Motto:                                        

Humor ve vědě je normální už    
proto, že zde není normální tak  
zvaná normalita, jež jest podle   
psychiatra Julia Möbiuse ¹⁾         

mírnější formou slaboduchosti.  
(Autor neuveden)

Karel Dub

"Rodokmen" či spíše "vývod" lajtnanta Duba

aneb
 postava poručíka Duba z „Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války“ a její pravděpodobné předobrazy nalezené mezi těmi, které Jaroslav Hašek potkal během své služby v rakousko – uherské armádě

Jmenuji se Karel Dub a rodopis – genealogie je mým koníčkem již po dlouhá léta. Uvádím to proto, abych nemusel složitě vysvětlovat, proč mne odhalení předobrazu, či předobrazů lajtnanta Duba vždy tolik vzrušovalo. Jasně si vzpomínám na období, kdy jsem v dětství měl ještě ten nádherný zážitek četby Švejka před sebou, ale již jsem při každém vyslovení svého příjmení slýchával: „Á, Dub – poručík?“ Není tedy proto divu, že bylo mojí už hodně dávnou touhou, „pravého“ lajtnanta Duba najít a pokud možno ho tak rehabilitovat. Chtěl jsem dokázat, že nebyl jenom pouhopouhý „poloprďoch“ a příklad tupé rakouské šarže, jak ho charakterizuje Hašek, ale že by se možná daly najít některé jeho povahové rysy, nechávající na něm alespoň „pár nitek suchých“. Z náklonnosti k němu, vyplývající ze shodnosti našich příjmení, zahájil jsem proto před mnoha lety pátrání.

Zpočátku hodlal jsem se dovědět více z prací zkušených badatelů „švejkologů“. V takovém případě nemohl jsem samozřejmě minout dílo pana doktora Radko Pytlíka. Jeho „Kniha o Švejkovi“, vydaná v roce 1983 v nakladatelství Československý spisovatel, byla, kromě zasvěceného rozboru díla jako takového, i mým prvním nahlédnutím do složitého přediva osudů jednotlivých postav. Bohužel, osobu poručíka Duba, spolu s několika dalšími, co do možnosti nalézti jejich živoucí vzory, označoval tehdy dr. Pytlík jako ty, jejichž „předobraz není dosud pevně určen“.(1)

Více jsem se nedověděl ani po přečtení několika novinových článků A. Knesla ve Večerní Praze z téhož období. Nezbývalo mi než věřit, že, tak říkajíc, vedlejším produktem mé tehdy počínající práce na sestavení co nepodrobnějšího obrazu rodu Dubů, do něhož patřím, bude třeba díky šťastné náhodě i rozluštění skutečné identity lajtnanta Duba. K mé smůle se ale ukázalo, že ani tady se snadného úspěchu nedočkám. Po sestavení vyčerpávajícího přehledu mužských členů našeho rodu z doby počátku 20. století měl jsem sice k dispozici několik reservních leutnantů Dubů, ale žádný z nich se, k mé lítosti, nemohl  s Haškem u 91. pěšího pluku během války setkat. Nezbývalo tedy, než se odhalení Haškova vzoru pro tuto postavu jeho románu věnovat cíleně, s nejistou nadějí na úspěch.

  Nejprve jsem použil jako zdroj informací samotného „Švejka“. Šlo vlastně o použití metody slavného předchůdce, „kolegy“ badatele – amatéra, Heinricha Schliemanna, objevitele Tróje. Ten kdysi také, jako jediný svůj zdroj poznatků, vedoucích ku konečnému úspěchu, použil pouze Homérovu „Iliadu“. V mém případě šlo samozřejmě o výchozí zdroj informací značně problematický, ale nechtělo se mi ustupovat od myšlenky, že alespoň kousek osobnosti lajtnanta Duba, nevytvořil Hašek podle osoby téhož příjmení. Jistou věrohodnost „Švejkovi“ jedna věc ale přece jenom dodávala. Ladovy obrázky protagonistů románu, v případech, kdy se podařilo ztotožnit je se skutečnými lidmi, vykazovaly nápadnou podobnost s fotografiemi těchto osob.

  Bohužel, dlouhému životu netěšil se ani tenhle, na první pohled nezpochybnitelný předpoklad. Totiž, že Josef Lada maloval své postavičky ať už tak, či onak informován o jejich podobě. Moji teorii vyvrátil sám ilustrátor ve své knize „Můj přítel Švejk“, jejíž vydání v nakladatelství Svoboda z roku 1983 jsem měl k dispozici. Píše: „V roce 1923, tedy až po Haškově smrti, jsem začal otiskovat v nedělní příloze Českého slova Švejkovy osudy. Dle vlastní představy a dle líčení Jaroslava Haška vytvořil jsem i ostatní hrdiny románu. ( ... ) Věřím, že portréty všech hlavních představitelů jsem namaloval dle představy s jakou je jistě psal Jaroslav Hašek. Škoda, že se přítel Hašek nedožil ilustrovaného Švejka, byl by mi jistě nejlepším a neúprosným kritikem a věřím, že by byl s mými ilustracemi spokojen.“ (2) V tuto chvíli začínalo postrádat smyslu třídit lajtnanty Duby na obrýlené a ty ostatní. Ani to mne ale neodradilo od shromažďování dalších a dalších poručíků Dubů. Výsledek se ale stále nedostavoval.

  Po několikaletém prohrabávání vojenských archívů v Praze i ve Vídni dosáhl jsem jediného. Kromě bezmála dvacítky poručíků Dubů – reservistů, měl jsem dokonce i jednoho generála Duba, lékaře zdravotní služby. To bylo ale tak vše. Opět ani jeden z nich nemohl Haška u 91. regimentu infanterie potkat. Buď se míjeli v čase nebo sloužili u jiných jednotek. Vlastně ne. Jedna věc se mi ještě podařila. Jak v Praze, tak i ve Vídni začali mi říkat „poručík“, respektive „leutnant Dub“. (3;4;5;6)

  Nenaplněným kompromisem, kterým bych si svou „dřevinovou“ teorii přece jenom mohl zachránit, ukázalo se být i úsilí, ztotožnit lajtnanta Duba s leutnantem Vladimírem Bukem, příslušníkem 91. regimentu infanterie, který se mi při probírání důstojníků pluku také v jednu chvíli objevil. Našel jsem ho v přehledu nemocných a raněných důstojníků pluku, pobývajících na léčení v zázemí. Nakonec se ale ukázalo, že i tohle byla slepá ulička, protože dotyčný reservní leutnant byl s průstřelem stehna odeslán na léčení 17. listopadu 1914, v době Haškovy služby na frontě vůbec v poli nebyl a setkat se spolu tedy také nemohli. Znovu jsem ho našel v dokladech pluku až 1. května 1916, když je povyšován na oberleutnanta. (7)

Bylo třeba začít jinak. Ve Vojenském ústředním archívu na Invalidovně v Praze – Karlíně [dnes v ruzyňských kasárnách, Praha 6] půjčil jsem si kartony, týkající se 91. regimentu a započal jsem mravenčí práci na sestavení podrobného časového přehledu činnosti pluku v době, kdy byl Hašek jeho příslušníkem. Samozřejmě nezaznamenával jsem ale jenom to. Cenné bylo pro mne vše, co se v té době u pluku odehrávalo. Tak se mi také podařilo objevit, že již dříve mi známý oberleutnant MUDr. Robert Dub, byl přeložen od 11. pěšího pluku k 91. regimentu 6. října 1915 jako plukovní lékař.(8) S Haškem se tak minul o pouhých dvanáct dnů! Ten byl totiž dle záznamu ve svém kmenovém listu zajat, či lépe řečeno dal se zajmout, 24. září 1915. Od toho dne je veden jako pohřešovaný po útoku u Chorupan. (9) Těsné minutí Haška s konkrétním důstojníkem příjmení „Dub“ bylo sice zajímavé zjištění, ale zároveň byla to i poslední malá náplast na můj mylný předpoklad, že alespoň část postavy lajtnanta Duba vytvořil Hašek dle osoby stejného příjmení. Bylo jasné, že tomu tak nebylo.

  Do přehledu života pluku patří bezesporu i příchody jednotlivých jeho maršbatalionů, nahrazujících ztráty na lidech, které během bojové činnosti regiment v tom kterém období utrpěl. Zjistil jsem tak, že XII. Marschbataillon, s nímž dorazil na frontu Hašek, přibyl k regimentu 11. července 1915, následující XIII. došel 15. srpna a poslední XIV., který autora Švejka ještě jako svobodníka zastihl na frontě, začlenil se do tělesa regimentu 18. září 1915. Jedinými poručíky, kteří s XII. maršbatalionem na frontu přišli společně s Haškem, byli reservní leutnanté Ferdinand  Black, Johann Hutzler a Richard Müller. Na zřeteli měl jsem i záložní nadporučíky Paula Kaindla a Egona Flatze, kteří také dorazili na frontu s XII. pochodovým praporem. V úvahu možných předobrazů poručíka Duba mohli přicházet ještě i záložní nadporučík Franz Novak a záložní poručíci Emanuel Michálek a Friedrich Fehre ze XIII. maršbatalionu, kdyby byl některý z nich po příchodu na frontu zařazen k 11. rotě. Těžko už ale některý z leutnantů pochodového praporu číslo XIV. V tomto případě nebylo dost času na to, aby se spolu s Haškem vůbec mohli během jednoho týdne setkat, nemluvě o nějakém bližším seznámení. (10)

  Na možnou oprávněnou námitku, že jsem nebral v úvahu záložní důstojníky, kteří u regimentu byli ještě před příchodem zmíněných pochodových praporů, odpovídám toto. Po zařazení příchozích z XII. pochodového praporu do stavu, vyplývá pak z dochovaného přehledu velících důstojníků, že kromě již pěti zmíněných, přišedších s XII. maršbatalionem, byli u pluku už jen tito dva další záložní důstojníci. Velitel páté polní roty záložní nadporučík Ferdinand Fitzinger a velitel sedmé polní roty záložní nadporučík Dr. Johann Kolář. S nimi ale těžko mohl při své frontové službě přijít Hašek do styku. Tím méně pak s některými záložními poručíky, kteří ještě mohli u rot být. Také jeho možní známí z pochodového praporu Hutzler, Black a Müller se mu vzdalují. Z Hutzlera je velitel 10. roty, z Müllera velitel 9. roty a Black je zařazen k 12. rotě.(10) S Haškem tak u 11. roty zůstávají jen nadporučík Lukas Rudolf²⁾ a kadet Johann Bigler^2a). Lukas je jejím velitelem a Bigler je velitelem 4. čety. Hašek je zugordonancí. Že žádný aktivní ani záložní důstojník od leutnanta výše u 11. roty někdy na konci července 1915 nebyl, dokládá i výčet veškerého mužstva 11. roty, někdy z té doby. Ani jeden takový důstojník v něm uveden není.(11) Nešlo zřejmě o normální stav, protože ještě v lednu a únoru 1915 jsou u 11. roty záložní poručíci dva. Leutnanté Klíma a Klicpera.(7) Jak hrůzně rychlým tempem tehdejší válčení lidi spotřebovávalo, dokládá pro ilustraci uvedená skutečnost, že podle hlášení velitele pluku plukovníka von Steinberga přišel regiment během šesti dnů od 26. do 31. července 1915 v jediné bitvě u Sokalu celkem o 1 289 mužů. Z nich bylo 112 padlých, 689 raněných, 440 nezvěstných, 39 nemocných a 9 zajatých. Ztráty tak činily celkem 63 % mužstva! Takové masakry zjevně dělaly své, velení nestačilo průběžně doplňovat ani velitelský sbor a zde je vysvětlení vymizení vyšších důstojníků od rot. Vraťme se ale k rezervním důstojníkům regimentu. (10)

  Z XIII. pochodového praporu jsou z Nováka, Michálka i Fehra po příchodu na frontu velitelé rot (10), ale z posledně dvou jmenovaných podle všeho jen prozatímně, aby provizorně zacelili mezery důstojnického sboru vzniklé ztrátami. Už v září 1915 je tak Michálek pouhým velitelem čety 11. roty, tedy Lukasovy, a jako jediný z XIII. maršbatalionu připadá v úvahu jakožto vzor románového poručíka Duba. Právě napsané lze doložit dvěma důkazy. Prvním jsou ve formě lístků dochované rozkazy velitele 11. roty oberleutnanta Lukase, posílané po zugordonancích velitelům čet – zugů. Ti museli svými podpisy stvrzovat příjem rozkazu, a tak lze mezi nimi kromě jiných nalézt i jména leutnanta Michálka a teď již fähnricha Biglera.(11) Druhým důkazem, že velitelování Michálka a Fehra nemělo dlouhého trvání, je také to, že nejsou uvedeni dokonce ani v přehledu provizorních velitelů 91. IR, kteří byli v roce 1915 na nějaký čas velením pověřeni. (10) [Na tomto místě sluší se opravit údaj uvedený v jinak nadmíru pěkné knize Milana Hodíka „Encyklopedie pro milovníky Švejka“, vydané v roce 1998 v nakladatelství Academia. Po příchodu na frontu je totiž nadporučík Lukas zařazen, jak již uvedeno, jako velitel 11. roty, jinak řečeno kumpanie či setniny, a tedy nikoli 16. setniny, jak uvádí Milan Hodík. Někdy mezi 11. a 15. zářím 1915 je pak prozatímně na několik dnů jmenován velitelem II. praporu – batalionu, aby teprve až od 2. prosince 1915 byl ustanoven velitelem 16. roty – kumpanie, o které Milan Hodík mluví.] (12)

  Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá následující. Jedinými záložními poručíky, se kterými mohl přijít Hašek do styku během své cesty na frontu a pak v poli, byli rezervní leutnanté Müller, Black a  Hutzler ve XII. pochodovém praporu a rezervní leutnant Michálek na frontě. Nebylo samozřejmě vůbec jisté, že vzorem lajtnanta Duba byl nutně důstojník stejné hodnosti, ale někde jsem začít musel a tahle čtveřice byla tím dalším, co jsem ve svém letitém marném hledání zkusil. Potíž s bližší identifikací uvedených čtyř důstojníků spočívala ale v tom, že kmenové listy, do kterých je vojenský životopis každého vojáka již od dob císařovny Marie Terezie až dodnes zaznamenáván, byly pro ročníky narozených z let 1887 – 1898 úplně a pro ročníky 1899 – 1910 zčásti, někdy za vlády komunistů skartovány. Nezbývalo než projít matriky zemřelých 91. regimentu a také kvalifikační listy. Kvalifikační listy jsou materiály, zakládané pouze pro důstojníky a je v nich zachycen služební postup dotyčného. I v nich došlo ale v ročnících narozených z let 1876 –  1897 ke skartaci. Naštěstí však jenom dílčí.

  Nejprve přišel na řadu leutnant Black, protože oproti ostatním favorizovalo ho jeho příjmení. Vycházel jsem z toho, že Hašek si ve „Švejkovi“ příliš skrupulí s utajením identity předobrazů svých postav nedělal. Příkladem budiž kadet Biegler, či polní kurát Ibl, ve skutečnosti Eybl, nebo samotný nadporučík Lukáš - Lukas. Domníval jsem se tedy, že příčinou změny příjmení v případě poručíka Duba mohlo by být třeba to, že anglické Black necharakterizovalo zamýšleného Švejkova protihráče tím správným způsobem a ani jinak do kontextu figur rakousko-českého okruhu nezapadalo. Teď už šlo jen o maličkost, zkusit najít alespoň jedinou věc, kterou by měl leutnant Black společnou s lajtnantem Dubem. Možností ale moc nebylo. Jednou z nich bylo civilní povolání a druhou případně možné shodné místo bydliště před narukováním. To vše samozřejmě za „schliemannovského“  předpokladu, že Hašek je alespoň v něčem věrohodným zdrojem informace. Víme, že Dub byl středoškolským profesorem, a tak první, co jsem zkusil zjistit, bylo povolání leutnanta Blacka. Vzalo-li se ale v úvahu jeho datum narození, mnoho naděje se na nějakou shodu s Dubem čekat nedalo. Black se narodil 10. září 1894 v Praze a v roce začátku války v roce 1914 mu tedy bylo teprve necelých dvacet let. Těžko mohl být středoškolským profesorem.(13) Ověřil jsem si to při smutné příležitosti jeho úmrtního zápisu v matrice zemřelých IR 91. Ferdinand Black padl s průstřelem hlavy na italské frontě 14. října 1916 u Nové Vsi v Küstenlandu.(14)  ( Küstenland – Přímoří byl politický správní celek, tvořící obvod c. k. místodržitelství v Terstu.) Nebylo to poprvé, kdy si ho nepřátelská kulka nalezla. Již v samém počátku nasazení 91 IR na ruské frontě byl 23. února 1915 raněn v průběhu bitvy o Zolobinské výšiny a s blíže nespecifikovaným zraněním byl odeslán do nemocnice.(10) V civilu byl Ferdinand Black studentem, byl židovského vyznání a jeho rod pocházel z Roudnice nad Labem. Je to sice trochu mimo zaměření tohoto mého příspěvku, ale považuji za potřebné zmínit, že až na jedinou Julii Blackovou, bylo všech ostatních dvanáct příslušníků pražského židovského rodu Blacků zavražděno německými nacisty.(15) Kdo ví, jaký by tak byl další osud Ferdinanda Blacka, kdyby jeho životní pouť byla neskončila ve dvaadvaceti letech někde poblíž Terstu... Rodina později stačila ještě nechat jeho tělo vyzdvihnout a Ferdinand Black spočinul ve svém rodišti, na novém pražském židovském hřbitově na Žižkově.(16)

  Adresu svého bydliště, jak dobře víme, vykřikoval lajtnant Dub druhý den po vysilující návštěvě „Spojených zábavních místností a městské kavárny“ v Sanoku: „...jsem churav a nemocen, prosím, aby se přede mnou nemluvilo o vylomených zubech. Moje adresa je: Smíchov, Královská 18. Nedoč-kám-li se jitra, prosím, aby má rodina byla o všem šetrně zpravena...“(17) Bohužel, ani adresa nebyla oním náznakem, který by pomohl ztotožnit lajtnanta Duba s mladým poručíkem. Ferdinand Black, v době kdy narukoval, bydlel s rodiči a bratry Adalbertem, Pavlem a Ottou v Josefovské ulici v tehdejší Praze V – Josefově, v čísle popisném 72.(13) Josefovská ulice je dnešní Široká a popisná čísla domů zůstala nezměněna. Změny doznalo pouze číslování orientační. Původní stoupající proti proudu Vltavy, bylo nahrazeno číslováním v opačném smyslu, tedy s čísly rostoucími po proudu jejího toku. Adresa udávaná ztrápeným lajtnantem Dubem je v dnešní ulici Zborovské, tehdy Královské, a jde o rohový dům stojící na křižovatce dnešních ulic Petřínské a Zborovské.(18) Porovnáme-li obě adresy, vidíme, že ani bydliště nemohlo být hledaným pojítkem mezi Ferdinandem Blackem a lajtnantem Dubem.

  Jako u druhého, zkusil jsem najít možné náznaky shodnosti s lajtnantem Dubem u reservního poručíka Richarda Karla Müllera. Z písemností 91. regimentu jsem již věděl, že 24. listopadu 1914 byl odeslán do nemocnice s průstřelem hrudi a s ranou způsobenou bodnutím bajonetem.(7) Zranění utrpěl během závěrečných bojů 91 IR na srbské frontě. Nedlouho poté, přibližně v polovině prosince roku 1914, byl totiž regiment stažen a přesunul se na bojiště východní. Pokud jde o jakékoli další záznamy, týkající se poručíka Müllera, bohužel jsem zjistil, že se nedochoval nejen kmenový list, ale během let zmizel i list kvalifikační. Nalezl jsem pouze úmrtní zápis v matrice zemřelých 91. regimentu.

  Na listu 61 je uvedeno, že reservní poručík IV. Ersatz Kompagnie Richard Karl Müller, narozen roku 1892 ve XX. okrese ve Vídni, zemřel 10. září 1915 v polní nemocnici č. 5/1 v Lípě v Rusku. Povolání ani stav uvedeny nejsou a jako příčina smrti je uveden průstřel hlavy.(19)  Kromě smutného konce dalšího z těch, se kterými Hašek v létě roku 1915 snášel útrapy válečného běsnění, nedověděl jsem se tedy nic, co by moje pátrání posunulo kupředu.

Třetím reservním poručíkem, se kterým šel Hašek v rámci XII. pochodového praporu na frontu, byl již výše zmíněný Johann Hutzler. S jeho vojenskými spisy nejen z doby Rakousko – Uherska, ale dokonce i z období Československa, je to stejné jako se spisy Müllerovými. Nejsou k dispozici. Jeden rozdíl tu ale přece jenom je. Hutzlera, zřejmě jako bývalého občana ČSR německé národnosti, vedla za druhé světové války v evidenci německá  okupační správa. Jeho záznamy, pořízené v roce 1941 k tomu určeným úřadem, tak zvaným Wehrnachweisstelle, jsem ve Vojenském historickém archívu k nahlédnutí dostal. Tentokrát měl jsem poprvé po dlouhých letech štěstí! Z dotazníku s osobními údaji jsem, kromě jiného, zjistil, že Johann Hutzler se narodil 5. července 1880 v Českých Budějovicích a byl tedy zdaleka ze všech tří reservních poručíků XII. Marschbataillonu nejstarší. Věkem mohl se mu rovnat spíše Hašek, narozený roku 1883. V Českých Budějovicích byl Hutzler také odveden, i když až napotřetí v roce 1903. U předešlých dvou odvodů byl pro celkovou slabost shledán vojenské služby neschopným. Zaznamenávám ještě i další dvě skutečnosti, které mohly do značné míry určovat jeho vztah k okolí. Byl pouze 156 cm vysoký a byl starým mládencem. Co bylo ale bezesporu nejdůležitější zjištění, byl učitelem! Konečně kýžený důkaz, že lajtnant Dub měl jako předobraz přinejmenším jednoho určitého člověka z těch všech, se kterými se Hašek v době války potkal. Hutzler absolvoval učitelský ústav a nebyl tedy středoškolským profesorem, ale to už nic neměnilo na prvním mém úspěchu, který mi přineslo užití „schliemannovské metody bádání“.(20) Zároveň se tak ale znovu také osvědčila Haškova neuvěřitelná schopnost uchovat v paměti vše, co mu jeho na zážitky bohatý, bouřlivý život přinášel.

  Povzbuzen konečně prvním úspěchem, vydal jsem se dychtivě po stopách dalších možných uchazečů, z nichž by mohla být románová postava lajtnanta Duba poskládána.

  Posledním z reservních poručíků, s nimiž mohl přijít Hašek s velikou pravděpodobností do bližšího styku, byl reservní leutnant Emanuel Michálek, který dorazil na frontu s druhou pochodovou setninou XIII. pochodového praporu 15. srpna 1915.(10) Kvalifikačních listů důstojníků příjmení Michálek dochovalo se na Invalidovně celkem osm. Křestního jména Emanuel je mezi nimi ale jediný. Narodil se 21. října 1885 v Plzni a domovskou příslušnost měl na Královských Vinohradech. Byl absolventem obchodní akademie v Praze a zaměstnán byl od roku 1912 jako bankovní úředník.(21) Jak již víme, někdy počátkem září 1915 stává se velitelem jedné z čet 11. roty a ocitá se tak služebně v těsné blízkosti Haška – zugordonance. Jak se nade vší pochybnost ukáže dále, ty poslední tři týdny společné frontové služby byli spolu oba v kontaktu dosti častém. I když Hašek přímo do Michálkovy čety nepatřil, vypadá to, že byl ordonancem jeho četě přiděleným. Tenhle zdánlivý rozpor vyplývá z toho, že všichni,  kteří byli nezbytnými k zajištění činnosti roty, byli soustředěni v poslední 5. četě – zugu. Tak také kromě sanity, kuchyně, spojaře, ševce, hornisty, důstojnických sluhů, vozků, podkoního a dalších, byli v páté četě začleněni i zugordonanci. Byli to reservní infanterista Bohumil Masopust, infanterista Leopold Krejčí, domobranec Jaroslav Hašek a náhr. reservista Štěpán Beran. Vezme-li se v úvahu, že pořadí, v němž jsou uvedeni, není abecední, nebude zcela jistě daleko od pravdy se domnívat, že jsou zapsáni dle funkčního zařazení k jednotlivým četám. Tak by byl Hašek ordonancem třetí čety a jejím velitelem byl velice pravděpodobně poručík Michálek.(11)

  Ku vztahu Michálek – Hašek víže se i další můj badatelský „výboj“, inspirovaný někdy v polovině roku 2000 nadmíru užitečným rozhovorem s panem doktorem Pytlíkem. Od něho jsem dostal nejen informaci, kde jsou uloženy vzpomínky příslušníků 91. pluku infanterie Bohumila Vlčka a Jaroslava Kejly, o nichž se ještě dále zmíním, ale dr. Pytlík dal mi nezištně i tip na, pro mne nadmíru užitečný seriál, který vycházel v období od 1. září do 14. října roku 1924 v listu „Večerní České Slovo“. Zmíněný večerník jsem snadno získal k nahlédnutí v Praze 7 ve Stromovce v Místodržitelském letohrádku, v Oddělení novin a časopisů Knihovny Národního muzea. Pročtení hledaného seriálu se pak ukázalo velice cenným. Šlo o pohled příslušníka 91. pěšího pluku spisovatele Jana Morávka, který se jako jeden z prvních věnoval nejen skutečným předobrazům postav románu v porovnání s tím, jak je ztvárnil Hašek v „Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války“, ale zabýval se i jejich konkrétními válečnými prožitky. Kromě citací z rozhovoru s kapitánem Lukasem, nyní v roce 1924 již důstojníkem Československé armády, byl jedním z hlavních materiálů, který ke srovnání „Švejka“ se suchou realitou použil, i deník, který si vedl účetní šikovatel Vaněk.(22)

  U tohoto deníku se chvilku zastavím. Již Jan Morávek měl totiž problémy s hájením jeho autentičnosti. [Deník samozřejmě existuje a jeho kopii si můžete take prostudovat. Proto následující řádky jsou dnes již nepodstatné] Aby vzal pochybovačům vítr z plachet, dovolává se dokonce v posledním, dodatečně uveřejněném dílu svého seriálu, svědectví některých z příslušníků 91.IR, se kterými byl tou dobou stále ještě ve styku. Byli to tito tři: Jan Vaněk, František Strašlipka, Bohuš Masopust.

Na první pohled jde o ty z nejpovolanějších, kteří mohli potvrdit nejen samotnou existenci deníku, ale stejně tak i věrohodnost z něho otištěných částí. Drogista Vaněk, autor deníku, Frant. Strašlipka, Lukasův vojenský sluha a jeden z těch, kteří „stáli“ modelem ke Švejkovi, a konečně Bohumil Masopust, Haškův kolega zugordonanc. Kromě nich mohli v té době být nadmíru věrohodnými svědky, případně oprávněnými pochybovači všichni ti, kteří se během válečných let do blízkosti účetního šikovatele Vaňka dostali. Jak se ukáže dále, byli mezi nimi jen ti první. Zdálo-li by se snad někomu i tohle málo, mohu přispět po více než osmdesáti letech ku pomoci Janu Morávkovi i já.
Důkaz první. Hašek i Vaněk byli za bitvu u Sokalu a zajmutí asi tří stovek Rusů, kteří se jim vlastně do zajetí více méně dobrovolně vydali, navrženi na vyznamenání „Stříbrnou medailí za statečnost I. třídy“. V podání Vaňka na „Velkou stříbrnou“. Ve skutečnosti pak 27. srpna 1915 dostal Hašek jen „Stříbrnou medaili za statečnost II. třídy“, tedy „Malou stříbrnou“ a Vaněk sám byl vyznamenán dokonce jenom „Bronzovou medailí za statečnost“ Není proto divu, že nespravedlnost ve svém deníku zaznamenává. Potvrzení Vaňkova postesknutí objevil jsem ve Vojenském ústředním archívu. V písemnostech 91. IR jsem nalezl, že ke dni 15. srpna 1915 bylo z 11. roty schváleno k dekorování celkem 14 lidí, přičemž Hašek a Vaněk byli vyznamenáni přesně tak, jak stojí v deníku!(11) Až do objevení tohoto seznamu nevěděl jsem sám, jak Vaňkův údaj brát, protože Hašek vyznamenání ve svém kmenovém listě uvedeno vůbec nemá. V tomto případě osvědčil se tudíž deník jako úplnější zdroj informace, než Haškův oficiální vojenský doklad! Pro úplnost ještě zaznamenejme, že stejné vyznamenání jako Hašek obdržel mimo jiných i kadet Jan Biegler. Jen asi těžko někdo jiný, než sám postižený Vaněk, mohl by si ještě po devíti letech uchovávat přesně v paměti okolnosti dekorování.
Důkaz druhý. Díky, již dříve zmíněné radě doktora Radko Pytlíka, dostal jsem se ke vzpomínkám pamětníků 91. IR, uložených trochu nečekaně v Památníku národního písemnictví.Tak jsem se mohl přesvědčit, že existenci deníku potvrzuje o celých třicet dva let později, tedy v roce 1956, i Bohumil Vlček, bývalý příslušník 91. regimentu infanterie. Ve svých poznámkách, inspirovaných Haškovým románem, nazvaných „Připomínky k románu Osudy dobrého vojáka Švejka“ a „Vojenské figury, které spisovatel Hašek zvěčnil...“ jsou, kromě jiných, podrobně popsány i válečné a poválečné osudy plukovníka Schrödera, hejtmana Ságnera, hejtmana Wenzla, nadporučíka Lukase, ale i účetního šikovatele Vaňka. A právě u posledně jmenovaného zaznamenává Bohumil Vlček skutečnost, že si psal po dobu války deník! V žádném případě nejde o informaci z druhé ruky, protože Vlček s Vaňkem byli dobrými kamarády. „Jmenovaný ( Vaněk ) byl mým přítelem, znali jsme se z pole i u kádru.“, píše Bohumil Vlček. A dodává: „Pokud vím, měl Vaněk v zápisníku některé básně i poznámky o Haškovi.“ Ještě jedna věc je ve vzpomínce na Vaňka zaznamenání hodna. Bohumil Vlček dodatečně nevědomky potvrzuje zároveň i věrohodnost materiálu uveřejněného na podzim roku 1924 spisovatelem Janem Morávkem ve „Večerním Českém Slovu“. Právě proto, že tak činí nevědomky a zejména po tak dlouhé době, nemůže být ani v nejmenším řeči o nějakém účelovém vylepšování skutečnosti. Bohumil Vlček uvádí: „Často nás navštěvoval ( v létě roku 1917, když byli všichni tři v zázemí u kádru ) jako host desátník Morávek, aby si pochutnal na černé kávě.“ (...) „Četl jsem jeho romány „Špatný voják“ a „Voraři na Sázavě“, pěkně se to četlo.“(23)
Taktéž v Památníku písemnictví uložená vzpomínka Jaroslava Kejly, nazvaná „Jak to bylo v bitvě u Chorupan, kde se dal Jaroslav Hašek zajmout“ zabývá se oproti svědectví Vlčkovu výhradně průběhem zmíněné bitvy. Přes svou dokumentární cennost, nenese ale žádné informace, týkající se otázek, kterými jsem se dosud zabýval.(24) Lze tedy shrnout. Na základě všeho výše uvedeného, mám existenci deníku účetního šikovatele Jana Vaňka za skutečnost, a nadto považuji údaje v něm zaznamenané, za vcelku hodnověrné.
 Nyní se tedy vraťme k samotným deníkovým záznamům, tak jak je v září roku 1924 uveřejňoval Jan Morávek. Za přečtení jistě stojí, Vaňkem poctivě zapsané jednoduché Haškovo čtyřverší, zachycující pocity asi většiny na ruském tažení zúčastněných.
 
Půda se nám pod nohama láme,
za hovno ten život celý,
párkrát se tu nachlastáme
a je po prdeli.
 
Možná, že pro někoho našel by se prostor pro platnost vize podobně neveselé budoucnosti i dnes, ale na rozdíl od současnosti, tehdy v roce 1915 ti, kteří se stali oběťmi celosvětového šílenství, žádnou velkou možnost volby neměli. Ale zpět k lajtnantu Dubovi.

V jedenáctém pokračování Morávkova pásma ve „Večerním Českém Slově“, otištěném v sobotu dne 20. září 1924 v čísle 219, nalezl jsem konečně další doklad o tom, že k postavě lajtnanta Duba, stejně jako třeba k figuře Švejka, bylo Haškovi skutečně předobrazem několik konkrétních osob. K již objevenému Johannu Hutzlerovi a lehce „podezřelému“ Ferdinandu Blackovi, přidružil se nyní prokazatelně ještě i Emanuel Michálek! Vaněk si zaznamenal k 11. září 1915 dále uvedenou příhodu, kterou, co do formy, Morávek poněkud upravuje. Část vypravování je přímou citací Vaňka a část je vyprávěna jakoby někým třetím, přímo nezúčastněným. ( Zde je asi možno také hledat příčiny pochybností některých tehdejších kritiků, kteří tuto, podle všeho dobře míněnou snahu Morávka, učinit syrové Vaňkovy zápisky přístupnější čtenářům, považovali naopak za důkaz smyšlenosti celého textu.) Oberleutnant Lukas je tu psán důsledně jako Lukáš a leutnant Michálek jako lajtnant Mechálek. Co je ale mnohem důležitější, a pro mne nadmíru významné, Mechálek  je tu přímo označen „za originál známého ze „Švejka“, záložního poručíka Duba, který chtěl každého jenom rozplakat a uděsit svým: „Vy mne neznáte, ale až mne poznáte – “atd.“(!) Věnujme se nyní ale příhodě samotné.

  Toho dne odešel někde u Podgorelců nadporučík Lukas s polovinou roty kupředu a zbývající čety ponechal pod velením reservního poručíka Michálka v původní pozici. Michálek nelenil a začal předvádět vojákům svoji autoritu. Několik set metrů před postavením nepřítele nařídil kontrolu čistoty zbraní a kontrolu neztenčeného počtu nafasovaných konzerv. Vaněk snažil se mu jeho úmysl vymluvit, ale se zlou se potázal. Michálek se rozzuřil a před okamžitým trestem zachránil Vaňka až Hašek, který celou záležitost pozoroval z nedalekého křoví, a teprve až když už šlo opravdu do tuhého, přišel kamarádovi na pomoc. Nesl totiž pro Vaňka Lukasův rozkaz, aby se spolu s Haškem okamžitě u něho hlásili. V následující přesné citaci Vaňka se píše: „Měl jsem Haška vždy rád, ale tento okamžik bych ho byl zulíbal, že mne od té potupy a násilí osvobodil. Leč – mizera !... Později jsem se od něho dozvěděl, že celou aféru pozoroval již delší chvíli a vystoupil až když vyvrcholila, aby docílil dramatického efektu!“

  V závěru příhody je ještě zmínka o zamýšlené pomstě Vaňka vůči Michálkovi, ale nastávající bojový střet s Rusy určil jinak. Jak Haškovi, tak i Michálkovi zbývalo již jen třináct dnů, po které byli ještě aktivními vojáky císaře pána.(22) Podle jejich dochovaných vojenských dokumentů, byli oba dva od 24. září 1915 vedeni jako nezvěstní. Byli zajati Rusy v bitvě u Chorupan.(9,21)

  Ještě než přistoupím ke shrnutí svého badatelského usilování ve věci lajtnanta Duba, uvedu něco více o jeho živoucích předobrazech tak, jak se mi podařilo o nich posbírat informace v různých archívech.

  Záložní poručík Emanuel Michálek byl synem vrchního poštovního kontrolora a narodil se 21. října 1885 v Plzni. Do války šel již jako ženatý a měl dva syny; pětiletého a čtyřletého. S rodinou bydlel na Královských Vinohradech v Kolínské ulici čís.10. Byl absolventem nižší tříleté české reálné školy v Plzni, taktéž tříleté české obchodní akademie v Praze a zaměstnán byl před válkou jako bankovní úředník s ročním příjmem 2 800 korun. Ovládal češtinu, němčinu, ruštinu, italštinu, francouzštinu a angličtinu. Podle svého kvalifikačního listu byl „presentován k činné službě na dobu války“ od 28. července 1914. Na srbskou frontu šel s II. pochodovým praporem 21. září 1914. Na poručíka byl povýšen 1. listopadu 1914. Od 26. listopadu 1914 byl ze zdravotních důvodů mimo službu. Pro celkovou vyčerpanost byl v době od 1. prosince do 19. prosince 1914 hospitalizován ve vojenské nemocnici v Brně. Od 20. prosince 1914 do 21. ledna 1915 byl zpět u náhradního praporu. Do pole na ruskou frontu do Karpat je odeslán se VII. pochodovým praporem 22. ledna 1915. Tam je 1. dubna 1915 raněn a s průstřelem holeně – bérce je od 6. dubna do 11. dubna 1915 v nemocnici v Kroměříži ( Kremsier ) a od 12. dubna do 31. května 1915 v domácím ošetřování v Brně. Od 1. června 1915 je zařazen zpět u 3. náhradní roty v Brucku nad Litavou. V srpnu 1915 je odeslán s XIII. pochodovým praporem znovu do pole a 15. srpna je opětovně začleněn do tělesa 91. IR. Zajat byl onoho 24. září 1915 v bitvě u Chorupan.

  V ruském zajetí se poručík Michálek přihlásil hned na podzim roku 1915 k disposici vojenskému výboru Svazu čsl. spolků na Rusi v Kyjevě, s úmyslem vstoupit do České družiny, tehdy jediného českého vojenského uskupení začleněného v rámci ruské armády. Nebylo asi jenom jeho vinou, že nakonec službu v legiích nastoupil až 13. července 1918.(21) Prodlevu od podání přihlášky dobrovolce do nástupu činné služby v legiích lze možná docela dobře vysvětlit. Velká část Čechů – zajatců, byla zklamána činností, kyjevského ústředí, které mělo zajišťovat nejen nábor dobrovolníků, ale zejména dojednávat s ruskými vojenskými a státními kruhy vytvoření podmínek pro vznik co možná samostatných československých jednotek. Místo toho, jak už tak bývá mezi Čechy zvykem, tedy i mezi Čechy - krajany, věnoval se tehdy ještě právě převážně krajanský „Kyjev“ na prvním místě kompetenčním sporům s politickou správou celého Svazu čsl. spolků na Rusi, sídlící v Petrohradě. Tyto půtky nalezly nakonec vyústění v tom, že navzdory tomu, že šlo o jedinou organizaci, vydávala její politická správa – petrohradští, časopis „Čechoslovák“ a vojenská komise – kyjevští, obdobně zaměřený „Čechoslovan“. ( Do Čechoslovanu nejprve přispívá a někdy v druhé polovině roku 1917 stává se pak jeho redaktorem i Jaroslav Hašek.) (25) Na druhém sjezdu Svazu čsl. spolků na Rusi, který se sešel 25. dubna 1916 v Kyjevě, strhla vojenská komise nakonec definitivně úlohu vedoucího centra na sebe. Ani to ale neznamenalo žádnou velkou změnu pro všechny ty, kteří celý dlouhý čas marně čekali na zařazení do československé jednotky.(26)

  To vše bylo živnou půdou k tomu, aby v té době byla v Rusku mnohem úspěšnější než česká, zahraniční akce srbská. Zatímco Čechoslováci měli od 20. srpna 1914 (27) svolení ruské vojenské rady k sestavení jednoho praporu – České družiny, plně zařazené ve svazku 3. ruské armády vedené generálem Radko Dmitrijevem, následně pak od 2. února 1916 rozšířené na Československý střelecký pluk (28) a teprve 5. května 1916 na Československou brigádu (29), Srbové již od počátku roku 1916 pracovali na vytvoření samostatné divize, včetně rozsáhlého náboru mezi českými zajatci. Nešlo ale jen o velikost jednotky. Zatímco čeští důstojníci byli přijímáni do československé jednotky jako důstojníci jen potud, pokud pro ně bylo odpovídající zařazení a v opačném případě byli přijímáni jen jako jednoroční dobrovolníci, při vstupu do srbské divize byli zařazeni jako důstojníci bez výjimky.(30) Roli hrálo třeba i to, že v České družině byla služebním jazykem ruština, zatímco u Srbů měla to být u českých, plně autonomních částí čeština. Výsledkem toho všeho bylo, že počátkem října 1916 bylo v Oděse – centru srbské zahraniční akce, kolem jednoho tisíce českých dobrovolníků.  Asi 300 důstojníků a 700 vojínů. (31)

  V souvislosti se vším výše uvedeným nejeví se pak nikterak neobvyklou intervence srbské mise, díky níž byl poručík Michálek propuštěn na svobodu.(21) Stalo se tak po jeho dopravení do Kyjeva, pravděpodobně někdy v polovině roku 1916, a svým propuštěním získal možnost pohybovat se po celém Rusku, s výjimkou frontových oblastí,. Těžko soudit, proč nakonec do srbské divize nevstoupil, ale příčinou mohlo být třeba to, že právě v této době začíná si kyjevské ústředí uvědomovat vážnost situace a snaží se dvoustrannou dohodou se Srby odlivu českých zajatců zamezit.(31) Samozřejmě nelze vyloučit v celé historii pobytu poručíka Michálka v Rusku i jeho obyčejnou lidskou snahu být poznamenán všemi možnými zákrutami osudu, pokud možno, co nejméně. Nabízí se porovnání třeba zrovna s Haškem, který se stal příslušníkem legií již v roce 1916 a 2. července 1917 bojuje u Zborova. V žádném případě nelze ale jen tak mávnout rukou nad odhodláním Michálka přihlásit se do československé jednotky. Odhodláním o to cennějším, že je osvědčil krátce po svém zajetí a čerstvě prožitých frontových hrůzách.

  Návrat z Ruska hlásil poručík Michálek 17. listopadu 1919 a téhož dne byl převeden do zálohy.  S platností od 1. listopadu 1918 byl povýšen na nadporučíka. Z branné moci byl propuštěn k 31. prosinci 1935.(21)       

  Postupme nyní k druhému z „předobrazů“ lajtnanta Duba, k Johannu Hutzlerovi. Johann Hutzler se narodil 5. července 1880 Českých Budějovicích. U prvních dvou vojenských odvodů 22. dubna 1901 a 10. března 1902 byl pro celkovou slabost shledán vojenské služby neschopen. Teprve až při třetím, 9. března 1903, je zařazen k 35. regimentu infanterie v Plzni. Má v té době již absolvován učitelský ústav a je učitelským čekatelem. I když má při třetím odvodu jako domovskou obec psány ještě Čes. Budějovice, a tam je i odváděn, podle zařazení k plzeňským „pětatřicátníkům“ dá se předpokládat, že navštěvoval právě plzeňský učitelský ústav, v Plzni začínal i svoji dráhu učitele a také tam bydlel. Domovské právo získává v západočeské metropoli ale až 29. července 1918 a proto navzdory svému mírovému zařazení, rukuje v roce 1914 k 91. regimentu. ( Podobně jako třeba Hašek, který se narodil v Praze, v čase svého třídění, nahrazujícího po dobu války pravidelné odvody, bydlel v Praze Bubenči č. p. 235 a k 91 IR je odveden dle svého domovského práva v jihočeských Mydlovarech v okrese Hluboká. Domovské právo totiž určovala domovská příslušnost otcova.) Mobilizován je Johann Hutzler již jako učitel, a co do stavu, je ve všech dochovaných písemnostech uváděn jako svobodný.(20) První období své válečné služby končí 26. září 1914, když leží s ischiasem v nemocnici v Českých Budějovicích. Od 17. prosince 1915 je zpět u náhradního praporu a jak již víme, na ruskou frontu se vrací s XII. pochodovým praporem 11. července 1915.(7;10) Podle všeho prošel zřejmě s 91. IR i jeho třetí, závěrečnou část válečné strastiplné pouti na italské frontě a na rozdíl od mnohých jiných, dožil se šťastně konce války.

  Nebude asi daleko od pravdy domnívat se, že právě Johann Hutzler byl tím hlavním modelem pro Haškova lajtnanta Duba. Nasvědčuje tomu hned několik okolností. Hašek v jeho bezprostřední blízkosti strávil mnohem více času, než třeba s poručíkem Michálkem, i když Michálkovo věčné úsloví „Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte...“ svoje místo ve „Švejkovi“ přece jen našlo. Dost asi také vypovídá o válečnických schopnostech leutnanta Hutzlera to, že za měsíc a pár dnů od svého nástupu do funkce velitele 10. roty, 11. července 1915, je už 17. srpna 1915 nahrazen mladičkým Ferdinandem Blackem. Abych byl spravedlivý, zaznamenávám, že je sice ve hře možnost, že byl mezi osmnácti raněnými nebo dvěma nemocnými důstojníky, kteří opouštějí regiment po bitvě u Sokalu, ale to bylo o sedmnáct dnů dříve, než je střídán.(10) Románovému lajtnantu Dubovi zároveň také asi nejvíce odpovídají, s velikou mírou pravděpodobnosti předpokládané stereotypy chování 156 cm vysokého pana učitele, starého mládence. Těžko předpokládat denunciace na způsob Švejkem vypité lahve kořalky či debatu nad otlučeným nočníkem od mnohem zkušenějších „fronťáků“, jakými byli Müller, Black nebo Michálek.(32;33) Ti všichni, na rozdíl od Michálka a jeho ischiasu, měli už za sebou zranění utrpěná v poli s následným léčením v lazaretu a dá se u nich přece jen asi v podobných věcech čekat jistý nadhled. I když u leutnanta Michálka, kdo ví? U něho platí zase ale ona okolnost ani ne dvacetidenní konfrontace s Haškem.

  Posledním, podle něhož svého lajtnanta Duba Hašek poskládal, je podle mého názoru reservní poručík Black. Zmiňuji se o něm jako o posledním, ale domnívám se, že on byl naopak prvním ze všech tří, kdo přicházejí v úvahu, který přišel Haškovi na mysl, když lajtnanta Duba do děje zprvu mimoděk uvedl. Usuzuji tak dle následujícího. Při svém vstupu na jeviště „Švejka“ hraje lajtnant Dub roli, když ne vcelku sympatickou, pak tedy určitě neutrální. Po vítězném střetu kadeta Bieglera s hejtmanem Ságnerem, během kterého vyšla najevo záměna prvního a druhého dílu novely Ludwiga Ganghofera „Die Sünden der Väter“³⁾, jakožto prostředku k šifrování a dešifrování depeší, šeptá lajtnant Dub oberleutnantu Lukášovi: „Čapí křídlo s rybím ocasem zjelo Ságnera jaksepatří.“(34) ( Pro ty kteří již zapomněli. Čapí křídlo s rybím ocasem říkalo se právě kadetu Bieglerovi, který při vstupu do školy jednoročních dobrovolníků neopomněl se chvástat, že pochází ze starobylého rodu Büglerů z Leutholdů, majících v erbu čapí křídlo s rybím ocasem.)(35) U Duba tedy nikde ani náznak toho, co bude o pár stránek dále jeho vývěsním štítem. Blbost kombinovaná s horlivostí, denunciace, povýšenectví a mstivost. Teprve až když se Hašek definitivně vypořádá s kadetem Bieglerem a pošle jej jako nosiče cholerových bacilů do cholerových baráků v Tarnově (36), musí nastoupit na jeho místo vojenského nadšence, nyní již ale hlavně jako protihráč Švejka, někdo jiný. Hašek nachází takovou postavu v zatím pouze statujícím lajtnantu Dubovi. Vybavuje ho povahovými rysy vhodnými k následnému zesměšnění a lajtnant Dub, tak jak je všeobecně vnímán, je na světě. Po tom, co již víme o leutnantu Hutzlerovi, jen těžko mohl být oním zpočátku vcelku sympatickým poručíkem Dubem on. Byl by k dispozici sice ještě poručík Müller, ale přednost dávám Ferdinandu Blackovi pro jeho větší blízkost k Dubovi – návštěvníku „Spojených Mohu se mýlit, ale přece jen se mi do téhle role lépe obsazuje dvacetiletý student, užívající poslední měsíce svého života, jak se ukázalo zanedlouho, než sice jen o dva roky starší, ale přece jenom asi Haškovi vzdálenější Vídeňák. zábavních místností a městské kavárny“ v Sanoku.

   Možná, že by se ještě patřilo, pokusit se poodhrnout roušku tajemství, halící samotné příjmení románového lajtnanta Duba. Domnívám se, že dosti odůvodněně dokázal jsem, že nepatřilo do okruhu těch, s nimiž se Hašek za světové války, ještě jako voják císaře pána bezprostředně setkal. Kde tedy mohl příjmení Dub vzít? Jednu možnost mohu nabídnout, tak říkajíc, přímo ze zdrojů rodinných. Večer 16. července 1905 zavolala hostinská Bansetová z hostince „U Banzetů“ v Nuslích č.p. 321 policii na mého dědu Eduarda. Strážníci ho sebrali pro výtržnost páchanou v opilosti. Zkrátka se pral. Už jen dodám, že v té době býval častým návštěvníkem hospody „U Bansetů“ i dědův vrstevník Hašek…Ponecháme-li stranou ale tuto nejjednodušší možnost, kdy se tak jmenoval někdo, koho znal Hašek, ale jinak šlo o osobu širšímu okolí neznámou, nabízejí se některá další zajímavá vysvětlení. Dvě z nich uvedu dále.

    Ve své knize krátkých obrázků, črt a fejetonů  „Prašná brána“ má Egon Erwin Kisch i několikastránkovou, možno říci, scénku „Když je žid praštěnej“. Vlastně jedinými dvěma účinkujícími postavami jsou v ní zprostředkovatel realit zrzavý Gustav Dub z Královských Vinohrad a mírně vyšinutý majítel obchodu smíšeným zbožím v Unhošti Šimon Kosiner. Celý vtip minipovídky spočívá v tom, že zprostředkovatelem zamýšlenou spekulaci s pozemkem, přes který má vést buštěhradská dráha, a který patří Kosinerovi, zhatí Dubovi nezakalkulované podivínství majitelovo. Na všem by nebylo nic tak divného, kdyby přinejmenším „Zrzek“ Dub nebyl skutečnou postavou.(37)

  Gustav Dub se narodil 25. října 1857 v Benicích u Prahy, byl obchodníkem (?) a v době, kdy se děj odehrává, na Královských Vinohradech bydlel.(38) Je nepochybné, že vzhledem ke všemu právě uvedenému, znal Kisch příhodu z osobního vyprávění Dubova. Jen stěží by jinak mohl zaznamenat tolik pravdivých detailů. Oproti Haškovi o dva roky mladší Kisch se narodil v roce 1885 a nemohl tedy historku vyslechnout, tak říkajíc začerstva, v době stavby buštěhradské dráhy. O generaci starší Dub mohl mu ji vyprávět jako svůj zážitek z mládí, nejspíše právě tak někdy v době před světovou válkou. Docela dobře mohlo to být v některé z kaváren, ve kterých se pražští židé scházeli. Až potud je vše velmi pravděpodobné. Zdali, případně pak odkud, mohl znát Gustava Duba Hašek nebo měl-li o něm povědomost zprostředkovaně přes Kische, doložit nelze. Jisto ale je, že množiny pražských podniků, ve kterých se oba spisovatelé před válkou pohybovali, měly vysoce nenulový průnik. Jeden čas navštěvovali dokonce téměř denně a ještě navíc v tutéž hodinu stejnou restauraci. Kisch o tom píše ve svém fejetonu „Novinářská burza“, zařazeném, v již vzpomínané knize „Prašná brána“.(39)

   Po desetiletí scházeli se každý den lokální zpravodajové pražských deníků buď v Brejškově restauraci ve Spálené ulici nebo u Choděrů na Ferdinandově třídě, aby si vzájemně vyměnili novinky z pražského společenského života. Každý z nich měl na starosti.určitou oblast, a tak se jim ve vzá-jemné spolupráci dařilo pokrývat mnohem širší paletu událostí, než kolik by se kdy mohlo podařit  komukoliv z nich samotnému. Obě centra vedla spolu ale lítý boj o primát v získávání „solokaprů“, tedy zpráv, které strana protivná neměla. Tatam byla někdejší původně jediná pospolitost z hotelu „Garni“ na Václavském náměstí. Hašek navštěvoval bursu několik měsíců coby lokální referent „Českého slova“ někdy od přelomu let 1911-1912 (40) a Kisch docházel mezi lokálkáře, jakožto zpravodaj „Prager Tagblatt“a později „Bohemie“, několik let. Jakkoli zachovává Kisch incognito svých kolegů, tím či oním způsobem postižených denní nutností dodat zajímavé zprávy, dvě výjimky přece jenom dělá. Jednou z nich je lokálkář „Venkova“ Lhoták a druhou právě Hašek. Kisch vzpomíná na jím dodávané solokapry, jako na „sensace“ ostatními jen těžko použitelné. Jednou šlo o žraloka ve Vltavě, ohrožujícího rybáře, podruhé o skupinu nahých mužů, pobíhajících po Vítkově, zřejmě zbytky sekty Adamitů, potřetí o neznámého elegantního muže, připoutaného na Vinohradech ke stromu, osvobozeného po ránu mlékařkou. Kisch závěrem dodává, jak se vždy ještě ke všemu Jarda na oko rozhorlil, když byla věrohodnost jeho zpráv zpochybňována. Jak je vidět, není tedy vůbec nějakou nepravděpodobnou konstrukcí představa, že Hašek byl přitom, když Kisch o příhodě Gustava Duba na jednom ze společných setkání lokálkářů vyprávěl.

  Druhou možností, kdy se mohl Hašek setkat s nositelem příjmení Dub, bylo období jeho ruského zajetí a navazující perioda legionářská. Celkem bylo delší či kratší čas v ruských legiích osm dobrovolců příjmení Dub. Z těchto osmi mohl se Hašek nejpravděpodobněji setkat s Rudolfem Dubem z Českého Brodu. Ten byl sice zajat jako příslušník 10. IR, ale do legií přihlásil se jako Hašek také v druhé polovině roku 1916 a byl zařazen k 7. rotě 4. pluku.(41)

   Nevím, nakolik je můj výčet těch, kteří byli „modelem“ pro postavu lajtnanta Duba úplný. Zde by asi bylo na místě zaznamenat informaci pana doktora Pytlíka, že další možnou částí lajtnanta Duba mohl by snad být i jistý poručík Trávníček, se kterým se měl Hašek setkat později v legiích. Také nevím, nakolik se mi podařilo naplnit před mnoha lety vytčený cíl, nalézti ve skutcích reálných osob, předobrazů lajtnanta Duba, a konec konců i na nich samotných, alespoň něco příznivých momentů. Jedno vím ale bezpochyby naprosto jistě. Jakkoli jsem se snažil celé své usilování ve věci „lajtnant Dub“ podat lehčí zábavnější formou, nešlo po celá ta léta ani trochu o lehkou záležitost a sestavování všeho toho, co nyní předkládám k posouzení, vůbec žádná legrace nebyla. Tím ale vůbec nenaznačuji, že bych se snad svým prapodivným jmenovcem neobíral rád nebo že bych Haškovi své „stigma“ zazlíval. Ani v nejmenším. Nejlépe dal by se asi můj postoj ke skutečnosti, že kdykoli se představuji, čekám, že zazní: „Á, poručík Dub!“, popsat slovy kapitána Lukase. Zaznamenal a okomentoval je Bohumil Vlček poté, co se s ním na Ministerstvu národní obrany v roce 1933 setkal. Tady jsou. „Řekl mi: „Ten Hašek, ten mi dělá reklamu, až to není pěkné.“ Ale poznal jsem, že mu ta reklama lichotí.

Poznámky a vysvětlivky:

1.   ▲ Julius Möbius ( 1852 – 1907 ), německý neurolog a psycholog ....

2.   ▲ Všude kde mluvím o skutečné osobě, vzoru pro románového nadporučíka Lukáše, zachovávám psaní „Lukas“. Válečný Haškův nadřízený se totiž nikdy jinak nepodepisoval a psaní  svého příjmení zachoval i po přechodu do Československé armády nově vzniklého samostatného Československého státu v roce 1918. Totéž platí i pro románového Adolfa Bieglera, který se ve skutečnosti jmenoval Johann Bigler.

3.   ▲ Ganghofer Ludwig „Hříchy otců“; L. Ganghofer (1855 – 1920) německý spisovatel. Jeho díla získávala si ve své době širokou oblibu a vyšla v celkovém nákladu ohromujících 30 milionů výtisků. V roce 1915 byl pozván samotným císařem Vilémem II. k návštěvě západní i východní fronty a z tohoto „studijního pobytu“ vzešly perly takovéhoto rozměru. „Malé lesíky a zelené houštiny, které před několika minutami zdály se ještě prázdné a bez života, jsou teď oživeny a hemží se na nich polní šeď. A kupředu, stále kupředu derou se tyto milé šedé bytosti. Druhá švarmlinie se formuje a roste do šířky.“... (12)

Použité prameny a literatura:

1.      ▲ Radko Pytlík: „Kniha o Švejkovi“, Československý spisovatel 1983; Praha  str. 145

2.      ▲ Josef Lada: „Můj přítel Švejk“, Svoboda 1983; Praha

3.      ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Schematismus der k. k. Landwehr und der k. k. Gendarmerie der im  Reichsrathe vertretenen Königsreiche und Länder für 1914    knihovna, příruční č. 446

4.      ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Ranglisten der k. k. Landwehr und der Gendarmerie 1916, 1917, 1918    knih., přír. č. 447  –  449

5.      ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.; Schematismus für das k. u k. Heer und für die k. u k. Kriegsmarine für 1914 knihovna, příruční č. 337

6.      ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Ranglisten des kaiserlichen und königlichen Heeres 1917, 1918   knih., bez čís. a př. č. 340

7.      ▲ ▲ ▲ ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Fond „Pěší pluky“,  Spisy  k.u k. Inf. Rgt. Nr. 91,  kart. čís. 2

8.      ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  myslím, že jde o Vídeň

9.      ▲ ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Sbírka kmenových listů, Hašek Jaroslav (ročník nar. 1883)

10.       ▲ ▲ ▲ ▲  ▲ ▲ ▲ ▲ ▲ VHÚ Voj. hist. arch.;  Fond „Pěší pluky“,  Spisy k. u k.  Inf. Rgt Nr. 91,   kart. čís., 1

11.       ▲ ▲ ▲ ▲   VHÚ Voj. hist. arch.;  Fond „Pěší pluky“,  Spisy k. u k.  Inf. Rgt Nr. 91,   kart. čís., 3

12.       ▲ ▲ Milan Hodík: „Encyklopedie pro milovníky Švejka“,  Academia 1998, Praha  str. 136

13.       ▲ ▲ SÚA Praha II. oddělení; Sbírka policejních přihlášek;  hlášený Karl Black

14.       ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Fond vojenské matriky; Matrika zemřelých IR 91 inv. č. 607

15.       ▲ Miroslav Kárný a kol.: „Terezínská pamětní kniha“ svazek I a II, Melantrich 1995, Praha

16.       ▲ Nový žid. hřbitov na Žižkově, Praha 3 – Žižkov, Izraelská 1;  Kniha zemřelých  Ferd. Black

17.       ▲ Jaroslav. Hašek: „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ III. díl „Slavný výprask“, Československý spisovatel 1975, Praha  str. 233

18.       ▲ Milan Hodík a Pavel Landa: „Encyklopedie pro milovníky Švejka“ II. díl, Academia 1999, Praha  str. 7

19.       ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Fond vojenské matriky; Matrika zemřelých IR 91 inv. č. 605

20.       ▲ ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Spisy Wehrnachweisstelle,  Johann Hutzler (ročník nar. 1880)

21.       ▲ ▲ ▲ ▲ ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Sbírka kvalifikačních listů, Michálek Emanuel (ročník nar. 1885)

22.       ▲ ▲ Knihovna Nár. muzea, oddělení novin a časopisů; „Večerní České Slovo“ ročník 1924  čísla 203 – 234 Jan Morávek: „Jaroslav Hašek – dobrý voják Švejk“

23.      ▲  Literární arch. Památníku nár. písemnictví; pozůstalostní fond Ančík Zd., inv. č. 6450 – 6452  uložení 1/B/25 Vlček Bohumil: „Cesta zpátky a jiné vzpomínky na Jar. Haška“

24.       ▲ Literární arch. Památníku nár, písemnictví; pozůstalostí fond Hašek Jar., inv. č. 1 – 2  čís. přír. 118/71 uložení 26/A/36/

25.      ▲  Radko Pytlík: „Lidský profil Jar. Haška“, Československý spisovatel 1979, Praha str.185

26.       ▲ Rud. Medek a spolupracovníci: „Za svobodu“ I. díl, nákladem vlastním 1925, Praha  str. 285

27.       ▲ tamtéž  str. 21

28.      ▲  tamtéž  str. 227

29.      ▲ tamtéž  str. 301

30.      ▲ tamtéž  str. 340

31.      ▲  ▲ tamtéž  str. 422

32.      ▲ Jaroslav. Hašek: „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ III. díl „Slavný výprask“,  Československý spisovatel 1975, Praha  str. 174

33.      ▲ tamtéž  str. 208

34.      ▲ tamtéž  str. 31

35.      ▲ tamtéž  str. 27

36.      ▲ tamtéž  str. 83

37.      ▲ Egon Erwin Kisch „Prašná brána“, Pokrok 1928, Praha  str. 287

38.      ▲ SÚA Praha I. oddělení; fond HBMa Sbírka židovských matrik;  Matr. nar. Král. Vinohrad

39.      ▲ Egon Erwin Kisch „Prašná brána“, Pokrok 1928, Praha  str. 315

40.       ▲ Radko Pytlík: „Lidský profil Jar. Haška“, Československý spisovatel 1979, Praha str.159

41.       ▲ VHÚ Voj. ústř. arch.;  Poslužné spisy Českosl. legií  (?)