Domů

Román

По pусски

Povídky a humoresky

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

 

POLITICKÉ A SOCIÁLNÍ DĚJINY

 

STRANY MÍRNÉHO POKROKU

 
V MEZÍCH ZÁKONA
 

Jaroslav Hašek

 
        

K digitalizaci byl použit text knihy: Jaroslav Hašek - Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona

Svazek připravili Zdena Ančík, Radko Pytlík a Milan Jankovič. Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1963 jako svou 2091. publikaci.

 
 

OBSAH

 

Lidičky okolo strany

 

ÚVOD

Děkuji tímto svému příteli panu Karlu Ločákovi, který poskytuje mně možnost pokud lze obšírně vysvětliti celé politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.

Vítáme toto rozhodnutí, neboť tato práce psána jest s oduševněním a osvětlí důkladně celý poměr strany mírného pokroku v mezích zákona nejen k celé české veřejnosti, ale též k vynikajícím jednotlivcům, kteří byli jednak příznivci, jednak činnými funkcionáři.

Bude to práce, ve které velmi podrobně budou všechny vynikající skutky jednotlivých členů strany popsány, pokud možno věrně.

Nebude to ovšem jen prosté konstatování jednotlivých událostí, nýbrž bude to kronika obsáhlá, která vysvětlí všechno nadšení, které kdysi háralo v srdcích všech účastníků, jejichž snahou bylo podporovat morálně i finančně druh druha a popřípadě postarati se o rozšíření strany a dopomoci jí k velkému rozmachu. Zejména byla to poslední sezóna voleb do říšské rady, kdy postavila nová strana vlastního svého samostatného kandidáta, který nepřistoupil na žádný kompromis, ale nekompromitovav se též a podporován jsa všemi poctivými lidmi, propadl sice většinou 2 498 hlasů, ale získal hlasů 36. Těchto 36 hlasů bylo zaznamenáno v následujících listech: Právo lidu, v Žižkovském obzoru a v Času, kteréžto listy nebyly zaujaty nikterak proti této nové straně politické, jejíž program byl úplně čistý, takže kandidát její byl poražen tak obrovskou většinou.

Stalo se to na Královských Vinohradech roku 1911, kdež nejlépe bylo dokumentováno, že 36 mužů nestydělo se veřejně postavit na obranu strany, která má v dohledné době budoucnost, neboť doposud širší vrstvy postrádaly jakéhosi vodítka, které by obeznámilo veškeré politiky s programem, jak rámcovým tak i nerámcovým, kteréžto oba programy nejsou, jak u jiných stran tomu bývá, neměnitelnými, nýbrž mění se dle různých politických a společenských poměrů, aby program strany mohl být

vždy v souhlase s tím, co hýbe celý český národ v jeho nitru společenském i politickém. Bude to tedy jakási kronika, obsáhlá historie této obdivuhodné strany, která vzešla z prostých začátků a přitom během času dosáhla úctyhodného počtu členů, kteří jsou oddáni této straně tělem i duší i financemi.

Bude zde vylíčeno, jak se programy měnily, jak žili i v soukromí jednotlivci této strany, která stává se nutnou, aby konečně byla vyplněna citelná mezera v českém politickém životě.

Byla nám vytýkána z mnohých stran bombastičnost a frázovitost. Nelze se tomu divit, neboť šli jsme zprvu za osvědčenými vzory jiných politických stran, kde panují podobné poměry, ale lišili jsme se ode všech ostatních politických stran malým počtem členů. To jsme měli kromě programu odlišného a z toho principu jsme také postupovali.

A postupovali jsme nemilosrdně, nedbajíce na oběti.

Byli jsme přísnými vůči všem, kteří nechtěli výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona více nalít něco na dluh. Stěhovali jsme odtamtud své organizační místnosti.

A přestěhovali jsme se jinam s novou nadějí do budoucnosti, s novým nadšením, a odešli jsme opět odtamtud nezlomeni v důvěře, že přece se nám konečně podaří prorazit na veřejnost, že veřejnost, upoutána našimi krásnými snahami, přistoupí na program naší strany. Že jsme ovšem se na mnohých místech dožili zklamání, jest víc než jisto.

Chtěli nám na mnohých místech podrazit nohy, ale že se jim to nepovedlo, jest právě důkazem vnitřního porozumění snahám našim, které vyplynuly z čistého idealismu a přijaly do svého programu i prostý materialismus, podporovaný snahou po blahobytu všeobecném, ze kterého bychom nebyli vyňati i my. Jsme nyní již dosti silnými, abychom mohli veřejně vystoupit s tímto obsáhlým dílem, které jest značně podporováno tím faktem, že všichni účastníci jsou doposud naživu, takže činí tak autor s plným jejich souhlasem.

A činí tak s nadějí, že budou všechny mylné pověsti o straně vyvráceny, zejména vylhané tvrzení fejetonisty Lidových novin spisovatele Mahena, že stranu mírného pokroku v mezích zákona volby zabily. Že ji nezabily, bude právě důkazem tato obsáhlá historie, která bude jistě přijata s povděkem od všech, kteří přáli si o celé straně zvědět pravdu, nic než pravdu, k čemuž mně dopomáhej bůh!

Z LETOPISŮ STRANY MÍRNÉHO POKROKU

POČÁTEČNÍ PROGRAM STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA

Intenzivní vzdělávací hnutí, které v létech 1904 hýbalo celou střední Evropou, mocné liberální ideje, přicházející k nám ze vzbouřených ruských gubernií, kde teroristi v období 1902-1904 rozvíjeli svou největší činnost, kteráž válkou rusko-japonskou jsouc podporována byla korunována ojedinělými úspěchy, jakým bylo vyhození Pleveho do povětří a strýce carova Sergeje ve Varšavě, nezůstalo ani u nás bez ohlasu. V severních Čechách vzbouřili se horníci a navrátili se teprve tehda do práce, když jim zaměstnavatelé snížili mzdy. Toto velké revoluční hnutí mělo ohlas i ve Vestfálsku, kdež byl vztyčen rudý prapor na radnici hlavního města Vestfálska, na jehož jméně nezáleží. Prapor ten si tam dali sami wurtenberští četníci, a to se stalo právě v té době, kdy ruské loďstvo baltické u Čušimi bylo poraženo Japonci.

Ohlas tohoto japonského vítězství způsobil tenkrát v Praze velký rozruch; ačkoliv byla zpráva pravdivá, psal tenkrát válečný zpravodaj Národních listů a Národní politiky přítel poslanec Václav Jaroslav Klofáč stále o velkých vítězstvích Rusů nad Japonci. V Praze tomu věřilo asi 30 % lidí, a to byli ti, kteří roku 1901 při vypuknutí války rusko-japonské stáli na Staroměstském náměstí před ruským chrámem sv. Mikuláše, kde ťuška Ryškov sloužil panychidu za zdar ruských zbraní, a ty zástupy českého lidu zpívaly venku Hej Slované, patrně na počest Petropavlovské pevnosti a 1000 ruských lidí, zastřelených tělesnou stráží carovou a kozáky na Něvském prospektu, když volali slávu carovi. Ozdobeni slovanskými trikolórami spráskali tam Pelanta, osm českých anarchistů a naposled redaktora Práva lidu přítele Skálu, který opožděně přišel po naprostém debaklu spráskaných odpůrců carových a vida tolik lidí pohromadě, ve stranickém nadšení domníval se, že to musí být samí sociální demokraté, a zvolal uprostřed toho davu: „Pryč s carem, hanba carovi!“

Jedině tím, že ho policie zatkla, zachráněn byl před utlučením; jak sám vypravuje, dostal od nadšených carofilů kolem 600 facek. Dostal je právě od těch, kteří za čtyři roky poté na Staroměstském náměstí za bouří o všeobecné právo hlasovací volali s doktorem Soukupem, stojícím na balkónu radnice: „Ruské revoluci nazdar!“

Ano, v této době viselo již nad středními Čechy ve vzduchu všeobecné právo hlasovací. V Čechách počínalo se probouzet nejasné vědomí po lidské důstojnosti a anarchista Knotek dává zděděné peníze do žižkovské Komuny, Vohryzek maže si sporý věnec vlasů brilantinou, chodí po Praze v šatech nejelegantnějšího střihu jako arbiter elegantiarum, kupuje si voňavky a vydává Chuďasa, anarchistický krejcarák českého lidu, zatímco v úzké a smutné Charvátské uličce v Rokytově tiskárně zaniká satirický časopis Svítilna, kam malíř Lada ukládá prvně své zkreslené nohy. Svítilna tedy zanikla, když autoři vybrali si zálohy na honoráře až do šestého pokolení. České slovo přestává být Českou demokracií a Česká demokracie Českým slovem a poslanec Klofáč pochvaluje si v dopisech z Mandžurie statečnost ruského vojska, hrdinství Japonců a posílá do Čech tatarské výšivky, které Rusové odebrali popraveným Chunguzům. Realisté zatím v Čechách nelení a Herben a Masaryk nadávají si navzájem. Masaryk prohlašuje, že je s Herbenem morálně hotov, k čemuž Herben ironicky přisvědčuje s velice nebezpečným dodatkem: „Ale nikdy ne finančně.“

A zatímco klerikální sloup katolické moderny, denunciant páter Dostál-Lutinov, nadává Macharovi, úpícímu v nepřátelské Vídni s platem K 4 000,- ročně v roztomilém vlastním domku za Vídní, v této vilce obrací Machar svou pěst směrem k českému království a počíná se mu nelíbit Eliška Krásnohorská a studuje přitom pro budoucnost bedekra po Římě.

V Čechách vyskytují se dva mladí básníci, píšící jedenkaždý horší verše než druhý. Jest to básník Rosenzweig-Moir a Frabša, který stal se po létech upřímným národním socialistou, redaktorem národně sociálního plátku v Kutné Hoře. V té době bylo zvykem, že mladí básníci jako Frabša unášeli dcery pekařů, a když na ně otec přišel, dopouštěli se urážky Jeho Veličenstva. Na Vinohradech nešťastný knihkupec Horálek rozdává Biblí kralickou mezi své přátele a známé po hospodách a vypůjčuje si od nich peníze. Anglikánská církev kupuje v Praze duše po jedné libře, v Nuslích v Heroldových lázních křtí adventisté nahé staré baby, v Makedonii vypuká revoluce, makedonští povstalci vyhazují do povětří mosty u Bitolje a Soluně, z hradčanského paláce arcibiskupského padá kominík do dvora, vzbouřená válečná ruská loď Potěmkin bombarduje rumunské pobřeží, na Labi pro malou výši vody ukazují se hladové kameny, agent-provokatér Mašek vydává se v redakci Komuny za italského anarchistu Pietra Periho, uprchnuvšího ze Sevastopole v Rusku, a spí jednu noc u Rosenzweiga-Moira, vlastně oba jsou vzhůru, poněvadž jeden bojí se druhého, do Prahy přijíždí nenápadně vévoda makedonský Klimeš, a tu v těchto bouřlivých dobách zakládám v hostinci U Zlatého litru na Královských Vinohradech, za posměchu mistra Arbesa novou politickou stranu českou, stranu mírného pokroku v mezích zákona, kterýžto název byl hlavním a počátečním programem celé strany, kde slova „mírný“ a „pokrok“, „mez“ a „zákon“, spojeny ideově v jeden mohutný celek, udávala rámcový program celé strany, který ovšem později změnil se dle stávajících politických poměrů, přizpůsobil se okolnostem až do té doby, kdy roku 1911 přikročeno bylo k reorganizaci strany.

A jest namístě, abych v prvé řadě zmínil se o dvou mužích, kteří v památný rok, kdy strana byla založena, stáli mně po boku vedle celé řady jiných, o nichž později bude zmínka, a podporovali mne v mém snažení. Byli to vévoda makedonský Klimeš a básník Gustav R. Opočenský.

GUSTAV R. OPOČENSKÝ A VÉVODA MAKEDONSKÝ KLIMEŠ

Básník Opočenský pochází z rodiny, kde pravý cit náboženský jest velice rozvinut. Jest to rodina neobyčejně počestná, ze které vznikli samí evangeličtí pastoři. I otec G. R. Opočenského byl váženým pastorem v obci Krouné za Chrudimí a z úst svého otce sál Opočenský mravní názory na svět, které také provázejí celou jeho dráhu životní. V mystickém šeru krounské evangelické katedrály dlíval mladý Gustav po celé dny, ukryt jsa pod některou lavicí v lodi chrámové před oním nástrojem spravedlnosti boží na zemi, jak jeho otec pastor nazýval metlu. A když byl vypátrán, tu neprotivil se nijak řízení osudu, ale přehnut jsa přes koleno, vzpomínal slov evangelia: „Všechna mocnost pochází od Boha, pročež kdo se mocnosti protiví, řízení božímu se protiví!“ Otcovo koleno a rákoska byly Opočenskému nejlepší školou básnickou. Neboť tomu sluší právě podělkovati za onen výstižný rys v básnické tvorbě G. R. Opočenského, který literární historik může sledovati v každé jeho básni, totiž nesmírnou beznaděj, smutky, jež se ukonejšit nedají, ohně, které uhasly - - -

A na jeho život mělo toto období krutého svíjení se na otcově kolenu vliv ten, že v touze po realismu vyhledává dnes právě ona dobrodružství, jichž výsledek jest podobný stav duševní, v jakém býval v útlém svém mládí. Celý jeho život záleží v odříkávání se všech radostných požitků života, on hledí na svět okem toho, který ví, že ani u Apolla, ani v Bendově kavárně, ani u Hvězdiček či v Technice nenalezne toho, co hledá jeho poetická duše, toužící po krásnu. A tento svět čistě materialistický přečasto disharmonicky vnikne v jeho citlivou duši. Mohutné paže chopí se ho a již jest vynášen z lokálu a ty, které on miloval, píší mu psaní, že už je po tom splynutí duší, a tu on opřen jsa o strom za tmavé noci pláče do ticha ulic a praví hlasem přerývaným slzami k těm, kteří ho chtí těšit: „Vždyť já jsem nikdy ani kuřeti neublížil, jdi ode mne, nebo ti dám pár facek. - A mám tu čest prohlásit, že tento dokonalý muž stál po mém boku při zakládání strany mírného pokroku v mezích zákona.

Jak odlišným od něho byl vévoda makedonský Klimeš! Předně nikdo z nás nevěděl, kde a kdy se narodil tento bojovník za práva utlačovaného lidu. Byl postavy vysoké a jeho obrovský hnědý plnovous v zarostlé tváři, hrozivý výraz jeho obličeje, vášnivé proslovy daly tušiti, že on jest rozeným vojevůdcem revolučních vojsk, a jako takového poznal jsem ho dva roky před založením naší nové strany v Sofii. Každopádně bude třeba obšírné kapitoly k vylíčení všech jeho slavných činů, z nichž nejslavnějším bylo naše setkání, kdy zúčastnili jsme se oné památné bitvy na hoře Garvan, kdy obléhali jsme Monastýr a obklopeni řadovým tureckým vojskem nizzami utekli jsme tak krásně, jak se jen z boje dá utéci.

MAKEDONSKÝ VÉVODA KLIMEŠ

I

Pravím ještě jednou, že ve své straně měli jsme po jistý čas tohoto muže, kterého jsme si neobyčejně vážili právě pro jeho vystupování hrdiny.

Toto, co zde však dále píši, nebudiž snad považováno za nějaké zlehčování tohoto muže, nýbrž spíše za krásný dokument jeho charakteru.

Věru, že se ten muž nebál, ale když došlo k nejhoršímu, uznal také za nejlepší ustoupit, a to také učinil vždy v úplném pořádku.

Nejkrásnějším bylo, když setkal jsem se s ním v Sofii.

Bylo to právě v oné pohnuté době, když tlupy stálého tureckého vojska, nizzamové, obkličovaly krajiny kolem Soluně a vrhaly svou největší sílu směrem k bulharským hranicím pod krásnou Vitošou, oním čarovným koutkem, plným poezie.

Bylo to v době, kdy vše vonělo v mocných hájích a pralesích Vitošy a kdy hřímala děla tam dole a rachotily pušky makedonských povstalců.

A tam právě postupovaly čety revolucionáře bulharského Sarafova a dál a dál zas ta děla hřímala a ozýval se křik za osvobození Makedonců.

A v té době seděl Klimeš v továrně na pohovky v Sofii, neboť nebyl rozený vejvoda, nýbrž vyučený čalouník. A seděl tam zcela klidně, netuše, že hodnost vejvodská již sklání se nad jeho hlavou, a v té době právě přišel jsem do Sofie a jako s krajanem seznámil jsem se s tím mužem, který do té chvíle neznal nic jiného než klid a mír a v jehož duši teprve dřímaly ty jeho pozdější bohatýrské vlastnosti.

A tu při víně z hor aténských (prachmizerné a drahé bylo to víno), při víně z Olympu (což též nebyl žádný nektar bohů, nýbrž prachobyčejná břečka), lhal mně ponejprv v životě, že zná všechny průsmyky, že zná všechny revolucionáře, že zná všechny tlupy makedonských povstalců, že zná jejich vůdce, hrdinu Sarafova, kterého později komiti zabili, poněvadž zpronevěřil jim peníze za strojní pušky, za ruční pumy a jiné příjemné předměty.

Přiznávám se, že jsem pocítil v tom okamžiku touhu vypravit se s ním na hranice, a on byl ochoten jít hned či zítra, zkrátka jít bojovat za svobodu utištěných bratří makedonských.

A aby to dokázal, vzal klobouk a vyzval mne, abych ho následoval.

Šli jsme do malé kavárny, kde, jak se mně později svěřil, myslel, že se tam komiti nescházejí, ale oni se tam scházeli nešťastnou náhodou, a proto stal se vejvodou makedonským, ta dobrá, hrdinná a statečná a poctivá duše. A právě tam verbovali dobrovolníky za hranice. Zbledl, ale tuše, že snad mu kyne sláva, v neuvědomělém stavu hrdinství, jako když se Ilja Muromec rozhoupal, bulharsky víc lámaně než plynně prohlásil, že má s sebou krajana z Čech a on že sám jest ochoten nasaditi se mnou život za svobodu bratří za Vitošou, za jich zájmy, ženy, děti, za vše krásné, za vše hrdinné, ohromné, báječné.

„Dejte nám pušky, bratří,“ zvolal, když se napil rakije. A pak jsme přísahali. Přísahali jsme na prapor svobody. Přiznávám se, že do té doby jsem střílel zajíce, a teď jsem měl střílet Turky. Bylo to něco neobyčejného, ale teprve druhá, třetí, čtvrtá a pátá rakije dodala mně odvahy.

A když jsme přísahali, třásli jsme se oba, klepali jsme se, a tak jsme v noci nejtmavší a nejsmutnější, kterou pamatuji, vyrazili na turecké hranice.

Pod Vitoší k ránu přišli jsme do skladiště zbraní, do malého domku, kde nám napřed dali sýr a potom teprve rozdali nám zbraně. Byly to verndlovky. Nabíjí se to jako manlicherovka a já ani vejvoda Klimeš nevěděli jsme, jak se to vlastně nabíjí.

„Rozumíte tomu?“ otázal se nás náčelník tlupy.

„Jak bychom nerozuměli,“ řekl statečný vejvoda Klimeš, celý se klepaje, když nám dali zásobu nábojů, „strčíš, bratře, náboj do pušky, zamíříš na Turka, bác, a ta turecká svině se válí, ty jí šlápneš na krk a uřežeš hlavu a je ti veselo v srdci, radostně, bratří, podejte mi čutoru.“

Podali mu čutoru, a když se napil, mluvil dál:

„Tak je to, bratří, Turek, potvora nekřesťanská, žije jako pes, umře jako pes, a na to přísahám, jako že se jmenuji Klimeš.“

Jeho mohutná postava vztyčila se v plné kráse, oko modré mu zaplálo, jeho mohutný vous se rozježil, a to nebyl již Klimeš, tovaryš čalounický, to byl pravý vejvoda makedonský, to byl ten hrozný Klimeš.

A tak nás postavili do prvé řady, abychom u Turků budili hrůzu. Já, poněvadž jsem měl evropský šat, a Klimeš, poněvadž vypadal jako Goliáš.

Na tomto pochodu poprvé jsme omdleli hrůzou, poněvadž jsme si pomysleli, že budeme v první řadě a že nás Turci nepochybně rozsekají na kaši.

A kvečeru jsme zapálili opuštěnou stodolu. Patřila tureckému knězi, byli jsme na tureckém území a mulah byl pojištěn v Soluni.

A před námi tyčil se vrch, hora Garvan, strážce tureckého území, kde se to jen hemžilo škorpióny.

A my vylezli na tu horu. My zahodili pušky. My byli první, kteří jako přední stráž vydrápali se nahoru, abychom viděli, že dole pod námi hoří kol dokola ohně tureckého řadového vojska.

A my utekli k Turkům. Znal jsem z turečtiny několik vět a z těch jsem si sestavil: „Páni Turci, nás ženou komiti, my utíkáme!“

A to bylo všechno pravda. Zajali nás zcela formálně a usnesli se, že dřív než nás pověsí, že nás předvedou důstojníkovi.

A když nás předvedli, shledali jsme, že důstojník byl velice roztomilý člověk. Tázal se mne francouzsky, proč nás komiti hnali, a já řekl, poněvadž mysleli, že jsme Turci, a tu on se dal do smíchu a pohostil nás a ráno vlakem dal odvézt s čestným průvodem na hranice.

To byla ta velká bitva na hoře Garvan, o které v Praze vykládal Klimeš, vejvoda makedonský, že jsme tam pobili 2 580 Turků.

II

Nebyla to však jen bitva na hoře Garvan, kde vyznamenal se, jak jsme již uvedli, velkou statečností vévoda makedonský, bylo to však hlavně ono hrdinné dobytí Monastýru, při kterém projevil on právě tu nejkrásnější schopnost vojevůdce, nečitelnost vůči jakýmkoliv vlivům, které by byly s to poškodit zájem svaté věci, za kterou tak statečně bili jsme se na hoře Garvan.

Kdo sledoval jeho vypravování v Praze o tomto bojarském zápase, ten viděl zřetelně, jak mnoho vévoda makedonský vykonal pro věc utištěné Makedonie. Ten seznal, jakými jsme my byli mstiteli všech ukrutností, které Turci páchali na křesťanském obyvatelstvu za Vitoší. Podotýkám, že byl vždy tak skromný, vlastně, že znaje spíše mou skromnost, nikdy nevypravoval, že jsem se též onoho skvělého tažení zúčastnil. Jsem mu za to velmi povděčen, neboť v našich poměrech člověk věru nerad o sobě slyší, že by byl těm stům a stům Turků hlavy usekal a uřezal. Jsme zde příliš povzneseni nad takové malichernosti. A zabije-li člověk třebas jen kotě, mluví se již o něm jako o netvoru. Ale Klimeš není z těch, kteří by své činy zakrývali. Není z onoho druhu lidí, kteří stydí se za to, co provedli, a omlouvají to pak tím nejnejapnějším způsobem. Jsou v Praze svědci těchto jeho krásných slov o dobytí Monastýru:

„Mohu říci, pánové, že příliš jsem se na svou četu, čítající 200 mužů, nespoléhal, neboť tušil jsem mezi nimi zrádce. Kromě toho cesta, kterou jsme se městu Monastýru blížili, není právě nejvábnější, postupujíc (krajinou hornatou, abych tak řekl, úplně pustou. Na svém tažení, které jsme konali touto krajinou před čtrnácti dny, otrávili jsme všechny studně, aby turecké řadové vojsko nemohlo dále postupovati, a nyní představte si, že ani my nemohli jsme se napiti z těchto studen, v hrozném žáru 38 stupňů. Několik komitů, nedbajíc mého výslovného nařízení, aby se otráveným studním nepřibližovali, zaplatilo svou odvážlivost životem. Dva z nich byl jsem nucen pro výstrahu dát pověsit.

To však nebylo to nejhorší. Zrádcové nebyli jen v našich řadách. Každé skalisko ukrývalo za sebou zrádce, který běžel nás udat k nejbližšímu valimu, a už tu byl aga s janičáry. A povážím-li, že takových skalisek napočítal jsem 2 000 až 3 000 na té cestě, můžete si pomysliti, jak nám bylo. Vám se to pěkně zde sedí před pivem a u piva, ale seďte tak klidně, když nad vašimi hlavami praskají děla a vedle vás třískají strojní pušky i obyčejné a každou chvíli některá trefí a kůň se pod vámi plaší a skákat musíte přes rokle, poněvadž Turci už všechny mosty strhali, a musíte ještě ke všemu taky střílet, kůň se pod várna ještě víc splaší a odnese vás do tábora nepřátelského. To jsou radosti - - -

Tak nás nakonec zbylo jen 80 proti 28 000 pěšího řadového vojska nizzami, 4 000 janičárů a bůhví kolika ještě tisícům jiného vojska tureckého. A to všechno vojsko má zelené uniformy, takže kam jsme se podívali, tam mysleli jsme, že zříme les a že se najíme malin, ale když jsme tam přišli, byli to Turci, a všechno to před námi uteklo a byli jsme zase na holé půdě. Jo, to jsou radosti. - - - Ale přál nám svatý Sáva, patron Bulharska, kterého tenkrát Turci bez dlouhých okolků pověsili, poněvadž u něho našli od Sarafova dopis, to byla radost. A tak jsme přece jen jednoho krásného rána přitáhli k Monastýru. Abych vám to, pánové, vysvětlil, Monastýr je jedna z nejsilnějších tureckých pevností v Makedonii. Samotná pevnost vnitřní, víte, to je, abych to tak řek, tak jako ten stůl, co za ním sedím. Tam to piano tady nalevo a napravo ten druhý stůl a tamhle pan hostinský u dveří a tam, jako co hrají karty, zas ve druhém rohu, to jsou pevnůstky kolem Monastýru. A každý dobrý stratég, chtěl-li by se zmocnit Monastýru, musí postupovat tak, že napřed se zmocní piana, potom pana hostinského a tamhle toho stolu. Poněvadž však v případě, kdyby štěstí válečné se obrátilo a nepřítel dobyl střední pevnůstky, pana hostinského, musíme vyhodit pana hostinského do povětří a z piana střílet sem na stůl, když ovšem napřed porubáme tam ty, co hrají karty. A dle tohoto promyšleného plánu jsem také postupoval. Střední pevnost vyhodili jsme do povětří, ostatní jsme obsadili a děla namířili jsme proti hlavnímu městu. Tři dny a tři noci stříleli jsme bez ustání na město, a tu takhle čtvrtého dne kvečeru dostavila se do našeho tábora čarokrásná Turkyně, která přála si mluvit jedině s vévodou makedonským Klimešem, totiž se mnou. Řekl jsem, aby ji pustili do mého stanu, a tu ona padla přede mnou na kolena a počala mi líbat boty a prosila mne, abych města ušetřil, že se mi úplně vzdá, že s ní mohu dělat, co chci. To byla radost. - A víte, co jsem já udělal, pánové? Já jsem ji zneužil a ráno jsme města dobyli, vydrancovali a zapálili na šesti místech, obyvatelstvo bez milosti zahladili, povraždili a vypověděli z Turecka. - Přátelé, bude se zdát snad někomu z vás, že je to ukrutnost, sveřepost, ale není to pravda. To vám lehce vymluvím. Na náměstí byla již připravena šibenice pro všech nás osmdesát a osmdesát sudů s petrolejem. Tak si považte, jak by se nám bylo vedlo, kdyby nás byli chytli.“

III

Byla to mužná slova, jimiž jasně osvětloval vévoda makedonský Klimeš svou činnost ve prospěch ujařmených bratrů Bulharů za Vitoší. Ale přesto dovolím si některá jeho sdělení co nejstručněji ne snad přivést na pravou míru, toho jsem dalek, nýbrž prostě ukázati, že v jeho duši nežily žádné zvířecí pudy, nýbrž že vše, co konal u Monastýru, dělal jedině pro naši záchranu. - Tak kupříkladu Monastýr není žádné město, nýbrž monastýr znamená tolik co klášter, kde žíznivým hladovým poutníkům poskytnou mniši občerstvení na další cestu. Když nás tenkrát onen turecký důstojník, ke kterému jsme se pod horou Garvan obrátili ze strachu před bulharskými komity, dal ve vší slávě doprovodit vojenskou hlídkou na hranice bulharské, dostali jsme se po dvouhodinném pochodu již na bulharské straně k onomu monastýru. A tam oblehli jsme branku kláštera a prosili jsme o nějaké občerstvení, a tu jest pravdou, že vévoda makedonský Klimeš monastýr vyplundroval, neboť pobyli jsme tam týden a vyjedli všechny zásoby kláštera.

Dále jest pravdou, že přišla do našeho tábora krásná Turkyně. Leželi jsme té osmdesátileté babě v kupě jejího sena na louce a dojili jsme její kozu. To ale bylo už hodinu před Sofií, kam jsme poté kvečeru šťastně dorazili a kde Klimeš ukazoval prvně své rány, utrpěné v boji za zelenou Vitoší. Odřel si totiž čelo a loket, jak spad v monastýru do sklepa, když tam šel ohledat zásoby vína, které mniši před námi pečlivě tajili. Jak vidět, nemůže ovšem toto nijak zlehčit Klimešovu slávu vojenskou, neboť Klimeš zde v Praze za svého pobytu, byl-li na nejvyšší stupeň rozrušen sám svým líčením, sundal kabát a vestu a povytáhnuv si košili na zádech, dal si každým z posluchačů ohmatati nad levým bokem tvrdý předmět, střepinu z granátu, která mu uvízla v těle, když roztrhl se nad námi jeden z těch sta a sta granátů, vypalovaných tureckým dělostřelectvem při oné slavné bitvě na hoře Garvan, kdy probili jsme se dvěma pluky řadového vojska tureckého a vzadu stojící pluk úplně rozprášili.

Ten tvrdý předmět byla bloudívá ledvina, kterou přijel si vévoda makedonský Klimeš do Prahy dát vyléčit. - Mohu tedy říci, že jeho statečnost, jeho veliké uvědomění svaté věci, pro kterou bojoval, působila pro naši stranu mírného pokroku v mezích zákona velice přitažlivě a že jeho vypravování o všech těch nesčetných bojích, slavných vítězstvích jeho vlastní čety, byla prvními přednáškami poučnými, se kterými vyšli jsme na veřejnost, obravše si za úkol vystoupit s programem osvětovým a poučným, neboť co jest lidu potřebí, aby získal si svou samostatnost? Nic jiného nežli osvěty. - A to osvěty takové, aby jeho duch získal pochopení pro správné názory životní, aby si lid uvědomil, že se nemá ukvapovat, aby dále toužil po sebevzdělání. A mohu říct, že právě tím, jak jsme do svého programu pojali kulturní otázky, získali jsme si obliby těch vrstev, které dosud neměly o vzniku nové naší strany ani tušení.

Kulturní naše propaganda rázem způsobila převrat. V kruzích literárních i studentských počalo se rozumově uvažovat, že strana, která poučnými přednáškami jde mezi lid a nezahajuje svou činnost žádnými planými frázemi, že tato strana má budoucnost.

A houfně přidávali se k nám dle teorie Darwinovy o společenském životě vyšších savců, u kterých houf může tvořit třebas jen šest jedinců.

A tak 14. prosince roku 1904 bylo nás ve straně celkem osm.

 

PRVNÍ NEÚSPĚCHY STRANY NA ČESKÉM VENKOVĚ


Mohu říci, že venkova nedotkly se ony velké liberální ideje, popsané v kapitole druhé. Venkov v letech 1904 nebyl ještě náležitě připraven pro program nové strany. Český sedlák dál klidně oséval svá pole, jeho dobytek v chlévech dál klidně bučel a poskytoval mu stejné množství mléka jako dosud. V agrárních organizacích té doby nebyly projednávány žádné aféry Švehlů, Bergmannů a Prášků. Mladočeši pevně ještě drželi se ve svých venkovských sídlech, mír a klid panoval po českých dědinách, jakási lenivost zmocňovala se všech představených v obcích. Za tohoto stavu věci nemohli jsme doufat, že i český venkov mohl by naše ideje přijati za své vlastní, nicméně odvážili jsem se propagovati náš osvětový program na zanedbaném českém venkově. Jediný muž poskytl nám z venkovského obyvatelstva pomocné ruky, a to byl nezapomenutelný Josef Kratochvíl, syn hostinského a majitele usedlosti v Letňanech. Dobrý ten člověk propadl kdysi třikráte na Československé obchodní akademii v Praze a uznal za rozumnější místo kontokorentů zhotovovat sedlákům účty za syrečky a pivo. Občas zajížděl do Prahy, stýkal se s námi, a prodchnut našimi
zásadami, vyzval mne, abych pro neuvědomělé selské obyvatelstvo v Letňanech uspořádal v nejbližší neděli poučnou přednášku v sále hostince jeho otce. Připravoval jsem se bezodkladně ku své apoštolské cestě. Věděl jsem dobře, že na prostý venkovský lid nelze působiti bombastickými frázemi, nemajícími smyslu vzhledem k jich sociálnímu postavení. K tomu lidu musí se promluvit o tom, co ho poutá k rodné hroudě.
Proto ku své přednášce, jež konala se v Letňanech za neobyčejného účastenství, neboť přišli sedláci i z Vinoře a Čakovic, zvolil jsem téma velice populární: „Některé nové názory na hubení hrabošů.“
Velectěné shromáždění!
Bylo to roku 1812, kdy anglický badatel a učenec Swifen vystoupil s úžasnou teorií, že se polní hraboši nerozmnožují. V té době nad celou Evropou ležely chmury napoleonských válek. Věda nacházela se pod jařmem bodáků a militaristických choutek velkého tyrana Napoleona. Není tedy divu, že francouzská akademie věd v té době neozvala se proti úžasné teorii Angličana Swifena, ačkoliv Anglie a Francie nežily v poměru přátelském. Teprve po bitvě u Waterloo poměry se změnily. Anglie vnutila Francii Ludvíka XVIII. a anglický učenec Swifen chtěl vnutit učencům francouzským, že se hrabošové vůbec nerozmnožují. Tím byl francouzský venkov pobouřen na nejvyšší stupeň a toto rozhorlení sdíleli i francouzští profesoři. A byl to zejména francouzský učenec Bernard, který roku 1816 ve dvou krátce po sobě vyšlých knihách dokázal jasně, že hraboši se rozmnožují v poměru 1:240. Ale jako všude najde se zrádce, tak i mezi Francouzi samými profesor Charles Clemont o dva roky později vystoupil s novou teorií, která podepřela úplně názory Angličana Swifena, že se hraboši rozhodně nerozmnožují, a dokazoval to svými pokusy. Praví:
„S neobyčejnými finančními obětmi získal jsem dva hraboše, které jsem dal do jedné klece a pozoroval bedlivě po dva roky. A oni se nerozmnožili.“
Případ byl pečlivě prozkoumán a tu vyšlo najevo, že oba hraboši nacházeli se sice v jedné kleci, že byli také skutečně po dva roky pozorováni. Ale že to byli samečkové. Nato se profesor Charles Clemont utopil i se svými hraboši v Seině.
Po těchto mých slovech nastal hluk v sále a nějaký muž skočil k mému stolu.
„Co tady povídáte, je blbost, sousedi, vyhoďme ho!“
Vyhodili mne okamžitě, ačkoliv jsem je ujišťoval, že to není všechno, že ještě není konec a teď že přijde to nejlepší.
A to nejlepší přišlo. Vyváleli mne v blátě na silnici k Ďáblicům a hnali bez klobouku s klacky až k Vysočanům.
To byl první neúspěch naší strany mírného pokroku v mezích zákona na venkově. Další neúspěchy dostavily se časem a svědčí to jistě o malém pochopení kulturních otázek.

PŘÍTEL STANISLAV ZEMAN


„Rakouská vláda oktrojovavší ústavu ze dne 4. března 1849 prohlásila se pro centralizaci,“ s těmito slovy přistoupil k našemu stolu mladý člověk, který tvářil se víc než vážně. „U nás v Americe,“ pokračoval, přisedaje si bez okolků, „vláda dobře věděla, proč Indiánům na západě povolila svobodné území Indian-Territory. Kdo žil za sebestísněnějších amerických poměrů, kdy jednotlivé vlády americké vydávaly zákony, příčící se všemu lidskému rozumu, ten dobře chápe, co to znamená centralizace.“ Po těchto slovech bouchl pěstí do stolu, a poněvadž tento mladý muž, který si počínal takovým způsobem, nesklidil žádných sympatií, nezbylo nám nic jiného, nežli odkázat ho násilím na jeho místo, proti čemuž on protestoval, tvrdě, že jako svobodný občan americký a jako kdokoliv má právo sedět u našeho stolu a zúčastnit se našich debat a našich hovorů. Ještě ve dveřích obrátil se na nás s tímto apelem: „Občané! Já to byl, který přemohl nejlepšího boxera
Ameriky, černocha Hansera; boxoval jsem v Kanadě a získal jsem šampionát státu Oklahoma. Vás se také nebojím, a znásilňujete-li mne, nemohu o vás si myslet nic, nežli že jste zbabělci.“ Po těchto slovech utekl, jako by mu hlavu zapálili, a příštího dne k svému údivu spatřili jsme ho, jak sedí zcela klidně u našeho stolu s jedním dlouhovlasým mladým mužem, kterého představil jako akademického malíře Vacíka z New Yorku. Ale Vacík je z Vršovic. Původně, jak jsme vypátrali, byl Vacík holičským pomocníkem, do akademie nikdy nechodil a dává si malovat svoje krajinky po 1,- K nebo po dvou šestákách mladými, snaživými umělci, upraví ladně v celek ona díla a prodává je ve velkém. Jestli nám ho Zeman představil s báječným klidem jako Američana, mělo to ten jediný účinek, že Vacík od té doby tvrdí, že pochází z Ameriky a že po Americe mnoho cestoval, v americkém spolkovém domu všenárodním ve Washingtonu že zpeněžil některé své obrazy prérií, k čemuž dodával Zeman, že je nejen viděl, nýbrž že koupi sám prostřednictvím tehdejšího amerického presidenta Crolgoše (spletl si jméno presidenta s jménem jeho vraha) zprostředkoval a telegraficky koupi uskutečnil. - Od toho okamžiku počal Zeman vystupovat jako silná individualita a za jeden večer získal si sympatie vévody makedonského Klimeše. V době necelého týdnu ležel před námi jeho život jako na dlani. A zajímavé bylo, že vévoda makedonský Klimeš věřil všemu, co Zeman povídal, a jenom někdy zamyslil se a řekl hlasitě: „To bych také dokázal.“ - V tom prvém týdnu slyšeli jsme od Zemana, že jest dílem nalezenec, jenž nepoznal otce ani matky (to bylo v úterý), a teprve ve čtvrtek nám odhalil, že není nalezenec, ale že je synem bohatého farmáře, 80 mil od New Yorku na samém pobřeží Mexického zálivu. Podotýkám, že kromě Klimeše všemu, co Zeman povídal, věřil ještě částečně starý mistr Arbes. Sedával tam každou sobotu za stolem, upíraje zrak na svou podobiznu, visící na stěně proti němu, kterou vděčný hostinský od Zlatého litru ověnčil a opatřil červenobílými stuhami. V tomto malém prostředí nestrpěl Arbes odporu. Všechno věděl lepší než ostatní, všechno ho uráželo, a to také věděl, že 80 mil od New Yorku je příliš málo, než aby to stačilo až k zálivu Mexickému; vytkl to Zemanovi, jenž řekl: „Já že jsem řekl 80?
Snad 800.“ - Nyní zas byl mistr Arbes v koncích. Vévoda makedonský Klimeš se do toho zamíchal a prohlásil, že na jedné míli nezáleží. Pan Šimáček, majitel hudební školy a bratr nakladatele Šimáčka, pronesl své mínění, že takovým mladíkům, jako je Zeman, dávat do ruky míle je jako dát malému dítěti nůž. Došlo k veliké a úporné hádce, při které Zeman nakonec nabyl vrchu, a celá ta literární i pseudoliterární společnost za krátký čas věřila Zemanovi na slovo. Naslouchal mu spisovatel Rožek, profesor Sekanina a bledý mladík, který vydal svým nákladem sbírku veršů Quarnero, začež byl z mého popudu Frabšou zpolíčkován. - A Zeman slavil triumfy. Zejména slečna Šimáčková, která se vdala později za nějakého Bulhara, věřila Zemanovi toto: Že třikrát v sudě přeplaval Niagaru. Že v Kalifornii vyšplhal se na mamutí strom, vysoký 500 stop. Že přeplaval úžinu Beringovu - právě počátkem zimy, takže na tři neděle zamrzl uprostřed v ledu a teprve příštího jara svůj úkol dokonal. - Do tohoto období spadá též i záhadné zmizení Stanislava Zemana. Jak přišel, tak i odešel. Ale na cestu vzal s sebou jistého Hessa, pořadatele koncertů. Celá tato historie jest velice spletená a Hess jenom vypravuje, že se sám sobě diví, jak mohl Zemanovi věřit. Jednoho dne se totiž stalo, že Hess vydělal nějaký větší obnos na koncertu, a když se to Zeman dověděl, šel k němu s prohlášením, že Hess jest jeho nejlepší přítel: „A když máme teď peníze, pojedeme do Vídně k mé tetě, která mi má vyplatit legát po strýci, celkem K 20 000.“ - „Tak jsme tedy jeli,“ vypravuje Hess. „Když jsme přijeli do Vídně, tu Zeman povídá: ‚Poslyš, Hessi, zůstaň zde v hotelu a já dojdu k tetě. Tetu přivedu k tobě, řeknu, že jsi můj právní zástupce, a během půl hodiny máme zde peníze.’ Netrvalo to ani hodinu, Zeman se vrátil s vyděšenou tváří a řekl: ,Není to nic platné, musíme do Terstu. Teta dlí nyní v Terstu.’ Tak jsme jeli do Terstu, a když jsme tam přijeli, šel Zeman k tetě, vrátil se zas za hodinu a povídá: ,To je náhoda, teta odjela do Lovrána, musíme jet do Lovrána.’ Když jsme přijeli do Lovrána, s velkou radostí mi oznámil Zeman, že tetička není už dva dny v Lovránu, nýbrž že jela na Boku Kotorskou, kde prodlí celé léto.
Tak jsme jeli na Boku Kotorskou u černohorských hranic a ze všech peněz, jež jsem měl, zbyly nám tři koruny. Přijeli jsme tam pozdě večer, nalezli si hotel a ráno šel Zeman hledat tetičku. A od té doby jsem ho neviděl. Tak jsem zůstal sám tam u moře, u černohorských hranic, a museli mne supem přivézt do Prahy.“
Tím mizí stopa Stanislava Zemana a s tou stopou i jeden člen strany mírného pokroku v mezích zákona. -
Když se o tom Klimeš dozvěděl, tu pravil: „To se dal asi k albánským povstalcům.“

PRONÁSLEDOVÁNÍ PRVNÍCH KŘESŤANŮ NA VINOHRADECH


Do našeho sídla chodil pan Kopejtko. Byl to muž velice zbožný, jenž dával najevo, že námi naprosto opovrhuje. My jsme totiž nemluvili způsobem právě nábožným o milém pánubohu a pan Kopejtko považoval za svou svatou povinnost při desáté sklenici piva zastat se boha. A tak jsme mu říkali „první křesťan na Královských Vinohradech“. Zahalen ve svůj havelok vcházel sem zádumčivý a tichý - právě tak vcházeli první křesťané do starořímských osterií, přeplněných římskými žoldnéři. A když zvedal v tom ovzduší nevěreckém sklenici piva, činil tak s posvátnou vznešeností, jako kdyby za časů svatého Petra zvedal ciborium v katakombách. Jeho nejvyšším znakem jizlivého opovržení bylo, že odcházeje volal k našemu stolu: „Tak spánembohem!“
Pokoušeli jsme se kolikrát vzít mu jeho boha, ale on vždy s tupou rezignací vrtěl hlavou a říkal: „To je všecko marný, říkejte si, co chcete. V té víře, ve které jsem se narodil, v té i umru.“ - Někdy také říkal: „V té víře, ve které jsem se odkojil ....“ -
Zaměstnáním byl funebrák, a to snad právě tak působilo na jeho zbožnou mysl, ačkoliv jinak nevyjadřoval se o těchto posledních věcech
člověka s patřičnou dávkou zbožnosti, vykládaje: „To vám mně to zas dalo práce, než jsem dneska tu starou babu vecpal do tý rakve.“ - Jeho zbožnost mu nevadila, aby náruživě nehrál v karty.
Tak se stalo, že jednoho dne v sobotu, když jsme hráli jednadvacet, uprosil nás, abychom ho vzali také mezi sebe. Napřed měl štěstí, poněvadž při začátku hry se pokřižoval. Pak se mu ale karta obrátila a on prohrál do krejcaru celou svou týdenní mzdu. V nejasném tušení, že kdyby ještě dál hrál, že by to zas vyhrál nazpátek, poprosil nás, zdali bychom mu půjčili 5 korun, že by hrál dál. Tedy s našimi pěti korunami proti nám.
„S největší radostí, milý příteli,“ řekli jsme mu, „ale dáte nám do zástavy hodinky a prohlásíte, že nevěříte v pánaboha.“ V banku bylo právě 5 korun.
V duši Kopejtkově odehrál se jeden z těch velkých duševních zápasů.
Podobné rysy v obličeji jistě měli oni křesťané z dob císaře Nerona, když předvedeni před vladaře měli prohlásit, že se vzdávají svého boha.
„Nikdy!“ vykřikl Kopejtko.
„Tak hrajeme bez vás!“
To znamenalo asi tolik, jako když v Římě vykřikl vladař: „Hoďte je šelmám!“
Obličej Kopejtkův zřejmě značil jeho utrpení, boj hrozný, strašlivý.
Místo šelem v cirku římském vyvstal v jeho duši obraz jeho ženy.
„Pánové,“ pravil náhle, odevzdávaje nám hodinky, „já tedy v pánaboha nevěřím!“
Dostal 5 korun a zvolal, když dostal kartu: „A přece věřím v pánaboha, hopám těch pět korun!“
Prohrál je. Pak křičel: „Nevěřím v pánaboha!“ a vypůjčil si na svůj snubní prsten od hostinského deset korun a prohrál je za výkřiku: „A přece je ještě pánbůh na světě!“
Pak tam nechal zimník a nakonec si pro něho přišla žena.
Příští neděli odjel na Svatou Horu dělat pokání a přivezl hostinskému růženec.

PERZEKUCE NOVÉ STRANY KRUHY VLÁDNÍMI


Když se pan Kopejtko vrátil ze Svaté Hory, šel a udal nás na policii, kde prohlásil, že hrajeme zakázané hry, že mluvíme špatně o pánubohu a vyšších tohoto i onoho světa. Od té doby sedával mezi námi pan Markup. Kdo byl ten pan Markup? Byl to dobrý člověk. Byl úředníkem policejního komisařství. Měl malý plat a šest dětí. V těchto dobách, kdy schylovalo se k velkým pražským bouřím za všeobecné právo hlasovací, vydělávali si lidé jeho druhu peníze tím, co donášeli svým představeným, kteří to opět sdělovali státní policii do Vídně. Kromě toho bylo to po návštěvě Jeho Veličenstva v Praze. Pan Markup rád si chtěl přivydělat. Již Chateaubriand pravil, že policie jest vždy romantickou. A když Kopejtko tenkrát v bezpečnostním oddělení prohlásil, že se již na to, jaké řeči se vedou v naší hospodě, nemůže dívat, poslali tam pana Markupa. Nic nedbali, že jest otcem šesti dětí. Když se zbožného Kopejtka tázal pan komisař: „A jací jsou ti lidé?“ odpověděl: „Milostpane, jsou to lotři.“ A otec šesti dětí šel mezi ty lotry. Šel jako legionář římský do Británie, aby se postavil na přední stráž do mlhy cizého ostrova. A myslel, že ho nikdo nezná. Ale znal ho synovec policejního ředitele, který mezi nás chodil, a ten prostě řek], když pan Markup odešel prvního večera: „To je Markup. Co nám o něm pravil, bylo dosti smutné. Muž ten dá se krásně zpolíčkovat, má šest dětí a za každou facku dostane 2 koruny tantiém. Jinak dostává diety, vlastně nokturna, per 5 K za každou návštěvu v pelechu lotrovském. Takto mu platí jen 52 zlaté měsíčně.
Příští večer přišel pan Markup dříve než my a seděl u našeho stolu s tváří velkého dobráka. Když jsme přišli, omlouval se a pravil, že si sedne k jinému stolu, byl ale vyzván, jen aby zůstal, že nám jeho společnost jest velice příjemná. Že sice mluvíme o politice, ale to snad mu nebude nijak překážet. „Tedy ujednáno,“ pravil přítel Mahen tiše ke mně, aby to pan Markup slyšel. „Ano,“ řekl jsem, „konám poslední přípravy.“ „Vědí o tom již na Moravě?“ nahnul se k nám inženýr Kún. „Morava ví již o všem,“
pravil jsem hlasitě. Pan Markup sebou trhl. „Znám, s dovolením, Moravu,“ řekl „Morava jest země, která vždy stojí Čechám po boku.“ „A to se račte mýlit,“ řekl jsem. „Dovolíte, pánové,“ pravil pan Markup, „přece račte vědět, že Moravani padli u Hvězdy.“ - „To je nám novinkou,“ prohlásil Opočenský. „Víte, že se o tom nesmí mluvit? Že byste se mohl pěkně zaplést? Začal byste třebas mluvit o císaři Ferdinandovi - “
Markup se přívětivě usmál. „Což myslíte, pánové, že císař Ferdinand byl nějaký vynikající člověk?“
„Zajisté, že byl,“ řekl jsem vážně. „Muž, který dovedl šlápnouti roku 1620 na krk zmiji vzpoury, jest jistě mužem ctihodným. Zejména povážíme-li, že patří ke vznešené dynastii Habsburků.“
„No a vidíte,“ řekl pan Markup, „přece dal popravit tolik českých pánů na Staroměstském náměstí.“
„Snad toho litujete, pane,“ vykřikl jsem divoce. „To byl přece jen mírný trest na ty rebely, kteří vyházeli místodržící z oken královského hradu Pražského, svého vlastního krále sesadili a povolali si do Čech cizáka a svému vlastnímu králi pobili v bitvách přes 20 000 vojáků. A vy se těch lidí chcete zastávat? To jste Čech, pane? Nestydíte se? - Jsem přesvědčen, že za chvíli začal byste mluvit o maďarské revoluci z roku 1848 a chválil byste Košuta a říkal, jaký to byl pašák, a zatím ten lump padělal bankovky a vzbouřil všechny beťáry proti habsburské dynastii, a když měl být pověšen, utekl, darebák! A vy nyní přijdete klidně sem a začnete hájit Košuta a schvalovat revoluci maďarskou a křičet tady: „Ať žije revoluce!“ -
„Ale pánové, vždyť já jsem nic takového neříkal.“
Vstal jsem. „Zde ti pánové jsou svědky, že jste to řekl. Že to řekl, kamarádi ?“ -
„Ano,“ zvolali všichni, „a ještě horší věci.“
Mahen vstal: „Vy jste, pane, vplížil se do tohoto poctivého shromáždění, abyste zde propagoval velezrádná hesla, vy jste se zde rouhal pánubohu u tohoto stolu, kde sedí samí synové katolických rodičů, křičel jste, že nevěříte v pánaboha, mluvil jste ošklivě o neomylnosti papeže, nás,
řádné občany, chtěl jste svésti na scestí bludu a nevěry - na to je jediná odpověď - kriminál. Pane hostinský, zavolejte strážníka.“
„Ale pánové - “
„Žádné ale, strážník vás musí zjistit a my vás udáme pro rušení náboženství, pro urážku Veličenstva a takové věci, rozumíte? Naše heslo jest: pro boha, vlast a krále. A vy nám to chcete brát? Že se nestydíte, takový vzdělaný člověk!“
Již tu byl strážník.
„Prosím vás, pane strážníku, zjistěte nám laskavě jméno tohoto pána. Mluví neuctivě o bohu všemohoucím, o papeži, o celé dynastii a kazí nás morálně. Chce z nás udělat anarchisty, teroristy a rouhače.“
Pan Markup vstal a řekl klidně a vážně: „Jsem úředník z policie.“
Synovec policejního ředitele vyskočil. „Vy šílíte, člověče! Legitimujte se! Kdyby to můj ubohý strýc věděl!“
Pan Markup jal se prohledávat kapsy a zničeně prohlásil: „Já jsem si prosím legitimaci zapomněl doma.“ - A synovec policejního ředitele přistoupil k strážníkovi, a ukazuje mu svou legitimaci s tím obávaným jménem, řekl důstojně: „Policejní ředitel, váš šéf, jest mým strýcem!“ A ukazuje na nešťastného pana Markupa, zvolal: „Odvedou ho!“
A zatímco zaraženého pana Markupa odváděl strážník, zněl za ním náš velebný chorál: „Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, pane!“
Pan Markup se vícekrát již mezi námi neukázal, neboť přeložili ho na policejní ředitelství do registratury, aby oprašoval stará akta.

STRANA ROSTE, ALE JE BITA

U každé nové politické strany jest třeba nadšení. Ale toto nadšení mají i jiné politické strany, nejen ta nová strana, a pakli se tato nově založená strana setká se starší v politickém boji, plyne z toho nezbytně, lépe řečeno zvykově, že ti, kteří jsou v menšině, rozhlašují do světa, že na jejich straně jest morální vítězství. Morálního vítězství domůže se každý, komu odpůrce přerazí nohu. Tolstoj kdysi prohlásil, že morální vítězství jest něco ohromně jasného! Masaryk si chválí morální vítězství, ale ani Tolstoj, ani Masaryk nebyli nikdy zpráskáni. Kdo chce tedy propagovat zásady strany, která teprve se rodí, musí se obyčejně spokojit jen tím morálním vítězstvím a zvolat: My jsme zvítězili, a přitom opodeldokem dát si natírat záda, neboť opodeldok jest výborný prostředek proti pohmožděninám, jelitům a krevním podlitinám. S opodeldokem musí tedy každá nová strana počítat. Zejména každý apoštol nové politické myšlénky. Kdo chce druhé politické straně vštípit své vlastní politické přesvědčení, nos s sebou vždy lahvičku té směsi, není-li blízko ochranná stanice. Každý takový politický řečník bud pamětliv toho, že opuchliny léčí se vodou kolárskou, a když po facce oteče tvář, že otok zmizí, natíráme-li ho směsí chloroformu a olivového oleje s malou přimíšeninou kafrového lihu. To paralyzuje výborně účinek nových politických hesel a řečnických obratů.

Rány bejkovcem nesmí se třít, nýbrž záhodno je na ně přikládat studené obklady. Pokud se týče rozbitých hlav, ty vám spraví na každé chirurgické klinice, neboť se vzrůstem politických stran pokročila též věda chirurgická. Když vám, jako řečníku, někdo plivne do očí, nestírejte to rukou, rukávem nebo šátkem, mohli byste dostat zánět rohovky. Zde pomůže vlažná voda. Vyrazí-li vám politický protivník zub, nezoufejte. Svaté Kateřině vymlátili političtí protivníci všechny zuby a ona stala se světicí. Poněvadž však se církev dnes takovými svatými, jako jste vy, nezabývá, jděte klidně k lékaři, aby vám tam usadil jiný. Utrhnou-li vám vaši posluchači na schůzi lidu ucho, seberte ho a nechtějte dokončit svou řeč a běžte rychle k nejbližšímu lékaři, aby vám ucho zas přišil. Když vám utrhnou hlavu, nechte ji ležet, protože ji k politice nepotřebujete. - Toto jsou všechny zásady, jistě velice rozumné, s nimiž dostavili jsme se my, výbor strany mírného pokroku v mezích zákona, na schůzi národních sociálů v sále Banzetovy tančírny v Nuslích. Šli jsme tam vesele jako lidé, kteří jsou si vědomi toho, že ten, kdo sedí za pecí, zůstane světu úplně neznámým. A my jsme chtěli růst, jako každá jiná strana. Tak chtěli růst staročeši, zatímco rostli mladočeši. Tak rostli národní sociálové, právě když mladočeši chtěli růst. A sociální demokrati vyrostli, když národní sociálové mysleli, že jen sami rostou.

My jsme ale měli nejlepší mínění o sobě ze všech politických stran, poněvadž jsme o sobě tvrdili, že porostem, poněvadž nejlepším vítězstvím v politice jest to, o němž se mluví v budoucnosti.

Tak jsme tam šli v pevné víře, že když národní socialisté mají program, že ho můžeme mít taky my. A mají-li na svém programu svobodu slova, tu svobodu slova že my také chceme mít, což znamená, že oni budou poslouchat a my že budeme mluvit. A proto právě děkujeme tomuto památnému večeru, že mohli jsme do svého programu vsunout nový bod, jejž jsme tam odkoukali: „Pryč se svobodou slova!“

Skutečností tedy bylo, že jsme tam přišli a že jsem se ujal slova po hlavním řečníku, kterému tleskali za každým slovem, za každým mrknutím oka a rozmachem ruky, kterému aplaudovali, když lezl na tribunu i když z ní slézal. A kupodivu. Když já jsem vylezl na tribunu, tleskalo jen šest lidí, a to jen členové výboru naší strany, a ostatních 900 mužů i jinochů pohlíželo na mne s onou hrozivou tvářností, jako by chtěli říci: „Z tohohle sálu zdráv nevylezeš!“ - To člověka bolí. To musí bolet každého apoštola. Hned v první větě jsem jim to řekl. Neboť člověk má být důsledně upřímným. Pravil jsem: „Ctěné shromáždění!

Já se vám divím, že mně netleskáte. Což jsem něco horšího než můj předřečník? Jemu jste přece tleskali dřív, než otevřel ústa ...“

„Ty rošťáku!“ ozval se hlas vzadu, a současně jako kdyby to vjelo do všech, hrnuli se k tribuně za různých výkřiků, které mi předpovídaly morální vítězství:

„Smrade, deš dolů!“ „Uleť, potvoro!“ „Václave, plácni ho!“ „Ty socane!“ „Nekoukej blbě!“, a jakýsi vysoký muž mohutné postavy chytil mne svou svalnatou rukou za límec u kabátu a nesa mne doprostřed toho rozzuřeného davu křičel: „Přišel jsi nám sem rozbít schůzi, my tě naučíme!“

Od předsednického stolku ozval se hlas: „Nebijte ho, bratří!“, přehlušovaný však protestem proti vedení strany: „Ale jen ho seřežte, bratří!“

Ctím ty lidi dodnes. Seřezali mne, seřezali celý výbor strany mírného pokroku v mezích zákona, a když nás vyhodili na ulici, vrátili se zpět, aby rokovali dál o kulturních otázkách. Byla to bolestná pravda - - -

V ZAJETÍ KARTAGIŇANŮ

Po onom velkém morálním vítězství U Banzetů sešly se naše rozptýlené řady až nahoře na Havlíčkově třídě. Kulhal jsem, pod okem jsem měl modřinu a mé tváře, jak praví Goethe, nevěstily nic dobrého. Byly opuchlé! A jak tak stojíme a rozmlouváme o tom našem velkém morálním vítězství, mihne se kolem mne mladý muž, plácne mi do ramen a zvolá: „Ale ty vypadáš znamenitě od té doby, co jsem tě neviděl!“ - Byl to můj přítel Ladislav Hájek-Domažlický, kterého jsem neviděl již dva roky a který mně byl milý od onoho památného okamžiku, kdy mne nezradil na Hradčanech v hostinci nad podloubím, kde mají volské pivo, totiž z voleského císařského pivovaru.

Byl to charakter a počítáme ho též mezi své přívržence.

Abych tedy stručně pohovořil o tom krásném úkazu přátelství.

Bylo to za parného letního dne roku 1902. Přítel Hájek ohlásil, že má na Strahově strýce děkana. A ten strýc že má peníze, že je milosrdný a dobrý, šlechetný a uznalý a že miluje velice svého synovce, totiž Hájka.

A my že se k němu vydáme. Že napíše dopis plný naříkání a já že ten dopis předložím a že dostanu padesát korun. Dopis ten zněl:

Předrahý strýčku!

Osměluji se k Vám uchýlit s tou nejupřímnější prosbou, abyste se ustrnul nad svým nemocným synovcem Ladislavem, který posílá k Vám svého přítele, kterému je již dlužen 12,70 K za léky, které mně zakoupil ze své kapsy, neboť ví, jaké mám rozhárané poměry doma, o čemž vy, strýčku, zajisté také víte. Přiznávám se Vám, že má matka neposílá mi žádné peníze, poněvadž jsem se ukázal nehoden její obětavosti mateřské. Nechoval jsem se tak, jak se má chovat řádný syn, obelhával jsem ji, a nyní, v těžké nemoci, teprve vidím, jak milou by mi byla pečlivá ruka matky. Stydím se však obrátiti se k ní, a proto žádám Vás, milý strýčku, abyste mi momentálně vypomohl z té nouze a bídy, která jest u mne nyní domovem. Neračte se zmiňovat mému příteli o ničem, a pomůžete-li mně, jak doufám, račte to dáti do přiložené obálky. Vyprošuji si současně Vaše kněžské požehnání a zůstávám Vám oddaný synovec

Ladislav.

Toto psaní stylizovali jsme v oné hospodě, kamž jsme přišli bez krejcaru v kapse, neboť před námi ležela bohatá kanonie strahovská. Bavili jsme se znamenitě, pili, jedli, hráli kulečník, kouřili a o půl čtvrté odebral jsem se k lidumilnému knězi, strýci přítele Hájka, na Strahov. Když jsem tam přišel, řekli mně, že veledůstojný děkan Hájek je právě na požehnání a že se vrátí za hodinu. Vrátil jsem se tedy zpět do hospody a zase jsme jedli, pili, kouřili a hráli kulečník. „V takový šťastný den si můžeme dát víno,“ řekl Hájek, „strýc je anděl.“

Dali jsme si tedy víno a před půl pátou šel jsem opět do kanonie strahovské. Důstojného lidumila, děkana Hájka, našel jsem v jeho pracovně, modlil se breviář a pil pivo. Vyložil jsem, že mne posílá jeho synovec Ladislav Hájek z Domažlic, který jest churav a leží nemocen, a toto psaní že mám doručiti veledůstojnému panu děkanovi. Otevřel psaní, přečetl je a řekl laskavě: „Počkejte, prosím!“ - Odešel do vedlejšího pokoje a za chvíli se vrátil se zavřenou přiloženou obálkou, ve které jsem nahmátl nějaký papírek.

„Dá bůh,“ pravil měkce veledůstojný pan děkan, „že se můj synovec brzo pozdraví. Či jest to s ním tak špatné? Nemůže chodit?“

„Leží jako lazar, veledůstojný pane,“ řekl jsem, mačkaje radostně v kapse obálku s papírkem.

„Vy jste, jak jsem poznal, velice řádný mladý muž,“ pokračoval. „Jak se račte jmenovat?“

„Jaroslav Hašek, veledůstojný pane!“

„Tak vám děkuji,“ řekl veledůstojný pan děkan a já pln vděčnosti políbil jsem mu ruku a vesele vrátil se do hostince pod podloubím.

„Neseš?“ volal Hájek.

„Nesu, nesu.“

A roztrhli jsme obálku. Byl v ní lístek s tímto obsahem:

„Lumpové! Viděl jsem vás, když jste vcházeli do hospody U Karla IV.! Když jsem šel na požehnání, ještě jste tam seděli. Styďte se!

Děkan Hájek.“

A tak jsme seděli v zajetí hostinského od Karla IV. v cizím ovzduší, vzdáleni přátel, beznadějní, a předstihovali jsme se v šlechetnosti, neboť každý z nás tvrdil, že poběhne do města a že se vrátí s penězi, abychom mohli zaplatit útratu.

Kol šesté hodiny večerní tahali jsme sirky. Padlo to na Hájka; zbledl a prohlásil, že tedy půjde do Prahy a že se vrátí zpět.

A odešel z tohoto ponurého vězení, kde hostinský chodil pak kolem mne samotného jako kočka kolem myši, chycené v pasti, a říkal: „A já, já padnout na podvodníka, nezavolal bych hned strážníka, zbil bych ho jako koně napřed a pak bych ho teprve dal zavřít!“

A v deset hodin, když ze zoufalství zdvojnásobil jsem celkovou útratu, objevil se Hájek a pravil:

„Zab mne! Vypůjčil jsem si od tvého strýce šest korun a zastavil jsem se v jednom hostinci. Hráli tam »boží požehnání« já chtěl jsem naše jmění zdvojnásobit a já to prohrál a nemám ani krejcaru.“

Hrdina starořímský Regulus vrátil se dobrovolně z Říma do zajetí Kartagiňanů, aby byl umučen ...

PŘÍTEL JIŘÍ MAHEN A JOSEF MACH

Tím, čím byli ve francouzské revoluci nejzuřivější jakobíni, tím byl Mahen mezi celou společností. Byl nesmiřitelný, poněvadž se nikdo na něho nehněval. Byl ukrutný, poněvadž neměl nikdy příležitost někomu ublížit. Kromě toho studoval na filosofické fakultě. Jeho duch sám o sobě mnoho myslel, ale my jsme o něm nemysleli nic, takže nakonec si sám o sobě již nic nemyslel, a to bylo jeho štěstí; a stal se etickým anarchistou. Stal se tímto anarchistou právě tak, jako se stávají anarchisty sedmnáctiletí mladíci v gymnasiích i reálkách, kteří tvoří mezi sebou tajné spolky, aby měli příležitost sdružit se někde v hospodách; takovým anarchistou býval kdysi také Mahen. Ačkoliv prohlašoval zcela správně, že jest individualistou, byl přece jen etickým anarchistou v nejširším smyslu toho slova, což znamená dle slov přítele básníka Macha:

Odvahu a sílu pro budoucí činy

dodávaly nám hlavně lihoviny.

Anarchista Vohryzek byl Mahenovi trnem v oku, neboť Mahen byl káchovec a neumannovec dohromady.

leč zbytečno mu na to vzpomínati,

kde zůstal dlužen, tam už nezaplatí.

Tato věta týká se též přítele Josefa Macha. Co tyto řádky píši (a mohl bych je psát věčně), jest mně dlužen K 27, - . Vohryzek slíbil Machovi pár facek za báseň Anarchisti, která kdysi vyšla ve Švandu dudákovi a nyní v knihovně Slunovrat, kterou pořádá inženýr Rudolf Ptáčník v Turnově.

Jisto je, že Vohryzek musí se tedy vyrovnat nejen s Machem, nýbrž i s panem Herrmannem a inženýrem Ptáčníkem. - Josef Mach býval tedy kdysi anarchistou. Tím anarchistou byl jsem i já a děkuji tímto policejnímu radovi Petráskovi z Královských Vinohrad, že mně to vymluvil. Bylo to před posledním příjezdem Jeho Veličenstva do Prahy, když jsem byl redaktorem anarchistické Komuny. Byl jsem volán na policejní komisařství na Královských Vinohradech a nebožtík rada Petrásek, správce policejního komisařství na Královských Vinohradech, s jehož synem jsem se dobře znal, zavolal mne k sobě a řekl mi vskutku otcovskými slovy, přičemž mně poklepal na rameno a žoviálně stiskl ruku: „Milý příteli, pamatujte si toto: vídeňská státní policie vede vás v seznamu anarchistů.“

„Dovolte, pane rado, snad pražská.“

„Pražská i vídeňská, milý příteli.“

„A což brněnská, pane rado?“

„Brněnská není státní, milý příteli.“

„Přestěhuji se tedy do Brna, pane rado.“

„Vy se do Brna nepřestěhujete, vy zůstanete na Vinohradech, jako já zůstávám na Vinohradech.“

„A dovolte, pane rado, nesmí být člověk anarchistou?“

„Ale pročpak by nemohl být anarchistou,“ odvětil pan policejní rada, „jenomže to má vzápětí nepříjemnosti. Jste mladý člověk a byla by vás skutečně škoda. Tohle všechno jsem já kdysi také prodělal. Já byl také hrrr

... Jednou jsem řekl svému představenému ,no dovolte’ a prásk jsem dveřma. Ale já jsem jimi nechtěl prásknout, mně se jenom zachytila kapsa kabátu o kliku, jak mne vyhazoval. A když jsem přišel do svého pokoje na starém policejním ředitelství, tak jsem si to rozvážil, co jsem vyved. Šel jsem k šéfovi a požádal ho o prominutí a ta anarchie jako kdyby ze mne spadla. Teď jste v Komuně, mladý příteli,“ vstal a pohladil mne po hlavě. „Dejte si to vymluvit, kamaráde. Máte matku, pořádnou ženu, máte bratra, který čeká na místo v bance Slavii, dejte se k mladočechům. Vypusťte z hlavy ten petrolej a dynamit, vždyť vám to neslouží ke cti, a když vy chcete být v nějaké straně, která hodně křičí, dejte se k národním socialistům. A když už máte nějaké revoluční smýšlení, dejte se k sociálním demokratům. Ti chtějí všeobecné právo hlasovací, ale my jim ho nedáme. Ale my vás taky za to nezavřeni. Jenom vypusťte bomby z hlavy. Ať se podíváte, kam chcete, vidíte, že musí být pořádek. Když přijdete domů, hodíte boty do kouta a nemůžete je najít, tak nadáváte, že není žádný pořádek. Tak je to v celém politickém životě. Podívejte se na mne, já jsem starý člověk, leccos jsem prodělal, ale abych volal ,pryč s králi’, to se nikdy nestalo.“ Usmál se a řekl: „Leda takhle, když jsme hráli jednadvacet a já jsem si vytáh na dvacet ještě krále, když jsem držel bank, a to jsem pak volal ,pryč s králem’, poněvadž jsem měl dvaadvacet.“ Pohladil mne po vlasech ještě jednou a řekl: „Tak si to dejte konečně vymluvit. Vystupte z toho anarchistického časopisu Komuna, přejděte do jiného politického časopisu, když už bez politiky nemůžete existovat. A teď můžete jít.“

Tak jsem tedy vystoupil z Komuny, založil jsem stranu mírného pokroku v mezích zákona a stal se redaktorem časopisu Svět zvířat.  

SVĚT ZVÍŘAT

Kdo je politik, musí prodělat velkou školu života, hlavně musí se naučit klamat lidi. V politice není nic bezúhonně čistého. Většina politiků schází se v hospodách a usmívá se těm naivním lidem, kteří jim pomohli, aby mohli do těch hospod chodit. A když v té hospodě vyskytne se jeden člen té řady naivních dobráků, který přijde ke stolu a říká ‚nazdar, příteli poslance, jak stojí ta a ta věc’, tu přítel poslanec okázale mu podá ruku a promluví s ním s výrazem živé účasti několik slov a rychle se omluví, že má nutnou konferenci s těmi pány u stolu, neboť právě u stolu politiků nemluví se o politice, ale pije se pivo či víno, a politik se baví jako každý jiný občan, chce mít pokoj od těch naivních blouznivců. - Ale než dojde k tomu názoru, musí prodělat školu života - a tak jsem prodělal též první ten stupeň k tomu, jak lze lidi klamat a šálit, neboť stal jsem se redaktorem Světa zvířat s tou nadějí, že ze Světa zvířat jest jen malý krok do poslanecké sněmovny. A ten, který mne v tom posiloval, byl nebožtík Václav Fuchs. Kvůli obchodu dal se pokřtít, žil ze zvířátek a žil z lidí. Byl to zaměstnavatel v nejhorším toho slova smyslu. Nebyl ani tak chytrý, jako mazaný. Uměl křičet, ale když mu někdo vynadal, zalezl do postele. Byl nemoderní, pokud se týče úpravy listu, ale koupil si na dluh automobil. Muž ten je mrtev a o mrtvých nic než dobře. Redaktora považoval za nádeníka a redaktor jeho za blba. A tak se vždy redaktor sešel se svým šéfem. A nakonec se oba dva ctili vzájemně. Kdyby byl Václav Fuchs býval politikem a všímal si veřejných otázek, byl by se stal poslancem. Neboť uměl křičet, znal plakat, dovedl se přetvařovat, a co mu scházelo na inteligenci, to nahrazoval žvástavostí. Politickým smýšlením byl mladočech. A převzal protektorát nad zvířaty. Vyskytují se dvě knihy, jež jsou podepsány Václav Fuchs. Název jedné knihy zní Všechny druhy psů slovem i obrazem, napsal Václav Fuchs. - Tu knihu přeložil z němčiny bývalý jeho redaktor Kukla a svému šéfovi k svátku daroval to jméno Václav Fuchs. - Druhá kniha jmenuje se Svět rad, sestavil Václav Fuchs. To opět přeložil Kukla z němčiny a jméno Václav Fuchs musil tam již napsat z povinnosti. - Časopis Svět zvířat jest vůbec jen snůškou překladů z němčiny. Původního tam není nic, kromě básní Ladislava Hájka (a to poslední dobou) a kromě několika reprodukcí fotografií holubů voláčů ap. Jest to časopis populární, a to znamená nevědecký. Vím, že jsem si zvířata vymýšlet musel.

„Co nového bude v listě, pane redaktore?“ tázával se pan Fuchs.

„Zas ňáké nové zvíře,“ odpovídal jsem.

„Jen bože houšť!“ - Obrázky vystřihovali jsme z Die Woche, Sport im Bild, Das illustrierte Blatt, Weite Welt a jiných německých listů a občas z Country life a La vie à la campagne; texty braly se jen z německých časopisů a všemu tomu dával se název Jediný český časopis svého druhu. - Jednou jsme tam uveřejnili obrázek kočky, kterou drží na ruce dívka, a pod to dali jsme nápis: „Kocour Mimi miláčkem mistra Arbesa.“ Byl to reklamní obrázek z Odolu. - A jeho vile říkali v Košířích ,blázinec za bránou’. Měl hospodyni, o níž všichni mysleli, že je jeho manželka. A měl hodnou ženu, o níž se domnívali, že je služkou. Po jeho smrti se to obrátilo. Slečna Drahocká stala se kuchařkou a paní Fuchsovi stala se paní. - Právě tento časopis Svět zvířat způsobil v mé duši naprostý politický převrat. Co se tam provádělo v malém, děje se v politice ve velkém. Jedině klamáním celé společnosti mohou jednotlivci pohodlně žít. Psali jsme o ubohých psech proletářích, kteří o hladu, v dešti ran choulí se skrčeni do koutka, a když pozvednou svůj hlas, jsou biti nanovo; a sluha Čížek bil ty psy, kteří byli ve psinci Světa zvířat, až jedna radost. A když v noci štěkot psí probudil přítele zvířat Václava Fuchse ze spánku, tu vycházel Čížek ze svého pelechu s býkovcem v ruce a ztloukl ony psy revolucionáře. Tak se dělá i politika. - Ta stará slečna Drahocká koupila mi jednou tři košile na vyrovnání účtu nedobytného inzerátu té firmy v našem časopise, strhla mi za ně plnou cenu z mé gáže a rozhlašovala všude, jaké dobrodiní mi prokázala, ačkoliv jsem ty tři košile nepotřeboval, a tvrdila, že ví, že se jí jednou za to ukáži nevděčným. Ale já děkuji jí tímto, jako děkuji celému Světu zvířat za tu zkušenost, již jsme převzali do programu strany mírného pokroku v mezích zákona, a to onu krásnou větu: „Dělej, co chceš, ale mluv o sobě vždy jen to nejlepší!“

JINÁ ORGANIZAČNÍ STŘEDISKA NOVÉ STRANY

Každá strana politická má množství organizačních místností, nikoliv snad v soukromých bytech, nýbrž po hospodách. Čím víc alkoholu v hlavě, tím lépe se daří politice. Pohleďte na tábory lidu, velké veřejné schůze v prostranných sálech, tu nesmíte při řeči vůdce lidu, vůdce strany zakašlat nebo kýchnout, jinak jste ihned okřikováni, abyste byli tiše. Ale číšník, který nosí sklenice piva, zahřmí do toho davu zcela nerušeně: „Kdo chce pivo, platí se hned!“ A tu i sám řečník umlkne, počká, až se shromáždění uklidní, až se pivo roznese

a nové myšlénky zas

do boje povedou nás.

Alkohol vzpružuje politické sebevědomí, působí ono příjemné rozčilení v duši, která stává se přístupnější slovům řečníka, alkohol jest jakási průprava k disciplíně všech politických stran. Za sklenici piva dají lidé pro vás duši. To bývalo kdysi. Dnes političtí vůdcové nechají si sami za sebe pivo zaplatit. Okrsky politických skupin jsou tedy vždy v hospodách a jsou velkými utopisty ti, kdož se domnívají, že by bylo možno zřídit velké budovy, kde by sály byly propůjčovány ku schůzím lidu a přednáškám a kde by žádné lihové nápoje, hlavně ani víno ani pivo se neprodávaly. Pak bylo by po politických stranách. Politika stala by se věcí minulosti, poněvadž by na tyto bezalkoholní schůze přišel jen řečník, a ten by měl tajně v kapse lahvičku koňaku. Dnes scházejí se bez piva jen realisti. Měli sice také své místnosti v jedné restauraci, ale to tu restauraci zabilo, poněvadž, když přišel na přednášku nerealista a uviděl tam samé sodovky na stolech, pomyslil si: „Sakra, tady musí být mizerné pivo.“ Kromě toho realisté zůstávali i za tu sodovku dlužni a některý si ani tu sodovku nedal, ale přinesl si s sebou lahvičku jogurtu. Dále v těch dobách ve straně realistické objevil se ke všemu směr českobratrský a vegetariánský. Čeští bratři požívali zeleninu a měli řídkou stolici. Obléhali hostinskému záchod. S takovou partají se těžko vychází a on je vyhnal. Tedy myšlenka pořádat schůze a přednášky bez alkoholu se naprosto nesetkala s úspěchem. A právě ty nejkrásnější a nejlepší přednášky každého hostinského naplní radostí, přinutí ho k výkřiku: „Jen kdyby ten lid se chtěl pořád vzdělávat jako včera, to by se vytočilo piva! “

Toto všechno podotýkám jen proto, že i v těch dobách, kdy naše strana vznikla, byl velký odpor vůči abstinentům a že my, členové strany, nechtějíce se nijak vzepříti všeobecnému mínění o nutnosti alkoholismu, také jsme pluli s proudem doby a svá střediska zakládali po místnostech, kde bylo dobré pivo. Toto bylo hlavní podmínkou. Je-li novorozeně živeno mlékem výtečné jakosti, prospívá na duchu i na těle; každá novorozená strana musí vyvoliti svá střediska jedině tam, kde jest pivo první jakosti, jinak by nejen nepřibrala členů, nýbrž naopak své stávající členy by ztratila. Neboť alkohol jest mlékem politiky.

Proč strana křesťansko-sociální má v Praze tak málo přívrženců? Poněvadž má své místnosti tam, kde čepuje se pivo vinohradské nebo košířské. Kdyby strana křesťansko-sociální přesídlila do místnosti s pivem velkopopovickým, smíchovským nebo branickým, pak by také katolický duch prostoupil hlouběji ledví mnohých, kteří dnes jsou ve víře vlažni, poněvadž mají odpor proti vinohradskému pivu. Dejte jim pivo smíchovské a oni budou stát věrně při víře svých otců.

Jest zajímavé, že strana národně sociální má své místnosti všude tam, kde jest nad vchodem nápis: „Zde se čepuje dobře vyleželé pivo smíchovské“ a pod tím „Místní organizace strany národně sociální“.

Některý rok ovšem se nepodaří ani smíchovskému pivovaru, aby uvařil pivo prima jakosti. A tu jest úbytek členů strany velmi nápadný.

V dobách, kdy se naše strana zakládala, jest důležito vzhledem k politickým poměrům oné epochy poznamenat, že státoprávníci a radikálové chodili do tří hostinců pražských, kde se čepovalo pivo práčské. Pro cizí řeči byla by to nepřeložitelná hříčka slovní: „radikál“ a „Práč“.

A jaké pivo zvolila si strana mírného pokroku v mezích zákona k účelům politickým? Velkopopovické, smíchovské a plzeňské. Později s rozmachem strany pili jsme i jiná piva, ale vždy jakosti první. Vína pila naše strana dalmatská, italská, těžká španělská, jemná rakouská a tu a tam víno uherské. Z likérů a kořalek se pila: slivovice, rum a kontušovka. Dohromady tvořila začáteční písmena SRK, což znamenalo: svornost, rovnost, kamarádství, čemuž jsme říkali: „Dáme si jeden srk.“ A naše střediska byla: U Zlatého litru v ulici Mánesově, v restauraci U svíčky, v Slovanské kavárně. Do Slovanské kavárny chodil Pelant, doktor Škarda, nyní primář nemocnice v Banjaluce, dr. Papoušek, nyní advokát ve Vršovicích, dr. Rypáček, nyní státní návladní, a jiní z nás, členů strany. U svíčky scházeli se přátelé Drobílek, dr. Gazda, dr. Grünberger, bratří Ibserové, soudce Koťátko a jiní a jiní, kteří během času propagují na venkově myšlénky strany mírného pokroku v mezích zákona.

A u Zlatého litru scházívali jsme se všichni. Tři proudy se srazily v jeden mohutný celek a nastalo debatování o všech možných otázkách. To byly plenární schůze. Dle zápisků tehdejšího zapisovatele výboru strany, přítele Boučka, nakladatele a vydavatele Nové edice, sbírky krásných kněh, podávám tu jednu z těch důležitých schůzí.

BÁSNÍK TOMAN PRAVÍ: MONSIEUR, N’AVEZ -VOUS PAS UNE CORONNE?

Ve straně mírného pokroku v mezích zákona hrál vynikající roli básník Toman, jehož příjmení vlastně zní Bernášek, Kdyby byl své básně Torzo života podepsal jménem Bernášek, byl by jistě nedocílil toho úspěchu, jako uživ jména Toman, a tomu děkuje Erbenovi. Mnozí lidé, kterým se básně jeho dostaly do ruky, domnívají se, že je psal onen nešťastný Toman z balady Toman a lesní panna, a jeví hluboký soucit s nešťastným autorem. Také se mnozí přeptávali Tomana, jak to vlastně dopadlo s ním a s tou lesní pannou, a v jejich očích zůstal zhýralcem. Byl proto nucen stati se skeptikem; jako proskribovaný člověk počal nadávati na Erbena a odešel do Paříže. Jak žil v Paříži, o tom vypravuje básník Gellner; Toman zadal si svou sbírku básní k Zeyerovu fondu a obdržel od Akademie 400 korun. Jakmile Toman, v Paříži dostal oněch 400 korun, přišel ke Gellnerovi, který v té době vzdělával se v Paříži pitím absintu, a prohlásil k němu, že odevzdává mu 350 franků s tou prosbou, aby mu vydával dva franky denně - Gellner to slíbil a řekl, že kdyby Toman přišel a chtěl od něho peníze nazpátek, že mu přeláme hnáty. Za dvě hodiny vrátil se Toman a žádal Gellnera, aby mu především přelámal všecky hnáty a pak mu vrátil 350 franků, že chce začíti nový život. Tuto krásnou větu pronášel též velice často přítel Gottwald, který vypůjčuje si v nočních kavárnách pět korun a říká: „Půjč mi pět korun, abych mohl začít nový život!“

Básník Gellner vyplnil Tomanovi celé jeho přání, srazil ho se schodů se 350 franky v kapse. Když se Toman uzdravil, tu první jeho věcí bylo, že si najal automobil a ve společnosti dvou šiček z náměstí La Grève podnikl výlet do nejbližšího okolí pařížského, a když se vrátil večer do Paříže, měl v kapse jen pět franků. V krčmě u St. Louis za těch pět franků vypil vína a vyšed na ulici plácl nejbližšího strážníka na epolety a zvolal: „Vive Ravachol!“ Francie je sice republika, ale k Ravacholovi se její oficiální kruhy nehlásí. Ku cti toho strážníka budiž řečeno, že žádal přítele Tomana, aby ještě jednou opětoval svůj výrok, neboť dle francouzských zákonů o zemském nebezpečí je třeba, aby se podobné projevy opakovaly.

„S’il vous plaît,“ odpověděl Toman, „vive Ravachol.“

Tak způsobil Toman u staré brány St. Luis malé vzbouření pařížského lidu a za přispění tří strážníků byl dopraven na prefektům. Tam nastala nová kapitola pojednávající o stycích česko-francouzských. Policejní komisař pamatoval ze svého jinošského věku zájezd českého sokolstva na slet francouzských gymnastů v Nancy a ujistiv Tomana, že Češi jsou výborným národem, diktoval mu měsíc vězení (jinak jsou na to tři roky) a vypověděl ho z Francie na půl roku a při jeho propuštění z vězení dal mu poukázku na rakousko-uherský konzulát, kde opět obdržel novou poukázku na ředitelství mezinárodní společnosti drah, šest franků do kapsy a volný lístek na rakouské hranice. Dva členové municipální gardy vedli ho do vlaku, a tak se v měsíci říjnu téhož roku objevil Toman u Zlatého litru a s čistě francouzskou žoviálností, kdykoli někdo z naší společnosti odešel na záchod, vyšel Toman za ním a řekl: „Monsieur, n’avez-vous pas une coronne ? “

Do dvou hodin měl 20 korun v kapse a my neměli na černou kávu. „Pánové,“ řekl Toman, usmívaje se našim rozpakům, „teď půjdu na víno.“ A odešel, cinkaje korunami v kapse, a to byl jeho vstup do strany mírného pokroku v mezích zákona.

MISTR ARBES

Jaké stanovisko zaujímal senior českých spisovatelů k nové straně, je dodnes záhadou. Sympatizoval s ní, či nesympatizoval? Obojí je pravdou. - Často otíraje si své brýle, pravil ke mně: „Vy jste pitomec,“ s čímž jeho stůl úplně souhlasil. Jindy opět prohodil: „Vy jste výborný člověk,“ což ale myslel sarkasticky.

Na naši stranu pohlížel s despektem, neboť je to starý pán, který prodělal tolik ve svém životě, že musel o tom každou sobotu mluvit, a my jsme ho zbožně poslouchali, neboť ať řekl kdokoli z nás něco, mistr Arbes vždy našel v tom příležitost, aby vzpomínal perzekuce, která ho kdysi stihla, mluvil o Barákovi a nakonec pustil se do Třebízského a do Topiče. Činil to s elegancí jemu vlastní.

„Třebízskému,“ vykládal, „vydává Topič po smrti jeho sebrané spisy a já jsem zneuznáván, odkopáván a každé to mé dílo má přece větší cenu nežli plačtivé povídky Třebízského.“ A když přišla tak řeč na jakoukoli věc, kritizovala se jakákoli myšlenka, tu Arbes vždy říkal: „O tom jsem už psal roku toho a toho, to bylo napsáno v mé knize Za bratra socialistu, o tom psal jsem již v Ethiopské lilii a tento názor uveřejnil jsem již tenkrát ve svém romanetu Ukřižovaná a tuto myšlenku vyjádřil jsem v několika větách již tenkrát, když jsem psal Newtonův mozek.“

Kdo seděl s Arbesem, nesměl míti jiné mínění nežli on, neboť jinak mistr Arbes uměl, či lépe snažil se svým sarkasmem zesměšniti svého odpůrce, což se mu často nezdařilo, neboť on byl takořka z jiného světa a ony záchvěvy mladé energie byly mu již trochu cizí. On nedovedl se dobře vžiti do toho prostředí, které mu věkem bylo tak vzdáleno. Jak on mluvil k nám, tak mluví dědové ku svým vnukům. Mluvil k nám laskavě - dopáleně, a když řekl věc sebenaivnější, bylo přece jen znát jistý talent. Ale jedna věc nám rozhodně imponovala: Mistr Arbes dovedl pít. Nepil také jako obyčejný člověk, který zasedne si k pivu jen proto, aby pil bezúčelně, v tomto ohledu mistr Arbes byl epikurejcem. Pil s rozkoší a rozkoši bylo dívati se, jak sklání svou bílou hlavu s vysokým inteligentním čelem ke sklenici piva, které pro něho neznamenalo jen prostý odvar chmele a sladu, nýbrž nápoj starých germánských hrdinů, kteří u nádob s tímto odvarem stejně vypravovali o svých činech mládeži, jako Arbes poučoval nás. A přitom mizela sklenice za sklenicí v útrobách tohoto kozáka literatury a nakonec jsme šli do Sportky na černou kávu. Mistr Arbes na své cestě na Smíchov stavíval se někdy i v noční kavárně Chaloupce v Řeznické ulici, kde obyčejně dokončoval své rozhovory o Třebízském. A to vše prováděl ten ataman v onom věku, kdy neliteráti chodí spát už v osm večer.

POKLADNÍK STRANY EDUARD DROBÍLEK

Všichni ti literáti, kteří byli v našem kruhu, bohužel musím říci, že nevyvážili nikdy tolik, jako vyvážil prostý muž z lidu, přítel Eduard Drobílek. Jeho minulost byla velice pestrá. Ztrativ záhy rodiče, což vždy patří do pestré minulosti, kdykoliv spisovatel slavného jména, jako jsem já, začíná psát životopis vynikajícího muže, zůstal osamocen stát uprostřed rušného víru života a vydal se za krásného dne pěšky ku svému strýci, kamsi za Labe nad Mělníkem. A co ho na cestě potkalo? Potkala ho dobrodružství v té noční tmě, která zahalovala údolí labské? Kdy Labe, vylité tou dobou ze břehů, řvalo, rozbíjejíc své vlny o břehy, jež vlastně nemělo, poněvadž nebylo ještě regulováno? - Drobílka potkal četník. „Kampak račte?“ otázal se četník Drobílka s tím jemným sarkasmem, jehož jsou schopni jen četníci, setkavší se v nočních hodinách s podezřelým individuem. Četník považoval Drobílka za takové individuum a Drobílek velice uctivě odpověděl :

„Kam ráčí vaše blahorodí?“

„Já jdu k Neratovicům,“ odvětil překvapený četník.

„A to je náhoda, já jdu právě od Neratovic.“

„Prosím vás,“ řekl četník, „mají tam ještě u Sezemských otevřenou hospodu?“

„A vy chcete jít do hospody?“ řekl Drobílek. „Vy nedbáte ani na nařízení ministerstva vojenství, které klade právě četnickým stanovištím za povinnost, aby dnem i nocí bez přestávky byly na nohou, aby každou rozkoš světskou odmítaly, neboť právě v těchto rozkoších světských tkví nebezpečí, že nebudou řádně konat své povinnosti. Vy jste se mne nyní kupříkladu tázal, zdali je ještě u Sezemských otevříno. Vy, pane, nevíte, kdo já jsem, a dokonce se já domnívám, že vy vůbec ani nejste četník, ale převlečený darebák. Protože kdybyste byl četník, tak byste se jistě nikoho neptal v noci na silnici, zdali je někde hospoda otevřena. Vaší první svatou povinností bylo ptát se mne po mých průkazech, a kdybych je neměl, zatknout mne a odvézt na nejbližší četnickou strážnici, tam zavést se mnou protokol, a kdyby se shledalo, že jsem padouch a ničema, pak jste mne měl podle nařízení odvést k nejbližšímu okresnímu soudu, kde bych byl souzen pro přestupek tuláctví. Já si na vás budu stěžovat.“ „Ale vašnosti - “

„Žádné vašnosti, já s vámi teď mluvím jako váš přítel. Znáte ministra zeměbrany?“

„Toho neznám, vašnosti.“

„Tím hůř pro vás. Vy neznáte jeho poslední nařízení z roku 1901 ze dne 12. května?“

„Ne prosím.“

„Tak vy tedy neznáte ono nařízení, kde stojí, že když potkáte ve svém rajónu v noci podezřelou osobu, kterou neznáte, že máte se optat nejen po průkazech, nýbrž i říci: Kolikpak máte s sebou peněz? A tu bych vytáhl svou tobolku a řekl bych: Mám s sebou jen dva krejcary čili správně - podle ministerského nařízení ze 3. května 1900 - čtyři haléře. A vy také nevíte, že každý, kdo u nás v Rakousku cestuje, musí mít alespoň K 4,50? A poněvadž já mám u sebe jenom čtyři haléře, schází mi do onoho zákonem stanoveného obnosu čtyři koruny čtyřicet šest haléřů, které mi musíte teď půjčit, ačkoliv vás neznám a vím jenom, že jste neplnil řádně své povinnosti a že za to můžete být potrestán.“

„Mám u sebe jen pětikorunu,“ řekl malomocně četník.

„Tak ji sem dejte,“ řekl Drobílek. Četník prohlížel si tobolku a zvolal vítězoslavně: „Vždyť já mám drobné! Kolik jste říkal, že vám chybí do toho obnosu?“

Čtyři koruny, čtyřicet šest haléřů.“ A při světle kapesní elektrické svítilny vyplatil Drobílkovi celý obnos a tak Drobílek přišel ke svému strýci s Černíkovými penězi. Od té doby vypravuje se, že onen četník, jehož jméno jest František Kohout, půjčuje v noci všem podezřelým chlapíkům, které potká na své obchůzce, čtyři koruny čtyřicet šest haléřů a že se tak prodlužil během doby, co existuje strana mírného pokroku v mezích zákona, že co nejdříve vystoupí od četnictva a bude sám v noci hrát podezřelé individuum. Tímto činem získal si Drobílek jistě sympatie všech členů strany a v další kapitole bude záhodno promluviti o tom, jak snesl v jedné restauraci hrdinně ztrátu své nevěsty.

DROBÍLKOVO MILOSTNÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Jsou na světě šlechetné povahy, které vykonávají však přitom trpný úkol lidí klamaných, lidí, kteří dožijí se konečně všelijakého nevděku. Zejména pokud se týče styků těchto šlechetníků s druhým pohlavím, přichází se přečasto k tomu názoru, že právě ty nejšlechetnější muže klamou ženy nejraději a že ti nejšlechetnější mužové mívají v lásce velká neštěstí. Tak i Drobílek, který jest vždy ochoten podepsat směnku Machovi, býval občas nešťastně zamilován.

Miloval Barušku, kuchařku z restaurace U svíčky, děvče venkovské, buclaté a naivní, a kdysi osmělil se jí říci, že by rád s ní šel do kinematografu. „Vy sviňáku,“ odpověděla Baruška, „co si to o mně myslíte?“ - Od tě doby Drobílek Barušku ctil, a kdykoliv mluvilo se o ženách, říkával, že poznal jedinou poctivou dívku, a to že byla Baruška. Byla to ta, jež o několik let později ukroutila k ránu, když dávala na kávu, v bytě svých zaměstnavatelů kohoutek u vodovodu, a když nemohla vodu zastavit, skočila z třetího patra a zabila se. Tak umírají jen nihilisti na Rusi.

Pak miloval Drobílek jednu švadlenu. Zahrnoval ji svou přízní tak, že ve své dobrotě a poctivosti beze všeho zlého úmyslu vyzval ji jednou na výlet, a na určené místo schůzky dostavil se s velkým balíkem pod paží. „Co to nesete?“ tázala se ona mladá dívka s půvabným úsměvem, když sedali na parník, aby odjeli na Závist. „Až v lese, slečno, tady je moc lidí,“ odvětil Drobílek, dívaje se jí oddaně do očí. A když konečně byli v lese a seděli na místě, skrytém všem lidským zrakům, přitulil se Drobílek ku své druhé lásce a řekl jí něžně: „Mám s sebou, zlatoušku, dvoje podvlékačky a dvě košile a také nitě mám s sebou. Ty podvlékačky jsou v rozkroku rozpárané a ty košile mají díry na lokti. Zlatoušku, spravte mně to tady.“ A otáčeje se nadšeně, zvolal: „Podívejte se, jak ptáci krásně zpívají!“ - A vypravuje nám o tom, Drobílek vždycky vzdychl a dodával: „Víte, že mi řekla sprosťáku? Než jsem jí mohl ty podvlékačky a košile podat, že byla pryč? Co ta ženská si myslela, když jsem jí říkal, abychom zalezli do houští?“

Pak dlouhý čas pohlížel na ženy s nedůvěrou, až konečně jednoho dne prohlásil, že ho miluje jedna majitelka vinárny, poněvadž tam vždycky hodně utratí. Když přestal utrácet, přestala ho také milovat a Drobílek seznal, že ženy nestojí za nic. A zříkal se všech žen, až do oné doby, kdy seznámil se s dceruškou hostinského, kam chodíval na obědy. „Kupodivu,“ říkával Drobílek, „ten hostinský má několik dcer a já miluji právě jen tu jednu. To je prazvláštní náhoda. S tou se musím oženit, jestli mně do toho nic nevleze.“ Ale vlezl mu do toho přítel Förster. „Slečno,“ řekl jednoho dne k té, kterou Drobílek tolik miloval, „vy si nesmíte Drobílka vzít, poněvadž miluji vás sám. Jestli však ani mne si nechcete vzít, uděláte nejlepší, když z domova utečete.“

Příštího dne slavil Drobílek své zasnoubení se slečnou Vilmou. Hodinu po zasnoubení přišel Förster a promluvil ke snoubence Drobílkově delší řeč, v níž vysvětloval, že nečiní dobře, když si chce vzít Drobílka, poněvadž je ještě mladá, za druhé že on sám ji miluje a že učiní nejlepší, jak už jí předešle říkal, když uteče z domova a nechá všeho být ... A nechce-li od Drobílka upustit, že on sám Drobílka přinutí, aby se jí vzdal a udělal si známost s některou její sestrou. Pak jí navrhl, aby utekla hned v noci a přespala zatím někde v hotelu a napsala Drobílkovi, aby jí to odpustil, že to bude velká legrace. A aby mu tam také napsala, že ho nemá ráda, to že bude ještě větší legrace. Že jsme všichni na to zvědavi. Pak ji nechal stát na chodbě, zavolal Drobílka a řekl, že by slečna Vilma si přála o samotě s ním pohovořit o dalších plánech do budoucnosti. Tak Drobílek stál s Vilmou na chodbě půl hodiny a vrátiv se řekl: „To hodné děvče pláče štěstím, jelikož jsem jí vyložil, že už mám objednaný nábytek a že jsem všechno zařídil, aby byly tři ohlášky najednou.“ Nato jsme oslavovali zasnoubení Drobílkovo a Förster měl řeč, ve které pravil, že sice zasnoubení jest důležitým vstupem do nového života, ale že žádný člověk nesmí se domnívat, že zasnoubení jest již ukončením, a objav něžně Drobílka, řekl: „Byť by tě stihly jakékoliv nehody v tvém životě, pamatuj vždycky, že jsem já tvým nejlepším přítelem.“ Téže noci slečna Vilma utekla.

Když druhého dne Drobílek přišel jako obyčejně k obědu, těše se na moučník, který tak rád jedl, shledal toto: ve výčepu seděl otec Vilmy, maje před sebou sklenici s černým pivem, a uzřev Drobílka, zvolal: „Pane Drobílku, já si rvu vlasy, víc vám nemusím říkat.“ Pln údivu vstoupil do lokálu a spatřil tam vzadu sedět paní hostinskou uplakanou a ze dveří kuchyně vykukovaly uplakané tváře všech pěti dcer a ubrečená číšnice přistoupila k Drobílkovi a řekla: „Ubohý pane Drobílku, už to víte? Vilma utekla.“

„Ale nedali jste mně moučník?“ zvolal Drobílek ustrašeně. To když zaslechla paní hostinská, spráskla ruce a běžíc do kuchyně volala na své dcery: „Ježíšmarjá, pan Drobílek se z toho zbláznil.“ A vtom již přistoupil k Drobílkovi hostinský a odevzdal mu tento lístek, psaný rukou slečny Vilmy:

Pane Drobílku, velectěný pane Drobílku! Prosím Vás tisíckrát za odpuštění, že Vás nemám ráda a že jsem utekla. Vaše Vás milující Vilma.

A zatímco dobrému otci Vilmy tekly slzy z očí, zastrčil Drobílek dopis do kapsy a řekl úzkostlivě: „Ale pane hostinský, nechali jste mi přece ten moučník?“

A vtom již přicházela slečna Boženka, slze jí kapaly na velkou porci malinového nákypu, který předložila Drobílkovi se slovy:

„Ubohý pane Drobílku, tohle jste vždycky rád jedl. A ona utekla v noci.“ A Drobílek zakusuje se do nákypu s blaženým úsměvem řekl: „Zaplaťpámbu, už jsem měl strach, že jste mi ten moučník nenechali.“

O tom případě dodává, když přijde na to řeč: „Jakživ už tak velkou porci moučníku nedostanu jako tenkrát, když mi utekla nevěsta. To jsem si tenkrát pochutnal.“

FRANTIŠEK ŠAFR VYPRAVUJE SVOU NOVOU POVÍDKU: OPLÁTKA1

1 Autorem povídky není Jaroslav Hašek. Přesto však ji zařadil do své knihy. Srvn. bibliografickou poznámku. - Vydavatelé.

 

Šikovatel Marhan u 10. kumpanie …ého pluku zeměbrany byl nesporně povahou velice podivínskou. V názoru, že podivínem jest, shodovali se stejně jeho nadřízení jako podřízení, avšak různili se přímo podivuhodně v mínění, jakého druhu podivínství Marhanovo vlastně jest. Představení, poručík Hessl, nadporučík Stehr i setník Kvěch, velitel kumpanie, byli toho přesvědčení, že feldvébl Marhan je při dokázaných zvláštnostech své povahy vojákem nad jiné zdatným; podřízení, četař Pavlousek, kaprál Kalous a frajtr Čejka tvrdili solidárně, že jejich pan ,fél’ je největším psem a nejvydařenější kreaturou z celé rakouské armády.

Nebudeme luštiti, která strana měla vlastně pravdu, zaznamenáváme prostě mínění obyčejného infanteristy Jakuba Válka, jenž všude, kde se to dalo, tvrdil, že fél Marhan je bezcharakterní mizera, jemuž kanibalskou rozkoš působí týrání podřízených, který však přímo virtuózně dovede tancovati mezi vejci, tj. zaříditi vše tak, aby nahoru vypadal pěkným a mužstvu mohl podle libosti dávati pocítiti celou tíhu moci, již subordinace a disciplína vojenská do ruky jeho vložila. A Válkovi dalo se už něco uvěřit, bylť hoch značně inteligentní a přitom dosti zámožný, aby si mohl dovolit pronésti svoje mínění všude, kde nehledělo z toho přímé služební porušení subordinace. Byl synkem bohatého mlynáře, dovedl často za kamarády zaplatit a tito rádi věřili, že dokázal by si i celého pana féla koupit a zpříjemnit si tak co nejvíce pernou službu vojenskou.

Válek však nikdy neučinil takového pokusu a řekněme hned, nebylo také u celé kumpanie, ba u celého regimentu větších nepřátel, nežli Marhan a on. Pan fél šikanoval Válka při každé příležitosti, ten však konal službu svědomitě a střehl se obezřele, aby nebyl postižen při podstatném přestupku. Při tomto tichém zápolení uběhl Válkovi celý první rok vojančiny.

Nastal rok druhý, přišli noví rekruti a Válek těšil se, že zarputilý nepřítel jeho, zaneprázdněn ‚abrichtunkem’ nových ,uch’, musí popustiti v pozornosti vůči jeho vlastní osobě. Zmýlil se však kapitálně; na koho si pan fél Marhan zalezl, ten nevyváži tak snadno z jeho pazourů. Infanterista Válek dostal krom všeho nadání na límec hvězdičku a byl komandován jako ‚hilfsorgan’ pana feldvébla při nastávajícím abrichtunku. Jinými slovy stal se beránkem, snímajícím hříchy světa, pro nějž doba výcviku rekrutů měla býti pravou cestou křížovou. Ať se činil jak chtěl, nic neudělal dobře a pan fél vždy nalezl příležitost, aby na něm exemplárně dokazoval rekrutům, jak rakouský voják vypadati nemá.

Lavina řízných titulatur jen pršela na hlavu ubohého frajtra a s opravdovou kanibalskou rozkoší pásl se tyran na mukách své oběti, která jen s největší námahou zachovávala sebevládu, aby náhlým výbuchem spravedlivého rozhořčení nepřipravila si zcela jistou basu. Že jen na to pan

feldvébl hraje, věděl Válek předobře, a proto co nejpevněji zatínal zuby při jeho nadávkách a zůstával napohled jak z kamene, ačkoliv dobře věděl, že většina rekrutů má z týrání jeho nehoráznou švandu. Věděl, že na vojně víc než kde jinde platí: „Když jsi v neštěstí postaven, o posměch se nestarej,“ a namáhal se všemožně, aby ani mrknutím oka neprojevil, co se v nitru jeho děje.

Bylo dne 5. listopadu. Z těžkých, olověných mraků, které celou oblohu zastíraly, padal od časného rána hustý déšť a znemožňoval jakýkoli výcvik venku. Bylo nutno omeziti se na školu v kasárnách, již s rekruty držel sám pan šikovatel.

Vlivem bídného počasí v rozmaru prachšpatném, více ještě než ‘kdy jindy vozil se toho dne na ubohém ,hilfsorgánu’ Válkovi k obzvláštnímu gaudiu rekrutů.

Válek snášel dnes týrání svého šéfa s podivuhodnou chladnokrevností, ba bylo jemu samotnému z něho do smíchu. Vzpomínky jeho vracely se každou chvíli ku včerejšímu večeru a k ladné Mařce, s níž se včera seznámil. Bylo to děvče jako višňový květ a učarovalo našemu frajtrovi na první ráz. Na dnes smluvil si s ní randíčko, službu u kumpanie má dnes nadporučík Stehr, Němec sice rodem, ale důstojník nad jiné hodný. ,Přes čas’ je tedy na dnešek zajištěn, ten mu ani zlovůle feldvéblova nepokazí, a proto i obligátní sekatury svého ušlechtilého příznivce snášel lehčeji než jindy.

Pan fél Marhan bral si dnes za předmět výkladů téma nad jiné důležité; vykládal totiž nadějným obráncům vlasti o subordinaci a disciplíně. Přitom neopomněl přes tu chvíli podívati se oknem, zdali se počasí nelepší. Kolem desáté hodiny protrhla se na chvíli clona mraků a nejistý svit sluneční zatřepetal se na střeše protějšího skladiště. Z úkrytu za komínem téhož vybatolil se veliký kocour a protahoval líně svoje tělo ve slunečních paprscích. Povznášející tento fakt neušel panu félovi a poskytl vynalézavému duchu jeho příležitost, aby názorně ukázal, co to vlastně vojenská subordinace jest.

„Všichni k oknu!“ komandoval ostře a rozkazu vyhověno bylo bleskurychle.

„Frajtr Válek, kouknou támhle k tomu komínu,“ vyzýval pan fél s neobvyklou žoviálností, „to je medvěd, co?“

Ucha hleděla na sebe udiveně, ale průchod podivu slovy neodvážil se dáti nikdo.

Válek zahleděl se na střechu. Pochopil rázem zámysly fefdvéblovy. Tatrmana ze sebe dělati nebude, neviděl však pro sebe jiné sebeobrany nežli zůstati na půdě skutečnosti. Srazil paty a pravil:

„Poslušně hlásím, to není medvěd, nýbrž kocour.“

To však právě šikovatel od něho očekával.

„Jakže,“ zahřměl na něho z plných plic, „voni se vodvažujou voponovat? Jsem já jejich vojenskej představenej, nebo ne? Chtějí porušit subordinaci? Když já řeknu, že je to medvěd, tak je to medvěd, kdyby to byl tisíckrát kocour. Frajtře Válku, jak neřeknou, že je to medvěd, půdou do basy. No?“

Válek zde stál bled a krve by se na něm nedořezal. Tohle byla šikanace zbrusu nová, a kdyby si stěžoval, kdo ví? Neuposlechne-li, je alespoň pro dnes basa jistá a večerní rendez-vous v pekle. Vzpomínka na Mařku vrátila mu rozvahu. Večer si přece nezkazí.

Rozpačitě poškrábal se v týle a hlasem velmi tichým pronesl:

„Poslušně hlásím, je to tedy medvěd, ale malej.“

To malej mělo být přece pokusem protestu.

Všichni rekruti vybuchli ve smích a pan fél s tváří zářící víc než listopadové slunko, volal:

„Tak vidě, já jich naučím, co je to subordinace! A vy,“ to platilo rekrutům, „vemte si z toho příklad. Představený na vojně může říci sebevětší nesmysl, vod toho je představenej, ale podřízenej se voponovat vopovážit nesmí. Nikde a nikdy!“

Tím skončila škola a Válek za škodolibého smíchu ,uch’ proklínal střídavě féla i kocoura. Ovšem potichu.

*

Zima ubíhala pomalu, ale posléze se převalila přece. Z rekrutů stali se vojáci, ale poměr mezi félem Marhanem a frajtrem Válkem se dosud nezměnil. Až tu pojednou ...

Neříká se zbytečně, že kola osudu se točí a že bůh peče oplátky. Náhoda vydala féla tyrana Válkovi do ruky. V magacíně se cosi šustlo a frajtr Válek, jenž si ze zvláštní lásky k panu félovi dal na tom záležet, stal se vlastníkem tajemství, jak mizejí z magacínu kalhoty a boty a jak ze starých bagančat dělají se nová. Feldvébl Marhan ocitl se ve vyšetřování a jediné slovo Válkovo stačilo, aby byl nadobro zničen. Frajtr, povahou dobrák od kosti, nebyl takovéto pomsty lačen.

Uvažoval, že má fél rodinu a že na těle vojenského eráru přiživuje se leckdos a více. Rukoudáním slíbil Marhanovi, že ničeho neprozradí, ale byl příliš člověkem, nežli aby se vzdal pomsty morální! Pamatoval dobře, jak ho fél před rekruty pokořil na podzim pomocí kocoura, a umiňoval si, že mu jeho lekci o subordinaci oplatí.

Příležitost naskytla se hned druhého dne po slibu, který feldvéblovi dal. Kumpanie cvičila pod velením poručíkovým na cvičišti a frajtr Válek měl dosti času přemýšleti o odvetě. Právě velen pohov a poručík odstoupil, aby vykouřil cigaretu.

Na hřebene střechy blízké vojenské pekárny usadilo se několik vrabců, což neušlo bystrému oku frajtrovu. Nápad zvláštní bleskl jeho hlavou. Přikročil k félovi, a ukazuje na střechu, volal tak, aby to celá kumpačka slyšela:

„Pane fél, pane fél, kouknou, to jsou čápi!“

Feldvébl Marhan vytrhl se z dum. Přemýšlel právě o svém případu. Jistota, že Válek bude mlčeti byla proň rozhodující, proto však přece nebyl bez obav. Tyto starosti zabránily, aby vzpomněl hned, kam frajtr slovy svými míří.

„Blázně?“ povídá, aby vůbec něco řekl, „vždyť jsou to vrabci.“

„Pane fél,“ pronesl Válek hlasem dušeným, aby zůstalo to pouze mezi nimi, „řeknou hezky nahlas, že jsou to čápi, jinak nestojím ve slově.“

„Cože,“ rozkřikl se fél, zapomenuv na okamžik hněvem, ale ihned zdravý rozmysl vešel do jeho hlavy a vzpomínka na podzimní příhodu s kocourem vybavila se v jeho mozku.

„Zasloužím tu lekci,“ řekl potichu, a drbaje se rozpačitě v týle, pronášel nahlas:

„Mají pravdu, frajtře, voni jsou to čápi, ale malí.“

Celá kumpanie patřila vyjeveně. Znali všichni vojáci historii s kocourem, nechápali však nikterak tuto zvláštní povolnost jindy všeobecný postrach budícího féla. Dlouho však si tím hlavy nelámali. I je všecky pronikl pocit zadostiučinění nad pokořením zlého šikovatele a homérický smích otřásl celou kumpačkou.

Pan fél pochopil, že nejlíp udělá, bude-li se smáti také, ačkoli mu nijak do smíchu nebylo.

„Byla to voplátka dobrá a vtipná,“ povídal, nutě se k bodrosti, aby alespoň zbytek pošramocené reputace uhájil, „proto se na ně, frajtře, nemrzím.“ Přitom podával Válkovi ruku.

„Jsme tedy kvit?“

Frajtr přijal pravici zkroceného tyrana, a duse se ještě smíchem, svědčil:

„Ano, kvit, nadobro kvit.“

POSLÍČEK STRANY BÁSNÍK FRABŠA

V onom prvopočátku politického vývoje vystupuje do popředí mladý, nadaný básník Frabša. V té době nebylo nadšenějšího sedmnáctiletého mladíka pro českou literaturu, než byl Frabša, který již v šestnácti létech vydával časopis, a to ne jeden, nýbrž asi pět, a psal básně lyrické, v nichž zdůrazňoval, že jeho duše se houpá na zlatých strunách. Teprve v budoucnosti bude náležitě oceněn, neboť tento mladík byl známý v té době ve všech kruzích literárních; řeklo-li se Frabša, tu se sice mnozí od toho jména odvraceli, ale jméno to znali. Byl to mravenec na českém Parnasu. Kdo kdy viděl mravence v lese, ten pozoroval, jak každý jednotlivec chytí zčistajasna nějaké dřívko či podobně, věc, která je kolikrát větší a těžší než on sám, a jak ji táhne s napětím všech sil přes nějakou hromádku hlíny, která jest pro něho horou. Tam se mu to dřívko skulí a on se zas vrací a tak to dělá od rána do večera. Mravenec nikdy nezoufá a je dokázáno, že pozoruje-li ho někdo, snaží se s tím větší chutí.

Tak i Frabša neúnavně vydával své verše lyrické svým vlastním nákladem, zakládal jeden časopis pro umění a literaturu za druhým, a to vše s nadšením sedmnáctiletého mravence. My první zakladatelé strany scházeli jsme se v bytě, kde bydlel vévoda makedonský Klimeš a básník Rosenzweig-Moir. Tam chodil též přítel Jaroslav Kubín, malíř, dva ctihodní bratří Markové, pak jeden mladík, který byl nihilista a kupoval si u Böhma na Ferdinandově třídě za dva krejcary žabky a tajně vycházel s nimi k Hodkovičkám, kde je zapaloval a od nich utíkal. Jak vidět, byla to doba velkého, revolučního kvasu. A sem do toho soukromého bytu chodíval i je-den lakýrnický pomocník., který psal verse obsahu, jak tvrdil, neobyčejně krásného a díval se na Frabšu s takovým výrazem obdivu, jako se dívá Ind na sochu trojhlavého Buddhy. Neboť v té době Frabša sice si vypůjčoval peníze od toho lakýrnického pomocníka, ale těch peněz používal k uskutečnění svého úmyslu z dob, kdy mu bylo 13 let, a to k vydávání uměleckého literárního deníku pod názvem Volná tribuna. „V Čechách,“ vykládal nadšeně, „jest třeba nyní jedině toho, aby obecenstvo přestalo si všímat denních novin, kde jsou jen politické zprávy a denní zprávy. Zde jest třeba, aby český člověk, když ráno vstane, mohl si přečíst dobré básně ode mne a od jiných autorů, aby věděl též hned ráno, každodenně, jaké novinky chystají se v české literatuře. Že já vydám onu čistým lyrismem dýšící sbírku básní Na zlatých strunách, že vydám sbírku Na strunách pozlacených a dále že hodlám vydat sbírku Písně skřivánka a básně Ó, zlaté mládl, kdy se navrátíš! “

A vévoda makedonský Klimeš prohlásil, že úplně souhlasí s návrhem toho kloučka a že se sám co nejdřív dá do práce, aby dohotovil svůj epos pro nový deník literárně umělecký pod názvem „Bitva na hoře Garvan“, a již druhého dne přinesl počátek onoho eposu, který začínal takto:

Kle, jektajíce zuby, se Turci klepali,

jak osyky se třásli a ze skal skákali,

a zdáli zvuk zněl harvan (varhan!)

až tam na horu Garvan.

A v těchto dobách, plných velkého očekávání, Frabša, onen poetický duch, který vždy prohlašoval, že čistý lyrismus vylučuje všechen realismus, stal se poslíčkem naší skupiny a za mírnou odměnu nosíval rukopisy Opočenského a mé příteli nakladateli tohoto spisu, který tehdy ještě měl své místnosti v Lazarské ulici. Jistě se přítel Ločák pamatuje na mladíka bezvousého, s vyraženými zuby, který tam smlouval do krve o každou korunu zálohy a mluvil k němu o bílých květech, o svěžích poupatech lyrismu a přitom pevně stál na našich požadavcích, neboť pro onoho dobrého, mladého, nezištného básníka znamenala každá urvaná koruna z kapsy nakladatele dvacet procent provize. A vracíval se odtamtud vesel, s očima planoucíma dobrotou dítěte a s cigaretou v ústech.

A když jednoho dne Opočenský i já odevzdali jsme mu pro přítele Ločáka větší zásobu rukopisů, Frabša se již k nám nevrátil. Až za týden, za pochmurného podzimního dne, kdy déšť se lil a my seděli zasmušile kol

stolu v pokoji, objevil se Frabša; v ruce nesl balík prvního čísla Volné tribuny, onoho literárního deníku, které vydal za naše peníze. Vévoda makedonský vstal pln rozhořčení, neboť jsme měli velikou žízeň již celý týden, chytil Frabšu a odnesl ho na záchod, kde ho zamkl, přičemž k němu prohlásil, že se poradíme, jak s ním naložit dle stanného práva. A vrátiv se zachmuřeně mezi nás, pravil: „Myslím, abychom nedělali žádných okolků s tím lumpem a zastřelili ho tak, jak jsme to dělali se zrádci v Makedonii.“

Všichni jsme s tím souhlasili. Tak jsme vytáhli Frabšu ze záchodu, dali mu nové rukopisy a kladli jsme mu na srdce, aby hleděl co nejvíc vymačkat z pana Ločáka, poněvadž je to na zakoupení revolveru, kterým bude zastřelen.

A Frabša vrátil se za dvě hodiny a místo peněz přinesl nám revolver. Poněvadž nekoupil náboje, otloukli jsme mu ho o hlavu a prodali se ztrátou třiceti procent.

ADOLF GOTTWALD, PŘEKLADATEL ZE SVĚTOVÝCH JAZYKŮ

Když jsem sháněl prameny k této obsáhlé historii nové strany, dozvěděli se tak mnozí, že budou v této knize uvedeni, a tu si počínali velice různě. Některý z těchto mužů právě by si tam přál být, neboť domníval se tenkrát, než přečetl tuto knihu, že to bude jakási bibliografie, ve které budou velebeny zásluhy každého jednotlivce. Jak vidět, ubožáci se zklamali nesmírně a považuji za svou povinnost toto napsati a umístiti právě zde, abych i ostatní, kteří teprve přijdou v dalších kapitolách na řadu, připravil na jich bídný konec. Jiní opět uslyševše, že bude o nich řeč, volali výhružně: „Jen se opovaž!“

Tímto mužem byl Ladislav Hájek, který když mu to bylo potvrzeno, tvářil se velice zoufale a prohlásil, že si toho nikdy nezasloužil. Ejhle muže s černým svědomím! - K tomuto všemu podotýkám, že jsem původně měl v úmyslu všechny osoby, které zde hrají jakousi roli, popsati ve formě románu z galejí, kde by všichni zde jmenovaní byli vrahy, lupiči ze řemesla a podobnou sebrankou. Jedině mé manželce Jarmile, která mne uprosila, mají všichni co děkovati, že jsem úmysl změnil a použil této jemné a něžné formy. Neboť čeho já si nejvíce vážím v každé literatuře, jest ona možnost tutéž myšlénku provésti různým způsobem.

Přejděme nyní k třetí řadě lidí. Tito, ‘když se dozvěděli, že o nich budu psát, klepali se v pravém slova smyslu strachy. To byli lidé, kteří vědí, čeho jsem schopen; a tito lidé, vynikající v české společnosti, byli tak laskaví, že mne poučovali, co mám o nich napsat, když viděli, že jsou mi vydáni všanc, ale byli přitom tak trestuhodně naivní, že se domnívali, že použiji při líčení jejich charakteru a činnosti pseudonymu, aby každý hned nevěděl, že se jedná o ně. Když pak jsem prohlásil zcela otevřeně, že na celé knize je právě to nejkrásnější, že tam budou plnými křestními i rodovými jmény, aby každý, kdo to bude číst, hned věděl, aha, to je ten a ten, tu nastalo teprve zděšení v kruzích, o nichž mluvím, a tu teprve přicházeli jeden za druhým a říkali, abych o nich nepsal to a to. Tímto způsobem dozvěděl jsem se leccos, co jsem dříve nevěděl a na co jsem už zapomněl. (Takže jsem byl nucen to a to si poznamenat.) Považuji tedy ony muže za jakési své spolupracovníky a tímto jim upřímně děkuji.

Jedním z těchto posledních jest právě přítel Adolf Gottwald. On sám mne uvedl na cestu, kterou se mám ubírat při líčení jeho postavy. Nezapomenu nikdy na tato jeho slova: „Piš si o mně, co chceš, napiš si třebas, že rád piju, ale jen o to tě prosím, nevkládej do mých úst žádnou blbost!“ Tím jaksi přiznával se ku své řečnické slabosti, stejně jako Opo-čenský mne žádal: „Poslyš, Hašku, o té Mařce nepiš,“ a jako Hájek, který vroucně mne prosil, abych se o Anežce nezmiňoval, a Mach, abych nemluvil o těch knihách a o tom zimníku, a Louis Křikava, abych nepsal o tom černém kabátě od inženýra Kúna, a Kún zas o hostinském Perglerovi a jiní a jiní, mezi nimi Drobílek, abych nepsal o Lidce, ba ani o té tlusté vinárnici. A celou tu dlouhou řadu zpovědí ukončuje právě Gottwald oním protestem, zoufalým výkřikem: „Jenom mně nevkládej do úst nějakou blbost!“

Jsem věru na rozpacích, jak si mám počínat v případě Adolfa Gottwalda. Vskutku se nepamatuji, že by nějakou blbost řekl. Ať přemítám, jak chci, nepamatuji se na nic podobného, neboť kdykoliv Gottwald mluvil, nemluvil nikdy sám ze sebe, ze svého vlastního nitra, neboť co řekl, byly citáty světových filosofů. A jestli řekli nějakou blbost Kant, Fichte, Schopenhauer, Nietzsche a jiní slavní filosofové (neboť i ten největší filosof se často nějaké blbosti neubrání), mám svalovat vinu na Gottwalda? Inspiroval ty muže Adolf Gottwald? Myslím spíš, že pravdou je opak. Adolf Gottwald, mohu směle prohlásit, vypouštěl z úst jediné cizí myšlénky, kterých měl příležitost veliké množství spolykati, neboť světová literatura vědecká i zábavná jest jeho denním chlebíčkem jako překladatele, a právě citátů z oněch knih, jež překládá, užívá ve svých polemikách v různých restauracích, neboť jest pravdou to, co dovolil mně, abych napsal, že totiž rád pije. Jest nyní na mně, abych vysvětlil, co rád pije, a mohu ujistit každého, že kromě vodou a mlékem neopovrhne žádným jiným nápojem, ale nechápu, proč si myslel Gottwald, že bych tím měl vyplnit celou jednu kapitolu, neboť toto mohl bych směle napsat o každém českém člověku, i o tak zvaných abstinentech.

A ještě slovíčko, příteli Gottwalde. Až dočteš tyto řádky, budeš myslet, že už ti dám pokoj. Ale to se strašně mýlíš. V některé z dalších kapitol zmíním se o tom, jak se chováš ve společnosti.

DOMLUVA K DÍLU PRVÉMU

Jak v díle prvém, tak i v díle druhém bude řeč o mnohých vynikajících v českém životě osobách. Co jsem o nich napsal, musel jsem uvésti jako historik, který píše podrobně politické dějiny nějakého hnutí. Uznal jsem za nejlepší způsob nechválit nikoho, kromě sebe. Neboť kdybych chválil všechny, o nichž píši, ztratil bych se úplně mezi tím pochváleným davem. Z toho ovšem též plyne, že jsem si vědom důsledků chvalořečení. Důsledky ty ovšem nelze ještě předvídat, ale již vzhledem k tomu, že znám své lidi, musím nutně počítati se zpolíčkováním. Vzhledem k tomu dovoluji si objasniti všem interesentům dějiny políčku. První políček, o němž se mluví v bibli, jest ono památné vyhození padlých andělů z ráje. Církevní otcové, jako byl svatý Augustin, tvrdí, že se ta celá věc bez facek neobešla. Ve středověku bylo o této aféře důkladně pojednáváno v různých náboženských spisech a bylo uznáno jednomyslně, že jest naprosto sporné, kolik dal archanděl Gabriel políčků Belzezubovi. Biskup řezenský Otto odhadoval to na 500 000 facek a praví, že ta jedna facka trvala celý den, takže to trvalo 1368 let, nežli padlé anděly vypolíčkovali z ráje. V Číně byl políček již obvyklým za časů mudrce Konfudze, který prohlašuje, že moudrost nedá se obejiti bez políčku, neboť i ten největší mudrc a filosof byl zpolíčkován, nebo někoho zpolíčkoval. A klasické Řecko ústy Platóna, žáka Sokratova, řeší to neobyčejně přiléhavě v jeho pojednání, zdaž jest lépe býti zamilovaným či nezamilovaným. Platón naráží tam na manželský poměr svého učitele Sokrata a praví, že i největší učenec a mudřec bývá zpolíčkován. Že mezi Židy velice často se fackovalo, o tom svědčí slova Kristova: „Dostaneš-li jednu na pravou, nastav levou.“

Ve staré Persii považováno bylo za nečestné někoho zpolíčkovat holou rukou. A v perské Zodavestě jest pátým přikázáním: „Chceš-li koho zpolíčkovat, zpolíčkuj ho opánkem.“ - Staří Egypťané políčkovali cizoložníky kamennou deskou. Ve starém Římě platil políček za něco velmi neslušného, a kdo někoho zpolíčkoval, byl zpolíčkován sám na veřejném náměstí. Teprve za časů ukrutných císařů římských vidíme, že políček stal se jakýmsi prostředkem k napravování křesťanů. Za časů císaře Diokleciána, jak zaznamenáno v historii církevní, dostal svatý mučedník Vavřinec 3000 políčků od legionářů ze Sýrie a Cymberie na rozkaz samotného císaře Diokleciána. Poněvadž se ale ani potom nenapravil, hodili ho do vařícího oleje. Tak minula léta, tak minula celá staletí, a políček pomalu se rozšiřoval celou střední Evropou, až vyvrcholil v onom dějinném okamžiku české historie, kdy někde v Německu nějaký český pán na říšském sněmu nebo na jiné mírové konferenci zpolíčkoval nějakého kurfirsta, poněvadž chtěli vzít českému králi titul vrchního číšníka. Kdo se interesuje, o jakou hospodu se vlastně jednalo, dočte se to v Palackého Dějinách národa českého. A zase přešla staletí, až konečně políček stal se vlivem vzrůstající vzdělanosti pedagogickým prostředkem při vychovávání mládeže. Ale tu bylo shledáno, že se učitel nemá rozčilovat, a nastal ten obrat, že ministr vyučování zakázal všechny tělesné tresty ve školách v celém Rakousku, a políček stal se jedině výchovným prostředkem v parlamentě a dospěl význačného postavení zejména v rakouské říšské radě a v uherském sněmu. Facka stala se proto politickým dokumentem, politickou zbraní, a jest jisto, že má právě v tomto oboru veliké množství propagátorů.

Pokud se pak týče toho, jak dalece pojem políčku vnikl do nejširších vrstev lidových, o tom svědčí některá zajímavá folkloristická rčení jako: „facka jako trám“, na Moravě „facka jako Brno“ a podobně. Políčky obírá se psychologie i kriminalistika. A obě tyto vědy došly k vskutku překvapujícím výsledkům. Jest dokázáno největšími vědeckými autoritami, že někoho zpolíčkovat jsou schopni jen lidé velice nízké duševní úrovně, pseudointeligenti, lidé nemravní, zlotřilí, padouši a sprostí.

Z těchto důvodů očekávám každé úterý návštěvu onoho padoucha, který by si chtěl dovolit mne zpolíčkovat. Na ulici, prosím, aby tak nečinil, neboť moje manželka nemá takové výstupy ve veřejnosti ráda. Kromě toho podotýkám, že jsem se učil boxovat u pražského mistra Hoyera, že jsou u nás v domě velice příkré schody a že zmlátím každého, kdo by v určený den, v úterý, na moje dveře zaklepal. Obyčejně však nejsme v úterý doma.

Má adresa jest: Vršovice, 363. Ale ta adresa je falešná.

 

APOŠTOLSKÁ ČINNOST TŘÍ PŘÍSLUŠNÍKŮ STRANY MÍRNÉHO POKROKU

PROFESOR FRANTIŠEK SEKANINA, ČESKÝ KRITIK

Jest málo lidí v Čechách, kteří by tak spokojeně vypadali jako profesor František Sekanina. Zejména však jest málo kritiků, kteří by se tak příjemně usmívali na tento svět, jako to činí pan Sekanina.

Vezměme si za příklad kritika dr. Arne Nováka, ten vypadá v pravém slova smyslu jako mistr popravčí, a kritik Vodák z Času pohlíží před sebe zachmuřeně a má typ onoho muže, který vodí odsouzence k šibenici. A na všechny výkladní skříně knihkupectví pohlíží jak Arne Novák, tak i Vodák s velkým opovržením, neboť tam čtou za sklem jména proskribovaných. A často si odplivnou, když uzří onu povědomou sobě pásku „Novinka“. A už ho vedou na šibeničku, toho autora. Jaký však rozdíl je v chování profesora Sekaniny. Jest to nejlepší muž v Čechách, muž velkého zlatého srdce, do kterého se vejde celá česká literatura. Jsem přesvědčen, že kdyby měl Sekanina nějaké jmění, že by ho úplně rozdal, kdyby byl lékařem, že by léčil zadarmo a v čas moru že by mrtvé z piety pochovával. To zlaté srdce profesora Sekaniny! - Stejně usměvavě sedával kdysi mezi námi u Zlatého litru a se stejně blaženým úsměvem pročítá zaslané sobě práce k recenzi a nikdy dosud se nestalo, aby nějakého autora úplně odsoudil k smrti, dává milost všem lotrům jako francouzský král Ludvík Filip a jen tu a tam dotkne se, ovšem velice taktně, nejslabších stránek literární tvorby v díle a

končívá svou kritiku větou: „Jen čtenáře zarazí několik menších chyb, kte-rých jistě autor budoucně se vyvaruje. Tak píše autor důsledně omyl s měkkým -i- a -měl- píše -mněl. Přečetné germanismy vloudily se do knihy jistě omylem, takže kniha ta i přes některé formální nedostatky stane se drahou a mílou všem, kdož přečtou ji s chutí a s pílí, neboť shledají v knize té pravou perlu moderní české tvorby, a jestli si Anna vzala konečně proti vůli svých rodičů hrdinu románu Pěšáka, skončí celý děj ku spokojenosti starých rodičů, neboť právě včas autor v mistrném líčení odhaluje, že mladý Pěšák stává se spolumajitelem domu. A co v té knize radostně uvítáme, jest dále to, jak celá rodina na onom malém českém městě zdůrazňuje své české smýšlení. Zmínka o lesích v okolí dovede vás uchvátit, neboť jistěže každý cítí z těch několika řádků vůni jehličí a zdravé ovzduší venkova, ve kterém duše nalézá pravý klid.“

V nejšpatnější sbírce veršů nalezne Sekanina pravé perly, byť i nepatrné, a končívá svůj referát o nešťastníkovi slovy, že jest naděje, že během času zlepší mladý básník svou formu, neboť celá sbírka veršů jeví nepopiratelný talent, zejména báseň ,Za soumraku’, z níž každému jistě nejlépe se zamlouvá ono pěkné dvoj verši:

a za nějakou poté chvíli

nad lesy vyplul měsíc bílý.

„Ovšem, že i tato báseň jeví jistě formální chybičky, tak kupříkladu nerýmuje se na ‚březen’ ‚Jeseň’ a na ‚Jehličí’ ,keř kdoulový’. Básník měl jistě dobrou snahu podati své verše bez rýmu, a očekáváme zcela určitě, že za krátký čas opět setkáme se s pilným pracovníkem, který dívá se na svět velmi moudře.“

A právě v těch větách, které objevují se v Národní politice ve sloupci Písemnictví, pozorujeme onu velkou lásku ke všem lidem, onu všelidskou snahu žít s každým v klidu a míru, nikomu nešlapat na jeho ideály, dle onoho čistě lidského výroku slavného německého básníka: „Leben und leben lassen.“ A jestliže Arne Novák a Vodák si myslí: „Já ti dám psát,

holomku,“ - volá profesor František Sekanina: „I jen si piš, synu!“ A toto heslo vytrysknuvší z jeho velkého srdce jest dokumentováno každým řádkem, ve kterém uvádí Sekanina poctivé čtenáře Národní politiky do tajů nové literární české tvorby, ať je to jakéhokoliv oboru, básně či dramata, povídky, romány neb i odborné spisy z jiných oborů lidské činnosti, na které pohlíží Sekanina stejně shovívavě a stejně láskyplně. A tak vytryskla ze zlatého srdce Sekaninova ona úchvatná i krásná kritika knihy inženýra Paličky o zkouškách se zatěžováním železobetonových mostů. „Srdce se směje na tuto knížku.“ Tak začíná náš přítel Sekanina svou obsáhlou, nadšenou kritiku a pokračuje dále: „Knížka tato jest nejlepším, co dosud máme v moderní české literatuře.“

A stejně otcovsky, s tou velkou laskavostí velkodušného člověka choval se Sekanina vždy i v soukromém životě a u Zlatého litru pohlížel na nás všechny s povzbuzujícím úsměvem, nikdy nepouštěl se do žádných polemik a na všechno kýval svou krásnou hlavou. Nejraději jedl taliány a rozřezával je s takovou pietou, s jakou rozřezává knihy, zaslané mu k recenzi. A když je pojídal, díval se vždy s lítostivým pohledem na ty taliány, které teprv přijdou na řadu, a jistě že je v duchu odprošoval za to, že je musí naprosto zničit. A když bylo po pohřbu, napil se piva a již opět s velkodušností, která nemá sobě rovné, zastával se i nejmizernějších básníků.

A tak z toho všeho povstalo ono přísloví, rozšířené v kruzích literárních: „Koho chválí Sekanina, z toho Vodák sekaninu udělá.“

MALÍŘ JAROSLAV KUBÍN

U kolébky strany mírného pokroku v mezích zákona Stál též můj přítel Jaroslav Kubín. Seznámil jsem se s ním na Karlově náměstí v sadech, když právě studoval jsem velikou mapu Uher. Nějaký mladý muž, patrně jsa vesele naladěn, přistoupil ke mně, posadil se vedle na lavičku a řekl: „Dovolte, pane, to je Francie, není-liž pravda?“ „To jsou Uhry, mladý muži.“ - „Ale to se mýlíte,“ řekl neznámý, „to vás napálili v ‘knihkupectví. To se dělá. Namalujou mapu Francie, daj na to maďarská jména a prodávají vám to za Uhry.“

Ze stylu této řeči seznal jsem okamžitě, že přede mnou stojí malíř nebo něco takového. Vtom mihl se kolem jiný mladý muž, poskakující do taktu, neznámý chytil ho za rameno a překvapeného přitáhl ke mně a řekl: „Milý příteli, vy to musíte rozsoudit. Je to Francie, nebo Uhry?“ Přitažený mladý člověk zamrkal očima pod skřipcem a řekl: „To je Anglie.“

„Nedělejte si z nás legraci, člověče,“ vykřikl muž, tvrdící, že je to Francie, „a posaďte se vedle, ať vás poučíme.“

Překvapený začal něco koktat, ale již seděl vedle a pořád mrkaje očima třásl do taktu levou a pravou nohou.

„Tak vidíte,“ řekl neznámý, „člověk nikdy neví, kdy se mu naskytne příležitost, aby se poučil. Abyste věděl, není to ani Francie, ani Anglie, ani Uhry, je to Turecko.“ A náhle nabyl jeho obličej hrozivou tvářnost a on zvolal: „Ale tohle je opovážlivost, vy si sednete a ani se nepředstavíte!“ -

A tak jsme se seznámili navzájem. Neznámý řekl: „Já jsem Jaroslav Kubín, akademický malíř,“ přitažený pak pravil důstojně: „Já jsem František Wagner, člen baletu královského českého zemského národního divadla v Praze.“ - Ještě téhož večera zavedl jsem je k Litru, kdež stali se členy strany mírného pokroku v mezích zákona. Přijímání nových členů dálo se u nás beze všech formalit, jenom každý z nově přijatých členů musil pronést řeč na téma, které jsme mu určili. Byla to jakási průprava k řečnickým kursům. Dále bylo povinností každého člena podvoliti se

bezpodmínečně onomu úkonu, který za trest pro jeho chování se mu uloží všeobecným hlasováním. A tu se stalo, že téhož večera, kdy byl přijat Jaroslav Kubín a František Wagner, dopustil se člen baletu oné beztaktnosti, že při řeči předsedy počal si pohrávat ukazováčkem v nosu. Kárný výbor sešel se ihned ve vedlejší místnosti k poradě.

„Kdo ho přivedl?“ tázal se Mahen. „Kubín a já,“ odpověděl jsem. Poslali nás pryč k nešťastnému Wagnerovi, který všechno toto nechápal, a za čtvrt hodiny po živé debatě byl nám přečten předsedou kárného výboru Mahenem tento písemný rozsudek:

„Vzhledem k nepřístojnému chování Františka Wagnera odsuzuje se tento k tomu, aby odejel vlakem zítra, pozítří ráno do Jihlavy a odtud pěšky prošel Moravou, Dolními Rakousy, Uhry, Chorvátském, Krajinou, Štýrskem, Horními Rakousy, Čechy a vrátil se za čtyři měsíce, a to dne 7. října tohoto roku, v sobotu k osmé hodině večerní do hlavní organizační místnosti u Zlatého litru. Současně Jaroslav Hašek a Jaroslav Kubín se vyzývají, aby provázeli Františka Wagnera na jeho cestě a hleděli, by úkol jemu daný byl také řádně proveden. O jakémkoliv poklesku Františka Wagnera budiž neprodleně zpraven výkonný výbor strany telegraficky. Současně vyplácí se všem třem dotyčným cestovní podpora K 40,- ze spolkové pokladny a ukládá se všem třem, aby všude propagovali program strany mírného pokroku v mezích zákona a každý pátý den zaslali nám obšírnou zprávu o své apoštolské činnosti.“ -

A bylo to 7. října téhož roku, přesně v osm hodin večer, když objevili jsme se všichni tři opět u Zlatého litru, prošedše půl střední Evropy.

To jest disciplína, pánové!

APOŠTOLSKÁ ČINNOST TŘÍ ČLENŮ STRANY, ZRAČÍCÍ SE V DOPISECH NA VÝKONNÝ VÝBOR

V Jihlavě dne ...

„Vykonávajíce úkol, vznesený na nás kárným výkonným výborem, oznamujeme toto: Pro pana Františka Wagnera přišli jsme ve čtyři hodiny ráno a poručili mu, aby se neprodleně oblékl na cestu do Uher. Domnívám se právem, že považoval celou věc za pouhý žertík, a teprve, když promnuv si oči, zpozoroval naše turistické vaky na zádech, krátké naše punčochy a jinou turistickou výzbroj, lekl se a můžeme odpřísáhnout, že jal se hlasitě vzlykat. Teprve když jsme mu řekli, že ani neví, co ho čeká, neuposlechne-li rozkazu kárného výkonného výboru, dal se pohnouti k tomu, aby se oblékal. Činil tak s výrazem neobyčejné hrůzy. Poněvadž byl nevykonal, jak samozřejmo, žádné přípravy na naši misionářskou cestu, musel své prádlo na cestu vložiti do velkého ručního košíku, který váží osm kilogramů. Když ten košík potěžkal, padl na kolena před námi a proboha nás prosil, abychom ho zprostili daného úkolu. Byli jsme však neúprosní a našli jsme v jeho garderobě dlouhé pruhy tmavozeleného sukna, které si ovazuje tento člen baletu kolem noh, když tančí v úlohách siciliánských lupičů. Obtočili jsme tyto pruhy sukna kolem jeho lýtek přes kalhoty, takže činilo to dojem turistických kamaší onoho nešťastného anglického cestovatele lorda Evresta, který prvně přelezl Himaláje. Tyto všechny přípravy sledoval pan František Wagner se strnulostí divokého prasete z džunglí, když na ně upřeně se dívá had kobra. Pak jsme před něho položili půlarch papíru, aby napsal o svém náhlém zmizení zprávu své staré tetě, u níž bydlí. A nadiktovali jsme inu: „Drahá teto! Řízením osudu se stalo, že jsem nucen jít pěšky kolem světa. Kdybych na cestě zahynul, podám ti o tom bezodkladně zprávu. Líbá Tě Tvůj synovec František.“ - Polomrtvého vyvlekli jsme ho s jeho těžkým košem z bytu a v nejbližším výčepu lihovin vrazili jsme do něho šest skleniček slivovice, takže šel pak již jako beránek. V šest hodin dvacet minut vyjeli jsme státní drahou na Jihlavu přes Kolín, Kutnou Horu, Německý Brod. V pět hodin třicet dvě minuty byli jsme v Jihlavě, kdež vyhledali jsme pana Bozděcha, úředníka filiálky Živnostenské banky. Chování Františka Wagnera bylo bezvadné a večer téhož dne v České besedě jihlavské uspořádali jsme první přednášku o straně mírného pokroku v mezích zákona a o jejím stanovisku vůči českým menšinám. Sotva však byla schůze zahájena, dostavil se městský komisař společně s úředníkem od hejtmanství a vyzval nás, abychom s ním laskavě se odebrali na městský úřad. Šli jsme tedy s ním a na úřadě byli jsme podrobeni důkladnému výslechu. Tázali se nás po úkolech naší strany, a když Jaroslav Kubín prohlásil, že hodláme uspořádati v německých městech českým menšinám přednášky o správném stanovisku Němců v Čechách, o české nesnášenlivosti a rozpínavosti a cyklus přednášek o německé literatuře, velmi blahosklonně byli jsme přijati a odvedeni do německého kasina, kdež byli jsme hoštěni až do tří hodin do rána a na popud náměstka starosty Šafránka byla mezi přítomnými uspořádána sbírka, jejíž výnos 112,- K byl nám doručen jako podpora na cestu. Náměstek starosty Šafránek poskytl nám noclehu a ráno odebrali jsme se k příteli Bozděchovi, který uvítal nás s velkou radostí a prohlásil, že po našem odvedení na městskou radnici shro-máždě členové české menšiny odeslali telegrafickou zprávu Národním listům o znásilnění tří českých turistů Všeněmci v Jihlavě. Druhý telegram že byl zaslán ministru spravedlnosti, aby zabránil znásilňování českého člověka na půdě slavného markrabství moravského.

Budete-li v Národních listech čisti o našem smutném osudu v Jihlavě, nechovejte žádných obav, neboť právě odcházíme od pana Šafránka, majíce vřelý připiš na znojemskou městskou radu. Nás jako Čechy by velice bolelo, kdybychom musili pumpovat české menšiny, a proto raději pumpneme německou většinu ve Znojmě.

SLAVNÉMU VÝKONNÉMU VÝBORU STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA

V Marušicích na Moravě ...

Do Marušic přišli jsme oklikou. Z Jihlavy šli jsme na Třebíč a odtamtud řízením božím došli jsme do Marušic. Na cestě nepotkalo nás nic zvláštního, jen za Třebíčem, rodištěm slavných sociálně demokratických vůdců Šmeralů, zastavili nás dva četníci. V Třebíči ztratil se totiž ruční košík na prádlo a četníci mysleli, když uviděli, že podobný vleče upocený Wagner, že mají před sebou bandu zlodějskou.

Teprve když jsme se legitimovali a místo dámských kalhot odkryl Wagner své podvlékačky v koši, bylo nám uvěřeno, že nekrademe ruční košíky s prádlem, a v dobré náladě, že naše nevinnost vyšla najevo, přišli jsme do Marušic. V Marušicích, obci, kteráž jest od Znojma asi třicet kilometrů vzdálena, jest 400 obyvatelů. Toto obyvatelstvo nemá takřka žádné spojení s okolními obcemi.

Přes Marušice nevede ani říšská, ani zemská, ani okresní silnice, ale v Marušicích mají místní odbor Klubu turistů, okrašlovací spolek a spolek pro povznesení návštěvy cizinců. Samotnou vesnici nikdo nenajde, a to nejvíce mrzelo tamějšího učitele, který po smrti zdejšího řídícího přišel sem z Brna. Šťastnou náhodou byl sem dosazen na malou farku nový kaplan, taktéž z Brna, a během roku snažili se oba dva mladí mužové z Marušic udělat místo, do kterého by se hrnuly zástupy turistů ze všech dílů světa. A jako se inzerují boty, inzerovali učitel i kaplan toto místo v Lidových novinách a v jiných listech: „Kdo chce se pokochati přírodními krásami uprostřed historických památek, zajeď do Marušic. V místě odbor Klubu českých turistů, spolek okrašlovací a spolek pro povznesení návštěvy cizinců.“ Z nejbližší stanice je tam však deset hodin cesty. - Tak uplynuly jedny, uplynuly druhé prázdniny a o Marušice nezavadil nikdo cizí. Až konečně objevili jsme se tam my. V obecním hostinci seděli jsme při nějakém mizerném venkovském pivu, z něhož jsme lovili mouchy, a na otázku hostinského, jak dlouho se zde hodláme zdržet, odpověděli jsme, že hned zas půjdem dál. Zatím okny dívalo se na nás udiveně všech 96 dětí z vesnice. Pak se za okny ozvalo z dětských hrdel hromové ‚Pochválen buď Pán Ježíš Kristus’ á do hostince vstoupil pan učitel s panem kaplanem. Šli přímo k nám, poklonili se a učitel promluvil k nám radostným hlasem: „Dovolím si vás, ctěné pány turisty, uvítat jako předseda místního odboru klubu turistů, jednatel okrašlovacího spolku a místopředseda spolku pro povznesení návštěvy cizinců.“

A kaplan s modrýma očima měkce zahovořil: „Máme z vás velkou radost, pánové!“

A vtom již do dveří vkročil nějaký výrostek a vítězoslavně vykřikl: „Ten žebřiňák je volný, pane učiteli!“

„Tak pojďte, pánové, pojďte,“ zvolal kaplan a strkali nás ven k žebřiňáku, do kterého byla zapražena jedna kobyla a jedna kráva. Na žebřiňáku bylo zatím mistrně připevněno pět židlí, přivázaných provazy k žebřinám. Silný, ramenatý čeledín chytil z nás každého vzadu za kalhoty a za krk a vsadil nás na židli. Totéž učinil s panem kaplanem a s panem učitelem. Spousta dětí, jakmile čeledín vykřikl ,hyjó’ - zvolala opět ‚Pochválen buď Pán Ježíš Kristus’ a podivnou cestou úvozovou mlátili jsme se na nějaký kopeček. Když jsme tam přijeli, zastavil se žebřiňák, čeledín zas nás všechny obratně postavil na zem a pan učitel s panem kaplanem vedli nás k velkému kamenu, který byl namalován hlinkou na červeno. Pan učitel smekl, kaplan smekl, čeledín smekl, my jsme smekli také. .

„Zde, ctění pánové, na tomto kameni seděl svatý Cyril a Metoděj.“

„Dovolte,“ řekl jsem skromně, „kde prosím seděl svatý Cyril: na levé straně nebo na pravé straně? A pak bych si přál vědět, kde seděl svatý Metoděj. Nalevo nebo napravo?“

„Dle našeho historického zkoumání,“ řekl pan učitel, „seděl zde jen svatý Cyril, kdežto svatý Metoděj stál támhle na tom druhém kameni.“ - Ten byl natřen modře.

Šli jsme k němu s hlavou nepokrytou a s úctou dívali jsme se na zbrusu nově vyhloubené obrysy boty nějakého sedláka. Ty obrysy byly natřeny eisenlakem.

„To ale není všechno, pánové, počkejte, až vyjedeme támhle na ten druhý kopeček,“ řekl ‘kaplan.

A opět jsme se mlátili na žebřiňáku cestou dolů a nahoru a zas nahoru a dolů, až konečně po dlouhém utrpení dorazili jsme na vyvýšeninu, uprostřed které ležel v zemi velký balvan, natřený bíle. Zase jsme smekli a seskupili se kolem tohoto balvanu. Slova ujal se kaplan: „Zde, pánové, na tomto kameni seděl Napoleon, než se svým vojskem odtáhl na Slavkov.“

Kubín zaškrábal se na hlavě a řekl:

„Dovolíte, pánové, zde je jistá mýlka. Zabýval jsem se dlouho dějepisem a zabývám se jím posud a o zdejší krajině jsem též mnoho četl a mnoho studoval; a slavní čeští dějepisci, kteří taktéž studovali tuto otázku, došli k tomu názoru, že vlastně tady, co měl sedět Napoleon, stál svatý Metoděj a Napoleon seděl na tom kamenu, co měl sedět svatý Cyril, a svatý Cyril stál na tom kameni, kde měl stát svatý Metoděj.“

Kdybyste tedy, drazí přátelé u Zlatého litru, četli, že se kaplan a učitel v Marušicích zbláznili, nic si z toho nedělejte, neboť bude to zcela přirozené. Měli po okolí ještě mnoho historických kamenů a my jsme jim je všechny popletli, takže oni po našem odchodu naprosto neví, zdali Napoleon seděl na místě, kde odpočíval Ámos Komenský, anebo zdali stál na svatém Cyrilu, zatímco na něm klečel svatý Metoděj.

 

ČESKÁ PANNA ORLEÁNSKÁ SLEČNA SÜSSOVÁ

Jean d’Arc má svou následovnici v Čechách. Strana mírného pokroku rostla a museli jsme se bít, jak vidět z předcházejících dvou kapitol, o bytí či nebytí té strany po celých dlouhých lánech polí a lesů, které dělí od moře Adriatického českou zem.

A v těch dobách sedávala dál klidně u Zlatého litru slečna Süssová.

Süss, či jak se píše teď Sís, znamená v němčině něco hodně sladkého, sladkost samu.

Když slečna Sísová však počala v české literatuře vystupovat a dostala řízením osudu do rukou své Besedy Vydrový, změnil se jí náhle hlas.

Jsou případy v Číně, že ze slepiček stanou se kohoutkové. A tak i slečna Sísová jako redaktorka Vydrových Besed oslovila G. R. Opočenského při vstupu do jejího panenského redakčního pokojíku hlasitě hromovým hlasem basovým: „Vstupte!“

„Co je to asi za chlapa za těmi dveřmi,“ pomyslil si G. R. Opočenský, nesa jí do Vydrových Besed celou řadu svých básní o nešťastném milování, a zaklepal poznovu.

„Rhačthe vsthoupith,“ ozval se poznovu hluboký bas za dveřmi.

Opočenský tedy vstoupil a ku svému úžasu seznal, že za psacím stolem sedí muž v ženských sukních s vlasy krátce přistřiženými, který se ozval hlubokým hlasem: „Přejete si?“

Jak nám G. R. Opočenský později sdělil, nedovedl si nikterak vysvětlit podivné chování dotyčného muže, který se převléká do ženských šatů, a hned mu napadlo, že slečna Sísová požádala svého bratra, mladočeského redaktora, aby zatím na nějakou hodinu ji zastával. A tento muž, oddaný bratr, že se převlékl do ženských šatů, aniž by si vycpal poprsí, a že očekával tak oholen návštěvy redakčních přispívatelů.

G. R. Opočenský oslovil tedy převlečeného bratra slečny Sísové: „Dovolím si vás, ctěný pane redaktore, požádat, byste tyto mé verše laskavě odevzdal slečně sestře!“

„Sestrou toho domnělého bratra jsem sama,“ ozval se basový hlas od psacího stolu, „co si to myslíte, zbláznil jste se?“

Pln hrůzy Opočenský podal té záhadné bytosti své verše a utekl.

Na ulici si rozmyslil, že přišel vlastně též požádat o zálohu.

Gustav R. Opočenský se vrátil. Zase zaklepal a opět ozvalo se basové: „Vstupte.“

A Opočenský vstoupil, třesa se po celém těle. „Já bych prosil, pane redaktore, pardon, slečno redaktorko, o nějakou zálohu! Nacházím se právě ...“

„Ve finanční tísni,“ ozval se basový hlas od psacího stolu.

„Zajisté, ve finanční tísni.“

„A chcete zálohu na básně, pane Opočenský.“

„Chtěl bych zálohu, jakpak bych ji nechtěl.“

„Stačí vám, pane Opočenský, patnáct korun?“ ozval se opět basový hlas.

„Jakpak by nestačilo, pane redaktore, pardon, slečno redaktorko. “

„Zde máte poukázku, a pamatujte si, že jsem žena!“

„Pamatuji si, že račte být žena,“ ozval se opět G. R. Opočenský, mačkaje v ruce poukázku na patnáct korun.

A přistoupiv k té bytosti, která seděla za psacím stolem, políbil jí ruku a řekl: „Rukulíbám, slečno!“

Ta slečna nebyla než česká panna Orleánská, česká Jean d’Arc, slečna redaktorka a spisovatelka, žena povznesená nad všechny flirty, žena dobrodějka jako literátka a redaktorka, svatá panna Sísová.

Vypravuje se, že ji kdysi přepadli tři chlapi. „Slečinko,“ řekl první. „Co ode mne chcete, lumpové,“ zvolala svým hlubokým hlasem, hlasem, nad kterým se třesou topoly jako osiky.

Utekli zděšeně a zanechali na místě svá zavazadla.

A ještě jeden zázrak se stal s českou pannou Orleánskou.

Jednou na cestách zpívala si sama v lese árii z Dalibora.

Byl tam šéf opery Národního divadla, hledal hříbky v lese, v blízkosti té, která tak krásně zpívala.

A dodnes hledá toho basistu, aby ho angažoval pro Národní divadlo ...

PAN SPISOVATEL ROŽEK

Mezitímco tři členové strany plahočili se V prachu silnic, vycházíval každou sobotu pan spisovatel Rožek ze svého bytu na Žižkově a valíval se se svou manželkou k Litru. Jeho tlusťoučká postava, dobrácký obličej, daly tušiti v něm člověka velmi dobromyslného. Ale to by se každý pěkně zmýlil, kdo by to chtěl tvrdit. Znáte paní doktorku Skřivánkovou? Tu dámu vehnal rafinovaným způsobem do takového zoufalého postavení, že se otrávila, a jejího manžela vylíčil pak jako největšího bídáka, takže týž se z morální povinnosti zastřelil, a to veřejně na scéně Intimního divadla na Smíchově. Specialitou pana spisovatele Rožka je právě drásat rodinné štěstí, šlapat nohama po manželské spokojenosti, a jsou to hlavně střední stavy, které jsou nejhůř postiženy činností páně Rožkovou. On má největší radost z toho, když může někde poslat milence nejváženějšího občana anonymní psaní. Ten tlustý pán, který tak dobromyslně vypadá, píše sám ty anonymní dopisy. Ale on je také i tiskne veřejně u Vilímka nebo v Máji. - A když mladí novomanželé někde v hájovně jsou nejvíce šťastni, najímá pan Rožek pytláky a o Štědrý den sestřelí najatý vrah šťastného manžela od talíře s rybí polévkou.

A dobromyslný pan Rožek slavně shazuje manželku do rybníka, a ‘když nepodaří se mu snad násilím ukončit štěstí rodinné ihned, tu on takového ubohého úředníka najednou, právě když v jeho domácnosti nedostává se peněz, postaví před otevřenou pokladnu a nyní mu našeptává: „Vem si dva tisíce korun! Vem si čtyři tisíce korun! Ale vem si to všechno! „

A úředník jde na návod páně Roakův a sebere celou pokladní hotovost. - Vtom přijde revize. A teď přiskočí pan Rožek k defraudantovi, vede ho k otevřenému Oknu a říká mu: „Prožeň si hlavu kulí z revolveru!“ A úředník skočí z okna a zabije se. To jest právě ten dramatický spád spisů páně Rožkových a v tom záleží velká originalita jeho duševní tvorby. Hrdina jeho novely mluví stále o tom, že se otráví. Čtenář si říká: „Tak, kdypak už se konečně otráví!“ A když je to tak všechno hezky jasné, hrdina se oběsí. To překvapení čtenářovo! Vypravuje se, že pan Rožek kdysi tak zarputilým vůči člověčenstvu nebýval. První svůj román vydal vlastním nákladem na venkově; v tom románu nikoho nepřipravil o život, jenom majitele tiskárny připravil o jeho iluzi, že totiž kniha dočká se druhého vydání. A kniha byla určena hlavně pro střední stavy, a tu když pan spisovatel Rožek viděl, že ty střední stavy ignorují jeho román, pomstil se jim strašně. Jako dýmějový mor řádí nyní v oněch kruzích a neušetří ani pacholátek. Všechno musí u něho skončit tragicky.

A tento anděl smrti sedával každou sobotu u Zlatého litru. Vypravoval jeden člen oné literární družiny, že ‘kdysi přišel navštívit pana Rožka do jeho bytu a tu že slyšel v předsíni hlas pana spisovatele, promlouvajícího ku své manželce: „Co myslíš, Mařenko, mám toho oficiála Komárka dát za-rdousit sluhou berního úřadu?“ „Což abys ho, miláčku,“ ozval se hlas paní Rožkové, „takhle kupříkladu probod, nebo shodil na výletě ze skály.“

Anděl smrti se zasmál: „Nu, nějak už ho odpravíme, Mařenko! “

A když návštěvník vstoupil, tu jeho zrakům objevil se tklivý obrázek. Dvě dětičky hrály si u nohou toho hrozného muže, nic netušíce, že jejich tatínek právě najímá na té bílé čtvrtce vraha na oficiála Komárka. - Nyní si představte, že tento muž je řídícím učitelem na Žižkově. Jaká to bude generace, kterou vychovává ve svých zásadách, když místo onoho přikázání ‚nezabiješ’ hlásá všude: „I jen to pobij všechno!“ -

 

DALŠÍ DOPIS Z MISIONÁŘSKÉ POUTI

Z Vídně dne ...

Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona.

Jsem nucen tímto podati výkonnému výboru velmi smutnou zprávu o zrádném chování Františka Wagnera. Očekávám, že na naši adresu: Vídeň, Mariahilferstrasse 7, bude bezodkladně odeslán telegram, co máme činiti s Františkem Wagnerem. Věci se sběhly takto: S odporučujícím dopisem jihlavské městské rady na znojemský magistrát přibyli jsme šťastně do Znojma, kdež odevzdali jsme odporučující dopis samotnému starostovi, a podotýkám, že jsme stále říkali: „Jawohl, jawohl.“ Starosta Znojma byl předsedou spolku německých turistů pro jihozápadní Moravu, Provinz Westsüd-Mähren. Napsal nám poukázku na K 100,- podpory, která nám byla pokladníkem tohoto spolku ihned vyplacena, když jsme stále ještě říkali: „Jawohl, jawohl!“

Poněvadž nás nikdo nekontroloval, šli jsme do České besedy, kdež Wagner zpíval asi čtyři kuplety a vybíral mezi hosty. Vyneslo nám to na celou útratu a ještě asi 12 korun. Celkem měli jsme celého jmění 142 koruny. Dle našeho usnesení každý třetí den jiný z nás dělal pokladníka. Tento den přišla řada na Františka Wagnera, který, jak měl ve zvyku, přijav peníze do opatrování, řekl: „Ani krejcar nevydám zbytečně.“ Kubín chtěl jít na víno, ale Wagner řekl, že to nedovolí a na to že peníze nevydá a vydat nesmí, že svatá povinnost mu káže svěřené peníze vydat na věci potřebné a nikdy na nějaké hlouposti. On že považuje se za strážce toho pokladu.

Upozorňuji, že v městě byl trh. Okolí jest velice zemědělské, jak vám jistě známo, neboť znojemské okurky, cibule, chřest, rajská jablíčka a podobné zeleniny jsou hlavním předmětem vývozu.

„Proč to ten mamlas píše?“ pomyslíte si jistě, když si přečtete tyto řádky hodné toho, aby byly vloženy do nějakého obchodního zeměpisu.

Píšu to prostě z toho důvodu, že jsme se všemi těmi plodinami měli co dělat, že ještě dnes zdá se mi o samých hromadách rajských jablíček, já ležím v cibuli, plavu ve znojemských okurčičkách, na mne padají svazky chřestu. A vedle leží na posteli František Wagner a bučí jako stará baba, když jí posledního vnuka věší a ona je samotinká na světě.

A co tyto řádky píši, chodí Kubín po světnici a postaví se občas k posteli Františka Wagnera a spílá mu hrozně.

Poslyšte nyní, co nám ten bídák provedl. Už jsme ve Znojmě křičeli, že se z toho zblázníme, a nyní to křičíme tady ve Vídni.

Byl tedy ten trh. Ubytovali jsme se v jednom českém hotelu, nakoupili si tabáku do krátkých dýmek.

Wagner dívá se oknem na náměstí a pochvaluje si: „Tady jsou ale hezké holky.“

Podotýkám, že Wagner měl již den předtím takovou nepříjemnost pro své erotické chování. Poplácal před Znojmem jedno selské děvče a ono ho koplo do břicha, že zvracel přes půl hodiny, a pak řekl: „Ale to musíte uznat, že měla plné poprsí!“

„Nech holky být holkami,“ pravil jsem mu moudře, když stále poskakoval u toho okna, jakmile viděl děvčata z okolí |,v tom kroji točit se po náměstí u povozů s různými druhy {zeleniny, té proklaté zeleniny.

On však nedal si říct a náhle řekl: „To je ale hezké devče,“ a odběhl.

Nevšímali jsme si toho a leželi jsme na posteli a na pohovce.

Ona však uplynula hodina a on nikde; uplyne druhá holina a on se nevrací. Zmizel s našimi penězi, jako když se propadne do země Messina.

Byl pryč. Pryč je strašné slovo, tak hrozně krátké a tak strašlivě dlouhé.

Šli jsme spát o hladu. Zradil nás, opustil nás, či se mu stalo nějaké neštěstí?

„Mám naději,“ řekl v noci Kubín, „že ho někde zabili. Kdyby to pánbůh dal, aspoň bych ho sám nemusel zastřelit, že nás zradil.“

„Kdyby bůh dal a někde se zabil,“ pravil jsem, „alespoň bychom uchovali ve své duši jen čistou vzpomínku na něho.“ Pak jsme usnuli.

Nepřišel ani v noci. Vím, že zatínáte pěsti a že voláte: „Kde jest ten bídák, podejte ho nám!“ Jak jsem již řekl: povaluje se nyní ve Vídni na posteli a pláče jako stará baba.

František Wagner byl tak laskav, že přišel až v poledne. Samo sebou se rozumí, že jsme se na něho vrhli a on s pláčem vykřikl jen slovo: Maryša! A bylo to horší než celá stejnojmenná tragédie Mrštíkova, co nám nyní vypravoval. Předně, když nám zmizel, šel dolů na náměstí a tam jal se baviti nějakou dívku u jednoho vozu. Velice se mu líbila a dozvěděl se od ní, že je z Drahoňovic, dvě hodiny od Znojma. Tak se s ní hezky bavil a konečně řekl, pln odhodlání, že v devět hodin večer v Drahoňovicích bude stát před statkem, nebo kde se jí bude líbit. Tak mu vysvětlila, kde vlastně ten jejich statek leží, kudy se tam jde, a že bude nejlepší, počká-li vzadu u sadu, aby jen přelezl tam plot, a ostatní že už - - -

Wagner se dal do pláče.

„Tak jsem se hned vydal na cestu a čekal jsem tam tak dlouho, až mne našel v zahradě její pantáta. Tak to mám tady od něho potvrzené.“

A vytáhl z kapsy několik papírků, které byly popsány strašným rukopisem a rezavým inkoustem.

„Přijal jsem od pana Františka Wagnera zálohu K 20,- na okurky.“

„Přijal jsem od pana Františka Wagnera zálohu K 20,- na drobnou cibuli.“

„Přijal jsem od pana Františka Wagnera zálohu K 20,- na rajská jablíčka.“

„Přijal jsem od pana Františka Wagnera zálohu K 20,- na chřest,“ a tak to šlo teď celou řadou - - -

A s brekotem dodával František Wagner: „Co jsem měl dělat, když mne tam dopad? Musel jsem říkat, že kupuji zeleninu.“

„Kolik ti zbylo, lotře?“

„Deset korun.“

„Tak jen deset korun?“ zvolal Kubín, „klesni a modli se otčenáš!“

Wagner pustil se do otčenáše, zatímco Kubín odešel dolů ke kupci. Když se vrátil, hodil před Wagnera svitek motouzu a řekl: „Teď víš snad, co máš dělat.“ A ke mně řekl prostě: „Pojď.“

Tak jsem s Kubínem odešel na sklenici piva a nějakou masitou snídani, a když jsme se vrátili, trhajíce po cestě listí z akátové větvičky a počítali jako zamilovaná dívka: oběsil se, neoběsil se - a vždydky vyšlo, že se oběsil, nalezli jsme Františka Wagnera sedět na posteli a motouz ovazovat si právě kolem podvlékaček, které mu padaly. K tomu ten zbabělec použil našeho motouzu.

Nemine nyní ani deset minut, abychom mu to nevyčetli. V noci probouzíme ho ze spánku a křičíme mu do ucha: „Lumpe, kams dal naše peníze?“ - Načež on stereotypně mručí ze spaní: „Mrkev, okurčičky, rajská jablíčka, chřest ...“

Ptám se nyní slavného výkonného výboru strany mírného pokroku v mezích zákona, jak máme s Františkem Wagnerem definitivně naložit. Prosím o telegrafickou odpověď.

Jaroslav Hašek

Ráno přišel telegram stručného dosti obsahu: „Prodat v Turecku za eunucha.“

I rozhodli jsme se s Kubínem, že bude nejlepší, když také skutečně Wagnera do Turedka odvedeme, a jistě byli bychom ho také prodali do nějakého vykřičeného domu, kdyby různé okolnosti nám v tom byly nezabránily.

A kdo podal návrh k telegrafické odpovědi? Básník Louis Křikava.

 

BÁSNÍK LOUIS KŘIKAVA, JINAK BLAŽEJ JORDÁN ZVANÝ

Ku cti jeho budiž řečeno, že byl kdysi také zaměstnán v redakci Světa zvířat. Toto stálé místo přijal právě na tři a půl hodiny. A to ještě tam vydržel poměrně dost dlouho. Jinde ani tak: dlouho nevydržel. Ale byl to také skutečně první a poslední případ, kdy v redakci Světa zvířat seděl opravdický básník. Nynější redaktor tohoto časopisu Hájek píše sice také básničky, ale básníkem přece jen není. Teď píše veršíky o srnkách, o holubech, o smutných loveckých psech a píše je se stejnou živostí, jako když kdysi psal báseň „Můj tatík lámal kamení a lámal až do umdlení“ - ačkoliv jeho tatík byl ředitelem spořitelny v Domažlicích.

A nyní si ale představte, že skutečný básník, jakým je Louis Křikava, seděl v redakci Světa zvířat a měl přeložit z němčiny nějaký článek o opicích. Majitel časopisu Fuchs obcházel kolem nového svého redaktora, aby mu dal najevo, že on je tu pánem a že ho živí, a Louis Křikava překládal. Jeho duše byla rozdělena na dvě půlky. Jedna půlka psala o psohlavých paviánech, kdežto druhá, vznešenější, povznášela se nad ony ošklivé opice s červenou zadnicí a místo durana červenolícího ta vznešenější část jeho duše zřela červenolící děvče, prolínala se ovzduším básnickým, a v tomto chaosu dvou protiv přeložil Louis Křikava z originálu větu: „Die Affen sprangen vom Ast zum Ast,“ takto výstižně do češtiny: „Opice skákaly od případu k případu.“

„Tak mně to přečtěte, pane redaktore,“ řekl plantážnicky pan Fuchs a Křikava četl: „Opice skákaly od případu k případu.“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl pan Fuchs, „jak mohou skákat opice od případu k případu! Vždyť je v originále, že skákaly z větve na větev.“

A tu objevila se nezlomná básnická povaha Louise Křikavy.

„Pane,“ řekl, vstávaje hrozivě, „když jste mně zaplatil dnes ráno na půl měsíce gáži předem, tu myslíte, že tu musím těch čtrnáct dní psát takové blbiny o paviánech a o opicích a že opice nesmějí skákat od případu k případu? Opice dělá, co se jí líbí, pane, a pokud se týče mne, za tím, co napíši, vždycky stojím a nezměním na tom ani řádku.“

„Já vám ale rozkazuji,“ vykřikl pan Fuchs, „abyste napsal: opice skákaly z větve na větev. Vždyť náš časopis je populární a v našem listě musí se podat našim hloupým čtenářům všechno jako na dlani, a kdyby četli, že opice skákaly od případu k případu, tak se nad tím takový sedlák zamyslí a řekne: „Tohle je švindl, to dál neodbírám!“

„To je dobré,“ zvolal Křikava. „Víte, co se stalo tomu sazeči, který mi vynechal v jedné básničce jednou celou sloku? Vytáhl jsem mu uši o celý metr. Ostatně jaké řeči, s vámi to také udělám.“

To se stalo v temže pokojíku, ve kterém jsem o několik let později jako redaktor Světa zvířat řekl panu Fuchsovi: „Jestli ještě pípnete, tak vás vyhodím tímhle vaším oknem na silnici.“

A tak Louis Křikava odešel z tohoto místa, vytrvav tam tři a půl hodiny. A proč? Poněvadž Louis Křikava je pravý básník a básníci neradi píší o paviánech s červenou zadnicí.

 

SLAVNÉMU VÝKONNÉMU VÝBORU STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA

Ve Vídni dne ...

Jak jsme se tedy dostali bez peněz ze Znojma do Vídně? A bylo ve Vídni něco poučného a pozoruhodného, z čehož by šlo nabýt nových zkušeností, potřebných v politickém životě?

K první otázce odpovídám zcela stručně. Dělali jsme sociální demokraty z Prahy. V živočišstvu totiž vůbec, stejně i v rostlinstvu, panuje přírodní zákon asimilace, přizpůsobování se okolí a poměrům. A to jest právě velice důležito i pro člověčenstvo. Zkrátka a dobře, my jsme se dozvěděli ve Znojmě z plakátů, že jest ve Znojmě veliká sociálně demokratická slavnost, pod znojemským hradem u řeky Dyje ve velké zahradě Güntherově, ku kteréž sociálně demokratičtí železniční zřízenci ve Vídni vypravili svůj zvláštní vlak. Tak jsme se tedy usnesli, že musíme dělat sociální demokraty a že musíme zapřít program strany mírného pokroku v mezích zákona. Jednatel onoho spolku z Vídně byl právě v onom stavu, kdy dobré srdce jest přístupno všem žádostem. Byl totiž drobátko podroušen a vedl nás doprostřed zahrady, kdež vystoupil na stůl a zvolal česky i německy: „V té chvíli právě přibyli mezi nás tři soudruzi turisti z Prahy.“

Sotva to dořekl, nastal obrovský jásot po velké zahradě a všechny ty davy myslely, že my tři schválně kvůli tomu, že zde mají výlet, přišli jsme sem do Znojma pěšky. Vylezl jsem na stůl a řekl jsem:

„Soudruzi! Dekuji vám jménem svých kolegů za ono manifestační uvítání, kterého se nám tu dostalo. Přes vysočinu Českomoravskou, od Třebíče až k údolí Dyje, stále jsme na vás vzpomínali, na vás, kteří v mozolných rukách třímáte prapor socialismu nyní právě pod tímto hradem znojemským, kde sídlí vzpupná aristokracie, která se třese před těmito šiky bojovníků za právo a rovnost národů. A vám, soudruzi z Vídně, prohlašujeme tolik, že s vámi půjdeme třebas na kraj světa. A děkujeme vám ještě jednou, že jste nás přijali s tak otevřenou náručí. Děkujeme vám srdečně za veškeré pohostinství, které nám prokážete a které zajisté jasně dokumentuje, že není na celém kontinentu místa, kde by soudruh soudruhem nebyl přijat s otevřenou náručí. Geehrte Genossen, wir danken ihnen für alles! Sozialdemokratie hoch!“

Pak nám dali nějaké červené šerpy a vedli nás k jinému stolu, kde nás hostili. Pak se šlo s hudbou na nádraží, a když všichni nalezli do železničních vozů, my jsme následovali jejich příkladu a jeli tím jejich zvláštním vlakem do Vídně. Bylo sedm hodin ráno, když jsme přijeli do Vídně na státní nádraží, ranní slunce časného léta bylo zahaleno do mlh a kouře továrních čtvrtí, celé naše jmě činilo jednu korunu. Jedna koruna je ovšem moc málo pro tři lidi na Vídeň. Tak jsme sedli do první tramvaje a jeli do vnitřního města.

Co bylo naší touhou ve Vídni v tom okamžiku? Koho bychom si tak horoucně byli přáli vidět? - Machara. Ano, pumpnout básníka Machara. Vždyť v Čase kolikrát jsme četli fejetony, že nějaká česká realistická duše přijela jen kvůli tomu do Vídně, aby uviděla Machara. Ovšem, že o tom musela napsat ta dobrá duše fejeton, aby aspoň částečně byly jí hrazeny útraty toho výletu. Už jsem dávno měl podezření, že každý český inteligent přijíždí do Vídně, aby Machara pump. A nyní se mi to potvrdilo.

My jsme chtěli totéž udělat! Když ale chce někdo k někomu přijít a říci mu: „Dovolte, vašnosti, my jsme na cestách,“ musí ho předem najít. A tak jsme ve staré Vídni vlezli na starý zrušený hřbitov, proměněný v sad, zapálili si dýmky, a sedíce na hrobě měšťana vídeňského Maxe Grünhuta, u kterého byl rozpadlý pomníček s nápisem: „Lebe wohl“, konali jsme válečnou poradu. „Prozatím,“ řekl jsem, „necháme Machara stranou a hleďme využitkovati všech vymožeností kultury. Mezi divochy nejsou politické strany. Mezi vzdělanými lidmi máme však sociální demokraty a národní socialisty. Vídeňská sociální demokracie vyplnila již dostatečně svůj dobročinný úkol. Přivezla nás ze Znojma do Vídně. Nyní musíme hledět využitkovat národní socialisty. Strana národně sociální vydává zde časopis Česká Vídeň. Redakce, pokud vím, jest v Josefsstadtě, v jednom ze starých domů v Bertholdgasse. Okolnosti nás tedy nutí, abychom se stali na dvě hodiny národními socialisty. V redakci vysvětlíme svoje stanovisko a dovíme se tam jistě též adresu Macharovu. Pak půjdeme kvečeru k Macharovi, poprosíme jeho manželku, aby nám něco zazpívala u piana, a jeden z nás, zatímco bude paní Macharová zpívat, Machara někde ve vedlejším pokoji pumpne. Machara si můžeme nechat také na pozítří. Na básníky je vždycky dost času. Ale v české Vídni zaopatříme si adresy Českých besed. A ty hezky oběhneme a pak teprve dáme se do Machara.“ - Tak jsme tedy po tomto promyšleném plánu vyšli ze hřbitova a odebrali se do redakce národně sociálního časopisu Česká Vídeň, když jsme si natrhali dříve na hřbitově červenobílé karafiáty do knoflíkových dírek. To se musí dělat systematicky.

Místnost redakč České Vídně vypadala velice prostě. Zde nejlépe bylo dokumentováno, že národně sociální strana jest předně stranou socialistickou, a jako taková nemiluje žádného přepychu. Uprostřed stál kuchyňský stůl, na kterém byl hrnec s kávou a lahvička inkoustu, několik archů papíru a pero. Pak byly v té místnosti ještě dvě staré židle a na archu papíru, přibitém na zeď, stálo napsáno:

Nedejme se!

V koutě ležela halda starých novin, pečlivě nerozřezaných, a u dveří visel mouchami znečištěný Mistr Jan Hus. Oči tohoto světce hleděly moc smutně na ten hrnec kávy na stole. Jinak v celé redakci nebyl nikdo. -

Nějaká stará paní otevřela dveře a řekla zcela otevřeně: „Pan redaktor sedí už od božího rána na záchodě.“

„A co tam prosím tak dlouho dělá?“

„Ale píše tam úvodní článek proti sociálním demokratům. Tam má klid, tam má pokoj, nikdo ho tam nevyrušuje, poněvadž tady má každá

partaj svůj záchod. Jestli s ním chcete mluvit, je to ten první od kraje na chodbě.“

Tak jsme předstoupili před ty skromné dveře, za kterými seděla naše spása, a řekli jsme: „Nazdar, bratře, tady jsou tři bratří z Prahy.“

„Hned, bratří, hned,“ ozvalo se za dveřmi. „Hned jsem hotov!“

Spustil vodu a vyšel statečně ven. Byl to mladý muž, rozpačitě se omlouvající, že to jest jediné místo, kde má pokoj.

„Ovšem,“ řekl jsem přátelsky, „Zola psal ve vaně.“

„Tak, kam půjdeme na pivo?“ - zvolal redaktor. Popadl klobouk, a vyšli jsme do ulic nepřátelské Vídně ...

 

BÁSNÍK RACEK

Zatímco jsme dleli v nepřátelské Vídni, zcela klidně navštěvoval v sobotu Zlatý litr úředník Obchodní a živnostenské komory, vousatý básník Racek. Dnes již Racek nepíše žádné básně, má slávu za sebou, smutnou slávu sice, ale přece jen slávu. - Slavil kdysi před lety na kolbišti mladé české poezie’ Pyrrhovo vítězství. Přesto však ještě dodnes Racek nosí dlouhý vous a dlouhé vlasy, takže nevypadá nikterak jako úředník Obchodní a živnostenské komory, nýbrž jako model mesiáše z uměleckoprůmyslové školy v Praze. Jemu samotnému stalo se několikrát, že byl osloven mladými vlasatými lidmi, kteří s ležérností malířů se ho tázali, zač by jim stál nahý hodinu? A tu celý den býval Racek velice smuten, neboť vlasy a vousy si nechával růst jedině proto, že je básník - a dnes je nechává růst, poněvadž býval básníkem. A kdo by chtěl vědět, co napsal za sbírku, nechť si vzpomene, že roku 1900 vyšla nákladem Lotosu v Ústí nad Labem podivná tlustá knížka veršů pod názvem Srdcové eso. - Lotos knihovnu vydával zajímavý muž, jménem Herles. Z přátelského styku mezi tímto účetním továrny a mladým tenkrát Rackem vzniklo toto dítě v červené obálce s černým nápisem: Srdcové eso.

Kdo byl autorem, na knížce nestálo, a tenkrát v literárních kruzích vzbudila ona sbírka neobyčejný rozruch, jak pro svou zvláštní formu, tak i pro podivný obsah, který dával tušiti člověka úplně hotového již se svým životem, a jak napsal tenkrát kritik v Národních listech: „Celá sbírka Srdcové eso neznámého autora činí na vás dojem, že byla psána mužem, který, maje být druhého dne pověšen, požádal o inkoust, pero a papír a v poslední noc rychle celou sbírku napsal, aby odcházel z tohoto života s vědomím, že si ještě udělal z veřejnosti poslední legraci.“

A nakladatel Herles, maje radost nad touto slávou Herostratovou, který zapálil chrám bohyně Diany v Effezu, vykládal tenkrát mé sestře Máně, které se dvořil, že Srdcové eso napsal sám, a věnoval jí výtisk s dedikací, chtěje působiti na ni i na mou nebožku matku oním krásným slovem „básník“.

Tak jsme to při večeři rozřezali a bratr Bohuslav četl:

Támhle je porodnice, támhle je kříž, támhle je bordel, tam jatky blíž.

„No tohle je pěkné,“ řekla maminka, „a s takovým ty bys chtěla chodit ? Hned mu tu knížku pošleš nazpátek.“

Nesl jsem ji na poštu a v antikvariátě mně za ni dali 50 haléřů. Měl jsem zlost tenkrát na autora a napsal jsem do Moderního života zdrcující kritiku, ve které zejména jsem uváděl, že básníkovi schází vůbec myšlenky, takže jest nucen psát takovéhle verše:

Matko, mých matek matko

matko mých matek

matko má

Sestro mých sester

sestro sestro mých sester

sestro má - -

Nakonec jsem napsal, že ono rčení ,třiatřicet stříbrných křepelek letělo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech’ je patrně od téhož autora.

A konečně vyšlo najevo, že nakladatel Herles není autorem té sbírky a že tu celou ničemnost spáchal básník Racek.

Racek připravil Herlesa o zámožnou nevěstu a Racek napsal také tuto báseň:

Moje děvče černovlasé

vlasy jeho plavovlasé

odváděli lupiči - - -

to byla celá jedna básnička. Za tři roky po vyjití sbírky přítel Racek si ty své verše přečetl a od té doby bloudí v noci po ulicích, a když potkáte rozervaného muže v haveloku, který si drží hlavu v dlaních a šeptá si pro sebe: „Co jsem to vyved, co jsem to, bože, vyved,“ - to je básník Racek. A šel tak dalece do sebe, že od té doby začal psát pohádky pro děti. Aby pak seznal, jaký účinek jeho pohádky mají na dětskou duši, oženil se, a tak si zaopatřil vlastní děti. Když pak dítky počaly chápat, přečetl jim v rukopise jednu ze svých pohádek. Poněvadž byla lékařská pomoc při ruce, za šest měsíců se dítky jakžtakž zotavily a od té doby ještě zasmušileji bloudí básník Racek pražskými ulicemi, úžeji a úžeji hale se do svého haveloku.

HONBA ZA MACHAREM


Slavnému výkonnému výboru
strany mírného pokroku v mezích zákona.

Vídeň dne ...


Redaktor České Vídně vedl nás na pivo. Tvářil se přitom velice vesele, neboť si hvízdal a stále si říkal: „Tam u Knoblocha, to uvidíte pivo! To jsem rád, že jste přišli z Prahy!“
A my jsme byli zas rádi, že jsme našli tak vřelé uvítání, kterého jsme ani neočekávali od muže, o němž jsme museli myslet, že jest povahy velice uzavřené. On však nevedl s námi žádné hovory o politice, nýbrž s tváří rozšířenou blaženým úsměvem stále říkal: „To jsem rád, že jste mne přišli navštívit. U Knoblochú mívají výborné bramborové knedlíky s vepřovou a se zelím. To si pochutnáte. Pro to já žiju. Mohli bychom jít také ke Komínkovi, ale tam mají schwechatské pivo. Tady ale budeme pít Třeboň a to jsou velké rozdíly, bratří.“
Tak nás zavedl do oné restaurace a tam teprve se vážně při pivě rozhovořil o úkolech strany národně sociální: „My těm židovským zaprodancům ve Vídni vypálíme rybník. Věříte, bratří, že už tiskneme o 50 exemplářů víc! A jaké máme fejetony! To já sám píšu! To je něco gusto. Je to takové výstižné všechno. Není to žádná taková omáčka. Švadlena zabije toho svůdce, mistra, a pardon nedává tomu židovskému zaprodanci, - totiž abych vám to, bratří, vysvětlil, on je sociální demokrat a ona je organizovaná národní socialistka. Zatím tedy, co ji zavrou, poněvadž zabila toho sociálního demokrata, toho svůdce, dostane se její dítě k jejímu strýci, který \k také sociální demokrat. A oni ho mučí, to dítě, oni ho mučí, až se o tom dozví Klofáč, odveze si dítě do Prahy. Dítě roste, a co bych vám to ostatně dál povídal ... Teď si dáme tu vepřovou. - Tak co, jaká je? Je vidět,
že vám chutná - ty knedlíky, ty se jen rozsýpají! Inu, pravá česká kuchyně! A to člověka musí těšit tady v té zatracené Vídni, která naše mozoly z Čech cucá. Naše strana národně sociální je teď tady na postupu a dočkáte se, bratří, že celá Vídeň bude národně sociální. Tady, bratří, nemastějí knedlíky lojem jako jinde. Tu mají sádlo z pravých českých prasat a hostinský sám je také organizovaný národní socialista. Ve víru sociálních zápasů, tady se docela dobře sedí, co myslíte, mám si dát ještě jednu porci? Víte co, bratří, já tu porci si dám, dejte si vy také ještě jednu, ať držíme společně, neboť strana národně sociální má na programu ono zlaté heslo: ‚Jeden za všechny a všichni za jednoho’.“
Později jsme ovšem pochopili, co to má znamenat, všichni za jednoho.
„Bratře,“ povídám, „my bychom rádi našli Machara.“
Redaktor České Vídně podepřel si ruku jako člověk, který přemýšlí o nějaké velké záhadě, a pak řekl, že to jméno mu připadá známé, ale že si nemůže vzpomenout, kde tu firmu viděl ... „Na Ringstrasse nebo ... Machar, Machar ... ne, ten se jmenuje Machner, Machner - to je na Ringstrasse ten kožešník - ale Machar - ne, to jméno neznám.“ „Ale víš, bratře, Machar, ten básník ...“ - „Neznám,“ řekl národně sociální redaktor, „nemohu si alespoň vzpomenout - jednou nám poslal do České Vídně někdo nějaké verše - ale to byl Józa Počaplický-Orlický, ten nám píše epigramy. Ostatně básníků je na světě, každou chvíli vyskytne se nějaký básník, já také píšu verše, jsou to velice dobré věci, tak kupříkladu tady mám pro májové číslo na příští rok pro Českou Vídeň:


Bij, prapore, jen bij,
toť osud tvůj, bij dále,
volejme neustále,
a až nás bude Vídeň plna,
nás soudruhů víc nezahubí vlna.


To jsem já tedy ... víte, bratří - ale Machara neznám. Říkáte, že je Machar tady ve Vídni? To nevím, to nevím. Kdyby se měl člověk starat o každého, co by bylo se stranou? Ostatně, když ten bratr Machar přijel do Vídně, proč nevstoupil hned do nějaké organizace národně sociální ve Vídni? Třebas do Mladé generace. A tak teď bychom mohli jít do kavárny, zahrát si kulečník. Zaplaťte, bratří, celkovou útratu, až já přijedu do Prahy, tak se vám revanžuji, já nemám ani krejcar, a abyste nemuseli snad v kavárně platit za mne, tam mne znají, tak mi půjčte pět korun, abych si moh v kavárně platit sám. Já už tam beztoho visím asi deseti korunami. Ale vrchní je náš člověk.“
Tak jsme mu vysvětlili, že naopak on nás pozval a že nemáme peníze a že jsme mysleli, že on nás hostí. -
Trochu se zarděl a pak prohlásil, že tedy někde sežene peníze a že se vrátí a za nás tu útratu zaplatí. Abychom jen bez starosti klidně čekali na něho. Samo sebou se rozumí, že po jeho rychlém odchodu, když. nás nechal tedy v zástavě, věděli jsme, že se ubožák již nenavrátí.
Kubín, utíraje si oči, zvolal: „To je hrozné, už ho vícekráte neuvidíme!“
„Víte co, přátelé,“ řekl jsem, „půjdu hledat Machara.“ Nechtěli mne pustit, Kubín křičel, že on je mladší a že radši půjde s Wagnerem, a já jen abych klidně čekal a odpočíval, beztoho že jsem si stěžoval, že mne bolejí nohy.
Wagner se na všechno díval tupě a konečně prohodil: „Mám zahynout na ulici hladem a žízní? To raději zahynu tady! Já odtud nejdu.“
„A mne také nenapadá, abych šel pryč!“ řekl Kubín. „Dáme si jedno pivo a půjdeš ty, když jsi se nabídl.“
Co jsem měl tedy dělat. Vypil jsem ještě to jedno pivo a pak sám a sám vydal jsem se do vídeňských ulic hledat Machara. Nemohl jsem si vzpomenout na nic chytřejšího, než že zastavil jsem nejbližšího policejního strážníka a řekl jsem: „Entschuldigen Sie, kennen sie nicht den böhmischen Dichter Machar?“
„Wo wohnt der Kerle?“ tázal se strážník. „Das weiss ich eben nicht.“ „Ich auch nicht,“ řekl strážník suše a obrátil se ke mně zády. Tak jsem šel na nejbližší policejní ředitelství a tam po dlouhém vyjednávání, poněvadž strážník ve vratech, vida mne tak vyděšeného, vyptával se, co mi ten pan Machar udělal a proč ho hledám, odkázali mne na bytový seznam.
„Tady si napište na arch,“ řekl úředník, „jméno a příjmení toho, koho hledáte, zaplaťte korunu poplatku a zítra si přijďte pro vyřízení.“ „Hned, hned,“ zvolal jsem a už jsem byl venku na ulici. Tam jsem si na čerstvém vzduchu vzpomněl, že Machar je úředníkem v jedné bance. Nejbližšího strážníka jsem se tedy optal, kde je tu nejbližší velká banka. Neboť správně jsem hádal, že velký básník musí být zaměstnán jen ve velké bance. - „Um die Ecke,“ řekl strážník. „Und Name?“ „ Credit-Bank.“ - A za rohem tyčila se budova rakouského úvěrního ústavu. „Je prosím pan Machar přítomen?“
„Je na Simeringu.“ - Semmering, ježíšmarjá, pomyslil jsem si. - „Proboha vás prosím, proč teď jede do Alp?“ „Ale v Simeringu, jaképak Alpy, ve dvaadvacátém okrese. To je přece jméno toho okresu. Číslo domu 212.“
 

MACHAR NENÍ DOMA

Ať se pohlíží na Machara jakkoliv, ať se o něm sebelepší píše, ať se i o Macharovi píše a mluví špatně, nebudu nikdy plout v životě s tím či oním směrem. Nebudu ho nikde chválit a také nebudu mu nadávat, budu chválit jen jeho manželku.

Jen tolik vždy řeknu každému: „Machar nebyl tenkrát doma.“

Toto jest zdrcujícím faktem v plodném životě básníka Machara.

On, který o sobě tvrdí, že stál vždy na pravém místě, což též tvrdí jeho přítel dr. Bouček, tento Machar, tato velká veličina literární, básník, který jest popisován jako muž, který nikdy neopustil onu baštu na Dunaji, když ho bylo potřeba, aby do těch shnilých poměrů života českého mocně zaburácel svým pérem, tento konzul realistů nebyl doma. V literární historii tento fakt musí každého ohromit. Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka, tu zcela klidně nebyl doma. Toto je nejtrapnější poznání, které kdy bylo zjištěno o českém básníku a spisovateli. Zrada na české věci, toť jest ten nejslabší výraz, jehož tu lze užiti. Celá aféra Sabinova není ničím proti tomu, čeho se dopustil v tom horkém měsíci tenkrát Machar vůči třem českým lidem. Nebyl doma a nebyl doma, a kdybych se byl rozkrájel na místě, nešlo to.

Když jsem tedy přišel do onoho slavného bydliště, první, co mi padlo do oka, byla slepice, která se bezúčelně potloukala na dvoře toho útulného domku, který ve svých útrobách ukrývá průměrně dvě stě dní do roka slavného českého básníka. Hned jsem chápal, že ta slepice patří Macharovi. Z piety k básníkovi chtěl jsem slepici pohladit, když vtom malá holčička objevila se ve dveřích vedoucích na dvůr a křičela do chodby: „Mami, nějaký člověk nám bere naši slepici.“ Jak jsem se později dozvěděl, ztrácely se Macharovi slepice při každé návštěvě jeho ctitelů. Někdo totiž má ve zvyku, že si vezme z bytu oblíbeného básníka nějakou památku, kupříkladu zbytek ožvýkaného doutníku, krabičku zápalek, vosk na kníry, kapesní nůž, zlaté hodinky a podobné drobnůstky. - A ctitelé Macharovi odnášeli si

slepice. Tajně, pod kabáty, pod dámskými plášti - a tu ona dáma, manželka Macharova, ihned seznala, jakmile jsem se hnal po slepici, že jsem pročet všechny spisy Macharovy, a okamžitě zvolala do dvora: „Račte dál, Machar není sice doma, ale ukáži vám jeho pracovnu, jeho psací stůl - - - “

Mně bylo, jako by mě palicí praštili do hlavy - tak Machar není tedy doma - v zoufalství jsem vykoktal: „Jaké je vstupné, milostpaní? Já totiž nemám peníze, my jsme tři, my jsme ve Vídni bez krejcaru, my jsme z Prahy, já nejdu jako ctitel, já se jdu dlužit. Já taky píšu.“ - Ta dobrá paní Macharová! Vedla mne do pokoje, ačkoliv jsem chtěl hned odejít, volaje: „Ubohý Kubín, ubohý Wagner!“ „Wágnerovu hudbu má Machar rád,“ pravila paní Macharova. „Jestli se zdržíte nějaký čas ve Vídni, on Machar přijde až za dva dny, jel na nějaké přednášky do Prahy.“ Pak jala se prohledávat zásuvku a z velké kožené tobolky vyňala papírovou desetikorunu a ve velkých rozpacích mně ji počala strašnýma oklikama nabízet, až jsem měl strach, aby si to zatím nerozmyslela. Když jsem ale měl konečně tu desetikorunu v kapse, jako by mně byl kámen spadl ze srdce a já zvolal: „Ale máte to tady pěkný.“ A pamětliv toho, jak Machar ve svých fejetonech děkoval bohu, že nemusí se stýkat s tou českou společností v Praze, řekl jsem již na odchodu: „To se, milostivá paní, nedivím, že náš Machar je tady ve Vídni tak spokojen!“ Paní Macharová se usmála: „Vždyť on by rád šel zas do Prahy!“ Pak jsem jí políbil ruku a ona dlouho se za mnou dívala, zdali jí neukradnu ještě tu slepici, a volala zcela diplomaticky na slepici: „Puťa, puťa.“ -

Tak jsem se navrátil do restaurce Knoblochovy a ku svému překvapení jsem zpozoroval, že v tom pekle sedí jen Wagner. „Kubín šel za tebou,“ řekl, „k Macharovi, asi před půl hodinou. Neboť dozvěděl se od jednoho českého pána, který sem přišel na pivo, Macharovu adresu.“

Asi za hodinu Kubín se vrátil a vítězoslavně ukázal nám pět korun.

Zaplatili jsme útratu a šli hledat nějakou Českou besedu, abychom se u nějakého vlivného Čecha usídlili.

 

JAK SE BAVÍ ČEŠI VE VÍDNI

Vídeňští Češi se dělí na dvě třídy: zámožnější a chudší. Ti chudší mají své dělnické spolky a zámožnější třída má své Besedy. Celý český život je v těchto Besedách. K nám do Čech zalétají zprávy, jak jsou Češi ve Vídni utiskováni, jak 300 000 českého lidu úpí tam ve Vídni ve strádání, žalu a nevesele na té proklaté baště nad Dunajem. A jistě byl by to smutný osud Čechů, kdyby neměli své Besedy. Co českou duši dovede nadchnout, co ji podporuje v boji s germánstvem, to je české pivo v Českých besedách. A jsou to hlavně dvě piva, která posilňují statečné vídeňské Čechy, dvojí druh piv, který získal si nepopiratelné zásluhy o českou věc ve Vídni, pivo třeboňské a pivo budějovické. Tato dvě piva pijí se ne jako nápoj opojný, nýbrž pijí se jako pozdrav ze staré vlasti. Češi vídeňští mnoho nečtou a nepodporují také českou literaturu, ale zato pijí naše pivo z království. Jest to pivo šťastnějších bratří, kteří nevyvedli tu hloupost, že se vystěhovali do německého města. Ročně se vypije toho piva tolik, že by mohli si za to postavit ne dvě, ale deset škol českých, oni ale raději pijí české pivo a spoléhají se na bratry v Čechách a na Moravě. Někdo dokonce říká, že Čechů vídeňských je půl miliónu. A ten půl miliónu vídeňských Čechů nechá si vydržovat své dvě Školy penězi ze sbírek vždy ochotných bratrů v Čechách a na Moravě. V Cincinatti v Severní Americe žije 40 000 Čechů a těchto 40 000 Čechů postavilo si již osm českých škol a jednu českou školu obchodní za své vlastní peníze, ačkoliv vláda americká není o nic lepší než vláda rakouská a chce ze všech příslušníků Spojených států udělat Anglosasy.

Ovšem, že ustupuje před kapitálem. Stále mluvíme o neobyčejném hrdinství vídeňských Čechů, jak tito Češi lpí na svém rodném jazyku, a najednou se dozvídáme, že všech těch minimálně řekněme 300 000 vídeňských Čechů má jen 800 dětí zapsaných ve Školách Komenského. 100 000 Čechů v Chicagu v Americe má svých vlastních 30 škol, které si postavili. Jest jisto, že máme určité mravní povinnosti k nějaké menšině,

řekněme v Zálužanech, kde je Čechů tři sta, kteří si za svoje peníze nemohou ovšem školu vystavět. Ale když vídeňský týdeník naříká, že půl miliónu Čechů ve Vídni nemá posud slušnou českou budovu pro českou školu, a křičí stále: „Vy Češi z království nekonáte svou povinnost,“ to je prosím čisté darebáctví. Prý převážná většina vídeňských Čechů jsou chudí dělníci. Ale u nás v království naši chudí dělníci posílají peníze na školu Komenského, ačkoliv mzdové poměry v Čechách jsou mnohem mizernější než ve Vídni.

Ovšem my tady vzpružujeme obecenstvo k dobročinnosti umělými manifestacemi, spojenými s průvodem reklamních vozů na výstaviště. Takový krásný den jmenuje se: Praha - vídeňským Čechům. Maršnerova továrna na cukrovinky na Vinohradech vypraví několik továrních dělnic a dělníků v nemožných národních krojích, nákladní vůz ověnčí červenobílými drapériemi, upevní nahoru na vůz standartu s nápisem ,Banánové kakao, Maršnerovo kakao jest nejlepší. Ony utrápené víly v utrápených krojích národních rozhazují mezi obecenstvo, které volá: ‚Nazdar české Vídni,’ reklamní lístky ,Pijte Maršnerovu čokoládu a jezte Maršnerovy cukrovinky’, a za tímto vozem, který jest živě pozdravován, poněvadž má patrně také co dělat s českou Vídní, kráčí osm pochopů, kteří mají představovat středověké žoldnéře, ačkoliv, kdyby se tito mužové objevili v tomto kroji ve středověku, byli by bez pardonu pověšeni na nejbližším stromě, ježto by je museli považovat za hyeny bojiště. A těchto osm mládenců má na krku plakáty s nápisem ‚Holoubkovo mýdlo jest nej-lepší‘. Není to sice vidět, poněvadž ti chlapíci jsou špinaví, ale lid vítá je bouřlivým voláním: ,Sláva české Vídni.’ Nato objeví se vážně kráčející v černém měšťanském kroji, v krátkých kalhotech dlouhý, hubený mladý člověk, bledý, který vleče s námahou tlustou Bibli kralickou. Jest to malíř Wenig, který dělá si tak ostudu, ale velice rád a často. Kráčí vedle povozu, vypůjčeného od jednoho mlékaře z Vršovic, kterýž povoz táhne nejsešlejší drožkářský kůň z Prahy a Okolí. Z vozu vykukuje obličej bělovlasého dědka s nosem růžovým a vedle něho sedí dvě herečky z Vinohradského divadla, které si taky dělají ostudu, a nad těmi nešťastníky nese se nápis

,Čeští exulanti’. Za vozem přiživuje se jeden mladík s kordem, který dívá se hrdě na policajty a tváří se tak, jako by on sám byl ta celá česká Vídeň, které tu volají slávu. Pak následuje povoz alegorický vinohradského pivovaru. V krojích středověkých kolem velkého sudu sedí osm mužů, mávajících korbely a křičících: „Okuste vinohradské pivo.“ Dělají, že jsou opilí, a také jsou. Povoz se náhle zastavuje a toho nejlepšího herce ze skupiny přivazuje kočí k vozu, aby jim nespad. Tento alegorický vůz těší se největší oblibě a také jest nejnadšeněji pozdravován. A za vozem vinohradského pivovaru loučí se Komenský s vlastí. Vypadá jako starý venkovský učitel z let šedesátých, na nose má brejle a nese nějaké modlitby. Obecenstvo vítá ho velice srdečně a nějaká žena praví: „To je krejčí Hlaváček ze Žižkova.“ - Komenský zpozoruje v davu nějakého svého známého a volá na něj srdečně: „Zítra u Šenflaků!“ Pak jdou národní socialisti a baráčníci v národních krojích, stlučených ze všech možných půjčoven maškarních kostýmů. Před kasinem na Příkopech zazpívá se Hej, Slované, a když „hrom a peklo“ zabouří Příkopy, praví vůdce baráčníků: „To bych pil. - V povznesené náladě dochází se za tři čtvrtě hodiny na výstaviště a výsledek toho všeho je, že čistý výtěžek slavnosti K 10 000 pošle se spolku Komenský do Vídně. Ovšem nebýt takové zábavy, sešlo by se jen pár krejcarů, ale bud jak buď, výsledek jest velice čestný. 50 000 lidí věnovalo za jedno odpůldne 10 000 K českému školství ve Vídni. Telegrafická zpráva o tom doletí do Českých besed a Národních domů ve Vídni a teď panuje velké nadšení v těchto společnostech.

A když přijde český turista z Prahy právě v takovou šťastnou chvíli do některé z Českých besed, není divu, že v tom ovzduší, rozehřátém 10 000 korunami z Prahy, jest přivítán s velkou vřelostí. -

A tenkrát nepřišlo do Vídně v době naší vídeňské návštěvy 10 000 K, přišly jen čtyři tisíce korun z nějaké slavnosti, ale to stačilo, aby nás v České besedě v jedenáctém okresu tři dny a tři noci napájeli, krmili, hostili všemožným způsobem. A ke všemu to byli Indiáni, neboť česká společnost ve Vídni dělila se tenkrát na stolní společnosti indiánské a stolní společnosti Ašantů. Indiáni mají ve svých místnostech velkou dýmku míru; když je slavná příležitost, jako tenkrát, když přišlo těch čtyři tisíce korun, oblekou si plátěné mokasíny a tahají za velkou koženou rukavici visící se stropu a křičí přitom: „Hovgh, hovgh, hovgh!“

Ašanti mají pak meče, dřevěné velké štíty z papíru a luky se šípy, to si přehodí přes záda a tak zasedají ve svých místnostech a navštěvují se navzájem Indiáni s Ašanty a pije se přitom, až se hory zelenají, zatímco my sbíráme krejcar ke krejcárku na školství našich utištěných bratří ve Vídni.

SOUDRUH ŠKATULA

Ve Vídni seznámili jsme se se soudruhem Emanuelem Škatulou, který později v Praze chodíval též do naší společnosti. Jest to vskutku jeden z nejlepších sociálních demokratů a v boji za právo proletariátu utěšeně tloustne. Toť jest již osud všech vůdců nejen sociálně demokratických, ale osud vůdců lidových stran vůbec. Mají-li nyní sociální demokrati své tlusté muže Šmerala a Němce, národní socialisti mají tlustého Hübšmanna a 118 kg vážícího poslance Exnera. Obě strany nemají si tedy co vyčítat a jest to jistě jen dobrým znamením, že proletariát jest na postupu. Strany, které mají hubené poslance, nemohou to nikdy přivést daleko. Kupříkladu vezměme si jen státoprávníky, které tak dobře charakterizoval jejich vlastní poslanec Hajn, vážící 45 kg. A tak kdo z politických řečníků, agitátorů a redaktorů ve službách strany pomalu ale jistě tloustne, ten se musí stát konečně poslancem, to je zákon přírody. - Tak vidíme, že v poslední volební kampani přibylo Škatuloví, který kandidoval na Vinohradech, o 400 hlasů. Ale Škatula také přibyl od předcházejících voleb o 12 kg. Kdo zná poměry v redakci Práva lidu, tomu padne do očí váha na nádvoří. Na této váze váží se předáci strany a pilně se jejich tělesná váha zaznamenává a vede se ve zvláštní knize, jejíž cifry jasně dokumentují, jak tělesná váha jde ruku v ruce s politickou zdatností strany a s jejím rozmachem. Proč to prohrál Soukup  Stříbrnému  v Holešovicích? Poněvadž se spadl v prvém období asedání říšské rady o 5 kg, zatímco , nynějšímu poslanci za Holešovice, přibyly na váze 3 kg. Jest to jistě nepopiratelný rozmach u národních sociálů.

Tenkrát ovšem ve Vídni, když jsme se seznámili se Škatulou, nebyl ještě tak tlustý jako dnes. Tloustne se vzrůstem strany, poněvadž příjmy redaktorské jsou tím větší, čím více lidí časopis odebírá a přispívá na tiskové fondy.

Redaktoři Českého slova proto také nikdy nemohou tloustnout. Redaktor Matějů zůstane hubeným stále, zato však za ně všechny tloustne dr. Hübschmann jako předseda vydavatelského družstva.

A Emanuel Škatula jedná zcela správně, když hledí využitkovat plnou měrou božího daru, kterému se říká politika. Když na schůzích lidu zahřmí: „Dejte nám chleba,“ sní k tomu chlebu po schůzi tři vídeňské řízky, nějaký sýr, a vypije k tomu několik plzeňských. A když to člověk dělá den za dnem, pak není divu, že má naději stát se poslancem. Byl původně modelářem. A toto původní zaměstnání přenesl i do politiky. Jako se z hlíny vymodelují různé figurky, Škatula chytne za pravý konec srdce posluchačů a nadělá z nich sociální demokraty. Ale to není všechno, co on dělá. Každý rád cestuje po dálných krajinách a zemích a jest jistá nápadná shoda mezi jeho tajuplným odcestováním a událostmi v zemích, jimiž on právě procestoval.

Škatula jede do Cařihradu, a když se odtamtud vrátí, sesadí Turci sultána a udělají revoluci.

Jede do Portugalska, vrátí se, a ještě nedojel do Prahy, a už je v Portugalsku republika.

Táži se proto veřejně ministra spravedlnosti, ví-li o těchto rejdech Emanuela Škatuly?

A ještě něco. Škatula umí italsky, španělsky, německy, francouzsky a také obstojně česky. Poslední chvíli učil se čínsky a sotva vzal gramatiku do ruky, vypukla v Číně revoluce a je tam republika.

Ví o tom ministr spravedlnosti ?

 

VZPOMÍNKY NA SPOLEK LITERÁTŮ SYRINX

Když jsme se tenkrát ve Vídni setkali s Emanuelem Škatulou, informoval se důkladně o literárních poměrech a tázal se, zdali ještě existuje spolek literátů Syrinx.

Co to bylo za spolek? Tento spolek vznikl roku 1901. Nešťastnou náhodou jmenoval se Syrinx, což znamená píšťalka pasáka vepřů ve starém Řecku.

Zakladatelem tohoto spolku byl Roman Hašek, můj bratranec.

V těchto dobách počal totiž vydávat Moderní život, časopis šířící nestoudnost, jak napsala katolická Vlast.

Roman Hašek seskupil tenkrát kolem toho časopisu mladé básníky, několik podivných figurek, které většinou již zanikly a jejichž literární činnost záležela tenkrát ve velkém opěvání nahých ženských.

Roman Hašek sníval a spřádal tehdy své básnické sny u Botiče a na vyšehradských hradbách. Tam chodíval vymýšlet své hrozné verše a náměty k potřeštěným románům i mladý Bakule, který se podpisoval Hilar. To je ten nynější lektor Vinohradského divadla.

A tak se založil spolek píšťalky pasáků vepřů Syrinx, spolek mladých literátů, který až z Krouné přivábil G. R. Opočenského.

Tento nadšenec, když otištěny byly jeho verše v Moderním životě (honorář se neplatil a každý, kdo chtěl, aby mu tam něco vyšlo, musel se předplatit na časopis), vypůjčil si otcovy zlaté hodinky a tajně ujel do Prahy, která v jeho mysli zářila jako velká hvězda přitahující moci. Jakmile je zastavil, G. R. Opočenský stal se pravým básníkem.

On, který zpíval:

Slyšíš, jak tu divně zpívá

smutný chřástal z večera,

noc je kolem mlčenlivá,

do šera;

naslouchal, jak hraje hudba v různých tanečních místnostech, jak hýří život po Praze, už nemyslel na smutného chřestala, on si zazpíval:

Mé čelo zahřál pocel slunce žhavý

a srdce mé se naplnilo klidem,

jsou dny, jichž půvab nikdy neunaví,

ba pravým požehnáním jest nám lidem.

Ba neunavovalo ho to dotud, dokud se nerozprchlo, nepropilo sto korun, které Opočenský v zastavárně dostal.

A pak nastaly dny smutné pro mladého muže. Jeho límeček na krk dostal barvu smuteční. G. R. Opočenský v tomto límečku smutně hleděl na dlažbu neznámé Prahy, která ho tak zrádně přilákala ve svou náruč.

A psal domů psaní plné synovské lásky. Ztracený syn by tolik rád se navrátil ku svému otci, panu pastorovi.

Ale teď se vžijte do postavení pastora. Vmyslete se, že vy jste evangelickým farářem a že vychováváte svého syna v duchu křesťanském, ale zatím ten váš syn že píše verše, ale jaké k tomu. Verše, které nemají co dělat s evangelismem, a že ten syn vám sebere zlaté hodinky a ujede do Prahy, aby tam udal své verše v takovém nějakém svinském časopise.

A proto právě přišla Opočenskému tato odpověď: „Uličníku! Běda těm, skrze které pohoršení pochází. Matouš, kap. 8, verš 15. Posílám Ti 5 K a přijeď hned, abych Tě seřezal. Tvůj otec.“

„I podívejme se,“ pomyslil si G. R. Opočenský, „básníku chce někdo nabít, to se nestane.“ A do rána bylo pět korun pryč. A límeček G. R. Opočenského nabyl barvy ještě smutnější a v tomto černém límečku dostavil se Opočenský slavnostně na zakládající schůzi spolku literátů Syrinx u Choděrů. Přišla tam také spousta mladých literátů, kteří nikdy nevynikli, kterým práce jejich redakce šmahem vracely a kteří nakonec nechali všech snah o obrození mladé české literatury a nepsali vůbec.

Z těch, co jsme tam tenkrát se shromáždili, zachránilo se jen nepatrné procento na poli literárním. Ostatní byli pobiti v redakčních koších a upáleni v redakčních kamnech. Zmizeli a ztratili se.

Kupříkladu Josef Anna Vladimír Krecar, ten vydal sbírku básní svým nákladem pod názvem Předčasné vinobraní, a když jsme později u Litru zpívali různé potupné písničky na ty mladé básníky, o Krecarovi se zpívalo:

Z předčasného vinobraní

přišlo na nás velké . . .

stejně jako zpívalo se o Opočenském:

Jest miloval všechny ženský

Gustav Roger Opočenský.

A v tom chaosu zmatených výkřiků nové družiny literární přistoupil ke mně Opočenský a řekl smutným hlasem: „Příteli, vy jste si dal, jak vidím, lososa s majonézou! Vy jediný tady večeříte z celé společnosti. Dle toho máte víc peněz u sebe. Půjčte mně na dráhu do Chrudimi čtyři koruny.“

Zatímco jsem mu je půjčoval, volal tam básník Neklaň Soukenka: „Přátelé, dnešní den znamená novou epochu v české literatuře!“ A znamenalo to také novou epochu pro číšníka, neboť to byla doba, než ta pěkná společnost stloukla na útratu.

Moc špatnou kritiku pronesl tenkrát vrchní číšník: „Vypili dohromady dvanáct piv a ještě z nich šest po táckách umazali.“ Tak byl znehodnocen ten krásný, nový spolek mladých literátů Syrinx čili Píšťalka pasáka vepřů.

NEZNÁMÝ LITERÁT

V těchto dobách rozmachu mladé české literatury všichni redaktoři českých listů dostávali podivné návštěvy. Objevil se totiž v redakcích mladý člověk s falešným plnovousem, který, ukloniv se redaktorovi, mlčky položil na redakční stůl svazek rukopisů, podíval se na redaktora smutnýma očima a hrobovým hlasem řekl: „Prosím o otištění.“ A jak tajemně přišel, tak i odešel. Druhého dne přišel opět a stejně se ukloniv, položil zase nový svazek rukopisů a zašeptav: „Prosím o otištění,“ zmizel.

Bylo to něco tak záhadného, že nemohlo to naprosto zůstat bez povšimnutí. Ti, kteří byli postiženi jeho návštěvou, vypravovali si o tom navzájem a za čtrnáct dní se dohovořili: tajemný člověk prováděl toto ve všech redakcích. Ba i do odborných listů přinášel své povídky. Tak kupříkladu v redakci Kovářských listů položil na stůl svazek povídek pro kováře. V Zájmech pekařů objeviv se, předložil redaktorovi románek ze života pekařského dělníka. V Katolickém Čechu vzbudil pozornost položením na stůl svazku povídek pro katolický lid.

Redaktoři zábavných příloh v Národních listech i Národní politice byli uděšeni stále se množící zásobou příspěvků. Ku konci týdne shledáno, že dotyčný tajemný literát předložil 700 novel, povídek a románů různým redakcím za jeden týden. Povídky jeho byly však takového podivného rázu, že neměly konce a ku konci stálo jen: Viz pokračování v Národní politice. Povídka, již položil do Národní politiky, měla nápis: Viz začátek v Národních listech. Současně též objevoval se tento tajemný muž s falešným plnovousem v divadlech, zadávaje tam své kusy ku provozování. Redaktoři s tajemnou hrůzou hleděli vstříc okamžiku, kdy tajemný muž objeví se ve dveřích. A on se objevoval pravidelně, pro každou redakci měl svou určitou hodinu. Věc byla konečně tak nápadná a podezřelá, že o celé věci byla zpravena policie. Muž ten nosil rukopisy v ručním kufříku. Jeden detektiv sledoval ho kdysi, an mizí v jednom domě v ulici Bartolomějské. Šel za ním do domu a viděl, že otvírá dveře v místnosti, odkud ozývalo se mnoho  hlasů. Nakoukl dovnitř a zpozoroval, že u dlouhého stolu sedí dvanáct mladíků, píšících horlivě na arších, půlarších, a tajemný muž, otevřev ruční kufřík, sebral ty rukopisy, naházel do kufříku a zas vyšel na lup. Místnost ta byla spolkovou a redakční místností spolku literátů Syrinx.

Dr. K. HUGO HILAR

„Dlouholetý sled historických syžetú. Vratkost vnitřní skladby. Locus communis. Antitéze nejtmavší. Nesprávně informován. Nedůstojné ideje nádherné setby lidí. Tajemný poměr kladných a záporných sil.“

Tak vždy počal hovořit K. H. Hilar, jinak Bakule původním jménem, za které se však styděl, poněvadž tento muž žil původně život moderního básníka.

Tak vždy se rozhovořil, těmi kusými větami, o některém ze současných děl české literatury a pokračoval v těch dobách, kdy byl členem Syrinx: „Zapomínám, jak bych ten motiv rozvinul. Otrávený syžet všemi možnými jedy běžného skeptismu. Toť, pánové, exotická flóra, červená hanba, jako modrý plamen. Zhasněme světlo, není to negativní předností.“

A hekaje, neboť mluví velice rychle: „Zkracovati něco v pouhé co jest nesprávno. Povrchní literární pretenze. Kritická svoboda věků zvláštních, zakuklený teror. Zadostiučinění, vyslovované názory. Nenávistná drsná polemika. Recenze vědecká a nestranná. Vznosné torzo idolu. Ekvivalent programu, nemám pravdu?“

A dál pokračoval: „Cyklický návrat bolestné kantilény. Chaotičnost a drzost, nemám pravdu? Bezohlednost tvorby, odvěký zápor, to jsou slova. Vržená linie přes celý román jest zjasněním pro skeptiky, co? Jest úkolem ovšem velice těžkým, nalézti něco, v čem by bylo dvakrát podtrhnuté ztě-lesnění onoho principu, který hraje a plaje všemi barvami v naprosté nostalgii budoucna v onom vznešeném chaosu, jehož imaginací oživuje se víra v panteismus dobra, nemám pravdu?“

A měl vždy pravdu, neboť v tom právě bylo vidět, že něčemu rozumí, totiž tomu, užít způsobem nejméně vhodným cizého slova a způsobit dojem.

Jisto jest, že dříve Hilar považoval psát za peníze do různých časopisů za velkou nemorálnost.

Konečně však opustil své umělecké stanovisko a pod několika pseudonymy přešel do zábavných příloh listů, jak mně sdělil, a tam nevynikl. Jeho práce byly mu vráceny a pamatuji se, že Bakule měl velkou zlost, když našel v jednom časopise tuto noticku listárny redakce: „K. H. Hilar, slabé - nehodí se.“

I vrátil se opět k umělecké dráze. Ku dráze básníka, která, domníval se, že jest nejlepší. Zatím napsal román, který vydal svým nákladem.

Psal ho jako básník, kterému náhle myšlénka slétne i s kaňkou na papír z péra, ale kteráž myšlénka, připojí-li se k ní druhá, tvoří u básně velký celek, ale u románu utvoří špatné pojetí o schopnosti spisovatele.

U básně má to význam jisté myšlénky, které ovšem nerozumí ani sám autor, ani čtenáři. Ale báseň snese všechno. Čím větší pitomost, tím více lidí hledá v ní zrnko myšlénky, schopnost, neobyčejný talent, a tím více lidí uznává geniálnost básníka.

U prózy však dopadá to špatně. Hilar na to nemyslel, nýbrž velice stručně psal: „Ale nelitujme . . . Snad tedy potom - možná, potom . . . Ale dnes ? . . . Vy prominete .. . Stín se vznáší nad zahradou? Poněvadž jest již soumrak? Ovšem, že je. A to nepřekvapí. Jest pozdě večer. Zvláštní? Nikoliv, přirozené. A onen jinoch se dívá? A jak se dívá? Opět přirozené? Zajisté, nehledejme v ničem zvláštnost. Svit měsíce ozáří ho jistě. On to ví, a proto čeká, až vyjde. Ví to určitě a jest šťasten. Tak šťastni jsou jinoši. Měsíc vyjde. On vyjde vždy. Neúprosná logika, myslí si jinoch. A proč by na to nemyslil? Má se smát svitu. On se nezasměje. Jemu po něm nic není.“

Ovšem, čtenářům do románu Hilara také nic nebylo.

A Hilar vrhl se na dráhu dramatického kritika. Věc velmi lehká. Samé fráze. Hloupost. Podivuhodná drzost. Darebáctví. Zaprodanost. Nemohoucnost.

Divadelní kritika, jako kritika vůbec, jest klamáním lidí. To se neděje kvůli nějaké umělecké snaze, to jsou nesmysly. Kvůli tomu, že někdo má odvahu si myslet, že je povznesenější nad všechno.

Sám neumí nic a stane se kritikem a dál to nedotáhne.

To ovšem nesmí se říct o K. H. Hilarovi, totiž o K. H. Bakulovi.

Ten se stal ještě k tomu dokonce lektorem Vinohradského divadla, rehabilitovav se jako doktor filosofie nějakého komického předmětu, a dělá tam ještě ke všemu režiséra. Dr. filosofie není žádný doktorát.

Jak vlastně se dostal k tomu, jest záhadou. Ale Vinohradskému divadlu to neublížilo, a ovšem též neprospělo.

JAK TO DÁL DOPADALO SE TŘEMI PŘÍSLUŠNÍKY STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA

Podle staré zkušenosti vím, že člověk na cestách je nejspokojenější tenkrát, když nemá ani krejcar a jest odkázán, aby si vyhledal prameny, kde by se na další cestu opět posílil, kde by přespal, a že mít na cestách peníze je vlastně hříchem, poněvadž je tolik dobrých lidí, kteří nevidí v tom, když někdo bez krejcaru chodí dneska po světě, žádné darebáctví, nýbrž něco vysoce sportovního. A vy, když jste na cestách, tu ztrácíte úplně jemnocit, jestliže jste ho totiž vůbec měli, a přepadáte v pravém slova smyslu rodiny krajanů a myslíte nakonec, že je to zvláštní čest pro ty lidi, když s nimi poobědváte, a když není takzvaný lepší oběd, považujete je za nevzdělance a jste hned uraženi a myslíte, jak vy k tomu přijdete, že se vám tohle stane.

Ovšem předtím, než zasednete ke stolu, musíte pohovořit s přednostou domácnosti o tom, že máte radost, když setkáte se s krajanem, že vás zajímají poměry Čechů v cizině, ale přesto, že byste se neodvážili vyrušit právě v tuto dobu, před polednem, ale že byste měli zas ještě jednu žádost, upraviti si toaletu v tomto domě, kde bijí zlatá česká srdce, a napsati psaní domů, že vám došly už všechny peníze, aby vám je mohli z domova poslat

do nejbližšího města, kam dorazíte asi za tři dny. Vyprošujete si adresy krajanů, usazených na cestě do toho města, prosíte, nemá-li na cestě do města, kam jdete si pro peníze, nějakého známého, k němuž by vás odporučil, odložíte si svá zavazadla a říkáte, rozzařujíce se: „To jsme rádi, že sedíme, dneska je tam takové vedro, a když člověk nemůže zajít do hostince, aby tam utišil žízeň a hlad, to se to moc špatně cestuje, to jsme rádi, to jsme rádi.“

A tu poznáte nejlépe všechny druhy lidských povah. Setkáte se se sangviniky, flegmatiky,. choleriky i melancholiky a každý z nich s vámi jedná jinak. - Cholerik napřed je pln nadšení, že vidí před sebou krajany, ale za dva dny už ho omrzíte a on najednou začne říkat: „To je náhoda, to mne mrzí, já musím zítra odejet, nutná povinnost, jsem volán tam a tam,“ a počne najednou vyciťovat, že vy kýváte hlavou ke všemu, co povídá a vypravuje, jen kvůli tomu mizernému žvanci, dostává podezření, že vy tam snad u něho chcete strávit celé prázdniny, má-li mladou ženu, dává pozor, zdali se při obědě na ni nedíváte, a vy se třeba jenom díváte na její talíř, že si toho nabrala moc a že na vás nic nezbyde, zavolá si vás najednou stranou a říká: „Pánové, dál to nejde, tady je deset korun, já si nemohu pomoci, já vás vyprovodím až za město.“ Vy tedy s ním jdete zas dál, ku konci obce zavede vás do hostince, tam vás ještě pohostí vínem, lituje vás, dá vám nových deset korun, prosí, abyste ho zachovali vždy v blahé paměti, a praví, že ho velice mrzí, že jste ještě u něho nezůstali, že byste tam mohli zůstat, jak byste chtěli; přitom se trochu třese, poněvadž má strach, abyste se s ním nevrátili, rozdává vám doutníky na cestu, doprovodí vás půl hodiny cesty za město, poučí vás, kudy máte jít, dá vám adresy na svoje známé do okolí daleko široko, objímá vás na rozloučenou a dlouho za vámi mává ještě šátkem a křičí: „Nazdar, hoši, šťastnou cestu, nazdar, nazdar!“

Naproti tomu flegmatik, když k němu mluvíte, říká: „Ale dobrá, dobrá, to věřím, že máte žízeň, já mám taky, ale musím jít pracovat,“ a nechá vás civět u stolu dvě tři hodiny, vy slyšíte, jak vedle se obědvá, pak k vám přijde a je mu to zase docela jedno, jestli tam jste, nebo nejste, jenom se vás ptá: „Vy jste ještě neobědvali? No, tady ještě dostanete oběd na

náměstí v hostinci, ona vás tam služka dovede.“ Tak se na něho vrhnete a vykládáte mu, jak to vlastně s vámi stojí, a tu on řekne: „A to je něco jiného, to si musíte při večeři vynahradit a můžete si tu třeba zůstat, až vám přijdou peníze, mně je to jedno, já proti tomu nic nemám.“

Vy si tam tak zvyknete, že kouříte z jeho dýmek, nosíte jeho bačkory a župan, a jemu je to pořád jedno. Dívá se na vás jako ovce, a když se vám konečně zprotiví asi za týden dívat se na toho chlapa, tak jdete pryč; také vás nijak nezdržuje a dá vám na cestu, o co si řeknete, podá vám ruku a jde zas po své práci.

Melancholik pak vidí ve vás krajany. Přijme vás skutečně s otcovsky otevřenou náručí. Mluví o vlasti, vyptává se, jestli neznáte nějakého Pazderu nebo Kulíška, a když řeknete, že ne, praví: „Máte pravdu, vždyť on už dávno umřel. Škoda jich, to byli lidé,“ a ve vás třech vidí zosobněnou vlast. A ve vlasti vzpomíná, co kde bylo, co kde leželo, s takovým výrazem smutným vykládá: „Tam byla taková pavláčka, pod tou jsme si vždycky hráli jako děti a maminka nám tam přinesla kousek chleba, namazaného sádlem“ - a dá se do pláče a vy pláčete s ním. A to je ten nejpříhodnější moment, kdy ho pumpnete. Dá vám všechno a lituje, že nemá víc, hostí vás, vypravuje o nebožce babičce, v noci se jde podívat na vás, zdali jste se neodkopali, pak vás vzbudí, protože vám zapomněl dát na noc likér, tak vám ho nese teď, ráno pak vám dá mapu do kapsy a ještě vám koupí, když vás jde doprovodit třeba dvě hodiny daleko, aby si popovídal o staré vlasti, kus sýra. - Toť velice zajímavý psychologický moment, že melancholikové darují svým krajanům na cestu vždy kus sýra.

Nijak záhadný není sangvinik. Jest stále veselý, když vás vidí, hned vám začne tykat, říká kamarádi sem, kamarádi tam, vypravuje vám anekdoty, vláčí po všech hospodách a dělá si s vámi ostudu a dluží se pro vás, a pak s vámi jede třebas dva dny cesty a utratí všechny peníze, co měl s sebou, takže mu musíte sami dát na zpáteční cestu, co vám předtím dal. 

Se všemi těmi typy setkali jsme se na cestách a získali si tak velice mnoho zkušeností pro celý život, ačkoliv Emanuel šlechtic z Lešehradu tvrdí, že krajané v cizině jsou všichni stejní.

EMANUEL ŠLECHTIC Z LEŠEHRADU

Kdo jest vlastně ten, který jest mým dobrým známým? - Vezměte si gothajský almanach, který obsahuje všechny šlechtické rody v celé Evropě, kalendář šlechticů, vydávaný ve Vídni, obsahuje taktéž rody šlechtické, počínaje svobodným pánem až po rody císařské; avšak tyto oba šlechtické almanachy naprosto ignorují Emanuela šlechtice z Lešehradu. Není tam žádná zmínka o tom, že by v Čechách žil nějaký rod šlechticů z Lešehradu. - Lešehrad sice v Čechách existuje, ale je to vesnička, patřící panství Coloredo-Mansfeld, takže otázka šlechtického původu Emanuela šlechtice z Lešehradu je tím záhadnější. Než rod Coloredo-Mansfeldů získal ono panství, patřila víska Lešehrad Rožmberkům; kde tedy vzal Emanuel šlechtic z Lešehradu onu odvahu, psáti se šlechticem? Pravý šlechtic si však z takových maličkostí nic nedělá. Emanuel kdysi shledal, že jest rytíř ducha, a počal se podpisovat na své první literární výrobky Emanuel šlechtic z Lešehradu. Tak to dělá také magistrátní rada Čenkov, který vzal si zase pro své literární práce přídomek »rytíř z Čenkova« a podpisoval se tak i soukromně, a dokonce začal pátrat po svých předcích a dokazoval, že jeho předkové byli v držení hradu Čeňkova, kterýžto hrad však byl úplně smeten z povrchu zemského, kroniky, kde byla o něm zmínka, že zmizely a dnes že nikdo tedy neví, kde stával a kde nestával. Rytíř z Čeňkova tak dbal a ostře chránil svůj šlechtický predikát, že chodil i do šlechtického kasina, o jeho manželce říkalo se paní rytířka, až konečně to prasklo, že on žádný rytíř není, ale že je to praobyčejný magistrátní rada Čenkov. Toč něco krásného v našem demokratickém století, když si spisovatelé dávají pseudonymy šlechticů a nakonec myslí si, že jimi skutečně jsou, a brání se zuby nehty, řekne-li někdo, že to není pravda. Máme kupříkladu ještě jiné takové chlapíky, jako: Czech z Czechenherzů nebo Jan z Wojkowicz, a aby to vypadalo ještě nóbleji: Karel de Wetter. Ale všichni, i ,z Finberků’, myslí, že tím omráčí čtenářstvo a že jejich práce nabudou tím větší ceny. Kdo to blíže nezná, ten si myslí: „Tolik šlechticů v Čechách je literárně činno,“ a má dojem, že šlechtici nic jiného nedělají, nežli že píší básničky a povídky. Kdo však šlechtice zná, ví, že každý šlechtic je nehorázný hlupák, který by stěží napsal souvisle pár vět. Někdy ovšem i práce těchto pseudošlechticů vypadají, jako by je psali šlechtici skuteční.

Emanuel šlechtic z Lešehradu málo však dbá své cti šlechtické, poněvadž je ve službách plantážníka Hynka. Hynek sám jest velice dobrý člověk, ale Emanuel šlechtic z Lešehradu uvízl v jeho tenatech. Rediguje tam různé sbírky se zoufalou odhodlaností, že práce člověka šlechtí, a pracuje pro firmu Hynkovu, ono nakladatelství krváků, s lítostivým vzdycháním, jak by to bylo krásné, kdyby skutečným tím šlechticem byl a měl v Lešehradu své panství, svůj zámek, a nemusel psát Hynkovi povídky, řádek za čtyři haléře. Aby pak aspoň trochu blíže byl oněm oblakům, kam zalétá jeho básnická duše, vystěhoval se až na Malvazinka a bydlí tam v jednom z rodinných domků, v najatém bytě. Toť hrozný osud toho šlechtického rodu. Jeho panství má Coloredo-Mansfeld, on musí jezdit elektrikou domů, je ve službách Hynka a ke všemu ještě není ani šlechticem, nýbrž jen českým spisovatelem, a to je jistě to nejhroznější, co šlechtice může stihnout.

DOBRODRUŽSTVÍ STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA VE VÍDEŇSKÉM NOVÉM MĚSTĚ

Kde se nejlépe daří pořádným lidem? Jisto je, že v pivovarech. Páni sládci nedovedou se zatvrdit vůči lidem potřebným, zejména jsou-li to krajani.

Takovým obětavým mužem byl i sládek Chrž z Vídeňského Nového Města nad Litavkou. Bezprostředně u uherských hranic leží toto město, které vyniká akademií vojenskou teprve v druhé řadě.

V prvé řadě vyniká totiž tamější pivovar měšťanský a v něm sládek Chrž.

Jest to muž vlastností vynikajících, ovšem velice opatrný.

Když jsme k němu přišli, odporučeni na něho od jednoho policejního komisaře z Vídně, výtečného Čecha - Indiána, tento výborný muž prosil, abychom na nádvoří tolik hlasitě česky nemluvili, neboť on jest sice Čech, ale opatrný Čech.

Nechce mít rozhodně žádné nepříjemnosti, spíše příjemnost, život příjemný, nerušený nikterak výbuchy národnostního záští. „Čech musí být velice opatrný mezi Němci,“ vykládal, „opatrný Čech domůže se všeho, nač člověk má mít takové nějaké starosti, proč bys měl křičet v noci na náměstí ve Vídeňském Novém Městě: ‚Já jsem Čech, pojďte na mne‘. Člověk, milí pánové, během času otrne a zapomene na nacionální rvačky. Mé jméno Chrž tak hrozně dokumentuje můj původ, že věru nemohu nijak jim to vyvrátit, že nejsem Čech a že jsem Němec. Kolikrát jsem jen tak, ovšem z legrace, říkal: ‚Já nejsem Čech, ich bin doch kein Čeche, ich bin ein Deutscher,’ aber was, s’hälft mir gar nichts. Sie sagen: ,Aber unser lieber Cherž, ihr Name, ihr spashafter Name, was glauben sie. Sie sind ein Böhm.’ A já zas, víme, jen tak, abych to zkusil, dal jsem své syny studovat německy, ale je to marné, úplně marné. Oni mně stále nevěří, že nejsem Čech. Marně jim to vykládám, chci jim to vsugerovat, ale nakonec vždy se mně vysmějí. To jsou hrozné poměry, mezi Němci žít a s nimi hledět se smířit za každou cenu.

Na druhé straně jsem opět rád, když vidím skutečné Čechy. Já už vůbec nevěřím, že jsem Čech. Moji synové dělají podivuhodnou náhodou Němce, já chci sám odvrhnout každou sentimentalitu, ale pánové, ono to nejde. Jak vidím Čechy, české lidi, hned jsem velice pohnut, doopravdy velice pohnut. Stávám se takovým zvláštním, jaksi sentimentálním. Čechy, drahá vlast, bud zdráva, a vás vítám, hoši, opravdu vás vítám, ale bohužel budu muset jít večer na schůzi městského zastupitelstva, jehož jsem členem, a tu musíte prominout, že s vámi nepovečeřím, teprve až se vrátím, pohovořím si s vámi, já jsem z Libáně, oh, ta malá Libáň, byli jste v Libáni, doopravdy, to údolí k Starým Hradům, ta bažantnice. Zavedu vás zatím do loveckého pokoje, tam uvidíte, co jsem zde zastřelil v Alpách, nemáme tam daleko, ta Libáň, jen jezte, pijte, veselte se, všechno vám ukáži. Čtyřicet lahví vína mám v lednici. Povedu vás tam. Jíst vám donesou, co budete chtít, kachny, husičky, všechno možné, radujte se, že jste u dobrého Čecha. Můžete si dělat zatím, co chcete. Na má prsa, krajani. Tady zazvoňte, když chcete pivo, hned vám sem dají tucet lahví ležáku. Dělejte vůbec, co chcete. Dávám vám k dispozici celou budovu. Žena je pryč na prázdninách v Uhrách, synové jsou ve Vídni, máte zde volnost, krajani. Tak vy jste tedy byli také v Libáni, vy znáte tu krásnou krajinu, ty lesy, ty milé lesy, tu krásu, tu slávu. Nazdar krajani, dělejte si tady, co chcete, já se vrátím k půlnoci!“

A my jsme zatím také dělali, co jsme chtěli. Napřed jsme jedli, pak pili, a nakonec se ukrutně servali s personálem, který nám nechtěl doběhnout pro doutníky. Řádili jsme tak, že v loveckém salónku byl nábytek převržen, Wágner od nás i sladovnické chasy po celém těle potrhán, takže v hadrech stál právě uprostřed salónu, který jevil strašné spousty po naší statečné obraně, když vtom objevil se pan sládek Chrž.

Ani nevím, jak se to stalo, on, vida tu spoustu, ve které válely se na zemi jeho lovecké trofeje, různé parohy, zvolal: „Ven, ven, česká holoto!“

A tu noc byli jsme vyhozeni na dlažbu ulic Vídeňského Nového Města pomocí chasy sladovnické, a dodnes nevím, jak vlastně ku rvačce přišlo, jen tolik, že jednomu sladákovi, který nás obsluhoval, ustřihli jsme jeho knír. A z toho to všechno povstalo.

Proč jsme mu ho však ustřihli, to nevím, neboť se nepamatuji na bližší podrobnosti, jen vím, že jsme vypili ty láhve vína a v noci překročili uherské hranice.

 

NEJVĚTŠÍ SPISOVATEL ČESKÝ JAROSLAV HAŠEK

Poněvadž již několikrát během líčení historie strany mírného pokroku v mezích zákona dotkl jsem se své osoby, cítím, že je třeba odložiti nemístnou skromnost, a před celou veřejností nestranně sám sebe důstojně kritizovati.

Jako vůdce strany mírného pokroku v mezích zákona a její kandidát musím svá jednání a konání posuzovati co nejobjektivněji a zároveň přehledně, aby nikomu neušel ani jeden skvělý bod mého charakteru. Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: „Můj bože, já jsem pašák.“ Co by mi to však ale bylo platno, kdyby se o tom svět nedozvěděl. Svět musí přijít k tomuto názoru, lidstvo musí mne náležitě ocenit, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj báječný talent a můj nevyrovná tělně ryzí charakter. Někdo ovšem namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsati od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám?

Odpovídám: proto, že sám sebe znám nejlépe a jistě také nenapíši o sobě nic, co by pravdě neodpovídalo, poněvadž by to bylo směšné, kdybych, píše sám o sobě, nadsazoval. Používám proto výrazů nejskromnějších, kdykoliv je třeba, abych se pochválil, ale rozhodně stojím na tom stanovisku, že skromnost krášlí muže, ale pravý muž že se krášliti

nemá, a proto nesmíme býti skromnými přespříliš. Odvrhněme konečně všechnu sentimentalitu, pro niž nám přezděli ,národ holubičí’ a buďme muži. Nestyďme se veřejně se přiznat ku svým přednostem! Jak je to krásné, když směle dovedu říci: „Vašnosti, já jsem génius,“ kde by nemístně skromný muž řekl: „Vašnosti, já jsem hovado.“

Rozumný člověk také zcela chytře se strká vždy do popředí a volá sám sobě slávu, kdežto takový upejpavý člověk sedí na záchodě, zatímco jeho šťastnější druh, oceniv se náležitě, také se dovede uplatnit ve veřejném životě Upejpavost jest nejhorší stránka lidské povahy. Je to podvod, zahalený v roušku skromnosti, a právě ode mne. muže tak velice zasloužilého o celou českou literaturu, politiku a život veřejný, bylo by hanbou, bylo by hříchem, páchaným na českém národě, kdybych ho nechával v nejistotě o tom, jsem-li či nejsem geniální člověk.

A proto pravím zcela prostě: V dějinách celého lidstva vyskytl se jen jedinec tak všestranně dokonalý, a to jsem já. Vezměte si kupříkladu jen některou z mých neobyčejně zdařilých povídek. A co vidíte, obracejíce stránku za stránkou? Že každá věta má svůj hluboký smysl, každé slovo že jest na pravém místě, všechno že jest v souhlase se skutečností, přikročím-li k líčení krajiny, tu že ji máte tak před sebou, jako kdyby byla fotografována, a osoby, které vám předvádím v nejrozkošněji zapleteném ději, že stojí před vámi jako živé. Přitom čeština v mých pracích literárních jest nejryzejší, předčíc ryzostí i češtinu Bible kralické, jest to pravá lahoda přečíst si aspoň jedinou řádku z mých prací - a když tak učiníte, uvidíte, jaké kouzlo vlévá se do duše, jak se rozehříváte, jak s blaženým úsměvem tu knihu ani vůbec neodložíte, nosíte ji pořád s sebou. Byl jsem kolikrát svědkem, jak lidé s opovržením odkládali časopis, poněvadž v něm nebylo nic ode mne. Ano, i já jsem také tak činil, neboť i já patřím mezi své ctitele, a také se tím nikterak netajím. Každou svou otištěnou práci dám si předčítat svojí manželkou Jarmilou, nejroztomilejší a nejinteligentnější ženou na světě, a u žádné věty nemohu se zdržeti výkřiku zasloužilého obdivu: „Toť nádherné, toť krásné! Jaká to hlava, ten pan Jaroslav Hašek!“ - Toto ovšem podotýkám jen mimochodem, neboť to jest právě výborný dokument, jaké nadšení působí mé literární práce v kruzích čtenářstva, a jsem přesvědčen, že tisíce a tisíce čtenářů činí tak se stejným nadšením, a toto nadšení jest mně tak drahé právě proto, že vytryská ze srdcí velice inteligentního davu, pro který zůstanu vždy nejslavnějším spisovatelem světa. Já jsem živým dokladem toho, jak lživé zprávy roztrušuji nesvědomití kritikové tvrzením, že u nás nemáme žádného světového spisovatele.

Přikročím nyní zcela krátce k ocenění svého charakteru. Člověk, který píše tak krásné věci jako já, musí mít také duši krásnou. A při příštích volbách do rady říšské naskytne se jistě možnost, abych, jsa zvolen na některém či více okresech jednohlasně, zbavil rakouský parlament té ostudy, že tam dosud nezasedal nejšlechetnější muž rakousko-uherského mocnářství! Nemusím snad vykládat, že tímto nejšlechetnějším mužem míním sebe. Nakonec výslovně prohlašuji, že i toto, co jsem napsal, jest jedním z oněch velkých, šlechetných skutků, neboť co jest krásnějšího, nežli když člověk někoho úplně nezištně povznese na vrchol slávy? Touto kapitolou také otevrou se oči mnohým, kteří snad hledali v této knize, v této velké historii snůšku hanopisů a opovržlivé kritiky tak četných veřejně činných osob. Jsou-li tyto řádky hanopisem, pak na mou duši už nevím, co je hanopis!

 

KONFERENCE DELEGÁTŮ STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA S VYNIKAJÍCÍMI UHERSKÝMI POLITIKY

Říká se, že u nás se politizuje u džbánku - ale Maďaři politizují u vína. Pivo nikdy neučiní člověka tak politicky vyspělým jako víno, neboť: ,En oinó alétheia - ve víně jest pravda.’ A Maďaři hledají tu pravdu tak dlouho, až spadnou pod stůl. Když u nás spadne někdo pod stůl, tak už nemluví. Ale Maďaři ještě pod stolem politizují. Ve svých konferencích s vynikajícími maďarskými politiky viděli jsme několik takových případů. V Nagy Mártonu okresní královský notář Barabás ještě pod stolem křičel: „Éljen a Kossut!“ a pronesl právě leže pod stolem jednu ze svých nejlepších politických řečí.

Wágner myslil tenkrát, že ho musí napodobit, spadl pod stůl a řval: „Ať žijí Maďaři, sláva Čechům!“ Byla to tehdy nezapomenutelná politická konference. Cikáni stále hráli „Kossut Lájos az bigentes“ - „Košut Lájoš to nám píše, že ztratil tři regimenty“. - Účastníci přitom neztráceli regimenty, ale rovnováhu na židlích, kývali se z jedné strany na druhou, a když i padali ze židlí, do posledního dechu křičeli: „Éljen a Csehek, éljen a Kossut!“ - Klofáč tenkrát svou návštěvou v Pešti výborně nám prorazil tu cestu. A do toho chaosu vpadl tenkrát v Nagy Mártonu župan stolice Vašské István Vargay nezapomenutelnou řečí, ve které prohlašoval, že Češi a Maďaři jsou jeden národ, odlišný sice řečí, ale národ, který se již léta přátelsky stýká mezi sebou. Čeští fotbalisté hrají v Pešti, maďarští v největším městě Čech, ve fovarosi Pragaban a Isten hoszta három legnagyob esek ember Nagy Mártonba! Éljen a Kossut, éljen a Csehek. Bůh přivedl tři nejlepší Čechy (totiž nás dle všeho) do Nagy Mártonu, nechť žijí Češi! Sláva Kossutovi!

A přistoupiv k cikánské hudební bandě, zvolal, aby primas zahrál na housle českou národní hymnu. „Rozumíme, velkomožný pane,“ řekli cikáni a spustili: „Jeszcze Polska niezginiela“.

Pak to všechno vstalo a podpírajíce se navzájem, vykřikli rázem: „Edy pohárt sár!“ - „Vrazme do sebe sklenici vína!“

A v tom slavnostním okamžiku, když jsme pili ex, velebně se nesla hospodou naše česká hymna Jeszcze Polska niezginiela. V té chvíli Wágner, ležící pod stolem vedle pana královského notáře, pumpl toho o deset korun. Dodnes jest mi záhadou, jak to provedl, poněvadž neznal ani slovo maďarsky a druhý ani slovo česky. Kubín se vztyčil, a rozohněn vínem, pronesl svoji panenskou politickou řeč česky:

„Slavní magnáti, ctění Maďaři! Velectění přátelé, vidím, že slovutný královský notář leží pod stolem jako ta nejhorší svině z bakoňských lesů, když se válí po žaludech.“

„Éljen,“ zařvali Maďaři.

„A podívejme se,“ pokračoval Kubín, „jak vypadá tady ten vrchní župan stolice. Vždyť ty seš učiněná karikatura, pitomče! Oči máš jako tele, uši jako osel, to jsi pěknej královskej úředník. Co na mě koukáš jako vůl na nový vrata? To se ti to líbí, viď?“

„Éljen,“ vykřikli Maďaři.

„Tak vidíte, vy pitomci, já vám tady nadávám, inu, jste beze všeho hlubšího vzdělání“ - a máchnuv pěstí, zesílil hlas: „Vy darebáci, neumíte ani česky.“

„Éljen, éljen,“ ozvalo se místností, a když se potlesk utišil, povstal jsem a promluvil jsem:

„Éljen Kossut, éljen a haza!“ - Ať žije vlast! Co je vás tady, jste všichni opilí pod obraz boží, a kdyby se vás někdo teď zeptal, co to je sviňobrodská zeleň, tak byste mu to nemohli vysvětlit za živého boha“ (bouřlivý potlesk). „Sviňobrodská zeleň je jed, vy chytráci! Obsahuje v sobě otrušík, tak, teď to víte a dejte nám pokoj. Ten váš Košut také to jistě nevěděl“ - (bouřlivé volání „Éljen a Czehek! Ať žijí Češi!“) - „Tak, teď už toho mám dost, abych se s vámi bavil. Nazdar!“

Pak hráli zas Jeszcze Polska niezginiela a nakonec uvítalo ranní slunce všechny účastníky politické konference pod stoly i na stolech.

A když jsme z Nagy Mártonu odcházeli dál za svým velkým politickým posláním, zastavil nás na chodbě číšník a řekl správnou češtinou: „Já jsem Bohuslav Koudelka z Heřmanova Městce.“ - To byl ten Maďar, který nejvíc tleskal a křičel éljen.

 

SLEČNA SLÁVA

Do Nagy Mártonu, kde se konala ona památná konference, došel mne pohlední lístek z Prahy tohoto obsahu: „Milý Grýšo! Víte, že jsem byla včera na Prodané nevěstě v Národním divadle? Vaše přítelkyně Sláva.“ A dál stálo: „Tož bylo to krásné, seděla jsem na galerii.“

Víc toho tam nebylo. Čekal jsem, že bude tam zmínka o Rutkovi, záhadném ženichu slečny Slávy, neboť ona měla ten zvyk, že ve psaních na svého ženicha vždy mu psala o mně, a mně zas o Rutkovi nebo bratranci Loosovi, a tak to všechno pletla dohromady.

A kdo to byla ta slečna Sláva? To byl typ venkovské dívky, toužící po tom, aby v očích celého okolí byla považována za emancipovanou. Přitom velice romantická, sentimentální. Kromě toho lhala, zaplétala se do různých malých milostných poměrů, byla toho mínění, že se jí každý musí kořit, chtěla od pánů, s kterými se stýkala, jen přátelství a nikoliv lásku, zpívala romance a árie z oper, milovala hudbu, zastavovala své skvosty, když její kvartýrská neměla na činži. Dlužila se, aby mohla chodit do divadla, koukala vždycky tak nevinně, jako svatá Alžběta, pila pivo a víno, chodila do ženského výrobního spolku, byla z Moravy, tvrdila, že je o čtyři roky mladší, žila v samých intrikách, hrála na piano, a když k tomu zpívala píseň Rudé růže, tu plakala, prodávala školní knihy, neučila se, propadala, milovala Rusy, chodila do pravoslavného ruského kostela, hovořila rusky, aby lidé myslili, že je Ruska, milovala vyšehradský hřbitov a u hrobu Boženy Němcové učila se zeměpisu na nejbližší hodinu a plakala, trhala pampelišky na hřbitově a sušila je v atlase, ctila ďáčka zpěváčka, vousatého Vaňka od svatého Mikuláše, chodila do pravoslavné Besedy, nosila mrtvého kanárka své kvartýrské po dva dny v penálu a nakonec ho zahrabala do země na hrobu Boženy Němcové na Vyšehradě. Chodívala do lesa a zpívala zamilované písně, zamilovala si hru na citeru a hrála na ní kozácké válečné popěvky, vypůjčovala si knihy a nevracela je, myslela o sobě, že je D’Artagnan ze Tří mušketýrů, kouřila cigarety, jedla vášnivě ráda cukroví a říkala mazlivě ,tož’ a zdrobňovala jména svých známých, nakonec učila se zpěvu a ve své naivnosti vdala se nakonec za člena jednoho sboru divadelního, který stavěl kulisy. Taková byla slečna Sláva.

Od ní byla tedy ta přátelská vzpomínka do dalekých Uher. Uznala za vhodné potěšit mne sdělením, že seděla krásně na galerii při Prodané nevěstě.

Byla to taková dobrá duše. Jednou jsem byl nemocen a tu mně napsala, že včera snědla tři indiány a že zpívá teď z opery Tosca jednu árii.

To právě přišel na ni takový záchvat přátelství, kdy říkala: „Všichni na mně chtějí lásku a já chci umění.“ A když to na ni přišlo, jedla indiány a zpívala árie z oper.

Kdo chtěl na ní lásku? Nikdo, o kom mluvila. Ona však ve své cudnosti hned nabízela přátelství. A když ho už nabídla, pak si ho nedala tak snadno vymluvit. Přátelství takové dívky je něco hrozného.

Já jsem to zkusil nejlíp a ještě dnes mně po zádech běží mráz, když si na to vzpomenu.

Kam jsem se vrtnul, už tam byla. Teď vypátrala, že jsem v Uhrách, a bude mne bombardovat po uherských poštách podobnými přátelskými pohlednicemi a to jen proto, aby mohla napsat: „Milý Grýšo!“

Ona byla tak poetická, ale jak jsme se spolu seznámili, v tom byla hrozná próza.

Šlo předně o kalhoty. To bylo dva roky před naší misionářskou poutí. Vracel jsem se tenkrát z Polska pěšky do Prahy, přes Těšín, Frýdek, Moravu.

Když jsem přišel do Frýdku, vypadal jsem tak, že mne zavřeli a nepustili, až přišly z domova peníze na cestu. Měl jsem z Moravské Ostravy ject vlakem do Prahy, ale přišla do toho na nádraží nějaká partie karet.

Ráno jsem měl 30 haléřů a musel jsem jít z Moravské Ostravy do Prahy pěšky.

Tak jsem se spojil se dvěma vandráky a šli jsme fechtem po markrabství.

Řezníka nám chytili četníci ve Fulneku. Zbyl jsem s obuvníkem a rozdělili jsme si vždy každou obec. Levou stranu jsem měl já, pravou on. Tak jsme s klidným svědomím sbírali krejcárky, knedlíky, kusy chleba, mléko, až po Helštýn nad Bečvou.

Na levé, mé straně, byla škola. Tam jsem přišel právě po poledni. „Má poklona,“ řekl jsem panu učiteli, „jsem spisovatel Jaroslav Hašek z Prahy a prosil bych o něco od oběda, a jestli máte nějaké kalhoty.“ Ten dobrý muž nemohl se dlouho z toho vzpamatovat, a když jsem mu vylíčil své osudy, nejen že mně daroval kalhoty po podučiteli, který zemřel na tyfus, ale pozval mne k obědu, vybídnuv mne, abych se převlékl a vykoupal ve vaně na zahradě.

A tam jsem se seznámil se slečnou Slávou. Ubožačka, když mne totiž viděla upravovat si toaletu, s výkřikem hrůzy vběhla do školy a křičela: „Tatínku, nějaký vandrák se nám svlíká na zahradě! „ Otec ji upokojil, že to není vandrák, nýbrž pan spisovatel Jaroslav Hašek, který se jen nešťastnou náhodou ocitl v takové situaci.

A když jsem přišel k obědu, řekla mně přímo slečna Sláva: „Budeme přáteli.“ Tak to na její romantickou povahu účinkovalo.

A odpůldne jsem odešel pryč od nich, abych nastoupil cestu do Prahy, kam jsem se po mnohých útrapách za čtrnáct dní šťastně dostal.

A za rok nato v dubnu byl průvod ševců od Primasů v Praze na nuselskou fidlovačku.

Náhle mne nějaká slečna zatahá za kabát a řekne: „Tož, vy jste pan Hašek, co se u nás svlíkal na zahradě.“

To byla slečna Sláva, která přišla do Prahy studovat, a v romantismu a v poetické náladě neopomenula podívat se na táhnoucí ševce.

Od té doby jej i přátelství připravilo mně trpké chvíle, neboť mně byla stále v patách.

Našla mne všude a to ji utvrzovalo v tom, že naše přátelství je velice pevné.

Vyhýbal jsem se jí, a přece mne našla. Naštěstí namluvila si jednoho Angličana, Němce ze Saska, a já svou ženu. A byl konec.

 

MÁJOVÉ VÝKŘIKY

Aby bylo úplné jasno, jaké duševní proudy na začátku založení strany mírného pokroku v mezích zákona háraly tenkráte v nás, pravím, že nebylo tehdy snad jednoho mladého muže, který by v té době, která měla zrodit novou stranu, nepsal verše.

A v tomto novém proudu nových idejí objevila se také na knižním trhu tenkrát dvaatřicetistránková sbírka veršů pod názvem: Májové výkřiky. Vydali jsme ji s Ladislavem Hájkem Domažlickým nákladem J. Solcha, Praha II. - 313. Na jedné straně vždy stálo: Ladislav H. Domažlický, na druhé Jaroslav Hašek. Bylo to tolik skromné, jen šestnáctkrát bylo jméno každého z nás v oné sbírce veršů, nepočítaje titul, to by bylo osmnáctkrát, a pak jsme si věnovali každý čtyry básně, tak tam každý byl zvěčněn jménem dvaadvacetkrát, ačkoliv každý přispěl do té knížky jen třinácti básničkami. Byly to verše uchvacující. Hájek pěl: „Byli jsme tolik veselí, nám tepny divně bily, já řval jsem jako šílený, též vy jste řvali chvíli.“ Když se tedy vyrval, já mu odpovídal na druhé stránce: