Heslo:

Etelka Kákonyiová | Gyula Kákonyi

Výklad:

Pokoušel jsem se dopátrat nějaké informace v matrikách římskokatolické církve pro farnost Bruck an der Leitha, kam patří i Bruckneudorf. Prozkoumal jsem bezvýsledně indexy v matrikách oddaných pro období 1876 - 1915, a index matriky narozených v intervalu 1888 - 1906. Na jméno Kákonyi jsem nenarazil. Je možné, že byli židé, ale židovské matriky jsem neměl možnost prozkoumat.

V románu má pan Kákonyi v domě železářský krámek. Ještě dávno před tím, v novele Dobrý voják Švejk v zajetí se dovídáme nejen křestní jméno pana Kákonyiho - Gyula, ale také, že měl papírnický obchod. Vzhledem k těmto nejasnostem lze předpokládat, že Kákonyiovi jsou osoby mystické, vzniklé ve fantazii autora. A ten si toto jméno z nějakého důvodu oblibil natolik, že se objevuje i v jeho dřívějších pracích. Poprvé to bylo v roce 1903 v povídce "Dobrodružství Gyuly Kákonyie". Většinou měl křestní jméno Gyula, či počeštěné Ďula - Julius, Jula, jen v jedné povídce je Lászlo - Ladislav.    

Napište si na kousek papíru: ,Sopronyi utcza, č. 16’. V tom domě je železářský krám. Víte, co je to železářský krám? Herrgott, neříkejte poslušně hlásím. Řekněte vím nebo nevím. Tedy víte, co je to železářský krám? Víte, dobře. Ten krám patří nějakému Maďarovi Kákonyimu. Víte, co je to Maďar? Tak himmelherrgott, víte nebo nevíte? Víte, dobře. Nahoře nad krámem je první patro a tam on bydlí. Víte o tom? Že nevíte, krucifix, tak já vám povídám, že tam bydlí. Stačí vám to? Stačí, dobře. Kdyby vám to nestačilo, tak vás dám zavřít. Máte poznamenáno, že se ten chlap jmenuje Kákonyi? Dobrá, tak vy, zítra ráno asi tak v deset hodin, půjdete dolů do města, najdete ten dům a půjdete nahoru do prvního patra a odevzdáte paní Kákonyiové toto psaní.“

Nadporučík Lukáš otevřel náprsní tašku a dal zívaje Švejkovi do ruky bílou obálku se psaním bez adresy.

„Je to věc náramně důležitá, Švejku,“ poučoval ho dál, „opatrnosti nikdy nezbývá, a proto, jak vidíte, není tam adresa. Já se na vás úplně spoléhám, že odevzdáte to psaní v pořádku. Poznamenejte si ještě, že ta dáma se jmenuje Etelka, tedy zapište si ,paní Etelka Kákonyiová’. Ještě vám říkám, že musíte to psaní diskretně doručit za všech okolností a čekat na odpověď.

Pozsonyi Napló píše: Királyhidská tragédie. (Telegr. zpráva) Předečírem vtrhla za zpěvu "Hej, Slované" z vojenského tábora v Brucku nad Litavou setnina českých domobranců: 91. pěš. pluku pod vedením známého propagátora československého sblížení Dauerlinga do pohraničního uherského města Királyhidy a způsobila krveprolití na Pozsony utce. Čeští lupiči zmocnili se zásob papírnického krámu p. Gyuly Kákonyiho, kterého rozbodali bodly. Přichvátavší manželka majitele obchodu byla též ubodána na místě. Čeští vojáci napíchli též na bodlo dvouleté děcko nešťastných manželů. Přichvátavší honvédi zahnali Čechy na útěk. Tábor obklopen vojskem.

Mladý Gyula Kakonyi vyšel si k večeru na procházku. Obešel zprvu celou vesnici Czelésházu, pak šel k řece Nitře, jejíž hladinu, poněvadž tekla mezi nevysokými břehy, bylo možno vidět z dálky.

Díval se chvíli na její prudký tok, na široké řečiště, obroubené po obou stranách hlinitými narudlými břehy, a šel klidně dále podél břehu dolů, naslouchaje klení pasáků, kteří v brodu napájeli umazaný dobytek.

Chodil dlouhou chvíli rozmýšleje se, má-li dále jiti, až pasáci se stádem odešli, hulákajíce za práskání bičů, k vesnici.

Počínalo býti již dosti temno. Mlha, která se snášela, znemožňovala dobrý přehled okolí a cesta podél břehu nezdála se býti při hukotu řeky příliš vábivou.

Gyula Kákonyi však přece vydal se na cestu. Sel po toku řeky k chatrčím cikánů.

Nešel na pole, ale do krčmy. „Žena za mne pracuje, ale tluče mě, to není v pořádku. Spíš já bych měl tlouci ženu,“ uvažoval polohlasem.

V krčmě seděl Kákonyi Ďula a pil přímo z litrové láhve víno.

„Lájoši, pojď ke mně, zapijeme si! Ale ty máš na obličeji modřiny?“

„Spal jsem a spad jsem z pece.“

„A žena tě ztloukla, viď? No, nezapírej! Ale já ji dostat pod ruku!“

„Ďulo, ty máš hodnou ženu?“

Rozechvěn rozbalil svitky bílého papíru a spustil:

„Je mnoho kvítí v Arpádově zemi...“

Nebylo to od něho, byla to slova Kisfaludiho, ale on si nemohl pomoci. Nějak musel začít.

„jež utlačit se ruka cizí snažila ...“

To bylo z Petofiho, ale bylo to tak mnohoslibné, že se to hodilo k tomu prvnějšímu.

Nyní to šlo. Byl v jeho básni zastoupen snivý Sándory a z malých maďarských básníků zuřivý a divoký Kákonyi Laszló.

Jeho byla jen ta kukuřičná a tabáková pole, která tam přece jen propašoval.

Z akátu udělal smuteční strom, jakousi smuteční vrbu, připletl do toho naději, aby jako tento mohutný kmen (metrový akátek) i dále stál v bouři neochvějně maďarský národ.

Chtěl čisti ještě dál, co vybral z Petofiho, když zpozoroval, že všechno utíká za divokého křiku.

Zvolal ještě: „Talpra a Magyar!“ (Vzhůru, Maďaři), a již cosi velkého, silného udeřilo ho dozadu.

(Ještě malá poznámka: Mne to někdy velice pletlo, poněvadž na příklad před rokem jsem s nějakým člověkem mluvil, a ten se jmenoval Isák Löwenstein. Po roce se jmenoval Isák Bártanyi a následující rok István Bártanyi. A když již tak o tom povídám, tu dojal mne svou tragikou osud jistého Gyuly (Julia) Kákonyie; šedesát let se ten pán jmenoval Mojžíš Löwy a jen půl roku Gyula Kákonyi; umřel za půl roku, neuživ ani dokonale svého maďarství; chudák totiž čekal, až ta přeměna na Maďara bude zadarmo.)

Do Tocka přijela hraběnka hraběnka Revertera z Rakouska pod firmou "Červeného kříže", aby vzbudila u zajatců uhasínající zájem o rakousko-uherskou monarchii modrými kalhotami, bluzou a půldruhým rublem. S ní přijel vytáhlý pán, o kterém mezi romantickými Maďary se rozšířila pověst, že je to hrabě. Ten pán měl dlouhé hovory s maďarským zajatým vojenským lékařem Kákonyim o dvou českých důstojnících, kteří zůstali v táboře a z nichž jeden přednášel českým zajatcům o Havlíčkovi.