Domů

Román

По pусски

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

 
Dílo Jaroslava Haška   Ch -P
 
Abecední seznam je převzat z BIBLIOGRAFIE JAROSLAVA HAŠKA [11]
Za názvem titulu je uvedeno pořadové číslo v této bibliografii, kliknutím na něj  otevřete záznam edičních poznámek . Pokud je titul uveden v bibliogrfii, naleznete stejný záznam i na konci každého titulu.
Hvězdičkou jsou označeny práce, kde autorství bylo určeno rozborem textu.
Kliknutím na oranžově zvýrazněné názvy zobrazíte digitalizovanou stránku periodika, kde byla povídka publikována, takže si ji můžete přečíst přímo v dobových novinách.
Kliknutím na žlutě zvýrazněné názvy zobrazíte  povídku. Nezvýrazněné, nejsou na těchto stránkách publikovány. Snad se mi podaří sehnat celé Haškovo dílo.
Odsazené názvy děl značí, že dílo nebylo uvedeno v citované bibliografii. Já jsem jej získal od pana Jiřího Drejnara, ale neznám, kde bylo dílo vydáno.
Takto jsem označil své favority
 

Chalute

 Črta z Haliče

 Již zhasli v domě Hammelově sedmiramenný svícen, který stál na stole a den klidu sabaoth, den sobotní, schýlil se ke konci a všude, kde bydlí v Zapustně městečku židé, zhasínali též sedmiramenný, neboť již zjevila se a svítila večernice.

Otec Hammelů rodiny, starý Lamech Hammel, svlékl si rituelní roucho, kožich s koží beránčí a s hlavy sňal rodinnou památku, beranici obřadní, zvanou v žargonu polských židů „koul“, poručil své černooké dceři Zaře, aby donesla mu malou kulatou čepičku černou, zvolal na rozloučenou se dnem sabaoth třikrát „Eli, Bože,“ a poručil nato s tváří neobyčejně vážnou své ženě, hladce oholené, aby přinesla mu tu nejlepší kmínku, panskou, z jejich krámu, nalila petroleje do lampy s hořákem kulatým, kterou toliko jako ozdobu měli postavenou na skříni a nedbaje údivu své dcery a ženy, sám zapálil slavnostní lampu, povytáhnuv proti všem zásadám o šetrnosti knot hodně vysoko a aby údiv byl ještě větší, rozkázal Zaře, by rychle upravila sekanou pečeni z hovězího masa „košer“, pečeni „nithar“.

Vydav tyto rozkazy, namazal si prošedivělé pramínky pejzů olejem a vyzval dceru, aby vzala si ten živůtek darovaný strýcem Thondem, který nosí jen o velkých svátcích, též aby si vzala sukni hedvábnou. A žena ať vezme šátek na hlavu a na krk ať připne brož, kterou zastavil u nich jeden ze sedláků.

„Čekám hosty.“

„Koho čekáš?“

„Přijde starý Ramoth se synem Šalamounem, Zaro, a s nimi Besem, strýc Ramothův...“

„A proč, Lamechu?“

„Neptej se, stará, uvidíš. Ne nadarmo pálíme petrolej, děláme nithar a přinesla jsi z krámu panskou kmínku. Placky k pečeni máš?“

„Mám.“

„Což upražit trochu ječmene, jí ho rád a přežvykuje Besem i starý Ramoth. Též cibuli přines, tu malou, namodralou... Budou zde co nevidět.“

Nithar, pečeně dělaná na česneku, pekla se a škvířila na kamnech, vydávajíc příjemnou vůni, Zara v hedvábné sukni a jemném živůtku vypadala roztomile, kdežto paní Hammelová hleděla se vzrůstajícím neklidem na Lamecha, zdali se nezbláznil.

Konečně hosté vstoupili do jizby. Ramoth starý, Šalamoun a strýc Besem, v dobré náladě, jak vidět bylo z jich obličeje a cítit po zápachu vodky, který se rozprostřel, když pozdravili a dle zvyku poptali se na zdraví hlavy rodiny.

„Dalo mně to dosti práce,“ zašeptal Ramoth do ucha Hammelovi, „mnoho práce, než jsme Šalamouna, mou krásu, dostali sem. Trochu jsme ho opili.“

Bylo vidět, že je Šalamoun v růžovém rozmaru. Odkryl pokličku na pánvi a vykládal, že rabínovi bolí zuby, že starosta Jaš, pan Jaš Šwiacki, z jejich městečka, ze Zapustny, z našeho městečka, poradil rabimu, aby udělal kříž, pak že ho zuby přestanou bolet a že rabínovi zlostí nad tou bezbožnou řečí zuby přestaly bolet, ale že se zapřisáhl, jak všude bude u svých souvěrců prosit, aby panu Šwiackému nedali nic na dluh a že tedy ať to ví ona, Zara Hammelová, kdyby poslal k nim do krámu pro něco na dluh.

Posadili se ke stolu a když Lamech nalil do kalíšků svou nejlepší kmínku, rozpředla se zábava, velmi nucená ze strany starých, ale zato velmi rozmarná ze strany mladého Šalamouna Ramotha.

„Nikdy bych se neženil,“ křičel vesele, „nač žena, k čemu? K zlosti...“

Podívali se staří smutně na sebe.

Zatím přinesli již nithar, cibuli, placky a pražený ječmen, Zara i Hammelová přisedly též ke stolu a přestalo se mluvit, poněvadž se horlivě jedlo.

Šalamoun žertoval tím způsobem, že házel pražený ječmen svému strýci do omáčky, který klidně ho chroupal nedávaje na sobě znát žádného rozčilení.

Hammelová s údivem sledovala podivné pohledy, které si vyměňovali mezi sebou Lamech a starý Ramoth Besem, kdykoliv Šalamoun naráz vypil kalíšek kmínky, a zaslechla též s údivem tichou poznámku Besemovu: „Ještě není v pravé náladě, třeba mu nalít.“

Když se stolu bylo sklizeno a opět všichni seděli kolem, majíce před sebou kalíšky, nevyjímaje ani žen, vyměněny byly s Ramothem Besemem a Lamechem nové významné pohledy a tu Lamech Hammel ujal se slova:

„Nuže, řekni, příteli Ramothe, kterého si vážím, i ty, příteli Reseme, kterého ctím, jaká příčina je dnešní vaší návštěvy, opovězené dnes odpůldne na den sabaoth, na šťastný den v synagóze?“

Starý Ramoth zatáhl si vážně za dlouhou černou bradu a pravil, ukazuje na Šalamouna: „Zde má krása, Šalamoun, rád by požádal o ruku tvé rozkošné Zary.“

„Já, já,“ koktal Šalamoun, „já že bych rád, ne, ne, nechci se ženit.“

„Jest na rozpacích,“ mluvil Besem, přerušuje ho, „mladý je, nezkušený, má strach. Říkal nám...“

„Nic jsem neříkal,“ odporoval ustrašený Šalamoun, „já ženit, nikdy, máme dost příkladů, doma to vidím.“

„Je nesmělý,“ vykládal dál starý Ramoth, „líbeznou tvou dceru miluje...“

„Křesťanský prorok Ježíš,“ koktal Šalamoun, „když visel na kříži, vzdychl: Eli, lama zabachtani, Bože, proč jsi mne opustil?“ Napil se rychle a vyrazil ze sebe: „Eli, lama zabachtani?“

Vtom cosi zasyčelo a cylindr na lampě praskl, rozlétly se kusy skla a světlo zhaslo...

„Chalute!“ vykřikl Šalamoun a již zde bylo to slovo, které znamená strach, špatné znamení a neštěstí.

„Znamení, chalute,“ opakoval po něm Besem a z úst všech zaznělo: „Chalute, chalute!“

„Sám Jehova si toho nepřeje,“ řekl ve tmě zbožným hlasem Lamech a když se rozsvítila malá petrolejová lampa, dopili zaraženě kmínku a odcházeli v tklivé náladě mysterické.

Zara Hammelová vzala si potom zanedlouho mladého ševce Josua Barema a nakládala s ním, jak věděla celá židovská obec náboženská v Zapustně, velmi špatně. Měl za svobodna Josue Barem velmi krásné husté pejzy a po svatbě řídly mu a krátily se v tom poměru, jak mu je Zara trhala.

A jednou před synagógou, když přišla na to řeč, obrátil se Šalamoun Ramoth k rabínovi: „Rabi,“ řekl tajemně, „už měl jsem si vzít Zaru, kdyby nebylo toho chalute. Rabi, křesťané se nám smějí, že strachy prskáme, ale kdybych byl tenkrát nepoprskal ten cylindr, kde by byly mé pejzy? Chalute, rabi, šťastné chalute...“

A Šalamoun Ramoth spokojeně se usmál...

 

   


Chi va piano va sano

 Kdo jde pomalu, jde zdravě. (Italské přísloví)

Nejkrásnějším dokladem o tom, jak správa státních drah stará se o rychlé železniční spojení mezi Prahou a Jílovým, jest dojemný případ, který zažila rodina Desortova z Jílového.

Manželé Desortovi byli teprve nedávno spolu. Jemu bylo pětadvacet let a jí devatenáct. Milovali se s vřelou vroucností a vždy jednou za týden vydali se pěšky z Jílového do Prahy, aby zde nakoupili různé potřeby.

Jednoho dne se stalo, že, poněvadž byli spolu již tři měsíce, se v Praze pohádali a mladý Desort, nedbaje zrazování svých přátel koupil si jízdní lístek, opravňující ho k použití třetí třídy ve vlaku, který se chystal odjeti z Františkova nádraží do Jílového. Jeho mladá manželka vydala se pěšky k domovu a dorazila také ještě to odpůldne domů.

Uplynulo čtrnáct dní a pan Desort dosud nepřijížděl. Nebylo však tak zle, neboť večer čtrnáctého dne vlak, který vezl pana Desorta, urazil již dva kilometry a projížděl již majestátně mezi Vinohrady a Vršovicemi.

Uplynuly další tři neděle a četnictvo marně pátralo po celých Čechách po panu Desortovi.

Za další týden přestala paní Desortová plakat a poněvadž jistý Cetlovský stal se jí velmi sympatický jako neúnavný její těšitel, zahájila po dalších šesti nedělích kroky, aby pan Desort byl prohlášen za zemřelého. Ale vlak s panem Desortem pohyboval se plnou parou mezi Vršovicemi a bohdaleckým tunelem.

Než soud vyřídil žádost nešťastné paní Desortové, uplynuly tři měsíce. Vlak s panem Desortem opouštěl již bohdalecký tunel.

Zatím přistěhoval se již Cetlovský k opuštěné paní Desortové a právě když za rok po záhadném zmizení pana Desorta vypršel již den, kdy úředně byl pokládán za mrtvého, porodila nešťastná paní zdravá dvojčátka, z nichž jedno patřilo panu Cetlovskému a jedno jí.

Ale vlak s panem Desortem statečně přemáhal větřík, vanoucí proti němu a ujížděl, mocně supaje, ke krčskému lesu. Když urazil tak pět set metrů, zapletly se zatím vousy pana Desorta, přesahující již přes okno vagónu, do osy lokomotivy a v zájmu rychlé dopravy bylo nutno podati žádost na ministerstvo železnic, aby bylo povoleno panu Desortovi jeho vousy ustřihnout.

Dvojčátka paní Desortové-Cetlovské během doby, než byla žádost ministerstvem železnic vyřízena, naučila se chodit a mluvit. A když počala chodit do školy, vlak s panem Desortem měl ke Krči již jen šest set metrů. Ve škole dobře prospívala a záleželo na rozhodnutí rodičů, mají-li studovat nebo jít na řemeslo. A pan Desort s blaženým úsměvem projížděl Krčí.

Hošíci paní Desortové-Cetlovské byli dáni přece jen na studie. Učili se s výborným prospěchem a připravovali se k maturitě. V den šťastně odbyté maturitní zkoušky vlak s panem Desortem vřítil se do nádraží v Bráníce.

Hoši studovali práva a když měli odbytu třetí státní zkoušku, mohl zvolati hrdě zešedivělý strojvůdce vlaku, který vezl pana Desorta: „Už máme za sebou patnáct kilometrů!“

Jeden z obou právníků věnoval se advokacii a druhý soudnictví. Když si první otevřel kancelář, druhý byl právě jmenován adjunktem u okresního soudu v Jílovém, kde první začal provozovat advokátskou praxi. K jejich cti budiž řečeno, že oba pilně chodili ke hrobu svých rodičů, kteří zemřeli před desíti lety.

Ale vlak s panem Desortem byl už na Závisti. Oba Desortové-Cetlovští našli si také družky svého života a takřka současně slavili křest svých prvorozenců, když vlak s panem Desortem majestátně vinul se podél Vltavy a před Jarovem zastavil se, poněvadž vjel na brouka roháče. Statečný brouk odnesl to pouhým leknutím, ale lokomotiva byla porouchána tou měrou, že nežli ji jakž takž opravili, chodili nevlastní vnukové pana Desorta do školy.

Pak už to šlo lehce kupředu od Vranova údolím k Jílovému a díky zděděným vlohám udělali i vnukové pana Desorta maturitní zkoušky s výborným prospěchem.

Věnovali se studiu medicíny, odbyli si vojnu, chodili domů z Prahy na prázdniny, považujíce to za malou procházku - a vlak s panem Desortem byl již vzdálen jen padesát metrů od stanice Jílové, když tu horkokrevný pan Desort vykřikl: „Ke všem čertům, kdypak už budu na místě!“

Vlak se ihned zastavil, všichni konduktéři se přibelhali a třesoucími se hlasy zapřísahali pana Desorta, aby se neukvapoval, ale tu on v přenáhlení způsobil takovou výtržnost, že rozbil jednu okenní tabulku a jednomu ze stařečků konduktérů dal svou svraštělou rukou pohlavek.

Pak už jeli jen den a noc a na stanici odevzdali pana Desorta četnické patrole.

A nyní prosím, připravte si kapesníky, abyste zaslzeli nad tou tragikou osudu, který tak ošemetně zahrál si s rodinou Desortovou.

Pan Desort ke svému překvapení ocitl se u okresního soudu v Jílovém pro poškození cizího majetku a urážky úřední osoby, totiž konduktéra.

Soudil ho nevlastní syn a obhajoval ex offo druhý nevlastní syn. Při zjištění generálií dozvěděli se všichni tři, jaký blízký příbuzenský poměr je mezi nimi a z nenadálé radosti i žalosti zároveň ranila všechny tři mrtvice. Nevlastní vnukové pana Desorta, když se dověděli o tomto dramatu, oběsili se na nádraží, na lokomotivě, která jim přivezla nešťastného nevlastního děda.

 

         


Chirurgie a celní sazba

 historka o lidském neštěstí

 

Seznámil jsem se s ním při obědě v lázeňské restauraci jedněch menších českých lázní.

Zpočátku nebyl mně nijak nápadný, vyměnil jsem s ním několik bezvýznamných slov a asi po dvakráte svačili jsme spolu na terase restaurace. Byl, jak se zdálo, dosti skoupým na slovo a já sám byl líný, a tak jsme nikdy spolu dlouho nehovořili.

Až jednoho dne četl jsem v novinách zprávu o zázraku moderní chirurgie, která tenkrát proběhla všemi novinami a které jsem se velice podivil. Bylo to něco vpravdě překvapujícího. Můj málomluvný protějšek seděl pohodlně opřen o křeslo a kroutil si právě cigaretu.

„To si, prosím, přečtěte,“ oslovil jsem ho a podal jsem mu noviny, „to je vskutku velkolepé!“

Naklonil se pro noviny a přelétl rychle zrakem zajímavou zprávu. Okamžitě mně noviny vrátil, takže mne to zarazilo.

„Znám to,“ odpověděl, usmívaje se unaveně, „znám to všechno.“

„Račte být snad lékař?“ otázal jsem se.

„Nikoliv, ale pozoruhodný předmět, nejsem vlastně člověk, nýbrž spíše jakási sbírka a složenina.“

Tomu jsem nerozuměl, zdálo se mně, že se můj protějšek zbláznil.

„Souvisí to se sportem a politikou,“ pokračoval.

Ještě jsem ničeho nechápal a bylo mně velice těžko dělat přitom moudrý obličej.

Zdálo se, že ho to mrzí. „Musím vám všechno vysvětlit, pak budete chápat. Jak zde sedím, jsem jen zpolovice přirozený, pravý člověk, ostatek jest umělý výrobek, díky chirurgii.“ Zakabonil se a na jeho nose objevily se starostlivé vrásky.

To mne tak polekalo, že nebyl jsem schopen slova.

„Vy se lekáte,“ pravil, „ale nedivte se. To se datuje od počátku mé kariéry. Kdysi jako nezkušený mladík měl jsem souboj, který mne stál nos. Tak mně udělali nový, použivše k tomu kůže z čela. Od té doby dostávám na nos vrásky a škrabu se na čele.“

Abych něco řekl, prohodil jsem laskavě: „Je ale velmi zdařilý.“

Usmál se. „Domníváte se, že ihned byl můj nos takový? Nikoliv, byla to věc, podobající se zprvu nosu Kalmuků a později hadru, ale v Paříži opravil mně nos specialista tím, že mně vstřikl do nosu parafín. Předložil mně několik modelů a já se rozhodl pro římský nos. Dnes už se může každý na něj dívat.“

Vytáhl z kapsy zrcátko a láskyplně díval se na výrobek moderní rhinoplastiky. „Víte,“ hovořil dále, „je to jedna radost, pracovat s chirurgy. Když jsem z automobilu vyletěl na strom a rozbila se mi lebka, nahradili scházející kus celuloidem, abych té ztráty neželel. Prosím, račte se laskavě přesvědčit, je to jako by ji ulili.“

Sňal paruku, kterou jsem teprve teď zpozoroval.

„Můžete mně věřit na slovo,“ řekl vřele „že když později při sáňkování ztratil jsem kus kosti podramenné, byla úplně roztříštěna, tu mně chirurgové zasadili místo ní pěknou stříbrnou rourku, tak dovedně až jedna radost.“

„To jste ale hodně zkusil,“ poznamenal jsem důrazně.

„Ještě to ušlo. Co jsem měl také dělat. Posledně, když jsem spadl s koně a rozmáčkl si ledviny, tu kdyby mně nebyli chirurgové nahradili pochroumanou kusem telecí ledviny, tu ptám se vás, co by ze mne bylo? A že mně spojili rozbitou hlavní tepnu rourkou z alumínia, to bylo rozhodně uměním, dokonalým uměleckým kouskem.“

Vyjádřil jsem svůj podiv.

„Ano,“ pravil zřejmě potěšen, „sport mně tak dalece neuškodil, jako ta zatrolená politika. Když mne zvolili poslancem a byla první velká debata ve vídeňském parlamentu, tu mně můj politický odpůrce smáčkl tak při škrcení krk, že bylo hrdlo nadobro poroucháno. Co si chirurgové mohli počít, než že mně udělali otvor do žaludku, kudy šest neděl do mne lili bujón a tak mne vyživovali. Vykřesal jsem se z toho, ale otvor v žaludku nedal jsem si zašít, neboť člověk nikdy neví, co ho čeká.“

Vyjádřil jsem svou úctu nad takovou obezřetností.

„Není třeba,“ odpověděl, „nemohu si celkem vzato stěžovat, dokonce jsem na sebe trochu hrdý, znají mne po celé Evropě a byl bych spokojen, kdyby nebylo těch zatrolených německých hranic.“

„Hranic?“

„Ano,“ řekl smutně, „těch hranic. Mám v Německu jistou záležitost skoncovat a jestli byste chtěl jeti se mnou, podívat se třebas do Berlína, bylo by mně to velkým potěšením a uviděl byste, co bude na hranicích. Pozítří jedu.“

Myslel jsem si, proč bych se nemohl podívat do Berlína a tak ukončit svou dovolenou, pak jsem byl zvědav, co bude, i svolil jsem k cestě.

Jeli jsme. Můj zajímavý, z tolika cizích částí složený společník bavil se živě se mnou, ale pozoroval jsem, že to činí jen z toho důvodu, aby zakryl svůj nepokoj.

Krátce před pohraniční celní revizí, když jsem pečlivě ukryl všechny předměty podléhající clu, ozval se můj společník: „Což vám je hej, vy si ušetříte všechny ty sekatury, ale já, já nemohu, mne příliš dobře znají zde v Německu.“

Byli jsme již na celní stanici.

Celní úředník namaloval křídou na můj kufr a zavazadla několik hieroglyfů a mohl jsem jít. Též cestovní zavazadla mého nového přítele byla opatřena podobnými hieroglyfy, on však zůstal ještě v sále. Vyzval jsem ho, aby šel se mnou, on se však smutně zasmál.

            A skutečně! Nyní přišel vrchní celní úředník s tlustou knihou celní sazby a se spoustou formulářů a počal mého ubohého společníka vyslýchat. „Přibylo něco nového?“

„Děkuji, nic zvláštního.“

„Dobře, pak máme zde tedy jen několik známých clu podléhajících předmětů. A to číslo 343 celního tarifu, celuloid, metrický cent 200 marek, dělá pro váš kus lebky 33 feniků, okrouhle 35.“

„Ale já ji povezu nazpět.

„Může být, pak ale musíme ten kus zaplombovat. Jest to předpis. Dále máte v sobě alumínium, číslo tarifu 845, poněvadž je zpracované. Metrický cent 12 marek, nestojí za řeč ten váš kousek, řekněme okrouhle 5 feniků. Dobře. Dále parafín jako náhrada léčivých prostředků, číslo 388. Clo činí 40 marek na tisíc kilogramů. Platíte dvě setiny feniku, okrouhle 1 fenik. Dále stříbrný drát nebo rourka, vše jedno. Číslo 772. Jest pozlacen? Není? Pak jen 100 marek za 100 kg, to činí ve vašem případě 20 feniků. To by bylo všechno. Máte snad něco nového?“

„Nepatrnou ledvinu telecí.“

Úředník se zasmušil. „To je nemožné,“ řekl přísně.

„Proč to? Ona mně přece zcela dobře slouží.“

„Ó zajisté, ale nemohu si pomoci. Ledvinu nemohu pustit přes hranice, neboť, prosím, je zde zákon ze dne 3. ledna 1900, kterým jest zakázán průvoz masa v krabicích neprodyšně uzavřených nebo v podobných nádobách.“

„Ale dovolte...“

„Zde nemohu nic dovolovat. My přece v Německu si nemůžeme nechat zničit naše dobytkářství. Nechte zde ledvinu.“

Vmísil jsem se skromně do hovoru: „Nebylo by možno učiniti snad výjimku při stávajícím nedostatku masa?“

Úředník se na mne přísně podíval a řekl: „Ledvina zůstane v Rakousku.“

„Pak já taky!“ odvětil můj ubohý přítel.

   


Christos i popy

Kristus a popi

Kristus byl komunisticky filosof, který šířil myšlenky sociální rovnosti mezi chudým lidem v Palestině. Jeho dvanáct apoštolů bylo propagátory těchto myšlenek.

Jako sám Kristus byl tesařem, patřili i oni k chudým rolníkům a rybářům a byli představiteli Kristovy palestinské komuny.

Ideje sociální rovnosti uložili do evangelia, z jehož rozboru jasně vyplývá, že Kristus byl dobře obeznámen s filosofií Lao Tse a Konfucia, představitelů historického východního komunismu.

Kristus pracoval nejen na sociálním, ale i na politickém převratu v Palestině.

Palestinský proletariát trpěl v té době nejen pod vládou římského imperialismu, nýbrž i pod jhem bohatých židovských farizeů, kteří s římskými imperialisty spolupracovali.

Kristus miloval utlačovaný chudý lid své země a nenáviděl boháče a vládu. Vedl lid k povstání.

Řekl: „Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Ev. sv. Matouše, 10, 34.)

Ozbrojené povstání palestinské chudiny proti boháčům skončilo neúspěšně.

Vůdce revolucionářů, Kristus, byl zajat jeruzalémskými vládci a odsouzen na smrt. Rozsudek byl vykonán ukřižováním filosofa komunisty.

Kristovy ideje přinesli jeho žáci do Říma. Jeho slova o rovnosti všech našla úrodnou půdu mezi chudinou starého Říma, mezi těmi trpícími, hladovějícími lidmi, mezi otroky římské buržoazie.

Řím usiloval o nadvládu nad celým světem, a chudina, vychovaná Kristovými revolučními idejemi, stála římským césarům v cestě.

Všichni, kdo chtěli podle Kristova učení skoncovat s válkami a žít v duchu evangelia, byli předhozeni do arény šelmám.

Slovo křesťan znamenalo tehdy revolucionář. Víra v bratrství a rovnost se šířila a našla tisíce mučedníků.

Křesťanství nebylo církví, byla to komuna věřících v revoluční ideály Krista-člověka.

Z Krista-boha a z křesťanství vytvořili kněží vládnoucí církev a ze všech sil se snažili, aby revoluční tendence evangelia ztratila svou moc.

Z evangelia revoluce udělali evangelium otroctví. Z Krista revolucionáře dokázali udělat ubohého, pokorného boha, jeho revoluční odkaz změnili v odkaz pasivity a podřízenosti vládnoucím třídám.

Zatemnili vědomí těch, kdo věřili v Kristovy ideály, a nakonec namluvili křesťanstvu, že pravá je pouze ta víra, kterou hlásají oni, a že ve věcech víry se má člověk řídit nikoli slovy Kristovými, ale pokyny jeho zástupců a kněží.

Z toho vysvítá, proč komunistické tendence Kristova evangelia nezvítězily v životě křesťanské společnosti a proč ve všech křesťanských vyznáních víry, která nám předkládá pravoslavná církev, spatřujeme pouze podvod, těžké tmářství, klamání, lež a přetvářku.

Popi byli vždy osobami spjatými se státem, nejvěrnějšími poddanými všech carů, svatou policií, jak je nazval Voltaire.

Z Kristovy komuny udělali hloupé stádo - stádo dojných krav.

Popi vždy hlásali, že ke spáse je zapotřebí peněžitých prostředků, a to nemalých.

Vykládali o dvou šartách, které chudá vdova vložila do pokladnice (Marek, 12, 42 - 44).

Rozdíl byl pouze v tom, že vdova dala poslední peníz, zatímco oni brali od chudých vdov za pohřbení muže poslední slepici.

Z evangelia si vzali to, co mohlo přinášet prospěch jejich kapse.

Slova „Neboť jsem lačněl, a dali jste mi jisti; žíznil jsem, a dali jste mi piti; nah jsem byl, a přioděli jste mne“ (Matouš, 25, 35 - 36) si vyložili tak, že je lid musí dobře krmit za jejich čáry a klamání.

Vyžadovali od každého, aby je ctil jako svaté, a sami žili bez sebemenších mravních zásad, požadovali od druhých lásku, avšak ty, kdož jim nevěřili, pálili na hranici nebo zavírali do klášterů a žalářů.

Kněží vždycky podporovali vládu mocných a bohatých, v zájmu svých kapes byli vždy a všude proti revoluci.

Slova evangelia „Neboť kdežkoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu Kristově, tuť on bude uprostřed,nich“ chápou tak, že při takové schůzce je nezbytně nutné vést agitaci proti sovětské vládě a revoluci.

Kristova slova „Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ chápali tak, že je třeba ozbrojit kulaky, postavit na zvonici kulomet a střílet po výboru chudiny.

Kněží namlouvali lidem, aby hledali útěchu pouze v utrpení, pokoře, hladu a ve vidině nebeské odměny.

Duchovní odváděli lid od starostí o pozemský blahobyt, bránili mu poznat, že má právo bojovat za lepší život na zemi.

Kněží nemohou Kristovi nikdy zapomenout, že je vyhnal z chrámu, a proto vše dobré v evangeliu překroutili.

Kristus usvědčoval boháče z nečitelnosti, kněží s nimi všude drží. Kristus usvědčoval vládce z páchání bezpráví a křivd, kněží se za ně vždy staví. Kristus hovořil o utlačování chudáků, vdov a sirotků, popi se modlili za vítězství ve válce, která v Rusku nadělala milióny vdov a sirotků.

Kněží hlásali, že vláda je ustanovení boží, které má správný cíl - bojovat proti zlu a podporovat v lidském životě dobro a pravdu, jak je psáno v evangeliu.

Vládou, která podporuje dobro a pravdu, je teď také vláda sovětů. Povězte mi, popi a kněží, proč teď nehlásáte: „Musejíť vrchnostem všickni poddáni býti, netoliko pro hněv, ale i pro svědomí“? (Epišt. sv. Petra 2, 13-18, Epišt. sv. Pavla k Římanům, 13.)

Řekněte mi, vy bando kořistnických podvodníků, proč teď všude podporujete kontrarevoluci a nepodřizujete se vládě sovětů?

Váš svět je světem otroctví.

Vaše náboženství - náboženství kapsy a kontrarevoluce - dožívá své poslední dny.

S vámi je třeba jednat nemilosrdně. Budete muset poctivě pracovat jako apoštolově rybáři ve staré Palestině, a lidu řekneme: „Nikdy nevěřte popům a nic jim nedávejte.“

Sundejte své kříže, kněží, Kristus byl revolucionář a vy jste kontrarevolucionáři!

   


 

I vyklepal prach z obuvi své...

4. prosince, 1850 roků od zkázy Jeruzaléma, 428 roků od objevení Ameriky, a jestli to ještě nestačí, 540 roků od vynalezení střelného prachu, opustil jsem sovětské Rusko a objevil se na hranicích Estonské republiky.
Se zájmem jsem přečetl v Narvě vybledlý plakát, ve kterém před rokem estonská vláda slibovala neznámým pánům, kteří mne chytí a pověsí, 50 000 estonských marek odměny.
V té době vydával jsem totiž pod Jamburgem časopis v tataro-baškirském jazyce pro dvě divoké divize Baškirů a jiných hrdlořezů, kteří operovali proti bílým vojskům Estonské republiky.
Estonci totiž vpadli do Ruska a pokoušeli se, podporováni Anglií, dostat výprask.
50 000 estonských marek! Mají sice mizernou valutu, deset estonských marek musíte dát za jednu německou, nicméně bylo to velice lákavé, zejména když jsem potřeboval peníze, utrativ poslední milión sovětských rublů po cestě z Moskvy do Narvy.
Naštěstí jsem si vzpomněl, že by mně, kdybych se jim i nakrásně v Narvě sám oběsil, nikdo nevěřil, že jsem to opravdu já, poněvadž jsem jel pod falešným jménem, s padělanými dokumenty, na kterých totiž jediné, co bylo nepadělané, byla má fotografie.
Z toho přemýšlení vytrhl mne jeden slušně oděný pán, který lámanou ruštinou se mne optal, nechci-li měnit sovětské ruble za estonské marky.
Poznal jsem ho na první pohled. Po dlouhých létech opět první státní detektiv!
Estonské četníky a strážníky už jsem viděl v dlouhém řetězu stát za drátovými překážkami podél hranic. Díval jsem se na ně s jednostranným pocitem, kterému doufám každý porozumí.
Samo Estonsko je celé zadrátované, aby tam nemohla vniknout myšlénka socialismu.
První detektiv zahovořil dále. Pokoušel se ze mne, neznámého cizince, něco vylákat.
Mluvil o nepořádcích v Estonsku a chválil sovětské Rusko.
Naštěstí jsem se informoval v Moskvě o Rusku z jednoho čísla Národní politiky, kterou českým lidem vracejícím se z Ruska rozdávají zřízenci české mise, kterou řídí v Moskvě pan kapitán Skála.
Řekl jsem mu, aby tak ty Sověty nechválil, že jsem četl v Národní politice, jak jednomu českému obuvníkovi zešílela v Petrohradě žena z hladu a zemřel dědeček v Chrastovicích u Berouna. Mrtvoly se válejí po ulicích. Z půldruhého miliónu obyvatelů v Petrohradě zůstal naživu jen jeden člověk, Zinovjev, který v liduprázdném Petrohradě loupí krámy za bílého dne. Ale to všechno je maličkost, dějí se ještě horší věci. Novorozeňatům…
Pan detektiv se ani se mnou nerozloučil a spěšně odešel na druhou stranu nádraží.
Připojil jsem se k transportu návratců z Ruska.
Roztrhané šedivé uniformy starého Rakouska, vybledlé „ruksaky“ za těch šest let, směs hlasů a jazyků všech národů bývalé monarchie.
V tichém koutku malého domku na nádraží, kde nadpis „pro pány“, přišíval si nějaký maďarský hejtman na zamaštěný límec hvězdičky.
Před starou pevností a hradem v Narvě zástupce Mezinárodního kříže vítá německy „těžce zkoušené obránce vlasti“.
Německá sestra od Mezinárodního kříže rozdává první německou kávu s cukerínem.
Na bráně karanténního tábora, starého hradu, jen maďarské a německé nadpisy.
Národní vlajky všech možných národů neslovanských.
Členové amerického Spolku křesťanských mladíků rozdávají bible a spekulují s výměnou „romanovek“, „kerenek“ i sovětských rublů na estonské marky.
Všichni nadávají na Rusko a estonští vojáci tajně prodávají návratcům kořalku.
Brána starého hradu německých křižáků se za námi zavřela. Budeme zde čtyři dny a nikdo nesmí do města.
Na velikém nádvoří nastává třídění národů. Nějaký pán křičí německy: „Příslušníci Maďarské republiky nalevo, Rakouské napravo, Československé do středu, Rumunska ke vratům!“
Nastává strašný zmatek. U kanceláře stojí nějaký bývalý kadet a pláče. Zřízenec Mezinárodního červeného kříže dotírá na něho, aby řekl, kam patří.
Vedou ho do kanceláře k mapě. Hledají tam Kološvár a nakonec se zjišťuje, že se stal z něho, na základě versailleského míru, Rumun.
Kadet pláče ještě víc a sestra od Červeného kříže dává mu na cukr valeriánové kapky…


II

 

Karanténní tábor i kanceláře Mezinárodního červeného kříže nalézají se na velikém prostranství starého hradu v Narvě, který vystavěli němečtí křižáci, ohněm a mečem hubící kdysi pobaltické kraje.
Dnes je hubí anglické společnosti, dodávající jim nepotřebná děla, porcelánové podklady do kurníků, elektrické samovařiče a sportovní potřeby, což je vše velice důležité, poněvadž Estonci sami nemají co jíst.
Hrad v Narvě je dokonalá zřícenina. Několikrát ho rozbili Švédové, když chtěli z Narvy vyhnat německé rytíře. Pak ho přivedl v nové zříceniny Petr Veliký, když vyháněl z něho Švédy. (Bližší podrobnosti nenajdete v žádném naučném slovníku.) V občanské válce ochutnaly zdi hradu granáty bílých i rudých.
Nakonec dovršuje dílo zkázy Mezinárodní červený kříž, který vystavěl, nelituje motyk pro hradní zdi, ze zbytků starého rytířského sálu nesplachovací klozety pro bývalé zajatce navracející se z Ruska.
Jeho motyky zpracovaly i věže hradu na různá skladiště, ve kterých, nedej bůh, aby tak přišla revize.
Místní podnikatelé, spekulantské obyvatelstvo provrtalo zdi hradní četnými otvory, kterými se plíží do hradu se smradlavými salámy.
Poněvadž jest přísný zákaz, že se nikdo z obyvatelstva nesmí stýkat s vracejícími se z Ruska, u každé takové díry stoji estonský voják a čeká jako kočka na myš. Jest to stálý příjem místní posádky, padesát procent z každé libry prodaného salámu a jiných poživatin, stejně mizerné kvality jako salám.
V celém hradě panuje vzorná nečistota. Dělá to dojem obleženého hradu za starých dob, kdy nepřátelé házeli do hradu smradlavé hrnce.
Střepy opatrně sebrali, aby si nerozřezali opánky, ale obsah hrnců válí se všude, kam se podíváte.
Stejně pěkně to vypadá i v budově bývalých ruských kasáren na nádvoří, kde jsou ubytováni návratci z Ruska.
Špinavé pryčny, čoudící kamna, i těžká atmosféra fazolové polévky. Ženy návratců věší plenky svých robátek.
Půjdeme se raději podívat do „soldatenheimu“.
Mezinárodní červený kříž, na který věnovali Američané tolik peněz, je podnik s čistě německým nátěrem a v Narvě dělá dojem čistě výdělečného podniku.
Sestřičky prodávají salám i kávu. Káva je z konzerv, které se mají rozdávat zadarmo mezi návratce. Salám kupují za 5 marek a prodávají za 25 marek estonských nebo 125 rublů romanovských (carských) nebo za 320 dumských (kerenek) nebo za 1000 rublů sovětských.
Nějakému Tyrolákovi, který odjíždí dnes s transportem, je to všechno jedno. Cítí vůni německé kávy, chutná nadpis „Behüt euch Gott“.
Je pohnut. „Milostivá sestro,“ praví dojatě, zastrkuje do kapes za poslední ruble koupený salám, „děkuji vám za všechno, co jste pro nás udělali.“
V soldatenheimu jsou jedině německé časopisy. Chtěl jsem si právě prohlédnout článek ve Freiheit o posledních výlukách dělníků v německé „socialistické republice“, když nastal hrozný zmatek a křik venku, že jeden Maďar skočil s věže do hradního příkopu.
Šel jsem se na to podívat a zjistil jsem: Do hradního příkopu skočil bývalý hejtman Harányi od 18. honvédů na základě nepodařené finanční spekulace.
Jest to tklivý obrázek spekulace s penězi.
Pan hejtman Harányi z tábora z Krasnojarska byl odpraven jako invalida do Moskvy, kde prodal na Sucharevce (moskevský veletrh) své kalhoty za 120 000 rublů, blůzu za 80 000 rublů sovětských, dohromady 200 000 rublů sovětských.
Poněvadž slyšel, že sovětské ruble za hranicemi nepřijímají a nic za ně nedávají, skoupil od spekulantů s penězi na Sucharevce romanovky, carské deseti a pětiruble, 1000 rublů za 50 000 sovětských. Měl tedy 4000 rublů romanovek. Pak mu někdo řekl, že Wrangel byl bit a romanovky za hranicemi neberou, tam že dnes mají cenu Kerenského ruble (dumské). Proměnil tedy 4000 rublů carských na 2000 rublů kerenek, které v Narvě k svému úžasu proměnil jedině na 400 estonských marek, které snažil se vyměnit na německé marky. Dostal za ně 80 německých marek. To mu dodalo. Počal skupovávat opět sovětské rubly a dával 10 marek německých za 1000 rublů sovětských. Získal tím 8000 rublů, které vyměnil plný zoufalství za 40 marek, poněvadž zatím klesl kurs. V úterý udělal novou spekulaci s proměnou na carské peníze a ve středu se vrhl s jednou estonskou markou s nejvyšší věže hradu do hradního příkopu s výkřikem: „Éljen a Magyarország!“
Pochovali ho za hradní zdí, kde spí poslední spánek 400 vojáků ruské Rudé armády, kteří padli Estoncům do zajetí a byli na náspu popraveni kulomety.
Zítra jedeme do Revelu.

III
 

Dostati se z Narvy do Revelu není věcí tak jednoduchou a lehkou. Projdete celým systémem různých opatření. Předně se musíte vysvléknout donaha a dát své šaty a boty do dezinfekčního přístroje, kde vaše šaty a prádlo vypalují. A stane-li se vám to neštěstí a nikdo vám nevysvětlí, že věci z kůže jako například boty a tobolka se úplně zničí v takovém dezinfekčním přístroji, uzříte před sebou obrazy děsu a hrůzy.
Jeden ubožák zavázal do uzlíku své boty a tobolku, naplněnou romanovskými pětisetrublovkami. Dva roky okrádal Rusko, než se domohl slušného kapitálu, který vyšel z vypalovacího přístroje jako nerozbitná stočená hrouda seškvařené a svařené kůže s uzavřenými bankovkami, které vrátily se do prvního stavu papírové seschlé kaše.
Co se týče bot, bylo naprostou záhadou, co se to vlastně vrátilo z dezinfekčního přístroje. Jakési dva tajemné uzle z tvrdé kožené masy ležely před nešťastníkem, který v jedné ruce držel to, co před patnácti minutami nazývalo se tobolkou i jměním, a blbě se díval na své bývalé boty.
Nakonec odvedli bosonohého nešťastníka do kanceláře Mezinárodního červeného kříže, kde mu vyplatili padesát německých marek podpory a dali hrubé boty, což vše musel potvrdit asi patnácti podpisy.
Mezitímco se stalo toto neštěstí, koupaly se druhé skupiny návratců v špinavých, studených lázních a dozorci pohlavkovali opovážlivce z bývalé Translajtánie, kteří kradli zelené mýdlo z lázeňských beček.
Nakonec všechny vymyté a prodezinfikované seřazují u kanceláře Mezinárodního kříže a nastává nová procedura. Estonský úředník kontroluje podle spisu, kdo večer pojede do Revelu. Maďarská, rumunská a česká jména jsou mu nerozluštitelnou hádankou, jak se mají vyslovovat.
Dochází k četným nedorozuměním. Křičí: „Jesef Nefech!“ Hledají ho. Nikdo se nepřihlašuje. Hledají ho mezi Turky, Rumuny, a nikomu nenapadlo, že to je Josef Novák, který čeká ve skupině Čechů, aby vykřikl hrdě na dvoře hradu v Narvě: „Hier!“
A tak může být, že Josef Novák čeká ještě dodnes v Narvě, kdy budou pročítat jeho jméno.
Nastává druhá éra. Zápas o konzervy, kterých rozdávají jednu krabici na dva muže. Děje se tak beze všeho systému. Princip altruity pláče kdesi ve zbořeninách. Marně hledají toho, který dostal konzervu pro toho druhého, který pln zoufalství staví se opět do chvostu v naději, že se mu podaří zmizet s celou krabicí. Nakonec zavírají skladiště a ubohý skladník s expeditorem s tužkou v rukách luští těžký matematický problém:
Dnes odjíždí 726 návratců. Jedna konzerva na dva — 363 konzervy, a vydali 516. (Doporučuji vřele tuto neznámou rovnici Časopisu českých matematiků i panu ministrovi financí.) —
Něco podobného děje se i s dárky Amerického červeného kříže. Příjemná mladá dáma zkoumá ústní žádosti žadatelů, kteří se již rychle v baráku zbavili košil a s rozhalenými ňadry mlčky ukazují, že jsou bez košile.
Jeden z žadatelů snaží se mladé dámě dokázat, že opravdu nemá podvlékaček…
V šest hodin večer nakonec seřazují nás v šestistup, obklopují estonskými vojáky a vyvádějí z brány v sad u mostu, kde nás opět sčítají.
Číslice jsou neobyčejně pohyblivé. Jak jsem řekl, má nás jeti 726. Na nádvoří nás bylo 713, u brány 738, a nyní je nás 742.
Estonský úředník zoufale mává rukou a bručí: „Ilvaja!“, což odpovídá ruskému, zoufale širokému: „Ničevo!“
Ženou nás přes most a ještě dva kilometry přes město, ve kterém občanská válka zanechala význačné stopy.
Přes náměstí táhne se dlouhý pruh nezasypaných zákopů na památku potomkům i pro případ kanalizace, která je zde na stejném stupni evoluce, jako když před stoletími němečtí křižáci stavěli toto město.
Na rohu třídy Maja viděl jsem sympatický obrázek. Policejní strážník rozháněl od sebe tlustého vepře a potulného bradatého kozla, kteří se mezi sebou rvali.
To je všechno, co jsem v Narvě viděl, a mohu končit týmiž slovy jako ve svém fejetonu číslo II: „Zítra jedeme do Revelu!“ Dávám čtenářům i redakci Čestné slovo, že opravdu zítra konečně do toho Revelu odjedeme.

IV


Sto osmdesát kilometrů z Narvy do Revelu projeli jsme za dva dny. Estonské úřady prohlíželi transport opět na několika stanicích, nepouštěly nikoho z vlaku na nádraží, nedovolily ničeho koupit, a tak ve vlaku vypadalo to jako v sopce: Návratci seděli kolem malých železných kamínek, v nichž dávno již prvý den vyhasl oheň, poněvadž dali na ty dva dny jen několik kusů rašelinových briket, a nadávali na celé Estonsko i na zástupce Mezinárodního Červeného kříže.
Nejdelší zastávka byla na stanici estonského městečka Igöratis, kde došlo k otevřené vzpouře posledních tří vagónů, kde seděli Rumuni a Maďaři. Obklíčili nešťastného zástupce Červeného kříže a žádali na něm bouřlivě chléb, hrozíce mu výpraskem.
Při té scéně poznal jsem blíže pana inženýra Jožku. Až do toho okamžiku žil nepoznán a nikým neoceněn mezi rakouskými Němci ve vagóně číslo 7.
Nikdo netušil, že ten skromný pán z důstojnického tábora zajatců v Semipalatinsku jest takový „rozoumek-idealista“.
Předstoupil před ohroženého davem zástupce Červeného kříže a kazatelským tónem řekl: „Ale pánové, mějte rozum, já se vám divím, že křičíte tak nahlas. Rozvažte si dobře, že jsme v cizině, hosty na půdě Estonska a že každá taková výtržnost nás všechny hluboce sníží v očích Estonců.“
„My žádáme,“ vykřikli Rumuni, „aby nám okamžitě dali chleba.“ „V Narvě,“ křičí do toho Maďaři, „dali každému chleba na půl dne a teď nás už půldruhého moří hladem. Řežte ho!“
„Ale pánové,“ chlácholil pan inženýr, „mějte strpení, nečiňte žádného násilí! Ať vidí Estonci, že se opravdu umíme chovat důstojně. Považte, kdyby šly děti estonské ze školy, co by si pomyslily.“
Davem probíhá nejasné tušení, že asi pan inženýr má v tom také prsty, a někdo z davu nestydatě tvrdí, že ve vagónu, kde je pan inženýr, mají chleba tolik, že s ním topí.
Zástupce Červeného kříže používá bouře, která se snáší nad hlavou pana inženýra, a mizí. Elektřina se vybíjí. Dva estonští vojáci klidně se dívají, jak pan inženýr je lynčován a jak potom, když už to má odbyto, namáhavě leze do svého vozu.
„Ti mne zřídili,“ řekl ve voze, „to mne bolí, že se mně 10 stalo v cizině, před zraky cizinců, ještě štěstí, že nešly děti ze školy, mohly by si pomyslit, že jsme divoši.“
Zástupce Červeného kříže, za kterého se pan inženýr obětoval, cítil mravní povinnost přece jen něco udělat pro transport a šel vyjednávat s místními estonskými úřady, aby uvařily alespoň pro transport polévku.
Jeho vyjednávání mělo přece jen úspěch. Sotva začal mluvit s nimi o polévce, celý telefonní aparát byl v chodu. Nádraží dostalo rozkaz okamžitě nás odpravit dále a zástupci Červeného kříže bylo slíbeno, že polévku dostaneme v Igwě.
Jedeme tedy do Igwy, kde se dovídáme, že polévka se nevaří, poněvadž my dostaneme celý oběd v Mörigölje.
Stanice Mörigölje se nás rychle zbavuje ujištěním, že na stanici Wejnemäje čeká nás oběd i večeře.
Ku cti spolucestujících mohu říci, že toho pána, který nám tohle vyřizoval, odvezli do nemocnice a jelo se dále. Na stanici Wejnemäje se náš vlak ani nezastavuje a tak, jestli byl mezi námi někdo, kdo se domníval, že tomu pánovi v Mörigölje bylo ublíženo, přeměnil úplně své smýšlení.
Nocí blíží se k Revelu vlak, jehož obecenstvo sestává z lidí na všechno odhodlaných. Nálada taková, že vyloupení Revelu zdá se býti více než pravděpodobným.
K ránu nebylo mezi námi nikoho, kdož by se netvářil jako zarputilý starý lupič a zločinec.
Jedině pan inženýr neztrácí naději, domnívaje se optimisticky, že přece nás alespoň v Revelu nakrmí.
Mluví něco neustále, co každému je již dávno známo. „Opravdu,“ říká, „jest to podivné, že když půldruhého dne člověk nic nejí, pociťuje hlad. Jestli nás v Revelu nenasytí, hlad přejde sám sebou. Bez chleba jest velmi těžko žít a chlebem se člověk dobře nasytí.“
„Pane inženýre,“ ozývá se hlas z rohu vagónu, „jestli nepřestanete žvanit, dávám vám čestné slovo, že otevru dvéře a vyhodím vás na koleje při plné jízdě.“
Pan inženýr bručí něco o souzvucích krásy, dobra i pokroku, o tom, že naděje dává duši vítězství nad klením, a o duchovním obrození hulvátů.
Venku svítá. Pan profesor Zemánek se hádá s celým vagónem, že musíme být již u moře a že je cítit slaný mořský vzduch. Konečně zpozoruje, že mu někdo z naší společnosti vstrčil do kapsy kalhot celou sbírku jiker ze shnilých slanečků, kterými nás obětavě podělili v Narvě.
Cítí se přirozeně uražen a pan inženýr ho jemně upozorňuje, že největší ctností jest snášet výsměch. Svět musí mít evangelium lásky.
Několik dobře míněných výhrůžek přinucuje pana inženýra, že zabaluje se v plášť a umlká až do stanice Külmö, kde všichni mužští příslušníci transportu rozbírají zásoby rašeliny a dříví, aby vytopili vagóny.
Když přinesli loupeží nabytou kořist a oheň již vesele zahučel v malých kamínkách, pan inženýr slézá ze svého místa a praví: „Odcizujeme-li věc, která nám nepatří, jest to krádež, kdo tak činí, o tom se říká, že krade. Všichni jsme zodpovědni. Ohřívám-li se ukradeným dřívím, uhlím nebo rašelinou, jsem účastníkem loupeže.“
V debatě se zjišťuje po jeho prohlášení, že se výpravy nezúčastnil, i nemá práva na zisku. Chce-li sedět v teple, musí jít ukrást poleno. „Kdo přijímá dobro, musí dodávat.“
Otvírají mu dvéře a vystrkují ven. Venku je dvanáct stupňů mrazu. Za chvíli se vrací s velkým polenem a praví: „Vzal jsem cizou věc, jsem zloděj.“
Na stanici Külmö se rozneslo, že zástupce Červeného kříže zůstal na stanici v Mörigölje, aby po telefonu vyjednával s revelskými úřady. Probíhá ta zpráva jako jiskra naděje všemi vagóny, až uhasíná v skepticismu, který prostými slovy vyjadřuje jeden občan ze Smíchova, „že je to zas nová zlodějna“.
Jeho názor byl úplně správný. Když už máme vjíždět v Revelu na nádraží, vlak odbočuje na přístavní trať, míjí velkým obloukem město Revel, kde jsme měli dostat: 1. oběd, 2. večeři, 3. snídani.
Vlak nese nás zvýšenou rychlostí podél mořského břehu. Moři nevěnuje nikdo žádnou pozornost. Všichni se otáčejí dozadu, kde se zbaběle před námi za písčitými náspy schovává město Revel, které tak šťastně vyvázlo před zoufalými odhodlanci.
Vlak se zastavuje u cíle cesty. Molo, uprostřed paroloď pro dopravu Kypros, dále mezi ostrovem Silgit a námi ještě jedna paroloď na kotvách.
Na břehu moře očekává nás deputace nějakého spolku paní a dívek z Revelu s pastorem v čele a rozdávají noviny z vlasti, přičemž sbor paní a dívek zpívá dojemně německy:

Kdo chce býti v světě šťasten,
musí vzdát se hříchů všech.
Kdo i v smrti má být blažen
boží lásky cítit dech.

Za půl hodiny koupá se pastor i se sborem paní i dívek v moři a my všichni s hrozným řevem „hurrá!“ řítíme se na paroloď Kypros, stojící v molu…


V


Mužstvo lodi Kypros, vesměs zkušení staří námořníci, udělali s námi krátký pořádek. Bylo to, jako když bača na salaši počítá ovce. Chytne jednu za druhou za kožich a hází dovnitř. Každý jednotlivec z nás prošel turniketem z několika párů svalnatých chlupatých námořnických rukou, které si ho podávaly dále, až se octl kdesi dole v podpalubě a patřil do některého z četných desátků, které vyrůstaly v podpalubí jako houby po dešti. A nežli se vzpamatoval, už se svým desátkem druhým východem šel na druhý konec lodi, dostal bochánek chleba, masitou konzervu, lžíci, plechový talíř a koflík, a již byl opět v podpalubí na svém místě. Během půlhodiny byl celý transport zásoben, rozmístěn a syt.
Pan inženýr nabývá opět ducha a pokračuje ve svém rozumování: „Je-li člověk syt, jest spokojen, nenasycený člověk jest nešťasten.“
Má kolem sebe velmi málo posluchačů, nicméně pokračuje ve svých nezvratných vývodech: „Předtím, nežli pojedeme odtud, musí paroloď zdvihnout kotvy a pod parními kotli musí být zatopeno. Kdyby to byla plachetní loď, musela by čekat na příznivý vítr. Bez větru plachetní lodě jezdit nemohou, to je totéž jako automobil bez benzínu.“
Kypros dává signály malým parníkům dozorčí přístavní rady, že již pojedeme, a dostává odpověď: „Moře svobodné.“ Spustí tedy turbínové píšťaly a my loučíme se s estonskými břehy, po kterých válejí se mlhy, jako by chtěly říci: „Nestojí za to dívat se dozadu, nic dobrého jste u nás nezažili.“
Nicméně několik sentimentálních návratců mává špinavými šátky. Na molu stojí skupina estonských chlapců a holčiček z nedalekých rybářských chat a vyplazuje na nás jazyk.
Tři zarostlí Tyroláci drží se za ruce a zpívají:

Wann ich kumm, wann ich kumm,
wann ich wieder, wieder kumm…

Prohlížím si nadpisy na lodi. Jsou velmi duchaplné: „Zpozorujete-li požár na lodi, oznamte to staršímu důstojníkovi.“ „Na kapitánský můstek nemá obecenstvo přístupu.“ „Klíč od skladiště ochranných pasů nalézá se u mladšího důstojníka, kterému budiž hlášen každý nešťastný případ.“ Připisuji pod to: „Potopí-li se loď, oznamte to kapitánovi.“
Jdu se podívat do kantýny, a jako kdyby do mne nůž vrazili, vítá mne nadpis: „Výčep lihovin se přísně zakazuje.“
Kde je to kouzlo námořnického rumu, whisky, grogu? Kde jsou opilí staří námořníci Kiplinga, kteří chtěli píti přemnoho a volali „johoho, johoho“, a také pili.
Místo toho prodávají ovesné pivo, limonády, pokroutky, perníky a čokoládu, jako kdyby školní dítky dělaly pod dozorem pánů učitelů výlet na konci školního roku.
Na druhém konci lodi jest druhá kantýna, která poskytuje týž smutný obraz, jako by se nad ní vznášela ruka dr. Foustky a prof. Batěka. Prodávají tam citróny, jablka, slanečky, olejovky, rybí konzervy a pohlednice. Dostanete tam též mizerné německé cigarety a ještě horší doutníky.
Pokračuji v prohlídce lodi a objevuji ještě několik nadpisů, týkajících se záchranných člunů a pravidel, jak se mají spouštět. Jeden záchranný člun mne zajímá. Má vespodu pořádnou díru. Nahlédnu též do kajuty k námořníkům. Pijí kávu, jsou střízliví, nekouří z krátkých dýmek. U jednoho v ruce je tlustá kniha s červenou ořízkou. Mám podezření, že je to bible. Zavírám tiše dvéře, omlouvaje se, že jsem se zmýlil, a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu na přídi lodi, která právě dává signály lodi, vezoucí ruské zajatce do vlasti.
Všechno vylézá na palubu. Na lodi s Rusy vytahují rudý prapor.
Lodi se potkávají a mluví spolu. Oni i my máváme šátky, křičíme „urá“, a zde i tam mnohému vytrysknou slzy z očí, za které se nikdo nestydí.
Dlouho ještě nesou se naše vzájemné pozdravy po šíré mořské hladině zálivu a nesou se ozvěnou naproti ke křídovým skalám ostrova Silgitu.
Hladina zálivu je klidná. Rackové poletují nad mořem, spouštějí se, potápějí.
Pan inženýr, jako vždy, moudře podotýká: „Tento pták nazývá se rackem chechtavým, poněvadž jeho křik podobá se lidskému chechtotu, kdyby se nechechtal…“ „Hodil bych vás přes palubu,“ pravím vážně.
Míjíme dlouhý pruh nějaké země a pan inženýr upřímně doznává: „Jest to ostrov, poněvadž jest obklopen ze všech stran vodou. Byl-li by ten pruh země spojen z jedné strany s pevninou, byl by to poloostrov.“ Kolem pana inženýra tvoří se kroužek posluchačů. Pan inženýr ukazuje na rybářské loďky v zálivu a říká určitě: „Moře jest bohaté rybami a rybolov jest jediným zaměstnáním rybářů. Mnohé ryby se požívají navzájem, v opáčném případě zahynuly by hladem. Žralok jest nebezpečný lidem v moři se koupajícím. Moře bývá mělké i hluboké. Mořská voda jest slaná.“
Posluchači vyzdvihují pana inženýra do výše a houpají ho nad mořskou hlubinou. Pan inženýr křičí: „Upustíte-li mne, utonu.“ Někdo přináší vědro mořské vody, pana inženýra pokládají na palubě a polévají vodou a odvádějí do topírny sušit. Je tak překvapen, že si nemůže na žádnou pravdu vzpomenout, a vzpamatuje se teprv při večeři, kdy se zmiňuje jako mimochodem: „Hrách zůstává kulatým i ve stavu vařeném.“
Jest to sice svatá pravda, ale tenhle hrách, který nám dali v polévce, musel při vaření stávkovat a jest tvrdý jako Karlův most.
Co nás mile v polévce překvapilo, byly též sušené švestky, jablka a ovesné otruby a jikry ze slanečka.
Představte si, že většina snědla předtím studenou masitou, tučnou konzervu, v kantýně kousek čokolády, marcipánu, jablka, marinovaného sledě, nakládanou cibulku, olejové rybičky a vypila ovesné pivo a limonádu.
Jaká důstojná průprava k mořské nemoci, která se skrývala kdesi na obzoru na šírém moři.
Setmělo se úplně. Na ostrově Silgitu blikaly majáky tmou a počal foukat severozápadní vítr, a když jsme opustili záliv, vlny nedaly na sebe čekat a přihlásily se samy s plnou vervou a energií.
Kypros počal řezat vlny, které bolestí řvaly tichou nocí a rozzuřeny snažily se jej potopit, srazit do hlubiny.
Kypros zatančil takový „cake walk“ na mořských vlnách, až nám z toho bylo doopravdy špatně. Idea svornosti zvítězila na celé čáře. Všichni bez rozdílu stran, smýšlení, národnosti drželi se za břicho, čili, jak to krásně vyjádřil pan profesor Zemánek: „Myslím, že nás to strhá.“
Všichni spisovatelé vypravující o svých cestách po moři zmiňují se o mořské nemoci, dělají ze sebe hrdiny. Všichni vrhli, jen pan spisovatel nevrhl. Činím čestnou vyjímku.
Já byl také v tom. Vzalo mne to tak silně, že jsem si, ponejprv ve svém životě, vzpomněl na pánaboha a modlil se vroucně nad řvoucím mořem: „Svrchovaný bože, přibližuji se k tobě v duchu a v pravdě toužím s tebou mluviti, ačkoliv vidíš, co dělám. Ale ty jsi mne stvořil ke chvále slávy tvé a máš lítost s mojí ubohostí. Slibuji tobě, že s tvou pomocí budu ostříhati tvého zákona, zříkám se všeliké cesty bludné a nepravosti, nechci táhnouti jho s nevěřícími a bezbožnými a budu psáti do Čecha a napíši oslavnou báseň na papežského nuncia.“
Výsledek byl ten, že jsem třesoucí se rukou napsal do svého deníku: „Je mně pořád hůř a hůř. Modlitba mně nepomohla.“
Vycházející slunko nad rozbouřeným mořem našlo nás v téže samé pozici nad zábradlím, v jaké jsme byli v noci.
Pan inženýr, sklánějící vedle mne hlavu nad vlnami, šeptem pronesl: „Na souši se mořská nemoc nevyskytuje.“
A já ubožák neměl ani tolik síly, abych ho hodil přes palubu v oběť rozbouřenému moři…


VI

 

Praktické provádění všech těch různých pohybů, kterým věda i lidé říkají mořská nemoc, trvalo celkem půldruhého dne. Na lodi to vyhlíželo smutně, poněvadž nikdo, ani kapitán nevěděl, kam vlastně jedeme.
Tvrdil, že loď musí řezat vlny, proti čemuž pravda nikdo ničeho nenamítal, ale vítr i vlny měnily stále svůj směr a tak jsme křižova1i jako nějaká pirátská loď, která se bojí břehu.
K večeru druhého dne počal opět tanec, horší než den předtím, a všichni jsme si přáli, aby už to nějak s námi skončilo.
Kapitán nás těšil, že tohle ještě není nic, že však jednou musel křižovat a řezat vlny plných čtrnáct dní, a to jel ještě jenom malou vzdálenost z Gdanska do Rigy, a nyní jedeme dokonce z Revelu do Štětína.
Počali jsme si zvykat na mořskou nemoc a začala nám chutnat dokonce i ta proslulá říšsko-německá polévka ze sušených švestek s rozvařenými slanečky.
K ránu vylezl pan inženýr na palubu a počal křičet: „Země, země.“ Tak asi křičel ten námořník v koši stožáru na korábu Kolumbově, když ten jel objevovat Ameriku. I páni učitelé nám to tvrdili, že ten námořník křičel: „Země, země.“ Pan inženýr se to naučil nazpaměť a nyní použil toho historického rčení, i zahulákal ještě jednou: „Země, země!“
Optali jsme se kapitána, kde to jsme. Po dlouhém hledání a měření prohlásil, že u dánských nebo švédských břehů nebo též může být, že to bude nějaký z ostrovů patřících prvému či druhému království.
Toto přesné Označení místa našeho pobytu způsobilo všeobecné vzrušení. Nějaká paní dala se do pláče, že už Německo neuvidí, když nás přivezli místo do Štětína k naproti položenému břehu.
Chodil jsem mezi rozčilenými muži a přikládal polénko do ohně vypravováním, že nás vezou do Ameriky.
Naštěstí vítr opět změnil svůj směr a Kypros byl přinucen řezat vlny směrem jižním, k Německu. Nezůstalo však při tom a za ten den jsme jeli ještě k jihovýchodu, k severovýchodu, opět k jihu, pak na severozápad, a nakonec na jihozápad.
Pan inženýr dole na slamníku v podpalubě uvažoval hlasitě: „Vynalezením kompasu lodi mohou určiti jih, sever, západ i východ. Na jihu nalézá se jižní točna, na severu severní.“ Ta paní, která plakala, když jsme byli „buď u Švédska nebo u Dánska“, dostala hysterický záchvat a křičela, že na severní točnu nepojede, že se bojí.
Pan inženýr nedal se však přerušit a vykládal dál: „Západní točna nebo východní neexistuje, jsou jenom dvě, severní a jižní, stejně jako severní a jižní polokoule. My patříme k severní polokouli, a kdyby mezi námi jeli Austrálci, patřili by k jižní polokouli. Země jest kulatá a točí se kolem své osy neustále, den ode dne, rok od roku. Jestli budeme zítra ve Štětíně, to znamená, že jsme šťastně dojeli a že Štětín je přístav.“ Pak se napil ovesného piva a sledován nepřátelskými pohledy šel spát.
V noci následujícího dne přestal vítr, Kypros neměl už žádnou práci s řezáním vln a vedl si úplně spokojeně. Kapitán určil jemu směr na Swinemünde, nebe se vyjasnilo a k polednímu počali se objevovat opět rackové. Obzor vpředu se více nehoupal a byla taková tichá, klidná voda, jako na rybnících v Hostivaři.
Odpůldne objevily se pahorky na pobřeží s hustými borovými lesy a ještě za světla přijeli jsme do Swinemünde s jeho majákem, rybářstvím, opuštěnými lázněmi a kasárnami pro námořníky, kterých tam dnes můžete na prstech spočítat.
Veliký opevněný přístav válečný, chlouba Německa, jest dnes v rozvalinách. Němci musili ho vyhodit do povětří, stejně jako hrdé dreadnoughty, jejichž zbytky válí se dnes v rozbitém přístavu.
Ale kapela na břehu musí být, stará vojenská hudba, která nás vítá v Pruském Pomoří při ústí Swiny do Baltického moře.
Pan inženýr při pohledu na tu spoustu nemůže se nevyjádřit: „Vyhozená válečná loď do povětří nehodí se více k upotřebení. Poněvadž se tu vlévá Swina do moře a německy ‚ústí‘ nazývá se ‚Münde‘, místo toto jmenují správně Swinemünde, jestli Labe, tak Elbemünde, Rýn — Rheinmünde. To jest přece logické.“
Loď vjíždí do průplavu oderského, spojujícího přístav se Štětínem, což nutí opět pana inženýra k tomuto logickému názoru: „Jestli by Odry nebylo, Štětín by přestal být největším pruským přístavem obchodním, a my bychom byli nuceni jet do Štětína nikoliv po vodě, ale po dráze, a nemohli by tu bez vody stavět lodě. Proto můžeme říci, že Odra jest dobrodiním Štětína.“
Z tohoto učeného rozjímání vytrhl nás rachot spouštěné kotvy. Budem zde stát a přijde nás prohlédnout zdravotní komise.
Když komise přijela, propouštěli nás jednotlivě před komisi. Nedělají s vámi dlouhých řečí. Požádají vás, abyste vyplázl jazyk, a to jest všechno.
Když všech několik set zajatců vyplázlo jazyk na slavnou zdravotní komisi, ona byla velice spokojena a odjela. My zdvihli kotvu. Kapela na břehu nám ještě zahrála „Heil dir im Siegerkranz“ a my průplavem Odry vjíždíme do hlavního města Pomořanska.
Bude prý tam slavnostní uvítání.

 

   


 

Idyla z chudobince na Žižkově


Když si babička Pintová ze žižkovského chudobince na to všechno vzpomene, lituje co nejvíc, že nemá zuby, aby s nimi skřípala. Zvedne však oči k nebi, odplivne si a šourá se již pomalu její shrblá, seschlá postava do kouta, kde z kapsy u šedivé sukně vytáhne růženec. A pomalu ale jistě modlí se za kaplana Tomana, aby mu pánbůh tu zradu jeho odpustil, které se dopustil na žižkovském chudobinci. Když ty ostatní babičky o témže případě hovoří, poznamenává babička Pintová, přičemž její šedivé oči nabývají i lesku, že už tenkrát, když kaplan Toman k nim ještě docházel, nelíbilo se jí, jak se choval tak nějak klackovitě, ne prý jako sluha boží, ale jako slouha.
Bývají ovšem spory mezi nimi, kterým se nelíbí ostrá řeč babičky Pintové.
Ostatně ty spory jsou velmi zábavné tím, že se jimi ubíjí ten dlouhý čas v chudobinci.
Předešle říkala babička Skuhrovská, že vlastně Pintová to sama všechno spískala. Myslím však, že věci se vyvinuly samy sebou a že okolnostmi došlo jen ku katastrofě. Jest to však katastrofa velmi obsáhlá svými následky, které zabíhají až k menší placaté lahvičce, kterou ve svém kufru má babička Pintová. Ta lahvička jest nyní prázdná. Když však se odzátkuje a přivoní se k ní, tu zkušený nos vnímá vůni sladké kmínky.
Lahvička ta může prohlásit, že bývala kdysi plná, a podivnou shodou okolností sladká kmínka a kaplan Toman i chudobinec doplňují se navzájem.
Ovšem že hraje v tom též úlohu umírání babičky Pintové, ale to už je dlouho.
Pintová nyní nadává zas na pana kaplana a neleží už na posteli.
Na celé historii nese ostatně vinu i měkké srdce pana kaplana. Kaplan Toman byl totiž před časem zavolán do chudobince, že tam babička Pintová leží na smrt nemocná a že se chce dát zaopatřit.
Byl to první případ, kdy ten mladý nový kaplan zaopatřoval, a tak šel s nadšením.
Okolí i situace působilo, že po celém úkonu náboženském sáhl do kapsy a umírající babičce vložil do ruky zlatník. To se stařenkám z chudobince ještě nestalo.
Po jeho odchodu prohlásila babička Mlíčková, že umí hezky zaopatřovat.
Na babičku Pintovou působil ten zlatník tak, že večer poslala si pro šunku a pro kmínku.
Když ráno přišel lékař, aby nějakou injekcí Pintové zmírnil smrtelný zápas, našel ji sedět u stolu velmi veselou a zpívající: „Ze všech znejmilejší mou milou já mám".
Za týden nato došla kmínka, poněvadž došly peníze. U kaplana Tomana zaklepal kostelník a řekl, že Pintová už zas umírá a že si přeje, aby k ní šli s Pánem Bohem.
Když uviděla kaplana, řekla radostně slabým hlasem: „Ach, můj zlatej jemnostpane, nevím, nevím, jestli budu dnes mít tolik síly udržet ten zlatník v ruce."
Udržela ho však přece a kaplan Toman řekl ke kostelníkovi, když vycházeli z chudobince: „Ta má tuhé živobytí." Babička Pintová měla opravdu. Ráno, když přišel lékař, slyšel, jak chodí po světnici a zpívá: „Nechodím tam za ní sám, chodí za ní jiných více, milenců má na tisíce, a ta moje znejmilejší..."
„Poslyšte, Pintová, co je s vámi?" „Když von, milostpane pane doktore, umí moc hezky zaopatřovat."
To bylo ve středu. Ve čtvrtek přiběhl ke kaplanovi Tomanovi kostelník a ještě ve dveřích volal: „Jemnostpane, zas musíme jít do chudobince, tentokrát musíme jít zaopatřit babku Skuhrovskou."
Než tam ale došli, dostala se umírající do hádky s Mlíčkovou, která si chtěla také narychlo lehnout, aby to vzal pan kaplan najednou, jak se přimlouvala Pintová. Ostatní to ale Mlíčkové vymluvily, že přijde na ni řada v pondělí. Mlíčková sice křičela, že chce umírat hned dnes a že nebude čekat do pondělí, což kdyby se jí zatím něco stalo. Konečně však se uklidnila, ale když potom viděla, jak po duševní útěše dává pan kaplan Skuhrovské zlatník, nedalo jí to a řekla plačtivým hlasem: „Jemnostpane, já mám tušení, že to na mne také brzo přijde."
Toho dne mladý kaplan, když si na to vzpomněl, zavrtěl hlavou a mráz mu šel po zádech.
V chudobinci se pamatují, jaký byl tenkrát rámus a povyk, když v sobotu babka Vaňková počala si stěžovat, že jí není dobře, že jdou na ni mdloby. Mlíčková říkala, že je to od Vaňkové sprosťáctví, že je přece řada napřed na ní, a když věci se mají takhle, že si raději to umírání odbude hned teď v sobotu, a v pondělí ať si pošle pro kaplana Vaňková.
Bylo z toho velké vzájemné dorozumívání, až konečně Vaňková ustoupila jako mladší, neboť jí bylo osmdesát devět a Mlíčkové osmdesát devět a tři měsíce.
Když přišli pro kaplana Tomana, aby šel zas do chudobince, zbledl a řekl, že dnes může jít starší kaplan Richter.
Kaplan Richter tedy šel a modlil se vroucně u lůžka Mlíčkové, požehnal všem a odcházel, aniž by dal Mlíčkové zlatník.
Babička Pintová to všechno, stejně jako ostatní, dobře pozorovala a chytla kaplana Richtra za sutanu.
„Jemnostpane, vodpustějí, ale to já se musím zas zastat Mlíčkové. My jsme vždy dostaly zlatník, když jsme se daly zaopatřovat. Je pravda, dýl se, jemnostpane, modlili, ale na ten zlatník ráčili zapomenout."
A babička Vaňková zasyčela: „To si Mlíčková postavila dnes hlavu, že bude umírat, ačkoliv měla až v pondělí, aspoň by přišel ten dobrej pan kaplan."
Zdrceně podíval se na stařenky kaplan Richter a pak sahal pro peněženku...
Zajímavé jest nyní rozhodnuti inspekce tady na Žižkově, která na nátlak kaplanů se usnesla, že bylo zakázáno babičkám svévolně umírat a dále že bylo ustanoveno, že poslední pomazání udíleti se bude babičkám v chudobinci vždy jednou za měsíc, a to všem najednou.
Příjem babiček z toho jest tedy velmi malý.
Lahvička, vonící po sladké kmínce, jest prázdná a nad chudobincem leží taková nálada velké pohromy. Vaňková se oběsila před čtrnácti dny, poněvadž jí nedovolila slavná inspekce žižkovská umírat.

 

   


 

Idyla z vinárny

 

Tito čtyři mužové neznali žádného strachu nebo kolísání, když se každodenně sešli dopoledne ve vinárně a mluvili o bolševicích.

Mluvili o nich každodenně, vkládajíce do bezohledného posuzování bolševiků celou svou duši v přítomnosti i minulosti. Byli živým archivem denního tisku, velkolepým fonografem se stále nabroušenou jehlou a prasklou deskou, která se drnčivé, chraplavé, ale jisté točila.

Byli to: Obchodník s kávou. Továrník skleněných příborů. Stavitel. Vrchní inspektor pojišťovny.

Každý z nich měl svůj obor. Obchodník s kávou mluvil o popravách, továrník skleněných příborů o umučené buržoasii a o carské rodině, stavitel o hospodářském rozkladu a o pronásledování stavitelů, o komisařích a o hladu, vrchní inspektor pojišťovny o divokých manželstvech, vzpourách, o likvidaci pojišťování na život.

Za jejich stolem, kde byl nadpis „Zadáno“, bylo denně utraceno tisíce lidí, hořela města. Zde čtvrtili děti buržoasie a Číňané prováděli tisíce ukrutností. Zde obřezali všechny bolševiky a komisaře, dali vymřít hlady celému Rusku, za jejich stolem věšeli a stříleli ruskou inteligenci, zde vítězila denně vzpoura proti Sovětům a utíkali lidoví komisaři ze ztracené pro ně Moskvy i Petrohradu do ciziny s ukradeným zlatem.

Za tímto stolem odehrávaly se nejstrašnější tragédie a posílaly bedny ruského zlata do ciziny na propagandu. V tomto ohledu jejich štědrost neznala mezí a hraničila s marnotratností.

S každou čtvrtkou, kterou vypili, stávaly se poměry v sovětském Rusku příšernější. Ani Národní listy, Averčenko, Stanislav Nikolau, Právo lidu, ani Pražský večerník nemohli si vymyslit takové hostiny lidožroutů. A když se rozcházeli, stiskli si ruce v obdivu a uznání svých schopností, jako kdyby chtěli říci: „Tedy zítra nanovo. Bez milosti. Přes noc se jisté v tom Rusku něco stalo.“

A funíce odcházeli na oběd.

Po celou dobu, co tam chodili, jejich obětí se stal jedině nějaký mladý statistik, který si v zápisníku dělal záznamy o počtu osob, popravených bolševiky, na základě zpráv obchodníka s kávou.

Právě před svými jmeninami udělal součet a shledal, že bolševici popravili třikrát tolik obyvatelstva, než je na celé zeměkouli, z čehož se pomátl, nemoha si vysvětlit svou existenci na liduprázdné zeměkouli.

Když opět byli všichni čtyři pohromadě, řekl obchodník s kávou: „Ti bolševici to zas pěkně provedli v tom Rusku. Utloukli holemi v Charkově tři vnuky a jednu vnučku Boženy Němcové. Na tom neměli dost, uřezali jim hlavy a poslali je v bedně Leninovi, který jim vlastnoručně vypíchal oči. Četl jsem to dnes ve Večeru.“

Rozpředla se velice zajímavá rozmluva, během které stavitel sdělil, že ruští bolševici mají vůbec spadeno na potomky a příbuzné českých spisovatelů a básníků. Tak pověsili nedávno v Novočerkassku bratra našeho Heyduka a rozčtvrtili v Moskvě prastrýce Beneše Třebízského a utopili mladšího bratra Arbesova. Sestru Elišky Krásnohorské strčili na kůl v Tambové. Synovce Svatopluka Čecha upálili v Tule. Neteř Vrchlického zardousili v Nižním Novgorodu a Pelantova bratra zastřelili na aeroplánu. Macharova švagra uvázali na koleje a pustili přes něj rychlík a když ještě žil, tak nákladní vlak.

Továrník skleněných příborů doplnil to líčením, jak bolševici v Rusku nakládají se svými vlastními spisovateli a žurnalisty. S Gorkého stáhli za živa kůži a potom hodili ho do jámy s hašeným vápnem. Averčenko byl svlečen donaha při 45 stupních mrazu a poléván vodou tak dlouho, až se proměnil v obrovský ledový krápník. Teffi škvařili na oleji z konopí a nakonec ji marinovali v octě. Borise Sokolova nabili v Kremlu do „Car-pušky“ a vystřelili na Chodynku. Když tohle provádějí s vlastními lidmi, když uškvařili vdovu po Tolstém a do Merežkovského pustili elektrický proud o 2,000.000 voltech, až se z toho zbláznil, není divu, co provedli v Charkově s třemi vnuky a vnučkou Boženy Němcové...

Starý pán, sedící u vedlejšího stolu, vstal a přistoupil ke stolu čtyř znalců ruských poměrů. „Pánové,“ řekl třesoucím se hlasem, „pánové - to je omyl. Já jsem - sám vnuk - Boženy Němcové - my jsme se - vrátili - právě - včera - z Ruska - my jsme všichni - na - na živu - nám, prosím - nic - nic ne udělali. Dovolte, abych si - přisedl, já jsem...“

„Na tom nám nezáleží, kdo jste,“ řekl svým basem vrchní inspektor pojišťovny. „Zde je zadáno pro známé naše pány a ne pro toho, kdo se těch bolševiků zastává. Jestli je chcete hájit, tak jste měl zůstat v Rusku a dělat ty zhovadilosti s nimi dál. U nás v českém národě půdu nenajdete.“

Když bolševiky umučený vnuk Boženy Němcové odešel, řekl vážně obchodník s kávou: „Je to nějakej starej partyka. Za peníze z Moskvy bude nám tady dělat propagandu.“ Stavitel poznamenal, že takoví lumpové umlčují v sobě všechnu morálku.

A opět jako včera a předevčírem u stolu čtyř bylo utraceno tisíce lidí a hořela města.

A předseda té hostiny kanibalů, obchodník s kávou, mlátil po každé větě pěstí do stolu a prohlašoval: „Já tam tak být, hergothiml, já bych to těm bolševikům ukázal. Ani by nepípli...“

Den před vynesením rozsudku proti Kladenským shrnul ještě jednou obchodník s kávou svá obvinění a rozhovořil se:

„Tak už tedy zítra dostanou provaz. Co říkáte pane vinárníku? Křen mně nedávejte k těm debrecínským. Já radši hořčici... Víte, já jsem mluvil s mnoha lidmi a každej jim ten provaz přeje. Co říkáte, houstičku nebo chleba? Kdybyste měli slaný rohlík. Že není? Tak tedy houstičku. Včera večer sem seděl v budějovické pivnici a tam vám nebyl ani jediný člověk, který by byl o tom pochyboval, že ten provaz dostanou!“

„Já mám strach,“ řekl stavitel, „aby jim ten provaz neproměnili na doživotní žalář.“

„Co vás to napadá, pane staviteli, kdo vám tohle řekl,“ rozčílil se továrník skleněných příborů, „zde o žádné milosti nemůže být ani řeči. Budou viset jedna radost.“

„A já tam být a mít rozhodující slovo,“ ozval se vrchní inspektor pojišťovny, „já bych trval na tom, aby rozsudek byl proveden do 24 hodin.“

„To zase nejde,“ rozšafně řekl obchodník s kávou, „kdyby věšeli jen jednoho, ale tady jich budou věšet čtrnáct najednou. Bude to největší poprava, kterou v Čechách viděli a taková věc se musí jak náleží organizovat. Jeden kat na to nestačí, i kdyby měl tři pomocníky. Jenom postavit a udělat čtrnáct šibenic nemůže být hotovo během 24 hodin. Mně dělali nedávno regály do jednoho krámu, je to docela zručný truhlář a přece na tom dělal tři dny.“

„A potom objednat rakve,“ pokračoval, máčeje debrecínský párek do hořčice, „třebas ty rakve budou jen sbité z prken a nehoblované, na to počítám tři dny... Ano, ještě jednu houstičku... Já počítám, že dřív je nebudou věšet než asi tak za týden.“

„A což jestli se odvolají?“ poznamenal stavitel.

„V tom případě se to zdrží,“ vážně odpověděl obchodník s kávou, „před lety v Terstu odsoudili k smrti provazem jednoho Taliána, odvolal se a trvalo čtvrt roku, než ho pověsili. Dostal jsem tenkrát vstupenku, poněvadž jsem to ještě neviděl, ale nemohl jsem, bohužel, přijít, poněvadž jsem se zdržel dlouho do noci a pak jsem zaspal. Tak šla moje paní, ale nic se nepobavila, poněvadž ten Talián sebou vůbec ani neházel.“

„Já viděl jednou v Šoproni,“ vypravoval stavitel, „jak věšeli cikána. Ten zná sebou házet.“

„To je už taková nepokojná povaha,“ ozval se továrník skleněných příborů, zapaluje si doutník.

To dopoledne, kdy již byl znám rozsudek, panovalo u stolu čtyř ve vinárně smutné ticho, velké ticho zklamaných nadějí a rozbité bujné fantazie.

První přerušil ticho stavitel: „V neděli pojedu s rodinou do Roztok podívat se, jak kvetou třešně.“

„U mne na zahradě,“ řekl obchodník s kávou, „rozkvetla jabloň.“

„Jen kdyby lidi měli rozum a nebyli barbaři,“ ozval se továrník skleněných příborů, „netrhali větve.“

„Já bych takového chlapa hned ztrestal na místě,“ prohlásil obchodník s kávou.

A opět všichni čtyři upadli v tichou rezignaci...

   


 

Idylka z Marinovky

Na Marinovce bylo několik zajatých rakouských důstojníků-austrofilů. Mluvili mezi sebou výhradně jen německy, nesměli do města a očekávali v úplné opuštěnosti, hlídáni tuctem vojáků Tatarů, úmrtí Františka Josefa. Hejtman Treudelenburg namaloval z dlouhé chvíle ženskou postavu v brnění, s mečem v ruce a v zadu s rakouským orlem. Ta ženská se strašně smutně dívala nahoru a zvodný Rus, přicházející každý večer se podívat, zdali jsou všichni doma, vždy se před ní pokřižoval, poněvadž myslel, že je to ikona.

Pod obrazem byl nápis: Heil Grossoesterreich! Stal se však střediskem štěnic, i byl odstraněn. To byla jedna závažná episoda v jich životě.

Kvůli změně odešel od nich jejich kuchař – sluha od 8. zeměbraneckého pluku. Nevedl nikdy mnoho řečí a odešel od nich do českého vojska. To je na nějaký čas vyrušilo z klidu.

Hejtman Treudelenburg prohlásil, že až ho dostane v Rakousku, že ho oběsí vlastní rukou z několika důvodů, že je velezrádce a že teď nemají nikoho, kdo by jim vařil knedlíky a pekl buchty.

Tak plynul jejich život v hrozné nudě. Nadporučík Bergenhold, aby se postaral o nějakou zábavu, dopsal do Rakouska prostřednictvím Červeného kříže, aby jim poslali nějakou zajímavou četbu. Po několika měsících přišel konečně balík s těmito knihami: "Ueber die asiatische Cholera", "Die Heilquelle und das Klima in Pfalz", "Das Wochenbett und die physische Erziehung der Kinder in den ersten Jahren", "Dogmatische Predikten" a dva ročníky vídeňského odborného listu kloboučníků.

To byla tak zajímavá četba, že na původce zásilky nadporučíka Bergenholda nikdo nemluvil po čtrnáct dní a hejtman Treudelenburg chtěl ho vyzvat po skončení války na souboj.

A tu do té hrozné nudy jako zářná hvězda padla zpráva o smrti císaře Františka Josefa.

"Nu, konečně je to tady", řekl hejtman Treudelenburg, když to stíží přeslabikoval v ruských novinách.

Skeptický poručík Vallaschek mínil, aby se prozatím o celé věci nedebatovalo, poněvadž může to být jen novinářská kachna. Když však četli zprávy o pohřbu, tu hejtman Treudelenburg zvolal: "To mám opravdu radost, že je to pravda. Nyní je na nás, abychom tu celou záležitost prodebatovali. Proto vás, pánové, svolávám dnes po obědě ku schůzce, kde se usneseme, jak to máme oslavit, totiž chtěl jsem říct, na čem se máme usnésti. Prosím pány, aby dali své uniformy do pořádku a vyčistili si boty."

Tak se tedy sešli ke schůzce. Z očí všech zářila radost, že přišlo něco, co je vytrhlo z nudného klidu, a když počal hejtman Treudelenburg řečnit, jejich tváře nabyly milého, příjemného výrazu.

Hejtman Treudelenburg začal velice mnohoslibně a šťastně. "Úmrtím císaře Františka Josefa I. octli jsme se, abych tak řekl, v situaci komické, neboť musíme zvolat císař zemřel, ať žije císař! a já také nemyslím, abychom se vlastně zabývali s jeho mrtvolou, chtěl jsem říct s nebožtíkem, vždyť mně rozumíte, a já myslím, že uděláme nejlépe, když přes jeho mrtvolu, chtěl jsem říci přes nebožtíka, přejdeme k dennímu pořádku, poněvadž nejsem žádný řečník. Na nás jest, jak bychom oslavili tuto radostnou, chtěl jsem říci komickou zprávu a uradili se, jak se máme v tomto nešťastném případě zachovat, abychom dokázali, že ani v zajetí na něho nezapomínáme a jsme, abych tak řekl, tělem i duší s jeho mrtvolou, jako rakouští patrioti a důstojníci. Prosím o návrhy."

Ke slovu se přihlásil nadporučík Bergenhold, omlouvaje se, že také není žádný řečník. Velice se však diví, že pan hejtman Treudelenburg jako svolavatel nenastínil, jak to máme oslavit. Má vždy mnoho rozumu a nejlépe to bylo vidět včera.

"Co bylo vidět včera?" otázal se hejtman Treudelenburg, "myslím, že to nepatří k věci."

"Můžete mně tedy říci, kam jste mně dal můj kartáček na zuby, který jste si vypůjčil a někam zastrčil a pak jste se každého ptal, jestli ho neviděl? Tak se to má i s úmrtím našeho nejmilostivějšího mocnáře. Přitáhl jste jeho mrtvolu sem a nyní nevíte, kam a co s ní."

Hejtman Treudelenburg uhodil se do prsou: "Pánové, je vidět, že jsme nervosní. Nadporučík Bergenhold nejmíň může mluvit v této posvátné chvíli o takových soukromých záležitostech, které jsou s to se nás velice bolestně dotknouti. Jak by to vypadalo, kdybych dnes se počal shánět po krabičce krému na boty, který mně nadporučík Bergenhold odnesl v úterý z pokoje."

"To je hrozná mýlka, pánové, já jsem žádného krému na boty od pana hejtmana Treudelenburga nevypůjčil, ten odnesl fähnrich Raumer, který kouří moje cigarety a vůbec rád se přiživuje."

Fähnrich Raumer vstal bledý a nervosní: "To si vyprošuji a vyrovnám, jak toho zasluhuje má uražená čest."

Hejtman Treudelenburg utřel si pot s čela a počal do toho mluvit smířlivým tónem: "Ale, pánové, snad se nechcete hádat nad hrobem v této krásné, chtěl jsem říci smutné chvíli, kdy celé Rakousko pláče, ano pláče..."

Nadporučík Bergenhold jej přerušil: "Dovolte, prosím," a obraceje se na bledého fähnricha, otázal se: "Pane fähnrichu, chceš si to vyrovnat hned, nebo až po válce?" Řekl to takovým hrozným důrazem, že fähnrich Raumer zašeptal: "Až po válce."

"Pánové," řekl hejtman Treudelenburg, "prosím, abychom pokračovali. Poněvadž nikdo nepodává žádný určitý návrh, navrhuji sám, abychom na důkaz toho neštěstí nosili na pravém rukávě černou pásku, čímž budeme dokumentovati své patriotické smýšlení. Kromě toho musíme sami mezi sebou navzájem si přísahati věrnost novému panovníkovi, což můžeme udělat zítra po obědě."

"To je všechno pěkné," namítl poručík Klausner, "ale jak se vlastně jmenuje nový panovník?"

"Abych nezapomněl, pánové, nový panovník se jmenuje Karel. Navrhuji, abychom mu provolali slávu."

"Pardon," zvolal starý major Ahrens, "komu chcete volat slávu, vždyť ani nevíme, jaký to Karel bude. Bude to Karel I., nebo Karel VI.? Nebo dokonce chcete přísahat. Což kdybychom přísahali Karlu VI. a on se nešťastnou náhodou jmenoval Karel První. Pak jsme přísahali zrádně a já například hned bych se zastřelil. To byste mne přivedli do pěkné věci."

"To je nám zcela jedno, jaký je to Karel," poznamenal hejtman Treudelenburg, "buďme rádi, že máme se o čem bavit, chtěl jsem říci, z čeho se radovat. Navrhuji tedy ještě jednou, abychom zvolali slávu Karlovi, poněvadž nám na tom naprosto nesejde, jaký Karel bude císařem, a opatřili si na pravou ruku černou stužku na důkaz, že upřímně želíme změny na trůnu. Kdo je proti tomu?"

Ruce zvedl jen major Ahrens a řekl paličatě, že nemůže volat slávu, když neví komu. Pokud se týká nošení černé pásky, že proti tomu není, ale upozorňuje, aby se s tím počkalo, dokud nepřijde nějaké úřední nařízení z ministerstva války prostřednictvím rakouského Červeného kříže.
 

 

*

 

Nosit černou stuhu na rukávě nebylo jen tak lehkou věcí v zajetí na Marinovce, neboť se zaopatřením si jí byly hrozné obtíže, poněvadž nesměli do města.

Vyslali tedy deputaci k vojenskému náčelníkovi, sestávající z nadporučíka Bergenholda a fähnricha Raumera, kteří znali trochu rusky.

Když kapitánu Suvalovu sdělili, že avstrijský car zemřel, kapitán Suvalov zprvu řekl: "Neponimaju ničevo"; a potom, aby mu dali pokoj, že jim avstrijského cara nemůže vzkřísit.

"Franc Josif očeň karašaja avstrijskaja car," vysvětloval nadporučík Bergenhold: "očeň karašaja i jak pomeri, nám náda 7 aršin čornoj polotno."

"Neponimaju ničevo, neponimaju," odpověděl kapitán Suvalov, načež fähnrich Raumer poznovu navázal:

"Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, 7 aršin čornoj polotno."

"No idite s Bohom, kakoj s vámi rozgovor," přívětivě řekl kapitán Suvalov, krče rameny a obraceje se ke konvojovi řekl: "Odveď je do jejich kasáren, poměšali!"

"Slušajus, vaše blahorodí!" Tím audience skončena.

Po cestě stráž měla s oběma nešťastnými důstojníky velkou práci. Zastavovali se před každým obchodem a říkali: "Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, šem aršin."

"Idi!" zařval na ně průvodce, "idi, čto to s vámi takoje, kakaja vy svoloč i s vašim carom."

"Požalujst, Franc Josif pomeri." "Charašo čort vašu guberniu, poměšali vy nemnožko, nádo vam odychnuť."

Tak se stalo, že pánové na Marinovce nenosili na paměť úmrtí Františka Josefa černé pásky na rukávě, čehož si všimla o týden později hraběnka Reveretta-Bálthary, členkyně misie rakouského Červeného kříže, která vozila po důstojnických táborech teplé břišní pasy a pátrala, jak je vyvinuta tam loyalita.

Podala též o neloyalitě v Marinovce později v rakouském ministerstvu zprávu.

Ale ten den tucet vojáků Tatarů, který Marinovku hlídal, dlouho do noci debatoval o celé věci, a když byste se z nich některého zeptali, co soudí o Františku Josefovi, tu vám odpoví: "Slavný car, dlouhý 7 aršínů, a chodil vždy v rubášce z černého plátna. Když zemřel, tak se dva z té austrijské svoloče zbláznili.
 

   


Idylka z pekla

Čert Adolf byl zaměstnán u osmadvacátého kotle, kde vařil nebohé hříšné dušičky. Kouřil z krátké dýmky a pil černé bavorské pivo. Zpíval si tichým hlasem: „Spi, děťátko, spi.“

Najednou slyší z kotle úpěnlivé volání: „Prosím vás, pusťte mne ven.“ Zasmál se ďábelsky a přiložil na oheň několik nábožných knih. Úpění stávalo se větší, což čertu Adolfovi dělalo ještě větší potěšení. Zatížil kotel ještě víc, aby var dosáhl většího tlaku a stupně varu, a zpíval dál své něžné „Spi, děťátko, spi.“ Dušička v kotli dala se do řvaní a do pláče: „Já se tady zblázním, když mne nepustíte ven.“

Zatím se nastavilo kolem několik jiných čertů. „Zeptej se, Adolfe,“ pravil čert Rudolf, „jak se ten křikloun jmenuje.“

„Jářku, dušičko,“ křičí Adolf, „jakpak se jmenujete?“

„Já jsem zpravodaj ,Neue Freie Presse’,“ ozval se hlas z kotle, „a až se dostanu odtud, napíši o vás článek, že se podivíte. Pusťte mne ven, chci mluviti s vrchním topičem.“

Čerti dali se do smíchu: „Jak je ta dušička naivní, myslí, že se odtud dostane.“

„Holečku,“ pravil čert Adolf, „pročpak chcete, dušičko, mluviti s vrchním topičem?“

„Poněvadž myslím, že nepatřím do kotle, nýbrž mezi vás, drazí pánové. Stala se asi chyba v seznamu. Když mne sem nebeská policie odváděla, stavili se se mnou v očistci a tamější šenkýř nás pohostil vínem z roku šestitisícího před Kristem. Oni se opili a spletli seznam. Zapsali mne mezi dušičky, místo mezi topiče. Vyjde ale pravda najevo jako olej nad vodu.“

„Přísloví na nás neplatí, milý brachu,“ řekl čert Rudolf, „když však tvrdíš, že se stal omyl, zavoláme vrchního topiče. Vylezte ven!“

I vylezla dušička z kotle za sykotu páry: Byla upocená a měla vyplazený jazyk. Čert Adolf podal jí sklenici piva, vypila a posadila se mezi čerty.

„Vy jste byl tedy na zemi zpravodajem ,Neue Freie Presse’?“ tázal se jeden z čertu. „Vypadáte sympaticky.“

„Vrchní topič, milý příteli,“ řekl čert Adolf, „měl na zemi podobné zaměstnání. Tento čert se třemi hvězdičkami byl na zemi ředitelem c. k. tiskové kanceláře. Proč jste se už dřív neprohlásil?“

„Jak vám říkám, byl jsem opilý tím vínem z očistce. A když mne šoupli do kotle, myslil jsem, že to patří k věci. Nemáte cigaretu?“

„Kouříme tabák ze sušených policejních komisařů, příteli,“ poznamenal čert Rudolf, podávaje mu cigaretky, „je to ostrý tabák. Během věčnosti naučíte se je také sušit. Práce ta je příjemná, poněvadž komisaři, když je sušíte, vykládají vám o sobě anekdoty. Hle, tu přichází vrchní topič.“

Ano! Kráčel sem bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, vrchní čert Richard. Změnil se nepatrně za svého pobytu v pekle. Usmíval se tak líbezně, jako když na zemi dodával úřední zprávy do novin. Když uviděl bývalého zpravodaje „Neue Freie Presse“, vrhl se mu do náručí.

„Pánové,“ pravil k udiveným čertům, „važte si tohoto pána, neboť ani ten nejlepší loupežný vrah se mu nevyrovná.“

Čert Rudolf se zarděl. „Tento pán,“ pokračoval bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, „zabil na sta lidí. Když v Praze strhla se nějaká malá demonstrace, měli jste číst jeho zprávu v „Neue Freie Presse“. Psal, že v Praze je revoluce, že je zabito pět set německých rodin. Byl to řádný člověk.“

A bývalý zpravodaj „Neue Freie Presse“ přikládá teď pod ubohé hříšné české dušičky u kotle číslo 1620.

 

   


 

„Ich bin Serinek, ein Deutscher!”

 

Do Herrensdorfu za Českou Lípou přišla cikánská banda Serinkova. Sčítacím komisařem byl pan Lerche, upřímný Němec s hezkým voletem.
Pan Lerche neprodleně navštívil starostu Köhlera a prosil ho, aby cikány nevykazoval z obce, poněvadž by odtáhli do Müllersdorfu a on, pan Lerche, přišel by o slávu, že německý národ zvelebil o osmnáct nových příslušníků, tolik osob čítala totiž banda Serinkova.
Tu slávu by měl sčítací komisař z Müllersdorfu pan Kanerth, který hrdě prohlašoval všude, že udělá za hodinu víc Němců než pan Lerche za den.
Pan Lerche se tedy činil. Prasata, voly, krávy přihlašoval za Němce, slepice, husy, kuřata za Němce, vozy, hospodářské nářadí také šmahem za Němce.
Aby to tak nebylo nápadné, přidával všude křestní jméno. Tak u starosty získal Němce: Heinrich, Franz, Anton Schwein, Josef, Karl, Julius Kuh, Franz, Anton, Heinrich Ochs, Katharina Wagen, Johann Pflug apod.
A teď mu sám pánbůh přivedl do cesty osmnáctičlennou tlupu Serinkovu. Čibálo čili starosta tlupy Serinek byl velice rozšafný pán a moudrý muž, a když mu starosta Köhler dal po strážníkovi vzkázat, že mohou zůstat ve vsi, odebral se slušně poděkovati panu starostovi a obhlédnouti, co se tam dá ukrást.
Pan Lerche byl u starosty, a když starý Serinek přišel, dal se s ním rozšafně do hovoru.
Napřed mu dával za muže korunu a za ženu dva šestáky, přihlásí-li se za Němce.
„Zlatí milostpánové,“ řekl moudrý Serinek, „jsem tatíček celé tlupy a vždy se starám poctivě, aby má tlupa neměla bídu, milostpánové, ale koruna za muže a dva šestáky za romli, ženu, to je málo. Časy jsou zlé a pár lidí nemůže dělat za sedmdesát krejcarů Němce. Poptám se svých dětí a vím, milostpánové, že řeknou: Čibálo, ty jsi šedivý osel, měl jsi říci milostpánům dvě koruny za muže i za ženu, to je osmnáct zlatých, a milostpánové, jak to stojí a leží, mohou z nás udělat v nejvyšší dobrotě Němce.“
Pan Lerche jal se smlouvat. Vytáhl to až na osmdesát krejcarů za osobu.
Moudrý Serinek neustoupil. „Milostpánové, jakpak mohu udělat ze sebe za osmdesát krejcarů Němce? To nejde i při nejlepší vůli. Po dvou korunách by to šlo. S největší radostí bychom před celým světem říkali, že jsme Němci, my ubozí cikáni. Ale osmdesát krejcarů je málo na takovou slávu. Pamatuji se, milostpánové, že před lety v Uhrách, když tam bylo sčítání lidu, dostali jsme každý tři zlatky, když jsme se dali zapsat za Maďary. A byl to chudý kraj. Ale zde, pánbůh vám požehnává, všude je vidět hojnost, a vy byste chtěli ubohým, chudým cikánům strhnout dva šestáky za osobu? To nejde, jako že je bůh nade mnou a jako že to vidí boží rodička.“
Starý Serinek utřel si slzu. „Rádi bychom byli Němci, to ví bůh, s největší radostí bych všude říkal: Ich bin Serinek, ein Deutscher!, ale přidejte, milostpánové, dva šestáky a já půjdu mezi své děti říci jim: Pomodlete se, děti! Už jste ode dneška Němci a dostaneme dvě koruny za každou hlavu.“
Slíbili mu tedy dvě koruny a starý Serinek s radostí odešel ku své tlupě.
Tam bylo živě debatováno. Konečně vyhrál názor, že nelze dělati Němce bez piva a bez vuřtů
I šel starý Serinek tlumočiti tento názor poznovu na obecní úřad.
„Zlatí milostpánové,“ rozplakal se tam, „toto řekli moji synové a dcery: Čibálo! Bez piva a bez vuřtů nemůžeme dělat Němce. Dejte nám každému k těm dvěma korunám nějaké pivo a nějakého vuřta a moji synové a dcery řeknou všude s největší radostí: Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Přidali jim tedy na každou hlavu tři vuřty a litr piva.
Ale synové a dcery poslali Serinka nazpátek. Přání jejich bylo: Čtyři vuřty a dva litry piva.
Pan Lerche vyplnil i toto přání, poněvadž Serinek řekl, že by jinak odtáhli do Müllersdorfu a tam že by se dali zapsat za Němce v samém pivovaře, tedy u pramene.
A tak se toho večera v táboře Serinkově vesele žilo. Koupili si kořalku, ukradli starostovi čtyři husy a o půlnoci ulehl starý Serinek namol opilý do svého vozu, brebtaje: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Ráno odtáhli do Müllersdorfu, když se po Herrensdorfu leccos ztratilo.
V Müllersdorfu dali se již sami zapsati za Němce. Kromě dvou korun připadlo tam na každou hlavu pět litrů piva.
Z Müllersdorfu odtáhli na Birgstein. Tam připadlo na každého tři koruny a o osmnáct Němců vykazoval Birgstein více obyvatelstva.
Z Birgsteinu do Dobrn. To je chudá vesnice. Tam nevytloukli ze sčítajícího komisaře více jak korunu za hlavu.
V České Lípě vytáhli jim vstříc turnéři a německé dívky házely jim dubové listí na cestu, když táhli k radnici.
Tam dostali po třech korunách jako v Birgsteinu a Česká Lípa bude vykazovati o osmnáct Němců více.
Táhnou nyní dále k Liberci a na cikánských vozech mají velkoněmecký prapor.
Starý Serinek je spokojen a jen jedna věc kalí jeho štěstí, že těch krásných dob neužije i jeho nejstarší syn, který právě sedí na Pankráci pro loupež.
S jakou radostí by ten shrábl ty koruny a jak by mastnou hubou řekl slavnostně: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“

 

   


 

Indián a pražská policie

 

Přijde-li jihoamerický Indián do Evropy, Indián, kterého se doposud nedotkla kultura a nezkazila ho, tu na každém kroku se diví všem požadavkům úředním a ve své nezkaženosti s povděkem vítá krásné zjevy v životě moderního člověka, jakými jsou policajti, úřady, uniformy.

Každý Indián, abych tak řekl, má z policajtů radost, ale takovou čistou radost, jakou měl Indián Čeruiš z kmene Čomakoko z našich úřadů, tu radost jistě neprožíval tak sytě a plně žádný z jeho druhů z jihoamerických pamp.

Indián Čeruiš byl přivezen ze své domoviny do Prahy známým cestovatelem Fričem vedle jiných památností, jako ryb dýchajících plícemi, vzácných exemplářů hadů a podobně. Když se dobrý rudoch Čeruiš naučil trochu česky, říkal sám o sobě: „Já jeden dobrý exemplářek.“ Zatím však, než se naučil česky, chodil po ulicích, zastavoval lidi a řval: „Čomakoko, tupurumba, tupurumba.“

Podotýkám, že přítel Frič nám nechtěl přeložit to slovo „tupurumba“.

Výchova jeho dala mu mnoho práce. Během času odnavykl si běhat za každým automobilem s myšlenkou, aby ho předhonil a velmi si liboval jezdit elektrikou. Nejlepší dojem na něho udělaly kleště na proštipování lístků.

Jednou přišel domů s takovými kleštěmi. „Víš,“ povídá Fričovi, „mečel jako kojot na stepi, když jsem mu je bral. Čeruiš rychlejší než ta bedna, v které jsem jel! Dobrý Čeruiš malinkým bílým mužem vedle uhodil velkého muže přes hlavu a letěl jako liška po pampě. Dobré to bude na proštipování nosů nepřátelům. Dírkami prostrčíme provázky a sto jich najednou povedeme.“

Nedal si vymluvit, že se dopustil nějakého násilí, a jednoho dne vrátil se vítězoslavně. Nesl pod paží dřevěnou nohu. „Šťastný den,“ řekl Fričovi, „stojí muž u domu a nastavuje ruku. Kouká se Čeruiš a vidí, bílý muž má dřevěnou nohu. Čeruiš mu za ni chytí a noha se utrhla. Dobrý Čeruiš letěl jako liška po pampě, přijít domů a Čomakoko budou říkat: „Hó, hó“ a smát se.“

Nyní dalo velkou práci Fričovi, aby vysvětlil Čeruišovi, že když někdo nastavuje ruku, že žebrá, že prosí o dárek.

„Dobře,“ povídá Čeruiš, „rudý muž bílému muži dá.“

Pošle ho Frič s desetikorunou zlatou koupit doutníky na kraji Košíř a Čeruiš se ve chvíli vrací vítězoslavně: „Čeruiš dobrý, Čeruiš dal žlutý kámen bílému muži, který nastavoval ruku a prosil.“

Desetikoruna byla tedy v pekle a nastala nyní nová práce vysvětlovat Čeruišovi, aby když někdo nastavuje ruku, raději mu nic nedával. Tak šel Čeruiš ze Smíchova do Prahy, když předtím stavěl se na hořké vodě, jak říkal pivu.

Na začátku mostu vidí výběrčího, který nastavuje ruku. Čeruiš pln opovržení se od něho odvrátil a když ten něco křičel, nedbal a šel dál. Přiskočil strážník a vzal ho za kabát.

Čeruiš se otočí a vidí muže s opravdovými pěknými péry na hlavě. Usoudil, že to bude nějaký pohlavár. Strážník vzal Indiána za ruku. Čeruiš věděl dobře, co to znamená tam u nich u Čomakoko, že jest to výzva na hrdinný zápas, když podává tak rychle někdo ruku a skočil po cizím bílém pohlavárovi.

Nežli se strážník nadál, Čeruiš už na něm ležel a počal chrochtat jako vepř, což byla píseň vítězná, a když strážník volal: „Jménem zákona, pusťte mne,“ myslil, že bílý pohlavár prosí o milost. Slezl ze strážníka a šel klidně dál volaje: „Čomakoko, tupurumba.“

„Víš,“ povídal o tom Fričovi měkkým, snivým a tichým hlasem, „takových pohlavárů přišlo jeden, dva, tři, čtyři hned potom a volali, že jsem vyhrál. A takový malý vozejček přivezli a do toho mne odnesli se vší slávou a já ti jel. Táhli to dva bílí muži a vevnitř byla taková pěkná tma a náramky ti mně dali ze stříbra. A pak tam byl takový velký vigvam a oni na mě samí pohlaváři tak pěkně zpívali a vedli mě do takového velkého pokoje a tam byla postel. Považ, ve dne mne uložili, poněvadž si mne vážili, ale přišel jeden bílý muž a vzal mně ty náramky ze stříbra a pak zas jiní přišli a po slavném jejich způsobu pohostili, chleba dali i polévku, hm, to ti byla dobrota, samí švábi sladcí v ní plovali.“

A Čeruiš zamlaskal a snivě zadíval se do stropu: „Och, hodní bílí pohlaváři s péry, Čeruiš zvítězil a oni ho ve vší slávě odvezli a šli za ním pěšky.“

Nyní je Čeruiš opět u svých Čomakoko a jistě jim vypravuje s nadšením o polévce na pražském policejním ředitelství.

Pražská policie má v tom Indiánovi největšího obdivovatele.

 

   


Indiánská povídka

Profesor Vavroušek nezabýval se studiem nářečí československých, ta mu byla příliš blízka, on vrhl se na studium jazyků indiánských. Pobyl dlouhá léta mezi Indiány na západě Severních států i mezi Indiány v Mexiku, kde studoval z nápisů na památkách staroamerických starou aztéčtinu.

Pak odešel na jih za průplav Panamský, kde ve všech republikách staral se o Indiány a jejich řeč.

Mluvil plynně i starým nářečím Nutatlesků, hovořil rychle nářečím Kepthelexeskuleským, kteréž proslulo 27 pády a zvláštností gramatickou, že skloňování není tam nic jiného než opakování kmene. Kupříkladu otec jmenuje se ar, 2. pád otce arar, 3. pád otci ararar, 4. pád otce arararar, 5. pád ararararar, 6. pád arararararar, 7. pád ararararararar atd Tato ukázka prozatím jistě stačí.

Jeden hoch indiánský z kmene Kepthelexeskulesků řekl profesorovi Vavrouškovi kdysi, že: „Pokud se týče otce, matky a bratří, ti že nejsou doma, že však může mluvit se sestrou.“ „Pokud se týče“ začal plynně mluvit v 10 hodin ráno a „se sestrou“, to dokončil tu větu až ve 4 hodiny odpůldne.

Profesor Vavroušek však tvrdí, že kepthelexeskuleština jest ještě velmi lehká řeč oproti nářečím Bororů; tito mluví velmi komplikovaně. Každý mluví, co chce a co mu napadne. Skládá si a vymýšlí slova, jaká chce. Naštěstí to není velký národ. Bororů je asi 40 000 duší a jen pro slovo „ryba“ mají 38 000 názvů. Jediné slovo jest jim společné: „godadlasko“, a to nikdo neví, co znamená.

Profesor Vavroušek naučil se též tasimánsky od Indiánů

Kičichů, a když přišel k Tasimánům, naučil se od nich řeči Kičichů.

Vysvětluje to tak, že kdysi Kičichové zvítězili nad Tasimány a přejali jejich řeč. Pak Tasimánové zvítězili nad Kičichy a přejali řeč kičichskou.

„Vůbec,“ praví v úvodu ku své srovnávací mluvnici jazyků indiánských, „poměry jazykové v krajinách středního toku řeky Amazonky jsou takové, že si jednotlivci nerozumí, z čehož povstávají velké válečné výpravy. Musím míti za to, že se jednotlivci zabíjejí mezi sebou kvůli špatné výslovnosti.“

Profesor Vavroušek považoval Indiány za lidi, kteří se nestarají o nic jiného než o jazykozpytné hádanky.

Čím dál pronikal do středu Ameriky Jižní mezi ty různé indiánské nárůdky, tím více shromaždoval materiálu pro svá studia jazykozpytná a tím více sám pletl si jednotlivá nářečí. A když jednoho dne setkal se s Indiány z kmene Chechulů, chtěl jim říct chechulsky: „Buďte pozdraveni!“ Ale místo toho řekl jim „Ichtnaremh!“ Dodnes si nemůže profesor Vavroušek vzpomenout, z jakého nářečí to bylo nebo co to vlastně znamenalo. Muselo to být však něco nehorázně sprostého, čím je pozdravil, poněvadž ho na místě skalpovali.

Když se uzdravil, hodlal se odebrati dolů k Šamaloským Indiánům, kteří však ho odradili tím, poněvadž měli podobně jako Kepthelexeskuleskové zvyk skloňovati podstatná jména opakovacím systémem. Pán se tam jmenuje rach. „Ó, pane!“ je pátý pád. Tak volali na něho: „Rachrachrachrachrach!!“

Toho chrochtání se zalekl a odjel do Evropy, aby z bohatého materiálu jazykozpytného sestavil nová srovnání.

V Hamburku se zdržel na své cestě do Prahy a v jednom obchodě s papoušky a exotickými zvířaty upoutal jeho pozornost papoušek druhu „arara“, jeden z oněch papoušků, kteří žijí prý i čtyři sta let. On znal domov těch papoušků v pralesích Jižní Ameriky i ochočené papoušky v chatrčích domorodých Indiánů. A papouškové, ti volali na něho: „Rachrach-rachrachrach! Ó, pane!“

Tenhle papoušek, který tak zajímal pana profesora, mlčel zarytě. Čechral si klidně a vážně peří, ani se nehoupal, jen tak majestátně hleděl kolem sebe.

Profesor Vavroušek vzpomněl si, že slýchal u Indiánů v různých oblastech poříčí veletoku amazonského, že takoví papouškové, kteří nic nemluví, jsou staří sta let a že pamatují dávno vyhynulé jazyky národů indiánských. Papouškové takoví nemluví prý než jednou za rok a tu bolně naříkají nad ztrátou své svobody v řeči dávno již mrtvé.

„Za pokus to s ním stojí,“ pomyslil si pan profesor, „kdoví, co mně neřekne, co by vedlo právě na stopu nějaké řeči indiánské a k jejíž rozluštění došel bych na základě srovnávacího jazykozpytu. Možná, že pak by se mně podařilo rozluštit nápisy na palácích starých Inků ve Verachuzu.

Odvezl si tedy papouška do Prahy a zaznamenal si pečlivě, jak se papoušek chová. Tak si poznamenal: 8.-7. 1912 mlčí, 9.-8. 1912 mlčí, 15.-8. 1912 mlčí, 17.-9. 1912 mlčí, a tak dále stále, pak dělal pod „mlčí“ dvě čárky, až dopáleně 22.-3. 1913 napsal: „Drží hubu.“

V té době profesor Vavroušek jednou na ulici byl nepřekonatelným pudem veden, aby oslovil indiánským nářečím kepthelexeskuleským strážníka, konajícího službu na Václavském náměstí.

Přišel k němu a řekl: „Bobobobokororomazovazo.“

Když se na strážnici trochu uklidnil, přišli si pro něho příbuzní a profesor Vavroušek odjel na zotavenou na venek na dva měsíce, když byl požádal domovnici, aby bděla nad jeho papouškem Arara.

Když přijel, tu papoušek choval se úplně apaticky a teprve druhý den k jeho překvapení počal mluvit a křičet, což si pan profesor přesně zaznamenal: „Jakpa - xemátedne - sjehez - kitipacho - lku.“

„Hle,“ řekl si pan profesor, „toť řeč jistě vymřelá, kterou můj Arara mluví. Připomíná mně iztnahelštinu, čokolštinu a jazyk monlezůmův, jazyky Indiánů mexikánských.

A papoušek spustil znova: „Jakpa - xemátedne - sjehez - kitipacho - lku.“

Ve dveřích se objevila domovnice: „Dají mu, pane profesore, kousek cukru, on škytá!“ A než se vzpamatoval, dala mu domovnice sama cukr a papoušek, když cukr dostal, vzal ho do drápků a vesele poskočil. Když pak cukr snědl, rozčepejřil se pyšně a počal křičet: „Jakpak se máte? Dnes je hezky ! Ty pacholku.“

„Líbej dovolit,“ řekla domovnice, „to ho naučil, co byli, milostpane, pryč, můj muž.“

Ale profesor Vavroušek neodpovídal. Vyplázl jazyk, svalil se z židle a jeho překvapená duše letěla do věčných lovišť.

   


 

Informační ústav pana Zvičiny

 

Když mluvíval pan Zvičina, majitel informačního ústavu se stranami, přicházejícími do jeho podniku za různými víceméně diskrétními případy, tu jeho hlas byl měkký a lahodný. Naproti tomu při rozmluvách se svým zřízencem panem Barhoněm hlas pana Zvičiny měnil se v zoufale chraplavý a jeho usměvavá tvář byla plna jistého neklidu.

„Podívejte se, pane Barhoni,“ řekl rozpačitě za jednoho nevlídného smutného dne, kdy venku bylo bláto a nikdo nepřicházel s anonymním dopisem a s žádostí, aby bylo vypátráno, co je na tom pravdy o manželkách, o zřízencích obchodů žijících nad své poměry, „dnes je tomu celý týden, kdy neobjevil se žádný obchod. Což již vymřeli všichni šlechetní lidé píšící anonymní dopisy?“

Zalomil zoufale rukama. „Nebo máme takovou smůlu? Což nevyskytne se již žádný džentlmen, který okrádá velmi obezřetně svého pána? Vymřeli již všichni ti dobří lotři, jichž vypátrání bylo pro nás pěkným příjmem?“

„Smůlu máme, pane šéf,“ odpověděl na tento slavnostní prolog pan Barhoň. „Pamatujete se, že jsme předešle podali jedné slečně informaci o jejím ženichovi, že byl souzen pro krádež a že žije v bigamii. A pak teprve vyšlo najevo později, že to byl úplně pořádný pán a dokonce soudní rada. Nebo tu informaci o tom vdovci rodičům jeho nevěsty, že předešlou ženu uškrtil. Byla to mýlka. On to vůbec vdovec nebyl. A s tím příručím jsme se také omýlili, když se na něho informoval jeho nový zaměstnavatel. Jak mohl být propuštěn před léty z místa bez výpovědi proto, že nosil domů z obchodu celé stůčky hedvábí které si rafinovaně vzadu ve skladišti ovíjel kolem těla, když to byl obchod s petrolejem. Taková věc je nápadná a budí nedůvěru. Ostatně, proč přišel sem na nás ten starý pán s býkovcem, o kterém jsme vypátrali, že žije z podpory svých rodičů, kteří za něho nemohou žádné dluhy platiti, takže nemůže s šedesátitisícovým kapitálem vstoupiti za společníka do parní pily. Vždyť to byl majitel velkostatku, boháč a každým coulem kavalír. Přece nám zaplatil krásně zařízení naší kanceláře, kterou demoloval. Sám jsem od něho dostal dvě stě korun bolestného. Byl to velmi hodný člověk.“

„Ale takové obchody nejsou každý den,“ povzdychl si pan Zvičina, „a to je velká chyba.“

„Jakáž pomoc, pane šéf, nejsou, nejsou. Nalepila se nám smůla na paty. A čerti vědí, proč chytneme všechno za tak nepravý konec. Napíšete do informace o předsedovi záložny, se kterým sedáváte již řadu let ve vinárně, že plete košíky na Pankráci. Že to byl malý omyl? Dobrá, pane šéf, ale zmýlená neplatí. Ostatně nejednáme dosti opatrně.“

„To vy se ukvapujete, pane Barhoni - to vy! Pročpak, když předešle jste šel vydírat sto dvacet pět korun za informační bloky a ta firma vám je nechtěla dát, vyhrožoval jste jim, že to bude o nich pěkná informace, až se po nich někdo bude ptát, když nemohou zaplatit ani sto dvacet pět korun, aby byli s námi ve spojení. Takové vyhrožování může se dít formou ušlechtilejší. Řekne se jim: Pánové, někdo myslí o vás, že jste na pokraji insolvence a ptá se nás, co o tom soudíme. A potom teprve přivedete obratně řeč na peníze. Opatrnosti nikdy nezbývá.“

„To je pravda, pane šéf,“ ozval se pan Barhoň, „ale že vy vždy dbáte na tu opatrnost. Vy jste předešle na dotaz té mechanické válcovny napsal o jejím právě přijatém zástupci, že je to notorický alkoholik a známý rváč. A nesl jste to tam osobně. Ale v jakém stavu. Vždyť jste se sotva držel na nohou a serval jste se s vrátným, který vás nechtěl...“

„Cože mne nechtěl?“ zahulákal pan Zvičina.

„Nechtěl dovnitř pustit, abyste neupadl přes schody, pane šéf.“

„Vy mně toho můžete nejvíc vyčítat, pane Barhoni. Já jsem ještě nikdy nepřinesl s sebou domů z cizího bytu jantarovou špičku na doutníky, když jsem šel se tam pozeptat, kam chodí pan manžel večer do restaurace.“

„Nebyl to žádný jantar, pane šéf, to byla celulóza, také jsme přece o tom pánovi podali informaci úvěrní záložně, že nežije ve skvělých poměrech. Jak říkám, prachobyčejná špička z celulózy za korunu. A také jsem ji nevzal z psacího stolku, jak jste předešle tvrdil, nýbrž v ložnici s nočního stolku, kde ležela úplně volně. Já se nikam nedobývám. Ne, já jsem ještě nic neřek. Toho jsem dalek, abych vám vyčítal každou maličkost. Pamatujete se, jak jsme hledali toho domácího zloděje u baronky Dobřežnické a že se vám v pokladně líbily náušnice s brilianty?“

„Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, to že byly brilianty? Mohu vám ukázat ještě zástavní lístek. Dvaadvacet korun. To počítali jen zlato a také jsem je v žádné pokladně neviděl. Našel jsem je v kufru komorné, která byla v podezření, že je vzala.“

„A kterou jste štípal do brady.“

„To je toho! Co máme v prospektu našeho soukromého informačního ústavu? Že všemi prostředky snažíme si získat informačních znalostí. Tak vidíte. Hrubostí to nešlo. Vy jdete ještě dál ve své něžnosti. Když jsme měli vypátrat, co je pravdy na pověstech o nevěře té cizoložné ženy, kde vás našel její manžel? Vždyť jste si, člověče, sám s ní udělal známost. Abyste něco vypátral? Pak jste ale nemusil před ním utíkat až na půdu a křičet dolů na lidi, aby vám pro živého boha někdo půjčil něco, co byste přehodil přes sebe.“

„Tak zlé to nebylo, pane šéf. Scházela mně jedině vesta a kabát, ale to bylo v zájmu našeho ústavu, poněvadž ten pán chtěl nabýt nějakých důkazů pro žádost k rozvodu.“

„A honil vás s flobertkou po domě. A kolik ran do vás. pustil?“

„To nebyla flobertka, pane šéf, to byla vzduchovka. Byl to surovec. Střílel po mně jako po kočce na střeše a mám vás beztoho v podezření, že jste sám napsal anonymní dopis tomu pánovi, abyste mně nemusil zaplatit za mé pátrání. Mám já to u vás na růžích ustláno! Za těch pět let, co jsem u vás, sedmdesátkrát mne srazili se schodů, čtyřicetkrát byl jsem bit jako žito. Čtyři žebra mám přeražená, tři zuby pryč, chrupavku v nose na stranu a posíláte mne na ta nejnebezpečnější místa. Jako když jsme měli podat informaci, že ten konduktér je blázen. Šel jsem k němu a řekl jsem mu: Pane, o vás se tvrdí, že nejste úplně příčetný. Tak jste si přál, abych zahájil své pátrání. A já dobrák ptám se ho třikrát za sebou: Tak mně, prosím, odpovězte, jste blázen - nebo nejste? Mlčí, dívá se na mne, najednou zakoulí očima a zařve: Klekni, Holoferne! - Ubožák měl fixní ideu, že je Judita a vy jste to věděl a poslal mne tam. Naštěstí mu příbuzní odňali dragounskou šavli, kterou si koupil místo meče a podstrčili mu dřevěnou. Měl postavený uprostřed pokoje vojenský stan, v tom přespával a čekal na Holoferna. Tahal mne do něho jako kotě a chtěl mně useknouti hlavu. Ale i tak to tím dřevem bolelo. Konečně mě osvobodili jeho příbuzní a vy jste omylem napsal do informace, že ten pán je milé povahy, přívětivého chování a neobyčejně normální... A tak to jde jedno za druhým. Včera poslal, jste mne upozornit jednoho manžela, že ho jeho žena klame a že mu to vypátráme přesně a poctivě, že mu sneseme důkazy, za padesát korun a on mne pumpnul o poslední desetikorunu. To je nejhroznější rána v mém životě.“

Slzy objevily se v očích pana Barhoně: „A proto vás prosím uctivě, pane šéf, o nějakou zálohu na toho nepoctivého příručího z koloniálního krámu, který je úplně nevinný až na to, že hraje nad své poměry kulečník jednou za týden...“

„Nebo vašnosti, pane šéf,“ ozval se po chvilce kamenného ticha poznovu: „prosil bych aspoň korunu zálohy na toho šoféra, který jezdí v prázdné chvíli na výlet se svou milou.“

Konečně právě před polednem byl šofér smluven na padesát haléřů, dalších dvacet haléřů na jednoho podezřelého milence, který má dvě nemanželské děti, bylo rozhodně odepřeno a oba se rozešli opět v souladu.

   


 

Inspektor dešťoměrného ústavu z Prahy

 

I.


Nevím, jest-li co toto budete číst, u vás prší. U nás vůbec už neprší asi dva roky. Celé městečko nalézá se totiž na skalách i s okolními polmi, a má tu ohromnou nevýhodu, že se všech stran je obklopeno vrchy, které je převyšují, takže by se zdálo, že se všechny mraky o ně rozbijí, což též velice houževnatě udržuje se v pověsti místního obyvatelstva.
Podle fysikálních zákonů, mělo by vlastně každé rozbití mraků nepopiratelně míti za následek vodní srážky. Ale právě ta zvláštnost záleží v tom, že i když mraky narazí na sousední vrcholky skal a hor, přece neprší. Nacházíme se ve výši pole fysikálního zeměpisu 600—700 metrů, kde ještě v okolí jsou hromady, komplexy lesů, takže dle všech pravidel, přípustných i nepřípustných, vodní srážky musely by dosahovati alespoň 92 cm.
Přes to ale přes dva roky neprší.
Zdá se, že jest to hříčka přírodní. Před třemi lety, pršelo zde od měsíce května do listopadu dvakrát, a to ještě ve velice krátkých intervalech.
Povážíme-li, že místní prameny dodávají denně 6 litrů vody ku spotřebě domácího obyvatelstva, situace jest velmi nepříjemnou.
Toto neštěstí jest ovšem zaviněno dešťoměrem pana Stříhala, který nedával po několik let zprávy o vodních srážkách.
Výsledek toho byl, že během několika let zmizely v okolí rybníky, poněvadž obyvatelstvo Lipnice, všechnu vodu z rybníků vyvezlo ku své domácí spotřebě. Také nepomohlo procesí, úpěnlivě žádající o sprchu na nešťastné městečko.
Poslední případ mluví o tom velice znamenitě. Šly mraky a dělaly se hory od západu, na které čekalo již obyvatelstvo přes patnáct let. Procesí přišlo právě v čas, aby svou modlitbou rozehnalo mraky.
Vším tím je podle mého názoru jenom vinen nešťastný dešťoměr pana Stříhala, kterýžto pán nedával vůbec zprávy o vodních srážkách.
Co měl také pan Stříhal o vodních srážkách psát, když žádných nebylo…
 

II.


V dešťoměrném ústavu v Praze bylo však vypočítáno, vzhledem k projektované přehradě na Želivce, že toto okolí musí vydat ohromné množství kubických metrů vody, při čemž bylo bráno v úvahu, že jest třeba konstatovati, jaký vliv mají deště na tomto nejvyšším bodu v dešťoměrném trojúhelníku: Ledeč — Německý Brod — Humpolec, na celkový obsah srážek přehrady Želivského údolí. Při tom ovšem nebylo bráno v úvahu rozvodí. To jest celkem trapná věc, poněvadž kdyby zde v místě byly srážky vodní, odtéká voda do Sázavy a ne do Želivky, od které dělí místo vodních srážek celá skupina pohoří, takže by místní voda z místních srážek musela téci k údolí 326 metrů nahoru proti všem fysikálním zákonům přes horu Melechov.
 

 

III.


Vstupuje na scénu inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic.
Jest-li jsme již trochu vědecky odbyli první otázku, týkající se přehrady v údolí Želivky, musíme se vrátit k suchu, panujícímu na Lipnici a k návštěvě dešťoměrného ústavu z Pardubic.
Může být, že bude se opět jednat o velkých vodních srážkách a o nové přehradě na Sázavě.
Neboť je to velice podezřelá okolnost, když inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic přijede do krajin, kde vůbec neprší. Že se to neštěstí s nepršením tak vrazilo o mysli všeho obyvatelstva, svědčí o tom výrok místního občana pana Průši, který prohlásil: „Já mám nekřtěný dítě, ale že neprší, to je trest boží!“
První cesta pana inspektora dešťoměrného ústavu byla přirozeně k panu Stříhalovi, který má státem propůjčený dešťoměr.
V těchto velkých výšinách, domníval se přirozeně pan inspektor, bera v úvahu ohromné komplexy lesů na německo-brodsku, že srážky vodní převyšují snad ony srážky v Deltě Gangu v Indii.
Stříhal přijal inspektora dešťoměrného ústavu velice srdečně.
„Uděláme ještě jedno procesí k vůli dešti,“ řekl pohnutě pan Stříhal, „to víte, že já s těma bezvěrcema nedržím. Jednou bylo na Třeboňsku takové sucho, že lidi vypili Třeboňský rybník, takže ti poslední museli polýkat s vodou i kapří násadu. Udělali tam potom velké procesí k sv. Melicharovi a strhla se taková bouřka, že zaplavila celou krajinu — od té doby věřím v pánaboha.“
„Může být,“ řekl inspektor dešťoměrného ústavu, „ale mě hlavně jde o to, abych si zjistil stav vašeho dešťoměru, o kerém jste nám dosud nedával žádných zpráv…“


IV.


Dešťoměr pana Stříhala nalézal se ve zvláštní situaci. Páry z kuchyně, propouštěné oknem, působily na něho zvláštně. Potom když byl přenesen, aby nezmrzl venku, nalézal se u umývadla, při čemž byl častěji postříkán. Proto se také stalo, že inspektor dešťoměrného ústavu nalezl na teploměru vodních srážek 230 cm, což vlastně representuje vodní srážky v nejdeštivější krajině, Quatemale.
Jest úplně přirozené že se zděsil a nemohl nic jiného vypravit ze sebe než tuto větu: „Lipnice musí se vracet v meteorologických zprávách jako krajina deštivá, což vždy znamená zhoršení počasí. — Vzhledem k projektované přehradě na Sázavě, která bude jistě dělat konkurenci přehradě na Želivce, zdá se, že nemůže být přijato schema vašich vodních srážek, neboť by to znamenalo katastrofu pro celou přehradu. Vaše mohutné proudy vody, splývající do údolí Sázavy, znamenaly by při bídné regulaci místních potoků pravou katastrofu pro naši vodní přehradu na Sázavě. S vámi jsme vůbec nepočítali, mně se objevují nové světy.“

 

V.
 

Na základě dobrozdání inspektora dešťoměrného ústavu, zařizuje u nás stát pokusnou stanici na střílení proti mrakům, aby u nás na Lipnici tolik nepršelo a nebyla projektovaná přehrada na Sázavě uvedena těmi spoustami vody, řinoucími se od nás dolů do údolí Sázavy, v nebezpečí.


VI.


Tak se mně zdá, že nám na Lipnici pomůže jenom pořádné zemětřesení, které nám pomůže k revoluční nivellaci pod hladinu moře.

   


 

Interview s panem cenzorem

 

Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.
Nemohu vám vyložit, jak jsem si to vlastně představoval, ale byl to velice nepříjemný pocit, spojený vždy s mrazením na zádech.
Konečně však přece odhodlal jsem se, že ho navštívím a vyptám se na jeho povšechné názory. Soudil jsem, že to musí být člověk zlého vzezření, schopný všeho, ale zmýlil jsem se, neboť našel jsem uhlazeného pána, který se na mne bolestně usmíval a žádal, abych byl tak laskav a posadil se.
„Můžeme si klidně pohovořit,“ pravil, „a doufám, že si trochu opravíte své mínění o mně. Přiznávám, že někdy dělám hlouposti…“
Máchl jsem rukou a učinil odmítavý posuněk.
„Ne, věřte mně, zcela loajálně vám říkám, že někdy dopustím se různých hloupých kousků, ale za to já nemohu!“ Usmál se smutně a požádal mne, abych si blíže prohlédl jeho lebku.
Měl velice nízké čelo a hlavu sraženou.
„Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl se stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmáčknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem. I tu někdy trpívám bolestmi hlavy a tu provedu hloupé kousky, já, pane, nekonfiskuji někdy vyložené urážky církve a jiné věci. Asi před čtyřmi léty například propustil jsem větu: ‚Nesl trpělivě svůj kříž.‘ Pane, vy víte, kdo nesl kříž, že to byl náš Spasitel, ale zde byla řeč o jednom ševci. Jakmile jsem však zotaven, nelekám se žádných překážek a s chutí pustím se do práce. Vy nevíte, ctěný pane, jak dnes jsou tihle spisovatelé a žurnalisté poťouchlí a mazaní všemi mastmi. Napíšou si takové napohled neviňoučké věci, že člověk teprv delším přemýšlením nalezne v tom háček, neboť, jak praví Tolstoj: ‚Zachycen drápek a chycen celý ptáček.‘ Tu větu jsem mimochodem řečeno také konfiskoval, poněvadž byla uveřejněna v době, kdy jistá vysoká osobnost roztrhla si lovecký kožíšek o trní.
Abych vám tedy řekl, jak jsou mazaní, všimněte si například věty: ‚Stál opřen o strom a díval se do bouře a vzpomínal.‘ Věta jest napohled bezvýznamná, neurážlivá, ale jen napohled.“
Vstal a počal chodit po pokoji.
„Všimněte si však, že napsáno bylo blízko vedle sebe: ‚bouře‘ a ‚vzpomínal‘. Dobrá, vám se to zdá být bezzávadným, ale já nemohl tu větu propustit, já ji musel konfiskovat, neboť nejmarkantněji utkví v mysli čtenáře slovo ‚bouře‘ a čtenář psychologickým postupem veden počne vzpomínat na bouře vůbec a pak si řekne, že jsou bouře též jiného druhu než jen přírodní zjevy nebeské, nýbrž i bouře politické, kravály, pane, demonstrace.“
Chodil po pokoji:
„Vytloukají okna, volají: ‚Hanba vládě, pryč s nimi, hanba policii.‘ Hází kamením, a pane, to já mám pustit, já, státní úředník? A tak hezky vezmu modrou tužku a zaškrtnu větu. Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: ‚A tu si myslel leccos.‘ Pane, v tom ‚leccos‘ se skrývá habaděj.
Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stihatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.
Musím být, věřte mně, velice opatrný, abych se domakal všeho, co v tom vězí. Nesmím přehlížet ani sportovní rubriky listů.“
„A dovolte, mistře, vy jste tuším nedávno zkonfiskoval větu: ‚To jsou pravé čínské poměry.‘ “
„Zajisté, škrtl jsem to modrou tužkou, neboť jsem dobře z novin informován, že je právě v Číně revoluce. Napíše-li pak někdo v této době, kdy prokletá čínská revoluce vítězí, ‚to jsou pravé čínské poměry‘, myslím, že každý v tom vidí vybízení ke vzpouře, a poněvadž v Nankingu jest vojsko na straně revolucionářů, nemohu si pomoci a musím zkonfiskovat nazítřek všechny zprávy o postupu čínské revoluce, neboť to je antimilitarismus. Někdo řekne, co je nám do Číny? A má pravdu, ale hltá ty zprávy, a jak je hltá.
A z takových zpráv se pak sestavují noviny. Není to k zbláznění? Máte například zprávu, že lidstvo v Číně je v rukou revolucionářů. To je vzpoura, pane, to je rebelie, a nyní to dejte lidem do ruky. Noviny jsou, pane, neřád, neřád prvního řádu, jako vůbec všechno tištěné, ale já jim a tomu všemu šlápnu na krk.“
Vzal se stěny velkou tužku, která jako ozdoba visela pod obrazy, a pravil: „Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“
Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.


   


 

Interview se svázaným důstojníkem


Znám bude čtenářům jistě případ, kde byl nedávno jeden statečný důstojník ve vlaku přepaden a obrán dvěma mladíky, kteří ho svázali. Měl však tolik duchapřítomnosti, že když přijel do Prahy, počkal tak dlouho ve vlaku, až mohl bezpečně zjistit, že ta individua již utekla a že mu nemohou nic udělat. Přirozeně, že mne jako novináře velice zajímal statečný důstojník, neboť dnes o statečnosti se mnozí hádají, ale jsou to samí zbabělci, dále člověk musí hledat příležitosti mluvit se slavnými muži, kteří se jakýmkoliv způsobem zaslouží o veřejnost.
Z toho důvodu šel jsem interviewovat svázaného důstojníka.
Přijal mne…

[zabaveno 9 řádek]

„…chladnokrevným uvažováním. Co by bylo ze mně, kdybych byl snad jednal nerozvážně? Mrtvola, ba co dím, dokonce chladná mrtvola.“
„Vy jste tedy ráčil ject ve vlaku od Lysé nad Labem?“
„Ano, pamatuji se, že to byla ta trať!“
„Byl jste ozbrojen?“ — „Byl, jako obyčejně, a měl jsem též v kapse revolver, ten však vám nemohu ukázat, poněvadž mně ho též ukradli a mně ho uloupili. Chtěli mně vzít též šavli, tu je, můžete napsat, že jest to obyčejná důstojnická šavle. Ale jak říkám, byli by mně také tu šavli vzali, ale koukl jsem se na ně tak ostře, ještě dnes vidím jejich překvapení, jak je zděsila ostrost mého pohledu. Věděli hned, že můj pohled nevěstí nic dobrého.“
„A proč jste nevykřikl?“
„Proč jsem nevykřikl! Prostě, že jsem zachoval úplnou chladnokrevnost a v ústech měl roubík. Pane, kdybyste věděl, co jim to dalo námahy, než mně ho ti chlapečkové nacpali do úst. To byste se nasmál, oni snad mysleli, že ho budu polykat, a tak mně otevřeli mým nožem zuby a vecpali mně roubík do úst a tvářili se, jako když to dělají po prvé.“
„Mohl byste mně říci, jak bylo to vlastně, jak se to všechno zběhlo?“
„Milerád, ať se přesvědčíte, co znamená pro člověka chladnokrevnost a znalost strategie. Seděl jsem v kupé první třídy, když vtom objevili se ve dveřích dva chlapečkové, takřka ještě děti, a jeden z těch maličkých se mne ptal, zdali už přijdou Vysočany. Řekl jsem mu: ‚Ano, děťátko, teď přijdou Vysočany!‘ Vtom vyskočil ten mladší a sahal si do kapsy a zvolal: ‚Ruce vzhůru, jinak jste synem smrti!‘ Ten druhý ještě seděl a celý se strachem třásl. A myslíte, že ten mladší neměl strach? Třásl se také, ach, to byl směšný pohled na ty kluky, na ty zbabělce!“
„A co vy jste ráčil dělat?“
„Já jsem dal ruce do výšky, ale ten strach, co měli z toho, pane, věřte mně, že to nebyla žádná legrace, jak se ti hošíci při tom třásli, měl jsem strach, že omdlí.“
„Vy jste tedy ráčil dát ruce vzhůru?“
„Ano, chtěl jsem jim učinit tu malou radost, a když jsem se probudil ze mdloby, ty chlapíci se ještě třásli a ten jeden měl revolver již v ruce a, pane, ruce se mu klepaly a měl tolik strachu, že mne postřelí nebo sebe, že by vám toho kluka doopravdy bylo líto, ačkoliv voják nesmí mít žádnou útrpnost s nepřítelem, nejvýš může být velkodušný. A to jsem byl. Spojil jsem velkodušnost s velkomyslností a myslíte, že jsem nejednal správně? Ten chlapec neuměl tím mým revolverem zacházet a pořád mně s ním šermoval pod nosem, ovšem se strachem, aby se nepostřelil, a dělal takový smutný a ubohý dojem ten cvrček, že jsem z toho omdlel. Když jsem se za chvilku probudil ze mdloby, tu jste měl, pane, vidět, jak mně svazovali ti chlapečkové nohy. Byli zvyklí patrně uvazovat telata a ne lidi a myslili, že když mně svážou nohy, že mě udělají úplně neškodného.“
„A kde jste měl po celou tu dobu ruce?“
„Říkám vám, že nahoře, kde jinde, vždyť jsem to těm dětem musel udělat k vůli, já mám mimochodem přesto, že jsem tvrdý a přísný, voják každým coulem, děti neobyčejně rád a rád se s nimi bavím.“
„A proč jste nekřičel o pomoc?“
„Říkám vám přece, že už jsem měl v ústech roubík, a jak byste se byl nasmál, kdybyste je viděl, jak si při tom počínali komicky.“
„A co potom, smím-li se ptát?“
„Ptejte se mě, na co chcete, vylíčím vše vám věrně, právě tak, jak se to zběhlo. Když mně tedy svázali nohy, svázali mně také ruce a měl jste vidět, co jim to dalo práce. To víte, takové dítě nemá žádnou sílu.“
„A pak vám vzali peníze?“
„Nikoliv, o peníze mne obrali již dřív a snad neviděli pohromadě dvacet korun. A hned se dělili o ně.“
„Slyšel jsem také něco o hodinkách.“
„Ano, oni mně vzali také hodinky, ale ty mně vrátili, když jsem je prosil, aby mne o ně nepřipravili, že to je památka po mém otci, který se vyznamenal ve vojenském tažení proti Italii v 66. roce. Bylo vidět, že neměli tak zlé srdce, plakali se mnou. To jsem ještě neměl roubík.“
„A co potom?“
„Pak mě ještě přivázali za nohu k věšáku a ten mladší řekl: ,Mějte se tu hezky, pane důstojníku, a nezlobte se na nás, my se chceme podívat do nějakého kinematografu!‘ “
„A nevzali vám také cigarety?“
„Ale, prosím vás, co vás to napadá, co by byli s nimi takoví malí hošíci dělali. Tak zde máte celý příběh.“
„A dovolte, jaký roubík vám nacpali do úst?“
„Roubík z mého šátku…

[zabaveno 5 řádek]

…v rakouské armádě.

    


 

Ivan Ivanovič z Ufy


Ufský kupec Ivan Ivanovič neutekl z města s ostatními měšťáky, nýbrž zůstal na své pozorovatelně, v krámě, se zcela určitým úmyslem — aby po příchodu sovětských vojsk šmelil a provokoval.
To, co Ivana Ivanoviče nejvíce odlišovalo od ostatních zvířat, byl dar řeči, dar slova.
Ivan Ivanovič uplatňuje tuto vlastnost co nejbohatěji a zneužívá svobody slova při každé příležitosti.
Jeho řečnický talent má ohromný význam v celé Ufě.
Tento dar se netýká toho, co vykládá doma, v kruhu rodinném, nýbrž toho, co říká jako občan na veřejných místech, na trhu, v čajovnách, v kavárnách, u holiče a ve svém krámě.
Pracuje tak, aby si nikdo neuvědomil, že on je ten provokatér, který rozšiřuje vylhané zprávy, aby vyvolal paniku nebo získával nové kontrarevoluční živly a nepřátele sovětské vlády.
Nikdy neřekne přímo: „Poznal jsem to a to.“ Říká, že „to slyšel“, že „to někde četl“.
Zůstal v Ufě, aby mohl co nejvíce škodit sovětské vládě. Pracuje pomocí obecenstva.
Zajde na trh a baví se s trhovci jako člověk, kterého nezajímá nic než zelí, kapusta, mouka, maso nebo sádlo.
„Hm,“ prohodí prohlížeje si prase, „Bugulmu dostali bílí zpátky, a proto se nesmí jezdit do Simbirska.“
Zná psychologii trhovců, temné masy drobné buržoazie a kulaků, kteří spolknou sebepitomější zprávu, jen když je aspoň trochu nepříznivá pro sovětskou vládu.
„Chvála pánu bohu,“ řekne nějaká babka, která poslouchala a běží domů papouškovat mezi zaostalými babami idiotské provokace Ivana Ivanoviče.
Ivan Ivanovič jde k holiči.
„Dneska v noci,“ praví přidušeně, „byl pořádný mráz.“
Po této nevinné předehře pokračuje:
„To je zajímavé, jak je v takovém mrazu slyšet kanonádu. Bylo to tak silné, že jsem si hned pomyslel, že bílí nemůžou být dál než patnáct verst od města.“
Ivan Ivanovič ví dobře, že v holírně čeká stejný nepřítel sovětské vlády jako on, kupec Zacharov, který svým známým určitě řekne: „Naši jsou patnáct verst od Ufy,“ a pak lhostejně dodá: „Dneska přivezli spoustu raněných.“
Když Ivan Ivanovič splnil svůj provokatérský úkol u holiče, ubírá se do kavárny. Ví, že tam sedí a žvaní bývalí podnikatelé, kterým vyvlastnili majetek.
Těm přináší velkou novinu: „Dutov dobyl Kazaň u Moskvy! Petrohrad obsadili spojenci.“
Všichni vědí, že je to blbost, ale přesto na ně ten pitomý žvást působí velice příjemně.
Ivan Ivanovič chladnokrevně vykládá dál, že Dutov zatkl Radu lidových komisařů, slyšel to prý na nádraží.
Všichni zase vědí, že Dutov byl bit u Orenburku, ale to jim nebrání, aby provokační zprávy nešířili po městě, mezi nepřáteli sovětské vlády.
Dneska slyšíte, že byl obsazen Birsk, zítra Sterlitamak, a nevíte, jestli se máte těm idiotům smát, nebo vzít revolver a vpálit jim kulku do hlavy.
To druhé je podle mne nejlepší způsob boje s provokatéry.
Za Francouzské revoluce provokatéry negilotinovali, ale věšeli.
Vzhledem k tomu, že provaz je u nás zrušen, navrhuju všechny ty provokující Ivany Ivanoviče na místě střílet.

Přeložil Břetislav Štorek
  


Iz belogvardejskich nastrojenij

Z bělogvardějských nálad

Přede mnou lézt ušpiněný kus papíru.

Sebrali ho rudoarmějci ve vsi Turušle, ale zřejmě byl psán koncem prosince v Ufě.

Někdo si na něj zřejmě vyléval duši. Je tu celá řada myšlenek.

„ ... trpělivě, nereptat proti osudu. Jistěže jsme mnoho hřešili a Bůh to nenechá bez trestu … “

„Říká se, že už jsou skoro tady. Je třeba utéci. Ale kam utečeš? K tomu potřebuješ hromadu peněz. Jak mnoho znamenají peníze! Konečně proč utíkat? Přijdou. Možná že zůstanou 8 - 10 (tady autor zápisků zřejmě vynechal slovo „měsíců“), nejvíc rok. Proslýchá se, že spojenci odpadávají. Vždyť veškerá naděje byla v nich ...“

„ ...Ach peníze, peníze, jak mnoho znamenáte! Celý život, celý život se musí člověk ve všem omezovat ...“

„ ... Kdybych se aspoň mohl radostně pomodlit, ale chybí mi ten svatý cit. Pořád se mi v hlavě motají všelijaké nesmysly ... A za to všechno nás Bůh trestá ...“

 

   


Iz dnevnika ufimskogo buržuja

Z deníku ufského měšťáka

I

Povídá se, ze bolševici obsadili Kazaň. Náš biskup Andrej nařídil tříměsíční půst. Od zítřka budeme jist třikrát denně brambory s konopným olejem. Ať žije Ústavodárné shromáždění! Český důstojník Palička, který je u nás na bytě, si ode mne vypůjčil dva tisíce rublů.

Zvěsti o dobytí Kazaně rudými se od předchozích opravdu liší - hlavně tím, že mají určitý objektivní podklad. Naši vyklidili Kazaň proto, že do Kazaně, jak mi důvěrně sdělil český důstojník Palička, přišly dva milióny německých vojáků. Ze všech obchodníků a obchodnic, kterých se v Kazani zmocnili rudí, stáhli kůži a tisknou na ni příkazy Mimořádné vyšetřovací komise. Povídá se, že přijdou uprchlíci z Kazaně. Budu muset schovat cukr z krámu, aby se mohla trochu zvýšit cena. Našinci z Kazaně mají peněz dost. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Povídá se, že bolševici obsadili Simbirsk. Naši vyhodili do povětří most přes Volhu. Na stavbě toho mostu vydělal strýček pět set tisíc. Čeští důstojníci říkají, že pád Simbirska je směšná maličkost a že všechno je v strategickém plánu. Důstojník Palička mi ukradl zlaté pouzdro na cigarety. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Dneska dorazila do Ufy první skupina uprchlíků z Kazaně a Simbirska. Po cestě je omylem obrali orenburští kozáci. Bylo slavnostní vítání. Vypil jsem dvě láhve koňaku a napsal udání na domovníka, že je bolševik. Domovníka odvedli do vězení.

a dali je na vychování Číňanům. Ve všech kostelích se pořádají modlitby. Biskup žádá všechny pravoslavné věřící, aby přísně zachovávali půst, poněvadž bolševici táhnou na Samaru.

Včera jsem snědl něco šunky a večer přišel telegram, že padla Samara. Jednoho člena výboru Ústavodárného shromáždění odvezli do blázince přímo ze Společenského klubu, kde prohlašoval, že pád Samary je tlach. Uprchlíků přibývá. Vypráví se, že bolševici všecko šmahem podřezávají a hlavy měšťáků nakládají do zvláštních vlaků a odvážejí do Moskvy, kde je balzamují a ukládají do zásobáren v Kremlu.

Jeden štábní kapitán vyprávěl včera ve Šlechtickém shromáždění, že bolševici polévají měšťáky vařící vodou, z žen a dětí dělají smažené karbanátky, kterými krmí ve věznicích pravé esery a kadety. Kupce polévají petrolejem a v té formě jich používají k osvětlování dobytých měst. Aristokraty a továrníky svlékají, vaří ve speciálních přístrojích, přidávají k tomu uřezané copy aristokratek a vyrábějí z toho válenky pro Rudou armádu.

Včera opět odvezli do blázince jednoho pravého esera. Vyzýval na trhu ženské, aby šly bořit Moskvu a vstupovaly do rusko-českého pluku. Můj důstojník Palička si ode mne vypůjčil další dva tisíce s tím, že je vrátí, až lidová armáda dobude zpátky Kazaň. Myslím, že ty peníze nikdy neuvidím.

Naši ustoupili od Bugulmy. Není pochyby, že je to pouze strategický manévr a že to nic neznamená. Je to docela malé městečko. Noviny píšou, že s námi jde Anglie, Francie, Japonsko a Amerika. Sám Wilson přijede do Ufy. Proti tomu je Bugulma směšná maličkost. Francouzský konsul už vyjel z Ufy. Jede zřejmě naproti Wilsonovi. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Včera jsem četl v novinách, že v zájmu osvobození Ruska od bolševiků a jeho probuzení k novému životu je nutno evakuovat Ufu. Dneska jsem viděl na Hlavní třídě opravdového Francouze s omrzlýma ušima. Prodával v kavárně po dvou rublech pohlednice se svou fotografií a podpisem „Kapitán Legalet“. Bratři Čechoslováci si trochu odpočívají od svých vítězství a obchodují na tržišti se zápalkami, doutníky, cigaretami a kořalkou.

Z Ufy zmizel poslední ešalon Čechoslováků. Můj podnájemník si s sebou vzal moje hodinky, dceru a šest tisíc, které našel v psacím stole. Nazdar!

Admirál Kolčak vydal rozkaz, aby byli uvězněni všichni ústavodárci. Za té situace jsem dospěl k přesvědčení, že Ústavodárné shromáždění je tak říkajíc hračka pro děti. To Ústavodárné shromáždění mě stálo dceru, dvacet tisíc, zlaté pouzdro na cigarety, hodinky - a místo toho mám u sebe nějaké směnky. Podvedli našince. Ať žije admirál Kolčak!

Kárný oddíl kolčakovců mi zrekvíroval pár koní, dvacet pudu cukru, sto beden zápalek a odvedl na vojnu mé příručí. Bolševici obsadili Čišmu. Z Francouzů zbyli v Ufě jenom dva mladíci, kteří vystupují v cirkuse. Našeho biskupa viděli na nádraží u náčelníka stanice. Velice se zajímal, kdy jede vlak na Čeljabinsk. Budu si muset taky zaskočit na nádraží.

II

Prvního března starého kalendáře v den svatých mučedníků Nestora, Trivimije, Antonia, Markela, panny Domniny a Martyrila Zelepeckého, jejichž ostatky bolševici znesvětili, vstoupila do Ufy naše osvoboditelka - lidová armáda imperátora Kolčaka Prvního, samovládného cara všesibiřského, omského, tobolského, tomského a čeljabinského.

S hrdostí teď říkám: „Jsem měšťan!“ Nám boháčům nadešla svoboda, a tu dělnickou a rolnickou chamraď čekají okovy, vyhnanství, Sibiř, provaz a kulka.

Jen mě znepokojuje malé nedorozumění, ke kterému došlo odpoledne. My měšťané jsme šli s chlebem a solí uvítat naše osvoboditele a místo nich jsme omylem narazili na eskadronu rudého jízdního pluku, která nás málem všechny pobila. Polekal jsem se tak, že večer, když přišli skuteční osvoboditelé, ležel jsem v horečce na posteli a neviděl před sebou nic než šavle rudé jízdy. Ať žije nevolnictví! Ať žije Imperator Kolčak, pravoslavný car všesibiřský! ...

. . . . . . . .

Dneska jsem byl v kostele a s ostatními kupci a měšťany se zbožně modlil za naše blaho a štěstí. Jak volně se nám teď dýchá! Na ulicích stojí zase strážníci a nikdo si nesmí nic vzít bez zaplacení hotovými. Nájemníkům jsem přirazil za pokoj sto rublů měsíčně. Bydlí u mě samá proletářská pakáž. Já jim teď ukážu! Dneska jsem byl na policii s udáním na vrátného Samuila, židovského uprchlíka, který, když tu byli bolševici, stále provolával: „Světlo! Vzduch! Svoboda!“ Velice mě těší, že ho zatkli a zastřelili. - „Světlo, vzduch, svoboda!“ „Ať žije nevolnictví!“ „Ať žije imperátor Kolčak První!“ ...

. . . . . . .

Dneska vstoupil do města pluk Ježíše Krista. Vojáci mají místo prýmků bílé kříže. Mluvil jsem s jedním důstojníkem, bývalým duchovním z Kazaně, a ten mi sdělil, že pluk Ježíše Krista má za úkol podřezat bolševiky a Židy v Rusku a v celé Evropě a osvobodit Jeruzalém od Turků a Židů. V pluku Ježíše Krista je speciální kulometné družstvo složené z duchovních ...

. . . . . . . . .

Po bolševické zimě nadešlo nám měšťanům opravdové jaro. Všechny ulice září zlatými nárameníky. Všude je slyšet: „Vaše Blahorodí, vaše Vysokoblahorodí, vaše Exceknce.“ Když voják nezasalutuje a nepostaví se do pozoru, dostane, pacholek, po hubě. Je jasné, že bez poddanství se nedá žít a že musí být nějaký pořádek. Dnes bylo vydáno nařízení, jímž se odnímá půda rolníkům a předává se statkářům a šlechtě. Rolníci a dělníci budou zbaveni všech práv a nebudou smět samovolně odejít od pána, na jehož půdě žijí nebo pracují. Proletářská pakáž přišla o všechny svobody. Každý dělník se musí denně hlásit na policii.

Byla nám dána plná moc nad dělníky. Z rozkazu cara Kolčaka Prvního byly zavedeny tělesné tresty, okovy a deportace na Sibiř. Mluvil jsem s několika továrníky. Budou žádat u Kolčaka, aby jim povolil prodávat dělníky podle jejich uvážení.

Ubytoval se u nás jeden důstojník čeljabinského pluku. To je krása! Zlato a řády. Nařídil mi, abych při jeho vstupu do místnosti velel celé rodině: „Vztyk, pozor!“ Ostrý chlapík! Denně musí mít víno a mrská svého sluhu. Dneska pověsili před kostelem padesát bolševiků s ženami a dětmi. Vstupné na místo popravy činilo jeden rubl ve prospěch georgijevských dragounů. Ať žije diktatura buržoazie! ...

Včera jsme pořádali malou hostinu. Můj důstojník rozstřílel všechna zrcadla a lampy, šavlí rozsekal všechno nádobí, pořezal si ruku, krví si pomazal obličej a zpíval „Bože, cara chraň“. V noci viděl všude bolševiky a schoval se pod postel. K ránu ho odvezli do nemocnice. Doktor říkal, že je to otrava alkoholem, který je v lidové armádě rozšířen ...

Dneska postříleli ve věznici třetí skupinu politických vězňů. Všechny odborové svazy byly rozehnány. Ať žije imperátor Kolčak První. ..

Povídá se, že bolševici nasadí všechny síly, aby dostali Ufu zpátky. Panebože, co se bude dít, co se bude dít ... Povídá se, že už je přerušeno spojení mezi Věrchněuralskem a Zlatoústém, není kam se vrtnout.

Ztracená kolčakovština ...

 

           


J. S. Machar

 Machar je realista. Kdyby nebyl fejetonistou Času, byl by ideálním realistou. Jako fejetonista Času je však realistou konzervativním. Miluje Čas, Herbena, Vodáka a Saldu, částečně i Elišku Krásnohorskou a nenávidí mladočechy a Viktora Dyka.

Neví proč, jelikož u velikých duchů je láska i nenávist zjevem spontánním. Není členem Akademie, poněvadž je toho názoru, že to není žádná čest, je-li tam člověk a že to není nectí, pakliže tam člověk není. Učí České bratry studovat antiku, vykládá spojitost mezi českou antikou a řeckým bratrstvím a je českým konzulem ve Vídni.

Když nějaký drobnější český člověk přijede do Vídně a ve slabé chvíli pumpne Machara o dvě koruny na dráhu, je mu Machar vděčen, neboť o tom napíše fejeton do Času, kde má zvýšený řádkový honorář.

Macharovy fejetony jsou zejména tím zajímavy, že jsou plny noblesy. Totiž duševní noblesy, ne realistické noblesy. Machar například dostane druhou cenu Akademie. Machar ji ovšem vrátí, poněvadž on i redakce jeho listu jsou přesvědčeni, že měl dostati první cenu. Jiný obyčejný člověk, kdyby tu cenu vrátil, napsal by stručně na poštovní colis s cenou: „Nepřijímám, zpět!“ a již by o věci nemluvil. Machar o tom také nemluví, ale napíše o tom dva fejetony do Času. Proč tu cenu vrátil, jak ji vrátil, kdy ji vrátil, komu ji vrátil a kde ji vrátil.

Machar cestuje po Čechách, Moravě a Slezsku a přednáší o antice. Když svého času cestoval Vrchlický a přednášel o Nerudovi, Čas i jeho fejetonista byli toho názoru, že to je literární cirkus. Když cestuje Machar s antikou, myslí Čas, že to není cirkus, nýbrž záslužná věc, a obšírně referuje, co bylo tam a co bylo onde. Nakonec věnuje Machar z přednášek dva tisíce korun na národní účele. A protože nemá vědět levice, co dělá pravice, Machar o tom nemluví, ale napíše fejeton do Času. Kolik dal, proč dal, jak dal, kdy dal, komu dal a kde dal.

Machar je nový český člověk. Ve svých Konfesích literáta i v Magdaléně ostatně vylíčil šosácké poměry českého venkova a zejména maloměstské slečinky dostaly tam svůj díl jako stvoření nepokroková a omezená. Leč když maloměstské slečinky chodí nyní na Macharovy přednášky o antice a tleskají tam autoru, ač antice rozumějí jako sele citrónu - abychom užili Macharova přirovnání, Machar sám a Čas za ním vlídně kvitují, že tam a tam „spanilomyslné dámy dostavily se v hojném počtu a projevily živým zájmem, že chápou antiku právě tak, jak ji chápe Machar“.

V kruhu těch spanilomyslných dam dá se Machar i vyfotografovati a Český svět přinese ten kompromisní obrázek. A rozumí se, že Čas přinese fejeton o vzácném pochopení a úctě zdravého českého venkova k největšímu českému žijícímu básníku. Machar jest a zůstane totiž vždycky největším. Až zemře, bude to největší mrtvý český básník.

Machar nerozumí strýčkovství a kamaráderii v literárních poměrech. Před lety byl v literárních stycích s Arbesem, Sládkem, Vrchlickým a jinými. Leč výsledky těch styků neodpovídaly jeho názorům a proto o tom napsal několik fejetonů do Času, v nichž pověděl na staré pány všecko, co mu kdysi neprozřetelně svěřili.

S lidmi, o nichž nemůže napsati fejeton do Času, Machar nerad vstupuje ve spojení. Je bankovním úředníkem ve Vídni a ví, že čas jsou peníze. Kdyby Čas měl více peněz, než má, Machar by se přestěhoval do Prahy a osvětloval by zblízka ty naše smutné poměry, ale za daných poměrů to nelze, poněvadž Machar jako ideální realista je toho názoru, že čas jsou peníze, kdežto redakce jeho listu je v této otázce konzervativní a soudí, že Čas nejsou peníze. Machar občas i o tom napíše fejeton do Času.

Dnes je těžko říci, co se z toho vyvine.

Čas hlásá českobratrství a návrat k evangeliu, Machar roznáší po Čechách a Moravě antiku, pokroková mládež tleská realismu, maloměstské slečinky tleskají Macharovi a Machar píše o tom fejetony do Času.

Jak se zdá, z Machara stane se český Loti, který z Cařihradu přivezl Azyiadé a Harémy kouzla zbavené, z Japonska Chryzantému a z Egypta kult Osirise.

Machar jel na Krym a přivezl Listy z Krymu, Machar jel do Itálie a přivezl Řím a nehledě k pí Svobodové - přivezl i antiku. Ostatně napsal o tom řadu fejetonů do Času.

Příštího roku pojede Machar na Island, o čemž zajisté napíše novou knihu. V každém případě však napíše o tom dříve několik fejetonů do Času. O fejetonech pak prohlásí Novina, list Macharovi nedosti vzdálený, že to jsou nejkrásnější skvosty naší české fejetonové literatury.

   


 

Jak Cetlička volil

 

Cetlička měl zakázanou Prahu a proto stál asi k jedenácté hodině dopoledne na nároží Perštýna a Ferdinandovy třídy a díval se se zájmem, jak nějaký nezkušený venkovský učedník, táhnoucí vozík, strčil, neuměje se jinak vyplést, vozíkem do strážníka dbajícího o pořádek na této frekventované křižovatce.

Strážník si tedy alespoň z pomstychtivosti poznamenal do notesu, že vozík, který ho pošoupl několik kroků hlouběji do jízdní dráhy, není označen tabulkou s firmou majitele, jak předpisuje jízdní řád.

Cetlička měl z toho dvojí potěšení. Předně jako divák, který konečně něco na ulici uvidí po dlouhém chození a za druhé jako člověk, který má radost, když se jeho nepříteli stane něco nepříjemného.

A tento druh lidí byl jistě Cetličkovi málo nakloněn, jak poznal několikrát, když dělal výtržnost u Věnce na Ovocném trhu.

Všechno šlo vždy dobře za dne. Chodil po Praze, nikdo ho nepoznal, až přišly ošklivé noci zkázy. Jednou chtěl vzít zimník u Hvězdiček, podruhé chtěl odejít bez zaplacení útraty z Kalifornie, pak rvačky u Věnce, to všechno dohromady vyneslo mu vždy pro reverzi po měsíci.

Přece však miloval matičku Prahu, poněvadž z ní dovedl těžit. Nikde nevisí tolik sukní u výkladních krámů, nikde nedají se tak dobře otevřít závěsy obchodů, nikde se nedá tak dobře krást jako v Praze.

Stane-li se na ulici sebevětší pitomost, nikde se neshromáždí tolik obecenstva, které je hluché a slepé a cpe se kupředu, aby vidělo, že skutečně z římsy domu spadlo vrabčí vajíčko na klobouk nějakého vážného pána, který nyní rozhorleně ukazuje zástupu svůj černý tvrdý klobouk se žlutou skvrnou na temeni.

Pak se dají vybírat obsahy kapes u zimníků, neboť málokdo uschovává tobolky v šatech, aby se nemusil rozepínat, kromě toho neměl by to potěšení být okraden.

Cetlička vrhal se do sběhu lidí, do zástupů obdivujících, jak opice dělají závody. Dřevěné mechanické opice v hračkářských krámech, před kterými se tlačili dospělí, ačkoliv to bylo pro děti, které se pro ty velké klacky nedostaly kupředu, aby něco viděly.

            Byl mezi zápasícími o místa ve vozech elektrické tramvaje. A všude sahal hluboko do kapes a odcházel nepozorován. Přitom byl však pověrčivý jako všichni zlodějové, vojevůdcové i diplomati.

Když se mu nepodařilo ponejprv získat kořist, neopakoval útok podruhé, což ostatně dělá i domnělý hrdina zvířecí, lev.

Dnešního dne měl smůlu.

U příležitosti sběhu lidu nad přejetým psem sahal do kapsy nějakému pánovi, který hlasitě odsuzoval rychlou jízdu automobily. Měl už tobolku napolovic nahmatanou, když pán sebou zavrtěl. Vytáhl tedy bleskurychle ruku a za chvíli opět ponořil ji do kapsy rozčileného pána. Ten však chtěl současně vzít z kapsy kapesník a byl podivně překvapen, když tam našel cizí ruku, která rychle však zmizela. Vykřikl tedy: „Kapesní zloděj!“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl dle metody chyťte zloděje Cetlička, „mně ukrad někdo tobolku. Měl jsem tam kolky. To musím říct strážníkovi!“

Nikým nerušen odešel a za rohem si odplivl: „Pěkně to začíná, dnes raději nehnu ani prstem.“

Potkal také vůz se slámou a tak bloudil po ulicích. Zabloudil do jednoho výčepu kořalky jen tak mimoděk a tam nalezl jednoho obětavého přítele, který mu hlásil, že má už jen na to, aby si dal za tři žitnou s rumem.

Posilněn k novým činům, dal se dál na pouť ulicemi a když se dost pokochal pohledem na strážníka na křižovatce, tu vypravil se do hostinců žebrat.

Poněvadž to bylo po jedenácté hodině dopoledne, našel málo hostů. A ti ještě byli střízliví a nedali mu nic. Prochodil tak již nejméně půl tuctu místností, když dostal se do hostince, kde bylo velmi hlučno.

Sňal klobouk a postavil se k jednomu stolu. Nežli však řekl, že je chudý tovaryš na cestách, sáhl nějaký tlustý pán do kapsy, vyňal odtud šest známek na pivo a řekl k vedlejšímu stolu: „Zapište toho pána!“

„Jmenujete se?“ tázal se jiný pán vedle Cetličky.

„Čeřovský,“ řekl ulekaně revertent.

„Dobře, pane Čeřovský, jděte dozadu a vyměňte si tam známky za pivo.“

Cetlička byl by nejraději utekl, ale když za jednu známku dostal skutečně půl litru piva, upokojil se a sedl si mezi ostatní pány, kteří vykládali o něčem, čemu nerozuměl a pili přitom jako žíznivci z pouště.

„Jednou jsem šel v mysliveckém obleku, podruhé ve vysokých botách a čepici,“ vykládal jeden suchý muž tlupě, „a komise, ta se tě ani nevšimne. To jsou naše lidi, rozumíš? Sebrali nám dosud jen jednoho, kulhavého Macnera. Chlap ožralá šel dvakrát za sebou odvolit a zapomněl, že je přece jen tím kulháním nápadný. A Viktorovi spadly před volební místností falešné vousy. Ještěže mu je jeden obecní starší hned na záchodě zas přilepil.“

„Tak, pane Čeřovský,“ přistoupil k Cetličkovi jeden pán, „zde máte svrchník, zde volební legitimaci a volební lístek, tady cylindr a už jděte. Zde jsou tři koruny. Skočte do fiakru a vraťte se hned a převlečete se za profesora. Pan Pávek vám dá paruku a brejle. Tachlíku, doprovoď toho pána do volební místnosti!“

Pan Tachlík vzal Cetličku za ruku a vsadil ho do kočáru. Pak ho vedl, když přijeli před velkou budovu, po nějakých schodech a před jednou místností mu řekl: „Tam půjdete a odevzdáte napřed legitimaci a pak tenhle volební lístek. Pamatujte si, že bydlíte na Moráni, že se jmenujete Kalous a jste úředníkem u Kolbena a že je vám 35 let.“

Cetlička-Čeřovský-Kalous ještě zaslechl, jak vedle jiný pán povídá nějakému muži: „Jen se nebojte, máte brejle, tak vás nepoznají, že jste tam byl už dvakrát. Teď se jmenujete Vyskočil.“

Pan Tachlík všoupl Cetličku do volební místnosti a šel po schodech dolů.

Cetlička bez obtíží vyplnil svěřený mu úkol a vmísil se rychle do zástupu, neboť viděl v tom celém jednu šťastnou náhodu ze svého života.

„Ani mně nenapadne se vracet se svrchníkem a cylindrem,“ řekl k sobě, „nevím dobře, oč se jedná, ale chvála bohu i za to. Mám to alespoň poctivě vydělané.“

A tak octl se v Národních listech tento inzerát: „Onen pán, který omylem přivlastnil si ve volební kanceláři spojených stran národních svrchník s cylindrem, žádá se, by jej odevzdal do téže místnosti, neb jest jméno jeho známé.“

Cetlička-Kalous-Čeřovský nečte však Národní listy, neboť od té doby již nezakročil v zájmu spojených stran národních. Sedí pro reverzi pod věží a vzpomíná na onen obdivuhodný den 19. listopadu.

Možná však, že k němu posadí nějaké pány z radnice, kterým odpoví na otázku, proč sedí, stručně: „Inu, pro Prahu!“

A pak bude na nich, aby odpověděli: „My také, kamaráde!“

     


Jak čerti plundrovali klášter sv. Tomáše

Třetího dne měsíce oktobra léta Páně 1564 opat kláštera svatotomášského Nikasius chodil v sandálech nepokojně ambity, utíraje si pot rukávem kutny.

Chvílemi se zastavil a pak kráčel zase dále, nedbaje, že z jednotlivých cel dívají se na něho mniši, kteří se divili, že opat se nepokloní ani před obrazem svého patrona sv. Nikasiuse, kterýžto obraz byl neobyčejně dojemný, neboť znázorňoval poslední chvíle světce předtím, než ho pohané machometánští narazili na kůl.

Opat Nikasius konečně přece zastavil se před tím obrazem a vzdychl: „Svatý patrone můj, ó kéž bych byl na místě tvém. Amen!“ a zase kráčel ambity.

Na konci chodby stanul opět, vyňal z mošny po boku list, kus pergamenu, a pod věčným světlem znovu zběžně přelétl řádky, svěsil smutně hlavu a zašeptal: „Věc nedobrá, miseria maxima...“

V listě četl opat Nikasius už asi po desáté, že tak ustanovil se Maximilián II., král, by otec jeho zemřelý Ferdinand I., 6. října 1564 pochován byl v chrámu sv. Víta na Hradčanech, ale před pohřebním průvodem by po dva dny prozatímně odpočívalo tělo Ferdinanda I. v chrámu svatotomášském.

„Miseria maxima,“ šeptal si poznovu opat, „co kop grošů to bude stát. Pohostit dvůr bude nutno.“ A opat opět zakvílel: „Miseria maxima, miseria maxima.“

Opat Nikasius musil velmi šetřiti. Klášter byl chudý, důchodky klášterní nepatrné a opat vždy s bolestí, bylo-li nutno, otvíral železem pobitou truhlici, ve které leskly se mince dobrého ražení. A teď taková zpráva! Mluvilo se již dříve po Praze o pohřbu Ferdinanda I., ale že by to pro klášter takhle dopadlo, opat se nenadál.

„Tributa, výlohy,“ vzdychal, sestupuje s chodby po dřevěných skřípajících schodech dolů do kuchyně, kde bratr Probus krájel z pecnu chleba barvy nepříliš lákavé tenké placky k večeři mnichům.

,,Slyšel-lis pak, Probe,“ řekl opat ke kuchaři, ,,že Ferdinand I., nebožec, po dva dny u nás bude spočívat v chrámu, prvé než průvod pohřební dále s ním půjde do chrámu sv. Víta?“

A pokračoval opat, usedaje si na stolici u pobitých dveří: „Dvůr musíme pohostit, maxima miseria. Na chudobné mnichy velké břemeno, onus, Probe.“

Bratr Probus, který byl neméně šetrný nežli opat, lekl se tak, že proti svému zvyku ukrojil z pecnu několikrát za sebou tlusté krajíce.

V tmavé klenuté klášterní kuchyni panovalo chvíli ticho, přerušované jenom vzdechy opata Nikasia.

„Něco udělat musíme,“ řekl Probus, „velká čest pro nás, hostit dvůr!“

„Pohostíme dvůr,“ opakoval temně opat. „Ale jak? Stát nás to nesmí příliš.“

„Šetřit a šetřit,“ odvětil Probus.

„Sám řeč promluvím,“ mluvil opat, „že zlé a špatné časy. Klášterní jmění že nepatrné, výlohy nemalé, že s radostí dáme, co máme.“

„Pro celý dvůr aby centýř ryb byl,“ řekl Probus.

„Probe!“ káravě děl opat, ,,i půl centýře stačí, když by bylo nejhůře, opět promluvím, že zlé a špatné časy, že za těch osm roků, kdy roku 1556 klášter nám byl odevzdán, mnoho jsme k jeho zvelebení učinili, což nás velký náklad stálo.“

„Probe,“ pokračoval opat, vstávaje se země, neboť nohy zpuchřelé stolice povolily, „myslím, že by i čtvrt centýře ryb stačilo. Ano, koupíš čtvrt centýře ryb.“

„A pivo?“ tázal se Probus. „Herež,“ odvětil opat, „pivo u nás doma, jen po džbánech nes. Všichni ať jsou střízliví.“

„A masa pečítá?“ tázal se Probus. „Tři kýtky telat stačí, a nekořeň přespříliš,“ radil opat Nikasius, „vše střízlivě drž!“

„Což husí pečení,“ ptal se Probus, „kolik těch?“

„Pět husí upec,“ pravil opat, ,,o miseria maxima, tributa.. . A zařiď dle svého. Fidem habeo.“

Opat se zvedl a šel nahoru po schodech, podíval se, zda ho nikdo nevidí, a tiše otevřel klíčem ve výklenku chodby zamřížované okénko, za kterým ležela truhlice pobitá, s penězi dobrého ražení. Tu vyňal, podíval se opět opatrně kolem sebe a otevřel. Opatrně něco mincí přepočítal, zastrčil do svého měšce a vše opatrně uzavřel, zámek mistrně upravený zkusil, zda zamčeno, a opět vrátil se do kuchyně a bratru Probu kladl mince, groše stříbrné řádkem na stůl, červotočinou dírkovaný. A pak odešel.

*

Bratr Probus se zamyslil po odchodu opata Nikasia nad řádkem mincí a zastrčil dveře na závoru.

„Kuchyně má chudá na koření není,“ řekl, odhaluje opatrně tuniku barvy šedivé, záplatovanou, kterou nosil pro úsporu kuchyní.

Pod tunikou měl kapsář pošívaný a do něho se stolu odpočítal pár grošů.

„Zlé časy,“ šeptal si, „i pro budoucnost šetřit třeba, kdyby bylo ještě hůře.“ Suchý obličej Probův se rozjasňoval. Bratr Probus přemýšlel: „Což čtvrt centýře ryb, tři kýtky telat, koupím dvě prosté, jednoduché.“

A bratr Probus poznovu do své mošničky z řádky mincí několik grošů odpočítal.

„A husí pět k pečení?“ šeptal si: „čtyři dostačí! Rozkrájím na malé kousky, jak bych pět upekl.“

A bratr Probus do své mošničky pod tunikou nové grošíky uschoval.

Pak šel do výklenku, několik kroků od pece, vyňal odtud kutnu, oblékl, přepásal šňůrou již odřenou a zbytek grošů se stolu zastrčil do mošny po svém boku, která se mu při každém kroku semo tamo houpala a bila do kutny již ošumělé, podobné, jaké nosili mniši žebraví.

Bratr Probus vyhledal pak bratra Mansveta, který měl titul cellarius, čili sklepní.

Bratr Mansvet seděl na nízké stolici ve sklepě klášterním, bubnuje prsty na sud. Přihýbal si chvílemi ze džbánu, na němž mistrně provedeno bylo sedmé křížové zastavení v barvách pestrých. Časem též klepal víkem cínovým, do taktu si bruče polohlasně píseň:

Cognovi deum meum, deum meum cognoveram...

Bratra Proba uvítal slovy: „Dobré vaření, dobré, velmi dobré.“ „Innomine domini,“ odvětil Probus, pije ze džbánu mu podaného. „Mansvete, nesu ti zprávu.“

Bratr Probus vyprávěl pak Mansvetovi o Ferdinandu, nebožtíku, o návštěvě dvora v jejich klášteře a dokončil:

„Bůh nás již nemiluje.“

„Vše padniž tedy dvoru v plen,“ pravil zasmušile bratr cellarius, ukazuje na soudky piva, osvětlené čadícím plamenem voskovice.

Bratr Probus přihnul si ještě několikrát ze džbánu a pak opustil prostor sklepní, jda nakoupit a objednat, co k hostině bude potřebí.

*

Na Menším Městě pražském, pod mostem Karlovým, seděl u rozbitého domku Martin Špatina a díval se na Vltavu, jejíž vlny předbíhaly jedna druhou a bily do tří kamenů, které pod domkem sloužily pradlenám za schody k vodě.

Martin Špatina byl nedobrý chlap, hodný svého jména. Ryby prodával lacino, velmi lacino, poněvadž k nim přicházel nehodným způsobem.

Ze sádek a vršů za noci, kdy měsíc nesvítil, ukrádal počestným rybářům na obou březích vltavských. Bral malé, velké, na které přišel, a ráno našli počestní rybáři vrše převrácené, sádky u břehu vybrané, zplundrované.

A k tomuto muži, který neměl pravého ucha, ztratil jej při podobné výpravě, zaměřil bratr Probus. Oba znali se dobře již z častých styků obchodních.

Několik roztrhaných dětí pokřikovalo za mnichem a házely na něho kusy bláta, kaménky a polena dříví. Byla v té době mládež rozpustilá.

Důstojný bratr Probus dal se do klusu, aby ušel těm nezbedníkům. Přiklusal ku břehu a našel Martina Špatinu v náladě nepříliš růžové.

Vida mnicha Martin, zamumlal cosi na pozdrav a zároveň zaklel.

„Koupím čtvrt centýře ryb,“ beze všeho úvodu spustil Probus.

„Nemám tolik,“ řekl Špatina. „A lacino neprodám,“ doložil, „neb je nouze o ryby. Co táhne seshora, už u Zbraslavi pochytají, a co zdola, u Troje.“

„Potřebujeme. Když nemáš, u poctivých koupím,“ děl na to bratr Probus, „nám mnichům každý rád prodá.“

Martin Špatina zabručel cosi nechvalného o mniších a o čertech červených a pravil nato: „Pojď!“

Šli do rozbitého domku. Ve dvou kádích u sklepení, pokrytých zelenavým slizem, plýskaly a šplouchaly ryby, malé i velké. Mohlo jich být přes tři centýře. Z toho vidět, že Martin Špatina i rád lhal.

„Jaké chceš? Kapry či menší,“ tázal se. „Pomíchané,“ odvětil Probus, „zvaž a přines večer do kláštera.“

Na znamení smlouvy podali si ruce a kalíškem páleného vína kontrakt zpečetili.

A bratr Probus, když dopili, vysázel mince a pravil: „Martine Špatino, což kulhavý Šimon neměl by pro mne dvě kýtky telat a čtyři husy? Večer chtěl bych je mít.“

„Zeptáme se,“ odvětil Martin. Zvedli se, opustili chatrné obydlí a kráčeli po břehu. Nedaleko, kde do Vltavy vtékal potok, který tekl hradním příkopem, podél černé věže, tam bydlel v domku polo z bláta, polo ze dřeva zbudovaném kulhavý Šimon, který kradl vše, co se dalo a co jeho zákazníci přáli si mít.

Teplé odpoledne vylákalo ho z jizby na kládu u břehu. Tam seděl. Byl mysli neveselé, neb jeho tovaryš, s kterým konal své obchodní cesty, včera u Tejnky byl chycen, právě když vepříka sedlákovi z chlívku odváděl a právu útrpnému byl dodán.

Uslyšev účel návštěvy, zachmuřil se ještě víc a posteskl si, že neví, jak věc s ním dopadne, zda tovaryš jeho při trápení neřekne soudcům, že on, Šimon, s ním na zájezdech tovaryšil.

„Nic více nechci,“ vábil bratr Probus, „jen čtyři husy a dvě kýtky telecí. Do večera je sehnat lehká práce pro tebe. Dnes plno lidu v Praze z venkova. Ztratíš se lehce v zástupu.“

Šimon máchl malomyslně rukou. „To nic,“ pravil, „nouze o kýty, větší ale nouze o husy.“ Svěsil hlavu v přemítání.

„V klášterní zahradě u benediktinů není zed vysoká,“ radil Probus.

„Včera jsem tam byl,“ řekl smutně šimon, „půjdu někam za hladovou zeď do vsí,“ rozhodl se, „večer zaklepám v klášteře. Hlavu na to položím, že přinesu.“ A důstojný bratr Probus podal ruku kulhavému Šimonu a hned peníze vyplatil.

Probus znal lacino kupovat.

A večer téhož dne byli bratři klášterní zaměstnáni úpravou ryb, husí a telecího masa. Opat Nikasius odpustil jim večerní nešpory.

*

Čtvrtého dne měsíce oktobra vonělo v klášteře příjemně po rybí, husí a telecí pečeni a peklo se a vařilo dál k pohoštění dvora.

Opat Nikasius ochutnával brzy to, brzy ono a vzdychal stále, že jsou velké výlohy. Dával přitom pozor, by bratří zaměstnaní v kuchyni neujídali z připravených jídel. Toho dne nařídil též újmu v jídle, počítaje, že přece pár grošů tím ušetří.

Bratr cellarius Mansvet zpíval si ve sklepě klášterním žalmy, upravuje pivo dle nařízení opatova, zatím co jedni upravená již jídla nosili za dozoru bratra Proba do komnaty, vedle domicilium pauperum, jizby chudých.

V temné jizbě chudých, kam z chodby pronikalo světlo jen malým okénkem, seděli před polednem, kdy v kuchyni panoval největší spěch, u dlouhého, nehrubě čistého stolu, tři mužové vzezření nepříliš lákavého.

Byli to potulní žebráci. Přišli ráno do kláštera a čekali na oběd.

Kláštery byly vždy otevřeny potulným žebrákům, třebas tři dny mohl pocestný potřebný v nich přebývat, ale v klášteře svatotomášském bylo jich pořídku vidět. Vyhýbali se žebráci klášteru u sv. Tomáše a v době poslední za opatství Nikasia pověst o jeho lakomství odpuzovala i neotrlejší potulné žebráky.

Až teď přišli tito tři. Byli z daleka. Dle špičatých střevíců bylo vidět, že jsou Němčíci.

Ošumělé šaty, kabátce lemované, nohavice úzké měli na sobě a klobouky, polo birety, polo klobouky nehodily se ani pro ně. Zřejmo bylo, že k nim přišli buď žebrotou, či dokonce loupežným nápadem.

Hemžilo se v té době dosti nebezpečných lidí po cestách a silnicích království Českého.

Mluvili mezi sebou tiše, vyhazujíce na stůl kostky. Hráli si tak pro ukrácení chvíle již dobrých pět hodin.

Někdy přestali hrát a nejstarší jim něco vypravoval, šermoval rukama. Mluvil německy, hrdelnými zvuky po bavorsku.

„Máme hlad,“ řekl jeden z nich, „visel bych radši na šibenici, než zde v té díře čekat.“

„Mlč,“ konejšili ho druzí, „cítíš tu vůni. Zde v klášteře dobře vaří a chudým poutníkům rádi z nadbytku popřejí.“

Vůně pečení vycházející z jídel, které mniši kolem nesli k uschování do komnaty, tím více dráždila jich hlad. - ‘

Větší proud světla ozářil vtom jizbu.

Bratr Probus vcházel do jizby chudých, nesa Bavorákům oběd. Mísu polévky chlebové „vodové“.

„Dáme, co máme,“ pravil, odcházeje z tmavé jizby, „časy špatné.“

Bavoráci pustili se do jídla. „Ani vepřům by nesloužilo ku zdraví,“ řekl jeden, odhazuje dřevěnou lžíci.

„Počkáme na večeři,“ radil nejstarší, „večeře bude jistě lepší. Cítíte tu vůni?“

A na stole opět točily se kostky a míhaly jejich plochy se šesti tečkami.

„Nesnědli,“ hlásil bratr Probus opatovi, „dáme jim to k večeři. A prosil jeden z nich, zdali by nemohli zůstati přes noc, že jsou unaveni dlouhou cestou a nohy že jim dobře neslouží.“

„Ať spí v jizbě chudých na zemi,“ odvětil opat, „a za večeři ať mají, co při obědě nesnědli. Podej sem maso zadělávané, ať okusím.“

„Probe,“ káral bratra kuchaře, „kořeníš příliš. Dvůr bude žížniv a piva v hrdlo proleje mnoho. Ó toho neštěstí!“

*

Tu noc měl v klášteře hlídku bratr Mansvet cellarius. O hodině dvaadvacáté, nynějšího počítání desáté, již klímal. Nesmíme se divit, neboť celý den upravoval pro dvůr ve sklepě pivo. O hodině dvacáté třetí chrápal již na klekátku pod obrazem sv. Jana Křtitele, několik kroků, kde spali potulní Bavoráci v jizbě chudých, vedle komory, kde na mísách byla připravena jídla pro dvůr.

Kde spali? Ne, žebravý trojlístek nespal hlady. Leželi na otepi slámy, kterou jim na noc bratr Probus donesl do jizby, a tiše hovořili. Radili se.

Nejstarší, trudovatý v obličeji, zvedl se se země a tiše otevřel dveře jizby.

Měsíc lámal své paprsky o věž kostelní a tmavé stíny vrhal do ambitů.

Bratr cellarius chrápal na klekátku. Bavorák se usmál a luskl prsty.

Dveřmi jizby chudých protáhli se i ostatní dva a všichni tři tiše kráčeli kolem bratra cellaria ke komnatě, odkud bylo cítit vůni dobrých, chutných jídel.

Bratr cellarius chrápal dále a v jeho chrapot ozývalo se mlaskání a pochvalné bručení tří Bavoráků, kteří v komnatě zle řádili mezi mísami s jídlem, připraveným pro dvůr.

*

Po páté hodině ranní, kdy na žádost Bavoráků propustil je rozespalý bratr cellarius z fortny klášterní a jim na další cestu požehnal, šel uklidit do jizby chudých. Vynesl slámu a našel mísu s vodovou chlebovou polévkou úplně netknutou.

Nalezl však, když jizbu vymetl, mnoho rybích kůstek a kostí jiných plno, které mohly pocházet i od husí.

„Bodejť by naši polévku jedli,“ usmál se, vymetaje vše do truhlíku, „vyžebrají si maso na cestě a v klidu pojedí, ale naši polévku...“

Sluneční hodiny na zdi u zahrady klášterní ukazovaly hodinu osmou, když mniši vrátili se z pobožnosti ranní. „Probe,“ řekl v kuchyni opat Nikasius, přines mně kousíček husího pečení z komory... „ Probus poslušně odešel.

Opat Nikasius zatím těšil se na chutnou pečínku, ale Probus se nevracel. I šel opat za ním...

Nanosili se tehda mniši klášterní vody, nežli vzkřísili opata Nikasia a bratra Proba, které nalezl Mansvet natažené na zemi v komoře pod vyprázdněnými misami.

„Čerti nám vše zjedli,“ byla jejich slova, když se probrali ze mdlob, „čerti nás plundrovali.“ A dali se do pláče.

„Kdo ví, co by se bylo nestalo,“ poznamenal bratr Mansvet, „kdybych byl při hlídce noční u klekátka potichounku si žalmy nezpíval.“

Bratr Mansvet šel pro kadidlo, by se komnata vykouřila, a při tom se usmíval. Věděl on sám, kdo byl čertem.

Opata Nikasia sice potěšila trochu zpráva, že pohřeb Ferdinanda I. nebude se odbývati ani po zasedání sněmu zemského, že byl na neurčito odložen, ale zle naříkal dlouhou dobu, jak čerti klášter zplundrovali a pochutnali si na jídlech, pro dvůr uchystaných. Tím končí tato historie.

   


Jak člověk bydlil a bydlí

Nelze obsáhnout slovy, jaké velké převraty prodělaly stavby lidských obydlí od první chatrče v pravěku až po naše dny, kdy týčí se k nebi třiceti i vícepatrové domy v New Yorku, mrakodrapy. A přece při všech těch nejrůznějších formách hledati sluší tři základní požadavky, a ty jsou od pradávných dob až na naše stejné a totožné. Obydlí má vrchem chránit před lijáky a žárem slunečním, ze stran pak má chránit proti větru, zimě a nepříteli, a zespodu má chránit před nepříjemnostmi matky země, jako před tekoucí vodou, vlhkostí půdy a různým hmyzem apod.

Za nejstarší obydlí sloužily jeskyně a obydlí vtesaná do skal, o kterých jsme se zmínili v předešlém čísle a provázeli vyobrazením takového města troglodytů. Tam nalézáme památky z nejstarší doby kamenné. Kde pak skal nebylo, tam primitivní člověk své obydlí stavěl přímo v zemi, a tak činili lidé i v dobách pozdějších, v době bronzové.

I římští spisovatelé zmiňují se, že staří Germáni bydlili v obydlích zpola zapuštěných v zemi. Vykopaná země byla jakousi ochrannou zdí. Strop byl zhotoven z větví, mechu a hlíny a později z rovných dřev, která kladli přes vyházenou do kruhu zem. Po celé zeměkouli ještě podnes shledáváme se s podobným typem obydlí, kdy jest zbudováno hluboko v zemi, zejména v krajinách severních.

Podobného druhu jsou i obydlí Eskymáků ze sněhu, hluboko zapuštěná do ledu. Obdivuhodná podzemní obydlí vidět v okolí Maňarského jezera, jihovýchodně od Kilimandžára v Africe. V podzemních obydlích, uměle vyhrabaných v zemi, chovají i dobytek.

Afričtí cestovatelé líčí celá města pod zemí, kdy nepozorovali vůbec, že by krajina byla obydlena, až najednou přímo ze země vyrazily na ně tlupy domorodců.

Jiné původní, prastaré formy lidských obydlí byly mnohem vzdušnější a přívětivější. Takové tvary zachovaly se doposud mezi Křováky v Jižní Africe. Jsou to jejich „bosjesy“. Vypadají jako z roští spletené hlídačské boudy na venkově. Nebyly to vlastně chatrče v pravém slova smyslu, neboť neměly stěn, teprve později byly vynalezeny rovné, přímé stěny, patrně z násypu kolem takových chatrčí vzniklé. Byly to stěny hliněné. Ačkoliv tento vynález zdá se být lehkým, nestal se přesto všeobecným majetkem lidstva.

Jest doposud mnoho národů, kteří nemají rovných stěn, jako kupříkladu Australci.

Jak vypadaly původně chatrče, o tom jsme již se zmínili u Křováků. Podobně boudy trpasličích národů ve středu Afriky, v pralesích, jsou vzorem nejstaršího principu takových staveb. Ovšem používání větví a jiného materiálu rostlinného původu má hlavní sídlo v tropech. Na severu, kupříkladu ve stepích Sibiře, kde není stromů, domorodci z chlupů sobů a kožešin různých zvířat slepují své chatrče.

Přitom nezměnil se pravěký tvar těchto obydlí. Stan beduína, sněhová bouda Eskymáků, jurty asiatských stěhovavých národů představují nezměněné praformy.

Pokrok znamenitý udělalo prehistorické lidstvo, když počalo stavět své kolové stavby. Celá malajská rasa jimi vynikala. V Asii lze sledovat stopy kolových staveb od Kavkazu až po Zadní Indii. V Africe vidět jejich stopy v jižním poříčí Konga, na Malgarasi a Rovumě ve východní Africe, na Bílém Nilu a v Benui.

V Americe jméno státu Venezuela poukazuje svým původem na.kolové stavby. Toto jméno vymyslil si objevitel toho města, Hojeda, nazvav je, když mu připomnělo svým způsobem staveb na Benátky (Venecii), taktéž vystavěné na kůlech, malými Benátkami, španělsky zdrobněle Venezuela.

Též staré město Mexiko bylo vystavěno na kůlech, dílem na plujících ostrovech, sestavených z obrovských vorů, pokrytých prstí. Tam staří Mayové měli dokonce své sady. To připomíná na podivuhodné styky těchto vysoce kulturních praobyvatelů Ameriky s Číňany, kteří dodnes na řekách, jako Jang-c'-tiang a jiných, ku nemalému údivu cestovatele zřizují velké plující ostrovy s celými městy.

Nejzajímavějšími však a pro jejich řídkost velice vzácnými jsou obydlí afrického nárůdku gaberijského v území jezera Čadského. Obrázek na str. 4., znázorňující obydlí takové, bude jistě každého zajímat.

Jest to zbytek obydlí, jakých lidstvo jistě používalo v dobách pradávných. Že se neuchovalo nic z těch starých obydlí až na naše časy, jest nabíledni. Příroda zničila je bouřemi.

Dnešní obydlí některých kmenů afrických, zrobená na stromech, jsou již pohodlnější. Afričtí cestovatelé, kteří první o nich zprávu podali, jako Nachtigal, vyprávějí, že na stromech, kde se příslušníci těch divokých černošských kmenů zařídili zcela pohodlně, chovají i různé druhy drobných zvířat. V mohutně rozvětvených, obrovských korunách bavlníkového stromu obývají celé rody. Mají své chatrče lidově řečeno v prvním, druhém i třetím poschodí. Pomocí žebříků z lan spouští se dolů, na noc pak vytahují žebříky, stejně

I když hrozí nebezpečí, neboť zde ve střední Africe výpravy jednoho kmene na druhý jsou na denním pořádku.

Náš obrázek, který jest reprodukcí náčrtku zmíněného slavného cestovatele G. Nachtigala, ukazuje podobný zápas. Jde o otrokářskou výpravu panovníka černošské říše bagirmské proti obyvatelům stromů, Gaberiům v zemi Logoně. Jsou tyto vísky ve stromech takřka nedobytnými pevnostmi. Vysvětluje nám to též význam a účel těchto staveb, snaha být co nejvíce chráněn před nepřítelem. Lidstvo tedy dlouho přemýšlelo, než dospělo k moderní formě svého obydlí. A musilo jistě přejít tisíce a tisíce let, než z jeskyň se přestěhovalo do mrakodrapů.


 

Jak doktor Soukup zničil soc. dem. stranu v

Čechách

 

Jak známo, kandidoval dr. Soukup na dvou místech a prohrál to na obou I bylo usneseno ve vedení strany sociálně demokratické, že jeden ze čtrnácti zvolených sociálně demokratických kandidátů vzdá se mandátu ve prospěch dr. Soukupa, neboť bylo veřejně prohlášeno, že dr. Soukup musí býti v parlamentě za každou cenu.

I vzdal se mandátu poslanec Jaroš na Českobrodsku a byly vypsány tam nové volby a kandidátem prohlášen dr. Soukup. Nešťastnou náhodou při těchto volbách propadl také. Tak zbylo sociálním demokratům v Čechách 13 mandátů.

Poněvadž však dr. Soukup musí býti v parlamentě za každou cenu, vzdal se soudruh Jirásek ve prospěch dr. Soukupa mandátu na Chrudimsku a Čáslavsku. Dr. Soukup prohlášen kandidátem a při nové volbě doplňovací propadl zase. Zbylo tedy sociálním demokratům 12 mandátů.

Aby však přece dostali dr. Soukupa do parlamentu, vzdal se mandátu soudruh Klička za 54. volební okres. Při doplňovací volbě propadl nový kandidát dr. Soukup 380 hlasy a zbylo sociálním demokratům 11 mandátů.

Když to viděl dr. Šmeral, vzdal se - ačkoliv se tolik těšil na svou parlamentní činnost - svého mandátu ve prospěch nešťastného dr. Soukupa.

Jednání dr. Šmerala tak se zalíbila soudruhu Habrmanovi, že týž vzdal se svého mandátu ve 52. okresu ve prospěch dr. Šmerala. Byly tedy dvě doplňovací volby: v okresu 12 dr. Soukup, v okresu 52 dr. Šmeral. Propadli nešťastnou náhodou oba a sociálním demokratům zbylo 9 mandátů.

Dr. Winter, zvolený za druhý městský okres smíchovský, prohlásil: „A musí do parlamentu přijít dr. Soukup!“, i vzdal se svého mandátu a v doplňovací volbě nový kandidát dr. Soukup propadl opětně.

Zbylo jim 8 mandátů.

„A my ho tam přece dostaneme!“ řekl poslanec Aust za Kladno a s obětavostí nevšední vzdal se mandátu ve prospěch dr. Soukupa.

Drží-li se člověka smůla, nepustí ho tak lehce. V těch doplňovacích volbách prohrál to dr. Soukup i na Kladensku. Ve prospěch Austa vzdal se Hnátek a ve prospěch dr. Wintra v této podivné horečce Biňovec.

Smůla je smůla. V doplňovací volbě zvítězil jen Aust ve Hnátkově volebním okrese a dr. Winter prohrál to v okrese soudruha Biňovce. Nově zvolený Aust rychle vzdal se v 63. okrese ve prospěch nešťastného dr. Soukupa, který to však sociálním demokratům znovu prohrál, takže pojednou měli jen 5 poslanců, kteří nechtěli se vzdát mandátů: zbyli jim pouze Modráček, Němec, Pik, Svěcený a Černý.

„My ho tam přece musíme dostat!“ zvolal Svěcený a vzdal se svého mandátu ve prospěch dr. Soukupa. Současně tak učinil i Němec a tak kandidoval Soukup v doplňovacích volbách v okresu 49 a v okresu číslo 7. Vyhrál to v okresu 7, Němcově a prohrál v okresu Svěceného a hned vzdal se šlechetně mandátu ve prospěch Němce, který však při nové doplňovací volbě Libeň prohrál, takže zbyli jen tři poslanci sociálně demokratičtí z Čech, a to Černý, Pik a Modráček.

A ti řekli: „My tam musíme dostat dr. Soukupa, Němce a dr. Wintra!“ A tak se vzdal Pik ve prospěch Soukupa, Modráček ve prospěch dr. Wintra a Černý ve prospěch Němce. Při doplňovacích volbách prohrál to dr. Soukup a Němec a zbyl dr. Winter.

Dr. Winter prohlásil ihned, že se vzdává mandátu ve prospěch dr. Soukupa. A když došlo k volbě, prohrál to zase nešťastný dr. Soukup a z Čech nepřišel do parlamentu ani jediný sociálně demokratický poslanec. Potom ho teprve vyloučili ze strany.

   


Jak dříve "ošetřovali" duševně choré

Náš článek jest jakýmsi přehledem o tom, jak dříve starali se o ty, kterým měli vlastně věnovat péči největší, totiž o lidi duševně choré. Mnoho, ba přemnoho utrpení museli snášet ti nešťastníci, než věda a lidskost zbavila je jejich okovů a vysvobodila je z hrozných žalářů, do kterých surová nevědomost našich předků je uvrhla. Dlouho to trvalo, než bylo poskytnuto skutečné ošetření těmto nebožákům a než lékařství počalo si bedlivěji všímat chorob duševních.

Za všech časů bylo hojnost duševně chorých, ačkoliv musíme přiznat, že dnešní náš kulturní život způsobil, že duševní choroby se více rozmohly.

Již v bibli jest zmínka o tom, že Nabuchodonozor byl šíleným. Jedl trávu, vzdálil se lidské společnosti a potuloval se venku. Jeho vlas a vous dosáhl neobyčejné délky a jeho nehty podobaly se drápům. Později se uzdravil. Král Saul trpěl zuřivostí a melancholií. Stal se příčetnějším, když mu hrál David na harfu. Ze skutečně zuřil, víme z toho, o čem v bibli děje se zmínka. Jak totiž před jeho zuřivostí musel prchnout jeho miláček David. Aby pak nebyl poznán od krále Achise a vydán Saulovi, dělal též choromyslného. Padal na zem, pokálel dvéře a sliny mu tekly z úst. A tu Achis řekl ku svým sluhům: „Viděli jste, že tento muž není příčetný, proč jste ho ke mně přivedli? Ať jest vyprovozen z domu!“

Znali tedy již, jak se jeví určité duševní choroby, ale o nějakém léčení jich nebylo v bibli zmínky.

V pověstech starých Řeků, v celé jejich mytologii hraje šílenství též význačnou roli. Herkules, Oidipus, Juno, Ajax, Athamas byli bohy potrestáni šílenstvím. Dcery krále Prótea domnívaly se ve své choromyslnosti, že jsou kravami.

Z historické pak doby řeckého středověku známe některé lékaře, kteří zabývali se léčením duševních chorob, kupříkladu Hippokrates. Tento lékař, žijící roku 460-377 před Kristem, popsal ve svých listech některé duševní choroby, kupříkladu psal: „Když zmocní se někoho bázeň a zármutek, jest to známka melancholie.“ Dále: „Nespavost, spojená s cukáním těla, jest též známkou duševní choroby.“ - Mluví též o duševní chorobě, povstalé ze žloutenky.

Staří Římané zprvu považovali choromyslné za osoby posvátné. Později však choromyslné hromadně zavírali do domů duševně chorých.

Ve 3. století po Kristu Caelius Aurelianus podává návrh, aby šílení byli léčeni hudbou a vínem. Vůbec starověk vykazuje mnoho případů, že lékaři snažili se duševně choré vyléčit.

Ve středověku však nastal obrat. O lékařském ošetřování šílených nebylo ani řeči. Pověrčivý středověk povětšině předpokládal, že duševně choří jsou ďáblem posedlí a že třeba ďábla z nich vypudit různým otřásáním, násilným točením nešťastníků. Jaké přístroje byly vymýšleny!

Nejlépe o tom mluví řada obrázků, kterou náš článek provázíme. Různé přístroje na točení nešťastníků, připomínající nebozez, nebo velký buben, pracovaly na vyhnání ďáblů z jejich těl.

Blázni byli zavíráni do nejhorších děr. Nebylo blázinců v našem slova smyslu. Ve Valencii roku 1409 všechny blázny vyvedli do stodoly za městem a tam je v ní upálili. Totéž učinili v Seville roku 1436, a v Zaragoze roku 1429 bylo hromadně přes 200 šílenců ubičováno královskými vojáky. Byl to boj středověku proti ďáblu.

Teprve ku konci 15. století zdálo se, že choromyslným kyne lepší osud. Byly zřizovány ve Střední Evropě pro ně ústavy, které však staly se vlastně jen velkými mučírnami. Mrskání bylo na denním pořádku. Blázny sice nezabíjeli, ale pomalu za hrozných útrap týrali k smrti. Jako zločince ukovali je na řetěz. Leželi na slámě a teplé stravy vůbec nedostávali, jen chléb a vodu. Jediným lékem byla pro ně oslí krev, dle názoru tehdejších lékařů, neboť prý: „Klid osla působí na zuřivost jejich.“

A opět ty hrůzné přístroje, které tehdejší lidstvo si vymyslilo. Lékař Leppler v Stralsundu vynašel roku 1650 zvláštní přístroj na léčení melancholie. Blázni musili chodit po žebříku, jehož příčky náhle povolily a oni spadli do velké kádě s vodou.

Ku konci toho století počali bláznům dávat teplou stravu a na noc je ukovali tak, aby ani neleželi, ani neseděli. Jest to tak strašná kapitola o ukrutnosti lidské povahy, že trudno o ní psát. Teprve ku konci století osmnáctého psychiatrie dopracovala se k jakémusi vědeckému základu, a tu osud choromyslných zlepšil se trochu. Bylo zakázáno je týrat k smrti, ale systémy léčebné byly stejně hrozné. V zimě je nahé polévali vodou, voda jim kapala po měsíce na hlavu a prováděny byly s nimi různé manipulace.

A toto mučení trvalo až do roku 1793, kdy ve Francii sňali pouta s rukou a nohou duševně chorých a místo věznic začali pro ně zřizovat ústavy léčebné.

V Anglii pak osvoboditelem vězněných těch ubožáků stal se William Tuke, který sám vlastním nákladem zřídil pro ně blázinec. Můžeme říci, že William Tuke byl vlastně zakladatelem moderních blázinců naší doby.

  


Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl redaktorem vládního listu

I

Všude dobře, doma nejlíp

Nepochopena a nepovšimnuta zůstává dnes tato pravda. Tvrdit opak jest zlozvyk, který zejména poslední dobou v naší republice se zahnízdil. Ačkoliv nechceme a nemůžeme také mluvit o přímém blahobytu občanů naší republiky, jest třeba zakřiknouti ty křiklouny, kteří ztratili úctu v zřízení státní a rozkřikují do světa, že je s námi zle.

Přáli bychom si, aby naše slova nepadla jako hrách na stěnu či na nepravou půdu. Připouštíme, že někdy bývají okamžiky v životě občanů naší republiky, kdy oni velmi snadno mohli by se octnouti v rukách štváčů, ale vzpomeňme si, že nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře. Jedině člověk zaujatý špatnou myšlenkou, že se mu špatně daří, může pochybovati o pravdivosti těchto slov.

Zřízení státní jest tak staré jako lidstvo a nebylo státu na počátku vývoje, aby se neděly chyby, malé chyby státního mechanismu. Naproti tomu v každém státu najdou se nespokojenci, kteří, kdyby se měli sebelépe, nejsou nikdy spokojeni.

Takovým lidem jest třeba se vyhnouti, neboť ničí náš duševní klid a činí z nás lidi zírající s nenávistí na určité třídy, na státní zřízení a na společnost, řídící osudy toho kterého státu. Nakonec nastává zhroucení iluzí a cesta do kriminálu.

Pořádek ve státě činí každého občana pořádným, pořádný člověk zajistí si duševní klid a blahobyt a blaho národa znamená blaho politické.

Pohleďme kolem sebe. Nenacházíme lidi s pěknými příjmy, kteří mají slušné kapitály, jsou zámožní a vážení nejen v kruzích jim společensky blízkých, ale i u svého dělnictva? Zajisté jen člověk s předsudky mohl by tvrdit opak.

V naší republice jest mnoho lidí, kteří pílí svého dělnictva nebo dědictvím domohli se zámožnosti. Nemáme jim přát úspěchu, máme být nevraživými či zlomyslnými?

Máme věřit těm, kteří říkají, že je u nás zle? Nedávno proběhla zpráva denním tiskem, že v Číně v provincii Gans-Su zahynulo hladem 500 000 lidí, v provincii Czan-Si 800 000.

Je něco podobného v naší republice, která kupuje čínskou mouku?

Statistika mluví číslicemi. Nouzí a hladem zahyne v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku ročně jen nepatrný zlomek procenta všeho obyvatelstva. A kolik lidí umírá z hladu v Indii, odkud se k nám vozí rýže? Půl miliónu. Tato malá úmrtnost v Čechách proti úmrtnosti v Indii musí přesvědčit každého nestranného člověka. Je tolik nářku u nás, že to vzbudí u každého statistika útrpný úsměv na rtech.

1 kg hovězího masa dnes stojí 16 Kč, 1 kg husy 32 Kč, 1 kg kapouna 36 Kč, 1 kg vepřového 28 Kč, 1 kg krocana 42 Kč. A přitom ty stálé nářky, že je draho.

Při obléhání Paříže za války francouzsko-německé v 1871, roce stálo kuře 300 franků, husa 500 franků, vůl 80 000 franků, prase 50 000 franků. Převeďte to na dnešní kurs československé koruny!

Ať každý nespokojenec srovná ty číslice. Žijeme nepopiratelně v době neobyčejné láce potravin. Před 170 lety, když Francouzi byli v Praze, stála libra mouky 13 tolarů. A co stojí dnes, když Francouzi jsou pryč?

Na Aljašce nedostanete hovězí maso a u nás máme dobytka habaděj. Indiáni kmene Čamakoko v Jižní Africe neznají vůbec, co je to cukr, a u nás každý správní rada z ústředny má cukrovku.

Jestli si u nás lidé nemohou stěžovati na vyživování, obracejí svůj zřetel na poměry vládnoucí v republice. Vezměme si za příklad poměry v Tonkinu, kde byli poslanci po rozpuštění parlamentu usmrceni, ubičováni a rozčtvrceni. Byl u nás nějaký poslanec, když je odročeno zasedání Národního shromáždění, rozčtvrcen? A když někdo mluví u nás, že je utis-kován, ať se podívá do Siamu. Tam se vládne absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář libovolně, komu chce, srazit hlavu. U nás chodí lidi dobrovolně bez hlavy.

Kdo u nás si stěžuje, znaje tato fakta, na nedostatek svobody, je padouch.

Svoboda je u nás zaručena zákony a nikdy se u nás na právo nešlape a neplije. Stane-li se něco, jest to prostě malinký přehmat, který bývá ihned vysvětlen a uveden na pravou míru.

Hojně rozvětvené bezpečnostní orgány bdí za nás, když spíme.

Stane-li se někde vražda, tu četnými domovními prohlídkami a zatýkáním objeví se přečasto dosud nepotrestaná a nevypátraná rota penězokazů.

Ve školách se učí naše děti ctít zákony a modlit se k bohu a škola vychovává z nich dobré občany. Naši zahraniční politikové dobyli si pověsti světové a naši finančníci mají takový vliv na světovém peněžním trhu, že sami udávají kurs naší koruny.

Mír a spokojenost dýše z každé chaloupky i české domácnosti, pilné ruce pracují v továrnách a dílnách a po denní práci pojídají tisíce dělného lidu radostně při večeři svou skývu chleba, chválíce boha a děkujíce svým zaměstnavatelům, kteří jim poskytují chleba.

Po celá leta diskutovali vůdcové dělnictva o tom, jak se to má provésti, aby se dělná třída měla dobře.

Otázku tu rozluštili nejlépe zaměstnavatelé tím, že dělnictvu poskytli zaměstnání, takže otázka tato úplně odpadá, neboť i nejlevější socialistické křídlo, komunisté, tvrdí, že kdo nepracuje, ať nejí.

Zaměstnaný člověk pracuje a jí.

Naprosto je mylný názor, že zaměstnavatelé nepracují. Každý zaměstnavatel se stará. Kdo se stará, ten pracuje.

Všeobecná péče o dělnictvo v naší republice ukázala záhy dělníkům naprostou nesmyslnost revolučních iluzí. Vývoj kapitalismu, o který se opírá naše mladá republika, poskytuje zaměstnání všem, kteří chtějí upřímně pracovati na tomto vývoji.

Dnes, v době všeobecné sociální péče o nemajetné třídy, nemůže se mluviti o nějaké ostřejší politice vůči dělnické třídě. Utlačovací opatření, o kterých se mluvilo, zhroutila se na všeobecné lásce k bližnímu, jak to krásně vyjádřil sociálně demokratický poslanec Bechyně ve svém článku „Trosečníci“, kolísaje mezi nenávistí a soucitem, až konečně promluvila jeho čistá duše.

Zdá se nám, že čteme verše básníka, čtouce jeho „Trosečníky“:

I má loď se ztroskotala,

na výspě pak osamělé

samoten jsem sedával.

Moře, nebe, mezi nimi

bušilo mé „lidské srdce“,

Robinsone Crusoe!

Tyto krásné, všelidské verše mluví k nám dnes tím více k srdci svou velikou harmonií lásky k bližnímu.

Zejména dnes, kdy obratným vedením celého procesu je světová sociální revoluce likvidována. Autokratický postup vlády v otázce toho druhu je správný a řešení, které vyvolila, bylo nejšťastnějším již z pouhých státních důvodů a nemůže být vůbec podrobeno kritice. Musíme si uvědomiti, v jaké vážné době stojíme, a to budiž naším měřítkem k posuzování politických událostí.

II

Nebuďte závistivými!

Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva pronikla krutá závist, která hází klacky pod nohy naší šťastnější budoucnosti.

Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude otírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší a ničí mravní základy naší re-publiky.

V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlků s kůží ovčí.

Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozráželi naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius, ani otrok neznali závisti a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.

Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist.

Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu 800letého trvání dánského státu:

„Národ zůstane a bude zdatným a silným svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů.“

Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá beze vší debaty a beze všech výkřiků.

Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejiti se bez debaty a závistivé kritiky.

Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu ministrovi financí o 100 000 Kč ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků, berních úřadů, kteří ihned přáli by si též nesmyslné zvýšení svých platů, nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krizi.

Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi.

To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady a závistivá fráze: „I já žádám na reprezentaci jako náš pan ministr“, jest opět výsledek práce různých štváčů. Jest opravdu s podivením, slyšíme-li:

„Jestli pan ministr může reprezentovat republiku, proč bychom my ji také nemohli reprezentovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát rezortu.“

A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky.“ Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krize nebylo by možné, aby každý z půl miliónu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit vilu nebo vystavět, je směšná vůbec zmínka o půl miliónu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří reprezentují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistivými.

Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim to rozjíždí v automobilech, a já nemám na elektriku.“ Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky, a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní očistě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života.“

Na mravní očistě, kdy vymýtíme ze svých srdcí jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů.

Naučme se respektovati hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:

Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.

A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek.

„Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají beztoho tak dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku, atd.“

Nezdržel jsem se a řekl:

„Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad že byste to neuměl lépe zastávat než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne a v noci. Za co platí panu domácímu malou činži? Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatímco on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplně zbytečným, vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes v době všeobecné bytové nouze je k nezaplacení.“

Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí rozpadá se národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.

Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že týž žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správně?

Nikoliv, nejedná správně. Zde má býti něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to požitek z práce. Na platu nemá dělníku záviset, on musí býti idealistou. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má býti, opakuji ještě jednou: požitek z práce. Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile svého života, nedbaje bídy i existenčních starostí.

Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze Národní politiky od Ad Alfy pod názvem „Znělka“.

Jak mnohým lidem lehce život plyne;

jich štěstí květy sytou barvou hýří,

jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,

když zábav, požitků jim řada kyne.

A jiným život dá jen stránky stinné,

jen robotu, a jako netopýři

jen smutné otázky jim hlavou víří,

zda poznají přec jednou časy jiné.

Však všichni stejně nemůžem se míti,

pak byl by život lidský bez půvabu

a snaha, práce by pak vymizela.

I pracující člověk radost cítí,

tu čistou radost z práce; i on v jarním hávu

zří přírodu, jež v květ se přioděla.

Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři o skývu chleba. Pak by byl život tak nudným, že by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice správně zpívá básník „Znělky“.

On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme se již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž ten krásný pocit, když malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.

Čuchat ke kvítkám, ku trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že jest nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.

Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci, a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.

Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vši pochybnost jisto, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do pří-rody získá před celým světem.

   


Jak Hans Rutter a Franz Stockmaynegg

hájili německý ráz Vídně

Hans Hutter a Franz Stockmaynegg spávali v kanálu Vídeňky a kradli. Hans Hutter kradl v Hietzingu, Rudolfsheimu, Ottakringu, Franz Stockmaynegg ve Währingu a Doblingu. Jednoho dne řekl jim jeden z kamarádů, který kradl ve vnitřních částech Vídně, aby se přihlásili ve spolku pro ochranu Němců v Dolních Rakousích. Tam že dostanou peníze, pivo, víno a že půjdou na Čechy.

Hans Hutter a Franz Stockmaynegg odebrali se tedy do místnosti spolku v Kartnerstrasse ve vnitřním městě. Bylo tam shromážděno asi padesát známých tváří. Ten kradl psy v Margarethen, ten prováděl prostitutky ve čtvrti Mariahilf, tam s tím Hans Hutter kradl prádlo na půdách v Rudolfsheimu. Tohoto znal zase Franz Stockmaynegg z policejního komisařství v Pötzleinsdorfu, kdy tam spal na pryčně kvůli botám, které zul na ulici spícímu městskému radnímu Paletschkovi. Někteří z nich dostali již poukázky na býkovce a odcházeli do vedlejší místnosti, kde každý z nich obdržel býkovec a novou poukázku na dvacet sklenic piva k vypití v hostinci Glückově. Pak rozdali všem velkoněmecké trikolory a učitel obecné školy z Josephstadtu vedl všechny do hostince Glückova, kde k nim řekl, že zítra se půjde na Čechy do Favoriten, aby se to už s těma psy nějak skoncovalo. Německá ruka zadáví Bémáky a zakroutí jim krky. České psy je třeba zabít za bílého dne, vymlátit jim zuby a jejich školy zapálit. Vyhnat musí konečně Němci tu zatracenou českou pakáž z Vídně a jako hřmění hromu musí zaznít zítra v neděli dupot zástupců německých po favoritech a vymlátí se ta prokletá česká pakáž až k Dunaji, kde je utopí jako prašivé psy. Pak se přihlásil ke slovu profesor gymnasia z čtvrti Wieden a nazval Komenského nestvůrou s blbou českou palicí. Komenský war ein Schwein ohne Intelligenz mit dem dummen „česky pravopis“. Němečtí mužové zničí pitomou povidlovou holotu v tomto hlavním městě říše. Mir san geboren nicht bei Podiebrad, mir san geboren am Donaustrand. Wir sagen nicht: „Dej mně pusu!“ wir schlagen dem tschechischen Gesindel die Schädel a pak bude se moci klidně rozvíjeti kultura německého lidu v Dolních Rakousích.

Nato vystoupil na židli jeden pán s dlouhými vousy. Řekl k německým mužům s býkovci, že je poslanec a že se vyplivne na český národ, poněvadž jsou kreténi, když chtí české školy. Není ani třeba chtít, aby české dítě přišlo do německé školy. Českému dítěti je nejlepší, když začne mluvit tou hotentotskou řečí, přivázat kámen na krk a utopit v mod-rém Dunaji. Zítra je třeba ve Favoritech ukázat Čechům, že pravý Němec dovede zpolíčkovat blbého Bémáčka.

Pak přišel jeden člověk s cylindrem a dal každému z německých mužů pět korun a řekl, aby zítra ještě sem přišli ve dvě hodiny, že dostanou zase pivo, a dnes, kdyby snad potkali Čecha, aby ho zmalovali do modra, až půjde z hospody.

Hans Hutter a Franz Stockmaynegg pochvalovali si ty řeči. Zejména to o Komenském se jim líbilo. Dosud nic o Komenském nevěděli, a teď se smáli, křičeli lámanou češtinou: „Komenský česky pravopis!“

Popíjeli a učili se zpívat „Wacht am Rhein“. Jejich nálada stoupala, když jim řekl nějaký kamarád u stolu, že se zítra budou ve Favoriten rabovat české obchody.

Hans Hutter křičel, že se lacino oblékne, a Franz Stockmaynegg vyměnil si poukázku na piva za kořalku a hulákal, že na zimu tak jako tak potřebuje peníze a že ve Favoriten mají Češi dost peněz. A večer vydali se hájit německý ráz Vídně. V Emilienstrasse v odlehlém zákoutí oslovili ve tmě neznámého občana, který na jich oslovení neodpověděl. „I ty český pse!“ vykřikl Hutter a vrazil mu jednu býkovcem. Franz Stockmaynegg počal ho šacovat. Pak mu vzali ještě tobolku, dali mu každý ránu bejkovcem a zabočili rychle do spleti ulic k Dunaji. Přepadený nekřičel. Byl to hluchoněmý Johann Fleischertag, učitel hluchoněmých v ústavu ve Fichtegasse. -

Když přiběhli k Dunaji, dali se přes Ferdinandův most a u elektrické svítilny prohlédli si lup. V tobolce bylo něco přes deset korun.

Rozveseleni tímto příběhem, rozdělili se bratrsky a Hans Hutter navrhl, aby šli do noční kavárny ve Friedrichstrasse, odtud že půjdou Vídní. Možná, že tam bude Wilhelm Dreihuf, jejich kamarád, a ten bude vědět o nějakém krámu.

Wilhelm Dreihuf byl skutečně v kavárně. Nebylo s ním však žádné řeči. Byl opilý a vykládal, že dneska nebude krást, poněvadž půjde zítra na Čechy do Favoriten a tam že se už dá něco dělat. Kdyby ho dnes zavřeli, kdo by hájil německý ráz Vídně a šel mlátiti Čechům okna.

V kavárně strhla se kvůli tomu hádka. Přítomní křičeli, že jsou také Němci a že ukážou zítra Čechům, kdo je ve Vídni pánem.

„Pány jsme my,“ volal Hans Hutter, bije se v prsa. Franz Stockmaynegg koupil si od prodavače, který přišel také do kavárny, za korunu nůž, a řezaje do lavice, říkal, že zítra mu bude moc dobrý.

O půlnoci vydal se pak do města s Hansem Hutterem, ale v sadech u university usnul na lavičce. Když se probudil, neměl ani nůž a v kapse ani haléře. Vzal mu je zatím jeho spolubojovník za očistu Vídně od Čechů, Hans Hutter.

A tak bylo druhého dne ve Favoritech o dva poctivé bojovníky a zachranitele vídeňského rázu němectví míň, neboť Franz Stockmaynegg hledal po celý den s proklínáním Hanse Huttera v Hietzingu, Rudolfsheimu a Ottakringu a Hans Hutter zatím chodil po Wahringu a Doblingu, aby se s ním nesetkal. A když večer utíkali Němci z Favoriten před českým lidem, nebylo přirozeně mezi utíkajícími ani Huttera, ani Stockmaynegga.

   


Jak havran krkavec stal se učitelem

Tam naproti, kde mezi skalinami bystřina šumí a žene své proudy do Severního moře, stojí v úzké rozsedlině stará borovice. Její kmen byl seschlý, její koruna uvadlá, lišejníkem obrostlé bílé větve rozsochatě vztyčovaly se k obloze. Dole válela se voda po bílém písku a s mocným příbojem a mluvou vln narážela na kameny a vyhazovala stříbrné kapky na zem a valila se opět dál. Po obloze hnaly se černé mraky, modrošedé a těžké. Obloha byla zelenavá a těžké kapky bily do kamení, holého a černého, které se zde povalovalo. A tam naproti tyčí se Čertova stěna se svými srázy, spadajícími přímo a ostře do moře. Panovaly dusné dny a vedra rozproudila divoce krev zvěře. Tajemná stísněnost panovala ve skalních rozsedlinách. Obloha zářila jako žhavá, a když dešťové kapky padaly na kamení, tu proměňovaly se v páry táhnoucí se jako mlhy podzimu. Bylo to krátké, krásné léto polárních krajin A tu starý havran krkavec objevil se nad mořem, zamával křidly a posadil se na vrchol staré borovice. Zde sedával každého večera. Ještě když borovice byla zelená, ještě když její větve byly ohebné a jemné a než ještě křoviny vroubily pobřeží moře, sedával zde každého večera. To bylo jeho právo, navykl mu mnoho a mnoho let. Jest starý, ctihodný a strašně hrubý. To je již známkou černých havranů.

Havran krkavec čechral si zobákem peří, otřásl se, zaklepal zobákem, poskočil na větvi, dva skoky nalevo, dva napravo, načepejřil peří na krku, otevřel zobák, zlomyslně zasvítil očima a řekl: „Krák!“ To nebylo žádným lichocením, neboť to znamená v řeči krkavců nadávku. Právě totiž přilétl jiný pták a skromně posadil se na dolejší větev.

„Hle, copak tu chcete, odkud přicházíte a co jste zač?“

„Co chcete ode mne? Jsem lesní káně, a když celý den jsem nic nejedl, pak ...“

„Nu, není snad tak zle, drahý pane, jsem také hladový, ale tam za tou skalou leží mršina. Směl bych vám kousek nabídnout? Není sice mým zvykem se s někým dělit, je-li vám však libo?“

„Fuj!“ řeklo lesní káně, „jím jen čerstvé maso.“

Tu seděli oba a přemýšleli zasmušile o černém osudu. Ano, v zimě, tu věděl havran krkavec, kde co k jídlu, a odletěl do vesnic, kde bydlí lidé. Tam našlo se lecjaké dobré sousto, mnoho bylo tam odpadků a leckdys pěkný kousek zahynuvšího dobytčete.

„Řekněte mně,“ tázal se havran krkavec svého druha, „kde vlastně se zdržujete v zimě?“

„Já? Odletím na jih, kde není sněhu, kde jest teplo, kde lidé se procházejí mezi bílými vesnicemi s červenými střechami. Tam je vždy dost myší. Ale podívejte se, pane krkavče, celé léto musím zde zůstat, poněvadž si tak přeje má manželka.“

„Cože,“ řekl černý havran krkavec, „vy jste měl ženu? Lituji, já měl kdysi také jednu. Teď jsem však starý a zcela samostatný. Víte co, dám vám návrh, poletíme tam, kde bydlí lidé a kde jsou červené střechy a bílé domy. Já také rád vidím něco pestrého. Kromě toho znám již od mládí řeč těch lidí.“

Když slunce zapadlo a nad mořem mlha se počala vznášet, řekli si navzájem „dobrou noc“ a v radostném očekávání jitra strčili si hlavy pod křídla a spali.

Když slunce vzešlo, krahujci křičeli v bažinách a ryby vymršťovaly se z vody, tu prokoukl havran krkavec zpod křídel, zívl, přimhouřil levé oko a řekl: „Hle, příteli, už je čas, ukáži ti krásy světa, a poněvadž jsi již vyspalý a necítíš únavy, můžeme vyrazit. Ukážu ti, jak tam v tundře lidé obývají malé nízké chatrče, kde se pasou stáda sobů a kde před obydlím leží vysoké vrstvy smetí. Víš, tam lidé házejí všechny odpadky.“

Poslyš, starý příteli,“ řeklo lesní káně, „zdá se, že jsi zapomněl, cos mně včera navrhl, že mně chceš ukázat hlavně lidi.“

Tedy dobrá,“ zabručel havran krkavec, „poletíme!“

A letěli přes kopce, přes vrchy, v teplých paprscích slunce, přes řeky, jezera a údolí, až přestaly lesy a vidět bylo brázdu vedle brázdy a ploty ležely kolem malých vesnic. Uprostřed vesnice spustil se havran krkavec na starou lípu.

„Proboha,“ pravilo lesní káně, „oni tě zabijou, ani nevíš, jak jsou sprostí.“

„Neboj se, byl jsem již jednou v této vesnici,“ řekl havran krkavec, „nedaleko odtud žil jsem již za svého mládí!“

Lesní káně úzkostlivě posadilo se vedle svého druha.

A hleďme, tu jde ke studni Marie Ivanovna. Okov skřípe, voda šplouchá, a ona těžce oddychujíc posadí se na okraj studny.

„Přeji ti stálého zdraví, Marie Ivanovno, jak se daří?“

„A tobě jak se vede, Taťáno Michajlovno?“

Obě ženy posadily se ke studni a jaly se hovořit a smát na celé kolo. A Marie Ivanovna vykládá Taťáně, jak špatný je Trofim, opilec a darebák, a jak bije svou ženu. A pak vypravuje Taťána Marii všelicos o Afanasijovi, bohatém sedlákovi. Samo sebou se rozumí, že nic dobrého, jen všechno špatné. A přitom se ženy neustále smějí.

„Krak!“ řekl starý havran krkavec. „Vidíš, káně! Jsou dnes stejně zlí jako dřív. Když tam vzadu u jezera ještě nebyly vysázeny vrby a když jsem byl ještě mladý nezkušený krkavec, tu žil jsem u lidí. A právě jako dnes jeden mluvil o druhém, ale tak, aby to ten neslyšel.“

„Ano,“ pravilo lesní káně, „kdybych byl tak chytrý jako ty a rozuměl lidské řeči, lítal bych zajisté rád do vesnic, ale musel bych být také tebou. Já hledám jen myši.“

„Vem tě ďas s tvými myšmi! Jsem raději tam, kde křivá borovice dívá se na Čertovu stěnu, kde voda hučí a vrcholky stromů šumí, neboť, milý příteli, kde jsou lidé, tam není nikdy dobře. My jeden druhého neklameme, lidé však tak činí. Právě řekla Taťána k Marii: .Proboha, nepovídej jen dál, že jsem ti to vypravovala.' „

„Fuj,“ pravilo káně, „a jsou ke všemu ještě zbabělí. Ano, krkavče, ty máš pravdu, musí to být praví darebáci. Ale leťme dál a slyšme ostatní.“

A opět letěli přes lesy, jezera, louku a potok, až přišli k domku v lese. Tam přede dveřmi hrály si děti v písku a jeden z klučinů, divokého vzezření, výskal, křičel, smál se a běžel za motýlem, který poletoval z květiny na květinu před domem. Konečně hodil na něj svou čepici. Tu však jiný klučina sem přiběhl a došlo k pusté rvačce.

„To jest můj motýl,“ pravil šťastný lovec.

„Ale chytil jsi ho do mé čepice!“ řekl druhý. A hoši dali se do křížku, nařezali si a mlátili se pěstí do obličeje, škrábali a nadávali. Motýl zatím uletěl.

„Hanba,“ pravilo lesní káně, které nepotřebovalo rozumět lidské řeči, aby pochopilo, že havran krkavec měl pravdu.

„Hehe,“ usmál se starý krkavec, „vidíš teď dobře, jací jsou ... Žádný nepřeje nikomu nic, ale já, starý havran krkavec, nabídl jsem ti včera dobrovolně starou zdechlinu, která tam páchla za skalinami ...“

Káně mělo sice velký hlad, ale přece vzpomnělo si s hrůzou na nabídku starého krkavce. Zavrtělo smutně hlavou a řeklo: „Děkuji vám, pane krkavče, za tuto nezištnou nabídku.“

„Jak to? Nejsem skutečně tak zlý. Ukáži ti toho ještě víc, pak uvidíš, jak jsou lidé špatní, a budeš vděčným starému krkavci, který ti nabídl kousek ze svého pokrmu.“

Letěli dál a opět přišli na vesnici a viděli, že tam nějaký kramář nechal svůj krámek otevřený. Havran krkavec usmál se a pomyslil si: „Teď to přijde!“ A skutečně! Zrzavý Vasiljo plíží se ke krámku a zřetelně viděli oba ptáci, jak kolem sebe bázlivě hledí, jak vytahuje zásuvky ze stolu, jak do nich hrábne, obsah vysype do své kapsy a rychle krámek opustí a venku jde kolem, jako by se nic nestalo.

„Copak to dělá?“ optalo se káně.

Inu, zlatý hochu,“ řekl havran krkavec, „krade. Vidíš, tací jsou lidé.“

Tu zesmutnělo lesní káně a řeklo ku krkavci:

„Pojď, poletíme nazpět do lesa ku Čertově stěně. Chytím si tam myš a ty sníš tu mršinu.“

A opět letěli přes pole, lesy, hory a údolí, a poněvadž byli unaveni, spustili se na srázné pole, kam vlétli na strom.

Havran krkavec pozoroval vrcholky stromů, těšil se z krásného večerního slunce a nad tím, že není tak špatný jako lidé a tak nezkušený jako lesní káně. Káně hledělo však na brázdy, neboť tam cosi se pohybovalo, pískalo a típalo. A již zamáchalo křídly a spustilo se z větve. A pak drželo mezi pařáty něco malého, cukajícího se, co úzkostlivě pískalo, a počalo to polykat.

Tu zajiskřily havranu krkavci oči a on snesl se z větve a již s ostrým křikem vrhl se na káně: „Dej sem to sousto!“

Avšak káně postavilo se na odpor, klovalo, prskalo a křičelo: „Kde je tvá morálka, krkavče?“

„Hej,“ řekl havran, polykaje myš - „morálka jest jen pro hloupé a pro ty, kteří se jí nechají zajmout. Ty však pamatuj: Ne vždy jest ten, který ti ukazuje, jak špatní jsou ti ostatní, dobrým, a není prost špatností ten, kdo tupí sprostotu ostatních. Pamatuj si to, mladý muži, nestěžuj si a slyš ještě jednou mou poslední radu: Chceš-li, aby ti nikdo neubližoval, zůstaň sám, nevěř nikomu, i kdyby to byl starý poctivec, jako jsem já, havran krkavec!“

Smutně odletělo lesní káně odtud a myslilo si pro sebe: „Ano, když se nejedná o jídlo, jsou všichni dobří a šlechetní - hlad dělá však i z těch nejlepších zloděje, lupiče a podvodníky.“

    


Jak jsem přemohl černošského obra Zippse ze Severní Ameriky

Čertví, jak se to stalo, že jsem šlápl černochovi Zippsovi na kuří oko. Kdo by nevěděl, kdo je to černoch Zipps, ten by patřil mezi úplné ignoranty, nevzdělané hlupáky. V dějinách lidstva staví se Zipps po bok nejslavnějším mužům, ba předčí je svou slávou tak dalece, že jména jejich ztrácejí se úplně tam, kde mluví se o Zippsovi, a jest to svatá pravda, neboť podařilo se snad Juliu Caesarovi položití Arména Madraliho ve volném stylu catch as catch can za 20 minut na lopatky? Praštil Dante o zem s nejslavnějším belgickým zápasníkem Omerem de Doullion již za 24 minut 8 vteřin?

Docílil snad vynálezce rádia Curie tak krásného výsledku, že německý zápasník Urbach položil se na lopatky za 5 minut? A dovolte ještě jednu otázku. Dostal někdy Svatopluk Čech do takového krásného mostu Skota Rankina, aby z toho mostu přehodil si onoho siláka přes rameno na zem, jako to udělal Zipps, ten šampión Severní Ameriky, o kterém mluvila celá Praha, když vystupoval v řeckořímských zápasech ve Varieté?

Machar si to velmi popletl s tou antickou kulturou. Nejsou to nějaké staré hrníčky, vykopané v Aténách a v Římě, ani básně starých Řeků a Římanů, synové Hélioví zanechali nám jiný, nehynoucí pomník, řeckořímské zápasy ve Varieté, kde z chumelenice hladkých těl vztyčuje se postava slavného zápasníka černocha Zippse, kterému jsem šlápl na kuří oko v Brejškově plzeňské restauraci.

Nevím věru dobře, jak jsem to mohl spáchat. Strašný černoch, severoamerický šampión Zipps, spolykal u Brejšky čtyři „zápasnické obědy“, což jest pouhá přeměna jména „obědů porotních“. Pak se zvedl a vyšel ven na dvorek v tu nešťastnou chvíli, když jsem si z věšáku sundával Le Temps. Je to můj zvyk, že všude beru do ruky cizojazyčné žurnály a dívám se do nich, jako bych tomu rozuměl, a to jedině proto, abych dal najevo, že jsem vzdělaný člověk. Tento můj zvyk se mně nevyplatil, neboť jak jsem nesl velký žurnál Le Temps, srazil jsem se s černochem Zippsem, a nežli jsem se mohl vzpamatovat, už to měl. -

Za svého života jsem už mnoha lidem skočil na kuří oko, ale tak hrozně krásně se mi to nepodařilo nikdy, jako v tomto případě. Obr Zipps strašlivě zaklel, jak jen černoši dovedou klít, a počal mluvit něco anglicky, přičemž vyrážel pořád „fút, fút“, což znamená česky noha. Tvářil jsem se, jako bych se omlouval, a řekl jsem: „Ty chlape jeden, jestli řekneš ještě slovo, tak s tebou praštím.“ Černoch se zachmuřil, já jsem pokýval hlavou jako na pozdrav a zvolal jsem: „Ty máš štěstí, že už jdeš pryč. Kdybys se chtěl ještě chvilku se mnou bavit, tak nevím, jak by to s tebou dopadlo.“

Černoch sedl si zase ku svému stolu, kde seděl s nějakým pánem, který se zájmem pozoroval naše utkání. To byl jeho průvodce po Praze Čech Truneček, a jak jsem se později dozvěděl, pěkně mu to všechno přeložil do angličtiny, co jsem říkal. Černoch Zipps díval se také od té chvíle na mne strašlivě, takže ve mně byla malá duše, neboť jsem každou chvíli čekal, že vyskočí a udělá ze mne ricatto. - Šampión Severní Ameriky Zipps domníval se, že když on jako zápasník chodí k Brejškům, že každý, kdo tam chodí, musí být také nějaký zápasník, v čemž ho utvrzovalo to, že abych nedal na sobě znát strach, zkřížil jsem ruce a celý se nafoukl. Dobrák pan Brejška, když mě tak viděl sedět, ohmatal mně svaly na rukou a zakýval hlavou, což černocha Zippse, který se stále na mne hrozně díval, utvrzovalo v domněnce, že mu šlápl na nohu nějaký dosud neznámý zápasník, který si to troufal, aby ho vyprovokoval.

Pak jal se černoch Zipps sdělovat své obavy svému průvodčímu, který zavolal si pana Brejšku a tázal se ho, co je to za pána, který tak troufale a vyzývavě tam sedí na židli.

Dobrák pan Brejška má rád nevinné žertíčky, tak mu řekl, že jsem se právě vrátil z Indie, kde jsem zlámal vaz indickému obru Fašah Chánovi, a že vždy zápasím jen inkognito, nikdo že neví, odkud jsem, že vždycky přijdu v poslední chvíli a pak to všechno položím.

To bylo přetlumočeno do angličtiny. Třásl jsem se jako osika, když po krátké rozmluvě černocha s jeho průvodčím oba přistoupili k mému stolu. Chtěl jsem již zvolat na číšníky, aby rychle běželi pro strážníky a pro ochrannou stanici, když vtom počal se černoch příjemně usmívat a něco anglicky brebentit, což mně přetlumočil jeho průvodčí, že pan Zipps prosí mne za odpuštění, jestli mne urazil, že opravdu nerad se se mnou srazil a že to nic neznamená, že jsem mu šlápl na kuří oko, to že je maličkost, to že nic není. Pak mně černoch podal ruku a řekl: „Jú ár čárment (vy jste roztomilý),“ načež já jsem odpověděl s úsměvem: „Jen pomalu, pomalu, aby to s vámi špatně nedopadlo!“

Tím se také vysvětluje, proč mě známí potkali týž den na Ferdinandově třídě kráčet kolem Unionky zavěšeného pod paždí s obrem šampiónem Severní Ameriky Zippsem. - -

Prosba k lidumilům:

Prosím tímto snažně laskavé čtenáře, aby nikdo z nich černochu Zippsovi tuto pravdivou událost nepřekládal do angličtiny ani jiného jazyka jemu srozumitelného.

   


 

Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu

Průběhem pěti až šesti let svého pobytu v Rusku byl jsem několikráte zabit a usmrcen různými organizacemi i jednotlivci.

Navrátiv se do vlasti, shledal jsem, že třikrát byl jsem oběšen, dvakrát zastřelen a jednou rozčtvrcen divokými vzbouřenci Kirgizy u jezérka Kale-Yšela.

Konečně definitivně byl jsem probodnut v divoké hádce s opilými námořníky v jedné z oděských krčem. Toto se i mně zdá nejpravděpodobnějším.

A nejen mně, i mému dobrému příteli Kolmanovi, který získav očitého svědka mé potupné i hrdinné smrti, napsal o celé pro mne tak nepříjemné události článek do redakce svého listu. Nezůstal však při té malinké zprávičce. Jeho dobré srdce přinutilo ho napsat o mně nekrolog, který jsem četl krátce po svém příjezdu do Prahy.

Vynadal velice elegantně mé posmrtné památce, přesvědčen, že mrtví nevstávají z hrobu.

Abych ho přesvědčil, že jsem živ, šel jsem ho vyhledat a tak vznikla tato povídka:

Ani mistr hrůzy a děsu Poe nemohl si vymyslit příšernějšího námětu...

Autora svého nekrologu našel jsem v jedné z pražských vináren právě ve dvanáct hodin, kdy se vinárna zavírá na základě jakéhosi císařského nařízení z 18. dubna 1856.

Díval se na strop. Se stolů stahovali polité ubrusy. Přisedl jsem ke stolu k němu a řekl vlídně: „Dovolte, jest zde volno?“

Pozoroval dále neznámý bod na stropě, který ho tolik zajímal, i odvětil logicky: „Prosím, právě se zavírá, myslím, že vám nenalejí.“

Vzal jsem ho za ruku a otočil k sobě. Chvíli se díval mlčky na mne a konečně řekl tichým hlasem: „Nebyl jste prosím v Rusku?“

Zasmál jsem se: „Vy jste mne tedy přece poznal? Byl jsem zabit v Rusku v jedné sprosté krčmě v hádce se surovými opilými námořníky.“

Zbledl. - „Vy jste, vy jste...“

„Ano,“ řekl jsem důrazně, „byl jsem zabit v krčmě v Oděse námořníky a vy jste napsal o mé smrti nekrolog.“

Z jeho rtů splynulo tiše: „Vy jste četl, co jsem o vás psal?“

„Zajisté, nekrolog velmi zajímavý, až na některé malé nedorozumění. A přitom neobyčejně dlouhý. Ani císař pán, když zemřel, neměl tolik řádek. Jemu věnoval váš časopis 152 řádek a mně 186 po 35 haléřích za řádek (jak se dřív mizerně platilo žurnalistům!), což dělá dohromady 55 korun 15 haléřů.“

„Co vlastně ode mne chcete?“ otázal se zděšeně, chcete těch 55 korun 15 haléřů?“

„Ponechte si ten obnos,“ odpověděl jsem, „mrtví nepřijímají honorářů za nekrolog o své smrti.“

Zbledl.

„Víte co,“ řekl jsem nenuceně, „zaplatíme a podíváme se někam jinam. Chci strávit dnešní noc s vámi.“

„Nemohlo by to být až zítra?“

Podíval jsem se na něho.

„Platím,“ zvolal.

Když jsem na rohu zavolal fiakristu, poručil jsem autorovi svého nekrologu, aby si sedl a k fiakristovi řekl jsem hrobovým hlasem: „Dovezte nás na Olšanské hřbitovy!“

Autor mého nekrologu se pokřižoval. Dlouho panovalo trapné ticho, přerušované jen práskáním biče a frkáním koní.

Naklonil jsem se k svému společníkovi: „Nezdá se vám, že někde v tichu žižkovských ulic zavyli psi?“

Otřásl se a vztyčil se ve fiakru koktaje: „Vy jste byl skutečně v Rusku?“

„Zabit v Oděse v krčmě, v hádce s opilými námořníky,“ odvětil jsem suše.

„Ježíšmarjá,“ ozval se můj společník, „tohle je horší než Svatební košile od Erbena.“

A opět bylo trapné ticho. Někde opravdu zavyli psi. Když jsme se ocitli na Strašnické silnici, poručil jsem svému společníkovi, aby zaplatil fiakristovi. Stáli jsme ve tmě Strašnické silnice.

„Není tu prosím nějaká restaurace?“ obrátil se ke mně bezradně a žalostně autor mého nekrologu.

„Restaurace?“ zasmál jsem se, „teď přelezeme hřbitovní zeď a popovídáme si někde na náhrobním kameni o tom nekrologu. Lezte napřed a podejte mi ruku.“

Mlčky a tiše podal mi ruku a seskočili jsme na hřbitov. Pod námi zapraskaly cypřiše. Vítr šuměl melancholicky mezi kříži.

„Já dál nepůjdu,“ splynulo ze rtů mého přítele, „kam mne chcete odvléci?“

„Nyní,“ řekl jsem vesele, podpíraje ho, „půjdeme se podívat na hrobku staré pražské měšťanské rodiny Bonepiani. Úplně opuštěná hrobka na I. oddělení, 6. řada u zdi. Opuštěná od těch dob, kdy v ní pochovali posledního potomka, kterého převezli roku 1874 z Oděsy, kde byl zabit námořníky v hádce v jedné sprosté krčmě.“

Můj společník se pokřižoval podruhé.

Když konečně jsme se posadili na náhrobní kámen, kryjící prach posledních potomků pražských měšťanů Bonepiani, vzal jsem autora svého nekrologu jemně za ruce a rozhovořil jsem se tichým hlasem:

„Drahý příteli! Ve střední škole učili nás páni profesoři krásnému, šlechetnému heslu: „O mrtvých nic než dobře“, vy však jste se snažil o mně, mrtvém, psát co nejšpatněji. Kdybych já byl psal o sobě nekrolog, napsal bych, že žádné úmrtí nezanechalo takový smutný dojem jako smrt pana toho a toho. Psal bych, že nejkrásnější ctností zemřelého pana spisovatele byla účinná láska k dobru, ke všemu, co jest svatého čistým duším. Ale vy jste napsal o mé smrti, že zemřel lump a komediant. Neplačte! Jsou okamžiky, kdy srdce překypuje touhou napsat o mrtvých nejhezčí momenty z jich života, ale vy jste psal o tom, že nebožtík byl alkoholikem.“

Autor mého nekrologu dal se ještě do většího pláče, který se truchlivě nesl tichem hřbitova a ztrácel se kdesi v dáli u Židovských pecí.

„Drahý příteli,“ řekl jsem důrazně, „neplačte, nyní se již věc nedá předělat...“

Po těch slovech přehoupl jsem se přes hřbitovní zeď, doběhl dole k vrátnému, zazvonil a oznámil jsem mu, že vraceje se z noční práce přes čas uslyšel jsem za hřbitovní zdí prvého oddělení nějaký pláč.

„To bude asi nějaký namazaný vdovec,“ odpověděl cynicky vrátný, „my ho dáme zavřít.“

Čekal jsem za rohem. Asi za deset minut vyváděli hlídači ze hřbitova autora mého nekrologu na bezpečnostní stráž. Vzpíral se a křičel: „Je to sen, či skutečnost? Znáte, pánové, Svatební košile od Erbena?“

     


 

Jak jsem si přišíval knoflík ke kalhotám

 

Nejtrapnější, co člověka může postihnout je, když zpozoruje že jeho oděv jeví citelné nedostatky. V určitém případě nemůže se objevit ani ve společnosti neboť tato společnost nečiní rozdílů mezi starým mládencem a člověkem ženatým a žádá od obou jistou dávku slušnosti.

Nemít knoflíky u kalhot v pořádku, vzbuzuje u mnohých zaujatých lidí značnou dávku odporu. Společnost tuto záležitost neposuzuje věcně a neprobírá jak ze stránky psychologické, tak i ze stránky praktické pravý stav věcí. Zapomíná, že starý mládenec může být též velice cudným člověkem, který by se neosmělil přinésti kalhoty se scházejícím knoflíkem manželce svého ženatého přítele s prosbou, aby laskavě doplnila vše v ladný celek, který by svědčil o naprostém pořádku. Obrátil-li by se pak s podobnou prosbou a se svými kalhotami ku svobodné dceři své bytné, kdoví zdali by v útlé dívčí duši nevzbudil též jistou dávku opovržení ku své osobě, kteréžto opovržení jistě by bylo na místě.

A tak nezbývá starému mládenci, chce-li svou dobrou pověst uchovat, nic jiného, než aby sám si přišil knoflík ke kalhotám.

Namítne-li někdo, že mohl s touto choulostivou otázkou obrátit se na pánského krejčího, který mu ony kalhoty šil, tu každý z těchto podobně o tom uvažujících nesoudí též správně, neboť kdybych přišel a řekl ku svému krejčímu: „Zde máte tyto kalhoty a schází mně tam a tam knoflík, račte mně ho přišít,“ tu bych se jistě vystavil též posměchu, neboť knoflík přišít zdá se být věcí úplně lehkou jak odborníku krejčímu, tak i celé širší veřejnosti. Žasl by pak zajisté každý kdo by uslyšel, že krejčí musil mu knoflík přišívat ke kalhotám. To by znamenalo, že v očích všech objeví se takový starý mládenec jako člověk, který nestojí za nic, jako zhýčkaný, rozmazlený člověk, nafoukaný blbeček a podobně.

Z těchto důvodů přišíval jsem si knoflík ke kalhotám sám.

Zprvu jsem knoflík, který se mně utrhl, nahradil špendlíkem. Jednou ve voze elektrické tramvaje vnikl mně však špendlík z látky do těla a tu umínil jsem si, že si knoflík musím přišít a nikoliv snad jen přišpendlit.

Přiznávám se zcela cynicky, že zprvu, když jsem zpozoroval ztrátu onoho knoflíku, nepůsobilo to na mne nijakým dramatickým spádem. Teprve v noci, když jsem si vzpomněl na ty různé pohledy, které mne sledovaly po celý večer v kavárně a kterým neubránil jsem se ani tehdy, když jsem si zapjal kabát, dospěl jsem k rozhodnutí, že si tam přišpendlím nový knoflík, který jsem uřezal z vesty. Je-li vesta bez jednoho knoflíku, není to tak zlé, jako když je znát citelnou ztrátu jednoho knoflíku na kalhotech. Na vestě to vypadá, že táž jest nedbale zapjata, což bývá zvykem u starých mládenců, jak vím z vlastní zkušenosti. Ale urážlivé pro okolí to celkem není. Něco jiného jest to ovšem, týká-li se to právě oné části oděvu, o které jsem se zmiňoval.

Z těchto důvodů připravil jsem se na to, že si ten knoflík přišiji. Pamatuji se, že jsem byl celý den jaksi rozechvěn a že toto rozechvění se stupňovalo, čím více jsem o tom přemýšlel. Poptat se, jak se knoflík přišívá, jsem nechtěl, neboť nechtěl jsem být považován za nějakého hlupáka, kterým jsem ovšem v tomto případě byl, abych se loajálně přiznal.

Mou první povinností, jak jsem pokládal za nutné, bylo, abych šel do muzejní čítárny a vypůjčil si tam naučný slovník, a to literu P, heslo přišívání.

Protestuji nyní proti tomu názoru, že náš naučný slovník je úplný. O přišívání knoflíků tam není zhola nic pod písmenou P, heslem přišívání knoflíků. To heslo tam vůbec schází! Pod písmenou K našel jsem sice heslo knoflík, ale co tam stálo: „Knoflík jest součástí oděvu, kterou se dva díly spojují. Upevňování knoflíků děje se šitím. Staří Egypťané znali již knoflíky, naproti tomu Řekové a Římané knoflíků neznali. Knoflíky objevily se u nás v Čechách s příchodem křesťanství.“

Hledal jsem tedy pod heslem křesťanství nějakou zmínku o knoflíkách, ale tam o tom zmínka nebyla. Kdybych alespoň našel, jak staří Egypťané přišívali knoflíky. Heslo Egypt: „V Egyptě dávaly,“ čtu v díle E, „mrtvým kněžím kněžky Ró zlaté knoflíky do ruky a tak je pohřbívaly.“ - Ale jak je přišívaly, to tam nestálo.

Musil jsem se tedy spolehnout na vlastní schopnost kombinační. Přemýšlením dospěl jsem k tomu názoru, že nejlepší je systém postupný. Postupovat systematicky! Prohlédl jsem si tedy knoflíky. Shledal jsem, že knoflík má v sobě čtyři dírky.

Zprvu bylo mně to záhadou, k čemu jsou, ale prozkoumav dále, jaký asi vliv mohou mít ty dírky na celou záležitost, vypátral jsem, že dle všech známek jimi prochází nit, která asi je skrz ty dírky dopravována onou pomůckou řemeslnou, totiž jehlou. Jehla pak, jak jsem se dočetl v naučném slovníku, není opět nic jiného, než určitý druh ocelové páky a má na rozdíl od prasátka jen jedno ouško. Já mám dvě. Tímto otvorem, zjistil jsem, prostrkuje se nit a pohybem, jako kdybychom chtěli vypáčit něco, nastrčíme dle všeho knoflík na nit a nějak to už stočíme a propíchneme kalhoty.

Fantazie má pracovala velice bujně. Poněvadž jsem slyšel, že ocel je křehká, koupil jsem veletucet jehel. Kromě toho tucet různých špulek nití, většinou černých. Bílé nitě jsem koupil proto, aby, kdyby se neosvědčily černé nitě, mohl jsem se obrátit k bílým. Měl jsem po ruce též hnědé, kterých chtěl jsem použít jen v nejkrajnějším případě, kdyby selhaly i bílé, i černé nitě.

V obchodě, kde jsem to kupoval, ptali se mě, zdali si přeji i náprstek. Chápal jsem, že je to něco velice důležitého a koupil jsem jich dvacet. Analogicky jsem soudil, že dle významu slova dává se náprstek na prsty. Proč a k čemu, bylo mně hádankou. Abych ale nechybil, musil jsem jich koupit dvacet, neboť na noze máme deset a na ruce též deset prstů.

Když jsem se s koupenými předměty ubíral k domovu, připadal jsem si jako kouzelník. Doma jsem si dal hezky zatopit a přinést tři lahve dobrého vína a posilniv se silnou večeří a vínem, vyhledal jsem nešťastné kalhoty a dal se s chutí do práce. Připomínám si dodnes, že to byl krutý, urputný zápas!

Ráno našli mě ležet na zemi, obtočeného čtrnácti tisíci metry různobarevných nití, jen ve spodním prádle. Spal jsem na dvou stech jehlách a kalhoty našli přišité ke kanapi, na prstech u nohy i na rukách měl jsem dvacet náprstků a lýtko jsem měl přišité ke koberci.

Co jsem měl dělat? - Koupil jsem si nové kalhoty.

 

  


 

Jak jsem vystoupil ze strany nár. sociální

 

I

Předně jest otázkou, jak jsem do strany vstoupil! Velmi lehce. Byl jsem původně redaktorem časopisu Svět zvířat. Když se o tom národní sociálové dověděli, žádali mne, abych změnil své politické přesvědčení. Kdybych byl konzervativcem a měl se stát anarchistou, byl by boj duševní těžší. Takto však se nejednalo o žádnou propast. Ze Světa zvířat sklouzl jsem klidně do Českého slova. Známí tvrdili, že jsem své politické smýšlení vůbec nezměnil. Buldoky zaměnil jsem prostě za novou stranu s tím rozdílem, že buldoky a dogy jsem krmil já a nyní mne krmila nová strana.

A to dr. Hübschmann.

Jaký jest dr. Hübschmann? Velmi dobrý člověk, až na jednu věc. Že jest totiž dobrý, pokud to nepřesahuje míru jeho trpělivosti. Ale není trpělivým. Toť jedna jeho vada. Kdyby byl majitelem Světa zvířat, psal by jistě články o smutném postavení psů v psincích, ale ten psinec by si vydržoval a ty psy by prodával. Poněvadž jest obchodník. Stejně mluví o strašném zvyšování činží a zvyšuje je sám. A proč by to nečinil? Jest poslancem. To slovo jest velmi krásné a není tak zodpovědné, jak se zdá. Jako poslanec má dr. Hübschmann nejkrásnější myšlenky, které též dovede povědít davu. Ale jsou dvě protivy v jeho duši. Jest také člověkem. A jako člověk přiráží na nájemníky a jako člověk jest též předsedou tiskového družstva Českého slova. Jest výborný člověk. Sláva poslanecká pomine, mandát zmizí, ale peníze zde zůstanou. Podíly Českého slova jsou totiž po 50 K. A tak stal se mým šéfem.

 

II

Jak se žije ve straně národně sociální? Velmi dobře. Měli jsme Zlatou husu. Toť nejkrásnější kapitola z celého hnutí strany.

Jméno „husa“ není sice krásným, ale jest symbolem národních sociálů. Leckdes o demonstracích uvidíte mladíky s kladivem a pérem, pod kterou značkou výboj ně leskne se zlatá husa na špendlíku. Toť symbol strany. Husy zachránily Kapitol a Zlatá husa zachraňuje stranu. Ten špendlík s husou zlatou dostali, když přišli si vypít několik sklenic piva denně do Rychty. A husa, ten symbol majestátnosti, ověnčená skromnou slovanskou trikolórou, kladivem a pérem a červenobílým karafiátem, svítí zlatě v knoflíkových dírkách a znamená: My jsme svoji, my jsme národní socialisti. A až bouře přiletí a smete tu stranu, denní hosté od Husy utvoří poslední šik a jako garda Napoleonova zvolala v bitvě u Waterloo na výzvu Angličanů, aby se vzdala, slovo „merd“, ukáží poslední bojovníci na svůj odznak Zlatou husu na kabátě, což znamenat bude ‚husa‘. A bude po partaji.

 

III

Tak jsem klidně žil a seznámil jsem se v redakci Českého slova s mnohými vysoce inteligentními muži. Předně s obecními národně sociálními staršími. Jsou to jména: Boháč, Louda, Simonides.

Boháč jest výrobce kosmetických prostředků, Louda má v ústech knedlík a Simonides jest v jedné nemocenské pokladně úředníkem. Boháč se stále vrtí, Louda se mdle dívá na všechno a Simonides tře si nos. Má bílou pleť a nos jeho doplňuje barvy národně sociálního karafiátu.

Pak přijdou poslanci. S Lisým jsem flámoval, s Klofáčem jsem flámoval, se Stříbrným jsem neflámoval, s Chocem jsem nemluvil, poněvadž nesměl do naší redakce, jest totiž osobním nepřítelem Klofáče. Klofáč pak nemá rád Fresla. Stříbrný pohlíží na Klofáče jako na uzurpátora a nejlepší jest poslanec Exner. Je to tlustý člověk, který nikomu neubližuje, nikomu neprospívá a mnoho piva nesnese. Ve straně ho proto nemají také rádi. Pak přijde Buříval. Tento výborný člověk jest v opovržení u poslance Vojny. Buříval také nemá rád Vojnu, poněvadž pak oba na sebe leccos vědí, co do programu strany nepatří, vyhýbají se sobě, kde mohou a když se setkají přece, pak je to jako v tom popěvku:

A když se vyhnout nemůže, začervená se jak růže.

Vůbec jsem pozoroval, že když jeden národně sociální poslanec potká druhého, že se vždy začervená. Někdy ten druhý zbledne a opět jsou to dohromady barvy národně sociální. A přitom se mají všichni dohromady velice rádi. Poslance národně sociálního Formánka jsem vůbec neviděl. Jest abstinent, proto se o stranu nestará a proto se též strana nestará o něho.

 

IV

Jako lokální referent Českého slova byl jsem účasten několikrát schůzí elektrických zřízenců, neboť jednalo se o to, Jak odpoví zřízenci provozu, kdyby snad správní rada elektrických podniků zamítla jejich spravedlivé požadavky a odkázala je až „potom za šest měsíců“.

U městské rady se totiž vždy říká, když někdo chce přídavek: „Až potom.“

A tu slyšel jsem ve schůzi obecních starších br. Simonidesa, br. Boháče: „Stávka jest neodvratnou!“ A br. Louda dodával: „Ba, ba, to je tak!“ A na sekčních schůzích zřízenců br. Vojna i br. Stříbrný do těch rozvášněných gest shromáždění vykřikli po „dvakrát tři“: „Stávka jest neodvratnou!“

Ale pak nám redaktorům Českého slova nechtěla správní rada elektrických podniků povolit celoroční volné lístky na elektrickou tramvaj.

Stříbrný, Vojna byli rozzuřeni. „Musíme,“ prohlásil Vojna, „získat živnostenskou a obchodní komoru, aby vyjednávala se správní radou elektrických podniků. Vždyť jde o naše volné lístky!“ A svolali na jednu hodinu noční do Riegrových sadů elektrické zřízence.

Byli připraveni, že odtamtud již se nehnou, že se to udělá jako při poslední stávce na Střeleckém ostrově.

Přicházeli zasmušilí i veselí. „Nejede se!“ tak to znělo sálem.

Ale tu vystoupil br. Vojna. Vidím ho dodnes, jak mu v očích plálo přesvědčení, že musí dostat od správní rady elektrických podniků volný lístek celoroční.

„Přátelé,“ zvolal, „držte hubu, teď mluvím já! Mějte rozum, posuzujte to rozumově, čekejte, co odpoví správní rada elektrických podniků.“

„Slezeš dolů!“ ozval se hlas jednoho zřízence.

„Přátelé, povídám vám naposled,“ vykřikl br. Vojna, v jehož duši zahnízdilo se mínění, že musí dostat ten celoroční volný lístek na elektrickou tramvaj, „držte hubu, nebo rozpustím schůzi, počkejte, až co odpoví správní rada elektrických podniků.“

„Pane poslanče, vy jste mamlas,“ ozval se nějaký hlas, „hlásím se o slovo!“

Ten hlas byl můj výkřik, můj výkřik organizovaného národního socialisty, bývalého redaktora Světa zvířat, nyní redaktora Českého slova. Brabenec mluvil k brabenci.

„Držte hubu, vy idiote,“ zvolal br. Vojna, předseda výkonného výboru strany, jejímž jsem byl členem.

„A vy jste také blbec,“ zvolal jsem klidně, „přátelé, řežte ho!“

Neřezali ho, poněvadž utekl, ale roztrhali své legitimace. Br. Fresla nazvali tam troubou.

Byl jsem rád nad těmito projevy důvěry.

 

VI

Pak mne vyhodili ze strany. Respektive já odešel. Neboť když jsem druhého dne se vrátil do redakce Českého slova, abych zasedl ku plodné práci lokálního referenta, ve prospěch společné věci, kterou jsem tolik miloval, čekali tam direktoři. Tak čekali kdysi na Martinice a Slavatu na Hradčanech.

A ten, který mne chytil první za krk, byl pan dr. Hübschmann. Redakční sluha Šefrna (všechna čest tomu dobrému muži, dluhuji mu dodnes osm korun) otevřel okno a předseda výkonného výboru br. Vojna s poslancem br. Freslem chytili mne za zadnici a vyhodili mne oknem z druhého patra na kluziště zadního traktu paláce Sylva Tarouccy.

Ještě jsem slyšel za sebou: „Já ti ukážu disciplínu ve straně!“

Víc nevím.

Tak jsem vystoupil ze strany národně sociální a nyní hledám těch 200 zřízenců, kterým jsem slíbil několik hodin před onou památnou schůzí v Riegrových sadech, že stávka bude určitě, aby si jen s sebou vzali vuřty, že se zítra nejede.

Prosím je, aby se mně písemně přihlásili pod adresou autora: Vršovice, Palackého 363 a s přiloženou známkou na odpověď, abych mohl se s nimi dorozuměti, v který čas by bylo možno výkonný výbor strany národně sociální a jeho předsedu br. Vojnu rozprášit býkovci.

   


 

Jak jsem zachránil život jednomu člověku

 

Mým nejvřelejším přáním bylo odedávna zachránit nějakému člověku život. Zejména, když mně bylo v nevytopeném pokoji zima. Ta myšlenka mne hřála. Kromě toho mám vrozenou ziskuchtivost. (Strýc z matčiny strany patnáctkrát odsouzen pro lichvu.)

Jak často jsem četl v novinách, že ten a ten vytáhl člověka z vody a dostal za to od místodržitelství padesát korun. (Jeden člověk s nasazením vlastního života vytáhl z řeky sebevraha, poslali mu seshora padesát korun a toho chlapíka z radosti nad tím ranila mrtvice.) A pak ta radost, být v novinách! Je sice pravda, že jsem byl již často v novinách jmenován, ale to netěší příliš ani mého tchána, ani mou paní Jarmilu. Jednou jsem byl jmenován u příležitosti nemilé příhody, kdy jeden strážník uhodil se o mou hůl nešťastnou náhodou, jindy opět zmínily se o mně denní listy pod názvem „Rval se s vojáky“. Pokud se pamatuji, začínalo to mnohoslibně:

„Včera přišel do hostince U kanonýra na Hradčanech...“

Jedna zpráva za druhou přede mnou defiluje: „Zastavil parník“, „Obtěžoval veřejného posluhu“, „Vyhozen v Turnově“ atd. atd. Trudné vzpomínky. Raději nevzpomínat, kdy jsem byl v novinách.

Není tedy divu, že toužebně jsem si přál, abych byl jmenován aspoň jednou jako šlechetný, dobrý člověk. Zmocnila se mne marnivá touha rehabilitovat svou minulost.

Viděl jsem již tu tiskovou čerň, z níž oko vyčetlo: „Statečný zachránce života“. Já to dokonce viděl vysázeno proloženě, tedy takto:

S t a t e č n ý   z a c h r á n c e   ž i v o t a.

Z těch padesáti korun, které pak dostanu, koupím si boty, porci hlemýžďů v nádražní restauraci a za ten zbytek? Rozhodně si nekoupím všechny dosud vyšlé ročníky Abstinentního věstníku.

Uváživ tedy dobře všechny okolnosti, chodil jsem denně kolem řeky, vyhledávaje oblíbená místa sebevrahů, zejména Karlův most, ze kterého skáčí šetrní sebevrahové, členové spolku „Střádalů“, aby ušetřili dva haléře mostného.

Měl jsem však silnou konkurenci. Na Kampě číhá totiž denně jistý muž s loďkou a ten se výhradně živí vytahováním sebevrahů z vody. Má již doma na půdě šedesát osm vyznamenání. Číhá tam jako pavouk na mouchy a už si dokonce pořídil také síť na sebevrahy.

Bylo tedy marno okounět poblíže Karlova mostu. Chodil jsem tedy na most u Eliščiny třídy a tady jsem měl jednou příležitost se vyznamenat. Právě přede mnou skočil dolů jakýs pán, odhodiv předtím do jízdní dráhy psaní tohoto znění: „Milá Boženko! Již stokrát jsem tě upozorňoval, že když děláš vepřová játra, nesmíš hned při začátku, když je dáš dusit, játra osolit. Pak jsou tak tvrdá jako kůže, z čehož jsem dostal nevyléčitelný žaludeční katar. Kromě toho přišel jsem na tvůj intimní poměr s mým inkasistou, který mne okradl o 16.000. Jsem úplně na mizině. Tvůj Josef.“

Nežli jsem dopis přečetl, vytáhli ho nad jezem úplně zdravého, neboť plaval jako ryba a byl by málem zlomil časový rekord maďarského plavce Kákonyiho.

Na mostech mně tedy rozhodně štěstí nekvetlo a proto chodil jsem do Karlína. Tam pod náspem železniční trati u Invalidovny jest k večeru řeka příšerně krásná. Z karlínské porážky voní sem střeva, všechny možné zápachy z továren visí nad Maninami. A řeka valí se tu černá, zasmušilá jako ten převozník tu nablízku pod Rohanským ostrovem, o kterém se říká, že má mezi lidmi patnáct set a to v samých dvouhaléřích. Rackové křičí nad řekou a pleskají křídly o hladinu vodní. Netopýr zahvízdne a přeletí. (Nevím sice, zdali netopýr hvízdá, ale to nevadí.)

Je to k večeru takové smutné místo, že bez butelky koňaku je tu neveselo. Kromě toho konají tu pionéři cvičení a u břehu připevněny jsou jejich pontony.

Ta krajina se dobře hodí pro to, proč právě jsem často sem přicházel. Přes měsíc jsem se tam tloukl a vypil přitom přes osm litrů koňaku. A pořád nic a nic...

Až jednoho smutného večera, kdy stromy skřípaly větvemi ze vzteku, že už podzim svál všechny listy a že již nemohou inspirovat básníky, objevil se tu u řeky mladý člověk. Přešel jsem kolikrát kolem něho a viděl, že je mu asi šestnáct let a že nemá do toho chuť. Civěl tam už dvě hodiny, vzdychal, smrkal, plakal, díval se na nebe, na vodu, najednou vyňal z kapsy nějakou fotografii, políbil ji, roztrhal, kapesníkem oprášil si boty a skočil do řeky.

Udělal to blízko lodiček, patřících vojenskému eráru. Vzal jsem kámen, běžím k loďkám, urazím zámek, kterým byla připevněna, urazím zámek u vesla, pluji s loďkou tam, kde to šplouchalo a odkud ozývalo se: „Pomóc, pomóc!“ A už jsem ho tahal z vody.

Vytáhl jsem ho na loďku, dal mu dva pohlavky a již jsme pluli ku břehu. Přitom mně líbal boty. Když jsme byli na břehu, tu mně utekl. Běžel jsem za ním, ale nedohonil jsem ho. Celý udýchaný vrazil jsem do nejbližší policejní strážnice. Přísně vyhlížející strážmistr vstal z kavalce a prohlížeje mne optal se: „Copak chcete?“

„Urazil jsem zámek,“ vyrazil jsem ze sebe.

„Pane Kolečko,“ zvolal dozadu strážmistr, „prošacujou ho a strčejí ho za katr!“

„Ale dovolte, já vám to vysvětlím...“

„Mlčte!“

„Ale dovolte, to je takhle. Musil jsem urazit zámek...“

Víc jsem nemohl domluvit. Pan Kolečko, strážník, otevřel klíčem separaci, všoupl mne tam a už zase zavřel.

S hrůzou slyšel jsem ostrý hlas policejního strážmistra: „Pane Kolečko, telegrafujou na direkci, že zde máme jednoho člověka, který uráží zámky.“ A za chvíli nato: „Tak už vám odpověděli? Zítra ho dáme k soudu.“

Počal jsem kopat do dveří a pak zas ten ostrý hlas: „Pane Kolečko, dají mu svěrací kazajku!“

Ráno jsem putoval k soudu, když se mne optal strážmistr: „Kdo vás naučil urážet zámky?“

„Já sám, prosím,“ řekl jsem nesměle, neboť za tu noc ve svěrací kazajce stal se ze mne beránek.

Vyšetřující soudce byl roztomilý člověk. Podařilo se mně konečně mu vysvětlit, jak to vlastně s tím zámkem bylo. Ale ve vazbě jsem přece zůstal, neboť uražením onoho zámku spáchal jsem poškození erárního majetku. Sedím skepticky na pryčně a mám jen tu naději, že podle nového zákona ona doba, kterou trávím pod věží, bude mně započítána do trestu a že přece mé jméno ocitne se v novinách. V rubrice „Ze soudní síně“.

   


 

Jak jsme se s panem katechetou starali o

 pokřtění  malých černochů v Africe

 

I

Nevím, kolik dnes stojí malý černošský pohan. Za nynější všeobecné drahoty stoupají ceny všeho, možná tedy, že i ubozí černoši jsou dražší a tím že stoupají i příjmy hodných misionářů a kněží, kteří na ně sbírají.

Před lety stál takový černošský mladík dvanáct zlatých. Vykládal nám o tom katecheta v Zubrnici na obecné škole.

Jak je jeden nábožný spolek, který sbírá peníze na vykoupení malých černochů. Katecheta mluvil pak ještě cosi o svátosti křtu, dal pětku z náboženství nešťastnému Matějů, který nevěděl, jak se to dělá, když se dítě křtí! Pravil totiž bystře, že se dítě vstrčí do vody a drží tak dlouho pod vodou, až je pokřtěno. Za svůj nejasný náboženský názor byl kromě pětky ještě potrestán tím, že mu pan katecheta nařezal rákoskou, aby si pevně vštípil do mysli náboženské obřady.

Po odbytém výprasku rozhovořil se pan katecheta měkce o tom, jak všude děti po světě sbírají mezi sebou peníze na vykoupení a pokřtění malých ubohých černochů. „Tak i vy, děti, budete a musíte mezi sebou sbírat na černošské pohanské děti. Všude budete prosit rodiče, babičky, dědečky, strýčky, tetičky při každé příležitosti o krejcary.

„A ty,“ ukázal na mne, „budeš peníze schovávat, a až budeš mít dvanáct zlatek, pak je pošlu na biskupa v Tripolisu, ten je pošle arcibiskupovi v Alžíru, který za ně koupí v Tunisu pohanské malé černochy. Někde na poušti pokřtí je pak duchovní pod palmami na oáze svěcenou vodou, dopraví do Alexandrie v Egyptě, aby chvalořečili a modlili se v Egyptě za vás a za mne a za celou Zubrnici. Za vás, že jste je koupili a za mě, že jsem vás vyzval ke sbírce, aby byli malí černoši přivedeni do lůna církve svaté. Kdo z vás má nějaké úspory, ať je odevzdá, neboť nesmíme zapomenout, že oni ubožáčkové pohanští nic si tak vroucně nepřejí v otroctví, než aby byli co nejdříve pokřtěni.“

Od té doby sbírali jsme na černochy. Ovšem že se to mezi námi neobešlo bez ran pěstí a kopanců. Starostův kluk se chlubil, že kdyby chtěl, koupil by si sám černocha. Rozbili jsme mu za to pysk. Koupený černoch bude patřit celé třídě a bude chodit od domu k domu po stravě a všude bude chvalořečit za to, že je konečně křesťan. Budeme ho štípat, mít s ním legraci, vodit ho na provázku a on bude blahořečit, že jsme ho koupili a dali pokřtít.

„Votrok křesťanskej, mouřenínskej,“ řekl Matějů, „já mu jich nalohám za ten mazec od káti. Povedu ho k rybníku a tam ho zešlohám kopřivama. Jen, kluci, sbírejte krejcary, abychom už s ním mohli mít legrandu. Tady ho budeme křtít každej den. Dáme mu, votrokovi mouřenínskému, pasáky pod vodu, aby votrok křesťanskej černošskej věděl, jak chutná voda v Zubrnickém rybníce.“

A tak jsme kvůli „legrandě“ sbírali krejcary. Mně záviděli všichni funkci pokladníka, krejcary jsem musel stále nosit s sebou, stále byl jsem sledován, abych snad nezpronevěřil krejcar u žida za medové šváby, sladké dřevo, sirky a jiné předměty, které by mne mohly svést na dráhu zločinu.

V prvních okamžicích mysleli starší rozumní lidé, že se všichni kluci ze školy zbláznili. Každý přišel domů a prosil o krejcar, kdekoho potkal, že pan katecheta bude pro ně kupovat za dvanáct zlatých černocha, malého pohana a že ho dají za dvanáct zlatých pokřtít. Pak se věc vysvětlila. Babičky a dědečkové na výměncích dávali vnoučátkům krejcar a modlili se za zdar jich počínání. Babičky slzely, líbaly vnoučátka a v celých Zubrnicích těšili se dědečkové, jak pokřtěný malý mouřenínek bude s nimi chodit do kostela na roráty, zpívat nábožné písně, a když se nejnábožnější dědeček Švejcarů opil pálenkou, povídal: „Až černoch vyroste, tak ho budem volit za katolického poslance.“

Krejcary se rychle scházely. Ten si utrhl od úst šesták, ten také, ten dával pravidelně čtyrák, zkrátka, měl jsem obrovský měšec, který se pomalu plnil, až přišla katastrofa, právě den po tom, když jsem proměniv drobné peníze za velké konstatoval, že mám deset zlatníků.

V Zahájí byla pouť. S Matějů vydali jsme se podívat na komedianty. Měšec, podobající se opasku, vzal jsem s sebou. Nosil jsem ho na nahém těle, dokonce s ním spal a připadalo mně takové trýznění těla za žebřík do nebe. Matějů dostal od otce šesták na pouť a já od strýce, který mne živil, také šesták.

„Matějů,“ řekl jsem, „dáme ze šestáku každý pět krejcarů na vykoupení a pokřtění černocha. Já je dám. A ostatních pět krejcarů utratíme.“

„Kvůli votrokovi,“ odvětil Matějů, „si pouť nezkazím, vole. Dělej, jak chceš. Já utratím šesták.“

Pouť byla báječná. Komedianti, kolotoče, houpačky, marcipán, různé sladkosti. Střelnice, siloměry. Matějů utratil šesták, smutně šel domů, já zatím neutratil nic. Měl jsem šesták pořád. Když Matějů odešel, pustil jsem se do radovánek. Projel kolotočem, pojedl marcipán a pak... Pak jsem sáhl na svěřené peníze na vykoupení a pokřtění malého černocha... Do večera utratil jsem dvě zlatky...

 

II

Náš pan katecheta hrál rád karty. Toho dne, když jsem sáhl na svěřené peníze, hrál celé odpoledne jednadvacet s panem učitelem, panem farářem a panem starostou v hostinci mého strýce. Karta mu špatně padala. Prohrál již poslední zlatku, když jsem se vrátil obtížen sladkostmi i svědomím do hostince.

„Pojď ven,“ řekl ke mně, „chci s tebou mluvit.“

Vyšli jsme na chodbu. Kolena se pode mnou třásla. „Už ví všechno! Je vševědoucí! Už je to tady.“

„Kolikpak máš peněz, co jste sebrali na vykoupení a pokřtění černocha?“

Div jsem se nedal do breku. „Já chci vědět, kolik máš!“

„Osm zlatých,“ vykoktal jsem.

„Tak je sem dej,“ řekl pan katecheta.

Kámen mně spadl ze srdce. Vytáhl jsem opasek. Tady bylo těch osm bílých zlatníků, všechny s andělíčky. Pan katecheta pohladil mne po hlavě, vstrčil osm zlatníků do kapsy a šel dál hrát karty.

Pozoroval jsem po večeři hru. „Já to hopnu,“ řekl pan katecheta.

„Hopněte to, velebný pane,“ pravil pan učitel. Byly v banku dva zlaté. Pan katecheta vytáhl si eso, sedmu a desítku.

„Jsem trop,“ řekl, sáhl do kapsy a klidně položil na stůl dva zlatníky s andělíčky... Mé zlatníky... Do desíti hodin prohrál všech osm zlatníků.

Vyšel za mnou na chodbu. „Jistě už nemáš žádné peníze? Víc jste nesebrali na černocha? I vy kluci mizerní, takhle se nedočkáte pokřtění ubohých černochů.“

A nedočkali jsme se.

 

III

Druhého dne při náboženství řekl pan katecheta: „Včera byly už mně odevzdány sebrané peníze. Poslal jsem je a doplnil. Za tři dny je má arcibiskup v Alžíru. Sbírejte na druhého. Bůh vás síliž ve vašem předsevzetí, peníze ale odvádějte přímo mně.“

A pan katecheta je zase v jedníku odváděl panu starostovi, panu farářovi a panu učiteli...

Tak jsem se s panem katechetou přičiňoval o pokřtění ubohých malých černochů v Africe.

 

             


 

Jak lze s úspěchem zachraňovat sebevrahy

 

Tragická povídka

 

Ačkoliv město Praha nemá na radnici žádnou ustálenou komisi pro potírání sebevražd, která by specielně jezdila po velkoměstech evropských a studovala tamější zařízení, kterým znemožňuje se sebevražda, přece můžeme se pochlubiti prvotřídním městským prostředkem na záchranu tonoucích sebevrahů.

Tento velice důmyslný prostředek záleží v tom, že podél celého nábřeží v určitých vzdálenostech jsou k zábradlí zámkem na řetěze připevněny ochranné pásy, opatřené lany, podobně i na mostech pražských jsou v zábradlí zazděny skříně, obsahující podobné rekvizity k záchraně tonoucích sebevrahů a na těch skříních, stejně jako na ochranných pasech skví se nápis: „K záchraně osob tonoucích. Zneužití se tresce. Klíč u nejbližšího strážníka.“

Toto krásné zařízení přinesla s sebou z cest po evropských velkoměstech pražská městská studijní komise pro reformu bytovou a jest tento fakt velice potěšitelným, neboť dá se předpokládat, že bude-li ustanovena komise, která by luštila otázku sebevražd, přiveze nám ze svých cest po cizině levné byty.

Dojemně působila zpráva, že městská rada zúčastní se v nejhojnějším počtu zkoušky, konané s ochrannými pásy a mohu říci že jest to od pánů městských radních veliká statečnost, když vydrželi v dešti a blátě od jedenácté hodiny dopolední až do jedenácté hodiny noční jak na mostech, tak i na nábřežích čekat ve skupinách na nějakého zoufalce. Zoufalců však nebylo a také nikdo z pánů městských radních neodvážil se skočit z mostu nebo nábřeží do Vltavy. Pak ochranná zařízení byla pevně uzavřena zámky a klíče odevzdány v presidiu městské rady, kdež bylo rokováno, co se vlastně s těmi klíči má stát. Poněvadž jsou-li ochranná opatření uzamčena, jest to velice iluzorní, proč je tam vlastně dávali.

Vyskytly se hlasy, aby byl ustanoven pro tuto zodpovědnou záležitost zvláštní úřad a to, aby bylo obsazeno místo vrchního městského záchrance, kterému by bylo podřízeno pět úředníků s prostým titulem „městský záchrance“ a několik placených praktikantů s tituly „aspiranti městských záchranných ústavů.

Zdálo se, že nad osudy sebevrahů visí těžké chmury zlého osudu a že městská rada bude vůči nim postupovat se skutečnou rafinovaností. Kdo tedy ze sebevrahů nechtěl zmeškat vhodnou příležitost, šel se raději rychle utopit. A tak se stalo, že během oněch velkých porad, co s klíči, utopilo se asi ke třiceti mužů i žen. Naštěstí stalo se, že v městské radě pohádali se při obsazování míst k budoucímu úřadu, neboť ten měl bratrance, ten strýčka, ten měl synovce a ten měl zas syny a ten zas taky - úřad nebyl tedy obsazen, aby se předešlo příliš okatému nepotismu na radnici.

I byla sestavena pouze zvláštní komise, která by vypracovala plán k systematickému rozdělení oněch klíčů od ochranných pásů a lan. Komise ujala se s chutí toho úkolu a provedla to tak slavně, jak svědčí nápisy na uzamčených schránkách s ochrannými pásy pro záchranu tonoucích: „K záchraně osob tonoucích. Zneužití se trestá. Klíč u nejbližšího strážníka.“

Určena nová zkouška, než byly klíče odevzdány na policejním ředitelství a členové městské rady měli to štěstí, že skutečně před jejich očima skočil do Vltavy z Karlova mostu jeden krejčí. Hodili mu rychle ochranný pás a lano, ale hrdina krejčí odmítl se ho uchopit a s proklínáním zmizel pod hladinou. A tu právě městská rada dala napsat na ochranné pasy uctivou prosbu pro p. t. sebevrahy: „Račte se pásu přidržet.“

Po tomto zdařilém pokusu byly klíče odevzdány na policejním ředitelství, které je zas rozdělilo na jednotlivá komisařství, kde byly odevzdány strážníkům, majícím pochůzky kolem řeky s vysvětlením, že když je nejbližší od místa neštěstí, že má zakročit. Toto zařízení jest, jak každý vidí, velice účelné a praktické, neboť jak vidíte z mého případu, se pasy velice málo upotřebí, zámek se nepoškodí, lano se nenamočí a tak nebude je stále třeba opravovat a nahražovat jako pražskou dlažbu.

Můj případ, o kterém se tu zmiňuji, jest velice tragický a prosím čtenáře, aby četli se skutečnou pietou tyto řádky, které věnovány jsou mé ubohé, nešťastné tetě Žofii. Byla to duše sice starší, ale plná onoho neskonalého půvabu, jenž činí takové dámy velice sympatickými, totiž lásky ku zvířatům.

Některá dáma si chová doma kočky, psy, ptáky, ale má ubohá teta chovala si salamandry. Měla jich celkem osm a ošetřovala je s onou velkou něhou, jíž jsou schopny jen tyto starší, citlivé duše. Ale lidské štěstí nemá dlouhého trvání a salamandři také. Umře-li jeden člen rodiny, jest ztráta bolestná, ale jaká to byla rána pro mou tetu, když jí chcíplo všech osm salamandrů najednou. Od toho okamžiku jsem se od ní nehnul. Synovskou láskou chtěl jsem jí vynahradit salamandry, bohužel marně. Má ubohá teta spatřovala ve mně jen synovce a nikoliv salamandra vesele sebou mrskajícího ve vodě, stala se trudnomyslnou a jedině když jsem před ní vlezl do velké vany a tam se vrtěl, zapomínala na chvíli na svůj žal a viděla ve mně salamandra a když jsem se jednou namaloval černé a žlutě, zdálo se, že jest vyléčena ze své trudnomyslnosti.

Bohužel za nějaký čas bol její propukl nanovo a chtěla chodit se mnou jen kolem vody. Voda ji upomínala na její miláčky a do vody ji to také táhlo.

Ach! Vydali jsme se jednoho dne opět k řece a šli jsme přes Karlův most. Byla zachmuřená po celé procházce a když jsme přišli ke kříži na mostě, otázala se mě: „Je tam hluboko?“

„Je, tetičko.“

„A kdybych tam skočila, utopila bych se?“

„Každopádně, tetičko.“

Neříkala nic, až zas za chvíli: „Víš, já byla v mládí v cirkuse krasojezdkyní.“ Po těch slovech přehoupla se ta baba přes zídku mostu jako o nějakých olympických hrách nejlepší skokani a sletěla dolů do vody. Žbluňklo to a pak plovala po proudu a já letěl ku strážníkovi pro klíč od zazděné skříně s ochranným pásem a lanem.

Našel jsem ho dole u Křížovníků. Stál a koukal na dva holuby, kteří se prali na střeše. V světlil jsem mu co se stalo. Vzal zápisník a pravil: „Vy tedy říkáte, že to byla vaše teta. Víte to určitě?“

„Mohu na to přísahat.

„Dobře, a vy tedy chcete klič od těch záchranných předmětů a víte, na kterém místě skočila?“

„U sochy sv. Jana Nepomuckého, ona byla vždy jeho velká ctitelka.“

„Pak se, milý pane, nedá nic dělat na této straně. Já vám klíč nemůžu dát, poněvadž nejsem nejbližší. Nejbližší je v tomto případě strážník u Mostecké věže. Běžte k tomu pro klíč, ale rychle, vždyť jde o lidský život.“

Běžel jsem a našel jsem ho v Mostecké ulici, hezký kus od věži.

„Pane, já nejsem nejbližší, říkáte, že můj kolega je teď u Křížovníků, pak je přece jen nejbližší, běžte k němu. Běžel jsem k němu nazpátek a našel ho už v Karlově ulici za Klementinem.

Dal se do smíchu, neboť zas nebyl nejbližší a říkal: „To je zpropadená věc, teď je přece nejbližší strážník z Mostecké ulice. Jen aby se vám zatím teta neutopila, než k němu doběhnete.“

Jeho obavy se splnily. Utopila se, zatímco jsem rozmlouval s ním v Karlově ulici, ale myslím, že přece byl jen nejbližší, poněvadž ten druhý došel zatím až na Radeckého náměstí.

   


Jak mne irredenta v Zadaru připravila o kariéru

 

Jako konceptní praktikant u místodržitelství v Zadaru v Dalmácii měl jsem příjem 53 zl. měsíčně. Bylo to v době, kdy místodržitelem se stal generál B. Tento muž zmítal se stále v rozporu mezi vojákem a byrokratem a z toho rozporu vzešla podivná povaha. Stal se míšencem mezi oběma směry, neměl rád Italů a nás, praktikanty tituloval: „Herr Kollege“. Co potom dále mluvil, to už mělo ráz spíše vojenský.

A tak jsem mu s 53 zlatými měsíčně pomáhal zachraňovat Rakousko před italskou iredentou. 53 zlatek není příliš mnoho a možno říci, že jsem se příliš také nenamáhal takový obnos s tím zachraňováním státu.

Jednoho dne dal mě místodržitel k sobě zavolat a řekl: „Herr Kollege, zítra mají iredentisté schůzi. Posílám vás tam. Při nejmenším výkřiku to rozpusťte. - Adieu!“

Tenkrát jsem si tam právě namlouval jednu dámu z městské společnosti a tu hodinu, kdy byla zahájena iredentistická schůze, měl jsem se s ní právě setkat. Toto setkání mělo býti vyvrcholením naší známostí. A místodržitel mně to všechno zkazil! K tomu mít jen těch 53 zlatých měsíčně, to by dopálilo i rakouského vlastence.

Šel jsem do té schůze, břinkaje vztekle šavli uniformy a zasedl za stůl vedle předsedy, svolavatelů schůze a řečníka.

Začátek schůze byl mnohoslibný. První věta zněla: „Přátelé, jak je vám známo, signor generál é porco!“ Pak to bral řečník po řadě: „Il signor ministro é individuo e porco!“

„Porco!“ zahučelo v sále. Následovaly další osobnosti a postavy hrající nějakou roli v tehdejší vládě a vždy za jejich jménem rodným připojil řečník jiné jméno, které důsledně nebylo křestní.

Tak hezky proti Rakousku jsem ještě mluvit neslyšel. Při každé nadávce posluchači tleskali a já zatím, jako by se nechumelilo, ořezával jsem si nehty.

Třiapadesát zlatých je třiapadesát zlatých. Se stovkou možná že byl bych něco pro Rakousko učinil. Takhle jsem se šťoural v zubech, zatím co vedle mne řečník hřímal: „Il signor generál é porco!“

„Porco!“ souhlasili přítomní.

Pak následovala řada velezrádných projevů, během nichž jsem ořezal tužku do polovičky.

Předsednictvo hledělo na mne důvěrně, řečník dodal si odvahy a pronášel věty, za které by ho jistě signor místodržitel rád dal pověsit.

Vzpomněl jsem si, že mám v kapse kostěnou lžičku na vybírání ušního mazu, i použil jsem jí a bavil jsem se tak dlouho, dokud řečník naposled nezvolal: „II signor general é porco!“ a pokud poslední výkřiky souhlasu: „Bravo, é porco!“ nedozněly v sále.

Za třiapadesát zlatých je těžko něco dělat pro Rakousko. Pak jsem šel do vinárny, když předseda schůze bodře mně byl poplácal po zádech u východu a řekl: „Bravo, signore!“ Ve vinárně napsal jsem osobní raport generálu-místodržiteli.

Toto oznámení o průběhu schůze bylo velice stručné: „Na schůzi shledal jsem vše v pořádku.“ Ještě v noci dal jsem místodržiteli tento raport doručit, poněvadž si potrpěl na přesnost a potom jsem zůstal až do rána ve společnosti několika úředníků. Ráno šel jsem spát a poněvadž úřední hodiny počínaly o deváté, přišel jsem správně v půl jedenácté do kanceláře, ježto přednosta mého resortu, hrabě T., chodil po jedenácté.

Před kanceláří na chodbě čekal na mne sluha a s utrápenou tváří mně hlásil, že Excelence pan generál-místodržitel chodí po salonu, břinčí šavlí, zkrátka, že je zle a že mám k němu ihned přijít. Vidíte, pánové, co člověk zkusí za 53 zlatých!

Excelence uvítala mě strašným pohledem. „Ptám se vás, člověče, proč jste nám to provedl? Říkal jsem vám, nařídil, že máte schůzi rozpustit, vy jste tak neučinil. Napsal jste v raportu, že je všechno v pořádku a celý Zadar dnes o ničem jiném nemluví než o tom, že mě nazvali na schůzi porco. Je to pravda?“

„Je.“

 „Pak spáchali velezradu. Pravda?“

„Pravda.“

„Jak jste tedy mohl napsat: Vše v pořádku? Víte, že jste v disciplinárním vyšetřování?“

„Excelence,“ řekl jsem, „kdybych byl schůzi rozpustil, byli bychom měli aspoň pět interpelací v parlamentě, o domácím sněmu ani nemluvím, byli bychom měli asi dvě stě úředních přípisů a dotazů a Excelence by je nestačila podpisovat a vydávat rozkazy. Takhle máme pokoj.“

Pan místodržitel se hluboce zamyslil. Neměl rád to dopisování. „Víte,“ řekl rozšafně, „když to náležitě rozebereme, tak máte pravdu. Můžete jít, ale příště to nedělejte.“

Za týden všichni iredentisté v Zadaru bodře mě zdravili po ulicích. Jednou dokonce jsem zaslechl, jak dva si o mně povídají: „To je náš člověk.“

Nevěnoval jsem tomu pozornosti a bylo mně to celkem lhostejné. Za 53 zlatých nemohl jsem nic jiného dělat. Ke konci druhého měsíce stala se však věc, která podkopala mou slibnou kariéru.

K místodržiteli dostavila se totiž deputace iredentistů a žádala, aby na jejich novou schůzi neposlali nikoho jiného než mne, poněvadž jsem „un buono uomo“.

Jejich skromné přání nebylo vyplněno.

Místo na schůzi v uniformě, poslali mě bez uniformy domů a měl jsem po kariéře.

   


Jak na koupání a čistotu těla se pohlíželo před 150 léty

Ve století tělesné výchovy a nikomu nepřipadne zajisté byt s koupelnou jako obzvláštní luxus. Vzpomeňme si nyní Goetha. Velký německý básník nenáviděl koupání a prohlásil, že koupat se v tekoucí volné vodě jest ztřeštěnost. Venku že se koupají jen nerozumní kluci. Roku 1780 vedla konzistoř v Lipsku proces proti teologovi Seumemu, obviněnému, že se příliš často koupá. Na čištění zubů a nehtů se vůbec nemyslilo a vypravovalo se jako o velké zvláštnosti, že princi na francouzském dvoře jednou v měsíci byly zuby čištěny. Roku 1782 vyšla knížka: Navedení, jak se chovat ve společnosti. Tam výslovně jest zakázáno mýt se, mluví se o vodě jako o velmi nebezpečné látce a doporučuje se jednou za den potřít si ruce a obličej voňavkou. V ložnicích a v obydlích králů a knížat té doby nebylo žádných umývadel.

V té době se hodně šňupalo a jest záhadou, když šňupali páni i dámy, zdali neměli špinavý obličej, když se nemyli. Musilo se ovšem používat hojně voňavek, neboť všichni páchli špínou, poněvadž se vody štítili. O Leibnizovi se tvrdí, že se nikdy nemyl a že s ním bylo možno mluvit jen na nějakou vzdálenost - tak zapáchal. Jak Leibniz, tak celá řada jiných slavných mužů té doby proslula svou nečistotou.

V zámku versailleském byly jen dvě vany, a poněvadž jich nebylo používáno, dopravili je jako zvláštnost do parku markýzy Pompadour. Stejně jako existovalo podivínství nemýt se, tak také se jedlo. Na francouzském dvoře jedli všichni z jedné mísy při dvorní hostině. Král a hosté používali svých prstů jako vidličky a dámy vytahovaly z omáčky sousta rukou a předkládaly je hostům. Ku konci 18. století posadili v Hamburce opatrní konšelé jednoho Angličana do vězení, poněvadž chtěl zavést nějaký převrat. Jedl totiž čistým nožem a čistou vidličkou.

   


Jak píše má žena fejetony

Machar mi zajisté odpustí, ukradnu-li mu malinkou větu. Ostatně doufám, že na to nepřijde, a kdyby i přišel, že se pro pár slovíček nebude se mnou špinit.

Poněvadž mi dosud žádný deník nedovedl říci, co je to fejeton, pokusila jsem se napsat si ho. Něco, co se dá číst ráno při snídaní, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když se po obědě sladce válí na měkké pohovce. Takové říkání, v němž lze přeskočit půl sloupce, aniž by to člověku scházelo. -

Miťuška se mi vysmál, poněvadž nemá valné mínění o mých schopnostech, pokud se týče literatury. Také trochu ze msty, že neklečím v posvátné úctě před jeho »dobrým vojákem Švejkou«. Je to jeho první kniha, proto je tak hrozně nafoukaný. Chodí to kolem mne, pokašlává a směje se, protiva, jestli prý už se vozím po politice; ještě ne, můj zlatý, ale začnu hned. Čtu sice politické úvodníky, jen jsem-li v náladě obzvlášť zoufalé, ale v té jsem už celých čtrnáct dní, právě tak dlouho, jak dlouho přemýšlím o koketním kloboučku, který jsem viděla - ale vždyť on to ví dobře, kde, říkám to každý den tisíckrát. Bohužel je to cynik, který s týmž úsměvem poslouchá mé ódy o krásách vysněného kloboučku, s jakým čte zprávy o italsko-turecké válce. „Jakživa jsem ještě tak krásný neviděla, kabel mezi Rhodem a Lemnem byl Italy přerušen - kolem je skunks - poměr mezi Itálií a Rakouskem je velice napjatý - dvě zimy bych ho mohla nosit - nepřátelské vojsko odešlo z Garianu a Asýrie, v kterýchžto místech řádí cholera - « to všecko projde mu mozkem, aniž by lomu věnoval drobet pozornosti.

Čtu tedy politické úvodníky, a myslí-li si hrabě Stürgh, že paragrafem 14. udělá na mne nějaký dojem, velice se mýlí. Ať si konečně ten branný zákon prosadí. Čím více jich odvedete, tím lepší pro nás. Naučí se ti hoši na vojně alespoň poslouchat. Až se ožení, bude to pro jejich manželky, jako když to najdou. Je to největší dobrodiní, které stát prokazuje ženám. Bohužel ke mně se zachoval v tom ohledu jako otčím. Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali. Tak tedy celou tu výchovu kaprálů, zupáků, důstojníků, obrštů atd. musím mu nahradit já, vštěpovat mu krásné zásady o poslušnosti, skromnosti a píli. Je to však úkol nad jiné veliký. Asi takový, jako když pluk severoamerické pěchoty má zakročiti v Číně.

Ostatně přeji tomu pluku i oběma anglickým praporům, které prý přibudou z Indie do Číny, hodně zdaru, neboť Číňané jsou ukrutný národ. Všichni čtenáři a hlavně čtenářky Národní politiky se zajisté ještě dobře pamatují, jaké ohavnosti spáchali tito Číňané na krásné Evelině a ubohé Janině v nedávno vyšlém románě »Tajemné město«. Co teprve děje se asi u nich, tam doma, v Pekingu, když se takových věcí odvážili v samotném Stonehousu. Ovšem že prý vyslání amerického vojska do Číny nemá významu politického. Věřím tomu ráda. Jen věří-li tomu také Číňani.

Včera připomněl mi Míla, můj malý bratranec, že už bude brzo Ježíška. A vysvědčení. Mluví se tolik o tom mocném paragrafu 14. - Špatná pověst tohoto paragrafu (o němž mám ostatně než tuze nejasné tušení) očistila by se zajisté znamenitě skutkem velikým a lidumilným, kdyby jej pan hrabě Stürgh použil k přeložení vysvědčení až za Nový rok. Milióny čistých, nevinných duší by mu žehnaly. Neboť toto vysvědčení před vánoční nadílkou jest něco tak rafinovaného, hrozného, že by málem člověk věřil, že toto zařízení pochází ze středověku. - Chraň však pámbu, aby si slavná vláda myslila, že snad chci něco poroučet. To já jen tak, uctivě upozorňuji.

Míťa mi tvrdí, dareba, že vidí nad mou hlavou pět ohnivých jazyků. Pochybuje prý ale, že mi to bude co platno. Takové poznámky mi ovšem nevyrazí pero z ruky. Neboť mne nenutí ku psaní touha po vavřínech, ale ženská hrabivost, naděje v milosrdenství slavné redakce, která zajisté uveřejněním mého fejetonu pomůže mi k dosažení mé touhy čtrnácti dnů, k té sametové básni ztopené do dlouhých třásní pštrosích, na kterou mi chybí už jenom mizerných deset korunek. Neboť největší a takřka jedinou touhou ženy je (a to je veliká pravda, kterou nikomu nekradu; vždyť na mne sestoupilo pět ohnivých jazyků) líbit se sobě samé. - A já bych se sama sobě tak ráda líbila. Míťa říká, že se mu líbím tak až dost, ale to je mužská politika. Člověk do toho vidí alespoň tak dobře jako do těch italských úspěchů u Tripolisu.

Čtu každý den inzeráty o nabídnutí k sňatku. Hřeje mne v duši, že máme tolik děvčat z dobré rodiny, skromných dívek bez věna, schopných obchodníků a inteligentních uzenářů. Abych tak řekla, všecky ctnosti národa vystupují tu před oči čtenáře v celé své životní síle a zářivé nahotě.

Vidíme, že naše dívky jsou dobře vychované, jemné, ušlechtilé, tiché, mírné, hospodářské, toužící po útulné domácnosti a že přitom hodlají všemi těmito prima vlastnostmi oblažiti muže, byť i starého a nehezkého, třeba vdovce, jen má-li zajištěné postavení. „Který pán nehledá jmění, ale hezkou, vzdělanou a dobrou ženušku?“ táže se skromná inzerentka. Avšak energický, inteligentní, mladý, hezký muž hledá jen dívku s větším jměním, nebo obchod, kam by se případně přiženil. A tak nesejdou se asi u toho »hřejivého krbu«, po kterém oba touží. - A to mne mrzí a trápí. Trápím se i pro tu služebnou inteligentní dívku, která touto cestou přeje si za účelem sňatku učiniti známost s učitelem nebo úředníkem. Jsem už takový tvor, který se stará o každého víc než o sebe. Ostatně prý to u ženy není nic zvláštního. Vytýká nám to kdekdo. Každý muž si smočí. Jsme prý klevetivé, hašteřivé, zlomyslné, marnivé, líné.

Proto nemá žádný nic lepšího na práci než se zamilovat a oženit. Neboť vrána k vráně sedá. - „To se rozumí, že nejsi ani o mák lepší nežli já, Miťuško, a vůbec udělal bys lepší, kdybys něco dělal a nekoukal mi pořád přes rameno. Mohl by se ti tvůj vzácný mozek připražit o moje ohnivé jazyky, rozumíš? Ostatně by to nebyla tak veliká škoda, ty Švejku!“

Zdá se mi, že jsem napsala dost dobrý fejeton, který se dá číst ráno, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když sladce se válí na měkké pohovce. Říkání, v kterém lze přeskočit půl sloupce, aniž by to někomu scházelo. Vím nyní dobře, co je to fejeton. Cítím to, neboť mne od psaní bolí záda. Avšak to pravím, že má-li Machar při pohledu na svůj »Řím« týž pocit jako já, když dívám se na svůj fejeton, má jistě o sobě mínění velice dobré.

   


Jak přítel Klučka maloval sv. Apolenu 

Když, byste snad projevili nějakou sebemenší pochybnost o umělecké hodnotě obrazů malíře Klučky v jeho přítomnosti, počne vám vyprávět dlouhou historii o tom, jak jeho obrazy jsou tak živé a přirozené, že přesvědčí i němou tvář, řekne vám, že jest to svatá pravda a ta pravda že je jen jedna, a ta pravá historie zní asi takto:

On maloval kdysi portrét paní domácí ve svém ateliéru, staré dámy, která měla velkého psa, bernardina, jménem ,,Fox“. Maloval ji v životní velikosti, jak sedí v křesle, majíc složeny ruce na klíně.

Jednoho dne, když obraz paní domácí byl již celkem hotov a ona odešla, přiběhl nahoru Fox, a vida obraz, běžel, vrtě ohonem a vydávaje radostný štěkot, k němu, a lízal ruce paní domácí, složené v klín, domnívaje se, že má před sebou svou velitelku živou, a teprve když svým drsným jazykem slízal všechnu barvu olejovou, poznal svůj omyl, svěsil ohon mezi nohy a vrče odplížil se.

A když byste i poté projevili jakousi pochybnost, vypravuje vám, jak tu samou paní domácí překvapil. Namaloval Foxe na plátno, a když jednou paní domácí šla ho upomínat o činži, tu on ten obraz postavil tak, že jí padl do očí. -

„Fox, Foxičku,“ volala paní domácí na obraz, „pojď sem, pojď ke mně, nu pojď, neboj se, Foxi, ale Foxičku, copak se mě bojíš, darebáku, že přinesu důtky, v cizím bytě se rozloží do kouta, Foxi.“

Podobných historek, kdy zvířata i lidé byli na omylu před jeho díly, mohl by vám vyprávět spoustu a v očích vašich, přesvědčí-li vás, zastupuje slavného Appela, malíře z historie známého, který namaloval třešně, a ptáci přilétali a zobali je. Jméno onoho málem bych byl zapomněl, ale jméno Klučky nezapomenu nikdy, neboť jsou zprávy o jeho činnosti a cestách, které podnikl v průvodu svého přítele, který vyprávěl mně následující:

Jednoho dne na svých cestách po Moravě přišli jsme do vesnice mezi lesy na Valašsku.

Cestovali jsme tím obdivuhodným způsobem, ku kterému jest třeba málo peněz, hodně výmluvnosti a neobyčejné chladnokrevnosti. Dát se totiž pozvat na fary, na statky, k učitelům, advokátům a podobně.

Věrni této své zásadě přišli jsme na faru, kde shledali jsme příjemného starého pána, kuchařku v nejlepších letech a uvítání ne zrovna nejlepšího, neboť pan farář měl plné ruce práce s revidováním účtů. Opravili totiž kostel. Krajina se nám zamlouvala a hodlali jsme se delší dobu zdržet na faře, což se samo sebou rozumělo. A tu Klučka měl ten nešťastný nápad, že při večeři počal mluvit o tom, že bychom mohli podívat se ráno do kostela, neboť prý velmi pečujeme o to, aby staré kostelní obrazy byly v pořádku, a že neopomeneme nikde nabídnouti nezištně svých služeb, kde by bylo třeba opravy obrazů. -

Tou svou řečí získali jsme si rázem sympatií pana faráře, který dal přinést láhev vína a mile s námi hovořil o kostelních obrazech.

Klučka mu toho napovídal, až se mně zatočila hlava. Marně jsem ho pod stolem upozorňoval, aby se mírnil v lhaní, vykládal klidně, jak jsme ve Strážnici vymalovali celý kostel, úplně nezištně, jen ku cti a slávě boží...

Když pan farář odešel na okamžik, aby přinesl novou láhev vína, použil jsem jeho nepřítomnosti, abych Klučkovi stručně vyložil, že nás svým žvaněním uvrhne do velké nepříjemnosti. Což když panu faráři napadne, že bychom mohli mu namalovat nějaký obraz světců. Malujeme děti, baby, dědky, ale svaté jsme ještě nemalovali, tak proč pořád žvaní o obrazech svatých. -

„Doufám,“ řekl Klučka, „že se to nestane, a kdyby seslal Bůh na nás tuto pohromu, oddáme se do jeho vůle a namalujem toho nějakého světce.“

Mluvil zbožně, jak se patří pro hosty na faře.

Pan farář vrátil se s vínem, a když nám nalil, tvářil se jako člověk, který jen za tím účelem odejde na chvíli ven, aby si dobře rozmyslil, co potom řekne.

„Ad salutem, domini,“ pravil, ťukaje si s námi, „jsem vskutku rád, že přišli jste na mou faru...“

Zamlčel se a pak pokračoval: „Zprvu přijal jsem vás, pánové, trochu chladně, neboť, abych upřímně řekl, nedůvěřoval jsem vám jako malířům. Malíře považoval jsem vždy za lehkomyslné lidi, za umělce, kteří malují dívky, jak bych to řekl. Dívky bez šatů. Byl jsem tomu povděčen, že vyvedli jste mě z klamu. Máte pravdu, že nejslavnější malíři malovali svaté obrazy. Co maloval Leonardo da Vinci a jiní? Světce a světice boží...“

Zamlčel se a pak řekl po chvíli trapného mlčení pro nás:

„Mám k vám, pánové, malou prosbu, prosbu věřícího k věřícím. Kostelík náš jest dosti zajímavý svými obrazy, všechny obrazy jsou v pořádku, jen obraz sv. panny Apoleny nemá hlavy. Byli byste, pánové, tak laskaví a namalovali sv. Apoleně hlavu? Lid zdejší je vytrhován ze své pobožnosti, když vidí na stěně viset obraz bez hlavy.“

,,S největší radostí,“ ozval se Klučka, zatím co jsem ho nemilosrdně štípal do nohy, „namalujeme sv. Apolenu a posloužíme tak zájmům církve.“

„Sv. Apolena,“ pravil pan farář, „trpěla léta Páně 252 za císaře Decia.“

„Kdyby bylo veledůstojnému panu faráři libo,“ ozval se Klučka, „namalovali bychom i císaře Decia.“

Podíval jsem se na pana faráře, který pravil: „Myslím, že císař Decius na tom obraze je. - Sv. Apolenu nutili, aby modlám činila poklonu, a když však ona je potupila, tu bezcitní katané vybili jí všechny zuby a nakonec ji hodili do ohně a duše její svatá do nebe k věčné mučednické koruně se vznesla. Sv. Apolena je, jak vám zajisté, pánové, známo, patronkou a orodovnicí všech těch, kterým bolí zuby. A to právě je to, nač kladu důraz. Lid zdejší má rád obrazy, na kterých muka světců drasticky jsou znázorněna. Jak se budou věřící radovati, až uvidí sv. Apolenu s výrazem hrozné bolesti v obličeji. A tu, prosím vás, pánové, když již prokážete tu křesťanskou službu k okrášlení chrámu, namalujte sv. panně Apoleně obličej zkřivený bolestí. Kdyby se taková světice líbezně usmívala, tu by se lid tak zbožně k ní nemodlil.“ - Slíbili jsme to.

V pokoji, který byl nám vykázán, pozdě do noci ozýval se náš tlumený hovor. -

,,To by bylo zle,“ kasal se Klučka, „abych já, který namaloval Foxe, který popletl paní domácí, který namaloval paní domácí a spletl toho bernardina, nenamaloval hlavu sv. panny Apoleny, které mučitelé vytloukli všechny zuby a do jejího obličeje nevložil výraz strašného utrpení, jaký mají asi všichni, co jdou k Milosrdným, nebo na zubní ambulatorium dát si vytrhat zuby.

Když bude nejhůř, píchnu se špendlíkem do svého kotlavého zubu, zub se mně rozbolí, postavím se před zrcadlo, oholím se, budu představovat sv. Apolenu a nakreslím se sám. A pak z té bolestné studie přenesu ten výraz na obraz světice boží do kostela.“

„To se ti lehce řekne,“ podotkl jsem, ušklíbaje se, „za ten tvůj pitomý nápad žvanit o tom, že malujeme kostely, zasloužil bys...“

„To mně nevyhrožuj,“ pravil klidně Klučka, „víš, kdo vynašel trakař?“

„To nevím.“

„Zkusil, a udělal trakař,“ řekl slavnostně Klučka, „já zkusím, a udělám sv. pannu Apolenu.“

*

To se mu lehce řeklo. Druhý den šli jsme prohlédnout si kostel a obraz bez hlavy. Visel nahoře, i sundali jsme ho pomocí žebříku a odnesli do vykázaného pokoje, který jsme proměnili na ateliér.

Dva dny jsme se měli dobře, dobře jedli, dobře pili, kouřili doutníky pana faráře a přemýšleli, jak máme namalovat ten bolestný výraz v obličeji světice.

Klučka zkusil, dělal studia, ale vždy se sv. Apolena tak příjemně usmívala, že jsem se nakazil smíchem a smál na plné kolo.

Třetí den večer prohodil nešťastník: „Kdybych jen našel zde někoho, koho bolí zuby, hned bych si ho ofotografoval a dle něho maloval. Darebák! Spal jsem u okna a tu on v noci otevřel dveře a okno, abych dostal bolení zubů. Naštěstí se tak nestalo.

I chodili jsme po vsi s fotografickým aparátem a hledali marně celý čtvrtý den nějakou oteklou tvář.

A pan farář při obědě vždy se tázal: „Nu a jak sv. Apolena?“

„Už jsem jí udělal vlasy,“ odpovídal Klučka, „obočí také má, a co nejdřív bude hotova. Dá to práce, aby člověk provedl excelentní a brilantní umělecký kousek.“

Pátý den opět marná sháňka po někom, komu bolí zuby.

„Tohle je ale zdravá krajina,“ durdil se Klučka.

Šestý den prosil mne v zájmu umění, abych si před jeho očima kleštěma vytrhl aspoň jeden zub, že mne vezme momentkou...

Nastal den sedmý. Ráno vyšel si Klučka ven, kteréžto ranní vycházky měly ten účel, že v kuchyni vyptal se slečny kuchařky, co budeme mít k obědu, vraceje se vždy pln radosti, že to a to, což úplně nás vždy odvádělo od myšlenek na nešťastnou sv. Apolenu. A tu toho sedmého dne vrátil se z kuchyně s okem zářícím.

„Husa s knedlíkem,“ volal jsem mu naproti.

„Hlupáku,“ křičel Klučka, „slečně kuchařce bolí zuby. Prochází se po zahrádce a hrozně se tváří. Honem aparát, ale rychle!“

*

Jakmile jsme měli fotografii trpící slečny kuchařky, obraz rychle pokračoval.

Výraz bolesti v obličeji byl dokonalý. Osmý den byl obraz hotov...

Postavili jsme ho k oknu a dívali se ode dveří, jak je pěkný...

Vtom otevrou se dveře a vejde pan farář. Rozhlíží se kolem, zadívá se na obraz a najednou za všeobecného ticha počal mluvit k obrazu: „Slečno Máry, pořád vás bolí zuby? A já vám přece už říkal, abyste si šla dát ten zub vytrhnout do Rožnova. Takhle nebude vám nikdy dělat dobrotu...“

*

„Když seznal svůj omyl,“ dokončuje tichým hlasem přítel pana Klučky, „proměnil se pan farář v pohana, neboť úplně se zapomněl a nekřesťansky zaklel. Uznali jsme za dobré sebrat svých pět švestek a zmizet. A když jsme byli za vsí, obrátil se Klučka klidně ke mně: „Tak vidíš, že jsem ti nelhal s tím Foxem. Když se pan farář zmýlil, proč by se nezmýlila taková hloupá bestie...“

Pan Klučka je druhý Appeles...

   


 

Jak se Baluška naučil lhát

 

Jednou věcí vynikal Baluška nad všechny své spolužáky. Živým patriotismem. Byli sice jeho spolužáci též vynikajícími vlastenci, kteří jako Podskaláci s hlubokou nenávistí hořeli vůči Smíchovákům, ale nikdo tak statečně nehájil barvy pravého břehu Vltavy jako Baluška.

Když nastaly památné boje, opakující se rok od roku, když totiž Vltava zamrzla a oba národové mohli na sebe, když ulicemi šlo heslo, že jsou zas již „traufy“, tu Baluška kradl řemínky z bičišťat kočům a hotovil praky. Jeho praky donášely také nejdál. Byl vždy první, který vrhl se na Smíchováky s hrozným proklínáním s kapsami plnými kamení a který, když zásoby střeliva došly, s řemenem s velikou přezkou hnal se na zděšené tlupy Smíchováků.

A pak došlo tedy na řemeny. Sám zajal Baluška jednou pět Smíchováků, které vedli pak vítězoslavně na svůj břeh do své rodné vlasti do Podskalí. A vedli je v průvodu do dřevěných ohrad starého Podskalí a tam je za větrem šacovali. Zajatí Smíchováci šli jako oukropečkové, neboť věděli, že od tohoto strašlivého nepřítele, kterého vede Baluška, nemohou čekat slitování. Kořisti obyčejně mnoho nebylo, jen praky, jedna nebo dvě čtyřkrejcarové kudly, násadka, která se lepila na prsty (zvláštnost to krejcarová), půl dramky, krejcar, tři šrouby, hřebíky, řemen a svaté obrázky, které ti hodní dostali od pana katechety, než šli po škole na trauf. Nebyly považovány však za nějaké amulety, chránící před nepřítelem, vzali je s sebou do boje, aby si je ještě v bitevní čáře vyměňovali za gumu nebo barvičky.

Nyní byli oloupeni o všechno. Vyrabováni stáli tu obklopeni nepřítelem, který jim spílal. Čekali truchlivě, kdy ještě dostanou na kalhoty. Dočkali se toho brzy a když bylo po exekuci, naslinil Baluška inkoustovou tužku, slinou přetřel čela zajatců a jednomu po druhém, jak nejpěkněji dovedl, napsal na čelo těžko smazatelnou větu: „Smíchováci jsou smradi.“

Pak museli ještě políbit prapor podskalský, zhotovený ze spodničky Baluškovy sestry (krádež zpozorována u nich pozdě), a mohli jít domů ku svému národu, provázeni stráží podskalských bojovníků, která je po cestě týrala.

Vedli je až k mostu, tam je pustili, ti se dali na útěk kolem výběrčího a podskalští bojovníci za nimi křičeli: „Nemají na most, pane strážníku, nemají na most!“

Nepřítel si vedl podobně sveřepě vůči svým zajatcům a trýznil je také. Sám Baluška seznal to, když kdysi byl za Císařskou loukou zaskočen Smíchováky. Neznali ho, byli to jen tací záškodníci, kteří táhnou za armádou a bojují na svůj vrub. Hrubě se ho zeptali, odkud je. Mohl se tenkrát zachránit lhaním, ale Baluška byl hrdinný Mucius Scaevola a s ledovým klidem prohlásil důstojně: „Já jsem Podskalák, smíchovští hnusové.“

Zneuctěn a vyšacován, obrán o všechno, vrátil se Baluška mezi své. Vzali mu i katabonek. Kdo takový katabonek neměl, ten nedovede ocenit tu ztrátu.

Katabonek je gumový prak a střílí se jím na vrabce nebo strážníkům do klobouku. Hodí se také na kočky a dle běžné ceny možno ho všude ve školách vyměnit za velký obraz prvního svatého přijímání, nebo za celou sérii našich svatých patronů, která má asi hodnotu deseti dramek.

„A tos měl lhát,“ říkali mu, když jim to vyprávěl. „Tos byl trouba. Měl jsi říct: Já jsem Smíchovák, ty vole.“

„Když já neumím lhát,“ přiznával se Baluška, „já už doma moc kvůli tomu zkusil. Předešle jsem vzal tatínkovi ze šuplíku šesták a na mne udeřili, že prý jsem ho já vzal. Polilo mne horko a už jsem musil svlíkat kalhoty. Přiznal jsem se. Včera zas jsem se přiznal, že jsem sněd poslední buchtu, která patřila dědečkovi.“

„Však se naučíš lhát,“ řekl mu dlouhý Vítek. „Napřed jsem také tak pitomě koukal a krev se mně hnala do obličeje, takže to bylo na mně hned vidět. Dnes ale lžu a ani okem nemrknu. Všechno, co doma rozbiju, svedu na sestru a ta je pak bita, je to taková hloupá nána, kudy chodí, tudy brečí.“

„Když ono mně to se lhaním nejde,“ řekl Baluška, „já například začnu koktat a spletu se nebo mluvím divně, až mně řekli, že jsem pomatenej. Jednou jsem zapálil slamník náhodou a řekl tatínkovi, že to udělala maminka.“

Zkušený Vítek se zamyslil. „Nic si z toho nedělej, až ti bude nejhůř, tak se lhát naučíš.“

Bylo jaro. Oba národové na sebe nemohli a proto Podskaláci, aby nezaháleli, vytáhli na Podoláky, na své rodné bratry.

Balušku zas jednou chytli Podoláci a on se jim přiznal, že je z Podskalí. Pykal za to.

***

Baluškův otec měl hospodu dole u řeky. Jednoho krásného dne, když slunce tak pěkně svítilo a Podskaláci vytáhli do skal nad Vyšehradem, aby zajímali Podoláky, smutně šel Baluška do Prahy, poslán otcem koupit pro hostinec vuřty.

Jeho srdce bylo u jeho spolubojovníků.

Když se vracel s balíkem vuřtů, zpozoroval v malé uličce mezi ohradami jednoho kluka, který si hvízdal zcela drze.

Baluška ho doběhl a ten kluk nebyl nikdo jiný, než ze Zavadilky v Podole. Tedy vyložený nepřítel. Jakmile uviděl nepřátelský výraz Baluškův, udělal podolský vetřelec na domorodého člověka zaječí hubičku a pokusil se o útěk. Baluška však do něho strčil a zvolal: „Co strkáš?!“ a už počal s ním zápasit.

Balík s vuřty padl na zem a roztrhl se, z něho vyletěly dva pěkné vuřtíky a Baluška, zaměstnán vetřelcem, neměl času je sebrat, jen viděl, jak z ohrady vyběhl pes, chňapl po nich a radostně vrtě ohonem jak ubíhá s nimi k Emauzům.

Baluška pustil nepřítele, popadl balík a běžel za psem. Kdepak, aby ho dohonil. Když konečně psa uviděl, ten se už jen olizoval labužnicky.

Zdrceně vrátil se Baluška domů a horlivě vuřty začal věšet vedle výčepní stolice.

„Jestlipaks přinesl všechny?“ otázal se otec a přísně je přepočítával.

„Dva chybí,“ řekl suše, kývaje na Balušku, „pojď do pokoje!“

Bez duše šel Baluška za otcem a počal si sundávat kalhoty.

„Ne tak, miláčku,“ řekl otec, „napřed pověz, proč jsi je sněd?“

„Já je nesněd!“

„Kdo tedy?“

„Pes.“

„Nelži!“

„Pes je snědl, jak se mně rozsypaly,“ zabědoval Baluška.

„Tak ty se učíš lhát?!“ rozkřikl se otec. „Matko, pojď sem, jestlipak víš, jak se ten kluk zas zaplítá. Už jsem ti dávno řekl, abys se nepokoušel lhát a teď najednou začneš si vymýšlet, červenáš se, já tě naučím. Však ty se přiznáš. Tak dlouho budeš klečet na hrachu, až tě omrzí lhát!“

Baluška tedy klečel! Cítil každý hrášek a naproti němu přísně seděla matka a četla Svatého Vojtěcha.

Občas se na něho podívala a otázala se: „Sněds je?“

„Nesněd!“

Když nebyl nikdo ve výčepu, přišel vždy otec a optal se hrozným hlasem: „Nelži! Sněds je?“

A Baluška vždy zaplakal: „Nesněd.“

Když přišel večer a dávalo se na stůl, Baluška ještě klečel na hrachu a odpovídal plačtivě na dané otázky: „Nesněd!“

Uzené s knedlíkem tolik voní a Baluška stále ještě klečí na hrachu. Konečně nemůže to už vydržet a čeká, kdy se ho optají.

Jako na zavolanou praví otec: „Naposled tě napomínám, abys nelhal. Sněds je?“

„Sněd!“ řekl beze všeho zardění Baluška.

„Tak teď už můžeš svléknout kalhoty,“ dobromyslně pravil otec a Baluška radostně spěl ohnout se přes dobré otcovské koleno.

Pak dostal uzené s knedlíkem a uléhaje po přestálém utrpení do postele, zadíval se Baluška na obraz anděla strážného nad postelí a zašeptal: „Zaplať pánbůh, už umím lhát.“

 

   


 

Jak se lidé baví

 

Dne 20. února 1855 objevil kancelářský pomocník francouzského konzulátu v Bejrútě Peretié nějaký nápis klínovým písmem psaný na skále za Bejrútem. Francouzská vláda vyslala celou výpravu učenců, aby nápis ten rozluštili. Při té příležitosti došlo k šarvátkám s domorodci a dva učenci byli tak potlučeni, že nepodařilo se jim nápis ten rozluštit, neboť podlehli ranám v bejrútské nemocnici.

Zachránil se z nich jen jeden, který přinesl do Evropy zprávu o ohromné důležitosti toho nápisu pro celý vzdělaný svět.

Nikdo však nepochopí důležitost tohoto nápisu, který sám vročen v měsíci Bullu XIV. a zní: „Já Esmunazar, král sidonský, jsem synem krále Tabzuta a královny Amastarty a patří mně kanaánská města Dor a Jopé v Sáronské rovině.“

Dobrý král Esmunazar! Aby to věděli za půltřetího tisíce let, napsal to na skálu. Ten objev odpykali životem dva lidé. Na bejrútském hřbitově jsou pochováni a nad jejich hrobem je nápis: „Zde odpočívají pánové Kamil Decorialle a José Butri, řádní členové Akademie věd a umění v Paříži. Padli v zájmu vědy.“

Snad za dalších tři tisíce let objeví někdo ten nápis. Je však naděje, že si toho nevšimne, neboť nebudou lidé tak malicherní. Jim nebude jistě nic do toho, že kdysi žil nějaký Kamil Decorialle a José Butri a před půltřetím tisícem let před nimi nějaký Esmunazar, král sidonský.

Bude to snad jiná generace, než generace historiků a učenců s bezvýznamnými objevy.

Dnešní lidstvo však ty hračičky baví.

Rozhovořil se vážně se mnou jeden pán o tom, zdali se cítí houser potupen, když mu škubají peří.

„Víte,“ řekl, „baví mne přemýšlet o tomto případu. Představte si housera, pyšně vykračujícího, housera, cítícího sílu mužství v sobě, když objeví se oškubaný mezi husami. Mohou míti husy k němu úctu?“

Muže toho bylo mně líto. Přemýšlel o oškubaném houseru a sám byl plešatý.

Na Smíchově v Palacké třídě je dům, v jehož prvním patře na dveřích čtete vizitku: František V. Hýnek, vynálezce. Mluvíte-li s ním, řekne vám: „Věřte mne, že mne baví stále něco vynalézat. Neslyšel jste o mých patentních podvlékačkách? Dovolíte, já se před vámi svléknu. Vidíte nyní podvlékačky? Patent můj zaleží v tom, že podvlékačky ty trhnutím této šňůrky, jak vidíte, proměňují se okamžitě v plavky. Trhnu touto šňůrkou, mám z nich ženské kalhoty, touto šňůrkou zapnu, touto spustím na zem, touto plavky, touto obyčejné podvlékačky. Je to náramně praktický vynález.“

Pomyslil jsem si, že by to někdy mohlo dopadnout tragicky, kdyby si spletl šňůrku, za kterou by právě potřeboval co nejrychleji zatáhnout.

„Pět let, pane, celých pět let,“ pravil vítězoslavně, „proseděl jsem nad problémem podvlékaček.“

V časopise Animal World, šířícím zájem o přírodu, viděl jsem podobiznu muže, který za svůj život (dvacetileté působení) vypěstoval sám z housenek 20 000 motýlů. Za rok tedy 1000 motýlů, za den tedy, přesně vypočteno (také takové bláznovství), 2 celé motýle a 74 desetin motýlů. Po dvacet let se bavil ten dobrý muž s housenkami, s larvami motýlů a bylinných vos.

Dvacet let zajímalo ho 20 000 nevzhledných tvorů s třemi páry noh hrudních a s bradavkovitými panožkami.

Předešle zas slyšel jsem hádat se dva faráře o exekviích. Exekvie jsou (také velmi důležitá věc) řád, kterým pochovává se tělo křesťanské. Hádali se o to, zdali smějí kněží nésti mrtvolu laika a naopak zas kněží mrtvolu biskupovu a zdali v průvodu pohřebním jsou mrtvoly laiků nohama vpřed a mrtvoly kněží hlavou.

Pak se bavili o tom, proč, když pohřbívají papeže, nesou se svíce žluté a proč jinak se užívá svící bílých. Dovolil jsem se jich optat proč... ne, to by bylo konfiskováno.

V Německu mně vyprávěl jeden policejní strážník, jak se baví při sbírání konfiskovaných časopisů. Poněvadž nemůže soukromé exempláře zkonfiskovat, dává si pozor, zdali někdo nečte na ulici zabavený časopis. Zpozoruje-li takového člověka, přistoupí k němu u zatkne ho, neboť on rozšiřoval nebo udělal pokus rozšiřovat zabavený časopis. „Nu, jak to?“

„Nu, představte si, že by se mu mohl někdo dívat přes rameno do toho listu a přečíst si zabavený obsah.“

Ach, baví se to lidé všelijak.

Česká akademie věd a umění vydává staré modlitby, do naučného slovníku přicházejí lidé, kteří napsali Krátký dějepis církve Páně s obzvláštním ohledem na Českou vlast nebo Otčenáš v desateru modlitbách pro dítky, na gymnáziu po osm let mučí studenty s latinou u učením se nazpaměť, s latinskými historiemi hrdlořezů a la César, jehož rčení, jako „kostky jsou vrženy“, táhnou se i do dějepisu, který je taktéž opěváním jiných hrdlořezů.

Reformu osnovy obchodních škol dávají k posouzení univerzitnímu profesorovi dějepisu, na obchodních akademiích vychovávají dorost obchodní tím, že musí se naučit nazpaměť roztomile blbé formuláře obchodní korespondence: „Sděluji s Vámi zdvořile, že právě došel Váš ctěný pytel kávy.“

Vládní rada Režábek vychovává obchodní dorost pasátními větry ze své knihy o zeměpise obchodním a tím, že posluchači obchodní akademie musí se naučit nazpaměť všem městům někde v Africe mezi lidožrouty, proslulými obchodem s otroky, aby v tom bylo něco obchodního.

Ovšem každý se baví, jak může. Někdo zastřelí za den 2000 divokých kachen nebo přes 6000 bažantů a někdo si chytá vši a bývá přitom chytřejší.

Někomu zas nedá spát, zdali Iliada a Odyssea pocházejí od téhož pěvce, zda latiníci říkali Cicero či zda to vyslovovali Čičero.

Ostatně nebožtík kníže Schwarzenberg k stáru bavil se přemýšlením, přijde-li jedno kožené jablko na 2 krejcary, zač jsou kalhoty jeho sedláka.

 

   


 

Jak se loučil podivně se starým rokem 1728 starý sir Archibald

Rozhraní hrabství Westmorland a Durham, tam, kde na mírném návrší jest rozvodí říčky Eidenu a potoka micletonského na bídné cestě k Applebey, vypínal se zámek Thorburnů. Celkem vzato již slovo „vypínal se“ jest velkou nadsázkou a ještě větší vědomou lež spáchal každý v okolí, když řekl slovo zámek. Bylo to vlastně tak, že podivné rozvaliny, z nichž zůstala jedna věž k obývání, zakryty byly starými duby a borovicemi. Ale sir Archibald Thorburn přece jen drze se svým sluhou tvrdil, že se jeho zámek vypíná.

Když pak mu nadhodili tu a tam, že ta stará barabizna je pochována pod větvemi dubů, volal, že u královského soudu v Leedsu dokáže před celým tribunálem, že pod těmi duby skládal bard ve třináctém století romanci o králi Hornovi.

Po celém kraji bylo známo, že kvůli tomu rozbil také svou hůl o hlavu správce královských statků z Wolsinghaanu a známo bylo též, že o té holi tvrdil, že ji dostal od krále Karla II., když týž po restauraci roku 1680 jel upokojovat divoké Skoty na severu s velkou sebrankou lidí z Pembroku, Cardinaugu Derbingenu a hrabství cheisterského, o kterých se zpívalo:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli.

A všude křičeli: „Již utíkejte jen, za námi táhnou z hrabství

i Cheister, Carnargon, Derbingen.

Sir Archibald Thorburn sám o sobě tvrdil, že je z Derbingenu, a myslel, že tím nažene strachu svému okolí a svým sedlákům ve vesnici pod svým sídlem. Někdy poslal-svého sluhu Filetta k rychtáři, aby okamžitě přišel nahoru na hrad. Slovo hrad pronášel sluha Filett tam dole ve vesnici s velkou uctivostí. Rychtář chodil rád. Věděl, že se dobře pobaví, neboť Thorburn hrozil mu vždy, že ho dá pověsit na dubě, pod kterým psal Cromwell výhružný dopis královně Alžbětě. Pak ukázal mu onu půl hole a křičel: „Čichni si, directory, toť památka po Karlu II. Filette, dej mu s ní jednu přes záda!“

Filett vážně uhodil directory Gnuse přes záda tou slavnou holí, kterou kdysi vlastnoručně svému pánovi zhotovil z kořene jednoho jalovce na protější stráni.

„Děkuji, milostpane,“ pravil rychtář, „vím, co si přejete, potřebujete do špižírny placky a slaninu.“

„Filette,“ křičel nato sir Archibald Thorburn, vytahuje starý kord s ulomeným hrotem, „mám toho psa puritánského probodnout tímto slavným kordem, kterým moji předkové vyhnali Normany ze zálivu Carnarvonského?“

„Jen ho nechte,“ slavnostně odpovídal Filett, „jen ho nechte, milostpane, budete toho kordu potřebovat k jinému, vážnějšímu účelu.“

To bylo pravda, neboť na něm pekli jako na rožni divoké lesní králíky nad ohněm rozbitého krbu v jedné světnici věže, kde také přišel ten kord kdysi o svůj hrot.

„Dobrá, na tvou prosbu ho tedy nechám naživu,“ říkal sir Archibald, „ale za trest za svou drzost musíš, pse puritánský, Gnusi directory, celého vepře přinést na zámek, nejen kus slaniny, jinak se budeš houpat. Nejlepší by ovšem bylo, kdybych vás dal všechny ve vesnici pověsit, abyste pamatovali, že sir Archibald Thorburn je z Derbingenu.“ „Z Derbingenu,“ vždy starý pán zařval.

Rychtář zmizel, sir Archibald vzal dudy, posadil se na velkou dubovou lavici, na které spával, a řekl: „Zpívej, Filette.“ Stiskl dudy a Filett zpíval hrozným hlasem:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli,

a všude křičeli: Již utíkejte jen!

Za námi táhnou z hrabství Cheister, Carnargon, Derbingen.

Za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

Pak se oblékli a šli vyjídat bohaté sousedy šlechtice, ti oba chudáci, kteří jaktěživi neublížili ani kuřeti, jen těm hojně zásobeným sklepům u sousedů.

Tenkrát se po dlouhé době zas ve staré Anglii dobře žilo na sídlech šlechty. Od roku 1660, kdy Karlem II. bylo království opět obnoveno, změnila se fysiognomie Angličanů. Puritanismus zmizel z denního pořádku. Náboženská nesnášenlivost pozbyla ostří a počalo se žít vesele. Zádum-čivost zmizela a všichni královští sousedé si velice libovali, že silnice jsou bezpečny.

Sir Archibald Thorburn s Filettem nejlépe dovedli ocenit takovou změnu.

Sklepy byly zas plny, jídla všude hojnost a Thorburna měli rádi pro jeho lhavost ve všech hrabstvích v okolí.

28. prosince roku 1728 byl sir Archibald Thorburn ve velmi dobré náladě.

Seděl na hradě svého přítele Barnarda v Consettu a popíjel z velkých konvic staré víno a poslouchal debaty hostů o tom, jak užijí přechodu roku, kteráž slavnost tenkrát po dlouhé době opět počala se měnit ve chvíle bujného veselí.

Bylo usneseno, že hosté pojedou k hraběti z Alston-Mooru oslavit přechod z roku 1728 do roku 1729.

Nálada byla tak veselá, že sir Archibald Thorburn se opil.

V takové chvíli zdvojnásobil vždy své chvástání. Řekli mu, že je baba, načež rozhorleně opustil sir Archibald se sluhou Filettem hrad, když vyzval všechny na souboj.

Jeli domů mlčky. Když přijeli, poručil Filettovi, aby zpíval, ale jen o tom ten verš:

Za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

Když Filett přezpíval, řekl sir Archibald: ,,My je přepadnem, až pojedou k tomu hraběti z Alston-Mooru, který ještě nikoho neskolil.“

Dobrý sir Archibald také ne.

Ráno řekl k Filettovi. „Uvidíme, kdo je baba. Přines sem ten starý plášť!“ Když Filett plášť přinesl, poručil mu sir Archibald, aby z límce udělal dvě škrabošky.

V noci z 31. prosince roku 1728 na 1. leden, kterým počínal rok 1729, se sluhou Filettem čekal u lesa ve sněhu dobrý sir Archibald na kočár, kterým měl přítel Barnard z Consettu jet na Alston-Moor.

Když uslyšeli dupot koní, sir Thorburn seskočil s koně a nabil opatrně bambitku naslepo, aby nikomu neublížil.

„Uvidíš,“ řekl Filettovi, „kdo je baba - já nebo oni!

Pak vylezl na koně a oba vyjeli.

Sir Archibald Thorburn měl ve všem smůlu. Nikdo mu nevěřil, že by se mohl proslavit nějakým odvážným kouskem, až teď.

Ubohý sir Archibald vyrazil maskovaný se svým sluhou na kočár, ve kterém nejel jeho přítel Barnard z Consettu, ale královský komoří sir Edward White, vezoucí z Peurithu státní pokladnu do Darlingtonu, neboť utíkal před Skoty, kteří se opět vzbouřili za delší čas.

V kočáře měl s sebou čtyři vojáky a za ním cválala podél lesa eskorta.

Čert ví, kde sehnali provazy, ale sehnali je přece. Svázali úplně bez zápasu ubohého sira Archibalda Thorburna a jeho sluhu Filetta a vezli je vítězoslavně do Darlingtonu.

A pak je vozili po Anglii asi měsíc v klecích pro zločince, až je přivezli před královský tribunál v Londýně.

A tenkrát ponejprv usmálo se na sira Archibalda štěstí.

Místo lámání kolem odvezli ho se stále ubrečeným sluhou Filettem s ostatními galejníky na ostrov Man.

A za tichých nocí říkal sir Thorburnk Filettovi: „Zpívej, Filette!“ A Filette zpíval:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořeli, kam z Cardinaugu vpadli,

a všude křičeli: „Již utíkejte jen,

za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

A když zas přišel Nový rok, tu sir Archibald Thorburn slavnostním hlasem pravil Filettovi: „Dnes je tomu právě rok, kdy jsme přepadli královskou pokladnu Jeho Veličenstva!“

Ubožák, již se vžil do toho, že je nejslavnější loupežník Anglie.

Filett dal se však vždy do hrozného pláče, neboť si vzpomínal na jemnou slaninu z vepřů severní Británie.

 

   


 

Jak se máme chovati doma, na ulici, v úřadech,

v obchodech, v divadlech,  na aeroplánu a na

 fotbalových zápasech

Článek tento je určen pro ty, kteří nemají kdy, aby chodili na přednášky paní Laudové-Hořicové a nemají času na delší četbu katechismu občana Gutha, či dokonce být posluchači kursů před odjezdem delegace pražské městské rady do Paříže.

Článek tento přináší opravdu něco nového a lze jej všem s klidným svědomím doporučiti. Jest zde souhrn myšlenek a pokynů, o kterých byste se nic nedověděli ani od Laudové-Hořicové, ani od Gutha, ani na výše zmíněných kursech.

Domnívám se, že jsem to vhodně nazval: „Jak se máme chovati doma, na ulici, v úřadech, v obchodech, v divadle, na aeroplánu a na fotbalových zápasech.“

Bude-li někdo ještě na pochybách, jak se má chovati jinde, například v parlamentě, prosím, by se obrátil na mne písemně, neboť si nepřeji, aby takové věci přišly do veřejnosti.

Můj návod a pokyny jsou stručné, praktické a velmi populární. Jest to podle mého názoru jediné pravé uvedení do dobrého tónu. Kromě toho upozorňuji, že při svých výkladech dbám plně na jemnocit, nesvolávaje přednášek, jak to dělá pí Laudová-Hořicová. Zde si je čtenáři přečtou a nikdo je nekontroluje, kdežto při podobných přednáškách každý návštěvník si pomyslí o druhém: „Vida ho, také neví, jak se má chovat doma, na ulici, v úřadech atd.“

Podobně i Guthův katechismus prozrazuje v knihkupectvích slabiny těch, kteří jej kupují.

Takhle ale přišlo to náhodou do knihy a nikdo se to dál nedoví, že jsem četl, abych se naučil, jak se mám chovat.

Úvaha tato jest životní, není to mrtvě narozené dítě. Přečta tuto úvahu, řekneš, že si nyní troufáš žít mezi lidmi.

 

Jak se máme chovati doma.

Doma se má každý chovati slušně, aby nezpůsobil pohoršení sobě samému i svému okolí. Slušný člověk nerozbíjí nikdy svůj nábytek v nočních hodinách, aby nerušil spánek svých sousedů. Činí tak ve dne, přičemž spustí gramofon, aby se nikdo nedověděl, co vlastně dělá. Má-li nábytek vypůjčený, pojistí jej u pojišťovny. Chová se vůbec velice seriózně.

Tluče-li talíře nebo láhve, hází je na koberec, aby tlumil rámus a neuváděl do zoufalství dolejší nájemníky. Bydlí-li nad sklepem, může ovšem talíře házet na podlahu přímo, zjistiv předem, nešel-li někdo do sklepa pro uhlí.

K hostům, kteří ho navštívili, chová se přátelsky, a dojde-li ke konfliktu, má se snažit vždy vyhodit svého hosta tak, aby přitom nepoškodil dveří. Nadávat přitom smí se jedině francouzsky nebo anglicky. Neovládá-li hostitel těchto dvou řečí, vyhazuje svého hosta beze slova. Pravý džentlmen nikdy neroztrhne přitom límeček nebo vestu tomu, kterého vyhazuje. Chytne ho v zápěstí levé ruky pravou, zkroutí mu ji dozadu a levou rukou chytne ho vzadu za kalhoty a vynese z bytu, poprosiv ho slušně, aby volnou pravou rukou otevřel dveře. Dojde-li k boxu, hostitel nesmí se před hostem svléci z kabátu. Naprosto jest nemístné, ztratí-li se hostu hodinky nebo peněženka.

Doma má každý dbáti na pořádek a musíme se vystříhat plivat na podlahu nebo na strop. Náš domov má nám býti svatým.

 

Jak se máme chovati na ulici.

Musíme si být vědomi toho, že ulice je pro všechny kolemjdoucí a nejen pro nás. Slušný mrav žádá, abychom nestrkali do lidu na chodníku, neobtěžovali neznámé dámy a pány a neprali se v jízdní dráze se strážníkem. Takové věci se vyřizují v průjezdě.

Stejně není slušné a hezké pokřikovati na kolemjdoucí a vyplazovat jazyk na obecenstvo, které jede kolem v elektrice, v kočáře, na automobilech.

Na promenádě musíme dbáti toho, abychom nevymáčkli výkladní skříně, nepropálili cigaretou či doutníkem šaty těch, kteří jdou před námi, nezašlápli cizího psa a nestrkali ruce do cizích kapes. Jestli se však tak stane, musíme říci: „Pardon, račte odpustit, neračte se zlobit.“ Naší povinností je omluviti se co nejslušněji, abychom se vyhnuli soudnímu řízení a aby ten, kterému se omlouváme, odnesl si nikoliv krevní podlitiny, ale dojem, že má před sebou džentlmena.

Tím ovšem není řečeno, že máme být na ulici sentimentální, neboť klekat na kolena před dámami, které potkáváme, nedělá dobrý dojem, poněvadž vycházkový šat nemá být na kolenou zaprášen. Náš šat i obuv musí býti čisty, čistit si boty na chodníku, nebo kartáčovat si šaty na promenádě jest nepřípustno.

Na ulici musíme všechny kolemjdoucí okouzlovat svým bezvadným chováním. Musíme se vystříhat objevit se na ulici s nezapjatými knoflíky a s rozvázanými tkaničkami u spodních kalhot i botek.

Není naprosto slušné podrážet nohy starším pánům či paním, kteří jdou na chodníku proti nám. V každém případě musí se tak dít nenápadně, abychom se uvarovali pohoršení. Máme mít úctu před starším a pozdravovat uctivým smeknutím klobouku a přívětivým úsměvem všechny lidi starší nás. Nejsem-li si jist, že pán či dáma, kteří jdou proti, jsou mne starší, přistoupím slušně k nim a optám se jich na jejich stáří. Musíme se snažit být na ulici vždy roztomilými.

Válet se po chodníku jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovati v úřadech.

Vcházíme-li do úřadu, pozdravíme všechny přítomné a kyneme jim přívětivě rukou. Potom jdeme od jednoho k druhému a poptáváme se tak dlouho na jich zdraví, odkud jsou, jaké mají služné, dokud nás nevybídnou, abychom vysvětlili, co si vlastně přejeme.

Taktnost nám velí, abychom se v úřadech nikomu nevnucovali. Není přípustno veřejně rozdávat cigarety nebo doutníky. Příroda nezná podobných konsekvencí. Podplácení úřednictva musí se dít způsobem naprosto taktním. Peníze vložíme do růžové obálky, aby to činilo dojem, že jde o milostné dobrodružství.

Způsobíme-li v úřadě výtržnost, musíme se snažit nenápadně se vytratit. Dojde-li ke rvačce, vystříhejme se nedovolených hmatů. Nepřípustné jest střílet v úřadě z revolveru. S přivolaným policejním strážníkem zápasíme dle všech pravidel džiu-džitsu.

V každém případě musíme si být vědomi toho, že jedině důstojným a slušným vystupováním získáme si sympatie úřednictva. Krást svrchníky v úřadech jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovati v obchodech.

Vstoupivše do obchodu, poptáváme se vlídným a slušným způsobem na ceny zboží, varujíce se štípat prodavačky do tváře a plácat důvěrně příručím na ramena. Potom se odebereme k šéfu či řediteli obchodu, podáme mu svou vizitku a poprosíme ho o dovolení, smíme-li si zakouřit. Není taktní vyptávat se přitom, kolik vydělá na jednotlivých druzích zboží. Pohovořivše s ním, stiskneme mu srdečně ruku a odejdeme opět do obchodních místností, kde personálu i přítomným kupcům vyprávíme několik slušných anekdot. Jsme-li upozorněni, abychom odešli, s mužnou hrdostí, příznačnou všem pravým džentlmenům, rozloučíme se se všemi v místnosti a ustupujeme pomalu ku dveřím, snažíce se neublížit nikomu z útočníků. Rozbijeme-li přitom někomu nos, omluvíme se mu písemně, jakmile nás propustí z policejního ředitelství.

Využitkovat vzniklé paniky k vykradení pokladny jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovat v divadle.

Má-li divadlo podporovat naše ušlechtilé vzněty, nesmíme přijít na představení opilí. Jsme-li však opilí, musíme dbáti toho, abychom nespadli z galerie do přízemku a nerušili tak klidný průběh představení. Nesmíme se též hlasitě hádat se svými sousedy, číst při představení nahlas noviny, hulákat a při opeře zpívat s účinkujícími. Loupáme-li si v divadle pomeranč, kůru neházíme do přízemí, nýbrž pod sedadlo. Máme-li s sebou láhev piva, snažíme se během představení vytáhnout zátku bez hluku. Zátky neházíme na jeviště. Vypůjčené divadelní kukátko musíme vrátiti biletářce a jestli je odneseme do zastavárny, vrátíme zástavní lístek vyplaceně poštou. Kouříme-li během představení, musíme dbáti toho, aby nevznikl požár. S přivolaným strážníkem se v hledišti nehádáme a vyřizujeme celou záležitost na chodbě. Podaří-li se nám vniknout v zákulisí do dámské šatny, vlezeme si pod stůl, aby převlékající se umělkyně neulekla se naší přítomnosti.

 

Jak se máme chovat na aeroplánu.

Pravý džentlmen ani ve výši 6000 metrů nemluví sprostě a hrubě. Před vzletem napíše přátelské dopisy svým věřitelům, ve kterých se s nimi loučí a prosí je za prominutí, že se dal na tak nebezpečný podnik. Spadne-li z aeroplánu, musí dbát toho, aby nespadl nikomu na hlavu. V každém případě opatří před vzletem svou vizitku těmito slovy: „Promiňte laskavě.“

Plivati z aeroplánu na zeměkouli jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovat na fotbalových zápasech.

Pobodat soudce rezavým nožem jest nepřípustné.

 

Doslov

Ačkoli všechny výše ukázané rady a pokyny nejsou úplné a ještě mnoho schází, jsem přesvědčen, že každý si je lehce osvojí a zapamatuje. Tato stručná pomůcka dobrého chování neměla by scházet v žádné rodině a prosím slavnou školní radu i ministerstvo vyučování, aby na základě mých rad a pokynů v témž duchu byla vychována i studující mládež. Navrhuji, aby tento můj článek se dostal i do školních učebnic. Honoráře se zříkám ve prospěch fondu pro zchudlé džentlmeny.

  


 

Jak se pan Kmoníček vzbouřil

Pan Kmoníček z Pardubic byl člověk umírněný. Jedna z těch jemných povah, která se neprotiví ničemu a přejde různým utrpením s rozkošným klidem. Dá-li mu na jednu, nastaví druhou a řekne vám nanejvýše se srdcervoucím pohledem: "Proč mne tepeš?" Můžete ho klidně při jízdě v tramwayi srazit se stupátka na koleje, abyste měli více místa a pohodlí. Chvíli zůstane sedět na dlažbě, dívá se, jak se tramway vzdaluje, a na otázku strážníka odpoví, že sám spadl svou neopatrností, neboť má strach, že byste mohli mít z toho nepříjemnosti. Jest velice delikátní. Cítí-li v tlačenici cizí ruku ve své kapse, kde má tobolku, nechá ji tam, poněvadž se obává, že by mohl vzniknout skandál, kdyby domnělý kapsář tvrdil, že se v tlačenici zmýlil a spletl si svou kapsu s kapesníkem s jeho kapsou. Když tlak povolí, velmi delikátně ohmatá svou kapsu a zjistiv ztrátu peněženky vzdychne jen: "Už ano..." Můžete mu v restauraci vylít za krk omáčku z pečeně, nečiní žádných výčitek číšníkovi, nýbrž uzná, že politý omáčkou je ve společnosti nemožný, zaplatí za porci, kterou má ve způsobě skvrn na vestě, kalhotech i za košilí, a odchází odevzdav tomu, který ho polil a znemožnil, spropitné.

Takovým byl pan Kmoníček. Za jeho ženou mu chodil stavitelský asistent Wiegner a tu on zjistiv nevěru, navštívil pana Wiegnera a prosil ho, aby ho vyslechl. Bylo to snad prvně v životě, kdy strojil se k prudčímu tónu a spádu řeči. Cítil v sobě dokonce trochu uražené ješitnosti, jakou mají všichni oklamaní manželé. Připravoval se na prudčí útok a musil vyslechnout ihned při vstupu z úst mladého muže, jakým právem vpadá on, Kmoníček, do jeho domácnosti.

Pan Kmoníček, aniž by si toho byl vědom, se usmál. "Pane Wiegnere," pravil měkce, "právo je pravý směr nějaké činnosti. Řekneme-li například: zima má svá práva, pomyslíme si: mrznouti je právem zimy, ale smysl práva vystupuje teprve při jednání s lidmi. A tu jmenujeme právem to, co smíme. Jiné je totiž moci, jiné musiti, jiné směti a jiné opět slušeti a býti mravným. Neboť pokud má síla stačí, potud mohu, co nutnost na mne vymáhá, to musím činit, čím nikomu žádné křivdy nečiním, to smím konati, co je obyčejem vzdělaných, to sluší, co před rozumem a bohem má býti, to je mravné, pane Wiegnere. Mohu zpívat, když mám příjemný hlas, musím pít, když mám žízeň, smím uzavírat obchodní smlouvy, když to nikomu neškodí a nekřivdí, sluší mi uctivě pozdravovat důstojné lidi, jichž si vážím, důstojně mluviti a jednati je má povinnost vždy a všude. Vše to, co činiti smím, je mé právo. Kdo činnost mou v tomto směru poškozuje jakýmkoliv způsobem, ten mně křivdí. Mám například právo své knihy dle libosti půjčovat, ale křivdu bych páchal, kdybych půjčoval cizí knihy dle libosti."

"Máte mnoho knih, pane Kmoníčku?" "Prosím, přijďte si někdy prohlídnout mou knihovnu, pane Wiegnere." Tím celá záležitost byla velice jemně ukončena a pan Wiegner veřejně, pod záminkou, že si chodí vypůjčovat knihy, vypůjčoval si ženu pana Kmoníčka.

A toho dobráka odvedli. Když v kavárně se ho ptali, jakým právem, poněvadž upsal 50.000 K válečné půjčky a v jednom křídle své továrny na sušení perníku zařídil na svůj náklad nemocniční pavilon pro raněné vojíny, řekl opět tím měkkým hlasem: "Má-li se určiti, co je právo v tomto případě, nutno zjistit, co je mé, co tvé, co je naše a vaše, poněvadž právo se zakládá na jistém dělení, na jistém omezování se. V přírodě používá jeden tvor tvorů ostatních, pokud jej nutnost nebo pud k tomu dohání, i kdyby používání jich bylo spojeno s jejich zkázou. Hladový tygr roztrhá gazelu a sežírá ji, pokud není nasycen. Tak se to má i se státem a s jeho občany jako v přírodě. Stát, vedený určitým pudem, používá svých občanů, třebas by to bylo spojeno s jich zkázou. Občané jsou státu prostředkem k jakémukoliv účelu." Rozmluva ta byla veřejnou, kavárenskou, a tříměsíční vyšetřovací vazba, která následovala po této rozmluvě, nijak nevyvedla pana Kmoníčka z rovnováhy, neboť on byl jist, že vojenský soud jeho přece nemůže vinit z výroku, že Rakousko je hladový tygr a vojáci že jsou gazelami, které on sežírá, jak mu bylo vytýkáno, že řekl. Ve vyšetřovací vazbě upsal na radu svého právního zástupce ještě nových deset tisíc korun na rakouskou válečnou půjčku a vyšetřování bylo proti němu zastaveno. Stín podezření, který na něm zůstal, provázel ho až do dolnorakouského německého pluku.

Kaprál Tillerhahn, kterému byl doporučen představenými, vysvětloval mu denně na cvičišti, co je právo i co je moc. Svobodník Donnersteker, idiot z nějaké alpské almy, dal si velice na tom záležet, aby Kmoníček poznal práva občanů.

Stokráte za den vrhal se na jeho povel do hnusného bláta, a když jednou přišli k velké louži blátem prosycené močůvky, rozkázal mu desetkrát za sebou udělat do zapáchajícího bahna nieder. A když přišel potom do řady, vykopl ho kadet Stuffer velkým kopancem z řady, poznamenávaje, že je to nejlepší, co může udělat s tím českým smraďochem.

Když večer v šeru chodby celou tu záležitost probíral s jedním českým vojákem, kterého dopoledne poručík Glaser s patřičnou nadávkou uhodil pěstí, až mu z nosu tekla krev, a když rokovali o tom, co je to právo a důstojnost lidská, ovšem potichounku, tu měl pan Kmoníček nevyjasněný pocit jakéhosi zahanbení a nesměle řekl: "Kdyby to byly moje šaty, já nevím, jest-li bych si byl lehl do té močůvky, ale šaty jsou erární a kromě toho měl jsem tolik pevné vůle, abych uposlechl." Měl při tom, když řekl slovo erární, také jakýsi pocit, on že není též svůj, že je též erární stejně jako šaty a že s ním mohou dělat co chtí, honit bez příčiny po cvičišti, bez příčiny poroučet, aby padal do bláta a půl hodiny střídavě po jedné noze s vypjatou hrudí provádět nesmyslný "marsch eins".

Pak ho přeložili k maďarskému pluku, kde ho denně tloukly vyšší i nižší šarže, kde slyšel denně tucty nadávek, které byly na něho adresovány a při tom všem, když snil v myšlenkách, představoval si, jak na pochodu pod tíhou všech muk padne, jak budou do něho kopat a jak bude umírat, a když mu vrazí hejtman Vorosy ostruhy do břicha při kopnutí, jak tiše skoná v blátě příkopu a pronese poslední slova: "V ruce tvé poroučím, Pane, ducha svého".

 II.

 Na druhé straně kordonu, který, podporován celou sítí chodeb opevnění, zákopů a drátěných překážek a opevněných pahorků, nás dělil od rakouského území, dokázali jsme opět my svou sílu. Ten kordon jsme protrhli na Lipě. To byl zápas o princip práva. Přes drátěné překážky natáhla se ruka českého vojáka-revolucionáře a srazila čepici rakouskému jenerálu. Byl to strašný výpad, jako dobrá rána při boxerském zápasu přímo mezi oči. Postižený lapá dech a čeká, kdy přijde druhá přímo do srdce, která ho svalí na zem.

Pan Kmoníček v tu chvíli, o které budou jednou mluvit dějiny, viděl u střílny celý náš hrozný útok na rakouské posice. Ti lidé, porážející maďarsko-rakouské pluky, ničící vše, co jim přišlo do cesty, byli také Češi, jako on. U něho na hlavě hnusná šedivá rakouská čepice s šedivým knoflíkem a ještě ošklivějším jménem, a u těch jeho bratrů, rozbíjejících řady Maďarů a Rakušanů, na furažce červenobílá stužka.

A když tohle viděl, bylo mu jasné, že právo je na straně těch, kteří nosí české barvy v té hrozné řeži, kde jsme pracovali noži, abychom pobili co nejvíce nepřátel, poněvadž historie naše nás naučila, že to smíme učinit. A to bylo naše právo.

 III.

 Naši seřazovali u první linie dobytých zákopů partie zajatců. Ve skupině, ve které byl pan Kmoníček, bylo asi 200 Maďarů a Němců, celá řada důstojníků od jeho setniny, hejtman Vorosy, poručík Miczkás, nadporučík Farkas. Všichni byli zděšeni a celé tucty Maďarů křičely, jakmile šel mimo český dobrovolník a podíval se na ně: "Vagyung Csehek! My jsme Češi!"

Důstojníci byli bledí, zamazaní, vyděšení, jak je strašná vlna našich bodáků vyhodila z opevněných posic a ze tmy zákopů na pole zkázy. Byli bez čepic, bez šavlí.

A když po cestě sem viděli ty stohy pobitých obránců Rakouska, třásli se ve chvíli seřazování, očekávajíce, že ten spontánní hněv našich bude znamenat i zde jejich úplné zničení.

Někdo jim tvrdě rozkazoval česky, aby se seřadili do čtyřstupu. Hejtman Vorosy počal odpočítávat: "Egy, kettö, ein, zwei."

V tom vyskočil z řady pan Kmoníček. "Lezeš nazpátek do řady," zvolal s hrozným vztekem, který propukl u něho najednou, "teď je konec panství. Teď vedu já vás. Pochodem pochod!" a obraceje se k řadě dobrovolníků, stojících v záloze, vykřikl radostně a jásavě: "Na zdar, hoši, ať chcípne Rakousko!"

Tak se pan Kmoníček vzbouřil.

Zajatí Maďaři šli za ním a Kmoníček, náš dobrý Kmoníček, rozkazoval důstojníkům: "Natahuješ lépe ty svoje hnáty, a ty zas chodíš, jako kdybys měl kosti v břiše. To se týká také tebe, hejtmane, vypni víc prsa a neklať se v chůzi jako tamhle ten pitomec fähnrich Zerebrö. Já už dávno věděl, že z vás nebudou žádní vojáci, i kdyby vám to člověk vtloukal denně do hlavy, svinští rekruti. Nadporučíku Farkasi, vytáhni tu svou kočičí hlavu něco výš, takhle to vypadá, jako bys hledal svoje ztracené štěstí na vojně..."

"Vidíte," řekl k naší stráži, "že jsem se přece jen něčemu naučil v Rakousku, a poněvadž jsem se tomu musel naučit, rozumím vám teď dobře, proč jste pracovali noži."  

 

   


Jak se stal Jong-Seng křesťanem

            Vypravování Číňana ze Staňkova velkoobchodu v Praze

I

Rozšafný a moudrý Jong-Seng stál mezi svými polnostmi ve vlastní pagodě a pohlavkoval sochu svého pánaboha Buddhy. Přitom hovořil: "Trojhlavý bože! Obětoval jsem již tobě sedm tučných psů, osm volů a tři nádoby s kořalkou z rýže. Dal jsem postavit patnáct mlýnků na modlitby na říčce Mih-Hao-Teh. Voda proudila a točila mlýnky, jedno otočení, toť prosba k tobě, trojhlavý bože, abys obměkčil srdce krásné Tsi-Či-Kih, která má malou nožku, nejmenší z celé provincie. Pět bonzů v klášteře Zink-ts-ü modlilo se k tobě dnem i nocí, těm obětoval jsem tisíc peněz šej, aby, bože, srdce krásné Tsi-Či-Kih zahořelo náklonností k Jong-Sengovi. A všechno marno. (Pohlavek.) Nic platno. (Nový pohlavek.) Vzkázala mně Tsi-Či-Kih: ,Milý Jong-Sengu! Můj strýc Lu­Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí, tak mně psal, že u vás schází ona ctnost, která ozdobila vaše slavné předky, kteří získali si zásluh o celou provincii a kteří hledali své štěstí v tom, prospěti všeobecnému blahu krajiny. A tak, milý Jong-Sengu, v tom leží celá záhada, proč mé srdce neshoduje se s bušením vašeho. ' To je to psaní, trojhlavý ničemo."

"Dobře činíš, milý synu," ozval se za Jong-Sengem hlas, "rozbij jen celou sochu svého Buddhy, neboť to zvíře nezaslouží lepší odměny."

K Jong-Sengovi po těch slovech přistoupil jeden z bílých ďáblů, misionář páter Alban. Hovořil plynně nářečím hakka, jak mluví se okolo Kwantungu, a bodře poklepal Jong-Sengovi na rameno: "Pomáhej ti bůh ve tvém díle, pozoruji tě už přes půl hodiny:"

Jong-Seng, uviděv před sebou bílého kněze, odplivl si: "Co chceš, ďáble?"

"Milý synu," řekl měkce misionář Alban, "s potěšením vyslechl jsem tvé útrapy, neboť, jak vidím, spoléhal jsi se marně na Buddhu. Hleď, jest ještě jiný bůh, s větší mocí než tento dřevěný Buddha, který, modlíme-li se k němu s čistým srdcem, učiní vše, čeho si přejeme."

"Ručíš za to, bílý ďáble?"

"Zajisté, milý synu. Bůh křesťanů vyslyší prosby vroucí a pokorné volání toho, kdo se k němu utíká. Kdybys ty byl křesťanem, pak by bůh křesťanů obměkčil srdce krásné Tsi-Či-Kih."

Jong-Seng uklonil se před Albanem: "Dobrý strýče," řekl zvědavě, "je to těžko stát se křesťanem?"

Páter Alban zavrtěl hlavou. "K tomu je třeba jen pevné vůle, milý synu. Chceš-li, naučím tě začátkům viry, která dělí se na články a články na odstavce. Naučím tě modlitbě ranní, zaplatíš za to třicet pú (penězů), naučím tě modlitbě večerní za dvacet pú. Základy víry přidám zadarmo, neboť nechci tě vysávat. Pak tě pokřtím za sto pú. Peněz těch nechci pro sebe, jen pro svůj řád, milý synu. Vniknu pak s tebou do různých tajemství za třicet, dvacet, čtyřicet a šedesát pú. Rozhřeším tě ve jménu božím za hříchy tvé úplně zadarmo, milý synu, a vroucně budeme se modlit spolu, abys dosáhl své tužby, té krásné Tsi-Či-Kih, po pěti pú za modlitbu ve prospěch našeho svatého řádu."

"Dobrý strýče," pravil Jong-Seng, "rád obětuji třebas i tučného psa."

,;Nikoliv, obětí nechce bůh křesťanů jako vaši bohové. Žádá jen čisté srdce."

"Toť moudré a lacinější, svatý strýče," pravil radostně Jong-Seng, "pojď se mnou do domu mého a vyučuj mne nové víře. Budu tě krmit nejlepšími věcmi. Vykrmím tě za několik dnů, že budeš se z vrchů kutálet jako koule, svatý strýče. Nejhezčí služky z provincie objednám, aby spaly s tebou, nejlepším opiem až ze Šanghaje nacpu ti dýmku na večer a opíjet se budeš denně jako Chunguzové nejlepší kořalkou z rýže, teplou i studenou."

"Milý synu," pravil Alban, "my svatí mužové nespíme s ženami."

"Nic nevadí," řekl Jong-Seng, "objednám ti chlapečky."

"Milý synu, naučím tě za dvacet pú přikázání božímu a tam stojí psáno: Nesesmilníš. Pojďme již domů, abys déle nebyl ve stavu hříchu klaněje se Buddhovi ... "

II

Jong-Seng byl již pokřtěn v říčce Mih-Hao-Teh a den ode dne zdokonaloval se v nové víře. Počal dokonce zachovávat posty. V den postní nejedl masa psího a misionář slepic. Živili se v ty posvátné dny rybami z říčky chutně upravenými i modlili se vroucně za obměkčení srdce krásné Tsi-Či-Kih a podle délky modlitby platil Jong-Seng patnáct až třicet pú ve prospěch svatého řádu pátera Albana. Kromě toho poslal básníku Tuh-Tsiang do Kwantungu dva tučné psíky, aby mu za ně napsal báseň na krásnou Tsi-Či-Kih. Za týden báseň došla a byla tak krásná, že Jong-Seng, naučiv se ji nazpaměť, považoval se sám za nejlepšího básníka celé provincie. Báseň ona zněla:

 

Má Tsi-Či-Kih! Ó Tsi-Či-Kih.  
Co je Jong-Seng? Sníh je jen.
Sníh je z vrchů Ingwe-Ming
a roztápí ho ten tvůj smích,
jak slunce bílý horský sníh.
Má Tsi-Či-Kih, ó Tsi-Či-Kih!

    

I poslal tu báseň opsanou správcem svého domu zlatými písmeny na hedvábný šátek krásné Malé nožce a poslal básníku Tuh -Tsiang tři tučné psíky rasy chao, kteří mají, jak známo, nejchutnější maso, s prosbou, aby básník poslal novou báseň.

Psíci bylí tak chutní, že básník poslal následující:

 

Květ broskví házím v řeku Lao,
má Tsi-Či-Kih, ó Tsi-Či-Kih.
Hle, na horách již není sníh,
odvál ho vítr Gung-i-tam.
Na tebe, broskev, vzpomínám.
 

 

 

Opísování a posílání básní střídalo se nyní s modlítbamí. Také přibyl k Jong-Sengovi posel s dopisem kwantungského guvernéra, slavného             Ši-Kaën-Jonga, následujícího obsahu: "Milý Jong-Sengu! Oznamuje milý a drahý náš bratr, moudrý Lu-Nâg, strýc krásné Tsi-Či-Kih, předseda Bratrstva sjednocených srdcí, ku kterémuž též náležím, že přechováváš, můj drahý, ve svém domě bílého ďábla, křesťanského bonze. Učiň mi tu laskavost a pošli mně toho muže svázaného, abych mu dal srazit hlavu a strčit ho buď před, či potom na kůl. Doufám, že v brzkém čase pomocí svou zavděčíš se všem věrným srdcím bratrstva. Tím zůstavuji Tě jako svého milého bratra. Hle! Podpisuji se jako nejdražší Tvůj přítel Ši-Kaën-Jong."

S velkou úctou doprovodil Jong-Seng posla až k nejbližšímu rýžovému polí a vrátil se k páteru Albanovi s dopisem.

"Svatý otče!" řekl uctivě, "viz, co píše Ši­Kaën-Jong. Mám tě poslat svázaného do Kwan­tungu, kde bude ti sražena hlava a tvé svaté tělo strčeno na kůl, buď před, nebo potom. Hleď, svatý otče, proč se třeseš? Vždyť jsi říkal, že smrt mučednická uvádí vás jen do větší slávy nebeské."

"Milý synu Jong-Sengu," řekl bledý misionář, "Ještě jsem nevyplnil svého poslání."

"Hleď, svatý otče, netěšíš se přijít rovnou nohou a rychle do nebe? Bude to hned hotovo, neboť vrchnímu popravčímu se ruka netřese a já pomodlím se za tebe modlitbu za věrné zemřelé tím, že jsi svatý muž. Hle, bůh vyslyšel mé modlitby, aby obměkčeno bylo srdce krásné Tsi-Či-Kih. Lu-Nâg je strýcem mé drahé Malé nožky, a když vyplním přání slavného Ši-Kaën-Jonga, získám si jeho náklonnost a tím i Tsi-Či-Kih, a to jedině tvým prostřednictvím, neboť tys za mne orodoval u boha a bůh posílá tě nyní jako nástroj své nejvyšší vůle."

"Milý synu Jong-Sengu," zabědoval misionář "vydáš-li mne v ruce vrahů, dopustíš se tím hříchu smrtelného."

"Nikoliv, svatý otče, cos neříkal mně velmi často, že toužíš po království božím? Hleď, nyní naskytne se ti příležitost splnit rychle svou touhu a mně příležitost odměnit se ti za tvé vroucí modlitby v můj prospěch."

Jong-Seng udeřil na gong. Objevil se vždy vážný, brejlemi opatřený správce. "Kui-Liâgu, zavolej Jina, Deg-Inga a Ing-Ba."

Když tito přišli, řekl k nim, dívaje se vlídně na misionáře:

"Svažte svatého otce se vší uctivostí a naložte na lehký bambusový vozík. Pojedu s ním do Kwantungu."

Misionář bránil se zoufale, než byl svázán a naložen na vůz. Po celé cestě mluvil s ním Jong-Seng vlídně a důstojně o slávě nebeské a o tom, že s chloubou bude vyprávět, že přechovával a vezl mučedníka,

"Spletl jsi si učení církve," naříkal svázaný. "Nikoliv, svatý otče, bůh učinil ze mne jen nástroj, abys dostal se co nejdřív do nebe. A za to budiž jeho jméno pochváleno."

"Vždyť se rouháš, Jong-Sengu!"

"Nikoliv," řekl slavnostně Jong-Seng, "přísahám, že to s tebou myslím poctivě."

Za dva dny mu srazili hlavu. "Spletl si učení církve," byla jeho poslední slova ...

Krásná Tsi-Či-Kih poslala pak dopis rozšafnému Jong-Sengovi: "Milý Jong-Sengu! Můj drahý strýc Lu-Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí mně řekl, že jste bílého ďábla podle zvyku vašich slavných předků přivezl svázaného slavnému Ši-Kaën-Jongovi. Mé srdce stejně buší s vámi a Tsi-Či-Kih vás miluje, jako miluje svět broskví východ slunce. Vaše Tsi-Či-:-Kih."

Jong-Seng po přečtení dopisu upřel vděčně oči své k nebi.

"Bůh tedy přece vyslyšel modlitby svatého otce a obměkčil srdce krásné Malé nožky."

"Vidíte," řekl mně Číňan ze Staňkova velkoobchodu v Praze, "takový byl můj dědeček. Žil šťastně se Tsi-Či-Kih a mého otce vychoval také ve víře křesťanské. Pokřtil ho sám. A můj nebožtík otec pokřtil zas mne, a tak jsme nyní všichni z rodu Sengů, tedy i já, Karel Boromejský Jong-Seng, křesťany ... "

 

   


 

Jak se stal Jura Ogárko Maďarem

Chtěli byste vědět, jak jsem se stal Maďarem, velectění pánové? Jmenoval jsem se původně Jura Ogárko a pocházím ze Žibřitova nad Krupinou, víte, tam, kde viděti Sično, vrch ďáblův, a jezírko „Pěti matek“, jež tam před dávnými časy utopily své dcery, aby jich Kumáni neumučili. Ze Žibřitova vídal jsem kouř na Šťávnici, kde dolují na zlato a odkud vytéká potok dolů k Almáši, v němž jsme rýžovali zlato, zachycené ve starých košťatech, ponořených do  vody.

V těch dobách neuměl jsem maďarsky, nagysagos uraim, velectění pánové. V té době byl jsem takovým usoplencem a rozuměl jsem jen slovensky. Můj nebožtík otec s celou vesnicí neznali než slovensky. Od Šťávnice do Žibřitova na Krupinu a od Krupiny na Almáš, z Almáše nazpět do Šťávnice daleko široko byli jen samí Slováci. Abych vám tedy vysvětlil, jak to vlastně přišlo, že jsem se stal Maďarem, musím napřed vypravovat o našem ubohém faráři. To mně bylo asi pětačtyřicet let, když jednoho dne v zimě roztrhali nám vlci našeho faráře. Abych vám to vysvětlil, musím vám říci, že Žibřitova, naše vesnice, jest v hlubokých lesích a že vlci v zimě chodí až k vesnici. Tak také jednoho dne přišli si pro našeho faráře, když vyšel se modlit do boží přírody. Z ubohého faráře zbyly jen boty. Důkladné práce byly ty boty; dnes už takových nedělají.

Když se po okolí rozneslo, co vlci vyvedli našemu faráři, počaly jezditi k nám komise jedna za druhou. Přijeli páni ze Šťávnice a páni z Krupiny, samí Maďaři, a lámaně slovensky říkali, že jsme psi slovenští, že jsme měli vykopat na vlky jámy, pobít vlky a udělat vše možné na záchranu našeho faráře. To jsem už byl starostou v naší obci a omlouval jsem se urozeným pánům. Oni však trvali na svém, že jsem bídný pes. To snad neračte vědět, že „kutya“ - čte se kuťa - znamená v maďarštině psa. A tak páni ze Šťávnice byli samé kuťa, kuťa, a podobně i páni z Krupiny. A já jsem těm pánům nic neudělal, pohostil jsem je kuřaty, a když jsem poslal pro víno do Krupiny svého nejmladšího syna Ondrušku - je to od nás tři hodiny, šest tam i zpět - přišel jsem o syna, poněvadž se od té doby posud nevrátil. Dle všeho sežrali ho také vlci. I kdyby se byl vrátil s vínem, nebyl bych jím mohl stejně posloužiti velkomožným pánům, poněvadž zatím už páni odjeli a ještě v saních hrozili mně pěstí a říkali: „kutya, kutya, legnagyob kutya, největší pse!“ Abych tedy dále vyložil, co se zběhlo, musím vám říci, že jsem měl dceru Marju. Byla to pěkná dívka a chodila vždy čistě oblečena, až z toho byly pomluvy. Byla by se stále převlékala, kdybych jí to nebyl zakazoval. Ubohá Marja! Když tedy přijela ta komise mně vynadat za to, že vlci snědli našeho pana faráře, byl mezi velkomožnými pány i pan královský notář ze Šťávnice a ten najednou se vrátil, když ostatní páni odjeli, a povídal: „Věru, že jsi hlupý ako pes, isten biszony, kutyi. Velmo ťážký trest budeš mať. Budeš zavřitý ako černá sviňa, psí dušo, ako s hadom s tobú zatočja. Vozmem napřed Marju sebú a pro teba pošlem žandárov.“

A tak, ctění pánové, vzal Marju s sebou, poručil, aby vlezla do saní, a odjel s ní, křiče na mne, dokud nezajeli: „Kuťa, najvetší kuťa!“ Od té doby uplynul měsíc; zatím jsem, abych tak řekl, pánové, dobře žral, abych měl z čeho trávit v arestu, až přijdou pro mne četníci. Četníci však nepřicházeli, nešla také Marja, což bylo mně trochu divné. Tak jsem se vydal jednoho dne do Šťávnice a šel se ptát po Marje, co je vlastně s ní. Že se neztratí, když je v rukou královského notáře, to jsem věděl, ale chtěl jsem se jen také zeptat, zdali bych neudělal dobře, kdybych raději sám se šel dát zavřít, než čekat na četníky. Velkomožný pan královský notár nebyl doma a šla mně otevřít má vlastní dcera Marja. Měla na sobě pěkné městské šaty a dala mně dvacet zlatých. Bylo to hodné děvče. Když jsem se ptal, zač si je vydělala, povídala ubohá Marja, že je velkomožný pan královský notář svobodný; ona že napřed naříkala, ale pak že jí velkomožný pán koupil náušnice. Zítra půjde na nějaký čas k velkomožnému panu županovi, ten jí koupí korálky. Zatím co jsme tak hovořili, vrátil se velkomožný pan královský notář a shodil mne se schodů. Proč jsem já, hloupé hovado, také tam lezl. Měl jsem dvacet zlatých a šel do krčmy. Abych vám to, ctění pánové, vysvětlil, piji rád borovičku. Borovička třikrát pálená je nejlepší ve Šťávnici u Samuela Nagyiho. Tak jsem tam vypil litřík a bylo mně smutno, poněvadž mně stále přicházelo na mysl, že jsem urazil velkomožného pána, královského notáře.

Ach, moji drazí pánové, věříte, když, jsem vypil ještě půl litříku třikrát pálené borovičky, že jsem plakal? Přišel pan Samuel Nagyi a povídá: „Co řveš, starý blbé?“

Tak jsem mu svůj nerozum vyložil. Jak jsem šel k panu velkomožnému královskému notáři, že jsem tam chodit neměl a že já, vůl starý, ani nevím, co se patří. A vypravoval jsem, jak to bylo s vlky, s panem farářem, s mým nejmladším synem Ondruškou, který se nevrátil s vínem, a s dcerou Marjí. Že vlastně nevím, zdali se nemám dát zavřít, když jsem taková hlava tupá. Pan Samuel Nagyi povídal, že pány nesmířím, leč když se stanu Maďarem, jinak že pro tohle všechno přijdu na Komárno na pevnost.

Tak zavolali strážníka a ten mne odvedl na městský úřad, kde mně vynadali a poručili, abych zaplatil zlatku. Pak mne zavřeli dole do šatlavy přes oběd a po obědě odvedli mne zase nahoru, kde mně dali list se zlatkovým kolkem, že ode dneška jsem Maďarem a že se nejmenuji Jura Ogárko, nýbrž Béla Aladár. Tak se stal ze mne Maďar před bohem i před lidmi a za těch patnáct let, co jsem Maďarem, učím se maďarsky Otčenáš.

   


 

Jak se stal Jurajda atheistou


I


Jurajda, absolvent gymnasia v Hradišti, Strojil se na studia do Prahy a za tím účelem odebral se na pouť na Velehrad, neboť Jurajda byl velmi nábožný mladík. Otec jeho byl klerikálním poslancem a při každé příležitosti říkal: „Ja sú katolické křesťan.“
Jeden strýček byl farářem, dva bratranci kostelníky a jedna jeho vzdálená teta svíčkovou babou. Jurajda sám ministroval po celé gymnasium, znal životy svatých otců nazpaměť a nyní měl jet do Prahy na universitu, ačkoliv byl by rád se stal „panáčkem“. Otec ale chtěl mít z něho advokáta, a tak Jurajda se svým strýcem farářem v nádražní restauraci v Hradišti naposled mluvil o Bohu a zapřísahal se, že zůstane i v nevěřící Praze katolickým řádným křesťanem. Přitom lil do sebe víno jako do štoudve a říkal stále: „Tož já sú katolické křesťan.“
„Tož, chlapče,“ loučil se s ním strýc farář. „Praha je obludné město. Tož víš, že nám tam utopili sv. Jana a včil to tam není lepší. Budou tě svádět na všech stranách k nevěře a tož ty jim povíš: „Víte co, lidičky, já sú katolické křesťan a katolické zůstanem až do smrti. Aj, chlapče, budu se rouhat a tož ty nebudeš slyšet.“
Po tomto kázání vzpomněl si Jurajda, že by mohl dostat od strýce ještě nějaké peníze na cestu na přilepšenou, i jal se hovořit něžným hlasem, že raději si najme pokoj jen pro sebe, aby nemusel od spolubydlících slyšet na všech stranách rouhání, ale to že bude ho snad stát víc peněz, než může vydat.
„Tož víš, chlapče, tu máš ještě dvanáct renských a drž se
Boha. Budeš-li se Boha držet, Bůh tě neopustí a tož tě provede šťastně přes všechny překážky a drva.“ A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.


II


V Praze nestudoval, a pil pražská piva, a když si vzpomněl na Moravu, zašel do vinárny, kde vypil nějaké to vínko a snědl moravskou klobásu a řekl: „Já sú katolické křesťan.“
Po čtvrtročním pobytu v Praze přestěhoval se do bytu, kde bydleli dva technikové, Mrázek a Kolínko, s těmito uzavřel věrné přátelství nezkalené ničím jiným než tím, že Mrázek i Kolínko nevěřili v Pána Boha. Polemiky náboženské byly přenášeny i do hospody, kde ke dvanácté hodině noční křičel vždy Jurajda: „Jste pohané a luteráne a já sú katolické křesťan.“
Ke druhé hodině noční vždy se smířili a pohani s katolickým křesťanem táhli za zpěvu domů. Pak uvedli jednou Jurajdu mezi studenty Hanácká, kteří po půlnoci počali k neobyčejnému úžasu hodného Jurajdy zpívat píseň o zemácích:
„Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hlópé zemáke bodeš dělat zázrake..
Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“
Jurajda se rozčilil a počal hulákat: „Tož co si mám myslet, luteráni a pohani. Tož si včil zazpívám já.“ A jal se s hrozným nadšením zpívat:
„Morava nikdy věřit nepřestane,
dědictví otců zachovej nám Pane...“
Letěl nádherně. Vzal s sebou stůl, dvě židle, a když se ocitl venku z hospody, křičel na bezbožné Hanáky: „Tož copak musím mezi vámi být, pohani, musulmani!“ Odebral se domů, kde pomodlil se k Bohu všemohoucímu, že ho šťastně převedl úskalím nevěry, a když vrátil se Mrázek s Kolínkem, spal již spánek spravedlivých na podlaze, kam uložil se za pokutu, že slyšel zpívat: ,,Nech si zázrak pro sebe, zemák roste bez
tebe.“ Ráno měl nehoráznou žízeň a měl dělat kolokvium, jakousi zkoušku, že první semestr řádně poslouchal římské a německé právo. Chtěl zkoušku dělat, aby byl osvobozen od kolejného, neboť finance jeho povážlivě se menšily díky Smíchovskému akciovému pivovaru.
Jedna jen věc, vzhledem ke zkoušce byla na pováženou. Neznal ani řádky z římského a německého práva, jen měl nejasné tušení, že je to nějaká pitomost. Na druhé straně důvěřoval v pomoc boží a očekával zázrak se srdcem plným důvěry.
Jal se tedy listovat přednášky a pil vodu, ošklíbaje se a zuře. Taková žízeň a má jen dvacet krejcarů. Počal si tedy stěžovat svým spolubydlícím. Psí život. Peníze dostane až pozítří. Zítra dělá zkoušku. Je rozhodně třeba, aby si večer dodal kuráže, ale jak si má kuráže dodat, když má jen 20 krejcarů. Mizérie, nic než mizérie. Má k nim prosbu: „Půjčte mně dva renské.“
Mrázek a Kolínko podívali se na sebe a radili se. Pak přistoupil Kolínko, tváře se vážně, pravil: „Hochu, Jurajdo, půjčíme ti, ale musíš se rouhat...“
Jurajda vyskočil: ,,Sú katolické křesťan, pohani, raději zahynu, než abych se rouhal.“
„Nebudeš se tedy rouhat, Jurajdo?“
„Nebudu.“
„Je to tvé poslední slovo, Jurajdo?“
„Poslední.“
„Tedy se zde měj hezky.“
Odešli, zanechavše ho rozzuřeného. Pak sesmutněl a jal se mechanicky převracet přednášky z římského práva. Tedy se přece ve svém dohadu nemýlil. Je to pitomost.
Na oběd nešel, zapálil si dýmku, lehl na pohovku, odhodil přednášky, kouřil a důvěřoval v Pána Boha.
Odpůldne přišli Mrázek a Kolínko, a jako by ho neviděli, sedli si ke stolu a mluvili bezbožné řeči o tom, jak večer půjdou ku Flekům na pivo. Jaké tam mají dobré pivo.
Jurajda nevydržel. ,,Tož, lidičky, půjčte mně, pro boha vás prosím, aspoň renský.“ Díval se na ně jako obžalovaný na soudce před vynesením rozsudku.
„Jurajdo, rouhej se!“ zněla Mrázkova odpověď.
Jurajda mlčel. Mrázek s Kolínkem hovořili tedy dál klidně mezi sebou o flekovském pivu, až sebou Jurajda nepokojně házel na pohovce.
„Tož, kamarádi, ten renský.“
„Jurajdo, rouhej se!“
Hrozný duševní boj odehrával se v jeho nitru a Jurajda podlehl.
Počal se rouhat, strašlivě rouhat, rouhat bezpodmínečně a žádal dva zlaté. Musel se rouhat znovu a dostal dva zlaté.
Šli k Flekům a před Flekovic obrátil se Jurajda ku svým druhům: „A přece sú katolické křesťan.“
Přišli až ráno domů, Jurajda se umyl a šel dělat kolokvium. Dopadlo to, jak jinak dopadnout nemohlo pro toho, který se vůbec neučil. Rouhání je vedlejší. Propadl při kolokviu na celé čáře, poněvadž na všechny otázky odpovídal nejasným blábolením.
To bylo před velikonočními prázdninami, které trvají měsíc. Ještě téhož dne odjel domů, kde celý měsíc studoval pilně, neboť chtěl dělat po velikonočních svátcích kolokvium poznovu. Na každou stranu přednášek napsal si: „Sú katolické křesťan.“ Doma obcoval denně mši svaté a vroucně se modlil k Bohu, aby mu byl jeho hřích odpuštěn a to rouhání smazáno ve knize života. Doma měli z něho radost a zásobili ho před odjezdem do Prahy slušnou sumou peněz. A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.


III


„Jurajdo, rouhej se,“ byla první slova, která slyšel od svých spolubydlících. Jal se je tedy napomínat, aby pamatovali na věčnost.
Bylo to házení hrachu na zeď. Chechtali se a křičeli jeden přes druhého: „Jurajdo, rouhej se.“
Jurajda odešel do kostela, večer nešel nikam, zopakoval si ještě jednou římské a německé právo a druhý den, důvěřuje v Boha a jist svou znalostí, odešel skládat zkoušku.
A Jurajda propadl na celé čáře po druhé, jako by se místo studia rouhal celé večery Panně orleánské.
Vrazil to poledne rozzuřen do hostince, kam chodili „pohané“ Mrázek a Kolínko a zvolal přes stoly: „Tož se rouhám, propadl jsem, sú atheista.“
A když strýc farář přijel do Prahy a nenašel ho doma, tu šel za ním do hospody mezi Hanáky.
A tam uprostřed nich zpíval Jurajda hromovým hlasem:
Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hloupé zemáke budeš dělat zázrake.
Strýc farář zmizel rychle z hospody a za ním dozněla sloka:
Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“
„Chlap pohanské,“ odplivl si farář.

 

   


Jak se stal Milan Špatina atheistou

Když přijel Milan Špatina z Moravy do Prahy studovat práva, věřil ještě v Pána Boha, dílem proto, že byl z Moravy, a dílem proto, poněvadž měl strýce farářem nedaleko Radhoště. Tento strýc, než mu při loučení vtiskl do ruky stokorunu, řekl k němu na nádraží: „Tož, Milane, řekni: „Já sú katolické křesťan.“ „Já sú katolické křesťan,“ odpověděl Špatina, maje radost, že takové veřejné vyznání víry pomůže mu ku stu korunám. „Já sú katolické křesťan,“ opakoval ještě jednou, „a s pohany v království nepovedu žádné šplechty.“

Strýc ho objal a přidal ke stu korunám nových dvacet korun. „Já sú katolické křesťan,“ znovu opakoval Špatina, „a pohanům v království ruce vykrútím.“ Po tomto prohlášení nedostal nového přídavku a strýc starostlivě odvedl Milana do vozu, neboť pozoroval, že vypité víno má ukrutný vliv na jeho náboženské přesvědčení.

Když Špatina dlel v Praze již nějaký týden, nijak nebyl zvrácen ve svém náboženském smýšlení. Dokonce chodíval kolem kostela, namlouvaje si v duchu, že tak vykonává všechny obřady, které věřícímu jsou předepsány.

„Tož, já sú tělem na ulici a duchem v kostele,“ odůvodňoval své vycházky a litovával své krajany v Praze, kteří dle jeho mínění jsou pohany.

Vedl s nimi vášnivé pře o náboženství a v hostinci velice často odsedával si od nich se slovy: „Tož já s pohany nesedím, já sú katolické křesťan.“

Aby pak mohl se s nimi hádat o náboženství, chodíval s nimi do hospody velice často a utrácel pomalu strýcův příspěvek na měsíc.

Kolem dvacátého čtvrtého s hrůzou konstatoval, že po včerejší návštěvě ,,U Fleků“ zbylo mu jen pět haléřů.

„Vypůjčím se,“ rozhodl a šel k několika krajanům. Krajané uvítali ho velmi vážně. „Tož, vidíš, Špatino, včil jsme ti dobří a jindá u tebe pohani. My ti půjčíme, Špatino, těch pár renských do prvního, tož ale musíš se před námi rouhat. Rouhej se!“

Ubohý Špatina prosil, aby to na něm nežádali, že je katolické křesťan a že se rouhat nemůže.

„Tak renských nedostaneš, jen se rouhej, a dobře, pak půjdeme na nějaký litřík ‚správného’ piva.“

Vida nezbytí, prosil nešťastník, aby mu dovolili prohlásit, že se bude rouhat jen podmínečně.

Pohani na to nepřistoupili a trvali na tom, že se musí rouhat bezpodmínečně, jinak žádné renské a žádné správné pivo.

Špatina tedy je prosil, aby než se začne rouhat, dovolili mu pronést: „Já sú katolické křesťan, pohani!“

Po kratší debatě byl mu povolen tento ústupek, Špatina posadil se na židli a strašlivě se rouhal, při čemž se neméně strašlivě potil.

Pohani nechali ho rouhat se půl hodiny a pak mu zapůjčili žádaný obnos a šli s ním na správné pivo.

Druhý den ráno rozleželo se ubožákovi v hlavě, co provedl, i šel do kostela kát se ze svého hříchu. „Tož, pane bože, šak jsi viděl,“ naříkal u vchodu, „už aj jsem zapomněl ‚Otčenáš, jenž jsi,’ rouhal jsem se, a ba ani pohanům ruce nevykrútil. Pane Bože, smiluj se nad mou duší, tož se navrátím do lůna církve.“

Po této modlitbě vyšel z kostela, jsa velmi rád, jak se v kostele hezky vyjádřil, aby pak hříšné renské mu kapsu netížily a nepřipomínaly mu jeho rouhání, propil ten Jidášův groš hezky zčerstva.

Pak se na tři dny do prvního odřekl světa a počal studovat ke kolokviu.

Prvního přišly peníze od strýce zároveň s dopisem, ve kterém byl Milan žádán, aby každý večer řekl si na posteli hlasitě: „Já sú katolické křesťan.“

Špatina okamžitě odepsal, že děkuje za peníze a že i v podivných případech vždy říká, že je katolické křesťan, kterým je dosud, ačkoliv v Praze stali se i jeho kolegové z markrabství pohany.

Maje peníze, splatil „pohanům“ dluhy a chodíval s nimi na „správné pivo“, obhajuje vášnivě náboženství a pronášeje příšerné posudky a mínění o posmrtném životě pohanů, dokládaje se svatým svým patronem, že se nikdy rouhat více nebude. A rouhal se k poslednímu zas...

Zas šel se dlužit peníze k pohanům. Nevedli s ním mnoho řečí, jen mu krajan medik řekl: „Špatino, rouhej se!“

Nebyl mu povolen žádný ústupek a žádné prohlášení.

Špatina se tedy bezpodmínečně rouhal za pár renských. Jen když měl peníze v kapse, prohlásil: „A přece sú katolické křesťan...“

„Tož víš, co jsi,“ řekli k němu „pohani“, „mizerné Jidáš jsi.“ A do prvního Špatina vedl život Jidáše a po prvním život věřícího...

*

Špatina měl dělat kolokvium z římského práva. Zasvětil tedy čtrnáct dní vědě a rozjímání. Nešťastnou náhodou doba, kdy měl dělat kolokvium, byla ustanovena před prvním. Špatina projevoval obavy, že nenapije-li se před kolokviem správného piva, zkoušku neudělá. „Správné“ pivo dle jeho mínění a potvrzování zkušených studentů, žel bohu „pohanů“, zahání trému.

Ale Miloš Špatina nikdy před prvním peníze neměl. Tož tedy den před kolokviem vydal se na trnitou pouť k „pohanům“, vypůjčit si od nich nějaké peníze na to „správné“ pivo.

Uvítali ho s hurónským řevem. „Špatina ide se rouhat!“

Špatina zavrtěl hlavou: „Já se rouhat nebudem, já nejsú už včil Jidáš, abych prodal za pár renských svatý křest, ale chlapci milí, krajani, podporujte mne a půjčte mně nějaké peníze, šak zítra dělám kolokvium.“

Vyložili mu stručně, že bez rouhání není žádná půjčka možná, aby jen prohlásil, že ve faráře nevěří.

Odmítl. Položili tedy před něho pětikorunu, a zatímco dva mu drželi ruce, aby se jí nemohl zmocnit, ostatní ho přemlouvali, aby se jen rouhal, že pětikoruna je jeho.

Zavrtěl hlavou. „Víte, tož já bych zítra kolokvium neudělal, kdybych se rouhal, jako katolické křesťan, které dělá zkúšku, nesmím se rouhat a nebudu.“

Položili tedy před něho ještě jednu pětikorunu a říkali, že půjdou ku Flekům, aby se tedy rouhal farářům a chválil lotra Dismase. Vydržel ta muka a řekl: „Tož, pohani, půjdu raději do kostela.“

Nabídli mu, že ho doprovodí. Byl tomu rád, neboť doufal, že se obměkčí na cestě a bez jeho rouhání a chválení lotra Dismase zapůjčí mu peníze.

Pohané nedali se však ani na cestě obměkčit. Doprovodili ho až ke kostelu a čekali, až ukončí svou pobožnost.

Čekali hezkou chvíli, neboť Špatina modlil se vroucně, aby Hospodin způsobil zdar zítřejší jeho zkoušky a napravil tvrdá srdce „pohanských“ krajanů.

Když vyšel z kostela, řekli mu, že půjdou k Flekům, aby šel s nimi, že mu půjčí peníze a že se může bezpodmínečně rouhat, že jsou ochotni také před rouháním vyslechnout jeho prohlášení.

Špatina zůstal však věrným katolickým křesťanem. Nadal jim zle a šel domů, kdež pilně celý den a dlouho do noci studoval. A nežli usnul, třikrát hlasitě prohlásil: „Já sú věrné katolické křesťan.“ Ráno šel kolem kostela, ačkoliv si zašel. Činil tak z piety.

*

O poledni vrazil Milan Špatina celý červený do hostince, kam chodíval s „pohany“ na oběd.

„Chlapci,“ křičel k pohanům, „já se rouhám, já kolokvium neudělal, já sú atheista.“

Po těchto slovech rouhal se Panně orleánské, farářům, a chválil lotra Dismase.

A na prvního z peněz strýčka faráře předplatil si „Zář“.

   


 

Jak se šel dát pokřtít Arnaut Elim Ghivar



Arnaut Elim Ghivar pocházel původně ze sandžaku Ljuma z obce Plečíny, kteréž místo stalo se pověstným oním masakrem srbských rolníků, kterému padlo za oběť 87 srbských rodin.
Tenkrát, jako obyčejně, Evropa mlčela, naproti tomu stala se věc v Turecku překvapující.
Vali ve Ljumě nařídil vyšetřování a vyhledávání viníků. Učinil tak po konferenci, kterou měl s vůdcem oněch loupežných Arnautů Elimem Ghivarem a při které se trochu nepohodl s nimi.
Chtěl totiž celou pětinu z lupu, zejména toho pěkného bílého hřebce, který patřil srbskému předákovi vojvodovi Anastaziovi, kterého Arnauti před džamijí, mešitou, ubičovali po útoku na Plečínu. Arnauti mu dávali jen desetinu, a tu vali se rozzlobil a pohrozil zcela vážně vyšetřováním.
Elim Ghivar byl by se raději však dal oběsit, než aby vydal toho hřebce, a práskl s celým lupem do bot.
Pálil se svou tlupou zprvu vesnice ďaurů v jakovském okresu a nejmilejší jeho zábavou bylo střílet z revolveru do oken nízkých chatrčí ubohých ďaurů.
Když rudá záře ohně rozlila se nade vsí a do praskotu hořících střech když zaznívalo bědování mučených sedláků, tu byl spokojen. Dal ještě narychlo pověsit popa a učitele a pak se opil budamijou. Pít víno zakázal Mohamed, ale budamiju ne, poněvadž ji neznal. Možná, že kdyby ji byl znal, že by byl nic o ní nepovídal a ničeho nezakazoval, neboť Arnauti o budamiji zpívají, že je sladší nad sladký úsměv dívky Škipetarů z Epiru a sladší než veliká, podařená loupež.
A Elim Ghivar procházel těmi soutěskami, kde kvete ona rostlina, která poskytuje onu vůni nápoji budamiji, pálil a drancoval vesnice a přitom si zpíval:

Budamija amžir ölek čimiz,
budamija amžir adet kuvjetu.

Byla to dobrá duše.
Od Jakova táhl k jižní Albánii, kdež se potloukal po pět let, průběhem kterých stal se z něho zámožný občan.
V Janině zpeněžil z lupů co se dalo, a odcestoval do malého arnautského města Džaginy, kam přibyl zcela skromně.
Kdo ho viděl sedět v Džagině před kafedžií (kavárnou), nikdo by v něm nehledal, kolik krve prolil tento vlídně se usmívající muž, sedící u své nargilé (vodní dýmky), v níž voda monotonně bublala a chrčela.
Už ho to drancování pomalu ale jistě unavilo a jeho jediným přáním nyní bylo, aby klidně se rozloučil nakonec s tímto světem a umřel jako vážný občan v Džagině.
Městečko to se mu zamlouvalo. Obyvatelstvo žilo v poměrném klidu, poněvadž už nebylo, co by šlo ukrást. Každý rod zas přišel k svému majetku, obrav souseda, který ho okradl před léty.
Poměry staly se zde přátelskými. Jediný plektje (náčelník) rodu zurského bránil se po léta ve své kule nad městem, ve staré rodinné tvrzi na skále. Byl to muž, který byl tak opatrný, že vůbec se v městě neobjevil.
Šlechetný Elim Ghivar odebral se k zurskému plektjemu, poněvadž taková pevná tvrzka-kula se mu dobře líbila a někde se usadit musil.
Cestu nepodnikl nadarmo. Zurského plekteje od té doby nikdo neviděl dívat se ze své kuly na pestrou Džaginu jako rozházenou po kopcích. Neviděli jeho typickou dlouhou pušku, namířenou stále z jednoho okna na nepřátelskou Džaginu.
Jen jednou se stalo, že jeden občan z Džaginy šel ukrást ovci pastýřům za potokem, a když se šťastně vrátil, hlásil starostovi: „Bulukbašo, v potoce našel jsem hlavičku zurského plekteje.“
Elim Ghivar cítil se však úplně šťastným. — Byl pevně usazen v nedobytné kule zurského plekteje, a aby spřátelil se se všemi pěti náčelníky rodů v Džagině, uspořádal pro ně velké hody, čímž si je úplně naklonil. Takový kuvent (hody) dávno již neviděli, ani tolik měchů sladké budamije.
Elim Ghivar nabyl na vážnosti a stal se velmi roztomilým. Ale nejen to. Stal se i nábožným a vždy večer rozkládal koberec na travou zarostlém nádvoří směrem východním a volal zbožně: „L’ alahu, l’ alahu illahu lalahu!“ — s tím romantickým přáním, kdyby tak byl muezinem a volal to z mešity.
Byl takový rozumný a rozšafný, že ho Džagina zvolila za svého starostu. Stal se bulukbašou náš dobrý Elim Ghivar.
A léta mu plynula v klidu u měchů sladké budamije, až najednou přišla zvěst, že Srbové a jiní ďaurové táhnou na pašalík a s nimi komiti ze Starého Srbska a že letí jako bouře od severu, tak to znělo od kuly ke kule: „Akitan mešik ašiba.“ (Splácet staré dluhy.)
A vůdcem jejich že je syn vojvody Anastazia. Toho dne budamija Elimu Ghivarovi nechutnala. Vzpomínal, jak v Plečíně před léty dal ubičovat srbského vojvodu Anastazia.
Vyšel ven na skálu a odtamtud noční tmou viděl daleko na severu v horách plát ohně. Bylo to jako tisíce světlušek, a dole, pod jeho kulou, po horské cestě slyšel ržání koní a dupot lidí, zmatené výkřiky. To utíkali od severu z hor Arnauti, bašibozukové i pravidelné turecké vojsko a anatolská jízda, chlouba armády padišáha.
To se opakovalo i druhou noc. Tu se objevily ohně i na jihu a od Janiny bylo slyšet drsnou střelbu děl.
V těch tmavých nocích, kdy nizzamové zas zmateně běželi k severu od jihu, z Janinu, v noc, z níž nebylo návratu, vyciťoval Elim Ghivar, kdy ohně neúprosně sestupovaly blíž a blíže z hor, že plíží se sem se strašlivou jistotou naprostá zkáza.
Útesy skal v Epiru se třásly hřměním děl a ohnivé koule které osvětlovaly noc, to nebyly ohňostroje, vypalované o slavnosti bejramu, to byly plody staletého útisku, to bylo to hrozné heslo: „Akitan mešik ašiba.“
Za těch nocí pojal Elim Ghivar, rozšafný Arnaut, myšlenku, že se stane křesťanem, že se dá pokřtít z praktických důvodů.
Snad se nad ním jako nad křesťanem smiluje syn vojvody Anastazia.
Ráno vydal se do srbské vsi Mirkovo za potokem. Vyhnul se cestě, po které prchaly zástupy zdivočelých tureckých pluků, a po horských stezkách dorazil před polednem do vsi Mirkovo, ukryté v údolí. Tam našel brzy popa v kostele, který právě těžký zlatý kalich odnášel uschovat do hor.
Když uviděl pop Elima Ghivara a jeho arnautský pás, poručil duši Spasiteli.
Velmi byl překvapen, když týž jako beránek se zatvářil a řekl: „Alláh s tebou, musíš mne pokřtít, nevěřící pse! Mohamed nás opouští.“
A Elim Ghivar teprve zpozoroval, že pop ukrývá cosi pod pláštěm. Podstavec kalichu zaleskl se, jak pop v rozpacích plášť rozhrnul.
„Co to skrýváš přede mnou, pope?“ zvolal Elim Ghivar a stará zbojnická krev v něm se opět probudila.
„Aman! (Milost!)“ vykřikl pop.
Elim Ghivar cosi zamumlal, vytáhl revolver a střelil popa do hlavy. Sebral zlatý kalich se země, kopl do mrtvého popa a s kořistí zmizel ve vsi. Byl tak spokojen, že si vystřelil ještě na dva sedláky.
Za bukovým lesíkem potkal první četu komitů…
A pak se sám divil, jak to všechno šlo tak rychle. Viděli mrtvého popa a kalich u Elima Ghivara. Pak ho odvedli ke stromu. Nežli ho pověsili, požádal je o cigaretu. —
Tak to dopadlo, když Arnaut Elim Ghivar šel se dát pokřtít.


 

   


Jak upekl pan doktor Pekař ve vážné chvíli náboženskou katolickou housku

Pan dr. Pekař vzal Českou kuchařku od Rettigové a Dějiny českého národa a šel na návštěvu k arcibiskupovi Kordačovi.

„Jest to tam,“ řekl k arcibiskupovi, „chvěji se o budoucnost českého národa. Já jim dokáži, že kdyby byl dnes živ M. Jan Hus, že by se přihlásil do sčítacích listin jako římskokatolického vyznání. Já jim dokáži, že by se dnes i Martin Luther i Zwingli zapsali jako katolíci. Ale prosím jedině, abych byl vyznamenán papežem Řádem Sv. inkvizice. Prosím též, by i činitelé Národní politiky byli taktéž vyznamenáni Jeho Svatostí, neboť Národní politika jest jediný katolický list ...“

„Pane doktore,“ pravil arcibiskup Kordač, „nezapomeňte, že já vydávám Pražský večerník.“

Dr. Pekař se ponejprv ve svém životě zarděl, vzpamatoval se a odvětil:

„Zajisté, Pražský večerník jest neobyčejně zajímavý a pravdu hájící ilustrovaný časopis. My však v Národní politice nepřinášíme žádných ilustrací.“

„Dobře,“ řekl arcibiskup Kordač. „Upečte to, pane doktore.“

A tak pan dr. Pekař vzal pod paždí Českou kuchařku a Dějiny českého národa, vyšel z arcibiskupského paláce a doma ve své pracovně začal péci náboženskou katolickou housku, dívaje se občas do České kuchařky i listuje Dějinami českého národa.

Těsto se mu lepilo na prsty a nechtělo nijak dohromady.

Přidal tedy trochu vody:

„Čekal jsem, že promluví jiní vůdcové národa, národní rady, organizace národně kulturní. Jde zajisté o neobyčejně důležitou otázku naší budoucnosti a našeho postavení mezi národy.“

Podíval se na to těsto, zamíchal a otázal se sám sebe: „Jsem vůdce národa?“ Pohlédl do zrcadla a řekl důrazně: „Jsem!“

Pak se podíval do České kuchařky a četl: „Těsto na housky dobře propracuj, čím déle mícháš, tím jest vláčnější a chutnější.“

Proto půl hodiny míchal: „Kdo má radost z agitace pro vystupování z církve.“ Na koho tu radost svést. Rozhodně jen na Němce a Maďary i po nich ihned na rozhodující vrstvy Francie, Anglie, Ameriky, Argentiny, Chile, Peru, Guatemaly.

„A socialisty do toho nedám,“ řekl k sobě, „ti beztoho neodbírají Národní politiku. Ale dám. Potom bych mohl napsat, že z toho vystupování z katolické církve budou mít největší radost ruští bolševici. A Slováky také musím dát do toho těsta.“

Pot se lil dr. Pekařovi z čela od horlivého míchání, ale těsto pořád nešlo k sobě. I přidal opět trochu svěcené vody: „Vstup na hřbitov venkovského kostelíka, kde pochováni tvoji předkové, otcové a dědové, vzpomeň prvého radostného dojmu písně ‚Narodil se Kristus pán’ ve tvém mládí o veliké mši vánoční, vzpomeň pohnutí, jímž naplnila duši tvou píseň Vesničko má pod Šumavou’, pak si rozmyslíš vystupovat z církve se svou rodinou, poněvadž pak nesmíš být pochován na hřbitově venkovského kostelíka, nesmíš zpívat ‚Narodil se Kristus pán’ ani ‚Vesničko má pod Šumavou’, kde ve škole pan učitel učil nás boha znát, atd.“

„Přidávej mouky tolik, aby těsto houstlo,“ četl pan dr. Pekař v kuchařce.

I přidal vatikánskou černou mouku z papežova pytlíku: „Byl Řím největším nepřítelem českého národa?“ Během půlhodinného míchání zjistil dr. Pekař i dokázal sobě samému, že Řím i papežové byli vždy nejupřímnějšími přáteli husitů, přičemž v úvodu jmenuje sebe na slovo vzatým historikem. Všichni papežové mysleli to vždy dobře. Husité zůstali katolíky. Nebylo žádné bitvy na Bílé hoře. Chelčický, čeští bratří, Komenský byli katolíky. Hus i Jeroným nebyli nikdy upáleni a zdržovali se naopak u papežů v Avignone, kteří o ně pečovali až do jich smrti. Tenkrát, co stala se nehoda s těmi pány rytíři, které vyhodili z oken královského hradu, nejednalo se o katolické pány, ale o protestanty. Slavata z Martinic byl zástupce německého luterství. Ferdinand I. byl protestant jako všichni Habsburkové. Císař František Josef byl bez vyznání.

Těsto ze strachu před novými historickými objevy počalo houstnouti a ztuhlo, když dr. Pekař přidal, že velicí znatelé našich dějin Palacký i Arnošt Denis varují před vystoupením církve katolické.

Dr. Pekař vysoukal si rukávy a počal válet těsto a dělat náboženskou katolickou housku.

Pak to všechno pokropil svěcenou vodou a dal do pece.

Houska vyšla neslaná, nemastná, taková, o jaké se říká „mrzáček“.

    


Jak se v Praze starali o pitnou vodu v létech 1912-1920

 

Přednáška profesora Chalupy roku 2682

Co jsou to vlastně vodovody? Kdo žil v té době v Praze, kdy netekla voda z vodovodu od Káraného, ten jistě se nijak nepodivil, když viděl, že čítárny jsou plné lidí různého povolání, kteří s gesty víceméně zuřivými vyhledávali v různých odborných listech a v naučných slovnících, co to vlastně vodovod je.

Ovšem byli to lidé strašně předpojatí, kteří mysleli, že když vodovod už je, že také musí téci jím voda. Tato předpojatost byla viděti i v denních listech, které bez ohledu na politické přesvědčení nadávaly na vodovod z Káraného, nijak neuvažujíce, že vlastně Praha jest městem nešťastným.

Kdykoliv totiž páni z radnice něco podnikli, všechny jejich snahy potkaly se s naprostým nezdarem. Historie nás kupříkladu učí, že byl v Praze vystavěn reprezentační dům, jehož nájemce zůstal dlužen činži. Bylo mu to též vytýkáno, ale neprávem, neboť město, které vystavělo si reprezentační dům, zůstalo dlužno až do roku 1918 i řemeslníkům. Do toho roku bylo toto nešťastné město Praha dlužno i kominíkovi, který vymetal komíny v reprezentačním domě. S hlubokým zármutkem prohlížíme dnes v muzeích uchované účty tohoto slavného, ale nešťastného města.

Pánům radním vše, abych tak řekl, padalo z ruky, ačkoliv kulturní historik by mohl napsati, že vše jim padalo, do kapes. Trapně čtou se historické vzpomínky té doby. Obecnímu staršímu Seifertovi a jiným otloukli nosy na mostě vedoucím přes ostrov zvaný Štvanice.

Nešťastní lidé, nešťastná historie! Dnes musíme pohlížet na celou událost jinak a jistěže s tichou pietou vyslechnete mou přednášku o tom, jak byla zásobována Praha pitnou vodou v století prošlém, zejména o velkých bájích, které měli obyvatelé tohoto města s vodovodem z Káraného.

Upozorňuji při té příležitosti na veřejné prohlášení muže, který vodovod stavěl. Jako šel kdysi císař německý do Canossy, tak i tento muž, zakladatel vodovodu v Káraném, zanechal po své sebevraždě toto psaní, které bylo veřejně publikováno:

„Voda zas neteče. Voda, která tekla z našeho vodovodu v Káraném, nehodila se k pití, ani k mytí. Pak vůbec přestala téci. Neteče. Bože milý, neteče. S důvěrou, že odpustí mně to starosta Groš, prosím o uveřejnění tohoto prohlášení. Pakli by něco bylo nečitelného (prostřelený papír), prosím, aby všichni mně to za zlé neměli. Sázel jsem se, že voda poteče, ale ona neteče. Bůh mně buď milostiv!

Prohlášení toto zní:

„Milý vodovode z Káraného, co jsem koliv o tobě mluvil z opilství svého, že voda poteče, zdravá a pitná, pravím, že jsem tím tobě, vodovode, ublížil. Pročež tebe prosím propánaboha, odpusť mi to, že jsem tebe stavěl, a mějte ke mně všichni dobrou vůli, neboť je vinno město. Nepravím o tobě nic zlého, neboť všichni to vidí, co a jak jsi provedl, ale mám tebe, vodovode milý, za dobrého, že přece jen poteče voda tvými rourami.“

Stejně tragicky píše i jeden obecní starší, louče se s rodinou. Tento obecní starší měl jisté výhody pro svou osobu, týkající se stavby vodovodu. Šlo o dřevěná pažení za 80.000 korun (dodáno za 36.000 korun, vyplaceno 98.000 korun!). Nešťastný, ba přenešťastný tento muž běhal celé dny po městě v té době, kdy nevědělo se, zdali se vodovod osvědčí. Když pak sama příroda postavila se proti geologům a znalcům, tu tento dobrý muž skočil do záchodu, mysle, že se utopí. Zatáhl přitom za šňůru! Voda však z nového vodovodu nešla, byl vytažen v povážlivém stavu, přičemž bylo u něho nalezeno poslední číslo Obecního věstníku a tento dopis, adresovaný magistrátu:

„Cokoliv jsem mluvil o tom, že vodovod z Káraného výborný bude, běhaje z hospody do hospody jako nezavřený, vše jsem v hrdlo lhal. Nepoctivě dotkl jsem se charakteru nového vodovodu, tvrdě neomalenou hubou, že to jest výborný vodovod. Loučím se s vámi, občané, a skáču do záchodu.“

Takové trapné dopisy bylo možno čísti po otevření nového vodovodu. A shledati můžeme, že nebyli spokojeni i lékaři. V posudku jednoho znalce, kritizujícím vodu z tohoto vodovodu, stálo:

„Voda z Káraného, magistrátem označená jako výborná pitná voda, obsahuje velké množství tyfových bacilů. Ta voda pitná nehodí se vůbec k pití.“

Podotýkám, že tento zachovalý rukopis byl uveřejněn v přemnohých časopisech. Pátraje v nich, našel jsem v muzeu i protokol ze schůze hospodářského odboru městské rady pražské, ve které onen vrchní inženýr, znalec to vodovodů, prohlásil toto:

„Pánové! Praha potřebuje dobrou pitnou vodu a proto dovolím si vám vysvětlit, co to vlastně vodovod je: Vodovod slouží k tomu, aby místa, města byla zásobena dobrou pitnou vodou. Všimněme si Římanů. Znáte onen velký vodovod původu římského, který mají ve Vídni?

Vážení pánové! Patrně po nezdaru s vodovodem od Káraného bylo včas vzpomenuto oněch slov, neboť víme, že již roku 1915 ozvala se tato mužná slova na pražské radnici: Pakli Vídeň má vodovod s pitnou vodou z Alp, proč nemá ho míti Praha?“

Těchto památných slov chytili se mladočeši a byly konány přípravy, aby voda z Alp byla vedena do Prahy. Bohužel, když již byly zakoupeny roury, tu se ukázalo, že by bylo nutno vésti vodu velikou oklikou, poněvadž terén tomu nedovoloval. Potrubí by bylo muselo jíti přes Štýrský Hradec, Velký Varaždín, severně na Prešpurk, odtud údolím Moravy až na Pruské Slezsko a přes Hejdovnu do údolí Labe a odtud do Prahy. Bylo to sice zprvu od hlasováno, ale pak vznikl v samotném městském zastupitelstvu silný proud proti tomu.

Roury vodovodu u Káraného byly totiž doposud uschovány, i byl uvítán souhlasem jeden nápad, který měl obecní starší Šgirk, vrátivší se z cesty po Švédsku. Shledal., že ve Švédsku je dobrá pitná voda. Tak tu vodu vozili přes moře v sudech do Německa, z Německa do Čech a u Káraného ji lili do vodovodu.

Dalších zpráv nemám, poněvadž poplatnictvo rozmlátilo vodovod i pány ze samosprávy.

    


 

Jak se vzbouřili roku 1912 veteráni v

Rokycanech

Ze vzpomínek vysloužilce

I

Jmenuji se Viktor Kadeřábek. Jest mně 63 let a mám krám na rokycanském náměstí. Od roku 1882 jsem předsedou našeho spolku veteránů a bůh mně přál velice. Dítky se mně množily a dočkával jsem se na nich jen samé radosti. Ve spolku jsme se dobře snášeli, poněvadž jsme všichni pamatovali Bosnu a Hercegovinu a jeden dědeček, který se dal donášet do naší hospody, i Custozzu a tatíčka Radeckého.

Městská rada i farní úřad přály nám odjakživa a my jsme se jim za to odměňovali velkou parádou o všech slavnostech, které se dály v městě.

Bylo to zejména Boží tělo, kdy z městského pivovaru dostali jsme 18 soudků piva, abychom měli za námahu. Ono to není jen tak lehké civět u nebes v letním parnu a kolikrát se stalo, že jsme tam plazili jazyky vedrem. A pak nastalo teprve to pravé osvěžení, kdy pospolitě my staří bojovníci usedli jsme u osmnácti soudků piva a vyprávěli si navzájem, jak jsme zachraňovali před lety Rakousko.

A v těchto důvěrných chvílích bylo nám tak příjemno u srdce a nikdo z nás nečekal, že nastane někdy chvíle, kdy bude nám zápasit o to nejdražší, co máme, o naše veřejné vystupování. Ale štěstí veteránské má tutéž smůlu jako štěstí vojenské.

V lednu roku 1912 přišla do Rokycan zpráva, že naše veteránské spolky mají býti rozpuštěny. Hoj, tu my, kteří pamatovali Bosnu a Hercegovinu, i ten dědeček od Custozzy, my, kteří nosili Boží tělo a dostávali 18 soudků piva, my jsme provedli památnou rebelii! Dokázali jsme, že neopustíme tento stát, byť i za cenu vlastního života.

 

II

První zpráva o neslýchaném útoku na naše práva došla v době, kdy jsme to nejméně čekali. Náš praporečník Merhaut zabíjel prase ve prospěch nového našeho praporu a uspořádal ve své hospodě U slunce prasečí hody. Když na stůl přinesli jaternice, tu mluvil k nám všem o staré slávě vojanské, jak jsme sekali v Bosně a Hercegovině do Turků jako do jaternic a skončil vzletně: „Pusťte se teď do těch jaternic jako tenkrát do Turků!“ a sestřelil si z flobertové pistole tu nejkrásnější z mísy pro sebe. Pak přišla jelita a náš starý druh od Custozzy Znamínko pronesl hlasem, třesoucím se pohnutím, že udělali z Taliánů jelita a vyzval nás, abychom se ani teď nebáli. Tak jsme se nebáli a když přišel ovar, mluvil jsem já o našem důležitém postavení v Rakousku a podal jsem prasečí ucho matce praporu paní Víchové s přáním, aby vychovala silnou a zdravou veteránskou novou generaci.

Nastalo všeobecné připíjení, když vtom se otevřely dveře a mezi nás vpadl v slavnostní uniformě s puškou na zádech náš nejlepší přítel a člen spolku, pan poštmistr Koťátko. Byl bledý, a když si sedl, tichým hlasem si poručil láhev koňaku.

Mysleli jsme, že se zbláznil z pití, ale když vypil půl láhve, zvedl se a hlasem hluboce dojatým prosil o ticho. A za všeobecného ticha pravil: „Přátelé! Právě teď došly z Prahy Pražské úřední noviny, ve kterých stojí toto, ano, toto.“ Vyňal je z kapsy a četl: „Telegram. Vláda zamýšlí v nejbližší době zrušit všechny veteránské spolky, pojmům o vojenské schopnosti nedůstojné.“

My všichni stáli a tu on přistoupil ke stolu, vytáhl z pláště starou rezavou šavli a máchaje s ni ve vzduchu, volal: „Ne, to si líbit nedáme!“ A uchopiv nejbližší sklenici, vykřikl: „My se nedáme, prosím, račte vypít ex!“

 

III

A do nás všech jako by to vjelo. Vstal jsem, když jsem si utřel hubu, později ve vážných dobách nedbal jsem této marnivé formálnosti a promluvil jsem, zatínaje pěst: „Drazí přátelé! Co zde slyšíte od našeho přítele poštmistra Koťátko jest překvapující, poněvadž dotklo se nás právě v den největšího svátku obětavosti pro náš spolek, kdy drahý praporečník Merhaut zabil prase ve prospěch našeho nového spolkového praporu. A v tento den bezpříkladného nadšení pro naše ideje slyším z úst přítele poštmistra, že my tohoto praporu už potřebovat nebudeme, že nás odkopli, nás, staré vojáky, nás starou gardu napoleonskou, která již v bitvě u Waterloo řekla těm, kterými byla obklíčena: Merd, my se nevzdáme! A my se vzdát nesmíme! My ukážeme, že jsme ještě těmi starými žoldnéry, kteří zachraňovali Rakousko a my dokážeme že se s námi v tomto soustátí počítat musí a my si vynutíme, aby se s námi počítalo! Klidné to dojíme a pak budeme rozhodovat!“

A tak jsme prase dojedli a vyhlásili jsme po třetím hektolitru piva vojenskou diktaturu nad Rokycany a okolím.

 

IV

Usnesli jsme se, že zítra obklíčíme radnici a faru. Fara je totiž na radnici. Že přijdeme v plné zbroji a v uniformách. Že budeme sloužit na zahradě pivovaru polní mši a zatím co se bude dívat chasa pivovarská, jak zajatý kaplan žehná našim zbraním, že deset našich mužů zmocní se klíčů od sklepa a zajme finančníky v kanceláři a vztyčí černožlutý prapor na sladovně.

Pak schytáme sladovníky pod záminkou, že si půjdeme prohlednout pivovar a zamkneme je ve varně. Odtud potáhneme na telegrafní a poštovní úřad, který obsadíme přes fingované protesty pana poštmistra, který nakonec zavolá: „Vím, že vaše věc je spravedlivá, vezměte mne s sebou!“

Slečnu expedientku, která se vždy hádala s panem poštmistrem, zamkneme na záchod a přestřihneme telefonní a telegrafní vedení na Klatovy, Slaný, Louny, Chomutov a Prahu.

Pak, zesíleni odbočkou z Chrástu (5 členů), zavedeme v městě hrůzovládu. Zmocníme se skladiště dynamitu u fy Šorejs a Král, majitelé lomů a zajmeme pana hejtmana, kterého uvězníme u starosty města v ložnici. Písaře z hejtmanství zavřeme do šatlavy, odzbrojivše dva městské strážníky. Ten třetí a policejní komisař, jsouce našimi členy, půjdou s námi. Současně vyhlásíme stanné právo, náhlý soud a létací soudy vojenské na automobilu kupce Šmaty, který nikdy s námi nesympatizoval.

Přibijeme na všechny veřejné budovy tuto listinu proskribovaných: Kohout Jan, kupec ve Vodní ulici, Karel Vaněk, obchodník lihovinami, Slánská ulice, Richard Kraus, výčep vína a likérů, Klatovské náměstí, Kamil Stein, řezník a uzenář na Vyšinkách.

Pokud se týče četnictva, vysvětlí na četnické stanici deputace, že četníci musí jíti s námi, že se jedná jen o vojenskou diktaturu, které podléhají všechny osoby, stojící v jakémkoliv svazku vojenském.

Z městského muzea se vytáhne houfnice a mlíkař Gazda musí dát k dispozici potah dvou psů. Houfnice bude stále provázet řádné vojsko.

To všechno jsme si slíbili a bylo pět hodin ráno, když jsme se rozešli - vlastně rozpotáceli k domovům.

 

V

Ráno nepřišel z nás nikdo k radnici, vůbec se neobjevil na ulici, poněvadž měl jeden každý člen z nás od vojenské diktatury ústa opuchlá jako rokycanská věž a prostě z toho důvodu, poněvadž každý z nás, vojenských diktátorů, měl doma hodnou a dobrou ženu, která ho zmlátila jako koně, když přišel v tom revolučním stavu po páté hodině ranní domů.

Jenom matka praporu, vdova paní Víchová, která se zúčastnila našeho jednání o státním převratu a pila po čas porady stále kmínku, obcházela ráno s velkým pohrabáčem a mlýnkem na kávu (slíbili jsme jí, že bude naší markytánkou) kolem radnice a vykřikovala na radnici: „Polezte ven, už je konec vaší vlády! Teď začne hrůzovláda!“

Dva policajti měli co dělat, než ji přemohli a odvezli do šatlavy. Tak skončila naše rebelie za osvobození vojenských vysloužilců.

   


 

Jak sloužili za dra Funka u Barnabitek mši

Posílají-li mladočeští vůdcové své děti do klášterních škol a pensionátů, není tedy zajisté nic divného, že den před památnou malostranskou volbou zaklepal na fortnu kláštera barnabitek na Hradčanech člen mladočeského volebního výboru. Když se po delší chvíli otevřela klášterní branka a starý němý zahradník podal mu mlčky tabulku, aby napsal, co si přeje, pevnými tahy napsal cizí host: „Chci mluviti s abatyší jménem volebního mladočeského výboru.“

Zahradník se uklonil, a když mu byl návštěvník napsal na tabulku: „Pro Boha, volte dra Funka,“ uvedl hosta středověkou spletí chodeb a chodbiček do čekárny. Pak zanedlouho objevila se stará abatyše tohoto tajemného kláštera, proslulého svou světicí, jejíž tělo jest neporušené kolik století a podivnou náhodou voní líbezně. Ze všech zbožných mnišek smí mluvit jen abatyše. Jest to řád přísný, ale ctěný. Barnabitky se ještě dokonce mrskají, což dodává jim velké úcty v kruzích hradčanského i malostranského duchovenstva.

Vida před sebou vysokou stařenu důstojného vzezření, vyslanec mladočechů se uklonil.

„Jsem abatyše barnabitek,“ pravila suše, „přejete si?“ „Pochválen bud Pán Ježíš Kristus. Prosím o pomoc,“ řekl člen mladočeského volebního výboru, „posílá mne výbor požádati vás o ochranu a přímluvu, neboť vím, že račte mít velký vliv na zdejší duchovenstvo, jako abatyše řádu tak vznešeného, ctěného a svatého. Zítra se rozhodne doplňovací volba mezi mladočechem dr. Funkem a národním socialistou dr. Švihou. Mladočeši to musí vyhrát.“

„Tedy ještě jsou mladočeši na světě?“ tázala se abatyše, „myslela jsem, že vyhynuli.“

„Naopak, rosteme, mohutně rosteme, ale přece, abych tak řekl, potřebujeme pomoci slovutné abatyše řádu barnabitek. Jedná se nám o vaši vzácnou přímluvu. Stačí lístek, stačí visitka.“

„Nemáme visitky a nesmíme z kláštera nikomu psát.“

„Račte se podívat, velebná matko. Jedná se o věc velmi důležitou. Mladočeši musí vyhrát, neboť oni jsou pravými zbožnými katolíky. Račte se přesvědčit, velebná matko. Není snad jednoho mladočeského předáka, který by své dcery neposílal do klášterních škol. Není jednoho mladočeského poslance, který by se snad nemodlil. Mladočeští vůdcové mají za manželky jistě nábožné ženy a nikdy nevyvracejí jim náboženské přesvědčení, ba dokonce chodí mladočeští vůdcové i na roráty.

Mladočeští starostové venkovských měst zúčastňují se vždy jakékoliv církevní parády a rádi poskytují podporu takovým slavnostem církevního rázu, neboť člověk zajisté může být na povrchu liberální, ale v duši pevně nábožensky cítící. Věřte, že tento volební boj dosáhl již takového rázu, že spoléháme jedině na milost boží. Naše strana roste, ale přitom podivnou náhodou ztrácíme jeden mandát za druhým, velebná matko. Račte tedy laskavě prospěti nám přímluvou...“

„Dám za dra Funka sloužit mši a rozkáži polední modlitby za něho, milý pane. Neskonalé je milosrdenství boží...“

„Zajisté, hm, je neskonalé. Přímluva u Boha jest velmi dobrá a na místě, ale nešlo by, velebná matko, kdybyste snad také přimluvila se na Strahově u otců, kteří mají volební právo, a jinde v klášteřích a u duchovních...“

Abatyše řádu barnabitek zavrtěla hlavou.

„Řád přísně zakazuje mimoklášterní styky...“

„Velebná matko, matičko...“

„Ano, milý pane, ale přidám vám ku mši pět otčenášů dnes večer. Rozkážu, aby se modlily a mrskaly tělo, aby jejich modlitba za dra Funka byla vroucnější.“

„Velebná matko! Volební výbor je ochoten dát libovolnou sumu na svíčku před světicí ve vaší kapli. Jen trochu přímluvy je třeba, velebná matičko, řádeček, psaníčko...“

Abatyše pozdvihla oči k nebi: „Vážím si mladočechů, ale nemohu. Řád to zakazuje. Budeme se za dra Funka modliti a nechám sloužit za jeho vítězství mši. Nechť je mu Bůh milostiv. Účet vám pošlu po našem sběrateli milodarů. Buďte s bohem!“ Políbil jí ruku.

Odcházela a zastavila se: „Pardon,“ pravila, „účet bude saldován.“

Druhý den po výsledku voleb byl doručen rozcházejícímu se mladočeskému volebnímu výboru následující účet: ,,Za rekviem za dra Funka sto korun. S díky přijala klášterní správa řádu barnabitek.“

Doručitele tohoto účtu srazil předseda mladočeského volebního výboru se schodů.

    


Jak střádalové zachránili zoufalce

Na Palackého nábřeží zadrželi nedávno policisté slušně ošaceného staršího muže, který způsobil veliký sběh obecenstva. Nejdříve uprostřed ulice tančil o jedné noze, vykřikoval bez ustání: „Jsem zachráněn! Už se, prosím, nejdu utopit! Sláva střádalům!“ A když se kol něho shromáždili řidiči a konduktéři asi dvaceti elektrik, které v dlouhé řadě stály až přes most na Smíchov a na druhé straně zase až k Národnímu divadlu, personál všech parníků, kotvících v přístavišti, pískaři, rybáři, baby s nůšemi, ševcovští kluci a různá jiná společenská míchanice, ustal ve svém podivném počínání, postavil se doprostřed velkého kruhu obecenstva, rozvázal veliký ranec, který držel v ruce, vyňal z něj a po zemi rozložil mnoho různých předmětů, jako: opotřebovaný kartáč na boty, balík starých novin, kominickou škrabačku, kulatou plechovou krabici, pytel, něco hadrů, a pak vážně zahovořil:

„Kdo se chce zastřelit, otrávit, oběsit, utopit, kdo zoufá pro nedostatek peněz, malé boty, hubatou ženu, nešťastnou lásku nebo z omrzelosti života, kdo už koupil revolver, kterým jistě neublíží ani kuřeti, zkouší pevnost provazu a skoby ve zdi, čeká u řeky, až bude voda teplejší, vůbec každý kandidát sebevraždy nechť si ještě v poslední chvíli všecko dobře rozmyslí a zajde do poradny zoufalců ve spolku střádalů. To vám radím já, nešťastník, který ještě dnes ráno nevěděl, že se chce zastřelit, byl však poradnou střádalů šťastně zachráněn.“ Tajemný muž se odmlčel, setřel slzu, která mu při posledních slovech vytryskla z oka, a líčil pak ztichlému davu tuto událost:

„Sbírám slámky z viržinek. Mám jich už pět balíčků po tisíci kusech, a protože nevím, jakému dobročinnému účelu bych je věnoval, šel jsem se dnes ráno zeptat do spolku střádalů. Vešel jsem, slušně pozdravil a řekl, že se jdu poradit ... Ale víc už jsem neřekl, protože mne nepustili ke slovu. Vážný šedivý pán se mne ujal a řekl mi, že rozumný člověk nesmí zoufat ani v nejtěžších chvílích života. Chtěl jsem cosi namítnout, ale pán nedovolil. Vzal mne jemně za ruku a řekl, abych nemluvil, poněvadž bych se zbytečně rozčiloval a drásal svoje nitro, že se konečně nemusím namáhat, poněvadž on je dost zkušený, aby mi moje neštěstí vyčetl z obličeje. A protože se mi ani potom nepodařilo promluvit a vysvětlit, že mne do poradny nepřivedlo neštěstí, nýbrž jenom slámky z viržinek, rozhodl jsem se, že budu mlčet jako hrob. A vlídný pán mluvil dále:

Jenom se, prosím, utište. Všechen žal je věcí přechodnou, všecky bolesti pominou. Vzpomeňte si jen na krásná slova Boleslava Jablonského:

Ještě slunko nezašlo,

aby opět nevyšlo ...

a vzdejte se černých myšlenek na sebevraždu. Vidím na vás, jste v peněžních nesnázích. Na nešťastnou lásku jste již usedlý, podle toho, že máte všecky knoflíky u kalhot a prádlo v pořádku, vidím, že máte hodnou ženu, a tak zbývá jen nedostatek peněz. Je to zlá věc, ale dá se překonat. Od toho jsme tady my, abychom vám poradili a pomohli. První podmínkou záchrany je ovšem odvaha, milý příteli. Slyšel jste něco o americkém milionáři Carnegieovi? Jako mladý hoch potuloval se ulicemi New Yorku, bez krejcaru v kapse a o hladu. Štěstí mu však dopřálo, že našel starý kartáč na cídění bot. Postavil se na nejbližším rohu a nabízel se kolemjdoucím. Prvým zákazníkům musil na boty plivat a teprve za první výdělek mohl si pořídit leštidlo. Ale pilný mladý muž věnoval se s láskou svému novému povolání a dotáhl to tak daleko, že je dnes v Americe »ocelovým králem« a má jmění na několik miliard. Vidíte, milý příteli, jak lze zbohatnout. A k podobné kariéře vám chceme dopomoci. Abychom vám ušetřili hledání kartáče na boty po ulicích, dáme vám jej. Dáme vám také doporučující list na policejní řiditelství, aby vám vydali koncesi na čištění bot, a já vás nádavkem upozorňuji, že učiníte nejlépe, podniknete-li první svůj pokus u Staroměstské radnice. Páni od města si potrpí na čisté boty. Ruce se schovají do kapes, ale boty jsou vidět.’

Pán mi něžně položil na klín zachovalý kartáč, ale neustal v řeči. Vykládal dále, že ‚petrolejový král‘ Rockefeller začal sbíráním papíru po domech, vylíčil mi krásu tohoto povolání a velký její kulturní význam a pak mi dal balík starých novin do začátku. Po malé přednášce o Astorovi, který v Chicagu sbíral psí trus, a vysvětlení národohospodářského významu zvířecích odpadků obdržel jsem tuto železnou škrabačku a krabici od zavináčů, po povídce o životě Vanderbildtově ranec hadrů a při posmrtné vzpomínce na Morgana otce dvě staré plechové konvice a děravé umývadlo, protože slavný ten Amerikán kupoval kdysi staré železo.“

Po těchto slovech dal se zachráněný sebevrah do pláče, poklekl na studené dláždění a žádal shromážděné obecenstvo - které většinou už také plakalo -, aby se s ním pomodlilo otčenáš a zdrávas za rozkvět spolku střádalů a jeho poradny pro zoufalce. Stalo se, a z Palackého nábřeží stoupala k nebesům vlna čistého zanícení pro lásku k bližnímu.

Zatím však přišli policajti, rozehnali úředně nepovolený tábor lidu a záhadného muže zatkli. Představil se jim, že býval kdysi panem Mrkvičkou, c. k. poštovním oficiálem na pensi a ochotnickým sběratelem slámek z viržinek, nyní je však zachráněným sebevrahem a kandidátem milionářství, a radil jim, aby nezoufali, protože nejslavnější český básník Boleslav Jablonský napsal, že sluníčko musí vyjiti každý den, a ve spolku střádalů mají ještě staré kartáče na boty a jiné užitečné věci. Po lékařském vyšetření na policejním řiditelství byl pan Mrkvička dodán do ústavu choromyslných. A ve střádalské poradně zoufalců vepsal pan ředitel do velké krásné knihy na první stránku: „Josef Mrkvička, c. k. poštovní oficiál v. v., komplikovaný případ finanční tísně, šťastně zachráněn.“ Pak obrátil svůj zrak k nebesům (obrazně řečeno) a hluboce vzdychl.

   


 

Jak šel pan Mazucha pomstít svou uraženou

 manželskou čest

 

Pan Mazucha byl pán velice rozvážný. Když konečně přišel na to, že ho jeho manželka podvádí s jistým panem Chaberou z Černé ulice č. 8, umínil si, že pomstí svou uraženou manželskou čest.

Učinil tak vzhledem ke své rozvážnosti po delší úvaze čtrnáctidenní, že satisfakci vymůže si bez prolévání krve, způsobem pokud možno šetrným.

Dalších čtrnáct dní uvažoval, zdali má použít kavalírsky bičíku, anebo spolehnout se jen na své ruce. Rozhodl se konečně, že pana Chaberu na veřejné ulici zpolíčkuje, což jest nejlacinější způsob satisfakce, poněvadž není spojen se žádnou finanční obětí, jako kdyby si musil koupiti jízdecký bičík.

Další týden uplynul v pátrání, kam chodí pan Chabera na procházku. Vypátral, že o čtvrté hodině, když se totiž neměl setkat s paní Mazuchovou, jde do kavárny Unionky na Ferdinandově třídě, kde pobude do půl sedmé a pak že projde se promenádou a jde ke Glaubicům na Malou Stranu.

Sedmého února vyšel tedy pan Mazucha pomstít svou uraženou manželskou čest.

Šel přímo do kavárny a poptav se, kde pan Chabera sedí, přisedl si naproti němu na židli za stůl a s trapnou rozpačitostí prohlížel si atletickou postavu pana Chabery. Tak široká ramena si nepředstavoval. Ten má asi svaly, pomyslil si smutně a řekl k panu Chaberovi co možná vlídně, když ten odložil nějaký francouzský žurnál. „Je, prosím, to volné?“

„Ó, prosím.“

„Ty padouchu,“ pomyslil si pan Mazucha, „kdybys věděl, koho máš před sebou.“

„Kdyby to věděl,“ uvažoval dále zakryt žurnálem, „tu by se marně rozčílil. A takový hromotluk, když už mne připravil o manželské štěstí, byl by schopen hodit mně na hlavu tác se sklenicemi s vodou. Ale nechat to jen tak nemohu, alespoň morálně ho, lumpa, pokořím!“

S fingovaným opovržením položil žurnál na židli vedle sebe a pronesl hlasitě: „Tyhle francouzské noviny jsou plny manželské nevěry. Markýza Des Belleaua má poměr se sochařem Vaillautem. Proč ho jen ten markýz nezpolíčkuje? Fujtajxl! Já bych lumpa chyt a dal mu pár na bulvárech. Tak se má trestat manželská nevěra. Nač si kupovat revolver!“

Kolem se otáčeli hosté, pan Mazucha umlkl a pan Chabera řekl: „Nemusíme chodit až do Paříže pro příklady, v samotné Praze dějí se věci, až člověku postavily by se na hlavě hrůzou vlasy jako hřebíky. Já bych, pane, mohl mluvit!“

„Já taky,“ pravil významně pan Mazucha, nemoha se opanovat. Jeho rozvážlivost nabyla však okamžitě vrchu, i dodal: „Já taky o tom nepochybuji. Nicméně zdá se mi to být velice trapné, ctěný pane. Naše zákony nejsou dosti přísné. Nejlepší je věc vyrovnat osobně...“ Počal se opět rozčilovat: „Tváří v tvář takovému padouchovi, zpolíčkovat ho veřejně a říci mu: Připravil jste mne o manželské štěstí a teď si dejte na tvář studené obkladky!“

„To není tak lehké,“ namítl vážně pan Chabera, „já už zažil toho dost. Když jsem byl v Brně, zamilovala se do mne jedna paní ředitelová. Později ujela svému muži s jiným někam do Rumunska. Ale ten pan ředitel, ještě když jsem já s ní udržoval poměr, našel nás jednou v Blansku na výletě. Začal se mnou hádku, počal se na mne sápat, ale jeho žena ho zachránila. Klekla přede mnou na kolena a tak jsem ho nechal odejít v pokoji. Byl to, mezi námi řečeno, člověk hloupý, obmezenec v nejširším slova smyslu.

Pak jsem ho vyhledal v Brně a tu se choval jako beránek. Přinesl jsem mu skřipec, který jsem mu srazil s nosu. Ale říkám vám, nebýt jeho ženy, která mne tolik prosila, bylo by se mu to nevyplatilo. Byl bych ho spořádal jaksepatří. Tak se to dělá. Račte být ženat?“

„Nejsem ženat,“ odvětil nejistě Mazucha.

„Pardon,“ řekl vlídně pan Chabera, „odpusťte, že jsem se dosud nepředstavil: já jsem tenor Chabera.“

„A já, já...“ vyrazil ze sebe pan Mazucha, „já se jmenuji Vojtěch Slavíček.“

A když platil bílou kávu a rohlík, ukápla mu slza na korunu a rozpačitě odcházel, stisknuv panu Chaberovi ruku.

 

           


 

Jak Tövöl vrátil zlatník

 

Povídka sikulská 

Zágyamorošský starosta Hunyíló byl vždy toho názoru, že má-li být tabák dobrý, musí se kvasit. Tím omlouval vždy své skutky a vše, co provedl. Když sem do sikulských hor pronikla první kohoutí péra četnická a Zágyamorošští pozorovali dole v údolí Maharádu, jak si četníci staví stanici tam dole, jak vozy přivážejí kameny a cihly, tu jedné noci sešli do Maharádu z hor a tři dny nato bylo zpraveno četnické velitelství v Nagy-Bányi, že zpola hotová stavba stanice je roznesena po korytu potoka.

Hlídač, kterého tam postavili četníci, aby dával pozor na jejich stavbu, tvrdil, že se na nic nepamatuje, že spal a když se probudil, že ze stavby nezbyly než základy. Ostatně že se probudil také v korytu potoka, jako ostatní zbytky stavby.

Hlídač byl Sikul odshora z vrchů, věděli, že s ním nic po dobrém nepořídí, dali mu tedy želízka a odvedli ho do Nagy-Bányi, kde mu ukázali na svazek lískových prutů máčených v kádi u dveří strážnice. „Bude lépe, řekneš-li, co víš, Tövöle,“ pravil četnický rytmistr, „jinak se podívej na těch dvacet spasitelů u dveří, jak pijou z kádě, aby se posilnili na práci.“

Tövöl odpověděl na to, aby mu sňali želízka, poněvadž chce svléknout kalhoty. „Teprve před měsícem koupil jsem je od žida z Bukoviny,“ usmál se, „a vy byste mně je snadno rozsekali na těle. Co je pod kalhotami, to se uzdraví, ale kalhot by bylo škoda.“

Četnický rytmistr rozkázal, aby ho položili na lavici a bili pruty tak dlouho, dokud se nepřizná.

Zatímco svištěly pruty, Tövöl si zpíval: „Na medvěda sekyru a na vlka kámen...“

„Dvacet spasitelů se rozlámalo,“ hlásil za půl hodiny četnický strážmistr rytmistrovi, „poroučíte mu šlapat na břicho?“

Rytmistr se zamyslil. Měl již jedno vyšetřování kvůli rumunskému cikánovi, který pálil u Tisy zásoby kukuřice a kterého když chytili, dal bít provazy přes břicho. Umřel jim pod rukou. „Jako by se to samo sebou rozumělo,“ povzdychl si tenkrát rytmistr, „takoví jsou cikáni smělí. Jak ho chytíš, umře ti na strážnici. Málo ten národ snese.“

„Nejlíp uděláme, když ho pustíme,“ pravil odhodlaně, přiveďte ho sem.“

„Vidíš, psí synu,“ pravil k němu, „nač ti bylo zapírání. Při posledním prutu už jsi přestal zpívat.“

„Nemohl jsem si vzpomenout, jak je to dál,“ řekl klidně Tövöl, „jen když to kalhoty vydržely.“

Rytmistr se usmál a sáhl do kapsy. „Zde máš zlatku,“ pravil, „a hleď, ať zmizíš a pamatuj na jednu věc. Potkají-li tě četníci u těch rozvalin, že mají rozkaz po tobě střílet. Vyřiď totéž i na těch vašich zatracených horách. Ať si dají ti sikulští psi pozor.“

Pak ho vykopli ze strážnice a Tövöl šel k Tise do krčmy, kde se scházejí lidé, kteří plaví dříví ze sikulských hor. Viděl oknem plout po řece kmeny, tak jak je odvalili z horských hvozdů. Dlouhý mech, nyní namočený, černal se na plujícím dříví, které poskakovalo v řece před krčmou. Tövölovi připadalo, že ho pozdravují zágyamorošské lesy.

Vypil litr vína a dal se podél Tisy do sikulských hvozdů. Na velkém kamenu, odkud bylo vidět do rovin za Nagy-Bányou, nad nimiž zdvihaly se páry, nabrousil si dlouhý nůž a zastrčil za opasek. Kdyby se ho byl někdo optal, proč si nůž brousí, byl by odpověděl, že půjde nocí hvozdy přes hory, kudy chodí medvědi pít k potokům.

Ale pravda je, že ráno přišli četníci Karám a Polgár do Nagy-Bányi směrem od Maharádu a jednomu scházelo pravé, druhému levé ucho. Ve spisech stojí, že usnuli v jedné opuštěné boudě dřevorubců pod Maharádem a že si nedovedou vysvětlit, jak se to stalo. „Probudila mne palčivá bolest,“ udal do protokolu Karám. „Palčivou bolestí jsem byl probuzen,“ sděluje Polgár. Oba též podepsali, že pachatele nebylo jim možná pro tmu zjistiti.

Když se o tom dověděl od Tövöla starosta zágyamorošský Hunyíló, poklepal si na kolena a řekl: „Bůh je svědek, má-li být tabák dobrý, musí se kvasit.“ Čertví jak to myslil. Snad považoval máčení prutů v Nagy-Bányi na četnickém velitelství za kvašení tabáku. Řekl také Tövölovi, že mu radí, aby šel do Rumunska, než se na to zapomene. Mohli by četníci přijít sem do hor.

Na to mu odpověděl Tövöl, že se, pravda, leze na strom, ale také zase dolů z něho a nahoře že nikdo nezůstane, leda by ho pověsili. Četníci se také z vrchů vrátí, ledaže by zůstali někde pod mechem. Ostatně přejít do Rumunska se svými osmi ovcemi, na to je vždy dost času. Také řekl, že to bude dobrý lov, když přijdou četníci.

Četníci však nešli dlouho. Tam ve svazích a úžlabinách, kde tekly potoky, již se tvořila ledová kůra. Vlci z rovin táhli do hor a potloukali se kolem ohrad s ovcemi. Zágyamorošští našli stopy medvěda až u obce a šli za stopou na Maharád. Bylo po tichých nocích ve hvozdech. Ozývalo se po zasněžených horách vytí vlků nebo mručení černých medvědů. Mezi zvířaty bylo mnoho hladu.

Hazárovi ze Zágyamoroše, který nejlépe znal udit ovčí sýr, skočil hladový rys na kraji lesa z jednoho stromu na krk a zakousl se mu do kožichu z medvědí kůže, trojnásobně obšitého. Byl tak zuřivý, že ho Hazár tak zakousnutého do límce kožichu přinesl domů, kde ho utloukli Hazárovi přímo na zádech obušky. Nedopatřením uhodil syn Hazárův starého přitom přes hlavu a byli by tak málem zabili dvě mouchy jednou ranou, čili jak trochu nezpůsobně říkají Sikulové: Jednou palicí dvě svině. O zoufalém rysu hovořilo se v obci hezky dlouho.

Sikul se nebojí potkat medvěda, pěti vlků se nebojí a řekne jim dobrácky: „Kdepak máte šestého?“, ale potkat rysa nagyon roszul, velmi špatné znamení.

Rys také nekřičí jak ostatní zvířata. Když útočí, chrčí jako umírající kupec po úderu sekyrkou v sikulských horách.

Tak vykládal starý Hazár, který měl ty zkušenosti, že se tak stávalo. Ty časy jsou již ovšem ztraceny a neobnoví se víc. Kupci již nechodí po bídné cestě přes Sikuly do Bukoviny. Nová silnice vyhýbá se na čtyřicet kilometrů sikulským horám. Je po staré slávě hajdamácké. Stará cesta zarostla travou a tu a tam vidět malý kopeček u cesty a na dubu nebo na buku u něho vyřezaný zarostlý kříž do kůry. Byli ti staří Sikulové dobrými křesťany. Když někoho zabili, pochovali ho a jeho památku tak uctili.

Říká starý Hazár: „Ach, co jsem já hrobečků sekyrkou vykopal a co křížů vyřezal do staré kůry. Poslední, když jsme podřezali toho pocestného s bílým vousem. Byl to žid, ať aspoň spí pod křížem.“

„Rys chrčí též jako podřezaný,“ vypravuje Hazár, „krev takovému chlapíkovi kloktá v ústech a vzduch mu jde ranou do krku a on křičet nemůže. Jen se tak divně dívají jeho oči. Inu, ztratil jsi život. Ale rys že tak chrčívá, to je zlé znamení. Někomu se něco stane z obce.“

Pak objevili ještě jednoho rysa u vsi, byla to samička, družka předešlého. Chrčela, když šli kolem ze vsi za stopou medvěda do Chladné doliny a v zoufalství číhala na stromě na něco živého. Sestřelili ji a chtěli se vrátit.

Tövöl řekl, že když nepůjdou, že půjde se synem Ďulou sám po medvědovi. A šli. V údolí Maharádu padly pak čtyři výstřely. Zahučely v lesích, až na druhé straně Kobylího dolu dali se psi u ohrady s ovcemi do štěkotu.

A v noci vrátil se Tövöl sám bez syna, neboť přihodilo se mu, že místo na medvěda narazil na četnickou hlídku. Říkal, že syn vystřelil první po četnících a pak později to změnil v ten smysl, že mu jen tak ze žertu řekl: „Synáčku, zaměř si tak drobátko na ty pány.“ A on, ubohý Ďula, tak učinil. Když ho četníci zastřelili, ani neměl času odtáhnout ho někam a přikrýt kamením, aby ho vlci neroznesli.

Tövöl nenaříkal. Jeho oči dívaly se beze všeho vzrušení kolem. Vykládal o ztrátě syna se stejným klidem, jako když předešle vyprávěl, že říkal svému nejlepšímu psovi večer: „Rušvo, kam chceš v noci, sežerou tě vlci, sežerou, Rušvo. A vida, sežrali ho.“

Jen když uléhal na své lože z kožešin u ohniště chatrče, řekl, zabaluje se i do houně synovy: „Už ji, Ďulo, nepotřebuješ. Počkejme však do jara.“ A spal tvrdě.

Dlouho se nic nedělo. Sněhy sešly. Zágyamorošští zachovávali klid. Vlci potloukali se již opět v rákosinách u Tisy a medvědi zašli do hvozdů a trhali králíky za pěkných jarních dnů.

Už byla v údolí Maharádu střecha postavena na nové stanici četnické a pak přišla zpráva, že prý našli v maharádském potoce lebku mladého Tövöla. Búzáši, dřevorubec, koupil ji za láhev pálenky od jiného druha a přinesl nahoru do hor, kde ji prodal za opasek starému Tövölovi.

„Vidíš, Ďulo,“ řekl starý Tövöl, nastrčiv lebku na synovu hůl se sekyrkou do rohu jizby, „neříkal jsem, že se shledáme na jaře? Nyní však, synáčku, odpusť, mám dnes nějakou pěknou práci.“

A v noci v údolí Maharádu nemusili si četníci svítit při přechodu přes kameny potoka. Přisámbohu, nemusili! Hezky jim posvítila na cestu hořící nová četnická stanice.

Když bylo to oznámeno četnickému rytmistrovi Tetlenovi v Nagy-Bányi, tu vypravuje dodnes obchodník s kůžemi, bydlící naproti četnickému velitelství, že Tetlen běhal s vytasenou šavlí po chodníku před budovou a řval: „Tövöl, Tövöl!“ Pak počal sekat do vrat velitelství a rozehnal se i na obchodníka, přeběhl zpět, vrazil do dveří strážnice a strhl ze stěny pušku a vběhl do věznice. „Klíče!“ zařval a otevřel celu, kde ležel na pryčně nějaký rváč. Toho chtěl zastřelit a pak najednou odhodil pušku, vyběhl z věznice a v kanceláři hodil kalamářem po strážmistrovi a zlostí se dal do pláče.

„Korvány,“ křičel na strážmistra, „všichni na lov. Uvidíme, kdo ze Zágyamorošských bude na podzim udit ovčí sýr. Tak co koukáte, lenoši?“

Rytmistr Tetlen vyrazil první ze strážnice a hnal se do hor. Mohutné se hory v dáli modraly a mlčely, jako by opovrhovaly hloupým Tetlenem. Za Maharádem na šikmé cestě řekl Tetlen již v samotném hvozdu: „Víte co, Korvány? Jděte s muži po staré cestě na Zágyamoroš a já tudy půjdu sám a nadeběhnu vám je. Az eb adadta, ať to dal pes! Bude to tanec!“

Když uteče z ohrad zágyamorošských ovce, tu chytají ji puvörükem. To je provaz s kličkou opatřenou dvěma kameny. Otočí se ovci kolem krku a sláva ti, puvörüku, jak zpívají po sikulských horách:

Kdyby mně uteklo i mé děvče s copy

puvörük ovečku zpět mi dá...

Puvörükem chytají se tedy uprchlé ovce, milenky a ještě jedna věc.

Rytmistři vyřítivší se do hor.

Rytmistr Tetlen vpadl do Zágyamoroše a na návsi vystřílel všechny patrony z revolveru a netrefil nikoho. Tövöl pravil, aby sousedé dali pokoj, že si ho sám vezme na starost a když rytmistr, nevida posilu, která zatím bloudila po hvozdech, dal se na útěk, Tövöl za ním s puvörükem. Za vsí mezi lesy, které obklopovaly dědinu, hodil mu puvörük na krk se slovy: „Jak se račte upamatovat, máme spolu něco vyrovnávat!“ A poloudušeného táhl do nějaké úžlabiny a zdálo se, že něco hledá. Hledal mraveniště. Přitom stále mluvil vlídně s rytmistrem: „Inu, velkomožný pane, nikdy jste si neráčil pomyslit, že skončíte v mraveništi. Zde vás nenajdou, jakáž pomoc. Nyní vás omráčím s vaším dovolením sekyrkou, abych vás mohl za nohy pověsit hlavou dolů do mraveniště.“

Ozvala se dunivá rána a Tövöl se počal potit, neboť omráčený rytmistr byl těžký a dalo mu to mnoho práce, než ho za nohy pověsil nad velké mraveniště. Hlavu měl polozahrabanou v mraveništi, černí mravenci lezli mu do nosu, do úst, lezli již po šatech, pobíhali bojovně a Tövöl udělal tři kroky dozadu a usmál se přívětivě:

„Ještě jsem vám dlužen, vaše blahorodí, zlatník, víte, ten, který jste mi dal, když se zlomilo dvacet spasitelů. Vracím vám ho, jak vidíte, i s úroky.“

Tövöl sáhl do opasku a hodil na vrchol mraveniště zlatník ke hlavě rytmistra. Zlatník byl v okamžiku pln černých mravenců. Tövöl šel ke stromu, na který pověsil hlavou dolů rytmistra a nožem vyryl kříž do kůry stromu a šel pomalu na rumunskou stranu.

    


 

Jak u nás vařili bramborovou

 polévku pro chudé děti

 

Kníže Robert byl velmi humánní člověk. Jednoho dne si umínil, že založí ve vsi, kde měl zámek, polévkový ústav pro chudou školní mládež; i dal s velkým nákladem vystavěti pavilón a z Vídně objednal přenosnou polní kuchyň. Když kuchyně došla, prosila ho kněžna na kolenou, aby upustil od svého úmyslu. Kníže však řekl: „Nikoliv, kněžno, uvařím sám té holotě bramborovou polévku.“ Pak prosil ho též bratr kněžny, hrabě Menhard, aby toho nechal, že je to nedůstojno knížete.

Kníže Robert však se rozkřikl, že on uvaří bramborovou polévku sám a že je ochoten každého kopnout, kdo by mu to ještě chtěl vymlouvat. Kníže Robert byl velmi humánní, ale též velmi prchlivý člověk.

Tak se stalo, že jednoho dne ověnčili pavilón a přenosnou polní kuchyni čerstvým chvojím, nad pavilónem vztýčili nápis „Zaplať Bůh“, do chvoje vpletli praporečky a dvojbarvé stužky a vrchní komorník stál u pece a topil oblečen ve frak, s cylindrem na hlavě. Tak si to přál kníže Robert.

Sám pak netrpělivě se díval oknem, až vrchní komorník sejme cylindr s hlavy na znamení, že se voda vaří a že je čas, aby Jeho Jasnost škrábala brambory. To byl totiž program knížete.

Konečně vyšel kníže pán ze zámku a kráčel vážně a důstojně k pavilónu, před nímž stála polní kuchyně.

Tam byl starosta velmi zaměstnán tím, že rýpal pěstí pod žebra několik chudých dětí, které nedbajíce Jeho Jasnosti měly i v tomto okamžiku prsty v nose.

Starosta znal však slušnost. Poručil všem 23 chudým žákům ze vsi, aby volali slávu knížeti pánu, vrhl zběžný pohled, jsou-li umyti, a dal pokyn strážníkovi Pazourkovi, který zapálil doutnák u prvého hmoždíře a rychle přiskočil ku druhému. Dvě rány zahřměly a kníže pán vyšel z dýmu, jenž se válel nad hmoždířem. Děti řvaly k ohluchnutí. Kníže pán laskavě kynul rukou a usedl před polní kuchyní. Dva lokajové podali mu zemák. V bílých

rukavičkách oškrábal ho kníže pán, hodil do kotle s vařící vodou. Děti už nemohly radostí křičet, jak ochraptěly, a Jeho Jasnost počala škrabat druhý brambor. Zase ho hodil do kotle, nový radostný řev se ozval, kníže Robert vstal a promluvil: ,,Vy dítka mít radost, jíst polívka a být radostí, že já vás vařit. Vy dítka pamatovala vám, že váš kněžna, já že být váš matka, že vás ...“ Opět ozval se radostný řev na znamení, že jim dělá valné potěšení, když se Jeho Jasnost tak pěkně vyjadřuje.

,,Vy dítka, já být dnes nejlepší monument vás, že já vařit,“ pokračoval kníže pán důstojně. ,,Vy dělat ham ham z dobrého polívky a já vás sám bramborovat. Modlit se za Boha u mně!“

Pak každý z 23 chudých žáků dostal po koruně od Jeho Jasnosti a kníže pán přistoupil ke starostovi, svlékaje si rukavice, které podával představenému se slovy: „Pamatovat na první ham ham z dobrého polévky, který já bramboroval. Modlit se za Boha u mně!“

Tělesný myslivec přivedl již knížeti koně, Jeho Jasnost odklusala k oboře a lokajové a komorník odešli pyšně do zámku.

Starosta zastrčil rukavice do kapsy a podíval se na 23 chudých dětí, potom na obecního strážníka Pazourka, pak se podíval do rukavic, zdali přece snad tam něco není, načež obrátil se k obecnímu radnímu Veřinovi slovy:

„Jó, ale kdo teď tu polívku pro tu pakáž dovaří?“

„Pazourek, a děti doškrábají brambory,“ řekl obecní radní Veřina.

„Pazourku, poroučím vám, abyste uvařil tedy polívku, a vy, děvčata, škrabejte brambory!“

Odešel s obecním prvním a druhým radním a nechali strážníka s dětmi o samotě.

Bylo horko k nevypsání a strážník Pazourek přísně koulel očima a nadával na děti.

„Já bych vám dal chodit na polívky. Ještě vás Jeho Jasnost zmlsá!“ Sestrojoval polévku ze zásob na stole s důkladností starého vojáka, kouře z dýmky. Teď už mu oloupala děvčata všechny brambory a Pazourek točil se u kotle, stíraje si rukávem hojný pot s čela.

Náhle se zarazil v míchání a jako bleskem prolétla mu hlavou myšlénka. Podíval se na hochy, kteří na trávníku před pavilónem skotačili, a vykřikl v chumáč: „Malino, pojď sem!“

Nic zlého netuše, předstoupil Malina před Pazourka. „Ty kluku zatracená,“ vykřikl Pazourek na něho, „včera jsem tě viděl na obecním na luskách. To je zlatka pokuty. Dej sem korunu a zavolej bratra Pepíka. Pepíku, kluku zatracená, víš, že by tvého bratra Karla zavřeli, byl včera na luskách. To je zlatka pokuty. Korunu dostal od knížete pána, ty máš taky korunu a děkujte bohu, že máme takového dobrého knížete. Kdo by za vás, holomci, platil pokutu. Takhle koruna od Karla a tadyhle ta koruna od tebe, Pepíku, to je právě zlatka. Jak vás ale ještě jednou uvidím na luskách, pak vás zavřu do chlívka a na úřadě sundáte kalhoty a rákoska bude mít hody. - Krást je, děti, velký hřích. Odpouštím vám a ty, Pepíku, doběhneš pro půlčík samožitné a Karel bude míchat polívku.“

Pazourek spokojeně posadil se vedle do trávy. Pak přinesl Pepík půlčík samožitné, Pazourek se pořádně napil, zavolal kolem sebe děti a mluvil k nim dlouho, jak si mají vážit vrchnosti. „Tahleta vrchnost jest od samého císaře pána, holoto!“

A poslal si ještě pro půlčík samožitné.

Slunce bylo vysoko na obloze a Pazourek zul si vysoké boty. Pak natažen v trávě pohodlně usínal u kotle, zatím co čekatelé na knížecí bramborovou polévku počali si hrát na „raubíře“.

Hluk ten však Pazourka neprobudil, ostatně se křik vzdaloval, poněvadž „raubíři“ táhli k oboře.

Bylo poledne, když kníže pán se vracel z projížďky domů do zámku.

První jeho pohled padl na opuštěnou polní kuchyni a prázdný pavilón.

Z kotle vystupovala pára, bylo slyšet zvuk varu a z kotle čouhaly a vyskakovaly boty obecního strážníka Pazourka, kterého kníže pán kopnutím probudil, neboť byl sice humánní, ale též velice prchlivý.

A z úvozu nad strání, ukryti za trnkami, s blahem v srdci dívali se bratři Malinové na boty v kotli a na celý výjev, jako se dívá umělec na své dílo, které bylo poctěno první cenou.

Pohled ten nahradil jim ztrátu dvou korun.

Polévkový ústav kníže pán okamžitě zrušil, a když jeho švagr, hrabě Menhard, velice dobrosrdečný pán, potkal jednou v lese obecního strážníka Pazourka, vyptal se ho se zájmem, jak vařili první a poslední bramborovou polévku.

„Hraběcí Milosti,“ řekl upřímně Pazourek, „bylo to hrozný! Bejt tam voni, tak jisté chcípli ...!“

 

   


 

Jak vstoupili v obci Cikánově bordeláři do křesťanskosociální organisace

Prosím čtenáře za prominutí, že se musím zabývat v těchto řádcích takovým druhem lidí, jako jsou bordeláři. A pak zvláště se musím omluvit veledůstojnému duchovenstvu a členům tiskové ligy katolické, kterým tyto mé řádky připraví veliké a bolestné zklamání. Tito páni se totiž vrhnou na „Kopřivy“, jakmile vyjdou, jako posedlí a říkají, že prý hledají, co je tam bezbožného a nemravného psáno. Možná, že to je pravda, ale jisto je, že věci bezbožné nečtou s takovou rozkoší jako nemravné. A jakmile si přečtou titul této povídky, zalusknou vesele prsty a řeknou: ,,No, tohle bude něco.“

A budou se těšit, jak se budou moci mravně rozhořčovat nad popisem nejhrůznějších orgií. Jak mi je líto, že mé vypravování je zklame! Neboť: upozorňuji předem, že mé vypravování bude příkladně mravné.

Tedy ve městě Cikánově byly bordely dva, konkurenční. Na pohled kavárny a vinárny, ve skutečnosti... nu, vždyť mi již čtenář rozumí. Obchod obou kvetl; každý z nich si kupoval jeden dům za druhým. Ale oběma se přece jen zdálo, že by to mohlo jít rychleji.

A když majitel kavárny a vinárny pan Faterhous četl v novinách zprávy a články o drahotě masa, vždycky zvážněl a řekl sám k sobě:

„Jenom lidské maso se nezdražuje. Jaké by to byly obchody. A člověk by mohl, kdyby nebylo té proklaté konkurence. Zatracený Čočovička!“

Čočovička byl totiž majitelem druhé „kavárny a vinárny“ a Faterhous ho měl v podezření, že by se ke zvýšení cen nedal pohnout.

Tak se stalo, že oba majitele vinárny a kavárny se počali nenávidět, poněvadž se navzájem měli v podezření, že si kazí obchody.

Jednoho dne vyšel Faterhous ráno ze svého domu na procházku a několik domů dále spatřil na zdi nový štít. To ho ihned zaujalo. Přečetl si ho. Zněl:

SEKRETARIÁT ODBOČKY STRANY KRESŤANSKOSOCIÁLNÍ V CIKÁNOVĚ

Úřední hodiny 9-12, 3-5

Jsou okamžiky, kdy v každém člověku se náhle zjeví něco jako záblesk genia. Není jich mnoho, ale jsou to chvíle pamětihodné. Tvrdí se, že v takových okamžicích i národní sociál může mít rozumný nápad. Jisto to není, ale kdo ví ?...

Takový okamžik měl nyní Faterhous. Najednou mu napadlo, že zde konečně nalezne, co tak dlouho hledal. Příčinu nebo záminku ku zvýšení cen. Jak? To mu prozatím nebylo jasno. Ale řekl si, že nějak to půjde.

Odpoledne vzal na sebe černý šat a ubíral se do sekretariátu odbočky křesťanskosociální strany. Měl trochu strachu, že ho nepřijmou, poněvadž asi budou na mravnost jako posedlí. Ale pro ten případ již si rozvrhl celý plán.

Zaklepal na dveře, a když se zevnitř ozvalo dále, vstoupil.

U stolu sedělo jakési ošumělé individuum, které Faterhous podle zvyku ze své „vinárny a kavárny“ ihned odhadl, zasyknuv mezi zuby krátké, ale významné slůvko:

„Švec!“

Pak se hluboce poklonil, sklopil oči a řekl pomalu: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ „Až na věky,“ odpověděl tajemník důstojně a šel mu vstříc. „Račte si přát?“-

„Rád bych vstoupil do organisace naší strany křesťanskosociální.“

„Gratuluji vám k tomuto rozhodnutí. Nahlíží se již, že jedině u nás je pravá záruka úspěchů národních i hospodářských. Prosím, posaďte se, vysoce ctěný pane!“

Faterhous se posadil, tajemník vzal kus papíru a ptal se:

„Jak se ráčíte jmenovat?“

„Vilém Faterhous.“

„A vaše povolání, prosím?“

„Myslím, že mi nebude překážkou při vstupu do strany: jsem majitelem kavárny a vinárny.“

V očích tajemníkových se chtivě zablesklo.

„Takové... noční?“

Faterhous přikývl hlavou.

„A se ženskou obsluhou? Fešnou?“

„Doufám, že budete spokojen, pane tajemníku,“ řekl Faterhous.

„Podívám se tam, podívám. Ale víte, tohle povolání... Nechtěl byste se ho vzdát? Víte, aspoň tak na veřejnost. Je pravda, že za světské vlády papežů nejeden z nich sám byl majitelem... Ale to nepatří k věci. Ostatně vzdát se toho ani by nebylo třeba. Ale musil byste něco vykonat, z čeho by bylo vidět eminentně umravňující vliv naší křesťanskosociální strany, přinést našemu hnutí nějakou oběť.“

„Pomýšlel jsem již na to, pane tajemníku,“ zněla odpověď, „a doufám, že budete se mnou spokojen. Živnosti se vzdát nemohu, ale zato chci podniknout něco jiného. Víte sám, že člověka zkaženého napraviti je skoro nemožno, zato však že má nesmírnou cenu zachraňovat před pohromou mládež. Jak? To je těžko pouze pro toho, kdo nezná poměry. Mládež nemá nikdy příliš mnoho peněz na rozhazování. A podržím-li jí žlab lásky trochu výš, je všecko v pořádku. Jinými slovy v zájmu veřejné mravnosti a ve prospěch naší křesťanskosociální strany byl bych ochoten ve svém podniku - zdvojnásobit ceny.“

„Výborně,“ zvolal tajemník. „Pak bude nezkažený lid místo k vám chodit na kázání a do kostela. Zdvojnásobit ceny! Výborně! Ale,“ dodal šeptem, „pro příslušníky strany...“

„Zůstanou ceny dosavadní v platnosti,“ řekl rovněž šeptem Faterhous. „Ale musím vám říci, že to všecko mohu provést pouze pod jednou podmínkou.“

„A taje?“ tázal se tajemník bez dechu.

„Že k organisaci a zvýšení cen přistoupí také můj konkurent pan Čočovička.“

„Myslím, že to učiní, jakmile pozná, jak strana křesťanskosociální svou umravňovací akcí povznese výnos jeho obchodu.“

Nepotřebuji říkat, že Čočovička přistoupil ke straně i k ostatnímu. Ale když se sešli, řekl Faterhousovi: „Kdybychom se byli dorozuměli, mohli jsme ušetřit organisační příspěvky.“

„Pah,“ řekl Faterhous, „zato nám již faráři a kaplani z okolí nebudou jezdit do Prahy.“

 

   


 

Jak vypadají ženy

 

Přiznávám se, že jsem měl vždy obtíže s dámskou společností. A to značně veliké obtíže, neboť jsem se bál velice žen. Předpokládal jsem, že ženy jsou tvorové, kteří vlídností a půvabným vzezřením chtějí se mít dobře a omámit muže, aby si je vzali za manželky.

Milióny zkušeností, které kdy měli mužové všech věků se ženami, jasně mluvily dle mého zdání o tom, že stav manželský jest něčím hrozným. Muž bývá polknut ženou jako indický zajíc krokodýlem, když se jde napít k vodě, umačkán, roztlučen, rozbit, rozstřílen! A když se to tomu potměšilému tvoru nepodaří, umučí ho hrnci, špatnými polévkami a různými jinými pomalými mučicími nástroji.

Neobyčejná laskavost žen před svatbou mění se po svatbě v pravé zuření pro dost malou neshodu, v ukrutné hýření s kuchyňským nádobím, v strašné pronásledování manžela, který trpí muka prvních křesťanů...

Ale zprvu tváří se ti potměšilí tvorové velice láskyplně, něžně, rozumně. Jich hlas jest měkký vnitřním pohnutím, objímají vás a líbají, kdekoliv mají k tomu příležitost, které vyhledávají a vy se na tu laskavost, na ty polibky a rozkošné, důvěrné stisknutí ruky, v ten jejich jemný pohled plný zrádné důvěry přilípnete jako moucha na lepkavý otravný papír. A pak je s vámi již zle. Přilepeného odvezou vás do kostela a pronásledování prvních křesťanů není ničím proti onomu, co zkusíte pak.

Pohledy rozkošné mění se ve zlobivé, místo polibků vyháněn jste z kuchyně, když kouříte. Ono stvoření jemné počne rozkazovat, jak se máte strojit, dupe nohou a skřípe zuby, dělá na vás obličeje, jako když chce vás spolknout, třese se vzteky při pohledu na vás, mlátí vším, co přijde do ruky. Ono něžné stvoření spílá vám hrubě a myslí přitom, že učinilo vám tu výhodu, když vás svou malou nožkou nezašlápne ihned na místě. Slibuje vám a přísahá, že vás určitě dřív či později zabije, poněvadž se jí připálila jíška a vy tvrdíte, že se ta jíška nesmí dát do polévky.

Dělá rámus, když je venku bláto a pláče a zuří, poněvadž máte zablácené boty. Nechá vás půl hodiny čekat venku a čistit si boty na rohožce, abyste nezablátil podlahu v kuchyni a když vám otevře, uvidíte na podlaze samé saze a hlínu, poněvadž hodinu před vaším příchodem byl tam kamnář opravovat kamna. Vás to barbarské jednání mrzí a nevíte, co máte na to říci a tu na vás spustí, proč nemluvíte s ní o tom, co je nového v úřadě, na ulici, ve světě.

Poněvadž vám předtím právě vynadala, říkáte sice: „Miláčku, vždyť já nevím nic.“

Tu začne zas dupat, skákat, prskat jako kočka, zuby cvakat, skřípat, tlouci hlavou do stolu, ovšem tak, aby si neublížila a otevře dvéře a dělá rámus hlasitě, aby se o tom dozvěděl celý dům a přitom vás vyličuje jako lotra, který nemá ani kouska srdce a nezaslouží, že ho země nosí.

Pak vám říká, že ji nemáte ani trochu rád a čeká, že ji budete prosit za odpuštění a pláče a rve si vlasy, roztrhne na sobě blůzu a chce tři nové a spustí nový rámus a křičí, že je to cikánský život za takových poměrů, které se změní, teprv až skočí z okna.

Jde k oknu a vy se nehýbáte. Vrátí se k vám a křičí, že jste surovec a že chcete její smrt a že čekáte, abyste si mohl vzít tu potvoru.

„Jakou potvoru, miláčku?“

Neřekne ovšem jméno té, o které neví, jak se jmenuje a která existuje jen v její fantazii a dělá ze sebe najednou manželku opuštěnou, zhrzenou a křičí, že jsou všichni mužové lotři a darebáci, kteří neznají nic jiného, než hledět utrápit své ženy, které jim věnovaly všechno, co mohly a směly.

Nato začne se oblékat a hulákat, že jde k rodičům a že nábytek prodá, že ten nábytek patří jí a začne vás kopat, kousat, políčkovat, plivat vám do obličeje, nakonec hodí na vás hrnec se sazemi a spustí strašný povyk, že takhle nemůžete jít mezi lidi, že si nehledíte zevnějšku, a opakuje: „Ach, že jsem neumřela!“ Lituje, že se vůbec narodila a vy jí říkáte, tomu krokodýlovi, tomu tygrovi „miláčku“!

A když pak je po rámusu, mučí vás po tři dny s rajskou omáčkou nebo s jinou, kterou nerad jíte, uvaří vám vždy, na co se netěšíte a na co nemáte pomyšlení. A jedná s vámi jako se psem, který se nějak provinil a přitom si hvízdá jako uličník a každou chvíli se dá do pláče.

Když se vracíte domů z kanceláře či z jiné povinnosti, tváří se smutně, chodí jako utrápených deset let. Mluví s nadšením o hřbitově, o umírajících nadějích ve štěstí, hovoří o jednom pánovi, který ji pozdravil když šla nakoupit a září jí oči, když vykládá, že to byl blondýn nebo brunet. Vždy mluví o opačné barvě vlasů a vousů, než máte vy a nakonec se na vás zadívá a zvolá: „Fuj, ty plešatíš, ty se mně hnusíš!“ a praští vás talířem.

Takový byl můj názor o ženách.

 

   


 

Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl

redaktorem vládního listu

 

Nebuďte závistiví!

Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva proniká krutá závist, která hází klacky pod nohy naší šťastnější budoucnosti.

Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude vtírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší a ničí mravní základy naší republiky.

V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlku s kůží ovčí.

Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozrážet naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius ani otrok neznali závisti a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.

Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist. Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí, neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu osmisetletého trvání dánského státu:

„Národ zůstane a bude zdatný a silný svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů.“

Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá bez vší debaty a beze všech výkřiků.

Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejít se bez debaty a závistivé kritiky. Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu ministrovi financí o 100.000 Kč ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků berních úřadů, kteří ihned by si přáli též nesmyslné zvýšení svých platů nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krizi.

Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi. To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady a závistivá fráze: „I já žádám na reprezentaci jako náš pan ministr,“ jest opět výsledek práce různých štváčů.

Jest opravdu s podivením, slyšíme-li: „Jestli pan ministr může reprezentovat republiku, proč bychom my ji také nemohli reprezentovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát resortu.“

A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky.“ Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krize nebylo by možné, aby každý z půl milionu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit nebo vystavět vilu, je směšná vůbec zmínka o půl milionu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří representují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistivi.

Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim to rozjíždí v automobilech a já nemám na elektriku.“

Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní čistotě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života.“

Na mravní čistotě, kdy vymýtíme ze svých srdci jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů. Naučme se respektovat hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:

Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.

A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek: „Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají beztoho dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku atd.“

Nezdržel jsem se a řekl: „Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad, že byste to neuměl lépe zastávat než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne i v noci. Za to platí panu domácímu malou činži. Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatím co on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplné zbytečným. Vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes, v době všeobecné bytové nouze, je k nezaplacení.“

Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí se rozpadá národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.

Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že ten žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správné?

Nikoliv, nejedná správné. Zde má být něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to: požitek z práce. Na platu nemá dělník záviset, on musí být idealista. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má být, opakuji ještě jednou: „Požitek z práce.“ Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile svého života, nedbaje bídy ani existenčních starostí.

Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze Národní politiky od Ad. Alfy pod názvem Znělka.

Jak mnohým lidem lehce život plyne;

jich štěstí květy sytou barvou hýří,

jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,

když zábav, požitků jim řada kyne.

A jiným život dá jen stránky stinné,

jen robotu a jako netopýři

jen smutné otázky jim hlavou víří,

zda poznají přec jednou časy jiné.

Však všichni stejně nemůžem se míti,

pak byl by život lidský bez půvabu,

a snaha, práce by pak vymizela.

I pracující člověk radost cítí,

tu čistou radost z práce,

i on v jarním hávu

zří přírodu, jež v květ se přioděla.

Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři o skývu chleba. Pak by byl život tak nudný, že by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice správné zpívá básník znělky.

On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme se již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž též krásný pocit, kdy malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.

Čuchat ke kvítkům, k trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že je nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.

Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.

Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vší pochybnost jisté, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do přírody získá před celým světem.

     


 

Jaké máme trápení s tetou

 Z vypravování malého Karlíčka

 

Máme doma starou tetu. Tatínek říká, že před dvaceti léty přijela k nám z venkova na návštěvu, jen na pár dní a přivezla s sebou asi za dvanáct krejcarů tvarohu. Od té doby je pořád u nás a těch pár dní se prodloužilo na dvacet let.

Baba je ještě jako buk a když jí před pěti léty počaly otékat nohy, tatínek měl velkou radost a slíbil nám stavebnici. Tetě však nohy zas splaskly a my jsme měli po stavebnici. Od té doby mám na ni velký vztek a koupil jsem už pro ni svrbící prášek, který jsem jí třikrát nasypal za krk, když spala u modliteb. Ty modlitby jsou veliké a hodně otlučené, poněvadž ta bába je hází po tatínkovi i po mamince.

Když jsem jí tedy ten prášek nasypal za krk, počala se ošívat a foukala si za košili, což bylo ještě horší, i běžela vedle na chodbu k sousedce a křičela, že máme u nás štěnice a že jí schválně postel nečistíme, aby ji sežraly a my se staré, ubohé tety zbavili.

Nebo jí, když spí a hlavu má na modlitbách, nasypu pod nos kýchací prášek a ona je z toho pak celá divoká a chodí po sousedkách, že z ní v noci stahujeme peřinu a otevíráme okno, aby dostala rýmu. A kýchá, až se může ztrhat a já mám velikou radost, poněvadž jsem slyšel povídat tatínka jednou v kuchyni, když teta tolik kýchala: „Jen se ztrhej, stará bréco!“

Tatínek má také radost, když je teď tetě jen trošku špatně a hned k ní volá doktora, poněvadž myslí, že by doktor spíš nám pomohl. To myslí o těch doktorech od té doby, co četl, že v Americe přišel jeden člověk se zubem na kliniku a oni mu místo zubu omylem vytáhli slepé střevo. A tak říká: „Jen na ni doktora!“ Ale ta baba nechtěla o doktoru nic slyšet, až konečně přece si dala říci.

Doktor přišel a začal ji proklepávat a ona křičela, že tu hanbu nepřežije, takhle že na ni už padesát let nikdo nesahal, ono je jí sedmdesát a tatínek mnul si vedle v pokoji vesele ruce a říkal: „Ona to nepřežije, Karlíčku. Ona to nepřežije.“

Pak jsme šli vedle k tetě. Byla ještě po tom proklepávání naživu a huba jí jela: „Achich, pane doktore, vždyť voni jsou na mne jako raubíři, jíst mně nedávají a – Ježíš Marjá, voni by nejraději se mne zbavili, umořili hladem. A když mně dají to nějaké soustíčko, voni mně to vyčítají celý týden.“

Zatím baba sní o jeden talíř víc všeho než tatínek a maminka.

„Achich, můj zlatej pane doktore, dají mně ňákej jed, ať se nemusím tady trápit a bejt otloukána jako ten nejhorší pes!“

Doktor ji chlácholil a tatínkovi před ní řekl, že jí něco předepíše a to silné víno, ať ho pije každý den.

Baba ječela: „Můj zlatej pane doktore, voni jsou jedinej hodnej, milej člověk na tom božím světě!“ A jak tak stál u postele, chytla ho a políbila ho na oči, div mu je nevypíchala štětinami, co jí rostou na bradě.

Pak šel tatínek s lékařem do předsíně a ptal se ho třesoucím hlasem, kdy jako to máme čekat s tetou. Doktor mu řekl, že tady může být ještě třebas sto let a tatínek přišel do pokoje, lomil rukama a říkal: „Ta má zdravý kořen, to je neštěstí!“

Mezitím ta baba křičela: „Copak je s tím vínem? Co – proč tady nemám to víno?“

Od té doby pije teta jako duha a každé víno se jí zdá slabé a když vypije půl láhve, jde na dvůr a tam se dá do nářku: „Ach, mý zlatý lidičky, voni mně dávají samej ocet místo vína jako ti bezbožní vojáci Kristu Pánu na kříži! Vždyť voni by mě taky ukřižovali, kdyby se nebáli, že je pověsí. To se člověk dočká na stará kolena a já jsem pro ně všecko obětovala…“

Nevím, jestli tím myslí ten tvaroh za těch dvanáct krejcarů.

Jednoho dne přišel tatínek z kanceláře k obědu velice veselý a když jsme všichni seděli kolem stolu, i teta, tatínek vytáhl z kapsy noviny a povídá: „To je strašný zločin, co se stal na Moravě! Posloucháte, tetičko? Považte si, že tam otrávili starou tetu! Pachatelé se vymlouvají, že tak učinili proto, poněvadž ta teta byla velice svárlivá. To je dnes zpustlý svět, co, tetičko?“

Nato šeptal mamince, že jí, tetě, aspoň zkazí dnes oběd.

Teta na to neříkala nic a jedla s plnou chutí jako do důchodu. Druhý den ráno, když dostala kávu, odstranila se s ní do kuchyně a za chvíli začne křičet: „Co to mám v kávě, vy neřádi, chcete mě otrávit?“ Vyběhne ven a na dvoře spustí strašný rámus, že jsme ji chtěli otrávit a ukazuje hrnek s kávou.

Sousedi myslí, že my babu opravdu týráme a tak jeden z domu doběhl pro strážníka a strážník k nám přišel s babou nahoru, která pořád držela v ruce hrnek s kávou a počal mluvit, že koná smutnou povinnost jménem zákona a odvedl tatínka s maminkou i s babou na komisařství.

Tam se vysvětlilo, že baba si nasypala do kávy hlinku na schody. Ale co to bylo platné: když se teta vrátila domů, křičela po celém domě, že to půjde do Vídně.

Tatínek, to se ví, že s tetou nemluvil a teta chodila do kostela vždy ráno s jednou babičkou z vedlejšího domu a ta nám přišla říci, že teta už obětovala korunu na svíčky na dobrý úmysl, aby nás všechny trefila mrtvice a že teta, aby měla na ten dobrý úmysl, žebrá po ulicích a naříká, jak my jí nedáváme nic jíst a že prý ji bijeme, hrozně týráme.

Tak si tatínka zavolali na komisařství a tam mu řekli, že přišlo udání, že tu tetu, co máme u sebe, týráme a že bude-li se to opakovat, že ji dodají do její domovské obce. Tak tatínek mně dal jednoho dne korunu a řekl, abych si za ni koupil, co chci a že jsem muž, který dovede mlčet. Abych běžel na komisařství a tam se dal do nářku, že tetu zas asi doma týráme, poněvadž brečí a hrozně naříká, co s ní děláme.

My jsme ale v tom okamžiku zapomněli, že teta není doma, tak když jsem přiběhl na komisařství a spustil, že teď je teta doma týrána, komisař se ptal, jak se jmenuje, zavolal jednoho strážníka a ten šel dozadu a přivedl odtamtud tu zatracenou babu.

„To se mýlíš, chlapečku,“ řekl komisař, „právě má jít tvoje baba k soudu, my jsme ji zatkli ráno pro žebrotu, ty jsi její vnoučátko?“

Řekl jsem, že ne.

„Tak proč jste říkala, že žebráte pro svých osm opuštěných vnoučátek?“ pravil ten pán k tetě a teta spustila, že mě nezná a že neví, kdo jsem.

Poslali mě pro tatínka, zatím baba chtěla utéci a musili ji držet čtyři strážníci. Tatínka uvítala: „Ty vrahu, ty lumpe, tebe musí žrát červi zaživa!“ Mně plivla do obličeje a pan komisař pokrčil rameny a řekl k tatínkovi, aby tu babu odvedl domů.

Tatínek bál se veřejného skandálu, tak zavolal drožku, strážníci mu pomohli tetu hodit do vozu a jeli jsme do blázince. Teta rozbila okno a křičela, že ten lump ji chce zašantročit. A když jsme přijeli k blázinci, tatínek s drožkářem vecpali ji do vrat a tatínek řekl, že hned přijde, abych na něho počkal.

Za nějakou čtvrt hodiny však přišla teta sama a povídala ke mně: „Tak páni doktoři, moji zlatí páni, řekli tvýmu tatínkovi, že mám zdravý rozum, tak si tam hned tatínka musili nechat.“

   


 

Janovská konference a Národní listy

 Šéfredaktor Národních listů vyšel zamyšleně ze sekretariátu redakce a vstoupil do předního pokoje, kde seděl zadumaně jeden nešťastný redaktor, kterému bylo uloženo psát úvahy o janovské konferenci.

„Potřebujeme,“ řekl šéfredaktor, přistupuje k jeho stolu, „něco - něco - něco, abych tak řekl, něco silnějšího, abych tak řekl, něco ještě silnějšího, aby nezanikla ta stará sláva naší mariánské houfnice. Je pravda, pane kolego, že jste se sice poctivě snažil štvát proti Rusku, ale to nic ještě není.“

„Dovolte,“ řekl redaktor, „já jsem již také o tom přemýšlel, poněvadž my vlastně pořád ohříváme staré povídačky. Uznáte přece, pane šéfredaktore, že člověk je tak přetížen prací, že vymyslit si něco nového je těžké a složité. Mluvil jsem již o tom s Viktorem Dykem. Také nemůže na nic připadnout. Myslím však, že jsme zostudili Rusko jaksepatří!“

Šéfredaktor posadil se naproti za stůl a toče palce mlýnkem, zcela rozvážným hlasem řekl: „Můj bože, to je ještě kombinací různých! Je třeba prostě si jenom zopakovati, co jsme si dosud vymyslili a míti to v evidenci. Tedy vy jste psal doposud, že bolševici za německé peníze rozvrátili ruskou armádu, prodloužili válku o rok, mír v Brest-Litevsku, suroví námořníci rozhánějí Ústavodárné shromáždění, podplacené petrohradské pluky, Číňani, Lotyši, Maďaři a Němci že pomohli bolševikům zmocnit se vlády - a už dost.“

„Dovolte, pane šéfredaktore,“ přerušil ho redaktor, „zapomněl jste ještě na to, že jsem napsal, že se zmocnili vlády pomocí zločinců, puštěných ze žalářů, to mne napadlo mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci. Byl bych si snad ještě něco vymyslil jiného, ostřejšího, ale když na mne pořád z tiskárny zvonili, že potřebují rukopis... Ostatně, vy víte, pane šéfredaktore, že dělám co mohu. Kdo zabil Amfiteatrova a Arkadia Averčenka? To jsem byl já před rokem! A Kronštadt, když se tenkrát zmocnil Moskvy, to bylo také moje dílo!“

Redaktor vstal a procházeje se po pokoji, zdůrazňoval: „Kdo udělal z Lenina žida, pane šéfredaktore? Vy jste ho neobřezali, to jsem udělal já! Kdo to byl, který z generála Brusilova udělal také žida, podplaceného Německem? Kdo udělal z Wrangela mučedníka, já, nebo doktor Kramář? Kdo dal pobít v Rusku črezvyčajkou všechny české příslušníky, byl jste to snad vy? Vy jste mne vždycky, pane šéfredaktore, hnali až do krajnosti! Jeden den pověsím Gorkého črezvyčajkou a druhý den nato on se obrátí kvůli hladu v Rusku veřejným manifestem k celé Evropě! Dal jsem zastřelit bolševiky Kropotkina a Korolenka a potom nám docela klidně žijí dva roky, a když konečně zemrou doopravdy sešlostí věkem, samotná Russunion posílá telegram, že jejich pohřeb byl na státní útraty. Potom je těžko něco psát, pane šéfredaktore. Věřte mi, že když mám noční službu, přijdu domů unaven tím dřepěním v redakci, že vám kolikrát neusnu třeba přes dvě hodiny a vymýšlím si něco proti sovětskému Rusku. - Ale když to pořád nejde. Někdy dám toho tolik pobít bolševiky, že když usnu, křičím až strachy ze spaní.

„Jen se uklidněte, pane kolego,“ ozval se šéfredaktor, „všichni si vás jistě vážíme, v tomto ohledu jste jistě nejschopnější člen naší redakce, ale musím vás upozornit na to, že právě nyní, v době zasedáni janovské konference, musíte zvýšit svou energii. Naše štvanice proti sovětskému Rusku musí býti kolosální, ohromující. To přece snad chápete, že psát dnes o zaplombovaných vagónech proti Čičerinovi už dneska neplatí. Musíte si vymyslit něco, co by skutečně celý svět překvapilo, aby se ukázala zhovadilost ruské sovětské vlády. Číňani, Lotyši, Maďaři, Židi a Němci - pp-pp - to je olej, pane kolego, pp-pp, to není nic, to je vodička. Národ potřebuje kladivem do hlavy a žádné lípové thé. Vyžaduje toho moment. Janovská konference není přece žádná emauzská pouť nebo fidlovačka. Když už sám Lloyd George neví si ani na hostině, pořádané švédským ministrem Brantingem, rady s janovskou konferencí po tom překvapení, které nám uchystal ten lump Čičerin, je nyní na nás, abychom vystoupili s petrolejem a ne s vodičkou. Právě teď jsme o tom mluvili v sekretariátě redakce. Musíme ohromit něčím republiku! Na vás jest, abyste se vyznamenal a překvapil nejen snad celou veřejnost, nýbrž i nás tím, co dovedete, celé nakladatelské družstvo, celou akciovou tiskárnu.“

Šéfredaktor vstal od stolu, stiskl silně ruku redaktorovi a řekl ještě na odchodu: „Tedy se těším na zítřejší článek. Ne abyste se snad dal zahanbit Národní politikou! Beztoho nám ten Stanislav Nikolau dělá velkou konkurenci svými zatracenými úvahami.“

Když pan šéfredaktor opustil pana redaktora, sklonil tento hlavu do dlaní, setrval v té pozici přes půl hodiny, potom vzal tužku a na pruhy papíru napsal nádherný článek, který opravdu překvapil nejen celou akciovou tiskárnu Národních listů a předplatitele, ale i celý vzdělaný svět.

Článek nebyl příliš dlouhý, ale zato obsažný:

„Tvůrce Anny Kareniny, veliký ruský myslitel Lev Nikolajevič Tolstoj, zastřelen bolševiky v Moskvě na základě neshody s Čičerinem! Janovská konference dožila svou tragédii! Lev Nikolajevič Tolstoj nežije již více! Násilní uchvatitelé státní moci na Rusi, nejbídnějších mravních kvalit, umlčeli navždy největšího ruského člověka, Lva Nikolajeviče Tolstého, který byl zatčen pro svůj plamenný protest proti čachrování Čičerinově s ruským národem na janovské konferenci! Šest placených námezdných čínských žoldnéřů utlouklo včera ve vězení moskevské črezvyčajky autora Anny Kareniny! Bližší podrobnosti zítra. Nízce k zemi s pláčem kloní se celý vzdělaný svět nad zohavenou mrtvolou velikého filozofa. Již dávno jsme zrazovali naši vládu z účastenství na janovské konferenci. Tady to máte!“

Bližší podrobnosti, bohužel, nevyšly, doktor Kramář pokusil se o sebevraždu, na všechno odhodlaný redaktor dostal roční dovolenou a jako na předvídanou v tom nešťastném čísle Národních listů uveřejnila jedna pražská nakladatelská firma velký inzerát o lidovém vydání sebraných spisů Lva Nikolajeviče Tolstého.

 

   


Jarní nálady

Konečně se pan Hartl odhodlal, že vydá sbírku básní, líčících jarní přírodu. Ovšemže v tom žena opět měla prsty. Tím tvorem byla slečna Milena, která četla někde v jakémsi módním žurnálu, že milenky inspirují své milence k velkým dílům. - Zprvu jí odporoval tvrzením, že muž, který stavěl rozhlednu, neměl milenky.

Dala se do pláče, do takového obyčejného prohnaného pláče, a vzlykajíc rafinovaně, jak ti tvorové ženští umí, mluvila o banálnosti prózy životní a pak úlisně zašeptala: „Viď, kdybys ty chtěl, já bych tě inspirovala k velkým dílům. Kdybys tak uměl psát básně a kdybys mně je věnoval.“

Od té doby cítil v sobě touhu stát se básníkem, a poněvadž Milena měla takové něžné oči a takovou hebkou ručku, když ho pohladila, cítil v sobě proměnu. Dočetl se, že slavný ruský básník Kolcov byl pasákem vepřů, nežli počal skládat verše, došel k přesvědčení, že on, účetní v obchodě barvivy, tím spíše mohl by to někam přivést.

Procházel zatím v hlubokém přemítání skladišti a skloněn nad fakturami zanášel do knih inventáře: „200 kg indiga, 500 kg sloní černě, 200 kg košenily ...“

Ale přitom cítil, že jest přec jen inspirován Milenou ku provedení velkého díla o tom, že venku, daleko za skladišti, je jaro, že tam kvetou stromy, pučí křoviny, zatímco sluha František chrápe na pytlích sloní černě tak nevinně, bez všech inspirací, jako je celé ovzduší prozaického skladiště.

Pak přišly sudy se sviňobrodskou zelení. Když je otevřeli a pan Hartl uviděl tu jemnou jedovatou barvu měděnky, vzpomněl si na zeleň luk a modřínů, na sytou zeleň nekonečných mladých polí, na zelenou masu lánů.

Byl to tedy druhý předmět, který ho inspiroval. Prvně Milena a nyní sviňobrodská zeleň.

Pak viděl po ulicích děvčata s fialkami, na trhu ošatky s petrklíči a jinými jarními květy. Uléhaje ten večer na lože, dospěl k pevnému přesvědčení, že se v něm rodí básník a že to půjde lehce s tou sbírkou básni, opěvajících krásy přírody.

Koupil si předně 1000 archů papíru a dva večery strávil tím, že rozřezával je na 4000 čtvrtek.

Zaopatřiv si pevné desky, francouzským písmem krásně napsal na ně: „Jarní nálady, vypozorované Oldřichem L. Hartlem.

O svátcích s několika bloky papíru a čtyřmi plnicími péry vydal se na honbu po náladách.

Vystoupiv na malé opuštěné stanici z vlaku, vydal se do stráně naproti strážnímu domku.

Byl přímo ohromen, jaký dojem na něj činí březový háj. Drobné zelené mladé lístky bříz, naklánějící se na tenkých větvích nad ním, přinutily ho, že usedl do mladé trávy a v duši cítil neznámou touhu, že teď přišel ten pravý okamžik.

Upravil si pero a rád by něco velikého sdělil na první stránky bílého, nevinného bloku.

Ale nešlo to. Napadaly mu čistě jen věty kupeckého slohu: „Sděluji s vámi, že břízy mají barvu chromové zeleně čís. 26, jejímiž vzorky vám mohu posloužit.“

„Jak od firmy Drügner v Štrasburku,“ vzdychl, „budu musit tam dopsat.“

Sedl si kousek výš na pařez a zadíval se do údolí. Při pohledu na lány žita, zeleně se rozprostírajícího v pruzích přes údolí, vzpomněl si na kobaltovou zeleň čís. 3, objednávanou z Berlína.

„Už nám dochází,“ pomyslil si, dělaje si poznámky, „bude záhodno objednat větší množství.“

„Byla by to pěkná tapeta,“ řekl rozvážně, pozoruje odtud mladé obilí dole. „Hořeji to vyhlíží jako šťavnatá zeleň. Může jí tam být na třicet kg á 5 korun, to dělá 150 korun. Od srpna zas bude dražší, prozatím ale necháme to za 150 korun. Otázka je, bude-li tu na místě srážka jako při hotovém placení.

Zvedl se a kráčel do lesa. Přišel na nějakou cestu v jedlovém háji a napadlo ho ihned, že to je zelený cinobr číslo 4 d. „Jsem žádostiv,“ bručel pro sebe, „zdali svaz továrníků barviv v Rakousku postará se o to, aby nebylo zrušeno clo na barviva přicházející z Německa, jak má vláda v úmyslu. Ať ale také zruší kartel,“ zvolal hněvivě, mlátě holí do mladého smrčku, „na tuhle zatracenou malachitovou zeleň přirazili již od února.“

Právě přerazil stromek, když ho někdo zezadu chytil za límec kabátu.

„Pozoruji vás už hezky dlouho,“ řekl, otáčeje si ho k sobě, „půjdete s sebou na obecní úřad, vidíte to znamení?“

„Ráčíte být hajným, není-liž pravda?“ mírně řekl pan Hartl, „jsem ochoten na obecním úřadě vám tu malachitovou zeleň vysvětlit.“

„Tak jen lezou,“ pravil přísný strážce lesů.

„Malachitová zeleň je nesmírně drahý produkt,“ mluvil pan Hartl po cestě, „radím vám, abyste se zásobili včas, poněvadž ještě možná na ni přirazí.“

„Tak jen lezou, blázne jeden.“

Přišli na úvozovou cestu.

„To je krevel,“ řekl pan Hartl, upozorňuje na barvu cesty. „Naše firma vám dodá promptně jeden kg za 1 korunu 20 haléřů.“

Na obecním úřadě bez dlouhých okolků zavedli s ním protokol. Jako v snění zaplatil 20 korun pokuty.

Vrátil se však za chvíli a tajemníku obce odevzdávaje svou navštívenku řekl: „Budete-li někdy potřebovat chromovou zeleň, kobaltovou zeleň, šťavnatou zeleň, zelený cinobr nebo malachitovou zeleň, obraťte se na naši firmu. Obcím dodáme bez dobírky. Splatno a žalovatelno v Praze. Při hotovém placení 5% srážky. Obcím vyplacené.

A pan Hartl vydal se dál na cestu. „Opravdu to obilí vypadá jako chromová zeleň,“ řekl k sobě, blíže se k městu, „budu musit jim sem poslat nějaké vzorky a ceník.“

Večer ocitl se v okresním městě a zašel do hotelu Na poště, poznamenav si po té dlouhé cestě některé důležité poznámky, týkající se rozeslání ofert jednotlivým firmám.

V restauraci udělal se starým zákazníkem, tamějším materialistou, obchod na dodání pěti sudů okru a ráno vracel se do Prahy.

Když byl již před Prahou, vyhlédl z okna a spatřil nějaké políčko, zoufale zabíhající do rozestaveného předměstí.

A náhle mu napadlo, proč vlastně jel ven, a skvělá myšlenka se objevila.

Vzal tužku a napsal do bloku:

Osení mladé zelená se v kraji . . .

A to bylo vše. Pak viděl jen domy a domy, tovární komíny, na pavlačích zadních traktů domů rozvěšené prádlo.

A tak v knize Jarních nálad, vypozorovaných Oldřichem L. Hartlem, objevilo se:

Osení mladé zelená se v kraji . . .

a pod tím: Dodat R. Voštárovi v Kamýku 5 sudů okru, dostanu 19 K provize. Dráha mne stála 7 K. Útrata na výletě 10 K, pokuta 20 K, hajnému na pivo, aby mne nevedl za límec, 1 K - prodělávám na Jarních náladách devatenáct korun.

    


 

 Jędřej

Črta z Podhalí

Jędrzeje si všichni vážili, a to nejen jeho spoluobčané z Grabiny a z vedlejší vsi Žiaru, ale mohl bych vyjmenovat ještě třebas osm jiných vesnic v Podhalí, kde požíval nemenšího šacuňku čili vážnosti.

Byl v Grabině zvoníkem, kostelníkem, obecním strážníkem a zhotovitelem žlutých portek (kalhot) pro celé okolí, k jichž zhotovování používal telecích koží, pro které vypravoval se až na uherskou stranu do spišského Popradu.

A proto můžeme směle dodat, že byl váženým i na uherské straně u židovských obchodníků telecími kožemi.

On si dal také záležet na svém zevnějšku. Přezky u jeho pasu leskly se vždy jako sníh v slunci na Lomnickém štítě, jeho úzké kalhoty byly vždy čisté jako sněhy na Podhalanských horách, sekyrka na jeho holi svítila jako řeka Poprad, dívá-li se člověk na ni z vrchů, a kožíšek jeho byl vyšit červeným hedvábím, tak červeným jako rudá koule vycházejícího slunce nad podzimními mlhami.

K tomu sluší dodat, že měl černé vlasy jako černé hlubiny horských lesů a modré oči jako obloha nad Tatrami v měsíci červnu a červenci, že byl silný a odvážný, dokládaje se živým bohem, jak jednou uškrtil medvěda, což mu každý věřil, poněvadž medvědi přicházející sem z Magury jsou ubohá, hubená zvířata, která utíkají před horaly.

Musil tedy Jędrzej medvěda chytit, a z toho jest vidět, že byl nejlepší běžec z okolí, neboť medvěd utíká rychleji než kůň, jak se povídá.

Jędrzej byl dále veliký jedlík, a když se ubohý Glowa vsadil kdysi, že sní tolik ovčího masa co on, roznemohl se a za devět dní umřel.

Jędrzej byl dále jediný z Grabiny, který uměl dobře číst a psát, byl tedy nejen tajemníkem starosty, nýbrž i tajemníkem celé obce, neboť tak třikrát čtyřikrát do roka přicházely dopisy do Grabiny a z těch tří nebo čtyř případů byly dva nebo tři upomínky o daně a ostatní soukromá korespondence.

Proto nikdo se zajisté nediví, že byl ve velké vážnosti u horalů, povážíme-li, že tam síla tělesná, krása, rozšafnost a učenost jest tím, co vábí každého k sobě. Ale všude si Jędrzeje nevážili.

A jest to velmi smutné, že tam právě, kde měli si ho nejvíce vážit, vůbec si ho nevážili.

A to v jeho vlastní chalupě, nevysoké, sroubené ze dřeva, se slaměnou střechou, a přece tak pěkné a upravené, jako byl Jędrzej sám, kde dýchalo všechno poezií podhalanských vísek a baráků, počínaje dřevěným plotem kolem hospodářství, dřevěnou vyřezávanou brankou až k malým oknům, zalepeným papírem namočeným v ovčím tuku . . .

A ta, která si Jędrzeje nevážila, byla jeho vlastní žena Marja .. .

Když jsem se to dozvěděl, věřte, že stěží mohl jsem se ubránit slzám, neboť napřed slyšel jsem mluvit o Jędrzejovi a potom teprv viděl jsem jeho ženu Marju a slyšel o ní povídat podivuhodné věci, jak si neváží Jędrzeje, toho nejroztomilejšího muže v celém Podhalí, od šumivých proudů divokého Popradu až na nebetyčné štíty magurských vrchů . . .

Byly to dvě protivy. Jędrzej černovlasý, ona plavá, Jędrzej modrooký, Marja černooká, Jędrzej silný, ona slabá a hubená.

A přece ho tloukla, siláka, až hrůza povídat. Jeho, který vážil devadesát osm kilogramů, bila ona, vážící čtyřicet šest, ačkoliv bylo zvykem v Podhalí, že mužové tloukli své ženy, a nikdy naopak.

Vlastně neměl bych psát „nikdy“, poněvadž jest zde případ Jędrzejův.

Nejroztomilejší muž býval bit, a nikdy mu nenapadlo svou svalnatou rukou odstrčit hubenou žínku Marju. Snášel trpělivě rány osudu, kterýž představovaly pěstě Marji, tak suché jako ona sama a stejně čiperné a čilé jako korálová ústečka Marji, z kterých když zněly goralské písně, byla k zulíbání, ale strašná pro Jędrzeje, když z nich ozvalo se: „Otúž tobie, tumáš, kruku, krkavče, wilku, vlku, osle, wąžu, hade!“

Pak následovaly dlouhou řadou za sebou citoslovce vyjadřující různé zvuky, jako buch, bác, břink, plesk, prásk, třesk!

A když ty zvuky umlkly, ozýval se nesmělý hlas Jędrzejův: „Marjo, Marjoško!“

A když potom zas ozvaly se citoslovce buch, břink, bác, prásk a plesk!, volal úpěnlivě Jędrzej na svou dokonalou ženu: „Mamnůn, mamnůn, maminko!“ nastavuje se zoufalými posuňky svá široká záda, do kterých Marja bušila jako ženy do prádla na horském potoku.

A všude říkal, že jest spokojen s Marjou. Zvykl si již na její divné počínání jako ženy na horách v Podhalí, které rády snášejí bití od svých mužů, považujíce výprask za důkaz jejich nesmírné lásky.

A něco podobného bylo u Jędrzeje. Po takovém domácím výstupu obličej jeho projevoval spokojenost, a čím delší doba uplynula od jejich svatby, tím obličej jeho po každé exekuci domácí víc a víc kypěl veselostí a klidem, jako obličeje náboženských fanatiků, mrskajících se nebo dávajících se mrskat. . .

A kdykoliv seděl v krčmě, což předpokládalo, že vždy více pil, poněvadž nikdy nepil málo, vykládal bez všeho povzbuzení, kterému se říká „na všeobecnou žádost“, jak se seznámil s Marjou, jak jest s ní šťasten, povídání, které všichni slyšeli bezpočtukrát, ale kterému naslouchali stále pozorně jako vypravování hluchého Šimona, jak vzteklý vlk pokousal tele před třiceti lety.

A právě jeho vypravování točilo se též v hlavním bodu kolem medvěda, kterého uškrtil před lety, jak síla jeho imponovala Marje, což nyní nevadilo, že svého hrdinu bije.

*

„Kam jdeš?“ tázala se jednoho zimního odpoledne Marja Jędrzeje.

„Na ‚despekt‘ do krčmy, Marjo,“ odvětil vážený občan z Grabiny, „přijde kmotr Vojtek ze Žiaru, popovídáme si a zapijem . . .“

„A kdy se vrátíš, krkavče mého zdraví?“

„Wnet, hned, mamnůn Marjo!“

Jędrzej vzal na hlavu klobouk, ozdobený kytkou uschlých květin, a šel do krčmy strýce Parobka.

Kmotr Vojtek seděl již v rohu pod svatými obrázky a políbil ho něžně, neboť vážil si ho jako celé okolí.

Nato hovořili přátelsky s ostatními sousedy, pijíce mocnou kořaličku. Mluvilo se o ovcích, o vlcích, kteří přišli až do Žiaru, a co bylo nejtruchlivější, až do žiarských ovčinců.

Pilo se dál. „Potvorná vlčí krev,“ vyjádřil se Vojtek, „nemá dost na jedné ovci, zadáví tři a jednu sní. To medvěd jest rozumnější ...“

„Och, medvěd,“ usmál se Jędrzej, „nebýt medvěda, kmotře, nebyl bych měl Marju a nebyl bych šťasten.“

A vykládal to, co slyšeli již bezpočtukráte: „Jest tomu osm let. Žil jsem jako v klášteře a děvčat jsem si nevšímal. Jednou šel jsem odvádět portiky do Górąky a jdu lesem. V lese vidím děvče, Marju. Marja sbírá dříví. ,Ščenš, bože, Marjo!’ ,Ščenš, bože, Jędrzeji!’ ,Co nového, Marjo?’ ‚Povídá se, Jędrzeji, že v górąských lesích potuluje se medvěd, dej pozor!’ ‚Děkuji, Marjo!’ A měla pravdu! Na rozhraní žiarské boroviny a górąského lesa potkám huňáčka, který se skryl v houští. .Počkej, macku,’ povídám, ‚strýc Julja přál si mít kožich pošitý medvědí kůží.’ Jdu tedy na huňáčka a stisknu mu krk. Uškrtil jsem ho a jdu do Góraky odevzdat portiky. Vracím se rychle a v lese vidím Marju. „Ščenš, bože, Marjo!“ ,Ščenš, bože, Jędrzeji, neviděl jsi macka?’ ‚Viděl, Marjo, a uškrtil jsem ho.’ Dala se do smíchu. ,Když jest to pravda, Jędrzeji, vezmu si tě za muže.’ ‚Pojď se tedy, Marjo, přesvědčit.’ A Marja vidí huňáčka uškrceného v houštině. Pak jsem jí pomoh nést dříví domů a za čtyři měsíce stala se mou ženou.“

„Na zdraví Marji,“ křičel, pozdvihuje sklenici s mocnou kořaličkou, „jsem šťasten, sousedé!“

Objímal, překypuje štěstím, jednoho po druhém, kteří kývali souhlasně hlavou, a hluchý Šimon, který tomu nerozuměl, koktal: „Ba, před třiceti lety vzteklý vlk, vlčice, pokousala mně tele, hnědé telátko. Bylo dočista zuřivé a zlámalo si vaz.“

„Ženu má muž ctít,“ hulákal Jędrzej, „muž má páchnout kořaličkou a žena dýmem z ohniště.“

Pilo se, kouřilo z krátkých dýmek, hovořilo až pozdě do večera.

A když měsíc objevil se vysoko nad zasněženým pohořím a mráz svítil v bezčetných krystalcích sněhu, rozcházely se na všechny strany stopy okovaných bot hostů strýce Parobka a jedna z těch stop, podezřele se kroutící, náležela Jędrzejovi, který si bručel: „Břira.d Buch! Bác! Třesk! Plesk!“ v klidném a spokojeném očekávání věcí budoucích . . .

*

Ponejprv se mýlil. Lekl se, když žádná výčitka, nadávka nesnesla se z korálových rtíků Marji. Ručka její, která tak obratně řádila na jeho zádech, ani jednou výhružně se nevznesla.

„Pěkně hned jsi přišel, Jędrzeji,“ to bylo vše, co mu řekla.

Zarmoucen šel spat. „Snad až ráno mně nabije a nadá hadů a krkavců,“ těšil se Jędrzej.

A ráno opět nic. „Svatý bože,“ lekal se vážený občan, „snad jí není špatně.“

A když se ten den také pozdě vrátil od strýce Parobka a neslyšel od Marji ani „Otuž tobie, kruku, wilku, wąžu (hade)!“, zavrtěl smutně hlavou a bylo mu tak teskno jako nikdy.

„Snad mně neumře,“ bědoval v duchu a dal zavolat k Marje starou Jožku, která léčila lidi, slepice i ovce.

„Nevím, nevím,“ potřásla hlavou stará Jožka, „nelíbí se mně Marja, Jędrzeji.“ Zakašlala a pak řekla tu strašnou větu: „Jedną nogą stoji w grobie.“

A neuplynuly ani dvě neděle od té doby, Marja „wziah Sakramenta“ (přijala poslední pomazání) a naposled zavolala „Jędrzeji!“ bez všech krásných slov, která přidávala k jeho jménu, jako osle, krkavče a hade ...

*

Po pohřbu vedli ubohého Jędrzeje do krčmy, aby se obveselil. Vypravovali mu různé veselé povídačky o horalech z vedlejších vsí, pochvalovali ho, že jest nejrozumnější, lichotili mu, ale co to bylo všechno platno, Jędrzej zůstával stále zadumaný.

Konečně promluvil: „Což sousedé, po smrti v nebi člověk žije tak jak zaživa?“

„Jak zaživa,“ souhlasili sousedé, „piješ kořaličku na zemi, piješ ji i nahoře.“ Zůstávali při vší své nábožnosti stále pohany.

„Vodíš na nebi stáda,“ řekl strýc Parobek, „křičíš: ,Hej, Ostrý, zažeň sem ovce!’ - máš nebeské salaše . . .“

Mluvil přesvědčivě a ve své prosté víře věřil tomu, oslazuje si tak přemítání o tom, co bude, až umře . . .

„A Marja,“ tázal se nesměle Jędrzej, „bude mne také bít a budu šťasten?“

„Budeš,“ řekl vážně starý Grabo, „nebe, to jest druhý svět, stejný jako tento, jenže nic tě nebolí, netlačí, nepiješ ,na rovas‘ (na dluh), vše se daří a jsi spokojen.“

Jędrzejovi oči zaplály radostí. „Tak, tak,“ kýval hlavou, „to jsem chtěl vědět, napijme se . . .“

Pil statně a loučil se srdečně se všemi, když byla již noc, každému říkaje: „Na shledanou v nebi, sousedé,“ což bylo k smíchu všem a všichni říkali: „Hle, jak jest veselý.“

Když přišel domů, posadil se na lavici a vzdychl. Jak bylo jindy veselo. Marja láteřila a potom: Břink! Buch! Bác! Třesk! Plesk!

„Uvidíme se brzy, Marjo!“ řekl, hledaje provaz.

Když provaz našel, přežehnal se třikrát křížem a políbil svaté obrázky, nato udělal kličku, provaz zavěsil na trám v jizbě, vystoupil na lavici, kličku dal si na krk, seskočil z lavice, a nejváženější občan z Grabiny nevyhlížel za pět minut vážně...

Což vypadá vážně oběšený, když vyplazuje jazyk jako Jędrzej, který opustil Podhalí a celý svět s jeho mizérií, s pevnou nadějí, že na nebi Marja ho bude zas bít a říkat mu „Kruku, osle, wilku, wąžu“ a on že bude šťasten na věky věkův . . .

   


 

Jeho Excelenci ministru financí ryt. Biliňskému ve Vídni!

V úctě podepsaný dovoluje si, veden vlasteneckým smýšlením, navrhnouti veleslavnému ministerstvu financí osnovu zákona na zavedení daně z pohřbů a z úmrtí. Neobyčejný rozmach v zakládání pohřebních ústavů vnukl mně myšlenku, jak by bylo možno zlepšiti finance vlasti monopolisováním smrti. Poněvadž lidé stále umírají, byl by zajištěn státu stálý roční příjem, který v dobách epidemií nebo v době války stoupl by utěšeně podle okolností. Navrhovaná osnova tohoto zákona zní:

§ 1


Každý příslušník Říše rakousko-uherské náleží po smrti ministerstvu financí bez rozdílu pohlaví a zaplatí při úmrtí poplatek od 2 K až do 24 K dle zjištěných okolností jeho smrti a pohřbu.

§ 2


Poplatek ten vybírá se od dotyčných zemřelých zaživa dle okolností uvedených v liteře c) § 6. Příbuzným zemřelého přísluší právo, jestliže zemřelý nezaplatil zaživa daň z pohřbu a úmrtí následkem nezaviněných okolností, zadati si k c. k. ministerstvu financí o snížení předepsané daně. Žádost ta musí býti opatřena dvoukorunovým kolkem.

§ 3


Dani z úmrtí podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví a stáří, i ten, na kterého se nevztahují účinky § 4. zákona o dani z pohřbu.
Dani z pohřbu podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví i stáří, který byl řádným způsobem pochován. Byl-li někdo pochován zaživa, mají jeho nejbližší příbuzní právo zadati o výhody, naznačené v § 2.

§ 5


Daň z pohřbu povinen jest zaplatiti každý příslušník Říše rakousko-uherské zaživa dle § 9 lit a-g. Osoby neplnoleté, slabomyslné a mající poručníky jsou vyňaty z placení daně, musí však za ně daň zaplatiti jejich nejbližší příbuzní, pakli by těch nebylo, jejich domovská obec.

§ 6


Vybírání poplatku děje se dle okolností, směrodatných pro výši poplatku:
a) u osob zdravých,
b) nemocných a
c) osob stižených tělesnými chybami, ad a) U osob zdravých berními úřady.
ad b) U osob nemocných příslušnými lékaři, vzatými pod přísahu, kdekoliv a kdykoliv.
ad c) U osob stížených tělesnými chybami policejními úřady.

§ 7


Daň z úmrtí sluší odlišovati od daně z pohřbu a v případech, že by dotyčný poplatník nebyl pohřben, mrtvola jeho nenalezena, stal se nezvěstným a nezaplatil-li daň dle zákona zaživa, nevymáhá se na jeho příbuzných, resp. na domovské obci daň z pohřbu.
Daň z úmrtí jest závazná i v případech prohlášení pohřešované osoby za nezvěstnou.

§ 9


Způsob vyměřování daně z pohřbu a z úmrtí řídí se dle těchto bodů:
a) Novorozeně zdravé do jednoho roku platí 2 K,
b) od 1 roku do 5 let 4 K,
c) děti od 5-14 let 6 K,
d) osoby od 14-20 let 8 K,
e) od 20 do 30 let 16 K,
f) od 30-40 let 18 K,
g) od 40 let až do konce 24 K.
Poplatky tyto sluší považovati za dvojnásobné v souhrnné dani z pohřbu i z úmrtí.

§ 10


Vybírání daně děje se ve všech zemích mocnářství rakousko-uherského tímto způsobem: Poplatky dle § 9 sub a) až g) musí býti zaplaceny postupně, ale nikdy tak, aby celkový obnos přesahoval jak 24 K daně z pohřbu, tak i 24 K daně z úmrtí. První poplatek vybírá se při narození dítěte do osmi dnů. Neohlášené narození trestá se dle okolností pokutou od 10 do 200 K, případně vězením do tří neděl.


§ 11


Kdo neohlásí svou smrt anebo svůj pohřeb, bude pokutován dvojnásobným nejvyšším poplatkem 96 K, případně bude odsouzen k trestu vězení do čtrnácti dnů, zostřeného čtyřmi posty.

*****


Doufám, že slavné ministerstvo financí ujme se blahovolně mého nejponíženějšího návrhu a zlepší finance své říše.

V nejponíženější úctě

Jaroslav Hašek

   


Je-li lépe býti zamilovaným či nezamilovaným?

Tuto spornou otázku velkého řeckého spisovatele Platona rozluštil pan Kavina tak, že opravdu je lépe býti zamilovaným, a zamiloval se do slečny Trottové.

Již dlouho sledoval tu vysokou postavu, kdykoliv po osmé hodině večer vycházela z moučného obchodu. Několikráte se k ní přiblížil s otázkou, která nevylučovala jeho důvěru k ní, zdali smí ji doprovodit. Odpověděla vždy hrubě, že s takovým pimprletem nechodí.

Řekla mu ještě více hezkých věcí, ale velice krátkých, takže on byl přinucen morálně velice brzo odejít od té, která byla jeho ideálem.

Pak opakoval velice často svou otázku, zdali ji smí doprovoditi domů.

Čím déle to opakoval, tím více a po delší dobu mu nadávala, takže jednoho dne ocitl se před skutečnou událostí, že mu nadávala a spílala po celou půl hodiny. Celkem to spílání netýkalo se jen jeho. Vynadala současně, poněvadž byla velice praktická osoba, i celému mužskému pokolení. Vynadala mu tak, že se lidi stavěli, ale jeho vítězství bylo úplné. Poslední nadávku vychrlila před domem, kde bydlela. Tak se mu přece vyplnil jeho sen, dlouho toužebně očekávaný, aby ji mohl doprovodit až k domu.

Nevěděl však, že ta ženská nosí pytle s moukou. Řekl jí při rozchodu, že zítra bude opět tak smělý.

Byla to rozhodná smělost, dát si vynadat i podruhé. Neodpověděla, jen podle svého zvyku si odplivla. Zbožně si to setřel s boty. Dobře řekl Platón slovy Sokrata, že zamilovaní neznají nic než onu bytost, do které jsou zamilováni, a že vše, i nepatrné, připomíná jim jejich lásku.

S velkou úctou si pan Kavina druhého dne leštil boty. Hle, zde ono nelesklé místo, kam plivla ona slečna Trottová. Plivl tam také, aby se mu boty lépe leskly, a myslil si, že je to vlastně sloučení obou jich bytostí, ovšem dočasné, poněvadž zítřek opět přinese novou změnu, a jestli mu neplivne na boty, co bude z něho? Seznal by, že s ním nikterak nesympatizuje. Čekal tedy na ni jako obvykle po uzavření krámu a shledal ji velice roztomilou, neboť mu říkala jen »padouchu«. Mluvila s ním o všemožné mužské zradě a řekla mu nakonec zcela otevřeně, že je rošťák.

Věda, že se ženám nesmí odporovat, odpovídal nesměle: „Ano, prosím, to jsem - ale ne, jak vy si to představujete, slečno, to zas nejsem, to ne - “

Vmetla mu do obličeje, že takovým prohnancům, jako je on, nejde o nic jiného než učinit si známost a pak omámenou dívku svést. Křičela: „Já se nedám svést! Já se nedám svést! To si nemyslete! Já vám na lep nepůjdu!“ - To bylo již u domu, kde bydlela. I chytil ji za ruku, aby ji tuto políbil. - „Co chcete, hlupáku?“ vykřikla a dala mu pohlavek, až mu klobouk sletěl na zem: „Rukulíbat,“ zvolal, shýbaje se pro klobouk. Ale to „rukulíbat“ zvolal již k starému pánovi, který se na něho díval velice překvapeně a v zaražení řekl: „Jen nechte, jen nechte.“

Slečna Trottová byla však již doma, a svlékajíc klobouk, bručela: „Takový ohava, to je hrozné!“

Když pan Kavina doma ulehl, cítil ještě na temeni hlavy brnění, které mu způsobila »Ona«. Těšilo ho to a na nočním stolku zřel svůj pomačkaný klobouk, který z piety k té, již miloval, si dosud nenarovnal.

Druhého dne v sobotu čekal opět na ni, odhodlán, že jí řekne, zdali by nemohli jít spolu zítra na výlet třebas do Chuchle, do Zátiší, či jinam do okolí. Měl na hlavě měkký plstěný klobouk, poněvadž věděl, že by druhá rána jeho tvrdý klobouk úplně rozbila. Pro všechen případ vzal si s sebou anglickou náplasť. Toho dne však nebylo potřebí činit právě takových opatření, poněvadž ona byla v jakémsi růžovém rozmaru a řekla mu zcela vlídně, když se jí tázal, zdali ji smí doprovodit domů: „Tak pojďte, člověče!“ Odpověděl vítězoslavně: „Děkuji vám, slečno!“ Šel tedy vedle ní a ona si hvízdala nějakou odrhovačku, kterou on doprovázel dvě tři ulice, stále přemýšleje, jak jí řekne, zdali by nedovolila, aby zítra mohl se s ní někde sejít, aby šli na výlet do Zátiší, do Chuchle nebo jinam. Ona ale si hvízdala a on hvízdal vedle ní a jich hvizdot splýval v netušenou hudbu souhlasu dvou duší, které by se nikdy neměly rozejít. Tak hvízdali až k domu, kde bydlela. Souhlasně umlkli a on chvějícím se hlasem se ozval: „Slečno - slečno - “ přerušila ho slovy: „Tak kam půjdeme zítra, člověče?“ A jako proud vyřítilo se z jeho úst všech 112 polodenních výletů do okolí Prahy. - „Tak víte co, člověče,“ řekla, „půjdeme do Chuchle.“ Smluvil s ní hodinu a místo, kde se mají sejiti, a odešel, neodvažuje se po takovém štěstí ani pokusit políbit jí ruku.

Když přišel domů, opakoval si před zrcadlem: „člověče, člověče“ - a to slovo zdálo se mu být nejněžnějším, nejkrásnějším, nejzamilovanějším slovem plným naděje, takže usnul, maje sám před sebou úctu.

Našli se druhého dne na udaném místě a ona přivedla s sebou na výlet starou, poloslepou tetu. To nijak neodradilo pana Kavinu, aby neměl radost, takovou čistou radost z toho krásného dne, ve kterém brázdil parník, vezoucí je všechny tři k Chuchli, řeku Vltavu. Bohužel neměl příležitost po celé cestě promluviti s tou bytostí tak, jak si přál, neboť stará paní mluvila stále o své zácpě. Již od rána přemýšlel, jak odpůldne řekne slečně Trottové někde na parníku, kde mu nemůže dát facku, aby neudělala skandál: „Moje zlatíčko!“ Ale zatím musel stále těšit starou paní, že ta zácpa nic není, tu že měl už také - při čemž láskyplně díval se na slečnu Trottovou. To bylo vše, co mohl pro ni učinit. Když vystoupili z parníku, oznámila stará teta, že již nemá zácpu. Nastala nyní sháňka po místě, kde by potvrdila, že už jí přestala ta vleklá choroba.

Slečna Trottová pravila, aby se tetička nic nežinýrovala, a tu stará paní pomohla si na hrázi od všeho, co tížilo její tělo.

Než došli k restauraci, objevilo se, že zácpa proměnila se v jiný chorobný stav, patrně způsobený tím, že ubohá stará teta pomáhala si ráno hojným požitím švestek, zapíjeným sbíraným mlékem. - Byl krásný den, kdy proudy výletníků chodily kolem skupiny těch tří, jimž všem ležel tolik osud tety na srdci a nejvíce té třetí, která občas usedávala na zem, řekněme na bobeček, zakrytá jako hradbou před zraky zvědavců panem Kavinou a slečnou Trottovou. A tu stalo se, že v jednom takovém okamžiku podařilo se panu Kavinovi, že vzal jemně za ruku tu, kterou miloval, a ona stiskla mu jeho ruku a řekla: „Dejte sem ještě kus papíru!“ On ale už neměl žádný. - „Ó vy zlý člověče!“ zvolala, „táhněte svou cestou.“

„Trávu,“ ozval se pan Kavina, „trávu“ - ale tu ona ho kopla tak, až vyletěl na hráz, kde zůstal v bezvědomí tak dlouho, dokud ho uděšení výletníci nevzkřísili, neomyli a jeden milosrdný samaritán, jenž si tím zkazil výlet, nedovezl a neodvedl domů. Přivolaný lékař zjistil u něho silné otřesení mozku, kterému za tři dny podlehl, šeptaje v blouznění: „Trávu, trávu!“

 

   


 

Jen si berte, vojáčku!

 

Povídka o domovní prohlídce

 

Pan Bayer byl obviněn, že svádí vojáky ku porušení jejich povinností. Byl to člověk, kterému dosud bylo všechno svatým. Který byl nejnevinnějším občanem, který ctil všechno, co se vůbec nedalo ctít, který o ničem nepochyboval a který považoval se za nejřádnějšího člověka pod sluncem, stejně jako i celé okolí myslelo o něm podobně.

Byl řádný a spolehlivý občan až do té doby, kdy jednoho dne na podzim šel kupovat pro sebe švestky na knedlíky. Současně s ním kupoval u téže prodavačky kilogram švestek sluha pana hejtmana Burkáče. Pan Bayer se zálibou pohlédl na vojáčka, promluvil s ním pár vět, jako u kterého regimentu slouží, jak se má na vojně, jaké cvičení už prodělal a když vojenský sluha, dostav odváženo švestek, kolik měl nařízeno, aby koupil pro domácnost pana hejtmana, vzal si z papírového pytlíku jednu švestku, tu pan Bayer promluvil k vojáčkovi ona památná slova: „Jan si berte, vojáčku!“

A vojáček bral ze švestek, které nenáležely jemu, nýbrž rodině pana hejtmana!

Hýřil, chudák, a sveden protimilitaristickým výrokem pana Bayera: „Jen si berte, vojáčku!“, jedl jednu švestku za druhou a když přišel domů, byl přinucen neblahou okolností říci, že ztratil peníze na švestky. Snědl totiž, ubožák, všechny na cestě. To dělá antimilitaristická propaganda. Člověk svedený takovými živly stane se i lhářem a na vojně lhát! Kam to vede...

Byl přirozeně podroben výslechu. Jak ztratil peníze? Erární peníze k tomu, neboť nelze upřít, že peníze na švestky, které mu svěřil pan hejtman, byly erárními penězi. Hejtman svěřil mu erární peníze, poněvadž kilogram švestek byl určen na švestkové knedlíky pro celou setninu. Jedna švestka pro tři lidi.

Je to zpronevěra a hejtman má právo se domnívat, že je prochlastal. Že prochlastal a utratil osm krejcarů erárních peněz. Kde je vojenská disciplina? Chlap přijde bez švestek a řekne: „Poslušně hlásím, ztratil jsem peníze!“

„Was ist da zu machen?“

„Den Kerl einsperren!“

„Zavřít a basta! Co jiného s lumpem!“

„Ztratil jste opravdu peníze?“

„Budete zavřenej, až budete černej…“

„Já...“

„Co máte právo říkat já... Napřed poslušně hlásím a pak teprv já!“

„Já je snědl.“

Zpronevěra jako zpronevěra! Chlapa nutno disciplinárně potrestat. Snědl švestky pro celou setninu, kilogram švestek! A k tomu člověk, kterému hejtman tolik důvěřoval.

„Máte něco k omluvě?“

Byl to jeho sluha, kterého poslali pro švestky, proto se ho tázal, čím ten zločin omluví. Jinak se na vojně nikoho neptají, proč někdo něco udělal.

Ubohý svedený voják přiznal se ke všemu. Jak jeden pán k němu přistoupil a řekl: „Jen jezte, vojáčku!“

Osud pana Bayera byl zpečetěn.

V takových vážných věcech není radno si hrát s paragrafy. Říci: „Jen jezte, vojáčku!“ není tak lehko brát na lehkou váhu.

Pana Bayera vypátrali snadno. Zprvu vzali do vyšetřovací vazby prodavačku ovoce, která se přiznala, že skutečně zná popsaného pána, který u ní kupuje švestky i jiné ovoce. Ku konci šestinedělní vyšetřovací vazby, která byla jedině na ni vržena z odůvodněného předpokladu, aby se nemohla dorozumět se svědky a obžalovaným, doznala, že dotyčný pán (pan Bayer) často mluvil před ní s vojáky a přečasto říkal: „To máte zlý život, vojáčkové. Měli byste si hledět ten váš život osladit.“

Pomalu, ale jistě stahovala se síť na pana Bayera.

Byl to jinak tichý člověk, ale tichá voda břehy mele.

Hleděl vstříc neodvratné události. A tou byla domovní prohlídka.

Pan Bayer byl skutečný lotr. Člověk by to na něm nehledal. Při domovní prohlídce vlezli i do kamen. Byl to tedy skutečné nebezpečný člověk.

Jeho hospodyni dívali se do úst. Již se zdálo, že nenajdou nic, co by předpokládalo jeho antimilitaristické smýšlení. A konečně to našli.

Darebák Bayer po 10 let neplatil vojenskou taxu.

A tak touto domovní prohlídkou vyšlo najevo, že žádný zločin nezůstane neobjeven, ani antimilitaristické smýšlení na pohled řádného občana Bayera...

   


Jubilejní vzpomínka

I

V létě 1918 byla organizována v Samaře vojska kontrarevolučního Národního shromáždění, jehož členové a vůdcové byli potom později na zimu buď pověšeni, nebo jinak utraceni admirálem Kolčakem.

V Samařské gubernii té doby zrála pšenice a chýlilo se k senoseči. V Samaře náhlé polní soudy vyváděly dělníky i dělnice z vězení a odstřelovaly je za cihelnami. V městě i okolí usilovně pracovala kontrarozvědka nové kontrarevoluční vlády, podporovaná starými kupeckými i činovnickými živly, které vystrčily opět své rohy a bavily se udavačstvím.

V této těžké chvíli, kdy mně na každém kroku hrozil mat, shledal jsem výhodnějším odebrat se na severovýchod na Bolšuju Kamenku. Tam žije jedna část povolžské Mordvy. Je to národ dobromyslný, velice naivní. Mordvíni byli poměrně nedávno pokřtěni, takže si ještě zachovali zdravé pohanské zvyky, a za carismu přijali pravoslaví jedině kvůli tomu, aby neměli oplétání s přístavy. Měli dříve veliké množství bohů, ale pravoslavná církev jim je srazila až na tři, proto se také báťuška netěší u nich veliké oblibě, a dokonce za revoluce v jedné volosti utopili si všechny báťušky i s ďáčkami.

Když jsem tedy utíkal na severovýchod, dohonil mě jeden mordvinský sedlák s povozem na silnici.

„Kam jdeš, duše drahá?“ zavolal, zastavuje svůj povoz, na kterém byla hromada zelných hlávek.

„Tak, sobě,“ řekl jsem, „procházím se.“

„Máš dobře,“ prohlásil s velkou určitostí Mordvín. „Procházej se, holoubku. V Samaře řežou národ kozáci. Sedni si na vůz a jedeme dál. Strašné věci se dějí v Samaře. Vezu ti na trh zelí a naproti mně od Samary ujíždí Petr Romanovič z Lukaševky. ,Vrať se,’ povídá, ‚kozáci berou zelí na samařských dačách. Mně všechno vzali a souseda Dimitrijeviče posekali šavlema. »Smilujte se, bratři,« řekl k nim, »jestli je tak možné, pravoslavní, obírat na cestě. My vezeme na trh.« »Teď přišlo naše právo,« řekli kozáci a sesekali ho z vozu, »vida ho, proklatce, jistě v selském sovětu slouží.«“

Mordvín se zadíval na mě a v jeho očích uhodl jsem, že je naprosto přesvědčen o tom, že i já utíkám odtamtud.

„Tak,“ řekl pomalu, „vybral jsi si na cestu pěknou pohodu. Nu, mezi Mordvou se uschováš, než se to přežene. Národ trpěl dost, a když máme zem a pole, vida je, statkáře a generály, zas by chtěli panovat a našeho bratra dřít. Jen si dej před kulaky pozor. Za dva za tři dny budou zde už razjezdy orenburských kozáků. Povídali naši, že jsou u Buzuluku. A z druhé strany zas někdo táhne na Stavropol. V noci bylo slyšet artilerii a vidět velikou záři od požáru. - Dobře, zakroutíme si machorky.“

Vyňal plátěný pytlík s machorkou, do kterého byl zavinut papír, zakroutili jsme, zakouřili a pokračovali v rozmluvě.

„A ty čí?“ otázal se mordvinský sedlák, „zdaleka?“

„Zdaleka, strýčinku.“

„A u vás boje jdou?“

„U nás vše v pořádku, spokojeně.“

„Tedy jsi tam zkysl, pravda. Tu nelze nic jiného dělat než běžet. Jestli tobě by se podařilo za Volhu ... tam bez generálů, statkářů a kupců. Sbírají tam velké síly proti těm samařským. Ty se, holoubku, neboj, večer dojedem k nám a já tě převléknu do mordvinského. I opánky dostaneš, ráno potom dál se vypravíš na Bolšuju Kamenku. Hleď si obživy. Všemu se naučíš a potom už nějak stočíš se zase k svojim.“

II

Ráno by mě nikdo nepoznal, když jsem šel dál na severovýchod. Před polednem došel jsem do nějaké tatarské vesnice, přešel jí, ale za vesnicí dohnal mě tatarský občan a spustil na mě zcela stručně: „Běžíš?“, po kterémžto krátkém proslovu vložil mně do ruk bochníček chleba a zas se otočil s pozdravem na další cestu: „Masalam malejkam!“

Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů údolím k říčce do lesů a potom nahoru po břehu, přičemž kolikrát po sobě mně říkal: „Kozáky, silnice, jest, kozák, koja barasin.“ Při loučení dal mně balíček machorky, krabičku zápalek a arch papíru na kouření, přičemž dodal: „Tatar chudák, generála svoloč, gener kíchnet.“

Snědl jsem bochníček chleba v údolí na břehu říčky, na kraji malého lesíka. Nedaleko mě na drnu odehrávalo se totéž co v Samaře. Tlustý mravenec, voják, požíral tam malého mravenečka, který ještě před chvílí táhl kousek kůry ku společné stavbě nového hnízda.

Večer potom došel jsem do Bolšoj Kamenky, vešel do nejbližšího statku, uklonil se v jizbě před ikonou v rohu, pozdravil celou rodinu a zasedl k nim za stůl. Na stole byla veliká mísa salmy, polévky s bramborami a jakýmisi pšeničnými noky a se zelenou sekanou cibulí. Hospodyně přinesla dřevěnou lžici, položila ji přede mne a pobídla mě, abych jedl s nimi. Hospodář přistrčil ke mně chléb a nůž. Nikdo se mě na nic zprvu neptal. Oválovité dobrácké obličeje Mordvínů nejevily také žádné přílišné zvědavosti.

Když jsme se najedli, řekl hospodář, že budu spát na půdě, a potom teprve byla navázána rozmluva:

„Zdaleka?“ „Zdaleka, chozjajin.“

„Běžíš? - Vidno, že běžíš, ani onuce a opánky po mordvinsku neumíš pořádně lýkem převázat. Poznat hned, holoubku, žes na útěku od Samary. Umíš dělat cihly?“

Řekl jsem nazdařbůh, že umím ...

   


 

Jubileum služky Anny

Předsedkyně spolku pro ochranu služek, paní radová Krausová, připravovala si na zítřek slavnostní řeč do spolku.

U jednatelky jejich spolku, komerční radové Tichové, slouží služka Anna, která v rodině jejich padesát let sloužila a která odchovala dvě generace. Zítra bude slavit padesátileté jubileum věrné služby. Je jí pětasedmdesát let, chovala se vždy mravně a nemlsala.

Dostane zítra ve spolku zlatý křížek, zlatou desetikorunu, hrneček čokolády a dva indiány. Ale to není všechno. Ještě poslechne si oslavnou řeč paní radové Krausové a od své paní dostane modlitební knihu.

Jen kdyby už tu řeč paní radová měla napsanou. Musí svůj mozek namáhat kvůli služce. Už popsala spoustu papíru a pořád ještě to není brilantní řeč.

Chodila chvíli po pokoji a přemýšlela. Co tam má v té řeči říct? Že se dnes služky organisují a že chtí mít prázdno a večeři. Na mou duši, dnes aby se člověk s nimi zbláznil. Dřív ještě to šlo, dát služce facku a vyhodit ji na místě. Dnes vás žaluje.

Paní radová sedla si ku psacímu stolu a potřela si čelo migrénovým kolíčkem.

„Jako ta její služka. Ta nezdárná ženská má milence a ten jí půjčuje knihy. Ta ničemnice se chce vzdělávat!“ Bylo to tak hrozné, že paní radová sáhla poznovu ku migrénovému kolíčku.

„Člověk se marně rozčilí, namísto aby psal řeč. Přece už tolik řečí napsala, tolikrát mluvila ve Spolku pro ochranu služek, chce pronést něco nového, ale nezbude než začít s Pánem Bohem. Pán Bůh se vždy pro služky hodí. Modli se a pracuj! Kdyby to věděla latinsky. Zeptá se, až přijde muž domů. Rozhodně tak začne: ,,Modli se a pracuj!“

Paní radová dala se do psaní: Modli se a pracuj! Jaká to krásná věta. Bez modlitby nelze zdárně pracovat, být poctivým, a hle ... Tato pravda ztělesněna jest na naší jubilantce. Padesát let pilně se modlila a Bůh ji dovedl úskalím života k cíli. Dnes slaví padesátileté jubileum neúnavné práce a odměna ji čeká nemalá na nebi i na zemi ...“ (Na nebi království boží a na zemi zlatý křížek, zlatá desetikoruna, modlitební knížka, hrneček čokolády a dva indiány.)

„Modli se a pracuj! Naše jubilantka Anna padesát let pracovala a po padesáti letech vidí ovoce svého snažení (zlatá desetikoruna = pěti stům krejcarů, tedy za rok pilné práce deset krejcarů), ale ona též padesát let se modlila, netancovala, do divadla nechodila, špatných knih nečtla, jedině modlitebních knih, které učily ji úctě a lásce ku svým zaměstnavatelům, které vedly ji neobmezeně k poslušnosti a celému žití jejímu řádný udávaly směr po těch 50 let: .Modli se a pracuj.’ Byla prozřetelná ve svém chování. Nevylila nikdy lžičku do záchodu, varovala se marné naděje a vypínavosti, nepřátelíčkovala se s cizími služkami, varovala se řečí zbytečných, neklepala o svých pánech a modlitba ji sílila, že nemlsala. Pohleďte, ctěné dámy, na tuto stařenku. Ona byla přesvědčena o užitku protivenství, ona potlačovala v sobě zlé žádosti, byla vpravdě nábožná, mlčenlivá, zkroušeného srdce, rozvažovala jistě často o bídnosti lidské, rozjímala v prázdné chvíli o smrti, o dni soudném a o trestech za hříchy. Horlivě napravovala nábožným rozjímáním před spaním celý život svůj. Pokorně poddanou, neodmlouvající viděly ji dvě generace v rodině slovutného pana komerčního rady Tichy. Byla čistého srdce a upřímného úmyslu, byla vděčna za každé sousto darované jí laskavě jejími zaměstnavateli, políbila vždy vděčně a oddaně štědrou ruku pána i paní. Tak činila po padesát let v té rodině, nikdy ničeho neukradla a svěřené jí věci ochraňovala s láskou. Pracovala za pět zlatých měsíčně a z toho si uchránila vždy, kromě večeří, na cestu na Svatou Horu, kam s dovolením svých zaměstnavatelů ročně jezdila. A tu ještě přivezla jim na památku dárky, které mluvily za její čistou duši.“

„Sama říkala, že by ani jídla, ani nápoje nepotřebovala, nýbrž že by mohla bez přestání Boha chválit a pak že by mnohem šťastnější byla nežli nyní, kdy musí také sloužit svému tělu.“

Paní radová chvíli si odpočinula. Jak to bude zítra krásné. Jistě že o její řeči bude zmínka v Katolických novinách. Konečně může dát vytisknout svou řeč jako brožurku pod názvem: „Epištoly ku služkám.“ Snad přestanou pak vylévat lžíce do záchodu, když si vzpomenou na nábožný život jubilantky.

Vtom vstoupila služka a ohlašovala: „Paní radová Tichová.“ Vzápětí přivalila se navoněná paní, která s pláčem vrhla se předsedkyni spolku do náručí:

„Považte si ta blamáž. Naše jubilantka právě nám umřela.“

Přestala slzet a pokračovala zlostně: „Poslala jsem ji včera večer do sklepa pro nůši uhlí. To víte, když je jí sedmdesát pět let, že je člověku líto ji vyhodit, ale když ji živím, tak musí také dělat. A ona vám, ničemnice, spadne i s plnou nůší ve sklepě se schodů a potluče se před naší slavností tak, že dnes ráno umře. Ta blamáž, když tak najednou sejde z naší slavnosti. Já jsem si kvůli tomu pořídila nádhernou róbu ... A pohřeb mne bude stát aspoň třicet zlatých a ve spořitelní knížce má nebožka jen pětadvacet.“

Paní radová Krausová přetřela si čelo migrénovým kolíčkem, a dívajíc se na čtvrtky se svou řečí, povzdychla: „To vypadá, jako by to udělala schválně ...“

 

  


 

JUDr. Josef Myslivec

 

S plnou a upřímnou radostí chápu se péra, abych popsal život tohoto moderního svatého muže. Přisvědčuji plně slovům anglického lorda Macauleye: „Na kmeni církve katolické vyrážejí po všechny doby kvítka, která udržují církev katolickou při svěží vůni.“

Takovým kvítkem jest JUDr. Josef Myslivec a dnes vskutku můžeme říci, že jest činitelem v katolickém světě, osobou prvého řádu, který ctí zákony a nabádá i ostatní, aby tak činili. Jest apoštolem českého lidu a řídí věřící stádo. Má potestas iurisdictionis. Na něm nejlépe vidíme, že co Bůh řídí, dobře řídí. Z obuvníka stal se Josef Myslivec doktorem práv a říšským poslancem katolického lidu v Čechách. Ostatně vidíme z dějin církve, že největší svatí byli původně také řemeslníky a jest jisto, že slovo „švec“ od doby dr. Myslivce přestalo mít název potupný a jisto jest, že nikdo dosud neodvážil se optat dr. Myslivce, proč se ševci rojí a z kterého roje on sám pochází. Není nijaké pochyby, že čeští obuvníci po smrti dr. Josefa Myslivce zvolí si tohoto za svého patrona a že budou se v Čechách nacházeti firmy á la: Myslivec Smetana, obuvník.

Dr. Josef Myslivec jest, jak sám o sobě tvrdí, českým misionářem, vniká do krajin českých hlásat Kristovo evangelium. Přitom dává četníky zatknout od případu k případu lidi, kteří na schůzích nesouhlasí s jeho vývody, což jest jistě známkou zvlčilosti a úpadku mravů.

Za svého mládí byl horlivým čtenářem časopisu Růže dominikánská a již v deseti letech psával do Kříže a Marie básničky, z nichž uvádíme:

K nebi modlím modlitbičku,

zbožné slze maje v líčku,

můj andílku strážný,

já jsem křesťan vážný,

a tu svoji modlitbičku,

tu já modlím ku nebíčku.

Hle, takový vroucí cit náboženský, vyjádřený těmito úchvatnými verši, dovoluje nám nahlédnouti v čistou duši mladého Josefa Myslivce.

Později, když zasedl za verpánek, s modlitbou v srdci krájel kůže a dělal pop. Do monotónního klepání na boty zaznívaly jeho nábožné písně. Byly to doby, kdy odkládaje rozdělané boty zasedl za stůl, aby se soukromě vzdělával ku slávě katolické církve.

A tak vidíme dr. Myslivce jako hotového obhájce církve a víry. Kdo slyšel dr. Josefa Myslivce mluviti na schůzích nebo četl jeho články, ten vidí, jak hluboké vědomostí chová tento muž a vidí, co moudrosti obsaženo jest v jeho řeči. Vysvětlí vám, že téměř všechny vědomosti, které máme o povrchu země, pocházejí z pramenů katolických. Největší vynálezy a nauky byly učiněny a sestaveny zbožnými syny církve.

Katolíci vynalezli nože, trakaře a jiné užitečné věci. Katolíci vynalezli piano, katolíci vynalezli vidličky. A o to všechno, zdá se, když slyšíte dr. Myslivce, má zásluhu strana katolicko-národní a voliči dr. Josefa Myslivce.

Řeči jeho jsou velmi bystré a duchaplné. Z něho hovoří duch sv. Tomáše. Dr. Josefu Myslivcovi po boku stojí zástup učenců na slovo vzatých, zejména sv. Anselm, Alexandr Halský a sv. Bonaventura. Z jejich filosofie čerpá.

A je-li pravdou, že první kukátko operní dle dr. Mvslivce vynalezl kapucín Schyrle de Leita, uvidíte, že všechno, co dosud nebylo vynalezeno, vynalezne dr. Josef Myslivec. A jako jsou nepopiratelné zásluhy církve katolické o severní točnu, neboť pradědeček dr. Cooka byl nadšený katolík, tak i nemenší zásluhy má dr. Myslivec o český lid.

V horách Orlických, kde chudí tkalci namáhají se po celý život za stavem a dřou se do úmoru, tam vnáší dr. Myslivec nového ducha do sedřených tkalců. Poněvadž byli by se z nich stali socialisté, vyložil jim dr. Myslivec, aby hleděli si zajistiti nebe po smrti tím, že ho zvolí za říšského poslance.

Není pochyby, že to bude první světec, který byl poslancem. Jeho činnost jest obsáhlá, články jeho dýší vroucí láskou k bohu. A přitom nosí vysoké boty, je-li ve svém volebním okresu. O tom říká, že velcí mužové mají zvláštní libůstky. Napoleon miloval červené kapesníky a dr. Josef Myslivec vysoké boty.

Dr. Myslivec miluje historii a obzvláště jednu kapitolu z dějin, svatou inkvizici. V noci se mu zdá o španělských botách, palečnicích a jiných nástrojích, které sloužily zájmům církve. Přitom jest jeho život úplně bezúhonný a mravný, jak ani jinak býti nemůže u muže založeného na zásadách náboženských.

Nikdy se nad nikým nevypíná a kdo se mu nelíbí, tomu to řekne do očí. Poněvadž však každý neumí latinsky, je nucen říci mu do očí, co si o něm myslí, v jazyku českém. Obyčejně mluví přitom o hovězím dobytku. A na konec svých řečí před svými voliči řekne: „Buďte hrdí, že jsme ty chlapy pořádně zmlátili, vložili jsme na jich bedra kříž pokání, aby odvrhli pýchu a marnost a aby pamatovali, že člověk neví dne ani hodiny, kdy ho bůh k sobě povolá.“

A ještě jiný význačný pohled na jeho život třeba uvésti: Dr. Josef Myslivec jest úplně bez hříchu. Řekl tak kdysi na schůzi v České Třebové: „Lide katolický! Já jsem bez hříchu, já se v pátek postím, nejím masa, ale můj protikandidát nejenže v pátek jí maso k obědu, ale k večeři dokonce tlusté od šunky.“

To bylo v době, kdy byly ponejprv volby do říšské rady na základě všeobecného práva hlasovacího. Z České Třebové táhl dr. Myslivec do Ústí nad Orlicí, tam svolal tábor lidu na náměstí a opět vykládal, jak jeho protikandidát na Velký pátek snědl tlusté od šunky.

To se ví, že v tom požehnaném kraji takový zhovadilec propadl.

Poslední dobou zabývá se dr. Josef Myslivec sepisováním zaslána, které hodlá zaslati všem redakcím: „Vzhledem k mému návrhu, aby svátek sv. Václava stal se svátkem všenárodním, roztrušují o mně utrhačná ústa zprávu, že kdybych žil za časů sv. Václava, poslal by mne patron české země také do Němec. Poněvadž je toto velmi dvojsmyslné, odmítám toto tvrzení s oprávněným rozhořčením a prohlašuji, že za všech okolností v Čechách zůstanu!“

Toť poslední zpráva o činnosti dr. Josefa Myslivce, kterého doporučujeme všemu českému lidu jako zajímavý zjev, zejména ze stanoviska přírodopisného.

 

    


K aféře profesora Wahrmunda

Zvláštní telegram. Na včerejší večer svolal „Spolek pro upálení profesora Wahrmunda“ velkou schůzi do vídeňského radničního sklepa, aby protestoval ještě jednou po Inšpruku, posteskl si a poradil se, jakých kroků má být použito, aby profesor Wahrmund byl konečně definitivně upálen! Schůze měla důstojný průběh. Na velkém lustru usadily se duše inkvisitorů ze španělské a italské inkvisice všech století. Tribuny zaujali prodavači švédských zápalek. Bylo vidět též několik agentů dřívím, kteří měli v rukou cedulky s cenami měkkého pryskyřnatého dříví, jaké by se nejlépe hodilo ku zbudování hranice. Pivo švechatské, plzeňské a bavorská černá piva. Přesto nebylo pozorovat v sále nikoho úplně zpitého a možno pochválit i disciplinu řečníků, kteří také nebyli úplně opilí. Zde objevila se na místě ona krásná slova, že katolický muž nemá pouze katolicky demonstrovati, nýbrž i katolicky žiti.

Ke schůzi došla spousta telegramů, které jednatel spolku při zahájení schůze krátce po sedmé hodině předčítá za hluboké pozornosti. Pozornost a živý souhlas vzbudil telegram habešské královny Taitu, choti krále Menelika, která pozdravuje Vídeňany a prosí, aby odpustili její špatnou němčinu. Bude-li Wahrmund upálen, přijede do Vídně navštívit dra Luegra a zdokonalí se v němčině. Další pozoruhodný telegram poslal slavný český humoristický spisovatel a učenec páter Tomáš Škrdle. Obvyklým žertovným způsobem blahopřeje ku zdaru schůze a oznamuje, že je 175 cm dlouhý, hnědooký a že jí rád ovar. Páter Albán z Prahy, druhý český nejslavnější humorista, který své výtečné vtipy uveřejňuje v nejlepším českém humoristickém časopise „Sv. Vojtěchu“, pozdravuje za benediktiny a za ulici „Na Slovanech“ vřele schůzi. „Trpím průjmem,“ píše, „a proto odpusťte, že osobně nemohu se vaší schůze zúčastniti. Má duše dlí u vás, zatím co mé tělo dlí jinde. Leč nechrne toho, přátelé. Jsem všude váš a za všech okolností váš.“ Čtení telegramů a dopisů trvalo celou hodinu a po-dalo důkaz, že hodiny profesora Wahrmunda jsou sečteny. Po přečtení telegramů praví jednatel spolku, že si nemůže živou mocí vzpomenout, jak se profesor Wahrmund jmenuje křestním jménem (Hlučné „bravo!“), neboť ještě před týdnem nestaral se o onoho otrapu. Po těchto slovech navrhuje za předsedu biskupa z Šoproně, za místopředsedu podomka z radničního sklepa, a za zapisovatele vrchního dozorce nad vídeňskou kanalisací. Po přijetí navržených ujímá se biskup šoproňský slova. Tvrdí, že ho těší ona dů-, dů-vě-vě-ra, ra, kte-kterou byl zvo, zvo, len za za před, před-se-du-du-, a prosí za odpuštění, že ko-ko-ko ktá. Stal se koktavým v boji o o-o-o-bro-bro-broze-zení křesťanské ku-ku-kul-tury a uděluje slovo kuchaři papežského nuncia. Kuchař papežského nuncia omlouvá se, že nekoktá, a praví, že má chuť upéci profesora Wahrmunda pěkně do zlatová, ale napřed by ho zaživa nadil rozsekaným olovem. Jeho pán, papežský nuncius, jmenuje se kníže Granito di Belmonte, a měl už několik sporů. Kam přijde, tam se do všeho míchá v zájmu papežského státu. (Hlas z obecenstva: „Pa-pežský stát neexistuje!“) Řečník mlátí se na břicho: „Toť papežský stát, pane: Já, nuncius a papež s Vatikánem.“ V další poutavé řeči navrhuje, aby upálení profesora Wahrmunda dělo se obzvláště slavnostně a aby profesoři ze všech rakouských universit byli donuceni přikládat na hranici, po případě dýmat měchy nebo zpěvem nábožných písní přehlušovat bolestný křik upalovaného. Kuchař papežského nuncia dokazuje, že ve věcech víry netrpí odporu. Vzpomíná vřele habešského panovníka Menelika. Tento výtečný křesťanský černoch poslal nedávno papeži dva lvy, které vykrmil masem pohanů. Kdyby profesor Wahrmund byl v Habeši, tu nepochybuje, že by ho oni lvi již dávno zpracovali ve svých žaludcích. (Hlučné „bravo“.) Řečník končí prohlášením, že sociální demokrati živí se v dobách neúrody krví nevinných tyrolských dětí.

Další řečník, jubilejní městský vídeňský metař Kreschke, praví, že upírá profesoru Wahrmundovi vzdělání. Kdo nevěří v Pána Boha, nemůže být doktorem. Podle jeho křesťanského názoru ani dnes se učenci nemohou obejít bez zázraků, a ať říká kdo chce co chce, nikdo mu nevymluví, že by duha nebyla zázrakem. „A co je to telegraf?“ táže se stařičký řečník za bouřlivého potlesku shromážděných, „zajisté ne vynález bídného rozumu lidského, nýbrž zázrak. A náš Karlíček Lueger, náš starosta, to je také zázrak!“ (Bouřlivé volání slávy.)

Když se ovace utišily, promluvil ctihodný páter Dominik. Řeč svou provázel jadrnou kritikou činnosti peklu propadlého Wahrmunda a objasnil posluchačstvu živými barvami, co se s Wahrmundem v pekle stane. Pět milionů let bude ďábly vařen v papínském hrnci ve vepřové krvi. Pod hrncem bude hořet jeho zabavená brožura. A těch celých pět milionů let bude trpět strašná muka v papínském hrnci a dalších pět milionů let bude poléván etherem, který v žáru, jaký panuje v pekle, tak rychle vyprchá, že Wahrmund celých těch pět milionů let bude mrznout na rampouch. Ale co je těch deset milionů let proti nekonečnosti. Pak bude nekonečně bodán, štípán, tlučen, stínán, lámán, věšen, řezán, pálen, chlazen, vařen, stahován, párán a přitom celou věčnost v uších mu bude hučet: Anathema sit! Budiž proklet! (Bouřlivější potlesk.)

Po této zdařilé řeči přihlásil se k slovu starosta tyrolské obce Wonderntal. Uvítán potleskem vytýká Wahrmundovi, že v hlavním městě Tyrolska vystoupil proti církvi. „Je pravda,“ praví řečník, „že my Tyroláci máme vodu v hlavě, ale my zato věříme jako povodeň. (Výborně.) A nemá-li Wahrmund vodu v hlavě, pak má prázdnou hlavu.“ Řečník žádá, aby do resoluce byla přijata věta, že je profesor Wahrmund „schweinbübli“ a „schweinkerli“. (Hlučný souhlas.)

Další řečník, vídeňský městský radní, pekař Krzikawa Wenzel, prohlašuje, že poslední dobou o něm roztrušované zprávy, jako by míchal do mouky sádru, nejsou pravdivý, a pokud se týče profesora Wahrmunda, že úplně bude souhlasit s jeho upálením. Prosí ale, aby v ten významný den nemusil dát svému personálu prázdno.

Nato odpověděl jeden ze svolavatelů, že i v minulých stoletích při upalování kacířů nikdy řemeslo nestálo, a ani dnes nebudeme dělat v té věci nějakých reforem, aby nám Vatikán právem nevytkl modernismus. Další řečník p. Erzberg praví, že mluví jménem churavého dra Luegra. (Sláva!) Jest přesvědčen, že upálením dra Wahrmunda polepší se otřesené nervy miláčka všech katolíků v Rakousku.

Po tomto vznešeném projevu přečetl kuchař papežského nuncia následující resoluci: „My shromáždění věřící ve vídeňském radním sklepě vyslechli jsme se souhlasem krásné projevy řečníků za obrození křesťanské kultury a žádáme vládu, aby’ neprodleně dala upálit prokletého profesora Wahrmunda z Inšpruku. Budiž zvoleno komité složené stejným dílem ze zástupců vlády a křesťanských sociálů, kteří by vypracovali celý program slavnosti. Z výtěžku slavnosti upálení profesora Wahrmunda budiž vysláno několik nejmravnějších slepých křesťanských sociálů do Lurd. My shromáždění protestujeme dále proti ministru vyučování dru Marchetovi a žádáme, aby byl vypovězen z Rakouska a na jeho místo nechť jest okamžitě dosazen papežský nuncius, kníže Granito di Belmonte. Ministr zahraničních záležitostí baron Aehrenthal budiž okamžitě zbaven úřadu, a na jeho místo nechť přijde páter Tomáš Škrdle, který budiž povýšen do stavu baronského. Dále si přejeme, aby profesor Wahrmund byl při upalování poléván petrolejem a Francii jako semeništi bludů vypovězena válka. Má-li profesor Wahrmund nějaké příbuzné, nechť jsou ihned zbaveni občanských práv a dopraveni do donucovacích pracoven. V den upálení buďtež všichni tak zvaní náboženští šílenci propuštěni z blázinců na svobodu. Pro srdce všech věřících nebude nic pohnutlivějšího a pro ducha vznešenějšího divadla, jako když plameny budou olizovat toho, který tak hanebným způsobem zneužil svého učitelského úřadu. Ku konci resoluce navrhujeme, aby všichni profesoři v Rakousku byli dáni pod policejní dohled. K tomu všemu nám dopomáhej Pán Bůh. Amen.“

Resoluce byla jednomyslně přijata a po odeslání holdovacích telegramů papeži a královně Taitu schůze zdařile vykoktaným proslovem předsedy ukončena za zpěvu papežské hymny. Za všeobecného nadšení a bez zaplacení útrat rozešlo se pak shromáždění.

 

   


K prazdniku

K svátku

Tisíce verst urazila 5. armáda. Byl to nejkrutější zápas s kon-trarevoluci ve veliké epoše našich revolučně socialistických válek. Nebojíme se ani početných pluků vlastenecké kontrarevoluce, ani těžkého dělostřelectva mezinárodního kapitálu.

Když lokaj cizího kapitálu admirál Kolčak loni v dubnu útočil na Kazaň a Samaru, posílali vůdci spojencům jeden telegram za druhým.

Londýnský deník Times ve svém úvodníku blahopřál a vyslovil naději, že Anglie svou podporou pomůže Kolčakovi zničit vládu sovětů.

Pařížský Temps gratuloval admirálovi k ofenzívě a sliboval mu všestrannou podporu Francie ke konečné porážce sovětské moci.

Zástupce amerických miliardářů Woodrow Wilson telegrafoval: „Přeji skvělé armádě admirála Kolčaka, aby porazila na hlavu své nepřátele, a slibuji všestrannou podporu.“

To bylo v dubnu roku 1919. V dubnu 1920 píšou tytéž noviny: „Anglie musí uznat sovětské zřízení.“

Vítězství Rudé armády, a tedy 5. armády, srazila anglickým buržujům hřebínek a přinutila je mluvit o míru.

Radíme japonským diplomatům, aby se i oni nad tím zamysleli a zapamatovali si, že čestné zástavy dáváme železným armádám.

   


 

Kam letos na venek?

Nastala sezóna k smrti otravných úvah, kam letos na venek. Není snad časopisu, kde by se nepsalo o kráse venkova. Český národ má tolik příležitostných spisovatelů! Když jsou vánoce, píší se vánoční úvahy, líčí se zimní krajina. Pak přijde jaro, omlazená příroda, nato léto s turistickými fejetony a se smutně vtipnými humoreskami ,,Jak jsme se měli na letním bytě“.

A zatím co speditéři svážejí zavazadla na nádraží, ten chudý člověk dál jde svou cestou do továren, a když mu žena přinese v poledne skromný oběd, tu vidí kousek přírody z lavičky před sadem, kde obědvá, nezlíbí-li se ovšem hlídači sehnat ho z lavice. A zas následuje cesta do továrny a dílny, kde hučí stroje a nad parními kladivy se chvěje vzduch.

Toť jeho píseň letní. Ten živý ruch a šum má mu snad nahradit šumot lesních stromů a ovzduší přeplněné prachem pilin a kovů čistý vzduch tam venku, naplněný vůní pryskyřice, kterou nyní vdechují ti, kteří jaktěživi nic nedělali?

A když pak unaven jde z práce, zda si vzpomene, že daleko za branami města jsou zelené háje, uprostřed kterých stojí vila pana továrníka, který právě teď na terase bohatě večeří s veselou společností a ukazuje, že všechno to kolem je jeho, to že mu svou prací dobyli jeho otroci ...

A v letní podvečer se střídají také šichty v dolech. Z horských vesnic sestupují k dolům horníci s bandaskami. Jdou zasmušile lesy. Hle, mají též příležitost obdivovati se takovému letnímu podvečeru, kdy slunce se houpá ve zlatých paprscích na větvích rozsochatých borovic, ale pro ně neexistuje taková nálada.

Oni jdou ze světla do tmy. Opouštějí jas ráje, z kterého byli vyvrženi, a za chvíli přijme je peklo šachet. Jsou to jiné lesy. Lesy podzemní, lesy zkamenělé. Místo zářných paprsků slunce krvavě svítí rozžhavená drátěná síťka kahance.

A nad nimi pět set metrů opět letohrádek mezi jinými lesy, mezi živými, vonnými a krásnými, tam u Oseku a Hrobů, kde to všechno podvrtáno, poddolováno, kde slyšet za nocí pod zemí podivné výbuchy, které významně mluví ...

Kam letos na venek? Taková otázka brutální, opakovaná ve všech měšťáckých listech.

Podívejte se tedy nyní na nádraží. Tam uvidíte sta zemědělských dělníků z Haliče a ze Slovenska.

Sehnali je sem do Čech, aby pracovali na statcích bohatých řádů.

Kam na venek? K premonstrátům na Klatovsko, k benediktinům k Broumovu a jinam a jinam. Blíží se doba žní pro bohaté řády. Ctihodní opatové procházejí se mezi lány obilí. Léto dostupuje vrcholu. Neuvědomělí Rusíni a Slováci z krajin požehnaných klerikalismem a kořalkou zanedlouho s kosami v ruce rozmnoží jmění bohatých řádů.

A zcela tak dle bible: ,,V potu tváře chléb svůj jisti budeš.“

Špinavá polévka a ošklivě tvrdý chléb!

A k tomu trochu kořalky a dvacet pět krejcarů denně. A pracují v přírodě, v boží přírodě, jak se říká. Rudé máky kvetou na polích, modrají se chrpy, na mezích voní mateřídouška. Včely poletují, ptáci zpívají, obilí sklání ve větru rytmicky vlnité klasy. Daleké obzory lemovány lesy modravými. Jest to všechno i pro chudého člověka?

Snad básník si sedne pod břízu v háji, podívá se do laškovných proudů čistého potoka, jehož břehy vroubeny bleděmodrými pomněnkami, jako když modré nebe prosvítá lehounkými, jemnými obláčky, beránky, a básník snad zazpívá o kráse přírody.

Ale od rána do noci do úmoru pracovat za dvacet pět krejcarů denně, trochu kořalky a špinavé polévky, tu mizí ta sladká vůně lučin a polí, slunce oči vypaluje do ruda, zeleň mění se ve velká pestrá kola, která se před očima točí ...

V Oseku v klášteře žil opat Theodor Wagner. Napsal celou sbírku písní opěvajících přírodu. Rád procházel se lesy, polmi a lukami. I broučků si všímal a chválil boží přírodu.

Ale dával také Rusínům, chlopům od Kolomyje, jen dvacet krejcarů denně o žních.

A když ti chlopi usínají pod kůlnami na hromadě, pokřižují se a sborem se modlí: „Pane Bože, dej, ať zítřejší den uplyne nám tak stejně pěkně jako dnešní, neboť víš, my jsme chlopi ze Zabunova a Kolomyje a máme tě rádi.“

A jeden po druhém usíná v cizí zemi na půdě velkomožných pánů s tím přesvědčením, že šli „na daču“, na venek, že opustili domov, šči s kapustou, rovinaté lesy s močály, kde čápi hledají žáby, aby je snědli.

Jsou všichni jako žáby, podnikatelé našli je také v močálovitých lesích u Kolomyje a vysají je jako čáp žábu.

Kam tedy letos na venek?

Po zaprášené silnici táhnou vandráci. Třešňový strom je obsypán plody. Vyleze se na strom a natřesou se třešně. V silničním příkopu chutnají snad lépe než třešňové knedlíky v restauracích měst.

A pak zelená se pole hrachové s lusky. To jsou malé radosti vandráků, tuláků.

Na rozcestí stojí sloup, na kterém tabulka: Okresní stravovna nalézá se v Říčanech atd.

Tulák si odplivne a jde zas dál a střídá cesty lesní s polními, na jichž konci bělají se vesnice. A všechno to kolem voní, ale tulák si nezpívá. Slova básníků moderní generace: „A tulák si zazpíval ...“ nemají dnes platnosti. Ty časy poetické již zašly, zapadly s romantismem. Život se přihlásil. Na našeho tuláka čeká § 3 zákona o tulácích.

A pak zpívejte, abyste svým zpěvem přičarovali někde ze žita četnickou piklhaubnu ...

 

   


 

Kam to vede, když člověk vystoupí z církve

 

V Myslíkové ulici v Praze žili dva bohabojní manželé kupeckého původu. Ona byla dcerou zámožného kupce a on zdědil po otci rozsáhlý kupecký krám, který zdokonalil, když od své manželky věnem získané peníze do obchodu přivtělil.

A tak chválili oba manželé boha mezi sudy a slanečky, mezi pytli kávy z ostrova Ceylonu a mezi indickým kořením a cukrem z Čakovic.

A jejich modlitby nesly ovoce. Jmění jejich rostlo a množilo se a do věčné lampy nad vchodem do krámu nepřilíval už kupec Pažouch obyčejný olej na svícení, nýbrž nejjemnější brabancový olej. A když ještě více zbohatl, udělal věčnou lampu s acetylenovým světlem a když si koupil dům, dal věčnou lampu zřídit na žárovku asramku a později, když měl již tři filiálky v Praze, udělal v krámu elektrický transparent: Buď boží požehnání.

Pak jeho manželka slehla a porodila hezké, roztomilé dítě, kterému na křtu svatém dali jméno Bohuslav. Dítě bylo pokřtěno samotným vyšehradským kanovníkem a bohabojný kupec Pažouch konal toho dne mnoho dobrých skutků a chudé rodině dělníka Konipáska poslal kilo cukru.

Proti tomu, jak bohabojně žil bohatý kupec Pažouch, protloukal se obdarovaný dělník Konipásek jen bídně světem a činil dojem člověka úplně mravně zvrhlého. Nejen že neměl ničeho občas se svou manželkou dáti do úst, přestali věřit v pánaboha a to tak ohavnou měrou, že byl jednou zavřen pro porušení náboženství na tři měsíce a pak už se teprve spustil boha a chytil se Ferrera.

Popravený Ferrer stal se jeho novým pánembohem, on pozdravoval Bartáka a Myslíka, Pelantovi říkal nazdar, dr. Boučkovi servus, ale když jel arcibiskup v kočáře, tu nejen že nesmekl, nýbrž od kočáru se odvrátil, křičel, jak to přijde, že on sám nejede v tom kočáře a že jsme si přece všichni rovni. Měl toho nepříjemností mnoho, ale ač byl zavřen, jak chtěl, nepolepšil se, nýbrž stále vedl svou, že chce jezdit v arcibiskupově kočáře a říkal dál Pelantovi nazdar!

Měl ženu, která však nebyla ještě tak mravně zkažená jako on, ženu, o které by se byl nikdo nenadál, jak se na ní osvědčí přísloví, že špatné příklady kazí dobré mravy. Ona zprvu věřila v pánaboha, ale tu se stalo, že přišla na ni doba, které se říká „mateřské radosti“.

I ona hleděla těmto vstříc. Ale tu počal mluvit špatný manžel Konipásek, že dítě pokřtít nedá a obrátil se na Volnou myšlenku, co má dělat, že nemá peníze na křest, že by vyvedl škandál a že dítě pokřtít nesmí dát, tomu že brání jeho svědomí.

A zde mu peníze ovšem na křest nedali, ale dali mu dobrou radu, aby i se svou ženou vystoupil z církve a dítě prostě ohlásil magistrátu, že se mu narodilo a jaké mu dá jméno.

A on tak učinil. Vystoupil se ženou z církve a když tak přemýšlel, jak se dítě bude jmenovat, usmyslil si, že mu dá jméno Ferrer, tedy Ferrer Konipásek.

Proti všemu nadání trval však onen stav, ve kterém ženy nerady se objevují na ulici, příliš dlouho.

Městská porodní babička s tím nechtěla nic mít a když se rozhlásilo, že oba vystoupili z církve, tu dvanáctý měsíc zavolala zvěrolékaře.

Zvěrolékař byl původně kaplanem a když nebyly upraveny platy kaplanů, zběhl z toho a stal se diplomovaným zvěrolékařem. Ten prohlédnuv z církve vystoupivší Konipáskovou, prohlásil, že nic jiného se nemůže narodit, než čert mužského pohlaví.

A došlo na jeho slova. Konipásková porodila malého čerta, po celém těle hustě černými chlupy porostlého jako hrubosrstý stájový pinč. Jazyk měl čertík dlouhý čtvrt metru, svítící fosforem a rohy úplně krásně vyspělé, rozkošně zahnuté kupředu a ohon měl aksamitový, velice hebký, ale také, drazí křesťané, neobyčejně dlouhý!

Zprvu byl veliký nářek v rodině Konipáskově, bylo vidět, že to prst a trest boží, ale o celém případu dozvěděl se Pelant, který čerta prohlédnuv, omdlel. Když ho vzkřísili, utekl, chtěl vstoupit do církve a odjel do Ameriky, trápen výčitkami svědomí.

O celém případu však dozvěděl se snaživý impresário světového panoptika bratří Willsonů, který navštívil rodinu bezvěrců a těmto nabídl za celoroční vystoupení čerta Ferrera Konipáska 12.000 liber šterlingů, t. j. 288.000 K. Rázem stali se Konipáskovic velkými boháči, zato však s rodinou bohabojného kupce Pažoucha šlo to od pěti ke čtyřem.

Když bylo čertovi Ferreru Konipáskovi 18 let, měli již jeho rodiče i při nezřízeném životě který vedli, na půldruhého milionu jmění, ale osmnáctiletý syn bohabojné rodiny křesťanské Pažouchů, zbožný Bohuslav, utahal již zatím celé jmění otcovské a stal se nakonec sluhou v rodině nevěrce Konipáska, který všude, kde čekají radostnou událost, zcela nezištně říká: „Vystupte z církve a uvidíte, jak vám pánbůh požehná.“

Posledním činem Konipáska jest, že si vzal Pelanta za vlastního a jeho první syn, čert Ferrer Konipásek, těší se oblibě obecenstva a prospívá na duchu i na těle.

Váží dnes i s ohonem a jazykem 180 kg a čte Volnou myšlenku.

     


 

Kámen mudrců

Středověká historie

Opat Contactus kláštera v Mühlhüsnách zabýval se kromě modliteb, jídla a pití také alchymií.

Dozvěděv se kdysi, že ve městě žije jakýsi záhadný muž, který zanáší se podobně jako on výrobou kamene mudrců, elixíru životního a výrobou zlata, k čemuž má mnoho receptů, zděděných od slavného alchymisty Jana Makaria, obvinil onoho muže z čarodějství.

Muž ten, jménem Gebler, vyznal na mučení, že je skutečně ďáblem posedlý.

Byl poté natažen na skřipec, aby ďábel z něho vyšel, neboť ďábel, jak známo z učení některých theologů, nesnese natahování, jsa dle vyjádření Tomáše Kempenského křehké přirozenosti.

Gebler natažen na skřipci vyznal také, že je čarodějem, že se živí pavouky a že nečisté síly jsou jeho pomocníky.

Toto přiznání v klášterní mučírně mělo za následek, že čaroděj Gebler byl obzvláštním slavnostním způsobem upálen ku větší cti a slávě boží, kromě toho jeho jmění připadlo klášteru a opat zmocnil se tajemných receptů upáleného čaroděje, aby na základě jich činil nové pokusy.

Poněvadž však měl co činit s recepty po čarodějovi ďáblem posedlém, nařídil mnichům kláštera četné půsty a modlitby.

Mniši tedy modlili se za spásu duše své i ctihodného opata, postili se, hubeněli a sváděli v klášterní kuchyni zuřivé boje s kuchaři bratry o jídlo.

Opat zatím ve své alchymistické kuchyni roztloukal ve hmoždýři různé nerosty na prášek, sléval kovy, pracoval s koňskou močí, která odpařena světélkuje, pral cizokrajná koření, vařil v baňatých nádobách, při čemž klel jako loupežný rytíř, neboť nikde neobjevovalo se zlato, ani kámen mudrců, ani elixír života.

Mniši dostali nové půsty a hubeněli ještě více, opat usínal unaven celodenní námahou ve svém křesle a mniši obcházeli po dvoře hladoví, rozčilující se konstatováním, že po dvoře pobíhá mnoho drůbeže a ve sklepích že sudů vína k neuvěření.

Dávali se tedy na cestu zla a záhuby věčné. Kradli kuřata a tajně pili víno.

Což to však bylo platno! Druhého dne opat rozčilen nezdařenými pokusy, že najít nemůže kámen mudrců, dal prohlédnout a sečíst počet kuřátek a nabít dvěma mnichům s podezřele mastnými ústy. Nařídil nové půsty a náboženské rozpravy mnichům a znovu pracoval ve své kuchyni, nakláněje se nad křivule a roztloukaje svařené a vysušené hmoty na prášek.

*

Klášter v Mühlhüsnách oplýval odjakživa pěkně vedeným hospodářstvím.

Byl to obzvláště pečlivě vedený chov vepřů, který snažil se nynější opat Contactus zdokonalit, maje zkušenosti v onen oboru, kdy mu náleželo ve Švábsku pět vesnic a pěkný nedostupný hrad v lesích.

Opat Contactus býval totiž před léty loupežným rytířem, přepadal pocestné kupce loupežnými nájezdy, konečné švábská knížata zapálila jeho vesnice, pobila mu poddané a oblehla jeho hrad.

Loupežný rytíř počal najednou důvěřovat v Boha.

Nebylo mu to ničeho platno. Spojená vojska švábských knížat házela neustále smradlavé hrnce do jeho hradu, přestože posádka vedena pánem hradu ve dne v noci zpívala žalmy.

Pak smolné věnce zapalovaly cimbuří, a tu si umínil pán hradu, že nemůže spoléhat na pomoc boží tou měrou, jako na smilování švábských knížat, kteří nedělali celkem vzato nic jiného než on. Loupili také, ale ve velkém.

Jal se tedy vyjednávat.

Slíbil knížeti z Nordlingen, velmi nábožnému muži, že přestane loupit a pobíjet pocestné, že založí klášter a bude působit pro blaho církve a kláštera.

„Oddávat se studiu otců svatých, velký kníže,“ pravil na pravou cestu obrácený loupežník, „působí blahodárně na duši i na tělo.“

Zejména poslední bylo pravdou.

Když totiž, přijat jsa na milost, založil klášter, obětoval kolik mší na počest svého hradního, kterého pověsili místo něho. Někoho přece musili pověsit, to je přirozené.

Při všech těch modlitbách za nebožtíka hradního vůčihledě tloustl, pak ho během času opustily úplně nábožné myšlenky a milý opat Contactus počal se ve zdech kláštera strašně nudit a zacházel se ctihodnými otci mnichy jako s hradní čeládkou za těch starých dob plenění a loupeže. Chtěl dáti dokonce několik mnichů pověsit jednoho dne, když ti usnuli při vigiliích.

Mohutný vysoký cínový džbán naplněný vínem býval hlavním předmětem jeho pozornosti, když z brevíře se modlíval.

Pak počal bručet žalm a dokončoval starou romanci o Tristanovi.

Byl to život nudný v ponurých prostorách chrámu i neméně zasmušilých chodbách kláštera.

A tu ze zoufalství, když ho neuspokojilo ani hloubání o tom, kolik suchých čertů na jednu špičku jehly se může shromáždit, aniž by jeden druhému překážel, opat Contactus umínil si najít kámen mudrců.

Jednoho dne, nespokojen s výsledkem, rozbil prvnímu mnichu, který vešel do jeho dílny, alchymistické křivule o hlavu a dal vyhodit zbytky jakéhosi prášku na dvůr.

Toho dne dlel na modlitbách, neboť mnich následkem utržené rány do večera vypustil za neustálého proklínání ctihodného opata svou zbožnou duši. A nyní přišli na řadu vepři...

*

Čert ví, jak to bylo, vepři klášterní byli poslední dobou hubení hnedle jako mniši, neboť zdálo se, že mniši neházejí žádných zbytků jídla těmto švábským štětináčům. Měli sami z těch příšerných a četných půstů hlad.

A vepři toho dne, kdy opat zabil mnicha, shánějíce se žalostným chrochtáním potravu, našli vyhozené zbytky kamene mudrců na dvoře kláštera a jali seje lízat ze zoufalství.

Kámen mudrců vepřům chutnal. Chodili zbytky pravidelně lízat každý den a utěšeně sílili, tloustli a měli se k světu.

Opat Contactus brzy shledal, co je toho příčinou. Byla to ona podivuhodná směs, kterou při dobývání kamene mudrců vynašel.

Byl to ten neznámý kov, jehož upotřeboval ve svých pokusech, hledaje to tajemné, co dle alchymistů pojí všechny kovy. Byla to směs z onoho kovu roztopeného se sírou při odříkávání zaklínači formule arabské, když souhvězdí Velkého medvěda protíná zenit.

Vepřům směs ta stále víc a více chutnala a vypadali znamenitě oproti hubeným mnichům, sesláblým častými půsty.

A tu opat Contactus přišel na myšlenku, onu obdivuhodnou směs přidávat do jídla mnichům, aby tloustli také.

A když souhvězdí Velkého medvěda protínalo zenit, opat Contactus roztápěl neznámý kov a za odříkávání tajemné formule arabské vyráběl sílící prostředek pro mnichy.

A na den sv. Theobalda dal ho namíchat mnichům do chudé polévky. Sám si nechtěl svou kůzlečí pečínku kazit. A také toho nepotřeboval.

Kámen mudrců dělal pravé divy.

Všech osmnáct mnichů kláštera do rána umřelo.

*

Zvěst o morové ráně roznesla se krajinou, jen opat Contactus se smál a napsal do klášterní kroniky: Na den sv. Theobalda mniši, pozřevše kámen mudrců vepřům svědčící, do rána umřeli. Kámen ten sluje antimonium.4

A v zamořeném klášteře zabýval se opat Contactus místo mnichy chovem vepřů, kteří byli pravým divem oné doby.

   


 

Kámen života

Léta páné 1460 opat kláštera ve Štalhausenu, v zemi bavorské, velebil tiše Boha, aby nejvyšší Bůh, majitel všehomíra a dárce rozumu, seslal na něho Ducha svatého, aby on, opat Leonardus, nalezl kámen mudrců a elixír životní.

Před ním plápolal oheň pod baňatou křivulí, ve které vařily se s bubláním lektvary, a vedle čekaly kelímky, aby po náležitém rozpuštění látek vedle přijaly ty do svých prostor a vypálily nad ohněm na tvrdou strusku. Opat Leonardus zbožně vzýval milosrdného Boha, aby ‘shlédl na nejponíženějšího svého sluhu, který beze všech indicií ďábelských na cestě boží milosti, bez vyzývání nečistých sil a ďáblů hledá kámen mudrců a elixír životní.

A vedle z refektáře ozýval se až sem sbor mnichů, kteří příšerným hlasem modlili se pod přísnou klenbou gotickou: „Pater noster, qui est in coelis.“

Vyrážejíce jednotlivé slabiky, snažili se jeden druhého překřičet, hladoví a zuřiví, neboť opat na dobrý úmysl rozkázal všem, kromě sebe, velké újmy na jídle a na pití.

Opat Leonardus otevřel dubové dvéře do refektáře a pravil s tváří oduševnělou: „Modlete se až do slunce západu!“ Pak opět vrátil se do své alchymistické dílny, poklekl pod Ukřižovaného na klekátko a jako u vytržení se modlil: „Bože, Spasiteli, sešli jasný paprsek na tvého sluhu, osvěť mu mysl jeho, aby nalezl elixír životní ku zachování křesťanstva a kámen mudrců. A je-li snad hříchem, když do elixíru hodím nyní prášek z upáleného kacíře, který měl černého kocoura, který chodil po dvou a kterého jsme ku tvé cti a slávě i s jeho pánem, ďáblem posedlým, upálili na

Hod boží před branou Štalhausenu, tu, Bože věčný, má-li to být hříchem, odpověz a já tě poslechnu!“

Bůh nedal znamení. I svařil prášek z upáleného čaroděje a kacíře a jeho kocoura, a modle se otčenáš se řvoucími mnichy vedle v refektáři, vylil obsah křivule do kelímků, dal na trojhran a vypaloval s čistou, nábožnou myslí.

Pak se snesl soumrak a opat Leonardus odešel do refektáře, zanechav oheň ve zděném ohništi, aby vypálil hmotu, škvířící se a bublající.

V refektáři jal se mluvit zvučným otcovským hlasem o milosti boží a poslal spát mnichy na tvrdá lůžka, odporučiv jim vzájemné bohumilé zmrskání hříšného těla. Pokleknuv před věčným světlem, odebral se na dvůr, zapáliv si pochodeň.

Sel na obchůzku po klášterním hospodářství ten milý, neúnavný opat. šel prohlédnout prasátka v prasinci, aby seznal, v jakém stavu se nalézají. Včera je shledal velmi bídná.

Měl totiž starostlivý opat podezření na mnichy, že v době postní, kterou jim nakázal, dávají se do kaše z černé mouky, kterou poručil vařit vepříkům, a sytí svá hříšná těla, rouhajíce se Bohu a okrádajíce vepře. Vepříci totiž poslední dobou hubeněli. Nebyly to již takové roztomilé soudečky, růžové a milé, že opat Leonardus pěl žalmy na jich oslavu a Bohu stvořiteli na poděkování. Bylo těch milých božích stvoření čtyřicet, právě tolik, kolik mnichů. Když tedy snědlo čtyřicet mnichů s rouháním stravu pro čtyřicet vepříků, jak by bylo možno, aby ubožáci vesele chrochtali po klášterním nádvoří, až vnesli ozvěnu svěžího života a mládí do ponurých ambit kláštera.

Pochodeň praskala a v rudé záři viděl opat ubohé vepříky. Poznali svého pěstitele a smutně zachrochtali, až dobrému opatovi bodlo u srdce.

„Bratři,“ řekl k ním opat teskně, když viděl zhubenělá těla, „takhle se s vámi shledávám?“ A dobrý opat zaslzel a vzdychl. Pak uviděl suchá koryta, proklel mnichy a šel zazvonit na klášterní zvon.

V refektáři poznovu se shromáždili mniši a tu k nim řekl: „Mrskejte bídná svá těla, okrádáte vepře, nedržíte půstu. Bůh vás potrestá. Na kolena, bídníci!“ Byl v tom okamžiku vznešený. Světlo věčné lampy osvítilo jeho tvář a tu on vykřikl: „Modlete se za odpuštění! Ubozí vepři!“

Pak zatím co zpívali: Misericordia, milosrdenství, milosrdenství, odešel opat do sklepa a tam vypil nádobu vína, skřípaje zuby.

Když se vrátil do refektáře, tu mluvil, že je pošle pěšky do Říma k papeži Innocencovi III., aby odprosili hlavu křesťanstva, a poslal je spat.

Sám vešel do tmavé komůrky, kde konal pokusy, a zastrčiv pochodeň do krbu, prohlížel vypálenou hmotu. Byla těžká, kovového lesku.

Opat Leonardus zbledl. To nebyl kámen mudrců, který dle staré knihy nedávno upáleného čaroděje nemá míti vůbec žádné váhy a má býti průsvitný. A přece našel zeminu, ze které vařil a pálil kámen mudrců na kopci u Štalhausenu, kde lámali kolem a kde objevuje se na Velký pátek světla záře, jak říkají lidé.

Klesl na kolena a plakal. Pak obrátil se k Ukřižovanému, bije se pokorně v prsa: „Bože spasiteli, neuznal jsi mne za hodna tvé milosti.“

Vzal hmotu z kelímků, drobnou, zrnitou a odnesl na dvůr, kde ji vysypal.

*

Opět kolik dní mniši se postili a hubeněli, poněvadž starostlivý opat o jich věčný prospěch dbal, aby neujídali kaše vepřům.

Vepříci podivuhodně tloustli. Nebylo možno, aby tak rychle na sebe přibírali po tak dlouhé době strádání. A čím více mniši hubeněli, tím více se spravovali vepříci. Ten rozdíl byl příliš patrný.

A jednoho dne zpozoroval opat Leonardus, že vepříci cosi chroupají a hledají po dvoře. Jde blíže a vidí, že olizují vyhozené strusky z kelímků po výrobě kamene mudrců.

V kapli klesl na kolena. Bylo mu náhle jasno, že Bůh se nad ním slitoval a že on objevil kámen života, ne elixír, ani kámen mudrců, nýbrž prostředek výživný, extrakt životní a sílící.

Ještě téhož dne odebral se s mnohými mnichy na šibeniční vršek u Štalhausenu, aby tam dobyli ze země zeminu nutnou k výrobě kamene života, aby vyrobil jej touž cestou, jak jej již dříve pálil a svařil.

A byla hotova zásoba kamene a opatovi Leonardovi zželelo se jeho ubohých hubených mnichů, i chtěje, aby též ztloustli jako jeho vepříci, nechal hodit kámen života roztlučený na prášek do černé kaše, určené pro mnichy, a pochutnávaje si na selátku, radostně se díval, jak jeho mnichům chutná.

Do rána zemřelo ve velkých bolestech všech čtyřicet mnichů a opat Leonardus osaměl.

Kámen života nebyl nic jiného nežli kov antimon, který roku 1460 objevil opat Leonardus ve Štalhausenu v zemi bavorské, nazvav ho žertovně latinsky ,,antimonium“ (proti mnichům).

*

Opat Leonardus pěstoval pak po celý svůj život prasata, kterým antimon neškodil a kteří po něm tloustli, takže byli vyhlášeni daleko široko po celém kraji, až tehdejší císař německý se přičinil, že byl opat Leonardus povýšen do stavu hraběcího.

 

   


 

Karel byl v Praze

Německé listy poslední dobou v plačtivých sloupcích uvádějí na paměť českému národu, že císař Karel I. dlel kdysi v Praze ještě jako arcikníže v letech 1909 až 1910, že se učil v té době česky a skládal zkoušky na české právnické fakultě. Zde bližší podrobnosti:

Roku 1910 udržoval arcikníže Karel intimní známost s hraběnkou Purgstall von Hammer-Purgstall, s baronkou Butsche, s hraběnkou von Kromsdorfa, slečnou Mizzi Loyi, která tančila jeden čas v kabaretu hotelu "Central" v Hybernské ulici v Praze.

Jednou, když veselá společnost jela v noci na Hradčany do císařského hradu automobilem, potkala u Karlova mostu starou prodavačku olejových sardinek paní Marii Líznerovou z Břevnova, naložili ji do automobilu a na hradě v salonku číslo XXIV., v tak zvaném žlutém pokoji, opili ji šampaňským, svlékli do naha a obalili do čokoládového těsta. Jistý Roušek, dlící nyní v Argentině, který té doby byl přidělen k hofmistrovskému úřadu, vyvedl z císařských komnat paní Líznerovou a někde za svatovítským chrámem ji potkala policejní hlídka. Stará prodavačka sardinek byla nějaký čas zavřena, když toto vše vysvětlila; – později zakoupila si v Davli pěknou vilku a malé hospodářství.

Proto na rychlo, pokud ještě císař Karel panuje, bylo by třeba napsat do školních čítanek článek: "Karel I. jakožto dobrodinec".

Událost ta nebyla příliš velkým tajemstvím. Sděloval ji sám známý z "Bohemie" redaktor Pavel Kisch. "Právo lidu" v té době uveřejnilo též tento zajímavý článek: "Novinka na Hradčanech". Hned po příjezdu arciknížete Karla zavládl na Hradčanech čilý ruch. Pěstují se tam mezi jiným orchideje a i jinak je postaráno o výzdobu císařských komnat."

Po několika dnech pak v různých zprávách byla tato poznámka: "Do čísla 128. vloudila se nám tisková chyba. Čti tam místo orchideje – orgie."

Tyto orgie prováděly se dále již veřejně. Po císařském hradě v noci potloukaly se celé hloučky opilých důstojníků, odcházejících z večírků "Beim Karl".

"Morgenblatt" nyní píše, že arcikníže Karel byl znám na Hradčanech pro svou bodrou povahu.

Svědectví o tom by mohl dát jistý profesor, který se svou paní seděl ve známé restauraci "Na Vikárce" v "císařském hradu" a pozdě v noci odcházel ze společnosti domů. Na nádvoří setkal se s hloučkem důstojníků, z nichž jeden choval se sprostě k manželce profesora, a když ten hájil čest své paní, tu byl oním důstojníkem ztýrán. Byl to sám arcikníže Karel, který ráčil vložit svou vznešenou ruku na tvář plebejce. To je přece důkaz takové bodrosti, která se nevyučuje a která je vrozena a je to také jistá známka atavismu, jus manuarum, právo pěstní, když ještě někdy ve století dvanáctém předkové tohoto Habsburka okrádali někde v lesích kupce jako loupežní rytíři.

"Morgenblatt" též psal, že již tenkrát měli někteří příležitost viděti Karla "seděti na Hradčanech v jeho majestátu", totiž ve vší skvostné úpravě jeho důstojenství. To je též chyba tisku. Pan Roušek z hofmistrovského úřadu ho totiž viděl ležet v jeho majestátu, a to pod stolem. To ostatně není tak závažné, nám se jenom zdá, že to nepatří ke slovu majestát a pod stolem natažený budoucí panovník není žádný zevnitřní lesk nejvyšší moci a její příznaky. Na to zbylo by "Morgenblattu" odpověděti jen tolik, že se strašně mýlíme a že právě panovník dokazuje tím svou nejvyšší moc, aby si lehl, kam chtěl, a třebas pod stůl. To mu přece nemůže zakázat ani redakce našeho listu. My bychom jim zase mohli odpověděti, že jest-li redakce "Morgenblattu" přináší inserát, že se přijme střízlivý sluha do obchodu, tu rakouští Němci by měli totéž žádat od svého panovníka a nikoliv jen od chudého dělníka.

Ale, jak říkám, to je věcí vedlejší. Přítomnost arciknížete Karla pod stolem v císařském hradě na Hradčanech je opět jen bližší podrobností o jeho slavném a "nejvyšším pobytu v Praze".

Podle vyjádření nejvyššího dvorního komořího barona von Klanzdegg hodí se čeština nanejvýš jen do koníren, a poněvadž v císařském hradě na Hradčanech byly též konírny, učil se arcikníže Karel česky.

Učil ho kanovník Bauer z hradčanské kapituly. Nejvyšší obtíže dělala Karlovi věta: "Červený tulipán patří mezi tulipány", říkal "Zerveny culipán páci mezi culipány". Češtinu chápal rychle. Za dva měsíce uměl kromě věty o tulipánu ještě větu: "Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme?" a během dalšího měsíce přisvojil si bystře s vrozeným důvtipem i třetí větu: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášská sáchrada u pótok?".

S touto větou obtěžoval později obyvatelstvo v Brandýse nad Labem.

O Karlovi píší německé listy, že jest to pokrokový císař. Pokrok ten bylo vidět i v jeho češtině. Říkal-li jeho praujec František Josef všude, kam přišel, známou větu: "To mne češí, že jste Teši", Karel byl tak upřímný a pokrokový, že ho ani Češi netěšili a když byl u osmých dragounů v Brandýse, řekl rytmistrovi Grafovi: "To mne nečeší, že jste Téši."

"Karel jest dědicem všech vzácných vlastností svého praujce," píší německé listy, a tak on zdědil i jeho znalost češtiny a dokonce ho i překonal, naučiv se ještě během dalšího měsíce dvěma pěkným větám: "Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima". A konečně: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sežral".

Když se Karel naučil této poslední větě, chtěl darovati kanovníku Bauerovi z vděčnosti slečnu Mizzi Loyi.

To by byl též pěkný článek do školních čítanek pod názvem: "Jak vznešený žák se vděčil svému učiteli".

Nevím, jest-li kanovník Bauer slečnu Mizzi Loyi přijal darem, ale jednomu redaktorovi z "Čecha" zmínil se kdysi, že čím vyšší je pán, tím větší škrob.

Když tedy Karel vnikl do tajemství českého jazyka, jednoho dne, provázen hofmistrem, komořím, maršálkem a podkoním, vyšel z hradu, aby promluvil česky s českým lidem, poněvadž to bylo v programu onoho týdne, vzhledem k chystané oposici českých poslanců ve vídeňském parlamentu.

Do cesty mu přišel jakožto zástupce českého lidu policejní strážník číslo 672, stojící u vchodu do hradu. Arcikníže se ho optal zprva německy, co tam dělá. Číslo 672 odpovědělo třesoucím se hlasem, že tam stojí, poněvadž ho tam postavil pan inspektor Zumr z Prahy-IV. Karel po tom úvodu pokračoval česky: "Zerveny culipán páci mezi culipány. Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme." Pod strážníkem zatřásla se kolena a tento zástupce českého lidu odpověděl ulekaně: "Ano, vaše císařská výsosti: Naše kočka chodí také po domě." Karel se dobrotivě usmál a klepaje mu na rameno, řekl: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášský sáchrad u pótok?" "Nemám, vaše císařská výsosti," zadrkotal policejní strážník. "To je dobše. Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima?" "Stříhám, vaše císařská výsosti."

A Karel řekl poslední větu: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sešral." Policejní strážník se vypjal, horko projelo mu tělem a on zakoktal: "Ano, vaše císařská výsosti, kočka ho sežrala, ale já zde nestál, to se musilo stát ráno."

Karel, usmívaje se dobromyslně, odešel s průvodem a policejní strážník dlouho vytřeštěně se díval za nimi. Pak se naposledy podíval na dlažbu, kde stál, a rychlými kroky odešel ke Strahovu a v strahovských lomech zastřelil se ze služebního revolveru, zanechav lístek, že se střelil kvůli tomu vrabcovi. Ve služebních spiscích čísla 672 stojí, že se zastřelil z náhlého pomatení mysli.

Přejdeme ještě k tomu, jak Karel studoval na české právnické fakultě v Praze.

Jednou, za celou dobu přednášek, přijel automobilem do budovy umělecko-průmyslové školy naproti Rudolfinu, kde byla umístěna právnická fakulta, a tam vstoupil do druhého patra a řekl doktoru Bráfovi, který ho uvítal: "Merkwürdig, stramme Stiege, mit Lift wäre das bequemer."

Po tomto projevu sestoupil opět ze schodů a odjel. Vícekrát ho právnická fakulta neviděla.

Jeho učiteli byli doktor Ott, který mu měl přednášet "Rakouské právo", ale nikdy se k tomu nedostal, nebožtík ministr doktor Bráf, který mu chtěl přednášet "O české samostatnosti" a kterému, jako v prorockém tušení, jako by věděl, že jednou jeho osoba bude naprosto vyloučena z osudu českého státu, Karel řekl: "Das werde ich nie brauchen," takže sešlo i z těchto přednášek. Pak ho vyučoval doktor Goll "Dějinám Rakouska" a při první a též i poslední hodině probrali, že v Pardubicích na koňských dostihách zvítězí v běhu pánů kobyla Stella barona Emleryho.

Konečně tu byl šlechtic doktor Heyrovský, zkostnatělý byrokrat, který se nabídl, že arciknížeti bude chodit přednášet o právu římském a o jiných právech všeobecně prospěšných, jako je na příklad právo na věci cizí: "jus in re aliena", což se dobře mohlo Karlu I. hodit, a o právu odvetném; to se opět dnes hodí velmi dobře nám.

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn." Při druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.

Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor Heyrovský a doktor Ott.

Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika.

Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.

Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.

Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze.

Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!

   


 

Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I.

S občanem F.J.I. je to celkem, pokud se týče jeho tělesné schránky, již odbytá věc. Z toho rodu může nás zajímati leda K.I., kterému nepřejeme nic jiného, než aby zahynul někde jako jockey na dostihách, vyhnán ze zemí, k jichž úpadku tak trpělivě až do své smrti pracoval F.J.I. Přejeme mu však též, aby někde v cizině mohl si přečíst tento článek o Karlu Douděrovi ze Škvrňova.

O Douděrovi schválně neuvádím jeho zaměstnání. Kdybych napsal, že byl rolníkem, ohradili by se proti takovému špinění stavu všichni agrárníci, stejně kdybych napsal, že byl holičem, nebo uvedl jiné zaměstnání, došly by pravděpodobně protesty od jiných.

A jedno je mně ještě líto, že až se vrátíme, nebudou již existovat čítanky pro školní mládež, vydávané c. k. knihoskladem. Jak by se tam krásně vyjímal tento článek: "Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I." Byl by asi tohoto znění:

Ve světové válce, milé dítky, málo bylo vidět opravdových hrdinů z řad českých, kteří by, nedbajíce na různá hesla, stáli věrně po boku císaři Františkovi Josefovi prvnímu, a nejen na bojišti, ale i v daleké cizině v zajetí, do kterého upadli nešťastnou náhodou, nezapomněli na milovaného mocnáře. Mezi ty hrdiny patřil, milé dítky, Karel Douděra ze Škvrňova.

Abyste si učinili představu, jak tenkrát byla říše rakouská ohrožena, musíme vám říci, že stařičkému mocnáři, když viděl tolik prolité krve, puklo srdce lítostí. A byli též mnozí Čechové, kteří chtěli se odtrhnouti od Rakouska a nepomáhalo ani zavření mnohých buřičů, z nichž někteří odsouzeni k smrti a jmění jejich zabaveno, a zejména ti, kteří přešli na ruskou stranu k nepříteli, ozbrojili se a velkou silou táhli na Rakousko.

Ale Karel Douděra ze Škvrňova nepatřil mezi ně, milé dítky. Jakmile přišel do zajetí, stranil se jejich společnosti, poněvadž vedli o naší rakouské říši ošklivé řeči, sedával sám někde v koutku, vzpomínaje, co dělá asi šlechetný, stařičký mocnář, jehož začáteční písmena F.J.I. nosil na plechovém knoflíku na své čepici. V nepohodě ruské země zrezavěl ale F.J.I.

Několikráte psal si domů, aby mu poslali krabičku leštidla kovů "Amoru", ale marně, neboť víte, že v době všeobecné nouze a hladu i "Amor" byl obětován do obecních kuchyní.

A tu Karel Douděra ze Škvrňova dal se do práce.

Přihlásil se k čištění kanálů ve městě, kde se nacházel v zajetí, a věnoval těžce vydělané peníze na zakoupení křídy a každý den, milé dítky, zatím co druzí se mu vysmívali a vedli bohapusté řeči, seděl v koutku a leštil odznak s F.J.I. Vyleštiv stařičkého mocnáře, zapěl před spaním píseň, kterou sám složil a jejíž první sloka zněla: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati". Pomodliv se ještě za císaře pána, usnul jako spravedlivý hrdina, uprostřed těch, kteří F.J.I. dávno již sňali z čepic.

Ale přišly ještě horší doby. Stařičký mocnář zemřel a tu, milé dítky, zakoušel Karel Douděra ze Škvrňova ještě horší útisky. Vytýkali mu, že když císař pán zemřel, je to zbytečné, ale on statečně a hrdě jim vždy odporoval tvrdě, že se s F.J.I. narodil a s ním také že umře.

Naléhali na něho krutěji a krutěji, ale on řekl své statečné: "Nikdy, nikdy ho nesundám."

A opět večer po namahavé práci vzal křídový prášek a se slzami v očích leštil stařičkého mocnáře, až se svítil jako zlato.

Ale jednoho dne večer byl obklopen mnohými nepřáteli Rakouska, kteří proti němu zvedali ruce a vyhrožovali mu. A již jeden z nich prohlásil, že mu stařičkého mocnáře strhnou z čepice.

Tu Karel Douděra ze Škvrňova, aby jejich ruce neposkvrnily ten odznak a nezahodily, nezničily, sám ho sňal s čepice za hrobového ticha a k ustrnutí všech ho spolkl.

Tak bych si asi představoval ten článek. Bohužel, c. k. knihosklad nebude již nikdy vydávat čítanky pro školní mládež.
 

*
 

Karel Douděra tedy spolkl F.J.I. Spolkl ho asi s tou odvahou, jako onen člověk před léty v Praze zlatou dvacetikorunu, kterou našel na pultě krámu, kam šel žebrat.

Spolkl ho s onou hrdou odhodlaností starých heroů, kteří polykali důležitá písemná sdělení. Bylo v tom mnoho tak dojímavého hrdinství, že jeho čin byl hodným dlouhé epopeje.

Bohužel, praktický svět dívá se na celou událost trochu jinak.

F.J.I. s čepice byl předmět, který se nedal dobře strávit.

Karel Douděra ze Škvrňova, celý bledý, vyhledal druhého dne lékařskou pomoc.

"Já ho spolkl," řekl temným hlasem, sedaje malomyslně na židli.

A historie se vrací. Dopadlo to jako s tím člověkem v Praze, který spolkl dvacetikorunu, jak o tom bylo psáno v Národní Politice.

Karlu Douděrovi ze Škvrňova dali vypít hořkou sůl. Lžička soli dává se králíkům, stiženým gregarinosou. Douděra dostal 70 gramů.
 

*
 

Karel Douděra ze Škvrňova nalézá se dnes v ústavu duševně chorých v Saratově. Když je příznivá pohoda, sedává Douděra venku na lavičce, leští nějaký plíšek rukávem a při tom si zpívá: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati".
 

   


 

Karel Horký

 

Nejskromnější a nejduchaplnější člověk v Čechách. Kdykoli uzříte jeho podobiznu, jistě povzdychnete mimoděk: „Aspoň tucet takových ještě, panebože a naše literatura i politika je zachráněna!“ A jeho podobiznu Lze uzříti velmi snadno...

Karel Horký totiž dobře věděl, jaké boje svádí se dnes o podobiznu kupříkladu Karla Hynka Máchy, že nemáme žádného zaručeného obrazu tohoto básníka, že nevíme naprosto, jak vypadal pěvec Máje. Nemáme ověřené podobizny ani jiných slavných mužů naší minulosti: Nevíme, měl-li Hus vousy čili nic, nevíme nic o podobě Jana Žižky atd. Nuže, náš skromný muž obával se v zájmu potomstva, aby se jednou nestalo, že by nevěděli, jak vypadal slovutný Karel Horký. Proto se dal fotografovat v křesle, v kabinetním formátě, s duchaplným úsměvem na rtech. Proto jeho podobiznu můžete uzřít na každém rohu.

Jeden čas byla všecka pražská nároží polepena křiklavými plakáty zobrazujícími učeného šimpanze Konzula Petra - dneska z každého výkladu u knihkupců a papírníků usmívá se na vás vlasatá a vousatá tvář Karla Horkého, českého reformátora. Pohlednice, brožury, Horkého čítanka - všecko opatřeno jeho fotografií jako ochrannou známkou: Varujte se padělků! Pravé jen s podobiznou!

Národe, raduj se - vydrží-li to papír, budou po letech vidět vnuci, jak vypadal Karel Horký, což jim zajisté bude náhradou za to, že nevědí, jak vypadal K. H. Mácha!

Horký je stále naplněn starostmi o blaho českých lidí, pln obav, aby se jim dostaly vždy jen dobré věci do rukou. Proto když odhodlal se vydávati týdeník, nazval jej významně Horkého týdeník - aby si jej snad lidé nepletli s jinými týdeníky. (Možno též, že bylo v tom trochu jeho vlídného humoru a že se už předem těšil, až budou bodří lidé žádat po všech trafikách „Horkej tejdeník“.) Proto též výbor jeho prací nazván případně Horkého čítanka.

Horký! Horkého! Horkému! Je v tom také trochu smyslu pro jemnou, elegantní reklamu: Budou-li lidé, ti tupí čeští lidé, zříti na každém rohu usměvavou tu podobiznu, bude-li jim bít všude do očí v tlustých písmenách stále totéž jméno, bude-li jim ustavičně znít v sluch „Horký“.

Horkého! Ó Horký! - snad se přece pozastaví a řeknou si ve svém tupém mozku: „Ksakru, kdopak je to přece ten Horký? Něco na něm musí být! Sem s tím Horkým!“ - A literatura bude zachráněna.

Tak vykonává náš Karel Horký svůj těžký úkol prorocký v těch zbahnělých, zpátečnických Čechách a je také jako pravý prorok ve své vlasti pořád ještě málo uznáván. Tupí lidé jdou klidně kolem a nekupují ani Horkého týdeník, ani Horkého čítanku a milenci neposílají si vyznání lásky na pohlednicích s Horkého podobiznou. A přece je nové náboženství, které on hlásá, tak jednoduché a dá se krásně používat v umění, politice i Filozofii!

Slyšte jen: Na počátku je Karel Horký, po něm je Jan Herben a konečně trochu J. S. Machar! Hle, takové je nové náboženství Karla Horkého, nejskromnějšího a nejduchaplnějšího člověka v Čechách.

Nejsme literárními historiky, abychom uváděli podrobná data ze života slavného toho muže, doufáme však - nestane-li se tak již dříve, že jistě po jeho smrti vydán bude o něm velkolepý nekrolog, jenž pravděpodobně nadepsán bude Horkého nekrolog. Zatím dostačí, koupí-li si zvědavý čtenář brožurku s podobiznou, z níž mimo jiné významné momenty dozví se následující:

Karel Horký je jediný povolaný literát, který nám stvoří moderní českou literaturu. Vypouští rakety svého vtipu a sžírající satiry ve svých fejetonech, v nichž podává čtenářstvu docela jinačí stravu, než na kterou dosud zvyklo v jiných žurnálech, - uvádíme jen nezapomenutelnou historku o člověku, který čural do výšky...

Literární svou činnost započal vydáváním časopisu Kramerius a byl ochoten vydávat jej až podnes, kdyby se byl kupoval. Ale milý Kramerius se nekupoval a smutný vydavatel odejel na cesty do Švýcarska, Francie, do Pyrenejí, hodlaje napsati obrovský román Lurdy, k němuž tam sbíral materiál. Ve Francii však se dozvěděl, že Lurdy už napsal před ním Emil Zola, i vrátil se do Čech a vydal znovu natruc několik čísel Krameria, který se ovšem zase nekupoval. Jeho duševní roztrpčení zavedlo jej mezi anarchisty a vydal knihu básní Paličovy sloky, z nichž vyjímáme tuto ukázku okouzlující poezie anarchistické:

My jsme ptáci Čáslaváci,

kdo je s námi, ten je náš,

my tu mažem ferbla, očko,

jedníka a mariáš.

Čáslava je hezky město,

hezčí nežli Prčice,

jedna huba jako druhá,

každá má půl střevíce.

My jsme ptáci Čáslaváci,

máme páže sokolí,

jeden bratr zvedal tuplák,

až měl z toho mozoly... atd.

V té době pokoušel se také v dramatické literatuře a dal hrát u Švandy svou komedii Kašpárek. Hra měla velice hlučný úspěch, ale více se nedávala...

Roku 1906 vydal Horký knihu veršů Když vesla vypadnou, kdež básnicky zpracoval cestopis po Pyrenejích. Roku 1908 napsal pro Národní divadlo jednoaktovku Vodopád Giesbach, v níž vystupuje bezruký virtuos na housle. Hra měla velice hlučný úspěch, ale více se nedávala. Vodopád se rozvodnil a bezruký virtuos se v něm utopil, načež počal Karel Horký vydávat svůj prorocký žurnál Horkého týdeník.

Ale Čechové nejsou posud dosti vyspělí: Horkého týdeník měl velice hlučný úspěch, ale nekupoval se, jako se předtím nekupoval Kramerius. Ve svém týdeníku počal uveřejňovat svůj velký moderní román Camera obscura, ale poněvadž poznal, že není u nás posud půda pro podobný román velkého slohu, přestal vydávat Horkého týdeník, k velikému smutku oněch abonentů, kteří se těšili na pokračování románu Camera obscura.

V poslední chvíli dovídáme se, že Karel Horký počne vydávat věc u nás doposud nebývalou - časopis Stopa, věnovaný detektivním a zálesáckým povídkám.

   


 

Karel Pelant

 

Jest jako rtuť a podobá se oněm bezovým panáčkům, kteří před vánocemi na prknech v Ovocné ulici hopsali při doteku, zatímco kluci prodavači řvali do ulic hrozným hlasem: „Nikdo ho na hlavu nepostaví!“

Příteli Pelante! Odpustíš mně snad tento úvod, který skončil srovnávací teorií při vybavení se tvé postavy. Ale kdykoliv na tebe myslím, zřím živě před sebou tvou maličkou čilou postavičku, starý revolucionáři!

Neboť byly doby, kdy v jedné kavárně, kde se čepovalo i plzeňské, když všichni již odešli, sedával sám malý muž se skřipcem, pil plzeňské a zpíval do tichého opuštěného lokálu Marseillaisu! Byl to Karel Pelant, mystik, antialkoholik, ateista, duchoborec, muž bojující proti prostituci a revolucionář, vůdce myslících duší, které hádají se po kavárnách, debatujíce u malých stolků za okny kavárny, aby bylo na ně viděti z ulice, oni hrdí, nadšení, proniknutí opojnou slávou sami nad sebou, bořící při černé kávě světy, vztyčující nové prapory.

A co z toho všeho? Teď píšeš, příteli Pelante, do Moravského jihu anekdoty, pro které mého dědečka vyhodili od Primasů, poněvadž byly staré, sedíš v redakci plzeňského realistického listu, děláš špatné epigramy a někde u Škvrňan na stráni vzpomínáš na svůj plodný život, kdy o tobě psali do Sv. Vojtěcha, kdy bral jsi pánaboha starým penzistům, svíčkovým babám, výměnkářům, kostelníkům, kdy byl jsi ve Volné myšlence a poškleboval se na veřejných schůzích ministrantům.

Ubohý Pelante! Osud tě zavál právě do Plzně i s tím tvým tajným hříchem, být naoko abstinentem a milovati přitom plzeňské pivo! A v Plzni to musí být hrozný boj. Být realistou, přednášet o abstinenci, být v protialkoholové lize, pouštět po sálech skioptikonem obrazy, jak vypadají játra, žaludek a ledviny pijáka a být přitom v té Plzni, u přímého zdroje svého tajného hříchu.

V Praze mohl jsi se spíše ztratit, Praha mohla tě spíše pohltit v zapadlé hospůdce, ale v Plzni, kde chceš pro realisty bojem proti alkoholismu vydupat půdu, zůstává sklenice plzeňského piva sladkým sněním a ty zoufale šeptáš u sodové vody: „Můj bože!“ A to říkáš ty, starý ateisto!

Kde jsou doby, kdy jako delegát Volné myšlenky konal jsi studijní cestu do Ameriky. To tě tam nikdo neviděl, ty starý hříšníku! Tam jistě pil jsi i „ale“ v barech a vrátil jsi se do Evropy s pěti revolvery v kapsách, říkaje si ostentativně „goddam“ a „master“.

Ale dodnes nechápeme, proč pražská Volná myšlenka poslala Pelanta do Ameriky. Co tam měl dělati? Měl snad nedávno pokřtěným Indiánům bráti zase nazpátek toho boha, jehož tak lahodně získali i s ohnivou vodou, to však by jim musel dáti dvakráte tolik té kořalky a oni by se vrátili ku svým osmnácti bohům, s nimiž by měl Pelant horší práci než s jedním?

Či měl snad Pelant sbírati příspěvky pro českou Volnou myšlenku od kovbojů na prériích, či udělat z nějaké zuřivé metodistky ateistku, či získat v Americe půdu pro snahy českých realistů?

Pelant sám říkal, že to byla propagační cesta. Ale nalezli se lidé, kteří tvrdili, že Volná myšlenka poslala jej do Ameriky, aby se ho takto moudře zbavila, poněvadž dobrý Karel Pelant nepřestal volné myslit ani - ve Volné myšlence.

Poslali tam své nezvedené dítě právě tak, jako je tam poslali Podlipný nebo Masaryk a ještě jiné důležité veličiny v národě českém.

Jenže Pelant se v Americe bohužel neztratil...

   


 

Karel St. Sokol

 

Vyrazí - li sokol na kořist, ubodá nebo zardousí ji obyčejně již ve vzduchu, velmi těžké ptáky, jichž nemůže odvléci, jako lesní kury a divoké husy, dobije teprve na zemi. Dříve než počne žráti, oškube ptáka alespoň na některém místě dohola. Ptáky polyká i s vnitřnostmi.

Zcela jinak jedná jmenovec tohoto dravce, poslanec Karel St. Sokol, státoprávní pokrokář. Ten kupříkladu živí se od případu ku případu též ptáky, leč jen sluky polyká i s vnitřnostmi, ale ptáci ti musí být již oškubaní dohola a kdykoli v restauraci nalezne na koroptvi peří, je zle. Poslanec Sokol ubodá kořist vidličkou, rozkrájí nožem a hledí-li se před sokolem zachránit všichni ptáci, před poslancem Sokolem doposud nezachránila se ani jedna husa, která byla na jídelním lístku v restauracích. V parlamentní kuchyni padla mu za oběť první francouzská husička. Pokud se týče lesních kurů a divokých hus, opovrhuje Karel St. Sokol tetřívky a z divokých hus vybírá si jen zadeček.

Na biskupy má poslanec Sokol neobyčejně spadeno. Propíchne biskupa vidličkou a rozřeže tupým restauračním nožem. Jeho protiklerikální činnost jest dokonce tak sveřepá, že biskupa dá napřed upéci, než ho sní.

Toto sdělení píši čistě jen pro stranu křesťansko-lidovou, aby strana ta věděla, jak hroznými nepřáteli jsou státoprávní pokrokáři, kteří požírají mrtvé pečené biskupy v boji proti klerikalismu.

Letos už snědl pan Karel St. Sokol 24 biskupů starších a jednoho nejmladšího, takřka s růžovou dětskou kůží, a to v parlamentě.

U nás sokol stěhovavý hnízdí nejraději na strmých skálách. Poslanec Sokol bydlí v třetím poschodí na rohu Růžové ulice v Praze, blízko k nebesům a myslím, že náleží k sokolům stěhovavým. Tomu aspoň nasvědčuje ta okolnost, že podobně jako sokol stěhovavý měnil okresy. A těch okresů se také Karel St. Sokol naměnil. Ani sokol stěhovavý nehledá tak dlouho místo, kde by konečně zvítězil nad svými soupeři a opanoval pole. Mluví se o závratných číslech, kolikrát poslanec Sokol kandidoval. Nebylo to jen desetkráte.

„Jedni mají za to, že sokol stěhovavý přenechává nepovolaným soupeřům svoji kořist proto, aby nepovstal zbytečný hluk, druzí pak se domýšlejí, že pokládá se proti nim za slabého.“

A kolikrát Karel St. Sokol přenechal domnělou kořist, mandát poslanecký, svým protivníkům! Prohrál, ale nezoufal. S onou zoufalou odhodlaností, s kterou vydává svou dobrou Kroniku, kandidoval znova. Byl to Ahasver poslanectví, který bloudil po uprázdněných volebních okresech, neúnavně řečnil a užíval nových a nových přechodníků.

Jeho obtloustlá postava s objemným bříškem vyvstávala za řečnickými stoly a uchvacovala na voličských schůzích mládež, nemající volebního práva. Jemu to však nevadilo. Jiný byl by dávno již zanechal toho bloudění po Čechách, této sháňky buď po zemském, nebo říšském mandátu. Ale sokoly stěhovavé neznáte.

Dle pozorování přírodozpytce Altuma není vytrvalejšího ptáka nad sokola stěhovavého, umíní-li si přepadnout svého nepřítele nebo přesvědčí-li se, který nepřítel je mu nejnebezpečnější. O tom mohli se v případě poslance Sokola přesvědčiti mladočeši. Konečně je udolal po letech jako ostříže, zahnav je svýma perutěma. Stalo se to minulého roku v Praze.

   


Karikatury v říši zvířat

Taková zvířata již jistě nejsou, řekl jeden sedlák od nás, který šel navštívit svého syna do Vídně a přitom spatřil také zoologickou zahradu v Schönbrunně. Řekl to při pozorování zvláštních postav velbloudů, žiraf, slonů a hrochů. Nakonec přiznal, že o slonech, velbloudech slyšel, hrochy však a žirafy nechtěl ten dobrý muž uznat. Připadali mu čímsi zvláštním, v co nelze věřit, aby se poctivý člověk neblamoval. Jsou však zvířata velmi podivná, pravé karikatury v říši zvířecí. Známo na příklad, že opice liší se mezi jiným od člověka tím, že jim schází nosní chrupavka. Vzpomeňme si jen na směšně malé nosy šimpanzů, goril a podobně. A nyní podívejme se na našem obrázku na opici, která má pořádný nos, pravou okurku.3 Opici tu jmenují domorodci na Borneu, domově to orangutana, jménem „kahu“. Dle údajů domorodců dosahuje velikosti orangutana, což však jest velmi přehnáno, neboť obyčejně bývá velikosti tříletého dítěte. Vypravuje se o této opici, že při skákání se stromu na strom opatrně ukrývá svůj nos rukou, aby neutrpěl pohromy. Poněvadž opice velmi rády pijí nápoje obsahující alkohol, bylo by vděčnou úlohou udělati pokus s chycenými opicemi kahu, zdali pravidelný požitek z lihovin nebo vína by zabarvil její nos na červeno. Takový svítící velký rudý nos opice kahu bylo by něco báječného. - Afrika chová ve svém lůně jiné „krasavce“, bagoly, vepře s velkými bradavicemi na rypáku a pod nosem. Tento druh vepřů dostal by při výstavě ošklivých vepřů první cenu. Na obrázku vidíme tohoto vepře s bradavicemi, bagola afrického (Phacochoreus afric), zvaného od Habešanů „haroja“ nebo „araja“. Obrovitých, velmni silných klů používá zvíře, aby vyhrabovalo kořeny a kořínky, které jsou jeho potravou. - Velmi směšnými zvířaty jsou frčkové. Frček tarbík (Sciercetes jaculus) na našem obrázku jest něžné zvířátko velikosti naší veverky, připomíná klokana v malém, neboť ze svých čtyř noh používá jen zadních. Pravou jeho vlastí je Asie, ačkoliv vyskytuje se i v jihovýchodní Evropě, na Krymu a na stepích donských. Rusové říkají mu zemljanoj zajac, Mongolové a Burjati nazývají ho alak-dageu, což česky znamená asi: strakaté jednoroční hříbě, dle Tatarů sluje tya-jelnian čili velbloudí zajíc. Jest to zvířátko, konající bleskurychlé pohyby. I v uzavřeném prostoru stěží se podaří psu je chytit. Směšný je pohled, jak na zadních nohou cape. Utíká-li, tu stěží lze sledovat jeho mrštné skoky. Ačkoliv je frček tarbík zvířetem nočním, lze ho vidět i v největším slunečním žáru, vůči kterému se chová toto zvířátko úplně lhostejně. U své díry sedí a hraje si i za nejprudších zářných paprsků slunečních. Jeho smysly jsou velmi vyvinuty, ale postrádá větších duševních schopností. - Pohlédneme-li na našem obrázku na ovci tlustoocasou, musíme si vzpomenout negalantně na ženy Hotentotů, u nichž prodloužený hřbet jest neuvěřitelně zvláštním způsobem utvářen. Tato ovce jest skutečnou karikaturou v říši zvířat. Žije v Africe a má výtečné maso. Přes to, že má hubenou potravu, tuční obdivuhodně. - Před léty přinesl jeden humoristický časopis obrázek dvou narvalů, kteří na dně mořském hrají kulečník, aniž by k tomu potřebovali tág. Ve skutečnosti slouží zubounu jednorožci čili narvalu (Monodon monoceros) jeho dlouhý zub, který vyrůstá jen samečkům, za zbraň, je-li napaden či zápasí-li se soupeřem o družku. Jinak jest to zvíře klidné a pokojné. Za starých časů byl tento zub vydáván za kel bájného jednorožce a placen zlatem. Narval obývá severní moře a podniká cesty ve stádech čítajících sta a sta těchto zvířat. Přírodozpytec Brown líčí jejich cesty takto: „Při tazích vídal jsem stáda čítající několik tisíců kusů. Zub vedle zubu, ocasní ploutev na ploutvi, tak táhli k severu, podobajíce se jízdeckému pluku. Ponořovali se dosti pravidelně a vynořovali a vlnitými drahami ubírali se dále.“ V jeho žaludku byli nalezeni rejnoci, kteří byli třikrát tak velcí než jeho ústní otvor, dle všeho stlačuje narval svou potravu, kterou zachytí při plování, tak pevně v ústech, že ji může spolknout. - Jiné podivné zvíře je kosatka, náležející podobně jako narval do řádu velryb. Jest to takřka nejnebezpečnější chlapík na světě. Kosatka je vrah zákeřný, krvežíznivý, ba ani žravý žralok nedá se s ní srovnat. Houf kosatek vrhne se nenadále na velkou velrybu a roztrhá ji jako vlci koně. Naproti tomu jest z oněch zvláštních obyvatelů moří, které musíme vidět na vlastní oči, abychom věřili, že existují. - Zvířena australská činí dojem, jako by nebyla ucelena. Kdo se podívá ponejprv na ptakopyska, ten jistě řekne: „To je vydra s hlavou kachny!“ Může být něco zvláštnějšího a pozoruhodnějšího nad tato zvířata, která jsou savci, a přece kladou vejce, jak to činí vedle ptakopyska podivného (Ornithorhynchus paradoxus) i ježura ostnitá (Echidna istrix)? Oba patří do řádu ptakořitných a jich objevení pohřbilo naprosto domněnku, že mezi savci a ptáky leží velká propast. Abychom nakonec předešli nedorozumění, zdůrazňujeme, že postavy těchto zvířat se jen zdají být karikaturami. Jakmile důkladně je prozkoumán život těchto zvířat, shledáme, že ty všechny zvláštnosti, do oka bijící, jsou u těch kterých podivných, směšných i ošklivých zvířat nutný. Skutečné karikatury vidíme jen u domácích zvířat, jako na příklad tlustoocasé ovce, kterýž druh člověk vypěstil.

   


 

Katastrofa živelní spásou Rakouska

Ve Chvaleticích potlouklo. Josefu Roubíčkovi, bratru obchodníka se střižným zbožím Antonína Roubíčka na Malé Straně, zatloukly kroupy do země trávu na jeho louce v rozloze dvou korců.

Na Antonína Roubíčka působilo psaní bratrovo, líčící onu katastrofu, příjemným způsobem.

S rozradostněnou tváří vstoupil do krámu a pravil příručímu: „Pane Jakino, předělejte cedulky s cenami. Ve Chvaleticích potlouklo.“

Pod dojmem této katastrofy stal se metr širtynku dražším o 10 h a barchetu o 12 h.

Čím déle však přemýšlel pan Roubíček o zničené trávě na louce svého bratra, tím více zdály se mu ceny zboží v jeho krámu nepatrnějšími. Jeho veselost zmizela a do večera přirazil na nitích.

Večer po zavření krámu sešel se v restauraci, kam chodil denně, s majitelem elektrotechnického závodu Hýskem a přikročil hned s utrápenou tváří, uváživ zatím dalekosáhlé důsledky této katastrofy, k líčení živelní pohromy ve Chvaleticích.

„V Lišnově také potlouklo, mouka bude dražší,“ povzdechl pan Hýsek, a když v noci ležel na posteli, líčil si v duchu tak živými barvami důsledky neštěstí, že ráno po otevření krámu uviděli kolemjdoucí, jak na žárovkách jsou nové cedulky: Dříve 1,20 K, nyní 1,40 K.

Kromě toho, když si ráno přečetl Politiku, přirazil pan Hýsek korunu na Bunzovovy aparáty a na isolátory. V jeho domácnosti nemluvilo se o ničem jiném než o velkých živelních pohromách, a když paní Hýskova byla kupovat u řezníka, stěžovala si, že bude mouka dražší.

Pan Fanta, řezník a uzenář, se zamyslil. „Když bude mouka dražší, bude všechno dražší,“ řekl k ženě. „Musíme od zítřka na vepřovém přirazit 20 h a na telecím 10 h.“

Chodila tam kupovat služka od domácích. Když přišla domů a řekla paní domácí, že vepřové a telecí jest dražší, poněvadž ve Chvaleticích a Lišnově potlouklo, promluvila paní domácí se svým manželem o všeobecné drahotě a pan domácí umínil si, že přirazí na hořejší partaji 100 K.

Bylo to sděleno hořejší partaji, která měla syna bezplatným kontoáristou v Brně a kterému posílala měsíčně 50 K. Ubohý praktikant dostal proto psaní, ve kterém mu otec píše, že mu nemůže, poněvadž ve Chvaleticích a Lišnově potlouklo a pan domácí na ně přirazil 100 K, posílati více než 40 K měsíčně, poněvadž jest též všechno dražší: maso, nitě, elektrické žárovky a barchet -, aby tedy šetřil a hleděl s tím vystačit.

Byla to skvostná logika. Ubohý praktikant však nemohl vystačit se 40 K, sáhl na peníze svěřené mu firmou, aby je odnesl na poštu, a když je utratil s lehkými ženštinami ve Vídni, sáhl si na život, a to jen proto, poněvadž v Lišnově a Chvaleticích potlouklo.

Nežli však udála se tato tragedie, služka domácích stěžovala si u kupce na dražší maso a kupec přirazil na olejové sardinky a na petrolej.

Kupec ten jmenoval se Křapáček a byl bratrem známého velkoobchodníka s uhlím Bedřicha Křapáčka, který hodlal rozmnožiti svůj personál o jednu osobu. Tou měla být velice vzdělaná vdova Žofie Pálková, která jsouc vystavena se svými třemi malými dítkami velké bídě, ocitla se na pokraji zoufalství a které vstupem do závodu pana Křapáčka otvírala se při 60 K měsíčního platu blažená budoucnost.

Pan Křapáček dozvěděv se však o oné katastrofě živelní přirazil na uhlí dva krejcary a vzhledem k očekávané drahotě propustil dva úředníky z personálu a nepřijal velmi vzdělanou vdovu. Táž upadla pak do rukou kuplířů a vedla lehký život, její dítky postrádaly pečlivého dozoru a zpustly úplně; dcera když dospěla, uškrtila novorozeně a dva hoši jako výrostkové okradli pekařku. A to všechno jedině proto, že v Lišnově a Chvaleticích potlouklo.

Ke kupci Křapáčkovi chodil pro petrolej manžel paní Kláry. Tato byla velice záletná žena, a proto on umínil si, že ji a sebe poleje litrem petroleje a zapálí. Vstoupil tedy do krámu s lahví a tázal se, co stojí litr petroleje. Bylo mu řečeno, že je dražší o 5 krejcarů. On však u sebe těch 5 krejcarů neměl i šel si domů pro ně a na cestě si tu věc rozvážil a místo litru petroleje koupil ho jen za 6 krejcarů, což stačilo k naplnění lampy, při jejímž světle děkoval bohu, že nahodilým zdražením petroleje byly zachráněny dva lidské životy. A proč? Poněvadž v Lišnově a Chvaleticích potlouklo.

Rolníče, dej ruku na srdce a zvolej se mnou: ,,Co bůh řídí, dobře řídí!“ U kupce kupoval si v tu dobu sardinky majitel závodu s automobily pan Spáčil. „Sardinky jsou tedy dražší,“ zvolal s údivem, když kontrolní pokladna ukazovala 1 K místo 80 haléřů jako dříve. „Prosím, vašnosti, v Lišnově a Chvaleticích potlouklo,“ pravil kupec, „je strašná drahota a bída mezi lidem, ráčejí si to přečíst v Politice.“

Druhého dne dostavil se hrabě Otto ku panu Spáčilovi a velice se divil, že tento chce o 1 000 K více za automobil. Poněvadž však vzhledem k živelním pohromám ve Chvaleticích a Lišnově nemohl pan Spáčil slevit ani krejcaru, sešlo z uzavření obchodu. Za dva dny nato automobil, o který se jednalo, sám o sobě v garáži vybouchl a znalci potvrdili, že by se tak bylo stalo hned při 10 kilometrech, které by byl ujel hrabě Otto na něm.

A tak kroupy zachránily život i hraběti Ottovi, pozdějšímu velvyslanci v Petrohradě, který vyjednal, že země císaře Františka u severního pólu bude vždy ruským státem považována za neutrální půdu.

Tímto slavným diplomatickým činem bylo Rakousko postaveno v čelo velmocí a nabylo vlivu v celé Evropě, takže ve Francii umístilo svou půjčku 30 miliard K na školství. Z Rakouska stal se tak nejvzdělanější stát. A proč? Protože ve Chvaleticích a Lišnově potlouklo.

   


Katolický tisk

Filip Bedřich Vilém Ortel, německý katolický spisovatel, zvaný po své smrti († 1867) bláznivým vikářem, založil první v Německu katolický tisk v nynějším slova smyslu a možno říci, že jeho příkladem řídily se i ostatní země. Od té doby vznikaly velebné časopisy bojovného směru, a chce-li některá zbožná duše po celém světě někomu hodně vynadat, obrátí se vždy na katolický tisk. Pravá zbožnost předpokládá také silný sloh, jistou ortelovštinu, která, vynalezena bláznivým vikářem, plní sloupce katolického tisku. V tomto smyslu nemůžeme mluviti o tisku evangelickém, židovském, mohamedánském, buddhistickém a brahmánském. Tento sloh silný, šťavnatý a nelekající se nižádných výrazů, jest jedině možný v tisku katolickém. Tisk katolický neleká se žádných překážek: když řezat, tedy řezat! Redaktoři těchto listů nechodí daleko pro výrazy. Přírodopis jim stačí úplně. A nestačí-li, tu výrazy užívané ve stájích a jinde, vhodně doplní celek. Nadávka za nadávkou stmelí obranu církve. „Církev je jako skála,“ tvrdí tito mužové, ale proč přitom užívají nadávek ku podpoře této skály?

Pravil jezovita Calvanio di Rotta, že tisk katolický jest vonná květina, vykvétající nad bahnem nevěry. Bohužel ji hnojí katoličtí redaktoři. Obrana mravnosti, dobrých zvyků jest vždy podporována v katolickém tisku slovy: „pacholci“ a podobně.

Vonná květinka katolického tisku potřebuje ku svému vzrůstu častého opakování slova „zhovadilci“. Ach bože, co zhovadilců se toulá světem dle katolického tisku! Kdo věří v Darwinovu theorii, je zhovadilec. - Redaktoři Čecha, Vlasti, Selských hlasů, Našince, Venkovana a j. za živého boha nepřipustí, že povstali z gorily. Museli by uznat, že všichni ti jejich protektoři ve fialových pláštích, že to vlastně vše jedna opice orangutan nebo šimpanz, zkrátka nevzdělaná lidoopice.

A proti takové teorii brání se velebné časopisy. Protestují i proti jiným vyloženým věcem. Neuznávají ani mikroskopických method ku zjišťování bakterií, poněvadž v bibli není řeč o mikroskopu. V bibli není sice také řeč o katolickém tisku, ale to nevadí ani Čechu, ani Vlasti a jiným podařeným časopisům.

Katolický tisk obhajuje veřejnou mravnost tím, že nemravovi vynadá, katolický tisk obhajuje víru tím, že vynadá nevěřícím, katolický tisk hájí úřady v mocnářství tím, že každému, kdo jim co vytýká, vynadá a to, pokud zásoba stačí, hodně ostře a silně.

Výše zmíněný jezovita také řekl, že ona vonná květina, katolický tisk, šíří kolem sebe vůni nebeskou.

Nevím. Cítím z toho sám kravský hnůj a připadá mi, že čtu po záchodech nápisy, když prolétnu sloupce katolického tisku. - Mám rozhodně v podezření ty poctivé katolické redaktory, že se ku své žurnalistické činnosti připravovali studiem nápisů na veřejných i soukromých záchodcích.

   


 

Kaťouráci

 

Kdykoliv se stalo, že černý Balíček si hledával blechy v síni, nebo když dokonce vetřel se do pokoje, kde z něho vyskákala část toho požehnání, tu obyčejně bylo mu slíbeno, že při nejbližší příležitosti prodají ho kaťourákům za řemínek na cepovky.

Černý chlupatý Balíček, jako by si byl vědom toho slova kaťourák, odplížil se zdrceně z míst, která mu byla svatyní a na širokém dvoře, někde u chléva nebo na zápraží, sentimentálně chvíli hleděl na zavřené mu dveře před nosem, až náhle rozhodnut zabořil za vrčení svůj čenich do srsti, do toho lesa chlupů, ve kterém se proháněli nepříjemní dravci. A ničil tu život za životem, polykal mladé blechy s jich nevyplněnými tužbami a nadějemi, ostrým jazykem smetl v teplý hrob staré dospělé, které prožily již všech rozkoší, jichž jim mohla poskytnout psí krev za každého denního i nočního času.

Když pak se dveře do síně otevřely, tu činil opět pokusy vniknout do těch vysněných prostor, do nového ovzduší, do ráje, z kterého tak houževnatě ho vyháněli.

A opět do uší zaznělo mu to slovo kaťourák a Balíček vyštván šel se podívat, co dělá Lexa hostinského za třemi statky.

Běžel po silnici, doufaje, že setká se s hejnem nepřátelských husí sousedů, které vždy na něho silně syčely a které on hnal dolů ze stráně.

Nepotkal je a byl tedy nucen potloukat se jen tak nazdařbůh po silnici, sleduje pozorně čichem znamení, která dle svého známého dorozumívacího systému zanechali psi, kteří před ním tu běželi, na patnících.

Vyčichal, že tudy běžel smutný jeho přítel Puntík z dolejšího konce vsi, který kulhá na zadní nohu a je strašně chlupatý na tlamě, kdežto ocas má oblezlý. Tento tragický osud patrně způsobil ono neradostné počínání si Puntíka, kterého každý nazýval ohavou a ničemou, ačkoliv to byl pes zlatého srdce.

Balíčkovi dokonce před časem ukázal místo pod mezí, kde si schoval ukradený kus špeku. Balíček ho měl od té doby rád, ačkoliv někteří psi zle vrčeli, že se kamarádí s takovým oblezlým ošklivcem. Zastal se Puntíka v jedné šarvátce, při které mu pes souseda Karase, nepodařený, ale nesmírně na své chlupy hrdý skotský ovčák, natrhl ucho.

Od té doby Balíčkovi visí to ucho bezvládně dolů, a chce-li vztyčit sluchy, podaří se mu to jen u jednoho ucha. Činí to dojem též jakési zchátralosti, nicméně Lexa z třetího statku byla Balíčkovi nakloněna, ačkoli mohl být jejím otcem, jak bolně vyl za posledního úplňku nepodařený skotský ovčák Karasův.

Když Balíček zjistil, že jeho přítel Puntík dal mu tu znamení, že běží dál, vyzdvihl nožičku a napsal na patník obloukovým písmem: „Byl jsem tu též, běžím také dál.“

Dal se přes humna po čichu za Puntíkem a vběhl na dvůr, kde byla Lexa. Puntík seděl na zemi před její boudou a zaštěkal, že tam Lexa není.

Pak vyšel hospodář a hodil po nich kamenem. Slyšeli, jak ubíhali z cizího dvora, že hospodář mluví k síni: „S těmi psy se dnes roztrhl pytel. Je jich zde dnes plno, kdoví kam se Lexa zatoulala, ale až přijde, mrcha, tak ji seřežu.“

Za stodolou slyšeli ještě ostrý ženský hlas děvečky: „Povídám vám, hospodáři, že k ránu ještě někde štěkala na silnici. Možná že ji chytili kaťouráci, byli prý včera v Šestovicích.“

Opět slyšel Balíček to slovo kaťourák, zježil chlupy a řekl k Puntíkovi, aby běželi pryč. Pod planou hrušní u doubraviny lehli si do chladné, zarosené trávy.

„Víte, kamaráde,“ řekl Balíček, „ti kaťouráci mně vždy nahánějí strachu. Říkaly jednou děti, když jsem ležel před naším stavením, že kolem jedou kaťouráci. Měli s sebou vozík s nějakou kobylkou a šli dva. Cítil jsem z nich psí zápach, voněli jako my. A v tom leží právě to, co mne děsí. Představte si: nejsou psi a voní jako vy. Jeden z nich byl cítit jako Sezimů hafan, který se ztratil právě asi, než předtím zašlo slunce.“

Puntík, unavený životem, který mu přinesl již tolik zklamání a pronásledování, zívl a poznamenal, že dnes ráno ukradl z hrnce na studené plotně, když šla hospodyně do sklepa s mlíkem, kus masa asi zvící dvou větších polních myší a že bude mít z toho nějaké opletání a nepříjemnosti, až se vrátí domů.

„Vy myslíte jen na jídlo,“ vzdychl Balíček.

„To máte pravdu,“ zabručel Puntík, „jedl jste starý uleželý sýr, víte, takové homolky? Byl jsem kvůli nim strašně bit, poněvadž jsem jich sežral mísu, kterou nechali na lavici na záspi.“

„Vy jste nenapravitelný zloděj.“

„To jsem,“ svědčil Puntík, „vím o sobě, že jsem ohava, tak jsem se dal na zlodějství a to mě ještě tak trochu těší.“

Puntík chňapl po mouše, která mu sedla na prsa, a vyplivl ji.

„Vy mouchy nežerete?“ divil se Balíček.

„Ne, nemá to žádnou chuť,“ mrzutě se ozval Puntík, „někteří psi zde ze vsi myslí, že jsem podivín, ale já je ze zásady nežeru.“

„To nejednáte správně,“ hájil své stanovisko Balíček, „větší mouchy chutnají jako mladé žáby. Mluvme však raději o Lexe. Co myslíte, kde se toulá?“

„Abych vám pravdu řekl,“ vážně bručel Puntík, „její chování se mně poslední čas nelíbilo, aspoň jsem slyšel, že za ní sem chodil ten ovčácký pes z Libřic.“

„Pak jsou to klepy,“ ohnivě zvolal Balíček, „ten ovčácký je postřelen do nohy a nemůže se hýbat. Nesmíte věřit všem řečem. Kolikrát již nás chtěli rozvést. Ořech z hořejší hospody jednou jí namluvil, že jsem měl známost s tou malou černou Minkou Balzanů a že jsem sežral všechna štěňata. Ona pak pokousala Minku, ale zjistilo se později, že jsem v tu dobu měl psinku a z boudy se ani nehnul, když nás vykradli. Pak jí zas nějaký protiva namluvil, že mne utratí, poněvadž nejsem žádný hlídač. Tomu však nevěřila, poněvadž o mně myslí, že jsem elitní pes a žádný takový pes ke všemu.“

Puntík zabručel.

„Nechtěl jsem vás urazit,“ chlácholil ho Balíček, „to musíte odpustit, že činím takové porovnání, neboť já takřka ani na dvoře nejsem, bývám stále ve světnici, také jsem to povídal jen kvůli tomu, abyste věděl, jaké klepy se nadělají. Ona však věří mně, já věřím jí. Nás nikdo od sebe neodloučí. I kdyby přišla třebas nějaká sebekrásnější chrtice, ani si jí nevšimnu, neboť Lexa jest nejroztomilejší, jakou jsem kdy viděl a pozoroval. Kam půjdete teď, Puntíku?“

„Půjdu se podívat po nějakých myších na pole.“

„To já nechápu, Puntíku, mouchy nežerete a myši chytáte. Mně myši naprosto nechutnají, zejména polní, ještě tlustá krysa dá se jíst z nouze.“

„To mám již v krvi,“ vzdychl Puntík, zvedaje se líně a protahuje, „má matka byla myšařkou. Vím o sobě, že nejsem čistokrevný a proto také příliš se myši mne nebojí, neboť nemám takové zkušenosti. Já jsem, brachu, již zúčtoval s životem.“

Očichal Balíčka přátelsky, lízl ho do ucha a utíkal nahoru za dubovinu na strniště.

Balíček chvíli si pod tichou dubinkou hledal blechy a pak odběhl k silnici a zabočil tam, kde jeho myšlenky se soustřeďovaly.

Lexy však na dvoře ještě nebylo. Hospodář hodil po něm klackem znenadání a uhodil ho přes tlapu. Balíček ulekaně krátce vyštěkl a vyrazil ze dvora.

Za zahradou lízal si tlapu a pak běžel za ves se podívat, zdali snad tam Lexa neupadá v pokušení při spatření krásného bernardýna mlynářova, krasavce Ořecha, na kterého měli všichni psi ve vsi zlost.

Lexy nenašel. Očichal kus silnice za vsí až po topoly směrem k lukám a náhle ucítil známou vůni. Nebylo pochyby, zde někde byla stopa Lexy, známá vůně její srsti, nemyté a nelízané, jak lehávala v boudě vystlané senem. Jen ona tak voněla. A bylo to tak jemné, vzdušné, že jeho citlivý čich vyrozuměl, že ona neběžela po silnici. Jako by se vznášela nad zemí v určitém směru. A za tím směrem, za těmi éterickými částečkami klusal Balíček s vypláznutým jazykem.

Dlouho běžel. Byl v krajině, kam dosud nikdy nepřišel a nyní cítil ostřeji ten povědomý zápach a při něm zápach z lidí a z koně.

U potoka naproti slunci spatřil mezi vrbičkami dvě postavy u ohně, opodál vozík a volně se pasoucí malou vychrtlou kobylku.

Nad ohněm byl hrnec a z toho vycházel zápach psího masa. A na jedné větvi staré vrby visela...

Balíček vyrazil kupředu se zuřivým štěkotem. Ano, tam visí kůže žluté Lexy, jeho drahé, milované Lexy. Vrhl se na muže u ohně... Chtěl chytit do zubů lýtko nejbližšího, ale vtom dostal strašnou ránu do hlavy.

Dnes v Jesenicích u Švárů mají mezi jinými jeden cep opatřený řemínky z kůže Balíčka a Lexy. Ty dvě kůže jsou blízko u sebe. Je to dojemné, jak jsou i po smrti nerozlučni.

Psí Filemon a Baucis. A ještě něco. Balíček v poslední chvíli svého života, za ztrátu svého žití zvěděl konečně pravdu, co jsou to vlastně kaťouráci, kterými ho strašili když si hledal v síni nebo ve světnici blechy.

 

   


Kázání faráře Douděry při jeho nastolení na novém působišti

Nesnadný jest úkol duchovního správce a jest, moji drazí, ku jeho zdárnému konání potřeba zvláštních milostí. To všechno přemůžu, a kdo by mně bránit chtěl v konání mých povinností, tu obtěžkán pevnou vírou sv. Petra, plamennou horlivostí sv. Pavla a naplněn vroucí láskou sv. Jana, bez milosti ho udám, drazí osadníci, a proto vy jako Eleazar vystřihejtež se všichni stínu zlého, abyste nedali bližnímu pohoršení a v této době nevěry skvěli jste se spravedlností jako hvězdy na věčné věky, abyste neměli oplétání s úřady.

Říká se: Dobrá vůle, díla půle! A vy pak jako oběť přinesete kromě jiného i svému pastýři oběť nábožné modlitby, neboť jste tak šťastni, že máte nablízku svého vlastního duchovního správce. V Severní Americe je tisíce Indiánů, kteří kněze nemají, a v Africe a v Asii jest někdy jeden kněz jen na takové prostoře, jako je celé české království, tam sotva jednou za rok málokterému černochu nebo Číňanu popřáno jest spatřiti milou tvář svého duchovního správce.

Jak velice máte si vy tedy vážiti té milosti, že máte kněze nablízku a nebýti lakomí a skoupí, ať při pohřbu, či při krtinách, či při svatbě a jiné příležitosti, neboť kdo zbavuje vás od hříchu, nežli váš duchovní pastýř?

Kristus, lékař duší lidských, ukázal cestu k uzdravení od hříchu slovy: „Ukaž se knězi a obětuj dar!“ Lékař zajisté jen toho může vyléčit, kdo se mu ukáže, vždyť i s dobytkem jdete k zvěrolékaři, pakli kráva nežere, zavoláte zvěrolékaře, zlomíte-li si nohu, zavoláte lékaře a ukážete se mu a zaplatíte mu, co požaduje. Tak i kněz, pastýř duchovní jen tomu prospěti může, kdo se jemu ukáže a dary dle předpisu Kristova obětuje.

Neboť vy musíte svého duchovního pastýře milovat láskou horoucí, žhoucí a nehynoucí, co platí nejen o vás mužích, nýbrž i o ženách, neboť praví sv. Jan Zlatoústý: Láska a důvěra oveček jest mocný balzám, který duchovního pastýře sílí, občerstvuje a na mnohá léta zachovává. Pohlížejte tedy na něho s tváří vlídnou, okem jasným a s pevnou důvěrou otvírejte mu svá srdce o všelijakých věcech, týkajících se vašeho spasení, zejména svěřte mu vše, co se mezi vlažnými k víře o něm mluví. Ukažte se, zástupci Ježíše Krista nejvyššího kněze, svému duchovnímu správci v den nedělní a sváteční v kostele a ukažte se mu také ve dnech své největší radosti a pozvete ho k hodům, když zabíjíte a děláte i jitrnice, či o posvícení a svatbách, neboť tím osvědčíte svému pastýři lásku, neboť v něm naleznete nejmocnější zbraň k vítěznému boji proti nepřátelům spásy své, a vše, co poskytnete svému duchovnímu správci, toť závdavek budoucího slavného vzkříšení.

Pamětlivi toho buďte, že správce duchovní potřebuje, abyste i vy jemu nápomocni byli. Kristus a církev žádá, abyste i skutkem pomáhali tomu, jemuž svěřena jest správa duší vašich, a proto, kdybyste slyšeli něco, že někdo naše svaté náboženství tupí nebo rozšiřuje nevěrecké časopisy a knihy, okamžitě mně to oznamte, abych mohl na příslušných místech zakročit, neboť kdo se zřízení božímu protiví, odsouzení sobě dobývá. Jsou zajisté lidi, kteří chtějí zatlačit náboženství z veřejného života, totiž mne, a chtějí mít vědu bez Boha, politiku bez Boha a tato bohaprázdná společnost zarazila i zde své hnízdo a i v tomto místě provozuje své reje. Jest to zdejší představený, který místo aby svým vlivem podporoval pastýře duchovního, nedal při mém příjezdu ani postaviti slavobránu, což by jistě bylo na místě, neboť i když Spasitel vjížděl do Jeruzaléma, provolávali mu ‚hosana’ a postavili mu slavobránu.

Další má stížnost týká se zdejšího učitelstva, které neuznalo za vhodné poslati mně při vjezdu do obce družičky, ačkoliv je sám k tomu vyzýval Kristus Pán, jenž pravil: „Nechte maličkých přijít ke mně a nebraňte jim, nebo takových jest království nebeské.“

Pak ovšem se nikdo divit nebude, když toto učitelstvo, které se nepostaralo ani o hmoždíře při mém vjezdu do Jeruzaléma, chci říct do této obce, vychová mládež, která místo chodit do kostela bude hrát čáru za vsí o krejcary, které doma ukradne, místo aby její útlé srdéčko zachováno bylo v nevinnosti. A tu jest na vás, zbožné matky, abyste hojně své dítky řezaly a tak jejich mysl zasvěcovaly od samé kolébky Pánu Ježíši.

Dle napomenutí sv. Řehoře budu k vám osadníkům přísným otcem, ale spolu také dobrotivou matkou, ale tisíckrát běda tomu, kdo by proti mně veřejně odvážil se vystoupit, neboť praví sv. Ambrož: „Kdo proti knězi vystupuje, budiž koňmi uchvácen, šmejkán, trhán a mučen.“ A kůň, toť drazí v Kristu, světská spravedlnost, která trestá ty, kteří kněžím zlořečí. A jsem-li vám otcem dle sv. Řehoře a dobrotivou matkou, tu pamatujte, žeť zajisté stojí psáno: „Oko, které se posmívá otci a pohrdá matkou, ať vyklvou je krkavci potoční a snědí mláďata orlice.“

A proto buďte všichni do jednoho zapsáni v Jednotě orlů katolických, abyste mohli poučit Sokoly, drazí v Kristu, zač je toho loket, zachovají-li se oni volnomyšlenkářští neznabozi ke mně jako prokletý Cham k otci svému, který vínem opojeného otce obnažoval.

Máte své pěstě, drazí v Kristu, kterými s pomocí boží pomlátíte všechny nepřátele církve, kteří by projevili ke mně nestydatou neuctivost, a věřte, že pravím vám, že pro vaši statečnost, dětskou uctivost ke mně a svatou stydlivost Bůh popřeje vám hojného požehnání, takže jako v zaslíbené zemi Kanaan budou vám krávy dojit tisíceronásobně a obilí se vám urodí stonásobně, zatím co dobrotivý Bůh na nevěrce dštít bude síru a oheň a kroupy jim do země zatlukou obilí a krávy jim pochcípají, aby snad přece se napravili a včas ještě od věčné zkázy své duše vytrhli.

A vy, majíce všeho hojnost, nezapomenete zajisté svého duchovního pastýře. „Hle, dům můj přístupen každému, kdo s čistým úmyslem do něho vchází,“ dí Hospodin. A já pak pravím vám, že stejně jako Hospodin těšiti se budu z návštěv vašich a obětí vašich, které přinesete na oltář blahobytu svého duchovního pastýře. Můj dvůr jest doposud chudý a žádám lásky vaše, abyste své hřivny skládali na oltář obětní a může ta hřivna běhat i kokrhat, i jiným hlasem chválit obětavost vaši, kterou se obohacujete pro věčnost, a já pak modliti se budu za blaho osadníků svých, jakmile se octnu na dvoře. Jste zajisté, vy osadníci, povinni správci svému oběti přinášeti, neboť já jsem pastýř dobrý, Amen!

 

   


 

Kde bere poslanec Klofáč peníze

 

/Fejeton, který napsán byl pro Právo lidu/


Soudruhům našim je dobré známo, že poslanec Klofáč je zadlužen jako štábní oficír kterési říše. Proto podniká cesty po světě, stavuje se u různých potentátů a žebrá pro sebe a pro svou stranu podpory, poněvadž čeští měšťáci zavřeli nemilosrdně své měšce.
Pamatujeme, jak meškal poslanec Klofáč u sultána. Tento dobrý panovník, který domníval se bláhově, že najde ve Klofáčovi spojence proti Rakousku, nabídl mu, aby buď vybral si z jeho harému dvě krásky, nebo aby si dal vyplatiti půl miliónu piastrů (což v naší měně činí asi 110 000 korun). Poslanec Klofáč vybral si poslední. Když přijel poslanec Klofáč zpět, dluhy své nezaplatil, ale peníze rozházel. Aby načerpal zase novou posilu pro svou bezednou kapsu, obrátil se do Ruska. Cesta tato, bude-li jednou vypsána, bude tištěna pod titulem Praktické stránky všeslovanství. A Klofáčova cesta do Mandžurie také nebyla konána zadarmo. Na ní prodal Klofáč veškeré své vojenské vědomosti, které nabyl, když sloužil v naší rakouské armádě. Přirozeným důsledkem toho, že Klofáč vypracoval plán, bylo, že armáda ruská prohrála. Činnost v Rusku vynesla Klofáčovi bagatel - asi 2 000 000 korunek.
A v živé paměti je dosud Klofáčova cesta v Srbsku. A zase tu hrály hlavní roli peníze! Jak je možno dočisti se v křesťansko-sociálních listech, za 3 000 000 korun prodal tu rakouské zájmy. Celé Rakousko by byl snad prodal, kdyby je byla chtěla srbská vláda koupiti. Dnes už je naprosto zjištěno, že poslanec Klofáč nabízel v Bělehradě Rakousko ku koupi, bude proto s ním zavedeno vyšetřování - a poslanec Klofáč octne se, pevně doufáme, konečně tam, kde už dávno má býti. Aféra Maškova mluví zřejmě v neprospěch Klofáčův a svědčí, že listy křesťansko-sociální mají pravdu.
Ačkoliv poslanec Klofáč za posledních několik let měl hodně přes 5 000 000 korun příjmů, přece nezaplatil všechny své dluhy. Je úžasné přímo, jak Klofáč s penězi hospodaří.
Tak máme v ruce jeho rozpočet, který si udělal, když dostal peníze z Turecka. Otiskujeme jej:


Nové podrážky a správa bot 2 zl. 30 kr.
dvoje nové šaty a nový kožich 200 zl. 70 kr.
automobil
2 10 000 zl.
Fárkovi, aby nevynášel nové věci na světlo boží 50 000 zl.
tucet vázanek, nová košile 15 zl.
knoflíky k manžetům 60 kr.


A tak to jde dále. - Za peníze ze Srbska koupil dům U zlaté husy pro národně sociální stranu. Peníze ruské má prý uloženy u jisté banky v Londýně, kam míní prchnout, až bude mu za jeho činnost přisouzena náležitá odměna.
Než - všechno má své konce! Jednou praskne všechno; v evropském skandálu, který z toho vznikne, utopí se celá strana národně sociální. Tím více vynikne pak čistý, neposkvrněný charakter sociální demokracie. A světy hrnouti se budou pod rudý prapor stále čistý a stále neposkvrněný, díky hrdinným jeho praporečníkům Němcovi a Soukupovi.

 

2 Automobil, ten poslanec Klofáč zase prodal.

   


 

Když bourali staré hradby

I

Město si těch patnáct trestníků objednalo na zbourání části starých městských hradeb, kde hodlali stavět okresní nemocnici. Naproti v městském příkopě leželi v trávě tři nezaměstnaní příslušníci obce a dívali se hněvivě na trestníky, na které dopadalo ostře slunce a jejichž opálené ruce zdvihaly zuřivě krumpáče, aby je vrazily do staré hradební zdi. Byla v tom ničivém díle neujasněná touha pomsty. V bílých šatech, umazaných prachem a špínou, vykonávali tuto nádenickou práci za zvláštní odměnu 12 haléřů denně, zatím co stát bral od města i korunu 20 haléřů za jednotlivého trestance. Stát vydělával zde denně na těch patnácti lidech 16,20 K. Den za dnem, hodinu za hodinou pracovali v trestu dobrovolně, jak si vyžádali, toužíce po vzduchu, kterého zde bylo dost. Jenže ten vzduch byl prosycen oblaky prachu, jak ztvrdlé zdivo se drolilo a sypalo.

Kus za hradbami voněl sad, hrály si děti a zpívaly. Když trestanci v deset hodin odpočívali na několik minut, aby pojedli chleba a napili se vody, zaléhal k nim šumot vodotrysku, šepot svěžích listí a lidských hlasů a radostné výkřiky.

Po několika minutách dozorce si zapálil nový doutník a poručil, aby pokračovali ve svém ničivém díle. A zase drolily se kameny, údery krumpáčů do tvrdého zdiva zuřivě nesly se městským příkopem.

Pak zaznělo poledne a tu šli s nářadím na ramenou vždy dva a dva přesně tři kroky za sebou, provázeni dozorci přes město do věznice okresního soudu k obědu. O půl druhé objevili se opět na místě a do osmi hodin klepaly jejich krumpáče neúnavně do zdi.

V osm hodin domů do věznice na večeři. Následoval odpočinek, všeobecná zábava, omezující se na povšechné hovory a proklínání osudu. Tu a tam příběh ze života, který osvětloval příchod jednotlivců sem k okresnímu soudu, neboť většina byla sem poslána z přeplněné trestnice zemského vrchního soudu. Pak usínal jeden po druhém ve všech pěti místnostech věznice.

Jeden po druhém toužil před spaním po tabáku, cigaretě nebo alespoň kousku tabáku na žvýkání, od kteréhož požitku je dělilo dosud několik měsíců.

Ráno pak v šest hodin vstávali, aby byli o půl sedmé pod starými hradbami. Asi v osm hodin přicházel tam každodenně městský stavitel, který chvíli pohovořil s dozorcem a nesčíslněkráte opakoval, že tak pevné zdi nenajdou se v celých Cechách.

Před devátou hodinou šel kolem do úřadu městský starosta, který aby nemusel přijít brzo na radnici, chodil přes sad. Starosta dal každého dne dozorci pro trestance na dva balíčky nejhoršího tabáku na cigarety a dozorce, dbalý nařízení, že nesmí trestanci kouřit, kupoval si za ně pro sebe krátké doutníky, aby se těch peněz zbavil, o kterých říkal, že ho pálí, neboť to byl člověk svědomitý.

Po desáté hodině bylo nejpříjemněji naproti, neboť tam v městském příkopu, kudy tekl napolo vyschlý potok, vrhaly stromy stín na nízkou zelenou stráň, jakýsi to velký násep.

Tam rostla vysoká tráva. Do té si lehl v deset hodin dozorce vězňů, zapálil si doutník a bezmyšlenkovitě díval se na bílé obláčky, zářící v modru oblohy a pomalu plující po větru.

Ostré údery krumpáčů do zdi, rachocení kamenů a otřesy způsobené kácením podlomených částí zdí, celý ten ruch práce kolébal tohoto svědomitého člověka k neodvratnému spánku.

Ještě jednou přelétl zrakem po trestancích a počítal s uhasínajícím vědomím povinnosti. Bylo jich patnáct.

Upokojilo ho tou měrou, že slyše to rachocení kamenů, řícení štěrku a rány do zdí, usnul s doutníkem v ústech a spal hodinku.

Pak neklidně se vzchopil, přeběhl rychle několik metrů příkopu a již stál za trestanci a počítal bílé zamazané obleky s úřední tváří.

Tak to bylo den za dnem. Už ani lidé z města nechodili sem jako prvé dny, kdy patnáct lidí v trestaneckých šatech, ničících starověké hradby, poslední památku na slávu města, bylo jim něčím novým, atrakcí prvého řádu, na kterou se sluší podívat, aby se později o tom mohlo vyprávět.

Bylo zde příliš mnoho prachu, který se vznášel v okolí, a konečně něco tísnivého, což pánům z města způsobovalo rozpaky, když slyšeli tiché a tajemné z těch úst: Milostpane, dejte mně doutník!

Odcházeli v rozpacích, sledováni důvěřivými zraky vězňů, aby se už nevrátili v tato místa.

A přece měli vězňové své obecenstvo. Byli to oni tři nezaměstnaní příslušníci obce Korčák, Hrudokol a Straba, které město nepřijalo do práce, poněvadž mělo dost laciných trestaneckých sil.

Nebylo ještě práce v polích, poněvadž bylo přede žněmi, aby vypomáhali malým měšťanům na obvodu města, kteří měli kousky polí. Nikde nebylo práce a čekali, až obec dá bourat hradby. A když započali s bouráním, odbyli je na městském úřadě, že mají již dost sil. Dopáleni šli se podívat na dělníky.

A od té doby měřili nenáviděnými pohledy vězně, kteří jim vzali práci.

Leželi naproti nim a vykřikovali na ně. Mluvili o krádeži, zlodějích a darmošlapech. Posmívali se jim v bezmocné zlosti, plni odporu proti nim. Povalovali se v trávě v rozbitých šatech, spílali a nadávali.

II

Mezi vězni, kteří bourali staré hradby, byl mladý člověk jménem Hromek. Tento byl zde již čtrnáct dní a dopraven sem přímo z věznice zemského trestního soudu, poněvadž nedal si líbit jakési týrání od vrchního dozorce na oddělení.

Byl to člověk, který z nenadálé bujnosti rozbil kamenem dva porcelánové isolátory telegrafního vedení na silnici za bílého dne. Poněvadž ho viděl četník, nemohlo z toho vyvinout se nic jiného, než že byl zatčen, přičemž utrhl četníkovi knoflík. Takové veřejné násilí trestá se přísně. Poněvadž však byl doposud bezúhonný, dostal jen čtyři měsíce, a když pak nechtěl snést týrání dozorce, byl navržen do seznamu těch, kteří spoutáni řetízkem a provázeni četníkem s bajonetem jdou na „transport“ do věznic okresních soudů.

Hromek viděl přitom lidi, kteří zlomyslně na něho pohlíželi, slyšel narážky na své spoutání. Tak pracoval zde v plátěném stejnokroji v žáru slunce mechanicky jako stroj po celých čtrnáct dnů, lhostejný zprvu k okolí, až pak najednou mu napadlo, že uteče.

Uteče kamkoliv. Nemyslel při tom na domov. Toužil jen po tom, aby přestal na okamžik, na nějaký čas tento nudný život. Poběhne daleko, přes pole, přes lesy, do březového háje, který je odtud z hradeb viditelný, a pak až tam, kde temný pruh vrchů uzavírá krajinu. A přes vrchy dál a dál beze všeho praktického smyslu.

Daleko poběží. Dozorce usne dopoledne v trávě, přidá se k těm, kteří pracují na konci hradeb, odskočí a uběhne. Zítra to udělá.

Když svítalo, mluvili v cele právě o tom, jaký by to byl nesmysl utéci. Poněvadž máš takové trestanecké šaty, nemůžeš nikam se ztratit, aby tě hned nepoznali, kdežto když vydržíš, vyjdeš přece jednou, těch pár neděl není ničím. Pak tě odvedou zase k zemskému trestnímu soudu, nebudeš mít už řetízky na rukou a tam ti dají tvůj civilní oblek.

Hromek neříkal na to nic. „Jsou hloupí,“ pomyslil si, „taková příležitost a nepoužijí ji, neutekou, těší se na zdejší polévku.“

Šli k hradbám. Hromek byl veselý a hvízdal si do pochodu. „Kdo to hvízdá,“ zařval dozorce, „mlčte a jděte hezky tři kroky za sebou!“

Bylo pěkné ráno, kdy ptáci zpívají o překot a sluneční paprsky počínají vybavovat vůni z květin.