Kniha první 

V ZÁZEMÍ 1.

 10. ŠVEJK VOJENSKÝM SLUHOU U POLNÍHO KURÁTA 

Část IV.

V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové. V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Müllerová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek.

Švejk vzal tu domácí relikquii a četl:

Milá Aninko! Máme se zde velice dobře, všichni jsme zdrávi. Sousedka vedle na posteli má skvrnitý tyfus a také jsou zde černé neštovice . Jinak je vše v pořádku. Jídla máme dost a sbíráme bramborové slupky na polívku. Slyšela jsem, že je pan Švejk už mrtvý , tak nějak vypátrej, kde leží, abychom po válce mohli mu dát ten hrob obložit. Zapomněla jsem ti říct, že na půdě v tmavém rohu je v bedničce jeden malej pejsek ratlíček, štěňátko. Ale to už je kolik neděl, co nedostal nic žrát, od tý doby, kdy si pro mne přišli pro velezradu.Tak myslím, že je už pozdě a že už je ten pejsek taky na pravdě boží .

A přes celý lístek růžové razítko:

 Zensuriert. K. k. Konzentrationslager Steinhof.

„A doopravdy byl už ten pejsek mrtvej,“ zavzlykala sestřenice paní Müllerové, „a také ani byste svůj byt nepoznal. Mám tam švadleny na bytě. A ony si z toho udělaly dámskej salonek. Všude jsou módy po stěnách. Kytičky ve voknech.“

Sestřenice paní Müllerové nebyla k upokojení.

Za stálého vzlykání a naříkání projevila nakonec obavu, že Švejk utekl z vojny a chce ještě i ji zkazit a přivést do neštěstí. Nakonec s ním mluvila jako se zvrhlým dobrodruhem.

„To je náramně žertovné,“ řekl Švejk, „to se mně báječně líbí. Tak aby věděli, paní Kejřová, mají ouplnou pravdu, že jsem se dostal ven. Ale to jsem musel zabít patnáct vachmistrů a feldveblů. Ale neříkají to nikomu...“

A Švejk odešel ze svého domova, který ho nepřijal, prohlásiv:

„Paní Kejřová, v prádelně mám nějaké límečky a náprsenky, tak mně to vyzdvihnou, abych, až se vrátím z vojny, měl se do čeho v tom civilu voblíknout. Taky dají pozor, aby se mně nedali v almaře do šatů moli. A ty slečinky, co spějí v mý posteli, že dám pozdravovat.“

Pak se Švejk šel podívat ke „Kalichu“. Když ho paní Palivcová uviděla, prohlásila, že mu nenaleje, že asi utekl.

„Můj muž,“ počala rozmazávat starou historii, „byl takovej vopatrnej a je tam, sedí chudák zavřenej pro nic a za nic. A takovýhle lidi chodějí světem, utečou z vojny. Už vás tady minulej tejden hledali.

My jsme vopatrnější než vy,“ končila svou rozmluvu, „A jsme v neštěstí. Každej nemá to štěstí jako vy.“

Při té rozmluvě byl jeden starší pán, zámečník ze Smíchova, který šel ke Švejkovi a řekl k němu: „Prosím vás, pane, počkejte na mne venku, já s vámi musím mluvit.“

Na ulici domluvil se se Švejkem, kterého též považoval dle odporučení hostinské za desentéra.

Sdělil mu, že má syna, který také utekl z vojny a je u babičky v Jasené u Josefova.

Nedbaje toho, že Švejk ho ubezpečoval, že není desentérem, vtiskl mu do ruky desítku.

„To je pro první pomoc,“ řekl, tahaje ho za sebou do vinárny na rohu, „já vám rozumím, mne se nemusíte bát.“

Švejk vrátil se pozdě v noci domů k polnímu kurátovi, který ještě nebyl doma.

Přišel až k ránu, probudil Švejka a řekl: „Zítra pojedeme sloužit polní mši. Vařte černou kávu s rumem. Anebo ještě lepší, vařte grog.“