Heslo:

♣ Jaroslav Kubín

Výklad:

Celým jménem Jaroslav Kristian Kubín * 17. 2. 1886 + 19. 9. 1937 , byl malíř, člen spolku výtvarných umělců Mánes v letech 1920-1937. Haškův přítel, spoluzakladatel Strany mírného pokroku v mezích zákona a jeden z účastníků Apoštolské cesty v roce 1905. Jeho jméno se vyskytuje hlavně v mnoha epizodách "Dějin". Jediná známá výjimka je povídka "O panu Petránkovi".

U kolébky strany mírného pokroku v mezích zákona Stál též můj přítel Jaroslav Kubín. Seznámil jsem se s ním na Karlově náměstí v sadech, když právě studoval jsem velikou mapu Uher. Nějaký mladý muž, patrně jsa vesele naladěn, přistoupil ke mně, posadil se vedle na lavičku a řekl: „Dovolte, pane, to je Francie, není-liž pravda?“ „To jsou Uhry, mladý muži.“ - „Ale to se mýlíte,“ řekl neznámý, „to vás napálili v ‘knihkupectví. To se dělá. Namalujou mapu Francie, daj na to maďarská jména a prodávají vám to za Uhry.“

Malíř Kubín byl nejen malířem, ale i filosofem. Tvrdíval, že vrcholem lidské blaženosti jest stav, kterému říkal „bezútěšnost“. Jedině tenkrát je člověk blažený, když vidí, že ho nic netěší. Takový člověk nedojde nikdy zklamání. Jinak byl stoikem.

My první zakladatelé strany scházeli jsme se v bytě, kde bydlel vévoda makedonský Klimeš a básník Rosenzweig-Moir. Tam chodil též přítel Jaroslav Kubín, malíř, dva ctihodní bratří Markové, pak jeden mladík, který byl nihilista a kupoval si u Böhma na Ferdinandově třídě za dva krejcary žabky a tajně vycházel s nimi k Hodkovičkám, kde je zapaloval a od nich utíkal.

Tázali se nás po úkolech naší strany, a když Jaroslav Kubín prohlásil, že hodláme uspořádati v německých městech českým menšinám přednášky o správném stanovisku Němců v Čechách, o české nesnášenlivosti a rozpínavosti a cyklus přednášek o německé literatuře, velmi blahosklonně byli jsme přijati a odvedeni do německého kasina, kdež byli jsme hoštěni až do tří hodin do rána a na popud náměstka starosty Šafránka byla mezi přítomnými uspořádána sbírka, jejíž výnos 112,- K byl nám doručen jako podpora na cestu.

Slova ujal se kaplan: „Zde, pánové, na tomto kameni seděl Napoleon, než se svým vojskem odtáhl na Slavkov.“
Kubín zaškrábal se na hlavě a řekl: „Dovolíte, pánové, zde je jistá mýlka. Zabýval jsem se dlouho dějepisem a zabývám se jím posud a o zdejší krajině jsem též mnoho četl a mnoho studoval; a slavní čeští dějepisci, kteří taktéž studovali tuto otázku, došli k tomu názoru, že vlastně tady, co měl sedět Napoleon, stál svatý Metoděj a Napoleon seděl na tom kamenu, co měl sedět svatý Cyril, a svatý Cyril stál na tom kameni, kde měl stát svatý Metoděj.“

 Kubín chtěl jít na víno, ale Wagner řekl, že to nedovolí a na to že peníze nevydá a vydat nesmí, že svatá povinnost mu káže svěřené peníze vydat na věci potřebné a nikdy na nějaké hlouposti. On že považuje se za strážce toho pokladu.

Trochu se zarděl a pak prohlásil, že tedy někde sežene peníze a že se vrátí a za nás tu útratu zaplatí. Abychom jen bez starosti klidně čekali na něho. Samo sebou se rozumí, že po jeho rychlém odchodu, když. nás nechal tedy v zástavě, věděli jsme, že se ubožák již nenavrátí.
Kubín, utíraje si oči, zvolal: „To je hrozné, už ho vícekráte neuvidíme!“
„Víte co, přátelé,“ řekl jsem, „půjdu hledat Machara.“ Nechtěli mne pustit, Kubín křičel, že on je mladší a že radši půjde s Wagnerem, a já jen abych klidně čekal a odpočíval, beztoho že jsem si stěžoval, že mne bolejí nohy.

Ta dobrá paní Macharová! Vedla mne do pokoje, ačkoliv jsem chtěl hned odejít, volaje: „Ubohý Kubín, ubohý Wagner!“

Kubín se vztyčil, a rozohněn vínem, pronesl svoji panenskou politickou řeč česky:
„Slavní magnáti, ctění Maďaři! Velectění přátelé, vidím, že slovutný královský notář leží pod stolem jako ta nejhorší svině z bakoňských lesů, když se válí po žaludech.“
„Éljen,“ zařvali Maďaři.

Když tedy pan sládek Znojemský ve Velké Kanidži vypověděl nám osudy toho nešťastného města, otázal se nás, jak se lidem v Čechách daří, co je nového v Praze, a tu Kubín odpověděl, že než jsme vyjeli z Prahy, spadl na Žižkově kominík Vavroušek ze střechy do dvora, ale že zranění jeho není tak vážné, že bude zachován při životě, potom že, jestli pan Znojemský ví, kde je novoměstská záložna v Praze, tak tam že ta firma Marie Šponarová upadla do konkurzu. Ale že to není také nic vážného, že bude také zachována při životě.

Dlouho již jsem Vám nepsal, jak se nám dařilo poslední dobou....a nakonec objevil se na chodbě Hašek, maje v ruce límeček pana sládka, a křičel zuřivě do salónu, odkud byl vyhozen: „Fuj, styďte se, tak jednáte s hosty?“ Tak skončil onen večírek, pořádaný na naši počest.

Jaroslav Kubín.

Až konečně můj přítel malíř Kubín mne zničil...
Přišel jednoho dne na návštěvu, prohlížel všechno s jemnou pozorností a když odešel, zpozoroval jsem, že podobizna slečny Zdeňky zmizela se stolku.
„Nosím ji na svém, srdci, což dělávali rytíři za středověku,“ vymluvil jsem se anachronicky panu Petránkovi, když se po ní sháněl.
A toho dne přítel malíř Kubín pracoval již ve svém ateliéru na obraze Lesní víla a lesní muž...

Bohužel jediná známá fotka je ve Wikipedii, převzatá z databáze NG