Domů

Román

По pусски

Povídky a humoresky

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

 

 

 

39  39a  Osudy dobrého vojáka Švejka 39  39a 
Celková délka: 938,72 km a jeho pouť po cestách první světové války na mapách Google Celková délka: 938,72 km
     
     
     
     
     
     
   

 

 
 
  Kniha třetí, hlava2  V Budapešti 

Začátek cestyPředchozíNásledujícíMapaSeznam

 

 

4432 - 1238 - 7217 - 35 - 8922 - 35 = Komarn [Komárno, Komarom]
7282 - 9299 - 310 - 375 - 7881 - 298 - 475 - 7979 = Budapešť
, [Budapest]

 

Cesta na mapě z roku 1910

 
       

V Komárnu se nic nepřihodilo, Hašek se o něm více než v šifrované depeši nezmiňuje.

Do Budapešti dorazili 23. 5. 1915 v den, kdy Itálie vypověděla Rakousko - Uhersku válku ačkoliv byla dosud jeho spojenec v Trojspolku, přestoupila na stranu Dohody. Nás však zajímá hlavně to, že opět místo jídla - patnácti deka Ementálu - dostali škatulku zápalek a pohlednici s vojenským hřbitovem.

 Na Italské frontě bojoval také můj děda a děda mojí ženy. Oba byli střeleni do nohy a oběma se rány nikdy nezahojily. Už se to nikdy nedozvím, ale myslím si, že si tak trochu pomohli sami a střelili se. Protože to bylo zblízka, dostaly se jim do rány, téměř pod tlakem, zplodiny spolu s kulkou a to byla asi příčina, proč se jim rána nikdy nezhojila. Bylo to určitě lepší, než blbě padnout pro ideály starého mocnáře a pro jeho zrůdné plány, jako padl můj prastrýc někde v Haliči, Rusku nebo Ukrajině a jeho kosti zde zúrodnily obilné lány, nebo tlejí ve společném hrobě. Nikdo neví kde. Jmenoval se František Vítek a bylo mu 34 let.

 

 

Válečná pohlednice vojenského hřbitova jistě vojáka potěší více než nějakých 15 deka salámu či sýra. A to je ten ....západohaličský hřbitov vojínů v Sedlisku s pomníkem nešťastných landveráků, zhotovený ulejvákem - sochařem, jednoročním dobrovolníkem šikovatelem Scholcem. I ten Scholc existoval. Jmenoval se Scholz Heinrich Karl a narodil se 16.10.1880 v Mildenau (dnes Raspenava) † 12.6. 1937 ve Vídni. V době války pracoval v Tarnowě ve funkci  "domobranecký akcesista pro technické služby". Byl autor návrhů několika vojenských hřbitovů v oblasti Siedliska, které se nachází jižně od Tarnowa. Na obrázku je jeden z nich s renovovanou mariánskou sochou. Jaký osud tyto hřbitovy potkal nevím. O stavbě hřbitovů bylo rozhodnuto v listopadu 1915 [3]. To znamená, že pohlednice, na níchž byl tento hřbitov, nemohli vojáci dostávat namísto ementálského sýra, protože v Budapešti byli v květnu 1915, tedy o několik měsíců dříve, než se o stavbě západohaličských hřbitovů rozhodlo. Je tedy velmi pravděpodobné, že dostali jiný, stejně dojemný obázek:

 
Objevuje se další pozoruhodnost: Místo patnácti dekagramů ementálského sýra, který měl zde být rozdán, dostal každý po škatulce zápalek a jednu pohlednici, kterou vydalo komité pro válečné hroby v Rakousku (Vídeň XIX/4, Canisiusgasse). Na rozdíl od Prahy, Vídeň zřejmě názvy ulic nemění, Canisiusgasse je stále na jednom stejném místě. Na následném korespondenčním lístku je důkaz, že uvedená instituce skutečně existovala. Jarda Hašek se spletl jen v detailu: Wien IX - on má Vídeň XIX a asi zapomněl číslo domu 10. A společnost nesla plný název: KOMITEE FÜR DIE KRIEGSGRÄBER FÜRSORGE IN ÖSERREICH - VÝBOR PRO PÉČI O VÁLEČNÉ HROBY V RAKOUSKU.

 

 

Z nešťastného Balouna šly hubou ven i kousky staniolového obalu z paštiky. To je ta paštika, kterou Baloun sežral Lukášovi někde za Rábem.  

 

 

 

Debata o Itálii

 

 

   

 .....hejtman Ságner, kterému přinesl batalionsordonanc Matušič ze stanice večerní vydání „Pester Lloydu“, řekl, dívaje se do novin: „Tak vida, ta Weinerová, kterou jsme viděli v Brucku vystupovat pohostinsky, hrála zde včera na scéně Malého divadla.“ László Polgár, maďarský švejkolog zjistil, že tato scéna, maďarsky Kis Színkör, stávala v Budapešti v městském parku od roku 1904. Tím byla zakončena ve štábním vagoně debata o Italii. A toto by mohla být ta hezká slečna. Článek byl publikován v časopisu  Sport & Salon 25.12.1915:

   

„Já mám jenom strach,“ řekl Baloun, celý se třesa, „že kvůli tý Italii budou menší porce.“

 

 

 

První-druhý, první-druhý, první-druhý.“ To měl generál-chcípáček velíce rád. Měl dokonce doma dva burše, které si stavěl doma před sebe, a ti museli sami počítat: „První-druhý, první-druhý...“ 

 

První-druhý, první-druhý, první-druhý.“ To měl generál-chcípáček velíce rád. Měl dokonce doma dva burše, které si stavěl doma před sebe, a ti museli sami počítat: „První-druhý, první-druhý...“ 

 

 

 

Poručík Dub, který zejména dnes si umínil, že musí vychovávat vojáky, našel si za nádražím novou oběť. Byli to dva vojáci od pluku, ale od jiné roty, kteří tam smlouvali ve tmě lámanou němčinou s dvěma poběhlicemi, kterých se potloukaly celé tucty kolem nádraží. Vzdalující se Švejk slyšel ještě zcela zřetelně ostrý hlas poručíka Duba: „Znáte mne?!...

 

Generálské inspekce stíhala jedna druhou a na nádraží již stál ešalon asi   15 hodin a byl večer....

 

...a ráno poručík Dub dohlížel tedy nad latrinami.....Švejk vycítil vážnost situace. Vyskočil, tak jak byl, se spuštěnými kalhotami, s řemenem kolem krku, upotřebiv ještě v poslední chvíli útržku papíru, a zařval: „Einstellen! Auf! Habacht! Rechts schaut!“ A salutoval. Dva švarmy se spuštěnými kalhotami a s řemeny kolem krku se zvedly nad latrinou.

   

 

Obraceje se k poručíkovi Dubovi řekl, šťouchaje prstem Švejka do břicha: „Poznamenejte si: tohoto muže při přibytí na front neprodleně befedrovat a při nejbližší příležitosti navrhnout k bronzové medalii za přesné konání služby a znalost...  

 

Švejk obviněn ze zločinu loupeže na manželích Ištvánových z Išatarča, od kterých chtěl koupit slepici pro svého pána .......

 

 

....kterou nakonec zbaštili společně s manšaftem vagónu.

„Pro koho bude ta slepice?“ „Pro nás, poslušně hlásím, pane lajtnant. Podívejte se, co má sádla.“ Poručík Dub odcházel bruče: „U Filippi se sejdeme.“ „Cože ti říkal?“ obrátil se k Švejkovi Jurajda. „Ale dali jsme si schůzku někde u Filipy. Voni tihle vznešení páni bejvají obyčejně buseranti.“

Těsně před odjezdem se objevuje jednoroční dobrovolník Marek, který byl Politisch verdächtig. Přesto se stal jakýmsi kronikářem pluku ...Jest třeba všechna vítězná tažení, všechny významné slavné chvíle, jichž batalion se zúčastňuje, při nichž hraje vedoucí a vynikající roli, popsati, pomalu sestavovati příspěvek k dějinám armády. Rozumíte mně?“

 

K části Budapešti Išatarča: Pokoušel jsem ji se najít na internetu, zkoušel jsem možné kombinace psaní: Isatarca, Iszatarcza, Isatarcza, Iszatarca, Iszatarcsa, Isatarcsa, ale nepodařilo se mi kýžené najít.  Neví někdo, kde leží, či jak se správně maďarsky píše ?? Dne  10.4.2009 mi napsal pan Josef Schwarz autor [112]:....- na severovýchodním okraji Budapešti leží Nagytarcsa a Kistarcsa (čteno: Naťtarča a Kištarča - tedy něco jako Velký a Malý Kotouč - významem "tarcsa" si ovšem nejsem jist). Kistarcsa je tedy podle mě hledanou Išatarčou a opětovným dokladem, že Hašek měl paměť sice fenomenální, ale ne dokonalou (a to maďarsky uměl, ale spíš si zapamatoval zvukovou podobu slova)....

Nagytarcsu vylučuji, protože zde nevede železnice, ale   Kistarcsa přímo na   Išatarču sedí. Urbanistické členění přímo odpovídá Švejkovu: Šel jsem tedy za nádražím do Išatarči. Je to vlastně vesnice, jako by to nebylo žádný město, ačkoliv je tam napsáno v první ulici Išatarča vároš. Projdu jednu ulici se zahrádkami, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, až v třinácté ulici na samém konci, kde za jedním domkem už začínaly trávníky, páslo se a procházelo stádo slepic.  

 

Podíváte li se na mapu a jakoby šel podél trati na Gödöllő, je to třináct ulic. Cesta je na mapě označena jako 39a .  Išatarča vároš jsem zde nenalezl, ani jsem nebádal po manželích Ištvánových. To prosím o pomoc maďarské přátele.

 Kde však to zpropadené nádraží bylo?  Jomar Hønsi nabízí variantu, která se zdá byt nejvěrohodnější: Na nádraží bylo velice živo. Událost s Italy způsobila zde jistou paniku, poněvadž byly zadrženy dva ešalony s dělostřelectvem a poslány do Štyrska. Byl zde též ešalon Bosňáků, který tu čekal již dva dny z nějakých neznámých příčin a byl úplně zapomenut a ztracen. Bosňáci již dva dni nefasovali mináž a chodili žebrat chleba po Nové Pešti. Z uvedeného plyne, že vlak zastavil na nádraži někde u Nové Pešti [ÚJPEST]....„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že už se vypravil,“ rozjasněně hlásil Baloun. „Řekl, že pan obrlajtnant bude spokojen a že panu obrlajtnantovi budou všichni závidět. Šel někam z nádraží a říkal, že to tady zná až za Rákospalotu.

Na mapce z roku 1909 je je vidět, že Rákospalota leži hned vedle Nové Pešti východním směrem a dosud dále na východ je Kistarcsa. Navíc, mezi Novou Peští a Rákospalotou leži velké nádraží Rákosrendező pályaudvar  (je označeno žlutě), na kterém mohl zastavit náš vlak. Je pravda, že odsud do Kistarcsi za slepicí je poněkud daleko - asi 13  km, ale když dobrý voják Švejk zvládl budějovickou anabázi, proč by nezvládl takovou maličkost i zde. Proto i na mapě je cesta 39a vedena od nádraží Rákosrendező pályaudvar do Kistarcsy. Kliknutím na mapu zobrazíte letecký pohled na nádraží dnes. A toto je pohled na nádraží od severu. Vlevo, někde na horizontu, je Kistarcsa:

 

 

 *****

I Maďaři  mají své padlé - pomník v obci Kistarcsa

*****

 

Jak jsem to tak zhruba spočítal, v Budapešti strávil ešalon asi dva dny. Mám názor, že v armádách takovéto výpadky jsou zcela běžné. Coby svobodník Československé lidové armády jsem se jednou zúčastnil zimního cvičení. Bylo to v roce 1967 a téma cvičení bylo napadení jednotkami NATO. Vyjeli jsme asi ve čtyři ráno a naše cesta skončila asi sto metrů od kasáren, protože našim Zilům 127 zamrzaly chladiče z důvodu rozkradené nemrznoucí kapaliny. Následoval návrat do kasáren, rozmrazení, doplnění kapaliny a opětný výjezd do boje. K večeru ( to už by fiktivní nepřítel musel obsadit celou republiku) jsme dorazili kamsi ke Křivoklátu. Já jsem dostal rozkaz zajistit na určeném místě postavení stanu pro strážní jednotku, včetně osazení polních kamen. Ta se musela zakopat pod úroveň terénu. Zima a sněhu bylo jako na Sibiři, kopat se zkrátka nedalo. Dokonce i stanové kolíky praskaly a ohýbaly se . Nezbývalo než jít za velitelem a oznámit, že rozkaz je nesplnitelný. Taková slova ale u oficírů většinou vyvolala podezření z velezrady a trvali na bezpodmínečném splnění rpzkazu. Nezbývalo, než se o zatloukání kolíků pokusit znovu a znovu. Když velitel opustil asi o půlnoci vyhřátý štábák, aby se přesvědčil, že se neflákáme a uviděl hromadu polámaných a zohýbaných kolíků, rozhlédl se, zamyslel se a potom řekl česko - slovensky památnou větu, o které potom mluvila celá brigáda: "Aj já som zabudol, veď tuná vede silnice do lomu!"....Inu slavný výprask.

 

 
 
Licence Creative Commons

autor románu:Jaroslav Hašek, poznámky a mapa: Jaroslav Šerák

použity záběry z filmu "Dobrý voják Švejk" a "Poslušně hlásím ", režiser Karel Steklý