Stávalo se, že Švejk po celé dny neviděl pěstitele vojenských duší. Polní kurát rozděloval své povinnosti s hýřením a přicházíval velice zřídka domů, umazaný, nemytý, jako kocour, když se mrňouká a dělá své výlety po střechách.
Při návratu, mohl-li se vyjadřovat, hovoříval ještě se Švejkem, než usnul, o vznešených cílech, o zápale, o radosti z myšlení.

Někdy se také pokoušel mluvit ve verších, citovat Heina.

Švejk sloužil s polním kurátem ještě jednu polní mši u zákopníků, kam byl omylem pozván ještě jeden polní kurát, bývalý katecheta, neobyčejně nábožný člověk, dívající se na svého kolegu velice udiveně, když ten mu nabízel ze Švejkovy polní láhve, kterou ten vždy nosil na takové náboženské úkony s sebou, doušek koňaku.

„Je to dobrá známka,“ řekl polní kurát Otto Katz, „napijte se a jděte domů. Já už to sám vyřídím, poněvadž potřebuji být pod širým nebem, mě dnes nějak bolí hlava.“

Nábožný polní kurát odešel, vrtě hlavou, a Katz zhostil se, jako vždy velmi skvěle, své úlohy.

V krev páně se tentokrát proměňoval vinný střik a kázání bylo delší, přičemž každé třetí slovo bylo: a tak dále a zajisté.

„Vy dnes, vojáci, budete odjíždět na frontu a tak dále. Vy obracejte se nyní k bohu a tak dále, zajisté. Nevíte, co se s vámi stane, a tak dále a zajisté.“

A dál hřmělo od oltáře „a tak dále“ a „zajisté“, střídajíc se s bohem a všemi svatými.

V zápalu a řečnickém rozmachu vydával polní kurát i prince Eugena Savojského za světce, který je bude chránit, až budou dělat mosty přes řeky.

Nicméně skončila polní mše beze všeho pohoršení, příjemně a zábavně. Zákopníci se bavili velmi dobře.

Na zpáteční cestě nechtěli je pustit se skládacím polním oltářem do elektriky.

„Že tě praštím tím svatým přes hlavu,“ poznamenal Švejk k průvodčímu.

Když se konečně dostali domů, zjistili, že ztratili někde po cestě tabernakulum.

„To nevadí,“ řekl Švejk, „první křesťani sloužili mši svatou i bez tabernakula. Kdybychom to někde voznámili, tak by chtěl ten poctivej nálezce na nás vodměnu. Kdyby to byly peníze, tak by se snad nenašel žádnej poctivej nálezce, ačkoliv jsou ještě takoví lidi. U nás v Budějovicích u regimentu byl jeden voják, takový dobrý hovado, ten našel jednou šest set korun na ulici a odevzdal je na policii a v novinách se o něm psalo jako o poctivým nálezci a měl z toho vostudu. Žádnej s ním nechtěl mluvit, každej mu říkal: ,Ty jeden pitomče, co jsi to vyved za hloupost. Vždyť tě to musí do smrti mrzet, jestli máš ještě trochu cti v těle. Měl holku, a ta s ním přestala mluvit. Když přijel domů na dovolenou, tak ho o muzice kvůli tomu kamarádi vyhodili z hospody. Počal chřadnout, brát si to do hlavy a nakonec se dal přeject vlakem. Jednou zas u nás v ulici našel jeden krejčí zlatý prsten. Lidi ho varovali, aby ho nevracel na policii, ale on si nedal říct. Přijali ho neobyčejně vlídně, že prý už je tam hlášena ztráta zlatého prstenu s briliantem, potom ale podívají se na kámen a říkají mu: ,Člověče, vždyť je to sklo, a ne briliant. Kolikpak vám za ten briliant dali? Takový poctivý nálezce my známe.’ Nakonec se to vysvětlilo, že ještě jeden člověk ztratil zlatý prsten s falešným briliantem, nějakou rodinnou památku, ale krejčí seděl přece jen tři dny, poněvadž se v rozčilení dopustil urážky stráže. Dostal zákonitou odměnu deset procent, 1 K 20 hal., poněvadž ten šmejd měl cenu 12 korun, a on tu zákonitou odměnu hodil tomu pánovi do obličeje, a ten ho žaloval pro urážku na cti a krejčí dostal ještě 10 korun pokuty. Potom všude říkal, že každej poctivej nálezce zaslouží pětadvacet, zřezat ho, až bude modrej, vysekat mu veřejně, aby si to lidi pamatovali a řídili se podle toho. Myslím, že naše tabernakulum nám nikdo nepřinese nazpátek, i když je vzadu značka regimentu, poněvadž s vojenskýma věcma nikdo nechce nic mít. Raději to zahodí někam do vody, aby s tím ještě neměl oplétání. Včera jsem mluvil v hospodě ,U zlatého věnce’  s jedním člověkem z venkova, je mu už šestapadesát let, a ten šel se optat na okresní hejtmanství do Nové Paky, proč mu rekvisírovali bryčku. Na zpáteční cestě, když ho z okresního hejtmanství vyhodili, díval se na trén, který právě přijel a stál na náměstí. Nějaký mladý muž poprosil ho, aby mu chvíli počkal u koní, že vezou pro vojsko konservy, a víckrát už nepřišel. Když se pak hnuli, musel s nimi a dostal se až do Uher, kde někde poprosil taky někoho, aby mu počkal u vozu, a tím se jedině zachránil, a to by ho táhli do Srbska. Přijel celý vyjevený a víckrát nechce mít nic s vojenskejma věcma.“

Večer dostali návštěvu nábožného polního kuráta, který chtěl také ráno sloužit polní mši zákopníkům. Byl to člověk fanatik, který chtěl každého přiblížit k bohu. Když byl katechetou, vyvíjel u dětí náboženský cit pohlavky a v různých časopisech občas uveřejňovány byly noticky o něm: „Katecheta surovec“, „Katecheta, který pohlavkuje“. Byl přesvědčen, že katechismus nejlépe si dítě osvojí pomocí rákoskového systému.

Kulhal trochu na jednu nohu, což bylo důsledkem toho, že ho vyhledal jeden otec žáka, kterému katecheta napohlavkoval, poněvadž školák jevil určité pochybnosti o trojici boží. Dostal tři pohlavky. Jeden za boha otce, druhý za boha syna a třetí za svatého ducha.

Dnes přišel svého kolegu Katze uvésti na pravou cestu a promluvit mu do duše, což začal tím, že poznamenal: „Divím se, že u vás nevisí krucifix. Kde se modlíte breviář? Ani jeden obrázek svatých nezdobí stěny vašeho pokoje. Co to máte nad postelí?“

Katz se usmál: „To je ,Zuzana v lázni’ a ta nahá ženská pod tím je moje stará známost. Napravo je japonerie, znázorňující sexuelní akt mezi gejšou a starým japonským samurajem. Pravda, něco velice originelního? Breviář mám v kuchyni. Švejku, přineste ho sem a otevřete na třetí straně.“

Švejk odešel a z kuchyně ozvalo se třikrát za sebou vytáhnutí zátky z lahví vína.

Nábožný kurát byl zdrcen, když se na stole objevily tři láhve.

„Je to mešní víno lehké, pane kolego,“ řekl Katz, „velice dobré jakosti, ryzlink. Chutí podobá se moselskému.“

„Nebudu pít,“ tvrdošíjně ozval se nábožný kurát, „přišel jsem vám promluvit do duše.“

„To vám vyschne, pane kolego, v krku,“ řekl Katz, „napijte se a já poslouchám. Jsem člověk velice snášenlivý a mohu slyšet i jiné názory.“

Nábožný kurát trochu upil a vytřeštil oči.

„Po čertech dobré víno, pane kolego, není-liž pravda?“

Fanatik tvrdě řekl: „Pozoruji, že vy klejete.“

„To je zvyk,“ odpověděl Katz, „někdy se přistihnu dokonce, že se rouhám. Nalejte, Švejku, panu kurátovi. Mohu vás ubezpečit, že říkám také: Himmelherrgott, krucifix a sakra. Myslím, až budete tak dlouho sloužit na vojně jako já, že se taky do toho vpravíte. Není to zcela nic těžkého, obtížného a nám duchovním je to velice blízké: nebe, bůh, kříž a velebná svátost, nezní to hezky a odborně? Pijte, pane kolego.“

Bývalý katecheta mechanicky se napil. Bylo vidět, že by chtěl něco říct, ale nemohl. Sbíral myšlénky.

„Pane kolego,“ pokračoval Katz, „hlavu vzhůru, neseďte tak smutně, jako by vás měli za pět minut pověsit. Slyšel jsem o vás, že jste jednou v pátek omylem snědl v restauraci vepřovou kotletu, poněvadž jste myslel, že je čtvrtek, a že jste si na záchodě strkal prst do krku, aby to šlo ven, poněvadž jste si myslel, že vás bůh zahladí. Já se nebojím jíst v půstě maso a nebojím se ani pekla. Pardon, napijte se. Tak, už je vám lepší? Či máte pokrokový názor o peklu a jdete s duchem času a s reformisty? To jest místo obyčejných kotlů se sírou pro ubohé hříšníky papinské hrnce, kotle s velkou atmosférou, hříšníci se smaží na margarinu, rožně s elektrickým pohonem, po miliony let přejíždějí přes hříšníky stoje na válcování silnic, skřípání zubů obstarávají dentisti zvláštními přístroji, kvílení se zachycuje do gramofonů a desky se posílají nahoru do ráje k obveselení spravedlivých. V ráji účinkují rozprašovače kolínské vody a filharmonie hraje tak dlouho Brahmsa, že raději dáte přednost peklu a očistci. Andílkové mají v zadnici vrtuli od aeroplánu, aby se tolik nenadřeli se svými křídly. Pijte, pane kolego, Švejku, nalejte mu koňak, mně se zdá, že mu není dobře.“

Když se nábožný kurát vzpamatoval, zašeptal: „Náboženství je rozumová úvaha. Kdo nevěří v existenci svaté trojice...“

„Švejku,“ přerušil ho Katz, „nalejte panu kurátovi ještě jeden koňak, ať se vzpamatuje. Řekněte mu něco, Švejku.“

„U Vlašimě byl, poslušně hlásím, pane feldkurát,“ řekl Švejk, „jeden děkan a ten měl, když mu jeho stará hospodyně utekla s klukem i s penězi, posluhovačku. A ten děkan na stará kolena dal se do studování svatýho Augustina, kterýmu říkají, že patří mezi svaté otce, a dočet se tam, že kdo věří v protinožce, má bejt prokletej. Tak si zavolal svou posluhovačku a povídá k ní: ,Poslouchejte, vy jste mně jednou povídala, že váš syn je strojní zámečník a odjel do Australie. To by byl mezi protinožci, a svatý Augustin přikazuje, aby každý, kdo věří v protinožce, byl proklet.’ ,Jemnostpane,’ povídá na to ta ženská, ,vždyť můj syn mně posílá z Australie psaní a peníze.’ ,To je mámení ďábelské,’ říká na to pan děkan, ,žádná Australie podle svatýho Augustina neexistuje to vás jen ten antichrist svádí.’ V neděli je veřejně proklel a křičel, že Australie neexistuje. Tak ho rovnou z kostela odvezli do blázince. Vono by jich tam patřilo víc. ,U uršulinek’ mají v klášteře lahvičku s mlékem panny Marie, kterým kojila Ježíška, a v sirotčinci u Benešova, když jim tam přivezli lurdskou vodu, dostali po ní sirotkové takovou běhavku, že to svět neviděl.“

Nábožnému polnímu kurátu udělaly se mžitky před očima a vzpamatoval se novým koňakem, který mu vstoupil do hlavy.

Mžouraje očima, otázal se Katze: „Vy nevěříte v neposkvrněné početí panny Marie, nevěříte, že palec sv. Jana Křtitele, který se chrání u piaristů, je pravý? Věříte vůbec v pána boha? A když nevěříte, proč jste polním kurátem?“

„Pane kolego,“ odpověděl Katz, plácaje ho důvěrně po zádech, „dokud stát neuzná za dobré, že vojáci, než jdou mřít do bitvy, nepotřebují na to požehnání boží, je polní kurátství slušně honorovaným zaměstnáním, při kterém se člověk nepředře. Pro mne to bylo lepší než běhat po cvičištích, chodit na manévry... Tenkrát dostával jsem rozkazy od představených, a dnes si dělám, co chci. Zastupuji někoho, kdo neexistuje, a hraju sám úlohu boží. Jestli nechci někomu odpustit hříchy, tak mu je neodpustím, i kdyby mne prosil na kolenou. Ostatně posledních by se našlo sakramentsky málo.“

„Já mám pánaboha rád,“ ozval se nábožný polní kurát, začínaje škytat, „moc ho mám rád. Dejte mně trochu vína.

Já si pánaboha vážím,“ pokračoval potom, „moc si ho vážím a ctím. Nikoho si tak nevážím jako jeho.“

Uhodil pěstí do stolu, až láhve poskočily: „Bůh je vznešená povaha, cosi nadpozemského. Je čestný ve svých záležitostech. Je to slunný zjev, to mně nikdo nevyvrátí. I sv. Josefa si vážím, všechněch svatých si vážím, až na sv. Serapiona. Má takové ošklivé jméno.“

„Měl by zažádat o změnu,“ poznamenal Švejk.

„Sv. Ludmilu mám rád, i sv. Bernardina,“ pokračoval bývalý katecheta, „ten zachránil moc poutníků ve sv. Gotthardě. Má na krku láhev s koňakem a vyhledává zapadlé sněhem.“

Zábava dostala jiný směr. Nábožný polní kurát počal mluvit páté přes deváté: „Mláďátek si ctím, mají svátek 28. prosince. Herodesa nenávidím.

Když spí slepice, tak nemůžete dostat čerstvá vajíčka.“

Dal se do smíchu a počal zpívat „Svatý bože, svatý, silný“.

Přerušil to však ihned, a obraceje se na Katze, otázal se ostře, vstávaje: „Vy nevěříte, že 15. srpna je svátek Nanebevzetí panny Marie?“

Zábava byla v plném proudu. Objevily se ještě jiné láhve a chvílemi ozýval se Katz: „Řekni, že nevěříš v pána boha, a to ti jinak nenaleju.“

Zdálo se, že se vracejí doby pronásledování prvních křesťanů. Bývalý katecheta zpíval nějakou píseň mučedníků z římské arény a řval: „Věřím v pána boha, nezapřu ho. Nech si své víno! Mohu si sám pro ně poslat.“

Nakonec ho uložili do postele. Než usnul, prohlásil, vztyčuje k přísaze pravici: „Věřím v boha otce, syna i ducha svatého. Přineste mně breviář!“

Švejk mu strčil do ruky nějakou knihu ležící na nočním stolku, a tak nábožný polní kurát usnul s „Decameronem“ G. Boccaccia v ruce.