy jakékoliv církevní parády a rádi poskytují podporu takovým slavnostem církevního rázu, neboť člověk zajisté může být na povrchu liberální, ale v duši pevně nábožensky cítící. Věřte, že tento volební boj dosáhl již takového rázu, že spoléháme jedině na milost boží. Naše strana roste, ale přitom podivnou náhodou ztrácíme jeden mandát za druhým, velebná matko. Račte tedy laskavě prospěti nám přímluvou...“

„Dám za dra Funka sloužit mši a rozkáži polední modlitby za něho, milý pane. Neskonalé je milosrdenství boží...“

„Zajisté, hm, je neskonalé. Přímluva u Boha jest velmi dobrá a na místě, ale nešlo by, velebná matko, kdybyste snad také přimluvila se na Strahově u otců, kteří mají volební právo, a jinde v klášteřích a u duchovních...“

Abatyše řádu barnabitek zavrtěla hlavou.

„Řád přísně zakazuje mimoklášterní styky...“

„Velebná matko, matičko...“

„Ano, milý pane, ale přidám vám ku mši pět otčenášů dnes večer. Rozkážu, aby se modlily a mrskaly tělo, aby jejich modlitba za dra Funka byla vroucnější.“

„Velebná matko! Volební výbor je ochoten dát libovolnou sumu na svíčku před světicí ve vaší kapli. Jen trochu přímluvy je třeba, velebná matičko, řádeček, psaníčko...“

Abatyše pozdvihla oči k nebi: „Vážím si mladočechů, ale nemohu. Řád to zakazuje. Budeme se za dra Funka modliti a nechám sloužit za jeho vítězství mši. Nechť je mu Bůh milostiv. Účet vám pošlu po našem sběrateli milodarů. Buďte s bohem!“ Políbil jí ruku.

Odcházela a zastavila se: „Pardon,“ pravila, „účet bude saldován.“

Druhý den po výsledku voleb byl doručen rozcházejícímu se mladočeskému volebnímu výboru následující účet: ,,Za rekviem za dra Funka sto korun. S díky přijala klášterní správa řádu barnabitek.“

Doručitele tohoto účtu srazil předseda mladočeského volebního výboru se schodů.

Jak střádalové zachránili zoufalce

Na Palackého nábřeží zadrželi nedávno policisté slušně ošaceného staršího muže, který způsobil veliký sběh obecenstva. Nejdříve uprostřed ulice tančil o jedné noze, vykřikoval bez ustání: „Jsem zachráněn! Už se, prosím, nejdu utopit! Sláva střádalům!“ A když se kol něho shromáždili řidiči a konduktéři asi dvaceti elektrik, které v dlouhé řadě stály až přes most na Smíchov a na druhé straně zase až k Národnímu divadlu, personál všech parníků, kotvících v přístavišti, pískaři, rybáři, baby s nůšemi, ševcovští kluci a různá jiná společenská míchanice, ustal ve svém podivném počínání, postavil se doprostřed velkého kruhu obecenstva, rozvázal veliký ranec, který držel v ruce, vyňal z něj a po zemi rozložil mnoho různých předmětů, jako: opotřebovaný kartáč na boty, balík starých novin, kominickou škrabačku, kulatou plechovou krabici, pytel, něco hadrů, a pak vážně zahovořil:

„Kdo se chce zastřelit, otrávit, oběsit, utopit, kdo zoufá pro nedostatek peněz, malé boty, hubatou ženu, nešťastnou lásku nebo z omrzelosti života, kdo už koupil revolver, kterým jistě neublíží ani kuřeti, zkouší pevnost provazu a skoby ve zdi, čeká u řeky, až bude voda teplejší, vůbec každý kandidát sebevraždy nechť si ještě v poslední chvíli všecko dobře rozmyslí a zajde do poradny zoufalců ve spolku střádalů. To vám radím já, nešťastník, který ještě dnes ráno nevěděl, že se chce zastřelit, byl však poradnou střádalů šťastně zachráněn.“ Tajemný muž se odmlčel, setřel slzu, která mu při posledních slovech vytryskla z oka, a líčil pak ztichlému davu tuto událost:

„Sbírám slámky z viržinek. Mám jich už pět balíčků po tisíci kusech, a protože nevím, jakému dobročinnému účelu bych je věnoval, šel jsem se dnes ráno zeptat do spolku střádalů. Vešel jsem, slušně pozdravil a řekl, že se jdu poradit ... Ale víc už jsem neřekl, protože mne nepustili ke slovu. Vážný šedivý pán se mne ujal a řekl mi, že rozumný člověk nesmí zoufat ani v nejtěžších chvílích života. Chtěl jsem cosi namítnout, ale pán nedovolil. Vzal mne jemně za ruku a řekl, abych nemluvil, poněvadž bych se zbytečně rozčiloval a drásal svoje nitro, že se konečně nemusím namáhat, poněvadž on je dost zkušený, aby mi moje neštěstí vyčetl z obličeje. A protože se mi ani potom nepodařilo promluvit a vysvětlit, že mne do poradny nepřivedlo neštěstí, nýbrž jenom slámky z viržinek, rozhodl jsem se, že budu mlčet jako hrob. A vlídný pán mluvil dále:

Jenom se, prosím, utište. Všechen žal je věcí přechodnou, všecky bolesti pominou. Vzpomeňte si jen na krásná slova Boleslava Jablonského:

Ještě slunko nezašlo,

aby opět nevyšlo ...

a vzdejte se černých myšlenek na sebevraždu. Vidím na vás, jste v peněžních nesnázích. Na nešťastnou lásku jste již usedlý, podle toho, že máte všecky knoflíky u kalhot a prádlo v pořádku, vidím, že máte hodnou ženu, a tak zbývá jen nedostatek peněz. Je to zlá věc, ale dá se překonat. Od toho jsme tady my, abychom vám poradili a pomohli. První podmínkou záchrany je ovšem odvaha, milý příteli. Slyšel jste něco o americkém milionáři Carnegieovi? Jako mladý hoch potuloval se ulicemi New Yorku, bez krejcaru v kapse a o hladu. Štěstí mu však dopřálo, že našel starý kartáč na cídění bot. Postavil se na nejbližším rohu a nabízel se kolemjdoucím. Prvým zákazníkům musil na boty plivat a teprve za první výdělek mohl si pořídit leštidlo. Ale pilný mladý muž věnoval se s láskou svému novému povolání a dotáhl to tak daleko, že je dnes v Americe »ocelovým králem« a má jmění na několik miliard. Vidíte, milý příteli, jak lze zbohatnout. A k podobné kariéře vám chceme dopomoci. Abychom vám ušetřili hledání kartáče na boty po ulicích, dáme vám jej. Dáme vám také doporučující list na policejní řiditelství, aby vám vydali koncesi na čištění bot, a já vás nádavkem upozorňuji, že učiníte nejlépe, podniknete-li první svůj pokus u Staroměstské radnice. Páni od města si potrpí na čisté boty. Ruce se schovají do kapes, ale boty jsou vidět.’

Pán mi něžně položil na klín zachovalý kartáč, ale neustal v řeči. Vykládal dále, že ‚petrolejový král‘ Rockefeller začal sbíráním papíru po domech, vylíčil mi krásu tohoto povolání a velký její kulturní význam a pak mi dal balík starých novin do začátku. Po malé přednášce o Astorovi, který v Chicagu sbíral psí trus, a vysvětlení národohospodářského významu zvířecích odpadků obdržel jsem tuto železnou škrabačku a krabici od zavináčů, po povídce o životě Vanderbildtově ranec hadrů a při posmrtné vzpomínce na Morgana otce dvě staré plechové konvice a děravé umývadlo, protože slavný ten Amerikán kupoval kdysi staré železo.“

Po těchto slovech dal se zachráněný sebevrah do pláče, poklekl na studené dláždění a žádal shromážděné obecenstvo - které většinou už také plakalo -, aby se s ním pomodlilo otčenáš a zdrávas za rozkvět spolku střádalů a jeho poradny pro zoufalce. Stalo se, a z Palackého nábřeží stoupala k nebesům vlna čistého zanícení pro lásku k bližnímu.

Zatím však přišli policajti, rozehnali úředně nepovolený tábor lidu a záhadného muže zatkli. Představil se jim, že býval kdysi panem Mrkvičkou, c. k. poštovním oficiálem na pensi a ochotnickým sběratelem slámek z viržinek, nyní je však zachráněným sebevrahem a kandidátem milionářství, a radil jim, aby nezoufali, protože nejslavnější český básník Boleslav Jablonský napsal, že sluníčko musí vyjiti každý den, a ve spolku střádalů mají ještě staré kartáče na boty a jiné užitečné věci. Po lékařském vyšetření na policejním řiditelství byl pan Mrkvička dodán do ústavu choromyslných. A ve střádalské poradně zoufalců vepsal pan ředitel do velké krásné knihy na první stránku: „Josef Mrkvička, c. k. poštovní oficiál v. v., komplikovaný případ finanční tísně, šťastně zachráněn.“ Pak obrátil svůj zrak k nebesům (obrazně řečeno) a hluboce vzdychl.

Jak šel pan Mazucha pomstít svou uraženou

 manželskou čest

Jak Tövöl vrátil zlatník

Povídka sikulská 

Kníže Robert byl velmi humánní člověk. Jednoho dne si umínil, že založí ve vsi, kde měl zámek, polévkový ústav pro chudou školní mládež; i dal s velkým nákladem vystavěti pavilón a z Vídně objednal přenosnou polní kuchyň. Když kuchyně došla, prosila ho kněžna na kolenou, aby upustil od svého úmyslu. Kníže však řekl: „Nikoliv, kněžno, uvařím sám té holotě bramborovou polévku.“ Pak prosil ho též bratr kněžny, hrabě Menhard, aby toho nechal, že je to nedůstojno knížete.

Kníže Robert však se rozkřikl, že on uvaří bramborovou polévku sám a že je ochoten každého kopnout, kdo by mu to ještě chtěl vymlouvat. Kníže Robert byl velmi humánní, ale též velmi prchlivý člověk.

Tak se stalo, že jednoho dne ověnčili pavilón a přenosnou polní kuchyni čerstvým chvojím, nad pavilónem vztýčili nápis „Zaplať Bůh“, do chvoje vpletli praporečky a dvojbarvé stužky a vrchní komorník stál u pece a topil oblečen ve frak, s cylindrem na hlavě. Tak si to přál kníže Robert.

Sám pak netrpělivě se díval oknem, až vrchní komorník sejme cylindr s hlavy na znamení, že se voda vaří a že je čas, aby Jeho Jasnost škrábala brambory. To byl totiž program knížete.

Konečně vyšel kníže pán ze zámku a kráčel vážně a důstojně k pavilónu, před nímž stála polní kuchyně.

Tam byl starosta velmi zaměstnán tím, že rýpal pěstí pod žebra několik chudých dětí, které nedbajíce Jeho Jasnosti měly i v tomto okamžiku prsty v nose.

Starosta znal však slušnost. Poručil všem 23 chudým žákům ze vsi, aby volali slávu knížeti pánu, vrhl zběžný pohled, jsou-li umyti, a dal pokyn strážníkovi Pazourkovi, který zapálil doutnák u prvého hmoždíře a rychle přiskočil ku druhému. Dvě rány zahřměly a kníže pán vyšel z dýmu, jenž se válel nad hmoždířem. Děti řvaly k ohluchnutí. Kníže pán laskavě kynul rukou a usedl před polní kuchyní. Dva lokajové podali mu zemák. V bílých

rukavičkách oškrábal ho kníže pán, hodil do kotle s vařící vodou. Děti už nemohly radostí křičet, jak ochraptěly, a Jeho Jasnost počala škrabat druhý brambor. Zase ho hodil do kotle, nový radostný řev se ozval, kníže Robert vstal a promluvil: ,,Vy dítka mít radost, jíst polívka a být radostí, že já vás vařit. Vy dítka pamatovala vám, že váš kněžna, já že být váš matka, že vás ...“ Opět ozval se radostný řev na znamení, že jim dělá valné potěšení, když se Jeho Jasnost tak pěkně vyjadřuje.

,,Vy dítka, já být dnes nejlepší monument vás, že já vařit,“ pokračoval kníže pán důstojně. ,,Vy dělat ham ham z dobrého polívky a já vás sám bramborovat. Modlit se za Boha u mně!“

Pak každý z 23 chudých žáků dostal po koruně od Jeho Jasnosti a kníže pán přistoupil ke starostovi, svlékaje si rukavice, které podával představenému se slovy: „Pamatovat na první ham ham z dobrého polévky, který já bramboroval. Modlit se za Boha u mně!“

Tělesný myslivec přivedl již knížeti koně, Jeho Jasnost odklusala k oboře a lokajové a komorník odešli pyšně do zámku.

Starosta zastrčil rukavice do kapsy a podíval se na 23 chudých dětí, potom na obecního strážníka Pazourka, pak se podíval do rukavic, zdali přece snad tam něco není, načež obrátil se k obecnímu radnímu Veřinovi slovy:

„Jó, ale kdo teď tu polívku pro tu pakáž dovaří?“

„Pazourek, a děti doškrábají brambory,“ řekl obecní radní Veřina.

„Pazourku, poroučím vám, abyste uvařil tedy polívku, a vy, děvčata, škrabejte brambory!“

Odešel s obecním prvním a druhým radním a nechali strážníka s dětmi o samotě.

Bylo horko k nevypsání a strážník Pazourek přísně koulel očima a nadával na děti.

„Já bych vám dal chodit na polívky. Ještě vás Jeho Jasnost zmlsá!“ Sestrojoval polévku ze zásob na stole s důkladností starého vojáka, kouře z dýmky. Teď už mu oloupala děvčata všechny brambory a Pazourek točil se u kotle, stíraje si rukávem hojný pot s čela.

Náhle se zarazil v míchání a jako bleskem prolétla mu hlavou myšlénka. Podíval se na hochy, kteří na trávníku před pavilónem skotačili, a vykřikl v chumáč: „Malino, pojď sem!“

Nic zlého netuše, předstoupil Malina před Pazourka. „Ty kluku zatracená,“ vykřikl Pazourek na něho, „včera jsem tě viděl na obecním na luskách. To je zlatka pokuty. Dej sem korunu a zavolej bratra Pepíka. Pepíku, kluku zatracená, víš, že by tvého bratra Karla zavřeli, byl včera na luskách. To je zlatka pokuty. Korunu dostal od knížete pána, ty máš taky korunu a děkujte bohu, že máme takového dobrého knížete. Kdo by za vás, holomci, platil pokutu. Takhle koruna od Karla a tadyhle ta koruna od tebe, Pepíku, to je právě zlatka. Jak vás ale ještě jednou uvidím na luskách, pak vás zavřu do chlívka a na úřadě sundáte kalhoty a rákoska bude mít hody. - Krást je, děti, velký hřích. Odpouštím vám a ty, Pepíku, doběhneš pro půlčík samožitné a Karel bude míchat polívku.“

Pazourek spokojeně posadil se vedle do trávy. Pak přinesl Pepík půlčík samožitné, Pazourek se pořádně napil, zavolal kolem sebe děti a mluvil k nim dlouho, jak si mají vážit vrchnosti. „Tahleta vrchnost jest od samého císaře pána, holoto!“

A poslal si ještě pro půlčík samožitné.

Slunce bylo vysoko na obloze a Pazourek zul si vysoké boty. Pak natažen v trávě pohodlně usínal u kotle, zatím co čekatelé na knížecí bramborovou polévku počali si hrát na „raubíře“.

Hluk ten však Pazourka neprobudil, ostatně se křik vzdaloval, poněvadž „raubíři“ táhli k oboře.

Bylo poledne, když kníže pán se vracel z projížďky domů do zámku.

První jeho pohled padl na opuštěnou polní kuchyni a prázdný pavilón.

Z kotle vystupovala pára, bylo slyšet zvuk varu a z kotle čouhaly a vyskakovaly boty obecního strážníka Pazourka, kterého kníže pán kopnutím probudil, neboť byl sice humánní, ale též velice prchlivý.

A z úvozu nad strání, ukryti za trnkami, s blahem v srdci dívali se bratři Malinové na boty v kotli a na celý výjev, jako se dívá umělec na své dílo, které bylo poctěno první cenou.

Polévkový ústav kníže pán okamžitě zrušil, a když jeho švagr, hrabě Menhard, velice dobrosrdečný pán, potkal jednou v lese obecního strážníka Pazourka, vyptal se ho se zájmem, jak vařili první a poslední bramborovou polévku.

„Hraběcí Milosti,“ řekl upřímně Pazourek, „bylo to hrozný! Bejt tam voni, tak jisté chcípli ...!“

Jak vstoupili v obci Cikánově bordeláři do křesťanskosociální organisace

Prosím čtenáře za prominutí, že se musím zabývat v těchto řádcích takovým druhem lidí, jako jsou bordeláři. A pak zvláště se musím omluvit veledůstojnému duchovenstvu a členům tiskové ligy katolické, kterým tyto mé řádky připraví veliké a bolestné zklamání. Tito páni se totiž vrhnou na „Kopřivy“, jakmile vyjdou, jako posedlí a říkají, že prý hledají, co je tam bezbožného a nemravného psáno. Možná, že to je pravda, ale jisto je, že věci bezbožné nečtou s takovou rozkoší jako nemravné. A jakmile si přečtou titul této povídky, zalusknou vesele prsty a řeknou: ,,No, tohle bude něco.“

A budou se těšit, jak se budou moci mravně rozhořčovat nad popisem nejhrůznějších orgií. Jak mi je líto, že mé vypravování je zklame! Neboť: upozorňuji předem, že mé vypravování bude příkladně mravné.

Tedy ve městě Cikánově byly bordely dva, konkurenční. Na pohled kavárny a vinárny, ve skutečnosti... nu, vždyť mi již čtenář rozumí. Obchod obou kvetl; každý z nich si kupoval jeden dům za druhým. Ale oběma se přece jen zdálo, že by to mohlo jít rychleji.

A když majitel kavárny a vinárny pan Faterhous četl v novinách zprávy a články o drahotě masa, vždycky zvážněl a řekl sám k sobě:

„Jenom lidské maso se nezdražuje. Jaké by to byly obchody. A člověk by mohl, kdyby nebylo té proklaté konkurence. Zatracený Čočovička!“

Čočovička byl totiž majitelem druhé „kavárny a vinárny“ a Faterhous ho měl v podezření, že by se ke zvýšení cen nedal pohnout.

Tak se stalo, že oba majitele vinárny a kavárny se počali nenávidět, poněvadž se navzájem měli v podezření, že si kazí obchody.

Jednoho dne vyšel Faterhous ráno ze svého domu na procházku a několik domů dále spatřil na zdi nový štít. To ho ihned zaujalo. Přečetl si ho. Zněl:

SEKRETARIÁT ODBOČKY STRANY KRESŤANSKOSOCIÁLNÍ V CIKÁNOVĚ

Úřední hodiny 9-12, 3-5

Jsou okamžiky, kdy v každém člověku se náhle zjeví něco jako záblesk genia. Není jich mnoho, ale jsou to chvíle pamětihodné. Tvrdí se, že v takových okamžicích i národní sociál může mít rozumný nápad. Jisto to není, ale kdo ví ?...

Takový okamžik měl nyní Faterhous. Najednou mu napadlo, že zde konečně nalezne, co tak dlouho hledal. Příčinu nebo záminku ku zvýšení cen. Jak? To mu prozatím nebylo jasno. Ale řekl si, že nějak to půjde.

Odpoledne vzal na sebe černý šat a ubíral se do sekretariátu odbočky křesťanskosociální strany. Měl trochu strachu, že ho nepřijmou, poněvadž asi budou na mravnost jako posedlí. Ale pro ten případ již si rozvrhl celý plán.

Zaklepal na dveře, a když se zevnitř ozvalo dále, vstoupil.

U stolu sedělo jakési ošumělé individuum, které Faterhous podle zvyku ze své „vinárny a kavárny“ ihned odhadl, zasyknuv mezi zuby krátké, ale významné slůvko:

„Švec!“

Pak se hluboce poklonil, sklopil oči a řekl pomalu: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ „Až na věky,“ odpověděl tajemník důstojně a šel mu vstříc. „Račte si přát?“-

„Rád bych vstoupil do organisace naší strany křesťanskosociální.“

„Gratuluji vám k tomuto rozhodnutí. Nahlíží se již, že jedině u nás je pravá záruka úspěchů národních i hospodářských. Prosím, posaďte se, vysoce ctěný pane!“

Faterhous se posadil, tajemník vzal kus papíru a ptal se:

„Jak se ráčíte jmenovat?“

„Vilém Faterhous.“

„A vaše povolání, prosím?“

„Myslím, že mi nebude překážkou při vstupu do strany: jsem majitelem kavárny a vinárny.“

V očích tajemníkových se chtivě zablesklo.

„Takové... noční?“

Faterhous přikývl hlavou.

„A se ženskou obsluhou? Fešnou?“

„Doufám, že budete spokojen, pane tajemníku,“ řekl Faterhous.

„Podívám se tam, podívám. Ale víte, tohle povolání... Nechtěl byste se ho vzdát? Víte, aspoň tak na veřejnost. Je pravda, že za světské vlády papežů nejeden z nich sám byl majitelem... Ale to nepatří k věci. Ostatně vzdát se toho ani by nebylo třeba. Ale musil byste něco vykonat, z čeho by bylo vidět eminentně umravňující vliv naší křesťanskosociální strany, přinést našemu hnutí nějakou oběť.“

„Pomýšlel jsem již na to, pane tajemníku,“ zněla odpověď, „a doufám, že budete se mnou spokojen. Živnosti se vzdát nemohu, ale zato chci podniknout něco jiného. Víte sám, že člověka zkaženého napraviti je skoro nemožno, zato však že má nesmírnou cenu zachraňovat před pohromou mládež. Jak? To je těžko pouze pro toho, kdo nezná poměry. Mládež nemá nikdy příliš mnoho peněz na rozhazování. A podržím-li jí žlab lásky trochu výš, je všecko v pořádku. Jinými slovy v zájmu veřejné mravnosti a ve prospěch naší křesťanskosociální strany byl bych ochoten ve svém podniku - zdvojnásobit ceny.“

„Výborně,“ zvolal tajemník. „Pak bude nezkažený lid místo k vám chodit na kázání a do kostela. Zdvojnásobit ceny! Výborně! Ale,“ dodal šeptem, „pro příslušníky strany...“

„Zůstanou ceny dosavadní v platnosti,“ řekl rovněž šeptem Faterhous. „Ale musím vám říci, že to všecko mohu provést pouze pod jednou podmínkou.“

„A taje?“ tázal se tajemník bez dechu.

„Že k organisaci a zvýšení cen přistoupí také můj konkurent pan Čočovička.“

„Myslím, že to učiní, jakmile pozná, jak strana křesťanskosociální svou umravňovací akcí povznese výnos jeho obchodu.“

Nepotřebuji říkat, že Čočovička přistoupil ke straně i k ostatnímu. Ale když se sešli, řekl Faterhousovi: „Kdybychom se byli dorozuměli, mohli jsme ušetřit organisační příspěvky.“

„Pah,“ řekl Faterhous, „zato nám již faráři a kaplani z okolí nebudou jezdit do Prahy.“

Jak vypadají ženy

Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl

redaktorem vládního listu

Jaké máme trápení s tetou

 Z vypravování malého Karlíčka

Jarní nálady

Konečně se pan Hartl odhodlal, že vydá sbírku básní, líčících jarní přírodu. Ovšemže v tom žena opět měla prsty. Tím tvorem byla slečna Milena, která četla někde v jakémsi módním žurnálu, že milenky inspirují své milence k velkým dílům. - Zprvu jí odporoval tvrzením, že muž, který stavěl rozhlednu, neměl milenky.

Dala se do pláče, do takového obyčejného prohnaného pláče, a vzlykajíc rafinovaně, jak ti tvorové ženští umí, mluvila o banálnosti prózy životní a pak úlisně zašeptala: „Viď, kdybys ty chtěl, já bych tě inspirovala k velkým dílům. Kdybys tak uměl psát básně a kdybys mně je věnoval.“

Od té doby cítil v sobě touhu stát se básníkem, a poněvadž Milena měla takové něžné oči a takovou hebkou ručku, když ho pohladila, cítil v sobě proměnu. Dočetl se, že slavný ruský básník Kolcov byl pasákem vepřů, nežli počal skládat verše, došel k přesvědčení, že on, účetní v obchodě barvivy, tím spíše mohl by to někam přivést.

Procházel zatím v hlubokém přemítání skladišti a skloněn nad fakturami zanášel do knih inventáře: „200 kg indiga, 500 kg sloní černě, 200 kg košenily ...“

Ale přitom cítil, že jest přec jen inspirován Milenou ku provedení velkého díla o tom, že venku, daleko za skladišti, je jaro, že tam kvetou stromy, pučí křoviny, zatímco sluha František chrápe na pytlích sloní černě tak nevinně, bez všech inspirací, jako je celé ovzduší prozaického skladiště.

Pak přišly sudy se sviňobrodskou zelení. Když je otevřeli a pan Hartl uviděl tu jemnou jedovatou barvu měděnky, vzpomněl si na zeleň luk a modřínů, na sytou zeleň nekonečných mladých polí, na zelenou masu lánů.

Byl to tedy druhý předmět, který ho inspiroval. Prvně Milena a nyní sviňobrodská zeleň.

Pak viděl po ulicích děvčata s fialkami, na trhu ošatky s petrklíči a jinými jarními květy. Uléhaje ten večer na lože, dospěl k pevnému přesvědčení, že se v něm rodí básník a že to půjde lehce s tou sbírkou básni, opěvajících krásy přírody.

Koupil si předně 1000 archů papíru a dva večery strávil tím, že rozřezával je na 4000 čtvrtek.

Zaopatřiv si pevné desky, francouzským písmem krásně napsal na ně: „Jarní nálady, vypozorované Oldřichem L. Hartlem.

O svátcích s několika bloky papíru a čtyřmi plnicími péry vydal se na honbu po náladách.

Vystoupiv na malé opuštěné stanici z vlaku, vydal se do stráně naproti strážnímu domku.

Byl přímo ohromen, jaký dojem na něj činí březový háj. Drobné zelené mladé lístky bříz, naklánějící se na tenkých větvích nad ním, přinutily ho, že usedl do mladé trávy a v duši cítil neznámou touhu, že teď přišel ten pravý okamžik.

Upravil si pero a rád by něco velikého sdělil na první stránky bílého, nevinného bloku.

Ale nešlo to. Napadaly mu čistě jen věty kupeckého slohu: „Sděluji s vámi, že břízy mají barvu chromové zeleně čís. 26, jejímiž vzorky vám mohu posloužit.“

„Jak od firmy Drügner v Štrasburku,“ vzdychl, „budu musit tam dopsat.“

Sedl si kousek výš na pařez a zadíval se do údolí. Při pohledu na lány žita, zeleně se rozprostírajícího v pruzích přes údolí, vzpomněl si na kobaltovou zeleň čís. 3, objednávanou z Berlína.

„Už nám dochází,“ pomyslil si, dělaje si poznámky, „bude záhodno objednat větší množství.“

„Byla by to pěkná tapeta,“ řekl rozvážně, pozoruje odtud mladé obilí dole. „Hořeji to vyhlíží jako šťavnatá zeleň. Může jí tam být na třicet kg á 5 korun, to dělá 150 korun. Od srpna zas bude dražší, prozatím ale necháme to za 150 korun. Otázka je, bude-li tu na místě srážka jako při hotovém placení.

Zvedl se a kráčel do lesa. Přišel na nějakou cestu v jedlovém háji a napadlo ho ihned, že to je zelený cinobr číslo 4 d. „Jsem žádostiv,“ bručel pro sebe, „zdali svaz továrníků barviv v Rakousku postará se o to, aby nebylo zrušeno clo na barviva přicházející z Německa, jak má vláda v úmyslu. Ať ale také zruší kartel,“ zvolal hněvivě, mlátě holí do mladého smrčku, „na tuhle zatracenou malachitovou zeleň přirazili již od února.“

Právě přerazil stromek, když ho někdo zezadu chytil za límec kabátu.

„Pozoruji vás už hezky dlouho,“ řekl, otáčeje si ho k sobě, „půjdete s sebou na obecní úřad, vidíte to znamení?“

„Ráčíte být hajným, není-liž pravda?“ mírně řekl pan Hartl, „jsem ochoten na obecním úřadě vám tu malachitovou zeleň vysvětlit.“

„Tak jen lezou,“ pravil přísný strážce lesů.

„Malachitová zeleň je nesmírně drahý produkt,“ mluvil pan Hartl po cestě, „radím vám, abyste se zásobili včas, poněvadž ještě možná na ni přirazí.“

„Tak jen lezou, blázne jeden.“

Přišli na úvozovou cestu.

„To je krevel,“ řekl pan Hartl, upozorňuje na barvu cesty. „Naše firma vám dodá promptně jeden kg za 1 korunu 20 haléřů.“

Na obecním úřadě bez dlouhých okolků zavedli s ním protokol. Jako v snění zaplatil 20 korun pokuty.

Vrátil se však za chvíli a tajemníku obce odevzdávaje svou navštívenku řekl: „Budete-li někdy potřebovat chromovou zeleň, kobaltovou zeleň, šťavnatou zeleň, zelený cinobr nebo malachitovou zeleň, obraťte se na naši firmu. Obcím dodáme bez dobírky. Splatno a žalovatelno v Praze. Při hotovém placení 5% srážky. Obcím vyplacené.

A pan Hartl vydal se dál na cestu. „Opravdu to obilí vypadá jako chromová zeleň,“ řekl k sobě, blíže se k městu, „budu musit jim sem poslat nějaké vzorky a ceník.“

Večer ocitl se v okresním městě a zašel do hotelu Na poště, poznamenav si po té dlouhé cestě některé důležité poznámky, týkající se rozeslání ofert jednotlivým firmám.

V restauraci udělal se starým zákazníkem, tamějším materialistou, obchod na dodání pěti sudů okru a ráno vracel se do Prahy.

Když byl již před Prahou, vyhlédl z okna a spatřil nějaké políčko, zoufale zabíhající do rozestaveného předměstí.

A náhle mu napadlo, proč vlastně jel ven, a skvělá myšlenka se objevila.

Vzal tužku a napsal do bloku:

Osení mladé zelená se v kraji . . .

A to bylo vše. Pak viděl jen domy a domy, tovární komíny, na pavlačích zadních traktů domů rozvěšené prádlo.

A tak v knize Jarních nálad, vypozorovaných Oldřichem L. Hartlem, objevilo se:

Osení mladé zelená se v kraji . . .

a pod tím: Dodat R. Voštárovi v Kamýku 5 sudů okru, dostanu 19 K provize. Dráha mne stála 7 K. Útrata na výletě 10 K, pokuta 20 K, hajnému na pivo, aby mne nevedl za límec, 1 K - prodělávám na Jarních náladách devatenáct korun.

 Jędřej

Črta z Podhalí

Jędrzeje si všichni vážili, a to nejen jeho spoluobčané z Grabiny a z vedlejší vsi Žiaru, ale mohl bych vyjmenovat ještě třebas osm jiných vesnic v Podhalí, kde požíval nemenšího šacuňku čili vážnosti.

Byl v Grabině zvoníkem, kostelníkem, obecním strážníkem a zhotovitelem žlutých portek (kalhot) pro celé okolí, k jichž zhotovování používal telecích koží, pro které vypravoval se až na uherskou stranu do spišského Popradu.

A proto můžeme směle dodat, že byl váženým i na uherské straně u židovských obchodníků telecími kožemi.

On si dal také záležet na svém zevnějšku. Přezky u jeho pasu leskly se vždy jako sníh v slunci na Lomnickém štítě, jeho úzké kalhoty byly vždy čisté jako sněhy na Podhalanských horách, sekyrka na jeho holi svítila jako řeka Poprad, dívá-li se člověk na ni z vrchů, a kožíšek jeho byl vyšit červeným hedvábím, tak červeným jako rudá koule vycházejícího slunce nad podzimními mlhami.

K tomu sluší dodat, že měl černé vlasy jako černé hlubiny horských lesů a modré oči jako obloha nad Tatrami v měsíci červnu a červenci, že byl silný a odvážný, dokládaje se živým bohem, jak jednou uškrtil medvěda, což mu každý věřil, poněvadž medvědi přicházející sem z Magury jsou ubohá, hubená zvířata, která utíkají před horaly.

Musil tedy Jędrzej medvěda chytit, a z toho jest vidět, že byl nejlepší běžec z okolí, neboť medvěd utíká rychleji než kůň, jak se povídá.

Jędrzej byl dále veliký jedlík, a když se ubohý Glowa vsadil kdysi, že sní tolik ovčího masa co on, roznemohl se a za devět dní umřel.

Jędrzej byl dále jediný z Grabiny, který uměl dobře číst a psát, byl tedy nejen tajemníkem starosty, nýbrž i tajemníkem celé obce, neboť tak třikrát čtyřikrát do roka přicházely dopisy do Grabiny a z těch tří nebo čtyř případů byly dva nebo tři upomínky o daně a ostatní soukromá korespondence.

Proto nikdo se zajisté nediví, že byl ve velké vážnosti u horalů, povážíme-li, že tam síla tělesná, krása, rozšafnost a učenost jest tím, co vábí každého k sobě. Ale všude si Jędrzeje nevážili.

A jest to velmi smutné, že tam právě, kde měli si ho nejvíce vážit, vůbec si ho nevážili.

A to v jeho vlastní chalupě, nevysoké, sroubené ze dřeva, se slaměnou střechou, a přece tak pěkné a upravené, jako byl Jędrzej sám, kde dýchalo všechno poezií podhalanských vísek a baráků, počínaje dřevěným plotem kolem hospodářství, dřevěnou vyřezávanou brankou až k malým oknům, zalepeným papírem namočeným v ovčím tuku . . .

A ta, která si Jędrzeje nevážila, byla jeho vlastní žena Marja .. .

Když jsem se to dozvěděl, věřte, že stěží mohl jsem se ubránit slzám, neboť napřed slyšel jsem mluvit o Jędrzejovi a potom teprv viděl jsem jeho ženu Marju a slyšel o ní povídat podivuhodné věci, jak si neváží Jędrzeje, toho nejroztomilejšího muže v celém Podhalí, od šumivých proudů divokého Popradu až na nebetyčné štíty magurských vrchů . . .

Byly to dvě protivy. Jędrzej černovlasý, ona plavá, Jędrzej modrooký, Marja černooká, Jędrzej silný, ona slabá a hubená.

A přece ho tloukla, siláka, až hrůza povídat. Jeho, který vážil devadesát osm kilogramů, bila ona, vážící čtyřicet šest, ačkoliv bylo zvykem v Podhalí, že mužové tloukli své ženy, a nikdy naopak.

Vlastně neměl bych psát „nikdy“, poněvadž jest zde případ Jędrzejův.

Nejroztomilejší muž býval bit, a nikdy mu nenapadlo svou svalnatou rukou odstrčit hubenou žínku Marju. Snášel trpělivě rány osudu, kterýž představovaly pěstě Marji, tak suché jako ona sama a stejně čiperné a čilé jako korálová ústečka Marji, z kterých když zněly goralské písně, byla k zulíbání, ale strašná pro Jędrzeje, když z nich ozvalo se: „Otúž tobie, tumáš, kruku, krkavče, wilku, vlku, osle, wąžu, hade!“

Pak následovaly dlouhou řadou za sebou citoslovce vyjadřující různé zvuky, jako buch, bác, břink, plesk, prásk, třesk!

A když ty zvuky umlkly, ozýval se nesmělý hlas Jędrzejův: „Marjo, Marjoško!“

A když potom zas ozvaly se citoslovce buch, břink, bác, prásk a plesk!, volal úpěnlivě Jędrzej na svou dokonalou ženu: „Mamnůn, mamnůn, maminko!“ nastavuje se zoufalými posuňky svá široká záda, do kterých Marja bušila jako ženy do prádla na horském potoku.

A všude říkal, že jest spokojen s Marjou. Zvykl si již na její divné počínání jako ženy na horách v Podhalí, které rády snášejí bití od svých mužů, považujíce výprask za důkaz jejich nesmírné lásky.

A něco podobného bylo u Jędrzeje. Po takovém domácím výstupu obličej jeho projevoval spokojenost, a čím delší doba uplynula od jejich svatby, tím obličej jeho po každé exekuci domácí víc a víc kypěl veselostí a klidem, jako obličeje náboženských fanatiků, mrskajících se nebo dávajících se mrskat. . .

A kdykoliv seděl v krčmě, což předpokládalo, že vždy více pil, poněvadž nikdy nepil málo, vykládal bez všeho povzbuzení, kterému se říká „na všeobecnou žádost“, jak se seznámil s Marjou, jak jest s ní šťasten, povídání, které všichni slyšeli bezpočtukrát, ale kterému naslouchali stále pozorně jako vypravování hluchého Šimona, jak vzteklý vlk pokousal tele před třiceti lety.

A právě jeho vypravování točilo se též v hlavním bodu kolem medvěda, kterého uškrtil před lety, jak síla jeho imponovala Marje, což nyní nevadilo, že svého hrdinu bije.

*

„Kam jdeš?“ tázala se jednoho zimního odpoledne Marja Jędrzeje.

„Na ‚despekt‘ do krčmy, Marjo,“ odvětil vážený občan z Grabiny, „přijde kmotr Vojtek ze Žiaru, popovídáme si a zapijem . . .“

„A kdy se vrátíš, krkavče mého zdraví?“

„Wnet, hned, mamnůn Marjo!“

Jędrzej vzal na hlavu klobouk, ozdobený kytkou uschlých květin, a šel do krčmy strýce Parobka.

Kmotr Vojtek seděl již v rohu pod svatými obrázky a políbil ho něžně, neboť vážil si ho jako celé okolí.

Nato hovořili přátelsky s ostatními sousedy, pijíce mocnou kořaličku. Mluvilo se o ovcích, o vlcích, kteří přišli až do Žiaru, a co bylo nejtruchlivější, až do žiarských ovčinců.

Pilo se dál. „Potvorná vlčí krev,“ vyjádřil se Vojtek, „nemá dost na jedné ovci, zadáví tři a jednu sní. To medvěd jest rozumnější ...“

„Och, medvěd,“ usmál se Jędrzej, „nebýt medvěda, kmotře, nebyl bych měl Marju a nebyl bych šťasten.“

A vykládal to, co slyšeli již bezpočtukráte: „Jest tomu osm let. Žil jsem jako v klášteře a děvčat jsem si nevšímal. Jednou šel jsem odvádět portiky do Górąky a jdu lesem. V lese vidím děvče, Marju. Marja sbírá dříví. ,Ščenš, bože, Marjo!’ ,Ščenš, bože, Jędrzeji!’ ,Co nového, Marjo?’ ‚Povídá se, Jędrzeji, že v górąských lesích potuluje se medvěd, dej pozor!’ ‚Děkuji, Marjo!’ A měla pravdu! Na rozhraní žiarské boroviny a górąského lesa potkám huňáčka, který se skryl v houští. .Počkej, macku,’ povídám, ‚strýc Julja přál si mít kožich pošitý medvědí kůží.’ Jdu tedy na huňáčka a stisknu mu krk. Uškrtil jsem ho a jdu do Góraky odevzdat portiky. Vracím se rychle a v lese vidím Marju. „Ščenš, bože, Marjo!“ ,Ščenš, bože, Jędrzeji, neviděl jsi macka?’ ‚Viděl, Marjo, a uškrtil jsem ho.’ Dala se do smíchu. ,Když jest to pravda, Jędrzeji, vezmu si tě za muže.’ ‚Pojď se tedy, Marjo, přesvědčit.’ A Marja vidí huňáčka uškrceného v houštině. Pak jsem jí pomoh nést dříví domů a za čtyři měsíce stala se mou ženou.“

„Na zdraví Marji,“ křičel, pozdvihuje sklenici s mocnou kořaličkou, „jsem šťasten, sousedé!“

Objímal, překypuje štěstím, jednoho po druhém, kteří kývali souhlasně hlavou, a hluchý Šimon, který tomu nerozuměl, koktal: „Ba, před třiceti lety vzteklý vlk, vlčice, pokousala mně tele, hnědé telátko. Bylo dočista zuřivé a zlámalo si vaz.“

„Ženu má muž ctít,“ hulákal Jędrzej, „muž má páchnout kořaličkou a žena dýmem z ohniště.“

Pilo se, kouřilo z krátkých dýmek, hovořilo až pozdě do večera.

A když měsíc objevil se vysoko nad zasněženým pohořím a mráz svítil v bezčetných krystalcích sněhu, rozcházely se na všechny strany stopy okovaných bot hostů strýce Parobka a jedna z těch stop, podezřele se kroutící, náležela Jędrzejovi, který si bručel: „Břira.d Buch! Bác! Třesk! Plesk!“ v klidném a spokojeném očekávání věcí budoucích . . .

*

Ponejprv se mýlil. Lekl se, když žádná výčitka, nadávka nesnesla se z korálových rtíků Marji. Ručka její, která tak obratně řádila na jeho zádech, ani jednou výhružně se nevznesla.

„Pěkně hned jsi přišel, Jędrzeji,“ to bylo vše, co mu řekla.

Zarmoucen šel spat. „Snad až ráno mně nabije a nadá hadů a krkavců,“ těšil se Jędrzej.

A ráno opět nic. „Svatý bože,“ lekal se vážený občan, „snad jí není špatně.“

A když se ten den také pozdě vrátil od strýce Parobka a neslyšel od Marji ani „Otuž tobie, kruku, wilku, wąžu (hade)!“, zavrtěl smutně hlavou a bylo mu tak teskno jako nikdy.

„Snad mně neumře,“ bědoval v duchu a dal zavolat k Marje starou Jožku, která léčila lidi, slepice i ovce.

„Nevím, nevím,“ potřásla hlavou stará Jožka, „nelíbí se mně Marja, Jędrzeji.“ Zakašlala a pak řekla tu strašnou větu: „Jedną nogą stoji w grobie.“

A neuplynuly ani dvě neděle od té doby, Marja „wziah Sakramenta“ (přijala poslední pomazání) a naposled zavolala „Jędrzeji!“ bez všech krásných slov, která přidávala k jeho jménu, jako osle, krkavče a hade ...

*

Po pohřbu vedli ubohého Jędrzeje do krčmy, aby se obveselil. Vypravovali mu různé veselé povídačky o horalech z vedlejších vsí, pochvalovali ho, že jest nejrozumnější, lichotili mu, ale co to bylo všechno platno, Jędrzej zůstával stále zadumaný.

Konečně promluvil: „Což sousedé, po smrti v nebi člověk žije tak jak zaživa?“

„Jak zaživa,“ souhlasili sousedé, „piješ kořaličku na zemi, piješ ji i nahoře.“ Zůstávali při vší své nábožnosti stále pohany.

„Vodíš na nebi stáda,“ řekl strýc Parobek, „křičíš: ,Hej, Ostrý, zažeň sem ovce!’ - máš nebeské salaše . . .“

Mluvil přesvědčivě a ve své prosté víře věřil tomu, oslazuje si tak přemítání o tom, co bude, až umře . . .

„A Marja,“ tázal se nesměle Jędrzej, „bude mne také bít a budu šťasten?“

„Budeš,“ řekl vážně starý Grabo, „nebe, to jest druhý svět, stejný jako tento, jenže nic tě nebolí, netlačí, nepiješ ,na rovas‘ (na dluh), vše se daří a jsi spokojen.“

Jędrzejovi oči zaplály radostí. „Tak, tak,“ kýval hlavou, „to jsem chtěl vědět, napijme se . . .“

Pil statně a loučil se srdečně se všemi, když byla již noc, každému říkaje: „Na shledanou v nebi, sousedé,“ což bylo k smíchu všem a všichni říkali: „Hle, jak jest veselý.“

Když přišel domů, posadil se na lavici a vzdychl. Jak bylo jindy veselo. Marja láteřila a potom: Břink! Buch! Bác! Třesk! Plesk!

„Uvidíme se brzy, Marjo!“ řekl, hledaje provaz.

Když provaz našel, přežehnal se třikrát křížem a políbil svaté obrázky, nato udělal kličku, provaz zavěsil na trám v jizbě, vystoupil na lavici, kličku dal si na krk, seskočil z lavice, a nejváženější občan z Grabiny nevyhlížel za pět minut vážně...

Což vypadá vážně oběšený, když vyplazuje jazyk jako Jędrzej, který opustil Podhalí a celý svět s jeho mizérií, s pevnou nadějí, že na nebi Marja ho bude zas bít a říkat mu „Kruku, osle, wilku, wąžu“ a on že bude šťasten na věky věkův . . .

Jeho Excelenci ministru financí ryt. Biliňskému ve Vídni!

V úctě podepsaný dovoluje si, veden vlasteneckým smýšlením, navrhnouti veleslavnému ministerstvu financí osnovu zákona na zavedení daně z pohřbů a z úmrtí. Neobyčejný rozmach v zakládání pohřebních ústavů vnukl mně myšlenku, jak by bylo možno zlepšiti finance vlasti monopolisováním smrti. Poněvadž lidé stále umírají, byl by zajištěn státu stálý roční příjem, který v dobách epidemií nebo v době války stoupl by utěšeně podle okolností. Navrhovaná osnova tohoto zákona zní:

§ 1

Každý příslušník Říše rakousko-uherské náleží po smrti ministerstvu financí bez rozdílu pohlaví a zaplatí při úmrtí poplatek od 2 K až do 24 K dle zjištěných okolností jeho smrti a pohřbu.

§ 2

Poplatek ten vybírá se od dotyčných zemřelých zaživa dle okolností uvedených v liteře c) § 6. Příbuzným zemřelého přísluší právo, jestliže zemřelý nezaplatil zaživa daň z pohřbu a úmrtí následkem nezaviněných okolností, zadati si k c. k. ministerstvu financí o snížení předepsané daně. Žádost ta musí býti opatřena dvoukorunovým kolkem.

§ 3

Dani z úmrtí podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví a stáří, i ten, na kterého se nevztahují účinky § 4. zákona o dani z pohřbu.
Dani z pohřbu podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví i stáří, který byl řádným způsobem pochován. Byl-li někdo pochován zaživa, mají jeho nejbližší příbuzní právo zadati o výhody, naznačené v § 2.

§ 5

Daň z pohřbu povinen jest zaplatiti každý příslušník Říše rakousko-uherské zaživa dle § 9 lit a-g. Osoby neplnoleté, slabomyslné a mající poručníky jsou vyňaty z placení daně, musí však za ně daň zaplatiti jejich nejbližší příbuzní, pakli by těch nebylo, jejich domovská obec.

§ 6

Vybírání poplatku děje se dle okolností, směrodatných pro výši poplatku:
a) u osob zdravých,
b) nemocných a
c) osob stižených tělesnými chybami, ad a) U osob zdravých berními úřady.
ad b) U osob nemocných příslušnými lékaři, vzatými pod přísahu, kdekoliv a kdykoliv.
ad c) U osob stížených tělesnými chybami policejními úřady.

§ 7

Daň z úmrtí sluší odlišovati od daně z pohřbu a v případech, že by dotyčný poplatník nebyl pohřben, mrtvola jeho nenalezena, stal se nezvěstným a nezaplatil-li daň dle zákona zaživa, nevymáhá se na jeho příbuzných, resp. na domovské obci daň z pohřbu.
Daň z úmrtí jest závazná i v případech prohlášení pohřešované osoby za nezvěstnou.

§ 9

Způsob vyměřování daně z pohřbu a z úmrtí řídí se dle těchto bodů:
a) Novorozeně zdravé do jednoho roku platí 2 K,
b) od 1 roku do 5 let 4 K,
c) děti od 5-14 let 6 K,
d) osoby od 14-20 let 8 K,
e) od 20 do 30 let 16 K,
f) od 30-40 let 18 K,
g) od 40 let až do konce 24 K.
Poplatky tyto sluší považovati za dvojnásobné v souhrnné dani z pohřbu i z úmrtí.

§ 10

Vybírání daně děje se ve všech zemích mocnářství rakousko-uherského tímto způsobem: Poplatky dle § 9 sub a) až g) musí býti zaplaceny postupně, ale nikdy tak, aby celkový obnos přesahoval jak 24 K daně z pohřbu, tak i 24 K daně z úmrtí. První poplatek vybírá se při narození dítěte do osmi dnů. Neohlášené narození trestá se dle okolností pokutou od 10 do 200 K, případně vězením do tří neděl.

§ 11

Kdo neohlásí svou smrt anebo svůj pohřeb, bude pokutován dvojnásobným nejvyšším poplatkem 96 K, případně bude odsouzen k trestu vězení do čtrnácti dnů, zostřeného čtyřmi posty.

*****

Doufám, že slavné ministerstvo financí ujme se blahovolně mého nejponíženějšího návrhu a zlepší finance své říše.

V nejponíženější úctě

Jaroslav Hašek

Je-li lépe býti zamilovaným či nezamilovaným?

Tuto spornou otázku velkého řeckého spisovatele Platona rozluštil pan Kavina tak, že opravdu je lépe býti zamilovaným, a zamiloval se do slečny Trottové.

Již dlouho sledoval tu vysokou postavu, kdykoliv po osmé hodině večer vycházela z moučného obchodu. Několikráte se k ní přiblížil s otázkou, která nevylučovala jeho důvěru k ní, zdali smí ji doprovodit. Odpověděla vždy hrubě, že s takovým pimprletem nechodí.

Řekla mu ještě více hezkých věcí, ale velice krátkých, takže on byl přinucen morálně velice brzo odejít od té, která byla jeho ideálem.

Pak opakoval velice často svou otázku, zdali ji smí doprovoditi domů.

Čím déle to opakoval, tím více a po delší dobu mu nadávala, takže jednoho dne ocitl se před skutečnou událostí, že mu nadávala a spílala po celou půl hodiny. Celkem to spílání netýkalo se jen jeho. Vynadala současně, poněvadž byla velice praktická osoba, i celému mužskému pokolení. Vynadala mu tak, že se lidi stavěli, ale jeho vítězství bylo úplné. Poslední nadávku vychrlila před domem, kde bydlela. Tak se mu přece vyplnil jeho sen, dlouho toužebně očekávaný, aby ji mohl doprovodit až k domu.

Nevěděl však, že ta ženská nosí pytle s moukou. Řekl jí při rozchodu, že zítra bude opět tak smělý.

Byla to rozhodná smělost, dát si vynadat i podruhé. Neodpověděla, jen podle svého zvyku si odplivla. Zbožně si to setřel s boty. Dobře řekl Platón slovy Sokrata, že zamilovaní neznají nic než onu bytost, do které jsou zamilováni, a že vše, i nepatrné, připomíná jim jejich lásku.

S velkou úctou si pan Kavina druhého dne leštil boty. Hle, zde ono nelesklé místo, kam plivla ona slečna Trottová. Plivl tam také, aby se mu boty lépe leskly, a myslil si, že je to vlastně sloučení obou jich bytostí, ovšem dočasné, poněvadž zítřek opět přinese novou změnu, a jestli mu neplivne na boty, co bude z něho? Seznal by, že s ním nikterak nesympatizuje. Čekal tedy na ni jako obvykle po uzavření krámu a shledal ji velice roztomilou, neboť mu říkala jen »padouchu«. Mluvila s ním o všemožné mužské zradě a řekla mu nakonec zcela otevřeně, že je rošťák.

Věda, že se ženám nesmí odporovat, odpovídal nesměle: „Ano, prosím, to jsem - ale ne, jak vy si to představujete, slečno, to zas nejsem, to ne - “

Vmetla mu do obličeje, že takovým prohnancům, jako je on, nejde o nic jiného než učinit si známost a pak omámenou dívku svést. Křičela: „Já se nedám svést! Já se nedám svést! To si nemyslete! Já vám na lep nepůjdu!“ - To bylo již u domu, kde bydlela. I chytil ji za ruku, aby ji tuto políbil. - „Co chcete, hlupáku?“ vykřikla a dala mu pohlavek, až mu klobouk sletěl na zem: „Rukulíbat,“ zvolal, shýbaje se pro klobouk. Ale to „rukulíbat“ zvolal již k starému pánovi, který se na něho díval velice překvapeně a v zaražení řekl: „Jen nechte, jen nechte.“

Slečna Trottová byla však již doma, a svlékajíc klobouk, bručela: „Takový ohava, to je hrozné!“

Když pan Kavina doma ulehl, cítil ještě na temeni hlavy brnění, které mu způsobila »Ona«. Těšilo ho to a na nočním stolku zřel svůj pomačkaný klobouk, který z piety k té, již miloval, si dosud nenarovnal.

Druhého dne v sobotu čekal opět na ni, odhodlán, že jí řekne, zdali by nemohli jít spolu zítra na výlet třebas do Chuchle, do Zátiší, či jinam do okolí. Měl na hlavě měkký plstěný klobouk, poněvadž věděl, že by druhá rána jeho tvrdý klobouk úplně rozbila. Pro všechen případ vzal si s sebou anglickou náplasť. Toho dne však nebylo potřebí činit právě takových opatření, poněvadž ona byla v jakémsi růžovém rozmaru a řekla mu zcela vlídně, když se jí tázal, zdali ji smí doprovodit domů: „Tak pojďte, člověče!“ Odpověděl vítězoslavně: „Děkuji vám, slečno!“ Šel tedy vedle ní a ona si hvízdala nějakou odrhovačku, kterou on doprovázel dvě tři ulice, stále přemýšleje, jak jí řekne, zdali by nedovolila, aby zítra mohl se s ní někde sejít, aby šli na výlet do Zátiší, do Chuchle nebo jinam. Ona ale si hvízdala a on hvízdal vedle ní a jich hvizdot splýval v netušenou hudbu souhlasu dvou duší, které by se nikdy neměly rozejít. Tak hvízdali až k domu, kde bydlela. Souhlasně umlkli a on chvějícím se hlasem se ozval: „Slečno - slečno - “ přerušila ho slovy: „Tak kam půjdeme zítra, člověče?“ A jako proud vyřítilo se z jeho úst všech 112 polodenních výletů do okolí Prahy. - „Tak víte co, člověče,“ řekla, „půjdeme do Chuchle.“ Smluvil s ní hodinu a místo, kde se mají sejiti, a odešel, neodvažuje se po takovém štěstí ani pokusit políbit jí ruku.

Když přišel domů, opakoval si před zrcadlem: „člověče, člověče“ - a to slovo zdálo se mu být nejněžnějším, nejkrásnějším, nejzamilovanějším slovem plným naděje, takže usnul, maje sám před sebou úctu.

Našli se druhého dne na udaném místě a ona přivedla s sebou na výlet starou, poloslepou tetu. To nijak neodradilo pana Kavinu, aby neměl radost, takovou čistou radost z toho krásného dne, ve kterém brázdil parník, vezoucí je všechny tři k Chuchli, řeku Vltavu. Bohužel neměl příležitost po celé cestě promluviti s tou bytostí tak, jak si přál, neboť stará paní mluvila stále o své zácpě. Již od rána přemýšlel, jak odpůldne řekne slečně Trottové někde na parníku, kde mu nemůže dát facku, aby neudělala skandál: „Moje zlatíčko!“ Ale zatím musel stále těšit starou paní, že ta zácpa nic není, tu že měl už také - při čemž láskyplně díval se na slečnu Trottovou. To bylo vše, co mohl pro ni učinit. Když vystoupili z parníku, oznámila stará teta, že již nemá zácpu. Nastala nyní sháňka po místě, kde by potvrdila, že už jí přestala ta vleklá choroba.

Slečna Trottová pravila, aby se tetička nic nežinýrovala, a tu stará paní pomohla si na hrázi od všeho, co tížilo její tělo.

Než došli k restauraci, objevilo se, že zácpa proměnila se v jiný chorobný stav, patrně způsobený tím, že ubohá stará teta pomáhala si ráno hojným požitím švestek, zapíjeným sbíraným mlékem. - Byl krásný den, kdy proudy výletníků chodily kolem skupiny těch tří, jimž všem ležel tolik osud tety na srdci a nejvíce té třetí, která občas usedávala na zem, řekněme na bobeček, zakrytá jako hradbou před zraky zvědavců panem Kavinou a slečnou Trottovou. A tu stalo se, že v jednom takovém okamžiku podařilo se panu Kavinovi, že vzal jemně za ruku tu, kterou miloval, a ona stiskla mu jeho ruku a řekla: „Dejte sem ještě kus papíru!“ On ale už neměl žádný. - „Ó vy zlý člověče!“ zvolala, „táhněte svou cestou.“

„Trávu,“ ozval se pan Kavina, „trávu“ - ale tu ona ho kopla tak, až vyletěl na hráz, kde zůstal v bezvědomí tak dlouho, dokud ho uděšení výletníci nevzkřísili, neomyli a jeden milosrdný samaritán, jenž si tím zkazil výlet, nedovezl a neodvedl domů. Přivolaný lékař zjistil u něho silné otřesení mozku, kterému za tři dny podlehl, šeptaje v blouznění: „Trávu, trávu!“

Jen si berte, vojáčku!

Povídka o domovní prohlídce

Pan Bayer byl obviněn, že svádí vojáky ku porušení jejich povinností. Byl to člověk, kterému dosud bylo všechno svatým. Který byl nejnevinnějším občanem, který ctil všechno, co se vůbec nedalo ctít, který o ničem nepochyboval a který považoval se za nejřádnějšího člověka pod sluncem, stejně jako i celé okolí myslelo o něm podobně.

Byl řádný a spolehlivý občan až do té doby, kdy jednoho dne na podzim šel kupovat pro sebe švestky na knedlíky. Současně s ním kupoval u téže prodavačky kilogram švestek sluha pana hejtmana Burkáče. Pan Bayer se zálibou pohlédl na vojáčka, promluvil s ním pár vět, jako u kterého regimentu slouží, jak se má na vojně, jaké cvičení už prodělal a když vojenský sluha, dostav odváženo švestek, kolik měl nařízeno, aby koupil pro domácnost pana hejtmana, vzal si z papírového pytlíku jednu švestku, tu pan Bayer promluvil k vojáčkovi ona památná slova: „Jan si berte, vojáčku!“

A vojáček bral ze švestek, které nenáležely jemu, nýbrž rodině pana hejtmana!

Hýřil, chudák, a sveden protimilitaristickým výrokem pana Bayera: „Jen si berte, vojáčku!“, jedl jednu švestku za druhou a když přišel domů, byl přinucen neblahou okolností říci, že ztratil peníze na švestky. Snědl totiž, ubožák, všechny na cestě. To dělá antimilitaristická propaganda. Člověk svedený takovými živly stane se i lhářem a na vojně lhát! Kam to vede...

Byl přirozeně podroben výslechu. Jak ztratil peníze? Erární peníze k tomu, neboť nelze upřít, že peníze na švestky, které mu svěřil pan hejtman, byly erárními penězi. Hejtman svěřil mu erární peníze, poněvadž kilogram švestek byl určen na švestkové knedlíky pro celou setninu. Jedna švestka pro tři lidi.

Je to zpronevěra a hejtman má právo se domnívat, že je prochlastal. Že prochlastal a utratil osm krejcarů erárních peněz. Kde je vojenská disciplina? Chlap přijde bez švestek a řekne: „Poslušně hlásím, ztratil jsem peníze!“

„Was ist da zu machen?“

„Den Kerl einsperren!“

„Zavřít a basta! Co jiného s lumpem!“

„Ztratil jste opravdu peníze?“

„Budete zavřenej, až budete černej…“

„Já...“

„Co máte právo říkat já... Napřed poslušně hlásím a pak teprv já!“

„Já je snědl.“

Zpronevěra jako zpronevěra! Chlapa nutno disciplinárně potrestat. Snědl švestky pro celou setninu, kilogram švestek! A k tomu člověk, kterému hejtman tolik důvěřoval.

„Máte něco k omluvě?“

Byl to jeho sluha, kterého poslali pro švestky, proto se ho tázal, čím ten zločin omluví. Jinak se na vojně nikoho neptají, proč někdo něco udělal.

Ubohý svedený voják přiznal se ke všemu. Jak jeden pán k němu přistoupil a řekl: „Jen jezte, vojáčku!“

Osud pana Bayera byl zpečetěn.

V takových vážných věcech není radno si hrát s paragrafy. Říci: „Jen jezte, vojáčku!“ není tak lehko brát na lehkou váhu.

Pana Bayera vypátrali snadno. Zprvu vzali do vyšetřovací vazby prodavačku ovoce, která se přiznala, že skutečně zná popsaného pána, který u ní kupuje švestky i jiné ovoce. Ku konci šestinedělní vyšetřovací vazby, která byla jedině na ni vržena z odůvodněného předpokladu, aby se nemohla dorozumět se svědky a obžalovaným, doznala, že dotyčný pán (pan Bayer) často mluvil před ní s vojáky a přečasto říkal: „To máte zlý život, vojáčkové. Měli byste si hledět ten váš život osladit.“

Pomalu, ale jistě stahovala se síť na pana Bayera.

Byl to jinak tichý člověk, ale tichá voda břehy mele.

Hleděl vstříc neodvratné události. A tou byla domovní prohlídka.

Pan Bayer byl skutečný lotr. Člověk by to na něm nehledal. Při domovní prohlídce vlezli i do kamen. Byl to tedy skutečné nebezpečný člověk.

Jeho hospodyni dívali se do úst. Již se zdálo, že nenajdou nic, co by předpokládalo jeho antimilitaristické smýšlení. A konečně to našli.

Darebák Bayer po 10 let neplatil vojenskou taxu.

A tak touto domovní prohlídkou vyšlo najevo, že žádný zločin nezůstane neobjeven, ani antimilitaristické smýšlení na pohled řádného občana Bayera...

Jubilejní vzpomínka

I

V létě 1918 byla organizována v Samaře vojska kontrarevolučního Národního shromáždění, jehož členové a vůdcové byli potom později na zimu buď pověšeni, nebo jinak utraceni admirálem Kolčakem.

V Samařské gubernii té doby zrála pšenice a chýlilo se k senoseči. V Samaře náhlé polní soudy vyváděly dělníky i dělnice z vězení a odstřelovaly je za cihelnami. V městě i okolí usilovně pracovala kontrarozvědka nové kontrarevoluční vlády, podporovaná starými kupeckými i činovnickými živly, které vystrčily opět své rohy a bavily se udavačstvím.

V této těžké chvíli, kdy mně na každém kroku hrozil mat, shledal jsem výhodnějším odebrat se na severovýchod na Bolšuju Kamenku. Tam žije jedna část povolžské Mordvy. Je to národ dobromyslný, velice naivní. Mordvíni byli poměrně nedávno pokřtěni, takže si ještě zachovali zdravé pohanské zvyky, a za carismu přijali pravoslaví jedině kvůli tomu, aby neměli oplétání s přístavy. Měli dříve veliké množství bohů, ale pravoslavná církev jim je srazila až na tři, proto se také báťuška netěší u nich veliké oblibě, a dokonce za revoluce v jedné volosti utopili si všechny báťušky i s ďáčkami.

Když jsem tedy utíkal na severovýchod, dohonil mě jeden mordvinský sedlák s povozem na silnici.

„Kam jdeš, duše drahá?“ zavolal, zastavuje svůj povoz, na kterém byla hromada zelných hlávek.

„Tak, sobě,“ řekl jsem, „procházím se.“

„Máš dobře,“ prohlásil s velkou určitostí Mordvín. „Procházej se, holoubku. V Samaře řežou národ kozáci. Sedni si na vůz a jedeme dál. Strašné věci se dějí v Samaře. Vezu ti na trh zelí a naproti mně od Samary ujíždí Petr Romanovič z Lukaševky. ,Vrať se,’ povídá, ‚kozáci berou zelí na samařských dačách. Mně všechno vzali a souseda Dimitrijeviče posekali šavlema. »Smilujte se, bratři,« řekl k nim, »jestli je tak možné, pravoslavní, obírat na cestě. My vezeme na trh.« »Teď přišlo naše právo,« řekli kozáci a sesekali ho z vozu, »vida ho, proklatce, jistě v selském sovětu slouží.«“

Mordvín se zadíval na mě a v jeho očích uhodl jsem, že je naprosto přesvědčen o tom, že i já utíkám odtamtud.

„Tak,“ řekl pomalu, „vybral jsi si na cestu pěknou pohodu. Nu, mezi Mordvou se uschováš, než se to přežene. Národ trpěl dost, a když máme zem a pole, vida je, statkáře a generály, zas by chtěli panovat a našeho bratra dřít. Jen si dej před kulaky pozor. Za dva za tři dny budou zde už razjezdy orenburských kozáků. Povídali naši, že jsou u Buzuluku. A z druhé strany zas někdo táhne na Stavropol. V noci bylo slyšet artilerii a vidět velikou záři od požáru. - Dobře, zakroutíme si machorky.“

Vyňal plátěný pytlík s machorkou, do kterého byl zavinut papír, zakroutili jsme, zakouřili a pokračovali v rozmluvě.

„A ty čí?“ otázal se mordvinský sedlák, „zdaleka?“

„Zdaleka, strýčinku.“

„A u vás boje jdou?“

„U nás vše v pořádku, spokojeně.“

„Tedy jsi tam zkysl, pravda. Tu nelze nic jiného dělat než běžet. Jestli tobě by se podařilo za Volhu ... tam bez generálů, statkářů a kupců. Sbírají tam velké síly proti těm samařským. Ty se, holoubku, neboj, večer dojedem k nám a já tě převléknu do mordvinského. I opánky dostaneš, ráno potom dál se vypravíš na Bolšuju Kamenku. Hleď si obživy. Všemu se naučíš a potom už nějak stočíš se zase k svojim.“

II

Ráno by mě nikdo nepoznal, když jsem šel dál na severovýchod. Před polednem došel jsem do nějaké tatarské vesnice, přešel jí, ale za vesnicí dohnal mě tatarský občan a spustil na mě zcela stručně: „Běžíš?“, po kterémžto krátkém proslovu vložil mně do ruk bochníček chleba a zas se otočil s pozdravem na další cestu: „Masalam malejkam!“

Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů údolím k říčce do lesů a potom nahoru po břehu, přičemž kolikrát po sobě mně říkal: „Kozáky, silnice, jest, kozák, koja barasin.“ Při loučení dal mně balíček machorky, krabičku zápalek a arch papíru na kouření, přičemž dodal: „Tatar chudák, generála svoloč, gener kíchnet.“

Snědl jsem bochníček chleba v údolí na břehu říčky, na kraji malého lesíka. Nedaleko mě na drnu odehrávalo se totéž co v Samaře. Tlustý mravenec, voják, požíral tam malého mravenečka, který ještě před chvílí táhl kousek kůry ku společné stavbě nového hnízda.

Večer potom došel jsem do Bolšoj Kamenky, vešel do nejbližšího statku, uklonil se v jizbě před ikonou v rohu, pozdravil celou rodinu a zasedl k nim za stůl. Na stole byla veliká mísa salmy, polévky s bramborami a jakýmisi pšeničnými noky a se zelenou sekanou cibulí. Hospodyně přinesla dřevěnou lžici, položila ji přede mne a pobídla mě, abych jedl s nimi. Hospodář přistrčil ke mně chléb a nůž. Nikdo se mě na nic zprvu neptal. Oválovité dobrácké obličeje Mordvínů nejevily také žádné přílišné zvědavosti.

Když jsme se najedli, řekl hospodář, že budu spát na půdě, a potom teprve byla navázána rozmluva:

„Zdaleka?“ „Zdaleka, chozjajin.“

„Běžíš? - Vidno, že běžíš, ani onuce a opánky po mordvinsku neumíš pořádně lýkem převázat. Poznat hned, holoubku, žes na útěku od Samary. Umíš dělat cihly?“

Řekl jsem nazdařbůh, že umím ...

Jubileum služky Anny

Předsedkyně spolku pro ochranu služek, paní radová Krausová, připravovala si na zítřek slavnostní řeč do spolku.

U jednatelky jejich spolku, komerční radové Tichové, slouží služka Anna, která v rodině jejich padesát let sloužila a která odchovala dvě generace. Zítra bude slavit padesátileté jubileum věrné služby. Je jí pětasedmdesát let, chovala se vždy mravně a nemlsala.

Dostane zítra ve spolku zlatý křížek, zlatou desetikorunu, hrneček čokolády a dva indiány. Ale to není všechno. Ještě poslechne si oslavnou řeč paní radové Krausové a od své paní dostane modlitební knihu.

Jen kdyby už tu řeč paní radová měla napsanou. Musí svůj mozek namáhat kvůli služce. Už popsala spoustu papíru a pořád ještě to není brilantní řeč.

Chodila chvíli po pokoji a přemýšlela. Co tam má v té řeči říct? Že se dnes služky organisují a že chtí mít prázdno a večeři. Na mou duši, dnes aby se člověk s nimi zbláznil. Dřív ještě to šlo, dát služce facku a vyhodit ji na místě. Dnes vás žaluje.

Paní radová sedla si ku psacímu stolu a potřela si čelo migrénovým kolíčkem.

„Jako ta její služka. Ta nezdárná ženská má milence a ten jí půjčuje knihy. Ta ničemnice se chce vzdělávat!“ Bylo to tak hrozné, že paní radová sáhla poznovu ku migrénovému kolíčku.

„Člověk se marně rozčilí, namísto aby psal řeč. Přece už tolik řečí napsala, tolikrát mluvila ve Spolku pro ochranu služek, chce pronést něco nového, ale nezbude než začít s Pánem Bohem. Pán Bůh se vždy pro služky hodí. Modli se a pracuj! Kdyby to věděla latinsky. Zeptá se, až přijde muž domů. Rozhodně tak začne: ,,Modli se a pracuj!“

Paní radová dala se do psaní: Modli se a pracuj! Jaká to krásná věta. Bez modlitby nelze zdárně pracovat, být poctivým, a hle ... Tato pravda ztělesněna jest na naší jubilantce. Padesát let pilně se modlila a Bůh ji dovedl úskalím života k cíli. Dnes slaví padesátileté jubileum neúnavné práce a odměna ji čeká nemalá na nebi i na zemi ...“ (Na nebi království boží a na zemi zlatý křížek, zlatá desetikoruna, modlitební knížka, hrneček čokolády a dva indiány.)

„Modli se a pracuj! Naše jubilantka Anna padesát let pracovala a po padesáti letech vidí ovoce svého snažení (zlatá desetikoruna = pěti stům krejcarů, tedy za rok pilné práce deset krejcarů), ale ona též padesát let se modlila, netancovala, do divadla nechodila, špatných knih nečtla, jedině modlitebních knih, které učily ji úctě a lásce ku svým zaměstnavatelům, které vedly ji neobmezeně k poslušnosti a celému žití jejímu řádný udávaly směr po těch 50 let: .Modli se a pracuj.’ Byla prozřetelná ve svém chování. Nevylila nikdy lžičku do záchodu, varovala se marné naděje a vypínavosti, nepřátelíčkovala se s cizími služkami, varovala se řečí zbytečných, neklepala o svých pánech a modlitba ji sílila, že nemlsala. Pohleďte, ctěné dámy, na tuto stařenku. Ona byla přesvědčena o užitku protivenství, ona potlačovala v sobě zlé žádosti, byla vpravdě nábožná, mlčenlivá, zkroušeného srdce, rozvažovala jistě často o bídnosti lidské, rozjímala v prázdné chvíli o smrti, o dni soudném a o trestech za hříchy. Horlivě napravovala nábožným rozjímáním před spaním celý život svůj. Pokorně poddanou, neodmlouvající viděly ji dvě generace v rodině slovutného pana komerčního rady Tichy. Byla čistého srdce a upřímného úmyslu, byla vděčna za každé sousto darované jí laskavě jejími zaměstnavateli, políbila vždy vděčně a oddaně štědrou ruku pána i paní. Tak činila po padesát let v té rodině, nikdy ničeho neukradla a svěřené jí věci ochraňovala s láskou. Pracovala za pět zlatých měsíčně a z toho si uchránila vždy, kromě večeří, na cestu na Svatou Horu, kam s dovolením svých zaměstnavatelů ročně jezdila. A tu ještě přivezla jim na památku dárky, které mluvily za její čistou duši.“

„Sama říkala, že by ani jídla, ani nápoje nepotřebovala, nýbrž že by mohla bez přestání Boha chválit a pak že by mnohem šťastnější byla nežli nyní, kdy musí také sloužit svému tělu.“

Paní radová chvíli si odpočinula. Jak to bude zítra krásné. Jistě že o její řeči bude zmínka v Katolických novinách. Konečně může dát vytisknout svou řeč jako brožurku pod názvem: „Epištoly ku služkám.“ Snad přestanou pak vylévat lžíce do záchodu, když si vzpomenou na nábožný život jubilantky.

Vtom vstoupila služka a ohlašovala: „Paní radová Tichová.“ Vzápětí přivalila se navoněná paní, která s pláčem vrhla se předsedkyni spolku do náručí:

„Považte si ta blamáž. Naše jubilantka právě nám umřela.“

Přestala slzet a pokračovala zlostně: „Poslala jsem ji včera večer do sklepa pro nůši uhlí. To víte, když je jí sedmdesát pět let, že je člověku líto ji vyhodit, ale když ji živím, tak musí také dělat. A ona vám, ničemnice, spadne i s plnou nůší ve sklepě se schodů a potluče se před naší slavností tak, že dnes ráno umře. Ta blamáž, když tak najednou sejde z naší slavnosti. Já jsem si kvůli tomu pořídila nádhernou róbu ... A pohřeb mne bude stát aspoň třicet zlatých a ve spořitelní knížce má nebožka jen pětadvacet.“

Paní radová Krausová přetřela si čelo migrénovým kolíčkem, a dívajíc se na čtvrtky se svou řečí, povzdychla: „To vypadá, jako by to udělala schválně ...“

JUDr. Josef Myslivec

Kam to vede, když člověk vystoupí z církve

Německé listy poslední dobou v plačtivých sloupcích uvádějí na paměť českému národu, že císař Karel I. dlel kdysi v Praze ještě jako arcikníže v letech 1909 až 1910, že se učil v té době česky a skládal zkoušky na české právnické fakultě. Zde bližší podrobnosti:

Roku 1910 udržoval arcikníže Karel intimní známost s hraběnkou Purgstall von Hammer-Purgstall, s baronkou Butsche, s hraběnkou von Kromsdorfa, slečnou Mizzi Loyi, která tančila jeden čas v kabaretu hotelu "Central" v Hybernské ulici v Praze.

Jednou, když veselá společnost jela v noci na Hradčany do císařského hradu automobilem, potkala u Karlova mostu starou prodavačku olejových sardinek paní Marii Líznerovou z Břevnova, naložili ji do automobilu a na hradě v salonku číslo XXIV., v tak zvaném žlutém pokoji, opili ji šampaňským, svlékli do naha a obalili do čokoládového těsta. Jistý Roušek, dlící nyní v Argentině, který té doby byl přidělen k hofmistrovskému úřadu, vyvedl z císařských komnat paní Líznerovou a někde za svatovítským chrámem ji potkala policejní hlídka. Stará prodavačka sardinek byla nějaký čas zavřena, když toto vše vysvětlila; – později zakoupila si v Davli pěknou vilku a malé hospodářství.

Proto na rychlo, pokud ještě císař Karel panuje, bylo by třeba napsat do školních čítanek článek: "Karel I. jakožto dobrodinec".

Událost ta nebyla příliš velkým tajemstvím. Sděloval ji sám známý z "Bohemie" redaktor Pavel Kisch. "Právo lidu" v té době uveřejnilo též tento zajímavý článek: "Novinka na Hradčanech". Hned po příjezdu arciknížete Karla zavládl na Hradčanech čilý ruch. Pěstují se tam mezi jiným orchideje a i jinak je postaráno o výzdobu císařských komnat."

Po několika dnech pak v různých zprávách byla tato poznámka: "Do čísla 128. vloudila se nám tisková chyba. Čti tam místo orchideje – orgie."

Tyto orgie prováděly se dále již veřejně. Po císařském hradě v noci potloukaly se celé hloučky opilých důstojníků, odcházejících z večírků "Beim Karl".

"Morgenblatt" nyní píše, že arcikníže Karel byl znám na Hradčanech pro svou bodrou povahu.

Svědectví o tom by mohl dát jistý profesor, který se svou paní seděl ve známé restauraci "Na Vikárce" v "císařském hradu" a pozdě v noci odcházel ze společnosti domů. Na nádvoří setkal se s hloučkem důstojníků, z nichž jeden choval se sprostě k manželce profesora, a když ten hájil čest své paní, tu byl oním důstojníkem ztýrán. Byl to sám arcikníže Karel, který ráčil vložit svou vznešenou ruku na tvář plebejce. To je přece důkaz takové bodrosti, která se nevyučuje a která je vrozena a je to také jistá známka atavismu, jus manuarum, právo pěstní, když ještě někdy ve století dvanáctém předkové tohoto Habsburka okrádali někde v lesích kupce jako loupežní rytíři.

"Morgenblatt" též psal, že již tenkrát měli někteří příležitost viděti Karla "seděti na Hradčanech v jeho majestátu", totiž ve vší skvostné úpravě jeho důstojenství. To je též chyba tisku. Pan Roušek z hofmistrovského úřadu ho totiž viděl ležet v jeho majestátu, a to pod stolem. To ostatně není tak závažné, nám se jenom zdá, že to nepatří ke slovu majestát a pod stolem natažený budoucí panovník není žádný zevnitřní lesk nejvyšší moci a její příznaky. Na to zbylo by "Morgenblattu" odpověděti jen tolik, že se strašně mýlíme a že právě panovník dokazuje tím svou nejvyšší moc, aby si lehl, kam chtěl, a třebas pod stůl. To mu přece nemůže zakázat ani redakce našeho listu. My bychom jim zase mohli odpověděti, že jest-li redakce "Morgenblattu" přináší inserát, že se přijme střízlivý sluha do obchodu, tu rakouští Němci by měli totéž žádat od svého panovníka a nikoliv jen od chudého dělníka.

Ale, jak říkám, to je věcí vedlejší. Přítomnost arciknížete Karla pod stolem v císařském hradě na Hradčanech je opět jen bližší podrobností o jeho slavném a "nejvyšším pobytu v Praze".

Podle vyjádření nejvyššího dvorního komořího barona von Klanzdegg hodí se čeština nanejvýš jen do koníren, a poněvadž v císařském hradě na Hradčanech byly též konírny, učil se arcikníže Karel česky.

Učil ho kanovník Bauer z hradčanské kapituly. Nejvyšší obtíže dělala Karlovi věta: "Červený tulipán patří mezi tulipány", říkal "Zerveny culipán páci mezi culipány". Češtinu chápal rychle. Za dva měsíce uměl kromě věty o tulipánu ještě větu: "Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme?" a během dalšího měsíce přisvojil si bystře s vrozeným důvtipem i třetí větu: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášská sáchrada u pótok?".

S touto větou obtěžoval později obyvatelstvo v Brandýse nad Labem.

O Karlovi píší německé listy, že jest to pokrokový císař. Pokrok ten bylo vidět i v jeho češtině. Říkal-li jeho praujec František Josef všude, kam přišel, známou větu: "To mne češí, že jste Teši", Karel byl tak upřímný a pokrokový, že ho ani Češi netěšili a když byl u osmých dragounů v Brandýse, řekl rytmistrovi Grafovi: "To mne nečeší, že jste Téši."

"Karel jest dědicem všech vzácných vlastností svého praujce," píší německé listy, a tak on zdědil i jeho znalost češtiny a dokonce ho i překonal, naučiv se ještě během dalšího měsíce dvěma pěkným větám: "Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima". A konečně: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sežral".

Když se Karel naučil této poslední větě, chtěl darovati kanovníku Bauerovi z vděčnosti slečnu Mizzi Loyi.

To by byl též pěkný článek do školních čítanek pod názvem: "Jak vznešený žák se vděčil svému učiteli".

Nevím, jest-li kanovník Bauer slečnu Mizzi Loyi přijal darem, ale jednomu redaktorovi z "Čecha" zmínil se kdysi, že čím vyšší je pán, tím větší škrob.

Když tedy Karel vnikl do tajemství českého jazyka, jednoho dne, provázen hofmistrem, komořím, maršálkem a podkoním, vyšel z hradu, aby promluvil česky s českým lidem, poněvadž to bylo v programu onoho týdne, vzhledem k chystané oposici českých poslanců ve vídeňském parlamentu.

Do cesty mu přišel jakožto zástupce českého lidu policejní strážník číslo 672, stojící u vchodu do hradu. Arcikníže se ho optal zprva německy, co tam dělá. Číslo 672 odpovědělo třesoucím se hlasem, že tam stojí, poněvadž ho tam postavil pan inspektor Zumr z Prahy-IV. Karel po tom úvodu pokračoval česky: "Zerveny culipán páci mezi culipány. Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme." Pod strážníkem zatřásla se kolena a tento zástupce českého lidu odpověděl ulekaně: "Ano, vaše císařská výsosti: Naše kočka chodí také po domě." Karel se dobrotivě usmál a klepaje mu na rameno, řekl: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášský sáchrad u pótok?" "Nemám, vaše císařská výsosti," zadrkotal policejní strážník. "To je dobše. Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima?" "Stříhám, vaše císařská výsosti."

A Karel řekl poslední větu: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sešral." Policejní strážník se vypjal, horko projelo mu tělem a on zakoktal: "Ano, vaše císařská výsosti, kočka ho sežrala, ale já zde nestál, to se musilo stát ráno."

Karel, usmívaje se dobromyslně, odešel s průvodem a policejní strážník dlouho vytřeštěně se díval za nimi. Pak se naposledy podíval na dlažbu, kde stál, a rychlými kroky odešel ke Strahovu a v strahovských lomech zastřelil se ze služebního revolveru, zanechav lístek, že se střelil kvůli tomu vrabcovi. Ve služebních spiscích čísla 672 stojí, že se zastřelil z náhlého pomatení mysli.

Přejdeme ještě k tomu, jak Karel studoval na české právnické fakultě v Praze.

Jednou, za celou dobu přednášek, přijel automobilem do budovy umělecko-průmyslové školy naproti Rudolfinu, kde byla umístěna právnická fakulta, a tam vstoupil do druhého patra a řekl doktoru Bráfovi, který ho uvítal: "Merkwürdig, stramme Stiege, mit Lift wäre das bequemer."

Po tomto projevu sestoupil opět ze schodů a odjel. Vícekrát ho právnická fakulta neviděla.

Jeho učiteli byli doktor Ott, který mu měl přednášet "Rakouské právo", ale nikdy se k tomu nedostal, nebožtík ministr doktor Bráf, který mu chtěl přednášet "O české samostatnosti" a kterému, jako v prorockém tušení, jako by věděl, že jednou jeho osoba bude naprosto vyloučena z osudu českého státu, Karel řekl: "Das werde ich nie brauchen," takže sešlo i z těchto přednášek. Pak ho vyučoval doktor Goll "Dějinám Rakouska" a při první a též i poslední hodině probrali, že v Pardubicích na koňských dostihách zvítězí v běhu pánů kobyla Stella barona Emleryho.

Konečně tu byl šlechtic doktor Heyrovský, zkostnatělý byrokrat, který se nabídl, že arciknížeti bude chodit přednášet o právu římském a o jiných právech všeobecně prospěšných, jako je na příklad právo na věci cizí: "jus in re aliena", což se dobře mohlo Karlu I. hodit, a o právu odvetném; to se opět dnes hodí velmi dobře nám.

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn." Při druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.

Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor Heyrovský a doktor Ott.

Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika.

Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.

Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.

Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze.

Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!

S občanem F.J.I. je to celkem, pokud se týče jeho tělesné schránky, již odbytá věc. Z toho rodu může nás zajímati leda K.I., kterému nepřejeme nic jiného, než aby zahynul někde jako jockey na dostihách, vyhnán ze zemí, k jichž úpadku tak trpělivě až do své smrti pracoval F.J.I. Přejeme mu však též, aby někde v cizině mohl si přečíst tento článek o Karlu Douděrovi ze Škvrňova.

O Douděrovi schválně neuvádím jeho zaměstnání. Kdybych napsal, že byl rolníkem, ohradili by se proti takovému špinění stavu všichni agrárníci, stejně kdybych napsal, že byl holičem, nebo uvedl jiné zaměstnání, došly by pravděpodobně protesty od jiných.

A jedno je mně ještě líto, že až se vrátíme, nebudou již existovat čítanky pro školní mládež, vydávané c. k. knihoskladem. Jak by se tam krásně vyjímal tento článek: "Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I." Byl by asi tohoto znění:

Ve světové válce, milé dítky, málo bylo vidět opravdových hrdinů z řad českých, kteří by, nedbajíce na různá hesla, stáli věrně po boku císaři Františkovi Josefovi prvnímu, a nejen na bojišti, ale i v daleké cizině v zajetí, do kterého upadli nešťastnou náhodou, nezapomněli na milovaného mocnáře. Mezi ty hrdiny patřil, milé dítky, Karel Douděra ze Škvrňova.

Abyste si učinili představu, jak tenkrát byla říše rakouská ohrožena, musíme vám říci, že stařičkému mocnáři, když viděl tolik prolité krve, puklo srdce lítostí. A byli též mnozí Čechové, kteří chtěli se odtrhnouti od Rakouska a nepomáhalo ani zavření mnohých buřičů, z nichž někteří odsouzeni k smrti a jmění jejich zabaveno, a zejména ti, kteří přešli na ruskou stranu k nepříteli, ozbrojili se a velkou silou táhli na Rakousko.

Ale Karel Douděra ze Škvrňova nepatřil mezi ně, milé dítky. Jakmile přišel do zajetí, stranil se jejich společnosti, poněvadž vedli o naší rakouské říši ošklivé řeči, sedával sám někde v koutku, vzpomínaje, co dělá asi šlechetný, stařičký mocnář, jehož začáteční písmena F.J.I. nosil na plechovém knoflíku na své čepici. V nepohodě ruské země zrezavěl ale F.J.I.

Několikráte psal si domů, aby mu poslali krabičku leštidla kovů "Amoru", ale marně, neboť víte, že v době všeobecné nouze a hladu i "Amor" byl obětován do obecních kuchyní.

A tu Karel Douděra ze Škvrňova dal se do práce.

Přihlásil se k čištění kanálů ve městě, kde se nacházel v zajetí, a věnoval těžce vydělané peníze na zakoupení křídy a každý den, milé dítky, zatím co druzí se mu vysmívali a vedli bohapusté řeči, seděl v koutku a leštil odznak s F.J.I. Vyleštiv stařičkého mocnáře, zapěl před spaním píseň, kterou sám složil a jejíž první sloka zněla: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati". Pomodliv se ještě za císaře pána, usnul jako spravedlivý hrdina, uprostřed těch, kteří F.J.I. dávno již sňali z čepic.

Ale přišly ještě horší doby. Stařičký mocnář zemřel a tu, milé dítky, zakoušel Karel Douděra ze Škvrňova ještě horší útisky. Vytýkali mu, že když císař pán zemřel, je to zbytečné, ale on statečně a hrdě jim vždy odporoval tvrdě, že se s F.J.I. narodil a s ním také že umře.

Naléhali na něho krutěji a krutěji, ale on řekl své statečné: "Nikdy, nikdy ho nesundám."

A opět večer po namahavé práci vzal křídový prášek a se slzami v očích leštil stařičkého mocnáře, až se svítil jako zlato.

Ale jednoho dne večer byl obklopen mnohými nepřáteli Rakouska, kteří proti němu zvedali ruce a vyhrožovali mu. A již jeden z nich prohlásil, že mu stařičkého mocnáře strhnou z čepice.

Tu Karel Douděra ze Škvrňova, aby jejich ruce neposkvrnily ten odznak a nezahodily, nezničily, sám ho sňal s čepice za hrobového ticha a k ustrnutí všech ho spolkl.

Tak bych si asi představoval ten článek. Bohužel, c. k. knihosklad nebude již nikdy vydávat čítanky pro školní mládež.
 

Karel Douděra tedy spolkl F.J.I. Spolkl ho asi s tou odvahou, jako onen člověk před léty v Praze zlatou dvacetikorunu, kterou našel na pultě krámu, kam šel žebrat.

Spolkl ho s onou hrdou odhodlaností starých heroů, kteří polykali důležitá písemná sdělení. Bylo v tom mnoho tak dojímavého hrdinství, že jeho čin byl hodným dlouhé epopeje.

Bohužel, praktický svět dívá se na celou událost trochu jinak.

F.J.I. s čepice byl předmět, který se nedal dobře strávit.

Karel Douděra ze Škvrňova, celý bledý, vyhledal druhého dne lékařskou pomoc.