Švejk se právě
chystal, že se půjde poohlédnout po nějakém
stájovém pinči, když mladá dáma
zazvonila a přála si mluvit s nadporučíkem Lukášem. Vedle ní ležely dva
těžké kufry a Švejk zahlédl ještě na schodech čepici posluhy scházejícího se
schodů.
„Není doma,“
řekl tvrdě Švejk, ale mladá dáma byla již v předsíni a kategoricky přikázala
Švejkovi: „Odneste kufry do pokoje.“
„Bez svolení
pana nadporučíka to nejde,“ řekl Švejk, „pan nadporučík přikázal, že nikdy
nemám nic bez něho dělat.“
„Vy jste se
zbláznil,“ zvolala mladá dáma, „já jsem přijela k panu nadporučíkovi na
návštěvu.“
„O tom mně
není docela nic známo,“ odpověděl Švejk, pan nadporučík je ve sužbě, vrátí
se až v noci a já dostal rozkaz najít stájového pinče.
Vo žádnejch kufrech a
vo žádný dámě nic nevím. Teď zavřu byt, tak bych prosil, abyste laskavě
vodešla. Mně není nic
oznámenýho a žádnou cizí osobu, kterou neznám, zde
nemůžu nechat v bytě. Jako jednou u nás v ulici u cukráře Bělčickýho nechali
jednoho člověka a on si votevřel šatník a
utek.
Já tím
nemyslím nic zlýho o vás,“ pokračoval Švejk, když viděl, že mladá dáma se
tváří zoufale a pláče, „ale rozhodně zde nemůžete zůstat, to přece uznáte,
poněvadž celej byt je mně
svěřenej a já jsem za každou maličkost
zodpovědnej. Proto vás ještě jednou žádám velice laskavě, abyste se zbytečně
nenamáhala. Dokud nedostanu rozkaz od pana nadporučíka, neznám bratra. Je mi
opravdu líto, že musím s vámi takhle mluvit, ale na vojně musí být pořádek.“
Mezitím se
mladá dáma trochu vzpamatovala. Vytáhla z kabelky navštívenku, napsala
několik řádků tužkou, vložila do roztomilé malé obálky a řekla stísněně:
„Doneste to panu nadporučíkovi, já zde zatím počkám na odpověď. Zde máte pět
korun od cesty.“
„Z toho
nekouká nic,“ odpověděl Švejk, uražen neústupností nenadálého hosta, „nechte
si těch pět korun, jsou zde na židli, a jestli chcete, pojďte s sebou ke
kasárnám, počkejte na mne, já to vaše psaníčko odevzdám a přinesu odpověď.
Ale abyste zatím zde čekala, to rozhodně nejde.“
Po těch
slovech vtáhl kufry do předsíně, a rachotě klíči jako nějaký zámecký
klíčník, řekl významně u dveří: „Zavíráme.“
Mladá dáma
beznadějně vyšla na chodbu, Švejk zavřel dvéře a šel napřed. Návštěvnice
capala jako pejsek za ním a dohonila ho, až když Švejk si zašel kupovat
cigarety do trafiky.
Šla nyní vedle
něho a snažila se navázat rozhovor:
„Odevzdáte to
jistě?“
„Odevzdám,
když jsem řek.“
„A najdete
pana nadporučíka?“
„To nevím.“
Šli opět vedle
sebe mlčky, až za hodnou chvíli jeho společnice opět začala hovořit:
„Myslíte tedy,
že pana nadporučíka nenajdete?“
„To nemyslím.“
„A kde
myslíte, že by mohl být?“
„To nevím.“
Tím byl na
hodnou chvíli rozhovor přetržen, až opět bylo v něm pokračováno otázkou
mladé dámy:
„Neztratil
jste to psaní?“
„Doposud jsem
ho neztratil.“
„Tedy ho jistě
odevzdáte panu nadporučíkovi?“
„Ano.“
„A najdete
ho?“
„Už jsem
řek,
že nevím,“ odpověděl Švejk, „to se divím, jak můžou být lidi tak zvědaví a
neustále se ptát na jednu věc. To je jako kdybych já na ulici
každýho
druhýho zastavil a ptal se ho, kolikátýho je.“
Tím byl
nadobro ukončen pokus dohovořit se se Švejkem a další cesta do kasáren šla v
naprostém mlčení. Jedině když již stáli u kasáren, Švejk vyzval mladou dámu,
aby počkala, a dal se do hovoru s vojáky ve vratech o vojně, z čehož musela
mít mladá dáma náramnou radost, poněvadž chodila nervosně po chodníku a
tvářila se velice nešťastně, když viděla, že Švejk pokračuje ve svých
výkladech s tak hloupým výrazem, jaký bylo možno vidět též na fotografii
uveřejněné v té době v „Kronice světové války“: „Rakouský následník trůnu
rozmlouvá se dvěma letci, sestřelivšími ruský aeroplán“.
Švejk posadil
se na lavici ve vratech a vykládal, že v bitevní frontě karpatské se útoky
vojska ztroskotaly, na druhé straně však že velitel
Přemyšlu,
generál Kusmanek, přijel do
Kyjeva a že za námi zůstalo v
Srbsku jedenáct opěrných
bodů a že Srbové dlouho nevydrží utíkat za našimi vojáky.
Potom pustil
se do kritiky jednotlivých známých bojů a objevil novou španělskou vesnici,
že ze všech stran obklopený oddíl musí se vzdát.
Když se dost
nahovořil, uznal za vhodné vyjít ven a zoufalé dámě říci, že hned přijde,
aby nikam neodcházela, a šel nahoru do kanceláře, kde našel nadporučíka
Lukáše, který právě jednomu poručíkovi luštil nějaké schema zákopů a vytýkal
mu, že neumí kreslit a nemá o geometrii ani ponětí.
„Vidíte,
takhle se to má nakreslit. Máme-li k dané přímce narýsovat přímku kolmou,
musíme narýsovati takovou, která s ní tvoří pravý úhel. Rozumíte? V takovém
případě povedete zákopy správně a nepovedete je k nepříteli. Zůstanete od
něho šest set metrů. Ale jak vy jste to kreslil, vrazil byste naši posici do
nepřátelské linie a stál byste se svými zákopy kolmo nad nepřítelem, a vy
potřebujete úhel vypouklý. To je přece tak jednoduché, není-liž pravda?“
A poručík v
záloze, v civilu pokladník nějaké banky, stál nad těmi plány celý zoufalý,
nerozuměl ničemu a opravdu si oddychl, když Švejk přistoupil k
nadporučíkovi:
„Poslušně
hlásím, pane nadporučíku, že nějaká dáma vám posílá toto psaní a čeká na
odpověď.“ Přitom významně a důvěrně mrkal.
Co přečetl,
neudělalo na nadporučíka příznivý dojem:
Lieber
Heinrich! Mein Mann verfolgt mich. Ich muß unbedingt bei Dir ein paar Tage
gastieren. Dein Bursch ist ein großes Mistvieh. Ich bin unglücklich.
Deine Katy
Nadporučík
Lukáš vzdychl, zavedl Švejka vedle do prázdné kanceláře, zavřel dvéře a
počal chodit mezi stoly. Když se konečně zastavil u Švejk, řekl: „Ta dáma
píše, že jste dobytek. Copak jste jí udělal?“
„Já jí nic
neudělal, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, já jsem se choval velice
slušně, ale vona se chtěla v bytě hned usadit. A poněvadž jsem nedostal od
vás žádný rozkaz, tak jsem ji v bytě nenechal. Ještě ke všemu přijela s
dvěma kufry jako domů.“
Nadporučík
vzdychl ještě jednou hlasitě, což opakoval též Švejk po něm.
„Cože?“
vykřikl hrozivě nadporučík.
„Poslušně
hlásím, pane obrlajtnant, že je to těžký případ. Ve
Vojtěšský ulici před
dvěma léty nastěhovala se k jednomu čalouníkovi nějaká slečna a
von ji nemoh
vypudit z bytu a musel votrávit ji i sebe svítiplynem a bylo po legraci.
S ženskejma je vobtíž. Já do nich vidím.“
„Těžký
případ,“ opakoval po Švejkovi nadporučík a nikdy neřekl takovou holou
pravdu. Milý Jindřich byl určitě v ošklivé situaci. Manželka pronásledovaná
manželem přijede k němu na několik dní na návštěvu, právě když má přijeti
paní Micková z
Třeboně, aby po tři dny opakovala to, co mu pravidelně
poskytuje každého čtvrt roku, když jede do Prahy dělat nákupy. Potom pozítří
má přijít jedna slečna. Slíbila mu určitě, že se dá svést, když se celý
týden rozmýšlela, poněvadž se má až za měsíc vdávat za jednoho inženýra.
Nadporučík
seděl nyní na stole se sklopenou hlavou, mlčel a přemýšlel, ale nevymyslil
prozatím ničeho, než že nakonec sedl ke stolu, vzal obálku, papír a napsal
na úřední formát:
Drahá Katy! V
službě do 9 hod. večer. Přijdu v deset. Prosím, by ses cítila u mne jako ve
své domácnosti. Co se týká Švejka, mého sluhy, dal jsem mu již rozkazy, aby
Ti ve všem vyhověl.
Tvůj Jindřich.
„Toto psaní,“
řekl nadporučík, odevzdáte milostivé paní. Přikazuji vám, abyste se k ní
choval uctivě a taktně a vyplňoval všechna její přání, která vám musí být
rozkazem. Musíte se chovat galantně a obsluhovat ji poctivě. Zde máte sto
korun, které mně vyúčtujete, neboť třebas vás pro něco pošle, objednáte pro
ni oběd, večeři a tak dále. Pak koupíte tři láhve vína, krabičku memfisek,
tak. Víc prozatím nic. Můžete jít a ještě jednou vám kladu na srdce, že
musíte jí udělat, co jí vidíte na očích.“
Mladá dáma již
ztratila všechnu naději, že uvidí Švejka, a byla proto velice překvapena,
když uviděla, že vychází z kasáren a zaměřuje k ní s dopisem.
Zasalutovav
podal jí dopis a hlásil: „Podle rozkazu pana obrlajtnanta mám se k vám,
milostivá paní, chovat uctivě a taktně a obsluhovat vás poctivě, udělat vám
všechno, co vám vidím na očích. Mám vás nakrmit a koupit pro vás, co si
budete jen přát. Dostal jsem na to vod pana obrlajtnanta sto korun, ale z
toho musím koupit tři lahve vína a krabičku memfisek.“
Když přečetla
dopis, vrátila se jí její resolutnost, která se vyjádřila tím, že poručila
Švejkovi, aby obstaral fiakra, a když to bylo vyplněno, rozkázala mu, aby si
sedl k fiakristovi na kozlík.
Jeli domů.
Když byli v bytě, sehrála roli paní domu znamenitě. Kufry musel Švejk
přenést do ložnice, koberce vyprášit na dvoře a nepatrná pavučina za
zrcadlem uvedla ji do velikého hněvu.
Všechno zdálo
se nasvědčovat tomu, že se chce na hodně dlouho zakopat na této vybojované
posici.
Švejk se
potil. Když vyklepal koberce, vzpomněla si, že se musejí sejmout záclony a
vyprášit. Potom dostal rozkaz umýt okna v pokoji i v kuchyni. Nato počala
přestavovat nábytek, což dělala velice nervosně, a když Švejk přetahal to
všechno z kouta do kouta, nelíbilo se jí to a znovu kombinovala a vymýšlela
si nové rozestavení.
Převrátila
všechno v bytě na ruby a pomalu se její energie v zařizování hnízda počala
vybíjet a drancování přestávalo.
Z prádelníku
ještě vyňala čisté ložní prádlo, povlékla polštáře a peřiny sama a bylo
vidět, že činila tak s láskou k posteli, kterýžto předmět v ní vzbuzoval
smyslné chvění chřípí.
Potom poslala
Švejka pro oběd a víno. A nežli přišel, převlékla se v průzračné kombiné,
které ji činilo neobyčejně svůdnou a vábnou.
Při obědě
vypila láhev vína, vykouřila mnoho memfisek a lehla si do postele, zatímco
Švejk v kuchyni pochutnával si na
komisárku, který namáčel do sklenice s
nějakou sladkou kořalkou.
„Švejku,“
ozvalo se z ložnice. „Švejku!“
Švejk otevřel
dvéře a viděl mladou dámu v půvabné posici na poduškách.
„Pojďte dál!“
Přikročil k
posteli a tu ona se zvláštním úsměvem přeměřila jeho zavalitou postavu a
silná stehna.
Odhrnujíc
jemnou látku, která halila a skrývala všechno, řekla přísně: „Sundejte si
boty a kalhoty. Ukažte...“
Tak se stalo,
že dobrý voják Švejk mohl hlásit nadporučíkovi, když se ten vrátil z
kasáren: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vyplnil všechny přání
milostivé paní a vobsloužil ji poctivě dle vašeho rozkazu.“
„Děkuji vám,
Švejku,“ řekl nadporučík, „měla těch přání moc?“
„Asi šest,“
odpověděl Švejk, „teď spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno,
co jsem jí viděl na očích.“
|