Heslo:

Pelikán lajtnant

Výklad:

Bylo pátráno ve všech možných seznamech a adresářích, ale ztotožnit poručíka Františka Pelikána, v civilu matematika v pojšťovně, se prostě nepodařilo. Poslední možnou stopou je jeho povolání. Otec Jaroslava Haška, Josef Hašek, vyučoval matematiku a fyziku na reálném gymnáziu a z finančních důvodů pracoval i pro banku Slavii jako pojistný matematik. Stejně jako František Pelikán. Je možné, že to byl mladší kolega Jaroslavova otce v bance Slávii, mohl se také s Jaroslavem seznámit, když v bance Slávií krátce pracoval. Nechť tuto stopu prověří budoucí badatelé. Jméno Pelikán patřilo do kategorie Haškových oblíbených jmen. Osoba s tímto jménem vystupuje, krom románu, v dlaších pěti Haškových povídkách, ale pokaždé v jiné profesi: zemědělec, student, drogista, mistr pekař a zedník.

„To je profous,“ řekl jednoroční dobrovolník, „jde s ním lajtnant Pelikán, který má dnes službu. Je to reservní důstojník, můj známý z ,České besedy’, v civilu je matematikem v jedné pojišťovně. Od toho dostaneme cigarety. Řveme jen dál.“

„Prosím, pane lajtnant,“ řekl jednoroční dobrovolník, „chtěl bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima. Ať profous počká za dveřmi.“
Když to bylo splněno, jednoroční dobrovolník důvěrně řekl: „Tak vysyp cigarety, Franto.
Sportky? A to jako lajtnant nemáš nic lepšího? Prozatím ti děkuji. Ještě sirky.

Ne, sociální demokraty Pelikán volit nebude, radš by si pravou ruku uťal, než by psal jméno Volejníkovo na hlasovací lístek! Nejde konečně o žití vezdejší. O život věčný běží! A Pelikán dobře si pamatuje, jak důstojný pán oznamoval z kazatelny, že všichni ti, kteří budou volit Volejníka, po smrti v pekle jazykem olizovat budou rozžhavené železné pánve, zatímco ďáblové budou jim vypalovati na záda velkými písmenami: „To máš za to, žes nevolil katolicky!“ a jen časem zanechají této práce z trestu a to jen aby zasedli k obědu, kde podáván jim bude guláš z vlastních jejich vnitřností.

V přední lavici počal se hlásit Pelikán. Bylo to jakési úpěnlivé zvednutí ruky.

„Pelikáne, co chcete?“ „Prosil bych, pane profesore, abych mohl jiti ven.“

Profesor podíval se na něho tázavě. Pelikán je sedmý od kraje, červený v líci, zkrátka červená sedmička. Počkej, chlapečku! Červenou sedmičku člověk musí rabovat, a má udělat jen jeden štych, ale ten štych udělat, to je sakramentská věc!

„Pelikáne, vy chcete utéci.“ „Vašnosti, já musím,“ řekl prosebně Pelikán.

„Vzhledem k tomu, že chcete se tak nejapné vyhnouti zkoušce, potvrzuje se můj nepříznivý úsudek o vašich vědomostech, a jsem nucen položit otázku. Jakou smrtí skončil Anulius Cremutius Cordus?“

Touto otázkou byla nad Pelikánem zlomena hůl.

„Zemřel ve vyhnanství,“ odpověděl Pelikán třesa se strachy. Proč by to neřekl? Mnoho římských spisovatelů zemřelo ve vyhnanství, proč by Anulius Cremutius Cordus dělal výjimku?

Červená sedmička se opovážila tohle říct. „Rabuji!“ No, Pelikáne, už je s tebou konec.

„Hochu,“ řekl přísně profesor, „Anulius Cremutius Cordus umořil se sám hlady a Josef Antonín Pelikán má zcela nedostatečně a může jít nyní ven.“ Na chodbě ozval se zvonec.

On byl materialistickým příručím. Kromě tohoto nudného zaměstnání byl též básníkem, a platil-li mu jeho šéf, ctihodný Josef Pelikán v Topolčanech, pětatřicet zlatých měsíčně, pětku vydal on za papír, na kterém psal své básně, a zbylo mu tudíž pouze 30 zl., tj. 1 zl. na den, na kterouž sumu když se díval, povzdechl vždy: „Vida, to jsem nádeník.“

Byla to ták strašlivá próza v materialistickém obchodě, v drogérii pana Pelikána v Topolčanech.

Že se divíte? Pah! U nás dějí se divné věci. Žádný ze sprostějších lidí nechce se znát k svým povinnostem. Od číšníka v hotelu U koruny, který spí při nošení piva, od pekařského dělníka... tamhle jde právě jeho mistr Pelikán... Má úcta!... kterýžto dělník se pere při muzice a říká v okolním městě městským slečinkám, že je pán s noční službou, od obyčejného nádeníka, který kleje strašně... Že je to hrozné?

Dopraven jsa v lůno radnice, (Upozorňuji ještě jednou na slohové okrasy), vysvětlil a na omluvu svou udal, že byl dlužen činži domácímu v obnosu 19 zl. 50 kr. a že měl před svatbou!!! Tázán jsa, zač pil, odvětil bez váhání, že bratrovi svému, třicetiletému kamnáři Vojtěchovi Bezkočkovi, vzal břitvu a prodal Janu Pelikánovi, zedníku z čísla 12, pětadvacet let starému, udávaje na omluvu, že onu břitvu hodlal mu dát jeho bratr darem k svatbě.