4432 - 1238 - 7217 - 35 -
8922 - 35 = Komarn
[Komárno, Komarom]
7282 - 9299 - 310 - 375 - 7881 - 298 - 475 - 7979 =
Budapešť,
[Budapest]
V Komárnu se nic nepřihodilo,
Hašek se o něm více než v šifrované depeši
nezmiňuje.
Do Budapešti dorazili 23. 5. 1915
v den, kdy Itálie
vypověděla Rakousko - Uhersku válku ačkoliv
byla dosud jeho spojenec v Trojspolku,
přestoupila na stranu Dohody. Nás však
zajímá hlavně to, že opět místo jídla -
patnácti deka Ementálu - dostali škatulku
zápalek a pohlednici s vojenským hřbitovem.
Na Italské frontě bojoval také
můj děda a
děda mojí ženy. Oba byli
střeleni do nohy a
oběma se rány nikdy nezahojily. Už se to
nikdy nedozvím, ale myslím si, že si tak
trochu pomohli sami a střelili se.
Protože to bylo zblízka, dostaly se jim do
rány, téměř pod tlakem, zplodiny spolu s
kulkou a to byla asi příčina, proč se jim
rána nikdy nezhojila. Bylo to určitě lepší,
než blbě padnout pro ideály starého mocnáře
a pro jeho zrůdné plány, jako padl můj
prastrýc někde v Haliči, Rusku nebo Ukrajině a jeho
kosti zde zúrodnily obilné lány, nebo tlejí
ve společném hrobě. Nikdo neví kde. Jmenoval
se František Vítek a bylo mu 34 let. |
|
|
|
Válečná pohlednice vojenského hřbitova
jistě vojáka potěší více než nějakých 15 deka salámu či sýra. A to
je ten ....západohaličský hřbitov vojínů v
Sedlisku s pomníkem nešťastných landveráků, zhotovený ulejvákem -
sochařem, jednoročním dobrovolníkem šikovatelem Scholcem.
I ten Scholc existoval. Jmenoval se Scholz Heinrich Karl a narodil
se 16.10.1880 v Mildenau (dnes Raspenava) † 12.6. 1937 ve Vídni. V době války pracoval v
Tarnowě ve funkci "domobranecký akcesista pro technické
služby". Byl autor návrhů několika vojenských hřbitovů v oblasti
Siedliska, které se nachází
jižně od Tarnowa. Na obrázku je jeden z nich s renovovanou
mariánskou sochou. Jaký osud tyto hřbitovy potkal nevím. O stavbě
hřbitovů bylo rozhodnuto v listopadu 1915 [3].
To znamená, že pohlednice, na níchž byl tento hřbitov, nemohli
vojáci dostávat namísto ementálského sýra, protože v Budapešti byli
v květnu 1915, tedy o několik měsíců dříve, než se o stavbě
západohaličských hřbitovů rozhodlo. Je tedy velmi pravděpodobné, že
dostali jiný, stejně dojemný obázek: |
|
|
Objevuje se další pozoruhodnost:
Místo
patnácti dekagramů ementálského
sýra, který měl zde být rozdán,
dostal každý po škatulce zápalek
a jednu pohlednici, kterou
vydalo komité pro válečné hroby
v Rakousku (Vídeň XIX/4,
Canisiusgasse).
Na rozdíl od Prahy, Vídeň zřejmě
názvy ulic nemění, Canisiusgasse
je stále na jednom stejném
místě. Na následném
korespondenčním lístku je důkaz,
že uvedená instituce skutečně
existovala. Jarda Hašek se
spletl jen v detailu: Wien IX -
on má Vídeň XIX a asi zapomněl
číslo domu 10. A společnost
nesla plný název: KOMITEE FÜR
DIE KRIEGSGRÄBER FÜRSORGE IN
ÖSERREICH - VÝBOR PRO PÉČI O
VÁLEČNÉ HROBY V RAKOUSKU. |
|
Z nešťastného Balouna šly hubou ven i kousky staniolového obalu z
paštiky.
To je ta paštika, kterou Baloun sežral Lukášovi někde za Rábem.
|
|
|
Debata o Itálii
|
|
|
|
.....hejtman Ságner, kterému přinesl batalionsordonanc
Matušič ze stanice večerní vydání „Pester Lloydu“, řekl, dívaje
se do novin: „Tak vida, ta Weinerová, kterou jsme viděli v
Brucku vystupovat pohostinsky, hrála zde včera na scéně
Malého divadla.“ László Polgár, maďarský švejkolog zjistil, že tato scéna,
maďarsky Kis Színkör, stávala v Budapešti v
městském parku od roku
1904. Tím
byla zakončena ve štábním vagoně debata o Italii.
A toto
by mohla být ta hezká slečna. Článek byl publikován v časopisu
Sport & Salon 25.12.1915:
|
|
|
|
|
„Já mám jenom strach,“ řekl Baloun, celý se třesa, „že kvůli tý
Italii budou menší porce.“
|
|
|
„První-druhý, první-druhý, první-druhý.“ To měl generál-chcípáček
velíce rád. Měl dokonce doma dva burše, které si stavěl doma před
sebe, a ti museli sami počítat: „První-druhý, první-druhý...“
|
„První-druhý, první-druhý, první-druhý.“ To měl generál-chcípáček
velíce rád. Měl dokonce doma dva burše, které si stavěl doma před
sebe, a ti museli sami počítat: „První-druhý, první-druhý...“
|
|
|
Poručík Dub, který zejména dnes si umínil, že musí vychovávat
vojáky, našel si za nádražím novou oběť. Byli to dva vojáci od
pluku, ale od jiné roty, kteří tam smlouvali ve tmě lámanou němčinou
s dvěma poběhlicemi, kterých se potloukaly celé tucty kolem nádraží.
Vzdalující se Švejk slyšel ještě zcela zřetelně ostrý hlas poručíka
Duba: „Znáte mne?!...
|
Generálské inspekce stíhala jedna druhou a na nádraží již stál
ešalon asi 15 hodin a byl večer....
|
|
|
...a ráno
poručík Dub dohlížel tedy nad latrinami.....Švejk
vycítil vážnost situace. Vyskočil, tak jak byl, se spuštěnými
kalhotami, s řemenem kolem krku, upotřebiv ještě v poslední chvíli
útržku papíru, a zařval: „Einstellen! Auf! Habacht! Rechts schaut!“
A salutoval. Dva švarmy se spuštěnými kalhotami a s řemeny kolem
krku se zvedly nad latrinou.
|
Obraceje se k poručíkovi Dubovi řekl, šťouchaje prstem Švejka do
břicha: „Poznamenejte si: tohoto muže při přibytí na front
neprodleně befedrovat a při nejbližší příležitosti navrhnout k
bronzové medalii za přesné konání služby a znalost...
|
|
|
Švejk obviněn ze zločinu loupeže na manželích Ištvánových z Išatarča,
od kterých chtěl koupit slepici pro svého pána .......
|
....kterou nakonec zbaštili společně s manšaftem vagónu. |
|
|
„Pro koho bude ta
slepice?“ „Pro nás, poslušně
hlásím, pane lajtnant. Podívejte
se, co má sádla.“ Poručík Dub
odcházel bruče: „U Filippi se
sejdeme.“ „Cože ti říkal?“
obrátil se k Švejkovi Jurajda.
„Ale dali jsme si schůzku někde
u Filipy. Voni tihle vznešení
páni bejvají obyčejně buseranti.“ |
Těsně před odjezdem se objevuje jednoroční dobrovolník Marek, který byl
Politisch verdächtig. Přesto se stal jakýmsi kronikářem pluku
...Jest třeba všechna vítězná tažení, všechny
významné slavné chvíle, jichž batalion se zúčastňuje, při nichž hraje
vedoucí a vynikající roli, popsati, pomalu sestavovati příspěvek k
dějinám armády. Rozumíte mně?“
K části Budapešti Išatarča: Pokoušel jsem ji se najít na internetu,
zkoušel jsem možné kombinace psaní: Isatarca, Iszatarcza, Isatarcza,
Iszatarca, Iszatarcsa, Isatarcsa, ale nepodařilo se mi kýžené najít.
Neví někdo, kde leží, či jak se správně maďarsky píše ?? Dne 10.4.2009
mi napsal pan Josef Schwarz autor [112]:....-
na severovýchodním okraji Budapešti leží Nagytarcsa a Kistarcsa (čteno:
Naťtarča a Kištarča - tedy něco jako Velký a Malý Kotouč - významem "tarcsa"
si ovšem nejsem jist). Kistarcsa je tedy podle mě hledanou Išatarčou a
opětovným dokladem, že Hašek měl paměť sice fenomenální, ale ne
dokonalou (a to maďarsky uměl, ale spíš si zapamatoval zvukovou podobu
slova)....
Nagytarcsu vylučuji, protože zde nevede železnice, ale Kistarcsa přímo
na Išatarču sedí. Urbanistické členění přímo odpovídá Švejkovu:
Šel jsem tedy za nádražím do Išatarči. Je to vlastně vesnice, jako by to
nebylo žádný město, ačkoliv je tam napsáno v první ulici Išatarča vároš.
Projdu jednu ulici se zahrádkami, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou,
sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, až v třinácté ulici na
samém konci, kde za jedním domkem už začínaly trávníky, páslo se a
procházelo stádo slepic.
Podíváte li se na mapu a jakoby šel podél trati na Gödöllő, je to
třináct ulic. Cesta je na mapě označena jako
39a . Išatarča vároš jsem zde nenalezl, ani jsem nebádal po
manželích Ištvánových. To prosím o pomoc maďarské přátele.
Kde však to zpropadené nádraží bylo? Jomar Hønsi nabízí variantu,
která se zdá byt nejvěrohodnější:
Na nádraží bylo velice živo. Událost s Italy
způsobila zde jistou paniku, poněvadž byly zadrženy dva ešalony s
dělostřelectvem a poslány do Štyrska. Byl zde též ešalon Bosňáků, který
tu čekal již dva dny z nějakých neznámých příčin a byl úplně zapomenut a
ztracen. Bosňáci již dva dni nefasovali mináž a chodili žebrat chleba po
Nové Pešti.
Z uvedeného plyne, že vlak zastavil na nádraži někde u Nové Pešti [ÚJPEST]....„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, že už se vypravil,“ rozjasněně hlásil Baloun.
„Řekl, že pan obrlajtnant bude spokojen a že panu obrlajtnantovi budou
všichni závidět. Šel někam z nádraží a říkal, že to tady zná až za
Rákospalotu.
Na mapce z roku 1909 je je vidět, že Rákospalota leži hned vedle
Nové Pešti východním směrem a dosud dále na východ je Kistarcsa. Navíc,
mezi Novou Peští a Rákospalotou leži velké nádraží Rákosrendező
pályaudvar (je označeno žlutě), na kterém mohl zastavit náš vlak. Je
pravda, že odsud do Kistarcsi za slepicí je poněkud daleko - asi 13 km,
ale když dobrý voják Švejk zvládl budějovickou anabázi, proč by nezvládl
takovou maličkost i zde. Proto i na mapě je cesta 39a vedena od nádraží
Rákosrendező pályaudvar do Kistarcsy. Kliknutím na mapu zobrazíte
letecký pohled na nádraží dnes. A toto je pohled na nádraží od
severu. Vlevo, někde na horizontu, je Kistarcsa:
*****
|
I
Maďaři mají své padlé - pomník
v obci Kistarcsa
***** |
Jak jsem to tak zhruba spočítal, v Budapešti strávil ešalon asi dva
dny. Mám názor, že v armádách takovéto výpadky
jsou zcela běžné. Coby svobodník Československé
lidové armády jsem se jednou zúčastnil zimního
cvičení. Bylo to v roce 1967 a téma cvičení bylo
napadení jednotkami NATO. Vyjeli jsme asi ve
čtyři ráno a naše cesta skončila asi sto metrů
od kasáren, protože našim Zilům 127 zamrzaly
chladiče z důvodu rozkradené nemrznoucí
kapaliny. Následoval návrat do kasáren,
rozmrazení, doplnění kapaliny a opětný výjezd do
boje. K večeru ( to už by fiktivní nepřítel
musel obsadit celou republiku) jsme dorazili
kamsi ke Křivoklátu. Já jsem dostal rozkaz
zajistit na určeném místě postavení stanu pro
strážní jednotku, včetně osazení polních kamen.
Ta se musela zakopat pod úroveň terénu. Zima a
sněhu bylo jako na Sibiři, kopat se zkrátka
nedalo. Dokonce i stanové kolíky praskaly a
ohýbaly se . Nezbývalo než jít za velitelem a
oznámit, že rozkaz je nesplnitelný. Taková slova
ale u oficírů většinou vyvolala podezření z
velezrady a trvali na bezpodmínečném splnění
rpzkazu. Nezbývalo, než se o zatloukání kolíků
pokusit znovu a znovu. Když velitel opustil asi
o půlnoci vyhřátý štábák, aby se přesvědčil, že
se neflákáme a uviděl hromadu polámaných a
zohýbaných kolíků, rozhlédl se, zamyslel se a
potom řekl česko - slovensky památnou větu, o
které potom mluvila celá brigáda: "Aj já som
zabudol, veď tuná vede silnice do lomu!"....Inu
slavný výprask.
|