POSLÍČEK STRANY BÁSNÍK FRABŠA

 

V onom prvopočátku politického vývoje vystupuje do popředí mladý, nadaný básník Frabša. V té době nebylo nadšenějšího sedmnáctiletého mladíka pro českou literaturu, než byl Frabša, který již v šestnácti létech vydával časopis, a to ne jeden, nýbrž asi pět, a psal básně lyrické, v nichž zdůrazňoval, že jeho duše se houpá na zlatých strunách. Teprve v budoucnosti bude náležitě oceněn, neboť tento mladík byl známý v té době ve všech kruzích literárních; řeklo-li se Frabša, tu se sice mnozí od toho jména odvraceli, ale jméno to znali. Byl to mravenec na českém Parnasu. Kdo kdy viděl mravence v lese, ten pozoroval, jak každý jednotlivec chytí zčistajasna nějaké dřívko či podobně, věc, která je kolikrát větší a těžší než on sám, a jak ji táhne s napětím všech sil přes nějakou hromádku hlíny, která jest pro něho horou. Tam se mu to dřívko skulí a on se zas vrací a tak to dělá od rána do večera. Mravenec nikdy nezoufá a je dokázáno, že pozoruje-li ho někdo, snaží se s tím větší chutí.

Tak i Frabša neúnavně vydával své verše lyrické svým vlastním nákladem, zakládal jeden časopis pro umění a literaturu za druhým, a to vše s nadšením sedmnáctiletého mravence. My první zakladatelé strany scházeli jsme se v bytě, kde bydlel vévoda makedonský Klimeš  a básník Rosenzweig - Moir. Tam chodil též přítel Jaroslav Kubín, malíř, dva ctihodní bratří Markové, pak jeden mladík, který byl nihilista a kupoval si u Böhma na Ferdinandově třídě za dva krejcary žabky a tajně vycházel s nimi k Hodkovičkám, kde je zapaloval a od nich utíkal. Jak vidět, byla to doba velkého, revolučního kvasu. A sem do toho soukromého bytu chodíval i je-den lakýrnický pomocník., který psal verse obsahu, jak tvrdil, neobyčejně krásného a díval se na Frabšu s takovým výrazem obdivu, jako se dívá Ind na sochu trojhlavého Buddhy. Neboť v té době Frabša sice si vypůjčoval peníze od toho lakýrnického pomocníka, ale těch peněz používal k uskutečnění svého úmyslu z dob, kdy mu bylo 13 let, a to k vydávání uměleckého literárního deníku pod názvem Volná tribuna. „V Čechách,“ vykládal nadšeně, „jest třeba nyní jedině toho, aby obecenstvo přestalo si všímat denních novin, kde jsou jen politické zprávy a denní zprávy. Zde jest třeba, aby český člověk, když ráno vstane, mohl si přečíst dobré básně ode mne a od jiných autorů, aby věděl též hned ráno, každodenně, jaké novinky chystají se v české literatuře. Že já vydám onu čistým lyrismem dýšící sbírku básní Na zlatých strunách, že vydám sbírku Na strunách pozlacených a dále že hodlám vydat sbírku Písně skřivánka a básně Ó, zlaté mládl, kdy se navrátíš! “

A vévoda makedonský Klimeš prohlásil, že úplně souhlasí s návrhem toho kloučka a že se sám co nejdřív dá do práce, aby dohotovil svůj epos pro nový deník literárně umělecký pod názvem „Bitva na hoře Garvan“, a již druhého dne přinesl počátek onoho eposu, který začínal takto:

Kle, jektajíce zuby, se Turci klepali,

jak osyky se třásli a ze skal skákali,

a zdáli zvuk zněl harvan (varhan!)

až tam na horu Garvan.

A v těchto dobách, plných velkého očekávání, Frabša, onen poetický duch, který vždy prohlašoval, že čistý lyrismus vylučuje všechen realismus, stal se poslíčkem naší skupiny a za mírnou odměnu nosíval rukopisy Opočenského a mé příteli nakladateli tohoto spisu, který tehdy ještě měl své místnosti v Lazarské ulici. Jistě se přítel Ločák pamatuje na mladíka bezvousého, s vyraženými zuby, který tam smlouval do krve o každou korunu zálohy a mluvil k němu o bílých květech, o svěžích poupatech lyrismu a přitom pevně stál na našich požadavcích, neboť pro onoho dobrého, mladého, nezištného básníka znamenala každá urvaná koruna z kapsy nakladatele dvacet procent provize. A vracíval se odtamtud vesel, s očima planoucíma dobrotou dítěte a s cigaretou v ústech.

A když jednoho dne Opočenský i já odevzdali jsme mu pro přítele Ločáka větší zásobu rukopisů, Frabša se již k nám nevrátil. Až za týden, za pochmurného podzimního dne, kdy déšť se lil a my seděli zasmušile kol

stolu v pokoji, objevil se Frabša; v ruce nesl balík prvního čísla Volné tribuny, onoho literárního deníku, které vydal za naše peníze. Vévoda makedonský vstal pln rozhořčení, neboť jsme měli velikou žízeň již celý týden, chytil Frabšu a odnesl ho na záchod, kde ho zamkl, přičemž k němu prohlásil, že se poradíme, jak s ním naložit dle stanného práva. A vrátiv se zachmuřeně mezi nás, pravil: „Myslím, abychom nedělali žádných okolků s tím lumpem a zastřelili ho tak, jak jsme to dělali se zrádci v Makedonii.“

Všichni jsme s tím souhlasili. Tak jsme vytáhli Frabšu ze záchodu, dali mu nové rukopisy a kladli jsme mu na srdce, aby hleděl co nejvíc vymačkat z pana Ločáka, poněvadž je to na zakoupení revolveru, kterým bude zastřelen.

A Frabša vrátil se za dvě hodiny a místo peněz přinesl nám revolver. Poněvadž nekoupil náboje, otloukli jsme mu ho o hlavu a prodali se ztrátou třiceti procent.