Heslo:

Dub lajtnant

Výklad:

Lajtnant Dub je románová postava představující tupého poručíka v záloze, "žeroucího" vojenskou službu tak, že je tím protivný i aktivním důstojníkům, horlivého monarchistu. Do děje nám vstupuje, když cestou vlakem do Budapešti praskne malér s knihou „Die Sünden der Väter“ od Ludwiga Ganghofera, coby šifrovací pomůckou.  Od té chvíle se ho nezbavíme až do konce a jeho jméno se nám připomene celkem 237krát.

Co o něm víme: Byl v civilu středoškolským profesorem a bydlel na pražském Smíchově v Královské ulici 18, dnes Zborovská 489/52. Patráno bevýsledně v policejních přihláškách a soupisu pražského obyvatelstva.

Za ta léta od vydání románu je mnoho teorií na kohopak Hašek asi myslel, když  vytvářel tuto zápornou postavu. Tomuto tématu se věnovalo hodně Haškologů, ale nejpodrobnější výzkum provedl Karel Dub ve svém pojednání "Rodokmen" či spíše "vývod" lajtnanta Duba. Nejprve je nutné předeslat, že Karel Dub tvořil studii v době, kdy ještě nebyl znám originál deníku Jana Vaňka. Spoléhal se na "citace", které uvedl Jan Morávek v časopise „Večerní České Slovo“ v seriálu "Jaroslav Hašek - dobrý voják Švejk" (1924). Naštěstí Vaňkův válečný deník pečlivě ošetřovali jeho potomci a v roce 2014 povolili jeho zveřejnění v našem muzeu. Takže můžeme Morávkovy "citace" porovnat s tím, co skutečně napsal Vaněk.

Zde se zaměřím jen na porovnání zápisů z 11. září 1915, který měl být nezvratným důkazem, že předobraz lajtnanta Duba byl lajtnant Emanuel Michálek.

Tady je zápis ve Vaňkově deníku:  Od včerejška jsme jako rezerva. Jsme ve vesnici Pogorelcy—na blízku Dubno. Mám „pronajatý“ hezký baráček. Okolo nás sice praskají šrapnely a granáty ale to nám nic nevadí. Odpočíváme klidně a čekáme na další osudy naše a na poštu. Nemohl jsem posledních několik dní ničeho psát—měla asi moje drahá hlavička tam daleko na západu starosti co se se mnou děje. Zápis krátký, stručný, tak jako téměř všechny ostatní Vaňkovy poznámky.

Karel Dub uvádí k Morávkově verzi: Vaněk si zaznamenal k 11. září 1915 dále uvedenou příhodu, kterou, co do formy, Morávek poněkud upravuje. Část vypravování je přímou citací Vaňka [Ani to zdaleka neodpovídá skutečnosti, ale to v době kdy psal Karel Dub svou studii nemohl ani tušit.] a část je vyprávěna jakoby někým třetím, přímo nezúčastněným.

A takto presentuje zápis z 11. září Morávek: Dlouhý zápis z 11. září je velmi obšírnou kapitolou, v níž Hašek opět hraje velmi význačnou roli. Kromě toho osvětluje originál známého ze »Švejka«, zál. poručíka Duba, který chtěl každého rozplakat a uděsit svým  »Vy mne neznáte, ale až mne poznáte - « atd. Nebyl jím nikdo jiný než »reservelajtnant« Mechálek... Z těchto několika vět Morávkova podání je patrné, že to s Vaňkovým zápisem nemá pranic společného. Věty nás také mají přesvědčit, že lajtnant Mechálek (správně Emanuel Michálek) je předobrazem románového lajtnanta Duba. Když ale zjišťujeme jak Morávek manipuloval s Vaňkovými zápisy, lze tomu jen těžko uvěřit.

Podle toho, že v seriálu uvádí i některé básně, které jsou ve Vaňkově deníku zapsány, lze předpokládat, že Morávek Vaňkův deník skutečně četl a básně z něj opsal. Morávek u IR91sloužil, a dne 12. září 1915 byl dokonce ordonancí u velitele pluku majora Wenzela.  Nabízí se otázka, proč to Morávek dělal? Proč necitoval Vaňkovy zápisy a potom doplnil vlastními historkami a názory. Odpověď nám nabízí Karel Dub. Jde o, ...podle všeho dobře míněnou snahu Morávka, učinit syrové Vaňkovy zápisky přístupnější čtenářům,...

Dalšího kandidáta na předobraz lajtnanta Duba nám nabízí Augustin Knesl ve své seriálu z roku 1983, publikovaném ve Večerní Praze pod názvem "Josef Švejk a ti druzí" a to v 15. pokračování, v odstavci "Genius pitomosti": Před první světovou válkou (od roku 1909) se objevovaly na stránkách periodických tiskovin (Právo lidu, Kopřivy atd.) článečky, fejetony, povídky podepsané: F. X. Dub, Xaver Dub. Dále Knesl uvádí jakési "argumenty", které nás mají přesvědčit, že jde o předobraz lajtnanta Duba. Nevšiml si však, že Xaver Dub je pseudonym Václava Budínského (*1875 - †27.9.1937), který působil jako řídící učitel na vesnických školách v okolí Říčan. Pro spisovatelské aktivity používal pseudonym Xaver Dub. Příspěvky zasílal do Národní politiky (do její Nedělní zábavné a poučné přílohy), do zábavné přílohy Práva lidu nebo do politického deníku Čas, kam přispíval mezi roky 1896 a 1904. Věnoval se národnímu školství, kultuře, ale také drobné beletrii. Je velmi nepravděpodobné, že Václav Budínský alias Xaver Dub by mohl mít něco společného s lajtnantem Dubem.

Velmi nepravděpodobným předobrazem lajtnanta Duba je i plukovní lékař MUDr. Robert Dub. Ten však sloužil u IR91 až od 6. října 1915. To už byl Hašek dávno v zajetí, takže se spolu pravděpodobně ani nepotkali.

Karel Dub ve své studii postupně probral všechny možné lajtnanty a obrlajtnanty, kandidáty, kteří mohli Haška inspirovat k vytvoření představitele těch nejstupidněších vojenských individuí. Netroufám si říci, který je ten pravý. Možná, že poručík Dub je jakási slitina těch nejhorších charakterových vlastností, které Hašek nacházel u různých rezervních i aktivních důstojníků, zaslepených svou hodností, věříc té pitomé průpovídce, že mají v torně maršálskou hůl, že oni jsou ti nejlepší vojevůdci. Čím víc jsou o tom přesvědčení, o to víc roste jejich horlivá snaha za každých okolností vtloukat do hlav prostých vojínů ty zhovadilosti, které si vzájemě potvrzovali s okresním hejtmanem. Poslední věta nedopsaného románu, kterou vyřknul pravě lajtnant Dub to přesně vystihuje:

„S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: ,Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce!’ Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice.“

Kadet Biegler se mezitím díval vítězně po všech a poručík Dub pošeptal nadporučíkovi Lukášovi, že to ,Čapí křídlo s rybím ocasem’ zjelo Ságnera jaksepatří.

Poručík Dub byl v civilu profesorem češtiny a již v té době jevil neobyčejný sklon k tomu, aby všude, kde jen to bylo možno, mohl vyjádřit svou loyálnost...

...Velice dbal vždy toho, aby všichni jeho žáci při císařských narozeninách a jiných podobných císařských slavnostech zpívali s nadšením rakouskou hymnu. Ve společnosti byl neoblíben, poněvadž o něm bylo jisto, že je též denunciantem mezi svými kolegy. V městě, kde vyučoval, byl jedním z členů trojlístku největších pitomců a mezků, který se skládal z něho, okresního hejtmana a ředitele gymnasia. V tomto úzkém kroužku naučil se politisovat v rámcích rakousko-uherského mocnářství....

...Poručík Dub, starý známý denunciant na svém působišti jako gymnasiální profesor, dával se rád do rozhovoru s vojáky, přičemž pátral po jejich přesvědčení, a zároveň, aby je mohl poučiti a vysvětliti, proč bojují, zač bojují.

Poručík Dub po odchodu Švejkově byl ke všemu ještě tak pitomý, že vojáky upozorňoval na jeden sestřelený rakouský aeroplán, na jehož kovovém ráfu bylo zřetelně vyznačeno „Wiener Neustadt“.

„Ten jsme Rusům sestřelili u Lvova,“ řekl poručík Dub. Tato slova zaslechl nadporučík Lukáš, který se přiblížil a hlasitě dodal: „Při čemž oba ruští letci uhořeli.“

Pak odcházel dál beze slova, pomysliv si, že poručík Dub jest kus dobytka.

Více než pět set kroků před poručíkem Dubem zvedaly se po silnici kotouče prachu, z něhož vynořovaly se postavy vojáků; poručík Dub, kterému se opět vrátilo nadšení, naklonil hlavu z dvojkolky a počal řvát do silničního prachu:

„Vojáci, váš vznešený úkol je těžký, nastávají vám obtížné pochody, nejrůznější nedostatky na všem a štrapáce všeho druhu. Ale s plnou důvěrou hledím vstříc vaší vytrvalosti a vaší síle vůle.“

„Ty vole,“ zabásnil si Švejk.

Poručík Dub pokračoval: „Pro vás, vojáci, není žádná překážka tak mocnou, abyste ji nepřekonali! Ještě jednou, vojáci, opakuji vám, že vás nevedu k lehkému vítězství. Bude to tvrdý oříšek pro vás, ale vy to dokážete! Vás bude slavit historie věků.“

„Strč si prst do krku,“ zabásnil znovu Švejk.