Domů

По pусски

Povídky a humoresky

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

Kniha první
 
V ZÁZEMÍ
 
14. ŠVEJK VOJENSKÝM SLUHOU U NADPORUČÍKA LUKÁŠE
 
Část VI.
 
     OBSAH     
Válečná porada       Vyzvědačem
 

Posledního slova nadporučík Lukáš nezaslechl, a bylo přece tak důležité. „Kousala ta potvora o všechno pryč,“ chtěl ještě jednou opakovat Švejk, ale nakonec si pomyslil: „Co je vlastně nadporučíkovi do toho. Chce psa, tak ho dostane!“

Je to ovšem lehkou věcí říct: „Přiveďte mně psa.“ Majitelé psů jsou na své psy velice opatrní, a nemusí to být právě čistokrevný pes. I toho voříška, který nic jiného nedělá, než že nějaké stařence zahřívá nohy, má majitel rád a nedá mu ublížit.

Pes sám musí mít instinkt, zejména je-li čistokrevný, že jednoho krásného dne bude svému pánovi odcizen. Žije neustále ve strachu, že bude ukraden, že musí být ukraden. Pes se kupříkladu vzdálí od svého pána na procházce, je z počátku veselý, dovádivý. Hraje si s druhými psy, leze na ně nemravně, oni na něho, očuchává patníky, vyzdvihuje nožičku na každém rohu i hokynářce na koš s brambory, zkrátka má takovou radost ze života a svět zdá se mu jistě krásným jako jinochovi po šťastné maturitě.

Najednou však pozorujete, že jeho veselost mizí, že pes vyciťuje, že se ztratil. A nyní teprve přichází na něho ta pravá zoufalost. Pobíhá zděšeně po ulici, čenichá, skučí a v naprosté zoufalosti stáhne ohon mezi nohy, uši dá dozadu a mete si to uprostřed ulice kamsi do neznáma.

Kdyby mohl mluvit, tak by křičel: „Ježíšmarjá, mne někdo ukradne!“

Byli jste někdy v psinci a viděli jste tam takové uděšené zjevy psí? Ti všichni jsou ukradeni. Velkoměsto vychovalo zvláštní druh zlodějů, kteří se živí výhradně krádežemi psů. Jsou malé druhy salonních pejsků, trpasličí, ratlíčkové, zcela nepatrná rukavice, vejdou se do kapsy u svrchníku nebo do dámského rukávníku, kde se nosí s sebou. I odtud vám ho chudáka vytáhnou. Zlou německou dogu skvrnitou, která hlídá zuřivě na předměstí vilu, ukradnou v noci. Policejního psa ukradnou detektivovi před nosem. Vedete si psa na šňůře, přestřihnou ji a už jsou se psem pryč a vy se pitomě díváte na prázdnou šňůru. Padesát procent psů, které na ulici potkáváte, měnilo několikrát své pány a často po letech koupíte svého vlastního psa, kterého vám jako štěně ukradli, když jste s ním šel na procházku. Největší nebezpečí býti ukraden hrozí psům, když je vyvádějí, aby vykonali malou i velkou tělesnou potřebu. Zejména při posledním aktu se jich nejvíce ztrácí. Proto se každý pes při tom opatrně kolem sebe rozhlíží.

Jest několik systémů, jak se kradou psi. Buď přímo, něco na způsob kapesní krádeže, nebo podvodným vylákáním nešťastného tvora k sobě. Pes je zvíře věrné, ale jen v čítance nebo v přírodopise. Dejte očichat i nejvěrnějšímu psu smaženou koňskou uzenku, a je ztracen.

Zapomene na pána, vedle kterého kráčí, otočí se a jde za vámi, při čemž mu z tlamy tekou sliny a v předzvěsti a tušení velké radosti nad uzenkou vrtí přívětivě ocasem a protahuje nozdry jako nejbujnější hřebec, když ho vedou ke klisně.

Na Malé Straně u Zámeckých schodů je malý výčep piva. Jednoho dne tam seděli v šeru vzadu dva muži. Jeden voják a druhý civilista. Nakloněni k sobě šeptali si tajemně. Vyhlíželi jako spiklenci z dob Benátské republiky.

Každej den ve vosum hodin,“ šeptal civilista vojákovi, „chodí s ním služka na roh Havlíčkovýho náměstí k parku. Ale von je potvora, kouše o všechno pryč. Nedá se pohladit.“

A nakláněje se ještě víc k vojákovi, zašeptal mu do ucha: „Ani buřta nežere.“

Smaženýho?“ otázal se voják.

„Ani smaženýho.“

Oba si odplivli.

„Co tedy ta potvora žere?“

„Pán bůh ví co. Voni jsou někteří psi rozmazlení a rozhejčkaní jako arcibiskup.“

Voják s civilistou si ťukli a civilista dále šeptal: „Jednou ode mne jeden černej špic, kterýho jsem potřeboval pro psinec nad Klamovkou, nechtěl taky vzít buřta. Chodil jsem za ním po tři dny, až už jsem to nevydržel a přímo se zeptal té paní, co s tím psem chodila na procházku, co vlastně ten pes žere, že je tak pěknej. Paní to zalichotilo a řekla, že má nejradši kotlety. Tak jsem mu koupil řízek. Myslím si, to je jistě lepší. A vidíš, mrcha pes si ho ani nevšim, že to bylo telecí. Byl udělanej na vepřový maso. Tak jsem musel koupit kotletu. Dal jsem mu ji očichat a běžím, pes za mnou. Paní křičela: ,Puntíku, Puntíku,’ ale kdepak milej Puntík. Za kotletou běžel až za roh, tam jsem mu dal řetízek na krk a druhej den už byl v psinci nad Klamovkou. Měl pod krkem pár bílejch chlupů, skupinku, tu mu zamalovali na černo a nikdo ho nepoznal. Ale vostatní psi, a že jich bylo hodně, všichni šli na koňskýho smaženýho buřta. Ty bys udělal taky nejlepší, kdybys se jí voptal, co ten pes nejraději žere, ty jsi voják, postavu máš a vona ti to spíše řekne. Já už se jí ptal, ale ona se na mne podívala, jako kdyby mne chtěla probodnout, a řekla: ,Co je vám do toho.’ Ona není moc hezká, je to vopice, ale s vojákem bude mluvit.“

„Je to opravdu stájový pinč? Můj obrlajtnant jinýho nechce.“

Fešák stájovej pinč. Pepř a sůl, dovopravdy čistokrevnej, jako že ty jseš Švejk a já Blahník. Mně jde vo to, co žere, to mu dám a přivedu ti ho.“

Oba přátelé si opět ťukli. Ještě když Švejk se živil prodejem psů do vojny, Blahník mu je dodával. Byl to zkušený muž a vypravovalo se o něm, že kupoval pod rukou z pohodnice podezřelé psy a zas je prodával dál. Měl dokonce už jednou vzteklinu a v Pasteurově ústavu ve Vídni byl jako doma. Nyní považoval za svou povinnost nezištně vojákovi Švejkovi pomoct. Znal všechny psy v celé Praze i okolí, a mluvil proto tak tiše, aby se hostinskému neprozradil, poněvadž mu z hostince před půl rokem odnesl pod kabátem štěně jezevčíka, kterému dal cucat mléko z dětské láhve, takže ho hloupé štěně patrně považovalo za mámu a ani nedutalo pod kabátem.

Kradl ze zásady jen čistokrevné psy a mohl být soudním znalcem. Dodával do všech psinců i soukromým osobám, jak se to dalo, a šel-li po ulici, tu na něho vrčeli psi, které kdysi ukradl, a když stál někde u výkladní skříně, často nějaký mstivý pes vyzdvihl u něho za zády nožičku a pokropil mu kalhoty.

V osm hodin ráno druhého dne bylo vidět dobrého vojáka Švejka chodit na rohu Havlíčkova náměstí u parku. Čekal na služku se stájovým pinčem. Konečně se dočkal a kolem něho přeběhl fousatý pes, rozježený, ostnosrstý, s moudrýma černýma očima. Byl veselý jako všichni psi, když si odbyli svou potřebu, a hnal se k vrabcům, snídajícím koňský trus na ulici.

Pak přešla kolem Švejka ta, která ho měla na starosti. Byla to starší dívka se způsobně do věnečku zapletenými vlasy. Hvízdala na psa a točila řetízkem a elegantním karabáčem.

Švejk ji oslovil:

„Dovolte, slečno, kudy se jde na Žižkov?“

Zastavila se a podívala se na něho, myslí-li to upřímně, a dobrácký obličej Švejkův jí řekl, že opravdu ten vojáček chce asi jít na Žižkov. Výraz její tváře změkl a ona ochotně mu vykládala, jak na ten Žižkov půjde.

„Já jsem teprve nedávno do Prahy přeloženej,“ řekl Švejk, „já nejsem zdejší, já jsem z venkova. Vy taky nejste z Prahy?“

„Já jsem z Vodňan.“

„Tak jsme nedaleko od sebe,“ odpověděl Švejk, „já jsem z Protivína.“

Tato znalost místopisu českého jihu, nabytá kdysi při manévrech v tom kraji, naplnila srdce dívky krajanským teplem.

„Tak znáte v Protivíně na náměstí řezníka Pejchara?“

„Jakpak bych ho neznal.“

„To je můj bratr.“

„Toho tam mají u nás všichni rádi,“ řekl Švejk, „von je moc hodnej, úslužnej, má dobrý maso a dává dobrou váhu.“

„Nejste vy Jarešův?“ otázala se dívka, začínajíc sympatisovat s neznámým vojáčkem.

„Jsem.“

„A kterýho Jareše, toho z Krče u Protivína, nebo z Ražic?“

„Z Ražic.“

„Ještě rozváží pivo?“

„Pořád.“

„Ale on už musí mít hodně přes šedesát.“

Vosumašedesát mu bylo letos na jaře,“ odvětil klidně Švejk, „teď si zavopatřil psa a to se mu to jede. Pes mu sedí na voze. Zrovna takovej pes jako tamhle ten, co honí ty vrabce. Hezkej pejsek, moc pěknej.“

„To je náš,“ vysvětlovala mu jeho nová známá. „Já sloužím zde u pana obršta. Vy neznáte našeho pana obršta?“

„Znám, to je pěknej inteligent,“ řekl Švejk, „u nás byl v Budějovicích taky takovej jeden obršt.“

„Náš pán je přísnej, a jak posledně se říkalo, že nám v Srbsku natloukli, tak přišel celej vzteklej domů a sházel v kuchyni všechny talíře a chtěl mně dát vejpověď.

„Tak to je tedy váš pejsek,“ přerušil ji Švejk, „to je škoda, že můj obrlajtnant nemůže žádnýho psa vystát, já mám velice rád psy.“ Odmlčel se a náhle vyrazil: „Každej pes ale taky všechno nežere.“

„Náš Fox si strašně vybírá, jeden čas nechtěl vůbec jíst maso, až teď opět.“

„A co žere nejradši?“

„Játra, vařená játra.“

„Telecí, nebo vepřový?“

„To je mu jedno,“ usmála se „krajanka“ Švejkova, považujíc poslední otázku za nepodařený pokus o vtip.

Procházeli se ještě chvíli, pak se k nim přidal i stájový pinč, který byl uvázán na řetízku. Choval se ke Švejkovi velice důvěrně a pokoušel se roztrhnout mu alespoň náhubkem kalhoty, vyskakoval na něho a náhle, jako by vyciťoval, co si o něm Švejk myslí, přestal skákat a šel smutně a zaraženě, dívaje s úkosem na Švejka, jako by chtěl říct: „Tedy to na mne taky čeká?“

Potom mu ještě řekla, že chodí též každý večer v šest hodin sem se psem, že nevěří žádnému mužskému z Prahy, že se dala jednou do novin a přihlásil se jeden zámečník za účelem sňatku a vylákal z ní 800 korun na nějaký vynález a zmizel. Na venkově jsou lidé rozhodně poctivější. Kdyby se vdala, vzala by si jedině venkovského člověka, ale až po válce. Válečné sňatky považuje za hloupost, poněvadž obyčejně taková ženská zůstane vdovou.

Švejk jí dal mnoho nadějí, že přijde v šest hodin, a odešel, aby sdělil příteli Blahníkovi, že pes žere játra jakéhokoliv druhu.

„Pohostím ho hovězíma,“ rozhodl se Blahník, „na ty jsem už dostal bernardýna továrníka Vydry, náramně věrný zvíře. Zejtra ti psa přivedu v pořádku.“

Blahník splnil slovo. Když byl dopoledne Švejk hotov s uklízením bytu, ozval se za dveřmi štěkot a Blahník vtáhl do bytu vzpírajícího se stájového pinče, který byl ještě více rozježen, než ho rozježila příroda. Koulel divoce očima a díval se tak posupně, že připomínal hladového tygra v kleci, před kterou stojí vypasený návštěvník zoologické zahrady. Cvakal zuby, vrčel, jako by chtěl říct: „Roztrhám, sežeru.“

Uvázali psa ke kuchyňskému stolu a Blahník vylíčil postup odcizení.

„Šel jsem schválně kolem něho, drže zabalená vařená játra v papíru. Počal čenichat a vyskakovat na mne. Nedal jsem mu nic a šel dál. Pes za mnou. U parku jsem se otočil do Bredovské ulice a tam jsem mu dal první kousek. Žral to v chodu, aby mne neztratil s očí. Zabočil jsem do Jindřišské, kde jsem mu dal novou porci. Pak jsem ho, když se nažral, uvázal na řetízek a táh jsem ho přes Václavské náměstí na Vinohrady, až do Vršovic. Po cestě mně vyváděl pravé divy. Když jsem přecházel elektriku, lehl si a nechtěl se hnout. Snad se chtěl dát přeject. Přines jsem s sebou taky čistý rodokmen, kterej jsem koupil u papírníka Fuchse. Ty umíš padělat rodokmeny, Švejku.“

„To musí bejt tvou rukou napsaný. Napiš, že pochází z Lipska, z psince von Bülow. Otec Arnheim von Kahlsberg, matka Emma von Trautensdorf, po otci Siegfried von Busenthal. Otec obdržel první cenu na berlínský výstavě stájových pinčů v roce 1912. Matka vyznamenána zlatou medalií norimberskýho spolku pro chov ušlechtilých psů. Jak myslíš, že je starej?“

„Podle zubů dva roky.“

„Napiš, že je půl druhýho.“

„Je špatně kupírovanej, Švejku. Podívej se mu na uši.“

„Tomu se dá pomoct. Zastřihneme mu je popřípadě, až si na nás zvykne. Teď by se ještě víc zlobil.“

Ukradenec vrčel vztekle, funěl, zmítal sebou a pak si lehl a s vyplazeným jazykem, unaven, čekal, co se s ním stane dál.

Pomalu stával se klidnějším, jen občas žalostně zakňučel.

Švejk mu předložil zbytek jater, která mu předal Blahník. On však si jich nevšiml a vrhl na ně jen trucovitý pohled a podíval se na oba s výrazem: „Už jsem se jednou napálil, sežerte si to sami.“

Ležel resignovaně a přetvařoval se, že dřímá. Pak mu najednou něco vlezlo do hlavy, vstal a začal panáčkovat a prosit předníma tlapkama. Vzdával se.

Na Švejka tato dojemná scéna nijak neúčinkovala.

„Lehneš,“ zakřičel na ubožáka, který si opět lehl, kňuče žalostně.

„Jaký mu mám dát jméno do rodokmenu?“ otázal se Blahník, „jmenoval se Lux, tak něco podobnýho, aby tomu hned rozuměl.“

„Tak ho nazveme třebas Max, podívej se, Blahníku, jak zvedá uši. Vstaň, Maxi.“

Nešťastný stájový pinč, kterému vzali domov i jméno, vstal a očekával další rozkazy.

„Já bych myslel, abychom ho odvázali,“ rozhodl Švejk, „uvidíme, co to bude dělat.“

Když byl odvázán, první jeho cesta byla ke dveřím, kde zaštěkal třikrát krátce na kliku, spoléhaje patrně na velkomyslnost těch zlých lidí. Vida však, že nemají pochopení pro jeho touhu dostat se ven, udělal u dveří loužičku, přesvědčen, že ho vyhodí, jako to kdysi dělávali, když byl mlád a plukovník ho učil řízně, po vojensku, být „zimmerrein“.

Místo toho poznamenal Švejk: „Ten je chytrej, to je kus jezovity,“ přetáhl ho páskem a namočil mu v loužičce čumák, že se nestačil olizovat.

Kňučel nad tou potupou a počal běhat po kuchyni, čenichaje zoufale svou vlastní stopu, pak z čista jasna šel ke stolu, sežral na zemi předložený zbytek jater, lehl si ke kamnům a usnul po tom celém dobrodružství.

„Co jsem ti dlužen,“ otázal se Švejk Blahníka, když se s ním loučil.

„Nemluv vo tom, Švejku,“ řekl měkce Blahník, „pro starýho kamaráda všechno udělám, zejména když slouží na vojně. Sbohem, hochu, a nevoď ho nikdy přes Havlíčkovo náměstí, aby se nestalo nějaký neštěstí. Kdybys potřeboval ještě nějakého psa, tak znáš, kde bydlím.“

Švejk nechal Maxa spát hodně dlouho a koupil zatím u řezníka čtvrt kila jater, uvařil je a čekal, až se Max probudí, dav mu k čenichu kousek teplých jater.

Max se začal ze spaní olizovat, pak se protáhl, očichal játra a zhltl je. Pak šel ke dveřím a opakoval svůj pokus s klikou.

„Maxi,“ zavolal na něho Švejk, „pojď ke mně.“

Šel s nedůvěrou, Švejk ho vzal na klín, hladil a ponejprv Max zbytkem svého kupírovaného ohonu zavrtěl přátelsky a jemně chňapl po Švejkově ruce, držel ji v tlamě a podíval se moudře na Švejka, jako by chtěl říct: „Zde se nedá nic dělat, já vím, že jsem to prohrál.“

Švejk dál ho hladil a počal mu vypravovat něžným hlasem:

„Tak byl jednou jeden pejsek, jmenoval se Lux a ten žil u jednoho obršta. Vodila ho služka na procházku a přišel jeden pán a ten Luxe ukradl. Lux se dostal na vojnu k jednomu obrlajtnantovi a dali mu jméno Max. Maxi, dej pac! Tak vidíš, hovado, že budeme dobrýma kamarády, jestli budeš hodnej a poslušnej. Jinak budeš mít vojnu jako řemen.“

Max seskočil Švejkovi s klína a počal na něho vesele dorážet. Do večera, když se vrátil nadporučík z kasáren, byli Švejk a Max nejlepšími kamarády.

Dívaje se na Maxe, pomyslil si Švejk filosoficky: „Když se to vezme kolem a kolem, je vlastně každej voják taky ukradenej ze svýho domova.“

Nadporučík Lukáš byl velice příjemně překvapen, když uviděl Maxa, který též jevil velkou radost, že opět vidí muže se šavlí.

Na otázku, odkud je a co stojí, řekl mu Švejk s naprostým klidem, že pes mu byl darován jedním kamarádem, který právě narukoval.

„Dobře, Švejku,“ řekl nadporučík, hraje si s Maxem, „na prvního dostanete ode mě padesát korun za psa.“

„Nemohu přijmout, pane obrlajtnant.“

„Švejku,“ řekl přísně nadporučík, „když jste nastupoval službu, vysvětlil jsem vám, že musíte poslouchat na slovo. Když vám říkám, že dostanete padesát korun, tak je musíte vzít a propít. Co uděláte, Švejku, s těmi padesáti korunami?“

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je propiju podle rozkazu.“

„A kdybych, Švejku, snad zapomněl na to, přikazuji vám, abyste mně hlásil, že mám vám dát za psa padesát korun. Rozumíte? Nemá ten pes blechy? Raděj ho vykoupejte a vyčešte. Zítra mám službu, ale pozítří s ním půjdu na procházku.“

Zatímco Švejk koupal Maxa, plukovník, bývalý jeho majitel, strašně doma láteřil a vyhrožoval, že postaví toho, kdo mu psa ukradl, před válečný soud, že ho dá zastřelit, pověsit, zavřít na dvacet let a rozsekat.

„Der Teufel soll den Kerl buserieren,“ ozývalo se v bytě plukovníka, až se třásla okna, „mit solchem Meuchelmördern werde ich bald fertig.“

Nad Švejkem i nadporučíkem Lukášem vznášela se ve vzduchu katastrofa.

 

 
 
       OBSAH       
  Válečná porada       Vyzvědačem