Švejk uvařil
slavný grog, předstihující grogy starých námořníků. Takový grog mohli by pít
piráti osmnáctého století a byli by spokojeni.
Polní kurát
Otto Katz byl nadšen. „Kde jste se naučil vařit takovou dobrou věc,“ otázal
se.
„Když jsem
před léty vandroval,“ odpověděl Švejk, „v
Brémách od jednoho
zpustlýho
námořníka, který říkal, že grog musí být tak silný, aby, když někdo spadne
do moře, přeplaval celej kanál La Manche. Po
slabým grogu se utopí jako
štěně.“
„Po takovém
grogu, Švejku, bude se nám dobře sloužit polní mše,“ uvažoval polní kurát,
„myslím, abych před tím pronesl několik slov na rozloučenou. Polní mše, to
není taková legrace jako sloužit mši na
garnisoně nebo mít kázání k těm
lumpům. V tomhle případě musí mít člověk opravdově všech pět pohromadě.
Polní oltář máme. Je skládací, kapesní vydání.
Ježíšmarjá,
Švejku,“ chytil se za hlavu, „my jsme ale volové. Víte, kam jsem schoval ten
skládací polní oltář? Do pohovky, kterou jsme prodali.“
„Jó, to je
neštěstí, pane feldkurát, „řekl Švejk, „já ho sice znám, toho obchodníka se
starým nábytkem, ale předevčírem potkal jsem jeho paní. On sedí kvůli nějaké
ukradené almaře a naše pohovka je u jednoho učitele ve
Vršovicích. To bude
malér s tím polním oltářem. Nejlepší bude, když vypijeme grog a půjdeme jej
shánět, poněvadž myslím, že bez polního oltáře se nedá mše sloužit.“
„Schází nám
opravdu jen ten polní oltář,“ řekl těžkomyslně polní kurát, „takhle už je na
cvičišti všechno připraveno. Tesaři už tam udělali podium.
Monstranci nám
půjčí z
Břevnova.
Kalich mám mít svůj, ale kde už je...“
Zamyslil se:
„Řekněme si, že jsem ho ztratil.
Tak dostaneme
sportovní pohár od nadporučíka Witingra od
75. pluku. On kdysi před lety
běhal o závod a vyhrál jej za ,Sport-Favorit’. Byl to dobrý běžec. Dělal
čtyřicet kilometrů Vídeň-Mödling za 1 hodinu 48 minut, jak se nám vždycky
chlubí. Jsem hovado, že všechno odkládám na poslední chvíli. Proč jsem se,
trouba, nepodíval do té pohovky.“
Pod vlivem
grogu zhotoveného podle receptu zpustlého námořníka počal si tupě nadávat a
projadřoval v nejrozmanitějších
sentencích, kam vlastně patří.
„Tak abychom
už šli hledat ten polní voltář,“ vybízel Švejk, „je už ráno. Ještě si musím
vzít uniformu a vypít ještě jeden grog.“
Konečně vyšli.
Po cestě k ženě obchodníka se starým nábytkem polní kurát vyprávěl Švejkovi,
že včera vyhrál mnoho peněz v „božím požehnání“ a že když to dobře dopadne,
že vyplatí klavír ze zastavárny.
Bylo to něco
podobného, jako když pohani slibují nějakou oběť.
Od rozespalé
ženy obchodníka se starým nábytkem dozvěděli se adresu učitele ve
Vršovicích, nového majitele pohovky. Polní kurát projevil neobyčejnou
štědrost. Štípl ji do tváře a zalechtal pod bradou.
Šli do Vršovic
pěšky, když polní kurát prohlásil, že se musí projít na čerstvém vzduchu,
aby dostal jiné myšlénky.
Ve Vršovicích
v bytě pana učitele, starého nábožného pána, čekalo je nemilé překvapení.
Naleznuv polní oltář v pohovce, starý pán domníval se, že je to nějaké
řízení boží a daroval jej místnímu vršovickému kostelu do
sakristie,
vyhradiv si na druhé straně skládacího oltáře nápis: „Darováno ku cti a
chvále boží p. Kolaříkem, učitelem v. v. Léta Páně 1914.“ Zastižen jsa ve
spodním prádle, jevil velké rozpaky.
Z rozmluvy s
ním bylo patrno, že nálezu přikládal význam zázraku a pokynu božího. Že
koupil tu pohovku, že mu jakýsi vnitřní hlas pravil: „Podívej se, co je v
pohovce v šupleti.“ Viděl prý také ve snu nějakého anděla, který mu přímo
velel: „Otevři šuple od pohovky!“ Uposlechl.
A když tam
viděl miniaturní skládací třídílný oltář s výklenkem pro
tabernakulum, že
klekl před pohovkou a dlouho se vroucně modlil a chválil boha a že to
považoval za pokyn s nebe, ozdobit tím kostel ve Vršovicích.
„To nás
nebaví,“ řekl polní kurát, „takovou věc, která vám nepatřila, měl jste
odevzdat na policii a ne do nějaké zatracené
sakristie.“
„Kvůli tomu
zázraku,“ dodal Švejk, „můžou mít ještě voplétání.
Voni koupili pohovku a ne
žádnej voltář, kerej patří
vojenskýmu
eráru. Takový pokyn boží
jich může
stát draho. Voni neměli dát nic na anděly. Jeden člověk ve
Zhoři taky vyoral
nějakej
kalich na poli, kterej pocházel ze svatokrádeže a byl tam
schovanej
na lepší doby, až se na to zapomene, a považoval to taky za pokyn boží a
šel, místo aby jej rozšmelcoval, k panu faráři s tím
kalichem, že prý ho
chce darovat kostelu. A pan farář myslel, že se v něm hnuly výčitky svědomí,
poslal pro starostu, starosta pro četníky a on byl odsouzen nevinně pro
svatokrádež, poněvadž žvanil pořád něco o zázraku. On se chtěl zachránit a
taky vypravoval o nějakým andělu a zaplet do toho i panenku Marii a dostal
deset let. Nejlíp udělají, když půjdou s námi ke zdejšímu faráři, aby nám
vrátil erární majetek. Polní
voltář není žádná kočka nebo
fusekle, kterou
mohou darovat, komu chtějí.“
Starý pán se
třásl po celém těle a oblékaje se drkotal zuby: „Já jsem opravdu nic zlého
nebo špatného v úmyslu neměl a nechoval. Domníval jsem se, že mohu takovým
božím řízením posloužiti k ozdobení našeho chudého chrámu páně ve
Vršovicích.“
„Na útraty
vojenského eráru, to se rozumí,“ řekl tvrdě a drsně Švejk, „zaplaťpánbůh za
takový boží řízení. Nějakej Pivoňka z
Chotěboře považoval jednou také za
boží řízení, když se mu do rukou připletla ohlávka s cizí krávou.“
Ubohý starý
pán byl z těchto řečí úplně popleten a přestal se vůbec hájit, staraje se co
nejrychleji se obléknout a vyřídit celou záležitost.
Vršovický
farář ještě spal, a jsa probuzen hlukem, počal láteřit, poněvadž v
rozespalosti myslel, že má jít někoho zaopatřovat.
„Taky mají dát
pokoj s tím posledním pomazáním,“ bručel, oblékaje se neochotně, „vzpomenou
si lidi umírat, když je člověk v nejlepším spánku. A aby se potom s nima
handrkoval o peníze.“
V předsíni se
tedy setkali. On, zástupce pánaboha mezi vršovickými civilisty katolíky, a
druhý, zástupce boží na zemi při vojenském
eráru.
Celkem však to
byl spor mezi civilistou a vojákem.
Jestli farář
tvrdil, že polní oltář nepatří do pohovky, polní kurát se zmiňoval o tom, že
tím méně podle toho patří z pohovky do sakristie kostela, kam chodí samí
civilisté.
Švejk činil
při tom různé poznámky, že je lehko obohacovat chudý kostel na účet
vojenského eráru. „Chudý“ řekl v uvozovkách.
Nakonec šli do
sakristie kostela a farář vydal polní oltář pod touto zápiskou:
Přijal jsem
polní oltář, který se náhodou dostal do chrámu ve Vršovicích.
Polní kurát
Otto Katz
Slavný polní
oltář byl od jedné židovské firmy, Moritz Mahler ve Vídni, která vyráběla
všemožné mešní potřeby a předměty náboženské, jako
růžence a obrázky
svatých.
Oltář skládal
se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve
svaté.
Nebylo také
možno zjistit bez fantasie, co vlastně představují obrazy namalované na těch
třech dílech. Jisto je, že to byl oltář, kterého by mohli stejně používat
nějací pohani na Zambezi či šamáni Burjatů i Mongolů.
Opatřen
řvavými barvami, vypadal zdáli jako barevné tabule určené pro zkoumání
daltonistů na železné dráze.
Vynikala jen
jediná figura. Nějaký nahý člověk se svatozáří a nazelenalým tělem jako
biskup husy, která už zapáchá a je v rozkladu.
Tomu svatému
nikdo nic nedělal. Naopak, měl po obou stranách dva křídlaté tvory, kteří
měli znázorňovat anděly. Ale divák měl dojem, že ten svatý nahý muž řve
hrůzou nad tou společností, která ho obklopuje. Andělé vypadali totiž jako
pohádkové příšery, něco mezi okřídlenou divokou kočkou a apokalyptickou
příšerou.
Protějškem k
němu byl obrázek, který měl znázorňovat trojici boží. Na holubici celkem
vzato nemohl malíř ničeho zkazit. Namaloval nějakého ptáka, který mohl být
stejně holubicí jako slepicí bílých
wyandotek.
Zato však bůh
otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu
film nějakého napínavého krváku.
Syn boží byl
naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co
vypadalo jako plavky. Celek dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce,
držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tennisová raketa.
Zdálky to
všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží.
Třetí obrázek
nebylo vůbec možno ocenit, co představuje.
Vojáci se vždy
hádali a luštili ten rebus. Někdo myslel dokonce, že je to krajinka z
Posázaví.
Byl však pod
tím nápis: „Heilige Maria, Mutter Gottes, erbarme unser.“
Polní oltář
naložil Švejk šťastně do drožky, sám si sedl k drožkáři na kozlík, polní
kurát dal si v drožce pohodlně nohy na trojici boží.
Švejk se bavil
s drožkářem o vojně.
Drožkář byl
rebelant. Dělal různé poznámky o vítězství rakouských zbraní, jako: „Ti vám
to v Srbsku nahnuli“ a pod. Když přejížděli
potravní čáru, ptal se zřízenec,
co vezou.
Švejk
odpověděl: „Trojici boží a panenku Marii s feldkurátem.“
Na cvičišti
zatím netrpělivě čekaly pochodové setniny. A čekaly dlouho. Neboť ještě jeli
pro sportovní kalich k nadporučíku Witingrovi a potom pro
monstranci,
ciborium a jiné příslušnosti ke mši do
břevnovského kláštera, včetně i láhve
mešního vína. Z toho je vidět, že není tak jednoduché sloužit polní mši.
„My to
flákáme
všelijak,“ řekl Švejk k drožkáři.
A měl pravdu.
Když totiž přijeli již na cvičiště a byli u podia s dřevěným pažením a
stolem, na který měl být postaven polní oltář, ukázalo se, že polní kurát
zapomněl na ministranta.
Ministrovával
mu vždy jeden pěšák od pluku, který se však dal přeložit raději k telefonu a
odjel na frontu.
„To nevadí,
pane feldkurát,“ řekl Švejk, „já to taky mohu zastat.“
„A umíte
ministrovat?“
„Nikdy jsem to
nedělal,“ odpověděl Švejk, „ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna, a
ve válce dělají lidi věci, vo kterých se jim dřív ani nezdálo. To nějaký
hloupý ,et cum spiritu tuo’ na to vaše ,dominus
vobiscum’ taky svedu
dohromady. A potom myslím, že to není nic těžkýho, chodit kolem vás jako
kočka kolem horký kaše. A
mejt vám ruce a nalejvat
z konviček víno...“
„Dobře,“ řekl
polní kurát, „ale vodu mně nelejte. Raději si hned do té druhé konvičky
nalejte také víno. Ostatně já vám vždycky řeknu, jestli máte jít napravo
nebo nalevo. Jestli potichounku zapísknu jednou, to znamená napravo, dvakrát
nalevo. S mešní knihou se také nemusíte dlouho tahat. Ostatně je to legrace.
Nemáte trému?“
„Já se ničeho
nebojím, pane feldkurát, ani ministrování.“
Polní kurát
měl pravdu, když se vyjádřil: „Ostatně je to legrace.“
Šlo všechno
náramně hladce.
Řeč polního
kuráta byla velice stručnou.
„Vojáci! Sešli
jsme se zde, abychom před odjezdem na bojiště obrátili své srdce k bohu, aby
nám dal vítězství a zachoval nás ve zdraví. Nebudu vás dlouho zdržovat a
přeji vám všechno nejlepší.“
„Rut!“ zvolal
starý plukovník na levém křídle.
Polní mši se
říká proto polní, že podléhá těmže zákonům jako vojenská taktika v poli. Při
dlouhých manévrech vojsk za třicítileté války bývaly polní mše také
neobyčejně dlouhé.
Při moderní
taktice, kdy pohyby vojsk jsou rychlé a bystré, polní mše musí být také
rychlou a bystrou.
Tahle trvala
právě deset minut a ti, kteří byli blíž, neobyčejně se divili, proč mezi mší
polní kurát si pohvizduje.
Švejk bystře
ovládal signály. Chodil na pravou stranu oltáře, opět byl na levé, a nic
jiného neříkal než „et cum spiritu tuo“.
Vypadalo to
jako indiánský tanec kolem obětního kamene, ale dělalo to dobrý dojem,
zaplašujíc nudu zaprášeného, smutného cvičiště s alejí stromů švestkových
vzadu a latrinami, jejichž vůně zastupovala mystickou vůni kadidla gotických
chrámů.
Všichni se
náramně bavili. Důstojníci kolem plukovníka vypravovali si anekdoty a tak to
šlo v úplném pořádku. Tu a tam bylo slyšet mezi mužstvem: „Dej mi
šluka.“
A jako obětní
dým vycházely od rot k nebi modré obláčky tabákového dýmu. Kouřily všechny
šarže, když viděli, že si i pan plukovník zapálil.
Konečně se
ozvalo „Zum Gebet!“, zavířilo to prachem a šedivý čtverec uniforem sklonil
svá kolena před sportovním kalichem nadporučíka Witingra, který on vyhrál za
Sport-Favorit v běhu Vídeň-Mödling.
Kalich byl
plný a všeobecný úsudek, který provázel manipulaci polního kuráta, bylo to,
co šlo řadami: „Ten to vyzunk.“
Výkon ten byl
opakován dvakrát. Pak ještě jednou „K modlitbě“, nato kapela dala k lepšímu
„Zachovej nám, Hospodine“, seřazení a odchod.
„Seberte ty
monatky,“ řekl polní kurát Švejkovi, ukazuje na polní oltář, „ať to
můžem
zase rozvézt, kam to patří!“
Jeli tedy se
svým drožkářem, vrátili všechno poctivě, až na tu láhev mešního vína.
A když byli
doma, poukázavše nešťastného drožkáře na velitelství, pokud se týká náhrady
za ty dlouhé jízdy, řekl Švejk k polnímu kurátovi: „Poslušně hlásím, pane
feldkurát, musí bejt ministrant toho
samýho vyznání jako ten,
kterýmu
přisluhuje?“
„Zajisté,“
odpověděl polní kurát, „jinak by mše nebyla platnou.“
„Pak se stal,
pane feldkurát, velkej omyl,“ ozval se Švejk, „já jsem bez vyznání. Já už
mám takovou smůlu.“
Polní kurát
podíval se na Švejka, chvíli mlčel, pak mu poklepal na rameno a řekl:
„Můžete vypít to mešní víno, co zbylo v láhvi, a myslete si, že jste
vstoupil opět do církve.“