Instituce důstojnických sluhů je prastarého původu. Zdá se, že již Alexandr Macedonský měl svého pucfleka. Jisto však je, že v době feudalismu vystupovali v té úloze žoldnéři rytířů. Čím byl Sancho Pansa Dona Quijota? Divím se, že historie vojenských sluhů nebyla dosud nikým sepsána. Našli bychom tam, že vévoda z Almaviru snědl svého vojenského sluhu při obležení Toleda z hladu bez soli, o čemž vévoda sám píše ve svých pamětech, vypravuje, že jeho sluha měl maso jemné, křehké, vláčné, chutí podobající se něčemu mezi kuřecím a oslím.

Ve staré švábské knize o umění vojenském nalézáme též pokyny pro vojenské sluhy. Pucflek staré doby měl býti zbožný, ctnostný, pravdomluvný, skromný, statečný, odvážný, poctivý, pracovitý. Zkrátka měl to být vzor člověka. Nová doba tomuto typu změnila mnoho. Moderní „fajfka“ nebývá obyčejně ani zbožný, ani ctnostný, ani pravdomluvný. Lže, podvádí svého pána a proměňuje velice často život svého velitele v pravé peklo. Je to lstivý otrok, vymýšlející si nejrůznější záludné triky, aby ztrpčil svému pánovi život. Mezi touto novou generací pucfleků nenajdou se tací obětaví tvorové, kteří by se dali sníst svými pány bez soli jako šlechetný Fernando vévody z Almaviru. Na druhé straně vidíme, že velitelé, zápasíce na život a na smrt se svými sluhy nové doby, používají nejrozmanitějších prostředků, aby udrželi svou authoritu. Bývá to jistý druh hrůzovlády. Roku 1912 byl ve Štyrském Hradci proces, při kterém vynikající úlohu hrál jeden hejtman, který ukopal svého pucfleka. Byl tenkrát osvobozen, poněvadž to udělal teprve podruhé. V názorech těch pánů nemá život pucfleka žádné ceny. Je to předmět pouze, v mnohém případě fackovací panák, otrok, služka pro všechno. Není pak divu, že takové postavení vyžaduje od otroka, aby byl vychytralý, lstivý. Jeho postavení na naší planetě možno srovnávat jen s utrpením pikolíků za starých dob, vychovávaných k svědomitosti pohlavky a mučením.

Bývají však příklady, že pucflek vyšine se na favorita, a tu stává se hrůzou roty, batalionu. Všechny šarže snaží se ho podplácet. On rozhoduje o dovolené, on se může přimluvit, aby to u raportu dopadlo dobře.

Tito favoriti bývali za války odměňováni velkými i malými stříbrnými medaliemi za statečnost a chrabrost.

U 91. pluku znal jsem jich několik. Jeden pucflek dostal velkou stříbrnou proto, že uměl báječně péct husy, které kradl. Druhý dostal malou stříbrnou, poněvadž z domova dostával nádherné zásilky aprovisace, takže jeho pán v době největšího hladu přecpal se tak, že nemohl chodit.

A návrh na jeho odměnění medaliemi stylisoval jeho pán takto:

Za to, že v bojích, projevuje neobyčejnou statečnost a chrabrost, opovrhoval životem a neopouštěl svého důstojníka ani na krok pod silnou palbou nastupujícího nepřítele.

A on zatím někde v týlu plundroval kurníky. Válka změnila poměr pucfleka k pánovi a učinila z něho nejnenáviděnějšího tvora mezi mužstvem. Pucflek měl vždy celou konservu, když jedna byla rozdávána pěti mužům. Jeho polní láhev byla vždy plna rumu nebo koňaku. Celý den takový tvor žvýkal čokoládu a žral důstojnické sladké suchary, kouřil cigarety svého důstojníka, kuchtil, vařil celé hodiny a nosil extrabluzu.

Důstojnický sluha byl s ordonancí v nejdůvěrnějším styku a uděloval mu hojně odpadky se svého stolu a ze všech těch výhod, které měl. Do triumvirátu přibíral si ještě účetního šikovatele. Tato trojka, žijící v bezprostředním styku s důstojníkem, znala všechny operace i válečné plány.

Ten švarm byl vždy nejlépe informován, kdy to začne, jehož desátník kamarádil s důstojnickým sluhou.

Když ten řekl: „Ve dvě třicet pět budem brát roha,“ tak přesně ve dvě třicet pět rakouští vojáci začali se odpoutávat od nepřítele.

Důstojnický sluha byl v nejintimnějších stycích s polní kuchyní a potloukal se velice rád u kotle a poroučel si, jako by byl v restauraci a měl před sebou jídelní lístek.

„Já chci žebro,“ říkal ke kuchaři, „včera jsi mně dal oháňku. Přidej mně taky kousek jater do polívky, víš, že slezinu nežeru.“

A nejvelkolepějším byl pucflek v dělání paniky. Při bombardování posic srdce mu padalo do kalhot. Nalézal se v tu dobu se svými a svého pána zavazadly v nejbezpečnější blindáži a ukrýval hlavu pod deku, aby ho granát nenašel, a neměl jiného přání, než aby jeho pán byl raněn a on se dostal s ním do týlu, do zázemí, hodně hluboko.

Paniku pěstoval soustavně s jistým tajnůstkářstvím. „Mně se zdá, že skládají telefon,“ sděloval důvěrně po švarmech. A byl šťastný, když mohl říct: „Už ho složili.“

Nikdo tak rád neustupoval jako on. V tom okamžiku zapomínal, že svistí mu nad hlavou granáty a šrapnely, a prodíral se neúnavně se zavazadly ke štábu, kde stálo vozatajstvo. Měl rád rakouský trén a neobyčejně rád se vozil. Používal v nejhorších případech i sanitních dvoukolek. Když musel jít pěšky, dělal dojem nejzničenějšího člověka. V takovém případě nechal zavazadla svého pána v zákopech a táhl jen svůj majetek.

Stal-li se takový případ, že se důstojník zachránil útěkem před zajetím a on tam zůstal, neopomenul důstojnický sluha v žádném případě odvléknout do zajetí i zavazadla svého pána. Ona přešla v jeho majetek, na kterém lpěl celou duší.

Viděl jsem jednoho zajatého důstojnického sluhu, který od Dubna šel s druhými pěšky až do Dárnice za Kyjevem. Měl s sebou kromě svého baťochu a baťochu svého důstojníka, který před zajetím utekl, ještě pět ručních kufříků různého tvaru, dvě pokrývky a polštář kromě nějakého zavazadla, které nesl na hlavě. Stěžoval si, že mu kozáci dva kufry ukradli.

Nikdy nezapomenu toho člověka, který se tak mořil s tím přes celou Ukrajinu. Byl to živý spediterský vůz a nemohu si vysvětlit, jak to mohl unést a táhnout tolik set kilometrů a potom jet s tím až do Taškentu, opatrovat to a umřít na svých zavazadlech na skvrnitý tyf v zajateckém táboře.

Dnes jsou důstojničtí sluhové roztroušení po celé naší republice a vypravují o svých hrdinných skutcích. Oni šturmovali Sokal, Dubno, Niš, Piavu. Každý z nich je Napoleonem: „Povídal jsem našemu obrstovi, aby telefonoval do štábu, že už to může začít.“

Povětšině byli reakcionáři a mužstvo je nenávidělo. Někteří donášeli a bylo pro ně zvláštním potěšením, když se mohli dívat, jak někoho uvazují.

Vyvinuli se ve zvláštní kastu. Jejich sobectví neznalo mezí.