Heslo:

bajonet

Výklad:

Bajonet vzor M95, vojenský bodák, patřil do výzbroje infanteristy spolu s opakovací puškou M95, jako osobní zbraň. Byl uložen v kovové pochvě a pomocí koženého závěsníku připevněn na opasku při levém boku vojáka. Tak ho nosil i na vycházce. Dal se použít jako bodná nebo sečná zbraň.V případě boje muže proti muži se na povel "Bajonett auf!" [bodák vztyč!] nasouval výbrusem v hlavici jílce na ozub umístěný pod hlavní pušky. Při tom do  nákružku na příčce se zasouvalo ústí hlavně. Proti uvolnění byl zajišten automaticky západkou, kterou bylo možno uvolnit stísknutím kruhového tlačítka na vnitřní straně hlavice jílce. Samozřejmě, že existovala řada způsobů upevnění bodáku na pušku. Byly činěny pokusy i se sklopným, či zásuvným bodákem, jako pevnou součástí pušky, ale neosvědčily se. Neosvědčily se ani příliš dlouhé, tenké bodáky, které se obtížně vytahovaly z těla propíchnutého nepřítele a často se lámaly. Dnešní podobné zbraně mají většinou tvar útočného nože s krátkou čepelí o´délce okolo osmnácti cm. Název bajonetu má původ ve francouzském baïonnette = bajonet, bodlo, bodák, pěší voják, pěšák.

I-07

Dva vojáci s bajonety odváděli Švejka do posádkové věznice.
Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho rheumatismus začíná mizet.
Paní Müllerová, která čekala nahoře na mostě s vozíkem na Švejka, když ho viděla pod bajonety, zaplakala a odešla od vozíku, aby se vícekrát k němu nevrátila.
A dobrý voják Švejk šel skromně v průvodu ozbrojených ochránců státu.

Znovu počíná jeho odyssea pod čestným průvodem dvou vojáků s bajonety, kteří ho měli dopravit k polnímu kurátovi.....

....Švejk je neustále musel upozorňovat, když šel naproti důstojník nebo nějaká šarže. Po nadlidském úsilí a namáhání podařilo se Švejkovi přivléct je k domu v Královské třídě, kde bydlel polní kurát.
Sám jim nastrčil bajonety na ručnice a přinutil je dloubnutím pod žebra, aby ho vedli oni, a ne on je....

....Ráno ho ti dva vedli pod bajonety a báli se, aby jim neutekl, pak je sám přivedl, a nakonec je musel hlídat sám.
Zprvu si dobře neuvědomili toho obratu, až když seděli v kuchyni a u dveří viděli stát Švejka s ručnicí a bajonetem.

„Já taky myslím, že je to moc hezký, dát se probodnout bajonetem,“ řekl Švejk, „a taky to není špatný, dostat kouli do břicha, a ještě pěknější, když člověka přerazí granát a člověk kouká, že jeho nohy i s břichem jsou nějak vod něho vzdálený, a je mu to tak divný, že z toho umře dřív, než mu to někdo může vysvětlit.“

Ve dveřích objevil se závodčí: „Pane vachmajstr, on chce jít na záchod.“ „Bajonet auf!“ rozhodl strážmistr, „ale ne, přiveďte ho sem.“

Jestli pak někteří příslušníci toho národa, který v Királyhidě tak pěkně representoval souručenství všech národů tohoto mocnářství, ještě dnes nechápou situaci, ať zůstanou hezky zticha, neboť ve válce takové lidi kulka, provaz, kriminál a bajonet naučí již poslouchat a podřídit se nejvyšším zájmům naší společné vlasti.“

Obrlajtnant Macek stál chvíli jako ze dřeva a pak dal rozkaz ,bajonet auf’, aniž by věděl proč, jen tak ze zoufalství, aby se něco dělalo.

Když vojáček vstoupil, vedla ho chodbou do jakési přijímací předsíně a zavolala na jednu ze slečen, která přiběhla ihned v košili; napřed chtěla peníze, kterýž obnos hned na místě, zatímco si vojáček odepínal bajonet, inkasovala madam.

A dobrý voják Švejk má revmatismus. Rakousko vypovídá válku, zapomínajíc, že s bajonety lze vše dělat, jen ne se na ně posadit. Ale Rakousko mělo dobrého vojáka Švejka.

Není žádné moci na světě, která by mohla zachrániti Rakousko, když z vůle sjednoceného národa tisíce dobrovolníků vzalo bajonety do rukou a udělalo slavný historický škrt přes Rakousko-Uhersko.

To bylo náramně jednoduché. Pan Hurt to dobře nechápal. Dostal-li se s někým do sporu, vynadal mu a bylo odbyto. Nože užíval ku krájení chleba a salámu. Teď dostal bajonet, ručnici, 120 patron a měl ještě k tomu naději, že ho někde na pláních Haliče granát přerazí vejpůl. A ještě ke všemu, než je vlakem dopravili na ta nešťastná místa, měl k nim hejtman vlasteneckou řeč, kterou končil mnohoslibně: „Snad nechcete žít tady věčně?“

Pak mne zavírali, kde jsem se objevil, tu že jsem ztratil bajonet, pak že bych byl málem zastřelil pana obršta na střelnici, až konečně sloužím pánům jednoročním dobrovolníkům.

Můj praděda Václav Kešner, děda Alois Šerák a pratchán Jan šákr s bajonetem na opasku.