Domů

Román

По pусски

Povídky a humoresky

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

 
    Co se jinam nevešlo
 
 

Olga Fastrová versus Jaroslav Hašek



Nikdy jsem se o této ženě v době svých studií neslyšel. Neměl jsem tušení o její existenci, i když v té době ještě žila. Byla první českou novinářkou, napsala řadu románů a věnovala se rovněž i překladatelské činnosti. Její jméno jsem poprvé četl v doslovu k prvnímu dílu Haškova románu: … Od hostinského Palivce nemůžeme žádat, aby mluvil tak jemně jako pí Laudová, dr Guth, pí Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salon s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval se jemný mrav salonů, pod jehož rouškou bývají právě salonní lvi oddáni nejhorším neřestem a výstřednostem….. dnes se domnívám, že Olga Fastrová v tom létala celkem nevinně. V té době pracovala v redakci Národní politiky, ale jako redaktorka módního přehledu, tedy něco jako v koutku pro ženy. O politiku se mnoho asi nezajímala, patřila spíše mezi politický střed, nakloněný mírně doprava. To radikálního levičáka Haška určitě dráždilo, stejně, jako bohéma ho musel rozčilovat její způsob života usedlé vdovy, dodržující striktně morální konvenci té doby. Největším prohřeškem této bojovnice za emancipaci žen asi byla otázka položena Haškovi 19.12.1920, tedy právě před devadesáti lety. Protože se Olga Fastrová zřejmě nedovedla orientovat v informacích o tehdejším sovětském Rusku, její naivní, až přihlouplá otázka o kanibalizmu ruských bolševiků musela na Haška zapůsobit přímo explozivně:
……Nikdy nezapomenu na své první setkání s nebožkou Olgou Fastrovou po svém příjezdu z Ruska 19. prosince 1920.
Přijel jsem z Ruska přímo do kavárny U zlaté husy na Václavském náměstí, abych si přečetl noviny. U jednoho stolu seděla předčasně zesnulá, kterou jsem míval velice rád, tak asi jako ona měla ráda Helenu Malířovou. Naše setkání bylo opravdu srdečné a první její slova byla: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku živí se masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?"….. 
Tolik citát z Haškovy humoresky “Za Olgou Fastrovou”, kde autor dotyčnou nechá zemřít, ačkoliv ho ona ve skutečnosti přežila o 42 let. Nikde jsem nečetl žádnou reakci na tuto humoresku ze strany Olgy Fastrové. Lze tedy předpokládat, že to přešla mlčením, což muselo Haška ještě více rozzuřit, že její jméno uvedl i ve výše citovaném doslovu k prvnímu dílu Osudů dobrého vojáka Švejka.
Fastrová se objevuje ještě v satirickém textu hymny Strany mírného pokroku v mezích zákona "Milion kandidátů vstalo". Jedním ze zakladatelů v roce 1911 byl Jaroslav Hašek:

Však proti nám nic nepořídí
Dyk, Kramář, Klofáč, Yvonna,
jen my jsme pokrokoví lidi,
ovšem jen v mezích zákona!
My vytrváme v každou dobu,
byť spoutali nás v řetězy,
je mírný pokrok na pochodu
a mírný pokrok zvítězí!


Hledáte v textu marně její jméno? Tak vězte, že právě ta Yvonna, je ta pravá. Fastrová, pravě pod tímto pseudonymem, publikovala své články určené především ženám.



A Olga Fastrová i paní Yvona se objevuje ještě v článku Intrikán herec Písecký a jeho drama. :
Do této hospody k Bláhům, do jakési politické odbočky organizační, chodil také nezapomenutelný pianista Honza Riedl, jehož bratr Antonín poučoval právě tenkrát paní Olgu Fastrovou, jak se mužští mají šatit. To jsou ovšem doby! Dnes, kdo si přečte paní Yvonny některý referát o pánské módě, nedovede si ovšem představit v tomto elegánu Toníka Riedlovic, sochaře.
 

Fastrová však nebyla terčem jen ostrého jazyka Jaroslava Haška. Krom K. M. Čapka – Choda, který jí údajně nesnášel,  byla uváděna i v Hašlerově kupletu:


Má každé město jednu ženu
O které mluví celý svět
Tak Tarnovská má pro Lvov cenu
A pro Madrid zas Saharet.
Má Paříž paní Steinheilovou
Té sklízím rád svou poklonu
My máme paní Zieglerovou
A nad ní ještě Yvonnu.


A mám podezření, že se stala i onou rádkyní v kupletu “Indický pochod” s textem od Jiřího Chocholouše, hudbou Karla Pospíšila, který se stal šlágrem Jubilejní výstavy v roce 1908. Bohužel neznám celý text, ale bylo to asi nějak takto:


Po pražsku si tady zazpívejme,
sem každý ku švandě zaměř krok;
pražské děvy vždycky v lásce mějme
a popřejme si pražský mok!
Sejdeme se u výstavní brány,
jak nám poradila Yvonna,


.....Vidíte, zase ta Fastrová......A tady mám v dalším textu mezeru. Neví někdo? něco jako v tom smyslu, že večer budou u slona......
Ref:


Praha vždy je Čechů ráj,
ať žije Baj-Kaj-Laj,
Baj-Kaj- Laj!

 

A to je ten slon společnosti Baj-kaj-laj. Z výstaviště v Holešovicích byl přestěhován do Prahy Sedlece. Pamatuji si na něj, vídal jsem ho z vlaku, protože stál nedaleko od trati. Ještě kolem roku 1970 tam z něj stála ocelová konstrukce. Škoda ho.



Olga Fastrová s dcerami, kolem roku 1908. Zleva Olga, Ludmila, Jarmila


Ale vraťme se k Olze Fastrové. Nemá cenu zde celkově rozebírat její životopis a práci. To je velice pěkně a erudovaně zpracováno v diplomové práci Veroniky Skálové “Olga Fastrová (1876 - 1965) životopis české novinářky” a na stránce “Zapomenuté osudy” , odkud jsem si vypůjčil fotku Olgy Fastrové, již starší dámy, a text kupletu K. Hašlera. Druhá fotka z mladších let, že jí to mimochodem moc sluší, je převzata z článku "První česká žurnalistka", který jsem někde nalezl, ale už nevím kde. Takže prosím autora, aby se mi laskavě ozval. Děkuji. Rád bych tyto práce doplnil o policejní přihlášku rodiny Fastrových.

Všimněte si, že je zde uváděna jako Olga Faster. Spolu je zde zapsán i její muž Otto Faster *1872, který zemřel 26. září 1907 na tuberkulózu plic. Je také patrné, že dívčí jméno Olgy bylo Cikhartová. Spolu měli tři dcery: Jarmilu, Olgu a Ludmilu. Existují i policejní přihlášky rodičů Olgy a Otta, které rovněž přikládám.

Hledání Josefa Švejka v archivech



Když Švejka přivedli, požádal ho ve vrozené jemu roztomilosti, aby si sedl, a řekl:
„Tak vy jste tedy ten pan Švejk?“
„Já myslím,“ odpověděl Švejk, „že jím musím být, poněvadž i můj tatínek byl Švejk a maminka paní Švejková. Já jim nemohu udělat takovou hanbu, abych zapíral svoje jméno.“

Švejk vyzvedl polního kuráta, spustil ho na podlahu, a zatímco poděšený polní kurát se sbíral se země, hovořil Švejk dále: „Tak vidějí, pane feldkurát, že se jim nic nestalo, a jemu taky ne, panu Faustýnovi, vono to bylo asi jenom vo třikrát vejš. Von byl totiž ten pan Faustýn úplně vožralej a zapomněl, že já bydlím v Opatovickej ulici docela v nízkém přízemí, a ne ve třetím patře jako před rokem, když jsem bydlel v Křemencovej ulici a von ke mně chodil na návštěvu.“


Úvodem


14.3. 1921. Už to bude celých dlouhých devadesát let, kdy Jaroslav Hašek spolu s Frantou Sauerem vydávají vlastním nákladem první sešit s Osudy dobrého vojáka Švejka. A od těch dob se honí čtenářstvu hlavou otázky: "Žije, nebo žil ten Švejk?" "Byl sluhou u obrlajtnanta Lukáše a kam se poděl?" "Kde se s ním Hašek setkal?" "Nebo je Švejk pouhým produktem Haškovy fantazie?" Na všechny tyto, a další otázky, lze odpovědět záporně i kladně, jako na většinu otázek kolem osoby Jaroslava Haška i jeho románu. Pokusím se to celé objasnit právě na postavičce našeho dobrého vojáka Švejka.
Švejk - to není zrovna běžné jméno. V telefonním seznamu Zlatých stránek jsem objevil pouhých deset nositelů, nositelek, tohoto slavného jména: po dvou v Kolíně, Ostravě, Vysokém Mýtě, po jednom Karlových Varech, Mladé Boleslavi, Pardubicích a obci Třibřichy. V Praze ani jeden. Jak tomu bylo v dobách starého mocnářství, v dobách, ze kterých nám zbylo tolik dokumentů, je možné po ledačem zapátrat. Nelze však pátrat jen po jménu Švejk. Musíme si uvědomit, že téměř každý ouřada byl Němec, a že úřední řečí byl hlavně německý jazyk. Proto je nutné hledat i různé další podoby tohoto jména: Šwejk,Schwejk, Schvejk, Sswejk, Ssvejk, ale i varianty odvozené od 2. pádu Švejka, Šwejka...., protože ženy jsou uváděny ne ve tvaru Švejková, jak jsme zvyklí dnes, ale běžně se právě používal tvar 2. pádu - např. Marie Švejka (koho žena?). Z toho často vznikaly zmatky, že potomci, kteří by se jinak  jmenovali Švejk, se nezřídka psali Švejka. Vrhnul jsem se hlavně na policejní pobytové  přihlášky uložené v Národním archivu ČR, které jsou digitalizovány, takže lze bádat z pohodlí domova. Bylo nalezeno celkem 18 listů s různými variantami jména Švejk.


Původ jména


Než začneme rozebírat jednotlivé přihlášky a hledat toho Švejka, který inspiroval Jaroslava Haška, rád bych se zmínil o pátrání po původu jména. V NKP jsem nalezl publikaci Antonína Kotíka z roku 1897 s obsáhlým názvem "Studie ku poznání příjmení československých, jejich hojnosti, rozmanitosti a namnoze zvláštního rázu a s pokusem o vysvětlení jich původu a smyslu." V této publikaci na straně 53 uvádí autor o původu jména Švejnoha toto: švej není nic jiného leč šují (levý a tedy nepravý, křivý, kosý); švejnoha tedy - křivonohý. Ostatní jména jsou nesložená, pocházejíce z jednoduchého švej s příponami ....-ka (švejka)...Tak lze vysvětlit i původ tvaru s příponou -k (švejk). Ve Vokabuláři jsem výraz švej ani šují nenalezl. Ostatní práce zabývající se původem českých příjmení uvádějí stejný původ jména, vycházeje zřejmě z  práce Antonína Kotíka.  Ještě by mohl být původ v německém základu slova schweig - mlč, od kterého jsou odvozena slova vyjadřující slova  tichý, nemluvný, mlčenlivý (když jsi tichý, nemluvný, může to okolí chápat jako křivost, neupřímnost). Ale to je jen moje amatérská úvaha. K povídavému a upřímnému vojákovi se ani jedno nehodí, ale příjmení vzniklé po charakteristických znacích předků si člověk nevybírá.


Eliminace


Abychom se v tom lépe vyznali, musíme si udělat trochu pořádek. Pokusíme se v prvním kole vyloučit ty švejkovské rodiny, které se s největší pravděpodobností nemohly s Haškem setkat. I když to s jistotou nemůžeme tvrdit nikdy, s ohledem na Haškův bohatý společenský život a jeho literární popularitu.


Švejk Josef  jako obchodník se dřevem


18.8.1890 1517/II [Praha, Nové Město, Salmovská], 11.1.1892 376/III [Praha, Malá Strana, Karmelitská], 1.12.1898 293/III [Praha Malá Strana, Maltézské náměstí], 23.2.1900 442/III [Praha Malá Strana, Vítězná, dříve Chotkova], 6.7.1907 1280/II [ Praha Nové Město, Řeznická]; Švejka Josef, ????, *1847; Josefa geborene Čermák, Gattin, *1859; Ullerich, Sohn, *1876; Josef, Sohn, *1878; Anna, Tochter *1881; Emilie, Tochter, *1892. Salmovskou ulici znal Jaroslav Hašek velmi dobře.  Nedaleko odsud, ve Štěpánské 542,  žil v letech 1891-93 a 1897 - 1899. Nedaleko v Lipové 1479 žil v roce 1893-94. Jak píše Václav Menger, prožíval zde i své první studentské lásky. A také  Salmovské věnuje jednu kapitolu svého románu. Proč si ale myslím, že to není námi hledaný dobrý voják? Protože v roce 1890 bylo Haškovi pouhých sedm let. Mohl se ale znát se synem Josefem Šejkem, kterému bylo 12 let. Určitě chodili do jedné školy. Ale pouhé dva roky, kdy se možná znali, nemohly mít hlubší význam pro vytvoření profilu románového Švejka. Asi se už nesetkali ani v době, kdy Švejkovi bydleli v Řeznické ulici a Hašek v poměrně vzdálené Milešovské a Čelakovského [dnes Jana Masaryka]. Ale kdož pak ví.


17.6.1892, Dejvice 189? [špatně čitelné. Dejvická, dnes nový dům], 29.2. 1894, Dejvice 205 [Nad Komornickou, ale ulice vznikla až v roce 1935]; Schvejka Josef  *1847, Holtzhandler [obchodník s dřívím]; Josefa, Gattin, *1853; Oldřich, Sohn * 1876; Josef, Sohn *1878; Anna, Tochter * 1881
Stejná rodina jako v předešlé přihlášce. Dejvice ovlivňují Haškův život až když se rozejde se svou ženou Jarmilou rozenou Mayerovou, která se po narození syna Richarda přestěhuje k rodičům do Dejvic. To ale bylo až v roce 1912.


17.11.1899; 774 Sm [Praha Smíchov,Tomáškova]; Švejka Josef, Holzhändler, *1847; Josefa, Gattin *1854; Oldřich, Sohn *1876; Josef, Sohn *1878; Anna, Tochter *1881; Emilie, Tochter *1891
Ke Smíchovu měl Hašek kladný vztah. Vždyť zde zakládal s Jarmilou jejich kynologický ústav. Tady měl i psinec. Na Smíchov jezdil k Fričovi do vily Božínky. Ale to všechno zde bylo až za nějakých deset let.


26.5.1902 Vinohrady 464 [Francouzská, na místě je dnes nový dům z cca 1940], 29.11.1902 Vinohrady 793 [Budečská]; Švejka Josef, obchodník s dřívím * 1847; Josefa rozená Čermáková *1853 manželka; Oldřich *1876, Anna *1881,Emilie 1891
Opět stejná rodina, tentokráte na Vinohradech,  bez syna Josefa. Tady se Jaroslav mohl setkat se starým pánem, kterému bylo 55 let, kdežto Haškovi pouhých devatenáct. Hašek žil, v tentokrát nedaleké ulici  Čelakovského [dnes Jana Masaryka]. Jejich cesty s opět setkaly, ale  jen nakrátko, když Švejkovi bydleli v Budečské, tedy nějakých dvě stě metrů od Jaroslava Haška.


9.9.1904 Bubeneč 165 [dnes Pětidomí], 12.9.1905 Bubeneč 131[Havanská, dříve Třebízského]; Josefa Švejková *1854 vdova, soukromnice; děti Josef *1878, Anna *1882, Emilie *1891
Na této přihlášce opět stejné rodiny se objevuje syn Josef, ale mizí starý pán. Zemřel. Pokud vím tak k Bubenči Hašek neměl žádný vztah. Za povšimnutí stojí, že se rodina stěhovala pětkrát, během čtrnácti let. Připomíná to věčné stěhování rodiny Haškových,  zejména Kateřiny a dětí, z finančních důvodů.


Totéž platí i o této přihlášce. Týká se opět stejné rodiny, ale už syna Oldřicha. 4.12.1905 Bubeneč 243 [Čechova];  Švejka Oldřich, obch. s dřívím, *1876; Emílie rozená Frodlová, manželka.

 

6.8.1914, VII [Holešovice V Hájích, dnes V Háji] 1070; Švejka Ullrich *1876, Holzgeschäft [obchodník se dřevem]; Franzicka g.[geboren] Hlaváček*1878;Sohn [syn] Ullrich*1904 I zde se jedná o syna Ulricha - Ondřeje, pokračovatele rodinného obchodu se dřevem.


To je poslední svědectví o rodině Josefa Šejka, obchodníka se dřevem, který asi nebyl inspirací Jaroslavu Haškovi,  i když se jeho cesty po Praze křížily s cestami  příslušníků této rodiny Švejkových - obchodníků se dřevem.


Švejk soustružníkem


20.8.1882 Praha I, 821 [Staré Město, nenalezeno],1.4.1889 Praha V,162 , 7.3.1891 Praha V, 240 [Josefov, obě čísla již neexistují] Josef Schwejka, metall????; *1851 Terezie geborene Pernet *1860, gattin; Aloisia *1882,†8.4.1889, Tochter
Tak nějak se mi nedaří přečíst tento záznam, hlavně povolání, kde jsem přečetl jen Metall. Proto jsem tohoto Josefa Schwejka zařadil mezi obráběče kovů. Z našeho hlediska je tento záznam bezvýznamný, protože tento Josef Schwejk zemřel v roce 1889, tedy v době, kdy je  Hašek v 1. třídě základní školy.


4.3.1908 Ž. 342 [Žižkov, Koněvova, 1872-1940 Poděbradova], 13.8.1910, 814/VIII [Libeň Pod Hájkem do r. 1904 Šafaříkova],13.3.1911, 891/VIII[Libeň nenalezeno], 21.8.1912, 863/VIII [Libeň Hejtmánkova 1906 -1940 Dalimilova] ; Švejk Josef Metalldrechsler [soustružník kovů]*1872; Božena geb.[geborene] Popelka, Gattin *1877; Kinder Miroslava *1898, Vladimír *1903
Zde se jedná o další rodinu Josefa Švejka, soustružníka ze Žižkova a Libně.


22.8.1908 K.495 [Karlín, Březinova, 1906-1940 Rokycanova],22.2.1909 K.110 [Karlín, Sokolovská, 1841- 1948 Královská], 20.11.1909 K. 504 Poděbradova [Karlín, dnes Šaldova]; Švejk Josef, soustružník kovů *1872; Božena roz. Popelková, manželka, pomocnice ku porodu *1877; dítky Miroslava *1898, Vladimír *1903
Stejná rodina tentokráte z Karlína. Nabízí se otázka, zda tento Josef  nemá nějakou souvislost s polním kurátem Katzem, ke kterému dobrý voják dovedl opilou eskortu a který svého času v Karlíně v Sokolovské ulici, tehdejší Královské, podle románu, žil. Je to však velmi nepravděpodobné. Vzhledem k neustálému stěhování rodiny.


8.5.1910 Žižkov 1159 [Domažlická]; Švejk Josef, soustružník *1878; Božena roz. Popelková, porodní babička; děti Miroslava *1898, Vladimír *1903 Opět stejná rodina, tentokráte na Žižkově.

 


13.8.1910 814/VIII [Libeň Pod Hájkem],13.3.1911, 891/VIII [Libeň nenalezeno], 21.8.1912, 963/VIII [Libeň Kurta konráda, do roku 1940 Grégrova] Švejk Josef Metallschloser *1872; Božena geb. Popelka, Gattin *1877; Kinder Miroslava *1898; Vladimír *1903 Stejná rodina se přestěhovala do Libně.
 

 

Tady končí stopa po pátrání ve věci Josefa Švejka, soustružníka kovů. Jaký byl jeho další osud se lze jenom domnívat. Je pravděpodobné, že se zúčastnil bojů ve světové válce. Přežil její masakr?
Než se dostaneme v pátrání po Josefu Švejkovi do finále, doplním pro  úplnost  ještě poslední policejní přihlášku se jménem Švejk, která stejně jako již shora uvedené přihlášky nemá, s největší pravděpodobností, nic společného s Haškovým Švejkem:


27.6.1905 Praha I 807 [Staré Město, Anežská],8.2.1906 Praha VII Na Maninách 796 [Holešovice]; Švejka Aloisie geborene Teytz, Handelmanns? [obchodnice?] *1879

 



Přihořívá?


31.1.1913 Praha II 667 Hopfenštokova [Nové Město, dnes Navrátilova]; Švejk Stanislav, Abslovent d. Techn. Hochschule, ledig [svobodný] * 1890 ve Svaté Kateřině
Stanislav Švejk  byl od Haška mladší o 7 let. Hašek se nedaleko bývalé  Hopfenštokovy ulice narodil ve Školské ulici.. Chodil do školy ve Štěpánské. Ale právě ten věkový rozdíl vyvrací to, že se oba kdy setkali. Stanislav byl synem Josefa Švejka (*1865) a ten byl v roce 1907 zvolen za agrárního poslance do říšské rady a zde se asi opravdu činil. Výčet jeho hloupostí je zaznamenán v časopise Právo domova ze dne 14.2.1913. Poslanec Kalina označil tohoto Švejka za skvrnu české delegace. [Hodík, Encyklopedie pro milovníky Švejka, odkud je i fotografie]. Řada badatelů se domnívá, že právě blbost tohoto politika jej předurčila k obrazu našeho dobrého vojáka. Domnívám se, že tomu tak není, protože blbost politika může být předobrazem zase jen pro blbého politika a ne pro prostého obchodníka se psy, či důstojnického sluhu. Každý k svému.


Švejkovi z okolí hospody U Kalicha


14.4.1880 až do 8.1.1883 Praha II, Sokolská 1264,1497, 1492. čislo 1458 bývalo v ulici Na Bojišti v místech, kde je dnes centrální dispečink Dopravního podniku. 23.9.1883, 461/II Ke Karlovu, dříve U Karlova, 3.2.1908 463/II Na Bojišti; Roskovec Josef, Gürtner [páskař?] *1842, Marie geb. Schwejka *1841; Franz *1872, Josef * 1875
Rodina Josefa Roskovce, který se oženil s Marií Švejkovou. Toto je první důkaz, že v okolí hospody U Kalicha Švejkovi žili. Jednak to bylo na adrese Ke Karlovu 461 , což je v podstatě za rohem. Původní dům byl asi zbořen, protože sloh nového domu odpovídá stavbám okolo roku 1930. Na této adrese žila také i Švejková Anna *1876 (viz další přihláška), to mohla být příbuzná této Marie. Rodina také bydlela na adrese Na Bojišti 463 . To je dům hned vedle hospody U Kalicha. Zde žila i rodina Pavlíny Jandové rozené Švejkové (viz níže) a hlavně Kateřina Švejková  se svými dětmi Josefem a Jindřichem viz poslední přihláška. Nezapomeňme ani na pobyt v č.p.1458 to bylo od hospody U Kalicha několik kroků.


6.9.1898 461/II [Praha II, Nové Město, Ke Karlovu, do roku 1940 U Karlova]; Schwejka Anna, ???arbeiterin, *1876,†6.10.1898. Pocházela ze Žiželic u Chlumce nad Cidlinou, stejně jako Kateřina Švejková viz poslední přihláška. Vzhledem k věku asi byla Anna dcerou Kateřiny a starší sestrou Josefa Švejka a Jindřicha Švejka.
 

 

23.9.1909 Praha, Nové Město 463 [Na Bojišti ]; Janda Rudolf, ???, *1884; Paoline geborene Švejka, *1887

 

 

poznámka:dříve Praha II č. 10 nové Na Bojišti;3.2. 1910, Koš. 255 [ Praha 5, Košíře, Plzeňská č.o.163] Janda Rudolf, obuvník, *1884;Pavlína roz. Švejková, manželka * 1887
Tady je pozoruhodné, že Jandovi se přistěhovali do Košíř v roce 1910. To zde měl Hašek nedaleko svůj Kynologický ústav Možná že se s Jandovými seznámil až tady, možná, že se znali už s Pavlínou dříve a přes ní se dostal k Josefovi, kdo ví.

 


Hoří?


Bez zajímavosti není pozůstalostní spis v AHMP Sig. D V 422 / 1926, kar. 361: Jedná se o pozůstalost Anny Švejkové, bytem Na Bojišti 463, žena vrchního číšníka, zemřela 23. 6. 1926 ve věku 47 let ( *1879) . Tady je velká pravděpodobnost, že ten vrchní Švejk pracoval vedle svého bydliště, v hospodě U Kalicha. Mohl tedy  Jaroslava Haška inspirovat i on. Až půjdu do archivu, tak ten pozůstalostní list prostuduji.


13.6.1912 Wallstatt  [místo u hradeb] 463/II [Na Bojišti] ; Švejka Kateřina, * 1853, Private, led. [ledig - svobodná];  Josef, *1892; Heinrich [Jindřich] *1896
Tady tento Josef Švejk je můj největší favorit , podle kterého Hašek svého románového hrdinu asi pojmenoval.

 

Proveďme, podle policejních přihlášek a známých faktů, rekapitulaci, kdo všechno se jménem Švejk v okolí hospody "U Kalicha", tedy v ulicích Na Bojišti a Ke Karlovu bydlel:

Datum pobytu od Jméno Příjmení Rok narození Bydliště Domovské právo Poznámka
3.2.1908 Marie Roskovcová roz. Švejková 1841 Na Bojišti 463 Jičín Do roku 1908 bydlela různě v okolí se svým manželem.Dom. právo přebírá po manželovi
6.9.1898 Anna Švejková *1876,†6.10.1898 Ke Karlovu 461 Žiželice možná dcera Kateřiny,
23.9.1909 Pavlína Jandová roz. Švejková *1877 Na Bojišti 463 Lhota ?? u Sedlčan možná dcera Kateřiny, dom. právo přebírá po manželovi
13.6.1912 Kateřina Švejková 1853 Na Bojišti 463 Žiželice  
13.6.1912 Josef Švejk 1892 Na Bojišti 463 Žiželice syn Kateřiny
13.6.1912 Jindřich Švejk 1896 Na Bojišti 463 Žiželice syn Kateřiny
????? ??? Švejk ???? Na Bojišti 463 ???? vrchní číšník, manžel Anny Švejkové *1879
????? Anna Švejková  *1879 Na Bojišti 463 ???? manželka vrchního číšníka

Z toho bychom mohli dedukovat: V ulici Na Bojišti, v č.p. 463 žila Marie Roskovcová rozená Švejková *1841, asi příbuzná Kateřiny Švejkové *1853.  A tato Kateřina, ač svobodná, měla dcery Annu *1876, Pavlínu provdanou Jandovou *1877 a syny Josefa *1892 a Jindřicha 1896. Podařilo se mi dohledat i záznam v Žiželické matrice narozených o narození Kateřiny Švejkové:

Je pozoruhodné, že otec Kateřiny pocházel se selského rodu Jana Švejka ze Svaté Kateřiny stejně tak, jako poslanec Josef Švejk, o kterém píše encyklopedie Hodíka a Landy a o kterém se zmiňuji výše. S největší pravděpodobností byli v nějakém příbuzenském vztahu.

Pokoušel jsem se dohledat také narození Marie Roskovcové rozené Švejkové *1841 o které jsem předpokládal, že by se mohlo jednat o setru Kateřiny, ale v Žiželických matrikách se to nepodařilo.

 

Dne 7.9.1968 se objevil v časopise Květy článek  J. R. Veselého, který připomněl existenci  reálného Josefa Švejka v článku "Haškův přítel Josef Švejk".  J. R. Veselý asi vše  napsal dle přímého vyprávění Josefa Švejka. V článku lze o některých uvedených skutečnostech pochybovat, jako tvrzení, že Josef Švejk byl velkým přítelem Jaroslava Haška, nebo že se  Josef Švejk zúčastnil Haškova pohřbu. Kdyby tomu tak bylo, tak by se o tom určitě některý z pozdějších dokumentaristů Haškova života a svědků tehdejších událostí, určitě zmínil. Mám na mysli E. A. Longena, Z. M. Kuděje, Klimenta Štěpánka, hostinského na Lipnici Invalda, Mengera, či Haškovu druhou ženu Alexandru Lvovou,  Frantu Sauera, Josefa Ladu. Ani sám Hašek se nikdy, ani v dějinách  Strany mírného pokroku v mezích zákona, nezmiňuje o tom, že by se kdy s Josefem Švejkem přátelil.

Nechci čtenáře zatěžovat nepodstatnou "vatou" kterou je článek "vycpán", ale soustřeďme se na některé uváděné skutečnosti:

Hašek se údajně setkává s Josefem Švejkem v květnu 1911, když navštěvuje poprvé hostinec "U Kalicha", kde se měl setkat s Zdeňkem Matějem Kudějem. Kuděj však nepřišel a Hašek byl svědkem rozhovoru tří vojenských veteránů. Haškův spolustolovník byl také Josef Švejk, otec našeho Josefa Švejka, který ho pozval domů na kávu "..když se neurazíte, pozvu vás k nám hned vedle...". Doma byla jeho manželka Kateřina a syn Josef.  Porovnáme li to se zjištěnými fakty z policejních přihlášek, které J. R. Veselý s jistotou neviděl, musíme konstatovat, že pravdivé údaje jsou, že doma byla Kateřina a syn Josef. Ostatní musíme považovat za nepravdu, protože Kateřina byla svobodná, rozená Švejková, takže její manžel neexistoval a nemohl se jmenovat Švejk. Možná to byl nějaký intimní přítel Kateřiny, který s Haškem "U Kalicha" seděl a žil s Kateřinou jaksi "na psí knížku", nebo s Haškem seděl přímo Josef Švejk a pozval ho k nim domů.

Další sporná skutečnost je, že se vše odehrálo v květnu 1911, protože Kateřina Švejková se syny je v č.p. 463 přihlášena až v červnu 1912. To ale nemusí mnoho znamenat. Rodina mohla v č.p. 463 žít již dříve. Buď je zapomněl domovník policejně přihlásit a nebo zde žili jen jako na návštěvě.

Dále J. R. Veselý uvádí, že se Josef Švejk stal v Rusku legionářem. Protože ve Vojenském ústředním archivu existuje databáze legionářů, neotálel jsem a do vyhledávače na webu tohoto archivu jsem zadal do kolonky příjmení: ŠVEJK a ve velkém očekávání jsem čekal na výsledek. Hned na prvním místě se objevil Jindřich Švejk, nesporně bratr našeho Josefa Švejka a hned za ním samotný Josef. Jen se domnívám, že je špatně uveden rok narození 1882 má být 1892. Potvrzuje to nejen policejní přihláška ale i bádání ruského badatele Nikolského, který ve Vojenském historickém archivu objevil dotazník, který Josef Švejk vyplňoval u příležitosti jeho vyznamenání v roce 1947 Zborovskou pamětní medailí. Tam je uvedeno datum 22.11.1892. Dále je tam uvedeno i jméno matky Kateřiny, že se narodil v Dubí u Kladna, stejně jako Jindřich Švejk, a že  byl pekařem.

 

 

A toto je výpis z matriky narozených o zrození Josefa Švejka, syna Kateřiny Švejkové ze Žiželic:

V NAČR je uložen doklad na jméno Alexander Švejk (asi přijal toto jméno při konverzi k pravoslavné církvi). Pro nás je záhadou, že je zde uveden jeho otec Josef, tehdy již zemřelý.  

Myslím je toto skutečně Josef Švejk, jehož jméno použil Hašek pro svého velkého hrdinu. Josef Švejk zemřel 22.5.1965. Na závěr pár fotek, které doprovázejí článek J. R. Veselého v Květech ze 7.9.1968:

Josef Švejk v roce 1911

V době výkonu presenční služby. Podle Veselého to bylo v roce 1911 a měl si "odkroutit pouze dva měsíce

Legie v Rusku 1918

Poslední fotka Josefa Švejka

Kateřina Švejková s dcerami Josefa Švejka Martou a Jindrou někdy kolem roku 1930

  
Tak toto je zatím vše, co jsem o Švejcích v Praze vypátral. Jakmile něco dalšího zjistím, tak to sem doplním.

Povídání o Frantovi Strašlipkovi


František Strašlipka byl skutečným sluhou o nadporučíka Rudolfa Lukase, pozdějšího velitele 11. feldkumpanie, ve které byl i Hašek  jako ordonanace. Na fotografii, která pochází právě z této doby a je asi pořízena někde na jejich cestě na haličskou frontu,  je František uprostřed s cigaretou a vpravo je Jaroslav Hašek označen křížkem na noze.


Na Wikipedii jsem četl, že se Hašek a Strašlipka seznámili již před první světovou válkou. Strašlipka prý navštěvoval Hostinec U kalicha poměrně často, neboť zde pracoval jeho přítel, Josef Palivec, jako pomocný číšník. Jsou to konstatování, která lze již jen těžko ověřit. Píše se zde také, že byl před válkou cihlářem v Hostivici. Asi ani toto není přesný údaj, jak se pokusím vysvětlit dále. Zkrátka považuji ty údaje na Wikipedii za neseriozní. Je velmi pravděpodobné, že František Strašlipka byl pro Haška inspirací svým jednáním a upovídaností. Vždyť, čteme li Haškovy první pokusy v povídkách o Švejkovi, tak si musíme všimnout, že  zde Hašek ještě nepoužívá ono Švejkovské "...to já jsem znal jednoho, kterej...." a  tato různá Švejkova vyprávění a přirovnání dávají románu tu správnou šťávu.  A právě tak skvěle prý uměl vypravovat a přirovnávat i František Strašlipka. Hašek zdůrazňuje "užvaněnost" Františka v básničce "V reservě" kterou napsal na frontě v roce 1915:


Kdysi mně pan Šebela poslal výstřižek z Obrany lidu, která vyšla 30. 6. 1966 a v níž byl obsáhlý článek "Kdo byl Josef Švejk" od Zdeňka Matouška. Pokusím se vybrat to hlavní, zejména z vyprávění sestry Františka, tehdy již osmasedmdesátileté Barbory Žáčkové a dalších sourozenců.


Strašlipkovi žili v Hostivici u Prahy. Tady se Franta narodil 19.2.1891 a zde chodil  do školy. Po škole se učil v místní továrně na šrouby a nýty Staněk & Ponec, ale když se jeho otec, Jakub Strašlipka, zranil v lomu, šel pracovat na jeho místo. Před válkou pracoval ve Zličínské cihelně jako topič, tedy ne jako cihlář, jak uvádí Wikipedie. Později byl zaměstnancem ruzyňského cukrovaru. To je tam, kde je dnes ruzyňská vazební věznice. Více o osudu ruzyňského cukrovaru se dočtete na stránkách o Liboci, na kterých také spolupracuji. Vida jak se mi to krásně prolíná. Ale vraťme s k Františkovi. Ten narukoval před 1. světovou na vojnu. Po vypuknutí války už odjíždí do tej války  jako burš s lajtnantem Lukasem na Srbskou frontu. V září roku 1914 Lukas onemocněl úplavicí, proto se vracejí do Českých Budějovic. Tam působil Lukas jako instruktor. V květnu odjíždějí spolu s XII. pochodovým praporem pluku 91 do výcvikového tábora v Brucku nad Litavou a odsud společně s Haškem na frontu v  Haliči.

 
František se zúčastnil bojů o Sokal dne 25. 7. 1915. Tady si vysloužil bronzovou medaili za statečnost jak to i dokazuje poznámka nadporučíka Lukase (uloženo ve VHA Praha).  Jméno Františka Strašlipky je úplně dole. Naleznete zde i jméno Jaroslava Haška - stříbrná medaile a povýšení na svobodníka. Jsou zde i další jména, která se vyskytují v románu: Vaněk, Biegler. O měsíc později již byli všichni v zákopech u Chorupan, kde 24.9. 1914, po nenadálém ruském útoku padne Hašek do zajetí společně s Františkem Strašlipkou, který neopomněl vzíti s sebou i Lukášovy kufry. Paní Barbora Žáčková vzpomínala: Nadporučík Lukas tehdy psal: "Drazí rodiče, ztratil se mi Franc. Nestrachujte se však. Také se mi ztratil batoh s aprovizací..."


Zřejmě, podobně jako Hašek, skončil Strašlipka v nějakém zajateckém táboře a jako zajatec byl nasazen jako výpomoc na zemědělské práce. Když došlo mezi Ruskem a Rakouskem k jakési výměně zajatců, dostala se řada i na Františka. Ačkoliv se mohl zapojit do bojů proti Rakousku v rámci vznikajících legii, stesk po domově mu velel k cestě domů. Hašek v Čechoslovanu sice varoval zajatce, že po návratu domů budou opět nasazeni na frontu, ale touha být doma byla silnější. Po návratu byl také okamžitě odvelen na italskou frontu, aby tam nastoupil coby topič v "odvšivovacím abtajlunku". Tam mu jakýsi kadet vyčetl, že se "tady flákat nebude, když se před tím flákal v zajetí". A to neměl dělat, protože mu dal Franta po hubě. Pochopitelně, že musel "desentýrovat" a dal se na útěk zpátky do Čech. Ale i tady mu hořela půda pod nohama. Proto se rozhodl utéci zpátky k Rusům, kam se, po velkém štěstí, nakonec dostal. Je li to vše pravda se asi nedozvíme. Faktem zůstává, že po uzavření Brestlitevského míru (3. 3. 1918) se do  Hostivice vrací, propuštěn do zálohy propouštěcím listem č. 6534 c. a k. polního superiorátu ze dne 14. 4. 1918. V Hostivici se   oženil 16.4.1918 s Marií Burdovou. Takže nemohu uvěřit té historce o jeho dezerci a opětnému návratu do ruského zajetí. Vždyť zde platily stále rakouské zákony a za dezerci byl "prach a olovo" a ne tak hladký návrat a snadný průběh sňatku.

 

Dělnický dům v HostiviciFrantišek Strašlipka se údajně podílel  nemalou měrou  na výstavbě nového Dělnického domu. Dokonce mu prý pomohla i jeho někdejší služba u Rudolfa Lukase, který, díky svým konexím, pomohl zprostředkovat hostivickým půjčku na výstavbu ve výši 200 000 Kč u Vinohradské záložny. Do dělnického domu se v šedesátých letech dvacátého století jezdilo na tancovačky a první koncerty bigbítových kapel. Já si pamatuji Rebels s Jiřím Kornem. Dělnický dům v Hostivici již bohužel neexistuje. Vyhořel někdy na přelomu tisíciletí.


Počátkem třicátých let odcházejí Strašlipkovi z Hostivice do Pleteného Újezda. To již František delší dobu pracoval na železnici a přes to si pronajal v Pleteném Újezdě hospodu. Takový zápřah nemohl dlouho vydržet. Za dva roky se stěhovali do Kročehlav "Na výhybku" a odsud byl Strašlipka služebně přeložen do Veselí nad Lužnicí, kde pracoval až do své smrti jako topič na lokomotivě. Zemřel 21. září 1949 ve věku 59 let. A ve Veselí nad Lužnicí žije stále jeho vnuk Bohuslav.


Místo posledního odpočinku Františka Strašlipky na místním hřbitově ve Veselí nad Lužnici. Foto pořízeno vnukem pana Šebely za asistenci Bohuslava Strašlipky, vnuka Františka Strašlipky.

Jedová chýše, Hašek a Švejk


Jedová chýše, dnes již neexistující, téměř sedm set let stará pražská putyka, zahalená do kouzla pověstí a tajemna zločinu. Ta hospoda snad byla jedna z nejstarších, která ze středověku přežila až do dvacátého století. Údajně sem již chodil král Václav IV. Je však pravděpodobnější, že se zde občas zastavil, když se jel se svými kumpány povyrazit na svůj hrádek do Kunratic, neboť to měl z Pražského Hradu při cestě. Pověst hovoří, že i název hospody povstal z jeho návštěvy, kdy ve dvou hostech poznal nájemné vrahy, kteří se ho pokusili kdysi otrávit. Ztrestal je na místě. Poručil katovi, který ho na toulkách doprovázel, aby namíchal jed do jejich truňků. Oba traviči tak namístě jedem pošli. A od těch dob se zde říká v Jedové chýši a zřejmě asi platí i přísloví “kdo s čím zachází, tím také schází”. Další pověst říká, že se zde potuloval i Golem, ale zřejmě bez svého pána Rabi Löwa. Připustil bych , že sem “jednou z jara takhle vodpoledne zaskočil si Golem na pivo”, jak se zpívá v jedné písničce Voskovce a  Wericha. Ale, že by tak ctihodný muž jako Jehuda Löw ben Becalel? Vždyť se podívejte na mapu z roku 1840 (Jedovku jsem dal do červeného kroužku). Vidíte, že krom několika velkých stavení, jakou je například Všeobecná nemocnice na dnešním Karláku ( K.K. Algemeines Krankenhaus) a Irrenhaus, tedy blázinec, který zde slouží dodnes coby psychiatrická léčebna, kostela svatého Apolináře a pár drobných staveb, zde existovaly jen vinice a sady. Ideální místo pro sebranku z celé Prahy, ale rozhodně ne pro představitele tehdejší pražské židovské obce. Notabene, když si uvědomíme, že v 16. století bylo osídlení ještě řidší.


 

My známe Jedovou chýši hlavně z kriminalistického seriálu Hříšní lidé města pražského. Když se v Praze něco šustlo, tak páni detektivové navštívili hlavně Jedovou chýši, aby zjistili co na to pražská galérka. Pochopitelně, že se vše natáčelo v kulisách. Ale atmosféra putyky je v těchto Sequensových filmech dokonalá. Zajímavé povídání Josefa Vinkláře zpracovala spisovatelka a novinářka Blanka Kovaříková na svém webu. Z tohoto vyprávění mě zaujalo vyprávění Josefa Vinkláře o Jedové chýši: “ Tak třeba Vražda v hotelu Excelsior se točila v hotelu Gráf na náměstí I.P.Pavlova, zrovna tak dobře posloužily zahradní restaurace v Hostivaři i v Záběhlicích. Jen Jedová chýše už nestála, a tak musela vyrůst v ateliéru. „Dozvěděli jsme se, že v Jedovce byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky a do nich se nalila polívka. Od stolu vedl řetízek, na němž visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel tu lžíci i jamku a byla připravena pro dalšího...“. No fujtajbl.

 

Tyto dvě fotky od sebe dělí asi 100 let. Obě jsou pořízeny ze stejného místa



Osud Jedové chýše byl zpečetěn někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy ji okupoval německý Burschenschaft. Vznikl zde i nevěstinec. Stavení začalo chátrat. Někdy před svou smrtí v r. 1927 ho zakoupil Antonín Heveroch, český psychiatr a neurolog, aby po jejím zbourání mohl rozšířit již citovaný blázinec.
 
Byla li Jedovka zbourána před, nebo po jeho smrti jsem nezjistil. Jedno je jisté. Stála ještě v roce 1926, protože si “zahrála” ve filmu Karla Lamače Dobrý voják Švejk. Mimochodem, tady se románová scénka nemohla odehrát, protože Švejk, jsa veden k feldkurátu Otto Katzovi z garnizonu na Hradčanech kamsi do Karlína, na tehdejší Královskou třídu (Sokolovská), neskončil určitě s vojáky eskorty někde u Apolináře, ale jak praví román, skončili svorně v dnes již také neexistující hospodě Kuklík. A pak se dorazili kdesi za Florencí.


A tím se dostávame k jádru pudla: jaký  že měl vztah Josef Švejk a Jaroslav Hašek k této putyce.
Nenašel jsem, v mnou přečtené Haškově práci, žádnou zmínku o této hospodě, ačkoliv jí musel dobře znát. Bydlel odsud nedaleko a všichni známe jeho kladný postoj k pražským lokálům a alkoholu. Tak proč atraktivní jméno Jedovky nepoužil ve svých vyprávěních, jako názvy mnoha dalších hospod. Odpověď se nabízí ve vyprávění Václava Mengera v knize “Lidský profil Jaroslava Haška”, o prapodivném přátelství Jaroslava Haška s jakýmsi Němečkem: “…….V Jedové chýši v Apolinářské ulici měl Němeček děvče. Jaké to asi bylo děvče, lze si lehce domysliti, když Jedová chýše byla tehdy místem, kam pražská policie, hledající vraha nebo zloděje, přicházela vždy nejdříve. Na svahu pod starou porodnicí (nynějším blázincem) ,pod kostelem u sv. Apolináře, v místech, kam se ani za dne neodvážil jednotlivý strážník, ve vysoké trávě, v křovinách a houští, bylo vždycky dosti místa pro milence a sem také v průvodu Haškově vodil Němeček svoje děvče. Bez rozpaků, tak jak byl mezi námořníky asi zvyklý, prováděl tu bez ostychu před očima vyjeveného chlapce všechny hry lásky, co jich znal.
Za války, již v ruských legiích, tedy téměř po pětadvaceti letech od této události, při jedné z těch nespočetných vojenských sedánkách, kdy se nejen vzpomíná na dávnou minulost, ale kdy se i s oblibou jitří mysl a smysl, kdy hladoví vojáci si aspoň vypráví o nejzamilovanějších jídlech a v naprosté absenci žen o nejpodivuhodnějších erotických dobrodružstvích, vzpomněl si Jaroslav Hašek na tuto příhodu a vylíčiv ji živě do nejmenších podrobností, končil asi těmito slovy: "Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Na tu ženskou jsem se už nikdy nemohl podívat a také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže."


Byl snad tento frustrující zážitek příčinou absence Jedové chýše v jeho díle? Nebo to opravdu byla taková knajpa, že i na Haška to bylo silné kafe? Na obě otázky je asi jediná odpověď. Hašek se nepotřeboval pohybovat ve společnosti, kterou Jedová chýše žila. Nevyhledával bezduchou a urážející sprostotu a primitivní násilí, které by v této společnosti mohl očekávat za své vtípky, které si dělal z ostatních lidí. On musel být ve společnosti, kde mohl diskutovat, naslouchat a sám ji obšťastňovat osobitým humorem, vyprávěním,  někdy  i popíchnout někoho svou drzostí, mystifikací a nepředvídatenými činy.


A tím se dostáváme k dalšímu styčnému bodu, který ho spojoval s Jedovou chýší, aniž by o tom tehdy měl nějaké tušení. Stalo se to po neslavném Haškově odchodu ze Světa zvířat, neúspěchu jeho "Kynologického ústavu", kdy se hlavně jeho žena Jarmila musí před soudem zpovídat z nekalých praktik a padělání psích rodokmenů. Firma totiž byla napsána na ni. Asi z těchto důvodů se Jarmila s Jaroslavem Haškem rozchází. Hašek zřejmě prochází těžkou duševní krizí, kterou se snaží řešit dne 10.2.1911 skokem z Karlova mostu:" Na dnešek v noci chtěl se vrhnonut ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář pan Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné."


A tak se Hašek ocitá v onom Irrenhausu - blázinci, který, jak už jsme poznali, byl kousek od Jedové Chýše a kde kraloval pan doktor Antonín Heveroch. Ano, ten doktor Heveroch, který nakonec Jedovou Chýši koupil. Hašek zde pobyl do 27.2.1911, kdy si ho odsud odvádí usmířená Jarmila. Na Haška pobyt v blázinci silně zapůsobil. Takto sepsal jeho vyprávění o pobytu v tomto zařízení Václav Menger: Hašek nejprve úporně mlčel a v duchu si rychle režiroval celou další scénu podle Heverochovy diagnostiky chorob duševních, kterou dobře znal. (O celé této historii zmiňuje se v jedné povídce, kterou jsem nalezl v rukopisné pozůstalosti.) [Menger má na mysli  povídku "Psychiatrická záhada"] Ještě na Karlově mostě, kdy ho Hurych tahal se zábradlí, napadlo jej, že by si mohl zahráti nejen na sebevraha, ale i na blázna. Nyní se mu naskytla nejvhodnější příležitost. Na policii ho dobře znali a nijak je nepřekvapilo, že "blázní". Věřili mu a on to využil. Lékař musil otázku "Jak se jmenujete?" několikrát opakovat než dostal z Haška odpověď. A byla haškovská: "Policejní ředitel Křikava ... " Lékař se zarazil a podíval se nedůvěřivě na něho. "Kolik je vám let?""Vloni mi bylo 147 a teď mi zrovna začly lézt řezáky." "Čím jste?""Kostelníkem u svatého Bartoloměje na Vyšehradě a mimo to mám čistírnu na píhy.""A čím je čistíte?""To se vezmou píhy, namočí se, pak se posypou zacherlinem a nakonec se to vyleští amorem.""Kde bydlíte?""Jak kdy jak. Někdy v Jelením příkopě, jindy v německém kasině a nejčastěji v Jedové chýši."


Poznatky z blázince Hašek skvěle využil v kapitole Švejk před soudními lékaři,  kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje. A tím se kruh kolem Haška, Jedové chýše a Švejka  uzavírá.
Dnes na místě zaniklé Jedové chýše stojí funkcionalistický dům č.p. 455, který, podle katastru nemovitostí, vlastní rodina hudebního skladatele Ladislava Štaidla.


 

Jak jsem potkal Božínku


Když jsme s Jomarem tvořili mapu pobytu Jaroslava Haška v Praze podle knihy Radko Pytlíka "Toulavé house", neměl jsem ani tušení, kde by mohla být v Praze na Smíchově, nebo v Košířích vila s tak krásným poetickým jménem Božinka. Netušil jsem ani proč se tak jmenuje.




Jaroslav Hašek ležící, zprava E. A. Longen, Xena Longenová, s kytarou J. Leitzer na zahradě vily Božinka u cestovatele A. V. Friče v roce 1914. Domnívám se, že Frič je ten muž s čepicí. 


Jaký vztah má Božinka k našemu bádání? Majitelem Božinky byl český cestovatel, etnoraf, botanik, spisovatel Alberto Vojtěch Frič, syn úspěšného pražského advokáta Vojtěcha Friče. Alberto, Haškův vrstevník a kamarád, často zval do Božinky bohémskou společnost, která se shromaždovala okolo Haška, E. A. Longena a jeho ženy Xeny Longenové. Když byl Hašek, někdy v první polovině roku 1913, podruhé vyhozen z redakce "Světa zvířat", pro své pokračující mystifikace čtenářstva tohoto listu, ujal se ho A. V. Frič, s cílem Haškovy převýchovy. Haškovi poskytl v Božince přístřeší i stravu, s jednou podmínkou. Přestane vymetat pražské lokály a věnuje se v této oáze klidu toliko spisovatelské činnosti. Tento převýchovný akt dokumentuje Václav Menger ve své knize "Lidský profil Jaroslava Haška". Haška, jak brzy Frič poznal, převychovat nešlo. Když vypil Fričovi celý vinný sklep, opustil Božinku i s Fričovými botami, které později zpeněžil. Frič byl však člověk velkorysý a Haškovi vše odpustil, zanechav nadobro jeho převýchovy.


A. V. Frič nebyl žádný suchar. Až jednou budou genealogové bádat , kde se vzaly v DNA čistokrevných paraguayských indiánů kmene Čamakoko, slovanské a keltské markanty vedoucí do Čech, je to právě Fričova zásluha. Někteří z nich mají totiž v žilách Fričovu krev.


Ze své třetí cesty do Paraguye sebou přivezl indiana Čerwuiše, který trpěl záhadnou nemocí, jež decimovala indiánský kmen Čamakoko. Haška pobyt Čerwuiše v Praze inspiroval k napsání povídek "Indián a pražská policie" a "Indiánská povídka". Čerwuiš se vrátil úspěšně vyléčen do Paraguye spolu s Fričem na jeho čtvrté, předposlední cestě.
Je znám Fričův postoj k německému nacismu. Nesl, podobně jako u Haška, známky šibeničního humoru a mystifikace. Karel Crkal v knize Lovec kaktusů píše: ...Již před válkou byl u nás r.1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to regoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božince zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: "Tak pánové by se rádi podívali na rebucii adolf hitler? Tak to je pěknej schour pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne."...
....Na věčnou paměť nazval jeden rod kaktusů Gestapia. Ve svém systému jí zařadil hned vedle rodu Gangsteria.....


Ale vraťme se k mým omylům při bádání po vile Božince. Nejprve mě zmýlil sám Menger, který ji nazývá "vila Boženka", ačkoliv jsem měl poslechnout Radko Pytlíka, který ji jmenuje správně v seznamu zjištěných pražských obydli Jaroslava Haška z "Toulavého housete", ale dopouští se stejného omylu v exkursu "Můj přítel Hanuška": Jak k zadržení intelektuálního "bezdomovce" došlo, vypráví Kuděj. Hašek šel do Prahy z Košíř, patrně z vily Boženky, kde bydlel u cestovatele Friče.  Jak jsem zjistil později, název vily nepochází od nějaké dívky Boženky, ale od jména původní viničné usedlosti, která se na tomto místě nacházela. Jméno dostala, obdobně jako ostatní košířské usedlosti, po svém novém majiteli Dominiku di Bossi v roce 1666. Odtud Bossinka, v roce 1840 již jako Božinka.

Podařilo se mi vypátrat policejní přihlášku rodiny Fričovy, kde bylo popisné číslo 148, Smíchov. Den nahlášení pobytu je 7. 3. 1912. Vojtěch Frič je zapsán jako "Journalist". Když jsem v aktuálním katastru nemovitostí Smíchova vyhledal č.p. 148, nalezl jsem ho "Na Malvazinkách". A to byl ten můj velký omyl. Protože, již v té době zbořené Božince, bylo popisné číslo odňato a přiděleno na zcela jinou novostavbu. Potom se mi dostala do ruky mapa z roku 1938 a když jsem hledal usedlost Demartinku, čirou náhodou jsem Božinku objevil.

 

Božinka přežila Friče asi o 60 let. Její poslední "majitel" ji nechal zchátrat tak, že musela být zbourána. Dnes jsou zde pouze náznaky jejích zdí. Za krátkou chvíli zde nebude po vile, která měla mnoho společného s našimi kulturními dějinami zhola nic. Je rozhodnuto, bude tu stát nějaká sklobetonová obluda pro několik zazobanců. Inu dnešek si žádá jen bezohledný byznys. Není to škoda? Posuďte sami:

Vila Božínka v dobách své největší slávy

Vila Božínka ještě stojí. To platilo ještě do roku 2005



Toto je smutné torso kdysi slavné vily


Pramen:http://smichov.blog.cz/0608/bozinka-sidlo-lovce-kaktusu  s velice zajímavými ohlasy.
 

......a hledal psinec a redakci "Světa zvířat"



Nebudu to prodlužovat. Zkrátka stejného omylu s popisnými čísly jsem se dopustil i při hledání vily redakce "Světa zvířat" a jejího psince. Tam jsem se dostal do ulice "Na Šmukýřce". A opět mapa z roku 1938 mě vyvedla z omylu a pomohla nalézt alespoň č.p. 908 tam, jak to uvádí Radko Pytlík. 

 

Víme tedy, kde byl psinec. Radko Pytlík uvádí v Toulavém houseti vilu Světa zvířat pod č.p. 909. Toto číslo jsem však v Košířích nenalezl. Vilu "Světa zvířat" mi pomohl objevit pan Tomáš Vaněček, který kdysi bydlel naproti ní. Ano, je to vilka s č.p. 908 a leží v ulici "U Okrouhlíku". A psinec byl asi na její rozlehlé zahradě. Potvrzuje to i policejní pobytová přihláška pana Václava Fuchse, který byl majitelem a šéfredaktorem časopisu, jehož celý název zněl Svět zvířat : illustrovaný měsíčník pro zvelebení chovu a trhu užitkového zvířectva : ústřední list československých majitelů a milovníků zvířat, přátel honitby, rybolovu a včelařství. Vycházel týdně od roku 1897 a pan Fuchs jej redigoval až do své smrti †27.9.1911. Poté přebírá redakci Ladislav Hájek Domažlický, Haškův přítel ze studií, spoluautor jejich prvotiny Májových výkřiků a hlavně manžel Fuchsovy dcery Žofie. Hájkovi se stěhují v roce 1912 na Ferdinandovu, dnes Národní třídu č.p. 339 a tím pro nás končí historie Světa zvířat. Nabízela se však otázka: Nepřestěhoval Hájek i redakci Světa zvířat na Ferdinandovu třídu, kde bydlel? Odpověď mi pomohl najít pan Jan Matějovič z NKP-ORMS a kterému patří mé poděkování. Vyhověl mojí žádosti, vyhledal v ročníku XVIII/1914 tyto údaje:
První číslo ročníku XVIII (1.1.1914) uvádí pod názvem:
"Redakce a administrace Praha, Ferdinandova tř. 13 ; Telefon 5744"
Všechna ostatní čísla tam už mají pouze:
"Zakladatel Václav Fuchs"
Číslo 8. str 14:
"Dovolujeme si svým pp. odběratelům oznámiti, že po velikonočních svátcích přesídlíme opět administraci i redakci našeho časopisu do villy "Svět Zvířat" v Praze nad Klamovkou. ... "
Číslo 9., str 16:
"... Pro slabou účast při posledním slosování odkládáme toto ... a zveme všechny ... . Tah pořádán bude ve ville "Svět zvířat" v Praze nad Klamovkou"
Číslo 14, str 21:
"... Na všeobecnou žádost odložili jsme velké jarní slosování ... bude se konati v administraci "Světa Zvířat", Praha, Ferdinandova tř. 13, ku kterémuž tímto zveme ... Podmínky : ... každý, kdo zaslal ... předplatné na vydání nového ročníku 1914 obrázkového časopisu "Svět Zvířat" v Praze na Ferdinandově tř. č. 13. ... "

Ferdinandova 339, dnes Národní



Z toho výběru lze soudit, že někdy na přelomu let 1913-14 Hajek přestěhoval redakci na Ferdinandovu třídu, potom na chvíli do vily "Světa zvířat" a poté opět na Ferdinandovu třídu č. 13, což dle domovního schematizmu z r. 1879 odpovídá č.p. 339, tedy domu, kde Hájkovi bydleli od roku 1912. Redakce však na Ferdinandově třídě asi nebyla dlouho, protože i nový majitel pan Frant. Pober v čísle 11 z 10.6.1929, to už pod novým názvem "Život v přírodě", píše:
Majitel: Frant. Pober vydává vlastním nákladem, Marie Poberová
Zodpovědný redaktor: R.N.Dr. Otakar Štěpánek
Tiskne: Československý Kompas , tisk. a vydav. akc. spol. Praha
Smíchov Plzeňská tř. 70, Zásilky nutno adresovat správně na
časopisu "Život v Přírodě" v Praze, nad Klamovkou.

Marie Poberová byla dcerou Václava Fuchse. Dokazují to dvě policejní přihlášky. Na první  je František Pober napsán jako ředitel Světa zvířat. Poberovi nejprve bydleli  od 16.4.1904 u jakéhosi pana Linharta na Smíchově č.p. 423, kam se přestěhovali z Malé strany č.p. 607. 2.8.1905 bydleli ve vile Světa zvířat č.p. 908. V roce 1908 se stěhují na Vinohrady a 16.11.1911 Bydlí opět ve vile nad Klamovkou č.p. 908. I na druhé přihlášce je František Pober uveden jako ředitel firmy Fuchs Praha. Z toho plyne, že Ladislav Hájek nebyl  ředitelem Fuchsovy firmy. Byl jen redaktor. Ředitelem a zřejmě i majitelem byl jeho švagr František Pober a to již za života starého pana Fuchse v roce 1908.



Časopis vycházel i nadále až do roku 1923. Hájek ho redigoval až do roku 1919 vyjma roku 1917, kdy byl asi povolán do armády. Tady jsou policejní přihlášky Ladislava Hájka:



Ale vraťme se k oné vile "Svět zvířat". Zavádějící může být stopa zjištěná z dopisu, který napsal Jaroslav Hašek své budoucí ženě, Jarmile Mayerové na formuláři "Světa zvířat". Je zde uvedena adresa nad Klamovkou. Tato adresa je uváděna i jako místo redakce v samotném časopise.  Zde by mohl badatel dojít k závěru, že redakce "Světa zvířat" byla kdesi v dnešní ulici Nad Klamovkou. Ale to je chyba, protože název Nad Klamovkou získala tato ulice až v roce 1925. Předtím se zde od roku 1907 říkalo "Na Okrouhlíku"(Okrouhlík je starší název pro usedlost Klamovka). Vila "Světa zvířat" stojí severovýchodně nad Klamovkou. Takže na formuláři je to jen jakési přibližné určení místa dnešní ulice "U Okrouhlíku". Bez zajímavosti není ani ta skutečnost, že tato ulice byla kolem roku 1910 připojena k ulici Švédské. V roce 1928 byla opět oddělena a stala se částí ulice "Na Hřebenkách". Dnešní název získala až v roce 1955 [23]. Psinec a vila tedy v té době ležely ve Švédské ulici. Zastavme se nad touto skutečností. R. Pytlík píše [12]: Ve snaze udržet byt na Klamovce [č.p.1125 moje poznámka] a finančně si pomoci učinil ještě pokus podnikat na vlastní pěst. Zařídil si totiž vlastní komisionářský obchod se psy pod honosnou firmou Kynologický ústav. Našel si místo ve Švédské ulici v Košířích. Byla to vlastně nekalá konkurence, nedaleko závodu pana Fuchse.....Zde se nabízí otázka: A nebylo to náhodou tak, že se panu Fuchsovi Haška, po jeho vyhazovu z redakce, trochu zželelo a ponechal mu k dispozici alespoň psinec, který byl určitě zanedbatelný jako zdroj finančního příjmu páně Fuchsova, ale Hašek se domníval, že mu postačí. Asi to nebylo nic slavného, proto se pokusí o podvody s rodokmeny psů, což Jarmilu Mayerovou , na kterou byl Kynologický ústav napsán, přivede téměř do kriminálu a je důsledkem rozchodu Jaroslava a Jarmily a možná i pokusu o Haškovu sebevraždu.

******

 Pan Vaněček mně též poskytl dvě fotografie zachycující vilu s č.p.908 v dobách její největší slávy. První je z roku 1904 se zajímavým popisem:

A detail z fotografie:

Canisport nad Klamovkou (odvozeno od latinského canis = pes) , jak je v komentáři k fotce uveden je již citován v Národních listech z 8.8.1912 v článku o zkoušce policejních psů. Tady se dozvíme, že I. cenu obdržela fena "Vlčka" z Klamovky, pes, jenž již mnohokrát s velkým zdarem pomáhal k vypátrání, něm. ovčák, první policejní pes v Čechách, zakoupený před lety v psinci "Canisport" v Praze nad Klamovkou a vycvičený vzorně průkopníkem použití psů policejních p. rytmistrem Rotterem.  Ano je to ten Rotter který ....pěstoval ty psy a dělal pokusy s vandráky, až se Kladensku počali všichni vandráci vyhejbat. A zde, v psinci Canisport,  se asi Hašek s Rotterem seznámil.

Další fotografie je někdy kolem roku 1930. Vilka je na něm zcela vpravo. Fotografováno z ulice Podbělohorské.

Vilka byla asi do dnešní podoby přestavěna. Vyplývá to z nápisu na pamětní desce: Zde stál dům, ve kterém působil v letech 1909-1910 jako redaktor časopisu Svět zvířat humorista a satirik Jaroslav Hašek. Deska je na fasádě do ulice Na Hřebenkách. Foto ing. Zdeněk  Švitorka.


Dnes je vila redakce "Světa zvířat" naprosto zdevastovaná a čeká ji zřejmě stejný osud jako Fričovu Božínku. Ustoupí developerským zájmům této bezcitné společnosti? Potom zmizí další stopa pobytu Jaroslava Haška na Smíchově a Košířích. Zbývá už jen Demartinka. Stav vily dokumentují snímky Jomara Hønsi z jeho návštěvy v květnu 2011. Pan Vaněček ještě doplnil své informace : Ještě jedna zajímavost k té vile - bydlel v ní režisér Vojtěch Jasný, v roce 1971 z ní narychlo emigroval (v nějakém rozhovoru litoval, že si aspoň nenafotil vybavení bytu krásným starožitným nábytkem, který opatřila jeho paní).....Dále tam bydlela (v přízemí) rodina výtvarníka (uměl. sklo) pana Vladimíra Jelínka, myslím že až donedávna.....



Foceno přibližně ze stejného místa jako předchozí foto. Z vily je vidět štít uprostřed fotky.



A tady, na zahradě vily byl někde psinec. Možná, že toto jsou zříceniny onoho slavného podniku.

Demartini a Demartinka


Čisté, útulné pokojíky zemského „co trestního soudu“ učinily na Švejka nejpříznivější dojem. Vybílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě s fialovými výložky i obrubou na erární čepici. Fialová barva je předepsána nejen zde, nýbrž i při náboženských obřadech na Popeleční středu i Veliký pátek.


Takto píše o panu Demartini Jaroslav Hašek, jež  se asi nechal inspirovat jménem vrchního komisaře Rudolfa Demartini, který žil na na Vinohradech, Mánesova ulice  1138 . S Haškem se určitě, s ohledem na Haškův vysoce kladný vztah k c. k. policii, několikrát setkali a určitě Haškovi toto jméno nedalo spát a použil ho v románu. V té době v Praze žilo necelých 250 nositelů jména Demartini, pro Čechy neobvyklého. Kdo chce, může si přečíst adresář policie z roku 1906, kde se vyskytují i další jména známá z románu např. Drašner, Adamička (bratr hejtmana Adamičky). Ale také Olič, který vyšetřoval vraždu v případu Valeš. Ten Olič, který vykonstruoval obvinění proti neexistující protistátní skupině Omladina. Ale také panové Křikava a Klíma, kteří Haška vyšetřovali, po vyhlášení mobilizace,  jako agenta Ruska.
Je ale také možné, že jeho inspirace byla v názvu usedlosti Demartinka, naproti které Hašek přebýval, jak je patrné z policejního protokolu: Dne 9.2.1911 ve 3/4 na 2 v noci přestoupil novinový reportér Českého slova Jaroslav Hašek ......bytem na Smíchově č. 1125, zábradlí Karlova mostu,aby se odtud v sebevražedném úmyslu vrhl do Vltavy. Viz Haškova "Psychiatrická záhada".

Usedlost Demartinka někdy mezi světovými válkami......


......a toto je ten dům naproti  s č.p. 1125, kde Hašek žil v roce 1911

Dalším důležitým dokumentem potvrzující Haškův pobyt na tomto místě, je Haškova žádost o povolení provozovat jeho slavný "Kynologický ústav". Stejnojmenný název nese i jeho povídka a problematikou se zabývá i povídka "Můj obchod se psy". Zahájení provozu tohoto ústavu je požadováno k datu 24.11. 1910, tedy dva a půl měsíce před pokusem o sebevraždu. Možná, že jedna z příčin byl neúspěch jeho "Kynologického ústavu".

 


Nemyslím, že by název usedlosti Demartinka, byl v nějaké přímé souvislosti se jménem toho tlustého pána, nebo s Rudolfem Demartini.
Více mi hlavou vrtá hlavou Haškův pobyt, který uvádí Radko Pytlík v "Toulavém Houseti" k datu 4. 7. 1909, jako "Košíře (naproti remíze)". Podívejte se na mapku: kde je košířská tramvajová remíza, a kde je Demartinka. Je možné, že se jedná o dva Haškovy pobyty v této oblasti, ale je možné, že tramvajová remíza v té době byla o něco východněji, tedy u Demartinky.



Pan Tomáš Vaněček, smíchovský patriot, mi napsal K Vaší mapce si dovolím poznamenat následující:
V roce 1909 žádná remíza na Košířském náměstí nebyla. Ta tehdy zmiňovaná remíza je dnešní (dávno od kolejí odstavená) stará vozovna právě naproti domu u Klamovky, takže to přesně odpovídá zdokumentovanému místu pobytu.
 

Mapka dokresluje text pana Vaněčka. Ve žlutém kruhu je ona stará vozovna čili remíza a v oranžovém je dům s č.p. 1125, takže je "naproti remíze" a je po záhadě: jedná se o jeden a tentýž Haškův smíchovský pobyt.


A ještě mapka z roku 1840



A něco k názvům košířských usedlosti. Ty vznikaly v době panování našeho osvíceného českého krále a císaře Karla IV, Lucemburského, otce vlasti, který uděloval práva zřizovat vinice do třech mil od města, s tím, že hospodářům propachtoval pozemky na zřizování vinic. Tak vznikaly usedlosti odvozené od jmen jejich hospodářů. V Praze se totiž nepilo jen pivo, ale i víno právě z těchto usedlostí, jejíchž vinice se rozkládaly na košířských a motolských stráních. Bohužel v dobách třicetileté války vinice postupně zanikali, protože došlo ke konfiskaci českého majetku a ten byl rozprodán, jak by se dnes vznešeně řeklo, zahraničním "investorům". To byl osud i viničného domu Demartinka, který získal holanďan Van den Martin de Hoef-Huert. Odtud Denmartinka, později Dommarlinka, Demartinka.


Přál bych nám Čechům, abychom znovu získali takového přísného, ale spravedlivého vladaře, jakým byl Karel IV.

 

Za pana Drašnera

 
Konečně jsem nalezl, kdo to byl v rámci pražské policie pan Drašner, jak o něm píše Jaroslav Hašek v "Osudech dobrého vojáka Švejka":
Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opačným. Jak právě jednou zpívaly chórem:
Za pana Drašnera
stala se tu mela,
Mařena byla vožralá
a Drašnera se nebála.
Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: „Mají na to povolení od policejního ředitelství?“
a také:
"...Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel, a Mestek měl po kšeftě.“


Přísný a neúprosný Ladislav Drašner ve svých šedesáti letech, jako policejní rada 4. departementu pražského policejního ředitelství [3] již Československé republiky.


Drašnera jsem nalezl v Adresáři královského hlavního města Prahy a obcí sousedních z roku 1906. Já ho stále hledal jako policejního komisaře a on je veden mezi koncipisty, což byli úředníci i policisté na nižší služební úrovni, ale policejních zásahů –razií, šťár se účastnili. Policejní pobytové přihlášky, které jsem nalezl toto také dosvědčují. První je z roku 1901, na které je uveden jako policejní koncipista, praktikant. Pobýval na Novém Městě Pražském č.p. 604 od roku 1901. je zde také datum narození 6.3.1877 a domovské právo do Nového Bydžova, kde se asi narodil. Tato přihláška též dokazuje že byl  v roce 1913 již policejním komisařem. asi v roce 1904 se oženil s Cili (Cecílií) Vackovou. V roce 1905 se jim narodila dcera Cecílie, ta však umírá v roce 1905. Další policejní přihlášky doplňuji pro dokreslení jeho pobytů v Praze.

    


Všimněme si však dalších jmen, které jsem v adresáři zvýraznil a která mají nějakou souvislost s Haškovým románem, nebo s jeho autorem :
Na stejné stránce je spolu s Ladislavem Drašnerem se nachází policejní ředitel Karel Křikava, dvorní rada. Hašek byl zatčen pro provokaci, jak to krásně popisuje Václav Menger: Vybral si zájezdní hostinec u Valšů, kde bylo lacino a čisto. A protože byl už v ráži, zapsal se na přihlašovací lístek jako Ivan Feodorovič Kuzněcov, obchodník z Moskvy, a do rubriky "účel návštěvy" napsal: "Revise rakouského generálního štábu". Za několik hodin byl hotel obklíčen civilní i uniformovanou stráží a za chvíli nato vedl již Jaroslava jako špiona na rukou spoutaného celý kordon strážníků na policejní ředitelství. Jméno Karla Křikavy se objevuje o několik řádek níže:V tu dobu byla na ruských hranicích pro rakouskou armádu velmi vážná situace, tak vážná, že se hlavní štáb přestěhoval z Krakova do Těšína. A nejen to, ale i všechny státní úřady, tedy i pražské policejní ředitelství, se připravovaly na stěhování. Pražské policejní ředitelství se mělo přestěhovat do Mnichova. Z oken "čtyřky" viděl Hašek s kamarády horečné přípravy. Obrovské bedny byly za dozoru samotného policejního ředitele Křikavy spěšně naplňovány balíky spisů. Stěhoval se především archiv. Hašek vylezl jak nejvýše mohl na okno a odtud křičel do dvora: "Pane policejní řediteli Křikavo, už jsou naši vojáci v Moskvě ... ?"

Za zmínku stojí i to, že mazi Haškovy přátelé patřil i synovec policejního ředitele, Louis Křikava, kterému Hašek věnoval i jednu kapitolu v "Politiských dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona". Jeho jméno se objevuje i v dalších kapitolách.


Coby přednosta bezpečnostního oddělení je zde uveden Václav Olič, který vyšetřoval nejen vraždu spáchanou Aloisem Valešem, o které se Hašek zmiňuje, když přivedli Švejka k trestnímu soudu: ...K jednomu takovému pánovi přivedli Švejka k výslechu. Starší pán dobromyslného vzezření, který kdysi, vyšetřuje známého vraha Valeše, nikdy neopomenul jemu říci: „Račte si sednout, pane Valeš, právě je zde jedna prázdná židle.“ ale Václav Olič měl nemalý podíl na vyšetřování vykonstruovaného spiknutí tzv. Omladiny. Stejný název měl i anarchistický časopis, pro který Hašek v roce 1904 pracoval. Neméně zajímavá je postava Karla Slavíčka, který později pracoval ve službách státní tajné policie a skutečně se uplatnil i ve službách policie Československé republiky společně se svým kumpánem Jaroslavem Klímou. Podrobněji o tom hovoří Zdeněk Kárník: Usilovná snaha Klímy a Slavíčka stát se přijatelnými i pro službu v ČSR nakonec uspěla. Již v březnu 1919 se zástupce ministerstva vnitra ČSR dotázal, zdali během tamního vyšetřování vyšlo něco najevo, co by bylo na závadu dalšího využití vrchních policejních komisařů Karla Slavíčka a Dr. Jaroslava Klímy. Výbor 28. března odpověděl, že dává svolení „k prozatímní službě. Prozatímní proto, jelikož vyhledávání a vyšetřování není ještě skončeno. Tak bylo zpola vyhráno. Na základě dobrého zdání komise důvěrníků ze září 1919 byli oba vrchní komisaři přes různé časopisecké kampaně rehabilitováni. Dr. Klíma nakonec udělal i velmi slušnou republikánskou kariéru, kdy byl později jako jeden z nejzkušenějších československých policejních úředníků vyslán ve funkci zemského policejního prezidenta na Podkarpatskou Rus.


A takto o nich hovoří Jaroslav Hašek: Státní policie dodávala také na garnison materiál, pánové Klíma, Slavíček & Comp. Vojenská censura dopravovala sem autory korespondence mezi frontou a těmi, které doma zanechali v zoufalství. Sem vodili četníci i staré výměnkáře, kteří posílali psaní na frontu, a vojenský soud házel jim na krk za jich slova útěchy a líčení bídy domácí po dvanácti letech.


Potom je zde ještě jméno Demartini, ale tím jsme se zabývali v kapitole Demartini a Demartinka:  Čisté, útulné pokojíky zemského „co trestního soudu“ učinily na Švejka nejpříznivější dojem. Vybílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě.


Na další stránce Adresáře královského Hlavního města Prahy je zvýrazněno jméno Ladislav Adamička. Byl údajně bratr hejtmana Adamičky: „To bylo za hejtmana Adamičky, to byl člověk úplně apatický. Když seděl v kanceláři, tu se obyčejně díval do prázdna jako tichý blázen a měl takový výraz, jako by chtěl říct: ,Sežerte si mě, mouchy.’ Při batalionsraportu bůhví na co myslel. Jednou se hlásil k batalionsraportu voják od 11. kumpanie se stížností, že ho nazval fähnrich Dauerling na ulici večer českým prasetem. Byl to v civilu knihař, uvědomělý národní dělník. ,Tak se tedy věci mají,’ řekl hejtman Adamička tiše, neboť on mluvil vždy velice tiše, ,to vám řekl večer na ulici. Třeba zjistiti, zdali jste měl dovoleno vyjít z kasáren. Abtreten!’ Za nějaký čas dal si hejtman Adamička zavolat podavatele stížnosti. ,Je zjištěno,’ řekl opět tak tiše, ,že jste měl povolení vzdálit se ten den z kasáren do deseti hodin večer. A proto nebudete potrestán. Abtreten!’ O tom hejtmanovi Adamičkovi se pak říkalo, že má smysl pro spravedlnost, milý kamaráde, tak ho poslali do pole..."
Od obou Adamičků existují policejní přihlášky, kde jsou v rubrice Charakter uvedena jejich povolání:
 

 
Josef Adamička *1876, Hauptmann   im Inf. Reg. No 91 Ladislav Adamička *1871; Revírní inspektor ck. stráže bezpečnosti

 

Dalším mužem policejní branže, který měl cosi do činění s Jaroslavem Haškem byl JUDr Jaroslav Klíma. Opět se o něm zmiňuje Václav Menger v přímé souvislosti s oním Haškovým incidentem v roli Ivana Feodoroviče Kuzněcova, obchodníka z Moskvy: "Vždyť jsem si to myslel, že je to něco takového! No jo, pan spisovatel Hašek!" uvítal jej policejní komisař dr.J. Klíma. "Co vás to, prosím, napadlo v této těžké době dělat nám takové obtíže?" Hašek mlčel a udiveně se rozhlížel. Když Klíma svou otázku opakoval, odpověděl
mu zcela nevinně: "Nepanimáju!" (Nerozumím.) Trvalo to hodně dlouho, než Klíma, nepřestávaje na Haška dorážeti po dobrém i po zlém, dostal z něho souvislou českou větu. Zněla : "Jako řádný rakouský občan a poplatník pokládal jsem za svou povinnost, přesvědčiti se v těchto těžkých dobách, jak funguje státní policie." "To jste nemohl říci hned?" rozzlobeně vyhrkl ze sebe Klíma. "Abyste věděl, že funguje dobře - - - osm dní!"

Opět se dochovaly dvě policejní pobytové přihlášky tohoto policejního úředníka, který se též podílel na procesu s Omladinou a nakonec byl "prospěšný" i v Československé policii po roce 1918, jak jsem již uvedl ve spojitosti s Karlem Slavíčkem.

   

     
A ještě jeden policajt:
Jednou, když byl císař pán návštěvou na Žižkově, tak nějakej Franta Šnor zastavil jeho kočár tím, že si před císařem pánem kleknul na kolena do jízdní dráhy. Potom ten policejní komisař z toho rayonu řekl k panu Šnorovi s pláčem, že mu to neměl dělat v jeho rayonu, že to měl udělat vo jednu ulici níž, co patří už pod policejního radu Krause, tam že měl vzdávat hold. Potom toho pana Šnora zavřeli.“


Jméno Kraus se adresáři nevyskytuje, ale je tam inspektor jménem Jindřich [Heinrich] Krause. Zachovala se i policejní pobytová přihláška, kde je uveden v roce 1908 jako inspektor, bytem Vinohrady, č.p. 852. Existuje i jeho policejní pobytová prihláška:

  


 
O Franotvi Šnorovi naleznete více zde.

  
 A tady je, ještě jednou, ta písnička.
 

Můj omyl s Mariánským obrazem


Nezbývá než opět citovat román Jaroslava Haška:„Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant,“ řekl starostlivě Švejk, „že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třeba může zastesknout po starým domově a von by moh vzít roha, kdybyste ho odvázal ze šňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu’, kterej je náramně kousavej……”  
„Každej den ve vosum hodin,“ šeptal civilista vojákovi, „chodí s ním služka na roh Havlíčkovýho náměstí k parku. Ale von je potvora, kouše o všechno pryč. Nedá se pohladit.“


Ani jsem nemrkl okem a vůbec jsem nezapochyboval o tom, že se jedná o Havlíčkovo náměstí na pražském Žižkově. V této myšlence mě utvrdila i skutečnost, že poblíž, na křižovatce ulic Fibichova a Kubelíkova, jedna hospoda “U mariánského obrazu” je. Až teprve obrázek z knihy Opilecké historky, kde je jednoznačně uvedena adresa: “Restaurant Mariánský obraz proti státnímu nádraží Hybernská ul. 1011 Praha II”mně nasadil brouka do hlavy. Nebylo těžké podle popisného čísla, které je zde dodnes, vysledovat dům, kde se hospoda “U Mariánského obrazu” nacházela. Její dnešní zubožený stav najdete na posledním obrázku.
Vyvstala ale další otázka proč se řeznickej pes vod ,Mariánskýho vobrazu’ poflakoval na Žižkově, na Havlíčkově náměstí? Na vině je neustálé přejmenovávání pražských ulic a náměstí naším slavným magistrátem. Koho by napadlo, že naši radní, zatíženi onou přejmenovávací nemocí již za Rakouska, jeden čas změní název starého dobrého Senovážného náměstí na Havlíčkovo, aby se později vrátili k původnímu názvu! A teď to sedí stoprocentně. Havlíčkovo alias Senovážné je od Hybernské coby kamenem dohodil. Sem se ten řeznický pes zatoulat mohl. A abych se ujistil, že Havlíčkovo náměstí - Senovážné je jediné a že Havlíčkovo na Žižkově v době 1. světové války neexistovalo, zakoupil jsem si Pražský uličník - encyklopedii s názvy ulic a tumáš čerte kropáč: toto žižkovské náměstí, dříve Basilejské (1875-1910) se jmenuje podle Havlíčka Borovského  od roku 1910 -1940. V době německé okupace to bylo Husovo (1940 -  1945  ejhle je, ty německé papežence !) a od roku 1945 opět Havlíčkovo. A to už snad navěky. A kde je má jistota, že ta hospoda "U mariánského obrazu" v Hybernské je ta pravá...... Ale s ohledem na skutečnost:...... "Šel jsem schválně kolem něho, drže zabalená vařená játra v papíru. Počal čenichat a vyskakovat na mne. Nedal jsem mu nic a šel dál. Pes za mnou. U parku jsem se votočil do Bredovské ulice a tam jsem mu dal první kousek. Žral to v chodu, aby mne neztratil z očí. Zabočil jsem do Jindřišské," je jasné, že to pravé Havlíčkovo náměstí je dnešní Senovážné. Na dobové mapě je červeně vyznačen počátek Blahníkovy cesty a červený terč značí místo, kde byl Max - Fox ukraden.

 



Hybernská č.p. 1011 dnes. Hrůza a děs!!

Jak to bylo s Floriánkem, pantátou Melichárkem a babičkou u Vráže

   


Nejprve pár slov z románu Osudy dobrého vojáka Švejka, když se setkal Josef Švejk s hodnou babičkou někde u Vráže. Mimochodem ta scéna byla ve filmu natáčena v Putimi u rybníka. Dokazuje to kostel v pozadí. Tuto informaci mi sdělil putimský rodák pan Václav Pixa [129], který jako chlapec celé natáčení v Putimi sledoval :
 V lesíku čekal Švejk na babičku přes půl hodiny, a když se zahřál bramborovou polévkou, kterou mu přinesla chudák stará v hrnci ovázaném polštářem, aby nevystydla, vytáhla ze šátku krajíc chleba a kus špeku, zastrčila to všechno Švejkovi do kapes, pokřižovala ho a řekla, že má tam dva vnuky……“ a když mu dala dobrou radu: „..Tak ani tam nechodějí, jdou raději na Radomyšl, ale hledějí tam přijít kvečeru, to jsou všichni četníci v hospodě. Tam najdou v Dolejší ulici za Floriánkem takovej domek, dole modře natřenej, a ptají se tam na pantátu Melichárka. To je můj bratr. Že ho pozdravuju, a von jim už ukáže, kudy se jde na ty Budějovice.“…..
….Nakonec vytáhla z kapsáře u jupky korunu, aby si koupil v Malčíně kořalku na cestu, poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle.
V Radomyšli Švejk našel k večeru na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka. Když vyřídil mu pozdrav od jeho sestry ze Vráže, nijak to na pantátu neúčinkovalo.
Chtěl neustále na Švejkovi papíry. Byl to nějaký předpojatý člověk, poněvadž mluvil neustále něco o raubířích, syčácích a zlodějích, kterých se síla potlouká po celém píseckém kraji.
„Uteče to z vojny, sloužit to tam nechce, a tak to chodí po celým vokolí, a kde může, tak to krade,“ důrazně řekl Švejkovi do očí, „každej z nich vypadá, jako kdyby neuměl pět počítat.
Jó, ba jó, pro pravdu se lidi nejvíc hněvají,“ dodal, když Švejk se zvedal s lavice, „kdyby takovej člověk měl čistý svědomí, tak sedí a dá si prozkoumat papíry. Když je ale nemá…“
„Tak spánembohem, dědečku.“
„I spánembohem a podruhý si přijdou na hloupějšího.“

Nabízí se otázka, zda Hašek někdy při svých toulkách před válkou podobnou anabázi nezažil a nenechal se svými zážitky inspirovat stejně tak, jako použil ostatní, v celém svém románu. Nechce se uvěřit, že by mohl něco podobného zažít v době, kdy už vojákoval v Českých Budějovicích v rámci přípravy na jatka první světové. Přibližme si stručně počátek Haškovy anabáze do tej války. Je známo,  že z Prahy odejel přímo do Českých Budějovic dne 17.2. 1915.


V Budějovicích, jako románový hrdina Marek, navštěvuje s“Krankenbuchem“ budějovické hospody. Když to prasklo, byl vyloučen ze školy jednoročáků a přeložen ke kuchyni. V dubnu si již léčí revma – následek jeho toulavých bot, v posádkové nemocnici. Na fotce je smutný Hašek označen křížkem. Fotka byla zveřejněná ve Světozoru 30.4.1915. Jeho nemocniční pobyt popisuje Radko Pytlík v Toulavém houseti takto: Velitel nemocnice Mudr. Peterka mu byl nakloněn a snažil se jej udržet co nejdéle. Přeložil ho proto do rehabilitačního oddělení v baráku na Lineckém předměstí….. Jenže pohodlný pobyt v nemocnici si zkazil. Zdržel se společností ve vinárně Pod věží. Protože měl obavy vrátit se pozdě v noci do kasáren, vzal jej dopravní inspektor Šat k sobě do Protivína. Tam pobyl Hašek několik dní a pak se vydal pěšky do Budějovic. Stejně jako Švejk z Putimi do Putimi putoval i jeho autor vstříc neznámému osudu. To se muselo stát někdy počátkem května 1915, protože asi vpůli května již Hašek odjíždí se svou 11. marškumpanií na frontu.

Proč to ale všechno vyprávím. Můj kamarád Jomar Hønsi letos v létě t.j. v roce 2010, 95 let po Haškovi a Švejkovi, absolvoval pěšky téměř celou pouť, popsanou Haškem v románu, jako Švejkovu budějovickou anabázi. A pochopitelně nemohl vynechat ani Radomyšl, aby se pokusil zjistit, jak to bylo s oním Floriánkem, pantátou Melichárkem a Dolejší ulicí. Jak tam prováděl tuto špionáž, zjistil od místních obyvatel, že Dolejší ulice je dnešní Sokolská, a že U Floriánka se říká domu na rohu Kostelní ulice a Maltézského náměstí dodnes.

Dolejší, dnes Kostelní ulice


Floriánek


V popředí, dnes již neexixtující chaloupka, kde žil Václav Melichar, alias pantáta Melichárek


Jaké však bylo naše příjemné překvapení, když se nám ozvala paní Ivana Síbková z Radomyšle: Moje maminka, za svobodna Marie Melicharová se narodila v roce 1915 a v tomtéž roce jejich rodinu navštívil pan Hašek… Moje babička mu uvařila bramborovou polívku a upekla vdolky, pohostila ho a nechali ho přespat na půdě. Byl tehdy vděčný i za půdu. V knize ale píše, že můj děda Václav Melichar – pantáta Melichárek ho s bandůrskou vyhnal. Česká televize už dvakrát točila pořad o cestování Švejka, takže navštívili i náš dům, který už stojí dál, než bývalá došková chaloupka. Vždy jsem je vlídně s mojí rodinou přivítala a po druhé jsem jim i navařila to samé co moje babička panu Haškovi.

 


Později mi napsala i dcera paní Ivany Síbkové, paní Ivana Jonová, která též připojila ony fotografie doškové chaloupky, pana Václava Melichara a záznam v čtenářském deníku Oldřicha Síbka: …..Kvůli návštěvě Jaroslava Haška u našich předků u nás byla párkrát natáčet televize. Poprvé to bylo v roce 1983, kdy ještě žila naše babička (maminčina maminka Marie Červenková, rozená Melicharová, dcera …Václava Melichara). Od té víme ten rok návštěvy J. Haška 1915.…K tomu natáčení televize v roce 1983 se vztahuje třetí z příloh – je to zápis do čtenářského deníku mého bratra, Oldřicha Síbka; podepsali se tam tehdy členové štábu v čele s Jiřím Wimmerem….První televizní pořad se jmenoval „Anabáze dobrého vojáka Švejka“ a druhý „Náš venkov“.

Václav Melichar se narodil 21.7.1878 a zemřel 25.4.1965 . Byl mistr kolářský a jako kolář byl znám a vyhledáván dalekým okolím.
Ze všeho z toho plyne, že předlohou pro onu hodnou babičku byla právě manželka pana Václava Melichara a Václav Melichar pro pantátu Melichárka. To, že si ho přebásnil na mručouna a nelidu, se nesmí jeho potomci na Haška zlobit. On už Hašek takový byl. Mystifikace, v geniálním a lidském vyprávění.

Václav Melichar alias pantáta Melichárek


S přispěním Ivany Síbkové, Ivany Jonové a Jomara Hønsi


 

Lidskými hnáty zúrodníme lán
Acht Pferde oder achtungvierzig Mann.



Já jsem si vysvětloval tento Haškův verš z „Osudů dobrého vojáka Švejka“, jako poměr, jak správně pohnojit lán lidskými, či koňskými ostatky.
Hašek se však nechal inspirovat nápisem na transportním vagonu. Nápis, sice na německém vagonu, je patrný na úvodním obrázku : M.T.48M.6Pf. 
[což by mohlo být: Militärisch Tracht 48Mann 6Pferde – Vojenský náklad 48mužů 6koní] .


Tak jsem doufal, že se něco o předpisu kolem počtu koní a mužů dozvím něco z muzeí a našich drážních úřadů. Odpověděli mi jen z ředitelství Českých drah a poslali mi ofocený předpis o popisu transportních vagonu, které sice potvrzují, že obdobně jako německé vagony, byly popisovány i vagony Rakousko-uherské monarchie, ale neřeší kolik bylo možno tohoto hnojiva naložit do konkrétních vagonů. Až bude po rekonstrukci otevřeno Národní technické muzeum, tak tam s vnoučkem zajdeme a pokusíme se zjisti více. Bez zajímavosti není ani poměr 42 : 8 v úvodu kapitoly Přes Uhry: 
Konečně se všichni dočkali toho okamžiku, kdy je nacpali do vagonů v poměru 42 mužů k 8 koním. Koním ovšem se jelo pohodlněji než mužstvu, poněvadž mohli spát vstoje, ale to nevadilo. Vojenský vlak vezl do Haliče opět novou skupinu lidí hnaných na jatky.


 

Ferda Mestek de Podskal


Václav Menger v knize "Lidský profil Jaroslava Haška " píše o Haškově období kolem jeho vyhazovu ze "Světa zvířat":
S Haškem to začínalo jít s kopce. Stával se znovu ošuntělým a hledal své nové přátele v kruhu lidí, jako byl Ferda Mestek de Poskal, populární pražská figurka, majitel jediného blešího divadla.


Radko Pytlík se o Mestekovi zmiňuje rovněž v Toulavém houseti:
K jiným bizarním známostem patřil Ferdinand Mestek (de Podskal), mužík z pražské ulice, s nímž se Hašek seznámil ve Světě zvířat. Mestek byl pozoruhodný tím, že své pohnuté životní osudy dovedl vyprávět s nepohnutou tváří. K údivu známých vyvolával Hašek na Invalidovně reklamu Mestekovu "blešímu divadlu";


Jméno Mestek se v Haškově díle objevuje mnohokrát. Poprvé je to v povídkách "Tři muži se žralokem" a "Reelní podnik", kde formou vyprávění vlastních zážitků Hašek přibližně charakterizuje, jaký asi Mestek byl. Později tuto pražskou postavičku dokresluje Švejk ve svém vyprávění v arestantském vagoně, při cestě vlakem do Brucku nad Litavou:
Jednou před lety byl v Praze nějakej Mestek a ten vobjevil mořskou pannu a ukazoval ji na Havlíčkově třídě na Vinohradech za plentou. Ve plentě byl otvor a každej moh vidět v takovej polotmě prachvobyčejný kanape a na něm se válela jedna ženská ze Žižkova. Nohy měla zabalený do zelenýho gázu, co mělo představovat vohon, vlasy měla natřený na zeleno a na rukách rukavice a na nich přidělaný ploutve z papenteklu, taky zelený, na hřbetě měla provázkem upevněný nějaký kormidlo. Mládež do šestnácti let tam neměla přístupu a všichni, kterým bylo přes 16 let a zaplatili si vstupný, moc si libovali, že ta mořská panna má velikou zadnici, na který byl nápis ,Na shledanou!’ Co se týká ňáder, to nebylo nic. Házely se jí až na pupek jako utahanej flundře. V sedum hodin večer pak Mestek zavřel panorámu a řek: ,Mořská panno, můžete jít domů,’ vona se převlíkla a v deset večer už ji bylo vidět chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadně každýmu pánovi, kterýho potkala, říkat: ,Hezoune, šel si to zafilipínkovat.’ Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel, a Mestek měl po kšeftě.“

        
Dochovaly se tři policejní přihlášky se jménem Ferdinand Mestek, o kterých lze, téměř s naprostou jistotou, že se jedná o toho "našeho" Mesteka. Na všech je datum narození 1858. Na druhé je datum upřesněno na 30.6. 1858, ale špatně. Dochoval se zápis v matrice narozených sig. TRP N5 1852 - 1859, folio 375 farního kostela Nejsvětější Trojice v Podskalí, kde je uvedeno datum narození 17. 3. 1858. Místo narození je v Podskalí č.p. 431, což je dům proti Emauzskému klášteru. Pokřtěn byl právě v nedalekém kostele Nejsvětější trojice dne 25.3. Otec Václav *1827 byl krejčovský tovaryš [Schneidergeselle] pocházel z Mníšku pod Brdy, kde rodina měla domovské právo. Matka Anna rozená Kofroňová *1838 - †6.1.1868 pocházela z vesničky Gros Wühr [dnes Velký Vír], nedaleko od Orlíku. To, že se Ferda narodil v Podskalí je možná jeden z důvodů, že si vymyslel ten šlechtický přívlastek k jeho příjmení: Mestek de Podskal. U Ferdinandova jména je též poznámka Goldarbeiter, což znamená zlatnický dělník, možná pomocník.V Podskalí ale Mestekovi žili jen do roku 1861, kdy se přestěhovali na Staré Město pražské (tehdy Praha I).


Na mapě z roku 1856 je šipkou označeno č.p.431, dnes Vyšehradská, kde se Ferda Mestek narodil


Druhá přihláška je zajímavá nejen tím, že je zde Ferdovo mylné datum narození, že se oženil s Annou rozenou Huf, ale mezi profesemi, které se mi zatím nepodařily všechny přečíst, je napsáno Imresarior, tedy Impresário - divadelní podnikatel. Podle rukopisu lze vysledovat i období kdy tuto činnost vykonával a kde bydlel:
9. 2. 1907 Nové město 1158, dnes Petrská ulice č.p. 1158
15.1. 1908 Nové město 287, dnes Karlovo náměstí č.p. 287, č.or. 18. poté žil krátce kdesi na Starém městě a v roce 1909 asi dva měsíce v Palackého ulici v Holešovicích (dnešní Partyzánská).
8.12. 1909 opět Nové Město 382, PODSKAL STRASSE, dnes roh Rašínova nábřeží a Dřevné ulice, stále s č.p. 382 a č. or. 2. Tady je druhá a pravděpodobnějši možnost původu onoho přívlastku de Podskal.


Domnívám se, že právě v období těch dvou let 1908 a 1909, prožité na Karlově náměstí a v Podskalí je čas, kdy Mestek provozoval onen "Reelní podnik" a kdy se s Jarouškem Haškem mohl potkávat.


Když Hašek píše v povídkách i románu jako o Mestkovi - nebožtíkovi, má pouze poloviční pravdu. Ferdinand Mestek zemřel 16.6. 1916. Dochoval se v AHMP pozůstalostní spis, signatura A VII 765 / 1916, karton 255, kmen. spis č.8. Z tohoto dokumentu je jasné, že Mestek zemřel nemajetný ve věku 83 let (tady asi bude chyba ve špatně přečteném textu, protože Mestek se narodil v roce 1858 a v roce 1916 mu bylo 58 let). Je zde uvedeno povolání číšník (což je uvedeno i na třetí policejní pobytové přihlášce: Gastwirth) a jeho poslední bydliště bylo na Novém Městě pražském č.p. 1454. Bohužel jsem toto popisné číslo již nenalezl. Na mapě z roku 1869 je v ulici Na Bojišti, přibližně naproti hospodě "U Kalicha" tam, co je dnes centrální dispečink pražského metra. Mohl tedy být i číšníkem v této hospodě. A dům č.p. 1454 byl zbořen v rámci výstavby centrálního dispečinku. 



 

V článku, který jsem nalezl na webu, Jak si Pražané užívali poutí a zábav , a kde autorka víceméně cituje pouze z "Reelního podniku" je dokonce fotografie Ferdy Mestka de Podskal z archivu autorčina. Bylo by hřích ji zde nepublikoval.



V německé Bohemii jsem nalezl dva fejetony Egona Ervina Kische o Ferdovi Mestek de Podskal, které by určitě stály za přeložení. To je ale na mě moc. Kdyby se toho chtěl někdo ujmout.....? Tak tady jsou k dispozici:
 

Bohemia 5. 7. 1914  "Mestek sucht Presonal"

Bohemia 19. 7. 1914 "Aus der Geheimnissen eines Flohtheatres"

a ještě jedna povídka od E.E. Kische, ale rovněž bohužel v němčině.

DRAMATURGIE DES FLOHTHEATERS


Poděkování paní Filomeně Jičínské za spolupráci při genealogickém pátrání po Ferdovi Mestekovi.
 

Ferdinand Kokoška & spol.


Václav Menger o Kokoškově drogerii píše:
Kokoškova drogerie byla na rohu Perštýna a Martinské ulice. Vchod a čtyři okna vedly na Perštýn a jedno okno do Martinské ulice. Byly to dvě rozlehlé, klenuté místnosti, z nichž první byl krám, na konci ohrazený skleněnou přepážkou, za níž'byla Kokoškova kancelář. Po třech stupních se vešlo do laboratoře, která zároveň sloužila za příruční sklad. Přeplněné klenuté místnosti, utopené v šeru, aromatická vůně, to všechno při prvním dojmu musilo působiti skoro tak, jako když se člověkocitne v kostele po odpoledním požehnání. Nad dveřmi do krámu, pod mocnou tabulí, která hlásila, že zde vládne Ferdinand Kokoška, byl malý, polychromovaný andělíček s rozepjatými křídly - symbol cechu drogistů. Od okna do Martinské ulice až k vchodu do kanceláře se táhl dlouhý, široký a prostranný pult, zatížený vším možným exotickým zbožím. Přímo proti vchodu s výhledem na protější zlatnický krám Lešákův bylo na pultě prázdné místo pro expedici a manipulaci. A v těchto místech byla také "kasa".

Jarda Hašek měl k chemii, čili lučbě, jak se tehdy říkalo, velmi blízko. Zřejmě ho fascinovaly bouřlivé chemické reakce i tajuplné vybavení chemických laboratoří. Zkrátka z chemie byl vždycky ohodnocen na výbornou. Asi uvítal, po svém nedobrovolném odchodu z gymnázia, když ho matka dala do výchovy panu Ferdinandu Kokoškovi, majiteli drogistického obchodu v domě "U tří koulí", na rohu ulic Martinské a Na Perštýně. A to milý pan Kokoška neměl dělat. Neproslavil ho jeho obchod ani jeho inzeráty v novinách. Kdo dnes tuší, že na rohu těch ulic stával ten ušmudlaný krámek s andělem, patronem drogistů a lékárníku, nade dveřmi? Kdo si dnes vzpomene na pana Tauchena, staršího praktikanta této firmy? Ano, jen díky Jaroušově spisovatelské vášni se drogerie pana Kokošky stává nesmrtelnou. Tato jízlivá slova asi panu Kokoškovi připravila nejednu bezesnou noc:
„Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“
 

A tady je to černé na bílém v Haškově podání:

 
Poprvé se však téma drogerie objevuje v jeho humoresce " Z drogerie", zveřejněné v Národních listech 24.3.1904. Připomeňme si, že Hašek je nucen opustit gymnázium 12.2.1898, bylo mu 15 let a humoresku napsal ve svých 21 letech. V roce 1909 publikuje v časopise "Veselá Praha" humoresku "Ze staré drogerie", kde není zatěžko rozpoznat v panu Kološkovi pana Kokošku a v panu Taubenovi pana Tauchena.  Kokošku neopustil ani když se Švejk setká s kolegou z branže, takto drogistou z Kralup, Vaňkem: „Já jsem se taky učil materialistou,“ řekl Švejk, „u nějakýho pana Kokošky na Perštýně v Praze. To byl náramnej podivín, a když jsem mu jednou vomylem ve sklepě zapálil sud benzinu a von vyhořel, tak mne vyhnal a gremium mne už nikde nepřijalo, takže jsem se kvůli pitomýmu sudu benzinu nemoh doučit. Vyrábíte také koření pro krávy?“
Vaněk zavrtěl hlavou........
.....Tak si večer zavolal náš starej Kokoška pana Tauchena a řek mu, aby do rána sestavil nějakou modlitbičku na ten obrázek a na to koření, až přijde v deset hodin do krámu, že už to musí bejt hotový, aby to šlo do tiskárny, že už krávy čekají na tu modlitbičku. Buď anebo......

A tady je pan Tauchen dokonce v drogerii někde v Dlouhé ulici: Firma Polák v Dlouhé třídě byla opravdu firma agilní. Nepustila žádného kupce, aby neuspokojila jeho přání. Chtěl-li balsám kopaivu, nalili mu terpentýn a bylo také dobře.
Když Švejk přišel a přál si za deset korun olej posvěcený od biskupa, řekl šéf k příručímu: „Nalejou mu, pane Tauchen, deset deka konopného oleje čís. 3.“


Zde je fotka, jak vypadala drogerie v roce 1904-1905. Je uložena v AHMP. Pod ní je detail dokazující, že Hašek nikdy nelže:


 



Ještě se musím zmínit o drogistovi Františku Průšovi z Tylova náměstí 19, u kterého Hašek pracoval po odchodu od pana Kokošky. Dochovalo se několik inzerátů, ale jen na jediném lze zjistit orientační číslo 19 na Tylově náměstí. Drogerie Františka Průši byla na rohu dnešní Rumunské a Tylova náměstí pod č.p. 699.
 

 

 




Spolek drogistů v Haškově tvorbě uzavírám Janem Vaňkem: „Já jsem takto drogista Vaněk z Kralup.“ Byl účetním šikovatelem - Rechnungsfeldwebel, správně Rechnungs-Unteroffizier I. Classe, u 11. feldkumpanie. Narodil se 23. května 1888 na Žižkově. Vyučil se drogistou a sloužil 3 roky na vojně. Na drogistickou praxi šel do Kralup do drogerie Josefa Kysely v Jungmannově ulici. Dům Josefa Kysely a vlastně celá levá část ulice byly zbořeny při přestavbě dráhy v roce 1980. Dnes je zde pěší zóna. Před první světovu válkou si Jan Vaněk zakoupil v Kralupech na Palackého náměstí dům č.p. 95 i s drogerií . Drogerie je zde dodnes. Vaněk zemřel 25. srpna 1927. Bylo mu teprve 39 let. Je pochován na Olšanských hřbitovech v Praze [3, 28].


Historická fotografie z knihy J. Stupky: „Kralupy nad Vltavou, městské části a blízké okolí ve vzpomínkách“ [vyd.2004]......



....a Vaňkova drogerie dnes. Obojí s přispěním pana Bartoše z Kralup nad Vltavou.

Na stavebním úřadě v Kralupech n. Vlt. je uložen " Plán na zřízení výkladních skříní na domě č. 95 v Kralupech

Vzácná fotografie z osobního archivu vnučky Jana Vaňka, s přispěním Václava Gabriela . Jan Vaněk je na ní zachycen někdy v období před 1. světovou válkou.

 


Účetní šikovatel Vaněk naproti tomu velice sympaticky se vyjádřil o Italii. Má v Kralupech při své drogerii výrobu citronové šťávy, kterou dělá ze shnilých citronů, a nejlacinější citrony a nejshnilejší vždy kupoval z Italie. Teď bude konec s dopravou citronů z Italie do Kralup.


Tuto fotografii pořídil pan Chytil ze Zlína v roce 1918 na italské frontě u Cessalta a opatřil ji naštěstí nápisem, který nám sděluje, že je na ní  jistý šikovatel Vaněk. Nelze však zatím dokázat, že se skutečně jedná o „našeho“ Vaňka, ale je to velmi pravděpodobné. Proti hovoří sice  skutečnost, že IR91 byl spolu s Vaňkem, podle zatím dostupných informací, převelen později z  operací v Haliči do Srbska. O operacích tohoto pluku v Itálii mi není nic známo. Pro hovoří kapitola 21. „Rechnungsfeldvébl Vaněk“ v knize  J. Stupky: „Kralupy nad Vltavou, městské části a blízké okolí ve vzpomínkách“ (2004), kde na straně 113 uvádí:“…šikovatel Vaněk ukončil válku až na italské frontě.“. Bohužel pan Chytil, ani jeho syn už nežijí, takže nelze již zjistit u jakého pluku pan Chytil bojoval. Rýsuje se další badatelský úkol: pokusit se ve VHÚ Praha najít kmenový list Jana Vaňka. Tam by mohly být záznamy o jeho působnosti v roce 1918. Možná, že se najde i nějaký odborník, který prozkoumá Vaňkovu  fotku z roku 1915 a tuto fotku, zda se jedná o tutéž osobu. Oslovil jsem Antropologické oddělení Národního Muzea, ale asi to bude problém: Prohlédla jsem si všechny fotografie (jsem soudní znalec v oboru forenzní antropologie) a jsem přesvědčená, že to nepůjde....... V druhém případě jsou fotografie ze stanu opět nezřetelné a znaky špatně čitelné. Navíc, a to vlastně platí i v prvním případě, jsou úhly záběru velmi odlišné a tím znaky zkreslují. Jistě sám víte, že když se na někoho díváte z různých pohledů, jeví se trochu jinak, jinak vyniknou jednotlivé partie. A u obličeje rozpitvaného na malé části (např. tvar očních víček, tvar horního rtu, dolního rtu, tvar hrotu nosu či další) záleží na skutečně stejném pohledu, jinak dochází ke zkreslení delikátních tvarů. Čím větší je počet porovnávaných znaků, tím je shoda významnější, protože když budete porovnávat dvě tmavovlasé osoby s hnědýma očima, budou mít obě oba porovnávané znaky shodné (100%), ale budou ti lidé totožní? Znovu zase také záleží na frekvenci znaku v populaci, čím je znak vzácnější, tím má větší váhu.
S pozdravem
RNDr. Miluše Dobisíková
Antropologické oddělení Národního muzea

Přesto, že už asi nezjistíme, zda se jedná o jednoho a téhož Vaňka, děkuji za nezištné vysvětlení. V tom, že na těchto frontových fotografiích je Jan Vaněk z Kralup si není jistá ani jeho vnučka.


 
 Fotografie  je v majetku  pana M. Gregora ze Zlína, stejně jako další dvě, kde je rovněž šikovatel Vaněk......

...s další variantou polní kanceláře.......


....a bude se vyplácet lénung.
A ještě poděkování panu Bartošovi za fotky Vaňkova kralupského domu a panu Gregorovi za to, že zachránil tyto vzácné fotografie.

 

Dánský Kristian, jediný černý seveřan v Haškově a Kischově díle


"S tím vzájemným pářením," poznamenal Švejk, "je to vůbec zajímavá věc. V Praze je číšník černoch Kristián, jehož otec byl habešským králem a dal se ukazovat v Praze na Štvanici v jednom cirku. Do toho se zamilovala jedna učitelka, která psala básničky do Lady vo pastejřích a potůčku v lese, šla s ním do hotelu a smilnila s ním, jak se říká v Písmu svatým, a náramně se divila, že se jí narodil chlapeček úplně bílej...."
"Případ vašeho černocha Kristiána," řekl jednoroční dobrovolník, "třeba promyslit i ze stanoviska válečného. Dejme tomu, že toho černocha odvedli. Je Pražák, tak patří k 28. regimentu. Přece jste slyšel, že dvacátý osmý přešel k Rusům. Jak by se asi Rusové divili, kdyby zajali i černocha Kristiána. Ruské noviny by jistě psaly, že Rakousko žene do války svá koloniální vojska, kterých nemá, že Rakousko sáhlo už k černošským rezervám."


Jak už jsme poznali Haškovy mystifikační vlohy, je zcela samozřejmé, že jsem se musel pokusit zjistit, spolu se svým přítelem Jomarem, jak to s tím Kristiánem v Praze bylo. Nevěřili jsme od počátku, že by si ho Hašek, nebo potažmo Švejk jen tak vymyslel.


Nejprve jsme objevili kratičkou zmínku u Egona Ervina Kische v Mein Leben für die Zeitung 1906‑1925 [Můj život v letech 1906 - 1925] v Brief aus Trencsin‑Teplitz [v dopise z Trenčianských Teplic]: Also stehe ich auf, nachdem ich genug gewonnen habe, und gehe ins Vorderzimmer und setze mich zu einem Tischchen und lasse mir vom Neger Christian (ja ja, dem aus dem Café Louvre und aus dem Café Parlament!) eine Schale Schwarzen bringen und lese die Blätter. [volně přeloženo: Tak jsem, až poté, co jsem vyhrál dost, šel do přední místnosti a černoch Kristián (ano, ano, ten z Café Louvre a Café Parlament!) mi přinesl šálek černé a já si přečetl noviny.].


Tím bylo stvrzeno, že Kristián existoval a že dělal číšníka  v kavárně Louvre, která existuje dodnes na Národní, dříve Ferdinandově třidě. Při své nedávné návštěvě Prahy Jomar nelenil a navštívil Café Louvre, kde ukořistil letáček, ze kterého nám zaplesalo srdce, neboť tam byla  tato fotografie:


Máme tedy jeho  podobu. Při troše štěstí, říkali jsme si, pomocí dnešní techniky bychom mohli najít nějaké další články. A zadařilo se. Bylo objeveno jak se do Prahy Kristián dostal (Národní listy 21.9.1905):


A ještě článek o jeho úmrtí (Národní politika 5.10.1924):



Víme tedy, že Kristian zemřel ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí dne 4.10.1924. V AHMP je matrika zemřelých této nemocnice, signatura NEM Z12 1922 – 1926 a v ní je záznam 889: datum úmrtí 4.10.1924; datum pohřbu 7.10.1924 Krematorium Na Olšanech; Kristian Ebeneser,vrátný u ???? na Královských Vinohradech, bytem Puchmajerova 56 [dnešní Lublaňská 1015/13], příslušný do Santa Agro? Antilly v Americe, manžel Boženy rozené Hanušové; narozen 2.10.1890 v Christiansted, Dánská západní Indie ; katolík; stár 34 let; datum sňatku 20.2.1924; zemřel na TBC.

 

Fotky pořízené z monitoru prohlížeče mikrofilmu. Proto tak nekvalitní



A z toho všeho můžeme sestavit Kristianovo curriculum vitae:
Kristian  Ebenezer se narodil, již jako svobodný občan dánského království (otroctví bylo zde zrušeno v roce 1848), dne 2.10.1890, v černošské křesťanské rodině v městě Christiansted na ostrově Svatého Kříže (St. Croix, dnes Virgin Island), jež je součástí dnešních amerických Panenských ostrovů v Malých Antilách. Tehdy ovšem patřil ostrov dánské koruně. Rodiče mu poskytli základní vzdělání. Pro jeho znalost anglického a dánského jazyka si ho v jeho  dvanácti letech  oblíbili čeští inženýři z pražské Daňkovky, kteří na ostrově zřejmě stavěli továrnu na zpracování cukrové třtiny a kterým zřejmě posluhoval.


Napadlo mě: Chytré hlavičky, zlaté ručičky, to jsou čeští inže, inženýři.......[Jára  Cimrman v říši hudby]


V roce 1903  s nimi přijíždí do Prahy, kde se v krátké době stává populárním číšníkem nejprve v Louvru pana Antonína Pelce a později jako vrchní číšník i v jiných pražských i mimopražských podnicích, nakonec pracoval jako vrátný. Dne 20.2.1924 se oženil s Boženou Hanušovou a nedlouho potom, dne 4.10.1924 umírá ve Všeobecné nemocnici v Praze na Karlově náměstí na TBC. Pohřeb měl 7.10.1924 v pražském krematoriu na Olšanech.


Jaroslav Hašek Kristiána zcela určitě znal. "Přibásnil" si ale  toho habešského krále i jeho vystupování v cirkusu na Štvanici.
Pro další badatele zde nastává další úmorná práce zjistit, zda měl náš černoch  Kristián nějaké potomky, zejména toho chlapečka, kerej byl úplně bílej. Také je nutné v budoucnu prověřit, zda  nebyl náhodou odveden  a čirou náhodou se skutečně nedostal s pěším plukem N28 do ruského zajetí.


P.S.
Jomar je šťastný a asi i trochu pyšný,  protože mi napsal: On byl pravy cerny skandinav! Jediny skandinav v Svejku, tak v tom dobe asi stale dansky obcan (skoro norsky obcan)! 
 

Kloboučník Vašák - možná můj příbuzný


V rámci hledání osob v románu Jaroslav Haška jsem narazil také na kloboučníka Vašáka: Švejk, kterého vedli napřed a slyšel celý zajímavý rozhovor, neřekl nic jiného svým průvodčím než: „Pěšky jako za vozem. To jsme se vám jednou v hospodě ,Na Zavadilce’ v Libni hádali mezi sebou, jestli máme nějakýho kloboučníka Vašáka, kerej vždycky dělal při zábavě neplechu, vyhodit, hned jak se vobjeví ve dveřích, nebo ho vyhodit, až si dá pivo, zaplatí a dopije, nebo mu vyndat boty, až přetančí první kolo. Hostinskej, ten zas navrhoval, abysme ho vyhodili až v půli zábavě, až bude mít nějakou útratu, pak že musí zaplatit a hned že musí ven. A víte, co nám ten lump proved? Nepřišel. Co tomu říkáte?“


Říkal jsem si, že bude asi vyloučeno tuto figurku dohledat. Jen tak pro jistotu jsem nahlédl do policejních přihlášek a jediný kloboučník tohoto jména byl jakýsi Vašák Jan narozen roku 1871 v Bukovanech na Benešovsku. I tu jsem si vzpomněl, že Vašákovi v Bukovanech žili a že odsud pochází i jeden z mých předků z otcovy strany Marie Magdalena Vašáková. Je to pro mě genealogická výzva, abych co nejdřive pokračoval v práci na mém rodokmenu a pokusil i prokázat, že Jan Vašák, kloboučník, je se mnou v nějakém příbuzenském vztahu, což je velmi pravděpodobné. Rád bych věděl, jakou neplechu tento můj pravděpodobný prastrýc, Na Zavadilce vyváděl . V Národní politice o tom nic nepsali.


A jen tak pro zajímavost, když už jsme u té genealogie. V Bukovanech žili také Haškovi, velmi vzdálení mí nepřímí příbuzní. Na snímku je pan Josef Hašek z Bukovan. S Mydlovarskou rodinou Haškových, předcích Jaroslava Haška, asi Haškovi z Bukovan nemají nic společného. Zato je velmi pravděpodobné, že Haškovi z Bukovan mají něco společného s Haškovými ze sousedních Semovic, odkud pochází můj přímý předek Ludmila Hašková, provdaná za Františka Šeráka z Tvoršovic.
 
 

Pan hospodský Zvěřina

Hašek měl tohoto pana hostinského asi velmi rád. Svědčí o tom jeho lichotka, kterou vložil do svého "Projevu k založení strany": Ale přitom pravím tolik, že při krčním hmatu, při kterém nelze od sebe odlišovat policejní konfidenty a občany vydané všanc zákonu, se uchopí zároveň odpůrcova levá ruka v zápěstí a zkroutí se dozadu, pravá noha se ochromí kopnutím pod tzv. čéšku, ale levá se nechá nedotknuta a úplně volná, aby jí mohly být při vynášení otevřeny dveře této místnosti a nepoškodily se, poněvadž jednak jsou skleněné a jednak jsou majetkem mého starého přívržence, pana restauratéra Zvěřiny. (Ozývají se hlasy „Ať žije pan Zvěřina!“) Souhlasím s vámi, ať žije!.......... Nuže, je-li zde takový domovník, a myslím, že jím je tamhleten pán, který už chvíli volá platit a chce rozhořčeně odejít, nuže ať jde na Vinohradech dům od domu a řekne svým pánům kolegům, že vrata strany mírného pokroku v mezích zákona jsou jim otevřena zdarma do půlnoci i po půlnoci, pokud náš vážený pan restauratér a můj starý přívrženec, pan Zvěřina, nezavře svou oblíbenou restauraci...


Všeobecně je známo, že pan Zvěřina byl hostinským v Kravíně, kde se scházel výkonný výbor Strany mírného pokroku v mezích zákona. Pokusme se, pomocí policejních přihlášek Zvěřinovy rodiny, zrekonstruovat jejich pouť Prahou před první světovou válkou. Poprvé se Zvěřinovi objevují na Žižkově 12.4.1906:


Že se jedná o rodinu "našeho" Zvěřiny potvrzují shodné údaje na dalších přihláškách. Všimněme si, že pan Zvěřina se v té době zabýval výrobou kartonáží. Je velmi pravděpodobné, že se později s Haškem bavil o své původní profesi a vyprávěl mu i o kartonážní šičce, kterou Jarda potom použil v románu: Nejzuřivější byl jeden pán, kerej se vydával za 16. díl Ottova slovníku naučného a každého prosil, aby ho otevřel a našel heslo ,Kartonážní šička`, jinak že je ztracenej. Zajímavé je, že na této přihlášce není nejstarší dcera Ludmila *1889. Na ostatních se již vyskytuje.
Další přihláška je již z Vinohrad, kde už je profesně uváděn pan Zvěřina jako hostinský:


Pozoruhodné je, že zde zase není zapsána Božena *1890. Do této Boženky byl, podle Radka Pytlíka, zamilován Eduard Drobílek: .........Nápad prý pochází od Haškova druha a úředníka pražské Techniky Eduarda Drobílka. Zvěřinova hospoda byla pro něj do jisté míry podnikem rodinným. Drobílek totiž zamiloval do dcery hostinského Boženky. Majitel měl více dcer a proto se tu žertovně říkalo U šesti stehen. Navíc čepoval pan Zvěřina řízné pivo a měl smysl pro zábavu mladých hostů. Sídlil nejprve v zahradě za Národním domem na Vinohradech, později se usídlil na místě starobylého Kravína.


Hašek cosi naznačuje v Drobílkových milostných dobrodružstvích : ...a Drobílek seznal, že ženy nestojí za nic. A zříkal se všech žen, až do oné doby, kdy seznámil se s dceruškou hostinského, kam chodíval na obědy. „Kupodivu,“ říkával Drobílek, „ten hostinský má několik dcer a já miluji právě jen tu jednu. To je prazvláštní náhoda. S tou se musím oženit, jestli mně do toho nic nevleze.“ Ale vlezl mu do toho přítel Förster......A vtom již přicházela slečna Boženka, slze jí kapaly na velkou porci malinového nákypu, který předložila Drobílkovi.

Přiznejme si, že tam těch stehen bylo poněkud víc, ale musíme si uvědomit, že Hana a Karolina byly v té době ještě dětmi, takže v úvahu připadaly Božena, Ludmila a Marie.

Dne 22.2.1909 je rodina přihlášena na Král. Vinohradech č.p. 552. Tento dům je skutečně za Národním domem na Vinohradech ve Slezské ulici (tehdejší Chocholouškově) a bývala zde hospoda "U Zlatého hroznu" a Hašek sem určitě také chodíval. Dnes je zde hospoda stále, ale již s jiným názvem "U Dandů".


4.3.1911 je rodina přihlášena na Královských Vinohradech č.p.781, dům kde tehdy býval Kravín. Radko Pytlík uvádí: Před volebním obdobím čekala pana Zvěřinu tvrdá konkurence. Všechna protější nároží byla obsazena již zavedenými podniky, v každém byla volební kancelář nějaké strany. Konaly se zde schůze, střídali agitátoři a kortešové, vařil se "volební" guláš, vše k rozvoji politického ruchu a k prospěchu hostinských živností. V této chvíli připadl někdo na myšlenku založit novou stranu, která by pomohla zvýšit zájem o dosud "nepolitický" hostinec pana Zvěřiny. O Kravíně si můžete přečíst více na stránce o hospodách . 


Dalším místem působení hostinského Zvěřiny byly Košíře č.p. 233, kam se rodina přestěhovala a kde pan zvěřina měl pronajatu hospodu "Pod Černým vrchem", o které se dočtete více na stránce o hopodách:


Poslední dochovalá přihláška je z Malé Strany, kde pan zvěřina čepoval své dobré pivo na rohu ulic Petřínské a Na Újezdě v č.p. 569


Dnes už zde žádná hospoda s kabaretem dávno není.


 

A to je vše, co se mi podařilo o rodině hostinského pana Zvěřiny Metoděje najít. Zatím pro mě zmizel někde ve víru první světové.


Něco se objevilo: Boženka Zvěřinová si nakonec Eduarda Drobílka v roce 1914 přeci jenom vzala, jak plyne z domovní přihlášky:


 

Jakub Arbes

 
Jakub Arbes navštěvoval každou sobotu hospodu "U Zlatého litru", kde se scházeli umělci různých profesí a směrů. Scházela se zde i bohéma kolem Jaroslava Haška a jeho společníků ze Strany mírného pokroku v mezích zákona. A touto shodou náhod se dostal i Mistr Jakub Arbes do "Dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona", kde ho Hašek skvěle charakterizoval v kapitole "Mistr Arbes". Je to pár řádků, ale stojí za přečtení.


Nemá smysl, abych zde opakoval čím přispěl Arbes do české literatury. Rád bych jen doplnil o mistrovi pár skutečností, které nemusejí být v obecné vědomosti a mohou zájemce inspirovat k dalšímu bádání. Existují tři policejní přihlášky. Z první lze mimo jiné zjistit následující. Otec Jakuba Johann se narodil v Merklíně v roce 1803 a v Praze později pracoval jako obuvnický mistr. Matka Jakuba Anna, rozená Winkler se narodila v roce 1804. Na přihlášce jsou uvedeny i sourozenci. Bratr Johann narozený 1842 je označen jako zemřelý. Měl ještě starší sestry Maria *1829 a Elisabeth *1822. Rodina žila v Praze na Smíchově a několikrát se stěhovala: č.p. 50, 29, 26, 10, 4, 5.


Na další přihlášce z let 1868 až 1870 Jakub Arbes je zapsán jako Schriftsteller - spisovatel. Je již ženatý s Josefínou rozenou Raboch *1843 v Praze Břevnově. Svatbu měli v chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně 24. 6. 1867. Josefína zemřela 3. 4. 1902( viz další přihláška). V roce 1868 bydleli na Malé Straně, Jámský Vršek č.p. 310, v roce 1869 na Novém Městě, Růžová č.p. 1416 a v roce 1871 na rohu dnešní Opletalovy a Politických vězňů č.p. 929

 

Na poslední přihlášce jsou i Arbesovy děti. Mistr Arbes je zde uveden jako žurnalist. Prvorozené dítě byla Olga, narozená 1868. Julius narozený 1870 je zde označen jako zesnulý. Téměř nečitelně je zde zapsán další syn Johann, který zemřel 12. 2. 1860. Poslední Arbesovo dítko byla Polyxena, narozená v roce 1877.
Rodina se velmi často po Smíchově stěhovala: rok 1871 č.p. 219; rok 1872 č.p. 299? nebo 678?; rok 1890 č.p. 92, 656, 665, opět 656; rok 1896 č.p. 782; rok 1902 č.p. 1010; rok 1908 č.p. 1137

 
Arbesologové - genealogové, chopte se příležitosti a zpracujte rodový vývod a rozrod Jakuba Arbesa! Zmapujte jeho pohyb po Praze! Zaslouží si to. Přeji Vám hodně úspěchů v bádání.