Domů

Román

По pусски

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

 
Dílo Jaroslava Haška   Ch -P
 
Abecední seznam je převzat z BIBLIOGRAFIE JAROSLAVA HAŠKA [11]
Za názvem titulu je uvedeno pořadové číslo v této bibliografii, kliknutím na něj  otevřete záznam edičních poznámek . Pokud je titul uveden v bibliogrfii, naleznete stejný záznam i na konci každého titulu.
Hvězdičkou jsou označeny práce, kde autorství bylo určeno rozborem textu.
Kliknutím na oranžově zvýrazněné názvy zobrazíte digitalizovanou stránku periodika, kde byla povídka publikována, takže si ji můžete přečíst přímo v dobových novinách.
Kliknutím na žlutě zvýrazněné názvy zobrazíte  povídku. Nezvýrazněné, nejsou na těchto stránkách publikovány. Snad se mi podaří sehnat celé Haškovo dílo.
Odsazené názvy děl značí, že dílo nebylo uvedeno v citované bibliografii. Já jsem jej získal od pana Jiřího Drejnara, ale neznám, kde bylo dílo vydáno.
Takto jsem označil své favority
 

Chalute

 Črta z Haliče

 Již zhasli v domě Hammelově sedmiramenný svícen, který stál na stole a den klidu sabaoth, den sobotní, schýlil se ke konci a všude, kde bydlí v Zapustně městečku židé, zhasínali též sedmiramenný, neboť již zjevila se a svítila večernice.

Otec Hammelů rodiny, starý Lamech Hammel, svlékl si rituelní roucho, kožich s koží beránčí a s hlavy sňal rodinnou památku, beranici obřadní, zvanou v žargonu polských židů „koul“, poručil své černooké dceři Zaře, aby donesla mu malou kulatou čepičku černou, zvolal na rozloučenou se dnem sabaoth třikrát „Eli, Bože,“ a poručil nato s tváří neobyčejně vážnou své ženě, hladce oholené, aby přinesla mu tu nejlepší kmínku, panskou, z jejich krámu, nalila petroleje do lampy s hořákem kulatým, kterou toliko jako ozdobu měli postavenou na skříni a nedbaje údivu své dcery a ženy, sám zapálil slavnostní lampu, povytáhnuv proti všem zásadám o šetrnosti knot hodně vysoko a aby údiv byl ještě větší, rozkázal Zaře, by rychle upravila sekanou pečeni z hovězího masa „košer“, pečeni „nithar“.

Vydav tyto rozkazy, namazal si prošedivělé pramínky pejzů olejem a vyzval dceru, aby vzala si ten živůtek darovaný strýcem Thondem, který nosí jen o velkých svátcích, též aby si vzala sukni hedvábnou. A žena ať vezme šátek na hlavu a na krk ať připne brož, kterou zastavil u nich jeden ze sedláků.

„Čekám hosty.“

„Koho čekáš?“

„Přijde starý Ramoth se synem Šalamounem, Zaro, a s nimi Besem, strýc Ramothův...“

„A proč, Lamechu?“

„Neptej se, stará, uvidíš. Ne nadarmo pálíme petrolej, děláme nithar a přinesla jsi z krámu panskou kmínku. Placky k pečeni máš?“

„Mám.“

„Což upražit trochu ječmene, jí ho rád a přežvykuje Besem i starý Ramoth. Též cibuli přines, tu malou, namodralou... Budou zde co nevidět.“

Nithar, pečeně dělaná na česneku, pekla se a škvířila na kamnech, vydávajíc příjemnou vůni, Zara v hedvábné sukni a jemném živůtku vypadala roztomile, kdežto paní Hammelová hleděla se vzrůstajícím neklidem na Lamecha, zdali se nezbláznil.

Konečně hosté vstoupili do jizby. Ramoth starý, Šalamoun a strýc Besem, v dobré náladě, jak vidět bylo z jich obličeje a cítit po zápachu vodky, který se rozprostřel, když pozdravili a dle zvyku poptali se na zdraví hlavy rodiny.

„Dalo mně to dosti práce,“ zašeptal Ramoth do ucha Hammelovi, „mnoho práce, než jsme Šalamouna, mou krásu, dostali sem. Trochu jsme ho opili.“

Bylo vidět, že je Šalamoun v růžovém rozmaru. Odkryl pokličku na pánvi a vykládal, že rabínovi bolí zuby, že starosta Jaš, pan Jaš Šwiacki, z jejich městečka, ze Zapustny, z našeho městečka, poradil rabimu, aby udělal kříž, pak že ho zuby přestanou bolet a že rabínovi zlostí nad tou bezbožnou řečí zuby přestaly bolet, ale že se zapřisáhl, jak všude bude u svých souvěrců prosit, aby panu Šwiackému nedali nic na dluh a že tedy ať to ví ona, Zara Hammelová, kdyby poslal k nim do krámu pro něco na dluh.

Posadili se ke stolu a když Lamech nalil do kalíšků svou nejlepší kmínku, rozpředla se zábava, velmi nucená ze strany starých, ale zato velmi rozmarná ze strany mladého Šalamouna Ramotha.

„Nikdy bych se neženil,“ křičel vesele, „nač žena, k čemu? K zlosti...“

Podívali se staří smutně na sebe.

Zatím přinesli již nithar, cibuli, placky a pražený ječmen, Zara i Hammelová přisedly též ke stolu a přestalo se mluvit, poněvadž se horlivě jedlo.

Šalamoun žertoval tím způsobem, že házel pražený ječmen svému strýci do omáčky, který klidně ho chroupal nedávaje na sobě znát žádného rozčilení.

Hammelová s údivem sledovala podivné pohledy, které si vyměňovali mezi sebou Lamech a starý Ramoth Besem, kdykoliv Šalamoun naráz vypil kalíšek kmínky, a zaslechla též s údivem tichou poznámku Besemovu: „Ještě není v pravé náladě, třeba mu nalít.“

Když se stolu bylo sklizeno a opět všichni seděli kolem, majíce před sebou kalíšky, nevyjímaje ani žen, vyměněny byly s Ramothem Besemem a Lamechem nové významné pohledy a tu Lamech Hammel ujal se slova:

„Nuže, řekni, příteli Ramothe, kterého si vážím, i ty, příteli Reseme, kterého ctím, jaká příčina je dnešní vaší návštěvy, opovězené dnes odpůldne na den sabaoth, na šťastný den v synagóze?“

Starý Ramoth zatáhl si vážně za dlouhou černou bradu a pravil, ukazuje na Šalamouna: „Zde má krása, Šalamoun, rád by požádal o ruku tvé rozkošné Zary.“

„Já, já,“ koktal Šalamoun, „já že bych rád, ne, ne, nechci se ženit.“

„Jest na rozpacích,“ mluvil Besem, přerušuje ho, „mladý je, nezkušený, má strach. Říkal nám...“

„Nic jsem neříkal,“ odporoval ustrašený Šalamoun, „já ženit, nikdy, máme dost příkladů, doma to vidím.“

„Je nesmělý,“ vykládal dál starý Ramoth, „líbeznou tvou dceru miluje...“

„Křesťanský prorok Ježíš,“ koktal Šalamoun, „když visel na kříži, vzdychl: Eli, lama zabachtani, Bože, proč jsi mne opustil?“ Napil se rychle a vyrazil ze sebe: „Eli, lama zabachtani?“

Vtom cosi zasyčelo a cylindr na lampě praskl, rozlétly se kusy skla a světlo zhaslo...

„Chalute!“ vykřikl Šalamoun a již zde bylo to slovo, které znamená strach, špatné znamení a neštěstí.

„Znamení, chalute,“ opakoval po něm Besem a z úst všech zaznělo: „Chalute, chalute!“

„Sám Jehova si toho nepřeje,“ řekl ve tmě zbožným hlasem Lamech a když se rozsvítila malá petrolejová lampa, dopili zaraženě kmínku a odcházeli v tklivé náladě mysterické.

Zara Hammelová vzala si potom zanedlouho mladého ševce Josua Barema a nakládala s ním, jak věděla celá židovská obec náboženská v Zapustně, velmi špatně. Měl za svobodna Josue Barem velmi krásné husté pejzy a po svatbě řídly mu a krátily se v tom poměru, jak mu je Zara trhala.

A jednou před synagógou, když přišla na to řeč, obrátil se Šalamoun Ramoth k rabínovi: „Rabi,“ řekl tajemně, „už měl jsem si vzít Zaru, kdyby nebylo toho chalute. Rabi, křesťané se nám smějí, že strachy prskáme, ale kdybych byl tenkrát nepoprskal ten cylindr, kde by byly mé pejzy? Chalute, rabi, šťastné chalute...“

A Šalamoun Ramoth spokojeně se usmál...

 

   


Chi va piano va sano

 Kdo jde pomalu, jde zdravě. (Italské přísloví)

Nejkrásnějším dokladem o tom, jak správa státních drah stará se o rychlé železniční spojení mezi Prahou a Jílovým, jest dojemný případ, který zažila rodina Desortova z Jílového.

Manželé Desortovi byli teprve nedávno spolu. Jemu bylo pětadvacet let a jí devatenáct. Milovali se s vřelou vroucností a vždy jednou za týden vydali se pěšky z Jílového do Prahy, aby zde nakoupili různé potřeby.

Jednoho dne se stalo, že, poněvadž byli spolu již tři měsíce, se v Praze pohádali a mladý Desort, nedbaje zrazování svých přátel koupil si jízdní lístek, opravňující ho k použití třetí třídy ve vlaku, který se chystal odjeti z Františkova nádraží do Jílového. Jeho mladá manželka vydala se pěšky k domovu a dorazila také ještě to odpůldne domů.

Uplynulo čtrnáct dní a pan Desort dosud nepřijížděl. Nebylo však tak zle, neboť večer čtrnáctého dne vlak, který vezl pana Desorta, urazil již dva kilometry a projížděl již majestátně mezi Vinohrady a Vršovicemi.

Uplynuly další tři neděle a četnictvo marně pátralo po celých Čechách po panu Desortovi.

Za další týden přestala paní Desortová plakat a poněvadž jistý Cetlovský stal se jí velmi sympatický jako neúnavný její těšitel, zahájila po dalších šesti nedělích kroky, aby pan Desort byl prohlášen za zemřelého. Ale vlak s panem Desortem pohyboval se plnou parou mezi Vršovicemi a bohdaleckým tunelem.

Než soud vyřídil žádost nešťastné paní Desortové, uplynuly tři měsíce. Vlak s panem Desortem opouštěl již bohdalecký tunel.

Zatím přistěhoval se již Cetlovský k opuštěné paní Desortové a právě když za rok po záhadném zmizení pana Desorta vypršel již den, kdy úředně byl pokládán za mrtvého, porodila nešťastná paní zdravá dvojčátka, z nichž jedno patřilo panu Cetlovskému a jedno jí.

Ale vlak s panem Desortem statečně přemáhal větřík, vanoucí proti němu a ujížděl, mocně supaje, ke krčskému lesu. Když urazil tak pět set metrů, zapletly se zatím vousy pana Desorta, přesahující již přes okno vagónu, do osy lokomotivy a v zájmu rychlé dopravy bylo nutno podati žádost na ministerstvo železnic, aby bylo povoleno panu Desortovi jeho vousy ustřihnout.

Dvojčátka paní Desortové-Cetlovské během doby, než byla žádost ministerstvem železnic vyřízena, naučila se chodit a mluvit. A když počala chodit do školy, vlak s panem Desortem měl ke Krči již jen šest set metrů. Ve škole dobře prospívala a záleželo na rozhodnutí rodičů, mají-li studovat nebo jít na řemeslo. A pan Desort s blaženým úsměvem projížděl Krčí.

Hošíci paní Desortové-Cetlovské byli dáni přece jen na studie. Učili se s výborným prospěchem a připravovali se k maturitě. V den šťastně odbyté maturitní zkoušky vlak s panem Desortem vřítil se do nádraží v Bráníce.

Hoši studovali práva a když měli odbytu třetí státní zkoušku, mohl zvolati hrdě zešedivělý strojvůdce vlaku, který vezl pana Desorta: „Už máme za sebou patnáct kilometrů!“

Jeden z obou právníků věnoval se advokacii a druhý soudnictví. Když si první otevřel kancelář, druhý byl právě jmenován adjunktem u okresního soudu v Jílovém, kde první začal provozovat advokátskou praxi. K jejich cti budiž řečeno, že oba pilně chodili ke hrobu svých rodičů, kteří zemřeli před desíti lety.

Ale vlak s panem Desortem byl už na Závisti. Oba Desortové-Cetlovští našli si také družky svého života a takřka současně slavili křest svých prvorozenců, když vlak s panem Desortem majestátně vinul se podél Vltavy a před Jarovem zastavil se, poněvadž vjel na brouka roháče. Statečný brouk odnesl to pouhým leknutím, ale lokomotiva byla porouchána tou měrou, že nežli ji jakž takž opravili, chodili nevlastní vnukové pana Desorta do školy.

Pak už to šlo lehce kupředu od Vranova údolím k Jílovému a díky zděděným vlohám udělali i vnukové pana Desorta maturitní zkoušky s výborným prospěchem.

Věnovali se studiu medicíny, odbyli si vojnu, chodili domů z Prahy na prázdniny, považujíce to za malou procházku - a vlak s panem Desortem byl již vzdálen jen padesát metrů od stanice Jílové, když tu horkokrevný pan Desort vykřikl: „Ke všem čertům, kdypak už budu na místě!“

Vlak se ihned zastavil, všichni konduktéři se přibelhali a třesoucími se hlasy zapřísahali pana Desorta, aby se neukvapoval, ale tu on v přenáhlení způsobil takovou výtržnost, že rozbil jednu okenní tabulku a jednomu ze stařečků konduktérů dal svou svraštělou rukou pohlavek.

Pak už jeli jen den a noc a na stanici odevzdali pana Desorta četnické patrole.

A nyní prosím, připravte si kapesníky, abyste zaslzeli nad tou tragikou osudu, který tak ošemetně zahrál si s rodinou Desortovou.

Pan Desort ke svému překvapení ocitl se u okresního soudu v Jílovém pro poškození cizího majetku a urážky úřední osoby, totiž konduktéra.

Soudil ho nevlastní syn a obhajoval ex offo druhý nevlastní syn. Při zjištění generálií dozvěděli se všichni tři, jaký blízký příbuzenský poměr je mezi nimi a z nenadálé radosti i žalosti zároveň ranila všechny tři mrtvice. Nevlastní vnukové pana Desorta, když se dověděli o tomto dramatu, oběsili se na nádraží, na lokomotivě, která jim přivezla nešťastného nevlastního děda.

 

         


Chirurgie a celní sazba

 historka o lidském neštěstí

 

Seznámil jsem se s ním při obědě v lázeňské restauraci jedněch menších českých lázní.

Zpočátku nebyl mně nijak nápadný, vyměnil jsem s ním několik bezvýznamných slov a asi po dvakráte svačili jsme spolu na terase restaurace. Byl, jak se zdálo, dosti skoupým na slovo a já sám byl líný, a tak jsme nikdy spolu dlouho nehovořili.

Až jednoho dne četl jsem v novinách zprávu o zázraku moderní chirurgie, která tenkrát proběhla všemi novinami a které jsem se velice podivil. Bylo to něco vpravdě překvapujícího. Můj málomluvný protějšek seděl pohodlně opřen o křeslo a kroutil si právě cigaretu.

„To si, prosím, přečtěte,“ oslovil jsem ho a podal jsem mu noviny, „to je vskutku velkolepé!“

Naklonil se pro noviny a přelétl rychle zrakem zajímavou zprávu. Okamžitě mně noviny vrátil, takže mne to zarazilo.

„Znám to,“ odpověděl, usmívaje se unaveně, „znám to všechno.“

„Račte být snad lékař?“ otázal jsem se.

„Nikoliv, ale pozoruhodný předmět, nejsem vlastně člověk, nýbrž spíše jakási sbírka a složenina.“

Tomu jsem nerozuměl, zdálo se mně, že se můj protějšek zbláznil.

„Souvisí to se sportem a politikou,“ pokračoval.

Ještě jsem ničeho nechápal a bylo mně velice těžko dělat přitom moudrý obličej.

Zdálo se, že ho to mrzí. „Musím vám všechno vysvětlit, pak budete chápat. Jak zde sedím, jsem jen zpolovice přirozený, pravý člověk, ostatek jest umělý výrobek, díky chirurgii.“ Zakabonil se a na jeho nose objevily se starostlivé vrásky.

To mne tak polekalo, že nebyl jsem schopen slova.

„Vy se lekáte,“ pravil, „ale nedivte se. To se datuje od počátku mé kariéry. Kdysi jako nezkušený mladík měl jsem souboj, který mne stál nos. Tak mně udělali nový, použivše k tomu kůže z čela. Od té doby dostávám na nos vrásky a škrabu se na čele.“

Abych něco řekl, prohodil jsem laskavě: „Je ale velmi zdařilý.“

Usmál se. „Domníváte se, že ihned byl můj nos takový? Nikoliv, byla to věc, podobající se zprvu nosu Kalmuků a později hadru, ale v Paříži opravil mně nos specialista tím, že mně vstřikl do nosu parafín. Předložil mně několik modelů a já se rozhodl pro římský nos. Dnes už se může každý na něj dívat.“

Vytáhl z kapsy zrcátko a láskyplně díval se na výrobek moderní rhinoplastiky. „Víte,“ hovořil dále, „je to jedna radost, pracovat s chirurgy. Když jsem z automobilu vyletěl na strom a rozbila se mi lebka, nahradili scházející kus celuloidem, abych té ztráty neželel. Prosím, račte se laskavě přesvědčit, je to jako by ji ulili.“

Sňal paruku, kterou jsem teprve teď zpozoroval.

„Můžete mně věřit na slovo,“ řekl vřele „že když později při sáňkování ztratil jsem kus kosti podramenné, byla úplně roztříštěna, tu mně chirurgové zasadili místo ní pěknou stříbrnou rourku, tak dovedně až jedna radost.“

„To jste ale hodně zkusil,“ poznamenal jsem důrazně.

„Ještě to ušlo. Co jsem měl také dělat. Posledně, když jsem spadl s koně a rozmáčkl si ledviny, tu kdyby mně nebyli chirurgové nahradili pochroumanou kusem telecí ledviny, tu ptám se vás, co by ze mne bylo? A že mně spojili rozbitou hlavní tepnu rourkou z alumínia, to bylo rozhodně uměním, dokonalým uměleckým kouskem.“

Vyjádřil jsem svůj podiv.

„Ano,“ pravil zřejmě potěšen, „sport mně tak dalece neuškodil, jako ta zatrolená politika. Když mne zvolili poslancem a byla první velká debata ve vídeňském parlamentu, tu mně můj politický odpůrce smáčkl tak při škrcení krk, že bylo hrdlo nadobro poroucháno. Co si chirurgové mohli počít, než že mně udělali otvor do žaludku, kudy šest neděl do mne lili bujón a tak mne vyživovali. Vykřesal jsem se z toho, ale otvor v žaludku nedal jsem si zašít, neboť člověk nikdy neví, co ho čeká.“

Vyjádřil jsem svou úctu nad takovou obezřetností.

„Není třeba,“ odpověděl, „nemohu si celkem vzato stěžovat, dokonce jsem na sebe trochu hrdý, znají mne po celé Evropě a byl bych spokojen, kdyby nebylo těch zatrolených německých hranic.“

„Hranic?“

„Ano,“ řekl smutně, „těch hranic. Mám v Německu jistou záležitost skoncovat a jestli byste chtěl jeti se mnou, podívat se třebas do Berlína, bylo by mně to velkým potěšením a uviděl byste, co bude na hranicích. Pozítří jedu.“

Myslel jsem si, proč bych se nemohl podívat do Berlína a tak ukončit svou dovolenou, pak jsem byl zvědav, co bude, i svolil jsem k cestě.

Jeli jsme. Můj zajímavý, z tolika cizích částí složený společník bavil se živě se mnou, ale pozoroval jsem, že to činí jen z toho důvodu, aby zakryl svůj nepokoj.

Krátce před pohraniční celní revizí, když jsem pečlivě ukryl všechny předměty podléhající clu, ozval se můj společník: „Což vám je hej, vy si ušetříte všechny ty sekatury, ale já, já nemohu, mne příliš dobře znají zde v Německu.“

Byli jsme již na celní stanici.

Celní úředník namaloval křídou na můj kufr a zavazadla několik hieroglyfů a mohl jsem jít. Též cestovní zavazadla mého nového přítele byla opatřena podobnými hieroglyfy, on však zůstal ještě v sále. Vyzval jsem ho, aby šel se mnou, on se však smutně zasmál.

            A skutečně! Nyní přišel vrchní celní úředník s tlustou knihou celní sazby a se spoustou formulářů a počal mého ubohého společníka vyslýchat. „Přibylo něco nového?“

„Děkuji, nic zvláštního.“

„Dobře, pak máme zde tedy jen několik známých clu podléhajících předmětů. A to číslo 343 celního tarifu, celuloid, metrický cent 200 marek, dělá pro váš kus lebky 33 feniků, okrouhle 35.“

„Ale já ji povezu nazpět.

„Může být, pak ale musíme ten kus zaplombovat. Jest to předpis. Dále máte v sobě alumínium, číslo tarifu 845, poněvadž je zpracované. Metrický cent 12 marek, nestojí za řeč ten váš kousek, řekněme okrouhle 5 feniků. Dobře. Dále parafín jako náhrada léčivých prostředků, číslo 388. Clo činí 40 marek na tisíc kilogramů. Platíte dvě setiny feniku, okrouhle 1 fenik. Dále stříbrný drát nebo rourka, vše jedno. Číslo 772. Jest pozlacen? Není? Pak jen 100 marek za 100 kg, to činí ve vašem případě 20 feniků. To by bylo všechno. Máte snad něco nového?“

„Nepatrnou ledvinu telecí.“

Úředník se zasmušil. „To je nemožné,“ řekl přísně.

„Proč to? Ona mně přece zcela dobře slouží.“

„Ó zajisté, ale nemohu si pomoci. Ledvinu nemohu pustit přes hranice, neboť, prosím, je zde zákon ze dne 3. ledna 1900, kterým jest zakázán průvoz masa v krabicích neprodyšně uzavřených nebo v podobných nádobách.“

„Ale dovolte...“

„Zde nemohu nic dovolovat. My přece v Německu si nemůžeme nechat zničit naše dobytkářství. Nechte zde ledvinu.“

Vmísil jsem se skromně do hovoru: „Nebylo by možno učiniti snad výjimku při stávajícím nedostatku masa?“

Úředník se na mne přísně podíval a řekl: „Ledvina zůstane v Rakousku.“

„Pak já taky!“ odvětil můj ubohý přítel.

   


Christos i popy

Kristus a popi

Kristus byl komunisticky filosof, který šířil myšlenky sociální rovnosti mezi chudým lidem v Palestině. Jeho dvanáct apoštolů bylo propagátory těchto myšlenek.

Jako sám Kristus byl tesařem, patřili i oni k chudým rolníkům a rybářům a byli představiteli Kristovy palestinské komuny.

Ideje sociální rovnosti uložili do evangelia, z jehož rozboru jasně vyplývá, že Kristus byl dobře obeznámen s filosofií Lao Tse a Konfucia, představitelů historického východního komunismu.

Kristus pracoval nejen na sociálním, ale i na politickém převratu v Palestině.

Palestinský proletariát trpěl v té době nejen pod vládou římského imperialismu, nýbrž i pod jhem bohatých židovských farizeů, kteří s římskými imperialisty spolupracovali.

Kristus miloval utlačovaný chudý lid své země a nenáviděl boháče a vládu. Vedl lid k povstání.

Řekl: „Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Ev. sv. Matouše, 10, 34.)

Ozbrojené povstání palestinské chudiny proti boháčům skončilo neúspěšně.

Vůdce revolucionářů, Kristus, byl zajat jeruzalémskými vládci a odsouzen na smrt. Rozsudek byl vykonán ukřižováním filosofa komunisty.

Kristovy ideje přinesli jeho žáci do Říma. Jeho slova o rovnosti všech našla úrodnou půdu mezi chudinou starého Říma, mezi těmi trpícími, hladovějícími lidmi, mezi otroky římské buržoazie.

Řím usiloval o nadvládu nad celým světem, a chudina, vychovaná Kristovými revolučními idejemi, stála římským césarům v cestě.

Všichni, kdo chtěli podle Kristova učení skoncovat s válkami a žít v duchu evangelia, byli předhozeni do arény šelmám.

Slovo křesťan znamenalo tehdy revolucionář. Víra v bratrství a rovnost se šířila a našla tisíce mučedníků.

Křesťanství nebylo církví, byla to komuna věřících v revoluční ideály Krista-člověka.

Z Krista-boha a z křesťanství vytvořili kněží vládnoucí církev a ze všech sil se snažili, aby revoluční tendence evangelia ztratila svou moc.

Z evangelia revoluce udělali evangelium otroctví. Z Krista revolucionáře dokázali udělat ubohého, pokorného boha, jeho revoluční odkaz změnili v odkaz pasivity a podřízenosti vládnoucím třídám.

Zatemnili vědomí těch, kdo věřili v Kristovy ideály, a nakonec namluvili křesťanstvu, že pravá je pouze ta víra, kterou hlásají oni, a že ve věcech víry se má člověk řídit nikoli slovy Kristovými, ale pokyny jeho zástupců a kněží.

Z toho vysvítá, proč komunistické tendence Kristova evangelia nezvítězily v životě křesťanské společnosti a proč ve všech křesťanských vyznáních víry, která nám předkládá pravoslavná církev, spatřujeme pouze podvod, těžké tmářství, klamání, lež a přetvářku.

Popi byli vždy osobami spjatými se státem, nejvěrnějšími poddanými všech carů, svatou policií, jak je nazval Voltaire.

Z Kristovy komuny udělali hloupé stádo - stádo dojných krav.

Popi vždy hlásali, že ke spáse je zapotřebí peněžitých prostředků, a to nemalých.

Vykládali o dvou šartách, které chudá vdova vložila do pokladnice (Marek, 12, 42 - 44).

Rozdíl byl pouze v tom, že vdova dala poslední peníz, zatímco oni brali od chudých vdov za pohřbení muže poslední slepici.

Z evangelia si vzali to, co mohlo přinášet prospěch jejich kapse.

Slova „Neboť jsem lačněl, a dali jste mi jisti; žíznil jsem, a dali jste mi piti; nah jsem byl, a přioděli jste mne“ (Matouš, 25, 35 - 36) si vyložili tak, že je lid musí dobře krmit za jejich čáry a klamání.

Vyžadovali od každého, aby je ctil jako svaté, a sami žili bez sebemenších mravních zásad, požadovali od druhých lásku, avšak ty, kdož jim nevěřili, pálili na hranici nebo zavírali do klášterů a žalářů.

Kněží vždycky podporovali vládu mocných a bohatých, v zájmu svých kapes byli vždy a všude proti revoluci.

Slova evangelia „Neboť kdežkoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu Kristově, tuť on bude uprostřed,nich“ chápou tak, že při takové schůzce je nezbytně nutné vést agitaci proti sovětské vládě a revoluci.

Kristova slova „Pojďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ chápali tak, že je třeba ozbrojit kulaky, postavit na zvonici kulomet a střílet po výboru chudiny.

Kněží namlouvali lidem, aby hledali útěchu pouze v utrpení, pokoře, hladu a ve vidině nebeské odměny.

Duchovní odváděli lid od starostí o pozemský blahobyt, bránili mu poznat, že má právo bojovat za lepší život na zemi.

Kněží nemohou Kristovi nikdy zapomenout, že je vyhnal z chrámu, a proto vše dobré v evangeliu překroutili.

Kristus usvědčoval boháče z nečitelnosti, kněží s nimi všude drží. Kristus usvědčoval vládce z páchání bezpráví a křivd, kněží se za ně vždy staví. Kristus hovořil o utlačování chudáků, vdov a sirotků, popi se modlili za vítězství ve válce, která v Rusku nadělala milióny vdov a sirotků.

Kněží hlásali, že vláda je ustanovení boží, které má správný cíl - bojovat proti zlu a podporovat v lidském životě dobro a pravdu, jak je psáno v evangeliu.

Vládou, která podporuje dobro a pravdu, je teď také vláda sovětů. Povězte mi, popi a kněží, proč teď nehlásáte: „Musejíť vrchnostem všickni poddáni býti, netoliko pro hněv, ale i pro svědomí“? (Epišt. sv. Petra 2, 13-18, Epišt. sv. Pavla k Římanům, 13.)

Řekněte mi, vy bando kořistnických podvodníků, proč teď všude podporujete kontrarevoluci a nepodřizujete se vládě sovětů?

Váš svět je světem otroctví.

Vaše náboženství - náboženství kapsy a kontrarevoluce - dožívá své poslední dny.

S vámi je třeba jednat nemilosrdně. Budete muset poctivě pracovat jako apoštolově rybáři ve staré Palestině, a lidu řekneme: „Nikdy nevěřte popům a nic jim nedávejte.“

Sundejte své kříže, kněží, Kristus byl revolucionář a vy jste kontrarevolucionáři!

   


 

I vyklepal prach z obuvi své...

4. prosince, 1850 roků od zkázy Jeruzaléma, 428 roků od objevení Ameriky, a jestli to ještě nestačí, 540 roků od vynalezení střelného prachu, opustil jsem sovětské Rusko a objevil se na hranicích Estonské republiky.
Se zájmem jsem přečetl v Narvě vybledlý plakát, ve kterém před rokem estonská vláda slibovala neznámým pánům, kteří mne chytí a pověsí, 50 000 estonských marek odměny.
V té době vydával jsem totiž pod Jamburgem časopis v tataro-baškirském jazyce pro dvě divoké divize Baškirů a jiných hrdlořezů, kteří operovali proti bílým vojskům Estonské republiky.
Estonci totiž vpadli do Ruska a pokoušeli se, podporováni Anglií, dostat výprask.
50 000 estonských marek! Mají sice mizernou valutu, deset estonských marek musíte dát za jednu německou, nicméně bylo to velice lákavé, zejména když jsem potřeboval peníze, utrativ poslední milión sovětských rublů po cestě z Moskvy do Narvy.
Naštěstí jsem si vzpomněl, že by mně, kdybych se jim i nakrásně v Narvě sám oběsil, nikdo nevěřil, že jsem to opravdu já, poněvadž jsem jel pod falešným jménem, s padělanými dokumenty, na kterých totiž jediné, co bylo nepadělané, byla má fotografie.
Z toho přemýšlení vytrhl mne jeden slušně oděný pán, který lámanou ruštinou se mne optal, nechci-li měnit sovětské ruble za estonské marky.
Poznal jsem ho na první pohled. Po dlouhých létech opět první státní detektiv!
Estonské četníky a strážníky už jsem viděl v dlouhém řetězu stát za drátovými překážkami podél hranic. Díval jsem se na ně s jednostranným pocitem, kterému doufám každý porozumí.
Samo Estonsko je celé zadrátované, aby tam nemohla vniknout myšlénka socialismu.
První detektiv zahovořil dále. Pokoušel se ze mne, neznámého cizince, něco vylákat.
Mluvil o nepořádcích v Estonsku a chválil sovětské Rusko.
Naštěstí jsem se informoval v Moskvě o Rusku z jednoho čísla Národní politiky, kterou českým lidem vracejícím se z Ruska rozdávají zřízenci české mise, kterou řídí v Moskvě pan kapitán Skála.
Řekl jsem mu, aby tak ty Sověty nechválil, že jsem četl v Národní politice, jak jednomu českému obuvníkovi zešílela v Petrohradě žena z hladu a zemřel dědeček v Chrastovicích u Berouna. Mrtvoly se válejí po ulicích. Z půldruhého miliónu obyvatelů v Petrohradě zůstal naživu jen jeden člověk, Zinovjev, který v liduprázdném Petrohradě loupí krámy za bílého dne. Ale to všechno je maličkost, dějí se ještě horší věci. Novorozeňatům…
Pan detektiv se ani se mnou nerozloučil a spěšně odešel na druhou stranu nádraží.
Připojil jsem se k transportu návratců z Ruska.
Roztrhané šedivé uniformy starého Rakouska, vybledlé „ruksaky“ za těch šest let, směs hlasů a jazyků všech národů bývalé monarchie.
V tichém koutku malého domku na nádraží, kde nadpis „pro pány“, přišíval si nějaký maďarský hejtman na zamaštěný límec hvězdičky.
Před starou pevností a hradem v Narvě zástupce Mezinárodního kříže vítá německy „těžce zkoušené obránce vlasti“.
Německá sestra od Mezinárodního kříže rozdává první německou kávu s cukerínem.
Na bráně karanténního tábora, starého hradu, jen maďarské a německé nadpisy.
Národní vlajky všech možných národů neslovanských.
Členové amerického Spolku křesťanských mladíků rozdávají bible a spekulují s výměnou „romanovek“, „kerenek“ i sovětských rublů na estonské marky.
Všichni nadávají na Rusko a estonští vojáci tajně prodávají návratcům kořalku.
Brána starého hradu německých křižáků se za námi zavřela. Budeme zde čtyři dny a nikdo nesmí do města.
Na velikém nádvoří nastává třídění národů. Nějaký pán křičí německy: „Příslušníci Maďarské republiky nalevo, Rakouské napravo, Československé do středu, Rumunska ke vratům!“
Nastává strašný zmatek. U kanceláře stojí nějaký bývalý kadet a pláče. Zřízenec Mezinárodního červeného kříže dotírá na něho, aby řekl, kam patří.
Vedou ho do kanceláře k mapě. Hledají tam Kološvár a nakonec se zjišťuje, že se stal z něho, na základě versailleského míru, Rumun.
Kadet pláče ještě víc a sestra od Červeného kříže dává mu na cukr valeriánové kapky…


II

 

Karanténní tábor i kanceláře Mezinárodního červeného kříže nalézají se na velikém prostranství starého hradu v Narvě, který vystavěli němečtí křižáci, ohněm a mečem hubící kdysi pobaltické kraje.
Dnes je hubí anglické společnosti, dodávající jim nepotřebná děla, porcelánové podklady do kurníků, elektrické samovařiče a sportovní potřeby, což je vše velice důležité, poněvadž Estonci sami nemají co jíst.
Hrad v Narvě je dokonalá zřícenina. Několikrát ho rozbili Švédové, když chtěli z Narvy vyhnat německé rytíře. Pak ho přivedl v nové zříceniny Petr Veliký, když vyháněl z něho Švédy. (Bližší podrobnosti nenajdete v žádném naučném slovníku.) V občanské válce ochutnaly zdi hradu granáty bílých i rudých.
Nakonec dovršuje dílo zkázy Mezinárodní červený kříž, který vystavěl, nelituje motyk pro hradní zdi, ze zbytků starého rytířského sálu nesplachovací klozety pro bývalé zajatce navracející se z Ruska.
Jeho motyky zpracovaly i věže hradu na různá skladiště, ve kterých, nedej bůh, aby tak přišla revize.
Místní podnikatelé, spekulantské obyvatelstvo provrtalo zdi hradní četnými otvory, kterými se plíží do hradu se smradlavými salámy.
Poněvadž jest přísný zákaz, že se nikdo z obyvatelstva nesmí stýkat s vracejícími se z Ruska, u každé takové díry stoji estonský voják a čeká jako kočka na myš. Jest to stálý příjem místní posádky, padesát procent z každé libry prodaného salámu a jiných poživatin, stejně mizerné kvality jako salám.
V celém hradě panuje vzorná nečistota. Dělá to dojem obleženého hradu za starých dob, kdy nepřátelé házeli do hradu smradlavé hrnce.
Střepy opatrně sebrali, aby si nerozřezali opánky, ale obsah hrnců válí se všude, kam se podíváte.
Stejně pěkně to vypadá i v budově bývalých ruských kasáren na nádvoří, kde jsou ubytováni návratci z Ruska.
Špinavé pryčny, čoudící kamna, i těžká atmosféra fazolové polévky. Ženy návratců věší plenky svých robátek.
Půjdeme se raději podívat do „soldatenheimu“.
Mezinárodní červený kříž, na který věnovali Američané tolik peněz, je podnik s čistě německým nátěrem a v Narvě dělá dojem čistě výdělečného podniku.
Sestřičky prodávají salám i kávu. Káva je z konzerv, které se mají rozdávat zadarmo mezi návratce. Salám kupují za 5 marek a prodávají za 25 marek estonských nebo 125 rublů romanovských (carských) nebo za 320 dumských (kerenek) nebo za 1000 rublů sovětských.
Nějakému Tyrolákovi, který odjíždí dnes s transportem, je to všechno jedno. Cítí vůni německé kávy, chutná nadpis „Behüt euch Gott“.
Je pohnut. „Milostivá sestro,“ praví dojatě, zastrkuje do kapes za poslední ruble koupený salám, „děkuji vám za všechno, co jste pro nás udělali.“
V soldatenheimu jsou jedině německé časopisy. Chtěl jsem si právě prohlédnout článek ve Freiheit o posledních výlukách dělníků v německé „socialistické republice“, když nastal hrozný zmatek a křik venku, že jeden Maďar skočil s věže do hradního příkopu.
Šel jsem se na to podívat a zjistil jsem: Do hradního příkopu skočil bývalý hejtman Harányi od 18. honvédů na základě nepodařené finanční spekulace.
Jest to tklivý obrázek spekulace s penězi.
Pan hejtman Harányi z tábora z Krasnojarska byl odpraven jako invalida do Moskvy, kde prodal na Sucharevce (moskevský veletrh) své kalhoty za 120 000 rublů, blůzu za 80 000 rublů sovětských, dohromady 200 000 rublů sovětských.
Poněvadž slyšel, že sovětské ruble za hranicemi nepřijímají a nic za ně nedávají, skoupil od spekulantů s penězi na Sucharevce romanovky, carské deseti a pětiruble, 1000 rublů za 50 000 sovětských. Měl tedy 4000 rublů romanovek. Pak mu někdo řekl, že Wrangel byl bit a romanovky za hranicemi neberou, tam že dnes mají cenu Kerenského ruble (dumské). Proměnil tedy 4000 rublů carských na 2000 rublů kerenek, které v Narvě k svému úžasu proměnil jedině na 400 estonských marek, které snažil se vyměnit na německé marky. Dostal za ně 80 německých marek. To mu dodalo. Počal skupovávat opět sovětské rubly a dával 10 marek německých za 1000 rublů sovětských. Získal tím 8000 rublů, které vyměnil plný zoufalství za 40 marek, poněvadž zatím klesl kurs. V úterý udělal novou spekulaci s proměnou na carské peníze a ve středu se vrhl s jednou estonskou markou s nejvyšší věže hradu do hradního příkopu s výkřikem: „Éljen a Magyarország!“
Pochovali ho za hradní zdí, kde spí poslední spánek 400 vojáků ruské Rudé armády, kteří padli Estoncům do zajetí a byli na náspu popraveni kulomety.
Zítra jedeme do Revelu.

III
 

Dostati se z Narvy do Revelu není věcí tak jednoduchou a lehkou. Projdete celým systémem různých opatření. Předně se musíte vysvléknout donaha a dát své šaty a boty do dezinfekčního přístroje, kde vaše šaty a prádlo vypalují. A stane-li se vám to neštěstí a nikdo vám nevysvětlí, že věci z kůže jako například boty a tobolka se úplně zničí v takovém dezinfekčním přístroji, uzříte před sebou obrazy děsu a hrůzy.
Jeden ubožák zavázal do uzlíku své boty a tobolku, naplněnou romanovskými pětisetrublovkami. Dva roky okrádal Rusko, než se domohl slušného kapitálu, který vyšel z vypalovacího přístroje jako nerozbitná stočená hrouda seškvařené a svařené kůže s uzavřenými bankovkami, které vrátily se do prvního stavu papírové seschlé kaše.
Co se týče bot, bylo naprostou záhadou, co se to vlastně vrátilo z dezinfekčního přístroje. Jakési dva tajemné uzle z tvrdé kožené masy ležely před nešťastníkem, který v jedné ruce držel to, co před patnácti minutami nazývalo se tobolkou i jměním, a blbě se díval na své bývalé boty.
Nakonec odvedli bosonohého nešťastníka do kanceláře Mezinárodního červeného kříže, kde mu vyplatili padesát německých marek podpory a dali hrubé boty, což vše musel potvrdit asi patnácti podpisy.
Mezitímco se stalo toto neštěstí, koupaly se druhé skupiny návratců v špinavých, studených lázních a dozorci pohlavkovali opovážlivce z bývalé Translajtánie, kteří kradli zelené mýdlo z lázeňských beček.
Nakonec všechny vymyté a prodezinfikované seřazují u kanceláře Mezinárodního kříže a nastává nová procedura. Estonský úředník kontroluje podle spisu, kdo večer pojede do Revelu. Maďarská, rumunská a česká jména jsou mu nerozluštitelnou hádankou, jak se mají vyslovovat.
Dochází k četným nedorozuměním. Křičí: „Jesef Nefech!“ Hledají ho. Nikdo se nepřihlašuje. Hledají ho mezi Turky, Rumuny, a nikomu nenapadlo, že to je Josef Novák, který čeká ve skupině Čechů, aby vykřikl hrdě na dvoře hradu v Narvě: „Hier!“
A tak může být, že Josef Novák čeká ještě dodnes v Narvě, kdy budou pročítat jeho jméno.
Nastává druhá éra. Zápas o konzervy, kterých rozdávají jednu krabici na dva muže. Děje se tak beze všeho systému. Princip altruity pláče kdesi ve zbořeninách. Marně hledají toho, který dostal konzervu pro toho druhého, který pln zoufalství staví se opět do chvostu v naději, že se mu podaří zmizet s celou krabicí. Nakonec zavírají skladiště a ubohý skladník s expeditorem s tužkou v rukách luští těžký matematický problém:
Dnes odjíždí 726 návratců. Jedna konzerva na dva — 363 konzervy, a vydali 516. (Doporučuji vřele tuto neznámou rovnici Časopisu českých matematiků i panu ministrovi financí.) —
Něco podobného děje se i s dárky Amerického červeného kříže. Příjemná mladá dáma zkoumá ústní žádosti žadatelů, kteří se již rychle v baráku zbavili košil a s rozhalenými ňadry mlčky ukazují, že jsou bez košile.
Jeden z žadatelů snaží se mladé dámě dokázat, že opravdu nemá podvlékaček…
V šest hodin večer nakonec seřazují nás v šestistup, obklopují estonskými vojáky a vyvádějí z brány v sad u mostu, kde nás opět sčítají.
Číslice jsou neobyčejně pohyblivé. Jak jsem řekl, má nás jeti 726. Na nádvoří nás bylo 713, u brány 738, a nyní je nás 742.
Estonský úředník zoufale mává rukou a bručí: „Ilvaja!“, což odpovídá ruskému, zoufale širokému: „Ničevo!“
Ženou nás přes most a ještě dva kilometry přes město, ve kterém občanská válka zanechala význačné stopy.
Přes náměstí táhne se dlouhý pruh nezasypaných zákopů na památku potomkům i pro případ kanalizace, která je zde na stejném stupni evoluce, jako když před stoletími němečtí křižáci stavěli toto město.
Na rohu třídy Maja viděl jsem sympatický obrázek. Policejní strážník rozháněl od sebe tlustého vepře a potulného bradatého kozla, kteří se mezi sebou rvali.
To je všechno, co jsem v Narvě viděl, a mohu končit týmiž slovy jako ve svém fejetonu číslo II: „Zítra jedeme do Revelu!“ Dávám čtenářům i redakci Čestné slovo, že opravdu zítra konečně do toho Revelu odjedeme.

IV


Sto osmdesát kilometrů z Narvy do Revelu projeli jsme za dva dny. Estonské úřady prohlíželi transport opět na několika stanicích, nepouštěly nikoho z vlaku na nádraží, nedovolily ničeho koupit, a tak ve vlaku vypadalo to jako v sopce: Návratci seděli kolem malých železných kamínek, v nichž dávno již prvý den vyhasl oheň, poněvadž dali na ty dva dny jen několik kusů rašelinových briket, a nadávali na celé Estonsko i na zástupce Mezinárodního Červeného kříže.
Nejdelší zastávka byla na stanici estonského městečka Igöratis, kde došlo k otevřené vzpouře posledních tří vagónů, kde seděli Rumuni a Maďaři. Obklíčili nešťastného zástupce Červeného kříže a žádali na něm bouřlivě chléb, hrozíce mu výpraskem.
Při té scéně poznal jsem blíže pana inženýra Jožku. Až do toho okamžiku žil nepoznán a nikým neoceněn mezi rakouskými Němci ve vagóně číslo 7.
Nikdo netušil, že ten skromný pán z důstojnického tábora zajatců v Semipalatinsku jest takový „rozoumek-idealista“.
Předstoupil před ohroženého davem zástupce Červeného kříže a kazatelským tónem řekl: „Ale pánové, mějte rozum, já se vám divím, že křičíte tak nahlas. Rozvažte si dobře, že jsme v cizině, hosty na půdě Estonska a že každá taková výtržnost nás všechny hluboce sníží v očích Estonců.“
„My žádáme,“ vykřikli Rumuni, „aby nám okamžitě dali chleba.“ „V Narvě,“ křičí do toho Maďaři, „dali každému chleba na půl dne a teď nás už půldruhého moří hladem. Řežte ho!“
„Ale pánové,“ chlácholil pan inženýr, „mějte strpení, nečiňte žádného násilí! Ať vidí Estonci, že se opravdu umíme chovat důstojně. Považte, kdyby šly děti estonské ze školy, co by si pomyslily.“
Davem probíhá nejasné tušení, že asi pan inženýr má v tom také prsty, a někdo z davu nestydatě tvrdí, že ve vagónu, kde je pan inženýr, mají chleba tolik, že s ním topí.
Zástupce Červeného kříže používá bouře, která se snáší nad hlavou pana inženýra, a mizí. Elektřina se vybíjí. Dva estonští vojáci klidně se dívají, jak pan inženýr je lynčován a jak potom, když už to má odbyto, namáhavě leze do svého vozu.
„Ti mne zřídili,“ řekl ve voze, „to mne bolí, že se mně 10 stalo v cizině, před zraky cizinců, ještě štěstí, že nešly děti ze školy, mohly by si pomyslit, že jsme divoši.“
Zástupce Červeného kříže, za kterého se pan inženýr obětoval, cítil mravní povinnost přece jen něco udělat pro transport a šel vyjednávat s místními estonskými úřady, aby uvařily alespoň pro transport polévku.
Jeho vyjednávání mělo přece jen úspěch. Sotva začal mluvit s nimi o polévce, celý telefonní aparát byl v chodu. Nádraží dostalo rozkaz okamžitě nás odpravit dále a zástupci Červeného kříže bylo slíbeno, že polévku dostaneme v Igwě.
Jedeme tedy do Igwy, kde se dovídáme, že polévka se nevaří, poněvadž my dostaneme celý oběd v Mörigölje.
Stanice Mörigölje se nás rychle zbavuje ujištěním, že na stanici Wejnemäje čeká nás oběd i večeře.
Ku cti spolucestujících mohu říci, že toho pána, který nám tohle vyřizoval, odvezli do nemocnice a jelo se dále. Na stanici Wejnemäje se náš vlak ani nezastavuje a tak, jestli byl mezi námi někdo, kdo se domníval, že tomu pánovi v Mörigölje bylo ublíženo, přeměnil úplně své smýšlení.
Nocí blíží se k Revelu vlak, jehož obecenstvo sestává z lidí na všechno odhodlaných. Nálada taková, že vyloupení Revelu zdá se býti více než pravděpodobným.
K ránu nebylo mezi námi nikoho, kdož by se netvářil jako zarputilý starý lupič a zločinec.
Jedině pan inženýr neztrácí naději, domnívaje se optimisticky, že přece nás alespoň v Revelu nakrmí.
Mluví něco neustále, co každému je již dávno známo. „Opravdu,“ říká, „jest to podivné, že když půldruhého dne člověk nic nejí, pociťuje hlad. Jestli nás v Revelu nenasytí, hlad přejde sám sebou. Bez chleba jest velmi těžko žít a chlebem se člověk dobře nasytí.“
„Pane inženýre,“ ozývá se hlas z rohu vagónu, „jestli nepřestanete žvanit, dávám vám čestné slovo, že otevru dvéře a vyhodím vás na koleje při plné jízdě.“
Pan inženýr bručí něco o souzvucích krásy, dobra i pokroku, o tom, že naděje dává duši vítězství nad klením, a o duchovním obrození hulvátů.
Venku svítá. Pan profesor Zemánek se hádá s celým vagónem, že musíme být již u moře a že je cítit slaný mořský vzduch. Konečně zpozoruje, že mu někdo z naší společnosti vstrčil do kapsy kalhot celou sbírku jiker ze shnilých slanečků, kterými nás obětavě podělili v Narvě.
Cítí se přirozeně uražen a pan inženýr ho jemně upozorňuje, že největší ctností jest snášet výsměch. Svět musí mít evangelium lásky.
Několik dobře míněných výhrůžek přinucuje pana inženýra, že zabaluje se v plášť a umlká až do stanice Külmö, kde všichni mužští příslušníci transportu rozbírají zásoby rašeliny a dříví, aby vytopili vagóny.
Když přinesli loupeží nabytou kořist a oheň již vesele zahučel v malých kamínkách, pan inženýr slézá ze svého místa a praví: „Odcizujeme-li věc, která nám nepatří, jest to krádež, kdo tak činí, o tom se říká, že krade. Všichni jsme zodpovědni. Ohřívám-li se ukradeným dřívím, uhlím nebo rašelinou, jsem účastníkem loupeže.“
V debatě se zjišťuje po jeho prohlášení, že se výpravy nezúčastnil, i nemá práva na zisku. Chce-li sedět v teple, musí jít ukrást poleno. „Kdo přijímá dobro, musí dodávat.“
Otvírají mu dvéře a vystrkují ven. Venku je dvanáct stupňů mrazu. Za chvíli se vrací s velkým polenem a praví: „Vzal jsem cizou věc, jsem zloděj.“
Na stanici Külmö se rozneslo, že zástupce Červeného kříže zůstal na stanici v Mörigölje, aby po telefonu vyjednával s revelskými úřady. Probíhá ta zpráva jako jiskra naděje všemi vagóny, až uhasíná v skepticismu, který prostými slovy vyjadřuje jeden občan ze Smíchova, „že je to zas nová zlodějna“.
Jeho názor byl úplně správný. Když už máme vjíždět v Revelu na nádraží, vlak odbočuje na přístavní trať, míjí velkým obloukem město Revel, kde jsme měli dostat: 1. oběd, 2. večeři, 3. snídani.
Vlak nese nás zvýšenou rychlostí podél mořského břehu. Moři nevěnuje nikdo žádnou pozornost. Všichni se otáčejí dozadu, kde se zbaběle před námi za písčitými náspy schovává město Revel, které tak šťastně vyvázlo před zoufalými odhodlanci.
Vlak se zastavuje u cíle cesty. Molo, uprostřed paroloď pro dopravu Kypros, dále mezi ostrovem Silgit a námi ještě jedna paroloď na kotvách.
Na břehu moře očekává nás deputace nějakého spolku paní a dívek z Revelu s pastorem v čele a rozdávají noviny z vlasti, přičemž sbor paní a dívek zpívá dojemně německy:

Kdo chce býti v světě šťasten,
musí vzdát se hříchů všech.
Kdo i v smrti má být blažen
boží lásky cítit dech.

Za půl hodiny koupá se pastor i se sborem paní i dívek v moři a my všichni s hrozným řevem „hurrá!“ řítíme se na paroloď Kypros, stojící v molu…


V


Mužstvo lodi Kypros, vesměs zkušení staří námořníci, udělali s námi krátký pořádek. Bylo to, jako když bača na salaši počítá ovce. Chytne jednu za druhou za kožich a hází dovnitř. Každý jednotlivec z nás prošel turniketem z několika párů svalnatých chlupatých námořnických rukou, které si ho podávaly dále, až se octl kdesi dole v podpalubě a patřil do některého z četných desátků, které vyrůstaly v podpalubí jako houby po dešti. A nežli se vzpamatoval, už se svým desátkem druhým východem šel na druhý konec lodi, dostal bochánek chleba, masitou konzervu, lžíci, plechový talíř a koflík, a již byl opět v podpalubí na svém místě. Během půlhodiny byl celý transport zásoben, rozmístěn a syt.
Pan inženýr nabývá opět ducha a pokračuje ve svém rozumování: „Je-li člověk syt, jest spokojen, nenasycený člověk jest nešťasten.“
Má kolem sebe velmi málo posluchačů, nicméně pokračuje ve svých nezvratných vývodech: „Předtím, nežli pojedeme odtud, musí paroloď zdvihnout kotvy a pod parními kotli musí být zatopeno. Kdyby to byla plachetní loď, musela by čekat na příznivý vítr. Bez větru plachetní lodě jezdit nemohou, to je totéž jako automobil bez benzínu.“
Kypros dává signály malým parníkům dozorčí přístavní rady, že již pojedeme, a dostává odpověď: „Moře svobodné.“ Spustí tedy turbínové píšťaly a my loučíme se s estonskými břehy, po kterých válejí se mlhy, jako by chtěly říci: „Nestojí za to dívat se dozadu, nic dobrého jste u nás nezažili.“
Nicméně několik sentimentálních návratců mává špinavými šátky. Na molu stojí skupina estonských chlapců a holčiček z nedalekých rybářských chat a vyplazuje na nás jazyk.
Tři zarostlí Tyroláci drží se za ruce a zpívají:

Wann ich kumm, wann ich kumm,
wann ich wieder, wieder kumm…

Prohlížím si nadpisy na lodi. Jsou velmi duchaplné: „Zpozorujete-li požár na lodi, oznamte to staršímu důstojníkovi.“ „Na kapitánský můstek nemá obecenstvo přístupu.“ „Klíč od skladiště ochranných pasů nalézá se u mladšího důstojníka, kterému budiž hlášen každý nešťastný případ.“ Připisuji pod to: „Potopí-li se loď, oznamte to kapitánovi.“
Jdu se podívat do kantýny, a jako kdyby do mne nůž vrazili, vítá mne nadpis: „Výčep lihovin se přísně zakazuje.“
Kde je to kouzlo námořnického rumu, whisky, grogu? Kde jsou opilí staří námořníci Kiplinga, kteří chtěli píti přemnoho a volali „johoho, johoho“, a také pili.
Místo toho prodávají ovesné pivo, limonády, pokroutky, perníky a čokoládu, jako kdyby školní dítky dělaly pod dozorem pánů učitelů výlet na konci školního roku.
Na druhém konci lodi jest druhá kantýna, která poskytuje týž smutný obraz, jako by se nad ní vznášela ruka dr. Foustky a prof. Batěka. Prodávají tam citróny, jablka, slanečky, olejovky, rybí konzervy a pohlednice. Dostanete tam též mizerné německé cigarety a ještě horší doutníky.
Pokračuji v prohlídce lodi a objevuji ještě několik nadpisů, týkajících se záchranných člunů a pravidel, jak se mají spouštět. Jeden záchranný člun mne zajímá. Má vespodu pořádnou díru. Nahlédnu též do kajuty k námořníkům. Pijí kávu, jsou střízliví, nekouří z krátkých dýmek. U jednoho v ruce je tlustá kniha s červenou ořízkou. Mám podezření, že je to bible. Zavírám tiše dvéře, omlouvaje se, že jsem se zmýlil, a jdu se nadýchat čerstvého vzduchu na přídi lodi, která právě dává signály lodi, vezoucí ruské zajatce do vlasti.
Všechno vylézá na palubu. Na lodi s Rusy vytahují rudý prapor.
Lodi se potkávají a mluví spolu. Oni i my máváme šátky, křičíme „urá“, a zde i tam mnohému vytrysknou slzy z očí, za které se nikdo nestydí.
Dlouho ještě nesou se naše vzájemné pozdravy po šíré mořské hladině zálivu a nesou se ozvěnou naproti ke křídovým skalám ostrova Silgitu.
Hladina zálivu je klidná. Rackové poletují nad mořem, spouštějí se, potápějí.
Pan inženýr, jako vždy, moudře podotýká: „Tento pták nazývá se rackem chechtavým, poněvadž jeho křik podobá se lidskému chechtotu, kdyby se nechechtal…“ „Hodil bych vás přes palubu,“ pravím vážně.
Míjíme dlouhý pruh nějaké země a pan inženýr upřímně doznává: „Jest to ostrov, poněvadž jest obklopen ze všech stran vodou. Byl-li by ten pruh země spojen z jedné strany s pevninou, byl by to poloostrov.“ Kolem pana inženýra tvoří se kroužek posluchačů. Pan inženýr ukazuje na rybářské loďky v zálivu a říká určitě: „Moře jest bohaté rybami a rybolov jest jediným zaměstnáním rybářů. Mnohé ryby se požívají navzájem, v opáčném případě zahynuly by hladem. Žralok jest nebezpečný lidem v moři se koupajícím. Moře bývá mělké i hluboké. Mořská voda jest slaná.“
Posluchači vyzdvihují pana inženýra do výše a houpají ho nad mořskou hlubinou. Pan inženýr křičí: „Upustíte-li mne, utonu.“ Někdo přináší vědro mořské vody, pana inženýra pokládají na palubě a polévají vodou a odvádějí do topírny sušit. Je tak překvapen, že si nemůže na žádnou pravdu vzpomenout, a vzpamatuje se teprv při večeři, kdy se zmiňuje jako mimochodem: „Hrách zůstává kulatým i ve stavu vařeném.“
Jest to sice svatá pravda, ale tenhle hrách, který nám dali v polévce, musel při vaření stávkovat a jest tvrdý jako Karlův most.
Co nás mile v polévce překvapilo, byly též sušené švestky, jablka a ovesné otruby a jikry ze slanečka.
Představte si, že většina snědla předtím studenou masitou, tučnou konzervu, v kantýně kousek čokolády, marcipánu, jablka, marinovaného sledě, nakládanou cibulku, olejové rybičky a vypila ovesné pivo a limonádu.
Jaká důstojná průprava k mořské nemoci, která se skrývala kdesi na obzoru na šírém moři.
Setmělo se úplně. Na ostrově Silgitu blikaly majáky tmou a počal foukat severozápadní vítr, a když jsme opustili záliv, vlny nedaly na sebe čekat a přihlásily se samy s plnou vervou a energií.
Kypros počal řezat vlny, které bolestí řvaly tichou nocí a rozzuřeny snažily se jej potopit, srazit do hlubiny.
Kypros zatančil takový „cake walk“ na mořských vlnách, až nám z toho bylo doopravdy špatně. Idea svornosti zvítězila na celé čáře. Všichni bez rozdílu stran, smýšlení, národnosti drželi se za břicho, čili, jak to krásně vyjádřil pan profesor Zemánek: „Myslím, že nás to strhá.“
Všichni spisovatelé vypravující o svých cestách po moři zmiňují se o mořské nemoci, dělají ze sebe hrdiny. Všichni vrhli, jen pan spisovatel nevrhl. Činím čestnou vyjímku.
Já byl také v tom. Vzalo mne to tak silně, že jsem si, ponejprv ve svém životě, vzpomněl na pánaboha a modlil se vroucně nad řvoucím mořem: „Svrchovaný bože, přibližuji se k tobě v duchu a v pravdě toužím s tebou mluviti, ačkoliv vidíš, co dělám. Ale ty jsi mne stvořil ke chvále slávy tvé a máš lítost s mojí ubohostí. Slibuji tobě, že s tvou pomocí budu ostříhati tvého zákona, zříkám se všeliké cesty bludné a nepravosti, nechci táhnouti jho s nevěřícími a bezbožnými a budu psáti do Čecha a napíši oslavnou báseň na papežského nuncia.“
Výsledek byl ten, že jsem třesoucí se rukou napsal do svého deníku: „Je mně pořád hůř a hůř. Modlitba mně nepomohla.“
Vycházející slunko nad rozbouřeným mořem našlo nás v téže samé pozici nad zábradlím, v jaké jsme byli v noci.
Pan inženýr, sklánějící vedle mne hlavu nad vlnami, šeptem pronesl: „Na souši se mořská nemoc nevyskytuje.“
A já ubožák neměl ani tolik síly, abych ho hodil přes palubu v oběť rozbouřenému moři…


VI

 

Praktické provádění všech těch různých pohybů, kterým věda i lidé říkají mořská nemoc, trvalo celkem půldruhého dne. Na lodi to vyhlíželo smutně, poněvadž nikdo, ani kapitán nevěděl, kam vlastně jedeme.
Tvrdil, že loď musí řezat vlny, proti čemuž pravda nikdo ničeho nenamítal, ale vítr i vlny měnily stále svůj směr a tak jsme křižova1i jako nějaká pirátská loď, která se bojí břehu.
K večeru druhého dne počal opět tanec, horší než den předtím, a všichni jsme si přáli, aby už to nějak s námi skončilo.
Kapitán nás těšil, že tohle ještě není nic, že však jednou musel křižovat a řezat vlny plných čtrnáct dní, a to jel ještě jenom malou vzdálenost z Gdanska do Rigy, a nyní jedeme dokonce z Revelu do Štětína.
Počali jsme si zvykat na mořskou nemoc a začala nám chutnat dokonce i ta proslulá říšsko-německá polévka ze sušených švestek s rozvařenými slanečky.
K ránu vylezl pan inženýr na palubu a počal křičet: „Země, země.“ Tak asi křičel ten námořník v koši stožáru na korábu Kolumbově, když ten jel objevovat Ameriku. I páni učitelé nám to tvrdili, že ten námořník křičel: „Země, země.“ Pan inženýr se to naučil nazpaměť a nyní použil toho historického rčení, i zahulákal ještě jednou: „Země, země!“
Optali jsme se kapitána, kde to jsme. Po dlouhém hledání a měření prohlásil, že u dánských nebo švédských břehů nebo též může být, že to bude nějaký z ostrovů patřících prvému či druhému království.
Toto přesné Označení místa našeho pobytu způsobilo všeobecné vzrušení. Nějaká paní dala se do pláče, že už Německo neuvidí, když nás přivezli místo do Štětína k naproti položenému břehu.
Chodil jsem mezi rozčilenými muži a přikládal polénko do ohně vypravováním, že nás vezou do Ameriky.
Naštěstí vítr opět změnil svůj směr a Kypros byl přinucen řezat vlny směrem jižním, k Německu. Nezůstalo však při tom a za ten den jsme jeli ještě k jihovýchodu, k severovýchodu, opět k jihu, pak na severozápad, a nakonec na jihozápad.
Pan inženýr dole na slamníku v podpalubě uvažoval hlasitě: „Vynalezením kompasu lodi mohou určiti jih, sever, západ i východ. Na jihu nalézá se jižní točna, na severu severní.“ Ta paní, která plakala, když jsme byli „buď u Švédska nebo u Dánska“, dostala hysterický záchvat a křičela, že na severní točnu nepojede, že se bojí.
Pan inženýr nedal se však přerušit a vykládal dál: „Západní točna nebo východní neexistuje, jsou jenom dvě, severní a jižní, stejně jako severní a jižní polokoule. My patříme k severní polokouli, a kdyby mezi námi jeli Austrálci, patřili by k jižní polokouli. Země jest kulatá a točí se kolem své osy neustále, den ode dne, rok od roku. Jestli budeme zítra ve Štětíně, to znamená, že jsme šťastně dojeli a že Štětín je přístav.“ Pak se napil ovesného piva a sledován nepřátelskými pohledy šel spát.
V noci následujícího dne přestal vítr, Kypros neměl už žádnou práci s řezáním vln a vedl si úplně spokojeně. Kapitán určil jemu směr na Swinemünde, nebe se vyjasnilo a k polednímu počali se objevovat opět rackové. Obzor vpředu se více nehoupal a byla taková tichá, klidná voda, jako na rybnících v Hostivaři.
Odpůldne objevily se pahorky na pobřeží s hustými borovými lesy a ještě za světla přijeli jsme do Swinemünde s jeho majákem, rybářstvím, opuštěnými lázněmi a kasárnami pro námořníky, kterých tam dnes můžete na prstech spočítat.
Veliký opevněný přístav válečný, chlouba Německa, jest dnes v rozvalinách. Němci musili ho vyhodit do povětří, stejně jako hrdé dreadnoughty, jejichž zbytky válí se dnes v rozbitém přístavu.
Ale kapela na břehu musí být, stará vojenská hudba, která nás vítá v Pruském Pomoří při ústí Swiny do Baltického moře.
Pan inženýr při pohledu na tu spoustu nemůže se nevyjádřit: „Vyhozená válečná loď do povětří nehodí se více k upotřebení. Poněvadž se tu vlévá Swina do moře a německy ‚ústí‘ nazývá se ‚Münde‘, místo toto jmenují správně Swinemünde, jestli Labe, tak Elbemünde, Rýn — Rheinmünde. To jest přece logické.“
Loď vjíždí do průplavu oderského, spojujícího přístav se Štětínem, což nutí opět pana inženýra k tomuto logickému názoru: „Jestli by Odry nebylo, Štětín by přestal být největším pruským přístavem obchodním, a my bychom byli nuceni jet do Štětína nikoliv po vodě, ale po dráze, a nemohli by tu bez vody stavět lodě. Proto můžeme říci, že Odra jest dobrodiním Štětína.“
Z tohoto učeného rozjímání vytrhl nás rachot spouštěné kotvy. Budem zde stát a přijde nás prohlédnout zdravotní komise.
Když komise přijela, propouštěli nás jednotlivě před komisi. Nedělají s vámi dlouhých řečí. Požádají vás, abyste vyplázl jazyk, a to jest všechno.
Když všech několik set zajatců vyplázlo jazyk na slavnou zdravotní komisi, ona byla velice spokojena a odjela. My zdvihli kotvu. Kapela na břehu nám ještě zahrála „Heil dir im Siegerkranz“ a my průplavem Odry vjíždíme do hlavního města Pomořanska.
Bude prý tam slavnostní uvítání.

 

   


 

Idyla z chudobince na Žižkově


Když si babička Pintová ze žižkovského chudobince na to všechno vzpomene, lituje co nejvíc, že nemá zuby, aby s nimi skřípala. Zvedne však oči k nebi, odplivne si a šourá se již pomalu její shrblá, seschlá postava do kouta, kde z kapsy u šedivé sukně vytáhne růženec. A pomalu ale jistě modlí se za kaplana Tomana, aby mu pánbůh tu zradu jeho odpustil, které se dopustil na žižkovském chudobinci. Když ty ostatní babičky o témže případě hovoří, poznamenává babička Pintová, přičemž její šedivé oči nabývají i lesku, že už tenkrát, když kaplan Toman k nim ještě docházel, nelíbilo se jí, jak se choval tak nějak klackovitě, ne prý jako sluha boží, ale jako slouha.
Bývají ovšem spory mezi nimi, kterým se nelíbí ostrá řeč babičky Pintové.
Ostatně ty spory jsou velmi zábavné tím, že se jimi ubíjí ten dlouhý čas v chudobinci.
Předešle říkala babička Skuhrovská, že vlastně Pintová to sama všechno spískala. Myslím však, že věci se vyvinuly samy sebou a že okolnostmi došlo jen ku katastrofě. Jest to však katastrofa velmi obsáhlá svými následky, které zabíhají až k menší placaté lahvičce, kterou ve svém kufru má babička Pintová. Ta lahvička jest nyní prázdná. Když však se odzátkuje a přivoní se k ní, tu zkušený nos vnímá vůni sladké kmínky.
Lahvička ta může prohlásit, že bývala kdysi plná, a podivnou shodou okolností sladká kmínka a kaplan Toman i chudobinec doplňují se navzájem.
Ovšem že hraje v tom též úlohu umírání babičky Pintové, ale to už je dlouho.
Pintová nyní nadává zas na pana kaplana a neleží už na posteli.
Na celé historii nese ostatně vinu i měkké srdce pana kaplana. Kaplan Toman byl totiž před časem zavolán do chudobince, že tam babička Pintová leží na smrt nemocná a že se chce dát zaopatřit.
Byl to první případ, kdy ten mladý nový kaplan zaopatřoval, a tak šel s nadšením.
Okolí i situace působilo, že po celém úkonu náboženském sáhl do kapsy a umírající babičce vložil do ruky zlatník. To se stařenkám z chudobince ještě nestalo.
Po jeho odchodu prohlásila babička Mlíčková, že umí hezky zaopatřovat.
Na babičku Pintovou působil ten zlatník tak, že večer poslala si pro šunku a pro kmínku.
Když ráno přišel lékař, aby nějakou injekcí Pintové zmírnil smrtelný zápas, našel ji sedět u stolu velmi veselou a zpívající: „Ze všech znejmilejší mou milou já mám".
Za týden nato došla kmínka, poněvadž došly peníze. U kaplana Tomana zaklepal kostelník a řekl, že Pintová už zas umírá a že si přeje, aby k ní šli s Pánem Bohem.
Když uviděla kaplana, řekla radostně slabým hlasem: „Ach, můj zlatej jemnostpane, nevím, nevím, jestli budu dnes mít tolik síly udržet ten zlatník v ruce."
Udržela ho však přece a kaplan Toman řekl ke kostelníkovi, když vycházeli z chudobince: „Ta má tuhé živobytí." Babička Pintová měla opravdu. Ráno, když přišel lékař, slyšel, jak chodí po světnici a zpívá: „Nechodím tam za ní sám, chodí za ní jiných více, milenců má na tisíce, a ta moje znejmilejší..."
„Poslyšte, Pintová, co je s vámi?" „Když von, milostpane pane doktore, umí moc hezky zaopatřovat."
To bylo ve středu. Ve čtvrtek přiběhl ke kaplanovi Tomanovi kostelník a ještě ve dveřích volal: „Jemnostpane, zas musíme jít do chudobince, tentokrát musíme jít zaopatřit babku Skuhrovskou."
Než tam ale došli, dostala se umírající do hádky s Mlíčkovou, která si chtěla také narychlo lehnout, aby to vzal pan kaplan najednou, jak se přimlouvala Pintová. Ostatní to ale Mlíčkové vymluvily, že přijde na ni řada v pondělí. Mlíčková sice křičela, že chce umírat hned dnes a že nebude čekat do pondělí, což kdyby se jí zatím něco stalo. Konečně však se uklidnila, ale když potom viděla, jak po duševní útěše dává pan kaplan Skuhrovské zlatník, nedalo jí to a řekla plačtivým hlasem: „Jemnostpane, já mám tušení, že to na mne také brzo přijde."
Toho dne mladý kaplan, když si na to vzpomněl, zavrtěl hlavou a mráz mu šel po zádech.
V chudobinci se pamatují, jaký byl tenkrát rámus a povyk, když v sobotu babka Vaňková počala si stěžovat, že jí není dobře, že jdou na ni mdloby. Mlíčková říkala, že je to od Vaňkové sprosťáctví, že je přece řada napřed na ní, a když věci se mají takhle, že si raději to umírání odbude hned teď v sobotu, a v pondělí ať si pošle pro kaplana Vaňková.
Bylo z toho velké vzájemné dorozumívání, až konečně Vaňková ustoupila jako mladší, neboť jí bylo osmdesát devět a Mlíčkové osmdesát devět a tři měsíce.
Když přišli pro kaplana Tomana, aby šel zas do chudobince, zbledl a řekl, že dnes může jít starší kaplan Richter.
Kaplan Richter tedy šel a modlil se vroucně u lůžka Mlíčkové, požehnal všem a odcházel, aniž by dal Mlíčkové zlatník.
Babička Pintová to všechno, stejně jako ostatní, dobře pozorovala a chytla kaplana Richtra za sutanu.
„Jemnostpane, vodpustějí, ale to já se musím zas zastat Mlíčkové. My jsme vždy dostaly zlatník, když jsme se daly zaopatřovat. Je pravda, dýl se, jemnostpane, modlili, ale na ten zlatník ráčili zapomenout."
A babička Vaňková zasyčela: „To si Mlíčková postavila dnes hlavu, že bude umírat, ačkoliv měla až v pondělí, aspoň by přišel ten dobrej pan kaplan."
Zdrceně podíval se na stařenky kaplan Richter a pak sahal pro peněženku...
Zajímavé jest nyní rozhodnuti inspekce tady na Žižkově, která na nátlak kaplanů se usnesla, že bylo zakázáno babičkám svévolně umírat a dále že bylo ustanoveno, že poslední pomazání udíleti se bude babičkám v chudobinci vždy jednou za měsíc, a to všem najednou.
Příjem babiček z toho jest tedy velmi malý.
Lahvička, vonící po sladké kmínce, jest prázdná a nad chudobincem leží taková nálada velké pohromy. Vaňková se oběsila před čtrnácti dny, poněvadž jí nedovolila slavná inspekce žižkovská umírat.

 

   


 

Idyla z vinárny

 

Tito čtyři mužové neznali žádného strachu nebo kolísání, když se každodenně sešli dopoledne ve vinárně a mluvili o bolševicích.

Mluvili o nich každodenně, vkládajíce do bezohledného posuzování bolševiků celou svou duši v přítomnosti i minulosti. Byli živým archivem denního tisku, velkolepým fonografem se stále nabroušenou jehlou a prasklou deskou, která se drnčivé, chraplavé, ale jisté točila.

Byli to: Obchodník s kávou. Továrník skleněných příborů. Stavitel. Vrchní inspektor pojišťovny.

Každý z nich měl svůj obor. Obchodník s kávou mluvil o popravách, továrník skleněných příborů o umučené buržoasii a o carské rodině, stavitel o hospodářském rozkladu a o pronásledování stavitelů, o komisařích a o hladu, vrchní inspektor pojišťovny o divokých manželstvech, vzpourách, o likvidaci pojišťování na život.

Za jejich stolem, kde byl nadpis „Zadáno“, bylo denně utraceno tisíce lidí, hořela města. Zde čtvrtili děti buržoasie a Číňané prováděli tisíce ukrutností. Zde obřezali všechny bolševiky a komisaře, dali vymřít hlady celému Rusku, za jejich stolem věšeli a stříleli ruskou inteligenci, zde vítězila denně vzpoura proti Sovětům a utíkali lidoví komisaři ze ztracené pro ně Moskvy i Petrohradu do ciziny s ukradeným zlatem.

Za tímto stolem odehrávaly se nejstrašnější tragédie a posílaly bedny ruského zlata do ciziny na propagandu. V tomto ohledu jejich štědrost neznala mezí a hraničila s marnotratností.

S každou čtvrtkou, kterou vypili, stávaly se poměry v sovětském Rusku příšernější. Ani Národní listy, Averčenko, Stanislav Nikolau, Právo lidu, ani Pražský večerník nemohli si vymyslit takové hostiny lidožroutů. A když se rozcházeli, stiskli si ruce v obdivu a uznání svých schopností, jako kdyby chtěli říci: „Tedy zítra nanovo. Bez milosti. Přes noc se jisté v tom Rusku něco stalo.“

A funíce odcházeli na oběd.

Po celou dobu, co tam chodili, jejich obětí se stal jedině nějaký mladý statistik, který si v zápisníku dělal záznamy o počtu osob, popravených bolševiky, na základě zpráv obchodníka s kávou.

Právě před svými jmeninami udělal součet a shledal, že bolševici popravili třikrát tolik obyvatelstva, než je na celé zeměkouli, z čehož se pomátl, nemoha si vysvětlit svou existenci na liduprázdné zeměkouli.

Když opět byli všichni čtyři pohromadě, řekl obchodník s kávou: „Ti bolševici to zas pěkně provedli v tom Rusku. Utloukli holemi v Charkově tři vnuky a jednu vnučku Boženy Němcové. Na tom neměli dost, uřezali jim hlavy a poslali je v bedně Leninovi, který jim vlastnoručně vypíchal oči. Četl jsem to dnes ve Večeru.“

Rozpředla se velice zajímavá rozmluva, během které stavitel sdělil, že ruští bolševici mají vůbec spadeno na potomky a příbuzné českých spisovatelů a básníků. Tak pověsili nedávno v Novočerkassku bratra našeho Heyduka a rozčtvrtili v Moskvě prastrýce Beneše Třebízského a utopili mladšího bratra Arbesova. Sestru Elišky Krásnohorské strčili na kůl v Tambové. Synovce Svatopluka Čecha upálili v Tule. Neteř Vrchlického zardousili v Nižním Novgorodu a Pelantova bratra zastřelili na aeroplánu. Macharova švagra uvázali na koleje a pustili přes něj rychlík a když ještě žil, tak nákladní vlak.

Továrník skleněných příborů doplnil to líčením, jak bolševici v Rusku nakládají se svými vlastními spisovateli a žurnalisty. S Gorkého stáhli za živa kůži a potom hodili ho do jámy s hašeným vápnem. Averčenko byl svlečen donaha při 45 stupních mrazu a poléván vodou tak dlouho, až se proměnil v obrovský ledový krápník. Teffi škvařili na oleji z konopí a nakonec ji marinovali v octě. Borise Sokolova nabili v Kremlu do „Car-pušky“ a vystřelili na Chodynku. Když tohle provádějí s vlastními lidmi, když uškvařili vdovu po Tolstém a do Merežkovského pustili elektrický proud o 2,000.000 voltech, až se z toho zbláznil, není divu, co provedli v Charkově s třemi vnuky a vnučkou Boženy Němcové...

Starý pán, sedící u vedlejšího stolu, vstal a přistoupil ke stolu čtyř znalců ruských poměrů. „Pánové,“ řekl třesoucím se hlasem, „pánové - to je omyl. Já jsem - sám vnuk - Boženy Němcové - my jsme se - vrátili - právě - včera - z Ruska - my jsme všichni - na - na živu - nám, prosím - nic - nic ne udělali. Dovolte, abych si - přisedl, já jsem...“

„Na tom nám nezáleží, kdo jste,“ řekl svým basem vrchní inspektor pojišťovny. „Zde je zadáno pro známé naše pány a ne pro toho, kdo se těch bolševiků zastává. Jestli je chcete hájit, tak jste měl zůstat v Rusku a dělat ty zhovadilosti s nimi dál. U nás v českém národě půdu nenajdete.“

Když bolševiky umučený vnuk Boženy Němcové odešel, řekl vážně obchodník s kávou: „Je to nějakej starej partyka. Za peníze z Moskvy bude nám tady dělat propagandu.“ Stavitel poznamenal, že takoví lumpové umlčují v sobě všechnu morálku.

A opět jako včera a předevčírem u stolu čtyř bylo utraceno tisíce lidí a hořela města.

A předseda té hostiny kanibalů, obchodník s kávou, mlátil po každé větě pěstí do stolu a prohlašoval: „Já tam tak být, hergothiml, já bych to těm bolševikům ukázal. Ani by nepípli...“

Den před vynesením rozsudku proti Kladenským shrnul ještě jednou obchodník s kávou svá obvinění a rozhovořil se:

„Tak už tedy zítra dostanou provaz. Co říkáte pane vinárníku? Křen mně nedávejte k těm debrecínským. Já radši hořčici... Víte, já jsem mluvil s mnoha lidmi a každej jim ten provaz přeje. Co říkáte, houstičku nebo chleba? Kdybyste měli slaný rohlík. Že není? Tak tedy houstičku. Včera večer sem seděl v budějovické pivnici a tam vám nebyl ani jediný člověk, který by byl o tom pochyboval, že ten provaz dostanou!“

„Já mám strach,“ řekl stavitel, „aby jim ten provaz neproměnili na doživotní žalář.“

„Co vás to napadá, pane staviteli, kdo vám tohle řekl,“ rozčílil se továrník skleněných příborů, „zde o žádné milosti nemůže být ani řeči. Budou viset jedna radost.“

„A já tam být a mít rozhodující slovo,“ ozval se vrchní inspektor pojišťovny, „já bych trval na tom, aby rozsudek byl proveden do 24 hodin.“

„To zase nejde,“ rozšafně řekl obchodník s kávou, „kdyby věšeli jen jednoho, ale tady jich budou věšet čtrnáct najednou. Bude to největší poprava, kterou v Čechách viděli a taková věc se musí jak náleží organizovat. Jeden kat na to nestačí, i kdyby měl tři pomocníky. Jenom postavit a udělat čtrnáct šibenic nemůže být hotovo během 24 hodin. Mně dělali nedávno regály do jednoho krámu, je to docela zručný truhlář a přece na tom dělal tři dny.“

„A potom objednat rakve,“ pokračoval, máčeje debrecínský párek do hořčice, „třebas ty rakve budou jen sbité z prken a nehoblované, na to počítám tři dny... Ano, ještě jednu houstičku... Já počítám, že dřív je nebudou věšet než asi tak za týden.“

„A což jestli se odvolají?“ poznamenal stavitel.

„V tom případě se to zdrží,“ vážně odpověděl obchodník s kávou, „před lety v Terstu odsoudili k smrti provazem jednoho Taliána, odvolal se a trvalo čtvrt roku, než ho pověsili. Dostal jsem tenkrát vstupenku, poněvadž jsem to ještě neviděl, ale nemohl jsem, bohužel, přijít, poněvadž jsem se zdržel dlouho do noci a pak jsem zaspal. Tak šla moje paní, ale nic se nepobavila, poněvadž ten Talián sebou vůbec ani neházel.“

„Já viděl jednou v Šoproni,“ vypravoval stavitel, „jak věšeli cikána. Ten zná sebou házet.“

„To je už taková nepokojná povaha,“ ozval se továrník skleněných příborů, zapaluje si doutník.

To dopoledne, kdy již byl znám rozsudek, panovalo u stolu čtyř ve vinárně smutné ticho, velké ticho zklamaných nadějí a rozbité bujné fantazie.

První přerušil ticho stavitel: „V neděli pojedu s rodinou do Roztok podívat se, jak kvetou třešně.“

„U mne na zahradě,“ řekl obchodník s kávou, „rozkvetla jabloň.“

„Jen kdyby lidi měli rozum a nebyli barbaři,“ ozval se továrník skleněných příborů, „netrhali větve.“

„Já bych takového chlapa hned ztrestal na místě,“ prohlásil obchodník s kávou.

A opět všichni čtyři upadli v tichou rezignaci...

   


 

Idylka z Marinovky

Na Marinovce bylo několik zajatých rakouských důstojníků-austrofilů. Mluvili mezi sebou výhradně jen německy, nesměli do města a očekávali v úplné opuštěnosti, hlídáni tuctem vojáků Tatarů, úmrtí Františka Josefa. Hejtman Treudelenburg namaloval z dlouhé chvíle ženskou postavu v brnění, s mečem v ruce a v zadu s rakouským orlem. Ta ženská se strašně smutně dívala nahoru a zvodný Rus, přicházející každý večer se podívat, zdali jsou všichni doma, vždy se před ní pokřižoval, poněvadž myslel, že je to ikona.

Pod obrazem byl nápis: Heil Grossoesterreich! Stal se však střediskem štěnic, i byl odstraněn. To byla jedna závažná episoda v jich životě.

Kvůli změně odešel od nich jejich kuchař – sluha od 8. zeměbraneckého pluku. Nevedl nikdy mnoho řečí a odešel od nich do českého vojska. To je na nějaký čas vyrušilo z klidu.

Hejtman Treudelenburg prohlásil, že až ho dostane v Rakousku, že ho oběsí vlastní rukou z několika důvodů, že je velezrádce a že teď nemají nikoho, kdo by jim vařil knedlíky a pekl buchty.

Tak plynul jejich život v hrozné nudě. Nadporučík Bergenhold, aby se postaral o nějakou zábavu, dopsal do Rakouska prostřednictvím Červeného kříže, aby jim poslali nějakou zajímavou četbu. Po několika měsících přišel konečně balík s těmito knihami: "Ueber die asiatische Cholera", "Die Heilquelle und das Klima in Pfalz", "Das Wochenbett und die physische Erziehung der Kinder in den ersten Jahren", "Dogmatische Predikten" a dva ročníky vídeňského odborného listu kloboučníků.

To byla tak zajímavá četba, že na původce zásilky nadporučíka Bergenholda nikdo nemluvil po čtrnáct dní a hejtman Treudelenburg chtěl ho vyzvat po skončení války na souboj.

A tu do té hrozné nudy jako zářná hvězda padla zpráva o smrti císaře Františka Josefa.

"Nu, konečně je to tady", řekl hejtman Treudelenburg, když to stíží přeslabikoval v ruských novinách.

Skeptický poručík Vallaschek mínil, aby se prozatím o celé věci nedebatovalo, poněvadž může to být jen novinářská kachna. Když však četli zprávy o pohřbu, tu hejtman Treudelenburg zvolal: "To mám opravdu radost, že je to pravda. Nyní je na nás, abychom tu celou záležitost prodebatovali. Proto vás, pánové, svolávám dnes po obědě ku schůzce, kde se usneseme, jak to máme oslavit, totiž chtěl jsem říct, na čem se máme usnésti. Prosím pány, aby dali své uniformy do pořádku a vyčistili si boty."

Tak se tedy sešli ke schůzce. Z očí všech zářila radost, že přišlo něco, co je vytrhlo z nudného klidu, a když počal hejtman Treudelenburg řečnit, jejich tváře nabyly milého, příjemného výrazu.

Hejtman Treudelenburg začal velice mnohoslibně a šťastně. "Úmrtím císaře Františka Josefa I. octli jsme se, abych tak řekl, v situaci komické, neboť musíme zvolat císař zemřel, ať žije císař! a já také nemyslím, abychom se vlastně zabývali s jeho mrtvolou, chtěl jsem říct s nebožtíkem, vždyť mně rozumíte, a já myslím, že uděláme nejlépe, když přes jeho mrtvolu, chtěl jsem říci přes nebožtíka, přejdeme k dennímu pořádku, poněvadž nejsem žádný řečník. Na nás jest, jak bychom oslavili tuto radostnou, chtěl jsem říci komickou zprávu a uradili se, jak se máme v tomto nešťastném případě zachovat, abychom dokázali, že ani v zajetí na něho nezapomínáme a jsme, abych tak řekl, tělem i duší s jeho mrtvolou, jako rakouští patrioti a důstojníci. Prosím o návrhy."

Ke slovu se přihlásil nadporučík Bergenhold, omlouvaje se, že také není žádný řečník. Velice se však diví, že pan hejtman Treudelenburg jako svolavatel nenastínil, jak to máme oslavit. Má vždy mnoho rozumu a nejlépe to bylo vidět včera.

"Co bylo vidět včera?" otázal se hejtman Treudelenburg, "myslím, že to nepatří k věci."

"Můžete mně tedy říci, kam jste mně dal můj kartáček na zuby, který jste si vypůjčil a někam zastrčil a pak jste se každého ptal, jestli ho neviděl? Tak se to má i s úmrtím našeho nejmilostivějšího mocnáře. Přitáhl jste jeho mrtvolu sem a nyní nevíte, kam a co s ní."

Hejtman Treudelenburg uhodil se do prsou: "Pánové, je vidět, že jsme nervosní. Nadporučík Bergenhold nejmíň může mluvit v této posvátné chvíli o takových soukromých záležitostech, které jsou s to se nás velice bolestně dotknouti. Jak by to vypadalo, kdybych dnes se počal shánět po krabičce krému na boty, který mně nadporučík Bergenhold odnesl v úterý z pokoje."

"To je hrozná mýlka, pánové, já jsem žádného krému na boty od pana hejtmana Treudelenburga nevypůjčil, ten odnesl fähnrich Raumer, který kouří moje cigarety a vůbec rád se přiživuje."

Fähnrich Raumer vstal bledý a nervosní: "To si vyprošuji a vyrovnám, jak toho zasluhuje má uražená čest."

Hejtman Treudelenburg utřel si pot s čela a počal do toho mluvit smířlivým tónem: "Ale, pánové, snad se nechcete hádat nad hrobem v této krásné, chtěl jsem říci smutné chvíli, kdy celé Rakousko pláče, ano pláče..."

Nadporučík Bergenhold jej přerušil: "Dovolte, prosím," a obraceje se na bledého fähnricha, otázal se: "Pane fähnrichu, chceš si to vyrovnat hned, nebo až po válce?" Řekl to takovým hrozným důrazem, že fähnrich Raumer zašeptal: "Až po válce."

"Pánové," řekl hejtman Treudelenburg, "prosím, abychom pokračovali. Poněvadž nikdo nepodává žádný určitý návrh, navrhuji sám, abychom na důkaz toho neštěstí nosili na pravém rukávě černou pásku, čímž budeme dokumentovati své patriotické smýšlení. Kromě toho musíme sami mezi sebou navzájem si přísahati věrnost novému panovníkovi, což můžeme udělat zítra po obědě."

"To je všechno pěkné," namítl poručík Klausner, "ale jak se vlastně jmenuje nový panovník?"

"Abych nezapomněl, pánové, nový panovník se jmenuje Karel. Navrhuji, abychom mu provolali slávu."

"Pardon," zvolal starý major Ahrens, "komu chcete volat slávu, vždyť ani nevíme, jaký to Karel bude. Bude to Karel I., nebo Karel VI.? Nebo dokonce chcete přísahat. Což kdybychom přísahali Karlu VI. a on se nešťastnou náhodou jmenoval Karel První. Pak jsme přísahali zrádně a já například hned bych se zastřelil. To byste mne přivedli do pěkné věci."

"To je nám zcela jedno, jaký je to Karel," poznamenal hejtman Treudelenburg, "buďme rádi, že máme se o čem bavit, chtěl jsem říci, z čeho se radovat. Navrhuji tedy ještě jednou, abychom zvolali slávu Karlovi, poněvadž nám na tom naprosto nesejde, jaký Karel bude císařem, a opatřili si na pravou ruku černou stužku na důkaz, že upřímně želíme změny na trůnu. Kdo je proti tomu?"

Ruce zvedl jen major Ahrens a řekl paličatě, že nemůže volat slávu, když neví komu. Pokud se týká nošení černé pásky, že proti tomu není, ale upozorňuje, aby se s tím počkalo, dokud nepřijde nějaké úřední nařízení z ministerstva války prostřednictvím rakouského Červeného kříže.
 

 

*

 

Nosit černou stuhu na rukávě nebylo jen tak lehkou věcí v zajetí na Marinovce, neboť se zaopatřením si jí byly hrozné obtíže, poněvadž nesměli do města.

Vyslali tedy deputaci k vojenskému náčelníkovi, sestávající z nadporučíka Bergenholda a fähnricha Raumera, kteří znali trochu rusky.

Když kapitánu Suvalovu sdělili, že avstrijský car zemřel, kapitán Suvalov zprvu řekl: "Neponimaju ničevo"; a potom, aby mu dali pokoj, že jim avstrijského cara nemůže vzkřísit.

"Franc Josif očeň karašaja avstrijskaja car," vysvětloval nadporučík Bergenhold: "očeň karašaja i jak pomeri, nám náda 7 aršin čornoj polotno."

"Neponimaju ničevo, neponimaju," odpověděl kapitán Suvalov, načež fähnrich Raumer poznovu navázal:

"Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, 7 aršin čornoj polotno."

"No idite s Bohom, kakoj s vámi rozgovor," přívětivě řekl kapitán Suvalov, krče rameny a obraceje se ke konvojovi řekl: "Odveď je do jejich kasáren, poměšali!"

"Slušajus, vaše blahorodí!" Tím audience skončena.

Po cestě stráž měla s oběma nešťastnými důstojníky velkou práci. Zastavovali se před každým obchodem a říkali: "Franc Josif todt, požalujst, 7 aršin čornoj polotno, velikaja car, šem aršin."

"Idi!" zařval na ně průvodce, "idi, čto to s vámi takoje, kakaja vy svoloč i s vašim carom."

"Požalujst, Franc Josif pomeri." "Charašo čort vašu guberniu, poměšali vy nemnožko, nádo vam odychnuť."

Tak se stalo, že pánové na Marinovce nenosili na paměť úmrtí Františka Josefa černé pásky na rukávě, čehož si všimla o týden později hraběnka Reveretta-Bálthary, členkyně misie rakouského Červeného kříže, která vozila po důstojnických táborech teplé břišní pasy a pátrala, jak je vyvinuta tam loyalita.

Podala též o neloyalitě v Marinovce později v rakouském ministerstvu zprávu.

Ale ten den tucet vojáků Tatarů, který Marinovku hlídal, dlouho do noci debatoval o celé věci, a když byste se z nich některého zeptali, co soudí o Františku Josefovi, tu vám odpoví: "Slavný car, dlouhý 7 aršínů, a chodil vždy v rubášce z černého plátna. Když zemřel, tak se dva z té austrijské svoloče zbláznili.
 

   


Idylka z pekla

Čert Adolf byl zaměstnán u osmadvacátého kotle, kde vařil nebohé hříšné dušičky. Kouřil z krátké dýmky a pil černé bavorské pivo. Zpíval si tichým hlasem: „Spi, děťátko, spi.“

Najednou slyší z kotle úpěnlivé volání: „Prosím vás, pusťte mne ven.“ Zasmál se ďábelsky a přiložil na oheň několik nábožných knih. Úpění stávalo se větší, což čertu Adolfovi dělalo ještě větší potěšení. Zatížil kotel ještě víc, aby var dosáhl většího tlaku a stupně varu, a zpíval dál své něžné „Spi, děťátko, spi.“ Dušička v kotli dala se do řvaní a do pláče: „Já se tady zblázním, když mne nepustíte ven.“

Zatím se nastavilo kolem několik jiných čertů. „Zeptej se, Adolfe,“ pravil čert Rudolf, „jak se ten křikloun jmenuje.“

„Jářku, dušičko,“ křičí Adolf, „jakpak se jmenujete?“

„Já jsem zpravodaj ,Neue Freie Presse’,“ ozval se hlas z kotle, „a až se dostanu odtud, napíši o vás článek, že se podivíte. Pusťte mne ven, chci mluviti s vrchním topičem.“

Čerti dali se do smíchu: „Jak je ta dušička naivní, myslí, že se odtud dostane.“

„Holečku,“ pravil čert Adolf, „pročpak chcete, dušičko, mluviti s vrchním topičem?“

„Poněvadž myslím, že nepatřím do kotle, nýbrž mezi vás, drazí pánové. Stala se asi chyba v seznamu. Když mne sem nebeská policie odváděla, stavili se se mnou v očistci a tamější šenkýř nás pohostil vínem z roku šestitisícího před Kristem. Oni se opili a spletli seznam. Zapsali mne mezi dušičky, místo mezi topiče. Vyjde ale pravda najevo jako olej nad vodu.“

„Přísloví na nás neplatí, milý brachu,“ řekl čert Rudolf, „když však tvrdíš, že se stal omyl, zavoláme vrchního topiče. Vylezte ven!“

I vylezla dušička z kotle za sykotu páry: Byla upocená a měla vyplazený jazyk. Čert Adolf podal jí sklenici piva, vypila a posadila se mezi čerty.

„Vy jste byl tedy na zemi zpravodajem ,Neue Freie Presse’?“ tázal se jeden z čertu. „Vypadáte sympaticky.“

„Vrchní topič, milý příteli,“ řekl čert Adolf, „měl na zemi podobné zaměstnání. Tento čert se třemi hvězdičkami byl na zemi ředitelem c. k. tiskové kanceláře. Proč jste se už dřív neprohlásil?“

„Jak vám říkám, byl jsem opilý tím vínem z očistce. A když mne šoupli do kotle, myslil jsem, že to patří k věci. Nemáte cigaretu?“

„Kouříme tabák ze sušených policejních komisařů, příteli,“ poznamenal čert Rudolf, podávaje mu cigaretky, „je to ostrý tabák. Během věčnosti naučíte se je také sušit. Práce ta je příjemná, poněvadž komisaři, když je sušíte, vykládají vám o sobě anekdoty. Hle, tu přichází vrchní topič.“

Ano! Kráčel sem bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, vrchní čert Richard. Změnil se nepatrně za svého pobytu v pekle. Usmíval se tak líbezně, jako když na zemi dodával úřední zprávy do novin. Když uviděl bývalého zpravodaje „Neue Freie Presse“, vrhl se mu do náručí.

„Pánové,“ pravil k udiveným čertům, „važte si tohoto pána, neboť ani ten nejlepší loupežný vrah se mu nevyrovná.“

Čert Rudolf se zarděl. „Tento pán,“ pokračoval bývalý ředitel c. k. tiskové kanceláře, „zabil na sta lidí. Když v Praze strhla se nějaká malá demonstrace, měli jste číst jeho zprávu v „Neue Freie Presse“. Psal, že v Praze je revoluce, že je zabito pět set německých rodin. Byl to řádný člověk.“

A bývalý zpravodaj „Neue Freie Presse“ přikládá teď pod ubohé hříšné české dušičky u kotle číslo 1620.

 

   


 

„Ich bin Serinek, ein Deutscher!”

 

Do Herrensdorfu za Českou Lípou přišla cikánská banda Serinkova. Sčítacím komisařem byl pan Lerche, upřímný Němec s hezkým voletem.
Pan Lerche neprodleně navštívil starostu Köhlera a prosil ho, aby cikány nevykazoval z obce, poněvadž by odtáhli do Müllersdorfu a on, pan Lerche, přišel by o slávu, že německý národ zvelebil o osmnáct nových příslušníků, tolik osob čítala totiž banda Serinkova.
Tu slávu by měl sčítací komisař z Müllersdorfu pan Kanerth, který hrdě prohlašoval všude, že udělá za hodinu víc Němců než pan Lerche za den.
Pan Lerche se tedy činil. Prasata, voly, krávy přihlašoval za Němce, slepice, husy, kuřata za Němce, vozy, hospodářské nářadí také šmahem za Němce.
Aby to tak nebylo nápadné, přidával všude křestní jméno. Tak u starosty získal Němce: Heinrich, Franz, Anton Schwein, Josef, Karl, Julius Kuh, Franz, Anton, Heinrich Ochs, Katharina Wagen, Johann Pflug apod.
A teď mu sám pánbůh přivedl do cesty osmnáctičlennou tlupu Serinkovu. Čibálo čili starosta tlupy Serinek byl velice rozšafný pán a moudrý muž, a když mu starosta Köhler dal po strážníkovi vzkázat, že mohou zůstat ve vsi, odebral se slušně poděkovati panu starostovi a obhlédnouti, co se tam dá ukrást.
Pan Lerche byl u starosty, a když starý Serinek přišel, dal se s ním rozšafně do hovoru.
Napřed mu dával za muže korunu a za ženu dva šestáky, přihlásí-li se za Němce.
„Zlatí milostpánové,“ řekl moudrý Serinek, „jsem tatíček celé tlupy a vždy se starám poctivě, aby má tlupa neměla bídu, milostpánové, ale koruna za muže a dva šestáky za romli, ženu, to je málo. Časy jsou zlé a pár lidí nemůže dělat za sedmdesát krejcarů Němce. Poptám se svých dětí a vím, milostpánové, že řeknou: Čibálo, ty jsi šedivý osel, měl jsi říci milostpánům dvě koruny za muže i za ženu, to je osmnáct zlatých, a milostpánové, jak to stojí a leží, mohou z nás udělat v nejvyšší dobrotě Němce.“
Pan Lerche jal se smlouvat. Vytáhl to až na osmdesát krejcarů za osobu.
Moudrý Serinek neustoupil. „Milostpánové, jakpak mohu udělat ze sebe za osmdesát krejcarů Němce? To nejde i při nejlepší vůli. Po dvou korunách by to šlo. S největší radostí bychom před celým světem říkali, že jsme Němci, my ubozí cikáni. Ale osmdesát krejcarů je málo na takovou slávu. Pamatuji se, milostpánové, že před lety v Uhrách, když tam bylo sčítání lidu, dostali jsme každý tři zlatky, když jsme se dali zapsat za Maďary. A byl to chudý kraj. Ale zde, pánbůh vám požehnává, všude je vidět hojnost, a vy byste chtěli ubohým, chudým cikánům strhnout dva šestáky za osobu? To nejde, jako že je bůh nade mnou a jako že to vidí boží rodička.“
Starý Serinek utřel si slzu. „Rádi bychom byli Němci, to ví bůh, s největší radostí bych všude říkal: Ich bin Serinek, ein Deutscher!, ale přidejte, milostpánové, dva šestáky a já půjdu mezi své děti říci jim: Pomodlete se, děti! Už jste ode dneška Němci a dostaneme dvě koruny za každou hlavu.“
Slíbili mu tedy dvě koruny a starý Serinek s radostí odešel ku své tlupě.
Tam bylo živě debatováno. Konečně vyhrál názor, že nelze dělati Němce bez piva a bez vuřtů
I šel starý Serinek tlumočiti tento názor poznovu na obecní úřad.
„Zlatí milostpánové,“ rozplakal se tam, „toto řekli moji synové a dcery: Čibálo! Bez piva a bez vuřtů nemůžeme dělat Němce. Dejte nám každému k těm dvěma korunám nějaké pivo a nějakého vuřta a moji synové a dcery řeknou všude s největší radostí: Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Přidali jim tedy na každou hlavu tři vuřty a litr piva.
Ale synové a dcery poslali Serinka nazpátek. Přání jejich bylo: Čtyři vuřty a dva litry piva.
Pan Lerche vyplnil i toto přání, poněvadž Serinek řekl, že by jinak odtáhli do Müllersdorfu a tam že by se dali zapsat za Němce v samém pivovaře, tedy u pramene.
A tak se toho večera v táboře Serinkově vesele žilo. Koupili si kořalku, ukradli starostovi čtyři husy a o půlnoci ulehl starý Serinek namol opilý do svého vozu, brebtaje: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“
Ráno odtáhli do Müllersdorfu, když se po Herrensdorfu leccos ztratilo.
V Müllersdorfu dali se již sami zapsati za Němce. Kromě dvou korun připadlo tam na každou hlavu pět litrů piva.
Z Müllersdorfu odtáhli na Birgstein. Tam připadlo na každého tři koruny a o osmnáct Němců vykazoval Birgstein více obyvatelstva.
Z Birgsteinu do Dobrn. To je chudá vesnice. Tam nevytloukli ze sčítajícího komisaře více jak korunu za hlavu.
V České Lípě vytáhli jim vstříc turnéři a německé dívky házely jim dubové listí na cestu, když táhli k radnici.
Tam dostali po třech korunách jako v Birgsteinu a Česká Lípa bude vykazovati o osmnáct Němců více.
Táhnou nyní dále k Liberci a na cikánských vozech mají velkoněmecký prapor.
Starý Serinek je spokojen a jen jedna věc kalí jeho štěstí, že těch krásných dob neužije i jeho nejstarší syn, který právě sedí na Pankráci pro loupež.
S jakou radostí by ten shrábl ty koruny a jak by mastnou hubou řekl slavnostně: „Ich bin Serinek, ein Deutscher!“

 

   


 

Indián a pražská policie

 

Přijde-li jihoamerický Indián do Evropy, Indián, kterého se doposud nedotkla kultura a nezkazila ho, tu na každém kroku se diví všem požadavkům úředním a ve své nezkaženosti s povděkem vítá krásné zjevy v životě moderního člověka, jakými jsou policajti, úřady, uniformy.

Každý Indián, abych tak řekl, má z policajtů radost, ale takovou čistou radost, jakou měl Indián Čeruiš z kmene Čomakoko z našich úřadů, tu radost jistě neprožíval tak sytě a plně žádný z jeho druhů z jihoamerických pamp.

Indián Čeruiš byl přivezen ze své domoviny do Prahy známým cestovatelem Fričem vedle jiných památností, jako ryb dýchajících plícemi, vzácných exemplářů hadů a podobně. Když se dobrý rudoch Čeruiš naučil trochu česky, říkal sám o sobě: „Já jeden dobrý exemplářek.“ Zatím však, než se naučil česky, chodil po ulicích, zastavoval lidi a řval: „Čomakoko, tupurumba, tupurumba.“

Podotýkám, že přítel Frič nám nechtěl přeložit to slovo „tupurumba“.

Výchova jeho dala mu mnoho práce. Během času odnavykl si běhat za každým automobilem s myšlenkou, aby ho předhonil a velmi si liboval jezdit elektrikou. Nejlepší dojem na něho udělaly kleště na proštipování lístků.

Jednou přišel domů s takovými kleštěmi. „Víš,“ povídá Fričovi, „mečel jako kojot na stepi, když jsem mu je bral. Čeruiš rychlejší než ta bedna, v které jsem jel! Dobrý Čeruiš malinkým bílým mužem vedle uhodil velkého muže přes hlavu a letěl jako liška po pampě. Dobré to bude na proštipování nosů nepřátelům. Dírkami prostrčíme provázky a sto jich najednou povedeme.“

Nedal si vymluvit, že se dopustil nějakého násilí, a jednoho dne vrátil se vítězoslavně. Nesl pod paží dřevěnou nohu. „Šťastný den,“ řekl Fričovi, „stojí muž u domu a nastavuje ruku. Kouká se Čeruiš a vidí, bílý muž má dřevěnou nohu. Čeruiš mu za ni chytí a noha se utrhla. Dobrý Čeruiš letěl jako liška po pampě, přijít domů a Čomakoko budou říkat: „Hó, hó“ a smát se.“

Nyní dalo velkou práci Fričovi, aby vysvětlil Čeruišovi, že když někdo nastavuje ruku, že žebrá, že prosí o dárek.

„Dobře,“ povídá Čeruiš, „rudý muž bílému muži dá.“

Pošle ho Frič s desetikorunou zlatou koupit doutníky na kraji Košíř a Čeruiš se ve chvíli vrací vítězoslavně: „Čeruiš dobrý, Čeruiš dal žlutý kámen bílému muži, který nastavoval ruku a prosil.“

Desetikoruna byla tedy v pekle a nastala nyní nová práce vysvětlovat Čeruišovi, aby když někdo nastavuje ruku, raději mu nic nedával. Tak šel Čeruiš ze Smíchova do Prahy, když předtím stavěl se na hořké vodě, jak říkal pivu.

Na začátku mostu vidí výběrčího, který nastavuje ruku. Čeruiš pln opovržení se od něho odvrátil a když ten něco křičel, nedbal a šel dál. Přiskočil strážník a vzal ho za kabát.

Čeruiš se otočí a vidí muže s opravdovými pěknými péry na hlavě. Usoudil, že to bude nějaký pohlavár. Strážník vzal Indiána za ruku. Čeruiš věděl dobře, co to znamená tam u nich u Čomakoko, že jest to výzva na hrdinný zápas, když podává tak rychle někdo ruku a skočil po cizím bílém pohlavárovi.

Nežli se strážník nadál, Čeruiš už na něm ležel a počal chrochtat jako vepř, což byla píseň vítězná, a když strážník volal: „Jménem zákona, pusťte mne,“ myslil, že bílý pohlavár prosí o milost. Slezl ze strážníka a šel klidně dál volaje: „Čomakoko, tupurumba.“

„Víš,“ povídal o tom Fričovi měkkým, snivým a tichým hlasem, „takových pohlavárů přišlo jeden, dva, tři, čtyři hned potom a volali, že jsem vyhrál. A takový malý vozejček přivezli a do toho mne odnesli se vší slávou a já ti jel. Táhli to dva bílí muži a vevnitř byla taková pěkná tma a náramky ti mně dali ze stříbra. A pak tam byl takový velký vigvam a oni na mě samí pohlaváři tak pěkně zpívali a vedli mě do takového velkého pokoje a tam byla postel. Považ, ve dne mne uložili, poněvadž si mne vážili, ale přišel jeden bílý muž a vzal mně ty náramky ze stříbra a pak zas jiní přišli a po slavném jejich způsobu pohostili, chleba dali i polévku, hm, to ti byla dobrota, samí švábi sladcí v ní plovali.“

A Čeruiš zamlaskal a snivě zadíval se do stropu: „Och, hodní bílí pohlaváři s péry, Čeruiš zvítězil a oni ho ve vší slávě odvezli a šli za ním pěšky.“

Nyní je Čeruiš opět u svých Čomakoko a jistě jim vypravuje s nadšením o polévce na pražském policejním ředitelství.

Pražská policie má v tom Indiánovi největšího obdivovatele.

 

   


Indiánská povídka

Profesor Vavroušek nezabýval se studiem nářečí československých, ta mu byla příliš blízka, on vrhl se na studium jazyků indiánských. Pobyl dlouhá léta mezi Indiány na západě Severních států i mezi Indiány v Mexiku, kde studoval z nápisů na památkách staroamerických starou aztéčtinu.

Pak odešel na jih za průplav Panamský, kde ve všech republikách staral se o Indiány a jejich řeč.

Mluvil plynně i starým nářečím Nutatlesků, hovořil rychle nářečím Kepthelexeskuleským, kteréž proslulo 27 pády a zvláštností gramatickou, že skloňování není tam nic jiného než opakování kmene. Kupříkladu otec jmenuje se ar, 2. pád otce arar, 3. pád otci ararar, 4. pád otce arararar, 5. pád ararararar, 6. pád arararararar, 7. pád ararararararar atd Tato ukázka prozatím jistě stačí.

Jeden hoch indiánský z kmene Kepthelexeskulesků řekl profesorovi Vavrouškovi kdysi, že: „Pokud se týče otce, matky a bratří, ti že nejsou doma, že však může mluvit se sestrou.“ „Pokud se týče“ začal plynně mluvit v 10 hodin ráno a „se sestrou“, to dokončil tu větu až ve 4 hodiny odpůldne.

Profesor Vavroušek však tvrdí, že kepthelexeskuleština jest ještě velmi lehká řeč oproti nářečím Bororů; tito mluví velmi komplikovaně. Každý mluví, co chce a co mu napadne. Skládá si a vymýšlí slova, jaká chce. Naštěstí to není velký národ. Bororů je asi 40 000 duší a jen pro slovo „ryba“ mají 38 000 názvů. Jediné slovo jest jim společné: „godadlasko“, a to nikdo neví, co znamená.

Profesor Vavroušek naučil se též tasimánsky od Indiánů

Kičichů, a když přišel k Tasimánům, naučil se od nich řeči Kičichů.

Vysvětluje to tak, že kdysi Kičichové zvítězili nad Tasimány a přejali jejich řeč. Pak Tasimánové zvítězili nad Kičichy a přejali řeč kičichskou.

„Vůbec,“ praví v úvodu ku své srovnávací mluvnici jazyků indiánských, „poměry jazykové v krajinách středního toku řeky Amazonky jsou takové, že si jednotlivci nerozumí, z čehož povstávají velké válečné výpravy. Musím míti za to, že se jednotlivci zabíjejí mezi sebou kvůli špatné výslovnosti.“

Profesor Vavroušek považoval Indiány za lidi, kteří se nestarají o nic jiného než o jazykozpytné hádanky.

Čím dál pronikal do středu Ameriky Jižní mezi ty různé indiánské nárůdky, tím více shromaždoval materiálu pro svá studia jazykozpytná a tím více sám pletl si jednotlivá nářečí. A když jednoho dne setkal se s Indiány z kmene Chechulů, chtěl jim říct chechulsky: „Buďte pozdraveni!“ Ale místo toho řekl jim „Ichtnaremh!“ Dodnes si nemůže profesor Vavroušek vzpomenout, z jakého nářečí to bylo nebo co to vlastně znamenalo. Muselo to být však něco nehorázně sprostého, čím je pozdravil, poněvadž ho na místě skalpovali.

Když se uzdravil, hodlal se odebrati dolů k Šamaloským Indiánům, kteří však ho odradili tím, poněvadž měli podobně jako Kepthelexeskuleskové zvyk skloňovati podstatná jména opakovacím systémem. Pán se tam jmenuje rach. „Ó, pane!“ je pátý pád. Tak volali na něho: „Rachrachrachrachrach!!“

Toho chrochtání se zalekl a odjel do Evropy, aby z bohatého materiálu jazykozpytného sestavil nová srovnání.

V Hamburku se zdržel na své cestě do Prahy a v jednom obchodě s papoušky a exotickými zvířaty upoutal jeho pozornost papoušek druhu „arara“, jeden z oněch papoušků, kteří žijí prý i čtyři sta let. On znal domov těch papoušků v pralesích Jižní Ameriky i ochočené papoušky v chatrčích domorodých Indiánů. A papouškové, ti volali na něho: „Rachrach-rachrachrach! Ó, pane!“

Tenhle papoušek, který tak zajímal pana profesora, mlčel zarytě. Čechral si klidně a vážně peří, ani se nehoupal, jen tak majestátně hleděl kolem sebe.

Profesor Vavroušek vzpomněl si, že slýchal u Indiánů v různých oblastech poříčí veletoku amazonského, že takoví papouškové, kteří nic nemluví, jsou staří sta let a že pamatují dávno vyhynulé jazyky národů indiánských. Papouškové takoví nemluví prý než jednou za rok a tu bolně naříkají nad ztrátou své svobody v řeči dávno již mrtvé.

„Za pokus to s ním stojí,“ pomyslil si pan profesor, „kdoví, co mně neřekne, co by vedlo právě na stopu nějaké řeči indiánské a k jejíž rozluštění došel bych na základě srovnávacího jazykozpytu. Možná, že pak by se mně podařilo rozluštit nápisy na palácích starých Inků ve Verachuzu.

Odvezl si tedy papouška do Prahy a zaznamenal si pečlivě, jak se papoušek chová. Tak si poznamenal: 8.-7. 1912 mlčí, 9.-8. 1912 mlčí, 15.-8. 1912 mlčí, 17.-9. 1912 mlčí, a tak dále stále, pak dělal pod „mlčí“ dvě čárky, až dopáleně 22.-3. 1913 napsal: „Drží hubu.“

V té době profesor Vavroušek jednou na ulici byl nepřekonatelným pudem veden, aby oslovil indiánským nářečím kepthelexeskuleským strážníka, konajícího službu na Václavském náměstí.

Přišel k němu a řekl: „Bobobobokororomazovazo.“

Když se na strážnici trochu uklidnil, přišli si pro něho příbuzní a profesor Vavroušek odjel na zotavenou na venek na dva měsíce, když byl požádal domovnici, aby bděla nad jeho papouškem Arara.

Když přijel, tu papoušek choval se úplně apaticky a teprve druhý den k jeho překvapení počal mluvit a křičet, což si pan profesor přesně zaznamenal: „Jakpa - xemátedne - sjehez - kitipacho - lku.“

„Hle,“ řekl si pan profesor, „toť řeč jistě vymřelá, kterou můj Arara mluví. Připomíná mně iztnahelštinu, čokolštinu a jazyk monlezůmův, jazyky Indiánů mexikánských.

A papoušek spustil znova: „Jakpa - xemátedne - sjehez - kitipacho - lku.“

Ve dveřích se objevila domovnice: „Dají mu, pane profesore, kousek cukru, on škytá!“ A než se vzpamatoval, dala mu domovnice sama cukr a papoušek, když cukr dostal, vzal ho do drápků a vesele poskočil. Když pak cukr snědl, rozčepejřil se pyšně a počal křičet: „Jakpak se máte? Dnes je hezky ! Ty pacholku.“

„Líbej dovolit,“ řekla domovnice, „to ho naučil, co byli, milostpane, pryč, můj muž.“

Ale profesor Vavroušek neodpovídal. Vyplázl jazyk, svalil se z židle a jeho překvapená duše letěla do věčných lovišť.

   


 

Informační ústav pana Zvičiny

 

Když mluvíval pan Zvičina, majitel informačního ústavu se stranami, přicházejícími do jeho podniku za různými víceméně diskrétními případy, tu jeho hlas byl měkký a lahodný. Naproti tomu při rozmluvách se svým zřízencem panem Barhoněm hlas pana Zvičiny měnil se v zoufale chraplavý a jeho usměvavá tvář byla plna jistého neklidu.

„Podívejte se, pane Barhoni,“ řekl rozpačitě za jednoho nevlídného smutného dne, kdy venku bylo bláto a nikdo nepřicházel s anonymním dopisem a s žádostí, aby bylo vypátráno, co je na tom pravdy o manželkách, o zřízencích obchodů žijících nad své poměry, „dnes je tomu celý týden, kdy neobjevil se žádný obchod. Což již vymřeli všichni šlechetní lidé píšící anonymní dopisy?“

Zalomil zoufale rukama. „Nebo máme takovou smůlu? Což nevyskytne se již žádný džentlmen, který okrádá velmi obezřetně svého pána? Vymřeli již všichni ti dobří lotři, jichž vypátrání bylo pro nás pěkným příjmem?“

„Smůlu máme, pane šéf,“ odpověděl na tento slavnostní prolog pan Barhoň. „Pamatujete se, že jsme předešle podali jedné slečně informaci o jejím ženichovi, že byl souzen pro krádež a že žije v bigamii. A pak teprve vyšlo najevo později, že to byl úplně pořádný pán a dokonce soudní rada. Nebo tu informaci o tom vdovci rodičům jeho nevěsty, že předešlou ženu uškrtil. Byla to mýlka. On to vůbec vdovec nebyl. A s tím příručím jsme se také omýlili, když se na něho informoval jeho nový zaměstnavatel. Jak mohl být propuštěn před léty z místa bez výpovědi proto, že nosil domů z obchodu celé stůčky hedvábí které si rafinovaně vzadu ve skladišti ovíjel kolem těla, když to byl obchod s petrolejem. Taková věc je nápadná a budí nedůvěru. Ostatně, proč přišel sem na nás ten starý pán s býkovcem, o kterém jsme vypátrali, že žije z podpory svých rodičů, kteří za něho nemohou žádné dluhy platiti, takže nemůže s šedesátitisícovým kapitálem vstoupiti za společníka do parní pily. Vždyť to byl majitel velkostatku, boháč a každým coulem kavalír. Přece nám zaplatil krásně zařízení naší kanceláře, kterou demoloval. Sám jsem od něho dostal dvě stě korun bolestného. Byl to velmi hodný člověk.“

„Ale takové obchody nejsou každý den,“ povzdychl si pan Zvičina, „a to je velká chyba.“

„Jakáž pomoc, pane šéf, nejsou, nejsou. Nalepila se nám smůla na paty. A čerti vědí, proč chytneme všechno za tak nepravý konec. Napíšete do informace o předsedovi záložny, se kterým sedáváte již řadu let ve vinárně, že plete košíky na Pankráci. Že to byl malý omyl? Dobrá, pane šéf, ale zmýlená neplatí. Ostatně nejednáme dosti opatrně.“

„To vy se ukvapujete, pane Barhoni - to vy! Pročpak, když předešle jste šel vydírat sto dvacet pět korun za informační bloky a ta firma vám je nechtěla dát, vyhrožoval jste jim, že to bude o nich pěkná informace, až se po nich někdo bude ptát, když nemohou zaplatit ani sto dvacet pět korun, aby byli s námi ve spojení. Takové vyhrožování může se dít formou ušlechtilejší. Řekne se jim: Pánové, někdo myslí o vás, že jste na pokraji insolvence a ptá se nás, co o tom soudíme. A potom teprve přivedete obratně řeč na peníze. Opatrnosti nikdy nezbývá.“

„To je pravda, pane šéf,“ ozval se pan Barhoň, „ale že vy vždy dbáte na tu opatrnost. Vy jste předešle na dotaz té mechanické válcovny napsal o jejím právě přijatém zástupci, že je to notorický alkoholik a známý rváč. A nesl jste to tam osobně. Ale v jakém stavu. Vždyť jste se sotva držel na nohou a serval jste se s vrátným, který vás nechtěl...“

„Cože mne nechtěl?“ zahulákal pan Zvičina.

„Nechtěl dovnitř pustit, abyste neupadl přes schody, pane šéf.“

„Vy mně toho můžete nejvíc vyčítat, pane Barhoni. Já jsem ještě nikdy nepřinesl s sebou domů z cizího bytu jantarovou špičku na doutníky, když jsem šel se tam pozeptat, kam chodí pan manžel večer do restaurace.“

„Nebyl to žádný jantar, pane šéf, to byla celulóza, také jsme přece o tom pánovi podali informaci úvěrní záložně, že nežije ve skvělých poměrech. Jak říkám, prachobyčejná špička z celulózy za korunu. A také jsem ji nevzal z psacího stolku, jak jste předešle tvrdil, nýbrž v ložnici s nočního stolku, kde ležela úplně volně. Já se nikam nedobývám. Ne, já jsem ještě nic neřek. Toho jsem dalek, abych vám vyčítal každou maličkost. Pamatujete se, jak jsme hledali toho domácího zloděje u baronky Dobřežnické a že se vám v pokladně líbily náušnice s brilianty?“

„Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, to že byly brilianty? Mohu vám ukázat ještě zástavní lístek. Dvaadvacet korun. To počítali jen zlato a také jsem je v žádné pokladně neviděl. Našel jsem je v kufru komorné, která byla v podezření, že je vzala.“

„A kterou jste štípal do brady.“

„To je toho! Co máme v prospektu našeho soukromého informačního ústavu? Že všemi prostředky snažíme si získat informačních znalostí. Tak vidíte. Hrubostí to nešlo. Vy jdete ještě dál ve své něžnosti. Když jsme měli vypátrat, co je pravdy na pověstech o nevěře té cizoložné ženy, kde vás našel její manžel? Vždyť jste si, člověče, sám s ní udělal známost. Abyste něco vypátral? Pak jste ale nemusil před ním utíkat až na půdu a křičet dolů na lidi, aby vám pro živého boha někdo půjčil něco, co byste přehodil přes sebe.“

„Tak zlé to nebylo, pane šéf. Scházela mně jedině vesta a kabát, ale to bylo v zájmu našeho ústavu, poněvadž ten pán chtěl nabýt nějakých důkazů pro žádost k rozvodu.“

„A honil vás s flobertkou po domě. A kolik ran do vás. pustil?“

„To nebyla flobertka, pane šéf, to byla vzduchovka. Byl to surovec. Střílel po mně jako po kočce na střeše a mám vás beztoho v podezření, že jste sám napsal anonymní dopis tomu pánovi, abyste mně nemusil zaplatit za mé pátrání. Mám já to u vás na růžích ustláno! Za těch pět let, co jsem u vás, sedmdesátkrát mne srazili se schodů, čtyřicetkrát byl jsem bit jako žito. Čtyři žebra mám přeražená, tři zuby pryč, chrupavku v nose na stranu a posíláte mne na ta nejnebezpečnější místa. Jako když jsme měli podat informaci, že ten konduktér je blázen. Šel jsem k němu a řekl jsem mu: Pane, o vás se tvrdí, že nejste úplně příčetný. Tak jste si přál, abych zahájil své pátrání. A já dobrák ptám se ho třikrát za sebou: Tak mně, prosím, odpovězte, jste blázen - nebo nejste? Mlčí, dívá se na mne, najednou zakoulí očima a zařve: Klekni, Holoferne! - Ubožák měl fixní ideu, že je Judita a vy jste to věděl a poslal mne tam. Naštěstí mu příbuzní odňali dragounskou šavli, kterou si koupil místo meče a podstrčili mu dřevěnou. Měl postavený uprostřed pokoje vojenský stan, v tom přespával a čekal na Holoferna. Tahal mne do něho jako kotě a chtěl mně useknouti hlavu. Ale i tak to tím dřevem bolelo. Konečně mě osvobodili jeho příbuzní a vy jste omylem napsal do informace, že ten pán je milé povahy, přívětivého chování a neobyčejně normální... A tak to jde jedno za druhým. Včera poslal, jste mne upozornit jednoho manžela, že ho jeho žena klame a že mu to vypátráme přesně a poctivě, že mu sneseme důkazy, za padesát korun a on mne pumpnul o poslední desetikorunu. To je nejhroznější rána v mém životě.“

Slzy objevily se v očích pana Barhoně: „A proto vás prosím uctivě, pane šéf, o nějakou zálohu na toho nepoctivého příručího z koloniálního krámu, který je úplně nevinný až na to, že hraje nad své poměry kulečník jednou za týden...“

„Nebo vašnosti, pane šéf,“ ozval se po chvilce kamenného ticha poznovu: „prosil bych aspoň korunu zálohy na toho šoféra, který jezdí v prázdné chvíli na výlet se svou milou.“

Konečně právě před polednem byl šofér smluven na padesát haléřů, dalších dvacet haléřů na jednoho podezřelého milence, který má dvě nemanželské děti, bylo rozhodně odepřeno a oba se rozešli opět v souladu.

   


 

Inspektor dešťoměrného ústavu z Prahy

 

I.


Nevím, jest-li co toto budete číst, u vás prší. U nás vůbec už neprší asi dva roky. Celé městečko nalézá se totiž na skalách i s okolními polmi, a má tu ohromnou nevýhodu, že se všech stran je obklopeno vrchy, které je převyšují, takže by se zdálo, že se všechny mraky o ně rozbijí, což též velice houževnatě udržuje se v pověsti místního obyvatelstva.
Podle fysikálních zákonů, mělo by vlastně každé rozbití mraků nepopiratelně míti za následek vodní srážky. Ale právě ta zvláštnost záleží v tom, že i když mraky narazí na sousední vrcholky skal a hor, přece neprší. Nacházíme se ve výši pole fysikálního zeměpisu 600—700 metrů, kde ještě v okolí jsou hromady, komplexy lesů, takže dle všech pravidel, přípustných i nepřípustných, vodní srážky musely by dosahovati alespoň 92 cm.
Přes to ale přes dva roky neprší.
Zdá se, že jest to hříčka přírodní. Před třemi lety, pršelo zde od měsíce května do listopadu dvakrát, a to ještě ve velice krátkých intervalech.
Povážíme-li, že místní prameny dodávají denně 6 litrů vody ku spotřebě domácího obyvatelstva, situace jest velmi nepříjemnou.
Toto neštěstí jest ovšem zaviněno dešťoměrem pana Stříhala, který nedával po několik let zprávy o vodních srážkách.
Výsledek toho byl, že během několika let zmizely v okolí rybníky, poněvadž obyvatelstvo Lipnice, všechnu vodu z rybníků vyvezlo ku své domácí spotřebě. Také nepomohlo procesí, úpěnlivě žádající o sprchu na nešťastné městečko.
Poslední případ mluví o tom velice znamenitě. Šly mraky a dělaly se hory od západu, na které čekalo již obyvatelstvo přes patnáct let. Procesí přišlo právě v čas, aby svou modlitbou rozehnalo mraky.
Vším tím je podle mého názoru jenom vinen nešťastný dešťoměr pana Stříhala, kterýžto pán nedával vůbec zprávy o vodních srážkách.
Co měl také pan Stříhal o vodních srážkách psát, když žádných nebylo…
 

II.


V dešťoměrném ústavu v Praze bylo však vypočítáno, vzhledem k projektované přehradě na Želivce, že toto okolí musí vydat ohromné množství kubických metrů vody, při čemž bylo bráno v úvahu, že jest třeba konstatovati, jaký vliv mají deště na tomto nejvyšším bodu v dešťoměrném trojúhelníku: Ledeč — Německý Brod — Humpolec, na celkový obsah srážek přehrady Želivského údolí. Při tom ovšem nebylo bráno v úvahu rozvodí. To jest celkem trapná věc, poněvadž kdyby zde v místě byly srážky vodní, odtéká voda do Sázavy a ne do Želivky, od které dělí místo vodních srážek celá skupina pohoří, takže by místní voda z místních srážek musela téci k údolí 326 metrů nahoru proti všem fysikálním zákonům přes horu Melechov.
 

 

III.


Vstupuje na scénu inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic.
Jest-li jsme již trochu vědecky odbyli první otázku, týkající se přehrady v údolí Želivky, musíme se vrátit k suchu, panujícímu na Lipnici a k návštěvě dešťoměrného ústavu z Pardubic.
Může být, že bude se opět jednat o velkých vodních srážkách a o nové přehradě na Sázavě.
Neboť je to velice podezřelá okolnost, když inspektor dešťoměrného ústavu z Pardubic přijede do krajin, kde vůbec neprší. Že se to neštěstí s nepršením tak vrazilo o mysli všeho obyvatelstva, svědčí o tom výrok místního občana pana Průši, který prohlásil: „Já mám nekřtěný dítě, ale že neprší, to je trest boží!“
První cesta pana inspektora dešťoměrného ústavu byla přirozeně k panu Stříhalovi, který má státem propůjčený dešťoměr.
V těchto velkých výšinách, domníval se přirozeně pan inspektor, bera v úvahu ohromné komplexy lesů na německo-brodsku, že srážky vodní převyšují snad ony srážky v Deltě Gangu v Indii.
Stříhal přijal inspektora dešťoměrného ústavu velice srdečně.
„Uděláme ještě jedno procesí k vůli dešti,“ řekl pohnutě pan Stříhal, „to víte, že já s těma bezvěrcema nedržím. Jednou bylo na Třeboňsku takové sucho, že lidi vypili Třeboňský rybník, takže ti poslední museli polýkat s vodou i kapří násadu. Udělali tam potom velké procesí k sv. Melicharovi a strhla se taková bouřka, že zaplavila celou krajinu — od té doby věřím v pánaboha.“
„Může být,“ řekl inspektor dešťoměrného ústavu, „ale mě hlavně jde o to, abych si zjistil stav vašeho dešťoměru, o kerém jste nám dosud nedával žádných zpráv…“


IV.


Dešťoměr pana Stříhala nalézal se ve zvláštní situaci. Páry z kuchyně, propouštěné oknem, působily na něho zvláštně. Potom když byl přenesen, aby nezmrzl venku, nalézal se u umývadla, při čemž byl častěji postříkán. Proto se také stalo, že inspektor dešťoměrného ústavu nalezl na teploměru vodních srážek 230 cm, což vlastně representuje vodní srážky v nejdeštivější krajině, Quatemale.
Jest úplně přirozené že se zděsil a nemohl nic jiného vypravit ze sebe než tuto větu: „Lipnice musí se vracet v meteorologických zprávách jako krajina deštivá, což vždy znamená zhoršení počasí. — Vzhledem k projektované přehradě na Sázavě, která bude jistě dělat konkurenci přehradě na Želivce, zdá se, že nemůže být přijato schema vašich vodních srážek, neboť by to znamenalo katastrofu pro celou přehradu. Vaše mohutné proudy vody, splývající do údolí Sázavy, znamenaly by při bídné regulaci místních potoků pravou katastrofu pro naši vodní přehradu na Sázavě. S vámi jsme vůbec nepočítali, mně se objevují nové světy.“

 

V.
 

Na základě dobrozdání inspektora dešťoměrného ústavu, zařizuje u nás stát pokusnou stanici na střílení proti mrakům, aby u nás na Lipnici tolik nepršelo a nebyla projektovaná přehrada na Sázavě uvedena těmi spoustami vody, řinoucími se od nás dolů do údolí Sázavy, v nebezpečí.


VI.


Tak se mně zdá, že nám na Lipnici pomůže jenom pořádné zemětřesení, které nám pomůže k revoluční nivellaci pod hladinu moře.

   


 

Interview s panem cenzorem

 

Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.
Nemohu vám vyložit, jak jsem si to vlastně představoval, ale byl to velice nepříjemný pocit, spojený vždy s mrazením na zádech.
Konečně však přece odhodlal jsem se, že ho navštívím a vyptám se na jeho povšechné názory. Soudil jsem, že to musí být člověk zlého vzezření, schopný všeho, ale zmýlil jsem se, neboť našel jsem uhlazeného pána, který se na mne bolestně usmíval a žádal, abych byl tak laskav a posadil se.
„Můžeme si klidně pohovořit,“ pravil, „a doufám, že si trochu opravíte své mínění o mně. Přiznávám, že někdy dělám hlouposti…“
Máchl jsem rukou a učinil odmítavý posuněk.
„Ne, věřte mně, zcela loajálně vám říkám, že někdy dopustím se různých hloupých kousků, ale za to já nemohu!“ Usmál se smutně a požádal mne, abych si blíže prohlédl jeho lebku.
Měl velice nízké čelo a hlavu sraženou.
„Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl se stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmáčknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem. I tu někdy trpívám bolestmi hlavy a tu provedu hloupé kousky, já, pane, nekonfiskuji někdy vyložené urážky církve a jiné věci. Asi před čtyřmi léty například propustil jsem větu: ‚Nesl trpělivě svůj kříž.‘ Pane, vy víte, kdo nesl kříž, že to byl náš Spasitel, ale zde byla řeč o jednom ševci. Jakmile jsem však zotaven, nelekám se žádných překážek a s chutí pustím se do práce. Vy nevíte, ctěný pane, jak dnes jsou tihle spisovatelé a žurnalisté poťouchlí a mazaní všemi mastmi. Napíšou si takové napohled neviňoučké věci, že člověk teprv delším přemýšlením nalezne v tom háček, neboť, jak praví Tolstoj: ‚Zachycen drápek a chycen celý ptáček.‘ Tu větu jsem mimochodem řečeno také konfiskoval, poněvadž byla uveřejněna v době, kdy jistá vysoká osobnost roztrhla si lovecký kožíšek o trní.
Abych vám tedy řekl, jak jsou mazaní, všimněte si například věty: ‚Stál opřen o strom a díval se do bouře a vzpomínal.‘ Věta jest napohled bezvýznamná, neurážlivá, ale jen napohled.“
Vstal a počal chodit po pokoji.
„Všimněte si však, že napsáno bylo blízko vedle sebe: ‚bouře‘ a ‚vzpomínal‘. Dobrá, vám se to zdá být bezzávadným, ale já nemohl tu větu propustit, já ji musel konfiskovat, neboť nejmarkantněji utkví v mysli čtenáře slovo ‚bouře‘ a čtenář psychologickým postupem veden počne vzpomínat na bouře vůbec a pak si řekne, že jsou bouře též jiného druhu než jen přírodní zjevy nebeské, nýbrž i bouře politické, kravály, pane, demonstrace.“
Chodil po pokoji:
„Vytloukají okna, volají: ‚Hanba vládě, pryč s nimi, hanba policii.‘ Hází kamením, a pane, to já mám pustit, já, státní úředník? A tak hezky vezmu modrou tužku a zaškrtnu větu. Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: ‚A tu si myslel leccos.‘ Pane, v tom ‚leccos‘ se skrývá habaděj.
Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stihatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.
Musím být, věřte mně, velice opatrný, abych se domakal všeho, co v tom vězí. Nesmím přehlížet ani sportovní rubriky listů.“
„A dovolte, mistře, vy jste tuším nedávno zkonfiskoval větu: ‚To jsou pravé čínské poměry.‘ “
„Zajisté, škrtl jsem to modrou tužkou, neboť jsem dobře z novin informován, že je právě v Číně revoluce. Napíše-li pak někdo v této době, kdy prokletá čínská revoluce vítězí, ‚to jsou pravé čínské poměry‘, myslím, že každý v tom vidí vybízení ke vzpouře, a poněvadž v Nankingu jest vojsko na straně revolucionářů, nemohu si pomoci a musím zkonfiskovat nazítřek všechny zprávy o postupu čínské revoluce, neboť to je antimilitarismus. Někdo řekne, co je nám do Číny? A má pravdu, ale hltá ty zprávy, a jak je hltá.
A z takových zpráv se pak sestavují noviny. Není to k zbláznění? Máte například zprávu, že lidstvo v Číně je v rukou revolucionářů. To je vzpoura, pane, to je rebelie, a nyní to dejte lidem do ruky. Noviny jsou, pane, neřád, neřád prvního řádu, jako vůbec všechno tištěné, ale já jim a tomu všemu šlápnu na krk.“
Vzal se stěny velkou tužku, která jako ozdoba visela pod obrazy, a pravil: „Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“
Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.


   


 

Interview se svázaným důstojníkem


Znám bude čtenářům jistě případ, kde byl nedávno jeden statečný důstojník ve vlaku přepaden a obrán dvěma mladíky, kteří ho svázali. Měl však tolik duchapřítomnosti, že když přijel do Prahy, počkal tak dlouho ve vlaku, až mohl bezpečně zjistit, že ta individua již utekla a že mu nemohou nic udělat. Přirozeně, že mne jako novináře velice zajímal statečný důstojník, neboť dnes o statečnosti se mnozí hádají, ale jsou to samí zbabělci, dále člověk musí hledat příležitosti mluvit se slavnými muži, kteří se jakýmkoliv způsobem zaslouží o veřejnost.
Z toho důvodu šel jsem interviewovat svázaného důstojníka.
Přijal mne…

[zabaveno 9 řádek]

„…chladnokrevným uvažováním. Co by bylo ze mně, kdybych byl snad jednal nerozvážně? Mrtvola, ba co dím, dokonce chladná mrtvola.“
„Vy jste tedy ráčil ject ve vlaku od Lysé nad Labem?“
„Ano, pamatuji se, že to byla ta trať!“
„Byl jste ozbrojen?“ — „Byl, jako obyčejně, a měl jsem též v kapse revolver, ten však vám nemohu ukázat, poněvadž mně ho též ukradli a mně ho uloupili. Chtěli mně vzít též šavli, tu je, můžete napsat, že jest to obyčejná důstojnická šavle. Ale jak říkám, byli by mně také tu šavli vzali, ale koukl jsem se na ně tak ostře, ještě dnes vidím jejich překvapení, jak je zděsila ostrost mého pohledu. Věděli hned, že můj pohled nevěstí nic dobrého.“
„A proč jste nevykřikl?“
„Proč jsem nevykřikl! Prostě, že jsem zachoval úplnou chladnokrevnost a v ústech měl roubík. Pane, kdybyste věděl, co jim to dalo námahy, než mně ho ti chlapečkové nacpali do úst. To byste se nasmál, oni snad mysleli, že ho budu polykat, a tak mně otevřeli mým nožem zuby a vecpali mně roubík do úst a tvářili se, jako když to dělají po prvé.“
„Mohl byste mně říci, jak bylo to vlastně, jak se to všechno zběhlo?“
„Milerád, ať se přesvědčíte, co znamená pro člověka chladnokrevnost a znalost strategie. Seděl jsem v kupé první třídy, když vtom objevili se ve dveřích dva chlapečkové, takřka ještě děti, a jeden z těch maličkých se mne ptal, zdali už přijdou Vysočany. Řekl jsem mu: ‚Ano, děťátko, teď přijdou Vysočany!‘ Vtom vyskočil ten mladší a sahal si do kapsy a zvolal: ‚Ruce vzhůru, jinak jste synem smrti!‘ Ten druhý ještě seděl a celý se strachem třásl. A myslíte, že ten mladší neměl strach? Třásl se také, ach, to byl směšný pohled na ty kluky, na ty zbabělce!“
„A co vy jste ráčil dělat?“
„Já jsem dal ruce do výšky, ale ten strach, co měli z toho, pane, věřte mně, že to nebyla žádná legrace, jak se ti hošíci při tom třásli, měl jsem strach, že omdlí.“
„Vy jste tedy ráčil dát ruce vzhůru?“
„Ano, chtěl jsem jim učinit tu malou radost, a když jsem se probudil ze mdloby, ty chlapíci se ještě třásli a ten jeden měl revolver již v ruce a, pane, ruce se mu klepaly a měl tolik strachu, že mne postřelí nebo sebe, že by vám toho kluka doopravdy bylo líto, ačkoliv voják nesmí mít žádnou útrpnost s nepřítelem, nejvýš může být velkodušný. A to jsem byl. Spojil jsem velkodušnost s velkomyslností a myslíte, že jsem nejednal správně? Ten chlapec neuměl tím mým revolverem zacházet a pořád mně s ním šermoval pod nosem, ovšem se strachem, aby se nepostřelil, a dělal takový smutný a ubohý dojem ten cvrček, že jsem z toho omdlel. Když jsem se za chvilku probudil ze mdloby, tu jste měl, pane, vidět, jak mně svazovali ti chlapečkové nohy. Byli zvyklí patrně uvazovat telata a ne lidi a myslili, že když mně svážou nohy, že mě udělají úplně neškodného.“
„A kde jste měl po celou tu dobu ruce?“
„Říkám vám, že nahoře, kde jinde, vždyť jsem to těm dětem musel udělat k vůli, já mám mimochodem přesto, že jsem tvrdý a přísný, voják každým coulem, děti neobyčejně rád a rád se s nimi bavím.“
„A proč jste nekřičel o pomoc?“
„Říkám vám přece, že už jsem měl v ústech roubík, a jak byste se byl nasmál, kdybyste je viděl, jak si při tom počínali komicky.“
„A co potom, smím-li se ptát?“
„Ptejte se mě, na co chcete, vylíčím vše vám věrně, právě tak, jak se to zběhlo. Když mně tedy svázali nohy, svázali mně také ruce a měl jste vidět, co jim to dalo práce. To víte, takové dítě nemá žádnou sílu.“
„A pak vám vzali peníze?“
„Nikoliv, o peníze mne obrali již dřív a snad neviděli pohromadě dvacet korun. A hned se dělili o ně.“
„Slyšel jsem také něco o hodinkách.“
„Ano, oni mně vzali také hodinky, ale ty mně vrátili, když jsem je prosil, aby mne o ně nepřipravili, že to je památka po mém otci, který se vyznamenal ve vojenském tažení proti Italii v 66. roce. Bylo vidět, že neměli tak zlé srdce, plakali se mnou. To jsem ještě neměl roubík.“
„A co potom?“
„Pak mě ještě přivázali za nohu k věšáku a ten mladší řekl: ,Mějte se tu hezky, pane důstojníku, a nezlobte se na nás, my se chceme podívat do nějakého kinematografu!‘ “
„A nevzali vám také cigarety?“
„Ale, prosím vás, co vás to napadá, co by byli s nimi takoví malí hošíci dělali. Tak zde máte celý příběh.“
„A dovolte, jaký roubík vám nacpali do úst?“
„Roubík z mého šátku…

[zabaveno 5 řádek]

…v rakouské armádě.

    


 

Ivan Ivanovič z Ufy


Ufský kupec Ivan Ivanovič neutekl z města s ostatními měšťáky, nýbrž zůstal na své pozorovatelně, v krámě, se zcela určitým úmyslem — aby po příchodu sovětských vojsk šmelil a provokoval.
To, co Ivana Ivanoviče nejvíce odlišovalo od ostatních zvířat, byl dar řeči, dar slova.
Ivan Ivanovič uplatňuje tuto vlastnost co nejbohatěji a zneužívá svobody slova při každé příležitosti.
Jeho řečnický talent má ohromný význam v celé Ufě.
Tento dar se netýká toho, co vykládá doma, v kruhu rodinném, nýbrž toho, co říká jako občan na veřejných místech, na trhu, v čajovnách, v kavárnách, u holiče a ve svém krámě.
Pracuje tak, aby si nikdo neuvědomil, že on je ten provokatér, který rozšiřuje vylhané zprávy, aby vyvolal paniku nebo získával nové kontrarevoluční živly a nepřátele sovětské vlády.
Nikdy neřekne přímo: „Poznal jsem to a to.“ Říká, že „to slyšel“, že „to někde četl“.
Zůstal v Ufě, aby mohl co nejvíce škodit sovětské vládě. Pracuje pomocí obecenstva.
Zajde na trh a baví se s trhovci jako člověk, kterého nezajímá nic než zelí, kapusta, mouka, maso nebo sádlo.
„Hm,“ prohodí prohlížeje si prase, „Bugulmu dostali bílí zpátky, a proto se nesmí jezdit do Simbirska.“
Zná psychologii trhovců, temné masy drobné buržoazie a kulaků, kteří spolknou sebepitomější zprávu, jen když je aspoň trochu nepříznivá pro sovětskou vládu.
„Chvála pánu bohu,“ řekne nějaká babka, která poslouchala a běží domů papouškovat mezi zaostalými babami idiotské provokace Ivana Ivanoviče.
Ivan Ivanovič jde k holiči.
„Dneska v noci,“ praví přidušeně, „byl pořádný mráz.“
Po této nevinné předehře pokračuje:
„To je zajímavé, jak je v takovém mrazu slyšet kanonádu. Bylo to tak silné, že jsem si hned pomyslel, že bílí nemůžou být dál než patnáct verst od města.“
Ivan Ivanovič ví dobře, že v holírně čeká stejný nepřítel sovětské vlády jako on, kupec Zacharov, který svým známým určitě řekne: „Naši jsou patnáct verst od Ufy,“ a pak lhostejně dodá: „Dneska přivezli spoustu raněných.“
Když Ivan Ivanovič splnil svůj provokatérský úkol u holiče, ubírá se do kavárny. Ví, že tam sedí a žvaní bývalí podnikatelé, kterým vyvlastnili majetek.
Těm přináší velkou novinu: „Dutov dobyl Kazaň u Moskvy! Petrohrad obsadili spojenci.“
Všichni vědí, že je to blbost, ale přesto na ně ten pitomý žvást působí velice příjemně.
Ivan Ivanovič chladnokrevně vykládá dál, že Dutov zatkl Radu lidových komisařů, slyšel to prý na nádraží.
Všichni zase vědí, že Dutov byl bit u Orenburku, ale to jim nebrání, aby provokační zprávy nešířili po městě, mezi nepřáteli sovětské vlády.
Dneska slyšíte, že byl obsazen Birsk, zítra Sterlitamak, a nevíte, jestli se máte těm idiotům smát, nebo vzít revolver a vpálit jim kulku do hlavy.
To druhé je podle mne nejlepší způsob boje s provokatéry.
Za Francouzské revoluce provokatéry negilotinovali, ale věšeli.
Vzhledem k tomu, že provaz je u nás zrušen, navrhuju všechny ty provokující Ivany Ivanoviče na místě střílet.

Přeložil Břetislav Štorek
  


Iz belogvardejskich nastrojenij

Z bělogvardějských nálad

Přede mnou lézt ušpiněný kus papíru.

Sebrali ho rudoarmějci ve vsi Turušle, ale zřejmě byl psán koncem prosince v Ufě.

Někdo si na něj zřejmě vyléval duši. Je tu celá řada myšlenek.

„ ... trpělivě, nereptat proti osudu. Jistěže jsme mnoho hřešili a Bůh to nenechá bez trestu … “

„Říká se, že už jsou skoro tady. Je třeba utéci. Ale kam utečeš? K tomu potřebuješ hromadu peněz. Jak mnoho znamenají peníze! Konečně proč utíkat? Přijdou. Možná že zůstanou 8 - 10 (tady autor zápisků zřejmě vynechal slovo „měsíců“), nejvíc rok. Proslýchá se, že spojenci odpadávají. Vždyť veškerá naděje byla v nich ...“

„ ...Ach peníze, peníze, jak mnoho znamenáte! Celý život, celý život se musí člověk ve všem omezovat ...“

„ ... Kdybych se aspoň mohl radostně pomodlit, ale chybí mi ten svatý cit. Pořád se mi v hlavě motají všelijaké nesmysly ... A za to všechno nás Bůh trestá ...“

 

   


Iz dnevnika ufimskogo buržuja

Z deníku ufského měšťáka

I

Povídá se, ze bolševici obsadili Kazaň. Náš biskup Andrej nařídil tříměsíční půst. Od zítřka budeme jist třikrát denně brambory s konopným olejem. Ať žije Ústavodárné shromáždění! Český důstojník Palička, který je u nás na bytě, si ode mne vypůjčil dva tisíce rublů.

Zvěsti o dobytí Kazaně rudými se od předchozích opravdu liší - hlavně tím, že mají určitý objektivní podklad. Naši vyklidili Kazaň proto, že do Kazaně, jak mi důvěrně sdělil český důstojník Palička, přišly dva milióny německých vojáků. Ze všech obchodníků a obchodnic, kterých se v Kazani zmocnili rudí, stáhli kůži a tisknou na ni příkazy Mimořádné vyšetřovací komise. Povídá se, že přijdou uprchlíci z Kazaně. Budu muset schovat cukr z krámu, aby se mohla trochu zvýšit cena. Našinci z Kazaně mají peněz dost. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Povídá se, že bolševici obsadili Simbirsk. Naši vyhodili do povětří most přes Volhu. Na stavbě toho mostu vydělal strýček pět set tisíc. Čeští důstojníci říkají, že pád Simbirska je směšná maličkost a že všechno je v strategickém plánu. Důstojník Palička mi ukradl zlaté pouzdro na cigarety. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Dneska dorazila do Ufy první skupina uprchlíků z Kazaně a Simbirska. Po cestě je omylem obrali orenburští kozáci. Bylo slavnostní vítání. Vypil jsem dvě láhve koňaku a napsal udání na domovníka, že je bolševik. Domovníka odvedli do vězení.

a dali je na vychování Číňanům. Ve všech kostelích se pořádají modlitby. Biskup žádá všechny pravoslavné věřící, aby přísně zachovávali půst, poněvadž bolševici táhnou na Samaru.

Včera jsem snědl něco šunky a večer přišel telegram, že padla Samara. Jednoho člena výboru Ústavodárného shromáždění odvezli do blázince přímo ze Společenského klubu, kde prohlašoval, že pád Samary je tlach. Uprchlíků přibývá. Vypráví se, že bolševici všecko šmahem podřezávají a hlavy měšťáků nakládají do zvláštních vlaků a odvážejí do Moskvy, kde je balzamují a ukládají do zásobáren v Kremlu.

Jeden štábní kapitán vyprávěl včera ve Šlechtickém shromáždění, že bolševici polévají měšťáky vařící vodou, z žen a dětí dělají smažené karbanátky, kterými krmí ve věznicích pravé esery a kadety. Kupce polévají petrolejem a v té formě jich používají k osvětlování dobytých měst. Aristokraty a továrníky svlékají, vaří ve speciálních přístrojích, přidávají k tomu uřezané copy aristokratek a vyrábějí z toho válenky pro Rudou armádu.

Včera opět odvezli do blázince jednoho pravého esera. Vyzýval na trhu ženské, aby šly bořit Moskvu a vstupovaly do rusko-českého pluku. Můj důstojník Palička si ode mne vypůjčil další dva tisíce s tím, že je vrátí, až lidová armáda dobude zpátky Kazaň. Myslím, že ty peníze nikdy neuvidím.

Naši ustoupili od Bugulmy. Není pochyby, že je to pouze strategický manévr a že to nic neznamená. Je to docela malé městečko. Noviny píšou, že s námi jde Anglie, Francie, Japonsko a Amerika. Sám Wilson přijede do Ufy. Proti tomu je Bugulma směšná maličkost. Francouzský konsul už vyjel z Ufy. Jede zřejmě naproti Wilsonovi. Ať žije Ústavodárné shromáždění!

Včera jsem četl v novinách, že v zájmu osvobození Ruska od bolševiků a jeho probuzení k novému životu je nutno evakuovat Ufu. Dneska jsem viděl na Hlavní třídě opravdového Francouze s omrzlýma ušima. Prodával v kavárně po dvou rublech pohlednice se svou fotografií a podpisem „Kapitán Legalet“. Bratři Čechoslováci si trochu odpočívají od svých vítězství a obchodují na tržišti se zápalkami, doutníky, cigaretami a kořalkou.

Z Ufy zmizel poslední ešalon Čechoslováků. Můj podnájemník si s sebou vzal moje hodinky, dceru a šest tisíc, které našel v psacím stole. Nazdar!

Admirál Kolčak vydal rozkaz, aby byli uvězněni všichni ústavodárci. Za té situace jsem dospěl k přesvědčení, že Ústavodárné shromáždění je tak říkajíc hračka pro děti. To Ústavodárné shromáždění mě stálo dceru, dvacet tisíc, zlaté pouzdro na cigarety, hodinky - a místo toho mám u sebe nějaké směnky. Podvedli našince. Ať žije admirál Kolčak!

Kárný oddíl kolčakovců mi zrekvíroval pár koní, dvacet pudu cukru, sto beden zápalek a odvedl na vojnu mé příručí. Bolševici obsadili Čišmu. Z Francouzů zbyli v Ufě jenom dva mladíci, kteří vystupují v cirkuse. Našeho biskupa viděli na nádraží u náčelníka stanice. Velice se zajímal, kdy jede vlak na Čeljabinsk. Budu si muset taky zaskočit na nádraží.

II

Prvního března starého kalendáře v den svatých mučedníků Nestora, Trivimije, Antonia, Markela, panny Domniny a Martyrila Zelepeckého, jejichž ostatky bolševici znesvětili, vstoupila do Ufy naše osvoboditelka - lidová armáda imperátora Kolčaka Prvního, samovládného cara všesibiřského, omského, tobolského, tomského a čeljabinského.

S hrdostí teď říkám: „Jsem měšťan!“ Nám boháčům nadešla svoboda, a tu dělnickou a rolnickou chamraď čekají okovy, vyhnanství, Sibiř, provaz a kulka.

Jen mě znepokojuje malé nedorozumění, ke kterému došlo odpoledne. My měšťané jsme šli s chlebem a solí uvítat naše osvoboditele a místo nich jsme omylem narazili na eskadronu rudého jízdního pluku, která nás málem všechny pobila. Polekal jsem se tak, že večer, když přišli skuteční osvoboditelé, ležel jsem v horečce na posteli a neviděl před sebou nic než šavle rudé jízdy. Ať žije nevolnictví! Ať žije Imperator Kolčak, pravoslavný car všesibiřský! ...

. . . . . . . .

Dneska jsem byl v kostele a s ostatními kupci a měšťany se zbožně modlil za naše blaho a štěstí. Jak volně se nám teď dýchá! Na ulicích stojí zase strážníci a nikdo si nesmí nic vzít bez zaplacení hotovými. Nájemníkům jsem přirazil za pokoj sto rublů měsíčně. Bydlí u mě samá proletářská pakáž. Já jim teď ukážu! Dneska jsem byl na policii s udáním na vrátného Samuila, židovského uprchlíka, který, když tu byli bolševici, stále provolával: „Světlo! Vzduch! Svoboda!“ Velice mě těší, že ho zatkli a zastřelili. - „Světlo, vzduch, svoboda!“ „Ať žije nevolnictví!“ „Ať žije imperátor Kolčak První!“ ...

. . . . . . .

Dneska vstoupil do města pluk Ježíše Krista. Vojáci mají místo prýmků bílé kříže. Mluvil jsem s jedním důstojníkem, bývalým duchovním z Kazaně, a ten mi sdělil, že pluk Ježíše Krista má za úkol podřezat bolševiky a Židy v Rusku a v celé Evropě a osvobodit Jeruzalém od Turků a Židů. V pluku Ježíše Krista je speciální kulometné družstvo složené z duchovních ...

. . . . . . . . .

Po bolševické zimě nadešlo nám měšťanům opravdové jaro. Všechny ulice září zlatými nárameníky. Všude je slyšet: „Vaše Blahorodí, vaše Vysokoblahorodí, vaše Exceknce.“ Když voják nezasalutuje a nepostaví se do pozoru, dostane, pacholek, po hubě. Je jasné, že bez poddanství se nedá žít a že musí být nějaký pořádek. Dnes bylo vydáno nařízení, jímž se odnímá půda rolníkům a předává se statkářům a šlechtě. Rolníci a dělníci budou zbaveni všech práv a nebudou smět samovolně odejít od pána, na jehož půdě žijí nebo pracují. Proletářská pakáž přišla o všechny svobody. Každý dělník se musí denně hlásit na policii.

Byla nám dána plná moc nad dělníky. Z rozkazu cara Kolčaka Prvního byly zavedeny tělesné tresty, okovy a deportace na Sibiř. Mluvil jsem s několika továrníky. Budou žádat u Kolčaka, aby jim povolil prodávat dělníky podle jejich uvážení.

Ubytoval se u nás jeden důstojník čeljabinského pluku. To je krása! Zlato a řády. Nařídil mi, abych při jeho vstupu do místnosti velel celé rodině: „Vztyk, pozor!“ Ostrý chlapík! Denně musí mít víno a mrská svého sluhu. Dneska pověsili před kostelem padesát bolševiků s ženami a dětmi. Vstupné na místo popravy činilo jeden rubl ve prospěch georgijevských dragounů. Ať žije diktatura buržoazie! ...

Včera jsme pořádali malou hostinu. Můj důstojník rozstřílel všechna zrcadla a lampy, šavlí rozsekal všechno nádobí, pořezal si ruku, krví si pomazal obličej a zpíval „Bože, cara chraň“. V noci viděl všude bolševiky a schoval se pod postel. K ránu ho odvezli do nemocnice. Doktor říkal, že je to otrava alkoholem, který je v lidové armádě rozšířen ...

Dneska postříleli ve věznici třetí skupinu politických vězňů. Všechny odborové svazy byly rozehnány. Ať žije imperátor Kolčak První. ..

Povídá se, že bolševici nasadí všechny síly, aby dostali Ufu zpátky. Panebože, co se bude dít, co se bude dít ... Povídá se, že už je přerušeno spojení mezi Věrchněuralskem a Zlatoústém, není kam se vrtnout.

Ztracená kolčakovština ...

 

           


J. S. Machar

 Machar je realista. Kdyby nebyl fejetonistou Času, byl by ideálním realistou. Jako fejetonista Času je však realistou konzervativním. Miluje Čas, Herbena, Vodáka a Saldu, částečně i Elišku Krásnohorskou a nenávidí mladočechy a Viktora Dyka.

Neví proč, jelikož u velikých duchů je láska i nenávist zjevem spontánním. Není členem Akademie, poněvadž je toho názoru, že to není žádná čest, je-li tam člověk a že to není nectí, pakliže tam člověk není. Učí České bratry studovat antiku, vykládá spojitost mezi českou antikou a řeckým bratrstvím a je českým konzulem ve Vídni.

Když nějaký drobnější český člověk přijede do Vídně a ve slabé chvíli pumpne Machara o dvě koruny na dráhu, je mu Machar vděčen, neboť o tom napíše fejeton do Času, kde má zvýšený řádkový honorář.

Macharovy fejetony jsou zejména tím zajímavy, že jsou plny noblesy. Totiž duševní noblesy, ne realistické noblesy. Machar například dostane druhou cenu Akademie. Machar ji ovšem vrátí, poněvadž on i redakce jeho listu jsou přesvědčeni, že měl dostati první cenu. Jiný obyčejný člověk, kdyby tu cenu vrátil, napsal by stručně na poštovní colis s cenou: „Nepřijímám, zpět!“ a již by o věci nemluvil. Machar o tom také nemluví, ale napíše o tom dva fejetony do Času. Proč tu cenu vrátil, jak ji vrátil, kdy ji vrátil, komu ji vrátil a kde ji vrátil.

Machar cestuje po Čechách, Moravě a Slezsku a přednáší o antice. Když svého času cestoval Vrchlický a přednášel o Nerudovi, Čas i jeho fejetonista byli toho názoru, že to je literární cirkus. Když cestuje Machar s antikou, myslí Čas, že to není cirkus, nýbrž záslužná věc, a obšírně referuje, co bylo tam a co bylo onde. Nakonec věnuje Machar z přednášek dva tisíce korun na národní účele. A protože nemá vědět levice, co dělá pravice, Machar o tom nemluví, ale napíše fejeton do Času. Kolik dal, proč dal, jak dal, kdy dal, komu dal a kde dal.

Machar je nový český člověk. Ve svých Konfesích literáta i v Magdaléně ostatně vylíčil šosácké poměry českého venkova a zejména maloměstské slečinky dostaly tam svůj díl jako stvoření nepokroková a omezená. Leč když maloměstské slečinky chodí nyní na Macharovy přednášky o antice a tleskají tam autoru, ač antice rozumějí jako sele citrónu - abychom užili Macharova přirovnání, Machar sám a Čas za ním vlídně kvitují, že tam a tam „spanilomyslné dámy dostavily se v hojném počtu a projevily živým zájmem, že chápou antiku právě tak, jak ji chápe Machar“.

V kruhu těch spanilomyslných dam dá se Machar i vyfotografovati a Český svět přinese ten kompromisní obrázek. A rozumí se, že Čas přinese fejeton o vzácném pochopení a úctě zdravého českého venkova k největšímu českému žijícímu básníku. Machar jest a zůstane totiž vždycky největším. Až zemře, bude to největší mrtvý český básník.

Machar nerozumí strýčkovství a kamaráderii v literárních poměrech. Před lety byl v literárních stycích s Arbesem, Sládkem, Vrchlickým a jinými. Leč výsledky těch styků neodpovídaly jeho názorům a proto o tom napsal několik fejetonů do Času, v nichž pověděl na staré pány všecko, co mu kdysi neprozřetelně svěřili.

S lidmi, o nichž nemůže napsati fejeton do Času, Machar nerad vstupuje ve spojení. Je bankovním úředníkem ve Vídni a ví, že čas jsou peníze. Kdyby Čas měl více peněz, než má, Machar by se přestěhoval do Prahy a osvětloval by zblízka ty naše smutné poměry, ale za daných poměrů to nelze, poněvadž Machar jako ideální realista je toho názoru, že čas jsou peníze, kdežto redakce jeho listu je v této otázce konzervativní a soudí, že Čas nejsou peníze. Machar občas i o tom napíše fejeton do Času.

Dnes je těžko říci, co se z toho vyvine.

Čas hlásá českobratrství a návrat k evangeliu, Machar roznáší po Čechách a Moravě antiku, pokroková mládež tleská realismu, maloměstské slečinky tleskají Macharovi a Machar píše o tom fejetony do Času.

Jak se zdá, z Machara stane se český Loti, který z Cařihradu přivezl Azyiadé a Harémy kouzla zbavené, z Japonska Chryzantému a z Egypta kult Osirise.

Machar jel na Krym a přivezl Listy z Krymu, Machar jel do Itálie a přivezl Řím a nehledě k pí Svobodové - přivezl i antiku. Ostatně napsal o tom řadu fejetonů do Času.

Příštího roku pojede Machar na Island, o čemž zajisté napíše novou knihu. V každém případě však napíše o tom dříve několik fejetonů do Času. O fejetonech pak prohlásí Novina, list Macharovi nedosti vzdálený, že to jsou nejkrásnější skvosty naší české fejetonové literatury.

   


 

Jak Cetlička volil

 

Cetlička měl zakázanou Prahu a proto stál asi k jedenácté hodině dopoledne na nároží Perštýna a Ferdinandovy třídy a díval se se zájmem, jak nějaký nezkušený venkovský učedník, táhnoucí vozík, strčil, neuměje se jinak vyplést, vozíkem do strážníka dbajícího o pořádek na této frekventované křižovatce.

Strážník si tedy alespoň z pomstychtivosti poznamenal do notesu, že vozík, který ho pošoupl několik kroků hlouběji do jízdní dráhy, není označen tabulkou s firmou majitele, jak předpisuje jízdní řád.

Cetlička měl z toho dvojí potěšení. Předně jako divák, který konečně něco na ulici uvidí po dlouhém chození a za druhé jako člověk, který má radost, když se jeho nepříteli stane něco nepříjemného.

A tento druh lidí byl jistě Cetličkovi málo nakloněn, jak poznal několikrát, když dělal výtržnost u Věnce na Ovocném trhu.

Všechno šlo vždy dobře za dne. Chodil po Praze, nikdo ho nepoznal, až přišly ošklivé noci zkázy. Jednou chtěl vzít zimník u Hvězdiček, podruhé chtěl odejít bez zaplacení útraty z Kalifornie, pak rvačky u Věnce, to všechno dohromady vyneslo mu vždy pro reverzi po měsíci.

Přece však miloval matičku Prahu, poněvadž z ní dovedl těžit. Nikde nevisí tolik sukní u výkladních krámů, nikde nedají se tak dobře otevřít závěsy obchodů, nikde se nedá tak dobře krást jako v Praze.

Stane-li se na ulici sebevětší pitomost, nikde se neshromáždí tolik obecenstva, které je hluché a slepé a cpe se kupředu, aby vidělo, že skutečně z římsy domu spadlo vrabčí vajíčko na klobouk nějakého vážného pána, který nyní rozhorleně ukazuje zástupu svůj černý tvrdý klobouk se žlutou skvrnou na temeni.

Pak se dají vybírat obsahy kapes u zimníků, neboť málokdo uschovává tobolky v šatech, aby se nemusil rozepínat, kromě toho neměl by to potěšení být okraden.

Cetlička vrhal se do sběhu lidí, do zástupů obdivujících, jak opice dělají závody. Dřevěné mechanické opice v hračkářských krámech, před kterými se tlačili dospělí, ačkoliv to bylo pro děti, které se pro ty velké klacky nedostaly kupředu, aby něco viděly.

            Byl mezi zápasícími o místa ve vozech elektrické tramvaje. A všude sahal hluboko do kapes a odcházel nepozorován. Přitom byl však pověrčivý jako všichni zlodějové, vojevůdcové i diplomati.

Když se mu nepodařilo ponejprv získat kořist, neopakoval útok podruhé, což ostatně dělá i domnělý hrdina zvířecí, lev.

Dnešního dne měl smůlu.

U příležitosti sběhu lidu nad přejetým psem sahal do kapsy nějakému pánovi, který hlasitě odsuzoval rychlou jízdu automobily. Měl už tobolku napolovic nahmatanou, když pán sebou zavrtěl. Vytáhl tedy bleskurychle ruku a za chvíli opět ponořil ji do kapsy rozčileného pána. Ten však chtěl současně vzít z kapsy kapesník a byl podivně překvapen, když tam našel cizí ruku, která rychle však zmizela. Vykřikl tedy: „Kapesní zloděj!“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl dle metody chyťte zloděje Cetlička, „mně ukrad někdo tobolku. Měl jsem tam kolky. To musím říct strážníkovi!“

Nikým nerušen odešel a za rohem si odplivl: „Pěkně to začíná, dnes raději nehnu ani prstem.“

Potkal také vůz se slámou a tak bloudil po ulicích. Zabloudil do jednoho výčepu kořalky jen tak mimoděk a tam nalezl jednoho obětavého přítele, který mu hlásil, že má už jen na to, aby si dal za tři žitnou s rumem.

Posilněn k novým činům, dal se dál na pouť ulicemi a když se dost pokochal pohledem na strážníka na křižovatce, tu vypravil se do hostinců žebrat.

Poněvadž to bylo po jedenácté hodině dopoledne, našel málo hostů. A ti ještě byli střízliví a nedali mu nic. Prochodil tak již nejméně půl tuctu místností, když dostal se do hostince, kde bylo velmi hlučno.

Sňal klobouk a postavil se k jednomu stolu. Nežli však řekl, že je chudý tovaryš na cestách, sáhl nějaký tlustý pán do kapsy, vyňal odtud šest známek na pivo a řekl k vedlejšímu stolu: „Zapište toho pána!“

„Jmenujete se?“ tázal se jiný pán vedle Cetličky.

„Čeřovský,“ řekl ulekaně revertent.

„Dobře, pane Čeřovský, jděte dozadu a vyměňte si tam známky za pivo.“

Cetlička byl by nejraději utekl, ale když za jednu známku dostal skutečně půl litru piva, upokojil se a sedl si mezi ostatní pány, kteří vykládali o něčem, čemu nerozuměl a pili přitom jako žíznivci z pouště.

„Jednou jsem šel v mysliveckém obleku, podruhé ve vysokých botách a čepici,“ vykládal jeden suchý muž tlupě, „a komise, ta se tě ani nevšimne. To jsou naše lidi, rozumíš? Sebrali nám dosud jen jednoho, kulhavého Macnera. Chlap ožralá šel dvakrát za sebou odvolit a zapomněl, že je přece jen tím kulháním nápadný. A Viktorovi spadly před volební místností falešné vousy. Ještěže mu je jeden obecní starší hned na záchodě zas přilepil.“

„Tak, pane Čeřovský,“ přistoupil k Cetličkovi jeden pán, „zde máte svrchník, zde volební legitimaci a volební lístek, tady cylindr a už jděte. Zde jsou tři koruny. Skočte do fiakru a vraťte se hned a převlečete se za profesora. Pan Pávek vám dá paruku a brejle. Tachlíku, doprovoď toho pána do volební místnosti!“

Pan Tachlík vzal Cetličku za ruku a vsadil ho do kočáru. Pak ho vedl, když přijeli před velkou budovu, po nějakých schodech a před jednou místností mu řekl: „Tam půjdete a odevzdáte napřed legitimaci a pak tenhle volební lístek. Pamatujte si, že bydlíte na Moráni, že se jmenujete Kalous a jste úředníkem u Kolbena a že je vám 35 let.“

Cetlička-Čeřovský-Kalous ještě zaslechl, jak vedle jiný pán povídá nějakému muži: „Jen se nebojte, máte brejle, tak vás nepoznají, že jste tam byl už dvakrát. Teď se jmenujete Vyskočil.“

Pan Tachlík všoupl Cetličku do volební místnosti a šel po schodech dolů.

Cetlička bez obtíží vyplnil svěřený mu úkol a vmísil se rychle do zástupu, neboť viděl v tom celém jednu šťastnou náhodu ze svého života.

„Ani mně nenapadne se vracet se svrchníkem a cylindrem,“ řekl k sobě, „nevím dobře, oč se jedná, ale chvála bohu i za to. Mám to alespoň poctivě vydělané.“

A tak octl se v Národních listech tento inzerát: „Onen pán, který omylem přivlastnil si ve volební kanceláři spojených stran národních svrchník s cylindrem, žádá se, by jej odevzdal do téže místnosti, neb jest jméno jeho známé.“

Cetlička-Kalous-Čeřovský nečte však Národní listy, neboť od té doby již nezakročil v zájmu spojených stran národních. Sedí pro reverzi pod věží a vzpomíná na onen obdivuhodný den 19. listopadu.

Možná však, že k němu posadí nějaké pány z radnice, kterým odpoví na otázku, proč sedí, stručně: „Inu, pro Prahu!“

A pak bude na nich, aby odpověděli: „My také, kamaráde!“

     


Jak čerti plundrovali klášter sv. Tomáše

Třetího dne měsíce oktobra léta Páně 1564 opat kláštera svatotomášského Nikasius chodil v sandálech nepokojně ambity, utíraje si pot rukávem kutny.

Chvílemi se zastavil a pak kráčel zase dále, nedbaje, že z jednotlivých cel dívají se na něho mniši, kteří se divili, že opat se nepokloní ani před obrazem svého patrona sv. Nikasiuse, kterýžto obraz byl neobyčejně dojemný, neboť znázorňoval poslední chvíle světce předtím, než ho pohané machometánští narazili na kůl.

Opat Nikasius konečně přece zastavil se před tím obrazem a vzdychl: „Svatý patrone můj, ó kéž bych byl na místě tvém. Amen!“ a zase kráčel ambity.

Na konci chodby stanul opět, vyňal z mošny po boku list, kus pergamenu, a pod věčným světlem znovu zběžně přelétl řádky, svěsil smutně hlavu a zašeptal: „Věc nedobrá, miseria maxima...“

V listě četl opat Nikasius už asi po desáté, že tak ustanovil se Maximilián II., král, by otec jeho zemřelý Ferdinand I., 6. října 1564 pochován byl v chrámu sv. Víta na Hradčanech, ale před pohřebním průvodem by po dva dny prozatímně odpočívalo tělo Ferdinanda I. v chrámu svatotomášském.

„Miseria maxima,“ šeptal si poznovu opat, „co kop grošů to bude stát. Pohostit dvůr bude nutno.“ A opat opět zakvílel: „Miseria maxima, miseria maxima.“

Opat Nikasius musil velmi šetřiti. Klášter byl chudý, důchodky klášterní nepatrné a opat vždy s bolestí, bylo-li nutno, otvíral železem pobitou truhlici, ve které leskly se mince dobrého ražení. A teď taková zpráva! Mluvilo se již dříve po Praze o pohřbu Ferdinanda I., ale že by to pro klášter takhle dopadlo, opat se nenadál.

„Tributa, výlohy,“ vzdychal, sestupuje s chodby po dřevěných skřípajících schodech dolů do kuchyně, kde bratr Probus krájel z pecnu chleba barvy nepříliš lákavé tenké placky k večeři mnichům.

,,Slyšel-lis pak, Probe,“ řekl opat ke kuchaři, ,,že Ferdinand I., nebožec, po dva dny u nás bude spočívat v chrámu, prvé než průvod pohřební dále s ním půjde do chrámu sv. Víta?“

A pokračoval opat, usedaje si na stolici u pobitých dveří: „Dvůr musíme pohostit, maxima miseria. Na chudobné mnichy velké břemeno, onus, Probe.“

Bratr Probus, který byl neméně šetrný nežli opat, lekl se tak, že proti svému zvyku ukrojil z pecnu několikrát za sebou tlusté krajíce.

V tmavé klenuté klášterní kuchyni panovalo chvíli ticho, přerušované jenom vzdechy opata Nikasia.

„Něco udělat musíme,“ řekl Probus, „velká čest pro nás, hostit dvůr!“

„Pohostíme dvůr,“ opakoval temně opat. „Ale jak? Stát nás to nesmí příliš.“

„Šetřit a šetřit,“ odvětil Probus.

„Sám řeč promluvím,“ mluvil opat, „že zlé a špatné časy. Klášterní jmění že nepatrné, výlohy nemalé, že s radostí dáme, co máme.“

„Pro celý dvůr aby centýř ryb byl,“ řekl Probus.

„Probe!“ káravě děl opat, ,,i půl centýře stačí, když by bylo nejhůře, opět promluvím, že zlé a špatné časy, že za těch osm roků, kdy roku 1556 klášter nám byl odevzdán, mnoho jsme k jeho zvelebení učinili, což nás velký náklad stálo.“

„Probe,“ pokračoval opat, vstávaje se země, neboť nohy zpuchřelé stolice povolily, „myslím, že by i čtvrt centýře ryb stačilo. Ano, koupíš čtvrt centýře ryb.“

„A pivo?“ tázal se Probus. „Herež,“ odvětil opat, „pivo u nás doma, jen po džbánech nes. Všichni ať jsou střízliví.“

„A masa pečítá?“ tázal se Probus. „Tři kýtky telat stačí, a nekořeň přespříliš,“ radil opat Nikasius, „vše střízlivě drž!“

„Což husí pečení,“ ptal se Probus, „kolik těch?“

„Pět husí upec,“ pravil opat, ,,o miseria maxima, tributa.. . A zařiď dle svého. Fidem habeo.“

Opat se zvedl a šel nahoru po schodech, podíval se, zda ho nikdo nevidí, a tiše otevřel klíčem ve výklenku chodby zamřížované okénko, za kterým ležela truhlice pobitá, s penězi dobrého ražení. Tu vyňal, podíval se opět opatrně kolem sebe a otevřel. Opatrně něco mincí přepočítal, zastrčil do svého měšce a vše opatrně uzavřel, zámek mistrně upravený zkusil, zda zamčeno, a opět vrátil se do kuchyně a bratru Probu kladl mince, groše stříbrné řádkem na stůl, červotočinou dírkovaný. A pak odešel.

*

Bratr Probus se zamyslil po odchodu opata Nikasia nad řádkem mincí a zastrčil dveře na závoru.

„Kuchyně má chudá na koření není,“ řekl, odhaluje opatrně tuniku barvy šedivé, záplatovanou, kterou nosil pro úsporu kuchyní.

Pod tunikou měl kapsář pošívaný a do něho se stolu odpočítal pár grošů.

„Zlé časy,“ šeptal si, „i pro budoucnost šetřit třeba, kdyby bylo ještě hůře.“ Suchý obličej Probův se rozjasňoval. Bratr Probus přemýšlel: „Což čtvrt centýře ryb, tři kýtky telat, koupím dvě prosté, jednoduché.“

A bratr Probus poznovu do své mošničky z řádky mincí několik grošů odpočítal.

„A husí pět k pečení?“ šeptal si: „čtyři dostačí! Rozkrájím na malé kousky, jak bych pět upekl.“

A bratr Probus do své mošničky pod tunikou nové grošíky uschoval.

Pak šel do výklenku, několik kroků od pece, vyňal odtud kutnu, oblékl, přepásal šňůrou již odřenou a zbytek grošů se stolu zastrčil do mošny po svém boku, která se mu při každém kroku semo tamo houpala a bila do kutny již ošumělé, podobné, jaké nosili mniši žebraví.

Bratr Probus vyhledal pak bratra Mansveta, který měl titul cellarius, čili sklepní.

Bratr Mansvet seděl na nízké stolici ve sklepě klášterním, bubnuje prsty na sud. Přihýbal si chvílemi ze džbánu, na němž mistrně provedeno bylo sedmé křížové zastavení v barvách pestrých. Časem též klepal víkem cínovým, do taktu si bruče polohlasně píseň:

Cognovi deum meum, deum meum cognoveram...

Bratra Proba uvítal slovy: „Dobré vaření, dobré, velmi dobré.“ „Innomine domini,“ odvětil Probus, pije ze džbánu mu podaného. „Mansvete, nesu ti zprávu.“

Bratr Probus vyprávěl pak Mansvetovi o Ferdinandu, nebožtíku, o návštěvě dvora v jejich klášteře a dokončil:

„Bůh nás již nemiluje.“

„Vše padniž tedy dvoru v plen,“ pravil zasmušile bratr cellarius, ukazuje na soudky piva, osvětlené čadícím plamenem voskovice.

Bratr Probus přihnul si ještě několikrát ze džbánu a pak opustil prostor sklepní, jda nakoupit a objednat, co k hostině bude potřebí.

*

Na Menším Městě pražském, pod mostem Karlovým, seděl u rozbitého domku Martin Špatina a díval se na Vltavu, jejíž vlny předbíhaly jedna druhou a bily do tří kamenů, které pod domkem sloužily pradlenám za schody k vodě.

Martin Špatina byl nedobrý chlap, hodný svého jména. Ryby prodával lacino, velmi lacino, poněvadž k nim přicházel nehodným způsobem.

Ze sádek a vršů za noci, kdy měsíc nesvítil, ukrádal počestným rybářům na obou březích vltavských. Bral malé, velké, na které přišel, a ráno našli počestní rybáři vrše převrácené, sádky u břehu vybrané, zplundrované.

A k tomuto muži, který neměl pravého ucha, ztratil jej při podobné výpravě, zaměřil bratr Probus. Oba znali se dobře již z častých styků obchodních.

Několik roztrhaných dětí pokřikovalo za mnichem a házely na něho kusy bláta, kaménky a polena dříví. Byla v té době mládež rozpustilá.

Důstojný bratr Probus dal se do klusu, aby ušel těm nezbedníkům. Přiklusal ku břehu a našel Martina Špatinu v náladě nepříliš růžové.

Vida mnicha Martin, zamumlal cosi na pozdrav a zároveň zaklel.

„Koupím čtvrt centýře ryb,“ beze všeho úvodu spustil Probus.

„Nemám tolik,“ řekl Špatina. „A lacino neprodám,“ doložil, „neb je nouze o ryby. Co táhne seshora, už u Zbraslavi pochytají, a co zdola, u Troje.“

„Potřebujeme. Když nemáš, u poctivých koupím,“ děl na to bratr Probus, „nám mnichům každý rád prodá.“

Martin Špatina zabručel cosi nechvalného o mniších a o čertech červených a pravil nato: „Pojď!“

Šli do rozbitého domku. Ve dvou kádích u sklepení, pokrytých zelenavým slizem, plýskaly a šplouchaly ryby, malé i velké. Mohlo jich být přes tři centýře. Z toho vidět, že Martin Špatina i rád lhal.

„Jaké chceš? Kapry či menší,“ tázal se. „Pomíchané,“ odvětil Probus, „zvaž a přines večer do kláštera.“

Na znamení smlouvy podali si ruce a kalíškem páleného vína kontrakt zpečetili.

A bratr Probus, když dopili, vysázel mince a pravil: „Martine Špatino, což kulhavý Šimon neměl by pro mne dvě kýtky telat a čtyři husy? Večer chtěl bych je mít.“

„Zeptáme se,“ odvětil Martin. Zvedli se, opustili chatrné obydlí a kráčeli po břehu. Nedaleko, kde do Vltavy vtékal potok, který tekl hradním příkopem, podél černé věže, tam bydlel v domku polo z bláta, polo ze dřeva zbudovaném kulhavý Šimon, který kradl vše, co se dalo a co jeho zákazníci přáli si mít.

Teplé odpoledne vylákalo ho z jizby na kládu u břehu. Tam seděl. Byl mysli neveselé, neb jeho tovaryš, s kterým konal své obchodní cesty, včera u Tejnky byl chycen, právě když vepříka sedlákovi z chlívku odváděl a právu útrpnému byl dodán.

Uslyšev účel návštěvy, zachmuřil se ještě víc a posteskl si, že neví, jak věc s ním dopadne, zda tovaryš jeho při trápení neřekne soudcům, že on, Šimon, s ním na zájezdech tovaryšil.

„Nic více nechci,“ vábil bratr Probus, „jen čtyři husy a dvě kýtky telecí. Do večera je sehnat lehká práce pro tebe. Dnes plno lidu v Praze z venkova. Ztratíš se lehce v zástupu.“

Šimon máchl malomyslně rukou. „To nic,“ pravil, „nouze o kýty, větší ale nouze o husy.“ Svěsil hlavu v přemítání.

„V klášterní zahradě u benediktinů není zed vysoká,“ radil Probus.

„Včera jsem tam byl,“ řekl smutně šimon, „půjdu někam za hladovou zeď do vsí,“ rozhodl se, „večer zaklepám v klášteře. Hlavu na to položím, že přinesu.“ A důstojný bratr Probus podal ruku kulhavému Šimonu a hned peníze vyplatil.

Probus znal lacino kupovat.

A večer téhož dne byli bratři klášterní zaměstnáni úpravou ryb, husí a telecího masa. Opat Nikasius odpustil jim večerní nešpory.

*

Čtvrtého dne měsíce oktobra vonělo v klášteře příjemně po rybí, husí a telecí pečeni a peklo se a vařilo dál k pohoštění dvora.

Opat Nikasius ochutnával brzy to, brzy ono a vzdychal stále, že jsou velké výlohy. Dával přitom pozor, by bratří zaměstnaní v kuchyni neujídali z připravených jídel. Toho dne nařídil též újmu v jídle, počítaje, že přece pár grošů tím ušetří.

Bratr cellarius Mansvet zpíval si ve sklepě klášterním žalmy, upravuje pivo dle nařízení opatova, zatím co jedni upravená již jídla nosili za dozoru bratra Proba do komnaty, vedle domicilium pauperum, jizby chudých.

V temné jizbě chudých, kam z chodby pronikalo světlo jen malým okénkem, seděli před polednem, kdy v kuchyni panoval největší spěch, u dlouhého, nehrubě čistého stolu, tři mužové vzezření nepříliš lákavého.

Byli to potulní žebráci. Přišli ráno do kláštera a čekali na oběd.

Kláštery byly vždy otevřeny potulným žebrákům, třebas tři dny mohl pocestný potřebný v nich přebývat, ale v klášteře svatotomášském bylo jich pořídku vidět. Vyhýbali se žebráci klášteru u sv. Tomáše a v době poslední za opatství Nikasia pověst o jeho lakomství odpuzovala i neotrlejší potulné žebráky.

Až teď přišli tito tři. Byli z daleka. Dle špičatých střevíců bylo vidět, že jsou Němčíci.

Ošumělé šaty, kabátce lemované, nohavice úzké měli na sobě a klobouky, polo birety, polo klobouky nehodily se ani pro ně. Zřejmo bylo, že k nim přišli buď žebrotou, či dokonce loupežným nápadem.

Hemžilo se v té době dosti nebezpečných lidí po cestách a silnicích království Českého.

Mluvili mezi sebou tiše, vyhazujíce na stůl kostky. Hráli si tak pro ukrácení chvíle již dobrých pět hodin.

Někdy přestali hrát a nejstarší jim něco vypravoval, šermoval rukama. Mluvil německy, hrdelnými zvuky po bavorsku.

„Máme hlad,“ řekl jeden z nich, „visel bych radši na šibenici, než zde v té díře čekat.“

„Mlč,“ konejšili ho druzí, „cítíš tu vůni. Zde v klášteře dobře vaří a chudým poutníkům rádi z nadbytku popřejí.“

Vůně pečení vycházející z jídel, které mniši kolem nesli k uschování do komnaty, tím více dráždila jich hlad. - ‘

Větší proud světla ozářil vtom jizbu.

Bratr Probus vcházel do jizby chudých, nesa Bavorákům oběd. Mísu polévky chlebové „vodové“.

„Dáme, co máme,“ pravil, odcházeje z tmavé jizby, „časy špatné.“

Bavoráci pustili se do jídla. „Ani vepřům by nesloužilo ku zdraví,“ řekl jeden, odhazuje dřevěnou lžíci.

„Počkáme na večeři,“ radil nejstarší, „večeře bude jistě lepší. Cítíte tu vůni?“

A na stole opět točily se kostky a míhaly jejich plochy se šesti tečkami.

„Nesnědli,“ hlásil bratr Probus opatovi, „dáme jim to k večeři. A prosil jeden z nich, zdali by nemohli zůstati přes noc, že jsou unaveni dlouhou cestou a nohy že jim dobře neslouží.“

„Ať spí v jizbě chudých na zemi,“ odvětil opat, „a za večeři ať mají, co při obědě nesnědli. Podej sem maso zadělávané, ať okusím.“

„Probe,“ káral bratra kuchaře, „kořeníš příliš. Dvůr bude žížniv a piva v hrdlo proleje mnoho. Ó toho neštěstí!“

*

Tu noc měl v klášteře hlídku bratr Mansvet cellarius. O hodině dvaadvacáté, nynějšího počítání desáté, již klímal. Nesmíme se divit, neboť celý den upravoval pro dvůr ve sklepě pivo. O hodině dvacáté třetí chrápal již na klekátku pod obrazem sv. Jana Křtitele, několik kroků, kde spali potulní Bavoráci v jizbě chudých, vedle komory, kde na mísách byla připravena jídla pro dvůr.

Kde spali? Ne, žebravý trojlístek nespal hlady. Leželi na otepi slámy, kterou jim na noc bratr Probus donesl do jizby, a tiše hovořili. Radili se.

Nejstarší, trudovatý v obličeji, zvedl se se země a tiše otevřel dveře jizby.

Měsíc lámal své paprsky o věž kostelní a tmavé stíny vrhal do ambitů.

Bratr cellarius chrápal na klekátku. Bavorák se usmál a luskl prsty.

Dveřmi jizby chudých protáhli se i ostatní dva a všichni tři tiše kráčeli kolem bratra cellaria ke komnatě, odkud bylo cítit vůni dobrých, chutných jídel.

Bratr cellarius chrápal dále a v jeho chrapot ozývalo se mlaskání a pochvalné bručení tří Bavoráků, kteří v komnatě zle řádili mezi mísami s jídlem, připraveným pro dvůr.

*

Po páté hodině ranní, kdy na žádost Bavoráků propustil je rozespalý bratr cellarius z fortny klášterní a jim na další cestu požehnal, šel uklidit do jizby chudých. Vynesl slámu a našel mísu s vodovou chlebovou polévkou úplně netknutou.

Nalezl však, když jizbu vymetl, mnoho rybích kůstek a kostí jiných plno, které mohly pocházet i od husí.

„Bodejť by naši polévku jedli,“ usmál se, vymetaje vše do truhlíku, „vyžebrají si maso na cestě a v klidu pojedí, ale naši polévku...“

Sluneční hodiny na zdi u zahrady klášterní ukazovaly hodinu osmou, když mniši vrátili se z pobožnosti ranní. „Probe,“ řekl v kuchyni opat Nikasius, přines mně kousíček husího pečení z komory... „ Probus poslušně odešel.

Opat Nikasius zatím těšil se na chutnou pečínku, ale Probus se nevracel. I šel opat za ním...

Nanosili se tehda mniši klášterní vody, nežli vzkřísili opata Nikasia a bratra Proba, které nalezl Mansvet natažené na zemi v komoře pod vyprázdněnými misami.

„Čerti nám vše zjedli,“ byla jejich slova, když se probrali ze mdlob, „čerti nás plundrovali.“ A dali se do pláče.

„Kdo ví, co by se bylo nestalo,“ poznamenal bratr Mansvet, „kdybych byl při hlídce noční u klekátka potichounku si žalmy nezpíval.“

Bratr Mansvet šel pro kadidlo, by se komnata vykouřila, a při tom se usmíval. Věděl on sám, kdo byl čertem.

Opata Nikasia sice potěšila trochu zpráva, že pohřeb Ferdinanda I. nebude se odbývati ani po zasedání sněmu zemského, že byl na neurčito odložen, ale zle naříkal dlouhou dobu, jak čerti klášter zplundrovali a pochutnali si na jídlech, pro dvůr uchystaných. Tím končí tato historie.

   


Jak člověk bydlil a bydlí

Nelze obsáhnout slovy, jaké velké převraty prodělaly stavby lidských obydlí od první chatrče v pravěku až po naše dny, kdy týčí se k nebi třiceti i vícepatrové domy v New Yorku, mrakodrapy. A přece při všech těch nejrůznějších formách hledati sluší tři základní požadavky, a ty jsou od pradávných dob až na naše stejné a totožné. Obydlí má vrchem chránit před lijáky a žárem slunečním, ze stran pak má chránit proti větru, zimě a nepříteli, a zespodu má chránit před nepříjemnostmi matky země, jako před tekoucí vodou, vlhkostí půdy a různým hmyzem apod.

Za nejstarší obydlí sloužily jeskyně a obydlí vtesaná do skal, o kterých jsme se zmínili v předešlém čísle a provázeli vyobrazením takového města troglodytů. Tam nalézáme památky z nejstarší doby kamenné. Kde pak skal nebylo, tam primitivní člověk své obydlí stavěl přímo v zemi, a tak činili lidé i v dobách pozdějších, v době bronzové.

I římští spisovatelé zmiňují se, že staří Germáni bydlili v obydlích zpola zapuštěných v zemi. Vykopaná země byla jakousi ochrannou zdí. Strop byl zhotoven z větví, mechu a hlíny a později z rovných dřev, která kladli přes vyházenou do kruhu zem. Po celé zeměkouli ještě podnes shledáváme se s podobným typem obydlí, kdy jest zbudováno hluboko v zemi, zejména v krajinách severních.

Podobného druhu jsou i obydlí Eskymáků ze sněhu, hluboko zapuštěná do ledu. Obdivuhodná podzemní obydlí vidět v okolí Maňarského jezera, jihovýchodně od Kilimandžára v Africe. V podzemních obydlích, uměle vyhrabaných v zemi, chovají i dobytek.

Afričtí cestovatelé líčí celá města pod zemí, kdy nepozorovali vůbec, že by krajina byla obydlena, až najednou přímo ze země vyrazily na ně tlupy domorodců.

Jiné původní, prastaré formy lidských obydlí byly mnohem vzdušnější a přívětivější. Takové tvary zachovaly se doposud mezi Křováky v Jižní Africe. Jsou to jejich „bosjesy“. Vypadají jako z roští spletené hlídačské boudy na venkově. Nebyly to vlastně chatrče v pravém slova smyslu, neboť neměly stěn, teprve později byly vynalezeny rovné, přímé stěny, patrně z násypu kolem takových chatrčí vzniklé. Byly to stěny hliněné. Ačkoliv tento vynález zdá se být lehkým, nestal se přesto všeobecným majetkem lidstva.

Jest doposud mnoho národů, kteří nemají rovných stěn, jako kupříkladu Australci.

Jak vypadaly původně chatrče, o tom jsme již se zmínili u Křováků. Podobně boudy trpasličích národů ve středu Afriky, v pralesích, jsou vzorem nejstaršího principu takových staveb. Ovšem používání větví a jiného materiálu rostlinného původu má hlavní sídlo v tropech. Na severu, kupříkladu ve stepích Sibiře, kde není stromů, domorodci z chlupů sobů a kožešin různých zvířat slepují své chatrče.

Přitom nezměnil se pravěký tvar těchto obydlí. Stan beduína, sněhová bouda Eskymáků, jurty asiatských stěhovavých národů představují nezměněné praformy.

Pokrok znamenitý udělalo prehistorické lidstvo, když počalo stavět své kolové stavby. Celá malajská rasa jimi vynikala. V Asii lze sledovat stopy kolových staveb od Kavkazu až po Zadní Indii. V Africe vidět jejich stopy v jižním poříčí Konga, na Malgarasi a Rovumě ve východní Africe, na Bílém Nilu a v Benui.

V Americe jméno státu Venezuela poukazuje svým původem na.kolové stavby. Toto jméno vymyslil si objevitel toho města, Hojeda, nazvav je, když mu připomnělo svým způsobem staveb na Benátky (Venecii), taktéž vystavěné na kůlech, malými Benátkami, španělsky zdrobněle Venezuela.

Též staré město Mexiko bylo vystavěno na kůlech, dílem na plujících ostrovech, sestavených z obrovských vorů, pokrytých prstí. Tam staří Mayové měli dokonce své sady. To připomíná na podivuhodné styky těchto vysoce kulturních praobyvatelů Ameriky s Číňany, kteří dodnes na řekách, jako Jang-c'-tiang a jiných, ku nemalému údivu cestovatele zřizují velké plující ostrovy s celými městy.

Nejzajímavějšími však a pro jejich řídkost velice vzácnými jsou obydlí afrického nárůdku gaberijského v území jezera Čadského. Obrázek na str. 4., znázorňující obydlí takové, bude jistě každého zajímat.

Jest to zbytek obydlí, jakých lidstvo jistě používalo v dobách pradávných. Že se neuchovalo nic z těch starých obydlí až na naše časy, jest nabíledni. Příroda zničila je bouřemi.

Dnešní obydlí některých kmenů afrických, zrobená na stromech, jsou již pohodlnější. Afričtí cestovatelé, kteří první o nich zprávu podali, jako Nachtigal, vyprávějí, že na stromech, kde se příslušníci těch divokých černošských kmenů zařídili zcela pohodlně, chovají i různé druhy drobných zvířat. V mohutně rozvětvených, obrovských korunách bavlníkového stromu obývají celé rody. Mají své chatrče lidově řečeno v prvním, druhém i třetím poschodí. Pomocí žebříků z lan spouští se dolů, na noc pak vytahují žebříky, stejně

I když hrozí nebezpečí, neboť zde ve střední Africe výpravy jednoho kmene na druhý jsou na denním pořádku.

Náš obrázek, který jest reprodukcí náčrtku zmíněného slavného cestovatele G. Nachtigala, ukazuje podobný zápas. Jde o otrokářskou výpravu panovníka černošské říše bagirmské proti obyvatelům stromů, Gaberiům v zemi Logoně. Jsou tyto vísky ve stromech takřka nedobytnými pevnostmi. Vysvětluje nám to též význam a účel těchto staveb, snaha být co nejvíce chráněn před nepřítelem. Lidstvo tedy dlouho přemýšlelo, než dospělo k moderní formě svého obydlí. A musilo jistě přejít tisíce a tisíce let, než z jeskyň se přestěhovalo do mrakodrapů.


 

Jak doktor Soukup zničil soc. dem. stranu v

Čechách

 

Jak známo, kandidoval dr. Soukup na dvou místech a prohrál to na obou I bylo usneseno ve vedení strany sociálně demokratické, že jeden ze čtrnácti zvolených sociálně demokratických kandidátů vzdá se mandátu ve prospěch dr. Soukupa, neboť bylo veřejně prohlášeno, že dr. Soukup musí býti v parlamentě za každou cenu.

I vzdal se mandátu poslanec Jaroš na Českobrodsku a byly vypsány tam nové volby a kandidátem prohlášen dr. Soukup. Nešťastnou náhodou při těchto volbách propadl také. Tak zbylo sociálním demokratům v Čechách 13 mandátů.

Poněvadž však dr. Soukup musí býti v parlamentě za každou cenu, vzdal se soudruh Jirásek ve prospěch dr. Soukupa mandátu na Chrudimsku a Čáslavsku. Dr. Soukup prohlášen kandidátem a při nové volbě doplňovací propadl zase. Zbylo tedy sociálním demokratům 12 mandátů.

Aby však přece dostali dr. Soukupa do parlamentu, vzdal se mandátu soudruh Klička za 54. volební okres. Při doplňovací volbě propadl nový kandidát dr. Soukup 380 hlasy a zbylo sociálním demokratům 11 mandátů.

Když to viděl dr. Šmeral, vzdal se - ačkoliv se tolik těšil na svou parlamentní činnost - svého mandátu ve prospěch nešťastného dr. Soukupa.

Jednání dr. Šmerala tak se zalíbila soudruhu Habrmanovi, že týž vzdal se svého mandátu ve 52. okresu ve prospěch dr. Šmerala. Byly tedy dvě doplňovací volby: v okresu 12 dr. Soukup, v okresu 52 dr. Šmeral. Propadli nešťastnou náhodou oba a sociálním demokratům zbylo 9 mandátů.

Dr. Winter, zvolený za druhý městský okres smíchovský, prohlásil: „A musí do parlamentu přijít dr. Soukup!“, i vzdal se svého mandátu a v doplňovací volbě nový kandidát dr. Soukup propadl opětně.

Zbylo jim 8 mandátů.

„A my ho tam přece dostaneme!“ řekl poslanec Aust za Kladno a s obětavostí nevšední vzdal se mandátu ve prospěch dr. Soukupa.

Drží-li se člověka smůla, nepustí ho tak lehce. V těch doplňovacích volbách prohrál to dr. Soukup i na Kladensku. Ve prospěch Austa vzdal se Hnátek a ve prospěch dr. Wintra v této podivné horečce Biňovec.

Smůla je smůla. V doplňovací volbě zvítězil jen Aust ve Hnátkově volebním okrese a dr. Winter prohrál to v okrese soudruha Biňovce. Nově zvolený Aust rychle vzdal se v 63. okrese ve prospěch nešťastného dr. Soukupa, který to však sociálním demokratům znovu prohrál, takže pojednou měli jen 5 poslanců, kteří nechtěli se vzdát mandátů: zbyli jim pouze Modráček, Němec, Pik, Svěcený a Černý.

„My ho tam přece musíme dostat!“ zvolal Svěcený a vzdal se svého mandátu ve prospěch dr. Soukupa. Současně tak učinil i Němec a tak kandidoval Soukup v doplňovacích volbách v okresu 49 a v okresu číslo 7. Vyhrál to v okresu 7, Němcově a prohrál v okresu Svěceného a hned vzdal se šlechetně mandátu ve prospěch Němce, který však při nové doplňovací volbě Libeň prohrál, takže zbyli jen tři poslanci sociálně demokratičtí z Čech, a to Černý, Pik a Modráček.

A ti řekli: „My tam musíme dostat dr. Soukupa, Němce a dr. Wintra!“ A tak se vzdal Pik ve prospěch Soukupa, Modráček ve prospěch dr. Wintra a Černý ve prospěch Němce. Při doplňovacích volbách prohrál to dr. Soukup a Němec a zbyl dr. Winter.

Dr. Winter prohlásil ihned, že se vzdává mandátu ve prospěch dr. Soukupa. A když došlo k volbě, prohrál to zase nešťastný dr. Soukup a z Čech nepřišel do parlamentu ani jediný sociálně demokratický poslanec. Potom ho teprve vyloučili ze strany.

   


Jak dříve "ošetřovali" duševně choré

Náš článek jest jakýmsi přehledem o tom, jak dříve starali se o ty, kterým měli vlastně věnovat péči největší, totiž o lidi duševně choré. Mnoho, ba přemnoho utrpení museli snášet ti nešťastníci, než věda a lidskost zbavila je jejich okovů a vysvobodila je z hrozných žalářů, do kterých surová nevědomost našich předků je uvrhla. Dlouho to trvalo, než bylo poskytnuto skutečné ošetření těmto nebožákům a než lékařství počalo si bedlivěji všímat chorob duševních.

Za všech časů bylo hojnost duševně chorých, ačkoliv musíme přiznat, že dnešní náš kulturní život způsobil, že duševní choroby se více rozmohly.

Již v bibli jest zmínka o tom, že Nabuchodonozor byl šíleným. Jedl trávu, vzdálil se lidské společnosti a potuloval se venku. Jeho vlas a vous dosáhl neobyčejné délky a jeho nehty podobaly se drápům. Později se uzdravil. Král Saul trpěl zuřivostí a melancholií. Stal se příčetnějším, když mu hrál David na harfu. Ze skutečně zuřil, víme z toho, o čem v bibli děje se zmínka. Jak totiž před jeho zuřivostí musel prchnout jeho miláček David. Aby pak nebyl poznán od krále Achise a vydán Saulovi, dělal též choromyslného. Padal na zem, pokálel dvéře a sliny mu tekly z úst. A tu Achis řekl ku svým sluhům: „Viděli jste, že tento muž není příčetný, proč jste ho ke mně přivedli? Ať jest vyprovozen z domu!“

Znali tedy již, jak se jeví určité duševní choroby, ale o nějakém léčení jich nebylo v bibli zmínky.

V pověstech starých Řeků, v celé jejich mytologii hraje šílenství též význačnou roli. Herkules, Oidipus, Juno, Ajax, Athamas byli bohy potrestáni šílenstvím. Dcery krále Prótea domnívaly se ve své choromyslnosti, že jsou kravami.

Z historické pak doby řeckého středověku známe některé lékaře, kteří zabývali se léčením duševních chorob, kupříkladu Hippokrates. Tento lékař, žijící roku 460-377 před Kristem, popsal ve svých listech některé duševní choroby, kupříkladu psal: „Když zmocní se někoho bázeň a zármutek, jest to známka melancholie.“ Dále: „Nespavost, spojená s cukáním těla, jest též známkou duševní choroby.“ - Mluví též o duševní chorobě, povstalé ze žloutenky.

Staří Římané zprvu považovali choromyslné za osoby posvátné. Později však choromyslné hromadně zavírali do domů duševně chorých.

Ve 3. století po Kristu Caelius Aurelianus podává návrh, aby šílení byli léčeni hudbou a vínem. Vůbec starověk vykazuje mnoho případů, že lékaři snažili se duševně choré vyléčit.

Ve středověku však nastal obrat. O lékařském ošetřování šílených nebylo ani řeči. Pověrčivý středověk povětšině předpokládal, že duševně choří jsou ďáblem posedlí a že třeba ďábla z nich vypudit různým otřásáním, násilným točením nešťastníků. Jaké přístroje byly vymýšleny!

Nejlépe o tom mluví řada obrázků, kterou náš článek provázíme. Různé přístroje na točení nešťastníků, připomínající nebozez, nebo velký buben, pracovaly na vyhnání ďáblů z jejich těl.

Blázni byli zavíráni do nejhorších děr. Nebylo blázinců v našem slova smyslu. Ve Valencii roku 1409 všechny blázny vyvedli do stodoly za městem a tam je v ní upálili. Totéž učinili v Seville roku 1436, a v Zaragoze roku 1429 bylo hromadně přes 200 šílenců ubičováno královskými vojáky. Byl to boj středověku proti ďáblu.

Teprve ku konci 15. století zdálo se, že choromyslným kyne lepší osud. Byly zřizovány ve Střední Evropě pro ně ústavy, které však staly se vlastně jen velkými mučírnami. Mrskání bylo na denním pořádku. Blázny sice nezabíjeli, ale pomalu za hrozných útrap týrali k smrti. Jako zločince ukovali je na řetěz. Leželi na slámě a teplé stravy vůbec nedostávali, jen chléb a vodu. Jediným lékem byla pro ně oslí krev, dle názoru tehdejších lékařů, neboť prý: „Klid osla působí na zuřivost jejich.“

A opět ty hrůzné přístroje, které tehdejší lidstvo si vymyslilo. Lékař Leppler v Stralsundu vynašel roku 1650 zvláštní přístroj na léčení melancholie. Blázni musili chodit po žebříku, jehož příčky náhle povolily a oni spadli do velké kádě s vodou.

Ku konci toho století počali bláznům dávat teplou stravu a na noc je ukovali tak, aby ani neleželi, ani neseděli. Jest to tak strašná kapitola o ukrutnosti lidské povahy, že trudno o ní psát. Teprve ku konci století osmnáctého psychiatrie dopracovala se k jakémusi vědeckému základu, a tu osud choromyslných zlepšil se trochu. Bylo zakázáno je týrat k smrti, ale systémy léčebné byly stejně hrozné. V zimě je nahé polévali vodou, voda jim kapala po měsíce na hlavu a prováděny byly s nimi různé manipulace.

A toto mučení trvalo až do roku 1793, kdy ve Francii sňali pouta s rukou a nohou duševně chorých a místo věznic začali pro ně zřizovat ústavy léčebné.

V Anglii pak osvoboditelem vězněných těch ubožáků stal se William Tuke, který sám vlastním nákladem zřídil pro ně blázinec. Můžeme říci, že William Tuke byl vlastně zakladatelem moderních blázinců naší doby.

  


Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl redaktorem vládního listu

I

Všude dobře, doma nejlíp

Nepochopena a nepovšimnuta zůstává dnes tato pravda. Tvrdit opak jest zlozvyk, který zejména poslední dobou v naší republice se zahnízdil. Ačkoliv nechceme a nemůžeme také mluvit o přímém blahobytu občanů naší republiky, jest třeba zakřiknouti ty křiklouny, kteří ztratili úctu v zřízení státní a rozkřikují do světa, že je s námi zle.

Přáli bychom si, aby naše slova nepadla jako hrách na stěnu či na nepravou půdu. Připouštíme, že někdy bývají okamžiky v životě občanů naší republiky, kdy oni velmi snadno mohli by se octnouti v rukách štváčů, ale vzpomeňme si, že nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře. Jedině člověk zaujatý špatnou myšlenkou, že se mu špatně daří, může pochybovati o pravdivosti těchto slov.

Zřízení státní jest tak staré jako lidstvo a nebylo státu na počátku vývoje, aby se neděly chyby, malé chyby státního mechanismu. Naproti tomu v každém státu najdou se nespokojenci, kteří, kdyby se měli sebelépe, nejsou nikdy spokojeni.

Takovým lidem jest třeba se vyhnouti, neboť ničí náš duševní klid a činí z nás lidi zírající s nenávistí na určité třídy, na státní zřízení a na společnost, řídící osudy toho kterého státu. Nakonec nastává zhroucení iluzí a cesta do kriminálu.

Pořádek ve státě činí každého občana pořádným, pořádný člověk zajistí si duševní klid a blahobyt a blaho národa znamená blaho politické.

Pohleďme kolem sebe. Nenacházíme lidi s pěknými příjmy, kteří mají slušné kapitály, jsou zámožní a vážení nejen v kruzích jim společensky blízkých, ale i u svého dělnictva? Zajisté jen člověk s předsudky mohl by tvrdit opak.

V naší republice jest mnoho lidí, kteří pílí svého dělnictva nebo dědictvím domohli se zámožnosti. Nemáme jim přát úspěchu, máme být nevraživými či zlomyslnými?

Máme věřit těm, kteří říkají, že je u nás zle? Nedávno proběhla zpráva denním tiskem, že v Číně v provincii Gans-Su zahynulo hladem 500 000 lidí, v provincii Czan-Si 800 000.

Je něco podobného v naší republice, která kupuje čínskou mouku?

Statistika mluví číslicemi. Nouzí a hladem zahyne v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku ročně jen nepatrný zlomek procenta všeho obyvatelstva. A kolik lidí umírá z hladu v Indii, odkud se k nám vozí rýže? Půl miliónu. Tato malá úmrtnost v Čechách proti úmrtnosti v Indii musí přesvědčit každého nestranného člověka. Je tolik nářku u nás, že to vzbudí u každého statistika útrpný úsměv na rtech.

1 kg hovězího masa dnes stojí 16 Kč, 1 kg husy 32 Kč, 1 kg kapouna 36 Kč, 1 kg vepřového 28 Kč, 1 kg krocana 42 Kč. A přitom ty stálé nářky, že je draho.

Při obléhání Paříže za války francouzsko-německé v 1871, roce stálo kuře 300 franků, husa 500 franků, vůl 80 000 franků, prase 50 000 franků. Převeďte to na dnešní kurs československé koruny!

Ať každý nespokojenec srovná ty číslice. Žijeme nepopiratelně v době neobyčejné láce potravin. Před 170 lety, když Francouzi byli v Praze, stála libra mouky 13 tolarů. A co stojí dnes, když Francouzi jsou pryč?

Na Aljašce nedostanete hovězí maso a u nás máme dobytka habaděj. Indiáni kmene Čamakoko v Jižní Africe neznají vůbec, co je to cukr, a u nás každý správní rada z ústředny má cukrovku.

Jestli si u nás lidé nemohou stěžovati na vyživování, obracejí svůj zřetel na poměry vládnoucí v republice. Vezměme si za příklad poměry v Tonkinu, kde byli poslanci po rozpuštění parlamentu usmrceni, ubičováni a rozčtvrceni. Byl u nás nějaký poslanec, když je odročeno zasedání Národního shromáždění, rozčtvrcen? A když někdo mluví u nás, že je utis-kován, ať se podívá do Siamu. Tam se vládne absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář libovolně, komu chce, srazit hlavu. U nás chodí lidi dobrovolně bez hlavy.

Kdo u nás si stěžuje, znaje tato fakta, na nedostatek svobody, je padouch.

Svoboda je u nás zaručena zákony a nikdy se u nás na právo nešlape a neplije. Stane-li se něco, jest to prostě malinký přehmat, který bývá ihned vysvětlen a uveden na pravou míru.

Hojně rozvětvené bezpečnostní orgány bdí za nás, když spíme.

Stane-li se někde vražda, tu četnými domovními prohlídkami a zatýkáním objeví se přečasto dosud nepotrestaná a nevypátraná rota penězokazů.

Ve školách se učí naše děti ctít zákony a modlit se k bohu a škola vychovává z nich dobré občany. Naši zahraniční politikové dobyli si pověsti světové a naši finančníci mají takový vliv na světovém peněžním trhu, že sami udávají kurs naší koruny.

Mír a spokojenost dýše z každé chaloupky i české domácnosti, pilné ruce pracují v továrnách a dílnách a po denní práci pojídají tisíce dělného lidu radostně při večeři svou skývu chleba, chválíce boha a děkujíce svým zaměstnavatelům, kteří jim poskytují chleba.

Po celá leta diskutovali vůdcové dělnictva o tom, jak se to má provésti, aby se dělná třída měla dobře.

Otázku tu rozluštili nejlépe zaměstnavatelé tím, že dělnictvu poskytli zaměstnání, takže otázka tato úplně odpadá, neboť i nejlevější socialistické křídlo, komunisté, tvrdí, že kdo nepracuje, ať nejí.

Zaměstnaný člověk pracuje a jí.

Naprosto je mylný názor, že zaměstnavatelé nepracují. Každý zaměstnavatel se stará. Kdo se stará, ten pracuje.

Všeobecná péče o dělnictvo v naší republice ukázala záhy dělníkům naprostou nesmyslnost revolučních iluzí. Vývoj kapitalismu, o který se opírá naše mladá republika, poskytuje zaměstnání všem, kteří chtějí upřímně pracovati na tomto vývoji.

Dnes, v době všeobecné sociální péče o nemajetné třídy, nemůže se mluviti o nějaké ostřejší politice vůči dělnické třídě. Utlačovací opatření, o kterých se mluvilo, zhroutila se na všeobecné lásce k bližnímu, jak to krásně vyjádřil sociálně demokratický poslanec Bechyně ve svém článku „Trosečníci“, kolísaje mezi nenávistí a soucitem, až konečně promluvila jeho čistá duše.

Zdá se nám, že čteme verše básníka, čtouce jeho „Trosečníky“:

I má loď se ztroskotala,

na výspě pak osamělé

samoten jsem sedával.

Moře, nebe, mezi nimi

bušilo mé „lidské srdce“,

Robinsone Crusoe!

Tyto krásné, všelidské verše mluví k nám dnes tím více k srdci svou velikou harmonií lásky k bližnímu.

Zejména dnes, kdy obratným vedením celého procesu je světová sociální revoluce likvidována. Autokratický postup vlády v otázce toho druhu je správný a řešení, které vyvolila, bylo nejšťastnějším již z pouhých státních důvodů a nemůže být vůbec podrobeno kritice. Musíme si uvědomiti, v jaké vážné době stojíme, a to budiž naším měřítkem k posuzování politických událostí.

II

Nebuďte závistivými!

Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva pronikla krutá závist, která hází klacky pod nohy naší šťastnější budoucnosti.

Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude otírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší a ničí mravní základy naší re-publiky.

V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlků s kůží ovčí.

Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozráželi naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius, ani otrok neznali závisti a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.

Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist.

Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu 800letého trvání dánského státu:

„Národ zůstane a bude zdatným a silným svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů.“

Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá beze vší debaty a beze všech výkřiků.

Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejiti se bez debaty a závistivé kritiky.

Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu ministrovi financí o 100 000 Kč ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků, berních úřadů, kteří ihned přáli by si též nesmyslné zvýšení svých platů, nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krizi.

Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi.

To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady a závistivá fráze: „I já žádám na reprezentaci jako náš pan ministr“, jest opět výsledek práce různých štváčů. Jest opravdu s podivením, slyšíme-li:

„Jestli pan ministr může reprezentovat republiku, proč bychom my ji také nemohli reprezentovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát rezortu.“

A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky.“ Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krize nebylo by možné, aby každý z půl miliónu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit vilu nebo vystavět, je směšná vůbec zmínka o půl miliónu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří reprezentují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistivými.

Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim to rozjíždí v automobilech, a já nemám na elektriku.“ Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky, a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní očistě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života.“

Na mravní očistě, kdy vymýtíme ze svých srdcí jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů.

Naučme se respektovati hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:

Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.

A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek.

„Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají beztoho tak dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku, atd.“

Nezdržel jsem se a řekl:

„Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad že byste to neuměl lépe zastávat než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne a v noci. Za co platí panu domácímu malou činži? Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatímco on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplně zbytečným, vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes v době všeobecné bytové nouze je k nezaplacení.“

Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí rozpadá se národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.

Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že týž žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správně?

Nikoliv, nejedná správně. Zde má býti něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to požitek z práce. Na platu nemá dělníku záviset, on musí býti idealistou. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má býti, opakuji ještě jednou: požitek z práce. Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile svého života, nedbaje bídy i existenčních starostí.

Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze Národní politiky od Ad Alfy pod názvem „Znělka“.

Jak mnohým lidem lehce život plyne;

jich štěstí květy sytou barvou hýří,

jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,

když zábav, požitků jim řada kyne.

A jiným život dá jen stránky stinné,

jen robotu, a jako netopýři

jen smutné otázky jim hlavou víří,

zda poznají přec jednou časy jiné.

Však všichni stejně nemůžem se míti,

pak byl by život lidský bez půvabu

a snaha, práce by pak vymizela.

I pracující člověk radost cítí,

tu čistou radost z práce; i on v jarním hávu

zří přírodu, jež v květ se přioděla.

Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři o skývu chleba. Pak by byl život tak nudným, že by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice správně zpívá básník „Znělky“.

On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme se již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž ten krásný pocit, když malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.

Čuchat ke kvítkám, ku trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že jest nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.

Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci, a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.

Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vši pochybnost jisto, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do pří-rody získá před celým světem.

   


Jak Hans Rutter a Franz Stockmaynegg

hájili německý ráz Vídně

Hans Hutter a Franz Stockmaynegg spávali v kanálu Vídeňky a kradli. Hans Hutter kradl v Hietzingu, Rudolfsheimu, Ottakringu, Franz Stockmaynegg ve Währingu a Doblingu. Jednoho dne řekl jim jeden z kamarádů, který kradl ve vnitřních částech Vídně, aby se přihlásili ve spolku pro ochranu Němců v Dolních Rakousích. Tam že dostanou peníze, pivo, víno a že půjdou na Čechy.

Hans Hutter a Franz Stockmaynegg odebrali se tedy do místnosti spolku v Kartnerstrasse ve vnitřním městě. Bylo tam shromážděno asi padesát známých tváří. Ten kradl psy v Margarethen, ten prováděl prostitutky ve čtvrti Mariahilf, tam s tím Hans Hutter kradl prádlo na půdách v Rudolfsheimu. Tohoto znal zase Franz Stockmaynegg z policejního komisařství v Pötzleinsdorfu, kdy tam spal na pryčně kvůli botám, které zul na ulici spícímu městskému radnímu Paletschkovi. Někteří z nich dostali již poukázky na býkovce a odcházeli do vedlejší místnosti, kde každý z nich obdržel býkovec a novou poukázku na dvacet sklenic piva k vypití v hostinci Glückově. Pak rozdali všem velkoněmecké trikolory a učitel obecné školy z Josephstadtu vedl všechny do hostince Glückova, kde k nim řekl, že zítra se půjde na Čechy do Favoriten, aby se to už s těma psy nějak skoncovalo. Německá ruka zadáví Bémáky a zakroutí jim krky. České psy je třeba zabít za bílého dne, vymlátit jim zuby a jejich školy zapálit. Vyhnat musí konečně Němci tu zatracenou českou pakáž z Vídně a jako hřmění hromu musí zaznít zítra v neděli dupot zástupců německých po favoritech a vymlátí se ta prokletá česká pakáž až k Dunaji, kde je utopí jako prašivé psy. Pak se přihlásil ke slovu profesor gymnasia z čtvrti Wieden a nazval Komenského nestvůrou s blbou českou palicí. Komenský war ein Schwein ohne Intelligenz mit dem dummen „česky pravopis“. Němečtí mužové zničí pitomou povidlovou holotu v tomto hlavním městě říše. Mir san geboren nicht bei Podiebrad, mir san geboren am Donaustrand. Wir sagen nicht: „Dej mně pusu!“ wir schlagen dem tschechischen Gesindel die Schädel a pak bude se moci klidně rozvíjeti kultura německého lidu v Dolních Rakousích.

Nato vystoupil na židli jeden pán s dlouhými vousy. Řekl k německým mužům s býkovci, že je poslanec a že se vyplivne na český národ, poněvadž jsou kreténi, když chtí české školy. Není ani třeba chtít, aby české dítě přišlo do německé školy. Českému dítěti je nejlepší, když začne mluvit tou hotentotskou řečí, přivázat kámen na krk a utopit v mod-rém Dunaji. Zítra je třeba ve Favoritech ukázat Čechům, že pravý Němec dovede zpolíčkovat blbého Bémáčka.

Pak přišel jeden člověk s cylindrem a dal každému z německých mužů pět korun a řekl, aby zítra ještě sem přišli ve dvě hodiny, že dostanou zase pivo, a dnes, kdyby snad potkali Čecha, aby ho zmalovali do modra, až půjde z hospody.

Hans Hutter a Franz Stockmaynegg pochvalovali si ty řeči. Zejména to o Komenském se jim líbilo. Dosud nic o Komenském nevěděli, a teď se smáli, křičeli lámanou češtinou: „Komenský česky pravopis!“

Popíjeli a učili se zpívat „Wacht am Rhein“. Jejich nálada stoupala, když jim řekl nějaký kamarád u stolu, že se zítra budou ve Favoriten rabovat české obchody.

Hans Hutter křičel, že se lacino oblékne, a Franz Stockmaynegg vyměnil si poukázku na piva za kořalku a hulákal, že na zimu tak jako tak potřebuje peníze a že ve Favoriten mají Češi dost peněz. A večer vydali se hájit německý ráz Vídně. V Emilienstrasse v odlehlém zákoutí oslovili ve tmě neznámého občana, který na jich oslovení neodpověděl. „I ty český pse!“ vykřikl Hutter a vrazil mu jednu býkovcem. Franz Stockmaynegg počal ho šacovat. Pak mu vzali ještě tobolku, dali mu každý ránu bejkovcem a zabočili rychle do spleti ulic k Dunaji. Přepadený nekřičel. Byl to hluchoněmý Johann Fleischertag, učitel hluchoněmých v ústavu ve Fichtegasse. -

Když přiběhli k Dunaji, dali se přes Ferdinandův most a u elektrické svítilny prohlédli si lup. V tobolce bylo něco přes deset korun.

Rozveseleni tímto příběhem, rozdělili se bratrsky a Hans Hutter navrhl, aby šli do noční kavárny ve Friedrichstrasse, odtud že půjdou Vídní. Možná, že tam bude Wilhelm Dreihuf, jejich kamarád, a ten bude vědět o nějakém krámu.

Wilhelm Dreihuf byl skutečně v kavárně. Nebylo s ním však žádné řeči. Byl opilý a vykládal, že dneska nebude krást, poněvadž půjde zítra na Čechy do Favoriten a tam že se už dá něco dělat. Kdyby ho dnes zavřeli, kdo by hájil německý ráz Vídně a šel mlátiti Čechům okna.

V kavárně strhla se kvůli tomu hádka. Přítomní křičeli, že jsou také Němci a že ukážou zítra Čechům, kdo je ve Vídni pánem.

„Pány jsme my,“ volal Hans Hutter, bije se v prsa. Franz Stockmaynegg koupil si od prodavače, který přišel také do kavárny, za korunu nůž, a řezaje do lavice, říkal, že zítra mu bude moc dobrý.

O půlnoci vydal se pak do města s Hansem Hutterem, ale v sadech u university usnul na lavičce. Když se probudil, neměl ani nůž a v kapse ani haléře. Vzal mu je zatím jeho spolubojovník za očistu Vídně od Čechů, Hans Hutter.

A tak bylo druhého dne ve Favoritech o dva poctivé bojovníky a zachranitele vídeňského rázu němectví míň, neboť Franz Stockmaynegg hledal po celý den s proklínáním Hanse Huttera v Hietzingu, Rudolfsheimu a Ottakringu a Hans Hutter zatím chodil po Wahringu a Doblingu, aby se s ním nesetkal. A když večer utíkali Němci z Favoriten před českým lidem, nebylo přirozeně mezi utíkajícími ani Huttera, ani Stockmaynegga.

   


Jak havran krkavec stal se učitelem

Tam naproti, kde mezi skalinami bystřina šumí a žene své proudy do Severního moře, stojí v úzké rozsedlině stará borovice. Její kmen byl seschlý, její koruna uvadlá, lišejníkem obrostlé bílé větve rozsochatě vztyčovaly se k obloze. Dole válela se voda po bílém písku a s mocným příbojem a mluvou vln narážela na kameny a vyhazovala stříbrné kapky na zem a valila se opět dál. Po obloze hnaly se černé mraky, modrošedé a těžké. Obloha byla zelenavá a těžké kapky bily do kamení, holého a černého, které se zde povalovalo. A tam naproti tyčí se Čertova stěna se svými srázy, spadajícími přímo a ostře do moře. Panovaly dusné dny a vedra rozproudila divoce krev zvěře. Tajemná stísněnost panovala ve skalních rozsedlinách. Obloha zářila jako žhavá, a když dešťové kapky padaly na kamení, tu proměňovaly se v páry táhnoucí se jako mlhy podzimu. Bylo to krátké, krásné léto polárních krajin A tu starý havran krkavec objevil se nad mořem, zamával křidly a posadil se na vrchol staré borovice. Zde sedával každého večera. Ještě když borovice byla zelená, ještě když její větve byly ohebné a jemné a než ještě křoviny vroubily pobřeží moře, sedával zde každého večera. To bylo jeho právo, navykl mu mnoho a mnoho let. Jest starý, ctihodný a strašně hrubý. To je již známkou černých havranů.

Havran krkavec čechral si zobákem peří, otřásl se, zaklepal zobákem, poskočil na větvi, dva skoky nalevo, dva napravo, načepejřil peří na krku, otevřel zobák, zlomyslně zasvítil očima a řekl: „Krák!“ To nebylo žádným lichocením, neboť to znamená v řeči krkavců nadávku. Právě totiž přilétl jiný pták a skromně posadil se na dolejší větev.

„Hle, copak tu chcete, odkud přicházíte a co jste zač?“

„Co chcete ode mne? Jsem lesní káně, a když celý den jsem nic nejedl, pak ...“

„Nu, není snad tak zle, drahý pane, jsem také hladový, ale tam za tou skalou leží mršina. Směl bych vám kousek nabídnout? Není sice mým zvykem se s někým dělit, je-li vám však libo?“

„Fuj!“ řeklo lesní káně, „jím jen čerstvé maso.“

Tu seděli oba a přemýšleli zasmušile o černém osudu. Ano, v zimě, tu věděl havran krkavec, kde co k jídlu, a odletěl do vesnic, kde bydlí lidé. Tam našlo se lecjaké dobré sousto, mnoho bylo tam odpadků a leckdys pěkný kousek zahynuvšího dobytčete.

„Řekněte mně,“ tázal se havran krkavec svého druha, „kde vlastně se zdržujete v zimě?“

„Já? Odletím na jih, kde není sněhu, kde jest teplo, kde lidé se procházejí mezi bílými vesnicemi s červenými střechami. Tam je vždy dost myší. Ale podívejte se, pane krkavče, celé léto musím zde zůstat, poněvadž si tak přeje má manželka.“

„Cože,“ řekl černý havran krkavec, „vy jste měl ženu? Lituji, já měl kdysi také jednu. Teď jsem však starý a zcela samostatný. Víte co, dám vám návrh, poletíme tam, kde bydlí lidé a kde jsou červené střechy a bílé domy. Já také rád vidím něco pestrého. Kromě toho znám již od mládí řeč těch lidí.“

Když slunce zapadlo a nad mořem mlha se počala vznášet, řekli si navzájem „dobrou noc“ a v radostném očekávání jitra strčili si hlavy pod křídla a spali.

Když slunce vzešlo, krahujci křičeli v bažinách a ryby vymršťovaly se z vody, tu prokoukl havran krkavec zpod křídel, zívl, přimhouřil levé oko a řekl: „Hle, příteli, už je čas, ukáži ti krásy světa, a poněvadž jsi již vyspalý a necítíš únavy, můžeme vyrazit. Ukážu ti, jak tam v tundře lidé obývají malé nízké chatrče, kde se pasou stáda sobů a kde před obydlím leží vysoké vrstvy smetí. Víš, tam lidé házejí všechny odpadky.“

Poslyš, starý příteli,“ řeklo lesní káně, „zdá se, že jsi zapomněl, cos mně včera navrhl, že mně chceš ukázat hlavně lidi.“

Tedy dobrá,“ zabručel havran krkavec, „poletíme!“

A letěli přes kopce, přes vrchy, v teplých paprscích slunce, přes řeky, jezera a údolí, až přestaly lesy a vidět bylo brázdu vedle brázdy a ploty ležely kolem malých vesnic. Uprostřed vesnice spustil se havran krkavec na starou lípu.

„Proboha,“ pravilo lesní káně, „oni tě zabijou, ani nevíš, jak jsou sprostí.“

„Neboj se, byl jsem již jednou v této vesnici,“ řekl havran krkavec, „nedaleko odtud žil jsem již za svého mládí!“

Lesní káně úzkostlivě posadilo se vedle svého druha.

A hleďme, tu jde ke studni Marie Ivanovna. Okov skřípe, voda šplouchá, a ona těžce oddychujíc posadí se na okraj studny.

„Přeji ti stálého zdraví, Marie Ivanovno, jak se daří?“

„A tobě jak se vede, Taťáno Michajlovno?“

Obě ženy posadily se ke studni a jaly se hovořit a smát na celé kolo. A Marie Ivanovna vykládá Taťáně, jak špatný je Trofim, opilec a darebák, a jak bije svou ženu. A pak vypravuje Taťána Marii všelicos o Afanasijovi, bohatém sedlákovi. Samo sebou se rozumí, že nic dobrého, jen všechno špatné. A přitom se ženy neustále smějí.

„Krak!“ řekl starý havran krkavec. „Vidíš, káně! Jsou dnes stejně zlí jako dřív. Když tam vzadu u jezera ještě nebyly vysázeny vrby a když jsem byl ještě mladý nezkušený krkavec, tu žil jsem u lidí. A právě jako dnes jeden mluvil o druhém, ale tak, aby to ten neslyšel.“

„Ano,“ pravilo lesní káně, „kdybych byl tak chytrý jako ty a rozuměl lidské řeči, lítal bych zajisté rád do vesnic, ale musel bych být také tebou. Já hledám jen myši.“

„Vem tě ďas s tvými myšmi! Jsem raději tam, kde křivá borovice dívá se na Čertovu stěnu, kde voda hučí a vrcholky stromů šumí, neboť, milý příteli, kde jsou lidé, tam není nikdy dobře. My jeden druhého neklameme, lidé však tak činí. Právě řekla Taťána k Marii: .Proboha, nepovídej jen dál, že jsem ti to vypravovala.' „

„Fuj,“ pravilo káně, „a jsou ke všemu ještě zbabělí. Ano, krkavče, ty máš pravdu, musí to být praví darebáci. Ale leťme dál a slyšme ostatní.“

A opět letěli přes lesy, jezera, louku a potok, až přišli k domku v lese. Tam přede dveřmi hrály si děti v písku a jeden z klučinů, divokého vzezření, výskal, křičel, smál se a běžel za motýlem, který poletoval z květiny na květinu před domem. Konečně hodil na něj svou čepici. Tu však jiný klučina sem přiběhl a došlo k pusté rvačce.

„To jest můj motýl,“ pravil šťastný lovec.

„Ale chytil jsi ho do mé čepice!“ řekl druhý. A hoši dali se do křížku, nařezali si a mlátili se pěstí do obličeje, škrábali a nadávali. Motýl zatím uletěl.

„Hanba,“ pravilo lesní káně, které nepotřebovalo rozumět lidské řeči, aby pochopilo, že havran krkavec měl pravdu.

„Hehe,“ usmál se starý krkavec, „vidíš teď dobře, jací jsou ... Žádný nepřeje nikomu nic, ale já, starý havran krkavec, nabídl jsem ti včera dobrovolně starou zdechlinu, která tam páchla za skalinami ...“

Káně mělo sice velký hlad, ale přece vzpomnělo si s hrůzou na nabídku starého krkavce. Zavrtělo smutně hlavou a řeklo: „Děkuji vám, pane krkavče, za tuto nezištnou nabídku.“

„Jak to? Nejsem skutečně tak zlý. Ukáži ti toho ještě víc, pak uvidíš, jak jsou lidé špatní, a budeš vděčným starému krkavci, který ti nabídl kousek ze svého pokrmu.“

Letěli dál a opět přišli na vesnici a viděli, že tam nějaký kramář nechal svůj krámek otevřený. Havran krkavec usmál se a pomyslil si: „Teď to přijde!“ A skutečně! Zrzavý Vasiljo plíží se ke krámku a zřetelně viděli oba ptáci, jak kolem sebe bázlivě hledí, jak vytahuje zásuvky ze stolu, jak do nich hrábne, obsah vysype do své kapsy a rychle krámek opustí a venku jde kolem, jako by se nic nestalo.

„Copak to dělá?“ optalo se káně.

Inu, zlatý hochu,“ řekl havran krkavec, „krade. Vidíš, tací jsou lidé.“

Tu zesmutnělo lesní káně a řeklo ku krkavci:

„Pojď, poletíme nazpět do lesa ku Čertově stěně. Chytím si tam myš a ty sníš tu mršinu.“

A opět letěli přes pole, lesy, hory a údolí, a poněvadž byli unaveni, spustili se na srázné pole, kam vlétli na strom.

Havran krkavec pozoroval vrcholky stromů, těšil se z krásného večerního slunce a nad tím, že není tak špatný jako lidé a tak nezkušený jako lesní káně. Káně hledělo však na brázdy, neboť tam cosi se pohybovalo, pískalo a típalo. A již zamáchalo křídly a spustilo se z větve. A pak drželo mezi pařáty něco malého, cukajícího se, co úzkostlivě pískalo, a počalo to polykat.

Tu zajiskřily havranu krkavci oči a on snesl se z větve a již s ostrým křikem vrhl se na káně: „Dej sem to sousto!“

Avšak káně postavilo se na odpor, klovalo, prskalo a křičelo: „Kde je tvá morálka, krkavče?“

„Hej,“ řekl havran, polykaje myš - „morálka jest jen pro hloupé a pro ty, kteří se jí nechají zajmout. Ty však pamatuj: Ne vždy jest ten, který ti ukazuje, jak špatní jsou ti ostatní, dobrým, a není prost špatností ten, kdo tupí sprostotu ostatních. Pamatuj si to, mladý muži, nestěžuj si a slyš ještě jednou mou poslední radu: Chceš-li, aby ti nikdo neubližoval, zůstaň sám, nevěř nikomu, i kdyby to byl starý poctivec, jako jsem já, havran krkavec!“

Smutně odletělo lesní káně odtud a myslilo si pro sebe: „Ano, když se nejedná o jídlo, jsou všichni dobří a šlechetní - hlad dělá však i z těch nejlepších zloděje, lupiče a podvodníky.“

    


Jak jsem přemohl černošského obra Zippse ze Severní Ameriky

Čertví, jak se to stalo, že jsem šlápl černochovi Zippsovi na kuří oko. Kdo by nevěděl, kdo je to černoch Zipps, ten by patřil mezi úplné ignoranty, nevzdělané hlupáky. V dějinách lidstva staví se Zipps po bok nejslavnějším mužům, ba předčí je svou slávou tak dalece, že jména jejich ztrácejí se úplně tam, kde mluví se o Zippsovi, a jest to svatá pravda, neboť podařilo se snad Juliu Caesarovi položití Arména Madraliho ve volném stylu catch as catch can za 20 minut na lopatky? Praštil Dante o zem s nejslavnějším belgickým zápasníkem Omerem de Doullion již za 24 minut 8 vteřin?

Docílil snad vynálezce rádia Curie tak krásného výsledku, že německý zápasník Urbach položil se na lopatky za 5 minut? A dovolte ještě jednu otázku. Dostal někdy Svatopluk Čech do takového krásného mostu Skota Rankina, aby z toho mostu přehodil si onoho siláka přes rameno na zem, jako to udělal Zipps, ten šampión Severní Ameriky, o kterém mluvila celá Praha, když vystupoval v řeckořímských zápasech ve Varieté?

Machar si to velmi popletl s tou antickou kulturou. Nejsou to nějaké staré hrníčky, vykopané v Aténách a v Římě, ani básně starých Řeků a Římanů, synové Hélioví zanechali nám jiný, nehynoucí pomník, řeckořímské zápasy ve Varieté, kde z chumelenice hladkých těl vztyčuje se postava slavného zápasníka černocha Zippse, kterému jsem šlápl na kuří oko v Brejškově plzeňské restauraci.

Nevím věru dobře, jak jsem to mohl spáchat. Strašný černoch, severoamerický šampión Zipps, spolykal u Brejšky čtyři „zápasnické obědy“, což jest pouhá přeměna jména „obědů porotních“. Pak se zvedl a vyšel ven na dvorek v tu nešťastnou chvíli, když jsem si z věšáku sundával Le Temps. Je to můj zvyk, že všude beru do ruky cizojazyčné žurnály a dívám se do nich, jako bych tomu rozuměl, a to jedině proto, abych dal najevo, že jsem vzdělaný člověk. Tento můj zvyk se mně nevyplatil, neboť jak jsem nesl velký žurnál Le Temps, srazil jsem se s černochem Zippsem, a nežli jsem se mohl vzpamatovat, už to měl. -

Za svého života jsem už mnoha lidem skočil na kuří oko, ale tak hrozně krásně se mi to nepodařilo nikdy, jako v tomto případě. Obr Zipps strašlivě zaklel, jak jen černoši dovedou klít, a počal mluvit něco anglicky, přičemž vyrážel pořád „fút, fút“, což znamená česky noha. Tvářil jsem se, jako bych se omlouval, a řekl jsem: „Ty chlape jeden, jestli řekneš ještě slovo, tak s tebou praštím.“ Černoch se zachmuřil, já jsem pokýval hlavou jako na pozdrav a zvolal jsem: „Ty máš štěstí, že už jdeš pryč. Kdybys se chtěl ještě chvilku se mnou bavit, tak nevím, jak by to s tebou dopadlo.“

Černoch sedl si zase ku svému stolu, kde seděl s nějakým pánem, který se zájmem pozoroval naše utkání. To byl jeho průvodce po Praze Čech Truneček, a jak jsem se později dozvěděl, pěkně mu to všechno přeložil do angličtiny, co jsem říkal. Černoch Zipps díval se také od té chvíle na mne strašlivě, takže ve mně byla malá duše, neboť jsem každou chvíli čekal, že vyskočí a udělá ze mne ricatto. - Šampión Severní Ameriky Zipps domníval se, že když on jako zápasník chodí k Brejškům, že každý, kdo tam chodí, musí být také nějaký zápasník, v čemž ho utvrzovalo to, že abych nedal na sobě znát strach, zkřížil jsem ruce a celý se nafoukl. Dobrák pan Brejška, když mě tak viděl sedět, ohmatal mně svaly na rukou a zakýval hlavou, což černocha Zippse, který se stále na mne hrozně díval, utvrzovalo v domněnce, že mu šlápl na nohu nějaký dosud neznámý zápasník, který si to troufal, aby ho vyprovokoval.

Pak jal se černoch Zipps sdělovat své obavy svému průvodčímu, který zavolal si pana Brejšku a tázal se ho, co je to za pána, který tak troufale a vyzývavě tam sedí na židli.

Dobrák pan Brejška má rád nevinné žertíčky, tak mu řekl, že jsem se právě vrátil z Indie, kde jsem zlámal vaz indickému obru Fašah Chánovi, a že vždy zápasím jen inkognito, nikdo že neví, odkud jsem, že vždycky přijdu v poslední chvíli a pak to všechno položím.

To bylo přetlumočeno do angličtiny. Třásl jsem se jako osika, když po krátké rozmluvě černocha s jeho průvodčím oba přistoupili k mému stolu. Chtěl jsem již zvolat na číšníky, aby rychle běželi pro strážníky a pro ochrannou stanici, když vtom počal se černoch příjemně usmívat a něco anglicky brebentit, což mně přetlumočil jeho průvodčí, že pan Zipps prosí mne za odpuštění, jestli mne urazil, že opravdu nerad se se mnou srazil a že to nic neznamená, že jsem mu šlápl na kuří oko, to že je maličkost, to že nic není. Pak mně černoch podal ruku a řekl: „Jú ár čárment (vy jste roztomilý),“ načež já jsem odpověděl s úsměvem: „Jen pomalu, pomalu, aby to s vámi špatně nedopadlo!“

Tím se také vysvětluje, proč mě známí potkali týž den na Ferdinandově třídě kráčet kolem Unionky zavěšeného pod paždí s obrem šampiónem Severní Ameriky Zippsem. - -

Prosba k lidumilům:

Prosím tímto snažně laskavé čtenáře, aby nikdo z nich černochu Zippsovi tuto pravdivou událost nepřekládal do angličtiny ani jiného jazyka jemu srozumitelného.

   


 

Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu

Průběhem pěti až šesti let svého pobytu v Rusku byl jsem několikráte zabit a usmrcen různými organizacemi i jednotlivci.

Navrátiv se do vlasti, shledal jsem, že třikrát byl jsem oběšen, dvakrát zastřelen a jednou rozčtvrcen divokými vzbouřenci Kirgizy u jezérka Kale-Yšela.

Konečně definitivně byl jsem probodnut v divoké hádce s opilými námořníky v jedné z oděských krčem. Toto se i mně zdá nejpravděpodobnějším.

A nejen mně, i mému dobrému příteli Kolmanovi, který získav očitého svědka mé potupné i hrdinné smrti, napsal o celé pro mne tak nepříjemné události článek do redakce svého listu. Nezůstal však při té malinké zprávičce. Jeho dobré srdce přinutilo ho napsat o mně nekrolog, který jsem četl krátce po svém příjezdu do Prahy.

Vynadal velice elegantně mé posmrtné památce, přesvědčen, že mrtví nevstávají z hrobu.

Abych ho přesvědčil, že jsem živ, šel jsem ho vyhledat a tak vznikla tato povídka:

Ani mistr hrůzy a děsu Poe nemohl si vymyslit příšernějšího námětu...

Autora svého nekrologu našel jsem v jedné z pražských vináren právě ve dvanáct hodin, kdy se vinárna zavírá na základě jakéhosi císařského nařízení z 18. dubna 1856.

Díval se na strop. Se stolů stahovali polité ubrusy. Přisedl jsem ke stolu k němu a řekl vlídně: „Dovolte, jest zde volno?“

Pozoroval dále neznámý bod na stropě, který ho tolik zajímal, i odvětil logicky: „Prosím, právě se zavírá, myslím, že vám nenalejí.“

Vzal jsem ho za ruku a otočil k sobě. Chvíli se díval mlčky na mne a konečně řekl tichým hlasem: „Nebyl jste prosím v Rusku?“

Zasmál jsem se: „Vy jste mne tedy přece poznal? Byl jsem zabit v Rusku v jedné sprosté krčmě v hádce se surovými opilými námořníky.“

Zbledl. - „Vy jste, vy jste...“

„Ano,“ řekl jsem důrazně, „byl jsem zabit v krčmě v Oděse námořníky a vy jste napsal o mé smrti nekrolog.“

Z jeho rtů splynulo tiše: „Vy jste četl, co jsem o vás psal?“

„Zajisté, nekrolog velmi zajímavý, až na některé malé nedorozumění. A přitom neobyčejně dlouhý. Ani císař pán, když zemřel, neměl tolik řádek. Jemu věnoval váš časopis 152 řádek a mně 186 po 35 haléřích za řádek (jak se dřív mizerně platilo žurnalistům!), což dělá dohromady 55 korun 15 haléřů.“

„Co vlastně ode mne chcete?“ otázal se zděšeně, chcete těch 55 korun 15 haléřů?“

„Ponechte si ten obnos,“ odpověděl jsem, „mrtví nepřijímají honorářů za nekrolog o své smrti.“

Zbledl.

„Víte co,“ řekl jsem nenuceně, „zaplatíme a podíváme se někam jinam. Chci strávit dnešní noc s vámi.“

„Nemohlo by to být až zítra?“

Podíval jsem se na něho.

„Platím,“ zvolal.

Když jsem na rohu zavolal fiakristu, poručil jsem autorovi svého nekrologu, aby si sedl a k fiakristovi řekl jsem hrobovým hlasem: „Dovezte nás na Olšanské hřbitovy!“

Autor mého nekrologu se pokřižoval. Dlouho panovalo trapné ticho, přerušované jen práskáním biče a frkáním koní.

Naklonil jsem se k svému společníkovi: „Nezdá se vám, že někde v tichu žižkovských ulic zavyli psi?“

Otřásl se a vztyčil se ve fiakru koktaje: „Vy jste byl skutečně v Rusku?“

„Zabit v Oděse v krčmě, v hádce s opilými námořníky,“ odvětil jsem suše.

„Ježíšmarjá,“ ozval se můj společník, „tohle je horší než Svatební košile od Erbena.“

A opět bylo trapné ticho. Někde opravdu zavyli psi. Když jsme se ocitli na Strašnické silnici, poručil jsem svému společníkovi, aby zaplatil fiakristovi. Stáli jsme ve tmě Strašnické silnice.

„Není tu prosím nějaká restaurace?“ obrátil se ke mně bezradně a žalostně autor mého nekrologu.

„Restaurace?“ zasmál jsem se, „teď přelezeme hřbitovní zeď a popovídáme si někde na náhrobním kameni o tom nekrologu. Lezte napřed a podejte mi ruku.“

Mlčky a tiše podal mi ruku a seskočili jsme na hřbitov. Pod námi zapraskaly cypřiše. Vítr šuměl melancholicky mezi kříži.

„Já dál nepůjdu,“ splynulo ze rtů mého přítele, „kam mne chcete odvléci?“

„Nyní,“ řekl jsem vesele, podpíraje ho, „půjdeme se podívat na hrobku staré pražské měšťanské rodiny Bonepiani. Úplně opuštěná hrobka na I. oddělení, 6. řada u zdi. Opuštěná od těch dob, kdy v ní pochovali posledního potomka, kterého převezli roku 1874 z Oděsy, kde byl zabit námořníky v hádce v jedné sprosté krčmě.“

Můj společník se pokřižoval podruhé.

Když konečně jsme se posadili na náhrobní kámen, kryjící prach posledních potomků pražských měšťanů Bonepiani, vzal jsem autora svého nekrologu jemně za ruce a rozhovořil jsem se tichým hlasem:

„Drahý příteli! Ve střední škole učili nás páni profesoři krásnému, šlechetnému heslu: „O mrtvých nic než dobře“, vy však jste se snažil o mně, mrtvém, psát co nejšpatněji. Kdybych já byl psal o sobě nekrolog, napsal bych, že žádné úmrtí nezanechalo takový smutný dojem jako smrt pana toho a toho. Psal bych, že nejkrásnější ctností zemřelého pana spisovatele byla účinná láska k dobru, ke všemu, co jest svatého čistým duším. Ale vy jste napsal o mé smrti, že zemřel lump a komediant. Neplačte! Jsou okamžiky, kdy srdce překypuje touhou napsat o mrtvých nejhezčí momenty z jich života, ale vy jste psal o tom, že nebožtík byl alkoholikem.“

Autor mého nekrologu dal se ještě do většího pláče, který se truchlivě nesl tichem hřbitova a ztrácel se kdesi v dáli u Židovských pecí.

„Drahý příteli,“ řekl jsem důrazně, „neplačte, nyní se již věc nedá předělat...“

Po těch slovech přehoupl jsem se přes hřbitovní zeď, doběhl dole k vrátnému, zazvonil a oznámil jsem mu, že vraceje se z noční práce přes čas uslyšel jsem za hřbitovní zdí prvého oddělení nějaký pláč.

„To bude asi nějaký namazaný vdovec,“ odpověděl cynicky vrátný, „my ho dáme zavřít.“

Čekal jsem za rohem. Asi za deset minut vyváděli hlídači ze hřbitova autora mého nekrologu na bezpečnostní stráž. Vzpíral se a křičel: „Je to sen, či skutečnost? Znáte, pánové, Svatební košile od Erbena?“

     


 

Jak jsem si přišíval knoflík ke kalhotám

 

Nejtrapnější, co člověka může postihnout je, když zpozoruje že jeho oděv jeví citelné nedostatky. V určitém případě nemůže se objevit ani ve společnosti neboť tato společnost nečiní rozdílů mezi starým mládencem a člověkem ženatým a žádá od obou jistou dávku slušnosti.

Nemít knoflíky u kalhot v pořádku, vzbuzuje u mnohých zaujatých lidí značnou dávku odporu. Společnost tuto záležitost neposuzuje věcně a neprobírá jak ze stránky psychologické, tak i ze stránky praktické pravý stav věcí. Zapomíná, že starý mládenec může být též velice cudným člověkem, který by se neosmělil přinésti kalhoty se scházejícím knoflíkem manželce svého ženatého přítele s prosbou, aby laskavě doplnila vše v ladný celek, který by svědčil o naprostém pořádku. Obrátil-li by se pak s podobnou prosbou a se svými kalhotami ku svobodné dceři své bytné, kdoví zdali by v útlé dívčí duši nevzbudil též jistou dávku opovržení ku své osobě, kteréžto opovržení jistě by bylo na místě.

A tak nezbývá starému mládenci, chce-li svou dobrou pověst uchovat, nic jiného, než aby sám si přišil knoflík ke kalhotám.

Namítne-li někdo, že mohl s touto choulostivou otázkou obrátit se na pánského krejčího, který mu ony kalhoty šil, tu každý z těchto podobně o tom uvažujících nesoudí též správně, neboť kdybych přišel a řekl ku svému krejčímu: „Zde máte tyto kalhoty a schází mně tam a tam knoflík, račte mně ho přišít,“ tu bych se jistě vystavil též posměchu, neboť knoflík přišít zdá se být věcí úplně lehkou jak odborníku krejčímu, tak i celé širší veřejnosti. Žasl by pak zajisté každý kdo by uslyšel, že krejčí musil mu knoflík přišívat ke kalhotám. To by znamenalo, že v očích všech objeví se takový starý mládenec jako člověk, který nestojí za nic, jako zhýčkaný, rozmazlený člověk, nafoukaný blbeček a podobně.

Z těchto důvodů přišíval jsem si knoflík ke kalhotám sám.

Zprvu jsem knoflík, který se mně utrhl, nahradil špendlíkem. Jednou ve voze elektrické tramvaje vnikl mně však špendlík z látky do těla a tu umínil jsem si, že si knoflík musím přišít a nikoliv snad jen přišpendlit.

Přiznávám se zcela cynicky, že zprvu, když jsem zpozoroval ztrátu onoho knoflíku, nepůsobilo to na mne nijakým dramatickým spádem. Teprve v noci, když jsem si vzpomněl na ty různé pohledy, které mne sledovaly po celý večer v kavárně a kterým neubránil jsem se ani tehdy, když jsem si zapjal kabát, dospěl jsem k rozhodnutí, že si tam přišpendlím nový knoflík, který jsem uřezal z vesty. Je-li vesta bez jednoho knoflíku, není to tak zlé, jako když je znát citelnou ztrátu jednoho knoflíku na kalhotech. Na vestě to vypadá, že táž jest nedbale zapjata, což bývá zvykem u starých mládenců, jak vím z vlastní zkušenosti. Ale urážlivé pro okolí to celkem není. Něco jiného jest to ovšem, týká-li se to právě oné části oděvu, o které jsem se zmiňoval.

Z těchto důvodů připravil jsem se na to, že si ten knoflík přišiji. Pamatuji se, že jsem byl celý den jaksi rozechvěn a že toto rozechvění se stupňovalo, čím více jsem o tom přemýšlel. Poptat se, jak se knoflík přišívá, jsem nechtěl, neboť nechtěl jsem být považován za nějakého hlupáka, kterým jsem ovšem v tomto případě byl, abych se loajálně přiznal.

Mou první povinností, jak jsem pokládal za nutné, bylo, abych šel do muzejní čítárny a vypůjčil si tam naučný slovník, a to literu P, heslo přišívání.

Protestuji nyní proti tomu názoru, že náš naučný slovník je úplný. O přišívání knoflíků tam není zhola nic pod písmenou P, heslem přišívání knoflíků. To heslo tam vůbec schází! Pod písmenou K našel jsem sice heslo knoflík, ale co tam stálo: „Knoflík jest součástí oděvu, kterou se dva díly spojují. Upevňování knoflíků děje se šitím. Staří Egypťané znali již knoflíky, naproti tomu Řekové a Římané knoflíků neznali. Knoflíky objevily se u nás v Čechách s příchodem křesťanství.“

Hledal jsem tedy pod heslem křesťanství nějakou zmínku o knoflíkách, ale tam o tom zmínka nebyla. Kdybych alespoň našel, jak staří Egypťané přišívali knoflíky. Heslo Egypt: „V Egyptě dávaly,“ čtu v díle E, „mrtvým kněžím kněžky Ró zlaté knoflíky do ruky a tak je pohřbívaly.“ - Ale jak je přišívaly, to tam nestálo.

Musil jsem se tedy spolehnout na vlastní schopnost kombinační. Přemýšlením dospěl jsem k tomu názoru, že nejlepší je systém postupný. Postupovat systematicky! Prohlédl jsem si tedy knoflíky. Shledal jsem, že knoflík má v sobě čtyři dírky.

Zprvu bylo mně to záhadou, k čemu jsou, ale prozkoumav dále, jaký asi vliv mohou mít ty dírky na celou záležitost, vypátral jsem, že dle všech známek jimi prochází nit, která asi je skrz ty dírky dopravována onou pomůckou řemeslnou, totiž jehlou. Jehla pak, jak jsem se dočetl v naučném slovníku, není opět nic jiného, než určitý druh ocelové páky a má na rozdíl od prasátka jen jedno ouško. Já mám dvě. Tímto otvorem, zjistil jsem, prostrkuje se nit a pohybem, jako kdybychom chtěli vypáčit něco, nastrčíme dle všeho knoflík na nit a nějak to už stočíme a propíchneme kalhoty.

Fantazie má pracovala velice bujně. Poněvadž jsem slyšel, že ocel je křehká, koupil jsem veletucet jehel. Kromě toho tucet různých špulek nití, většinou černých. Bílé nitě jsem koupil proto, aby, kdyby se neosvědčily černé nitě, mohl jsem se obrátit k bílým. Měl jsem po ruce též hnědé, kterých chtěl jsem použít jen v nejkrajnějším případě, kdyby selhaly i bílé, i černé nitě.

V obchodě, kde jsem to kupoval, ptali se mě, zdali si přeji i náprstek. Chápal jsem, že je to něco velice důležitého a koupil jsem jich dvacet. Analogicky jsem soudil, že dle významu slova dává se náprstek na prsty. Proč a k čemu, bylo mně hádankou. Abych ale nechybil, musil jsem jich koupit dvacet, neboť na noze máme deset a na ruce též deset prstů.

Když jsem se s koupenými předměty ubíral k domovu, připadal jsem si jako kouzelník. Doma jsem si dal hezky zatopit a přinést tři lahve dobrého vína a posilniv se silnou večeří a vínem, vyhledal jsem nešťastné kalhoty a dal se s chutí do práce. Připomínám si dodnes, že to byl krutý, urputný zápas!

Ráno našli mě ležet na zemi, obtočeného čtrnácti tisíci metry různobarevných nití, jen ve spodním prádle. Spal jsem na dvou stech jehlách a kalhoty našli přišité ke kanapi, na prstech u nohy i na rukách měl jsem dvacet náprstků a lýtko jsem měl přišité ke koberci.

Co jsem měl dělat? - Koupil jsem si nové kalhoty.

 

  


 

Jak jsem vystoupil ze strany nár. sociální

 

I

Předně jest otázkou, jak jsem do strany vstoupil! Velmi lehce. Byl jsem původně redaktorem časopisu Svět zvířat. Když se o tom národní sociálové dověděli, žádali mne, abych změnil své politické přesvědčení. Kdybych byl konzervativcem a měl se stát anarchistou, byl by boj duševní těžší. Takto však se nejednalo o žádnou propast. Ze Světa zvířat sklouzl jsem klidně do Českého slova. Známí tvrdili, že jsem své politické smýšlení vůbec nezměnil. Buldoky zaměnil jsem prostě za novou stranu s tím rozdílem, že buldoky a dogy jsem krmil já a nyní mne krmila nová strana.

A to dr. Hübschmann.

Jaký jest dr. Hübschmann? Velmi dobrý člověk, až na jednu věc. Že jest totiž dobrý, pokud to nepřesahuje míru jeho trpělivosti. Ale není trpělivým. Toť jedna jeho vada. Kdyby byl majitelem Světa zvířat, psal by jistě články o smutném postavení psů v psincích, ale ten psinec by si vydržoval a ty psy by prodával. Poněvadž jest obchodník. Stejně mluví o strašném zvyšování činží a zvyšuje je sám. A proč by to nečinil? Jest poslancem. To slovo jest velmi krásné a není tak zodpovědné, jak se zdá. Jako poslanec má dr. Hübschmann nejkrásnější myšlenky, které též dovede povědít davu. Ale jsou dvě protivy v jeho duši. Jest také člověkem. A jako člověk přiráží na nájemníky a jako člověk jest též předsedou tiskového družstva Českého slova. Jest výborný člověk. Sláva poslanecká pomine, mandát zmizí, ale peníze zde zůstanou. Podíly Českého slova jsou totiž po 50 K. A tak stal se mým šéfem.

 

II

Jak se žije ve straně národně sociální? Velmi dobře. Měli jsme Zlatou husu. Toť nejkrásnější kapitola z celého hnutí strany.

Jméno „husa“ není sice krásným, ale jest symbolem národních sociálů. Leckdes o demonstracích uvidíte mladíky s kladivem a pérem, pod kterou značkou výboj ně leskne se zlatá husa na špendlíku. Toť symbol strany. Husy zachránily Kapitol a Zlatá husa zachraňuje stranu. Ten špendlík s husou zlatou dostali, když přišli si vypít několik sklenic piva denně do Rychty. A husa, ten symbol majestátnosti, ověnčená skromnou slovanskou trikolórou, kladivem a pérem a červenobílým karafiátem, svítí zlatě v knoflíkových dírkách a znamená: My jsme svoji, my jsme národní socialisti. A až bouře přiletí a smete tu stranu, denní hosté od Husy utvoří poslední šik a jako garda Napoleonova zvolala v bitvě u Waterloo na výzvu Angličanů, aby se vzdala, slovo „merd“, ukáží poslední bojovníci na svůj odznak Zlatou husu na kabátě, což znamenat bude ‚husa‘. A bude po partaji.

 

III

Tak jsem klidně žil a seznámil jsem se v redakci Českého slova s mnohými vysoce inteligentními muži. Předně s obecními národně sociálními staršími. Jsou to jména: Boháč, Louda, Simonides.

Boháč jest výrobce kosmetických prostředků, Louda má v ústech knedlík a Simonides jest v jedné nemocenské pokladně úředníkem. Boháč se stále vrtí, Louda se mdle dívá na všechno a Simonides tře si nos. Má bílou pleť a nos jeho doplňuje barvy národně sociálního karafiátu.

Pak přijdou poslanci. S Lisým jsem flámoval, s Klofáčem jsem flámoval, se Stříbrným jsem neflámoval, s Chocem jsem nemluvil, poněvadž nesměl do naší redakce, jest totiž osobním nepřítelem Klofáče. Klofáč pak nemá rád Fresla. Stříbrný pohlíží na Klofáče jako na uzurpátora a nejlepší jest poslanec Exner. Je to tlustý člověk, který nikomu neubližuje, nikomu neprospívá a mnoho piva nesnese. Ve straně ho proto nemají také rádi. Pak přijde Buříval. Tento výborný člověk jest v opovržení u poslance Vojny. Buříval také nemá rád Vojnu, poněvadž pak oba na sebe leccos vědí, co do programu strany nepatří, vyhýbají se sobě, kde mohou a když se setkají přece, pak je to jako v tom popěvku:

A když se vyhnout nemůže, začervená se jak růže.

Vůbec jsem pozoroval, že když jeden národně sociální poslanec potká druhého, že se vždy začervená. Někdy ten druhý zbledne a opět jsou to dohromady barvy národně sociální. A přitom se mají všichni dohromady velice rádi. Poslance národně sociálního Formánka jsem vůbec neviděl. Jest abstinent, proto se o stranu nestará a proto se též strana nestará o něho.

 

IV

Jako lokální referent Českého slova byl jsem účasten několikrát schůzí elektrických zřízenců, neboť jednalo se o to, Jak odpoví zřízenci provozu, kdyby snad správní rada elektrických podniků zamítla jejich spravedlivé požadavky a odkázala je až „potom za šest měsíců“.

U městské rady se totiž vždy říká, když někdo chce přídavek: „Až potom.“

A tu slyšel jsem ve schůzi obecních starších br. Simonidesa, br. Boháče: „Stávka jest neodvratnou!“ A br. Louda dodával: „Ba, ba, to je tak!“ A na sekčních schůzích zřízenců br. Vojna i br. Stříbrný do těch rozvášněných gest shromáždění vykřikli po „dvakrát tři“: „Stávka jest neodvratnou!“

Ale pak nám redaktorům Českého slova nechtěla správní rada elektrických podniků povolit celoroční volné lístky na elektrickou tramvaj.

Stříbrný, Vojna byli rozzuřeni. „Musíme,“ prohlásil Vojna, „získat živnostenskou a obchodní komoru, aby vyjednávala se správní radou elektrických podniků. Vždyť jde o naše volné lístky!“ A svolali na jednu hodinu noční do Riegrových sadů elektrické zřízence.

Byli připraveni, že odtamtud již se nehnou, že se to udělá jako při poslední stávce na Střeleckém ostrově.

Přicházeli zasmušilí i veselí. „Nejede se!“ tak to znělo sálem.

Ale tu vystoupil br. Vojna. Vidím ho dodnes, jak mu v očích plálo přesvědčení, že musí dostat od správní rady elektrických podniků volný lístek celoroční.

„Přátelé,“ zvolal, „držte hubu, teď mluvím já! Mějte rozum, posuzujte to rozumově, čekejte, co odpoví správní rada elektrických podniků.“

„Slezeš dolů!“ ozval se hlas jednoho zřízence.

„Přátelé, povídám vám naposled,“ vykřikl br. Vojna, v jehož duši zahnízdilo se mínění, že musí dostat ten celoroční volný lístek na elektrickou tramvaj, „držte hubu, nebo rozpustím schůzi, počkejte, až co odpoví správní rada elektrických podniků.“

„Pane poslanče, vy jste mamlas,“ ozval se nějaký hlas, „hlásím se o slovo!“

Ten hlas byl můj výkřik, můj výkřik organizovaného národního socialisty, bývalého redaktora Světa zvířat, nyní redaktora Českého slova. Brabenec mluvil k brabenci.

„Držte hubu, vy idiote,“ zvolal br. Vojna, předseda výkonného výboru strany, jejímž jsem byl členem.

„A vy jste také blbec,“ zvolal jsem klidně, „přátelé, řežte ho!“

Neřezali ho, poněvadž utekl, ale roztrhali své legitimace. Br. Fresla nazvali tam troubou.

Byl jsem rád nad těmito projevy důvěry.

 

VI

Pak mne vyhodili ze strany. Respektive já odešel. Neboť když jsem druhého dne se vrátil do redakce Českého slova, abych zasedl ku plodné práci lokálního referenta, ve prospěch společné věci, kterou jsem tolik miloval, čekali tam direktoři. Tak čekali kdysi na Martinice a Slavatu na Hradčanech.

A ten, který mne chytil první za krk, byl pan dr. Hübschmann. Redakční sluha Šefrna (všechna čest tomu dobrému muži, dluhuji mu dodnes osm korun) otevřel okno a předseda výkonného výboru br. Vojna s poslancem br. Freslem chytili mne za zadnici a vyhodili mne oknem z druhého patra na kluziště zadního traktu paláce Sylva Tarouccy.

Ještě jsem slyšel za sebou: „Já ti ukážu disciplínu ve straně!“

Víc nevím.

Tak jsem vystoupil ze strany národně sociální a nyní hledám těch 200 zřízenců, kterým jsem slíbil několik hodin před onou památnou schůzí v Riegrových sadech, že stávka bude určitě, aby si jen s sebou vzali vuřty, že se zítra nejede.

Prosím je, aby se mně písemně přihlásili pod adresou autora: Vršovice, Palackého 363 a s přiloženou známkou na odpověď, abych mohl se s nimi dorozuměti, v který čas by bylo možno výkonný výbor strany národně sociální a jeho předsedu br. Vojnu rozprášit býkovci.

   


 

Jak jsem zachránil život jednomu člověku

 

Mým nejvřelejším přáním bylo odedávna zachránit nějakému člověku život. Zejména, když mně bylo v nevytopeném pokoji zima. Ta myšlenka mne hřála. Kromě toho mám vrozenou ziskuchtivost. (Strýc z matčiny strany patnáctkrát odsouzen pro lichvu.)

Jak často jsem četl v novinách, že ten a ten vytáhl člověka z vody a dostal za to od místodržitelství padesát korun. (Jeden člověk s nasazením vlastního života vytáhl z řeky sebevraha, poslali mu seshora padesát korun a toho chlapíka z radosti nad tím ranila mrtvice.) A pak ta radost, být v novinách! Je sice pravda, že jsem byl již často v novinách jmenován, ale to netěší příliš ani mého tchána, ani mou paní Jarmilu. Jednou jsem byl jmenován u příležitosti nemilé příhody, kdy jeden strážník uhodil se o mou hůl nešťastnou náhodou, jindy opět zmínily se o mně denní listy pod názvem „Rval se s vojáky“. Pokud se pamatuji, začínalo to mnohoslibně:

„Včera přišel do hostince U kanonýra na Hradčanech...“

Jedna zpráva za druhou přede mnou defiluje: „Zastavil parník“, „Obtěžoval veřejného posluhu“, „Vyhozen v Turnově“ atd. atd. Trudné vzpomínky. Raději nevzpomínat, kdy jsem byl v novinách.

Není tedy divu, že toužebně jsem si přál, abych byl jmenován aspoň jednou jako šlechetný, dobrý člověk. Zmocnila se mne marnivá touha rehabilitovat svou minulost.

Viděl jsem již tu tiskovou čerň, z níž oko vyčetlo: „Statečný zachránce života“. Já to dokonce viděl vysázeno proloženě, tedy takto:

S t a t e č n ý   z a c h r á n c e   ž i v o t a.

Z těch padesáti korun, které pak dostanu, koupím si boty, porci hlemýžďů v nádražní restauraci a za ten zbytek? Rozhodně si nekoupím všechny dosud vyšlé ročníky Abstinentního věstníku.

Uváživ tedy dobře všechny okolnosti, chodil jsem denně kolem řeky, vyhledávaje oblíbená místa sebevrahů, zejména Karlův most, ze kterého skáčí šetrní sebevrahové, členové spolku „Střádalů“, aby ušetřili dva haléře mostného.

Měl jsem však silnou konkurenci. Na Kampě číhá totiž denně jistý muž s loďkou a ten se výhradně živí vytahováním sebevrahů z vody. Má již doma na půdě šedesát osm vyznamenání. Číhá tam jako pavouk na mouchy a už si dokonce pořídil také síť na sebevrahy.

Bylo tedy marno okounět poblíže Karlova mostu. Chodil jsem tedy na most u Eliščiny třídy a tady jsem měl jednou příležitost se vyznamenat. Právě přede mnou skočil dolů jakýs pán, odhodiv předtím do jízdní dráhy psaní tohoto znění: „Milá Boženko! Již stokrát jsem tě upozorňoval, že když děláš vepřová játra, nesmíš hned při začátku, když je dáš dusit, játra osolit. Pak jsou tak tvrdá jako kůže, z čehož jsem dostal nevyléčitelný žaludeční katar. Kromě toho přišel jsem na tvůj intimní poměr s mým inkasistou, který mne okradl o 16.000. Jsem úplně na mizině. Tvůj Josef.“

Nežli jsem dopis přečetl, vytáhli ho nad jezem úplně zdravého, neboť plaval jako ryba a byl by málem zlomil časový rekord maďarského plavce Kákonyiho.

Na mostech mně tedy rozhodně štěstí nekvetlo a proto chodil jsem do Karlína. Tam pod náspem železniční trati u Invalidovny jest k večeru řeka příšerně krásná. Z karlínské porážky voní sem střeva, všechny možné zápachy z továren visí nad Maninami. A řeka valí se tu černá, zasmušilá jako ten převozník tu nablízku pod Rohanským ostrovem, o kterém se říká, že má mezi lidmi patnáct set a to v samých dvouhaléřích. Rackové křičí nad řekou a pleskají křídly o hladinu vodní. Netopýr zahvízdne a přeletí. (Nevím sice, zdali netopýr hvízdá, ale to nevadí.)

Je to k večeru takové smutné místo, že bez butelky koňaku je tu neveselo. Kromě toho konají tu pionéři cvičení a u břehu připevněny jsou jejich pontony.

Ta krajina se dobře hodí pro to, proč právě jsem často sem přicházel. Přes měsíc jsem se tam tloukl a vypil přitom přes osm litrů koňaku. A pořád nic a nic...

Až jednoho smutného večera, kdy stromy skřípaly větvemi ze vzteku, že už podzim svál všechny listy a že již nemohou inspirovat básníky, objevil se tu u řeky mladý člověk. Přešel jsem kolikrát kolem něho a viděl, že je mu asi šestnáct let a že nemá do toho chuť. Civěl tam už dvě hodiny, vzdychal, smrkal, plakal, díval se na nebe, na vodu, najednou vyňal z kapsy nějakou fotografii, políbil ji, roztrhal, kapesníkem oprášil si boty a skočil do řeky.

Udělal to blízko lodiček, patřících vojenskému eráru. Vzal jsem kámen, běžím k loďkám, urazím zámek, kterým byla připevněna, urazím zámek u vesla, pluji s loďkou tam, kde to šplouchalo a odkud ozývalo se: „Pomóc, pomóc!“ A už jsem ho tahal z vody.

Vytáhl jsem ho na loďku, dal mu dva pohlavky a již jsme pluli ku břehu. Přitom mně líbal boty. Když jsme byli na břehu, tu mně utekl. Běžel jsem za ním, ale nedohonil jsem ho. Celý udýchaný vrazil jsem do nejbližší policejní strážnice. Přísně vyhlížející strážmistr vstal z kavalce a prohlížeje mne optal se: „Copak chcete?“

„Urazil jsem zámek,“ vyrazil jsem ze sebe.

„Pane Kolečko,“ zvolal dozadu strážmistr, „prošacujou ho a strčejí ho za katr!“

„Ale dovolte, já vám to vysvětlím...“

„Mlčte!“

„Ale dovolte, to je takhle. Musil jsem urazit zámek...“

Víc jsem nemohl domluvit. Pan Kolečko, strážník, otevřel klíčem separaci, všoupl mne tam a už zase zavřel.

S hrůzou slyšel jsem ostrý hlas policejního strážmistra: „Pane Kolečko, telegrafujou na direkci, že zde máme jednoho člověka, který uráží zámky.“ A za chvíli nato: „Tak už vám odpověděli? Zítra ho dáme k soudu.“

Počal jsem kopat do dveří a pak zas ten ostrý hlas: „Pane Kolečko, dají mu svěrací kazajku!“

Ráno jsem putoval k soudu, když se mne optal strážmistr: „Kdo vás naučil urážet zámky?“

„Já sám, prosím,“ řekl jsem nesměle, neboť za tu noc ve svěrací kazajce stal se ze mne beránek.

Vyšetřující soudce byl roztomilý člověk. Podařilo se mně konečně mu vysvětlit, jak to vlastně s tím zámkem bylo. Ale ve vazbě jsem přece zůstal, neboť uražením onoho zámku spáchal jsem poškození erárního majetku. Sedím skepticky na pryčně a mám jen tu naději, že podle nového zákona ona doba, kterou trávím pod věží, bude mně započítána do trestu a že přece mé jméno ocitne se v novinách. V rubrice „Ze soudní síně“.

   


 

Jak jsme se s panem katechetou starali o

 pokřtění  malých černochů v Africe

 

I

Nevím, kolik dnes stojí malý černošský pohan. Za nynější všeobecné drahoty stoupají ceny všeho, možná tedy, že i ubozí černoši jsou dražší a tím že stoupají i příjmy hodných misionářů a kněží, kteří na ně sbírají.

Před lety stál takový černošský mladík dvanáct zlatých. Vykládal nám o tom katecheta v Zubrnici na obecné škole.

Jak je jeden nábožný spolek, který sbírá peníze na vykoupení malých černochů. Katecheta mluvil pak ještě cosi o svátosti křtu, dal pětku z náboženství nešťastnému Matějů, který nevěděl, jak se to dělá, když se dítě křtí! Pravil totiž bystře, že se dítě vstrčí do vody a drží tak dlouho pod vodou, až je pokřtěno. Za svůj nejasný náboženský názor byl kromě pětky ještě potrestán tím, že mu pan katecheta nařezal rákoskou, aby si pevně vštípil do mysli náboženské obřady.

Po odbytém výprasku rozhovořil se pan katecheta měkce o tom, jak všude děti po světě sbírají mezi sebou peníze na vykoupení a pokřtění malých ubohých černochů. „Tak i vy, děti, budete a musíte mezi sebou sbírat na černošské pohanské děti. Všude budete prosit rodiče, babičky, dědečky, strýčky, tetičky při každé příležitosti o krejcary.

„A ty,“ ukázal na mne, „budeš peníze schovávat, a až budeš mít dvanáct zlatek, pak je pošlu na biskupa v Tripolisu, ten je pošle arcibiskupovi v Alžíru, který za ně koupí v Tunisu pohanské malé černochy. Někde na poušti pokřtí je pak duchovní pod palmami na oáze svěcenou vodou, dopraví do Alexandrie v Egyptě, aby chvalořečili a modlili se v Egyptě za vás a za mne a za celou Zubrnici. Za vás, že jste je koupili a za mě, že jsem vás vyzval ke sbírce, aby byli malí černoši přivedeni do lůna církve svaté. Kdo z vás má nějaké úspory, ať je odevzdá, neboť nesmíme zapomenout, že oni ubožáčkové pohanští nic si tak vroucně nepřejí v otroctví, než aby byli co nejdříve pokřtěni.“

Od té doby sbírali jsme na černochy. Ovšem že se to mezi námi neobešlo bez ran pěstí a kopanců. Starostův kluk se chlubil, že kdyby chtěl, koupil by si sám černocha. Rozbili jsme mu za to pysk. Koupený černoch bude patřit celé třídě a bude chodit od domu k domu po stravě a všude bude chvalořečit za to, že je konečně křesťan. Budeme ho štípat, mít s ním legraci, vodit ho na provázku a on bude blahořečit, že jsme ho koupili a dali pokřtít.

„Votrok křesťanskej, mouřenínskej,“ řekl Matějů, „já mu jich nalohám za ten mazec od káti. Povedu ho k rybníku a tam ho zešlohám kopřivama. Jen, kluci, sbírejte krejcary, abychom už s ním mohli mít legrandu. Tady ho budeme křtít každej den. Dáme mu, votrokovi mouřenínskému, pasáky pod vodu, aby votrok křesťanskej černošskej věděl, jak chutná voda v Zubrnickém rybníce.“

A tak jsme kvůli „legrandě“ sbírali krejcary. Mně záviděli všichni funkci pokladníka, krejcary jsem musel stále nosit s sebou, stále byl jsem sledován, abych snad nezpronevěřil krejcar u žida za medové šváby, sladké dřevo, sirky a jiné předměty, které by mne mohly svést na dráhu zločinu.

V prvních okamžicích mysleli starší rozumní lidé, že se všichni kluci ze školy zbláznili. Každý přišel domů a prosil o krejcar, kdekoho potkal, že pan katecheta bude pro ně kupovat za dvanáct zlatých černocha, malého pohana a že ho dají za dvanáct zlatých pokřtít. Pak se věc vysvětlila. Babičky a dědečkové na výměncích dávali vnoučátkům krejcar a modlili se za zdar jich počínání. Babičky slzely, líbaly vnoučátka a v celých Zubrnicích těšili se dědečkové, jak pokřtěný malý mouřenínek bude s nimi chodit do kostela na roráty, zpívat nábožné písně, a když se nejnábožnější dědeček Švejcarů opil pálenkou, povídal: „Až černoch vyroste, tak ho budem volit za katolického poslance.“

Krejcary se rychle scházely. Ten si utrhl od úst šesták, ten také, ten dával pravidelně čtyrák, zkrátka, měl jsem obrovský měšec, který se pomalu plnil, až přišla katastrofa, právě den po tom, když jsem proměniv drobné peníze za velké konstatoval, že mám deset zlatníků.

V Zahájí byla pouť. S Matějů vydali jsme se podívat na komedianty. Měšec, podobající se opasku, vzal jsem s sebou. Nosil jsem ho na nahém těle, dokonce s ním spal a připadalo mně takové trýznění těla za žebřík do nebe. Matějů dostal od otce šesták na pouť a já od strýce, který mne živil, také šesták.

„Matějů,“ řekl jsem, „dáme ze šestáku každý pět krejcarů na vykoupení a pokřtění černocha. Já je dám. A ostatních pět krejcarů utratíme.“

„Kvůli votrokovi,“ odvětil Matějů, „si pouť nezkazím, vole. Dělej, jak chceš. Já utratím šesták.“

Pouť byla báječná. Komedianti, kolotoče, houpačky, marcipán, různé sladkosti. Střelnice, siloměry. Matějů utratil šesták, smutně šel domů, já zatím neutratil nic. Měl jsem šesták pořád. Když Matějů odešel, pustil jsem se do radovánek. Projel kolotočem, pojedl marcipán a pak... Pak jsem sáhl na svěřené peníze na vykoupení a pokřtění malého černocha... Do večera utratil jsem dvě zlatky...

 

II

Náš pan katecheta hrál rád karty. Toho dne, když jsem sáhl na svěřené peníze, hrál celé odpoledne jednadvacet s panem učitelem, panem farářem a panem starostou v hostinci mého strýce. Karta mu špatně padala. Prohrál již poslední zlatku, když jsem se vrátil obtížen sladkostmi i svědomím do hostince.

„Pojď ven,“ řekl ke mně, „chci s tebou mluvit.“

Vyšli jsme na chodbu. Kolena se pode mnou třásla. „Už ví všechno! Je vševědoucí! Už je to tady.“

„Kolikpak máš peněz, co jste sebrali na vykoupení a pokřtění černocha?“

Div jsem se nedal do breku. „Já chci vědět, kolik máš!“

„Osm zlatých,“ vykoktal jsem.

„Tak je sem dej,“ řekl pan katecheta.

Kámen mně spadl ze srdce. Vytáhl jsem opasek. Tady bylo těch osm bílých zlatníků, všechny s andělíčky. Pan katecheta pohladil mne po hlavě, vstrčil osm zlatníků do kapsy a šel dál hrát karty.

Pozoroval jsem po večeři hru. „Já to hopnu,“ řekl pan katecheta.

„Hopněte to, velebný pane,“ pravil pan učitel. Byly v banku dva zlaté. Pan katecheta vytáhl si eso, sedmu a desítku.

„Jsem trop,“ řekl, sáhl do kapsy a klidně položil na stůl dva zlatníky s andělíčky... Mé zlatníky... Do desíti hodin prohrál všech osm zlatníků.

Vyšel za mnou na chodbu. „Jistě už nemáš žádné peníze? Víc jste nesebrali na černocha? I vy kluci mizerní, takhle se nedočkáte pokřtění ubohých černochů.“

A nedočkali jsme se.

 

III

Druhého dne při náboženství řekl pan katecheta: „Včera byly už mně odevzdány sebrané peníze. Poslal jsem je a doplnil. Za tři dny je má arcibiskup v Alžíru. Sbírejte na druhého. Bůh vás síliž ve vašem předsevzetí, peníze ale odvádějte přímo mně.“

A pan katecheta je zase v jedníku odváděl panu starostovi, panu farářovi a panu učiteli...

Tak jsem se s panem katechetou přičiňoval o pokřtění ubohých malých černochů v Africe.

 

             


 

Jak lze s úspěchem zachraňovat sebevrahy

 

Tragická povídka

 

Ačkoliv město Praha nemá na radnici žádnou ustálenou komisi pro potírání sebevražd, která by specielně jezdila po velkoměstech evropských a studovala tamější zařízení, kterým znemožňuje se sebevražda, přece můžeme se pochlubiti prvotřídním městským prostředkem na záchranu tonoucích sebevrahů.

Tento velice důmyslný prostředek záleží v tom, že podél celého nábřeží v určitých vzdálenostech jsou k zábradlí zámkem na řetěze připevněny ochranné pásy, opatřené lany, podobně i na mostech pražských jsou v zábradlí zazděny skříně, obsahující podobné rekvizity k záchraně tonoucích sebevrahů a na těch skříních, stejně jako na ochranných pasech skví se nápis: „K záchraně osob tonoucích. Zneužití se tresce. Klíč u nejbližšího strážníka.“

Toto krásné zařízení přinesla s sebou z cest po evropských velkoměstech pražská městská studijní komise pro reformu bytovou a jest tento fakt velice potěšitelným, neboť dá se předpokládat, že bude-li ustanovena komise, která by luštila otázku sebevražd, přiveze nám ze svých cest po cizině levné byty.

Dojemně působila zpráva, že městská rada zúčastní se v nejhojnějším počtu zkoušky, konané s ochrannými pásy a mohu říci že jest to od pánů městských radních veliká statečnost, když vydrželi v dešti a blátě od jedenácté hodiny dopolední až do jedenácté hodiny noční jak na mostech, tak i na nábřežích čekat ve skupinách na nějakého zoufalce. Zoufalců však nebylo a také nikdo z pánů městských radních neodvážil se skočit z mostu nebo nábřeží do Vltavy. Pak ochranná zařízení byla pevně uzavřena zámky a klíče odevzdány v presidiu městské rady, kdež bylo rokováno, co se vlastně s těmi klíči má stát. Poněvadž jsou-li ochranná opatření uzamčena, jest to velice iluzorní, proč je tam vlastně dávali.

Vyskytly se hlasy, aby byl ustanoven pro tuto zodpovědnou záležitost zvláštní úřad a to, aby bylo obsazeno místo vrchního městského záchrance, kterému by bylo podřízeno pět úředníků s prostým titulem „městský záchrance“ a několik placených praktikantů s tituly „aspiranti městských záchranných ústavů.

Zdálo se, že nad osudy sebevrahů visí těžké chmury zlého osudu a že městská rada bude vůči nim postupovat se skutečnou rafinovaností. Kdo tedy ze sebevrahů nechtěl zmeškat vhodnou příležitost, šel se raději rychle utopit. A tak se stalo, že během oněch velkých porad, co s klíči, utopilo se asi ke třiceti mužů i žen. Naštěstí stalo se, že v městské radě pohádali se při obsazování míst k budoucímu úřadu, neboť ten měl bratrance, ten strýčka, ten měl synovce a ten měl zas syny a ten zas taky - úřad nebyl tedy obsazen, aby se předešlo příliš okatému nepotismu na radnici.

I byla sestavena pouze zvláštní komise, která by vypracovala plán k systematickému rozdělení oněch klíčů od ochranných pásů a lan. Komise ujala se s chutí toho úkolu a provedla to tak slavně, jak svědčí nápisy na uzamčených schránkách s ochrannými pásy pro záchranu tonoucích: „K záchraně osob tonoucích. Zneužití se trestá. Klíč u nejbližšího strážníka.“

Určena nová zkouška, než byly klíče odevzdány na policejním ředitelství a členové městské rady měli to štěstí, že skutečně před jejich očima skočil do Vltavy z Karlova mostu jeden krejčí. Hodili mu rychle ochranný pás a lano, ale hrdina krejčí odmítl se ho uchopit a s proklínáním zmizel pod hladinou. A tu právě městská rada dala napsat na ochranné pasy uctivou prosbu pro p. t. sebevrahy: „Račte se pásu přidržet.“

Po tomto zdařilém pokusu byly klíče odevzdány na policejním ředitelství, které je zas rozdělilo na jednotlivá komisařství, kde byly odevzdány strážníkům, majícím pochůzky kolem řeky s vysvětlením, že když je nejbližší od místa neštěstí, že má zakročit. Toto zařízení jest, jak každý vidí, velice účelné a praktické, neboť jak vidíte z mého případu, se pasy velice málo upotřebí, zámek se nepoškodí, lano se nenamočí a tak nebude je stále třeba opravovat a nahražovat jako pražskou dlažbu.

Můj případ, o kterém se tu zmiňuji, jest velice tragický a prosím čtenáře, aby četli se skutečnou pietou tyto řádky, které věnovány jsou mé ubohé, nešťastné tetě Žofii. Byla to duše sice starší, ale plná onoho neskonalého půvabu, jenž činí takové dámy velice sympatickými, totiž lásky ku zvířatům.

Některá dáma si chová doma kočky, psy, ptáky, ale má ubohá teta chovala si salamandry. Měla jich celkem osm a ošetřovala je s onou velkou něhou, jíž jsou schopny jen tyto starší, citlivé duše. Ale lidské štěstí nemá dlouhého trvání a salamandři také. Umře-li jeden člen rodiny, jest ztráta bolestná, ale jaká to byla rána pro mou tetu, když jí chcíplo všech osm salamandrů najednou. Od toho okamžiku jsem se od ní nehnul. Synovskou láskou chtěl jsem jí vynahradit salamandry, bohužel marně. Má ubohá teta spatřovala ve mně jen synovce a nikoliv salamandra vesele sebou mrskajícího ve vodě, stala se trudnomyslnou a jedině když jsem před ní vlezl do velké vany a tam se vrtěl, zapomínala na chvíli na svůj žal a viděla ve mně salamandra a když jsem se jednou namaloval černé a žlutě, zdálo se, že jest vyléčena ze své trudnomyslnosti.

Bohužel za nějaký čas bol její propukl nanovo a chtěla chodit se mnou jen kolem vody. Voda ji upomínala na její miláčky a do vody ji to také táhlo.

Ach! Vydali jsme se jednoho dne opět k řece a šli jsme přes Karlův most. Byla zachmuřená po celé procházce a když jsme přišli ke kříži na mostě, otázala se mě: „Je tam hluboko?“

„Je, tetičko.“

„A kdybych tam skočila, utopila bych se?“

„Každopádně, tetičko.“

Neříkala nic, až zas za chvíli: „Víš, já byla v mládí v cirkuse krasojezdkyní.“ Po těch slovech přehoupla se ta baba přes zídku mostu jako o nějakých olympických hrách nejlepší skokani a sletěla dolů do vody. Žbluňklo to a pak plovala po proudu a já letěl ku strážníkovi pro klíč od zazděné skříně s ochranným pásem a lanem.

Našel jsem ho dole u Křížovníků. Stál a koukal na dva holuby, kteří se prali na střeše. V světlil jsem mu co se stalo. Vzal zápisník a pravil: „Vy tedy říkáte, že to byla vaše teta. Víte to určitě?“

„Mohu na to přísahat.

„Dobře, a vy tedy chcete klič od těch záchranných předmětů a víte, na kterém místě skočila?“

„U sochy sv. Jana Nepomuckého, ona byla vždy jeho velká ctitelka.“

„Pak se, milý pane, nedá nic dělat na této straně. Já vám klíč nemůžu dát, poněvadž nejsem nejbližší. Nejbližší je v tomto případě strážník u Mostecké věže. Běžte k tomu pro klíč, ale rychle, vždyť jde o lidský život.“

Běžel jsem a našel jsem ho v Mostecké ulici, hezký kus od věži.

„Pane, já nejsem nejbližší, říkáte, že můj kolega je teď u Křížovníků, pak je přece jen nejbližší, běžte k němu. Běžel jsem k němu nazpátek a našel ho už v Karlově ulici za Klementinem.

Dal se do smíchu, neboť zas nebyl nejbližší a říkal: „To je zpropadená věc, teď je přece nejbližší strážník z Mostecké ulice. Jen aby se vám zatím teta neutopila, než k němu doběhnete.“

Jeho obavy se splnily. Utopila se, zatímco jsem rozmlouval s ním v Karlově ulici, ale myslím, že přece byl jen nejbližší, poněvadž ten druhý došel zatím až na Radeckého náměstí.

   


Jak mne irredenta v Zadaru připravila o kariéru

 

Jako konceptní praktikant u místodržitelství v Zadaru v Dalmácii měl jsem příjem 53 zl. měsíčně. Bylo to v době, kdy místodržitelem se stal generál B. Tento muž zmítal se stále v rozporu mezi vojákem a byrokratem a z toho rozporu vzešla podivná povaha. Stal se míšencem mezi oběma směry, neměl rád Italů a nás, praktikanty tituloval: „Herr Kollege“. Co potom dále mluvil, to už mělo ráz spíše vojenský.

A tak jsem mu s 53 zlatými měsíčně pomáhal zachraňovat Rakousko před italskou iredentou. 53 zlatek není příliš mnoho a možno říci, že jsem se příliš také nenamáhal takový obnos s tím zachraňováním státu.

Jednoho dne dal mě místodržitel k sobě zavolat a řekl: „Herr Kollege, zítra mají iredentisté schůzi. Posílám vás tam. Při nejmenším výkřiku to rozpusťte. - Adieu!“

Tenkrát jsem si tam právě namlouval jednu dámu z městské společnosti a tu hodinu, kdy byla zahájena iredentistická schůze, měl jsem se s ní právě setkat. Toto setkání mělo býti vyvrcholením naší známostí. A místodržitel mně to všechno zkazil! K tomu mít jen těch 53 zlatých měsíčně, to by dopálilo i rakouského vlastence.

Šel jsem do té schůze, břinkaje vztekle šavli uniformy a zasedl za stůl vedle předsedy, svolavatelů schůze a řečníka.

Začátek schůze byl mnohoslibný. První věta zněla: „Přátelé, jak je vám známo, signor generál é porco!“ Pak to bral řečník po řadě: „Il signor ministro é individuo e porco!“

„Porco!“ zahučelo v sále. Následovaly další osobnosti a postavy hrající nějakou roli v tehdejší vládě a vždy za jejich jménem rodným připojil řečník jiné jméno, které důsledně nebylo křestní.

Tak hezky proti Rakousku jsem ještě mluvit neslyšel. Při každé nadávce posluchači tleskali a já zatím, jako by se nechumelilo, ořezával jsem si nehty.

Třiapadesát zlatých je třiapadesát zlatých. Se stovkou možná že byl bych něco pro Rakousko učinil. Takhle jsem se šťoural v zubech, zatím co vedle mne řečník hřímal: „Il signor generál é porco!“

„Porco!“ souhlasili přítomní.

Pak následovala řada velezrádných projevů, během nichž jsem ořezal tužku do polovičky.

Předsednictvo hledělo na mne důvěrně, řečník dodal si odvahy a pronášel věty, za které by ho jistě signor místodržitel rád dal pověsit.

Vzpomněl jsem si, že mám v kapse kostěnou lžičku na vybírání ušního mazu, i použil jsem jí a bavil jsem se tak dlouho, dokud řečník naposled nezvolal: „II signor general é porco!“ a pokud poslední výkřiky souhlasu: „Bravo, é porco!“ nedozněly v sále.

Za třiapadesát zlatých je těžko něco dělat pro Rakousko. Pak jsem šel do vinárny, když předseda schůze bodře mně byl poplácal po zádech u východu a řekl: „Bravo, signore!“ Ve vinárně napsal jsem osobní raport generálu-místodržiteli.

Toto oznámení o průběhu schůze bylo velice stručné: „Na schůzi shledal jsem vše v pořádku.“ Ještě v noci dal jsem místodržiteli tento raport doručit, poněvadž si potrpěl na přesnost a potom jsem zůstal až do rána ve společnosti několika úředníků. Ráno šel jsem spát a poněvadž úřední hodiny počínaly o deváté, přišel jsem správně v půl jedenácté do kanceláře, ježto přednosta mého resortu, hrabě T., chodil po jedenácté.

Před kanceláří na chodbě čekal na mne sluha a s utrápenou tváří mně hlásil, že Excelence pan generál-místodržitel chodí po salonu, břinčí šavlí, zkrátka, že je zle a že mám k němu ihned přijít. Vidíte, pánové, co člověk zkusí za 53 zlatých!

Excelence uvítala mě strašným pohledem. „Ptám se vás, člověče, proč jste nám to provedl? Říkal jsem vám, nařídil, že máte schůzi rozpustit, vy jste tak neučinil. Napsal jste v raportu, že je všechno v pořádku a celý Zadar dnes o ničem jiném nemluví než o tom, že mě nazvali na schůzi porco. Je to pravda?“

„Je.“

 „Pak spáchali velezradu. Pravda?“

„Pravda.“

„Jak jste tedy mohl napsat: Vše v pořádku? Víte, že jste v disciplinárním vyšetřování?“

„Excelence,“ řekl jsem, „kdybych byl schůzi rozpustil, byli bychom měli aspoň pět interpelací v parlamentě, o domácím sněmu ani nemluvím, byli bychom měli asi dvě stě úředních přípisů a dotazů a Excelence by je nestačila podpisovat a vydávat rozkazy. Takhle máme pokoj.“

Pan místodržitel se hluboce zamyslil. Neměl rád to dopisování. „Víte,“ řekl rozšafně, „když to náležitě rozebereme, tak máte pravdu. Můžete jít, ale příště to nedělejte.“

Za týden všichni iredentisté v Zadaru bodře mě zdravili po ulicích. Jednou dokonce jsem zaslechl, jak dva si o mně povídají: „To je náš člověk.“

Nevěnoval jsem tomu pozornosti a bylo mně to celkem lhostejné. Za 53 zlatých nemohl jsem nic jiného dělat. Ke konci druhého měsíce stala se však věc, která podkopala mou slibnou kariéru.

K místodržiteli dostavila se totiž deputace iredentistů a žádala, aby na jejich novou schůzi neposlali nikoho jiného než mne, poněvadž jsem „un buono uomo“.

Jejich skromné přání nebylo vyplněno.

Místo na schůzi v uniformě, poslali mě bez uniformy domů a měl jsem po kariéře.

   


Jak na koupání a čistotu těla se pohlíželo před 150 léty

Ve století tělesné výchovy a nikomu nepřipadne zajisté byt s koupelnou jako obzvláštní luxus. Vzpomeňme si nyní Goetha. Velký německý básník nenáviděl koupání a prohlásil, že koupat se v tekoucí volné vodě jest ztřeštěnost. Venku že se koupají jen nerozumní kluci. Roku 1780 vedla konzistoř v Lipsku proces proti teologovi Seumemu, obviněnému, že se příliš často koupá. Na čištění zubů a nehtů se vůbec nemyslilo a vypravovalo se jako o velké zvláštnosti, že princi na francouzském dvoře jednou v měsíci byly zuby čištěny. Roku 1782 vyšla knížka: Navedení, jak se chovat ve společnosti. Tam výslovně jest zakázáno mýt se, mluví se o vodě jako o velmi nebezpečné látce a doporučuje se jednou za den potřít si ruce a obličej voňavkou. V ložnicích a v obydlích králů a knížat té doby nebylo žádných umývadel.

V té době se hodně šňupalo a jest záhadou, když šňupali páni i dámy, zdali neměli špinavý obličej, když se nemyli. Musilo se ovšem používat hojně voňavek, neboť všichni páchli špínou, poněvadž se vody štítili. O Leibnizovi se tvrdí, že se nikdy nemyl a že s ním bylo možno mluvit jen na nějakou vzdálenost - tak zapáchal. Jak Leibniz, tak celá řada jiných slavných mužů té doby proslula svou nečistotou.

V zámku versailleském byly jen dvě vany, a poněvadž jich nebylo používáno, dopravili je jako zvláštnost do parku markýzy Pompadour. Stejně jako existovalo podivínství nemýt se, tak také se jedlo. Na francouzském dvoře jedli všichni z jedné mísy při dvorní hostině. Král a hosté používali svých prstů jako vidličky a dámy vytahovaly z omáčky sousta rukou a předkládaly je hostům. Ku konci 18. století posadili v Hamburce opatrní konšelé jednoho Angličana do vězení, poněvadž chtěl zavést nějaký převrat. Jedl totiž čistým nožem a čistou vidličkou.

   


Jak píše má žena fejetony

Machar mi zajisté odpustí, ukradnu-li mu malinkou větu. Ostatně doufám, že na to nepřijde, a kdyby i přišel, že se pro pár slovíček nebude se mnou špinit.

Poněvadž mi dosud žádný deník nedovedl říci, co je to fejeton, pokusila jsem se napsat si ho. Něco, co se dá číst ráno při snídaní, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když se po obědě sladce válí na měkké pohovce. Takové říkání, v němž lze přeskočit půl sloupce, aniž by to člověku scházelo. -

Miťuška se mi vysmál, poněvadž nemá valné mínění o mých schopnostech, pokud se týče literatury. Také trochu ze msty, že neklečím v posvátné úctě před jeho »dobrým vojákem Švejkou«. Je to jeho první kniha, proto je tak hrozně nafoukaný. Chodí to kolem mne, pokašlává a směje se, protiva, jestli prý už se vozím po politice; ještě ne, můj zlatý, ale začnu hned. Čtu sice politické úvodníky, jen jsem-li v náladě obzvlášť zoufalé, ale v té jsem už celých čtrnáct dní, právě tak dlouho, jak dlouho přemýšlím o koketním kloboučku, který jsem viděla - ale vždyť on to ví dobře, kde, říkám to každý den tisíckrát. Bohužel je to cynik, který s týmž úsměvem poslouchá mé ódy o krásách vysněného kloboučku, s jakým čte zprávy o italsko-turecké válce. „Jakživa jsem ještě tak krásný neviděla, kabel mezi Rhodem a Lemnem byl Italy přerušen - kolem je skunks - poměr mezi Itálií a Rakouskem je velice napjatý - dvě zimy bych ho mohla nosit - nepřátelské vojsko odešlo z Garianu a Asýrie, v kterýchžto místech řádí cholera - « to všecko projde mu mozkem, aniž by lomu věnoval drobet pozornosti.

Čtu tedy politické úvodníky, a myslí-li si hrabě Stürgh, že paragrafem 14. udělá na mne nějaký dojem, velice se mýlí. Ať si konečně ten branný zákon prosadí. Čím více jich odvedete, tím lepší pro nás. Naučí se ti hoši na vojně alespoň poslouchat. Až se ožení, bude to pro jejich manželky, jako když to najdou. Je to největší dobrodiní, které stát prokazuje ženám. Bohužel ke mně se zachoval v tom ohledu jako otčím. Čtyřikrát byl Míťa u odvodu a nikdy ho nevzali. Tak tedy celou tu výchovu kaprálů, zupáků, důstojníků, obrštů atd. musím mu nahradit já, vštěpovat mu krásné zásady o poslušnosti, skromnosti a píli. Je to však úkol nad jiné veliký. Asi takový, jako když pluk severoamerické pěchoty má zakročiti v Číně.

Ostatně přeji tomu pluku i oběma anglickým praporům, které prý přibudou z Indie do Číny, hodně zdaru, neboť Číňané jsou ukrutný národ. Všichni čtenáři a hlavně čtenářky Národní politiky se zajisté ještě dobře pamatují, jaké ohavnosti spáchali tito Číňané na krásné Evelině a ubohé Janině v nedávno vyšlém románě »Tajemné město«. Co teprve děje se asi u nich, tam doma, v Pekingu, když se takových věcí odvážili v samotném Stonehousu. Ovšem že prý vyslání amerického vojska do Číny nemá významu politického. Věřím tomu ráda. Jen věří-li tomu také Číňani.

Včera připomněl mi Míla, můj malý bratranec, že už bude brzo Ježíška. A vysvědčení. Mluví se tolik o tom mocném paragrafu 14. - Špatná pověst tohoto paragrafu (o němž mám ostatně než tuze nejasné tušení) očistila by se zajisté znamenitě skutkem velikým a lidumilným, kdyby jej pan hrabě Stürgh použil k přeložení vysvědčení až za Nový rok. Milióny čistých, nevinných duší by mu žehnaly. Neboť toto vysvědčení před vánoční nadílkou jest něco tak rafinovaného, hrozného, že by málem člověk věřil, že toto zařízení pochází ze středověku. - Chraň však pámbu, aby si slavná vláda myslila, že snad chci něco poroučet. To já jen tak, uctivě upozorňuji.

Míťa mi tvrdí, dareba, že vidí nad mou hlavou pět ohnivých jazyků. Pochybuje prý ale, že mi to bude co platno. Takové poznámky mi ovšem nevyrazí pero z ruky. Neboť mne nenutí ku psaní touha po vavřínech, ale ženská hrabivost, naděje v milosrdenství slavné redakce, která zajisté uveřejněním mého fejetonu pomůže mi k dosažení mé touhy čtrnácti dnů, k té sametové básni ztopené do dlouhých třásní pštrosích, na kterou mi chybí už jenom mizerných deset korunek. Neboť největší a takřka jedinou touhou ženy je (a to je veliká pravda, kterou nikomu nekradu; vždyť na mne sestoupilo pět ohnivých jazyků) líbit se sobě samé. - A já bych se sama sobě tak ráda líbila. Míťa říká, že se mu líbím tak až dost, ale to je mužská politika. Člověk do toho vidí alespoň tak dobře jako do těch italských úspěchů u Tripolisu.

Čtu každý den inzeráty o nabídnutí k sňatku. Hřeje mne v duši, že máme tolik děvčat z dobré rodiny, skromných dívek bez věna, schopných obchodníků a inteligentních uzenářů. Abych tak řekla, všecky ctnosti národa vystupují tu před oči čtenáře v celé své životní síle a zářivé nahotě.

Vidíme, že naše dívky jsou dobře vychované, jemné, ušlechtilé, tiché, mírné, hospodářské, toužící po útulné domácnosti a že přitom hodlají všemi těmito prima vlastnostmi oblažiti muže, byť i starého a nehezkého, třeba vdovce, jen má-li zajištěné postavení. „Který pán nehledá jmění, ale hezkou, vzdělanou a dobrou ženušku?“ táže se skromná inzerentka. Avšak energický, inteligentní, mladý, hezký muž hledá jen dívku s větším jměním, nebo obchod, kam by se případně přiženil. A tak nesejdou se asi u toho »hřejivého krbu«, po kterém oba touží. - A to mne mrzí a trápí. Trápím se i pro tu služebnou inteligentní dívku, která touto cestou přeje si za účelem sňatku učiniti známost s učitelem nebo úředníkem. Jsem už takový tvor, který se stará o každého víc než o sebe. Ostatně prý to u ženy není nic zvláštního. Vytýká nám to kdekdo. Každý muž si smočí. Jsme prý klevetivé, hašteřivé, zlomyslné, marnivé, líné.

Proto nemá žádný nic lepšího na práci než se zamilovat a oženit. Neboť vrána k vráně sedá. - „To se rozumí, že nejsi ani o mák lepší nežli já, Miťuško, a vůbec udělal bys lepší, kdybys něco dělal a nekoukal mi pořád přes rameno. Mohl by se ti tvůj vzácný mozek připražit o moje ohnivé jazyky, rozumíš? Ostatně by to nebyla tak veliká škoda, ty Švejku!“

Zdá se mi, že jsem napsala dost dobrý fejeton, který se dá číst ráno, když člověk ještě zívá, a odpoledne, když sladce se válí na měkké pohovce. Říkání, v kterém lze přeskočit půl sloupce, aniž by to někomu scházelo. Vím nyní dobře, co je to fejeton. Cítím to, neboť mne od psaní bolí záda. Avšak to pravím, že má-li Machar při pohledu na svůj »Řím« týž pocit jako já, když dívám se na svůj fejeton, má jistě o sobě mínění velice dobré.

   


Jak přítel Klučka maloval sv. Apolenu 

Když, byste snad projevili nějakou sebemenší pochybnost o umělecké hodnotě obrazů malíře Klučky v jeho přítomnosti, počne vám vyprávět dlouhou historii o tom, jak jeho obrazy jsou tak živé a přirozené, že přesvědčí i němou tvář, řekne vám, že jest to svatá pravda a ta pravda že je jen jedna, a ta pravá historie zní asi takto:

On maloval kdysi portrét paní domácí ve svém ateliéru, staré dámy, která měla velkého psa, bernardina, jménem ,,Fox“. Maloval ji v životní velikosti, jak sedí v křesle, majíc složeny ruce na klíně.

Jednoho dne, když obraz paní domácí byl již celkem hotov a ona odešla, přiběhl nahoru Fox, a vida obraz, běžel, vrtě ohonem a vydávaje radostný štěkot, k němu, a lízal ruce paní domácí, složené v klín, domnívaje se, že má před sebou svou velitelku živou, a teprve když svým drsným jazykem slízal všechnu barvu olejovou, poznal svůj omyl, svěsil ohon mezi nohy a vrče odplížil se.

A když byste i poté projevili jakousi pochybnost, vypravuje vám, jak tu samou paní domácí překvapil. Namaloval Foxe na plátno, a když jednou paní domácí šla ho upomínat o činži, tu on ten obraz postavil tak, že jí padl do očí. -

„Fox, Foxičku,“ volala paní domácí na obraz, „pojď sem, pojď ke mně, nu pojď, neboj se, Foxi, ale Foxičku, copak se mě bojíš, darebáku, že přinesu důtky, v cizím bytě se rozloží do kouta, Foxi.“

Podobných historek, kdy zvířata i lidé byli na omylu před jeho díly, mohl by vám vyprávět spoustu a v očích vašich, přesvědčí-li vás, zastupuje slavného Appela, malíře z historie známého, který namaloval třešně, a ptáci přilétali a zobali je. Jméno onoho málem bych byl zapomněl, ale jméno Klučky nezapomenu nikdy, neboť jsou zprávy o jeho činnosti a cestách, které podnikl v průvodu svého přítele, který vyprávěl mně následující:

Jednoho dne na svých cestách po Moravě přišli jsme do vesnice mezi lesy na Valašsku.

Cestovali jsme tím obdivuhodným způsobem, ku kterému jest třeba málo peněz, hodně výmluvnosti a neobyčejné chladnokrevnosti. Dát se totiž pozvat na fary, na statky, k učitelům, advokátům a podobně.

Věrni této své zásadě přišli jsme na faru, kde shledali jsme příjemného starého pána, kuchařku v nejlepších letech a uvítání ne zrovna nejlepšího, neboť pan farář měl plné ruce práce s revidováním účtů. Opravili totiž kostel. Krajina se nám zamlouvala a hodlali jsme se delší dobu zdržet na faře, což se samo sebou rozumělo. A tu Klučka měl ten nešťastný nápad, že při večeři počal mluvit o tom, že bychom mohli podívat se ráno do kostela, neboť prý velmi pečujeme o to, aby staré kostelní obrazy byly v pořádku, a že neopomeneme nikde nabídnouti nezištně svých služeb, kde by bylo třeba opravy obrazů. -

Tou svou řečí získali jsme si rázem sympatií pana faráře, který dal přinést láhev vína a mile s námi hovořil o kostelních obrazech.

Klučka mu toho napovídal, až se mně zatočila hlava. Marně jsem ho pod stolem upozorňoval, aby se mírnil v lhaní, vykládal klidně, jak jsme ve Strážnici vymalovali celý kostel, úplně nezištně, jen ku cti a slávě boží...

Když pan farář odešel na okamžik, aby přinesl novou láhev vína, použil jsem jeho nepřítomnosti, abych Klučkovi stručně vyložil, že nás svým žvaněním uvrhne do velké nepříjemnosti. Což když panu faráři napadne, že bychom mohli mu namalovat nějaký obraz světců. Malujeme děti, baby, dědky, ale svaté jsme ještě nemalovali, tak proč pořád žvaní o obrazech svatých. -

„Doufám,“ řekl Klučka, „že se to nestane, a kdyby seslal Bůh na nás tuto pohromu, oddáme se do jeho vůle a namalujem toho nějakého světce.“

Mluvil zbožně, jak se patří pro hosty na faře.

Pan farář vrátil se s vínem, a když nám nalil, tvářil se jako člověk, který jen za tím účelem odejde na chvíli ven, aby si dobře rozmyslil, co potom řekne.

„Ad salutem, domini,“ pravil, ťukaje si s námi, „jsem vskutku rád, že přišli jste na mou faru...“

Zamlčel se a pak pokračoval: „Zprvu přijal jsem vás, pánové, trochu chladně, neboť, abych upřímně řekl, nedůvěřoval jsem vám jako malířům. Malíře považoval jsem vždy za lehkomyslné lidi, za umělce, kteří malují dívky, jak bych to řekl. Dívky bez šatů. Byl jsem tomu povděčen, že vyvedli jste mě z klamu. Máte pravdu, že nejslavnější malíři malovali svaté obrazy. Co maloval Leonardo da Vinci a jiní? Světce a světice boží...“

Zamlčel se a pak řekl po chvíli trapného mlčení pro nás:

„Mám k vám, pánové, malou prosbu, prosbu věřícího k věřícím. Kostelík náš jest dosti zajímavý svými obrazy, všechny obrazy jsou v pořádku, jen obraz sv. panny Apoleny nemá hlavy. Byli byste, pánové, tak laskaví a namalovali sv. Apoleně hlavu? Lid zdejší je vytrhován ze své pobožnosti, když vidí na stěně viset obraz bez hlavy.“

,,S největší radostí,“ ozval se Klučka, zatím co jsem ho nemilosrdně štípal do nohy, „namalujeme sv. Apolenu a posloužíme tak zájmům církve.“

„Sv. Apolena,“ pravil pan farář, „trpěla léta Páně 252 za císaře Decia.“

„Kdyby bylo veledůstojnému panu faráři libo,“ ozval se Klučka, „namalovali bychom i císaře Decia.“

Podíval jsem se na pana faráře, který pravil: „Myslím, že císař Decius na tom obraze je. - Sv. Apolenu nutili, aby modlám činila poklonu, a když však ona je potupila, tu bezcitní katané vybili jí všechny zuby a nakonec ji hodili do ohně a duše její svatá do nebe k věčné mučednické koruně se vznesla. Sv. Apolena je, jak vám zajisté, pánové, známo, patronkou a orodovnicí všech těch, kterým bolí zuby. A to právě je to, nač kladu důraz. Lid zdejší má rád obrazy, na kterých muka světců drasticky jsou znázorněna. Jak se budou věřící radovati, až uvidí sv. Apolenu s výrazem hrozné bolesti v obličeji. A tu, prosím vás, pánové, když již prokážete tu křesťanskou službu k okrášlení chrámu, namalujte sv. panně Apoleně obličej zkřivený bolestí. Kdyby se taková světice líbezně usmívala, tu by se lid tak zbožně k ní nemodlil.“ - Slíbili jsme to.

V pokoji, který byl nám vykázán, pozdě do noci ozýval se náš tlumený hovor. -

,,To by bylo zle,“ kasal se Klučka, „abych já, který namaloval Foxe, který popletl paní domácí, který namaloval paní domácí a spletl toho bernardina, nenamaloval hlavu sv. panny Apoleny, které mučitelé vytloukli všechny zuby a do jejího obličeje nevložil výraz strašného utrpení, jaký mají asi všichni, co jdou k Milosrdným, nebo na zubní ambulatorium dát si vytrhat zuby.

Když bude nejhůř, píchnu se špendlíkem do svého kotlavého zubu, zub se mně rozbolí, postavím se před zrcadlo, oholím se, budu představovat sv. Apolenu a nakreslím se sám. A pak z té bolestné studie přenesu ten výraz na obraz světice boží do kostela.“

„To se ti lehce řekne,“ podotkl jsem, ušklíbaje se, „za ten tvůj pitomý nápad žvanit o tom, že malujeme kostely, zasloužil bys...“

„To mně nevyhrožuj,“ pravil klidně Klučka, „víš, kdo vynašel trakař?“

„To nevím.“

„Zkusil, a udělal trakař,“ řekl slavnostně Klučka, „já zkusím, a udělám sv. pannu Apolenu.“

*

To se mu lehce řeklo. Druhý den šli jsme prohlédnout si kostel a obraz bez hlavy. Visel nahoře, i sundali jsme ho pomocí žebříku a odnesli do vykázaného pokoje, který jsme proměnili na ateliér.

Dva dny jsme se měli dobře, dobře jedli, dobře pili, kouřili doutníky pana faráře a přemýšleli, jak máme namalovat ten bolestný výraz v obličeji světice.

Klučka zkusil, dělal studia, ale vždy se sv. Apolena tak příjemně usmívala, že jsem se nakazil smíchem a smál na plné kolo.

Třetí den večer prohodil nešťastník: „Kdybych jen našel zde někoho, koho bolí zuby, hned bych si ho ofotografoval a dle něho maloval. Darebák! Spal jsem u okna a tu on v noci otevřel dveře a okno, abych dostal bolení zubů. Naštěstí se tak nestalo.

I chodili jsme po vsi s fotografickým aparátem a hledali marně celý čtvrtý den nějakou oteklou tvář.

A pan farář při obědě vždy se tázal: „Nu a jak sv. Apolena?“

„Už jsem jí udělal vlasy,“ odpovídal Klučka, „obočí také má, a co nejdřív bude hotova. Dá to práce, aby člověk provedl excelentní a brilantní umělecký kousek.“

Pátý den opět marná sháňka po někom, komu bolí zuby.

„Tohle je ale zdravá krajina,“ durdil se Klučka.

Šestý den prosil mne v zájmu umění, abych si před jeho očima kleštěma vytrhl aspoň jeden zub, že mne vezme momentkou...

Nastal den sedmý. Ráno vyšel si Klučka ven, kteréžto ranní vycházky měly ten účel, že v kuchyni vyptal se slečny kuchařky, co budeme mít k obědu, vraceje se vždy pln radosti, že to a to, což úplně nás vždy odvádělo od myšlenek na nešťastnou sv. Apolenu. A tu toho sedmého dne vrátil se z kuchyně s okem zářícím.

„Husa s knedlíkem,“ volal jsem mu naproti.

„Hlupáku,“ křičel Klučka, „slečně kuchařce bolí zuby. Prochází se po zahrádce a hrozně se tváří. Honem aparát, ale rychle!“

*

Jakmile jsme měli fotografii trpící slečny kuchařky, obraz rychle pokračoval.

Výraz bolesti v obličeji byl dokonalý. Osmý den byl obraz hotov...

Postavili jsme ho k oknu a dívali se ode dveří, jak je pěkný...

Vtom otevrou se dveře a vejde pan farář. Rozhlíží se kolem, zadívá se na obraz a najednou za všeobecného ticha počal mluvit k obrazu: „Slečno Máry, pořád vás bolí zuby? A já vám přece už říkal, abyste si šla dát ten zub vytrhnout do Rožnova. Takhle nebude vám nikdy dělat dobrotu...“

*

„Když seznal svůj omyl,“ dokončuje tichým hlasem přítel pana Klučky, „proměnil se pan farář v pohana, neboť úplně se zapomněl a nekřesťansky zaklel. Uznali jsme za dobré sebrat svých pět švestek a zmizet. A když jsme byli za vsí, obrátil se Klučka klidně ke mně: „Tak vidíš, že jsem ti nelhal s tím Foxem. Když se pan farář zmýlil, proč by se nezmýlila taková hloupá bestie...“

Pan Klučka je druhý Appeles...

   


 

Jak se Baluška naučil lhát

 

Jednou věcí vynikal Baluška nad všechny své spolužáky. Živým patriotismem. Byli sice jeho spolužáci též vynikajícími vlastenci, kteří jako Podskaláci s hlubokou nenávistí hořeli vůči Smíchovákům, ale nikdo tak statečně nehájil barvy pravého břehu Vltavy jako Baluška.

Když nastaly památné boje, opakující se rok od roku, když totiž Vltava zamrzla a oba národové mohli na sebe, když ulicemi šlo heslo, že jsou zas již „traufy“, tu Baluška kradl řemínky z bičišťat kočům a hotovil praky. Jeho praky donášely také nejdál. Byl vždy první, který vrhl se na Smíchováky s hrozným proklínáním s kapsami plnými kamení a který, když zásoby střeliva došly, s řemenem s velikou přezkou hnal se na zděšené tlupy Smíchováků.

A pak došlo tedy na řemeny. Sám zajal Baluška jednou pět Smíchováků, které vedli pak vítězoslavně na svůj břeh do své rodné vlasti do Podskalí. A vedli je v průvodu do dřevěných ohrad starého Podskalí a tam je za větrem šacovali. Zajatí Smíchováci šli jako oukropečkové, neboť věděli, že od tohoto strašlivého nepřítele, kterého vede Baluška, nemohou čekat slitování. Kořisti obyčejně mnoho nebylo, jen praky, jedna nebo dvě čtyřkrejcarové kudly, násadka, která se lepila na prsty (zvláštnost to krejcarová), půl dramky, krejcar, tři šrouby, hřebíky, řemen a svaté obrázky, které ti hodní dostali od pana katechety, než šli po škole na trauf. Nebyly považovány však za nějaké amulety, chránící před nepřítelem, vzali je s sebou do boje, aby si je ještě v bitevní čáře vyměňovali za gumu nebo barvičky.

Nyní byli oloupeni o všechno. Vyrabováni stáli tu obklopeni nepřítelem, který jim spílal. Čekali truchlivě, kdy ještě dostanou na kalhoty. Dočkali se toho brzy a když bylo po exekuci, naslinil Baluška inkoustovou tužku, slinou přetřel čela zajatců a jednomu po druhém, jak nejpěkněji dovedl, napsal na čelo těžko smazatelnou větu: „Smíchováci jsou smradi.“

Pak museli ještě políbit prapor podskalský, zhotovený ze spodničky Baluškovy sestry (krádež zpozorována u nich pozdě), a mohli jít domů ku svému národu, provázeni stráží podskalských bojovníků, která je po cestě týrala.

Vedli je až k mostu, tam je pustili, ti se dali na útěk kolem výběrčího a podskalští bojovníci za nimi křičeli: „Nemají na most, pane strážníku, nemají na most!“

Nepřítel si vedl podobně sveřepě vůči svým zajatcům a trýznil je také. Sám Baluška seznal to, když kdysi byl za Císařskou loukou zaskočen Smíchováky. Neznali ho, byli to jen tací záškodníci, kteří táhnou za armádou a bojují na svůj vrub. Hrubě se ho zeptali, odkud je. Mohl se tenkrát zachránit lhaním, ale Baluška byl hrdinný Mucius Scaevola a s ledovým klidem prohlásil důstojně: „Já jsem Podskalák, smíchovští hnusové.“

Zneuctěn a vyšacován, obrán o všechno, vrátil se Baluška mezi své. Vzali mu i katabonek. Kdo takový katabonek neměl, ten nedovede ocenit tu ztrátu.

Katabonek je gumový prak a střílí se jím na vrabce nebo strážníkům do klobouku. Hodí se také na kočky a dle běžné ceny možno ho všude ve školách vyměnit za velký obraz prvního svatého přijímání, nebo za celou sérii našich svatých patronů, která má asi hodnotu deseti dramek.

„A tos měl lhát,“ říkali mu, když jim to vyprávěl. „Tos byl trouba. Měl jsi říct: Já jsem Smíchovák, ty vole.“

„Když já neumím lhát,“ přiznával se Baluška, „já už doma moc kvůli tomu zkusil. Předešle jsem vzal tatínkovi ze šuplíku šesták a na mne udeřili, že prý jsem ho já vzal. Polilo mne horko a už jsem musil svlíkat kalhoty. Přiznal jsem se. Včera zas jsem se přiznal, že jsem sněd poslední buchtu, která patřila dědečkovi.“

„Však se naučíš lhát,“ řekl mu dlouhý Vítek. „Napřed jsem také tak pitomě koukal a krev se mně hnala do obličeje, takže to bylo na mně hned vidět. Dnes ale lžu a ani okem nemrknu. Všechno, co doma rozbiju, svedu na sestru a ta je pak bita, je to taková hloupá nána, kudy chodí, tudy brečí.“

„Když ono mně to se lhaním nejde,“ řekl Baluška, „já například začnu koktat a spletu se nebo mluvím divně, až mně řekli, že jsem pomatenej. Jednou jsem zapálil slamník náhodou a řekl tatínkovi, že to udělala maminka.“

Zkušený Vítek se zamyslil. „Nic si z toho nedělej, až ti bude nejhůř, tak se lhát naučíš.“

Bylo jaro. Oba národové na sebe nemohli a proto Podskaláci, aby nezaháleli, vytáhli na Podoláky, na své rodné bratry.

Balušku zas jednou chytli Podoláci a on se jim přiznal, že je z Podskalí. Pykal za to.

***

Baluškův otec měl hospodu dole u řeky. Jednoho krásného dne, když slunce tak pěkně svítilo a Podskaláci vytáhli do skal nad Vyšehradem, aby zajímali Podoláky, smutně šel Baluška do Prahy, poslán otcem koupit pro hostinec vuřty.

Jeho srdce bylo u jeho spolubojovníků.

Když se vracel s balíkem vuřtů, zpozoroval v malé uličce mezi ohradami jednoho kluka, který si hvízdal zcela drze.

Baluška ho doběhl a ten kluk nebyl nikdo jiný, než ze Zavadilky v Podole. Tedy vyložený nepřítel. Jakmile uviděl nepřátelský výraz Baluškův, udělal podolský vetřelec na domorodého člověka zaječí hubičku a pokusil se o útěk. Baluška však do něho strčil a zvolal: „Co strkáš?!“ a už počal s ním zápasit.

Balík s vuřty padl na zem a roztrhl se, z něho vyletěly dva pěkné vuřtíky a Baluška, zaměstnán vetřelcem, neměl času je sebrat, jen viděl, jak z ohrady vyběhl pes, chňapl po nich a radostně vrtě ohonem jak ubíhá s nimi k Emauzům.

Baluška pustil nepřítele, popadl balík a běžel za psem. Kdepak, aby ho dohonil. Když konečně psa uviděl, ten se už jen olizoval labužnicky.

Zdrceně vrátil se Baluška domů a horlivě vuřty začal věšet vedle výčepní stolice.

„Jestlipaks přinesl všechny?“ otázal se otec a přísně je přepočítával.

„Dva chybí,“ řekl suše, kývaje na Balušku, „pojď do pokoje!“

Bez duše šel Baluška za otcem a počal si sundávat kalhoty.

„Ne tak, miláčku,“ řekl otec, „napřed pověz, proč jsi je sněd?“

„Já je nesněd!“

„Kdo tedy?“

„Pes.“

„Nelži!“

„Pes je snědl, jak se mně rozsypaly,“ zabědoval Baluška.

„Tak ty se učíš lhát?!“ rozkřikl se otec. „Matko, pojď sem, jestlipak víš, jak se ten kluk zas zaplítá. Už jsem ti dávno řekl, abys se nepokoušel lhát a teď najednou začneš si vymýšlet, červenáš se, já tě naučím. Však ty se přiznáš. Tak dlouho budeš klečet na hrachu, až tě omrzí lhát!“

Baluška tedy klečel! Cítil každý hrášek a naproti němu přísně seděla matka a četla Svatého Vojtěcha.

Občas se na něho podívala a otázala se: „Sněds je?“

„Nesněd!“

Když nebyl nikdo ve výčepu, přišel vždy otec a optal se hrozným hlasem: „Nelži! Sněds je?“

A Baluška vždy zaplakal: „Nesněd.“

Když přišel večer a dávalo se na stůl, Baluška ještě klečel na hrachu a odpovídal plačtivě na dané otázky: „Nesněd!“

Uzené s knedlíkem tolik voní a Baluška stále ještě klečí na hrachu. Konečně nemůže to už vydržet a čeká, kdy se ho optají.

Jako na zavolanou praví otec: „Naposled tě napomínám, abys nelhal. Sněds je?“

„Sněd!“ řekl beze všeho zardění Baluška.

„Tak teď už můžeš svléknout kalhoty,“ dobromyslně pravil otec a Baluška radostně spěl ohnout se přes dobré otcovské koleno.

Pak dostal uzené s knedlíkem a uléhaje po přestálém utrpení do postele, zadíval se Baluška na obraz anděla strážného nad postelí a zašeptal: „Zaplať pánbůh, už umím lhát.“

 

   


 

Jak se lidé baví

 

Dne 20. února 1855 objevil kancelářský pomocník francouzského konzulátu v Bejrútě Peretié nějaký nápis klínovým písmem psaný na skále za Bejrútem. Francouzská vláda vyslala celou výpravu učenců, aby nápis ten rozluštili. Při té příležitosti došlo k šarvátkám s domorodci a dva učenci byli tak potlučeni, že nepodařilo se jim nápis ten rozluštit, neboť podlehli ranám v bejrútské nemocnici.

Zachránil se z nich jen jeden, který přinesl do Evropy zprávu o ohromné důležitosti toho nápisu pro celý vzdělaný svět.

Nikdo však nepochopí důležitost tohoto nápisu, který sám vročen v měsíci Bullu XIV. a zní: „Já Esmunazar, král sidonský, jsem synem krále Tabzuta a královny Amastarty a patří mně kanaánská města Dor a Jopé v Sáronské rovině.“

Dobrý král Esmunazar! Aby to věděli za půltřetího tisíce let, napsal to na skálu. Ten objev odpykali životem dva lidé. Na bejrútském hřbitově jsou pochováni a nad jejich hrobem je nápis: „Zde odpočívají pánové Kamil Decorialle a José Butri, řádní členové Akademie věd a umění v Paříži. Padli v zájmu vědy.“

Snad za dalších tři tisíce let objeví někdo ten nápis. Je však naděje, že si toho nevšimne, neboť nebudou lidé tak malicherní. Jim nebude jistě nic do toho, že kdysi žil nějaký Kamil Decorialle a José Butri a před půltřetím tisícem let před nimi nějaký Esmunazar, král sidonský.

Bude to snad jiná generace, než generace historiků a učenců s bezvýznamnými objevy.

Dnešní lidstvo však ty hračičky baví.

Rozhovořil se vážně se mnou jeden pán o tom, zdali se cítí houser potupen, když mu škubají peří.

„Víte,“ řekl, „baví mne přemýšlet o tomto případu. Představte si housera, pyšně vykračujícího, housera, cítícího sílu mužství v sobě, když objeví se oškubaný mezi husami. Mohou míti husy k němu úctu?“

Muže toho bylo mně líto. Přemýšlel o oškubaném houseru a sám byl plešatý.

Na Smíchově v Palacké třídě je dům, v jehož prvním patře na dveřích čtete vizitku: František V. Hýnek, vynálezce. Mluvíte-li s ním, řekne vám: „Věřte mne, že mne baví stále něco vynalézat. Neslyšel jste o mých patentních podvlékačkách? Dovolíte, já se před vámi svléknu. Vidíte nyní podvlékačky? Patent můj zaleží v tom, že podvlékačky ty trhnutím této šňůrky, jak vidíte, proměňují se okamžitě v plavky. Trhnu touto šňůrkou, mám z nich ženské kalhoty, touto šňůrkou zapnu, touto spustím na zem, touto plavky, touto obyčejné podvlékačky. Je to náramně praktický vynález.“

Pomyslil jsem si, že by to někdy mohlo dopadnout tragicky, kdyby si spletl šňůrku, za kterou by právě potřeboval co nejrychleji zatáhnout.

„Pět let, pane, celých pět let,“ pravil vítězoslavně, „proseděl jsem nad problémem podvlékaček.“

V časopise Animal World, šířícím zájem o přírodu, viděl jsem podobiznu muže, který za svůj život (dvacetileté působení) vypěstoval sám z housenek 20 000 motýlů. Za rok tedy 1000 motýlů, za den tedy, přesně vypočteno (také takové bláznovství), 2 celé motýle a 74 desetin motýlů. Po dvacet let se bavil ten dobrý muž s housenkami, s larvami motýlů a bylinných vos.

Dvacet let zajímalo ho 20 000 nevzhledných tvorů s třemi páry noh hrudních a s bradavkovitými panožkami.

Předešle zas slyšel jsem hádat se dva faráře o exekviích. Exekvie jsou (také velmi důležitá věc) řád, kterým pochovává se tělo křesťanské. Hádali se o to, zdali smějí kněží nésti mrtvolu laika a naopak zas kněží mrtvolu biskupovu a zdali v průvodu pohřebním jsou mrtvoly laiků nohama vpřed a mrtvoly kněží hlavou.

Pak se bavili o tom, proč, když pohřbívají papeže, nesou se svíce žluté a proč jinak se užívá svící bílých. Dovolil jsem se jich optat proč... ne, to by bylo konfiskováno.

V Německu mně vyprávěl jeden policejní strážník, jak se baví při sbírání konfiskovaných časopisů. Poněvadž nemůže soukromé exempláře zkonfiskovat, dává si pozor, zdali někdo nečte na ulici zabavený časopis. Zpozoruje-li takového člověka, přistoupí k němu u zatkne ho, neboť on rozšiřoval nebo udělal pokus rozšiřovat zabavený časopis. „Nu, jak to?“

„Nu, představte si, že by se mu mohl někdo dívat přes rameno do toho listu a přečíst si zabavený obsah.“

Ach, baví se to lidé všelijak.

Česká akademie věd a umění vydává staré modlitby, do naučného slovníku přicházejí lidé, kteří napsali Krátký dějepis církve Páně s obzvláštním ohledem na Českou vlast nebo Otčenáš v desateru modlitbách pro dítky, na gymnáziu po osm let mučí studenty s latinou u učením se nazpaměť, s latinskými historiemi hrdlořezů a la César, jehož rčení, jako „kostky jsou vrženy“, táhnou se i do dějepisu, který je taktéž opěváním jiných hrdlořezů.

Reformu osnovy obchodních škol dávají k posouzení univerzitnímu profesorovi dějepisu, na obchodních akademiích vychovávají dorost obchodní tím, že musí se naučit nazpaměť roztomile blbé formuláře obchodní korespondence: „Sděluji s Vámi zdvořile, že právě došel Váš ctěný pytel kávy.“

Vládní rada Režábek vychovává obchodní dorost pasátními větry ze své knihy o zeměpise obchodním a tím, že posluchači obchodní akademie musí se naučit nazpaměť všem městům někde v Africe mezi lidožrouty, proslulými obchodem s otroky, aby v tom bylo něco obchodního.

Ovšem každý se baví, jak může. Někdo zastřelí za den 2000 divokých kachen nebo přes 6000 bažantů a někdo si chytá vši a bývá přitom chytřejší.

Někomu zas nedá spát, zdali Iliada a Odyssea pocházejí od téhož pěvce, zda latiníci říkali Cicero či zda to vyslovovali Čičero.

Ostatně nebožtík kníže Schwarzenberg k stáru bavil se přemýšlením, přijde-li jedno kožené jablko na 2 krejcary, zač jsou kalhoty jeho sedláka.

 

   


 

Jak se loučil podivně se starým rokem 1728 starý sir Archibald

Rozhraní hrabství Westmorland a Durham, tam, kde na mírném návrší jest rozvodí říčky Eidenu a potoka micletonského na bídné cestě k Applebey, vypínal se zámek Thorburnů. Celkem vzato již slovo „vypínal se“ jest velkou nadsázkou a ještě větší vědomou lež spáchal každý v okolí, když řekl slovo zámek. Bylo to vlastně tak, že podivné rozvaliny, z nichž zůstala jedna věž k obývání, zakryty byly starými duby a borovicemi. Ale sir Archibald Thorburn přece jen drze se svým sluhou tvrdil, že se jeho zámek vypíná.

Když pak mu nadhodili tu a tam, že ta stará barabizna je pochována pod větvemi dubů, volal, že u královského soudu v Leedsu dokáže před celým tribunálem, že pod těmi duby skládal bard ve třináctém století romanci o králi Hornovi.

Po celém kraji bylo známo, že kvůli tomu rozbil také svou hůl o hlavu správce královských statků z Wolsinghaanu a známo bylo též, že o té holi tvrdil, že ji dostal od krále Karla II., když týž po restauraci roku 1680 jel upokojovat divoké Skoty na severu s velkou sebrankou lidí z Pembroku, Cardinaugu Derbingenu a hrabství cheisterského, o kterých se zpívalo:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli.

A všude křičeli: „Již utíkejte jen, za námi táhnou z hrabství

i Cheister, Carnargon, Derbingen.

Sir Archibald Thorburn sám o sobě tvrdil, že je z Derbingenu, a myslel, že tím nažene strachu svému okolí a svým sedlákům ve vesnici pod svým sídlem. Někdy poslal-svého sluhu Filetta k rychtáři, aby okamžitě přišel nahoru na hrad. Slovo hrad pronášel sluha Filett tam dole ve vesnici s velkou uctivostí. Rychtář chodil rád. Věděl, že se dobře pobaví, neboť Thorburn hrozil mu vždy, že ho dá pověsit na dubě, pod kterým psal Cromwell výhružný dopis královně Alžbětě. Pak ukázal mu onu půl hole a křičel: „Čichni si, directory, toť památka po Karlu II. Filette, dej mu s ní jednu přes záda!“

Filett vážně uhodil directory Gnuse přes záda tou slavnou holí, kterou kdysi vlastnoručně svému pánovi zhotovil z kořene jednoho jalovce na protější stráni.

„Děkuji, milostpane,“ pravil rychtář, „vím, co si přejete, potřebujete do špižírny placky a slaninu.“

„Filette,“ křičel nato sir Archibald Thorburn, vytahuje starý kord s ulomeným hrotem, „mám toho psa puritánského probodnout tímto slavným kordem, kterým moji předkové vyhnali Normany ze zálivu Carnarvonského?“

„Jen ho nechte,“ slavnostně odpovídal Filett, „jen ho nechte, milostpane, budete toho kordu potřebovat k jinému, vážnějšímu účelu.“

To bylo pravda, neboť na něm pekli jako na rožni divoké lesní králíky nad ohněm rozbitého krbu v jedné světnici věže, kde také přišel ten kord kdysi o svůj hrot.

„Dobrá, na tvou prosbu ho tedy nechám naživu,“ říkal sir Archibald, „ale za trest za svou drzost musíš, pse puritánský, Gnusi directory, celého vepře přinést na zámek, nejen kus slaniny, jinak se budeš houpat. Nejlepší by ovšem bylo, kdybych vás dal všechny ve vesnici pověsit, abyste pamatovali, že sir Archibald Thorburn je z Derbingenu.“ „Z Derbingenu,“ vždy starý pán zařval.

Rychtář zmizel, sir Archibald vzal dudy, posadil se na velkou dubovou lavici, na které spával, a řekl: „Zpívej, Filette.“ Stiskl dudy a Filett zpíval hrozným hlasem:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořelo, kam z Cardinaugu vpadli,

a všude křičeli: Již utíkejte jen!

Za námi táhnou z hrabství Cheister, Carnargon, Derbingen.

Za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

Pak se oblékli a šli vyjídat bohaté sousedy šlechtice, ti oba chudáci, kteří jaktěživi neublížili ani kuřeti, jen těm hojně zásobeným sklepům u sousedů.

Tenkrát se po dlouhé době zas ve staré Anglii dobře žilo na sídlech šlechty. Od roku 1660, kdy Karlem II. bylo království opět obnoveno, změnila se fysiognomie Angličanů. Puritanismus zmizel z denního pořádku. Náboženská nesnášenlivost pozbyla ostří a počalo se žít vesele. Zádum-čivost zmizela a všichni královští sousedé si velice libovali, že silnice jsou bezpečny.

Sir Archibald Thorburn s Filettem nejlépe dovedli ocenit takovou změnu.

Sklepy byly zas plny, jídla všude hojnost a Thorburna měli rádi pro jeho lhavost ve všech hrabstvích v okolí.

28. prosince roku 1728 byl sir Archibald Thorburn ve velmi dobré náladě.

Seděl na hradě svého přítele Barnarda v Consettu a popíjel z velkých konvic staré víno a poslouchal debaty hostů o tom, jak užijí přechodu roku, kteráž slavnost tenkrát po dlouhé době opět počala se měnit ve chvíle bujného veselí.

Bylo usneseno, že hosté pojedou k hraběti z Alston-Mooru oslavit přechod z roku 1728 do roku 1729.

Nálada byla tak veselá, že sir Archibald Thorburn se opil.

V takové chvíli zdvojnásobil vždy své chvástání. Řekli mu, že je baba, načež rozhorleně opustil sir Archibald se sluhou Filettem hrad, když vyzval všechny na souboj.

Jeli domů mlčky. Když přijeli, poručil Filettovi, aby zpíval, ale jen o tom ten verš:

Za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

Když Filett přezpíval, řekl sir Archibald: ,,My je přepadnem, až pojedou k tomu hraběti z Alston-Mooru, který ještě nikoho neskolil.“

Dobrý sir Archibald také ne.

Ráno řekl k Filettovi. „Uvidíme, kdo je baba. Přines sem ten starý plášť!“ Když Filett plášť přinesl, poručil mu sir Archibald, aby z límce udělal dvě škrabošky.

V noci z 31. prosince roku 1728 na 1. leden, kterým počínal rok 1729, se sluhou Filettem čekal u lesa ve sněhu dobrý sir Archibald na kočár, kterým měl přítel Barnard z Consettu jet na Alston-Moor.

Když uslyšeli dupot koní, sir Thorburn seskočil s koně a nabil opatrně bambitku naslepo, aby nikomu neublížil.

„Uvidíš,“ řekl Filettovi, „kdo je baba - já nebo oni!

Pak vylezl na koně a oba vyjeli.

Sir Archibald Thorburn měl ve všem smůlu. Nikdo mu nevěřil, že by se mohl proslavit nějakým odvážným kouskem, až teď.

Ubohý sir Archibald vyrazil maskovaný se svým sluhou na kočár, ve kterém nejel jeho přítel Barnard z Consettu, ale královský komoří sir Edward White, vezoucí z Peurithu státní pokladnu do Darlingtonu, neboť utíkal před Skoty, kteří se opět vzbouřili za delší čas.

V kočáře měl s sebou čtyři vojáky a za ním cválala podél lesa eskorta.

Čert ví, kde sehnali provazy, ale sehnali je přece. Svázali úplně bez zápasu ubohého sira Archibalda Thorburna a jeho sluhu Filetta a vezli je vítězoslavně do Darlingtonu.

A pak je vozili po Anglii asi měsíc v klecích pro zločince, až je přivezli před královský tribunál v Londýně.

A tenkrát ponejprv usmálo se na sira Archibalda štěstí.

Místo lámání kolem odvezli ho se stále ubrečeným sluhou Filettem s ostatními galejníky na ostrov Man.

A za tichých nocí říkal sir Thorburnk Filettovi: „Zpívej, Filette!“ A Filette zpíval:

Pembrok vždy první byl, kde loupili a kradli,

a všude hořeli, kam z Cardinaugu vpadli,

a všude křičeli: „Již utíkejte jen,

za námi táhnou z hrabství

Cheister, Carnargon, Derbingen.

A když zas přišel Nový rok, tu sir Archibald Thorburn slavnostním hlasem pravil Filettovi: „Dnes je tomu právě rok, kdy jsme přepadli královskou pokladnu Jeho Veličenstva!“

Ubožák, již se vžil do toho, že je nejslavnější loupežník Anglie.

Filett dal se však vždy do hrozného pláče, neboť si vzpomínal na jemnou slaninu z vepřů severní Británie.

 

   


 

Jak se máme chovati doma, na ulici, v úřadech,

v obchodech, v divadlech,  na aeroplánu a na

 fotbalových zápasech

Článek tento je určen pro ty, kteří nemají kdy, aby chodili na přednášky paní Laudové-Hořicové a nemají času na delší četbu katechismu občana Gutha, či dokonce být posluchači kursů před odjezdem delegace pražské městské rady do Paříže.

Článek tento přináší opravdu něco nového a lze jej všem s klidným svědomím doporučiti. Jest zde souhrn myšlenek a pokynů, o kterých byste se nic nedověděli ani od Laudové-Hořicové, ani od Gutha, ani na výše zmíněných kursech.

Domnívám se, že jsem to vhodně nazval: „Jak se máme chovati doma, na ulici, v úřadech, v obchodech, v divadle, na aeroplánu a na fotbalových zápasech.“

Bude-li někdo ještě na pochybách, jak se má chovati jinde, například v parlamentě, prosím, by se obrátil na mne písemně, neboť si nepřeji, aby takové věci přišly do veřejnosti.

Můj návod a pokyny jsou stručné, praktické a velmi populární. Jest to podle mého názoru jediné pravé uvedení do dobrého tónu. Kromě toho upozorňuji, že při svých výkladech dbám plně na jemnocit, nesvolávaje přednášek, jak to dělá pí Laudová-Hořicová. Zde si je čtenáři přečtou a nikdo je nekontroluje, kdežto při podobných přednáškách každý návštěvník si pomyslí o druhém: „Vida ho, také neví, jak se má chovat doma, na ulici, v úřadech atd.“

Podobně i Guthův katechismus prozrazuje v knihkupectvích slabiny těch, kteří jej kupují.

Takhle ale přišlo to náhodou do knihy a nikdo se to dál nedoví, že jsem četl, abych se naučil, jak se mám chovat.

Úvaha tato jest životní, není to mrtvě narozené dítě. Přečta tuto úvahu, řekneš, že si nyní troufáš žít mezi lidmi.

 

Jak se máme chovati doma.

Doma se má každý chovati slušně, aby nezpůsobil pohoršení sobě samému i svému okolí. Slušný člověk nerozbíjí nikdy svůj nábytek v nočních hodinách, aby nerušil spánek svých sousedů. Činí tak ve dne, přičemž spustí gramofon, aby se nikdo nedověděl, co vlastně dělá. Má-li nábytek vypůjčený, pojistí jej u pojišťovny. Chová se vůbec velice seriózně.

Tluče-li talíře nebo láhve, hází je na koberec, aby tlumil rámus a neuváděl do zoufalství dolejší nájemníky. Bydlí-li nad sklepem, může ovšem talíře házet na podlahu přímo, zjistiv předem, nešel-li někdo do sklepa pro uhlí.

K hostům, kteří ho navštívili, chová se přátelsky, a dojde-li ke konfliktu, má se snažit vždy vyhodit svého hosta tak, aby přitom nepoškodil dveří. Nadávat přitom smí se jedině francouzsky nebo anglicky. Neovládá-li hostitel těchto dvou řečí, vyhazuje svého hosta beze slova. Pravý džentlmen nikdy neroztrhne přitom límeček nebo vestu tomu, kterého vyhazuje. Chytne ho v zápěstí levé ruky pravou, zkroutí mu ji dozadu a levou rukou chytne ho vzadu za kalhoty a vynese z bytu, poprosiv ho slušně, aby volnou pravou rukou otevřel dveře. Dojde-li k boxu, hostitel nesmí se před hostem svléci z kabátu. Naprosto jest nemístné, ztratí-li se hostu hodinky nebo peněženka.

Doma má každý dbáti na pořádek a musíme se vystříhat plivat na podlahu nebo na strop. Náš domov má nám býti svatým.

 

Jak se máme chovati na ulici.

Musíme si být vědomi toho, že ulice je pro všechny kolemjdoucí a nejen pro nás. Slušný mrav žádá, abychom nestrkali do lidu na chodníku, neobtěžovali neznámé dámy a pány a neprali se v jízdní dráze se strážníkem. Takové věci se vyřizují v průjezdě.

Stejně není slušné a hezké pokřikovati na kolemjdoucí a vyplazovat jazyk na obecenstvo, které jede kolem v elektrice, v kočáře, na automobilech.

Na promenádě musíme dbáti toho, abychom nevymáčkli výkladní skříně, nepropálili cigaretou či doutníkem šaty těch, kteří jdou před námi, nezašlápli cizího psa a nestrkali ruce do cizích kapes. Jestli se však tak stane, musíme říci: „Pardon, račte odpustit, neračte se zlobit.“ Naší povinností je omluviti se co nejslušněji, abychom se vyhnuli soudnímu řízení a aby ten, kterému se omlouváme, odnesl si nikoliv krevní podlitiny, ale dojem, že má před sebou džentlmena.

Tím ovšem není řečeno, že máme být na ulici sentimentální, neboť klekat na kolena před dámami, které potkáváme, nedělá dobrý dojem, poněvadž vycházkový šat nemá být na kolenou zaprášen. Náš šat i obuv musí býti čisty, čistit si boty na chodníku, nebo kartáčovat si šaty na promenádě jest nepřípustno.

Na ulici musíme všechny kolemjdoucí okouzlovat svým bezvadným chováním. Musíme se vystříhat objevit se na ulici s nezapjatými knoflíky a s rozvázanými tkaničkami u spodních kalhot i botek.

Není naprosto slušné podrážet nohy starším pánům či paním, kteří jdou na chodníku proti nám. V každém případě musí se tak dít nenápadně, abychom se uvarovali pohoršení. Máme mít úctu před starším a pozdravovat uctivým smeknutím klobouku a přívětivým úsměvem všechny lidi starší nás. Nejsem-li si jist, že pán či dáma, kteří jdou proti, jsou mne starší, přistoupím slušně k nim a optám se jich na jejich stáří. Musíme se snažit být na ulici vždy roztomilými.

Válet se po chodníku jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovati v úřadech.

Vcházíme-li do úřadu, pozdravíme všechny přítomné a kyneme jim přívětivě rukou. Potom jdeme od jednoho k druhému a poptáváme se tak dlouho na jich zdraví, odkud jsou, jaké mají služné, dokud nás nevybídnou, abychom vysvětlili, co si vlastně přejeme.

Taktnost nám velí, abychom se v úřadech nikomu nevnucovali. Není přípustno veřejně rozdávat cigarety nebo doutníky. Příroda nezná podobných konsekvencí. Podplácení úřednictva musí se dít způsobem naprosto taktním. Peníze vložíme do růžové obálky, aby to činilo dojem, že jde o milostné dobrodružství.

Způsobíme-li v úřadě výtržnost, musíme se snažit nenápadně se vytratit. Dojde-li ke rvačce, vystříhejme se nedovolených hmatů. Nepřípustné jest střílet v úřadě z revolveru. S přivolaným policejním strážníkem zápasíme dle všech pravidel džiu-džitsu.

V každém případě musíme si být vědomi toho, že jedině důstojným a slušným vystupováním získáme si sympatie úřednictva. Krást svrchníky v úřadech jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovati v obchodech.

Vstoupivše do obchodu, poptáváme se vlídným a slušným způsobem na ceny zboží, varujíce se štípat prodavačky do tváře a plácat důvěrně příručím na ramena. Potom se odebereme k šéfu či řediteli obchodu, podáme mu svou vizitku a poprosíme ho o dovolení, smíme-li si zakouřit. Není taktní vyptávat se přitom, kolik vydělá na jednotlivých druzích zboží. Pohovořivše s ním, stiskneme mu srdečně ruku a odejdeme opět do obchodních místností, kde personálu i přítomným kupcům vyprávíme několik slušných anekdot. Jsme-li upozorněni, abychom odešli, s mužnou hrdostí, příznačnou všem pravým džentlmenům, rozloučíme se se všemi v místnosti a ustupujeme pomalu ku dveřím, snažíce se neublížit nikomu z útočníků. Rozbijeme-li přitom někomu nos, omluvíme se mu písemně, jakmile nás propustí z policejního ředitelství.

Využitkovat vzniklé paniky k vykradení pokladny jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovat v divadle.

Má-li divadlo podporovat naše ušlechtilé vzněty, nesmíme přijít na představení opilí. Jsme-li však opilí, musíme dbáti toho, abychom nespadli z galerie do přízemku a nerušili tak klidný průběh představení. Nesmíme se též hlasitě hádat se svými sousedy, číst při představení nahlas noviny, hulákat a při opeře zpívat s účinkujícími. Loupáme-li si v divadle pomeranč, kůru neházíme do přízemí, nýbrž pod sedadlo. Máme-li s sebou láhev piva, snažíme se během představení vytáhnout zátku bez hluku. Zátky neházíme na jeviště. Vypůjčené divadelní kukátko musíme vrátiti biletářce a jestli je odneseme do zastavárny, vrátíme zástavní lístek vyplaceně poštou. Kouříme-li během představení, musíme dbáti toho, aby nevznikl požár. S přivolaným strážníkem se v hledišti nehádáme a vyřizujeme celou záležitost na chodbě. Podaří-li se nám vniknout v zákulisí do dámské šatny, vlezeme si pod stůl, aby převlékající se umělkyně neulekla se naší přítomnosti.

 

Jak se máme chovat na aeroplánu.

Pravý džentlmen ani ve výši 6000 metrů nemluví sprostě a hrubě. Před vzletem napíše přátelské dopisy svým věřitelům, ve kterých se s nimi loučí a prosí je za prominutí, že se dal na tak nebezpečný podnik. Spadne-li z aeroplánu, musí dbát toho, aby nespadl nikomu na hlavu. V každém případě opatří před vzletem svou vizitku těmito slovy: „Promiňte laskavě.“

Plivati z aeroplánu na zeměkouli jest nepřípustné.

 

Jak se máme chovat na fotbalových zápasech.

Pobodat soudce rezavým nožem jest nepřípustné.

 

Doslov

Ačkoli všechny výše ukázané rady a pokyny nejsou úplné a ještě mnoho schází, jsem přesvědčen, že každý si je lehce osvojí a zapamatuje. Tato stručná pomůcka dobrého chování neměla by scházet v žádné rodině a prosím slavnou školní radu i ministerstvo vyučování, aby na základě mých rad a pokynů v témž duchu byla vychována i studující mládež. Navrhuji, aby tento můj článek se dostal i do školních učebnic. Honoráře se zříkám ve prospěch fondu pro zchudlé džentlmeny.

  


 

Jak se pan Kmoníček vzbouřil

Pan Kmoníček z Pardubic byl člověk umírněný. Jedna z těch jemných povah, která se neprotiví ničemu a přejde různým utrpením s rozkošným klidem. Dá-li mu na jednu, nastaví druhou a řekne vám nanejvýše se srdcervoucím pohledem: "Proč mne tepeš?" Můžete ho klidně při jízdě v tramwayi srazit se stupátka na koleje, abyste měli více místa a pohodlí. Chvíli zůstane sedět na dlažbě, dívá se, jak se tramway vzdaluje, a na otázku strážníka odpoví, že sám spadl svou neopatrností, neboť má strach, že byste mohli mít z toho nepříjemnosti. Jest velice delikátní. Cítí-li v tlačenici cizí ruku ve své kapse, kde má tobolku, nechá ji tam, poněvadž se obává, že by mohl vzniknout skandál, kdyby domnělý kapsář tvrdil, že se v tlačenici zmýlil a spletl si svou kapsu s kapesníkem s jeho kapsou. Když tlak povolí, velmi delikátně ohmatá svou kapsu a zjistiv ztrátu peněženky vzdychne jen: "Už ano..." Můžete mu v restauraci vylít za krk omáčku z pečeně, nečiní žádných výčitek číšníkovi, nýbrž uzná, že politý omáčkou je ve společnosti nemožný, zaplatí za porci, kterou má ve způsobě skvrn na vestě, kalhotech i za košilí, a odchází odevzdav tomu, který ho polil a znemožnil, spropitné.

Takovým byl pan Kmoníček. Za jeho ženou mu chodil stavitelský asistent Wiegner a tu on zjistiv nevěru, navštívil pana Wiegnera a prosil ho, aby ho vyslechl. Bylo to snad prvně v životě, kdy strojil se k prudčímu tónu a spádu řeči. Cítil v sobě dokonce trochu uražené ješitnosti, jakou mají všichni oklamaní manželé. Připravoval se na prudčí útok a musil vyslechnout ihned při vstupu z úst mladého muže, jakým právem vpadá on, Kmoníček, do jeho domácnosti.

Pan Kmoníček, aniž by si toho byl vědom, se usmál. "Pane Wiegnere," pravil měkce, "právo je pravý směr nějaké činnosti. Řekneme-li například: zima má svá práva, pomyslíme si: mrznouti je právem zimy, ale smysl práva vystupuje teprve při jednání s lidmi. A tu jmenujeme právem to, co smíme. Jiné je totiž moci, jiné musiti, jiné směti a jiné opět slušeti a býti mravným. Neboť pokud má síla stačí, potud mohu, co nutnost na mne vymáhá, to musím činit, čím nikomu žádné křivdy nečiním, to smím konati, co je obyčejem vzdělaných, to sluší, co před rozumem a bohem má býti, to je mravné, pane Wiegnere. Mohu zpívat, když mám příjemný hlas, musím pít, když mám žízeň, smím uzavírat obchodní smlouvy, když to nikomu neškodí a nekřivdí, sluší mi uctivě pozdravovat důstojné lidi, jichž si vážím, důstojně mluviti a jednati je má povinnost vždy a všude. Vše to, co činiti smím, je mé právo. Kdo činnost mou v tomto směru poškozuje jakýmkoliv způsobem, ten mně křivdí. Mám například právo své knihy dle libosti půjčovat, ale křivdu bych páchal, kdybych půjčoval cizí knihy dle libosti."

"Máte mnoho knih, pane Kmoníčku?" "Prosím, přijďte si někdy prohlídnout mou knihovnu, pane Wiegnere." Tím celá záležitost byla velice jemně ukončena a pan Wiegner veřejně, pod záminkou, že si chodí vypůjčovat knihy, vypůjčoval si ženu pana Kmoníčka.

A toho dobráka odvedli. Když v kavárně se ho ptali, jakým právem, poněvadž upsal 50.000 K válečné půjčky a v jednom křídle své továrny na sušení perníku zařídil na svůj náklad nemocniční pavilon pro raněné vojíny, řekl opět tím měkkým hlasem: "Má-li se určiti, co je právo v tomto případě, nutno zjistit, co je mé, co tvé, co je naše a vaše, poněvadž právo se zakládá na jistém dělení, na jistém omezování se. V přírodě používá jeden tvor tvorů ostatních, pokud jej nutnost nebo pud k tomu dohání, i kdyby používání jich bylo spojeno s jejich zkázou. Hladový tygr roztrhá gazelu a sežírá ji, pokud není nasycen. Tak se to má i se státem a s jeho občany jako v přírodě. Stát, vedený určitým pudem, používá svých občanů, třebas by to bylo spojeno s jich zkázou. Občané jsou státu prostředkem k jakémukoliv účelu." Rozmluva ta byla veřejnou, kavárenskou, a tříměsíční vyšetřovací vazba, která následovala po této rozmluvě, nijak nevyvedla pana Kmoníčka z rovnováhy, neboť on byl jist, že vojenský soud jeho přece nemůže vinit z výroku, že Rakousko je hladový tygr a vojáci že jsou gazelami, které on sežírá, jak mu bylo vytýkáno, že řekl. Ve vyšetřovací vazbě upsal na radu svého právního zástupce ještě nových deset tisíc korun na rakouskou válečnou půjčku a vyšetřování bylo proti němu zastaveno. Stín podezření, který na něm zůstal, provázel ho až do dolnorakouského německého pluku.

Kaprál Tillerhahn, kterému byl doporučen představenými, vysvětloval mu denně na cvičišti, co je právo i co je moc. Svobodník Donnersteker, idiot z nějaké alpské almy, dal si velice na tom záležet, aby Kmoníček poznal práva občanů.

Stokráte za den vrhal se na jeho povel do hnusného bláta, a když jednou přišli k velké louži blátem prosycené močůvky, rozkázal mu desetkrát za sebou udělat do zapáchajícího bahna nieder. A když přišel potom do řady, vykopl ho kadet Stuffer velkým kopancem z řady, poznamenávaje, že je to nejlepší, co může udělat s tím českým smraďochem.

Když večer v šeru chodby celou tu záležitost probíral s jedním českým vojákem, kterého dopoledne poručík Glaser s patřičnou nadávkou uhodil pěstí, až mu z nosu tekla krev, a když rokovali o tom, co je to právo a důstojnost lidská, ovšem potichounku, tu měl pan Kmoníček nevyjasněný pocit jakéhosi zahanbení a nesměle řekl: "Kdyby to byly moje šaty, já nevím, jest-li bych si byl lehl do té močůvky, ale šaty jsou erární a kromě toho měl jsem tolik pevné vůle, abych uposlechl." Měl při tom, když řekl slovo erární, také jakýsi pocit, on že není též svůj, že je též erární stejně jako šaty a že s ním mohou dělat co chtí, honit bez příčiny po cvičišti, bez příčiny poroučet, aby padal do bláta a půl hodiny střídavě po jedné noze s vypjatou hrudí provádět nesmyslný "marsch eins".

Pak ho přeložili k maďarskému pluku, kde ho denně tloukly vyšší i nižší šarže, kde slyšel denně tucty nadávek, které byly na něho adresovány a při tom všem, když snil v myšlenkách, představoval si, jak na pochodu pod tíhou všech muk padne, jak budou do něho kopat a jak bude umírat, a když mu vrazí hejtman Vorosy ostruhy do břicha při kopnutí, jak tiše skoná v blátě příkopu a pronese poslední slova: "V ruce tvé poroučím, Pane, ducha svého".

 II.

 Na druhé straně kordonu, který, podporován celou sítí chodeb opevnění, zákopů a drátěných překážek a opevněných pahorků, nás dělil od rakouského území, dokázali jsme opět my svou sílu. Ten kordon jsme protrhli na Lipě. To byl zápas o princip práva. Přes drátěné překážky natáhla se ruka českého vojáka-revolucionáře a srazila čepici rakouskému jenerálu. Byl to strašný výpad, jako dobrá rána při boxerském zápasu přímo mezi oči. Postižený lapá dech a čeká, kdy přijde druhá přímo do srdce, která ho svalí na zem.

Pan Kmoníček v tu chvíli, o které budou jednou mluvit dějiny, viděl u střílny celý náš hrozný útok na rakouské posice. Ti lidé, porážející maďarsko-rakouské pluky, ničící vše, co jim přišlo do cesty, byli také Češi, jako on. U něho na hlavě hnusná šedivá rakouská čepice s šedivým knoflíkem a ještě ošklivějším jménem, a u těch jeho bratrů, rozbíjejících řady Maďarů a Rakušanů, na furažce červenobílá stužka.

A když tohle viděl, bylo mu jasné, že právo je na straně těch, kteří nosí české barvy v té hrozné řeži, kde jsme pracovali noži, abychom pobili co nejvíce nepřátel, poněvadž historie naše nás naučila, že to smíme učinit. A to bylo naše právo.

 III.

 Naši seřazovali u první linie dobytých zákopů partie zajatců. Ve skupině, ve které byl pan Kmoníček, bylo asi 200 Maďarů a Němců, celá řada důstojníků od jeho setniny, hejtman Vorosy, poručík Miczkás, nadporučík Farkas. Všichni byli zděšeni a celé tucty Maďarů křičely, jakmile šel mimo český dobrovolník a podíval se na ně: "Vagyung Csehek! My jsme Češi!"

Důstojníci byli bledí, zamazaní, vyděšení, jak je strašná vlna našich bodáků vyhodila z opevněných posic a ze tmy zákopů na pole zkázy. Byli bez čepic, bez šavlí.

A když po cestě sem viděli ty stohy pobitých obránců Rakouska, třásli se ve chvíli seřazování, očekávajíce, že ten spontánní hněv našich bude znamenat i zde jejich úplné zničení.

Někdo jim tvrdě rozkazoval česky, aby se seřadili do čtyřstupu. Hejtman Vorosy počal odpočítávat: "Egy, kettö, ein, zwei."

V tom vyskočil z řady pan Kmoníček. "Lezeš nazpátek do řady," zvolal s hrozným vztekem, který propukl u něho najednou, "teď je konec panství. Teď vedu já vás. Pochodem pochod!" a obraceje se k řadě dobrovolníků, stojících v záloze, vykřikl radostně a jásavě: "Na zdar, hoši, ať chcípne Rakousko!"

Tak se pan Kmoníček vzbouřil.

Zajatí Maďaři šli za ním a Kmoníček, náš dobrý Kmoníček, rozkazoval důstojníkům: "Natahuješ lépe ty svoje hnáty, a ty zas chodíš, jako kdybys měl kosti v břiše. To se týká také tebe, hejtmane, vypni víc prsa a neklať se v chůzi jako tamhle ten pitomec fähnrich Zerebrö. Já už dávno věděl, že z vás nebudou žádní vojáci, i kdyby vám to člověk vtloukal denně do hlavy, svinští rekruti. Nadporučíku Farkasi, vytáhni tu svou kočičí hlavu něco výš, takhle to vypadá, jako bys hledal svoje ztracené štěstí na vojně..."

"Vidíte," řekl k naší stráži, "že jsem se přece jen něčemu naučil v Rakousku, a poněvadž jsem se tomu musel naučit, rozumím vám teď dobře, proč jste pracovali noži."  

 

   


Jak se stal Jong-Seng křesťanem

            Vypravování Číňana ze Staňkova velkoobchodu v Praze

I

Rozšafný a moudrý Jong-Seng stál mezi svými polnostmi ve vlastní pagodě a pohlavkoval sochu svého pánaboha Buddhy. Přitom hovořil: "Trojhlavý bože! Obětoval jsem již tobě sedm tučných psů, osm volů a tři nádoby s kořalkou z rýže. Dal jsem postavit patnáct mlýnků na modlitby na říčce Mih-Hao-Teh. Voda proudila a točila mlýnky, jedno otočení, toť prosba k tobě, trojhlavý bože, abys obměkčil srdce krásné Tsi-Či-Kih, která má malou nožku, nejmenší z celé provincie. Pět bonzů v klášteře Zink-ts-ü modlilo se k tobě dnem i nocí, těm obětoval jsem tisíc peněz šej, aby, bože, srdce krásné Tsi-Či-Kih zahořelo náklonností k Jong-Sengovi. A všechno marno. (Pohlavek.) Nic platno. (Nový pohlavek.) Vzkázala mně Tsi-Či-Kih: ,Milý Jong-Sengu! Můj strýc Lu­Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí, tak mně psal, že u vás schází ona ctnost, která ozdobila vaše slavné předky, kteří získali si zásluh o celou provincii a kteří hledali své štěstí v tom, prospěti všeobecnému blahu krajiny. A tak, milý Jong-Sengu, v tom leží celá záhada, proč mé srdce neshoduje se s bušením vašeho. ' To je to psaní, trojhlavý ničemo."

"Dobře činíš, milý synu," ozval se za Jong-Sengem hlas, "rozbij jen celou sochu svého Buddhy, neboť to zvíře nezaslouží lepší odměny."

K Jong-Sengovi po těch slovech přistoupil jeden z bílých ďáblů, misionář páter Alban. Hovořil plynně nářečím hakka, jak mluví se okolo Kwantungu, a bodře poklepal Jong-Sengovi na rameno: "Pomáhej ti bůh ve tvém díle, pozoruji tě už přes půl hodiny:"

Jong-Seng, uviděv před sebou bílého kněze, odplivl si: "Co chceš, ďáble?"

"Milý synu," řekl měkce misionář Alban, "s potěšením vyslechl jsem tvé útrapy, neboť, jak vidím, spoléhal jsi se marně na Buddhu. Hleď, jest ještě jiný bůh, s větší mocí než tento dřevěný Buddha, který, modlíme-li se k němu s čistým srdcem, učiní vše, čeho si přejeme."

"Ručíš za to, bílý ďáble?"

"Zajisté, milý synu. Bůh křesťanů vyslyší prosby vroucí a pokorné volání toho, kdo se k němu utíká. Kdybys ty byl křesťanem, pak by bůh křesťanů obměkčil srdce krásné Tsi-Či-Kih."

Jong-Seng uklonil se před Albanem: "Dobrý strýče," řekl zvědavě, "je to těžko stát se křesťanem?"

Páter Alban zavrtěl hlavou. "K tomu je třeba jen pevné vůle, milý synu. Chceš-li, naučím tě začátkům viry, která dělí se na články a články na odstavce. Naučím tě modlitbě ranní, zaplatíš za to třicet pú (penězů), naučím tě modlitbě večerní za dvacet pú. Základy víry přidám zadarmo, neboť nechci tě vysávat. Pak tě pokřtím za sto pú. Peněz těch nechci pro sebe, jen pro svůj řád, milý synu. Vniknu pak s tebou do různých tajemství za třicet, dvacet, čtyřicet a šedesát pú. Rozhřeším tě ve jménu božím za hříchy tvé úplně zadarmo, milý synu, a vroucně budeme se modlit spolu, abys dosáhl své tužby, té krásné Tsi-Či-Kih, po pěti pú za modlitbu ve prospěch našeho svatého řádu."

"Dobrý strýče," pravil Jong-Seng, "rád obětuji třebas i tučného psa."

,;Nikoliv, obětí nechce bůh křesťanů jako vaši bohové. Žádá jen čisté srdce."

"Toť moudré a lacinější, svatý strýče," pravil radostně Jong-Seng, "pojď se mnou do domu mého a vyučuj mne nové víře. Budu tě krmit nejlepšími věcmi. Vykrmím tě za několik dnů, že budeš se z vrchů kutálet jako koule, svatý strýče. Nejhezčí služky z provincie objednám, aby spaly s tebou, nejlepším opiem až ze Šanghaje nacpu ti dýmku na večer a opíjet se budeš denně jako Chunguzové nejlepší kořalkou z rýže, teplou i studenou."

"Milý synu," pravil Alban, "my svatí mužové nespíme s ženami."

"Nic nevadí," řekl Jong-Seng, "objednám ti chlapečky."

"Milý synu, naučím tě za dvacet pú přikázání božímu a tam stojí psáno: Nesesmilníš. Pojďme již domů, abys déle nebyl ve stavu hříchu klaněje se Buddhovi ... "

II

Jong-Seng byl již pokřtěn v říčce Mih-Hao-Teh a den ode dne zdokonaloval se v nové víře. Počal dokonce zachovávat posty. V den postní nejedl masa psího a misionář slepic. Živili se v ty posvátné dny rybami z říčky chutně upravenými i modlili se vroucně za obměkčení srdce krásné Tsi-Či-Kih a podle délky modlitby platil Jong-Seng patnáct až třicet pú ve prospěch svatého řádu pátera Albana. Kromě toho poslal básníku Tuh-Tsiang do Kwantungu dva tučné psíky, aby mu za ně napsal báseň na krásnou Tsi-Či-Kih. Za týden báseň došla a byla tak krásná, že Jong-Seng, naučiv se ji nazpaměť, považoval se sám za nejlepšího básníka celé provincie. Báseň ona zněla:

 

Má Tsi-Či-Kih! Ó Tsi-Či-Kih.  
Co je Jong-Seng? Sníh je jen.
Sníh je z vrchů Ingwe-Ming
a roztápí ho ten tvůj smích,
jak slunce bílý horský sníh.
Má Tsi-Či-Kih, ó Tsi-Či-Kih!

    

I poslal tu báseň opsanou správcem svého domu zlatými písmeny na hedvábný šátek krásné Malé nožce a poslal básníku Tuh -Tsiang tři tučné psíky rasy chao, kteří mají, jak známo, nejchutnější maso, s prosbou, aby básník poslal novou báseň.

Psíci bylí tak chutní, že básník poslal následující:

 

Květ broskví házím v řeku Lao,
má Tsi-Či-Kih, ó Tsi-Či-Kih.
Hle, na horách již není sníh,
odvál ho vítr Gung-i-tam.
Na tebe, broskev, vzpomínám.
 

 

 

Opísování a posílání básní střídalo se nyní s modlítbamí. Také přibyl k Jong-Sengovi posel s dopisem kwantungského guvernéra, slavného             Ši-Kaën-Jonga, následujícího obsahu: "Milý Jong-Sengu! Oznamuje milý a drahý náš bratr, moudrý Lu-Nâg, strýc krásné Tsi-Či-Kih, předseda Bratrstva sjednocených srdcí, ku kterémuž též náležím, že přechováváš, můj drahý, ve svém domě bílého ďábla, křesťanského bonze. Učiň mi tu laskavost a pošli mně toho muže svázaného, abych mu dal srazit hlavu a strčit ho buď před, či potom na kůl. Doufám, že v brzkém čase pomocí svou zavděčíš se všem věrným srdcím bratrstva. Tím zůstavuji Tě jako svého milého bratra. Hle! Podpisuji se jako nejdražší Tvůj přítel Ši-Kaën-Jong."

S velkou úctou doprovodil Jong-Seng posla až k nejbližšímu rýžovému polí a vrátil se k páteru Albanovi s dopisem.

"Svatý otče!" řekl uctivě, "viz, co píše Ši­Kaën-Jong. Mám tě poslat svázaného do Kwan­tungu, kde bude ti sražena hlava a tvé svaté tělo strčeno na kůl, buď před, nebo potom. Hleď, svatý otče, proč se třeseš? Vždyť jsi říkal, že smrt mučednická uvádí vás jen do větší slávy nebeské."

"Milý synu Jong-Sengu," řekl bledý misionář, "Ještě jsem nevyplnil svého poslání."

"Hleď, svatý otče, netěšíš se přijít rovnou nohou a rychle do nebe? Bude to hned hotovo, neboť vrchnímu popravčímu se ruka netřese a já pomodlím se za tebe modlitbu za věrné zemřelé tím, že jsi svatý muž. Hle, bůh vyslyšel mé modlitby, aby obměkčeno bylo srdce krásné Tsi-Či-Kih. Lu-Nâg je strýcem mé drahé Malé nožky, a když vyplním přání slavného Ši-Kaën-Jonga, získám si jeho náklonnost a tím i Tsi-Či-Kih, a to jedině tvým prostřednictvím, neboť tys za mne orodoval u boha a bůh posílá tě nyní jako nástroj své nejvyšší vůle."

"Milý synu Jong-Sengu," zabědoval misionář "vydáš-li mne v ruce vrahů, dopustíš se tím hříchu smrtelného."

"Nikoliv, svatý otče, cos neříkal mně velmi často, že toužíš po království božím? Hleď, nyní naskytne se ti příležitost splnit rychle svou touhu a mně příležitost odměnit se ti za tvé vroucí modlitby v můj prospěch."

Jong-Seng udeřil na gong. Objevil se vždy vážný, brejlemi opatřený správce. "Kui-Liâgu, zavolej Jina, Deg-Inga a Ing-Ba."

Když tito přišli, řekl k nim, dívaje se vlídně na misionáře:

"Svažte svatého otce se vší uctivostí a naložte na lehký bambusový vozík. Pojedu s ním do Kwantungu."

Misionář bránil se zoufale, než byl svázán a naložen na vůz. Po celé cestě mluvil s ním Jong-Seng vlídně a důstojně o slávě nebeské a o tom, že s chloubou bude vyprávět, že přechovával a vezl mučedníka,

"Spletl jsi si učení církve," naříkal svázaný. "Nikoliv, svatý otče, bůh učinil ze mne jen nástroj, abys dostal se co nejdřív do nebe. A za to budiž jeho jméno pochváleno."

"Vždyť se rouháš, Jong-Sengu!"

"Nikoliv," řekl slavnostně Jong-Seng, "přísahám, že to s tebou myslím poctivě."

Za dva dny mu srazili hlavu. "Spletl si učení církve," byla jeho poslední slova ...

Krásná Tsi-Či-Kih poslala pak dopis rozšafnému Jong-Sengovi: "Milý Jong-Sengu! Můj drahý strýc Lu-Nâg, předseda Bratrstva sjednocených srdcí mně řekl, že jste bílého ďábla podle zvyku vašich slavných předků přivezl svázaného slavnému Ši-Kaën-Jongovi. Mé srdce stejně buší s vámi a Tsi-Či-Kih vás miluje, jako miluje svět broskví východ slunce. Vaše Tsi-Či-:-Kih."

Jong-Seng po přečtení dopisu upřel vděčně oči své k nebi.

"Bůh tedy přece vyslyšel modlitby svatého otce a obměkčil srdce krásné Malé nožky."

"Vidíte," řekl mně Číňan ze Staňkova velkoobchodu v Praze, "takový byl můj dědeček. Žil šťastně se Tsi-Či-Kih a mého otce vychoval také ve víře křesťanské. Pokřtil ho sám. A můj nebožtík otec pokřtil zas mne, a tak jsme nyní všichni z rodu Sengů, tedy i já, Karel Boromejský Jong-Seng, křesťany ... "

 

   


 

Jak se stal Jura Ogárko Maďarem

Chtěli byste vědět, jak jsem se stal Maďarem, velectění pánové? Jmenoval jsem se původně Jura Ogárko a pocházím ze Žibřitova nad Krupinou, víte, tam, kde viděti Sično, vrch ďáblův, a jezírko „Pěti matek“, jež tam před dávnými časy utopily své dcery, aby jich Kumáni neumučili. Ze Žibřitova vídal jsem kouř na Šťávnici, kde dolují na zlato a odkud vytéká potok dolů k Almáši, v němž jsme rýžovali zlato, zachycené ve starých košťatech, ponořených do  vody.

V těch dobách neuměl jsem maďarsky, nagysagos uraim, velectění pánové. V té době byl jsem takovým usoplencem a rozuměl jsem jen slovensky. Můj nebožtík otec s celou vesnicí neznali než slovensky. Od Šťávnice do Žibřitova na Krupinu a od Krupiny na Almáš, z Almáše nazpět do Šťávnice daleko široko byli jen samí Slováci. Abych vám tedy vysvětlil, jak to vlastně přišlo, že jsem se stal Maďarem, musím napřed vypravovat o našem ubohém faráři. To mně bylo asi pětačtyřicet let, když jednoho dne v zimě roztrhali nám vlci našeho faráře. Abych vám to vysvětlil, musím vám říci, že Žibřitova, naše vesnice, jest v hlubokých lesích a že vlci v zimě chodí až k vesnici. Tak také jednoho dne přišli si pro našeho faráře, když vyšel se modlit do boží přírody. Z ubohého faráře zbyly jen boty. Důkladné práce byly ty boty; dnes už takových nedělají.

Když se po okolí rozneslo, co vlci vyvedli našemu faráři, počaly jezditi k nám komise jedna za druhou. Přijeli páni ze Šťávnice a páni z Krupiny, samí Maďaři, a lámaně slovensky říkali, že jsme psi slovenští, že jsme měli vykopat na vlky jámy, pobít vlky a udělat vše možné na záchranu našeho faráře. To jsem už byl starostou v naší obci a omlouval jsem se urozeným pánům. Oni však trvali na svém, že jsem bídný pes. To snad neračte vědět, že „kutya“ - čte se kuťa - znamená v maďarštině psa. A tak páni ze Šťávnice byli samé kuťa, kuťa, a podobně i páni z Krupiny. A já jsem těm pánům nic neudělal, pohostil jsem je kuřaty, a když jsem poslal pro víno do Krupiny svého nejmladšího syna Ondrušku - je to od nás tři hodiny, šest tam i zpět - přišel jsem o syna, poněvadž se od té doby posud nevrátil. Dle všeho sežrali ho také vlci. I kdyby se byl vrátil s vínem, nebyl bych jím mohl stejně posloužiti velkomožným pánům, poněvadž zatím už páni odjeli a ještě v saních hrozili mně pěstí a říkali: „kutya, kutya, legnagyob kutya, největší pse!“ Abych tedy dále vyložil, co se zběhlo, musím vám říci, že jsem měl dceru Marju. Byla to pěkná dívka a chodila vždy čistě oblečena, až z toho byly pomluvy. Byla by se stále převlékala, kdybych jí to nebyl zakazoval. Ubohá Marja! Když tedy přijela ta komise mně vynadat za to, že vlci snědli našeho pana faráře, byl mezi velkomožnými pány i pan královský notář ze Šťávnice a ten najednou se vrátil, když ostatní páni odjeli, a povídal: „Věru, že jsi hlupý ako pes, isten biszony, kutyi. Velmo ťážký trest budeš mať. Budeš zavřitý ako černá sviňa, psí dušo, ako s hadom s tobú zatočja. Vozmem napřed Marju sebú a pro teba pošlem žandárov.“

A tak, ctění pánové, vzal Marju s sebou, poručil, aby vlezla do saní, a odjel s ní, křiče na mne, dokud nezajeli: „Kuťa, najvetší kuťa!“ Od té doby uplynul měsíc; zatím jsem, abych tak řekl, pánové, dobře žral, abych měl z čeho trávit v arestu, až přijdou pro mne četníci. Četníci však nepřicházeli, nešla také Marja, což bylo mně trochu divné. Tak jsem se vydal jednoho dne do Šťávnice a šel se ptát po Marje, co je vlastně s ní. Že se neztratí, když je v rukou královského notáře, to jsem věděl, ale chtěl jsem se jen také zeptat, zdali bych neudělal dobře, kdybych raději sám se šel dát zavřít, než čekat na četníky. Velkomožný pan královský notár nebyl doma a šla mně otevřít má vlastní dcera Marja. Měla na sobě pěkné městské šaty a dala mně dvacet zlatých. Bylo to hodné děvče. Když jsem se ptal, zač si je vydělala, povídala ubohá Marja, že je velkomožný pan královský notář svobodný; ona že napřed naříkala, ale pak že jí velkomožný pán koupil náušnice. Zítra půjde na nějaký čas k velkomožnému panu županovi, ten jí koupí korálky. Zatím co jsme tak hovořili, vrátil se velkomožný pan královský notář a shodil mne se schodů. Proč jsem já, hloupé hovado, také tam lezl. Měl jsem dvacet zlatých a šel do krčmy. Abych vám to, ctění pánové, vysvětlil, piji rád borovičku. Borovička třikrát pálená je nejlepší ve Šťávnici u Samuela Nagyiho. Tak jsem tam vypil litřík a bylo mně smutno, poněvadž mně stále přicházelo na mysl, že jsem urazil velkomožného pána, královského notáře.

Ach, moji drazí pánové, věříte, když, jsem vypil ještě půl litříku třikrát pálené borovičky, že jsem plakal? Přišel pan Samuel Nagyi a povídá: „Co řveš, starý blbé?“

Tak jsem mu svůj nerozum vyložil. Jak jsem šel k panu velkomožnému královskému notáři, že jsem tam chodit neměl a že já, vůl starý, ani nevím, co se patří. A vypravoval jsem, jak to bylo s vlky, s panem farářem, s mým nejmladším synem Ondruškou, který se nevrátil s vínem, a s dcerou Marjí. Že vlastně nevím, zdali se nemám dát zavřít, když jsem taková hlava tupá. Pan Samuel Nagyi povídal, že pány nesmířím, leč když se stanu Maďarem, jinak že pro tohle všechno přijdu na Komárno na pevnost.

Tak zavolali strážníka a ten mne odvedl na městský úřad, kde mně vynadali a poručili, abych zaplatil zlatku. Pak mne zavřeli dole do šatlavy přes oběd a po obědě odvedli mne zase nahoru, kde mně dali list se zlatkovým kolkem, že ode dneška jsem Maďarem a že se nejmenuji Jura Ogárko, nýbrž Béla Aladár. Tak se stal ze mne Maďar před bohem i před lidmi a za těch patnáct let, co jsem Maďarem, učím se maďarsky Otčenáš.

   


 

Jak se stal Jurajda atheistou


I


Jurajda, absolvent gymnasia v Hradišti, Strojil se na studia do Prahy a za tím účelem odebral se na pouť na Velehrad, neboť Jurajda byl velmi nábožný mladík. Otec jeho byl klerikálním poslancem a při každé příležitosti říkal: „Ja sú katolické křesťan.“
Jeden strýček byl farářem, dva bratranci kostelníky a jedna jeho vzdálená teta svíčkovou babou. Jurajda sám ministroval po celé gymnasium, znal životy svatých otců nazpaměť a nyní měl jet do Prahy na universitu, ačkoliv byl by rád se stal „panáčkem“. Otec ale chtěl mít z něho advokáta, a tak Jurajda se svým strýcem farářem v nádražní restauraci v Hradišti naposled mluvil o Bohu a zapřísahal se, že zůstane i v nevěřící Praze katolickým řádným křesťanem. Přitom lil do sebe víno jako do štoudve a říkal stále: „Tož já sú katolické křesťan.“
„Tož, chlapče,“ loučil se s ním strýc farář. „Praha je obludné město. Tož víš, že nám tam utopili sv. Jana a včil to tam není lepší. Budou tě svádět na všech stranách k nevěře a tož ty jim povíš: „Víte co, lidičky, já sú katolické křesťan a katolické zůstanem až do smrti. Aj, chlapče, budu se rouhat a tož ty nebudeš slyšet.“
Po tomto kázání vzpomněl si Jurajda, že by mohl dostat od strýce ještě nějaké peníze na cestu na přilepšenou, i jal se hovořit něžným hlasem, že raději si najme pokoj jen pro sebe, aby nemusel od spolubydlících slyšet na všech stranách rouhání, ale to že bude ho snad stát víc peněz, než může vydat.
„Tož víš, chlapče, tu máš ještě dvanáct renských a drž se
Boha. Budeš-li se Boha držet, Bůh tě neopustí a tož tě provede šťastně přes všechny překážky a drva.“ A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.


II


V Praze nestudoval, a pil pražská piva, a když si vzpomněl na Moravu, zašel do vinárny, kde vypil nějaké to vínko a snědl moravskou klobásu a řekl: „Já sú katolické křesťan.“
Po čtvrtročním pobytu v Praze přestěhoval se do bytu, kde bydleli dva technikové, Mrázek a Kolínko, s těmito uzavřel věrné přátelství nezkalené ničím jiným než tím, že Mrázek i Kolínko nevěřili v Pána Boha. Polemiky náboženské byly přenášeny i do hospody, kde ke dvanácté hodině noční křičel vždy Jurajda: „Jste pohané a luteráne a já sú katolické křesťan.“
Ke druhé hodině noční vždy se smířili a pohani s katolickým křesťanem táhli za zpěvu domů. Pak uvedli jednou Jurajdu mezi studenty Hanácká, kteří po půlnoci počali k neobyčejnému úžasu hodného Jurajdy zpívat píseň o zemácích:
„Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hlópé zemáke bodeš dělat zázrake..
Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“
Jurajda se rozčilil a počal hulákat: „Tož co si mám myslet, luteráni a pohani. Tož si včil zazpívám já.“ A jal se s hrozným nadšením zpívat:
„Morava nikdy věřit nepřestane,
dědictví otců zachovej nám Pane...“
Letěl nádherně. Vzal s sebou stůl, dvě židle, a když se ocitl venku z hospody, křičel na bezbožné Hanáky: „Tož copak musím mezi vámi být, pohani, musulmani!“ Odebral se domů, kde pomodlil se k Bohu všemohoucímu, že ho šťastně převedl úskalím nevěry, a když vrátil se Mrázek s Kolínkem, spal již spánek spravedlivých na podlaze, kam uložil se za pokutu, že slyšel zpívat: ,,Nech si zázrak pro sebe, zemák roste bez
tebe.“ Ráno měl nehoráznou žízeň a měl dělat kolokvium, jakousi zkoušku, že první semestr řádně poslouchal římské a německé právo. Chtěl zkoušku dělat, aby byl osvobozen od kolejného, neboť finance jeho povážlivě se menšily díky Smíchovskému akciovému pivovaru.
Jedna jen věc, vzhledem ke zkoušce byla na pováženou. Neznal ani řádky z římského a německého práva, jen měl nejasné tušení, že je to nějaká pitomost. Na druhé straně důvěřoval v pomoc boží a očekával zázrak se srdcem plným důvěry.
Jal se tedy listovat přednášky a pil vodu, ošklíbaje se a zuře. Taková žízeň a má jen dvacet krejcarů. Počal si tedy stěžovat svým spolubydlícím. Psí život. Peníze dostane až pozítří. Zítra dělá zkoušku. Je rozhodně třeba, aby si večer dodal kuráže, ale jak si má kuráže dodat, když má jen 20 krejcarů. Mizérie, nic než mizérie. Má k nim prosbu: „Půjčte mně dva renské.“
Mrázek a Kolínko podívali se na sebe a radili se. Pak přistoupil Kolínko, tváře se vážně, pravil: „Hochu, Jurajdo, půjčíme ti, ale musíš se rouhat...“
Jurajda vyskočil: ,,Sú katolické křesťan, pohani, raději zahynu, než abych se rouhal.“
„Nebudeš se tedy rouhat, Jurajdo?“
„Nebudu.“
„Je to tvé poslední slovo, Jurajdo?“
„Poslední.“
„Tedy se zde měj hezky.“
Odešli, zanechavše ho rozzuřeného. Pak sesmutněl a jal se mechanicky převracet přednášky z římského práva. Tedy se přece ve svém dohadu nemýlil. Je to pitomost.
Na oběd nešel, zapálil si dýmku, lehl na pohovku, odhodil přednášky, kouřil a důvěřoval v Pána Boha.
Odpůldne přišli Mrázek a Kolínko, a jako by ho neviděli, sedli si ke stolu a mluvili bezbožné řeči o tom, jak večer půjdou ku Flekům na pivo. Jaké tam mají dobré pivo.
Jurajda nevydržel. ,,Tož, lidičky, půjčte mně, pro boha vás prosím, aspoň renský.“ Díval se na ně jako obžalovaný na soudce před vynesením rozsudku.
„Jurajdo, rouhej se!“ zněla Mrázkova odpověď.
Jurajda mlčel. Mrázek s Kolínkem hovořili tedy dál klidně mezi sebou o flekovském pivu, až sebou Jurajda nepokojně házel na pohovce.
„Tož, kamarádi, ten renský.“
„Jurajdo, rouhej se!“
Hrozný duševní boj odehrával se v jeho nitru a Jurajda podlehl.
Počal se rouhat, strašlivě rouhat, rouhat bezpodmínečně a žádal dva zlaté. Musel se rouhat znovu a dostal dva zlaté.
Šli k Flekům a před Flekovic obrátil se Jurajda ku svým druhům: „A přece sú katolické křesťan.“
Přišli až ráno domů, Jurajda se umyl a šel dělat kolokvium. Dopadlo to, jak jinak dopadnout nemohlo pro toho, který se vůbec neučil. Rouhání je vedlejší. Propadl při kolokviu na celé čáře, poněvadž na všechny otázky odpovídal nejasným blábolením.
To bylo před velikonočními prázdninami, které trvají měsíc. Ještě téhož dne odjel domů, kde celý měsíc studoval pilně, neboť chtěl dělat po velikonočních svátcích kolokvium poznovu. Na každou stranu přednášek napsal si: „Sú katolické křesťan.“ Doma obcoval denně mši svaté a vroucně se modlil k Bohu, aby mu byl jeho hřích odpuštěn a to rouhání smazáno ve knize života. Doma měli z něho radost a zásobili ho před odjezdem do Prahy slušnou sumou peněz. A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.


III


„Jurajdo, rouhej se,“ byla první slova, která slyšel od svých spolubydlících. Jal se je tedy napomínat, aby pamatovali na věčnost.
Bylo to házení hrachu na zeď. Chechtali se a křičeli jeden přes druhého: „Jurajdo, rouhej se.“
Jurajda odešel do kostela, večer nešel nikam, zopakoval si ještě jednou římské a německé právo a druhý den, důvěřuje v Boha a jist svou znalostí, odešel skládat zkoušku.
A Jurajda propadl na celé čáře po druhé, jako by se místo studia rouhal celé večery Panně orleánské.
Vrazil to poledne rozzuřen do hostince, kam chodili „pohané“ Mrázek a Kolínko a zvolal přes stoly: „Tož se rouhám, propadl jsem, sú atheista.“
A když strýc farář přijel do Prahy a nenašel ho doma, tu šel za ním do hospody mezi Hanáky.
A tam uprostřed nich zpíval Jurajda hromovým hlasem:
Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hloupé zemáke budeš dělat zázrake.
Strýc farář zmizel rychle z hospody a za ním dozněla sloka:
Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“
„Chlap pohanské,“ odplivl si farář.

 

   


Jak se stal Milan Špatina atheistou

Když přijel Milan Špatina z Moravy do Prahy studovat práva, věřil ještě v Pána Boha, dílem proto, že byl z Moravy, a dílem proto, poněvadž měl strýce farářem nedaleko Radhoště. Tento strýc, než mu při loučení vtiskl do ruky stokorunu, řekl k němu na nádraží: „Tož, Milane, řekni: „Já sú katolické křesťan.“ „Já sú katolické křesťan,“ odpověděl Špatina, maje radost, že takové veřejné vyznání víry pomůže mu ku stu korunám. „Já sú katolické křesťan,“ opakoval ještě jednou, „a s pohany v království nepovedu žádné šplechty.“

Strýc ho objal a přidal ke stu korunám nových dvacet korun. „Já sú katolické křesťan,“ znovu opakoval Špatina, „a pohanům v království ruce vykrútím.“ Po tomto prohlášení nedostal nového přídavku a strýc starostlivě odvedl Milana do vozu, neboť pozoroval, že vypité víno má ukrutný vliv na jeho náboženské přesvědčení.

Když Špatina dlel v Praze již nějaký týden, nijak nebyl zvrácen ve svém náboženském smýšlení. Dokonce chodíval kolem kostela, namlouvaje si v duchu, že tak vykonává všechny obřady, které věřícímu jsou předepsány.

„Tož, já sú tělem na ulici a duchem v kostele,“ odůvodňoval své vycházky a litovával své krajany v Praze, kteří dle jeho mínění jsou pohany.

Vedl s nimi vášnivé pře o náboženství a v hostinci velice často odsedával si od nich se slovy: „Tož já s pohany nesedím, já sú katolické křesťan.“

Aby pak mohl se s nimi hádat o náboženství, chodíval s nimi do hospody velice často a utrácel pomalu strýcův příspěvek na měsíc.

Kolem dvacátého čtvrtého s hrůzou konstatoval, že po včerejší návštěvě ,,U Fleků“ zbylo mu jen pět haléřů.

„Vypůjčím se,“ rozhodl a šel k několika krajanům. Krajané uvítali ho velmi vážně. „Tož, vidíš, Špatino, včil jsme ti dobří a jindá u tebe pohani. My ti půjčíme, Špatino, těch pár renských do prvního, tož ale musíš se před námi rouhat. Rouhej se!“

Ubohý Špatina prosil, aby to na něm nežádali, že je katolické křesťan a že se rouhat nemůže.

„Tak renských nedostaneš, jen se rouhej, a dobře, pak půjdeme na nějaký litřík ‚správného’ piva.“

Vida nezbytí, prosil nešťastník, aby mu dovolili prohlásit, že se bude rouhat jen podmínečně.

Pohani na to nepřistoupili a trvali na tom, že se musí rouhat bezpodmínečně, jinak žádné renské a žádné správné pivo.

Špatina tedy je prosil, aby než se začne rouhat, dovolili mu pronést: „Já sú katolické křesťan, pohani!“

Po kratší debatě byl mu povolen tento ústupek, Špatina posadil se na židli a strašlivě se rouhal, při čemž se neméně strašlivě potil.

Pohani nechali ho rouhat se půl hodiny a pak mu zapůjčili žádaný obnos a šli s ním na správné pivo.

Druhý den ráno rozleželo se ubožákovi v hlavě, co provedl, i šel do kostela kát se ze svého hříchu. „Tož, pane bože, šak jsi viděl,“ naříkal u vchodu, „už aj jsem zapomněl ‚Otčenáš, jenž jsi,’ rouhal jsem se, a ba ani pohanům ruce nevykrútil. Pane Bože, smiluj se nad mou duší, tož se navrátím do lůna církve.“

Po této modlitbě vyšel z kostela, jsa velmi rád, jak se v kostele hezky vyjádřil, aby pak hříšné renské mu kapsu netížily a nepřipomínaly mu jeho rouhání, propil ten Jidášův groš hezky zčerstva.

Pak se na tři dny do prvního odřekl světa a počal studovat ke kolokviu.

Prvního přišly peníze od strýce zároveň s dopisem, ve kterém byl Milan žádán, aby každý večer řekl si na posteli hlasitě: „Já sú katolické křesťan.“

Špatina okamžitě odepsal, že děkuje za peníze a že i v podivných případech vždy říká, že je katolické křesťan, kterým je dosud, ačkoliv v Praze stali se i jeho kolegové z markrabství pohany.

Maje peníze, splatil „pohanům“ dluhy a chodíval s nimi na „správné pivo“, obhajuje vášnivě náboženství a pronášeje příšerné posudky a mínění o posmrtném životě pohanů, dokládaje se svatým svým patronem, že se nikdy rouhat více nebude. A rouhal se k poslednímu zas...

Zas šel se dlužit peníze k pohanům. Nevedli s ním mnoho řečí, jen mu krajan medik řekl: „Špatino, rouhej se!“

Nebyl mu povolen žádný ústupek a žádné prohlášení.

Špatina se tedy bezpodmínečně rouhal za pár renských. Jen když měl peníze v kapse, prohlásil: „A přece sú katolické křesťan...“

„Tož víš, co jsi,“ řekli k němu „pohani“, „mizerné Jidáš jsi.“ A do prvního Špatina vedl život Jidáše a po prvním život věřícího...

*

Špatina měl dělat kolokvium z římského práva. Zasvětil tedy čtrnáct dní vědě a rozjímání. Nešťastnou náhodou doba, kdy měl dělat kolokvium, byla ustanovena před prvním. Špatina projevoval obavy, že nenapije-li se před kolokviem správného piva, zkoušku neudělá. „Správné“ pivo dle jeho mínění a potvrzování zkušených studentů, žel bohu „pohanů“, zahání trému.

Ale Miloš Špatina nikdy před prvním peníze neměl. Tož tedy den před kolokviem vydal se na trnitou pouť k „pohanům“, vypůjčit si od nich nějaké peníze na to „správné“ pivo.

Uvítali ho s hurónským řevem. „Špatina ide se rouhat!“

Špatina zavrtěl hlavou: „Já se rouhat nebudem, já nejsú už včil Jidáš, abych prodal za pár renských svatý křest, ale chlapci milí, krajani, podporujte mne a půjčte mně nějaké peníze, šak zítra dělám kolokvium.“

Vyložili mu stručně, že bez rouhání není žádná půjčka možná, aby jen prohlásil, že ve faráře nevěří.

Odmítl. Položili tedy před něho pětikorunu, a zatímco dva mu drželi ruce, aby se jí nemohl zmocnit, ostatní ho přemlouvali, aby se jen rouhal, že pětikoruna je jeho.

Zavrtěl hlavou. „Víte, tož já bych zítra kolokvium neudělal, kdybych se rouhal, jako katolické křesťan, které dělá zkúšku, nesmím se rouhat a nebudu.“

Položili tedy před něho ještě jednu pětikorunu a říkali, že půjdou ku Flekům, aby se tedy rouhal farářům a chválil lotra Dismase. Vydržel ta muka a řekl: „Tož, pohani, půjdu raději do kostela.“

Nabídli mu, že ho doprovodí. Byl tomu rád, neboť doufal, že se obměkčí na cestě a bez jeho rouhání a chválení lotra Dismase zapůjčí mu peníze.

Pohané nedali se však ani na cestě obměkčit. Doprovodili ho až ke kostelu a čekali, až ukončí svou pobožnost.

Čekali hezkou chvíli, neboť Špatina modlil se vroucně, aby Hospodin způsobil zdar zítřejší jeho zkoušky a napravil tvrdá srdce „pohanských“ krajanů.

Když vyšel z kostela, řekli mu, že půjdou k Flekům, aby šel s nimi, že mu půjčí peníze a že se může bezpodmínečně rouhat, že jsou ochotni také před rouháním vyslechnout jeho prohlášení.

Špatina zůstal však věrným katolickým křesťanem. Nadal jim zle a šel domů, kdež pilně celý den a dlouho do noci studoval. A nežli usnul, třikrát hlasitě prohlásil: „Já sú věrné katolické křesťan.“ Ráno šel kolem kostela, ačkoliv si zašel. Činil tak z piety.

*

O poledni vrazil Milan Špatina celý červený do hostince, kam chodíval s „pohany“ na oběd.

„Chlapci,“ křičel k pohanům, „já se rouhám, já kolokvium neudělal, já sú atheista.“

Po těchto slovech rouhal se Panně orleánské, farářům, a chválil lotra Dismase.

A na prvního z peněz strýčka faráře předplatil si „Zář“.

   


 

Jak se šel dát pokřtít Arnaut Elim Ghivar



Arnaut Elim Ghivar pocházel původně ze sandžaku Ljuma z obce Plečíny, kteréž místo stalo se pověstným oním masakrem srbských rolníků, kterému padlo za oběť 87 srbských rodin.
Tenkrát, jako obyčejně, Evropa mlčela, naproti tomu stala se věc v Turecku překvapující.
Vali ve Ljumě nařídil vyšetřování a vyhledávání viníků. Učinil tak po konferenci, kterou měl s vůdcem oněch loupežných Arnautů Elimem Ghivarem a při které se trochu nepohodl s nimi.
Chtěl totiž celou pětinu z lupu, zejména toho pěkného bílého hřebce, který patřil srbskému předákovi vojvodovi Anastaziovi, kterého Arnauti před džamijí, mešitou, ubičovali po útoku na Plečínu. Arnauti mu dávali jen desetinu, a tu vali se rozzlobil a pohrozil zcela vážně vyšetřováním.
Elim Ghivar byl by se raději však dal oběsit, než aby vydal toho hřebce, a práskl s celým lupem do bot.
Pálil se svou tlupou zprvu vesnice ďaurů v jakovském okresu a nejmilejší jeho zábavou bylo střílet z revolveru do oken nízkých chatrčí ubohých ďaurů.
Když rudá záře ohně rozlila se nade vsí a do praskotu hořících střech když zaznívalo bědování mučených sedláků, tu byl spokojen. Dal ještě narychlo pověsit popa a učitele a pak se opil budamijou. Pít víno zakázal Mohamed, ale budamiju ne, poněvadž ji neznal. Možná, že kdyby ji byl znal, že by byl nic o ní nepovídal a ničeho nezakazoval, neboť Arnauti o budamiji zpívají, že je sladší nad sladký úsměv dívky Škipetarů z Epiru a sladší než veliká, podařená loupež.
A Elim Ghivar procházel těmi soutěskami, kde kvete ona rostlina, která poskytuje onu vůni nápoji budamiji, pálil a drancoval vesnice a přitom si zpíval:

Budamija amžir ölek čimiz,
budamija amžir adet kuvjetu.

Byla to dobrá duše.
Od Jakova táhl k jižní Albánii, kdež se potloukal po pět let, průběhem kterých stal se z něho zámožný občan.
V Janině zpeněžil z lupů co se dalo, a odcestoval do malého arnautského města Džaginy, kam přibyl zcela skromně.
Kdo ho viděl sedět v Džagině před kafedžií (kavárnou), nikdo by v něm nehledal, kolik krve prolil tento vlídně se usmívající muž, sedící u své nargilé (vodní dýmky), v níž voda monotonně bublala a chrčela.
Už ho to drancování pomalu ale jistě unavilo a jeho jediným přáním nyní bylo, aby klidně se rozloučil nakonec s tímto světem a umřel jako vážný občan v Džagině.
Městečko to se mu zamlouvalo. Obyvatelstvo žilo v poměrném klidu, poněvadž už nebylo, co by šlo ukrást. Každý rod zas přišel k svému majetku, obrav souseda, který ho okradl před léty.
Poměry staly se zde přátelskými. Jediný plektje (náčelník) rodu zurského bránil se po léta ve své kule nad městem, ve staré rodinné tvrzi na skále. Byl to muž, který byl tak opatrný, že vůbec se v městě neobjevil.
Šlechetný Elim Ghivar odebral se k zurskému plektjemu, poněvadž taková pevná tvrzka-kula se mu dobře líbila a někde se usadit musil.
Cestu nepodnikl nadarmo. Zurského plekteje od té doby nikdo neviděl dívat se ze své kuly na pestrou Džaginu jako rozházenou po kopcích. Neviděli jeho typickou dlouhou pušku, namířenou stále z jednoho okna na nepřátelskou Džaginu.
Jen jednou se stalo, že jeden občan z Džaginy šel ukrást ovci pastýřům za potokem, a když se šťastně vrátil, hlásil starostovi: „Bulukbašo, v potoce našel jsem hlavičku zurského plekteje.“
Elim Ghivar cítil se však úplně šťastným. — Byl pevně usazen v nedobytné kule zurského plekteje, a aby spřátelil se se všemi pěti náčelníky rodů v Džagině, uspořádal pro ně velké hody, čímž si je úplně naklonil. Takový kuvent (hody) dávno již neviděli, ani tolik měchů sladké budamije.
Elim Ghivar nabyl na vážnosti a stal se velmi roztomilým. Ale nejen to. Stal se i nábožným a vždy večer rozkládal koberec na travou zarostlém nádvoří směrem východním a volal zbožně: „L’ alahu, l’ alahu illahu lalahu!“ — s tím romantickým přáním, kdyby tak byl muezinem a volal to z mešity.
Byl takový rozumný a rozšafný, že ho Džagina zvolila za svého starostu. Stal se bulukbašou náš dobrý Elim Ghivar.
A léta mu plynula v klidu u měchů sladké budamije, až najednou přišla zvěst, že Srbové a jiní ďaurové táhnou na pašalík a s nimi komiti ze Starého Srbska a že letí jako bouře od severu, tak to znělo od kuly ke kule: „Akitan mešik ašiba.“ (Splácet staré dluhy.)
A vůdcem jejich že je syn vojvody Anastazia. Toho dne budamija Elimu Ghivarovi nechutnala. Vzpomínal, jak v Plečíně před léty dal ubičovat srbského vojvodu Anastazia.
Vyšel ven na skálu a odtamtud noční tmou viděl daleko na severu v horách plát ohně. Bylo to jako tisíce světlušek, a dole, pod jeho kulou, po horské cestě slyšel ržání koní a dupot lidí, zmatené výkřiky. To utíkali od severu z hor Arnauti, bašibozukové i pravidelné turecké vojsko a anatolská jízda, chlouba armády padišáha.
To se opakovalo i druhou noc. Tu se objevily ohně i na jihu a od Janiny bylo slyšet drsnou střelbu děl.
V těch tmavých nocích, kdy nizzamové zas zmateně běželi k severu od jihu, z Janinu, v noc, z níž nebylo návratu, vyciťoval Elim Ghivar, kdy ohně neúprosně sestupovaly blíž a blíže z hor, že plíží se sem se strašlivou jistotou naprostá zkáza.
Útesy skal v Epiru se třásly hřměním děl a ohnivé koule které osvětlovaly noc, to nebyly ohňostroje, vypalované o slavnosti bejramu, to byly plody staletého útisku, to bylo to hrozné heslo: „Akitan mešik ašiba.“
Za těch nocí pojal Elim Ghivar, rozšafný Arnaut, myšlenku, že se stane křesťanem, že se dá pokřtít z praktických důvodů.
Snad se nad ním jako nad křesťanem smiluje syn vojvody Anastazia.
Ráno vydal se do srbské vsi Mirkovo za potokem. Vyhnul se cestě, po které prchaly zástupy zdivočelých tureckých pluků, a po horských stezkách dorazil před polednem do vsi Mirkovo, ukryté v údolí. Tam našel brzy popa v kostele, který právě těžký zlatý kalich odnášel uschovat do hor.
Když uviděl pop Elima Ghivara a jeho arnautský pás, poručil duši Spasiteli.
Velmi byl překvapen, když týž jako beránek se zatvářil a řekl: „Alláh s tebou, musíš mne pokřtít, nevěřící pse! Mohamed nás opouští.“
A Elim Ghivar teprve zpozoroval, že pop ukrývá cosi pod pláštěm. Podstavec kalichu zaleskl se, jak pop v rozpacích plášť rozhrnul.
„Co to skrýváš přede mnou, pope?“ zvolal Elim Ghivar a stará zbojnická krev v něm se opět probudila.
„Aman! (Milost!)“ vykřikl pop.
Elim Ghivar cosi zamumlal, vytáhl revolver a střelil popa do hlavy. Sebral zlatý kalich se země, kopl do mrtvého popa a s kořistí zmizel ve vsi. Byl tak spokojen, že si vystřelil ještě na dva sedláky.
Za bukovým lesíkem potkal první četu komitů…
A pak se sám divil, jak to všechno šlo tak rychle. Viděli mrtvého popa a kalich u Elima Ghivara. Pak ho odvedli ke stromu. Nežli ho pověsili, požádal je o cigaretu. —
Tak to dopadlo, když Arnaut Elim Ghivar šel se dát pokřtít.


 

   


Jak upekl pan doktor Pekař ve vážné chvíli náboženskou katolickou housku

Pan dr. Pekař vzal Českou kuchařku od Rettigové a Dějiny českého národa a šel na návštěvu k arcibiskupovi Kordačovi.

„Jest to tam,“ řekl k arcibiskupovi, „chvěji se o budoucnost českého národa. Já jim dokáži, že kdyby byl dnes živ M. Jan Hus, že by se přihlásil do sčítacích listin jako římskokatolického vyznání. Já jim dokáži, že by se dnes i Martin Luther i Zwingli zapsali jako katolíci. Ale prosím jedině, abych byl vyznamenán papežem Řádem Sv. inkvizice. Prosím též, by i činitelé Národní politiky byli taktéž vyznamenáni Jeho Svatostí, neboť Národní politika jest jediný katolický list ...“

„Pane doktore,“ pravil arcibiskup Kordač, „nezapomeňte, že já vydávám Pražský večerník.“

Dr. Pekař se ponejprv ve svém životě zarděl, vzpamatoval se a odvětil:

„Zajisté, Pražský večerník jest neobyčejně zajímavý a pravdu hájící ilustrovaný časopis. My však v Národní politice nepřinášíme žádných ilustrací.“

„Dobře,“ řekl arcibiskup Kordač. „Upečte to, pane doktore.“

A tak pan dr. Pekař vzal pod paždí Českou kuchařku a Dějiny českého národa, vyšel z arcibiskupského paláce a doma ve své pracovně začal péci náboženskou katolickou housku, dívaje se občas do České kuchařky i listuje Dějinami českého národa.

Těsto se mu lepilo na prsty a nechtělo nijak dohromady.

Přidal tedy trochu vody:

„Čekal jsem, že promluví jiní vůdcové národa, národní rady, organizace národně kulturní. Jde zajisté o neobyčejně důležitou otázku naší budoucnosti a našeho postavení mezi národy.“

Podíval se na to těsto, zamíchal a otázal se sám sebe: „Jsem vůdce národa?“ Pohlédl do zrcadla a řekl důrazně: „Jsem!“

Pak se podíval do České kuchařky a četl: „Těsto na housky dobře propracuj, čím déle mícháš, tím jest vláčnější a chutnější.“

Proto půl hodiny míchal: „Kdo má radost z agitace pro vystupování z církve.“ Na koho tu radost svést. Rozhodně jen na Němce a Maďary i po nich ihned na rozhodující vrstvy Francie, Anglie, Ameriky, Argentiny, Chile, Peru, Guatemaly.

„A socialisty do toho nedám,“ řekl k sobě, „ti beztoho neodbírají Národní politiku. Ale dám. Potom bych mohl napsat, že z toho vystupování z katolické církve budou mít největší radost ruští bolševici. A Slováky také musím dát do toho těsta.“

Pot se lil dr. Pekařovi z čela od horlivého míchání, ale těsto pořád nešlo k sobě. I přidal opět trochu svěcené vody: „Vstup na hřbitov venkovského kostelíka, kde pochováni tvoji předkové, otcové a dědové, vzpomeň prvého radostného dojmu písně ‚Narodil se Kristus pán’ ve tvém mládí o veliké mši vánoční, vzpomeň pohnutí, jímž naplnila duši tvou píseň Vesničko má pod Šumavou’, pak si rozmyslíš vystupovat z církve se svou rodinou, poněvadž pak nesmíš být pochován na hřbitově venkovského kostelíka, nesmíš zpívat ‚Narodil se Kristus pán’ ani ‚Vesničko má pod Šumavou’, kde ve škole pan učitel učil nás boha znát, atd.“

„Přidávej mouky tolik, aby těsto houstlo,“ četl pan dr. Pekař v kuchařce.

I přidal vatikánskou černou mouku z papežova pytlíku: „Byl Řím největším nepřítelem českého národa?“ Během půlhodinného míchání zjistil dr. Pekař i dokázal sobě samému, že Řím i papežové byli vždy nejupřímnějšími přáteli husitů, přičemž v úvodu jmenuje sebe na slovo vzatým historikem. Všichni papežové mysleli to vždy dobře. Husité zůstali katolíky. Nebylo žádné bitvy na Bílé hoře. Chelčický, čeští bratří, Komenský byli katolíky. Hus i Jeroným nebyli nikdy upáleni a zdržovali se naopak u papežů v Avignone, kteří o ně pečovali až do jich smrti. Tenkrát, co stala se nehoda s těmi pány rytíři, které vyhodili z oken královského hradu, nejednalo se o katolické pány, ale o protestanty. Slavata z Martinic byl zástupce německého luterství. Ferdinand I. byl protestant jako všichni Habsburkové. Císař František Josef byl bez vyznání.

Těsto ze strachu před novými historickými objevy počalo houstnouti a ztuhlo, když dr. Pekař přidal, že velicí znatelé našich dějin Palacký i Arnošt Denis varují před vystoupením církve katolické.

Dr. Pekař vysoukal si rukávy a počal válet těsto a dělat náboženskou katolickou housku.

Pak to všechno pokropil svěcenou vodou a dal do pece.

Houska vyšla neslaná, nemastná, taková, o jaké se říká „mrzáček“.

    


Jak se v Praze starali o pitnou vodu v létech 1912-1920

 

Přednáška profesora Chalupy roku 2682

Co jsou to vlastně vodovody? Kdo žil v té době v Praze, kdy netekla voda z vodovodu od Káraného, ten jistě se nijak nepodivil, když viděl, že čítárny jsou plné lidí různého povolání, kteří s gesty víceméně zuřivými vyhledávali v různých odborných listech a v naučných slovnících, co to vlastně vodovod je.

Ovšem byli to lidé strašně předpojatí, kteří mysleli, že když vodovod už je, že také musí téci jím voda. Tato předpojatost byla viděti i v denních listech, které bez ohledu na politické přesvědčení nadávaly na vodovod z Káraného, nijak neuvažujíce, že vlastně Praha jest městem nešťastným.

Kdykoliv totiž páni z radnice něco podnikli, všechny jejich snahy potkaly se s naprostým nezdarem. Historie nás kupříkladu učí, že byl v Praze vystavěn reprezentační dům, jehož nájemce zůstal dlužen činži. Bylo mu to též vytýkáno, ale neprávem, neboť město, které vystavělo si reprezentační dům, zůstalo dlužno až do roku 1918 i řemeslníkům. Do toho roku bylo toto nešťastné město Praha dlužno i kominíkovi, který vymetal komíny v reprezentačním domě. S hlubokým zármutkem prohlížíme dnes v muzeích uchované účty tohoto slavného, ale nešťastného města.

Pánům radním vše, abych tak řekl, padalo z ruky, ačkoliv kulturní historik by mohl napsati, že vše jim padalo, do kapes. Trapně čtou se historické vzpomínky té doby. Obecnímu staršímu Seifertovi a jiným otloukli nosy na mostě vedoucím přes ostrov zvaný Štvanice.

Nešťastní lidé, nešťastná historie! Dnes musíme pohlížet na celou událost jinak a jistěže s tichou pietou vyslechnete mou přednášku o tom, jak byla zásobována Praha pitnou vodou v století prošlém, zejména o velkých bájích, které měli obyvatelé tohoto města s vodovodem z Káraného.

Upozorňuji při té příležitosti na veřejné prohlášení muže, který vodovod stavěl. Jako šel kdysi císař německý do Canossy, tak i tento muž, zakladatel vodovodu v Káraném, zanechal po své sebevraždě toto psaní, které bylo veřejně publikováno:

„Voda zas neteče. Voda, která tekla z našeho vodovodu v Káraném, nehodila se k pití, ani k mytí. Pak vůbec přestala téci. Neteče. Bože milý, neteče. S důvěrou, že odpustí mně to starosta Groš, prosím o uveřejnění tohoto prohlášení. Pakli by něco bylo nečitelného (prostřelený papír), prosím, aby všichni mně to za zlé neměli. Sázel jsem se, že voda poteče, ale ona neteče. Bůh mně buď milostiv!

Prohlášení toto zní:

„Milý vodovode z Káraného, co jsem koliv o tobě mluvil z opilství svého, že voda poteče, zdravá a pitná, pravím, že jsem tím tobě, vodovode, ublížil. Pročež tebe prosím propánaboha, odpusť mi to, že jsem tebe stavěl, a mějte ke mně všichni dobrou vůli, neboť je vinno město. Nepravím o tobě nic zlého, neboť všichni to vidí, co a jak jsi provedl, ale mám tebe, vodovode milý, za dobrého, že přece jen poteče voda tvými rourami.“

Stejně tragicky píše i jeden obecní starší, louče se s rodinou. Tento obecní starší měl jisté výhody pro svou osobu, týkající se stavby vodovodu. Šlo o dřevěná pažení za 80.000 korun (dodáno za 36.000 korun, vyplaceno 98.000 korun!). Nešťastný, ba přenešťastný tento muž běhal celé dny po městě v té době, kdy nevědělo se, zdali se vodovod osvědčí. Když pak sama příroda postavila se proti geologům a znalcům, tu tento dobrý muž skočil do záchodu, mysle, že se utopí. Zatáhl přitom za šňůru! Voda však z nového vodovodu nešla, byl vytažen v povážlivém stavu, přičemž bylo u něho nalezeno poslední číslo Obecního věstníku a tento dopis, adresovaný magistrátu:

„Cokoliv jsem mluvil o tom, že vodovod z Káraného výborný bude, běhaje z hospody do hospody jako nezavřený, vše jsem v hrdlo lhal. Nepoctivě dotkl jsem se charakteru nového vodovodu, tvrdě neomalenou hubou, že to jest výborný vodovod. Loučím se s vámi, občané, a skáču do záchodu.“

Takové trapné dopisy bylo možno čísti po otevření nového vodovodu. A shledati můžeme, že nebyli spokojeni i lékaři. V posudku jednoho znalce, kritizujícím vodu z tohoto vodovodu, stálo:

„Voda z Káraného, magistrátem označená jako výborná pitná voda, obsahuje velké množství tyfových bacilů. Ta voda pitná nehodí se vůbec k pití.“

Podotýkám, že tento zachovalý rukopis byl uveřejněn v přemnohých časopisech. Pátraje v nich, našel jsem v muzeu i protokol ze schůze hospodářského odboru městské rady pražské, ve které onen vrchní inženýr, znalec to vodovodů, prohlásil toto:

„Pánové! Praha potřebuje dobrou pitnou vodu a proto dovolím si vám vysvětlit, co to vlastně vodovod je: Vodovod slouží k tomu, aby místa, města byla zásobena dobrou pitnou vodou. Všimněme si Římanů. Znáte onen velký vodovod původu římského, který mají ve Vídni?

Vážení pánové! Patrně po nezdaru s vodovodem od Káraného bylo včas vzpomenuto oněch slov, neboť víme, že již roku 1915 ozvala se tato mužná slova na pražské radnici: Pakli Vídeň má vodovod s pitnou vodou z Alp, proč nemá ho míti Praha?“

Těchto památných slov chytili se mladočeši a byly konány přípravy, aby voda z Alp byla vedena do Prahy. Bohužel, když již byly zakoupeny roury, tu se ukázalo, že by bylo nutno vésti vodu velikou oklikou, poněvadž terén tomu nedovoloval. Potrubí by bylo muselo jíti přes Štýrský Hradec, Velký Varaždín, severně na Prešpurk, odtud údolím Moravy až na Pruské Slezsko a přes Hejdovnu do údolí Labe a odtud do Prahy. Bylo to sice zprvu od hlasováno, ale pak vznikl v samotném městském zastupitelstvu silný proud proti tomu.

Roury vodovodu u Káraného byly totiž doposud uschovány, i byl uvítán souhlasem jeden nápad, který měl obecní starší Šgirk, vrátivší se z cesty po Švédsku. Shledal., že ve Švédsku je dobrá pitná voda. Tak tu vodu vozili přes moře v sudech do Německa, z Německa do Čech a u Káraného ji lili do vodovodu.

Dalších zpráv nemám, poněvadž poplatnictvo rozmlátilo vodovod i pány ze samosprávy.

    


 

Jak se vzbouřili roku 1912 veteráni v

Rokycanech

Ze vzpomínek vysloužilce

I

Jmenuji se Viktor Kadeřábek. Jest mně 63 let a mám krám na rokycanském náměstí. Od roku 1882 jsem předsedou našeho spolku veteránů a bůh mně přál velice. Dítky se mně množily a dočkával jsem se na nich jen samé radosti. Ve spolku jsme se dobře snášeli, poněvadž jsme všichni pamatovali Bosnu a Hercegovinu a jeden dědeček, který se dal donášet do naší hospody, i Custozzu a tatíčka Radeckého.

Městská rada i farní úřad přály nám odjakživa a my jsme se jim za to odměňovali velkou parádou o všech slavnostech, které se dály v městě.

Bylo to zejména Boží tělo, kdy z městského pivovaru dostali jsme 18 soudků piva, abychom měli za námahu. Ono to není jen tak lehké civět u nebes v letním parnu a kolikrát se stalo, že jsme tam plazili jazyky vedrem. A pak nastalo teprve to pravé osvěžení, kdy pospolitě my staří bojovníci usedli jsme u osmnácti soudků piva a vyprávěli si navzájem, jak jsme zachraňovali před lety Rakousko.

A v těchto důvěrných chvílích bylo nám tak příjemno u srdce a nikdo z nás nečekal, že nastane někdy chvíle, kdy bude nám zápasit o to nejdražší, co máme, o naše veřejné vystupování. Ale štěstí veteránské má tutéž smůlu jako štěstí vojenské.

V lednu roku 1912 přišla do Rokycan zpráva, že naše veteránské spolky mají býti rozpuštěny. Hoj, tu my, kteří pamatovali Bosnu a Hercegovinu, i ten dědeček od Custozzy, my, kteří nosili Boží tělo a dostávali 18 soudků piva, my jsme provedli památnou rebelii! Dokázali jsme, že neopustíme tento stát, byť i za cenu vlastního života.

 

II

První zpráva o neslýchaném útoku na naše práva došla v době, kdy jsme to nejméně čekali. Náš praporečník Merhaut zabíjel prase ve prospěch nového našeho praporu a uspořádal ve své hospodě U slunce prasečí hody. Když na stůl přinesli jaternice, tu mluvil k nám všem o staré slávě vojanské, jak jsme sekali v Bosně a Hercegovině do Turků jako do jaternic a skončil vzletně: „Pusťte se teď do těch jaternic jako tenkrát do Turků!“ a sestřelil si z flobertové pistole tu nejkrásnější z mísy pro sebe. Pak přišla jelita a náš starý druh od Custozzy Znamínko pronesl hlasem, třesoucím se pohnutím, že udělali z Taliánů jelita a vyzval nás, abychom se ani teď nebáli. Tak jsme se nebáli a když přišel ovar, mluvil jsem já o našem důležitém postavení v Rakousku a podal jsem prasečí ucho matce praporu paní Víchové s přáním, aby vychovala silnou a zdravou veteránskou novou generaci.

Nastalo všeobecné připíjení, když vtom se otevřely dveře a mezi nás vpadl v slavnostní uniformě s puškou na zádech náš nejlepší přítel a člen spolku, pan poštmistr Koťátko. Byl bledý, a když si sedl, tichým hlasem si poručil láhev koňaku.

Mysleli jsme, že se zbláznil z pití, ale když vypil půl láhve, zvedl se a hlasem hluboce dojatým prosil o ticho. A za všeobecného ticha pravil: „Přátelé! Právě teď došly z Prahy Pražské úřední noviny, ve kterých stojí toto, ano, toto.“ Vyňal je z kapsy a četl: „Telegram. Vláda zamýšlí v nejbližší době zrušit všechny veteránské spolky, pojmům o vojenské schopnosti nedůstojné.“

My všichni stáli a tu on přistoupil ke stolu, vytáhl z pláště starou rezavou šavli a máchaje s ni ve vzduchu, volal: „Ne, to si líbit nedáme!“ A uchopiv nejbližší sklenici, vykřikl: „My se nedáme, prosím, račte vypít ex!“

 

III

A do nás všech jako by to vjelo. Vstal jsem, když jsem si utřel hubu, později ve vážných dobách nedbal jsem této marnivé formálnosti a promluvil jsem, zatínaje pěst: „Drazí přátelé! Co zde slyšíte od našeho přítele poštmistra Koťátko jest překvapující, poněvadž dotklo se nás právě v den největšího svátku obětavosti pro náš spolek, kdy drahý praporečník Merhaut zabil prase ve prospěch našeho nového spolkového praporu. A v tento den bezpříkladného nadšení pro naše ideje slyším z úst přítele poštmistra, že my tohoto praporu už potřebovat nebudeme, že nás odkopli, nás, staré vojáky, nás starou gardu napoleonskou, která již v bitvě u Waterloo řekla těm, kterými byla obklíčena: Merd, my se nevzdáme! A my se vzdát nesmíme! My ukážeme, že jsme ještě těmi starými žoldnéry, kteří zachraňovali Rakousko a my dokážeme že se s námi v tomto soustátí počítat musí a my si vynutíme, aby se s námi počítalo! Klidné to dojíme a pak budeme rozhodovat!“

A tak jsme prase dojedli a vyhlásili jsme po třetím hektolitru piva vojenskou diktaturu nad Rokycany a okolím.

 

IV

Usnesli jsme se, že zítra obklíčíme radnici a faru. Fara je totiž na radnici. Že přijdeme v plné zbroji a v uniformách. Že budeme sloužit na zahradě pivovaru polní mši a zatím co se bude dívat chasa pivovarská, jak zajatý kaplan žehná našim zbraním, že deset našich mužů zmocní se klíčů od sklepa a zajme finančníky v kanceláři a vztyčí černožlutý prapor na sladovně.

Pak schytáme sladovníky pod záminkou, že si půjdeme prohlednout pivovar a zamkneme je ve varně. Odtud potáhneme na telegrafní a poštovní úřad, který obsadíme přes fingované protesty pana poštmistra, který nakonec zavolá: „Vím, že vaše věc je spravedlivá, vezměte mne s sebou!“

Slečnu expedientku, která se vždy hádala s panem poštmistrem, zamkneme na záchod a přestřihneme telefonní a telegrafní vedení na Klatovy, Slaný, Louny, Chomutov a Prahu.

Pak, zesíleni odbočkou z Chrástu (5 členů), zavedeme v městě hrůzovládu. Zmocníme se skladiště dynamitu u fy Šorejs a Král, majitelé lomů a zajmeme pana hejtmana, kterého uvězníme u starosty města v ložnici. Písaře z hejtmanství zavřeme do šatlavy, odzbrojivše dva městské strážníky. Ten třetí a policejní komisař, jsouce našimi členy, půjdou s námi. Současně vyhlásíme stanné právo, náhlý soud a létací soudy vojenské na automobilu kupce Šmaty, který nikdy s námi nesympatizoval.

Přibijeme na všechny veřejné budovy tuto listinu proskribovaných: Kohout Jan, kupec ve Vodní ulici, Karel Vaněk, obchodník lihovinami, Slánská ulice, Richard Kraus, výčep vína a likérů, Klatovské náměstí, Kamil Stein, řezník a uzenář na Vyšinkách.

Pokud se týče četnictva, vysvětlí na četnické stanici deputace, že četníci musí jíti s námi, že se jedná jen o vojenskou diktaturu, které podléhají všechny osoby, stojící v jakémkoliv svazku vojenském.

Z městského muzea se vytáhne houfnice a mlíkař Gazda musí dát k dispozici potah dvou psů. Houfnice bude stále provázet řádné vojsko.

To všechno jsme si slíbili a bylo pět hodin ráno, když jsme se rozešli - vlastně rozpotáceli k domovům.

 

V

Ráno nepřišel z nás nikdo k radnici, vůbec se neobjevil na ulici, poněvadž měl jeden každý člen z nás od vojenské diktatury ústa opuchlá jako rokycanská věž a prostě z toho důvodu, poněvadž každý z nás, vojenských diktátorů, měl doma hodnou a dobrou ženu, která ho zmlátila jako koně, když přišel v tom revolučním stavu po páté hodině ranní domů.

Jenom matka praporu, vdova paní Víchová, která se zúčastnila našeho jednání o státním převratu a pila po čas porady stále kmínku, obcházela ráno s velkým pohrabáčem a mlýnkem na kávu (slíbili jsme jí, že bude naší markytánkou) kolem radnice a vykřikovala na radnici: „Polezte ven, už je konec vaší vlády! Teď začne hrůzovláda!“

Dva policajti měli co dělat, než ji přemohli a odvezli do šatlavy. Tak skončila naše rebelie za osvobození vojenských vysloužilců.

   


 

Jak sloužili za dra Funka u Barnabitek mši

Posílají-li mladočeští vůdcové své děti do klášterních škol a pensionátů, není tedy zajisté nic divného, že den před památnou malostranskou volbou zaklepal na fortnu kláštera barnabitek na Hradčanech člen mladočeského volebního výboru. Když se po delší chvíli otevřela klášterní branka a starý němý zahradník podal mu mlčky tabulku, aby napsal, co si přeje, pevnými tahy napsal cizí host: „Chci mluviti s abatyší jménem volebního mladočeského výboru.“

Zahradník se uklonil, a když mu byl návštěvník napsal na tabulku: „Pro Boha, volte dra Funka,“ uvedl hosta středověkou spletí chodeb a chodbiček do čekárny. Pak zanedlouho objevila se stará abatyše tohoto tajemného kláštera, proslulého svou světicí, jejíž tělo jest neporušené kolik století a podivnou náhodou voní líbezně. Ze všech zbožných mnišek smí mluvit jen abatyše. Jest to řád přísný, ale ctěný. Barnabitky se ještě dokonce mrskají, což dodává jim velké úcty v kruzích hradčanského i malostranského duchovenstva.

Vida před sebou vysokou stařenu důstojného vzezření, vyslanec mladočechů se uklonil.

„Jsem abatyše barnabitek,“ pravila suše, „přejete si?“ „Pochválen bud Pán Ježíš Kristus. Prosím o pomoc,“ řekl člen mladočeského volebního výboru, „posílá mne výbor požádati vás o ochranu a přímluvu, neboť vím, že račte mít velký vliv na zdejší duchovenstvo, jako abatyše řádu tak vznešeného, ctěného a svatého. Zítra se rozhodne doplňovací volba mezi mladočechem dr. Funkem a národním socialistou dr. Švihou. Mladočeši to musí vyhrát.“

„Tedy ještě jsou mladočeši na světě?“ tázala se abatyše, „myslela jsem, že vyhynuli.“

„Naopak, rosteme, mohutně rosteme, ale přece, abych tak řekl, potřebujeme pomoci slovutné abatyše řádu barnabitek. Jedná se nám o vaši vzácnou přímluvu. Stačí lístek, stačí visitka.“

„Nemáme visitky a nesmíme z kláštera nikomu psát.“

„Račte se podívat, velebná matko. Jedná se o věc velmi důležitou. Mladočeši musí vyhrát, neboť oni jsou pravými zbožnými katolíky. Račte se přesvědčit, velebná matko. Není snad jednoho mladočeského předáka, který by své dcery neposílal do klášterních škol. Není jednoho mladočeského poslance, který by se snad nemodlil. Mladočeští vůdcové mají za manželky jistě nábožné ženy a nikdy nevyvracejí jim náboženské přesvědčení, ba dokonce chodí mladočeští vůdcové i na roráty.

Mladočeští starostové venkovských měst zúčastňují se vždy jakékoliv církevní parády a rádi poskytují podporu takovým slavnostem církevního rázu, neboť člověk zajisté může být na povrchu liberální, ale v duši pevně nábožensky cítící. Věřte, že tento volební boj dosáhl již takového rázu, že spoléháme jedině na milost boží. Naše strana roste, ale přitom podivnou náhodou ztrácíme jeden mandát za druhým, velebná matko. Račte tedy laskavě prospěti nám přímluvou...“

„Dám za dra Funka sloužit mši a rozkáži polední modlitby za něho, milý pane. Neskonalé je milosrdenství boží...“

„Zajisté, hm, je neskonalé. Přímluva u Boha jest velmi dobrá a na místě, ale nešlo by, velebná matko, kdybyste snad také přimluvila se na Strahově u otců, kteří mají volební právo, a jinde v klášteřích a u duchovních...“

Abatyše řádu barnabitek zavrtěla hlavou.

„Řád přísně zakazuje mimoklášterní styky...“

„Velebná matko, matičko...“

„Ano, milý pane, ale přidám vám ku mši pět otčenášů dnes večer. Rozkážu, aby se modlily a mrskaly tělo, aby jejich modlitba za dra Funka byla vroucnější.“

„Velebná matko! Volební výbor je ochoten dát libovolnou sumu na svíčku před světicí ve vaší kapli. Jen trochu přímluvy je třeba, velebná matičko, řádeček, psaníčko...“

Abatyše pozdvihla oči k nebi: „Vážím si mladočechů, ale nemohu. Řád to zakazuje. Budeme se za dra Funka modliti a nechám sloužit za jeho vítězství mši. Nechť je mu Bůh milostiv. Účet vám pošlu po našem sběrateli milodarů. Buďte s bohem!“ Políbil jí ruku.

Odcházela a zastavila se: „Pardon,“ pravila, „účet bude saldován.“

Druhý den po výsledku voleb byl doručen rozcházejícímu se mladočeskému volebnímu výboru následující účet: ,,Za rekviem za dra Funka sto korun. S díky přijala klášterní správa řádu barnabitek.“

Doručitele tohoto účtu srazil předseda mladočeského volebního výboru se schodů.

    


Jak střádalové zachránili zoufalce

Na Palackého nábřeží zadrželi nedávno policisté slušně ošaceného staršího muže, který způsobil veliký sběh obecenstva. Nejdříve uprostřed ulice tančil o jedné noze, vykřikoval bez ustání: „Jsem zachráněn! Už se, prosím, nejdu utopit! Sláva střádalům!“ A když se kol něho shromáždili řidiči a konduktéři asi dvaceti elektrik, které v dlouhé řadě stály až přes most na Smíchov a na druhé straně zase až k Národnímu divadlu, personál všech parníků, kotvících v přístavišti, pískaři, rybáři, baby s nůšemi, ševcovští kluci a různá jiná společenská míchanice, ustal ve svém podivném počínání, postavil se doprostřed velkého kruhu obecenstva, rozvázal veliký ranec, který držel v ruce, vyňal z něj a po zemi rozložil mnoho různých předmětů, jako: opotřebovaný kartáč na boty, balík starých novin, kominickou škrabačku, kulatou plechovou krabici, pytel, něco hadrů, a pak vážně zahovořil:

„Kdo se chce zastřelit, otrávit, oběsit, utopit, kdo zoufá pro nedostatek peněz, malé boty, hubatou ženu, nešťastnou lásku nebo z omrzelosti života, kdo už koupil revolver, kterým jistě neublíží ani kuřeti, zkouší pevnost provazu a skoby ve zdi, čeká u řeky, až bude voda teplejší, vůbec každý kandidát sebevraždy nechť si ještě v poslední chvíli všecko dobře rozmyslí a zajde do poradny zoufalců ve spolku střádalů. To vám radím já, nešťastník, který ještě dnes ráno nevěděl, že se chce zastřelit, byl však poradnou střádalů šťastně zachráněn.“ Tajemný muž se odmlčel, setřel slzu, která mu při posledních slovech vytryskla z oka, a líčil pak ztichlému davu tuto událost:

„Sbírám slámky z viržinek. Mám jich už pět balíčků po tisíci kusech, a protože nevím, jakému dobročinnému účelu bych je věnoval, šel jsem se dnes ráno zeptat do spolku střádalů. Vešel jsem, slušně pozdravil a řekl, že se jdu poradit ... Ale víc už jsem neřekl, protože mne nepustili ke slovu. Vážný šedivý pán se mne ujal a řekl mi, že rozumný člověk nesmí zoufat ani v nejtěžších chvílích života. Chtěl jsem cosi namítnout, ale pán nedovolil. Vzal mne jemně za ruku a řekl, abych nemluvil, poněvadž bych se zbytečně rozčiloval a drásal svoje nitro, že se konečně nemusím namáhat, poněvadž on je dost zkušený, aby mi moje neštěstí vyčetl z obličeje. A protože se mi ani potom nepodařilo promluvit a vysvětlit, že mne do poradny nepřivedlo neštěstí, nýbrž jenom slámky z viržinek, rozhodl jsem se, že budu mlčet jako hrob. A vlídný pán mluvil dále:

Jenom se, prosím, utište. Všechen žal je věcí přechodnou, všecky bolesti pominou. Vzpomeňte si jen na krásná slova Boleslava Jablonského:

Ještě slunko nezašlo,

aby opět nevyšlo ...

a vzdejte se černých myšlenek na sebevraždu. Vidím na vás, jste v peněžních nesnázích. Na nešťastnou lásku jste již usedlý, podle toho, že máte všecky knoflíky u kalhot a prádlo v pořádku, vidím, že máte hodnou ženu, a tak zbývá jen nedostatek peněz. Je to zlá věc, ale dá se překonat. Od toho jsme tady my, abychom vám poradili a pomohli. První podmínkou záchrany je ovšem odvaha, milý příteli. Slyšel jste něco o americkém milionáři Carnegieovi? Jako mladý hoch potuloval se ulicemi New Yorku, bez krejcaru v kapse a o hladu. Štěstí mu však dopřálo, že našel starý kartáč na cídění bot. Postavil se na nejbližším rohu a nabízel se kolemjdoucím. Prvým zákazníkům musil na boty plivat a teprve za první výdělek mohl si pořídit leštidlo. Ale pilný mladý muž věnoval se s láskou svému novému povolání a dotáhl to tak daleko, že je dnes v Americe »ocelovým králem« a má jmění na několik miliard. Vidíte, milý příteli, jak lze zbohatnout. A k podobné kariéře vám chceme dopomoci. Abychom vám ušetřili hledání kartáče na boty po ulicích, dáme vám jej. Dáme vám také doporučující list na policejní řiditelství, aby vám vydali koncesi na čištění bot, a já vás nádavkem upozorňuji, že učiníte nejlépe, podniknete-li první svůj pokus u Staroměstské radnice. Páni od města si potrpí na čisté boty. Ruce se schovají do kapes, ale boty jsou vidět.’

Pán mi něžně položil na klín zachovalý kartáč, ale neustal v řeči. Vykládal dále, že ‚petrolejový král‘ Rockefeller začal sbíráním papíru po domech, vylíčil mi krásu tohoto povolání a velký její kulturní význam a pak mi dal balík starých novin do začátku. Po malé přednášce o Astorovi, který v Chicagu sbíral psí trus, a vysvětlení národohospodářského významu zvířecích odpadků obdržel jsem tuto železnou škrabačku a krabici od zavináčů, po povídce o životě Vanderbildtově ranec hadrů a při posmrtné vzpomínce na Morgana otce dvě staré plechové konvice a děravé umývadlo, protože slavný ten Amerikán kupoval kdysi staré železo.“

Po těchto slovech dal se zachráněný sebevrah do pláče, poklekl na studené dláždění a žádal shromážděné obecenstvo - které většinou už také plakalo -, aby se s ním pomodlilo otčenáš a zdrávas za rozkvět spolku střádalů a jeho poradny pro zoufalce. Stalo se, a z Palackého nábřeží stoupala k nebesům vlna čistého zanícení pro lásku k bližnímu.

Zatím však přišli policajti, rozehnali úředně nepovolený tábor lidu a záhadného muže zatkli. Představil se jim, že býval kdysi panem Mrkvičkou, c. k. poštovním oficiálem na pensi a ochotnickým sběratelem slámek z viržinek, nyní je však zachráněným sebevrahem a kandidátem milionářství, a radil jim, aby nezoufali, protože nejslavnější český básník Boleslav Jablonský napsal, že sluníčko musí vyjiti každý den, a ve spolku střádalů mají ještě staré kartáče na boty a jiné užitečné věci. Po lékařském vyšetření na policejním řiditelství byl pan Mrkvička dodán do ústavu choromyslných. A ve střádalské poradně zoufalců vepsal pan ředitel do velké krásné knihy na první stránku: „Josef Mrkvička, c. k. poštovní oficiál v. v., komplikovaný případ finanční tísně, šťastně zachráněn.“ Pak obrátil svůj zrak k nebesům (obrazně řečeno) a hluboce vzdychl.

   


 

Jak šel pan Mazucha pomstít svou uraženou

 manželskou čest

 

Pan Mazucha byl pán velice rozvážný. Když konečně přišel na to, že ho jeho manželka podvádí s jistým panem Chaberou z Černé ulice č. 8, umínil si, že pomstí svou uraženou manželskou čest.

Učinil tak vzhledem ke své rozvážnosti po delší úvaze čtrnáctidenní, že satisfakci vymůže si bez prolévání krve, způsobem pokud možno šetrným.

Dalších čtrnáct dní uvažoval, zdali má použít kavalírsky bičíku, anebo spolehnout se jen na své ruce. Rozhodl se konečně, že pana Chaberu na veřejné ulici zpolíčkuje, což jest nejlacinější způsob satisfakce, poněvadž není spojen se žádnou finanční obětí, jako kdyby si musil koupiti jízdecký bičík.

Další týden uplynul v pátrání, kam chodí pan Chabera na procházku. Vypátral, že o čtvrté hodině, když se totiž neměl setkat s paní Mazuchovou, jde do kavárny Unionky na Ferdinandově třídě, kde pobude do půl sedmé a pak že projde se promenádou a jde ke Glaubicům na Malou Stranu.

Sedmého února vyšel tedy pan Mazucha pomstít svou uraženou manželskou čest.

Šel přímo do kavárny a poptav se, kde pan Chabera sedí, přisedl si naproti němu na židli za stůl a s trapnou rozpačitostí prohlížel si atletickou postavu pana Chabery. Tak široká ramena si nepředstavoval. Ten má asi svaly, pomyslil si smutně a řekl k panu Chaberovi co možná vlídně, když ten odložil nějaký francouzský žurnál. „Je, prosím, to volné?“

„Ó, prosím.“

„Ty padouchu,“ pomyslil si pan Mazucha, „kdybys věděl, koho máš před sebou.“

„Kdyby to věděl,“ uvažoval dále zakryt žurnálem, „tu by se marně rozčílil. A takový hromotluk, když už mne připravil o manželské štěstí, byl by schopen hodit mně na hlavu tác se sklenicemi s vodou. Ale nechat to jen tak nemohu, alespoň morálně ho, lumpa, pokořím!“

S fingovaným opovržením položil žurnál na židli vedle sebe a pronesl hlasitě: „Tyhle francouzské noviny jsou plny manželské nevěry. Markýza Des Belleaua má poměr se sochařem Vaillautem. Proč ho jen ten markýz nezpolíčkuje? Fujtajxl! Já bych lumpa chyt a dal mu pár na bulvárech. Tak se má trestat manželská nevěra. Nač si kupovat revolver!“

Kolem se otáčeli hosté, pan Mazucha umlkl a pan Chabera řekl: „Nemusíme chodit až do Paříže pro příklady, v samotné Praze dějí se věci, až člověku postavily by se na hlavě hrůzou vlasy jako hřebíky. Já bych, pane, mohl mluvit!“

„Já taky,“ pravil významně pan Mazucha, nemoha se opanovat. Jeho rozvážlivost nabyla však okamžitě vrchu, i dodal: „Já taky o tom nepochybuji. Nicméně zdá se mi to být velice trapné, ctěný pane. Naše zákony nejsou dosti přísné. Nejlepší je věc vyrovnat osobně...“ Počal se opět rozčilovat: „Tváří v tvář takovému padouchovi, zpolíčkovat ho veřejně a říci mu: Připravil jste mne o manželské štěstí a teď si dejte na tvář studené obkladky!“

„To není tak lehké,“ namítl vážně pan Chabera, „já už zažil toho dost. Když jsem byl v Brně, zamilovala se do mne jedna paní ředitelová. Později ujela svému muži s jiným někam do Rumunska. Ale ten pan ředitel, ještě když jsem já s ní udržoval poměr, našel nás jednou v Blansku na výletě. Začal se mnou hádku, počal se na mne sápat, ale jeho žena ho zachránila. Klekla přede mnou na kolena a tak jsem ho nechal odejít v pokoji. Byl to, mezi námi řečeno, člověk hloupý, obmezenec v nejširším slova smyslu.

Pak jsem ho vyhledal v Brně a tu se choval jako beránek. Přinesl jsem mu skřipec, který jsem mu srazil s nosu. Ale říkám vám, nebýt jeho ženy, která mne tolik prosila, bylo by se mu to nevyplatilo. Byl bych ho spořádal jaksepatří. Tak se to dělá. Račte být ženat?“

„Nejsem ženat,“ odvětil nejistě Mazucha.

„Pardon,“ řekl vlídně pan Chabera, „odpusťte, že jsem se dosud nepředstavil: já jsem tenor Chabera.“

„A já, já...“ vyrazil ze sebe pan Mazucha, „já se jmenuji Vojtěch Slavíček.“

A když platil bílou kávu a rohlík, ukápla mu slza na korunu a rozpačitě odcházel, stisknuv panu Chaberovi ruku.

 

           


 

Jak Tövöl vrátil zlatník

 

Povídka sikulská 

Zágyamorošský starosta Hunyíló byl vždy toho názoru, že má-li být tabák dobrý, musí se kvasit. Tím omlouval vždy své skutky a vše, co provedl. Když sem do sikulských hor pronikla první kohoutí péra četnická a Zágyamorošští pozorovali dole v údolí Maharádu, jak si četníci staví stanici tam dole, jak vozy přivážejí kameny a cihly, tu jedné noci sešli do Maharádu z hor a tři dny nato bylo zpraveno četnické velitelství v Nagy-Bányi, že zpola hotová stavba stanice je roznesena po korytu potoka.

Hlídač, kterého tam postavili četníci, aby dával pozor na jejich stavbu, tvrdil, že se na nic nepamatuje, že spal a když se probudil, že ze stavby nezbyly než základy. Ostatně že se probudil také v korytu potoka, jako ostatní zbytky stavby.

Hlídač byl Sikul odshora z vrchů, věděli, že s ním nic po dobrém nepořídí, dali mu tedy želízka a odvedli ho do Nagy-Bányi, kde mu ukázali na svazek lískových prutů máčených v kádi u dveří strážnice. „Bude lépe, řekneš-li, co víš, Tövöle,“ pravil četnický rytmistr, „jinak se podívej na těch dvacet spasitelů u dveří, jak pijou z kádě, aby se posilnili na práci.“

Tövöl odpověděl na to, aby mu sňali želízka, poněvadž chce svléknout kalhoty. „Teprve před měsícem koupil jsem je od žida z Bukoviny,“ usmál se, „a vy byste mně je snadno rozsekali na těle. Co je pod kalhotami, to se uzdraví, ale kalhot by bylo škoda.“

Četnický rytmistr rozkázal, aby ho položili na lavici a bili pruty tak dlouho, dokud se nepřizná.

Zatímco svištěly pruty, Tövöl si zpíval: „Na medvěda sekyru a na vlka kámen...“

„Dvacet spasitelů se rozlámalo,“ hlásil za půl hodiny četnický strážmistr rytmistrovi, „poroučíte mu šlapat na břicho?“

Rytmistr se zamyslil. Měl již jedno vyšetřování kvůli rumunskému cikánovi, který pálil u Tisy zásoby kukuřice a kterého když chytili, dal bít provazy přes břicho. Umřel jim pod rukou. „Jako by se to samo sebou rozumělo,“ povzdychl si tenkrát rytmistr, „takoví jsou cikáni smělí. Jak ho chytíš, umře ti na strážnici. Málo ten národ snese.“

„Nejlíp uděláme, když ho pustíme,“ pravil odhodlaně, přiveďte ho sem.“

„Vidíš, psí synu,“ pravil k němu, „nač ti bylo zapírání. Při posledním prutu už jsi přestal zpívat.“

„Nemohl jsem si vzpomenout, jak je to dál,“ řekl klidně Tövöl, „jen když to kalhoty vydržely.“

Rytmistr se usmál a sáhl do kapsy. „Zde máš zlatku,“ pravil, „a hleď, ať zmizíš a pamatuj na jednu věc. Potkají-li tě četníci u těch rozvalin, že mají rozkaz po tobě střílet. Vyřiď totéž i na těch vašich zatracených horách. Ať si dají ti sikulští psi pozor.“

Pak ho vykopli ze strážnice a Tövöl šel k Tise do krčmy, kde se scházejí lidé, kteří plaví dříví ze sikulských hor. Viděl oknem plout po řece kmeny, tak jak je odvalili z horských hvozdů. Dlouhý mech, nyní namočený, černal se na plujícím dříví, které poskakovalo v řece před krčmou. Tövölovi připadalo, že ho pozdravují zágyamorošské lesy.

Vypil litr vína a dal se podél Tisy do sikulských hvozdů. Na velkém kamenu, odkud bylo vidět do rovin za Nagy-Bányou, nad nimiž zdvihaly se páry, nabrousil si dlouhý nůž a zastrčil za opasek. Kdyby se ho byl někdo optal, proč si nůž brousí, byl by odpověděl, že půjde nocí hvozdy přes hory, kudy chodí medvědi pít k potokům.

Ale pravda je, že ráno přišli četníci Karám a Polgár do Nagy-Bányi směrem od Maharádu a jednomu scházelo pravé, druhému levé ucho. Ve spisech stojí, že usnuli v jedné opuštěné boudě dřevorubců pod Maharádem a že si nedovedou vysvětlit, jak se to stalo. „Probudila mne palčivá bolest,“ udal do protokolu Karám. „Palčivou bolestí jsem byl probuzen,“ sděluje Polgár. Oba též podepsali, že pachatele nebylo jim možná pro tmu zjistiti.

Když se o tom dověděl od Tövöla starosta zágyamorošský Hunyíló, poklepal si na kolena a řekl: „Bůh je svědek, má-li být tabák dobrý, musí se kvasit.“ Čertví jak to myslil. Snad považoval máčení prutů v Nagy-Bányi na četnickém velitelství za kvašení tabáku. Řekl také Tövölovi, že mu radí, aby šel do Rumunska, než se na to zapomene. Mohli by četníci přijít sem do hor.

Na to mu odpověděl Tövöl, že se, pravda, leze na strom, ale také zase dolů z něho a nahoře že nikdo nezůstane, leda by ho pověsili. Četníci se také z vrchů vrátí, ledaže by zůstali někde pod mechem. Ostatně přejít do Rumunska se svými osmi ovcemi, na to je vždy dost času. Také řekl, že to bude dobrý lov, když přijdou četníci.

Četníci však nešli dlouho. Tam ve svazích a úžlabinách, kde tekly potoky, již se tvořila ledová kůra. Vlci z rovin táhli do hor a potloukali se kolem ohrad s ovcemi. Zágyamorošští našli stopy medvěda až u obce a šli za stopou na Maharád. Bylo po tichých nocích ve hvozdech. Ozývalo se po zasněžených horách vytí vlků nebo mručení černých medvědů. Mezi zvířaty bylo mnoho hladu.

Hazárovi ze Zágyamoroše, který nejlépe znal udit ovčí sýr, skočil hladový rys na kraji lesa z jednoho stromu na krk a zakousl se mu do kožichu z medvědí kůže, trojnásobně obšitého. Byl tak zuřivý, že ho Hazár tak zakousnutého do límce kožichu přinesl domů, kde ho utloukli Hazárovi přímo na zádech obušky. Nedopatřením uhodil syn Hazárův starého přitom přes hlavu a byli by tak málem zabili dvě mouchy jednou ranou, čili jak trochu nezpůsobně říkají Sikulové: Jednou palicí dvě svině. O zoufalém rysu hovořilo se v obci hezky dlouho.

Sikul se nebojí potkat medvěda, pěti vlků se nebojí a řekne jim dobrácky: „Kdepak máte šestého?“, ale potkat rysa nagyon roszul, velmi špatné znamení.

Rys také nekřičí jak ostatní zvířata. Když útočí, chrčí jako umírající kupec po úderu sekyrkou v sikulských horách.

Tak vykládal starý Hazár, který měl ty zkušenosti, že se tak stávalo. Ty časy jsou již ovšem ztraceny a neobnoví se víc. Kupci již nechodí po bídné cestě přes Sikuly do Bukoviny. Nová silnice vyhýbá se na čtyřicet kilometrů sikulským horám. Je po staré slávě hajdamácké. Stará cesta zarostla travou a tu a tam vidět malý kopeček u cesty a na dubu nebo na buku u něho vyřezaný zarostlý kříž do kůry. Byli ti staří Sikulové dobrými křesťany. Když někoho zabili, pochovali ho a jeho památku tak uctili.

Říká starý Hazár: „Ach, co jsem já hrobečků sekyrkou vykopal a co křížů vyřezal do staré kůry. Poslední, když jsme podřezali toho pocestného s bílým vousem. Byl to žid, ať aspoň spí pod křížem.“

„Rys chrčí též jako podřezaný,“ vypravuje Hazár, „krev takovému chlapíkovi kloktá v ústech a vzduch mu jde ranou do krku a on křičet nemůže. Jen se tak divně dívají jeho oči. Inu, ztratil jsi život. Ale rys že tak chrčívá, to je zlé znamení. Někomu se něco stane z obce.“

Pak objevili ještě jednoho rysa u vsi, byla to samička, družka předešlého. Chrčela, když šli kolem ze vsi za stopou medvěda do Chladné doliny a v zoufalství číhala na stromě na něco živého. Sestřelili ji a chtěli se vrátit.

Tövöl řekl, že když nepůjdou, že půjde se synem Ďulou sám po medvědovi. A šli. V údolí Maharádu padly pak čtyři výstřely. Zahučely v lesích, až na druhé straně Kobylího dolu dali se psi u ohrady s ovcemi do štěkotu.

A v noci vrátil se Tövöl sám bez syna, neboť přihodilo se mu, že místo na medvěda narazil na četnickou hlídku. Říkal, že syn vystřelil první po četnících a pak později to změnil v ten smysl, že mu jen tak ze žertu řekl: „Synáčku, zaměř si tak drobátko na ty pány.“ A on, ubohý Ďula, tak učinil. Když ho četníci zastřelili, ani neměl času odtáhnout ho někam a přikrýt kamením, aby ho vlci neroznesli.

Tövöl nenaříkal. Jeho oči dívaly se beze všeho vzrušení kolem. Vykládal o ztrátě syna se stejným klidem, jako když předešle vyprávěl, že říkal svému nejlepšímu psovi večer: „Rušvo, kam chceš v noci, sežerou tě vlci, sežerou, Rušvo. A vida, sežrali ho.“

Jen když uléhal na své lože z kožešin u ohniště chatrče, řekl, zabaluje se i do houně synovy: „Už ji, Ďulo, nepotřebuješ. Počkejme však do jara.“ A spal tvrdě.

Dlouho se nic nedělo. Sněhy sešly. Zágyamorošští zachovávali klid. Vlci potloukali se již opět v rákosinách u Tisy a medvědi zašli do hvozdů a trhali králíky za pěkných jarních dnů.

Už byla v údolí Maharádu střecha postavena na nové stanici četnické a pak přišla zpráva, že prý našli v maharádském potoce lebku mladého Tövöla. Búzáši, dřevorubec, koupil ji za láhev pálenky od jiného druha a přinesl nahoru do hor, kde ji prodal za opasek starému Tövölovi.

„Vidíš, Ďulo,“ řekl starý Tövöl, nastrčiv lebku na synovu hůl se sekyrkou do rohu jizby, „neříkal jsem, že se shledáme na jaře? Nyní však, synáčku, odpusť, mám dnes nějakou pěknou práci.“

A v noci v údolí Maharádu nemusili si četníci svítit při přechodu přes kameny potoka. Přisámbohu, nemusili! Hezky jim posvítila na cestu hořící nová četnická stanice.

Když bylo to oznámeno četnickému rytmistrovi Tetlenovi v Nagy-Bányi, tu vypravuje dodnes obchodník s kůžemi, bydlící naproti četnickému velitelství, že Tetlen běhal s vytasenou šavlí po chodníku před budovou a řval: „Tövöl, Tövöl!“ Pak počal sekat do vrat velitelství a rozehnal se i na obchodníka, přeběhl zpět, vrazil do dveří strážnice a strhl ze stěny pušku a vběhl do věznice. „Klíče!“ zařval a otevřel celu, kde ležel na pryčně nějaký rváč. Toho chtěl zastřelit a pak najednou odhodil pušku, vyběhl z věznice a v kanceláři hodil kalamářem po strážmistrovi a zlostí se dal do pláče.

„Korvány,“ křičel na strážmistra, „všichni na lov. Uvidíme, kdo ze Zágyamorošských bude na podzim udit ovčí sýr. Tak co koukáte, lenoši?“

Rytmistr Tetlen vyrazil první ze strážnice a hnal se do hor. Mohutné se hory v dáli modraly a mlčely, jako by opovrhovaly hloupým Tetlenem. Za Maharádem na šikmé cestě řekl Tetlen již v samotném hvozdu: „Víte co, Korvány? Jděte s muži po staré cestě na Zágyamoroš a já tudy půjdu sám a nadeběhnu vám je. Az eb adadta, ať to dal pes! Bude to tanec!“

Když uteče z ohrad zágyamorošských ovce, tu chytají ji puvörükem. To je provaz s kličkou opatřenou dvěma kameny. Otočí se ovci kolem krku a sláva ti, puvörüku, jak zpívají po sikulských horách:

Kdyby mně uteklo i mé děvče s copy

puvörük ovečku zpět mi dá...

Puvörükem chytají se tedy uprchlé ovce, milenky a ještě jedna věc.

Rytmistři vyřítivší se do hor.

Rytmistr Tetlen vpadl do Zágyamoroše a na návsi vystřílel všechny patrony z revolveru a netrefil nikoho. Tövöl pravil, aby sousedé dali pokoj, že si ho sám vezme na starost a když rytmistr, nevida posilu, která zatím bloudila po hvozdech, dal se na útěk, Tövöl za ním s puvörükem. Za vsí mezi lesy, které obklopovaly dědinu, hodil mu puvörük na krk se slovy: „Jak se račte upamatovat, máme spolu něco vyrovnávat!“ A poloudušeného táhl do nějaké úžlabiny a zdálo se, že něco hledá. Hledal mraveniště. Přitom stále mluvil vlídně s rytmistrem: „Inu, velkomožný pane, nikdy jste si neráčil pomyslit, že skončíte v mraveništi. Zde vás nenajdou, jakáž pomoc. Nyní vás omráčím s vaším dovolením sekyrkou, abych vás mohl za nohy pověsit hlavou dolů do mraveniště.“

Ozvala se dunivá rána a Tövöl se počal potit, neboť omráčený rytmistr byl těžký a dalo mu to mnoho práce, než ho za nohy pověsil nad velké mraveniště. Hlavu měl polozahrabanou v mraveništi, černí mravenci lezli mu do nosu, do úst, lezli již po šatech, pobíhali bojovně a Tövöl udělal tři kroky dozadu a usmál se přívětivě:

„Ještě jsem vám dlužen, vaše blahorodí, zlatník, víte, ten, který jste mi dal, když se zlomilo dvacet spasitelů. Vracím vám ho, jak vidíte, i s úroky.“

Tövöl sáhl do opasku a hodil na vrchol mraveniště zlatník ke hlavě rytmistra. Zlatník byl v okamžiku pln černých mravenců. Tövöl šel ke stromu, na který pověsil hlavou dolů rytmistra a nožem vyryl kříž do kůry stromu a šel pomalu na rumunskou stranu.

    


 

Jak u nás vařili bramborovou

 polévku pro chudé děti

 

Kníže Robert byl velmi humánní člověk. Jednoho dne si umínil, že založí ve vsi, kde měl zámek, polévkový ústav pro chudou školní mládež; i dal s velkým nákladem vystavěti pavilón a z Vídně objednal přenosnou polní kuchyň. Když kuchyně došla, prosila ho kněžna na kolenou, aby upustil od svého úmyslu. Kníže však řekl: „Nikoliv, kněžno, uvařím sám té holotě bramborovou polévku.“ Pak prosil ho též bratr kněžny, hrabě Menhard, aby toho nechal, že je to nedůstojno knížete.

Kníže Robert však se rozkřikl, že on uvaří bramborovou polévku sám a že je ochoten každého kopnout, kdo by mu to ještě chtěl vymlouvat. Kníže Robert byl velmi humánní, ale též velmi prchlivý člověk.

Tak se stalo, že jednoho dne ověnčili pavilón a přenosnou polní kuchyni čerstvým chvojím, nad pavilónem vztýčili nápis „Zaplať Bůh“, do chvoje vpletli praporečky a dvojbarvé stužky a vrchní komorník stál u pece a topil oblečen ve frak, s cylindrem na hlavě. Tak si to přál kníže Robert.

Sám pak netrpělivě se díval oknem, až vrchní komorník sejme cylindr s hlavy na znamení, že se voda vaří a že je čas, aby Jeho Jasnost škrábala brambory. To byl totiž program knížete.

Konečně vyšel kníže pán ze zámku a kráčel vážně a důstojně k pavilónu, před nímž stála polní kuchyně.

Tam byl starosta velmi zaměstnán tím, že rýpal pěstí pod žebra několik chudých dětí, které nedbajíce Jeho Jasnosti měly i v tomto okamžiku prsty v nose.

Starosta znal však slušnost. Poručil všem 23 chudým žákům ze vsi, aby volali slávu knížeti pánu, vrhl zběžný pohled, jsou-li umyti, a dal pokyn strážníkovi Pazourkovi, který zapálil doutnák u prvého hmoždíře a rychle přiskočil ku druhému. Dvě rány zahřměly a kníže pán vyšel z dýmu, jenž se válel nad hmoždířem. Děti řvaly k ohluchnutí. Kníže pán laskavě kynul rukou a usedl před polní kuchyní. Dva lokajové podali mu zemák. V bílých

rukavičkách oškrábal ho kníže pán, hodil do kotle s vařící vodou. Děti už nemohly radostí křičet, jak ochraptěly, a Jeho Jasnost počala škrabat druhý brambor. Zase ho hodil do kotle, nový radostný řev se ozval, kníže Robert vstal a promluvil: ,,Vy dítka mít radost, jíst polívka a být radostí, že já vás vařit. Vy dítka pamatovala vám, že váš kněžna, já že být váš matka, že vás ...“ Opět ozval se radostný řev na znamení, že jim dělá valné potěšení, když se Jeho Jasnost tak pěkně vyjadřuje.

,,Vy dítka, já být dnes nejlepší monument vás, že já vařit,“ pokračoval kníže pán důstojně. ,,Vy dělat ham ham z dobrého polívky a já vás sám bramborovat. Modlit se za Boha u mně!“

Pak každý z 23 chudých žáků dostal po koruně od Jeho Jasnosti a kníže pán přistoupil ke starostovi, svlékaje si rukavice, které podával představenému se slovy: „Pamatovat na první ham ham z dobrého polévky, který já bramboroval. Modlit se za Boha u mně!“

Tělesný myslivec přivedl již knížeti koně, Jeho Jasnost odklusala k oboře a lokajové a komorník odešli pyšně do zámku.

Starosta zastrčil rukavice do kapsy a podíval se na 23 chudých dětí, potom na obecního strážníka Pazourka, pak se podíval do rukavic, zdali přece snad tam něco není, načež obrátil se k obecnímu radnímu Veřinovi slovy:

„Jó, ale kdo teď tu polívku pro tu pakáž dovaří?“

„Pazourek, a děti doškrábají brambory,“ řekl obecní radní Veřina.

„Pazourku, poroučím vám, abyste uvařil tedy polívku, a vy, děvčata, škrabejte brambory!“

Odešel s obecním prvním a druhým radním a nechali strážníka s dětmi o samotě.

Bylo horko k nevypsání a strážník Pazourek přísně koulel očima a nadával na děti.

„Já bych vám dal chodit na polívky. Ještě vás Jeho Jasnost zmlsá!“ Sestrojoval polévku ze zásob na stole s důkladností starého vojáka, kouře z dýmky. Teď už mu oloupala děvčata všechny brambory a Pazourek točil se u kotle, stíraje si rukávem hojný pot s čela.

Náhle se zarazil v míchání a jako bleskem prolétla mu hlavou myšlénka. Podíval se na hochy, kteří na trávníku před pavilónem skotačili, a vykřikl v chumáč: „Malino, pojď sem!“

Nic zlého netuše, předstoupil Malina před Pazourka. „Ty kluku zatracená,“ vykřikl Pazourek na něho, „včera jsem tě viděl na obecním na luskách. To je zlatka pokuty. Dej sem korunu a zavolej bratra Pepíka. Pepíku, kluku zatracená, víš, že by tvého bratra Karla zavřeli, byl včera na luskách. To je zlatka pokuty. Korunu dostal od knížete pána, ty máš taky korunu a děkujte bohu, že máme takového dobrého knížete. Kdo by za vás, holomci, platil pokutu. Takhle koruna od Karla a tadyhle ta koruna od tebe, Pepíku, to je právě zlatka. Jak vás ale ještě jednou uvidím na luskách, pak vás zavřu do chlívka a na úřadě sundáte kalhoty a rákoska bude mít hody. - Krást je, děti, velký hřích. Odpouštím vám a ty, Pepíku, doběhneš pro půlčík samožitné a Karel bude míchat polívku.“

Pazourek spokojeně posadil se vedle do trávy. Pak přinesl Pepík půlčík samožitné, Pazourek se pořádně napil, zavolal kolem sebe děti a mluvil k nim dlouho, jak si mají vážit vrchnosti. „Tahleta vrchnost jest od samého císaře pána, holoto!“

A poslal si ještě pro půlčík samožitné.

Slunce bylo vysoko na obloze a Pazourek zul si vysoké boty. Pak natažen v trávě pohodlně usínal u kotle, zatím co čekatelé na knížecí bramborovou polévku počali si hrát na „raubíře“.

Hluk ten však Pazourka neprobudil, ostatně se křik vzdaloval, poněvadž „raubíři“ táhli k oboře.

Bylo poledne, když kníže pán se vracel z projížďky domů do zámku.

První jeho pohled padl na opuštěnou polní kuchyni a prázdný pavilón.

Z kotle vystupovala pára, bylo slyšet zvuk varu a z kotle čouhaly a vyskakovaly boty obecního strážníka Pazourka, kterého kníže pán kopnutím probudil, neboť byl sice humánní, ale též velice prchlivý.

A z úvozu nad strání, ukryti za trnkami, s blahem v srdci dívali se bratři Malinové na boty v kotli a na celý výjev, jako se dívá umělec na své dílo, které bylo poctěno první cenou.

Pohled ten nahradil jim ztrátu dvou korun.

Polévkový ústav kníže pán okamžitě zrušil, a když jeho švagr, hrabě Menhard, velice dobrosrdečný pán, potkal jednou v lese obecního strážníka Pazourka, vyptal se ho se zájmem, jak vařili první a poslední bramborovou polévku.

„Hraběcí Milosti,“ řekl upřímně Pazourek, „bylo to hrozný! Bejt tam voni, tak jisté chcípli ...!“

 

   


 

Jak vstoupili v obci Cikánově bordeláři do křesťanskosociální organisace

Prosím čtenáře za prominutí, že se musím zabývat v těchto řádcích takovým druhem lidí, jako jsou bordeláři. A pak zvláště se musím omluvit veledůstojnému duchovenstvu a členům tiskové ligy katolické, kterým tyto mé řádky připraví veliké a bolestné zklamání. Tito páni se totiž vrhnou na „Kopřivy“, jakmile vyjdou, jako posedlí a říkají, že prý hledají, co je tam bezbožného a nemravného psáno. Možná, že to je pravda, ale jisto je, že věci bezbožné nečtou s takovou rozkoší jako nemravné. A jakmile si přečtou titul této povídky, zalusknou vesele prsty a řeknou: ,,No, tohle bude něco.“

A budou se těšit, jak se budou moci mravně rozhořčovat nad popisem nejhrůznějších orgií. Jak mi je líto, že mé vypravování je zklame! Neboť: upozorňuji předem, že mé vypravování bude příkladně mravné.

Tedy ve městě Cikánově byly bordely dva, konkurenční. Na pohled kavárny a vinárny, ve skutečnosti... nu, vždyť mi již čtenář rozumí. Obchod obou kvetl; každý z nich si kupoval jeden dům za druhým. Ale oběma se přece jen zdálo, že by to mohlo jít rychleji.

A když majitel kavárny a vinárny pan Faterhous četl v novinách zprávy a články o drahotě masa, vždycky zvážněl a řekl sám k sobě:

„Jenom lidské maso se nezdražuje. Jaké by to byly obchody. A člověk by mohl, kdyby nebylo té proklaté konkurence. Zatracený Čočovička!“

Čočovička byl totiž majitelem druhé „kavárny a vinárny“ a Faterhous ho měl v podezření, že by se ke zvýšení cen nedal pohnout.

Tak se stalo, že oba majitele vinárny a kavárny se počali nenávidět, poněvadž se navzájem měli v podezření, že si kazí obchody.

Jednoho dne vyšel Faterhous ráno ze svého domu na procházku a několik domů dále spatřil na zdi nový štít. To ho ihned zaujalo. Přečetl si ho. Zněl:

SEKRETARIÁT ODBOČKY STRANY KRESŤANSKOSOCIÁLNÍ V CIKÁNOVĚ

Úřední hodiny 9-12, 3-5

Jsou okamžiky, kdy v každém člověku se náhle zjeví něco jako záblesk genia. Není jich mnoho, ale jsou to chvíle pamětihodné. Tvrdí se, že v takových okamžicích i národní sociál může mít rozumný nápad. Jisto to není, ale kdo ví ?...

Takový okamžik měl nyní Faterhous. Najednou mu napadlo, že zde konečně nalezne, co tak dlouho hledal. Příčinu nebo záminku ku zvýšení cen. Jak? To mu prozatím nebylo jasno. Ale řekl si, že nějak to půjde.

Odpoledne vzal na sebe černý šat a ubíral se do sekretariátu odbočky křesťanskosociální strany. Měl trochu strachu, že ho nepřijmou, poněvadž asi budou na mravnost jako posedlí. Ale pro ten případ již si rozvrhl celý plán.

Zaklepal na dveře, a když se zevnitř ozvalo dále, vstoupil.

U stolu sedělo jakési ošumělé individuum, které Faterhous podle zvyku ze své „vinárny a kavárny“ ihned odhadl, zasyknuv mezi zuby krátké, ale významné slůvko:

„Švec!“

Pak se hluboce poklonil, sklopil oči a řekl pomalu: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ „Až na věky,“ odpověděl tajemník důstojně a šel mu vstříc. „Račte si přát?“-

„Rád bych vstoupil do organisace naší strany křesťanskosociální.“

„Gratuluji vám k tomuto rozhodnutí. Nahlíží se již, že jedině u nás je pravá záruka úspěchů národních i hospodářských. Prosím, posaďte se, vysoce ctěný pane!“

Faterhous se posadil, tajemník vzal kus papíru a ptal se:

„Jak se ráčíte jmenovat?“

„Vilém Faterhous.“

„A vaše povolání, prosím?“

„Myslím, že mi nebude překážkou při vstupu do strany: jsem majitelem kavárny a vinárny.“

V očích tajemníkových se chtivě zablesklo.

„Takové... noční?“

Faterhous přikývl hlavou.

„A se ženskou obsluhou? Fešnou?“

„Doufám, že budete spokojen, pane tajemníku,“ řekl Faterhous.

„Podívám se tam, podívám. Ale víte, tohle povolání... Nechtěl byste se ho vzdát? Víte, aspoň tak na veřejnost. Je pravda, že za světské vlády papežů nejeden z nich sám byl majitelem... Ale to nepatří k věci. Ostatně vzdát se toho ani by nebylo třeba. Ale musil byste něco vykonat, z čeho by bylo vidět eminentně umravňující vliv naší křesťanskosociální strany, přinést našemu hnutí nějakou oběť.“

„Pomýšlel jsem již na to, pane tajemníku,“ zněla odpověď, „a doufám, že budete se mnou spokojen. Živnosti se vzdát nemohu, ale zato chci podniknout něco jiného. Víte sám, že člověka zkaženého napraviti je skoro nemožno, zato však že má nesmírnou cenu zachraňovat před pohromou mládež. Jak? To je těžko pouze pro toho, kdo nezná poměry. Mládež nemá nikdy příliš mnoho peněz na rozhazování. A podržím-li jí žlab lásky trochu výš, je všecko v pořádku. Jinými slovy v zájmu veřejné mravnosti a ve prospěch naší křesťanskosociální strany byl bych ochoten ve svém podniku - zdvojnásobit ceny.“

„Výborně,“ zvolal tajemník. „Pak bude nezkažený lid místo k vám chodit na kázání a do kostela. Zdvojnásobit ceny! Výborně! Ale,“ dodal šeptem, „pro příslušníky strany...“

„Zůstanou ceny dosavadní v platnosti,“ řekl rovněž šeptem Faterhous. „Ale musím vám říci, že to všecko mohu provést pouze pod jednou podmínkou.“

„A taje?“ tázal se tajemník bez dechu.

„Že k organisaci a zvýšení cen přistoupí také můj konkurent pan Čočovička.“

„Myslím, že to učiní, jakmile pozná, jak strana křesťanskosociální svou umravňovací akcí povznese výnos jeho obchodu.“

Nepotřebuji říkat, že Čočovička přistoupil ke straně i k ostatnímu. Ale když se sešli, řekl Faterhousovi: „Kdybychom se byli dorozuměli, mohli jsme ušetřit organisační příspěvky.“

„Pah,“ řekl Faterhous, „zato nám již faráři a kaplani z okolí nebudou jezdit do Prahy.“

 

   


 

Jak vypadají ženy

 

Přiznávám se, že jsem měl vždy obtíže s dámskou společností. A to značně veliké obtíže, neboť jsem se bál velice žen. Předpokládal jsem, že ženy jsou tvorové, kteří vlídností a půvabným vzezřením chtějí se mít dobře a omámit muže, aby si je vzali za manželky.

Milióny zkušeností, které kdy měli mužové všech věků se ženami, jasně mluvily dle mého zdání o tom, že stav manželský jest něčím hrozným. Muž bývá polknut ženou jako indický zajíc krokodýlem, když se jde napít k vodě, umačkán, roztlučen, rozbit, rozstřílen! A když se to tomu potměšilému tvoru nepodaří, umučí ho hrnci, špatnými polévkami a různými jinými pomalými mučicími nástroji.

Neobyčejná laskavost žen před svatbou mění se po svatbě v pravé zuření pro dost malou neshodu, v ukrutné hýření s kuchyňským nádobím, v strašné pronásledování manžela, který trpí muka prvních křesťanů...

Ale zprvu tváří se ti potměšilí tvorové velice láskyplně, něžně, rozumně. Jich hlas jest měkký vnitřním pohnutím, objímají vás a líbají, kdekoliv mají k tomu příležitost, které vyhledávají a vy se na tu laskavost, na ty polibky a rozkošné, důvěrné stisknutí ruky, v ten jejich jemný pohled plný zrádné důvěry přilípnete jako moucha na lepkavý otravný papír. A pak je s vámi již zle. Přilepeného odvezou vás do kostela a pronásledování prvních křesťanů není ničím proti onomu, co zkusíte pak.

Pohledy rozkošné mění se ve zlobivé, místo polibků vyháněn jste z kuchyně, když kouříte. Ono stvoření jemné počne rozkazovat, jak se máte strojit, dupe nohou a skřípe zuby, dělá na vás obličeje, jako když chce vás spolknout, třese se vzteky při pohledu na vás, mlátí vším, co přijde do ruky. Ono něžné stvoření spílá vám hrubě a myslí přitom, že učinilo vám tu výhodu, když vás svou malou nožkou nezašlápne ihned na místě. Slibuje vám a přísahá, že vás určitě dřív či později zabije, poněvadž se jí připálila jíška a vy tvrdíte, že se ta jíška nesmí dát do polévky.

Dělá rámus, když je venku bláto a pláče a zuří, poněvadž máte zablácené boty. Nechá vás půl hodiny čekat venku a čistit si boty na rohožce, abyste nezablátil podlahu v kuchyni a když vám otevře, uvidíte na podlaze samé saze a hlínu, poněvadž hodinu před vaším příchodem byl tam kamnář opravovat kamna. Vás to barbarské jednání mrzí a nevíte, co máte na to říci a tu na vás spustí, proč nemluvíte s ní o tom, co je nového v úřadě, na ulici, ve světě.

Poněvadž vám předtím právě vynadala, říkáte sice: „Miláčku, vždyť já nevím nic.“

Tu začne zas dupat, skákat, prskat jako kočka, zuby cvakat, skřípat, tlouci hlavou do stolu, ovšem tak, aby si neublížila a otevře dvéře a dělá rámus hlasitě, aby se o tom dozvěděl celý dům a přitom vás vyličuje jako lotra, který nemá ani kouska srdce a nezaslouží, že ho země nosí.

Pak vám říká, že ji nemáte ani trochu rád a čeká, že ji budete prosit za odpuštění a pláče a rve si vlasy, roztrhne na sobě blůzu a chce tři nové a spustí nový rámus a křičí, že je to cikánský život za takových poměrů, které se změní, teprv až skočí z okna.

Jde k oknu a vy se nehýbáte. Vrátí se k vám a křičí, že jste surovec a že chcete její smrt a že čekáte, abyste si mohl vzít tu potvoru.

„Jakou potvoru, miláčku?“

Neřekne ovšem jméno té, o které neví, jak se jmenuje a která existuje jen v její fantazii a dělá ze sebe najednou manželku opuštěnou, zhrzenou a křičí, že jsou všichni mužové lotři a darebáci, kteří neznají nic jiného, než hledět utrápit své ženy, které jim věnovaly všechno, co mohly a směly.

Nato začne se oblékat a hulákat, že jde k rodičům a že nábytek prodá, že ten nábytek patří jí a začne vás kopat, kousat, políčkovat, plivat vám do obličeje, nakonec hodí na vás hrnec se sazemi a spustí strašný povyk, že takhle nemůžete jít mezi lidi, že si nehledíte zevnějšku, a opakuje: „Ach, že jsem neumřela!“ Lituje, že se vůbec narodila a vy jí říkáte, tomu krokodýlovi, tomu tygrovi „miláčku“!

A když pak je po rámusu, mučí vás po tři dny s rajskou omáčkou nebo s jinou, kterou nerad jíte, uvaří vám vždy, na co se netěšíte a na co nemáte pomyšlení. A jedná s vámi jako se psem, který se nějak provinil a přitom si hvízdá jako uličník a každou chvíli se dá do pláče.

Když se vracíte domů z kanceláře či z jiné povinnosti, tváří se smutně, chodí jako utrápených deset let. Mluví s nadšením o hřbitově, o umírajících nadějích ve štěstí, hovoří o jednom pánovi, který ji pozdravil když šla nakoupit a září jí oči, když vykládá, že to byl blondýn nebo brunet. Vždy mluví o opačné barvě vlasů a vousů, než máte vy a nakonec se na vás zadívá a zvolá: „Fuj, ty plešatíš, ty se mně hnusíš!“ a praští vás talířem.

Takový byl můj názor o ženách.

 

   


 

Jaké bych psal úvodníky, kdybych byl

redaktorem vládního listu

 

Nebuďte závistiví!

Osudnou chybou nás všech v naší republice jest, že nejširšími vrstvami obyvatelstva proniká krutá závist, která hází klacky pod nohy naší šťastnější budoucnosti.

Být závistivý v republice jest hanebnost a svrchovaná nemravnost. Každý, komu záleží na tom, aby se náš národ vzpamatoval a našel opět sebe, musí v prvé řadě potřít a rozšlápnout šeredu závist, která se všude vtírá a opřádá jako sítěmi pavouka celou republiku. Závist je to, která otravuje svým jedem celé české ovzduší a ničí mravní základy naší republiky.

V čistý křišťál našeho veřejného života metá závist kal prostřednictvím bludných proroků a vlku s kůží ovčí.

Ve velké době, ve které nyní žijeme a kdy vyhnáním Karla Habsburka z Uher ukázali jsme celému světu pevnou linii Malé dohody, nesmí závist rozrážet naše řady. Přáli bychom si vrátit se do doby starých Řeků a Římanů, kde ani patricius ani otrok neznali závisti a oba pracovali ruku v ruce k slávě svých států.

Naproti tomu u nás v širokých vrstvách obyvatelstva zahnízdila se závist. Každé zvýšení platů našim ministrům či členům zákonodárných sborů mívá za následek závistivé řeči lidí, neumějících myslet logicky. Oni nechápou slova dánského ministra vnitra, která pronesl na oslavu osmisetletého trvání dánského státu:

„Národ zůstane a bude zdatný a silný svými dobře živenými ministry a členy zákonodárných sborů.“

Tak se mluví v zemi, kde není závisti a kde státní rozpočet se přijímá bez vší debaty a beze všech výkřiků.

Kdežto u nás nemůže zákon o sebemenším zvýšení platů našim odpovědným činitelům obejít se bez debaty a závistivé kritiky. Jestli by u nás zvýšili plat řekněme panu ministrovi financí o 100.000 Kč ročně, vyskytne se ihned celá řada sluhů, podúředníků i úředníků berních úřadů, kteří ihned by si přáli též nesmyslné zvýšení svých platů nedbajíce, že republika prožívá těžkou finanční krizi.

Oni tvrdí, že je vše drahé a že nemohou být se svými rodinami od čeho živi. To není pravda. Při skrovném, prostém životě nemůže u nás ze státních zřízenců nikdo zemřít hlady a závistivá fráze: „I já žádám na reprezentaci jako náš pan ministr,“ jest opět výsledek práce různých štváčů.

Jest opravdu s podivením, slyšíme-li: „Jestli pan ministr může reprezentovat republiku, proč bychom my ji také nemohli reprezentovat, nás jsou tisíce, ten celý aparát resortu.“

A jinde opět slyšíte: „Pan ministr má vilu, pan ministr jede se svou rodinou na letní byt. Takhle jsme si nepředstavovali, jak se v praxi bude provádět Masarykova deklarace Československé republiky.“ Nemluvě ani o tom, že v době všeobecné stavební krize nebylo by možné, aby každý z půl milionu úředníků a státních zřízenců mohl si koupit nebo vystavět vilu, je směšná vůbec zmínka o půl milionu letních bytů, když všechny byty jsou obsazeny a zadány již předem pánům z ministerstev i našim kapitalistům, kteří representují náš národ na trhu světovém a umožňují naší valutě cestu celým světem a kterým by měl každý z nás přáti srdečně oddechu, kdybychom nebyli závistivi.

Slyšel jsem nedávno jednoho občana: „To se jim to rozjíždí v automobilech a já nemám na elektriku.“

Chtěl jsem mu říci: „Tak jdi pěšky, závistivý muži. Když nemáš na elektriku, nesmíš se divit, že nemáš na automobil. Jdi a pracuj, pilně pracuj, jinak ten, kterého dnes vidíš projíždět se na automobilu, musil by také chodit pěšky a vidíš sám, jak je to nepříjemné, nepřej to jinému, buď založen mravně, neboť jedině v mravní čistotě záleží rozvoj našeho celého vnitřního života.“

Na mravní čistotě, kdy vymýtíme ze svých srdci jed závisti, závisí uklidnění dnešních vnitřních poměrů. Naučme se respektovat hmotné poměry svého bližního a mějme vždy v srdci vědomí své povinnosti. Že mnozí tak daleko nevyspěli, poví tento případ:

Nedávno vyšlo nařízení, že domovníkům nesmí se platit za otevření více než šesták. Nařízení to vešlo v platnost v době, kdy vláda vzhledem k drahotnímu zvýšení veškerých potřeb k existenci zvýšila přiměřeně platy ministrům.

A tu slyšel jsem jednoho domovníka hrubě nadávat na tento pořádek: „Nám snížili za otvírání domu v noci poplatek na šesták,“ rozčiloval se, „a ministrům, kteří mají beztoho dost, zvýšili plat o tisíce. A my ztrácíme zdraví a každému, kdo z hýřilů přijde v jakoukoliv hodinu ranní či noční, musíme jít otvírat, neznáme spánku atd.“

Nezdržel jsem se a řekl: „Milý příteli! Opět z vás mluví ta zatrolená závist. Vy jste domovník a tam je ministr. Snad si nepřejete, aby z ministra byl domovník a z domovníka ministr? To by vám to lidi ještě více záviděli, než vy teď sám závidíte panu ministrovi. Ne snad, že byste to neuměl lépe zastávat než ten pan ministr, který dnes tam sedí, ale prostě již z principu závisti. Vy však zapomínáte na svou povinnost. Co má dělat domovník? Pečovat o bezpečnost domu ve dne i v noci. Za to platí panu domácímu malou činži. Domovník vůbec nemá spát a má zadarmo otvírat dům bez závisti, že zatím co on vykonává svou povinnost, někdo hýří po restauracích. V takovém případě i ten šesták jeví se úplné zbytečným. Vaše povinnost práce je honorována již tím, že poskytuje se vám možnost laciněji bydlet. Možnost, která dnes, v době všeobecné bytové nouze, je k nezaplacení.“

Přáli bychom si, aby široké vrstvy národa pochopily konečně, že závistí se rozpadá národní jednota a zeslabuje se postavení naší republiky v mezinárodní politice.

Jestli dělník závidí svému zaměstnavateli, že ten žije mnohem spokojeněji než on, že jeho roční výdělek nerovná se ani desetině toho, co může jeho zaměstnavatel utratit za den, jedná správné?

Nikoliv, nejedná správné. Zde má být něco vyššího v srdci každého dělníka než závist. A to: požitek z práce. Na platu nemá dělník záviset, on musí být idealista. Jeho ideálem nemá být zápas o mizerný groš, jeho ideálem má být, opakuji ještě jednou: „Požitek z práce.“ Dělník musí upustit od dosavadní své pochybené cesty závisti a musí hledat v práci perpetuum mobile svého života, nedbaje bídy ani existenčních starostí.

Všechny ty z pracujících vrstev, kteří podléhají štvaní nesvědomitých agitátorů, upozorňujeme na krásné verše, uveřejněné 24. dubna 1921 v Nedělní zábavné a poučné příloze Národní politiky od Ad. Alfy pod názvem Znělka.

Jak mnohým lidem lehce život plyne;

jich štěstí květy sytou barvou hýří,

jim kolem rtů se blaha úsměv šíří,

když zábav, požitků jim řada kyne.

A jiným život dá jen stránky stinné,

jen robotu a jako netopýři

jen smutné otázky jim hlavou víří,

zda poznají přec jednou časy jiné.

Však všichni stejně nemůžem se míti,

pak byl by život lidský bez půvabu,

a snaha, práce by pak vymizela.

I pracující člověk radost cítí,

tu čistou radost z práce,

i on v jarním hávu

zří přírodu, jež v květ se přioděla.

Jak krásně se tam básník vyjádřil, že kdyby se všichni měli dobře, svět by nestál za nic. Že by to bylo hrozné, kdyby lidé neumírali z hladu, kdyby nebylo nešťastných zápasících v potu tváři o skývu chleba. Pak by byl život tak nudný, že by kapitalisté z Národní politiky musili rozdat své kapitály chudině a sami umřít hlady, aby nebyl lidský život bez půvabu, jak velice správné zpívá básník znělky.

On však upozorňuje též na něco, co zde ještě nebylo vysloveno a co je též jedním z důležitých činitelů v našem boji se závistí. Nejen, jak jsme se již my zmínili, ona čistá radost z práce, při které pracující člověk zapomíná na svou bídu a hnět života, nýbrž též krásný pocit, kdy malý, utlačený člověk vidí v jarním hávu přírodu, jež v květ se přioděla.

Čuchat ke kvítkům, k trávě, kvetoucím stromům, pampeliškám, sedmikrásám zapuzuje závist ze srdce člověka, z duše ubohého proletáře. On cítí, že je nasycen tou vůní, kterou přináší i své rodině domů ve způsobu kytky z lučních i lesních květů, kterou ji též nasycuje.

Toho by měli být pamětlivi ti nejzávistivější ze závistivých, nezaměstnaní dělníci a naše orgány sociální péče měly by uspořádat vycházky do okolí továrních měst, kde by se nezaměstnaní mohli pokochat vůní květů a zpěvem ptactva, harašením čistých potůčků a šuměním lesů.

Toho by měli být pamětlivi i předáci socialistických stran, kterým by se doporučovalo méně mluvit o politice, ale spíše vykládat rostlinopis a pořádat přednášky o kráse přírody. Jest nade vší pochybnost jisté, že kombinací přírodních krás s čistou radostí z práce zmizí závist z širokých mas českého národa a že naše republika výpravami dělnické třídy do přírody získá před celým světem.

     


 

Jaké máme trápení s tetou

 Z vypravování malého Karlíčka

 

Máme doma starou tetu. Tatínek říká, že před dvaceti léty přijela k nám z venkova na návštěvu, jen na pár dní a přivezla s sebou asi za dvanáct krejcarů tvarohu. Od té doby je pořád u nás a těch pár dní se prodloužilo na dvacet let.

Baba je ještě jako buk a když jí před pěti léty počaly otékat nohy, tatínek měl velkou radost a slíbil nám stavebnici. Tetě však nohy zas splaskly a my jsme měli po stavebnici. Od té doby mám na ni velký vztek a koupil jsem už pro ni svrbící prášek, který jsem jí třikrát nasypal za krk, když spala u modliteb. Ty modlitby jsou veliké a hodně otlučené, poněvadž ta bába je hází po tatínkovi i po mamince.

Když jsem jí tedy ten prášek nasypal za krk, počala se ošívat a foukala si za košili, což bylo ještě horší, i běžela vedle na chodbu k sousedce a křičela, že máme u nás štěnice a že jí schválně postel nečistíme, aby ji sežraly a my se staré, ubohé tety zbavili.

Nebo jí, když spí a hlavu má na modlitbách, nasypu pod nos kýchací prášek a ona je z toho pak celá divoká a chodí po sousedkách, že z ní v noci stahujeme peřinu a otevíráme okno, aby dostala rýmu. A kýchá, až se může ztrhat a já mám velikou radost, poněvadž jsem slyšel povídat tatínka jednou v kuchyni, když teta tolik kýchala: „Jen se ztrhej, stará bréco!“

Tatínek má také radost, když je teď tetě jen trošku špatně a hned k ní volá doktora, poněvadž myslí, že by doktor spíš nám pomohl. To myslí o těch doktorech od té doby, co četl, že v Americe přišel jeden člověk se zubem na kliniku a oni mu místo zubu omylem vytáhli slepé střevo. A tak říká: „Jen na ni doktora!“ Ale ta baba nechtěla o doktoru nic slyšet, až konečně přece si dala říci.

Doktor přišel a začal ji proklepávat a ona křičela, že tu hanbu nepřežije, takhle že na ni už padesát let nikdo nesahal, ono je jí sedmdesát a tatínek mnul si vedle v pokoji vesele ruce a říkal: „Ona to nepřežije, Karlíčku. Ona to nepřežije.“

Pak jsme šli vedle k tetě. Byla ještě po tom proklepávání naživu a huba jí jela: „Achich, pane doktore, vždyť voni jsou na mne jako raubíři, jíst mně nedávají a – Ježíš Marjá, voni by nejraději se mne zbavili, umořili hladem. A když mně dají to nějaké soustíčko, voni mně to vyčítají celý týden.“

Zatím baba sní o jeden talíř víc všeho než tatínek a maminka.

„Achich, můj zlatej pane doktore, dají mně ňákej jed, ať se nemusím tady trápit a bejt otloukána jako ten nejhorší pes!“

Doktor ji chlácholil a tatínkovi před ní řekl, že jí něco předepíše a to silné víno, ať ho pije každý den.

Baba ječela: „Můj zlatej pane doktore, voni jsou jedinej hodnej, milej člověk na tom božím světě!“ A jak tak stál u postele, chytla ho a políbila ho na oči, div mu je nevypíchala štětinami, co jí rostou na bradě.

Pak šel tatínek s lékařem do předsíně a ptal se ho třesoucím hlasem, kdy jako to máme čekat s tetou. Doktor mu řekl, že tady může být ještě třebas sto let a tatínek přišel do pokoje, lomil rukama a říkal: „Ta má zdravý kořen, to je neštěstí!“

Mezitím ta baba křičela: „Copak je s tím vínem? Co – proč tady nemám to víno?“

Od té doby pije teta jako duha a každé víno se jí zdá slabé a když vypije půl láhve, jde na dvůr a tam se dá do nářku: „Ach, mý zlatý lidičky, voni mně dávají samej ocet místo vína jako ti bezbožní vojáci Kristu Pánu na kříži! Vždyť voni by mě taky ukřižovali, kdyby se nebáli, že je pověsí. To se člověk dočká na stará kolena a já jsem pro ně všecko obětovala…“

Nevím, jestli tím myslí ten tvaroh za těch dvanáct krejcarů.

Jednoho dne přišel tatínek z kanceláře k obědu velice veselý a když jsme všichni seděli kolem stolu, i teta, tatínek vytáhl z kapsy noviny a povídá: „To je strašný zločin, co se stal na Moravě! Posloucháte, tetičko? Považte si, že tam otrávili starou tetu! Pachatelé se vymlouvají, že tak učinili proto, poněvadž ta teta byla velice svárlivá. To je dnes zpustlý svět, co, tetičko?“

Nato šeptal mamince, že jí, tetě, aspoň zkazí dnes oběd.

Teta na to neříkala nic a jedla s plnou chutí jako do důchodu. Druhý den ráno, když dostala kávu, odstranila se s ní do kuchyně a za chvíli začne křičet: „Co to mám v kávě, vy neřádi, chcete mě otrávit?“ Vyběhne ven a na dvoře spustí strašný rámus, že jsme ji chtěli otrávit a ukazuje hrnek s kávou.

Sousedi myslí, že my babu opravdu týráme a tak jeden z domu doběhl pro strážníka a strážník k nám přišel s babou nahoru, která pořád držela v ruce hrnek s kávou a počal mluvit, že koná smutnou povinnost jménem zákona a odvedl tatínka s maminkou i s babou na komisařství.

Tam se vysvětlilo, že baba si nasypala do kávy hlinku na schody. Ale co to bylo platné: když se teta vrátila domů, křičela po celém domě, že to půjde do Vídně.

Tatínek, to se ví, že s tetou nemluvil a teta chodila do kostela vždy ráno s jednou babičkou z vedlejšího domu a ta nám přišla říci, že teta už obětovala korunu na svíčky na dobrý úmysl, aby nás všechny trefila mrtvice a že teta, aby měla na ten dobrý úmysl, žebrá po ulicích a naříká, jak my jí nedáváme nic jíst a že prý ji bijeme, hrozně týráme.

Tak si tatínka zavolali na komisařství a tam mu řekli, že přišlo udání, že tu tetu, co máme u sebe, týráme a že bude-li se to opakovat, že ji dodají do její domovské obce. Tak tatínek mně dal jednoho dne korunu a řekl, abych si za ni koupil, co chci a že jsem muž, který dovede mlčet. Abych běžel na komisařství a tam se dal do nářku, že tetu zas asi doma týráme, poněvadž brečí a hrozně naříká, co s ní děláme.

My jsme ale v tom okamžiku zapomněli, že teta není doma, tak když jsem přiběhl na komisařství a spustil, že teď je teta doma týrána, komisař se ptal, jak se jmenuje, zavolal jednoho strážníka a ten šel dozadu a přivedl odtamtud tu zatracenou babu.

„To se mýlíš, chlapečku,“ řekl komisař, „právě má jít tvoje baba k soudu, my jsme ji zatkli ráno pro žebrotu, ty jsi její vnoučátko?“

Řekl jsem, že ne.

„Tak proč jste říkala, že žebráte pro svých osm opuštěných vnoučátek?“ pravil ten pán k tetě a teta spustila, že mě nezná a že neví, kdo jsem.

Poslali mě pro tatínka, zatím baba chtěla utéci a musili ji držet čtyři strážníci. Tatínka uvítala: „Ty vrahu, ty lumpe, tebe musí žrát červi zaživa!“ Mně plivla do obličeje a pan komisař pokrčil rameny a řekl k tatínkovi, aby tu babu odvedl domů.

Tatínek bál se veřejného skandálu, tak zavolal drožku, strážníci mu pomohli tetu hodit do vozu a jeli jsme do blázince. Teta rozbila okno a křičela, že ten lump ji chce zašantročit. A když jsme přijeli k blázinci, tatínek s drožkářem vecpali ji do vrat a tatínek řekl, že hned přijde, abych na něho počkal.

Za nějakou čtvrt hodiny však přišla teta sama a povídala ke mně: „Tak páni doktoři, moji zlatí páni, řekli tvýmu tatínkovi, že mám zdravý rozum, tak si tam hned tatínka musili nechat.“

   


 

Janovská konference a Národní listy

 Šéfredaktor Národních listů vyšel zamyšleně ze sekretariátu redakce a vstoupil do předního pokoje, kde seděl zadumaně jeden nešťastný redaktor, kterému bylo uloženo psát úvahy o janovské konferenci.

„Potřebujeme,“ řekl šéfredaktor, přistupuje k jeho stolu, „něco - něco - něco, abych tak řekl, něco silnějšího, abych tak řekl, něco ještě silnějšího, aby nezanikla ta stará sláva naší mariánské houfnice. Je pravda, pane kolego, že jste se sice poctivě snažil štvát proti Rusku, ale to nic ještě není.“

„Dovolte,“ řekl redaktor, „já jsem již také o tom přemýšlel, poněvadž my vlastně pořád ohříváme staré povídačky. Uznáte přece, pane šéfredaktore, že člověk je tak přetížen prací, že vymyslit si něco nového je těžké a složité. Mluvil jsem již o tom s Viktorem Dykem. Také nemůže na nic připadnout. Myslím však, že jsme zostudili Rusko jaksepatří!“

Šéfredaktor posadil se naproti za stůl a toče palce mlýnkem, zcela rozvážným hlasem řekl: „Můj bože, to je ještě kombinací různých! Je třeba prostě si jenom zopakovati, co jsme si dosud vymyslili a míti to v evidenci. Tedy vy jste psal doposud, že bolševici za německé peníze rozvrátili ruskou armádu, prodloužili válku o rok, mír v Brest-Litevsku, suroví námořníci rozhánějí Ústavodárné shromáždění, podplacené petrohradské pluky, Číňani, Lotyši, Maďaři a Němci že pomohli bolševikům zmocnit se vlády - a už dost.“

„Dovolte, pane šéfredaktore,“ přerušil ho redaktor, „zapomněl jste ještě na to, že jsem napsal, že se zmocnili vlády pomocí zločinců, puštěných ze žalářů, to mne napadlo mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci. Byl bych si snad ještě něco vymyslil jiného, ostřejšího, ale když na mne pořád z tiskárny zvonili, že potřebují rukopis... Ostatně, vy víte, pane šéfredaktore, že dělám co mohu. Kdo zabil Amfiteatrova a Arkadia Averčenka? To jsem byl já před rokem! A Kronštadt, když se tenkrát zmocnil Moskvy, to bylo také moje dílo!“

Redaktor vstal a procházeje se po pokoji, zdůrazňoval: „Kdo udělal z Lenina žida, pane šéfredaktore? Vy jste ho neobřezali, to jsem udělal já! Kdo to byl, který z generála Brusilova udělal také žida, podplaceného Německem? Kdo udělal z Wrangela mučedníka, já, nebo doktor Kramář? Kdo dal pobít v Rusku črezvyčajkou všechny české příslušníky, byl jste to snad vy? Vy jste mne vždycky, pane šéfredaktore, hnali až do krajnosti! Jeden den pověsím Gorkého črezvyčajkou a druhý den nato on se obrátí kvůli hladu v Rusku veřejným manifestem k celé Evropě! Dal jsem zastřelit bolševiky Kropotkina a Korolenka a potom nám docela klidně žijí dva roky, a když konečně zemrou doopravdy sešlostí věkem, samotná Russunion posílá telegram, že jejich pohřeb byl na státní útraty. Potom je těžko něco psát, pane šéfredaktore. Věřte mi, že když mám noční službu, přijdu domů unaven tím dřepěním v redakci, že vám kolikrát neusnu třeba přes dvě hodiny a vymýšlím si něco proti sovětskému Rusku. - Ale když to pořád nejde. Někdy dám toho tolik pobít bolševiky, že když usnu, křičím až strachy ze spaní.

„Jen se uklidněte, pane kolego,“ ozval se šéfredaktor, „všichni si vás jistě vážíme, v tomto ohledu jste jistě nejschopnější člen naší redakce, ale musím vás upozornit na to, že právě nyní, v době zasedáni janovské konference, musíte zvýšit svou energii. Naše štvanice proti sovětskému Rusku musí býti kolosální, ohromující. To přece snad chápete, že psát dnes o zaplombovaných vagónech proti Čičerinovi už dneska neplatí. Musíte si vymyslit něco, co by skutečně celý svět překvapilo, aby se ukázala zhovadilost ruské sovětské vlády. Číňani, Lotyši, Maďaři, Židi a Němci - pp-pp - to je olej, pane kolego, pp-pp, to není nic, to je vodička. Národ potřebuje kladivem do hlavy a žádné lípové thé. Vyžaduje toho moment. Janovská konference není přece žádná emauzská pouť nebo fidlovačka. Když už sám Lloyd George neví si ani na hostině, pořádané švédským ministrem Brantingem, rady s janovskou konferencí po tom překvapení, které nám uchystal ten lump Čičerin, je nyní na nás, abychom vystoupili s petrolejem a ne s vodičkou. Právě teď jsme o tom mluvili v sekretariátě redakce. Musíme ohromit něčím republiku! Na vás jest, abyste se vyznamenal a překvapil nejen snad celou veřejnost, nýbrž i nás tím, co dovedete, celé nakladatelské družstvo, celou akciovou tiskárnu.“

Šéfredaktor vstal od stolu, stiskl silně ruku redaktorovi a řekl ještě na odchodu: „Tedy se těším na zítřejší článek. Ne abyste se snad dal zahanbit Národní politikou! Beztoho nám ten Stanislav Nikolau dělá velkou konkurenci svými zatracenými úvahami.“

Když pan šéfredaktor opustil pana redaktora, sklonil tento hlavu do dlaní, setrval v té pozici přes půl hodiny, potom vzal tužku a na pruhy papíru napsal nádherný článek, který opravdu překvapil nejen celou akciovou tiskárnu Národních listů a předplatitele, ale i celý vzdělaný svět.

Článek nebyl příliš dlouhý, ale zato obsažný:

„Tvůrce Anny Kareniny, veliký ruský myslitel Lev Nikolajevič Tolstoj, zastřelen bolševiky v Moskvě na základě neshody s Čičerinem! Janovská konference dožila svou tragédii! Lev Nikolajevič Tolstoj nežije již více! Násilní uchvatitelé státní moci na Rusi, nejbídnějších mravních kvalit, umlčeli navždy největšího ruského člověka, Lva Nikolajeviče Tolstého, který byl zatčen pro svůj plamenný protest proti čachrování Čičerinově s ruským národem na janovské konferenci! Šest placených námezdných čínských žoldnéřů utlouklo včera ve vězení moskevské črezvyčajky autora Anny Kareniny! Bližší podrobnosti zítra. Nízce k zemi s pláčem kloní se celý vzdělaný svět nad zohavenou mrtvolou velikého filozofa. Již dávno jsme zrazovali naši vládu z účastenství na janovské konferenci. Tady to máte!“

Bližší podrobnosti, bohužel, nevyšly, doktor Kramář pokusil se o sebevraždu, na všechno odhodlaný redaktor dostal roční dovolenou a jako na předvídanou v tom nešťastném čísle Národních listů uveřejnila jedna pražská nakladatelská firma velký inzerát o lidovém vydání sebraných spisů Lva Nikolajeviče Tolstého.

 

   


Jarní nálady

Konečně se pan Hartl odhodlal, že vydá sbírku básní, líčících jarní přírodu. Ovšemže v tom žena opět měla prsty. Tím tvorem byla slečna Milena, která četla někde v jakémsi módním žurnálu, že milenky inspirují své milence k velkým dílům. - Zprvu jí odporoval tvrzením, že muž, který stavěl rozhlednu, neměl milenky.

Dala se do pláče, do takového obyčejného prohnaného pláče, a vzlykajíc rafinovaně, jak ti tvorové ženští umí, mluvila o banálnosti prózy životní a pak úlisně zašeptala: „Viď, kdybys ty chtěl, já bych tě inspirovala k velkým dílům. Kdybys tak uměl psát básně a kdybys mně je věnoval.“

Od té doby cítil v sobě touhu stát se básníkem, a poněvadž Milena měla takové něžné oči a takovou hebkou ručku, když ho pohladila, cítil v sobě proměnu. Dočetl se, že slavný ruský básník Kolcov byl pasákem vepřů, nežli počal skládat verše, došel k přesvědčení, že on, účetní v obchodě barvivy, tím spíše mohl by to někam přivést.

Procházel zatím v hlubokém přemítání skladišti a skloněn nad fakturami zanášel do knih inventáře: „200 kg indiga, 500 kg sloní černě, 200 kg košenily ...“

Ale přitom cítil, že jest přec jen inspirován Milenou ku provedení velkého díla o tom, že venku, daleko za skladišti, je jaro, že tam kvetou stromy, pučí křoviny, zatímco sluha František chrápe na pytlích sloní černě tak nevinně, bez všech inspirací, jako je celé ovzduší prozaického skladiště.

Pak přišly sudy se sviňobrodskou zelení. Když je otevřeli a pan Hartl uviděl tu jemnou jedovatou barvu měděnky, vzpomněl si na zeleň luk a modřínů, na sytou zeleň nekonečných mladých polí, na zelenou masu lánů.

Byl to tedy druhý předmět, který ho inspiroval. Prvně Milena a nyní sviňobrodská zeleň.

Pak viděl po ulicích děvčata s fialkami, na trhu ošatky s petrklíči a jinými jarními květy. Uléhaje ten večer na lože, dospěl k pevnému přesvědčení, že se v něm rodí básník a že to půjde lehce s tou sbírkou básni, opěvajících krásy přírody.

Koupil si předně 1000 archů papíru a dva večery strávil tím, že rozřezával je na 4000 čtvrtek.

Zaopatřiv si pevné desky, francouzským písmem krásně napsal na ně: „Jarní nálady, vypozorované Oldřichem L. Hartlem.

O svátcích s několika bloky papíru a čtyřmi plnicími péry vydal se na honbu po náladách.

Vystoupiv na malé opuštěné stanici z vlaku, vydal se do stráně naproti strážnímu domku.

Byl přímo ohromen, jaký dojem na něj činí březový háj. Drobné zelené mladé lístky bříz, naklánějící se na tenkých větvích nad ním, přinutily ho, že usedl do mladé trávy a v duši cítil neznámou touhu, že teď přišel ten pravý okamžik.

Upravil si pero a rád by něco velikého sdělil na první stránky bílého, nevinného bloku.

Ale nešlo to. Napadaly mu čistě jen věty kupeckého slohu: „Sděluji s vámi, že břízy mají barvu chromové zeleně čís. 26, jejímiž vzorky vám mohu posloužit.“

„Jak od firmy Drügner v Štrasburku,“ vzdychl, „budu musit tam dopsat.“

Sedl si kousek výš na pařez a zadíval se do údolí. Při pohledu na lány žita, zeleně se rozprostírajícího v pruzích přes údolí, vzpomněl si na kobaltovou zeleň čís. 3, objednávanou z Berlína.

„Už nám dochází,“ pomyslil si, dělaje si poznámky, „bude záhodno objednat větší množství.“

„Byla by to pěkná tapeta,“ řekl rozvážně, pozoruje odtud mladé obilí dole. „Hořeji to vyhlíží jako šťavnatá zeleň. Může jí tam být na třicet kg á 5 korun, to dělá 150 korun. Od srpna zas bude dražší, prozatím ale necháme to za 150 korun. Otázka je, bude-li tu na místě srážka jako při hotovém placení.

Zvedl se a kráčel do lesa. Přišel na nějakou cestu v jedlovém háji a napadlo ho ihned, že to je zelený cinobr číslo 4 d. „Jsem žádostiv,“ bručel pro sebe, „zdali svaz továrníků barviv v Rakousku postará se o to, aby nebylo zrušeno clo na barviva přicházející z Německa, jak má vláda v úmyslu. Ať ale také zruší kartel,“ zvolal hněvivě, mlátě holí do mladého smrčku, „na tuhle zatracenou malachitovou zeleň přirazili již od února.“

Právě přerazil stromek, když ho někdo zezadu chytil za límec kabátu.

„Pozoruji vás už hezky dlouho,“ řekl, otáčeje si ho k sobě, „půjdete s sebou na obecní úřad, vidíte to znamení?“

„Ráčíte být hajným, není-liž pravda?“ mírně řekl pan Hartl, „jsem ochoten na obecním úřadě vám tu malachitovou zeleň vysvětlit.“

„Tak jen lezou,“ pravil přísný strážce lesů.

„Malachitová zeleň je nesmírně drahý produkt,“ mluvil pan Hartl po cestě, „radím vám, abyste se zásobili včas, poněvadž ještě možná na ni přirazí.“

„Tak jen lezou, blázne jeden.“

Přišli na úvozovou cestu.

„To je krevel,“ řekl pan Hartl, upozorňuje na barvu cesty. „Naše firma vám dodá promptně jeden kg za 1 korunu 20 haléřů.“

Na obecním úřadě bez dlouhých okolků zavedli s ním protokol. Jako v snění zaplatil 20 korun pokuty.

Vrátil se však za chvíli a tajemníku obce odevzdávaje svou navštívenku řekl: „Budete-li někdy potřebovat chromovou zeleň, kobaltovou zeleň, šťavnatou zeleň, zelený cinobr nebo malachitovou zeleň, obraťte se na naši firmu. Obcím dodáme bez dobírky. Splatno a žalovatelno v Praze. Při hotovém placení 5% srážky. Obcím vyplacené.

A pan Hartl vydal se dál na cestu. „Opravdu to obilí vypadá jako chromová zeleň,“ řekl k sobě, blíže se k městu, „budu musit jim sem poslat nějaké vzorky a ceník.“

Večer ocitl se v okresním městě a zašel do hotelu Na poště, poznamenav si po té dlouhé cestě některé důležité poznámky, týkající se rozeslání ofert jednotlivým firmám.

V restauraci udělal se starým zákazníkem, tamějším materialistou, obchod na dodání pěti sudů okru a ráno vracel se do Prahy.

Když byl již před Prahou, vyhlédl z okna a spatřil nějaké políčko, zoufale zabíhající do rozestaveného předměstí.

A náhle mu napadlo, proč vlastně jel ven, a skvělá myšlenka se objevila.

Vzal tužku a napsal do bloku:

Osení mladé zelená se v kraji . . .

A to bylo vše. Pak viděl jen domy a domy, tovární komíny, na pavlačích zadních traktů domů rozvěšené prádlo.

A tak v knize Jarních nálad, vypozorovaných Oldřichem L. Hartlem, objevilo se:

Osení mladé zelená se v kraji . . .

a pod tím: Dodat R. Voštárovi v Kamýku 5 sudů okru, dostanu 19 K provize. Dráha mne stála 7 K. Útrata na výletě 10 K, pokuta 20 K, hajnému na pivo, aby mne nevedl za límec, 1 K - prodělávám na Jarních náladách devatenáct korun.

    


 

 Jędřej

Črta z Podhalí

Jędrzeje si všichni vážili, a to nejen jeho spoluobčané z Grabiny a z vedlejší vsi Žiaru, ale mohl bych vyjmenovat ještě třebas osm jiných vesnic v Podhalí, kde požíval nemenšího šacuňku čili vážnosti.

Byl v Grabině zvoníkem, kostelníkem, obecním strážníkem a zhotovitelem žlutých portek (kalhot) pro celé okolí, k jichž zhotovování používal telecích koží, pro které vypravoval se až na uherskou stranu do spišského Popradu.

A proto můžeme směle dodat, že byl váženým i na uherské straně u židovských obchodníků telecími kožemi.

On si dal také záležet na svém zevnějšku. Přezky u jeho pasu leskly se vždy jako sníh v slunci na Lomnickém štítě, jeho úzké kalhoty byly vždy čisté jako sněhy na Podhalanských horách, sekyrka na jeho holi svítila jako řeka Poprad, dívá-li se člověk na ni z vrchů, a kožíšek jeho byl vyšit červeným hedvábím, tak červeným jako rudá koule vycházejícího slunce nad podzimními mlhami.

K tomu sluší dodat, že měl černé vlasy jako černé hlubiny horských lesů a modré oči jako obloha nad Tatrami v měsíci červnu a červenci, že byl silný a odvážný, dokládaje se živým bohem, jak jednou uškrtil medvěda, což mu každý věřil, poněvadž medvědi přicházející sem z Magury jsou ubohá, hubená zvířata, která utíkají před horaly.

Musil tedy Jędrzej medvěda chytit, a z toho jest vidět, že byl nejlepší běžec z okolí, neboť medvěd utíká rychleji než kůň, jak se povídá.

Jędrzej byl dále veliký jedlík, a když se ubohý Glowa vsadil kdysi, že sní tolik ovčího masa co on, roznemohl se a za devět dní umřel.

Jędrzej byl dále jediný z Grabiny, který uměl dobře číst a psát, byl tedy nejen tajemníkem starosty, nýbrž i tajemníkem celé obce, neboť tak třikrát čtyřikrát do roka přicházely dopisy do Grabiny a z těch tří nebo čtyř případů byly dva nebo tři upomínky o daně a ostatní soukromá korespondence.

Proto nikdo se zajisté nediví, že byl ve velké vážnosti u horalů, povážíme-li, že tam síla tělesná, krása, rozšafnost a učenost jest tím, co vábí každého k sobě. Ale všude si Jędrzeje nevážili.

A jest to velmi smutné, že tam právě, kde měli si ho nejvíce vážit, vůbec si ho nevážili.

A to v jeho vlastní chalupě, nevysoké, sroubené ze dřeva, se slaměnou střechou, a přece tak pěkné a upravené, jako byl Jędrzej sám, kde dýchalo všechno poezií podhalanských vísek a baráků, počínaje dřevěným plotem kolem hospodářství, dřevěnou vyřezávanou brankou až k malým oknům, zalepeným papírem namočeným v ovčím tuku . . .

A ta, která si Jędrzeje nevážila, byla jeho vlastní žena Marja .. .

Když jsem se to dozvěděl, věřte, že stěží mohl jsem se ubránit slzám, neboť napřed slyšel jsem mluvit o Jędrzejovi a potom teprv viděl jsem jeho ženu Marju a slyšel o ní povídat podivuhodné věci, jak si neváží Jędrzeje, toho nejroztomilejšího muže v celém Podhalí, od šumivých proudů divokého Popradu až na nebetyčné štíty magurských vrchů . . .

Byly to dvě protivy. Jędrzej černovlasý, ona plavá, Jędrzej modrooký, Marja černooká, Jędrzej silný, ona slabá a hubená.

A přece ho tloukla, siláka, až hrůza povídat. Jeho, který vážil devadesát osm kilogramů, bila ona, vážící čtyřicet šest, ačkoliv bylo zvykem v Podhalí, že mužové tloukli své ženy, a nikdy naopak.

Vlastně neměl bych psát „nikdy“, poněvadž jest zde případ Jędrzejův.

Nejroztomilejší muž býval bit, a nikdy mu nenapadlo svou svalnatou rukou odstrčit hubenou žínku Marju. Snášel trpělivě rány osudu, kterýž představovaly pěstě Marji, tak suché jako ona sama a stejně čiperné a čilé jako korálová ústečka Marji, z kterých když zněly goralské písně, byla k zulíbání, ale strašná pro Jędrzeje, když z nich ozvalo se: „Otúž tobie, tumáš, kruku, krkavče, wilku, vlku, osle, wąžu, hade!“

Pak následovaly dlouhou řadou za sebou citoslovce vyjadřující různé zvuky, jako buch, bác, břink, plesk, prásk, třesk!

A když ty zvuky umlkly, ozýval se nesmělý hlas Jędrzejův: „Marjo, Marjoško!“

A když potom zas ozvaly se citoslovce buch, břink, bác, prásk a plesk!, volal úpěnlivě Jędrzej na svou dokonalou ženu: „Mamnůn, mamnůn, maminko!“ nastavuje se zoufalými posuňky svá široká záda, do kterých Marja bušila jako ženy do prádla na horském potoku.

A všude říkal, že jest spokojen s Marjou. Zvykl si již na její divné počínání jako ženy na horách v Podhalí, které rády snášejí bití od svých mužů, považujíce výprask za důkaz jejich nesmírné lásky.

A něco podobného bylo u Jędrzeje. Po takovém domácím výstupu obličej jeho projevoval spokojenost, a čím delší doba uplynula od jejich svatby, tím obličej jeho po každé exekuci domácí víc a víc kypěl veselostí a klidem, jako obličeje náboženských fanatiků, mrskajících se nebo dávajících se mrskat. . .

A kdykoliv seděl v krčmě, což předpokládalo, že vždy více pil, poněvadž nikdy nepil málo, vykládal bez všeho povzbuzení, kterému se říká „na všeobecnou žádost“, jak se seznámil s Marjou, jak jest s ní šťasten, povídání, které všichni slyšeli bezpočtukrát, ale kterému naslouchali stále pozorně jako vypravování hluchého Šimona, jak vzteklý vlk pokousal tele před třiceti lety.

A právě jeho vypravování točilo se též v hlavním bodu kolem medvěda, kterého uškrtil před lety, jak síla jeho imponovala Marje, což nyní nevadilo, že svého hrdinu bije.

*

„Kam jdeš?“ tázala se jednoho zimního odpoledne Marja Jędrzeje.

„Na ‚despekt‘ do krčmy, Marjo,“ odvětil vážený občan z Grabiny, „přijde kmotr Vojtek ze Žiaru, popovídáme si a zapijem . . .“

„A kdy se vrátíš, krkavče mého zdraví?“

„Wnet, hned, mamnůn Marjo!“

Jędrzej vzal na hlavu klobouk, ozdobený kytkou uschlých květin, a šel do krčmy strýce Parobka.

Kmotr Vojtek seděl již v rohu pod svatými obrázky a políbil ho něžně, neboť vážil si ho jako celé okolí.

Nato hovořili přátelsky s ostatními sousedy, pijíce mocnou kořaličku. Mluvilo se o ovcích, o vlcích, kteří přišli až do Žiaru, a co bylo nejtruchlivější, až do žiarských ovčinců.

Pilo se dál. „Potvorná vlčí krev,“ vyjádřil se Vojtek, „nemá dost na jedné ovci, zadáví tři a jednu sní. To medvěd jest rozumnější ...“

„Och, medvěd,“ usmál se Jędrzej, „nebýt medvěda, kmotře, nebyl bych měl Marju a nebyl bych šťasten.“

A vykládal to, co slyšeli již bezpočtukráte: „Jest tomu osm let. Žil jsem jako v klášteře a děvčat jsem si nevšímal. Jednou šel jsem odvádět portiky do Górąky a jdu lesem. V lese vidím děvče, Marju. Marja sbírá dříví. ,Ščenš, bože, Marjo!’ ,Ščenš, bože, Jędrzeji!’ ,Co nového, Marjo?’ ‚Povídá se, Jędrzeji, že v górąských lesích potuluje se medvěd, dej pozor!’ ‚Děkuji, Marjo!’ A měla pravdu! Na rozhraní žiarské boroviny a górąského lesa potkám huňáčka, který se skryl v houští. .Počkej, macku,’ povídám, ‚strýc Julja přál si mít kožich pošitý medvědí kůží.’ Jdu tedy na huňáčka a stisknu mu krk. Uškrtil jsem ho a jdu do Góraky odevzdat portiky. Vracím se rychle a v lese vidím Marju. „Ščenš, bože, Marjo!“ ,Ščenš, bože, Jędrzeji, neviděl jsi macka?’ ‚Viděl, Marjo, a uškrtil jsem ho.’ Dala se do smíchu. ,Když jest to pravda, Jędrzeji, vezmu si tě za muže.’ ‚Pojď se tedy, Marjo, přesvědčit.’ A Marja vidí huňáčka uškrceného v houštině. Pak jsem jí pomoh nést dříví domů a za čtyři měsíce stala se mou ženou.“

„Na zdraví Marji,“ křičel, pozdvihuje sklenici s mocnou kořaličkou, „jsem šťasten, sousedé!“

Objímal, překypuje štěstím, jednoho po druhém, kteří kývali souhlasně hlavou, a hluchý Šimon, který tomu nerozuměl, koktal: „Ba, před třiceti lety vzteklý vlk, vlčice, pokousala mně tele, hnědé telátko. Bylo dočista zuřivé a zlámalo si vaz.“

„Ženu má muž ctít,“ hulákal Jędrzej, „muž má páchnout kořaličkou a žena dýmem z ohniště.“

Pilo se, kouřilo z krátkých dýmek, hovořilo až pozdě do večera.

A když měsíc objevil se vysoko nad zasněženým pohořím a mráz svítil v bezčetných krystalcích sněhu, rozcházely se na všechny strany stopy okovaných bot hostů strýce Parobka a jedna z těch stop, podezřele se kroutící, náležela Jędrzejovi, který si bručel: „Břira.d Buch! Bác! Třesk! Plesk!“ v klidném a spokojeném očekávání věcí budoucích . . .

*

Ponejprv se mýlil. Lekl se, když žádná výčitka, nadávka nesnesla se z korálových rtíků Marji. Ručka její, která tak obratně řádila na jeho zádech, ani jednou výhružně se nevznesla.

„Pěkně hned jsi přišel, Jędrzeji,“ to bylo vše, co mu řekla.

Zarmoucen šel spat. „Snad až ráno mně nabije a nadá hadů a krkavců,“ těšil se Jędrzej.

A ráno opět nic. „Svatý bože,“ lekal se vážený občan, „snad jí není špatně.“

A když se ten den také pozdě vrátil od strýce Parobka a neslyšel od Marji ani „Otuž tobie, kruku, wilku, wąžu (hade)!“, zavrtěl smutně hlavou a bylo mu tak teskno jako nikdy.

„Snad mně neumře,“ bědoval v duchu a dal zavolat k Marje starou Jožku, která léčila lidi, slepice i ovce.

„Nevím, nevím,“ potřásla hlavou stará Jožka, „nelíbí se mně Marja, Jędrzeji.“ Zakašlala a pak řekla tu strašnou větu: „Jedną nogą stoji w grobie.“

A neuplynuly ani dvě neděle od té doby, Marja „wziah Sakramenta“ (přijala poslední pomazání) a naposled zavolala „Jędrzeji!“ bez všech krásných slov, která přidávala k jeho jménu, jako osle, krkavče a hade ...

*

Po pohřbu vedli ubohého Jędrzeje do krčmy, aby se obveselil. Vypravovali mu různé veselé povídačky o horalech z vedlejších vsí, pochvalovali ho, že jest nejrozumnější, lichotili mu, ale co to bylo všechno platno, Jędrzej zůstával stále zadumaný.

Konečně promluvil: „Což sousedé, po smrti v nebi člověk žije tak jak zaživa?“

„Jak zaživa,“ souhlasili sousedé, „piješ kořaličku na zemi, piješ ji i nahoře.“ Zůstávali při vší své nábožnosti stále pohany.

„Vodíš na nebi stáda,“ řekl strýc Parobek, „křičíš: ,Hej, Ostrý, zažeň sem ovce!’ - máš nebeské salaše . . .“

Mluvil přesvědčivě a ve své prosté víře věřil tomu, oslazuje si tak přemítání o tom, co bude, až umře . . .

„A Marja,“ tázal se nesměle Jędrzej, „bude mne také bít a budu šťasten?“

„Budeš,“ řekl vážně starý Grabo, „nebe, to jest druhý svět, stejný jako tento, jenže nic tě nebolí, netlačí, nepiješ ,na rovas‘ (na dluh), vše se daří a jsi spokojen.“

Jędrzejovi oči zaplály radostí. „Tak, tak,“ kýval hlavou, „to jsem chtěl vědět, napijme se . . .“

Pil statně a loučil se srdečně se všemi, když byla již noc, každému říkaje: „Na shledanou v nebi, sousedé,“ což bylo k smíchu všem a všichni říkali: „Hle, jak jest veselý.“

Když přišel domů, posadil se na lavici a vzdychl. Jak bylo jindy veselo. Marja láteřila a potom: Břink! Buch! Bác! Třesk! Plesk!

„Uvidíme se brzy, Marjo!“ řekl, hledaje provaz.

Když provaz našel, přežehnal se třikrát křížem a políbil svaté obrázky, nato udělal kličku, provaz zavěsil na trám v jizbě, vystoupil na lavici, kličku dal si na krk, seskočil z lavice, a nejváženější občan z Grabiny nevyhlížel za pět minut vážně...

Což vypadá vážně oběšený, když vyplazuje jazyk jako Jędrzej, který opustil Podhalí a celý svět s jeho mizérií, s pevnou nadějí, že na nebi Marja ho bude zas bít a říkat mu „Kruku, osle, wilku, wąžu“ a on že bude šťasten na věky věkův . . .

   


 

Jeho Excelenci ministru financí ryt. Biliňskému ve Vídni!

V úctě podepsaný dovoluje si, veden vlasteneckým smýšlením, navrhnouti veleslavnému ministerstvu financí osnovu zákona na zavedení daně z pohřbů a z úmrtí. Neobyčejný rozmach v zakládání pohřebních ústavů vnukl mně myšlenku, jak by bylo možno zlepšiti finance vlasti monopolisováním smrti. Poněvadž lidé stále umírají, byl by zajištěn státu stálý roční příjem, který v dobách epidemií nebo v době války stoupl by utěšeně podle okolností. Navrhovaná osnova tohoto zákona zní:

§ 1


Každý příslušník Říše rakousko-uherské náleží po smrti ministerstvu financí bez rozdílu pohlaví a zaplatí při úmrtí poplatek od 2 K až do 24 K dle zjištěných okolností jeho smrti a pohřbu.

§ 2


Poplatek ten vybírá se od dotyčných zemřelých zaživa dle okolností uvedených v liteře c) § 6. Příbuzným zemřelého přísluší právo, jestliže zemřelý nezaplatil zaživa daň z pohřbu a úmrtí následkem nezaviněných okolností, zadati si k c. k. ministerstvu financí o snížení předepsané daně. Žádost ta musí býti opatřena dvoukorunovým kolkem.

§ 3


Dani z úmrtí podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví a stáří, i ten, na kterého se nevztahují účinky § 4. zákona o dani z pohřbu.
Dani z pohřbu podléhá každý příslušník Říše rakousko-uherské bez rozdílu pohlaví i stáří, který byl řádným způsobem pochován. Byl-li někdo pochován zaživa, mají jeho nejbližší příbuzní právo zadati o výhody, naznačené v § 2.

§ 5


Daň z pohřbu povinen jest zaplatiti každý příslušník Říše rakousko-uherské zaživa dle § 9 lit a-g. Osoby neplnoleté, slabomyslné a mající poručníky jsou vyňaty z placení daně, musí však za ně daň zaplatiti jejich nejbližší příbuzní, pakli by těch nebylo, jejich domovská obec.

§ 6


Vybírání poplatku děje se dle okolností, směrodatných pro výši poplatku:
a) u osob zdravých,
b) nemocných a
c) osob stižených tělesnými chybami, ad a) U osob zdravých berními úřady.
ad b) U osob nemocných příslušnými lékaři, vzatými pod přísahu, kdekoliv a kdykoliv.
ad c) U osob stížených tělesnými chybami policejními úřady.

§ 7


Daň z úmrtí sluší odlišovati od daně z pohřbu a v případech, že by dotyčný poplatník nebyl pohřben, mrtvola jeho nenalezena, stal se nezvěstným a nezaplatil-li daň dle zákona zaživa, nevymáhá se na jeho příbuzných, resp. na domovské obci daň z pohřbu.
Daň z úmrtí jest závazná i v případech prohlášení pohřešované osoby za nezvěstnou.

§ 9


Způsob vyměřování daně z pohřbu a z úmrtí řídí se dle těchto bodů:
a) Novorozeně zdravé do jednoho roku platí 2 K,
b) od 1 roku do 5 let 4 K,
c) děti od 5-14 let 6 K,
d) osoby od 14-20 let 8 K,
e) od 20 do 30 let 16 K,
f) od 30-40 let 18 K,
g) od 40 let až do konce 24 K.
Poplatky tyto sluší považovati za dvojnásobné v souhrnné dani z pohřbu i z úmrtí.

§ 10


Vybírání daně děje se ve všech zemích mocnářství rakousko-uherského tímto způsobem: Poplatky dle § 9 sub a) až g) musí býti zaplaceny postupně, ale nikdy tak, aby celkový obnos přesahoval jak 24 K daně z pohřbu, tak i 24 K daně z úmrtí. První poplatek vybírá se při narození dítěte do osmi dnů. Neohlášené narození trestá se dle okolností pokutou od 10 do 200 K, případně vězením do tří neděl.


§ 11


Kdo neohlásí svou smrt anebo svůj pohřeb, bude pokutován dvojnásobným nejvyšším poplatkem 96 K, případně bude odsouzen k trestu vězení do čtrnácti dnů, zostřeného čtyřmi posty.

*****


Doufám, že slavné ministerstvo financí ujme se blahovolně mého nejponíženějšího návrhu a zlepší finance své říše.

V nejponíženější úctě

Jaroslav Hašek

   


Je-li lépe býti zamilovaným či nezamilovaným?

Tuto spornou otázku velkého řeckého spisovatele Platona rozluštil pan Kavina tak, že opravdu je lépe býti zamilovaným, a zamiloval se do slečny Trottové.

Již dlouho sledoval tu vysokou postavu, kdykoliv po osmé hodině večer vycházela z moučného obchodu. Několikráte se k ní přiblížil s otázkou, která nevylučovala jeho důvěru k ní, zdali smí ji doprovodit. Odpověděla vždy hrubě, že s takovým pimprletem nechodí.

Řekla mu ještě více hezkých věcí, ale velice krátkých, takže on byl přinucen morálně velice brzo odejít od té, která byla jeho ideálem.

Pak opakoval velice často svou otázku, zdali ji smí doprovoditi domů.

Čím déle to opakoval, tím více a po delší dobu mu nadávala, takže jednoho dne ocitl se před skutečnou událostí, že mu nadávala a spílala po celou půl hodiny. Celkem to spílání netýkalo se jen jeho. Vynadala současně, poněvadž byla velice praktická osoba, i celému mužskému pokolení. Vynadala mu tak, že se lidi stavěli, ale jeho vítězství bylo úplné. Poslední nadávku vychrlila před domem, kde bydlela. Tak se mu přece vyplnil jeho sen, dlouho toužebně očekávaný, aby ji mohl doprovodit až k domu.

Nevěděl však, že ta ženská nosí pytle s moukou. Řekl jí při rozchodu, že zítra bude opět tak smělý.

Byla to rozhodná smělost, dát si vynadat i podruhé. Neodpověděla, jen podle svého zvyku si odplivla. Zbožně si to setřel s boty. Dobře řekl Platón slovy Sokrata, že zamilovaní neznají nic než onu bytost, do které jsou zamilováni, a že vše, i nepatrné, připomíná jim jejich lásku.

S velkou úctou si pan Kavina druhého dne leštil boty. Hle, zde ono nelesklé místo, kam plivla ona slečna Trottová. Plivl tam také, aby se mu boty lépe leskly, a myslil si, že je to vlastně sloučení obou jich bytostí, ovšem dočasné, poněvadž zítřek opět přinese novou změnu, a jestli mu neplivne na boty, co bude z něho? Seznal by, že s ním nikterak nesympatizuje. Čekal tedy na ni jako obvykle po uzavření krámu a shledal ji velice roztomilou, neboť mu říkala jen »padouchu«. Mluvila s ním o všemožné mužské zradě a řekla mu nakonec zcela otevřeně, že je rošťák.

Věda, že se ženám nesmí odporovat, odpovídal nesměle: „Ano, prosím, to jsem - ale ne, jak vy si to představujete, slečno, to zas nejsem, to ne - “

Vmetla mu do obličeje, že takovým prohnancům, jako je on, nejde o nic jiného než učinit si známost a pak omámenou dívku svést. Křičela: „Já se nedám svést! Já se nedám svést! To si nemyslete! Já vám na lep nepůjdu!“ - To bylo již u domu, kde bydlela. I chytil ji za ruku, aby ji tuto políbil. - „Co chcete, hlupáku?“ vykřikla a dala mu pohlavek, až mu klobouk sletěl na zem: „Rukulíbat,“ zvolal, shýbaje se pro klobouk. Ale to „rukulíbat“ zvolal již k starému pánovi, který se na něho díval velice překvapeně a v zaražení řekl: „Jen nechte, jen nechte.“

Slečna Trottová byla však již doma, a svlékajíc klobouk, bručela: „Takový ohava, to je hrozné!“

Když pan Kavina doma ulehl, cítil ještě na temeni hlavy brnění, které mu způsobila »Ona«. Těšilo ho to a na nočním stolku zřel svůj pomačkaný klobouk, který z piety k té, již miloval, si dosud nenarovnal.

Druhého dne v sobotu čekal opět na ni, odhodlán, že jí řekne, zdali by nemohli jít spolu zítra na výlet třebas do Chuchle, do Zátiší, či jinam do okolí. Měl na hlavě měkký plstěný klobouk, poněvadž věděl, že by druhá rána jeho tvrdý klobouk úplně rozbila. Pro všechen případ vzal si s sebou anglickou náplasť. Toho dne však nebylo potřebí činit právě takových opatření, poněvadž ona byla v jakémsi růžovém rozmaru a řekla mu zcela vlídně, když se jí tázal, zdali ji smí doprovodit domů: „Tak pojďte, člověče!“ Odpověděl vítězoslavně: „Děkuji vám, slečno!“ Šel tedy vedle ní a ona si hvízdala nějakou odrhovačku, kterou on doprovázel dvě tři ulice, stále přemýšleje, jak jí řekne, zdali by nedovolila, aby zítra mohl se s ní někde sejít, aby šli na výlet do Zátiší, do Chuchle nebo jinam. Ona ale si hvízdala a on hvízdal vedle ní a jich hvizdot splýval v netušenou hudbu souhlasu dvou duší, které by se nikdy neměly rozejít. Tak hvízdali až k domu, kde bydlela. Souhlasně umlkli a on chvějícím se hlasem se ozval: „Slečno - slečno - “ přerušila ho slovy: „Tak kam půjdeme zítra, člověče?“ A jako proud vyřítilo se z jeho úst všech 112 polodenních výletů do okolí Prahy. - „Tak víte co, člověče,“ řekla, „půjdeme do Chuchle.“ Smluvil s ní hodinu a místo, kde se mají sejiti, a odešel, neodvažuje se po takovém štěstí ani pokusit políbit jí ruku.

Když přišel domů, opakoval si před zrcadlem: „člověče, člověče“ - a to slovo zdálo se mu být nejněžnějším, nejkrásnějším, nejzamilovanějším slovem plným naděje, takže usnul, maje sám před sebou úctu.

Našli se druhého dne na udaném místě a ona přivedla s sebou na výlet starou, poloslepou tetu. To nijak neodradilo pana Kavinu, aby neměl radost, takovou čistou radost z toho krásného dne, ve kterém brázdil parník, vezoucí je všechny tři k Chuchli, řeku Vltavu. Bohužel neměl příležitost po celé cestě promluviti s tou bytostí tak, jak si přál, neboť stará paní mluvila stále o své zácpě. Již od rána přemýšlel, jak odpůldne řekne slečně Trottové někde na parníku, kde mu nemůže dát facku, aby neudělala skandál: „Moje zlatíčko!“ Ale zatím musel stále těšit starou paní, že ta zácpa nic není, tu že měl už také - při čemž láskyplně díval se na slečnu Trottovou. To bylo vše, co mohl pro ni učinit. Když vystoupili z parníku, oznámila stará teta, že již nemá zácpu. Nastala nyní sháňka po místě, kde by potvrdila, že už jí přestala ta vleklá choroba.

Slečna Trottová pravila, aby se tetička nic nežinýrovala, a tu stará paní pomohla si na hrázi od všeho, co tížilo její tělo.

Než došli k restauraci, objevilo se, že zácpa proměnila se v jiný chorobný stav, patrně způsobený tím, že ubohá stará teta pomáhala si ráno hojným požitím švestek, zapíjeným sbíraným mlékem. - Byl krásný den, kdy proudy výletníků chodily kolem skupiny těch tří, jimž všem ležel tolik osud tety na srdci a nejvíce té třetí, která občas usedávala na zem, řekněme na bobeček, zakrytá jako hradbou před zraky zvědavců panem Kavinou a slečnou Trottovou. A tu stalo se, že v jednom takovém okamžiku podařilo se panu Kavinovi, že vzal jemně za ruku tu, kterou miloval, a ona stiskla mu jeho ruku a řekla: „Dejte sem ještě kus papíru!“ On ale už neměl žádný. - „Ó vy zlý člověče!“ zvolala, „táhněte svou cestou.“

„Trávu,“ ozval se pan Kavina, „trávu“ - ale tu ona ho kopla tak, až vyletěl na hráz, kde zůstal v bezvědomí tak dlouho, dokud ho uděšení výletníci nevzkřísili, neomyli a jeden milosrdný samaritán, jenž si tím zkazil výlet, nedovezl a neodvedl domů. Přivolaný lékař zjistil u něho silné otřesení mozku, kterému za tři dny podlehl, šeptaje v blouznění: „Trávu, trávu!“

 

   


 

Jen si berte, vojáčku!

 

Povídka o domovní prohlídce

 

Pan Bayer byl obviněn, že svádí vojáky ku porušení jejich povinností. Byl to člověk, kterému dosud bylo všechno svatým. Který byl nejnevinnějším občanem, který ctil všechno, co se vůbec nedalo ctít, který o ničem nepochyboval a který považoval se za nejřádnějšího člověka pod sluncem, stejně jako i celé okolí myslelo o něm podobně.

Byl řádný a spolehlivý občan až do té doby, kdy jednoho dne na podzim šel kupovat pro sebe švestky na knedlíky. Současně s ním kupoval u téže prodavačky kilogram švestek sluha pana hejtmana Burkáče. Pan Bayer se zálibou pohlédl na vojáčka, promluvil s ním pár vět, jako u kterého regimentu slouží, jak se má na vojně, jaké cvičení už prodělal a když vojenský sluha, dostav odváženo švestek, kolik měl nařízeno, aby koupil pro domácnost pana hejtmana, vzal si z papírového pytlíku jednu švestku, tu pan Bayer promluvil k vojáčkovi ona památná slova: „Jan si berte, vojáčku!“

A vojáček bral ze švestek, které nenáležely jemu, nýbrž rodině pana hejtmana!

Hýřil, chudák, a sveden protimilitaristickým výrokem pana Bayera: „Jen si berte, vojáčku!“, jedl jednu švestku za druhou a když přišel domů, byl přinucen neblahou okolností říci, že ztratil peníze na švestky. Snědl totiž, ubožák, všechny na cestě. To dělá antimilitaristická propaganda. Člověk svedený takovými živly stane se i lhářem a na vojně lhát! Kam to vede...

Byl přirozeně podroben výslechu. Jak ztratil peníze? Erární peníze k tomu, neboť nelze upřít, že peníze na švestky, které mu svěřil pan hejtman, byly erárními penězi. Hejtman svěřil mu erární peníze, poněvadž kilogram švestek byl určen na švestkové knedlíky pro celou setninu. Jedna švestka pro tři lidi.

Je to zpronevěra a hejtman má právo se domnívat, že je prochlastal. Že prochlastal a utratil osm krejcarů erárních peněz. Kde je vojenská disciplina? Chlap přijde bez švestek a řekne: „Poslušně hlásím, ztratil jsem peníze!“

„Was ist da zu machen?“

„Den Kerl einsperren!“

„Zavřít a basta! Co jiného s lumpem!“

„Ztratil jste opravdu peníze?“

„Budete zavřenej, až budete černej…“

„Já...“

„Co máte právo říkat já... Napřed poslušně hlásím a pak teprv já!“

„Já je snědl.“

Zpronevěra jako zpronevěra! Chlapa nutno disciplinárně potrestat. Snědl švestky pro celou setninu, kilogram švestek! A k tomu člověk, kterému hejtman tolik důvěřoval.

„Máte něco k omluvě?“

Byl to jeho sluha, kterého poslali pro švestky, proto se ho tázal, čím ten zločin omluví. Jinak se na vojně nikoho neptají, proč někdo něco udělal.

Ubohý svedený voják přiznal se ke všemu. Jak jeden pán k němu přistoupil a řekl: „Jen jezte, vojáčku!“

Osud pana Bayera byl zpečetěn.

V takových vážných věcech není radno si hrát s paragrafy. Říci: „Jen jezte, vojáčku!“ není tak lehko brát na lehkou váhu.

Pana Bayera vypátrali snadno. Zprvu vzali do vyšetřovací vazby prodavačku ovoce, která se přiznala, že skutečně zná popsaného pána, který u ní kupuje švestky i jiné ovoce. Ku konci šestinedělní vyšetřovací vazby, která byla jedině na ni vržena z odůvodněného předpokladu, aby se nemohla dorozumět se svědky a obžalovaným, doznala, že dotyčný pán (pan Bayer) často mluvil před ní s vojáky a přečasto říkal: „To máte zlý život, vojáčkové. Měli byste si hledět ten váš život osladit.“

Pomalu, ale jistě stahovala se síť na pana Bayera.

Byl to jinak tichý člověk, ale tichá voda břehy mele.

Hleděl vstříc neodvratné události. A tou byla domovní prohlídka.

Pan Bayer byl skutečný lotr. Člověk by to na něm nehledal. Při domovní prohlídce vlezli i do kamen. Byl to tedy skutečné nebezpečný člověk.

Jeho hospodyni dívali se do úst. Již se zdálo, že nenajdou nic, co by předpokládalo jeho antimilitaristické smýšlení. A konečně to našli.

Darebák Bayer po 10 let neplatil vojenskou taxu.

A tak touto domovní prohlídkou vyšlo najevo, že žádný zločin nezůstane neobjeven, ani antimilitaristické smýšlení na pohled řádného občana Bayera...

   


Jubilejní vzpomínka

I

V létě 1918 byla organizována v Samaře vojska kontrarevolučního Národního shromáždění, jehož členové a vůdcové byli potom později na zimu buď pověšeni, nebo jinak utraceni admirálem Kolčakem.

V Samařské gubernii té doby zrála pšenice a chýlilo se k senoseči. V Samaře náhlé polní soudy vyváděly dělníky i dělnice z vězení a odstřelovaly je za cihelnami. V městě i okolí usilovně pracovala kontrarozvědka nové kontrarevoluční vlády, podporovaná starými kupeckými i činovnickými živly, které vystrčily opět své rohy a bavily se udavačstvím.

V této těžké chvíli, kdy mně na každém kroku hrozil mat, shledal jsem výhodnějším odebrat se na severovýchod na Bolšuju Kamenku. Tam žije jedna část povolžské Mordvy. Je to národ dobromyslný, velice naivní. Mordvíni byli poměrně nedávno pokřtěni, takže si ještě zachovali zdravé pohanské zvyky, a za carismu přijali pravoslaví jedině kvůli tomu, aby neměli oplétání s přístavy. Měli dříve veliké množství bohů, ale pravoslavná církev jim je srazila až na tři, proto se také báťuška netěší u nich veliké oblibě, a dokonce za revoluce v jedné volosti utopili si všechny báťušky i s ďáčkami.

Když jsem tedy utíkal na severovýchod, dohonil mě jeden mordvinský sedlák s povozem na silnici.

„Kam jdeš, duše drahá?“ zavolal, zastavuje svůj povoz, na kterém byla hromada zelných hlávek.

„Tak, sobě,“ řekl jsem, „procházím se.“

„Máš dobře,“ prohlásil s velkou určitostí Mordvín. „Procházej se, holoubku. V Samaře řežou národ kozáci. Sedni si na vůz a jedeme dál. Strašné věci se dějí v Samaře. Vezu ti na trh zelí a naproti mně od Samary ujíždí Petr Romanovič z Lukaševky. ,Vrať se,’ povídá, ‚kozáci berou zelí na samařských dačách. Mně všechno vzali a souseda Dimitrijeviče posekali šavlema. »Smilujte se, bratři,« řekl k nim, »jestli je tak možné, pravoslavní, obírat na cestě. My vezeme na trh.« »Teď přišlo naše právo,« řekli kozáci a sesekali ho z vozu, »vida ho, proklatce, jistě v selském sovětu slouží.«“

Mordvín se zadíval na mě a v jeho očích uhodl jsem, že je naprosto přesvědčen o tom, že i já utíkám odtamtud.

„Tak,“ řekl pomalu, „vybral jsi si na cestu pěknou pohodu. Nu, mezi Mordvou se uschováš, než se to přežene. Národ trpěl dost, a když máme zem a pole, vida je, statkáře a generály, zas by chtěli panovat a našeho bratra dřít. Jen si dej před kulaky pozor. Za dva za tři dny budou zde už razjezdy orenburských kozáků. Povídali naši, že jsou u Buzuluku. A z druhé strany zas někdo táhne na Stavropol. V noci bylo slyšet artilerii a vidět velikou záři od požáru. - Dobře, zakroutíme si machorky.“

Vyňal plátěný pytlík s machorkou, do kterého byl zavinut papír, zakroutili jsme, zakouřili a pokračovali v rozmluvě.

„A ty čí?“ otázal se mordvinský sedlák, „zdaleka?“

„Zdaleka, strýčinku.“

„A u vás boje jdou?“

„U nás vše v pořádku, spokojeně.“

„Tedy jsi tam zkysl, pravda. Tu nelze nic jiného dělat než běžet. Jestli tobě by se podařilo za Volhu ... tam bez generálů, statkářů a kupců. Sbírají tam velké síly proti těm samařským. Ty se, holoubku, neboj, večer dojedem k nám a já tě převléknu do mordvinského. I opánky dostaneš, ráno potom dál se vypravíš na Bolšuju Kamenku. Hleď si obživy. Všemu se naučíš a potom už nějak stočíš se zase k svojim.“

II

Ráno by mě nikdo nepoznal, když jsem šel dál na severovýchod. Před polednem došel jsem do nějaké tatarské vesnice, přešel jí, ale za vesnicí dohnal mě tatarský občan a spustil na mě zcela stručně: „Běžíš?“, po kterémžto krátkém proslovu vložil mně do ruk bochníček chleba a zas se otočil s pozdravem na další cestu: „Masalam malejkam!“

Asi za půl hodiny dohonil mě jiný Tatar z téže vesnice, který strašně lámanou ruštinou mě upozornil, abych šel ne po silnici, ale dolů údolím k říčce do lesů a potom nahoru po břehu, přičemž kolikrát po sobě mně říkal: „Kozáky, silnice, jest, kozák, koja barasin.“ Při loučení dal mně balíček machorky, krabičku zápalek a arch papíru na kouření, přičemž dodal: „Tatar chudák, generála svoloč, gener kíchnet.“

Snědl jsem bochníček chleba v údolí na břehu říčky, na kraji malého lesíka. Nedaleko mě na drnu odehrávalo se totéž co v Samaře. Tlustý mravenec, voják, požíral tam malého mravenečka, který ještě před chvílí táhl kousek kůry ku společné stavbě nového hnízda.

Večer potom došel jsem do Bolšoj Kamenky, vešel do nejbližšího statku, uklonil se v jizbě před ikonou v rohu, pozdravil celou rodinu a zasedl k nim za stůl. Na stole byla veliká mísa salmy, polévky s bramborami a jakýmisi pšeničnými noky a se zelenou sekanou cibulí. Hospodyně přinesla dřevěnou lžici, položila ji přede mne a pobídla mě, abych jedl s nimi. Hospodář přistrčil ke mně chléb a nůž. Nikdo se mě na nic zprvu neptal. Oválovité dobrácké obličeje Mordvínů nejevily také žádné přílišné zvědavosti.

Když jsme se najedli, řekl hospodář, že budu spát na půdě, a potom teprve byla navázána rozmluva:

„Zdaleka?“ „Zdaleka, chozjajin.“

„Běžíš? - Vidno, že běžíš, ani onuce a opánky po mordvinsku neumíš pořádně lýkem převázat. Poznat hned, holoubku, žes na útěku od Samary. Umíš dělat cihly?“

Řekl jsem nazdařbůh, že umím ...

   


 

Jubileum služky Anny

Předsedkyně spolku pro ochranu služek, paní radová Krausová, připravovala si na zítřek slavnostní řeč do spolku.

U jednatelky jejich spolku, komerční radové Tichové, slouží služka Anna, která v rodině jejich padesát let sloužila a která odchovala dvě generace. Zítra bude slavit padesátileté jubileum věrné služby. Je jí pětasedmdesát let, chovala se vždy mravně a nemlsala.

Dostane zítra ve spolku zlatý křížek, zlatou desetikorunu, hrneček čokolády a dva indiány. Ale to není všechno. Ještě poslechne si oslavnou řeč paní radové Krausové a od své paní dostane modlitební knihu.

Jen kdyby už tu řeč paní radová měla napsanou. Musí svůj mozek namáhat kvůli služce. Už popsala spoustu papíru a pořád ještě to není brilantní řeč.

Chodila chvíli po pokoji a přemýšlela. Co tam má v té řeči říct? Že se dnes služky organisují a že chtí mít prázdno a večeři. Na mou duši, dnes aby se člověk s nimi zbláznil. Dřív ještě to šlo, dát služce facku a vyhodit ji na místě. Dnes vás žaluje.

Paní radová sedla si ku psacímu stolu a potřela si čelo migrénovým kolíčkem.

„Jako ta její služka. Ta nezdárná ženská má milence a ten jí půjčuje knihy. Ta ničemnice se chce vzdělávat!“ Bylo to tak hrozné, že paní radová sáhla poznovu ku migrénovému kolíčku.

„Člověk se marně rozčilí, namísto aby psal řeč. Přece už tolik řečí napsala, tolikrát mluvila ve Spolku pro ochranu služek, chce pronést něco nového, ale nezbude než začít s Pánem Bohem. Pán Bůh se vždy pro služky hodí. Modli se a pracuj! Kdyby to věděla latinsky. Zeptá se, až přijde muž domů. Rozhodně tak začne: ,,Modli se a pracuj!“

Paní radová dala se do psaní: Modli se a pracuj! Jaká to krásná věta. Bez modlitby nelze zdárně pracovat, být poctivým, a hle ... Tato pravda ztělesněna jest na naší jubilantce. Padesát let pilně se modlila a Bůh ji dovedl úskalím života k cíli. Dnes slaví padesátileté jubileum neúnavné práce a odměna ji čeká nemalá na nebi i na zemi ...“ (Na nebi království boží a na zemi zlatý křížek, zlatá desetikoruna, modlitební knížka, hrneček čokolády a dva indiány.)

„Modli se a pracuj! Naše jubilantka Anna padesát let pracovala a po padesáti letech vidí ovoce svého snažení (zlatá desetikoruna = pěti stům krejcarů, tedy za rok pilné práce deset krejcarů), ale ona též padesát let se modlila, netancovala, do divadla nechodila, špatných knih nečtla, jedině modlitebních knih, které učily ji úctě a lásce ku svým zaměstnavatelům, které vedly ji neobmezeně k poslušnosti a celému žití jejímu řádný udávaly směr po těch 50 let: .Modli se a pracuj.’ Byla prozřetelná ve svém chování. Nevylila nikdy lžičku do záchodu, varovala se marné naděje a vypínavosti, nepřátelíčkovala se s cizími služkami, varovala se řečí zbytečných, neklepala o svých pánech a modlitba ji sílila, že nemlsala. Pohleďte, ctěné dámy, na tuto stařenku. Ona byla přesvědčena o užitku protivenství, ona potlačovala v sobě zlé žádosti, byla vpravdě nábožná, mlčenlivá, zkroušeného srdce, rozvažovala jistě často o bídnosti lidské, rozjímala v prázdné chvíli o smrti, o dni soudném a o trestech za hříchy. Horlivě napravovala nábožným rozjímáním před spaním celý život svůj. Pokorně poddanou, neodmlouvající viděly ji dvě generace v rodině slovutného pana komerčního rady Tichy. Byla čistého srdce a upřímného úmyslu, byla vděčna za každé sousto darované jí laskavě jejími zaměstnavateli, políbila vždy vděčně a oddaně štědrou ruku pána i paní. Tak činila po padesát let v té rodině, nikdy ničeho neukradla a svěřené jí věci ochraňovala s láskou. Pracovala za pět zlatých měsíčně a z toho si uchránila vždy, kromě večeří, na cestu na Svatou Horu, kam s dovolením svých zaměstnavatelů ročně jezdila. A tu ještě přivezla jim na památku dárky, které mluvily za její čistou duši.“

„Sama říkala, že by ani jídla, ani nápoje nepotřebovala, nýbrž že by mohla bez přestání Boha chválit a pak že by mnohem šťastnější byla nežli nyní, kdy musí také sloužit svému tělu.“

Paní radová chvíli si odpočinula. Jak to bude zítra krásné. Jistě že o její řeči bude zmínka v Katolických novinách. Konečně může dát vytisknout svou řeč jako brožurku pod názvem: „Epištoly ku služkám.“ Snad přestanou pak vylévat lžíce do záchodu, když si vzpomenou na nábožný život jubilantky.

Vtom vstoupila služka a ohlašovala: „Paní radová Tichová.“ Vzápětí přivalila se navoněná paní, která s pláčem vrhla se předsedkyni spolku do náručí:

„Považte si ta blamáž. Naše jubilantka právě nám umřela.“

Přestala slzet a pokračovala zlostně: „Poslala jsem ji včera večer do sklepa pro nůši uhlí. To víte, když je jí sedmdesát pět let, že je člověku líto ji vyhodit, ale když ji živím, tak musí také dělat. A ona vám, ničemnice, spadne i s plnou nůší ve sklepě se schodů a potluče se před naší slavností tak, že dnes ráno umře. Ta blamáž, když tak najednou sejde z naší slavnosti. Já jsem si kvůli tomu pořídila nádhernou róbu ... A pohřeb mne bude stát aspoň třicet zlatých a ve spořitelní knížce má nebožka jen pětadvacet.“

Paní radová Krausová přetřela si čelo migrénovým kolíčkem, a dívajíc se na čtvrtky se svou řečí, povzdychla: „To vypadá, jako by to udělala schválně ...“

 

  


 

JUDr. Josef Myslivec

 

S plnou a upřímnou radostí chápu se péra, abych popsal život tohoto moderního svatého muže. Přisvědčuji plně slovům anglického lorda Macauleye: „Na kmeni církve katolické vyrážejí po všechny doby kvítka, která udržují církev katolickou při svěží vůni.“

Takovým kvítkem jest JUDr. Josef Myslivec a dnes vskutku můžeme říci, že jest činitelem v katolickém světě, osobou prvého řádu, který ctí zákony a nabádá i ostatní, aby tak činili. Jest apoštolem českého lidu a řídí věřící stádo. Má potestas iurisdictionis. Na něm nejlépe vidíme, že co Bůh řídí, dobře řídí. Z obuvníka stal se Josef Myslivec doktorem práv a říšským poslancem katolického lidu v Čechách. Ostatně vidíme z dějin církve, že největší svatí byli původně také řemeslníky a jest jisto, že slovo „švec“ od doby dr. Myslivce přestalo mít název potupný a jisto jest, že nikdo dosud neodvážil se optat dr. Myslivce, proč se ševci rojí a z kterého roje on sám pochází. Není nijaké pochyby, že čeští obuvníci po smrti dr. Josefa Myslivce zvolí si tohoto za svého patrona a že budou se v Čechách nacházeti firmy á la: Myslivec Smetana, obuvník.

Dr. Josef Myslivec jest, jak sám o sobě tvrdí, českým misionářem, vniká do krajin českých hlásat Kristovo evangelium. Přitom dává četníky zatknout od případu k případu lidi, kteří na schůzích nesouhlasí s jeho vývody, což jest jistě známkou zvlčilosti a úpadku mravů.

Za svého mládí byl horlivým čtenářem časopisu Růže dominikánská a již v deseti letech psával do Kříže a Marie básničky, z nichž uvádíme:

K nebi modlím modlitbičku,

zbožné slze maje v líčku,

můj andílku strážný,

já jsem křesťan vážný,

a tu svoji modlitbičku,

tu já modlím ku nebíčku.

Hle, takový vroucí cit náboženský, vyjádřený těmito úchvatnými verši, dovoluje nám nahlédnouti v čistou duši mladého Josefa Myslivce.

Později, když zasedl za verpánek, s modlitbou v srdci krájel kůže a dělal pop. Do monotónního klepání na boty zaznívaly jeho nábožné písně. Byly to doby, kdy odkládaje rozdělané boty zasedl za stůl, aby se soukromě vzdělával ku slávě katolické církve.

A tak vidíme dr. Myslivce jako hotového obhájce církve a víry. Kdo slyšel dr. Josefa Myslivce mluviti na schůzích nebo četl jeho články, ten vidí, jak hluboké vědomostí chová tento muž a vidí, co moudrosti obsaženo jest v jeho řeči. Vysvětlí vám, že téměř všechny vědomosti, které máme o povrchu země, pocházejí z pramenů katolických. Největší vynálezy a nauky byly učiněny a sestaveny zbožnými syny církve.

Katolíci vynalezli nože, trakaře a jiné užitečné věci. Katolíci vynalezli piano, katolíci vynalezli vidličky. A o to všechno, zdá se, když slyšíte dr. Myslivce, má zásluhu strana katolicko-národní a voliči dr. Josefa Myslivce.

Řeči jeho jsou velmi bystré a duchaplné. Z něho hovoří duch sv. Tomáše. Dr. Josefu Myslivcovi po boku stojí zástup učenců na slovo vzatých, zejména sv. Anselm, Alexandr Halský a sv. Bonaventura. Z jejich filosofie čerpá.

A je-li pravdou, že první kukátko operní dle dr. Mvslivce vynalezl kapucín Schyrle de Leita, uvidíte, že všechno, co dosud nebylo vynalezeno, vynalezne dr. Josef Myslivec. A jako jsou nepopiratelné zásluhy církve katolické o severní točnu, neboť pradědeček dr. Cooka byl nadšený katolík, tak i nemenší zásluhy má dr. Myslivec o český lid.

V horách Orlických, kde chudí tkalci namáhají se po celý život za stavem a dřou se do úmoru, tam vnáší dr. Myslivec nového ducha do sedřených tkalců. Poněvadž byli by se z nich stali socialisté, vyložil jim dr. Myslivec, aby hleděli si zajistiti nebe po smrti tím, že ho zvolí za říšského poslance.

Není pochyby, že to bude první světec, který byl poslancem. Jeho činnost jest obsáhlá, články jeho dýší vroucí láskou k bohu. A přitom nosí vysoké boty, je-li ve svém volebním okresu. O tom říká, že velcí mužové mají zvláštní libůstky. Napoleon miloval červené kapesníky a dr. Josef Myslivec vysoké boty.

Dr. Myslivec miluje historii a obzvláště jednu kapitolu z dějin, svatou inkvizici. V noci se mu zdá o španělských botách, palečnicích a jiných nástrojích, které sloužily zájmům církve. Přitom jest jeho život úplně bezúhonný a mravný, jak ani jinak býti nemůže u muže založeného na zásadách náboženských.

Nikdy se nad nikým nevypíná a kdo se mu nelíbí, tomu to řekne do očí. Poněvadž však každý neumí latinsky, je nucen říci mu do očí, co si o něm myslí, v jazyku českém. Obyčejně mluví přitom o hovězím dobytku. A na konec svých řečí před svými voliči řekne: „Buďte hrdí, že jsme ty chlapy pořádně zmlátili, vložili jsme na jich bedra kříž pokání, aby odvrhli pýchu a marnost a aby pamatovali, že člověk neví dne ani hodiny, kdy ho bůh k sobě povolá.“

A ještě jiný význačný pohled na jeho život třeba uvésti: Dr. Josef Myslivec jest úplně bez hříchu. Řekl tak kdysi na schůzi v České Třebové: „Lide katolický! Já jsem bez hříchu, já se v pátek postím, nejím masa, ale můj protikandidát nejenže v pátek jí maso k obědu, ale k večeři dokonce tlusté od šunky.“

To bylo v době, kdy byly ponejprv volby do říšské rady na základě všeobecného práva hlasovacího. Z České Třebové táhl dr. Myslivec do Ústí nad Orlicí, tam svolal tábor lidu na náměstí a opět vykládal, jak jeho protikandidát na Velký pátek snědl tlusté od šunky.

To se ví, že v tom požehnaném kraji takový zhovadilec propadl.

Poslední dobou zabývá se dr. Josef Myslivec sepisováním zaslána, které hodlá zaslati všem redakcím: „Vzhledem k mému návrhu, aby svátek sv. Václava stal se svátkem všenárodním, roztrušují o mně utrhačná ústa zprávu, že kdybych žil za časů sv. Václava, poslal by mne patron české země také do Němec. Poněvadž je toto velmi dvojsmyslné, odmítám toto tvrzení s oprávněným rozhořčením a prohlašuji, že za všech okolností v Čechách zůstanu!“

Toť poslední zpráva o činnosti dr. Josefa Myslivce, kterého doporučujeme všemu českému lidu jako zajímavý zjev, zejména ze stanoviska přírodopisného.

 

    


K aféře profesora Wahrmunda

Zvláštní telegram. Na včerejší večer svolal „Spolek pro upálení profesora Wahrmunda“ velkou schůzi do vídeňského radničního sklepa, aby protestoval ještě jednou po Inšpruku, posteskl si a poradil se, jakých kroků má být použito, aby profesor Wahrmund byl konečně definitivně upálen! Schůze měla důstojný průběh. Na velkém lustru usadily se duše inkvisitorů ze španělské a italské inkvisice všech století. Tribuny zaujali prodavači švédských zápalek. Bylo vidět též několik agentů dřívím, kteří měli v rukou cedulky s cenami měkkého pryskyřnatého dříví, jaké by se nejlépe hodilo ku zbudování hranice. Pivo švechatské, plzeňské a bavorská černá piva. Přesto nebylo pozorovat v sále nikoho úplně zpitého a možno pochválit i disciplinu řečníků, kteří také nebyli úplně opilí. Zde objevila se na místě ona krásná slova, že katolický muž nemá pouze katolicky demonstrovati, nýbrž i katolicky žiti.

Ke schůzi došla spousta telegramů, které jednatel spolku při zahájení schůze krátce po sedmé hodině předčítá za hluboké pozornosti. Pozornost a živý souhlas vzbudil telegram habešské královny Taitu, choti krále Menelika, která pozdravuje Vídeňany a prosí, aby odpustili její špatnou němčinu. Bude-li Wahrmund upálen, přijede do Vídně navštívit dra Luegra a zdokonalí se v němčině. Další pozoruhodný telegram poslal slavný český humoristický spisovatel a učenec páter Tomáš Škrdle. Obvyklým žertovným způsobem blahopřeje ku zdaru schůze a oznamuje, že je 175 cm dlouhý, hnědooký a že jí rád ovar. Páter Albán z Prahy, druhý český nejslavnější humorista, který své výtečné vtipy uveřejňuje v nejlepším českém humoristickém časopise „Sv. Vojtěchu“, pozdravuje za benediktiny a za ulici „Na Slovanech“ vřele schůzi. „Trpím průjmem,“ píše, „a proto odpusťte, že osobně nemohu se vaší schůze zúčastniti. Má duše dlí u vás, zatím co mé tělo dlí jinde. Leč nechrne toho, přátelé. Jsem všude váš a za všech okolností váš.“ Čtení telegramů a dopisů trvalo celou hodinu a po-dalo důkaz, že hodiny profesora Wahrmunda jsou sečteny. Po přečtení telegramů praví jednatel spolku, že si nemůže živou mocí vzpomenout, jak se profesor Wahrmund jmenuje křestním jménem (Hlučné „bravo!“), neboť ještě před týdnem nestaral se o onoho otrapu. Po těchto slovech navrhuje za předsedu biskupa z Šoproně, za místopředsedu podomka z radničního sklepa, a za zapisovatele vrchního dozorce nad vídeňskou kanalisací. Po přijetí navržených ujímá se biskup šoproňský slova. Tvrdí, že ho těší ona dů-, dů-vě-vě-ra, ra, kte-kterou byl zvo, zvo, len za za před, před-se-du-du-, a prosí za odpuštění, že ko-ko-ko ktá. Stal se koktavým v boji o o-o-o-bro-bro-broze-zení křesťanské ku-ku-kul-tury a uděluje slovo kuchaři papežského nuncia. Kuchař papežského nuncia omlouvá se, že nekoktá, a praví, že má chuť upéci profesora Wahrmunda pěkně do zlatová, ale napřed by ho zaživa nadil rozsekaným olovem. Jeho pán, papežský nuncius, jmenuje se kníže Granito di Belmonte, a měl už několik sporů. Kam přijde, tam se do všeho míchá v zájmu papežského státu. (Hlas z obecenstva: „Pa-pežský stát neexistuje!“) Řečník mlátí se na břicho: „Toť papežský stát, pane: Já, nuncius a papež s Vatikánem.“ V další poutavé řeči navrhuje, aby upálení profesora Wahrmunda dělo se obzvláště slavnostně a aby profesoři ze všech rakouských universit byli donuceni přikládat na hranici, po případě dýmat měchy nebo zpěvem nábožných písní přehlušovat bolestný křik upalovaného. Kuchař papežského nuncia dokazuje, že ve věcech víry netrpí odporu. Vzpomíná vřele habešského panovníka Menelika. Tento výtečný křesťanský černoch poslal nedávno papeži dva lvy, které vykrmil masem pohanů. Kdyby profesor Wahrmund byl v Habeši, tu nepochybuje, že by ho oni lvi již dávno zpracovali ve svých žaludcích. (Hlučné „bravo“.) Řečník končí prohlášením, že sociální demokrati živí se v dobách neúrody krví nevinných tyrolských dětí.

Další řečník, jubilejní městský vídeňský metař Kreschke, praví, že upírá profesoru Wahrmundovi vzdělání. Kdo nevěří v Pána Boha, nemůže být doktorem. Podle jeho křesťanského názoru ani dnes se učenci nemohou obejít bez zázraků, a ať říká kdo chce co chce, nikdo mu nevymluví, že by duha nebyla zázrakem. „A co je to telegraf?“ táže se stařičký řečník za bouřlivého potlesku shromážděných, „zajisté ne vynález bídného rozumu lidského, nýbrž zázrak. A náš Karlíček Lueger, náš starosta, to je také zázrak!“ (Bouřlivé volání slávy.)

Když se ovace utišily, promluvil ctihodný páter Dominik. Řeč svou provázel jadrnou kritikou činnosti peklu propadlého Wahrmunda a objasnil posluchačstvu živými barvami, co se s Wahrmundem v pekle stane. Pět milionů let bude ďábly vařen v papínském hrnci ve vepřové krvi. Pod hrncem bude hořet jeho zabavená brožura. A těch celých pět milionů let bude trpět strašná muka v papínském hrnci a dalších pět milionů let bude poléván etherem, který v žáru, jaký panuje v pekle, tak rychle vyprchá, že Wahrmund celých těch pět milionů let bude mrznout na rampouch. Ale co je těch deset milionů let proti nekonečnosti. Pak bude nekonečně bodán, štípán, tlučen, stínán, lámán, věšen, řezán, pálen, chlazen, vařen, stahován, párán a přitom celou věčnost v uších mu bude hučet: Anathema sit! Budiž proklet! (Bouřlivější potlesk.)

Po této zdařilé řeči přihlásil se k slovu starosta tyrolské obce Wonderntal. Uvítán potleskem vytýká Wahrmundovi, že v hlavním městě Tyrolska vystoupil proti církvi. „Je pravda,“ praví řečník, „že my Tyroláci máme vodu v hlavě, ale my zato věříme jako povodeň. (Výborně.) A nemá-li Wahrmund vodu v hlavě, pak má prázdnou hlavu.“ Řečník žádá, aby do resoluce byla přijata věta, že je profesor Wahrmund „schweinbübli“ a „schweinkerli“. (Hlučný souhlas.)

Další řečník, vídeňský městský radní, pekař Krzikawa Wenzel, prohlašuje, že poslední dobou o něm roztrušované zprávy, jako by míchal do mouky sádru, nejsou pravdivý, a pokud se týče profesora Wahrmunda, že úplně bude souhlasit s jeho upálením. Prosí ale, aby v ten významný den nemusil dát svému personálu prázdno.

Nato odpověděl jeden ze svolavatelů, že i v minulých stoletích při upalování kacířů nikdy řemeslo nestálo, a ani dnes nebudeme dělat v té věci nějakých reforem, aby nám Vatikán právem nevytkl modernismus. Další řečník p. Erzberg praví, že mluví jménem churavého dra Luegra. (Sláva!) Jest přesvědčen, že upálením dra Wahrmunda polepší se otřesené nervy miláčka všech katolíků v Rakousku.

Po tomto vznešeném projevu přečetl kuchař papežského nuncia následující resoluci: „My shromáždění věřící ve vídeňském radním sklepě vyslechli jsme se souhlasem krásné projevy řečníků za obrození křesťanské kultury a žádáme vládu, aby’ neprodleně dala upálit prokletého profesora Wahrmunda z Inšpruku. Budiž zvoleno komité složené stejným dílem ze zástupců vlády a křesťanských sociálů, kteří by vypracovali celý program slavnosti. Z výtěžku slavnosti upálení profesora Wahrmunda budiž vysláno několik nejmravnějších slepých křesťanských sociálů do Lurd. My shromáždění protestujeme dále proti ministru vyučování dru Marchetovi a žádáme, aby byl vypovězen z Rakouska a na jeho místo nechť jest okamžitě dosazen papežský nuncius, kníže Granito di Belmonte. Ministr zahraničních záležitostí baron Aehrenthal budiž okamžitě zbaven úřadu, a na jeho místo nechť přijde páter Tomáš Škrdle, který budiž povýšen do stavu baronského. Dále si přejeme, aby profesor Wahrmund byl při upalování poléván petrolejem a Francii jako semeništi bludů vypovězena válka. Má-li profesor Wahrmund nějaké příbuzné, nechť jsou ihned zbaveni občanských práv a dopraveni do donucovacích pracoven. V den upálení buďtež všichni tak zvaní náboženští šílenci propuštěni z blázinců na svobodu. Pro srdce všech věřících nebude nic pohnutlivějšího a pro ducha vznešenějšího divadla, jako když plameny budou olizovat toho, který tak hanebným způsobem zneužil svého učitelského úřadu. Ku konci resoluce navrhujeme, aby všichni profesoři v Rakousku byli dáni pod policejní dohled. K tomu všemu nám dopomáhej Pán Bůh. Amen.“

Resoluce byla jednomyslně přijata a po odeslání holdovacích telegramů papeži a královně Taitu schůze zdařile vykoktaným proslovem předsedy ukončena za zpěvu papežské hymny. Za všeobecného nadšení a bez zaplacení útrat rozešlo se pak shromáždění.

 

   


K prazdniku

K svátku

Tisíce verst urazila 5. armáda. Byl to nejkrutější zápas s kon-trarevoluci ve veliké epoše našich revolučně socialistických válek. Nebojíme se ani početných pluků vlastenecké kontrarevoluce, ani těžkého dělostřelectva mezinárodního kapitálu.

Když lokaj cizího kapitálu admirál Kolčak loni v dubnu útočil na Kazaň a Samaru, posílali vůdci spojencům jeden telegram za druhým.

Londýnský deník Times ve svém úvodníku blahopřál a vyslovil naději, že Anglie svou podporou pomůže Kolčakovi zničit vládu sovětů.

Pařížský Temps gratuloval admirálovi k ofenzívě a sliboval mu všestrannou podporu Francie ke konečné porážce sovětské moci.

Zástupce amerických miliardářů Woodrow Wilson telegrafoval: „Přeji skvělé armádě admirála Kolčaka, aby porazila na hlavu své nepřátele, a slibuji všestrannou podporu.“

To bylo v dubnu roku 1919. V dubnu 1920 píšou tytéž noviny: „Anglie musí uznat sovětské zřízení.“

Vítězství Rudé armády, a tedy 5. armády, srazila anglickým buržujům hřebínek a přinutila je mluvit o míru.

Radíme japonským diplomatům, aby se i oni nad tím zamysleli a zapamatovali si, že čestné zástavy dáváme železným armádám.

   


 

Kam letos na venek?

Nastala sezóna k smrti otravných úvah, kam letos na venek. Není snad časopisu, kde by se nepsalo o kráse venkova. Český národ má tolik příležitostných spisovatelů! Když jsou vánoce, píší se vánoční úvahy, líčí se zimní krajina. Pak přijde jaro, omlazená příroda, nato léto s turistickými fejetony a se smutně vtipnými humoreskami ,,Jak jsme se měli na letním bytě“.

A zatím co speditéři svážejí zavazadla na nádraží, ten chudý člověk dál jde svou cestou do továren, a když mu žena přinese v poledne skromný oběd, tu vidí kousek přírody z lavičky před sadem, kde obědvá, nezlíbí-li se ovšem hlídači sehnat ho z lavice. A zas následuje cesta do továrny a dílny, kde hučí stroje a nad parními kladivy se chvěje vzduch.

Toť jeho píseň letní. Ten živý ruch a šum má mu snad nahradit šumot lesních stromů a ovzduší přeplněné prachem pilin a kovů čistý vzduch tam venku, naplněný vůní pryskyřice, kterou nyní vdechují ti, kteří jaktěživi nic nedělali?

A když pak unaven jde z práce, zda si vzpomene, že daleko za branami města jsou zelené háje, uprostřed kterých stojí vila pana továrníka, který právě teď na terase bohatě večeří s veselou společností a ukazuje, že všechno to kolem je jeho, to že mu svou prací dobyli jeho otroci ...

A v letní podvečer se střídají také šichty v dolech. Z horských vesnic sestupují k dolům horníci s bandaskami. Jdou zasmušile lesy. Hle, mají též příležitost obdivovati se takovému letnímu podvečeru, kdy slunce se houpá ve zlatých paprscích na větvích rozsochatých borovic, ale pro ně neexistuje taková nálada.

Oni jdou ze světla do tmy. Opouštějí jas ráje, z kterého byli vyvrženi, a za chvíli přijme je peklo šachet. Jsou to jiné lesy. Lesy podzemní, lesy zkamenělé. Místo zářných paprsků slunce krvavě svítí rozžhavená drátěná síťka kahance.

A nad nimi pět set metrů opět letohrádek mezi jinými lesy, mezi živými, vonnými a krásnými, tam u Oseku a Hrobů, kde to všechno podvrtáno, poddolováno, kde slyšet za nocí pod zemí podivné výbuchy, které významně mluví ...

Kam letos na venek? Taková otázka brutální, opakovaná ve všech měšťáckých listech.

Podívejte se tedy nyní na nádraží. Tam uvidíte sta zemědělských dělníků z Haliče a ze Slovenska.

Sehnali je sem do Čech, aby pracovali na statcích bohatých řádů.

Kam na venek? K premonstrátům na Klatovsko, k benediktinům k Broumovu a jinam a jinam. Blíží se doba žní pro bohaté řády. Ctihodní opatové procházejí se mezi lány obilí. Léto dostupuje vrcholu. Neuvědomělí Rusíni a Slováci z krajin požehnaných klerikalismem a kořalkou zanedlouho s kosami v ruce rozmnoží jmění bohatých řádů.

A zcela tak dle bible: ,,V potu tváře chléb svůj jisti budeš.“

Špinavá polévka a ošklivě tvrdý chléb!

A k tomu trochu kořalky a dvacet pět krejcarů denně. A pracují v přírodě, v boží přírodě, jak se říká. Rudé máky kvetou na polích, modrají se chrpy, na mezích voní mateřídouška. Včely poletují, ptáci zpívají, obilí sklání ve větru rytmicky vlnité klasy. Daleké obzory lemovány lesy modravými. Jest to všechno i pro chudého člověka?

Snad básník si sedne pod břízu v háji, podívá se do laškovných proudů čistého potoka, jehož břehy vroubeny bleděmodrými pomněnkami, jako když modré nebe prosvítá lehounkými, jemnými obláčky, beránky, a básník snad zazpívá o kráse přírody.

Ale od rána do noci do úmoru pracovat za dvacet pět krejcarů denně, trochu kořalky a špinavé polévky, tu mizí ta sladká vůně lučin a polí, slunce oči vypaluje do ruda, zeleň mění se ve velká pestrá kola, která se před očima točí ...

V Oseku v klášteře žil opat Theodor Wagner. Napsal celou sbírku písní opěvajících přírodu. Rád procházel se lesy, polmi a lukami. I broučků si všímal a chválil boží přírodu.

Ale dával také Rusínům, chlopům od Kolomyje, jen dvacet krejcarů denně o žních.

A když ti chlopi usínají pod kůlnami na hromadě, pokřižují se a sborem se modlí: „Pane Bože, dej, ať zítřejší den uplyne nám tak stejně pěkně jako dnešní, neboť víš, my jsme chlopi ze Zabunova a Kolomyje a máme tě rádi.“

A jeden po druhém usíná v cizí zemi na půdě velkomožných pánů s tím přesvědčením, že šli „na daču“, na venek, že opustili domov, šči s kapustou, rovinaté lesy s močály, kde čápi hledají žáby, aby je snědli.

Jsou všichni jako žáby, podnikatelé našli je také v močálovitých lesích u Kolomyje a vysají je jako čáp žábu.

Kam tedy letos na venek?

Po zaprášené silnici táhnou vandráci. Třešňový strom je obsypán plody. Vyleze se na strom a natřesou se třešně. V silničním příkopu chutnají snad lépe než třešňové knedlíky v restauracích měst.

A pak zelená se pole hrachové s lusky. To jsou malé radosti vandráků, tuláků.

Na rozcestí stojí sloup, na kterém tabulka: Okresní stravovna nalézá se v Říčanech atd.

Tulák si odplivne a jde zas dál a střídá cesty lesní s polními, na jichž konci bělají se vesnice. A všechno to kolem voní, ale tulák si nezpívá. Slova básníků moderní generace: „A tulák si zazpíval ...“ nemají dnes platnosti. Ty časy poetické již zašly, zapadly s romantismem. Život se přihlásil. Na našeho tuláka čeká § 3 zákona o tulácích.

A pak zpívejte, abyste svým zpěvem přičarovali někde ze žita četnickou piklhaubnu ...

 

   


 

Kam to vede, když člověk vystoupí z církve

 

V Myslíkové ulici v Praze žili dva bohabojní manželé kupeckého původu. Ona byla dcerou zámožného kupce a on zdědil po otci rozsáhlý kupecký krám, který zdokonalil, když od své manželky věnem získané peníze do obchodu přivtělil.

A tak chválili oba manželé boha mezi sudy a slanečky, mezi pytli kávy z ostrova Ceylonu a mezi indickým kořením a cukrem z Čakovic.

A jejich modlitby nesly ovoce. Jmění jejich rostlo a množilo se a do věčné lampy nad vchodem do krámu nepřilíval už kupec Pažouch obyčejný olej na svícení, nýbrž nejjemnější brabancový olej. A když ještě více zbohatl, udělal věčnou lampu s acetylenovým světlem a když si koupil dům, dal věčnou lampu zřídit na žárovku asramku a později, když měl již tři filiálky v Praze, udělal v krámu elektrický transparent: Buď boží požehnání.

Pak jeho manželka slehla a porodila hezké, roztomilé dítě, kterému na křtu svatém dali jméno Bohuslav. Dítě bylo pokřtěno samotným vyšehradským kanovníkem a bohabojný kupec Pažouch konal toho dne mnoho dobrých skutků a chudé rodině dělníka Konipáska poslal kilo cukru.

Proti tomu, jak bohabojně žil bohatý kupec Pažouch, protloukal se obdarovaný dělník Konipásek jen bídně světem a činil dojem člověka úplně mravně zvrhlého. Nejen že neměl ničeho občas se svou manželkou dáti do úst, přestali věřit v pánaboha a to tak ohavnou měrou, že byl jednou zavřen pro porušení náboženství na tři měsíce a pak už se teprve spustil boha a chytil se Ferrera.

Popravený Ferrer stal se jeho novým pánembohem, on pozdravoval Bartáka a Myslíka, Pelantovi říkal nazdar, dr. Boučkovi servus, ale když jel arcibiskup v kočáře, tu nejen že nesmekl, nýbrž od kočáru se odvrátil, křičel, jak to přijde, že on sám nejede v tom kočáře a že jsme si přece všichni rovni. Měl toho nepříjemností mnoho, ale ač byl zavřen, jak chtěl, nepolepšil se, nýbrž stále vedl svou, že chce jezdit v arcibiskupově kočáře a říkal dál Pelantovi nazdar!

Měl ženu, která však nebyla ještě tak mravně zkažená jako on, ženu, o které by se byl nikdo nenadál, jak se na ní osvědčí přísloví, že špatné příklady kazí dobré mravy. Ona zprvu věřila v pánaboha, ale tu se stalo, že přišla na ni doba, které se říká „mateřské radosti“.

I ona hleděla těmto vstříc. Ale tu počal mluvit špatný manžel Konipásek, že dítě pokřtít nedá a obrátil se na Volnou myšlenku, co má dělat, že nemá peníze na křest, že by vyvedl škandál a že dítě pokřtít nesmí dát, tomu že brání jeho svědomí.

A zde mu peníze ovšem na křest nedali, ale dali mu dobrou radu, aby i se svou ženou vystoupil z církve a dítě prostě ohlásil magistrátu, že se mu narodilo a jaké mu dá jméno.

A on tak učinil. Vystoupil se ženou z církve a když tak přemýšlel, jak se dítě bude jmenovat, usmyslil si, že mu dá jméno Ferrer, tedy Ferrer Konipásek.

Proti všemu nadání trval však onen stav, ve kterém ženy nerady se objevují na ulici, příliš dlouho.

Městská porodní babička s tím nechtěla nic mít a když se rozhlásilo, že oba vystoupili z církve, tu dvanáctý měsíc zavolala zvěrolékaře.

Zvěrolékař byl původně kaplanem a když nebyly upraveny platy kaplanů, zběhl z toho a stal se diplomovaným zvěrolékařem. Ten prohlédnuv z církve vystoupivší Konipáskovou, prohlásil, že nic jiného se nemůže narodit, než čert mužského pohlaví.

A došlo na jeho slova. Konipásková porodila malého čerta, po celém těle hustě černými chlupy porostlého jako hrubosrstý stájový pinč. Jazyk měl čertík dlouhý čtvrt metru, svítící fosforem a rohy úplně krásně vyspělé, rozkošně zahnuté kupředu a ohon měl aksamitový, velice hebký, ale také, drazí křesťané, neobyčejně dlouhý!

Zprvu byl veliký nářek v rodině Konipáskově, bylo vidět, že to prst a trest boží, ale o celém případu dozvěděl se Pelant, který čerta prohlédnuv, omdlel. Když ho vzkřísili, utekl, chtěl vstoupit do církve a odjel do Ameriky, trápen výčitkami svědomí.

O celém případu však dozvěděl se snaživý impresário světového panoptika bratří Willsonů, který navštívil rodinu bezvěrců a těmto nabídl za celoroční vystoupení čerta Ferrera Konipáska 12.000 liber šterlingů, t. j. 288.000 K. Rázem stali se Konipáskovic velkými boháči, zato však s rodinou bohabojného kupce Pažoucha šlo to od pěti ke čtyřem.

Když bylo čertovi Ferreru Konipáskovi 18 let, měli již jeho rodiče i při nezřízeném životě který vedli, na půldruhého milionu jmění, ale osmnáctiletý syn bohabojné rodiny křesťanské Pažouchů, zbožný Bohuslav, utahal již zatím celé jmění otcovské a stal se nakonec sluhou v rodině nevěrce Konipáska, který všude, kde čekají radostnou událost, zcela nezištně říká: „Vystupte z církve a uvidíte, jak vám pánbůh požehná.“

Posledním činem Konipáska jest, že si vzal Pelanta za vlastního a jeho první syn, čert Ferrer Konipásek, těší se oblibě obecenstva a prospívá na duchu i na těle.

Váží dnes i s ohonem a jazykem 180 kg a čte Volnou myšlenku.

     


 

Kámen mudrců

Středověká historie

Opat Contactus kláštera v Mühlhüsnách zabýval se kromě modliteb, jídla a pití také alchymií.

Dozvěděv se kdysi, že ve městě žije jakýsi záhadný muž, který zanáší se podobně jako on výrobou kamene mudrců, elixíru životního a výrobou zlata, k čemuž má mnoho receptů, zděděných od slavného alchymisty Jana Makaria, obvinil onoho muže z čarodějství.

Muž ten, jménem Gebler, vyznal na mučení, že je skutečně ďáblem posedlý.

Byl poté natažen na skřipec, aby ďábel z něho vyšel, neboť ďábel, jak známo z učení některých theologů, nesnese natahování, jsa dle vyjádření Tomáše Kempenského křehké přirozenosti.

Gebler natažen na skřipci vyznal také, že je čarodějem, že se živí pavouky a že nečisté síly jsou jeho pomocníky.

Toto přiznání v klášterní mučírně mělo za následek, že čaroděj Gebler byl obzvláštním slavnostním způsobem upálen ku větší cti a slávě boží, kromě toho jeho jmění připadlo klášteru a opat zmocnil se tajemných receptů upáleného čaroděje, aby na základě jich činil nové pokusy.

Poněvadž však měl co činit s recepty po čarodějovi ďáblem posedlém, nařídil mnichům kláštera četné půsty a modlitby.

Mniši tedy modlili se za spásu duše své i ctihodného opata, postili se, hubeněli a sváděli v klášterní kuchyni zuřivé boje s kuchaři bratry o jídlo.

Opat zatím ve své alchymistické kuchyni roztloukal ve hmoždýři různé nerosty na prášek, sléval kovy, pracoval s koňskou močí, která odpařena světélkuje, pral cizokrajná koření, vařil v baňatých nádobách, při čemž klel jako loupežný rytíř, neboť nikde neobjevovalo se zlato, ani kámen mudrců, ani elixír života.

Mniši dostali nové půsty a hubeněli ještě více, opat usínal unaven celodenní námahou ve svém křesle a mniši obcházeli po dvoře hladoví, rozčilující se konstatováním, že po dvoře pobíhá mnoho drůbeže a ve sklepích že sudů vína k neuvěření.

Dávali se tedy na cestu zla a záhuby věčné. Kradli kuřata a tajně pili víno.

Což to však bylo platno! Druhého dne opat rozčilen nezdařenými pokusy, že najít nemůže kámen mudrců, dal prohlédnout a sečíst počet kuřátek a nabít dvěma mnichům s podezřele mastnými ústy. Nařídil nové půsty a náboženské rozpravy mnichům a znovu pracoval ve své kuchyni, nakláněje se nad křivule a roztloukaje svařené a vysušené hmoty na prášek.

*

Klášter v Mühlhüsnách oplýval odjakživa pěkně vedeným hospodářstvím.

Byl to obzvláště pečlivě vedený chov vepřů, který snažil se nynější opat Contactus zdokonalit, maje zkušenosti v onen oboru, kdy mu náleželo ve Švábsku pět vesnic a pěkný nedostupný hrad v lesích.

Opat Contactus býval totiž před léty loupežným rytířem, přepadal pocestné kupce loupežnými nájezdy, konečné švábská knížata zapálila jeho vesnice, pobila mu poddané a oblehla jeho hrad.

Loupežný rytíř počal najednou důvěřovat v Boha.

Nebylo mu to ničeho platno. Spojená vojska švábských knížat házela neustále smradlavé hrnce do jeho hradu, přestože posádka vedena pánem hradu ve dne v noci zpívala žalmy.

Pak smolné věnce zapalovaly cimbuří, a tu si umínil pán hradu, že nemůže spoléhat na pomoc boží tou měrou, jako na smilování švábských knížat, kteří nedělali celkem vzato nic jiného než on. Loupili také, ale ve velkém.

Jal se tedy vyjednávat.

Slíbil knížeti z Nordlingen, velmi nábožnému muži, že přestane loupit a pobíjet pocestné, že založí klášter a bude působit pro blaho církve a kláštera.

„Oddávat se studiu otců svatých, velký kníže,“ pravil na pravou cestu obrácený loupežník, „působí blahodárně na duši i na tělo.“

Zejména poslední bylo pravdou.

Když totiž, přijat jsa na milost, založil klášter, obětoval kolik mší na počest svého hradního, kterého pověsili místo něho. Někoho přece musili pověsit, to je přirozené.

Při všech těch modlitbách za nebožtíka hradního vůčihledě tloustl, pak ho během času opustily úplně nábožné myšlenky a milý opat Contactus počal se ve zdech kláštera strašně nudit a zacházel se ctihodnými otci mnichy jako s hradní čeládkou za těch starých dob plenění a loupeže. Chtěl dáti dokonce několik mnichů pověsit jednoho dne, když ti usnuli při vigiliích.

Mohutný vysoký cínový džbán naplněný vínem býval hlavním předmětem jeho pozornosti, když z brevíře se modlíval.

Pak počal bručet žalm a dokončoval starou romanci o Tristanovi.

Byl to život nudný v ponurých prostorách chrámu i neméně zasmušilých chodbách kláštera.

A tu ze zoufalství, když ho neuspokojilo ani hloubání o tom, kolik suchých čertů na jednu špičku jehly se může shromáždit, aniž by jeden druhému překážel, opat Contactus umínil si najít kámen mudrců.

Jednoho dne, nespokojen s výsledkem, rozbil prvnímu mnichu, který vešel do jeho dílny, alchymistické křivule o hlavu a dal vyhodit zbytky jakéhosi prášku na dvůr.

Toho dne dlel na modlitbách, neboť mnich následkem utržené rány do večera vypustil za neustálého proklínání ctihodného opata svou zbožnou duši. A nyní přišli na řadu vepři...

*

Čert ví, jak to bylo, vepři klášterní byli poslední dobou hubení hnedle jako mniši, neboť zdálo se, že mniši neházejí žádných zbytků jídla těmto švábským štětináčům. Měli sami z těch příšerných a četných půstů hlad.

A vepři toho dne, kdy opat zabil mnicha, shánějíce se žalostným chrochtáním potravu, našli vyhozené zbytky kamene mudrců na dvoře kláštera a jali seje lízat ze zoufalství.

Kámen mudrců vepřům chutnal. Chodili zbytky pravidelně lízat každý den a utěšeně sílili, tloustli a měli se k světu.

Opat Contactus brzy shledal, co je toho příčinou. Byla to ona podivuhodná směs, kterou při dobývání kamene mudrců vynašel.

Byl to ten neznámý kov, jehož upotřeboval ve svých pokusech, hledaje to tajemné, co dle alchymistů pojí všechny kovy. Byla to směs z onoho kovu roztopeného se sírou při odříkávání zaklínači formule arabské, když souhvězdí Velkého medvěda protíná zenit.

Vepřům směs ta stále víc a více chutnala a vypadali znamenitě oproti hubeným mnichům, sesláblým častými půsty.

A tu opat Contactus přišel na myšlenku, onu obdivuhodnou směs přidávat do jídla mnichům, aby tloustli také.

A když souhvězdí Velkého medvěda protínalo zenit, opat Contactus roztápěl neznámý kov a za odříkávání tajemné formule arabské vyráběl sílící prostředek pro mnichy.

A na den sv. Theobalda dal ho namíchat mnichům do chudé polévky. Sám si nechtěl svou kůzlečí pečínku kazit. A také toho nepotřeboval.

Kámen mudrců dělal pravé divy.

Všech osmnáct mnichů kláštera do rána umřelo.

*

Zvěst o morové ráně roznesla se krajinou, jen opat Contactus se smál a napsal do klášterní kroniky: Na den sv. Theobalda mniši, pozřevše kámen mudrců vepřům svědčící, do rána umřeli. Kámen ten sluje antimonium.4

A v zamořeném klášteře zabýval se opat Contactus místo mnichy chovem vepřů, kteří byli pravým divem oné doby.

   


 

Kámen života

Léta páné 1460 opat kláštera ve Štalhausenu, v zemi bavorské, velebil tiše Boha, aby nejvyšší Bůh, majitel všehomíra a dárce rozumu, seslal na něho Ducha svatého, aby on, opat Leonardus, nalezl kámen mudrců a elixír životní.

Před ním plápolal oheň pod baňatou křivulí, ve které vařily se s bubláním lektvary, a vedle čekaly kelímky, aby po náležitém rozpuštění látek vedle přijaly ty do svých prostor a vypálily nad ohněm na tvrdou strusku. Opat Leonardus zbožně vzýval milosrdného Boha, aby ‘shlédl na nejponíženějšího svého sluhu, který beze všech indicií ďábelských na cestě boží milosti, bez vyzývání nečistých sil a ďáblů hledá kámen mudrců a elixír životní.

A vedle z refektáře ozýval se až sem sbor mnichů, kteří příšerným hlasem modlili se pod přísnou klenbou gotickou: „Pater noster, qui est in coelis.“

Vyrážejíce jednotlivé slabiky, snažili se jeden druhého překřičet, hladoví a zuřiví, neboť opat na dobrý úmysl rozkázal všem, kromě sebe, velké újmy na jídle a na pití.

Opat Leonardus otevřel dubové dvéře do refektáře a pravil s tváří oduševnělou: „Modlete se až do slunce západu!“ Pak opět vrátil se do své alchymistické dílny, poklekl pod Ukřižovaného na klekátko a jako u vytržení se modlil: „Bože, Spasiteli, sešli jasný paprsek na tvého sluhu, osvěť mu mysl jeho, aby nalezl elixír životní ku zachování křesťanstva a kámen mudrců. A je-li snad hříchem, když do elixíru hodím nyní prášek z upáleného kacíře, který měl černého kocoura, který chodil po dvou a kterého jsme ku tvé cti a slávě i s jeho pánem, ďáblem posedlým, upálili na

Hod boží před branou Štalhausenu, tu, Bože věčný, má-li to být hříchem, odpověz a já tě poslechnu!“

Bůh nedal znamení. I svařil prášek z upáleného čaroděje a kacíře a jeho kocoura, a modle se otčenáš se řvoucími mnichy vedle v refektáři, vylil obsah křivule do kelímků, dal na trojhran a vypaloval s čistou, nábožnou myslí.

Pak se snesl soumrak a opat Leonardus odešel do refektáře, zanechav oheň ve zděném ohništi, aby vypálil hmotu, škvířící se a bublající.

V refektáři jal se mluvit zvučným otcovským hlasem o milosti boží a poslal spát mnichy na tvrdá lůžka, odporučiv jim vzájemné bohumilé zmrskání hříšného těla. Pokleknuv před věčným světlem, odebral se na dvůr, zapáliv si pochodeň.

Sel na obchůzku po klášterním hospodářství ten milý, neúnavný opat. šel prohlédnout prasátka v prasinci, aby seznal, v jakém stavu se nalézají. Včera je shledal velmi bídná.

Měl totiž starostlivý opat podezření na mnichy, že v době postní, kterou jim nakázal, dávají se do kaše z černé mouky, kterou poručil vařit vepříkům, a sytí svá hříšná těla, rouhajíce se Bohu a okrádajíce vepře. Vepříci totiž poslední dobou hubeněli. Nebyly to již takové roztomilé soudečky, růžové a milé, že opat Leonardus pěl žalmy na jich oslavu a Bohu stvořiteli na poděkování. Bylo těch milých božích stvoření čtyřicet, právě tolik, kolik mnichů. Když tedy snědlo čtyřicet mnichů s rouháním stravu pro čtyřicet vepříků, jak by bylo možno, aby ubožáci vesele chrochtali po klášterním nádvoří, až vnesli ozvěnu svěžího života a mládí do ponurých ambit kláštera.

Pochodeň praskala a v rudé záři viděl opat ubohé vepříky. Poznali svého pěstitele a smutně zachrochtali, až dobrému opatovi bodlo u srdce.

„Bratři,“ řekl k ním opat teskně, když viděl zhubenělá těla, „takhle se s vámi shledávám?“ A dobrý opat zaslzel a vzdychl. Pak uviděl suchá koryta, proklel mnichy a šel zazvonit na klášterní zvon.

V refektáři poznovu se shromáždili mniši a tu k nim řekl: „Mrskejte bídná svá těla, okrádáte vepře, nedržíte půstu. Bůh vás potrestá. Na kolena, bídníci!“ Byl v tom okamžiku vznešený. Světlo věčné lampy osvítilo jeho tvář a tu on vykřikl: „Modlete se za odpuštění! Ubozí vepři!“

Pak zatím co zpívali: Misericordia, milosrdenství, milosrdenství, odešel opat do sklepa a tam vypil nádobu vína, skřípaje zuby.

Když se vrátil do refektáře, tu mluvil, že je pošle pěšky do Říma k papeži Innocencovi III., aby odprosili hlavu křesťanstva, a poslal je spat.

Sám vešel do tmavé komůrky, kde konal pokusy, a zastrčiv pochodeň do krbu, prohlížel vypálenou hmotu. Byla těžká, kovového lesku.

Opat Leonardus zbledl. To nebyl kámen mudrců, který dle staré knihy nedávno upáleného čaroděje nemá míti vůbec žádné váhy a má býti průsvitný. A přece našel zeminu, ze které vařil a pálil kámen mudrců na kopci u Štalhausenu, kde lámali kolem a kde objevuje se na Velký pátek světla záře, jak říkají lidé.

Klesl na kolena a plakal. Pak obrátil se k Ukřižovanému, bije se pokorně v prsa: „Bože spasiteli, neuznal jsi mne za hodna tvé milosti.“

Vzal hmotu z kelímků, drobnou, zrnitou a odnesl na dvůr, kde ji vysypal.

*

Opět kolik dní mniši se postili a hubeněli, poněvadž starostlivý opat o jich věčný prospěch dbal, aby neujídali kaše vepřům.

Vepříci podivuhodně tloustli. Nebylo možno, aby tak rychle na sebe přibírali po tak dlouhé době strádání. A čím více mniši hubeněli, tím více se spravovali vepříci. Ten rozdíl byl příliš patrný.

A jednoho dne zpozoroval opat Leonardus, že vepříci cosi chroupají a hledají po dvoře. Jde blíže a vidí, že olizují vyhozené strusky z kelímků po výrobě kamene mudrců.

V kapli klesl na kolena. Bylo mu náhle jasno, že Bůh se nad ním slitoval a že on objevil kámen života, ne elixír, ani kámen mudrců, nýbrž prostředek výživný, extrakt životní a sílící.

Ještě téhož dne odebral se s mnohými mnichy na šibeniční vršek u Štalhausenu, aby tam dobyli ze země zeminu nutnou k výrobě kamene života, aby vyrobil jej touž cestou, jak jej již dříve pálil a svařil.

A byla hotova zásoba kamene a opatovi Leonardovi zželelo se jeho ubohých hubených mnichů, i chtěje, aby též ztloustli jako jeho vepříci, nechal hodit kámen života roztlučený na prášek do černé kaše, určené pro mnichy, a pochutnávaje si na selátku, radostně se díval, jak jeho mnichům chutná.

Do rána zemřelo ve velkých bolestech všech čtyřicet mnichů a opat Leonardus osaměl.

Kámen života nebyl nic jiného nežli kov antimon, který roku 1460 objevil opat Leonardus ve Štalhausenu v zemi bavorské, nazvav ho žertovně latinsky ,,antimonium“ (proti mnichům).

*

Opat Leonardus pěstoval pak po celý svůj život prasata, kterým antimon neškodil a kteří po něm tloustli, takže byli vyhlášeni daleko široko po celém kraji, až tehdejší císař německý se přičinil, že byl opat Leonardus povýšen do stavu hraběcího.

 

   


 

Karel byl v Praze

Německé listy poslední dobou v plačtivých sloupcích uvádějí na paměť českému národu, že císař Karel I. dlel kdysi v Praze ještě jako arcikníže v letech 1909 až 1910, že se učil v té době česky a skládal zkoušky na české právnické fakultě. Zde bližší podrobnosti:

Roku 1910 udržoval arcikníže Karel intimní známost s hraběnkou Purgstall von Hammer-Purgstall, s baronkou Butsche, s hraběnkou von Kromsdorfa, slečnou Mizzi Loyi, která tančila jeden čas v kabaretu hotelu "Central" v Hybernské ulici v Praze.

Jednou, když veselá společnost jela v noci na Hradčany do císařského hradu automobilem, potkala u Karlova mostu starou prodavačku olejových sardinek paní Marii Líznerovou z Břevnova, naložili ji do automobilu a na hradě v salonku číslo XXIV., v tak zvaném žlutém pokoji, opili ji šampaňským, svlékli do naha a obalili do čokoládového těsta. Jistý Roušek, dlící nyní v Argentině, který té doby byl přidělen k hofmistrovskému úřadu, vyvedl z císařských komnat paní Líznerovou a někde za svatovítským chrámem ji potkala policejní hlídka. Stará prodavačka sardinek byla nějaký čas zavřena, když toto vše vysvětlila; – později zakoupila si v Davli pěknou vilku a malé hospodářství.

Proto na rychlo, pokud ještě císař Karel panuje, bylo by třeba napsat do školních čítanek článek: "Karel I. jakožto dobrodinec".

Událost ta nebyla příliš velkým tajemstvím. Sděloval ji sám známý z "Bohemie" redaktor Pavel Kisch. "Právo lidu" v té době uveřejnilo též tento zajímavý článek: "Novinka na Hradčanech". Hned po příjezdu arciknížete Karla zavládl na Hradčanech čilý ruch. Pěstují se tam mezi jiným orchideje a i jinak je postaráno o výzdobu císařských komnat."

Po několika dnech pak v různých zprávách byla tato poznámka: "Do čísla 128. vloudila se nám tisková chyba. Čti tam místo orchideje – orgie."

Tyto orgie prováděly se dále již veřejně. Po císařském hradě v noci potloukaly se celé hloučky opilých důstojníků, odcházejících z večírků "Beim Karl".

"Morgenblatt" nyní píše, že arcikníže Karel byl znám na Hradčanech pro svou bodrou povahu.

Svědectví o tom by mohl dát jistý profesor, který se svou paní seděl ve známé restauraci "Na Vikárce" v "císařském hradu" a pozdě v noci odcházel ze společnosti domů. Na nádvoří setkal se s hloučkem důstojníků, z nichž jeden choval se sprostě k manželce profesora, a když ten hájil čest své paní, tu byl oním důstojníkem ztýrán. Byl to sám arcikníže Karel, který ráčil vložit svou vznešenou ruku na tvář plebejce. To je přece důkaz takové bodrosti, která se nevyučuje a která je vrozena a je to také jistá známka atavismu, jus manuarum, právo pěstní, když ještě někdy ve století dvanáctém předkové tohoto Habsburka okrádali někde v lesích kupce jako loupežní rytíři.

"Morgenblatt" též psal, že již tenkrát měli někteří příležitost viděti Karla "seděti na Hradčanech v jeho majestátu", totiž ve vší skvostné úpravě jeho důstojenství. To je též chyba tisku. Pan Roušek z hofmistrovského úřadu ho totiž viděl ležet v jeho majestátu, a to pod stolem. To ostatně není tak závažné, nám se jenom zdá, že to nepatří ke slovu majestát a pod stolem natažený budoucí panovník není žádný zevnitřní lesk nejvyšší moci a její příznaky. Na to zbylo by "Morgenblattu" odpověděti jen tolik, že se strašně mýlíme a že právě panovník dokazuje tím svou nejvyšší moc, aby si lehl, kam chtěl, a třebas pod stůl. To mu přece nemůže zakázat ani redakce našeho listu. My bychom jim zase mohli odpověděti, že jest-li redakce "Morgenblattu" přináší inserát, že se přijme střízlivý sluha do obchodu, tu rakouští Němci by měli totéž žádat od svého panovníka a nikoliv jen od chudého dělníka.

Ale, jak říkám, to je věcí vedlejší. Přítomnost arciknížete Karla pod stolem v císařském hradě na Hradčanech je opět jen bližší podrobností o jeho slavném a "nejvyšším pobytu v Praze".

Podle vyjádření nejvyššího dvorního komořího barona von Klanzdegg hodí se čeština nanejvýš jen do koníren, a poněvadž v císařském hradě na Hradčanech byly též konírny, učil se arcikníže Karel česky.

Učil ho kanovník Bauer z hradčanské kapituly. Nejvyšší obtíže dělala Karlovi věta: "Červený tulipán patří mezi tulipány", říkal "Zerveny culipán páci mezi culipány". Češtinu chápal rychle. Za dva měsíce uměl kromě věty o tulipánu ještě větu: "Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme?" a během dalšího měsíce přisvojil si bystře s vrozeným důvtipem i třetí větu: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášská sáchrada u pótok?".

S touto větou obtěžoval později obyvatelstvo v Brandýse nad Labem.

O Karlovi píší německé listy, že jest to pokrokový císař. Pokrok ten bylo vidět i v jeho češtině. Říkal-li jeho praujec František Josef všude, kam přišel, známou větu: "To mne češí, že jste Teši", Karel byl tak upřímný a pokrokový, že ho ani Češi netěšili a když byl u osmých dragounů v Brandýse, řekl rytmistrovi Grafovi: "To mne nečeší, že jste Téši."

"Karel jest dědicem všech vzácných vlastností svého praujce," píší německé listy, a tak on zdědil i jeho znalost češtiny a dokonce ho i překonal, naučiv se ještě během dalšího měsíce dvěma pěkným větám: "Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima". A konečně: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sežral".

Když se Karel naučil této poslední větě, chtěl darovati kanovníku Bauerovi z vděčnosti slečnu Mizzi Loyi.

To by byl též pěkný článek do školních čítanek pod názvem: "Jak vznešený žák se vděčil svému učiteli".

Nevím, jest-li kanovník Bauer slečnu Mizzi Loyi přijal darem, ale jednomu redaktorovi z "Čecha" zmínil se kdysi, že čím vyšší je pán, tím větší škrob.

Když tedy Karel vnikl do tajemství českého jazyka, jednoho dne, provázen hofmistrem, komořím, maršálkem a podkoním, vyšel z hradu, aby promluvil česky s českým lidem, poněvadž to bylo v programu onoho týdne, vzhledem k chystané oposici českých poslanců ve vídeňském parlamentu.

Do cesty mu přišel jakožto zástupce českého lidu policejní strážník číslo 672, stojící u vchodu do hradu. Arcikníže se ho optal zprva německy, co tam dělá. Číslo 672 odpovědělo třesoucím se hlasem, že tam stojí, poněvadž ho tam postavil pan inspektor Zumr z Prahy-IV. Karel po tom úvodu pokračoval česky: "Zerveny culipán páci mezi culipány. Kočka chódy po dóme, chódy váš kočka táke po dóme." Pod strážníkem zatřásla se kolena a tento zástupce českého lidu odpověděl ulekaně: "Ano, vaše císařská výsosti: Naše kočka chodí také po domě." Karel se dobrotivě usmál a klepaje mu na rameno, řekl: "Selynášská sáchrada je u pótok. Máš vy táke selynášský sáchrad u pótok?" "Nemám, vaše císařská výsosti," zadrkotal policejní strážník. "To je dobše. Kun sčíchá úšima, sčícháte vy táke úšima?" "Stříhám, vaše císařská výsosti."

A Karel řekl poslední větu: "Vrábec skákala po strome a kočka ho sešral." Policejní strážník se vypjal, horko projelo mu tělem a on zakoktal: "Ano, vaše císařská výsosti, kočka ho sežrala, ale já zde nestál, to se musilo stát ráno."

Karel, usmívaje se dobromyslně, odešel s průvodem a policejní strážník dlouho vytřeštěně se díval za nimi. Pak se naposledy podíval na dlažbu, kde stál, a rychlými kroky odešel ke Strahovu a v strahovských lomech zastřelil se ze služebního revolveru, zanechav lístek, že se střelil kvůli tomu vrabcovi. Ve služebních spiscích čísla 672 stojí, že se zastřelil z náhlého pomatení mysli.

Přejdeme ještě k tomu, jak Karel studoval na české právnické fakultě v Praze.

Jednou, za celou dobu přednášek, přijel automobilem do budovy umělecko-průmyslové školy naproti Rudolfinu, kde byla umístěna právnická fakulta, a tam vstoupil do druhého patra a řekl doktoru Bráfovi, který ho uvítal: "Merkwürdig, stramme Stiege, mit Lift wäre das bequemer."

Po tomto projevu sestoupil opět ze schodů a odjel. Vícekrát ho právnická fakulta neviděla.

Jeho učiteli byli doktor Ott, který mu měl přednášet "Rakouské právo", ale nikdy se k tomu nedostal, nebožtík ministr doktor Bráf, který mu chtěl přednášet "O české samostatnosti" a kterému, jako v prorockém tušení, jako by věděl, že jednou jeho osoba bude naprosto vyloučena z osudu českého státu, Karel řekl: "Das werde ich nie brauchen," takže sešlo i z těchto přednášek. Pak ho vyučoval doktor Goll "Dějinám Rakouska" a při první a též i poslední hodině probrali, že v Pardubicích na koňských dostihách zvítězí v běhu pánů kobyla Stella barona Emleryho.

Konečně tu byl šlechtic doktor Heyrovský, zkostnatělý byrokrat, který se nabídl, že arciknížeti bude chodit přednášet o právu římském a o jiných právech všeobecně prospěšných, jako je na příklad právo na věci cizí: "jus in re aliena", což se dobře mohlo Karlu I. hodit, a o právu odvetném; to se opět dnes hodí velmi dobře nám.

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn." Při druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.

Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor Heyrovský a doktor Ott.

Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika.

Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.

Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.

Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze.

Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!

   


 

Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I.

S občanem F.J.I. je to celkem, pokud se týče jeho tělesné schránky, již odbytá věc. Z toho rodu může nás zajímati leda K.I., kterému nepřejeme nic jiného, než aby zahynul někde jako jockey na dostihách, vyhnán ze zemí, k jichž úpadku tak trpělivě až do své smrti pracoval F.J.I. Přejeme mu však též, aby někde v cizině mohl si přečíst tento článek o Karlu Douděrovi ze Škvrňova.

O Douděrovi schválně neuvádím jeho zaměstnání. Kdybych napsal, že byl rolníkem, ohradili by se proti takovému špinění stavu všichni agrárníci, stejně kdybych napsal, že byl holičem, nebo uvedl jiné zaměstnání, došly by pravděpodobně protesty od jiných.

A jedno je mně ještě líto, že až se vrátíme, nebudou již existovat čítanky pro školní mládež, vydávané c. k. knihoskladem. Jak by se tam krásně vyjímal tento článek: "Karel Douděra ze Škvrňova a F.J.I." Byl by asi tohoto znění:

Ve světové válce, milé dítky, málo bylo vidět opravdových hrdinů z řad českých, kteří by, nedbajíce na různá hesla, stáli věrně po boku císaři Františkovi Josefovi prvnímu, a nejen na bojišti, ale i v daleké cizině v zajetí, do kterého upadli nešťastnou náhodou, nezapomněli na milovaného mocnáře. Mezi ty hrdiny patřil, milé dítky, Karel Douděra ze Škvrňova.

Abyste si učinili představu, jak tenkrát byla říše rakouská ohrožena, musíme vám říci, že stařičkému mocnáři, když viděl tolik prolité krve, puklo srdce lítostí. A byli též mnozí Čechové, kteří chtěli se odtrhnouti od Rakouska a nepomáhalo ani zavření mnohých buřičů, z nichž někteří odsouzeni k smrti a jmění jejich zabaveno, a zejména ti, kteří přešli na ruskou stranu k nepříteli, ozbrojili se a velkou silou táhli na Rakousko.

Ale Karel Douděra ze Škvrňova nepatřil mezi ně, milé dítky. Jakmile přišel do zajetí, stranil se jejich společnosti, poněvadž vedli o naší rakouské říši ošklivé řeči, sedával sám někde v koutku, vzpomínaje, co dělá asi šlechetný, stařičký mocnář, jehož začáteční písmena F.J.I. nosil na plechovém knoflíku na své čepici. V nepohodě ruské země zrezavěl ale F.J.I.

Několikráte psal si domů, aby mu poslali krabičku leštidla kovů "Amoru", ale marně, neboť víte, že v době všeobecné nouze a hladu i "Amor" byl obětován do obecních kuchyní.

A tu Karel Douděra ze Škvrňova dal se do práce.

Přihlásil se k čištění kanálů ve městě, kde se nacházel v zajetí, a věnoval těžce vydělané peníze na zakoupení křídy a každý den, milé dítky, zatím co druzí se mu vysmívali a vedli bohapusté řeči, seděl v koutku a leštil odznak s F.J.I. Vyleštiv stařičkého mocnáře, zapěl před spaním píseň, kterou sám složil a jejíž první sloka zněla: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati". Pomodliv se ještě za císaře pána, usnul jako spravedlivý hrdina, uprostřed těch, kteří F.J.I. dávno již sňali z čepic.

Ale přišly ještě horší doby. Stařičký mocnář zemřel a tu, milé dítky, zakoušel Karel Douděra ze Škvrňova ještě horší útisky. Vytýkali mu, že když císař pán zemřel, je to zbytečné, ale on statečně a hrdě jim vždy odporoval tvrdě, že se s F.J.I. narodil a s ním také že umře.

Naléhali na něho krutěji a krutěji, ale on řekl své statečné: "Nikdy, nikdy ho nesundám."

A opět večer po namahavé práci vzal křídový prášek a se slzami v očích leštil stařičkého mocnáře, až se svítil jako zlato.

Ale jednoho dne večer byl obklopen mnohými nepřáteli Rakouska, kteří proti němu zvedali ruce a vyhrožovali mu. A již jeden z nich prohlásil, že mu stařičkého mocnáře strhnou z čepice.

Tu Karel Douděra ze Škvrňova, aby jejich ruce neposkvrnily ten odznak a nezahodily, nezničily, sám ho sňal s čepice za hrobového ticha a k ustrnutí všech ho spolkl.

Tak bych si asi představoval ten článek. Bohužel, c. k. knihosklad nebude již nikdy vydávat čítanky pro školní mládež.
 

*
 

Karel Douděra tedy spolkl F.J.I. Spolkl ho asi s tou odvahou, jako onen člověk před léty v Praze zlatou dvacetikorunu, kterou našel na pultě krámu, kam šel žebrat.

Spolkl ho s onou hrdou odhodlaností starých heroů, kteří polykali důležitá písemná sdělení. Bylo v tom mnoho tak dojímavého hrdinství, že jeho čin byl hodným dlouhé epopeje.

Bohužel, praktický svět dívá se na celou událost trochu jinak.

F.J.I. s čepice byl předmět, který se nedal dobře strávit.

Karel Douděra ze Škvrňova, celý bledý, vyhledal druhého dne lékařskou pomoc.

"Já ho spolkl," řekl temným hlasem, sedaje malomyslně na židli.

A historie se vrací. Dopadlo to jako s tím člověkem v Praze, který spolkl dvacetikorunu, jak o tom bylo psáno v Národní Politice.

Karlu Douděrovi ze Škvrňova dali vypít hořkou sůl. Lžička soli dává se králíkům, stiženým gregarinosou. Douděra dostal 70 gramů.
 

*
 

Karel Douděra ze Škvrňova nalézá se dnes v ústavu duševně chorých v Saratově. Když je příznivá pohoda, sedává Douděra venku na lavičce, leští nějaký plíšek rukávem a při tom si zpívá: "Austriáčku švarný, nedej se zlákati".
 

   


 

Karel Horký

 

Nejskromnější a nejduchaplnější člověk v Čechách. Kdykoli uzříte jeho podobiznu, jistě povzdychnete mimoděk: „Aspoň tucet takových ještě, panebože a naše literatura i politika je zachráněna!“ A jeho podobiznu Lze uzříti velmi snadno...

Karel Horký totiž dobře věděl, jaké boje svádí se dnes o podobiznu kupříkladu Karla Hynka Máchy, že nemáme žádného zaručeného obrazu tohoto básníka, že nevíme naprosto, jak vypadal pěvec Máje. Nemáme ověřené podobizny ani jiných slavných mužů naší minulosti: Nevíme, měl-li Hus vousy čili nic, nevíme nic o podobě Jana Žižky atd. Nuže, náš skromný muž obával se v zájmu potomstva, aby se jednou nestalo, že by nevěděli, jak vypadal slovutný Karel Horký. Proto se dal fotografovat v křesle, v kabinetním formátě, s duchaplným úsměvem na rtech. Proto jeho podobiznu můžete uzřít na každém rohu.

Jeden čas byla všecka pražská nároží polepena křiklavými plakáty zobrazujícími učeného šimpanze Konzula Petra - dneska z každého výkladu u knihkupců a papírníků usmívá se na vás vlasatá a vousatá tvář Karla Horkého, českého reformátora. Pohlednice, brožury, Horkého čítanka - všecko opatřeno jeho fotografií jako ochrannou známkou: Varujte se padělků! Pravé jen s podobiznou!

Národe, raduj se - vydrží-li to papír, budou po letech vidět vnuci, jak vypadal Karel Horký, což jim zajisté bude náhradou za to, že nevědí, jak vypadal K. H. Mácha!

Horký je stále naplněn starostmi o blaho českých lidí, pln obav, aby se jim dostaly vždy jen dobré věci do rukou. Proto když odhodlal se vydávati týdeník, nazval jej významně Horkého týdeník - aby si jej snad lidé nepletli s jinými týdeníky. (Možno též, že bylo v tom trochu jeho vlídného humoru a že se už předem těšil, až budou bodří lidé žádat po všech trafikách „Horkej tejdeník“.) Proto též výbor jeho prací nazván případně Horkého čítanka.

Horký! Horkého! Horkému! Je v tom také trochu smyslu pro jemnou, elegantní reklamu: Budou-li lidé, ti tupí čeští lidé, zříti na každém rohu usměvavou tu podobiznu, bude-li jim bít všude do očí v tlustých písmenách stále totéž jméno, bude-li jim ustavičně znít v sluch „Horký“.

Horkého! Ó Horký! - snad se přece pozastaví a řeknou si ve svém tupém mozku: „Ksakru, kdopak je to přece ten Horký? Něco na něm musí být! Sem s tím Horkým!“ - A literatura bude zachráněna.

Tak vykonává náš Karel Horký svůj těžký úkol prorocký v těch zbahnělých, zpátečnických Čechách a je také jako pravý prorok ve své vlasti pořád ještě málo uznáván. Tupí lidé jdou klidně kolem a nekupují ani Horkého týdeník, ani Horkého čítanku a milenci neposílají si vyznání lásky na pohlednicích s Horkého podobiznou. A přece je nové náboženství, které on hlásá, tak jednoduché a dá se krásně používat v umění, politice i Filozofii!

Slyšte jen: Na počátku je Karel Horký, po něm je Jan Herben a konečně trochu J. S. Machar! Hle, takové je nové náboženství Karla Horkého, nejskromnějšího a nejduchaplnějšího člověka v Čechách.

Nejsme literárními historiky, abychom uváděli podrobná data ze života slavného toho muže, doufáme však - nestane-li se tak již dříve, že jistě po jeho smrti vydán bude o něm velkolepý nekrolog, jenž pravděpodobně nadepsán bude Horkého nekrolog. Zatím dostačí, koupí-li si zvědavý čtenář brožurku s podobiznou, z níž mimo jiné významné momenty dozví se následující:

Karel Horký je jediný povolaný literát, který nám stvoří moderní českou literaturu. Vypouští rakety svého vtipu a sžírající satiry ve svých fejetonech, v nichž podává čtenářstvu docela jinačí stravu, než na kterou dosud zvyklo v jiných žurnálech, - uvádíme jen nezapomenutelnou historku o člověku, který čural do výšky...

Literární svou činnost započal vydáváním časopisu Kramerius a byl ochoten vydávat jej až podnes, kdyby se byl kupoval. Ale milý Kramerius se nekupoval a smutný vydavatel odejel na cesty do Švýcarska, Francie, do Pyrenejí, hodlaje napsati obrovský román Lurdy, k němuž tam sbíral materiál. Ve Francii však se dozvěděl, že Lurdy už napsal před ním Emil Zola, i vrátil se do Čech a vydal znovu natruc několik čísel Krameria, který se ovšem zase nekupoval. Jeho duševní roztrpčení zavedlo jej mezi anarchisty a vydal knihu básní Paličovy sloky, z nichž vyjímáme tuto ukázku okouzlující poezie anarchistické:

My jsme ptáci Čáslaváci,

kdo je s námi, ten je náš,

my tu mažem ferbla, očko,

jedníka a mariáš.

Čáslava je hezky město,

hezčí nežli Prčice,

jedna huba jako druhá,

každá má půl střevíce.

My jsme ptáci Čáslaváci,

máme páže sokolí,

jeden bratr zvedal tuplák,

až měl z toho mozoly... atd.

V té době pokoušel se také v dramatické literatuře a dal hrát u Švandy svou komedii Kašpárek. Hra měla velice hlučný úspěch, ale více se nedávala...

Roku 1906 vydal Horký knihu veršů Když vesla vypadnou, kdež básnicky zpracoval cestopis po Pyrenejích. Roku 1908 napsal pro Národní divadlo jednoaktovku Vodopád Giesbach, v níž vystupuje bezruký virtuos na housle. Hra měla velice hlučný úspěch, ale více se nedávala. Vodopád se rozvodnil a bezruký virtuos se v něm utopil, načež počal Karel Horký vydávat svůj prorocký žurnál Horkého týdeník.

Ale Čechové nejsou posud dosti vyspělí: Horkého týdeník měl velice hlučný úspěch, ale nekupoval se, jako se předtím nekupoval Kramerius. Ve svém týdeníku počal uveřejňovat svůj velký moderní román Camera obscura, ale poněvadž poznal, že není u nás posud půda pro podobný román velkého slohu, přestal vydávat Horkého týdeník, k velikému smutku oněch abonentů, kteří se těšili na pokračování románu Camera obscura.

V poslední chvíli dovídáme se, že Karel Horký počne vydávat věc u nás doposud nebývalou - časopis Stopa, věnovaný detektivním a zálesáckým povídkám.

   


 

Karel Pelant

 

Jest jako rtuť a podobá se oněm bezovým panáčkům, kteří před vánocemi na prknech v Ovocné ulici hopsali při doteku, zatímco kluci prodavači řvali do ulic hrozným hlasem: „Nikdo ho na hlavu nepostaví!“

Příteli Pelante! Odpustíš mně snad tento úvod, který skončil srovnávací teorií při vybavení se tvé postavy. Ale kdykoliv na tebe myslím, zřím živě před sebou tvou maličkou čilou postavičku, starý revolucionáři!

Neboť byly doby, kdy v jedné kavárně, kde se čepovalo i plzeňské, když všichni již odešli, sedával sám malý muž se skřipcem, pil plzeňské a zpíval do tichého opuštěného lokálu Marseillaisu! Byl to Karel Pelant, mystik, antialkoholik, ateista, duchoborec, muž bojující proti prostituci a revolucionář, vůdce myslících duší, které hádají se po kavárnách, debatujíce u malých stolků za okny kavárny, aby bylo na ně viděti z ulice, oni hrdí, nadšení, proniknutí opojnou slávou sami nad sebou, bořící při černé kávě světy, vztyčující nové prapory.

A co z toho všeho? Teď píšeš, příteli Pelante, do Moravského jihu anekdoty, pro které mého dědečka vyhodili od Primasů, poněvadž byly staré, sedíš v redakci plzeňského realistického listu, děláš špatné epigramy a někde u Škvrňan na stráni vzpomínáš na svůj plodný život, kdy o tobě psali do Sv. Vojtěcha, kdy bral jsi pánaboha starým penzistům, svíčkovým babám, výměnkářům, kostelníkům, kdy byl jsi ve Volné myšlence a poškleboval se na veřejných schůzích ministrantům.

Ubohý Pelante! Osud tě zavál právě do Plzně i s tím tvým tajným hříchem, být naoko abstinentem a milovati přitom plzeňské pivo! A v Plzni to musí být hrozný boj. Být realistou, přednášet o abstinenci, být v protialkoholové lize, pouštět po sálech skioptikonem obrazy, jak vypadají játra, žaludek a ledviny pijáka a být přitom v té Plzni, u přímého zdroje svého tajného hříchu.

V Praze mohl jsi se spíše ztratit, Praha mohla tě spíše pohltit v zapadlé hospůdce, ale v Plzni, kde chceš pro realisty bojem proti alkoholismu vydupat půdu, zůstává sklenice plzeňského piva sladkým sněním a ty zoufale šeptáš u sodové vody: „Můj bože!“ A to říkáš ty, starý ateisto!

Kde jsou doby, kdy jako delegát Volné myšlenky konal jsi studijní cestu do Ameriky. To tě tam nikdo neviděl, ty starý hříšníku! Tam jistě pil jsi i „ale“ v barech a vrátil jsi se do Evropy s pěti revolvery v kapsách, říkaje si ostentativně „goddam“ a „master“.

Ale dodnes nechápeme, proč pražská Volná myšlenka poslala Pelanta do Ameriky. Co tam měl dělati? Měl snad nedávno pokřtěným Indiánům bráti zase nazpátek toho boha, jehož tak lahodně získali i s ohnivou vodou, to však by jim musel dáti dvakráte tolik té kořalky a oni by se vrátili ku svým osmnácti bohům, s nimiž by měl Pelant horší práci než s jedním?

Či měl snad Pelant sbírati příspěvky pro českou Volnou myšlenku od kovbojů na prériích, či udělat z nějaké zuřivé metodistky ateistku, či získat v Americe půdu pro snahy českých realistů?

Pelant sám říkal, že to byla propagační cesta. Ale nalezli se lidé, kteří tvrdili, že Volná myšlenka poslala jej do Ameriky, aby se ho takto moudře zbavila, poněvadž dobrý Karel Pelant nepřestal volné myslit ani - ve Volné myšlence.

Poslali tam své nezvedené dítě právě tak, jako je tam poslali Podlipný nebo Masaryk a ještě jiné důležité veličiny v národě českém.

Jenže Pelant se v Americe bohužel neztratil...

   


 

Karel St. Sokol

 

Vyrazí - li sokol na kořist, ubodá nebo zardousí ji obyčejně již ve vzduchu, velmi těžké ptáky, jichž nemůže odvléci, jako lesní kury a divoké husy, dobije teprve na zemi. Dříve než počne žráti, oškube ptáka alespoň na některém místě dohola. Ptáky polyká i s vnitřnostmi.

Zcela jinak jedná jmenovec tohoto dravce, poslanec Karel St. Sokol, státoprávní pokrokář. Ten kupříkladu živí se od případu ku případu též ptáky, leč jen sluky polyká i s vnitřnostmi, ale ptáci ti musí být již oškubaní dohola a kdykoli v restauraci nalezne na koroptvi peří, je zle. Poslanec Sokol ubodá kořist vidličkou, rozkrájí nožem a hledí-li se před sokolem zachránit všichni ptáci, před poslancem Sokolem doposud nezachránila se ani jedna husa, která byla na jídelním lístku v restauracích. V parlamentní kuchyni padla mu za oběť první francouzská husička. Pokud se týče lesních kurů a divokých hus, opovrhuje Karel St. Sokol tetřívky a z divokých hus vybírá si jen zadeček.

Na biskupy má poslanec Sokol neobyčejně spadeno. Propíchne biskupa vidličkou a rozřeže tupým restauračním nožem. Jeho protiklerikální činnost jest dokonce tak sveřepá, že biskupa dá napřed upéci, než ho sní.

Toto sdělení píši čistě jen pro stranu křesťansko-lidovou, aby strana ta věděla, jak hroznými nepřáteli jsou státoprávní pokrokáři, kteří požírají mrtvé pečené biskupy v boji proti klerikalismu.

Letos už snědl pan Karel St. Sokol 24 biskupů starších a jednoho nejmladšího, takřka s růžovou dětskou kůží, a to v parlamentě.

U nás sokol stěhovavý hnízdí nejraději na strmých skálách. Poslanec Sokol bydlí v třetím poschodí na rohu Růžové ulice v Praze, blízko k nebesům a myslím, že náleží k sokolům stěhovavým. Tomu aspoň nasvědčuje ta okolnost, že podobně jako sokol stěhovavý měnil okresy. A těch okresů se také Karel St. Sokol naměnil. Ani sokol stěhovavý nehledá tak dlouho místo, kde by konečně zvítězil nad svými soupeři a opanoval pole. Mluví se o závratných číslech, kolikrát poslanec Sokol kandidoval. Nebylo to jen desetkráte.

„Jedni mají za to, že sokol stěhovavý přenechává nepovolaným soupeřům svoji kořist proto, aby nepovstal zbytečný hluk, druzí pak se domýšlejí, že pokládá se proti nim za slabého.“

A kolikrát Karel St. Sokol přenechal domnělou kořist, mandát poslanecký, svým protivníkům! Prohrál, ale nezoufal. S onou zoufalou odhodlaností, s kterou vydává svou dobrou Kroniku, kandidoval znova. Byl to Ahasver poslanectví, který bloudil po uprázdněných volebních okresech, neúnavně řečnil a užíval nových a nových přechodníků.

Jeho obtloustlá postava s objemným bříškem vyvstávala za řečnickými stoly a uchvacovala na voličských schůzích mládež, nemající volebního práva. Jemu to však nevadilo. Jiný byl by dávno již zanechal toho bloudění po Čechách, této sháňky buď po zemském, nebo říšském mandátu. Ale sokoly stěhovavé neznáte.

Dle pozorování přírodozpytce Altuma není vytrvalejšího ptáka nad sokola stěhovavého, umíní-li si přepadnout svého nepřítele nebo přesvědčí-li se, který nepřítel je mu nejnebezpečnější. O tom mohli se v případě poslance Sokola přesvědčiti mladočeši. Konečně je udolal po letech jako ostříže, zahnav je svýma perutěma. Stalo se to minulého roku v Praze.

   


Karikatury v říši zvířat

Taková zvířata již jistě nejsou, řekl jeden sedlák od nás, který šel navštívit svého syna do Vídně a přitom spatřil také zoologickou zahradu v Schönbrunně. Řekl to při pozorování zvláštních postav velbloudů, žiraf, slonů a hrochů. Nakonec přiznal, že o slonech, velbloudech slyšel, hrochy však a žirafy nechtěl ten dobrý muž uznat. Připadali mu čímsi zvláštním, v co nelze věřit, aby se poctivý člověk neblamoval. Jsou však zvířata velmi podivná, pravé karikatury v říši zvířecí. Známo na příklad, že opice liší se mezi jiným od člověka tím, že jim schází nosní chrupavka. Vzpomeňme si jen na směšně malé nosy šimpanzů, goril a podobně. A nyní podívejme se na našem obrázku na opici, která má pořádný nos, pravou okurku.3 Opici tu jmenují domorodci na Borneu, domově to orangutana, jménem „kahu“. Dle údajů domorodců dosahuje velikosti orangutana, což však jest velmi přehnáno, neboť obyčejně bývá velikosti tříletého dítěte. Vypravuje se o této opici, že při skákání se stromu na strom opatrně ukrývá svůj nos rukou, aby neutrpěl pohromy. Poněvadž opice velmi rády pijí nápoje obsahující alkohol, bylo by vděčnou úlohou udělati pokus s chycenými opicemi kahu, zdali pravidelný požitek z lihovin nebo vína by zabarvil její nos na červeno. Takový svítící velký rudý nos opice kahu bylo by něco báječného. - Afrika chová ve svém lůně jiné „krasavce“, bagoly, vepře s velkými bradavicemi na rypáku a pod nosem. Tento druh vepřů dostal by při výstavě ošklivých vepřů první cenu. Na obrázku vidíme tohoto vepře s bradavicemi, bagola afrického (Phacochoreus afric), zvaného od Habešanů „haroja“ nebo „araja“. Obrovitých, velmni silných klů používá zvíře, aby vyhrabovalo kořeny a kořínky, které jsou jeho potravou. - Velmi směšnými zvířaty jsou frčkové. Frček tarbík (Sciercetes jaculus) na našem obrázku jest něžné zvířátko velikosti naší veverky, připomíná klokana v malém, neboť ze svých čtyř noh používá jen zadních. Pravou jeho vlastí je Asie, ačkoliv vyskytuje se i v jihovýchodní Evropě, na Krymu a na stepích donských. Rusové říkají mu zemljanoj zajac, Mongolové a Burjati nazývají ho alak-dageu, což česky znamená asi: strakaté jednoroční hříbě, dle Tatarů sluje tya-jelnian čili velbloudí zajíc. Jest to zvířátko, konající bleskurychlé pohyby. I v uzavřeném prostoru stěží se podaří psu je chytit. Směšný je pohled, jak na zadních nohou cape. Utíká-li, tu stěží lze sledovat jeho mrštné skoky. Ačkoliv je frček tarbík zvířetem nočním, lze ho vidět i v největším slunečním žáru, vůči kterému se chová toto zvířátko úplně lhostejně. U své díry sedí a hraje si i za nejprudších zářných paprsků slunečních. Jeho smysly jsou velmi vyvinuty, ale postrádá větších duševních schopností. - Pohlédneme-li na našem obrázku na ovci tlustoocasou, musíme si vzpomenout negalantně na ženy Hotentotů, u nichž prodloužený hřbet jest neuvěřitelně zvláštním způsobem utvářen. Tato ovce jest skutečnou karikaturou v říši zvířat. Žije v Africe a má výtečné maso. Přes to, že má hubenou potravu, tuční obdivuhodně. - Před léty přinesl jeden humoristický časopis obrázek dvou narvalů, kteří na dně mořském hrají kulečník, aniž by k tomu potřebovali tág. Ve skutečnosti slouží zubounu jednorožci čili narvalu (Monodon monoceros) jeho dlouhý zub, který vyrůstá jen samečkům, za zbraň, je-li napaden či zápasí-li se soupeřem o družku. Jinak jest to zvíře klidné a pokojné. Za starých časů byl tento zub vydáván za kel bájného jednorožce a placen zlatem. Narval obývá severní moře a podniká cesty ve stádech čítajících sta a sta těchto zvířat. Přírodozpytec Brown líčí jejich cesty takto: „Při tazích vídal jsem stáda čítající několik tisíců kusů. Zub vedle zubu, ocasní ploutev na ploutvi, tak táhli k severu, podobajíce se jízdeckému pluku. Ponořovali se dosti pravidelně a vynořovali a vlnitými drahami ubírali se dále.“ V jeho žaludku byli nalezeni rejnoci, kteří byli třikrát tak velcí než jeho ústní otvor, dle všeho stlačuje narval svou potravu, kterou zachytí při plování, tak pevně v ústech, že ji může spolknout. - Jiné podivné zvíře je kosatka, náležející podobně jako narval do řádu velryb. Jest to takřka nejnebezpečnější chlapík na světě. Kosatka je vrah zákeřný, krvežíznivý, ba ani žravý žralok nedá se s ní srovnat. Houf kosatek vrhne se nenadále na velkou velrybu a roztrhá ji jako vlci koně. Naproti tomu jest z oněch zvláštních obyvatelů moří, které musíme vidět na vlastní oči, abychom věřili, že existují. - Zvířena australská činí dojem, jako by nebyla ucelena. Kdo se podívá ponejprv na ptakopyska, ten jistě řekne: „To je vydra s hlavou kachny!“ Může být něco zvláštnějšího a pozoruhodnějšího nad tato zvířata, která jsou savci, a přece kladou vejce, jak to činí vedle ptakopyska podivného (Ornithorhynchus paradoxus) i ježura ostnitá (Echidna istrix)? Oba patří do řádu ptakořitných a jich objevení pohřbilo naprosto domněnku, že mezi savci a ptáky leží velká propast. Abychom nakonec předešli nedorozumění, zdůrazňujeme, že postavy těchto zvířat se jen zdají být karikaturami. Jakmile důkladně je prozkoumán život těchto zvířat, shledáme, že ty všechny zvláštnosti, do oka bijící, jsou u těch kterých podivných, směšných i ošklivých zvířat nutný. Skutečné karikatury vidíme jen u domácích zvířat, jako na příklad tlustoocasé ovce, kterýž druh člověk vypěstil.

   


 

Katastrofa živelní spásou Rakouska

Ve Chvaleticích potlouklo. Josefu Roubíčkovi, bratru obchodníka se střižným zbožím Antonína Roubíčka na Malé Straně, zatloukly kroupy do země trávu na jeho louce v rozloze dvou korců.

Na Antonína Roubíčka působilo psaní bratrovo, líčící onu katastrofu, příjemným způsobem.

S rozradostněnou tváří vstoupil do krámu a pravil příručímu: „Pane Jakino, předělejte cedulky s cenami. Ve Chvaleticích potlouklo.“

Pod dojmem této katastrofy stal se metr širtynku dražším o 10 h a barchetu o 12 h.

Čím déle však přemýšlel pan Roubíček o zničené trávě na louce svého bratra, tím více zdály se mu ceny zboží v jeho krámu nepatrnějšími. Jeho veselost zmizela a do večera přirazil na nitích.

Večer po zavření krámu sešel se v restauraci, kam chodil denně, s majitelem elektrotechnického závodu Hýskem a přikročil hned s utrápenou tváří, uváživ zatím dalekosáhlé důsledky této katastrofy, k líčení živelní pohromy ve Chvaleticích.

„V Lišnově také potlouklo, mouka bude dražší,“ povzdechl pan Hýsek, a když v noci ležel na posteli, líčil si v duchu tak živými barvami důsledky neštěstí, že ráno po otevření krámu uviděli kolemjdoucí, jak na žárovkách jsou nové cedulky: Dříve 1,20 K, nyní 1,40 K.

Kromě toho, když si ráno přečetl Politiku, přirazil pan Hýsek korunu na Bunzovovy aparáty a na isolátory. V jeho domácnosti nemluvilo se o ničem jiném než o velkých živelních pohromách, a když paní Hýskova byla kupovat u řezníka, stěžovala si, že bude mouka dražší.

Pan Fanta, řezník a uzenář, se zamyslil. „Když bude mouka dražší, bude všechno dražší,“ řekl k ženě. „Musíme od zítřka na vepřovém přirazit 20 h a na telecím 10 h.“

Chodila tam kupovat služka od domácích. Když přišla domů a řekla paní domácí, že vepřové a telecí jest dražší, poněvadž ve Chvaleticích a Lišnově potlouklo, promluvila paní domácí se svým manželem o všeobecné drahotě a pan domácí umínil si, že přirazí na hořejší partaji 100 K.

Bylo to sděleno hořejší partaji, která měla syna bezplatným kontoáristou v Brně a kterému posílala měsíčně 50 K. Ubohý praktikant dostal proto psaní, ve kterém mu otec píše, že mu nemůže, poněvadž ve Chvaleticích a Lišnově potlouklo a pan domácí na ně přirazil 100 K, posílati více než 40 K měsíčně, poněvadž jest též všechno dražší: maso, nitě, elektrické žárovky a barchet -, aby tedy šetřil a hleděl s tím vystačit.

Byla to skvostná logika. Ubohý praktikant však nemohl vystačit se 40 K, sáhl na peníze svěřené mu firmou, aby je odnesl na poštu, a když je utratil s lehkými ženštinami ve Vídni, sáhl si na život, a to jen proto, poněvadž v Lišnově a Chvaleticích potlouklo.

Nežli však udála se tato tragedie, služka domácích stěžovala si u kupce na dražší maso a kupec přirazil na olejové sardinky a na petrolej.

Kupec ten jmenoval se Křapáček a byl bratrem známého velkoobchodníka s uhlím Bedřicha Křapáčka, který hodlal rozmnožiti svůj personál o jednu osobu. Tou měla být velice vzdělaná vdova Žofie Pálková, která jsouc vystavena se svými třemi malými dítkami velké bídě, ocitla se na pokraji zoufalství a které vstupem do závodu pana Křapáčka otvírala se při 60 K měsíčního platu blažená budoucnost.

Pan Křapáček dozvěděv se však o oné katastrofě živelní přirazil na uhlí dva krejcary a vzhledem k očekávané drahotě propustil dva úředníky z personálu a nepřijal velmi vzdělanou vdovu. Táž upadla pak do rukou kuplířů a vedla lehký život, její dítky postrádaly pečlivého dozoru a zpustly úplně; dcera když dospěla, uškrtila novorozeně a dva hoši jako výrostkové okradli pekařku. A to všechno jedině proto, že v Lišnově a Chvaleticích potlouklo.

Ke kupci Křapáčkovi chodil pro petrolej manžel paní Kláry. Tato byla velice záletná žena, a proto on umínil si, že ji a sebe poleje litrem petroleje a zapálí. Vstoupil tedy do krámu s lahví a tázal se, co stojí litr petroleje. Bylo mu řečeno, že je dražší o 5 krejcarů. On však u sebe těch 5 krejcarů neměl i šel si domů pro ně a na cestě si tu věc rozvážil a místo litru petroleje koupil ho jen za 6 krejcarů, což stačilo k naplnění lampy, při jejímž světle děkoval bohu, že nahodilým zdražením petroleje byly zachráněny dva lidské životy. A proč? Poněvadž v Lišnově a Chvaleticích potlouklo.

Rolníče, dej ruku na srdce a zvolej se mnou: ,,Co bůh řídí, dobře řídí!“ U kupce kupoval si v tu dobu sardinky majitel závodu s automobily pan Spáčil. „Sardinky jsou tedy dražší,“ zvolal s údivem, když kontrolní pokladna ukazovala 1 K místo 80 haléřů jako dříve. „Prosím, vašnosti, v Lišnově a Chvaleticích potlouklo,“ pravil kupec, „je strašná drahota a bída mezi lidem, ráčejí si to přečíst v Politice.“

Druhého dne dostavil se hrabě Otto ku panu Spáčilovi a velice se divil, že tento chce o 1 000 K více za automobil. Poněvadž však vzhledem k živelním pohromám ve Chvaleticích a Lišnově nemohl pan Spáčil slevit ani krejcaru, sešlo z uzavření obchodu. Za dva dny nato automobil, o který se jednalo, sám o sobě v garáži vybouchl a znalci potvrdili, že by se tak bylo stalo hned při 10 kilometrech, které by byl ujel hrabě Otto na něm.

A tak kroupy zachránily život i hraběti Ottovi, pozdějšímu velvyslanci v Petrohradě, který vyjednal, že země císaře Františka u severního pólu bude vždy ruským státem považována za neutrální půdu.

Tímto slavným diplomatickým činem bylo Rakousko postaveno v čelo velmocí a nabylo vlivu v celé Evropě, takže ve Francii umístilo svou půjčku 30 miliard K na školství. Z Rakouska stal se tak nejvzdělanější stát. A proč? Protože ve Chvaleticích a Lišnově potlouklo.

   


Katolický tisk

Filip Bedřich Vilém Ortel, německý katolický spisovatel, zvaný po své smrti († 1867) bláznivým vikářem, založil první v Německu katolický tisk v nynějším slova smyslu a možno říci, že jeho příkladem řídily se i ostatní země. Od té doby vznikaly velebné časopisy bojovného směru, a chce-li některá zbožná duše po celém světě někomu hodně vynadat, obrátí se vždy na katolický tisk. Pravá zbožnost předpokládá také silný sloh, jistou ortelovštinu, která, vynalezena bláznivým vikářem, plní sloupce katolického tisku. V tomto smyslu nemůžeme mluviti o tisku evangelickém, židovském, mohamedánském, buddhistickém a brahmánském. Tento sloh silný, šťavnatý a nelekající se nižádných výrazů, jest jedině možný v tisku katolickém. Tisk katolický neleká se žádných překážek: když řezat, tedy řezat! Redaktoři těchto listů nechodí daleko pro výrazy. Přírodopis jim stačí úplně. A nestačí-li, tu výrazy užívané ve stájích a jinde, vhodně doplní celek. Nadávka za nadávkou stmelí obranu církve. „Církev je jako skála,“ tvrdí tito mužové, ale proč přitom užívají nadávek ku podpoře této skály?

Pravil jezovita Calvanio di Rotta, že tisk katolický jest vonná květina, vykvétající nad bahnem nevěry. Bohužel ji hnojí katoličtí redaktoři. Obrana mravnosti, dobrých zvyků jest vždy podporována v katolickém tisku slovy: „pacholci“ a podobně.

Vonná květinka katolického tisku potřebuje ku svému vzrůstu častého opakování slova „zhovadilci“. Ach bože, co zhovadilců se toulá světem dle katolického tisku! Kdo věří v Darwinovu theorii, je zhovadilec. - Redaktoři Čecha, Vlasti, Selských hlasů, Našince, Venkovana a j. za živého boha nepřipustí, že povstali z gorily. Museli by uznat, že všichni ti jejich protektoři ve fialových pláštích, že to vlastně vše jedna opice orangutan nebo šimpanz, zkrátka nevzdělaná lidoopice.

A proti takové teorii brání se velebné časopisy. Protestují i proti jiným vyloženým věcem. Neuznávají ani mikroskopických method ku zjišťování bakterií, poněvadž v bibli není řeč o mikroskopu. V bibli není sice také řeč o katolickém tisku, ale to nevadí ani Čechu, ani Vlasti a jiným podařeným časopisům.

Katolický tisk obhajuje veřejnou mravnost tím, že nemravovi vynadá, katolický tisk obhajuje víru tím, že vynadá nevěřícím, katolický tisk hájí úřady v mocnářství tím, že každému, kdo jim co vytýká, vynadá a to, pokud zásoba stačí, hodně ostře a silně.

Výše zmíněný jezovita také řekl, že ona vonná květina, katolický tisk, šíří kolem sebe vůni nebeskou.

Nevím. Cítím z toho sám kravský hnůj a připadá mi, že čtu po záchodech nápisy, když prolétnu sloupce katolického tisku. - Mám rozhodně v podezření ty poctivé katolické redaktory, že se ku své žurnalistické činnosti připravovali studiem nápisů na veřejných i soukromých záchodcích.

   


 

Kaťouráci

 

Kdykoliv se stalo, že černý Balíček si hledával blechy v síni, nebo když dokonce vetřel se do pokoje, kde z něho vyskákala část toho požehnání, tu obyčejně bylo mu slíbeno, že při nejbližší příležitosti prodají ho kaťourákům za řemínek na cepovky.

Černý chlupatý Balíček, jako by si byl vědom toho slova kaťourák, odplížil se zdrceně z míst, která mu byla svatyní a na širokém dvoře, někde u chléva nebo na zápraží, sentimentálně chvíli hleděl na zavřené mu dveře před nosem, až náhle rozhodnut zabořil za vrčení svůj čenich do srsti, do toho lesa chlupů, ve kterém se proháněli nepříjemní dravci. A ničil tu život za životem, polykal mladé blechy s jich nevyplněnými tužbami a nadějemi, ostrým jazykem smetl v teplý hrob staré dospělé, které prožily již všech rozkoší, jichž jim mohla poskytnout psí krev za každého denního i nočního času.

Když pak se dveře do síně otevřely, tu činil opět pokusy vniknout do těch vysněných prostor, do nového ovzduší, do ráje, z kterého tak houževnatě ho vyháněli.

A opět do uší zaznělo mu to slovo kaťourák a Balíček vyštván šel se podívat, co dělá Lexa hostinského za třemi statky.

Běžel po silnici, doufaje, že setká se s hejnem nepřátelských husí sousedů, které vždy na něho silně syčely a které on hnal dolů ze stráně.

Nepotkal je a byl tedy nucen potloukat se jen tak nazdařbůh po silnici, sleduje pozorně čichem znamení, která dle svého známého dorozumívacího systému zanechali psi, kteří před ním tu běželi, na patnících.

Vyčichal, že tudy běžel smutný jeho přítel Puntík z dolejšího konce vsi, který kulhá na zadní nohu a je strašně chlupatý na tlamě, kdežto ocas má oblezlý. Tento tragický osud patrně způsobil ono neradostné počínání si Puntíka, kterého každý nazýval ohavou a ničemou, ačkoliv to byl pes zlatého srdce.

Balíčkovi dokonce před časem ukázal místo pod mezí, kde si schoval ukradený kus špeku. Balíček ho měl od té doby rád, ačkoliv někteří psi zle vrčeli, že se kamarádí s takovým oblezlým ošklivcem. Zastal se Puntíka v jedné šarvátce, při které mu pes souseda Karase, nepodařený, ale nesmírně na své chlupy hrdý skotský ovčák, natrhl ucho.

Od té doby Balíčkovi visí to ucho bezvládně dolů, a chce-li vztyčit sluchy, podaří se mu to jen u jednoho ucha. Činí to dojem též jakési zchátralosti, nicméně Lexa z třetího statku byla Balíčkovi nakloněna, ačkoli mohl být jejím otcem, jak bolně vyl za posledního úplňku nepodařený skotský ovčák Karasův.

Když Balíček zjistil, že jeho přítel Puntík dal mu tu znamení, že běží dál, vyzdvihl nožičku a napsal na patník obloukovým písmem: „Byl jsem tu též, běžím také dál.“

Dal se přes humna po čichu za Puntíkem a vběhl na dvůr, kde byla Lexa. Puntík seděl na zemi před její boudou a zaštěkal, že tam Lexa není.

Pak vyšel hospodář a hodil po nich kamenem. Slyšeli, jak ubíhali z cizího dvora, že hospodář mluví k síni: „S těmi psy se dnes roztrhl pytel. Je jich zde dnes plno, kdoví kam se Lexa zatoulala, ale až přijde, mrcha, tak ji seřežu.“

Za stodolou slyšeli ještě ostrý ženský hlas děvečky: „Povídám vám, hospodáři, že k ránu ještě někde štěkala na silnici. Možná že ji chytili kaťouráci, byli prý včera v Šestovicích.“

Opět slyšel Balíček to slovo kaťourák, zježil chlupy a řekl k Puntíkovi, aby běželi pryč. Pod planou hrušní u doubraviny lehli si do chladné, zarosené trávy.

„Víte, kamaráde,“ řekl Balíček, „ti kaťouráci mně vždy nahánějí strachu. Říkaly jednou děti, když jsem ležel před naším stavením, že kolem jedou kaťouráci. Měli s sebou vozík s nějakou kobylkou a šli dva. Cítil jsem z nich psí zápach, voněli jako my. A v tom leží právě to, co mne děsí. Představte si: nejsou psi a voní jako vy. Jeden z nich byl cítit jako Sezimů hafan, který se ztratil právě asi, než předtím zašlo slunce.“

Puntík, unavený životem, který mu přinesl již tolik zklamání a pronásledování, zívl a poznamenal, že dnes ráno ukradl z hrnce na studené plotně, když šla hospodyně do sklepa s mlíkem, kus masa asi zvící dvou větších polních myší a že bude mít z toho nějaké opletání a nepříjemnosti, až se vrátí domů.

„Vy myslíte jen na jídlo,“ vzdychl Balíček.

„To máte pravdu,“ zabručel Puntík, „jedl jste starý uleželý sýr, víte, takové homolky? Byl jsem kvůli nim strašně bit, poněvadž jsem jich sežral mísu, kterou nechali na lavici na záspi.“

„Vy jste nenapravitelný zloděj.“

„To jsem,“ svědčil Puntík, „vím o sobě, že jsem ohava, tak jsem se dal na zlodějství a to mě ještě tak trochu těší.“

Puntík chňapl po mouše, která mu sedla na prsa, a vyplivl ji.

„Vy mouchy nežerete?“ divil se Balíček.

„Ne, nemá to žádnou chuť,“ mrzutě se ozval Puntík, „někteří psi zde ze vsi myslí, že jsem podivín, ale já je ze zásady nežeru.“

„To nejednáte správně,“ hájil své stanovisko Balíček, „větší mouchy chutnají jako mladé žáby. Mluvme však raději o Lexe. Co myslíte, kde se toulá?“

„Abych vám pravdu řekl,“ vážně bručel Puntík, „její chování se mně poslední čas nelíbilo, aspoň jsem slyšel, že za ní sem chodil ten ovčácký pes z Libřic.“

„Pak jsou to klepy,“ ohnivě zvolal Balíček, „ten ovčácký je postřelen do nohy a nemůže se hýbat. Nesmíte věřit všem řečem. Kolikrát již nás chtěli rozvést. Ořech z hořejší hospody jednou jí namluvil, že jsem měl známost s tou malou černou Minkou Balzanů a že jsem sežral všechna štěňata. Ona pak pokousala Minku, ale zjistilo se později, že jsem v tu dobu měl psinku a z boudy se ani nehnul, když nás vykradli. Pak jí zas nějaký protiva namluvil, že mne utratí, poněvadž nejsem žádný hlídač. Tomu však nevěřila, poněvadž o mně myslí, že jsem elitní pes a žádný takový pes ke všemu.“

Puntík zabručel.

„Nechtěl jsem vás urazit,“ chlácholil ho Balíček, „to musíte odpustit, že činím takové porovnání, neboť já takřka ani na dvoře nejsem, bývám stále ve světnici, také jsem to povídal jen kvůli tomu, abyste věděl, jaké klepy se nadělají. Ona však věří mně, já věřím jí. Nás nikdo od sebe neodloučí. I kdyby přišla třebas nějaká sebekrásnější chrtice, ani si jí nevšimnu, neboť Lexa jest nejroztomilejší, jakou jsem kdy viděl a pozoroval. Kam půjdete teď, Puntíku?“

„Půjdu se podívat po nějakých myších na pole.“

„To já nechápu, Puntíku, mouchy nežerete a myši chytáte. Mně myši naprosto nechutnají, zejména polní, ještě tlustá krysa dá se jíst z nouze.“

„To mám již v krvi,“ vzdychl Puntík, zvedaje se líně a protahuje, „má matka byla myšařkou. Vím o sobě, že nejsem čistokrevný a proto také příliš se myši mne nebojí, neboť nemám takové zkušenosti. Já jsem, brachu, již zúčtoval s životem.“

Očichal Balíčka přátelsky, lízl ho do ucha a utíkal nahoru za dubovinu na strniště.

Balíček chvíli si pod tichou dubinkou hledal blechy a pak odběhl k silnici a zabočil tam, kde jeho myšlenky se soustřeďovaly.

Lexy však na dvoře ještě nebylo. Hospodář hodil po něm klackem znenadání a uhodil ho přes tlapu. Balíček ulekaně krátce vyštěkl a vyrazil ze dvora.

Za zahradou lízal si tlapu a pak běžel za ves se podívat, zdali snad tam Lexa neupadá v pokušení při spatření krásného bernardýna mlynářova, krasavce Ořecha, na kterého měli všichni psi ve vsi zlost.

Lexy nenašel. Očichal kus silnice za vsí až po topoly směrem k lukám a náhle ucítil známou vůni. Nebylo pochyby, zde někde byla stopa Lexy, známá vůně její srsti, nemyté a nelízané, jak lehávala v boudě vystlané senem. Jen ona tak voněla. A bylo to tak jemné, vzdušné, že jeho citlivý čich vyrozuměl, že ona neběžela po silnici. Jako by se vznášela nad zemí v určitém směru. A za tím směrem, za těmi éterickými částečkami klusal Balíček s vypláznutým jazykem.

Dlouho běžel. Byl v krajině, kam dosud nikdy nepřišel a nyní cítil ostřeji ten povědomý zápach a při něm zápach z lidí a z koně.

U potoka naproti slunci spatřil mezi vrbičkami dvě postavy u ohně, opodál vozík a volně se pasoucí malou vychrtlou kobylku.

Nad ohněm byl hrnec a z toho vycházel zápach psího masa. A na jedné větvi staré vrby visela...

Balíček vyrazil kupředu se zuřivým štěkotem. Ano, tam visí kůže žluté Lexy, jeho drahé, milované Lexy. Vrhl se na muže u ohně... Chtěl chytit do zubů lýtko nejbližšího, ale vtom dostal strašnou ránu do hlavy.

Dnes v Jesenicích u Švárů mají mezi jinými jeden cep opatřený řemínky z kůže Balíčka a Lexy. Ty dvě kůže jsou blízko u sebe. Je to dojemné, jak jsou i po smrti nerozlučni.

Psí Filemon a Baucis. A ještě něco. Balíček v poslední chvíli svého života, za ztrátu svého žití zvěděl konečně pravdu, co jsou to vlastně kaťouráci, kterými ho strašili když si hledal v síni nebo ve světnici blechy.

 

   


Kázání faráře Douděry při jeho nastolení na novém působišti

Nesnadný jest úkol duchovního správce a jest, moji drazí, ku jeho zdárnému konání potřeba zvláštních milostí. To všechno přemůžu, a kdo by mně bránit chtěl v konání mých povinností, tu obtěžkán pevnou vírou sv. Petra, plamennou horlivostí sv. Pavla a naplněn vroucí láskou sv. Jana, bez milosti ho udám, drazí osadníci, a proto vy jako Eleazar vystřihejtež se všichni stínu zlého, abyste nedali bližnímu pohoršení a v této době nevěry skvěli jste se spravedlností jako hvězdy na věčné věky, abyste neměli oplétání s úřady.

Říká se: Dobrá vůle, díla půle! A vy pak jako oběť přinesete kromě jiného i svému pastýři oběť nábožné modlitby, neboť jste tak šťastni, že máte nablízku svého vlastního duchovního správce. V Severní Americe je tisíce Indiánů, kteří kněze nemají, a v Africe a v Asii jest někdy jeden kněz jen na takové prostoře, jako je celé české království, tam sotva jednou za rok málokterému černochu nebo Číňanu popřáno jest spatřiti milou tvář svého duchovního správce.

Jak velice máte si vy tedy vážiti té milosti, že máte kněze nablízku a nebýti lakomí a skoupí, ať při pohřbu, či při krtinách, či při svatbě a jiné příležitosti, neboť kdo zbavuje vás od hříchu, nežli váš duchovní pastýř?

Kristus, lékař duší lidských, ukázal cestu k uzdravení od hříchu slovy: „Ukaž se knězi a obětuj dar!“ Lékař zajisté jen toho může vyléčit, kdo se mu ukáže, vždyť i s dobytkem jdete k zvěrolékaři, pakli kráva nežere, zavoláte zvěrolékaře, zlomíte-li si nohu, zavoláte lékaře a ukážete se mu a zaplatíte mu, co požaduje. Tak i kněz, pastýř duchovní jen tomu prospěti může, kdo se jemu ukáže a dary dle předpisu Kristova obětuje.

Neboť vy musíte svého duchovního pastýře milovat láskou horoucí, žhoucí a nehynoucí, co platí nejen o vás mužích, nýbrž i o ženách, neboť praví sv. Jan Zlatoústý: Láska a důvěra oveček jest mocný balzám, který duchovního pastýře sílí, občerstvuje a na mnohá léta zachovává. Pohlížejte tedy na něho s tváří vlídnou, okem jasným a s pevnou důvěrou otvírejte mu svá srdce o všelijakých věcech, týkajících se vašeho spasení, zejména svěřte mu vše, co se mezi vlažnými k víře o něm mluví. Ukažte se, zástupci Ježíše Krista nejvyššího kněze, svému duchovnímu správci v den nedělní a sváteční v kostele a ukažte se mu také ve dnech své největší radosti a pozvete ho k hodům, když zabíjíte a děláte i jitrnice, či o posvícení a svatbách, neboť tím osvědčíte svému pastýři lásku, neboť v něm naleznete nejmocnější zbraň k vítěznému boji proti nepřátelům spásy své, a vše, co poskytnete svému duchovnímu správci, toť závdavek budoucího slavného vzkříšení.

Pamětlivi toho buďte, že správce duchovní potřebuje, abyste i vy jemu nápomocni byli. Kristus a církev žádá, abyste i skutkem pomáhali tomu, jemuž svěřena jest správa duší vašich, a proto, kdybyste slyšeli něco, že někdo naše svaté náboženství tupí nebo rozšiřuje nevěrecké časopisy a knihy, okamžitě mně to oznamte, abych mohl na příslušných místech zakročit, neboť kdo se zřízení božímu protiví, odsouzení sobě dobývá. Jsou zajisté lidi, kteří chtějí zatlačit náboženství z veřejného života, totiž mne, a chtějí mít vědu bez Boha, politiku bez Boha a tato bohaprázdná společnost zarazila i zde své hnízdo a i v tomto místě provozuje své reje. Jest to zdejší představený, který místo aby svým vlivem podporoval pastýře duchovního, nedal při mém příjezdu ani postaviti slavobránu, což by jistě bylo na místě, neboť i když Spasitel vjížděl do Jeruzaléma, provolávali mu ‚hosana’ a postavili mu slavobránu.

Další má stížnost týká se zdejšího učitelstva, které neuznalo za vhodné poslati mně při vjezdu do obce družičky, ačkoliv je sám k tomu vyzýval Kristus Pán, jenž pravil: „Nechte maličkých přijít ke mně a nebraňte jim, nebo takových jest království nebeské.“

Pak ovšem se nikdo divit nebude, když toto učitelstvo, které se nepostaralo ani o hmoždíře při mém vjezdu do Jeruzaléma, chci říct do této obce, vychová mládež, která místo chodit do kostela bude hrát čáru za vsí o krejcary, které doma ukradne, místo aby její útlé srdéčko zachováno bylo v nevinnosti. A tu jest na vás, zbožné matky, abyste hojně své dítky řezaly a tak jejich mysl zasvěcovaly od samé kolébky Pánu Ježíši.

Dle napomenutí sv. Řehoře budu k vám osadníkům přísným otcem, ale spolu také dobrotivou matkou, ale tisíckrát běda tomu, kdo by proti mně veřejně odvážil se vystoupit, neboť praví sv. Ambrož: „Kdo proti knězi vystupuje, budiž koňmi uchvácen, šmejkán, trhán a mučen.“ A kůň, toť drazí v Kristu, světská spravedlnost, která trestá ty, kteří kněžím zlořečí. A jsem-li vám otcem dle sv. Řehoře a dobrotivou matkou, tu pamatujte, žeť zajisté stojí psáno: „Oko, které se posmívá otci a pohrdá matkou, ať vyklvou je krkavci potoční a snědí mláďata orlice.“

A proto buďte všichni do jednoho zapsáni v Jednotě orlů katolických, abyste mohli poučit Sokoly, drazí v Kristu, zač je toho loket, zachovají-li se oni volnomyšlenkářští neznabozi ke mně jako prokletý Cham k otci svému, který vínem opojeného otce obnažoval.

Máte své pěstě, drazí v Kristu, kterými s pomocí boží pomlátíte všechny nepřátele církve, kteří by projevili ke mně nestydatou neuctivost, a věřte, že pravím vám, že pro vaši statečnost, dětskou uctivost ke mně a svatou stydlivost Bůh popřeje vám hojného požehnání, takže jako v zaslíbené zemi Kanaan budou vám krávy dojit tisíceronásobně a obilí se vám urodí stonásobně, zatím co dobrotivý Bůh na nevěrce dštít bude síru a oheň a kroupy jim do země zatlukou obilí a krávy jim pochcípají, aby snad přece se napravili a včas ještě od věčné zkázy své duše vytrhli.

A vy, majíce všeho hojnost, nezapomenete zajisté svého duchovního pastýře. „Hle, dům můj přístupen každému, kdo s čistým úmyslem do něho vchází,“ dí Hospodin. A já pak pravím vám, že stejně jako Hospodin těšiti se budu z návštěv vašich a obětí vašich, které přinesete na oltář blahobytu svého duchovního pastýře. Můj dvůr jest doposud chudý a žádám lásky vaše, abyste své hřivny skládali na oltář obětní a může ta hřivna běhat i kokrhat, i jiným hlasem chválit obětavost vaši, kterou se obohacujete pro věčnost, a já pak modliti se budu za blaho osadníků svých, jakmile se octnu na dvoře. Jste zajisté, vy osadníci, povinni správci svému oběti přinášeti, neboť já jsem pastýř dobrý, Amen!

 

   


 

Kde bere poslanec Klofáč peníze

 

/Fejeton, který napsán byl pro Právo lidu/


Soudruhům našim je dobré známo, že poslanec Klofáč je zadlužen jako štábní oficír kterési říše. Proto podniká cesty po světě, stavuje se u různých potentátů a žebrá pro sebe a pro svou stranu podpory, poněvadž čeští měšťáci zavřeli nemilosrdně své měšce.
Pamatujeme, jak meškal poslanec Klofáč u sultána. Tento dobrý panovník, který domníval se bláhově, že najde ve Klofáčovi spojence proti Rakousku, nabídl mu, aby buď vybral si z jeho harému dvě krásky, nebo aby si dal vyplatiti půl miliónu piastrů (což v naší měně činí asi 110 000 korun). Poslanec Klofáč vybral si poslední. Když přijel poslanec Klofáč zpět, dluhy své nezaplatil, ale peníze rozházel. Aby načerpal zase novou posilu pro svou bezednou kapsu, obrátil se do Ruska. Cesta tato, bude-li jednou vypsána, bude tištěna pod titulem Praktické stránky všeslovanství. A Klofáčova cesta do Mandžurie také nebyla konána zadarmo. Na ní prodal Klofáč veškeré své vojenské vědomosti, které nabyl, když sloužil v naší rakouské armádě. Přirozeným důsledkem toho, že Klofáč vypracoval plán, bylo, že armáda ruská prohrála. Činnost v Rusku vynesla Klofáčovi bagatel - asi 2 000 000 korunek.
A v živé paměti je dosud Klofáčova cesta v Srbsku. A zase tu hrály hlavní roli peníze! Jak je možno dočisti se v křesťansko-sociálních listech, za 3 000 000 korun prodal tu rakouské zájmy. Celé Rakousko by byl snad prodal, kdyby je byla chtěla srbská vláda koupiti. Dnes už je naprosto zjištěno, že poslanec Klofáč nabízel v Bělehradě Rakousko ku koupi, bude proto s ním zavedeno vyšetřování - a poslanec Klofáč octne se, pevně doufáme, konečně tam, kde už dávno má býti. Aféra Maškova mluví zřejmě v neprospěch Klofáčův a svědčí, že listy křesťansko-sociální mají pravdu.
Ačkoliv poslanec Klofáč za posledních několik let měl hodně přes 5 000 000 korun příjmů, přece nezaplatil všechny své dluhy. Je úžasné přímo, jak Klofáč s penězi hospodaří.
Tak máme v ruce jeho rozpočet, který si udělal, když dostal peníze z Turecka. Otiskujeme jej:


Nové podrážky a správa bot 2 zl. 30 kr.
dvoje nové šaty a nový kožich 200 zl. 70 kr.
automobil
2 10 000 zl.
Fárkovi, aby nevynášel nové věci na světlo boží 50 000 zl.
tucet vázanek, nová košile 15 zl.
knoflíky k manžetům 60 kr.


A tak to jde dále. - Za peníze ze Srbska koupil dům U zlaté husy pro národně sociální stranu. Peníze ruské má prý uloženy u jisté banky v Londýně, kam míní prchnout, až bude mu za jeho činnost přisouzena náležitá odměna.
Než - všechno má své konce! Jednou praskne všechno; v evropském skandálu, který z toho vznikne, utopí se celá strana národně sociální. Tím více vynikne pak čistý, neposkvrněný charakter sociální demokracie. A světy hrnouti se budou pod rudý prapor stále čistý a stále neposkvrněný, díky hrdinným jeho praporečníkům Němcovi a Soukupovi.

 

2 Automobil, ten poslanec Klofáč zase prodal.

   


 

Když bourali staré hradby

I

Město si těch patnáct trestníků objednalo na zbourání části starých městských hradeb, kde hodlali stavět okresní nemocnici. Naproti v městském příkopě leželi v trávě tři nezaměstnaní příslušníci obce a dívali se hněvivě na trestníky, na které dopadalo ostře slunce a jejichž opálené ruce zdvihaly zuřivě krumpáče, aby je vrazily do staré hradební zdi. Byla v tom ničivém díle neujasněná touha pomsty. V bílých šatech, umazaných prachem a špínou, vykonávali tuto nádenickou práci za zvláštní odměnu 12 haléřů denně, zatím co stát bral od města i korunu 20 haléřů za jednotlivého trestance. Stát vydělával zde denně na těch patnácti lidech 16,20 K. Den za dnem, hodinu za hodinou pracovali v trestu dobrovolně, jak si vyžádali, toužíce po vzduchu, kterého zde bylo dost. Jenže ten vzduch byl prosycen oblaky prachu, jak ztvrdlé zdivo se drolilo a sypalo.

Kus za hradbami voněl sad, hrály si děti a zpívaly. Když trestanci v deset hodin odpočívali na několik minut, aby pojedli chleba a napili se vody, zaléhal k nim šumot vodotrysku, šepot svěžích listí a lidských hlasů a radostné výkřiky.

Po několika minutách dozorce si zapálil nový doutník a poručil, aby pokračovali ve svém ničivém díle. A zase drolily se kameny, údery krumpáčů do tvrdého zdiva zuřivě nesly se městským příkopem.

Pak zaznělo poledne a tu šli s nářadím na ramenou vždy dva a dva přesně tři kroky za sebou, provázeni dozorci přes město do věznice okresního soudu k obědu. O půl druhé objevili se opět na místě a do osmi hodin klepaly jejich krumpáče neúnavně do zdi.

V osm hodin domů do věznice na večeři. Následoval odpočinek, všeobecná zábava, omezující se na povšechné hovory a proklínání osudu. Tu a tam příběh ze života, který osvětloval příchod jednotlivců sem k okresnímu soudu, neboť většina byla sem poslána z přeplněné trestnice zemského vrchního soudu. Pak usínal jeden po druhém ve všech pěti místnostech věznice.

Jeden po druhém toužil před spaním po tabáku, cigaretě nebo alespoň kousku tabáku na žvýkání, od kteréhož požitku je dělilo dosud několik měsíců.

Ráno pak v šest hodin vstávali, aby byli o půl sedmé pod starými hradbami. Asi v osm hodin přicházel tam každodenně městský stavitel, který chvíli pohovořil s dozorcem a nesčíslněkráte opakoval, že tak pevné zdi nenajdou se v celých Cechách.

Před devátou hodinou šel kolem do úřadu městský starosta, který aby nemusel přijít brzo na radnici, chodil přes sad. Starosta dal každého dne dozorci pro trestance na dva balíčky nejhoršího tabáku na cigarety a dozorce, dbalý nařízení, že nesmí trestanci kouřit, kupoval si za ně pro sebe krátké doutníky, aby se těch peněz zbavil, o kterých říkal, že ho pálí, neboť to byl člověk svědomitý.

Po desáté hodině bylo nejpříjemněji naproti, neboť tam v městském příkopu, kudy tekl napolo vyschlý potok, vrhaly stromy stín na nízkou zelenou stráň, jakýsi to velký násep.

Tam rostla vysoká tráva. Do té si lehl v deset hodin dozorce vězňů, zapálil si doutník a bezmyšlenkovitě díval se na bílé obláčky, zářící v modru oblohy a pomalu plující po větru.

Ostré údery krumpáčů do zdi, rachocení kamenů a otřesy způsobené kácením podlomených částí zdí, celý ten ruch práce kolébal tohoto svědomitého člověka k neodvratnému spánku.

Ještě jednou přelétl zrakem po trestancích a počítal s uhasínajícím vědomím povinnosti. Bylo jich patnáct.

Upokojilo ho tou měrou, že slyše to rachocení kamenů, řícení štěrku a rány do zdí, usnul s doutníkem v ústech a spal hodinku.

Pak neklidně se vzchopil, přeběhl rychle několik metrů příkopu a již stál za trestanci a počítal bílé zamazané obleky s úřední tváří.

Tak to bylo den za dnem. Už ani lidé z města nechodili sem jako prvé dny, kdy patnáct lidí v trestaneckých šatech, ničících starověké hradby, poslední památku na slávu města, bylo jim něčím novým, atrakcí prvého řádu, na kterou se sluší podívat, aby se později o tom mohlo vyprávět.

Bylo zde příliš mnoho prachu, který se vznášel v okolí, a konečně něco tísnivého, což pánům z města způsobovalo rozpaky, když slyšeli tiché a tajemné z těch úst: Milostpane, dejte mně doutník!

Odcházeli v rozpacích, sledováni důvěřivými zraky vězňů, aby se už nevrátili v tato místa.

A přece měli vězňové své obecenstvo. Byli to oni tři nezaměstnaní příslušníci obce Korčák, Hrudokol a Straba, které město nepřijalo do práce, poněvadž mělo dost laciných trestaneckých sil.

Nebylo ještě práce v polích, poněvadž bylo přede žněmi, aby vypomáhali malým měšťanům na obvodu města, kteří měli kousky polí. Nikde nebylo práce a čekali, až obec dá bourat hradby. A když započali s bouráním, odbyli je na městském úřadě, že mají již dost sil. Dopáleni šli se podívat na dělníky.

A od té doby měřili nenáviděnými pohledy vězně, kteří jim vzali práci.

Leželi naproti nim a vykřikovali na ně. Mluvili o krádeži, zlodějích a darmošlapech. Posmívali se jim v bezmocné zlosti, plni odporu proti nim. Povalovali se v trávě v rozbitých šatech, spílali a nadávali.

II

Mezi vězni, kteří bourali staré hradby, byl mladý člověk jménem Hromek. Tento byl zde již čtrnáct dní a dopraven sem přímo z věznice zemského trestního soudu, poněvadž nedal si líbit jakési týrání od vrchního dozorce na oddělení.

Byl to člověk, který z nenadálé bujnosti rozbil kamenem dva porcelánové isolátory telegrafního vedení na silnici za bílého dne. Poněvadž ho viděl četník, nemohlo z toho vyvinout se nic jiného, než že byl zatčen, přičemž utrhl četníkovi knoflík. Takové veřejné násilí trestá se přísně. Poněvadž však byl doposud bezúhonný, dostal jen čtyři měsíce, a když pak nechtěl snést týrání dozorce, byl navržen do seznamu těch, kteří spoutáni řetízkem a provázeni četníkem s bajonetem jdou na „transport“ do věznic okresních soudů.

Hromek viděl přitom lidi, kteří zlomyslně na něho pohlíželi, slyšel narážky na své spoutání. Tak pracoval zde v plátěném stejnokroji v žáru slunce mechanicky jako stroj po celých čtrnáct dnů, lhostejný zprvu k okolí, až pak najednou mu napadlo, že uteče.

Uteče kamkoliv. Nemyslel při tom na domov. Toužil jen po tom, aby přestal na okamžik, na nějaký čas tento nudný život. Poběhne daleko, přes pole, přes lesy, do březového háje, který je odtud z hradeb viditelný, a pak až tam, kde temný pruh vrchů uzavírá krajinu. A přes vrchy dál a dál beze všeho praktického smyslu.

Daleko poběží. Dozorce usne dopoledne v trávě, přidá se k těm, kteří pracují na konci hradeb, odskočí a uběhne. Zítra to udělá.

Když svítalo, mluvili v cele právě o tom, jaký by to byl nesmysl utéci. Poněvadž máš takové trestanecké šaty, nemůžeš nikam se ztratit, aby tě hned nepoznali, kdežto když vydržíš, vyjdeš přece jednou, těch pár neděl není ničím. Pak tě odvedou zase k zemskému trestnímu soudu, nebudeš mít už řetízky na rukou a tam ti dají tvůj civilní oblek.

Hromek neříkal na to nic. „Jsou hloupí,“ pomyslil si, „taková příležitost a nepoužijí ji, neutekou, těší se na zdejší polévku.“

Šli k hradbám. Hromek byl veselý a hvízdal si do pochodu. „Kdo to hvízdá,“ zařval dozorce, „mlčte a jděte hezky tři kroky za sebou!“

Bylo pěkné ráno, kdy ptáci zpívají o překot a sluneční paprsky počínají vybavovat vůni z květin.

Neurvalý hlas dozorce hrubě rozlehl se sadem, kterým kráčeli ku hradbám, a Hromek tím jasněji vyciťoval dobrodiní útěku. Sestupovali pod hradby, šťouchajíce se, a smáli se dozorci, který namáhavě s otlačenou nohou od boty slézal za nimi.

Pak se rozestavili, plivli si do dlaní a naráz zaryly se jejich krumpáče do pevného zdiva. Tak počínal jeden z těch nekonečných dnů, jehož dojem nezlepší ani jasné slunce na modré obloze, vůně květin, ani zpěv ptáků. Hromek boural hradby u samého konce, kde pohlížel dolů městským příkopem, obklopeným zelení.

Nedávno je tudy vedli, když v sadech byla jakási slavnost. Přijde se dolů na silnici, vedoucí do kopců, na nichž vidět z hradeb březové háje s jemnými tečkami zeleně na bílých tyčkách.

Tam poběhne a pak dál a dál. Pomyslil si, zdali ho nebudou ostatní trestanci chytat. Přistoupil vedle k vězni a při práci dal se s ním do hovoru, vykládaje mu, jak slyšel od jednoho u zemského trestního soudu, že když trestanci vidí utíkat nějakého svého soudruha a nechytí ho, že jsou zavřeni. Byl to starý, zkušený člověk.

Máchl rukou: „Blázne,“ řekl, „žádný trestník druhého nechytá. Když utíká takový hlupák, tak jako tak ho brzy chytí. A máš potom vidět, jak se s ním naloží. Dozorci vezmou klíče, hodí na něho deku a řežou, bijí ho s klíči, zpolíčkujou, pokopají, dostane tmavou komůrku, tvrdé lůžko, půst, na nohy železa. Ale trestník, jak říkám, trestníka nechytá.

Kdyby ho chytal, tak by třeba mysleli, že utíká s ním, že chce také utéct, a přijde třebas četník náhodou k tomu, vykřikne ,stůj!’ a střelí po tom, co chce toho druhého chytat. Tak je to. Kdo chce utéct, ať uteče, ale těch ran potom! Dozorce půjde do vyšetřování a splatí to stonásobně. A kdyby takového po druhé zavřeli, už pohlížejí na něho s nedůvěrou, a mohl by být anděl, vozí se na něm celý soud.“

Hromek neřekl na to ani slova. Upokojilo ho, že ho ne-nebudou spoluvězňové chytat. Tím směrem, kudy bude utíkat, chodí také málo lidí a pak už jinak bude.

Už šel kolem starosta. Za hodinu po přestávce usne dozorce v trávě naproti nad příkopem, jeho tělo zapadne do trávy, až na hodinách zámeckých dunivě odbije hodina desátá, a jen kouř z uhasínajícího doutníku zakrouží nad spokojeným člověkem. A pak uteče.

Pomalu ubíhala hodina, než dozorce odešel naproti si lehnout do trávy, spočítav starostlivě, zdali žádný trestanec neschází.

Krátce po desáté hodině odhodil Hromek krumpáč a ubíhal dolů příkopem na silnici. Trestanci vykřikli.

Dozorce spal klidně dál, poněvadž nepřišel dosud jeho čas, kdy se probudil.

Hromek byl již na silnici. Znepokojeně a úzkostlivě rozhlédl se kolem. Za ním dosud neběžel nikdo. Obrátil se stranou a pádil bez čepice, která mu spadla s hlavy, nahoru k březovým hájům.

Vtom na oblé silnici z křovin vyskočily tři rozezlené postavy. Byli to nezaměstnaní Korčák, Hrudokol a Straba, hladoví a roztrhaní.

Leželi jako vždy naproti v trávě a dívali se na nenáviděné trestance. Pozorovali vše a zuřivě drali se nyní křovinami, aby utíkajícímu nadeběhli.

„Stůj, lumpe,“ křičel Straba. Hromek letěl kupředu, krev se mu hnala do hlavy, neviděl překážek, neběžel již po silnici, ale přímo přes pole jako vyplašený zajíc.

Hrudokol chytil kámen a hodil po něm. Netrefil ho. V běhu nabrali na silnici kamení a seskočili do pole. V těžkých botách zapadával Hromek do měkké půdy, zatím co bosá trojice mu dobíhala.

A pak mrštil po něm kamenem Korčák. Kámen rozbil zezadu Hromkovi hlavu. Chvíli se motal a pak padl obličejem do ječmene.

Hrudokol se vrhl se Strabou na něho s náhle probuzenou zvířeckostí a ostrým kamenem mrštil po ležícím těle, jako lidé kamenují kočky.

A již sem pádil dav lidu a dozorce řval: „Chyťte ho!“, mávaje tasenou poboční zbraní.

A než sem přiběhli, utloukli zatím oni tři Hromka, aniž by o tom věděli.

 

   


 

Když člověk jede v zimě po státní dráze

 

Vyjelo nás z Prahy osmdesát devět, z těch jsme dojeli zdrávi na místo jen čtyři...

Jest to sice smutné, ale naprostá pravda. V našem kupé sedělo nás osm. Z těch jsou čtyři mrtví a přece nedošlo k žádné srážce vlaků. My, kteří jsme je pochovali a zas dál jeli, byli jsme víceméně též blízkými jejich smutnému osudu. Slzy soustrasti, které nám tekly ve voze nad pomalou smrtí těch, kteří byli našimi druhy, umrzly v pevné rampouchy a když některým je chtěli na stanici utrhnout, zůstaly na konci rampouchů oči těch, kteří cítili soustrast s nešťastnými spolucestujícími.

A vše to zavinila krutá zima, neboť správě státních drah zamrzly roury, které rozvádějí teplo do jednotlivých vagónů. A když zamrzlo i světlo, totiž olej v nádrži, neměli jsme, čím bychom si svítili, když nám došly sirky, i mrzli jsme pomalu, ale jistě.

            Pamatuji se, že přišlo to poznenáhlu. Než jsme přijeli z Prahy do Vršovic-Nuslí, tu za vinohradskou zastávkou upadlo mému sousedovi jedno ucho, které si třel. Ubožák nevěděl, oč se jedná, když zpozoroval, že drží nějaké ucho v hrsti.

„Patří vám?“ tázal se s naivním úsměvem svého souseda a zatímco mu umrzával velký rampouch u úst, jeho soused pokusil se zavrtět hlavou, ale náhle mu hlava umrzla a skulila se dolů na podlahu.

Jednali jsme jako trosečníci. Vyhodili jsme klidně hlavu oknem a ta padla přednostovi, stojícímu na kolejích stanice k nohám.

„Co to má znamenat, pánové?“ zvolal přistupuje k oknu a vida tam sedět sedm rampouchů, řekl přívětivě: „Nic si prosím z toho nedělejte, hleďte to zadýchat!“

To se stalo právě v tom okamžiku, když mně upadl nos. Omluviv se panu přednostovi, schoval jsem nos do kapsy a jelo se dál podél Botiče a do bohdaleckého tunelu. Tam nám pán, který byl v kožichu a zúčastnil se kdysi výpravy Nansenovy na severní točnu, svítil sirkami na to, jak pomalu mrznem, část po části. Jednomu z nás upadla náhle levá noha. Nepozoroval to kvůli velké zimě a udiveně zvolal: „Propánaboha, co se to zde válí?“

Řekli jsme mu, že to je jeho noha, omdlel, ale jak byl zmrzlý, přelomil se pádem na dvě půlky, které jsme vyhodili do tunelu.

Byl jsem velice zvědav, když jsem se podíval na sebe, jak jsem k tomu přišel, že mám dvě pravé nohy. Teprve pak jsem shledal, že jsem přimrzl ke svému sousedu a když jsem se chtěl odtrhnout, zpozoroval jsem, že soused zatím zmrzl a proto že je tak studený.

Zatáhl jsem za poplašnou brzdu. Poplašná brzda však zamrzla a tak se vlak nezastavil. Vím také, že před Krčí chtěl jeden naproti něco promluvit, ale že mu v pravém slova smyslu jeho zmrzlá huba upadla. Byl jsem z toho velice nešťastný, neboť to byl velice milý společník, který se usmíval po celou cestu, nyní se nesmál, ale chytil se za hlavu a řekl: „Tak je to dobře, proč jedu státní drahou.“

Hlava mu však přimrzla k rukavicím a ruce, které byly v rukavicích, křehké mrazem, vylomily se a přelomily, takže bylo úzko dívat se, jak má na hlavě ruce přimrzlé a jak s nimi kroutí.

Chtěl jsem si odplivnout, ale místo sliny vyplivl jsem jazyk, takže jsem od té doby hluchoněmý, neboť mně zmrzly oba bubínky.

Naproti sedící jeden obchodník chtěl si utřít oči, ale oči mu zůstaly na prstech. Neslyšel jsem, co vykřikl, ale z jeho vzezření bylo vidět, že jest úplně zmrzlý.

V Krči vstoupil k nám do vozu přednosta stanice a vida tu spoustu spráskl ruce a napsal na tabulku: „Prosí se obecenstvo, aby vozy zadýchalo.“

Více jsem neviděl. Bylo mně tak zima, což každý uzná, že jsem ztratil vědomí. Vím jen tolik, že jsem se probudil ze mdloby až v Modřanech a v ruce že jsem držel hlavu staničního mistra z Modřan, který opozdil se v kupé u nás a také zmrzl. Na další již se nepamatuji.

Jsem dnes úplně mrzák. Mám kurděje, schází mi nos, pravá noha, po čtyrech prstech na každé ruce a dodnes neodlepili ode mne nohu nešťastného cestujícího, který ke mně přimrzl.

Tak se radostně jezdí po státní dráze v zimě.

      


 

Když člověk spadne v Tatrách

Bylo to v době největšího boje o Mořské oko, kdy můj ubohý přítel spadl s hory Garačky. Nešťastný přítel zabýval se totiž studováním lišejníků a hodlal zde v Tatrách nalézt tolik nových druhů lišejníků, aby ho to udělalo nesmrtelným a světovým mužem.

Bohužel spadl do hloubky 150 až 200 metrů. Nevím to určitě, ostatně zde nezáleží při takové úctyhodné hloubce na 50 metrech, ale vím určitě, že sletěl se samého vrcholu Garačky, aniž by si mohl vybrat, zdali má sletět do propasti na straně severní, či na jižní. Konstatoval jsem však, poněvadž to bylo za úplného ozáření odpoledního slunce, které svítilo na ledy a sněhy na Lomnickém štítu, že spadl severním směrem.

Co jsem měl v tomto smutném případě dělat? Zvolal jsem dolů, jak bývá zvykem při těchto katastrofách, s naivním rozčilením: „Jste živ?“ Po chvilkovém trapném tichu zvolal jsem: „Jste mrtev?“ Jak vidět, postupoval jsem systematicky. Neobdržev odpovědi, vzdychl jsem a lezl dolů, po hřebenu skalním, abych dostal se na cestu, po které jsme stoupali s nešťastným botanikem, a odtud abych došel někam pro pomocnou výpravu.

Po čtyřhodinovém spouštění se po kamení přišel jsem na cestu do kosodřeviny a odtud na volné prostranství, kde góralský bača pásl v horské zeleni osm ovcí.

Když jsem mu vyložil, co se stalo, filosoficky přejel nos a řekl: „Velmožný pán tedy spadl s Garačky!“

Po této hluboce promyšlené větě se zamlčel a po chvíli dodal: „Spadl tedy s pomocí boží a svaté Panny; i ovce sletí. Loni zabily se mně dvě ovce. Zamečí, ty se pokřižuješ, a ona letí. A jak letí,“ rozohněné pokračoval, „jako kámen letí, až to svistí. Už to tedy jinak nebude, než že velkomožný pán také tak letěl. I medvěd spadne. Zabručí, jak to medvědi dělají, když se rozzlobí, a letí, letí jako orel. I holátko ptáčátko spadne z hnízda a do Zabalovské v Magurských horách spadl před léty s nebe kámen. Tenkrát bylo veliké divení po horách. Toho roku vlci brali po dědinách na polské i uherské straně ovce napořád a do Zabalovské přistěhoval se šilhavý žid. Takové podivné oči měl a umřel za rok. Můj nebožtík otec koupil si ten rok krávu bezrohou a nebožka matka mne porodila, a když mne křtili na jméno Michal, tu, drahý pane, hráli, tančili a opili i šestinedělku a otec prodal svou krávu a zabili tři ovce na. hostinu. Ba, jeden se rodí, druhý hyne, drahý pane, a když doroste, zápasí na košiaru, velkomožný pane, a někdy nemá ani na tabák, ani na gořaličku. Leč Matka boží neopustí člověka, přijde takový pán jako ty a řekne: „Spadl jeden člověk s Garačky,“ a tu já řeknu: „Spadl, jsme lidé smrtelní a velkomožný pán jistě mě podaruje, abych pomodlil se za duši nebožtíka, i Zdrávas Maria, i Otčenáš.“

Obdaroval jsem poctivce, který radostně se počal modlit a pak jsem mluvil o pomocné výpravě.

Poctivý Michal však odporoval: „Přejme tělu nebožtíka pokoje. Zvěře je hojnost, a nežli tři dny minou, velkomožný pane, jako by byl pochován, a pakli se stal zázrak, tu v životě se shledáš s ním, urozený pane. A byla-li to vůle Páně, přidej mně ještě na tabák a já se pomodlím nový Zdrávas Maria i Otčenáš na slavnou shledanou na nebesích.“

Dostal i na ten dobrý úmysl a já šel dál, abych přece někde získal pomoc.

V nejbližší vesnici hlásil jsem to starostovi. Starosta, také jeden z těch poctivých goralů, byl ochoten za mírnou náhradu pomodlit se za nebožtíka, za čtyry deci kořaličky a za tabák, pokud se však týče pomocné výpravy byl plně přesvědčen, že od toho jsou vyšší úřady, ku příkladu četnictvo a městské úřady v Poprádu s královským uherským notářem v čele. On sám nechce přijít do žádné bryndy, aby nebyl do toho zapleten, a nechce se míchat do cizích záležitostí. Ostatně do města Poprádu přijde za tři hodiny a tam už úřady se o všechno postarají.

Byla už noc, když jsem přišel do Poprádu na královské uherské četnické velitelství.

Rozespalý četnický strážmistr ve slušně špinavých podvlékačkách přijal mé výpovědi s jistou nedůvěrou.

„Víte určitě,“ otázal se zívaje, „že váš přítel spadl dolů?“ Vylíčil jsem mu to poznovu. „Pakli se věci tak mají, jak vy udáváte,“ řekl po chvíli rozmýšlení, „jde rozhodně o neštěstí. Napíšeme tedy do protokolu, že určitě spadl. Věc jest samozřejmá. Vylezl nahoru a sletěl dolů. Opak je vyloučen. Ostatně jest to zcela jednoduché odněkud padnout. Já sám nedávno spadl se žebříku. Tomu zcela dobře rozumím. Člověk někam vyleze a než se naděje, je dole, tomu, myslím, také vy rozumíte. A je-li někde propast, jak vy říkáte, obyčejně spadne do té propasti. Chápu, že není nic lehčího. Vylezete a sletíte. Již jsem vám řekl, že já sám spadl se žebříku. Lezl jsem pro holuby, mám jich dvanáct párů. Vy jste též mluvil něco o pomoci. Samo sebou se rozumí, že budeme jednat rychle. Každé otálení je nebezpečné. Povinností naší je, podat rychle a bezodkladně pomocnou ruku každému nešťastníku, ale to nejde tak zčerstva, jak vy se domníváte. O celé věci musí být podle předpisu zpraven náš četnický rytmistr. Ten se vrátí zítra dopoledne, a já vás upozorňuji, abyste mu vše stručně a krátce vyložil, neboť on nemá rád dlouhé průtahy a řeči. Vy mu řeknete: ‚Vylezl a spadl,’ a tu on buď vám řekne: ,Běžte svou cestou a nechte mne na pokoji!’, anebo vám řekne: ,Celou věc si náležitě rozmyslím’ a počne uvažovat, jak lze rychle a bezodkladně pomoct, aby to odpovídalo nařízením a celému úřednímu jednání. Počne vás vyslýchat a pak řekne: ,Budu o tom uvažovat!’ Uvidíte ho chodit po kanceláři se zkříženýma rukama sem a tam, bude si pohvizdovat a najednou třebas vás chytí za rukáv a vykřikne: ,Ven, hleďte, ať jste venku!’ Rozzlobí se, všechno přehází, sedne na koně a pojede do Levoče, z Levoče do Košice a všude mu bude muset cikánská hudba hrát a my ho třebas týden neuvidíme. Anebo řekne: .Uvažujme spolu,’ dá si přinést mapy a ukázat, kde spadl ten pán, kudy tam šel a všechno si dobře promyslí a vám poradí, co dělat. A teď si lehnu!“

Ráno se ukázalo, že přísný rytmistr měl ten šťastný den, kdy byl v růžové náladě.

Přijal mé sdělení takřka usměvavě: „Tak on tedy byl rychleji dole než nahoře?“ - „Prosím!“ - „A jaká byla jeho poslední slova?“ - „Žádná.“ - „Ku podivu, nemýlíte se, tedy nic neříkal, to je zajímavé, to si poznamenám, možná, že nám to pomůže v pátrání. Mohl byste mně udat, kolikrát se otočil ve vzduchu při pádu? Ze nemůžete? Vždyť říkáte, že to byl váš přítel, a tu bych si již z přátelství toho všiml. Ale nevadí, budeme uvažovat o celé věci zcela střízlivě. Hora Garačka se výborně hodí, aby lidé odtamtud padali. To je první podmínkou našeho úředního řízení. Můžete mně dle této jenerální mapy udat, na kterou stranu spadl váš přítel?“

„Na sever.“

Rytmistr se zachmuřil: „Můžete to odpřisáhnout? Že ano? Pak, milý pane, je vaše námaha zde marná. Hřebenem hory táhnou se hranice uherského království a váš přítel spadl do Polska. Jest to ošklivá náhoda. Kdyby byl spadl do jižní propasti, byl by sletěl na královskou uherskou půdu. Z uherské strany vylezl, tak měl spadnout ve svém vlastním zájmu na uherskou stranu, a ne do toho zatraceného Polska. Uherské úřady nejsou již kompetentní pro to, co se děje v Haliči, milý pane, a v době sporu o Mořské oko teprve nemůžeme v té věci něco dělat. Když spadl do Polska, ať si ho hledají tamější úřady, to si měl napřed rozmyslit, než to dělal, to byla od něho nepředloženost, abych tak řekl, bezhlavost. Solgája!“

Tím jsem byl propuštěn. Pán ten měl úplně pravdu. V té době, kdy Uhry a Halič vedly boj o to, které zemi vlastně Patří jezírko „Mořské oko“ vysoko v Tatrách, jednal velice rozšafně, aby nepobouřil lid, kdyby byl podnikl nějakou pomocnou akci pro člověka, který, maje tak krásnou příležitost sletět na půdu uherskou, spadne do Haliče s uherské strany.

Na městském úřadě v Poprádě, kam jsem se ihned obrátil, mně to také v tom smyslu vyložili.

Bylo to samozřejmě poškození zájmů uherského království a stáli úplně na půdě zákona, který nezná slitování s takovým odpadlíkem.

Poskytnout pomoc byly tedy jedině kompetentní haličské úřady za Tatrami v Zakopaném a v Novém Targu.

Tak jsem musel přelézt Tatry. Za Tatrami byla má akce korunována úplným úspěchem.

Četníci v Zakopaném přijali mne s otevřenou náručí, to bylo již třetí den od nešťastného případu, že mne však poslali do Nového Targu, to nebyla ani jejich, ani má vina. Viny tím byly nesprávné údaje, týkající se generálních map vojenského štábu-. Neměli totiž po ruce nejnovější vydání těchto generálních map a k disposici byly tu jen mapy dle vydání z roku 1869 a 1877. Udání výšky hory Garačky lišila se od sebe o 27 m. Dle úředního řízení, které předpokládalo, že pronesu v takovém vážném případě úplnou pravdu, vymykaly se mé údaje stran výše, s které spadl můj přítel, oběma ověřeným úředním dokumentům, jakými byly ony od sebe se lišící mapy generálního štábu. Dle toho udal jsem totiž nesprávně výšku oné hory, kterou jsem konstatoval dle nejnovějšího vydání map generálního štábu před nešťastnou návštěvou Garačky, ale které si můj ubohý přítel vzal s sebou v torbě do propasti.

Četnictvo v Zakopaném řeklo mi tedy, že se musí rychle jednati, bezodkladně jednati a dle průvodního řízení že je třeba zkoumat pravdivost mých údajů o výšce oné hory, s které spadl můj přítel, následkem čehož bylo vyžádáno dobrozdání c. k. četnické stanice v Novém Targu, kde mohou si spíše zaopatřit nejnovější vydání map generálního štábu, které by jistě byly potvrdily mé údaje.

Poněvadž však ani v Novém Targu na četnické stanici podobných map neměli, málem by byla celá má záchranná akce se rozbila o rozdíl 36 m ve výšce nad mořem. Bohudíky však jednal velitel tamější četnické stanice proti předpisům, a nedbaje tohoto rozdílu v několika metrech, telefonoval okamžitě do Myšlenic u řeky Ráby, aby si vyžádal svolení tamějšího vrchního četnického velitele nad okresem Myslenice - Nový Targ.

Za dvě hodiny přišla odtamtud telegrafická odpověď:

„Jednejte rychle a bezohledně. Tři muže s sebou. Svědka s sebou. Na cestě učinit prohlídku v Balatově mlýně pod Tomanovým přechodem. Tři ovce ztraceny.“

A jak zněl telegram, takovým způsobem se též rychle pokračovalo. Na Tomanův přechod až na místo, kam dle mého domnění spadl přítel botanik, jest zacházka 36hodinová. Nicméně ovce jsme našli a po malém čtyřhodinovém spánku, poněvadž bylo třeba rychle a bezohledně zjednati pomoc, vrátili jsme se do Zakopaného, poněvadž nikdo ze tří četníků neznal cestu, kudy by bylo možno vniknout přes lesy a vrchy pod Garačku.

Věc sama nestrpěla odkladu, a tak průběhem 24 hodin byli zjednáni przewodnici v počtu osmi osob, kteří nás za 8 hodin dovedli do propasti pod Garačkou, kam spadl neprozřetelný přítel botanik.

Tam jsem přísežně potvrdil, že ona jediná bota, kterou jsme tam našli, patří, třebas by byla rozkousána medvědy, skutečně mému ubohému botanikovi. Kousek dál nalezli jsme jeho botanickou torbu, strašně chrupem medvěda poškozenou, kde jsem ku své radosti našel ještě nedotknutou novou mapu generálního štábu, která potvrdila mé údaje, pronesené u četnictva v Zakopaném.

Lišejníky, kterými chtěl stát se ubohý přítel botanik nesmrtelným, medvěd také sežral.

   


 

Když jsem počal psát

 

Když jsem počal psát tento fejeton, byl jsem trochu v rozpacích. Nemám totiž žádného přítele Damiánka, jako má jeden pražský fejetonista. Kdykoliv si totiž přečtete některý jeho fejeton, naleznete tam větu: „Tuhle jsem potkal přítele Damiánka...“ A nyní to jde dál již zcela pohodlně, neboť takový přítel Damiánek je neocenitelným pomocníkem v nouzi. Přítel Damiánek řekne to, řekne ono a vy za to berete honorář. Když je nouze nejvyšší, Damiánek nejbližší, čtenáři si již na něho zvykli tak, že jeden čtenář těch fejetonů vzdychl, bera onen časopis do ruky: „Copak zas proboha řekl ten Damiánek...“

Začal jsem psát, že nemám takového přítele. Mám sice přátele, ale když je potkám...

To by vypadalo ve fejetonu takto: „Tuhle jsem potkal přítele Drobílka a ten řekl: Poslouchej, nemáš cigaretu? A dál? Dál už neřekl nic.“

Tím se ovšem fejeton nevyplní. Zato však tuhle jsem potkal přítele Wernera.

Každý s úzkostí bude čekat, co řekl pan Werner. Docela nic, poněvadž se mnou nemluví od té doby, kdy si vypůjčil černý kabát, který doposud nevrátil.

A co dál? Pak už jsem nepotkal tuhle nikoho. Sedím bezradně nad papírem a myslím si, jak má někdo štěstí. Každý potká nějakého hovorného kamaráda, nebo vůbec někoho, jehož výroky uznáte za vhodné sdělit ve formě fejetonu nejširšímu obecenstvu. A já tu stojím jako kůl v plotě a počínám chápat, že různí spisovatelé používali různých metod, aby jim nějaká myšlenka napadla.

Totéž činili i básníci. Dnes toho není třeba. Básník něco zrýmuje a myšlenku si v tom už čtenář najde sám.

Své třetí já, ve stínu toho,

co zbylo snad, když smutek plál,

zříš rozklad vln a lidí mnoho,

na zašlých časů kancionál

se díváš! Si zpíváš!

 

Ovšem ku psaní je třeba několik metod. Slavný španělský spisovatel Cervantes, když psal Dona Quijota, hledal si vši. Psal ho totiž, chudák, v zajetí pirátů a můžete si pomyslit, kolik toho hmyzu pěstovali ti ukrutníci.

Farář Dostál-Lutinov, když psával básně, musel mít v ústech citrón. D‘Annunzio má rád naproti tomu vůni konvalinek. Petru Roseggerovi napadají myšlenky, když vidí povidla. O Zolovi se vypravuje, že psal ve vaně, a když jeden nakladatel nemohl od něho dostat pokračování románu Peníze, že prý mu řekl: „Už byste se měl vykoupat.“

Německý lyrik Bürger byl méně čistotný. O tom je známo, že když o své milence s tou vroucí snil poezií, že se nemyl, nečesal a vous si nestříhal po tři měsíce, aby ze svého sladkého snění nebyl tak prozaickými věcmi vyrušen.

Petrus Lotichius, básník humanista, který zemřel roku 1528 7. října v Heidelberku, ve svých básních latinských napodobil Ovidia, takže není k rozeznání, zdali psal ty verše Ovidius či Petrus Lotichius. Jisto je jen tolik, že Ovidius své básně od Lotichia neopsal. Tento humanista tvořil svá díla básnická v místech velice podivných. Spřádal osnovy k svým jemným básním, v nichž sálo se jaro s jeho všemi radostmi, pod šibenicí, na popravním místě občanů Heidelberka, města s právem hrdelním. Zápach z popravenců, visících na multiplikované šibenici, pohnul ho k těmto veršům:

Hle, květy jabloní a třešní, hrušní,

když slunce plá a pták když zpívá,

v jich květu vonném zřít je možno

naději, vše, co půvabným tak činí

ten život náš, když příroda nám plesá.

Zahynul bídně. Jednoho zimního dne, když opět tam na svém zamilovaném místě psal o jaru, utrhl se jeden oběšenec na šibenici a spadl mu na hlavu a zabil ho. V heidelberské kronice se píše, že ho pověsili za to poznovu, zda básníka, či delikventa, se tam nepovídá.

Poetičtější místo vybral si Hálek ku své básnické tvorbě. Jeden kámen na stráni v lese na Závisti. Kámen dodnes ukazují, kde psal své Večerní písně a dole na Zbraslavi ukazují ještě v okresním muzeu slupku z prosté uzenky, kterou tam zanechal v době své největší tvorby.

Delikátní poeta římský, Katulus, člověk jinak citově velice založený, jedl přesmíru. Stav tento, ve kterém se ocitne člověk, jest velice nepříjemný. Katulus však přejeden psal básně, které se doposud nepřejedly. To je, jak pozorujete, slovní hříčka.

V těchto měl velké zalíbení francouzský spisovatel Jean Baptiste Louvet de Couvray. Za časů Velké revoluce tento vynikající člen jakobínského klubu musel stále utíkat. Napsal několik povídek, ve kterých se přimlouval, aby Robespierrovi srazili hlavu. Nejkrásnější své věci psal na útěku a když ho konečně chytili a konvent ho odsoudil k oddělení jeho hlavy od ostatního těla, řekl Jean Baptiste Louvet de Couvray: „Dovolíte, abych napsal báseň, že dnes venku je mizerné počasí?“ Oni mu to však nedovolili a tak omezil se, když dal hlavu pod gilotinu, jen na výrok: „Sakra! Dnes to ošklivě fouká venku, raději bych zůstal doma!“

Dánskému státníkovi a filologu Janu Madvigovi, který byl profesorem latiny a spisoval kritická díla o starořímských spisovatelích, musel sluha občas, když pan Madvig tvořil, polévat hlavu studenou vodou. Tak vzniklo jeho slavné dílo: Emendationes in Ciceronis libros de legibus et Academica.

Zbývá ještě říci, že Svetozár Hurban Vajanský, básník slovenský, který tolik nenávidí pokrokové lidi, tvoří své verše v pivovaře v Turčanském svätom Martine.

Už si nemohu na nic vzpomenout a bude-li to čtenáře zajímat, mohu mu důvěrně sdělit, jak já tvořil tento fejeton. Napsal jsem ho v balónu a dloubal jsem se přitom v zubech.

Není to příliš estetické, ale pomohlo to.

   


Když kvetou třešně

Bylo tomu tak jako každého roku v zemi ucházejících klimatických poměrů. Kvetly třešně. Lidé z města chodili se na tu krásu dívat a většina jich vracela se bez klobouků, které jim vzali hlídači v alejích třešní. Byly to takové výlety, které končily přečasto fiaskem. Spokojeně vyšla si rodina odpůldne z města, vše se smálo kolem na ně, květy bílé sypaly se jim se stromů na hlavy, a večer rodina rozprášená, jednotlivé kluky schytali hlídači, otce odvedli na obecní úřad a dcery za večera ještě chytají po polích. Truchlivé obrázky a drobné tragédie.

A ještě jiné, mnohdy truchlivější scény.

Na stráni pod kvetoucími stromy ve svěží zelené trávě sedí zamilovaní. Ona mluví o boží přírodě a on se, pitomec, zmámenec dá ještě na to chytit.

Povídá mu, že lezou broučkové, on to vidí, ale jemu to připadá, když to ona řekla, že jest to něco krásného, něco vznešeného. Ona mu kouká do očí a dál žvaní cosi o mandelince, věci tedy, které patří do druhé třídy obecné školy.

Pak se zadívá do údolí, třebas je tam potůček, tahá ho tam dolů, tam si sednou, ona povídá, že je tak zde krásně, a už zas leze nahoru jako kozorožec a prosí, aby jí pomohl. Přitom se směje a on jí podá ruku, a už je to. Už je to, velevážení páni rodičové, kteří zatím v zahradní restauraci tahají mušky z teplého piva a povídají si, že na tu výbavu dají si vyplatit pojistku.

To se ví, že potom matka, když je vidí přicházet, řekne k otci: „Už se jí ten mezulán drží.“ To jest to pravé slovo, mezulán, také jsem jím byl. Řekne se pak příroda, jděte do přírody, studujte přírodu!

Ještě dobře, že měl profesor Benke charakter. Také už by byl v tom.

Vytáhla ho rodina Ditmarova všedního dne do boží přírody na výlet, podívat se na alej třešní, čili jak říkal pan Ditmar „očichnout to“.

Mladého, snaživého přírodozpytce nacpali do vagónu vedle své dcery Máni.

Pan Ditmar zmínil se o budějovickém pivu a mluvil různé hlouposti a vyprávěl nevinné židovské anekdoty, pak si vzpomněl na nebožtíka otce a vykládal, že k stáří, dej mu pánbůh věčnou slávu, trochu zpitoměl a žebral z pomatenosti na ulici, aby měl na kmínku.

Neodvážili se ho přerušit, poněvadž to říkal takovým plačtivým hlasem a tak smutně vždy zatroubil do šátku, až se všichni ve voze ohlédli do toho oddělení.

Pak mluvila paní Ditmarova o nějakém vyšívání, které viděla u paní respicientové, jejíž pan manžel má červený nos a na něm bradavici. Přešla z toho na omeletu se sekaným skopovým masem a byla přerušena výkřikem pana profesora, který tlačil Máňu k oknu a volal: „Podívejte se, prosím, na to tele venku, jak má oteklou nohu. Vsázím se, že má obrnu neboli zánět kloubový. Příznaky jsou strnulá chůze, na to se račte, slečno, podívat. Při ohmatání jeví tele bolest, kůže na kloubech je teplejší.“ Posadil se opět a počal hovořit za všeobecného ticha o nemocech a vadách mláďat domácích zvířat. Když pak vystupovali z vlaku, řekl, že rád by se habilitoval na zvěrolékařském oddělení university.

Táhli tedy dál z nádraží po zaprášené silnici až ke kopcům, kde kvetly třešně v alejích, kde tráva se zelenala a kde nahoře obsypány byly i mizerné trnky pěknými bílými květy.

A jako slavobrána na dvou dřevěných sloupech přes silnici tyčila se nádherná tabule: Zahradní třešňová restaurace.

Pivo bylo tam také jako z třešní. Pan Ditmar byl rád, že má aspoň to, a pil s nadšením. Broučky a mušky, které mu padaly do piva, sušil na ubruse na slunci, a když se vzpamatovaly a zas lezly, tu je s rozkoší zamáčkl, přičemž říkal: „Malinká holoto, maliňoučká.“

Profesor mlčel a díval se Máně na účes. Lezlo tam něco, ale nebylo to nic jiného než, jak seznal, mšice zelená.

Upoutala ho tak, že již viděl, jak tu mšici lízají mravenci, a byl by snad civěl tak dál, kdyby byla neřekla slečna Máňa, že by se chtěla jít trochu projít.

„Jdi tady s panem profesorem,“ řekla rezolutně paní Ditmarová. Zvedli se tedy ti dva a šli. Profesor neřekl ani: „Prosím“, jen když odcházel, zabručel: „Aphis mali, mšice zelená.“

Máňa ho vytáhla na kopec a vybídla ho, aby si sedl vedle ní.

Bylo tam pusto, jen křoviny, stromy, tráva a mravenci.

Máňa pravila, že ty květy padají a že je to hrozně krásné, že by chtěla zpívat, že je to pohádka máje a že tráva je taková zelená a svěží.

„Ale dobytku,“ pravil pan profesor, „taková tráva, jaká je zde, velmi škodí. ‚Větrová’ kolika u klisny povstává obyčejně po takové nadýmající, kvasivé píci. Obzvláště žaloudek se nafoukne. Nejlepším prostředkem, pravil zadumaně, „jest tabáková infúze v poměru jedna ku deseti. Jest to zajímavá manipulace.“

Odmlčel se, čímž ona nabrala tolik dechu, že mohla upozornit opětně na tu jasnou modrou oblohu a na tu krásu přírody. Pravila, že by všechno chtěla objímat, celý svět.

Řekl jí tedy, že objímání jest mechanismus citové schopnosti a že vyskytuje se tento mechanismus v přenesené formě při tvoření krystalů z nasycených roztoků.

Teprve teď zpozorovala, že ji štípají mravenci, a vybídla ho, aby šli si sednout jinam. Zjistil, že jsou to mravenci červení, a pravil, že seděla na mraveništi. „Osvědčeným prostředkem, slečno Máňo, jest udělati do mraveniště silnějším kolíkem as 10 cm hluboký důlek, do něhož se naleje sirouhlík, načež se otvor hlinou zatlápne.“

Šli po hřebenu vrchu a ona opět a opět vytrvale mluvila o tom, jak je krásné, když kvetou třešně, že prý jest třeba se tomu přiblížit a to vycítit, že srdce, celá postava.. .

„Myslíte-li tvary v přírodě,“ pravil mladý učenec, „slečno Máňo, úplně souhlasím. V přírodě hledí se vše přiblížit k nejdokonalejším tvarům. Zde kupříkladu citově chápu to, ale oč dokonalejší jest takové hmotné přiblížení. Vizme jen náramnou podobu mezi opicí a člověkem. Nedonošená gorila kupříkladu ...“

Strašně se podivil, když ucítil, že ho ta něžná bytost vší silou praštila pěstí do tváře, až mu rozbila skřipec.

Byl beze skel jako slepý uprostřed té krásy a volal za ní, plačící a ubíhající ku sklenicím piva svých rodičů: „Ale dovolte, slečno Máňo, nedonošená gorila, prosím ...“

Ale bylo ticho. Jen květy padaly na hlavu nešťastného učence, přeplněnou nedonošenými gorilami.

   


Když slečinka nepřijde na randíčko

Čekal na ni pět minut v mrazu. Bylo dvacet stupňů pod nulou a dali si rande zrovna na místě, kde nejvíc fičel severák.

Bylo to místo za městem u mřížoví malé vily.

Jevil nepokoj a procházel se před cizí vilou netrpělivě.

Pět minut přes třetí, a ona nejde!

Šest minut přes třetí, a ještě není vidět, že by v dálce objevila se nějaká ženská postava.

Sedm, osm, devět, deset minut! Uši mu pálily. Což jestli na jejich poměr přišli u ní doma!

„Do kláštera ji nedají,“ upokojoval se, „ona snad si špatně udělala účes a přijde později ...“

Hodinky měl v ruce a díval se na ně s úzkostí. Čtvrt na čtyři! Tedy opozdila se o čtvrt hodiny jeho drahá bytost.

„Vypravuje,“ vzpomínal si, „že než jde na dostaveníčko, pije čaj. Což jestli ten čaj byl horký. Než ho vyfouká!

Pět minut přes čtvrt!

Přešlapoval a počal si nos třít sněhem. Brr! Jaká je to zima!

Jeho známí sedí v kavárně. Je tam teplo, hrají se karty.

Podíval se k vile. Ve dveřích objevila se nějaká postava, která zmizela, jakmile ho spatřila.

Za pět minut půl čtvrté. „Čekejte na mne, jistě přijdu,“ pravila mu včera.

„I kdyby z nebe padali dráteníci?“ otázal se snivě.

Kývla hlavou, a proto jistě přijde, nemrzí ho, že na ni musí tak dlouho čekat. Vždyť říká přece, jak jí to působí často mnoho práce, než se vybaví z domova.

Jde k té a té přítelkyni, jde si koupit to a to.

„Kdyby jen věděla, jak ji mám rád,“ zabručel si a podíval se na hodinky.

Půl čtvrté. Nohy ho pálily. Chodil kolem mřížoví vily a myslel na ni, na svou drahou bytost.

„Že by mne podvedla?“ přišlo mu na mysl.

„Kdepak, vždyť mne miluje, sama mně to řekla.“

„Ježíšmarjá, kdyby věděla, jak ji mám rád,“ doložil polohlasně a zasmál se: „Copak jsem to řekl? Ježíšmarjá! Nu, mám ji rád. A už ani nevím, co mluvím. Však ona přijde.“

Dech usazoval se mu ve vousech a štípal ho do nosu. Chodil stále kolem mřížoví vily. Ve dveřích jejích objevily se dvě postavy.

Zamilovaný nevšímal si jich a mluvil k sobě: „Jedno mně to není, ale jakáž pomoc. Však přijde. Co bych sám zde dělal. Když budeme dva, bude nám tepleji. Nikdo nás zde nepřekvapí. Byl to rozhodně dobrý nápad. Tato vila jest o samotě. Snad není obydlena.“

„Vida, to jsem nevěděl, že jsou zde lidé,“ řekl sobě zamilovaný nešťastník.

Zámek ve dveřích zaskřípal.

Podíval se na hodinky: „Tři čtvrtě na čtyři!“

Mráz stával se větší. Nohy mu vypovídaly službu.

Procházel se rychleji. Snad ještě přijde.

Čtyři hodiny! Půjdu jí naproti, usoudil polozmrzlý milenec.

Z oken vily v prvním poschodí dívaly se na něho vytřeštěné něčí zraky a bylo slyšet, jak nábytek se šoupá ku dveřím.

Obyvatelé vily se zabarikádovali ...

*

Druhého dne přinesly všechny noviny v městě tuto senzační zprávu:

Bezpečnost v bezprostřední blízkosti města

U vily známého doktora objevilo se včera jakési individuum, které přes krutý mráz chodilo kolem vily a čekalo na nějaké druhé individuum, aby současně s ním vloupalo se do vily. Přes hodinu potuloval se ten člověk kolem vily a z jeho rozčílených posuňků bylo znát, že je odhodlán k nejhoršímu. Po hodinném marném čekání na spoludruha-loupežníka individuum s proklínáním odešlo, - Kde byla v tom případě policie, kam se poděla ta vychvalovaná bezpečnost, když v bezprostřední blízkosti města málem celá rodina stala by se obětí nedostatečných bezpečnostních opatření?

 

   


Když srdce jihne . . .

I

V HRAČKÁŘSKÉM KRÁMU

Panu Lejhanci se zdálo, že mladá, roztomilá krámská, vyběhnuvší z galanterního a hračkářského obchodu, se na něho roztomile a významně usmála.

A tak se stalo, že tento starší pán, kterého rozpalovaly úsměvy žen, vkročil odhodlaně do obchodu.

Bylo tam mnoho hezkých děvčat, ale pan Lejhanec padl do ruky starší, ošklivé prodavačce, která se ho s protivným úsměvem, který snad měl povzbuzovat ke koupi, tázala, čím může posloužit.

„Dejte mně, dejte mně,“ řekl pan Lejhanec, rozhlížeje se kolem, „třebas rukavice, ne, rukavice ne, řekněme kravatu, kravatu také ne, copak máte tamhle v té krabici?“

„Přístroj k holení, velice praktický, nikdo se s ním nemůže pořezat.“

Pan Lejhanec uviděl naproti za pultem v druhém oddělení slečnu, která na něho udělala před chvílí onen velký dojem.

„Ne, přístroj na holení to také není,“ řekl.

„Snad tedy břitvu nebo něco podobného?“

„Dávám se holit, ne, to si nepřeji, spíše límeček, ale límeček také ne, podívám se dál.“

Šel do druhého oddělení. „Velectěná slečno,“ pravil té roztomilé krámské, „rád bych něco koupil.“

„Máme tu velký výběr hraček,“ pravila, usmívajíc se velice pěkně.

„Ano, hračky, máte třebas míč?“ Snesla před něho plné krabice, přičemž měl příležitost obdivovat její hezké ručky.

„Míč, myslím,“ pravil konečně, přičemž mu srdce tlouklo neobyčejně rychle, „není ta pravá hračka, míč se, slečno, ach, jak vám to sluší, rozbije, nebo okno se s ním vytluče, zkrátka, máte roztomilé prstíčky, míč není hračka bezpečná.“

„Tedy snad si přejete lokomotivu nebo vlak.“

„Ukažte mně, pěkně vás prosím, ach, slečno, tu lokomotivu a ten vlak.“

Snesla před něj několik lokomotiv s pérem i parní a pustila je po podlaze. Jak se sklonila, měl chuť políbit ji na krk.

„Jest to velmi pěkná hračka,“ řekl, „ale máte vskutku rozkošný krk, dělá to velký rámus a parní může vybouchnout a neštěstí je hotovo. Bude třeba poohlédnout se po jiné hračce.“

„Přejete si tedy obrázkovou knihu pro děti neumějící číst?“

„Prohlédnu si některou.“

Přinesla před něj haldu knih s hroznými reprodukcemi květin a zvířat, kterým se děti tolik obdivují, a pravila, naklánějíc se přes pult: „Děti se v tom rády probírají.“

„Máte překrásné vlasy, roztomilé, doopravdy roztomilé, ale tyhle knihy můžete odnést.“

„Snad tedy nějakého medvěda nebo kočku,“ řekla zcela nevinně, „či panenku nebo vojáky; je to pro vnoučátka, že ano?“

Pan Lejhanec vyrazil z krámu. „Ta žába,“ bručel si, „copak jsem já, svobodný člověk, nějaký dědek s vnoučátkama na kolenou?!“

II

V MLÉKAŘSKÉM ZÁVODĚ

Blízko byl mlékařský krám. Pan Lejhanec zadíval se do krámu. Seděla tam za lahvemi mléka velice hezká prodavačka. Baculatá a tlusťoučká, až panu Lejhancovi poskočilo srdce.

Vešel do obchodu a smekl. „Já bych prosil, slečno,“ pravil s úsměvem, „velice ....“ Zamlčel se a rozhlédl se po krámu. Zrak jeho utkvěl na nápis Ochutnávárna mléka. - „Ano, to bych velice prosil, jaké máte hezké oči, sklenici mléka, jako dva uhlíky, doopravdy.“ Usmál se přívětivě. „Ne, na stolek mně to nedávejte, vypiji to vestoje. Slečna je, nemýlím-li se, z venkova.“

Vypil rychle v roztržitosti mléko. „Z Prahy je slečna, dejte mně ještě jednu sklenici, je to náhoda, já jsem také z Prahy, dobré mléko, ale to mléko jistě není z Prahy. Máte ale opravdu dobré mléko, slečno, a což ty vaše oči. Mléko je bílé, ale oči vaše jsou jako uhel. Krásné oči. Copak to háčkujete, to jsou ručičky; jestli chci teď ještě jedno mléko, dejte mně ještě jedno, z vašich ruček mně báječně chutná. Vy jste tak málomluvná, máte být veselejší, tak jako já. Vždyť jsme jen jednou na světě. A ta blůza vám krásně sluší. Že máte také kyselou smetanu výbornou? Dejte mně tedy jednu sklenici kyselé smetany.“

Pan Lejhanec mezi řečí, při které snažil se dělat dojem na slečnu prodavačku, počal se náhle před pultem nepokojně vrtět.

Ještě se tázal, zdali se nejmenuje Andulka, poněvadž je tak baculatá, a pak prosil, že bude platit, ale rychle. Počala počítat a vtom ji chytil za ruku a zpocený vyhrkl: „Pardon, slečno, nevolno, prosím klíč od záchodu!“

III

V Praze je jedna instituce, a to instituce dobročinná a zdravotní, o které se nerado povídá a nerado píše. Schází také o ní zmínka v průvodcích po Praze. Touto institucí míním veřejné záchodky, kde i při nynější drahotě člověk za obnos opravdu levný, za čtyři haléře, může věnovat celých deset minut svému tělesnému blahu. Po deseti minutách musí si koupit lístek nový. Tohoto dobrodiní použil i pan Lejhanec s největší dychtivostí. Jako žíznivý touží po prameni čerstvé vody, tak on toužil po svém nešťastném milostném dobrodružství v mlékařském krámu po malé prostoře v malém domku na náměstí.

Konečně nalezl onen útulek, a pojistiv si kulaté sedátko s vyříznutým otvorem, byl blažen, a to dvojnásobné, neboť zpozoroval, že místo staré babky seděla tam a lístek mu dávala mladá dívka s tváří andělskou, něžnou a modrýma očima, jak ve spěchu zahlédl.

Když tedy si upravil toaletu a zatáhl za vodu, vyšel ven, aby vzdal hold kráse mladé zřízenkyně.

Nejevila mnoho chuti se s ním bavit a pravila, že vedle bylo jedno čuně. V ruce měla rýžové kulaté koště a kartáč.

„Jak jste roztomilá a jak vám to sluší,“ řekl na úzké chodbičce mezi zavřenými dveřmi I. a II. třídy, „mezi těmi komůrkami, kde vykvétá takové krásné kvítko.“

„Roztomilá, jen kdyby každý pán byl roztomilej, podívejte se na to čuně, co bylo zde. Vodu nespustí, zamaže všechno, papír pohází na zemi.“

„Jaké máte oči!“

„Já je musím mít všude,“ pravil ten anděl, „jinak by to zde vypadalo jako ve chlívě. To byste se měl podívat na dámské záchody, ty jsou čisté jako sklo, ale páni ...“

„Vy tedy pánům nevěříte?“

„Ale kdo by jim věřil, vypadá každý feš, a je to čuně.“

„Podívejte se, slečno, kde já seděl,“ prosil ji se srdcem roztouženým, „uvidíte, že jsem dbalý čistoty.“

„Já vám věřím,“ pravila, „ale všem mužům se nesmí věřit, jsou to čuňata.“

Chtěl jí říct, jak je pořádný a že se na něho může spolehnout, když vtom ozval se zvonek na dámském i na pánském oddělení a ona odběhla dávat lístky návštěvníkům. Napřed dámě, pak pánovi, který nevraživě se díval na pana Lejhance, domnívaje se, že je obsazeno a že on přišel už jako druhý. Vděčně tedy pohlédl na něho, když pan Lejhanec řekl: „Rukulíbám, slečno,“ a vyšel ven.

Venku, dívaje se na malou budovu, pravil: „Počkej, holka, my se ještě dnes uvidíme.“

Za čtvrt hodiny pocítil potřebu opět se objevit v útulném domku.

Ze středu oddělujícího pány od dam vykolébala se stará babka.

Překvapeně vzhlédl na ni: „Dejte mně první třídu!“ děl kavalírsky. „Prosím, kde je ta slečna, co zde byla před chvílí?“

„Dcera šla právě domů,“ odpověděla babka, „čekala, až přijdu z požehnání, oblékla se a šla.“

Za minutu vyšel také pan Lejhanec a rozhlédl se pátravě kolem sebe; uviděl andělskou tvář dívky, která pochybovala o pořádnosti mužů. Či není to ona, je slušně, vkusně oděná. „Ale bude to ona,“ usoudil pan Lejhanec a pospíchal za hezkou slečnou.

Dohonil ji na začátku Příkopů. „Promiňte, slečno,“ řekl, „mohu vás doprovodit, račte se přece na mne pamatovat ze záchodku na Josefském náměstí?“

Pana Lejhance odvedli na komisařství. Dáma, kterou s dobrou vůlí oslovil, dala ho jednoduše sebrat. Byla to dcera vrchního policejního komisaře z Nového Města. - Tak vidíte, co se všechno může stát, když člověku jihne srdce.

   


Klacek

Já vám dám, vy jedna holoto neplavená, pověsit vás všechny!“ Tvář mu zrudla a hůl, kterou držel v ruce, se jenjen třásla, jako by mu chtěla z ruky vyskočit.

„Pane Klacek, daj pozor, ať jim ten klacek neupadne!“ křičeli kluci dále.

To ho rozčililo ještě více, ale on se přemohl, a zabručev cosi o nezdárnosti nynější mládeže, kráčel dále, neohlížeje se na rozpustilce. Ale vřelo v něm. Jakpak by také nevřelo, když na něj pokřikovali den za dnem „pane Klacek“, a on měřil jen tak něco málo přes metr! Není tudíž divu, že přezdívku tu považoval za poněkud ironickou.

Avšak nic není bez příčiny. A také škádlení kluků nečinilo v tom ohledu výjimky. Klacek měl totiž zvláštní zálibu v čepicích a kloboucích. Měl jich doma rozvěšeno na stěnách celou spoustu, nových i stářím sešlých. A vzhlížel na ně tak asi, jako se prohlížejí trofeje válečné, nedbaje nijak láteření ženy, jež bručela, že ty hadry zabírají moc místa.

Proti této zálibě nemohl by konečně nikdo nic namítati, záliba je záliba, jen když nikomu není na újmu. Ano, není na újmu! Ale Klackova záliba byla na újmu, a to právě pánům klukům. Všechny ty čepice a klobouky byly kdysi majetkem x-ské omladiny. Neboť Klacek jakožto sadař, který najímal rozsáhlé ovocné sady a aleje, dobře věděl, co je „svémocné zabavení“. Avšak naprosto nezákonné bylo, že se nespokojil tím, o čemž zase mohly vyprávěti oteklé tváře, ba i někdy vyražené zuby.

Avšak nejen kluci x-ští, nýbrž i psi tamější měli k němu antipatii. Tím byl zase vinen jenom Klacek, neboť nemohl snésti psího štěkotu, a následkem toho hůl i kámen řádily často zhubne v řadách psího pronároda. Však také Klackovy nohavice musily být velmi často zašívány. Zajímavý byl pohled na zápas Klackův se psem. „To je podívaná, člověk skoro ani neví, kerej z těch dvou je člověk a kerej zvíře, tak se oba vztekají,“ vyjádřil se kdysi očitý svědek.

A instinkt Klackův byl oprávněn. Pes by se mu málem byl stal osudným.

Věc zběhla se takto:

Venca Mrázkovic a Tonda Nevšímalovic dostali o jarmarku nové čepice. Bohužel, nejspíše následkem takzvané „závisti bohů“ nechlubili se jimi dlouho. Hned druhého dne visely již smutně na hřebíku v příbytku sadaře Klacka. Jejich majetníci byli postiženi na hruškách . . . Avšak neoddali se tupé rezignaci, nýbrž v mladistvých mozcích jejich zrodila se plamenná touha po pomstě. A to po kruté pomstě! -

„Aby do toho hrom! Ne a nechce pršet! Kdyby tak člověk moh ty mraky přitáhnout ňákým způsobem. Všecko ovoce mi spadá,“ mručel pro sebe Klacek, zalézaje večer do slaměné hlídačské boudy, aby si odpočinul.

Vtom však cosi uvnitř zabručelo.

„Kdo je to tam?“ rozkřikl se sadař.

Nové zabručení.

Rozzloben natáhl ruku dovnitř, aby vetřelce popadl a vyhodil. Ucukl však ihned rukou a vykřikl bolestí. Z ruky řinula se mu krev. Hned nato zazněl z boudy zuřivý štěkot.

„Kde se jen tam ten potvora pes vzal?“ rozčilil se Klacek a jal se metati do boudy hroudy a kamení, aby psa vypudil. Avšak psu se z boudy nějak nechtělo.

„No, nechám ho, moh by mě kousnout tuplem!“ Klacek obvázal si ruku šátkem, a proklínaje všechny psy do devátého kolena, odešel.

Druhého dne potkal ho soused Hájek.

„Jářku, copak se jim to stalo na ruce, že ji maj zafačovanou?“

„Ech, pes mě, bestie, pokousal!“

„Ukážou! - Hm, hm, to je ňáký zlý pes. Stát se to mně, já bych to jen tak lehko nesnesl. Poslouchaj, já jim něco řeknu: V onehda, není tomu dávno, pokousal pes jednoho faráře a von se jim vod toho dočista pominul. V kostele jim chtěl pokousat svíčkovou bábu. Jenže ho chytli a svázali! No a tenhleten pes moh bejt taky ňák zkaženej!“

„Myslej to doopravdy?“ ulekl se Klacek.

„Jakpak by ne, s tím není žádnej špás, jen jdou s tím honem k panu doktorovi!“

Celý bez sebe běžel Klacek k doktorovi.

Cestou šlápl několika husám na nohu, až bolestí zakejhaly, a málem by byl porazil klidně se promenující krávu.

Doktor prohlédl ránu, vypálil ji a nařídil Klackovi, kdyby pozoroval na sobě nějaké příznaky, například hučení v hlavě, závrať atd., aby se k němu ihned dostavil nebo pro něho poslal.

„Ženo, já jsem nešťastnej člověk!“ Klacek klesl bez vlády na lavici.

„Co se ti stalo?“ zděsila se žena. „Já jsem pominutej!“ vyrazil ze sebe nebožák.

„Muži, prokristapána, co to povídáš?“

„Kous mě vzteklej pes! Prosím tě, vodestel mi, pode mnou se třesou nohy!“

Ustrašená žena uposlechla a Klacek se svalil, sténaje, do postele.

Kvečeru přišel soused Hájek.

„Nono, ležet zrovna nemusej, to není nic platný, ale daj si pozor na devátej den, to se ukáže, jestli jsou jako načisto pominutej.“ Podobným způsobem těšil Klacka dále.

Avšak ten se z postele ani nehnul. Rána ho pálila. Zrak jeho bloudil po stěnách světnice, nejevil se v něm však žádný zájem pro rozvěšenou kolem dokola kořist, jež byla dříve pro něho tučnou pastvou. S úzkostí očekával devátého dne.

A co zaslechl mluvit devátého dne ráno zrovna pod svými okny?!

„Tak už přijel pohodnej?“

„Už je tady ten kavčickej. Je tu pro něj s vozem. No, škoda je ho, škoda. Jak to jen na něj mohlo přijít!“ Hovor umlkl.

„Ježíšmarjájosef!“ Klacek vyskočil prudce, až postel zasténala. „Snad to nemluvili o mně! Vzteklina - pohodnej - s vozem - je ho škoda! Co budu dělat, co jen budu dělat!“ Klacek se chytil za hlavu.

„Musím utéct, musím utéct!“ Tak jak byl, vyrazil úprkem dveřmi, přelétl mžikem dvorek, přeskočil plot a už byl za humny. Běžel směrem k lesu.

„Už se vopravdu pominul! Já to povídal. Zrovna devátej den! Honem za ním, chyťte ho, ať se nestane větší neštěstí!“ vyrážel za sebe přerývaným hlasem soused Hájek. Sám však za ním neběžel.

Několik srdnatějších rozběhlo se za Klackem a dopadli ho konečně zrovna na pokraji lesa. Bránil se jim, ba i kousat je chtěl. Svázali mu ruce i nohy řemenem a odnášeli ho domů.

„Jen mě pro živýho boha nedávejte pohodnýmu!“ prosil je úpěnlivě. -

Věc se ovšem vysvětlila. Pohodný byl u souseda s vozem pro bulíka, který mu zdechl, přežrav se jetele. A konečně pan doktor upokojil Klacka sdělením, že pohodný nemá s lidmi co dělat, a posléze řekl mu, že on vlastně ani pominutý není.

Událost ta měla však přece své následky.

Předně Klackova sbírka přestala se rozmnožovat. Klacek doslechl se totiž, že jacísi dva kluci přivázali mu neblahého toho psa do boudy, a právem tušil za skutkem tím pomstu. Stával se tudíž ku přestupkům omladiny milosrdnějším. Sbírku čepic a klobouků věnoval posléze Klacek místním chudým, což však nijak nevadilo, aby pan starosta neuzurpoval nejlepší exempláře pro své vlastní potomstvo.

Mimoto měl Klackův případ za následek, že v městečku i okolí byla prohlášena kontumace na psy. Nešťastná zvířata, která smutně věšela hlavy spoutané nezvyklými ohlávkami, vyčítavým zrakem zírala na Klacka, kdykoli kráčel městečkem. A štěkala na něj ještě zuřivěji než dříve. Snad tušili chudáci psi, že jen on zavinil jejich nynější strasti. V očích Klackových však zářila škodolibá radost...

   


 

Klasická výchova

 

Stala se věc neslýchaná. Batík, žák druhé třídy gymnasia, nejchudší hoch z celé třídy, s pilností prvního stupně, osvobozený od školního, mravného chování chvalitebného, hoch, který zadarmo jezdil na výlety a druhého prosince dostával z fondu tři sešity po pěti krejcařích, tento mravný hoch, když v hodině latiny měla přijít na něho řada, aby byl zkoušen ze slovíček, hlásil se, povstal a řekl: „Pane profesore, já musím na záchod!“

Do profesora Tomce jako by hrom udeřil.

Vedle něho stojící inspektor Hellmuth zbledl jako stěna, obrátil se na ubohého Batíka a tázal se přísně: „Jak se jmenujete?“

Batíkovi vstoupila krev do obličeje: „Vladislav Batík z Horní Mrače.“

Inspektor udělal nervosní posunek: „Jakým právem užíváte, Vladislave Batíku z Horní Mrače, v této místnosti slova záchod? Vysvětlete mu, pane profesore, laskavě, jak mladý hoch slušně žádá o dovolení vzdáliti se z třídy na dobu nejvýše desítiminutovou, po jejíž překročení nelze provinilce nezapsati do třídní knihy a nesnížiti známky mravného chování.“

Inspektor vrhl zničující pohled na celou třídu a sedl si na židli.

Profesor Tomec odkašlal a řekl: „Tedy… Tedy učí nás dějiny římské literatury, že římští básníci užívali ve svých spisech jedině výrazů společensky konvenčních. Tedy z toho soudíme, že…“

Batík počal se hlásit. Byl bledý a třásl se: „Já bych prosil jít ven.“

„Ne, Batíku, nyní je již pozdě. Pozdě, hochu, pozdě užívat slušného výrazu, zabředneme-li do nemravností. Nemravů nesnesu. Divím se, jak vy, chudý hoch, odkázaný jen na podporu své matky vdovy, užíváte slova, za které by se musil i nejposlednější stydět z čeledi venkovské. Chvalitebné chování vaše rázem kleslo na zákonné, neboť mladý strom má se a musí se ohýbati z mládí a nikoliv ve stáří, jinak by bylo pozdě a lidská společnost by odchovávala víc o jednoho vyvrhele. Řekl jsem vám již, že latina je jazykem, kterému kdo s pílí náležitou se učí, osvojí si mluvu stříbrnou, mluvu ušlechtilou, myšlenky čisté…“

Nepokoj Batíkův dostoupil vrcholu. Díval se prosebně na inspektora, který necitelně pohlížel na své nehty, pak oči jeho zabloudily do školního obrazu, představujícího zříceniny chrámu v Karnaku. Oči se mu zarosily. Kdyby tam byl mezi těmi zříceninami…

Slyšel nejasně, jak profesor pokračuje: „Tedy kolikrát jsem kladl již důraz, aby na každém slově vašem jevily se alespoň stopy mého snažení učiniti z vás slušné lidi. Staří latiníci by nad vámi zaplakali, Batíku, Julius Caesar, Ovid, Cicero a Sempronius Gracchus odvrátili by se od vás s opovržením. Kam dáváte ruce, Batíku?“

„Pane profesore,“ zaplakal nešlechetník.

„Mlčte, ještě kromě hrubosti odhaluji jinou u vás stránku bídnou. Odmlouváte, zapomínáte, že jste žák chudý, osvobozený od školního platu. Tím si podrýváte půdu pod nohama. Pamatujte si všichni, že jedině mravné řeči ukazují na srdce šlechetná. A k tomu vás vede klasická výchova…“

Útrapa Batíkova dosáhla nejvyššího stupně. Červenal se, chvěl, zoufale slzel a soused Mauder lechtal ho ke všemu na koleně.

„A proto, Batíku, musím vás exemplárně potrestat. Jako barbar vyrušil jste nás z klidu, jako barbar odpykáte za slovo odporné, necudné, nemravné, hrubé a sprosté… Degradovaný vysloužilec římské říše Maximián u města Carnuntum…“

Blízko Batíka zvedlo se náhle pět rukou.

„Co chcete, Šorejsi?“

„Směl bych, prosím, otevřít okna, pane profesore?…“

   


 

Klínový nápis

Nedaleko srázných skal, pod kterými báňská společnost Wilhelm & Cie dolovala, seděl inženýr této společnosti v prvém poschodí budovy ředitelstva ve svém pokoji. V obličeji byl bledý a celý se třásl.

Občas hladil si záda. Inženýr Pavel Webreich byl neobyčejně divně rozladěn.

Pavel Webreich přišel sem na východ již před delší dobou a jest to velmi zajímavé, že zde na severovýchodě Malé Asie, kde jeho společnost dolovala, záhy uplatnil své zásady, které si z Evropy přivezl, totiž že strhoval horníkům, kteří byli různých národností, jako Arabům, Gruzínům, Peršanům a Arméncům, stejně klidně ze mzdy, jako kdyby to bylo někde ve střední Evropě.

Kromě toho však prováděl zde prakticky různá studia, a to hleděl dosáhnouti toho, aby horníkům vůbec nic nemusel dávat, a druhou jeho zábavou, zcela odlišnou, bylo, že pátral v okolí po starých klínových nápisech, které od vymřelých praobyvatelů této země byly vtesány do skal.

Inženýr Pavel Webreich dosáhl i v tomto oboru neobyčejného výsledku. Nebylo učené dějepisné společnosti v Evropě, která by ve svých časopisech čas od času neuveřejňovala jeho výzkumy, kolik našel desek s tímto starým klínovým písmem a co vlastně písmo to znamená.

Zkrátka Pavel Webreich byl proslulým luštitelem klínových nápisů starých Asyřanů, kteří kolik tisíciletí před naší dobou obývali tyto kraje od řek Eufratu a Tigrisu až sem na severovýchod Malé Asie, kde dolovala nyní společnost Wilhelm & Cie.

Osmahlý Arab, sluha inženýrův, díval se klíčovou dírkou na podivné chování svého pána, který stále si hladil záda a vrtěl sebou na židli, skloněn jsa před papíry, na nichž bylo vidět otisky klínových nápisů.

Pavel Webreich luštil nový, velmi rozsáhlý klínový nápis, nalezený před několika týdny ve skalách nedaleko odtud, jehož otisk na papíru ležel právě nyní před ním.

Čím více zraky Pavla Webreicha byly na tento otisk obráceny, tím více třel si inženýr záda a kroutil sebou tak podivně, že jeho sluha Arab, napodobující svého pána, počal sebou kroutiti a tříti svou halenu tak divně, že to vyhlíželo, jako kdyby se bránil proti bití.

Tato podivná zábava trvala tak dlouho, dokud nepřišel ředitel podniku Wilhelm navštívit Pavla Webreicha.

,,Vítám vás, pane řiditeli,“ řekl bledý Webreich.

„Jdu se podívat, jak pokračujete v luštění nově objeveného klínového nápisu,“ pravil řiditel.

„Již jsem ho rozluštil,“ řekl třesoucím se hlasem inženýr.

„Jest vidět na vás, že jste neobyčejně se namáhal při luštění,“ děl Wilhelm. „Prosím vás, co se vám stalo, proč sebou kroutíte?“

„Kroutím se, s vaším dovolením, pane řiditeli,“ odpověděl bledý inženýr, „musím se trochu kroutit, poněvadž mně mráz běží po zádech.

Pane řiditeli, jest to strašné, co jsem se dočetl,“ pokračoval Webreich, „v tomto nově objeveném klínovém nápisu.“

Inženýra poznovu chytil záchvat a počal si tříti záda o roh skříně.

Když se trochu upokojil, řekl: „Račte odpustit, že mne dnes vidíte v tak podivné náladě, ale nebudete se divit, když vám přečtu, co jsem přeložil z tohoto klínového nápisu. Jest to neobyčejně zajímavý nápis. Staří Asyřané, jak jsem se dozvěděl z jejich klínového nápisu, měli před šesti tisíci lety zde své doly. Nastal převrat ...“

Řiditel Wilhelm, jakmile slyšel slovo převrat, počal nervosně kousat svůj černý vous.

„Nastal převrat,“ pokračoval Webreich, „vlastně staří Asyřané, kteří zde pracovali jako otroci v dolech, udělali jej prostě sami. Hrozné věci ... Staří Asyřané znásilnili své představené.“

Řiditel byl nucen si usednout, neboť počaly se mu chvět nohy.

„Ano,“ mluvil dále inženýr, „oni znásilnili své představené a pak na památku vyryli do skal tyto nápisy, které vyličují tuto událost.“

Pavel Webreich sklonil se nad papíry a počal překládat otisky klínových nápisů, vykládaje chvílemi různé nesrozumitelné věty řiditeli.

Překládal:

„Bylo nás Asyřanů mnoho v dolech ... A jich bylo málo ... A přece nás bičovali a poháněli do práce. A mzdu malou otroků nám neplatili celou.

A bylo těch adsubarů, kolik prstů u ruky ...“

„Adsubar bylo něco, asi jako nyní inženýr,“ vysvětloval Webreich a překládal dále.

„Těchto adsubarů pohledy hrozné a slova hroznější pohledů a smrdutý dech ...“

„Drzé,“ poznamenal řiditel, „čtěte dál.“

Webreich četl.

„Adsubarů slova dobytčí a my mlčeli, jak v rákosinách Eufratu tygr, unavený šípy lučištníků.

A pak ale řekli jsme si, že jich je málo, tolik jen, co prstů u ruky, a nás že tolik, co hvězd nad pohořím Iránu ...

A pak řekli jsme si, že konec adsubarů se blíží.

A večer jednoho dne, když oni vycházeli z nagašů ...

Nagaš znamená tolik jako důl na stříbro,“ vysvětlil a četl dále:

„Když oni vycházeli z nagašů, chytili jsme jednoho po druhém a ...“

Inženýr počal sebou kroutit a stísněným hlasem četl dále: ... „a holemi z býčích ohonů jsme jim alvarašukbu, to znamená namlátili a je marušukba, což znamená zkrvavili ...“

Webreich dočetl a Arab, sluha, dívající se do pokoje klíčovou dírkou, uzřel neobyčejně podivnou scénu. O skříň v pokoji třel na jedné její hraně svá záda Webreich, na druhé řiditel.

A oba byli bledí.

Když se oba upokojili, řekl řiditel: „Přitom mne jedině těší to, že ti staří Asyřané už vymřeli ...“

Což když nevymřeli?

   


 

Klub českých Pickwicků

 

Rozhodl jsem se napsat román o klubu spolupracovníků Svazu, který by záhadu české politiky naučil ne-li poznávati, tedy alespoň tušiti. Román ten vyjde až po válce, aby doma u nás každý se zálibou a potěšením sledoval ty prosté duše, které zčistajasna ze stolové společnosti na Podvalné ulici v Kyjevě č. 1 chtěly si utvořit vládu nad českými věcmi a provedly pravou politickou kopnikiádu, poněvadž si počínaly rafinovaně chytře.

Prozatím seznámím zdejší čtenáře s jednotlivými figurkami románu, začínaje s předsedou Klubu českých Pickwicků, s panem Chalupou:

Mluvíte-li s tím pánem, napadne vás okamžitě, že jste takového pána již někdy viděli. Vzpomenete si jistě, že jste se někde doma ve venkovských hostincích setkali častěji s pánem toho druhu, který živě hovořil o všem možném, namluvil toho plno do všech čtyř stěn. V rohu za ním visela přitom lovecká puška, neboť takový pán musí být i sváteční střelec. Jsou to typičtí soudcové malých okresních soudů, zachovávající ovšem staré vlastenectví, přitom jsou provinciálními buržoy, kterým doma nikdy nenapadlo něco dělat proti státu. Dopoledne soudili chudáky a odpoledne byli všemožnými amatéry. Fotografovali, malovali, hráli divadlo, chodili na hon, vypili svých pár sklenic piva denně, vykládali své obvyklé anekdoty a zůstali stále při všem diletanty. U nich bylo všechno sportem, jen když se jejich jméno ve společnosti nějak objeví, byť i to bylo na pohřbu. Dříve však jejich jméno se nedostalo dále než přes hranice dvou okresů, a proto dnes, kdy nad nimi nejsou jejich představení, shledávají nejpříhodnější dobu, aby své jméno rozšířili do nejširších mas.

Pěstují i zde politiku svých začouzených hospod venkovských, politiku kuželníků, politiku ochotnických spolků, přelhávají sami sebe, že jsou politiky, přelhávají nejširší vrstvy, a přitom zůstávají stále v politice diletanty. Neinformovaným širokým vrstvám se líbí jejich divadelní vystoupení, ale kritik napíše, že politická úloha, kterou si sami vybrali, v jejich podstatě utrpěla fiasko, poněvadž se příliš osobně vnucovali a ukazovali v ní jen svou osobní ctižádost, což je na úkor kusu, a že hráli jedině kvůli tomu, aby jejich jména lepili ceduláři z klubu spolupracovníků Svazu, chci říci z Klubu českých Pickwicků, na plakáty.

Po nějakém vnitřním procítění není ani stopy. Nejhezčí přitom je, jak se na první osobě nového románu podařilo zavěsti šťastnou rukou i do naší revoluční politiky mysliveckou latinu.

V soukromých hovorech vykládá ovšem zahořkle pesimisticky, že nepodaří-li se mu, aby jeho jméno přišlo do dějin, že se věnuje divadlu. Za poslední čtvrt roku projezdil klubovní příspěvky do Petrohradu, což bývá vždy veřejně kvitováno slovy v Čechoslováku: „Včera vrátil se z Petrohradu do Kyjeva předseda spolku spolupracovníků Svazu." To je patrně strašně důležité v české revoluci, po jaké trati jezdí bývalý střelec pan Chalupa v Rusku. A tak celý vývoj jeho ideových směrů, politického proudu a celý úchvatný tok jeho revolucionářského ducha dá se vtěsnat do této bilance: Z Kyjeva do Petrohradu 1246 verst, z Petrohradu do Kyjeva 1246 verst, z Kyjeva do Petrohradu 1246 verst, z Petrohradu do Kyjeva 1246 verst. To dělá 7478 verst. Bude pomalu na té trati populárnější než kterýkoliv agent s gumovými podpatky. „A proč to děláte?" tázal se ho kdysi jeden známý. Chalupa pyšně vytáhl z kapsy číslo Čechoslováka a ukázal na tuto tištěnou zprávu: „Předseda klubu spolupracovníků Svazu vrátil se z Petrohradu do Kyjeva."

Je to tak krásné číst o sobě a vidět sebe vytištěnu v novinách! Ty časy jsou pryč, kdy člověk, když chtěl své jméno vidět vytištěné, musil si dát natisknout vizitky. Dnes k tomu stačí známost s Čechoslovákem.

Prozrazuji též, že jedna kapitola románu Klub českých Pickwicků má název „Předseda klubu Chalupa na poradách v Petrohradě u pana B. Pavlů, přítele známého německo-rakouského špióna barona von Schelkinga".


Přicházíme nyní k druhé figurce románu, k panu JUDr. Patejdlovi: Podává všude neobyčejně plasticky smutný stav rozháranosti v české politice, který klub spolupracovníků zavinil. Poněvadž rozšiřuje zprávy, že Svaz s Durichem, Sturmerem, carem a carevnou vládli nad Ruskem, myslí a je přesvědčen, že on způsobil s Petrohradskými státní převrat a revoluci v Rusku. Při obědě často položí náhle nůž a vidličku a volá: „Takhle to už dál nemůže jít." Cekáte nějakou velkolepou koncepci, a tu on po vědeckém zdůvodnění neobyčejně přesvědčivě naznačuje, že má dostat k obědu míň rajské omáčky a více knedlíků. Když začne hovořit, vypadá to, jako by vstal z mrtvých nebo mluvil se záhrobím. Pracuje na knize Páté-přes-devátelakovská logika, která je pro pochopení ducha opozice dokumentem obzvláště cenným a informovat nás bude o všech možných uskocích k zeslabení politického nepřítele. Když se dostane do řečnického zápalu, čekáte s ustrnutím, že si začne svlékat vestu, aby na sobě spáchal harakiri. Vypravuje se, že jednou, když si nemohl vymyslit nic proti Svazu, odmítal tři dny potravu. Dělá dojem askety a žertovně jest zván členy klubu donem Quijotem. Dulcineu z Tobosy zastupuje v tom případě pan Bohdan Pavlů a Sancho Panza je maličký Šebor. - Jezdí také z Kyjeva do Petrohradu za svou vidinou a v této revoluční činnosti urazil doposud 2492 verst. Velmi málo proti panu Chalupovi, ale zato si uhnal větší chřipku, která má jistý vliv na jeho politickou agitaci. Když kýchne, tu nikdo z klubovních přátel nesmí říct „Pozdrav pánbůh", ale „Pryč se Svazem!" Načež on, utíraje si nos, odpovídá „A s Durichem!" Rád se přirovnává k velkým obroditelům Ruska, s tím toliko rozdílem, že o těch dřív již věděl celý národ, kdežto o něm věděl doma jen úzký kruh jeho klientů z prohraných procesů.


Velmi zajímavou postavou románu je dr. Kudela:

Hlavním rysem politické, etické a umělecké snahy dr. Kudely je, že evangelíci mají na všechno patent. Jeho politické přednášky jsou vizionářské rozhovory duše o mystériu všehomíra. Když se vzpamatuje, což nebývá nadlouho, zahloubá se v tajemné mlčení, aby za chvíli opět upřel svůj mystický zrak do věčnosti, a povznáší se k tušení nepochopených zá­had všehomíra, že on, dr. Kudela, zůstane přec jen koneckonců v tomto nekonečném kosmu politickou nulou. Píše-li hanlivé dopisy o politických protivnících do zajateckých táborů, tu je jejich obsah úmyslně prostý, až příkře úsečný, aforistický. Libuje si přitom v nedopověděných větách, otázkách a výkřicích. Přemlouvá též lidi, aby mu věřili, a jeho vystupování připomíná indické fakíry, stínové obrázky a jezovitské kazatele. Schází mu jediné, aby si před shromážděnými vrážel do těla hřebíky a nosil jezovitský širák. V politickém boji operuje s pověstmi, překrucováním fakt a s hlu­bokým citem, přesvědčivostí a poctivostí rozšiřuje nejrozmanitější nepravdy. Při tom všem s nevinností dítěte, obávajícího se, že na jeho pohledu se pozná, že rozlil skleničku marmelády, nedívá se také nikomu do očí.

Vysvětluje to však tím, že se obává, aby ho někdo z jeho politických odpůrců neuspal a on nezaspal českou revoluci.

Zavedl do politiky takzvané „postranní intriky", zač mu slíbeno místo v Československé národní radě.

Bilance jeho veřejné činnosti znamená dvě roztrhané podrážky, které prošoupal na agitačních cestách po Kyjevě proti Svazu a proti Durichovi.

Vyhlédl si místo pro svůj pomník v Pardubicích, kde nyní stojí pomník bratří Veverků. Ti jsou totiž vynálezci ruchadla, a poněvadž byli agrárníci, proto pomník půjde dolů a na jeho místě bude stati pomník dr. Kudely. To je jeho logika. Propaguje též pravoslaví a klerikalismus a jeho nejepochálnějším dílem literárním je adresa provázející darovanou ikonu Třetímu pluku.

Představím nyní další osobu románu, pana Šebu.

Byl doma bankovním úředníkem a nestaral se o politiku, poněvadž vypočítával v bance tabulky úmrtnosti pojištěnců. Pořádal výlety zábavného zpěváckého spolku Lyra z úřednictva banky, které nezpívalo, vyhrál o dovolené první cenu v kuželkách v Ledči nad Sázavou a byl společensky vítaný, poněvadž znal mnoho kupletů a sólových výstupů. Jeho znalost kabaretu jeví se i dnes ve veřejné jeho politické činnosti. To není politický řečník, mající náležité politické vzdělání, to je jiskřivý konferenciér, meloucí páté přes deváté. Politické vystoupení pana Šeby je vždy velkým kabaretním představením. Představíme-li si pak, že na tomto poli pracuje již od dob studentských a že je autorem překrásné písně „A my máme legraci s harmonikou tahací", před našimi zraky objeví se celá jeho postava v nedostižné kráse. Nedostižně umělecky jest však založen jako opozičník. Nalézá v negaci a popírání pravdy rozkošný souhrn uměleckých snah. Vedl doma opozici bankovního úřednictva banky, kde byl matematikem, proti malým porcím papriky z restaurace U Bigalských. Když si jednou zlámal nohu, tvrdil lékaři, který ho obvazoval, že si zlomil nohu. Používal každé příležitosti, kdykoliv se třeba jen dva sešli, aby jim vysvětlil, že nemají pravdu. Když mu řeknete, že je slon největší zvíře, divoce vyskočí, zatřese svými dlouhými vlasy, řekne: „To se ale mýlíte," a počne vás přesvědčovat široce a dlouze o pravém opaku, takže nakonec připustíte, že je slon přece jen menší než blecha. Pravil jsem, že byl matematikem; to znamená, že si vypočetl, že může vychrlit za minutu pohodlně sto slov proti Svazu, což dělá za posledních šest měsíců při denní čtyřhodinové opoziční protisvazové agitaci 4,320.000 nadávek. Z toho se již několik tisíc velmi snadno uchytí a 4,320.000 nadávek nedá se tak lehce do sjezdu vyvrátit. Zavedl kromě toho s panem Chalupou,

Kudelou a jinými písemnou nadávkovou kampaň do táborů pod firmou Svazu na svazovém materiálu a papíru, dále kampaň hektografovou, kampaň letáků. Přitom jest i on velmi logický ve svém tvrzení, že Svaz nepracuje, poněvadž spolupracovníci Svazu veškeré úřední hodiny strávili štvaním proti němu, místo aby jeho úředníci vykonávali své povinnosti v širším rozsahu. V tom je vidět jeho vysokou idealistickou tendenci a touhu po pravdě. Pracuje na knížce Výběr politických myšlenek Chalupy, Kudely, Šeby a Papouška.

Až vyjde, opatřte ji dětem a způsobíte jim nezapomenutelnou radost a připravíte jim ušlechtilý požitek. Přicházíme nyní k panu Papouškovi:


Papouškové (Psittaci), čeleď šplhavců (scansores), význačná velkým zobákem; hořejší čelist je pohyblivá a sahá hákovitě přes dolejší kratší čelist; papoušek má nohy krátké, silné, způsobilé k lezení a vratiprstem opatřené. Papouškové nezřídka přepadávají vzdělaná pole, činíce na nich velké škody. Papouškové jsou ke svým opatrovníkům zlostní, zlomyslní a potměšilí. Způsobilost jejich k napodobení všelikých zvuků jest veliká. Některé druhy se ochočují. Pana Papouška ochočil si Bohdan Pavlů a chová ho jako oblíbeného společníka v Kyjevě. Pan Papoušek neliší se nijak ode všech druhů papoušků. Má též velký nos, o čemž se přesvědčil jednou, když se podíval do zrcadla, a poněvadž někde četl, že slavní mužové mají velké nosy a že cesta ku slávě vede přes politiku, věnoval se pěstování politiky. Poněvadž jeho hlava však nemá příliš značného objemu, musí šetřit vlastními myšlenkami, a proto hlavně papouškuje to, co mu sdělí Bohdan Pavlů. Patří mezi papoušky koktavé. Rozhodne-li se však mluvit, začne svou řeč promyšleně pomalu: „Já" - čekáte půl minuty a slyšíte: „mám" - delší pomlčka, působívá neobyčejně úchvatně, a poté po deseti minutách: „cenu" - a po pětiminutové přestávce: „za běh." Jeho přátelé vysvětlují jeho pomalou mluvu tím, že ho jako miminko pustila služka hlavou na zem. On sám říká: „To - nevadí - neboť - mohu - si - dobře -rozmysliti - každé - slovo - mluvím-li - s pauzami - Proto nebývá vysílán jako slavnostní řečník klubu a neposílají ho též zpracovávat delegáty z brigády, od toho je dr. Kudela nebo Šeba. Ale co řekne, má tak vznešeně chmurnou krásu a jest hluboce pravdivé. Když řekne: „Já - jsem - včera - jel - elektrikou," tu přísaháte, že opravdu jel a že vám byla řečena jasně a prostě slova velkého muže. Jeho řeči nabudou plné ceny jen úplným, souborným vydáním. Nikdo nedovede tak pevně zvolat na schůzi: „O-ho!" A což kdybyste ho viděli jezdit na bruslích! Umí vystřihovat z papíru různé ornamenty, a když udáte rok svého narození, uhádne, kolik je vám let. Myslím, že je přímý potomek Jana Papouška, teologa, narozeného ku konci 16. století, který zůstavil po sobě několik pojednání polemických, mezi nimi Quodlibetům Pragense, ve kterém dokazuje, že na základě pouhého zdravého rozumu neprovede nikdo nic a sotva co kdo svede. A to je teď politickým programem jeho potomka, studujícího filosofie Papouška. Aby přidal k české revoluci romantiky, dopisuje si s Bohdanem Pavlů, kterému je co nejvroucněji oddán, pomocí tajných značek.

Tím přicházíme k nejtajemnější postavě Klubu českých Pickwicků, k „doktorovi" Fišerovi.


Zahalen v tajuplné mlčení vchází on do společnosti. Kolik záhad dřímá v tom mladíkovi? Připadá vám jako osoba z detektivního románu Falešný hrabě. Počali si ho vážit teprve od té doby, když komisi v Kyjevě tajuplně se představoval jako nejvyšší vůdce české věci na Rusi, a proto také nemohl jí sdělit své jméno. Jest tak sám záhadný jako jeho doktorát. Sel do zajetí jako mladý studující medicíny, a sotva ujel několik verst po ruské dráze, stal se z něho lékař. Namítnete, že tedy všichni konduktéři na ruských drahách mohli se stát také doktory, když jezdí sem a tam. Jste na omylu, neboť on se vydává za doktora jedině z důvodů politických. U nás neoprávněné přisvojování si lékařského diplomu trestávalo se vězením, ale v politice je tomu jinak. Zajatecké otázce přece nejlépe může rozumět doktor medicíny. Obyčejný medik tolik netáhne. „Doktor" Fišer slouží výborně k celkové charakteristice doby a klubu, jehož je členem. A jeho největším revolučním činem bylo, že za vážného onemocnění Stefánika při jeho pobytu v Kyjevě, vydávaje se za lékaře, chtěl ho léčit. Z toho je vidět, že se neleká ničeho a že je neméně odvážný než ten holič na Samaře, který provedl císařský řez na jedné paní, vydávaje se za diplomovaného lékaře. Paní zemřela, holič šel na katorgu, ale „doktoru" Fišerovi slíbili, že se stane členem ČSNR. „Jen odvahu a ještě odvahu," na psal Horký, a dle toho se řídí tento mladičký studující medicíny, tajemný „největší vůdce české věci na Rusi". Poslední dobou houževnatě tvrdí, že rozvodněním Dněpru je vinen předseda Svazu Vondrák, poněvadž by se byli málem na Slobodce utopili tři zajatci.

Končím prozatím řadu portrétů z nového románu a podotýkám, že historie Klubu českých Pickwicků co do látky bude sahat až na dobu nejnovější a bude vyplněna bohatě zásobeným výčtem jmen i odstínů směrových a bude jakousi obhajobou klubu spolupracovníků Svazu, kterým se vytýká, že strávili všechen čas jedině štvaním, nechávajíce otázku naší revoluční akce vojenské úplně stranou. Oni nebyli nikdy politiky, a proto jim to odpusťte.


   


Klub za očistu Prahy

O posledních obecních volbách ustavil se Klub za očistu Prahy. Členy jeho stali se pánové Černohorský, Schiller, Červený, Pinkas, Šretr a správce obecního dvora Riedl a Doubrava.

Ustavující valná hromada měla klidný a důstojný průběh.

První ujal se slova dr. Černohorský, který v břitké a vtipné řeči odsoudil korupci.

Pravil, že sice nedají se ihned staré zvyklosti naráz převrátit. Nemístné jest však v novinách rozhlašovat, že korupce je na všech stranách. Stačí, je-li na jedné straně prozatím dobrá vůle korupci pokud možná omezit, a tím právě bude se zabývati nově ustavený Klub za očistu Prahy. Chtít zvrátit obvyklé zvyklosti najednou je smutným úkazem rozháranosti poměrů. Obecní starší tápají ve tmách a nevybaví se potud, pokud všichni nepůjdou společně proti oněm masám, které považují zástupce obce za lidi stavící si současně při stavbě Reprezentačního domu vily pro své rodiny.

Takové řeči jistě nevzbudí vážnost, stejně jako jeho rourová aféra, na které nebylo ani zbla pravdy. Veřejnost se domnívala, že snad ustoupí z veřejného života. Veřejnost je ale na omylu. Úkolem Klubu za očistu Prahy bude tedy také šířit zásady, že on jistě pracoval pro obec úplně nezištně.

Dalším úkolem Klubu za očistu Prahy bude veřejně prohlásit, že korupce není celkem nic nečestného a že Praha nesmí, v tom ohledu zůstat za anglickým městem Birminghamem, kde bylo za pět let uděláno přes 180,000.000 liber sterlingů dluhů.

Obecní starší Červený přál si vysvětlení, neboť neví, co jsou to libry sterlingů.

Po vysvětlení pravil, že se přičiní, aby jeho voličům bylo poukázáno na obtíž, s jakou se dlahy dělají.

Obyvatelstvo královského hlavního města nedovede si představit, co je to dělat dluhy. Úkolem Klubu za očistu Prahy bude tedy také vydat brožuru, kde by vše bylo náležitě vysvětleno.

Po tomto intermezzu ujal se slova správce obecního dvora Riedl, který si stěžoval na nespravedlivý volební řád do městského zastupitelstva, který zakazuje, aby obecní úředníci byli voleni do městské rady.

Úkolem Klubu za očistu Prahy bude tedy také pracovat v tom směru, aby i správcové obecních dvorů mohli býti voleni. Pak neodváží se snad někdo mluvit o tom, kolik sena se zkrmilo pro jeho soukromou potřebu.

Věc samotnou třeba blíže vysvětlit. Jak známo, on sám jistě toho sena tolik nespotřeboval a ostatně je smutným úkazem, že vůbec se dělá tolik rámusu pro trochu sena, když na jedné straně se vyhazují milióny. Ono seno bylo dokonce špatné jakosti, zapařené, a není také pravda, že senem krmil slepice na útraty města. Jest to horizontální nesmysl. Slepice krmil ovsem, a nikoliv senem. Podobnou věc může tvrdit jen člověk, který nerozezná slepice od koně.

Když pak blíže vysvětlil rozdíly mezi drůbeží a kopytníky, pravil, že úkolem Klubu za očistu Prahy bude i v tom směru podat obyvatelstvu Prahy náležitého vysvětlení.

Nato promluvil o posledních volbách obecní starší Schiller.

Řeč tato vzbudila živý zájem všech přítomných. Probrán byl případ krejčího Vendelína Smiřičky, kterého po volbách odvezli do blázince.

Povstáním byla vzdána čest ubohému muži. Jak známo, krejčí Vendelín Smiřička z Nového Města stal se obětí volebních prohlášení. Dostával denně přípisy od všech volebních klubů a nakonec na něm žádal klub voličů úředníků, aby volil jejich kandidáta, poněvadž se vypátralo, že kdyby byl krejčí Smiřička studoval kupříkladu práva, dostal by se jistě ke konceptnímu oddělení na pražské poště.

Když mu to řekli, krejčí Smiřička se příšerně Zasmál a druhého dne odvezli ho do blázince.

Toto stručné vysvětlení tragického případu zanechalo v přítomných hluboký dojem.

Obecní starší dr. Pinkas poznamenal, že krejčí Vendelín Smiřička byl muž zlatého charakteru, který do poslední chvíle stál pevně při radniční klice.

Úkolem Klubu za očistu Prahy bude, aby jedna z ulic pražských byla pojmenována ulicí Vendelína Smiřičky, nešťastné oběti obecních voleb.

Po doktoru Pinkasovi pronesl řeč obecní starší Červený. Mluvil o zprostředkování nabídek na stavbu železné konstrukce při obecních stavbách. Přijdou-li nějaká procenta do kapsy, ať přijdou do kapes těch, kteří si toho dovedou vážit. Mluvil poté o jatkách a o hovězím dobytku.

Ohrazuje se proti tomu, že by na radnici rozhodovali o obecních záležitostech přežvýkavci.

Jatky jsou střeženy ve dine i v noci, a když i některý přivezený kus uteče, nedostane se dál než k mostu Svatopluka Čecha. Nedávno utekl také jeden vůl siemenského plemene, ale na Staroměstské náměstí se nedostal.

Pokud se týče nepořádků na jatkách, sluší podotknouti jen tolik, že čistým vše čisté.

Nepořádky jsou všude a úkolem Klubu za očistu Prahy bude třeba i v tom ohledu učinit vážný projev.

K poslední poznámce přihlásil se nato obecní starší Filip. V Reprezentačním domě bude čepovati vždy řízné pivo plzeňské vedle piva z měšťanského pivovaru a jeho specialitou bude prasečí ucho na kmíne.

Tímto doslovem skončena valná hromada Klubu za očistu Prahy.


Kobyla Džáma

Jmenovala se Džáma a sama o sobě nevěděla, zdali je chladnokrevná či teplokrevná. Starý hejtman, který ji kdysi měl, říkal sice o ní, že je horkokrevná, poněvadž kdysi s ním skočila přes jednoho bubeníka a hnala to kupředu, zanechávajíc vyjevené mužstvo pluku daleko za sebou a majíc na sobě tlustého majora, který v zoufalství se pletl a volal na všechny lidi, které potkával na silnici v tom letu, ba i na jeden vůz s mlékařkou: „Kupředu, hoši!“

Vletěla s ním ve vsi do jednoho loutkového divadla, kde konečně spadl, když byl, naprosto jsa již popleten, rozsekal šavlí všechny kulisy i s čertem a kašpárkem. Když se vesničané seběhli, měli s ním co dělat, než ho zmohli a než mu to vymluvili, zatím co Džáma pásla se za těmi zříceninami a za tou spoustou báječně klidně, jako by právě dosáhla největšího svého snu: nažrat se mladé lociky.

Major šel nato co nejrychleji do pense a prodal Džámu. Koupil ji jeden krasojezdec z malého cirku, který právě přišel o svého koně, jak říkal, nešťastnou náhodou. Ve skutečnosti ho prodal, aby měl do karet, na jedné takové malé venkovské štaci.

Major ze zlosti prodal Džámu velice lacino. Umínil si beztoho, že ji prodá do špatných rukou, aby se jí pomstil.

Náš krasojezdec nebyl však zlý člověk. Začal celou drezúru s cukrem. Džáma žrala cukr jako seno, až byl z toho zoufalý. Zvykla si prohledávat kapsy a neodstrašila ji ani četnická uniforma. Jednou svlékla i četnického strážmistra z úřední blůzy, a když ležel na zemi, jala se ho obracet, aby se mu dostala do kapes u kalhot, vedena utkvělou představou, že takový hezký pán, v takové blýskavé uniformě, který ji tak přátelsky hladil zprvu po krku, musí mít cukr někde v kapse.

Na tom nebylo však dost; poněvadž byla právě pouť, vyšla si k cukrářské boudě a zabořila svůj chrup do velké krychle tureckého medu. Když si pochutnala, počala olizovat cukroví a ze samé bujnosti postavila se zadkem k boudě a vyhodila. Sudžuky, svěženky, čokoláda, peprmátové pastilky a jiné k radosti mládeže rozletěly se a vylétly do výše, a tu zaržála vítězně a měkkým houpavým krokem šla ku svému cirkusovému vozu, před kterým ležel na břiše její pán a plakal. Hořce plakal - co měl také jiného dělat?

Bylo jí ho líto. Shýbla se k němu a popadla ho za kabát silnými zuby, aby ho postavila, kabát se však roztrhl vedví a krasojezdec upadl na nos. To bylo také jednou z příčin, že dívaje se pak do rozbitého kapesního zrcátka na svůj oteklý nos, prohlásil příšerně chladně: „Dobrá, prodám ji řezníkovi!“

Ráno jel na ní do města, a tu ona dělala své divy, až krasojezdec přelétl s ní nějaký automobil.

Jak se divil, když za chvíli je automobil dohonil a majitel automobilu započal s ním rozprávku, ze které vyrozuměl krasojezdec, že koho přeskočili, je majitel velkého varietního cirkusového podniku. „Tlupa kovbojů - jeden se zabil pádem s koně - angažuji vás!“ to vše slyšel krasojezdec.

V městě podepsali smlouvu. A první její vystoupení po měsíci, kdy nabyla ohnivé drezúry, bylo to, že měli z manéže za střelby revolverů s druhými koňmi tryskem jet ku vchodu cirku a zpět.

Džáma s krasojezdcem byla v čele, ale nevrátila se. Vchodem vyletěla ven a silnicí pak přes nějaké pole hnala to z města ven, a když konečně několikakilometrovou oklikou se vrátila do cirku, bylo již po představení a též po engagementu jejího pána.

Hned ráno prodal ji řezníkovi. Když Džámu vedli na porážku, tu právě spustil gramofon nějaký pochod. Džáma zastříhala ušima a šla vpředu smrti odsouzených herek pochodovým krokem. Vykračovala si vysokou školou.

„Hle, toť talent!“ zvolal řezník a místo na porážku odvedl ji domů a prodal mně.

Teď jezdím na Džámě já. Má obyčejně ten zvyk, když jedu Stromovkou, že si umíní, že už nebude dělat další kolo. Majestátním krokem vystoupí z cesty vyhrazené koním a mně a jde přes silnici k stanovišti pro koně, přičemž obyčejně někdy zajde se mnou k restauraci. To dělá jen tehdy, když vidí, že nějaký host na kraji restaurace ještě si nehodil cukr do kávy. Převrhne kávu na něho a cukr schroupne. Jsem úplně bezmocný proti ní. Jakmile chci protestovat, počne vyhazovat, a nejraději kope do dětských kočárků.

Žere také ráda preclíky a všichni preclíkáři se jí ve Stromovce zdaleka vyhýbají. Někdy si vzpomene, že už půjde domů, a tu ji nic nezadrží. A což když si vzpomene, jak uháněla s panem majorem a s krasojezdcem! Tak mě předešle odnesla místo domů do Kralup.

Díky jí za to! V Kralupech jsem předtím nikdy nebyl.

   


 

Kolik kdo má kolem krku


I.

V prosinci roku 1866 dlel ministr Beust na nátlak Františka Josefa v Pešti, kde vypracoval uprostřed Maďarů osnovu na rekonstrukci kabinetu státní policie. Dle všeho sloužilo mu při tom za vzor řízení inkvisiční staré koruny aragonské a Katalonie, takže na konec dějin inkvisice po Morillovi, Juanovi Martinovi a Tomáši Torquenadovi vstupují vrchní komisaři pražské státní policie Slíva a Klabíček.

Ocitli jsme se ve století, kdy v Rakousku vše se rozhodovalo mečem, provazem a policií. Komisař Slíva byl černý, Klabíček byl plavý. Chodili vždy spolu a dohromady dělali jakýsi živý černožlutý prapor. Komisař Klabíček měl ke všemu ještě zrzavý knír pod nosem, takže i s tím knírem byla to černo-červeno-žlutá velkoněmecká trikolora. Vědecky se tomu říká mimikry, že totiž živočich přizpůsobuje se barvou svému okolí.

Od počátku války až po naše dny vyvíjeli tito moderní inkvisitoři rozsáhlou činnost. Některý den provedli až třicet domácích prohlídek v Praze, urazili automobilem po Čechách spoustu kilometrů, přivezli Klofáče z Vysokého Mýta do Prahy, odvezli Kramáře z Prahy do Vídně a dali se fotografovati s mrtvolou popraveného Kratochvíla z Přerova.

Doplňovali druh druha. Zatím co komisař Slíva prohlížel podvlékačky pana manžela, bavil se komisař Klabíček s manželkou podezřelého muže. Oba byli při tom usměvaví, milí.

V jejich úsměvu ležely separace policejního ředitelství v Bartolomějské ulici, vojenský soud na Hradčanech a nějakých pár roků.

Ke konci roku 1914 měl jsem též potěšení býti poctěn návštěvou té nerozlučné dvojice, z čehož vyplývá tato detektivní historie.
 

II.
 

Bylo to časně z rána, když všichni pořádní lidé ještě spí nebo jdou spáti, když se ozval elektrický zvonek u mého bytu. Současně se ozvalo též silné kopání do dveří, bušení pěstí do výplně a jakési hlasité klení, které vyburcovalo mou zvědavost.

Šel jsem ke dveřím a s umělou lhostejností optal jsem se, co si kdo přeje. Odpověděli mně známým vyzváním: "Jménem zákona otevřte". Následovalo chvilku ticho, které přerušil ženský hlas: "Milostpane, jsou tu pro vás páni od policie."

"Dobré jitro, paní správcová," odpověděl jsem, otvíraje dveře. Do předsíně vhrnul se zástup podezřelých individuí, ze kterých jsem okamžitě poznal komisaře Slívu a Klabíčka. Tři civilní strážníci zůstali státi v předsíni a dívali se po věšáku, asi tak, jako když mexičtí banditi generála Caranzy si prohlížejí větve stromu, unesou-li zajatce.

Slíva a Klabíček se usmívali a Slíva zahovořil teplým, měkkým hlasem: "Odpusťte, že jsme vás vyrušili ze spánku. Znáte však jistě naše úřední povinnosti. Dostali jsme pokyn provésti u vás domovní prohlídku. Nebudete, doufám, se zpěčovati a podepíšete výnos o policejní prohlídce. Jsem přesvědčen, že u vás nic závadného nenalezneme. Nepodepíšete-li výnos, bude se prohlídka prováděti bez vašeho svolení."

Komisař Klabíček zatím byl již v kuchyni. Šli jsme za ním. Stál se založenýma rukama jako Napoleon uprostřed kuchyně a díval se na plotnu.

"To jsou kamna, kuchyňská kamna," vysvětloval jsem. "Ach," zvolal Slíva, "opravdu kuchyňská kamna." "Pane Kleibře," volal na jednoho detektiva do předsíně, "prohlédněte laskavě kamna." Za čtvrt hodiny byla kamna sbourána. Pan Kleibr vyhlížel jako lupič, který vlezl komínem. Při tom Klabíček se bavil zcela nenuceně o politických otázkách. "Je přirozeno," mluvil, mrkaje na mne, "že stát se nemůže smířit s podvratnými živly. Proto nikdo se nesmí diviti, používá-li se ostřejších prostředků."

Kuchyně počala dělati dojem Němci vydrancovaného belgického městečka. Všude válely se kachlíky, kuchyňské nádobí, zásuvky stolů, zinkový plech z ledničky, kterou pan Kleibr mezitím rozebral kleštěmi a kladivem. Odervané plátno smutně viselo s žehlicího prkna a vypáčená špižírna vychrlila svůj obsah na podlahu, jako když při býčích zápasech rozpáře zuřivý býk břicho ubohému koni. Naložené hříbky mísily se s marmeládami a komisař Slíva, ochutnávaje lžičkou z rozbité sklenice meruňková povidla, poznamenal s úsměvem: "Zjistili jsme, že jste před dvěma lety hrával v kavárně "Royal" na Vinohradech kulečník s právníkem Slavičem z Banjaluky."

Komisař Klabíček zatím sekáčem na maso rozrazil krabici konservy segedinského guláše a vbodávaje zraky do obsahu, mínil, že je to z buvolího masa a že předevčírem při domovní prohlídce u jednoho politicky podezřelého člověka našel v konservě "Lanýžová paštika" výstřižek ze švýcarského časopisu "Züricher Post".

Zatím, co jsme se tak bavili v kuchyni, zmizeli na pokyn komisaře Slívy dva detektivové z předsíně a odešli do ložnice.

Komisař Klabíček otevřel ještě krabičku šprot a olejových sardinek a šli jsme do ložnice.

Zprvu nemohli jsme se dobře orientovati, neboť v ložnici vyhlíželo to, jako když zuří blizzard a zasypává vše bílými vločkami sněhu. Oba detektivové párali peřiny.

Komisař Slíva s obvyklým úsměvem řekl něžně: "Nepřipomíná vám to zasněženou krajinku, když se chumelí? Asi před týdnem jsme rozpárali peřiny jednomu redaktorovi na Kladně, detektiv Patlička při tom převrhl láhev s "Lesní vůní" a vedle náhodou spustil gramofon "Narodil se Kristus Pán". Věříte, že to byla zcela vánoční nálada?"

Detektivové zatím párali polštáře a vykuchávali matrace. Do peří mísila se mořská tráva, postele vyhlížely jak trosky korábu. Zásuvky umývadla byly vyprázdněny, zrcadlo na umývadle, když ho odšroubovávali, aby se podívali, není-li něco velezrádného napsáno na amalgamu, prasklo jako led za mrazu a za chvíli ložnice vzbuzovala dojem, že do křídla domu náhodou vrazil chvost komety. "Ani nevíte," řekl při tom komisař Klabíček, "co to dá práce, udělati v Rakousku pořádek. Věříte, že možno z toho sešedivěti?"

To jsem mu úplně věřil, neboť jak nakládali s mou knihovnou, tak nenakládali snad ani Němci s universitní knihovnou v Lovani.

Když Slíva vyhodil z knihovny dějiny Palackého, řekl ironicky: "Vy to také čtete?" Klabíček seděl na hromadě knih na podlaze a zabýval se trháním desek, neboť patrně slyšel, že zpráva o porážce u Waterloo dostala se do Francie v deskách modlitební knihy markýzy de Mioux.

Psací stůl nedal jim velké práce. Malá rána kladivem a zámek odletěl, vrchní deska se prohnula jako umírající labuť a zajímavá korespondence se vyhrnula ven. Velký zájem Slívy vzbudil švabachem psaný sežloutlý dopis, který můj dědeček psal babičce. Přečetl také dopisy, které mně kdysi psala manželka a optal se: "Copak je to za žábu?" Když uviděl fotografii mé ženy, prohodil: "To se divím vašemu gustu."

Dopisy a fotografie byly odneseny do předsíně, kde jeden detektiv držel na řetízku mého Balabána, velmi ošklivého a útrpnost vzbuzujícího psa. Toho mně později vrátili z policejního ředitelství úplně ostříhaného s oholeným hřbetem, neboť si vzpomněli, že kdysi ve starém Řecku důležitá sdělení psali na ostříhané hlavy poslů a když jim narostly vlasy, posílali je dál, tam je ostříhali, přečetli, co napsáno, umyli jim hlavy, napsali odpověď a čekali, až jim zas vlasy narostou. Ubohý Balabán! Pokud se týká dopisů a fotografií, staví si snad ještě dnes z nich domečky baculatý Karlíček policejního inspektora Barnera, kterému jest svěřen policejní archiv.

Zvonili poledne (tenkrát byly ještě v Čechách zvony), práce byla skončena a byt vydrancován. Chodili jsme po kolena v papírech, roztrhaných knihách, urvaných látkách a odřezcích koží z povlaků křesel, v peří a mořské trávě. Komisař Klabíček ještě jednou zběžně se rozhlédl kolem a když zjistil, že už se nedá nic rozbíti, vypáčiti, rozpárati a sbourati, prošel ještě jednou všemi pokoji a konečně se zastavil znovu před skříní s prádlem, které válelo se na podlaze, pošlapané, s otisky podpatků několika bot.

"Vida," řekl vítězoslavně, "na tuto krabici jsme zapomněli." Kopl do bílé krabice, která vyhozena z prádelníku válela se v koutě. Rozsypala se a na boží svět vykutálely se z ní bělounké límce na krk.

"I hleďme, límečky," zvolal komisař Slíva, "jestli pak nemáte zvyk si na ně něco poznamenávati jako jeden hostinský v Kbelích?" Zkoumali, převraceli a na konec řekl Klabíček jako mimochodem: "Nám by byly ty límce trochu malé. Já mám kolem krku 46 a pan vrchní komisař Slíva má kolem krku 44 cm."
 

*
 

A tak sedím dnes daleko, těším se na ten okamžik, až se vrátíme domů, a přemýšlím, kolik kdo má z pánů od státní policie v Praze kolem krku...

 

  


 

Konec masopustu

Jedna z velmi dojemných vzpomínek z mladí, tenhle Popelec. Ze školy vedli nás jako ovce do kostela, kde kněz nás pomazal popelem. Opravdovým popelem. Z čeho ten popel dělali, nevím, ale popel to byl.

Kdyby dnes přišel ke mně někdo a mazal mně popelem čelo, namlátil bych mu, nebo pokusil se mu namlátit, ale tenkrát zbožně nastavoval jsem hlavu kleče u zábradlí před oltářem a jeden farář, který vydával pěkný a poučný časopis pro mládež Rajská zahrádka, huhňal cosi, hrábl do popele, zas cosi zabručel a mazal nám čela. Pak jsme šli nazpátek do školy, přišel katecheta a poučoval nás o významu Popelce. „Memento mori!“ Člověče, pamatuj, že umřeš! Ten katecheta už je tam! Stal se farářem, jednou se přejedl a umřel.

„Memento mori!“ říkal nám učitel. Už je tam také. Oběsil se, poněvadž měl zlou ženu. „Memento mori!“ říkal ředitel školy. Také umřel. Hrál karty, někdo fixloval, on se rozčílil a ranila ho mrtvice.

Na gymnasiu bylo to stejné jako v obecné škole. V Popeleční středu profesoři jeden po druhém kladli nám na srdce, abychom pamatovali, že zemřem.

„Mohu s určitostí tvrdit,“ pravil nám profesor matematiky, „že umřeme všichni.“

„Memento mori,“ pravil profesor latiny, „řekněte mi, Grulichu, znáte ještě nějaké latinské přísloví s časoslovem ,mori’?“

„Dulce et decorum est pro patria mori,“ (sladko a čestno jest pro vlast umříti), odpověděl Grulich. Sloužil po studiích u trénu, spadl s koně při manévrech a umřel.

Popeleční středa! Ve školách dávají se úlohy slohové rázu více méně ponurého jako: ,,O konci života lidského“ nebo „Život, který předchází smrti“ a pod.

Dobré by bylo také téma školní úlohy: „O dětech mrtvě narozených“, či: „Co si myslí umírající černoch“.

V prime dostali jsme domácí úkol z češtiny na Popeleční středu: „Význam Popeleční středy“.

Jeden spolužák dal si na tom velice záležet a napsal poutavou úvahu, promaštěnou filosofickými názory primána.

„Popeleční středa,“ psal, „jest posvátným dnem v křesťansko-katolickém světě. Lidé, kteří popelec na čele nemají, chodí jako bez ducha a hřeší. Popelec stává se odznakem důstojnosti křesťanů.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Konec masopustu! Už jsme se s ním rozloučili. Masopuste, masopuste, do kola mě holky pusté!

Tak konec všeho! Konec šibřinkám, konec plesům!

Napřed přijde masopust, potom teprv přijde půst. A už je tady. Budou postní jídla, bude postní přecpávání žaludku.

První půst je na Popeleční středu.

Újma v jídle. Církev katolická dobře vystihla, že po masopustním úterku nechutná jíst. Měla by ještě dát recept: Jez na Popeleční středu slanečka a kyselou okurku.

Ostatní posty pak už nejsou tak důležité.

Jsou sice lidé, kteří se postí pořád, a jsou dokonce tací lidé, kteří, kdyby měli na maso, koupili by si ho k obědu i na Velký pátek. Každý pořádný člověk má se takovým lidem vyhnout. Nepostit se! Někdy se jednotlivec postí tak dlouho, až umře hlady. Z takových lidí má Pánbůh velkou radost. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské. A není takový člověk blahoslaveným a chudý duchem, když raději hlady umře, než aby si vzal z toho, čeho jiní lidé mají nazbyt?

Někdo se postí tím způsobem, že za den sní jen kousek chleba, když nemá víc. Jiný se zase postí jen v doby, odporučované církví; sestaví si seznam postních jídel a postupuje následovně: Polévka rybí, kapr na černo s knedlíkem, smažený kapr, kousek marinovaného úhoře, kaviár a máslo s raky. Takových umělců v „postu“ je na světě mnoho, ale počet jejich jest nepatrný proti těm, kteří se postí následovně: Ráno kousek chleba, v poledne kousek chleba, večer nic. Nebo: Ráno nic, v poledne nic, večer kousek chleba, či: Ráno nic, v poledne nic, večer nic.

Taková postní sezóna neřídí se Popeleční středou a církev o ní také nemluví.

Popeleční středě říká se také škaredá. Smrtelným hříchem je jíst na Škaredou středu vepřovou pečeni.

Ta Škaredá středa jest prvním dnem odpočinku po masopustní sezóně. Pro majitele půjčoven masek, pro restauratéry je skutečně škaredou středou. Konec masopustu, konec bálů, konec šibřinek.

Všechny noviny píší o tom konci více méně pohnutlivé články. Páni redaktoři pohřbili Bakchusa a na Popeleční středu dělají truchlivé úvahy.

Čím vyplnit list nyní, kdy odpadají ty dlouhé referáty o šibřinkách a plesích? Referáty tak dlouhé, že už ani delšími nemohou být.

Dokonce referáty veršované, jako v Politice na středu Popeleční referát o karnevalu umělců:

Paní Kvapilová milostné kouzlo pro nás všechny chová,

a slavný Pollert jako švec, za Hašlerem k vám přijde nakonec,

když milovník, jenž pan Viscusi sluje, vše promiluje a vše

protancuje.

Národní politika vychovává básníky. Referent v bujné náladě stloukl na karnevalu dlouhou báseň a na Popeleční středu ji četli užaslí čtenáři. Skutečně, bláznivá noc! Poslední noc bláznů, ať se jmenují pieroty, harlekýny, kolombíny, domina či jinak.

Karnevaly a šibřinky! Pro koho jsou? Pro ty, co něco mají. - Lóže na karnevalu umělců stála padesát korun! Než vydělá někdo, řekněme horník, padesát korun, kolik dní nadře se do úmoru, riskuje život. Veselá noc harlekýnů! Kolik tisíc lidí v té noci hluboko pod zemí i na zemi pracovalo pro ty, kteří bavili se a smáli v masopustním úterý. ,,Je třeba užít poslední chvíle, než přijde Popelec!“

Popelec značí konec radovánkám. Popelec měšťáků! Ten Popelec přijde jednou, nebude církví předpisován. Lid sám ho měšťákům přepustí. Ty půsty chudiny vlekou se historií lidstva již dost dlouho.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Už máme tedy po šibřinkách. Bylo těch šibřinek plno a plno. -

Předháněly se v udávání rázů; ráz: V říši pohádky, ráz: V Japonsku, ráz: V Kopeníku.

A vypravuje se, že někde, kdesi, nevím jistě kde, byly šibřinky, které pořádali sociální demokrati. Ráz šibřinek: „Parlament“. Půlnoční scéna: „Tanec bláznů“. Hudbu obstarávala vojenská kapela, která hrála následující kusy: „Pochod poslanců“, „Parlamentární sousedská“, valčík „Imunitní“ a podobně.

Byli lidé, kteří se po celý masopust pořádně nevyspali, a nyní si odpočinou.

V novinách počnou se objevovat povídky s názvy jako: „Plesový střevíček“, „Vzpomínka na poslední masopust“, „Jak jsem si zatančil“, „A proč bych netančil“, „Jak se pan Kristiánek o masopustě seznámil se svou dcerou“, „Jak se paní Konopisová na šibřinkách bavila“.

Přísahám, že objeví se básně o uplynulém masopustu, ve kterých někdo bude vzpomínat:

Zda vzpomínáš si na ples, moje drahá,

na skvostné sály - světla v nich.

Ach, drahá naše stověžatá Praha

a šťastných lidí šťastný smích.

V ilustrovaných časopisech objeví se obrázky, k nimž podklad dal masopust a jeho konec. Téma hrozně otřepané, když se píše, ale hroznější, když se vyjadřuje kresbou.

Obyčejně takový obrázek znázorňuje ráno ponuré středy Škaredé, kterým plouží se poslední maškara.

Vidíte, maškara! To slovo je znamenité a velmi často se ho užívá. Říká se, že jen o masopustě chodí maškary, a to není pravda.

Právě teď kolem domu táhnou maškary a Popeleční středa už je pryč. A ty maškary mají na sobě uniformu.

Jakou uniformu, to ponechávám laskavému uvažování a luštění čtenářům i panu censorovi.

 

   


 

Konec poslance

 

Před čtyřmi dny poslali ještě telegram českému klubu poslanců na říšské radě, v němž, jak na schůzi občanského klubu bylo usneseno, vybízeli se čeští poslanci k nejostřejší opozici proti vládě a dnes jedou v černých šatech do Vídně. Vyžádali si u svého poslance, aby je předvedl ministrovi železnic.

V novinách se objevila totiž zpráva, že vláda chce požadovat 230 milionů na stavby místních drah.

Tak tedy jeli do Vídně, aby vymohli pro své městečko místní dráhu, což by znamenalo velice mnoho pro kapsy členů deputace.

„Jakpak asi vypadá náš poslanec,“ řekl purkmistr Krenek, uřezávaje kus vepřové pečeně.

Pana poslance totiž neviděli od posledních voleb, kdy jim slíbil posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a ještě jiné věci. Ale po svém zvolení - jak přišel, tak zmizel.

Posledně s ním mluvil purkmistr, když po zvolení vyrovnal v jeho restauraci účet za pohoštění voličů. Potom uplynula celá řada let, kdy jejich poslanec usínal v parlamentě. A vlády se střídaly a jejich poslanec stereotypně mlčel. Ba, bylo to více než pouhé mlčení a bylo v tom příšerně dlouhém mlčení něco úchvatného. V referátech z říšské rady nikdy se neobjevilo jeho jméno. Zmizel v chaosu Vídně, zapadl v bouři politického života a jen vždy prvého v měsíci objevila se jeho ruka v okně parlamentní pokladny a přijala obálku s dietními penězi, načež muž ten mlčky podepsal poukázku, opustil zachmuřeně parlamentní budovu a odjel do hotelu Nordwestbahn, Vídeň II., Taborstrasse 74, kde bydlel po celou tu řadu let.

Ministerstva se střídala a opouštěla paláce, ale on klidně dále bydlel v Taborstrasse 74, v II. poschodí a klidně den co den se objevoval v Polanově klinice ve Steindlgasse 4, u plzeňského Prazdroje, sedával pod obrazem Havlíčka a mlčel a pil.

Plzeňské pivo v nepřátelské Vídni bylo jeho pojítkem s domovem. Byl dokonalou stráží na Dunaji, zasmušilou vedetou.

„Nějak málo je slyšet o našem poslanci,“ mínil kupec Nejtek.

Purkmistr uznal za dobré se ho zastati. „Huba není všechno, sousede. Práce, to je to pravé. Náš poslanec není tlučhuba. Je charakter. Slíbil nám posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a tak dále a také to vymůže. To je věcí, panečku, to nejde tak rychle. Jen strpení. Hlavou zeď nerozboříš, nemám pravdu? Práce kvapná málo platná, sousede.“

Zatím co jeli, jejich poslanec spal jako obvykle do půl jedenácté, pak se nasnídal a šel na procházku do Prateru. Z Prateru jel k sněmovně a vstoupil do parlamentní restaurace. Zpozoroval dnes, že ho to vše nudí. Vypil sklenici plzeňského, načež šel do zasedacího sálu a posadil se k svému stolu.

Kolem bylo prázdno. Ministr vyučování odpovídal na nějakou interpelaci stran zavření české školy a pan poslanec se strašlivě nudil. Počal zívati a odešel do kuloárů.

Poněvadž v kuloárech byla nějaká schůze polského klubu, uznal, že jest zde zbytečný, a vyšel z parlamentu. Chodil tak po ulicích a díval se na jídelní lístky, vyvěšené za okny restaurace.

Na Hauptstrasse 7, v hotelu Goldenes Lamm zahlédl vyvěšeno menu s francouzskou husičkou se salátem. To ho trochu občerstvilo. Vešel dovnitř, pojedl s chutí oběd, ale při černé kávě upadl opět v melancholii.

Po celou tu řadu let, co je poslancem, není to nic než nudné potloukání se po nepřátelské Vídni. Peníze plynou jako voda, dvacet korun denně se utratí lehce.

A když člověk přijde do parlamentu, hučí to kolem jako mouchy, člověku se oči klíží, pomalu usíná - a najednou k tobě někdo přijde, vzbudí tě a řekne: „Pane kolego, buďte tak laskav, podepište mi interpelaci.“

Jest po klidu. Už se ti nevrátí sladké snění a ty prcháš z parlamentu do ruchu vídeňských ulic, potloukáš se bezmyšlenkovitě promenádou. Někdy chytíš nějakou dámičku a jdeš s ní do bytu. A vyjdeš, ubohý poslanče, zase do těch ulic nepřátelské Vídně a vlezeš do nějaké kavárny. Mrzutě odhodíš politické deníky, neboť politika stala se ti pomalu jako poslanci nesnesitelnou a počneš probírati obrázkové časopisy.

Pomalu blíží se večer. Zvolíš si divadlo, kde dávají lehkou frašku nebo operetu, jen aby tě to trochu vytrhlo z nudy politického života.

Melancholické vzpomínky táhly dál hlavou pana poslance při černé kávě.

Když se pak člověk vrátí z divadla do svého hotelu, má tam různé pozvánky na schůze klubů. Hodíš to do kamen. Trapná léta, plná nudy!

Ne, do parlamentu už se nevrátí!

Vyšel z restaurace a na náměstí sv. Štěpána uzrál v něm velký úmysl. Vzdá se mandátu. Oznámí to ještě dnes českému poslaneckému klubu.

Vsedl do podzemní dráhy a jel do svého hotelu Nordwesbahn, aby tam napsal své rozhodnutí.

Zde čekalo ho nemilé překvapení, neboť dlela tam již deputace z jeho volebního místa. Tiskli mu ruce a nazývali ho svým milým poslancem. Chtěl se vymanit z jejich pravic, ale oni ho tlačili do kouta pokoje a purkmistr, jenž byl zatím vypil rychle tři čtvrtky vína, počal mu tykat a říkal, plácaje ho po zádech: „Ty dobře vypadáš, viď, že nás dovedeš k ministrovi! Jsi chlapík, kluk jako buk!“

„Až zítra, přátelé,“ pravil svým mužným hlasem, tím známým hlasem, který se rozléhal sálem jejich radnice před lety, když jim sliboval posádku, průmyslovou školu, dráhu, vodovod, továrnu na tabák a ještě jiné pěkné věci.

Potom je prováděl po Vídni a po půlnoci je zanechal v hotelu Wolf Dietrich.

Od té doby zmizela jeho stopa a není známo, kam se poděl. Jeho mandát jest uprázdněn a máme o jednoho měšťáckého poslance méně.

  


 

Konec satana

Šel jsem o půl sedmé ráno z Reduty. Byla mlha, čerstvý mráz pronikal až do kostí. Ale přesto jsem se odhodlal projít ostrov několikrát sem a tam. Tomu se říká zdravotní procházka. Ostatně jsem byl také hodně ospalý. Prahu, která se pomalu vynořovala z par a mlh, jsem viděl přivřenýma očima jako ve snu. Náhle jsem vrazil hlavou do něčeho, myslil jsem, že to je větev, a podíval jsem se rozmrzele nahoru. Co jsem viděl, naplnilo mne zděšením. Do čeho jsem vrazil kloboukem, nebyla větev, nýbrž - bota, lakýrka. A nahoře nad ní bylo vidět černé kalhoty. Nebylo pochybnosti, byl to oběšenec. Chvíli se pokoušela o mne nevolnost. Pak jsem si dodal odvahy a podíval se důkladně na sebevraha. A viděl jsem především, že má jen jednu botu. Druhá kalhota nekončila lakýrkou, nýbrž kopytem. Podíval jsem se tedy více nahoru. Dlouhý vyplazený tmavorudý jazyk, na hlavě dva mohutné rohy, mezi šosy elegantního fraku splýval dolů chvostnatý ohon. Nebylo již pochybnosti. Sebevrah, který zde přede mnou visel, byl - sám čert.

Na lavičce, která byla pod sebevrahem, leželo veliké psaní s nápisem: ,,Těm, kdo najdou mou mrtvolu.“

To jsem byl já. Vzal jsem tedy dopis, otevřel jsem ho a četl:

„Především musím oplatit dluh vděčnosti, který se týká pražské policie. Kde byl jaký vrah nebo jiný zločinec, vždycky se poctivě starala o to, aby neodpykal si svůj trest na světě, nýbrž aby se dostal do rukou mých. Ted se chci odvděčit. Vím, že by, až najde (najde-li ji) mou mrtvolu, nezjistila mou totožnost ani do skonání světa. Povím jí to tedy: jsem čert. A co se týče mé smrti: spáchal jsem sebevraždu.

Co se týče pohnutek mého činu, stačí, vylíčím-li krátce události poslední noci. Chtěl jsem se přesvědčit, jak se mne dosud lidé v Praze bojí, a proto jsem si zašel na redutu, kde se scházejí, jak jsem slyšel, všecky vrstvy pražského obyvatelstva. Oblékl jsem si frakový oblek, ale jinak jsem zůstal ve své přirozené podobě, abych viděl, jakým dojmem budu působit.

Sotva jsem vstoupil do sálu, dali se všichni do smíchu.

,To je výborná maska,’ pravil kdosi.

Myslil jsem, že se mne leknou, a zatím se smáli.

Byla to chyba, cítil jsem, že jsem se nemaskoval. Ale doufal jsem stále, že se mne přece někdo lekne a uteče. Chyba lávky. Lidé mi ukazovali nepokrytě své sympatie, poněvadž myslili, že jsem maskován.

Konečně jsem se přiblížil k jakési staré panně, na níž bylo vidět, že je nesmírně nábožná a do reduty přišla pouze proto, že nikde jinde žádného milence ani ženicha nechytla.

Rozhovor mezi námi byl dost originelní.

‚Slečno,’ pravil jsem, když obdivovala moji masku, ,musím vám něco říci. Klamete se ve mně.’

,Ó, nikoli,’ odpověděla sladce, ,zklamala jsem se v jediném muži, byl to právní praktikant Šťovíček, který se se mnou zasnoubil a pak mne nechal sedět, ale v nikom jiném.’

,A přece se ve mně klamete,’ řekl jsem.

,Ne, ne,’ odpověděla s plamenným pohledem, ,na první pohled jsem poznala, že jste charakter.’

,Ale přece, slečno. Moje maska není pouhou maskou, je skutečností. Jsem opravdu čert.’

‚Nejsem z těch, kterým záleží na civilním postavení. Mám dosti slušné soukromé jmění, a chceš-li, můj drahý, abych byla Tvou...’

Utekl jsem.

Zhrozil jsem se. Již ani nábožní lidé se mne nebojí a tato členka třetího řádu sv. Františka vzala by si mne dokonce za muže. Ale prozatím jsem se upokojil. Nebojí se mne právě proto, že je nábožná. Má doma zcela jistě svěcenou vodu, škapulíře, a kdo ví co ještě. Obrátil jsem se na nepravou adresu. Nejsem stvořen proto, aby se mne báli ctnostní lidé, nýbrž aby se mne báli hříšníci. Na ty se musím obrátit a pak uvidím.

Také jsem zanedlouho takového člověka našel. Seděl u stolku s dvěma děvčaty, se kterými se bavil více než nenucené. Skoro rozpustile. Zde bylo to, co jsem hledal.

,Bezbožná chásko,’ zahřměl jsem přísně, ‚nebojíte se, že vás vezmu s sebou?’

,To by mohli,’ odpověděla první dívka. Vzít nás s sebou takhle na večeři!

‚Nemyslete na věci pozemské,’ řekl jsem, ,když stojíte před knížetem pekel.’

Bouřlivý smích mi byl odpovědí.

,Vy jste opravdu povedený,’ pravil muž.

‚Ostatně,’ podotkla druhá dívka, ‚myslím, že v pekle je docela hezky. Aspoň tam nejsou staří dědkové a báby, které stále jenom kážou.’

,Tak?’ tázal jsem se překvapeně.

,To se rozumí,’ řekla mi. ,Co je v pekle? Skřípění zubů. A staří dědkové a baby zubů nemají. Ne?’

Byl jsem poražen, ale nevzdal jsem se přece ještě veškeré naděje.

Cožpak takoví lidé, těm je hej. Jak by se mne měli bát? Je zřejmo, že vůbec ani ve mne nevěří. Kdo by se potom divil, že jim neimponuji. Musím nalézt člověka sice hříšného, ale zase přece takového, aby věřil v mou existenci á v pekelná muka.

Chodil jsem dlouho po sále marně. Ale konečně jsem přece jen našel, co jsem hledal. Na redutě byl - ovšem zakryt maskou - vysoký církevní hodnostář a při tom světák. Právě takového muže jsem potřeboval. Přistoupil jsem k němu a řekl:

,Nejdůstojnější monsignore!’

Dělal, jako by neslyšel.

Nerozpakoval jsem se dlouho a zatáhl jsem ho za rukáv.

‚Vás myslím, monsignore.’

‚Mýlíte se patrně v osobě,’ řekl zvysoka. ,Ale kdepak, docela nic se nemýlím,’ řekl jsem, ,znám vás.’

Pak jsem mu pověděl jeho jméno i jméno té, kterou tu hledal.

,Kdo jste?’ tázal se udiveně a trochu úzkostlivě zároveň.

,Vždyť vidíte, nejdůstojnější pane. Moje domnělá maska není maskou, nýbrž skutečností. Jsem čert.’ Prelát se dal do hlučného smíchu.

,Zapomínáte, milý pane, s kým mluvíte. Jsem-li rád, že ve vaši existenci věří jiní lidé, a jsem-li z vás živ, neznamená to, že v ni věřím já. Ale přijde-li nás strašit strašidlo, které jsme my sami vymyslili, je to již přece jen drzost...’

,Nejdůstojnější monsignore,’ zvolal jsem téměř zoufale, ,vy ve mne nevěříte?’

,Ani mi nenapadne,’ odpověděl mi veselý monsignor.

,A prosím vás, proč?’ zaúpěl jsem.

A monsignor počal svůj výklad. Četl jsem svého času brožury, ve kterých se dokazovalo, že vlastně neexistuji, ale teď jsem se přesvědčil, že ke spisování atheistických spisů by se měli brát pouze monsignoři. Vykládal mi nemožnost mé existence tak důkladně a obšírně, že jsem počal sám věřit, že vlastně neexistuji. Marně jsem se všecek ohmatával, nevěděl jsem, zdali má existence není pouhý přelud.

Vyšel jsem z té rozmluvy v duševním stavu, který nemohu popsat. V srdci mi tkvěla jako bodavý osten těžká otázka: .Existuji nebo neexistuji?’ Ale konečně jsem se rozhodl: Je-li můj celý život pouhým přeludem, pouhým snem, pak je lépe, ukončím-li ho rázem. A existuje-li skutečně, poznávám jedno: že jsem se dnes již přežil. Nikomu neimponuji, nikdo se mne nebojí. Dokonce již nikdo ani pomalu ve mne nevěří. Je konec. Jakmile vyjdu odtud ven, oběsím se. Smrti své nelituji, je to logický důsledek toho všeho, co jsem v poslední době zažil.“

Dočetl jsem. A když jsem se ještě jednou podíval na mrtvolu na stromě visící, zdálo se mi, že ve ztrnulé její tváři je cosi jako výraz bolestného zklamání.

 

   


 

Konec Sv. Jury

 

„Otče Mamerte,“ pravil ke mně opat Jordán, „svatý Juro nedělá žádné zázraky.“

Byla to svatá pravda. Přišel jsem do toho kláštera Beckova jako nejmladší člen řádu františkánů v době, kdy jsme měli hrozivého konkurenta ve Frajštáku, v klášteře dominikánském.

Byla to socha sv. Petronily. Dva dny po mém příchodu mezi staré mnichy v Beckové otevřela se země u sochy sv. Petronily ve Frajštáku na zahradě dominikánského opatství a od té doby nikdo si nevšímal našeho dobrého sv. Jury. Voda proudila pod sv. Petronilou, všechny poutě obracely se na Frajšták. Jak nám bylo smutno u srdce, když s věže našeho kláštera viděli jsme odcházet shromážděné sedláky s korouhvemi podél zeleného Váhu údolím do modravé roviny, daleko od nás na Frajšták!

O nás ani pes nezavadil.

Ale nemohli jsme zastavit ta všechna procesí až od Žiliny, Ružomberoku, z Trenčína, ba i Opavy a říci jim: „Vy hlupáci, ve Frajštáku mají jednoho chlapíka, který studoval, než šel k dominikánům, geologii. Země se otevřela pod sv. Petronilou, poněvadž tam dal vykopat studnu. Moji zlatí hlupáčkové, zůstaňte u nás, my máme sv. Juru a to je osvědčený svatý. Vy ovšem už to nepamatujete, ale před dávnými lety Kumáni pod Beckovem uťali hlavu jednomu knězi a když lid s pláčem hlavu i s trupem přinesl do kostela a položil to všechno před sv. Juru, tu hlava, hle, opět přirostla a kněz vstal a řekl: „Já vám pěkně děkuji!“ Toť zázrak sv. Jury a nemáte-li na tom dost, tu víte dobře, že když klášter jednou hořel, socha sv. Jury seběhla s podstavce v kostele, vyběhla na zvonici a rozhoupala zvony na poplach a klášter byl zachráněn. Když se ochránci sběhli, tu již byl zase sv. Jura pěkně na svém místě. Moji zlatí hlupáčkové, ve Frajštáku koupíte za drahé peníze trochu obyčejné špinavé vody, ale tu dostanete za laciné peníze kudlu s nápisem: ‚Na památku z pouti na Beckov.‘ Jest to předmět praktický a stojí vás půl rýnského. Trpíte-li bolestmi jakéhokoliv druhu, tu máme zde neobyčejné laciné různé údy z vosku. (Jak mně opat jednou vyprávěl, přišel za těch lepších dob jeden poutníček k bratru řeholníkovi, který oudy prodával, a pravil k němu: ‚Mám bolest, milostpanko, mám jen jednu nohu.‘ Tak mu dal za rýnský voskovou nohu a ujistil ho, že mu noha zase naroste. Za rok ho přivezli k pouti na voze. Když přijeli k tomu bratru řeholníkovi, posadil se ten dobrák a se zářícíma očima zvolal: ‚Milostpanko, stal se zázrak. Když mně ta noha nechtěla narůst, klel jsem a když pořád nic, přestal jsem se modlit. Tak mně vlak přejel i tu druhou a museli mně ji uříznout. Prodejte mi dvě ruce, aby aspoň ty mně pánbůh zachovati ráčil.‘)“

To jen mimochodem. My jsme tedy nemohli upozornit na ten švindl ve Frajštáku, my jsme jen byli smutni. Pod klášterem Chodila procesí stále na jih, u nás se nikdo nezastavili.

Měli jsme v klášteře velkou uzenářskou dílnu. Dřív prý se o naše uzenky poutníci drali. Kdo si koupil pět uzenek, dostal nádavkem obrázek. A kdo by si jich koupil sto najednou, na toho bychom vzpomínali v zádušní mši. Nač to zapírat. My dávali do uzenek to nejhorší svinstvo. Poctivě řečeno, moji druhové v klášteře byli na dominikány slabí. Nechápali, co je to pokrok. Poutníky nedovedli připoutat.

Když ke mně tedy pravil starý opat Jordán: „Otče Mamerte, svatý Juro nedělá žádné zázraky,“ pokrčil jsem rameny.

„Nevíte u nás o žádné vodě?“ otázal se mne opat. Opět jsem pokrčil rameny. Měli jsme jen málo vody ve studni klášterní, v kostele nebylo možno vody najít, poněvadž byl na skále.

Opat Jordán klepal prsty na starý dubový stůl a říkal: „Že na tohle nepamatovali!“ Pak se mu ale, když se napil vína, tvář vyjasnila, udeřil pěstí na stůl a zvolal: „Svatý Juro musí k vodě. On tam musí, to není nic platno.“ Vzal mne za ruku, odtáhl k oknu a ukázal dolů. Dole se valil zelený Váh.

Pochopil jsem. „Dnes v noci budu mít vidění,“ pravil nato důrazně.

Chtěl bych prožít tak krásný sen, jaký měl té noci stařičký náš opat Jordán. Svatý Juro přišel v noci do jeho cely a řekl mu, obklopen rajskou vůní a září: „Jordáne, Jordáne. Musím k vodě, nemohu se více dívat, jak kolem teče bez povšimnutí zázračná voda Váhu.“ A pak hudbu neobyčejně sladkou slyšel náš Jordán a svatý Juro vrátil se opět na svůj podstavec do kostela.

Tak jsme ho tedy odnesli k Váhu. Byla to krásná slavnost. Až ze Šaščína, ba i z Moravy od Lanžhotu přijela banderia.

My měli zázračnou vodu. A v jakém množství! Celý Váh, že by té vody stačilo pro celý křesťanský svět.

Opět se k nám procesí hrnula. Udělali jsme u Váhu nádrže. Prodávali jsme tu vodu draze. A kdo se chtěl vykoupat, ten musel také platit. Konečně jsme prodávali i plavky a bez plavek nikoho nepustili do řeky.

Ale co čert nechtěl, přišel tyfus. Byla tenkrát větší voda, bylo všude plno bahna, lidé si to bahno v lahvích kupovali. Tu nám umřel jeden, tu dva poutníci, lidé ztráceli důvěru, ale ještě to nebylo tak zlé, až přišla ta Jobova zvěst.

Byli jsme právě v rozkvětu, když tu jsme se dověděli, že do dominikánského opatství ve Frajštáku vozí nějaké stroje. Co by to mohlo být? Vysvětlilo se nám to brzy. Dominikáni ve Frajštáku začali s výrobou sodové zázračné vody, zaručené prosté od všech škodlivých bakterií!

A byli jsme zase umyti. I měl náš opat vidění, že přišel sv. Juro k němu a řekl: „Nelíbí se mně u vody. Když se Váh rozvodní, tu čekám po kolena ve vodě, až Váh opadne, třebas po několik dní. Chci opět na své staré místo.“

Poznamenal jsem tenkrát, že se každý bojí podagry. A zas jsme seděli smutně po slavnosti přestěhování. Kdybychom alespoň ty zbytky poutníků mohli nějak připoutat!

A tu jsem si vzpomněl na gramofon. Varhany nemáme, a což aby sv. Juro zpíval nějakou nábožnou píseň?

„Otče Mamerte, kupte tedy tu ďábelskou mašinu,“ řekl ke mně opat Jordán, „a také nějakou tu světskou. Ono je v klášteře smutno.“

„Poslechnu, réverendissime.“

I jel jsem do Vidně nakoupit desky a gramofon.

A když pak byla opět jedna z těch slavností a kaple byla plna poutníků, spustil jsem ve výklenku kobercem zakrytý gramofon za sochou sv. Jury.

Čert ví, co jsem dělal, měl jsem z Vídně ještě těžkou hlavu, neboť najednou nesl se ke zbožným poutníkům velebný chorál:

„Hop, mei’ Mädrle, hop...“

Nelžu Vám, že opat Jordán se svalil se stolice, slavnostně plyšem červeným ozdobené, jako špalek.

Byl to přece jen pro něho trochu silný tabák.

   


 

Konfiskační praxe

 

(Z vypravování Jong-Senga, Číňana z velkoobchodu Staňkova v Praze)

I

LAO-TING BYL CENZOREM v PROVINCII SE-ČUEN, což jest provincie Čtvero Údolí. Zpívají tam ptáci, želvy prohánějí se tam mezi květy leknínů na jezírkách a mají tam hodného místokrále Kung-Denga. Jsou tam krásné pagody, ve kterých knězi sbírají malé měděné sapeky dílem pro sebe, dílem pro dalajlámu, zástupce Buddhova na zemi. Jsou tam četné a roztomilé kláštery mezi polmi čajovníků i na kopcích mezi borovicemi - a v těch dějí se zázraky ještě větší, než o nich vypravují knězi Nebes Pána.

Náboženství Nebes Pána se dobře neujímá v provincii Čtvero Údolí, poněvadž je dražší, než učení Buddhy nebo filosofa Lao-tse či učence Konfucia.

Ďáblové západních krajin, kteří hlásají učení Nebes Pána, netěší se velké oblibě, občas jim tu a tam zakroutí krky nebo utopí v Jangce-Kiangu, který se velebně nese od západu na severovýchod celou provincií. Očekávají přitom ti dobráci zázraku, ale dosud se nedočkali. Žádný ďáblík ze západu, třebas by až do poslední chvilky vzýval Nebes Pána, neobživl, když mu pořádně zakroutili krk. Bylo to velmi směšné, ale člověk dobrého vychování o tom nepovídá.

V provincii Čtvero Údolí jsou krásné Soudní domy Hoa-juen čili květnice, ve kterých přebývají soudní mandaríni, jsou tam četná kasárna, ve kterých žijí vojenští mandaríni a ve kterých je socha svatého válečníka Kuang-tiho, boha války, který padl jednou po dlouhých bojích i se svým synem Kuang-pingem, jeho stálým průvodčím. Před touto svatou sochou pálí mandaríni vojenští s vojenskými nováčky vonné tyčinky.

Pak je v každém městě fu první třídy i cen druhé a hien třetí třídy, Dům Ochranných Opatření, kde žijí mandaríni policejní. Tito nosí na čepici žlutou kuličku a mezi ně patřil Lao-Ting, nejslavnější cenzor z provincie Čtvero Údolí. Tento měl dozor nad časopisy, vycházejícími v hlavním městě provincie v Tacien-lu.

V Čing-tu-fu měl statek, bral za cenzorování časopisů dva tisíce uncí stříbra ročně a doma měl osla, kterému říkal Hu-pe.

„A oba dva,“ řekl ke mně Jong-Seng, „cenzor Lao-Ting i ten osel byli kamarády.“

 

II

Jejich přátelství bylo větší, než láska místokrále k Mandžurům a Mongolům, kteří se za páté dynastie zmocnili trůnu.

Cenzor Lao-Ting a osel Hu-pe byli nerozlučitelní.

Byli jedna duše.

 Cenzor miloval osla a osel cenzora.

A osel Hu-pe nebyl hloupý tvor.

Každého rána přišel Lao-Ting k oslovi, který stál uvázán v pěkné stáji a vyvedl ho ven do zahrady, kde v rybníčku proháněly se zlaté rybky mezi kořeny vodních lilií.

A cenzor Lao-Ting dal oslovi chroupat jádra kdýně, udeřil na gong a sluhové přinesli časopisy Lao-Tingovi určené k cenzuře a v porcelánové misce černou rozdělanou tuš, štěteček a teplou kořalku z rýže saki.

A nyní Lao-Ting napil se saki, dal oslovi ochutnat a jal se hlasitě zpěvavým hlasem číst časopisy.

Přitom díval se na osla Hu-pe. Osel Hu-pe naslouchal. Tiše, klidně a pak se dal do křiku.

To byla závadná místa v časopisech. Lao-Ting namočil štěteček do tuše a škrtal. Osel se uklidnil a vztýčil ohon. Pak přišla místa zlá a darebná. Osel Hu-pe svěsil ohon a počal křičet poznovu, pokud závadná místa Lao-Ting nezamazal tuší.

„Dnes jsou oba dva,“ pravil Jong-Seng, „cenzor Lao-Ting i osel Hu-pe vycpáni v císařském muzeu v Pekingu.“

           

III

V provincii Čtvero Údolí vychází 3737 časopisů. Z těch je 3732 vládních a pět vydávaných občany, stojícími mimo vládu. Jsou to listy prodavačů čaje, plavců z plovoucích zahrad na Jangce-Kiangu a tři ostatní, kteří si neváží otce a matky, totiž mandarínů vojenských, soudních a policejních.

Urážejí posvátné opice paviány, které jsou u dvora oblíbeny pro své směšné kotrmelce a svatost.

Lao-Ting dobře o nich věděl, neboť na ty časopisy upozorňovalo ho vždy hýkání oslíka Hu-peho.

Ačkoliv choval velkou úctu k potištěnému papíru, propadaly ony tři časopisy stálé konfiskaci, neboť nikdy nezačínaly jako jiné časopisy nadpisem Vzdejte úctu!

Jeden z nich dal si nadpis Tlučeme na žalobný buben, druhý nazýval se Věčná Slušnost a třetí Hrdlo sevřené těžkou kládou.

„Osel Hu-pe se mohl vždy uhýkat,“ pravil Jong-Seng, „a cenzor Lao-Ting byl by málem vymazal všechny zásoby tuše ze státních skladišť na ty tři časopisy.“

 

IV

Bylo to po velké povodni, kdy osel Hu-pe i cenzor Lao-Ting měli velkou práci. Oba konfiskovali časopis prodavačů čaje, který nadával na povodeň, poněvadž zničila keře čajovníků v údolí. Konfiskovali také časopis plavců z plovoucích zahrad na veletoku, poněvadž ten spílal otci vod Jang-ce-Kiangu, na kterém uplavalo a ztroskotalo se plavcům mnoho plovoucích zahrad.

Osel to dobře vystihl, že co tam stojí psáno, je pobuřující, neboť před povodní nařídily vládní úřady v celé provincii modlitby za déšť k Velkému Draku. Velký Drak, boje se vyhnanství, spustil takový vydatný déšť, že velká povodeň rozlila se po provincii Čtvero Údolí. Jisto je tedy, že povodeň stala se na popud vlády, byla tedy věcí, o jejíž dobrotě a líbeznosti nebylo lze pochybovati. Místo tedy aby byly oba časopisy psaly „Vzdejte úctu vládě i povodni“, mluvily posměšně o celé záplavě a o Velkém Draku.

„Milý osle Hu-pe,“ řekl cenzor Lao-Ting ku svému příteli, „tak letí čas a změna běží jemu ve stopách. Pamatuješ se, že nedávno jsem oba časopisy chválil pro dobré chování? Co asi hrozného budou psát tři ostatní?“

Osel se smutně podíval na Lao-Tinga. Lao-Ting četl.

 Hu-pe, oslík, naslouchal pozorně a nezahýkal, neboť časopisy neobsahovaly toho dne nic závadného.

 Lao-Ting díval se tázavě na Hu-peho a osel Hu-pe vztyčil uši a zastříhal. Znamenalo to, aby Lao-Ting četl ještě jednou: Snad se přece něco nalezne.

Četl tedy poznovu a opravdu osel nehýkal, neboť neshledával dnes žádnou špatnost.

Místo politického úvodníku byl tam článek, jak krmit slepice, na místě politických zpráv poučení o tom, jak si má počínat člověk, který padá se skály do řeky. V různých zprávách, kde dříve uráželi posvátné opice paviány, byly články, popisující všechny druhy rýže a jak možno poznat stáří psa, který ztratil nešťastnou náhodou zuby.

Osel si mohl zoufat, pobíhal nepokojně a počal slintat. Za hodinu dostal koliku a do večera skonal v náručí cenzora Lao-Tinga.

„A že je vycpaný v císařském muzeu v Pekingu,“ pravil Jong-Seng, „to jsem vám už řekl.“

Ubohý Lao-Ting! V celém městě Tacien-lu ho vřele litovali, neboť ztratit tak náhle přítele a pomocníka je hrozné. Druhý den po úmrtí Hu-peho seznal Lao-Ting, jaká to náhlá ztráta a nenahraditelná. Ubohý těžce zkoušený policejní mandarín nevyznal se nyní docela v ničem. Nebylo Hu-peho, aby mu hýkáním dal najevo, co má konfiskovat. Ubohý starý Lao-Ting! Zšedivěl mu jeho cop a vlasy z něho počaly vypadávat. Nebožák Lao-Ting si popletl všechno a místo těch třech časopisu podléhajících stále konfiskaci počal konfiskovat časopisy vládní, podotýkaje, že štvou a pobuřují lid k nezákonným činům.

Úmrtí milého osla znamenalo pro něho, že neví, jak si vlastně při cenzuře počínat.

A Lao-Ting jako čestný úředník věděl, jak si pomoci, podávaje tak příklad potomkům, kteří nechť mu vzdávají úctu jako otci, neboť jest nejkrásnější ctností dobrovolně zemřít, necítíme-li, že jsme schopni vyplnit povinnosti vládního úředníka.

Ubohý starý Lao-Ting! Napřed vypil všechnu tuš, která ještě zbyla po častých konfiskacích v Domě Ochranných Opatření. Výsledek toho byl, že dostal také koliku, ale žil dál.

Pak napsal tedy na dlouhý široký proužek červeného papíru svým přátelům pozvání k obědu a po obědě rozpáral si před nimi břicho z levé strany na pravou, jak káže slušnost.

Tak skonal moudrý cenzor Lao-Ting, právě když mu místokrál posílal nového osla na výpomoc z jeho nesnází.

Ubohý Lao-Ting! Mandaríni policejní, soudní a vojenští dali ho pěkně vycpat a poslali darem místokráli z provincie Čtvero Údolí, ten pak daroval jej zase do císařského muzea v Pekingu.

„Tak se osel Hu-pe a cenzor Lao-Ting,“ pravil ke mně se slzami v očích Jong-Seng, „po smrti setkali v muzeu a od té doby z úcty k oběma předkládají v provincii Čtvero Údolí všechny časopisy k cenzuře jen oslům. Vy, běsové od západu, tohle všechno asi nechápete, poněvadž u vás neznáte cenzury.“

„Zajisté, že ne,“ řekl jsem k Jong-Sengovi, „neboť v našich krajinách byla cenzura zrušena již roku 1848, milý ďáble od Žlutého moře!“

     


 

Kontuš

 Črta z Haliče

 Byly to vskutku krásné kontuše. V celém údolí řeky Skawy šil tak pěkné kontuše jen krejčí Jan Kaniňski v Lažeci.

Kontuše z modrého sukna s červenou podšívkou, ze sukna modrého jako nejjasnější obloha na jaře a z červené podšívky, jako když zapadá v zimě rudé slunce.

Tak aspoň se o nich vyjádřil lažecký učitel, který z dlouhé chvíle psal básně.

Knoflíky na kontuších Jana Kaniňského byly veliké jako stříbrný rýnský, ze žlutého plechu, který se leskl, dle vyjádření lažeckého učitele, jako hvězdy na obloze. Těch knoflíků bylo na kabátě šestnáct a právě tolik zlatých stál takový kontuš. Šestnáct rýnských a šestnáct kalíšků jasné matičky vodky.

Nebyly to kontuše bílými pruhy sukna lemované tam, kde se kabát zapíná, takové kontuše to nebyly. Z jednobarevné látky byly provedeny, nic neuráželo oko, pohlédl-li kdo na takový kontuš.

Se zálibou pak díval se na sedláky vykračující si v těch kontuších, tak zvláštních a přece tak pěkných a lahodných zraku pozorovatelovu.

Ať pak sedláci přepásali kontuš jakýmkoliv pasem, pobitým ozdobami z mosazného plechu, nebo jen obyčejným koženým, každý ten pas, který jinde na jiných kontuších přepásaný hrál důležitou roli v harmonii celku, na kontuších Jana Kaniňského úplně se ztrácel, byť by i byl to pas nejhezčí.

Takové to byly kontuše a také nejen z nejbližších vesnic u Lažece chodili sedláci ty kontuše kupovat, ale i zdaleka ze Zwary, Pochlocze, Kdówa, Raszowa, ba i z hor, deset dobrých hodin cesty, jako ze Vsi Nové a z Góbówa...

Andrzej Wilk z Góbówa šel si také koupit do Lažece kontuš. Stalo se to takto.

Chudší sedláci než Andrzej měli již ty krásné kontuše a v neděli v kostele bylo to, jako kdyby člověk díval se na pole, na kterém rostou samé chrpy. Modraly se kontuše, knoflíky se leskly, což byla také největší ozdoba chrámu a mezi těmi krásnými kontuši nepěkně se vyjímal obyčejný kontuš Andrzejův. Tento jeho dlouhý kabát byl už vybledlý, snad byl, když ho nosil otec Andrzejův, kdysi zelený, ale nyní vypadal ošklivě.

Lidé říkali, že to ruší celou pobožnost, když se objevil Andrzej v kostele ve svém starém kontuši.

Jednou dokonce přišel Andrzej do kostela s velkou černou záplatou na pravém rameni svého kontuše. Tenkrát po kostele řekla Andrzejovi Jadwiga Žorowa, když Andrzej přistoupil k ní, aby ji doprovodil přes vesnici do jejího domu:

„Půjdu dnes sama, Andrzeji, celá ves se mně směje. Že chodím s tebou, s takovým lakomcem, který ne aby si koupil kontuš, jako mají jiní, ale stále chodí ve starém.“

Andrzej chopil se Jadwigy za ruku, ale Jadwiga se mu vytrhla:

„Máš černou záplatu na rameni, Andrzeji, hůř vyhlížíš než žebrák.“

„Kup si nový kontuš,“ zaznělo mu ještě do uší a Jadwiga přidala se k děvčatům jdoucím z kostela.

„Ej, Jadwigo,“ volal Andrzej.

„Kup si nový kontuš,“ zazněla stejná odpověď a Andrzej vrátil se smutně do svého statku.

Tak se stalo, že Andrzej Wilk vypravil se do Lažece koupit si krásný modrý kontuš s lesklými knoflíky od krejčího Jana Kaniňského.

Krejčí Kaniňski vybral mu ze svých zásob jeden nejkrásnější. Andrzej Wilk, když z Lažece šel domů večer, hodlaje někde ve Zware přespat, kráčel cestou podél řeky Skawy. A když se podíval na lesknoucí se hladinu řeky, nemohl se poznat.

Novým kontušem stal se z něho nový Andrzej Wilk. Modrá barva sukna, třpytivé knoflíky, odrážející se od hladiny řeky jako od zrcadla, uváděly ho v nadšení. Připadal si jako boží anděl.

„Škoda, že už dnes nemohu být doma,“ vzdychl si, „to by se Jadwiga divila, holka vystrojená, já vystrojený, to bude z nás párek. Ej, Andrzeji, kdybys sám se nedíval do vody, ani bys nevěřil, že jsi to ty. Škoda, že domů mám deset hodin, dobrých deset hodin cesty.“

„Dnes přespím v krčmě ve Zware,“ uvažoval, „a zítra někdy odpoledne budu už doma v Góbówě. Jadwiga až mne uvidí, řekne: Nu, Andrzeji, ani velkomožný pán se ti nevyrovná. Jak ti ten kontuš, Andrzeji, sluší!“

Schýlil se večer, když Andrzej ocitl se před krčmou žida Barocha ve Zware. Vešel a poručil si půlčík obyčejné „mocnéj“.

„Ó ne, pane,“ usmál se krčmář, „na nový kontuš patří kontušovka.“

„Nu, dones, žide, tedy kontušovku,“ rozkazoval Andrzej, „což, líbí se ti ten kontuš?“

„Jak velkomožný pán vypadáš, pane,“ pochvaloval krčmář, „už jsem dlouho neviděl kontuš tak pěkný a aby tak hezky na tělo padl.“

„Jako pan plebán vypadáš,“ chválil dále krčmář, když přinesl kontušovku. „Jen pij na šťastný nákup.“

„Pěkný kontuš,“ prohodil jeden ze zdejších sedláků, kteří seděli kolem stolu a popíjeli mocnou. „Sluší ti dobře. A takovou věc třeba dobře zapít. Ne každý šťastně koupí. Tu je příliš veliký, tu zas malý a na tvou postavu ne a ne najít. Všechny oblečeš a žádný ti nepadne. Až ten, myslíš. Oblečeš, a rukávy dlouhé! Ale tobě dobře padne. Všechno v pořádku, jako by ho na tobě šil. A proto třeba takovou věc zapít.“

„Když má člověk ponejprv kabát na sobě,“ ozval se jiný, „a v něm pije, tu ho štěstí neopustí. Kup něco šťastně a nepopij si - nejsi chlap!“

„Jsi-li ženat,“ pravil vysoký sedlák, „žena radostí nebude vědět, co dělat, až tě uvidí. A nejsi-li, tu děvče tě obejme a řekne: Ej, jaký jsi pán, chlapče!“

„Ještě půlčík kontušovky vypiješ,“ řekl krčmář, když Andrzej rozradostnělý všeobecnou chválou a obdivováním dopil, „tak třeba po chlapsku pít. Na sebe pěkně dát a dovnitř pěkně dát. Kabát navrchu a kontušovka uvnitř hřeje. Vždy si sousedka má sednout k sousedovi.“

Když Andrzej zahřál se druhým půlčíkem kontušovky a vypil na radost třetí, dopil na šťastný nákup čtvrtý a usmyslil si, že bude nejlépe, když za noci vydá se na cestu domů, ráno přijde do Góbówa, zaklepá na okno Jadwigy, Jadwiga otevře a ještě za ranního šera objeví se před ní v celé kráse nového kontuše.

Vypil tedy pátý půlčík na posilněnou a vydal se do tmavého večera na cestu.

První zastávku udělal v úvoze, kam spadl ze stráně, když se opět na stráň vyškrábal a otřel si bláto z rukou o kontuš, vrávoral dále, veden kupředu myšlenkou, aby ještě ráno Jadwiga uviděla jeho nový kontuš.

Druhá zastávka byla na silnici do Pochlocze, kde Andrzej padl na štěrk silnice a zvolal: „Svatý Andrzeji, nos je pryč!“

Třetí zastávka byla před samou vsí Pochloczem, kde vnikl zvláštním způsobem do hustého trní u silnice a hezky dlouho trvalo, nežli se z něho vymotal.

Jak se z trní dral, polekaly ho velmi zvuky: rup, rup, rup! „Nějaké zvíře je v trní,“ lekl se a vydrav se z houštiny, pokřižoval se a dal se do běhu, který skončil tím, že Andrzej náhle počal sjíždět ze stráně do neznámého mokra.

„Bůh budiž se mnou,“ vzdychl si, když se z mokřiny vydrápal na silnici, „už abych byl doma a Jadwiga uviděla můj nový kontuš.“

Posilněn tou myšlenkou kráčel statně a kdykoliv upadl, znovu statně se zvedl a spěchal přes Pochlocz do Kdówa. Tam je cesta velmi špatná. Jde z kopce a jest rozježděná, plná bláta.

Andrzej zrychlil si cestu tím, že se kutálel v blátě až ke Kdówu, odkud opět statně kráčel lesem do Raszowa, kde je cesta lepší, až na to trní, jako maliny, ostružiny a jiné, do kterých co chvíli zapadal a lekal se zvuků: rup, rup.

„Bože jediný,“ vzdychal, „ještě mne něco roztrhá a pak Jadwiga neuvidí ani Andrzeje, ani můj nový krásný kontuš.“

Zastávek bylo hojně. Andrzej padal, zvedl se, klopýtal dále, padal do trní, bláta, na kamení a za Raszowem vrážel do lesních stromů u cesty.

Tam bylo zle. Andrzej šlápl si na kontuš, ozvalo se tajemné: rup, rup, které ho uvedlo opět do strachu před dravou zvěří.

Uskočil stranou a narazil na strom. Ozvalo se opět to strašné: rup! Ulekaný Andrzej sebral všechnu sílu, aby se od stromu odtrhl, neboť nebylo pochyby, že ho něco zezadu drží a běžel, pokud mohl, po cestě dolů, kterou si zkrátil kutálením se, jako od Pochlocze do Kdówa.

Pak se dole zvedl a statně bral se dále, jen aby již co nejdřív Jadwiga uviděla jeho nový krásný kontuš.

„Na przód! Kupředu, Andrzeji!“ křičel do noci, dodávaje si tak síly k další cestě.

Byl to hrozný pochod, kde celé okolí proměňovalo se na jeho nepřítele, ať to bylo trní, či příkop, či štěrk, stráň, stromy...

Ale všechno to šťastně překonal s pilností mravence, když ho lezoucího na strom vítr shodí, opět leze bez ustání nahoru.

O páté hodině ranní octl se Andrzej po hrozných svízelích v Góbówě před stavením Jadwigy.

Ves se ještě neprobudila v ranním šeru. Jen kohouti hlučně kokrhali, když Andrzej stanul před oknem, za kterým spala jeho Jadwiga.

„Až za chvíli zaklepám,“ řekl si Andrzej, „zatím si trochu odpočinu a naberu dech, aby nebylo znát, že jsem víc pil.“

Andrzej posadil se na lavici pod oknem, kde sedával s Jadwigou, únava večera a celé noci ho přemohla, Andrzej natáhl nohy, sklonil hlavu a pak ozvalo se do kohoutího kokrhání jeho chrápání. Andrzej spal…

A když Jadwiga za hodinu vyšla ven před stavení, spatřila v záblescích vycházejícího slunce truchlivý obraz:

Andrzej Wilk chrápal na lavičce, oděn jsa ve zvláštní směs špinavě modrých, zablácených cárů, jako kdyby myši pustily se do pohozeného někde šatu a jen u krku veliký žlutý knoflík znamenal, že to vlastně byl původně kontuš od krejčího Jana Kaniňského z Lažece...

A s ranní rosou objevila se i rosa v očích Jadwigy a Andrzej právě slavnostně počal pískat nosem.

 

          


 

Korupční aféra magistrátního praktikanta

 Bachůry

 

Magistrátní praktikant Bachůra byl mladý nezkušený člověk, jenž nevěděl, že na magistrátě číhá tisíce nebezpečí pro lidi jeho druhu a že je třeba pevného charakteru, aby praktikant nepodlehl a nezapletl se do nějaké korupční aféry se svými představenými nebo i bez nich.

Magistrátní praktikant Bachůra nevěděl, že hydra mamonu stejně číhá, aby pohltila útlé duše magistrátních praktikantů, jako již pohltila i šediny mnohých obecních starších.

Všechny velké korupční aféry radniční, které rozvířily veřejné mínění, (nemyslím Veřejné mínění, časopis redaktora Šaška), nedají se naprosto přirovnat s aférou praktikanta Bachůry.

Dnes zkorumpovaný Bachůra potlouká se jako Jidáš někde po světě, neboť on čistý prapor radnice vrhl poznovu do kalu a bahna, ba on ho dokonce - pokálel.

Abychom tedy vnikli do celé této historie, musíme začít v této hnusné aféře s Malou Stranou.

Na Malé Straně ve spleti uliček starobylého slohu nalézá se hostinec pana Šedivého. Pan Šedivý byl jedním z těch velkých starých dobráků, kteří nedbali zdravotních předpisů pražského magistrátu a vedli snad celá desetiletí trubky na vzduch ústím na pisoár.

Hosté si nikdy nestěžovali, neboť pivo bylo řízné a na pisoáru byla stále tma.

Pisoár ten, hrající v korupční aféře praktikanta Bachůry význačnou roli, neměl žádného okna, které by šlo do světlíku, neměl žádného otvoru, který by alespoň trochu toho božího světla vrhl dovnitř smutné zavlhlé prostory, aby učinil onu temnou místnost jasnější a veselejší.

Ti však, kteří sem chodili na pivo, byli úplně spokojeni. Konzervativní Malá Strana neprotestovala ve své kamenné strnulosti, takže by měl jistě z toho radost pan Luboš Jeřábek.

Ale přišla doba, kdy konečně ruch moderního života vrhl se i na pisoár pana Šedivého. Stavební komise zjistila obě hrozné věci. Roury na vzduch ústící do pisoáru (předáno ihned komisi zdravotní) a pisoár neosvětlený, bez otvorů na vzduch.

A tak se stalo, že magistrátní praktikant Bachůra jako zapisovatel stavební komise ponejprv se seznámil s panem Šedivým. Zdrcujícím pohledem stíhal všechny pohyby hostinského, který tvrdě a výbojně tvrdil, že celá slavná komise nebyla ještě na světě, když se tu už vykonávala v tom pisoáru malá tělesná potřeba a že to také šlo. Na to že člověk vidět nemusí, jen když je tam odvodní stružka, že to stačí, dvéře že to má a to že je přece dost velký otvor na vzduch.

„Jen se mírněte,“ říkali mu, „ať se ještě nedopustíte urážky úředních osob. Copak myslíte, že je to nějaký med chodit po pisoárech?“

Pak mu bylo nařízeno, že musí probourat zeď a udělat do pisoáru okno, poněvadž však jedná se o změnu v místnosti hostinské živnosti přináležející, že musí podat plány a žádost, aby směl to vybourat.

Tohle bylo dopoledne, odpůldne přišla zdravotní komise. Ta mu nařídila vést otvorem, který bude vybourán, roury do světlíku.

Byl z toho napolo blázen. Musí to probourat, tak je nařízeno, musí však předložit plán a požádat o povolení, aby to směl vybourat a roury na vzduch ze zdravotních důvodů vésti do světlíku, kam ústí okna všech záchodů v celém domě.

Nespal celou noc a ráno šel k mistru zednickému, aby mu vypracoval plán na okno a podal prostřednictvím jednoho řemeslného písaře žádostí z Hradčan žádost, aby plány ty pisoáru se týkající byly v nejkratší době slavným magistrátem schváleny a jemu vybourání okna do pisoáru povoleno, zač slibuje se mravným chováním na stará kolena odvděčiti.

Uplynuly tři neděle a vyřízení žádosti nepřicházelo. Hostinský Šedivý vypravil se tedy na magistrát, aby tam urgoval urychlení. Ve stavebním referátě zastihl jen praktikanta Bachůru, neboť ostatní byli naproti v restauraci U Koryntů na přesnídávce již od deváté hodiny. Nyní bylo právě dvanáct.

„Co si přejete?“ důstojně tázal se praktikant Bachůra.

„Jdu, mladý pane, víte, stran toho mýho pisoáru. Šedivého pisoár z Malé Strany, jak se pamatujete.“

„Ano, pamatuji se,“ velebně řekl Bachůra, „myslím, že se pamatuji, a co vlastně chcete?“

„Víte, už jsou to tři neděle a ono by neškodilo to urychlit, moji hosté už se těší teď na to okno jako malé děti, u nás se totiž nic neděje a tohle je událost.“

Bachůra si vzpomněl, že žádost ta už je dávno vyřízena a že leží tamhle v zásuvce. Jen ji poslat. Ale říkal mu přednosta oddělení: „Neposílejte ji ještě, ať takovej hostinskej čeká, jó, magistrát je musí, ty lidi, držet přísně na uzdě.“

Mlčel chvíli a pak řekl vážně: „Nu, uvidíme, co se dá dělat.“

Za čtrnáct dní byl tam hostinský Šedivý zas a Bachůra mu opět vážně a nafoukaně řekl: „Nu, uvidíme, co se dá dělat.“

Po té poslední návštěvě asi za týden šel Bachůra neúředně po Františkově nábřeží. Měl totiž tam schůzku s jednou slečnou, která měla radost, že má pána od magistrátu.

Bylo krásné odpoledne, teplé, jasné. Bachůra zastavil se u kiosku se sodovkou, dal si nalít jednu sklenici malinové a jednu sklenici citrónky a kráčel zas dál v roztoužení po své dívce, s kterou se zanedlouho má setkat.

Hradčany na obzoru, Petřín v zeleni, rozkvetlé kaštany na Střeleckém ostrově. Ale uprostřed těch krás počalo ho bolet břicho. Bachůra, než vyšel z domova, snědl sklenici jogurtu, národního pokrmu poražených Bulharů, malinovka a citrónovka dokončovaly neúprosný proces v labyrintu střev magistrátního praktikanta.

Naproti Hradčanům na nábřeží nalézá se malý domeček v sadech. Domeček malinký, ale důležitější nad ostatní okolní domy. („Často malá pastýřova chýška více zmůže nežli tábor, v kterém válčil Žižka,“ tak vždy si vzpomínám, když jdu kolem té chaloupky.)

Na ní jsou dva nápisy. Z nábřeží čtete „Pro pány“, z hřiště pro děti v parku na nábřeží diskrétnější „Pro dámy“.

Jako lev vrhl se Bachůra dovnitř, jako žíznivý Arab v oáze na pramen vody, jako odvodní komise na rekruty. „První nebo druhou?“

„Druhou,“ skromně, ale rychle řekl Bachůra.

Babička se na něho podívala a řekla: „Já jich, mladý pane, odněkud znám.“ Utrhla lístek z bloku, Bachůra sáhl do tobolky a uděšeně vykřikl: „To není možná. Myslil jsem, že mám ještě šesták.“

Babička se na něho podívala ještě jednou a řekla pomalu, zvětšujíc hroznou situaci Bachůrovu: „Vědí, odkud jich znám? Od svýho bratra Šedivýho, hostinského z Malé Strany. Byla jsem tenkrát doma, když voni byli u nás s tou komisí stran toho pisoáru. Jen si vezmou lístek, však to na nich neztratíme.“

Bachůra skočil do malého separé a když šťastný a veselý vycházel odtud, řekla za ním babka: „A nezapomenou, mladej pane, ať už to má bratr vyřízeno stran toho záchodu.“

Bachůra hned druhého dne, aniž by se šel optat k přednostovi, poslal vyřízenou žádost o kolaudaci plánů, která už tam ležela pět neděl provedena, panu Šedivému a spokojeně si oddechl.

Každé ráno, před devátou hodinou, stavěl se pan magistrátní rada Staněk v oné budově malinké na Františkově nábřeží, kde spáchal magistrátní praktikant Bachůra tu hnusnou korupční aféru, aby si s tou babkou pohovořil a informoval se, co říká veřejnost radničnímu hospodářství, neboť babka z veřejného záchodu byla pro něho hlasem lidu. To byl už takový jeho koníček.

„Jó, vašnosti, ta korupce leze už i na ty nejmenší,“ rozpovídala se babička, „jó, tyhle lidi z radnice, když je člověk nechá zadarmo vytento..., tak hned jdou straně na ruku, jako mýmu bratrovi...“ A vyprávěla panu radovi dopodrobna celou hnusnou korupční aféru magistrátního praktikanta Bachůry.

Dnes na Bachůrově místě sedí již jiný praktikant. Bachůra po skončeném disciplinárním vyšetřování, kde mu byla dokázána úplatnost v záležitosti hostinského Šedivého, byl propuštěn z magistrátu.

Potlouká se dnes jako Jidáš po Evropě a posledně ho viděli v Hamburku nějak podezřele dívat se do černých vod kanálů.

Kdosi vyslechl jeho samomluvu: „Kdybych byl dostal aspoň předplatní lístek na celý rok... Jó, jó! Malé zloděje věšejí...“

 

           


Kovář Čekaj

Črta z Haliče

Zakaljanský kovář Čekaj seděl navečer před kovárnou zabrán do hovoru se starým Mísou.

„Ožeň se, brachu,“ mluvil Míša, „žena ti doma poklidí, hospodářství obhlédne, ožeň se.“

„E,“ odvětil Čekaj, „je mně čtyřicet let, nač bych se ženil. Vezmeš si ženu a je s tebou zle. Líbí se jí, co se tobě nelíbí a nelíbí, s čím jsi ty byl spokojen.“

Čekaj máchl rukou a udeřil do sedátka. „Zdá se ti,“ pokračoval, „že žena v hospodářství pomůže, kmotře, jsi na omylu. Pomáhá ti, pravda, ale peníze z kapsy vytahovat, a nakonec to s tebou dopadne jak s Waržinou. Oženil se a za pár dní odešel do lesa a pod křížem se na řemenu oběsil.“

Ves oživla. Kolem po silnici hnali pasáci dobytek z pastvy, práskali biči, hvízdali a zvedali silniční prach. Vozy se senem vysoké pomalu jely kolem a za nimi kráčela chasa.

„Hleď, jak Kasie se na tebe ohlídá,“ upozorňoval Míša Čekaje, když kolem jel vůz se senem Borkův.

„Ohlídá neohlídá,“ odvětil příkře Čekaj, „známe panenky. Jedno oko na tu stranu, druhé na onu. Když jsem byl v Stanislavově na vojně, dost děvčat jsem poznal. Jeden den ti přísahá lásku, a druhý den ji potkáš s jiným. To prý jen tak.“ Čekaj opět udeřil svalnatou pěstí do sedátka a odplivl si.

Starý Míša si zapálil krátkou dýmku. „Ne každá žena jest zlá. Víš dobře, že dvakrát byl jsem ženat. První nebožka žena byla o pět roků starší a druhá nebožka o osm let mladší a obě dobré duše. Víš dobře, že každou neděli na jejich počest nějakou desetinku vypiji.“

„Kasie Borků, hezké děvče a moudré,“ pokračoval starý Míša, přimhuřuje občas střídavě pravé a levé oko. „Strýčku Míšo,“ řekla nedávno, ,což ten náš soused Čekaj, jaký to junák, ale medvěd a málokdy k nám přijde na návštěvu. A když přijde, vypravuje: ‚Malowiči koně jsem včera koval, za tři sta zlatých by ho ani bratru Malowič neprodal. Bystrý kůň.“

Starý Míša se zasmál. „Brachu,“ klepl Čekaje přes koleno, „tak se s děvčaty nemluví.“

Naproti ze statku vyšel Borek. Přešel silnici a přistoupil k hovořícím. Usadil se na lavici. „Jakpak, sousede,“ ptal se Čekaje, „což máš už seno doma?“

„Chválabohu, doma,“ odpověděl Čekaj, dívaje se nedůvěřivě na Borka.

„A dobře se vydařilo?“ ptal se dále.

„E dobře, žádná mokřina,“ odvětil Čekaj. „A což nekoupíš toho koně od Malowiče?“ pokračoval Borek.

„Nekoupím,“ odpověděl Čekaj, dívaje se do kovárny, kde ještě řeřavělo pod výhní uhlí.

„Čekaji,“ pronesl náhle Borek, „měl bys se oženit.“

Čekaj udeřil rukou do lavice. „Sousede,“ řekl, „neožením se, právě jsme s Míšou o tom mluvili, nač se mne ptáš a radíš?“ Podíval se ostře na Borka, který se dobrácky usmál.

„Jen tak,“ odpověděl Borek, „a což pluh jsi spravil?“

„Spravil,“ krátce řekl Čekaj. „Bude nám třeba znova koně okovat,“ pokračoval Borek, „pojedeme zítra do lesa. Ráno je chlapec přivede.“

„Dobrá, ať je přivede,“ odpověděl Čekaj.

„Opravdu se nikdy neoženíš?“ optal se poznovu Borek.

„Řek jsem, že ne, a v slovu dostojím,“ příkře ozval se Čekaj, utíraje si rukávem pot z čela. „Máme teplý večer,“ mluvil, dívaje se stále do kovárny, aby nemusil se dívat naproti, kde stála ve vratech Bořkova dcera Kasie.

„Kasieňko,“ volal Borek na dceru, „přines nám trochu kyselého mléka.“

Čekaj udeřil pěstí do lavice. „Co děláš,“ lekal se Borek. „Ech nic, komáry zabíjím,“ omlouval se kovář, „od posledních dešťů jich plno lítá.“

Přišla Kasie, veselá, jiskrných zraků, a přinesla kvašené mléko. „Sedni si též, Kasieňko,“ vybízel Borek dceru, „u Čekaje je místa dost.“

Kasie si sedla k Čekajovi a upřela na něho svůj zrak. „Vypravuj něco, Čekaji,“ řekla a plácla kováře přes ruku, „díváš se pořád jinam a bručíš.“ Kovář Čekaj vskutku nevrle bručel.

„Tak vám přišel předevčírem ke mně mladý hrabě Pupilski,“ začal povídat Čekaj. „Šel na procházku a zastavil se před kovárnou. Spravoval jsem nápravu pro rychtáře. Tluku do rozžhaveného železa. Mladý hrabě se dívá: ‚Kováři,‘ řekl, ,půjč mně kladivo, snad to také dovedu.‘ ‚Velkomožný pane,‘ povídám, ,když si přejete, ale . . .‘ ,Žádné ale,‘ řekl mladý hrabě. Chytí kladivo a mlátí do železa. Okuj lítala kolem. Mladý hrabě měl lehký letní šat. A jak rozžhavené kousky železa lítaly, propálily mu kabát, kalhoty a vestu.“

„Jiného neznáš povídat,“ usmála se Kasie. „Ech, půjdu spat,“ odpověděl Čekaj. Vycházel měsíc. „V neděli nás odpoledne navštívíš,“ řekl Borek, „popijeme jeřabinky. Sám jsem ji pálil. Jedna sklenka za druhou zrovna v ústech zpívá. Popovídáme si, bude u nás víc sousedů. Starý Míša přijde též. Přijdeš jistě. Lidsky zapijem a zazpíváme si.“

Podal ruku Čekajovi a Kasie kováři stiskla pravici tak, až znova začal bručet. „Sbohem, Čekaji,“ řekla a podívala se mu vyzývavě do očí.

Když odešli, vešel kovář pomalu do kovárny a první jeho prací bylo, že probudil svého tovaryše Jožku, který v koutě na houni dřímal.

„Pojď se křížkovat,“ zahučel mu do ucha, a nežli se ulekaný Jožka vzpamatoval, chytil ho Čekaj v pasu, udeřil jím o zem, klekl mu na prsa a řekl, koule hrozivě očima: „Máš dost?“

Druhého dne vypravoval tovaryš Jožka, že jeho mistr Čekaj blázní, což potvrdil i zakaljanský učitel Stannowski v hovoru s rychtářem. „Přišel ke mně ráno Čekaj,“ vyprávěl, „a řekl tak znenadání: ,Pane učiteli, vy račte takovým věcem rozumět. Není-liž pravda, že když někdo se nechce oženit, vůbec se neožení.‘

Řekl jsem ne. Měli jste vidět kováře. Vyhodil čapku ke stropu a děkoval. Čtvrt hodiny děkoval. Pak odešel a za chvíli se vrátil a přinesl klát včel. ,Za vaši službu, pane učiteli.‘ “

Toho dne Jožka' neusnul večer v kovárně, bděl a plival si do dlaní, posypávaje si dlaně práškovanou kalafunou, aby, kdyby chtěl se s ním jeho mistr křížkovat, neklouzaly mu ruce.

Nebylo však toho třeba, neboť jeho mistr šel s ním večer do krčmy na nějakou desetinku „mocné“.

*

Byla neděle. Po obědě svátečně se ustrojiv, šel Čekaj k Borkům. V nízké jizbě bylo již veselo. Několik sousedů zpívalo chraplavými hlasy. Čekaj usadil se na lavici ke stolu.

„Och, ne tam, sem se posad, veď.e Kasieňky,“ vybídl hospodář Borko Čekaje. Čekaj se posadil. Vedle něho usadil se starý Míša.

„Tak tu jeřabinku,“ řekl hospodář, „pochutnáš si, Čekají.“

„Nedívej se jako medvěd,“ šeptala Kasia Čekajovi do ucha. „Ach nedívám se, čekám na jeřabinku.“

Pilo se. „Chutná ti, Čekaji?“ šeptala Kasia Čekajovi. „Ech,“ odpověděl kovář, „dobrá vodka. A což, sousedé, jakpak, seno máte všichni doma?“ Mluvilo se o seně.

„Pij, kováři,“ vybízela Kasie, „pij, jak se sluší a patří.“ Čekaj pil. Starý Míša, když chce dnes o někom říci, že hodně pije, říká: „Pije jako kovář Čekaj jeřabinku u Borků.“

V pět hodin odpoledne šeptal Míšovi, že se mu líbí černé oči Kasie a za půl hodiny šeptal, že Kasie je děvče, jakých málo v světě.

A když bylo šest, vstal z lavice a udeřil pěstí do stolu a řekl k Borkovi: „Borku, sousede, d-d-dáš mně Ka-ka-kasieňku za-za manželku!“

*

Kovář Čekaj je dnes ženat a má dva chlapce, jednoho čtyřletého a druhého šestiletého.

Říká jim často: „Chlapci, vy tomu nerozumíte, ale až budete větší, pijte všechno, jen ne jeřabinku.“

Ovšem, když jeho žena Kasie není přítomna.

   


 

Krajané

Od jistého případu, který se mi přihodil, kdykoliv uslyším slovo „krajani“, přeběhne mně mráz po zádech. Jasně ani nevím, proč jsem se stal krajanem pana Wagnera ze Semdražic. Vím jedině tolik, že můj dědeček před dávnými léty jako mladý muž noclehoval kdysi u děda nynějšího pana Wagnera a toto přátelské pojítko přeneslo se i na další pokolení, a tak vždy jednou za deset let obdržel můj otec psaní od rodiny Wagnerů, kterou za svého života byl celkem též jen jedenkrát navštívit.

Představte si tedy, s jakými neurčitými pocity četl jsem v titulu psaní, které mne došlo, sentimentální slova: „Milý krajane!“ Bylo to psaní od vnuka onoho dobrého Wagnera, u kterého můj dědeček před časy noclehoval. Tento dobrý muž snažil se v tomto psaní vzbuditi ve mně „krajanské pocity“ a nakonec přikročil k nevinné žádosti, abych totiž jako vzdělaný člověk mu laskavě poradil nějaký prostředek pro rychlé vyčištění pivních trubek, které koupil do své venkovské hospody z pozůstalosti šenkýře Zámostného z Cánova, „. . . jestli se pamatujete, milý krajane, na toho s těma očima na stopkách ...“

Pak následovala zpráva, že chtějí parcelovat nějakou louku, že jejich starosta se chce pro dluhy zastřelit, a toto vzácné psaní skončilo krajanským pozdravem od věrného krajana Wagnera.

Samo sebou se rozumí, že opojen jsa tím nenadálým štěstím, nebýti ve světě jen tak jako kůl v plotě, ale míti krajany, prostudoval jsem v čítárnách všechny odborné spisy týkající se čištění pivních trubek, poptal jsem se o radu i odborníků a nakonec vypsal jsem nejlépe míněné rady s připojenou poznámkou, aby mne laskavě zpravil o účinku.

Za čtrnáct dní přišlo psaní, tentokráte s razítkem Nezamyslice.

V psaní stálo opět to příjemné „Milý krajane!“, ale nebylo od pana Wagnera, nýbrž od jakéhosi Vojtěcha Šlejhofra. Psaní bylo velmi poučné.

Předně dozvěděl jsem se, že můj nový krajan Šlejhofer jest vzdáleným strýcem Wágnerovým a že před několika dny přijel do Semdražic prodat tam panu učitelovi Zmatlíkovi pár králíků, anglických obrů. Co měl, chudák, dělat, nežli dozvědět se o milém krajanu, totiž o mně. Kvůli tomu vážil cestu dvaceti kilometrů. Nežádá ode mne nic jiného, nežli vzhledem k mým krajanským stykům abych mu v Praze zaopatřil ramlici, stříbrošedého králíka. Chtěl také, aby byla březí. Rozhodně však si zakazoval, aby mu byla poslána dobírkou; nehodí-li se mu, že mi ji vrátí. Jinak mi ve psaní nevynadal.

Pro krajany udělám všecko rád. Poptával jsem se všude po březí stříbrošedé ramlici, známí nade mnou útrpně krčili rameny, dal jsem inzeráty do novin; proti osudu však je těžko bojovat. Krajan z Nezamyslic obdržel poštou ramlíka.

Ovšem že peníze zaň neposlal, ramlíka nevrátil a jen ve svém psaní vytkl mi dosti hrubými slovy tuto kardinální chybu v pohlaví.

Nezamyslice byly od té doby pro mne uzavřeny, neboť byl by mi tam patrně přelámal nohy.

Zato však došlo mne za čtrnáct dní psaní, tentokrát z Bytouchova. Bytouchov je od Nezamyslic asi padesát kilometrů.

„Milý krajane!“ stálo tam v dojemné shodě s předcházejícími dopisy, „mám k vám malou žádost.“

Pak následovalo, že jeho bratr náhodou přiženil se před devíti léty k Šlejhofrům do Nezamyslic a že ví, že jsem Šlejhofrovi zaopatřil králíka. Krajané, jak se samo sebou rozumí, se musejí všude vzájemně podporovat.

Jeho bratr má švagra. Nu, a jak bůh tomu často chce, švagrové mají bratrance a jeden z těch bratranců, který se také jako on jmenuje Vojáček, je vysloužilým poddůstojníkem, umí německy, zkrátka a dobře, pro mne je to jistě jen legrace, když mu zaopatřím místo u dráhy.

To bylo již trochu těžší. Musil jsem se obrátit na poslance a po půlročním shánění, když jsem kvůli tomu sám přišel o místo, podařilo se mi dostati ho ke dráze. To se ví, že když jsem ho nechal tak dlouho čekat, že nepoděkoval. Zato dostal jsem za týden psaní z opačné strany Čech, z Ounětic.

„Milý krajane, spoléhám se na Vaši dobrotu...“ Dál stálo, že jest sešvagřen s tím Vojáčkem, kterého jsem dostal ke dráze. A ještě dál vypsal mně velkou tragédii, která ve způsobe slintavky připravila ho o tři ‘kusy hovězího dobytka. Pak by potřeboval přikoupit také kousek polí.

„Milý krajane! Pošlete nám obratem pošty 2000 korun.“

Nevycházím nyní vůbec ze svého bytu. Nepřijímám žádných dopisů. Kamkoliv pohlédnu, vidím samé krajany. Pod postelí, po stěnách, po stropě. Na klepání na dvéře neodpovídám, poněvadž mám neblahé tušení, že by jednou mohl vstoupiti nějaký neznámý člověk z neznámé obce a říci: „Milý krajane, otravte nám výminkářku!“ - -

 

   


 

Král Rumunů jede na medvědy

Roku 1904 měl jsem příležitost zhlédnout loveckou výpravu rumunského krále do Transsylvanských Alp. Den před odjezdem vyšly bukureštské vládní noviny ve zvláštním slavnostním vydání s nadpisem: „Král Rumunů jede na medvědy!“ A jel. Schválila mu to ministerská rada i jeho manželka, rumunská básnířka Carmen Sylva.

V Rumunsku při té příležitosti vypracován program, aby obyvatelstvo míst, kam král za svého života ještě nezavítal, pokochalo se pohledem na jeho myslivecké šaty a nahá kolena.

Bylo to v Titu, Pitexi, Cartea de Arges. Jsou to malá rumunská města, kde všichni obyvatelé s dychtivostí čekali na krále.

Celá trať byla vyzdobena prapory. Na každé stanici vlak se zastavil, král vystoupil a promluvil vlídně na oslovení školních dítek: „Ano,“ končil, „král Rumunů jede na medvědy, poněvadž jest to vůle národa.“

Z lovecké výpravy stala se tak rázem vůle národa a všude byl z toho velký jásot.

Když král přijel do Titu, prohlédl si radnici a řekl, že má hluboké základy. Na dvoře radnice pobíhaly slepice, i otázal se se zájmem, jak jsou ty slepice staré. Pak rozhodil mezi shromážděné hrst „bani“ (měděných penízů s otvorem uprostřed, něco více než dva haléře), vsedl za jásotu davu do kočáru a odjel na nádraží. Přijelo se vlakem do Pitexi. Tam byla vystavěna slavobrána s daleko viditelným nápisem: „Král Rumunů jede na medvědy! Mnoho štěstí!“

Král Rumunů opět se poptával po stáří slepic, které utíkaly před královským kočárem. Divil se, že starosta tak dobře vypadá, do oka padla mu nová radnice, vyptal se, kolik obyvatelů má město, a když mu bylo řečeno, že 3712, podotkl: „Doufám, že do konce roku to zaokrouhlíte na 4000!“

Další stanicí bylo Degaracu. Městečko v lesích s domky ze dřeva. Král vystoupil a sháněl se po radnici. Bylo mu řečeno, že radnice nemají. Král prohlásil: „Jen odvahu, a všechno se dokáže.“ Zajímal se také o malou horskou říčku a vyjádřil nejvyšší podivení nad tím, že teče na západ. Pak se ptal honorace, kam vtéká. Nikdo to nevěděl, což krále roztrpčilo, i odjel.

Jelo se drahou do Cartea de Arges. Všude po cestě stříleli na pozdrav, provolávali slávu a hrála hudba.

V Cartea de Arges dal si král poznovu zahráti na nádraží, a poněvadž byl ve vlaku požil více vína, rozohněn nadšeným uvítáním, jal se líbati starostu a zástupce úřadů. Pak daroval starostovi hodinky a odjel, zanechávaje za sebou nejlepší dojem.

Mezi Cartea de Arges a Jeseraou vystoupil král z vlaku třikráte. Jednou v Bašuču, kde ptal se po stáří manželky četnického velitele, dále v Cambalu, kde prohlásil, že má rád mosty, a konečně v Jugatině, kde tázal se po stáří tamějšího popa. Když mu odpověděli, že popa nemají, poněvadž kostel je v Cambalu, velmi se nad tím pozastavil. Pravil, že rozhodně nechápe, proč má být právě v Cambalu církev, i viděl se nucena sesadit obecní zastupitelstvo.

Konečně přijel do poslední stanice v Jeseru na úpatí Kumpolungu, do horského města, kde byl uvítán nejkrásnějšími dívkami z okolí. Nezdržel se a políbil všech osmdesát pannen a poručil pobočníkovi pět nejhezčích zaopatřiti výbavou. Nestaraje se o zoufalého pobočníka, odebral se pěšky do města, poptávaje se horlivě na stáří budov. Vyslovil také nejvyšší podivení nad tím, že právě Jeseru má tu čest ležeti na úpatí odnože Transsylvanských Alp. Dal si také vyložiti geologický útvar horstva, při čemž vrtěl nedůvěřivě hlavou.

„Opakujte mně to ještě jednou!“ - „Vaše královské Veličenstvo,“ pravil městský inženýr, „kam dohlédnete nejjasnějším okem, všude uzříte nejponíženější křemen, nic než křemen, Vaše Veličenstvo!“ - „Máte tedy mnoho křemene v okolí?“ - „Celé Transsylvanské Alpy máme z něho, Vaše královské Veličenstvo!“

Poté věnoval král hodinu prohlídce města. Tázal se, zdali obyvatelstvo se rychle rozmnožuje, a když obdržel kladnou odpověď, pravil: „Všeho s mírou!“ Odpoledne odejel do hor, kde za Vagagorou tři sta honců nadhánělo po tři dny ochočeného černého medvěda, chlapíka přes dva metry vysokého.

Král dojel na určené místo. Byla mu podána puška a ze křoví vyhnali medvěda.

Když ho král Rumunů uviděl, zbledl a řekl k pobočníkovi: „Necháme ho na živu!“ vsedl do kočáru a rychle ujel z nebezpečného místa. -

Po dvou dnech hlásily vládní noviny, že král Rumunů jest opět v Bukurešti.

Tam zeptal se, kdo řídil jeho lov na medvědy na horách Kumpolungu, a když se dozvěděl, že vrchní královský lesmistr, povolal jej do Bukurešti a vlastnoručně mu připjal na prsa řád svatého Jiří a všechny hodnostáře u dvora podělil pak kožemi černých medvědů.

  


Krátký román pana Perglera vychovatele

Vychovatel Pergler odjel nastoupit své nové povolání u rodiny barona Köchlera s přesvědčením, že nepřipustí, aby se do něho paní baronka nebo baronesa zamilovaly.

Když přijel na místo a byl uveden k baronovi, přijal jej tento s vážnou tváří a vysvětlil mu, že jde o to, aby uvedl na pravou cestu dva čtrnáctileté ničemy, a to jeho synovce Karla a jeho vlastního syna Emanuele. Dále, aby se postaral o výchovu patnáctileté baronesy Olgy, která je velmi nezvedená.

„Pokud se týče oněch dvou ničemů,“ řekl baron, „musíte si myslet, že jsem zde po tři měsíce na zámku vydržoval jednoho vynálezce, který se chlubil, že umí zhotovit stroje na samočinné vyplácení uličníků. Mám zde výkresy a mohu vám je ukázat. Je to buď taková jakási bednička, která se připevní na kalhoty, nebo to vypadá jako jesle, do kterých se kluk položí a rákosky uvedou se do pohybu hodinovým strojem. Nezhotovil však ani jedno, ani druhé, a zmizel se zlatými hodinkami. Říkám to jen tak mimochodem, abyste věděl, že nejdete zpracovávat nějaké anděly. Zkoušel jsem to i jinak. Každého dne ráno přišel do zámku můj šafář, bývalý poddůstojník, a oba vyplatil. Zvykli si na to během času tak, že když dlouho nešel, šli k němu sami do bytu. Vidíte tedy, že jsem zkoušel vše možné s nimi. Buď jsem je dal zesekat, nebo jsem jim koupil, co si přáli. Posledně jsem jim koupil medvěda, toho odvedli do vsi do školy, tam ho pustili v první třídě a utekli. Musili přijít četníci, a byli by málem zastřelili pana učitele místo medvěda. Pokud se pak týče mé dcery, upozorňuji vás, že má choť ji úplně zkazila. Má choť je má druhá manželka, abyste tomu rozuměl. Celý den tedy jsou spolu, a buď se pudrují, nebo čtou romány.“

„Aha!“ zvolal pan Pergler, zardívaje se.

Pan baron se na něho divně podíval, vychovatel se zarazil a začal koktat: „Rozumím, prosím, úplně. Odvyknu jí i pudr i romány. Proberu s ní místo pudru dějepis i zeměpis, literaturu, kreslení.“

„Umíte jezdit na koni?“

„To jsem doposud neměl příležitosti zkusit, ačkoliv budete-li si přáti, milerád ...“

„Však se tomu naučíte, neboť můj systém je, abyste s nimi pořádal poučné vyjížďky do přírody. Slyšel jsem, že příroda mnohému člověka naučí. Nemám pravdu? A nyní uděláte dobře, když půjdete se představit mé choti a dceři. Upozorňuji vás, že má choť jest velmi mladá a že musíte být hodně veselý a nesmíte před ní se ostýchat a bručet. Kromě toho vás upozorňuji, abyste byl bezohledně přísný na mou dceru a na ty dva ničemy. Když vám bude odmlouvat, strčte jí také jednu a uvidíte, že pak bude klid.“

„Proboha,“ pomyslil si vychovatel, vstupuje do budoáru paní baronky, „to to hezky začíná. Pokud se pak týče baronky, uzřím-li nějaký pokus koketérie, řeknu jí ihned, že to oznámím panu baronovi. Toho spratka, který se pudruje, lehce zkrotím.“

Našel obě dámy velmi zvědavé na něho, a když se beze slova přísně na ně podíval stoje před nimi hezkou chvíli, tu baronesa utekla k oknu a tam se dala do smíchu, zakrývajíc tvář záclonou.

„Sedněte si,“ řekla paní baronka, „a vypravujte mně, která herečka v městském divadle se vám nejvíce líbí.“

„Nechodil jsem v městě do divadla,“ řekl drsně pan Pergler.

Usmála se a otázala se, co vlastně dělal celý čas. Řekl jí, že studoval a jmenoval jí celou řadu filosofů. Aby ji déle nenudil, uznala za vhodné zavolat baronesu Olgu, která se kuckala smíchem, a padla jí do náručí. Počaly se před ním objímat. Bylo mu z toho úzko. Viděl, že mají z něho švandu, a vstal, aby se poroučel. Ve dveřích se ohlédl a uviděl u zrcadla krabičku s pudrem a nějaké romány.

Zdálo se mu též, že baronesa za ním, když zavíral dveře, vyplázla jazyk.

Vzdychl a šel se podívat na oba hochy do jejich pokoje.

Nalezl je sedící tiše u velkého atlasu, kde právě kreslil baronův syn přes obrysy mapy Evropy velkého vepře modrou tužkou. Oba kouřili cigarety, které měli v krabici před sebou, a uvítali ho zcela vážně, aniž by cigarety odložili.

„Slyšeli jsme,“ pravil jeho bratranec Karel, „že jste ráčil zavítat sem, abyste z nás udělal řádné hochy. Buďte ubezpečen, že vaše snahy budeme respektovat, ale že to bude asi marné. Nejlépe byste udělal, kdybyste se sebral a odjel domů. My jsme se s Emanuelem usnesli, že se nedáme napravit. Je škoda každého času.“

Pan Pergler rozepjal kabát, začervenal se a sundal si řemen.

„Mám plnou moc, miláčkové,“ řekl vztekle přitahuje k sobě mladého barona Kochlera, „a je mně velice líto.“ A zatím co zápolil s Karlem, Emanuel zezadu vystřelil na vychovatele z pistolky ptačí brůčky. Celý náboj vnikl vychovateli pod kabát, takže pustil Karla, a zlostně šermuje řemenem, utekl do svého pokoje.

Převlékl se a šel se projít po zahradě. Tam ho chytil baron. Když mu nešťastný vychovatel vykládal o prvním svém setkání se svěřenci, dal se baron do smíchu.

„To přece nic není, to byli dnes nějak dobře naladěni anebo jste jim imponoval. Počkejte, až na vás vystřelí z pušky. Upozorňuji vás, abyste se nedal svést a nešel někdy s nimi na hon. To by mohlo smutně dopadnout. A nyní pojďme se podívat na koně.“

Baron ujistil vychovatele, že mu vybere koně úplně mírného, a když konečně štolba pana Perglera vysadil na jednoho, poučiv, jak se má držet v sedle, a zvolal „trap! trap!“, kůň se dal do klusu a uděšený pan Pergler brzy zmizel jim z očí, neboť počal v děsu bodat koně ostruhami a ten jen letěl po silnici.

Za dvě hodiny se kůň vrátil sám a za hodinu nato našli vychovatele sedět v křoví u silnice, držel si hlavu a třel si záda.

Odvezli ho na zámek, kde se vzpamatoval tou měrou, že mohl se odebrat do svého pokoje, když před tím ujistil paní baronku, která se nemohla udržet smíchu, že si vzpomněl na jedno slůvko, které slyšel, že říkají koním, a to: „galop!“ Jakmile to řekl, kůň se prý splašil.

Když si lehl do postele, našel v nohou dva ježky a polštáříček s jehlami, obrácenými špičkami ven. Nebylo pochyby, že polštáříček ten, vyzařující typickou vůni budoáru baronky, strčila mu tam baronesa, aby přispěla nějakou hřivnou v odboji bratra a bratrance proti úhlavnímu nepříteli.

Ráno, když se probudil, našel na koberci dvě psaní, vhozené do pokoje otevřeným oknem.

Jednoho obsah byl stručný: „Pane, oznamuje vám bratrstvo černé ruky, že se blíží váš konec. Dle usnesení valné hromady budete zákeřně zavražděn, neopustíte-li tento okres do 48 hodin.“

Druhé bylo něžné a znělo: „Milovaný učiteli! Nemohu si pomoci a svěřuji vám, že jsem se též do vás zamilovala, očekávám vás ve 3 hod. odpůldne u lesního pavilónku v oboře dle vašeho přání. Vaše baronesa Olga.“

„I ty ještěrko,“ zvolal pan Pergler, „uvidíme, kdo s koho. Tohle jsem tušil, rozhodně tam přijdu a jednu ti strčím za tvé bláznovství, neboť mám to dovoleno.“

Když přišel o třetí hodině celý rozvzteklený k lesnímu pavilónku, našel tam shromážděnu celou rodinu pana barona.

Pan baron vážně přistoupil k panu Perglerovi a řekl mu: „Jest to pravda, že jste vyzval sem baronesu Olgu k dostaveníčku, jak se nám svěřila?“

Usmál se a podal panu baronovi dopis, který ráno našel. Pan baron četl hlasitě: „Nemohu si pomoci a svěřuji vám, že jsem se též do vás zamilovala, očekávám vás ve 3 hod. odpůldne u lesního pavilónku v oboře dle vašeho přání. Vaše baronesa Olga.“

„Pro Ježíše Krista,“ zvolal nešťastný vychovatel. „Já přehlédl to ,též‘ a to ,dle vašeho přání‘ ...“

„Odveďte toho pána na nádraží,“ přerušil ho pan baron.

Dva hajní chopili se ho pod rameno a vyvedli ho z obory. Pan Pergler říká, že mu prý také nějakou strčili. Ale i bez toho skončil krátce román pana Perglera vychovatele.

     


 

"Krestný chod"  

Sesazený mnou velitel města Jerochymov vydal rozkaz všemu revolučnímu tverskému pluku vystoupit z města v bojovém pořádku a utábořit se za městem, a sám se šel rozloučit se mnou. Ujistil jsem ho, že jestli se bude pokoušet se svým plukem provésti opět nějakou nepříjemnost, že dám tverský pluk odzbrojit a jeho pošlu před revoluční vojenský tribunál fronty. Ostatně hrajeme s odkrytými kartami.

Tovaryš Jerochymov ze své strany ujistil s velkou upřímností, že mne dá, jakmile petrohradský jízdný pluk opustí město, pověsit na vršku nad Malou Bugulmou, aby na mne bylo se všech stran vidět.

Podali jsme si ruce a rozešli jsme se jako nejlepší přátelé.

Po odchodu Jerochymova a jeho pluku bylo nutno pohodlně umístit petrohradskou kavalerii, sestávající vesměs z dobrovolců, a vyčistit pro ně kasárny. Vůbec umínil jsem si, aby se petrohradským molodcům v Bugulmě líbilo a oni se mně jednoho krásného dne nevzbouřili.

Koho ale poslat čistit kasárny, mýt tam podlahy a uvést vše do pořádku. Rozhodně toho, kdo nic nedělá.

Z místního obyvatelstva každý něco dělá a pracuje. Přemýšlím dlouho, až jsem si vzpomněl, že jest u Bugulmy veliký ženský klášter, monastýr presvjatoj Bogorodici, kde jeptišky nic nedělají, než se modlí a pomlouvají jedna druhou.

Napsal jsem tedy igumeně (abatyši) kláštera tento úřední přípis:

Vojenské velitelství města Bugulmy.

    No. 3896. Dějstvujuščaja armija.

Občance igumeně kláštera presvjatoj Bogorodici.


Pošlete okamžitě 50 klášterních panen k disposici petrohradskému jízdnímu pluku. Klášterní panny prosím pošlete přímo do kasáren.

Vrchní velitel města Gašek.
   

Přípis byl odeslán a asi za půl hodiny bylo slyšet od kláštera strašně krásné a mohutné zvonění. Hučely i kvílely všechny zvony monastýra Presvjatoj bogorodici a jim odpovídaly zvony chrámu v městě.

Ordonance mně hlásí, že vrchní pop hlavního chrámu s místním duchovenstvem prosí, abych ho přijal. Pokynul jsem vlídně a do kanceláře nahnalo se několik bradatých popů a hlavní jich mluvčí řekl: "Pane tovaryši veliteli, přicházím k vám nejen jménem místního duchovenstva, nýbrž jménem celé církve pravoslavné. Nehubte nevinné klášterní panny. Právě jsme dostali z kláštera zprávu, že chcete 50 jeptišek pro petrohradský jízdní pluk. Vzpomeňte, že jest nad námi bůh."

"Nad námi jest prozatím jen strop," odpověděl jsem cynicky, "a pokud se týká jeptišek, musí se stát po mém. Do kasáren jich potřebuji 50. Ukáže-li se, že jich stačí na tu práci 30, pošlu ostatních 20 opět domů. Nestačí-li však 50, vezmu jich z kláštera 100, 200, 300. Mně je všechno jedno. A vás, pánové, upozorňuji, že se pletete do úředních záležitostí, takže jsem nucen vás pokutovat. Každý z vás mně přinese tři libry voskových svíček, tucet vajec a libru másla. Vás pak, občane vrchní hlavní pope, zmocňuji vyjednat s abatyší, kdy pošle mně těch svých padesát jeptišek. Řekněte jí, že jich opravdu nutně potřebuji a že je opět vrátím. Ani jedna se neztratí."

Zasmušile vyšlo pravoslavné duchovenstvo z mé kanceláře.

Ve dveřích obrátil se ke mně ten nejstarší s nejdelšími vousy a vlasy: "Pamatujte, že Hospodin jest nad námi."

"Pardon," řekl jsem, "vy nepřinesete tři, ale pět liber svíček."

Bylo nádherné říjnové odpoledne. Uhodil silný mrazík a utuhlo proklaté bláto bugulminské. Ulice počaly se plnit lidem, který spěchal k chrámu. Vážně a slavnostně zvoní zvony v městě i klášteře. Nezvoní, jako dříve, na poplach, svolávají nyní pravoslavnou Bugulmu na "krestný chod" (křížovou cestu).

Jedině v nejhorších dobách býval v Bugulmě "krestný chod". Když Tataři obléhali město, když zuřil mor a neštovice, když vypukla válka, když cara zastřelili a teď. Zvoní zvony měkce, jako kdyby se rozplakati chtěly.

Vrata klášterní se otvírají a jeptišky vycházejí s ikonami a korouhvemi. Čtyři nejstarší jeptišky s abatyší v čele nesou velikou ikonu, těžkou.

Z ikony dívá se vyjeveně obraz presvjaty bogorodici. A za obrazem řada jeptišek, starých i mladých, všechny černě oděny. Zpívají žalmy jako: "I vedli jej, aby ho ukřižovali. Ukřižovali ho a s ním jiné dva z obou stran, a v prostřed Ježíše."

A v tom již z chrámu vychází pravoslavné duchovenstvo v ornátech vyšívaných zlatem, za ním pravoslavný lid tahá se s ikonami.

Oba průvody se setkávají a křičí: "Kristus žije, Kristus kraluje! Kristus vítězí!"

A již celé to množství zpívá: "Já vím, že vykupitel můj jest živ, že v den poslední nad prachem se postaví."

Průvod jde kolem chrámu a zaměřuje k velitelství města, kde jsem učinil již důstojné přípravy. Před domem stojí stůl, prostřený bílým ubrusem, na něm bochník chleba a sůl v slánce. V pravém úhlu stojí ikona a kolem ní hoří svíčky.

Když průvod přijde před velitelství, vycházím důstojně a prosím abatyši, aby přijala chléb a sůl na důkaz, že nechovám nijakých nepřátelských úmyslů. Taktéž prosím pravoslavné duchovenstvo, aby si ukrojili. Přicházejí jeden po druhém a líbají ikonu.

"Pravoslavní," pravím slavnostně, "děkuji vám za krásný a neobyčejně poutavý "krestný chod". Viděl jsem ho ponejprv ve svém životě a on zanechá ve mně navždy nezapomenutelný dojem. Vidím zde pějící zástup jeptišek, což mně připomíná průvody prvních křesťanů za dnů Neronových. Může být, že mnohý z vás četl ¨Quo vadis?¨ Nechci dlouho napínati, pravoslavní, vaši trpělivost. Prosil jsem o 50 jeptišek, ale když už je zde celý klášter, budem dřív hotovi, prosím slečny jeptišky, aby se odebraly se mnou do kasáren."

Zástupy stojí přede mnou s obnaženými hlavami a zpívají mně v odpověď: "Nebesa vypravují chválu boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší a noc po noci ukazuje umění."

Abatyše přistupuje přede mne. Stařičká bradička se jí klepe a ptá se mne: "Jménem hospodina boha, co tam budeme dělat? Nehub duši svou."

"Pravoslavní," křičím do zástupu, "bude se mýt podlaha a čistit kasárny, aby se tam mohl umístit petrohradský jízdní pluk. Pojďme."

Zástup jde za mnou a k večeru, při takovém množství pracovitých ruk, kasárny jsou přivedeny v nejúplnější pořádek.

Večer přináší mně mladá jeptiška malou ikonu a dopis stařičké igumeny s prostinkou větou: "Modlím se za vás."

Spím spokojeně, neboť vím, že ještě i dnes jest pod starými dubovými lesy Bugulmy monastýr presvjatoj bogorodici, kde žije stařičká igumena, která se za mne, ničemu, modlí.

Sesazený mnou velitel města Jerochymov vydal rozkaz všemu revolučnímu tverskému pluku vystoupit z města v bojovém pořádku a utábořit se za městem, a sám se šel rozloučit se mnou. Ujistil jsem ho, že jestli se bude pokoušet se svým plukem provésti opět nějakou nepříjemnost, že dám tverský pluk odzbrojit a jeho pošlu před revoluční vojenský tribunál fronty. Ostatně hrajeme s odkrytými kartami.

Tovaryš Jerochymov ze své strany ujistil s velkou upřímností, že mne dá, jakmile petrohradský jízdný pluk opustí město, pověsit na vršku nad Malou Bugulmou, aby na mne bylo se všech stran vidět.

Podali jsme si ruce a rozešli jsme se jako nejlepší přátelé.

Po odchodu Jerochymova a jeho pluku bylo nutno pohodlně umístit petrohradskou kavalerii, sestávající vesměs z dobrovolců, a vyčistit pro ně kasárny. Vůbec umínil jsem si, aby se petrohradským molodcům v Bugulmě líbilo a oni se mně jednoho krásného dne nevzbouřili.

Koho ale poslat čistit kasárny, mýt tam podlahy a uvést vše do pořádku. Rozhodně toho, kdo nic nedělá.

Z místního obyvatelstva každý něco dělá a pracuje. Přemýšlím dlouho, až jsem si vzpomněl, že jest u Bugulmy veliký ženský klášter, monastýr presvjatoj Bogorodici, kde jeptišky nic nedělají, než se modlí a pomlouvají jedna druhou.

Napsal jsem tedy igumeně (abatyši) kláštera tento úřední přípis:

Vojenské velitelství města Bugulmy.

    No. 3896. Dějstvujuščaja armija.

Občance igumeně kláštera presvjatoj Bogorodici.


Pošlete okamžitě 50 klášterních panen k disposici petrohradskému jízdnímu pluku. Klášterní panny prosím pošlete přímo do kasáren.

Vrchní velitel města Gašek.
   

Přípis byl odeslán a asi za půl hodiny bylo slyšet od kláštera strašně krásné a mohutné zvonění. Hučely i kvílely všechny zvony monastýra Presvjatoj bogorodici a jim odpovídaly zvony chrámu v městě.

Ordonance mně hlásí, že vrchní pop hlavního chrámu s místním duchovenstvem prosí, abych ho přijal. Pokynul jsem vlídně a do kanceláře nahnalo se několik bradatých popů a hlavní jich mluvčí řekl: "Pane tovaryši veliteli, přicházím k vám nejen jménem místního duchovenstva, nýbrž jménem celé církve pravoslavné. Nehubte nevinné klášterní panny. Právě jsme dostali z kláštera zprávu, že chcete 50 jeptišek pro petrohradský jízdní pluk. Vzpomeňte, že jest nad námi bůh."

"Nad námi jest prozatím jen strop," odpověděl jsem cynicky, "a pokud se týká jeptišek, musí se stát po mém. Do kasáren jich potřebuji 50. Ukáže-li se, že jich stačí na tu práci 30, pošlu ostatních 20 opět domů. Nestačí-li však 50, vezmu jich z kláštera 100, 200, 300. Mně je všechno jedno. A vás, pánové, upozorňuji, že se pletete do úředních záležitostí, takže jsem nucen vás pokutovat. Každý z vás mně přinese tři libry voskových svíček, tucet vajec a libru másla. Vás pak, občane vrchní hlavní pope, zmocňuji vyjednat s abatyší, kdy pošle mně těch svých padesát jeptišek. Řekněte jí, že jich opravdu nutně potřebuji a že je opět vrátím. Ani jedna se neztratí."

Zasmušile vyšlo pravoslavné duchovenstvo z mé kanceláře.

Ve dveřích obrátil se ke mně ten nejstarší s nejdelšími vousy a vlasy: "Pamatujte, že Hospodin jest nad námi."

"Pardon," řekl jsem, "vy nepřinesete tři, ale pět liber svíček."

Bylo nádherné říjnové odpoledne. Uhodil silný mrazík a utuhlo proklaté bláto bugulminské. Ulice počaly se plnit lidem, který spěchal k chrámu. Vážně a slavnostně zvoní zvony v městě i klášteře. Nezvoní, jako dříve, na poplach, svolávají nyní pravoslavnou Bugulmu na "krestný chod" (křížovou cestu).

Jedině v nejhorších dobách býval v Bugulmě "krestný chod". Když Tataři obléhali město, když zuřil mor a neštovice, když vypukla válka, když cara zastřelili a teď. Zvoní zvony měkce, jako kdyby se rozplakati chtěly.

Vrata klášterní se otvírají a jeptišky vycházejí s ikonami a korouhvemi. Čtyři nejstarší jeptišky s abatyší v čele nesou velikou ikonu, těžkou.

Z ikony dívá se vyjeveně obraz presvjaty bogorodici. A za obrazem řada jeptišek, starých i mladých, všechny černě oděny. Zpívají žalmy jako: "I vedli jej, aby ho ukřižovali. Ukřižovali ho a s ním jiné dva z obou stran, a v prostřed Ježíše."

A v tom již z chrámu vychází pravoslavné duchovenstvo v ornátech vyšívaných zlatem, za ním pravoslavný lid tahá se s ikonami.

Oba průvody se setkávají a křičí: "Kristus žije, Kristus kraluje! Kristus vítězí!"

A již celé to množství zpívá: "Já vím, že vykupitel můj jest živ, že v den poslední nad prachem se postaví."

Průvod jde kolem chrámu a zaměřuje k velitelství města, kde jsem učinil již důstojné přípravy. Před domem stojí stůl, prostřený bílým ubrusem, na něm bochník chleba a sůl v slánce. V pravém úhlu stojí ikona a kolem ní hoří svíčky.

Když průvod přijde před velitelství, vycházím důstojně a prosím abatyši, aby přijala chléb a sůl na důkaz, že nechovám nijakých nepřátelských úmyslů. Taktéž prosím pravoslavné duchovenstvo, aby si ukrojili. Přicházejí jeden po druhém a líbají ikonu.

"Pravoslavní," pravím slavnostně, "děkuji vám za krásný a neobyčejně poutavý "krestný chod". Viděl jsem ho ponejprv ve svém životě a on zanechá ve mně navždy nezapomenutelný dojem. Vidím zde pějící zástup jeptišek, což mně připomíná průvody prvních křesťanů za dnů Neronových. Může být, že mnohý z vás četl ¨Quo vadis?¨ Nechci dlouho napínati, pravoslavní, vaši trpělivost. Prosil jsem o 50 jeptišek, ale když už je zde celý klášter, budem dřív hotovi, prosím slečny jeptišky, aby se odebraly se mnou do kasáren."

Zástupy stojí přede mnou s obnaženými hlavami a zpívají mně v odpověď: "Nebesa vypravují chválu boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší a noc po noci ukazuje umění."

Abatyše přistupuje přede mne. Stařičká bradička se jí klepe a ptá se mne: "Jménem hospodina boha, co tam budeme dělat? Nehub duši svou."

"Pravoslavní," křičím do zástupu, "bude se mýt podlaha a čistit kasárny, aby se tam mohl umístit petrohradský jízdní pluk. Pojďme."

Zástup jde za mnou a k večeru, při takovém množství pracovitých ruk, kasárny jsou přivedeny v nejúplnější pořádek.

Večer přináší mně mladá jeptiška malou ikonu a dopis stařičké igumeny s prostinkou větou: "Modlím se za vás."

Spím spokojeně, neboť vím, že ještě i dnes jest pod starými dubovými lesy Bugulmy monastýr presvjatoj bogorodici, kde žije stařičká igumena, která se za mne, ničemu, modlí.

  


Kronštadt

Když jsem se vrátil z Ruska, setkal jsem se druhý den v kavárně U zlaté husy se svou přítelkyní paní Olgou Fastrovou, která se mne ptala:

„Je to pravda, Jaroušku, že bolševici živí se masem Číňanů?“

Vyvrátil jsem jí to delikátním způsobem, že každý Číňan, bez rozdílu stáří a pohlaví, páchne pižmem. Jako nikdo nejí maso krysy pižmové, ondatry, tak i vařit si nebo péci Číňana vzbuzuje hnus pro pronikavý pižmový zápach.

Nevzdala se tak lehce. Prohlásila, že starý Holeček to vážně tvrdil v Národních listech.

Dnes však vidím, že autorita starého Holečka je podkopána, neboť čtu v Národních listech, že Číňani dobyli Kronštadtu.

Bolševici tedy všechny Číňany nepožrali. Kámen mně spadl ze srdce. Na druhé straně však jsem se zamyslil.

Odkud bolševici ty Číňany berou, když koncem roku 1920 bylo všeho všudy Číňanů v Rudé armádě:

Při 317. pluku 1 rota, při 26. divizi 2 roty, při 27. divizi 1 batalión, při 2. divizi 1 rota a v Irkutsku jeden ve stadiu formírování, který byl poslán na Urgu do Mongolie.

Když na základě dohody mezi novou vládou pekingskou a sovětským Ruskem všichni Číňané, kterých podle statistiky bylo v centrálním Rusku i na Sibiři kolem 20 000, byli dopraveni přes Irkutsk prostřednictvím generálního zástupce čínské vlády, mého milého přítele Činz-Čen-Chena domů do vlasti, přes bufer Východní sibiřské republiky.

Helsingforská pohádka o vydupaných ze země Číňanech.

Pohádka krásná, pohádka milá, kterou dědečkové z Národních listů a Národní politiky dlouho budou vypravovat svým vnoučatům prostřednictvím tisku i jiskrových stanic.

*

Helsingfors, čuchonsky Helsinki, má 80 000 obyvatelů a ústav pro choromyslné, největší ve Finsku, s rádiovou centrálou.

Když se zeptáte v lánu nylandském, jehož hlavním městem je Helsingfors, co dělají v Helsingforsu, řekne vám finský sedlák, že tam lžou, poněvadž staré finské přísloví říká: „Nehledej pravdy v Helsingforsu.“

Od té doby, co se tam usadila jiskrová stanice na střeše ústavu pro choromyslné, je to ještě horší.

Vypsal jsem si zprávy té jiskrové stanice za posledních dnů. Tedy Helsingfors:

Kronštadt střílí na Moskvu.

Moskva se vzdala.

Petrohrad v rukách vzbouřenců.

Trocký orestoval Lenina.

Lenin zastřelil Trockého.

Trocký uprchl do Novgorodu.

Lenin utekl do Omska.

Urputné boje na ulicích Moskvy.

Kreml hoří.

Krásná Horka přešla k povstalcům.

Pskov, Charkov, Jalta v rukách námořníků z Kronštadtu.

Trocký zabit pod Petrohradem.

Trocký jede do Petrohradu.

Trocký v zajetí generála Kozlovského.

Kronštadtští námořníci vešli do Petrohradu.

Bolševici v Petrohradě popravili 80 000 osob.

Bolševici v Moskvě postříleli 180 000 osob.

Útěk bolševiků z Moskvy a Petrohradu.

Rudá armáda přešla k vzbouřencům.

Bolševici popravili v Moskvě a Petrohradě 258 627 lidí.

Státní převrat v Rusku. Pád sovětské vlády.

Lenin a Trocký zastřeleni na útěku.

Při pádu sovětské vlády postříleni všichni komunisté.

Kronštadt padl.

Aby pak ta poslední zpráva nebyla přece jen tak těžkou pro Národní listy, posílá Helsingfors utěšující pilulku: Povstalci vyhodili válečné lodi do povětří a prchají přes led do Helsingforsu.

Je to maličkost prchat 380 km přes led. Jiskrový telegram to urazí dřív.

*

Zprávu o pádu Kronštadtu přijaly jistě s povděkem všechny české listy, poněvadž se dostaly ven z trapné situace, jak to vlastně dopadne. Jestli nedávno psal pan Stanislav Nikolau v Národní politice, že to Kronštadt vyhrál, musí se dnes, je-li čestný člověk, bud zastřelit, nebo psát dále do Národní politiky své politické rozhledy. Buď, anebo uhoď.

Největší radost z pádu Kronštadtu mají, což by nikdo nevěřil, v Právu lidu, jež píše:

Kronštadtský odboj přemožen. - Ruská politika povstáním vržena - napravo.

Je to nová politická teorie. Jestli se někdo chce stát pravičákem, musí dobýt jako bolševik Kronštadtu.

Obávám se upřímně, jestli při dobývání Kronštadtu nepadl můj přítel Stivín.

Národní listy o pádu Kronštadtu povážlivě se zamlčely. Patrně čekají, až co napíše baron Wrangel o tom panu dr. Kramářovi, aby nabyly přesných informací. Zatím se jenom těší, že povstalců je v celém Rusku 200 000.

V předvečer pádu Kronštadtu psal Večer: Beznadějná situace bolševiků a pod tím: Anglie uznala sovětskou vládu.

Takových neštěstí se stane Večeru ještě více.

Mužně k pádu Kronštadtu se zachoval Čas. Rozbírá jako vždy filosoficky celou věc a nakonec nazývá pád Kronštadtu Pyrrhovým vítězstvím.

Je to čistě profesorsky řečeno a pomoz bůh po svátcích všem žákům, jejichž profesoři odebírají Čas.

Čas se také diví, že prý bolševici slibovali svými telegramy světu, že se vyhýbají krveprolití, a najednou si vzpomněli a šturmovali Kronštadt a dobyli jej.

Patrně by redaktor Času Ladislav Kunte dobyl Kronštadtu svými články v Času nebo házením smradlavých hrnců, jako to dělal můj prapradědeček, když dobýval Karlštejn.

Tribuna se po pádu Kronštadtu spoléhá na Ukrajinu, jako se před pádem Kronštadtu spoléhala na Kronštadt.

Čech drží hubu.

Československá republika po pádu Kronštadtu má mírumilovnou úřední náladu.

Včera v noci potkal jsem redaktora Venkova. Měl opuchlou tvář.

„Pral jste se někde?“ otázal jsem se ho.

„Kronštadt padl ...“ odpověděl tiše.

Stiskl jsem mu ruku na znamení, že jsem mu porozuměl. Taková věc je horší než pár facek.

   


 

Kult génia

čili
Neshromažďujte pokladů

Slavnému řiditelství spolku Panteon

v Mydlovicích

V úctě podepsaný dovoluje si slavné řiditelství spolku Panteon upozorniti slušně, že za propůjčeni místa pro hrob miláčka národa našeho, Bohem nadaného básníka Svatomíra Dobráka dlužno zapraviti stanovený poplatek 8000 korun (osm tisíc korun), kterýžto obnos budiž co nejdříve sem poukázán. Poroučeje spolek Váš do ochrany Pána Boha všemohoucího a blahoslavené matky jeho,

znamenám v nejhlubší úctě

Msgr. Rarach

Veledůstojnému pánu, panu Msgr. Rarachovi

v Mydlovicích

Veledůstojný pane!

Když jsme přečetli ve výboru Váš ctěný dopis, padlo několik členů do mdlob a ostatní prohlásili jednomyslně, že ten kousek země je dražší než ten, kde stojí pověstný mydlovický reprezentační dům. Pokládajíce tudíž věc tu za omyl nebo nedorozumění, žádáme Vaši Veledůstojnost za sdělení, zdali na požadavku tom trvati ráčíte.

Za spolek Panteon

dr. Vzletný, předseda

Slavnému řiditelství spolku Panteon, k rukoum

p. dr. Vzletného v Mydlovicích

S podivením vzal jsem na vědomí dopis Váš a spěchám sděliti, že poplatek onen vzhledem ku královskému pohřbu, jehož našemu Bohem posvěcenému pěvci se dostalo, byl stanoven co nejmírněji a sám vsdp. Kejhák, s nímž jsem o věci té konferoval, rovněž označil poplatek ten za bezpříkladně nízký. Neboť račte uvážiti, vysocectění pánové, jaké jsou teď zlé časy pro nás, neboť nestačíme míti již ruku v kapse, a to jenom pro náš tisk. Dokud jsme měli svoje bančičky, tak to ještě ušlo, tu nebylo třeba ve prospěch nábožného tisku koukat na nějakou tu stovku, ale teď? Pánové, račte povážiti, jaké ohromné sumy jsme na místo ono posvěcené staletými tradicemi vynaložiti musili, a seznáte, že zde může se jednati nejvýše o jednoprocentní zúročení investovaného kapitálu. Je zajisté věcí národní cti, by zvěčnělý génius pochován byl právě na tomto místě staletými tradicemi posvěceném, neboť jinak by si jej mohl přisvojiti kdekterý pohan a nevěrec. Lituji živě, že právě proskočily zprávy, které staví smýšlení nebožtíkovo do světla velmi podivného, ba vyjádřil prý se dokonce, že nechápe, jak člověk opravdu inteligentní může se vydávati za věřícího katolíka. Pánové, když jsem se to dověděl, musil jsem se přemáhati, bych nedopsal našemu důstojnému kolegovi P. Břinkalovi, aby tak vyloženého nevěrce a rouhače, kterého beztak jenom židovská reklama vynesla, ve svém listě slavnostně neproklel, jako již učinil s jiným pseudogéniem a nikoli Bohem, nýbrž ďáblem nadaným básníkem Hrudou. Ale společná věc národní káže nám, bychom se mírnili a odpouštěli nepřátelům svým, zvláště bude-li nám za to slušně zaplaceno.

V očekávání, že důvody tyto dobrotivě uznati ráčíte, trvám s výrazem povinné úcty

Msgr. Rarach

Velectěný pán, pan F. Světlouš, nakladatel

v Mydlovicích

Vaše Blahorodí!

Jelikož na spolku našem žádán je kromobyčejně vysoký poplatek za propůjčení hrobu nezapomenutelného génia našeho Svatomíra Dobráka, obracíme se na Vaše Blahorodí, byste žádaný poplatek per 8000 K k rukoum veledůstojného pána Msgra Raracha z výtěžku spisů zesnulého pěvce uhraditi ráčil.

Za spolek Panteon

dr. Vzletný, předseda

Veledůstojný pán, pan Msgr. Rarach

v Mydlovicích

Vaše Veledůstojnosti!

K přípisu vysoce váženého předsedy spolku Panteon pana dr. Vzletného, bych k rukoum Vaší Veledůstojnosti uhradil poplatek per 8000 K za hrob našeho národního velikána Svatomíra Dobráka, lituji živě, že vyzvání tomu vyhověti nemohu, jelikož spisy tohoto našeho prvního Bohem nadaného pěvce bohužel nenašly v kruzích Vaší Veledůstojnosti blízkých žádné přízně. Měli jsme, jak administrace naše sděluje, na spisy tohoto národního velikána našeho z kruhů těchto pouze jediného odběratele, a i ten je už z církve vystouplý.

S veškerou úctou se Vaší Veledůstojnosti poroučí

J. Světlouš, nakladatelství

Pan Jiří Zasněný, spisovatel

v Mydlovicích

Milý Jiříku! Tady to máš! Blouzníš o krásných hrobech našich velikánů na místě posvátném, zastíněných lípami a posetých květy, a zatím, když se na to blíže podíváš, odplivneš si nad tou kramařinou. Hotový hyenism! Takhle obchodovat s mrtvolami, jako se obchoduje s mrtvolou dobrého Svatomíra! Já si nad tím také odplivl a dal se hned do spolku pro spalování mrtvol. To je to nejrozumnější, zvláště u básníků. Chápu dobře, že mnohý poeta nemá zaživa kuráže spálit leckterý plod ducha svého, ale nechat se spálit po smrti, k tomu už není pražádné kuráže zapotřebí.

Tvůj

Stáňa Nepokojný

Zasláno z Prvních mydlovických vlasteneckých novin.

Národe Mydlovický!

Hrob našeho básnického velikána, krále našeho Parnasu, Svatomíra Dobráka, nachází se bohužel v stavu politováníhodném. Dosud není tam postaven pomník důstojný jména toho, který národu našemu daroval poklad vznešených, ušlechtilých zásad, jehož díla jsou daleko sálající výhní vlasteneckého citu a snažení, křišťálovým proudem čisté lidskosti a velebásní našeho národa - ale bohužel ani ta hrst posvátné hlíny, kryjící tělesné pozůstatky génia titánské velkosti, není vdp. monsignoru Rarachovi zaplacena, nýbrž vázne dosud jistý nedoplatek, jejž nezbývá než uhraditi sbírkami v celém národě pořádanými, nemá-li utrpěti svatá památka nesmrtelného pěvce našeho.

Kdos dobrým Mydlovičanem, v čí hrudi bije srdce pro ideály nadšené, přispěj k tomuto účelu šlechetnému svojí hřivnou. Dary a příspěvky přijímá a kvituje administrace Prvních mydlovických vlasteneckých novin.

Jménem komitétu pro vykoupení a upravení hrobu našeho

velikána Svatomíra Dobráka

dr. Krotký, předseda

   


Kyanovodík

Již po sedm neděl docházel za ní stále usmívající se, s hloupým výrazem v obličeji, a vždy říkal jejímu otci: „Milý pane Vojáčku, vaše dceruška Málka je roztomilá. Nu, a dostane ten celý statek, he? Já mám taky statek, he! Tak dohromady by to byly dva statky, he.“

„Tak jen ji hleďte, pane Kolbo, na sebe připoutat,“ odpovídal pan Vojáček.

„To udělám, he,“ odpovídal Kolba, „půjdu se podívat za ní na zahradu, he, ona je taková zvláštní, takový hospodář, he.“

A pan „He“, jak mu říkali pro jeho mluvu, odcházel za Málkou do zahrady.

Slečna Málka byla vskutku hospodářem v pravém slova smyslu, a to hospodářem, který hledí na základě nových výzkumů a pokusů povznésti hospodářství. Nebylo brožury zemědělské, aby ji ona neprostudovala. Ona studovala stále. Bylo to děvče zvláštní svou povahou, povahou pachtící se za cíli u děvčat neznámými. Celé dny na zahradě, celé dny v polích rozkazovala, co a jak třeba zalévat, plet, okopávat.

Poučná kniha v ruce, a to poučná, hospodářská, bez té nikdo nedovedl si představiti slečnu Málku. A tak i když toho dne pan „He“ přišel do zahrady, aby ji vyhledal, slečna Málka seděla pod stromem a četla nějakou knihu.

„Rukulíbám, slečno,“ klaněl se pan Kolba, „jak vidím, zas něco čtete, he?“

„O zužitkování ovoce,“ odpověděla slečna, „velmi zajímavá kniha.“

„A to vás nenudí, čisti o samotě, he?“ tázal se pan Kolba.

„Jak to?“

„Inu, he, tak, jako kdyby někdo vám pomáhal číst, he. Totiž kdyby vedle vás seděl, he, jako já například, a četl s vámi.“

„Tak čtěte!“

„Takhle to ano,“ pravil pan Kolba, „kdyby to byla zábavná kniha, ale taková, he.“

„To jste statkář?“ zděsila se Málka.

„Nu, co na tom, naši předkové, he, ti neznali takových brožur, tatík také neznal, he, a mne poslal sice do hospodářských škol, ale já, he, hrál v karty. Bože, v Roudnici bylo dobře, he.“

„Počkejte, ať já mohu mluvit,“ pravila slečna Málka, „vy jste mi říkal, mně se zdá, že včera, že mne máte rád?“

„Mám, he, slečno Málko. Vašemu panu otci právě před chvilkou jsem říkal: ,Málka je roztomilá a dostane statekj he. A já mám taky statek, he. Tak dohromady by to byly dva statky, he.’ Nemám pravdu?“

„To je pěkné,“ smála se Málka, „když mne máte tak rád, můžete mně dnes pomáhat.“

„Udělám všechno,“ ujišťoval pan Kolba.

„Jde o práci v zahradě,“ pravila Málka, „kterou nemohu svěřit žádnému čeledínovi.“

„Všechno udělám, he.“

„Abych vás dlouho nemořila, přečtěte si toto,“ řekla Málka, „zde ten název. Vidíte: ,Hubení mšice krvavé.’ A víte, čím ji budeme hubit? Kyanovodíkem!“

„Ky-a-no-vo-dí-kem?“ slabikoval pan Kolba. „Už jsem zapomněl, co to je, he.“

„Znamenitý jedovatý plyn,“ pravila Málka, „vyrábí se takto.“

Vzala kus papíru a napsala: KCN KHSO4

H2S04 HCN

„Tomu nerozumím, he,“ zarmouceně pronesl pan Kolba.

„To jest kyanid draselnatý a kyselina sírová,“ poučovala Málka. „Vezme se láhev, nasype se kyanid draselnatý v prášku do ní, pak přidá se kyselina sírová, voda, a vyvine se plyn, kyanovodík, kterým, dle amerických výzkumů, hubí se krásně mšice krvavé. A je to velmi prosté. Stromky pokryjí se nepromokavou plachtou, pod tu dá se nádobka s kyselinou sírovou a vodou, vhodí do ní kyanid draselnatý a rychle se odskočí.“

„Proč se odskočí, he?“ tázal se pan Kolba.

„Nu proto, poněvadž je kyanovodík plyn strašně nebezpečný,“ odpověděla Málka, „nepatrné vdechnutí stačí, aby člověk se okamžitě otrávil. - Tak pojďte mně pomoci, pane Kolbo! Vidíte tamhlety plachty na stromkách? Proč se tak divně díváte? Vy nic nebudete dělat, než že vsypete pod plachty do nádobky kyanid draselnatý a uskočíte ...“

„A já, he,“ mluvil pomalu pan Kolba, kterému se počaly nohy třást, „já dnes musím domů, nutná záležitost, he, ale pošlu sem svého čeledína, tomu je, he - jedno, jestli se otráví, poněvadž je nešťastně zamilován, he. Tak odpusťte, nerad odcházím, he, až jindy, he. Jindy! Rukulíbám, he ...“

*

„Kyanovodík se výhodně osvědčil, tatínku,“ pravila slečna Málka za čtrnácte dní k panu Vojáčkovi, „mšice červená jest nadobro vyhubena a pan ,He’ se zde po celých čtrnáct dní neukázal. Výborný prostředek, ten kyanovodík!“

  


 

Kynologický ústav

I

Měl jsem již odedávna zálibu ve zvířatech jakéhokoliv druhu. V útlém věku nosíval jsem domů myši a jednou vydržel jsem si hrát se zabitou kočkou po celou tu dobu, co jsem byl za školou.

Zajímal jsem se i o hady. Kdysi jsem chytil nějakého hada na kamenité stráni v Itse u strojil jsem se odnést si ho s sebou, abych ho dal tetě Anně, kterou jsem neměl rád, do postele. Naštěstí se k tomu přitrefil hajný, který konstatoval, že je to zmije, zabil ji a odnesl, aby dostal zákonitou odměnu.

Od osmnácti let do dvaceti čtyř jevil jsem zálibu pro zvířata hodně veliká. Zajímali mě velbloudi a sloni všeho druhu.

Mezi dvacátým čtvrtým rokem a dvacátým osmým pomalu to klesalo a zájem můj počal budit hovězí dobytek a koně. Přál jsem si mít hřebčinec nebo chov siemenského skotu. Zůstalo to pouhým ideálem a nezbylo mně nic jiného, než omezit svou lásku na zvířata menšího druhu. Psům jsem dal přednost před kočkami a kolem třicátého roku nastaly mezi mnou a mými příbuznými nějaké různice. Bylo mně vytýkáno, že se neživím nijak řádně a že doposud jsem se nepostaral o to, abych se postavil na své nohy. Krátce rozhodnut prohlásil jsem svým příbuzným, že si vzhledem k svému zájmu a k zálibě ke zvířatům zařídím obchod se psy.

Stálo by za povšimnutí, že z toho neměli radost.

 

II

Zakládá-li kdo nějaký obchod, tu je nepochybné, že musí se postarat o firmu, která by význačně označovala druh obchodu. Pro tento druh bývá označení „psinec“, což se mně však nezamlouvalo vzhledem k tomu, že jeden můj vzdálený příbuzný je v ministerstvu a že by proti tomu protestoval.

Prosté označení „Obchod se psy“ též se mně nijak nezamlouvalo, neboť v mých intencích bylo vésti obchodování nějakým vyšším způsobem. V naučném slovníku přišel jsem na jméno „kynologie“, což značí nauku o psech. Pak jsem šel kolem zemědělského ústavu a neštěstí bylo hotovo. Dal jsem tomu název „Kynologický ústav“.

Byl to hrdý, učený název, vystihující, jak jsem ve velkých inzertech otiskoval: „Chov a prodej i výměnu a koupi psů na podkladě kynologickém.“

Tyto velké inzeráty, ve kterých se slovo kynologický ústav tak často opakovalo, uváděly mne samotného v němý obdiv. Jsem konečně majitelem ústavu.

Kdo to nezažil, neví, co hrdosti leží v tom a co půvabu.

V inzertech jsem sliboval odborné porady ve všech záležitostech psů se týkajících. Kdo si koupí tucet psů, že dostane jedno štěně nádavkem. Pes že jest nejvhodnějším dárkem k jmeninám, biřmovancům, snoubencům, svatebním dárkem, darem k jubileu. Pro děti že jest to hračka, která se tak snadno nepoláme a neroztrhá. Věrný průvodčí, který vás v lese nepřepadne. Všechny druhy psů stále na skladě. Přímé spojení s cizinou. Při ústavě vychovatelna pro nezpůsobné psy. V mém kynologickém ústavě odnaučí se za čtrnáct dní nejzuřivější pes štěkat a kousat. Kam se psem o prázdninách? Do kynologického ústavu. Kde se pes naučí panáčkovat za tři dny? V kynologickém ústavu.

Když si přečetl jeden můj strýc tyto inzeráty, potřásl povážlivě hlavou a řekl: „Ne, hochu, ty nejsi zdravý, nebolívá tě někdy vzadu v hlavě nad týlem?“

Já však hleděl s nadějí do budoucnosti a nemaje dosud ani jednoho psa, čekal jsem dychtivě na nějakou objednávku a hledal jsem inzertem poctivého, řádného sluhu, vojny prostého, který, až mu psi přirostou k srdci, nemusel by znovu na vojnu.

 

III

Na inzert pod názvem Sluha pro chov a prodej psů došla spousta nabídek, z nichž některé byly velmi upřímně psány. Jeden venkovský strážník ve výslužbě sliboval, že dostane-li to místo, že naučí všechny psy skákat přes hůl a chodit po hlavě.

Jiný psal, že umí zacházet se psy, poněvadž byl po léta zaměstnán u budějovického pohodného a propuštěn pro vlídné zacházení se zabitými.

Jeden žadatel spletl si kynologický ústav s gynekologickým ústavem (pro ženské choroby) a psal, že byl sluhou v porodnici a na ženských klinikách.

Patnáct ze žadatelů mělo absolvovanou právnickou fakultu, dvanáct bylo absolventů učitelského ústavu. Kromě toho došel i přípis ze Spolku pro blaho propuštěných trestanců, abych se na něj obrátil stran místa sluhy, že mají pro mne jednoho velmi řádného propuštěného lupiče pokladen.

Některé žádosti byly velmi smutné a beznadějné. Psali například sami: Ačkoliv již předem s určitostí vím, že nedosáhnu toho místa...

Byl tam v té spoustě nabídek, který uměl španělsky, anglicky, francouzsky, turecky, rusky, polsky, chorvatsky, německy, maďarsky a dánsky.

Jedno psaní bylo latinské.

A pak došla jednoduchá, ale upřímná žádost: „Velectěný pane! Kdy mám nastoupit službu? V dokonalé úctě Ladislav Čížek, Košíře, u Medřických.“

Když se žadatel tak přímo ptal, nezbylo mně nic jiného než mu odepsat, aby přišel v osm hodin ráno ve středu. Cítil jsem se zavázán velkými díky k němu, že mne zbavil dlouhého, obtížného vybírání.

V osm hodin ve středu nastoupil tedy můj sluha službu. Byl to muž menší postavy, od neštovic, velmi čilý, který, když mne ponejprv uviděl, podal mně ruku a řekl vesele: „Počasí se asi do zítřka nevybere, jestlipak jste už slyšel, že se zas srazily v sedm hodin ráno elektriky na Plzeňské třídě.“

Pak vytáhl z kapsy krátkou dýmku a pravil, že ji dostal od šoféra firmy Stibral a že kouří uherský tabák. Pak mně sdělil, že u Banzetů v Nuslích je číšnice jménem Pepina a ptal se mne, zdali se mnou nechodil do školy. Pak počal mluvit o nějakém jezevčíkovi, kterého kdybych koupil, bylo by nutno přebarvit a trochu mu zchromit nohy.

„Vy tedy psům rozumíte?“ tázal jsem se radostně.

„To se ví, sám jsem už prodával psy a měl jsem už z toho oplétání před soudem. Jednou jsem si vedl domů boxera a najednou mne zastaví na ulici jeden pán a že prý je to jeho pes, že se mu ztratil přede dvěma hodinami v Ovocné třídě.

„Jak to víte, že je to váš pes?“

„Podle toho, že se jmenuje Mupo. Pojď sem, Mupo.“

Ani nevíte, jak ten můj pes na něho radostně skákal. „Bosko,“ volám na něho, „Bosko, fuj!“ A on zas radostně na mne počal dorážet. Byl to blbeček. Nejhorší bylo, že jsem u soudu zapomněl, že jsem mu říkal tenkráte Bosko. Ale slyšel i na jméno Buberle a měl se ke mně stejně radostně. Mám se podívat po nějakém psu?“

„Ne, Čížku, obchod můj bude veden reelně. Počkáme na kupce a prozatím prohlídneme si inzerty v rubrice Zvířectvo, kdo co prodává, jaké druhy psů. Podívejte se, zde jedna paní chce prodat z nedostatku místa ročního bílého špicla. Jsou špiclíci opravdu tak velcí, že tolik překážejí? Jděte tedy do té Školské ulice a kupte ho, zde vám dávám třicet korun.“

Rozloučil se se mnou s ujištěním, že přijde co nejdřív a vrátil se za tři hodiny, ale v jakém stavu. Tvrdý klobouk měl naražený až přes uši, strašně se kymácel ze strany na stranu, jako by chodil za mořské bouře po palubě a pevně v ruce svíral provaz, který táhl za sebou! Podíval jsem se na konec provazu. Tam nebylo nic.

„Nu - jak - pak - se vám líbí - pěkný kousek, co? - nejsem - tu s ním brzy - (počal škytat, vrážeje do dveří pokoje) - podívejte se na jeho uši - tak pojď, mamlase - ten se staví, - co? Nechtěla ho ani prodat. -“

Vtom se otočil a podíval se na konec provazu. Vytřeštil oči, vzal konec do ruky, ohmatal a zaškytal: „Před ho-ho-di-nou ještě tam - tam bybyl...“

Sedl si na židli, spadl z ní okamžitě a šplhaje se po mých nohou do stojací polohy, řekl vítězoslavně, jako kdyby objevil něco báječného: „Von nám tedy patrně utek.“

Posadil se na židli a počal chrápat.

Tak nastoupil prvního dne službu.

Díval jsem se z okna na ulici. Tam pobíhali v ruchu frekvence různí psi. Připadalo mně, že každý z nich je na prodej, zatímco ten člověk vedle tak ukrutně chrápe. Pokusil jsem se ho vzbudit, maje fixní ideu, že přijde nějaký kupec a koupí si ne jednoho ale velkotucet psů.

Nikdo však nepřicházel a stejně bylo marné ho budit. Docílil jsem jen toho, že se mně svezl ze židle.

Za tři hodiny se konečně sám probral a protíraje si oči řekl chraplavým hlasem: „Myslím, že jsem provedl něco špatného.“ Počal se upamatovávat na jednotlivé podrobnosti, rozhovořil se o špiclíku, jak byl krásný a jak mu ho ta paní prodala velice lacino. Dal za něj deset korun, poněvadž jí řekl, že přijde do moc dobrých rukou. Pak vykládal, jak ten pes s ním nechtěl jít a jak ho zmlátil. Přešel pak rychle k tomu bodu, že má jednoho hostinského známého dole na Smíchově a tak že se tam zastavil. Bylo tam též několik jeho jiných známých. Pili nějaké víno a likéry. Člověk je velmi křehký tvor.

„Dobře,“ pravil jsem, „jak víte, dostal jste třicet korun, vrátíte mně tedy dvacet.“

Nebyl přiveden nijak do rozpaků: „Měl bych vám opravdu vrátit dvacet korun, ale myslil jsem, že vám udělám radost. Stavil jsem se také na Švihance a tam jsem dal u nějakého Krátkého závdavek na štěňata deset korun. Mají tam takovou divnou, zajímavou fenku a ta je březí. Budeme žádostivi, jaký druh štěňat vrhne. Hlavní věc, že už je máme zamluveny. Pak jsem šel kolem Paliárky, tam mají na prodej krásnou ramlici...“

„Vzpamatujte se, Čížku, vždyť nemám obchod s králíky.“

„Což jsem řekl ramlici?“ pravil sluha, „to je mýlka. Chtěl jsem říct fenu skotského ovčáka. Je též březí, ale tam jsem nedal zálohu na štěňata, nýbrž těch deset korun je zálohy jen na tu fenu, štěňata zůstanou majiteli a pro fenu pošleme, až vrhne štěňata. Pak jsem šel Krocínovou ulicí...“

„To už jste žádné peníze neměl...“

„Ano, správně, to už jsem žádné peníze u sebe neměl. Kdybych byl měl peníze, má tam nějaký pan Novák na prodej velkého chlupatého psa, dal bych mu na něj také zálohu, aby byl nám k dispozici. Nyní se seberu a půjdu do té Školské ulice. Ten špicl jistě se už vrátil domů, když mně utekl. Za hodinu jsem s ním zde.“

Čížek držel slovo. Vrátil se ještě dřív než za hodinu, úplně střízlivý a udýchaný. K mému velkému překvapení přivlékl černého špicla.

„Nešťastníku,“ zvolal jsem, „vždyť ta paní inzerovala, že prodá bílého špiclíka.“

Chvíli se zaraženě díval na psa a pak beze slova s ním vyběhl ven.

Vrátil se za dvě hodiny s děsně špinavým zabláceným špiclem bílým, který se tvářil strašně divoce.

„To byl s tím špiclem omyl,“ řekl Čížek, „ona ta paní v té Praze ve Školské ulici měla dva špiclíky, černého a bílého. Ta měla radost, když jsem jí přivedl toho černého nazpátek.“

Podíval jsem se přivedenému na známku. Měl známku žižkovskou. Bylo mně náhle tak, že jsem myslel, že bych měl vlastně plakat, ale opanoval jsem se. (Čížek zatím známku sundal s poznámkou, že je to vždy nebezpečné.)

V noci probudilo mne škrábání na dveře. Otevřel jsem a černý špic, starý známý od odpůldne, radostně štěkaje vrazil do bytu. Snad se mu po nás stýskalo, nebo měl daleko domů. Buď jak buď. Měl jsem tedy už dva psy, a nyní jen kupce.

 

IV

Kupec dostavil se ráno asi v deset hodin. Rozhlédl se po bytě a tázal se: „Tak kde máte ty vaše psy?“

„Nemám je doma,“ řekl jsem, „kromě dvou špiclíků, „černého a bílého, které vychovávám a kteří jsou již zmluveni pro pana arcivévodu do Brandýsa. Psy své mám na venkově vzhledem k tomu, aby byli na čerstvém vzduchu a netrpěli hmyzem a neštovicemi, čemuž se v městě neubrání ani nejpečlivější obchodník se psy. Zásadou našeho kynologického ústavu je poskytnouti našim psům možnost volného výběhu a tak venku, kde máme ty své psince, každé ráno rozpráší je sluha po kraji a psi se nevrátí až večer. Má to též tu výhodu, že psi se naučí počínat si samostatně, neboť si sami vyhledávají přes den potravu. Máme najaty pro ně velké revíry, kde se mohou živit zvěří všeho druhu a měl byste vidět, jak je to komické, když takový trpaslíček ratlíček zápasí se zajícem.“

Pánovi se to velice líbilo, neboť pokyvoval hlavou a řekl: „To máte tedy též na prodej hodně zlé psy, vycvičené na hlídání?“

„Ó zajisté. Mám v zásobě psy tak strašlivé, že nemohu posloužit ani jejich fotografií, neboť by byli málem rozsápali samotného fotografa. Mám na skladě psy, kteří již roztrhali zloděje.“

„Právě takového bych si přál,“ řekl kupec, „mám sklad dříví a nyní v zimě bych rád se opatřil dobrým hlídacím psem. Můžete mně ho z vašeho psince do zítřka odpoledne přivést, přišel bych se sem na něho podívat?“

„Ó prosím, beze všeho, pošlu hned sluhu pro něho. Čížku!“

Objevil se s líbezným úsměvem a hned se domníval, že už toho pána někde viděl.

„Čížku,“ řekl jsem dávaje mu znamení, „pojedete pro toho nejhoršího hlídacího psa. Jak se jmenuje?“

„Fabián,“ s ledovým klidem řekl Čížek, „jeho matka byla Hexa, je to strašlivý pes. Roztrhal a sežral už dvě děti, poněvadž ho omylem dali dětem ke hraní a ony si chtěly na něho vylézt. Pokud se týče zálohy...“

„Ach ovšem,“ řekl kupec, „zde je čtyřicet korun zálohy, co bude stát?“

„Sto korun,“ řekl Čížek, „a zlatku ocasného, máme také lacinějšího, za osmdesát korun, ale ten ukousl jen jednomu pánovi, který ho chtěl pohladit, tři prsty.“

„Chci tedy toho horšího.“

A Čížek vypravil se se zálohou čtyřiceti korun hledat hlídacího psa a do večera přivedl melancholického klacka, který se chudák sotva vlekl.

„Vždyť je to chcípák,“ zvolal jsem s úžasem.

„Je ale laciný,“ pravil Čížek, „potkal jsem jednoho řezníka, který ho vedl právě k rasovi, že už prý mu nechce táhnout a že začíná kousat. Tak myslím, že bude z něho výborný hlídací pes. Ostatně, jestli tam bude pořádný zloděj, tak ho otráví a ten pán půjde si k nám koupit jiného.“

Chvíli jsme o tom debatovali, pak psa Čížek vyčesal a uvařili jsme mu rýži se šlachami. Sežral toho dva hrnce a vypadal stále tak pasivně a uboze. Lízal nám botu, chodil po pokoji beze všeho zájmu a bylo vidět, že má zlost, že přece s ním jeho pán nedošel až k tomu rasovi.

Čížek učinil ještě jeden pokus udělat ho hroznějším. Poněvadž byl ten pes žlutý a bílý, vlastně šedivý, namaloval mu tuší velké černé pruhy přes tělo, takže vyhlížel pak jako hyena.

Pán, který si pro něho přišel druhého dne, když ho uviděl, zděšeně couvl. „To je strašný pes,“ zvolal.

„Domácím lidem neudělá nic, jmenuje se Fox, zkuste ho pohladit.“

Kupec se zpěčoval, tak jsme ho v pravém slova smyslu přivlékli k té obludě a přinutili ho, aby ji pohladil. Hlídací pes počal mu lízat ruku a šel s ním jako beránek.

A do rána toho pána úplně vykradli.

 

V

            Přiblížily se vánoce. Mezitím jsme černého špice pomocí kysličníku vodičitého zbarvili na žluto a z bílého špice udělali černého natřením roztokem dusičnanu stříbrnatého. Oba psi při těch manipulacích strašlivě vyli, což dělalo dojem, že kynologický ústav disponuje namístě psy dvěma aspoň šedesáti.

Zato jsme měli hojnost štěňat. Čížek dle všeho trpěl chorobnými představami, že štěňata jsou základem blahobytu a tak před vánocemi nosil v kapsách zimníku samá štěňata. Poslal jsem ho pro dogu a přinesl mně štěňata jezevčíka, poslal jsem ho pro stájového pinče přinesl mně štěně foxteriéra. Měli jsme celkem třicet štěňat a na sto dvacet dali jsme zálohy.

Přišel jsem na myšlenku v Praze na Ferdinandově třídě najmout si před svátky krám, dát tam stromeček a prodávat tam štěňata pěkně ozdobená pestrými stuhami pod heslem: „Nejradostnější vánoce způsobíte svým dětem, koupíte-li jim zdravé štěňátko.“

Krám jsem najal. Bylo to takhle asi týden před svátky.

„Čížku,“ řekl jsem, „odnesete štěňata do našeho krámu v Praze, koupíte stromek hezky veliký, umístíte tam za výkladem pěkně štěňátka, koupíte mech. Zkrátka spoléhám se na vás, že to budete nějak vkusně aranžovat. Rozumíte?“

„Zajisté. Budete mít radost.“

Odvezl štěňata v bednách na ručním vozíku a odpůldne šel jsem se tam podívat, jakou radost mně způsobil a jak pěkně zaranžoval výkladní skříň.

Zástup lidu před krámem mne poučil, že jest o štěňata obrovský zájem. Přišed však blíže, slyšel jsem z davu zuřivé volání: „To jest neslýchaná surovost, kde je policie, divíme se, že se něco takového trpí!“

Když jsem se protlačil k výkladní skříni, nohy div pode mnou neklesly.

Čížek, aby to pěkně zaranžoval, rozvěsil dva tucty štěňat po větvích velkého vánočního stromku, jako by to bylo cukroví. Visela tu nebožátka s vyplazenými jazyky jako středověcí loupežníci rozvěšení na stromě... A pod tím byl nápis: Nejradostnější vánoce způsobíte svým dětem, koupíte-li jim zdravé, roztomilé štěňátko.

A to byl konec kynologického ústavu.

 

      


Kytice růží

Půl roku stála kytice bílých růži ve váze v pokoji, zvadlá a uschlá, samo sebou se rozumí, že již nevydávala nyní žádnou vůni, která před půl rokem, kdy ji slečna Karla Kalinova přinesla svěží, naplnila celý pokoj, ačkoliv bylo v zimě, vůní léta.

„Dejte při uklízení na ty růže pozor,“ rozkazovala slečna služce. „A ty, tati,“ říkala panu Kalinovi, „ať si nevezmeš žádnou růži do tabáku.“

„Neblázni, Karlo,“ odpovídal pan Kalina, „víš dobře, že ctím takové dárky lásky, můj bože, vždyť jsem za svobodna tvé matce také nosil růže. Nu, nečervenej se. Říká se, že malé dárky udržují přátelství a z přátelství že se může vyvinout láska a z lásky že se obyčejně vyvine svatba. A pan Mařík, když ti daroval tu kytici, udělal to jistě z přátelství.“

„Ostatně,“ končíval praktický vrchní pokladník ve výslužbě, „rád bych tě viděl již zaopatřenou. Proč se jen červenáš? Každá žena se ráda vdává a pan Mařík je člověk zámožný, starší, dobře situovaný.“

„A než umru,“ dodával melancholicky jako tisíce jiných otců, „rád bych tě viděl šťastnou.“

Pan Kalina zapálil si dýmku, chodil po pokoji a kouřil svou oblíbenou směs z knastru, tříkrálového a obyčejného tabáku s malou přimíšeninou růžových květů, které dodávají tabákovému dýmu jemné aroma, ačkoliv v hostinci, kam každodenně chodil, říkali známí, že kouř z jeho dýmky málo se liší od zápachu, který vydává vyhořelý skleník, a někdo dodal, že když jednou hořel stoh ...

„Jest to nejzdravější! Malá přimíšenina růží aromatizuje kouř,“ hájil svou směs pan Kalina, „jen škoda, že už mně dochází zásoba sušených růží od léta, a koupit je od materialisty odkládám, poněvadž dostat čisté růže v obchodech jest zhola nemožné. Jest v nich tolik jiných květů, květ pivoněk, a kluci je sbírají po hřbitovech, a pak to kuř! To jako bys kouřil hřbitovní kvítí. A věřte, že mám největší zlost, když mně dojdou.“

Ale sušené růže panu Kalinovi nedošly, zanedlouho měl potěšení střihat růže na úzké pruhy a kousky, což činilo mu vždy velké potěšení, v předtuše krásných a příjemných okamžiků, kdy ty kousky růží budou v tabáku jemně syčet, a jejich aroma v kotoučích až naplní celý pokoj, dva tři pokoje, kuchyň, předsíň, chodbu.

Slečna Karla vrátila se totiž jednoho odpůldne z procházky, oficielně řečeno z návštěvy své přítelkyně, kteroužto výmluvu mají skoro všechny zamilované slečny, a přinesla domů druhou kytici růží, ne bílých, růží žlutých.

A hned učinila s kyticí, co se obyčejně dělá. Naplnila vázu vodou a váza s růžemi barvy žluté stála po čtvrt hodiny vedle vázy s kyticí růží bílých.

„Tyto jsou také od pana Marika?“ tázal se mrzutě pan Kalina, jen aby něco řekl, „samé růže a samé růže.“

„Ne, drahý tatínku,“ odpověděla slečna, „ty krásné růže mně daroval pan Ningr, velmi roztomilý pán. Snad ho znáš? Velmi roztomilý brunet, takový příjemný. Přece musíš znát pana Ningra.“

„Neznám toho pána,“ řekl vážně pan Kalina, „prosím tě, co tomu řekne pan Mařík? Ty si nerozumíš!“

„S tím pánem jsem přerušila všechny styky,“ překvapovala slečna Karla svého otce, „považ, už tři neděle znám se s panem Ningrem. Ty ho musíš znát. To je ten pán, co tenkrát při věnečku tančil všechny kousky se mnou. Vidíš, dnes odjel na venek, je správcem na velkostatku, dal mně na památku ty růže. Snad se nezlobíš, tatínku, víš, pan Mařík byl takový starý mládenec, bručoun, a pan Ningr, to je takový příjemný člověk, brunet, je ještě mladý a hezký, tatínku, já mu budu často psát. Ty žluté růže, podívej se, jak voní ...“

„A co s tou první kyticí?“ tázal se pan Kalina.

„Tu si můžeš rozstříhat do tabáku, tatínku,“ velkomyslně prohlásila Karla, „a nezlob se na pana Ningra.“

„I jdi, blázínku,“ pravil pan Kalina a zabýval se od té chvíle toho dne stříháním suchých bílých růží, zatímco žluté čerstvé růže ve váze voněly.

A přidal rozstříhané růže ještě toho dne do tabáku a kouř z nich prchal, až prchl, tak jako naděje pana Marika.

I žluté růže uschly a stály ve váze zaprášené, poněvadž služka dostala od slečny rozkaz, aby dala pozor, aby se nepřelámaly, a čím déle stály ve váze, tím menší stávala se zásoba rozstříhaných růží pana Kaliny.

„Co nevidět,“ říkával pan Kalina, užívaje personifikace, „dokouřím pana Marika, a co pak?“

Až jednoho dne přinesla opět slečna Karla domů kytici růží, tentokráte sytě červených, a pravila: „Drahý tatínku, nezlob se na pana Kautského.“

„Mluvíš o mém starém příteli, nebo o jeho synu?“ ptal se udivený pan Kalina.

„O mladém panu Kautském,“ odvětila slečna, „udělá doktorát co nevidět, je to hezký pán.“

„A co je s ním?“ tázal se pan Kalina.

„Dal mně tyto růže,“ odpověděla slečna, „a prosí o dovolení, zda by nás mohl občas navštívit.“

A toho dne rozstříhal pan Kalina žluté růže druhé kytice do tabáku a opět při kouření dým z nich prchal a ztrácel se jako naděje pana Ningra.

„Kouřím pana Ningra,“ říkal k sobě, „a co pak? ...“

Pak kouřil sušené růže kupované u materialisty, poněvadž pan Kautský, když se oženil s jeho Karlou, nenosil žádné kytice růží.

To lidé dělávají jen za svobodna.

    


 

Lada

 

Mám starou tetu a ta si odebírá Ladu a kdykoliv je něčí svátek v rodině, přinese mu darem jeden ročník. Tak se během času stalo, že naše celá rodina stala se citlivou a zjemnělou a že si ženští členové naší rodiny o sobě myslí, že jsou květinami, poněvadž paní Věnceslava Lužická už snad asi deset let v Ladě vydává cyklus Květiny a ženy s podtitulky Sedmikrásy, Pampelišky, Kozí pysk a podobně.

Poněvadž teta rozdává nestejné ročníky, myslí o sobě jedna sestřenice ze strany matčiny, že je pampeliška a poněvadž pampelišku Věnceslavy Lužické vzal si majitel panství, čeká pořád na něho a ta druhá sestřenice ze strany otcovy myslí o sobě, že je růže, barví si vlasy na žluto a zas jiný příbuzný ženský tvor domnívá se, že je skromná fialka a že si ji vezme továrník na šicí stroje, jak to o jedné fialce četla v Ladě a kudy chodí, tudy pláče, poněvadž četla opět kdysi v Ladě, že dívky nemají se smát, spíše že slzy šlechtí panenství.

Jiná myslí, že je čemeřice černá a opět jiná zlatý kosatec.

Průběhem doby se stalo, že naše rodina obrací se vždy ve všech případech na redakci Lady a že v listárně redakce může si pak přečíst neméně chytré odpovědi:

„Na váš dotaz stran bramborové polévky odpovídáme, že hlavní součástkou této jsou brambory. Zejména za zimních večerů rozkošně se vyjímá bramborová polévka na stole z měkkého dříví, ozdobeného něžnou ručkou dívčí slaměnkami. Není-li polévka dosti osolena, nesmí na stole scházet slánka naplněná solí kuchyňskou, nikoliv dobytčí.“

„Na váš dotaz týkající se jak zabránit, aby mouchy neznečišťovaly zrcadla, sdělujeme, že v době, kdy mouchy nejvíce řádí, přikrývám zrcadla bílou rouškou, stejně i obrazy což se rozkošně vyjímá, zejména je-li nábytek tmavohnědý. Nemějte však strachu, že by velké mouchy prorazily sklo.“

Jedna má sestřenice je velice zvědavá a třebas by byla slečnou, přála si vědět, jak se zavinují nemluvňata. Bylo jí odpověděno, aby toto své přání sdělila své porodní babičce.

„Pokud vím sama ze zkušenosti, mají se však děti převinovat z pravé strany na levou. Děti zvyklé, že je převinují z levé strany napravo, stanou se levičáky. Převinujete-li chlapce, hleďte, aby nevinné dívky nebyly přítomny, neboť přílišná zvědavost může panny daleko vésti a vznítiti jich obrazotvornost.“

Nejraději čte Ladu můj strýc a ten lituje, že není ženou, neboť v Ladě teprve seznal, jak jsou mužové špatní a co zkusí dívky nešťastně zamilované, ale jak jsou opět šťastny, když se dá do čtení Lady, pláče jako zhrzené děvče.

Přišel jsem k němu kdysi na návštěvu a on sušil v kuchyni na provaze u kamen osmnáct mokrých kapesníků. „Právě jsem četl, jak jeden sirotek, ubohá dívka, byla nešťastně zamilována do ženicha své dobrodějky, to bylo na jedné straně. Na druhé zas byla jiná povídka, kde pasáček se zamiloval do snoubenky ženicha své dobrodějky. Ubohá dívka z první povídky vzala si v třetí povídce od jiné spisovatelky pasáčka z druhé povídky, já brečím už šest hodin, kapesníky všechny jsem uplakal a teď pláču do prostěradla.“

Můj strýc tak se vžil do Lady, že na jeho dopisy odpovídají velice často v listárně redakce. Ten časopis ho tak předělal, že chodí doma v sukni a nosí ženin noční kabátek, za tento úspěch může být jedině vděčen paní Věnceslavě Lužické.

Nedávno obrátil se na redakci Lady s dotazem, zdali se v zimě nosí boty. Bylo mu odpověděno v listárně redakce: „Boty se nosí i v zimě, jak na pravé, tak na levé noze. Výjimku činíme, jsme-li doma a neočekáváme-li návštěvu, tu můžeme nosit trepky. Odporučuji všem českým dívkám, aby vyšívaly tatínkovi i mamince trepky dle osvědčených národních vzorů, vždyť i naši přední čeští buditelé nosili trepky vyšité něžnou ručkou vlastenek. Což může být krásnějším dárkem než ten, na kterém pracovaly něžné prstíky českých děvušek?“

Na jeho jiný dotaz odpověděli v Ladě: „Jak máte oslovovat svého ženicha? Tato otázka na první pohled lehká jest velmi komplikovaná. Nejlépe učiníte, budete-li ho prostě jmenovat panem Jaroslavem nebo panem Karlem, dle toho, zdali se jmenuje Antonín nebo Josef a podobně. Nejlépe učiníte, když ho nazvete svým Leonem, Otíkem, Věnceslavem, Václavem, ale nikdy mu neříkejte Staníčku nebo Klementíčku, toto zdrobňování může ho činit vášnivějším a svévolnějším. Nejlépe učiníte, když se svému ženichu úplně vyhnete, v případě, že by váš ženich vás dále pronásledoval svou dotěrností, sdělte to i s jeho úplnou adresou redakci Lady, která bude jeho jednání veřejně pranýřovat.“

Má teta také nelenila a dopsala na Ladu o recepty na jednoduchý oběd a dostala odpověď v listárně: „Pozvete-li svého ženicha k obědu, nikdy mu nedávejte povidlovou polévku, měla jsem zkušenosti, že po takové polévce ženich odešel a více se nevrátil.“

Předevčírem zpozoroval jsem, že před domem, kde bydlí teta, jest zástup lidu. Vběhl jsem do domu a našel u tety svou sestřenici. Vypadala jako maškara před sto lety.

„Proboha, jak to vyhlížíš, co to máš na sobě?“

Uražena odpověděla: „To jsou šaty ušité dle nejnovějších módních zpráv Lady. Tetička si dá také takové šít.“

„A ty lidi dole?“

„Ty šli za mnou a závidějí mně to.“

A poněvadž četla v Ladě, že dívka, jakmile se setmí, nesmí se na ulici objevit bez průvodu pána, musel jsem ji doprovodit domů.

Než jsme došli domů, vzrostl zástup na několik set hlav a to jedině proto, poněvadž ona se řídí čistě jen dle toho, co stojí v Ladě.

     


 

Láska v Mezimuří

 

V zápisech archívu velkokanižského stojí psáno, že roku 1580 přišli nějací lidé od řeky Mury, kteří udeřili na tamější posádku tureckou, neboť Velká Kaniža byla pašalíkem samotného sultána a přemohli ji a zajali.

V zápisech stojí dále, že mnozí z těch lidí neměli jiné zbraně než hole se sekyrkami a že si zajatce odvedli do své krajiny, kde je pohostili, ukázali ženám a propustili na svobodu.

Pak je v archívu bohu žalováno, že oni zajatci turečtí vrátili se zpět do města a bez odporu zmocnili se města a hlavy nevinných městských radních poslali do stoličného Bělehradu vezírovi.

Když sedával jsem za večerů na rovinách v Mezimuří u řeky Mury u velkých ohňů, které ozařovaly široko daleko stepní trávu a díval se na ty lidi od Mury, rozložené kolem ohně a naslouchal jejich povídání, tu vzpomněl jsem si na ty staré zápisy v archívu velkokanižském.

Hle, tací jsou chlapci z Mezimurje až dodnes. Beze zbraně vykonat divy udatenství jen proto, aby mohli ukázat ženám své zajatce.

Ukazuje to alespoň případ Jury Kopalije a zaboljanské Hedviky.

Zaboljanská dědina je proslulá hezkými děvčaty, a negalantně řečeno, i nejlepšími koni. V Mezimuří ty dvě věci vždy se naleznou pospolu a v písních, jejichž melodie tak táhle zní, jako když vítr zahučí po travnatých rovinách, přeje si míti hoch z Mezimuří pěkné děvče a pěkného koně. Zpívá dál, že by si děvče posadil na koně a jel s ním po Mezimuří až na Drávu. Tam za Drávou by koně prodal a koupil by děvčeti na krk bílé perle a zlatými nitmi prošívaný kabátec.

A když by to udělal, tu v písni pěje se něco nehezkého. Ukradl by totiž zas toho koně nazpátek, své děvče by naň posadil a vrátili by se do Mezimuří.

O tom posledním debatoval jsem s jedním starým Mezimurjanem.

„Ne, krádež by to nebyla,“ usoudil Mezimurjan, „vždyť ten kůň byl jeho! Můžeš sobě ukrást vlastního koně? A že ho prodal? Ze žertu ho prodal. Ó, nás Mezimurjany nikdo nenapálí.“

Mezimurjany věru těžko napálit. Jen jeden židovský obchodník chtěl se usadit v Blotu. Přišel tam však za půl roku o všechno a odešel mezi Maďary ke Körmentu, aby si pomohl na nohy. On též říká, že neviděl hezčích děvčat nad blotské. Ale není to pravda.

V zaboljanské dědině jsou nejhezčí děvčata, ať říká kdo chce co chce. Zeptejte se všech obchodníků s koňmi, jak se jim líbilo v Zaboljanech. S nadšením vám vylíčí, jak krásné koně tam viděli a ukončí to slovy: „A když vám takového koně předvede děvče ze Zaboljan a podívá se na vás, tu vám najednou je tak milo u srdce, že zapomenete i smlouvat.“

To řekl i pan Polgár, starý, zkušený obchodník koňmi z Velkého Varaždína a jemu se musí věřit, poněvadž prošel všechny dědiny, co jich je na tom pruhu podél Mury, Drávy i Sávy až na uherské pusty a rád se díval všude děvčatům do očí a rozdával jim barevné, červené šátky.

A potvrdí také to, co se říká o zaboljanských děvčatech, že jejich přízeň si nezakoupíš ani šňůrou perel, jak také končí píseň, jejíž začátek jsme již slyšeli.

Když totiž opět to hezké děvče přivezl onen junák do Mezimuří a koupil jí bílé perle a zlatými nitmi prošívaný kabátec, řekla mu ta nevěrná milá, aby nyní šel, kam mu libo, třebas na Dolní zem mezi Turky. Dobrák poslechl a dal se na vojnu, jak ani jinak nemohlo být.

„A v zemi cizí, v zemi turecké zakopal své hoře.“

Na celém světě nejsou s láskou takové obtíže jako na těch zelených rovinách u Mury.

Juro Kopalija ze Zaboljan zakusil toho plnou měrou a když s loďkou v noci projížděl po rvavé řece Muře, tu do těch rovin, do stepí po pravém břehu znělo jeho zoufalé volání: „Hedviko,“ hodně protahované, aby jeho bol to vyjadřovalo. Rozdělil si to pěkně na slabiky, aby dlouho mohl vyslovovat to krásné a milé jméno a do nočního ticha vypouštěl slabiku za slabikou: Hé-dví-kó.“

„Bylo to takové zoufalé volání, splývající po řece i po lukách mezimurjanských stepí, až slyšeli je hodinu odtud na přívoze u Malé Muchně. Převozník se vždy pokřižoval, slyše nesrozumitelný křik ze tmy od severu a tvrdíval, že zas řádí Buláňa. Rozvážnější občané, kteří šli na přívoz na víno, nepřipisovali ty zvuky vodní žence Buláně, ale peroucím se mezi sebou dropům.

Nešťastnou náhodou ztratil se v noci sedlákovi Grigoričovi pasáček Šolája a tak počali i ti rozvážlivější věřit, že zas si vyšla Buláňa na lovy po lidských duších a sedlák Krumpotič vrátil se jednou v noci od přívozu a tvrdil, že mluvil s Buláňou u samého přívozu, což potvrzoval i převozník Michal. Krumpotič vypil u něho šest litrů vína a vyšel ven. Za chvíli slyšel převozník, že Krumpotič venku hovoří: „Ne, Buláňo, netahej mě do Mury, slituj se nad hříšným starcem. Že mne doprovodíš až do Zaboljanské? Doprovoď mne, Buláňo, má krasavice, doprovoď starého psa. Tolik jsem hřešil na světě, tabák tajně pěstuji mezi kukuřicí a za mládí jsem i koně kradl. Mám ti, Buláňo, má krasavice, povídat, komu všemu? Podívej se, Miškovi bezrukému na chorvatské straně dva koně, Tavričovi z Bázu dva koně, Hemesovi, prokletému Maďarovi, jen jednoho koně, Pálovi a Ďulovi po třech hříbatech. Buláňo, krasavice moje, nehub duši křesťanskou, duši hříšnou. Vypravovali jsme se i na vepře za Drávu a jednou jich přehnali osmdesát přes řeku. Kdoví komu patřili. V celém kraji takových nebylo. Tři měsíce jsme udili slaninu.“

Krumpotiče našli ležet pak na cestě k Blotu, kudy chodili pytlačit ze zaboljanské dědiny do královských lesů varaždínské županije. Vykládal, že Buláňa s ním nakonec po dlouhé rozmluvě udeřila o zem.

Není tedy divu, že Krumpotič varoval Juru Kopalije, aby nechodil v noci na ryby na Muru.

„Nevadí, strýčku,“ řekl Kopalija, „dobře by mně bylo kdyby si na mně pochutnávali sumci na Muře.“

Krumpotič byl otcem Hedviky a znal bol Jury. „Což Hedvika, ještě si to nerozmyslila?“ otázal se Kopalije.

„Ani nechce o mně slyšet,“ pravil nešťastný mladý člověk, „spíš Mura vyschne, než se její srdce poddá.“

Mluvil se starým Krumpotičem před jeho stavením v jakémsi podloubí, kde sušili na dlouhých tyčích zelenou papriku, když objevila se s dlouhým bičem v ruce Hedvika. Vracela se právě od stáda koní ve vysokých botách.

„Už sem zase lezeš,“ spustila na Juru Kopalije a posadila se na lavici.

„Ano, má holubičko,“ řekl něžně Jura. „Stáhni mně boty,“ nařizovala Hedvika.

S blaženým úsměvem vykonal to Jura, ale ten jeho úsměv brzy zmizel, když se na něho rozkřikla: „A nyní se seber a jdi domů.“

Loví Kopalija v noci ryby na Muře sítí a občas zavolá do ticha noci: „Hé-dví-kó!“ Jeho volání umlká v dáli a kolem ozve se jen hlas vodního chřástala, který letí nad řekou.

Jeho volání slyšet opět až na přívoze, kde se starý Michal křižuje: „Ach, řádí ta Buláňa, řádí. To zas stáhla pod vodu někoho.“

Loví Kopalija na malé loďce, ve které pleskají nalovené ryby a slyší od břehu tlumený dupot koně.

„Kdopak to jede v noci?“ pomyslí si Juro a vtom ozve se na břehu známý hlas Hedvičin: „Hej, Juro, pluj ke břehu a doprovoď mne domů, já se bojím.“

Ovšemže pak bylo to následovně: Jura šel vedle Hedviky, která jela na koni a vykládala mu, že projela se v noci, aby viděla, co dělají ve Svatém Pavlu četníci, panduři.

„Víš, Juro,“ povídá Hedvika, „ten strážmistr pandurů je ti tak hezký člověk.“

Pak spolu nepromluvili ani slova a když Juro vylezl doma na půdu do sena, dal se do pláče jako stará cikánka, když ji vedou k soudu.

Měl opravdu s tou svou láskou velké trápení. Ještě před měsícem byl jakžtakž šťasten. Hlídala tenkrát koně, rozdělala oheň a pekla si slaninu a kukuřici.

Vedle ní seděl Juro a ona ho hostila. Řekla mu též, že ho má ráda jaksi.

Juro přeslechl to slovo „jaksi“ a jeho štěstí trvalo, pokud oheň hořel.

Již jen z ohně zbylo několik uhlíků, které zářily v tichu přerušovaném ržaním stáda koní, když obrátila se Hedvika k Jurovi a řekla mu svým sladkým hlasem: „Víš, Juro, přece tě nemám ráda, rozmyslila jsem si to. Jsi strašně hloupý. Můžeš jít domů.“

Na to myslil Juro na seně a ráno vstal, sedl si na koně a odjel do Varaždína. Tam koně prodal panu Polgárovi a čtrnáct dní se neukázal v zaboljanské dědině. Přišly zprávy, že pije po varaždínských krčmách, vodí s sebou cikánskou hudbu a že mu musí hrát „za ouško“ na jeho žal maďarskou píseň „Nem bánom, drágám, nem bánom - meghalom. Nelituji, má milá, nelituji, že umru.“

Pak přišla zpráva, že se někde v Ormoži bil se Slovinči a že se bije ve Ptuji s Italy, zaměstnanými na stavbě dráhy.

Byl on, jako se zpívá v jedné písni z Mezimuří. Synka opustilo jeho děvče, štíhlé jako kukuřice stvoly. On si sedl na koně a letěl, šavli mezi zuby, na Dolní zem.

Vrátil se se šavlí, ale šavle samé zuby. A každý ten zub, to jedna duše uletěla do ráje.

Mužové dnešního Mezimuří nejsou ovšem takovými krvežíznivci. Někdo o nich třeba soudí, že víc vyhrožují než jednají. Rozhodně však jsou lepší, než jejich sousedé maďarští beťáři, kteří když vás potkají, jen tak z bujnosti píchnou vás nožem a řeknou přitom přívětivě: „Jó szakát! Dobrou noc!“

Juro Kopalija užíval v Ormoži i v Ptuji svých pěstí. Když rozdával kolem sebe v malých začouzených krčmách rány pěstí, to zakopával své hoře, když pil víno ze džbánů, tu si bručel: „Zaoramo našje tuge. Zaoráme svoje touhy.“ Bylo to velmi poeticky řečeno, ale z něho stával se divoch a probíjel se až na Koršec za Ptují, kde se ho zmocnila v háji oskeruší a dřínků, kam se šel vyspat, neskonale teskná nálada.

Ta přichází u mnohých po každém hýření, zejména když přepočítáváme své groše. Obsah Jurova opasku byl žalostný. Nemusil vlastně nic přepočítávat. Protáhl se tedy a dal se na ústup. Nebyl to již bojovný Jura Kopalija, vyřítivší se ze svých rovin na sever. Byl to zcela způsobný mladý muž, který každého na ústupu zdravil zcela slušně a který ani nešel na Ormož, poněvadž mu oni Slovinci víc než nepřátelsky řekli: „Však ty musíš nazpátek kolem nás.“

Zašel si raději do vedlejší županije a odtud přímo přes Varaždín do svých rodných rovin, velkolepých stepí, nad nimiž byl takový čistý, jasný vzduch proti krajinám, které opouštěl. Tam mu bylo mnohem veseleji při pohledu na pestrá stáda koní a na tu nedozírnou zeleň.

Zastavil se u převozníka Michala u malomucheňského přívozu, pohladil dva ochočené vlky Michalovy, kteří na něho škádlivě doskakovali a tázal se, co nového.

„Máme nového pandurského strážmistra ve Svatém Pavlu. Pana Fetépa přeložili do Ktirmentu. Škoda ho, byl to hezký člověk a dali sem nějakého bručivého dědka, který už včera zakazoval v obecní krčmě střílet z pistole při rvačce, když tam přišli Velkopavelští. Ty prý jsi též sobě utěšoval bitkami srdce někde za Drávou.“

Juro Kopalija se vzdorně otočil a dal se kukuřicí po mezích do zaboljanské dědiny. Nyní to slyší podruhé, že pan Fetép je hezký člověk. Prvně mu to řekla Hedvika, která jezdila se dívat v noci do Svatého Pavla, co dělají panduři a co dělá hlavně jejich strážmistr, ten hezký strážmistr.

Nyní je pan Fetép daleko, deset hodin odtud, ba víc než deset, patnáct dokonce, až v Kórmentu.

„Tak se mně zdá,“ řekl k sobě Juro, „že se vítr obrací.“ To mělo ovšem pro něho zvláštní význam. Bohužel, vítr foukal stále stejným směrem, neboť Hedvika, když ho potkala u studně, ani na něho nepohleděla a řekla stranou: „Že jdeš domů, ničemo.“

V tom okamžiku připadal si Juro jako zbitý pes a kdyby nebyl tak unaven tím pochodem a minulými dny, byl by jistě až do rána promáčel slzami seno na půdě a překážel mu v sušení.

Když se třetího dne Juro setkal s Hedvikou, bylo to opět za takových okolností jako tenkrát, když mu po malé chvíli radosti vzala všechnu naději. Jako tenkrát praskal oheň noční tmou a osvětloval koně, které hlídala a z nichž někteří přišli až k ohni.

První její slovo bylo, že chce vidět Fetépa.

„Zdá se, že ti ten chlapík s pandurským knírem nějak přirostl k srdci,“ poznamenal Juro, zapaluje si v ohni dýmku.

Hlas Hedvičin zněl žalostivě a toužebně, když odpověděla: „Já chci vidět Fetépa.“

Bylo to, jako když malé dítě křičí: „Já chci toho panáka.“

Juro mlčel. Díval se do ohně a nervózně přistrkával do žáru mokrou větev, jakými Mura den co den obrubovala oba své břehy. „Budeš ho tedy vidět,“ řekl rozvážně a pevně Juro a odešel ke svému stádu koní, vsedl na jednoho a zmizel s ním ve tmě travnaté roviny.

Dopoledne vyptával se někdo v Kármentu na četnické stanici na pana Fetépa, strážmistra. Řekli mu, že šel po říčce Zala od Borosházy až po Můrkalu patrolou.

Pak ten muž slušně poděkoval, vsedl na koně a odjel. Jeden četník přitom poznamenal, že asi kupuje dobytek, neboť má s sebou mnoho provazů na vázání buvolů.

Muž s provazy na koni cválal podél říčky a pátravě se rozhlížel kolem. V zákrutech pod Borosházou uviděl pana Fetépa, ležícího pohodlně na šťavnatém břehu ve stínu vrb. Pušku položil vedle sebe, stejně šavli s pásem a hleděl v blaženém klidu na protější břeh, kde chodili dva čápi a klapali zobáky.

„Dobrý den, pane strážmistře,“ řekl jezdec, seskakuje s koně.

„Vítám tě, Juro, kde se bereš až v Körmentu?“

„Za jistou záležitostí, pane Fetépe,“ řekl uctivě Juro Kopalija, „nebyl byste tak laskav a vstal?“

Strážmistr vstal mechanicky a nežli se mohl optat, proč si tak Juro přeje, již to pochopil. Juro ho chtěl pohodlně svázat. Otočil kolem něho provazy, jako když navíjíme nitě na cívku a pak ho přehodil přes koně, kde si ho upevnil před sebe a vyskočil na koně.

„Jedná se mně o to,“ řekl vlídně, „bych prokázal dobrou službu jisté osobě.“

Strážmistr na to neodpověděl. Ležel jako pytel mouky a viděl pod sebou ubíhající půdu pusty s vyprahlými žlutými chumáči trávy. Pak to zmizelo a jeli poli kukuřice, pak opět pustou a slunce zapadalo.

Byla tma a strážmistrovi bylo to již nepohodlné. „Obrať mne,“ řekl k Jurovi.

„Budeme hned na místě, pane strážmistře,“ těšil ho uctivě Juro. Uslyšeli hukot řeky a pak se od ní vzdalovali a zdálky znělo sem již ržání koní.

Strážmistr již to nevydržel a omdlel. Když se probudil, viděl oheň, u ohně udivenou Hedviku Krumpotičovou, sám ležel na zemi jako balík vaty a slyšel, jak Juro povídá k Hedvice: „Tak jsem ti ho přivezl.“

A Juro odešel do vsi, kde zalezl do sena doma a spokojeně usnul.

K ránu si pro něho přišli četníci.

Když si Juro odpykával třetí měsíc ve vězení zalaegerszegešském z těch osmi, které obdržel za to, že chtěl vyhovět jisté osobě, jak tvrdil před soudem, bylo mu ohlášeno, že v ředitelně čeká na něj nějaká návštěva.

Když ho přivedli do ředitelny, tu k pohoršení všech vrhla se Jurovi kol krku nějaká krásná dívka, jala se ho vášnivě líbat a křičet: „Můj Juro, opravdu tě mám ráda.“

A Juro díval se kolem sebe, když ho pustila, jako u vyjevení, neboť to byla Hedvika. Pak jí podal ruku a chtěl jí říci něco velmi pěkného, ale nedostávalo se mu slova. Až za chvíli vyrazil ze sebe: „Hedviko, opatruj dobře to mé hnědé a černé hříbě. Víš, že jsou stejně moje jako tvoje...“

Hle, taková je láska v Mezimuří.

   


Lásko, ó lásko, ty mocná vládkyně!“

Zprvu činilo mu to jisté obtíže, později však, když déle se scházel s tím malým naivním děvčátkem, mluvil již zcela rychle slohem velice květnatým a komplikovaným, jak to četl v některých prapodivných článcích v různých revuích mladých talentů, kteří tím začínají nešťastně svou literární činnost, a jak to četl též u Růženy Jesenské, jejíž literární stáří končí právě tak tiše kráčejícími polednicemi po mezi, tedy tím, čím začínají sedmnáctiletí gymnasisté ve svých tajných časopisech.

Jemu bylo také sedmnáct let a byl též gymnasistou. Kdykoliv se s ní setkal, říkal, že je jeho duše naplněna radostí, a vodil ji na Hradčany naslouchat klekání a nahoře u Hradu zvolal: „To jsou zvuky, které zapadají do chrámového ticha komnat, zatímco, ctěná slečno, ironizující vykřičníky plynových hořáků vkládají v oči naše světlo, toužebné světlo, po osvětlení světelném, po oné kráse světla, světla, které svítí, osvětluje, světle plane, září ve svitu hořáků svítících!“ Dál nevěděl a ona s posvátnou úctou dívala se na něho, a poněvadž jí říkal: „Ctěná slečno!“ řekla mu: „Ano, ctěný pane!“, a snažíc se napodobit jeho krásný sloh a mluvu, pravila: „Tato světla svítí, svítějíce ve tmu, neozářenou a pustou jako poušť, na níž projíždějí se smutní.“

A šli domů hradčanskými uličkami a on mluvil o tiché kráse, o intimitách zákoutí pod starými prejzy a táhl ji rychle pryč, poněvadž v jednom úhlu domů stálo: »Každé znečišťování tohoto místa se zapovídá.« A on právě nešťastně tím směrem rozkládal rukou, řka, že duše toužící po tichu uteče do takového mlčícího kouta, do setmělého přítmí, kde oddává se pod starými arkýři přirozené kráse svých tužeb.

A ona, nevinná, tázala se ho, když si všimla nápisu, kdo co znečišťuje.

„I pohledem možno krásu znečistit,“ řekl, „znesvěcující pohledy jako satan vpíjejí se v tichá zákoutí, motyky zkázy dokonávají pak za chroptění úžasu dílo zkázy. Pojďme!“

Ona však stála v úžasu před tím nápisem: »Znečišťování tohoto místa se zakazuje“ a řekla vznícené: „Platí to, ctěný pane, i pro psy?“

Smutně kývl hlavou a u srdce ho bodlo po této otázce, která postavila mu duši té malé dobré dívky v jeho očích do jiného světla.

Chápal náhle, že ona ví již, co je to svět se všemi jeho nepravostmi, a smutně řekl: „Jak milá jest samota, jak milé je ticho a píseň lesů, kde život není ničím zkalen, kde není nadpisů, upomínajících na poslední věci člověka. Život jest, ctěná slečno, stále zápas, stálé zakazování, upozorňování na věci a činy, které bych chtěl, aby uprchly, utekly daleko a daleko do vesmíru pryč.“

Chopil se jí za ruku a seskočil s ní po schodech v ulici, ale tak nešťastně, že skočil právě na svého třídního profesora, který se pomalu vlekl na Vikárku.

Pustil svou nejdražší a nejhodnější a uctivě se třesa stál tu před svým třídním, který volal: „Jen co budu nahoře, tak si to poznamenám a zítra si s vámi promluvím a vy sám, Knoblochu, mně to musíte připomenout; přeji vám dobrou noc, chlapečku!“

Ona nebyla svědkem toho, poněvadž šla napřed, a tu on, když ji dohonil, řekl k ní: „To byl Vrchlický, ptal se mne, co dělám.“ Měl přitom v očích slzy.

„Vy pláčete, ctěný pane?“

„Když on tak špatně vypadá, ctěná slečno.“

V tichém zármutku kráčel s ní ulicemi a mluvil o zanícených, podebraných smutcích. Koupil jí pomeranč a ona řekla, že ho jíst nebude, že ho usuší a vloží na památku do památníku. Pak se ho ptala, zdali pomeranč přináší štěstí, a on řekl, že pomeranč je symbol ustálených povah, poněvadž je to koule a koule je nejdokonalejší tvar.

Jaksi ho opustila jeho básnická nálada a on se ptal, zdali ví, jak se vypočítává obsah koule.

To byli již za mostem a musili se tam rozejít, aby ji nikdo neviděl, že mluví s pánem.

Ujednali si schůzku na příští den a ona, podávajíc mu malou ručku, řekla: „Spěte sladce, ctěný pane!“

A zatím on spal tak sladce jako dojmutý loupežný vrah, který zabil aspoň tři lidi, a jsou mu na stopě.

Zdálo se mu, že ho sbor profesorský na základě nařízení zemské školní rady vede na Hradčany. Všichni páni profesoři mají nabité pušky a na nich bajonety a pan řiditel ho vede na provazu. Za celým průvodem jde školník Vaněk a na ručním vozíku veze velký kříž. Když přijdou na Radeckého náměstí, sejme Vaněk kříž z vozíku a za přispění strážníka dají mu, Knoblochovi, kříž na rameno a on teď nese svůj kříž na Hradčany. A kolem všude dělají špalír žáci středních škol, mávají šátky a na dané znamení profesory v uniformách křičí: „Ukřižujte ho, ukřižujte ho!“ K noze mu přivázali nějakého malého primána, který bude s ním ukřižován, poněvadž napsal v české úloze: »Balón podobá se vejceti.« Hošík pláče, spíná ruce a po cestě se modlí hlasitě: „Vejce, vejce, vejci, vejce, o vejci, vejcem.“ Přitom prosebně se kouká na pana řiditele, který k němu říká: „Je všechno marné, nemohu vám pomoci, zemská školní rada o vás rozhodla, že budete ukřižován vedle Knoblocha ...“ Vtom se probudil a měl halucinaci, že mu v nohou postele sedí třídní profesor. Vykřikl tak strašně, že se probudila jeho bytná.

„Když on tak strašně vypadal,“ koktal bytné, „seděl tu, vousy se mu ježily a z úst mu šlehal plamen.“

Dala mu na hlavu obklady, ale on už do rána neusnul a s velkou úzkostí plížil se k osmé hodině do gymnasia.

Třáslo se mu tak srdce, že i žaludek mu nedělal dobrotu a on ve Štěpánské ulici učinil velké dobrodiní uschlému akátu, rozděliv se s ním o svou snídani.

Když přišel třídní profesor a zapsal do třídní knihy, ihned zvolal: „Knoblochu, k tabuli!“

Bledý a rozechvělý ocitl se Knobloch u tabule a třídní profesor, mna si výsměšně ruce, tázal se ho: „Nemáte mně co říci, zapomněl jste snad na nějaký vzkaz, máte doopravdy tak slabou paměť, nemáte mně snad něco připomenout?“

Třesoucím se hlasem pronesl Knobloch: „Prosím, mám vám připomenout, že jsem včera k večeru na vás skočil na Zámeckých schodech.“

Celou třídou ozval se ohromný smích.

„A to je všechno, Knoblochu, nemáte snad odvahu zmínit se o bližších podrobnostech? S kýmpak jste to, hošíku, šel?“

„Se svou sestřenicí, prosím.“

„Tak pak jste, Knoblochu, můj dlouho hledaný synovec, poněvadž to byla moje dcera, hošíčku, a aby věděli všichni ve třídě, že jsem Brutus, trhám tímto všechny příbuzenské svazky s vámi a píši vám tady do třídní knihy krásně zákonné mravy.“

Zdrceně odcházel Knobloch domů, a když šel kolem rohu, gramofon právě v přízemí spustil: „Lásko, ó lásko, ty mocná vládkyně!“. . . .

Knobloch v tom okamžiku vypadal tak smutně, že nějaký potulný pes, který běžel kolem a podíval se na něho, ze samého soucitu běžel vedle něho až k jeho bytu.

   


Léčení revmatismu bodáním včel

Starý zavalitý pan, sedící u psacího stolu, zívl a odložil na chvíli péro. Byl to pan Křemek, knížecí tělesný lékař ve výslužbě, který věnoval se nyní výhradně léčení kloubového revmatismu a sepisování svých výzkumů v tomto oboru.

Odpočinul si na okamžik a pak urovnal arch papíru a pokračoval na svém díle.

Psal: Každý dle mého soudu má dispozice k revmatismu, a záleží proto na tom potlačiti v zárodku jeho ...

„Řekneme,“ pravil k sobě, „jeho vypuknutí.“ A psal: ... jeho vypuknutí.

Na visacích hodinách bilo právě deset hodin. „Pro dnešek dost,“ řekl pan Křemek, „dvě hodiny denně psát stačí úplně. Myslím, že budu se svou vědeckou prací za pět let hotov.

Vstal od stolu a procházel se po pracovně, hovoře sám s sebou: „Nové výzkumy - hloupost - stará pravda oděná v nové roucho. - Ano, doktor Křemek má ještě něco v hlavě. - Má rozhodně v hlavě. Kyselina mravenčí - včelí jed. Co mají společného? Svět tápá ve tmách, pokud se týče chemického rozboru jedu včelího. A svět užasne, až doktor Křemek vy-stoupí se svou novou metodou. A hloupí lidé ...“

Pan Křemek počal se rozčilovat. Rozhazoval hněvivě rukou. „Hloupí lidé, hlupáci, ti mne budou chtít znemožnit, zničit. Utopí mne na lžici vody ...“

Pan doktor shodil na zem vázu, až tato rozbila se s hlukem na několik kusů.

Pan doktor se zarazil, neboť otevřely se dvéře a v nich objevila se roztomilá slečna ve večerních nedbalkách.

„Tatínku,“ ozvala se vyčítavě, „to je už tenhle týden pátá váza.“

„Ale Emčo,“ řekl pan Křemek, „zavadil jsem loktem, proč sem dáváte samé takové titěrnosti. Emčo, mám na nočním stolku přichystanou večerní poštu?“

„Ano, tatínku,“ odpověděla slečna, „jdi si odpočinout, sice rozbiješ všechny vázy ...“

Pan Křemek odešel do ložnice, a když ležel v posteli, rozřezával jedno psaní za druhým a četl.

Soukromé dopisy odkládal stranou, ceníky házel do koše, až jedno psaní upoutalo jeho pozornost.

Četl jednou, četl podruhé a potřetí přečetl si nahlas celé psaní.

Znělo: Velectěný pane doktore! Odpusťte, že osměluji se obrátiti k Vašemu Blahorodí o radu. Jméno Vaše, jako specialisty v léčení revmatismu, bylo mně již dříve velmi dobře známo ...

„Má pěkný sloh,“ zabručel doktor a četl dále: Proto obracím se k Vašemu Blahorodí o lékařskou radu. Trpím kloubovým revmatismem, ne sice příliš, neb domnívám se, že teprve jest v začátcích. Směl bych přijeti a dlít u Vašeho Blahorodí na léčení? Vyprošuji si laskavou odpověď na adresu: Karel Hlůza, soukromník, Rožkov.

„Odepíši mu okamžitě,“ řekl pan Křemek, „třeba ještě teď večer. Proč bych na tom pánovi nemohl vyzkoušet svou novou metodu?“

Vstal z postele, oblékl si župan a šel do své pracovny. Rozhodně budu dělat s tím pánem pokusy,“ pravil, připravuje si dopisní papír a péro. Přemýšlel chvíli a pak psal:

Velectěný pane!

Potěšila mne velice důvěra, kterou jste vložil do svého ct. psaní. Račte přijeti co nejdříve, neboť revmatismus kloubový jest velmi vážná nemoc. Jedná se často jen o nepatrné zpoždění v léčbě. Ujišťuji Vás, velectěný pane, že budu míti tu čest Vás prvého léčit svou novou metodou, úplně novou, se zaručeným výsledkem. Znamenám se v hluboké úctě.

MUDr. J. Křemek

„Ano,“ zvolal pan doktor, když dopsal: „Má nová metoda!“ Udeřil přitom pěstí do stolu, až kalamář povyskočil.

Slečna Emča objevila se podruhé ve dveřích: „Ale tatínku, děláš hrozný hluk, což se při psaní nemůžeš bez toho obejít?“

„Milé dítě,“ řekl něžně pan doktor, „píšu panu Hlůzovi, soukromníkovi z Rožkova, který přijede sem se léčit ...“

Slečna se začervenala. „To jméno neznám,“ pravila a začervenala se podruhé, „dobrou noc, tatínku. Dobrou noc.“

*

Proč se slečna Emča začervenala? Datuje se to od posledního masopustu, který slečna strávila v Praze u své tety. A nejlepší vysvětlení mohou podat zápisky pana Hlůzy, soukromníka z Rožkova: „Nejkrásnější vzpomínku ze všech masopustů chovám na letošní.“

Ve třiceti letech chce člověk ještě něco užít. Na našem venkově masopust jest příliš jednotvárný. - Jel jsem do Prahy. - Dle svého zvyku hledám vždy „kupé“ pro nekuřáky, poněvadž tam jezdí dámy. Vstoupil jsem do vlaku a mohu říci, že „kupé“ vyvolil jsem šťastně. Posadil jsem se naproti krásné slečně. „Krásné“ jest příliš malicherný výraz proti skutečnosti. Blondýnka, nejkrásnější ze všech blondýnek světa, seděla naproti mně. Oči modré, nejkrásnější ze všech modrých očí světa. Vlasy plavé, jako zlato, nejkrásnější barvy na světě, a s tou kráskou zapředl jsem rozmluvu. Jest dcerou MUDr. J. Křemka; chválila, jako dobrá dceruška, nesmírně nadání svého otce, specialisty v léčení revmatismu kloubového. Jede do Prahy užít masopustu. Bude bydlet u své tety. Tanec jest jejím ideálem. Řekl jsem, že též velmi rád tančím. Hudbu miluje vášnivě. Řekl jsem, že pro hudbu žiju. Zpěv miluje. Podotkl jsem, že rád zpívám. Divadlo navštěvuje velmi ráda; poznamenal jsem, že vystupuji jako ochotník.

Ubíhala mně rychle cesta v hovoru s ní. Ta její gesta, tílko, vše tak svůdné. Dle všeho jsem se do ní zamiloval. „Na plesu se shledáme,“ řekl jsem důrazně. Odpověděla: „Dovolte, pane.“ - „Račte prominout,“ pravil jsem, „budu mít tu čest někde se s vámi setkat?“ - „Snad,“ odpověděla, koketně se usmívajíc -. Mně se zdá, že jsem se do ní zamiloval, poněvadž po vystoupení z vlaku stále viděl jsem v duchu její svižnou postavu. Ostatně uvidíme - - -

Další zápisky pokračují - - -

Řekla mně, že bydlí na Vinohradech v Komenského ulici. Dvě noci jsem špatně spal, vzpomínaje na ni. Třetího dne šel jsem hledat dům, kde bydlí. Je prý žlutě namalovaný. Mám dobrý nápad. Dům takový vskutku tam stojí, najmu si blízko pokoj a celý den budu u okna, a až půjde ven, půjdu za ní - - -

Náhoda mně přeje. Není ten můj nový pokoj právě naproti žlutému činžáku, je o jeden dům dolů, ale vidím velmi dobře na celé okolí. Stojím u okna již půl dne. Kdybych se nestyděl, obědval bych na okně, abych ji nepropás - - -

Konečně vyšla ven k večeru se svou tetou, což je mrzutá věc, jak jsem zprvu se domníval, ale upokojil jsem se, když zpozoroval jsem, že jdou do divadla. Lístek a za nimi. - Byl jsem o šest sedadel nalevo. Zpozorovala mne. Učinil jsem hlubokou poklonu a usmál jsem se. Odpověděla nedbale a její teta ptala se patrně, kdo to pozdravuje. Slečna jí cosi zašeptala, teta kývla hlavou. Hrají „Dalibora“, neposlouchám a dívám se stále na svůj ideál. Jsem doopravdy do ní zamilován. Vím to určitě - - -

Nesmí na ulici, abych nešel za ní. A kupodivu, nemám té smělosti, abych na ni promluvil, i když jde sama. Jsem však odhodlán co nejdříve zapřísti s ní rozmluvu - - -

Včera jsem se odhodlal. Vyčíhal jsem, když šla na kluziště, a připojil se k ní u vinohradského kostela. Myslím, že jsem dobře začal. Pravil jsem, střetnuv se s ní jako náhodou u Národního domu: „Ach, jaká to náhoda, velectěná slečno!“ Ztratil jsem vtom odvahu a rozhovořil se podivně: „Račte prominout, milostivá, vy ráčila jste při naší první rozmluvě se zmínit, že váš pan otec zabývá se studiemi kloubového revmatismu.“

Udeřil jsem na pravou strunu. „Ó zajisté,“ pravila slečna, „věnuje se s velkou pílí a vytrvalostí tomuto předmětu.“ Zábava byla tím navázána. Po celé cestě mluvili jsme o revmatismu. Připadá mně být od tohoto okamžiku tato nemoc milou - - -

První valčík! Valčík, tančený s mým ideálem, se slečnou Emilkou. Ve dvoraně Žofína na sta světel, ale vedle mne hvězda. - Vykládal jsem, co já o revmatismu soudím. Škoda, že jsem nestudoval medicínu! - - -

Šibřinky! Přijde též. Mám originelní nápad. Budu dělat podagristu a dám se vozit posluhou na vozíku a v ruce držet budu berle. A ona? Napověděla mně, že bude maskována jako bohyně hudby. Emilko! Emčo! -

Poznali jsme se mezi sty masek. Řekl jsem, že přál bych si být léčen jejím panem otcem v její přítomnosti. Uhodila mne lyrou a řekla: „Můj tatínek není psychiatrem.“ Vtipná, roztomilá! Žel, že jako maska „podagristy“ nemohl jsem tancovat - - -

Stihla mne strašná rána. Po šibřinkách spal jsem až do odpoledne a v té době má drahá Emča, jak to zní důvěrně, odjela domů. Vím to teprve dnes, po třech dnech, kdy takřka jsem se od okna nehýbal. Když nevycházela, šel jsem do žlutého činžáku poptat se do-movnice. „Před třemi dny odjela!“ Nespím, stále jen ji vidím před sebou. Srdce mně buší, a když usnu, zdá se mi o revmatismu - - -

Další zápisky vyplněny jsou vzdechy tohoto třicetiletého mládence, líčením nepokoje duše, odjezdu domů a slovy: „Emilko, Emčo, Emo!“

A poslední zápisek zní:

Musím ji vidět! Odhodlal jsem se k nejhoršímu. Budu fingovat kloubový revmatismus a dám se léčit jejím p. otcem. Ve válce a v lásce nesmí se nikdo štítit lži. Snad brzo tě uvidím, krásná Emilko - - -

Nesmíme se tudíž divit, že se slečna Emča toho večera začervenala, a když ocitla se ve svém pokoji, že povzdechla: „Ani zde nemám pokoj od toho protivného člověka.“

*

Za dva dny objevil se u pana doktora, který uvítal pokusného pacienta velmi srdečně.

„Buďte vítán,“ řekl, potřásaje své oběti rukou, „byl jste již dřív u lékařské prohlídky?“

„Ano,“ lhal pan Hlůza, „lékaři zjistili kloubový revmatismus v začátcích.“

„Toť vážná věc,“ prohodil pan doktor, „nesmírně vážná, vy, jak vidím, kulháte na pravou nohu?“

„Ano, koleno, pravé koleno mne trápí,“ pravil Hlůza, „jako mravenci kdyby lezli.“

„Jest to teprve začátek, pane Hlůzo,“ poučoval doktor, „ale buďte ubezpečen, má nová metoda úplně vás vyléčí. Hlavní věc jest neztrácet času. Připravil jsem již vše. Račte dále ...“

Doktor otevřel dvéře a pan Hlůza spatřil prázdný pokoj, jen uprostřed ležela dlouhá skříň, a na stěně visel jakýsi oděv, podobající se šatu potápěče. Vše bylo podobné, kukla se skleněnými otvory pro oči, jen scházela roura vzduchovodná. Pak byla zde jedna židle.

Doktor zazvonil. „Přijdou sluhové,“ pravil, „a pomohou vás svléknout. Musíme okamžitě začít s léčením.“

Objevili se dva silní chlapíci. „Svlecte tohoto pána do naha,“ poroučel doktor.

„Dovolte,“ bránil se pan Hlůza, „nevěděl jsem ...“

„Nemohu vám pomoct,“ usmál se doktor, „účel světí prostředky.“ Za dvě minuty byl pan Hlůza zbaven oděvu a zarmouceně seděl na svých šatech, očekávaje, co se bude dít.

„Teď vás oblečeme do tamhletoho,“ poučoval doktor. Netrvalo ani dvě minuty, vyhlížel pan Hlůza jako potápěč ...

„A teď,“ poroučel pan doktor, „odneste toho pána tamhle.“ Ukázal na skříň ležící na zemi.

Sluhové hodili pana Hlůzu do skříně a pan Hlůza s ustrnutím naslouchal dalším rozkazům doktorovým: „Přineste sem patentní úl ...“

„Milý příteli,“ vykládal doktor, „má léčebná metoda jest zcela jednoduchá. Léčím bodáním včel. Slyšíte, či mám víc křičet?“

„Slyším,“ zabědoval pacient ve skříni.

„Jste, jak vidím, silné konstrukce,“ řekl doktor, se zalíbením dívaje se na pana Hlůzu, „vy snesete patnáct žihadel do kolena. Pravé říkáte, že to je ...“

„Je to,“ zarmouceně zahučel Hlůza, „ale nebolí příliš, myslím, že masáž ...“

„Jste na omylu,“ vykládal doktor, „zárodky se musí utlumit. Léčilo se dřív kyselinou mravenčí, jed včelí jest silnější. Přiložíme na koleno část úlu, podráždíme včely, ty se sesypou na ně, dají vám žihadlo ... Ostatně vás sluhové budou držet ...“

„Vyndejte díl, kde je patnáct včel,“ poroučel, když přišli s úlem. „Dobrá, a nyní držte dobře toho pána za ruce a za nohy ...“

Doktor sklonil se nad svou obětí. Rozepjal patentní oděv na pravém kolenu a část úlu přišrouboval těsně ke kolenu a odstrčil závorku dělící včely od kůže pana Hlůzy ...

Pak ozvalo se ve skříni dušené: „Kriste na nebi, Ježíši Kriste na nebi ...!“ Sluhové drželi ho dobře za hlavu, za ruce a za nohy ...

„Máme již pána pustit?“ tázali se po nějaké době. Doktor podíval se skleněným otvorem na včely.

„Ještě dvě nebodly,“ prohlásil, „držte ho ještě chvíli.“ Pak ozvalo se ještě dvakrát: „Ježíši Kriste na nebi!“ a doktor řekl: „Hotovo, odvlecte pána, zabalte do prostěradla a odneste na postel ...“

*

Za tři dny, když oteklé koleno splasklo, prohlásil pan Hlůza, že je úplně zdráv a že není třeba pokračovat v léčení, a odjel domů, kde do zápisek poznamenal: „Škoda, že slečna Emílie Křemková jest dcerou doktora Křemka, který léčí revmatismus bodáním včel ... A co mé srdce?“

 

  


 

Letní byt a poštovní erár

 

I. jednání


(Občanský pokoj. U harmonia na zemi veliká hromada špinavého prádla a límečků. Nahoře na hromadě jedna bota. Druhá bota na hlavě sochy Venuše u zrcadla. Hromada pomalu se boří, a z ní se vztyčuje pán. Je mu asi čtyřicet osm let, na obou rukou má nataženy ponožky. Promne si oči, podívá se na své ruce, zakroutí hlavou, rozhlédne se po pokoji, vzdychne:)
To je tak vždy, když má člověk rodinu na letním bytě. Není nad pořádek. (Svléká si s rukou ponožky.) Jak se to mohlo stát, to nevím. Pamatuji se, že jsem chtěl ponožky někam pověsit. To to zde pěkně vypadá. To je tak, když nemá člověk rodinu doma. Musí člověk spát na pedálech harmonia. Vida, tamhle je také převrhnutá skříň. Socha Komenského a Žižky nemá hlavy; to se dalo předpokládat. Kde pak mám kabát? Vida, to je zvláštní. Čouhá ze dvířek u kamen. Mně se hned zdálo, že to, co jsem otvíral, nebude skříň na šaty. Však tady byla ale tma. Lampu jsem živou mocí nemohl najit a přece ji mám v nohou. Ale vždyť jsem něčím svítil. Aha, to chytla záclona. Inu, není nad pořádek.
(Prohlíží své bezprostřední okolí.)
Vida, co mne to studilo; spal jsem na rybičkách z akvária. A kde pak je papoušek? Že jsem ho dal z klece do nočního stolku?
(Jde k nočnímu stolku:)
Papoušek tam není. Že je v kamnech?
(Jde ke kamnům, vytáhne kabát z kamen, dívá se dovnitř, zastaví se:)
Tak jsem naposled také na něm spal. Proto mne v noci tolik něco štípalo. Teď bych se měl umýt. Nu, umývadlo je také pryč, jen voda je tady na zemi, a jo, já si vzpomínám, já jsem se bál v noci, abych ho neshodil, tak jsem ho vyhodil z okna. Co tohle už člověk všecko provede!
(Jde ke skříni, zvedne ji s velkým úsilím, postaví zas ke zdi, otevře, vyjme odtamtud šaty, obléká se a zazvoní na posluhovačku:)
Prosím vás, paní, uveïte to tady trochu do pořádku. Já odjíždím za rodinou ven. Hlavně zameťte toho papouška a ty rybičky a nasaďte hlavu Žižkovi a Komenskému, ale nespleťte si to. Nu vzpamatujte se, vzpamatujte se!
(Zatím co posluhovačka s vytřeštěnýma očima hledí do rozbitého zrcadla, pán vážně sestupuje se schodů a jde do kavárny.)


II. jednání


(V kavárně dá si přinést černou kávu s koňakem a probírá se humoristickými časopisy, jeho zájem poutají vtipy o slaměných vdovcích a vdovách. Zejména s velkým zájmem prohlíží ony obrázky, pod kterými jsou narážky na milostné poměry paniček, žijících na letním bytě, zatím co mužové jsou v městě. Podepře si hlavu a jeví rozčilení:)
To je divné, že mně nepsala už týden. Sebehodnější ženy se člověk nedohlídá. Žena je kam vítr, tam plášť. (Bouchne pěstí do stolu, přiběhne číšník, táže se, co si pán přeje. Dostane za odpověď, aby donesl ještě jednu kávu s koňakem.)
Pán k sobě: Takový pobyt venku je pro ženu, která je tak založena jako moje, velice nebezpečný. Já vím, že ona si neodepře toho, aby neflirtovala. Ale já ji tak přistihnout! Tak zastřelím sebe, jí i jeho. O mne říká sice kde kdo, že ani kuřeti neublížím, ale to se lidi moc mýlí, podvádět se nedám. Matka tří dětí a že se nestydí! A já ji tolik věřil, to je strašné! Když byla loni na letním bytě v Náměšti na Moravě, kdo ví, co tam už prováděla. On ten starší doktorovic kluk se stále kolem ní točil. A co prováděla ta léta před tím na letních bytech, to nevím, poněvadž jsem tam za ní nejel. Ale konečně tomu udělám konec. Číšníku, přineste koňak bez černé kávy.
(Vypije, zaplatí a odchází do nejbližšího obchodu se střelnými zbraněmi).


III. jednání

 

(V obchodě se zbraněmi. Po stěnách nápisy: „Jedete-li na letní byt, nezapomeňte vzít s sebou revolvery naší firmy.")
Pán: Přál bych si nějaký pořádný revolver a pořádné náboje. Asi tak dvě stě kusů.
Príručí: Má to být něco lepšího, prosím, nebo jen tak něco na letní byt, jako zde obyčejně páni, kteří odjíždějí, kupují? Včera jsme prodali osmadvacet těchto kapesních revolverů. Byli bychom prodali dvacet devět, ale ten pán, který si ho chtěl koupit, byl velice rozčilen. Kromě toho ho známe, že zastřelil na letním bytě již dvě své manželky a teď se znovu oženil. Přejete si, prosím, slepé patrony?
Pán prudce: Co vás to napadá!
Příručí: Pán ráčí mít také svou paní choť na letním bytě?
Pán: Ale kde pak, takhle kdybyste měl třaskavé náboje.
Příručí: Ty vám mohu odporučit, jsou s ocelovým pláštěm.
Pán: Tím lepší, dejte mi jich tisíc kusů, na revolver pokud možno největšího kalibru. Dejte mi to i s revolverem všechno do balíčku a pošlete to poštou do Hříměždic u Dobříše.
(Zaplatí a spokojeně odchází.)
 

IV. jednání
 

(Na poště. V koutku expediční místnosti leží bednička s náboji a revolverem určená pro Hříměždice. Aby pak bylo ušetřeno porto a obešlo se nařízení o dopravě třaskavin, napsal příruči na bedničku: „Kovové součástky, pozor, neobracet.")
Jeden z personálu: Tak se na tuhle bedničku dívám už tři neděle.
Druhý: Nu a proč se nedá do vozu?
První: Poněvadž to není moje věc, to přejímal kollega Krátký a ten je teď na dovolené. Pak se také na té bedničce pohodlně sedí.
Třetí: Ale říká se, že Krátkého přesadili do Haliče, do Lvova, že už se sem nevrátí.
První: Pak holt nevím, co s tou bedničkou budeme dělat, moje věc to není. Já jsem zde jenom na výpomoc z listovního oddělení. Vůbec, přátelé, já se do oddělení pošty povozné nehodím. (Vstane a kopne do bedničky.)
 

V. jednání
 

(Na letním bytě v Hřímeždících. Pán u poštmistra v největším rozčilení:)
Prosím Vás, ještě nepřišla sem na moje jméno nějaká bednička?
Poštmistr: Nemohu sloužit, ale spěchá to? Bylo v té zásilce snad něco důležitého?
Pán na rozpacích: Ale nějaké toaletní potřeby, koláče a rodinné dokumenty.
Poštmistr: Nu, to tak nespěchá.
Pán: Tak vám tedy děkuju. (Zdrceně vyjde ven. Přejde ves, jde k lesu, posadí se do trávy, zadívá se na hřbitov:)
Tak ten revolver pořád nejde. A všechno je pravda, co jsem tušil. Tohle je pěkná zotavená. 15. července přistihl jsem ji v lese s adjunktem. 16. července dala si dostaveníčko s tím zrzavým kadetem ze zámku. 17. července viděl jsem ji se procházet u rybníka s účetním cukrovaru. 18. července byl pokoj, poněvadž si vyvrkla nohu. A ten pokoj trval až do 23. července, kdy zas mohla ven jenom k vůli tomu, abych ji přistihl na dostaveníčku se správcem velkostatku. A ten revolver pořád nejde.
(Vytáhne zápisník z kapsy a listuje:)
29. července Jan Koleta, studující filosofie z Lišnice. 31. Erazim Epstein, agent. A tak to jde den za dnem a ten revolver pořád nejde. Už jsem si na to tak zvyk chodit na tu poštu. (Skloní hlavu do dlani a pláče. Když hlavu zvedne, vidí jít sem k lesu svou manželku. Jde jí naproti:)
Kam pak jdeš, Klárko?
Paní: Ale slíbil mně nový lesní příručí pan Martínek, že mne provede po bažantnici. Vidíš tedy, že spěchám, buď tak laskav a jdi dohlédnout na Otokara. Ten uličník právě když jsem odcházela sebral na půdě červenou sukni a šel do chléva dráždit býka.
(Pán políbí ruku svojí paní manželce a odchází do vesnice. Před vesnicí se zastaví, vytáhne z kapsy zápisník, vzdychne a píše: „3. srpna. Martínek, lesní příručí.")


VI. jednání
 

(Po dvaceti letech. Poštmistr z V. jednání stal se již scvrklým dědečkem, ruce se mu třesou, již nevidí dobře na úřední akta, ale zastává stále ještě svůj úřad. Vstoupí listonoš.)
Pane poštmistře, právě přivezla pošta nějakou bedničku pro pana Laurina, toho času na letním bytě v Hříměždicích. Je mně to velice nápadné, poněvadž teď máme leden, za druhé nikdo zde o panu Laurinu neví a pak je celá polepená různými páskami a opatřená razítky ze všech dílů světa: Kalkuta, Indie, Tokie, Sydney, Austrálie, Chicago, Amerika, Kapské město, Afrika, ani to nelze všechno pročíst. Je tam také česky napsáno:
„Kovové součástky, pozor, neobracet!"
Poštmistr: „Jakáž pomoc, pošlete do Prahy odesílateli zpět jako nedoručitelné."
Tak zachránil rakouský poštovní erár život nejméně třem lidem, z čehož největších výhod před dvaceti lety požívala paní Laurinová.

 

   


 

Léto pana dvorního rady

 

Ačkoliv jeden muž, s kterým mimoděk mluvil, říkal, že bude dnes neobyčejně hezky, po jeho slovech zanedlouho spustil se déšť, který sice přestal, ale na důkaz, jak příroda chce dělati moralistu a trestati lež, zůstala viset nad krajem šedivá mračna.

Krajina vypadala zoufale. Tak se vyjádřil právě ten pán, který mimoděk mluvíval s vesničany, jako by chtěl, aby to považovali za zvláštní čest.

Když s nimi pan Heller mluvil, bylo tomu rozhodně naopak. Nesetkával se u nich s pochopením. Alespoň kovář, kdykoliv měl příležitost vyjádřiti se o něm, učinil tak způsobem, jako by chtěl s ním něco vyrovnávat. „Předně je ten dědek tlučhuba a pak, co je mně do toho, jestli bude se moci dnes vydati procházkou ke splavu a co je mu do toho, odkud je moje žena a kdy v té vesnici jest posvícení.“

Celkem měl pan Heller neudržitelné postavení ve vsi, ale vzdoroval statně všem pohrdlivým útokům, které směřovaly proti němu a s rafinovanou vypočítavostí řekl ke kováři, když ten mu srozumitelně vysvětlil, aby mu už dal pokoj, že se nenarodil kvůli takým žvástům: „Tak vám to zaplať pánbůh.“

Kdo ho znal, ten pochopil, že chtěl jak rozplakaným hlasem, tak i tou přecitlivělou formou kovář napraviti, což se mu nijak nepodařilo. Kovář byl dokonce uražen, že mu ten dědek s kozí bradou odmlouvá a pravil k ženě, že je dobře, že se ztratil, jinak že by ho chytil za ten jeho kabátek a vysmýčil s ním dvůr. To se stalo ve čtvrtek. V pátek pan Heller šel jako obyčejně kolem kovárny.

Když o tom kovář mluví, tu povídá: „Považte si, on šel kolem, jako by se bylo zcela nic nestalo mezi námi. Vzhledem k tomu rozhořčení je snadno vysvětlitelné, že kovář nazval pana Hellera starým partykou, když ten s nevinnou tváří se ho ptal, zdali mu chutnaly včera večer ty lišky, které voněly z chalupy.

Pan Heller dostal z toho hysterický záchvat a křeče jako malé dítě, když se mu něco nedovolí. Podobné křeče dostával kovářův chlapec a otec to léčil buď výpraskem nebo ho odnesl pod pumpu.

U pana Hellera použil druhého způsobu. Odnesl si ho k pumpě tak lehce jako kočka kotě, položil do žlabu a počal na něho pumpovati.

Bylo toho dne nevlídné počasí. Do promočených šatů pana Hellera pral studený vítr a když pan Heller za stálého vzdychání a hekání, které jeho sousedi nazvali „pitomě protivným“, dostal se domů, lehl si do postele a ležel celých čtrnáct dní. Lékař ze sousední vsi říkal, že jest to v tom stáří vážné a jako obyčejně tvrdil panu Hellerovi, že bude dobře, nedostaví-li se komplikace. Tu pan Heller chytal vždy lékaře za ruku a prosil ho, aby se přičinil, by se nedostavily.

Pro kováře byly to radostné dny. V hospodě se sázel, že pan Heller pojede. A když pan Heller objevil se venku, kovář počal zuřit, neboť prohrál pět dvoulitrů piva a zanevřel na něho ještě více. Dal mu jméno „Starý ohavník“.

Pan Heller když prvně si vyšel na procházku, tu dělal, že kulhá, aby vzbuzoval větší útrpnost. Ta věc se mu však dobře nedařila. Ve vsi říkali, že měl něco s kovářem a že se přetvařuje.

Měl také mrzutosti s majitelem domku, od kterého měl pronajat pokoj na celou letní sezónu. Takové mrzutosti jsou velmi nepříjemné a zbavují pronajímatele všech ohledů vůči nájemci, zejména mají-li zaplaceno, již předem, jak tomu bylo v tomto případě.

Ve vsi se shodovali s neobyčejnou svorností, hodnou lepší věci, že pan Heller je největší protiva na světě, že jest ošklivý dědek, který svým věčným vyptáváním a naříkáním dohání člověka až k zuřivosti. Zajímavo jest též, jak se vyjádřil po tom všem kovář, když přišla řeč na pana Hellera: „Uvidíte, že toho lumpa zjezdím.

Situace pro pana Hellera byla zachmuřená jako obloha posledních dnů a pan Heller zpozoroval, že ho obelhávají na všech stranách. Když ho tedy, jak víte, poslali na procházku do deště a když se vyjádřil, že krajina vypadá zoufale, měl pan Heller již dlouho to zoufalství v duši. Všechno by byl odpustil, ale dnešní události připravily ho definitivně o klid. Šlo o hříbky, které rád jedl, o čemž také mluvil velmi často s majitelem domku, od kterého měl pokoj s vyhlídkou na primitivní venkovský záchod, za kterým těsně u hnojiště rostly tři švestky, které prý nesly neobyčejně velké a chutné ovoce.

Hříbky viděl dopoledne krájet. V poledne cítil jejich vůni a slyšel, jak se smaží. Ale k obědu dostal uzené maso se zelím.

Když vrazil do kuchyně, pochutnávala si právě rodina majitele domku na hříbcích. Měli jích tolik, že je jedli velkými lžícemi a radostně dívali se na pana Hellera. Ten pohlížel na ně s netajeným vztekem. Ošklivě to charakterizoval majitel domku, když sousedům vyprávěl, že pan Heller, ten starý mlsoun, díval se na ně jako kráva, když jí berou tele. Byl to starý četnický strážmistr, který nevybíral právě slova.

Vytlačiv tenkráte nadávajícího pana Hellera do jeho světnice, nazval ho starým uličníkem, který si snad myslí, že je proto na světě, aby sekýroval lidi. Ten den spustil se nový liják, pan Heller chodil po pokoji, kašlal, syčel, vrčel a bezpočtukráte vyprávěl těm stěnám kolem, že je dvorní rada.

Přesto pršelo, celý týden, zmocnila se ho beznaděj. Zbyla mu jen vyhlídka na záchodek a hnojiště a na tři švestky za ním. Cesty opět rozmokly a zdola ze vsi byl slyšet hukot rozvodněného potoka. Pan Heller si vzpomněl, že nad vsí je velký rybník a slabá naděje se ho zmocnila, že se snad jeho hráz ztrhá. Naděje ta měla pro něho mnoho půvabu, neboť věděl, že pod rybníkem bydlí kovář.

Namluvil si již, že dojde k pěkné katastrofě, když vtom přestalo pršet, hukot potoka přes noc zeslábl. U svých domácích, jejichž dětem neplatil již měsíc za čištění bot, rozlil si úplně ocet prohlášením, že si bude vařit kávu sám, že mu ji ode dneška nemusejí nosit.

Po dlouhých dnech svítilo slunce ponejprv do zalesněných strání. Pan Heller vyšel k rybníku, kam chodívali se koupati hosté na letním bytě. Byla to jediná atrakce zdejšího letního pobytu ve vsi. Atrakce s bahnitým ošklivým dnem, kterým, když se vstupovalo do rybníka, za každým krokem prostupovaly bubliny bahenního plynu, lechtaly lýtka koupajících a vystupovaly na hladinu, kde proměňovaly se v bílý obláček.

A voda byla kalnější každým krokem a pan Heller míval vždy radost nad tou špínou, kterou polykali letní hosté.

Sedával nad břehem, kde rostly borovice a kvetly zvonky, zmoklé a schlíplé jako slepice za těch letních dešťů. Odtud bylo dobře viděti do podrostu mladých habrů a křovin lísek, kde se svlékaly dámy.

Jednou mu na to přišli, kam se dívá. To se tam právě svlékala stará paní Kamínková, velmi vážná dáma. Bylo to právě na počátku letního pobytu ve vsi a od té doby, kdy mu ta paní Kamínková tak vynadala, nemluvil nikdo z hostů na letním bytě s panem Hellerem, který později za nocí, když ležel v peřinách, stále o tom přemýšlel, proč je tak nenáviděn jak od letních hostů, tak i od lidí z vesnice.

Když počalo po dlouhé době ponejprv zase slunce svítiti, tu pan Heller pozoroval opět ze svého stanoviska u rybníka, jak dámy v křovinách činí přípravy, aby na sebe oblékly koupací oděv.

První dáma, rozeznal, že jest to choť disponenta Nováka, vylezla z křoví a místo aby zamířila v koupacím obleku do rybníka, přeběhla nevelikou louku a mžikem octla se u pana Hellera, rozpřáhla se a pan Heller ucítil pádnou ránu na levé tváři. Bác - a ucítil totéž na pravé straně. Pak ho krasavice ještě kopla svou něžnou nožkou a než pan Heller vykoktal, že je dvorní rada (ich bin doch ein Hofrat), seběhla dolů k rybníku.

Pan Heller se zvedl a hekaje vylezl na lesní cestu u mýtiny.

Od západu valily se opět nové mraky a pan Heller povzdechl, když viděl, jak zakrývají slunce: „To je mizerně léto.“ Držel si přitom obě tváře a pomalu kráčel ke vsi, kde potkal hajného, který říká, že ten, den byl ten starý dědek nějak mrzutý a že říkal k sobě jako blázen, kroutě hlavou: “Ich bin doch ein Hofrat, unglaublich, was alles ist mir passiert, das ist ein dreckiges Sommer!?“

   


 

Lidokupec amsterodamský


Když jsem nemohl nijak prospět českému národu, usmyslil jsem si, že jej budu poučovat. Za tím účelem získal jsem výborného člověka, který byl již třikráte zavřen na Pankráci pro různé loupeže a měl fantazii tak výbornou, že byla k pohledání.
Kromě toho byl zběhlý v péře tak dalece, že mohl svým myšlenkám vtisknout určitou formu, aniž by to unavovalo dalšího mého spolupracovníka, jemuž zase chyběly originální myšlenky, který však podaná témata i načrtnuté případy dovedl zpracovat velmi svižně, obratně a poutavě.
Porokovav s nimi, oznámil jsem oběma váženým spolupracovníkům, že je mým úmyslem založit nakladatelskou firmu, která by poskytla českému obecenstvu poutavou četbu.
Vypracoval jsem tedy s oběma smlouvu, v níž se zavázali, že mně za obvyklý honorář za arch dodají poutavý román do pěti měsíců.
Za pět měsíců byl také vydán v mém nakladatelství první sešit díla Lidokupec amsterodamský čili Tajemná vražda v Černé sluji neboli Krčma U krvavého biskupa. Román vycházel po čtyři roky v týdenních sešitech po 80 hal., takže vyšlo celkem 208 sešitů ve váze 18 kg. Jaké oblibě se těšil, dosvědčuje nejlépe případ obchodnice potravinami Vozábové, který tuto podávám.
František Holan, nádeník, měl dvanáct dětí a čekal právě třinácté, když mu kolportér donesl první sešit Lidokupce amsterodamského čili Tajemná vražda v Černé sluji neboli Krčma U krvavého biskupa. Očekávaje s napětím nový přírůstek do rodiny, měl Holan dlouhou chvíli, proto jal se číst pro ukrácení nudy dychtivě tento první sešit. Četl stále s větším a větším zájmem. Začínalo to velmi krásně: "V Amsterodamě u přístavu v zastrčené ulíci, kde zmizí do roka ve vodě průplavu sta cizinců beze stopy, je malá hospoda a v té lze obdržeti hostinské pokoje. Ovšem, do nápojů se přimíchává hostům, kteří chtějí zde přespati, prášek pro uspání a potom ... potom zmizí postel s hostem v propadlišti a ve sklepení. Úder, strašný, tlumený výkřik ... Vedle hospody je řeznický krám. Tam prodávají a vysekávají tak levné maso, že v krámě je stále plno kupců. Maso má zvláštní příchuť - vždyť tam vysekávají maso lidské! Chápete, jak se to dělá? Ve sklepě porážejí uspané nocležníky ranou sekyry, vyvrhnou je, rozsekají a dopraví přes noc lidské maso do řeznického krámu. Robert Klega však vyvázl odtud způsobem nadpřirozeným ... " To byla poslední věta v sešitě. Od té doby odebíral nádeník Holan Lidokupce amsterodamského. Osmdesát haléřů týdně činilo mu však velké obtíže při třinácti dětech. Proto posílal své nejmladší děti střídavě vždy v sobotu na žebrotu a za vyžebraný obnos odebíral dále Lidokupce amsterodamského a kochal se v podrobném líčení těch vražd, které byly tak důmyslně sestaveny, že sešit vždy končil počátkem zabíjení a oběť dobili a utloukli teprve na počátku dalšího sešitu, ve kterém ke konci chytili náčelníka bandy, který v předposlední větě už se také spustil z vězení po hromosvodu a skočil přes zeď, když vtom, zasažen kulí dozorce, klesl, aby se vzchopil k útěku na počátku nového sešitu, a ve člunu za bouře, kdy vesla mu vítr oderval z ruky, setkal se s tlupou podloudníků v poslední větě sešitu, kde poznává v náčelníku bývalou milenku, svedenou hrabětem de Galois. A tak to pokračovalo.
Dějiny krčmy U krvavého biskupa líčeny přes půl roku, kdy v sešitech marně pátralo vojsko a četnictvo po stínu "krvavého biskupa".
Čtyři roky tak uběhly v horlívém čtení Lidokupce amsterodamského, nádeník Holan proplakal celé noci nad osudem uprchlé princezny de Galois, nevlastní sestry vůdce podloudníků, převlečené to svedené milenky náčelníka bandy, kterému právě vojsko obklopilo černou sluj a který ve vodopádu uplaval nebezpečí.
Když dočetl poslední sešit 208, vydav za Lidokupce amsterodamského celkem 166 K 40 h, proplakal jednu celou noc, a když si vzpomněl na smutný konec náčelníka bandy, jehož v posledním sešitě oběsili, puklo mu srdce z lítosti a zanechal vdovu s třinácti dětmi úplně bez prostředků. Vdova po pohřbu prodala všech 208 sešitů protější obchodnici potravinami, Vozábové, za 1 K 40 h, to jest 18 kg papíru na uzenky a podobné po 8 h za 1 kg.
Paní Vozábova byla hodná žena, která měla dvojí druh zákazníků: jedni brali za hotové, a druzí na knížku. Ke všem se chovala vlídně, jedině paničkám, které braly za hotové, říkala "milostpaní" a "rucelíbám", kdežto druhé třídě prostě jen "Přejete si, paní?" a "Má úcta!" Jiných rozdílů nebylo.
Tato počestná paní, koupivši od vdovy Holanové 208 sešitů Lidokupce amsterodamského, dala si odnést papír do bytu, a když zavřela krám, umínila si, že nařeže ze sešitů čtvrtky na kornouty.
Vzala tedy první sešit a chystala se k dílu, když do oka jí padla tučná písmena: "Ha, oni prodávají v řeznickém krámu maso z poražených lidí!" Pokrčila rameny, odložila nůž a počala se informovat o nezvyklém odvětví prodeje masa. Od té doby zvážněla. Druhý den přečetla druhý sešit, třetí a čtvrtý, průměrně tři denně, a tak uplynulo devadesát dní, než přečetla všech 208 sešitů. Od sešitu 108. do 208. přestala si hledět svého zevnějšku a nepřevlékala se.
Devadesátého dne obdržely pak od ní její nejlepší odběratelky, které kupovaly za hotové, lístek tohoto obsahu. "Milostivá paní, líbějí dnes večer dostaviti se do mého bytu, mám pro nich velkou novinu!"
Když se dostavily, pomlátila je všechny sekerou. Jakmile se zpráva o tom roznesla po městě, musil jsem dát tisknout nové vydání Lidokupce amsterodamského.

 

   


 

Lidožroutská historie

 

Abychom mluvili vědecky, jsme nuceni rozdělit lidožrouty na tři velké skupiny. Na lidožrouty v Tichém oceáně a kolem Austrálie, dále na lidožrouty v Africe, z nichž vynikali kdysi Dahomejci a jejichž dědictví přešlo na Botokudy, konečně známe velkou skupinu ostrovanů kolem jižní Ohnivé země v Americe.

Všichni tito milovníci lidského masa pochutnávali si vlivem křesťanství na misionářích.

Ovšem způsob úpravy misionářů byl velice různý. Chyba ovšem je, že všechny tyto skupiny lidožroutů nevydávají časopisy, ve kterých by byla zavedena pravidelná rubrika „Jídelní lístek na týden pro pořádnou rodinu“. Z toho důvodu uniká nám velice mnoho a musíme se spolehnout jedině na některé zprávy, které zachovány byly ve způsobě velice nejasných líčení oněch ubohých obětí lidské nenasytnosti. Zprávy ty jsou velice neúplné, neboť schází esprit v těch líčeních, což je pravděpodobné již ze stanoviska psychologického. Má-li být někdo upečen, nemá pohromadě všechny myšlenky. Přesto však víme určitě:

Na Nové Guineji upravují misionáře na rožni, prošpikovaného listím eukalyptovým a kořením z ostrovů moluckých. Omastek žádný.

Ve Střední Africe: Misionář se opatrně rozkrájí, zbaví kostí a dusí v kotli s omáčkou tomatovou. Vlivem kultury předkládá se též na způsob sendvičů.

Ve třetí skupině lidožroutů zříme způsob nejprimitivnější. Misionář jest pečen beze všeho koření. Jest bez příchuti.

Zbývá tedy jen otázka, který druh misionářů jest chutnější.

Koho vyváží tedy Evropa mezi divochy? Jezovity, dominikány, benediktýny. Anglie stejně jako Německo některé druhy pastorů. Ze Švédska přicházejí některé druhy bároftirů, kněží různých sekt.

Všechny tyto druhy jsou druhotřídní jakosti. Hubení tou měrou, že už ani mořská nemoc nemůže s nimi nic udělat.

Také pohlavár Papuánů z ostrova Roroto u Nové Guineje žádal německého konzula z Wilipuroro, aby jim nebyli posíláni tak hubení pastoři.

To jsou tedy stručné vzpomínky na kuchařské umění národů nekulturních, jak v Tichém oceáně, tak ve středu Afriky a taktéž i v zemi Ohnivé.

Křesťanství dělí se hlavně, jak známo, na tři velké skupiny: katolicism, evangelism a pravoslaví. V Moskvě žil v době, kdy odehrává se děj této smutné historie, Alexej Dimitrij Kurilovič, pop u velkého chrámu svaté Jerovičky Huňaté.

Alexej Dimitrij Kurilovič, čest jeho památce, byl dobrý pop. Udělal čtrnáct zázraků a poněvadž při té příležitosti získal 480 000 rublů, přišel k němu načalnik policejní správy a nic jiného neřekl: „Ej, ty sveňa, když žil nebožtík svjaščenik Panurlov, tvůj předchůdce, dával nám z každého zázraku polovičku, z pogromu třicet procent. A ty sveňa, kněže, nedal jsi nám ani kopějky. Půjdeš na Sibiř.“

Alexej Dimitrij Kurilovič se zarazil a pak počal smlouvat. Načalnik policejní správy pravil k popovi Kurilovičovi: „Mnoho, svině, nesmlouvej. Víš dobře, že jsi zabil vdovu Prakovovu, abys se zmocnil jejího jmění.“

„Bohu poručeno,“ vzdychl Kurilovič, „udělal jsem to, ale dostal jsi přece z toho polovičku, Ivane Ivánoviči.“

„Pravda, dostal, ale co jsem z toho měl, tu jsem dal tisíc rublů, tu tisíc a neměl jsem ničeho. A když jsi okradl sochu svaté panny Stanislavy o náhrdelník, dal jsi mně, pope Kuriloviči, jen tři perličky z něho.“

„Ale dal jsi poslat na Sibiř žida Averka, kterému jsi ty perličky prodal a jmění jsi mu zabavil.“

Nato následovala další hádka, průběhem které vyšlo najevo, že Kurilovič przní poutnice. Nechtěl však dát pop pravoslavný padesát procent z každého zázraku, a tak šel načalnik k archimandritovi.

Ubohý Alexeji Dimitriji Kuriloviči!

Archimandrita rozdělil se s načalnikem o jmění dobrého popa a vydal nařízení, aby Alexej Dimitrij Kurilovič jel získat divochy v Tichém oceáně pro víru pravoslavnou.

Alexej Dimitrij Kurilovič byl hezký kousek masa. Byl přijat samotným nebožtíkem Sergejem velkoknížetem do slyšení. Ten mu také zaopatřil na 4000 kusů ikon, a tak vyvezli tlustého Alexeje Dimitrije Kuriloviče do ciziny, aby divochy připravoval na pravoslaví.

Na cestě se popovi dobře dařilo. Viděl nezbytí, buď Sibiř, nebo křtít divochy.

Na lodi zpíval „Hospodi, pomiluj“ a žraloci se té lodi vyhýbali. A dle plánu vysadili ho i s nákladem svatých obrázků na ostrově Roramuro.

Vraťme se tedy k začátku vypravování. Na ostrově Roramuro žijí lidožrouti prvního druhu, kteří si upravují misionáře na rožni, prošpikovaného listím eukalyptovým a kořením z ostrovů moluckých.

Pravoslaví bylo však u nich novinkou, zejména tak tlustý misionář jako Alexej Dimitrij Kurilovič. Snědli už jezovitu, upekli si dominikána, připravili si i evangelického pastora, znali už všechny víry. Byli katolíky, byli evangelíky a jen pravoslaví jim scházelo.

Dali Alexeje Dimitrije Kuriloviče do klece a vykrmovali ho. Oddal se do vůle boží, poučoval před klecí shromážděné o pravoslaví a tloustl den ode dne, až praskl. Měl nejchutnější maso, takže na ostrově Roramuro jsou tak zuřivě pravoslavnými, že dokonce přemluvili nedávno jednoho katolického misionáře, nežli ho narazili na rožeň, aby přijal pravoslaví.

 

   


Lidská ješitnost

 

Jako lokální referent měl jsem příležitost obdivovati se tomu, jak jsou lidé ješitní... Jednoho dne se stalo, že jsem napsal, jak jistý pan Václav Stránský ze Smíchova opil se ve výčepu lihovin na Kinského třídě tou měrou, že byl vyhozen za velkého sběhu z kořalny, při čemž mu byl naražen klobouk. Druhého dne dostavil se pan Václav Stránský do redakce a žádal mne velice rozčileně, abych opravil onu lokálku o něm v ten smysl, že mu byl naražen cylindr a ne nějaký prachobyčejný klobouk. Jiný případ udal se za několik dní, a příčinou toho byla moje zpráva v listu, ve kterém jsem popisoval vypuknutí ohně v uzenářském krámě p. Slabého. Napsal jsem, že nebezpečí ohně bylo vskutku veliké, neboť mouka v uzenkách chytla elementární silou. Napsal jsem to v dobrém úmyslu, abych čtenáře pobavil, neboť pokládal jsem to za svatou povinnost, aby lokální referát nebyl suchý. Druhého dne přišli do redakce tři páni: Uzenář pan Slabý, jeho otec a jeho dědeček. Nejvýbojněji počínal si starý pán, který pobízel svého syna a vnuka, aby mně bez milosti pár vrazili, zatím co vnuk sentimentálně křičel „jen ochutnejte naše buřty", kdežto jeho otec hulákal, že jsem mu zkazil živnost. Když se situace stávala kritickou, přišel šéfredaktor a já z taktických důvodů uznal za vhodné se ztratit, když jsem vykoktal, aby si to vyjednali se zodpovědným redaktorem. Jakmile jsem vyslovil ono slovo zodpovědný, zalíbilo se návštěvníkům tou měrou, že mého šéfredaktora tahali jako děti štěně, a když jim konečně utekl, chytali ho po všech místnostech redakčních, běželi za ním do tiskárny, a když konečně se uzavřel v nejmenší místnosti, bouchali na něho a chtěli se vlámat dovnitř, jak se to dělá za časů cholery, při čemž dědeček počínal si opět nejzuřivěji, kopal do dveří a řval „my ti osolíme tu mouku v těch buřtech!" zatím co šéfredaktor volal svým tenkým hlasem „pánové, já za nic nemohu, to se dostalo z policejního ředitelství a bez mého vědomi do listu!"
Zajisté každý ze čtenářů ví, jak často pro nedostatek povinné péče redaktorské soudcové z lidu odsuzuji zodpovědné redaktory, a tito tři mužové počínali si hůř než porotci v Mexiku. Teprve, když sluhové redakční se sběhli, byla násilím ona uzenářská rodina odstraněna a šla si to vyjednat na policii. Když pak jsem přišel později na policejní ředitelství pro zlámané nohy, sebevraždy a surové kočí a pro nějakou tu srážku s elektrickou tramwayí a pro nějakou krádež, prosil mne vrchní komisař, abych mu příště neposílal na krk uzenáře, kterým chytla v uzenkách mouka. Věc měla konečně svou dohru v denníku protivné politické strany, kam uzenářská rodina obrátila se o pomoc a na náš časopis vyjeli si protivníci pěkným článkem o úpadku živnostenské politiky v naší straně, a celý článek nesl se ušlechtilou tendencí, že jsme zaprodanci velkokapitalismu a že šlapeme po maloživnostníkách. Článek skončil tím, že přijde doba, kdy naše strana bude smetena s povrchu zemského i s botami. Pak jsem si umínil, že nebudu psáti více lokálky takovým poutavým způsobem, nýbrž jasně a suše. Napsal jsem: „Včera o páté hodině odpoledni pohádal se truhlář Jan Kysela ve své dílně na Žižkově čís. 612 se svou manželkou Marií, rozenou Fochtovou a udeřil tuto železnou tyčí do hlavy, takže byla dopravena vozem ochranné stanice do nemocnice. Případ měl za následek velký sběh lidu." Když jsem druhého dne přišel do redakce, hlásil mně již na schodech sluha se starostlivou tváří, že na mne čekají v redakci dva mužové. Seděli již na židli a jeden z nich držel v ruce velkou tlustou dřevěnou lať. Beze všeho úvodu řekl rozčileně: „Pane redaktore, je tohle železná tyč?!" Nemohl jsem nic proti tomu namítat, prohlásil jsem, že se opravdu nemýlí a že to není železná tyč. „Tak vidíte," řekl s uspokojením, „já ji praštil jen touhle lajstnou," a počal s citem mluvit o tom, že by přece nikdy nemohl se dopustit takové surovosti a praštit svou manželku nějakou železnou tyčí. A kde by také hned měl po ruce, když je truhlář, takovou železnou tyč? Než by ji našel, tak by ho zlost přešla. Konal jsem tehdy jen milou povinnost, když jsem v zájmu spravedlnosti opravil onu lokálku. Napsal jsem: „Není pravdou, jakoby truhlář Jan Kysela ze Žižkova svou manželku udeřil železnou tyčí. Pan Jan Kysela dostavil se včera do naší redakce s velkou latí, dlouhou dva metry čtyřicet centimetrů a upozornil nás, že jedině touto latí a nikoliv železnou tyči rozbil své manželce hlavu." Netušil jsem, že tento muž, kterého jsem tak skvěle chtěl obhájit před veřejností, přijde opět do redakce s onou latí a praští mne s ní také přes hlavu s tím vysvětlením, že to činí jedině proto, že jsem tu celou aféru zbytečně rozmazával v listě. Ano, tak jsou lidé ješitní!
Jednou dostali jsme návštěvu trpaslíka Alfonse, který přišel v průvodu svého impressaria Massariniho, protože se dal právě ukazovat v Praze za 40 haléřů za osobu. O tomto jsem napsal úchvatný článek, ve kterém jsem ho vylíčil jako nejohyzdnější potvoru na světě, na kterou se jest rozkoš jít podívat. Jeho impressario dal si to od někoho přeložit a dobře tomu nerozuměl a domníval se, že je on sám míněn tou ošklivou potvorou. A střelil na mne třikrát z revolveru s neobyčejnou radostí, že může tak briskním způsobem obhájit sebe jako krasavce. Od té doby, poněvadž mně jedna kulka uvázla v rameně, nemohu psáti delší články, což i v tomto případě zajisté každý čtenář uvítá s radostí.

 

   


List z památníku městečka Nového Kmínova

1

„ . . . Pánové! Na vás se dívá celé městečko, na vás se dívá celé siré okolí, na vás se dívá celý národ! Vše, co učiníte pro blaho a zvelebení městečka, pro národ učiníte! Ano, pánové! A proto myslím, že sluchu popřejete návrhu mému, návrhu, aby na našem staroslavném náměstí zřízen byl park, který by sloužil městečku našemu ku cti i ku okrase. A pak pánové, vždyť už máme na náměstí dokonce čtyři stromy! A pak, pánové, ušetříme peněz za dlažbu! Ta by stála mnohem více! Rozhodněte moudře! Buď dlažbu, nebo park! Něco na náměstí být musí, neboť utrhač jeden nectně se vyjádřil, že náměstí naše dláždí nám husy! Rozhodněte tedy moudře!“

Takto mluvil pan Mikulka, purkmistr slavného městečka Nového Kmínová, k shromážděné radě městské.

Avšak návrh jeho se pánům radním valně nelíbil. Tak nějak vraštili tváře a nespokojeně mručeli.

„Ech, na co by nám byl park,“ ozval se první radní, „šak máme v lese stromů dost a dost, a pak by nám tam třeba pásli krávy. Pro to bych nebyl!“

„Ale pánové, považte, jak povznese se naše městečko! Vobříšáci puknou závistí! Mají v tom svém parku jednu lípu a pět oleandrů a myslí, kdovíco nemají. A pak, pánové, my můžeme do toho parku postavit veliký žulový balvan a do toho balvanu zlatým písmem vyryti: Ku cti a slávě městečka založila tento sad slavná městská rada. A zlatým písmem dáme vyryti naše jména, aby hlásala potomkům, jacíže to byli moudří a rozšafní otcové města, kteří vždy jen blaho jeho na paměti měli.“

Pan purkmistr mluvil povzneseným hlasem. Tato řeč jeho měla již větší účinek na přítomné.

„No, ten park je rozhodně pěkná věc, když se to pořádně rozváží. Ano, zřiďme na náměstí park!“ Tak prohlásil první radní.

To rozhodlo. Návrh purkmistrův byl přijat.

Věc dostala se do výboru. Ten, jako vždycky a se vším, souhlasil i s tímto usnesením městské rady. Jen to si vymínil skromně slavný výbor, aby i jména jeho členů uvedena byla na onom památníku.

Netrvalo to dlouho a uprostřed náměstí objevil se balvan, na němž zlatým písmem bylo vyryto: Ku cti a slávě městečka Nového Kmínová založily tento sad slavná městská rada a slavný výbor . . . Pak následovala jména všech členů městské rady i výboru.

Po sadu však nebylo ještě ani památky. Jen čtyři staré kaštany rozkládaly nad památníkem svoje rozložité větve. - Uplynul měsíc, uplynuly dva, ba i tři, a k zřízení sadu nedály se ještě ani přípravy. Když přišel někdo přespolní do městečka, zvědavě prohlédl si památník i nápis, vzhlédl udiveně na čtyři kaštany, pak zase na památník, pak na kostelní střechu, zda tam snad není ten sad, poté pohlédl na radnici a nedůvěřivě potřásl hlavou, přičemž posunul ukazováček pravé ruky k svému čelu. -

A jednoho dne stalo se něco neslýchaného. Na památníku objevila se pojednou, kde se vzala, tu se vzala, bělostná prasečí hlavička, jež měla na rypáčku připevněnou ceduli s lapidárním písmem.

Kolem památníku shrnula se spousta lidí. Dětí i dospělých. Vše se smálo a vtipkovalo. Přiběhl chvatně i pan purkmistr. Avšak užasl, a málem že nepadl do mdlob, když četl na ceduli tato slova:

„V úctě se skláním přede všemi, jichž jména na tomto památníku zlatem jsou vyryta. Já i potomci moji, i potomci mých potomků s vděčností chovati budeme jména ta slavná v srdcích svých. Ó, kéž by i moje jméno bylo mezi nimi.“ „Ten vepřík se chce rovnati našemu purkmistrovi! Je to drzost!“ ozval se nedaleko pana purkmistra jízlivý hlas. Pan purkmistr se zlostně ohlédl, avšak nevěděl, kdo to vlastně řekl. Všecek rozhorlen rychle se vzdálil.

A za chvíli prodral se zástupem obecní policajt a sňal vepřovou hlavu z památníku. Sledován křičící mládeží nesl ji zbožně na radnici.

Byla hned svolána mimořádná schůze městské rady. Byla velice bouřlivá.

Za dva dny poté zmizel z náměstí památník. Leží nyní povalen před radnicí právě pod zamřížovaným oknem městské šatlavy. Sedává na něm starý městský policajt dumaje, co by měl dělali, aby neměl dlouhou chvíli. A sedí právě, bohužel, na onom zlatém nápisu, jenž čím dále tím více otírá se a mizí . . . Panuje proto vážná obava, že jména oněch slavných a zasloužilých o město mužů nebudou zachována vděčnému potomstvu. Sic transit gloria mundi!

2

Městečko Nový Kmínov má zvláštního purkmistra, zvláštní pivo a - zvláštní osvětlování ulic.

Osvětlování dělo se tam vždy obyčejnými petrolejovými svítilnami, jako v malých městech vůbec je v obyčeji, avšak něco přitom bylo zvláštního. Cylindry svítilen čistily se dokonce dvakráte za rok a pak že svítilny se nikdy nerozsvěcely v době úplňku měsíce.

„Ech darmo - jest škoda peněz! Když svítí měsíc, nebudeme svítit my!“ prohlásil jednou pan purkmistr rezolutně v zasedání městské rady.

Jen o posvícení hořely svítilny celou noc, ať už v tu dobu byl úplněk, nebo ne. A bylo toho světla také svrchovaně zapotřebí. Neboť obyvatelé znamenitého městečka onoho, zmožení vytrvalým tancem i vytrvalým pitím piva, ještě by se potloukali na cestě k domovu v kamenitých a neschůdných uličkách.

Tento zákon osvětlovací trval až do nedávné doby. Až jednoho dne, či lépe večera, se přihodila podivuhodná událost.

Pan purkmistr zdržel se v sousední vesnici za jakousi záležitostí až do pozdního večera. Byla tma, že by ji mohl krájet. Pan purkmistr, ačkoliv cestu dobře znal, přece vrazil nemilosrdně do několika ovocných stromů u cesty.

„Potvorná cesta,“ mručel si pro sebe, „člověk Se hnedle může přerazit! No, za chvilku budu už v městě, tam mně posvítěj ty naše lucerny.“

Skutečně za chvilku byl pan purkmistr v městě. Poznal to určitě, neboť vrazil hlavou do nějaké zdi.

„Hrome! V těchhle místech je přece lucerna! Copak nesvítí? Je tohle pořádek! No počkej, ponocnej, duši nosem ti vytáhnu!“

V oknech domků bylo temno. Vše již spalo.

Pan purkmistr kráčel velmi opatrně, ale vzdor tomu co chvíli kobrtal o kameny. Stále láteřil na nedbalého ponocného.

Náhle však se zastavil. Hlavou mu probleskla myšlénka. „A není on dneska úplněk? Ba ba, dneska je úplněk. - Dneska svítí měsíc, a nesvítíme my. - Co povídám, svítí! - Má svítit, ale nesvítí! - Proč nesvítí?! - Nene, tohle je rozhodně nepořádek. Ponocný si to vypije!“

Pan purkmistr všecek rozhorlen vykročil poněkud rychleji kupředu. Avšak pojednou ztratil rovnováhu a padl - ne snad do příkopu, ani do strouhy - ale pouze nosem se dotekl země rodného svého městečka. A z nosu páně purkmistrova vytryskla krev . . . Ano krev! . . .

*

Druhý den byla svolána městská rada k poradě. Pan purkmistr se dostavil se zavázaným nosem.

„Pánové! Měsíc, jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, nekoná svou povinnost. Má osvětlovat město naše v době svého úplňku, a nečiní tak. Navrhuji tedy, abychom nereflektovali více na jeho služby a osvětlovali si město své sami, a každý den, ať je úplněk, nebo ne!“

Hlučné „Výborně!“ bylo odpovědí na jeho výmluvná slova.

A v protokole bylo toho dne poznamenáno: Ježto měsíc nekoná svou povinnost, vyslovuje se mu jednohlasně nelibost, a usnáší se slavná městská rada, aby atd. Svítilny se teď rozsvěcují v Novém Kmínově každý den.

   


 

Lítejme!

 

Není tomu dávno, co u pražských akcízů bylo pozorovat podivný zjev. Akcizáci na potravní čáře stáli smutní a dívali se zoufale do prázdna. A co bylo příčinou té melancholie mužů od potravní daně? Farman, vynálezce letadla. Tak najednou problesklo všemi novinami, jak geniální Francouz na vojenském cvičišti u Paříže urazil se svým letadlem ve vzduchu 1300 metrů a jak zas přiletěl na místo odletu. Chápete tu zoufalost mužů od potravní daně? Co bude s potravní čarou, až budou lidé létat? Prosím vás, křičte do výšky 1000 metrů: „Máte něco k zdanění?“

A jako s akcizáky, mělo se to i s policajty. Ale poněvadž stráž bezpečnosti nikdy nesmí být melancholickou, dívali se policajti zuřivě do výšek oblačných. Když nevypátrali vraha v novostavbě v Jindřišské ulici, jak ho mají vypátrati ti, co po nich přijdou, někde bůhvíkde ve vzduchu. „Pak se oběsím,“ řekl jeden detektiv. Pak. To slůvko znamená: „Až se bude lítat.“

V těchto dobách objeví se inzeráty v novinách: „Jedna z největších bank přijme pokladníka, žadatel, který prokáže, že trpí závratí, obdrží přednost.“ Zcela správně. Kdo trpí závratí, nemůže se vznést do výšky. Jinak bude přihlíženo k tomu, aby pokladníci nezabývali se v prázdných chvílích vzduchoplavbou. Každý pokladník bude muset složit manifestační přísahu, že si nikdy neobjedná ceník letadel, že si nikdy letadlo nekoupí a že se bude pohybovat jedině po zemi, popřípadě v kundratickém mlýně po rybníčku na loďce.

Objeví-li se u pokladníka sebenepatrnější nadšení pro letadla, bude okamžitě propuštěn ze služby a zavřen pro pokus zpronevěry. Až se bude lítat.

Noviny budou muset založit novou rubriku, pod názvem: „Uletěli“. Možná, že bude vycházet zvláštní informační časopis, zabývající se jedině tímto předmětem. V rubrice „Uletěli“ bude kupříkladu stát: „Včera postihlo zdejšího předáka velké neštěstí. Když se vrátil ze schůze, zpozoroval, že jeho patentní letadlo zmizelo a s ním jeho mladá choť, s kterou byl před čtyřmi dny oddán. Současně zmizel mladý domovník. Oklamaný manžel vypil z lítosti rychle za sebou dvacet sklenic v Černém pivovaře a byl zatčen pro urážku stráže. Jak se nám sděluje, byli uprchlí spatřeni dalekohledem ve výši 2500 metrů nad Strašnicemi. Dle toho se soudí, že plují nejkratším směrem do Východní Indie.“

Za těch dob nebude zlých tchýní. Budou to hodné a tiché ženy, neboť bude jim jazyk držet za zuby letadlo. Jakmile by se jen zle podívaly na zetě, zeť sedne a frnk! Hledejte ho někde na ostrově Tahiti nebo Madagaskaru. Ale nastane něco jiného. Milenci nebudou říkat sobě navzájem: „Přísahej mně věčnou lásku,“ ale: „Přísahej, že mně nikdy, nikdy neodletíš.“

Ta doba bude mít mnoho nepříjemných stránek. Budete kupříkladu obědvat pod širým nebem a najednou zčistajasna spadne vám do polévky černoch. Pro kandidáty poslanectví bude to truchlivá doba. Hodláte kandidovat, mluvíte k davům a zčistajasna chytí vás někdo za límec a než se nadějete, už jste v letadle a za chvíli někde v Polynésii. A než vás z té malé procházky přivezou domů, už je dávno po volbách. A zas budou články v novinách: „Odletěl s protivným kandidátem.“

Literatura ponese se novým směrem. „Napsáno ve výši 3600 m“ a podobně. Básně budou ohnivé:

Ve výši pět set ručku stisk,

ve výši šest set vzdychl pak,

a tisíc metrů. Zaplál zrak.

A dva tisíce. Touhou výsk

a tři tisíce. Vzdychl zas.

A ještě pět set. „Mám rád Vás...“

Vyjdou romány pod názvem Těžší než vzduch. Pravda. Na tomto principu zakládá se Farmanovo letadlo.

Naproti mně bydlí soused, truhlářský mistr. Jakmile se dočetl o Farmanovi v novinách, přiběhl nahoru: „Ukrad mně myšlenku,“ křičel, „lump mizerná. Těžší než vzduch! To je má myšlenka. Já už deset let pracuji na letadle. Každý den něco přidám. Dnes už to nemůže pozdvihnout ani deset lidí.“

Ten muž nelhal. Byl jedním z těch skromných vynálezců, kteří mají nyní jen jednu myšlenku, že je Farman okradl o myšlenku. Můj vynálezce myslel to ale vážně s těmi letadly. Četl jednou někde větu: „Holub je pitomé zvíře a lítá a já platím daně, proč bych také nelítal.“

A tak se ten dobrý mistr truhlářský zbláznil. Napřed počal dělat pokusy s deštníkem. Skákal doma se stolu na podlahu. Dělal to asi týden a jeho žena se odstěhovala k rodičům. Pak si udělal křídla a šel na Letnou k večeru. Tam si křídla připjal a večerní soumrak zahalil v neproniknutelné tajemství jeho konání. Faktem je, že ho za dvě hodiny našla policejní hlídka bolestně sténajícího. Zlámal si na rovině dvě žebra, zlomil nohu a vymkl ruku. Čtvrt roku ležel v nemocnici a tam si vymyslil svůj těžký létací přístroj. Tento přístroj dal dopravit jednou za Invalidovnu u Karlína. A přes to, že byl těžší než vzduch (500 kg), nehnul se z místa. Neztratil naděje, dal přístroj dopravit domů a odebral se do blízké zájezdní hospody, kde počal hovořit o vzduchoplavbě. Náhodou nebylo mu porozuměno. Hráli tam jedníka a ubožák marně namáhal se vysvětlit jim princip „těžší než vzduch“. Konečně zavolali podomka, který chvíli poslouchal a pak ho chytil za límec. Když se vrátil sám, ptali se ho: „Nu, jak je?“

„Byl těžší než vzduch,“ odpověděl zádumčivě podomek.

Vidíte! Jaký to skvělý případ popularizování vědy. Ale zároveň příklad, jak lidstvo zneuznává vynálezce.

„Já vám už dostal pro to bití,“ stěžoval si mně vynálezce, „to si ani nedovedete představit. Tak jednou jsem vykládal na venkově, že lidé budou lítat. Odporovali. Já jim řek, že jsou hlupáci, hovada a blbci.“ Tak mu ovšem natloukli, ale on dodnes myslí, že ten výprask způsobila jejich zaujatost vůči myšlence, že jednou budou se konat mikulášské zábavy ve výšce řekněme 2000 metrů.

„Kde strávíte prázdniny?“

„Ve vzduchu!“

„Kde jste se seznámila, milostivá paní, se svým manželem?“

„Ve vzduchu.“

„A strávili jste líbánky?“

„Ve vzduchu.“

Doposud Farman lítá se svým přístrojem jen tři metry nad zemí. „To ještě nebere s sebou komíny!“ vykřiklo radostně mnoho domácích pánů.

„Ale dojde na to,“ odpovídám, „dojde na to, že komíny nebudou bezpečny.“ A pro legraci budou vám na rozhlednách brát létající klobouky z hlavy. Zábav bude dost s letadly.

A když pak se na Václavském náměstí podíváte nahoru, tu uvidíte leckdys, jak nějaký létající člověk lítá nejistě sem a tam. To si zajel dopoledne do Bavor na sklenici černého piva, či do Itálie nebo do Řecka na nějakou tu čtvrtku vína.

A ženušky těch lítajících mužů neřeknou nikdy ani slovíčko ze strachu před definitivním odletem. Bude to velmi hezké, ale škoda, že to bude ještě dlouho trvat, než se bude lítat jinak než jako dosud z hospody, z úřadů a z ministerstva.

   


 

Logické a nelogické hlavy

 

Když profesor Antonín Tlamicha zemřel, zbyl mezi jinými věcmi a spisy, které zůstavil světu z oboru chemie, fyziky a matematiky, i malý sešitek poznámek s podivným nápisem Lanl H. Zápisník tento byl pln jmen a komise, která zabývala se zkoumáním jeho pozůstalosti, seznala, že zápisník ten není ničím jiným, než knihou prospěchů jeho bývalých žáků.

Pozůstalost profesora Tlamichy připadla muzeu a stkví se dnes v literárně-pedagogicko-historickém oddělení, i zápisník profesora Tlamichy s nepochopeným a neprozkoumaným názvem Lanl H.

Na první straně poznámek například stálo: „Hovora 6, n l H.“ Komise učené společnosti pedagogicko-literárně-historické rozluštila rychle, co znamená „Hovora 6“. 6 znamená strašlivý zjev, číslici, pojem pro úplného ignoranta: „Hovora zcela nedostatečně.“ Další rozluštil jednoho dne návštěvník onoho oddělení, který zastaviv se před zápisníkem ve skříni, povzdechl: „Ano, ano, kde jsou ty časy, kdy Hovora dostával šestky a byl nelogickou hlavou. Logické a nelogické hlavy, milý profesore Tlamicho!“

Tím byla záhada tajemných písmen rozluštěna jeho bývalým žákem a nezbývá nic jiného, než na tomto místě ocenit stručně vychovatelskou činnost profesora Antonína Tlamichy.

Profesor Tlamicha nenáviděl k smrti nelogických hlav, kdežto vážil si hlav logických. Dle toho zařídil také svá jednání. Záludnými otázkami hleděl vyzkoumat, zdali jeho žáci jsou logickými hlavami, či nikoliv.

Nelogické hlavy přísně trestal, neboť dle něho nelogické hlavy nemají práva na život.

„Ano,“ říkal po obdržené odpovědi. „Kazuba má šestku a píši n,“ nelogická hlava. „Kazubo, Kazubo, nebojíte se boha? Říci molekule. Neříká se ryba, rybe, neříká se molekula, molekule. Říká se ryba, ryby, molekula, molekuly, Kazubo. Jste slabý pro život a při příležitosti nejbližší podrazím vám nohy. Ano, logické uvažování, hoši, je tedy čímsi mohutným, tedy, studenti, zdalipak je správné rčení: Na trhu bylo laciné víno? Co myslíte, Hovoro?“

Ozval se Hovora: „Řekne-li někdo: Na trhu bylo laciné víno, není to rčení správné.“

„Výborně, Hovoro, píši: Hovora h l, hlava logická, a dále, Hovoro, vysvětlete blíže tento pojem nesprávnosti. Proč není správné říci: Na trhu bylo laciné víno. Vy mlčíte, dobře, Hovoro! Píši Hovora 6, n l. nelogická hlava. Tedy když není koláč navrchu mazaný, tedy je mazaný vespod. Ozbrojí-li chemik oko své brýlemi chemickými, jaké rčení je správné? Nikdo se nehlásí, jak vidím. Se slzou v oku, se srdcem zarmouceným, lavici po lavici musím dát napsati šestky. Zodpovím otázku sám. Chemik, ozbrojí-li své oko brýlemi chemickými, řekne: Na trhu byly laciné vinné hrozny. Zdalipak jest to totožné, víno a vinné hrozny, samo sebou se rozumí, že se nikdo nehlásí. Se srdcem probodeným píši lavici po lavici nových šestek řadu. Zodpovím otázku sám. Není totožné víno a vinné hrozny. Víno jest produkt a poznamenejte si, že víno vyrábí se z vinných hroznů. Přemýšlejte o tom!“

A jak logickým byl profesor Tlamicha ve škole, tak logickým byl i v životě soukromém.

Když ponejprv seznámil se prostřednictvím ředitele ústavu se slečnou Varšovou, napsal pečlivě do svých poznámek: „Slečna Varšová, n l, nelogická hlava.“ Později častěji s ní chodil a studoval blíže její logické úvahy, jako za onoho památného dne, kdy začal jí vykládat význam kysličníku vodičitého v přírodě, vliv chlorovodíku na dýchací ústroje a skončil tím: „Po všech odpovědech, které dostávám, vidím se nucena obrátiti se k vám otázkou, zdali ke mně cítíte náklonnost v míře sebenepatrnější. Odpovězte logicky, ctěná slečno. Že nevíte? Tedy když není koláč navrchu mazaný, je mazaný vespod. Buď vás miluji, či nemiluji. Se srdcem zarmouceným vidím se nucena pro dnešek ukončiti tuto rozmluvu a napsati: Slečna Varšová, n l, hlava nelogická. Buďte sbohem!“

Druhého dne dostal od ní psaní následujícího obsahu: „Ctěný pane! Prosím, odpusťte mé divné včerejší chování, které Vás zarmoutilo. Ačkoliv vím, že ve Vašich očích budu považována za příliš smělou, odpovídám na včerejší Vaši otázku, že cítím k Vám neobyčejné sympatie. Jsem vychována bez všech předsudků a proto prosím, abyste snad nepovažoval tento krok za nějaké neskonale smělé podnikání. Ke kroku tomu mne nutí má povaha, které jste opravdu nejbližším. Jsem vychována...“

Profesor Tlamicha ani dál nečetl a do svého zápisníku napsal: „Sl. Varšová, H l, hlava logická,“ a zároveň obdržela od něho zálepku s logickým obsahem:

„Ctěná slečno! Ptejme se: Cítíte ke mně náklonnost vroucí, či náklonnost přátelskou? Škrtneme-li v této rovnici a i b, zbude pouze náklonnost. Násobíme-li posledního činitele navzájem, shledáme, že ku společnému soužití zbývá ještě svolení Vaších pp. rodičů. Otázku tu zodpovím sám v nejbližší době. Ptejme se: Kdy mohu předstoupiti před Vaše pány rodiče?“

Obdržev přesné datum, předstoupil profesor Tlamicha před její pány rodiče po logické úvaze.

„Mám-li,“ řekl jejímu otci, „osmnáct set zlatých, čili třicet šest set korun ročního příjmu, tedy obnos, který kdybychom proměnili na desetihaléře a jeden položili vedle druhého, pokryli bychom tím 82 čtvereční metry, dovoluji si požádati o ruku vaší slečny dcery. Prosím o rychlou odpověď, poněvadž jsem dosud neposnídal.“

„Pane profesore,“ řekl otec nadšeně, „jsem prostý muž a nikdy jsem nemluvil do větru. Když ji chcete, vezměte si ji. Výbavu má a peníze také dostane.“

„Ach, peníze,“ řekl profesor Tlamicha, „nejedná se mně v prvé řadě o peníze. Není-li však koláč na povrchu mazaný, je mazaný vespod. Kolik vlastně dostane peněz měny rakouské?“

Byl odveden do jídelny, kde při snídaní vysvětlili mu hypotéky na domě a ukázali spořitelní knížku. Když přišlo víno na stůl, promluvil profesor Tlamicha v přípitku na pány rodiče: „Ptejte se mne, jsem-li spokojen. Odpovídám: Optán jsa, zdali jsem spokojen, hlavou kývám a dím: Plnou měrou. Vynasnažím se, abych vaši slečnu dceru miloval, což nebude mně činit žádných obtíží, poněvadž jsem již požádal o její ruku, kterou jsem obdržel. Více nemám ničeho již říci a připíjím toliko, konče přípitek slovy: Jsem blažen, spokojen a důvěry té hoden.“

Za šest neděl byla svatba a po svatbě za čtvrt roku zmizela mu náhle manželka s nějakým přítelem z mládí. Dověděl se to právě v přestávce, vyňal zápisník a klidně napsal: „Profesor Tlamicha, h n, hlava nelogická,“ a vešel do třídy pravě: „Vidím se nucena dnes nadobyčej přísně zkoumati.“

A to bylo vše, co učinil v této záležitostí.

   


 

Löbliche Redakción der Kárikátury in Próch!

 

Majne méno hajst Filip Proschek und já být po dlouhý Járy in Wien in unser Kajserstadt jako Christlich-sociál a být ňémkyně, můj otec být čéškyně, má matka být cech.

Já byl in Wolešnick bel Prótywin geboren, was hajst potracen a mít jít nach Win, wo geblíbn bin a zůstal christlich sociál němec. Geblíbn bin als Prošcheck baj partaj christlich sociál wajl wínrišen magistrát ajn bin Exekútor.

Nohy můj známy was hajst frajnt sagt was hajst povídá máme die Waare was ist trouba oder ajne howádo, Mistfi. Geblíbn bin wí ajn mistfí und christlich sociál. A dál ajnšrajbn sebe das heist Filip Prošchek in ňémec, můj manžel das hajst Gátyn majne za ňémec a Kindr auch za ňémec a bejt mu fikat vúl das hajst oks. Ale já být dál christlich sociál enwédr vúl, odr christlich sociál a já být ňémec a christlich socijál.

Löbliche rédakción der Karikatury in Próch!

Já nevěděla oder nich gutgewisen jaký wi máš práwo na nás ňémce na uraška. Kto být we Win álso Wien in, der sól ajn ňémec byt und christlich socijál und káne mistfí und kán hówad one das místt was hajst hnůj.

Já být ein Birger von kajsrlichn štát Wín, wo die Heern ándere, das hajst vyší pán, hat ksákt že voni být ňémci a mít pod sebou, sich unter, i jiný čéch i jiný mádár i jiný. Polák jako ten rúkawitschař u Schönbrunnú, kde je tolik hovada, f tom Becirku as tam udélaly Tiergarten das hajst zwéržynec.

Mi christlych sociál sajn být óles ajn ňémec a wi být nás uraška dát, ajne orfajge fůr unsre dumhajt waše. Lébliche rédakción von Kárikatury.

 Mír dajče in wín, das hajst mi ňémec in wín, wir šísen na nařízeni von minister voň vnitra.

Mír sind a byt gúter christlich sociál a dělat tág, jako ten Birgermajster voň Wín, kdo néni ňémec, ten bit vyhozen z kajsrštát Wien.

 Ten by zavžen oder eingešlossen oder curückgeschlosen und být vyhozen aus der Kajsrštát.

 Brauchen wir kájne 5 000 000 čechen in Kaisserštad. Mi nepočebowát žádný chitrí lidi wir potřebuje mistfi, jak wam tet ironisch pišu.

 Mi christlich sociál dělat zdy ňémec a byt třebas cech, být rákušan ajn ostereicher a být všude spívat esterajch du édles Haus, das hajst barák, steck dajne Fáne aus, das hajst vistrč fángli, las sie in Winde wén, das hajst át se třese na wítr, osterajch musevig štéhn, das hajst rakousko požát na nohou.

 Lébliche redakción der Karikatury. Ich bin chodím do ňémecki školy abych se dobře naučit jak ortografiš se psát německo. Mi christlich sociál in wín nebýt blbec, nebit ein Dumkerle, mi christlich sociál být ňémec in osterajch. Osterajchisch Birgr das hajst méštán voň rakousko.

 Já být číst vaše Karikatury, kde se o ňémec bešprechuje. A nebýt tak blby, das hajst dum, že to byt padat i na nas. Bin gekomen in ajn gasthaus, das hajst putyka, kam chodit mi christlich sociál mir Birger voň kajsrlichen stád Wín a tam slyšet, že mi být blbec.

            S tím se vám poroučím und bleibe

                                               Filip Prošcheck,

                                     Birger von Kajsrlichnštadt

                                                  Wien.

 

   


 

Loupežný vrah před soudem



Všechny noviny shodovaly se v tom, že zločinec, který stál před porotou, jest chlapíkem, kterému se musí každý pořádný člověk vyhnout. Tento zlosyn spáchal totiž loupežnou vraždu. Nyní hleděl odevzdaně do budoucnosti, sám o sobě tvrdil, že bude pověšen, a při přelíčení dělal špatné vtipy, vtipy šibeniční, jako kupříkladu, že prorokoval státnímu zástupci, že on také bude jednou pověšen. — Mezi jiným pravil též, že provaz, kterým bude oběšen, daruje předsedovi soudu, aby si s ním zavázal kalhoty. Tyto poznámky vzbuzovaly přirozeně velkou nelibost u přísedících soudu a dostali se kvůli nim do hádky státní zástupce s obhájcem obžalovaného, který tvrdil, že díky dobrodiní zákona má každý obžalovaný právo vyjadřovat se u soudu, jak umí. Mluví-li obžalovaný o kalhotech předsedy soudu, že se chytá posledního stébla k záchraně, neboť chce svým šibeničním humorem získati si sympatii poroty a že kalhoty… Tu byl obhájce přerušen státním zástupcem, který opřel se jeho vývodům řka, že kalhoty předsedy soudu zatahovat do debaty jest nemravným. Nato obhájce vtipně odvětil, že kalhoty pana předsedy nejsou nemravnými, nýbrž ten, kdo je v nich, že celý systém soudnictví jest nemravností, počínaje od žalářníka až ke katovi. Po tomto vyjádření bylo obhájci odňato slovo a přinesena plivátka, aby si moh předseda soudu odplivnout. V porotní síni nastalo po tomto odplivnutí si předsedy velké vzrušení, několik dam omdlelo a jeden posluchač omylem sáhl do cizí kapsy, vytáhl odtamtud kousek čokolády, kterou před zraky okradeného počal nervosně kousat. Byla učiněna přestávka, které použil obžalovaný loupežný vrah k tomu, že dělal nestydaté posuňky na státního zástupce.
Po přestávce bylo v líčení pokračováno. Došlo se k uznání, že loupežný vrah provedl svůj zločin s neobyčejnou brutálností. Před provedením nejedl tři dny, aby nyní mohl tvrdit, že ten bochník chleba, o který se jednalo, ukradl z hladu. Vymyká se to vůbec všem pojmům o ohavnosti, co provedl. Když ten bochník ukradl, tu přepadený kupec ho postřelil z revolveru a pak chytli se do křížku, při kterémž zápase byl kupec uškrcen. Vrah utíkal, ale následkem velké ztráty krve brzy klesl a byl četníky bezodkladně svázán. Výmluva, že jednal v sebeobraně, byla velmi nejapná. K čertu, proč by se nedal klidně postřelit, po případě zastřelit, když při výslechu pravil, že dávno před provedením zločinu pomýšlel na sebevraždu? Dojemná byla scéna při konfrontaci manželky zavražděného kupce, která s pláčem mluvila o brutalitě zločinu: „Škrtil ho tak, až ubožákovi oči lezly z důlků.“ Tato věta prosté ženy každým hluboko zachvěla a jeden referent učinil si poznámku ku svému referátu: „Oči vylézající z důlků“, což bude název jednoho sloupce referátu v tomto soudním přelíčení.
Obžalovaný sám činil dojem zločince. Pravil, že nevěří v pánaboha, že mu pámbu může vlézt na záda, že mu pámbu nikdy nic nedal, že jeho dědeček zemřel hlady, jeho babičku že znásilnil hejtman od četníků, zkrátka každá jeho věta budila nelibý dojem. Státní zástupce vyžádal si právo stíhat dodatečně pro urážku náboženství a pro urážku vojska, poněvadž hejtman od četníků patřil k zeměbraně. „Ostatně myslím,“ pravil státní zástupce, „že by byl hejtman od četníků nikdy nebyl znásilnil babičku obžalovaného, kdyby byl věděl, jakého bude míti vnuka.“
Tato věta vyvolala živé pohnutí v obecenstvu a několik dam slzelo, jako kdyby je byl hejtman od četníků sám znásilnil. Zločinec se při tom usmíval „samolibě“, jak stálo doslovně v soudním protokolu, a bylo vidět, že si dělá legraci z publika i ze slavného soudu. Užíval při výslechu odporných vět, jako: „Copak jsem se měl dát zabít?“ „Tak jsem ho, lumpa, drobátičko přiškrtil, copak já za to mohu, že mi vypadne studenej z ruky?“ A podobně.
Obhájce časem pokusil se naklonit porotce krátkými vysvětlivkami a apelováním na jejich soucit. Bylo to však házením hrachu na zeď, neboť všichni porotci dívali se krvežíznivě na loupežného vraha. Jeden z nich tvářil se nejkrvežíznivěji. Nedal si ujít ani jedno slovo zlosyna, který čím dále tím více dělal hrubé žerty. Oči toho porotce hltaly takřka postavu loupežného vraha a konečně ten porotce nemohl již to vydržet a vykřikl: „Copak vás to těší, že budete pověšen?“
Na tuto záludnou otázku odvětil loupežník klidně: „A vás to těší jistě víc než mne.“
Po tomto prohlášení vstal státní zástupce a za hrobového ticha prohlásil, že si půjde umýt ruce. Jedl totiž v přestávce slanečka. Byla to jen záminka, aby se tento novodobý Pilát mohl jít vymočit. Vrátil se s tváří jásavou, jako každý člověk, kterému se ulehčilo, a zdál se být obžalovanému více nakloněn, poněvadž již neplival do kapesního šátku jako dřív, kdykoliv se na loupežníka podíval.
Výslech svědků potvrdil žalobu na celé čáře. Vyšlo najevo, že obžalovaný již dříve dělal na každého špatný dojem. Přitížilo mu dále to, že bylo konstatováno, že je nemanželským synem a že pije žitnou kořalku. „Koňak nemohu pít,“ prohodil obžalovaný. Po těchto slovech předseda soudu nařídil, aby byl vrah odveden, na zakročení obhájce byl ale přiveden nazpátek. Tato episoda neodbyla se bez pohnuté scény. Jsa odváděn, opakoval zlosyn ještě jednou důrazně: „Koňak nemohu pít, na koňak nemám.“ Velké vzrušení mezi porotci. „Kdyby na něj měl, tak by ho pil,“ poznamenal jeden porotce. Bouře pochvaly u obecenstva a hlasy: „Kořala jeden.“ Porota volá: „No dovolte…“ Všeobecné vzrušení a výtržníka odvádí vězenští dozorcové.
Předseda soudu volá: „Copak jste v divadle?“ Když byl obžalovaný nazpět přiveden, byl konfrontován s bochníkem chleba, který ukradl, a s podobiznou zavražděného. „Jest to ten chleba?“ tázal se předseda soudu. „Ano,“ odvětil pevným hlasem zarputilý zločinec. „Poznáváte svou oběť?“ „Když jsem ho v zápase uškrtil, byl starší.“ Tato cynická odpověď otřásla hluboce všemi posluchači a i nejotrlejší soudní úředníci zachvěli se od noh až do talárů. Další svědkové obviněnému přitěžovali. Obhájce, který proti tomu protestoval, byl odbyt předsedou soudu, že svědkové nejsou pro legraci*. Svědky bylo zjištěno, že zločinec neměl kde spát. Blíže nebylo pátráno po příčinách toho zjevu, ale konstatováno kromě toho, že když neměl kde spát, mohl spát alespoň jinde než v sadech u kostela. Jiný svědek řekl, že loupežný vrah nenosil límečku, jiný potvrdil, že neměl košili, a jeden pod přísahou vypověděl, že mýdlo bylo u vraha neznámou věcí. Nejvíce přitužilo obžalovanému svědectví starosty jeho rodné obce, které bylo následující: „Lotr fuseklí neznal, nos rukávem si od mládí utíral, nemravnou věc namaloval na plakát o procesí, starostovi sviní nadal před dvaceti lety a jemu, starostovi, dodnes dluhuje dvacet krejcarů.“

POROTA

„Pánové,“ řekl jeden porotce, když přikročili k poradě, „tak jsme se zde sešli, abychom rozhodli o osudu obžalovaného. V celém městě nenajdete dobré papriky. Obžalovaný je člověk ničema. Dal jsem si papriku u Dvořáků a ta nebyla k jídlu. Z mládí jevil velkého nadání ku lhaní a dokončil svou kariéru vraždou. V té paprice našel jsem mouchu. Není telecí jako telecí. Zabil ten lotr muže řádného a pracovitého, muže, který celý svůj život věnoval blahu obce, muže kupce poctivého, který by nikdy neprodával takové papriky, z jaké byla upravena omáčka u Dvořáků. Muže, který, kdyby byl býval řezníkem, jistě by neměl svědomí prodat takové už zavinulé maso na papriku, kterou jsem ráno u těch Dvořáků jedl. Na šibenici s tím lotrem, ať se houpe, ať se svíjí v posledních křečích. Je to strašné bídáctví, dát si za tu porci zaplatit pětatřicet krejcarů. Zločinec největšího druhu jest ten, kterého jste viděli a jehož jednání posuzujete. Varujte se hostince U Dvořáků, pánové! Já hlasuji a říkám: Vinen!? — Ano!
A vy pánové?“
„Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano! — Ano!“
„K smrti provazem!“ přečetl předseda soudu rozsudek. „Jménem Jeho Veličenstva k smrti provazem,“ opakoval ještě jednou. A zatím co dámy v porotní síni posílaly hubičky pánům porotcům, obžalovaný vypustil ze sebe zvuk, který nenáleží do počtu bajek, ale o kterém se říká, že nepatří do společenského taktu.
Dozorce, který po tomto zvuku odváděl odsouzence, tvářil se kysele. Flatulence čili vanutí.

_________________________

*) Poznámka: Ze skutečnosti je konstatováno, že svědkové jsou pro legraci.

 

   


 

Lucie, spanilá zakletá princezna

Pan Alois Širlo byl jedním z oněch podnikavých mužů, kterým hloupost lidská nijak nevadí a kteří by bez této, možno říci veřejné vlastnosti nemohli ani existovati. Zprostředkoval půjčky, a když viděl, že mu hoří koudel, zanechal tohoto nevděčného shánění záloh na kolky a stal se úředně oprávněným vykládačem karet, hadačem a vydavatelem planet. K takovým věcem úřady ochotně dají povolení.

Stalo se jednoho dne, že k němu přišla stará vdova a tázala se, zda snad by jí planety nevěstily, že se ještě na stará kolena vdá. Poněvadž při té příležitosti panu Širlovi sdělila, že má tři tisíce zlatých, vyložily jí planety, že si ji vezme pan Širlo, ale až po jistém čase, osvědčí-li se dobrou společnicí. Toto osvědčení stálo starou vdovu šest tisíc korun a pan Širlo zařídil si panoptikum zázračných a podivuhodných věcí, objížděje se svým podnikem venkov a ukazuje všude za mírné vstupné kostru z mořské panny, fez sultána Murada, zkamenělé slzy svaté Terezie, jednoho živého obarveného hroznýše, malou prašivou opici, dikobraze a ochočeného ježka. A vše to hlídala přísným okem paní Širlová, kterou si konečně musil vzíti v kterémsi moravském městečku, když se z ní byl stal právě takový drak, jaký byl vymalován nad boudou podniku.

Byly však již i jiné podniky, založené s mnohem větším kapitálem, jež přece konečně zkrachovaly, a tak se také stalo, že jednoho dne ze šesti tisíc korun nezbylo panu Širlovi ani krejcaru. Zůstala mu pouze zvířátka, zázračné věci a paní Širlová, s velkými bradavicemi na obličeji, obrostlými černými vousy.

Potom docházelo pomalu i na rekvizity, prodali dikobraze kterémusi učiteli, cvičeného ježka jednomu hostinskému, jenž měl mnoho švábů, hada podnikavému potulnému brusiči, který si chtěl zařídit cirkus, zkamenělé slzy svaté Terezie rozplynuly se při nejbližším dešti, když do boudy pršelo, kostru mořské panny zabavili mu v jiné hospodě, kde zůstal dlužen za dva syrečky a litr piva, a tak jednoho dne nezbylo mu nic leč stará, rozbitá bouda a velká skleněná skříň, ve které chovány byly dříve všechny ty rekvizity, také již značně poškozená. Ke všemu neštěstí neutekla mu ani paní Širlová v této strašné bídě.

Pan Alois Širlo však si nezoufal. Jednoho dne objevil se na jeho boudě tento plakát:

„Lucie, spanilá zakletá princezna. Před třiceti lety zakletá do skleněné skříně a neviditelná. Přes noc zmizí vždy z této skříně mísa jídla a sklenice nápoje. Vstupné jen dva krejcary. Děti a vojáci platí polovic.“

Tento zázrak táhl stejně jako mírné vstupné a po celý den byla bouda plna a zevnitř ozýval se jasný a zvučný hlas pana Aloise Širla: „Prosím, jen přistupte blíže k této skříni, ničeho se nebojte! Zde uvnitř vidíte neviditelnou spanilou princeznu Lucii. Před třiceti léty zakleta čarodějníkem z Hostivaře. Prostým lidským zrakem neviditelna. O její přítomnosti však svědčí, že každého rána naleznete zde v této skříni prázdný talíř a prázdnou sklenici, ačkoliv každou noc dovnitř dávám plný talíř a plnou sklenici. Nemám-li však při dnešní velké drahotě dosti prostředků, abych jí talíř vrchovatě mohl naplniti, tu v noci slyšet lze úpěnlivé kvílení z této skříně. Zakleta byla s nejvyšším povolením slavných úřadů a všechny listiny o této věci jsou v císařském a královském dvorním muzeu ve Vídni. Ukazována byla před nejvyšší šlechtou a žádný ji nespatřil. Císařskými profesory za pravou uznána a poctěna nejvyšší medálií prince Šamburga z Lippe. Přistupte blíže k této skříni, a kdo z vás má smilování se spanilou zakletou princeznou Lucií, nechť vloží do této misky krejcar, dva, tři, dle své možnosti, aby za noci nekvílela hladem a žízní!“

A když večer bouda byla zavřena, tu vylezla paní Širlová ze svého úkrytu za záclonou vzadu boudy, ušitou z pytlů, a výsledek toho byl, že ráno před publikem objevil se prázdný talíř a prázdná sklenice. V úterý a v sobotu, když byly jaternice, vidělo publikum na talíři špejle. Zakletá princezna dávala však přednost jelitům. Ale všechno má své meze. Jednoho dne šel kolem úředník od hejtmanství, když se vracel v noci z tohoto předměstí ze zábavy domů, a rozveseleně přečetl si v záři měsíce bizarní plakát. Po cestě domů přestal se však smát a stal se opět úředním člověkem, který vidí ve všem jen špatnost. Poněvadž však úřední jednání jest vždy složitější, dozvěděl se pan Širlo již druhého dne, že zítra dostaví se k němu úřední komise, aby prozkoumala zakletou spanilou princeznu Lucii. A tak když úřední komise z hejtmanství s přísnou, slavnostní tváří vstoupila do boudy, spatřila ve velké, rozbité skříni spanilou princeznu Lucii, před třiceti lety zakletou: Spanilé dívce narostly za těch třicet let bradavice s pěknými černými vousky a nad boudou pyšnil se nový nápis: „Zázračné odčarování spanilé princezny Lucie po třiceti letech.“

„Ano, milostpánové,“ pravila paní Širlová ve skříni k úřední komisi, „měli jste mne vidět takhle před třiceti lety!“

Nato vydlužil si pan Širlo od pánů komisařů pět korun a šel se svou spanilou princeznou Lucií hledati si štěstí dále do kraje.

 

   


 

Má drahá přítelkyně Julča

I

Neznám doopravdy roztomilejší bytosti nad psohlavého paviána. Velice se divím levhartům, že se ho bojí a že ho nebožtík Brehm tak ošklivě pomluvil, nazvav ho obludou.

Zprvu, pravda, když se s ním setkáte, připadá vám jako nějaké zvíře z apokalypsy nebo z kreseb spiritistů, ale když si na něho zvyknete, vidíte, že pod kůží toho ďábla vězí dobrý charakter a že z takového psohlavého paviána udělali netvora jen lidé, kteří mu neporozuměli.

Budiž mně též, jako člověku zabývajícímu se zoologií, dovolena poznámka, že psohlavý pavián jest jediná opice, jejíž srst nezapáchá. Během své praxe získané obchodem se zvířaty byl jsem nucen snésti mnoho výčitek svých kupcův o ohavném zápachu různých druhův opic.

Právě proto mohu říci slovy svého sluhy Čížka: „Dovoluji si vašnostem doporučiti psohlavého paviána.“

 

II

Ten psohlavý pavián jmenoval se Julča. Byla to neobyčejná krasavice. Měla protáhlý nos, stříbrně hnědou krátkou srst s vůní pižma, hnědé oči a malý, inteligentní ohon, tak krátký, že to opravňovalo k nadějím, že potomstvo jejího rodu během dalších generací ohon ten úplně ztratí.

Dostala se k nám podivnou shodou okolností. Nějaký drezér opic koupil ji ve Stellingách u Hamburku od Hagenbecka. Měl celý penzionát. Julči dostalo se pečlivého vychování. Během dvou let naučila se ta opice oblékat si sama jakousi zamazanou plesovou toaletu s dlouhou vlečkou, nebo kroj Tyroláčka s pérem za kloboukem.

Pak ji učili jezdit na malém velocipédu do kruhu, jíst vidličkou a nožem, pít z láhve. V tom penzionátě ji též naučili vyplivovat velmi uměle pecky třešní do terče. Slečna Julča prospívala na duchu i na těle a byla naděje, že odnaučí se chytati si blechy ve společnosti, škrábati se vzadu a hledati domnělé vši na hlavě svého učitele a lidí ze svého okolí.

Obětavý učitel konečně si umínil, že svou žačku předvede v pražském Varieté. Napřed ji chtěl kvůli reklamním článkům představiti v redakcích denních listů. Upustil však od toho, když v první redakci Julča sežrala důležitý článek, který měl přijíti do večerníka a když polila šéfredaktora inkoustem. V té redakci byli pak bohatší o zkušenost, že drezéři opic dají se snáze vyhodit, než psohlaví paviáni.

Učitel Julčin byl již dávno na chodbě, ale Julča byla stále ještě v redakci. Seděla nahoře na knihovně a prohlížela zeměpisný atlas, který sebrala na stole a s patrným zájmem vytrhávala jednu mapu za druhou. Šéfredaktor s dvěma redaktory uzavřeli se v telefonní budce a radili se, co mají dělat s tím daleko přes metr měřícím ďáblem s hrozným chrupem, který zatím strhl domácí telefon a házel oknem na ulici různé rukopisy se stolu šéfredaktorova. Julča otevřela si však důstojně dveře na chodbu a objavši učitele kolem krku sestoupila s ním do automobilu, kterým přijeli.

Od té doby s ní pan Hardey nechodil po pražských redakcích a s hrůzou očekával, jak dopadne její vystoupení ve Varieté.

Skvěle nedopadlo. Když ji přivedl za ruku na jeviště v kroji Tyroláka a uklonil se, což Julča velmi způsobně opakovala, měl krátkou řeč k obecenstvu, v níž nazval Julču osmým divem světa.

Julča zprvu netečně pozorovala své okolí, pak podívala se dolů do orchestru a zmizela mezi hudebníky. Z orchestru vyskočila však velmi rychle mezi přední stoly v publiku s houslemi v ruce a sedla si na stůl před jakéhosi staršího pána, který se na ni z leknutí počal dívat kukátkem. Obecenstvo jalo se tleskat, poněvadž myslilo, že to patří k programu.

Julča, spokojená tím úspěchem, praštila houslemi milého pána přes hlavu a zmocnila se jeho kukátka. Pak počala skákat ze stolu na stůl, roztrhala na jedné dámě blůzu, hodila kukátkem po vrchním číšníkovi, vyšplhala se na galérii, odkud házela dolů do přízemí klobouky.

Obecenstva zmocnila se panika.

Marně křičel pan Hardey z jeviště, aby se nebáli, že je to velmi hodná krotká opice a že to za chvíli obecenstvu vynahradí předvedením vycvičeného krotkého tygra.

Sál se vyprazdňoval s neuvěřitelnou rychlostí. Konečně vnikli tam nahoru na galérii sluhové a po velkém zápase Julču svázali. Pokousala při tom svým pěkným chrupem jednoho z nich tak, že ho musila ochranná stanice odvézt do nemocnice.

Když tedy bylo vše uvedeno do pořádku a policie vytlačila od pokladen davy, žádající bouřlivě o vrácení vstupného, uznal pan Hardey za vhodné mně telefonovati.

Učinil tak bez rozpaků: „Haló, dověděl jsem se, že kupujete rád senzační zvířata, to velice chválím. Považujte mne za svého dobrého přítele, který vás nechce nijak zklamati. Viděl jste někdy opici, která si utírá nos do kapesníku?“

Odpověděl jsem mu, že ano, neboť mně samému podařilo se jednou vycvičiti tak opičáka druhu rhesus. Ten nosil dokonce malý kapesník neustále při sobě v lícních torbách své tlamy. Když chtěl si utřít nos, vytáhl jednoduše z úst kapesník, nos si do něho utřel a zas kapesník klidně strčil do úst. Prodal jsem ho jedné baronce, která z toho obdivuhodného opičáka dostala žaludeční katar.

„Haló,“ pokračoval pan Hardey, „začínám právě tím, čím vy jste v drezúře skončil. Viděl jste opici, která jí vidličkou a nožem?“

„Ano, pane impresário, měli jsme dokonce magota bezocasého, který byl tak vyspělý, že ty nože polykal. Dali jsme ho pitvat a tak jsme dostali celý příbor pro šest osob zase domů.“

„Haló,“ bylo slyšet jiný hlas u telefonu. (Byl to tajemník podniku.) „Haló, zkraťme to po obchodnicku. Jedná se o velmi krotkou opici, psohlavého paviána. Víte, je to ta zázračná Julča, co byla na plakátech. Jezdí na kole, pije z láhve, převléká se do plesového úboru s vlečkou, do šatů Tyroláka a umí mnoho jiných legrací a žertovných kousků. Přenecháme ji vám s celým zařízením za dvě stě korun. Neradi ji dáváme pryč, ale není zvyklá obecenstvu. Ostatně jsme tam u vás za chvíli.“

Odzvonili mně do uší a za čtvrt hodiny přivezli automobilem Julču, svázanou provazy jako zlosyna.

Dali jsme ji dolů do kuchyně, kde se vařilo pro tucet psů a kde bylo několik štěňat. Ta zalezla strachy do kouta, kde vyčkávala za lítostného kňučení, co se bude dít dále.

Smluvil jsem cenu za Julču s těmi pány na sto šedesát korun, její toaletu přidali mně zadarmo a nějak se nápadně rychle se mnou rozloučili.

Po jejich odjezdu zavolal jsem sluhu Čížka a poručil jsem mu, aby psohlavého paviána rozvázal. Klekl přede mnou na kolena a zapřísahal se, že musí pečovat o svou matku, což nebyla pravda, poněvadž před delším časem utekl z domova. Když viděl, že i to není nic platno, žádal o zálohu pět korun na mzdu s podotknutím, že se musí na tak vážný a nebezpečný podnik posilnit. Spokojil se však dvěma korunami a odešel dodat si kuráže.

Přišel za tři hodiny. Viděl jsem ho otvírat vrata u plotu a Čížek zmizel v domě. Chvíli bylo slyšet nějaký hluk dole a pak bylo ticho. Podíval jsem se ještě, zdali jsme za Čížka zaplatili Úrazové pojišťovně a přesvědčiv se, že ano, méně znepokojen sešel jsem dolů.

Opatrně otevřel jsem dveře kuchyně. Bylo vidět, že Čížek provedl svůj úkol. Při slabém světle petrolejové lampy na zdi bylo viděti tklivý obrázek. Čížek přemožen tím, jak si za dvě koruny dodával kuráže, ležel na posteli, když byl předtím rozvázal Julču, která patrně myslila, jak ji svazovali, že ji zas něčemu novému učili. Upotřebila tedy provazů, jichž byla zbavena a svázala Čížka do kozelce. Ubohý Čížek při tom spal a ležel na posteli jako balík. Julča snesla kolem něho všechna štěňata, která našla a hledala nyní něco Čížkovi ve vlasech. Štěňata tiše a moudře očekávala, až na ně přijde řada.

A tak se Julča seznámila se mnou.

Rozvázal jsem Čížka, přičemž mně ona pomáhala, a pak vzala mne za ruku a nepustila se mne, takže chtěj nechtěj musil jsem ji vést nahoru. Tam jsem jí dal jablko a chleba. Od té doby byla by mne snad ani na krok neopouštěla, kdybych byl dovedl to co ona.

Neuměl jsem však skákat ze stromu na strom, odtud na římsu a po římsách na střechu. Pozoroval jsem také, že ji mrzí neobyčejně, že se neumím houpat na visacím lustru.

Týž večer, kdy k nám přišla, vyskočila na visací lustr a marně mne lákala, abych tam vylezl za ní. Nebyl by nás však jistě udržel, neboť přetrhl se pod tíhou toho samotného paviána psohlavého. Velký petrolejový lustr spadl dolů, lampa explodovala, chytily jednotlivé kusy nábytku, pak záclony, podlaha. Zatímco jsem telefonoval pro hasiče, utekla Julča oknem a naproti na stromě dívala se na neobyčejné plameny, které šlehaly ven.

Když přijeli hasiči, musili Čížka vynést ven, poněvadž spal velmi klidně. Julča trochu ztěžovala záchranné práce, poněvadž se přiblížila ke stříkačce a počala se střídavě houpat na obou ramenech. Ti, kteří byli přítomni, tvrdili, že Julča pomáhala hasit. Velmi o tom pochybuji. Mohli též tvrdit, když později si jednou v noci udělala výlet na Malvazinky do hřbitovní kaple a houpala se tam na zvonu, že šla zvonit umíráčkem za onoho zřízence elektrických drah, kterého před chvílí potkala a vzala mu čepici, z čehož dobrého muže ranila mrtvice.

Bylo to však velmi milé stvoření. Přinesla mně tenkrát, abych se nezlobil, ze hřbitova plechovou tabulku: „Zde odpočívá můj milovaný manžel. Těš se na shledanou!“

Když byl požár uhašen, odebral jsem se s Čížkem a s Julčou do jediného zachráněného pokoje v přízemí. Julča rozumně usedla na pohovku a pomalu trhala nějakou vestu, které se zmocnila při té panice někde v sousedství. Nepatřila nikomu z nás a tak jsme jí nebránili v jejím počínání.

Čížek seděl též klidně a mlčky u stolu a pozoroval Julču. Náhle řekl ujišťujícím hlasem: „Sto šedesát korun není docela nic moc za ni. Řekl bych, že je moc laciná.“

Dal jsem mu pohlavek. A tak jsme všichni seděli tiše, já, Čížek a Julča s cizí vestou, každý přemítaje o svých záležitostech až do jedenácti hodin v noci.

Po jedenácté hodině vzali jsme Julču za ruce a odvedli ji do zahrady, do velké klece po pštrosovi nandu, kterého nám sežraly jednou v noci krysy. Když jsme ji chtěli zavřít, sáhla si do úst a vytáhla odtamtud ocelové kapesní hodinky a podávala mně je.

Zavřeli jsme ji přes tento úplatek a já, podávaje hodinky Čížkovi, řekl: „Co tomu říkáte?“

„To je zvláštní,“ odpověděl, „já bych tak dlouho nevydržel mít hodinky v hubě.“

O hodinky se nikdo nepřihlásil. Nosil jsem je až do předloni. Šly velmi přesně a byly bicí. Soudil jsem z toho, že náležely nějakému zámožnějšímu diváku, který se šel podívat, jak to pěkně u nás hoří.

Julča si pomalu zvykla na nový domov, jenom hospodyni Fany neměla ráda. Patrně proto, že ta měla víc toalet než ona. Ubohá Julča měla jen jednu sukni, s vlečkou sice, ale byla to přece jen hrozná chudoba. Tak se stalo, že jednoho dne, když přišla nahoru, otevřela si dveře do pokojíku slečny Fany a prohlédla si její toaletu. Byly to pěkné nové šaty, které ležely tam přes židli. Julče se víc zprvu zamlouvala blůza než sukně. Vlezla do blůzy, ale poněvadž to na ní viselo, zkusila to obléci opačně. Vlezla hlavou do rukávu, který musel povolit, aby to na ní řádně padlo. Půl blůzy však vláčela za sebou přes ramena. Zkusila to tedy sundat a natáhla si druhou přetrženou část rukávu přes nohy a zbytek si uměle otočila kolem hlavy jako turban. Ani to se jí nelíbilo, jak tvrdil Čížek, který se na to oknem se zájmem díval a přitom prý byl zvědav, zdali Julča roztrhá při té toaletě také tu novou sukni slečny Fany.

Přišel také do kuchyně a oznámil to hospodyni velmi jasně a stručně: „Slečno Fany, už je to hotovo.“

„Co?“

„Už je v tom.“

„Kdopak?“

„Julča ve vašich nových šatech. Půl hodiny jí trvalo, než se do toho dostala. Tamhle jde ke psinci.“

Přišel jsem také k tomu, když Julča pyšně v nové toaletě šla se představit do našeho psince tuctu zvědavých psů. Chodila s nějakým klackem v ruce kolem klecí. Psi dávali najevo svou radost velmi živým štěkotem. Měli také krásnou a zajímavou podívanou. Ze sukně slečny Fany udělala si Julča jakousi tógu, velkolepě přehozenou přes jedno rameno. S druhého visel jí předek blůzy s lesklými knoflíky jako část přehozeného husarského dolmanu. Půl blůzy tvořila ladný turban a celek dělal dojem zkrachovaného patriarchy.

Slečna Fany s hrozným proklínáním vyřítila se na krasavici-patriarchu.

Správce chorobince ve výslužbě se zapřísahal, že nikdy neviděl tak rychle se ženské stáhnout sukni jako v tomto případě. Ubohá slečna Fany! Šla zachránit zbytky svých nových šatů a přišla ještě o jednu zástěru a sukni, měla však naštěstí na sobě ještě reformní kalhoty, které si udělala z cyklistických kalhot z mladých let.

Julča klidně se zástěrou a sukní přeskočila plot a šla se podívat přes ulici do Klamovky. Vrátila se zas pozdě v noci domů, neměla však na sobě nic.

Jen na Bělohorské silnici nahoře směrem k Vypichu na telegrafních drátech dlouho visela černá sukně slečny Fany jako rozbitý prapor. Slečna Fany ještě téhož dne odešla od nás. Zanechala stručný dopis, ve kterém, neumějíc se vyjádřit, napsala, že její počestnost je veřejně zviklána.

 

III

Někdy se stávalo, že kromě radostí způsobovala mně má přítelkyně Julča trpké chvíle, poněvadž neporozuměla, co si vlastně přeji. Když jsem sedával na zahradě, často nechápala, jak vypadá ten předmět, který chci, aby mně z domu přinesla na zahradu. Dnes, rozpomínaje se na ty drobné události, nabývám přesvědčení, že jsem si nepočínal systematicky. Třebas byla sebechytřejší, leckterým pojmům nerozuměla hned. Přiznávám, že to byla chyba výchovy. Byly to někdy věci, které se napraviti nedají. Doufám však, přijde-li mně někdy do ruky jiný exemplář roztomilého psohlavého paviána, že se přičiním, abychom si oba počínali rozumněji.

Stalo se totiž, že jednoho nedělního odpůldne přišlo k nám několik cirkusových artistů, pátrajících po nějakém zvláštním zvířeti.

Mluvili napřed na dvoře s Čížkem, který zcela volně dal průchod své obrazotvornosti a nabízel jim zprvu nějakého velmi hodného velkého hada, kterého máme na vychování u jednoho rolníka nedaleko Prahy, aby nedostal psinku. Podotýkám, že to bylo v neděli odpůldne, kdy Čížek melancholicky před domem pod stromy nádvoří měl popíjet svých šest lahví piva.

Občas zařval směrem k psinci, kde psi všeho druhu štěkali na výletníky, vlekoucí se prachem Bělohorské silnice: „Lehneš!“

Psi ovšem spustili ještě větší štěkot a nadávali tak dlouho, až Čížek přestal je napomínat.

Toho dne bylo toho však víc než šest lahví a Čížek proto stával se romantickým u přítomnosti artistů. Slyšel jsem ho, jak z nešťastného hodného hada s psinkou přešel na jednohrbého velblouda, kterého máme v jedné rodině u Plzně.

Starší z artistů kýval přesvědčivě hlavou, kdežto mladší neustále říkal: „Není možné, tvrdím, že to není možné.“

Čížek však pokračoval dále v líčení našeho bohatství, takže jsem si připadal jako nějaký neznámý druh pevniny, oplývající zvířaty všeho druhu.

„Máme, vašnosti,“ slyšel jsem Čížka, „jednoho klokana menšího, krátkosrstého, druhého huňatého většího. Oba jsou dobrý do vody, ten mladší také výborně staví uši. Máme je uschované v jedné oboře a kdyby vašnosta si přál, dopíšeme mu korespondenčním lístkem, co by stál ten párek.“

„Není možné, tvrdím, že to není možné,“ již jako ze zvyku opakoval ten mladší pán. „Nu, a co vlastně máte zde na skladě?“ tázal se konečně ten starší, „psy jsme již viděli, ale to nestálo za mnoho, poněvadž...“

Udělal nyní zdrcující kritiku našeho psince. Nelíbila se mu předně čerstvě natřená harlekýnská doga. Říkal jsem sice Čížkovi, ale on zapomněl, když jí udělal krásné skvrny, postříkat ji sikativem. Dopoledne se doga postavila někde pod okap a barva pustila.

Mladšímu se zas nelíbil velký řeznický pes, o kterém Čížek tvrdil, že je to jediný exemplář mastifa v Evropě, který byl kvůli dojmu uvázán třemi obrovskými řetězy ke kůlu, neboť mastifové jsou nejhroznější psi a do Čech nebyli dosud přivezeni, takže je to jedno, co se vlastně ukáže interesentům. Mladší byl rozhořčen, že představený mu mastif počal zdálky podávat tlapu a radostně vrtěl ohonem.

Kritika byla zlá, do které starší vpadal vždy bručivě: „Nu, a co nám ještě ukážete?“

Bylo vidět, že Čížek si počíná velice rafinovaně, napínaje jejich zvědavost do nejkrajnějších mezí.

„Pak tady máme holuby,“ klidně pokračoval Čížek.

„Cože?“ křičeli oba hrozivě, když vtom Čížek slavnostně řekl: „Dovoluji si vašnostem doporučiti co nejlépe paviána psohlavého. Jsou oba na zahradě, pavián i pan šéf.“

Tak jsem se seznámil kvůli Julče s bratry Schneidrovými, artisty v různých cirkusech. Mladší měl cvičené prase a to ho živilo po tři roky. Pak ztratil angažmá, prase snědl a dělal nezranitelného fakíra. Jednou se však přece doopravdy zranil, dostal otravu krve, zanechal fakírství a dělal augusta se svým starším bratrem.

Rozhovořil se o tom, že by potřebovali nějaké zvíře, které by je doplňovalo.

Mezitím Čížek vrátil se ze dvora od kůlny. Toho dne totiž byla Julča zavřena v kůlně za trest, poněvadž se nějak dostala do piana, které se jí podařilo rozebrat sice jen částečně, ale s mnohem větší rychlostí, nežli by se to podařilo zkoušenému ladiči pian.

Přinesla s sebou ta dobrá duše klávesy černé i bílé, takže piano mělo velmi příjemné mezery. Byl jsem tomu povděčen, poněvadž chodívala k nám vždy dvakrát týdně hrát dceruška našeho účetního. Pan účetní měl však v pianu schovanou láhev kontušovky, kterou Julča při té příležitosti vypila. Bylo tedy nutno slečnu Julču zavřít, aby v ráži nevyvedla nějaké nepříjemnosti.

Návrat Čížkův nebyl nijak radostný. Vyhlížel utrápeně a vzal mne stranou. „Pane šéf,“ zanaříkal, „ono to asi nepůjde, vona ta vopice má vopici.“

Řekl jsem mu, aby zanechal slovních nechutných hříček a spěl rychle k jádru věci.

„Je to moc těžká řeč s ní,“ pokračoval zoufale, „ona se nechce oblíkat. Napřed jsem ji oblékl do těch šatů s vlečkou a ona si chtěla vzít přes to kroj Tyroláčka. Pak jsem jí řekl, že to může udělat, když chce se před pány objevit jako Tyrolák, aby ale počkala, až jí ty dámské šaty svléknu. Ona tedy si dala říct, ale jak měla tyroláčka na sobě, chtěla si přes to zas natáhnout dámský úbor. Tak jsem to s ní stáhl všecko, zde to nesu, aspoň ukážeme těm pánům, jak si pěkně chodí.

Ale to není všechno,“ řekl ještě smutnějším hlasem Čížek, „tak jsem chtěl aspoň, aby pánům ukázala, jak umí jezdit na kole a přinesl jsem jí kolo. Sedla si na kolo a najednou vyjela ze vrat, nabrala to druhou stranou po silnici a je pryč.“

„Je úplně pryč,“ dodal sklesle, „a oni nám to nebudou věřit, že vůbec něco takového máme doma.“

Také nám to ovšem nevěřili. Marně Čížek ukazoval plesový úbor Julčin, kroj Tyroláčka a láhev, ze které pije.

Mladší byl strašně drzý. „Na tohle vám nedáme žádnou zálohu,“ křičel, „velblouda máte u jedné rodiny v Plzni, klokany v jedné oboře a teď vám najednou ujede psohlavý pavián na velocipédu, když nám ho máte ukázat. To je zatracená náhoda, pane.“

Starší mluvil něco o podvodech a ironicky zvolal: „Panstvo nám dokonce ukazuje láhev, ze které pije, vždyť je to obyčejná láhev od piva.“

Vyšli s příkrými výrazy o naší nesolidnosti z našeho podniku. Ve vratech se ten mladší obrátil a zastavuje nějakého úplně cizího pána, řekl ukazuje na mne: „Tomuhle pánovi ujel psohlavý pavián na velocipédu.“

Julču jsem marně dlouho do noci očekával. Ráno slyšel jsem z kůlny hlas Čížkův: „Tak ty jsi se tedy vrátila. Kde máš kolo? Pověz, kde máš kolo?“ Julča se nepřiznala.

 

IV

Sedě na lavici před domem, konferoval jsem s Čížkem. Podával mně jakýsi týdenní přehled našeho závodu, bilanci různých nehod, které se místo vavřínového věnce otáčely kolem naší firmy.

„Když nám tedy v pondělí utekl ten zlý buldok,“ vzpomínal Čížek, „pomyslil jsem si, že ten týden pěkně začíná.“

„Měli jsme, Čížku, kvůli němu mnoho nepříjemností.“

„Zajisté, pane šéf, já to věděl hned, jak jsem se vypravil ho chytat, že se něco stane. Já to nevěděl, že přivedu nějakého cizího psa. Vždyť ten buldok měl taky takovou hlavu jako náš a byl taky zlý, když jsem ho tahal od toho krámu, kde čekal na svou paní. Však to pak bylo také v novinách odvoláno, že krademe psy, on mně sice říkal pan komisař na strážnici: Zmejlená neplatí, ale rád bych věděl, jestli by on poznal buldoka od buldoka, když nerozeznal vinnýho od nevinnýho.“

Čížek utřel si prakticky rukávem slzu i nos zároveň: „To vždycky říkám, pane šéf, když mně v pondělí uteče nějaký pes, pak se začnou přes týden ztrácet jeden po druhém. Jako hned nato v úterý ten stájový pinč toho inženýra, který nám ho sem dal, abychom ho za deset korun odnaučili kousat. Já mu hned říkal, že se ani za dvacet korun neodnaučí chňapat po lidech, aby si ho raději nechal doma, ale když vy jste, pane šéf, moc velký dobrák a všechno byste udělal kvůli reklamě pro závod. Tak nám hned v úterý zmizel. Myslel jsem, že pes jde domů a telefonoval jsem panu inženýrovi, že je jeho Bojek už na cestě. Dnes je sobota a ještě není doma. Z toho budeme mít velké opletání, pane šéf, já s tím nechci nic mít, dopoledne telefonoval pan inženýr, že myslí, že jsme ho prodali, jako ti synové Jakubovi Josefa. Ve středu jsme museli dát zakopat půl té angorské kočky, kterou nám sežraly vretky. Já jim to říkal, pane šéf, abychom dali vretky do železných klícek, že se nám prokoušou z bedny na angorskou kočku, že chtějí maso a nejen samé salátové lupeny. Bylo jim vidět krvežíznivost na očích. Když jsem jim dával do bedny salát, udělaly si z něho pelech a z toho se koukaly na mne tak, až jsem dostával strach a přece by jich sněd člověk pět na posezení, jaká jsou to malá zvířátka.“

„Vy jste je snědl?“

„Jen tři, pane šéf, ty, které jsem utloukl na kočce. Ostatní čtyři mně utekly. Udělali jsme si je s kočím na cibulce. Masíčko mají běloučké, ale trochu bylo cítit divočinou, jak se divoce vrhly na angoru. Ve čtvrtek jsme šťastně prodali párek ozdobných bažantů. Sameček měl trochu vytrhaná brka v ocase od toho jezevčíka. Byl bych vytrhl pávovi nějaká z chvostu a přišil je bažantovi, ale vzpomněl jsem si na vás, pane šéf, co byste tomu řekl, až se vrátíte v sobotu a uviděl páva tak zrasovaného. A pak myslím, že by to nebýval žádný reelní obchod. V pátek jsme prodali jednoho ruského chrta a jeden nám utekl. Pan účetní řekl, že se to tedy anuluje.“

Taková byla tedy bilance za týden mé nepřítomnosti. Byl jsem v Drážďanech, hodlaje koupit něco příhodného z tamní zoologické zahrady, která byla v likvidaci. Nabízeli mně tam za osm set marek starého chromého opelichaného lva. Kdybych ho i dal potáhnout novou kůží, chromým by zůstal stejně. Měl sice slavnou minulost, když před deseti lety roztrhal v jednom cirkuse svou krotitelku, ale co teď s ním? Kdo si ho dnes koupí? Koupil jsem tam však přece něco. Promyku egyptskou. Je to zvíře o hodně menší lva. Vešla se mně pod kabát, abych nemusel z ní na hranicích platit clo, ale mělo to tu výhodu, že mě s ní dali do samostatného oddělení ve vlaku. Promyka egyptská jest totiž velmi nešťastné zvíře. Brehm poslal ji mezi šelmy tchořovité a ty nevoní. Co má tedy, chudáček, dělat.

„Poslyšte, Čížku,“ řekl jsem věrnému sluhovi, „vysvětlete mně laskavě, jak se to stalo, že Julča, když jsem jí ukazoval tu promyku egyptskou, něco zabručela a za chvíli si přinesla na nose zlatý skřipec? Vy jste sice říkal, že nic nevyvedla, co jsem byl pryč, i obávám se, že ten zlatý skřipec znamená něco smutného.“

„Neračte se lekat,“ pravil Čížek, „ten skřipec nepatří nikomu z personálu. To zde byla baronka Dobřenská, aby si objednala od nás šest loveckých psů. Byla k nám doporučena kněžnou Colloredo-Mansfeld, ale jakmile přišla, přiběhla Julča, skočila jí na záda a vzala jí skřipec s nosu. Když jsme ji vzkřísili, odjela a odvolala objednávku. Je to divná ženská, štítila si dát skřipec po opici na nos. Myslím, že to není nic zlého.“

A tak Čížek dostal nový pohlavek.

 

V

Bývaly dny, kdy Čížek býval zamyšlen. Takové zahloubání se v sama sebe bývalo vždy předzvěstí velkých událostí. Spojoval-li pak přitom ještě vědychtivost, znamenalo to jistě předzvěst nějakého neštěstí.

Jednou se mne například, jsa hluboce zamyšlen, otázal při mém příchodu u vrat do dvora, jaký vlastně přístroj mají ve vodárnách, aby voda byla vytlačena až do tak vysokých poloh, jako je náš dům. Vysvětlil jsem mu fyzikální zákon o spojitých nádobách.

„Dobře,“ řekl Čížek, „tomu já rozumím, on je to velký tlak, ale nešlo by udělat nějaký patent, aby šlo vodu zastavit?“

„Jak to?“ otázal jsem se.

„Totiž tak, pane šéf. Myslím, jestli by nebylo záhodno něco vynajít, co by samočinně uzavřelo proud vody u vodovodu, kdyby se stala nehoda, že by někdo ukroutil kohoutek a vodu nešlo zastavit. Ono je to velmi nepříjemné, když voda vyplaví dům.“

Vyzval jsem ho, aby řekl, proč se táže na tak podivné věci.

„Nemyslete si, pane šéf,“ pokračoval zádumčivě, „že mě to jen tak napadlo. Přišel jsem na tu myšlenku, že by to byl praktický vynález, když jsem viděl, že Julča kroutí kohoutkem u vodovodu na chodbě v prvním patře. Věděl jsem, že má sílu, ale že by ho tak rychle ukroutila, toho jsem se nenadál. Myslel jsem, že jí to dá víc práce a zatím nežli jsem přivolal kočího, aby se na to šel podívat, ukroutila kohoutek a šla si sednout na střechu na můstek ke komínu. To byste neřek, pane šéf, že to nejde zastavit. Jak to teče dolů po schodech, tak to vypadá jako vodopád, dole v kuchyni plave už stolička pod nohy. Lavice je těžší a stůl také, ty se ještě drží v pořádku, ačkoliv už to trvá přes hodinu. Kočí říkal, že asi spadnou stropy, tak jsme se vystěhovali do bezpečí.“

Ukázal smutně na svůj kufr u mřížoví.

Zjistil jsem, že to Čížek maloval příliš černě. Stropy sice byly promočeny, ale přímé nebezpečí nehrozilo. Strop v kuchyni spadl až po odchodu stavební komise, která nás ujistila, že je všechno v pořádku. V mém pokoji strop vůbec nespadl a bylo ho třeba jen podepřít několika dřevěnými kládami. Zejména za večerního přítmí vypadalo to velmi přívětivě, jako sloupy malého řeckého chrámu.

Jedině nábytek se rozpadl místy, kde byly jeho součástky spojeny klihem a tak mně to poskytlo za dlouhých večerů zimních krásné ukrácení chvíle. Sestavoval jsem totiž z rozklížených kousků psacího stolu, prádelníku a skříně na šaty nový druh nábytku.

Přiznávám se však, že přece jen s jistými obavami sledoval jsem, zdali Čížek nemá v obličeji výraz melancholie.

Asi měsíc nato, kdy Čížek přestal hovořit o samočinném uzavření vodní roury po ukroucení kohoutku u vodovodu, šel jsem se podívat, zdali Čížek uvedl do pořádku jednoho královského pudla, kterého bylo nutno celého ostříhat, poněvadž měl strašné množství blech. Čížek to stále odkládal, neboť soudil, že ty blechy všechny naskáčou do něho při té operaci. Marně jsem mu vykládal, že když napřed důkladně pudla vykoupe, že blechy zahynou. Hádal se s každým, že blechy obživnou. Vymýšlel si o nich fantastické podrobnosti. Slyšel jsem ho, jak kuchařce vykládá a přitom se zapřísahá, že znal jednu štiku, která když ji vytáhli z vody, měla na sobě spoustu blech.

Konečně se odhodlal přece pudla ostříhat venku za hrozné vichřice. Vysvětlil to tím, že jsou blechy velmi lehký hmyz a že je vítr odfoukne.

Když jsem přišel k místu, odkud ozýval se hlas Čížkův: „Nepros, není ti to nic platné,“ zpozoroval jsem opět ten podezřelý zádumčivý výraz na Čížkově tváři. Díval se ještě smutněji nežli zohavený pudl, který vyhlížel, jako by byl vyskočil právě před chvílí ze své kůže.

„Myslil jsem,“ řekl Čížek, „že budu s tím hotov, než se vrátíte. Staly se to zas věci, pane šéfe.“

Vzdychl zhluboka. „Právě mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdyby opice měla jen dvě ruce. Čtyři ruce je na opici příliš mnoho.“

Řekl to velmi těžkomyslně. „Nezačal bych o tom mluvit, ale jestli ty zadní ruce Julči začnou se s předními tahat o ten revolver, tak by se snadno mohlo stát nějaké neštěstí. Je to sice váš revolver, pane šéf, ale ona je s ním už někde za horama. Byl to moc hezký revolver.“

Upokojil jsem ho, že revolver byl nabit jen slepými patronami.

„To je všechno hezké, pane šéf, ale ona vám kromě revolveru vytáhla z nočního stolku také hrst ostrých patron, ty si dala do kapsy.“

„Nemluvte, Čížku.“

„Už je tomu tak, pane šéf, ona se na to oblíkla. Byla celé odpůldne taková hodná a vzala si na sebe kroj Tyroláčka. Asi před hodinou počala šmejdit a rejdit po domě. Zahlédl jsem oknem její zelený klobouk s pérem ve vašem pokoji, jdu tam a vidím ji, jak si otvírá váš noční stolek. Nežli jsem se vzpamatoval, už si cpala do kapsy kalhot patrony a šla ke mně s revolverem. Co jsem měl dělat? Podávala mně ruku, tak jsem jí ruku potřás a poplácal po zádech, aby mně nic neudělala. Vlezla do zahrady a přes mříž slezla na silnici a skočila na zeď Klamovky. Bude se asi tam někde procházet a střílet. Doposud nevystřelila. Ale myslím, že až vystřílí slepé patrony, že revolver nabije ostrými. A pak se něco stane,“ dodal prorocky.

Mezitím se zešeřilo. Byla to smutná situace a nic jiného mě nenapadlo než to, že ten pavián nemá zbrojní pas a uspořádá-li honbu na hlídače v Klamovce, že bude mít s tím teprve opletání, poněvadž nemá také honební lístek, kteréžto dokumenty oba ležely u revolveru.

„To nemějte starost, pane šéf,“ řekl Čížek, když jsem mu vyjádřil tyto své obavy, „zbrojní pas i honební lístek strčila si do huby.“

Celý večer seděl Čížek u mne v pokoji. Oba jsme mlčeli. Pozdě v noci zdálo se mně, že Čížek o něčem usilovně přemýšlí. Nežli jsem se ho mohl zeptat, o čem myslí, ozval se přesvědčivým hlasem: „Já být na vašem místě, pane šéf, odjel bych radši z Prahy.“

Poslal jsem ho spát a šel jsem též ležet. Zdálo se mně, že slyším nějakou střelbu. Byl to však Čížek, který mne budil klepáním na dveře.

„Co je, Čížku?“

„Julča už je doma. Vlezla si do stáje a sedí tam celá vyděšená. Revolver jsem jí našel v kapse kalhot, když jsem ji svlékl. Tak jí ještě hrůzou stojí chlupy na hlavě a po celém těle. Vypadá jako ježek. V revolveru schází jedna patrona.“

Šel jsem se na ni podívat. Vyhlížela skutečně, jak vykládal Čížek. Krčila se v koutě na slámě a když jsem přišel k ní, podávala mně ruku, přičemž pronesla nějaký zvuk jako „hu“.

„To chce asi říci bum,“ rozebral to filologicky Čížek.

Druhého dne stálo v novinách: Záhadný vražedný loupežný útok v Košířích.

Dlouhý referát, na kterém si dali lokální zpravodajové velice záležet, stylizujíce název i jinak, jako kupříkladu Pokus loupežné vraždy, byl zajímavý v podrobnostech. Jednalo se o stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí domu 249 v Košířích pod Cibulkou. Týž nesl si domů denní tržbu za tabákové tovary a když si byl ve své skromné světničce zatopil a rozsvítil, otevřel okno, aby světnici vyvětral, když tu nějaký muž vyhoupl se na okno a střelil po něm, právě když chtěl přiložit do kamen.

Zde se zprávy rozcházely, neboť dobrých ostatních padesát procent denních listů psalo, že vražedný útok na vetchého stařečka byl spáchán v okamžiku, když chtěl povytáhnout knot lampy.

Ať tomu bylo tak neb onak, na tom se všichni novináři shodovali, že útok byl promyšlen a že útočník vyčíhal dobu, kdy domácí lidé odešli do biografu. „Pachatel se však po výstřelu ulekl křiku přepadeného a boje se snad, že by, poněvadž okno bylo otevřeno, hluk způsobený loupežnou vraždou mohli slyšet kolemjdoucí, upustil od svého úmyslu a spěšně se vzdálil. Přepadený trafikant odebral se okamžitě v průvodu domovníka na policejní strážnici, kde náležitě popsal útočníka. Jde o muže neholeného, silného vzrůstu, menší postavy, oblečeného v kroj Tyroláka. Pachatel měl na hlavě zelený klobouk s pérem. Tímto popisem,“ psaly noviny, „bude snad možno dopadnouti zvrhlé individuum, pakli totiž útočník nezaopatří si, vida, že jest svým krojem nápadný, jiný oblek. Jest věru na čase, aby na perifériích bylo zavedeno účinnější bezpečnostní opatření.“

Jeden časopis, podotýkám mimochodem, pozastavil se při té příležitosti též nad tím, proč doposud není vydlážděna silnice od košířské remízy k domkům pod Cibulkou a proč jsou seřezány stromy ve škarpě jinonické cesty.

Odpolední vydání denních listů příštího dne přineslo pak zprávu:

Pachatel loupežného útoku v Košířích dopaden.

„Policii podařilo se zadržet na státním nádraží pachatele loupežného útoku v Košířích. Zatčený jmenuje se Romuald Jägerle, pochází z Bolzana v Tyrolsku. Ačkoliv houževnatě zapírá, hodí se úplně na něho popis, který udal přepadený trafikant. Byl nalezen u něho menší obnos peněz a citera. Udává, že přijel do Prahy dnes ráno, aby odjel do Litoměřic, kde jest angažován jako citerista v jedné noční kavárně. Zajímavé jest, že nedovede si vzpomenout, v které noční kavárně v Litoměřicích jest angažován. Poněvadž nebyl u něho nalezen revolver, domnívá se policie, že revolver někde na útěku odhodil. Byl dopraven do vyšetřovací vazby k trestnímu soudu v Praze. Při konfrontaci s přepadeným označil trafikant Jägerleho určitě za pachatele, poznav ho okamžitě.“

Téhož dne ve večernících stálo: „Jägerle, domnělý pachatel loupežného útoku v Košířích, propuštěn na svobodu, poněvadž dokázal své alibi průvodčími vlaku, kterým hrál v době útoku na trafikanta mezi Lincem a Budějovicemi na citeru. Policie vyšetřuje poznovu celý případ.“

Od té doby představovali jsme Julču též pod jménem Jägerle.

 

   


 

Má tragedie montmartská

U jednoho mého známého mají velkou dogu. Ta když spí, je jako anděl, pracky má přes sebe, tváří se zcela nevinně, funí jako malé dítě, ale pokuste se ji vzbudit. Začne vrčet a kouše. Tuto dogu má patrně na mysli přítel Opočenský, když napomíná v noci mé i své přátele, aby mne nebudili. Bude tomu pomalu již rok, když něco podobného říkal o mně i v Montmartru: „Nebuďte ho, on je pes.“

Kroutil přitom hlavou a starostlivě třel svá poetická ústa, aby dodal vážnosti svým slovům, zatímco jsem vzadu v šámbru na pohovce spal s roztomilou naivností, že mne nikdo neprobudí.

Když staří Římané někde zarazili hůl do země, tu znamenalo to tolik, že půda ta patří Římu, a když někdo chtěl se tam usadit, tu s ním válčili.

Mám podobný zvyk díky svému, abych tak řekl, neobyčejně klasickému vychování. Kde usnu, tam myslím, že mně to patří, a nedám se tak lehce odtamtud vypudit.

Jednou jsem dokonce usnul na nádvoří Královského hradu a málem byl bych se tím zapletl do nějaké velezrádné aféry, poněvadž jsem policejní hlídku ubezpečoval, že jsem doma a že se ze svého bytu nehnu.

Jednou jsem usnul též ve voze elektrické tramvaje, a když mne vzbudili, bránil jsem se též, že jsem doma, a to tak houževnatě, že zdrcený průvodčí v jedné chvíli podával mně tašku s lístky a s kleštěmi na jich propíchávání a pravil, abych tedy dělal svou povinnost. Pak si to ovšem rozmyslil a zavolal strážníka.

Nevím, co tenkrát vlastně přimělo přítele Waltnera, že šel mne budit se svým celým štábem.

Snad to učinil jedině kvůli tomu, abych po roce mohl o tom psát.

Příští historikové nazvou snad tažení přítele Waltnera do šámbru, kde jsem spal, dobrodružnou výpravou. Vypravovalo se též, že prý jsem ho prosil, aby mne vzbudil, ale že jsem mu neřekl kdy, on že tedy mne šel vzbudit, abych mu řekl, kdy mne má vzbudit.

Faktum je, že nedovedl jsem chápat, a proto jsem chopil židli. A tím začíná vlastní zpověď. Zpovídám se vám, Waltnere, a vám, pane Hamlete, který jste na místě Waltnerově, že jsem vám tenkrát chtěl podrazit nohy a demolovat Montmartre.

A děkuji tímto vám i všem svým přátelům, kteří jste mně v té kritické chvíli pomohli rychle na čerstvý vzduch. Ono bylo přece jen v tom šámbru velmi dusno. Nikdy vám nezapomenu toho, že poskytli jste mně možnost pozorovati, jak venku před Montmartrem vycházející slunce vrhá své zlaté paprsky na špičky mých bot, když táhl jsem od Čataldži v Řetězové ulici.

A pamatuji si, že když zvolal jsem do dveří Montmartru „Mohu zas přijít?“, jak ozvalo se rázné „Nikdy!“ A dvéře Montmartru se nade mnou zavřely. Připadal jsem si jako květina, kterou už snad nikdo nezalije, a šel jsem do kostela u dominikánů pomodlit se za ty, kteří mne šli budit. A tam jsem, nežli jsem mohl věnovat jim vroucí modlitbu, usnul v lavici. Od té doby si velice vážím duchovních, neboť kostelník mne nešel budit.

Od té doby potloukal jsem se za tichých nocí (kdy měsíc leje své bledé světlo) kolem Montmartru jako psanec.

Několikrát byl jsem již u místnosti, kde za jistou odměnu vám pověsí klobouk nebo svrchník na věšák, čemuž jsem nikdy dobře nerozuměl.

Ale zůstalo jen při pokusu.

Pak se uvnitř v místnostech Montmartru říkalo a sdělovali si navzájem, že Haška zas vrátili od vchodu.

Byly to dny podivných zápasů, které opět nebudou chápat historikové budoucnosti.

Byl jsem však jako mravenec. Vítr ho sfoukne se stromu, kde čeká, že bude moci lízat sladké zadečky mšic, ale mravenec leze poznovu.

Jednou jsem vnikl až do kuchyně a byl jsem přistižen, když jsem žebronil o trochu rumu.

Vrátný, který mne mocí za límec vlekl ven, říkal po celé cestě: „Já proti nim nic nemám.“

Za těchto smutných okolností se stalo, že jednoho dne po svém vpádu tak nepodařeném, jako byl vpád Pasovských do Prahy, potkal jsem známého policejního inspektora.

Ptal se mne, byla jedna hodina v noci, proč jdu již tak záhy domů.

Vyprávěl jsem mu slabým, smutným hlasem o svých bojích a zápasech, o té své velké tragédii montmartské.

„Když neděláte výtržnost,“ řekl policejní inspektor, „a nejste opilý, tak vám musí nalít, pojďte s sebou, uvidíte, že dostanete láhev piva.“

Šel jsem s ním s novou nadějí do budoucnosti. A když jsem s ním vstoupil do Montmartru, policejní inspektor řekl, že mně musí dát láhev piva.

Vyšlo však najevo, že nemusí a že jen dobrovolně to pivo mně přinesou.

„Vidíte,“ pravil policejní inspektor, „kdyby mne nebylo, tak byste zde neseděl.“

Pil jsem zbožně to láhvové pivo, a když došlo k placení, tu se objevilo, že nemám, čím bych to pivo zaplatil.

Policejní inspektor účet sice vyrovnal, ale sám vlastnoručně pomohl mně z Montmartru ven.

Vím jen, že chodbou, kterou mne vlekl, mluvil cosi o tom, že moji páni rodiče byli velmi řádní lidé. Jest to úplná pravda. Mého nebožtíka otce nevyváděli z Montmartru.

A tím se uzavřela načas kniha historie těch zápasů. Jedno sladké tajemství dovoluji si prozradit příteli Waltnerovi, a to, že pak přicházel jsem inkognito do Montmartru v různém převlečení.

Příteli Waltneře, ten Španěl s černým plnovousem, který jen lámaně mluvil německy, to jsem byl já.

A poněvadž tenkrát jednou nezaplatil, vyhodili jste ho též.

A to jest ta má tragédie montmartská.

   


Maďarská strana práce

Poslední dobou objevil se v některých časopisech názor, že Khuen-Héderváry a jeho strana práce nebude snad vystupovat tak ostře proti nemaďarským národnostem, zejména proti Slovákům. Zkrátka vypadalo to, jako by ve straně práce byli vesměs pořádní lidé.

Práce člověka šlechtí, a proto ta strana práce také podle toho vypadá.

Maďarská strana práce zasáhla do politických dějin Evropy způsobem prazvláštním:

Jest pravda, že dnes neupozorňují na sebe Maďaři svými hordami a že nepožívají už dle asiatského zvyku syrového masa, ale všechny ty nájezdy divokých hord maďarských v historii nejsou ničím proti činnosti maďarské strany práce, která dnes je u vesla nad roztomilou Translajtánií. Bylo to vidět o posledních volbách.

V Krupině na Slovensku vystoupil vládní kandidát maďarské strany práce. Byl to tamější župan. Poněvadž však dle volebního zákona nesmí tak vysoký úředník kandidovati v okrese svého působení, pomohla mu vláda velice praktickým způsobem.

Zčistajasna objevila se vyhláška, ve které stálo, že Krupina patří pod pukanecký okres, kde vládní kandidát nebyl županem, a Pukanec že patří pod krupinský okres. Kandidoval tedy v pukaneckém okrese za Krupinu zcela klidně, poněvadž liteře zákona bylo učiněno zadost. Byl tedy zvolen za Krupinu a současně bez provedené volby za Pukanec, poněvadž týž najednou se ocitl v krupinském okrese. Neměl protikandidáta, neboť toho hned na počátku volební kampaně dal zavřít jako župan do vězení.

Tento výkonný člen strany práce jmenuje se Borbány. Celá strana práce skládá se z takových výtečníků. V Szatmár Sigetu kandidoval za tuto stranu Ujhely. Během volebních agitací vyšlo najevo, že Ujhely byl trestán pro podvod tříletým žalářem. Vláda mu však pomohla na nohy. Neprodleně byla provedena revize jeho procesu a on osvobozen a dána mu náhrada v obnosu 10 000 korun, jichž použil k pohoštění voličů svého protivníka, takže ti přišli volit až po volbách.

Ve Spišském Podhradí kandidoval za stranu práce Tamba, proti němuž vystoupil kandidát lidové strany Kolarik. Vláda poslala Tambovi na pomoc dvě setniny honvédských husarů a 120 Černíků. Každý z honvédů volil Tambu, každý Černík Tambu, takže týž vyhrál pěknou většinou.

Ve Velké Kanidži vyhrál to také muž strany práce. Měl pěkně vypočteno, že musí odstraniti 390 voličů ze Zaly, kteří by volili svého kandidáta.

Úřady mu šly na ruku, jako všude o těch volbách. V předvečer voleb obstoupilo vojsko Zalu a královský uherský notář veřejně vyhlásil, kdo by pokusil se prorazit kordonem, že bude bez milosti zastřelen. Toto opatření že činí se z důvodů zdravotních, neboť vyskytl se v Zale případ břišního tyfu. To bylo pravda, ale toho nemocného daly úřady přenést z nemocnice ve Velké Kanidži do školní budovy v Zale.

Zatímco se toto dálo na jihozápadě, volilo se na severovýchodě mezi Šikuly stejně roztomile. V Nagy Banyi horlivý župan byl by málem dal pověsit padesát sedláků, kteří nechtěli volit muže strany práce. Když sedláci viděli, že posílá pro kněze, umoudřili se a dali své hlasy příteli župana.

V Kološváru vehnali četníci protivládní voliče i s jejich kandidátem do zvláštní, k tomu účelu připravené ohrady a tam je hlídali. „Můžete jim tady řečnit dle libosti,“ řekl rytířsky četnický rytmistr k protivládnímu kandidátovi. A mezitímco volili vládní voličové muže strany práce, poslal týž zavřeným voličům svého zavřeného odpůrce dva sudy vína.

Toto šlechetné jednání vzbudilo všude v uherském tisku radostný ohlas a nemusím snad dodávati, že hrabě Khuen-Héderváry, nynější předseda ministerstva, byl oním džentlmenem, jenž tak šlechetně jednal.

Mužové strany práce mají mnoho rytířského v sobě. V Bátor-Füredu na břehu jezera Blatenského četnictvo obstoupilo 200 opozičních voličů, vehnalo je na připravenou loď, na lodi hudba hrála maďarskou národní hymnu a lodivoda vozil je po jezeře sem tam tak dlouho, dokud v Bátor-Füredu nebylo po volbách.

V Körmentu ve stolici Železné volili muže strany práce i školní dítky.

V Báčce statkáři zapisovali všechen dobytek mezi voliče muže strany práce.

Mužové strany práce s dobrým svědomím, tam kde nevyhráli, přepadali urny a přepsali si hlasovací lístky pro sebe.

V Nyitra Bajna zaopatřil notář hlasovací lístky pro občany zemřelé v den obecních matrik před dvěma sty léty. Poněvadž však tito nemohli se dostaviti k volební urně, zastaly to plné moci, opatřené podpisy zemřelých. Královský notář soudil správně, že zemřelí tenkrát neuměli psáti. Opatřil tedy plné moci křížky a tyto sám jako notář legalizoval.

Tak pracují mužové strany práce, promyšleně a bystře ve prospěch národa.

Poslední dobou mluvilo se mnoho o aféře se sbírkou pro pohořelé v Ötököritu.

Kdo přijímal sbírky, byl vrchní župan Kesserú István. Kdo nešťastníkům po dvou letech nic neodvedl, byl opět István Kesserú.

Jest pravda, že ho vláda urgovala. Poněvadž však byl vrchní župan též členem strany práce, bylo mu ohleduplně ministerstvem dopsáno: „Můžete-li, rozdejte peníze nešťastným.“ A předseda ministerstva obdržel od toho stručnou odpověď: „Nem lehet, barátom! Nemožno, bratře!“ A od této strany práce slibují si Národní listy obrat ve prospěch Slováků, Srbů, Rumunů a Sasíků v Uhrách.

   


 

Maďarské moře

Divy o Blatenském jezeru slyšeli jsme už od Zalaegerszegu.

„Balaton tó - magyar tenger,“ říkali sedláci v dlouhých širokých kalhotech s třepením, které podobaly se sukním. „Blatenské jezero - maďarské moře.“

Pak ve Velké Kaniži stále opakovali všichni totéž:

„Balaton tó - magyar tenger!“ Byla toho plná stolice vašská (železná), stolice Bala i Somogy.

Pro ně nic neexistovalo než toto jezero, dlouhé sedmdesát šest kilometrů, s velkými bařinami a spoustami komárů.

Čím více jsme se směrem od Kaniži blížili k jezeru, tím více vzrůstala chlouba dobrých lidí a hodinu od jezera, v obci Kemes-Sarva, pohádali jsme se s tamějším starostou v krčmě „Svatého Štěpána“.

Seděli jsme tři kolem stolu a starosta, který byl přítomen nějaké pitce a zbyl poslední z těch, kteří vydrží vypít, kolik vám libo litrů vína šomodského.

Dobrý ten muž patrně se nudil, a proto po chvíli přisedl k nám a pravil, že pochází ze Siófoku, lázeňského města u moře.

„Jaké moře?“ tázal se udiveně můj druh, Slovák Šulen.

„Maďarské moře, pánové,“ řekl vznešeně starosta Aladár, „moře čistě maďarské, Balaton tó - magyar tenger, jezero Blatenské, maďarské moře, moře největší na celé zemi, strašné moře a nejhlubší. Konce nevidíš, kdybys tři dny a tři noci bez přestání vesloval; kdyby ses utopil, vlny te^ nevyplaví, poněvadž to moře je tak veliké, že vlny ku břehům nedojdou.“

„Nikdy jsme o něm neslyšeli,“ podotkl jsem.

„Není možná, zlatí pánové,“ volal starosta Aladár, „vy že jste neslyšeli o maďarském moři, o obrovském moři, největším na světě?“

„Pane, jsou ještě větší moře na zemi,“ podotkl třetí můj společník, člen baletu.

„Nem lehet, nemožno, pánové. Jsem ze Siófoku na břehu mořském, znám Balaton-Füred, lázně na břehu mořském, kam přichází tisíce Maďarů se koupat. Každý den stojí na březích, dívají se na hladinu a říkají: Nem lehet, nemožno, není většího moře! A věřte, pánové, víc vody nenaleznete na světě pohromadě, kdybyste se i zbláznili.“

„Pane Aladáre,“ řekl jsem, „vezměte si ku příkladu Indický oceán.“

„Pánové zlatí, o žádném oceáně Indickém nechci nic slyšet, to povídám já, Aladár ze Siófoku, nyní starosta v Kemes-Sarva, odkud k našemu moři malá hodinka. Co jsou všechny oceány proti našemu moři!“

„Středozemní moře je také velké,“ namítl vesele Šulen.

„Veliké je, pánové, ale co je to proti Balaton tó. Proti magyar tenger? Jste vzdělaní pánové dle všeho, a proto posuďte sami. Odtud byl u námořníků v Pulji jistý Csereg. Vrátí se chlap bídná za tři roky na dovolenou a povídá: .Obepluli jsme svět. Viděl jsem moře veliké, vlny větší, než je náš slovutný královský notář a ryby delší než věž našeho kostela.’ Lhal, bídák, proklatě. Mohou-li být větší vlny než na našem moři, které jsou tak strašné, že myslíš, že zatopí celé Uhry? A ryby máme tak velké, že tě polknou i s loďkou, a ještě zbude dost místa pro druhého nešťastníka. On ale, zhovadilec, lhal dál, že viděl větší moře. Duši jsme z něho mohli pěstmi vymlátit. A když ho vzkřísili, řekl: ,Nem lehet, nemožno, není většího moře nad Balaton tó.’ Sedlák Górgó měl syna, který byl v Terstu mezi těmi psy. A když se vrátil, řekl Jánoš Gorgo: ,Za den přepluješ celé moře od Terstu až do jednoho města naproti.’ Ale naše moře nikdo nepřeplul. Na Balaton-Füred, Siófok, Almádi a Fülöp pluje parník týden, a to je pořád jen Balaton-Füred a Fülöp. Dále je zase jen voda a moře a nad tím nebe a nic než nebe, když se díváš kupředu. A kdyby tě s lodičkou pustili, tak bys mohl plout celý život, a nedoplul bys. Ztratíš se na té nesmírné hladině a nikdy se nevrátíš k šomodskému vínu. Takové je naše maďarské moře, nesmírné a největší na celém světě.“

A což Atlantický oceán, přes který jezdí vystěhovalci do Ameriky, pane Aladáre?“

Pan Aladár zavrtěl hlavou. „Jakýpak Atlantický oceán? Dnes tam jedeš, jak říkají, šest dní přes to celé ,moře’ (.moře’ řekl strašně pohrdavě). A všude vidět věže s hroznými světly, aby lodi neuvázly na mělčině. To je k smíchu, pánové. U nás, na našem moři blatenském, jsou hloubky hrozně hluboké, strašné, až se z toho zbláznil Gyula Varányka. Byl to stařeček moudrý jako svatá babka z Bakoňského lesa. Přemýšlel o všemohoucnosti boží a o tom, jak je hluboké maďarské moře. I koupil si jednou provazy, na provazy zavěsil závaží od hodin, dal to všechno do loďky a vyplul od našeho Siófoku. Daleko od břehu se zastavil, spustil provaz se závažím do vody a měří hloubku. Samo sebou se rozumí, že provazem nedosáhl dna, i pomátl se z toho, běhal po Siófoku s provazy a křičel: ,Nelze změřit, nelze změřit!’ Tak ho bůh potrestal pro jeho zvědavost.“

„Na Tichém oceáně jsou hloubky osmi tisíc metrů, pane Aladáre.“

Jaktěživ jsem neviděl někoho se tak upřímně smát.

„Osm tisíc metrů, ráčili jste se zbláznit, pánové? Neračte věřit všem hloupým žvástům. Učte se přírodně myslit. Nevěřte hlupákům. Udělejte to tak jako já. Přišel jednou sem jeden člověk, ukáže knihu a povídá: ,To je atlas.’ ,Co mně je do tvého atlasu,’ myslím si. Chlapík však seděl na mně jako komáři. ,Tohle je atlas,’ povídá poznovu a otevře knihu. ,To jsou mapy!’ povídá dál. ,Tady je mapa uherského království.’ Tady je jezero Blatenské, magyar tenger!’ Podívám se a vidím, že tam je něco malinkého modře namalováno, chytnu chlapíka a vyhodím oknem. Hnali právě kolem stádo vepřů a prasnice ho pokousaly, darebáka. Dobře se mu stalo.

A jednou zase přišel do vsi nějaký pán se ženou. Sedíme zde a pijeme víno, hovoříme a přijde řeč na jezero. Ženu jsme ušetřili, pánové, neboť žena nemůže za pitomost svého muže. Dostal fokošem přes palici, poněvadž mluvil o slané vodě a křičel, že bez soli žádné moře. Vzepřel se vůli boží. Bůh může moře udělati i neslané. U boha je všechno možno.

Nějaký student také zle vyšel. Vyprávěl, že jsou moře tisíckrát větší než Balaton tó. Nevykládal to mně, ale mému bratru, který bydlí ve vedlejší obci Kis-Róga. Váleli ho, chlapečka, jako sud až k moři, šaty na něm roztrhali a nabili mu, co se do něho vešlo. A cikána jednoho div jsme v Siófoku neutopili. Byl opilý a hulákal, že Balaton tó je louž proti Neziderskému jezírku.

A já přece, pánové, viděl Neziderské jezírko. Jel jsem koněm na Šoproň a ptám se tam po tom kanálku a uviděl jsem stoku. Bahna bylo po pás a lidé říkali, že uprostřed jezera je vody po kotníky. Také jsem tam jednomu rozbil prolhaná ústa. Byl to nějaký německý sedlák a pravil, že Neziderské jezírko je největší v Uhrách. Pak jsem jel domů, a kdybych byl potkal toho cikána, nebyl bych si nic z toho dělal, kdybych ho koněm zašláp jako červa, neboť cikán není člověk, je to zvíře. A vidíte, pánové ...“ Pan Aladár zesmutněl.

„Ve škole teď děti učí samým ohavnostem. Blatenské jezero je prý dlouhé tolik a tolik mil, široké tolik a tolik.

A děti už se neučí o magyar tengeru, o maďarském moři, jen o Balaton tó. Až jsme odtud vyhnat museli učitele Zoltána Bedréga, kterému jsme říkali ,Nedonosený’. Kazil nám děti žvástem o nějakých velikých mořích. Dali nám sem pak za učitele starého písaře ze severu, někde od Bakabanyi v Hontu. Byla to poctivá duše! Když uviděl Balaton tó, říkal dětem ve škole: ,Nem lehet, nemožno, nikde na světě není tolik vody, jako v tomto maďarském moři.’ Srdce radostí se chvěje, když vidíš tu naši vodu. Nejlepší jsou ryby na paprice z našich mořských vod. Nedávno u Fülöpu chytili sumce, který měl v žaludku nemluvně i s kolébkou. A když navečer si zajde člověk na Balaton, tu slyší zpívat duše utopených. Vypravuje se, že mají v Balatonu zvláštní obec, svého starostu, písaře i zvoníka. Krásné je naše maďarské moře, má vodu zelenou jako listy kukuřice na jaře, a pak přijdete vy, psí synové, usmíváte se a říkáte: .Indický oceán, Středozemní moře, Atlantický oceán a osm tisíc metrů hloubky v Tichém oceánu.’ Jste bídáci, slyšíte, jste jako všichni, kteří přišli z dálky. Kéž by bůh zabil vaši matku, otce a bratry’. Jste jako všickni, kteří přijdou z ciziny, mluví mezi sebou cizí řečí a lámou náš nebeský jazyk. Jaké máte nosy, ničemové. Do všeho je strkáte, i do našeho Balatonu. Nelíbí-li se vám, řekněte to. Rozbiju vám hlavu, jako že se jmenuji Aladár ze Siófoku nad Balaton tó - maďarským mořem!“

Hostinský ho mírnil, a obraceje se k nám, řekl: „Uděláte nejlíp, pánové, když půjdete nahoru ležet.“

Šli jsme. Zatím dole, co jsme se odstrojovali, přicházeli sedláci. Byli jsme unaveni a usnuli jsme brzy.

V noci probudil nás strašný řev.

Vyhlédli jsme oknem a dole stálo asi deset opilých sedláků se starostou Aladárem v čele. Když nás spatřili, jako jednohlasně zařvali do nočního ticha.

„Balaton tó - magyar tenger, Blatenské jezero, maďarské moře.“

A odcházeli do temných uliček obce Kemes-Sarvy, mávajíce fokoši.

Tak jsme se seznámili s Blatenským jezerem.

   


Malá domácí slavnost

Událost, kterou tuto vypravuji, jest úplně pravdivá a píši ji proto, poněvadž přiblížil se výroční den oné velké katastrofy. Měl jsem důvěrného přítele, s kterým scházívali jsme se denně ve vinárně paní Štejnové. Byla to vdova a říkali o ní, že jest krásná, a nejvíce tak tvrdil můj přítel, který miloval tu baculatou paničku a pokoušel se podlomiti její ctnost. Byla to však velice ctnostná paní a usuzovala z čistě obchodního stanoviska, že jest lepší, když mého přítele Drobílka zanechá v uctivé vzdálenosti stát před jeho konečnými tužbami, což jest jen obrazně řečeno, neboť on nikdy nestál, nýbrž jen seděl a pil. A to bylo právě z obchodního stanoviska paní Štejnové to nejlepší, neboť on pil hodně, dokonce mohu říci, že my oba dva jsme pili hodně; já, který jsem ho podporoval svou radou, jakým způsobem může se stát paní Štejnové příjemným, a on, který stále objednával nové láhve a hostíval celé společnosti, jen aby v očích paní Štejnové platil za dokonalého kavalíra.

Musím dále říci, že bydlel v prvém poschodí velkého moderního domu u dvou starých panen, bytostí to čistých jako andělé a velice laskavých. Měl tam pokoj s vchodem z předsíně bytu, měl klíč od domu, od předsíně i od svého pokoje a užíval těchto klíčů s velkou opatrností, aby v noci nevzbudil ty dvě dobré duše, spící v kuchyni naproti dveřím do jeho pokoje. A ony také považovaly ho za nejpořádnějšího člověka pod sluncem, a kdykoliv jsem přišel k němu na návštěvu, vypravovaly mně, jaký je to zlatý člověk ten pan Drobílek, jaký pořádný a upřímný. Zatím však vracíval se pozdě v noci domů, přemýšleje o baculaté vinárnici. A tu jednoho dne shledal, že by bylo rozhodně příjemnějším, kdyby v noci, až se vrátí domů, mohl si pohovořiti o té paničce, která odmítala s úsměvem jeho milostné útoky. Když večer seděli jsme ve vinárně a ona toho dne tvářila se k němu mnohem laskavěji než jindy, požádal mne, abych později v noci odebral se k němu domů, aby mohl zůstat o samotě s hezkou paní vinárnicí, a tam abych na něj čekal, že s sebou přinese víno a bude se mnou hovořiti o paní Štejnové. „Uspořádáme doma v noci malou domácí slavnost,“ pravil, „poněvadž vidím, že má cena u paní Štejnové stoupá. Zde máš klíče od domu, předsíně a mého pokoje, rozděláš v kamnech oheň a připravíš vodu na punč. Já potom, až zavrou vinárnu, přijdu domů, dám si otevřít domovníkem a zaklepám na moje kvartýrské. Zničím si sice u nich pověst, ale na tom mi nezáleží, poněvadž mi mohou vlézt na záda.“

Tak jsme se bavili, popíjeli a těšili se na naši noční malou domácí slavnost.

V jednu hodinu v noci byli jsme ve vinárně samotni a já jsem odešel napřed, aby mohl můj přítel Drobílek říci něco důvěrnějšího paní Štejnové.

Dům jsem šťastně otevřel a štrachal jsem se po schodech, až jsem přišel ku dveřím do předsíně.

Škrtal jsem sirku za sirkou a sud! bůh, jak se to stalo, snad jsem více pil, nemohl jsem nalézt klíčovou dirku a vypálil jsem poslední sirku.

Zápasil jsem s klíčem až běda, a jsem přesvědčen, že jsem dělal pořádný rámus.

Lekl jsem se toho tou měrou, že jsem chvíli přestal manipulovat s klíčem, a tu v tichu slyšel jsem z předsíně úzkostlivý hovor obou dobrých starých slečen, pak jsem slyšel kroky a šustot sukní, patrně se jedna oblékala, aby mně šla otevřít.

A již také za klapání trepek šourala se jedna z těch dobrých bytostí ku dveřím předsíně a ozvala se: „Kdo je to?“

Co jsem měl říct? Odpověděl jsem: „Pan Drobílek,“ změniv přitom hlas.

Strčila klíč do zámku a řekla: „Počkejte, pane Drobílku, až já odejdu, a pak za sebou přirazte dvéře na chodbu.“

Dobrá duše byla patrně v nedbalkách a ukryla se opět v kuchyni. Já vešel a zavřel za sebou dvéře a ocitl se ve tmě předsíně a hmatal jsem po dveřích Drobílkova pokoje. Sirku jsem již žádnou neměl, takže opět po dlouhém štrachání našel jsem konečně klíčem zámek a otevřel si. Slyšel jsem z kuchyně velké vzdychání dobrých slečen, které dle všeho naříkaly nad tím, jak se asi pan Drobílek tak spustil, že nemůže trefit domů.

Octli jste se prosím někdy v úplné tmě v místech, která jste viděli za denního světla, ale kde jste si nevšímali žádných podrobností? Tu ve tmě nedovedete se upamatovat na nic, a když se otočíte, změníte opět svou slabou orientaci a popleteni zůstanete stát.

Tak se i mně stalo, když za sebou jsem zavřel dvéře na klíč. Jak jsem se otočil v té úplné tmě, neboť byla spuštěna roleta, ztratil jsem orientaci nadobro, či, můj bože, byl jsem snad napilý?

Vím, že jsem hledal sirky a zachytil jsem se nějakého předmětu, který však byl příliš vratký, poněvadž se překotil. Byl to stojan na umývadlo i s umývadlem, jak jsem zjistil, když voda mně promočila kalhoty a boty. Lekl jsem se a narazil jsem bokem o stůl a nyní nastalo mé pravé utrpení. Uskočil jsem stranou a praštil hlavou do zdi a byl bych upadl, kdybych se nebyl s rozepjatýma rukama nezachytil nejbližšího předmětu.

To byla skříň, na které stálo nádobí a nějaké sošky slavných mužů.

Jak jsem se zachytil, strhl jsem celou skříň, teď to řinčelo a bouchalo. Uskočil jsem, skříň práskla na stůl a patrně ho přerazila vejpůl, poněvadž prasklo to na podlaze, kam se svalila. Pak bylo ticho po té hrozné ráně a řinčení rozbitého porcelánu, skla a sádry.

Příšerné ticho, kterého jsem použil, že shodiv na zem kuřácký stolek, dostal jsem se ke dveřím, které jsem zamkl právě včas, neboť uděšené slečny klepaly již vtom na dveře pokoje a volaly: „Pro Ježíše Krista, pane Drobílku, co to děláte?“

Pravil jsem změněným hlasem: „Zouvám si boty.“

Slyšel jsem jejich vzdechy za dveřmi a slova: „Ten pan Drobílek má dnes nějaký divný hlas,“ a pak s pláčem odtáhly opět do kuchyně naproti dveřím pokoje mého přítele Drobílka.

Neodvážil jsem se zprvu ani sebou hnout. Cítil jsem, že jakmile se hnu, že to začne nanovo.

Seděl jsem tedy rezignovaně na podlaze, dlouho, snad půldruhé hodiny, kolem dokola obklopen troskami domácího zařízení.

Sedím v hrozném a příšerném tichu, když slyším na dvéře z předsíně klepání a ozval se zvonek.

Pak jsem slyšel velké radění v kuchyni, jak se šourá jedna ze slečen ku dveřím a ptá se: „Kdo je to?“

A slyšel jsem jasný hlas mého přítele: „Pan Drobílek, slečno.“

Pak následovaly výkřiky hrůzy v předsíni a pak slyšel jsem zpěv.

Obě staré slečny zešílely hrůzou a tak skončila naše malá domácí slavnost.

   


 

Malá polemička

 

Nebyl jsem ještě dlouho redaktorem jistého krajinského listu na menším městě, když přišel ke mně člen městské rady, která ročně poskytovala listu podporu 500 K, pan Struška, zámečník a obchodník.

„Nesu, pane redaktore,“ řekl sladce, „malou a slušnou polemičku proti tomu lumpovi kováři Kezlovi. Chlap píše v Našich ohlasech, že prý neumím spravovat hospodářské stroje, že jsem opilec, že kupuju učedníky od něho, aby mne něco naučili a že ví dobře, ke komu to chodím do předměstí Žabáku.“

Na Naše ohlasy to bylo ještě slabé, neboť Ohlasy, list konkurenční, měly za redaktora známého hostinského rváče Wackerta, který byl už jednou vyšetřován pro zločin zabití. Nemohli mu však nic dokázat. Naše ohlasy byly tedy obávané kvůli redaktorovi. Nikdo neodvážil se ho žalovat, poněvadž se bál o svůj život.

„Polemička je velmi slušná,“ pokračoval pan Struška, „proto prosím, pane redaktore, byste ji laskavě udělal trochu silnější. Napsal jsem to ve vinárně, byl tam koželuh Semanský, který má také pifku na toho lumpa Kezla, pak mistr zednický Jurnikl. Ten si má s tou ohavou Kezlem také něco vypořádat a tak jsme tu polemičku dali dohromady. Ten věděl něco na něho, ten také a tak jsem to napsal. Není to velké a slušné...

Četl: „Nechtěl jsem vůbec na vaši sprostotu odpovídat, poněvadž mám zásadu, že se podobným individuím, jako jste vy, vyhýbám na sto kroků, ale přece vám, pane Kezle, povím jednu věc. Vy říkáte, že neumím opravovat hospodářské stroje. Tuto ničemnou lež může pronést jen tvor, který má již na čele napsáno, že je bídný lhář. Nejsem z těch, kteří se rozčilují nad každou sprostotou, ale nemohu opomenout říci vám, vy chytráku, že nevypiji třicet sklenic za den jako vy, že nesedím u Popprů v kořalně jako vy, kde pijete denně za dvacet krejcarů žitnou, že nemusím, ubožáku, lákat vaše učedníky, poněvadž vaši učedníci umějí stejně tolik co vy, totiž nic. A pak to vaše tvrzení, že víte, vy prolhaný člověče, kam chodím do předměstí Žabáku! Chodím jistě jen procházkou kolem domů, do kterých vy vcházíte ku všeobecnému pohoršení, kde zůstáváte dlužen a odkud vás již kolikrát úplně zpitého vystrčili, poněvadž jste chtěl podpálit nějakou skříň. Vaše mravnost je na holičkách, pane Kezle. Když jste přišel do našeho města, svítil jste nohavicemi, lidé říkají, že vás sem přivedli šupem, vy mravokárče. Pak přišel dotaz na obec, zdali víme, že prý jste nebezpečný veřejné mravnosti, vy chytráku. Tím prozatím končím, moudrý muži a příště raději za to, co dal jste v Našich ohlasech za to vaše bídné a sprosté zasláno, kupte si mýdlo a umejte se jednou pořádně za dvacet let, aby s vámi mohli lidi aspoň z dálky mluvit.“

„Viďte,“ řekl důvěřivě pan Struška, „že to není příliš silné. Nemám rád neslušné výpady. Co je pravda, to je pravda. Jen to dejte vysázet jako zasláno hodně tučně a udělejte to trochu silnější. Ostatně sem přijde pan Semanský, ten vám to doplní.“

Odešel a já zůstal sám s tím hrozným zaslánem.

Ale ne dlouho. Netrvalo to ani deset minut, vstoupil do redakce koželuh pan Semanský. Potřásl mně ruku, vytáhl z kapsy papír a řekl: „Tedy už zde byl přítel Struška?“

„Ano!“

„Já jenom doplňuji, co přítel napsal. Ptal jsem se ženy, co ví na Kezla a co se o něm povídá, neboť víme, pane redaktore, já mám s ním také něco vyřídit. Jednou jsme se pohádali u karet. Nepřiznal barvu. Tak jsem to všechno na něho pěkně sepsal, to se také dobře hodí do toho zaslána. Je to slušné, ale přísné. Pravda musí ven jako olej na moře. Tedy tohle vím o tom chlapovi.“

Četl toho celou stranu. Šel jednou k přijímání a na cestě snědl prasečí lalůček s křenem. Zabil ve sklepě učedníka a nemohli mu nic dokázat, poněvadž ten učedník prý zemřel na neštovice. Okradl slepého kolovrátkáře, hrábl mu do krejcarů v čepici. Chodí do řeznického krámu, když je nejvíc lidí, vezme maso a ještě říká: „Tak mně dejte na tu zlatku nazpátek,“ ačkoliv přišel bez krejcaru do krámu.

„A ještě něco?“

„Nepovažuje pana děkana. To by bylo asi tak všechno, co na něho vím od lidí. Tím tedy to zasláno doplňte. My jsme si v té vinárně řekli, že ta polemička musí být přísná, ale slušná. Ještě sem přijde pan Jurnikl, ten šel po městě vyzvídat, jestli se nic neví proti tomu lumpovi, že bude v radničním listě.“

Pan Jurnikl přinesl také některé doplňky k zaslánu. Také tak slušné jako přecházející a podobně přísné. „To jsem se vám naběhal po městě po známých, co mají pifku na toho lotra, ale nesu zato plno materiálu proti němu.“

Opravdu. Nad očekávání. Má čtyři nemanželské děti v Podivíně, osm ve Křinci-Tělíně, pět v Bavořích. Zběhl od vojska. Utrápil nebožku ženu. Otrávil tchána polévkou z muchomůrek. Když beze stopy zmizela před léty z předměstí Žabáku žena truhláře Maličkého, nebyl ten celý den doma a byl prý po návratu rozčílen. Přepadl v lese babku, když sbírala roští. Jí s celou rodinou psy. Pak to nejhorší nakonec. Nepozdravuje pana starostu.

„Chlap musí vidět, že se o něm všechno ví,“ pravil na rozchodu p. Jurnikl, „ostatně můj dobrý známý, hostinský Řezníček od Trojhranu, vám přijde ten materiál doplnit.“

Odešel a nechal mne zaraženého. Za chvíli objevil se pan Řezníček, usmívaje se již zdaleka: „To je veselo, pane redaktore, celé město je na nohou. Také to tomu lumpovi Kezlovi přeji. Prý dávám špatnou míru, že tedy budou chodit pro pivo ke Gráfnetrům naproti, víte, na ty patoky. Mám to zde všechno proti němu napsáno.“

Byly to přísné věci. Přísahal křivě. Zmizeli mu tři učedníci po vyučení. Děti mučí a ženě pálí ruce v plotně. Hraje falešně karty. Uráží okresního hejtmana. „Můj soused, penzista Talma, ten ví také něco na něho, jen se ještě optá ve Vodní ulici, kde dřív bydlel ten darebák,“ loučil se se mnou pan Řezníček, „je tu co nevidět.“

Díval jsem se zatím zničeně na náměstí, kde jsem viděl před policejní strážnicí rušný život. Čtyři městští strážníci vyšli odtamtud a následováni houfem zvědavců odcházeli vážně do vedlejší ulice.

Do dveří vrazil vtom kupec zezdola. „Jste živ?“ volal již ve dveřích, „sláva bohu, tak přece to není pravda, co se povídá ve městě, že prý jste chtěl dát nějakou nevinnou polemičku do novin proti kováři Kezlovi, on prý se to dověděl a podřezal vás v bytě a rozpáral vám břicho...“

Hluk před domem přerušil jeho slova. Oknem viděl jsem, jak z jedné strany před dům naší redakce nesli obecní zřízenci umrlčí truhlu, určenou pro mne a z druhé strany vlekli na strážnici čtyři obecní strážníci lotra Kezla...

 

   


 

Malá tělesná potřeba a justice

 

Místo úvahy

Potkal jsem včera jednoho známého, který tvářil se velmi divně. Mumlal cosi a konečně z něho vylezlo, že nadává na zákony.

Povinností každého slušného státního občana je, aby v takových případech neztratil duchapřítomnosti a zcela loajálně řekl: „Nu snad nebude tak zle.“

To jsem tak řekl, ale ten člověk klel ještě víc a dopustil se několika urážek. Začal nadávat policajtům, pak mluvil o magistrátě, nato začal zas tupit policii, o okresních hejtmanstvích provázel svou řeč pliváním a konečně proklel soudnictví a když tak rozebral pěkně po pořádku všechny tyto instituce zřízené k ochraně lidstva, měst, zvířat a státu, podal mně následující půlarch zažloutlého papíru:

Vyzvání

Pan Josef Konvelský, zde, 1862.

Tímto se poukazujete trest vězení 6 hodin Vám nálezem magistrátu král. Hlav. města Prahy ze dne 7. října r. 1904, č j. P 23714/3 pro přestupek 3 mag. vyhlášky z 7. 3. 1888 č. 165538, uložený ve 3 dnech nastoupiti, jinak byste nuceně byl postaven.

C k. okresní soud na Král. Vinohradech, oddělení VI, dne 9 ledna 1907. Podpis nečitelný.

„Paragraf 3 magistrátní vyhlášky z 7. 3. 1888, č. 165538, v tom aby se čert vyznal, co je to, milý příteli?“

„Já ničemný lotr,“ pravil přítel, „prohřešil jsem se proti němu před třemi roky. Já ničema vykonal v noci malou tělesnou potřebu. Případ hrůzný v podrobnostech. Celý ti ho vyložím.

Před třemi léty o půl jedenácté hodině noční, kdy lidé chodili z divadla, šel jsem též. Čertví už, co tenkrát hráli. Již v divadle pociťoval jsem nutnost vykonat malou tělesnou potřebu, ale nechtěl jsem jít na pisoár v divadle, poněvadž nesnesu přítomnost lidí a při tom mám rád klid a hvízdám si. Fiú, fí. Šel jsem tedy rychle Ferdinandovou třídou a ani mně nenapadlo postavit se nad kanálem, když jdou lidé z divadla a elektrické světlo září.

Poslouchej pozorně, je to zajímavý příběh. Tenkrát opravovali policejní ředitelství v ulici Karolíny Světlé. Byl tam klid u těch klád, ticho, zkrátka velmi vhodné místo. Postavil jsem se tedy ke kládám a konal, co vyžadovalo mé zdraví. Pohvizdoval jsem si své obvyklé v tom případě: Fiú, fiú, fí, fiú.

Najednou z vrat policejního ředitelství vyrazí strážník, chytí mne za límec a povídá: Co tady děláte?

Malou tělesnou potřebu, odpověděl jsem ochotně.

Pojďte tedy se mnou na vachcimru, vybídnul mne strážník.

Dovolte, řekl jsem, hned, jen co si upravím šaty.

Vy si nesmíte upravit šaty, pravil strážník, v tomto případě jsou neupravené šaty corpus delicti.

Jak mne vedl, zapjal jsem si několik knoflíků. Na strážnici odevzdal mne inspektorovi, který zavedl se mnou protokol, když se dozvěděl o mém zločinu.

Mohu pod přísahou dosvědčit, pravil strážník pevným hlasem, že ten pán nevykonal svou malou tělesnou potřebu nad kanálem, nýbrž u klád, složených před policejním ředitelstvím.

Vypravujte celý průběh, vybízel inspektor strážníka.

Tento zasalutoval a vyprávěl: Pozoroval jsem z průjezdu, že jakási postava blíží se ku kládám. Měl jsem hned dojem, že se zde děje něco nezákonného. Za chvíli slyšel jsem jakýsi crkot a hvízdání. Běžím rychle a zastihl jsem pachatele, právě když si chtěl zapnout kalhoty.

Dělalo to na vás dojem, tázal se inspektor, že obviněný schválně užil místa v bezprostřední blízkosti policejního ředitelství?

Byl mně nápadný jeho neobyčejný klid, odvětil strážník.

Policejní inspektor obrátil se ke mně: Můžete něco uvésti, či přiznáváte se k tomu?

Přiznal jsem se.

Vaše jméno?

Josef Konvelský.

Kde bydlíte?

Vinohrady 1862.

Kam příslušíte?

Slaný.

Byl jste někdy trestán?

Nebyl.

Vy jste tedy jistě nebyl trestán.

Jistě ne.

Jak se jmenoval váš otec?

Antonín Konvelský.

A vaše matka?

Marie.

Rodem?

Kautská.

Máte ještě naživu dědečka nebo babičku?

Nemám.

Kolik je vám let?

Třicet!

Inspektor šel k telefonu a telefonoval na vinohradské policejní komisařství: Haló! Pošlete jednoho muže, aby zjistil, zdali v čísle 1862 bydlí jakýsi Josef Konvelský, třicetiletý, do Slaného příslušný, jehož otcem byl Antonín Konvelský a matkou Marie, rozená Kautská.

Za půl hodiny došla telefonická odpověď. Zmíněný bydlí skutečně v tom domě. Domovnice z toho domu říká, že je to nepořádný člověk.

Můžete jít, pravil ke mně inspektor a podruhé si pamatujte, že ulice u policejního komisařství není místem ku vykonávání tělesné potřeby.

Za čtrnáct dní dostal jsem z vinohradského hejtmanství obsílku. Šel jsem tam a podivil jsem se, jak člověk, který vykoná malou tělesnou potřebu v noci na ulici, je znehodnocován.

Chytré to od vás nebylo, pravil úředník na hejtmanství, vždyť mohl jste, nedělal-li jste to z luxusu nebo z frivolnosti, vykonat tu malou tělesnou potřebu nad kanálem. Město Praha žádá nás, abychom to vyšetřili. Učinil jste to tak v úmyslu, abyste poškodil město Prahu jako opatrovatelku dláždění?

Neučinil.

Dobře. Vykonal jste tedy malou tělesnou potřebu beze všeho zlého úmyslu?

Ano.

Tedy dobrá. Můžete jít domů, ale upozorňuji vás, že ulice u policejního komisařství není místem k vykonávání malé tělesné potřeby.

Zas uplynuly tři neděle a já dostal novou obsílku na hejtmanství. Zde mně bylo řečeno tolik: Město Praha vydalo magistrátní vyhlášku 7. března 1888, čís. 165538. Je vám znám obsah té vyhlášky?

Nikoliv.

Ani paragraf 3 této vyhlášky?

Teprve ne.

Neznalost zákonů neomlouvá, pravil mně ten úředník a poslal domů.

Ale do třetice všeho dobrého. Dostal jsem zas novou obsílku na hejtmanství.

Už jste zde potřetí, pravil ke mně přísný úředník od hejtmanství. Město Praha stojí pevně na tom, abychom přesným vyšetřením vašeho případu podali dobrozdání, jak dalece byl magistrát pražský vaším jednáním poškozen. Nepamatujete se snad ještě, kolik čtverečních decimetrů dlažby bylo vámi pokropeno?

To by šlo vyšetřit, řekl jsem, dejte mne pověsit a pak pitvejte mou mrtvolu. Vyřízněte z ní močový měchýř a vypočtěte jeho obsah. Upozorňuji vás, že nutno mít zřetel též k tomu, zdali se dlažba sklání, kolik děr je v dlažbě. Důležité jsou též poměry počasí...

Můžete jít domů!

Šel jsem.

Za měsíc nato dostal jsem přípis z magistrátu král. hlavního města Prahy, ve kterém stálo, že provinil jsem se proti paragrafu 3 mag. vyhlášky ze dne 7. března 1888, č. 165538, pro kterýžto přestupek vidí se odsouditi mne k pokutě 2 K, v případě nedobytnosti do vězení na dobu 6 hodin. Odvolat že se mohu do 8 dnů na místodržitelství.

Já se tedy odvolal:

Slavné c. k. místodržitelství!

Magistrát král. hlavního města Prahy odsoudil mne k pokutě 2 K popřípadě do vězení na 6 hod. pro přestoupení § 3 magistrátní vyhlášky ze dne 7. března 1888. Podepsaný žádá za zrušení tohoto rozsudku a podává následující námitky:

a) Malou tělesnou potřebu vykonal v zájmu bezpečnosti svého zdraví. Neboť zajisté známy jsou sl. c. k. místodržitelství případy prasknutí močového měchýře.

b) Neporušil tím mravnost, neboť viděl to jen strážník a bylo to v noci.

c) Konečně nepoškodil tím město Prahu, poněvadž malou tělesnou potřebu vykonal na hromadě klád, složených u policejního ředitelství.

Za rok dostal jsem místodržitelský výnos, kterým mým námitkám nedává se místo a vykonání malé tělesné potřeby opět rehabilitováno jako přestupek.

Pak mně chtěli něco zabavit, aby ze mne dostali tu pokutu 2 K. Poněvadž jsem nic neměl, dostal jsem po třech letech vyzvání, abych šel nastoupit šest hodin vězení. Napiš, prosím tě, o tom nějakou úvahu. Já se dám nuceně postavit.“

Slíbil jsem mu to, ale nakonec místo úvahy vylíčil jsem případ pana Josefa Konvelského, který nikdy nepřestane nadávat zákonům...

 

                        


 

Malé nedorozumění

 

Byl jsem vyslán sibiřským revolučním komitétem v Omsku, abych se okamžitě vypravil z Irkutska do Urgy v Mongolsku a uvítal tam zástupce čínské republiky generála Sun-Fu a vyjednal s ním vše, co by se týkalo obnovení obchodních styků čínské republiky s východní Sibiří.

Druhého dne obdržel jsem druhý telegram, abych přivezl generála Sun-Fu do Irkutska, aby reprezentant lidového komisariátu zahraničních záležitostí tovaryš Gabranov mohl s ním projednat smlouvu týkající se hranic sovětského Ruska s Mongolskem a Čínou.

Tak se stalo, že jsem vzal s sebou dva batalióny pěchoty a eskadronu jízdy jako čestný doprovod a pro všechny případy jednu baterii lehkého dělostřelectva.

Z Irkutska vystoupili jsme pěším pořádkem a nenarazili nikde na odpor. Burjati všude vycházeli nám vstříc s pečenými berany a kumysem.

Tak jsme postupovali beze všech překážek až do Selengy, újezdného města selenginského ajmaka. V Selenze se situace změnila trochu v náš neprospěch. Neznámí agitátoři poštvali proti mně několik okresů zabajkalských Burjatů. Prohlašovali, že jdu rekvírovat dobytek.

V Šudjaru na stepi objevili se první ozbrojení burjatští jezdci a když jsme přibyli k jezírku Ar-Meda, našli jsme proti sobě na tři tisíce vzbouřenců, kteří vyslali k nám parlamentáře s lákavou nabídkou, abychom se jim vzdali a když už budeme všichni pohromadě, abychom se vypravili k altajskému hřbetu a živili se až do zimy loupeží. V zimě že se můžeme rozejít do svých domovů.

Nabídku jsem odmítl a dal nový návrh vzbouřencům: aby se oni nám vzdali a připojili se k našemu průvodu. Měl to být diplomatický trik, abychom byli zachráněni přítomností burjatských jezdců v našem průvodu od útoku domorodců, taktéž Burjatů.

Mohu říci, že se mně to nepovedlo tak, jak jsem očekával. Vzbouřenci se nám opravdu vzdali, když uslyšeli, že máme s sebou dělostřelectvo a tak můj čestný průvod byl rozmnožen o tři tisíce divokých burjatských jezdců.

Z krajanské lásky se k nám počali přidávat kočovníci barkuginského, mešegelského a tamirského ajmaku (okresu) a když jsem byl vzdálen od mongolských hranic asi tři sta verst, bylo nás dvanáct tisíc mužů.

V Kale-Yzýru, malém městě v stepi, přidali se k nám loupežníci burjatského atamana Ló-ťum v čísle osmi set mužů, pod horou Manc-Omi banda Chunguzů počtem šest set mužů, a tak to utěšeně stoupalo, až konečně na hranice Mongolska přibyl jsem s dvaceti tisíci muži.

Obyvatelstvo uděšeně prchalo před námi, na horách hořely výstražné ohně nocí. Měli jsme ohromná stáda hovězího dobytka, ovcí, koz a koní, které můj čestný průvod pečlivě všude sbíral po cestě.

Když jsme přišli do hlavního města mongolské provincie Pej-Húr We-Ramu, přišli nám vstříc zástupci mongolské vlády s lámy (buddhistickými knězi) a prosili nás, abychom jim nechali holé životy. S Mongolskem že si můžeme dělat, co chceme, nic nemají proti tomu, jakou vládu chceme nastolit.

Velice dlouho to trvalo, než jsem jim vysvětlil, že mám jen přátelské, mírumilovné myšlenky, že mám schůzku v Urze s čínským generálem Sun-Fu.

Byli upřímně překvapeni a dali mně čestný průvod, sestávající z dvou pluků mongolských vojsk, takže k Urze jsem se blížil nakonec s třiceti tisíci muži.

Čínská vláda byla velice překvapena a jala se stahovat vojska na hranice Mongolska.

Zástupce japonské vlády v Pekingu cítil se uražen takovým chováním Číny, poněvadž i Japonsko má v Mongolii své zájmy.

A tak se stalo, že bylo vyměněno několik velice ostrých telegramů mezi Pekingem i Tokiem.

Mezitím zcela klidně blížil jsem se k Urze, abych tam uvítal generála Sun-Fu, který stejně znepokojen počal stahovat k Urze posádky z čínských hranic a nakonec měl v Urze proti mně tři divize čínské pěchoty, pluk japonské jízdy a dva divizióny dělostřelectva.

Pod Urgou došlo k osudné bitvě, která zuřila po dva dny. Složili tam kosti všichni moji Burjati. Byl jsem rozbit na maděru. Urga připadla Číně i s celou mongolskou provincií Pej-Húr. Vrátil jsem se do Irkutska se dvěma muži a když se mne reprezentant lidového komisariátu zahraničních záležitostí tovaryš Gabranov optal, kde mám generála Sun-Fu, řekl jsem:

„Stalo se mně malé nedorozumění. On zůstal v Urze...“

 

    


 

Malíř filosof

 Ze života pražské bohémy 

Malíř Kubín byl nejen malířem, ale i filosofem. Tvrdíval, že vrcholem lidské blaženosti jest stav, kterému říkal „bezútěšnost“. Jedině tenkrát je člověk blažený, když vidí, že ho nic netěší. Takový člověk nedojde nikdy zklamání. Jinak byl stoikem.

Nic ho nepřekvapilo, ničemu se nedivil a nebál se ničeho. Časem dospíval také k názoru, že všechno je klam. To bylo v dobách, kdy neměl krejcaru v kapse. V těch dobách tvrdil o sobě, že neexistuje. V těchto smutných časech odhodlal se k popírání všeho. Říkal, že žádné barvy na světě není. To mu vše nevadilo, aby nemaloval psy modrou barvou a stromy červeně. Lidé, kteří se na takové obrazy dívali, dospívali pomalu také k bezútěšnosti, ideálu jeho života...

V dobách, kdy míval peníze, tu horlivě se snažil, aby dospěl ku stavu bezútěšnosti. A to se stalo velmi brzy. Udělal několik vycházek do známého kroužku umělců v hostinci ještě známějším. Prohýřiv pak s nimi peníze, vracel se vesele do svého ateliéru, dávaje se do hovoru s domovníkem, kterému již často v noci dokazoval, když mu přišel dům otevřít, že vlastně on, malíř Kubín, neexistuje a že jest to jen představa, klamná domněnka pana domovníka.

„No dobře,“ říkal domovník, „kdo ale na mne zvonil, mladej pane?“

Tato záhadná otázka, která by byla s to splést i velkého filosofa, nijak neporazila Kubína.

„Vždyť vy také neexistujete!“ přesvědčoval ubohého domovníka. „Všechno je na světě klam, řekněte mně, co jste měl před čtrnácti dny k obědu? - Nevíte, nu tak, tady to je. Vy jste nejedl, poněvadž nejste. - Svět, milý pane, sestává jenom z představ. Připouštím možnost, že někdy žil člověk, ale to už je milióny let. Teď žijí jen duševní představy místo lidí! Tak! Dobrou noc!“

Ubohý domovník po takovém hovoru doopravdy nevěděl, na čem je. Doma vždycky vzbudil ženu a když mu tato začala nadávat, že ji nenechá spát, počal teprve znovu věřit, že je na světě. Pak se vždy napil ještě rumu, a když ho hřál v žaludku, šel teprve spokojeně ležet s nadějí, že přece jen existuje.

Podobné filosofické hovory vedl Kubín i z pány domácími, kterým neplatil činži. Odůvodňoval to tím, že když ho vystěhují na ulici, nastane pro něho ideální stav bezútěšnosti... Věřitele své nenáviděl a brojil proti nim, že nutí člověka ku věcem, příčícím se jeho přirozenosti, totiž ku placení dluhů. Jednomu domácímu pánovi, který ho upomínal o činži, pravil, že obyčeje různých domácích pánů jsou rozdílné, takže nikdo nemůže si z toho vybrat, co je pravda a právo.

„To je pravda, že jste mně dlužen za činži!“ pravil domácí pán.

„To se strašně mýlíte,“ odpověděl vlídně Kubín, „žádné pravdy na světě není, pravdivým jest jedině to, co se mně nebo jinému zdá pravdivým. Na názor jednotlivce mají vliv různé poměry. A poněvadž nemám ani krejcaru, nemohu vám být ničeho dlužen. To je můj názor. Váš názor zas je, abych vám zaplatil. Jak výborně to potvrzuje učení skeptiků: Tytéž pojmy vzbuzují při rozličných bytostech zcela různé smyslové pocity a představy. Lidé jsou tělesně i duševně velmi rozdílní...“

Po těchto slovech byl Kubín vyhozen z bytu pana domácího.

„Dělalo by vám to rozkoš, kdybych vám zaplatil?“ tázal se jiného domácího.

„Ovšem, pane Kubíne.

„Jest to smutné, pane domácí, že vy tak nízko pojímáte život! Brr! Jest to hrozné, když si pomyslím, že jsem s vámi pod jednou střechou. Víte, s vámi, který blaženost nenalézá v ojedinělém požitku...“

„Aspoň za jedno čtvrtletí mně zaplaťte!“

„Tím hůř pro vás, pane. Myslil jsem, že jste větším životním umělcem, pane domácí a že blaženost u vás předpokládá sebeovládání, ale vy chcete, abych zaplatil. Kdybych zaplatil, neodpustil bych si to, neboť poskytl bych vám pomíjející rozkoš. Odporučuji vám, pane, stav zvaný bezútěšnost...“

Byl vystěhován na ulici, ačkoliv jest to smělé tvrzení. Co mohli Kubínovi vystěhovat z bytu? Dávno předtím, než ho vystěhovali, odnesl si ke kamarádovi celé své zařízení. Spravedlnosti bylo však učiněno zadost. Ku vratům vynesli jeho umývadlo, jakousi to plechovou mísu s hlubokým nápisem „Voda slouží k mytí“, jeden troubel, prosycený veskrze močkou a džbán, plechový, ve kterém Kubín, měl-li hosty, vaříval grog, čili spíše ohříval rum a konečně vystěhovali na ulici jeho kartáč na boty, na jehož hladké straně byl nápis: „Dostal darem od svého nejvěrnějšího přítele Charváta, který mně ho před třemi léty ukradl.“

Za týden najal si Kubín ateliér jinde. Štěstí mu přálo. Domovník v tom domě byl spiritista a věřil ve stěhování duší, až z jeho rodiny umřeli už dva členové v blázinci. Tento domovník byl jediný člověk, který vážně naslouchal jeho filosofickým výkladům o vrcholu pravé blaženosti lidské, o bezútěšnosti. Do tohoto muže podařilo se Kubínovi vštípit zásadu, že svět skládá se z představ. Jednou takovou představou že je zlatka. Představy možno si vypůjčovat a proto, „pane domovníku, půjčte mi zlatku“.

V těchto dobách podařilo se Kubínovi s úspěchem konkurovat na plakát jednoho pivovaru.

Maloval ten plakát s láskou. Když mu v kanceláři pivovaru vypláceli první cenu za plakát a když viděl ty pěkné, zlaté dvacetikoruny, tu počal se viklat ve svém filosofickém pojímání života...

„Pánové,“ pravil k úředníkům v kanceláři, „víte, co řekl slavný filosof Fichte? Vše, co jest, jest já. A proto prosím o autorský exemplář.“

Slavné správě pivovaru líbil se tento žert a poslala mu soudek piva, takový, jako namaloval na plakát. Jakmile měl Kubín peníze, počal hlásat, že je přívržencem nauky filosofické, která tvrdí, že nejvyšším dobrem a cílem života jest bezžalostnost. Hlásal opak bezútěšnosti a dokonce šel tak daleko, že vrátil domovníkovi zlatku a panu domácímu zaplatil snad ponejprv za svého života měsíční činži v obnosu dvanácti zlatých. Ať i oni nepoznají žalu. A jednoho dne přinesl si k ránu domů užovku, velkou a čipernou. Proč si ji koupil u ptáčníka, to nevěděl, ani když vystřízlivěl. Věděl jedině tolik, že chtěl si koupit den předtím nějaký kousek nábytku do ateliéru. Chtěl si koupit dvě židle, stůl, také snil o pohovce a místo toho přinesl si domů užovku...

Rozpomínal se pomalu a nabyl toho přesvědčení, že na koupení užovky měl jistý vliv alkohol. Když pak prohlížel kapsy, tu našel v jedné v papíře zabaleného mrtvého salamandra. Měl tedy živou užovku a mrtvého salamandra. Proč toho salamandra? Vzpomínal dlouho, uvažoval, až konečně... Salamandra koupil, aby užovka měla co polykat. Hodil jí ho tedy. Ani se ho nedotkla.

„Mrtvoly nežere,“ povzdychl, „užovka není hyena.“

Pak shledával své jmění a konstatoval, že včerejšek připravil ho do stavu „bezútěšnosti“.

Může být někdo „bezžalostným“, má-li v kapse dva haléře? Hrome! Ke všemu by si vytahal za uši. Bídně opustil své zásady a činži dvanácti zlatých předevčírem zaplatil panu domácímu! Sám nemá co jíst a ještě si přinese domů příživníka, užovku. Žere salamandry a jeden salamandr stojí pětník! Když už chtěl si přinést nějakou živou bytost do ateliéru, proč nekoupil myš? Má takové staré nepotřebné boty, než by je myš sežrala, změnily by se jeho finance. Ale užovku, která sní deset salamandrů po deseti haléřích za den...!

Připadalo mu to, jako kdyby si měl vydržovat baletku. Bezútěšně posadil se na železnou židli a přemítal, co s užovkou. Našel v kapse kousek doutníku, zapálil a dumal o tom, že domácímu tak bezmyšlénkovitě, zaplatil dvanáct zlatých.

„Ale co,“ řekl za chvíli, „ničemu se nedivit, ničeno se nebát. Půjdu k domácímu a vezmu hada s sebou.“

Paní domácí houpala se po obědě v houpací židli, pan domácí srkal černou kávu a předčítal nahlas poslední volební výsledky, když malíř Kubín předstoupil před ně, maje v ruce šátek a v něm užovku.

„Velectěný pane,“ pravil uctivě, „člověku je velice líto, když musí se loučit s tím, co jest nejdražší. Nedávno byl jsem finančně výborně situován a dnes jsem takřka žebrák: O mě ani nejde - ale o tohodle hada.“

Uděšeným zrakům odkryl užovku, která počala syčet na denním světle.

Paní domácí vytřeštěně dívala se na malíře, který posadil se mezi manžele. Pan domácí přestal srkat kávu a na čele mu vyvstal pot...

„Tento had,“ pokračoval Kubín, „přirostl mně k srdci. I zmije bývá někdy věrná, ale já myslím, že tahle potvůrka není zmije. Finanční nesnáz mne nutí, že byl jsem nucen obrátit se na vaše blahorodí jako na mecenáše, který poskytne milerád ochotné pomoci umělcům. Prosím vás snažně, pane domácí, nemohl byste mně na nějaký čas zapůjčit, dvanáct zlatých? Do zástavy dám vám tohoto hada. Pustím potvůrku a ona už se v peřinách uvelebí. Nejraději spí v peřinách. Žere tohle...“

Vytáhl z kapsy chcíplého salamandra a nedbale položil na stůl.

„Pane Kubíne!“ Skoro současně pronesli toto prosebně oba manželé, hrůzou polomrtví.

„Pane Kubíne,“ koktala paní domácí, „můj muž vám ochotně zapůjčí těch dvanáct zlatých, potvoru si odneste, my nechceme žádnou zástavu a tu druhou potvoru taky si nechte.“

Pan domácí vyplatil Kubínovi dvanáct zlatníků a malíř pomalu odcházel, potřásaje šátkem s užovkou. Na stole zanechal mrtvého salamandra a polomrtvé manžely u stolu...

Malíř Kubín jede nyní parníčkem do Chuchle, kde hodlá užovku pustit na svobodu a vrátit ji ze stavu „bezútěšnosti“ do stavu „bezžalostnosti“.

Dává se právě do hovoru s nějakou slečnou, které vykládá, že je dobrým pro člověka úplný nedostatek všech vášní.

„To je ale nesmysl,“ myslí si slečna a odvrací se od Kubína, který táže se vedle sedícího pána na jeho názor o plazech...

Parníček blíží se k Chuchli...

   


Malý kouzelník

Dnes všeobecně jistě se může směle uplatniti názor, že kouzelníci a čarodějníci v našem osvíceném století již vyhynuli až na malé zbytky. Nedávno ku příkladu přišel na Benešovsko kouzelník Novák, který patří již též minulosti, poněvadž v Domašíně předváděl v hostinci zajímavý kousek, jak zmizí vypůjčená pětikoruna.

Zmizeli oba. Pětikoruna i kouzelník. Kouzelníka četníci našli, pětikorunu už ne. A to byl konec kouzelníka Nováka.

Tu a tam přijdeme však na stopu kouzelníkům v domácnostech, kteří pracně naučili se několika kouskům z knih Malý Bosko či Domácí kouzelník.

Bývá to obyčejně nějaký člen rodiny, který vás požádá, abyste za ním dělal to, co vám ukáže. Do ruky vám dá talíř, jehož dno na druhé straně jest načouzeno svíčkou. Sám drží čistý talíř v ruce, opisuje kruhy na dolní čisté straně, vy na začouzené, pak musíte prst, který jste si začernili, dáti si na čelo a po tváři, čele s ním jezditi, až máte, nic netušíce, hrozné čmouhy po obličeji za všeobecného smíchu společnosti.

O této kratochvíli, po jejíž provedení někdy zpohlavkujete kouzelníka, dočtete se podrobněji v Malém Bosku i Domácím kouzelníku.

Takových žertíčků jest tam plno. Oč liší se tyto návody ke kouzlům od knihy Joh. Christ. Wiegleba, vyšlé roku 1768 pod názvem Onomatologia curiosa, artificiosa et magica, v kteréž knize kouzel a čar jest ku příkladu na 482. stránce návod, jak zastřeliti kyrysníka nebo jak za měsíčního úplňku tajně sprovoditi svého nepřítele ze světa. Toto poslední mne láká. Nemohu od toho výtečného návodu, o kterém šlechetný autor tvrdí, že ho sám prozkoumal, odtrhnouti očí.

Mám totiž ve své domácnosti malého kouzelníka. Vším tím, co se stalo a co se ještě stane, jest vinen můj přítel Ježek. Není to snad člověk zlomyslný, bývá však nevyzpytatelný ve svých nápadech a zejména pojem přátelství jest u něho nesmírně široký při jeho lehkomyslnosti. Překvapuje své přátele různými podivnými žádostmi a dary. Tak se také jedině mohlo stát, že mně psal toto:

Drahý kamaráde! Bude Ti zajisté známo, že (nebylo mně ovšem známo nic) naše firma pověřila mě dohledem na stavbu cukrovaru v Kragujevaci v Srbsku. Odjíždím zítra a za tím účelem posílám k Tobě svého syna Tomáše. Hoch je od té doby, kdy mně utekla žena s účetním naší firmy, odkázán úplně jen na mne. Nemohu však vzít dolů s sebou toho devítiletého klučinu. Což vím, jaké jsou tam poměry? Během asi půl roku jsem opět v Praze a po tu dobu bude Tomáš u Tebe. Kluk jest velice chytrý a bude Tě jistě bavit svými kouzelnickými kousky. Neříkám mu jinak než domácí kouzelník. Umí ku příkladu mezi jiným polykat oheň. Předešle zas povedlo se mu spolknout žábu a zas ji vyplivnout. Budeš mít z něho radost.

Tvůj Oldřich Ježek

Po přečtení tohoto dopisu zvedl jsem zmučený obličej ke stropu, který tu zastupoval nebe, a zachvěl jsem se hrůzou.

Toho ošklivého potměšilého kluka znal jsem velice dobře. Před nějakým časem podařilo se mu ze směsi hlaviček od sirek a bílého prášku na vyplachování úst udělat třaskavinu, kterou vyhodil do vzduchu velkého černého kocoura. Přítel Ježek vyprávěl o tom všude velmi obšírně s pravou otcovskou pýchou a hrdostí.

Nyní mne tedy s ním obdaroval na půl roku. Posílá ho ke mně tak klidně jako pytel mouky a kluk mně bude vyplivovat žáby na podlahu.

Kde však vězí? Má tu už přece být. Neznámé radostné tušení se mne zmocnilo. Snad se mu něco stalo. Snad automobil, nebo elektrika?

Ráno ozvalo se zaklepání na dveře, a když jsem přišel otevřít, stál tam policejní strážník, který mne vyzval, abych šel na policejní ředitelství.

„Zavřeli jsme vám synovce,“ řekl stručně. - Nemohl jsem si vzpomenout na žádného synovce, který by mohl být zavřen, neboť mám jen jediného, a tomu je pět měsíců. Poznamenal jsem, že jest to surovost, zavírat nemluvňata, což si strážník svědomitě zapsal do notesu.

Na policejním ředitelství čekalo mne milé překvapení. Domnělý synovec nebyl nikdo jiný než Tomáš přítele Ježka. Rozloučiv se dojemně s odjíždějícím otcem, sebral svůj kufřík s kouzelnickými rekvisitami, jako s kalíškem, který má dvojí dno, skřínkou, ve které zmizí vejce a objeví se kanárek, a podobně, a vydal se na pouť po hospodách. Tento devítiletý kluk chtěl vystoupit ve veřejnosti jako kouzelník. Důstojně vstupoval do hostinců, a zatleskav do rukou, volal: „Pozor, páni! Nyní zmizí vejce.“ Provedl několik naivních, primitivních kousků a pak počal vybírat.

Při tomto kouzelnickém kousku ho také sebrali. Na policii udal, že je můj synovec a že ho posílám za výdělkem. Když nepřinese dost peněz, že ho ztýrám a nedám mu nic jíst. Udal také, že je sirotek a jeho nebožtík otec že byl břichomluvcem.

Byl mně vydán po důkladném vysvětlení a venku na ulici bez rozpaku řekl: „Chtěl jsem vzbudit u nich soustrast, aby mne pustili.“

„A proč jsi vybíral?“

„Chtěl jsem vám udělat radost a koupit vám kravatu, abych se k vám nepřistěhoval jen s holýma rukama.“ Dal jsem mu pohlavek.

„Nemýlil jsem se,“ pravil rozumně, „když jsem tam říkal, že mne týráte, máte zlost, že jsem vám nic nepřinesl.“

Nemluvil jsem s ním až doma. Díval se velmi smutně, když jsem počal mu domlouvat, proč způsobil mně a svému otci takovou hanbu, a tu najednou mne přerušil:

„Vsadil bych se nevím o co, že neumíte v dlani přenášet oheň?“

Slíbil jsem mu výprask, jestli se o něco takového pokusí, a odešel jsem do kavárny, zamknuv ho na visací zámek.

Bylo to ponejprv, kdy bál jsem se vrátit domů. Nevyvedl však zatím nic hrozného ten domácí kouzelník. Jen na stole stála stará benátská váza s úzkým hrdlem, rodinná památka, a dole na dně bylo slupky zbavené celé vejce na tvrdo vařené, jichž jsem měl několik ve špižírně.

Záhada ta, jak se tam to vejce dostalo tím úzkým otvorem, byla velmi jednoduchá. Tomáš mně to vysvětlil. Napřed hodil dovnitř papír, který zapálil, pak nahoru dal oloupané vejce, a to tam vklouzne.

Měl jsem ty vázy tři. Vydržela to jen jedna. Ostatní praskly, když v nich papír hořel. Zatím co jsem si dával malého kouzelníka přes koleno, abych pomstil zničené rodinné památky, volal:

„Já věděl, že se to nakonec musí podařit.“

Druhého dne za mé nepřítomnosti činil zajímavé pokusy dle jedné zábavy v Malém domácím kouzelníku, kde stojí: „Udělat tak, aby papír padal tak rychle jako kov ...“

Udělal to tak, jenže použil místo nějaké mince pětikoruny, kterou našel v zásuvce.

Uvítal mne slovy, že opravdu za to nemůže, že zapomněl, že jsem ho zamkl.

Pokus ten jest dosti zajímavý. Na minci položí se kousek papíru a plochou pustí se mince dolů. Vykládal mně to velmi zevrubně. Pádem mince tvoří se vzduchoprázdnota a papír padá tak rychle jako kov. Jediné nedopatření bylo, že tu pětikorunu s kouskem papíru pustil z druhého patra na ulici. A opravdu, Malý domácí kouzelník nelhal. Bylo prý to báječné. Papírek padal stejně rychle jako pětikoruna. Viděl, kam dopadla, chtěl pro ni seběhnout, ale dveře byly zavřeny. Ležela u cihel ke kanalisaci. Hlídal ji celé půl hodiny, až šel kolem nějaký velmi slušně ošacený pán. Křičel na něho z okna, aby ji zvedl a večer přinesl, až půjdu domů. Pán s ní jistě přijde a já budu mít radost.

Vymluvil jsem mu tu jeho fixní ideu a zamkl jsem ho do kuchyně a na divanu oddal jsem se smutným úvahám o přátelství mezi mnou a přítelem Ježkem.

Asi za hodinu šel jsem Tomáše vyzvat, aby šel se mnou na večeři. Našel jsem ho zaměstnaného u velkého hrnce.

„Chtěl jsem se přesvědčit, jak rostou krystaly,“ pravil vážně, „rozpustil jsem tu ve vodě krabici cukru, až byl roztok nasycen, a do toho jsem zavěsil budíček.“

Vytáhl na holi nešťastný budíček. Byl již všechen pokryt malými krystaly cukru.

„Chvilku ještě pod vodou šel,“ pravil malý kouzelník, „a pak už nešel. Byl bych tam strčil něco jiného, ale myslil jsem, že patří budíček mezi pórovité předměty, jak to chce Malý Bosko. Nejlépe myslím že by to šlo s polštářem. Rozpustili bychom ve vaně pět kilogramů cukru a zavěsili tam polštář, to byste viděl, jak by na tom rostly krystaly...“

Příští jitro začlo velmi pěkně. Chtěl jsem jít do koupelny, ale mezi dveřmi bylo cosi nataženo, takže jsem upadl. Byla to neviditelná síť kouzelníka Tomáše, celý systém černých nití, které nebylo pozorovat v šeru předsíně.

„Musí se to vždy podařit,“ ozval se nade mnou Tomášův nevinný hlásek, „zejména je-li větší společnost, působí to neobyčejně komicky.“

Večer chtěl jsem rozsvítit a všechny zápalky zhasly.

„To jest velmi jednoduché,“ pravil ve tmě Tomáš, „chceme-li, aby sirky zhasly, namočíme je do roztoku kamence a necháme uschnout. Je to velmi podařený žert.“

Téhož večera podařilo se mu, zatím co jsem šel sehrát do klubu partii šachu, rozstříhat velmi umělým způsobem čtyry čtvrtky mé jedné povídky na papírovou nit dlouhou v celku 80 metrů. Jest to trik japonských kouzelníků a nevím, zdali vždy k tomu používají rukopisů povídek.

„Bylo to delší,“ pravil, kuckaje se, „ale nemohl jsem to všechno vytáhnout z úst. Myslím, že jsem asi půl toho spolkl.“

„Tak vida, Tomáši,“ řekl jsem vyčítavě, „ty se odvažuješ dokonce polykat i mé rukopisy.“

„Domníval jsem se,“ řekl kriticky, „když jsem kousek přečetl, že to není nic zvláštního a že toho není škoda.“

Toho večera jsem se ho už na nic neptal.

Když jsem ráno odešel z domova, měl jsem k němu delší řeč, aby byl hodný, jinak že se s ním stanou strašné věci. Chce-li činit nějaké pokusy, aby se mne napřed optal o radu. Po dlouhém křížovém výslechu přiznal se, dojat snad mou předstíranou dobrotou, že chtěl za mé nepřítomnosti zhotovit z roury od kamínek v koupelně rodinné dělo. Muselo to být něco hrozného, to rodinné dělo, že nechtěl mně říci bližší podrobnosti. Vzal jsem tedy klíč od koupelny s sebou, pohroziv mu, že ho prodám do Turecka za otroka, jestli bude ještě myslit na rodinné dělo. Prosil tedy, zdali by si nesměl vzít jedno syrové vejce v kuchyni, že s ním nic neudělá, že ho nerozbije a nic že s ním neumaže, že mne jen chce něčím překvapit.

Povolil jsem mu to, neboť co jest to syrové vajíčko oproti rodinnému dělu?

Překvapil mne skutečně. Při mém příchodu řekl, že byl velmi hodný, a ukázal mně vajíčko, požádav, abych ho koulel po stole. Kupodivu, bylo to začarované vejce. Vrátilo se vždy ke mně obloukem.

„Není to nic zvláštního,“ řekl ten protivný kluk, „vyvrtá se do vajíčka dírka, vysaje se půl vejce a doplní se to rtutí a zalepí kouskem chlebové třídky.“

„Kdes vzal rtuť?“

„Z barometru,“ odpověděl nevinně. „Také strašně jednoduchým způsobem. Uštípl jsem hořejší konec skleněné trubičky a mohl jsem vyliti rtuti, co jsem chtěl.“

Když jsem ho chtěl trestat, tu drze tvrdil, že jsem mu dovolil vzít vajíčko k pokusům a že za mnou křičel, že udělá začarované vajíčko. Nezbylo mně tedy nic jiného, než druhého dne zamknout při odchodu kouzelníka na záchod.

Opravdu, po celý den tam nevyvedl žádný kouzelnický kousek. Když nastal nový den, prosil, abych mu popřál úplné volnosti, že vůbec nic nevyvede.

Řekl jsem mu, že dnes přijde pan domácí prohlédnout kamna, která potřebují opravy, aby se choval slušně, že budu celý den doma.

Tvářil se zklamaně. Pan domácí přišel dopoledne a šťáral chvíli v kamnech. Zamazal si ruce a obličej a prosil, zdali by se nemohl umýt. Trvalo to hezky dlouho, než našel Tomáš ručník, odběhl s ním, za chvíli se vrátil a podal panu domácímu.

Pan domácí se utírá u umývadla a tu pozoruji s hrůzou, že mu, čím více se utírá, tím více obličej černá. Už vypadal jako mouřenín, když vtom se podíval do zrcadla.

Tomáš v koutě dával mně znamení, abych mlčel.

„Co je to, u všech čertů,“ vykřikl leknutím pan domácí, „prokristapána, co se to děje?“

Tomáš v koutě dal se do smíchu. Vrhli jsme se oba na kouzelníka. Pan domácí ho chytil za vlasy, já za uši a tak kouzelník učinil obšírné doznání.

„Chcete-li někomu udělat obličej černým, roztlucte duběnku a zelenou skalici na prášek, nasypte na ručník a podejte ho tomu, kdo se myje. Já už mám to dávno připravené pro nějakého hosta. Zejména je-li větší společnost...“

Nedomluvil, neboť prvně se uplatnila na jeho kalhotech rákoska, kterou jsem den předtím koupil v očekávání, že ji přece jen na něm roztřepím.

*

Bloudím smutně ulicemi. Vzpomínám na recept starého Joh. Christ. Wiegleba, jak lze tajně za měsíčního úplňku sprovodit svého nepřítele ze světa.

A chodím den co den schválně kolem jednoho obchodu se starožitnostmi, kde stojím v němém obdivu před starou rytinou ve výkladní skříni, znázorňující, jak roku 1572 upalují na náměstí lyonském kouzelníka Bouglièrra. Jakési hřejivé kouzlo vane z toho obrazu ...

   


 

Malý oznamovatel Národní politiky

Dopisy

Velice se mně zalíbila rubrika „Dopisy“ v Národní politice a v druhých denních listech. Mám dokonce sbírku vystřižených takových dopisů.

Znám dcerušku svého přítele, která studuje vyšší obchodní školu a postupně prodala všechny své knihy i zastavila náramek po nebožce babičce, aby mohla zaplatiti administraci za uveřejnění dopisů.

Znám jednu gymnasistku, která zastavila peřiny své bytné za její nepřítomnosti, aby mohla dát inzerát do Národní politiky:

Mladá inteligentní dáma přeje si touto cestou navázati korespondenci s veselým mladým inteligentem. Ct. nabídky do adm. t. 1. pod značkou „Modré oči 57672“.

Znám jednoho kvartána, který si takovým způsobem dopisuje už přes tři neděle s 451etou vdovou, vydávající se za 231etou učitelku, přičemž se kvartán vydává za mladého 30letého statkáře, který dělá právnické zkoušky.

Mladý 14letý kvartán krade doma peníze tatínkovi z vesty, mamince ze šatníku a dokonce rozbil už svým mladším sourozencům prasátko s jich posledními úsporami. Své štěstí začal inzerátem:

Černé oči hledá mladý, zámožný muž reprezentačního zjevu. Zn. „Osamělé cesty 5376“.

Jestli sledujete rubriku „Dopisy“ v Malém oznamovateli Národní politiky, můžete číst dojemné románky, plné hluboké tragiky, jako:

Pán, jenž 23. ledna mě v Národním divadle odpoledne o půl 3. hod. pozdravil a o schůzku večer o 7. hod. u Muzea žádal, se prosí o vysvětlení, proč nepřišel. Značka: „Žižkov 5076“ do adm. t. 1.

Jaká úžasná katastrofa. Pozdravíte o půl 3. hod u Národního divadla a řeknete, že přijdete večer k Muzeu v 7 hod. Dáma tam chodí pravidelně od 23. ledna do 3. února, kdy dá inzerát výše zmíněného obsahu, rozhodně beznadějného výsledku, poněvadž 6. února se objevuje nový inzerát:

Čekám do 12. února, jinak přetrhuji s Vámi všechny styky. To platí pro toho pána, který 23. ledna nepřišel v pondělí v 7 hod. k Muzeu. Značka „Žižkov 5076“ do adm. t. l.

Byl by z toho román Lodi, které se nepotkaly.

Jsou však dopisy i jiného, neméně vážného obsahu, kdy prostosrdečně se lidé v nich přiznávají ke krádeži a dělají ještě přitom ostudu určité politické straně. Nedávno byl v Národní politice tento „Dopis“:

Plesový vějíř na plesu českého bankovního úřednictva byl mnou vzat v uschování a nedopatřením podržen. Vrátím s ochotou a vzpomínám. Lask. udáni adresy pod zn. „Agrárník“.

Dát takovým způsobem zbraň politickým odpůrcům jest více než lehkomyslné. Agrárníci kradou vějíře! Kam až ta strana klesla.

Bavím se teď tím způsobem, že vybírám dopisy v administracích na určité značky, které se mně líbí, abych měl látku pro humoresky. Vím, že jest toto mé sdělení hroznou ranou pro mnohé mladé lidi. Tak například značka „Dobrá duše 7877“ v Národních listech dává tento materiál: Nějaký pan František Richter hrozí sl. Máně Rozhonové, že všechny její dopisy pošle rodičům, jestli mu nepůjčí do úterka pět set korun.

Podařilo se mi dostat z administrace Národní politiky dopis pod značkou „Dorozumění“ jako odpověď na značku „Slávek“. „Slávek“ vylákal „Dorozumění“ na rozhlednu a stáhl s prstu své oběti před zraky celých středních Čech briliantový prsten a nyní „Dorozumění“ mu píše v dopise, že se přesvědčila, že se nejmenuje Josef Eckert a že nebydlí v Táborské ulici č. 68, že jí to ihned bylo podezřelé, když říkal, že se jmenuje Josef a na dopis dal značku „Slávek“. Prosí ho, aby v sobotu přišel na rozhlednu a prsten určitě přinesl s sebou.

Mám doma dopisy, které jsem si přinesl z různých administrací, jako odpovědi na tyto značky: „Láďa-Vokovice“, „Máňa“ (ještě jednou „Máňa“), „Jaro u Chlumce nad Cidlinou“, „Modré oči“, „Černé“ i „Hnědé“, „Plavovláska“, „Čtyři veselí studenti“, „Vesnická dívka“, „Touha“, „Jarní touha“, „Zařízená domácnost“, „Máj“, „Krása duše“ atd. Celkem asi 680 dopisů.

   


 

Malý oznamovatel Národní politiky - Nabídnutí k

 sňatku

 

Neobyčejně rád čtu Nabídnutí k sňatku v Malém oznamovateli Národní politiky. Bývají tak zestylizována, že vedle nich uvidíte inzeráty, kde se nabízejí elektromotory, generátory, sukna na oblek, kalhoty, automobily, štětky, exportní pumpy, nápravy a zbytky šifónů. Někdo nabízí diskrétně vodičku na poprsí a hned vedle prodávají se páni i slečny, vdovy i vdovci, jako se tam prodává všetatská cibule, švestkové stromy, krmná řípa, nádherné masky, krakovský salám i dobytek různého druhu.

Obchodvedoucí ve věku 18 let prodá se starší vdově s větším kapitálem.

Inteligentní 29letý Američan, který má 1 000 000 čsl. korun, koupí si 18-20letou dívku. Trochu záhadné je přitom, že „může se viděti za rok za příčinou pozdějšího sňatku.“ Patrně mu inzerát v administraci špatně přeložili.

Někdy si lámu hlavu nad různými šarádami, jako například:

Nedoslýchavý průmyslník hledá pro svoji 20letou, hezkou, úplně zachovalou sestru nápadníka, který ocení její schopnosti. Co má nedoslýchavost bratrova dělat při jeho tvrzení, že je sestra úplně zachovalá?

V inzerátu:

Dcera statkáře, která obdrží věnem krásný statek, seznámila by se ráda s doktorem, vysokým úředníkem nebo podobně. Podobenka nutná. Značka: „Muž který se směje ú-3880“ do adm. Nár. politiky.

Proč se ten muž má smát? Má to být snad nějaký tichý idiot, který se prochází zahradou Bohnic a směje se pro sebe už 15 až 20 let? Aneb muž z románu Viktora Huga?

Neobyčejnou troufalost jeví:

Samostatná bezdětná paní ve věku 54 let, majitelka hezkého domku a hospodářství. Ta si přeje 31 letého úředníka na státních drahách, kterému by zajistila klid a mír. Proč má právě být tomu nešťastníkovi 31 let, je mně nevysvětlitelnou záhadou.

Prostě, ale správně míní to neznámý muž s inzerátem:

Přižením se k vdově se jměním nebo do cukrářského závodu. Zn.: „Svobodný.“

Prašť nebo uhoď, chce si osladit život.

Nejsympatičtějším byl mi tento inzerát, který jasně mluví o tom, že se najdou v Československé republice nejideálnější stvoření. Tento výkvět národa dal si do Národní politiky inzerát, ze kterého se dovídáme, že je:

Krásná 21 letá dáma, reprezentačního zevnějšku, vysoké postavy, ideální povahy, bezvadné minulosti, jemného charakteru, zdravá, šlechetná, z vyšších společenských kruhů, bezúhonná, prostá, milá, měkká, šetrná, pilná. Značka: „Nemajíc jiné příležitosti.“

Odpovídám jí inzerátem pod značkou „Vlastní chvála smrdí“.

Trochu mne překvapil tento inzerát:

Inteligentní slečna bezvadné minulosti hledá hodného tatíčka pro své 2 dítky. Nab. pod zn. „Tichá domácnost“.

Nějaký člověk v rozechvění píše inzerát, přehodil věty a vyšlo toto: „...Podobenka není podmínkou, však jmění se vyžaduje.“ Soudím o přehození ze značky „Chudoba cti netratí“ atd.

Je zajímavé, že podle inzerátů jsou všechny ženy veselé, ba dokonce:

Veselá 64letá vdova hledá veselého vdovce do 70 let. Značka „Navždy“.

K pláči mne pohnul inzerát:

Hledám mužíčka. Najdu jej? Jsem vesnická bruneta. Značka „Venkov“.

Čerta starého najdeš, zlaté děvče. Počkej jen na výsledky sčítání lidu, kde uvidíš, že přijde 6 a 1/4 ženy na jednoho muže.

Někdy jsou nabídnutí k sňatku plná lží. Tak například:

Ušlechtilý majitel psince hledá touto cestou... atd.

Může být majitel psince ušlechtilé povahy, když při kupírování štěňat řeže jim ohony a stříhá uši?

Stejně by se mohl otisknout inzerát:

Ušlechtilý katův holomek hledá touto cestou...

V tom případě dal bych značku „Od oltáře k šibenici“ do adm. Národní politiky.

Že jsou muži neskromní, dá se soudit z tohoto inzerátu:

Poctivá nabídka - Ten pán si přeje jedině: 800 000 Kč, velkostatek, zařízený velký byt v Praze. Jeho budoucí žena musí být reprezentačního zevnějšku, krásná blondýna, zdravá, bezúhonná, musí umět rusky, francouzsky, anglicky. Značku dal ten blbec pod to „Smysl pro dobro a krásu - nejvyšším měřítkem života“.

A tak jdou inzeráty jeden za druhým. Ten chce provdat svou příbuznou za nějakého profesora vyšší postavy, ta zas svou dceru také za profesora vyšší postavy. Co se stane s mrňavými svobodnými pány profesory, to nevím.

Šedesátiletá dáma se tam nazývá nezkaženou dívkou, chromý knihař hledá chromou statkářku, koktavý úředník koktavou inteligentní vdovu se jměním i s dítkami. Na počtu mu nezáleží.

Jeden chce na diplomatickou školu do Paříže, a proto se chce seznámit za příčinou pozdějšího sňatku s velmi zámožnou rozvedenou paní.

Inteligentní, zámožné dámy, bezdětné, lákají vzdělané pány v jistém postavení do svého zařízeného bytu, využitkujíce bytové nouze. Dvě samostatné přítelkyně chtěly by se ihned provdat za zámožné pány pod zn. „Nevšední společné zájmy“.

Bodejť ne! Tralala!

Jeden vinárník nabízí svou ruku a omlouvá se, že je střízlivý.

Navzájem si vyměňují podobenky. Mám jich plné album pánů, dam, vdov, slečen, brunetek, blondýnek atd. Vydám je co nejdříve vlastním nákladem.

 

   


Manželská nevěra

Pan Konipásek s vytrženým jedním drápkem na pravé nožičce, což mu činilo jisté obtíže, když chtěl stát a tvářit se vážně, velmi se radoval, když našel ve svém hnízdě první vajíčko.

Jeho malá panička měla též velkou radost, ačkoliv když viděla ponejprv tu zvláštnost v jejich bytě, tvrdila, že to všechno se jí jen zdálo.

Pravila, že zamhouřila oči jen na nějaký čas a pak že našla tu podivnou kulatou věc, barvy nažloutle bílé, která se odrážela od syté zeleni svěží trávy, kterou bylo hnízdo vystláno a kterou z dlouhé chvíle obnovovali den co den oba manželé.

Nad nimi šuměly buky a jen jejich habr činil co do druhu výjimku mezi tou spletí rozkošných větví a listů. Na nejvyšším bodu měli hnízdo v koruně jeho, neveliké, ale přece jen trochu uměle spletené. Bylo jim rozkoší pozorovat je, jak visí nahoře ukryté asi nad desítkou řapíkatých listů.

Viděli sice jiná, větší hnízda a jich soused datel chlubil se vždy, kdykoliv se s ním setkali, že on má proti nim pravý palác.

Měli však rádi ten svůj koutek, který byl jich poctivou prací vybudován, a ne jako hnízdo datla, který vyhnal mladou sovu z jejího bytu a sám se tam usadil. Ne snad že by byl surovec nebo drzý vetřelec, alespoň se vymlouval všude, že se mu nelíbily oči mladé sovy.

Nikdo z ptáků to nepovažoval ostatně za příliš velikou aféru, neboť nemilovali komické mládě soví, jejíž rodiče chytli se do pasti.

Také se o ní povídalo, že prý žere myši.

Mladá sova, když našla svůj byt obsazený datlem, posadila se ospale vedle na větev buku a tam chvíli čepejřila peří a protahovala drápky a mžourala. Nato z toho neštěstí usnula, poněvadž byl již den, a spala tak s rozčepejřeným peřím, až když byl večer, tu odletěla za pronikavého křiku všech ostatních ptáků, kteří čekali na ni, až se probudí.

Bylo jí tolik smutno, že se na ni hněvají. Později se o ní v lese povídalo, že ji chytil hajný, poněvadž v noci vletěla mu do světnice. Buď jak bud, datel se chlubil, že ty její oči nemohl vystát.

Byl to vůbec podivný patron. Někdy byl pro sebe uzavřený, jindy opět tak podivně veselý. Říkali o něm, že je podivín.

Měl též zvyk pomlouvat a tvářil se přitom neobyčejně vážně, jako by to byla pravda.

Když mu, jako nejbližšímu sousedovi, řekl pan konipásek, že sedí na vajíčku, které snesla jeho paní, letěl se podívat a vzal ho stranou.

„Milý příteli,“ pravil k němu, „zdá se mi, že jest ono vajíčko příliš veliké. Nevím opravdu, co si mám o tom všem myslit. Připadá mně to příliš nějak divné. Nechci říci vám prozatím, v čem záleží má určitá pochybnost. Ale uvidíte. Kdybyste měl nějaké pochybnosti, tak buďte ubezpečen, že všechno vypátrám. Hlavu vzhůru, milý příteli, nedělejte si zatím nic z toho, co jsem vám říkal, ono to všechno možná je jen taková hloupá myšlenka - nu, ale nevím.“

Zaražen vrátil se pan konipásek a smutně si sedl na vajíčko. Byl tak mrzut, že když přišla jeho manželka, aby ho vystřídala, řekl dosti hrubě: „Kdepak tak dlouho zas lítáš, myslíš, že kradu čas? Mám ještě dnes plno práce, musím obrat jeden doubek za potokem, má prý moc housenek.“ Manželka se dala do pláče, on zlostně zaklapal zobákem a odletěl. Celou cestu myslil na to, proč by mělo to vajíčko být větší, než jaké snáší obyčejně konipáskové.

Na cestě stavěl se u mladé břízy a napil se tolik mladé mízy, prýštící z její rány, kterou způsobili kluci ze vsi, že se opil a velmi křivou čarou přiletěl do svého bytu a jal se klovat manželku. Vyhrožoval též, že rozklove to vajíčko. „Přísahej mně,“ řekl slavnostně opilou melodií, „že jsi s nikým nic neměla, že je naším, abych tak řekl, společným majetkem.“

Přísahala mu oběma křídly a on se upokojil. Když pak usnul, tu se mu zdálo, že vidí svou manželku lítat po lese s jedním drozdem.

Když se probudil, tu zastyděl se nad tím snem, byl celý týden klidný a datlovi prohlásil: „Uvidíme, co se z toho vyklube.“

Za týden se z toho vyklubalo holátko. Malé, pěkné holátko, otvírající, jakmile se osušilo, stále zobáček. První den nežralo tak příliš, ale druhý den již víc a třetí hrozně mnoho.

„Pojďte se, prosím vás, na naše dítě podívat,“ pozval uděšeně pan konipásek souseda datla, „my už je teď nemůžeme uživit.“

Datel povážlivě zavrtěl hlavou při spatření malého nenasyty.

„Počkejte týden,“ řekl datel k panu konipáskovi, „a pak vám řeknu. Prozatím vám jen tolik sdělím, račte se lépe posadit, abyste nespadl, takhle mladý konipásek nevypadá.“

Ten večer, když jeho manželka zpívala mladému členu rodiny písničku za písničkou, aby konečně usnul a neotvíral pořád hladově zobáček, pravil: „Mlč už, ty potvoro.“

„Tak co je,“ řekl za týden zdrcený pan konipásek k sousedovi datlovi, „co říkáte tomu klackovi, vždyť už je o hlavu větší než já.“

„Pane sousede,“ pravil vážně datel, „to není konipásek, to je něco jiného, vaše paní se s někým zapomněla, vždyť to je docela jiný pták, než račte být vy.“

Ten den vůbec pan konipásek nepřišel domů. Vrátil se až druhý den a s hrůzou seznal, že to nové v hnízdě zas narostlo.

„Ničemnice,“ řekl k své manželce, „ty jsi se s někým zapomněla, ty jsi udržovala nějakou podivnou známost.“

„Já vím všecko,“ utekl se k starému systému pánů manželů.

Zapřísahala ho. Rozzuřil se tak, až spadl z hnízda, a odletěl, aby se již nevrátil.

Sedává na naší zahrádce a kolikrát už mu přišli ptáci z okolí sdělit, že to, co vyseděli, byla mladá kukačka, a že přece kukačky zanášejí vajíčka do cizích hnízd.

Nazývá to pitomou pohádkou a říká: „Víte, já na to nenalítnu, proč by ho neměla mít s panem kukačkou?“

              


Matylda Dřezíkova

„Avšak jsou-li dějiny národů okrášleny některými postavami žen, které září jako hvězdy, dějiny myšlenky lidské, myšlenky umění, osvíceny jsou rovněž několika obrazy žen, vysněnými spisovateli, nakreslenými malíři nebo vytesanými z mramoru dlátem sochařů.“

Tuto větu Guy de Maupassanta z jeho úvodní studie k abbé Prévostově Manon Lescaut opakoval jsem si bezpočtukráte, kdykoliv jsem seděl naproti nebo vedle slečny Matyldy, dcery statkáře Dřezíka, kde jsem trávil prázdniny.

Syn pana Dřezíka zval mne, jak se zve mezi přáteli k návštěvě: „Kdybys někdy přijel do naší krajiny, navštiv nás.“

Ačkoli takové pozvání často nebývá upřímně míněno, používám ho vždycky a také v tomto případě zajel jsem si k panu Dřezíkovi, který mne uvítal velmi srdečně slovy: „Sláva! Nebude nám smutno. Syn odjel na prázdniny k provdané sestře do Korutan. Vy nás musíte obveselit.“

To je, jako kdyby řekl, myslil jsem si, „z nouze Franta dobrý“. A odpověděl jsem: „Buďte ubezpečeni, že se vynasnažím vás pobavit.“

Tak již po tři týdny sedával jsem s panem Dřezíkem, jeho paní a dcerou Matyldou u jednoho stolu a dodnes nevím určitě, zdali se oni bavili, nebo já.

Spíše přidávám se k myšlence, že jsem se bavil já, a to výborně bavil pohledem na slečnu Matyldu, hovorem s ní, ačkoliv ona velmi málo mluvila.

Za tři neděle byl jsem úplně zamilován do Matyldy, do krásné Matyldy, která vypadala stejně roztomile, když pila ráno kávu, v poledne, když při obědě okusovala nádhernými zoubky husí stehýnko, a večer, když večeřela; stejně krásně vypadala, když plakala nebo když se smála, když hrála na piano v salónku nebo když pomáhala v kuchyni opásána bílou zástěrkou s koketně vyhrnutými rukávy, že bylo vidět růžové loktíky. Roztomilá Matylda! Modré oči, hnědé vlasy, pleť jemně opálená! Nádherné stvoření! Hledal jsem přirovnání, co jsem já vůči ní, a jednou jsem dospěl k poznatku, že jsem jepice a ona světlo, které k sobě tato zvířátka láká. Bi-zarní přirovnání! Pak jsem ale to přirovnání zavrhl z důvodu, že jepice si popálí křídla o světlo, že jepice je příliš hloupý tvor a že mám v sobě dost autokritiky, abych se nejmenoval jepicí.

Při takovém rozjímání shledal jsem, že láska k Matyldě působí na můj mozek asi v tom směru, že můj mozek slábne. A čím víc ji mám rád, tím že jsem hloupější.

Věta Guy de Maupassantova o ženách nadchla mne zprvu, že jsem si přál býti spisovatelem, aby dějiny myšlenky lidské, dějiny umění byly osvíceny mým nádherným dílem o Matyldě Dřezíkově, dceři statkáře, přál jsem si býti malířem a namalovat její obraz, sochařem, vytesat ji z mramoru, a zatím pomáhal jsem jí v kuchyni škubat drůbež, krájet nudle nebo flíčky a jednou jsem také škrábal brambory k všeobecnému obveselení. A já jsem se též bavil. Jak by ne? Vždyť jsem stál blízko krásné Matyldy, která, když jsem si jednou v kuchyni popálil při míchání jíšky prst, svou jemnou rukou namazala mně popáleninu sama sádlem, sama obvázala, a tu jsem se nezdržel a řekl k ní: „Vy mne, slečno, můžete zachránit.“

Krásná Matylda se usmála a odpověděla: „Což tohle není k smrti, ale měl jste vidět našeho pasáka Honzíka, když šláp bosou nohou do vařící polévky pro žence. Ležel s tím chudák pět neděl.“

Čím delší dobu jsem dlel u Dřezíků, tím větší byla moje láska k Matyldě a mohu říci, že znenáhla mezi mnou a Matyldou počalo se vyjasňovati.

Zprvu málomluvná Matylda rozpřádala se mnou hovor o všem možném, až jednoho dne s Matyldou počal jsem mluvili o lásce.

„Slečno,“ pravil jsem, „věřte, že láska jest něco ohromného.“

Slečna Matylda se zamlčela. Chvíli pohrávala si se zástěrkou, pak vzdychla a řekla: „Víte, že huhňavého člověka bych si nevzala?“

Po těchto podivných slovech odběhla a plakala.

„Já přece nehuhňám,“ podivil jsem se, „mluvím zcela přirozeně, kdybych huhňal, tak bych musil mluvit asi takhle: ‚Shlečno, vhěřte, žhe lháska jhest ňheco thak hohromhného ...’ “

Jak bych jí jen vyznal lásku?

„To je věc velmi těžká,“ uvažoval jsem, „někdy zkazí dojem jen jedno slovo, také jsem o tom čítával. Jít přímo jest ovšem velmi pěkné, ale odvaha k tomu vždy nepřichází. Přijít a říci: ‚Velectěná slečno! V době, která jest mi drahá, totiž za mého pobytu v tomto útulném domě, přirostlo mi zde cosi k srdci ...’ Tu bych se třebas zakoktal a Matylda by se dala do smíchu jako už jedna slečna, když jsem tak nebo podobně začal. A jak se ženy při vyznání lásky dají do smíchu, je konec!“

Nebo kdybych spustil: „Drahá slečno! Jest to pro mne kruté, že musím odejít od vás, které atd.“, zas bych se zakoktal a ona by mohla odpovědět jako jedna slečna: „Vy blázínku, vždyť vás od sebe neodháním, máte-li ale nějakou povinnost ...“ Zase konec!

Nejlepší je, uvážil jsem, přijít a říct: „Slečno, mám vás velmi rád.“ Přímost ženským imponuje, ačkoli když jsem to řekl kdysi jedné slečně, tato odpověděla zcela otevřeně: „Pane, takhle se mnou o lásce ještě nikdo nemluvil.“

Ale dospěl jsem k výsledku přemítání. Pro jeden případ nesmíme si nikdy zoufat. Přímo jít, nabýt odvahy, cožpak nejsem statečný člověk? Půjdu a řeknu při nejbližší příležitosti, jakmile bude Matylda samotná: „Slečno, Matyldo, mám vás velmi rád!“

Příležitost, že byla Matylda samotná, naskytla se zanedlouho.

S panem Dřezíkem šel jsem na hon. Pan Dřezík šel napřed, já jsem se chvíli zdržel v pokoji, poněvadž jsem si natáhl kamaše obráceně. Zamilovaný člověk!

Když konečně jsem šel ze svého pokoje kolem salónku, shledal jsem, že dvéře jsou pootevřeny. Nahlédnu dovnitř. U piana seděla sama Matylda, byla krásnější než jindy.

Otevřel jsem prudce dvéře, rychle přiskočil k pianu, vzal udivenou slečnu za ruku a ...

„Co chcete?“ tázala se mne přísně. Ztratil jsem úplně odvahu, chtěl jsem něco říci, ale hlava se mi zatočila a vyhrkl jsem: „Prosím vás, neviděla jste moje kamaše?“

„Máte je na nohou,“ odpověděla Matylda udiveně.

„Děkuji,“ řekl jsem, „odpusťte ...“ a vyšel jsem ven úplně popletený, jen ještě slyšel jsem za sebou smích Matyldy a její slova:

„Ať něco zastřelíte!“

„Snad sebe,“ pomyslil jsem si, „takový osel jako já není už na světě. Kams dal odvahu, osle!“

Chvílemi jsem se častoval nadávkami, konečně jsem si vzpomněl, že jsem dobře vychovaný člověk, vzdychl jsem a řekl k sobě: „Odvaha ti schází, ale nesmíš povolit, ubohý hochu.“

A ten a následující dny po celý týden bloudil jsem po lesích s puškou na rameni a sliboval všem lesním stromům, že si tu odvahu dodám a že Matyldě řeknu: „Slečno Matyldo, mám vás velmi rád!“ A chodil jsem v močálech, brodil jsem se potoky.

*

Bylo to právě v sobotu, když jsem opět bloudil lesem. Přišel jsem na kraj lesa, a když jsem se rozhlédl kolem sebe, počaly se mně nohy třást.

Na pokraji lesa chodila Matylda a četla v knize. Něco mne zašimralo v nose a kýchl jsem. „Mám rýmu,“ pomyslil jsem si, „to je mrzuté, ale aspoň mne Matylda zpozoruje.“

Uviděla mne, ohlédla se. „Má poklona, slečno!“ řekl jsem, smekaje klobouk a přistupuje k ní. „Slečna na procházce?“

„Ano,“ odpověděla Matylda, „procházím se.“

„Dovolí-li slečna,“ pš! (zase jsem kýchl), „půjdu se slečnou; odpustí-li totiž mé smělosti!“ „Prosím,“ odvětila Matylda.

A tak jsme chodili vedle sebe celou hodinu, aniž bych slova byl promluvil a slečna Matylda něco řekla.

„Jen odvahu, hochu!“ myslil jsem si, „nedbej, že tě nějak dnes bolí hlava, že snad jsi dostal z toho stálého plahočení ve vlhku rýmu, řekni jí: „Slečno Matyldo, mám vás velmi rád!’ “

Již jsem neodolal! Matylda byla krásná, teplý letní večer, broučci, atd., ptáci pěli, atd., to často se opakuje a může to každý častěji číst.

Odvážil jsem se! Přišli jsme právě na mýtinu a zastavili jsme se. „Pšš!“ kýchl jsem. „Teď to řekni,“ vyzval jsem se v duchu a pravil jsem k Matyldě, co nikdy nezapomenu: „Hslešhno, Mhathyldho, mhám vhás hvelhmhi rhádn!“

Rýma, ta prokletá rýma, před hodinou ještě jsem nehuhňal, ucpala mně náhle nosní dírky, já huhňal. „Mhám, vhás, vhel-mhi rhádn!“ opakoval jsem ještě jednou.

„Brr, vy huhňáte jako pan adjunkt Mařík, když žádal předloni o mou ruku,“ řekla na to Matylda, „to jsem si o vás nemyslila.“

„Hodphusthe,“ pravil jsem ulekaně, „tha rhýmha nha mhne phřišhla thak najhednou, jhá jhak vhíte, jhindhy nhe-huhňhámh,“ pšš, pšš!

A nežli jsem se vzpamatoval, slečna Matylda odešla s hlavou hrdě vztýčenou; viděl jsem, jak její klobouček mizí mezi stromy a s ním má naděje, můj ideál, mé všechno, má drahá, krásná Matylda Dřezíkova!

   


Mecenášství pana Pinkera

Jsou okamžiky v lidském životě, že člověk zčistajasna stane se mecenášem. Podobná věc přihodila se i panu Pinkerovi, který jako rodák města Chroustic zaslal výboru pro krajinskou výstavu v Chrousticích 10 korun. Jak se to stalo, sám si nedovede dodnes řádně vysvětlit. Někomu říká, že ho chytlo nadšení, jinému opět, že byl opilý, třetímu říká, že byl mezek, a čtvrtému říkal něco o uvědomělosti a národní hrdosti.

Výbor poděkoval mu veřejně v Národní politice. Jmenoval ho tam slovutným příznivcem dobré české věci a udal úplnou jeho adresu: Karel Pinker, majitel domu, Praha, Karlova ulice č. 12.

Druhého dne dostal pět dopisů. Pan Pinker žil tak klidně, že nemusil míti rozhodně tajemníka, neboť vždy jednou za delší čas míval v ruce nějaké psaní.

Jak sám říká, pět dopisů najednou ho velice překvapilo, a uznal za vhodné, že přečtení těchto dopisů jest práce vskutku gigantická, ku které potřebuje posilňujícího ovzduší malé vinárny na Staroměstském náměstí.

Když úmysl svůj provedl, počal při druhé čtvrtce vína čisti dopisy. Vzal první, v obálce velmi veliké, obsáhlý dopis, psaný na archu třaslavou rukou.

Vaše Slovůtnosti! Znám Vás již delší dobu jako upřímného přítele české věci, jako vznešeného mecenáše, který podá Vždy a Všude pomocnou Ruku, kde jest třeba a kde jde o zachránění talentovaného Českého Člověka, který by jinak nemohl uplatniti své Vlohy. Obracím se proto na Vaši Slovůtnost, Velectěný Pane, s prosbou, zdali byste nefinancoval můj vynález. Jedná se o patentní kotel parní, který osmělím si dnes dopraviti k páté hodině večerní do Vašeho Bytu, kde užasnete nad jeho výkonem a nad praktickým zařízením, kterým jsou exploze naprosto vyloučeny. Budu Vám demonstrovati bezvadný chod stroje, abyste viděl na Své Vlastní Oči, že nejedná se o věc malichernou, nýbrž o skutečně praktický vynález, který otevře nám cestu k bohatství, ačkoliv Vy neráčíte jistě potřebovat žádných větších příjmů, jsa dosti, ba co dím, velice bohat. Až uvidíte kotel v chodu, jistě se rozhodnete na postavení továrny na mé patentované kotle a poskytnete mi jako vedoucí síle podniku přiměřenou zálohu na předběžné výdaje.

Antonín Langthaler, vynálezce, Praha II, 522.

Pan Pinker vypravuje, že se při čtení tohoto dopisu velice zpotil.

Druhý dopis, psaný ženskou rukou na kusu umaštěného papíru, zněl:

Milostivý pane! V nejtrpčí bídě postavena, pro boha a spasitele našeho Ježíše Krista a matky boží, milostpane, ve jménu otce i syna našeho amen. Jsem vdova po sladovnickém tovaryši, který spadl pro Ježíše Krista Pána našeho do kotle s várkou. Ježíšmarjá, milostpane, jsou tak laskav a milosrdný, vždyť mám tři děti a nemáme už přes rok co dát do úst, Ježíši Kriste, vždyť jsme už půl roku nic neměli v ústech a děti pláčou a volají: Proboha jich prosíme, milostpane, vždyť už jsme nazí, my k nim přijdem některý den, a zatím se nad námi smilujou ve jménu Boha otce i syna, dyť je to hrozný půl roku nejíst a nemít nic na sobě, jak uvidějí, Ježíši Kriste, já jim políbím obě ruce, a teď už musím rukulíbat. Marie Komnarová, Řásnovka 6, druhé poschodí u hrbatého krejčího Šoreyse, milostpane.

Pan Pinker vypravuje, že při čtení tohoto druhého dopisu strčil si v rozpacích doutník zapáleným koncem do úst. - To může být pěkné, až mu nahá ženská s třemi nahými dětmi vleze do bytu.

Třetí dopis. Byl drobounce psán, elegantní formy, něžný, navoněný, dámský, zelený. Barva naděje.

Psala ho dívka, která by se ráda vdala. Během dopisu stával se tón jeho velice roztomilý, ba co dím, i důvěrný. Počala v něm pana Pinkera jmenovat papínkem a nechtěla nic jiného než věno, skromné věno, aby se mohla vdát za pána, kterého miluje. Psala, že žádost tato zdá se snad být příliš smělou, ale že vsadila vše na jednu kartu a že by se v jiném případě, kdyby nebyla oslyšena, již o to postarala, aby víc se nemusila trápit. Ze se kolikrát již chtěla zastřelit, ale myslí, že papínek (tím mínila opět pana Pinkera) nebude ji mít na svědomí. -

Pan Pinker vypravuje, že se potom celá vinárna na něho otočila, poněvadž praštil dopisem na stůl a zvolal: „Holka, to se raděj zastřel hned!“

Pustil se do čtvrtého dopisu. Ruce se mu nervózně třásly, když četl:

Vaše Blahorodí! Usnesli jsme se na velice významném podniku, který zajisté bude Vaše Blahorodí ze všech sil podporovat. Jedná se o důležitou věc českou. Jsme spolek velice chudý, takže naše ochotnické jeviště postrádá opony. Obracíme se proto na Vaše Blahorodí s uctivou žádostí o větší podporu, aby stánek umění v našem hostinci byl doplněn a naše obecenstvo vidělo, že vzájemnou podporou překonají se i největší obtíže. Jistě by bylo však spojeno s menšími obtížemi, kdyby Vaše Blahorodí v Praze, v středisku umění, nám dalo oponu zhotovit, ku které dovolujeme si podati následující návrhy, které jsme propracovali na schůzi našeho ochotnického spolku. Myslíme tak, aby to znázorňovalo hold Čechie umění ochotnickému. Kupříkladu anděl s vavřínovým věncem a malé dítě hrající na loutnu a ještě jedno dítě s deskou, na níž stojí psáno: ,Uměním k srdci národa.’ A v pozadí česká koruna na napovědově budce. Račte však, Vaše Blahorodí, po úřadě s předními umělci třebas tyto návrhy změniti kupříkladu tak, že velká ženská postava v bílé říze a se slovanskou trikolórou bude ukazovat na varhany nebo podobně a v jedné ruce držet masku a v druhé baculatého klučinu, v třetí lyru, ve čtvrté kytaru a podobně. Ponecháváme Vašemu Blahorodí úplnou vůli, jak se to má provést, a doufáme, že nám náčrtky opony již v nejbližších dnech zašlete, které my prohlédneme, schválíme, případně i pozměníme dle vkusu zdejšího obecenstva. Oponu račte nám pak zaslat nevyplaceně, abychom Vám uspořili i další výdaje.

V hluboké úctě

Karel Laun

řídící učitel a předseda ochotnického spolku Lumír ve Velkém Padařově.

Pan Pinker vypravuje, že i tímto dopisem praštil o stůl a křičel: „Já jim dám anděla a jednu ruku, druhou ruku, třetí ruku a čtvrtou ruku!“

Nesměle sáhl k pátému dopisu. Ten byl psán velice střízlivě a promyšleně. Psal ho filosof v prvém ročníku, sám na sebe odkázaný, trpící tou velkou nouzí, že nemá peněz a vůbec prostředků, aby mohl si koupit Leskinovu gramatiku staroslověnského jazyka. Nabízel se, že zůstane vděčným za dobrodiní jemu prokázané, a žádal o půjčku 20 korun, kterou by si odpracoval tím, že by vyučoval případnou dcerušku či případného syna neb i otce latině a češtině.

Dopis končil uctivou otázkou, kdy si má přijít pro oněch 20 korun, aby „. . . Vaše Blahorodí seznalo, že jest mu činiti s poctivým, nezkaženým českým studentem, jehož čisté srdce ...“ Pak byla kaňka a podpis: Bedřich Tůma, studující filosofie, Malá Strana, Na Kampě 6.

„Tak latinu mě chceš učit, darebáku,“ vykřikl pan Pinker, „to jsi se každopádně zmýlil, holomku!“

Velký den byl to pro pana Pinkera. Kdykoliv se podíval na těch pět dopisů, ležících před ním na stole, zmocňoval se ho pocit neurčité hrůzy před sebou samým.

Přišlo mu na mysl, že vyvedl velkou koninu, a to je to nejhroznější překvapení pro člověka, když zčistajasna objeví, že je mezek.

Celé dopoledne se potloukal po Praze s pěti dopisy v kapse, které ho tížily jako svědomí útlocitného vraha.

Zničeně zasedl v restauraci k předplacenému obědu a po obědě nešel ani do kavárny, nýbrž úzkostlivě plížil se k domovu.

Ve schránce na dveřích našel dva dopisy.

Roztrhl je jako rozzuřený dravec lovce, který ho postřelil, a četl. Hlasitě si četl:

Velectěný pane! Jsem vysloužilý poddůstojník a rád bych si zařídil obchod se zbožím střižním. Obracím se proto na Vás s důvěrou, že mně poskytnete přiměřenou půjčku. Přikládám známku na odpověď. V úctě Jan Veselý, t. č. Malešice u Prahy.

Na tento dopis plivl. Druhý byl obsáhlejší. Vypravuje, že nedočetl ani nadpis, když někdo zaklepal. Otevřel a přišli dva posluhové nesoucí velký model parního kotle.

Za nimi vážně vstupoval vynálezce pan Langthaler. Přívětivě a přátelsky kynul panu Pinkerovi, který před ním utekl do pokoje.

„Nevadí, nevadí,“ řekl pan Langthaler, „my to složíme v (kuchyni a já pod kotlem zatopím.“

Byl to nejhroznější den v životě pana Pinkera. Slyšel zprvu praskot, pak hukot, pak pan Langthaler pouštěl v kuchyni parní píšťalu stroje a asi za čtvrt hodiny, když slyšel, jak vynálezce volá „Jde to, jde to, to je patent nad patenty!“, strašlivá rána ozvala se v kuchyni, vyraženými dveřmi pokoje vlítla na pohovku utržená hlava pana Langthalera, zdi se sesouvaly a pohřbily ve svých troskách ctihodného mecenáše pana Pinkera.

Když se uzdravil, musil si vzíti vdovu po panu Langthalerovi a živí dodnes zmrzačenou chudou ženu, její zmrzačené tři dítky a zmrzačeného studenta, kteří šli se přeptat, jak to dopadá s jich uctivými žádostmi, a v okamžiku výbuchu vstupovali právě do kuchyně.

Ona slečna bez věna, která ho prosila o věno, svou hrozbu skutečně vyplnila a zastřelila se, když leže půl roku v bezvědomí v nemocnici, dlouho jí neodpovídal.

Kromě toho má na svědomí řídícího učitele z Velkého Padařova, který, když mu dlouho pan Pinker neposílal vyžadovanou oponu, namaloval si tuto sám a při pohledu na ni se dočista zbláznil.

 

  


 

Městské divadlo na Královských Vinohradech

Rozhodnutím obecního zastupitelstva bylo divadlo zadáno ve správu Spojeného družstva na dobu do konce června 1914. Výboři toho družstva, stejně jako členové, kteří zaplatili podíl 500 K, mohou chodit do zákulisí, aby pozorovali, prohlíželi, pochválili ženské síly, zkrátka pečují o rozkvět divadla.

Výboři pak bdí přísným okem nad provedením hry a propouštějí libovolně z personálu, pakli se jim nezamlouvá. Že tak činí zajisté jen kvůli rozkvětu divadla, a nikoliv snad jen z chvilkového rozmaru, jest jisto.

Jich péče o řádné provedení her jest bezpříkladná.

Když hrál na Vinohradech pohostinsky Slovinec Naval, tu v jedné své úloze chtěl vyjádřit se též česky, tedy efekt, který obecenstvo rádo přijme.

Má mezi jiným vystoupit s rozžatou svítilnou, a to tak, jak komická situace měla vystihnout, aby svítilnu upustil. Tázal se, co má při tom říci, a poradili mu, aby zvolal: „U čerta, to to pálí!“ Dobře, zpívá slovinsky, drží svítilnu a zvolá česky, upouštěje ji na zem: „U čerta, to to pálí!“

Sotva to dořekl, jeden z pánů ze správního výboru vyletěl a běžel do zákulisí, dal si zavolat rekvizitáře a na toho se obořil: „Člověče, co jste to vyved, proč jste svítilnu neobalil, aby se pan Naval nespálil, taková ostuda, to má náš host k lepšímu, že se obětuje - jste okamžitě propuštěn.“

Vysvětlilo se to a rekvizitář byl propuštěn až po výpovědní lhůtě a ne ihned.

Členům správního výboru neujde ničeho, a že panuje v divadle přísná kázeň, to jest zásluhou člena výboru policejního lékaře Fr. Pečírka.

Toť obdivuhodný talent. Jeden den prohlíží prostitutky při vizitě a druhý den neúnavně pustí se do zápasu s uměním.

Sedí ve výborovně a najednou zvolá na sluhu: „Ať sem jde kapelník Zuna.“

„Vy jste,“ povídá k němu, „nastudoval s lidmi operetu na pozítří, a víte co, bude ji dirigovat Piskáček a dáme ho na plakáty.“

Tenkrát to trvalo půl hodiny, než mu Piskáček a Zuna vymluvili tento jeho originelní nápad a konečně přesvědčili, že to by bylo totéž, jako kdyby někdo napsal román a druhý se naň podepsal.

Ale jest chvalitebné od p. dr. Pečírky, že si všímá umění, které jest osvěžující sprchou v nudě všedního života. Pro umění mají pochopení všichni členové správního výboru, jak svědčí tento případ.

Dávána byla opereta, jejíž hudební část vyznamenávala se malým obsazením orchestru, to znamená, že orchestr není úplně obsazen, nýbrž skladatel uchýlil se k vynechání jednotlivců z orchestru prostě z toho důvodu, že nepotřeboval „velký doprovod“.

První jednání odbylo se hladce, jen v lóži bylo vidět jednoho člena správního výboru, jak se zachmuřeně dívá do orchestru a v přestávce rychle vybíhá z lóže. Za jevištěm vyhledal kapelníka a spustil: „Pane kapelníku, tohle už přestává všechno, vy asi tady dohrajete, proč jste nehlásil, že scházejí lidi v orchestru? My je platíme a oni nepřijdou a nechají nás na holičkách a vy to kryjete. Nikomu ani slova neřeknete, a přece je vidět, že jsou prázdné pulty.“

„Dovolte, to je malé obsazení orchestrální.“ „A to bych se podíval, abyste dělal, co chcete. My vám platíme lidi, tak musí hrát všichni a vy je nesmíte chránit.“

„Ale to malé obsazení si přeje autor, skladatel, pane rado!“

Člen správního výboru se zarazil. „To nevadí,“ řekl po chvíli, „pro tentokrát vám to odpouštím, ale příště chci, aby i při ,malém obsazení’ byli všichni v orchestru, aby byly pulty plné. Hrát nemusí, ale můžou dělat, že hrajou, musím je vidět, že tam jsou, jinak bychom jim museli dát výpověď.“

Všímají-li si tedy někteří pánové ze správního výboru více umělecké stránky divadelní, jsou jiní, kteří všímají si technické stránky.

V opeře Madame Butterfly setmělým večerem poletují světlušky. Jest to velmi hezké a jednoduché. Světelné body mihotavé pouští se na gázovou stěnu v pozadí.

Po představení bylo vidět jednoho člena správní rady, který za jevištěm pídil se po tom, kdo dělal světlušky. Když byl poukázán na elektrotechnický personál, pravil k němu: „Ale pánové, to jste nemohli koupit víc těch světlušek? Opera se dala poslouchat, ale těch světlušek bylo málo, moc málo, pánové. To kazilo celý dojem.“

Z toho všeho je vidět, jak pilně pracují členové správního výboru, jak snaží se obecenstvu co nejvíce vyhověti a jak drží ruku nad celou režií, třebas by na první pohled se zdálo, že se chtí blamovat.

A právě proto, že se pilně ze všech sil starají o pořádek v divadle, těšíme se všichni, že po roce 1914, až vyprší lhůta, Městské divadlo na Královských Vinohradech bude i nadále uchováno v rukou těch, kteří dobře chápou, co jest to umění, jak v několika případech jsme načrtli.

A jsem přesvědčen, že i po roce 1914 povšimne si některý z šestnácti členů správního výboru, když bude malé obsazení v orchestru, že tam schází několik členů, a opět jiný bude chtít kupovat světlušky.

Jen jednu věc postrádám v tom celém velkém řetězu neúnavných uměleckých snah členů správního výboru, a to, že nikdo z nich neprotestoval proti tomu, že hra spisovatele Krejčího Půlnoc hraje se jen do čtvrt na jedenáct.

Upozorňuji na to v naději, že v příští schůzi správního výboru družstva aspoň jeden z členů vystoupí s dotazem, proč konec Půlnoci není o dvanácté hodině.

 

   


 

Mezi bibliofily

 

Nejhorší ze všeho, co člověka může potkat, je upadnout do rukou přítelkyni literatury, která kolem sebe shromažďuje v salónu bibliofily a pořádá literární dýchánky, při nichž podává se čaj a kde na každého přítele literatury připadnou dva koláčky.

Pravda, že jsem k paní Herzánové na ty literární dýchánky nemusil chodit, ale chtěl jsem vyhovět pozvání svého přítele, kterému jsem kdysi namluvil, že mám doma originální perské vydání básní Háfize, vázané v lidské kůži. Přítel to rozhlásil mezi bibliofily a přáteli literatury a to stačilo, že si jejich mecenáška, paní Herzánová, přála, abych jí byl představen.

V salóně nalezl jsem dvanáct upřímných tváří, z nichž se dívala na mne celá světová literatura. Můj příchod byl živě uvítán a muž s básněmi Háfize, vázanými v lidské kůži, měl snad nárok na čtyři koláčky.

Vzal jsem si tedy z mísy čtyři koláčky a vedle mne sedící slečně s brejlemi nezbyl ani jeden. To ji tak zarmoutilo, že počala hovořit o Goethově knize Vyběravé příbuznosti.

Naproti mně sedící nějaký literární historik se ke mně obrátil s otázkou: „Račte znát celého Goetha?“

„Od hlavy až k patě,“ odpověděl jsem vážně, „nosí žluté šněrovací střevíce a na hlavě hnědý plstěný klobouk, je dozorcem u potravní daně a bydlí v Karmelitské ulici.“

Bibliofilové podívali se na mne smutně a vyčítavě. Hostitelka, aby zakryla rozpaky společnosti, otázala se mne: „Zajímáte se mnoho o literaturu?“

„Milostivá paní,“ pravil jsem, „byly doby, kdy jsem mnoho četl. Přečetl jsem Tři mušketýry, Masku lásky, Psa baskervillského a jiné romány. U sousedů schovávali mně románovou přílohu z Politiky a vždy za týden jsem si přečetl všech šest pokračování najednou. Čtení mne velice zajímalo a tak kupříkladu jsem se nemohl dočkat, zdali si hraběnka Leona vezme trpaslíka Richarda, který se kvůli ní stal vrahem vlastního otce, jenž byl zastřelil jejího snoubence ze žárlivosti. Ano, kniha dělá pravé divy. Když mně bylo nejhůř, četl jsem Jinocha Messinského. V devatenácti letech stal se onen mladík loupežníkem. Jmenoval se Lorenzo. Ano, tenkrát jsem četl. Dnes však nečtu mnoho. Mne už to nezajímá.“

Přátelé literatury zbledli a dlouhý člověk s pronikavýma očima se mne ptal jako vyšetřující soudce přísně a úsečně: „Zajímáte se o Zolu?“

„Vím o něm velice málo,“ pravil jsem, „slyšel jsem jen, že padl ve francouzsko-německé válce při obléhání Paříže.“

„Znáte Maupassanta?“ jaksi zuřivě tázal se onen muž.

„Četl jsem od něho Sibiřské povídky.“

„To jste na omylu,“ zvolala dopáleně vedle mne sedící slečna s brejlemi. „Sibiřské povídky napsal Korolenko a Sieroszewski. Maupassant je přece Francouz.“

„Myslel jsem, že byl Holanďan,“ řekl jsem klidně. „Je-li Francouz, snad přeloží ty Sibiřské povídky do francouzštiny.“

„Ale Tolstoje znáte?“ pravila hostitelka.

„Viděl jsem jeho pohřeb v kinematografu. Ale chemik jako Tolstoj, který vynašel radium, zasloužil si důstojnějšího pohřbu.“

Na okamžik všichni ztichli. Literární historik naproti podíval se na mne očima podlitýma krví a ironicky se otázal: „Ale českou literaturu znáte jistě dokonale?“

„Mám doma Knihu džunglí, to vám snad stačí,“ řekl jsem důrazně.

„Ale to je přece Angličan, ten Kipling,“ řekl jeden nemluvný pán, zakrývající si dlaněmi obličej, jako kdyby plakal.

„O Kiplingovi jsem nemluvil,“ zvolal jsem uraženě, mluvím přece o Knize džunglí od Tučka.“

Zaslechl jsem, že dva páni si šeptali tak, abych to mohl slyšet, že jsem zvíře.

Bledý dlouhovlasý mladík se sepjatýma rukama jemně pronesl ke mně: „Vy nechápete krásy literatury, vy jistě nedovedete oceniti sloh, brilantní sestavení vět, vás nenadchnou ani básně. Znáte z Liliencrona onu pasáž, ve které slovy vycítíte, vytušíte krásu přírody: ‚Oblaka se táhnou, letí, modrá oblaka letí a letí, nad horami, dolinami, nad lesů zelený pás‘?“

Zvýšil hlas a opíraje se o rameno vedle sedícího přítele literatury, pokračoval: „A což Oheň od d‘Annunzia? Kdybyste četl to nádherné, výstižné líčení benátských slavností a přitom ten román lásky...“

Podíval se na plynovou punčošku, přejel si rukou čelo a čekal, co na to řeknu.

„Dobře jsem vám nerozuměl,“ řekl jsem, „proč vlastně ten d‘Annunzio zakládal o těch slavnostech ten oheň? Kolik za to dostal let?“

„D‘Annunzio je nejslavnější básník italský,“ vysvětlovala mně neúnavná slečna s brejlemi.

„To je zvláštní,“ podotkl jsem nevinně.

„Co je na tom zvláštního!“ v pravém slova smyslu pán, který doposud nepromluvil ani slova, „znáte vy vůbec nějakého italského básníka?“

Odpověděl jsem důstojně: „Zajisté. Robinsona Crusoe.“ Pohlédl jsem kolem sebe po těch slovech.

Dvanáct přátel literatury a bibliofilů v tom okamžiku zešedivělo a dvanáct předčasně zešedivělých přátel literatury a bibliofilů vyhodilo mne přízemním oknem na ulici.

              


Mezi přáteli

Když panu domácímu Turnému oznámili, že je v Praze pan Pletánek a že si již od pěti známých vypůjčil po dvaceti korunách, odebral se pan Turný domů, aby vykonal horečnaté přípravy k jeho uvítání.

Běžel v pravém toho slova smyslu, aby byl dříve doma, než ta velká voda přijde.

Předně zamkl pokoje a pak si vypůjčil od domovníka starý troubel od dýmky a došel si pro špičku k troubeli do trafiky, kde si koupil sádrovku. - Pak rozdělal v kuchyni oheň, vypaloval sádrovku a natřel ji trochu leštidlem na boty, aby vypadala hodně černě.

Pak nalomil špičku k troubelu, ovinul papírem a obvázal motouzem. Pak to všechno pěkně ušpinil. Troubel také ovinul na jednom místě motouzem. Dýmka vypadala, jako by prodělala švédská tažení.

Domovníkovi schovával pan domácí Turný vždy zbytky od doutníků. Kladl je do papírové krabice za okny. Nyní si je nastrkal do kapes starých šatů, ve kterých okopával ve své zahrádce záhony, neboť svlékl své pěkné šaty a zamkl je vedle v pokoji. Tobolku hodil na stůl v kuchyni, když tam nechal drobné peníze asi za 1 korunu.

Pak napsal křídou na černou tabulku u dveří: Dlužen uhlíři 2 K 40 h, řezníkovi 12 K 50 h, kupci za petrolej 24 h.

Uspořádav to všechno, odešel k domovníkovi, kde prohlásil, že za nějaký čas bude ho hledat jeden pán. Ne aby tedy říkali: „Ano, pan domácí je doma.“ Ať ho jmenují jen pan Turný a třebas řeknou, že už domácím není.

Když byl zas v kuchyni, oddechl si, a podívav se na všechny přípravy, spokojeně se usmál. Teď už může přijít.

A on také přišel. Vtáhl do bytu takový smutný a pan Turný ihned zpozoroval, že záplata na lokti jeho hosta jest čerstvě přišita na látku. Někde se natrhla a pod záplatou bylo vidět poctivý, neporušený loket kabátu.

„Vida, ty se máš,“ řekl pan Pletánek, „to už je doba, co jsme se neviděli. Z tebe se stal pan domácí a do mne, abych tak řekl, život zaťal svůj dráp.“

Pan Turný zakašlal. „Já že se mám? Já už se vůbec nemám. Dům mně prodali.“

Pan Pletánek se pousmál: „No, tak zlé to snad nebude. Ale já mám smůlu. Zas se musím stěhovat do Prahy, vlastně už mám nábytek na cestě. Bude to stát tři sta korun. Taková smůla se na mne přilepila. Když ti to budu povídat, ani tomu věřit nebudeš.“

„Jest čas,“ pomyslil si pan Turný, „vyrukovat s dýmkou.“

„Co to máš, prosím tě, za dýmku,“ zvolal pan Pletánek, když uviděl tu obludu, „ty jsi přece míval tak krásné dýmky.“

„Míval, pravdaže míval,“ zavzdychl pan Turný, „ale to už je pryč, musel jsem to všechno prodat! Inu, hochu, časy se změnily. Ani pořádnou špičku už si nemohu koupit. Nemáš snad náhodou s sebou tabák?“

Pletánek se opět smutně usmál: „Já, a tabák? Už jsem nekouřil, ani nevím. Z čeho taky, a za co? Kde najdu ty peníze, kde? ptám se.“

„Já bych ti, příteli, tu dýmku půjčil, ale ona moc zapáchá. Nemám, abych si mohl koupit nový troubel. Opravil jsem si tenhle, jak vidíš, a tu sádrovku už mám také přes rok. Podívej se, jak je černá. Už se ani vypálit nedá. A kde bych vzal také peníze na jinou. Podívej se tamhle na stůl. Jen otevři tobolku. Co tam uvidíš? 45 krejcarů. A to je všechno mé jmění. S tím mám vydržet měsíc, dva měsíce.“

„Ba, je to, ani si nedovedeš pomyslit,“ zaplakal pan Pletánek, „takový psi život, že mít na revolver, člověk by věděl, teď bud udělám konec všemu, nebo za těch dvanáct korun začnu nový život. Děti obléknu, dám jim najíst.“

„Ty máš děti?“

„Dlouhá historie. Čtyři, páté na cestě, při šestém matka zemřela. Nemoci stály peníze. Nyní právě nejstarší hoch má nádor mezi žaludkem a hltanem. Operace má stát 120 korun. Ale kde je vzít, abych zachránil život nebohému chlapci. Kdyby bylo alespoň přátel, kamaráde, my jsme byli vždy takoví staří dobráci

„Dovolíš, já si nacpu,“ přerušil pan Turný a jal se hledat slavíky po kapsách. Našel kus britanika a rozlamoval je do dýmky. „To je z pošty,“ řekl, „tam najdu vždy největší. Pak také u německého divadla.“

Pan Pletánek znovu zavzdychl: „Ty máš alespoň čas na to, ale co já, co já, otec devíti dětí? Začalo se mně to rodit a už nepřestalo. A můžeš se dětí dohlídat? Proč musel jsem uject do Prahy? Poněvadž jeden můj hoch zapálil nedopatřením stodolu sousedovu. Mám platit osm set korun, a proto přicházím k tobě, takovému starému příteli ...“

„Odpusť,“ řekl pan Turný, „ale na něco bych byl zapomněl. „

Šel k černé tabulce, sňal ji a pak vida, že ho pan Pletánek pozoruje, psal křídou: „Dlužen kupci za sirky 2 haléře.“

„Vedu si tady knihu, už je toho hodně, nevím, jak to zaplatím.“

Ozvalo se klepání a do kuchyně vstoupil listonoš s penězi.

„Pan domácí Turný,“ hlásil, „račte to podepsat.“

A zatímco on podpisoval třesoucí se rukou, že továrna na margarín v Libni zasílá mu dividendu 470 korun, vyplácel je listonoš na stůl v pěkných dvacetikorunách. Když odešel, podíval se pan Turný na pana Pletánka a máchl rukou náhle a zvolal: „Vem si z těch peněz, co chceš, ty podvodníku.“ A dal se do hlasitého pláče.

 

   


 

Mezi tuláky

V královském městském vězení, nad Vislou, bylo večer živo.

Dole pod oknem chodila stráž s nasazenými bodáky a na prostranství před okny, hustě porostlém trávou, hrály si děti a páslo se několik kůzlat.

Za mohylu Košciuškovu na druhé straně Visly zapadalo slunce, v paprscích jeho zatřpytily se hromosvody domů u řeky a jeden rudý proud světla, poslední toho dne, zableskl se v prostorách věznice a rychle zanikl.

„Zapadá,“ prohodil jeden z vězňů, stojící u okna, „za hodinu půjdem spat.“

„Eh, Grabszo, hoši,“ řekl jiný, ležící na vysoké vrstvě slamníků, „zítra tu dobu - budu již doma.“

„Dejž bůh štěstí,“ řekl Grabsza u okna, „ale nevím. Znám to. Kolikrát už mne vedli postrkem. ,Večer jsi doma,’ řekl mně pan komisař. A došupovali mne až třetího dne do vsi. Tu se dozorce zdržel při sklínce, pil až do rána, a mne zatím zavřeli do chlívku; tu se mu udělalo na cestě špatně, tedy zas do krčmy si spravit žaludek a tak.“

Grabsza domluvil a díval se oknem na Vislu.

„Parník na řece,“ křičel do cely, „honem. Jak ujíždí.“

Všech osm v cele běželo rychle k oknu. Grabsza vyšplhal se na mříže, aby lépe viděl.

„Dolů!“ křičel voják na něho.

„Nu, nezlob se,“ mluvil Grabsza, „parník jede.“

Voják klidně odměřenými kroky kráčel dále.

„Vizme psího vína,“ křičel Grabsza na Lenkovicze, který také chtěl vidět parník na řece.

Grabsza seskočil s okna a udeřil Lenkovicze pěstí za ucho.

„Pročpak ty, psí synu, lezeš mezi nás?“ křičel na něho. „Půl bochníku chleba jsi mně ukrad, darebáku, a teď zas jako nic mezi nás.“

Ostatní ustoupili od okna v očekávání zajímavého zápasu. Lenkovicz vida, že se na něho dívají, sklonil hlavu a chystal se k útoku, máchaje pěstí. Nežli však mohl udeřiti Grabszu do obličeje, udeřil ho Grabsza pěstí do žaludku.

„Hej, po mazursku,“ křičeli od okna, nadšeni výbornou ranou.

Grabsza zatím již klečel na Lenkoviczovi, plivaje mu do obličeje: „Tu máš, babo, za ten chleba!“

Lenkovicz pokoušel se chopit Grabszu za krk, což se mu podařilo, a nežli se překvapený Grabsza vzpamatoval, klečel již Lenkovicz na něm políčkuje ho. Při každém políčku křičel: „Jsem z Wadowic, Michala Lenkovicze syn.“

Na chodbě ozvaly se kroky.

Grabsza a Lenkovicz se pustili. Dozorce otevřel dvéře, vstoupil dovnitř a poroučel: „Slamníky na pryčnu a spát. Grabsza pro vodu!“

Slamníky byly mžikem sneseny na pryčny. Grabsza šel pro vodu.

„Chlap má sílu,“ řekl Lenkovicz, když Grabsza odešel. „Ani ty jsi se nedal,“ ozval se hlas, „dobře jsi ho obrátil na záda.“

„Což, nezazpíváme si?“ navrhoval jeden. Souhlasili. Otevřeným oknem nesla se ven stará polská tulácká píseň:

Czemu tesknic za chatą,

czy nie lepiej za kratą.

„Dobře zpíváte,“ řekl Grabsza, když se vrátil s vodou, „povím vám novinu. Maryška, žebrácká, se vrátila z ,bonku’ (od soudu).

Až si lehnu, povím vám, co mně řekla, když jsem teď s ní točil vodu.“

Grabsza lehl si na slamník a řekl: „Má prý ráda Lenkovicze; až ji budou šupovat, byla by prý ráda, aby ji šupovali s ním.“

Všichni kromě Lenkovicze se smáli.

„Grabszo,“ řekl klidně Lenkovicz, „proč ani té staré ženě nedáš pokoj? Žebrák si ze žebrácky tropí žerty.“

„Už je velmi stará,“ řekl Grabsza. „Do šedesáti jí mnoho nebude scházet.“ „Je od nás z Wadowic,“ prohodil Lenkovicz, „její syn má v Salaji statek. A co polí, samá černá zem.“

„A to ji tak nechá žebrat po světě?“ divil se Grabsza.

„Nechá, psí syn,“ odpověděl Lenkovicz.

„Krk bych mu zakroutil,“ ozval se hlas od okna, kde ležel Grabsza, „tak po mazursku.“

„Za živa bych ho upek,“ řekl jiný, „matku žebrat nechá po světě.“

„Máš to lidi na světě,“ řekl Lenkovicz, utíraje si oči, „Maryška, žebrácká, dost se naplakala. ,Aspoň u čeledi mne nech, synáčku,’ říkala mu. Ale on starou matku vyhnal.“

„Darebák,“ vykřikl někdo, „vypálit mu statek!“

„Spát,“ vykřikla vtom hlídka pod okny.

„Nu, ležíme, s pomocí boží usnem,“ řekl Grabsza, „tak ve jménu Otce i Syna ...“

Grabsza tulák klekl si na slamník a modlil se, ne jako před cizími dveřmi, když chtěl dostat almužnu, ale pln přesvědčení, že bůh jeho modlitbu vyslyší.

Grabsza se modlil, aby pán bůh synu žebrácky Maryšky zapálil statek a zničil pole ...

Za Vislou uhasínala světla jedno za druhým. - Byla noc.

              


 

Mezinárodní a česká situace

 (Dopis z Prahy)

 Velectěný příteli, občane redaktore Pelante!

Dopis tento píši Vám ve slavných dnech odhalení pomníku Palackého a za neobyčejného sběhu různých světodějných událostí. Račte dobře uvážit mezinárodní politickou situaci a bude-li dopis tento mešuges, vinna bude na tom jedině ona okolnost výše zmíněná, která z lidí i částečně duševně zdravých činí úplné pomatence.

V Albánii totiž se vzbouřilo turecké vojsko, obyvatelé ostrova Naxu a jiných malých pitomých ostrovů v moři tuším Středozemním prohlásili, že více nebudou platit daně Turecku, nýbrž Řecku. (Příslušníci Řecka platí totiž menší daně než příslušníci Turecka.) Zeppelinova vzducholoď Schwaben shořela úplně a po strašném výbuchu ve Wellersdorfu bude definitivně zakázáno vojenskými úřady kouřit při přesypávání střelného prachu a automobily budou dle nejnovějšího výnosu ministerstva vojenství vjíždět do pracháren vždy dva: jeden automobil pro náklad prachu a druhý, který pojede za ním, bude automobil záchranného sboru. Šoféři budou opatřeni padáky.

Ale toto není ještě vše. Poblíže všech rakouských pracháren poslední dobou zakupuje jistá americká firma pozemky. Věc jest dosud velmi tajemná a mluví se o neobyčejném vynálezu, o zvláštních strojích, jimiž bude využitkována výbušná síla, vycházející z rakouských pracháren; jeden takový výbuch, jehož síla bude ve zvláštních strojích akumulována, má prý stačit k osvětlování na vzdálenost 4000 anglických mil po dobu asi devíti měsíců, než se přijde zas na něco nového. Tím by bylo prozatím využitkování atmosférické elektřiny předčasným.

Ale dějí se horší věci:

Na Kubě se vzbouřili černoši. A v černošské republice Libérii se vzbouřili běloši, pak se tam ještě někde vzbouřili mulati, odkryto bylo chystané vzbouření Indiánů jihoamerických pod heslem „Amerika Indiánům“, což není nic jiného než Indiánské státní právo.

Bývalý president Roosevelt cpe se nyní denně melasou, aby dohonil v tloušťce svého protivníka presidenta Tafta, neboť kdo bude těžší, ten bude zvolen. Čína odmítla oficielně půjčku 30 miliónů (já nevím jestli krejcarů nebo taelů - já bych Číňanům, pokud se mne týče, ani haléř nepůjčil), černoši v útulné středoafrické vísce Bolipotu sežrali německého guvernéra i s botama a s řádem Viléma II. a dle Národní politiky chytli v Labi štiku vážící 80 kg; týž přítel Národní politiky píše, že na Ohři chytil malého cejna dlouhého 1 m 80 cm. Na závodech boxerských v Praze vyrazil český zápasník Hoyer jednomu australskému divochovi osm posledních zubů a byl představen místodržitelskému vicepresidentovi rytíři Vojáčkovi. (Pisateli těchto řádků vyrazil pan Hoyer rovněž dva zuby, nemýlím-li se, takzvané kančí.) Na Moravě narodila se jednomu kaplanovi trojčata, srostlá na způsob štoly.

Podivná znamení dala se ve Francii na nejsevernějším pobřeží Bretoňska ve vsi Mac Redec: možno to nazvati největším zázrakem, který se kdy udál. Tamější farář prohlásil ve středu, že zítra bude čtvrtek a skutečné, když se celá Francie probudila, byl čtvrtek. (Sibiřští Osťjakové měli ale teprve ve čtvrtek středu a to z toho důvodu, že nejsou křesťani, ale pořád ještě pohani.)

V Belgii po volbách je úplný klid, až na noční. V Antverpách a v Bruselu pijí totiž klerikálové ještě dodnes dlouho do noci na oslavu svého vítězství a pak, jak jsem již řekl, máme zde odhalení Palackého pomníku a když se už o tom musím zmiňovat, také všesokolský slet, na jeho oslavu jest na budově Národní politiky napsáno mezi jinými významnými hesly také „Ni zisk, ni slávu!“ Obecenstvo, které chodí kolem, mluví při té příležitosti něco o dvaatřiceti loupežnících, čemuž dobře nerozumím. Jak jsem se dozvěděl, toto heslo „Ni zisk, ni slávu!“ dá si na štít i Český deník v Plzni a bude mít v obou případech snad po dobu svého působení jedinou a poslední pravdu.

Sokolské slavnosti byly skutečně velkolepými, poněvadž nepřijel s Rusy do Prahy vůdce černosotněnců Puriškievič. Praha byla v záplavě slovanských barev, červené, modré, bílé, šedivé, hnědé a strakaté a dovedla náležitě využitkovat milých slovanských hostů a bratří. Ceny nápojů a jídel vyšroubovali jsme, milý příteli a redaktore, jak se to dalo. Mám jednoho strýce hostinským v Praze, ten první den příjezdu našich milých slovanských hostí prodával porci vepřové pečené za 1 K 40 h a povídá ke mně: „Milý hochu, já nemám teď čas číst noviny, běž se podívat, jaké je nadšení v ulicích.“

Vrátil jsem se se zprávou, že nadšení a zájem pro slet a hosty je obrovský.

Pak se chvilku zamyslil a povídá na číšníka: „Pane vrchní, napíšou na jídelní lístek vepřová pečeně dvě koruny.“

Ale to zde ještě nebyli ani Rusové, ani Francouzi. Když tedy Francouzi přijeli, Václavské náměstí celé od Muzea až dolů pestřilo se obrovskými davy, do restaurace mého strýce zalétlo nadšené volání slávy a křik „Vive la France“, a sice zrovna tak, jak se to píše.

Tu volá strýc na vrchního: „Škrtnou dvě koruny a napíšou tam tři!“ Ano, Francouzi byli v Praze! S nimi přijel i známý přítel českého národa Louis Leger, kterého zná celá pražská městská rada z velkolepých banketů jak v Paříži, tak i u nás v Praze, ale jinak ne. Louis Leger jest osobním přítelem magistrátního rady Stehlíka vulgo Emanuela z Čeňkova, národního socialisty.

Když přijel, objevila se v Českém slově tato vyhláška: „Známý přítel českého národa Louis Leger zavítá dnes večer o 8. hod. do restaurace U zlaté husy, aby, jak se vyjádřil, pobyl mezi bodrým českým lidem.“ Bylo tedy velice pěkné, že Louis Leger hledá tu bodrost českého lidu právě v hospodě a to akorát u Zlaté husy, ale kdo nepřišel, byl právě pan Leger. Zato však mnul si ruce nájemce Zlaté husy pan Jungr, kterému pan Leger udělal reklamu, neboť na sta lidí přišlo do jeho restaurace, aby o nich mohl pan Leger tvrdit, že jsou také bodří.

Ten bodrý český lid! Nejnevkusnější památky na slet a předměty kupoval si jen z toho důvodu, že na nich bylo napsáno sokolský, sokolská, sokolské. Zejména Němci nás těmi výrobky zaplavili. Prachsprostému braku přidali ještě pitomější reklamní plakátky. Tak kupříkladu přišel mně do ruky tento leták: „Česky člověče! Kdo si Sokolem budeš kouřit jen sokolského dýmku. Dýmka je pro její čistotnost a nezacpanost nejlepšímy. Kouř nevyhází. Radost sokolská.“

Podobně máme tu sokolské podvazky, sokolské šněrovačky a dokonce i jedna snaživá firma uvedla do obchodu sokolské podpalovače uhlí, místo kokolínu prodával se sokolín, měli jsme sokolské svíčky, pasty na zuby, párátka a jeden obchodník ovocem nazval celou svou zásobu třešní „třešně sokolky“. Jestli tím mínil boty neb Sokola ženského pohlaví, se neví.

Týž zjev opakoval se i na hračkách pro děti, panenky, panáčkové, všechno mělo kroj sokolský. Prodávali v sokolském úboru i toho panáčka, co roztahuje ruce a vyplazuje jazyk, kdekterý poslední hudební skladatel skládal sokolské hymny a prodával je po šestáku po hospodách.

Jistý Emil Wenzel vydal vlastním nákladem Sokolskou hymnu, nápěv dle ubrečené písně Nad Berounkou pod Tetínem, v jejíž textu jest tato sloka:

Svůj jazyk a svoje právo

nedáme si vyrvati,

(kdo nás o něj olupuje,

bůh jej musí ztrestati).

Tedy pánbůh má se také bít za myšlenku sokolskou. Myslím však, že to tak brzy neudělá, protože má zatím svoje Orly.

Za tohoto všeobecného chaosu, přes všechny tyto jinak stinné stránky vydařily se sokolské slavnosti neobyčejně. I buršáci dostali pár facek. Ale poslední den se to zkazilo. Na slavnosti odhalení pomníku Palackého mluvil totiž dr. Kramář. Kdyby většina těch, kteří ho poslouchali řekla dr. Kramářovi své mínění o něm jemu do očí, beze sporu řekly by o nich Národní listy, že jsou sprosťáci. Neboť dr. Kramář - ostatně nač bych to veřejně vykládal, občane redaktore, Vy jistě víte, jaký je ten oficielní vůdce české politiky.

Nejlepší to řekl jeden takový starý člověk odněkud z Domažlicka, když uviděl slavnostního řečníka dr. Kramáře. Povídal: „Jo, to je ten, co se dělá hezkej tam nahoře!“ Slyšel ho jeden mladočech, začervenal se a řekl: „Ale vždyť není z nás každej takovej.“ Ostatně co dělá dr. Kramář, to je „politická prozíravost“.

Socha Palackého dívala se tedy na dr. Kramáře, když tam mluvil. Byla však učiněna bezpečnostní opatření, aby nikdo nepřišel k úrazu, poněvadž Palacký při řeči dr. Kramáře mohl s pomníku spadnouti nebo utéci. Prý byly již připraveny automobily na jeho stíhání, poněvadž Otci vlasti udělal sochař sedmimílové boty, které velký český politik s velkou pýchou ukazuje, zatímco utrápená vlast nahoře hrozí k zlíchovské špiritusce, aby tolik nesmrděla.

Jinak je pomník Palackého dílo umělecké; pod samotnou sochou je celá řada alegorických a též utrápených postav. Jedna ženská drží v ruce svitek papíru, který vypadá jako velká flaška a ta flaška má představovat dějepis. Hned vedle pomníku dosud nechala městská rada zapáchat veřejný záchodek, snad to má být symbol dnešní oficielní politiky mladočeské. Není proto divu, že si jeden anděl na pomníku drží nos. Pokud se týče různých názorů, tříbících se kolem Palackého pomníku, slyšel jsem, jak jeden mladík vykládal slečně, že ten pomník si Palacký vystavěl za svého života a ten most, který právě přešli, že proto se jmenuje mostem Palackého, že Palacký první po něm šel.

Máme však nyní v Praze ještě jeden pomník, přístupný zrakům dobrého českého lidu a to je pomník sv. Václava na trhu Koňském, kteréžto jméno bude nyní napříště užíváno místo pojmenování Václavské náměstí od té doby, co o slavnostech všesokolských národní sociálové po slavnostním uvítání Rusů zpívali před touto sochou se smeknutými klobouky Svatý Václave, vejvodo země české. Hřebec sv. Václava má podvázaný ocas, o čemž koluje po Praze několik velmi slušných anekdot, které se však blíží velezrádným přelíčením: mohou se totiž vypravovat toliko s vyloučením širší veřejnosti.

Socha není ještě úplně dohotovena, poněvadž scházejí na podstavci alegorické sochy oněch volů, které sv. Václav posílal každoročně do Němec. Prozatím zastupuji to někteří nadšenci, kteří pod sochou výdrží stát zbožně po celou hodinu.

Přes tento chaos se i část Prahy zajímala, redaktore Pelante, o Vaši polemiku s dr. Křížem. Usuzuji, že Vám dr. Kříž 134 korun nedá, už jen ze zásady. Neboť kdyby měli mladočeši za každého mrtvého, odcestovalého a všelijak zpartykovaného voliče platit 1 korunku, musil by prodat dr. Kramář své statky na Krymu a přestal by imponovat i vlastní partaji.

Musím upozornit, že při těch mrtvých voličích nejedná se o nějaký švindl, nýbrž že jsou to zjevy, spadající do věd okultních, spiritistických. Lze souditi z toho, že dr. Kříž, když psal své prvé zasláno, jednal ve stavu somnambulickém, v nějaké transi, poněvadž při normálním stavu by tak psát nemohl.

Znáte snad aféru Bouček - Versbach z Hadamaru? Ten Hadamar jednal v soudní síni pod vlivem svého právníka dr. Boudka a zde též dr. Kříž, objekt, jednal pod vlivem právníka dr. Kříže, ve stavu úplné nezodpovědnosti a nemůže být tudíž dr. Kříž vinen za to, že to psal a nemusí Vám platit korunky. Což je skvěle právnicky prokázáno a korunky nedostanete.

Jestli však na tom budete trvat, aby platil, prosím Vás, povolte mu to na měsíční splátky, aby se finančně nezakrvácel. Ono se Vám řekne 5004 K služného, ale to všechno spotřebuje na svou reprezentaci. Proto Vám také kvůli reprezentaci poslal těch 34 korun.

Píšu v zájmu dr. Kříže, neboť vím, co je to vsadit se a prohrát. Jednou jsem se vsadil, že bitva na Bílé hoře byla r. 1622 a ona byla o dva roky dříve. A to si můžete myslet, že mne ta korunka jaksepatří mrzela - jistě ne však tolik jako dr. Kříže ty korunkové mrtvoly.

S úctou Jaroslav Hašek, nyní Vinohrady, Havlíčkova 81, do 30. srpna. Po 30. srpnu: Bombaj, Šakuntalagasse 12 a.

   


Meždunarodnoje značenije pobed Krasnoj Armii

Mezinárodní význam vítězství Rudé armády

Význam Rudé armády pro západní Evropu je obrovský.

Rudá armáda jako představitelka ozbrojeného proletariátu je nadějí všech pracujících v západoevropských zemích.

Vítězství Rudé armády je vítězství proletariátu nad buržoazií ve světovém měřítku, neboť porážku neutrpěla pouze buržoazie na území Ruska. Po vojensku to lze vyjádřit takto:

„Vojska světové buržoazie ustupují se ztrátami na ruské frontě.“

S vítězstvím Rudé armády vzrůstá revoluční činnost proletariátu v západní Evropě.

V západní Evropě vědí, že teorie o ozbrojení proletariátu se na Východě uskutečnila v praxi. Světová revoluce už není prázdné slovo, je opřena o bodáky Rudé armády, která hraje v současné mezinárodní situaci hlavní roli.

Zprávy o vítězstvích Rudé armády v Rusku přinášejí posilu všemu, co se zítra rozvine na Západě.

Mohutná Rudá armáda hovoří k buržoazii o rostoucí síle proletariátu stejně jako o slabosti a nicotnosti buržoazie.

Od východu k západu Evropy postupuje revoluční vlna. Probudila už stamilióny lidí, strhla korunu s hlavy Karla Habsburka a Viléma Hohenzollerna, probudila dělnickou třídu ve Francii a v Anglii.

S touto revoluční vlnou jde na Západ i otázka Rudé armády.

Rudá armáda je důkazem, že rakouský, německý, francouzský a anglický proletariát musí vytvořit svou vlastní silnou revoluční armádu, schopnou rozdrtit buržoazně junkerskou a renegátskou kontrarevoluci.

Bodáky Rudé armády - to je mezinárodní řeč proletariátu, jíž rozumí buržoazie ve všech státech.

Mezi Rudou armádou a proletariátem na Západě se vytvořilo vnitřní spojení, solidarita, která posiluje pozici západoevropského revolučního dělnictva.

Dělníci na Západě půjdou cestou, kterou vytýčila internacionála Velké říjnové revoluce v Rusku.

I na Západě se bude Proletariát učit vojenskému řemeslu.

Ruská Rudá armáda - to je součást světové Rudé armády, její předsunutá bojová hlídka.

 

     


 

Milá zpráva proběhla tyto dny

Fejeton

Milá zpráva proběhla tyto dny novinami. Papež Pius X. nezapomíná na své papežské povinnosti v žádném směru. Letos daruje pověstnou růži ctnosti mladé španělské královně Viktorii Eugenii. Posledně strašili s ní roku 1893, kdy ji daroval nebožtík papež belgické královně Luise Henrietě. Zlatá papežská růže ctnosti! Podle papežů jsou jenom královny ctnostnými. A v jakém směru je ctnostnou mladá španělská královna Viktorie’ Eugenie? Nevydržuje si buldoka, jako ta známá ruská carevna, či je ctnostnou tím, že nepěstuje pohlavních styků s dvorními dámami na útraty lidu, který jí platí na dvorní dámy? Nikoliv! O tom nic určitého nevíme, ale víme, že španělská královna Viktorie Eugenie proto je ctnostnou u papeže, že dala, než si vzala toho Alfonse, dva miliony na podporu francouzského klerikalismu papeži.

Také to milému papeži Piovi X. nemáme za zlé! Za dva miliony člověk už něco udělá, a prohlásit někoho za dva miliony ctnostným, není rozhodně špatný obchod. Ctnostná královno! Ty jsi měnila víru jako kabát, což ti nemohli odpustit protestanti, ale nad čím plesala srdce všech katolíků českých v „Čechu“ a ve „Sv. Vojtěchu“. Ctnostná královno Španělů a manželko nejkatoličtějšího krále na světě. Dočkala jsi se té radosti, že v zemi bídy a hladu objeví se v tvé ruce podivuhodná květina, zlatá růže ctnosti. Být ctnostným je zpropadeně těžká věc. Poslední zkušenosti učí, že ani v církvi katolické nestačí zachovávat její přikázání, že musí mít k tomu takový věřící dva miliony korun, za které si může ctnost koupit. Zlatá papežská růže ctnosti!

Myslím, že jest v Evropě více lidí, kteří si tu růži zaslouží. Schopným kandidátem na zlatou růži ctnosti jest ku příkladu šéfredaktor „Práva lidu“, soudruh Němec. Tento pán gentlemanských způsobů rád obhajuje ctnost. Popřává ve svém listě místa soudním referentům, kteří s laskominami nadpisují své referáty větou: „Anarchistický na cti utrhač“. Obhajuje čest ve svém listě, nacož jsme se my ještě nezmohli, poněvadž nedávno při aféře „Čeněk Korber contra Němec“, která skončila také smírem jako případ Kalinův, nenapsali jsme „Sociálně demokratický na cti utrhač“, a byl to přece šéfredaktor „Práva lidu“, který odvolával. Zlatá růže ctnosti, pane Němče! Vám patří a vyji dostanete snad přece jednou, neboť pro vás bude i klérus hlasovat. Upozorňujeme totiž papeže Pia X., že vy chodíte za svědka ke svatbám na faru svým organisovaným soudruhům. Anarchističtí na cti utrhači! A my jsme to byli, když vás odsoudili nedávno na tři měsíce pro utrhání na cti, kteří jsme psali proti nespravedlivému rozsudku, vy jste sám citoval naši lokálku, která vás hájila. Brutus dal popravit svého syna, řeknete jistě, sociálně demokratický Římane, a Brutus měl mnohem více chyb než jeho syn. Ctnost Římská tak kázala. Jste ctnostný i vy! Kdo ve vaší redakci by nebyl ctnostným. Jen zpropadeně, pánové, tohle nedělejte, jako v ten samý den, kdy psali jste (dne 10. dubna v „Právu lidu“) o Kalinovi, že je anarchistickým na cti utrhačem, aby čtenáři ,,Práva lidu“ četli odvolání kousek dál po popravě Kaliny: ,,V čísle 205 a 207 časopisu našeho uveřejnili jsme článek čelící proti panu Jindřichu Šebestovi. Prohlašujeme, že jsme pana Jindřicha Šebestu osobně uraziti a jeho cti dotknouti se nechtěli a že ho z nějakého nečestného jednání viniti nemůžeme a nechceme.“ Pak se může stát, že vaši vlastní soudruzi vám jednou hodí váš list na hlavu. Spravujte vůz, pánové, než se kola rozběhnou. Čeština oplývá, pánové, výbornými příslovími a úslovími. Dobrý pes lepší než zlý člověk, pane Němče, a staročeské přísloví dí: „Mnohý můdr nebývá, až ve psí bývá...“ Už vám, páni z „Práva lidu“, jen ta zlatá růže ctnosti může zachránit reputaci... Před sv. Jiřím možno uříznout hadovi hlavu penízem, zasadí se do ní hrách, a když vyroste, udělá se z něho věneček, sedne se na řebřinový vůz a všichni holubi slétnou se na rámě, a jsem jist, že pan Němec napíše, až tohle přečte, že mu vyhrožujem smrtí. Věřte, že vám nechceme uříznout hlavu a sázet do ní hrách.

Budou brzy jarní bouře. Lid říká, že je hromů sedm, a kolik vás, pánové, v redakci hromuje na anarchistické na cti utrhače, a devět řádků doleji sami píšete, že vy jste na cti utrhali a své utrhání na cti odvoláváte? „V hromu se hněvá Pán Bůh“, říká lid, a ve vašich hromech v „Právu lidu“ hněvá se pan Němec, který cizí vidí pod lesem a svého nevidí pod nosem.

Při prvním zahřmění zdvihá se něco těžkého, aby člověk byl silný, pane Němče!

*

Dne 10. dubna roku 1864 Maxmilián, arcivévoda rakouský, bratr našeho císaře pána, stal se císařem mexickým. Mnoho dobrého nezažil. Zkusil dost. Titul císaře mexického stál ho život. My anarchisté neradi se pleteme do vysoké politiky, ale tolik tvrdíme i my, že kdyby byl věděl, jak to dopadne, že by tam jistě nejezdil. Třicet tři léta uplynula od té doby, co si Mexikáni rozstříleli svého císaře. Náramně horkokrevný lid. Napřed si tam někoho pozvou, a sotva se v tom horkém jejich podnebí ohřeje, degradují císaře na odsouzence k smrti. Velmi nepříjemná degradace.

Měsíc duben je vůbec velmi měnivý měsíc. Hned svítí slunce, hned jsou mraky, tu je pěkně, tu prší. A tak si v nešťastný měsíc císař Maxmilián vyjel do Mexika. A jest zajímavé, že při vzpomínce na jeho smrt zapráská jeden šupák vždy vousy...

*

K měsíci dubnu víží se ještě jiné historické vzpomínky. Tak dne n. dubna roku 1814 Napoleon I. zřekl se trůnu francouzského. O tom lotrovi, který sta tisíce lidu pobil, dočte se každý v dějepise. Dějepis není ostatně pro nic jiného, než aby se zajímal o vrahy. Slavný válečník, slavný žhář, slavný řezník. Musil se chudák vzdát trůnu a pro historiky ukončil první kapitolu vražd. Žije v památce všech profesorů dějepisu. Běda žákům, kteří nevědí, kde a kdy pobíjel lidi. Žije v památce mnohých, a znám lidi, kteří památku a jméno jeho proklínají. V Praze je totiž jeden bordel a tam říkají U Napoleona...

*

Člověk aby nyní nic jiného nedělal, než věnoval se reminiscencím. Vzpomíná také na svaté, které slaví nábožný lid. Na svatého Makaria ze dne 10. dubna, na svatého Izáka Spolitánského ze dne 11. dubna a na svatého Alferyka z dnešního dne.

Dobří hoši! Nejvíc se mně zamlouval svatý Makarius. Vzpomínka na něho přišla tak náhle. Domovnice mně totiž hlásila, že se u nich vždycky v pátek postí, a tu jsem si vzpomněl, že jednou sv. Makarius, patriarcha Antyochenský, nařídil třídenní půst ve zlých časech lidem i hovadům. Zlaté srdce měl ten patriarcha, a dějiny církevní teprve ocení, jaký význam to mělo pro časný život, to postění hovad. Ale to patří spíše, aby to rozluštili agrárníci. Mohou to směle vplésti do kandidátní řeči pana Karhana. A vida, to je opět reminiscence, lze všechno vplést do kandidátní řeči. Slyšel jsem totiž nedávno následující kandidátní řeč: „Ctění pánové! Dovolte, abych vám řekl, co jsem já. Maturoval jsem v roce 1882 a vstoupil jako jednoroční dobrovolník do vojska krátce po maturitě. Složiv důstojnickou zkoušku, zůstal jsem na vojně. Za mé přítomnosti onemocněl jeden voják zánětem slepého střeva. Vymohl jsem mu invalidní podporu patnáct krejcarů denně. I já, ctění přátelé, onemocněl jsem zánětem slepého střeva a měl jsem též vředy. Nezapomínal jsem však při tom na národ. Do vojska hleděl jsem vpravit duch lidový a přednášel též na vojenské škole. Jeden jenerál slzel při mé přednášce o francouzsko-německé válce. Vystoupil jsem později z vojska a beru nyní penzi 1200 zlatých ročně. Mám statek, kde pěstuji yoshirské kanečky a starám se o vzdělání lidu... Lid jedině zkřížením dobrých plemen domůže se své samostatnosti. Pryč s příbuzenskou plemenitbou u králíků, a proto, prosím, dejte mi své hlasy...“

*

Volební komedie teprve začíná... Včera v noci probudil mne velký hluk na chodbě. Můj soused vracel se z voličské schůze. Scházel mu klobouk, kulhal a bylo vidět, že ho někde váleli v blátě.

„Provinil jsem se,“ pravil, „proti čistotě voleb.“ - „Jak to?“ - „Inu tak, řekl jsem při kandidátní řeči, aby zavřeli dvéře, že to táhne...“

Byl to volič, kterého držel houser, ale přece šel hrdinně vykonat povinnost. Pak prý se hrdinové nerodí.

Držel ho houser, a jeden houser je sociálně demokratický kandidát. Teď je otázka, který z těch dvou to byl.

  


 

Milosrdní samaritáni

Starý a mladý Vejvoda sestupovali lesní stezkou.

,Jó, jó,“ řekl starý, „dyť von pan farář pěkně kázal vo tom milosrdným Samaritánovi.“

„Nespadni, táto,“ napomínal ho jeho syn, poněvadž starý povážlivě se zaklátil.

„Jen ty nespadni, Francku,“ odpovídal starý, „vona byla dnes nějak dobrá.“

„Vona nám chutnala,“ odpověděl Francek.

Z tohoto hovoru může každý posoudit, že tito zástupci rodiny Vejvodovy šli z hospody, kde se zastavili po kostele.

„Von pan farář moc hezky kázal vo tom Samaritánovi,“ pokračoval v nábožném rozjímání starý, „jak byl milosrdnej.“

„A vo těch lumpech,“ dodal Francek, „co toho pocestnýho zřezali, až zůstal ležet.“

„Jo vo těch raubířích, to bylo pěkný,“ pravil starý, „voni toho pocestnýho vobrali a zlohali, že nevěděl kudy domů.“

„A to bylo pěkný, dyž ten Samaritán ho vzal k sobě do bytu a vymyl mu rány,“ řekl Francek, „von byl milosrdnej a vono mu bylo jedno, že se s ním musí tahat.“

„Celý procesí lidí šlo kolem,“ pravil starý.

„Jen nespadni dolů, táto!“ zvolal Francek.

„Dyť dám pozor,“ řekl starý Vejvoda, „a žádnej si ho nevším, až ten vopovrhovanej Samaritán.“

„Voni tenkrát lidi neměli Samaritány rádi,“ ozval se Francek, „až po tom je měli.“

„Koukej, Francku,“ pravil starý, „támhle sedí hajný.“

„Aha, ten votrok,“ řekl Francek, „ten je jako ras na nás.“

„Von je všude,“ pravil starý, zastavuje se na vršku, „von ví, kde člověk naposled klad voka.“

„Dyž člověk vezme kus dřeva,“ řekl Francek, „taky vo tom ví.“

„Francku, koukej na hajnýho,“ pravil jeho ctihodný otec Vejvoda, „von se nějak divně šklebí.“

„Nějak, jako by nemoh z místa,“ odvětil Francek, „von jako když chce vstát a nemůže, zas si sedne.“

„Tak pojďme,“ vyzval starý, „von je votrok.“

„To se vsadím vo voko, že mně ho může každý vydloubnout z hlavy,“ řekl Francek, „že dyž ho pozdravím, že nevodpoví. Von říká, že zloděje nezdraví.“

„Von nemá pytláky rád,“ prohodil starý, „von si vo sobě myslí bůhvíco je za barona, dyž je hajnej.“

„Von krade v lese taky,“ řekl Francek, „ale von je, táto, hajnej.“

Za podobného rozumování přiblížili se, až kde seděl hajný.

„Pánbůh rač pozdravit, pane Fojtíku, šťastný vodpoledne,“ pozdravoval starý a po něm Francek.

„Dejž to pánbůh,“ odpověděl k jejich překvapení hajný, „proboha lidičky pomozte mně, já nemůžu vstát.“

„Však se nějak šklebíte,“ řekl Francek.

„Já tady spad se stráně,“ naříkal hajný, „a vona se mně asi noha vyvrtkla v kotníku.“

„Jo, to se musí napravit,“ řekl Francek, „nohu chytit a točit, a dyž rupne, tak je to dobře.“ Chytil hajného za nohu.

„Vona by moje žena vám tu nohu napravila,“ pravil starý Vejvoda, „vona moc lidem už pomohla, a vona tu nohu chytí.“

„Já vím,“ pravil hajný, skřípaje bolestí zuby, poněvadž ho Francek tahal za nohu, „že vaše žena napravuje lidem hnáty, ale dyž mě tam nechtěl Vojta Dlouhejch dovést. Jde kolem a já povídám: ,Pane Dlouhej, to a to se mně stalo, buďte křesťan a doveďte mne k Vejvodům do chalupy, a von na to řek: ,Dyž jsi mě dal, dědku, předešle zavřít pro toho zajíce, ať se tě chytí třebas brand.’ “

„My jsme Samaritáni,“ řekl starý Vejvoda, „chyť, Francku, pana Fojtíka pod levou pážď, já ho vemu pod pravou.“

„Vy jste nám sice ublížil,“ řekl Francek, když táhli hajného k své chalupě, „ale vono by to nebylo vod nás hezký, nedělat Samaritány.“

„Snad budete někdy chytrej,“ pravil starý Vejvoda, „vono se voko někdy může zamhouřit ...“

Za podobné řeči došli až k chalupě, kde stará Vejvodka zasadila hajnému vyvrtknutou nohu na pravé místo.

*

Za několik dní po této události kladl starý Vejvoda s mladým oka na zajíce nahoře za pasekou.

„Von snad hajnej bude uznalej,“ mluvil Francek, „dyž jsme dělali Samaritány ...“

Sotva to dořekl, chytil Francka někdo za límec a starý Vejvoda vykřikl: „Ježíšmarjá, to je hajný Fojtík.“

„Ve jménu zákona,“ řekl hajný klidně, drže Francka za límec, „seberte ta voka a půjdete voba se mnou na ouřad.“

„Ale nedělejte si švandu,“ pravil dobrácky starý, „cožpak se nepamatujou už na tu svou vyvrknutou nohu?“

„Nemluvte a půjdeme na ouřad,“ zahřímal hajný, „voka do ruky a alou.“

„Ale dovolte, pane Fojtíku,“ pravil ulekaně starý Vejvoda, „což už se na Samaritány nepamatujete?“

„Na ouřad a basta,“ řekl přísně hajný a všichni tři zamlkle kráčeli do vesnice na rychtu.

Pro tento delikt octli se starý i mladý Vejvoda před okresním soudem.

„Jste obviněni,“ řekl k nim soudce, „že jste kladli oka na zajíce, máte něco k svému obhájení?“

Starý a mladý Vejvoda podívali se na sebe, vzdychli a starý šedivý Vejvoda pravil vážně: „Milostpane, jen tolik řeknu, že jsme dělali milosrdné Samaritány ...“

   


Milostné dobrodružství

Taková hezká malá hlavička, a což ty andělské oči! Ta dobrá duše neměla jiné tužby, než aby pan Štefek na ni žárlil.

Přála si jen tolik, aby pan Štefek kvůli ní někoho zpráskal. To zlaté srdíčko chtělo se pochlubit svým přítelkyním: „Považte si, má drahá, včera můj ženich kvůli mně zpoličkoval opět jednoho chlapa.“ K tomu účelu vyhlédl si ten anděl mne.

Sedím v redakci, když zazvoní telefon. „Haló, kdo tam?“ - „Zde slečna Holáňová, jakpak se máte?“ - „Křičte, slečno, prosím, víc, není dobře slyšet.“ - „Haló, jak se tedy máte? Nešel byste dnes na koncert do Měšťanské besedy? Já bych vás ráda viděla, můj ženich pan Štefek mne požádal, abych vás pozvala. - Hm - staří přátelé. Nevyrušuji vás? To jsem ráda, že si s vámi budu moci zas pohovořit. Pamatujete se, jak za Říčany na nás kluci házeli kamením? To byl krásný výlet. Šli jsme tak hezky sami spolu, viďte, a vám rozbili hlavu.“ (V telefonu slyšet dušený smích. Anděl si k tomu telefonování pozval nějakou svou přítelkyni. Slyším z mikrofonu:

„Máňo, řekla tomu pitomcovi ještě něco hezkého.“) Uposlechla a hovořila dál do telefonu: „Haló! Mně se zdá, že nás někdo přerušil. - Těším se velice na vás. Víte, že mám ještě ten čtverlístek od vás?“ (Nepamatuji se na žádný čtverlístek a táži se, co dělá pan Štefek.) „Haló.“

„To je velký protiva, pěstuje zas nějaké ozdobné rybky. Předešle mu pošla jedna závojnatka a tu on zapomněl mně gratulovat k narozeninám.“ (Slečně telefonistce zdá se to být příliš dlouhé a zakřičí: „Mluvíte ještě?“) „Ale pořád - halo, haló, slečno Holáňová, odpusťte, že jsem já též zapomněl, musel jsem dělat korektury a pak jsem si kupoval střevíce.“ -

„Haló, prosím vás, copak já. Na mne jste již úplně zapomněl - Nezdržuji vás? Pamatujete se na Okoř? Vy jste seděl na zřícenině a já seděla dole na trávníku. Obloha byla, haló - “

Někdo nás přerušil a počal mně nadávat, že jsem mu dodal prachmizerné mazadlo na vozy a okradl ho na váze. Když mi pohrozil advokátem, křičel do telefonu, abych odpustil, že je to omyl, že chce číslo 7210.

Anděl se opět spojil se mnou. „Haló, to je hrozné, zas nás přerušili, to je mrzuté, viďte, nevyrušuji vás jistě? Na dnešní večer se velice těším. Musíte se vynasnažit, abyste byl tak roztomilý, jako jste byl v Jirnách. Pamatujete se, jak jsme seděli na okraji lesa? Obloha byla, haló - “

Tentokráte byli jsme definitivně přerušeni a trochu jsem si oddychl a šel jsem navštívit přítele Štefka. Jest to docela hodný hoch, ale má tu vlastnost, že strašně řádí, když pozoruje něco, co by mohlo ho uvést k žárlivosti. A ono ho také všechno přivádí k žárlivosti.

V Roztokách kupříkladu mu nechtí nikde nalít pivo, poněvadž tam rozkousal nějaké sklenice.

A pro docela malichernou věc. Máňa, jeho nevěsta, se usmála na jednoho černovlasého židovského příručího. Z dvaceti známých mých i jeho mělo s ním velké aféry nejméně patnáct. Osm jich zranil a tři vyzval na souboj. Pravda, že k tomu nikdy nedošlo, ale rozmlátil předtím nějaký stůl a židle.

„Proč tohle všechno děláte?“ tázal jsem se ho. „Poněvadž by mne Máňa neměla ráda. To jí neobyčejně imponuje, když začnu roztloukat okolí. A pak si musíte myslet, že ji mám moc rád a že mne strašně mrzí, když ona koketuje. Upozorňuji ji na to, ale ona to dělá velice ráda. Tu mrká levým, tu pravým okem, hrabe nožkou v písku jako hřebeček, má roztomilá Mánička, moje zlatíčko. Ale já každého chytnu, já s ním praštím o zem.“ A už jsem ležel.

Když jsem vstal se země, oprášil mne kartáčem a zvolal: „Nemějte mně za zlé, já ji velmi miluji.

Pro dnešní večer mne tedy ten anděl s tou malou hezkou hlavičkou, s těmi rozkošnými rtíky obětoval svému molochu, panu Štefkovi.

Šel jsem tam asi tak, jako když jepice letí ke světlu, jako když mořští ptáci zlákáni stříbrem majáku přiletí prudce k jeho sklům a svou hlavu rozbijou.

S takovými smutnými myšlenkami šel jsem na ten koncert. Nechci vyličovat onen velký, báječný systém koketérie, který Máňa vyvinovala.

Vyvinovala ho neobyčejně radikálně. Jedla řízek, a nejenže cpala mně kousek vidličkou do úst, šlapala mně přitom na nohu a dotýkala se svými koleny mých kolen. Inu anděl!

Pan Štefek, když to už dlouho pozoroval, podíval se pod stůl a našel botu mého anděla na mé botě. Vstal a žádal mne, abych šel s ním ven, že prý neví, kde to je.

Nalézá se to místo ve stínu zeleni, a tam se to stalo. Zcela dle přání onoho rozkošného anděla. Vrátil jsem se ke stolu s naraženým tvrdým kloboukem a zaplatil. Když jsem odcházel, podstrčila mně Máňa narychlo tužkou naškrábaný lístek: „Jste krásný, miluji vás.“

Mám tedy naražený klobouk, jak to bylo v programu toho rozkošného stvoření, ale mám též za sebou milostné dobrodružství.

   


Milostný román lidoopa konsula Petra

Když se konsul Petr ve Varieté produkoval a byl obdivován tisíci a tisíci návštěvníky, netušil nikdo, že tento výtečný lidoop, který se tak blíží svými vlastnostmi a výkony i nejchytřejším lidem, má také své lidské slabosti: lidoop konsul Petr má za sebou velký zajímavý román. Zanechal zde v Praze svou zarmoucenou družku, milenku Julii, pětiletou štíhlou krasavici, snivou brunetku z druhu obrovských paviánů. Profesor Ardle, vychovatel a cvičitel konsula Petra, produkoval se ve světě v Evropě i v Americe před třemi lety již s opicí Julií, která byla předchůdkyní slavného konsula Petra. Jest to opice, jak jsme již naznačili, z druhu paviánů, a sice z čeledi drilů.

Julie jest asi o 5 cm vyšší než konsul Petr, ale poněkud štíhlejší. Její velkolepá produkce vzbudila v celém širém světě úžas a obdiv, takže profesor Ardle na všech divadlech varietních získal si světového jména. Tu náhodou stal se majitelem mladého šimpanze samečka, který zakrátko projevil úžasné vlohy k nejtěžší drezúře. Mladý šimpanz, který obdržel jméno konsul Petr, získal se jménem svým zároveň družku Julii. Zakrátko rozpředl se mezi oběma opicemi nejpřátelštější poměr.

Julie, která byla o dvě léta starší, byla starostlivou přítelkyní a učitelkou mladému Petrovi, jenž úžasně rychle pochopil každý její trik. Majitel obou opic, profesor Ardle, pochopil záhy, že vzácné vlohy konsula Petra nejlépe se vyvinou napodobením vzorně a pečlivě vycvičené opice Julie.

Žádné zvíře na světě nemá tak vyvinuté vlastnosti napodobit člověka i zvíře jako opice. Z těchto pak jsou lidoopi nejdokonalejšími napodobovateli člověka.

Zejména šimpanzové. Konsul Petr zakrátko bez velké námahy znal všechno, čemu obdivoval se celý vzdělaný svět u opice Julie, takže zakrátko byl profesorem Ardlem předveden užaslým zrakům návštěvníků varietních divadel, aby záhy si získal světového jména. Družka Petra opice Julie byla profesorem Ardlem dána na zasloužený odpočinek, a to již v pátém roce svého věku, což znamená u opic žijících v zajetí dosti pokročilý věk. Kdežto sláva konsula Petra ode dne ke dni rostla do závratné výše, žila jeho učitelka a přítelkyně Julie v ústraní, zapomenuta od celého světa. Těšila se jen z úspěchů svého žáka, který dospěl již v statného jinocha, dosáhnuv čtvrtého roku svého věku!

Z platonické a přátelské lásky opičího párku počal se však náhle vyvíjeti vážný poměr, který by se byl skoro stal osudným panenské ctnosti krasavice Julie.

Když dokonce majitel jejich, profesor Ardle, pozoroval u konsula Petra všecky příznaky zamilovaného jinocha, roztržitost, nerozvážnost, zádumčivost, netrpělivost a zbrklost, tu pojal ho strach o celý jeho ensemble. Julie musila být odstraněna z domu! Tak usoudil profesor Ardle před svým odjezdem s konsulem Petrem z Prahy. Poradiv se s výtečným sekretářem podniku Varieté panem Steinem, učinil profesor Ardle telefonickou nabídku redakci časopisu Světa zvířat, aby zakoupila opici Julii. Redakce radostně na návrh ten přistoupila a zakrátko byla naším redakčním automobilem Julie převezena z karlínského Varieté do vily Svět zvířat v Košířích. Přivezla s sebou celý svůj nábytek, jakož i výbavu prádla a šatstva. Na našem obrázku vidíme Julii v ranní toaletě, před snídaní.2 Tato sestává ze dvou šálečků čaje a několika zákusků pečiva.

Julie chodí po dvou nohou, vzpřímená pěkně jako dáma, podává ruku přítomným, usedne na svou židličku ke stolku, zazvoní, aby jí byla podána snídaně, srká čaj způsobně ze šálku. Při obědě jí polévku lžičkou, maso a příkrm vidličkou jako nejvznešenější salónní dáma. K večeru uléhá na svou elegantní železnou postýlku. Přikrývá se pokrývkou vkusně vyšívanou, pod postýlkou má svou diskrétní nádobku z porculánu, které používá jen beze svědků, ku přísnému zachování čistoty své komnaty. Druhé dva obrázky jsou tklivou vzpomínkou z útlého mládí lidoopa konsula Petra. Petr šílenec-milenec, Petr učedník-mučedník ...

   


 

Milujme své nepřátele

 Z chystané knihy „Jak psáti polemiky“

 

V jednom z minulých čísel XXXI. ročníku Času byl jsem napaden. Uznávaje úplně zbytečným a bezúčelným dávat úřední opravy, ve kterých věta: „Není pravdou, že..., nýbrž jest pravdou...,“ vždy celou záležitost ještě více rozmaže v neprospěch napadeného, omezuji se na tyto řádky.

Pokusím se proto naučit redakci Času zdvořilosti a promluvit jí do duše. Jsem přesvědčen, že se polepší. Upřímná domluva velmi často přivedla na lepší cestu i mnohem starší nezdvořáky, než je XXXI. ročník Času.

Prostudovav Kahliga, Josefa Kožíška i Andersena, upozorňuji Čas na několik myšlenek o zevnější stránce slušného chování, jež výše zmínění pánové nazývají zdvořilostí.

Naši zeměkouli obývá přes půldruhé miliardy lidí, což jest zcela slušné číslo. Ti všichni, jak bude asi ctěné redakci Času známo, dělí se opět na různá plemena a národy, které se podrobují, každý po svém způsobu, jistým pravidlům a zákonům o mravech i slušnosti, nevyjímaje ani pány redaktory Času. A každý z těch různých národů vydává různé časopisy, což jest nepochybně známo i panu Gustavu Dubskému, nakladateli Času.

Bohužel, když jsem v Času četl poslední útok na mne, shledal jsem, že půjde-li to takhle dále, bude Čas kotvou, která zdržuje lásku k bližnímu.

Jsem přesvědčen, že ještě není pozdě a že se všichni redaktoři zmíněného deníku mohou napravit.

A proto je upozorňuji, že zdvořilost je dvojí: Zdvořilost srdce a zdvořilost manýr. První Času velmi často nedostačovala a druhá scházela, až do uveřejnění a přečtení tohoto článku, který, jak pevně a srdečně doufám, bude mít své následky.

Obě výše zmíněné stránky zdvořilého chování, které byly ctěné redakci Času španělskou vesnicí, rozdělují se opět na jemný takt a dobrý tón. Jemným taktem rozumíme ono chování, které jest diktováno naším srdcem a pro které Čas už tolik přetrpěl. Dobrý tón jest oproti tomu znalost zevnějších způsobů a forem, která velmi často bývala i jest definována slovy: „Čas opět nadává.“

Jemný takt velí nám například nečinit nikoho směšným a nevysmívat se mu, když ho potkala nehoda, neštěstí, že vstoupil do Armády spásy, jak to učinil Čas ve svém výpadu na mne.

Dobrý tón učí nás zase, jak máme postupovat ve vnějších věcech, což naprosto vylučuje způsob psaní Času, že prý prodávám autografy svých knih podle kabátu.

Jak by bylo například panu redaktorovi Kuntemu z Času, kdybych dal do novin inzerát: „Vyměním autograf redaktora Času za gramofon nebo za kohouta bílých wyandotek?“ Neučiním tak, neboť lidi dobrého srdce a nezkažených mravů jsou zdvořilými, aniž by se tomu zvláště z Času musili učit. Oni jednají prostě dle zásady: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň jim.“

Lze to často pozorovat na nezkušených a bodrých redaktorech venkovských časopisů, jejichž nenucenost bez trapné ostýchavosti přivádí je před poroty pro tiskové delikty.

Zdvořilost redaktora jeví se přirozeně nejvíce v jeho článku. Jak by to bylo krásné, kdyby Čas nikoho nezarmucoval, neurážel a snažil se učinit každému nějakou radost a sebral mně například tu kladenskou rudou gardu, o které psal, že se mně rozeběhla, opět dohromady.

Jak by to bylo pěkné, kdyby Čas choval se vůči svému okolí tak, že by s ním bylo spokojeno, rádo s ním obcovalo a jeho vyhledávalo, ale takto luští pan Dubský příšerný problém: „O ztracených předplatitelích.“

Jestli by se Čas tak choval, pak by byl zván sestrou skromnosti, výkvětem lidskosti a vůní lásky k bližnímu. Ale takhle se o něm mluví zcela jinak.

„Zdvořilými máme býti při všem napomínání a kárání.“ Čím šetrněji a zdvořileji napomínáme a domlouváme, tím hlubšího docílíme dojmu, velectěná redakce Času.

Pamatujte vždy, že kárání, provázené nadávkami a klením, mine se účinkem, protože zevnější hrubá forma odsuzuje vnitřní dobrý obsah, jak pravil Is. Kahling ve své knize O džentlmenu, z kteréž úryvky uveřejňoval kdysi Čas.

Zdvořilost se nazývá francouzsky la politesse, což značí obroušení všeho hrubého, drsného.

Co by tomu řekl Čas, kdybych dal do novin inzerát: „Redakce Času hledá schopné brusiče.“ Zajisté že by se zlobil.

A tak zajisté i mne mrzí, když Čas píše špatně, ne o mně, to je vedlejší, ale o lidech vůbec.

Neupadám do sentimentality, jestli poznamenávám, že jsem vám, ctěná redakce Času, nikdy neublížil a že si nic více nepřeji, než aby tento můj článek vám otevřel srdce a vy jste psali tak, aby se na sporná mínění nenarazilo, aby city jiných nebyly uráženy, aby se nevyslovilo nějaké podezření, abyste se nedotekli předmětu, jenž by mohl někoho urazit nebo zarmoutit.

Není daleka doba, kdy pan Gustav Dubský přestane, vzhledem k stálému ubývání předplatitelů, vydávat Čas. A tu přál bych si, abych mohl na náhrobní kámen redaktorů Času napsat takovýto nadpis: „Žili životem tak, jak jej snili a psali. Snili jej umělecky, ušlechtile, s jemnocitem téměř ženským. Pravda, četba Času nebyla zrovna oblíbeným duševním pokrmem...“

Dívaje se na poslední větu, vidím, že i při nejlepší vůli jest strašně těžké být zdvořilým. Kde jsem se to octnul!

 

   


 

Ministři Dr. Žáček a Dr. Bráf

 

Kdo sleduje se zájmem úřední Pražské noviny, ten jistě následující zprávy nepřehlédne:

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel opět z Prahy do Vídně.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček odjel z Prahy do Vídně.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf přijel z Vídně do Prahy.“

A tak se střídá dr. Žáček a dr. Bráf. Buď přijede do Prahy jeden a odjede druhý, nebo naopak. Faktum je, že na trati Praha-Vídeň jezdí neustále jeden z našich českých ministrů.

Pražské úřední noviny jdou však ještě dále. Udávají přesně čas, kdy přijíždí či odjíždí ten či onen pan ministr. V 9.20, 8.10, 7.15 a ve 3 hodiny 36 minut. Zvěstují dále, zdali odpoledne, ráno nebo večer, aby národ nebyl nijak v pochybnostech.

Také je záhodno v zájmu českého národa udat, kterou drahou přijeli naši ministři.

Tohoto úkolu opět zhostí se Pražské úřední noviny jak náleží:

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se opět z Vídně do Prahy drahou císaře Františka Josefa v 9.20 večer.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel státní drahou do Vídně ve 3.36 odpoledne.“

A tak vidíme, že činnost našich ministrů není nijak jednostranná. Mohli by sice jezdit výhradně buď státní drahou, nebo drahou císaře Františka Josefa, oni však tak nečiní. Zatímco jeden přes Tábor jede do Vídně, vrací se druhý přes Brno do Prahy.

Dvě největší a nejdůležitější tratě jsou stále obsazeny našimi ministry.

Závěr je velmi čestný. Francouzský státník dr. Armand Dufaure, muž jinak vynikajících schopností, měl zvláštní odpor proti vlakům a jezdil z Bordeaux do Paříže k zasedání ministerské rady kočárem. Jeden z nejlepších anglických státníků Gladstone nevěřil také železnicím a jen nerad vstupoval do vlaku. Německý státník Bismarck, cestoval-li drahou, měl pocit, že se vlak jistě někde srazí.

Vzdělaný člověk tedy chápe, jak vysoko stojí nad nimi postavy našich ministrů. Kdo je statečnější a neohroženější, zda Bismarck, Dufaure a Gladstone - či dr. Žáček a dr. Bráf? Jsou to zajisté naši lidé!

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odjel z Prahy do Vídně rychlíkem státní dráhy.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se z Vídně do Prahy rychlíkem dráhy císaře Františka Josefa.“

Zajisté nyní chápe každý, proč členové deputace, kteří přišli zakročit ve prospěch české věci u ministra Žáčka nebo Bráfa, nenalezli jich v ministerstvu.

Je velká chyba, že předtím nešli na nádraží. Byli by oba ministry jistě nalezli buď na pražském, nebo na vídeňském nádraží. Deputace se tedy dozví, že jeden z pánů ministrů odjel do Prahy. Věc velmi spěchá v zájmu české věci. Deputace jede tedy za panem ministrem do Prahy. Mezitím pan ministr vrací se do Vídně. Deputace jede do Vídně. Ministr se vrací do Prahy. Deputace za ním. Pan ministr přesedne a jede na Jihlavu a česká věc, jak se zdá, pohoří. Poněvadž má český národ v zásobě ještě jednoho ministra a ten právě vrací se rychlíkem o půl čtvrté z Prahy do  Vídně, jede deputace za ním nejbližším vlakem.

Čekají ho na ministerstvu. Nejde, poněvadž zajel k svému synovci...

Poněvadž má dr. Bráf také vnuky, přeruší cestu do Vídně a jede vnoučátkům ukázat ministerského dědečka. To si však deputace nerozváží a v novinách se prostě konstatuje, že když přišla deputace pronásledovaných Čechů z Dolních Rakous do ministerstva, nebyl přítomen ani dr. Žáček, ani dr. Bráf. Některé noviny těží z těchto okolností a zasypou naše ministry výčitkami.

Bude dobře, když jim oba čeští ministři rázně odpoví a je zakřiknou slovy: „Vlastní rodina není nic?!“

Ostatně není jistě záviděníhodným neustálý pobyt v rychlíku. Čtyři hodiny sedíte mezi Vídní a Prahou v tupé nečinnosti. Krajinu již dávno znáte. Míhají se lesy a pruhy polí stejně rychle, jako vzpomínky na politickou minulost. Nudí vás to stejně jako střídavá scenérie známé krajiny. Jezdili jste tudy do Vídně jako poslanci, nyní se vracíte a opět přijíždíte jako ministři. Vzpomínáte, že jste nikdy, ani v nejtěžších dobách, neopustili svou pozici, že jste se měli už dávno poděkovat, ale že jste neopustili barona Bienertha.

Sedíte dále v tupé nečinnosti a lhostejnosti. Snad dvakrát třikrát vzpomenete na protesty národa a pak vás to otupí docela.

Když jste pevně usazeni, chtěl by vás národ poslat do výslužby. V Kolíně nebo v Táboře čeká rychlík devět minut. To vám právě stačí k přemýšlení, jaké penze budete požívati, až vás z Vídně vyhodí.

V Praze se ubytujete v hotelu U černého koně. Tam se u vás ohlásí někdo z místodržitelství, od obce a policie. Pánovi z místodržitelství řeknete, že vás bolí hlava, pánovi od obce, že vás bolí zuby a pánovi od policie, že trpíte lehkou závratí. Potom jdete do Národní rady, setrváte deset minut před zahájením schůze a omluvíte se nevolností.

Potom se vrátíte do hotelu a přečtete si noviny. Shledáte, že většina novin píše proti vám ostře. Napíšete tedy zprávu, že zájem českého národa je vám svatým.

Druhý den navštíví vás jeden z vynikajících politiků, který dosud nebyl ministrem a tomu prohlásíte, že jste hotov s Bienerthem. Slovo dá slovo a nakonec ujistíte, že za stávajících okolností zchladíte rozpálené hlavy vídeňských politiků tím, že podáte demisi.

Druhý den jedete do Vídně opět v tupé lhostejnosti a na stanici Tábor nebo Kolín přemýšlíte, co jste to vlastně řekl.

Čím více se blížíte k Vídni, tím zdá se vám nepravděpodobnějším, že jste někdy snad mohl mluvit o demisi a když vystupujete ve Vídni z rychlíku, je vám jasno, že nyní především sluší zachovati klid, čili jak píše Týden, „že nebylo nikdy tak zle, aby nemohlo býti ještě hůře a že po sebedelších nečasích bývá zase pěkně.“

Tak plyne život českých ministrů.

Mají volné lístky prvé třídy na dráhy celého Rakouska, znají nazpaměť jízdní řády a občas promluví k českému národu, že velká doba vyžaduje velké muže a že rozhodně vláda nutně musí dojít k poznání, že rozvoj české síly politické je faktický a že český národ třeba respektovat.

To řekne dr. Žáček. Dr. Bráf k tomu dodá jako národní hospodář, že nejen pevné chování české delegace, ale i rozvoj národohospodářské potence získá nám plného respektu vlády.

A i dr. Žáček, i dr. Bráf prohlašují oficielním kruhům: „Není pravda, že chci podat demisi.“

„Ani mne nenapadne podat demisi!“

„Já že bych podal demisi?“

„Kdo to říkal, že chceme podat demisi?“

Za několik dní nato zase čteme klidně:

„Jeho Excelence pan ministr dr. Bráf odejel opět do Prahy z Vídně rychlíkem státní dráhy o 1/2 4 hod. odpoledne.“

„Jeho Excelence pan ministr dr. Žáček vrátil se dnes z Prahy do Vídně rychlíkem dráhy císaře Františka Josefa o 3/4 11 hod.“

Faktum tedy je, že na obou tratích linie Praha-Vídeň jezdí neustále jeden z našich českých ministrů, kteří za žádných okolností demisi podat nechtějí. To myslím národ uspokojí.

   


 

Mírová konference

 

V San Francisku čekala na chromého Thomasa Hawkinse jachta, aby ho vyvětrala na slaných vodách Tichého oceánu po tu celou dobu, kdy bývalá odzbrojovací konference, jejímž byl předsedou, udělala si nějaké nucené prázdniny.

Lékaři, ošetřující jednotlivé členy odzbrojovací konference, zjistili u většiny zácpu, příznak provázející melancholii, bolení hlavy v zátylku a přežranost po všech banketech. Členové odzbrojovací konference chodili po každém banketu jako v mátohách a nebyli si vědomi toho, co mluví a nesmírně se divili, když druhý den četli o zasedání konference, jaké nesmysly mohou noviny otiskovat.

Jednoho dne dokonce se jim stalo, že když šli z banketu přímo na zasedání konference, připojil se k nim nějaký profesor, vracející se ze sjezdu proti alkoholismu, a udělili mu na zasedání slovo.

Nalezenec mluvil po tři hodiny, drže se namáhavě oběma rukama řečnické tribuny a klátě sebou jako hastroš ve vichřici, o výbuchu sopky Stromboli na ostrovech Líparských roku 1773.

Když konečně po jeho tříhodinném řvaní do mramorového stolu dospěli k názoru, že nemluví k věci a že vůbec nemá nic společného se zasedáním odzbrojovací konference, byl předán sluhy policejní stráži, omráčen dle předpisu, aby se předešlo jeho zprotivení, obuškem a odvezen na policii za účelem zjištění jména a zafačování rozbité koule.

Všichni účastníci konference byli tímto případem deprimováni a sami vyciťovali, že blbnou den za dnem. Přesvědčili se o tom zejména posledním referátem v novinách, kde se dověděli, že se včera usnesli na 15. noční schůzi odzbrojovací konference na tomto prohlášení:

„Odstavec 26: Poněvadž bylo zjištěno, že Čína nemá ještě žádného dreadnoughtu a velkých bitevních lodí první třídy, odzbrojovací konference se usnáší: Státy, zúčastněné na odzbrojovací konferenci se zavazují poskytnouti Čínské republice do tří let půjčku nezúročitelnou v obnosu 300 miliard, aby mohla dohonit druhé státy, zúčastněné na odzbrojovací konferenci, pokud se týká počtu velkých bitevních lodí a dreadnoughtů. Čínská republika se zavazuje vystavěti postupně během tří let 40 dreadnoughtů a 30 bitevních lodí první třídy a zavazuje se dále zrušiti 5 dělových lodí třetí třídy a odevzdati kantonský přístav pod kontrolu mezinárodní komise. Naproti tomu státy, zúčastněné na odzbrojovací konferenci ničeho nenamítají proti přítomnosti zástupců čínského válečného loďstva na stavbě třetího simplonského tunelu...“

„A zřízení telefonní stanice na hoře Araratu,“ četli dále s hrůzou členové odzbrojovací konference.

Předseda Thomas Hawkins úplně z toho vystřízlivěl, ale přece si ještě pomyslil, že to není možné, aby se včera na něčem podobném usnesli. Když však na jeho žádost byly mu předloženy stenografické protokoly posledního zasedání odzbrojovací konference, seznal s takovým pocitem, jako by měl astma, že to vlastně byl jeho návrh, ten celý 26. odstavec, který byl přijat s dodatkem člena konference Woodwarda:

„Současně se povoluje černošské republice Libérii stavba pěti ponorek s tou podmínkou, že lodi ty musí býti natřeny na černo.“

Není tedy nic divného na tom, že druhého dne na zasedání konference předseda Thomas Hawkins promluvil tuto pěknou řeč chvějícím se hlasem, který tak pěkně odpovídal jeho přepadlému obličeji: „Nedá se popřít, pánové, že dosavadní zasedání konference mělo skvělý průběh a výsledek. Vypracovali jsme 26 návrhů a přijali 26 odstavců. Radiotelegraf rozšiřuje po celé zeměkouli naše usnesení, sděloval všude, že jsme v permanenci. Nelitovali jsme svého zdraví a musíme být k sobě upřímnými. Víte dobře, že nás čeká ještě obrovská práce. A právě proto nesmí dojíti k tomu, abychom se přepracovali. I nejsilnějšího vola ztrhá dřina. Naše nervy si musí odpočinout. Cítím sám na sobě, že podléhám námaze. Myslit ve dne v noci není, pánové, žádná legrace. Když se kapesní hodinky přetáhnou, praskne v nich určitě péro. Tak je i s naším mozkem. Potřebuje na čas klidu. Nám je nyní v prvé řadě třeba náležitého oddechu, abychom se zotavili a mohli načerpat nové síly k nové práci. Proto podávám, pánové, návrh, abychom se rozjeli na třínedělní dovolenou.“ (Bouřlivý potlesk a hlasy: „Čtyřnedělní!“)

Člen konference Le Roux, který se právě vrátil z nejbližší restaurace v nepříčetném stavu a nevěděl, oč jde, přistupuje k řečnické tribuně, mlátí na ni pěstí jako na buben a řve: „Ven se mnou, vyhoďte mne, hlasovat!“ (Odchází, podporován něžně sluhy, do kabinetu sekretariátu odzbrojovací konference, kde je uložen na divan.)

Nato se přihlásil ke slovu zástupce Bolívie Chuarez di Vega, který prohlásil, že hlasuje proti návrhu pana předsedy konference. Již třetí den po zahájení odzbrojovací konference žádal jménem své vlády, aby bylo republice Bolívii ponecháno jejích 12 mužů jediného stálého vojska, udržujícího pořádek v paláci a okolí prezidenta republiky. Při debatě bylo však usneseno, aby Bolívie z 12 mužů jediného stálého vojska zvýšila svůj kontingent na 120 000 mužů, poněvadž týž počet vojska udržuje republika Chile a Peru, takže hrozí opravdové nebezpečí Bolivii v případě vypuknutí války, kdyby jejích 12 mužů stálého vojska bylo napadeno 120 000 muži Peru nebo Chile. Kvůli zabránění válce je třeba rovnováha vojenských sil a poměr 1:1 :1.

„Pánové,“ řekl povýšeným hlasem Chuarez di Vega, „velectěné shromáždění! Právě dnes dostal jsem přípis své vlády, ve kterém se poukazuje na absurdnost usnesení velevážené konference. V celé Bolívii je všeho mužského obyvatelstva necelých 80 000, jak chcete, pánové, abychom postavili z nich armádu 120 000 vojáků? Máme je rozštípat, abychom vám vyhověli, nebo si někde vypůjčit k nim ještě 40 000 mužů a porušit tím usnesení konference, ve kterém se zakazuje verbovat vojsko v sousedních státech? Pravda, byla nám dána lhůta tří let, ale, pánové, uznejte laskavě, že se do té doby nemůžeme tak rychle rozplemenit při nejlepší vůli. Pánové, jsem též trochu matematik.“

Zástupce Chile ho přerušuje: „Lžete, dejte sem naučný slovník!“ (Hluk a zmatek.) Předseda zvoní a posílá sekretáře pro naučný slovník a odnímá slovo zástupci Bolívie.

Smutným hlasem: „Pánové, právě jste byli svědky pustého výjevu. Nemám slova, abych se mohl vyjádřit, jak jsem hluboce z duše zarmoucen.“

Přichází sekretář a žádá předsedu o slovo: „Pánové, Bolívie není v naučném slovníku.“

Zástupce Bolívie vstává bledý a vzrušený: „Ctěné shromáždění, 2 347 000 čtverečních kilometrů...“

Předseda mu odnímá slovo a žádá sekretáře, aby pokračoval.

Sekretář: „Poněvadž Bolívie není v naučném slovníku, ani zmínky tam o ní není, neexistuje také pro nás nějaký pan bolivijský zástupce se svými 12 vojáky. (Smích v sále.) Podávám návrh, aby mu byl vzat mandát a on vyloučen z účastenství na konferenci. (Hlas: „Vetřel se sem!“) Případ jest velice trapný a dokazuje markantně, s jakými obtížemi musí zápasit odzbrojovací konference, aby se o ní neřeklo, že hraje komedii.“

Návrh na vyloučení zástupce Bolívie přijat všemi hlasy proti jednomu. Byl to hlas člena konference Meriana, který klidně spal za svým stolem. Probudil se čirou náhodou, poněvadž byl by se málem zadusil oharkem doutníku, který kouřil před svým usnutím. Zvedl se a řekl „proti“ a chtěl si právě usednout, když parkety sálu se nadzvedly a hrozný výbuch otevřel ohromnou díru do dolejších místností.

Potom se počala sypat ze stropu štukatura. Členové konference řítili se dolů. Když se dým a prach usadil, bylo zřetelně vidět, jak předseda odzbrojovací konference visí za nohavici na železné traverze nově utvořeného sálu a dělá pohyby, jako kdyby plaval o závod, přičemž sténal: „Mon dieu, mon dieu.“

Úřady se zprvu domnívaly, že jde o útok anarchistů, ale vyšetřováním bylo zjištěno, že výbuch neměl nijakého politického pozadí. Zástupce jedné továrny na třaskaviny čekal dole v přízemí na některé členy odzbrojovací konference, aby jim nabídl třaskavinu Washingtonit, 2000krát silnější ekrazitu a 1800krát melenitu! Omylem vzal krabičku se vzorkem místo krabičky zápalek a otvíraje ji, způsobil třením výbuch.

Proto odjel chromý Thomas Hawkins se zotavit na Tichý oceán.

 

   


 

Mladočeské volby na Malé Straně

I

Když byly tři hodiny odpoledne, věděli v redakci Dne, že vítězství dr. Viléma Funka je jisté a uvažovali o tom, zdali se má dát vytisknout zvláštní vydání Dne, hlásící, že podařilo se obrovskou většinou hlasů na Malé Straně mladočechům zvítězit.

Redakční rada se usnesla, že se vydá zvláštní vydání, i byl pověřen jeden redaktor, aby napsal nadšený článek o výsledku volby.

Když bylo čtvrt na čtyři, tu v Národních listech měli již vysázený článek do večerního vydání: „Vítězství dr. Funka zabezpečeno!“

V půl čtvrté předložili pak v redakci mladočeského týdeníku Národ slečně Süsové, „Orleánské panně mladočechů“, korekturu jejího vlastního článku do zvláštního vydání Národa, hlásajícího dokonalé vítězství dr. Funka.

Psala ten článek se srdcem plným vznětu politického. Panna orleánská promluvila zde rázně. „Že dr. Funk při dnešní volbě zvítězil tak krásnou většinou,“ psala, „sluší děkovati oněm neohroženým bojovníkům, kteří nedbajíce demagogie volili jednohlasně dr. Funka jako nejlepšího znatele poměrů na Malé Straně, nejopatrnějšího politika, dobrého národního hospodáře a upřímného přítele obyvatelstva naší krásné Malé Strany a Hradčan. Naproti tomuto opatrnému politikovi stál dr. Šviha, který když mu bylo oznámeno, že prohrál tak zdrcující většinou hlasů, dal se do pláče. Takové jsou konce politiky národně sociální, zatímco náš hrdý a vítězný mladočeský prapor zavlál nad královskými Hradčany. Od dob poslední korunovace krále Ferdinanda Dobrotivého neviděla Malá Strana takového nadšení, jako když se rozhlásilo, že dr. Funk zvítězil. Mnoho dam házelo kytice na vůz dr. Funka, z kterého byli vypřáhnuti koně a kočár tažen jásajícími davy až ku pomníku Radeckého, kde dr. Funk promluvil o postupu mladočeské myšlenky. Objímali se staří, mladí...“

Byl to jistě pěkný článek, krásný a silný jako přesvědčení slečny Süsové, která, jak známo, pochází z mladočeské rodiny. Vypravuje se, že již před Kristem Pánem byli její předci mladočechy. Byl to článek plný nadšení a neomylné víry. Francouzská Panna orleánská, i když pod ní Angličané podpálili hranici, také věřila, že vlastně ona upaluje Angličany a ne Angličané ji.

„Toto zvláštní vydání Národa,“ pravila v tiskárně prorocky, „bude jednou historickým dokumentem.“ Pak šla se přesvědčit, zdali už do volební kanceláře mladočeské jsou dopraveny růže, které budou házet mladočeské dámy za odměnu jedné koruny do kočáru p. dr. Funka.

Člověk by nevěřil, co to dá práce, než se to všechno oblékne, než se jim opatří šaty a pak co to dá práce bdít nad nimi, aby snad se neztratily s těmi šaty. To je stejně pozitivní politika, jako dát se táhnout veřejnými posluhy v kočáru. Pozitivní politika znamená kupovat nadšení. Někoho tahají ve voze ze strachu před ztrátou hlavy, jako římské césary, dr. Funka netáhli však při doplňovacích volbách posluhové ze strachu, že přijdou o hlavu, táhli ho za šest korun Nerudovou ulicí, za dvanáct korun by ho táhli do Břevnova, za padesát korun do Slaného. To je i od nich pozitivní politika.

Ve čtyři hodiny přinesli do hlavní kanceláře mladočeského volebního výboru pohlednice s podobiznou dr. Funka a s nápisem: Říšský poslanec dr. Funk zvolen za pátý volební okres dne 24. června 1909.

Muž, který pohlednice donesl, šel pak také odvolit. Volil přirozeně dr. Funka.

 

II

Ve hlavní mladočeské volební kanceláři panoval zatím rušný život. Bylo zde shromáždiště charakterů, kteří díky všeobecnému právu hlasovacímu přišli se sem zadarmo napít. Dělalo se to nenápadně. Na stůl přišlo tucet sklenic a za chvilku byly prázdné. Pak přišlo čtyřicet, které stihl tentýž osud, neboť pivo je proto, aby se pilo, stejně jako hlasovací lístek neodevzdává se konduktérům v tramvaji, nýbrž ve volební místnosti zvláštní komisi.

A pak, proč by sociální demokrat nevydělal si tři i čtyři koruny, když je přece na programu sociálně demokratickém snaha po sociálním blahobytu.

Byly to společné zájmy, které vedly odtud trochu vrávoravým krokem do volební místnosti. Vzadu byla garderoba. Půjčovali si tam navzájem kabáty a vyměňovali klobouky, jako sociální demokraté mění své přesvědčení.

Dr. Funk jim říkal „ctění přátelé“.

Byla to tak krásná shoda! A jako v kostele voní kadidlo, jehož vůně opájí věřící, tak zde vonělo pivo a slivovice.

Přicházela na stůl i fašírovaná pečeně, která svou vůní nutí volit mladočechy.

Mnozí sem přišli jako sociální demokrati. Vypili jedno pivo, druhé, třetí, dostali hlasovací lístek se jménem dr. Funka, vypili ještě slivovici a šli volit.

Dr. Vilém Funk! To jméno bylo pro ně tolik, jako pramen vody žíznivému.

Když už je všeobecné právo hlasovací, třeba z něho pokud možno nejvíce vytlouci.

V nejhorším případě byly obecní truhly v pohotovosti, neboť třeba podporovat voliče obecního staršího. Bylo jich použito jen ve dvou případech. Tito voličové nemohli dojít k volební místnosti. Opilo je nadšení a pivo. Na policejním komisařství našli u nich hlasovací lístky se jménem dr. Funka, „Adlerovo očko“ na kabátě.

Dojemný byl případ statečného občana z Nového Světa na Hradčanech. Vypil ve volební mladočeské kanceláři dvanáct sklenic a přece odvolil. Na schodech však, když vyšel z volební místnosti, svlékl si boty a usnul. Bylo to něco podobného jako případ onoho athénského běžce, který běžel do Athén ze Sparty a vyřídiv své poselství klesl k zemi a skonal. Dějiny vykazují velice málo podobných hrdinských skutků.

„Vítězství je jisté,“ pravil ve volební kanceláři předseda mladočeského volebního výboru, „pijte, přátelé, a po volbách dostanete piva dvojnásob.“

 

III

V Malostranské besedě zatím připravovali kočár. „Neutahujte tolik opratě, aby to šlo ihned vypřáhnout.“ Po blamáži s veřejnými posluhy byli zjednaní lidé, kteří nenosí čepice. Mladí i staří. Konala se zde zkouška z dospělosti, maturita z nauky o vypřahování koní z kočáru dr. Funka, státní zkouška z volání slávy.

Ta se konala ve sklepě. Ústní maturita. „Sláva našemu milému poslanci dr. Funkovi!“

„Sláva!“ Sláva!“

Ve zvláštní místnosti cvičili zatím hudebníci, objednaní mladočeským volebním výborem, aby, až bude ohlášeno ono velké a jisté vítězství dr. Funka, šli za kočárem, taženým mladými i starými a hráli. Aby hráli vítězný pochod. Většinou před zkouškou museli odvolit dr. Funka a to proto, že v Národu již stálo, „že rychle byla přítomnými mladočeskými důvěrníky sehnána z řad uvědomělého voličstva kapela, která provázela jásající davy“.

I koňům z kočáru dalo se pivo. Je ovšem škoda, že opravdová zvířata nevolí mladočechy. Pak by všichni koňové z Prahy volili.

„Ach, jak to vypřahujete, vy jste nemotora. Chytněte napřed za oj. Ale člověče, s větším nadšením, jestli takhle budete strkat kočár, vy tam vzadu, tak jsme vyhodili šest korun pro vás. To má být nadšené vzepření. A křičet musíte najednou. Víc ohně, hoši!“

A nebyli tam jen mladí mužové po šesti korunách. Několik vousatých starších po osmi korunách cvičilo se také, neboť ve Dnu už měli přichystáno v sazbě: „A naráz staří mladí vrhli se s nadšeným provoláváním slávy do kočáru a vypřáhli koně. V tom okamžiku již nastal nepopsatelný jásot. Dámy házely růže do kočáru, lid zpíval Kde domov můj. Byl to nezapomenutelný okamžik. Zvítězila pravda. A za těmi nadšenými davy skřípali zuby na hlavu poražení demagogové...“

Ve čtyři hodiny roznesla se zpráva, že nepřišli dr. Funkovi na pomoc voliči z Vršovic. Scházeli i mladočeši z Michle. Nepřišli volit dr. Funka lidé, kteří spí v cihelnách v Dejvicích a ve strahovských lomech, poněvadž tu noc policie vybrala jejich lože. A nelze přece říci, že porážku dr. Funka zavinila policie.

Vítězství dr. Funka bylo jisté. Mladočešství na postupu. Zvláštní vydání Dne i Národa vysázeny. A přece bylo 35 000 korun v pekle!

Dr. Funk už seděl v kočáru, jen prásknout do koní, vyjet na ulici a lidé po šesti korunách a osmi korunách vypřáhli by koně.

A všechno bylo nadarmo!

Dr. Šviha zvítězil, dr. Funkovi nevypřáhli koně z kočáru.

Tak dopadly mladočeské volby.

Jen mladočeská Panna orleánská slečna Süsová nezoufá. Píše do Národa velký článek „o mravním vítězství“.

 

    


 

Mnemotechnika

 Rostlina bez vody hyne a tak i středoškolský student, neznající dějepisných dat, potácí se bídně životem. Jeho život podobá se vraku, jak dobře vystihl profesor dějepisu Šetelík jednou v hodině dějepisu, kdy student Jechuntál nemohl si živou mocí vzpomenout na dvě důležitá data: „Od kterého do kterého roku panoval rod Valois ve Francii a kdy byla válka o dědictví francouzské.“

Jechuntál obmezil se na jakousi dějepisnou loterii. Hádal čísla a stoje na pódiu, snažil se zachytit sluchem nějaké to století, vyslané sem milosrdnými spolužáky.

Všechno marno. Ať hádal tak či tak, vždy mu rod Valois uklouzl.

Profesor Šetelík vida, že Jechuntál zbytečně zkracuje nebo prodlužuje válku o dědictví francouzské, poslal ho s nedostatečnou na místo a pronesl památná slova: „Rostlina bez vody hyne a tak i středoškolský student...“

Profesor Šetelík jal se nyní tklivými slovy varovat studenty před propastí nevědomosti. Což je to tak něco těžkého, zapamatovat si dějepisná data, když lze se hravě pomocí mnemotechniky naučit nazpaměť až dvacetimístná čísla? Ano, mnemotechnika, umění paměti, uvede vás v taje historických dat. Hlavní věcí je, abyste se vžili rozumově v data, rozložili si je na prvky a prvky skládali, tak vám se nevytrousí z paměti ani jeden rok.

„Vezměme si,“ řekl, „kupříkladu toto: Poslední panovníci z rodu Plantagenetského panovali v Anglii, kdypak, Klučino? Vím, že to nevíte, máte nedostatečně, sedněte si. To jsou ty konce. Ať se zeptám na co chci, ať ťuknu kde chci, ležíte. A to je to, že nedovedete se učit datům. Není to nic těžkého. Čtu tedy a učím se, že poslední panovníci z rodu Plantagenetského v Anglii byli Eduard I., II., III. a Richard II. a že panovali od roku 1272-1399. Abych si tedy zapamatoval 1272, řeknu si dvanáct a sedmdesát dva. A co vidím? 12, 72, všude dvojka, dvě dvojky a na počátku první dvojky je 1 a na počátku druhé 7. Uvážím tyto okolnosti a řeknu jedna, dvě, jak jdou v pořádku v systému arabských číslic. Mám nyní tisíc a staletí a nyní vím, že jedna a šest je sedm, znám tedy i desítky, onu pomocnou číslici (šest) dělím pak třemi, totiž součtem z prvních 1 + 2, a mám dvě. Rozmyslím a promyslím si to a to by v tom museli být všichni čerti, abych do smrti zapomněl na. letopočet 1272. Mohu postupovati také jinak, rozdělím jako prvé 12 + 72, vidíte to všichni dobře na tabuli? Tedy 12-1-72. Vezmu nyní součet 1+2=3 a řeknu 3 x 12 je 36 a nyní dvakrát 36 je 72 a zas mám 1272 a do smrti nezapomenu, že poslední panovníci z rodu Plantagenetského panovali od roku tisícého dvoustého sedmdesátého druhého. A nyní kdy vymřeli. Čtu a učím se roku 1399. Vidím číslice a zajásám. Není nic lehčího než naučiti se rok 1399. Na smrtelné posteli musím si na to vzpomenout.

Podívejte se a pozorujte. Vím, že v jiném tisíciletí nemohli vyhynout než v prvním, zbývá 399. Třikrát tři je devět. Zbývá zapamatovat si ještě tu devítku a jsem hotov. Mohu ovšem postupovat i jinak. Rozkladem 13 + 99. Řeknu si třináctka je nešťastné číslo, tedy: Nešťastné číslo + 99. A devadesát devět je sto bez jedné. Vzpomenu si tedy na sto a na jedničku, kterou musím odečíst. A dám to hezky dohromady a vím, že vyhynuli roku 1399.

Jsou ještě jiné lehké systémy, kupříkladu Jechuntál nevěděl, že rod Valois panoval ve Francii od roku 1328 a do roku 1498. Bylo to trapné pro mne, pro něho a smutné pro jeho rodiče, kterým dělá tím hanbu. Být tedy na jeho místě, zapamatuji si lehko číslo 1328. Kdy jste se narodil, Jechuntále?“

„1893, 15. března.“

„Tak se podívejte. Odečtete od roku 1893, svého narození 500 let a zbyde 1393, tedy 13 už znáte a tu těch 28 seznáte na základě tomto. Narodil jste se 15. března, což je třetí měsíc. Vemte si 5 ze března a tu trojku, třetí měsíc, sečtěte a mále 8, zbývá ještě myšlenkově vytvořit si dvojku. 15. březen, to je 1+5=6, třetí měsíc, tedy 6:3=2 - dvojka je tady. Víte, že v pořadí číselném jde napřed dvojka před osmičkou, bystře sestavíte 28, před to 13 a do smrti, Jechuntále, nezapomenete, že rod Valois panoval ve Francii od roku 1328...“

            Při příští hodině přišel na inspekci ředitel. Kladl též otázky a mezi jiným pravil k Zemanovi: „Váš tatínek má na rohu obchod uhlím, hm, povězte mně, odkdy panoval ve Francii rod Valois?“

Zeman upřel bolestný zrak na ředitele, mlčel chvíli a pak zakvílel: „Já jsem prosím zapomněl, kdy se Jechuntál narodil, kterého měsíce, jen vím, že rod Valois panoval ve Francii 500 let před narozením Jechuntála...“

   


 

Moderní lov velryb

 

Ze všech druhů loveckého sportu nebyl žádný provázen pro svou nebezpečnost tolika fantastickými případy jako lov velryb, kde fantazii nezúčastněných mohlo se poskytnout volné pole.

Je pravda, že lov na velryby není jakýmsi podnikem, s kterým se můžeme obírati každodenně a že bylo jistě k tomu třeba odvahy odebrati se do ledových a nehostinných krajů a podniknouti tam zápas s těmito obry z říše nynější zvířeny.

Za dřívějších časů lovec velryb mohl ještě leccos vypravovat a popustil přečasto uzdu své fantazii, nejsa v kruhu posluchačů nikým kontrolován, jisto však je, že právě tito staří lovci velryb naučili nás první poznávat krajiny polární a že znalost arktických a antarktických moří byla jich prostřednictvím značně rozšířena.

Lov velryb, který dříve, přestože vyžadoval chuti po dobrodružstvích a napětí tělesných sil, obsahoval v sobě i zakořeněné choutky materiální, zájmy hmotné, jako lov ryb a lov vůbec, vzal na se poslední dobou zcela novou, tvářnost, stal se řemeslem. Byl-li dříve lov velryb odkázán na nedostatečné pomůcky, dnes při lovu velryb užívá se všech vymožeností moderní techniky; lov velryb, který dříve byl považován za umění v lovu, dnes následkem zdokonalení moderní techniky stal se po dlouhém vývoji řemeslným odvětvím.

Systematicky zabývali se nejdříve lovem velryb Baskové a to ve století čtrnáctém a patnáctém, přinejmenším byli prvními, kteří si zbudovali zvláštní lodi k tomuto lovu, které vzhledem k tomu, že byl lov na velryby provozován v mořích severních, byly silně stavěny a opatřeny a na přídě pobity železem.

Též starší doba lovu velryb předchází době Basků. Byli to národové hlavně germánští, námořní, kteří vypravovali se na lov velryb na křižnících, z nichž utvořili menší loďstvo, a byli na cestách po celé měsíce, ba i po léta.

Takový křižník měl s sebou množství menších člunů, které byly lehce stavěny a na obou stranách přiostřeny a mohly co nejrychleji dělat jakékoliv pohyby. Každý z těchto člunů, jichž bylo s jedním křižníkem až pět, byl obsazen šesti muži s primitivními nástroji. Později se na výpravách těch mnoho nezměnilo. Byla tu opět veliká loď, zbudovaná pevně a množství malých lodí, obsazených harpuníkem, kormidelníkem a čtyřmi veslaři. Jako náčiní lovecké byly na člunu čtyři harpuny, více kopí a pak jakýsi druh hmoždíře, kterým se střílelo po velrybách a který vyrazil s nábojem ostrý krátký nůž, lano a hák. Nejdůležitějším náčiním loveckým byla však harpuna, upevněná na konopném provazu, náležitě silném, v délce 350 loktů. Harpun těch bylo více a rychle za sebou vrhali je harpuníci ze člunu do těla velryby. Když harpuna v těle velryby „seděla“, tu člun byl co nejrychleji obrácen a nyní nastal pravý zápas, útěk a potápění se raněné velryby a její pronásledování mužstvem člunu.

Zápas trval 10, 20, 30 minut, někdy i dvakrát tak dlouho a skončil obyčejně tím, že uštvaná a obyčejně víceronásobně raněná velryba byla kopími a výstřelem z hmoždíře usmrcena.

Při jízdě tak dlouho trvající nebylo lze ovšem myslet na to, aby kořist byla snad odvlečena do nějakého přístavu, nýbrž bylo nutno zužitkovat z velryby hned na místě vše, co bylo cenné. Za tím účelem byla velryba odvlečena k velké lodi a silný řetěz jí uvázán u kořene ohonu. Za řetěz ten s velkou námahou vytažena podél přídy do výše tak, že její hlava dolů skloněná plula ve vodě. Pracně pak byla velryba po částech zbavována tuku, který byl z ní řezán v pruzích, které pak dopravovány na palubu, kde vyvářeny na rybí tuk.   Pak byla též vyřezána kostice a po osmihodinové práci mrtvola velryby jako beztvárná hmota přenechána napospas mořským vlnám.

Během posledních desetiletí vzal však, jak již jsme řekli, lov velryb na sebe zcela novou tvářnost. Dnes nikdo nevysílá velké křižníky do vod, nýbrž na místech, kde velryby navštěvují jako zvířata pospolitá společně místa, kde nacházejí potravu, tam založí se velrybářské farmy, faktorie, jako činí Pacifická velrybářská společnost britské Kolumbie na západním pobřeží kolumbijském anebo Tyee Company na pobřeží Aljašky.

Každá z těchto velrybářských faktorií sestává z továrenské budovy a vedlejších stavení, má v přístavu k dispozici několik malých parolodí, které podnikají příležitostné vyjížďky na lov třebas dvakrát i víckrát za den. Na přídě paluby stojí zvláštní druh děla. Náboj sestává z těžké harpuny, opatřené zvláštním zahnutým bodcem, kterým je zastižená velryba připoutána k lodi. Harpuna opatřena je na konci zvláštním přístrojem, který uvede ve výbuch výbušnou látku, nacházející se na jejím konci, kterou se velryba rychle usmrtí. Někdy se ovšem stane, že výbuch selže a tu nezbývá nic jiného, než po starém způsobu pronásledovat raněné zvíře a třebas i ručně zasadit velrybě smrtelnou ránu kopím, jako španělský torero usmrcuje dýkou rozzuřeného býka.

Všechny druhy velryb, velryby obřímí i plejtváci, dále kytovci, ti všichni po stech a stech padají ročně za oběť hromadnému vraždění. Na celém pobřeží pacifickém provozuje se pak urputný boj a lov na velrybu sírobřichou, zvanou Američany sulphurbottom, která je považována za největší ze všech velryb. Po celém pobřeží pacifickém jest také nejvíce rozšířena a nejvydatnější. Při velikosti 29 metrů dosahuje váhy 147 000 kg. Jest důvtipná a opatrná. Kůže její jest svrchu hladká, na spodní straně drsná, barva kůže na vrchu černá až světle hnědá, na břiše živě žlutá, barvy síry.

Velryby, které byly mužstvem parníků společnosti usmrceny, jsou řetězem připjaty k parníku a dopravovány zvláštním způsobem k velrybářským stanicím. Aby totiž jejich doprava byla co nejrychlejší, čerpá se pomocí vzdušných pump do velryb vzduch, aby velryby se nafoukly a pohodlně plavaly na povrchu. Vzduch přivádí se do těla velryb rourou, na konci špičatou, která se libovolně zasadí dovnitř těla. Když velryby vynoří se, následkem bohatého vzdušného obsahu, tak jako nafouknutý měch z vody, uzavře se otvor, kudy vzduch se čerpal, zvláštním přístrojem.

Pak dopraví se na velrybářskou stanici, kde podle možnosti vše jest zpracováno mechanickou cestou. Pomocí jeřábu jest velryba vytažena z přístavu a parním pohonem dopravována na místo zpracování. Její zbavení vrstev tuku provádí se také stroji, které vrstvy tuku odlupují tak pěkně, jako sloupne se kůra z citrónu. Nic není zde ztraceno. I z masa a kostí vyváří se rybí tuk. Z masa pak zbaveného tuku a uměle usušeného, jakož i z mletých kostí vyrábí se hned na místě vydatné umělé hnojivo. Dokonce i voda, ve které byl tuk vyvářen, se zužitkuje. Slouží ku přípravě rybího klí.

 

   


 

Módní referát paní Jedličkové

 

Redigoval jsem krajinský časopis Neodvislost. Dnes po té zkušenosti, kterou jsem měl s listem, vím zcela určitě, že jakmile má nějaký časopis název Neodvislost, znamená to, že se našlo několik zámožnějších lidí, kteří pocítili potřebu kdekomu vynadat, a že si založili Neodvislost.

List ten sloužil tedy podobnému účelu. Práce jsem mnoho neměl, neboť vydavatelstvo zahrnulo mě články, které jsem jen upravoval k tisku. Byl to zejména tamější lékárník, který mně vyplácel služné, pak dva obchodníci s koloniálním zbožím a jeden obchodník s dobytkem. Ti bili do radnice s plnou vervou.

Nejvíce příspěvků přinášel obchodník s dobytkem. Tento liboval si v projevech, které byly sice kusé, náhle přetržené, ale tak jadrné, že jsem byl nucen škrtat půl stránky. Přinesl kupříkladu Dopis z města, jak to nazýval.

"Jest to proti radnici, zejména proti starostoví," řekl, vytahuje z kapsy viržinko. To byl jeho zvyk. Tím viržinkem mne jaksi. podplácel.

Nápis článku zněl: "Znám tě, kulhavý ďáble!" "To přece víte, že kulhá," pravíl, "starostovi se taky říká šmaťha."

Bylo to tedy proti starostovi. Dál byl jmenován plným jménem a stálo tam: "Kdo byl proti tomu, aby nebyl prodán kus obecní městské louky panu Jedličkoví? Proč prodali ten kus tomu přivandrovalému Mejstříkovi? Říká se, že se vždy dvě sv ... najdou, a tak si pan starosta s panem Mejstříkem padli do náručí."

"To sv ... škrtnu, pane Jedličko."

"Co vás napadá, pane redaktor, sv., když jsou za tím tečky, je právě efektní. To má švih a každý hned ví, že sv. s tečkami znamená hroznou svini, a budou se smát jak tomu Mejstříkoví, tak starostovi. Dál uvídíte ještě zkratku pro a za tím sedm teček, to ne.. znamená prase, nýbrž proklatče, totiž proklatče starosto! Zkratka v s třemi tečkami znamená vole, to hned uhodne každý čtenář. To všechno nesmíte škrtat."

Marně jsem mu vykládal, že do listu nesmí přijít ani sv., ani pr., ani v., ani ty ostatní vypsané urážky, pan Jedlička neúprosně stál na tom, že musí se tedy o tom poradit vydavatelstvo listu a že večer se sejdeme u pana lékárníka.

Toho večera nastal krutý boj v bytě pana lékárníka o to, zdali sv. s třemi tečkami a ty ostatní zkratky jsou s to srazit radniční kliku.

Pravil jsem, že jako zodpovědný redaktor, kdybych to otiskl, přijdu před porotu a že budu zavřen.

Pan Skorkovský z vydavatelstva počal mluvit o Barákoví a o Grégrovi, ti že také kvůli novinám seděli v žaláři a že to je jen čest.

Pan lékárník sdílel můj náhled. Pravil, že je pro ostrý způsob psaní, ale že článek pana Jedličky je přece jen trochu ostrý a že třeba seškrtat ty urážky.

"Jak tam nebude svině, proklatče a vole," zvolal pan Jedlička, "tak článek ztrácí na své kráse."

Pan Skorkovský i pan Pavlousek byli při něm. Kdo by z nezasvěcených nás poslouchal, ten by se jistě podivíl, proč právě od lékárníků ozývají se pořád slova "svině, proklatče, vole".

Jako anděl mluvil jsem o slušnosti tisku, pan lékárník souhlasil se mnou, ale pan Jedlička s ostatními pány stál neúprosně na sv. s třemi, na pro se sedmi a na v. s třemi tečkami.

Debata byla bouřlivější a bouřlivější. Pan Skorkovský mně vytkl, že jsem mu v předešlém článku škrtl větu: "Kdo by tedy z počestných občanů náhodou zabloudil do zasedací síně radniční, nechť si rychle ucpe nos a utíká z toho místa puchu a nemravnosti."

,,A to jste také neuveřejnil, že starosta má novou služku, se kterou se v noci prochází po zahradě."

"Vždyť jste, pane Pavlousku, sám řekl, že se vám to zdálo ve spaní."

"Nu dobře, pane redaktore, ale copak to nemělo název Sen poplatníka o jednom starostovi z našeho města? Pamatujete se, že jsem vám řekl, že je to výborná věc, že to má přijít pod čáru? Víte, jak tam bylo, jak starosta se proměnil najednou ve velblouda! A vy jste to dosud neuveřejnil!"

Pan Jedlička zatím si promyslil, co naposled řekne: "Když to tam nedáte," pravil vstávaje, "pište si ty blbosti sám."

Tak jsem přišel o přispívatele. Stávkovali s ním pan Pavlousek i pan Skorkovský.

Příští týden objevila se v redakci paní Jedličková. Byla to starší dáma, která se šatila s onou hroznou, neodpustitelnou, barbarskou nevkusností maloměstských dam.

"Mám k vám, pane redaktore, prosbu," pravila, vytahujíc z kapsy svazek papíru. "Zabývám se již delší dobu pozorováním módy, a poněvadž ve vašem listě nemáte žádnou módní rubriku, usmyslila jsem si, že budu informovat zdejší dámy o nových směrech v módě. Myslím, že se vám to bude líbit."

Rozložila přede mnou papíry a já četl: "Letošní podzimní promenáda na našem městě skýtá pohled neobyčejně rozmanitý. Vedle dámy s neobvykle širokým kloboukem kráčí jiná se soukennou čapkou. První pajdá a druhá nedošlapuje. Obě mají sešmaťhané podpatky, což jest velice nevkusné, paní poštmistrová a paní lesní. Za nimi jde jiný hastroš. Myslí, když si koupila podzimní plášť z nazelenalého homespunu s velkými kapsami, že už snědla všechnu moudrost. A zatím se to převlíká jednou za uherský měsíc, takže každá dáma, která ji pozoruje, může právem zvolat: ,Milá paní Královcová, navrch huj, vespod fuj!' Bylo by předčasno mluvit o podzimní módě. Paní starostová nosí už desátý rok stejný žaket, jenže letos si ho dala přešít, zač zůstala dlužna švadleně v Kutné Hoře. Za ní jde paní Krombholzová, která však dělá jen půl promenády až k poště, kde se obrátí, když se pochlubila, že má nové podzimní šaty z lodenu, za které dala padesát zlatých. Jestli za ně dala tolik, co za kachnu jedné selce na trhu, která když na tu krádež přišla, jí otloukla kachnu o namalovaný obličej, tak jí gratulujeme k laciné podzimní módě. Pěkné šaty podzimní nosí manželka prvního radního paní Borková, kterou nazývají všude ,bláznivou'. Baží tak po dojmu mladistvosti, že nosí krátké sukně. Nemusí nosit sukni a ji zvedat, má volné ruce, kterými sahá do pytlů s ořechy a s ovocem u kupce Skorkovského a Pavlouska. Zdá se, že paní Borková znamenitě dovede využitkovat nové módy v rukávech, totiž s výdutkem kolem lokte. Nedávno vysypala z lokte přes kilo švestek. Aspoň nesušili doma hubu. Myslím, co veřejně poplácával slečnu starostovic četnický strážmistr u kašny večer, že bude tím odzvoněno úzkým sukním. Neboť dále nelze již sukně zužovat, poněvadž pak taková ubohá dívka nemůže utéct, když za ní přijde její ženich pan Znamenáček. Snad opět přijde doba krinolín, pod které bude paní Kroupová schovávat pana kantora, až se vrátí náhle její manžel z koroptví. Příště přineseme něco o punčochách pana starosty."

"Tohle uveřejníte", pravila rozhodně paní Jedličková a doložila sladce: "Nebo vám vyškrábu oči!"

A tak jsem se z Neodvislosti dostal do ústavu slepců na Hradčanech.

   


 

Moje zpověď

 

28. říjen v řadě fejetonů pokouší se mne zostudit před celou českou veřejností. Uznávám, že vše, co píše o mně, zakládá se na pravdě. Jsem nejen takový bídák a ničema, jak mne popisuje 28. říjen, nýbrž i mnohem horší zpustlík.

Pokusím se proto dát 28. říjnu podrobný materiál k jeho výpadům, kterýž materiál budiž mou upřímnou zpovědí před celou českou veřejností.

Tedy: Zpovídám se bohu všemohoucímu i vám, pane poslanče Modráčku i Hudče, že jsem:

Již svým narozením způsobil velkou nepříjemnost své matce, která nespala kolik dní a nocí.

Ve věku tří měsíců že jsem zakousl svou kojnou, což mělo dohru před senátem trestního soudu v Praze, kde moje matka za mé nepřítomnosti byla odsouzena na tři měsíce pro nedbalý dozor nad dítětem.

Byl jsem v té době již tak zvrhlý, že jsem se k soudu vůbec nedostavil, abych promluvil jediné slovo ve prospěch své ubohé matky.

Naopak, rostl jsem vesele dál a jevil jsem zvířecí pudy. V šesti měsících snědl jsem svého staršího bratra a ukradl jsem mu svaté obrázky z rakvičky, které jsem schoval ke služce do postele. Byla vyhnána pro krádež a odsouzena pro okradení mrtvoly na deset let do těžkého žaláře, kde zemřela násilnou smrtí při rvačce s druhými trestanci na každodenní procházce. Její ženich se oběsil a zanechal po sobě šest nemanželských dítek, z nichž později několik sourozenců vyniklo jako hoteloví mezinárodní zloději a jeden se stal prelátem u premonstrátů a ten poslední, nejstarší, píše do 28. října.

Když mně bylo rok, nebylo ani jedné kočky v Praze, které byl bych nevypíchal oči nebo neusekl ocas.

Když jsem šel se svou vychovatelkou na procházku, vyhýbali se mně všichni psi již zdaleka.

Vychovatelka však se mnou dlouho nechodila, neboť když mně bylo osmnáct měsíců, odvedl jsem ji do kasáren na Karlově náměstí, kde jsem ji za dva balíčky tabáku dal vpospas vojákům. Vychovatelka nepřežila té hanby, dala se přejet u Veleslavína osobním vlakem, který se na té překážce vyšinul z kolejí, přičemž zahynulo osmnáct lidí a dvanáct bylo těžce raněno, mezi zabitými byl obchodník s ptáky. Všechny klece byly zničeny a z ptáků se zachránil řízením božím jen modráček (Cyanecula suesica), ptáček ze skupiny hudců, barvy navrchu šedohnědé, nad ocáskem světlejší, na hrdle a hrudi má však peří modré, uprostřed s polem bílým neb rzivorudým. Bříško jest bílé. Domovem jest modráček v Čechách, objevuje se, ač nikoliv hojně, na vlhkých místech křovím porostlých. Živí se červy a hmyzem, jež lapaje, pohybuje ocáskem. Jsa ošetřován v kleci, krotne záhy a horlivě zpívá. (Viz Ottův slovník naučný, sedmnáctý díl, str. 494, heslo Modráček - Modřín.)

Ve třech letech nebylo zvrhlejšího hocha v celé Praze. V tomto útlém věku udržoval jsem milostný poměr s manželkou jedné vysoce postavené osobnosti, kteráž aféra byla by rozvířila celou Prahu i venkov, kdyby se dostala do veřejnosti.

Ve věku čtyř let utekl jsem z domova, poněvadž jsem rozbil své sestře Máně hlavu šicím strojem. Při útěku zmocnil jsem se doma několika tisíců zlatých, které jsem prohýřil v páté čtvrti se zloději.

Když mně došly peníze, živil jsem se žebrotou a kapesními krádežemi, vydávaje se za syna knížete Thuna (tenkrát byl ještě hrabětem). Byl jsem dopaden a dán do polepšovny v Libni, kterou jsem podpálil. V ohni zahynuli všichni učitelé, které jsem uzamkl zvenčí v pokojích.

Nastaly opět smutné doby. Hladov plížil jsem se ve věku pěti let ulicemi Prahy a kradl housky u pekařů a jablka u hokynářek. Situaci jsem si však znamenitě polepšil, když jsem se vloupal do chrámu u svatého Tomáše, odkud jsem ukradl zlatý kalich. Kalich jsem prodal jednomu židovi v páté čtvrti za zlatku a když jsem peníze prohýřil v jistém domě v Umrlčí uličce, chodil jsem žida vydírat, vyhrožuje mu udáním. Tahal jsem z něho zlatku za zlatkou, až konečně se šel udat na policii, aby to měl lacinější.

Byl jsem nucen zmizet z Prahy a odebral jsem se do Polné a má-li být má zpověď upřímnou a úplnou, prohlašuji veřejně: Tu holku v Polné nezabil Hilsner, ale já! Udělal jsem to za tři zlaté!

Jest úplně přirozené, že jsem byl potom v Polné nemožným, i šel jsem pěšky do Vídně, kam jsem dorazil ve věku šesti let a nemaje prostředků na dráhu do Prahy, byl jsem nucen vyloupit banku na Herrenstrasse, zardousiv předtím z opatrnosti čtyři hlídače, jednoho po druhém.

Byl to opravdu jeden z mých ošklivých skutků, které se dají těžko omluvit, ale, když si pomyslíte, že jsem toužil po domově, abych uviděl opět po dlouhé době své ustarané rodiče...

Ale nač být sentimentálním. Do Prahy jsem potom dojel šťastně, vylákav předtím jednu starší paní na plošinu. Vytrhl jsem jí kabelku a sestrčil v plné jízdě. Když se po ní sháněli, řekl jsem, že ta paní na minulé stanici vystoupila a že všechny pozdravuje.

Své rodiče jsem však naživu nezastal. Otec se oběsil asi dva měsíce předtím z hoře nad mou zvrhlostí a moje matička skočila z Karlova mostu a když ji zachraňovali, převrhla loďku se zachránci, kteří se také utopili.

Rostl jsem jako kůl v plotě, poněvadž jsem otrávil celou rodinu svého ubohého strýce, abych se mohl zmocnit jeho spořitelní knížky, ve které jsem padělal cifry, abych dostal víc...

Vážená redakce 28. října!

Péro mně vypovídá službu. Chtěl bych psát ještě víc a vyzpovídat se až do konce. Proud upřímných slzí pokání kalí mně však zrak. Pláču, hořce pláču nad svým mládím i nad svou minulostí a upřímně se těším na pokračování v 28. říjnu. Jest to i bude doplněk k mé zpovědi.

A aby bylo mé pokání před celým českým národem úplnější, prosím, abyste mne přijali za člena vaší strany pokrokových socialistů.

Slibuji, že dobrým chováním okážu se hoden vaší důvěry.

Prosím, abyste mne sdělili, kdy a kde mám zaplatit první příspěvek vaší straně.

Prozatím tedy nashledanou.

     


 

Mravenčí vajíčka


U Mramuchů v Súlové ubytovalo se „panstvo“ z Peštu, a od té doby nastaly pro starého Mramucha smutné časy. „Ti kluci toho panstva,“ stěžoval si sousedům, „ti mne utrápí, ba že nedožijem zimy, zemřem. Kluci lezou do stáje, nenechají nic na pokoji. Mou zapekačku53 zničili, pravda, že pán velkomožný daroval mi dýmku, pěknou dýmku, ale co platno, zapekačka je zapekačka. A rozumět těm klukům nelze. Švandrkuje to maďarsky, jako pes když v dáli štěká.“

Po takové řeči plival starý Mramuch kolem sebe hodnou chvíli, pak sňal beranici s hlavy, hrábl si do dlouhých šedivých vlasů, otočil se, zahromoval a šel si na zlost vypít sklínku do krčmy.

„Ať jim, těm klukům, pán bůh uši odřeže,“ křičel, převrátiv do sebe několik kalíšků slivovice.

„Ale copak, vždyť panstvo dobře platí, tak nehromujte,“ tišil Mramucha rychtář, „podívejte se, těch rýnských, co budete mít. To stojí už za tu zlost.“

„Pravda, páni hodní, ale ti kluci. Pán velkomožný dobrý člověk, včera mně povídá, abych v neděli s nimi obědval, ať prý vidím panský oběd. Paní bude sama vařit. Tak člověka si i takové panstvo váží, ale pán bůh mne netrestej, ti kluci, mít je zde v ruce! Tak na mne přichází někdy myšlenka, netrestej, bože, ale ta moje radost, kdyby kluky někdo spráskal, až by leželi po celou tu dobu, co zde budem mít pány,“ zlostně pronášel Mramuch, „člověk už teď ani nemá čas sbírat mravenčí vajíčka a jít je prodat do Predmiru. Kluci všude za mnou, ta zodpovědnost.“

„Však pan notarius, když jsem byl včera v Predmiru, stěžoval si, že má již malou zásobu mravenčích vajíček a prý chytil opět jednoho kosa,“ pravil rychtář, „tak abyste došel s nějakými.“

„Půjdu ráno, když ti kluci budou spáti, beztoho později nebude lze. Zítra je neděle, zval mne velkomožný pán k obědu, aspoň vytrávím,“ pravil Mramuch, dopíjeje láhev slivovice. Nežli na seně doma usnul, těšil se, jak pozítří bude notář platit za mravenčí vajíčka . . .

Bylo ráno. Starý Mramuch opatrně, tiše slezl s půdy, vzal nůši, sekyru, režný pytlík a lopatu a vydal se mezi skalami k lesu.

Slunce ozařovalo strmé, ostré vrcholky Súlovských skal a z lesů vycházela pára. Bylo krásné jitro.

„To je pěkně,“ zašeptal si Mramuch, „tak ticho všude, kluci zde nejsou, boží krása, vzduch čistý, pršet dnes nebude. Notář bude musit víc platit za vajíčka než teď. Člověk má větší vydání. Jde do krčmy, zapije si, utratí hromadu peněz, a to jen ti kluci jsou vinni. Kdo jiný? Na zlost piju, jen na zlost a pro ně. Tak, seberu vajíčka a pozítří draze prodám. Jen ti kluci.“

Došel v přemítání pomalu do lesa. „Zde bylo mraveniště, někdo ho rozházel,“ zašeptal vida, jak černí mravenci se hemží na rozestlaném jehličí.

„Patrně ti kluci, zbít je,“ výkřik pro sebe. Šel dále. U druhého místa našel totéž. „Ať mne pán bůh netrestá, klukům něco udělám.“

Konečně po dlouhém hledání podařilo se mu najít velké neporušené mraveniště. Postavil nůši na zem a počal lopatou nabírat mraveniště. Naplnil nůši, nakopal trochu hlíny, pokryl povrch, aby mravenci nemohli ven, a opatrně ubíral se dolů na silnici.

U potoka nařezal několik vrbových větví.

Opatrně rozestlal mraveniště na silnici do dlouhé řady, kolem které rozložil vrbové větve, a sedě na trávě u potoka, díval se, jak spousty velikých mravenců vynášejí s chvatem malá bílá vajíčka mezi listy větví.

„Tučné mraveniště,“ šeptal si, dívaje se na množství vajíček, které za malou chvíli nacházelo se mezi listím. „Nejmíň za pětadvacet grošů. To je na tři deci slivovice. Tak se člověk musí namáhat. A pro koho jen? Pro ty kluky. Ba, jest to samá stálá rvačka s nimi.“

Slunce již stálo výře na obloze. Mlha se ztratila a bílé, nádherné skály Súlovské ostře vystoupily. Různé podoby tyčily se mezi sráznými stěnami.

Bylo asi deset hodin, když Mramuch ocitl se opět doma. Uložil nasbíraná vajíčka v komoře a pokusil se vyhnat rozpustilé synky „velkomožných“ pánů od seníku, kdež pustošili právě nemilosrdně mladé štěpy. Nic platno. Hoši se vrátili za chvíli zase, aby pokračovali ve svých vandalských výkonech.

„Ej, hrom se s nimi vypořádej,“ pomyslil si stařík, „jsem pozván k obědu, vadit se nebudu. Půjdu nyní do kostela a pak ještě se stavím na nějaké sklínce slivovice.“

A tak se i stalo.

O poledni vybral se trochu posilněný Mramuch k obědu k velkomožným pánům, který uvařila velkomožná paní sama.

Vstupuje do jizby, pozdravil uctivě a chtěl se usadit na prahu.

„I jen si sedněte sem,“ vybídl ho pán. „Vždyť jste jako mezi svými.“

Mramuch si sedl. Díval se nejisté kolem, jako kdyby nechtěl tomu věřit, že on, prostý sedlák ze Súlova, bude nyní obědvat s pány. Tak ho vidět nebožka žena!

„Víte, dnes budeme mít polévku a v ní něco, co jste jaktěživ nejed,“ pravila paní k staříkovi.

„Co jsem jaktěživ nejed,“ pomyslil si Mramuch, „to bude něco dobrého.“

„Velkomožná paní, uctivě prosím, jak se to jmenuje?“ optal se třesoucím se hlasem.

„Ságo, jest to z palmy,“ pravila paní.

„Tak, ságo, ságo, ba věru, co tečí už se nevynajde,“ zašeptal Mramuch, „takový název zvláštní, ságo. Ba svět je široký a mnoho jídel.“

Služka přinesla polévku na stůl. „Ságová polévka jest zdravá a chutná. Není sice ságo zvláštní chuti, ale my to rádi,“ promluvila paní, nalévajíc polévky udivenému Mramuchovi, jehož staré, vrásčité ruce nervosně se třásly.

Pohlédne stařík na polévku. V ní plave cosi, není to vidět, ale chopíš lžíci, a plno toho na ní. „Ba, je to zázrak,“ myslil si, pojídaje s chutí dosud neznámou polévku.

„Dnes jest obzvláště dobrá,“ podotkla paní. „A zvláštní jest to druh, větší,“ poznamenal pán, dávaje si na talíř novou porci.

„A nějaká zvířátka jsou v tom,“ pronesl uctivě Mramuch, „jako mra ...“ a stařík chyt se zuřivě za hlavu, vyskočil, převrhl židli a zmizel ve dveřích.

„Ježíši, on se zbláznil,“ pravila zděšeně paní, když se vzpamatovala ze svého leknutí.

Vtom již objeví se ve světnici starý Mramuch s režným pytlíkem v ruce.

„To není ságo,“ pravil smutně, „to jsou mravenčí vajíčka, poníženě prosím, velkomožný pane, byl plný a teď jest půl v polévce, tak mně přijde dvacetpět krejcarů. Byly velký ...“

Od toho času, když paní „velkomožná“ šla do komory pro ságo, brala si vždy s sebou lampičku.

A druhého dne v Predmiru pravil starý Mramuch, prodávaje zbytek mravenčích vajíček panu notáři:

„Jakpak by to kosi nežrali, když urozeným pánům to chutnalo. Říkali tomu ságo ...“

53 Dýmka z plechu, jež jest velmi rozšířena zvláště v horách mezi Slováky.

   


Mravoučná povídka

Kněžna ze Šwarcú udržovala milostný poměr s mladým zámeckým farářem, který byl velkým nepřítelem nemravnosti, neboť Bůh je vševidoucí a vševědoucí. Poněvadž udržoval milostný poměr s paní kněžnou, nenáviděl zejména nemravnost mezi chudým lidem.

On sám ponejprv vyznal kněžně lásku v zámecké kapli. A potom řekl: „Jdi, dcero, a nehřeš více!“ Bylo to tolik žertovné, že kněžna přičinila se, aby často s úsměvem opakoval ona biblická slova.

Dělil se tedy s knížetem o přízeň kněžny a ve svých kázáních hřímal proti nemravnosti, která bují tam dole pod zámkem v celé řadě nízkých baráků, obývaných vesměs lidmi, kteří pracují na panském dvoře.

Děti těch dělníků chodily do školky, kde jim několik jeptišek vykládalo samé hezké věci o svatém náboženství. Výsledek toho byl, že se to dětičkám popletlo v hlavě, a když přišly domů a slyšely rodiče hromovat, seděly jako zařezané.

Co je to ale plátno, jsou-li dětičky vlivem jeptišek blbé a zaživa andělíčky, když rodiče tápají ve tmách a nedovedou svou duši očistit od světských chtíčů a vášní?

Kněžna ze Šwarců naproti tomu konala mnoho dobrých skutků, které vyvážily její hříchy.

Ona se modlila a zbožností nahrazovala padlou ctnost. V době, když hřešila, důvěřovala v milosrdenství boží stejně jako v době, kdy dobrými skutky a pokáním očisťovala svou duši od hříchu - neboť nesmírné je milosrdenství boží! Dokonce rozkázala, aby jeptišky vařily pro děti oukrop.

Naproti tomu lidé v těch barácích žili ve hříších a nepomýšleli na věčnou odplatu, neboť neměli času na takové věci, když se dřeli po celý den za pár krejcarů na knížecím panství.

Oni se nemodlili a po výplatě mluvili zpustle o nesmírném milosrdenství božím, a když viděli kněžnu v zámeckém parku provázenou ctihodným panem farářem, plivali na zem a říkali: „Ta mrcha ani nestárne!“

Nepomýšleli na to ve své bezbožnosti, že vrchnost je od Pána Boha a že by to mohla slyšet.

Pak také říkali, že veledůstojný a ctihodný pan farář je prase, nepomýšlejíce, že je Pán Bůh může zatratit. Ale nezatracoval je ve své nesmírné dobrotě, neboť čekal, že se polepší.

Oni ale hřešili a říkali, že je kníže pán buvol. Jak na to skromné jméno přišli, čerti vědí, když na panství stýkali se vedle ředitele, důchodního a tak dále jenom se samými voly.

Pykali tedy za své hříchy a umírali sedřeni prací, ačkoliv se jinak říká, že je polní práce zdravá. Odcházeli z toho života vyhublí hladem, přes tu vychvalovanou zdravost polních prací, neboť byli bezbožní, rouhali se a neměli co jíst.

Mezi největší hříšníky patřil nádeník Vejvoda a nádenice Petrová.

Nešťastníci žili v konkubinátě a ke všemu chtěli ještě oklamat Pána Boha tím, že jinak chovali se počestně.

Jakápak ale počestnost, když z jejich vzájemného poměru (člověk se to stydí napsat!) vzešly nemanželské děti!

Poněvadž byly nemanželské, trestal je Pán Bůh tím, že nedostávaly oukrop a nebyly přijaty do školky spravované jeptiškami a nepoznaly, co je to Pán Bůh. Hrály si tedy doma se sirkami, nebo batolily se kolem rybníku a pořádní lidé v zámku čekali, že se bud utopí nebo uhoří, neboť Bůh je nejvýš milosrdný a způsobuje neštěstí jedině za tím účelem, aby se lidé polepšili. (Viz poslední neštěstí v Itálii, kde zahynulo přes čtvrt milionu lidí.)

Špatný příklad kazí však dobré mravy, a nic nepomáhalo, že farář po probděné noci s hraběnkou tím více hřímal proti nemravnosti, lidé nechodili na faru, nepředkládali křestní listy a nechtěli se dát požehnat a za požehnání zaplatit panu faráři. Najednou třebas někdo řekl: ,,No, holka, hleď, abys se ke mně odstěhovala!“ A už žili spolu ku hrůze paní kněžny a zámeckého pana faráře, kteří živě představovali si posmrtné konce hříšníků.

,,Víme sami na sobě, jak těžko jest ubránit se pokušení,“ vzdychával pan farář, „oba dva, já totiž a vy, Vaše Milosti, máme silnou vůli, ale tělo je slabé, což zajisté vidíš, všemohoucí Bože, ale nejhroznější je, když chudí lidé žijí nemravně. Co je plátno kázání, když ti nešťastníci nechodí do kostela?“

„Hleďte tedy svým osobním zakročením, důstojný pane...“ - „Budu hledět,“ odvětil ctihodný muž a políbil paní kněžnu vzadu na krk.

V neděli odebral se tedy k Vojvodovi, aby mu vysvětlil, co to je konkubinát za ďáblův výmysl.

Vejvoda seděl u stolu a kouřil z dýmky. Petrová pletla punčochu a na posteli skotačily jejich děti.

Panu faráři byla nabídnuta jediná židle a Vejvoda sedl si k Petrové na lavici.

Zámecký farář beze všeho úvodu vyhnal děti z jizby a jal se nyní mluvit jim do duše.

„Měli jste být opatrní a pozorní, než jste to tak daleko dopracovali, že žijete v konkubinátě, neboť ďábel obchází kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“

„Ba jo!“ řekl Vejvoda.

„Nedovedete si představit, jakou posvátnou věcí jest stav manželský, Vejvodo!“ „Ba jo, velebný pane, je!“

„Tak vidíte, Vejvodo, a vy, Petrová, stav manželský jest věc cenná a u Boha vážená. Nechápete, že když žijete jen tak spolu, odvrátíte od sebe milost boží, Vejvodo?“

„Dyť je to jedno, velebný pane!“

„Ale, Vejvodo, pamatujte si, co mluvíte, nezdá se vám, že vám dřevění jazyk?“

„To ne, velebný pane!“

„Vejvodo, pro milosrdenství boží, chodil jste do svatého náboženství?“

„Chodil, měl jsem z náboženství jedničku.“

„A není vám, Vejvodo, líto těch dob, kdy jste se učil vroucně vzývat Boha?“

Vejvoda si odplivl: „Víme, pane faráři, to je už moc dávno!“

„A nemyslíte, Vejvodo, že po smrti shledáte se se všemi nepravostmi a že mám o váš posmrtný život velkou obavu?“ „Dyť je to jedno, velebný pane!“

„Vejvodo, zapřísahám vás, očistěte se a dejte se zde s Petrovou řádně oddat. Vždyť je to zrovna tak, jako kdybyste požádal manželku bližního svého, jak zní přikázání! Vejvodo! Pamatujte na věčný život, na smrt? Chcete mně slíbit, že napravíte zlo, které jste způsobil? Vždyť je to prasáctví, Vejvodo! Zrovna jak říkám: jako svést manželku jiného! Co tedy budeme dělat, Vejvodo?“

A Vejvoda vyňal dýmku z úst, vzal pana faráře za ruku a řekl důvěrně:

„Zůstaneme tedy dál těma prasaty, pane faráři!“

A zámecký farář vyběhl po těch slovech, jako když mu hlavu zapálí, z baráku...

 

   


 

Mučednická smrt německého misionáře v Číně

Z vypravování Číňana z velkoobchodu Staňkova v Praze

V provincii „Čtvero údolí“ žilo spokojeně v klášteře Zlaté květnici sedm svatých Chunguzů. Krmili zlaté kapříky v jezírku a ptáky pelikány na březích stojatých vod i nádherné stříbrné volavky u říčky Lar-Me-Har, která jim také poháněla velké mlýnky modlitební. Tak žili spokojeně, dokud tam nepřišli Němci stavět dráhu z města druhé třídy Kičan-ongu do města třídy třetí Mo-Ho-Ping, aby byla spojena provincie Čtvero údolí s provincií Ptačích hlav u pramenů Jan-tse-Kiangu. Tito němečtí diblíci ze západu měli průvod od místokrálů obou provincií a vycházeli celkem dobře s obyvatelstvem, navštěvovali pagody, učili se nářečí provincie Čtvero údolí a pojídali kořeny lilií, nakládané v sladkém víně.

Mezi těmito německými diblíky vynikal obchodním duchem pan Theodor Feuergart, který provázel průvod inženýrů a stálého řadového čínského vojska. Původně křtil obyvatelstvo v provincii Ming-Lao za mírnou náhradu, kterou mu poskytovala Společnost pro záchranu srdcí, založená nejdůstojnějším biskupem Lichtersternem v Kantoně. Dávali mu zprvu za každou duši, kterou vyrval Budhovi nebo stoupencům filosofa Laotse a Konfu-tse, obnos deseti malých ,,pa“, později dostával za každý křest dva stříbrné penízky a 10 procent provise z toho, co museli odvádět pokřtění biskupovi v Kantonu. Obchody se dařily, i byl přijat na pevný plat šesti taelů stříbra měsíčně a zvýšena mu provise na dvacet procent. Bylo to, jako by sbíral inseráty. Byl by si rád kromě křtu vzal s sebou také nějaké jiné vzorky zboží než nože solingenské, které prodával nebo vyměňoval za vzácná péra stříbrných volavek, kdyby byl nemusel s sebou nosit plány, mapy a fotografický aparát, poněvadž tento výtečný člověk hodlal bud Anglii nebo Rusku prodat důkladně vypracované rozestavení posádek čínského vojska v severních a západních provinciích. Byl to tedy člověk naprosto podnikavý a pocházel z Trutnova, kde jeho bratr byl městským radním a zuřivým německým nacionálem. Když se přidružil k výpravě inženýrů, vyměřujících dráhu z Ki-čan-onga do Mo-Ho-Ping, hádal se s nimi často o politice mezi háji tamarišků a malými jezírky, kde se proháněly želvy a rostl bambus. Jeden z inženýrů, bydlící v Pekingu od dvaceti let, stal se před několika léty wolfiánem. Bylo to příliš platonické a nemohl nijak své přesvědčení dále v lidu rozšířit, poněvadž to bylo příliš daleko od střediska evropské německé kultury. Ostatním inženýrům bylo to jedno. Hádat se o politice připadalo jim trochu podivným v této zemi divů, podivných tvarů v území Velkého draka, kterému právě zapověděla vláda přísným zákonem vstup do severních provincií, poněvadž Velký drak poslal příliš mnoho deště do jižní části říše.

Konečně však se stalo, že pan Theodor Feuergart pohádal se i se svým přívržencem a rozmrzelý odešel od společnosti, pokřtiv předtím najednou čtyry sta kuliů, pracujících u společnosti v řece Svatých znaků. Prošel tak sám východní část provincie, a málem byl by pro Krista Pána podstoupil v městě Wong-Sing smrt noži, kdyby byl včas před soudem úředníků s modrými kuličkami na čepici Krista Ježíše nezapřel a neřečnil přes dvě hodiny lámaným nářečím provincie Čtvero údolí o božských a posvátných pravidlech, obsažených v knize filosofa Konfu-tse a filosofa Laotse: „Hledati pravdu.“ Byl za to pochválen a v průvodu tří vojáků odveden do kláštera Zlatá květnice, kde žilo sedm svatých Chunguzů.

Co měl ubožák Theodor Feuergart dělati mezi sedmi svatými Chunguzi, mezi hodným Pu-dze, rozšafným Lodže, moudrým Ma-dze, ctihodným Rong-dze, bystrým Ig-nong-dze, poctivým Fong-dzem a jemným Ci-yong-dzem?

Místodržitel provincie Čtvero údolí vydal nařízení, aby udělali z ubohého pana Theodora Feuergarta bonze, kněze, který by pokřtěné obyvatelstvo provincií Čtvero údolí přivedl opět na cestu nauk filosofa Laotse a filosofa Konfu-tse. Ubohý ďábel od západu, ubohých sedm svatých Chun-guzů! Učili ho tibetánskému jazyku, kterým proplétají ná-boženské úvahy obou filosofů. Učili ho stavět se na hlavu a provádět ony podivuhodné kejkle, pro které stali se sami svatými. Krmili ho masem čínských psů ,,chow-chow“, nadívaných huspeninou z očí koček a z rozsekaných psích tasemnic. Cpali do něho shnilá vejce upravená s omáčkou ,,wang-ho“, v níž plaval zvláštní druh hmyzu. A přitom hovořili s ním o nekonečnosti, dobrotě a úctě k rodičům, o zásadách mravnosti, o bohatství, o chudobě, o tajemné značce ,,kio-ting“, nacházející se na hřbetě želv v jezírkách horních provincií. Učili ho neúnavně 80 000 značkám, kterými se vyznamenává písmo čínských učenců. Vštěpovali mu do hlavy písně ku chvále menšího draka, sepsané před vpádem dynastie Mandžů, a jednoho dne, kdy jeho duch opět po dlouhém čase byl jakž takž svěží, vyvedli ho před klášter, který musel obtančit tolikrát, kolik je svatých zna-ček na mušli ,,jiming-mang“. Byl s tím hotov až za devět dní. Pak mu propíchali tváře a chodidla ostnatými kolíky a musel odříkávat modlitbu Vítězných pěti srdcí, totiž spravedlnosti, ctnosti, slušnosti, mírumilovnosti a rozumu. S těmi modlitbami byl hotov za čtrnácte dní. Pak odvedli ho k místokráli provincie, který řekl: „Ďáble od západního moře! Jaké učení se ti lépe líbí, učení Krista Ježíše, či učení filosofa Laotse a božského Konfu-tse?“

„Učení božského Laotse a třikrát božšího Konfu-tse!“

I bylo mu dovoleno, aby připlížil se po čtyřech k místokráli, který ho laskavě kopl a řekl: „Jdi, ďáble od západu, do síně ,dračí’, kde nalezneš ku svému občerstvení pečeného jelena s vrchů Inde-Ming. I odešel pan Theodor Feuergart do síně, kde jak náleží pochutnal si na pečeném jelenu. Jedl tu vonnou pečeni po dlouhých těch útrapách s takovou chutí, že když ho odnášeli od stolu, a zakopnuvše pustili ho na břicho, tu v pravém slova smyslu pukl. Ubožáka zakopali pak pod pahorkem Bílých stínů vdov, a když později za tři roky dozvěděl se biskup v Kantonu, pan Lichterstern, o jeho smrti, rozeslal zprávu, že v provincii Čtvero údolí zahynul mučednickou smrtí německý misionář Theodor Feuergart, rakouský příslušník.

Takový byl konec tohoto poctivého Němce.

 


 

Můj kvartýrský se zbláznil

I

Nemohu tvrdit, že by můj kvartýrský nebyl právě silákem. Měl doma dvě dvoukilogramové činky, které vzpíral až desetkrát. Častěji se též stávalo, že náhle vrazil do mého pokoje a zardívaje se trochu, říkal: „Neměl byste chuť se se mnou, boxovat?“ Odmítl jsem to, neboť nechtěl jsem se ocitnouti v nemilé situaci podnájemníka, který zmaluje do modra svého bytného.

Představoval jsem si též, jak by se na mne pohlíželo, kdy můj kvartýrský na otázku, kdo mu udělal tu krásnou bouli nad okem, musel prohlásit, že mu to udělal ten pán, co je u něho na bytě.

Schválně jsem řekl krásnou bouli, neboť jinak nejmenoval můj bytný rozbité nosy a všemi barvami hrající neobvyklé výrůstky na čele, pod očima i nad očima zápasníků v rohování.

Mluvil o tom s velkým nadšením. Jednou přijde pozdě v noci domů, vzbudil mne a počal vyprávět: „Jsem fotografován s černochem Johnsonem, světovým mistrem v boxování. Jest to velmi krásný člověk. Nemá v nose chrupavku, přišel o ni v Austrálii. Jest to, abych tak řekl, vznešená postava a má jedno ucho vmáčknuté do lebky, vzpomínka to na jeho vítězné turné po Severní Americe. Zápasil právě s jedním dobrým boxerem. V druhém chodu mu rozbil nos, v třetím dal mu tak krásnou ránu do oka, až mu naběhl celý obličej do fialova. Neviděl jsem nikdy tak nádherné a krásné boule. Ano. V zdravém těle zdravý duch. Cvičme své tělo a naše inteligence poroste. Nechcete jednu do nosu? Uvidíte, jak vás to osvěží.“

Odmítl jsem to.

„Nezříkejte se toho požitku,“ varoval mne, „uvidíte, že si jednou sám řeknete o pořádnou ránu. Dobrou noc.“ Přál mně sice dobrou noc, ale nespal jsem až do rána.

Můj bytný zkusil totiž vedle v pokoji srazit pořádnou ranou pěstí jednu starobylou skříň k zemi a srazil přitom se skříně lampu. To by nebylo právě to nejhorší. Strhl však na sebe skříň a pod těmi troskami naříkal až do rána, dokud ho nevysvobodila správcová domu, přinášejíc mu snídaní.

Uděšeně vyprávěla, že sotva ho vyprostila, že jí ukazoval jednu ránu nad ucho.

„Nevím, co se to děje s milostpánem,“ stěžovala si, „dával mně korunu a prosil, abych mu dovolila, aby mně dal tu jeho zvláštní ránu, že mne skolí.“

Když jsem se s ním dal o tom do řeči, prohlásil, že bývaly kdysi ve starém Římě lepší časy. Boxeři měli na rukou zvláštní armaturu, mirmex zvanou, což byla rukavice hřeby posázená. To musely být překrásné rány.

„Kdybych vám s ní dal jednu,“ řekl dobrácky, „byl byste hotov. Bohužel u nás jsou jen samé rány suché. Jak to bylo krásné, když zápasilo se ve slohu pankration. Byl to souhrn zápasu a rohování. Bylo možno použít všech nedovolených chvatů a bezohledných záludů a ran. Naše zápasy ve volném slohu ani zdaleka nepřibližují se kráse zápasu onoho, ačkoliv, je-li vám libo, vykloubím vám za třicet vteřin obě nohy a ruce a přiškrtím vás drobátko.“

Odešel a tu noc jsem opět nespal, neboť vedle v pokoji můj kvartýrský křičel ze spaní v pravidelných přestávkách: „Kde chcete ležet, zbabělče? Řekněte si o tu ránu dřív, aby se také na vás dostalo.“

 

II

Jednoho dne slyšel jsem ho křičet ze spaní: „Pane, co to se mnou děláte, tohle přece není žádná kravata.“

„Aha,“ pomyslil jsem si, „už to začíná. Teď přijde na řadu Varieté se svými zápasy.“

Nemýlil jsem se. Druhého dne večer přišel si ke mně dlužit líh na pálení.

„Budu něco vařit,“ řekl, ukazuje na balíček, který měl v ruce, „neboť musím si počínat systematicky. Máte rád atletiku? Ne, vám nemůže to být lhostejné, vždyť jedná se o otužení těla, zvýšení jeho sil. Stávám se atletikou povšechně dokonalý, má krása tělesná se zvyšuje. Ve mně budí se touha po vyznamenáních.“

„Očekávají mne,“ mluvil dál kouleje očima, „znamenité pocty, dary a důstojenství. Má junácká ctižádost nikdy nezvrhne se v marnivost. Jsem jako ti staří atleti, kteří oddávali se zvláštnímu způsobu života, pojídajíce před spaním spousty masa vepřového a hovězího. Taky si to nesu s sebou.“

Rozbalil balíček. Byla tam tenounká kotletka a malý bifteček, plátek smutně vypadajícího hovězího.

„Tak si to ukuchtím,“ řekl a zmizel v kuchyni s těmi spoustami masa hovězího a vepřového.

Asi za tři čtvrtě hodiny slyšel jsem v kuchyni strašný rámus a hekání. Vrazil jsem tam a spatřil svého kvartýrského, jak zápasí sám s sebou. Právě si dával masáž a snažil se chvatem zákrčním. povalit sebe na lopatky.

„Odpískejte surovost,“ zvolal s divokým supěním, „copak nevidíte, že sebe škrtím?“

To bylo však dílem okamžiku. Udělal most a křičel: „Plácněte mne, ať jdu do parteru.“ Nežli jsem mohl zakročit, prolomil si most a klesl unaven na lopatky.

Zamkl jsem se před ním v pokoji. Do deseti hodin vytrvale však klepal mně na dvéře, volaje: „Není-liž pravda, že jsem byl aut, velectěné obecenstvo?“

Ráno slyšel jsem z jeho pokoje nový povyk. Rozeznal jsem hlas domovnice: „Ale, milostpane, praboha, co ta děláte.“ Načež slyšel jsem rozzuřený hlas svého kvartýrského: „Že vás, bavorský lve, nedostanu na lopatky?“

Druhého dne přinesl mu snídaní domovník. Co se odehrálo mezi nimi, nevím, neboť jsem byl na obvyklé ranní procházce po různých ospalých doupatech velkoměsta. Našel jsem ho však ležícího v posteli na břiše, s křenovou plackou na zádech.

„Dobrý výkon,“ vypravil ze sebe namáhavě, „krásný nelzon, praštil se mnou skvostně, pirueta, záda, dvě žebra...“

Pak dostal horečku a křičel, že není žádný profesionál nebo řemeslný zápasník a že nechce, aby se atletika zvrhla v řemeslo.

Přivolaný lékař marně mu domlouval, aby neležel na břiše.

Nechtěl naprosto ležet na zádech, hulákaje: „To je záludnost, myslíte, že jsem Madráli, arménský medvěd a že mne tak položíte na lopatky?“

Když se za týden uzdravil, šel přát k jmeninám svému strýci. Neslyšel jsem od něho, jak to bylo, ale sděleno mně to bylo ze strany jeho příbuzných. Jeho strýc, těžce nemocný, seděl v lenošce a můj kvartýrský, když mu blahopřál k svátku a brzkému uzdravení, počal ho bavit vypravováním o zápasech a mezi řečí vžil, se do toho tak, že na těžce nemocném strýci demonstroval některé surovosti, které prováděl Carlos na Šmejkalovi.

Pak jednoho dne můj kvartýrský nepřišel domů. Ráno pak ke svému překvapení četl jsem v novinách zprávu: Zuřivý zápas s výběrčím. Včera o deváté hodině večerní zabočil na most Palackého neznámý muž. Když výběrčí natáhl ruku pro 2 haléře, vrhl se neznámý na něho volaje: „Dobrá, když chcete zápasit, tak to hned začne.“ Výběrčí marně odkazoval výtržníka na meze slušnosti a byl neznámým povalen k zemi. Teprve když byla přivezena obecní truhla, podařilo se dvěma strážníkům několika „nedovolenými chvaty“ výtržníka dopravit do truhly. Na policii udával, že jest známý habešský tygr, a vedl různé zmatené řeči, takže bylo vidět, že ubohý muž je choromyslný. Po jeho totožnosti se pátrá.

Můj kvartýrský je tedy v Bohnicích. Aby nezuřil, zaopatřili mu tam velkou činku z papírové masy, na které je napsáno na každé kouli 100 kg. Zvedá ji po celý den a opatrovníkům říká, že je známý habešský tygr, který za dva roky položil na obě lopatky norvéžského vlka.

   


 

Můj přítel Hanuška



První naše setkání nebylo nijak příliš veselé. Byl jsem právě vyšetřován kvůli tomu, že při jedné pouliční demonstraci nešťastnou náhodou upadl jeden policejní strážník hlavou na mou hůl.
Dozorce vězňů v novoměstské trestnici Hovorka, který byl otcem všech, ve vyšetřovací vazbě umístil mne v oddělení různých živlů. Většinou byli to samí zlodějové ze řemesla.
Jeden z nich měl přezdívku Hanuška a nevěděl jsem, že se stane mým přítelem, až když pln soucitu nad mým osudem prohlásil, že až půjde konkařit, že v kbelíku na polévku propašuje mně viržinko. Měl modré oči, dobrácký pohled, usměvavou tvář, a to jsou vlastnosti, při nichž člověk zapomene, že mu hloupá společnost řekne, že jest to unfair spřátelit se se zlodějem.
Hanuška mně přinesl viržinko a Hanuška mne též dojal svým smutným osudem.
Jeho poslední případ, kvůli kterému zde trčel, byl neobyčejně tragický. Vyprávěl nám to tichým, smutným hlasem na pryčně, když po chodbě vše utichlo za večerů dlouhých a nudných.
„Tak vám, kamarádi,“ vypráví Hanuška, „jednou mě napadlo, že by bylo třeba opět se po něčem poohlédnout. Pomyslil jsem si, že by bylo záhodno změnit zboží. Samé peřiny, na kterých jsem dělal, už mně lezly za nehet, a tak jsem si pomyslil, abych začal dělat do bot. V noci, takhle v úterý, jdu po Václavském náměstí a padne mi do očí výkladní skříň s botami jednoho velkoobchodu. Rozhlídnu se, sejmu ji a beru se s ní pryč. Šel jsem hlavními ulicemi, poněvadž tam aspoň člověk nepotká policajta. Všichni strážníci bývají v noci ve vedlejších ulicích, stojí u vrat a spí. Táhl jsem se s tou skříní až na Bohdalec, tam rozbiju sklo a počnu vytahovat boty. Vytáhnu jednu botu, krásná, báječná. Zkusím ji na nohu. Byla na levou. Vytáhnu druhou, zas byla levá, třetí levá. Panenko Maria, všechny byly levé. Tak je svážu do rance a nesu je k jednomu ‚koumákovi‘. Snad je koupí, milý bože, ať k nim přidělá pravé. Ve Vršovicích potkal mne detektiv Hatina a bylo po slávě. Odhaduji se na tři měsíce.“
Hanuška vytáhl z kapsy kus hadru a utřel si s ním oči, své dobrácké modré oči, které slzely, a jal se hovořit svým tklivým hlasem, jak jednou jednoho kupce, dej mu pánbůh věčnou slávu, trochu škrábl a jak z toho chtěli udělat loupežnou vraždu, ale jak těch dvanáct pánů řeklo ne. Pak slušně políbil obhájci ruku a slušně poděkoval pánům porotcům.
Hanuška dokončil, zatímco jsme usínali. Najednou přijde ke mně a nese mně slaměný polštář ze své pryčny.
„Jaroušku,“ povídá tiše, „nesu ti polštář, abys měl víc pod hlavou, já už jsem zvyklý spát jen tak, ale ty máš hlavu vzdělanou a není dobře, když se myšlenky pomačkají.“
Marně mu vykládám, že mně stačí jeden polštář. Trvá na svém, že on chlap zlodějská vyspí se i na kamení. „Nebo v kamenu (donucovací pracovně),“ pokouší se o slovní hříčku jiný zloděj, který ještě nespí.
Hanuška se usmívá a leze na svou pryčnu. V noci nemohu spát pro blechy a Hanuška mne prosí: „Víš co, Jaroušku, povídej mně něco o Indiánech.“
A tak Hanuška stal se mým přítelem.

Pak přešly tři roky a toulám se po Německu. V Heiligengrundě jdu alejí lip a proti mně nejde nikdo jiný než Hanuška.
Byla to jedna z náhod, z obdivuhodných setkání dvou jedinců mezi tolika miliony cizích lidí. Objevilo se, že Hanuška uznal za dobré, až se zapomene na jednu vyloupenou vilu v Čechách, zatím jít na cesty pod nejpřísnějším inkognitem na cizí knížku pracovní.
Když jsme tak hovořili, tu obskakoval kolem a nějakým hadrem zaháněl mouchy: „Ty na tebe lezou, Jaroušku!“
Zas v jeho očích viděl jsem tu něhu, hlas jeho se třásl pohnutím a on koktal: „To jsem rád, že jsme spolu v Bavořích. Počkej, teď bude hej. Počkej tady, já hned přijdu.“
Díval jsem se za ním a asi za čtvrt hodiny se vrátil s podřezanou kozou.
„Takový lump,“ řekl, „takový venkovský břicháč, vyspat mne nenechal, tak jsem mu podřezal kozu. Ty bys na to neměl srdce, ale já jó, já jó.“
To poslední řekl takovým dobráckým hlasem a jeho modré oči zazářily takovou něhou, jako kdyby snad vyprávěl o nějakých nejšlechetnějších činech.
„Tu kozu prodáme,“ pokračoval, „a koupíš si boty, Jaroušku, vždyť tyhle už jsou rozbité, v těch bys daleko nedošel.“
Bohužel, co jsme toto hovořili, šel kolem bavorský četník. Hanuška zachoval se jako pravý kavalír. Lámanou němčinou vysvětlil četníkovi, že já nejsem žádný jeho známý, nýbrž že právě u mne fechtoval.
Česky přitom řekl: „Nebuď blbej, Jaroušku, řekni, že je to pravda.“
Četník se mě na nic neptal a vzal s sebou jen Hanušku, který smutně vlekl podřezanou kozu.
Díval jsem se za nimi, až zmizeli, koza, četník i můj obětavý přítel Hanuška.
Pak jsem o něm nic nevěděl dlouho a dlouho, až nedávno jdu Meislovou uličkou a z výčepu kořalny vyrazí přítel Hanuška, vtáhne mne dovnitř a volá na prodavačku: „Tady Jarouškovi jednoho panáka!“ (Osminku žitné s rumem.)
Jak chudák vypadal. Svěřil se mi, že nemůže o nic uhodit, že spí na jedné bouračce a že jsou mu detektivové v patách a že neměl už nic na sebe, takže šel v noci za Chuchel a tam sebral ze dvou strašáků šaty a dal si dohromady garderobu. Dle toho ovšem také tak vyhlížel.
Byl tak rozbitý jako válečný prapor, nesený při oslavě třístoletého trvání nějakého hodně rvavého pluku.
Ptal jsem se ho, co mohu pro něho udělat, a on mně řekl, že by byl rád, kdybych ho vzal k Flekům.
A tak toho dne mezi mlaskající české břichopásky u Fleků přivedl jsem Hanušku, který měl jen tu jedinou touhu, jen to jediné přání, podívat se také tam do zdroje české politiky, ku pramenu českých buržoů.
Uviděl jsem tam několik známých tváří, kteří nechápali, že jest i Hanuškům třeba popřáti takových radostí. Když jsem ho přivedl, říkali, že to asi bude sázka, a pak Hanuška překvapil svět něčím velkým.
Zatím co strkali měšťáci haléř do pokladničky na ošacení chudé školní mládeže, Hanuška vytáhl ze svých rozbitých šatů celý desetihaléř, poslední své jmění, a hodil ho do pokladničky se slovy: „Nu, ať mají, chudáčkové!“
Chtěl jsem, aby šel spát ke mně, že mu dám staré šaty. Měl z toho velkou radost, a když se dost nadíval na spokojené Pražany u Fleků, on, stále štvaný chlapík, vyšel se mnou ven.
Na rohu Myslíkovy ulice šli proti nám dva páni, jeden z nich poklepal mu na rameno (opět detektiv Hatina) a řekl: „Hanuško, půjdete se mnou, už vás hledáme kvůli tomu margarínu.“
Tak jsem přišel o půl jedenácté hodině noční 27. srpna opět o svého přítele Hanušku.



   


 

Můj strýček Gabriel

Z galerie příbuzných

Domkář Gabriel měl špatnou pověst po celém okolí. V Ouklicích, mé rodné vesnici, nikdy nerodili se pořádní lidé, ovšem kromě mne, což skromně připomínám. Nerodili se dobří a pořádně nežili, ale domkář Gabriel choval se tak špatně, že nábožní lidé v okolí považovali, že Gabriel musí přijít zaživa do pekla už kvůli tomu, že stejným jménem dělá hanbu archandělovi Gabrielovi, který ohnivým mečem vyháněl čerty z ráje. Ba bylo tomu tak. Gabriela našeho vyháněli hajní z lesa, a poněvadž jim Ga-briel říkal čerti, bylo to dost smutné, ale pravdivé, že čerti Gabriela vyháněli z ráje. Zajisté! Lesy kolem Ouklic byly rájem. Bible nás učí, že v ráji bylo mnoho zvěře. V ouklických lesích bylo jí také dosti. S klidným svědomím mohu ovšem konstatovat, že v Ouklicích, jakož i jinde v Posázaví, není tygrů a lvů. Nikdo nenašel v lesích ohlodané kosti a lebky výletníků, jako různé ohlodané věci, náležející výletníkům, ale jsou to povětšině slupky z buřtů, skořápky vajec na tvrdo uvařených. Tyto stopy civilisace nacházejí se na pokraji lesů, kam odvážlivě vstoupily nohy výletníků. Nikdo však neslýchal, že by výletníci odvážili se do hlubin tmavých lesů ouklických.

Proč? V ouklických lesích straší. Kdyby nějaký odvážný výletník nedbal na prosby a úpěnlivý nářek své snoubenky, milenky, rodičů, bratří, sester a vnikl odhodlaně mezi černé stíny tamějších hvozdů, vrátil by se jistě vyděšen a oznamoval, že potkal v hloubi lesa muže s klackem. Tento muž s vousy loupežníka a s hlasem loupežného vraha že se ho ptal, kolik je hodin.

Ano! Takového strašného dobrodružství zažije ubohý odvážlivec a dodává, že z onoho hrozného muže byla cítit kořalka.

Nebo. Sedí společnost na pokraji lesa a najednou kdesi zahoukne rána v lese. Komu ta rána platila, ptá se mimoděk každý výletník, který zná pověst o strašném muži s klackem v ouklických lesích.

Jaké drama odehrálo se v těch hlubokých lesích, ptají se slečinky, které čtou krvavé romány.

A domkář Gabriel se v hloubi lesů směje. Chytí zastřeleného ušáka za zadní běhy a unáší pryč. On jest tím hrozným mužem s klackem.

Složí pušku do klacku a odchází. Má takovou pušku skládací. Čerti vědí, kde k ní přišel. Dle všeho nějakým obchodem výměnným. Jeden stařeček žil v Ouklicích, již zemřel, a ten říkal, že všechno, co má Gabriel, stálo ho větší nebo menší čas strachu. - Tento stařeček zcela veřejně tvrdil, že Gabriel je zloděj. On sám nijak toho nezapíral, nepomohlo by mu to.

Říkal a tvrdil o sobě, že s radostí krade a že je dost již starý kriminálník, aby se za název zloděj nestyděl.

Jeho osobní vzpomínky točily se vždy kolem nějaké krádeže nebo kousků, podléhajících paragrafům.

Hajní, fořtové, četníci a policajti byli jeho nepřátelé. V Ouklicích byl jen jeden zloděj, a to byl Gabriel. Mohl směle nad dvéře své chalupy nadepsat: „Jeden proti všem!“ Ke všemu neštěstí byl domkář Gabriel mým strýčkem.

Rok co rok pravidelně objevoval se u mě v Praze a vždy po jeho návštěvě pohřešili jsme něco v bytě.

A na druhý rok objevil se zase u nás, přivezl nám bochník chleba domácího, dal se týden hostit, a když jsme mu říkali, že chleba nám nemusí vozit, říkával: „Něco za něco.“

A vskutku. Vždy se nám něco ztratilo.

Znamenitý strýček! Jednou, když přijel jako obyčejně na návštěvu, šel jsem ho provést po Praze.

Vodím ho, vodím, až najednou potkám jednoho pána, na jehož protekci mně tenkrát záleželo. Připojil se k nám, i představil jsem mu svého hrozného strýce Gabriela. Zajdeme do restaurace a povídáme. Můj protektor byl nadšen znamenitými nápady strýčka Gabriela, až podotkl: ,,Vy jste toho jistě hodně zkusil.“

„Všechny kriminály jsem prolez,“ rozpovídal se k mému ustrnutí strýc, „a nežli jsem zdědil tu chalupu po tátovi, byl jsem i dva roky v donucovací pracovně. Tam jsem zažil švandu. Dělal jsem při mši ministranta. - Mám na sobě červenou sukni, za ministrování o jeden knedlík víc než ostatní. Je to veliký knedlík, vypadá jako useknutá dětská hlava a říkají mu blboun.“

Můj protektor počal se ošívat. „Jo,“ vykládá strýc, „v donucovací pracovně byla legrace. Já tedy ministruju ještě s jedním, dostanu blbouna a je dobře. Takhle ale jednou nedostal jsem za ministrování knedlík. Jak oni tobě, tak ty jim, pomyslím si a čekám. Je druhá neděle, už zvoní mši a já se klidně procházím po dvoře. Chodím, a tu přijde ke mně dozorce a povídá: Jděte se obléknout za ministranta.’ ,Co?’ já na to, ,nikam nejdu; předešle jsem knedlík nedostal.’ Prosí mne, žádají, a nic, nejdu ministrovat.

Odbylo se to beze mne. Po mši přijde ke mně pan páter a povídá:

,Pročpak jste, Gabrieli, dnes neministroval?’ Já, velebný pane, nedostal předešlou neděli za to knedlík. Pan páter se ulek a povídá: ,Vy tedy, Gabrieli, sloužíte Pánu Bohu za knedlík?’

‚Já si nemůžu pomoct, velebný pane, já mám hlad.’ Jo, milý pane,“ poklepal na rameno mému protektorovi, „já už v kriminálech prodělal fuga (hladu).“ Nu a vidíte. Ten pán vstal, zaplatil a bez pozdravu od nás odešel. Poslal mně hned druhého dne psaní: „Máte strýčka kriminálníka. Jablko nepadne daleko od stromu. Potkáme-li se kdy, nechte klobouk na hlavě.“

Můj milý, hrozný strýčku Gabrieli! Pamatuješ se, že jsme ti zakázali nás navštěvovat, když ty z čistá jasna při jedné tvé návštěvě prodal jsi přítomnému jednomu kupci nábytku můj psací stůl.

Můj drahý strýčku Gabrieli! Pamatuješ se, že jsi mně jednou ukradl hodinky a ty hodinky že jsi prodal hospodskému v Kuřině? A což ta pětikoruna? Vidíš, jak leze špinavé prádlo ven.

*

Choval-li se domkář Gabriel špatně vůči svým příbuzným, choval se přirozeně ještě hůře vůči cizím lidem. Nebylo snad souseda v Ouklicích, který by nepostrádal něčeho a neměl tušení, že mu to vzal můj strýček Gabriel. Žil proto samotářsky, neboť nikdo nechtěl s ním tovaryšit. Vůči sousedům měl můj strýček než slova opovržení, vůči bezpečnostním orgánům slova prokletá, vůči ochráncům lesů slova výhružná. To se dobře hodilo hajnému a fořtovi z ouklického panství. Hajný sliboval, strýčkovi že přeláme nohy, fořt činíval mu občas lákavou nabídku, že ho připíchne vel-kým loveckým nožem k nějakému stromu v lese. Oběma pak vyhrožoval Gabriel, že náhodou u sebe nemá nůž a že ta náhoda je jejich štěstí. Mluvil také cosi o štěňatech a o uškrcení a fořt i hajný vzkazovali mu, že mu při nejlepší příležitosti vpálí sůl se štětinami do zad.

Domek Gabrielův byl na samém kraji lesa. Z jeho oken bylo lze přehlédnouti hodně daleký kus ráje, z kterého Gabriela čerti vyháněli v osobách hajného a fořta.

V této krajině bylo by se hajnému i fořtovi spokojeně žilo, kdyby nebylo mého strýčka. -

Ale strýček nedal jim pokoje. Pytlačil, kradl jim dříví a pytlačil. V Posázaví jest plno výletních restaurací, tam lze prodat zajíce a jiné chutné tvory lesa.

Hajný v hájovně a fořt ve fořtovně poskytoval také občerstvení výletníkům, měli hájovnu i fořtovnu zařízenou jako restauraci výletní, dobře se jim vedlo, ale život ztrpčoval jim Gabriel.

Mohli v neděli oddat se cele hostění žíznivých a hladových výletníků, kteří když jí pod zelenými stromy, dobře platí?

Nemohli. Museli prohánět mého strýčka, který výletní sezóny plně využitkovával.

A tak jednou na začátku sezóny, aby měli od něho na nějaký čas pokoj, střelili mu do zad slíbenou směs ze štětin a sole.

A hle! Když přicházeli výletníci houfně sem, strýček Gabriel byl zase zdráv jako ryba. Nechal si prostě štětiny do kůže zárost.

V tu dobu přišel do Ouklic medvědář s medvědem a ubytoval se v hostinci dolejším.

Přes noc uvázal medvěda na řetěz, a když se ráno lidé probudili ve stavení, viděli, že medvědář chce se věšet na řemenu a že medvěd je pryč.

Ano, bylo tomu tak, jak řekl pan učitel v Ouklicích: „Medvěd obecný neboli brtník, to největší masožravé zvíře na souši evropské, utrhl se v noci a utekl do ouklických lesů. Do těch lesů, kde je nyní tolik výletníků.“

První, co se stalo, bylo to, že medvědáři překazili, aby se mohl oběsit. Po tomto rozšafném skutku nevěděli si rady. Jeden četník rozloučil se s pláčem s rodinou. Musí jít totiž přes les. Medvědář mu řekl, že medvěd jmenuje se „Ruska“. Aby byl tak laskav, a až půjde lesem, volal medvěda jménem, že snad medvěd k němu přiběhne. Četník neslíbil ničeho.

„Čím jste medvěda krmil?“ tázal se nešťastný četník. „Masem,“ zněla zoufalá odpověď. Četník se zachvěl, neboť z chleba četníci jak známo nejsou, jsou z masa ...

*

Výletníci byli v zahradě před hájovnou ouklickou, popíjeli a pojídali a těšili se ze života.

Vtom objevil se z čistá jasna domkář Gabriel.

„Pánové,“ křičel, „v Ouklicích, půl hodiny odtud, byl včera medvědář, dnes v noci medvěd mu utekl sem do ouklických lesů. Ten medvědář dá prosit, kdyby pánové nebo paničky toho medvěda někde v lese viděli, aby na něho volali ,Ruško’. Na to jméno medvěd přijde a může se za řetěz odvést do Ouklic. On ten medvědář má strach, aby mu medvěd v lese hladem nechcíp. Já ale říkal, aby se nebál.

Medvěd už něco vždycky v lese najde, roztrhá a sežere. Tedy když budete tak laskaví ...“

Poslední už výletníci neslyšeli. V divém úprku hnalo se všechno z lesa a z lesa k nádraží, šíříce všude strašnou zvěst, že v ouklických lesích skrývá se medvěd.

Za půl hodiny oznamoval strýček Gabriel i na fořtovně výletníkům to samé co v hájovně.

Bylo po výdělku. Ani za týden medvěda nenašli, ačkoliv medvědář tvrdil, že medvěd je slepý, starý a strašlivý dobrák. Četnictvo, hajní, fořtové, lovci, sedláci prolezli kdekterý lesní kout.

Hajný a fořt neviděli ani jednoho výletníka a medvěda také nenašli. Starosta dával zatím opuštěnému medvědáři obědy a večeře.

*

Bylo k večeru. Z chalupy Gabriela ozval se hrozný křik a Gabriel vyrazil ven, naříkaje: „Mně se zdá, že mám ucho pryč.“

A bylo tomu tak. Gabriel měl ukousnuté ucho. Běžel naříkaje na četnickou stanici, tam mu ránu obvázali, zatkli ho a vedli k soudu do města.

Víte, co udělal můj strýček Gabriel? Ukradl tenkrát v noci medvěda a držel ho doma, aby se pomstil hajnému, fořtovi a četníkům, kteří plahočili se strachy za stopami medvěda, který konečně vysvobodil se ze zajetí, ukousnuv strýčkovi ucho.

Od té doby říkají strýčkovi Gabrielovi „Medvědář“, a já myslím, že málokdo má strýčka, který krade medvědy.

 

 

  


Můj zlatý dědeček

Jest velice zajímavým zjevem, že každý má dědečka. Lze to vysvětlit jedině přírodními zákony. Zejména sluší zde vzíti v úvahu zákon o rozplozování u savců (čehož příkladem drastickým jest otec mého dědečka).

Můj dědeček byl tedy nepopiratelně savcem, ze savce se zrodil, nikoliv tedy že by byl povstal dělením jako velká skupina prvoků rodu Doliolum. Ostatně to stačí úplně k vysvětlení i mého původu a stačí říci jen tolik, že stejným způsobem jako dědeček i já jsem se narodil, a jakmile jsem se narodil, už jsem měl tedy dědečka. Jest to velice zajímavé.

Ovšem každý nemůže mít dědečka . . . Odpusťte, píši to ve dvě hodiny v noci v Montmartru a trochu se mně to všechno plete.

Má-li tedy člověk dědečka, musí míti i babičku, to jest velice průhledné, neboť nemít babičku, neměl bych dědečka, to jest tuším (ve dvě hodiny v noci to jen tuším) velice jasné.

Dědečka bych ovšem nemusil znát, takové případy se již staly u nešlechticů. Jsem však původu šlechtického, neboť jeden můj pradědeček za husitských válek házel smradlavé hrnce do hradu Karlštejna. (Viz Zappovu Kroniku válek husitských, díl už nevím jaký, ani stránku, pod titulem Jan Hašek z Ostrohu, raubíř a šlechtic.) Poněvadž tedy lidstvo se množí, a zná-li člověk praprapradědečka, musí znát i dědečka, bez vlastního přičinění jsem ho poznal záhy po porodu.

Jest obyčejně zvykem u divokých savců, že sežírají mláďata, tedy například kanec sežere své mládě, a když k té slavnostní hostině přijde i otec kance, tak se též té velké slávy zúčastní.

Dědeček se však vyhnul tomu přírodnímu zákonu, neboť byl velice pořádný člověk.

Takřka se slzami v očích píši tuto větu. Neboť kdo znal mého dědečka, ten si ho musil vážit. Celé jeho mládí neslo se důstojným naprosto směrem. Měl jen jednou v životě nepříjemnou nemoc a tu si uhnal na manévrech, když vykonal malou tělesnou potřebu proti větru. Ofoukl ho vítr. Tím ofouknutím větru trpěl vůbec velice.

Nechci tu líčit mladý život toho skromného muže z obavy před konfiskací.

Dospěv však let, kdy všechny vášně pominou, stal se neobyčejně řádným člověkem.

Vše to, co dnes hýbe světem, bylo mu cizím. On vůbec nehýbal světem.

Oženiv se, žil klidný život člověka, který jest si vědom své povinnosti, o které tak krásně mluvil slavný národohospodář nebožtík ministr Bráf: „Čím národ je početnější, tím také hospodářsky může více vyspět. Podívejte se, pánové, na Francii.“

Z poměru mezi synem mého dědečka a ženou jeho syna vykvetla nová větev starého našeho rodu, totiž já. Nevinným kvítkem ozdobena byla stará haluz. (Viz opět zákony přírodní o rozplozování u savců.) Konečně však dospěl můj dědeček těch let, kdy tyto zákony staly se mu naprosto cizími. Jen Bible kralická se statí o stvoření světa byla mu nejmilejší útěchou a vzpomínkou na starou slávu dragounů.

A potom i bibli hodil do kamen a stal se kostelníkem a vodil poutě o svatém Janu na Královský hrad, kolem sochy světce, kterého dr. Dvořáka nelítostný král Václav ráčil utopit ve Vltavě.

Stal se naprosto zbožným člověkem, pravou rukou našeho faráře v Kozovanech.

A pamatuje se také na ty staré časy, kdy o svatém Janu poutníci léhali kol sochy svatého Jana, učinil též tak, ale vyspal se ve čtyřce na policejním řiditelství, poněvadž ho nikdy nemohli vzbudit strážníci.

Ale probouzel se tam opět se slavnostním zpěvem, který z pryčny hrnul se z jeho velkých úst. Ubohý dědeček . . .

O svatém Janu letos vracel jsem se od Glaubiců a Montágů a od Tomáše přes most Karlův.

U sochy ozdobeného světce zakopl jsem o něco.

To něco byl můj dědeček.

Mám líčit snad to nahodilé setkání? Vnuk opilý když klopýtne o dědečka?

Komu ještě nezmizely ze srdce ty krásné city rodinné, ten jistě chápe to tklivé setkání.

Když jsem svého dědečka postavil na nohy, promnul si oči (jaké to románové líčení) a zvolal. Vlastně nezvolal nic, poněvadž nemohl mluvit, prozatím ovšem, neboť shledá-li se někdo s vnukem a je-li dědečkem . . . není-li, pak vnuk odpadá samo sebou a je po efektu.

Zkrátka vlekl jsem svého zbožného dědečka do Montmartru.

* * *

Jsou nad tímto tři hvězdičky. Můj dědeček nakonec spal v boxu, a když se vrátil domů ku své ženě, mé zlaté, drahé babičce, tu opakuje se den co den, že plácá mou babičku po zádech a „říká jí, přičemž jeho oči září nebeskou dobrotou: „Holka, ty nejseš jako ty žáby v Montmartru!“

Montmartre 1912

   


 

Muž a žena v manželství

  Profesor geometrie na gymnáziu Hendrich stál za katedrou jako césar, jako bůh, jako nejvyšší bytost. Hledě s výrazem nejvyšší dokonalosti do třídy, hlásal tomu shromáždění gymnazistů dole pod ním v školních lavicích:

„Přímka může křivku protínati a pak slove sečnou, aneb se může křivky dotýkati a pak se jmenuje tečnou křivky. Přímka, která spojuje dva body křivky, nazývá se tětivou.“ A ukazuje s tvrdým posunkem na obrazec, který velkým kružidlem nakreslil na školní umouněné tabuli, zvolal slavnostně: „Tyto přímky s, s, jsou, jak vidíte, sečnami, přímky t, t, tečnami a přímky AB, CD tětivami.“

Byl krásný ve své velikosti, hrůzokrásně vznešený, když spouštěje pomalu svou ruku od tabule ke kapse se zadíval do školních lavic.

Učiniv k tabuli dva rychlé kroky pozpátku, připomínal bengálského tygra, chystajícího se ke skoku na smutného indického poutníka ke pramenům Gangu.

A tiše pronesl: „Chaloupecký, může tečna kružnice tuto křivku zároveň protínati?“

Žádná odpověď. Profesor Hendrich přidal důrazu svému hlasu a otázal se hlasitěji: „Chaloupecký, může tak učiniti tečna závitnice?“

Hrobové ticho.

Profesor Hendrich se vymrštil. Učinil báječný skok od tabule k první řadě lavic, zařval do třídy: „Chaloupecký, jak se nazývá tětiva procházející středem kružnice?“

Mrtvé ticho. Všichni v předních lavicích otočili se dozadu, kde v předposlední lavici seděl Chaloupecký. Vlastně neseděl, neboť bylo vidět jen jeho vypouklá záda, vystupující mezi pultem lavice a jejím opěradlem jako Říp z roviny nebo biskup pštrosa, který si, pitomec, strčil hlavu do písku, aby ho neviděli.

Majestátně pokynuv rukou, zvolal profesor Hendrich: „Zvedněte ho!“

Když sousedé Chaloupeckého vyzdvihli, objevila se červená tvář gymnazisty. Stál nyní tváří v tvář profesorovi, který postihl, že když Chaloupeckého zvedali, ozval se pád nějakého předmětu, patrně knihy. Tak padá jenom kniha, úder plochy o plochu.

Chaloupecký tvářil se úplně klidně a odhodlaně.

„Co jste dělal pod lavicí, Chaloupecký?“

„Četl jsem si.“

„A co jste si četl?“

Chaloupecký podíval se po třídě a hrdě pronesl: „Muž a žena v manželství od Debaye!“

„Co je to za knihu, Chaloupecký? Román nebo co?“

A znova hrdě odpověděl Chaloupecký, rozhlížeje se vítězoslavně po celé třídě: „Jest to přírodopis a lékařské dějiny manželů v nejzvláštnějších podrobnostech. Nova teorie, pane profesore, o určení pohlaví při plození, neschopnost, neplodnost. K tomu jest přídavek Zvláštní hygiena ženy těhotné a novorozeňátka. Právě jsem dočetl poslední stránku.“ Shýbl se pod lavici pro knihu, vyšel z řady a provázen závistivými zraky všech v třídě, nesl knihu profesorovi, podal mu ji a vystoupil nahoru k tabuli jako nezdolný hrdina na popravní lešení či pod gilotinu.

Klid zračil se v jeho tváři. Věděl, že nyní profesor Hendrich zasedne za stůl, bude si listovat v knize a činit mu výčitky, pak zanese všechno jako vyšetřující soudce v třídní knihu a oznámí mu, že ho předává vyšší spravedlnosti, polnímu mimořádnému hrdelnímu soudu, strašnému inkvizičnímu tribunálu, profesorskému sboru, kterému bude předsedat ten dědek ředitel.

Věděl, že je ztracen a že katecheta ho prohlásí za nemravu a vyvrhele. Neměl však času číst to někde v sadu, v ústraní. Půjčil mu to jeden jeho známý kvartán z druhého gymnázia na dnešní dopoledne. A on se poctivě snažil během hodin češtiny, fyziky a geometrie to přečíst. A dokázal to. Nyní je celý život pohlavní jemu úplně jasným a to vyváží víc, než celá přímka s křivkou. Po nás ať přijde potopa. Dnes večer všechno vysvětlí Máně z Ženského výrobního spolku. Beztoho už jednou mu dala patnáct korun, aby jí koupil Pohlavní zdravovědu a on celý obnos prohrál na kulečníku.

Stalo se, jak předpokládal.

Profesor Hendrich zasedl za stůl, rozevřel třídní knihu i Debayho Muž a žena v manželství a listuje v knize, spustil: „Byl jste, Chaloupecký, vždy mimořádně zvrhlým studentem. Kouřil jste na záchodě a předloni jste mně, třídnímu profesorovi, vrazil maňáskem do jolky, divže jste mne nepřevrhl. Ještě dnes jsem přesvědčen, že jste mne chtěl utopit...“

„Jako štěně,“ vykřikl někde tajemný, dušený hlas ve třídě.

„Péro,“ poručil profesor a vážně prohlásil: „Kdo to vykřikl, je mně lhostejno. Vyšetřovat nebudu a celou třídu zapíšu do třídní knihy. Jeden za všechny a všichni za jednoho!“

„Tak jest,“ ozval se opět dušený hlas ve třídě, po kterém následoval výbuch smíchu všech.

Když se smích utišil, mohl profesor Hendrich pokračovat: „Byl jste velice nezdárný a dnešek je jen pokračováním a může být i rozuzlením vaší nemravnosti. Vy jste byl nejneschopnější student ve třídě. Nevěděl jste, že se směry různoběžných přímek odchylují, ale s největším apetýtem jste si přečetl v této knize úvahy o manželství a ještě jste si podtrhl: ‚Existence a trvání živoucích bytostí zakládá se na pudu rozplemeňovacím, jenž se jeví ve spojení pohlaví.‘ Profesorský sbor vám vyžene z hlavy rozplemeňovací pud a consilium abeundi jest málo. Zatímco já vykládám, co je to sečna a tečna křivky, vy si čtete pod lavicí, že manželství po stránce fyziologické jest jen spojením obou pohlaví na dosaženou téhož cíle, totiž trvalého zachování druhu.“

„Tak jest,“ ozval se opět neznámý hlas ve třídě ale vzápětí asi dvacet hlasů vykřiklo: „Drž hubu, nebo ti dáme hobla. Nevyrušuj pana profesora.“

Panovalo hrobové ticho. Kdyby v tom okamžiku přišel i ten nejpřísnější inspektor, musel by říci profesorovi Hendrichovi: „Gratuluji vám, vy máte nejvzornější třídu. Nikde žactvo nejevilo takový zájem.“

„Chaloupecký,“ pokračoval profesor, „v šesté školní úloze znáte jen úhel pravý a přímý a vynechal jste úhel ostrý, tupý a vypouklý. To vám však nevadí, abyste se nepoučil, že panická čistota a abstinentní zdrženlivost jest nemožná a že bouřlivé tužby, jsou-li potlačovány bez naděje na ukojení, činí muže i ženu zádumčivými a málomluvnými. Narýsujte mně pomocí úhloměru 75° úhel. No vidíte, Chaloupecký, ani to neumíte, ale číst si v hodině geometrie o Venušiných pásech, to považujete za důležitější než vědět, co je to poloměr a zažrat se do popisu lidského těla je pro vás směrodatnější, než se snažit pochopit, že ovál jest přímka podobná elipse, skládající se z kruhových oblouků. Řekněte mně, co je to elipsa? Že se nemůžete vyjádřit?“

Profesor se zamlčel, listoval horlivě a zvolal: „Ale kdyby se vás někdo zeptal na některou erotickou afekci, jsem přesvědčen a nepochybuji ani za mák, že byste mu to vyložil velice podrobně.“

Dívaje se do knihy, otázal se Chaloupeckého: „Řekněte mně například, co je to erotománie?“

Bylo slyšet tikot kapesních hodinek Matouška, sedícího v první lavici.

A Chaloupecký zvučným hlasem odpověděl bystře: „Erotománie jest šílenství erotické, kterému podléhá oboje pohlaví bez rozdílu.“

„Nikoliv, Chaloupecký,“ opravil ho profesor, dívaje se do textu kapitoly: „Nepodléhá, ale napadá.“

„To je velký rozdíl, hoši,“ poznamenal k třídě: „Erotománie napadá oboje pohlaví bez rozdílu, ale podlehnout se erotománii nemůže. Pokračujte, Chaloupecký, neb už dále nevíte?“

Chaloupecký se stejnou jistotou ovládání látky pokračoval: „Erotoman unášen bývá vášní k předmětu buď skutečnému, buď ideálnímu, sní jen o lásce, štěstí, sladkých rozkošech a jsa pln ohně, který jím zmítá, neustále se koří předmětu svých vroucích tužeb. Erotoman jest cudný při své vášni, jak objasní následující příklad.“

„Stačí, Chaloupecký.“ Profesor zabral se do čtení a po dlouhé chvíli obrátil se k Chaloupeckému za hrobového napjatého ticha: „Řekněte nám, Chaloupecký, co jsou to afrodiziaka?“

„Pod jménem afrodiziaka,“ odpověděl bez váhání Chaloupecký, „rozumíme rozličné látky výživné i léčivé, kterých používáme, abychom oživovali již pouhasínající v nás oheň lásky fyzické a rozdmýchali jej opět, jestliže docela uhasl. Povětšině skládaly se recepty na tyto prostředky z látek víceméně nechutných a odporných. Četné fakty, zaznamenané ve starých i moderních dějinách, nenechávají o tom žádné pochybnosti.“

„Ne tak povšechně, Chaloupecký,“ rozčilil se profesor, „z čeho se zbláznil například Kaligula, císař římský, jakého složení byl onen nápoj lásky, který mu dala vypít Kesonia?“

Chaloupecký, doposud chladný, zakolísal. Maje po celou dobu studií odpor k historickým faktům, přeběhl ty příklady z dějin. Počal lapat vzduch a tázavě díval se do prvních lavic na nápovědy. Ale kdepak. Ti sami, vědychtiví, čekali na vysvětlení jako na smilování boží.

„Tak vám to řeknu, Chaloupecký. Dala mu vypít odvar ze satureje, máty peprné a řeřichy zahradní. Poznamenejte si to, hoši. To bylo to, po čem se zbláznil císař Kaligula. Je vidět, Chaloupecký, že jste se nepřipravil.“

Profesor přelistoval několik stránek, přistoupil se zápisníkem k Chaloupeckému a skolil ho naprosto touto otázkou: „Mezi kolika centimetry kolísá délka novorozeňat? Ticho tam!“

Nastal totiž opět hluk.

Chaloupecký byl ztracen. K číslům měl stejnou nechuť, jako k historickým faktům. A hygienu novorozeňat úplně zběžně přečetl.

„Tedy nevíte,“ zavrčel profesor, „a patrně také nevíte, mezi kolika gramy kolísá váha novorozeňat?“

Hluk ve třídě stoupal. Vše jako by znovu ožilo.

Chaloupecký mlčel.

„Mate šestku, Chaloupecký, jděte si sednout.“

Nežli došel k lavici, školní zvonek ukončil hodinu a přispěl k rozuzlení tohoto zajímavého případu.

Jsem panu školníkovi neobyčejně zavázán díky.

   


 

Muž bez lístku

 

Ředitelství c. k. státních drah vyhražuje si vždy právo na náhradu škody, kterou utrpí a náhrady ty také vymáhá s neúprosností zákona.

Pěkný doklad toho podává případ, který se přihodil na trati Říčany-Praha. Jednoho dne vstoupil v Uhříněvsi do ranního vlaku do vozu číslo 16862 člověk ničím nenápadný, právě když vlak byl již připraven k odjezdu. Starý, ve službách dráhy zešedivělý průvodčí vlaku spočítal při odjezdu vlaku přesně cestující a shledal, že v čísle 16862 nalézá se 35 osob.

Příhoda zaplétá se jako tragédie. Když totiž přišel později před stanicí Hostivař vybírati lístky, zpozoroval, že ve voze jsou pouze 34 osoby. Přesvědčen, že někdo musí býti na záchodku, učinil generální obhlídku a tu skutečně zjistil, že na záchodku ve vlaku jest ukryt muž, který na vyzvání, aby předložil lístek, prohlásil, že tak učiniti nemůže, poněvadž přiběhl na stanici v Uhříněvsi, když již pokladna nádražní byla zavřena.

Ale předpisy pro obecenstvo mluví jasně. Stane-li se komu takový případ, musí to ohlásiti průvodčímu vlaku, jinak dopouští se podvodu, poněvadž pasažér jede bez lístku.

Provinilec se tu omlouval, že byl by tak učinil, kdyby ho nebylo náhle zabolelo ve střevách, čili populárně „břicho“, že rychle musil odběhnouti na záchodek. Tam jej však nalezl průvodčí, čichaje v celé věci snahu podvésti slavný erár o 50 haléřů. Tolik totiž stojí lístek z Uhříněvsi do Prahy.

„V Hostivaři vám to vysvětlíme,“ řekl suše průvodčí a skutečně objevil se tam přednosta stanice, který muže bez lístku vyzval, aby ho následoval do kanceláře.

Zatím vlak odjel a muž bez lístku byl podroben důkladnému výslechu u přítomnosti přivolaného četníka, který tvářil se náramně přísně a říkal:

„To vás bude velice mrzet, pamatujte na mne!“

Muž bez lístku trval však na svém udání a tvrdil, že nebude platiti pokutu 5 korun ( desetkrát 50 haléřů za lístek) a choval se jako člověk, který je si vědom své neviny, což působilo zejména na četníka nepříznivým dojmem a ten, píše do svého červeného zápisníku, sarkasticky dodával: „Vy jste se tedy před panem konduktérem schoval na záchod, abyste jel jako slepý pasažér do Prahy?!“

Muž bez lístku opakoval však stále totéž, že neměl času oznámiti průvodčímu vlaku, jak nalezl nádražní pokladnu zavřenu jak, sotva skočil do vlaku, se tento hnul a jak také rychle ptal se všude svých spolucestujících, kudy se jde ven, kam se jde ven a dovolával se boha za svědka, kdyby ho tak nebylo rozbolelo břicho, že by byl sám řekl konduktérovi, že nemá lístek, protože pokladna byla zavřena a že by byl požádal konduktéra, aby mu vyhotovil dodatečně lístek. Pokutu žádnou zaplatiti nechtěl, nechtěl dokonce ani zaplatiti 50 haléřů za jízdu z Uhříněvsi do Prahy, poněvadž ho vysadili dvě stanice před Prahou. Ukazoval dokonce více bankovek, že by tedy mohl zaplatiti pokutu, kdyby si byl vědom nějakého provinění a nakonec prohlásil rezolutně, že zaplatí jenom z Uhříněvsi do Hostivaře.

Četník odvedl ho tedy na četnickou stanici, kde s ním byl zaveden protokol a příslušné spisy později zaslány k soudu.

Státní návladnictví padlo na celou věc jako drak a podalo na muže bez lístku žalobu pro podvod. Ředitelství c. k. státních drah také nelenilo a dopsalo v této záležitosti na hlavní ředitelství drah do Vídně, postoupilo témuž spisy z protokolu, týkající se výslechu konduktéra ve vagóně 16862 spolu s protokolem přednosty stanice v Hostivaři i v Uhříněvsi.

Hlavní ředitelství ve Vídni podalo o tomto celém případu zprávu do ministerstva železnic se žádostí, aby pražskému ředitelství bylo povoleno komisionelní vyšetření celého případu, aby na základě výroků komisí železničních mohl býti muž bez lístku odsouzen k pokutě K 5,- případně k náhradě 50 haléřů, o který obnos skutečně připravil ředitelství státní dráhy.

V ministerstvu železnic byla žádost vrchního ředitelství ve Vídni rozhodnuta v ten smysl, aby pražské ředitelství hledělo muže bez lístku donutit k zaplacení obnosu 50 haléřů za lístek z Uhříněvse do Prahy a povolena za tím účelem ochotně komise.

Zatím byla před soudem projednána žaloba pro podvod, podaná na muže bez lístku.

Tento vymlouval se stejně na bolení břicha a soud také uznal jeho výmluvu za platnou a žalovaného osvobodil. Tím prohrálo i ředitelství státních drah, ale veřejný žalobce podal odvolání proti osvobozujícímu rozsudku. Ohradil se též zástupce železničního eráru, který navrhl komisionelní ohledání místa, totiž záchodku.

Konceptní oddělení pražského ředitelství zpravilo bez odkladu o tomto návrhu presidium vrchního ředitelství ve Vídni, které po úradě s přednostou v ministerstvu železnic svolilo, aby byla sestavena železniční komise, jež by vyšetřila, zda muž bez lístku mohl z Kuří dojíti do Říčan v době, kterou udává, aniž by musel přijíti na nádraží v Uhříněvsi pozdě, jak se také vymlouvá a dále svolilo ministerstvo železnic, aby byla ustanovena druhá komise, která by prozkoumala, je-li správným tvrzení muže bez lístku, že když před Hostivaří konduktér otevřel dvířka záchodku, v němž se nalézal, že již byla věc odbytá a že tedy konduktér nemluví pravdu, když prohlašuje, že muže bez lístku nalezl na záchodku úplně upraveného a že není možno, aby za tak krátkou dobu bylo po všem, o čem mluvil muž bez lístku se spolucestujícími, dříve, než odběhl na záchodek.

Dne 22. června byly sestaveny obě komise a 28. Srpna byly hotovy s prozkoumáním uložené záležitosti. V každé komisi bylo dvacet pět komisařů, vyšetřujících a tři stavební radové. Komise stály úhrnem 2866 korun a jich dobrozdání znělo v ten smysl, že dle důkladného prozkoumání této záležitosti mohl muž bez lístku doběhnouti v udané době k nádražní pokladně ještě před zavřením, aby si tam koupil lístek opravňující k jízdě do Prahy za 50 haléřů a dále, že je naprosto vyloučeno, což osobně zkoumali členové komise, jako by v tak krátké době, kdy odešel muž bez lístku na záchod ve vagónu číslo 16862, mohlo býti po všem a že tedy jeho výmluvy jsou platné a že jeho jediným cílem bylo podvésti stát o 50 haléřů.

V odvolacím líčení byl rozsudek osvobozující muže bez lístku potvrzen odvolacím senátem a státní dráha poukázána na pořad práva civilního se svým nárokem na 50 haléřů. Dohromady stojí to ředitelství c. k. státních drah 3678 korun 69 haléřů, a my stojíme proto před novým zvýšením jízdní sazby.

   


 

Muž s viržinkou 

 

Slušně vychovaný člověk vyhoví rád drobným přáním kolemjdoucích spoluobčanů. Mezi tato skromná a malá přání patří zajisté otázka: „Kolik je, prosím, hodin?“ nebo: „Nebyl byste tak laskav a nezastrčil byste si tkaničku u kalhot?“

Vyhovíte milerád i této skromné žádosti, ačkoliv celý případ vypadá trochu podivně pro nezasvěcence. Ten vidí jen, že jdete po ulici, najednou k vám přistoupí neznámý člověk, zašeptá vám něco do ucha a vy spěšně zajdete do průjezdu nejbližšího domu. Nejedná se však o spiknutí, nýbrž o zastrčení tkaničky u kalhot.

Chodíte po ulicích a zcela neznámí lidé dožadují se vaší podpory. Nemyslím tím však žebráky ze zaměstnání, ani dámy, které vás prosí, abyste šli s nimi, myslím tím hlavně lidi, kteří se u vás o něčem informují. Jste-li na konci Karlína, jistě se vás někdo zeptá, kudy se jde do nějaké zastrčené uličky v Michli a jste-li na Václavském náměstí, můžete být ubezpečen, že se vás přece jen někdo zeptá, kde je Václavské náměstí a kde Muzeum.

Stal se mně jednou případ, že v Žitné ulici zastavila mne nějaká starší venkovská žena a ptala se mne, zdali nevím, kde je na Malé Straně domovník Válek.

Takovému přání nemůžete při sebelepší vůli vyhovět. Spíše vyhovíte, když přistoupí k vám někdo a požádá vás, vida, že kouříte, o oheň neb o zápalku. Toť jest praktický komunismus z dob pravěkých, kdy jednotlivé čeledi vypůjčovaly si oheň od druhé.

Podobný případ přihodil se mně na Ferdinandově třídě. Kouřil jsem viržinku a procházel se, když tu přistoupil ke mně neznámý pán, mající v ústech viržinko a tvářící se strašně zklamaně.

„Račte odpustit,“ řekl, smekaje klobouk, „že obtěžuji. Mám viržinko a to mně nechce hořet. Byl byste tak laskav a dovolil mně připálit.“

„Ó prosím.“ Přitiskl radostně konec mého viržinka k svému a počal dýmat. Koulel přitom očima a když vypustil kouř ústy i nosem, vítězoslavně pozdravil a odcházel. Sotva jsem udělal několik kroků, uslyšel jsem za sebou spěšné kroky a někdo mně zaklepal na rameno.

Otočil jsem se a uviděl jsem pána s viržinkou, která mu nechtěla hořet.

„Je to osud, sotva jsem si od vás připálil, zas mně mrcha zhasla. A přece je to na první pohled pořádné viržinko. Odpusťte, že vás obtěžuji již podruhé, nedal byste mně zapálit?“

„Milerád.“ Zapálil si o mé viržinko.

„Děkuji,“ řekl a odešel opačným směrem.

Šel jsem nahoru k Národnímu divadlu promenádou a obrátil jsem se zpět. U kavárny Louvru potkal mne pán s viržinkou. Vypadal ještě sklíčeněji, než při prvém setkání. Když mne uviděl, vyjasnila se mu tvář.

„Poklona, pane kolego, prosím vás o oheň, zas mně potvora zhasla. Ale nemyslete, pane kolego, že jsem netahal. Tahal jsem, co jsem mohl. Před Choděrovou restaurací počalo v ní syčet, i obrátil jsem se hned s naději, že vás uvidím. A nezklamal jsem se. Namačkal jsem ji trochu a teď snad už to půjde. Co myslíte?“

Důvěřivý člověk! Kdyby byl měl pod sebou personál a důvěřoval mu jako tomu viržinku, byl by za chvíli na mizině. Zapálil si a přešel na druhý chodník. Odtamtud mně kynul přátelsky na pozdrav, zastavil se, stáhl tváře a již několika skoky byl u mne zase.

„Co tomu říkáte? Nezbláznil byste se? Potvora mně zas zhasla. To je strašné. Doposud jsem vždy viržinko na jedno zapálení vykouřil až na konec, až tahle bestie mě dopaluje. Ani mne nenapadne ji zahodit, musím ji, potvoru, překonat a zahubit.“ Mlátil přitom holí, až se lidé stavěli kolem a křičel v náhlém výbuchu hněvu: „Platíme přímé i nepřímé daně a za to erár za naše peníze vyrábí takovéhle mizerné zboží. Půjčte mi laskavě, pane kolego, sirky, snad to těmi půjde lépe. Takhle bych se celý utahal.“

Když vytahal asi dvanáct sirek, podařilo se mu viržinko zapálit. Příjemný úsměv rozložil se na jeho tváři, poděkoval mně velmi způsobně a vrátil se na druhý chodník.

Čtvrt hodiny procházel jsem se po straně k Národnímu divadlu, když uviděl jsem svého muže s viržinkou, stojícího bezradně před kavárnou Union. Viržinku držel v ruce a díval se na náš chodník pátravě. Zahlédl mne, překročil ulici a již byl u mne. Tentokráte nebylo znát v jeho řeči ani trochu revolučního výbuchu. S neobyčejným odevzdáním se do osudu pravil ke mně:

„Tak vidíte! Nehoří a nehoří. Pochybuji, že bude hořet až do konce, když mně teď dáte zapálit. Zkusit to mohu, ale ztrácím již všechnu naději.“

Usmál se smutně, zapálil si, stiskl mně ruku a řekl: „Na shledanou!“

Vsedl jsem do elektrické tramvaje a odjel z místa tragického zápasu s viržinkou.

Za dva roky cestoval jsem po Uhrách. Na velké pustě za Puszta Madarádem pásla ze samotná stáda vepřů a koní. Kolem dokola v šírém kraji táhla se rovina, zamlžená do modra na obzoru.

Asi uprostřed pusty viděl jsem zdáli u studně státi člověka. Když jsem k němu blíže přišel, zpozoroval jsem, že muž ten má v ústech viržinku.

Byl to můj známý z Ferdinandovy třídy.

„Krajane,“ zvolal vroucně, „jaké to setkání uprostřed uherské pusty. Prosím vás o oheň. Potvora mně nehoří. Vyškrtal jsem všechny sirky a ne a ne ji pořádně zapálit...“

Když si zapálil, šli jsme spolu. „Já rád cestuji,“ pravil, „na rok pojedu do Indie.“ Jsem přesvědčen, že i v Indii mu nebude viržinko hořet.

   


 

Muž studené povahy

 

Pánové Bořek, Tesař a Kinter sedávali v té hospůdce každého dne večer u jednoho stolu od sedmé do desáté hodiny. Seděli a vykládali o svém domácím životě, který plynul klidně a spokojeně, poněvadž všichni byli dobrými manžely, vracejíce se vždy střízlivi a rozumni v určitou hodinu domů.

Když nevykládali si o rodinách, vypravovali různé historky z úřadu, kde sedávali v jedné místnosti. Historky klidné, které nikoho nemohly urazit, jako jak se převrhl kalamář panu přednostovi na právě vyhotovenou listinu o povýšení jednoho úředníka, což mělo za následek, že z povýšení sešlo, jak kamna v úřadě kouřila a saze z kamen usadily se na tabulku „Kouřiti v místnosti jest zakázáno“ a podobně.

O politiku se nestarali a stala-li se v politice nějaká důležitá událost, říkal pan Bořek: „Vida, kdo by to řekl.“ Pan Tesař na to pravil: „Ba, kdo by to byl řek,“ a pan Kinter poznamenal: „Je to velmi zvláštní.“

Aby pak se do politiky nezabíhalo, pravil pan Bořek: „A vaše paní, pane Tesaři, jest zdráva?“

„Děkuji,“ odpověděl pan Tesař, „všichni jsou zdrávi. A což vaše dětičky, pane Kinter?“

Tak prožívali zde klidně v přátelském hovoru každý den určité tři hodiny.

Jednou seděli, povídali si jako obyčejně, kladouce opatrně popel svých doutníků na tácek, když do hospůdky vstoupil vysoký, zavalitý muž s dlouhým vousem a se zvláštním trpkým úsměvem ve tváři. Posadil se k vedlejšímu stolu a bedlivě naslouchal.

Pan Bořek právě tázal se: „A vaše paní, pane Tesaři, jest zdráva?“ když neznámý náhle obrátil se ke společnosti a řekl: „Věřili byste, pánové, že jsem před lety s nebožtíkem švagrem v největším letním vedru šel do Stromovky a ze švagra lil se pot a ze mne ne!“

„Proč ne,“ pravil pan Tesař nemile dotčený, že neznámý host chce se také zúčastnit nějakým způsobem hovoru. Obrátil se pak k panu Bořkovi: „Děkuji, choť je zdráva a což vaše dětičky, pane Bořku?

„Vidíte, pánové,“ vpadl neznámý do hovoru, „proto jsem se nepotil, poněvadž jsem studené povahy.“

„Dětičky jsou zdrávy, pane Tesaři,“ odpověděl pan Bořek, ale host nedal se rušit a řekl: „Věříte, pánové, že jsou lidé studené a teplé povahy? Já, jak říkám, náležím mezi lidi chladnokrevné, studené povahy čili studené přirozenosti. Vidíte, snad jsem vám již říkal, jak jsem šel s nebožtíkem švagrem. V největším horku je mně chladno.“

A to musím také říct, že mně pomůže v nemoci jen teplo. Studená povaha dá se vyléčit teplem, teplá studenem. A proto, pánové, račte dovolit, já si přisednu, tak už sedím a proto tedy mně pomůže vždy jen teplý obkladek. Jako jednou měl jsem chřipku, zavolám doktora a doktor pravil, abych se dal zabalit do studeného mokrého prostěradla. Víme, abych se jako zapařil. Já povídám: Pane doktore, víme, my nic nevíme. Když vás poslechnu, tak mně dejte tady písemně, že na své vlastní útraty mně vypravíte pohřeb a že se postaráte o vdovu. Vždyť, ještě jsem řek, od narození jsem studené povahy čili přirozenosti. Teď se celý zimou třesu a ještě studený mokrý obklad. Kam jste dal rozum, pane doktore? A vidíte, pánové. Doktor vzal si to k srdci, poručil teplé obkladky a za čtrnáct dní už jsem byl zas jako ryba.“

Pan Tesař podíval se zarmouceně na pana Kintra, pan Kinter na pana Bořka, pan Bořek na pana Tesaře a všichni řekli: „Hm, hm.“

„Ano, pánové,“ pokračoval muž studené povahy, „má povaha je chladnokrevná a teplo vždy mně pomohlo. Povím vám následující příklad. Když jsem vojákoval, já byl u dragounů, jako rekrut měl jsem měnit koně. Chci na koně vyskočit a zapomněl jsem chytit potvoru za uzdu. A potvora kůň, jak už jsem seděl, najednou vyhodí a já přeletěl mu přes hlavu po hlavě dolů. Kdybych byl nepad na drn, tak bych zde s vámi jistě neseděl. Tak jsem se jen potlouk trochu na hlavě a tady si narazil ruku. Ruka hned otekla jako bačkora. Hlásím se tedy marod a plukovní doktor poručil studené obklady. Do rána, poníženě hlásím, jsem nebožtík, řekl jsem. Jak to? Mně pomůže, poníženě hlásím, jen teplý obkladek, odpověděl jsem. Donewetr, setsakramentskej osle, osopil se na mne plukovní doktor, když máte tolik fištrónu, tak zde nemusím být já. Studený obklady a dost, nebo vás dám zavřít. Jakáž tedy pomoc! Dám si studené obkladky a celou noc jsem křičel bolestí. Ráno přijde doktor a ruka ještě víc oteklá. Dostal strach. Já jsem povídal: Poslušně hlásím, že jsem studené povahy čili přirozenosti. Doktor se podíval na ruku a řekl: Tak si dejte, osle, teplý obkladky, potřebujete padat s koně. Třetího dne, pánové, ruka byla v pořádku, jako že zde sedím. A doktor, když se někdy někomu něco podobného stalo, každého se ptal, zdali je studené povahy čili přirozenosti.“

Ozvalo se opět „Hm, hm“, a pan Tesař, aby jen něco řekl, poznamenal: „Máte ale lékařské autority, které jedině odporučují studené obkladky.“

„Zabíjí se tím pacienti,“ počal se rozohňovat muž studené povahy, „ano, pánové, zavřít takové autority.“

„Máte ale kupříkladu,“ řekl rozpačitě pan Bořek, „Priessnitzův obklad.“

„Vy tomu věříte, pane?“ tázal se host; „pane, studená povaha nedá se nijak vyléčit než teplem.“

„Kneipp, pane,“ ozval se pan Kinter, „léčil jedině studenou vodou, já tomu věřím.“

„Pak vám povím,“ křičel muž studené povahy, bouchaje pěstí do stolu, „že Kneipp byl hlupák, který balamutil lidi.“

„Neračte prosím tlouct pěstí do stolu,“ vmísil se hostinský, který naslouchal dosud mlčky u výčepu.

Muž studené povahy vykřikl: „Já jsem chladnokrevný, ale to vystát nemohu, když lidi, kteří nic nezkusili, do člověka rýpají.“

„Ale dovolte,“ hájil se pan Kinter, „já jen řek, že věřím ve studené obkladky.“

„Pak jste hlupák, jako všichni ostatní,“ rozkřikl se host, „to vám řeknu, ze zkušenosti.“

Po těchto slovech host, hostinský, pan Bořek, Tesař a pan Kinter vstali, pan Tesař řekl: „Opakujte to ještě jednou.“ Pak nastal hluk, muž studené povahy čili přirozenosti převrhl stůl, aby se rázem dostal do středu společnosti, nastala vřava, host mlátil rukou kolem sebe, hostinský křičel „patról“ a vyběhl ven.

Pak byla situace následující.

Jeden strážník, druhý strážník.

Muž, studené povahy vyrazil pěstí zub panu Kinterovi. Pana Tesaře škrtil pravou rukou a levou jednoho strážníka. Zápasil se strážníky se střídavým štěstím.

Pánové Bořek, Tesař, Kinter a hostinský zamkli se ve výčepu.

Spousta lidu dívá se dveřmi.

Třetí strážník. Tři strážníci klečí na zoufale se bránícím muži studené povahy čili přirozenosti.

Obecní truhla a vyvlečení „chladnokrevného muže“ z lokálu na chodník.

Zápas na chodníku.

Hlasy z obecenstva: „Drží se dobře.“

Muž studené povahy utrpí porážku atletickým chvatem za hlavu „tour de hauche en téte“.

Veřejný posluha pomáhá ho hodit do truhly. Truhla se zamkne a odjíždí na komisařství...

Pánové Bořek, Tesař a Kinter od té doby, kdykoliv nějaký neznámý muž přijde do jejich hospůdky a dá se s nimi do hovoru, obratně se ho napřed otáží, zdali není studené povahy čili přirozenosti...

   


 

Mužné zakročení pana Silberbergra proti

 Tagblattu

 

Obchodník střižním zbožím v Neutonicích Silberberg přestal odbírat Prager Tagblatt a současně s uveřejněním zprávy o jeho vlasteneckém činu v krajinském časopise oznamoval, že má na skladě barchet a plátno o pět procent lacinější.

Třiadvacet let byl Prager Tagblatt duševní potravou celé Silberbergovy rodiny a jeho knihovna sestávala z románových příloh tohoto junáckého časopisu. Na Silberberga nemluvila toho večera, když ponejprv Prager Tagblatt nepřišel, celá rodina.

Tchán Silberbergův plival na koberce a chodil pokojem, tváře se nebezpečně. Žena Silberbergova hleděla zoufale na ozářená dvířka kamen a tři dcery seděly mlčky u stolu, nedělaly vůbec ničeho a čekaly, kdy to začne.

Začlo to, když pan Silberberg zívl.

„Jen zívej, máš proč, du dummer, alter Esel, du...“ pravila paní.

„Warum denn, proč?“ ozval se nesměle Silberberg. „Die Redaktion von Prager Tagblatt beschimpft unsere čechische Nation a člověk musí být, meine Liebste, obchodníkem v těchto pohnutlivých dobách.“

„Was für eine čechische Nation,“ ozval se Silberbergův tchán, „pustějí z Pankráce lidi a kvůli těm neodbíráš Prager Tagblatt, co je s románem?“

„Wir wollen die Romanbeilage lesen,“ zpěvavě pronesly tři dcerušky pana Silberberga, „divíme se, že papá dělá Buřivala.“

„Papá chce se stát českým poslancem,“ jízlivě pronesla paní Silberbergova, „a bude v Praze chytat německé studenty bei den Strassentumulten.“

 „Gott der Gerechte,“ počal se hájit Silberberg, „was heisst Buřival, chci já být Buřivalem, Chocem, Klofáčem, Lisým nebo Slámou? Já zůstanu vždy Silberberg. Ale obchod je obchod. Pan Silberberg přestal odbírat Prager Tagblatt a prodává barchet a plátno o pět procent levněji.“

 „A okrádá rodinu o vzdělání,“ zahřímal tchán.

 „Herr Silberberg ist ein čechischer Radikál, třiadvacet let jsme ho četli. Měli jsme přehled o všem a najednou se Herr Silberberg spustí, postaví se v čelo luzy a vypadá, jako by chtěl vytloukat Němcům okna.“

 „Do Prahy nesmí,“ ozvala se jedna dceruška, „papá by vymlátil Deutsches Haus.“

 „Gott der Gerechte, ich bin ein Geschäftsmann,“ bědoval pan Silberberg, „obchodník a víc nic. Plavu s proudem času. Ich schwimme...“

 „Halťs Maul,“ ozvala se rázně paní, „a abys věděl, víme, co uděláme...“

 Dřív posílán byl Prager Tagblatt do Neutonic jen v jednom exempláři, dnes, kdy ho pan Silberberg přestal odebírat, chodí tam exempláře tři. Druhého dne po výstupu předplatili si totiž Prager Tagblatt tchán, paní Silberbergová a dcerušky a o duševní rozvoj rodiny je dále postaráno.

 Ale o panu Silberbergovi mluví se v Neutonicích stále ještě s úctou, neboť přestal odebírat z vlasteneckých důvodů Prager Tagblatt...

 

   


Na jaře v sadě

     

Před záhonem tulipánů,

 

Kdyby byly bledé dívky

hyacintů namodralých

 

stály, když se záhon sázel,

zástup bledých dívek stál,

 

byly by se divily.

dívaly se dlouhou chvíli

 

Zahradník, muž zšedivělý,

jako v snění, v zadumání

 

huhňal, plival, klel až hrůza,

vlhkým zrakem na záhon.

 

rukávem třel rudý nos.

 

 

 

„Je to krása,“ zašeptala

 

„Mordijé, já být dnes pánem,

jedna z dívek, „velký Bože,

 

nakašlal bych, abych sázel

jak je krásně na jaře.

 

tulipiny, mordijé!“

Vše tak dýše novou touhou,

 

 

 já bych nejradš plakala.

 

 

 

 

 

Zahradník, jenž záhon sázel,

 

Před záhonem tulipánů,

 já ho vidím jako v snění,

 

hyacintů namodralých

mladý, hezký musel být.

 

zástup bledých dívek stál,

Je to radost sázet kvítí,

 

dívaly se dlouhou chvíli

velký Bože, jak bych ráda

 

jako v snění, v zadumání

také kvítí sázela . . .“

 

vlhkým zrakem na záhon. . . . .

 

 

 


 

Na opuštěné latríně

 

Někdy bývá člověku tolik smutno, vidí-li, jak vše upadá, jak bývalá sláva zaniká. Takovým skličujícím dojmem působí opuštěná latrína na bývalém vojenském cvičišti u Dejvic pod kopcem, kudy se táhne cesta k sv. Matěji za lávkou vedoucí přes dejvický potok, který za oněch časů, kdy měl dosti v vody, unášel směrem ku Královské oboře všecko přebytečné, co z latríny kdysi plynulo, ach kdysi dávno, kdy ozývaly se na dejvické pláni bubny, odfrkávání a klusot koní, kdy krátce rachotily výstřely z manlicherovek a třepetaly se tam signálové praporky.

Dávno zmizely vojenské kumpanie, už se pláň nemodrá uniformami, zůstala tu jen opuštěná latrína, několik prken sbitých, aby civilisty neurážel pohled dovnitř, kde dvě klády upevněné v malé vzdálenosti nad sebou úplné dostačovaly svému úkolu. A pod kládami od zákopníků vykopaný příkop dopola naplněn jest černým, uschlým listím švestek, jichž kmeny tyčí se kolem a jichž vrcholky zvědavě dovnitř se dívají.

Bolno a teskno vzpomínati. Když švestky kvetou, padají bílé květy do opuštěné latríny, kolem rozkvetou pampelišky a sedmikrásy, jako by příroda snažila se potěšiti opuštěnou latrínu a zapuditi svěžími květy dech tesknoty a smutku, který vane z těchto smutných míst.

A na podzim i na jaře, kdy zrána a navečer mlhy padají do údolí vltavského a na dejvickou pláň, tu tesknota vznášející se nad opuštěnou latrínou dosahuje vrcholu. Vítr, opírající se do zpuchřelých dřev, ruší skřípáním večerní ticho a tím smutnějším dojmem působí toto místo, čím větší byla jeho sláva.

Jen když výletníci ubírají se na výlet k sv. Matěji nebo do údolí šáreckého, dochází opuštěná latrína občasného použití.

Ale tyto návštěvy nemají dlouhého trvání a nejsou slavné. Do večera zmizí návštěvníci a pak následuje tichá noc, teskná a smutná a ještě smutnější ráno a dopoledne. Latrína stojí tak opuštěná a trpce se dívá na prázdné cvičiště.

Kde jsou ty doby, kdy slyšela, jak blíží se k ní kumpanie za kumpanií. Poslední rány doznívaly z manlicherovek, ozvaly se četné kroky a úsečný rozkaz šarží: „Hosenriemen ab!“ A již vstupovali jeden po druhém vojáci připravení a stateční do útulné latríny, dobře si vědomi toho, že rozkaz je rozkaz. Byla to sladká doba chvilkového odpočinku, příliš však krátká, neboť nové oddělení již stálo dole za potokem a poznovu zněl rozkaz: „Hosenriemen ab!“

Potom dozněly kroky kumpanií a nyní přicházeli jednotliví utečenci. S požitkem užívali klidu a ticha pod širou oblohou a když odcházeli, načrtali tužkou své dojmy na prkna a provázeli své myšlenky přiléhavými nákresy.

Občas zabloudila sem nepřátelská hlídka s bílou páskou na čapce a tu sedávali na kládě přítel vedle nepřítele, vyměňujíce si sví názory.

Můj bože! Ty doby plné rušného života prchly a zmizely, tak jako vodou potoka mnoho toho odplavalo.

Kol opuštěné latríny jde procházkou major ve výslužbě pan Zettel.

Stojí latrína smutná, teskná a truchlivá. Slz neroní, nemá z čeho. Je bezživotná, suchá jako bleskem rozbitý peň posledního dubu ve vykáceném lese.

Na švestce, jejíž větve pohlížejí do ní, sedí vrána. Ta se právě tak sem hodí, aby pan major v. v. ještě smutněji se zadíval na dejvickou pláň a na opuštěnou latrínu. Jde dále do kopce, aby lépe viděl do okolí. Zastavil se na vršku a pohlížel na dopolední mlhy, jemné a průsvitné, na dejvickou planinu. Před několika lety ráno projížděl se zde před kumpaniemi na koni: Všude se modralo vojskem, trubky vřeštěly, zněly rozkazy, křičelo se, nadávalo, koně lítali jako splašení. A dnes! Dole opuštěná latrína, před kterou bylo kdysi tolik živo.

Pan major sestupoval opět dolů s takovým teskným pocitem, jako když vzpomínáme na zemřelé druhy, na ztracené mládí a na utracené peníze.

Pan major spěchal. Tesknota měla fysiologický vliv na jeho tělesné orgány. Svižně s rozepjatým kabátem vstoupil do opuštěné latríny. Tam na kládě seděl zcela obyčejný člověk, civilista, dle všeho vandrák na cestě.

Pan major v. v. Zettel učinil zoufalý pohyb a padl do příkopu, který kdysi zákopníci vykopali. Puklo jeho vojenské srdce, které nesneslo, aby prostý civilista vykonával tělesnou potřebu v opuštěné vojenské latríně.

Duchapřítomný vandrák prohledal mu kapsy a s hodinkami a s peněženkou vesele odešel z opuštěné latríny.

A duch pana majora ve výslužbě sedává dnes za tmavých nocí na prkně opuštěné latríny a usedavě pláče...

 

   


Na shromáždění zahraničních komunistů

V neděli 19. ledna uspořádala v novém klubu Sibiřského hostince strana zahraničních komunistů velké shromáždění, na němž se za předsednictví s. Pejznera sešlo kolem dvou tisíc občanů. Shromáždění se stalo svátkem internacionály. Vystoupila řada řečníků, kteří mluvili ve všech jazycích. Ruskými řečníky byli s. Gruň, Elcin, Kekekin a Maximov. Maďarsky hovořili s. Weber a Frid, německy s. Prosse, Sattler a Markmann, česky s. Hašek a Masařík, za muslimskou sekci s. Jakubov tatarsky, za lotyšskou komunistickou stranu s. Ozol, jménem Ukrajinců s. Kozlenko, za Čuvaše s. Andrejev, za Poláky s. Gleicher.

Všichni řečníci zdůrazňovali solidaritu proletariátu všech zemí v boji za vítězství socialistické revoluce. Dělníkům všech zemí musí být jasné, že je třeba se zbraní v ruce zničit starou mašinu násilí - buržoazii. Stará Evropa, Evropa buržoazie, kapitálu a imperialismu umírá. Místo ní přichází rudá Evropa. Všichni musí podporovat mladou Evropu v jejím boji se starým řádem a vstoupit pod prapor internacionalismu. Na shromáždění byla jednomyslně přijata tato rezoluce: My cizinci, vyslechnuvše řečníky všech národností, jsme připraveni bránit se zbraní v ruce proletářskou revoluci a pomáhat sovětskému Rusku odrážet útoky cizích imperialistů, carských generálů a důstojníků v čele s Kolčakem až do konečného vítězství světové revoluce. Ať burácí rudá bouře a ať všichni imperialisté a buržoazie poznají, že do koho udeří blesk internacionály, ten víc nevstane.

Zapěním Internacionály shromáždění končí. Po shromáždění mnoho cizinců projevilo sympatie ke komunistické straně (bolševiků). Výbor strany má sídlo v Malé Kazaňské ulici v Karimovově domě.

Naš puť - 22. 1. 1919

Vyšlo také v:

    


 

Na svazích Hegyalye

Pohoří Hegyalya61 s roztroušenými pahorky bylo obléváno bílými paprsky měsíce. Vystupovalo markantně z roviny, na strmých srázích začernalé, a kde byl mírný svah, bledě zelené listy a žluté, červené hrozny, visící na úponkovitých, tenkých stvolech, leskly se matně mezi vysokými tyčemi vinic.

Bylo před vinobraním. Ve vsi Magasále tu dobu bylo přes pozdní hodinu noční živo. Na pahorcích blýskala se v staveních narudlá světla. Vše se připravovalo na zítřek k slavnostnímu vinobraní obce Magasále. Vařilo se celý den napřed. Nejvíce u starosty, kde byla shromážděna celá obecní rada. Řešil se důležitý problém, kde začít sbírat obecní hrozny.

„Nechci žádného nutit, ale myslím, že začnem nahoře za stavením Teberekovým,“ suchým hlasem pronesl první své mínění starosta.

Poněvadž nikoho nenutil, zvedl při hlasování toliko on ruku do výše, ostatní dále klidně drželi ruce na sklenicích vína, dobrého, jaké se odtud nevyváží.

„Myslím, abychom začli tedy sklízet dole u stavení Gáboryho.“

Proti tomu ozval se István Burga. „Nesmysl. Józso,“ řekl starostovi, „nesmysl a hloupost, dopadne to jako loni. Opijeme se, poněvadž jsou tam blízko největší vinné sklepy. Nedáme pozor na čeládku, víš, jak to dopadá.“

„Istváne Burgo,“ řekl vážně starosta, „řekls vážné slovo. Kdo se opil? Ty anebo já?“

„No, už se stalo,“ vmísil se v rozhovor Gyózó Várjak, „celá obec nás viděla, proto myslím, že bude nejlepší začít sbírat hrozny u Nárdycsého.“

„Hleďme starého plešivce,“ promluvil tiše starosta, „och, Gyózó Várjaku, tam chceš začít? Víme všichni proč, starý šedivce. My budem dohlížet, a ty hup, už budeš ve stavení Nárdycsého. Nárdycsého vdova bude na tebe čekat. Celá ves to ví.“

„Co, dědku plešatá!“ křičel Várjak, „kdo chodí za vdovou, ty, anebo já? Kdo stál s ní předešle v noci u studny a říkal k ní: ,Mé drahé dítě!’ Není-liž pravda, Burgo?“

Burga vstal. „Starosto, nechrne toho. Viděl jsem tě a dost. Ostatně Nárdycsého vdova nestojí za to. Támhle Gábory ...“

„Je to hlupák,“ křičel Gábory, „člověka podezřívat. Burgo, nejsi takový svatoušek. Za mladou Teberekovou chodit až do Hatvanu, když tam sloužila. Starý dědek, otec dorostlého syna.“

„Tak ty tak na mne?“ promluvil zpocený Burga. „Řekni, Gábory, od koho jest modrý šál mladé Zsaharky. Sama Zsaharka se zde pochlubila Jánokovi, když chtěl s ní na den Štěpána krále v Gódoló na slavnosti tančit.“

„Já že byl v Godóló?“ ozval se Jánok. „Burgo, ty jsi mamlas.“

Burga chtěl hodit na Jánoka sklenici s vínem, ale včas si to rozmyslil, neboť Jánok byl pověstný zápasník v házení sklenic.

„Přestaňme se hádat,“ ujal se opět slova starosta pozoruje, že Gábory, Burga a Várjak koulí hrozivě očima, každý věda, kde ho bota tlačí.

„Neměl jsi začínat, Józso,“ vykřikl Várjak na starostu, „tím vším jsi vinen ty. Starý chlap pořád leze za děvčaty.

„Ať se poděkuje!“ křičel Gábory, kterému víno počalo stoupat do hlavy, „děláš nám beztoho jen samou hanbu.“

„Sousedé,“ zahovořil od stolu starý Misko, který dosud ani slova nepromluvil a jen kašlal, „není od vás hezké, před vinobraním se hádat, dnes je tomu právě týden, kdy jsme se začli radit, kde začneme sbírat“. Misko dal se do kašlání.

„Nesvědčí ti to, Misko,“ řekl starosta jízlivě, „dlouho mluvit.“

„Ať Misko raději mlčí, bez něho také se rokování obejde,“ poznamenal Gábory, „co dělá? Nic. Kašlá, fňuká a za chvíli promluví: .Sousedé, není hezké od vás . . .’ „

Všichni se dali do smíchu a Misko řekl vážným hlasem: „Gábory, nevíš, co se stalo mladému Korihovi ve vedlejší vsi, když se posmíval starému Hasaru? Koriha potkal za vsí Hasara, nesoucího na zádech nůši s travou. Hasar oddechoval, nůše byla mu, starci, příliš těžká. Koriha slyšel jeho supění a posmíval se mu: ,Sneseš málo trávy, Hasare, ani by se nenajed, co trávy uneseš.’ Hasar na to odvětil: „Koriho, prorokuji ti, že se z tebe stane druhý Gábory, znáš Gáboryho z Magasálu?“

Nyní smáli se všichni kromě Gáboryho, který hledal v kapse nůž.

„Zítra ráno se konečně uradíme,“ pravil starosta, „kde začneme sbírat, dnes jest již pozdě.“

Bylo skutečně pozdě, neboť když vyšli ze stavení starostova, uzřeli nahoře na vinicích rudou záři, která přeskakovala s místa na místo, a za chvíli uzřeli rudý ohnivý pruh po celé délce vinic, a když se vzpamatovali z leknutí, zanášel k nim vítr ostrý zápach hořící trávy a suchého listí.

Toho roku sbírali v Magasálu napolo upečené hrozny.

 61 Čti: Heďalja.

  


 

Na výstavě psů

 

Je po sedmé hodině. Návštěvníci již odešli a psi mají volný výběh. Promenují se, čichají k sobě a svěřují si navzájem různé intimnosti.

Černý královský pudl k bílému pudlíkovi: „Všiml jste si, pane kolego, toho ruského chrta Moskala, který právě očichuje mopslíka Rišku? Nezdá se vám, že je smutný?“

Bílý: „Dnes v noci plakal. Slyšel jsem ho, jak naříkal: Co jsem jim udělal, že mne chtí prodat?“

Černý: „Ba, to je osud většiny z nás. Včera mně pravil mopslík Riška, že nás vystavují naši páni jen ze ziskuchtivosti. Povídá se to všeobecně.“

Bílý: „Chtějí, abychom dostali medalie, aby nás pak lépe prodali. Myslíte, pane kolego, že budu mít z medalie radost?“

Černý: „Aspoň maličkou radost budete mít. Byl jste již někdy nějakou cenou vyznamenán?“

Bílý: „Doposud mne nevystavovali. Jsem tu poprvé a také tu neznám nikoho kromě vás. Pamatujete se, kde jsme se ponejprv viděli?“

Černý: „Ano! V Žitné ulici, vy jste se zastavil u nějakého sudu se švestkami, ale nepovedlo se vám to. Ten malý člověk vás kopl a vy jste běžel a najednou jste mne uviděl. Chytali jsme se pak a já vám v průjezdě okazoval, že umím panáčkovat. Vy jste to neuměl, ale zkusil jste to a šlo vám to dobře. Jak jste mně potom vyprávěl, velice se tomu divili u vás doma.“

Bílý: „Rozhodně je to překvapilo. Jakmile mne služka chytla a přivedla domů, byl velký rámus, poněvadž jsem si s vámi hrál od rána až do té doby, kdy už to u nás voní. Měl jsem být potrestán a ze zoufalství jsem panáčkoval. Má paní, jak to viděla, svolala všechny domácí a já panáčkoval a dostal jsem cukr. Ta malá holčička mne objímala. Tak jsem viděl, že když budu panáčkovat, že dopadne všechno dobře a to mne mravně zkazilo. Mohu vám to říci otevřeně. Já jsem se naučil krást. Napřed jsem ukradl jeden párek. Byl jsem chycen a panáčkoval jsem. Tak mně to odpustili. Pak jsem snědl kus smaženého kuřete. Ale z toho jsem neměl žádné nepříjemnosti. Naše služka totiž také ukradla kousek a paní na to přišla. Tak i ten můj kousek byl jí přičten na vrub a já, když ji hubovali, chodil kolem a vrtěl radostně ocasem.“

Černý: „Mohu vám říci, že i ze mne se stal zloděj, ale když jsem jednou ukradl slanečka, tak mne to přešlo. Navrátil se mně charakter. Vrací se vám už také charakter?“

Bílý: „Doposud ne, pane kolego, právě než mne poslali na výstavu, přivlastnil jsem si chléb s máslem a medem. Je to jistě nepříjemné; když se vrací charakter.“

Černý: „K tomu jest třeba pevné vůle. Najednou to nejde, ale když konečně se k tomu odhodláte, pak se vám vrátí také výčitky svědomí.“

Bílý: „Co jest to prosím svědomí?“

Černý: „To se bojíte, že budete bit!“

Bílý: „Pak mám svědomí. A všiml jste si, že nás poslouchal mopslík Riška?“

Černý: „Na toho si dejte pozor! To je intrikán. Víte, co se stalo předevčírem? Znáte přece leonbergra Marko? Ten vám se dal do hovoru s Riškou a na nic si nepomyslil a Marko se mu svěřil, že měl prašivinu. Mopslík Riška mluvil s ním ještě chvilku a pak běžel mezi ostatní a všude o tom vykládal a teď se každý Markovi vyhýbá, s ním opovrhuje. Vidíte ho, jak rád by s někým promluvil. Teď se přiblížil tamhle k dobrmanovi Mirzovi. Slyšíte, že pan dobrman zavrčel a odvrátil se od něho. Pak se nedivte, že ho slyšíte v noci výt. Musí mu to být líto, když s ním nikdo nechce mluvit a každý se ho štítí, pojďme k němu...“

Leorcberger Marko k bílému pudlíku: „Děkuji vám, že mně chcete dělat společnost s vaším panem černým kolegou. Snad ale nevíte, co o mně rozhlašuje mopslík Riška. Ach, vy to víte a vy se mne neštítíte. Jistěže jste měli už také prašivinu?“

Bílý pudlík k černému: „Ten pán nás uráží. Pak se nedivím, že s ním žádný nechce mluvit.“

Leonberger: „Jistěže vás také ostříhali a mazali mýdelnatým lihem?“

Černý: „Vy sprosťáku!“

Bílý: „Vy nestydo!“ (Odcházejí.)

Černý: „Tak vidíte, není možno s ním po dobrém vyjít a teď chápu, proč předešle řekl k němu buldok Robur: Ještě slovo a kousnu vás a proč včera novofoundlák Rek málem byl by se do něho pustil.“

Bílý: „Který jest ten Rek? To je ten vzadu, který sedí naproti tomu bílému špiclíkovi? S tím novofoundlákem nechce nikdo také mluvit a musí si vybrat ku svému chvástání vždy nějakého naivního, aby ten tomu věřil. Říká každému, že vytáhl z vody sto padesát lidí.

Když tu byl první den, tak mluvil jen o dvou. Za tři dny vzrostlo to na sto padesát. A měl jste vidět, jak se rozčertil, když mu to vytkl bernardýn Várga. Byl u toho i foxteriér Džak a airedaleteriér César.

Vypravovalo se o tom po celé výstavě. Bernardýn Várga povídá: Tak kdypak jste vytáhl toho posledního, milý příteli? Haf, haf, odpovídá Rek, den předtím, než jsem šel na výstavu. Pardon, to jsem vytáhl těch deset lidí: A jak se to stalo? Probořil se most. A kde prosím? U Neratovic. Vždyť tam ale žádný most není. Cože není, začal hulákat Rek, jsou tam dokonce tři mosty. Když spadl ten první, tak jsem zachránil patnáct, když spadl ten druhý, jen osm a teď když spadl ten poslední, jen deset. A tu mu pan bernardýn Várga pošeptal do ucha, ale hodně hlasitě: Vinohrady, Puchmajerova ulice číslo patnáct. Rek stáhl ohon mezi nohy a odplížil se a pan bernardýn, aby to všichni slyšeli, zaštěkal: Přátelé, ten lhář se z Vinohrad za celý svůj život ani nehnul. Už o tom také ví policejní pes vlčák Rutka. Říká se, že novofoundláka zavrou pro podvod. Vidíte pana Rutku. To je ten, co mluví s dobrmanem Mirzou a airedaleteriérem Césarem. Ten s tím bílým límcem je kolie Škot. Ten vždy chodí s nimi a oni si z něho dělají jen legraci. Ale on toho nepozoruje a myslí, že z něho bude také dobrý policejní pes. Chce jim vždy něco namluviti a předešle jim povídal, že chytil zloděje. Jak jste to udělal, pane Škote? tázal se ho pan vlčák. Nu běžel jsem za ním. A co ukradl? Železnou pokladnu. A chytal jste ho dlouho? Celý den přede mnou utíkal. Tak ho za tu lež pokousali, ale on stále s nimi chodí a když mu řekli, že napřed musí všechno očichat, když hledá zloděje, třebas i jen pohozenou sirku, našel předešle jednu ohořelou zápalku a nosí ji stále s sebou v zubech a ve svém oddělení k ní i v noci čichá. Jest z toho velká švanda, ale on toho nepozoruje. Čichá stále ku každému předmětu a vrčí, aby se dělal důležitým.“

Černý: „A prosím vás, co je to tamhle za trpasličího buldoka, který vždy se tváří tak nafoukaně a nikoho si nevšímá?“

Bílý: „Myslíte toho, co se teď líže vzadu s tou nohou nahoru? To je šlechtic Hans von Kleinbuldogien. Má nejvíc předků. (Nahne se a šeptá k černému): „Ale má také nejvíc blech.“

 

   


Nač vše se děti ptají

Jednou na cestě přes Blatenské jezero v Uhrách pozoroval jsem pětiletého hocha, který ptal se své matky na toto: „Kolik lidí by se mohlo utopiti v tomto jezeře? Bolí to, když se člověk utopí? Je ten kapitán, který nás veze, tatínkem všech těch, kteří ho poslouchají? Nenastydnou ryby, když jsou pořád ve vodě? Když maminka těch ryb nemůže najiti žádné červíčky ve vodě pro své dětičky, vyleze na břeh a vyhrabe jim žížaly ze země? Jsou zde taky velryby? Udusí se malinká rybička, když se na ni posadí velryba a sedí na ní tři dny?“ Déle jsem to nevydržel. Šel jsem si sednouti na druhý konec parníku, ale ubohá matka toho chlapečka musela tam zůstati.

   


 

Nad jezerem Blatenským

 Črta z Uher

Boll János seděl toho odpůldne před svým statkem na jakési verandě, stavěné dle zvyků tohoto kraje na způsob podloubí, které se táhne až k domu a poskytuje útulku před žárem slunce.

Odtud byl krásný výhled do okolí. Stráně, svažující se dolů, zelenaly se a modraly vinicemi, nepřehledná zeleň révy táhla se dolů, namodralá místy, kde vinice byly postříkány svinibrodskou zelení, chránící proti révokazu.

Samá vinice až dolů s boudami pokrytými slaměnou střechou, kde bydlí hlídači, pak doleji pruhy kukuřičných polí a ještě dál bylo vidět luka, odkud ozýval se dušený cinkot kravských zvonců a bučení stád.

A za lukami prostírala se hladina Blatenského jezera, rozkládalo se Balatontó, čili jak zde říkají hrdě „Magyar tenger“, „maďarské moře“, s vodou zelenou, bouřlivou, splývající s obzorem, na kterém v modru objevovaly se pruhy kouře, když paroloď brázdila vlny jezera dlouhého od tohoto cípu až za Vesprim sto dvacet pět kilometrů.

Ano, toť „Magyar tenger“ se svými víny, s bouřemi a se zkazkami o vodních dívkách, které za večera stahují rybáře z lodí do hlubiny, se starými bájemi o vodních čarodějkách, které v noci vynášejí mladé chlapce ze stavení, roztrhají a mrtvá těla položí před práh.

Toť Blatenské jezero, kde za noci, v tichu, ozývají se divné zvuky křik a pláč dětí vodníků, kterých odnepaměti jest v hlubinách kolik rodin, poněvadž současně objevují se v Bodafalu, v Megesfalu, Olvasfalu, v Olmó a v jiných vesnicích kolem jezera, staří s dlouhými vousy a vlasy, sta a sta let staří, neboť vypravovali již o nich dědové dědů pradědečků dnešních obyvatelů.

Boll János neobdivoval se nijak tomuto výhledu do kraje. Seděl na židli, zahalen jsa v kožichu, ačkoliv bylo neobyčejné vedro.

Na stolku u něho ležely hodinky. Tvář Bollova byla zachmuřena. „Záchvat se nedostavuje,“ zabručel, dívaje se na hodinky, „jindy již v pět hodin třese se mnou zimnice a dnes se zatrolená zpozdila. V šest hodin přijde stoliční soudce podrobit mne výslechu a takhle bych nebyl do šesti se svou zimnicí hotov.“

Pozoroval bedlivě, jak čas ubíhá. „No sláva,“ řekl si ve čtvrt na šest, „cítím mrazení. Je zde.“

Boll János počal klepat zuby. Zvuk ten byl tak silný, až přiběhl čeledín s otázkou, co si přeje.

„Te vagy szamár, tys osel,“ vypravil ze sebe s namáháním Boll, „přines polštář a zabal mně nohy.“

Když měl nohy zabaleny, pozoroval, stále se třesa, okolí. V hlavě mu hučelo, v těle mrazilo a celé okolí zdálo se mu, že má barvu žlutou.

Vinice, kukuřice, boudy hlídačů, luka, jezero, obloha. V tom okamžiku byl záchvat nejprudší. Chtěl říci čeledínovi, že je s ním velmi zle, ale nemohl vypravit ze sebe ani slova. Žlutá barva oblohy mizela a nyní viděl vše fialové.

V tom okamžiku mohl již zakoktat: „To je zkouška.“ A když řekl: „Chválabohu, už to přestává,“ viděl vše v přirozené barvě.

Oblohu modrou, vinice zelené a namodralé, luka nažloutlá a jezero zelené.

A když rozkázal čeledínovi: „Sundej polštář, svleč mně kožich a přines dýmku,“ cítil, jak slunce hřeje a jak pot vystupuje mu na čele. Záchvat zimnice pominul.

„Teď přijde druhá zimnice,“ pravil, zapaluje si černou dýmku, „stoliční sudí.“

Dole v úvozové cestě mezi vinicemi zarachotil kočár a bylo slyšet hněvivý hlas stoličního soudce: „Tys mi pěkný kočí. Jestli vystoupím, tak tě přetáhnu párkrát holí. Cožpak jsem ti poroučel, abys se opil?“

„Není v dobré náladě,“ povzdechl Boll János, „bude to zlý výslech.“

Kočár byl jíž zde a z něho vystoupil stoliční sudí, vážně a důstojně, maje svazek papírů pod paždí. Kráčel k Bollovi na verandu, který vyšel mu vstříc, dýmaje z dýmky.

Pozdravili se a stoliční sudí pravil: „Jsem Omaisz Béla. Přikročíme okamžitě k výslechu.“ Položil papíry na stůl, posadil se na židli, zkřížil nohy, klepl prstem na stůl a řekl: „He - stojí to s vámi bledě, milý příteli.“

Boll János si sedl a pokrčil rameny.

„Ba, je to smutné,“ pokračoval sudí, „kdy jste, milý příteli, zastřelil toho cikána Burgu?“

„Dnes je tomu právě týden,“ odpověděl Boll, „bylo pět hodin odpůldne. Není libo doutník?“ tázal se, vytahuje z kapsy tobolku s doutníky, „jest to dobrý druh. Tabák z Banátu.“

Stoliční soudce vzal jeden a okrajuje špičku, prohodil: „Říkáte, že to bylo v pět hodin odpůldne dne 21. června.“

„Ano,“ odvětil statkář, „přesně v pět hodin dne dvacátého prvého, dvacátého třetího měl pohřeb. Dovolte, ať vám zapálím.“

„Děkuji,“ řekl Omaisz Béla, „pitvou bylo zjištěno, že byl střelen zezadu a to broky.“

„Ano,“ přikývl souhlasně Boll, „lankasterka, číslo 11.“

„Jest to smutná záležitost,“ pronesl Omaisz, „odkud říkáte, že jest tento doutník?“

„Z Banátu, dovolíte, abych poručil čeledínovi, aby přinesl trochu vína?“

„Budiž,“ svoloval stoliční soudce, „až se napiji, budu pokračovat ve výslechu.“

Na stole objevily se láhve vína. Statkář nalil do sklenek a řekl: „Na vaše zdraví.“

„Děkuji, jest to smutná povinnost.“ Stoliční soudce pozvedl sklenku proti světlu a jako znatel vína prohlížel barvu.

Sluneční paprsky prorážely sklenkou a červená barva, čistá, rudá, zbarvila obličej stoličního soudce. Srkl a pak vypil naráz pomlaskávaje.

„Výborné víno,“ pravil, usmívaje se spokojeně, „co vás to jen napadlo, zastřelit cikána.“

Boll János kouřil klidně z dýmky. „Jest to dvouleté víno,“ řekl, „z mých vinic na západním svahu. Na vaše zdraví.“

Vyprázdnili poznovu poháry a Boll János pravil: „Mám ještě lepší víno, víno tříleté z vinic na druhé straně.“

Vzal jinou láhev, urazil hrdlo a nalil. „Toť nádherné víno,“ chválil stoliční soudce, „vy jste, celkem řečeno, znamenitý člověk.“

„Až na zimnici,“ stěžoval si mezi pitím Boll, „před čtyřmi dny chytila mne a drží teď každý den. Chutná vám?“

„Výtečná chuť,“ pochvaloval sudí.

„A já mám ještě lepší,“ ozval se statkář, bera z košíku dlouhou láhev, „toť víno pětileté.“

„Vy jste výtečný občan,“ řekl Omaisz Béla, když vypil první sklenku pětiletého, „podobného vína jsem dosud neokusil. Ta chuť, ta barva, výborná harmonie.“

„A já mám ještě lepší,“ pravil Boll János, když láhev se vyprázdnila, „takového vína jste nepil.“

„Hleďte,“ řekl, nalévaje z úzké láhve, „toť víno dvacetileté.“

Stoliční soudce byl nadšen. „Toť tokaj, ba lepší než tokaj,“ hlučně chválil, pije jednu sklenku za druhou, „vy jste znamenitý člověk, vážím si vás, ale povězte mně, proč jste zastřelil toho cikána?“

„Proto,“ odpověděl vážně Boll János, „poněvadž ten darebák ukradl z mého sklepa dvacet lahví tohoto vína...“

„A já,“ řekl stoliční soudce pomlaskávaje, „na vašem místě nejednal bych jinak. Neb toto víno... Napíši: Bylo nade vši pochybnost zjištěno, že cikán Burga byl zastřelen nešťastnou náhodou. Nalejte mně, drahý příteli...“

A oba pili víno ze svahů Blatenských hor, víno rudé, tak rudé jako krev cikána Burgy, zloděje...

 

   


 

Nadace pana Klaubleho ve prospěch místních

 chudých

 

Otcem chudých v třetí čtvrti býval pan Kauble. Této hodnosti věnoval celý svůj život v posledních dvaceti letech. Rozhodoval předně při rozdávání lístků na darované uhlí chudině, byl ve sboru obecních starších a v komisi pro místní chudinství.

Na třech dveřích bytu měl přibity plechové tabulky s nápisem:

„Přispívá na místní chudé!“

Tyto tabulky ho nestály ani haléře, poněvadž on je měl doma na skladě a vydával je každému, kdo zaplatil pro místní chudé 20 K příspěvku ročně. Žebráci z toho nikdy neviděli ani haléře, poněvadž všechno pohltila agenda při chudinském úřadě. Referent o chudinství měl platu 2 400 K ročně, pak tam byl jeden úředník s 1 600 K a sluha, kterému se platilo 100 K měsíčně. Zbytek pak přišel na různá vydání, jako representační cesty členů chudinského referátu na sjezdy pro ochranu chudiny. Na žebráky se tedy nedostalo.

V domech, kde dřív dostávali almužnu, bylo jim připomenuto, aby se podívali na tabulku na dveřích: „Přispívá na místní chudé!“

Co bylo tedy platno, že svolána byla konference, aby byla zamezena pouliční žebrota. Místní časopis rozepsal předtím anketu, jakým způsobem omeziti žebrotu.

Došlo mnoho dopisů, ve kterých bylo poukazováno na to, jak v jiných městech jest žebrota rozšířena.

Byly to věci tak chytré a samozřejmé, že nezbývalo než svolat konferenci na zamezení žebroty.

Týden před konferencí chodil otec chudých pan Kauble po čtvrti, zastavoval žebráky a domlouval jim, aby zanechali žebroty. Na několik žebráků také upozornil strážníky a tak plodně žil po celý týden, přemýšleje, že vystoupí na konferenci s nějakým návrhem na obmezení žebroty nebo její potření.

Konference zúčastnil se též referent z policie a z okresního hejtmanství dostavil se pan okresní hejtman, který při řeči starostově usnul. Policejní úředník při této řeči čistil si a piloval pilně nehty, zástupce městské fary kaplan Bláha četl si stanovy nějakého hasičského sboru, které mu padly do ruky již po páté. Řeč pana starosty činila trapný dojem.

Stále říkal: ,,Tedy žebrotu snažme se potírat. Tedy hleďme zabránit i žebrotě, tedy vystupme proti ní. Tedy jdu z té zásady, že sluší se proti ní ostře se brániti.“ Mluvil tak už přes půl hodiny, až konečné řekl: ,,Kdo má z pánů nějaký konkrétní návrh, toho prosím, aby s ním vystoupil.“

Povstal otec chudých z třetí čtvrtě, pan Kauble.

Po jeho tváři rozhostilo se v tom okamžiku, když hleděl vstříc starostlivým členům konference, nadšení.

Strojil se, že jim řekne vše, co měl na srdci poslední týden a o čem přemýšlel v noci na posteli. Když člověk leží v pohodlných peřinách, tu se mu příjemně přemýšlí o chudobě bližních.

Před konferencí stavěl se na litru vína a tu ono hřejivé teplo v žaludku vniklo mu i do srdce, do duše, a počal mluvit měkce o osudu vdov a sirotků.

Okresní hejtman spal dál a referent z policie zívl.

,,Vdovy a sirotky třeba chránit,“ volal zoufale otec chudých pan Kauble, „chraňte sirotky a vdovy před zkázou. Pánové,“ - zvyšoval hlas, až se radniční síň třásla - „pánové, třeba učiniti něco v jich prospěch, zbaviti jich rázem bídy. Pánové, mám pevný úmysl založiti nadaci.“

Teď se probudil okresní hejtman. Šedesát očí dívalo se panu Kaublemu do očí, dychtivě a v úžasu.

„Náš nejlepší člověk,“ zašeptal pan starosta k sousedům.

„Ano, nadaci,“ zvolal povzneseným hlasem otec chudých, „nadaci, kterou alespoň jedné chudé vdově bude pomoženo. Vypisuji nadaci na flašinet.“ Ticho rozložilo se kolem.

„Náš nejlepší člověk se zbláznil,“ šeptal pan starosta kolem a pan Kauble s jiskřícíma očima pokračoval, vytahuje z kapsy arch papíru:

„Já, Antonín Kauble, otec chudých ve třetí čtvrti, majitel domů a realit, předseda dobročinného spolku Antonín Kauble aj., dovoluji si tímto sděliti veřejnosti, že propůjčuji tímto putovní nadaci jednoho flašinetu soustavy Garradayovy chudým našeho města. O nadaci může se ucházeti slepá vdova po obecním příslušníku ve stáří od šedesáti let nahoru, která prokáže naprostou bezúhonnost, zbožnost, naprostou neschopnost k těžší práci a poctivost. Doklady o stáří, úmrtní list chotě, jeho domovský list a očkovací vysvědčení přijímá spolu se žádostí městský úřad místní, oddělení chudinské, nebo dárce nadace, otec chudých, pan Antonín Kauble. Flašinet propůjčuje se doživotně a obdarovaná má povinnost jednou za týden pomodliti se při ranní mši svaté za rodinu dárcovu.“

Když otec chudých ukončil, nastalo opět ticho, které konečně přerušil starosta dotazem:

„Smím prosit, pane Kauble, o poznámku?“

Vstal:

„Děkuji jménem celého chudinského referátu panu Kaublemu za obětavé vystoupení ve prospěch zmírnění bídy chudiny. Tlumočím vám dík jménem celého města, jménem strádajících spoluobčanů. Díky vám, vřelé díky!“

Skončil měkkým hlasem a okresní hejtman, přistoupiv k panu Kaublemu, podal mu ostentativně ruku a řekl:

„I já musím vám, ctěný pane, poděkovat. V tomto případě seznal jsem, že obětavost zdejších členů obecního zastupitelstva nezná mezí. Buďte ubezpečen, že nezapomenu vašeho šlechetného vystoupení ve prospěch místní chudiny.“

A tu nastaly šlechetnému panu Kaublemu dny čistého štěstí. Zpráva o jeho dobročinnosti byla uveřejněna v novinách a za několik dní objevil se u obchodníka s hudebními stroji v hlavní třídě za výkladní skříní flašinet, opatřený čitelným nápisem:

„Nadace otce chudých, pana Antonína Kaubleho.“

Pak se dal pan Kauble fotografovat, jak stojí vedle flašinetu, maje ruku o něj opřenu.

Dle této fotografie dal dělat pohlednice, a tu stal se ještě více populárním. Byl úplně šťasten a jeho sebevědomí stoupalo. Okresní hejtman se na něho příjemně usmíval. Nebylo pochyby, že dostane se mu při nejbližší příležitosti vyznamenání.

To bylo krátce předtím, než Vysoká Osobnost poctila město svou návštěvou.

Pan Kauble u vědomí své důstojnosti šel ku všeobecné audienci.

„Věnuje svou pohlednici s flašinetem na památku Vysoké Osobnosti,“ to byla jeho poslední myšlénka, když spatřil audienční síň. -

Pak se s ním zatočil svět. Vysoká Osobnost stála před ním a usmívala se na něho.

„Anton Kauble, hochgnädigster Herr,“ vykoktal jako dobrý Čech německy, a podávaje pohlednici, dodal:

„Anton Kauble mit dem Flašinet, Vater der Armen!“

„Vždy jsem otcem nejchudších,“ řekla blahosklonně Vysoká Osobnost, popošla k pobočníkovi, řekla mu cosi a pobočník přistoupil k panu Kaublemu, a podávaje mu zlatou dvacetikorunu, pronesl úředním tónem:

„Audience jest u konce!“

A Vysoká Osobnost řekla přívětivě:

„Jen nezoufat, i flašinet člověka uživí, starý vojáku!“

Otec chudých vypotácel se ze dveří a za hodinu nato roznesla se po celé čtvrti zpráva, že pan Kauble rozbil a rozmlátil holí svou nadaci ve prospěch chudých.

   


Nadaný člověk

Abych objasnil situaci, poznamenávám, že napřed ozvalo se na dveře mého pokoje nehorázné klepání, pak pronesl jsem vážně: „Dále,“ a potom otevřely se dveře a od muže, který je otevřel, byla slyšet věta: „Jsem Josef Kalup, mistr malířský. Bydlím pod vámi, mladý pane,“ pokračoval host, „jak se račte pamatovat, když jste se nedávno přistěhoval, já to byl, který vám řekl: ,Mladý pane, kdybyste byl tak laskav a až se budete někdy stěhovat, nezapomeňte na mne, já mám taky vozík a těch pár hadrů, víte, já jsem upřímný, taky vás odvezu. A jak rád, mladý pane.’ Musíte odpustit, že tak divně mluvím, to víte, člověk někdy pracuje celý týden, a proč by se pak neobveselil. Našinec o kvartále nespí třebas celou noc, pořád někde maluje v bytech, a co se nazlobí, a proč by se jednou netěšil ze života, když ví, že pije za své, krvavě vydělané mince. Věřte, mladý pane, že jsem rád, že jste se přistěhoval do našeho baráku, poněvadž to člověka těší, když si může promluvit s pánem, který píše povídání do novin. Bydlel zde taky jeden takový pán a ten psal do ‚Obuvnických zájmů’ o kůžích, o lepu a takové poučné věci. Já mu vždycky říkal: ‚Napište nějaký román.’ Ale on zavrtěl vždy hlavou a povídal: ,Už jsem příliš na to stár,’ a zas psal jen o podrážkách a tak. Potom jsem se znal s jedním a ten psal taky do novin. Byl to sluha jedné banky, a jakmile se tam něco šustlo, už s tím běžel. Jednou se podepsal na moc vážnou věc, že to jako v té bance není v pořádku. Tak ho z banky vyhodili. U vás je to ale něco jiného. Vy píšete taková povídání. Nedávno jsem náhodou přišel na jedno. Poslal jsem syna pro chleba, a on má vždy špinavé ruce, tak jsem mu řekl: ,Ať ti bochník zabalí do papíru.’ Kluk se vrátí, a když tak ten papír prohlížím, vidím, že je to taková příloha s povídáním, a tam čtu: ,Napsal ten a ten.’ Hned jak to vidím, povídám, to je mladý pán seshora, a na kluka: ,Čti.’ Najednou kluk přestane číst. ,Proč nečteš dál?’ ,Není to celé.’ Jo, oni mu dali jen kousek z té přílohy. Ale i těch pár řádků bylo pěkných. Řekl jsem si: Musíš mladého pána navštívit, když zná tak pěkně psát, a poprosit ho o maličkou laskavost. Zaklepáš a řekneš: Jsem Josef Kalup, mistr malířský. Pak mu vyložíš, oč se jedná, jestli totiž nebudeš mladého pána vytrhovat.“

„Ó nikoliv,“ pravil jsem, „jen řekněte, čeho si přejete. Vše, co v mé moci (mluvím v podobných případech jako na divadle), vykonám. Buďte ubezpečen, že nikdo se ke mně neobrátil nadarmo (jen když si nechce něco vypůjčit).“

„Jedná se o vdovce,“ řekl smutně pan Kalup, „a tím vdovcem jsem já. Před dvěma měsíci umřela mi žena. Máme dva hochy a s těmi mám velkou obtíž. Kluci mizerní nedělají dobrotu. Jestlipak, mladý pane, slyšíte křik: ,Ehú, ehá’, to křičí ten mladší, když se ho jen dotknu. A jestli slyšíte, jak někdo dole řve: ,É, é, é’, to křičí ten starší, když ho chci trestat. Pomalu a jistě připravují mne do hrobu. Je mně pětačtyřicet let, chtěl bych ještě být na světě, ale vidím, že mne ti kluci utrápí. Oni musí vařit, když žena umřela. Jdu někam malovat, a tu vezmu vždy jednoho s sebou a ten druhý připravuje jídla. Přijdeme domů hladoví, a jídlo není hotovo, a když je, tak nelze ho jíst. A nechám toho prvního doma, je to to samé. Káva, to je brynda. Přijde ta sousedka, ta a ta, ta radí Kolbovu cikórii, ta Frankovu, ta Kolínskou, kluk je z toho celý blbý a uvaří špínu. Když je nechám oba doma, kluci se perou, leccos rozbijou a vždycky najdu jednoho bez sebe. A tak nikdy nemám svůj pořádek. Někdy, když se chci dobře najíst, jdu do hostince. A to má zas háček, že si myslím, když už jsi v hospodě, tak se nevzdávej. Sedím a sedím, piju a piju. A už jsem v ráži. Nechám malování, dojdu si domů pro citeru a vrátím se do hospody. Umím také dělat břichomluvce a hrát na skleničky. Mám doma šedesát takových skleniček a paličku. Paličkou tluču do skleniček a oni hrají: ‚Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená ...’ Tu hraji nejraději a mne to vždy dojme. Vidím, jak jsem opuštěný, jak domácnost upadá, a pak mně něco šeptá: ,Ožeň se! bude to lepší. Budeš mít svůj pořádek. Přijdeš domů, najíš se pořádně, kluci budou pod dohledem, vychováš z nich -’ jak bych to řek?“

„Řádné občany,“ pomohl jsem mu.

„Ano,“ pokračoval pan Kalup, „řádné občany. Ale oženit se, velmi lehce se řekne, ale provést to, jest velmi těžká věc. Ale tu zas mne napadlo, že jsou noviny a ty že přinášejí nabídnutí k sňatku. Prohlížím si je, a tak jsem si vybral, vystřihl a jdu k vám, mladý pane, na radu, co říkáte tomu?“

Podal mně výstřižek z novin.

„Nabídnutí k sňatku. Mladá, čtyřicetiletá vdova, příjemného zevnějšku, s jměním 4000 K přála by si seznámiti se s pánem starším, v jistém postavení. Vdovec není vyloučen. Jen upřímné atd.“

„Tak bych vás, mladý pane, prosil,“ pravil pan Kalup, „kdybyste mně ráčil nějak zkomponírovat psaní, že jako já jsem vdovec, který by se rád oženil s tou vdovou. Můžete poznamenat, že jsem hudby milovný, že bych byl dobrým manželem, že mám venku domek. Chvalte mne, mladý pane, já to tak nedovedu napsat.“

„Buďte ubezpečen,“ řekl jsem, „že vynasnažím se popsat vás co nejlépe a že přičiním se, aby se ona s vámi sešla. Přijďte si za nějakou chvíli pro psaní.“

„Nikdy vám toho nezapomenu,“ děkoval a já od té chvíle stal jsem se tajemníkem pana Kalupa, mistra malířského.

Sedl jsem ke stolu a přemýšlel. Když už něco píšu, ať je to hezké. Vžiji se do jeho situace. Budu myslet, že já jsem vdovcem, vymaluji si v duchu obraz její, té mladé čtyřicetileté vdovy, a budu psát a psát.

Vzal jsem dopisní papír a počal psát:

Velevážená dámo!

Ach! V životě lidském jest tolik náhod, A jednou z těch náhod, ale milých a příjemných, bylo, že zraky mé mimovolně, snad vzájemnou duševní přitažlivostí nás dvou, slétly na Vaše, velevážená dámo, ctěné nabídnutí k sňatku pod značkou „Mladá vdova“.

Vskutku musela to být náhoda, tolik nabídek, a jen k té jedné stále jsem se vracel. Jsem vdovcem, velevážená dámo, osud snad sám chtěl, abychom my, vdovec a vdova, se shledali, abychom my, opuštění v plném rozkvětu mládí, užili ještě klidného života, spokojeného pod baldachýnem nehynoucí lásky. Jsem k milování jako stvořen, jsem stvořen vésti pevnou rukou svou novou manželku úskalím života. Pětačtyřicetkrát slunce svítilo na jaře na mou hlavu, jsemť pětačtyřicet let stár - a již opuštěn. A se mnou opuštění jsou mí synkové, ti postrádají pečlivé ruky mateřské, postrádají tepla lásky její. Chladno zavládlo v jich a mém srdci, ale to chladno hřejivými paprsky lásky, vím dobře a tuším, roztaje a Vy budete tou, která vrátí spokojenost do naší rozhárané domácnosti, kde schází manželka, matka a hospodyně. Budete tou, která jemnou ručkou smaže poslední stopy utrpení, a já se obrodím a se mnou celá domácnost. Jako zlatý pták fénix vstanu z popele smutku.

„Je zrzavý,“ přemítal jsem, „řeknu, že je blondýn.“ A dále jsem psal:

Postava má vyniká silou Herkula, plet má, toť pleť blondýna, vlasy plavé, vous plavý a kudrnatý. Pečlivým jsem otcem svých sirotků, neb mé srdce jest dobré a každý, kdo podíval se na modré mé oči, řekl: „Toť dobrák.“ A přitom láska k práci, ta u mne tvoří část života. Jsem pilný mistr malířský a obratný. Proto vydělávám si hezké peníze a v prázdné chvíli krátím si čas hudbou. Jsemť hudebník a dnes hudba pro mne jest lékem proti zármutku a v budoucnosti, velevážená dámo, doufám, že její sladké zvuky zahrají o lásce manželské, o lásce mé i Vaší. Obracím se k Vám, velevážená dámo, račte napsati, kde bychom se sešli, aby naše známost rostla a rostla až k vytouženému cíli.

Připojuji s výrazem nejhlubší úcty svou adresu

Josef Kalup

mistr malířský a majitel nemovitosti

Pontová ul. č. 20

Když vdovec přišel, přečetl jsem mu dopis a pan Kalup dal se do pláče. Tak ho ten dopis pohnul. A pak řekl: „To by v tom museli být všichni čerti, aby se na to nechytla. Zaplať vám bůh, co jste pro mne udělal ...“

Za půl druhého dne přišel opět ke mně.

„Odepsala, mladý pane, bůh vás požehnej, a jak hezky, račte si to přečíst.“

Četl jsem dopis psaný nevypsanou ženskou rukou, hemžící se pravopisnými chybami, které zde nereprodukuji:

Ctěný pane!

Dopis Váš mne dojal, až jsem plakala. Je mně jako Vám. Mám 4000 K, jsem brunetka a vdova po panu uzenáři. Mám ráda blondýny, nebožtík byl taky blondýn. Dostala jsem hodně nabídek, ale přijdu jen na Vaši. To se uvidíme u radnice v neděli, tam, co prodávají pomeranče, v deset hodin. Budu celá černá, jen na klobouku mám velikou růži. Odepište mně pod tou samou značkou, jak vypadáte, co byla v listech: „Mladá vdova“ poste restante.

Pozdravuje vás nová známá

Anna Braková

vdova po panu uzenáři Brakovi

N. B. Jméno Josef se mně líbí. Nebožtík se jmenoval Josef Brak.

„To je dopis, co?“ ptal se vítězoslavně pan Kalup, „to je dopis, co? Bude to nějaká upřímná holka.“

Změnil tón a pak pravil: „Proboha vás prosím, mladý pane, buďte tak laskav a napište jí, že se těším na ní náramně, že budu mít na hlavě černý klobouk, čamaru a v ruce že dle zvyku držím pořád bílý šátek.“

„Posloužím vám ochotně,“ řekl jsem, „a napíšu dojemný dopis.“

„Děkuji, děkuji,“ pravil vdovec ve dveřích, „nezapomeňte jen na ten bílý šálek.“ „O ano!“

Šel jsem ke stolu a psal:

Velevážená dámo!

Do temna mého smutného života vnikl paprsek světla a zazářil, zaplál v něm a jasně hoři líbezným světlem. Toť Váš dopis. Ten způsobil v mém srdci žár, roznítil mou touhu a nemohu se dočkat chvíle, kdy Vám podám a vřele stisknu ruku. V neděli! Ten den bude pro mne dvojnásobným svátkem. Těším se na ten den, a jak se těším! Jak dlouhými budou se mně zdáli ty dva dny, které nás dělí od sebe. Budu počítat každou vteřinu, chodit zasmušen a netrpěliv, a přece tak blažen. A až přijde ten den, ta krásná chvíle, budu čekati s tlukoucím srdcem na udaném místě. A vy až uvidíte v dáli černý klobouk, hezkého blondýna, oděného v čamaru, nemeškejte a jeho muka zkraťte. Bílý šátek v jeho ruce vláti bude na znamení jeho netrpělivosti a toužebnosti.

Nuž sbohem! Váš dopis na srdci schovám, ač v srdci obsah plane růžemi štěstí a naděje. Sbohem! Sbohem! Ruku Vaši v duchu líbá Váš

Josef Kalup

mistr malířský a majitel nemovitosti

N. B. Já čekám, čekám a vteřiny počítám. Smím říct: „Sbohem, Aninko“?

Když jsem panu Kalupovi dopis s náležitým důrazem přečetl, slzy mu stály v očích.

„Zaplať vám bůh,“ děkoval pohnut, „za vaše krásné psaní. Když to slyším, tak na mou duši se na tu holku těším ...“

*

Od té doby uplynuly tři měsíce. Pan Kalup chodil s paní Brakovou, vdovou po uzenáři. Známost jejich, díky mému přičinění, pokračovala. Psal jsem mu milostné dopisy, ohnivé, vživ se úplně do myšlénky, že ne pan Kalup, ale já chodím za paní Brakovou.

Byly to krásné dopisy. Jemné i bouřlivé. Když jsem je psal, díval jsem se z okna na druhou stranu, kde byla jedna hezká slečna. Někdy dle nálady byly trochu sentimentální, dojemné a žádný z nich neminul se s účinkem.

Paní Braková, abych tak vulgárně řekl, „brala“.

Pan Kalup nestačil mně děkovat. Jednou řekl, že mu v náruči omdlela při vzpomínce na krásné poslední psaní, jindy zase vyprávěl, jak ho objala s pláčem, že není možná, aby ona vyjádřila svou lásku k němu dle dopisu, který jsem psal a který končil otázkou: „Nuže, drahoušku, rci, srdíčko, máš mne opravdu ráda?“

*

Nakonec byla z toho svatba. Při svatební hostině mohl jsem si dobře prohlédnout tu tlustou vdovu. Brr! Ještě dnes se otřásám mrazem při vzpomínce na ni. A té jsem psal tak krásné dopisy, které jí popletly hlavu a které panu Kalupovi omráčily mozek, že myslel, bůhvíjakou krásku si bere.

A třetího dne po svatbě bylo slyšet zezdola hrozný povyk.

„Já,“ křičela paní Kalupová, „vzala jsem si tě jen pro ty krásné dopisy, a ty teď jsi, jak vidím, darebák. Na, tu máš! Tak! Chceš ještě jednu, ty jeden? Tak!“

Bum! ...

Nežli jsem se vzpamatoval, otevřely se dvéře mého pokoje a dovnitř vběhla paní Kalupová.

„Vím všechno,“ křičela, „vím všechno. Ten darebák se přiznal. Ty krásné dopisy psal jste vy, nezapírejte.“

Utřela si slzu šátkem a vzdychla: „Byly tak krásné!“ A nežli jsem se nadál, objala mne a políbila.

A já? Já omdlel ...

Když jsem se probudil z mrákot, spatřil jsem plno sousedů v pokoji a cítil, že mne polévají vodou, kořalkou a octem.

Paní Braková zmizela. „Dobře že jsme vás vzkřísili,“ prohodil soused, „bylo by vás škoda, jste nadaný člověk. Už je vám lepší?“

Bylo. A také jsem se já, nadaný člověk, ještě téhož dne odstěhoval na druhý konec města.

   


Nadaný hoch

Všichni souhlasili, že Vilém je hoch velice vzdělaný a chápavý. Jeho dědeček, komerční rada Zahel, pravil slavnostně, předávaje mně Viléma do vychování: „Vilém jest útlá, nevinná bylina, ze které vyroste ratolest našeho domu silná a mohutná, která jméno Zahelů obklopí jistě slávou, neboť jest to hoch vtipný. Postarejte se, pane profesore, prosím vás snažíc ně, aby Vilém, tento nadaný hoch, vynikl ve všech oborech lidského vědění.“

Útlá, nevinná bylina Vilém byl patnáctiletý klacek a klátě se na židli měl jeden prst v nose, zíval a díval se unuděně kolem.

Jeho matka, dvorní radová, dívala se mně v tomto slavnostním okamžiku na boty.

Pak tam byla ještě jedna teta, která si utírala slzy, hladila Viléma a z pompadurky cpala mu do úst cukroví.

Starý komerční rada vzal mě za kabát a řekl ještě: „Chybou Viléma jest, že mu schází povšechné pojmy, ačkoliv ujišťuji vás, že jest velice nadaný a vtipný. Jděte s ním na procházku a uvidíte, co všechno v něm dříme.“

„Pojďte, Viléme,“ pravil jsem vážně. Klacek se zvedl pomalu a vyšel se mnou. S námi šla jeho teta.

Když jsme přišli do parku, otázal se náhle Vilém, pošilhávaje po mně: „Je, prosím, pane profesore, Afrika v Asii nebo v Austrálii?“

Vyložil jsem mu co nejvlídněji, kolik je dílů světa, co je to tedy Afrika, a otázal jsem se nakonec: „Nyní mne tedy, Viléme, řekněte, kolik je dílů světa a jak se jmenují.“

Nerozmýšlel se ani okamžik: „Dílů světa je dvanáct: Amerika, Evropa, Čechy, Rakousko, Morava, Asie, Slezsko, Afrika, Křivoklát, Uhry, Turecko, Slaný, Francie.

Teta řekla: „Dobře, Viléme,“ a obracejíc se ke mně, pravila s chloubou: „Vidíte, jaký to nadaný a talentovaný hoch a jak to má v hlavě všechno po pořádku srovnané. Můžete ťuknout kdekoliv, on ví všechno.“ Horko mně přejelo po zádech.

„Víte, Viléme, že jste správně vyjmenoval všechny díly světa, ale Čechy, Rakousko, Morava, Slezsko, Křivoklát, Uhry, Turecko, Slaný a Francie, to nejsou díly světa. Co jsou Čechy?“

„Čechy jsou markrabství.“ Teta kývala hlavou. „Málem jste uhodl. Prozatím jsou však Čechy královstvím, a markrabstvím je co?“

„Uhry.“

„Uhry jsou též královstvím, Viléme. Je to Morava, kdežto Slezsko je co?“

„Purkrabství,“ odvětil nadaný hoch rychle. „Velmi dobře,“ pravila teta.

„Vévodství, Viléme. Znáte ještě v Rakousku jiné vévodství?“

„Křivoklát.“

Pravil to tak nevinně. „A proč, když to tak dobře víte?“ „Poněvadž je tam purkrabí.“

„A což kdyby Křivoklát byl jen hrad, Viléme.“ Byl na rozpacích.

„Křivoklát prosím není hrad.“

„Tak co je?“

„Je to cihelna.“

Podíval jsem se zuřivě na nadaného hocha. „Pod Křivoklátem je cihelna,“ řekla teta, „patří mému švagrovi.“

Posadili jsme se na lavičku v parku. Byl nejvyšší čas, poněvadž jsem cítil, že padnu.

Když jsme seděli, neúnavná teta řekla: „Vypravuj panu profesorovi něco z dějepisu, třebas o tom Indiánu Vlčí Srdce.“

„Nechci,“ odpověděl Vilém, „já bych teď rád věděl, zdali ptáci koktají.“

Tuto choulostivou otázku snažil jsem se zamluvit: „Jaké ptáky znáte, Viléme?“

„Předně znám ptakopyska a netopýra. Netopýr zpívá a ptakopysk nelítá. Netopýr se dá jíst, ale ptakopysk ne, ten má jedovaté maso, a když ho chceme chytit, tak uštkne. Je veliký jako užovka.“

„Nemluv o takových ošklivých věcech,“ napomínala ho teta.

„Ptakopysk není ošklivý pták,“ namítal nadaný hoch, „má hlavu jako kohout a černé oči. Má ptačí pysk a peří jako pštros. Snáší vejce jednou za deset let, ale zato moc. Živí se banány.“

Utřel jsem si pot z čela. „Víte, co jsou to banány, Viléme?“

„Banán je myš bez ocasu, takže ji může ptakopysk lepší spolknout.“ Teta zakryla si dlaněmi obličej: „To je strašné, jaká zvířata jsou na světě.“

„Já za to nemůžu, tetinko,“ pravil Vilém, „já znám ještě jiné zvíře, hltouna strašlivého. Ten žije v moři a polyká koráby. Jinak je neškodný, že ano, pane profesore?“

„Kdo vám to pověděl?“

„Můj předešlý domácí učitel.“

Představil jsem si toho dobrého muže. Když viděl, že s klukem nemůže nijak přijít kupředu, plul s proudem a vykládal mu různé nesmysly, poněvadž rozumně mluvit s ním o něčem není možno.

Nebyl to zlý nápad. Alespoň nic ho netrápilo, a když ho ta komedie omrzela, odešel.

Od toho okamžiku umínil jsem si, že se budu řídit dle svého předchůdce. Nač si mám ztrpčovat život nějakým marným poučováním toho klacka.

Od té doby vykládali jsme jeden druhému různé nesmysly. U něho byl každý kámen křemen.

Nebylo naprosto možné vyložit mu rozdíly mezi nerosty. Tak jsem mu vypravoval o křemenu vápenatém, o křemenu živcovém, křemenu žulovém a rulovém.

Z rostlin poznal na první pohled růži. Růži rozeznal tento příjemný nadaný hoch na první pohled od obilí.

Samo sebou se rozumí, že obilí od sebe nerozeznával. Bylo mu naprosto lhostejno, jak se co jmenuje, a ječmenu říkal sedmikrása.

Dubu obyčejně říkal modřín. Topol a sosna bylo u něho jedno a totéž.

Ani v počtech nebyl silný.

Dal jsem mu ku příkladu sečíst 12345 a 67890, vzal klidně tužku a napsal 9213456789010111213,14, jak ho to právě napadlo, a když jsem mu řekl: „Dělte 120:5“, řekl: „Tak to musíme znásobit, 1 a 2 je 7 a od toho 5 je 13.“

Co jsem měl dělat. Řekl jsem mu: „Dobře Viléme,“ a nechal odpočívat na vavřínech a rozhodně byl jsem přesvědčen, že nikdy nevypočte, přes své neobyčejné nadání, vzdálenost Siria od Saturna.

Z dějepisu znal Indiány a Turky. Domníval se, že Turci a Indiáni stále mezi sebou válčí. Abych tedy doplnil jeho historické znalosti, vypravoval jsem mu o válkách Turků a Němců s Eskymáky, jak jednou Eskymáci dobyli Bavorska.

Rozumí se samo sebou, že ten nadaný chlapec kladl Bavory do moře. Byly u něho ostrovem někde u Asie.

Z fysiky znal nejlépe házet kamením.

Pokud se týče mluvnice, skloňoval ku příkladu „děti“, druhý pád „dědka“, třetí pád „dětmama“.

O četnících myslel, že jsou k tomu, aby točili zeměkoulí. Vydržel jsem to dva měsíce a pak jsem utekl od nadaného hocha.

Dnes jest Vilém, můj bývalý žák, rakousko-uherským vyslancem v Berlíně.

   


 

Naivní pohádka o poctivém žurnalistovi

 

Jednou žil jeden hodný a poctivý žurnalista, který dílem se držel Tolstoje a dílem svého šéfredaktora, který zase byl rád, že má v redakci takového dobráka.

Ale tu se stalo něco, čeho se ten dobrý člověk nenadal, zejména proto, že žil s vládou v takovém vlídném poměru. Nikdy nenapsal proti monarchovi, nikdy neužil špatné věty, psal-li o vládě. Ten člověk udělal ale velikou chybu, při své mírnosti zapomněl platit vojenskou taxu, a najednou dostal od úřadu list, aby neprodleně zaplatil tu a tu sumu.

Hodný žurnalista spěchal ihned, aby sumu zaplatil, na cestě stavil se v hospodě, pil, pil a zase pil a když zaplatil útratu, shledal, že vojenskou taxu propil. To se opakovalo několikrát a velmi ho to mrzelo. Vládu to trápilo také, poněvadž to dělalo několik zlatých, i poslala mu nové psaní, ve kterém vlídně a mírně mu vyřizovala, že musí ihned zaplatit, jinak že jeho majetek přijde do dražby.

Hodný žurnalista sebral rychle peníze a spěchal poznovu na úřad. Vyhnul se hospodě, kde předtím propil vojenskou taxu, pozdravil slušně hospodského, který na něho kýval a běžel dál. Vtom potkal chudě oblečené děvče, které se na něho smálo. I tomu pokušení odolal a bral se rychle kupředu. Byl již u úřadu, když uviděl vinárnu.

„Jedna čtvrtka nemůže škodit,“ pomyslil si hodný žurnalista a vběhl rychle do vinárny. „Když si dám dvě čtvrtky, ty teprve nebudou škodit,“ uvažoval dobrácky. Tak to stupňoval, až vypil dva litry vína a snědl kus špeku. Zaplatil nato a koupil si ještě jednu rakiji a šel na úřad.

Byl trochu při kuráži, a tak když na ten úřad přišel, povídal: „Jsem prosím tady dobře na ouřadě?“

„Neříká se ouřad, ale úřad,“ pravil k němu jeden úředník.

Dobrý žurnalista se usmál a povídal: „S dovolením, já se na to vy...“

Jak tohle řekl, počali se úředníci zlobit a jeden běžel k němu a pravil: „Co jste řek, že se na úřad vy...?“

„Já chtěl říct, že se na úřad vy...“

Tu mu nedali domluvit a běželi pro vrchního berního, kterému říkali, že je tady jeden člověk, který říká vy a samé vy... Na ouřad vy, na všechno vy...“ Styděli se mu říct, co tím slovem chtěl asi říct, tak pořád říkali, že ten člověk je samé vy, když mluví o úřadu.

A vrchní berní na to povídal: „Pánové, snad nechcete, aby ten člověk úřadům tykal? To říká zcela správně, když říká to svoje vy...“

„Nu ovšem, Excelence,“ povídal starý, v službách zešedivělý úředník, „když on říká také přitom se, se vy a pořád se vy...“

„Také říkal,“ ozval se jeden sluha, „já se na úřad vyse...“

Tu si vrchní berní nevěděl rady a povídal po delší úvaze: „On chtěl říct: vy se na mne hněváte?“

A tak od té doby říká se, když mluví o úřadech: „Já se na úřad, vy se na mě hněváte...?“

   


 

Námitky proti konfiskaci

 

Před odvolacím tiskovým senátem projednává se právě líčení o námitkách konfiskace nějaké brožurky. Státní zastupitelství shledalo v brožuře přečin proti veřejnému pokoji a řádu.

Členové senátu sedí za dlouhým stolem a z místa, kde jindy stojí advokát, obhajuje mladý nadšený autor, redaktor socialistického deníku, svou brožurku. Je v proudu řeči a mluví jako anděl. Vykládá, co to znamená revoluce a evoluce, praví, že právě ta a ta věta nemohla někoho pobouřit, poněvadž jest to prosté citování dějepisu, jakému se učí na školách.

Předseda senátu dívá se na něho, ale neposlouchá ho. Naučil se již během dlouholeté praxe, že může se mluvícímu dívat na ústa a neslyší, co mluví. Je mu také úplně lhostejné, co mu chtí říct. Kouká, kouká a jeho stav je takový, jako unaveného vojína, který spí, ale jde, pořád jde.

A pan předseda zas hledí a hledí a přemýšlí o zcela jiné věci.

Nadšenec, který obhajuje svou věc, myslí si, jak to pana předsedu zajímá a spouští tím víc stavidla své výmluvnosti, hovoří oduševněle a hledí přitom panu předsedovi do očí, který přemítá, co vlastně mohlo dnes jeho ranní kávě scházet. Smetana byla prý dobrá, říkala paní, káva jako obyčejně z pražírny, cikorka kolínská a přece to nebyla ta káva jako jindy. Dívá se na řečníka a myslí si: „Také bys mohl mít manžety.“

Nadšenec hovoří dál živě a gestikuluje rukama.

„Aha, manžety máš na stole,“ uvažuje pan předseda a podívá se na svého souseda, soudního radu, druhého člena senátu.

Oči toho živě mluví, že mu námitky zdají se být příliš dlouhými a že bude třeba chvilku si zdřímnout. Dá si tedy hlavu do dlaní, takže to vypadá, jako když srovnává text zabavené brožurky a aby na něho nebylo vidět, nahromadí před sebe zákoníky jako zeď a chrupe.

Ne však dlouho, neboť třetí člen senátu šťouchne ho a zašeptá: „Zas mě píchlo v zádech, pane kolego.“ Má revmatismus a musí se opřít o lenoch vycpaného křesla, takže nemůže zavřít oči, aby ho řečník neviděl.

Vyhlíží ztrápeně, zívne a dívá se na lejstra před sebou. Namaloval tam tužkou psa a pomalu mu nyní umazuje gumou ocas, nohy, hlavu, činí tak bezmyšlenkovitě a přemýšlí o svém novém mazání.

Šťouchne zas do rady po levici a pošeptá: „Co myslíte, pane kolego, bude na to dobrá pára?“

Ten se probudí a zabručí v rozespalosti: „Tužku mu nechte,“ a spí dál.

A ten blouznivý autor mluví a mluví, hájí bystře svou věc a na druhé straně předsedy zívá zas čtvrtý člen senátu a nahýbaje se přes pana předsedu, bere chytrák druhému členu tu hradbu zákoníků, dovoluje se: „Dovolte, pane kolego!“

Ten se probouzí a vytřeštěně podívá se na protikonfiskačně namítajícího, jak zní pojmenování takového chlapíka v úředním slohu.

Čtvrtý člen senátu si staví nyní hradbu ze zákoníků sám před sebou a podepře si bradu a sní. Takový spánek není klidný na první pohled, ale kdo má delší praxi, jako tento člen senátu, zbaví se lehce starosti, že usne jako dřevo při líčení.

Jest to takový umělý spánek, pravý zázrak v tom oboru. Za chvíli je vzhůru, vezme z vrchu ochranné hradby jeden zákoník, podívá se do něho, dá ho zas na místo a spí znovu.

Řečník všímá si toho stěhování zákoníků a tím více mluví důrazněji, aby je přesvědčil o bezvýznamnosti konfiskace své brožurky. Stěhování zákoníků z ruky do ruky je mu neklamným svědectvím, že se o případ hrozně interesují.

Předseda sklopil hlavu a točí prsty pod stolem. Přemýšlí, zdali se ráno při koupi doutníků nepředal. Vytáhne zpod taláru z kapsy u kalhot tobolku a počítá obsah. Vidí, že mu schází koruna a pak si, když se podívá na řečníka, vzpomene, že si koupil ráno o pět kub víc než obyčejně.

Rozhlédne se po členech senátu. Spí tu jen jeden za zákoníky, kdežto po jeho pravé straně oba usínají. Usínají jako králíci s otevřenýma očima.

A dál slyší nějaký hukot po soudní síni. Rychle si uvědomí, že ten ještě pořád hájí své námitky, podívá se na hodinky a shledává, že mluví již dvě hodiny.

Nalevo za spícím radou, skrytým ve svém pelechu, je čilý dosud zapisovatel. Ten si maluje tužkou na papír různé obludy a podpisuje se z dlouhé chvíle, jedině z dlouhé chvíle stenografuje občas nějakou větu z proslovu nadšeného mladého muže.

„Vždyť přece, slavný soude, ve větě ‚Mozolné ruce zdvihají se s proklínáním k nebesům’ není nic pobuřujícího veřejnost...“

Bum! Rána! Čtvrtý člen senátu spadl z křesla. Zdálo se mu o Číňanech. Neztrácí však duchapřítomnost a praví hlasitě, zvedaje kus papíru ze země: „Vida, teď by nám byl ulít jeden akt!“

Řečník vyrušen hřmotem podíval se na něho a dívá se mu nyní do očí a mluví zas jako anděl a ten na něho se dívá vztyčen, pak si sedá a předseda si rovná jeho hradbu před sebe.

Je však pozdě na spánek. Řečník končí s prosbou, aby slavný senát vzal zřetel na tyto odůvodněné námitky a konfiskaci zrušil.

Členové senátu berou ze stolu své birety a předseda prohlašuje slavnostně: „Soud se nyní odebere k poradě.“

Vcházejí do poradní síně a zavírají za sebou. Napřed předseda a pak za ním členové senátu. Uprostřed síně jest dlouhý zelený stůl. Zapisovatel jde naposled. Vážně a mlčky obejdou stůl a již předseda bere za kliku do soudní síně, když se zastaví a řekne: „Ještě jednou kolem, bylo to moc dlouhý.“

Jdou zas kolem stolu, přejdou a vkročí do síně. Pln naděje dívá se nadšenec na ně, když berou na hlavu birety.

Dozorce praví k němu: „Vstaňte!“

A předseda čte z prázdného archu: „Jménem Jeho Veličenstva a císaře tiskový senát jako odvolací usnesl se po poradě, že námitkám zde uvedeným místa se nedává a konfiskace v plném znění potvrzuje! Důvody budou dodány písemně.“

„Tak spánembohem!“

   


 

Námořnická povídka

 

Pamatuji se na starou píseň lodníků Irských:

Bylo nás tam léta onoho patnáct

vlků a patnáct lodníků,

všichni chtěli píti přemnoho

a křičeli: „Johoho, johoho!“

Proč to připomínám? Jedině proto, abych poukázal na to, že není námořníka, který by nepil.

Tak i na našem parníku Košíře, který konal pravidelně plavby do Chuchle a nazpět, celá lodní posádka ba i pasažéři, ti všichni chtěli píti přemnoho a tu, pánové, abych zachoval kázeň, přiznávám se, vypil jsem sám jednou láhev rumu, aby snad nevypukla na lodi vzpoura, kdyby byli oni rum ten vypili.

Posádka parníku Košíře, jehož jsem byl kapitánem, sestávala ze mne, pak z pokladníka, kterým jsem byl též já a dále ještě z proštipovače lístků opravňujících k plavbě, tím byl pan Vojtěch Scheinosta, tak se totiž jmenuji. Ve strojovně byl zaměstnán starý zkušený topič. Nechci se chválit, ale zkoušku topičskou vykonal jsem s výborným prospěchem. Dále nacházel se na palubě starý zšedivělý námořník ve službách naší paroplavební společnosti. Bože, jakpak bych nezešedivěl za tu celou dobu, kdy neviděl jsem ani mys Dobré naděje, jen samý Podol, Bráník, Chuchle, či jak se jmenují všechna ta místa na zeměkouli, kde jsme zakotvili nesčíslněkráte.

Když se nám ztratila někdy kotva, neboť obyvatelé těchto míst provozují loupežnictví, hodil jsem prostě do vody nějakého pasažéra. Nehodil jsem ho sám, hodil jsem ho tam s prvním lodním poručíkem. To byl dobrý hoch, jmenoval se Kaňourek. Ten házel lano na kůl u přístavního můstku, když jsme se přibližovali a přitáhl pak celý parník k můstku. Jeho jedinou vadou bylo, že když se opil, stal se krátkozrakým a jednou hodil lano na nějakou starou bábu, očekávající na přístavním můstku v podolské zátočině náš parník. Považoval ji za kůl a strašně se divil, když ten kůl, kolem kterého lano bylo obtočeno jako had, dal se do řvaní. Teprve když tu babu vytáhl na palubu, seznal svůj omyl a ještě dodnes nemůže ten zázrak pochopit.

Pak tam byl stevard. Chlap jako hora, strašně klel a šlapal pasažérům na kuří oka. Měl vždy v kapse láhev kontušovky, aby nedostal mořskou nemoc. Ten chlap mně jednou zachránil život. Kdysi jsme vyčerpali zásoby uhlí a zůstali jsme stát uprostřed rozsáhlých vod mezi Bráníkem a Chuchlí. A tu vypukla vzpoura na lodi. Cestující chtěli mne hodit pod kotel, aby se mnou přiložili a náš stevard hezky chytil jednoho za druhým a srazil ho do vody. Pak jsme slezli do vody také a táhli parník ve vodě za špagát až ku břehu.

Abych nezapomněl řeč, hádky s cestujícími byly stále na denním pořádku. Nebyli spokojeni ani s krajinou, stále chtěli vidět vlny nebo žraloky nebo křičeli: „Tak, pane kapitáne, kdypak už tam budem.“

Nestačil jsem je ubezpečovat, že tam musíme zcela určitě dojet, aby se nic nebáli. Já totiž měl rozkaz, abych loď v proudech co nejvíce šetřil. Dostal jsem také prémii od paroplavební společnosti. To jsme jednou vyjeli ráno v sedm hodin z Prahy a do Chuchle přijeli jsme druhého dne v osm hodin večer. To byl můj největší rekord.

Jednou se stalo, že se nám loď začala topit. Cestující vyběhli na palubu, voda valila se do zádě lodi otvorem, tak jsme díru vycpali jedním klukem, který to udělal za dva šestáky. Ten hoch později stal se admirálem na jedné velké lodi, která z Davle vozí cihly.

Zajímavější bude vyprávět vám o svém prvním setkání se v oněch vodách s námořními lupiči.

Tito piráti žijí hlavně v Podole a Bráníce. Původně byli v podskalských vodách, ale pak byli vyhubeni a jen jeden zbytek pirátů utekl se do hor u Pankráce, kdež se rozmnožili a opět sestupovali k vodám. Počali se skrývat v Bráníce a v Podole. Měli malé loďky, s kterými vyjížděli na lup. Sbírali hlavně šaty koupajících se klidných obyvatelů u břehu, loudili cigarety, chytali ryby a hlavně měli namířeno na menší parníky vezoucí náklad.

Tak jednoho dne, když rejdili jsme mezi Bráníkem a Chuchlí, ozval se výkřik prvního lodního důstojníka: „Pane kapitáne, pirátská loď za námi!“ Ohlédl jsem se a vskutku. Dvojveslá loď obsazená čtyřmi muži divokého vzezření letěla jako šipka po hladině k nám. Dal jsem zatížit kotle a plnou parou ujížděli jsme kupředu. Piráti však napjali všechny síly a již nás doháněli křičíce: „Nemáte sportku?“

Pasažéři na palubě se hlasitě modlili a pirátská loď ocitla se již na samé zádi našeho parníku a zahákovala se. Ženy plakaly a stevard zpíval „Až nás na Olšany povezou“ a do toho zněl řev pirátů: „Dejte nám sportku!“

Tak jsem jim hodil jedno dramo a tím jsme získali času, že jsme mohli ujeti. Aby pak ještě kotel byl víc zatížen, sedla si na něj jedna hokynářka z Bráníka a tak jsme jim ujeli.

Ale o tom jsem nechtěl povídat. Chtěl jsem vyprávět, proč jsem dostal diplom od zeměvědné společnosti a proč mi říkají „Novej Kolumbus“.

Měl jsem nařízeno, abych neplul dál, než do Chuchle, poněvadž za Chuchlí ještě nikdo z nás nebyl. Třebas bychom se tam setkali s divochy.

Jednoho dne však jsem si myslel: „Copak asi je tam za Chuchlí?“ Já byl vždy zvědavý. Slyšel jsem mnoho bájek o zemi směrem k jihu od poslední stanice parníčků v Chuchli. Říkalo se, že prý tam je neznámé město s podivným pivem.

A víte, to mně nedalo. Jednoho dne jsem se opil na kuráž a pustil jsem se v neznámé kraje. Pasažéři i lodní posádka se sice vzbouřila, ale já to hnal od Chuchle plnou parou na jihozápad proti proudu a nedovolil jsem nikomu přistát v Chuchli.

Marně mne prosili. Vytáhl jsem z kapsy revolver a hrozil jsem každému, že ho zastřelím na místě, když bude trvat na tom, že chce jeti jen do Chuchle. Křižoval jsem v neznámých vodách až do půlnoci a pak jsem najednou uviděl světlo.

Na březích shromáždili se domorodci a já úplně opilý rumem a slávou, přistál jsem, v cizím díle světa. Byl jsem několik dní před tím v kinematografu na obraze Kryštof Kolumbus, tak jsem také věděl, s jakou vážností má se vystoupit na břeh.

Z jedné strany mne držel stevard, z druhé první lodní poručík a tak jsem vylezl na břeh za všeobecného proklínání.

„Copak je to k sakru za novej díl světa,“ otázal jsem se nějakého domorodce.

„To je Zbraslav,“ bylo mně řečeno.

Druhého dne mne paroplavební společnost propustila ze svých služeb, ačkoliv jsem objevil Zbraslav. Kolumbus také zažil nevděku, ačkoliv nezavezl chuchelského starostu násilím místo do Chuchle na Zbraslav.

   


 

Národně sociální útok na Dr. Kramáře

 

Občan Komanda dlouho se viklal ve smýšlení, ku které politické straně má náležet. Byl původně sociálním demokratem, až konečně nabyl praktického přesvědčení, že při nově založené mladočeské straně dělnické kyne mu větší finanční prospěch.

Jak se to stalo, že se stal upřímným mladočechem, sám nevěděl. Jisto bylo tolik, že jeho zaměstnavatel, majitel brusírny drahokamů v Karpově, byl voličem dr. Kramáře a jeho samotného myšlenka, že bude jediným a prvním stoupencem mladočeské strany dělnické v Karpově, naplňovala takovou hrdostí, že počal odebírat Národní listy.

Až konečně přišel ten den, kdy nerozuměl z jednoho úvodníku Národních listů takřka ani slova a poněvadž právě to ho lákalo, přihodily se mu mnohé nepříjemné věci, na nichž má vinu redakce Národních listů v prvé řadě a v druhé teprve nešťastný dr. Kramář jako majitel téhož listu, který ho tak hájil, až ubohého Komandu odvezli na pozorovací kliniku.

 Děj celkem je strašně jednoduchý.

Komanda byl jediným členem organizace mladočesko-dělnické v Karpově a byl ubožák také předsedou mladočesko-dělnické jednoty, téže místopředsedou, prvním, druhým a třetím jednatelem, pokladníkem, prvním a druhým revizorem, v druhé řadě lepičem plakátů ke schůzím, které sám svolával a ku kterým se nedostavil ani předseda, ani místopředseda první, druhý a třetí, ani jednatel, ani pokladník, ani první a druhý revizor, ani lepič plakátů, totiž on, Komanda, ve všech těch svých funkcích zahrnutý. Na tyto schůze dostavil se jedině četník spolu s vyslaným řečníkem mladočeského výkonného výboru, který dlouho klepával na dvéře obydlí Komandova, který neotevřel, poněvadž byl zahloubán do čtení Národních listů.

Celkem vzato neměl se přitom zle, poněvadž majitel brusírny, kde byl zaměstnán, jsa upřímným mladočechem a osobním známým dr. Kramáře, platil ho lépe než ostatní dělníky, již vzhledem k tomu, že měl razit půdu pro budoucí mladočesko-dělnickou stranu v Čechách, která se v dohledné době měla spojit se stranou sociálně demokratickou, kdyby jim to byl nezkazil předák Antonín Komanda.

 V pátek dne 20. ledna dostal slavný Komanda poštou Národní listy s úvodníkem „Národně sociální útok na dr. Kramáře“. Bylo to v době, kdy byl Komanda úplně střízliv a připravoval se na další svou politickou dráhu a zejména dělal si poznámky, týkající se cizích jmen, kterými chtěl veřejnost oslnit jako mladočesko-dělnický řečník, delegát, předseda, první a druhý místopředseda, jednatel, revizor a lepič plakátů v Karpově.

 Národní listy ze 20. ledna přišly mu právě vhod. „Národně sociální útok na dr. Kramáře“, a dr. Kramář dal mu jednou britaniko.

 A poněvadž jeho duševním vodítkem byly právě Národní listy, opsal si z tohoto úvodníku o národně sociálním útoku na dr. Kramáře tato slova, která se mu nejlépe líbila. „Tůň smrtelné zášti národně sociální, gejzír, přístupné ovzduší, reprezentující, patos distance, sebekritika, forma, uchýlit se do ústraní, na vlastní pěst, politická mediokrita, vyjednává s ministerským předsedou, parlamentní skutky, komise, vídeňské nadělení, loajální, konsekvence, národní prospěch, sice, zkalil, sočivost, avšak.“

Z tohoto sestavil si pěknou řeč, kterou chtěl odmítnouti všude národně sociální útok na dr. Kramáře a kterou pronesl v sousedním městě na schůzi sociálních demokratů.

„Přátelé! Národně sociální útok na dr. Kramáře stal se naším národním prospěchem a sice zkalil sočivost pária: mentárních skutků, avšak poněvadž dr. Kramář vyjednává s ministerským předsedou, stal se gejzírem, reprezentujícím patos distance v přístupném ovzduší, poněvadž moje sebekritika povídá, že je nejlepší forma, když se dr. Kramář uchýlí do ústraní na svou vlastní pěst. Ať žije politická mediokrita!“

 Samo sebou se rozumí, že ho vyvedli ze sálu, což pro něho bylo sice hlubokou ranou, ale pro kterou on nezoufal, poněvadž ještě týž den odvážil se na nejbližší schůzi křesťansko-sociální do blízkého městečka, kdež podobně jako na sociálně demokratické schůzi mluvil za potlesku všech přítomných o tom, že se dr. Kramář následkem úvodníku v Národních listech uchýlí do ústraní na svou vlastní pěst. Pak skončil jako dříve na předcházející schůzi: „Ať žije politická mediokrita!“ k čemuž dodal: „Ať žije nejlepší forma!“

Toto provedl asi na dalších třech schůzích a jest dnes v sanatoriu, kde zůstává až dodnes přes všechny protesty členů redakce Národních listů.

Jeho případ dr. Kramář interpeloval v parlamentě a dostal se tak do sjednoceného klubu poslanců na radě říšské.

   


 

Národní listy

 

Zdálo se, že jednání mezi panem Grégrem, majitelem Národních listů a dr. Kramářem a spol. o koupi Národních listů nedospěje k žádoucímu výsledku.

Následkem toho napsaly Národní listy: „Naprosto je nepochopitelné, jak dr. Kramář hledí vstříc rozuzlení dnešní politické situace, přihlížíme-li k jeho článkům ve Dnu. Nechápeme, co vlastně míní oním obrozením strany, svým jemným cítěním pro platonické styky Rusů a Poláků. Dr. Kramář vystupuje jako politik, který usilovně se snaží zachovati onu politickou bezradnost, která právě tak těžce doléhá na český národ,“ atd.

Večer zdálo se, že dr. Kramář přece snad se přičiní, aby smlouva s panem Grégrem byla podepsána. Pan Grégr nechtěl rozhodně ustoupiti od požadované sumy. Byl by to také nesmysl. Kdo si chce veřejné mínění zakoupiti, tomu nesmí záležet na několika tisících korun.

Národní listy tedy hned druhého dne napsaly: „Je vskutku třeba, aby bylo jasno mezi námi. Dobře to řekl dr. Kramář na schůzi v Litomyšli: ,Kdo jasně vidí do celého politického pozadí, ten sezná, že jsme se my, moderní politikové, ani na okamžik neodchýlili od programu, hlásaného naším starým demokratem, nebožtíkem Eduardem Grégrem! Jsou to jistě slova závažná v dnešní politické rozháranosti. Vítáme vřele mužná slova dr. Kramáře, jež jsou nám zárukou lepší budoucnosti...“

Toho večera oznámil dr. Kramář panu Grégrovi, že požaduje za Národní listy příliš velký obnos.

Ve večerním vydání Národních listů objevil se proto tento článek: „Ještě slovo ku schůzi v Litomyšli. Jak známo, pronesl dr. Kramář na schůzi v Litomyšli ostré výtky vůči Národním listům, kterých se chytil také Den. Známe Den příliš dobře i s jeho politickým gaminstvím, ale přece se divíme, jak jest možno, že dr. Kramář připouští správnost toho, co Den o nás píše. Národní listy vytrvají stále na svém programu, nedávajíce se nijak odradit od slušné, opakujeme ještě jednou, slušné polemiky. Užil-li dr. Kramář na schůzi v Litomyšli proti nám zpráv svého osobního orgánu Dne, pak jest to nedůstojné. Poněvadž však Den vědomě mystifikoval svého duševního vůdce, jest čin ten politickým apačstvím...“

Večer pokračováno bylo ve vyjednávání o koupi Národních listů. Dr. Kramář prohlásil, že se přičiní, aby konečně konsorcium vyplatilo panu Grégrovi žádanou sumu.

Národní listy tedy psaly: „Politická prozíravost dr. Kramáře. Vždy ctili jsme dr. Kramáře jako dobrého politika. Přehled politických událostí a kombinovaná prozíravost jest vzácnou vlastností politiků. Leckeger, švédský politik a ředitel Dageswom, listu švédských liberálů a přítel našeho národa, promlouvá v delším článku o vítězství liberalismu v Rakousku. V tomto článku věnuje dlouhou úvahu české straně svobodomyslné a chválí dr. Kramáře jako nejprozíravějšího rakouského politika. ‚On,‘ praví slavný švédský politik, ,nežádá převratu. Jako rozumný člověk ví, kam třeba udeřiti. Jeho elegance v životě politickém je veliká,‘ atd.“

Druhého dne nato obdržel vydavatel a majitel Národních listů následující telegram: Za 1 500 000 K nemožno. Dr. Kramář.

Národní listy obořily se tedy prudce na dr. Kramáře v úvodním článku: „Reorganizace. Zájem českého národa dle Dne lpí dnes na reorganizaci mladočeské strany. Nevíme, co o tom nešťastném výroku máme souditi. Jisto jest, že Den neudává tón v české politice. Den dle všeho vychází pro ,prazvláštní‘ společnost, a tím smutnější je, že kryje se za osobu dr. Kramáře. Chce-li pan dr. Kramář reorganizovati mladočeskou stranu, proč používá k propagaci této myšlenky právě časopisu Den, jehož redaktoři jsou populárně řečeno kam vítr, tam plášť? Neříkáme, že jest k tomu třeba málo politické nepoctivosti...“

Večer nato byla po delším zdráhání podepsána dr. Kramářem a zúčastněnými členy konsorcia smlouva, dle které přecházejí Národní listy v majetek dr. Kramáře. Den vychází jako poledník.

Do Národních listů píše dr. Kramář úvodníky a všechno to za 1 500 000 korun. Redaktoři píší, jak si přeje pan dr. Kramář a z právnického stanoviska nelze proti tomu nic namítati, neboť koupě jest smlouva, dle které prodávající (venditor) jisté zboží (merx) předává kupujícímu (emptor) za určitý peněžní obnos, zvaný cenou (pretium). Zbožím nemusí býti z právnického stanoviska jen věci, nýbrž i požadavky, věcná práva, dědictví. Předmětem koupi může býti také věc dosažitelná v budoucnosti, koupě nadějná (emptio spei), kupříkladu lovecká kořist. A o tu dle všeho běží dr. Kramářovi.

   


 

  Náš člověk

I


Celkem vzato, byli voličové nenasytní. Nešlo jen tak říci: „Oni mně dají své hlasy,“ pan Razim, kandidát poslanectví, musel říci: „Má-li ten hlasovací dobytek dobře konat svou povinnost, musím mu napřed naplnit koryto.“
A tak sál hostince, kde měla se konat volební schů-ze, proměnil se ve stáj, kde sytí dobyteček, aby mohl s větší chutí dál dřít. Kdo chtěl vuřta, dostal vuřta, kdo chtěl tlačenku, dostal tlačenku. Nespolehliví voličové pochut-návali si na vepřové pečeni. Piva mohl pít každý, co chtěl a kouřit také, co chtěl, sportky, kuba, viržinky, sultánky.
Jeden vlivný volič dostal jantarovou špičku a bed-ničku trabuk. Při zahájení schůze padesát procent voličů nemohlo říct dobře „popel“. Nálada byla utěšená. Před-seda klubu voličů chtěl říci „Pánové“ a řekl „Člověče“.
„Kdo je proti nám, je proti mně,“ hulákal jiný volič vzadu, kdežto jiný křičel: „Chceme našeho člověka.“
A náš člověk objevil se u řečnického stolu...


II


Řeč pana Razima byla jadrná. Nic nevadilo, že pan Razim byl handlířem s dobytkem. Mluvil učeně a přesvěd-čivě: „Občané! Vy víte, co chci a já vím, co vy chcete. A poněvadž vím, co vy chcete, myslím, že není nikoho, který by pochyboval o mé dobré vůli. Nejsem z lidí, kteří mnoho slibují. Pravím, a mohu na to přísahat, že všechno vypl-ním, co vy chcete.“
(Vzadu ozval se hluk a bylo slyšet hlasy: Prase, aspoň teď neblij, když řeční pan Razim.)
„Neříkám, že zvrátím všechno za rok, ani za dva, ani za tři, ani za čtyři, ani za sedm, ani za osm, za devět, za deset, dokonce ne za patnáct, za šestnáct, za sedmnáct, za osmnáct.“
(Dlouhotrvající potlesk.)
„Občané! Kdyby bylo mužů tak dobře s lidem smýšlejících jako já dvakrát tolik, třikrát, čtyřikrát, deset-krát, dvacetkrát, padesátkrát tolik, dokonce stokrát tolik či tisíckrát tolik nebo miliónkrát…“
(obrovské volání ,Nazdar!‘)
„…pak, občané, by to vypadalo docela jinak.“
(Hřímavě, Výborně.)
„My demokraté víme, co se sluší a patří a kdybychom měli udělati jitrnice z celého světa…“
(,Nazdááár!‘)
„…my budeme prvními, kteří si na těch jitrnicích pochutnáme.“
(Desetiminutové ovace.)
„Pakli mne zvolíte za poslance, zvolíte muže, který dovede udělat špejly k těmto jitrnicím!“
(Volání Sláva nemá konce.)
„Nevím, co bych dále řekl. Jak tiše jsem přišel, tak tiše odejdu, ale nežli odejdu, řeknu jen tolik: Ve Vídni na poslaneckém křesle jest mé místo a budu-li tam sedět, srdce mé bude u vás. S každým jankovitým nepřítelem lidu zatočím. Budu tím dobytčím morem, který zachvátí nepřítele lidu a nebude se ten mor jmenovat svinským důlem ani červenkou, ale Janem Razimem demokratických Dačic!“
Po schůzi několik voličů onemocnělo otravou alkoholem a předseda klubu voličů dostal delirium tremens...


III


List pana Jana Razima, handlíře s dobytkem a nyní poslance, k jeho ženě Marii:
Milá Marie!
Dekuji ti za účty. Jak vidíš, volby stály mě hromadu peněz. Ten dobytek žral strašně. Vychlastal piva, až je mně z toho úzko. Prožral by, prochlastal a probánil majland. Ptáš se, jak se mně Vídeň líbí? Jsem zde spokojen. My demokratičtí poslanci těšíme se zde velké vážnosti. V Prátru dívky posílají za námi hubičky. Vídeň je město veliké a slavné. Kavárna na kavárně, restaurace na restauraci. Všude nás ctí. I v nejzastrčenější hospodě chovají se k nám přátelsky. Viď, že má vztek Papoušek na tu mou desítku denně. Holenku, kdo jí chce dostat, musí s lidmi umět zacházet. Tenhle parlament je dobrá věc. Teploučko ti tady mají, elektrické osvětlení. Posílám ti, miláčku, balík různých sněmovních předloh, když jsi psala, že potřebuješ klozetní papír. Musíme teď po těch volbách šetřit. V restauraci v parlamentě mají dobrou polévku želví. Takový „gábl“ tady stojí pětku. Ta anekdota, že v parlamentě nemají záchody, poněvadž každá strana koná tělesné potřeby na druhou politickou stranu, není ani za mák pravdou. Záchody tady mají. A je tam pořád plno. Když chci jít na záchod, radši vyjdu z parlamentu a jdu na veřejný záchodek na náměstí. Teď tady tvoříme kluby. Klubování stojí moc peněz, vždycky se protáhne až do rána. Není to nic divného, že poslanci flámují. On každý myslí, že s tou desítkou vystačí a pak nakonec doplácí ze svého. Ta naše imunita je dobrá věc. Nedávno jsem dal jednomu pánovi v kavárně facku. Když mně ji chtěl vrátit, řekl jsem mu, že jsem imunitním. Dal mně sice hned nato čtyry facky, ale ostatní, jak to slyšeli, hned ho vyvedli ven. Líbá tě Tvůj –
- Jan Razím, poslanec na radě říšské.


IV


Úryvek z řeči poslance Razima na veřejné schůzi v Dačicích.
„A ještě jednou Vám, občané, děkuji za důvěru, kterou jste ke mně měli. Zvolili jste mě za poslance a ne-zklamali jste se. My musíme jít volněji, než před padesáti lety. Vždy a všude nadšeně hlásím se k našemu programu. Věřím pevně, že nastane chvíle všeobecné obrody, pakli každý poslanec vykoná tak jako já své povinnosti. Prskají-li Jidášové na parlament, ti neposkvrní jeho čest. Cesta za svobodou jest těžká a jedině pevná má vůle a spoludruhů jako řeka odplaví všechno protivenství. Vy uznáte, že bez lidí mého druhu nemůžete dýchat a volně žít, neboť to, co vybojujeme, všechny řády zvrátí. A namítne-li někdo, že parlamentarismus je komedií, vy, kteří, jak sami seznáte, nemusíte být přesvědčeni, že není, pak ho roztrhejte.“
(Hlasy Roztrháme ho! To se rozumí samo sebou! Na cucky!)
„Zvoňte zvony, neboť v lidu roste nadšení pro ty, které on nezištně vyslal do parlamentu. Já držím v ruce prapor nadšení, s tím praporem zemru a vycediti ochoten jsem krev svou a prapor ten nepustím. Jsem váš člověk...“
(Ať žije náš člověk!)
„Ty lidi jsou přece jen dobytek,“ řekl po voličské schůzi pan poslanec ku své ženě, „kdyby měli rozum, tak by mně už dávno napráskali.“
A pan Razim, poněvadž myslel, že udělal vtip, dal se do nehorázného smíchu.
„Ať žije náš člověk,“ křičel někdo pod okny.
A tu se dala i paní Razimová do smíchu.

   


 

Návrat ztraceného syna

 

Bylo to příliš jednotvárné, ale ti čtyři, kteří sedávali každou neděli za stolkem kavárny, ve slušné vzdálenosti od oken, dveří i kulečníku, libovali si strávit nedělní odpůldne, sebekrásnější, pitím vody, srkáním černé kávy a nekonečným dalším pitím vody.

Tři byli starší pánové a ten čtvrtý byl mladý. Těm třem starším dalo by se to odpustit, ale z plachého pohledu mladého vyzíralo, že jim odpustit nemůže, že ho zde drží v zajetí, když jeden po druhém se k němu obraceli s otcovským: „Milý hochu!“

 A tu milý hoch smutně hledíval ven na ulici, kde bylo živo a lidé chodili na výlety, slečinky se procházely, k zamilování roztomilé, v jarních toaletách. Měly krčky bílé s červenými a jinými pentlemi, které sluší koťátkům i mladým dámám, lehké blůzičky bez šněrovaček, usmívaly se a měly drobné střevíčky a pěkné černé punčošky. A on?

 „Milý hochu, slavný Bacon řekl: Knowledge itself is power - věda je sama moc“, vyrušil ho ze zadumání pán napravo. Byl to pan Pleskot, profesor fysiky a matematiky, jeho strýc, u kterého mladý muž bydlel, „měl jsi, milý hochu, raději studovat vědy přírodní než práva.“

„Pan Karel,“ řekl pan Kramlík, vrchní účetní, „měl rozhodně studovat přírodu.“

A on by ji studoval vskutku tolik rád.

„Ano, přírodní vědy,“ pravil pan Plazký, řídící učitel. „Měl jsem studovat,“ pronesl kajícně Karel, „ale poněvadž mně scházel duševní fond, nechal jsem toho po jednom semestru a přešel na práva.“ Zívl. „Práva jsou důležitou vědou a jako právník mohu se vrhnout na národní hospodářství,“ teď by se byl nejraději vrhl ke dveřím.

Vzdychl a zadíval se na chodník. Zpropadený strýc, je to s ním nuda. Venku je tak krásně, jsou tam hezké slečinky, mají blůzičky, žádné šněrovačky a ty nožky!

Pan Plazký se k němu obrátil: „To se divíte, milý hochu, já to na vás vidím, jak mohou být takoví blázni, kteří v neděli nemají nic jiného na práci, než blýskat se venku se svými toaletami, chodit na výlety, trmácet se v prachu silnic, pak jít do nějaké mizerné hospody...“

„A pít mizerné a bídné pivo,“ durdil se pan Kramlík, „pak jít do lesa, rvát tam květiny a stromy.“

„A nakonec se opít,“ prohodil pan Pleskot, „a na zpáteční cestě zpívat ošklivé písničky.“

Jak by to všechno rád dělal pan Karel, jen kdyby nemusil zde sedět.

„Není-liž to, Karle, lepší,“ pokračoval strýc, „sedět zde v kavárně v klidu, pěkně a rozumně hovořit a nikdy se nedat strhnout k nějakým výstřednostem, neboť zejména mladý člověk nepováží často dobře, kam vedou podobné věci. Mohu říci, že já kdysi za dob mladých byl jsem nerozvážlivý a to mne dodnes mrzí. Na výstrahu ti povím, jak jednou...“

„Novou vodu!“ volal pan Kramlík a pan Pleskot pokračoval:

„Tak jednou, chodil jsem do oktávy v našem městě, šel jsem také do divadla. Koupil jsem si lístek do přízemí. Kus byl snad mizerný, ale já byl přece jen tak nadšen, že jsem zuřivě tleskal. Ve středu nato vyšel místní list, a tam jsem četl, co mne velice rozčililo: ‚Po každém jednání zuřivý pleskot v přízemí!‘“

Pan Pleskot zalomil rukama. „Představte si: zuřivý pleskot v přízemí! Od té doby, kam jsem přišel, tam jsem slyšel v městě: ‚Zuřivý Pleskot v přízemí.‘ Říkaly mně to i žáby se škodolibým úsměvem a proto, milý Karle, drž se vždy zpátky!“

Pan Plazký počal mluvit, když pan Pleskot skončil svůj odstrašující příběh, o tom, jak je mládež zpustlá. Mluvil o porodnici a o služkách u nich doma.

Pan Kramlík uznal za dobré zamluvit tento choulostivý předmět rozmluvy vyjádřením, že úpadek mládeže je znát všude: „Za dob našeho mládí čítali jsme Jablonského, Douchu a nestarali se o kopanou. Hráli jsme na zástavy a tak jsme se bavili ctnostným způsobem. A nebásnili jsme. Mám pod sebou v bance jednoho básníka a toho asi brzo vyhodíme, poněvadž zavádí zcela jiný sloh. Místo aby psal: V odpovědi na Váš ctěný dopis, píše tam ohava: Odpovídám na Váš ctěný dopis. Nemá člověk vyletět z kůže? Dnešní mládež nic nectí.“

„Ty nešťastné pitky!“ řekl pan Pleskot. „Jde takový mladík do hospody, pak do noční kavárny a je ztracen pro celý život. Provádí takové neřesti.“

Pan Karel dostal touhu uprchnout do těch neřestí. Díval se chvíli oknem na ulici, všechny žilky v něm hrály, a náhle vykřikl: „Tamhle jde Ryspler!“ Popadl klobouk a zvolav: „Hned se vrátím,“ vyrazil z kavárny na ulici.

Uplynulo čtvrt hodiny.

„Nějak náš hoch nejde,“ řekl pan Kramlík, „ten pán ho zdržuje, chtěl jsem mu říci poučný příběh, jak jeden student hrál karty.“

Pan Pleskot se mimoděk podíval před sebe na stěnu. „Jak říkal, že se ten pán jmenuje?“

„Pan Ryspler.“

„Prosím, pánové, pohleďte!“ Ukázal na stěnu, kde visel plechový plakát: „Rysplerova sodová voda je nejlepší.“

„A jak zná pana Rysplera?“

„Přátelé,“ pravil smutně pan Pleskot, „to je právě to nejhorší. Kdyby tam stálo: Zátkova voda je nejlepší, mám takové tušení, že by Karel zvolal: Tamhle jde Zátka! a že by nám také zmizel.“

Již bylo zde to slovo, které osvětlovalo situaci, poněvadž uplynulo již přes půl hodiny a milý hoch se nevracel.

„Čekejme!“ zvolal pan Plazký.

Čekali novou dlouhou půlhodinu a byli si konečně jisti svým úsudkem.

„Ztracený syn,“ smutně zašeptal pan Pleskot a po něm ostatní dva staří páni: „Ztracený, nadobro ztracený!“

Pan Pleskot zavolal vrchního číšníka a řekl k němu: „Pane Buriáne, je to čistě důvěrná věc, mohl byste nám vyjmenovat pivnice a jiné místnosti, které lákají mladé lidi?“

„S největší ochotou.“ A na připravený papír diktoval panu Pleskotovi dlouhou řadu místností, v nichž se radují mladší i starší lidé.

„Přátelé, musíme Karla, našeho ztraceného syna, najít,“ řekl pan Pleskot a tři starší páni, srovnavše si všechny místnosti pivnic, restaurací a vináren podle ulic, vyšli hledat milého hocha.

Byla to cesta trnitá. Všude vypili po sklenici piva nebo po osmince vína a když přišli na své výzkumné cestě do desáté místnosti, totiž k „Flekům“, šli kolem ztraceného syna a už ho nepoznali.

„U Fleků“ se jim zalíbilo. Seděl tam s nimi takový veselý mladý člověk, kterého viděli v mlze alkoholových par a ten pak je všechny naložil do drožky a rozvážel domů.

Nakonec zůstal s panem Pleskotem, kterého pracně dopravil do druhého patra, přičemž pan Pleskot bručel: „Vy se mně, mladý muži, líbíte, vy jste výborný, obětavý člověk, vy musíte u mne přespat.“

Takový byl návrat ztraceného syna, kterého, když se pan Pleskot probudil, našel v posteli místo výborného, mladého, obětavého člověka!

 

   


 

Návrh zákona

 Idyla z ministerstva spravedlnosti

Jeden ze sekčních šéfů ministerstva spravedlnosti, tajný rada Mahr z Halmensdorfu, seděl ve své pracovně a pokuřoval doutník. Před ním na stole ležel nedopracovaný návrh ministerstva spravedlnosti.

Návrhů těch bylo tam již víc. Ležely ve velké skříni jako v nedobytné pokladně, aby nepřišly na světlo boží.

Ležely tam i návrhy zákonů sociálních, některé čerstvé, jak se dostaly sem do pracovny tajného rady Mahra z Halmensdorfu. Zprvu je tam házel do skříně, která je neúprosně pohlcovala, sám, nyní to zastupoval jeho sluha, který po odchodu sekčního šéfa všechno, co našel napravo v otevřené zásuvce, nejhořejší u psacího stolu, sebral, hodil do skříně, která byla již pomalu plná.

Jen jednou zdálo se, že přece se stane něco s těmi papíry, na kterých byly nejen návrhy, ale i stížnosti. Hledali totiž velmi důležitou stížnost, která se ztratila před pěti lety a byla příčinou interpelace na radě říšské.

Pověřili tím mladého snaživého úředníka z ministerstva, který s odvahou počal vyhazovat ze skříně sekčního šéfa návrhy na zákony, stížnosti a jiné pěkné věci.

Říkalo se potom, že ho tam neměli nechat samotného s těmi papíry pohromadě, neboť když to vyházel všechno na jednu hromadu, vysokou jako zeď, spadlo to všechno na něho a nežli přišla pomoc, udusily ho ty stížnosti, návrhy a petice.

Tenkrát tajný rada Mahr z Halmensdorfu prohlásil, že ty papíry nechce ani vidět. Tak to tam naházeli nazpátek a rostly ty zásoby poznovu.

Tajný rada Mahr z Halmensdorfu chtěl již návrh, který před ním ležel na stole, odhodit, když v tom náhodou přelétl několik řádků. Tato neopatrnost ho velice zamrzela, neboť emancipoval se po těch pět let, co zde kouří své doutníky, již od toho, aby četl nějaké úřední spisy.

Trhl sebou, ale měl tu smůlu, že jeho zrak přelétl přes celý návrh. Velice ho to zamrzelo, neboť zčistajasna si zapamatoval jeho obsah, což se mu doposud nikdy nestalo. Byl vyrušen z klidu.

Tak o něm počal přemýšlet k velké své nespokojenosti. Byl to návrh zákona, vlastně doplněk k zákonu o krádeži.

Někdy totiž tam nahoře nemají chytré hlavy co dělat. A nyní se jim v hlavách něco rozbřeskne. Jako tomu bylo v tomto návrhu. Napadlo totiž někomu, že doposud nebyla trestána krádež času, když totiž někdo v hodinách, v nichž má být zaměstnán, pracuje sám pro sebe. Tedy poněvadž dostává za ten čas mzdu, plat, čas ten krade, jak stálo v návrhu na doplnění zákona o krádeži.

Zprvu tomu nerozuměl, neboť těžce chápal vůbec, dokonce ještě nemohl pochopiti, proč se jmenuje tajným radou, v čemž se s ním shodovalo celé Rakousko. Pak se mu to ale náhle počalo v hlavě rozkládat, počal uvažovat o tom a sladce spokojeně odpočívat.

Doutník mu vypadl z úst a tajný rada Mahr z Halmensdorfu počal klímat...

Zdálo se mu, že je před porotou a že sedí na lavici obžalovaných. Po obou stranách stojí justiční četníci. „Poslyšte žalobu, Mahre,“ slyší zvučný hlas předsedův, „jste obžalován, jak vám známo, ze zločinu krádeže času. Poněvadž to dělalo při vaší službě přes 2000 korun, ocitl jste se před porotou. Tady napravo, jak vidíte, jsou corpora delicti. Jest to vše, co bylo nalezeno, že jste udělal pro úřad, který vám byl svěřen. Jak vidíte, je to jen jeden arch papíru, na který jste se podepsal. Jest to vaše úřední žádost o dovolenou. Že se nestydíte, Mahre. Nalevo pak vidíte haldu toho, co jste vyrobil v úředních hodinách pro svou potřebu. Vy jste vyšíval, jak vidí páni porotci, podvazky známé tanečnice Greitové. Zde máte pak bedničku s uřezanými špičkami doutníků. Jak bylo dokázáno, zabýval jste se kromě vyšívání podvazků ještě jinými věcmi, nejen uřezáváním špiček. Psal jste každý den svým milenkám a kromě toho jste spal. Létací komise revizní vás vůbec nemohla probudit, člověče. Máte něco na svou omluvu? Vy jste kradl čas v takovém rozsahu, že nás to všechno uvádí v úžas. Chcete něco říci?“

Tajný rada Mahr z Halmensdorfu chce promluvit, ale jeden justiční četník přimáčkne ho na lavici a slova ujímá se veřejný žalobce. Mahr dobře neslyší, co se povídá, neboť pláče, jen slyší konečný návrh veřejného žalobce: „Z těchto důvodů konečně navrhuji, poněvadž prokázáno bylo, že tajný rada Mahr z Halmensdorfu, sekční šéf v ministerstvu spravedlnosti, jest individuum práce se štítící, aby po odbytém trestu dodán byl do donucovací pracovny.“

Tajný rada Mahr z Halmensdorfu uhodil se vtom o hranu psacího stolu a probudil se. Uviděl před sebou ležet návrh zákona o krádeži času, sešoupl ho na pravou stranu a zazvonil na sluhu, aby ho oblékl.

Když pak vsedal dole do svého automobilu, napadlo ho, že se dnes zas nějak mimořádně přepracoval a blbě se zadíval na kolemjdoucí.

           


 

Návštěvou v městě Neuburgu

Věru, ze jsou obdivuhodné ty různé způsoby bavorského pohostinství. V jednom případě zdá se, že jsou ochotni obětovati i blaho své užší vlasti zájmům pohostinství, a to v Ingolstadte, pěkné pevnosti na Dunaji, která tvoří jakýsi obranný střed mezi Pasovém a Ulmem, z čistě sobeckého důvodu, zadržet tu vojska, hrnoucí se údolím Dunaje ať od východu či západu. Zde stavěli již staří Římané své pevnosti a mistry obranné pevnostní taktiky napodobí nyní dobří Bavoráci. Pevnost sama s tolika pevnůstkami nebyla dobře známa cizím státům.

Dnes ví každé malé dítě u generálních štábů ciziny, že Ingolstadt jest obklopen systémem pevnůstek do kosočtverce, a to proto, poněvadž jsou v Ingolstadte nesmírně pohostinní.

Dobré, zámožné město postaralo se o chudé cestující „zvláštním“ domem, kde každý obdrží po tři dny k obědu dva mázy piva, k večeři tři mázy piva, postel a snídani. Bavorské ministerstvo vnitra uznalo však, že jest to plýtvání národním jměním, a nařídilo, že musí každý chudý cestující si to pohostinství oddělat.

Město tedy nařídilo, že každý vandrák, až vypije své porce piva a prospí se ty tři dny, že půl dne musí pracovat na pevnůstkách, vyhazovat náspy, osazovat tajemné vyvýšeniny a tak podobně.

Výsledek toho byl, že dnes zná celá Evropa báječná opevnění pevnosti Ingolstadtu.

S pýchou dívají se Ingolstadští na svá opevnění a s láskou hledí na armbúbli, vandráky, kteří procházejí městem v kolonách s lopatami na zádech.

To jdou vandráci pracovat do pevnůstek. Každý má v tlumoku půl metru „leberwurštu“ a kus uzeného masa. Uvidíš tam všechny národy indoevropské. Vyprávěl mně jeden starý tulák, že při pevnostních pracech najdeš i takové lidi, že třebas v přestávce jen tak z čistá jasna čmárají si na kus papíru... Když pak je odbyta již ta půldenní práce, tu každému vyplatí se ještě třicet feniků a každý dostane poukázku na máz piva u Gürtiho, což je již za branami města Ingolstadtu, a vandráci rozejdou se dál po bavorském dobrosrdečném království.

Od Ingolstadtu táhnou vandráci, kteří chtějí se dostat do Würtenberska, po Dunaji nahoru příjemnými rovinami na Neuburg, kde je již proslulá „Švobenland“ s malými knedlíky, pečenými jelity a kyselím zelím.

Tam jsem se setkal s jedním svým známým, který právě odtamtud přišel, veselý, zářící blahobytem. Ve Švobenlandě dává se vandrákům totiž po desetifenicích. Byl to starý, známý tulák a k jeho charakteristice může snad posloužit, že chodil po Německu již po pět let s maďarským dobytčím pasem, který byl snad považován za průvodní list ministerstva zahraničních záležitostí, neboť byl s úctou všemi přijímán jako osobní dokument, platnější snad i nad domovský list.

„V Neuburce je dobře,“ řekl usmívaje se, „mají tam nějaké nové dobročinné zařízení.“

Po těch slovech mně zmizel v rákosinách dunajské bažiny, neboť nahoře zpozorovali jsme klátit se pomalu zelené četnické kalhoty.

Nebezpečí však příliš velké nehrozilo, neboť zelené kalhoty položily se do jemného mechu březového háje, dostatečně ležícího ve stínu.

Můj známý však zatím odvázal si loďku a plul po Dunaji na druhý břeh, cosi si spokojeně zpívaje.

Vydal jsem se tedy po Dunaji nahoru, abych na sobě zkusil to nové dobré dobročinné zařízení v Neuburce. Přišel jsem k Neuburgu za krásného odpůldne červencového a před městem jsem spočítal své jmění, zdali se snad nemýlím, že mám jen 5 feniků jmění. Nemýlil jsem se jako obyčejně celém tom širém dunajském údolí, vzdychl jsem a šel dál vstříc neznámé budoucnosti v tom milém městě. Před městem kde pod hradbami hrála vojenská hudba, upoutal mou pozornost sloup s nápisem, který sliboval velice mnoho. Nahoře byly nějaké verše:

Viel Gluck dir auf deiner Reise,in dieser Stadt bettle nur leise!

a pod tím stálo: „Chudí cestující nechť se přihlásí o podporu na městském policejním úřadě.“

Chvíli jsem se zadumal, ale pak jsem si vzpomněl, že Bavoráci nejsou schopni zrady a že ten dobromyslný národ nebude jistě lákat takovými nápisy vandráky do policejní pasti.

Vkročil jsem tedy branou do města, na které byl jiný dobromyslný nápis: Reisender, furchte nichts!

Nějaký chlapeček, vida mé mezinárodní vandrácké vzezření, řekl: „Pochválen pán Ježíš Kristus, policie je zrovna nalevo.“

Než jsem tam došel, měl jsem v ruce dvacetifenik, který přinesla mladá, hezká slečna, dívající se do liduprázdného náměstí, starobylého tak, že by v Praze tam už dávno stály moderní činžáky.

A nedělal jsem nic, než že jsem jen tak se rozhlížel po těch fasádách.

Dveře strážnice byly vysazeny a na chodbě seděli čtyři strážníci na cihlové chladné podlaze a hráli karty. Každý měl vedle sebe plecháč černého piva, a když jsem se skromně před ně postavil, ptal se mne jeden beze všeho úvodu: »Vid, že máš žízeň, du schweinbübli?“ Kývl jsem k tomu prvnímu hlavou a pil jsem střídavě od každého, jak mně plecháč podávali.

Pak se mne vyptal ten nejtlustější z nich, komisař, jaká je úroda v Horních Frankách. Když se to dozvěděl, vstal a řekl: „Já ti to tedy, holomku, napíšu, víš, tu poukázku na večeři a nocleh, a zatím vezmi ty karty za mne.“

Sedl jsem si a sehrál jsem jednu partii švobského mariáše. (Kolik má kdo desítek, tolikrát se musí napít. Za dvě hodiny člověk už nerozezná trumfy.) Komisař se vrátil:

„Tak zde to máš a nyní vzbudíme Kódla, ten má službu.“ Šli tedy vzbudit toho, který měl službu, a ten šel se mnou za Dunaj do hospody „U dunajské růže“.

Šel rád, neboť byla mu přiřčena dieta dvou mázů. Poukázka byla též mnohoslibná. Měl jsem dovoleno vypít tři mázy piva, sníst dvě porce „leberwurštu“ s chlebem, toho obdivuhodného národního pokrmu, dále poukázán byl mně nocleh v posteli a dovoleno, jak výslovně bylo podotknuto v poukázce, obtěžovat v hospodě beztrestně veřejnou dobročinnost hostů, pokud by sami to se mnou nevyřídili.

Bylo to nad mé očekávání. V hospodě se našel jeden rybář, který byl v Čechách na Svaté Hoře u Příbramě a který na zpáteční cestě byl v takové nouzi, že chtěl už zastavit sošku Panny Marie, když přišel mezi české sedláky, kteří mu dali pít a jíst a dál ho zásobili. „Mir san auch so,“ řekl, „roh, awer gutmütlisch.“ Pak tam byl jeden člověk, který říkal, že byl v Rakousku a že tam vojáci nosí pušku na řemenu, což je prý pitomost. Mají ji nosit na ramenou v dlani, jako v Bavořích.

Pamatuji se, že ho vyhodili, poněvadž myslili, že se mne to nemile dotklo. Pak mně každý poručil máz piva, takže jsem mohl hostit i svého policajta. Po druhé hodině mě odnesli na půdu do postele a upozorňovali mě, abych, než usnu, sfoukl svíčku, abych nezapálil, jako předešle se stalo naproti, kde je dnes to spáleniště.

Ráno sotva se rozednilo, probudilo mne bouchání na dveře, pak do nich někdo kopl a ve dveřích objevil se můj průvodce z večera.

„Oblékni se, lumpe,“ řekl nevyspalým hlasem, „teď přestává legrace. Teď’ jdu k tobě úřední cestou.“

Oblékl jsem se. Venku povídá: „Máš, lumpe, co kouřit? „Nemám.“ „Ukaž dýmku.“ Nacpal mně ji, zapálil a řekl: „Tak kupředu, teď už je úřední jednání.“ Vidím, vede mne za město.

Šli jsme v ranním slunci asi půl hodiny, když jsme přišli do nějakých kamenných lomů.

„Tamhle je vozík,“ řekl, „a teď budeš odvážet kamení na silnici a rozvezeš tři hromádky. Počkej, já ti pomohu.“ Svlékl si blůzu a horlivě nosil do vozíku kamení bruče si: „Zatracení vandráci, syčáci.“

Když jsme tak s pomocí boží udělali na silnici tři hromádky, řekl: „A teď to rozbiješ na štěrk. Zde máš brejle a tam jsou kladiva. Já ti trochu pomohu.“ Sedl si na jednu hromadu a vzdychal: „Zatracení vandráci, syčáci.“

Slunce počalo hřát, když jsme byli s tím hotovi. „Tak sláva bohu,“ pravil, utíraje si pot, „zde se ti vyplatí ještě 50 feniků jako reisegeld a teď půjdeš do kláštera na polévku po nemocných. 10 feniků, 20, 30, 40, 50.“

Vyplatil mně je a já jsem se dal na útěk. Zůstal stát udiveně a pak volal za mnou: „Až potkáš nějakého vandráka, tak mu řekni, že v Neuburce je dobře ...“

Chápal jsem tedy, proč mně říkal ten starý tulák, že v Neuburce je dobře, poněvadž tam mají nějaké nové dobročinné zařízení.

A kdekoho jsem potkal, lákal jsem ho do Neuburgu.

   


Nazarénští

Uprostřed XIX. století objevili se v jižních Uhrách podivní lidé. Zavrhovali vojenskou službu.

Sedlák Mocske odepřel v Temešváru na nádvoří kasáren honvéd-husarských přísahat. Domnívali se, že je opilý, a dali ho odvést do vězení. Druhého dne byl poznovu předveden na nádvoří kasáren, aby odpřisáhl, že na zemi, na vodě zbraní bude krev v zájmu státu prolévat.

A tu prohlásil sedlák Mocske: „Nikdy se nestane, abych přísahal, že budu zabíjet člověka, nikdy mne nedonutíte, abych vzal zbraň do ruky. Jak je ta zbraň ošklivá a odporná!“

Byl tedy, jak přirozeno dle vojenských názorů, svázán do kozelce a poddůstojník Bártany šlapal mu na břicho.

„Nikoliv, nebudu nikdy vraždit. Všichni lidé jsou mými bratry,“ byla stále táž odpověď na naléhání vojenských pánů.

Pak přišel vojenský kněz, který si dal velice záležet, aby jako hlasatel křesťanského přikázání „nezabiješ“ pohnul Mocskeho ku přísaze: Přisahám Bohu všehomoucímu, že užiji zbraně.

„Šavle a bodáky,“ odvětil mu Mocske, „jak vy též sám uznáte, nepoužívají se k poctivé práci. Šavlemi a bodáky nedobývám ze země ničeho. Ručnicemi a děly neořu. šavlemi mohu ale krájet lidi, bodáky párat břicha svých bližních a ručnicemi a děly postřílet doma svého vlastního otce a zastřelit bratry. A tomu všemu říkáte nutnost. Chcete se dovolávat Boha k neobyčejné vraždě. Když se dva honci prasat pobijí, ženete je před soud a odsuzujete pro pár bezvýznamných ran. Sami ale tisíce lidí ženete do války, kde nutíte je zabíjet se navzájem, pro zájmy jednotlivce, který náhle prohlásil, že je uražen. A poněvadž sám nemá tolik odvahy se řezat, prohlašuje to za urážku státu, zbaví rodiny živitelů, navádí tisíce lidí ku žhářství a vy, kteří hlásáte lásku k bližnímu a vraždu pokládáte za smrtelný hřích, asistujete každému zákeřnictví a před bitvami modlíte se, aby to dobře dopadlo.

A jak jinak si to slovo dobře představujete, než ve formě ,vraždy’? Ovšem že to jmenujete jinak. Vlastenectvím, statečným činem obhájců vlasti a podobně.

Když jednotlivec o své újmě udělá desetinu toho, co provádí se ve vojenském kabátě, dáte mu provaz na krk a pověsíte ho. Ale modrá blůza vštípit má do člověka každé násilí. Je to hnusné. Nepřísahám, nevezmu zbraně do ruky.“

A sedlák Mócske dostal deset let pevnostního vězení a ve výroční den svého zločinu tmavou komůrku, aby přemýšlel v temnotě o své hrozné řeči.

Maďarské noviny té doby psaly, že Mócske může mluvit o štěstí, v době války byl by zastřelen.

Kdo byl tedy ten selský odpůrce militarismu?

Byl členem učení nazarénů. Toto učení zavrhuje každé násilí. Jest to křesťanská sekta původu prastarého. Nazarejci sluli zprvu vůbec všichni vyznavači učení Kristova. Když pak v Antiochii pojmenováni byli křesťany, jmenovali se nazarény speciálně ti křesťané, kteří byli rodem židy.

Průběhem času vymřeli, až v letech padesátých náhle objevili se v Uhrách.

Nemá pro nás významu, že věří v Trojici a ve vtělení Syna Božího, že zavrhují učení o předpodstatnění chleba a vína v tělo a krev Páně, že zavrhují křest dítek a kněze.

Pro nás mají význam jedině jejich antimilitaristické zásady, odpírání vojenské přísahy a nošení zbraně, a odepření služby vojenské vůbec.

Dnes uherská vláda jich sice neuznává, ale trpí jaksi, přehlídajíc je.

Z Uher rozšířili se na Balkán, kde v Srbsku jsou dnes dosti četně zastoupeni.

U nás vyskytují se ojediněle. Znám jest zajisté případ vojína Nemravy, který odepřel sloužit. Po krutém žalářování konečně propuštěn z vojny, když lékaři vojenští prohlásili ho za nepříčetného.

Jest to podivná logika. Když nechci vzít zbraně do ruky a ohánět se s ní, prohlášen jsem za blázna...

*

V listopadu roku 1904 shromáždili se uherští nazarénští v jedné vsi ve stolici Vaš.

Tam prohlásili, že neuznávají žádného státu, který jest založen násilím a násilím udržován.

„Nikdy,“ pravil nazarén Kovács, „nebylo použito vojska k něčemu jinému než k loupeži, paličství a vraždám.

Zájmy lidu nebyly nikdy vojskem hájeny, nýbrž potlačovány. Vzbouří-li se hladovící davy, pošle se na ně vojsko. To vojsko střílí do těch lidí bez chleba.

Mám-li v davu matku, musím ji také zastřelit, poněvadž nesmím střílet do vzduchu. Když lid hladoví, tu pro vojsko platí tytéž předpisy jako v době války. Když nestřelím, nezabiji, zabijí mne.“

Pak vystoupil nazarén Hámaš:

„Co je nám do zájmů států? Nechceme diplomacie, která se mezi sebou poštěká jako dva psi z protějších dvorů a uchystá tak záhubu tisíce lidem, kteří se předtím nikdy neviděli.

Naší myšlence obětujme vše. Když jdou masy na vojnu, ať jdou s myšlenkou, že při nejbližší příležitosti složí zbraň. Pryč s vraždou hájenou zákony! Pryč s vojskem!“

Který rozumný člověk by nepodepsal tyto zásady nazarénských?

   


Nebeská povídka

Jeden z rakouských ministrů spravedlnosti dostal se do nebe a dělal tam svatému Petrovi u brány pomocníka.

Kouřil z dýmky, plival dolů do pekla a pozoroval duše, které chtěly se dostat do nebe.

Některé dušičky počínaly si sebevědomě, jiné byly ponížené a tiše prosily o laskavý vstup.

Jiné hlasitě mlátily na vrata a křičely drze, že jsou lilie.

Bývalý rakouský ministr spravedlnosti každou duši prohlédl, vyptal se, co je zač, a pak pomohl svatému Petrovi otevřít bránu, neboť během tolika staletí, co svatý Petr u brány sedí, zámek hodně zrezavěl a šlo to těžce otevřít.

„Milý Petře,“ pravil jednoho dne ministr spravedlnosti, „brána se musí namazat vaselinou. Takhle to dál nejde. Zámek skřípe až běda.“

„Už na to také myslím asi šest set let,“ řekl svatý Petr, ;,ale jak víš, nemohl jsem se odtud dostat, dokud jsem neměl pomocníka. A když jsem někdy pomocníka dostal, tu se stalo, že jeden příliš dotěrně si prohlížel světice, které pluly do nebe, cheche: Popleskal, polechtal, a víš, že dušičky nemají šaty. A některé dušičky byly takové kypré, cheche, mladé mučednice, Excelence. Tělo jako alabastr. Některé si nesly hlavu v klíně až jedna radost, a tu, jak se smála jedna z těch mučednic, když se k ní můj pomocník měl, hlava jí upadla s klína a museli jsme ji pustit do nebe bez hlavy. To je ta bezhlavá svatá, co sedí u vodotrysku na stromě a vždy večer si koupá nohy. Bylo z toho velké pohoršení a můj pomocník musel z brány. Dostal jsem tam jiného. Sloužil mně poctivě dvě stě let, až jednoho dne přišli dva silní andělé a chlapíka shodili s nebe do očistce. Existovali totiž na zemi dva toho jména, jeden lotr a druhý hodný člověk a ten lotr dostal se do nebe a ten hodný přišel pozdě a musel do pekla. Pak to vyšlo najevo, když ho v pekle po dvě stě let potápěli do vařící hnojůvky, že je to světec. Voněl dnem i nocí přes tu proceduru tak líbezně, že se několik čertů polepšilo a počalo věřit v Pána Boha. Jsou, jak vidíte, s tím starosti, Excelence. Jak vám říkám, přes bůhvíkolik století jsem se nehnul od nebeské brány. Už si na zemi dělají ze mne legraci jako z papeže, že nikam nepřijdu, ale teď odpusťte, půjdu přece ven. Podívám se pro vaselinu, abychom namazali vrata. Vím, že se mohu na vás, Excelence, úplně spolehnout. Na noc račte vždy zavřít na dva západy a zastrčit závory, aby k nám se nedostali čerti. Jednou se mně stalo, že si paklíčem odemkli a vplížili se do oddělení, kde jsou některé duše na pozorování. Byla tam jedna vnadná mladá paní, která měla vysvědčení od samotného pařížského arcibiskupa, že je nevinná. Věc byla velmi spletená a vrchní nebeský soudní dvůr to vyšetřoval. Jeden z čertů, který vnikl do nebe, dostal se však přes zeď do toho pozorovacího oddělení a neštěstí bylo hotovo. Za devět měsíců narodil se čertíček. Dostala za to devětkrát sto tisíc let trápení a čertíčka jsem utopil s velkou slávou a pobožností. Také se Excelence nedejte pohnout nářkem. Lépe je spravedlivého nechat čekat po celá staletí, než jednoho nespravedlivého vpustit do nebe.“

„Tomu rozumím,“ řekl bývalý ministr spravedlnosti.

„A ještě něco, Excelence, když někoho budete vpouštět do nebe, račte ho laskavě prošacovat, aby snad nevnesli sem něco proticírkevního a proti pořádku. Třebas by si chtěli postěžovat, jak se teď o nebi píše, a měli by u sebe výstřižky z novin. Dnes ani svatým člověk nemůže věřit. Tak buďte tu s Pánem Bohem, já jdu pro vaselinu.“

Bývalý ministr spravedlnosti osaměl u nebeské brány a přísně pozoroval visírem okolí.

Dole hluboko pod ním pluly světy, a když ukázala se zeměkoule, bylo Rakousko k němu obráceno zády.

Mrzutě obrátil se stranou a čekal na duše.

Konečně ozvalo se u brány smělé klepání.

,,Co jste zač?“ „Vůdce sociálních demokratů.“

Bývalý ministr spravedlnosti se usmál: „Nu, vy jste to nikdy nemyslel doopravdy. Vstupte!“

Vstoupila dušinka, hluboce se ukláněla. Když uviděla zástupce sv. Petra, poznala ho okamžitě.

„Když jsme spolu drželi na zemi, budem spolu držet i v nebi,“ řekl bývalý ministr, „nechcete tabák, máte chuť na dýmku?“

Nový nebešťan si zapálil a pozoroval nové příchozí. Zase přišly dvě duše. Ministr spravedlnosti chtěl je již vpustit do nebe, když vtom zadržel mu jeho starý známý ruku.

„Příteli, ty dva ne,“ volal, ,,ti hlasovali jednou proti vládě!“

Za chvíli nato odnášeli již čerti oba pod paždím do pekla, kde byli strčeni do rozpuštěné síry na věky věkův.

Tak vidět, že nic neujde věčné spravedlnosti a třebas by zde na zemi oposičníkům se nic nestalo, moudrým zařízením nedostanou se nikdy do nebe, nýbrž do rozpuštěné síry.

    


 

Nebezpečný pracovník

I

 Mám ve zvyku se za každé okolnosti chlubit buď svou tělesnou zdatností, či něčím podobným. Naučil jsem se lhát s takovou drzostí, že jsem sám sebe několikrát přelhal.

Chvástám se věcmi, kterým buď vůbec nerozumím, či jen drobátko, což si ještě popletu. Ke všemu mám tu smůlu, že přítomni bývají odborníci, kteří snaží se zprvu vysvětlit mně po dobrém, že se mýlím. Odporuji velice živě a zaplétám se čím dále tím víc, takže odborníkům často nezbývá než použíti vůči mně surového, brachiálního násilí.

Například asi před rokem chtěl mne jeden zahradník zastřelit, když jsem přes hodinu vykládal, že se podařilo křížit borovici s jabloní a naopak, což mělo ten následek, že borovice poskytla bohatou úrodu jablek a ubohá jabloň rodila samé šišky a nemohli ji zbavit veverek.

Zahradník tenkrát poznamenal, abych chvíli počkal, že si doběhne domů pro ručnici. Vrátil-li se opravdu s ní či nevrátil, nevím, neboť jsem se mezitím opatrně vzdálil.

Jindy opět dostal jsem se do konfliktu s jedním zvěrolékařem. Týkalo se to vztekliny. Vykládal jsem mu, že vzteklina jest přenosná i na vlaštovky, což jest ovšem velmi řídký případ, neboť vlaštovka obyčejně nepřijde do styku se vzteklými psy.

„Myslíte to vážně?“ zvolal pan zvěrolékař, přičemž se začervenal jako člověk, kterého máme co těšit, aby si z toho nic nedělal, že to přejde a bude zase dobře.

„Úplně vážně,“ řekl jsem klidně, „vy ani nevíte, co taková vzteklá vlaštovka dělá za rámus. Mouchy nechytá a štěká.“

Pan zvěrolékař po tomhle se svalil ze židle. Vzkřísili-li ho či nevzkřísili, nevím, neboť jsem se rychle vzdálil jako v případu zahradníkově. Sledoval jsem později v novinách rubriku Zemřeli v Praze, jaksi z piety k tomu muži, a neshledal jsem se s jeho jménem.

Velmi nebezpečné bývá též vykládat něco o stavbě domů před políry. Kdysi ve společnosti rozhovořil jsem se o tom, jak bych si představoval moderní dům.

Náhle přistoupil ke mně jeden pan a velmi rozčileně položil mně ruku na rameno a zvolal: „Hle, kdepak jste nechal komín, kdepak jste nechal okna, dveře, základy, střechu?“

Opravdu na tyhle maličkosti jsem zapomněl. „Základy jsou zbytečnost,“ pravil jsem vážně. Jednou ranou mne srazil k zemi a když na mně klečel, řval mně do ucha: „Jak to chcete stavět bez základů, člověče?“

A tak přicházím z jedné nehody do druhé a to, dovolte mně říct ta slova: jen kvůli své zatrolené hubě.

A nejhorší, co mne potkalo, co zkřížilo mou bludnou pouť v tom slzavém údolí, byly nyní polní práce v těchto těžkých dobách.

Je to obdivuhodné, jak mně vůbec nikdy na mysl nepřišlo, že polní práce je těžší, než sedět v Unionce a dívat se z okna na Ferdinandovu třídu, zkrátka že vůbec nějaká práce existuje. Nejtěžší prací, kterou jsem doposud podnikl, bylo, že jsem si domů přinesl sto archů papíru, které jsem rozřezal na čtvrtky a s těmi prázdnými čtvrtkami běžel vymámit od jednoho nakladatele zálohu.

Když se tedy teď zběhly ty věci, umínil jsem si, že budu také jednou skutečně pracovat a že věnuji svou tloušťku venkovu. I dopravil jsem svých devadesát kilogramů sádla k svému příteli Hrnčířovi do Jesené.

První večer rozhovořil jsem se o užitečnosti práce a o tom, jak mne těší, že konečně zas budu mít podávky v rukou.

„A k čemu chceš podávky?“

„Nu, na přehrabování.“

„To se trochu mýlíš, od toho jsou hrábě,“ řekl Hrnčíř. „Podávky dostaneš do ruky, až budeme nakládat snopy na vůz.“

„To já děsně rád,“ řekl jsem, „ale já ne jen po jednom, já hned čtyry pět snopů házím na vůz a pokud se týče hrabí, s těmi dělám divy. U nebožtíka dědečka (ten se chudák musí vždy svézt se mnou) shrabal jsem jednou dvacet korců, vlastně co povídám, pětatřicet korců. Takhle jsem si plivl do dlaní, vidíš, jak jsem si plivl do dlaní a šlo to. Za odpůldne jsem s tím byl hotov. A snopy, řekl jsem, tuším, že pět najednou, pobral všechny naráz.“

Přítel Hrnčíř podíval se na mne s němým obdivem a řekl prostě: „Tak tedy zítra začneme. Budeme převracet ječmen.“

„To já strašně rád,“ pravil jsem rychle, „jednou jsem převrátil celý vůz s ječmenem, ty ani nevíš, co dovedu. Převracet ječmen, nebo žito, nebo pšenici, nebo brambory...“

„Brambory?“ divil se přítel Hrnčíř.

„Nu brambory, což je to něco divného? U nebožtíka dědečka požali jsme brambory nastojato, zmokly nám, tak jsme je dali do mandel a pak jsme je převraceli, obraceli, aby zas byly suché.“

Přítel Hrnčíř přestal se dívat s obdivem. „Co to mluvíš za nesmysly, prokristapána?“

„Jaképak nesmysly,“ hájil jsem se, „u nebožtíka dědečka bylo tenkrát velmi mokré léto. Vedle ve vesnici měli suché léto, ale u nás všechno vzrostlo. Švestky byly tak zralé, že počaly klíčit. Nebožtík dědeček měl v šosu kabátu něco zrní a jednou zrána mu počalo růst žito z kapsy.“

„Prosím tě,“ radil mně starostlivě Hrnčíř, „jdi si lehnout, ta cesta a to dnešní horko na tebe nějak účinkuje.“

Když jsem ležel na posteli, slyšel jsem, jak Hrnčíř¨vedle povídá: „Myslím, že ničemu nerozumí a že nerozezná ani žito od pšenice a ječmen od ovsa.“

„Ty chytráku,“ pomyslil jsem si, „pšenice má dlouhé vousy, či prokristapána, aby to byl oves?“

II

Ráno šel jsem za Hrnčířem na pole. Byl takový parný den, že než jsem urazil tu krátkou vzdálenost, hrozilo mně nebezpečí úplně vyschnout. Potil jsem se tak silně, až jsem se odevzdal do smutného osudu, že se rozplynu.

Na poli již mne očekávali. Uslyšel jsem od žen, které tam stály s hráběmi: „To je ten pán, co bere pět snopů najednou.“ Přítel Hrnčíř je tedy zatím již laskavě informoval.

Přede mnou rozprostíraly se hromádky požatého ječmene. Rozprostíraly se donekonečna a zdálo se mi, že čekají jen na mne.

„Pak budeme obracet,“ řekl Hrnčíř, „je vespod mokrý, aby tedy vyschl.“

„To je toho,“ řekl jsem. Vzal jsem tedy z hromádky trochu ječmene do rukou a obrátil jsem ho, pak jsem vzal další přehršli...

„Člověče, co to děláš?“ divil se Hrnčíř, „tady si vezmi hrábě, vezmi hromádku takhle z druhého konce a vidíš, to mokré je již nahoře. Pořád jsi povídal o venkovu!“

U mého dědečka jsme to jinak nedělali,“ omlouval jsem se, „my jsme ani například žito nekosili, jen tak rukou vytrhávali i s kořeny... A to jen kvůli tomu, aby nebylo strniště.“

Hrnčíř mne neposlouchal. Šel dál a patrně si pomyslil své.

Pot už ze mne nekapal. Pot se po mně řinul jako vodopád a štípal mne do očí. A ti komáři, jako by byli vědomi, že žijí v období světové války, krvežíznivě vrhali se na mne. Převracel jsem za toho trýznění opatrně hromádky a volal jsem: „Hrnčíři, už jsem jich převrátil osm!“

Při deváté hromádce počaly mne bolet záda, jak jsem se hrbil a skláněl k zemi, při jedenácté převalil jsem se na hromádku a bezradně, udřen tak, jako bych běžel na Mont Blanc, bloudil jsem beznadějně po hromádkách.

Jich řady ušklíbaly se na mne a Hrnčíř volal zezadu: „Co je s tebou?“

„U nebožtíka dědečka vždy jsme na každé jedenácté hromádce odpočívali,“ řekl jsem skleslým hlasem, „to bylo kvůli počítání. Kupříkladu když jsme hlásili, že jsme odpočívali čtyřicetkrát, znamenalo to čtyři sta čtyřicet hromádek. Podle toho už se vědělo...“

Hrnčíř mne postavil na nohy. „Tak dělej,“ řekl zhurta, „to ti bude sloužit ke zdraví. Tahle řádka je tvoje, podívej se, jak jsme již napřed. Teď to musíš házet na stranu. Kristepane, co jsi to vyvedl s těmi hromádkami, vždyť jsi je házel na jednu hromadu.“

„Ovšem,“ řekl jsem, „poněvadž chci to prakticky organizovat, tu práci. Udělám stoh a ten stoh najednou obrátím. Copak tyhle hromádky. U mého nebožtíka dědečka takhle jsem jich obrátil dva tisíce za dvě hodiny. Když tedy chceš, tak to zas půjdu rozházet. Ale myslím, že jest to nepraktické.“

„Musí to přece vyschnout,“ snažil se mně vysvětlit Hrnčíř.

„Vždyť jsi říkal, že máte sušárnu,“ namítl jsem. „Ta je na ovoce, a ne na obilí,“ zoufale vykřikl.

„Nu snad jsem tak dalece nic zlého neřek,“ klidnil jsem ho, „já jen myslel na praktickou stránku.“

Oba jsme odešli po své práci. Rozházel jsem hromadu pracně snesenou a pustil jsem se do řady hromádek nalevo. Pracoval jsem s dvojnásobnou energií.

Když jsem to převracel asi čtvrt hodiny, přiběhl Hrnčíř. „Ježíšikriste,“ volal zdaleka, „vždyť nám zas převracíš, co už jsme převrátili, teď zas je mokrý ječmen dole jako prve, než jsme se dali do práce. Jak tohle chceš vymluvit?“

„Zcela lehce,“ odpověděl jsem, „u mého nebožtíka dědečka se to vždy tak dělalo. Má to ten účel, že takovým neustálým přenášením obilí dříve vyschne, poněvadž k němu může vzduch. My jsme někdy obilí věšeli přes provazy, jako když se suší prádlo.“

Pozoroval jsem, že přítel Hrnčíř zatíná rty. Přemohl však své rozčilení a řekl: „Buď tak laskav a jdi tamhle k té holčičce, co hlídá zde jedné ženě dítě a řekni jí, aby šla převracet, ty zatím že budeš to dítě hlídat.“

„U nebožtíka dědečka...“

„Jen už jdi.“

Šel jsem s radostí. Tedy hlídat děti je také polní práce.

Byl to hezký roční klučina. Posadil jsem se s ním nad studánku, kluk se mně najednou vysmekl a padl mně do vody.

„Hrnčíři,“ volal jsem, „půjč mně hrábě, mně upadlo to děťátko do studánky.“

Vytáhl jsem ho radši bez hrábí, aby nebylo pozdě, ale sběh přece byl. Dojatá matka s pláčem místo ječmene sušila synáčka a Hrnčíř poznamenal: „To jsi také u svého nebožtíka dědečka házel děti do studánek?“

„Čtyři až pět najednou,“ zakoktal jsem, nevěda co mluvím, neboť jsem i v této tragické chvíli přemýšlel o snopech.

Ženy na mne hleděly s hrůzou. „Víš co,“ řekl přítel Hrnčíř, „jdi zatím na pivo, já se před obědem u tebe stavím a pak po obědě půjdem k Samkům na pole nakládat snopy na vůz. Snad se budeš hodit k těžké práci.“

„Pozdrav pánbůh,“ pomyslil jsem si, „tak se mám hodit k těžké práci. A tohle, co jsem doposud zažil, nebylo nic?“

III

U Samků ve statku a hospodě zatím již věděli o pánovi, který ne po jednom, ale po čtyrech pěti snopech najednou hází na vůz.

Samo sebou se rozumí, že takového zdatného pracovníka třeba pohostit. Po důkladném občerstvení vyjeli jsme tedy na pole.

Dali mně něco zajímavého do ruky. Byla to tyč a na konci byly velmi důmyslně upevněny tři bodce. „Kdepak máme podávky?“ optal jsem se pana Samka.

„Máte je v ruce,“ řekl hospodář s údivem. „Odpusťte, myslel jsem, že jsou to vidle,“ pravil jsem nedbale a počal mluvit o tom, že bude jistě pršet, že musí pršet, aby nebylo takové horko. To neslyší lidi na venkově rádi, když mají obilí svážet do stodol. Tak jsme se chvíli přeli.

Konečně jsme byli na poli uprostřed snopů pšenice. Snopy byly krásně těžké.

Počalo se nakládat. Šel jsem na to zchytra v tom vedru. Rozvázal jsem snop a po troškách nosil jsem obilí na vůz na podávkách.

„Co to děláš?“ vykřikl přítel Hrnčíř.

„Ulehčuji si,“ řekl jsem, „neboť tímto praktickým způsobem...“

Hrnčíř podal mně podávky, které jsem zatím zarazil do země, hodlaje mu vysvětlit logicky své počínání. „Neblamuj mne,“ prosil, „napíchni snop a skládej.“

Představte si, že byste zvedali na tyč dlouhou půldruhého metru činku 15 kg a tu házeli do výšky tří metrů ne jednou, ale padesátkrát, stokrát, nesčíslněkrát.

Vzal jsem podávky na druhém konci, napíchl z dálky snop a zvedal a hekal. Potácel jsem se se snopy k vozu, hodil je tam nahoru.

Síly mne již opouštěly a při desátém snopu jsem se vzpružil. Cpal jsem ho plnou silou na čeledína Štěpána, který stál nahoře na voze a srovnával je.

Bylo to poslední mohutné rozpětí mých sil. Štěpána srazil jsem z vozu jako jablko ze stromu a ten zas spadl na jednu ženu, která právě nesla na pole pivo k svačině ve velkém džbánu.

Ozval se strašný žalostný výkřik, neboť bylo po pivě.

Když se všichni uklidnili, byl jsem vyzván, abych odložil podávky.

Říkal jsem, že mám dobrou vůli. Postavili mne však ke koním a vysvětlovali mně, že to není žádná degradace, čemuž jsem ovšem nevěřil.

Neosvědčil jsem se však ani u koní. Řekl jsem v nepravý čas „hí“, takže koně vykročili, vůz se rozjel a ubohý Štěpán spadl poznovu z vozu.

Poslali mne tedy od koní pryč a již si mne nevšímali. Chodil jsem po poli jako psanec a nakonec si sedl na mez. Učinil jsem ještě jeden pokus být prospěšným a vzal jsem podávky do ruky.

Vyrvali mně je však z ruky. Sedl jsem si tedy opět na mez. Mouchy a komáři mne štípali a jeden ovád ve své mravní zchátralosti a zvrhlosti bodl mne do ruky, až ta mně silně naběhla. Nikdo mne nepolitoval.

Když šla kolem slečna Anička, dcera hospodáře, která také pilně snopy vázala, řekl jsem k ní: „Prosím, podívejte se, co ten ovád umí, to je zvláštní.“

„Ovádů je teď plno,“ místo politování řekla slečna Anička, „je málo dobytka v polích, neboť s ním zásobujou vojsko a tak si sed ten ovád na vás.“

 Dodnes nevím, jak to myslela.

 IV

Je takové nařízení, že musí se všude na vsích udělat seznam osob k polním pracem. Každý má pomáhat.

Když strážník přišel k Hrnčířovům do statku, aby zaznamenal práceschopné osoby, podíval se na mne a řekl: „Jich nezapíšu, oni jsou jakýsi nebezpečný pracovník.“

A tak se mně zdá, že nedobudu nikdy vavřínů na poli polních prací, ačkoliv u mého nebožtíka dědečka...

Můj bože, co to zas žvaním.

 

   


 

Něco o inzerátech

 

Až do roku 1874 existoval v Rakousku zvláštní zákon, kterým byla na inzeráty uložena kolková daň. Takovým způsobem rozuměly rakouské vlády před rokem 1874 oné důležitosti inzerce, kterou dnes všichni chápeme a někdy dokonce i nadužíváme v obecném životě.

Rakouské vlády těch dob nechápaly rozvoje národohospodářského, který podmíněn jest mezi jinými činiteli i účinnou inzercí, kterou stoupá nabídka i poptávka. Dnes nikoho jistě nenapadne uvalovat na inzeráty daň a jen tu a tam okresní hejtmanství v Čechách staví se proti inzerci, konfiskujíc z politických důvodů různé inzerty na základě bojkotového zákona.

Netřeba připomínat, že se jedná o české časopisy a že na severu Čech konfiskují se slova „ryze český závod“, „české výrobky“ apod. Takovým způsobem nejkrásněji se odstraňují národnostní protivy a nezasvěcencům z ciziny poskytuje se pravý obraz, jak se starají úřady o národohospodářský rozmach a jak i dnes oceňují důležitost inzerce.

Pravé ocenění inzerce mají mnozí podnikatelé, kteří řídí se heslem: „Inzeráty musí list vytrhnout.“ I zakládají se časopisy jen kvůli inzerátům. Obsah listu se stlačuje, aby bylo pro inzerty místa. Dík inzerátům vyrůstají nové a nové časopisy, které nikdo nepotřebuje, ale které jsou myšlenkou jednotlivce, jeho tobolkou, pohostinným stolem, jeho existencí.

Obchodníci nestačí odbývat sběratele inzerátů, kteří přicházejí plni slibů, že inzerce v jejich časopise bude mít neobyčejný úspěch, za který ručí redakce i administrace. „Až později!“

„Ne, dovolte, později není sezóna, račte uvážit, že právě náš časopis jest čten v kruzích, kterým předměty vaší výroby jsou nepostrádatelnými, právě váš porcelán.“

„Nevedu porcelán.“

„Tím líp, vašnosti, kovové zboží úplně nahražuje porcelánové. Uděláme lokálku do listu o dokonalosti kovových výrobků.“

„Ale dovolte, vždyť já jsem brašnář.

„Tím lépe, tím právě přicházím vám zajisté vhod, neboť náš list jest rozšířen jedině v kruzích, kterým vaše výrobky jsou neocenitelny. List náš rozšířen jest v počtu mnoha tisíc exemplářů mezi rodinami, jimž nebe popřálo školních dítek. Uděláme...“

Buď jest vyveden, odmrštěn, odbyt, nebo obchodník unaven podepíše objednací inzertní lístek, aby se zbavil nepříjemného člověka, který se usmívá přátelsky a třeba i hrubě odbyt odpovídá s tím důvěrným úsměvem, který měl po celou řeč, že dovolí si opět navštíviti závod a poprositi o text k reklamní noticce.

Ty neodbytné inzertní sběratele zná již každý obchodník, průmyslník a živnostník. Ví, že sbírají inzeráty pro bezvýznamné listy, vycházející snad jen v počtu několika set exemplářů. Odbudete je, dostaví se opět jako tah kobylek saranče, ale jinak jsou neškodní.

Horší jsou majitelé oněch plátků, které jsou skvrnou českého časopisectva a kteří žijí přímo jen z vydírání inzertů. To jsou apačové inzertní. Nezadáte-li mu inzerát do listu, můžete být ubezpečeni, že bude v příštím čísle o vás jistě uveřejněna nějaká vylhaná zpráva. Podnikatel takového loupežného plátku oznámí vám to již předem, když mu inzerát nezadáte. Některé krajinské listy užívají té metody.

Četl jsem v jednom venkovském plátku lokálku:

„V příštím čísle uveřejníme zprávu, z čeho vyrábí zdejší uzenář Moravec své párky.“

Obracím list, pan Moravec tam inzerát nemá. Za týden ale bude tam jistě inzerát pana Moravce a v textové části listu noticka:

„Upozorňujeme své čtenáře na inzerát p. Moravce, jehož výtečné zboží doporučujeme všem našim čtenářům.“

Takové vymáhání inzertů snad jest též zasahováním do svědomí inzerenta.

Přesto však inzeráty jsou pevným pojítkem výrobců a obchodníků s konzumenty a inzerenti hledí přivábit křiklavými inzerty kupce. Hledí zájem čtenářstva získat nápadnými větami, které se často v listech až k omrzení opakují, v úpravě á la:

ZADARMO ROZDÁME obšírné ceníky s návodem, jak lze lacino u nás koupiti PĚT PÁRŮ BOT!

Má v tom být nějaká originalita? A jsou-li inzeráty provázeny ilustracemi, jistěže ve většině případů ty obrázky jsou bez estetické ceny. Z obrázků u inzertů dívají se na vás strašné obličeje, postele, kamna, vany, provedené v hrozné perspektivě. Inzeráty bandážistů provázeny zafačovanými mrzáky a podobně. A všechno to má půvab pro děti, ale na někoho působí to odporně.

Člověk v takových inzerátech cítí veškeren shon života, zápas o existenci.

Absolvovaný právník s vyznamenáním prosí o místo sluhy.

A vy odložíte inzertní část deníku, zatímco sta bláhových děvčátek prohlíží rubriku Nabídnutí k sňatku a čte Dopisy.

Ale vy cítíte, že od toho inzerátku, kterým někdo prodává peří, až k velkému inzertu továren na lokomobily běží veškeren život, který kolem nás proudí, rychleji, než sbírají sběratelé inzertů výrazné předměty tohoto života ve sloupce velkých deníků i malých kousavých plátků.

   


 

Něco o soudních znalcích


Kdykoliv slyším mluvit soudní znalce, tu vzpomenu si vždy na pana Špálu, soudního znalce v oboru petroleje a krup.
Všichni, kteří chodili do téže kavárny s ním, co byli proti němu? Pohlížel na ně s despektem, spatra. Byli u něho bídnými pozemskými červy, neboť nerozuměli petroleji. Díval se na ně jako na obmezence, poloviční idioty, neboť nerozuměli též ani kroupám.
Považoval všechny ty lidi za pouhé nuly, nepotřebná individua, nad kterými stál tak vysoko jako Himalaja nad Řípem.
Byl nedůtkliv vůči svému okolí, které skládalo se z takových mas ignorantů, nad kterými on zářil jako slunce. Pohled jeho byl ledově chladný. Chápal, že on, tak slavný muž, povznesený nad své okolí, nemůže se přátelsky, sdílně usmívat kolem sebe, když má v kapse své vizitky:

 
Václav Špála
soudní znalec z oboru petroleje a krup,
komerční rada a soukromník


Co je věda a umění proti petroleji a kroupám?
A když v soudní síni podával svůj znalecký posudek, tu jeho hlas zněl nadšeně, oduševněle: „Předložený mně petrolej jevil se mně jako čirá, jasná tekutina, na jazyku hořce chutnající po naftě.“
Pak jsem si vysvětloval již jeho melancholický pohled. Když musil v zájmu spravedlnosti lízat petrolej…
A jak nadšeně hřímal do soudní síně, podávaje posudek o kroupách zvýšeným hlasem:
„Předložené mně kroupy byly na omak mastné, což se vysvětliti dalo nedostatečným vysušením. Při bližším ohledání krup zjistil jsem, že byly nadrobené, kusé, tedy zúmyslně znehodnocené.“
To byl pan Špála. Později ztrácel paměť a jednoho dne při svém znaleckém posudku o kroupách řekl: „Předložené mně kroupy jevily se mně jako čirá, jasná tekutina, hořce chutnající na jazyku po naftě.“
Slavný soud ovšem ničeho nepozoroval a obžalovaného odsoudil pro padělání potravin.
Pan Špála ztrácel však čím dále tím více paměť a jeho poslední znalecký posudek zněl: „Kroupy ty nebyly v plombovaných lahvích a též nebyly označeny nápisem ‚Ku svícení‘.“
Jiný soudní znalec, kterého jsem dobře znal, byl pan Havel. Řízením osudu stal se soudním znalcem z oboru kynologie. Patřil tedy mezi ony, kteří jsou na slovo vzatými odborníky ve psech. Tento pán náležel mezi tak zvané prorocké, jasnovidné soudní znalce a v Bělé pod Bezdězem neobyčejně krásně se to ukázalo ku překvapení všech přítomných. Jednalo se o spor mezi dvěma sousedy. Hráli karty a nešťastnou náhodou vypadla jednomu z nich jedna karta z rukávu.
Tím byly společenské styky mezi nim přerušeny a došlo to tak daleko, že jeden zastřelil na svém pozemku psa toho neobratného hráče. Poškozený udával, že pes ten měl cenu tři sta korun a pan Havel po třech letech po této události byl vyzván jako soudní znalec, aby podal své dobrozdání. Přijel k stání, poručil kosti psa vykopat. dlouho to trvalo, než skutečně nalezli místo, kde pes byl asi zakopán. Soudní znalec prohlédl bystře zbytky kostí i řekl:
„Pes ten byl velkého druhu, bernardýn, čistokrevný, bílý a žlutý a jmenoval se, jak vidím…“
„Děkuji,“ řekl soudce, „to už stojí v protokole.“
Jsou ovšem soudní znalci méně nadšení. Jeden soudní znalec z oboru žhářství, jak se říká u soudu žertovně, prohlásil při posudku: „Nemohu s dobrým svědomím prohlásit, že by stodola ta byla zapálena politím slámy domněle petrolejem, neboť, jak zjištěno, nebyla nalezena žádná prázdná láhev po petroleji, a za druhé bylo zjištěno, že se ve stodole žádná sláma nenacházela, a za třetí, jak jsem slyšel, udeřil do ní blesk.“
To jsou tedy znalci, kteří za žádnou cenu nechtějí mlčet a považují za svou povinnost hodně toho říci slavnému soudu i veřejnosti.
Při jednom porotním líčení dokazoval soudní znalec písma, že obžalovaný určitě tu směnku podepsal, poněvadž b má kulaté bříško.
„Vy máte také kulaté bříško a nejste b,“ zvolal na to obžalovaný, přitěžuje si v očích porotců.
Docházívá tedy často k rozepřím mezi soudními znalci a obžalovanými i jejich právními zástupci.
Povinností advokáta, zdá se, že jest vždy pochybovati o důležitosti soudních znaleckých posudků. Nejvíce těchto chyb dokázáno při posudcích písma. Obhájci mají lehkou práci. Poukáží například přitom na velký vídeňský proces (1897), kde teprve po dvou letech po odsouzení obžalovaného přihlásil se dobrovolně pachatel, že skutečně sám psal dopis, pro který byl jeden člověk nevinně odsouzen, ku dvacetiletému žaláři. Šlo tenkrát o vraždu. Oběť byla dopisem vylákána na místo zločinu a posudek znalců písma souhlasil v tom, že dopis psal nevinně odsouzený.
Jeden obhájce dotkl se váhy posudků soudních znalců písma i z této stránky:
„Dnes totiž všude na školách, zejména obchodních, užívá se stejného systému písma. Přes 50 % lidí má stejný rukopis. Dokázáno dále, že 20 % lidí nemá svůj určitý rukopis a každou chvíli píší jinak.“
Jeden soudní znalec písma prohlásil, že to psala mladá dívka v rozčilení. Psal to však její dědeček.
Nedávno se u jednoho senátu stal omyl. Povolali soudního znalce písma v případě, kde šlo o dopis psaný na psacím stroji.
Co měl chudák dělat? Udal, upamatován jsa na svou přísahu, že je to psáno na psacím stroji, na systému, který nerozeznává, a že neví, jestli obžalovaný umí psát na stroji.
(Soud obžalovanému uvěřil, že neumí psát na psací stroji, poněvadž absolvoval českoslovanskou obchodní akademii.)
Zajímavé bývají posudky soudních lékařů. Na jich posudcích v 90 % případů závisí osud obžalovaného.
Jak divně tedy vypadá, když soudní znalec lékař jeden den praví v posudku: „U obžalovaného byl nápadný neobyčejný klid,“ a za čtrnáct dní v jiném případu: „U obžalovaného byl nápadný neobyčejný nepokoj.“
Bývají však slyšet věci, při kterých posluchačům vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Znám jednoho soudního lékaře, který vypadá velmi dobromyslně, ale který nedávno řekl při posudku:
„Vím ze své vlastní zkušenosti, že po ráně sekyrou každý hned neupadne…“

             


Něco o turistice

Kdo jede dnes ať přes Linec, Lubno, Sv. Mořic dolů do Štýrska, či přes Vídeň na Semmering, nebo dolů na Inšpruk, vidí všude podivné bytosti s krátkými kalhotami, čepicemi na hlavách a dlouhými holemi v rukou. Okované boty doplňují pak celý půvab těchto bytostí, mezi nimiž vidět ženské tvory s důležitou tváří vyhlížející z vlaku, s krátkými sukněmi a vycpanými lýtky. Na zádech mají ony pověstné vaky, které dnes straší na dveřích obchodů v Praze, barvy šedivě zelené se žlutým řemením.

Nacházíte výše zmíněné tvory ve všech nádražních restauracích, na náměstích alpských městeček, v kryptách kostelů, vidíte je hltat zraky krajinu, kterou je unáší vlak, vidíte, jak si krájejí uherský salám, upírajíce urputně svůj zrak na spolucestující ve vlaku, kteří nemají krátké kalhoty, pobité boty, šaty z lodenové látky a vysoké bambusové hole s bodci v rukou. Nejvíce mezi nimi vynikají Němci a Angličané. Němci svou hrubostí a Angličané svýma nataženýma nohama, které vidíte všude ve vlaku ve všech alpských zemích. Angličané pověstní svým klidem pokuřují mlčky, Němci hulákají

Am Mantua zum Tode

der tapfre Hofer ging,

jódlují a vy slyšíte všechny možné dialekty německé; Vídeňáky, Němce ze severu Čech, Sasíky, Bavoráky, Berlíňáky, Němce z roviny severního Německa. Všichni mluví o překot a nejvíce rámusu nadělají Berlíňáci.

Jsou zpiti pohledem na hory, které nemá Prusko. Berlíňáci, povalující se v neděli v Treptovském lese na rovině vyprahlé a písčité, v pravém slova smyslu řvou nadšením, když dívají se na stráně, na skály a dolů do hlubokých údolí, kde v zelené trávě mezi siemenským skotem válejí se pasáci, křičící a houkající do volného prostoru mezi protější strání:

„Holdria, holdria, ho!“

Berlíňák rád by také tak zajódloval, a zapomíná, že mu schází vole, velké, masité, klátící se pod bradou obyvatelům Štýrska, Tyrol a Solnohradska, hodným a zbožným lidem, kteří si Čechy představují jako největší lotry na světě.

A v tom hluku různých těch chrčivých dialektů německých, splývajících z hovorných úst, jako když přes štěrk jedou povozy, sedí někde v koutku český turista.

Také má krátké kalhoty, lodenový kabát, okované boty a turistický vak na zádech a vyznačuje se vždy a všude velkou skromností. Ve Svatém Mořici, ve Štýrsku slyšel jsem jednoho soudního auskultanta z Plzně, který šel srazit vaz do Dolomitů, jak říkal k německým spolucestujícím: „Ich bin ein Russe, meine Herren!“ A byl to člověk skutečně odvážný, který se později také zabil někde v Dolomitech, chtěje pro pana soudního radu utrhnout nad srázem alpskou protěž.

Leží na hřbitůvku v Kahlbrücku ve výši 1800 metrů. Toť jistě záviděníhodné.

Ovšemže každý výlet do hor tak tragicky nekončí.

Dle statistiky neštěstí, která se přihodí v Alpách, přijde vždy na deset zabitých turistů sedm Angličanů, dva Němci a jeden cizí národnosti. Angličané vynikají všude. V Indii nechávají se sežrat tygry a v Alpách padají do propastí, se stejným klidem, jako si natáhnou přes vás ve vlaku nohy. To není ungentlemantic, ungentlemantic je rozkrájet si maso na talíři a smíchat s brambory a jíst nožem a vidličkou. Ungentlemantic je padat ze skály tak, že když se dole rozplácnete, jste zády obrácen ke společnosti.

Jak říkám, tyto nešťastné případy nejsou účelem turistiky, a je-li někdo opatrným, tu nanejvýš dostane dole v alpských krajinách bolení břicha, když se napije moštu.

Těchto opatrných lidí je obrovská většina.

Takový člověk dovede i po Praze chodit v turistickém úboru s dlouhou holí v ruce, chodí a loučí se se známými a odjede, zanechávaje za sebou dojem, že po všech těch odvážných řečech stane se mu jistě něco hrozného v Alpách.

A vskutku dostanou jeho přátelé zprávu, že se mu přihodilo v Alpách neštěstí.

V nejbližším alpském městečku se přejedl, vypil dva litry moštu a pod zasněženými štíty Alp odehrává se pak jedna z nejhroznějších tragédií turistiky.

A což když člověk vypije o půl litru vína víc na některé stanici a vsedne pak do vlaku, který ho veze nazpátek, odkud přišel. Můj přítel Válek strávil tak celou dovolenou čtyřnedělní na trati Linec-Lubno a Lubno-Linec.

Naproti tomu vidíte spousty odvážných lidí, kteří jakmile vidí nějaký kopec, musí ho zlézt. Přivázáni jeden k druhému pod dohledem průvodčích plazí se do hor, lezou po balvanech, potí se, oddechují, a když vylezou na horu, lezou zase dolů. Co mají jiného dělat? Nanejvýš že tam nahoře počnou mávat šátky a hulákat. A když přijdou dolů, pošlou domů pohlednice, že po velké námaze vylezli na tu a tu horu a slezli zas nazpátek. Rozhodně tím nikomu neublížili.

Ve Svatém Mořici setkal jsem se s jedním tlustým pánem. Pravil, že je psychiatr a že považuje tohleto lezení do hor za duševní chorobu.

„Já také rád cestuji, ale nikdy jsem nelez do výšky. Sednu si pěkně pod kopcem a myslím si: Když takový člověk vyleze nahoru, tu křičí, jak to tady dole krásně vypadá! A dovolte prosím, musím kvůli tomu lézt tisíc metrů po skalách? Musím si kvůli tomu, že je to tak krásné, někde srazit vaz?“

Měl prosím ten člověk pravdu?

   


 

Nedávno se stalo

 

Nedávno se stalo, že v několika našich bylo útočeno na sociálně demokratického poslance Josefa Kanouška, kde bylo s podivem konstatováno, jak se mohl stát takový člověk poslancem. Občan poslanec zasílá nám dopis, ve kterém všechno vysvětluje. Otiskujeme jej beze změny:

Ctěná redakce!

Bylo to před volbami, kdy jsem byl povolán do výkonného výboru strany sociálně demokratické. Já jsem totiž jednou doprovodil domů jednoho sociálně demokratického předáka, který usnul v jednom průjezdě s odznakem ve knoflíkové dírce a byl opilý. Zapamatoval si to a na doklad vděčnosti zavolal mne do sekretariátu, kde se mne jeden soudruh optal: „Umíš číst a psát?“

„Číst trochu znám,“ odvětil jsem upřímně, poněvadž ve straně se nesmí lhát, „horší je to se psaním. Byly ovšem doby, kdy jsem znal, kde se píše tvrdé a kde měkké i. Ty doby minuly, poněvadž...“

„Nu,“ přerušil mne jeden ze soudruhů, „neomlouvej se, známe to z vlastni zkušenosti. Hlavní věcí je, jestli by sis troufal aspoň trochu obnovit své znalosti v pravopisu.“

„To ano.“

„Dobře! Z nařízeni strany sociálně demokratické do zítřka se naučíš: Býk, bylina... Lysý, líska, ozývá, zívá a podobně. Kup si mluvnici.“

Druhého dne přišel jsem tedy do sekretariátu, kde již sedělo vlče vůdců strany. Byla tam tabule a u ni křída.

„Soudruhu Kanoušku,“ ozval se jeden, „napiš: Myji se mýdlem.“

Napsal jsem to, ačkoliv to nebyla pravda: Myji se mýdlem.

„Dobře! Napiš: Bylina bývá v bytech bita.“

Napsal jsem to.

„Dobře, soudruhu Kanoušku! To stačí. To úplně stačí. Máš nějaké školní vzdělání?“

„Jak bych neměl. Trojtřídní obecnou školu.“

„Výborně. To stačí. To úplně stačí, soudruhu Kanoušku. Jsi dobrý člověk.“

A vůdce jeden prohlásil povzneseným hlasem: „Strana sociálně demokratická jmenuje soudruha Kanouška kandidátem poslanectví v 57. volebním okresu. Víš, tam nám schází vzdělaný člověk.“

„Soudruzi! Proboha!“

„Ale neděkuj a nestarej se o nic. Jeden z nás si tě vezme s sebou na čtrnáct dní na volební schůze a to bys musel mít pitomou palici, abys se nenaučil tahat lidi za nos.“

Učil jsem se tedy pilně tahat lidi za nos a seznal jsem, že každá řeč sociálně demokratická musí obsahovati: 1/ Lež. 2/ Hromová volání. 3/ Nadávky. 4/ Zbožná přání. 5/ Nestydatosti. 6/ Marxe.

Prvním pěti podmínkám jsem dostál, ale ta šestá, Marx, saprlot, to bylo na pováženou.

Chtít od kandidáta sociálně demokratického, aby znal Marxovu teorii! To je ošemetná věc, ale představoval jsem si to horší.

Většina totiž, nás soudruhů, ví o Marxovi jen tolik, že nosil plnovous. Nu a vidíte, já to věděl také a stačilo to úplně.

Mluvil jsem takhle: „Náš nebožtík vousáč, otec Marx, ten si jen hladil vousy a smál se kapitálu.“

A pak to šlo už napořád: „Co vám zde povídám, soudruzi, to také řekl náš Marx, co vy myslíte, to myslel také on. Nám chybí vzdělání, soudruzi. Jsme někdy jako zvířata...“

Dál jsem nemohl hned pokračovat, poněvadž po poslední větě ozval se takový hromový potlesk, že schůzi bylo nutno přerušit na pět minut.

Viděl jsem mnoho, a proto ze zkušenosti mohu říci jen tolik, že řeči sociálně demokratických řečníků možno rozdělit na několik velkých skupin.

1/ Řeči, při kterých se červenají (začátečníci).

2/ Řeči, při kterých se nečervenají (mužové delší dobu ve straně dlící).

3/ Řeči, při kterých se nečervená ani řečník, ani soudruzi.

To jsou řeči volební. K jejich sestavení udělil mně recept soudruh Soukup.

Recept: „Vzpomeň si na všechny možné nadávky, které jsi kdy slyšel, někde četl na zdích, někomu řekl, někam na zeď napsal a poznamenej si je na papír. Ten nos pořád s sebou a máš-li volný čas, všechny nadávky sestav si podle abecedy. Tedy: Abruzák, ašant, blbec, cikán, děvka, fakan, gauner, chachar, idiot, jakobín, janičár, lump, mezek, nevěstka, opice, osel, prase, revolver, syčák, šakal, tele, usmrkanec, vůl, zrádce. A teď jakmile začneš mluvit o protikandidátovi, vytáhneš papírek a spustíš hodně rychle, co nejrychleji nadávku za nadávkou podle abecedy a musí se jen hrnout: ,Soudruzi, můj protikandidát je: Abruzák, ašant, blbec, cikán, děvka, fakan, gauner, chachar, idiot, jakobín, lump, mizera atd. atd. až do Z. Taková musí býti řeč sociálně demokratického kandidáta, jinak jsi ztracen a jinak naše lidi nepřesvědčíš. Pak už hodíš do nich jen pár vět, že se přičiníš jako poslanec, aby:

1/ Paklíček tabáku byl za dva krejcary.

2/ Kilo cukru za dvaadvacet.

3/ Žitná (ovšem jen na nakládání ovoce) litr za 20 h.

4/ Takže když počítáme kilo cukru za dvaadvacet, nepřijde litr likéru dráž než za deset krejcarů.

5/ Ořechy na ořechovku bude vláda vydávat organizovaným soudruhům zadarmo.

6/ Organizovaným soudruhům bude dovoleno namlátit libovolně lidem jiného přesvědčení.

7/ Poněvadž takovým tlučením sílí se svaly, obdrží organizace, které se nejvíc vyznamenaly, státní podporu pro tělesnou výchovu lidu.

8/ Pivo bude dílem zdarma, dílem za nepatrnou náhradu za chmel a slad.“

Tohoto receptu Soukupova využil jsem plnou měrou a poněvadž jsem ho slyšel i viděl mluvit, užíval jsem i jeho gest.

Jednou jsem se na schůzi svou vlastní řečí tak rozohnil, že jsem rozmlátil stůl a když mně přinesli nový, rozbil jsem ho taky. Pak jsem si vytrhl hrst vlasů a hodil je do shromáždění s dodatkem: „Jsem hotov položit za vás, soudruzi, svůj vlastní život.“

Byl jsem tedy zvolen za poslance.

To je celý můj příběh, ctěná redakce a prosím, abych byl příště ušetřen jakýchkoliv útoků z vaší strany a mého jména nebylo snad zneužíváno ku špatným vtipům. Pokud se týče zprávy, že systematicky přicházím opilý do parlamentu, není na tom ani zbla pravdy.

Pravdou sice je, že jsem několikráte více pil, ale to se stalo jedině nepozorností sklepníka ve sněmovní restauraci, který mně přinesl omylem místo čtvrtky lehkého voslavského vína několik lahví šoproňského.

Pokud se týče druhé perfidnosti, že prý se nedovedu chovat ve slušné společnosti, poukazuji na objednaný mnou spis O slušném chování. Spis ten dojde mne tyto dny a doufám, že srovnáním obsahu s vlastním chováním nenajdu mnoho odchylek.

Znamenám se v úctě

Josef Kanoušek,

říšský poslanec strany sociálně demokratické

Lid - 24. 9. 1908

   


 

Nedělní zábavná příloha

 Literární humoreska

 Byl jsem pověřen úkolem redigovat nedělní zábavnou přílohu jednoho deníku a seznal jsem, že obětavost lidská je nevyčerpatelně ohromná. Jest tisíce lidí na světě, kteří si přejí z plného srdce, aby další tisíce a tisíce lidí bavili se jejich povídkami buď v neděli ráno při kávě, nebo po obědě. Obětavost lidská jest nevyčerpatelná a zasahuje do všech kruhů.

„Jen kdyby mohli lidé číst mou věc!“, toť heslo, které zmítá všemi stavy, muži i stejně ženami.

Sedím v redakci, kouřím doutník a netuším nic zlého. Někdo zaklepá - ani se nehnu, poněvadž jsem tu bohem v tomto pokojíku. Hrubě řeknu: „Vejděte!“ a pokynu návštěvnici, aby si usedla na židli. Ta židle je tak postavena, že návštěva musí se buď dívat na mne, nebo na redakční koš.

Podívám se na návštěvnici. Jest to dáma v prostředních letech, velmi čilá, poněvadž se nepokojně vrtí, a než mohu říct: „Přejete si?“ - již sama spustí:

„Dle mého mínění jest našim dívkám nejvíce třeba sebe si vážiti, to není sobectví, pane redaktore, ani domýšlivost. Dívky mají ctít svou vlastní duši, neboť jest bílá a čistá, svou vlastní vůli, neboť je dobrá, své vlastní tělo, aby bylo něžnou schránkou dívčích ctností. Dívka, jež věří jiným...“

„Dovolte, prosím!“

Nedbá a pokračuje: „...více nežli sobě, jež řídí se cizím svědomím a vlastní city míjí lhostejně, ano i za ně se hanbí, není dívkou, jakých potřebuje vlast a národ. Jest to pane redaktore, třtina zmítaná sterými větry, která konečně se zlomí nebo upadne v močál. Přeji si, aby dívky často četly tato moje slova a proto vám přináším, pane redaktore, povídku pro nedělní zábavnou přílohu vašeho listu, kde jsem vložila tato slova do úst hrdince malého románu, která poznala život.“

Vytahuje z kabelky objemný rukopis a pokračuje: „Má slova plynou z upřímné vůle, aby čtenáři byli šťastni a aby si jich vážili, poněvadž tištěné slovo má velký vliv na charakter, pane redaktore.“ Vstává a táže se: „Kam mám si jít pro honorář, pane redaktore?“

Vstávám také a pravím, že si věc přečtu a bude-li se hodit, že...

Přerušuje mne: „Číst nemusíte nic, pane redaktore, dejte to jen do tiskárny a prosím vás o poukázku na honorář, či platíte sám, anebo kam mám jít?“

Přitáhne židli ke stolu, sedne si a otevře tobolku.

Víte, že vám povídám, že dva redakční sluhové měli co dělat, než ji vyvedli před redakci?

Netrvalo to ani pět minut, objeví se mladý muž. Dlouhé vlasy měl sčísnuty dozadu jako bruselský trpasličí pinč, klaní se hluboce a praví, že se osměluje přijít s prosbou, zdali bych nebyl tak laskav a nebyl mu nápomocen na jeho dráze spisovatelské a neporadil mu a nevybral z této řady povídek, které si osmělil přinést a nepřepracoval, nepřepiloval. Cítí v sobě nadání, ale poněvadž doposud neměl příležitost něco otisknout, není znám veřejně.

Posadil se do židle a pokračoval, rozkládaje spoustu papírů, že osmělí se přečíst začátek jedné povídky, ale napřed že si dovolí zmínit se o způsobu, jakým si počíná při sepisování, o kterém myslí, že jest ten pravý. Poněvadž jest začátečníkem, uchyluje se ku moderním osvědčeným autorům, na samostatnou práci doposud se neodvážil, totiž na úplně samostatnou, neboť necítí se ještě dosti silným a schopným. Jeho miláčkem je D‘Annunzio, vedle celé řady jiných světových autorů, starších či mladších. Béře tedy věty do svých povídek z nejproslulejších spisovatelů všech věků. Sáhne pro větu i do Tacita, Platóna a jiných autorů. Jest to práce velice těžká. Začátek prvé povídky zní: ‚Odpolední zaměstnání v šesté setnině chýlilo se ku konci!‘ - to je z Kuprina. – ‚Tu leží natažen před boudou, huňatou hlavu maje přitlačenu k tlapkám.‘ - toť D‘Annunzio. – ‚Hošík nablízku stojící se zvedl a naplnil u studny zpola rozbitý hrnec…‘ - toť z Balzaka. – ‚Vedle stojící mladý právník rozhlédl se po obloze, na níž nebylo ani mráčku.‘ - Toť Maupassant, ale ‚nebylo ani mráčku‘, to je původní obrat.“

Pokračoval:

„Nyní jsem nalezl v Tolstého povídce Týden v Tureněvě velmi krásný popis zařízení venkovského sídla. Nemeškal jsem a musil jsem to tedy spojit a napsal jsem: Slunce, na které se mladý právník díval svítilo na prosté venkovské sídlo, a již přišel Tolstoj: Dveře ložnice otvíraly se na chodbu bývalých místností lokajských. Na konci chodby točité schodiště vedlo nahoru do devíti panských pokojů, kam nyní nikdo nechodil. Tím jsem skončil kapitolu. Druhá kapitola začíná větou z Rousseaua, z knihy O smlouvě společenské: Chci zkoumati, může-li v občanské ústavě býti nějaké oprávněné a bezpečné pravidlo...“

Vynesl jsem mladíčka na chodbu. Za chvíli se vrátil. „Zapomněl jsem zde klobouk,“ pravil nesměle, bera klobouk z věšáku. „Mohl bych snad čekat na odpověď v Listárně redakce?“

Tak jsem se s ním zas dřel na chodbu.

Za čtvrt hodiny přišla nová návštěva: Starší pán s obnošeným, rozchlupaceným cylindrem. Tvářil se velice vážně.

„Osměluji se,“ řekl důrazně, „vás navštívit. Vím, že páni redaktoři neradi dlouho se baví s návštěvníky a proto to vyjednáme zcela krátce. Vaší snahou jest čtenářům nedělní zábavné přílohy poskytnout krásno, neboť jsou mnohé duše vašich čtenářů tak šťastné, že podléhají plně dojmu krásy a nechávají se jí nésti směrem, který ukazuje na dráhy, které vedou ven ze střízlivého, rozumového ocenění věci. Neříkám, pane redaktore, že takový stav mysli jest právě ta úprava, ze které může vyjíti snad kritické posuzování a analýza krásna...“

Muž, který chtěl tu záležitost se mnou brzy skoncovat, se nato posadil a pokračoval: „Pravda jest, že krása povídky dovede uchvátit dojmem přímo živelným a vím, že jest možnost oblažit čtenáře, poskytneme-li jim krásnou povídku. Mám doma vskutku pěkné věci, které jsem přichystal pro váš list. Nevzal jsem je s sebou, poněvadž jsem zprvu ani nevěděl, že půjdu kolem. Náhoda však vedla mne kolem redakce a tu jsem se rozhodl, že vám oznámím své rozhodnutí, uveřejnit je právě ve vaší zábavné příloze. Abychom to tedy skoncovali, dejte mně á conto honoráře čtyřicet korun!“

To už přesahovalo všechny meze. Stal jsem se hrubým na drzého chlapa a ten mne přetáhl holí. Samo sebou se rozumí, že jsme ho s redakčním sluhou také pěkně spořádali, ale od té doby myslím, že je přece jen lepší být podomkem v hotelu netěšícím se dobré pověsti, než redigovat zábavnou přílohu při tak rozšířené lidské obětavosti živit duši čtenářů krásnem!

  

   


Nejkrásnější den v životě pana A. Mathesa

Předseda spolku proti týrání zvířat, velkoobchodník kávou A. Mathes, vyšel z vinárny, kde pojedl sardinky, uzený jazyk s křenem a vypil dvě čtvrtky bílého moselského vína a dvě sklenky vermutu. Zapálil si doutník a vydal se slíditi do ulic.

Činil tak každodenně od pul desáté do jedenácti a zjišťoval neúnavně kočí a povozníky, když švihali koně.

Měl oči jako bazilišek. Pozoroval fysiognomii kolemjedoucích kočí a tvořil si úsudky.

Jeho sluch byl vyvinut měrou neobyčejnou. Slyšel harašení nákladních vozů vzadu, a zatím co hleděl kupředu, zdali tam někde nezvedá se ruka s bičem, usuzoval současně dle zvuku, není-li snad vzadu vůz nadmíru přetížen.

V deset hodin zastavil se pak po druhé ve vinárně, neboť nyní mělo počíti to hlavní. Vypravil se totiž vzhůru hlavní třídou až ke křižovatce, kde ulice značně stoupají. Tam čekával denně. Poněvadž byla tam křižovatka, stál tu vždy ochotný strážník, který vytáhl ihned z kapsy zápisník, přísně zahoukl na kočího, na něhož jej pan Mathes upozornil: „Jmenujete se!“ Tak se stalo i dnes. Mezitím zástup lidu vzrůstal, povozy zůstaly stát a pan A. Mathes ochotně odpovídal: „Co udělal? Bije koně, jsou to surovci! Vezme bič, obrátí a švihne! Ubozí koně! Mrskal je, darebák, já to vidím, jdu k strážníkovi a řeknu mu to. Kam by to vedlo.“

Mezitím kočí volal, že má svědky, že koně jen bičem hladil, kůň že se musí občas pobídnout, když nechce jít. Kdyby ho nešvihl, ta bestie líná by vůbec nešla do vrchu!

Pan A. Mathes uznal za dobré říci mu pravdu do očí.

Přistoupil k vozu a řekl: „Co to, člověče, říkáte, vždyť já vás viděl na své vlastní oči, jak jste do koní bil. Že se nestydíte, cožpak zvířata necítí bolest? Já to odpřísáhnu a vás zavřou, člověče!“

„Tak voni to tedy řekli,“ zařval kočí a rozpřáhl se, odhaduje vzdálenost mezi svou pravicí a tváří předsedy spolku proti týrání zvířat. Odhadl správně. Doutník vyletěl panu A. Mathesovi z úst, klobouk mu sletěl s hlavy a strážník za vzrůstající nevole obecenstva zatýkal kočího.

Facka se všeobecně líbila a sympatie davu byly na straně vozky.

„Dal vám pořádnou,“ říkali panu A. Mathesovi kolem, „ještě jednu takovou, tak se svalíte a neřeknete ani a ani b!“

Pan Mathes byl omámen. Přišlo to tak znenadání a prudce, že se mu točila hlava. Vyjeveně rozhlédl se po shromážděných divácích, kteří vypukli v hlučný smích, neboť tvář mu rapidně otékala.

Zatím co se s ním strážník tahal, křičel vozka: „Já vám ukážu, vy jste mě už udal třikrát, dvakrát jsem musel kvůli trestu z místa, teď mne připravíte i s rodinou o chleba, já vám přerazím...“ Nedokončil a vypískl: „Pomoc, lidičky, strážník mne škrtí!“ Byla to pravda, neboť v úřední horlivosti ho strážník skutečně chytil za krk. Vpředu zvedl někdo hůl a udeřil strážníka do ramene. A už to začalo. Vlna lidu pohltila strážníka i pana A. Mathesa a pěsti se zdvihaly. Strážník nemohl tasiti v tlačenici šavli. Někdo ho chytil za revolver, panu A. Mathesovi vytrhli hodinky z kapsy a bušili do něho. Pak do toho vrazilo dvanáct strážníků s revírním inspektorem, zmocnili se předsedy spolku proti týrání zvířat i kočího a odváděli je odděleně s několika zatčenými na policejní ředitelství. Tam byl pan A. Mathes prohlédnut policejním lékařem, sepsán s ním protokol, a on laskavě propuštěn. Vsedl do zavolaného fiakru a jel domů.

Ve fiakru se pomalu uklidňoval. Rychle to nejde, když má člověk tvář opuchlou, že sotva vidí na oko, a záda zmlácená. Divně to dnes slídil. Něco podobného se mu dosud nestalo. Ale trpí pro povinnost. Vytáhl z kapsy kapesní zrcátko a prohlížel svůj obličej. Vypadal hrozně. Nikdy tak ještě nevypadal a je již přece přes dvacet let předsedou spolku proti týrání zvířat. Každý den dopoledne od půl desáté do jedenácti udává vozky strážníkům, od jedenácti do dvanácti chodí svědčit, pak napíše občas referát do novin o neslýchaném trýznění koní, žádá veřejnost i bezpečnostní úřady v zaslánech o ochranu zvířat a apeluje na ně, aby zakročovaly s veškerou přísností, je váženým občanem, koná přednášky o ochraně zvířat, chce, aby pro koně stářím sešlé byl zřízen asyl, v městské radě stěžuje si v každé schůzi již po pět let na vozky - a co z toho nyní má? Oteklou tvář a zmlácená záda! Kdekoliv se mu naskytne příležitost, propaguje místodržitelská nařízení o ochraně zvířat, mluví o svévolném a surovém trhání otěžemi při silném podepnutí uzdy, v kavárně začíná vždy hovor o tom, co zkusí zapražená zvířata, když se užívá nevhodného postroje, udidla, ve vinárnách nehovoří o ničem leč o místodržitelských výnosech ze dne 26. prosince 1892 č. 123 850 a ze dne 19. ledna 1899 č. 197 088, které pozbyly platnosti, kdežto v platnosti zůstává pouze nařízení č. 116 251, o kterýchžto výnosech je ochoten podati každému obšírné vysvětlení kdykoliv, kdekoliv a v kteroukoliv hodinu denní či noční, ať se to týká ustanovení o svazování drůbeže, o uvazování psů, o užívání jařma, o provozování vozby, o týrání koní v lomech, v cihelnách, na staveništích nebo v dolech. O tom všem vydrží hovořiti od rána do večera, to všechno náležitě snaží se objasniti. A co z toho má? Oteklou tvář a zmlácená záda. Dopáleně hleděl oknem fiakru a přemýšlel, že by měl dostat záslužný kříž nebo místodržitelské uznání, jak si již dávno přál a které mu má vymoci jeho přítel, místodržitelský rada.

Potom si vzpomněl, že snad fiakrista mlátí do koní; zazvonil tedy a řekl mu, aby koně nešvihal a jel pomalu.

Vůz pohyboval se tedy jen pomalu kupředu a předseda spolku probíral se v duchu celým svým plodným životem. Zatím co prokurista řídí mu zdárně jeho velkoobchod kávou a jmění se množí, stará se on neúnavně o dobro němé tváře. Chodí na trhy a prohlíží, zdali drůbež není snad v pytlích nebo v koších stěsnána do vozů. Kupuje kuřata, která jsou svázána surově, že se jim poutka zařezávají; osobně jim poutka přeřezává a dá kuřata donést domů, aby je opatrně podřezali a usmažili k obědu. Nato učiní udání na obchodníka drůbeží, darebák má z toho nepříjemnosti a on jde dál. Leží-li pes zapražený do vozíku a nemá pod sebou hadru, poohlédne se po strážníkovi. Strážník přijde, zapíše si jméno majitele psího potahu, on sám zapíše si také adresu a učiní udání. Potom jde se podívat k jatkám, zdali vedou řezníci dobytek slušně na porážku. I tam občas zavolá strážníka, a tak podaří se mu denně přivést do nepříjemností a do pokuty mnoho lidí dle toho, jak mu štěstí přeje. O tom jako by na místodržitelství nevěděli! Není-li strážník nablízku, poznamená z tabulky na povozu sám adresu firmy a příležitostně se pak představí šéfovi a řekne: „Dovolte, upozorňuji vás na trestuhodné chování vašeho kočího. Bije koně obrácenou násadou biče, což jest proti místodržitelskému výnosu ze dne 10. prosince 1891 č. 116 251. Divím se, že máte takového člověka ve službě.“

Někde mu, pravda, okáží dvéře, jinde však poznamenají stížnost a pohrozí kočímu. Tak mu ubíhá den po dni v plodné práci, až přijde na takového vyvrhele lidské společnosti. Byla to ale facka! A k tomu před strážníkem! Kde jen vzal ten lotr odvahu? A to obecenstvo! Ti diváci! Hájí člověk místodržitelské nařízení z 10. prosince 1891 č. 116 251, a oni tě řežou a dloubají pod lopatky ...

Pan A. Mathes vystoupil z kočáru, zaplatil fiakristovi a pravil mu, že svévolné týrání zvířat vůbec je trestné. Nato odešel do bytu, silný v duši a statečný jako mučedníci.

Manželku upokojil, že lékař ve zpuchlé tváři neshledal nic nebezpečného. Žádný zub mu neschází, nač tedy tolik nářku? Konal svou povinnost jako předseda spolku proti týrání zvířat, má také modřiny, ale za několik dní může zas vyjiti na ulici.

Odpoledne přišel na návštěvu jeho přítel místodržitelský rada. Pan A. Mathes seděl na pohovce se zavázanou tváří. Místodržitelský rada se zarazil. „Ve spolkové povinnosti,“ řekl vážně pan A. Mathes. „Ti surovci!“ zvolal host chápaje bez posunku, „mám však pro tebe radostnou novinu: Zítra nebo pozítří obdržíš písemné uznání místodržitelské za svou víceletou činnost na ochranu zvířat.“

Pan A. Mathes povstal. Slza zatřpytila se v jeho oku a on stiskl příteli vřele ruce. Stál právě naproti zrcadlu, kde rýsovala se jeho opuchlá tvář.

„Dnes je můj nejkrásnější den v životě,“ pravil se zřejmým pohnutím. A to byla také pravda. Měl sice oteklou tvář, ale za to také místodržitelské uznání.

             


 

Největší den Folimanky

 

Dnes Folimanku již nikdo nevzkřísí k té staré slávě. Ta zahrada s domem, dole u Botiče obklopená velkými stromy a rozbíhající se po celé stráni nad údolím nuselským pod hradby u Karlova, měla svou slavnou historii.

Dnes však řada domů rozbíhá se až k samému Botiči a co zbude z Folimanky a z celé usedlosti?

Vzpomínky milenců, kteří tu chodili pod hradbami a hledali fialky. Vzpomínky studentů, kteří tu ráno dřeli římské právo. Ale to všechno není nic proti těm vzpomínkám těch, kteří zažili památný rok 1897. To táhly spojené sbory Nuselských, Michelských a Vršovců na muže z Vinohrad, spojených s brannou mocí měšťanských a obecných škol na Karlově, doplněných nadšenci ze školy svatoštěpánské a z vyšehradského Hrádku.

Jednalo se o to, čí bude državou na věčné časy celá Folimanka.

Vlastní majitel, pan Pleschner, Němec, byl hozen přitom přes palubu. O něho se nikdo nestaral ani zbla. Měl tam sice hlídače a dva psy. Hlídač, starý pan Poláček, hrával na mostě přes Botič celý den na flašinet a do vrchu se mu nechtělo.

Psi pak, místo aby hlídali, sháněli po Nuslích celé dny živobytí, a když jednou v noci zloději vykradli celou usedlost Folimanku, vzali s sebou také oba psy.

Psi však milovali svůj domov a vrátili se, aby se nečinně dívali, jak se kluci nahoře prohánějí v zahradě a jak zahrada pustne.

Byla to krásná idyla.

Žili tam zprvu kluci v míru a blaženosti.

Bible vypravuje, že v ráji žili vedle sebe klidně tygr i králík. Tu ve Folimance klidně žili vedle sebe Nuselák s Vinohraďákem, lezli společně na třešně, spolu si pěkně hráli na loupežníky a kouřili dramky.

Byl to pravý ráj Ovidiův, zlatý věk:

Aurea prima sata est aetas quae vindice nullo...

Nebylo sporů. Rukou společnou a nerozdílnou vyhubeny kosatce a trsy konvalinek. Polámány stromy a z větví urobena palisáda před malou jeskyňkou ve skále. Tam nanesena ukradená sláma ze stohu v usedlosti a tam spávali ti přírodní hoši, kteří z jakýchkoliv důvodů obávali se přijít domů.

Obyčejně bývala tato noclehárna přeplněna v dobách, kdy se nosí domů vysvědčení školní, což bývá kamenem úrazu mezi dobrými styky pilných školáků s jejich rodiči. A tyto styky uznávali mnozí za dobré přerušit a na nějakou dobu přetrhnout.

Zde ve Folimance jednalo se ukrutně s rodiči a sladce s uprchlíky. Utečenec byl živen obětavě péčí všech, s kterými se stýkal a byl-li to Vinohraďák, tu třebas Nuselák mu přinesl kus chleba a Vršovičák studené pečené brambory.

Tak žili v klidu a míru. Utečenci, když je to již omrzelo, prohlašovali jeden po druhém, že vrátí se do náruče svých rodičů.

Ten návrat marnotratných synů byl spojen ovšem s krutými podmínkami. Svlékaly se kalhoty, otcovská starostlivá kolena přijala ve svou náruč uprchlého syna a otcovská ruka zasvištěla rákoskou.

Pak mu dali po výprasku pořádně najíst, kluk se musil umýt, dostal čistý límeček a byl zas členem rodiny.

A nebylo jediného případu, aby na takovém domácím trápení utečenec vyznal, kde byl, kde přespával po tu dobu. Vymlouvali se na stohy u Střížkova, na strahovské lomy, vymluvili se na skrýše v břevnovských skalách, kde prý spali daleko od rodiny a domova.

Na milost přijatí bezdomci se nepřiznávali ku své Folimance, ku své nové vlasti, která je vždy v těch obdobích, kdy smutek zavládne po ústavech vzdělanosti, přijímala ochotně ve svou náruč, vystlanou slamou.

A tu stalo se něco, co nikdo nečekal. Stalo se, co v každém, kdo se o tom dozvěděl z návštěvníků Folimanky, vzbudilo hnus a opovržení.

Ve Folimance přespával Vratislav Mayer z Komenského ulice na Vinohradech. Přespával tam zlé časy, velmi kruté časy, kdy otcové podpisují vysvědčení svých synů. A tu se přihodilo něco, co ještě dodnes Nuselákům neslouží ku cti.

Mezi nimi vyskytl se zrádce jménem Kalaš. Byl to šilhavý zrzek, pravý typ Jidáše, jak je malovali staří mistři. A tento Nuselák zaklepal jednoho dne u Mayerů na dvéře a řekl: „Prosím, paní Mayerová, Sláva mne k nim posílá pro dva šestáky.“

Kalaš si chtěl pomoci ku dvěma šestákům za zradu svého starého přítele.

„Kde je Sláva? Nač potřebuje ty peníze?“

„Chce si koupit čistý límeček.“

„A kde je?“

„Ve Folimance, v jeskyňce prosím.“

Kalaš se spletl ve výpočtu. Nedostal nic a byl nucen sám utéci, poněvadž záchranná výprava, vypravivší se za stopou Slávovou i s domovnicí z domu, chtěla vzít mermomocí zrádce s sebou.

A tak objeveno hnízdo bezdomců.

Bezdomci rozprášeni, uděšení pod dojmem nevysvětlitelné hádanky, kdo asi zradil jich novou vlast Folimanku.

Vysvětlil to svým vinohradským druhům sám Sláva, jak se to po exekuci doma dozvěděl. A tu padlo na straně Vinohradských první slovo, vážné a nebezpečné: „Vida, to mohli udělat jen ti kluci nuselští.“

Narychlo byla svolána komise, která se usnesla bez odkladu zpráskat Kalaše.

Výpravu vedl sám Sláva. Vypátrali, že chodí večer Jaromírovou ulicí pro mléko. Spiklenci a mstitelé přiblížili se k němu zezadu, kopli mu do bandasky s mlékem a počali ho řezat a mlátit. Na jeho pokřik sběhli se Nuseláci, kteří se ještě večerním tichem potloukali po ulicích a nastal pravidelný zápas.

Nuselských byla většina. Vinohradská komise na záchranu charakteru byla poražena. Svištěly přezky řemenů i kamení. Vinohradští dali se přes Folimanku na útěk. Běželi do tmy a za nimi hnal se dav rozhořčených nuselských bojovníků.

Doběhli konečně na hradby. V záři lucerny u Karlova se spočítali. Scházel Venca Krátkorukých. Pohlédli na sebe a porozuměli si. Padl do rukou Nuselských.

Když se Venda Krátkorukých navrátil ráno do školy, vyprávěl strašlivé podrobnosti o svém zajetí. Nuseláci vzali mu dva krejcary, půl dramky, šest knoflíků mu uřezali z kalhot a pak ho máčeli v Botiči.

Musil spát na záchodě, poněvadž strašlivě páchl. V pět hodin ráno ho prala matka v neckách. Bylo to neslýchané porušení mezinárodního práva, týkající se zhanobení zajatců.

„My to těm nuselským mrvům ukážem,“ řekl Franta Křížů a podával tak ukrutné návrhy na utrácení zajatých, že přes všechno rozčilení nedošly souhlasu. Žádal totiž, aby zajatí Nuseláci byli vedeni na hradby a sházeni bez milosti dolů.

Konečně bylo usneseno, že zajatci mají být vyměňováni, ale před vyměněním prošacováni a zmrskáni.

„K čemuž nám dopomáhej pánbůh,“ řekl zbožně Franta Křížů.

Když Vinohradští přitáhli ten den do Folimanky, uviděli všechna místa obsazena Nuselskými. Byli v mizivé menšině. Poslán byl posel k Nuselským, který vrátil se se zprávou, že Nuselští prohlásili Folimanku za svůj majetek, že mu vzali celé jeho jmění a že ho ožebračili. Vzali mu krejcar. Že jsou ochotni v poctivém zápase seprat se s Vinohradskými, jen co v Binningrově továrně parní píšťala ohlásí šestou.

Toho dne Vinohradští neudrželi se nahoře na stráni ani pět minut. Nuselští si vzali na ně praky. A tak vyjednáváno o spojenství s přáteli.

V sobotu dne 5. května 1897 vidíme následující pozice nepřátelské ve Folimance. Hradby jsou obsazeny muži z Karlova a z Hrádku. Mezi strání na východní straně a Havlíčkovou silnicí utábořili se Vinohradští z Čelakovského ulice. Vinohradští mužové z měšťanských škol v Perunově ulici a Růžových sadech mají obsazen střed kopce pod hradbami od stromu nad skalkou až k jeskyňce.

Nuseláci ostatní část vrchu.

Proti těm z Perunovy ulice a z Růžových sadů stojí Vršovičtí, spojenci Nuseláků.

Podoláci, též jejich spojenci, táhnou před třetí hodinou přes Vyšehrad ztracenou vartou k chorobinci na Karlově, aby vpadli vzad těm z Hrádku, kteří přitáhli na pomoc Vinohradským a obsadili s těmi z Karlova hradby nad Folimankou.

Bylo po třetí hodině odpolední, když Vršovci zčistajasna počali vyjednávat s Vinohradskými a za přislíbených padesát dramek odtáhli dolů po silnici, aby za Botičem přepadli jádro Nuseláků.

Ke čtvrté hodině bylo vidět nahoře na hradbách živý ruch a slyšet řev. To vpadli Podoláci do zad obráncům Karlova. Současně však Vršovci napadli dole Nuseláky a Vinohradští vrhli se na ostatní. Kamení lítalo až na druhou stranu Botiče, křik zajatců ozýval se až k nebi.

A vtom se objevili dva jízdní strážníci. Rukou společnou a nerozdílnou nastala zoufalá obrana před státní mocí, zapomnělo se na nepřátelství, déšť kamení přinutil jízdní stráž, že se obrátila a cvalem odjela z bojiště pro posilu.

A pak to začalo nanovo.

Druhý útok zesílené policie jízdní a pěší byl krutější, ale méně úspěšnější. Teprve čtyřicet strážníků rozprášilo bojovníky po hrdinném úsilí.

A dlouho do večera byla Folimanka obsazena policií. A to byl nejslavnější den v existenci Folimanky.

Pak ještě jednou se to vrátilo, když roku 1897, téhož roku, zapálili Folimanku za prosincových bouří.

A tu se opět sešli kolem ohně staří bojovníci ze dne 5. května, který byl největším dnem Folimanky.

A taková byla mladá generace té doby.

   


 

Nejtrapnější je, že se žádá od fejetonu…

 Fejeton

....aby byl duchaplný a zabýval se časovými událostmi. Stane-li se vražda, má se o ní ve fejetonu také mluvit a to v takové formě, aby se i tato nešťastná oběť obrátila v hrobě s úsměvem.

Když zahynul Titanic, sledoval jsem fejetony. Dva fejetony psaly o tom jako o skutečné katastrofě. Jeden časopis se bavil tím, že se tam „maušlata“ topila, jiný pohlížel ve svém fejetonu na celou událost se stanoviska sociálního.

Taková příležitost se tak brzy nenalezne. Utopil se milionář Astor, utopili se i lidé chudí stejně brzy. Vědecké technické časopisy probíraly strojové zařízení nešťastné lodi a věděly hned, že systém komor vodotěsných se neosvědčil. To viděli jsme všichni hned po katastrofě.

A tak se pokračovalo v úvahách. Jeden venkovský redaktor ve fejetonu naznačil mezi řádky, že by se katastrofa neudála kdyby loď byla nevjela na ledovec. Aby každý pak věděl v onom městě, co to ledovec je, uvolil se přednášet pan redaktor onoho časopisu o ledovcích, pochváliv si předem, že přednáška bude velice poutavá.

Všechny tyto poplašné zprávy byly s to vzbudit nedůvěru ke všem plavidlům.

Vážený jeden obchodník z Vinohrad zdráhal se poslední neděli vstoupit na parník Vyšehrad a mermomocí žádal o větší počet ochranných pásů a aby měl kapitán dalekohled.

A když k večeru parníčky vracejí se do Prahy, tu výletníci, zejména ti mladší, tisknou se k sobě, on ji drží kolem pasu, dle všeho odhodláni všichni zemřít spolu, kdyby snad nějaký ledovec objevil se u Prahy.

Při pražském hospodářství je všechno možné.

Fejetonista Národních listů napsal, že ženy neprotestovaly nijak proti tomu, aby, zatím co byly již v bezpečí na záchranných člunech, jejich manželé pomalu se topili a z dlouhé chvíle zpívali „Jen k tobě blíž“.

Je to pravda. Ženy snaží se být úplně rovnoprávnými s muži, až na ty případy, kdy je těší každá sebemenší pozornost se strany pánů a v tomto případě jde o námořní pravidlo. A to zní: „Ztroskotá-li se loď, buďtež prvně ženy a děti dopraveny do člunů. Každé přestoupení trestá se jako vzpoura.“

Dle toho byli by onoho fejetonistu zastřelili.

Účelem fejetonu je tedy, jak vidět, psát o událostech nejnovějších. Mám však neštěstí, že mně nikdy nenapadne něco nejnovějšího. Jsem odhodlán napsat třebas, že umřel Napoleon Bonaparte, nebo napsat: „Jak je vám známo, objevil Kryštof Kolumbus Ameriku.“

Ostatně to by bylo časové téma, neboť v biografech předvádějí nám právě tu loď, na které jel Kolumbus na západ z Janova.

Dnes jsou kinematografy velice dokonalé, zejména jeden nuselský biograf. Tam aspoň stojí v jeho návěštích, že p. t. publikum uvidí Kryštofa Kolumba, kterého se podařilo podnikatelstvu s velkou finanční obtíží si vypůjčit od španělské vlády z musea.

„Také jsou tam titíž Indiáni, kteří Kolumbovi podávali po slovanském zvyku při jeho přistání chléb a sůl.“

Návěští je vůbec pěkně stylizováno. Upozorňuje se ku konci, aby se obecenstvo nedalo zlákat návěštím konkurenčního podniku. „Náš Kolumbus je o 1.200 metrů delší než jejich.“

„Pak je to už slušný klacek,“ vzdychl si jeden pán, který to návěští četl.

My v Praze můžeme často sledovat taková pěkná návěští. V Žitné ulici je jeden obchodník a ten si dal za výkladní skříň strašlivé barevné litografované obrázky a výjevy z války italsko-turecké. Na psacím stroji vytlučený jest pak připojen k tomu tento text: „Italský dělostřelcy bombárdujou Turecký opevněný a Aráby se brání jak to de. Raněný jsou odnášený pric zmista bojyšté.“

Obchodník je muž velice klidný. Když jsem ho upozornil na špatnou češtinu, pokrčil rameny. „Ale kdo by se o to staral. To vyklepal učedník. Já to vyklepal ještě hůř. Ten stroj není nějak zařízen na pravopis.“

Vyšel jsem ven a tam to četl jeden profesor češtiny. Když dočetl, roztrhal na sobě vestu a límeček a holí rozmlátil výkladní skříň! Je u Kuffnera na pozorování.

Onen klidný muž, obchodník, jest si vědom, že nesmí mluvit s upozorňovateli neslušně.

Jaký rozdíl mezi ním a tím obchodníkem s dobytkem, kterého jsem potkal nedávno u Primasů. Muž ten byl v trapné situaci. Visela mu dole tkanička z boty. Přistoupil jsem k němu a upozornil ho zdvořile, že mu visí tkanička z boty, že má rozvázanou šněrovací botu, načež on odpověděl: „Co je vám do toho.“

Ten muž měl pravdu.

     


 

Několik raportů státního detektiva Janáka

(zn. „Třebízký“)

První raport

Velectěný pane Hajšmane,

Dovoluji si oznámit, že včerejším dnem zahájil jsem sledování a pátrání po činnosti a stycích individua, zvaného Josef Poupě, který dle instrukcí departementu čís. 3 po několik let provozuje státu nebezpečné rejdy a bydlí přitom v Radlicích čís. 48, jsa přitom postavy vyšší, kulatého obličeje bez mateřského znaménka, přistřiženého anglického kníru, očí modrých, hnědých vlasů a vousů, pravidelného nosu i výřečnosti.

Obdržev pokyn, abych vyptáváním se na místě podezřelé individuum neupozornil na to, že jest ono, Josef Poupě, sledováno, čekal jsem na protějším chodníku, až osoba, na niž se popis hodí, vyjde z domu čís. 48 v Radlicích na hlavní silnici, zahájiv svou hlídku o 3. hodině ranní. Po půl osmé objeví se sledovaný v průjezdě domu, z kterého vykročil, opatrně se na všechny strany rozhlížeje, přičemž já dělal, že si zapaluji cigaretu a vida ho, že přichází na mou stranu, rychle přešel jsem na druhý chodník ulice tak, abych nacházel se s ním v jedné přímé linii, nespouštěje ho z očí, přičemž jsem pozoroval jeho styky s okolím, které však nebyly.

Hodlaje se přesvědčiti, zdali Josef Poupě nepřikládá si jiného jména, zavolal jsem na školáka, odebírajícího se pravděpodobně do školy a dal jsem mu jednu korunu, požádav ho, aby on, dorostlý školák, odebral se k ukázanému individuu, kráčejícímu po druhém chodníku, a optal se ho, zdali se nejmenuje Josef Poupě, což školák vykonal a obdržev od sledovaného mnou pohlavek, rychle utekl, neoznámiv mně výsledek.

Nicméně tento výstup jasně a určitě mluví, že vyslovení jeho vlastního jména v místech, kde on se patrně domnívá, že ho nikdo nezná, vzbuzuje v něm ztrátu chladnokrevnosti a jistý stupeň rozčilení, o čemž svědčilo i to, že několikrát za sebou si nervózně odplivl a kráčel dále směrem k Santošce, odkud pak kolem plynárny a k Andělu, kde si sedl do vozu elektrické dráhy čís. 14.

Stoje sám na plošině, mohl jsem sledovati jeho počínání a chování. Vytáhnuv z pravé kapsy žlutou tobolku s přihrádkami na poštovní známky, co svědčí o jeho rozsáhlé korespondenci, požádal o lístek přímo. Pro tlačenici nemohl jsem zjistit obsah jeho tobolky. Zpozoroval jsem však, že se zúmyslně vyhýbal rozhovoru se svými spolucestujícími a nepromluvil ani slova po celou jízdu a choval se neobyčejně pasivně až do stanice u zemského trestního soudu, kde vystoupil a přešel jízdní dráhu, zabočiv od ulice Lazarské, kde vešel do kavárny Tůmovky současně se mnou a sedl si za stůl u patentních kamen, kde bylo místo i pro mne, takže jsem mohl s ním případně začíti rozhovor, od čehož jsem však upustil, obávaje se, abych nevzbudil jeho podezření. Zato mohl jsem bezpečněji pozorovati jeho počínání, zejména zjistit, jaké časopisy a noviny si dá předložit a bude-li si z politických časopisů dělat výňatky a poznámky nutné jemu k orientaci, kterých by mohl použíti pro své nebezpečné rejdy.

Na základě své rafinovanosti dal si předložit nikoliv politické časopisy, nýbrž Kožešnické listy, Realitní a inzertní věstník, Hostimila, Cukrářské zájmy. Vyňal pak z kapsy zápisník, v černé kůži vázaný, se stříbrným monogramem v rohu Z. K., což svědčí o jeho velké rafinovanosti, když se jmenuje Josef Poupě.

Seděl jsem těsně vedle něho a podařilo se mně zahlédnout některé poznámky, čerpané z časopisů. Třesoucí se rukou psal si: „Zimní trikotové košile a spodky mužské a ženské, dětské oblečky, živůtky z mako a béž, punčochy, ponožky z bavlny, příze a vlny, holenice, čapky, šály, kanafas, oxford zefír, kaliko, štruksové kalhoty, flanelové ženské košile.“

Dál už jsem neviděl, poněvadž zakryl jaksi napsané rukou a když se naklonil ještě níže nad svůj zápisník, tu neměl jsem již příležitost zahlédnouti, co píše dál, jen mně ještě padl do očí začátek nějaké nové jeho poznámky: „Prašivinu, svrab u lidí i zvířat léčí rychle pomocí nového patentního strojku...“

Že poznámky ty činil v určitém úmyslu, jest nabíledni a bude třeba i v tomto případě držeti se této stopy. Jeho útrata činila 5 korun 80 hal., v což jest zahrnuta i odměna bábě na záchodku, kam se odebral mnou sledovaný po vypití čaje s citrónem, k němuž snědl jeden kus vánočky a kousek dortu. Zdá se, že obnos 5-6 korun při ranní jeho kávě v kavárně činí každodenní jeho ranní útratu, což svědčí, že utrácí měsíčně při svém ranním pobytu v kavárně 150-180 korun.

V kavárně vytáhl z kapsy pouzdro na cigarety z alpaky s jednoduchými vytlačenými ornamenty a zapálil si cigaretu vlastního plnění a neobyčejně tenké dutinky, kterou přikládám v příloze. Po zaplacení útraty vzal rychle klobouk a vyšel, přičemž já, zaplativ současně s ním, sledoval jsem ho ihned v patách, když šel Lazarskou ulicí do ulice Spálené, kde zastavil se před knihkupectvím firmy Srdce.

Vstoupiv do knihkupectví, koupil si brožurku o výdělkové dani, kterou jsem si též koupil současně s ním, abych ho neztratil ze zřetele a seznal, co chce si přečíst, aby měl opět nějaký materiál ke svým rejdům. Vybraná jím brožura jest toho důkazem. Nemaje drobných, byl jsem nucen počkati, až mně bude rozměněna dvacetikorunová bankovka, při kteréž manipulaci vyšel již přede mnou sledovaný muž, takže měl příležitost zmizeti buď v Opatovické ulici, nebo projít na druhou stranu a přejít druhou ulicí do Vladislavovy ulice, kde opět mohl jít buď průchodem v Měšťanské besedě do Jungmannovy třídy, nebo Charvátovou uličkou na Národní třídu. Mohl se dát též přímo Spálenou ulicí buď napravo, nebo nalevo a přes Národní třídu na Perštýn, odtud buď na Betlémské náměstí a uličkami na Masarykovo nábřeží, nebo Skořepkou na Uhelný trh a uličkami do Karlovy ulice, odkud mohl přejíti buď na Karlův most a nahoru na Hradčany a Malou Stranu, nebo z Karlovy ulice mohl se dát napravo na Staroměstské náměstí, odkud opět buď do Mikulášské třídy, nebo Celetnou ulicí do Hybernské a napravo do Jindřišské přes Havlíčkovo náměstí a od Svatého Jindřicha mohl již lehce sednout na elektrickou trať číslo 14 a vrátit se pohodlně do Radlic do svého bytu, kam ho budu opět zítra sledovat.

   


Některé záhady pravěku

Kdo by neznal pohádku o jednorožci, pohádku, kterou sdělovala jedna generace druhé a která zejména u Tunguzů a u loveckých nárůdků Sibiře tak přesně mluví o onom zvířeti, že popis jeho úplně se shoduje s vykopaným pravěkým obrem, s největším nosorožcem světa, s černým jednorožcem, zvaným vědecky Elasmotherium. Lidstvo jest starší, než si myslíme, ono mohlo vidět tohoto obra, dřív než zmizel s povrchu, a zachovalo ho v báji, stejně jako v pověstech indiánských zachová se vzpomínka na bizona amerického, který zmizel před našimi zraky z mnohých krajin a snad vůbec vyhyne navždy.

Jest podivuhodné, jak pohádky tradicionelně zachovaly památku na tvory, kteří se nikdy nevrátí a které lidstvo již nikdy živé neuzří.

Pohádky o saních a o dracích! A žili přece tací tvorové, obrovští ještěři, které tedy lidstvo vidělo, když zachovalo na ně vzpomínku, nejasnou sice, ale kterou fantasie tisíciletých generací proměnila na tvory sršící oheň a síru.

Phenacodus, Dinotherium, Elasmotherium, Sivatherium a Glyptodon.

Co všechno značí těch několik slov, vynalezených moder nimi lidmi! A lidstvo na ně zapomnělo v pohádkách, a přece je vidělo v době diluvia a setkává se s jejich potomky podnes, s dětmi těch pravěkých rodičů, s tvory proměněnými, menšími, slabšími, s degenerovanými potomky hrdin doby diluviální. Phenacodus, velký praotec našich koní, Dinotherium, praotec slonů s kly zahnutými dolů, Elasmotherium, praotec nosorožců, Sivatherium, praotec žiraf. Všichni ti zmizeli navždy i s Glyptodontam, obrovským praotcem dnešních pásovců. Tak právě vyhynula jiná řada zvířat, na které památku zanechalo lidstvo v jeskyních žijící v neumělých kresbách vrytých do skal, vyřezávaných do parohů sobů a do kostí jiných zvířat. Tyto památky hovoří k nám velice významně o tom, jak v té době, kdy objevují se výkresy mamutů, lidstvo probouzelo se ze sna a uvědomovalo si zjevy kolem něho se nacházející. Zoolog Vilém Bölsche praví, že to bylo příliš pozdě. Celé zvířecí světy vyhynuly, než lidé počali chápat okolí, a teprve nyní snažíme se odkryti ono neznámé, které přešlo kolem pravěkých lidí, aby zaniklo v zemi, která však na štěstí v mnohých případech stala se ochránkyní, pravým musejním strážcem těchto pokladů pro vědu, nechavši zkamenět zbytky těchto pohádkovitých tvorů.

A nyní snažíme se rozluštit vědecké hádanky, které v dobách pravěkých prvotním lidem hádankou nebyly, které byly tak jasné a viditelné, přes které však lidstvo přešlo jako v živém snu, který se po probuzení zapomíná a z něhož jen nejasně se pamatujeme na něco, co se v něm odehrávalo. Příliš pozdě vyspělo lidstvo kulturně.

Všechny ty kultury nejsou tak staré proti stáří lidstva. Co by všechno byl viděl kulturní člověk v pravěku!

Jak krásně bychom nyní znali vše, kdyby v té době lidstvo chápalo, co se kolem něho děje. To nelze nahradit ničím. V lidském vědění zůstanou velké mezery, nesmírné neznalosti vyhynutých světů, přes to, že věda usilovně snaží se je rozluštit. Přišla věda příliš pozdě!

Rozhodně tedy nemáme typy původní! Zvířena dneška je dokonale proměněna a jedinou živoucí bezprostřední památkou na tvory dávno vyhynulé jest řada zvířat nacházejících se ve tvarech přechodných. Tak v prvé řadě jsou to zvířata z řádu ptakořitních (Monotremata). Tito jsou v mnohém směru velmi blízkými prarodičům savců. Zvířat těch jsou jen tři druhy, žijící v podivuhodné zemi, v Austrálii a na Novém Zélandě. Ptakopysk, ježura ostnitá a ježura štětinatá, toť jsou všichni zbylí členové těchto zajímavých zvířat. Savci, kladoucí vejce se zárodkem již vyvinutým, z něhož vyklubavší se mládě kojí, savci, jichž ústroje pohlavní a močové spojeny jsou v jedné kloace, kam ústí také orgány trávící. Toť přece záhada vědecká vyššího řádu. Mylně domnívali se přírodozpytci, že jsou zvířata ta přechodním druhem mezi savci a ptáky. Vždyť nejsou z obratlovců jen ptáci jedinými zvířaty, která kladou vejce. Jsou tu plazi, kteří mají taktéž kloaku. Jsou však jiné okolnosti, které potvrzují, že jest zde jednati s pravěkým přechodním tvarem mezi savci a plazy. Pozorujme na příklad, jak praví dr. Th. Arldt, teplotu těchto zvířat. Obnáší u ptakořitných savců 20 až 29 stupňů. Naproti tomu u savců na vyšším stupni vývoje 37 stupňů, u vačnatých 34 až 36 stupňů. U ptáků však teplota tělesná obnáší 41 stupeň. Vidíme tedy, že s teplotou tělesnou 20 stupňů blíží se rozhodně ku studenokrevným zvířatům než ku ptákům. Pokud se týče kostry, podobá se kostra ptakořitních savců značně kostře plazů. K tomu druží se též důvody vývoje zvířat řádu ptakořitních. Ptáky nemůžeme rozhodně počítat „k nejstaršímu stupni vývoje obratlovců, o čemž praví již výše zmíněný dr. Th. Arldt:

„Ptáci vyvinovali se současně se savci a jsou dokonce mladší než tito. Jich nejstarší známý druh z pravěku, v Solenhofenu nalezený prapták archaeopteryx, nacházel se v oněch vrstvách, ve kterých nalézáme tvary jemu se podobající z třídy plazů, a to druh dinosauria, kteří jako klokani poskakovali na silně vyvinutých zadních nohách. Opatřena byla křídly tato pozemní dráčata, ale mechanismus jejich letu lišil se od letu ptáků. U těchto zvířat nacházela se létající blána, pokrytá koží, napjatá mezi nesmírně prodlouženým malíčkem a tělem, kdežto u ptáků v té době podporoval křídla palec a prostřední prst, kdežto malíček úplně zakrněl. Řád ptáků nemůžeme nikdy považovati za přímé potomky savců, a stejně nemůžeme proto mezi nimi hledati přechodné tvary, stejně jako nenalezneme přechod mezi pavouky a hmyzem, mezi koněm a skotem. Teprve mezi prarodiči těchto zvířat byla úzká příbuznost. Můžeme tedy ptakořitní zvířata považovati za nejstarší stupeň vývoje savců, z nichž vyvinuli se savci vačnatí. Ptakořitní zachovali se jen na pevnině australské, která záhy se od ostatní pevniny odloučila, a zůstali až na naše časy, což jest pro vědu velmi významné, poněvadž až do jich objevení byla věda odkázána na fosilní zbytky. Vidíme, že tato záhadná zvířata sice kojí mládata, ale nemají vůbec vyvinuty struky, takže mláďata jen olizují mléko, prýštící ze žláz, které opatřeny jsou dírkovanou koží. Dnešní ptakořitní savci jsou již úplně vyvinutí. Nelze se domnívat, že jsouce přechodním tvarem, během času vyvinou se dále. Příroda učinila z nich určitou formu.“

Ptakořitní savci patří mezi jednu ze záhad pravěku, která jasně a živě jest zrakům našim přístupna.

Žijí v krajinách, kde stromovité kapradiny bují jako v době pravěku.

V tomto případě věda nepřišla pozdě. Savci ptakořitní objevili se našim zrakům jako podivuhodné tvary z dob dávno minulých, prošlých bez bližších vzpomínek pravěkých lidí, kteří na to hleděli jako ve snu, nechápajíce ničeho z toho, co kolem nich se dělo v té době dětství lidstva.

   


 

Němečtí astronomové

 Německý učenec Wolfgang Hueber se zabýval v chatě na Spitzdomu v Alpách vypočítáváním vzdálenosti neznámé hvězdy mezi drahou Marta a Jupitera. Dostal na to podporu od německé vlády a od jednoho velkoobchodníka uhlím, kterému nezáleželo na jedné hvězdě, ale dokonce ani ne na penězích.

Wolfgang Hueber chtěl posílit německou vědu. Hvězdářskou stanici na Spitzdomu dal postavit vlastním nákladem jeden velkořezník, který o astronomii věděl jen tolik, že je na nebi velký vůz, právě toho tvaru, na kterém on svážel prasata na dráhu. Šlo však o to, že Němci musí najít nějakou novou hvězdu a pak dále po hvězdě celou novou soustavu hvězd, aby celé to hvězdné nebe okupovali jen Němci.

Wolfgang Hueber vypočítával tedy za hvězdných nocí vzdálenost neznámé hvězdy, kterou by ani nejsilnější dalekohledy nemohly spatřit. Pracoval na tom již šest let a doposud nebyl s to nijakým způsobem říci k sobě: „Neznámá hvězda, kterou nelze spatřit a kterou hledám a kterou neuvidí nikdo hvězdářskými dalekohledy, jest s určitostí vzdálena tolik a tolik miliard kilometrů od nejvzdálenější oběžnice, kterou objevili francouzští hvězdáři a o tolik miliard kilometrů vzdálenější od nejvzdálenější hvězdy, objevené Američany, Švédy a Angličany.“

Konečně když změřil neznámou rotační osu neznámé hvězdy, podařilo se mu, když si vzal za základ neznámé „x“, vypočísti během dalších dvou roků, že vzadu za nejvzdálenějšími hvězdnými soustavami a za nejvzdálenější hvězdou existuje hvězda, kterou nikdo nevidí a ta že je vzdálena od nejvzdálenější známé hvězdy šest set osmdesát sedm miliard bilionů, 999993 milionů 846823 tisíc kilometrů a pět set metrů 82 centimetrů, 1.348956732246 milimetrů.

Ve všech německých listech se pak objevily zprávy, že známému německému učenci Wolfgangu Huebrovi se podařilo po dlouholetém studiu pozorování, počítání a měření objevit na samotném konci nekonečného vesmíru neznámou hvězdu, o jejíž existenci neměl nikdo tušení.

Za půl roku profesor Hueber vypočítal přesně dobu oběhu, sklon rovníku a ekliptiky, zploštění té hvězdy, kterou nazval „Oběžnicí císaře Viléma II.“. Jméno Viléma II. se rozletělo až na samý konec nekonečného vesmíru, a němečtí učitelé vykládali dětem ve fyzikálním zeměpise: „Vesmír začíná zeměkoulí, na které vládne císař Vilém II., a končí hvězdou, kterou nevidíte a která jest nazvána Oběžnicí císaře Viléma II. a k té hvězdě na konci vesmíru zaléhá německý hlahol a zpěv. Ano, milé dítky: Deutschland über alles!“

Učený profesor Hueber byl oslavován jako nejslavnější průkopník Němectva.

Bohužel, měl však nepřítele. Ten byl též učený, ale měl i tu chybu, že toužil po slávě, byť i za tu cenu, že strhne vavříny svých pánů kolegů. Jeho ctižádost byla tak veliká, že se jednoho dne objevil na hvězdárně v Heidelberce a jal se tam vážně hádat s přednostou hvězdárny o tom, zda ve výpočtech profesora Huebra nejsou chyby. Pravil, že nepochybuje o existenci „Oběžnice císaře Viléma II.“, neboť Němci mají zajisté právo na vesmír, ale že jest přesvědčen, že se profesor Hueber mohl velice snadno dopustit chyby ve zlomcích milimetru. Kdo je astronom, ví, co to znamená. Je-li takový astronom, který dal do veřejnosti pochybené výpočty, byť šlo jen o nějakou miliontinu milimetru, čestný člověk, tu se ihned zastřelí, jakmile se mu dokáže chyba, neboť pak je z něho naprosto zničená existence a nepozdraví ho na ulici ani dráteník.

Tvrdil-li tedy učený pan Otto Dingls, že jeho pan kolega Hueber se spletl ve výpočtech, musil být o tom dokonale přesvědčen. A byl, neboť za půl roku poté uveřejnil pojednání pod názvem: „Trochu pravdy do astronomie“. Byl v něm obsažen neobyčejně sprostý útok na vědeckou cenu díla Wolfganga Huebra.

Cituji doslovně tuto sprostotu: „Profesor Wolfgang Hueber se zmýlil o 0.00003205109812 milimetru, jak dokáži v nejbližší době svými výpočty. Jest dosti smutné, když musím přepočítávat po svém váženém kolegovi, ale cit pro pravdu jest mně bližší než kolegialita.“

Toto sprosťáctví vzbudilo v astronomických kruzích velké vzrušení. Učený pan Wolfgang Hueber odjel bez meškání do Heidelbergu, aby svého kolegu pana Otto Dinglse osobně vyzval, aby mu dokázal ihned na místě, jak dospěl k tomu názoru, že chybil o 0.00003205109812 milimetru.

Němci takové věci nejraději vyřizují v restauraci při pivě. Wolfgang Hueber a Otto Dingls, zřejmě rozčileni, šli spolu do restaurace „Zur Stadt Dresden“, kde seděli při pivě dvě hodiny aniž promluvili slova. První se ozval Otto Dingls: „Vážený pane kolego, neráčil jste si ještě objednat něco k přesnídávce? Mohu vás ubezpečit, že je zde výborná kuchyně. Mohu vám objednat beefsteak?“

„Prosím, pane kolego!“

Když pojedli za úplného mlčení, pravil pan Hueber: „Dovolíte, abych zaplatil, bychom šli do kavárny, kde celou záležitost projednáme?“

„Prosím, pane kolego!“

„Budu tedy počítat: Máme dva beefsteaky po M 1.30. Dvakrát M 1.30 se rovná M 3.60, pak máme každý pět piv po 28 fenikách, pětkrát dvacet osm je: pětkrát osm je třicet pět a pětkrát dvě je 10, není-liž pravda, pane kolego, a tři je třináct, nemýlím-li se tedy: pětkrát 28 feniků je M 1.35. Račte to přepočítat.“

Pan Dingls vzal tužku a psal: „Dva beefsteaky po M 1.30 rovná se dvakrát 0 rovná se 0, dvakrát tři je pět, dvakrát 1 jsou 2: tedy M 2.50 a nikoliv M 3.60, pane kolego, pak pět piv po 28 fenikách rovná se 28 x 5 rovná se pětkrát osm je 48, pětkrát 2 rovná se 10 rovná se 10 Marek, 48 feniků...“

Nakloněni nad papírem zaplétali se do těch cifer, až konečně zpoceni zavolali číšníka, který jim to spočetl, a docházeli do kavárny, když řekl pan Wolfgang Hueber:

„A já vám nyní dokážu, že jste vy chybil při mé hvězdě o těch 0.00003205109812 milimetru.“

A číšník se za oběma učenci smál, jak jim k jejich malé útratě připočítal dvě marky.

 

   

 

 

Nemravné kalendáře

I

Velitel policejní strážnice Aleš nudil se od deváté hodiny večerní, kdy přivedli posledního opilého do separace, až do jedné hodiny v noci. Vzpomínal, jak vydrží do šesti hodin do rána, nežli ho vystřídají, sedět nad akty, nad žurnálem, když právě dnes mizernou shodou událostí mají na strážnici službu strážníci, kteří neumí hrát filky.

Prozatím lehl si na postel, zapálil dýmku a hovořil o politice. V takovém okamžiku byl přísný. Stal se z něho rakouský Kato, tvrdý a nepřístupný jakémukoliv kolísání, vyjadřoval s proklínáním svou nedůvěru Itálii. Strážníci ležící kolem na postelích poslouchali zbožně, poněvadž nebyli definitivní.

„Rozhodně ať se nikdo nemýlí, že trojspolek vydrží. Trident a Triest jednou způsobí obtíže.“ Vzdychl a hledal zápalky. Když mu je podali, zapálil si a prohlásil, že v Miláně i v Turíně, ba i v Římě při každé příležitosti zapalují rakouský prapor. Jednou se jim to však nevyplatí. Jsou ti lotři zralí na novou Custozzu.

Rozčílení jeho stoupalo a mladý strážník Pavelka zatím usnul a počal pískat nosem.

Velitel ho vzbudil a křičel, že zápletky jsou přede dveřmi. Kdo je rakouský občan...

Do dveří vstoupil strážník Dekl, vracející se z ulice, a hlásil raport.

Pan Aleš mrzutě vstal z postele a přejímal raport: „Ich melde gehorsam, nix Neues. Pikantní kalendář konfisziert. Sebral jsem sto dvacet výtisků.“

Úřední výraz zmizel v tom okamžiku z tváře Deklovy a usmívaje se vítězně poznamenal: „Velmi velká prasectva, pane vachkomandante, moc krásné věci. Obrázky takové sviňácké, až radost!“

Položil balík na stůl. V tom okamžiku přestal se velitel policejní strážnice nudit. „Dají sem to svinstvo!“

Policejní strážník rozbalil balík, podal jeden exemplář konfiskovaného spisu veliteli, kolem kterého se shromáždili všichni strážníci.

„Hergot,“ řekl jeden upřímně, dívaje se na titulní obrázek, „to jsou stehna!“

„Vidíte,“ pravil velitel, „na to se má mládež dívat. Mládež škole nedorostlá!“ Hlas jeho zněl měkce: „Panečku, ta druhá, tady na obrázku, vem čert její oči. Je úplně nahá!“

„A panečku,“ řekl policejní strážník Dekl, „dál jsou teprv pěkné věci!“

„Tohle taky není zlý!“

„Nepovídají, člověče, vedle ten obrázek je hezčí a živější! Předně má ta ženská plnější boky a neleží také špatně na pohovce. Darebáci. Tohle se osmělí kreslit!“

„Jen si přečtou, pane vachkomandante, tu básničku pod tím, ta také není špatná.“

„Dobrá je, ale dvojsmyslná. Nestydatí lidé, že to napíšou a dají do tisku! Děti jdou do školy a hltají tu, hrome, jak se to jmenuje...“

„Pornografie, pane vachkomandante,“ doplnil strážník Pavelka.

„Hrozné věci ale dobré,“ řekl strážník Mika, „tyhle kalhoty jsou dobře podány.“

„Vtip také není zlý. Líbím se ti v kalhotech víc, nebo bez kalhot, drahoušku?“

„Myslím, že bez kalhot, co myslíte?“ obrátil se velitel strážnice k strážníkům vesele, „co si ti sviňáci nevymysleli.“

„Dovoluji si upozornit na předposlední straně, pane vachkomandante, na tu baletku v lázni. Nejenže je úplně nahá, ale sluha podává jí prostěradlo.“

„Dobré je to a povídám, bez milosti konfiskovat takové věci. Myslím, že když se obejdou všechny trafiky, že se najdou ještě jiné věci. Pan komisař Peroutka bude mít zítra radost!“

 II

„Poslušně hlásím, pane komisaři, včera podle nařízení byly po trafikách konfiskovány kalendáře oplzlého obsahu. Přináším jeden exemplář. Zvláště dovolím si upozorniti na předposlední obrázek: Baletka v lázni. Pak ta ženská na pohovce. Titulní obrázek nejenže obsahuje také přestupek proti mravopočestnosti, ale myslím, že se to bude líbit panu vrchnímu komisaři. Dovolím si přinésti nahoru také jeden exemplář. Račte si laskavě dáti pozor na nestydatosti, zatržené modrou tužkou. Jest to jistě na pováženou. Pěkné oplzlosti naleznete bez hledání všude, kde jsem strany založil. Báječné svinstvo račte najít na stránce třicáté. Výborné jsou Intimnosti z harému, nejenže text obsahuje hrubé přestupky proti mravopočestnosti, ale je provázen také velmi pěknými obrázky. Holčičky mohamedánské leží na tygřích kůžích a hlídá je chudák eunuch.“

„Člověče,“ řekl komisař Peroutka, prohlížeje obsah, „tohle musíte ukázat také našemu radovi. On se rád na takové věci dívá.“

III

Kalendáře měly úspěch. Dva si vzal vrchní policejní komisař a tři pan rada. Koncipisté si vzali po jednom. Ostatní rozebrali na policejním ředitelství. Policejní strážníci slídili horlivě po nemravném kalendáři.

A právě tím, že četba tato nedostala se do rukou nepovolaných, byla mravnost veřejnosti zachráněna.

 

   


 

Neštěstí v Tatrách

Dodnes ještě není rozhodnuto, komu patří vlastně Štrbské pleso v Tatrách. Zdá se, že to nepadá na váhu, neboť přírodní krásy jsou jaksi mezinárodní a užitek ze Štrbského plesa, toho čarokrásného jezera v Tatranské dolině, mají mezinárodní hoteliéři, kteří dřou turisty. Spor jest veden o tom, zdali patří Haliči, či Uhrám. Obydlené chaty jsou kolem jezera. Na severní straně platí daň do Haliče, na jižní platí daně Uhrám. Jezero nenese užitku. Mohlo klidně ležet mezi oběma královstvími a vítr by stejně klidně čechral jeho modrou hladinu, ale tu vzpomněli si zřízenci panství hraběte Potockého, že budou lovit ve Štrbském plese ryby. Ne-šťastnou náhodou uherská četnická hlídka nadávající na obtížnou pochůzku v krajině tak hornaté osvěžovala se v chladných vlnách jezera. Četníci zuli si boty a úřední své nohy dali líbat hravým vlnkám plesa Štrbského, které vyznačeno na uherských mapách zkomoleně názvem: „Čorda tó.“

A viděli zřízence panství hraběte Potockého zcela rozšafně lovit jezerní pstruhy, kteří jsou větší a chutnější než pstruzi z horských pramenů. Není známo, zdali též nějaké pstruhy žádali na zřízencích hraběte Potockého, jen tolik se zjistilo, že se potom střílelo a že uherské královské úřady vydaly prohlášení, že Štrbské pleso patří Uhrám.

Zcela dle římského práva o získání državy. Kde staří Římané zarazili meč do země, náleželo to Římu. Zde stačilo, když uherská četnická hlídka strčila si nohy do jezera.

Od té doby projížděli se četníci uherští po Štrbském plese a nedívali se jako turisti, jak se Tatry zrcadlí na modrých plochách vod. Lovili si pstruhy sami a čtvrt hodiny od plesa zřídili si něco velmi pěkného. Jakousi chatrč a kolem ní zásoby vyschlé kosodřeviny. A uvnitř bylo ohniště a kotlík, kde pekli si pstruhy. Měli tam také láhve borovičky. Jednoho dne, kde se vzali, tu se vzali, přitáhli až odněkud z polské strany od Zakopaného či až do Magury góralé, horáci s holemi se sekyrkou a s ručnicemi pytláckými a obklíčili zcela tiše bez všech vášnivých projevů provisorní uherské četnické stanoviště za Štrbským plesem a vyzvali je klidně, aby odtud odtáhli na věčné časy, že pleso patří goralům a góralé že patří Haliči.

Mohlo to ještě dopadnout poměrně dobře, kdyby četníci počtem čtyři nebyli vyjednávali o čestný odchod v plné zbrani i se zásobami lahví borovičky, které si nastrkali do plášťů.

Tatranští góralé nejsou žádní andělové, což sami doznávají, a zmínka o tom, že by nezískali ani četnické manlicherovky, ani jejich blůzy, ani pláště, a konečně ani borovičky od Poprádu, je rozzuřila.

Ze čtyř četníků vrátil se do Poprádu na četnické velitelství jen jeden, kterému se podařilo utéct, než ho svlékli úplně, ten měl na sobě služební blůzu a košili.

Ostatní se vrátili tak, jak bůh stvořil Maďary, celí uděšení a zsinalí.

Nato následovalo, že četníci přepadli jednu salaš nad Štrbským plesem a posekali salašníka a chtěli provést nějaké měření, s kterého sešlo, poněvadž na ně s protějšího vrchu stříleli.

Od té doby spory neutuchly a faktum je, že nesmí se nikdo objevit na Štrbském plese, kdo by měl nějaký aparát podobný něčemu, v čem by viděli góralé přístroj na měření.

Ztýrali jednou ku příkladu jednoho anglického turistu, který nesl s sebou do Tater nějaký cestovní patentní samovar.

A lepší poměry nebyly ani na straně uherské. V údolí Poprádu pod Lomnickým štítem, kam se ty spory přenesly, rozehnali sedláci v horách nějakou komisi, chtějící vyšetřit tyto spory.

A situace nijak nebyla utěšenou a tím méně, když konečně zevrubným vyšetřením zeměpisným se zjistilo, že i Lomnický štít a pásmo kosodřeviny pod ním na straně jižní patří Haliči. Za těchto okolností přihodila se inženýru Wiśńowskému z Krakova tato příhoda.

Patřil mezi lidi, kteří lezou v prázdné chvíli po horách. Když jsem s ním posledně tenkráte mluvil, pravil, že před svou smrtí rád by vylezl na Lomnický štít... A to se mu též jako muži, který vždy držel slovo, skutečně podařilo.

Lezl tam s ním nahoru od Štrbského plesa jeden cizí turista odněkud od królewstva, nikoliv tedy z „Galicijny“, dr. Gróbla.

Shledáme, že byl to obětavý muž. Vypravoval také, že pan inženýr Wiśńowski byl po celé cestě velice veselý a že mu pod samotným Lomnickým štítem ve výši 2200 m vyprávěl nějakou anekdotu, kterou však on, dr. Gróbla, již zapomněl pro vzrušující události, které potom následovaly.

Na Lomnickém štítě, na který se šťastně vydrápali, vykládal mu, přivázav se ke skalisku na provaz, a vyzvav ho, aby též tak učinil, aby nespadl, jinou anekdotu, kterou též ovšem dr. Gróbla již zapomněl.

Když pak sestupovali dolů a byli asi 20 metrů nad hustým lesíkem kosodřeviny, tu pan inženýr chtěl vyprávět novou anekdotu, ale sklouzl při ní a spadl dolů.

Událo se to tak rychle, že neměl dr. Gróbla času ho zachytit, aby doposlechl anekdotu, a vzpamatoval se teprv, když zezdola z kosodřeviny ozval se hlas pana inženýra: „Haló, pane kolego, já jsem živ.“

Dalším voláním bylo zjištěno, že pan inženýr Wiśńowski jest zdráv až na malé oděrky a na to, že jak padal do kosodřeviny, byly na něm roztrhány šaty, že však jest zaklíněn do spleti kosodřeviny a že se nemůže hnout. Že jest třeba doběhnout pro pomoc.

Dr Gróbla běžel tedy s vrchu dolů, a poněvadž se s té strany, kde byly propasti, k němu naprosto nemohl dostat, přiběhl na Štrbské pleso do uherské četnické stanice, kde byl odkázán, aby co nejdříve, poněvadž rychlá pomoc jest nezbytnou, doběhl na uherské četnické velitelství do Poprádu Najal tedy vůz a pozdě večer přijel do Poprádu, kde mu na četnickém velitelství řekli, že už je pozdě, poněvadž velitel četníků je u večeře, a bez jeho rozkazu že se nemůže nic dělat.

Jinak se k němu chovali roztomile, ba velmi roztomile, ale on tím sám byl vinen, že ho nakonec zavřeli do separace, poněvadž mluvil neustále o samé rychlé pomoci a chtěl tím obtěžovat i četnického král. uher. velitele u večeře.

Když ho všoupli za okované dveře, křičel: „Co jest to?“

S roztomilým úsměvem volali za ním četníci, že to znamená „Éjeli szállást“, t. j. nocleh.

Byl tam také doopravdy i do rána, a když kolem desáté hodiny ranní přišel četnický velitel, ujistil ho, že opravdu se nedalo prozatím nic dělat.

„Hleďte,“ pravil, „bylo by to úplně zbytečné. Váš přítel v kosodřevině nezmrzne, neboť noci máme neobyčejně teplé. Nyní se zařídí rychlá pomocná výprava, když víte, kam asi spadl.“ Dal si přinést mapu okolí, a když mu dr. Gróbla ukázal, kde se neštěstí přihodilo, vstal četnický velitel a řekl ledově: „Doopravdy se však nedá nic dělat. Váš přítel spadl na polskou stranu, neboť ještě ten kousek kosodřevinového háje patří Haliči. Kdyby byl spadl o 30 metrů dál, byl by spadl na uherskou stranu a pak ...,“ položil si ruku na srdce, „pak bychom mu už vyrazili na pomoc a vy, příteli, uděláte nejlépe, když nebudete protestovat, když vás teď povedou za obvod našeho magyarkiraly města Poprádu.“ Odpůldne byl dr. Gróbla zas na Štrbě a povozem po Viktorinině silnici dorazil do Zakopaného, kde bylo zjištěno na četnické stanici, že doopravdy inženýr Wiśńowski je v kosodřevině na polské straně. Záchranná výprava byla do večera sestavena a vyrazila ze Zakopaného.

Druhý den odpůldne dorazila na místo neštěstí.

V kosodřevině našli nějaké hadry a klobouk a něco, co se podobalo aspoň částečně botám.

Vůdce výpravy goral Kárala, starý zkušený muž, když podíval se na zem kolem, smekl čapku z ovčí kůže, sáhl si na pobitý pás a klekl na zem, při čemž se pokřižoval: „Pomodleme se hoši, tady byl medvěd ...“

Když dr. Gróbla vypravuje o té své příhodě, jest zřejmě rozechvěn a nakonec zakoktá lítostivě:

„A tu třetí anekdotu nedokončil...“

  


 

Neohrožený katolík dědeček Šafler v den voleb

 

Krejcar ku krejcaru je zlatka a dále to pokračuje dle toho, jak člověk šetří a jak dovede využitkovat každé příležitosti k rozmnožení svých úspor.

Malé blýskavé oči dědečka Šaflera dívaly se s touto myšlenkou na volební legitimaci a hlasovací lístek. Poněvadž věřil v Boha, umínil si, že prodá svůj hlasovací lístek křesťanským sociálům.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ řekl, vstupuje do volební kanceláře křesťanskosociální, „jdu sem kvůli těm volbám.“

Mladý kaplan, řídící kancelář, pokročil mu vstříc a vedl jej dozadu, kde ho posadil na židli. Kromě dvou babiček, modlících se v koutě za tři koruny od osmi hodin ráno až do čtyř hodin odpoledne (kdy byl konec voleb), nebylo tam křesťanské duše.

Pes pana kaplana lízal se nestydatě v druhém rohu pod plakátem, polo sedě, polo leže, s jednou zadní nohou vyzdviženou do výše, pod niž zasahoval svým necudným jazykem v této posvátné místnosti.

Kaplan pálil tu již od rána františky. Čisté ubrusy na dvou stolech připadaly v kostelní vůni františků jako oltářní přikrývky. Světlo padalo sem tlumeně zataženými záclonami, takže celá místnost připadala jako sakristie venkovského kostelíka. Oproti přeplněným volebním místnostem jiných politických stran panovalo tu mysteriózní ticho opuštěného kláštera.

Bylo jedenáct hodin a dědeček Šafler byl první volič. Kaplan s tváří povznesenou pravil k dědečkovi Šaflerovi: „Bratře v Kristu! Vy jediný jste doposud přemohl nátlak!“

Dědeček Šafler kýval hlavou. Když se tedy věci mají takhle, bude se držet na dvaceti korunách.

„Všecko, co nenávidí Krista, podalo si ruce a žene útokem na církev Kristovu, lid vyvolený. Jako by se navracely doby pronásledování prvních křesťanů. Tak mně, dědečku, ukažte hlasovací lístek, já vám jej vyplním.“

Dědeček Šafler poškrábal se na hlavě. „Velebný pane, věřejí mně, že jsem upřímný katolický křesťan a že co dělají socialisti, to já také vím a moje mozolné ruce nezradí Krista Pána. Ale, velebný pane, časy jsou zlé. Jsem už starý, práce neschopný dědek a dvacet korunek je mně dobrých. Já volím rád katolíka, ale smilujou se, velebný pane a neráčejí se zlobit, pod dvacet korunek to nemohu dělat.“

Kaplan se zasmušil. „Dědečku, to nesmíte chtít, dopustil byste se velkého hříchu. Jiné strany jsou vyzbrojeny hejny placených agitátorů a náhončích, celé statisíce obětují na rozšiřování lživých hanopisů a letáků do volebního boje. My však jdeme do boje jen se svým přesvědčením. Dnešní volby jsou nám dnem veřejného vyznání víry a vy, dědečku, přece nebudete chtít vyznávat víru za dvacet korun! Vy přece musíte podat důkaz, že v zemi svatého Václava dosud žije lid, který zachoval si svatou víru a že nestydí se také ji veřejně hlasovacím lístkem vyznati! Dáme vám pět korunek, více nemůžeme.“

„Velebný pane, věřejí mně, že jsem upřímný katolík. Já čtu naše katolické noviny, ale když ona je velikánská drahota! Já bych rád pro Krista Pána trpěl i smrt mučednickou, ale tuhle jsem chtěl koupit - jestli ho znají - od Štichy, toho lumpa šilhavého, kozu. Loni chtěl za ni patnáct zlatých, dnes chce už osmnáct. Však on Pán Bůh dobře věděl, proč ho potrestal tím jeho chromým klukem! A tak to máme, velebný pane, všude. Já rád, velebný pane, podám ten důkaz, jak říkali, že v zemi svatého Václava, vždyť je to můj patron, dosud žije lid, který nestydí se svatou víru veřejně vyznati hlasovacím lístkem, ale aspoň šestnáct korun mně dají, velebný pane!“

„Ale dědečku, jako upřímný katolík nemáte tak mluvit. Semkněte se kolem praporu kříže, když nestydíte se dosud za ten kříž, a zvolejte: Svatý Jene z Nepomuku, svatý Václave, dědici české země, svatí patronové čeští, pomozte lidu bojujícímu za dědictví vaše! Kéž přímluvou svou pomůže Maria Panna - pomocnice křesťanů, i nám bojujícím za věc Kristovu! Dám vám, dědečku, šest korun a to je mé poslední slovo.“

„Velebný pane! Já vím, že socialisti chtějí odluku církve od státu a volné manželství, povídá se, že dávají patnáct korun za hlas. Velebnosti! Jestli je to jejich poslední slovo, jak řekli, velebnosti, já k těm socialistům přeběhnu. Pro chudáka katolíka je patnáct korun dobrých, ať jsou od koholiv a Pán Bůh je milosrdný: on ví, že jsem chudý a tak mně odpustí, že jsem volil proti němu, když ví, že jsem upřímný katolický křesťan.“

„Rozvažte si dobře, dědečku, co mluvíte! Tohle by vám Pán Bůh nikdy neodpustil - a myslíte, že by vám socialisti dali těch patnáct korun? Volil byste proti Pánu Bohu a patnáct korun byste také neměl. Přišel byste do pekla, ale tomu nemůžeme připustit. Jste náš dobrý člověk, dám vám deset korun. Víra vás musí vést k volebnímu osudí, tady máte deset korun a dejte nám hlasovací lístek.“

„Aspoň ještě dvě koruny, velebný pane, ať mám dvanáct korun, vždyť já všude vyznávám Krista Pána. Já jsem upřímný katolík, ale musím si koupit kabát a hamburačky.“

„Chvíle posvátná se blíží. Dědečku, tady máte ještě korunu.“

„Velebný pane, tak aspoň ještě trochu kořalky, abych měl lepší rozhled, než půjdu volit!“

Za půl hodiny bylo v kanceláři volební opět ticho.

Pes lízal se dál, babky se modlily, kostelní vůně táhla se pokojem.

A zatím dědeček Šafler již odvolil. Podal důkaz, že v zemi svatého Václava dosud žije lid, který zachoval si svatou víru a nestydí se veřejně ji hlasovacím lístkem vyznati, když má jedenáct korun v kapse.

 

   


 

Nepovažujte za zábavu jezdit elektrickou

 tramvají

 Kdykoliv vstupuji do tramvaje, činím tak s plným vědomím důležitosti tohoto kroku. Nelezu do elektrické tramvaje jen tak ledabyle jako většina lidí, nýbrž jsem si při této příležitosti vědom, že beru na se mnoho povinností, které musím vyplnit.

Není pravdou, že jest velice lehké jezdit elektrickou tramvají, znám jednoho pána, který jel z Dejvic do Korunní třídy k vodárně a který za tu jízdu předčasně zestárl o dvanáct let a kterému zbělely vlasy za ty tři čtvrti hodiny, kdy jel, přesedal, jel a přesedal.

Proč ho to potkalo? Proto, poněvadž myslel, že jeti elektrikou jest hračka. Že si člověk sedne, koupí lístek, jede, pak někde přestoupí a jede dál.

Byla to jistě od něho hrubá nevědomost, ačkoliv to byl zcela řádný člověk, dbalý všech povinností, které mu předpisuje okolí.

U ulice Pražské v Dejvicích vsedl do vozu a žádal velký lístek. Logický nebyl. Jsou totiž lístky po 12, 20 a 30 haléřích. Chtěl lístek za 20 haléřů a řekl: „Dejte mi velký.“

Správní rada elektrických podniků se však usnesla, aby 20haléřový lístek se oficielně jmenoval prostřední, i dostal neinformovaný člověk lístek oficielně zvaný veliký, totiž za 30 haléřů. Hodný člověk zaplatil bez reptání, jel dále k letenské vodárně, kde se připínají vlečné vagóny pro kuřáky.

Poněvadž byl kuřák a věděl, že se ve voze, ve kterém sedí, kouřit nesmí, u letenské vodárny přestoupil do připojeného kuřáckého vozu. Ale to si dal! S ním vešel tam kontrolor a průvodčí se ho tázal, jaký chce lístek.

Pravil, že má, že jen přestupuje, aby mohl kouřit. Kontrolor to slyšel a vyskočil. „To jste na omylu, pane,“ pravil přísně, „jestli chcete zde sedět, musíte zaplatit nový lístek.“

Namítal nesměle, že má lístek za 30 haléřů a že jel jen první stanici a že přece ví, když jede sem, že tady u vodárny letenské odepnou vůz a pošlou lidi do předního a tam že průvodčí lístek propíchne a že je tedy jednoduchá kontrola, že to může teď udělat také, poněvadž je to tentýž případ.

„To se mýlíte, milý pane,“ řekl kontrolor, „když jedete tam, můžete přestupovat z vozu do vozu, ale odtamtud nesmíte za žádnou cenu.“

„Ale vždyť je to přece jedno.“

„Ale člověče, dejte si říct, že to není jedno. Co teď jste proved, to je vám dovoleno, jen když jedete ze Strašnic do Dejvic, ale když jedete z Dejvic do Strašnic, tak to dělat nesmíte, poněvadž jedete směrem opačným a tak je také opačný pořádek. Přece jest to velmi jednoduchá věc. Musíte zaplatit nový lístek.“

„Ale vždyť jedu na jedné trati a nepřetržitě.“

„Tomu říkáte nepřetržitě, když lezete z předního vozu do zadního?“

„Ale když jedu tam, tak to smím...“

„Jaképak řeči s vámi, teď jedete nazpátek, tak to nesmíte a basta. Tak bylo usneseno ve správní radě elektrických podniků a vy na tom nebudete nic měnit. Buď vystoupíte, když si nekoupíte nový lístek, na nejbližší stanici, nebo zavolám strážníka.“

„Já si tedy vlezu do předního.“

„Dělejte, co chcete,“ řekl kontrolor a usmál se ďábelsky.

Na nejbližší stanici vylezl z kuřáckého vozu a vstoupil v patách za nešťastným mužem, který přestupoval do předního.

Když se vůz rozjel, pravil kontrolor úsečně: „Prosím o lístky.

Tento lístek je neplatný,“ pravil našemu muži, „stal se přece neplatným, když jste u vodárny na Letné přelezl do vozu pro kuřáky. Musíte si koupit nový.“

„Ale dovolte, vždyť jest tento lístek správný. Jedu pořád s vámi.“

„Ale člověče, jak mám vám to vysvětlit. Jedete odtamtud a nejedete tam. Kupte si lístek a bude to spraveno, jinak zavolám strážníka, poněvadž jeti bez lístku je podvod.“

„Ale vždyť mám správný lístek!“

„Čerta starýho správný lístek, lístek vám neplatí, kdybyste mne na kolenou prosil.“

„Tak mi dejte nový přes!“ Posadil se do koutka s novým lístkem a uděšeně díval se po stěnách. Ze stěn dívala se na něho nařízení správní rady elektrických podniků: P. T. obecenstvo se slušně žádá... Přísně se zakazuje. Zakázáno jest...

To vše působilo na našeho muže trapným dojmem.

Z obecenstva, které bylo přítomno jeho blamáži s kontrolorem, ozývaly se hlasy, že zvedl včerejší lístek na ulici a chtěl se zadarmo svézt.

Ze zadní plošiny díval se na něho kontrolor.

Přijeli na roh Příkopů a Václavského náměstí. Vystoupil a čekal na trojku, aby přesedl a jel nahoru kolem Muzea a Havlíčkovou třídou na Tylovo náměstí, kde přesedne do dvojky.

Kontrolor za ním.

Ubohý muž třásl se strachy a pln neblahého tušení vstoupil do vozu trati číslo tři. „Prosím o lístky,“ řekl ve voze kontrolor.

Třesoucí rukou táhl lístek a podával ho kontrolorovi.

Kontrolor podíval se na něho a řekl: „Kam jedete?“

„Na Vinohrady.“

„Ale to smíte přestupovat až nahoře na Václavském náměstí. To vám neplatí ten lístek, co jste to vyved?“

„Ale prosím, vždyť je to jedno, jestli přestupuji dole na Václavském náměstí nebo nahoře.“

„To je dvojí, milý pane, přestupovat smíte a musíte jen na konečné stanici, abyste to propodruhé věděl.“

„Vždyť to nikde nestojí.“

„Ale nestojí, nestojí, vždyť vám to dá rozum, že přestupování musí být nějak organizováno a že všecko musí být upraveno předpisy. Správní rada se usnesla, že se bude přestupovat tam a tam, tak vám nepomůže nic. Kupte si nový lístek, nebo zavolám strážníka.“

Koupil si nový přes a dojel až na Tylovo náměstí. Tam vystoupil a čekal na dvojku.

Kontrolor šel za ním, a když vstoupili do vozu, pravil k němu: „Prosím o lístek.“

Třásl se strachy, ale dopadlo to teď dobře. Kontrolor vrátil mu lístek se slovy „děkuji“, a tak šťastně dojel, ubohý muž až k vinohradské vodárně. Jeho černé vlasy byly však, když slezl z vozu, jak sníh bílé a hluboké vrásky v žluté tváři svědčily o tom, že za tu krátkou dobu zestárl o dvanáct let. Od té doby vleče se jako churavý mrzák tímto slzavým pozemským údolím, kterým vesele projíždějí elektrické podniky královského hlavního města Prahy.

 

   


 

Nesnáze se zajatci

Petrohradský jízdní pluk úplně zklamal očekávání tovaryše Jerochymova. Nejen, že nepřešel na stranu nepřítele, ale přivedl s sebou též zajatce, dvě eskadrony Baškirů, kteří se vzbouřili proti svému rytmistrovi Bachivalejevu a přešli na stranu rudé armády. Vzbouřili se proto, poněvadž Bachivalejev nedovolil jim zapáliti nějakou vesnici na ústupu. Hledali si tedy štěstí na druhé straně.

Kromě Baškirů přivedli petrohradští též druhé zajatce, mladíky od 17-19 let, v opánkách, kteří, mobilisováni bílými, hledali nejbližší příležitost prásknout do bot.

Bylo jich asi 300, vyhublých, v domácím, roztrhaném úboru. Byli mezi nimi Tataři, Mordvíni, Čeremisi, kterým význam občanské války byl stejně znám jako luštění rovnic x-tého stupně.

Přešli v plném pořádku s vintovkami i náboji a přivedli s sebou nějakého svého plukovníka, kterého hnali před sebou. Starý carský plukovník byl celý rozježen a divoce koulel očima a ani v zajetí neopomenul opakovat svým bývalým podřízeným, kteří ho vedli jako medvěda na provaze, že jsou "svoloč" a že jim nabije "mordu".

Dal jsem rozkaz, aby zajatce umístili v prázdném lihovaru a začíslili na stravu polovičku u petrohradské jízdy a polovičku u tverského revolučního pluku.

Po tomto rozkaze přiběhl ke mně tovaryš Jerochymov i komandýr petrohradské jízdy a kategoricky mne žádali, abych si zajatce jako velitel fronty a města živil sám.

Tovaryš Jerochymov se při tom vyjádřil, že než by tu část zajatců, která má mu připadnouti na stravování, živil, že ji dá postřílet.

Komandýr petrohradské jízdy kopl tovaryše Jerochymova do nohy a požádal ho, aby nemluvil hlouposti. Své zajatce nedá nikomu postřílet, to mohl udělat hned na frontě a ne teprve nyní, když se jeho jízda po celou dobu dělila se zajatci o chleba a o tabák.

Jestli dá někoho postřílet, tak jedině toho plukovníka 54. sterlitamackého pluku Makarova.

Proti tomu jsem se opřel a řekl, že všichni důstojníci staré carské armády, ať třeba padnou do zajetí, jsou mobilisováni dekretem ze 16. června roku 1918.

Plukovníka Makarova pošleme do štábu východní fronty, kde už sedí též několik bývalých carských důstojníků a slouží přímo ve štábu.

Tovaryš Jerochymov učinil poznámku, že se takovým způsobem rozlézá kontrarevoluce po štábech rudé armády. Vyložil jsem mu, že je nad nimi dohled se strany politických orgánů a že oni jsou používáni čistě jako specialisté. Jerochymov však ve svém radikalismu div se nedal do pláče: "Holoubku, o nic jiného tě neprosím, vydej mně toho plukovníka."

Přešel pak do výhružného tonu: "Víš dobře, že v nejbližších dnech přijede sem inspekce. Co ti řekne? Upadl do našich rukou plukovník, a živ a zdráv odjede odtud. Vykašli se na dekrety, možná že je sestavovali také specialisté."

Komandýr petrohradské jízdy náhle vstal a zařval na Jerochymova: "Lenin je specialist? Mluv, něgodaj! Sovět lidových komisařů, kteří vydávají dekrety, jsou specialisty? Kakaja ty svoloč, sukin synu!"

Vzal Jerochymova za límec a vyhodil ze dveří a zuřil dál: "Kde byl jeho pluk, když jsme brali Čišmy a zajali dvě eskadrony Baškirů a batalion 54. sterlitamackého pluku i s plukovníkem? Kde se ukryl se svým tverským revolučním plukem? Kde byl se svými padouchy, když Kapelovci s Poláky byli 25 verst od Bugulmy? Vezmu svou kavalerii a vyženu celý jeho slavný revoluční pluk na posici. A kulomety dám rozestavit do zadu za pluk a tak ho poženu do ataky. Svoloč prašivá jedna!"

Vynadal ještě po matušce Jerochymovovi i jeho pluku a umlkl, když jsem ho upozornil, že takovým způsobem prováděti dislokaci vojsk přísluší jedině veliteli fronty na základě rozkazu vrchního štábu.

Vrátil se tedy k začátku naší rozmluvy, že vydržování zajatců v městě spadá jedině na komandanta města a velitele fronty. Nedá na to ani kopejky. Má v plukovní pokladně všeho všudy 12. 000 rublů a poslal už třikrát na polní kaznačejstvo za penězmi, ale nedostal ještě ani rubl.

Ujistil jsem ho, že ve své pokladně mám 2 ruble jako velitel města a fronty, že kdybych to všechno spočítal, co jsem dlužen za ten měsíc různým korporacím, které zásobovaly procházející části, že by to dělalo přes 1,000.000 rublů. Účty sice posílám do simbirského intendantstva i přes "gosudarstvený kontrol", ale doposud žádný z těch účtů není zaplacen, takže bilance mého jednoho měsíčního pobytu je "aktiva 2 ruble a passiva něco přes 1 milion rublů." A při tom tak velkolepém obratu že již třetí den piji jen čaj s mlékem a přikusuji k tomu bílý chléb, ráno, v poledne, večer, že nemám ani kouska cukru, masa že jsem neviděl přes týden, šči že jsem nejedl přes čtrnáct dní. Že se již ani nepamatuji, jak vypadá máslo nebo sádlo.

Komandýru petrohradské jízdy zvlhly oči nad vylíčením takové bídy.

"Jestli se věci takhle mají, tak budu stravovat všechny zajatce. Máme velké zásoby u našeho trainu. Malinko jsme naloupili v týlu nepřítele," řekl zřejmě pohnut. Pak si vyžádal přesný počet zajatců a odešel. Po jeho odchodu dal jsem se spojit přímo se štábem východní fronty a vyměnil jsem s ním několik depeší, dvě čistě hospodářského významu a jednu, týkající se počtu zajatců. Obdržel jsem odpověď:

 "Polnímu kaznačejstvu byl dán rozkaz vyplatit vám zálohu 12 mil. rublů. Zajatce vřaďte do vojska. Baškirské eskadrony zařaďte v petrohradský jízdní pluk jako samostatnou jednotku, kterou doplňujte zajatými Baškiry na první sovětský baškirský pluk. Zajatý batalion 54. sterlitamackého pluku zařaďte v tverský revoluční pluk. Rozbijte zajatce po rotách pluku. Plukovníka Makarova neprodleně pošlete k disposici štábu východní fronty. Bude-li se zdráhat, zastřelte ho."

Poslal jsem za tovaryšem Jerochymovem a za komandýrem petrohradské jízdy.

Přišel jedině velitel petrohradské kavalerie. Místo Jerochymova dostavil se adjutant pluku a sdělil, že tovaryš Jerochymov vzal s sebou dva ozbrojené vojáky a právě že vyvedl z lihovaru, kde jsou zajatci, plukovníka Makarova a odešel s ním k lesu.

Dohnal jsem Jerochymova na koni, když zahýbal s vojáky a plukovníkem na Malou Bugulmu v nízké smrčí.

"Kuda?" zařval jsem na něho. Jerochymov zatvářil se, jako když učitel chytí na své hrušce svého žáka, cpoucího si hrušky do kapes.

Chvíli bezradně díval se na plukovníka, na smrčinu, na své vojáky, na své boty a potom ozval se nesmělým hlasem: "Na procházku jdu, maličko do lesa s plukovníkem."

"Nu," řekl jsem, "tak jste se už dost naprocházeli, jděte napřed a já se vrátím s plukovníkem sám."

Na zježeném plukovníkovi nebylo znát ani špetku strachu. Vedl jsem koně za uzdu a plukovník šel vedle mne.

"Plukovníku Makarove," řekl jsem, "právě jsem vás vysvobodil z nepříjemné situace, zítra vás pošlu do Simbirska, do štábu. Jste mobilisován," dodal jsem vlídně.

Sotva jsem to dořekl, dal mně plukovník svou obrovskou medvědí tlapou takovou ránu do spánku, že jsem se položil bez hlesu do sněhu u cesty. Myslím, že bych tam byl rozhodně zmrzl, kdyby mne byli o něco později nenašli dva mužíci, jedoucí na saních z Bugulmy. Obrátili a odvezli mne domů.

Druhého dne škrtl jsem ze seznamu zajatců plukovníka Makarova a ze seznamu koní u velitelství města svého jezdeckého koně, na kterém plukovník Makarov zmizel, aby se dostal od rudých opět ke svým bílým. A právě v tu dobu pokoušel se tovaryš Jerochymov, který odjel do Klukveně, poslat revolučnímu vojenskému sovětu východní fronty v Simbirsku tento telegram prostřednictvím nádražního telegrafního úřadu:

"Tovaryš Gašek propustil na svobodu zajatého plukovníka Makarova od 54. sterlitamackého pluku a daroval mu svého koně, aby týž mohl se probrati na stranu nepřítele. Jerochymov."

A telegram také opravdu došel do Simbirska

   


 

Nešťastná historie s kocourem

 

Pan Hustoles řekl jednou v debatě ke svému sousedu Křičkovi: "Vaše strana, to je moc krásná strana. Když nějakého lumpa odřiznou od šibenice, jde hned kandidovat na program vaší strany."

Pan Křička na to prohlásil: "Však my se, pane Hustoles, ještě uvidíme."

Pan Hustoles měl vedle politické prozíravosti velkého černého kocoura, který sedával na prahu jeho hokynářského krámku. Kocour ten těšil se oblibě v celém okolí a obyvatelstvo vážilo si toho kocoura pro jeho bodré chování, veselou mysl, která, jak známo, je pět desetin zdraví; kocour ten byl dále ctěn pro svou přítulnost, a jaktěživo by někoho nenapadlo, že vyskytne se v nejbližším okolí nepřítel tohoto výtečného zvířete.

Vyvstal však přece v osobě pana Křičky, který po známé politické hádce s panem Hustolesem řekl k osmiletému synovi Josefovi: "Pepíčku, až uvidíš tu černou potvoru toho pitomého Hustolesa, šlápni jí na ocas."

Které dítě by radostně neprovedlo takové vznešené důvěrné poslání?

Pepíček šel, šlápl kocourovi na ocas a přidal ke svému výkonu ještě to, že kocoura celého poplival, až jedné staré ženě naproti srdce nad tím pukalo.

Pak utekl. Kocour v prvém okamžiku nevěděl, co si o tom má myslit, ale pak rozmyslil si to a dospěl k tomu, že to bolelo, co s ním ten kluk dělal, a že když foukal na něho z úst vodu, že to bylo nepříjemné. Do večera dokonce si pomyslil, že to bylo potupné ...

Umínil si, že si dá na kluka pozor.

Pepíček dostal od otce za své statečné chování krejcar a byl mu slíben další, když bude pokračovat ve svém jednání, neboť v kocourovi viděl pan Křička celou nepřátelskou politickou stranu, poněvadž kocour byl majetkem jeho politického odpůrce.

Pepíček nešlapal tedy jen na ocas kocourovi, nýbrž celé protivné politické straně, a neplival jen na kocoura, nýbrž na všechny politické přívržence té strany, jejímuž členu patřil ten černý kocour.

Pepíček šel do politického boje vesele.

Kocour sedí přede dveřmi, zdá se, že spí. Okolí jest však na omylu. Kocour se jen přetvařuje. Nikdo mu to nesmí mít za zlé, neboť nechodil do školy a neslyšel, že přetvářka je hřích ...

Kocour přetvařuje se tedy ve své nevinnosti a Pepíček mu šlápne na ocas a plivne mu na hlavu.

Vtom ale kocour vyskočí a kousne Pepíčka do nohy.

Když už je v tom, prská, šplhá se po Pepíčkovi, seká ho drápy, syčí, vrčí, pak ho ještě kousne do ucha, sleze z Pepíčka a vážně s ocasem do výšky odchází od řvoucího kluka a spokojeně usedá na práh krámku svého pána a rozšafně přede.

Když Pepíček přišel domů uřvaný a zkrvavený, zvolal pan Křička: "Zaplaťpánbůh, konečně jsem tě dopad, pane Hustolesi," a vedl Pepíčka na policejní komisařstvi, kde policejní lékař Pepíčka prohlédl, sepsalo celé věci protokol a policejní komisař pak nařídil, aby byl kocour zatčen a odevzdán ke zvěrolékařské prohlídce.

Dva strážníci vypravili se proto na kocoura, zatkli ho jménem zákona, a poněvadž kocour chtěl utéci, škrábal a prskal, nezbývalo nic jiného než poslat pro obecní truhlu, do které kocoura zamkli, když se byl předtím dopustil jak veřejného násilí, zakousnuv se do policejní uniformy, tak i spáchal urážku stráže, prskaje na strážníky. Co vrčel, nebylo možno zjistit.

Kocoura převezli tedy na zvěrolékařské oddělení zemědělského odboru věd technických, strážníci o jeho chování podali raport: "Když jsme pro něj přišli, škrábal, prskal, kousal. Zavolali jsme obecní truhlu a po zoufalém odporu hodili do košatinky.

Chtěl nám utrhnout revolver."

Protokol ten byl sepsán, podepsán a předložen státnímu návladnictví.

Státní zastupitelství shledalo v jednání pana Hustolesa přestupek nedostatečného opatření zvířat.

Předně kocour nebyl přivázán na řetězu a nebyl opatřen náhubkem.

Pak to bylo v době voleb, kdy zvíře může lehce dostat vzteklinu.

Dále mezi panem Křičkou, otcem kocourem napadeného syna Josefa, a mezi panem Hustolesem, majitelem černého kocoura, napadnuvšího hošíka pana Křičky, bylo již po delší čas politické napětí. Státní zastupitelství má tudíž za prokázané, že kocour pana Hustolesa jednal úmyslně v tom smyslu, aby hošíka politického nepřítele svého pána na těle poškodil, což se mu též povedlo a kterýžto čin dokonal. Poněvadž však dle platného rakouského zákona ze dne 8. ledna 1801 sluší považovati kocoury za osoby slabomyslné, za které jejich majitelé ručí svým jměním a životem, tu vina spočívá jedině na panu Hustolesovi.

Mezitím byl již prozkoumán v ústavě zvěrolékařském na zemědělském odboru věd technických duševní i tělesný stav kocourův a spisy postoupeny státnímu zastupitelství.

Dobrozdání znělo:

Pan František Hustoles

Vyšetřený jest silných kostí, dobré výživy, trpí však zánětem okostice, takže jeho kousnutí může býti i životu nebezpečné.

Z těchto důvodů jest žádoucno, aby byl vyšetřený utracen.

Dr. M. Kašpárek

Státní zastupitelství poslalo tento spis k vyřízení na policejní komisařství, kdež byl ihned zařazen do registratury týkající se záležitosti pana Hustolesa.

Kocour byl mezitím odevzdán Hustolesovi, a jaké bylo překvapení ubohé jeho rodiny, když v pět hodin ráno přišli pro pana Hustolesa čtyři strážníci, kteří nešťastného muže odvedli. Na policejní strážnici přísný policejní strážmistr otázal se nepříliš vlídně předvedeného: "Jste František Hustoles?"

"Prosím, milostpane!"

Mladičkému strážníkovi v koutku zaleskly se v očích slzy.

"Dejte sem spisy týkající se Františka Hustolesa a nebrečte."

Přinesli je.

"Poslyšte místodržitelské nařízení, Hustolesi, ze dne 15. června 1911 číslo 75289:

V záležitosti Františka Hustolesa schvaluje se na základě zvěrolékařského dobrozdání čís. 2145/65, aby týž byl neprodleně utracen. Proti tomuto usnesení není odvolání na základě §5 zákona o dobytčím moru ze dne 12. února 1867.

C. k. místodržitelský rada Vaníček

"Jak vidíte," řekl nešťastnému muži policejní strážmistr, "není z rozsudku odvolání. Sepište svoje poslední věci a neřvete. Utracen budete tak jako tak, jen co přijde z Vídně potvrzení rozsudku a poukaz, jakým způsobem máte býti utracen."

Jsem vskutku žádostiv, jak se pan Hustoles z toho vymotal.

   


 

Nešťastný gondolier Vittore

Benátská vzpomínka

Gondoliér Vittore stal na gondole u Ponte di Rialto, přepažující v těch místech Velký kanál, a čekal na cizince. Bylo to k večeru. Aby přilákal nějakého na svou loďku, zpíval tím měkkým nářečím gondoliérů:

Caro fio, puto mio,

ve potè, licar i dei, se xè bei,

no xè per mi...

„Milý synáčku, hezká osobičko, poslyš slovo: svou ruku polib si sám. Jsi jistě dosti hezký, ale ne pro mne ...“

Pozoroval jsem ho hodnou dobu od Ponte di Rialto a viděl, že žádný z cizinců nedá se zlákat zpěvem na jeho gondolu.

Pokračoval tedy silnějším hlasem:

Via! sclargemose,

Destachemose,

E passemola cosi!

„Vzhůru, my se rozloučíme, jeden druhému se vyhnem. Každý žij tak pro sebe!“

Nemělo to žádného účinku na kolemjdoucí cizince, kteří spěchali k Svatému Salvátoru. Vyzpíval již celou řadu písní, zpíval již smutné písně, pak bylo slyšet, že proklíná, a za chvíli nato slyšel jsem, jak překvapeně vykřikl: „Madonna mia!“ To jsem stál před ním a tázal se, za jakou cenu by mne dovezl do molo Riva degli Schiavoni, pod dožecí palác

Pět lir. pane,“ pravil s nestydatostí gondoliérů. Dám liru,“ odvětil jsem klidně. Postavil se do gondole a počal zpívat:

Caro fio, puto mio,

ve potè, licar i dei, se xè bei,

no xè per mi...

„Liru,“ přerušil jsem ho, „jinak, destachemose, jeden druhému se vyhnem, milý Vittore!“

Vittore jevil překvapení. „Signor, cizinec, mne zná?“

„Znám, vždyť jsem byl při tom, když vás hodila ta hezká žena předevčírem pod Svatým Silvestrem blíže ,Domo Tupolo’ do Velkého kanálu. Vy se nestydíte být shozen od ženy do Velkého kanálu? Pojedeme tedy za liru a při plavbě povíte mně něco víc o celé věci.“

„Aspoň dvě liry, signore cizince.“

„Liru padesát, Vittore.“

„Madonna mia, tedy platí!“

Jeli jsme tedy po Canalazzo, jak říkají Benátčané, tou tři tisíce osm set metrů dlouhou vodní promenádou, vodní ulicí paláců, jichž dnes ještě třicet architektonicky znamenitých vysílá do Velkého kanálu své sloupy, obarvené podle barev ve znacích patricijských rodů.

Za sebou zanechali jsme Ponte di Rialto, až do novověku jediný kamenný most přes Canale Grande, z něhož špína zrovna kapala.

Naproti stála budova finanční intendantury a na druhé straně Palazzo Manin, nyní národní banka, kteréžto dvě budovy, kromě slavné historické minulosti, víže ještě jedna páska. Totiž úplný nedostatek peněz!

Palazzo Grimani! Naproti němu letěl předevčírem do Velkého kanálu gondoliér Vittore, shozen do něho vlastní ženou.

Sám začal o tom hovor. „Madonna mia,“ pravil, když jsme na druhém břehu viděli Domo Tupolo, „tam mne vlastní žena Marta hodila do vody. Truchlivá historie, pane!

Pomodlím se k svaté Panně a pak vám budu vypravovat.“

Vytáhl z kapsy růženec a modlil se k Madonně. Gondola proplétala se mezi loďkami, kolem zpívali gondoliéři a vody Velkého kanálu páchly hanebně. Ženy vylévaly z pobřeží špínu do vody. Leklé ryby a mrtvá kočka, kterou proud unášel stále za námi, doplňovaly pohled na Canalazzo. Nebylo v tom zcela nic poetického. V některých oknech paláců sušili prádlo a na pobřežních ulicích okouněli špinaví žebráci, kteří se nechovali nijak slušně. Jednomu’dokonce překážely jen rozbité kalhoty z námořnické uniformy, aby si neudělal úplné pohodlí a nevykřikoval neslušná slova do Kanálu úplně nahý.

Vittore dokončil večerní modlitbu, zaklel, poněvadž nějaký opilý gondoliér málem by byl zubatým předkem své gondoly vrazil do naší, a počal vykládat:

„Byl-li signor na ostrově San Michele, tu ví, že po smrti přijdu, jako každý Benátčan, na ten ostrov, a neví-li, že tam je hřbitov Benátčanů, dovezl bych ho naň za tři liry. Když tedy signor ví, že na San Michele je hřbitov, povím mu, co neví. Jestli signora po hřbitově provázel starý Bartolomeo, tu signor měl si odplivnout, neboť má žena Marta je dcerou průvodčího cizinců po ostrově, starého Bartolomea. S Martou jsme se znali již dávno. Jezdívala na molo Riva degli Schiavoni kupovat melouny a fíky, ze kterých dělával Bartolomeo, bůh mu to nemůže odpustit, nápoj. Nakládal je do vína. Hle, teď jedeme kolem Palazzo Contarini delle Figuře, Palazzo Balbi, Palazzo Foscari. Ten nápoj (tamhle je Palazzo Giustiniani) převařoval a byl tak silný, že deseti litry opil jednou celou rodinu Nazoniů, která jela tam pochovat starého Nazoniho. Jednou vezl jsem cizince k němu a tu mne pozval na lahvici. Povídáme, povídáme a já najednou se počnu vychloubat, že celý ostrov La Giudecca obepluji pětkrát. Vsadili jsme se. Napravo máme palác Rezzonico, naproti Palazzo Grassi, Palazzo Contarini Corfu. A víte, oč jsme se vsadili? Já dal do sázky svou gondolu a starý Bartolomeo svou dceru Martu. Hned jsme šli do Capella Emilia a tam před sochou sv. Antonia poprosili jsme světce o požehnání naší sázky. Ty fíky ve víně naložené dělají divy, signore. Nalevo je pod řetězovým mostem Akademie, pak palazzo Manzoni, pane, a naproti mostu Palazzo, dříve zvané Cavalli, nyní Franchetti. Signore! Já pětkrát obeplul La Giudecca, pětkrát proplul Traghetto per Chioggia, ne na gondole, pane, tak sázka nebyla, ploval jsem jako ryba, ploval, jako když se koupají cizinci na ostrově Lido. A bohužel jsem se neutopil, madonna mia!“

Byl zřejmě pohnut a zahrozil směrem k ostrovu San Michele.

„Signore, já vyhrál Martu, ale já ji nechtěl. V těch dobách gondoliér vydělával peníze, a proto Marta chtěla mne. A vidíte, pane, svatý Antonio chtěl, abych si ji vzal. Přišel mne navštívit. Na Spigia di Santa Marta popíjíme jednou do rána v osterii (krčmě) bratrance Massariho, a tam, co je Punta di Santa Maria, lehnu si na nábřeží, abych se prospal. A kdo nepřišel ke mně ve snu! Sv. Antonio! ,Pil jsi,’ pravil ten světec, ,na Spigia di Santa Marta, tak si musíš vzít Martu, jinak má socha zmizí z chrámu Santa Maria della Pieta, a víš, co to znamená pro Benátčany? Mor!’ - Signore cizince, vy na mém místě byste též neudělal nic jiného, než vzal si Martu. A vidíte! Tři dny po svatbě, když jsem jí nakoupil šperky a dal peníze, prodala šperky a peníze dala praseti Magnenovi, aby si ten mohl koupit gondolu. - Nalevo je, pane, Palazzo Corner della Cà Grande, nyní prefektura, a dále, naproti prefektuře, myslím, že vidíte dobře, signore, Palazzo Dario. - To prase, Magneno, stalo se milencem mé ženy. Vozíval ji po gondole, koupené za mé peníze. Přišlo mně to laciněji, poněvadž jí kupoval teď šperky on. Nakonec opustila Magnena a chodil za ní Jacopo Sovino. - Jestli, pane, budete chtít si koupit laciné mosaiky, vidíte nalevo vedle Grand-hótelu Salviatiho skladiště mosaik. - Marta namluvila si tedy Sovina, a poněvadž já i její bývalý milovník Magneno byli jsme trochu pohoršeni, že veřejně se dala od něho obejmout, šli jsme vyhledat Sovina a požádat ho za vysvětlení. Zprvu myslil, že ho jdeme probodnout, a pak teprve, když jsme mu řekli, aby schoval nůž, požádal nás za odpuštění. Domníval se prý, že Marta nemá ani muže, ani milovníka. Pozval nás na láhev vína a častoval nás tak dlouho „Slzami Krista Pána“, až jsme mu odpustili. - Naproti tomu parníku zde stojí chrám San Gregorio, pane, a pod ním je právě ta krčma, kde jsme Sovinovi odpustili. - Myslil jsem, že budu nyní aspoň trochu šťasten, neboť má-li Benátčanka jednoho milovníka, pane, není to tak špatné - ale Marta, signore, jich měla za tři neděle o tři víc než tucet, madonna mia.“

„Měla Giovanniho, Antonia, Floriana, Girolama, měla Bajamontea, Alessandra, Pietra, Guglielma, namluvila si Giorgiona, Leonarda, a milovala Paola, přísahala lásku Cataneovi a dala si ráno dostaveníčko s Tintorettem v obecných zahradách. Dovezl ji tam milovník bárkář Olivolo a večer sešla se téhož dne s Nicolou Ghettelem. - Řekněte mně, koho jsem měl zabít z těch lidí? Bylo jich pomalu tolik, jako ryb v lagunách. - A nakonec jsem se do své ženy sám zamiloval a složil na ni píseň, kterou jsem zpíval v gondole:

Vu xè cara Marta mia,

carissima, cara mia!

(Vy jste, milá Marto má, nejmilejší milá má.) - A vidíte, signore cizince, ti chlapi si to zakázali, abych zpíval o Martě. Navedla je Marta, která nesnesla, aby její vlastní muž zpíval o ní, že je jeho milá. - Za půl roku, kdybych byl chtěl zabít jejího milovníka, byl bych musil pobít všechny gondoliéry.“

Vepluli jsme do kanálu Svatého Marka.

„Madonna mia,“ pokračoval Vittore, „za ten rok utekla mně s tolika, že si jejich jména nepamatuji, a v celém kalendáři není tolik svatých mužských jmen, kolik lidí si ona namlouvala. - Nu, a předevčírem jsem ji potkal pod Svatým Silvestrem, blíže ,Domo Tupolo’. Celý rok jsem s ní nemluvil, celý rok u mne nebyla, a víte, pane, já ji měl stále víc a víc radši. Jdu tedy k ní a pravím: ,Marto, mohla by ses stydět a jednou konečně se vrátit k svému muži.’ Nešťastnou náhodou řekl jsem to tak hlasitě, že to mohly slyšet ženy, co prodávají melouny, citrony, pomeranče, fíky a polentu.

‚Nevíš,’ pravila celá zahanbená Marta, ,že muž nesmí ženě před ženami vytýkat její milovníky?’

O tomto zařízení jsem nevěděl, pane, a proto jsem řekl: Styď se!’ Sotva jsem to dořekl, chytila mne - je po otci silná jako parník - a už jsem letěl do Canalazzo, madonna mia. - Hle, již jsme na molo Riva degli Schiavoni, signore, přidejte laskavě půl liry.“

Pohnut neštěstím jeho přidal jsem mu půl liry a stiskl ruku.

„Pane!“ volal za mnou gondoliér na břeh, „budete-li chtít někam jet, nezapomeňte na nešťastného Vittora pod Pontem di Rialto.“

Odcházel jsem. Za mnou zněl zpěv Vittorův, který lákal cizince na svou gondolu:

Caro fio, puto mio,

ve potě, licar i dei, se xě bei,

no xě per mi...

A za chvíli slyšel jsem:

Vu xě cara Marta mia,

carissima, cara mia!

Dal jsem se do smíchu nad neštěstím gondoliéra Vittora ...

   


 

Neštěstí pana Bendy

 

Každého dne, když přišel úředník Benda do kanceláře, vypůjčoval si noviny.

„Já, víte,“ říkával, „o noviny nestojím, jen tu a tam chci vědět, jak to ve světě stojí. Časy se mění každý den a s nimi svět. A víte, kupovat a předplácet nemohu.“

„Co nemůžete,“ odporoval naproti sedící oficiál Karta, „nemůžete, vy, starý úředník, nemáte než jednu dceru. Vy jste zkrátka a dobře držgrešle.“

„Oho, pane kolego,“ hájil se Benda, „víte, že kupuji si vilu a hledám v novinách inzeráty. Až půjdu do penze, usadím se v ní a budu hospodařit. Kousek zahrádky při ní musí být. Tam budu okopávat záhony zeleniny. Ceník semen už jsem si koupil.“

Kanceláří ozval se smích.

„Co se smějete? Člověk musí se vším napřed zásobit,“ durdil se Benda, „až pak okopu zahrádku, půjdu k obědu, a odpoledne se podívám do chléva a prohlédnu žlaby.“

Kolem dali se do smíchu.

„Vždyť jste už obědval,“ podotkl koncipista Malý.

„Držte se zpátky,“ zlobil se Benda, „já prohlédnu žlaby, zdali mají krávy co jíst. Já totiž budu si držet dvě krávy. Budeme doma vyrábět máslo, sýr a podobně. Každý večer studuju hospodářské knihy. Abych nezapomněl, ze stáje půjdu se podívat na husy a slepice. Pak se nasvačím a půjdu na procházku. To bude život.“

„Tak pročpak si už jednou nekoupíte vilu s hospodářstvím?“

„Inu, proč? Když je všechno drahé. Já jsem se už nahledal, celé okolí Prahy jsem zbrousil, a samá drahota.“

„Však se vypravuje, že do Šárky nesmíte a Říčany s Mukařovem že vám zakázali. Jak prý tam vidí takového laciného kupce, dostávají prý tam horkost,“ ozval se oficiál.

„Vy pořád žertujete a špičkujete,“ zlobil se Benda, „raději mně půjčte noviny, ať se podívám, zdali tam něco není pro mne ke koupi.“

„Dnes je tam něco pro vás, ale to si musíte přečíst.“

„Co? Je to laciné?“

„No a jak, podívejte se jen sem,“ oficiál Karta vytáhl ze zásuvky noviny a ukázal prstem na tento inzerát:

Dům se prodá blíže Brna ve Svojšicích, s pozemky ve výměře 435 měr, mezi tím 135 měr lesa ke kácení, se živým i mrtvým bohatým fundem, v příjemné krajině. Bližší sdělí majitel Karel Servus. Poslední stanice Svojšice. Cena 560 zl.

Krátkozraký pan Benda četl, četl ještě jednou, pak složil ruce do klína a nepozoruje potutelný úsměv ostatních, řekl: „Můj bože, to je láce, člověk by ani nevěřil.“

„I co by nevěřil,“ horlivě vykládal oficiál Karta, „to víte, Bendo, že se najdou takoví dobrodinci, kteří chtějí, aby si každý mohl koupit hospodářství. To víte, dobrodinec to být musí. Považte si, 135 měr lesa, 435 měr pozemků a dům za 560 zlatých.“

Praktikant Louda u protějšího stolu smál se, až mu cvikr spadl s nosu.

„Co se smějete,“ durdil se Benda, „že si to chci koupit? A koupím si. 560 zlatých mám, snad ještě něco sleví, když je to takový dobrodinec. Budu napřed podávat 400 zlatých.“

„To abyste ještě dnes tam jel,“ mluvil dále oficiál Karta, dávaje kolegům znamení rukou, aby se nesmáli, „když je to tak laciné, bude tam nával, přispište si. Teď máte půl deváté, jděte k přednostovi, požádejte o dvoudenní dovolenou, pak jděte si pro peníze a o půl dvanácté jede rychlík k Brnu za pět hodin jste ve Svojšicích.“

„To bude peněz,“ lekal se Benda.

„Radši už jděte, ať nezmeškáte,“ radil oficiál, „dnes večer už budete statkářem za 560 zlatých. Bože, to je láce, já mám chuť tam sám jet.“

Starý účetní Benda podíval se ještě jednou na inzerát a pak šel požádat o dvoudenní dovolenou.

„Mně je ho líto, Karto,“ obrátil se po jeho odchodu oficiál Balota ke Kartovi, „on tam pojede a ještě ho tam zavrou. Tos mu neměl dělat, pročpaks ty dvě nuly na konci vyškrábal?“

„I dobře mu tak, lakomci, má pěknou dceru. Chudinka nikam nejde, nikam nesmí, do divadla nikdy, do zábavy, nikdy, stálo by to moc peněz, ať je tedy doma. Kdyby neměl peníze, ale dobře vyženil, peníze měl už předtím po tatíkovi, teď každý rok pár set uhospodaří, ať tedy pyká za svou lakomost. To bude legrace, až se vrátí z cesty.“

„Jestli se jen z té útraty nezblázní,“ podotkl praktikant Louda.

„Už pojedu,“ hlásil ve dveřích účetní Benda. „Přednosta řekl, jen abych jel.“

„Tak vám přejeme všeho štěstí a nezapomeňte na nás až budete velkým pánem,“ přál oficiál Karta, „nezapomeňte tedy, že o půl dvanácté jede rychlík k Brnu.“

***

Statkář Karel Servus byl právě po svačině a pokuřoval si doutník.

„To je zvláštní, Josefíno,“ obrátil se ke své manželce, která u okna četla noviny, „že odpolední pošta nepřinesla ani jednu nabídku ke koupi. Či se jim zdá cena 56.000 zlatých velkou? Mohl by tak někdo přijít, abych něco slevil.“

Ozvalo se klepání na dvéře.

„Volno!“

Do pokoje vstoupil pan Benda s kufříkem v ruce. „Moje úcta,“ obrátil se ke statkáři, „mám tu čest mluviti s panem Karlem Servusem?“

„Prosím!“

„Četl jsem dnes váš inzerát,“ pokračoval Benda, utíraje si upocenou, hubenou tvář velkým modrým šátkem, „poněvadž se mně vše zamlouvá, přijel jsem, abych na vlastní oči viděl, co chci koupit. Jsem vrchní účetní Benda z Prahy.“

„Těší mne velice, okamžitě dám zapřáhnouti kočár, abychom si prohlédli všechny polnosti i les, zatím prohlédneme si obytné stavení.“

Účetní Benda po celé cestě vyrážel ze sebe jen výrazy obdivu.

Byl již večer, když se z projížďky vrátili.

Statkář odebral se ještě do čeledníku dáti rozkazy na zejtřek a pan Benda zůstal s paní Servusovou samoten.

„Nu, jste spokojen?“ tázala se ho paní statkářka.“

„Jsem, milostivá paní.“

„A cena také není přílišná, není-liž pravda?“

„Milostivá paní,“ řekl Benda prosebným hlasem, „400 zlatých dal bych milerád za všechno.“

Paní Servusová dala se do smíchu. „Vy jste čtverák.“

„Nu, tak dám 500 zlatých,“ smlouval Benda dále.

Paní Servusová, když viděla vážný, hubený obličej pana Bendy, přestala se smát. Ve svitu lampy vypadal pan Benda příšerně. Holohlavý byl úplně a černé vousy, visící mu po tureckém způsobu dolů s hubených tváří, leskly se a při každém otevření úst cvakaly jeho dásně.

A teď ještě ke všemu nabízel 400 zlatých a pak 500 zlatých za statek, který chtějí prodati za 56.000 zlatých.

Ten pán je blázen, pomyslila si paní Josefína, s bláznem nebudu pohromadě. „Odpusťte,“ pravila k panu Bendovi, „musím se podívat, kde je můj muž.“

Vyšla ven a vyhledala pana Servusa. „Karle, poslyš,“ pravila k němu celá udýchaná a zbledlá, „to je pěkný pán! To je blázen! Jestlipak víš, že chtěl dávat 400 zlatých za všechno a pak dával 500 zlatých. A jak ti vypadá. Koulí očima a pořád cinká penězi v kapse.

„Tohle je pěkné,“ vzdychl pan Servus, „já na něm už leccos pozoroval, když jsme jeli. Už mluvil něco o 400 zlatých, ale já mu dobře nerozuměl. Třikrát mně řekl pane dobrodinče. Pak mluvil něco o okopávání zahrady a o žlabu.“

Div oba manželé nevykřikli, neboť v čeledníku objevil se pan Benda.

„Já dám 520 zlatých za všechno a plácněme si,“ pravil kouleje očima.

„Dobrá, dobrá,“ řekl zbledlý pan Servus, bera se stěny svazek klíčů. „Sklep jste ještě neviděl. Vemte si zde tuto svítilnu.“

„No, podívám se, ať už vidím všechno.“

Když sestoupili do sklepa, chytil pan Servus pana Bendu za krk, sfoukl rychle lampičku, strčil jím na brambory a pak upaloval, zamykaje rychle za sebou všechny dvéře.

„Už jsem toho blázna zamk, ráno ho odvezou do Brna,“ pravil spokojeně nahoře Servus ke své manželce. „Slyšíš, jak dělá rámus?“

Když za tři dni pan Benda vrátil se do kanceláře ještě přepadlejší a hubenější než dříve, řekl, když se ho ptali, jak pochodil, s nuceným úsměvem: „Ne příliš dobře, měl jsem neštěstí.“

Více z něho nedostali ani slova.

     


Nevědecká věda

V jednom ilustrovaném časopise anglickém nedávno objevila se podobizna staršího pána, který výbojně přes brejle hleděl do světa. Byl to Martin Wood, slavný učenec, který v 56 letech dostoupil vrchole slávy, jak stálo v nadšeném článku, líčícím jeho život.

Od dvaceti let nedala mu spát následující věc. Ve vnitřnostech brouků střevlíků žije zvláštní druh příživníků, patřících mezi červy zvané „vlasy“.

To jest věc všeobecně známá a mrzí patrně nejvíc střevlíky. Nebyl také doposud založen žádný lidumilný spolek ku potírání této nákazy mezi střevlíky.

Pan Martin Wood díval se však na věc z jiné stránky. Počal trpět fixní myšlenkou, že když střevlíci nosí s sebou příživníky, proč by nemohli opět jiní paraziti žít v oněch příživnících střevlíků.

A po 36 let chytal střevlíky, dranžíroval je jemnými přístroji a dával parazity, které v nich našel, pod mikroskop, aby zase nalezl, jaký tvor zas činí žaludeční obtíže těm malým bytostem.

Slavný učenec chytal střevlíky ve Skotsku, v Irsku, ve Walesu, v Německu, ve Francii, v jižní Evropě, přeplavil se do Ameriky, až konečně po 36 letech zjistil příživníky parazitů v střevlících v jednom druhu těch brouků v horách Pyrenejských.

To všechno dělal za podpory anglické vlády a různých učených společností.

Kdyby se ho někdo zeptal, proč tohle všecko prováděl, snad by řekl, že v zájmu toho, aby nové obzory se objevily lidstvu.

Myslím však spíše, že by nedovedl odpovědít, co dobrého pro lidstvo to má za účel, párat střevlíky po 36 let. A když povážíme, že takovému muži, který patří spíš do dobře střežených, vyvatovaných místností, dávaly se podpory vládní, podpory soukromé, že ty tisíce padly na střevlíky, na vý-zkum parazitů jejich parazitů, nemůžeme si jistě nepomyslit, že učenci toho druhu jsou vlastně sami paraziti na těle lidstva, kteří zadržují jeho vývoj.

Co za 36 let s tou energií, s těmi prostředky, kterými disponoval ten blázen Martin Wood, dalo by se pro lidstvo pracovat ve směru praktickém, pro všeobecné blaho. Takhle z těch 36 let a z toho všeho má radost jen několik bláznů podobného druhu, kteří si přečtou pojednání pana Martina Wooda. A možná že někdo zas nových 36 let bude hledat v oněch parazitech parazitů nové příživníky.

A tomu se říká věda. A je to věda, že by člověk nad jejími úspěchy nevycházel z pláče. Je věda skutečná, mající zájem o blaho lidstva, věda vysvoboditelka lidstva z chorob fyzických i morálních, a na druhé straně zas věda vzbuzující úděs a hrůzu.

Vynález třaskavin měl v některých oborech praktické důsledky. Pak ale počala se střelnou bavlnou plnit torpéda, šrapnely plnit ekrazitem.

Věda se stala katem. Chemie zasnoubila se s moderní válečnou technikou. A plakaly matky a manželky nad zkrvácenými beztvárnými masami na bojištích. A to proto, poněvadž jednomu chemikovi před lety podařilo se objevit nitráty a jich výbušnost. A tento druh vědy, chemie, právě v oboru třaskavin dosahuje velké vážnosti.

U vlád všech států jest váženější ten, kdo objeví nový bezdýmný střelný prach s větší expanzívností, než ten, kdo objeví nějaké sérum proti nakažlivé nemoci.

Ten přišel uzdravovat, ten přišel zabíjet. Poslední ovšem je ozdoben řády. Mívá také obyčejně krásný pohřeb, poněvadž vyletí pravidelně při nějakém novém pokusu sám do povětří.

Pak přijde takzvaná věda bezradná. Učenec si neví s něčím rady. To bývá velmi často a snad to již věda nese sama s sebou. A bývá to zase tak, že pro praktický život ty výzkumy nemají smyslu.

Ve Francii žil jeden znamenitý astronom. Ten počítal 50 let a za 50 let vypočetl, že roku 1911 objeví se nějaká nová vlasatice. Vypočetl to s takovou určitostí, že když se roku 1911 neobjevila, skočil z hvězdárny v Touloně. V odborných vědeckých časopisech za nějaký čas po tom byla však jeho pověst rehabilitována. Stálo tam, že by se byla ta vlasatice doopravdy objevila 12. června 1911, kdyby se byla zatím nerozplynula dvacet let předtím v prostoru. Když však se roku 1913 objevila nějaká neznámá vlasatice, psalo se, že to bude asi ona, toho nešťastného učence.

Je tedy otázka, kdo si tu dělal legraci. Jestli vlasatice z učenců či učenci z obecenstva.

V Pürschském údolí ve Švábsku našli roku 1872 podivný předmět v jednom geologickém útvaru. Komise zjistila, že je to nevyvinutá kostra pračlověka, zbytek potratu v pračlověku.

Za deset let objevil se snaživý učenec, který shledal, že ten nevyvinutý pračlověk je kostra jednoho předpotopního pozemního mloka.

Psaly se o tom velké úvahy a četná vědecká pojednání. Dnes to leží v muzeu ve Freiburce pod označením, že je to hlava a páteř ptakoještěra.

U nás na gymnasiu měli jsme na nerostopis profesora P. Byl to odborník na slovo vzatý. Sepsal pro lidstvo ohromně důležitý spisek Praktické vypočítávání povrchu drúzy ametystové. Nutil nás, abychom sbírali nerosty. Jednou nepoznal slepenec. Stalo se pak zanedlouho nato, že jsem doma ukradl nebroušený velký granát. Předložil jsem ho panu profesorovi s poznámkou, že jsem ho našel v Šárce v potoku.

Nikdy tam granáty nebyly, ale ve výroční zprávě gymnasia bylo pojednání našeho profesora nerostopisu „Po stopách granátů v okolí Prahy“.

Ve vědě jsou známí němečtí učenci.

Byl to Němec dr. Kraus, který přece napsal 300 stran tlustou knihu o tom, proč čápi a vodní ptactvo mají zvyk stát na jedné noze.

A ještě důkladnější jsou Němci v jazykozpytu. Jeden německý učenec v Berlíně vydal knihu, ve které dokazuje německý původ Prahy. Hradčany, to je staroněmecké Gardein, zahrádka, z toho Hradschin = Hradčany. A mytická postava Libuše též dle téhož učence původu německého. Libuše, to prý byla žena, která = die liebte Busch. Milovala křoví, z toho Libuše.

Busch byl také německý malíř. Možná že toho Libuše milovala.

K takovým žvanilům důstojně druží se ovšem katoličtí učenci, jejichž ptačí mozky právě stačí na to, psát o tom, kolik ďáblů se vejde na špičku jehly, a kteří ještě dnes hádají se o to, kudy lezl Noe do archy, jestli dveřmi nebo oknem.

            


Neveřejné sezení

Druhý soudní senát projednával od půl deváté do dvanácti šest případů. Dvě krádeže, jednu zpronevěru a tři případy veřejného násilí. Totiž naražený klobouk policejnímu strážníkovi, jednu facku dodanou obecnímu hajnému a pak utržený knoflík od blůzy četnického strážmistra.

Případy byly velice nudné, až na jednu epizodu, kdy dozorce musel přivésti jednoho svědka přímo ze záchodu na chodbě ku přísaze, aby zbytečně senát nezdržoval. Jinak, jak říkám, nic zajímavého se nestalo. Pokud se týkalo krádeží, šlo o nádražní krádeže, a pro zpronevěru objevil se před soudem mladičký plačící kontoárista, který neměl tolik síly, aby odnesl do banky svěřený mu obnos 320 korun. Odjel s penězi do Drážďan, prohlédl si zoologickou zahradu a odjel zase do Prahy, kde se udal. Nyní s pláčem odpovídal na otázku, proč to udělal, že chtěl vidět ty opice v Drážďanech. Že se tolik zajímal o přírodopis, dostal za to 3 měsíce.

Před dvanáctou hodinou byl tedy výsledek práce senátu tento: 5 měsíců, 3 měsíce, 4 měsíce, 2 měsíce, 6 měsíců, 2 měsíce. Šlo to na odbyt jako housky na krámě. A ještě měly být projednány čtyři případy. Dva případy těžkého ublížení na těle, jeden nebezpečného vyhrožování a pak přečin shluknutí.

Za těchto okolností nebylo naděje, že by členové senátu dříve přišli k obědu jak v šest sedm hodin večer, neboť na to těžké ublížení na těle bylo čtrnáct svědků účastníků, neboť ten hrdina popíchal čtrnáct lidí.

Předseda senátu pohlédl zoufale na votanta nalevo, který se smutně díval na zapisovatele, mladého soudního praktikanta, který by byl málem plakal, když si vzpomněl, že měl ve tři hodiny přijít do kavárny hrát jednadvacet.

Předseda senátu zas tak smutně podíval se na votanta napravo, který pošeptal svému kolegovi, že mu kručí v břiše.

Bylo jim z toho úzko. V tom okamžiku přestávali být přísnými soudci a hnulo se v nich srdce, lidské srdce kleslo jim přes pobřišnici do břicha a tam počalo tlouct, hlasitě tlouct. A odtud počalo zas se vracet to přísné soudcovské srdce nahoru a usadilo se v žaludku a tam počalo řádit, skákat, zpívat.

Předseda senátu zápasil chvíli s povinností, která znamenala bít se zde ještě bez přestávky s obžalovanými o slovíčko, neúprosně tázat se, hledět je zkoupat a utopit s pomocí veřejného žalobce v paragrafech, hádat se s obhájci, poučovat svědky o přísaze, a to je nejnudnější. Vykládat jim, že jest přísaha, totiž křivá přísaha, hřích, ale hlavně že se trestá od jednoho roku až do pěti let. Tedy zvedněte dva prsty u pravé ruky a říkejte za mnou: „Přísahám Bohu všemohoucímu, že všechny otázky atd.“

A to nepřetržitě opakovat až do sedmé hodiny večer, bez polévky, beze všeho příkrmu, moučníků.

Předsedovi senátu zakručelo v břiše. Dozorce v soudní síni, pohlížeje na arch delikventů, tázal se: „Mám přivést toho Vaníčka?“

Páni votanti upřeli své zraky na ústa pana předsedy. On viděl v jejich očích rosu, němou prosbu o slitování. Tak se dívají antilopy na lovce.

Zakašlal a řekl: „Nevolejte nikoho, ať počkají.“

Vstal, úřední soudcovský biret dal na hlavu, ostatní za ním, a pravil slavnostně a vážně: „Zahajuji neveřejné sezení.“

To bylo to pravé slovo. Rozradostněni odcházejí všichni vedle do síně, do té hrozné síně, na jejíž dvéře s úzkostí dívají se všichni, kteří právě proti nim sedávají tu na lavici obžalovaných.

Toť síň poradní. Zde radí se senát o rozsudku. Zde se koná též neveřejné sezení. Osnova soudního řízení je neúprosně logická: Neveřejné sezení.

Zatím na chodbě, než ještě o tomto vědí, svědkové i obžalovaní mezi sebou hovoří živě. Svědkové se i dokonce usmívají, ba i smích se ozve tichými, dlouhými chodbami. Sedí na dlouhých lavicích a občas podívají se na zlaté číslo na dvéřích. Ano, zde jest senát číslo 48.

Zde to bude. Obžalovaným jest při tom horko. Vykládají, že to tak nemyslili, a dozorce, který je přivedl, kývá hlavou a říká stereotypně na všechno: „To musíte říct těm pánům tam, a ne mně, mně do toho nic není,“ a dodává jako na omluvu: „Já jsem jen služebník, a nic víc, já za nic nemohu.“

Svědkové se však již seznámili a baví se mezi sebou. Vyskytne se i anekdota, a tak očekávají, až jejich jména budou vyvolána.

Vtom objeví se dozorce ve dveřích soudní síně. Všechno povstává, jeden venkovský stařeček smeká klobouk.

„Pánové,“ ohlašuje dozorce, „v líčení se bude pokračovat až za půl hodiny, teď je neveřejné sezení.“ A již zas mizí v soudní síni.

Na chodbě vzbuzuje ohlášení neveřejného sezení velký rozruch. Znát je zamlklost. Co to jen bude, proboha? Smích umlkl. Stísněnost táhne se chodbou. Neveřejné sezení, proboha? Jeden z obžalovaných velmi zbledl.

A zatím v poradní síni u zeleného stolu zahajuje předseda senátu neveřejné sezení, obraceje se k dozorci: „Pane Dekorte, přineste nám od Volnem jídelní lístek.“

Růžová nálada zmocnila se celého senátu. A první votant, referent, s blaženým úsměvem pokračuje v neveřejném sezení slovy: „Pane kolego, dnes tam snad budou mít držky se šunkou.“

A tázaný, druhý votant, šeptá jako rozkošník: „Nebo kapounka na paprice s rýží.“

Opravdu k tomuto neveřejnému sezení není veřejnosti zapotřebí.

     


Nezdařená výměna

Obrázek z jihouherské vesnice

 

„ Lájosi, slezeš už z té pece?“

„Jím slaninu.“

„Teď! už jsi snědl, alou dolů!“

„Zapaluji si dýmku.“

„Ještě jsi si nezapálil?!“

„Ne, zase mi vyhaslo.“

„Az eb adadta,4 to už nesnesu. Od rána civíš za pecí a neděláš nic, než si vymýšlíš výmluvy, abys nemusil nic dělat. Teď slezeš a půjdeš k Tise na pole! Když ne, já ti pomohu!“

A za chvíli válel se již Gyermek Lájoš na zemi, svíjeje se pod mohutnými pěstmi své ženy. Z rozbité pipky jeho vznášel se vzhůru modravý kouř.

„Ženo, to ti neodpustím!“ pravil Lájoš, vstávaje se země. „Já jsem muž!“ dodal.

„A neděláš nic,“ odsekla žena, „že se nestydíš.“

„Žena nemá tlouci muže, to si pamatuj! Ať toho nelituješ!“ A s těmito slovy, se vztýčenou hlavou vyšel ven.

Nešel na pole, ale do krčmy. „Žena za mne pracuje, ale tluče mě, to není v pořádku. Spíš já bych měl tlouci ženu,“ uvažoval polohlasem.

V krčmě seděl Kákotnyi Ďula a pil přímo z litrové láhve víno.

„Lájoši, pojď ke mně, zapijeme si! Ale ty máš na obličeji modřiny?“

„Spal jsem a spad jsem z pece.“

„A žena tě ztloukla, viď? No, nezapírej! Ale já ji dostat pod ruku!“

„Ďulo, ty máš hodnou ženu?“

„No, ale je slabá a nemůže moc dělat. A pak pořád fňuká. Stěžuje si, že ji biju.“

„Je to přec jen radost, když může člověk bít ženu. Aspoň jen tak někdy ji šťouchnout. Já bych za to dal nevímco.“

„A když pak pláče!“

„No, ať pláče! Barátom, já bych něco věděl. Ty nerad pracuješ, viď?“

„Asi tak rád jako ty. Ale musím, žena všechno nezastane.“

„Má zastane všechno, ale tluče mě. Dneska mi rozbila moji zamilovanou pipku.“

„To už je moc. Co chceš dělat?“

„Já mám nápad. Barátom, vyměňme si ženy!“

„Cože, vyměnit si ženy? Cožpak to jde?“

„Jakpak by to nešlo! Ještě dnes si odvedeš mou ženu k sobě a já si půjdu pro tvou.“

„A co když tvoje nebude chtít?“

„Však ona půjde! Bude myslit, že nebude mít tolik práce. Ty ale nebudeš dělat nic a bít se nedáš, to vím.“ „No, tak se napijeme na šťastné pořízení.“ A brzy zněla krčmou píseň, zpívaná dvěma hrubými hlasy:

Gazda vagyok, a jó gazda, nem meghalok korcsmában . . .5

A byla již temná noc, když dvě postavy vrávoravým krokem vyšly z krčmy. Mířily ke stavení Gyermekovu. U dveří se zastavily.

„Lájoši, jdi ty napřed a řekni to ženě.“

„Ne, Ďulo, ty musíš se ranou. Půjde to snad lépe. Snad se nebojíš, barátom?“

„I kdepak! Já, a bát se nějaké ženy! Pojďme!“

Zabušili na okno a brzy bylo slyšet za dveřmi:

„Te marha, butaa, ökór“6 a jiná lichotivá slova.

Dodavše si zmužilosti a rovnováhy vešli.

Lájoš, postaviv se do hrdinné pózy, pravil:

„Ženo, my spolu nemůžeme žít. Ty mne biješ. Tuhle Ďula, to je pro tebe muž. Ten bude bít zase tebe, a tak to bude v pořádku. Ty půjdeš s ním a já si vezmu jeho ženu.“

Žena Gyermekova se dívala na ně chvíli s otevřenými ústy. Ale netrvalo to dlouho.

„Chlapi nanichodní, prokleta vaše máť, vaše ženy i děti. Ty, Lájoši, za litr vína snad jsi prodal svou ženu, a to ještě tomu lotrovi, který pere svou ženu. Ó, já vás vyplatím!“

Další slova nebylo slyšet pro rány, jež dopadaly na obě smluvené strany. Ani se nenadáli, a oba stáli za chvíli pod širým nebem.

„Lájoši, já mám oteklou tvář.“

„Já taky, barátom, a na čele mám bouli.“

„To není žena, to je drak.“

„Já už ji nechci.“

„Ale je to řádná žena, spere dva muže.“

„No, barátom, můžeš být na ni hrd.“

„Já bych byl, jen kdyby aspoň mne netloukla.“

„Jakáž pomoc. Já jdu domů, barátom, dobrou noc. Dnes ale nabiju své ženě.“

„To kdybych já moh! Dobrou noc, já musím jít spát na seno. Škoda zad a tváře.“

A pomalým krokem šoural se na dvorek. V tváři cítil cukavou bolest.

 

4 Pes to dal.

5 Já jsem hospodář, dobrý hospodář, neumírám v krčmě.

6 Ty velbloude, hlupáku, vole  

 

   


Noční návštěva v pražské policejní strážnici

Z cyklu „Praha ve dne i v noci“

Bude to opět ona dojemná historie o návratu marnotratného syna,“ zabručel třicetiletý muž, když ho strážník všoupl do separace.

Separace byla prázdná. Špinavé stěny, popsané jmény a průpovídkami lidí, kteří trávili zde nějakou tu noc, než přijela pro ně „ambulance“, aby je odvezla na ředitelství a odtud dál k soudům, ty ohyzdné stěny vzbuzovaly tesknou náladu, která zvyšovala se ještě tím, když zajatec položil se na protivně skřípající pryčnu a podíval se do výklenku, kde svítilo plynové světlo nevesele. Před ním byla zeď, nedosahující až ke stropu, která oddělovala tuto místnost od jiné, neméně ponuré a páchnoucí výpary lidí, které odtud odvedli, neboť malé okno, vysoko u stropu a zamřížované, špatně provětrávalo.

Uvězněný počal cosi hvízdali, ale umlkl brzy, tak divně, teskně hučel zde v prázdné místnosti ten hvizdot.

Posadil se na pryčnu a sledoval nějaké černé body, pohybující se pomalu na stěně.

„Hm, stinky,“ zabručel a tento objev činil mu, jak se zdálo, pobyt zde ještě nepříjemnějším, neboť vzdychl: „To je ale život.“

Počal mluvit k sobě, klátě nohama: „Dobře se ti stalo, je to ostatně zcela v pořádku, utratit svůj podíl, pak nemít kde spát a lehnout si v parku na lavici. Co s tebou? Pěkně pak tě strážníci vzali s sebou, ráno přijdeš na ředitelství a pak tě budou šupovat domů. To bude ten návrat marnotratného syna. Doma, to se ví, budou mít velkou radost.“

Zasmál se, ale ten smích byl příliš nucený.

Pak nastane jiný život! Ostatně změna je dobrá! Kdyby nebylo jen tolik tam u nich ve vsi klepavých bab. Budou se na něho dívat jako na darebáka. On ale měl přece právo utratit své peníze, a nyní, když se vrátí, nebude nic chtít od nich zadarmo. Řekne tatíkovi, že mu bude pomáhat na poli, bude vykonávat všechny rolnické práce, hnůj třebas bude kydat, zkrátka marnotratný syn se navrátí, a půjde-li to tak dobře jako v bibli, otec ho přijme s otevřenou náručí.

A když už tak zde v separaci obírá se vzpomínkami na bibli, stojí tam přece někde psáno, že po několika létech tučných přišla léta hubená; to znamená, že vždycky není posvícení. A posvícení bylo. Žilo se příliš pěkně, a ženy ho také stály peníze. Kdyby ho tak viděla slečna Sylva, které koupil ty pěkné náušnice, jak sedí v separaci na pryčně, v šatech rozbitých, dívaje se, jak stinky lezou po špinavých stěnách a před ním leží nová budoucnost, záležející z celé řady příjemných, chacha, velmi příjemných věcí, jako je zjišťování jeho osoby, šup a jiné. Milá Sylvo a vy jiné dámy, s kterými pil váš hrdina drahá vína v těch různých chambres séparées, ty pěkné doby se nevrátí, ale nyní přijdou hnanecké stanice, hovory s průvodčím hnanců, doprava do rodné obce a pak . . . Pak v humpolačkách, s fajfkou v ústech váš tolik milovaný Rudáček bude chodit na pole, mlátit, orat jako čeledín, aby ho neživili doma zadarmo, a staří sedláci budou v hospodách kývat hlavou a říkat: „Tak vida, pana Rudolfa přivedli šupem. Darebák, utratil všechny peníze, a teď je mu sedlačina dobrá. Vida, vida, to jsou ty konce!“

A starý farář při potkání mu řekne: „Vidíte, pane Rudolfe, kam to tvor lidský dopracuje, když se Boha spustí . . .“

Báječně zajímavé to bude. Bude-li se kdo špatně chovat, budou mu říkat: „Dej pozor, aby z tebe nebyl pan Rudolf.“ Pak časem řekne nějaký hlupák jeho otci: „Já mít takového syna, tak uvážu mu kámen na krk a hodím do vody!“

Není nad dobré lidi!

Za dveřmi strážnice ozval se hluk a křik: „Hambáři, já mám čtyři děti!“ Byl to hluk zápasu. Někoho vlekli do separace. Bylo slyšet klapnutí víka obecní truhly.

Hluk zápasu se blížil. Závory na dveřích separace zaskřípaly a do místnosti strčily čtyři silné ruce drobného muže a dvéře se zavřely rychle za novým vězněm.

Drobný mužík kopal do dveří tak zuřivě, až padala kol pažení omítka. „Krucinál, pusťte mne, já mám čtyři děti!“

„Nebudete-li tiše, dostanete železa,“ vyhrožoval strážník zamřížovaným otvorem ve dveřích.

„To je psí život,“ křičel chraplavě drobný muž, „pořádný člověk už aby ani nebyl na světě . . .“

Vlezl na pryčnu a nadával.

Pan Rudolf čekal, až přestal spílat, a tázal se: „Proč vás sem přivedli, příteli?“

„Ech, mám čtyři děti a vydělávám na ně peníze, a když na ně peníze vydělávám, proč bych se také nenapil? A piji také na zármutek. Dnes měl jsem platit činži. Vypůjčil jsem si od mistra a vypiju na cestě domů několik sklenic a dám se na ulici do zpěvu. Přijdou ti chocholatí, abych mlčel. Já povídám na to, že mám čtyři děti a vydělávám na ně peníze, a když na ně peníze vydělávám, proč bych se nenapil a nezazpíval si? A myslíte, pane, že tomu rozuměli? Kdepak? Jeden povídal, abych šel domů, a druhý, abych držel hubu, sic že se vyspím na pryčnách. Ale já mám povahu, že se rozčilím, když mne někdo utlačuje, tak jsem jim řek, že jsou otroci. Zatkli mne, já praštil sebou na zem, přijela truhla, naložili mne a jeli jsme, peníze na komisařství vzali, doutník vzali, všechny kapsy prošacovali, a doma moje čtyři děti čekají na tátu a domácí na činži. Takový jsem nešťastný člověk . . .“

Drobný mužík dal se do pláče.

„Měl jsem mladou ženu, o dvacet let mladší než já. Taky jsem měl podnájemníka, a to byl takový hezký člověk. A ona držela s ním proti mně. Tloukli mne, bili. A já nesnesu, když mne někdo utlačuje. Koupím si revolver a čekám. Jednou přijdu domů, žena pryč, podnájemník pryč, nábytek pryč. Odstěhovala se s tím darebákem. Nu, tak se mně revolver hodil. Přijdu k nim, on byl pryč, vytáhnu revolver, a jako je odtud ku dveřím, střelím na mizeru. Trefil jsem jí kousek ucha. Upadla strachy a já šel domů. U nás je na předměstí komisařství a dole je hospoda. Já šel do hospody a hrál se strážníky karty. Nechali mne prohrát a pak mne zatkli a dopravili na policejní ředitelství.

Takové čisťounké pokojíky jsou tam. Velkou činži by člověk musel platit a neměl by takový pokoj. Světlo a běloučké stěny. Postele, každý má stolek, umývadlo a koupit si může ze svých peněz, co chce. Pivo dostane i doutníky.

Tam jsem byl tři dny, pak jsem šel k soudu. U soudu nesmí člověk na kavalci ve dne ležet. Fotříček pořád se dívá dveřmi a křičí: ‚Vstávejte, vstávejte!’

Hoši, co tam byli se mnou, říkali: ‚Dostaneš za to dva roky. Tak se soudí. Za každou netrefenou ránu dvacet čtyři měsíce a za trefu provaz.’ A vida, hoši hádali špatně. Doktor mne vysekal. Mluvil, co jsem mu tak zběžně řekl, jaké jsem měl peklo s nimi, jak mne bili, a víte, pane, lidi, co se šli dívat, plakali, když mne hájil. Všichni mně přáli. A já odpovídal, jak mne pan doktor naučil, že jsem se chtěl též zastřelit. Ale jeden z porotců mně nepřál a ten se mě ptal: ,Proč, když jste se chtěl zastřelit, místo abyste se zastřelil, šel jste hrát karty?’ Ten také hlasoval ,ano‘, ostatní ,ne‘, tak mne pustili, jen čtyřiadvacet hodin jsem dostal, poněvadž jsem si nezaopatřil zbrojní pas, než jsem šel na ženu.

Žena po tom soudě přistěhovala se zas ke mně, ale jen na sedm měsíců, pak utekla znova, ale já ji už nechal, nač se zas dostat do nepříjemností. Tak jen piji na lítost. Bože, i bože, jaký jsem opuštěný člověk.

A co stinek je zde a blech, ale tam na ředitelství, jak říkám, takové čisté pokojíky, světlé, stálo by tak si je pronajati, hezkých pár grošů . . .“

Drobný človíček svlékl si kabát, položil pod hlavu a počal chrápat.

Čas ubíhal tak pomalu. Na věži blízkého kostela bily hodiny čtvrtě a byla to nekonečná doba mezi každou čtvrtí.

Pan Rudolf slezl z pryčny a chodil podél stěn, luště nápisy na špinavé omítce.

„Kailák byl zde pošesté,“ četl s úsměvem. „A chudáku!“ Vedle za zdí, nedosahující ke stropu, otevřely se dvéře a bylo slyšet ženský hlas: „Proč mne zavíráte, já čekala na milého!“

„Tak jen, panenko, sem,“ vybízel bas strážníka, „jen hezky sem, o druhé hodině noční nikdo nečeká na milého.“

Vězněná zabručela jakousi nadávku a počala zpívat pronikavě nějakou odrhovačku, jejíž ohlas probudil drobného muže.

„Mlčte vy tam za zdí, darebná ženská,“ křičel, „živte se poctivě a nechte lidi spát.“

„Nech si své rozumy pro sebe, pastýři,“ zlostně hulákala žena za zdí, „já čekala na milého. Radši mně kup ráno černou kávu a housku, já nemám ani krejcar.“

„Tak dobrá, ale nekřičte tolik.“

Drobný mužíček si lehl zas na svůj kabát a počal nosem hvízdat a chrápat.

Žena za zdí zpívala chvíli tiše, pak bylo slyšet, že si zouvá boty a lehá na pryčnu.

A pan Rudolf seděl u zdi, díval se na žluté světlo plynu a vzpomínal v odporném ovzduší separace na dojemnou historii o marnotratném synu . . .

   


 

Nová Myšlénka

I

PŘED KOUPENÍM NOVÉ MYŠLÉNKY

Pan Papík byl již deset let literárně činným a všechny jeho literární práce, básně prózou i v řeči vázané, ležely nevytištěny doma, neboť v redakcích páni redaktoři vraceli je jeden po druhém, takže zprvu domníval se pan Papík, že jsou proti němu umluveni.

I dal si skvostný pseudonym. Psal se „Jan Papík Kostelnotřímelický“.

Bůh jest svědek, že byl to poetický pseudonym, neboť kdo zná vesnici Kostelní Třímelice, obdivuje se vůni lesů, které tu vísku obklopují, a obdivuje se všemu.

A ráno v lesích okolních je teprve nádherné. Pan Papík chtěl svůj pseudonym ještě zlepšit a psát se „Kostelnotřímelický Ranní“, neučinil však tak, neboť znal jedno perské přísloví, které praví: „Marno jest perly házet hyenám.“

Kostelní Třímelice ho velice zklamaly. Když předložil jednomu panu redaktorovi cyklus básní Stíny lesa, světlo rána, rána stíny, světlo lesa, a pan redaktor, když přečetl dvě, tři, pět, deset, řekl: „Milý příteli, pane Kostelnotřímelický, já jezdím do Kostelních Třímelic a chodím z Říčan přesně do Černého Kostelce, a na mou duši potkat vás v těch lesích, a že píšete, zřít, tak se stane neštěstí.“

Pan Papík se Stíny lesa, světlem rána, rána stíny, světlem lesa putoval do jiné redakce, kde pan redaktor přečetl si jen dvě básně a pak pokynul, aby se posadil.

„Povím vám, pane,“ pravil redaktor, „jednu historickou anekdotu. Král polský, slavný Sobieski, byl kdysi ve společnosti různých cizích vojevůdců, kteří poukazovali na to, že pluky Sobieského jsou tak bídně a mizerně ošaceny. Král Sobieski se usmál a řekl: ,Pánové, mé vojsko má ten divný zvyk, že nešatí se jinými šaty, než které vzalo nepříteli.’ - Pane Kostelnotřímelický, já vám nyní vytýkám, že vaše verše jsou bídné a mizerné. Co vy na to odpovíte? ,Já mám, pane redaktore, divný zvyk, že píši jen verše, které jsem vzal svým nepřátelům, neboť nepřítelem jest u mne každý, kterému jeho básně tisknou . . .‘ “

„Pane Papíku,“ řekl jiný redaktor, když oné sbírky četl první báseň:

Do stínů lesa světlo bije rána,

do světla lesů rána táhnou stíny,

nám perspektivy otvírá se brána,

zaklínujem duši v milé světla klíny,

a rosa lesů noh je našich vana,

a vodní páry, jedovaté blíny,

zpěv ptačí duše naší sladká mana,

můj otec měl kdys v městě obchod s víny,

„pochopuji, pane, úplně, že básníte, když otec váš měl kdys v městě obchod s víny; patrně jste si za mládí mnoho přihýbal ze soudků a nyní se u vás objevuje paralýza.“

„Dodávám,“ pravil pan Papík jinde, nabízeje své básně, „že nemám přitom žádných zištných myšlének, na honorář nereflektuji, poněvadž jsem soukromníkem, pracuji pro blaho lidstva, nezištně, úplně zadarmo.“

„Znáte německy?“ děl na to redaktor. „Znám, vášnosti.“ „K okresnímu sudímu v Bavořích,“ vyprávěl redaktor, „přivedli jednou muže, který neměl pas, ale říkal, že je básníkem. Bylo to za oněch dobrých časů. ,Wovon? Von Danzig! Gendarm, fünfundzwanzig!’ poručil básníkovi stručně vyplatit dobrý bavorský soudce!“

Pan Papík odešel zničeně, tiskna své rukopisy jako malé dítě kocourka, a dole zahrozil směrem k redakci, mumlaje nesrozumitelná slova následujícího obsahu: „Jednou - přijde čas - budete rádi číst - rádi brát mé verše - ale já, já odmítnu - já vás naučím ...“

Šel hrdě potom domů, do svého útulného pokojíčka, který uklízela domovnice Poplová, starší žena, dobrá jako beránek, které pan Papík každého rána, když mu z kavárny přinesla kávu, čítal své verše, neboť pan Papík náležel mezi nejplodnější básníky.

Když nyní přišel domů, sedl si ku psacímu stolku a psal:

Pěst vyzdvižena, bít se hotuji,

nádherný zápas nyní bojuji,

všem za zlost jeden proti všem,

toť Ostrolenka, hrdý těm . . .

Někoho šetřit nenapadá . . ,

vždyť deset let je pěkná řada,

mé verše hromem zadují,

jako že boha miluji . . .

„Tak to je úvod,“ pravil vznešeně, „úvod ku sbírce mých básní, které vydám svým vlastním nákladem. Ať mě to stojí pár stovek. Dám tisknout plakáty, dám inzeráty: ,Čtěte výbor básní Jana Papíka Kostelnotřímelického‘.“

Otevřel stolek a vybíral rukopisy. Pěkně by se vyjímalo, kdyby některé byly svázány praménky jeho dlouhých vlasů, vytrhaných při hledání rýmů, ale bohužel pan Papík byl holohlavý. Z těch jeho návštěv všemožných redakcí vypadaly mu roztrpčením vlasy.

„Dám dva úvody,“ pravil k sobě, „ten v řeči vázané a druhý jako báseň v próze.“

I psal: Jako když Lotos šumí nad řekou Indem Svatým, tak tiše v Den Veliký a Mocný otevřel dvéře své duše. On bez Otcovského Políbení Velkých Nadějí, On mlhavý v svém Cítění a pln světlého života, který zahřmí mocnými Údery zlatého srdce. A bral se po cestě Rudých Červánků, jež vpíjely se v nervy bušících Spánků Smrti. A šel v místa slavná, v životní procházky mužů kritiků. Šel a pěl Radost v temné prostory šedých domů redakčních. A oni Silní vrhli pohled nenávisti na něho. I zapěli mu píseň ve svých slujích a odmítnutých radostech Jeho. A Pohádkou o Buzduganu svištícím tíhou Strastí lámali mu srdce, ti Velicí a Hrdí. A píseň jim zapěl Nenávisti, píseň slavných Bojů, on odmítnutých duší Kníže . . .

Dopsav, srovnával své rukopisy a vybíral nejlepší ze svých sbírek: Stíny lesa, světlo rána, rána stíny, světlo lesa. Pohádka o šťovíku. Napadli dráteníci. Milování, milování, milování. Dům můj padl ohňům lásky v popel. Ze všech těch sbírek vybral po deseti. Pak vybral z Historických písní: „Král anglický Jindřich VIII. zbavuje se svých žen rukou katovskou“ a za protějšek svou báseň v próze: „Láďa mé lásky katankou“. Z Nábožných písní (neboť byl kdysi stoupencem katolické moderny) vybral: „Balada o ohavné smrti nevěrce“. „Mystérium chleba a vína“. Ze satirických básni vyňal: „Zbitý redaktor“. „Redaktor na kůlu“. „Redakce lidožroutů“ a „Košíkáři“, kterážto báseň vtipně líčila, jak odmítnutí literáti redaktory v redakčním koši máchají ve Vltavě.

Pak přidal cyklus Dnes, zejtra, popozejtří, včera a předevčírem. Kolo, koule, krychle, hrana. A pro širší publikum vlasteneckou báseň „Jsem agrárník, mám pole, role a přáteli mně šlechta je ...“

Když vše uspořádal, dal do desek a vydal se na pouť po tiskárnách . . . Přišel na Vinohrady a tu před jedním knihkupectvím povšiml si za výkladní skříní dopisu s podobiznou, který zněl:

„. . . Trpěl jsem nervózou a někdy „zanášel jsem se i myšlénkou ženu svou zavraždit, jak ona sama může dosvědčit. Když však objednal jsem si knihu Nová Myšlénka a řídil se podle ní, nervóza mne přešla ...“

A vedle toho byl plakát: Čtěte Novou Myšlénku, žádejte za prospekt! -

Pan Jan Papík Kostelnotřímelický vešel dovnitř a žádal o prospekt. Když prospekt přečetl, okamžitě koupil si první díl Nové Myšlénky a do tiskárny nešel. . .

II

NOVÁ MYŠLÉNKA (NEW THOUGHT)

Co je to Nová Myšlénka? Nová Myšlénka je výbornou myšlénkou, jak lze novým způsobem z lidí získat kapitál, o čemž vydavatelstvo Nové Myšlénky mlčí z důvodů pochopitelných. Je to (I. díl) asi šedesátistránková knížka, pojednávající nevědeckým způsobem o magnetismu osobním. Nová Myšlénka přišla k nám z Ameriky, kde mají patrně tolik magnetismu osobního, že chtějí ho trochu přenechat Starému světu.

Nová Myšlénka pojednává o pěstění osobního magnetismu, praví, že kdo jedná dle ní, vycvičí se tak, že každému bude imponovat, každého že si nakloní, každému že bude sympatickým. Člověk dá za tu knížku 60 kr., ale za těch šedesát krejcarů získá tolik sympatií, že může se stát třebas ministerským předsedou nebo vládním radou, jenerálem, a to všechno jen za šedesát krejcarů a za trochu té píle, kterou člověk věnuje cvičení očí dle návodu v knížce. Jeho zrak získá takové milé ostrosti, že kouzlu jeho zraku podlehne každý a každá, od obyčejného nádeníka až po muže postavené na nejvyšších místech.

Člověk imponuje, člověk vítězí a to jest ten osobní magnetismus a návod, jak ho vypěstovat, toť z Ameriky přišlá Nová Myšlénka.

Pan Jan Papík Kostelnotřímelický děkoval té šťastné náhodě, která vedla ho kolem knihkupectví.

Nyní nemusí dát svým nákladem tisknout skvostný výbor svých básní. Nyní prostě vycvičí svůj osobní magnetismus, navštíví nějakého nakladatele, svým zrakem mu bude imponovat, přinutí svým magnetismem, že nakladatel s největší radostí jeho dílo naloží.

Osobním magnetismem bude působit na kritiky, kritikové dílo jeho pochválí. Osobním magnetismem uplatní svůj talent, což nestojí v předmluvě Nové Myšlénky: „Divíte se, že lidé, kteří nemají tolik talentu jako vy, mnohem dále to přivedli ve společnosti, v úřadě a jinde? Odpověď leží nasnadě. Proto dále to přivedli, že vy svůj magnetismus osobní nedovedli jste náležitě uplatnit.“

Pan Papík četl bystře ve svém pokoji a studoval ohnivě Novou Myšlénku:

„Jak lehce lze vypěstovat magnetismus svůj? Jak lehce . . . Stačí k tomu umývadlo. Do umývadla dá se teplá voda. Do té teplé vody ponoří se hlava a oči se otevrou ve vodě na pět vteřin. Pak se člověk z umývadla vynoří, ucpe levou nosní dírku a na pět vteřin vdechne do sebe pravou nosní dírkou vzduch. Pak zadrží na pět vteřin dech a nato ucpe pravou nosní dírku prstem a vydechne vzduch levou dírkou. To děláte za den pětkrát, později díváte se ve vodě již deset vteřin, deset vteřin vdechujete dech, deset vteřin zadržujete vzduch v plicích a vydechujete. Když pak zrak váš má dostatečnou dávku osobního magnetismu, pamatujte si, že když s někým mluvíte, musíte se mu dívat přímo a velmi pevně do očí, asi tak jako krotitel se dívá na tygra a jiné šelmy. Pronesete větu a zamlčíte se, díváte se však stále tomu, s kým mluvíte, do očí. Pak zas pronesete větu a pořád na něho hledíte. Když se otočí, tak ho musíte obejít, aby přece zraky vaše se setkaly. Takovým způsobem získáte sympatii, imponujete a můžete toho, s kým mluvíte, otočit kolem prstu ...“

Pan Papík luskl prsty a šel k domovnici, rozkazuje jí, aby mu přinesla do umývadla teplou vodu.

Když teplá voda byla v umývadle, pravil pan Papík k domovnici :

„Paní Poplová, konečně po desíti letech dostaví se u mne úspěch.“

„Milostpán našel nevěstu?“ „Ale, Poplová, literární úspěch.“

„Ráčejí odpustit, já jsem hloupá ženská.“

„Poplová, podívejte se, co nyní budu dělat.“

Pan Papík Kostelnotřímelický ponořil svou talentovanou hlavu do umývadla a otevřel na pět vteřin oči a vynořil se. Pak pravil, zacpávaje si nosní levou dírku: „Počítejte, Poplová, do pěti.“ „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět!“ Pak zadržel na pět vteřin dle návodu dech, ucpal si pravou dírku nosní a levou vydechl.

Paní Poplová dala se do smíchu: „Milostpán ráčí být dneska nějak veselej a žertovnej.“

„Poplová, to není k smíchu, to je vážná věc,“ pravil pan Papík, utíraje si obličej ručníkem, „ode dneška ať máte stále teplou vodu doma. Pětkrát za den ji přinesete. Ráno v osm a v deset hodin, v poledne, v pět a večer v sedm hodin. Tak a teď se postavte přede mne.

Když paní Poplová se postavila před pana Papíka, díval se jí upřeně do očí, až tato vyhrkla ze sebe: „Milostpane, voni se koukají jako sv. Alžběta u Mikuláše, ať jde člověk, kam chce, v kostele pořád se tak na vás dívá.“

Pan Papík neřekl ani slova, jen stále upřeně se jí díval do očí, až paní Poplová pronesla prosebně: „Milostpane ...“

Zas nic, zraky jeho se vbodávaly jí do očí. „Milostpane, jsou tak laskav, na mě už jdou mdloby ...“

„Tak vidíte,“ usmál se pan Papík, odvraceje se konečně, „úspěch se dostaví. Úspěch všude, milá matko, a nezapomeňte v sedm hodin mně přinést opět teplou vodu...,“ a luskl prsty . . .

Po odchodu udivené domovnice napsal následující báseň, kterou připsal nakladatelstvu Nové Myšlénky:

Ó, Nová Myšlénko, v tmu duší záříš, planeš,

co ujařmený lehneš, volný jak pták ráno vstaneš,

lei hrdě do světa, pryč pouta prokletá.

Mé Já se budí, vzkříšení den pěji,

ó, Nová Myšlénko, ty čaroději!

Buď požehnána, zdravena a ctěna,

buď rozšířena, lidstvem všude ctěna.

Lei hrdě do kraje, nechť zvučí šalmaje.

Ó, Nová Myšlénko, ty Mesiáši, meteore,

a splavně duše naší úctyhodný bystrý vore!

Sviť pochodní dál na pochod,

a šťasten bude lidský rod . . .

Za čtyry dni, když vyšel po obvyklém poledním cvičení svých očí pan Papík na procházku a šel kolem hokynářského krámu, dole slyšel z něho: „A, pan Vočičko, jde ...“ Nevěnoval tomu pozornosti, neboť jak mohl si domyslit, že jest to jeho přezdívka . . ?

Bohužel byla. Paní Poplová již po tři dny rozšiřovala podivné pověsti o chování pana Papíka Kostelnotřímelického. Té dobré ženě nešlo na mysl, proč pan Papík ponořuje hlavu do teplé vody, proč se ve vodě kouká, proč zacpává si střídavě nosní dírky, proč tak divně vydechuje a proč ke všemu koulí očima a konečně proč si ji vyvolil za zrcadlo, eventuelně její oči, do kterých se vždy dívá. Kdyby bylo jí dvacet let, neříkala by nic, ale takhle odvrhla úplně myšlenku, že by se byl pan Papík zamiloval, do ní, do třiašedesátileté babky.

Upozornila tedy napřed služky v domě na jeho divné chování, které postaraly se, aby přezdívka „očičko“ rozšířila se do sousedstva.

A konečně jednomyslně uznali, že pan Papík „vrtá“.

Toho dne večer pan Papík díval se přes půl hodiny domovnici do očí, až na tu přišly mrákoty.

Z toho soudil, že jeho osobní magnetismus je již tak vycvičen, že směle může nakladateli nabídnout svůj výbor básní.

*

„Ctěný pane,“ řekl druhého dne v pracovně jednoho nakladatele, „mé jméno jest Jan Papík Kostelnotřímelický.“

Za těchto slov přistoupil k nakladateli a díval se mu upřeně do očí.

Nakladatel sklopil oči. „Račte se mně dívat přímo do očí,“ vybízel pan Papík, „já přicházím vás požádat, abyste vydal výbor mých prací.“

„Pane, dovolte.“ - „Přicházím vás vybídnout, abyste vydal mé básně.“

Vyvalil na nakladatele oči, ano vyvalil, toť to pravé slovo, a čím dále tím více těsněji pokládal se na nakladatele.

Nakladatel počal blednout a ustupoval dozadu. „Vydáte, není-liž pravda,“ mluvil pan Papík, kouleje očima, „vydáte, není-liž pravda? Dívejte se mně do očí! Vydáte je, vydáte!“

Tlačil se na nakladatele, který ustupuje padl na pohovku, i lehl si pan Papík Kostelnotřímelický na něho, upíral příšerně oči, pan nakladatel zřel jeho rozšířenou pupilu a nabrav dechu zařval: „Pane Krátký, pane Kolísko, pane Majer, honem, ale honem!

Z komptoáru přiběhl pan Krátký, pan Majer a pan Kolísko, pokladní knihou omráčili pana Papíka Kostelnotřímelického a vyprostili uctivě svého šéfa z nemilé situace.

Pak vzkřísili omráčeného a odevzdali přivolané stráži, která odváděla pana Papíka Kostelnotřímelického na strážnici, kde chtěl ovšem bez výsledku působit na komisaře svým osobním magnetismem, podobně jako později na pány doktory z psychiatrické kliniky.

Když však pana Papíka Kostelnotřímelického zavřeli do blázince po delším zkoumání jeho duševního stavu a jeho básní, odůvodnili přec výrok jednoho geniálního učence, že geniálnost úzce souvisí se šílenstvím, a musím podotknout, že úspěch přec se dostavil, když kdysi improvizoval bláznům:

Ó Nová Myšlénko, ó Nová Myšlénko, ó Nová Myšlénko!

Však jednou přece tě ocení, na sebe vezmeš velení.

Ó Nová Myšlénko!

   


 

Nová nebezpečí

Tovaryš Jerochymov rozhodně nemohl pochopit, že mírní Tataři, domácí obyvatelstvo, nejsou Poláci, a když jsem dal rozkaz, aby všichni domnělí "zajatci", které Jerochymov posbíral po vesnicích, byli propuštěni na svobodu, Jerochymov cítil se uražen, šel na vojenský telegrafní úřad petrohradského jízdního pluku a snažil se poslat do Simbirska revoluční vojenské radě východní fronty telegram:

"Oznamuji, že po třídenních bojích rozbil jsem nepřítele se svým tverským revolučním plukem. Ohromné ztráty u nepřítele. Zajal jsem 1200 bílých, které velitel města propustil na svobodu. Prosím o vyslání zvláštní komise k vyšetření celé věci. Velitel města, tovaryš Gašek, jest úplně nespolehlivý, kontrarevolucionář, a má styky s nepřítelem. Prosím o svolení organisovat črezvyčajku. Jerochymov, velitel tverského revolučního pluku."

 

Náčelník telegrafního úřadu přijal od tovaryše Jerochymova telegram, ujistiv ho, že bude poslán, jakmile se linka osvobodí, sedl do saní a přijel ke mně.

"Vot vám, báťuška, i Jurjev den," řekl ke mně s výrazem naprosté beznadějnosti, "přečtěte si to."

Podal mně telegram tovaryše Jerochymova.

Přečetl jsem a klidně zastrčil do kapsy. Náčelník telegrafního úřadu počal se škrabati na hlavě, při čemž nervosně mrkal a mluvil: "Uznáte, že mé postavení jest těžké, zatraceně těžké. Podle nařízení lidového komisariátu musím od velitelů pluků přijímat telegramy. A vy si patrně přejete, abych telegram neposílal. Nepřišel jsem odevzdat telegram do vašich rukou. Chtěl jsem, abyste se seznámil s jeho obsahem a poslal současně proti tovaryši Jerochymovovi nový telegram."

Řekl jsem náčelníkovi telegrafního úřadu, že si velice vážím lidového komisariátu vojenství, ale že zde nejsme v týlu jako oni. "Zde je fronta. Já jsem velitelem fronty a mohu si dělat, co chci. Přikazuji, abyste přijímal od tovaryše Jerochymova tolik telegramů, kolik se mu uráčí sestavit. Zakazuji však, abyste je odesílal, a přikazuji, abyste je přinesl okamžitě ke mně."

"Prozatím," končil jsem, "ponechávám vás na svobodě, ale upozorňuji vás, že sebemenší odchylka od našeho programu bude míti za následek, že si to nedovedete ani představiti.

Popil jsem s ním čaj, při kterém jsme hovořili o zcela všedních věcech a rozloučil jsem se s ním s upozorněním, aby Jerochymovovi řekl, že telegram jest odeslán.

Po večeři hlásí mně Čuvaš, stojící na stráži, že celý dům velitelství jest obklopen dvěma rotami revolučního tverského pluku a tovaryš Jerochymov že k nim řeční a oznamuje, že je konec tyranie.

Skutečně se také za chvíli objevil v kanceláři tovaryš Jerochymov v průvodu deseti vojáků, kteří s nasazenými bodáky postavili se ke dveřím.

Tovaryš Jerochymov, aniž ke mně slova promluvil, počal je rozestavovati po kanceláři.

"Ty jdeš sem, ty sem, ty se postav tady, ty jdi tamhle do toho kouta, ty se postav ke stolu, ty stojíš u toho okna, ty u toho a ty budeš pořád u mně."

Kroutil jsem si cigaretu, a když jsem si zapálil, byl jsem obklopen bajonety a mohl jsem se zájmem pozorovat, co asi bude tovaryš Jerochymov dále dělat.

Bylo vidět na jeho nejistém pohledu, že neví, jak do toho. Přistoupil ke stolu s úředními listinami, roztrhl asi dvě a pak chvíli chodil po kanceláři, provázen v patách vojákem s bajonetem.

Druzí, kteří stáli kolem mne ve všech koutech, tvářili se vážně, až jeden z nich, mladičký, se otázal: "Tovaryš Jerochymov, možno kouřit?"

"Kuřte," odpověděl Jerochymov a posadil se naproti mně. Nabídl jsem mu tabák a papírky. Zakouřil a nerozhodným hlasem řekl: "To je simbirský tabák?"

"Z donské oblasti," odvětil jsem krátce a jako by jeho nebylo u stolu, počal jsem listovat v papírech na stole.

Bylo trapné ticho. Na konec Jerochymov řekl tichým hlasem: "Co byste tomu řekl, tovaryš Gašek, kdybych já byl předsedou črezvyčajky?"

"To bych vám jedině mohl gratulovat," odvětil jsem, "nechcete si ještě zakouřit?"

Zapálil si a pokračoval nějak smutně:

"A myslete si, že jím opravdu jsem, tovaryš Gašek, že jsem byl jmenován předsedou črezvyčajky revoluční vojenskou radou východní fronty."

Vstal a důrazně dodal: "A že vy jste v mých rukách."

"Napřed," odvětil jsem klidně, "ukažte mně mandát..."

"Naplevať na mandáty," řekl Jerochymov, "i bez mandátu vás mohu zatknout."

Usmál jsem se: "Sedněte si klidně, tovaryš Jerochymov, kde jste seděl, hned přinesou samovar a popovídáme si o tom, jak se dělají předsedové črezvyčajky."

"A vy tady nemáte co dělat," obrátil jsem se kolem sebe k průvodcům Jerochymova, "hleďte, ať už jste venku! Ostatně řekněte jim, tovaryš Jerochymov, aby ihned zmizeli odtud."

Jerochymov rozpačitě se usmál: "Jděte, holoubci, a řekněte těm venku, ať jdou také domů."

Když všichni odešli a přinesli samovar, řekl jsem k Jerochymovovi: "Vidíte, kdybyste měl mandát, pak byste mne mohl zatknouti i zastřelit, vůbec udělat se mnou to všechno, co jste si představoval, že byste asi udělal jako předseda črezvyčajky."

"Já ten mandát dostanu," tiše se ozval Jerochymov, "rozhodně dostanu, milý ty můj."

Vytáhl jsem z kapsy nešťastný telegram Jerochymova a ukázal jsem mu ho.

"Jak se k vám dostal?" zdrceně pronesl Jerochymov, "ten už měli dávno poslat."

"Věc je ta, milý příteli," odpověděl jsem vlídně, "že všechny vojenské telegramy musí být podepsány velitelem fronty, a proto mně přinesli telegram k podpisu. Jestli si to přejete a trváte na svém, beze všeho to podepíši a můžete to sám odnést na telegrafní úřad, abyste viděl, že se vás nebojím."

Jerochymov vzal svůj telegram, roztrhal ho, zaplakal, zavzlykal: "Dušičko, holoubku, já jen tak, prostí, drug ty můj jediný."

Pili jsme čaj až do dvou hodin v noci. Zůstal u mne přes noc, spali jsme na jedné posteli, ráno jsme opět pili čaj a na cestu jsem mu dal, když šel domů, čtvrt libry dobrého tabáku.

    


 

Nová studie o národních písních

Úvod

Omlouvám se již předem, že se nechci nikterak snad plést do folkloristiky. Co již bylo sebráno, je sebráno. To je fakt. Proti tomu se nedá nic dělat. Je to ovšem dosti smutné, když si člověk, povšechně řečeno, uvědomí, že nemůže objevit Ameriku, ani vynalézt šicí stroj, ani objevit rádium, dokonce ani ten pitomý trakař nebo ruchadlo a zdviž.

Aeroplán už je také hotov a člověku je až k pláči, když si vzpomene, že besemerování ocele je také hotovou věcí. Radiotelegrafie byla také vynalezena beze mne. Je k pláči člověku, když si vzpomene, že Pasteur vymyslil si před tebou svou metodu na léčení vzteklých lidí.

Naučný slovník upozorňuje tě takřka na každé stránce, co jsi ty mohl vynalézt, kdybys nebyl takové pitomé hovado a druzí tě už nepředešli.

A tak se člověk pomalu vžije ve svůj osud a sbírá jen památky starých dob, ve kterých žije duch...

Je to velmi smutné, stísňující. Byly doby, kdy se rozléhaly nezapsané snad písně, které, může být, prodávaly se ve švabachu po jarmarkách, písně národní, sestavené neznámými básníky a trubadúry, o kterých dnešní naše pokolení nemá ani ponětí...

 I

Umínil jsem si, že sestavím sbírku těch starých písní, které pamatují snad ještě někteří na českomoravské krabatině. Po delším pátrání bylo mně řečeno, že někde za Věží, mezi Humpolcem a Německým Brodem, žije jedna bohabojná rodina, kde stařeček, pradědoušek, zná velice mnoho starých písní.

Šel jsem tam a dědoušek při čtvrťáku kořalky prohlásil, že je ochoten mně něco zazpívat. „Já vám tedy,“ řekl, „zazpívám starou píseň pro vyražení mysle.“

A zazpíval:

1/ Poslyšte mne, muži, malou chvíli, abyste svým ženám nevěřili. Jako jsem věřil a ošizen byl, že za ní žid chodí, jsem nevěřil.

2/ Lidé mně pořád povídali, že tam žid chodí, mne jistili. Však jsem nevěřil, až jsem se přesvědčil. Počkejte zde chvíli, vše vám povím.

3/ Jedenkrát jsem já řek ženě mojí, že půjdu na dva dni do Prahy, že budu kupovat všelijaké věci, by mne čekali až zejtra večír.

4/ Já jsem si peníze s sebou vzal, na cestu hezkou jí hubičku dal, abych přišel brzy, řekla, když já nejsem doma, že je smutná, když je sama.

5/ Co jsem se s ní na dva dni rozloučil a v síni za necky jsem se skrčil, tam jsem seděl zticha, ani jsem nedýchal, bych to chytře teď vyšetřil.

6/ Ona jistá byla, že já jsem pryč, popadla necičky, i také klíč, mouku si přinesla i všecko snesla, na dobré buchtičky zadělala.

7/ A když to všecko přichystala, pro něho malou holku poslala, že má trochu peří, že ho dá jemu, že jí za něj cejchy dá.

8/ Žid sem přijde hnedle, tu ho vítá: Vítám vás, židáčku, zas jednou k nám, mám tu trochu peří, pojďte do komory, já vám ho okážu, též i prodám.

9/ Tu si ho zavedla do komory, tam spolu líbezně rozmlouvali, ona se jen směje, za bradu ho bere, že spolu již dávno neseděli.

10/ Z komory do kuchyně běžela, kafe přistrojené již tam měla, též i buchty dobré, cukrem posypané, jemu do komory nesla.

11/ Já tu za neckama již se potím, zlostí jako šlakem sebou kroutím a rád bych se dočkal, jak to vypadne dál, počkej, ty židáku, jak já ti dám.

12/ A když se oba již dost najedli, komoru zavřeli, zastrčili. Já vyskočil prudce a křičím velice: „Dej flintu na zajíce!“

13/ „Viděl jsem zajíce velikého a k tomu se mně zdá židovského. Má nohy a ruce, neběhá prudce, bude z něj mnohokrát veliká porce.“

14/ Tu ostali oba omámeni, ona zamkla žida do almary a mně otevřela, tuze prosila, že to už do smrti neučiní.

15/ Ruce jsem jí vzadu svázal, po předku, po zadku dobře mazal, ten lískový olej, ten je tuze dobrý, tři dlouhý flaštičky jsem vymazal.

16/ Tu zas žida táhnu z almary ven, začnu ho zas mazat tím olejem. Křičí: „Ajvaj, ouvej! jak to tuze bolí, nepřijdu do smrti k pajmámě.“

17/ Žid ale náramně tuze smrděl, proto jsem ho brzy pustit musel, oba mně slíbili, že více nechtějí jeden na druhého ani hledět.

18/ Již tomu výprasku konec dělám a všecky muže tu napomínám, aby to zkusili, ženám svým nabili do foroty...

 II

„A nemáte, dědečku, ještě něco jiného?“ otázal jsem se.

„Bodejť bych neměl,“ řekl dědeček. „Bude jich to stát jenom čtvrťák kořalky.“

Když jsem vyplnil jeho podmínku, zazpíval mně:

1/ Přenešťastné moje ženění, raději bych já viděl vězení.

2/ Z vězení mně pánbůh pomůže, od škaredé ženy nemůže.

3/ Co jste, rodičové, myslili, že jste mne do škaredé nutili.

4/ Ona má očička jako vrána, bože, to jsem dostal berana.

5/ Ona má ušička jako medvěd, jak se na ni kouknu, pláču hned.

6/ Pět růženců bych se pomodlil, kdyby mně ji pánbůh vyvolil.

7/ Dal bych jí zazpívat rekvije, rekvije, kdyby chtěla chcípnout, bestie.

 III

„Neznáte ještě jinou, dědoušku?“ otázal jsem se.

Místo něho odpověděl hostinský: „Už ho víc nenalejvají tou kořalkou. Tyhle všechny písně, co von vám zpíval, uslyšejí, když sem přijdou v neděli. Máme tady lidovou organizaci a vorly. Ty vždycky tady zpívají takový písničky a ještě jiný. Ty znají ještě starší písně, kterejm je učí pan kaplan na faře.“

Podíval jsem se po místnosti. Na mne čuměla udiveně na stěně podobizna papeže a pod ní nápis, veselý, plný života: „Pánbůh jenom vidí, jak nás hospodskej šidí.“

A na druhé straně jásavý výkřik mladé generace orlů, kteří se zde zpíjeli kořalkou: „Hoši! Ať žije pánbůh!“ Nápis proveden v papežských barvách.

 IV

Tuto svou studii o nově objevených lidových písních dedikuji panu ministru železnic páteru Šrámkovi a papežskému nunciovi. Poděkování za dedikaci přijímá administrace t. l. pod značkou: „Tedy střehouce ho, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmana.“ (Evang. sv. Lukáše, 20. kap.) Halelujá!

   


 

Novoroční fejeton

Velmi důmyslně stojí v naučném slovníku, že Nový rok je počátkem jiného roku.

Je to veliká a svrchovaná pravda, že neznám podobně přesného, pravdivého určení a výkladu.

I nejskeptičtější člověk, vyhledávající ve všem špatnost, nemůže v tom případě poznamenat: „To je lež!“

Stojí-li však vůbec Nový rok za to, aby se o něm psalo, je jiná otázka.

Lidstvo odedávna říkalo sice dobromyslně „Šťastný a veselý nový rok!“ Ale obyčejně nový byl vždy o nějaké procento horší než starý, takže již ve století desátém zakázal všechny gratulace k Novému roku Otto, biskup vercellský, považuje veselé gratulace za hříšnou radovánku a pokoušení Pánaboha.

O tři století předtím církevní koncil trullánský doporučil na Nový rok dokonce půst. Na témže koncilu dospěli tehdejší církevní učenci, totiž po delší debatě, k tomu názoru, že na první Nový rok byl nebožtík Adam vyhnán z ráje.

Není také známo, jestli mu Eva k tomu Novému roku gratulovala, ale jisto je, že kdo nechtěl věřit této tezi trullánského koncilu, měl být vyobcován z církve.

Na pozdějších církevních koncilech opět přišel Nový rok na přetřes. Zapomnělo se na Adama a vzalo se to z jiného konce: na který den má Nový rok připadnout.

Každý řekne zcela rozšafně, že samo sebou se rozumí, že na prvního ledna. To říká dnes, ale kdyby žil ve středověku, byl by se o datum stejně hádal jako astrologové, astronomové, učenci a kněží tehdejší doby.

Člověku se až hlava točí z těch dní. Sněm mohučský roku 813 ustanovil, že se má nový rok začínat 22. prosincem, svatý Augustin začínal nový rok 25. březnem a v Itálii měli to ještě víc popleteno. Tam si každý kníže ustanovil Nový rok jak chtěl, aby se od druhého knížete něčím lišil. Počítání města Pisy rozcházelo se tak značně, že na jeden Nový rok byli Pisanští od Florentinských o 9 měsíců a 7 dní napřed. To byla přece jen slušná pokrokovost.

A občané římští byli takovými zpátečníky, že byli od Florentinských ve století čtrnáctém o 2 měsíce 25 dní pozadu. Zaplétalo se to čím dál tím víc, že naposled ve Francii rok 1566 měl jen 8 měsíců 17 dní a nikdo nevěděl, jak z toho neštěstí ven.

V Nizozemsku měly některé krajiny, jako Utrecht, Geldry, Friesy, Nový rok o vánocích a jiná města, jako Dortrecht, Brabant, o Veliký pátek a v městě Delftě oběsili roku 1369 jednoho mnicha, který počal hlásat, že se má nový rok počínat 1. lednem. Mnich ten na trápení doznal, že již římští pohané počínali rok občanský prvním lednem.

Mnich ten byl tedy oběšen kvůli Novému roku, jeho jméno historie nezachovala, ale jisto je, že by se byl v té chvíli velmi kysele tvářil, kdyby mu někdo byl přál „šťastný a veselý Nový rok“.

Možná však, že ten mnich s velkým gestem před svou smrtí obrátil se k hloupému davu, že řekl výhružně toto, co by bylo historickým výrokem, kdyby to byli zaznamenali tehdejší historikové: „Jen počkejte, za pár let budete slavit Nový rok 1. Ledna.“

Pak bychom byli říkali, že ten mnich měl prorockého ducha; bohužel, jak pravím, nikdo nic neví o tom, že něco podobného si ubohý mnich dovolil říci.

Nebyly tenkrát parlamenty, jako jsou v Rakousku, a nebyli také poslanci, kteří by v tom případě podali interpelaci na ministerstvo spravedlnosti.

„Jest Vaší Excelenci známo, že byl jeden mnich atd…“ Možná že by byl dostal také po smrti amnestii jako nebožtík redaktor Kotek z Přerova.

Konečně ustanovil papež Innocent XII., že se má rok občanský počínat 1. lednem a vyhradil si, aby křesťané Nový rok slavili bez hluku, by to nepřipomínalo „rámus židovský“.

Nevím, zdali byl papež Innocent XII. antisemitou a zdali se držel historie.

Staří Židé opravdu totiž na Nový rok dělali strašný rámus. Slavíce Nový rok v první den měsíce tyšri, ohlašovali jej z výše chrámu jeruzalémského hlaholem trub stříbrných od svítání až do západu slunce.

Dnešní moderní člověk, který nemá tak silné nervy, by se jistě zbláznil z toho židovského troubení. Dnes na Nový rok v Jeruzalémě třepetavý zvuk trubky budí ráno k snídaní anglickou posádku. I to je nepříjemné pro Turky.

Podotýkáme ještě, že staří Židé na Nový rok dělali kavalíry a obětovali tele, skopce, kozla a sedm ročních beránků a nějakou mouku. Snad to měli s milým pánembohem na tisíc procent.

Papežem Innocentem XII. za Nový rok ustanovený 1. leden vžíval se dosti pomalu, takže vévoda toskánský František I., velkodušný a dobrý vladař, pravý otec svých poddaných, nařídil tyto tresty pro ty, kteří nebudou počítati 1. ledna za Nový rok: 1. vyloupání očí, 2. pověšení za žebro, 3. rozčtvrcení, 4. napíchnutí hlavy na městskou bránu.

Nařízení lidumilného toskánského vévody dopálilo Benátčany a ti počali naschvál počítat nový rok 1. březnem a usnesli se, že kdo neposlechne, má být na věčné časy vyhnán z Benátek.

Celá historie počala se poznovu přemílat, opravovat a dokonce se v míru vestfálském (1648) jako o jedné mírové podmínce mluvilo o počítání nového roku prvním lednem, ale teprve rokem 1752 dostal 1. leden definitivu jako Nový rok.

Císařovna Marie Terezie nařídila, aby se den ten chránil „jako zřítelnice“, a dostalo se to do hrdelního zákona Marie Terezie.

Ve Veltrusích u Prahy posazen do šatlavy sedlák Ignác Buček, který sváděl lidi, aby Nový rok slavili na Boží hod vánoční. Položen na lavici všechno slavnostně odvolal, takže i ten poslední rebelant proti 1. lednu u nás slavnostně zdolán a přemožen.

Menší obtíže než na západě Evropy měli s Novým rokem na východě. Zprvu to přešlo v Rusku na zápas roku církevního s rokem měšťanským. Církevní rok začínal se 1. březnem, občanský rok 1. zářím. Za metropolity Theognosta roku 1342 usneseno, že i církevní rok má začínat jako rok občanský 1. září. Bylo to tedy první vítězství občanů nad církví, říkalo by se dnes na mítincích. Za cara Jana III. na Nový rok v Moskvě bylo přikázáno objeviti se všem žalobcům i obžalovaným, které slavnostně kladli na řeřavé uhlí, aby se doznali.

Car Petr Alexejevič se roku 1698 na Nový rok dával kropit na náměstí Kremlu svěcenou vodou od patriarchy. Od té doby tam stála až do loňské revoluce vojenská stráž.

Konec nejistotě učinil Petr I., který rozkázal, aby rok 1700 začínal se 1. lednem, aby se tancovalo, veselilo, ohně pálily a střílelo z mušket. Kdo se nechtěl radovat, byl přísně potrestán.

Ale naprostá solidarita na tom božím světě ještě ani dnes není. Habešané slaví Nový rok 1. srpnem, syrští křesťané 1. zářím a sekta jakubitů 1. říjnem. A to jsou křesťané. S pohany je to ještě hůř. Od té doby, co Papuáni na ostrově Nové Guineji snědli posledního katolického misionáře, snědli s ním také Nový rok a ubozí lidožrouti protloukají se smutným životem již kolik desetiletí bez Nového roku.

Číňané na Nový rok polykali ještěrky a žáby.

Z toho je vidět, že Nový rok není žádná legrace. Má své dějiny a každý žádostivě čeká, jak bude pokračovat a se vyvíjet.

Bylo by zoufalé, kdyby takové děcko, jako je Nový rok, bylo ponecháno jen svému osudu, aby rostlo bez vší péče a bylo neduživé.

Je to dnes již naše čtvrté revoluční dítko a musíme se všichni starat, aby z tohohle revolucionářka vyrostl do roka kluk jako buk.

 

   


 

Nový pan ministr orby

 

Je na světě stát, kde zvěrolékaře udělají ministrem spravedlnosti a právníka ministrem orby. Následkem toho došlo mezi novým ministrem orby a jeho sluhou Františkem k následující poutavé rozmluvě.

Nový ministr orby k sluhovi Františkovi: „Tak vidíte, Františku, už jsem ministrem. Apropos, Františku. Znáte venkov, jste z venkova?“

„K službám, excelence!“

„Na venkově musí být krásně, Františku. Často, když jsem ležel v zákonících, vzpomínal jsem si na venkov. Prý jsou tam stromy. Nevíte, Františku, co to je takové kulaté, různého tvaru, roste to na stromech? Viděl jsem to jednou, když jsem jel do hlavního města.“

„To je ovoce, excelence.“

„Aha, už rozumím. Pamatuji se také, že něco takového dlouhého se vyváželo s polí. Když vál vítr, tak se to sklánělo. Na konci to mělo chlupy. Nevíte, co by to mohlo být? Možná, že teď jako ministr orby budu s tím mít co dělat, tak abych věděl.“

„To bylo obilí, vaše excelence.“

„Obilí, obilí, to slovo mně zvlášť napište na tabulku u telefonu. Slyšel jsem už o něm povídat, nemá to snad také dělat něco se slámou?“

„Vaše excelence, má. Z obilí se totiž jí jen ten vršek a to jsou s tím ještě obtíže, to by vaši excelenci nudilo, to je dlouhá procedura.“

„Františku, jen mluvte otevřeně. Moderní ministr orby se má o všem řádně informovat.“

„Tedy, vaše excelence dovolí: Obilí se musí mlátit. Napřed se pokosí, pak se udělají snopy.“

„Jen ne tak rychle, Františku, abych to mohl sledovat. Tedy napřed se udělají snopy, ty se pokosí a celek se vymlátí. To už začíná nudit.“

„Ano, vaše excelence, abych tedy nezapomněl. Když se do obilí mlátí, tu obilná zrna padají ven a to dlouhé, žluté, co zůstane, tomu se říká sláma. S tou se stele pod dobytek.“

„Jak jste řekl to poslední slovo? Dobytek, to je věru zvláštní výraz. Poznamenejte to slovo na tabulku pod to obilí. Slyšel jsem už také o dobytku. Žere prý to, běhá to, řve to, ale nehodí se o tom mluvit v saloně. Raději mně řekněte, co by to mohlo být: Jednou, když jsem jel vlakem, viděl jsem u trati nějaké zelené listy a tam stál člověk. V ruce měl nějaký předmět a tím rýpal pod listy a vyrýpl vždy něco kulatého, bělavého.“

„To byla řepa, excelence.“

„Dobře, poznamenejte to, Františku. Stele se též řepou pod ten tak zvaný, jak to jmenujete, dobytek?“

„Nikoliv, vaše excelence, to není doposud zavedeno. Místo toho dělají z řepy cukr.“

„Ale to je interesantní, Františku. Kdo by si to pomyslil, že ten člověk, co tam stál, něco takového dovede. Ale teď už pro dnešek dost.“

A v ministerstvu orby se ten den strašně divili, proč jejich nový pan ministr chodí po své pracovně a stále si odříkává: „Dobytek, obilí, řepa, sláma, sláma, řepa, obili, dobytek.“

   


 

Nový rok

1. Přibývá dne o 1 hodinu 6 minut, čili:

2. Na Nový rok o slepičí krok.

3. Novoroční noc tichá a jasná znamená dobrý rok.

4. Jsou-li červánky v novoroční den, přinesou jistě jen zlo.

5. Potká-li člověk na Nový rok jeptišku, má ji přeskočit, jinak zláme si v květnu nohu.

6. Když kolem Nového roku prší, poletuje o velikonocích sníh.

7. Když na Nový rok aspoň tolik slunce zasvítí, co by vozka bičem mrsknul, bude srpen jasný a pohodlný.

8. Má-li kdo zlou tchyni, pomodli se před obědem za ni otčenáš pozpátku a na jaře tchyně začne chřadnout.

9. Je-li na Nový rok hezky, budou také pěkné žně.

10. Kolikrát na Nový rok zívneš, tolik dětí se ti do roka narodí.

11. Obědvá-li u tebe na Nový rok policajt, znamená to postup ve službě.

12. Jak se daří o Nový rok, takový jest rok celý.

13. U Tábora chodí na Nový rok babka s děckem na rukou a vřeští. Lid tamější vysvětluje to tak: Když se Kristus Pán narodil, chtěl ho čert také vidět, i proměnil se v babu a díval se naň skulinou.

14. Nechceš-li, aby ti slepice zanášely, udělej z provazu neb z řetězu na Nový rok kolo a nasyp na ně slepicím zrní.

15. Máš-li lehkomyslnou ženu, můžeš, jsi-li žárlivý, též tohoto prostředku použít.

16. Bouchá-li děvče na Nový rok dveřmi, rodiče dočkají se na ní hanby v příštím roku.

17. Topíš-li se na Nový rok, přijdeš do nebe.

18. Potká-li nějaký panovník na Nový rok biskupa, nemusí mít strach o svůj život.

19. A konečně. Třpytí-li se v novoroční noc hvězdy, narodí se mnoho dobytka.

Ty drahý, milý Nový roku! Jak vidět, jsi obklopen poetickými proroctvími, lidová pranostika hádá dle tebe na všemožné věci a naši sedláci neměli nic jiného na práci než kombinovat, jak utvoří se budoucnost, když na ten den bude pěkně, když bude pršet, sněžit, vítr foukat atd.

Nový rok byl u nich pojmem velmi složitým a zatím nyní definice, co jest to ten Nový rok, jest velmi jednoduchou.

Jest to první den každého nastávajícího roku, to jest podle nynějšího občanského kalendáře den 1. ledna.

Lidstvo již ode dávných dob žilo nepřetržitě. Dělilo čas. Vynalezlo roky. Pojem velmi důležitý, kterým historikům byla ulehčena práce. Léta Páně toho a toho byla bitva tam a tam. Léta Páně toho a toho padlo v té bitvě tolik a tolik tisíc lidí. Léta Páně toho a toho vraždili se tam a tam. Lidé vynalezli léta, lidé vynalezli Pána, a lidé vynalezli léta Páně.

A byli to prvně kněží, kteří ohlašovali Nový rok. Ovšemže Nový rok, než občanský kalendář přesně určil jeho dobu na 1. leden, prodělal celou řadu změn. U Židů byl Nový rok první den měsíce tišri (naše září). Tu kněží troubili do světa s výše chrámu stříbrnými troubami od svítání až do západu slunce.

Ve starém Římě počínal rok prvním březnem. Staří Římané obětovali bohu Janusovi, který měl dvě hlavy, neboť i u bohů platí: „Dobře zpředu i zezadu oči míti.“

Stateční Římané posílali si na ten den navzájem novoroční dárky (strenae), jako otroky a otrokyně, slony a podobně. Též blahopřáli si navzájem, což udrželo se později v křesťanských dobách. Šťastný a veselý Nový rok! To dodnes slyšíte a čtete v novinách. Pokud se týče dávání novoročních dárků, zvyk ten uchoval se ve Francii (étrennes) a též u nás.

V Rakousku jest kupř. zvykem překvapovat občany na Nový rok malými dárky. Letos jest to kupř. zvýšení poštovních a telegrafních poplatků, kteréž nabudou platnosti dne 16. ledna 1907. Místní dopisy musí býti frankovány napříště 10 hal. místo šesti. Sazba pneumatických poštovních lístků a pneumatických zálepek zvýšena o 5 hal. V oboru telegrafování byl zaveden blanketový poplatek 2 hal. a zrušena snížená taxa za telegramy místní a stanoví se obnosem 6 hal. za slovo. Poplatek za obchodní telefony ve Vídni obnáší dle množství rozhovorů 300, 400 až 500 K, za telefony bytové 240 K. Poštovní poukázky stojí o 1 hal. více a za zálepky a pásky bude se vybírati 1 hal., jako náhrada výrobního nákladu. Rakousko-uherské mocnářství přeje všem svým spoluobčanům šťastný a veselý nový rok 1907!

Nový rok prvním březnem počínal též v Republice benátské, kteráž užívala ho až do svého pádu roku 1797.

V Pise začínali rok 25. březnem až do roku 1749. Velikonocemi začínali ve Francii od století dvanáctého až do roku 1563. A poněvadž velikonoce počínají různě pětatřicetkrát za jedno století, mívali Nový rok v různém čase a nakonec si to tak důkladně spletli, že roku 1495 slavili Nový rok dvakrát.

V Dánsku byli chytřejší. Tam si našli jednoho svatého, a to Tiburtia, dne 11. srpna. Toho se drželi až do roku 1559, slavíce tak najednou svého světce i Nový rok.

V říši byzantské měli napřed také potíže s Novým rokem, až konečně jeden císař pod velkými tresty nařídil, že se má Nový rok slavit dnem 1. září. Podle starých kronik vyskytl se tam jeden člověk, který veřejně prohlašoval, že je to nesmysl. Muž tento, jménem Antakus, byl trápen, žalářován tak dlouho, až uznal státní Nový rok.

Za doby Karlovců ve francké říši slavili Nový rok dne 25. prosince. A byl to Karel Veliký, který mimořádným a slavným způsobem oslavoval jeden Nový rok. Dal k větší cti a slávě boží upálit na Nový rok několik desítek Saracénů. Římský juliánský kalendář neurčil nic přesného a přes celý středověk hádali se kněží evropských zemí o Nový rok, až papež ŘehořXIII. ve svých opravách ustanovil i. leden za počátek roku.

Tento začátek nebyl však všude pevně dodržován, časem ustupoval libovůli panovníků, až objevil se opět ve století šestnáctém a sedmnáctém.

Nový rok je tedy výmyslem církve, respektive náš Nový rok.

 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Šťastný a veselý nový rok! Ráno se člověk probudí a slyší tiché klepání na dveře. Vchází domovník. Celý rok člověka pomlouval, celý rok se hádal, totiž s takovou partají, jako jsem já, a teď úlisně podává mně s úsměvem kousek tuhého papíru, na kterém je zlatými písmenami psáno: „Šťastný a veselý nový rok přeje domovník.“ Domovník stoje čeká.

Počkej, chlape! Jdu vážně k němu, stisknu mu ruku a řeknu srdečně: „Já vám přeji nápodobně šťastný a veselý nový rok!“

Chlapík zdrceně odchází a venku řekne: ,,To je ale špína!“

V kavárně přiblíží se k vám tiše jako kočka číšník.

Celý rok vám nenosil noviny, které jste si přál, po celý rok míval jste s ním boje o kousek cukru, a teď je u vás a důvěrně podává vám kalendářík a říká: „Vinšuju šťastný a veselý nový rok!“

Přejete mu jako domovníku a dodáváte: ,,A teď mně přineste Omladinu.“

„Dal ti něco?“ táže se v zákulisí kavárny číšníka jeho kolega.

„Pah, místo koruny mně přál veselý nový rok.“

stok, všichni nastavují ruce. Šťastný nový rok!

Mráz vám běží po zádech! Zástupy gratulantů rostou, tísní se na vás a nakonec vás rozeberou, ten vám svleče kabát, ten boty, onen kalhoty a všechno s přáním šťastného a veselého nového roku.

Tomuhle se říká sen novoroční noci.

Na ulici zastavují se lidé, smekají a tisknou si ruce. Veselý nový rok. Třebas ten člověk, kterému je přáno, neví, co bude zítra jíst, odpovídá s úsměvem: „Děkuji, děkuji, já vám přeji také.“

Po ulicích vidíte lidi s kalendáři visacími podpaždí. Spěchají domů, aby pověsili kalendáře na zeď.

V novinách objevují se novoroční povídky, novoroční gratulace a úvahy o tom, jak bylo loni pěkně.

Policejní strážníci mají vyleštěné knoflíky na uniformách. U místodržitele ohlašuje se příjezd hodnostářů, kteří jdou gratulovat.

V rodinách připravuje se sváteční oběd a čtou se poštovní knížky a fejetony o Novém roku z novin.

Tisíce lidí tváří se spokojeně.

Ale tisíce a tisíce lidí i. ledna roku 1907 hledí do budoucnosti s jinými pocity než vypasení měšťáci. Pro ty tisíce existuje jen jeden Nový rok, od kterého se bude pak počítat čas.

A ten Nový rok znamená den, kdy vymizí všechny tyto hloupé hříčky, kdy zchátralé řády se zřítí ...

A to bude slavná novoroční remunerace lidstva! ...

 

   


 

O bálech

Bylo to v dobách, kdy se člověk mohl spolehnout, že mu přátelé půjčí frak a klak. V těchto nezapomenutelných dobách, kdy měl jsem přátele, kteří měli fraky a klaky a byli ochotni mně je zapůjčit, objevoval jsem se rád na plesích, kam se scházela tak zvaná ,,nejvybranější společnost“.

Rád jsem tam chodil, poněvadž větší legraci jsem neviděl. Viděl jsem místodržitele Království českého, viděl jsem policejní rady, viděl jsem knížete Lobkovice, kochal jsem se pohledem na velícího jenerála Cibulku. Taková vám legrace.

Místodržitel přišel, zahřměly fanfáry, kníže Lobkovic přišel, zase fanfáry, pan Cibulka, zas fanfáry. Pan Křikava, zas fanfáry. Výboři se ukláněli, výboři rděli se rozčilením, výboři úctou bledli. Dole roj panáků, stáda ladies patronesses.

Bledě šedé toalety s pravými bruselskými krajkami, světle žluté empirové toilety s krajkovým přehozem a aplikacemi z pravých bruselských krajek, roby bledě fialové s hedvábnými krajkami, róby šedě hedvábné, černé, světle modré, sametové, toilety z krepu de Chin s flitrovým přehozem, roby lila hedvábné a bruselské krajky atd. A šperků plno, briliantů, které zářily na účesech, na uších, na prstech ...

Heine napsal: Nemáš-li však zhola nic,

ach, to ať tě pochovají,

neboť, lumpe, právo žít

mají jen, kdož něco mají ...

Když jsem se díval dolů, vzpomněl jsem si na Heineho a pak jsem si vzpomněl, že než jsem šel na Žofín, viděl jsem na nárožích několika ulic stát žebračky.

Toaleta těch žebraček skládala se ze dvou roztrhaných sukní a záplatované blůzy ...

„Toalety dam byly okázalé a nádherné, zejména ladies patronesses vynikaly nádhernými a drahocennými robami ...“

Chápete, že člověk dostane chuť pověsit někam na lucernu všechny referenty měšťáckých žurnálů z rubriky: Masopustní věstník?

Taneční páry v následujícím pořadí: Princezna Marie Terezie Lobkovicova - p. ing. Jiří Víšek, slč. Láda Štětková - p. Rudolf Řivnáč atd.

Co je k čertu lidu do toho, jestli nějaká princezna Lobkovicova tančila s jakýmsi ing. Jiřím Víškem ...

Zabaveno

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Masopustní věstník! Plesy, a jaké! Ples špiclů, ples domovníků, ples právníků, ples porodních babiček, kominíků, katolické ligy, ples hostinských, plesy filosofů atd.

Všude ples a jásot. Máme plesy lumpů, ,,lumpenbály“, na kterém loni dostal první cenu za podařenou masku muž, který přišel v masce policejního strážníka.

Naproti tomu kdesi v cizině na plesu policejních strážníků dostala první cenu maska podařeného syčáka.

Za dnešní doby pořádá kdekdo bál. Kdo má dva pokoje a chce náležet mezi lidi, o kterých se mluví, odšoupne z pokoje kanape a uspořádá domácí ples.

Jaká hrdost leží ve slovech: Dnes máme v bytě bál.

Na Rusi mají také bály, ale zábava je odlišná od našich. Říká se, že tam nejsou plesy tak animované, poněvadž přečasto se stává, že při takových plesech objeví se v sále záhadní lidé, kteří místo aby měli v rukou klak, drží v nich revolvery systému Browning a oberou jednu dámu po druhé o šperky.

Referáty o tamějších plesích vypadají asi takto:

„Gubernátor zdejšího města uspořádal ples na oslavu potlačení revolučního hnutí v okolí. Zábava byla započata hrou Bože carja chrani. V zábavě bylo pokračováno až do časného rána. Nehoda na plesu neudala se žádná. Jedině k ránu zpozorovali tanečníci, že gubernátor byl neznámým pachatelem zavražděn, zatím co dámám ztratily se náušnice a šperky, které si nelegitimovaní hosté s sebou odnesli ...“

Nebo úryvek z jiného referátu: „Mezi přítomnými, kteří se zúčastnili dvorního plesu v carském selu, viděli jsme jenerála X., který dal zastřelit dvě stě revolucionářů. Pozornost dále vzbudil bílý vous jenerála J., který dal oběsit na tři sta revolucionářů ...“

Dvorní plesy! Důvěrný přítel anglického krále Eduarda vypráví, že král Eduard nemá rád dvorní plesy, poněvadž působí to nemilým dojmem, když pozvaní vidí svého panovníka v bufetu namazaného ...

Proti těmto plesům dvorním stojí naše drahé bály venkovské, kde všechno dýše prostotou a upřímností, od rozbitých hlav tanečníků po rozlité pivo na podlaze a napilé hudebníky.

Za devět měsíců po takových bálech rodí se mnoho dětí.

A jsou plesy pravé venkovské, plesy demokratické, kde nedbá se na takt, kde všechno je tak dojemně prosté.

A piva co se vypije, a co v kořalce propije.

Zábavy jsou velmi nenucené. Dobré je sypat v tanečním sále na zem prach vyčesaný z koní.

K ránu stává se z místnosti taneční záchod. Takovým osvěžujícím způsobem působí pravý ples venkovský na městského člověka. K ránu je vidět, že jsme všichni lidé z jednoho těsta. Vedle malého chalupníka nemocí mořskou, či jak chcete, otřásán je starosta obce.

Všichni jedno tělo a jedna duše. Demokrati ve všem.

I naši kamarádi mají své bály. Lákají do svých vesniček pod záminkou, že uspořádají přednášku.

Přednáška je a po přednášce bál. A kamarádi milují své hosty a ctí je tím, že nechají je tančit sólo s šenkýřem a kapelníkem.

A poněvadž my anarchisti už jsme takoví, že snažíme se zvrátit všechny řády, nikomu nenapadne, aby šel v šest hodin domů, jako chodí měšťáci z bálu.

Takový ples kamarádů trvá do půl druhé hodiny odpolední druhého dne ...

 

     


 

O básnících

Seznámil jsem se nedávno v kavárně s mladým mužem. Vyprávěl mně sdílně o svém osudu. Cítí v sobě nějakou neznámou lítost a proto píše básně, cítí v sobě nějaký divný stesk a proto píše básně, cítí v sobě nějaké kruté duševní bolesti a proto píše básně. A proto píše básně...

Říkal toho ještě víc, proč píše. Píše proto, poněvadž:

cítí podvodnou vůni omamných růží,

neštěstí lehlo mu na dno, jeho duše,

zoufalým trémám propadl, jeho hlas,

nebe jest bezútěšně zšeřelé,

ztracence jeho volání do dálky bloudí atd.

Zvláštní typ těchto lidí, zvláštní literatura a produkt. Bloudí zapadlými krajinami, brodí se blátem a marně volají, kdo by je vysvobodil. Nebo píší, jak někdo někde hledí do daleka, ale nikoho v té dálce nevidí. Oblíbené je, že tací básníci „stále“ čekají, kde dávno nikdo nečeká, že jim mraky v duši padají, že stále něco chtí „vyzdvihnout do nebe“, vzkřísit duše, jež se hroutí, že chtí sypat kvítí do srdcí - ale nejde to.

Spokojují se tím, že v básních chodí zamlklými parky, vyciťují „zasnění chvíle“, všude vidí „něco“, myslí si, že „v zahradách tůně po něm někdo stůně“, vlny vodní považují za sestry a myslí o nich, že šeptají smyslně, vrhají se „bez rozumu do klínu bledých nadějí“.

Hoši, poeti, kluci krev a mléko, ale všechno je u nich mdlé, bledé. Bledé slunce na bledých stromech, mdlé odstíny nadějí nerozumných. A pozdní je u nich všechno a u některých krvavě roztavené. Krvavě roztavené vlasy, dny, oči (karhavé), krvavě roztavené ticho. Vidí mnozí z nich masy, něčí tělo vidí na marách, jsou žalem němí, závidějí mrtvolám rubáše.

U mnohých jeví se podivné choutky. Jeden by chtěl polykat žlutou rozteskněnou růži, jiný své srdce pověsit na strom hříchu, jiný zase by chtěl svou milovanou obejmout bez hříchu setkání a podobně. A někdo nemůže unést své srdce.

Jeden píše prorocky: „A mě už pranic neděsí, dneska se někdo oběsí,“ zatímco druhý vymýšlí si: „juž brzo, kde je modrý stín, se rozchvěje hlas mandolín.“

Ty mandolíny mnoho se prohřešily na mladých básnících. Jeden čas nebylo básně, kde by se nebyla objevila aspoň jedna mandolína. Jsou to takové tajemné zjevy.

Byly časy, kdy mladý básník psával o prostitutkách. Pozdější spojili prostitutky s přírodou a psali o prodejných ženách v zeleni stromů. Byli to a jsou básníci, kteří považují za něco vznešeného, když sbírky svých prací nechávají na stolech ve vykřičených místnostech.

„Pliji tím celé společnosti do obličeje,“ pravil mně jeden takový mladý muž, „mé básně čtou všechny prostitutky.“ A chlubil se tím, že ty ubožačky čtou jeho básně o vysněných dlaních...

To jsou takové divné záchvaty.

Ti, kteří píší o smutku, nutí se tak psát, poněvadž užívají všech radostí života. Jsou to nucené, naučené fráze, které papouškuje jeden po druhém. Ti hoši myslí, že sympatie všech lidí jsou na jejich straně, když dají své čtenáře probíhat „krajinami, kde není rána, kde je stále noc“. (Nansen ve svém cestopise o zemích polárních to dělal také, ale zajímavější formou.)

Jaký mají zájem, řekněte sami, čtenáři na tom, že vy píšete, jak něco ve vás vzrůstá.

Proč pláčete ve svých básních, hoši? Chlapík jako hora, skály by mohl lámat, ale napíše (a nestydí se) takový verš: „Tak hořce pláči, po tom bílém ránu...“

Proč mají čtenáři číst „písničku, kterou jsem si zpíval v máji“. Je někomu něco do toho, že si ten nešťastník něco zpíval?

Má několik lidí trpět, že se mu zdá, autorovi, jak někdo volá v dálce o pomoc?

„A nemám odvahy...“ nadpisuje jiný svou báseň. Nic nám do toho není, příteli, že nemáš odvahy trhat růži, hříšnou růži se žlutavým leskem, z nás to nikdo nedělá.

„Dnes chtěl bych líbat.“ Nu tak líbej, holomku, ale nemusíš o tom křičet do světa.

„Nevím, proč asi srdce mé tak smutně zavzlykalo.“ Kamaráde, když ty to nevíš, jakpak to máme vědět my.

Slečny mají jarní šaty

(pokropili ulici)

u mně je tuk velmi smutno

po včerejší opici.

Tohle nemusím číst, to se mně stalo už několikrát. Tak člověka hryže vzpomínka. Raději si přečte, jak pod mostem dlouze hučela řeka a jak tam pod tím mostem někdo hořce a upřímně plakal. Básník, který to napsal, nikdy pod žádným mostem nebyl a posledně plakal, když mu umřel dědeček před dvaceti léty... ale pomozte si: Jeho duše si přeje, aby byl pod mostem a aby tam naříkal jako stará děvečka.

Jiný zase píše: „Jsem v úpadku. I smát se zapomínám. Můj smutný hrad se v trosky rozpadá. I bude třeba obrátit se jinam, až dozpívána bude balada!“

Kam sa obrátí, to básník nepovídá. Prostě se obrátí zády ku své roztrhané chalupě a hned končí, aby lidé nemysleli, že to jeho obrácení děje se za denního světla: „Tady je tma a někdo pláče v dáli, kde nad ruinou slunce zapadá!“

Kapesníky pro mladé básníky na slzy a hodně kapesníků, aby si měli kam utřít uslzené oči! Slyšte! „Pro pláč svůj nevím kudy kam...“

Či: „Tak do moře se slzy moje lejí,“ nebo dokonce jeden nejen pláče, ale zároveň při tom voní: „Mé slzy voní čistou vůní krásy.“

Klobouk před takovým džentlmenem dolů.

Ach, co je mladých lidí, kteří mají „písničky své zakleté na sta zlatých zámků“. Před takovými je lépe vyhnout se na sto kroků, neboť člověk vydán je v nebezpečí, že sto zlatých zámků najednou se uvolní a sto písniček se na člověka vysype.

Jsou někteří básníci, kteří se sami chválí a tvrdí o sobě, že mají bílou duši: „V noci v duši bílou smutek pad - zazářil smutkem luh i sad. V mou duši bílou napad žal, víc jsem se s tebou neshledal.“

Takového duševního bělocha litujete.

Zajímavo je, které květiny mají ti výborní mladíci nejraději. Předně blíny a ocúny, ty kvetou v jejich básních. Růže už jsou všednější. Obliby dochází tamaryšek, orchideje, sasanky a koniklec.

Mladí básníci milují dále stromy, ať jednotlivé či ve skupinách. Z těch skupin nejoblíbenější jsou pak aleje: „A ten popel, dovolíte, v letní večer rozsypám, kde jste lásku slibovala, tichou, stinnou alejí...“

Mají však smutné žití ti jinoši. Pochovávají své štěstí v básních o šedesáti verších, rvou si srdce z těla hubeného žalem v básních o padesáti, plivají smích skepse slunci do záře v básních o čtyřiceti verších.

Na některé nešťastníky, uštvané žitím, padají hvězdy a jeden ubožák byl stále v nejistotě: „Kdy, kdo a kde mne hrubou skolí pěstí, nevím a ptám se, co je v světě štěstí, nevím.“

A jiný jásavě si zpívá naproti tomu: „Já nevím nic, já věky nevím nic.“

Ale přátelé, odpusťte, že denuncuji. Dejte si pozor před těmi, kteří své verše začínají: „Něco se stane, dobře já to vím...“ To jest strašně záhadné, co se vlastně stane a proto pozor!

V mých hořkých snech, v mém smutném hoři

hvězdička jedna tiše hoří...

Vidíte. To začíná pěkně. Takový básník má hvězdy na dně své duše. To jsou takové jednoduché básně. „Sad rozkvet, hochu, půjdeme! Co všechno čeká srdce mé?“

Dál se člověk nedoví. Může to také skončit s hřbitovem.

Ty Tvoje rty, věř mnohou hořkost tu jí,

u přece rozkoš je se vůní jejich zpít!

Hle! Čekáte, co bude dál. A vidíte. Pro chlapíka jede ochranná stanice. Ty rty jeho milé otrávily k smrti těžce jeho smutné srdce.

Písně a básně o milenkách. Ty si musí takový barbar jako já dobře rozvážit a věnovat jim novou kapitolu.

Vy lesy černé, vlídně pohlaďte mě

svou hudbou šumnou, již mám tolik rád.

Ty syna svého při jmi, rodná země,

jenž k Tobě přišel síly načerpat...

Odpusťte barbarovi i propříště, pánové.

Když už člověk vrhne se na dráhu barbara a v básních mladých poetů vidí jen tu umělou duševní rozháranost, může se nyní položit jemu otázka, co soudí o básních, které opěvují milenky a zpívají o lásce. Tato otázka jest tím záludnější, poněvadž dá se předpokládat, že člověk, barbar, také miluje.

Nuže rozeberme dopodrobna, jak básník, který má úmysl zpívat o milenkách, postupuje.

Předně jde do hostince, kde je sklepnice, chvíli si s ní popovídá a pak jde domů. Doma vezme kus papíru, inkoust, péro a píše.

A tak čtenář má mimoděk trpět, protože jsou hostince na světě, protože jsou sklepnice, protože má ten nešťastník papír, inkoust a péro.

Má číst, jak on by chtěl se „pomodlit u nohou neznámé“, jak by chtěl zlíbat „řasnatou“ sukni lásky své milenky, jak by „s odvěčným nářkem na svých rtech potácel se bez ní parky...“

Ach, co opět smutku v písních a básních o milenkách. Jaké smutné perspektivy předvádějí se před čtenáře. On hodlá se uškrtit na její vlasech. On má v úmyslu dát se k smrti zulíbat, což je špatná poklona pro tu, o které píše báseň, neboť lid říká: „Dej mi pusu, ať chcípnu,“ a básník ovšem v sladké formě: K smrti dát se zulíbat.

A kdo jsou ti tvorové, kteří k smrti zulíbají?

Jsou ve většině případech bílí. Černých milenek je na světě sice dost a Afrika se jimi jen hemží, ale kdybyste vzali do ruky jakoukoliv knížku básní o milenkách, nenajdete tam zmínky o černé milence. Samá bílá. Dvě stě třiatřicetkrát bílá. Hodí se totiž do okolí. Byla by to zajisté profanace, kdyby básník svěřoval světu, že jeho milenka si myla nohy. Nožky ženských tvorů, než přijdou do básní, jsou již vykoupané a proto může básník taký směle zpívat: „Štěstí sál jsem z noh Tvých, Světlá.“

Některý obdivuje se jejímu malíku u nohou a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdyby na každý prst u nohy byl posazen prsten věrnosti.

Básník svou milenku svléká před očima veřejnosti. Horkou slzou pokrývá boky své nahé bledé milenky. To už je pak tak trochu pornografie. Jiný zase hledí vyzískat z kyprého těla své „bledé“ několik, na počtu nezáleží, lůzných světů. Ale jen ve dvou třech případech se „obloha nad tím láskou směje“ spolu se čtenáři.

Ponurými krajinami probíhají nahé bledé dívky. Snad aby to neuráželo stud čtenářů, že se to děje ve dne. Temná noc je nejoblíbenější dobou pro rejdy milenek básníků.

Víš, slyš, ztiš srdce své,

my možná jednou padneme

jak tenkrát v černou tmavou noc.

Velmi neutěšené poměry. Představuji si živě jednoho mladého básníka, jak probíhá tou tmavou, pustou krajinou za noci se svou milenkou v době neobyčejně důležité, a to když „hory krajem jdou“.

I ty chůze hor, sport turistický českých i jiných vrchů, jsou oblíbeny v básních o milenkách. Hory jdou a on se na ně dívá se svou milenkou. Své milence to třebas mohl namluvit, poněvadž milenky v básních jsou vábně oddané. Jí může kupříkladu namluvit, že viděl Petřín jít směrem k Žižkovu, ale čtenář nedá se tak snadno chytit.

Milenky básníků jsou vůbec prachpodivní tvorové. Mnoho jich chodí světem nahých.

„Já viděl ji jít nahou promenádou...“

On viděl. On, básník, viděl leccos. Zpozoroval kupříkladu, jak na prsy děvy posadil se netopýr. Tuto zvláštní choutku netopýrovu oznamuje světu dvojverším. Básník vůbec rád informuje nejen o tom, co viděl, ale i co se mu zdálo.

Mně zdálo se, jak šla jsem Ránem Bílá,

šla brázdou života do smutných obzorů...

Hleďte, jaký všeumělec takový básník a člověk všestranný, on ví totiž, že

zaorá brázdy, utvoří chleba,

nasytit dá, co lásce jeho třeba.

Vidíte! Všechna čest takovým chlapíkům. Stane se na moment agrárníkem, pak na moment vrhne se na pekařskou živnost.

Jako slunko jsi, má dívko,

a já sníh jsem zjara bílý,

který taje po výšinách,

když tvůj úsměv vzplane milý.

Vizte! Sám si přiznává, že z něho zbude jen trochu vody.

Mám já hvězdy, slunka v sobě,

vedle sebe dívku svojí,

na jejích rtech pohár vínu,

který všechny strasti hojí.

Ten nešťastník sice tohle psal ve vinárně u přítomnosti bručivého vinárníka, ale to mu nevadí, aby světu tak nestydatě nelhal.

Lhou! Napřed přelhou tací básníci sazeče, který sází jejich plody, pak korektora a nakonec čtenáře.

Chlapík nebyl dál než v nejbližším okolí Prahy, ale to mu naprosto nevadí, aby nenapsal

Dívce na Visle

My v životu tom burném proudu

se nesetkáme vícekrát;

mne od tebe rmut navždy dělí,

a marně naděj srdcí lhát.

Jsou sentimentální, falešní a Kainové:

Já, Kain jsem byl, tys byla Abelem,

já podved tě, tys Kaina zubila.

Zcela opačně jak v bibli.

Jiný zase chce si udělat harém někde na Vinohradech:

Však králem dívek chtěl bych slout,

v jich srdci míti mocné říše...

To „já“ vystupuje do popředí, od toho jsou lyriky. Začne to ve školách. Studentík, ubožák, nemůže náležitě to své já uplatnit a tak začne psát lyrické básně, což jest velmi lehké. „Já miluji tě, já tě mám též rád, a děj se co děj, můj ty světe, nepřestanu tě milovat.“

Studentíci vybíjejí svou energii v těch básních. Místo aby obrátili své péro proti profesorům, kteří jim dávají nedostatečné a nedovolí ani na záchodě kouřit cigarety, houfně píší zamilované básně, třeba o dcerách profesorů, kteří jim dávají domácí úlohy.

            Básně jejich počínají se tisknout. Prozatím v tajném studentském časopise, pak takhle v šesté sedmé třídě středních škol počnou psát básně o skutečných milenkách. To chodí do tanečních hodin a potom do bordelů. Ke všemu tomu čtou cizí básně a tak pomalu se vyvíjejí, až konečně stanou se mladými básníky.

Někteří opustí pak lyriku a vrhnou se na jiný druh básnictví, jsou nebezpečni svému okolí svou sentimentalitou. Chtějí prospět lidstvu, když vydají svým anebo cizím nákladem sbírky svých veršů s názvy za vlasy přitaženými, jako Tu kapku oblak v sebe pojme. Modlitby vyhnance. Prázdný svět, mé srdce plné. Bloudil v lidech, bloudil v citech.

Otráven duch můj v nitru svém

sžíravých citů černým jedem,

který mu v kulich nasypal svět.

Jsou blazeovaní a zívají. Myslí, že na jejich smutku spočívá soustava světová.

Líbají klíny svých milenek ve svých verších a ve skutečnosti přispívají svým grošem ku podpoře různých policejních špiclů, bordelářů.

Poctivějších je málo. Vidí všude zlaté vlasy, líbají je, cítí přitom zármutek.

Jiní zase píší otevřeně. Opěvají prostitutky a chlubí se v básních tajnými nemocemi.

A čtenáři? Ti čtou a dívají se bezmyšlenkovitě do světa.

„A co jste chtěl říci, příteli básníku, sbírkou svých veršů?“ Pokrčí rameny. Něco v něm narostlo a stálo ho to pět krejcarů výloh za papír a svět četl o tom něco.

Hurbane Vajanský! Měl jsi pravdu, když jsi napsal pod názvem Hrozno:

Že trpká sudba bije literáta,

to pravdu píšeš! Tma se valí naň,

on dává žití horkých hodin daň,

když jiní žnou, on v říši vzdušnou chvátá.

Trpká sudba literáta-básníka. Daň horkých hodin. Zpotil jste se jistě, pane Hurbane Vajanský, než jste vydal sbírku veršů.

A potí se často i čtenáři nad básníky, z nichž mnozí jsou ovšem neškodní, ať pějí o čemkoliv, většinou se člověk v tom nevyzná.

Zato jsou lidé, kteří napíší něco, že hned člověk vidí vše jako na dlani.

Čeladenský kostelíček

Madonu má na oltáři,

z Ježíškových smavých líček

krásu dětství mého září.

Vzpomínám v něm na matičku,

na laskavá její slova,

hledě v slzách k oltáříčku,

prožívám své dětství znovu.

Vidíte, ten člověk myslí, že je také básník. Stejně jako si to o sobě myslí celá řada lidí.

Když napíši báseň, tak jsem básník, říkají i ti, co píší do Lady a všichni, kteří psali do Moderní revue a Moderního života, myslili to také.

Ale jsou barbaři, kteří pochybují o užitečnosti takové literatury, třeba v básních sociálních, kterým třeba věnovat se příští kapitolou.

 

    


 

O bludném cyklistovi

Ráno v sobotu vyjel si pan Bartůněk na Křivoklát na kole.

Dnes, týden od jeho výjezdu ze Smíchova, můžete potkat na Kladensku i Berounsku smutnou postavu, vedoucí bílé kolo. Ta smutná postava bloudí od vsi ku vsi a všude říkají jí bludný cyklista. A to není nikdo jiný než pan Bartůněk a ta pověst o bludném cyklistovi zní takto:

Pan Bartůněk chtěl dokázat všem lidem, kteří kdy pochybovali o jeho cyklistické zdatnosti, pravý opak jejich tvrzení a oznámil všem pochybovačům, že hodlá jeti na kole na Křivoklát a že tam také přijede. K dokázání tohoto jeho tvrzení scházelo mu jedině kolo, ale pan Bartůněk věděl, jakým způsobem lze si velocipéd zaopatřit. 1. Koupí. 2. Krádeží. 3. Vypůjčením.

Koupí? Pokrčil rameny. Krádeží? Vzpomněl si zavčas, že měl vždy z náboženství jedničku. Vypůjčením? Řekl k sobě: „To by mohlo být.“ A také si kolo vypůjčil.

Plán cesty propracoval důkladně. Pojede rovně. Co nejkratší cestou. Smíchov, Chuchle, Lahovičky, Radotín, Černošice, Roblín, Velká Mořina, Budňany, Beroun, Nižburg, Křivoklát. To jest ideální přímka.

Když přišel na bod „Roblín“, tu si vzpomněl, že na Roblíně jsou jeho známí na letním bytě, bratří Markupové. Rozhovořil se před svou cestou o tom s jejich přítelem Horáčkem, který mu pravil, že na Roblín též pojede v sobotu, aby tedy přijel za nimi.

Pan Bartůněk vyřídil tedy v Praze různé své záležitosti, jako zaopatření si peněz na cestu, napumpování kola a podobně a vyjel z Prahy.

Když přijel do Chuchle, uznal, že vydal se na velmi dobrodružnou pouť v takovém horku. Aby tedy přišel na jiné myšlenky, stavěl se v Chuchli na dvě sklenice piva a snědl kozí syreček. Pak vsedl na kolo a jel pěknou silnicí k Lahovičkám. Od Lahoviček vede okresní silnice k jeho nejbližšímu cíli Radotínu.

Uznal za dobré oslavit tu křižovatku císařské a okresní silnice sklenicí piva. Když vypil dvě sklenice a dvě skleničky slivovice, řekl si vsedaje na kolo: „To pivo bylo ale mizerné, ani ta slivovice mně nespravila žaludek, musím jít v Radotíně na reparaturní stanici cyklistů a dát si tam čtvrtku vína.“

Pan Bartůněk dal si na reparaturní stanici cyklistů dvě čtvrtky a když jel z Radotína podél Berounky na Černošice, bylo zamračeno, ale jemu se zdálo, že slunce svítí, že je vojákem a jiné hlouposti.

V Černošicích ptal se na cestu na Roblín a když mu řekli, že za posledním hostincem vede tam cesta, která jde napravo, vzpomněl si, že to nyní půjde do kopců, že opustí rovinu a tak bruče si „Hola, plavci, na palubu spějte, odplutí se blíží hodina“,         u posledního hostince sestoupil s kola a vešel dovnitř, žádaje láhev černého piva.

V příjemném hovoru s hostinským, kterému vykládal, že ujíždí průměrem 30 km za hodinu a že šlape všechny kopce, vypil tři láhve, vsedl na kolo a ujížděl k Roblínu.

Šlo to napřed dobře. Pak nastalo stoupání. „Dřít se ne       budu,“ pravil pan Bartůněk, seskočil a vedl kolo. Přišel k tabulce Na Vonoklasy a Roblín. Šel tedy s kolem cestou lesní, jde, pořád jde, už si myslel kolikrát, že by mohl být na Roblíně, konečně potkal hajného, který na jeho otázku, jak daleko má na Roblín, máchl beznadějně rukou a řekl: „Tudyhle a takhle tam do večera nepřijdete. To jdete na Vonoklasy a ne na Roblín. Tak se jen vraťte a až přijdete ku dvěma smrčkům, tak lesem napravo a přijdete na silnici, silnicí rovně nalevo do lesa, pak napravo ku kříži a už pak rovně do Roblína. Takhle byste přišel na Vonoklasy.“

I tluče se pan Bartůněk lesy, silnicí a lesy a nakonec přivede kolo do nějaké obce a ptá se: „Prosím, kde to jsem?“

„Jste ve Vonoklasech,“ zní zdrcující odpověď.

„Snad v Roblíně?“ praví prosebným hlasem pan Bartůněk.

„Vonoklasy nejsou Roblín a Roblín nejsou Vonoklasy, na Roblín musíte jít odtud napravo do lesa, pak na silnici, přejít silnici a jít pořád rovně. Za půldruhé hodiny jste tam.“

Konečně uvidí pan Bartůněk za půldruhé hodiny své přátele, bratry Markupy. Byla to ale kamenitá a trnitá cesta lesy, na které probouzel se jeho hlad, neboť místy nosil kolo na ramenou s kopce. Pak zas lezl s kolem nahoru do kopce, až konečně uzřel několik baráků, viděl na silnici tabulku, přišel k tabulce a četl Horní Roblín. Vsedl na kolo u tabulky a slavil svůj vjezd do Roblína tím, že málem byl by přejel nějakého klučinu, který se válel v silničním prachu.

„Ti budou mít asi radost,“ těšil se, vzpomínaje na své přátele. „Jestlipak jsou zde také Wintrů dcerušky...“

„Neznáte nějaké Markupy, pány z Prahy?“ tázal se nejbližšího vesničana.

„Neznám.“

„Ale jsou přece na Roblíně?“

„Neznám, když povídám, neznám.“

Zastavil tedy druhého: „Prosím vás, neznáte nějaké pány tady z Prahy, jménem Markupy?“

„Tady v Horním Roblíně nejsou, to musíte jít do Dolního Roblína. To jděte na Vonoklasy, ale až přijdete na křižovatku, jen dolů napravo. Za tři čtvrtě hodiny jste tam. Páni Markupové bydlí tam v hospodě U Vlachů.

„Odevzdávám se do vůle boží,“ řekl k sobě pan Bartůněk a s rezignací vedl lesy kolo. Sestupoval s kolem na rameni dolů a přišlo mu na mysl, co zkusí takový vojenský kůň, když nosí na hřbetu do kopců i s kopců horská děla.

Pak zas přemýšlel, jak řekne přátelům: „Přijel jsem za účelem tělesného cvičení.“

Cesta zdála se mu být opět nekonečnou. A když konečně po dlouhém namáhání stál v Dolním Roblíně u hospody U Vlachů, čekalo ho nemilé překvapení. Bratří Markupové šli na výlet na Karlův Týn. Slyšel s ustrnutím, že na Karlův Týn musí jít přes Velkou Mořinu a to že znamená samé kopce...

Vydal se tedy na Velkou Mořinu. Kudy se tloukl, je záhadou. K večeru objevil se smutný a zasmušilý, plný jehličí, na Velké Mořině a v nejbližší hospodě prosil úpěnlivě o něco k jídlu.

Hospodský počal počítat na prstech, co tam mají. „Máme tam,“ počítal, „nu je tam, máme tam sulc, vlastně už nemáme sulc, ale je tam, mně se zdá, kousek špekbuřtu, vlastně taky už tam není, ale je tam chleba, bylo tam máslo, ale už tam taky není.“

„Je tam jistě chleba?“ tázal se zoufale pan Bartůněk.

„Nu, podíváme se.“ Přinesl skutečně bochník chleba a pivo.

Pan Bartůněk snědl půl bochníku chleba a vypil několik lahví piva, pak zaplatil, vsedl na kolo a ujížděl směrem ke Karlovu Týnu do tmavé, pusté noci. Kam se dostal, nikdo neví.

„Ten se jistě někde zabije,“ řekl hostinský po jeho odchodu.

Ale pan Bartůněk se nezabil. Žije na Kladensku a Berounsku, bloudí ode vsi ku vsi, vede bílé kolo, popovídá si všude v hospodách a ne a ne do Prahy trefit. A na Kladensku a Berounsku těší se v hospodách, až uvidí bludného cyklistu, pana Bartůňka, mazavku prvního řádu, který vynašel ve flámování nový směr: Stát se bludným cyklistou.

     


O dobrém pivu městečka X

Jako jiná malá města, tak i městečko X mělo svůj pivovar, a to obecní. Byla to neveliké, nevzhledné stavení se dvěma komíny. Avšak vzdor tomu, že špinavý dvorek a oprýskané zdi pivovaru nečinily příznivého dojmu na pozorovatele, přece každý obyvatel městečka onoho s pýchou zíral na budovu tu. Vždyť pivo se tam vařilo znamenité! Tak aspoň tvrdil sládek Netluka, který dokonce užíval o svém pivu výrazu „nejlepší v celém okolí“.

Všichni obyvatelé městečka nebyli téhož názoru s panem starým. Vůbec o jakosti a výrobě ...ského piva pronášeny byly od domácích i přespolních různé názory. Tak například zvláště odchylné bylo tvrzení ševců, jichž byla v městečku dobrá třetina obyvatelstva, od mínění krejčí, ať mužských či ženských, jichž bylo o mnoho méně. Ševci tvrdili výsměšně, že ...ské pivo se vaří ze starých nohavic, kdežto krejčí naproti tomu se zapřísahali, že užívá se k účelu tomu starých podešví. A časté hádky byly kvůli tomu mezi krejčími a ševci. Odtud povstala i vzájemná přezdívka „pivovarský dodavatel“. Krejčí však i ševci svorně pili pivo z obecního pivovaru. Snad to činili z piety k domácímu průmyslu.

„Vždyť pan starej má přece někdy dobrý pivo, aspoň o žních!“ říkali zase jiní. Bohužel ve výroku tom se skrývala ironie. V dobu žní kupoval totiž pan starý Netluka pivo odjinud. Nestačil živou mocí vyrobiti tolik piva na svém krcálku, aby svlažilo sdostatek věčně vyprahlá hrdla ženců i sekáčů.

To bylo tedy pravda, co se říkalo o tom kupování cizího piva, avšak pověst naprosto nezaručená, vymyšlená snad mrzkými utrhači, tvrdila, že ...ské pivo nikdy ještě nepoznalo chmele, že však dobře ví a rozumí, co je to pelyněk.

Naproti tomu jedna zasvěcená, věrohodná osoba se vyjádřila, že v obecním pivovaře rozhodně se užívá při vaření piva chmele a že na to může přísahat. V pivovaře jest prý malý pytlík chmelem naplněný, pocházející z botanických sbírek jednoho zrušeného gymnasia, nejméně dvacet roků starý, kterým pan sládek nad každou várkou všelijaká znamení dělá, mumlaje přitom nesrozumitelná slova . . .

Quot capita, tot sensus! Těžko soudili, na které straně byla pravda!

A vzdor všem těm řečem a pomluvám přece jednou (ale jen jednou!) bylo ...ské pivo dobré, ba výborné. Stalo se to takto.

Po městečku roznesla se kdysi zpráva, že v obecním pivovaře oběsil se potulný sladovnický. Nalezli prý ho oběšeného na šalandě pan starý a pan podstarší. Křísili ho, křísili, ale vše bylo marné. Přivolaný lékař zjistil, že sladovnický je načisto mrtev. Jeden občan, který se nahodil k tomu případu, tvrdil později, že kupodivu bylo, jak ty šaty toho nešťastníka byly zmáčené a obličej tak divně nabotnalý. Avšak doktor vyřkl, že sladovnický se oběsil, a ...ský doktor byl přece autorita!

Trochu se o události této mluvilo, ne však dlouho.

A jednoho dne! Jednoho dne seděli pod několika košatými kaštany před pivovarem pan správce velkostatku, pan farář a pan řídící. Seděli a pochvalovali si, jak se to ve stínu pěkně sedí a pije.

„Ba, dneska je pivo výtečné, pánové, tohle pivo jako by ani nebylo ze zdejšího pivovaru,“ liboval si pan farář.

„Taky se mi zdá, pane faráři! Věru, věru jako křen, pan starý se nějak činí. Nikdy ještě nebylo tak dobré jako dnes!“ dodával pan správec.

Pan řídící jen si pomlaskával a mlčky jim svědčil. Všichni tři měli tak bezstarostné, spokojené vzezření. Dobré pivo, chládek, jasná obloha, vše to naplňovalo jim prsa rozkoší.

Z jejich klidu vyrušil je pojednou hrozný lomoz a křik.

Z nedalekého obydlí sládkova ozvaly se nadávky a zanedlouho vyběhl ze dveří podstarší provázen spíláním pana starého.

Podstarší všecek rudý ve tváři běžel kolem stolu, kde seděl pan farář se svými druhy, a v zřejmém rozčilení házel rukama a mluvil k sobě.

„Copak se vám to stalo, pane podstarší?“ zastavil ho v úprku pan správce.

„Inu, tak mě pan starý dopálil. Vynadal mi pro maličkost! Jářku, když ty tak, tak já zase tak! Vyčetli jsme si pak všelicos. A já na pana starýho vím pěkný věci! Jako například s tím sladovnickým!“ Tvář podstaršího se stáhla v škodolibý úsměv. V obličeji posluchačů jevila se napjatá po-zornost.

„Tak ten sladovnickej,“ pokračoval podstarší, „ten se vlastně nevoběsil, ale utopil. A víte kde? Uvařil se v pivovarském kotlů!“

Zbledl pan farář, pan správce i pan řídící.

„A myslíte, že pan starej tu várku vypustil? Kdepak! To by bylo škoda, vždyť oni to lidé taky vypijou, povídal pan starej. Dneska, právě dneska jsme tu várku ze sudů načali!“ Úsměv pana podstaršího stal se ještě škodolibějším.

Tváře pana faráře, správce i řídícího měnily všechny barvy.

„No, nepůjdeme domů!?“ vypravil ze sebe takřka s namáháním pan farář.

„Půjdem!“ zněla stručná odpověď.

K panu faráři, správci i řídícímu musili povolat toho večera lékaře. Všichni tři dostali žaludeční křeče.

A přece ...ské pivo bylo toho dne znamenité jako nikdy jindy!

V sousedních Obcích vysmívali se pak dlouho obyvatelům městečka X, že v ...ském obecním pivovaře uvařili jen jednou dobré pivo, a to když se ve várce utopil sladovnickej!

 

    


 

O dobrodružných výpravách 

Nechci tímto článkem nijak zabíhat do politických událostí a psát snad o podivné dobrodružné výpravě evropských velmocí do země, náležející dle geografického umístění stejně do Evropy, o výpravě, která přišla v těchto dnech do Skadaru. Nechci unavovat čtenáře líčením oněch scén, které se dály při tom a scén, které tomu předcházely. Jest zajisté čtenářům z denních listů známo ono vylodění jednoho tisíce mužů mezinárodního vojska, které pochodem dvanáctihodinovým dorazilo do Skadaru. Ale bude zajisté zajímat, že bylo tomu 12. května, kdy tuto událost roznesly zprávy telegrafické, právě 13 let, kdy podobně sestavené mezinárodní vojsko vniklo do cizí země v zájmu všeobecného pořádku.

Jenže nebylo to evropské území Albánie, byla to říše „zeměpána Středu Světa“, říše „Velkého draka“, nejrozsáhlejší státní útvar na zeměkouli, pižmem vonící Čína.

Před třinácti lety šlo evropské vojsko upokojovat do Číny boxery. Dnes jest jisto, že ono veliké boxerské povstání nebylo ničím jiným, než předzvěstí největšího politického převratu, který kdy znal svět a který právě svou překvapující jistotou dosáhl neočekávaných změn ve státním útvaru velké Číny. Byla to předzvěst náhlého prohlášení Velké Čínské republiky. Tenkrát však Evropa nechápala, co vlastně se děje a když 12. května roku 1900 vytáhlo pochodem z Tient-činu do Pekingu 20 100 mužů mezinárodního vojska, počala dobrodružná pouť bílých vojáků, „ďáblů od západu“, jak je Číňané nazývali, po rovinách u řeky Pei.

A následovaly rychle za sebou srážky s boxery. U jezera Ta-hotien, kde černé labutě na malých ostrůvcích nadchly největšího filosofa všech věků Konfucia, že zanechal na čas filosofie a počal psát básně, opěvující přírodu, tam u toho jezera vroubeného lotosy padlo přes tři sta evropských vojáků. A padlo kvůli tomu, že evropské diplomacii se zalíbilo plést se do věcí, do kterých jí vůbec nic nebylo.

Prý boxeři povraždili zprvu v okolí Pekingu několik německých misionářů. Angličan Chamewall dokázal později, že bylo to samo velvyslanectví německé v Pekingu, které, aby vyhovělo choutkám své vlády, toužící, aby přístav Ta-ku připadl Německu, samo vyvolalo ony řeže na svých krajanech.

Velmoci sedly tenkrát Německu na lep a kvůli hlouposti pár diplomatů za zelenými stoly na písčitých rovinách od Tient-činu až po Peking nalézá se tolik křížů. Yang-tsun, Wutsing-hsien, Ho-hsi-wu, Hsiang-ho-hsien, Čang-ki-awan, ta jména ještě dnes vryla se bodavým, tragickým písmem do srdcí kolika set evropských matek.

Pak že neměl novověk náš současné nějaké dobrodružné výpravy.

Jako by romantismus nesměl vyhynout a jako by se vrátily staré dny žoldáckých výprav. Když tenkrát za boxerského povstání v pruském sněmu bylo protestováno proti dobrodružné výpravě, tu pravil tehdejší předseda, hrabě Waldersee, bratr vůdce mezinárodní výpravy:

„Málo je lidí, na něž by změna obzorů nepůsobila tisícerým pocitem rozkoše.“

Pravda, přednosti cestování jsou nepopíratelny. Rozšiřují naše obzory. Estetik Keane řekl též, že cestování prohlubuje inteligenci, zjemňuje mravy, sbratřuje lidstvo.

Ale bodří němečtí vojáci s puškou na rameni kradli při tom radostném cestování a dopouštěli se všemožných ukrutností. Co nerozkradli, to zničili. V Pekingu vyloupili němečtí vojáci císařský palác, rozbili všechny staré památky a když samotní Němci v říšském sněmu protestovali proti tomuto ničemnému jednání ve válce, tu říšský kancléř proslovil řeč, kterou dal zvláštní nátěr těmto dobrodružným výpravám, prohlásiv, že výprava do Číny není právnicky pojato žádnou válkou, nýbrž jest to jen ozbrojená intervence.

Dle toho nebyly by ovšem loupežné vpády Švédů do Čech za války třicetileté též žádnými válečnými operacemi, nýbrž sladce znějící ozbrojenou intervencí.

Bohudíky tedy, že německé trupy nezúčastnily se nyní všeevropské dobrodružné výpravy do albánských skal. Tím Evropa bude mít alespoň o jednu blamáž méně, není-li již samotná výprava do Skadaru blamáží. Ale v tureckých mešitách ve Skadaru zůstanou aspoň drahocenné koberce, poněvadž s mezinárodním vojskem Němci do Skadaru nevtáhli.

Přihlédneme-li tedy blíže k těmto dobrodružným výpravám, vidíme vlastně, že kdyby nebylo tuhých pout povinností, většina lidí stala by se v několika dnech tuláky. Jakmile tedy páska povinnosti je přetržena jakýmkoliv způsobem, i lidi jinak seriózní stanou se světoběžci.

O tom svědčí případ starého italského setníka Molaniho. Molani zúčastnil se jiné dobrodružné výpravy než do Číny. A to výpravy vlastenecké, kdy Itálie šla si pro výprask do Habeše.

Pohodlný starý pán, setník Molani, náhle v horách habešských pojal touhu podívat se do světa. S dvaceti vojáky utekl z bitevní vřavy a z válečného ruchu a pustil se do vnitra Afriky.

Molaniho dnes znají všichni školáci v Itálii a čtou o něm ve svých čítankách. Molani prošel Afrikou se svými vojáky a u řeky Unyom mezi pralesy bavlníkovými v Ugandě v Naumgungu stal se králem černochů v území pětkrát tak velkém, jako Rakousko-Uhersko.

Jest dnes kromě toho nejzámožnějším obchodníkem s otroky a v italských čítankách čte se o něm jako o Robinsonu Krusoe.

A takové touhy po dobrodružných výpravách jsou staré jako lidstvo samo. Stěhování národů, potulky Židů po poušti, protloukání se Xenofontovo Malou Asií, křižácké výpravy - a nyní to vtáhnutí evropského mezinárodního vojska do Skadaru.

Nabylo lidstvo rozumu za tu dlouhou řadu století? Odpověď na to je jednoduchá: „Ne a ne!“

     


O domýšlivém kocouru Bobešovi

Domýšlivému kocourovi říkali Bobeš. Nevím, jak k tomu jménu přišel, stejně jako nevím, jak oni přišli k tomu kocourovi. Kocour Bobeš měl důstojné vzezření, a kdykoliv přišla návštěva, posadil se mezi hosta a domácí paní nebo přímo na stůl před hosta. Činil tak ve snaze, aby si ho každý prohlédl; a byl přitom ujištěn, že každý, kdo se na něho podívá, musí říci: „To je krásný kocour!“

Kocour Bobeš byl totiž domýšlivým.

Jest to jistě nehezká vlastnost, ale kocourovi musíme ji odpustit, stejně jako všichni doma mu odpustili, když kocour Bobeš sedával dlouho na toaletním stolku a díval se do zrcadla.

Jeho velké oči s potěšením patřily na jeho postavu odrážející se v zrcadle. Dlouhá srst pokrývala jeho tělo, hebká a jemná, a kocour Bobeš před zrcadlem ji uhlazoval, lízal, a kam nedosáhl jazykem, tam hezky místo hladil nasliněnou tlapkou. Že si i tlapky slinil graciésně, o tom nikdo nepochybuje, kdo ví, že kocour Bobeš byl slušný a řádně vychovaný.

Obyčejně když dokončil na toaletním stolku toaletu mezi různými krabičkami pudru, lahvičkami voňavky, přišla sem dceruška jeho pánů a sehnala ho dolů, načež sama dělala takřka totéž co kocour Bobeš. Upravovala si vlasy, hladila se, ale trvalo to nepoměrně déle a bylo to spojeno s různými manipulacemi, kterým se kocour Bobeš nesmírně divil. Všechny ty předměty na stolku, které svou vůní připomínaly mu květy bezu, které někdy na jaře zastrčené ve váze kousával z dlouhé chvíle, nacházely svého upotřebení.

Byly to krabičky s pudry, které znal, když ještě byl malým koťátkem a když si s nimi hrál, proháněje kulatou krabičku jako míč předními tlapkami. Pak byla tam lahvička s tekutinou oné známé vůně. Tu kdysi na sebe převrhl a celý měsíc měl co dělat, než si vylízal z kůže poslední stopy po bezové voňavce. Ovšem, to bylo v dobách, kdy nebyl ještě tolik opatrný vůči cizímu majetku a kdy považoval vše za hračku, kterou lze prohánět po zemi.

Kromě toho neuměl si dobře vypočítat své skoky a krok jeho nebyl tak svižný. Kdysi, v době mladické nerozvážnosti, vyskočil na skříň a procházel se tam mezi skleněnými a porculánovými drobnůstkami a několik jich padlo za oběť jeho laškování.

V té době nebyl si také ještě náležitě vědom své krásy. Pojem ten byl v něm vypěstován jeho pány, kteří se s ním stále mazlili a říkali mu „náš krásný Bobeš“. Chodíval tak s ohonem vztyčeným do výšky, otíraje svou hlavu a celé tělo o nábytek, od jednoho člena rodiny k druhému a pomalu, když dospíval, stával se domýšlivějším a někdy, když přemýšlel o lásce, s kterou mu všichni vycházejí vstříc, přicházel k názoru, že je neocenitelným.

Stával se pyšným a nevtíral se již s lichocením ku svým pánům a k lidským bytostem, které viděl doma.

Pyšně posadil se vždy tak, aby ho stále měli na očích a mohli se mu obdivovat, chválit jeho srst, jeho oči, jeho velikost, zdraví a chytrost.

Přitom vážně díval se na jinou stranu, aby ti velcí, dlouzí tvorové se nedomnívali, že ho to nějak zajímá, o čem povídají.

Někdy se ovšem nemohl radostí opanovat, když slyšel, jak ho chválí: „Ach ten váš Bobeš, to jest krásný kocour. Takového kocoura jsem ještě neviděla!“

Tu veden pudem, který v tom okamžiku zvítězil nad jeho hrdostí a umělou lhostejností, vyzdvihl ohon do výše a počal se třít kolem hosta.

Za chvíli však nabyl opět své domýšlivosti a hrdosti a již seděl opět někde naproti na vyvýšeném místě, dívaje se naoko lhostejně oknem. Představoval si, jak by to bylo pěkné, kdyby tak seděl naproti na náměstí na tom sloupu uprostřed a lidé by se mu obdivovali. Co vlastně dosud užil z toho celého světa? Když byl příliš malý a pil jen mléko, nevěděl nic, že tam za tou místností, kde trávil své nejútlejší mládí (byla to kuchyně), jsou ještě jiné místnosti, rozsáhlé pokoje. Pak později, když byl způsobnější, dovolili mu vstup do nových pro něho prostor. Později, když pak hleděl z okna a přemýšlel o životě, neboť kocouři jsou také filosofy, toužil po tom, aby mohl působit veřejně, veřejně býti obdivován.

Co na tom, že doma vyniká nade vše, že kolem něho se točí vše, tak alespoň přemýšlel kocour Bobeš, co jest to všechno platné, když tam venku je živo, venku chodí lidé, kteří ho neznají a kterým dosud ani na mysl nepřišlo, že žije zde v druhém patře kocour, kterému není rovno na světě.

Tak se stalo, že jednoho dne po všech těch úvahách utekl, využitkovav nepřivřených dveří u kuchyně, na půdu, odtud na střechu sousedního domu, kde ukryl se za komín a přemýšlel o dojmech, které způsobí jeho objevení se ve světě. Byl již večer a na obloze objevil se srpek měsíce. Ruch města mizel a jen zdola bylo slyšet občas štěkot psů. Nad střechy skláněla se noc. Na protější střeše objevila se napřed hlava a dvě přední tlapky. Cizí kočka vylézala z vikýře. Opatrně rozhlédla se kolem sebe a hup! již seděla na můstku u komína naproti kocourovi Bobešovi, a jen úzká ulice dělila je od sebe.

„Dovolte,“ zamňoukala na kocoura Bobeše, „odkud račte být?“

„Mám jí odpovědět?“ pomyslil si domýšlivý kocour, „nu, odpovím jí přece: Z vedlejšího domu.“

„Ach, tam bydlel, snad ho znáte, ten šedivý a žlutý kocour,“ zamňoukala žalostně kočka; „takového krásného kocoura nebylo na světě.“

„Vy jste hloupá,“ řekl zlostně kocour Bobeš.

„Nedovedete si představit,“ pokračovala kočka, „jaký to byl krásný kocour, říkali mu Pápi. Chudáka snědli vedle v ulici.“ A kočka žalostně a naříkavě zamňoukala.

„To se mu dobře stalo,“ řekl nelítostně domýšlivý kocour, „a jiného kocoura neznáte?“

„Znala jsem, milý pane, vedle v sousedství černého kocoura, tak velikého jako vy, ale krásnějšího.“

„Cože?“ zamňoukal zuřivě Bobeš; „pamatujte si, s kým mluvíte!“

„On byl, věřte, tolik krásný,“ mňoukala kočka, „úplně černý. Chudáka jsem viděla na mikulášském trhu jako čerta. Chytili ho a stáhli mu kůži. Ach, můj zlatý pane, ti dva krásní kocouři nikdy mi nevymizí z paměti. Takoví kocouři už se nerodí!“

„Vy hloupá,“ zvolal Bobeš, „podívejte se na mne, o mně říkají, že jsem angorský kocour!“ Seděl tu na vrcholku střechy ve světle měsíčním a v plné kráse.

„Máte příliš krátkou srst, milý pane,“ pravila kočka naproti, „a nelíbíte se mi.“

„Vy jste blázen,“ rozčileně mňoukal kocour Bobeš, „já že mám krátkou srst? Vidím, že se zahazuji, když mluvím s takovou kočkou, jako jste vy. Jste malá, srst vaše jen tak tak že vám pokrývá kůži, myslím dokonce, že jste měla kdysi prašivinu.“

A dopáleně běžel kocour Bobeš ze střechy na druhou střechu a za ním znělo žalostně z uražené kočičí duše: „Mýlíte se, neměla jsem nikdy prašivinu, vy nevzdělance.“

A kocour Bobeš utíkal ze střechy na střechu, až pak s nízkého domku na konci ulice spustil se dolů a běžel ulicí do města.

Jak skákal dolů, tu naposled ho viděl jeden známý pán, který chodil k jeho pánům na návštěvu.

Od té doby zmizela všechna stopa po domýšlivém kocouru Bobešovi a zbývají nám jenom dohady o jeho osudu. A z těch domněnek dvě blíží se pravdě, že jsou totiž mnozí lidé vůči kocourům předpojatí a zlí, a za druhé, že ti zlí lidé vydělávají kůže i z domýšlivých kocourů, jako byl ubohý Bobeš.

   


 

O dvou mouchách, které to přečkaly

 

Venku mrzlo a hostinský právě říkal hostům, že je 12 stupňů pod nulou, ale popelavé mouše to nijak nevadilo. Klidná a rozumná seděla nahoře na stropě blíže plynového lustru a pozorovala okolí. Naproti ní bylo zrcadlo a ona viděla tam svůj obličej zespoda, pěkný žlutý, hruď se čtyřmi černými proužky, zadeček černé kostkovaný a břicho bleděžluté.

Měla ze sebe velkou radost a ani si nepomyslila, že o ní se píše, že každá moucha je obtížná, znepokojuje lidi, znečišťuje potraviny a jiné předměty.

Seděla tam asi tak dlouho, co vystačil vypít jeden host horký punč. Ale pak k ní přiletěla těsně při stěně jiná moucha, větší, pravý kavalír mezi mouchami, značně nápadná svým zavalitým tělem, s elegantně modrým zadečkem, bělavě třpytivým, s černou hlavou a lícemi mile červené chlupatými a načernalými křídly.

Velká moucha zdvořile otázala se menší, jak se jí daří.

„Děkuji,“ odpověděla, „je mně neskonale blaženě, neboť sedím, jak pozorujete, nad parami punče.“

„Dejte si pozor,“ starostlivě řekl silnější chlapík, „aby se vám nezatočila hlava a vy jste tam nespadla. Spadla jste už do něčeho?“

„Jednou jsem spadla do polévky jednomu pánovi. Byl to velice slušný člověk, vytáhl mne lžící a hodil pod stůl. Tam jsem se vzpamatovala, ale nebylo mně příliš volno, poněvadž jsem byla mastná. Odletěla jsem na otevřené okno a sušila se na slunci. Pamatujete se ještě, jak slunce vypadá? Je rozhodně o něco větší, než světlo plynu. Kromě toho říkala mně nebožka matka, že není tak nebezpečné. Viďte, že je to krásné, když tak slunce svítí a venku kvetou stromy. Tuším, že se tomu říká zeleň, nebo jaro, či tak nějak. Slyšela jste včera vpívat večer ty opilé pány u toho kulatého stolu: „Přijde jaro, přijde, bude zase máj?“

„Neslyšela, neboť jsem byla v kuchyni nahoře na kamnech. Byl tam rámus, že tady kuchařka udělala něco se smetanou. Jak jsem si zapamatovala, říkali, že ji připálila. Nedovedete si představit, jak taková připálená smetana neodolatelné chutná, neboť má zvláštní vůni, velmi pikantní. Věřte, že to jest zcela něco jiného, než obyčejná smetana. Jedla jste již starší zdechlinu?“

„Ovšem,“ odvětila radostné v příjemné vzpomínce, „bylo tenkrát velmi teplo. Je tomu již dávno. Nevěděla jsem ještě, co je to město a žila jsem venku ve chlévě. Hnůj tam byl velmi chutný, šťavnatý a mohla jsem se dosyta naštípat krav. Bylo nás tam mnoho a když jsme chtěly mít nějakou zábavu, vlezly jsme krávě do ucha. Byly jsme velmi dovádivé a když kráva bzíkala, mohly jsme se uřehtat.“

„Mládí,“ poznamenala velká moucha.

„Ovšemže mládí, se všemi jeho radostmi. Z bujnosti jsme snášely i vajíčka do uší krav. Jednoho dne, když jsme zase dováděly, přilétla velká moucha, větší ještě vás a zabzučela: Děti, honem ven, našla jsem krtka! Letěly jsme za ní a na louce jsme padly na tu dobrotu. Byla to znamenitá stará zdechlina a jak chutnala. Rychle jsme do ní hned nakladly vajíčka, při čemž naše dobrodějka křičela: Ještě, ještě, jen ještě víc! Byly to krásné doby, něco úchvatného, veselé časy, plné blahobytu. Měla jsem přes sto milenců denně. Všichni zahynuli najednou, když sedlák dal vysířit chlév, poněvadž najednou mu pošly tři krávy. Byl to podivný člověk a všeho se bál. Pamatuji se, jak jeden malíř udělal jeho svini olejovými barvami modré skvrny na zádech. Lekl se toho tak, že zavolal zvěrolékaře, který to také nepoznal a dával svini nějaké prášky, až pošla. Měla krásný pohřeb. Byly jsme při tom, když ležela u rasa, který ji měl zakopat a polít petrolejem. Vrhly jsme se na ni, ale petrolej je jed. Zahynulo nás tam tenkrát na ní přes osm set.“

„Slušné číslo,“ podotkla velká, statná moucha, „pamatuji však daleko větší katastrofu. Táhly jsme se zvěřincem a znepokojovaly lvy v kleci. Celkem vzato lví krev chutná stejně, jako krev oslí. Byly jsme tak bujné, že jsme se stěhovaly každý den do jiné klece, až jsme přilétly jako mrak do nějaké podivné klece s mřížemi o těsných otvorech. Byla to ptačí voliéra. Než jsme se vzpamatovaly, polapili nás ptáci přes deset tisíc. Zachránila jsem se tím, že jsem rychle vyrazila ven a vletěla do klece, kde byli tygři. Tygr je mnohem příjemnější, než ptáci. Štípala jsem jednoho pravidelně do zadku pod ocas a on tak příjemné vždy zařval. Krotitelce sedla jsem při produkci na nos. Ohnala se po mně, čehož použil jeden tygr a skočil na ni odzadu. Od té doby mám tu zkušenost, že tygr žere i lidi. Mluvím však, co na těch lidech má. Lidská krev je mně nejprotivnější. Není ani nasládlá, jako krev vepře, ani nemá pikantní příchuť krve koňské. Ještě mne uspokojila nemluvňata. Jejich krev, jak se pamatuji, chutná jako krev hyen. Doposud se mi podařilo poštípat jen tři robátka. Malých dětí není tolik jako štěňat. Nepřeháním, neboť ze mne mluví zkušenosti. Přečasto jsem sedávala na štěňatech a počítala je. Byla jsem návštěvou u jednoho hospodáře, ten měl jen jedno dítě a osm štěňat. Mládí mé bylo doopravdy velmi pestré a ráda si na ně vzpomínám. Nemohu říci, že jsem neužila všech radostí života. Prošla jsem bouřnou školou různých svízelů a dnes jsem čilá a zdravá jako za slunných dnů. Pamatuji se, že jednou jsem se přilepila na nějaký lep a přece vyvázla. Jindy opět hodili mne do piva, nalitého na tácek a když myslili, že jsem utopená, posypali mne solí. Nevím, proč to se mnou dělali. Vím jen, že napřed mluvili o politice, potom se zase takhle bavili. Sůl na mne působila tak, že jsem obživla.“

„Něco podobného,“ řekla menší moucha, „zažila jsem i já. Vlezla jsem do mléka, ve kterém byla uvařena muchomůrka. Napila jsem se trochu a byla bych pila dál, když jsem zpozorovala, že jedna má sestra plave po hladině mrtvá. Rychle jsem odletěla. Byla jsem trochu omámena, ale na slunci, na té blahodárné záři, opět jsem se vzpamatovala.“

„Och, slunce,“ vzdychla velká, „najednou přestalo hřát. Na oknech objevily se naše mrtvoly, pokryté šedivou plísní, která byla i na skle. Ze všech přítelkyň a přátel, kteří se sem uchýlili zbyly jsme jen my, které to přečkaly. Těším se velice, až bude opět jaro.“

Menší moucha se najednou uděšeně podívala na velkou družku a zvolala: „Toť hrozné, vždyť ta strašná šedivá plíseň počíná se vám právě objevovat na zadečku...“

„Vám též,“ vykřikla velká a obě lezly do kouta stropu s myšlenkou na neodvratnou zkázu.

 

  


 

O Halálovi, tulákovi

Z uherských povídek

Slunce loučilo se s rovinami, naposled zaplálo nad vrcholky kukuřice na nedozírných polích, paprsky jeho ustupovaly k západu, aby tam někde daleko zableskly se nad rákosím močálů, až konečně slunce zapadlo za obzor roviny a jen západ oblohy plál rudě, zatímco již přítmí večera sklánělo se na východě...

V té době, brzy po západu, přišel starý Halál na pustu Apróvu a zaměřil přímo do dvora.

Psi uvázaní na dlouhém řetězu u vrat dali se do štěkotu a štěkali tak dlouho, dokud ze dveří nevyšel šafář Füzfa.

Halál zůstal nerozhodně stát, zatímco šafář blížil se k němu bedlivě ho pozoruje.

Šedivý Füzfa viděl před sebou bosého starce se širokými záplatovanými gatěmi, oblečeného v békeš (kožich), který ačkoli byl ovčí koží obrácen napovrch, nijak nezakryl svůj smutný stav, neboť díry v něm odkrývaly zarostlá prsa příchozího na mnohých místech. Zamaštěný kulatý klobouk s natrženou střechou doplňoval jeho úbor.

Šafář viděl před sebou tuláka pusty.

„Přeješ si nocleh, příteli,“ pravil vlídně, neboť by nebyl Maďarem, kdyby vyhnal toho, kdo by se doprošoval jeho pohostinství.

„Prosil bych poníženě, velkomožný pane, blíží se noc, nohy už neslouží a starý Halál má hlad.“

„Jíst dostaneš také, pojď!“

Halál šel se šafářem přes dvůr, zabočili napravo a octli se v čeledníku.

„Zatím se posaď,“ vybízel šafář, „až se vrátí čeleď, najíš se s ní a půjdeš spat do stáje. Eh, jsi ty asi už stár.“

„Osmdesát let, velkomožný pane.“

Füzfa odešel a Halál natáhl se pohodlně na lavici a rozhlížel se kolem sebe. Byla to světnice čeledínů, jakých viděl již na sta na svých potulkách. Uprostřed dlouhý stůl, kolem lavice, na stole mísy a džbány, v koutě kosy, srpy a různé nářadí.

Na stěně viděl viset několik kožichů a sukní a pod nimi na hliněné podlaze několik párů vysokých bot.

„Je to bohatý dvůr,“ usoudil a trpělivě čekal, až sejdou se čeledínové k večeři.

Zatím dvůr oživl hlasy, práskáním bičů a bučením dobytka. Ozvalo se také chrochtání vepřů a ržaní koní.

Jako na jiných dvorech, kde přenocoval. Slyšel hlas šafářův: „Neztratil se žádný kus? To hříbě trochu kulhá. - Tys viděl opravdu vlka, Mikloši?“

Pak slyšel po dlouhé době, jak šafář říká: „Navštívil nás dnes stařičký tulák. Dejte mu čerstvou slámu do stáje, ať se dobře vyspí a odpočine. Je to smutné, hoši...“

Blížily se kroky. Halál vstal z lavice a posadil se. Do čeledníku vstupovali čeledínové a jejich ženy a za nimi pasáci.

Pozdravili a každý podal Halálovi ruku, řka: „Dobrý večer, stařečku.“

„Dobrý večer,“ odpověděl Halál, přijímaje vážně tuto poctu, která přísluší každému hostu pod maďarskou střechou, „nu což, den se vám dnes dobře vydařil?“

„Nu, budiž bohu chvála, dobře, jen Mikloš viděl vlka.“

„V močálech u Unyomu,“ pravil Mikloš, nejmladší čeledín, „nechoď, stařečku, na Unyom, dej se raději na Rádocz.“

„Všichni na místo,“ vybízel nejstarší, „Hozájová ať jde pro večeři.“

Rozsvítili zatím malou petrolejovou lampu, visící z dřevěného stropu.

Hozájová přinesla večeři. Velký kus černého špeku, bochník kukuřičného chleba. Odešla a přinesla mísu vařených plodů kukuřičných, žluté kukuřičné hrozny a džbán vína.

Podali napřed Halálovi, aby si ukrojil špeku a chleba.

„Sami mně ukrojte, přátelé,“ prosil stařec, „nemám už tolik síly, nechal jsem ji na cestách.“

Obsloužili ho, rozkrájeli slaninu na čtverečky, chléb podobně, a Halál dychtivě jedl.

„Což kukuřici?“

„Nemám, čím bych kousal zrna.“ Halál ukázal na bezzubá ústa.

Podali mu džbán vína. Napil se, utřel ústa o kožich a řekl: „To mne drží trochu pohromadě.“

Zanedlouho na stole nebylo znát, že by se cosi přineslo k jídlu a čeledínové vytáhli z kapsy dýmky, aby si zapálili.

Halál vyňal též svou, dali mu nacpat, zapálili a pro všechny, kteří zde seděli, nastala nejpříjemnější chvíle celého dne, večerní odpočinek.

„Odkud jsi, stařečku?“ otázala se jedna z žen.

„Z Bakoně, z bakoňských lesů,“ odpověděl Halál, pouštěje kouř z dýmky nosem. „Ano, jsem, hoši, z Bakoně,“ opakoval ještě jednou, přičemž do jeho vyhaslých očí vrátil se lesk a život.

„A kam půjdeš odtud?“

„Do Bakoně. Och, není nad Bakoň.“

„Nu a co tam, příteli?“

„Jdu tam umřít,“ odpověděl prostě Halál.

Nastalo ticho. Všichni pociťovali soustrast s tím starým tulákem, který tak jednoduše odpověděl na jejich otázku.

„Co mně už jiného zbývá,“ mluvil jako pro sebe Halál, „cítím, že ještě vydržím jen málo. Ach ty moje bakoňské lesy! Půjdu odtud na Vesprim, od Vesprimu napravo a pak je uvidím. Šedesát let jsem nebyl mezi nimi. - V Šegešli jsem to vyprávěl, mám to vypravovat také vám?“

„Vypravuj! Pocestný málokdy k nám zabloudí. Poslední před dvěma lety.“

Halál rozdýmal dýmku. „Jsem z Harenyu v Bakoni. Naše vesnice je uprostřed samé dubiny. Nebožtík tatíček, jako všichni sedláci, náležel k bandě strýce Josefa, kterému říkali ‚savanyeí‘ (kyselý). Dej mu bůh lehké odpočinutí, byl to poctivý člověk. Panstvo, pravda, přepadal, ale na život sáhl, jen když se bránili. Vedla totiž tudy silnice z Pešti na chorvatskou stranu.

Jezdili tudy kupci, magnáti a sedláci. A bůh je svědek, že sedlákům se nikdy nic nestalo. Nebožtík tatíček byl spokojen. Vracel se domů někdy až druhého, třetího dne a říkal: Svatý Štěpán byl při nás. Máme dva vozy sukna. Pány kupce byli jsme nuceni pověsiti.

Říká se, že jednou svlékli do košile i chorvatského bána. To bylo někdy před sedmdesáti lety. Někdy šli jen nazdařbůh a zmocnili se stád. Žilo se nám dobře.

Ale jednou stihlo velké neštěstí celou naši vesnici. Mužové vrátili se z poslední výpravy, nespokojení, že jim oloupení utekli a šeptali si, že jsou to velcí páni. A tak jednoho večera najednou celý Hareny byl obklopen vojskem a do každého stavení přišli vojáci a hledali hospodáře. Tenkrát mně bylo dvacet let...

Ze všech statků hospodáře svázali a vyvedli na náves. Tam je postavili do řady, když se někdo bránil, mrskali ho a přivázali ke stromu. Tatíčka také zmrskali. A jak tak všichni svázáni stáli v řadě, chodili od jednoho ke druhému dva páni ve vojenských šatech. Ten menší, jako dnes to vidím, ptal se u každého toho většího: Je to on?

Je!

Jak řekl je, rozkázal menší vojákům: Oběste ho a vojáci s každým odešli hned do lesa. Vesnice je v lese...

Když přišli k otci, pravil ten větší: To je ten, co dělal předevčírem, když nás přepadli s kyselým Josefem, vůdce.

Hej, starý, zaklepal mladší otci na rameno, pověz nám, kde je kyselý Josef...

Tatíček jen zaklel.

Povíš, kde je, nebo nepovíš?

Oběste mne, mých hříchů je plno.

Tu obrátil se ten mladší k staršímu a zasmál se: V Bakoni paří prý prasata zaživa, což abychom to s tím chlapem zkusili?

Vojáci přinesli kotel, dříví a vařili vodu. Tak řekneš, kde je tvůj kamarád?

Ne.

I pařili tatíčka. Napřed ruce, pak nohy. Neřekl nic, a tak ho opařeného pověsili.

Z hospodářů z celé vsi nezbyl ani jediný. Pověsili i ty, kteří nikdy nepřepadali, poněvadž bylo tma a ten pán, když dobře neviděl, říkal: Mně se zdá, že ten byl při tom také. Nač jaké soudy? Provaz, a krajina se očistí. Já vám dám přepadat královského gubernátora.

Pak vyvedli všechny ženy a děti z vesnice a vesnici zapálili... Dělali spravedlnost...“

Starý tulák si povzdechl: „Mne a několik starších hochů odvedli do vězení. Tenkrát byly v oblibě u pánů soudců lavice. Každý den dostávali jsme výprask za to, že naši otcové náleželi ku bandě strýčka Josefa.

Když viděli, že bychom další bití nevydrželi, pustili nás. Šel jsem hledat matku. Prošel jsem celou naši stolici, šel jsem do vážské Zala, všechny okolní stolice jsem prošel a nikde jsem ji nenašel. Zašla snad do lesů a tam ji roztrhali medvědi.

Byly tenkrát jiné časy, než jsou dnes. Dejte mně trochu tabáku, přátelé...“

Když si nacpal dýmku a zapálil, pokračoval Halál: „Od té doby najednou jako by to na mne padlo a počal jsem se toulat. Když jsem usnul, viděl jsem dálku a když jsem se probudil, šel jsem do té dálky. Někdy jsem pracoval na hospodářství. Přišla na mne taková chvíle a odešel jsem. Šel jsem dál a dál, den po dni, týden za týdnem.

Byl jsem také na vodě, na Dunaji. To jsem si myslel: E, co takhle pořád. Budeš pracovat. I šel jsem v Pešti na loď. Jezdili jsme až na starou Ršavu a pak zase nazpět. Nakládal jsem zboží. Měsíc jsem na vodě vydržel. A jednou viděl jsem z lodi, jak tuláci jdou po břehu a zpívají si. V nejbližším přístavě jsem utekl.“

„Je Dunaj široký?“ otázal se zvědavě Mikloš.

„Hrozně, můj milý, ale někde zas úzký, že myslíš: kamenem přehodím. No, ale nebyl jsem spokojen. Zamlouvalo se mně lepší spát na poli nebo v lese. Stárnul jsem při samé chůzi a přišly zlé časy na mne... Dřív bylo jinak. Četníka člověk neviděl...

Leccos jsem viděl. Rusy u Világoše. V Aradu slyšel jsem střílet černožluté do našich lidí. - To už je let... Dnes, povídám, těžko je našincům. Četník po tobě pase jako dřív po židovi. Přišly nové výmysly jako robotárny. Také jsem to prodělal. Dva roky pracoval jsem pod Ilavou. Darmo dnes proklínat, co bylo. Dnes už mne do robotárny nedají, poněvadž bych byl na obtíž...

Osmdesát let, hoši, je hezká řada let. Někdy už na cestě bez příčiny omdlím. Ráno se svalím a probudím se až v noci. Slabý jsem a k ničemu.“

Halál zaslzel: „Jen abych došel do Bakoně a umřel mezi našimi lesy. Což zde umřít na rovině bylo by pro mne čestné? Rovina, samá rovina, kousek stromu zde nemáte, sbíráte suchý trus dobytka a na tom vaříte. Ale u nás? Kam se podíváte, vidíte duby, staré stromy až do oblak, pod nimi mech a tráva. Ba, půjdu umřít do Bakoně... Na rovině umřít nechci...“

V čeledníku bylo ticho.

Nejstarší se zvedl: „Půjdeme spat. Tobě, stařečku, dali jsme novou slámu do stáje.“

Halál se zvedl, vyklepal dýmku a řekl v zamyšlení: „Pojďme, mám dalekou cestu před sebou. Dalekou... Pomodlete se, aby svatý patron dal mně sílu...“

A druhého dne ráno, když vyháněli dobytek na pastvu, vydal se starý tulák do ranní mlhy na svou poslední cestu...

Čtyři dny šel Halál svou cestou a všude na otázku, kam jde, odpovídal: „Jdu umřít do Bakoně.“

Nikdo by byl starého tuláka nepoznal. Toho, který kráčel před čtyřmi dny na Apróvu pustu tak shrbeně. Šel přímo, nadšen svou cestou, vždyť jde umřít do těch krásných bakoňských lesů..., tam, kde umřel jeho otec, děd, celá rodina Halálů...

Pátého dne potkal četníky.

„Kampak?“

„Do Bakoně, velkomožní pánové,“ řekl sklíčeně Halál, „jdu umřít do lesů...“

Četníci nevěděli, zdali se mají smát. „Tedy do Bakoně?“

„Ano, velkomožní pánové, toť jediná má naděje, má radost. Položit se do mechu, zadívat nahoru do větví stromů. zavřít oči a umřít.“

„Bakoň už nepoznáš,“ pravil jeden četník, „už není, jako bývala. Staré stromy pokáceli a na místě nich jen mlází. Pravda, místy ještě kousek lesa, ale už to není Bakoň. Lesy bakoňské jsou jen zříceninou bývalých. Sekyra zpustošila vše, vše, požáry...“

„Je to pravda, velkomožní pánové?“ ptal se Halál, slze.

„Svatá pravda, už je po bakoňských lesích.“

Halálovi se zatmělo před očima. Jediná naděje a radost tulákova mizela a zapadala.

A všechna ta jeho bolest, kterou tolik let snášel, vypukla náhle plnou silou.

Halál zaplakal a obrátil se k četníkům: „Zavřete mne, velkomožní pánové... Nač jít dál?“

 

   


O jachtě a dvou romantických lidech

I

Slečna Silvanová byla velmi romantickou a vystřihovala z denních listů románové přílohy. Hrdiny těch románů potkávala na ulici, v tanečních hodinách, v divadle i na zábavách. Byli to markýzové, baroni a hrabata z románů. V obyčejném životě byli techniky, úředníky, filosofy, právníky a z jednoho ruského knížete z posledního románu v jednom deníku vyklubal se obyčejný holičský pomocník. Měla zlost na něho, který měl orlí nos, kadeřavé vlasy a energické tahy v obličeji jako ten kníže Skabulinskoj ze stránky 128 z posledního románu. Zklamání její bylo tím větší, když ten její kníže pořezal při holení jejího pana otce na bradě.

Tatínek o něm říkal, že je nemehlo a že mu nedal spropitné. Sen slečny Silvanové se rozplynul vniveč a zanechal v celé rodině jen dojem, že dceřin ruský kníže zohavil na pět dní obličej reprezentanta domácnosti.

Pro tuto šestnáctiletou dámu byla to velká rána a utěšovala se tím, že jedna americká milionářka zamilovala se do pouličního leštitele obuvi.

Naštěstí počal býti uveřejňován nový román v denním listu. Autor tohoto románu musil být podle všeho bud z katovské, nebo vojenské rodiny, protože nešetřil krví, prachem a šavlemi. Ale lidé, ku cti toho autora řečeno, nezabíjeli se ze ziskuchtivosti, nýbrž kvůli lásce. Jaký to šlechetný účel, slečno Silvanová! Žádná úkladná vražda, nýbrž souboj bud na šavle, nebo bambitky. S jakou elegancí házeli si rukavičky, bodali se do žárlivých srdcí a prostřelovali druh druhu láskou popletené hlavy. Souboj! Kdyby tak kvůli vám, mladá dámo, vyzvali se také na souboj.

To by měla zlost vaše přítelkyně Žofka. Jenže vy se nevyznáte v intrikách. Není tomu dávno, co na promenádě přistoupili k vám dva mladí páni a tázali se, zdali vás smějí doprovodit domů, a když jste svolila, šli s vámi a po celé cestě mlčeli a na rozchodu si vyžádali novou schůzku. Jak jste byla šťastna toho večera. Oni budou ještě na sebe žárlit. Nu a vidíte, oni nepřišli druhý den, a když pak jste je za týden potkala, dívali se schválně stranou a ani nepozdravili. A což kdybyste byla věděla, co předcházelo tomu, že nepřišli, jak jeden posílal druhého na tu schůzku s vámi a neříkal: »s vámi«, ale »s tou hloupou žábou«.

Tři mušketýři od Dumasa zklamali očekávání slečny Silvanové. DArtagnan, Porthos, Aramis. Viděla je v Bráníku u Prahy v jedné výletní restauraci na výletu s rodiči. Porthos říkal D’Artagnanovi »Pepíku«, D’Artagnan Porthosovi »Tondo« a na Aramtse volali »Karle«.

Nakonec chtěli se z restaurace bez zaplacení vytratit, a když přibyl kulhavý obecní strážník, dali se klidně zatknout, jako kdyby to bylo částí programu.

Tak stále snila o tom, kdy přijde ten »Velký a Šlechetný«, kterého bude milovat, jak dosud nikdo nemiloval v světě, ten rek jejích oblíbených, z nemožností a nesmyslů stloukaných románů, rek, který se zrodil v hlavě různých těch Carlénových a Marlittových, takový nějaký šlechetný chlapík, který nakonec umírá s blahým vědomím, že na 600 stránkách svého životopisu neudělal autorce žádnou ostudu.

Leč to bylo zpropadené, že ten »Velký a Šlechetný« nepřicházel.

Neobjevoval se ani na ulici, ani ve společnostech, kde se hrály různé společenské hry, jako na zástavy apod., při kterých není třeba dovolávat se chytrosti a vtipu hrajících, neobjevoval se dokonce ani v tanečních hodinách, kde matky zoufale se snaží rozhodovat nad štěstím svých dcer a kde pravidelně nejlepšími tanečníky jsou páni duševně nejzpozdilejší.

V tomto sálu tance, v továrně na zoufalé rýmování na vějíře, kde tancujícím byla vštěpována slepá víra na podařenou zábavu, nenašla slečna Silvanová žádného svého vysněného reka.

Jeden jí tam sice vyznal lásku, ale rouhavým způsobem: „Slečno, vy věříte v duchy, tak kdybyste se jednou nějakého ducha zeptala, zdali vás mám rád, tu by vám jistě odpověděl, že ano ...“

Protivný člověk! Čtrnáct dní přemýšlel, jak jí tak pěkně řekne, že ji má rád, jak s takovou oddaností se jí podívá přitom do očí, a zatímco zmíněnou větu bručel, díval se jí na rameno a nakonec pronesl třesoucím se hlasem:

„Máte, slečno, na rameni sazi.“

Koření se dámám nezjevilo se nikdy ve formě tak půvabné jako pak, když s takovou něžností pokusil se sfouknout jí sazi z ramene, že při tom kýchl.

Zatímco hledal s výrazem hrůzy ve fraku kapesník jednou rukou, slečna Silvanová vybavila se z objetí jeho ruky druhé, která ji držela jako kleště, a odběhla k matce.

A doma, jak naříkala a plakala! Četla někde o podobném vyznání lásky? Svět obývaný takovými lidmi, kteří tak vyznávají lásku, zdál se jí být pouští.

Dobře, že tatínek ve vedlejším pokoji chrápal, jinak by se byla bála tu noc.

Zmocňovalo se jí zoufalství. Kdy přijde ten její, ta podivná směs romantických snění, míšenec mezi starým pěvcem milostných písní a znělek z 13. století a moderním mladým pánem, šlechetným, krásným, silným, odvážným a duchaplným?

„Tatínku?“ - „Co, děvuško?“ - „Spíš, tatínku?“ - „Vždyť si mne probudila.“ - „Dobrou noc.“ - „Dobrou noc, děvuško ...“

II

Slečna Silvanová byla nejen velmi romantickou, ale i odvážnou. Prožívala vskutku neuvěřitelná dobrodružství, příhody rázu tak vážného, že se posluchači divili, jaká železná vůle skrývá se v této slečně, která v noci budívala tatínka, aby v tichu nočním aspoň jeho hlas ji upokojil.

Mezi tyto neuvěřitelné dobrodružné a odvážné případy patří i jízda její na vozu se senem o předposledních prázdninách. Tato slavná vzpomínka z letního bytu náleží do oné řady dobrodružných cest, na které jest třeba vždy lidstvu s pýchou vzpomínat. Vypravování slečny Silvanová o jízdě na voze se senem druží se k vypravováním polárních cestovatelů, ku vzpomínkám Stanleyho a dr. Holuba o cestách hlubinami Afriky a Vráze o cestách pampami jihoamerickými.

Považte si. Vylézt pracně na vysoký vůz se senem, nahoře nemoci rozevřít živou mocí svůj slunečník a pak jeti přes půl hodiny na tomto voze, kam slunce pražilo, a nakonec vjeti i s vozem do stodoly a ...

A pak nemohla slečna Silvanová dolů. Co zažila, ubožačka, za těch deset minut ve stodole, nedá se ani pérem popsat. Vypravuje, že za těch deset minut prožila celý svůj život, tak táhl kolem ní, že vážně již se loučila s rodiči, neboť se domnívala, že bude zde nahoře na voze se senem muset věčně zůstat.

Až konečně přišel syn majitele statku á vyzval ji, aby skočila, že ji zachytí.

Zde je nová kapitola z této dobrodružné cesty.

Již chtěla skočit, neboť si všimla, že je hezký ten její zachránce, když zpozorovala, že vedle něho stojí pes, který cenil na ni zuby. Vypravuje, že ve přítmí zdál se jí být ten pes tygrem. Konečně, když psa odehnali, odvážila se ke skoku, a jest jisto, že s velkým uzarděním padla mu kolem krku.

A byl on tím »Velkým a Šlechetným«? Nebyl. V románech »Velcí a Šlechetní« byli vždy svobodni, ale tento byl ženat.

A slečna Silvanová nemohla mu dlouho odpustit tu drzost, že se nabídl, že ji zachytí.

Toť jest jen malá ukázka odvážlivosti slečny Silvanové a vyvrací tato malá ukázka naprosto náhledy některých učenců, že amazonky nikdy neexistovaly.

A co řeknou ti učenci, zaujatí proti odvážlivosti žen, tomu, že slečna Silvanová se dokonce učila loni plavat?

Kdo zná plavat, netopí se tak lehce, ale slečna Silvanová učila se plavat proto, že se jí zde vyskytla možnost topit se na jedné straně, a na druhé býti zachráněna nějakým vysněným rekem, který pak si ji, jak nepochybovala, vezme.

Plavčík na plovárně byl hezký a mladý a slečny se s ním rády bavily, leč ten nebyl ten její, neboť byl to muž způsobů přece jen trochu neurvalých, říkaje přívětivě po celou čtvrt hodiny, vleka ji po provaze: „Že vás utopím jako kotě!“

Jak se těšila, až bude moci plavat ve volnu v řece, jak tam v těch zelenavých vodách spíše naskytne se jí příležitost být někomu vděčnou.

Zde kolem bazénu byly jen samé ženy kromě plavčíka, sem nepřicházel nikdo kromě komise, která pátrala s důkladností úřední, zdali je podlaha čistě umyta.

Protivní lidé z téhle komise. Bylo to tenkrát pravé vzbouření, když náhle měli přijít, a žena, která myla podlahu, prosila všechny dámy, aby hodně křičely, že se stydí, aby komise nešla dovnitř, poněvadž zapomněla umýt podlahu.

Komise přišla. Napřed otevřel jeden člen komise dvéře, starý pán, a tu všechny křičely, pak za ním vešel druhý a ten byl mladý, tu přestaly křičet, a když přišel třetí, ještě mladší a hezčí, tu všechny vyšly z kabin a naskákaly do bazénu. Ona také a počala polykat andělíčky.

Když se vynořila, viděla, že se na ni dívá ten třetí, ten roztomilý.

„Já se topím!“ začala křičet. A myslíte, že on skočil za ní do bazénu?

Začal se zlobit, že podlaha není myta, ne, ten nebyl ten pravý.

A když se potom lépe na něho podívala, už nebyl tak hezký, měl takovou úřední tvář, jako ten důstojník švédský z románu Švarcové »Skjutský hoch«, víte, ten, co chudého skjutského hocha zpráskal bičem, a který se mu za to pomstil tím, že když zbohatl, vzal si, aby se mu pomstil, jeho dceru za manželku a při svatbě teprve řekl svému tchánovi, že je ten zpráskaný bývalý chudý chlapec .. .

Slečna Silvanová již uměla plavat a plavala již i ve volné řece a přečetla ještě několik podobných hezkých knih jako »Skjutský hoch«, a pak teprve přišel ten pravý, pan Kamil.

Velký pan Kamil, šlechetný pan Kamil. Ale než přišel, učila se jezdit na loďce.

III

Pan Kamil byl bankovním úředníkem a toto dosti jednotvárné a nudné zaměstnání nesetřelo z něho romantické city.

Ve svých dvaceti letech počal odbírat Mayovy dobrodružné romány, a kdo jest dnes ve svých dvaceti osmi letech zuřivým čtenářem téhož autora? Pan Kamil, bankovní úředník.

Ku cti jeho budiž řečeno, že nehodlal sice navštíviti cizí kraje, což by bylo přece jen trochu podezřelé při jeho zaměstnání, ani rozmnožiti řadu hospodářských emigrantů v Americe, jak činí mnozí pokladníci různých bank, jemu stačilo prostě, že snil a dumal o cizích krajích a že, vypiv u »Fleků« několik sklenic piva, odrážel v noci na své posteli útoky ma-lajských a čínských pirátů.

Též sníval o nějaké neznámé statečné ženě, která mu zachraňuje život, a říkal si: »Ta a žádná jiná.« Určiv takto velice nejasně svou budoucí družku života, byl velmi spokojen a vůči ženám choval hlubokou úctu.

Jinak nikomu neškodil, jen jeho strýc choval obavy, že bude musit dát jednou do novin inzerát týkající se jeho synovce: »Silný opatrovník přijme se k pomatenému, tichému pánovi.«

Leč nedočkal se toho, poněvadž zemřel právě v době, kdy jeho synovec, pan Kamil, počal snít o jachtě.

Toto dumání o jachtě bylo až do smrti pana strýce úplně neškodné. Nešťastnou náhodou odkázal panu Kamilovi deset tisíc korun bez bližšího určení, co si smí pan Kamil koupit a co nesmí.

Tak se tedy stalo, že si pan Kamil koupil za tři tisíce korun plachetní jachtu; jeho sen se uskutečnil, a po tři neděle nestačili plavci z Podola vytahovat pana Kamila z vody a jeho převrhnutou a potopenou jachtu ze dna řeky.

Po tři neděle vidívali pobřežní chodci stejný obrázek.

Nad hladinu Vltavy vyčnívala jen špička stožáru a na té se křečovitě držíval romantický pan Kamil.

A když jeho jachta opět v »Jachtklubu« byla uvedena do pořádku, tu navečer říkal si pan Kamil: »To si dnes zase vyjedu.« A vyjel si.

Sotva však zajel za podolský přístav, tu mohl směle říci: „To se dnes zas hezky převrhnu,“ což on také svědomitě říkal.

A když se mu jachta potápěla, tu lezl na stožár, pronášeje: „To se mi to dnes hezky šplhá.“

A když pak visel na kousku stožáru, maje jen hlavu nad vodou, říkal: „Zaplaťpánbůh, dneska je voda hezky teploučká.“

Dnes si opět řekl pan Kamil: „To si dneska zase vyjedu.“

Vál mírný vítr. Pan Kamil přehodil plachtu, zapálil doutník, zatočil kormidlem a plul nahoru po řece. Byl krásný večer. Ryby na řece šplouchaly a pana Kamila zmocnila se námořnická nálada. Jeho jachta bystře prorážela vlny a kolébala se na nich a tiše plula kupředu.

V dáli modraly se zbraslavské kopce. Pan Kamil přimhouřil oči a viděl jen vodní prostor před sebou.

Zdálo se mu, že pluje po moři. V dáli - toť mys Dobré naděje - ten chuchelský kostelíček.

„Vítám tě, Afriko,“ řekl v zadumání. „Ma ...“

Chtěl říci Madagaskar a ještě něco záhadného, ale vtom se vítr otočil a jeho jachta se povážlivě naklonila. „Saprlot, ten vítr nemá rozumu!“

Nový záchvěv větru, a jachta byla těsně nakloněna nad hladinu. Pan Kamil pokusil se otočití plachtu. Tahá za provaz, vítr je však silnější než celá soustava kladek a plachtoví.

„Saprlot, já to říkám, že vítr nemá rozum!“ bručí si pan Kamil a nakonec, když vítr prudčeji a prudčeji doráží na plachtu, rezignovaně pronáší: „To se dnes zas hezky převrhnu!“ A pak pronášel postupně: „To se mi to dnes hezky šplhá!“ „Zaplaťpánbůh, dneska je voda hezky teploučká.“

A v tom okamžiku, kdy panu Kamilovi vyčnívala jen hlava nad hladinu a jeho jachtě jen špička stožáru s klubovní vlajkou, připlula k němu na loďce slečna Silvanová v černých plaveckých šatech, aby zachránila svého »Velkého a Šlechetného«, který na ni volal: „Josef Kamil, bankovní úředník, slečno.“

Zanedlouho po svatbě prodal pan Kamil svou jachtu za pět set korun, tedy se slevou 2500 K, což jest velmi špatným znamením jeho manželského štěstí. A paní Kamilova se častěji trpce usměje, když si vzpomene na zachránění nešťastného lodníka, měla to přece tak vypočítané, že převrhne tenkráte svou loďku v blízkosti té jachty a že ji ten »Velký a Šlechetný* vytáhne, a zatím ji ten ničema s tím potopením předešel.

Z »Velkého a Šlechetného« na »Ničemu« je velký skok, ale po svatbě dá se leccos vysvětlit.

Ostatně Vltava, pane Kamile, vyžádala si již více obětí.

   


 

O jednom censorovi

V dobách, kdy nebyla ještě taková svoboda tisku jako dnes, za těch časů, kdy se ještě tiskopisy konfiskovaly, což se dnes už nikde na světě neděje, žil v zemi požehnané censor, který měl vodu v hlavě.

Ze stanoviska lékařského byl tento censor zajímavý tím, že počasí mělo jistý vliv na rozpínání vody v jeho hlavě. A jako počasí, tak i měsíc a slunce hrály důležitou roli v životě censora, měníce objem vody v hlavě.

On sám jmenoval ten zjev přílivem a odlivem. Buď mu vody v hlavě přibývalo nebo ubývalo, ale vody měl v mozku stále dost.

Byl členem klubu, ve kterém byli zastoupeni všichni ti, kteří s pohrdáním dívali se na lidi, kteří v hlavě vody neměli.

„Klub idiotů“ stálo psáno nad dveřmi místnosti klubové, a toho klubu byl pan censor předsedou.

Jako předseda staral se neúnavně o duševní rozvoj členů klubu, a proto sám rád a velice často přednášel členům, co jsou to censorové, proč jsou censorové, proč censorové musí být, a jak by to dopadalo, kdyby censorů nebylo.

Přednášky ty byly velice duchaplné, již proto, poněvadž pan censor přednášel jen tenkrát, když mu vody v hlavě přibývalo.

Do té duchaplné přednášky o svém vznešeném povolání vplétal úvahy o pořádku na světě, úvahy o státu a o dobrých občanech, proplétaje tyto úvahy řadou aforismů, které sám skládal.

V každé své přednášce vyložil, že na světě jsou lidé a zvířata.

Tuto větu dokázal, poukázav markantně na své bytí.

Řekl, že lidé dělí se na dva druhy. Ti, kteří v hlavě vody nemají, a pak lidé s vodou v hlavě. Ve státě pak jedině vážnosti těší se tento poslední druh.

Podal důkazy. Jmenoval sebe a ostatní členy v klubu a pravil, že z těchto vážených občanů nejoblíbenější jsou censorové, oblíbenější nežli policajti a podobně, kteří těší se též oblibě, ale přece ne takové jako oni.

„Každý censor,“ pravil, „ví o této oblibě, které se těší, a je též na ni hrd.“

Vyložil pak, co má každý censor. Má hlavu, uši, nos, ústa, ruce, nohy, krk, vlasy, vousy, pupek, často pohlavní úd a někteří mají též mateřské znaménko.

Od čtvernožců liší se tím, že ve většině případů chodí po dvou, nemají tělesných styků se zvířaty, mluví, kouří a pijí lihoviny a dbají o čistotu tisku.

Každý censor má ponožky, čili fusekle, podvlékačky, košili znamenanou svým jménem. Kapesníků nepotřebují, neboť povinností každého pořádného censora je, utřít si nos papírem ze zkonfiskovaných tiskopisů.

Dále nosí každý censor kalhoty, pokud možná tak ušité, aby nevzbuzovaly pohoršení. Nesmí být tedy těsné, aby vzadu nepraskly, censoři nosí dále vesty a kabáty, a to z toho důvodu, aby měli na sobě něco, co by jim ani nejzapřisáhlejší nepřítel nemohl vytknout. V čas potřeby každý může měnit prádlo. Dále jsou zde svrchníky, zimníky a klobouky. I těch každý censor používá jako kdokoliv jiný. Proč jsou tedy proboha lidé, kteří na censory plivají?

Položiv tuto otázku sám sobě, zodpověděl ji bystře a vtipně ve své přednášce.

Proto, poněvadž ti lidé nemají vody v hlavě. Člověk, který má vodu v hlavě, má mnohem bystřejší rozum než bez ní. Vždyť říká se, že voda tříbí rozum.

Úvahy censorů jsou proto mnohem vtipnější než lidí bez vody.

A nyní podal pan censor důkazy ze své činnosti, kdy oni lidé naivně něco otiskli, ačkoliv, kdyby měli vodu v hlavě jako on, dávno by autora článku vybičovali z redakce a zbičovaného přivlékli znovu do redakce a hodili ho do redakčního koše, aby se s ním ráno v administraci zatopilo.

O tomto svém tvrzení podal následující důkazy: V jednom časopise odvážili se vytisknout následující větu: „Výkal netopýrů jest hnědočerný“. Tu větu musel zkonfiskovat pro hrubé porušení mravnosti. Každý soudný člověk uzná, že slovo „výkal“ nehodí se do časopisu a uráží mravnost dalekosáhlým způsobem. Čte-li někdo slovo „výkal“, třebas „výkal netopýrů“, vzpomene si na záchod, a poněvadž je rozhodně nemravnou věcí, musí být co nejostřeji ten pojem potírán.

A což nebylo jeho svatou povinností zkonfiskovat následující verše: ,Je jaro plodné, láskou všechno dýše ...“ Na první pohled by nikdo v tom nehledal vybízení k činům, které veřejný stud a mravnost uvádějí v pohoršeni. Rozebereme-li však ty verše, tu padnou nám do očí slova: plodné a láska. Tedy: plodná láska a jaro. On, censor, má doma kocoura a kočku, a jakmile je jaro, tu ten kocour a ta kočka, zkrátka on, censor, ví, co chtěl ten básník říct tím plodným jarem a tou láskou. Chtěl tím říct: Podívejte se na kocoura a na kočku pana censora a dělejte tak jako ta zvířátka.

A což případy, kdy byl nucen následující věty zkonfiskovat z jiného časopisu: „Chudý muž kráčel těžce po silnici, zatím co kolem něho jela ekvipáž. Chudý muž podíval se v zamyšlení za vzdalující se ekvipáží.“

Opět by někdo řekl, že jest to velmi nevinně napsáno. Ovšem, ale čtěte mezi řádky. Slovo v „zamyšlení“ zahrnuje přečin proti veřejnému pokoji a řádu, poněvadž ten chudý člověk v tom zamyšlení přemýšlel. O čem přemýšlel, sice v článku nestojí, ale každý lehce si domyslí. Jistě že myslel na to, aby na vůz vyskočil, zabil lokaje, utloukl špinavou pěstí panstvo ve vozu a zmocnil se jejich peněz.

A co říkají členové klubu této větě: „U nás je 127 600 kořalen a 18 200 škol. Na jednu školu připadá 7 kořalen.“

Ctěné shromáždění! Co je ve škole kromě žáků, učitele a lavic ještě? Kříž. A dále? Podobizna mocnáře. A nyní přečtěte si ještě jednou zkonfiskovanou větu: Na i školu připadá 7 kořalen. Chápete, že tím chtěli říct, že panovník pije kořalku? Z toho důvodu jest to zločinem urážky Veličenstva a zločinem urážky náboženství, poněvadž je do toho podloudně zatažen krucifix.

Přednášky pana censora o jeho činnosti vzbudily všeobecný rozruch. Několik psychiatrů poslalo si navzájem surové dopisy, poněvadž každý chtěl být první, který dokázal, že je pan censor blázen nebo blbec.

Všem těmto řečem učinil přítrž pan censor následujícím prohlášením ve vládních novinách:

Vzhledem k neustálé rozepři pánů psychiatrů mezi sebou, zdali jsem blázen nebo blbec, odpovídám následující: Narodil jsem se s hlavou tak velkou, že několik let dělal jsem olověného panáčka, který vždy padne na hlavu. Správně mohl tedy říct kterýkoliv z pánů psychiatrů, že jsem padlý na hlavu. Tím nechci říct, že bych snad zavrhoval název idiota. Tím zajisté bych nejednal v zájmu našeho klubu, jehož jsem předsedou. Proč ale mne nazývat bláznem nebo blbcem. Říkejte mně tak, jak mně říká většina lidí: ,Pane censore!’ Toto své prohlášení sám si ve vládním listě konfiskoval a redaktora pohnal před porotu pro utrhání na cti spáchané tiskem.

Od té doby se o něm říkalo, že je nestranný. I počal si bedlivěji než jindy všímat „přímé akce“.

Čert ví, co to bylo za lidi, kteří psali o „přímé akci“. Nestačil jim konfiskovat články, kde se objevila ta dvě slova. Nemusela být ani vedle sebe, dokonce ani na téže stránce. Mohlo být kupříkladu na první straně psáno: „Přímá posloupnost nedá se dobře zjistit“ a na straně následující: „Akce k zakoupení většího množství akcií potěšitelně vzrůstá.“ On to ale vypátral. Nedal se splést, že to na pohled nepatří k sobě.

Stejně jako byl nucen konfiskovat jeden pětisetstránkový román pro následující věty: Eva byla krásná, luštěniny jsou zdravé, nos je částí hlavy, cizinec není v městě znám, sova jest pták noční, úl přechovává včely, Václav byl sluha, jáma je hluboká, elektřina je síla, Orinoko je řeka, ruka ruku myje a jáma je hluboká. Když je srovnáte v náležitém pořadu za sebou, dostanete:

Cizinec není v městě znám.

Eva byla krásná.

Nos je částí hlavy.

Sova je pták noční.

Orinoko je řeka.

Ruka ruku myje.

Jáma je hluboká.

Elektřina je síla.

Václav byl sluha.

Úl přechovává včely.

Luštěniny jsou zdravé.

Vidíte: Počáteční písmena dají větu: Censor je vůl.

Jakmile se toto rozhlásilo, byl nazván nemravným, neboť jest tomu tak, když někdo dá si práci na pěti stech stránkách najít ojedinělé věty inkrimované a složit tak, aby bylo možno spisovatele žalovat.

A přece. Přiblížil se konec panu censorovi.

Jednoho dne dostal následující dopis:

Pánovi s vodou v hlavě!

Jakmile někde je zmínka o přímé akci, hned konfiskujete. Nešťastníku! Vždyť přímou akci provádíte již dávno. Vy chodíte na záchod, abyste nepraskl, vy jíte, abyste nezahynul hlady, vy pijete, abyste nezemřel žízní. Pane censore! Jste-li člověkem, který skutečně nenávidí přímou akci, zařiďte se dle toho!

Od té doby censor sesmutněl. On provádí přímou akci! On, který konfiskoval tolikrát to proklaté slůvko. Jí, chodí na záchod, pije a podobně.

A tu umínil si, že se zkonfiskuje. Nejedl, nepil, nechodil na záchod, a když už to nemohl vydržet, otevřel okno a skočil dolů z třetího patra.

Zabil se, zkonfiskoval se v nové formě.

Krve z něho vyteklo jako z vola a z hlavy mu vyteklo tolik vody, že se v ní kolemjdoucí starý vysloužilec utopil ...

 

   


O jednom hrozném psu

Byl jsem přijat jako nový člen redakce časopisu Svět zvířat, jehož majitel udržuje rozsáhlý, velký psinec. Ačkoliv máme pokud se týče psů odborného redaktora a majitel listu je sám na slovo vzatý znalec psů a známý kynolog, je přirozeno, že jsem chtěl i já osvojit si co nejdůkladněji znalost těchto ušlechtilých přátel člověka.

Prostudoval jsem spoustu kynologických knih, ze spaní jsem dokonce štěkal, a hle! Mé vědomosti se tříbily. Dosud jsem měl nejasné názory o tom, jak rozeznat dakslíka od jezevčíka. A vida! Netrvá to ani týden a vím, že dakslík a jezevčík je jedno. Vyzbrojen tedy dle svého zdání odbornými vědomostmi, vstoupil jsem do redakce, usedl za redakční stolek a očekával s hrůzou věcí budoucích.

Přišel šéfredaktor, poklepal mně na rameno a řekl: „Do tohoto čísla napíšete odborný článek o čínských pinčech“ ... Přirozeno, že mně bylo ihned brzy horko, brzy zima, a když jsem vytahoval jednu odbornou knihu za druhou z knihovny, třásl jsem se mnohem víc než osika. Místo čínských pinčlíků viděl jsem po stěnách lézt Číňany. Pak jsem vzal knihu Václava Fuchse Všechny druhy psů slovem i obrazem a seděl jsem nad ní s vytřeštěnými zraky po celé tři hodiny. Nato jsem šel ze zoufalství k obědu. Na silnici u vily Světa zvířat potkal jsem nějakou paní, která za sebou táhla psa. Ale to byl pes! Když jsem seděl před čtvrtkami papíru, nenapadla mě ani věta z odborného článku, který jsem měl napsat, a teď najednou při pohledu na tohoto psa byl bych napsal o něm celou knihu. Dostal jsem chuť toho psa koupit, neboť chápal jsem, že bez praktického pozorování psů zůstal bych nadále pitomcem v kynologii, a k tomu ke všemu připadal mně ten pes jako universální rasa. Paní když viděla, že se na psa dívám chtivě, počala slzet: „Ubohý pejsek! Vidíte, pane, takový krásný, pes a já se musím od'něho odloučit. V nejbližších dnech odjedu za svým zaměstnáním a toho psa nemohu si vzít s sebou. Jdu právě do Světa zvířat, jestli by tam toho psa nechtěli. Chraň bůh, abych ho prodávala, to mne ani nenapadne! To by bylo, jako kdybych prodávala vlastní dítě. Takhle na vychování, to bych ho svěřila. Vždyť je to krásný pes. Podívejte se, jak je krásný!“

Nádherný byl! To jsem hned zpozoroval. Vypadal trochu jako drahocenný skyteriér nebo stájový pinč. Ti mívají korektně přistřižené uši do výšky a krátký, useknutý ocas. Tenhle však byl dle mého zdání ještě hezčí. Ocas měl jako pointr, jedno ucho měl do háčku, jako ho nosí skotský ovčák, collie. Druhé ucho měl stojaté jako trpasličí francouzský buldok, hlava připomínala nepovedeného pudla. Pokud se týče těla, to byla v mých očích teprve krása. Jeho tělo bylo podobno foxteriérovi kříženému se psem křepelákem.

Zkrátka, byl to tak krásný pes, že jsem na něm prakticky mohl studovat všechny možné rasy.

„Milostpaní,“ řekl jsem, „já bych věděl o jednom poctivci, který by si psa vážil. A to jsem já! Darujte mně toho psa.“

„Tady ho máte,“ řekla neobyčejně rychle paní. Každý posoudí, že ten okamžik byl pro mne neobyčejně šťastný, na nějž do smrti nezapomenu.

„A nyní vám dám ještě spodní sukni,“ řekla paní; „je trochu špinavá, ale snad se neurazíte. Pes totiž musí mít něco ode mne, aby si na vás zvykl.“

To bylo choulostivé. Naposled se mně začne svlékat na silnici! Byla by to také provedla, kdybych byl - veden pudem mravnosti - neprohlásil, že by snad stačil kapesní šátek. Měla však jen jeden a k tomu rýmu. Dnes mám tu rýmu po ní, ale to není ještě to největší neštěstí, které mne stihlo s tím krásným psem. Když jsem tedy dal očichat psu její mokrý šátek, strčil jsem ho do kapsy, a veden soucitem, dal jsem jí svůj kapesník v nepatrné ceně 30 haléřů, což zajisté nebylo mnoho za tak krásného psa.

Pak vyžádala si paní moji adresu, že by někdy přijela ke mně se na psa podívat a poznamenala, jak by bylo záhodno, kdybych si pamatoval pět adres, nebo si je zapsal. Pes totiž by mohl mně utéci. Když tedy uteče, tak je buď ve Vršovicích u paní Kamily, v Barákově ulici číslo 14, nebo v Dejvicích u obuvníka Knížka, také by mně mohl utéci do Karlína do Vítkovy ulice k uzenáři. Kdyby ani tam nebyl, tak je u paní Zázvorkové v cukrářství na Václavském náměstí. Možná však, že by také utekl do Podola na Schwarzenberskou třídu do střižního závodu paní Moučkové. Ona je ta paní Kamila z Vršovic a ti ostatní v protilehlých končinách Prahy její příbuzní, ku kterým chodívala se svým psem na návštěvu. V Podole, v Karlíně, v Dejvicích i na Václavském náměstí mají ti její příbuzní dětičky a pes má děti tak rád, že třebas dopoledne si hraje s dětmi v Dejvicích a odpůldne v Karlíně. Z toho abych si tedy zhola ničeho nedělal. Někde ho jistě najdu. Tím byl tedy odbyt program jeho podivných vycházek a začal jsem určovat jeho stáří podle zubů. Paní řekla, že nekouše. To byla také svatá pravda. Můj pes neměl vůbec žádných zubů. Paní řekla, že mu je vyrazili ve rvačce o posvícení židlí. Pak bylo to nejdůležitější, co pes jí. V neděli haši a krupicovou kaši, v pondělí kaši z hrachu, s jemně rozsekanou uzenicí, v úterý jitrnici, ve středu škubánky, ve čtvrtek jáhelnou kaši se skořicí a cukrem, v pátek kaši z mléka a z mouky, v sobotu jelítko s bramborovou kaší. Pozor v úterý a v sobotu na špejle! Pokud se týče škubánků, nesmějí být maštěny ani kokolínem, ani ceresem, jen máslem. Dala mně také adresy firem, kde možno dostat v ústavech pro zkoumání potravin vyzkoušenou čistou krupici. A ještě něco! Pozor také na brambory ke škubánkům. Jsou-li namrzlé, tu přece chápete, že se nehodí. Pak mně dala recept na kaši z hrachu, doporučila mně zvláštního uzenáře k nákupu jelítek, jiného pro jitrnice.

Došli jsme k elektrické tramvaji. Paní pohrozila rukou psu: „Buď hodný, ty lumpe!“ a skočila do tramvaje, aniž jsem se mohl v přívalu jejích slov dovědět, jak se vlastně ta potvora jmenuje.

Dnes říkám tomu nádhernému psu potvora, poněvadž uvidíte, že pro to, co mně všechno provedl, a pro to, z kolika mých přátel učinil mé největší nepřátele, a pro to, kolik jiných mně milých lidí přivedl do kriminálu, nezasluhuje jiného jména, ba slovo potvora je dokonce pro něho slabé. A vypadal přec tak hrozně nevinně ...

Když jsem se svým psem osaměl, plížil se za mnou, jako kdybych ho měl deset let. Nezdálo se vůbec, že na něho účinkovala nová změna pána.

Vypadal jako nalezenec vláčený na šňůře. Díval se strašně apaticky po celém okolí, jen občas se zastavil, aby si vedl u stěn domů podle ustáleného psího zvyku. Že činil tak častěji a s určitou tendencí poškodit venku vyložené věci, jsem zprvu nechápal. Dnes chápu, že se mně chtěl svým počínáním zprotivit. Táhl jsem ho dál, spokojen, že mám tak krásného psa, kterého mně budou všichni lidé závidět. Když se zastavil, stanul jsem také, a ubírali jsme se tak v pořádku ku Praze. Na mostě zastavil se u kalhot výběrčího mostného. Bylo to dílo okamžiku ... Zahanben, že mu nadali „prase“, vlekl jsem ho dál, chtěje se s ním pochlubit v kavárně Tůmovce a změnit dnes jeho jídelní lístek kávou a máčeným rohlíkem. V kavárně mě slušně, ale resolutně vyzvali, abych s takovou potvorou opustil pokud možno rychle kavárnu, poněvadž do veřejných místností se psi vodit nesmějí, a kromě toho vypadá prý ta bestie strašně raubířsky.

Táhl jsem ho tedy zahanbeně dál a u nejbližšího uzenáře koupil jsem mu jitrnici. Potvora se podívala na firmu, a nelžu, když tvrdím, že jitrnici nežrala. Neviděla na firmě napsáno: Chmel. On žral jen jitrnice od Chmela, ten prohnaný lotr.

Tenkrát mně to však připadalo velmi pěkným, rozumným kouskem, a ubíral jsem se tedy s ním dál, vystříhaje ho, aby nevešel do bližšího styku s nohavicemi kolemjdoucích. Hlavně se mně jednalo nyní o to, abych se s ním pochlubil svým známým v redakci jistého politického deníku, kteří pochybovali, že brzy porozumím psům.

Přivlekl jsem ho tedy do redakce a dnes vidím, že političtí redaktoři rozumějí psům ještě míň než politice. Myslili tam totiž, že mají před sebou vlčáka. Největší nadšení jevil redaktor Půlpán. Pes, vida jeho nadšení, měl se k němu tak důvěrně, až redaktor Půlpán hlasem neobyčejně dojatým pronesl prosbu, zdali bych mu toho psa nedal? A víte, co jsem v náhlém návalu velkomyslnosti udělal? Psa jsem daroval, a poněvadž jsem neznal jeho jména, vybrali jsme je z knihy Václava Fuchse Všechny druhy psů slovem i obrazem. Ami, Arnik, Amíček, Amidor, Afik, Babyka, Babka, Benda, Bika, Balabán, Blekta, Bobeček, Brbloň, Brbloun, Bundáš, až konečně Cikán. Beztoho vypadal jako ten filosof z Murgerových Bohémů.

Konečně, co na tom, mám-li psa já nebo přítel Půlpán? Ten má nevěstu, která miluje zvířata. Když Půlpán bude mít tak krásného psa, získá tím u své nevěsty ještě více. A ostatně, proč bych se tak krásného psa nezbavil! Pes jest jistě krásný. Má ale některé divné vlastnosti. To, co mně vyvedl s výběrčím na mostě, nebylo příliš pěkné. Pak ty jeho zvyky! Ta obliba dětí v různých částech Prahy a okolí! A jídelní lístek pro něho. Tak jsem tedy psa postoupil Půlpánovi, dal jsem mu adresy všech příbuzných původní majitelky, oznámil mu, co jí, a odešel se srdcem překypujícím dobrotou. Po dlouhé době jsem zase někomu něco daroval.

Po ulici šlo se mně příjemněji, nemusil jsem žádného chlupatého tvora vléci s sebou, a pak jsem měl vědomí vykonaného dobrého skutku. Přišel jsem domů pozdě v noci a dozvěděl jsem se věci, nad kterými mně vstávaly vlasy na hlavě.

K večeru přišla k mé matce nějaká paní, která přivedla s sebou psa a tvrdila, že je to pes můj, který mně utekl. Matka o ničem nevěděla, poněvadž si nedovedla představit, že bych já byl takový idiot (její vlastní slova) a od nejbližšího člověka přivlekl snad domů takovou bestii bezzubou.

Nastala hádka. Paní řekla, že předně ona není žádný nejbližší člověk, že je vdova a má syna tři roky na vojně a ten pes že není žádná bezzubá bestie, ale pořádný pes. Zmínila se také o mně, že jsem anděl, mám cit ku psům vůbec, zejména je-li to takový krásný pes. Paní konečně prohlásila, že se z bytu nehne, dokud nepřijdu a svého psa si nevezmu. Byla pomocí sousedky vystrčena ze dveří a hrozila, že podá žalobu pro urážku na cti, kterou také podala. Má matka na stará kolena před soudem!

Pak ta paní odešla k domovnici, kde pobyla dvě hodiny a vykládala o surovosti, o mně jako o andělu, až konečně domovnice slíbila, že psa zatím pro mne uschová. Mezitím psa ale prodala do přízemí jedné mladé paní za korunu, které se velice zalíbil.

Druhého dne odešel jsem ráno do redakce, a sotva jsem si sedl, ozval se telefon. Když jsem uchopil naslouchátka, uslyšel jsem hlas Půlpánův: „Haló, haló, milý příteli, pes mně utekl včera k večeru, jsem celý nešťastný, poněvadž psa jsem daroval své nevěstě, které se báječně líbí, poněvadž je velice směšný. Zlítal jsem půl Prahy a okolí, až konečně ve Vršovicích, u té paní Kamily, mně řekli, že pes je u tebe, že ti ho domovnice odevzdá. Prosím tě, buď tak laskav, mohl bych si pro psa přijít k večeru?“ „Haló,“ odvětil jsem, „můžeš přijít beze všeho, nebo ti ho přivedu.“

Večer jsem tedy šel k té mladé paní a psa jí prostě odvedl; nechtěla mně ho vydat, říkala, že jí ho domovnice prodala. Slíbil jsem jí tedy malého ratlíčka místo toho hrozného psa. Její muž nebyl doma, což bylo snad mé štěstí. Psa jsem tedy odvedl k Půlpánovi, a když jsem se vrátil, potkal jsem právě muže té mladé paní na schodech. Jakmile mne uviděl, počal křičet, že jsem mu ukradl psa, kterého v poledne prodal za deset korun v továrně mistrovi, neboť ten si přeje mít právě tak chlupatého a směšného psa, jako byl tento. Večer měl mu psa přivést, a zatím již propil z těch deseti korun, které mu dal napřed, tři koruny, něco dal sem, něco tam, zkrátka, psa jsem ukradl, pes je pryč, deset korun také, ztratí důvěru mistra, a to by v tom musil být divný pořádek, aby mně nerozbil hubu. Nepovedlo se mu to, ale byl z toho velký rámus. Zavřel jsem se v bytě a statečný muž přivedl s sebou za hodinu mistra, který se zdál být slušný člověk, a proto jsem ho vpustil dovnitř. Ukázalo se však, když nám holí přerazil desku kuchyňského stolu, že jsme se zklamali v jeho příjemném obličeji a ušlechtilém chování na chodbě. Pomocí bratra vyrazil jsem s ním dvéře.

Stíhá nás žaloba za žalobou! Půlpánově nevěstě pes utekl již po padesáté a ubohá nemá času samým sháněním psa všímat si mého přítele.

Hrozný pes potlouká se nyní po okolí: ráno je v Dejvicích, večer v Podole a v poledne v Karlíně.

Mou rodinu a mne čekají soudy. Půlpán se na mne rozhněval, poněvadž ten pes je ochlazením lásky jeho nevěsty k němu, a přátelé se mně vyhýbají, neboť je rozšířena o mně pověst, že každému daruji psa, který přivede majitele do kriminálu a zničí jeho rodinné i jiné štěstí...

   


O jednom misionáři

Náčelník černohorského kmene Aimbouamao, kulhavý Ubereve, seděl za večera, kdy nejvíc štípe moucha tsi, která píchnutím dobytek usmrcuje, před svým palácem slepeným z hlíny a žvýkal pomalu listy stromu neznámého dosud jména, neboť všichni badatelé, kteří ten strom prozkoumali, padli za oběť lidožroutským choutkám kmene Aimbouamao, aniž by vzdělanému světu mohli říct jméno toho stromu, jehož listy obkládal kuchař náčelníka Ubereve roštěnou z ubohých badatelů a učenců.

Kuchař Uberevův jmenoval se Mamtcemcgi, což znamená „Jitřní paprsek“, a tento Jitřní paprsek smažil na rožni nešťastné zajatce bělošské, kterým jeho vladař dával přednost před masem černochů.

Večer byl nádherný. Byl to jeden z večerů v tropech, kdy z pralesů do vesnic nese větřík řvaní divoké zvěře, která než odchází do křovin, aby oddala se klidnému nočnímu spánku, požírá se navzájem.

Z blízkých močálů kroužily jedovaté páry, které u bělochů způsobují záchvat zimnice bahenní a černochy uvádějí do zvláštního stavu opojení.

Dnes nerozčilily tyto páry ani za mák Ubereva. Žvýkal dál pomalu listy a díval se tak smutně, jako by mu nějaký do zlatová upečený cestovatel temnou Afrikou náhle obživl a utekl.

„Musím si udělat pohodlí,“ řekl si po chvilce přemítání, „snad potom přijdu na veselejší myšlenky.“

Po této úvaze o pohodlí svlékl si plavky, které byly jedinou částí jeho garderóby, plavky pruhované barvou černou, bílou a červenou, dědictví to po německém misionáři, který před dobou dešťů podzimních šel hlásat slovo boží. Ubereve žil z něho jen tři dny, neboť chudák byl hubený.

Když si plavky svlékal, tu zasmušil se ještě víc, neboť si vzpomněl na misionáře. Vzápětí uznal za dobré zařvat na kuchaře.

Kuchař připlížil se pozpátku a po čtyřech. Byl kopnut, až odletěl, čímž byl přijat k audienci. Přijal tento důkaz pocty, s mlaskáním vstal a poklonil se: „Přejete si, požehnaný Ubereve, jehož dobrota jest dvakrát dvakrát dvakrát větší než dvakrát dvakrát dvakrát tak veliké jezero Ugreve jako dnes?“

Toto nesrozumitelné přirovnání přijal Ubereve s milostivým pohledem, rázem však se zachmuřil a řekl: „Ten misionář byl dobrý.“

„Z kuchařského stanoviska nikoliv, vaše veličenstvo,“ řekl kuchař, „byl příliš hubený a musel se tukem podlévat, jinak by se byl připálil.“

„Měl maso tak křehké, Mamtcemcgi,“ povzdechl náčelník Aimbouamaův, „zrovna se na jazyku rozplývalo.“

„Kdyby byl tučnější, pak by vaše veličenstvo vidělo, co bych byl udělal. Byl by tisíckrát chutnější než ten anglický cestovatel a stokrát chutnější než onen kupec arabský. Dávám skromný návrh, vaše veličenstvo, chytíme-li příště misionáře, dejme ho důkladně vykrmit!“

„Biskup1 z misionáře je tvůj,“ řekl vlídně Ubereve, a oči náčelníka Aimbouamavů pohlížely s nadějí na kuchaře Mamtcemcgiho.

Byla to velká slavnostní chvíle, když přivedli před Ubereva jednoho krásného dne opět po dlouhém čase chyceného misionáře. Byl to muž v nejlepších letech, vyhublý ale dlouhým strádáním až na kost. Tento misionář znal skupinu afrických jazyků Mba, ku které patřil i jazyk Aimbouamaoů. Byl rozšafný, dovedl s černochy zacházet a jeho jedinou radostí bylo křtít lidi. Tento sport prováděl důsledně. Nelekal se ničeho. Byl to sportovec, který necouvne před žádnou překážkou. Zavazadla jeho byla skromná. Kříž, růženec, bible, Tomáše Kempenského čtvero Knih o následování Krista a Utrpení a životy svatých. Kromě toho mluvnice a slovníky jazyků Mba, lahvička rumu, pár čistých onucí, jeden špinavý kapesník, doporučení biskupa v Kolíně nad Rýnem, pas vidovaný konsulem britským na ostrově Zanzibaru a seznam pokřtěných černochů.

Šaty jeho byly rozbité, kalhoty prokousané od termitů, neměl vesty a jeho kabát podobal se rozstřílenému praporu. Zatím co se dělili o jeho dva domorodé sluhy, pravil misionář vlídně se usmívaje k Uberevemu: „Mějž zalíbení v nejsvětější Trojici.“

Ubereve hleděl na zajatce labužnicky a nechal ho mluvit. Jaký je pěkný, a což až bude vykrmen. Jaký bude chutný ten německý misionář. Zatím misionář mluvil dál v této choulostivé situaci: ,,Připomínejž často sobě: Nebývá nasyceno oko hleděním, aniž ucho slyšením naplněno bylo. Přičiň se tedy, bys odvrátil srdce své od milování věcí tělesných a sebe povznesl k věcem neviditelným.“

Ubereve ale neodvrátil oka od misionáře, který byl pro něho onou věcí tělesnou. Ať mluví dál! Budeme ho hezky krmit masem antilop a kaší z gizboabů.

„Marnost jest vezdejší život na mysli míti, k věcem pak budoucím nepřihlédati. Marnost jest tělesným žádostem po vůli býti a po věcech dychtiti, pro kteréž pak těžký trest musí být snášen,“ bylo dál slyšet kázání chyceného misionáře.

Ubereve viděl v duchu, jak vykrmený misionář má kypré tvary. Poplácal vlídně zajatce po zádech a poručil, aby ho svékli a odvedli do jeho paláce, kde bude krmen do té doby, dokud o jeho konečném osudu nerozhodne umění kuchařské pana Mamtcemcgiho.

Náčelník Ubereve trávil nyní celé dny u misionáře, který vůčihledě se spravoval. Sluha boží považoval vlídné přijetí za prst Páně, aby nyní snažil se všemožně přivést pohanského hostitele do lůna církve. Proto celé dny kázal náčelníku, který na něm v pravém slova smyslu mohl oči nechat.

„V tomto životě, milý synu,“ káže německý misionář, „nikdo není před pokušením bezpečen.“ „Jak mu sílí stehna,“ myslí si v duchu Ubereve a praví k misionáři: „Otoč se, miláčku...“

Misionář vůčihledě sílí. Antilopí maso mu svědčí, i kaše z gizboabů a přitom uvádí Ubereva do křesťanství.

„Synu, opusť sebe samého a najdeš mne. Pravý prospěch člověka záleží v sebezapření. Synu! Častokráte se člověk pro věc, kterou žádá, náramně pachtí; když ji ale obdržel, jinak o ní smýšleti počíná dle Hospodina, tyť vždycky jsi tentýž a na věky zůstáváš!“

Ubereve plácá misionáře po zádech. Jaká to bude roštěná! Misionář mluví o pohanech, kteří budou se v pekle smažit.

„I misionáři přicházejí do pekla?“ ptá se se zanícením, slyše o smažení Ubereve.

„Nikoliv, můj synu, sluhové boží přijdou do nebe, kde budou se radovat spolu s těmi, které obrátili na víru Kristovu.“

A misionář napije se mléka divokých koz, které ho činí tak pěkně masitým, a pokračuje ve vypočítávání výhod, jež mají pokřtění.

„Pokřtěnému,“ praví, „vše se zdaří, co podniká, dej se pokřtít, milý synu.“

Kývá souhlasně Ubereve. Jak už hezky ten Němčík sesílil, už není ho víc třeba krmit!

„A až tě pokřtím, pak hostinou oslavíme tvůj křest, milý synu Ubereve.“

Zas kývá hlavou Ubereve a usmívá se labužnicky. Dá se pokřtít a oslaví svůj křest hostinou...

*

A za tři dny první křesťanský náčelník kmene Aimbouamao, kulhavý Ubereve, slavil svůj křest, při kterém hostil nejlepší svého kmene roštěnou z misionáře, který ho před čtyřmi hodinami pokřtil.

„Tohle křesťanství jest dobrá věc,“ poznanenal kuchař Mamtcemcgi, pochutnávaje si na slíbeném biskupovi z misionáře ...

„Ano,“ řekli plnými ústy nejlepší z kmene Aimbouamao.

1 Biskup, církevní hodnostář, a jinak jako u husy ona část těla, kde končí kříž.

 

    


 

O katolickém tisku

Poslední dobou utrpěl jsem nenahraditelnou ztrátu. Zemřela mně teta, kterou jsem neznal, ale která patrně mne znala až příliš dobře, a proto mi odkázala pět ročníků časopisu ,,Růže dominikánská“, orgánu to růžencového bratrstva. Jaký účel mohl sledovat ten odkaz? Zajisté že účel polepšující. Neboť v jednom z ročníků těch stojí psáno: „O, kéž tedy nábožného čtenáře časopisu toho pravá svatá a obživující víra k rozjímání povzbudí, tu my se budem dle ducha církve modliti, a ač ještě na světě v prachovém obalu putujeme, stanem se s dokonalou svatou obcí chvalozpěvem. Dle toho horlivě čtemež Růži dominikánskou, a když se v ní náležitě čisti naučíme, naučíme se také dle vyřčení sv. Augustýna náležitě živu býti, a kdo náležitě živu býti umí, utěšeně též umře.“

Ach, dobře, teto! Tys nechtěla, abych umíral neutěšeně! Čtu Růži dominikánskou, zastavuji lidi na ulici a ptám se: ,,Četl jste Růži dominikánskou?“ Do hospody již nechodím a večery trávím nábožným rozjímáním a četbou dobrých časopisů, jako je ,,Sv. Vojtěch“, „Kříž“ a „Marie“, „Sv. Čech“, „Sv. Meč“, „Vlastenec“, „České Květy“3 a jiné.

Čtu všechno! Povídky, básně, říkáníčka, čtu i Rajskou zahrádku. Potoky slzí se mi derou z očí. Čtu v jednom z těch časopisů povídku: Zhovadilec. V jedné obci na Moravě žil lotr, který na Velký pátek chtěl uspořádat vepřové hody. Za tím účelem šel zapíchnout svého vepříka. Když vepříka svazoval, tu dopustil se několikrát zločinu rouhání.

Nebe se ovšem na zhovadilce nemohlo dívat. Trest přišel vzápětí. Zhovadilec vrazil si nůž do srdce, byl na místě mrtev a vepřík vesele utekl na faru.

Co krásy je nahromaděno v jiné povídce: Boží mlýny. Motto: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“ Na střeše kostela pracovali tři pokrývači. Katolík, evangelík a bezvěrec. Stalo se, že najednou Bůh tomu chtěl, aby se zřítili k zemi. A tu se stalo, že bezvěrec zabil; se, evangelík zlámal si nohu a ruku a katolík zůstal úplně bez pohromy. Evangelík, jakmile to uviděl, přestoupil na katolickou víru.

V jiné povídce líčí se, jak blesk udeřil do skupiny dělníků. Kdo z nich byl socialistou, ten byl popálen. „Bohu díky,“ praví spisovatel, „mezi dvaceti byli jen dva socialisti.“ Jak vidět, zde to se socialisty dopadlo ještě dobře. Zle to dopadlo s jedním socialistou na vsi, který šel kolem faráře a nepozdravil ho. Mrtvice učinila konec jeho životu.

Mrtvice, prozřetelnost a blesk. To jsou oblíbené závěry zejména ve Sv. Vojtěchu Nahrazuje to inkvisici. Ale poněvadž církev nechce zůstat pozadu, dal nedávno jeden katolický spisovatel přejeti nevěrce automobilem. Člověk se od takových zajímavých článků nemůže odtrhnout. Čte i úvahy, jako: „Je urážka proroka Eliáše zločinem rušení náboženství ?“ Odpověď lehká. Zajisté. Je to tak logické, že prorok Eliáš stojí za šest měsíců v kriminále. Dříve na to byli medvědi.

Ovšem dlužno konstatovat, že přece jen jsou lidé, kteří přicházejí k náhledu, že dříve vedli hříšný život, a kterým stačí důkaz o zázracích, že ihned vrátí se do lůna církve. Jako v té povídce: „Jak se žid Kraus stal katolíkem“. Tento chlapík nevěřil, až ho přesvědčil farář. „Vy myslíte, že zázraky nejsou, tak se podívejte, pane Krausi,“ řekl farář, „jednou v pátek viděl jsem malého hocha, jak jedl vuřta před jedním domem. To mne ovšem dojalo, že jsem se počal modlit: „Pane bože, ty vidíš tu zhovadilost, jak se jí v pátek maso. Pane bože, dej, ať ten dům na toho ničemu spadne.“ Ale najednou jsem si vzpomněl, že ten ničema je příliš malý, než aby snad věděl, jak strašný hřích páše. Proto jsem se počal modlit ještě vroucněji: „Pane bože, odpusť mu a nedej, aby ten dům na toho malého hříšníka spad!“ A vidíte, pane Krausi, bůh vyslyšel mou modlitbu a ten dům nespadl na toho chlapce. Věříte již v zázraky?“ „Věřím,“ odpověděl zahanbeně Kraus, a netrvalo to dlouho, přestoupil na katolickou víru.

Jak vidíte, stačí podle těch náboženských povídek velice často jen dobré slovo. To slovo napraví i vzbouření. Tak v povídce „Slovo včas“ v Růži dominikánské. Dělníci pracovali na jednom panství za dvacet dva krejcary denně. Najednou jim to bylo málo, vzbouřili se a táhli na majitele panství. Majitel panství ale řekl ke vzbouřencům: „Lidičky, nebijte mě, já vás z toho vyvedu, pojďme na hřbitov.“ Na hřbitově změřil hrob chudého dělníka, který nedávno zemřel. „Lidičky,“ povídá, „ten hrob je půl třetího metru dlouhý, a teď půjdeme k mé hrobce.“ Měří metrem hrob. „Lidičky,“ povídá, „můj hrob je také půl třetího metru dlouhý jako hroby vaše. Jděte tedy klidně domů, neboť vidíte, že po smrti jsme si všichni rovni.“ Dělníci ovšem uposlechli, odprosili majitele panství, pracovali za dvaadvacet krejcarů denně a těšili se na smrt, která vyrovná majetkové protivy.

Jak vidíte, luští katolický tisk tak lacino sociální otázku, že se člověk od těch časopisů odtrhnout nemůže. A maně člověku na mysl se dere čtvero otázek:

I. Což by bylo z pokolení lidského bez katolického tisku?

II. Což již pomocí katolického tisku z něho jest?

III. Co by z něho ještě pomocí katolického tisku býti mohlo?

IV. Co z něho pomocí katolického tisku zajisté ještě bude? Končím básní od knížete z Hohenlohe, duchovního rady biskupství bamberského:

Odpustil jsi hříšné ženě,

slyšels lotra utěšeně,

tak i já se mohu těšiti,

nejsem hoden smilování,

ale račiž pro mé lkáni

věčného mne ohně zbaviti.

Pročítáme-li katolickou četbu, ať v próze, či ve verších, seznáme, že sedmileté dítě dovedlo by redigovat celý katolický tisk. 

3 Ne „Květy“ Vladimíra Čecha, ty nečtu, poněvadž do nich nepíše páter Podlaha.   

 

  


 

O krásné paní a medvědu ze Začaljanské doliny

 

I

Jednoho dne se stalo, že si vláda vzpomněla na královské uherské lesy na Maguře, ke kterým se doposud chovala macešsky.

Myslím, že byli tenkrát ve vrchní správě královských statků sentimentálně naladěni, když se rozhodli, že potřebují ty hvozdy opatrovníka. Proto poslali tam nahoru Ďulu Ragáse, královského myslivce, který doposud hlídal státní revíry v Miškolci.

Seděl právě při víně v kasině a bavil celou společnost vypravováním o svém nejnovějším dobrodružství, které zažil s cikánkami za potokem. Hádaly mu z ruky, že odejde, aby se vícekrát nevrátil. Líčil, že za toto pěkné proroctví dal staré cikánce starý půlzlatník. Zmínil se pak mimochodem, že pak šla s ním jedna mladá cikánka a že se přitom nejednalo o žádné hádání z ruky.

Byl by jistě nastínil dále krásu mladé černooké dívky, kdyby byl pro něj nepřiběhl hajný, že přijel vrchní inspektor správy státních statků a že čeká na něj v myslivně.

Tak se Ďula Ragás dověděl z úst samotného inspektora státních statků, že se jim zželelo opuštěných lesů v Máguře a že jest jmenován královským vrchním myslivcem tam nahoře v Začaljanské dolině. Tázal se ho též, zdali mu stačí dva měsíce na to, aby uvedl zde všechno do pořádku a oženil se.

„Jak to, prosím?“ tázal se polekaný pan Ragás.

„Víte,“ řekl inspektor otcovským hlasem, „nechci vás nijak těšit. Doufám, že máte tolik statečnosti, abyste si beze všech iluzí dobře uvážil svou situaci.“ Mluvil velmi laskavě o tom, jak není naděje, že by se kdy dostal z těch vrchů. Kromě toho třeba vzíti v úvahu, že v tom pralese nenajde se živé ženské duše. Kdo se tam dostane, je odříznut od světa. Státní správa upraví mu tam pěkné, pohodlné sídlo v jednom opuštěném hajduckém srubu, přidá mu k ruce dva hajníky a Začaljanská dolina opět oživne. V létě může chovat ovce a objednávat si knihy. V zimě zapadne všechno sněhem, žije se ze zásob. „V krbu praská oheň,“ pravil poeticky, „a tu vám doporučuji mít na klíně mladou ženušku.“

„Dobře,“ řekl zdrceně pan Ragás, „koho si mám ale vzít?“

„Bohužel, v tom vám poradit nemohu, to je věc čistě soukromá. Ožeňte se, s kým chcete, ale musí to být nějaká statečná žena, poněvadž není vyloučeno, že na vás nepřijdou se starými ručnicemi hajdamáci. V Karpatech už nám zastřelili tři královské myslivce. Ovšem,“ dodal ten utěšitel, „že se to nemusí opakovat v Maguře. Magura nejsou Karpaty. Neznám sice tamější lidi, ale nemusíme hned si o nich myslit to nejhorší. Jste velmi schopný člověk a hodíte se zcela dobře do té divočiny. Představte si, že jsou tam vlci, divoké kočky, rysové, černá zvěř a medvědi. Známe, že se ničeho nebojíte. Dělat nemusíte nic než ty hvozdy opatrovat a to je krásná věc.“

„Představte si,“ pravil pan Ragás, „že by vás tam přeložili, co byste dělal?“

Inspektor rozpačitě řekl, že on je starý člověk a že se pro takové věci nehodí. „Myslím,“ řekl rozčileně, „že bych se zastřelil. Vy jste však mladý muž, který má v těch hvozdech budoucnost. Půjdu k ministrovi vnitra a pojmenujeme vás ředitelem těch lesů. Přidáme vám pět tisíc korun. Musíte být přesvědčen, že bude to idyla. Ožeňte se pěkně a hlavně naučte hrát ty své hajníky šachy. Když v zimě po tři měsíce nemůžete ven pro bílé sněhové hradby, bývá dlouhá chvíle. Také si můžete zaopatřit klavír. Můžete být opilý každý den, ale hlavně ty šachy a manželka. Vezměte si s sebou také karty a za dva měsíce ať jste v Začaljanské dolině.“

Toho dne měl jeho hajný zlou vojnu. Pan Ragás křičel, že všechno postřílí, jeho, sebe, celý Miškolec. Pak odběhl do kasina, kde u lahví heďaljského samotoku seděli až do čtyř hodin v noci. Po čtvrté hodině přitáhli pak páni z kasina před miškolskou radnici a jednohlasně vykřikli: „Dejte ženu panu Ragásovi!“

Notář odvlékl si pana Ragáse domů a objímaje ho na chodbě, citlivě řekl: „Bratře Ďulo, víš co, já ti dám svou sestřenici Zošku. To děvče se nikoho nebojí. Jednou na Rábě vytáhla z vody tonoucího zákopníka. Ani bys nevěřil, že je tak statečná. Ona ti má modré oči, víš, takové komické a to je švanda.“

Dal se do smíchu a ještě na posteli smál se a říkal: „Bratře Ďulo, ona ti má takové komické modré oči, to ti je legrace a na Rábě vytáhla zákopníka, to ti je švanda. A hezká je. To je, švagře, legrace.“

Když pak druhého dne uviděl v Rimavské Sobotě, kam zajeli, pan Ragás ty modré komické oči slečny Zošky, počal je mít rád.

Za týden nato šel s ní alejí vrb u Rimavy říčky a počal rozhovor o tom, že jaktěživ neviděl tak vysokou, pěknou kukuřici jako letos. Pak mluvil něco o hruškách, o moruších a ukončil to radikálně slovy: „Dovolte, slečno Zoško, nešlo by to nějak udělat, abych si vás mohl vzít za ženu?“

„Počkejte, já si to promyslím.“ Obešli celou Rimavskou Sobotu a když tak šli mlčky přes hodinu, slečna Zoška se zastavila a řekla: „Myslím, že to půjde.“

„To jsem rád,“ zvolal pan Ragás a za dva měsíce v Začaljanské dolině seděla mu ona na klíně u krbu zcela v intencích pana inspektora správy královských statků.

Za čtvrt roku nato počala se paní Zoška nudit a vzpomínala na jasné, světlé roviny u Rimavy, ozářené žhavým sluncem, které zlatí zrna kukuřice.

 

II

Začaljanská dolina nebyla tak liduprázdná a pustá. Na druhém jejím konci udil ovčí sýr nad ohništěm Ondřej Taraščuk, zatímco před jeho sroubenou chatrčí provaloval se líně velký černý ochočený medvěd Míša.

Nebyl Míša odtud z Magury a mohl by vyprávět o sobě pravou odyseu. Narodil se pod Popadijí v Lesních Karpatech, v těch velkých, divokých a čarokrásných lesích, kde je za nocí slyšet tajemné houkání a kde není silnic, není cest. Jednoho dne si vyšla s ním matka na procházku a potkala jednoho z těch divokých synů Lesních Karpat. Medvíděti bylo osm měsíců a byl to již krásný mladík. Setkání to mělo za následek, že medvídě osiřelo, neboť onen muž zabil mu matku tesákem.

Podařilo se mu utéci a prožilo pak zlou zimu v nejsevernější části Lesních Karpat. Uznalo za dobré odebrat se o kus dál s nadějí, že v jiných lesích bude to lepší.

Proběhlo i Spišskou stolicí, Tornu i Abau, protlouklo se i gemerskými lesy, potloukalo se i po Tatrách a přešlo do Magury.

Jednoho dne slezlo z hor do Začaljanské doliny a v noci oblehlo košiár s ovcemi i chatrč Taraščukovu s nejasnou nadějí, že se dostane na jeho ovce. Usnulo slabostí v strašném mrazu a tak je ztuhlé našel Ondřej Taraščuk. Odnesl je do jizby k ohništi a vyšel ven, aby si nabrousil na kamenu nůž, hodlaje medvídě stáhnout.

Jaké bylo jeho překvapení, když se vrátil a černý velký kotouč chlupů najednou se počal protahovat. Pak vstalo a batolilo se kolem ohniště a přátelsky mručelo. Když očichalo všechno, sedlo si vedle překvapeného Ondřeje a směšně se na něho dívalo.

Ondřej Taraščuk dal se do smíchu nad tak komickým hostem a hodil mu jednu placku z otrub a poplácal hosta po zádech. Medvídě placku snědlo, snědlo i druhou a zcela podomácku počalo si upravovat u ohniště svůj kožich. Pak si lehlo k nohám Ondřejovým a usnulo jako nejspravedlivější tvor v největším bezpečí.

A Ondřej Taraščuk se smál, až to bylo slyšet do Začaljanské doliny. Od té doby byli ti dva přáteli. Rozumělo, že mu v delším kázání navrhuje, aby se chovalo slušně a vystříhalo se všeho, co by mohlo zkalit jejich přátelský poměr.

Taraščuk měl také nejasné vědomí, že je křesťan, aspoň mu tak říkal jeho otec, kterého pochoval na jednom vršku a na hrob snesl pracně přes léto mohylu. Vzal tedy jednoho dne, když sněhy roztály, medvídě a odnesl je k začaljanskému potoku, kde je pokřtil, při čemž se modlil: „Nejslavnější velkomožný Bože! Prosím tě o to, abys vzal na vědomí, že se tento macek jmenuje Míša a prosím tě, aby se mně vydařil ku tvé i mé spokojenosti.“

Míša se mu také vydařil. Chodil za ním jako pes, potloukal se volně v okolí a nepůsobil mu žádných starostí. Živil se čistě jen stravou rostlinnou, až na nějakého toho divokého králíka.

Vždy ráno upravoval si toaletu a pak se šel se svým přítelem podívat do košiaru na ovce. S těmi žil v přátelském poměru. Někdy se křížkoval s Ondřejem a tak prožívali oba v pralese nejpěknější chvíle. Chodíval s ním i na lov a tak se jednoho dne stalo, že v lese pod Zubrinou potkali jednoho hajníka pana Ragáse, Vazilu, Slováka ze Spiše.

Vazila toho dne přiběhl k srubu pana Ďuly Ragáse a vpadl do pokoje, kde u klavíru zpívala paní Zoška jednu ze smutných romancí z doby krále Matyáše. Vrchní královský myslivec šel na obchůzku k řece Popradu a mladá paní byla sama s nejasnými tužbami a touhami v této samotě. Představte si, že již pětkrát zívla.

„Velkomožná paní,“ zvolal uděšeně Vazila, „medvěd a muž.“ Pak se posilnil douškem pálenky z čutory a rozhovořil se o svém podivném setkání.

Paní Zoška vstala a řekla jen: „Pojď mně ukázat, kde jsou.“

A toho dne uviděl Ondřej Taraščuk poprvé ve svém životě modré oči. Nerozuměl, co mu povídala, usmíval se rozpačitě, když hladila medvěda. Pak řekl večer k Míšovi: „Že se ti, Míšo, líbily modré oči velkomožné paní?“

Paní Zoška naproti tomu si večer řekla: „Nagyon szép, opravdu krásný člověk.“

Kdyby byl mlčel, nemuselo se stát, že jednoho dne řekl podivným hlasem pan Ragás k paní Zošce: „Dnes, má drahá, jdu na medvěda.“ Když se za dlouhé čtyry hodiny vrátil, řekl k ní velmi vlídně, že jednoho zastřelil a druhý že mu utekl. Bylo to pravda. Míša utekl do vrchů Magury. Za několik dní nato nevrátil se pan Ďula Ragás ze své obchůzky již do svého srubu. Zmizel beze stopy navždy.

Když jsem jednou přišel pod Dobšinu, ukazoval mně pan Mikleš, známý po celém kraji, že zabil již tucet medvědů, velkou čerstvou kožešinu medvědí.

„To mně, prosím, vysvětlete,“ řekl, „když jsem tohoto medvěda vyvrhl, našel jsem v jeho žaludku zlatý kroužek, patrně snubní, ve kterém bylo vyryto: Zoška 19 8./VII. 09.“

 

III

Začaljanská dolina nebyla opravdu tak nudná. Paní Zoška shledávala, že se v ní žije dokonce příjemně a že ti dva sousedé jsou roztomilí. Začaljanská dolina byla tichá a mlčenlivá.

Vazila si mohl z toho vzít příklad a nemusil by dnes říkat: „Ach vy má prokletá ústa, ty můj ničemný jazyku. Proč jsem já všechno vyžvanil panu Ragásovi?“

 

   


O misionářích

I

Českomoravská krabatina zachovává jistou a určitou důslednost.

Mezi švestkami a adventem vyskytují se průjmy a knedlíky ze syrových brambor, takzvaní bosáci.

Po průjmech a bosácích přijdou misionáři v nejkrásnějším období čerstvého kyselého zelí.

Jest to týž produkt předadventní sezóny jako krouhané zelí, toliko s tím rozdílem, že se misionáři nenakládají do sudů a nešlape se po nich bosýma nohama.

Na Českomoravskou krabatinu dostavují se současně se zahájením prasečích hodů.

Není též nemístné poznamenati, že ku svým návštěvám velice správně vyvolují si tu nejpříhodnější dobu, kdy věřící v ráj i peklo mají své husy dostatečně vykrmeny.

Jest to skutečná idyla misionářská, kdy se sluha boží může na farách pořádně naprat. Takový misionář připomíná tak krásně středověk, že by v zájmu našeho muzea bylo záhodno provésti prostřednictvím Národního shromáždění návrh zákona, aby byli neprodleně všichni misionáři, potloukající se po republice, schytáni, vycpáni, preparováni a postaveni do vitríny našeho muzea vedle jiných historických památek.

Mohlo by též ovšem dojiti k zdokonalení návrhu z čistě hospodářských důvodů, neboť počítáme-li, že vycpání jezevce stojí dnes 1500 Kč, přišlo by vycpání jednoho misionáře nejméně na 15 000 Kč.

Z tohoto důvodu navrhoval bych nakládat je do lihu jako do nejpřirozenějšího prostředí.

Všichni misionáři, s kterými jsem se totiž setkal na Českomoravské krabatině, měli červené nosy.

II

V letech třicátých minulého století objevil se v čínské provincii Su-Čau francouzský misionář z řádu jezovitú.

Muž ten byl velmi horlivý a neúnavný v rozšiřování víry, a když se na delší dobu usadil v městečku Ma-Dze, podařilo se mu mezi čínským obyvatelstvem založiti oddanou křesťanskou obec, ku které přistoupilo i několik mandarínů a též i místní kat se svými čtyřmi pomocníky.

A misionář mluvil ku své obci tak přesvědčivě, že tato den ode dne více se zdokonalovala v křesťanské víře.

Jednoho dne misionář kázal pokřtěným Číňanům o tom, jak je krásné a vznešené podstoupiti pro svou víru mučednickou smrt a jaká odměna čeká toho, kdo podstoupil muka pro svou víru. Ta největší odměna, neboť ten vstupuje v řady světců.

Potom misionář, vylíčiv ještě rajský požitek mučedníků v nebi, odešel a shromáždění zůstalo pohromadě samo.

„Milí přátelé,“ řekl k nim vrchní mandarín, „my všichni zajisté milujeme našeho veledůstojného otce, třebas by měl tvář takovou, jako mají bílí ďáblové ze Západu. Tuto svou lásku a vděčnost k němu musíme mu osvědčiti nějakým darem.“

Tu počali jeden po druhém navrhovat různé dary. Jeden několik párů jedlých psů chow-chow, druhý dvě mongolské tanečnice, třetí vědro rýžové kořalky saki atd.

Tu konečně vstal opět nejstarší mandarín a laskavým hlasem promluvil:

„To vše nemá trvalé ceny. Neřekl-liž nám náš veledůstojný otec, že největší a nejkrásnější odměnou bohulibého života jest stati se světcem? A neřekl-liž nám též, že toho svatí dosáhli vždy mučednickou smrtí? Pojďme, přátelé, useknout hlavu našemu veledůstojnému otci, udělejme z něho mučedníka a darujme mu království nebeské.“

Návrh ten byl přijat s jásotem, i vedli zuřivě se bránícího misionáře za město, utěšujíce ho:

„Hned budem na místě, veledůstojný otče. Než napočítáš šestkrát dvě stě, budeš svatým.“

Poslední myšlénkou nešťastného misionáře, než mu usekli hlavu, bylo: „Proč jsem nedržel hubu o té slávě mučedníků?“

Potom se stávalo, že se misionáři vyhýbali křesťanům z Ma-Dze na sto honů.

Křesťané z Ma-Dze ještě dnes s radostí ukazují cestovatelům hrob nešťastného misionáře, pyšníce se nad tím, že mají svého světce vlastní výroby, žádný padělek.

III

Při příležitosti zájezdu misionářů na Českomoravskou vysočinu nelze se též nezmíniti o tom, jak upravují misionáře domorodci na Nové Guineji a na Polynésii.

Když misionář skončí své kázání, jest přivázán za ruce a za nohy ke čtyřem kůlům zaraženým do země, opatrně rozpárán, čistě vykuchán, a hlava se mu uřízne, vyvaří zvlášť, z lebky potom vyrobí se pohár, z kterého pije pokřtěný náčelník za slavnostní příležitosti.

Nato vykuchaného misionáře prošpikují tučnými řízky želvího masa a dovnitř do něho dá se nádivka z jednoho druhu prosa, promíchaného s lístky velmi aromatické rostliny katutáury. Nato misionáře zašijou a pomalu ho udí nad ohněm z větví keře pao, jehož pryskyřnatý kouř dodává misionáři velejemné příchuti.

Dokázáno bylo dále, že obyvatelé zmíněných ostrovů opovrhují vnitřnostmi misionářů, kdežto naopak na ostrovech Hebridských střeva misionářů jsou považována za nejlepší pochoutku a dostávají se jen mužům nejzasloužilejším o svůj kmen.

Poukázáno bylo k tomu, že dle věrohodných zpráv tyto procedury s misionáři provádějí se až potom, když dotyčný ukončí svá kázání.

Naproti tomu, dle článku uveřejněného v Časopise českého duchovenstva z roku 1837, stěžuje si biskup lorrainský, že na Novém Zélandě bylo snědeno pět vyslaných jím misionářů, aniž by se byli dostali k slovu.

V temže časopise jest patrně i pro ostrovany druhých souostroví a zemí podán recept, jak vypékati misionáře. Týká se to osudu jednoho z výše zmíněných chráněnců biskupa lorrainského.

Když byl vyvrhnut jako husa, obalen byl hlínou, patrně kamnářskou, byl zastrčen v tomto obalu do velikého náspu z rozžhaveného popele. Vypálená hlína byla jakýmsi přirozeným pekáčem, ve kterém se misionář znamenitě pekl, zachovávaje šťavnatost svého masa.

IV

Opusťme nyní ony pohádkové ostrovy Tichého oceánu a podívejme se k divokým Čukčům, daleko na severu, jichž nehostinný domov oblévají ledové vlny Beringový úžiny.

V této zasněné krajině zmizeli dva misionáři a vysvětlilo se později, že když dokonali své misionářské dílo a pokřtili jednu rodinu Čukčů, byli rozřezáni na kousky, které byly zastrkány do pasti na polární lišky, jichž kožešinami vedou Čukčové výměnný obchod.

Při 40° mrazu vydrželi za vnadidlo přes celou zimu ...

Jakou krásnou smrt měl proti nim nedávno jeden misionář v našem kraji, který při své návštěvě podávil se u večeře na faře biskupem z husy.

   


 

O národní písni

 

Österreich, du edles Haus.

steck deine Fahne aus.

lass sie im Winde wehn

Österreich muss ewig stehn ....

Píseň tuto jsem slyšel, píseň tuto jsem si nevymyslil a mohu dokázat, že ji zpívají děti v uzavřeném území.

Dojemný zpěv, když roztomilé dětičky s hlavami tak trochu kreténskými zpívaly ji s nadšením, které se mně nehorázně líbilo u těch capartů.

„Rakousko musí věčně stát!“

Ty dětičky byly o tom přesvědčeny. Pěti bylo kolem devíti let, osmi kolem desíti a jednomu malému umouněnci bylo tak kolem sedmi. A ten sedmiletý klučina nejvíce řval: „Österreich, du edles Haus...“

V Tyrolsku slyšel jsem jinou, také pěknou píseň:

Du schönes Land, du schönes Land, du schönes Land,

wer dich erkannt, wer dich erkannt,

ruft stolz und frei, ruft stolz und frei.

Über Thal und Höhe, über Thal und Höhe.

Hoch Österreich, Österreich Hoch!

Písně tyto udávaly svým houkavým tónem velmi poetický ráz celé krajině, o čemž každý se může přesvědčit, kdo v těch krajinách cestuje. Buď tam jódlují, nebo pijí rozpuštěné máslo, nebo zpívají: Ty krásná země, ty krásná země, ty krásná země.

Země, která má takové národní písně, takové zpěváky, takové dobré rozpuštěné máslo, země, která oplývá dobytkem v zemi, kde se sní tolik arzeniku, ta zem je přece krásnou, o tom nikdo nepochybuje.

Nějaký rýpal by ovšem mohl říci, pak že není třeba to vyzpěvovat do světa. Takový nešťastník by se strašně mýlil. Proč by se to nemělo křičet z vrchů tyrolských za bučení dobytka a poetického zvonění kravských zvonců?

Kolik cizinců v Tyrolsku by přišlo o ten pěkný požitek a dojem. Kolik Francouzů, Angličanů, Němců, Američanů a Rusů, Italů atd. a jiných cizích turistů by si bez té písně neuvědomilo, že Rakousko je třikrát krásnou zemí a kdo pozná tu krásnou zem že hrdě a volně zvolá přes údolí a výšiny: „Hoch Österreich, Österreich Hoch!“

Občané! Čechové! Zpívejte s citem: Na Radlické silnici stojí domek malý, šenkuje tam má milá, rozmilá, pivečko červený! Můžete ji zpívat s přeměnou: Vzala koně za uzdu, vedla do světnice a vojáka švarného, mladého, vedla do maštale.

Že píseň byla oblíbenou, svědčí, že na její notu zpívala se píseň o vraždě na Karlově náměstí s větou silnou: Padla na zem, na holou, mrtvolou byla ihned, ach, ach!

Občané! Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti. Čechové! Dobře jste pochopili žluté nebezpečí a ze sympatií k Rusku zpívali notou: Slovan jsem a Slovan budu, píseň ohnivou a válečnou Z Port Arthura jede fůra, sedí na ní Kanimůra.

Občané! Udělejte z toho volební písničku! Drazí rodáci! Neslyšíte ještě zvuky v uších té písně, založené na neznámém podkladu: „Ó Emane, to se ti nestane, co se ti stávalo, to už ti nevstane.“

Čechové! Vy jste se první ujali cikánů a cikánek. Pěli jste píseň: Když jsem šel včera po rynku, potkal jsem černou cikánku. Pověz mně, černá cikánko...

Spoluobčané! Slyšeli jste hřímat Prahou, městy a vískami jásavou píseň: Já mám doma veverku... nebo Já mám doma hokyni a krmím ji v kuchyni... Kolik bylo těch různých nuancí na nápěv té písně...

Mužové! Národ český potřebuje silné stravy, silných písní. Z vás vyšla píseň silná, píseň mohutná, ta Na Skvárovně, tam se baletí, až Honza dostal ránu, až porazil Nánu.

Nač Vrchlickému dávat Nobelovu cenu. Vypátrejte toho, který složil: U nás ve Zbuzanech, u nás ve Zbuzanech, tam se tancuje. Jen věta: A pardie samec, tančil bych, jak kanec zaslouží si ceny Nobelovy.

Nejsme národem holubičím. Zpíváme: Na Marjánce, na Marjánce... A facka přiletí a frajer odletí...

Naproti tomu jsme národem čisté lásky platonické. Pějeme s citem: Pojď, Karličko, pojď, do Šárky půjdeme, tančit tam budeme... půjdeme do Šárky, dáme si do...

Čechové! Máme své geniální lidi, kteří do písní vkládají nejen cit, ale myšlenkově dovedou vystihnout a zpopularizovat v nich slova cizí.

„Našišato, našišato!“ Jaký to geniální překlad slova „secesé“. Myslil jsem, že jsem poznal nejkrásnější píseň národní, ale jako obyčejně člověk nikdy není tak stár, aby se nepřiučil něčemu novému. Jel jsem drahou z Mödlingu do Vídně s vídeňskými školními dětmi, které se vracely ze školního výletu.

Dětičky zpívaly:

Der Kaiser ist ein lieber Herr,

er wohnt in schönen Wien,

und wär es nicht so weit von hier,

so lauf ich heut noch hin.

Když dětičky přezpívaly, prosil jsem slečnu učitelku, která nad tím stádem bděla, aby je vybídla, aby zpívaly ještě jednou. Zpívaly pak až do Vídně. Několik lidí ve vlaku koulelo zuřivě očima, jedna paní omdlela, zakázat ovšem nemohl dětem tu píseň nikdo, aby tu pěknou píseň nezpívaly. A kdyby se toho někdo odvážil, dal bych ho prostě zatknout pro rušení povinné úcty k panovníkovi.

Já vám dám, holoto!

V příjemné zábavě jsme dojeli do sídelního města mocnářství a dodnes nepochopuji, proč mne nějaký občan inzultoval dva dny potom na Alserstrade s poznámkou, že jsme se už viděli v tom vlaku z Mödlingu do Vídně.

Národní píseň je dvojího druhu. Píseň, která vznikla z lidu a píseň umělá, kterou si lid tak oblíbil. že ji přijal za svou.

Tyto písně mám velmi rád. Člověk vidí, jak náš lid oblíbil si jen krásné, výrazné a silné písně.

Kdo by neznal Vesničko má pod Šumavou, tu tak citovou píseň, že by člověk slzel, stal se sentimentálním a nakonec zpěváka té písně oběsil.

Kdo by neznal Já mám trakař novej, píseň sice starou, ale dosud velmi dobrou, o které Machar psal již v Božích bojovnících:

Co Marseillaisa, co je Bože carja,

tohle je hymna, v které oheň hárá.

„Já mám trakař novej, vozím na něm volej.“ Škoda té písně. Mohla by se stát hymnou pouličních prodavačů, hymnou hauzírníků, hymnou vyrabitelů trakařů.

A což píseň úchvatná Za čtyrák, za čtyrák za Čtyráček, šel vojáček pro tabáček. Tato píseň mohla se stát hymnou trafikantů, hymnou úřednictva z tabákové režie a hymnou vojáků, kteří beztoho už pomalu zapomínají zpívat dojemnou píseň Nad Berounkou pod Tetínem.

Spoluobčané! V lidu je antimilitaristický duch. V nás dříme a probouzí ho píseň Pane lajtnant, pane lajtnant, jen si ho tam daj...

Čechové! Jsme národem pytláků a to hrdých pytláků, jak líbezné pějeme! „Či-čí, či-čí, všechno křičí, každý si rád zapytlačí!...“

Nejsme pokrytci! Přiznáváme to hrdě, a proto pějeme Světýlko mrká, mrká, on ji ho tam...

A což píseň Když jsem šel přes Muninu, potkal jsem utahaninu.

Tvrdím že národ s tak vyvinutou lidovou poezií se neztratí. Národ, který zpívá Hradčanské hodiny, národ, který z Fastrových Pražských švadlenek přijal za své Na Belvederu, tam v pološeru..., lid, který pěje s citem Když jsem byl na Letné v bále, dostal jsem přes držku v sále - ten lid budiž požehnán...

V Národním obzoru pan Pospíšil prosí o novou národní hymnu.

Pane Pospíšile, doufám, že nezoufáte, já nezoufám. Lid, který tak jako náš dovede zpívat, sám utvoří si národní hymnu, silnou hymnu.

Prosíte, pane Pospíšile, o laskavé návrhy. Pane Pospíšile, přijměte můj první příspěvek:

Soukupa, Němce, Šmerala

Čechie dávno hledala,

Šmerala, Němce, Soukupa,

jenž lidu práva vydupá.

   


 

O nejošklivějším psu Balabánovi

Pes, o kterém nyní bude řeč, potlouká se ve Spálené ulici kolem trestního soudu, jako by se chtěl dát zavřít, přecházívá pak do ulice Vladislavovy, vrací se pak kolem Novoměstské věže u soudní budovy, pak vidíte, že to „napichuje“ přes park na Karlově náměstí, plíží se přes Zderaz a ocitá se v Myslíkově ulici. Nějaký čas potlouká se kolem Svatého Vojtěcha a pak běží na nábřeží. Projde se po nábřeží a najednou, jako když vystřelí, běží na Vyšehrad, kde zmizí v jednom domě.

A kdo ho vidí, ten si odplivne a jde dál s pocitem, že se ještě v životě nesetkal s takovou potvorou.

Jeden policejní strážník vystihl dobře onen dojem, jaký na něho ten pes udělal a vyjádřil to slovy: „Vida ho, hnusa, jak utíká!“

Nikdo mu nemůže přijít na jméno. Lidi jím opovrhují, každý se mu raději vyhne, aby se na něho nemusil podívat, od Spálené ulice až po Vyšehrad všude mu jen nadávají, kam přijde, nikdo ho nemá z četných kolemjdoucích ani trošku rád. A ke všemu říkají mu u něho doma „Balabáne“!

A Balabán dobře vyciťuje, jak je hnusný, lidem protivný a ošklivý, sedne si do kouta a slzí. Někdy si zavzdychne a pomyslí si: „Proč nejsem čistokrevný, proč nejsem spanilý, proč jsem taková ošklivá potvora? Vždyť se mně i psi vyhýbají!“

To byla pravda. Žádný pes s ním nemluvil, nikdo se s ním nezastavil, jen bernardýn pana majora vždy s ním jen tak mimochodem si pohovořil strašně kuse: „Dobrý den, dejte se ostříhat.“

Sluha pana majora obyčejně karabáčem zahnal Balabána, který utíkal přes ulici a tam zastavil se před cukrářským krámem, kde bylo zrcadlo. Podíval se na sebe v zrcadle a co viděl? Chlupatou potvoru ostnosrstou, s krátkýma nohama jako jezevčík, nečistokrevného basseta, jakéhosi podivného ošklivého míšence.

Balabán se ještě jednou na sebe podíval a pak stáhl ohon mezi nohy a upaloval pryč.

Sám sobě se hnusil.

Balabán se nikdy neusmál. Chodil s hlavou svěšenou, potloukaje se úplně bezúčelně po ulicích a zanášeje se sebevražednými myšlenkami.

Svět ho úplně omrzel, neboť byl tak ošklivý, že nikdo pro něho neměl vlídného slova. Kdykoliv chtěl se přimísit na ulici mezi psy, dali mu hned najevo, zanechavše veselého dovádění, že si nepřejí, aby mezi ně chodil.

Bylo to něco podobného, ten ledový chlad, s kterým ho uvítali, jako když do slušné společnosti přijde někdo bez kravaty a s kalhotami prasklými vzadu.

„Kdyby aspoň tolik nelhal,“ říkali si psi po jeho odchodu.

Jeden škotský ovčák poznamenal: „Je tomu asi čtrnáct dní, když mne zastavil. Řekl jsem k němu, aby odpustil, že jsme spolu nejedli suchary pro psy. Dovolte mně jen pár slov, povídala ta obluda, chci vám jen říct, že jsem vznešeného původu.“

„A brečel přitom, není-liž pravda?“ otázal se jezevčík kupce ze Žitné ulice, „on práší a mluví, co mu slina na jazyk přinese.“

„A krade, braši,“ zvolal poťouchlý foxteriér. „Předešle jsem ho potkal a řekl jsem mu vznešeně: Kam se neseš? K jednomu řezníkovi do Lipové ulice, odpovídal ten ježatec, pěkně hezky na dvůr, tam se dá krást v koutě, co má složeny kosti.“

„Ále co vás napadá,“ řekl bernardýnský dvouletý jinoch, „šel jsem předešle schválně za ním. Kolem toho řezníka sice šel, ale ani se do krámu nepodíval a upaloval to někam na Vinohrady.“

„Rád bych věděl, co dělá na Vinohradech ta obluda, co tam má co dělat,“ pravil přísně starý černý pudl, který byl Vinohraďák. „Zkazí tam ještě zájem o psy.“

Kdyby to byli věděli, tak by toho byla plna celá Praha, že Balabán, ta ošklivá chlupatá potvora, se zamiloval do angorské kočky jedné hokynářky v Komenského ulici na Vinohradech.

To jsou právě ty nevyzpytatelné kouty v srdci.

Znal jsem před léty ruského chrta, který měl známost s liškou hostinského na Ohradě. S vypelichanou starou liškou. A sám byl takový krásný.

V Balabánově případu tomu bylo naopak.

Ona byla taková krásná, její ocas byl báječný a chlupy vzadu byly tak bohaté, že se hokynářka chlubila, jaké její Micka má pěkné kalhoty.

Spatřil ji ponejprv, když potloukal se bezúčelně Prahou a zabloudil do Vinohrad, vyhledávaje schválně místa, kde ho ještě neznají. Myslel, že se ho snad nebudou štítit na Vinohradech, že mu nebudou nadávat.

A tak přišel až do Komenského ulice. A tu ji viděl z druhého chodníku. Měl odjakživa zvrácenou náklonnost ke kočkám a kdykoliv měl příležitost, hleděl se k nim přiblížit, což však ony považovaly obyčejně za docela něco jiného a syčíce mu utekly.

Tato však bílá Micka seděla vážně u dveří krámu vedle pytlu s brambory, u vědomí, že ty brambory vlastně patří jí, neboť byla domýšlivá.

Když se k ní Balabán kradl, ani se nepohnula, jen vytáhla trochu drápy.

Balabán šel kolem ní a řekl: „Rukulíbám!“

Ani mu nekývla.

Vrátil se tedy a opět řekl: „Rukulíbám, slečno!“ Postavil se k pytlu brambor a díval se na ni roztouženě.

Vtom vyběhla hokynářka z krámu s koštětem a přetáhla ho rozčileně.

Pes u brambor. Rozumíte? Vyzvedne nožičku.

Byla to ovšem mýlka, neboť on na to nepomýšlel, on cítil v srdci zcela něco jiného. On miloval.

Kočka Micka, když ubožák odtud utíkal, vztyčila svůj bohatý ocas na znamení radosti nad blamáží toho komického ošklivého rytíře a dílem též z ženské ješitnosti, neboť ženy mají radost, když je vůbec někdo miluje, třebas to byla taková ošklivá potvora jako Balabán.

Od té doby datuje se jeho trudnomyslnost.

Chodíval tam za tichých večerů a hokynářka myslila, že jí chodí na pytel bramborů zdvihat nožičku a divila se jeho stálosti. Čekala na ten okamžik, kdy se objeví, aby ho zas přetáhla koštětem.

Chodil si tedy Balabán pro ty rány s vytrvalostí obdivuhodnou a hokynářka se nesmírně divila, když ho potkala jednou v neděli dole v Podskalí.

„Vidíš, to je ten, co nám chodí na brambory,“ pravila svému muži, který Balabána přetáhl holí.

To už bylo přece jen přespříliš. Tak znesvěcovat jeho čistou lásku.

Balabán se rozběhl k Vltavě.

Snad jste četli v novinách, že nějaký pes skočil z Palackého mostu. To byl Balabán.

Článek měl název „Umělý kousek psa“.

Ba, bylo tomu tak. Balabán totiž seznal, když byl už v řece, že umí plavat. Vylezl na břeh, tam kde koupají koně a ještě ošklivější a ohavnější běžel domů, kde celou noc proplakal.

Příští den objevil, že Micka má už koťata. To mu dodalo. Od té doby koná denně sebevražedné pokusy. Za hrozného proklínání lidí v elektrické tramvaji každou chvíli chce se dát přejet. Zdržuje vždy jízdu, poněvadž vůz vždy před ním zastaví.

Chce zahynout pod kopyty koní. Koně se mu však vyhnou.

Automobily před ním vždy zarazí, neboť šofér je dojat jeho ošklivostí. A tak den po dni míjí a Balabánovi na kráse nepřidá. Už se raději ani do zrcadla nedívá, poněvadž ví, že je den ze dne ošklivější.

Příští týden přijde Balabán podívat se k pohodnému na Vyšehrad. Snad přece tam někdo utratí jeho bídnou postavu a jeho zlomené srdce.

 

   


 

O panu Petránkovi

Ze vzpomínek zkrachovaného literáta

S panem domácím Petránkem rozešel jsem se velmi jednoduchým způsobem. Navštívil mne v pokoji, mluvil se mnou trochu rozčileně a konečně řekl: „S vámi, zatočím jako s každým sprostým chlapem.“

Na mé „dovolte!“ odvětil velmi hrubě a nelogicky: „Chcete-li mluvit, držte pusu!“ Poté otevřel dveře pokoje a zavolal na jakéhosi podezřelého chlapíka, který stál na chodbě s ohrnutými rukávy.

„Pomohou mně vyndat tomuto pánovi boty!“

Pak mně narazili klobouk přes hlavu a já letěl křiče: „Vaše zásady o lidskosti, pane domácí?“

Tak jsem se tedy s ním rozešel po tříměsíčním přátelském styku a dva měsíce po tom, kdy jsem se k němu přistěhoval a ačkoliv, jak vidět, naše rozluka byla trochu hrubá, nemohu se ubránit slzí, kdykoliv si vzpomenu na tohoto roztomilého pána, s kterým byla tak úzce spojena historie restaurace Černého vola, že byl jsem na rozpacích, mám-li psát o ní, ale konečně uváživ, že můj bratranec považoval by toto za plagiát svého Modrého velblouda, píši jen o panu domácím Petránkovi...

S panem domácím Petránkem seznámil jsem se, jako se všemi ostatními stálými hosty u Černého vola, dík své výřečnosti a nevyjímaje ani hostinského Rambu, který již leccos na světě slyšel, jsa dokonce i na vojně u dragounů, kde z něho dřeli řemínky, jak skromně tvrdil.

Napřed sedával jsem v koutku, naslouchaje různým otřepaným anekdotám, které se vypravovaly u protějšího stolu, různým žertovným hádankám, které byly tak hloupé, že se všichni smáli a z nichž jedna utkvěla mně v paměti. „Jak chytíte nejlepším způsobem dva lvy?“ - „Chytíte tři a jednoho pustíte.“

Naslouchal jsem též vážně slovním hříčkám kočího Pejzara, který říkal: „Štěnice - ještě nic.“

Ale když já se vpletl do hovoru, tu nepopírám, všichni byli u vytržení. Ponejprv, pamatuji se, vmísil jsem se do zábavy, když hovořilo se o politice, přičemž hostinský Ramba užil slova „zlodějna...“

Vyložil jsem stručně a věcně, že nebožtík Tomáš Kempenský byl obmezený člověk, když psal, že dobře jest býti v poddanství. Pak jsem jim řekl, že Tomáše Kempenského do češtiny přeložil Doucha a když kočí Pejzar podotkl, že jednoho Douchu stěhoval, získal jsem rázem sympatie všech.

Největších sympatií získal jsem si u pana Petránka, který se vyjádřil, že nikdy neslyšel někoho tak moudře mluvit. Byl zkrátka u vytržení. A od toho večera naslouchal mým výkladům s báječnou zbožností, neodvažuje se ani poplácat tlustou paní Rambovou po zádech...

Těšil jsem se u něho takové vážnosti, že za čtrnáct dní osmělil se rozškrtnout mně sirku a koktal cosi, když jsem se revanžoval za týden. A za tři večery nato, kdy vykládal jsem celé společnosti o egyptských studentech, které dal jeden král zazdít do pyramidy, prosil mne, zdali bych nebyl tak laskav a nedovolil, aby dal mé pivo napsat na svůj tácek.

Po delším váhání, což se velmi dobře vyjímalo, řekl jsem: „Znám jedno přísloví, kterého užívají v okolí Neapole: Chi riceve un beneficio, perde la libertá, - což značí česky: Kdo přijímá dobrodiní, ztrácí svobodu.“ Hovořil jsem proto o významu slova dobrodiní pravě velmi moudře a pochopitelně: „Dobrodiní značí, prokáže-li někdo někomu něco dobrého, aniž by chtěl za to odměnu.“

„Doufám však,“ pravil jsem, „že vaše vybídnutí jest pouhým přátelským úkonem, pouhou zdvořilostí a proto svoluji, aby mé čárky octly se na vašem tácku, velectěný pane!“

Když potom za všeobecného vzrušení hostinský Ramba připsal je na tácek pana domácího, řekl jsem: „Vzpomínám si nyní na jednu svou báseň:

Dohráno, ztichly rozechvěné struny,

a osud píše tajemné své runy,

již mlčí spinet, já dumám o druhu,

kterého dosud ve světě neznám...“

Napadlo mně to jen tak a nemělo to žádnou souvislost s předcházejícím, ale účinek mé recitace byl velkolepý. Kočí Pejzar plakal, pikolovi ježily se vlasy, pan Ramba, aby zakryl své pohnutí, chytil ho za uši a křičel: „Ten plyn špatně hoří!“, kamnář Kulíšek strčil cigáro zapáleným koncem do úst, domácí Petránek koktal: „Pěkné, velmi pěkné, pane spisovateli a básníku!“

Od tohoto okamžiku mne dobrý ten muž zbožňoval, což mne naplňovalo jemnou nadějí do budoucna, neboť pan Petránek měl dům tříposchoďový, dvě spořitelní knížky a jednu dceru, jménem Zdeňku, hezounkou, roztomilou, na jejíž jemné tváři nebylo znáti ani stopy, že její otec dříve obchodoval vepřovým dobytkem, jsa „prasečkářem“, jak hrdě o sobě říkal.

Byl jsem tedy úplně šťasten, ačkoliv musím říci, že se Zdeňkou jsem nikdy nemluvil, což podotýkám jedině kvůli tomu, že jsou mnozí lidé, kteří když něco čtou, říkají: „Holka v tom musí být, bodejť ne!“

Byla to jedině tedy jemná naděje do budoucnosti, ačkoliv by bylo pro mne velkým morálním vítězstvím, kdyby mladý spisovatel v začátcích, jedině pro svou roztomilost a rozšafnost stal se zetěm muže, který má dům o třech poschodích a dvě spořitelní knížky...

„Pak bych vydal všechny své básně vlastním nákladem,“ myslel jsem si a to mne sílilo v boji s kapitálem.

Pana domácího jsem  si úplně podmanil. Ať jsem řekl cokoliv, považoval to za svaté. On, který nikdy nic nečetl, stal se horlivým odběratelem knih   jakéhokoliv druhu. Mé názory si úplně přisvojil. Vzdělával se stálým hovorem se mnou, platil den co den mou útratu a užíval dokonce cizích slov ve svém hovoru jako idol, idiosynkrazie, olibanum čili kadidlo a podobně.

Namluvil jsem mu, že Rudolfinum jest tesáno z jednoho kamene, věřil tomu, že Číňané znali latinku dřív než my, věřil tomu, že země je bublina a na té že je prášek jako moře, hory a řeky, věřil tomu také.

Mohl jsem si přát něčeho víc?

Konečně poučoval jsem ho, aby ctil umění a kupoval si obrazy. Vykládal jsem mu, co jest to v malířství perspektiva, manýra a proporce. Vžil se do těch hovorů tak, že jednoho dne zčistajasna počal vykládat kočímu Pejzarovi, že mistr Aleš má cosi japonského ve své proporci. (Jeden umělecký kritik, který chodil k Černému volu, od té doby tam již nikdy nepřišel a říkalo se o něm, že se zastřelil, zanechav po sobě psaní že když už každý referuje o umění, není ho víc třeba na světě.)

Z pana Petránka stal se skutečný mecenáš. Kupoval obrazy od mladých malířů, u menších prodavačů obrazů sháněl zuřivě krajiny, akty...

A konečně pozval mne, abych u něho bydlel.

To bylo v té době, kdy jsem započal psát svůj slavný obraz ze života, třívečerní kus o devíti jednáních, pod názvem „Jsem vrah!“, který začínal slovy: „Jsem vrah! Studoval jsem práva, rodičové dřeli se na mne v malé krčmě...“

Když jsem se k němu přestěhoval a usadil se v pokoji, který mně velkodušně nabídnul, naše styky byly ještě přátelštějšími. Sedával celé odpůldne u mne v pokoji, prohlížeje se zájmem mé netištěné rukopisy nebo hovoře se mnou o věcech všemožných, které mu slina přinesla na jazyk.

S jeho dcerou jsem nepromluvil ani slova. Nemohl ji nijakým způsobem přinutit, aby i ona se mnou byla šťastnou jako její otec.

„Lidé toho druhu, řekla včera,“ svěřoval se mi jednou pan Petránek, „zůstávají v hospodách dlužni, vypadají ošklivě s dlouhými vlasy a štípají číšnice do brady.“

Tak soudila Zdeňka o mně.

„To se poddá,“ řekl jsem a hovořili jsme o umění.

Pan Petránek přinesl mně jednoho dne její podobiznu a postavil na můj stolek. „Nechť se její očka smějí na vás,“ řekl jemně, neboť poslední dobou počal básnit.

Podobizna Zdeňky dívala se na mne vskutku roztomile.

Prozatím jsem jedl a dále pil a kouřil na účet pana domácího, kterému jsem nyní dával lekce v rytmice a veršování, což byla velmi těžká úloha, poněvadž na „džbán“ rýmoval „zhasínat“.

Přijímal jsem též návštěvy závistivých přátel, kteří nemohli pochopit, jak se vyjadřovali, proč si vybral mecenáš právě takového hlupáka.

Až konečně můj přítel malíř Kubín mne zničil...

Přišel jednoho dne na návštěvu, prohlížel všechno s jemnou pozorností a když odešel, zpozoroval jsem, že podobizna slečny Zdeňky zmizela se stolku.

„Nosím ji na svém, srdci, což dělávali rytíři za středověku,“ vymluvil jsem se anachronicky panu Petránkovi, když se po ní sháněl.

A toho dne přítel malíř Kubín pracoval již ve svém ateliéru na obraze Lesní víla a lesní muž...

Obraz malíře Kubína velmi se líbil. Víla roztomilá, malovaná, jak ji pánbůh stvořil, krásný akt, dostala se do výstavy a na tu výstavu poslal jsem pana domácího se podívat...

A nyní prosím ctěné čtenáře, aby se nenudili, když budu opakovat: S panem domácím Petránkem rozešel jsem se velmi jednoduchým způsobem.

Navštívil mne v pokoji a mluvil se mnou trochu rozčileně a konečně řekl: „S vámi zatočím jako s každým sprostým chlapem atd. až...“

Pak mně narazili klobouk přes hlavu a já letěl křiče: „Vaše zásady o lidskosti, pane domácí?“...

Proč se to stalo?

Jednoduše proto, poněvadž v lesní víle poznal pan Petránek svou Zdeňku dle obličeje...

Že mně její podobiznu tenkrát přítel Kubín ukradl, nemusím dodávat.

A proto jsem letěl, tak rychle jako konec této vzpomínky.

     


 

O parlamentech

Již se na to pomalu zapomíná, poněvadž se to stalo roku 1897 a dnes je rok 1907.

Tenkrát přijel k nám v prosinci z Vídně jeden poslanec. Přijel, večer sešli se v hospodě a on vykládal, jak to ve Vídni dopadlo a co jest to parlamentarismus. Pravil, že parlamentarismus jest ona forma politické soustavy, dle níž stát jest řízen za spoluúčinkování zástupců lidu, kteří jsou imunitní čili jinými slovy, že policie na ně nesmí sáhnout.

Potom se zamlčel, utřel si nos a povídal, že se jim ve Vídni stala malá nehoda.

Policie vnikla do parlamentu, ztloukla několik poslanců a tahala je, vynášela za vlasy, za nohy z parlamentu na ulici. On při své imunitě dostal několik ran, než ho vyhodili z parlamentu orgánové bezpečnosti, on se ale bránil. A zas opakoval snivě, že parlamentarismus je ona forma politické soustavy, dle níž stát jest řízen za spoluúčinkování zástupců lidu…

Byl tam jeden gymnasiální profesor, který řekl, že v latině je jedno slovo a to slovo že se jmenuje „parlare“, což jest česky „mluvit“, a slovo „parlament“ že má dle všeho ten samý kmen a že to znamená tedy formu politické soustavy, dle níž stát jest řízen za spoluúčinkování mluvících zástupců lidu.

Pak tam byl také jeden člověk, kterému nebylo nic svatého, který se ušklíbl a hovořil, že je to divné spoluúčinkování mluvících zástupců lidu v řízení státu, když ty mluvící zástupce lidu může vláda pomocí policajtů vynášet z parlamentu.

Nato se počal ten poslanec vrtět nervózně na židli a prohlásil, že je mu z celého parlamentarismu nanic…

Jak říkám, od té doby uplynulo deset let a za té doby leccos podobného jsme viděli a slyšeli. Vláda má moc, poslanci mají jenom hlasové orgány.

V Uhrách honvédský poručík rozpustil říšský sněm. Přišel do parlamentu, vytasil šavli a cosi přečítal. Poslanci se nechtěli hnout z místa. Přišlo vojsko.

Vláda má vojsko. Vojsko má šavle, vojsko má pušky, vojsko má děla, a poslanci?

Již to říkal ten profesor, že „parlare“ je česky „mluvit“. Poslanci mají proti těm šavlím, puškám a dělům jen svoje huby.

Mluvit se ovšem může. Jako v té ruské dumě. Poslanci prohlásili, že půda, patřící bojarům, má patřit původnímu majiteli, mužíkům. Ovšemže pak museli utéci až do Finska, několik jich zavřeli, několik jich poslali na Sibiř apod.

A zas jsou na Rusi nové volby, zas budou mít parlament, zas se bude mluvit, zas poslanci budou utíkat do Finska a zas mluvící zástupce lidu, spoluúčinkující v řízení státu, budou zavírat, pokutovat a posílat na Sibiř.

Tomu se říká spoluúčinkování v řízení státu.

Dle vládních teorií takoví poslanci-trestníci řídí stát. Jsou zavřeni, ale mají dobrou vzpomínku, že byli nedotknutelnými. A když se vrátí z vězení, budou chtít se znovu stát poslanci? To by dovedl jen idiot, aby se dal volit, když má menší svobodu než volič.

Význam slova parlament, anglický parliament, francouzsky parlement, německy Reichstag, rusky duma, italsky dieta, v Americe congress, ve Španělsku cortes, v Srbsku skupština, v Bulharsku sobranje atd., všechny mají týž podklad. Sejdou se lidé, které lid volí. Pak ti lidé cosi povídají. Když se to vládám líbí, dobrá, proč by nemluvili. Když se to nelíbí, také dobrá. Zástupcové lidu se pošlou domů. Je to tak jednoduché, že těm poslancům často ani nenapadne, proč by nešli domů, když si toho vláda přeje.

Je to to samé, jako když ke mně přijde na ulici policajt a říká: „Ve jménu zákona se rozejděte!“ Když nejdu, vytáhne šavli a křičí: „Ve jménu zákona se rozejděte!“ A když ani pak nejdu, tak řekne: „Ve jménu zákona vás zatýkám!“

To je na ulici a v parlamentě, kde jsou nedotknutelní, to je to samé.

Povím vám historku o nedotknutelnosti poslanecké z prosince roku 1897.

Když tenkrát policie vnikla do parlamentu a tahala poslance ven, všichni křičeli, že jsou nedotknutelní.

„Pane policajte, já jsem s dovolením nedotknutelnej!“

„Upozorňuji vás, pánové, že jsem nedotknutelným!“

„Lidičky, což to nechápete, že jsem imunitním?“

„Prokristapána, proč mne kopáte, když jsem nedotknutelným!“

„Člověče, policajte, co si to dovolujete, fackovat mne, nedotknutelného!“

„Marš hinaus, sie Lausbuben!“

„Já na to ještě jednou kladu důraz, že jsem nedot. ...“

Dál takový jednotlivec nedořekl, kopli ho na kus jeho těla, na kterém dřív seděl v poslaneckém křesle a už letěl.

Byl tam také jeden poslanec, který se skryl pod poslaneckými převrženými křesly. Strachem ani nedýchal a tu se mu stalo něco, co se stává v nejlepších rodinách. Vydal zvuk.

Policajti šli po hlase a chudáka posledního mohykána ve sněmovně vytáhli ven.

„Taky jeden nedotknutelnej,“ povídal policajt a táhl ho za límec ke schodům.

„Já jsem nedotknutelnej,“ křičel ubožák zoufale, domnívaje se, že ho to zachrání před ranami.

Zmýlil se.

„Ten chlapík ani neví, jaká má práva,“ rozzlobili se policajti, „on ani neví, že je imunitním a takoví lidé jsou poslanci, hanba!“ Chytili nebožáka a namlátili mu. „To jsi pěkný poslanec, když ani nevíš, že jsi nedotknutelným!“

Parlament, sněmování, je už od dávných dob. Je to něco podobného jako s náboženstvím. Lidé věří. Věří v pánaboha, věří v parlament.

Ve starém Řecku rokovali již o potřebách Helady vyslanci jednotlivých obcí. V Římě senatus populusque Romanus.

Ovšem někdy v říšském senátě děly se věci velmi sympatické, jako když zabili spiklenci Caesara, tyrana.

Jinak už za starověku mnoho času proplýtvalo se na takových shromážděních, kde se jen mluvilo.

Ve středověku byla to Francie, která ponejprv užila slova parlament, jenže tenkrát to slovo znamenalo původně soudní dvůr.

Parlamenty francouzské odsuzovaly lidi na smrt.

Později užívalo se ve Francii toho slova ve významu „sněm“.

A co je tedy sněm?

Sněm, praví povšechná definice, jest sbor osob k tomu oprávněných, který se schází občasně, aby jednal jménem a namístě veškerenstva země, veliké společnosti lidské nebo tříd obyvatelstva, kupříkladu církevní sněmy.

Sněmy tedy jednají za někoho. Každý nemá práva jednat sám. Nemám toho práva, ale mám právo přidat svůj hlas k těm ostatním hlasům, které rozhodují, že za nás půjde tam někdo, aby mluvil, že tolik a tolik tisíc lidí musí se spokojit tím velkým bezprávím, které jmenuje se právem, totiž napsat někoho na lístek, aby za mě jednal v parlamentu, ku kterému nemohu mít důvěry proto, poněvadž parlament je takovým předsudkem jako náboženství.

Všechny staré předsudky kácíme, ale kácet parlament, jehož hanba vleče se dějinami lidstva, k tomu ne a ne dospět rozumově.

Nyní o sněmech vůbec. Pokud se týče toho, jak se někdo stane poslancem, jsou jen dvě možnosti, buď mám hlas přímo sobě vládou udělený, jen sobě, pro svou osobu, popřípadě takzvané právo dědičných poslanců čili hlasy virilní, nebo jsem volen voliči.

Sněmy pak dělí se na sněmy poradné a sněmy rozhodující. A tu to máme. Sněmem rozhodujícím je panská sněmovna.

Chápete to slovo panská sněmovna?

Pán, pán, pán. Páni rozhodují o tom, na čem rozhodla se sněmovna poradná, skládající se z lidových poslanců.

Takové panské sněmovny mají býti závažím proti demokratickým živlům a sem do té panské sněmovny přicházejí náčelníci panských stavovských rodů, vysocí hodnostáři, vyšší duchovní, reprezentanti různých universit, korporací a ústavů.

V Anglii komora lordů (House of Lords), v Bavorsku komora říšských radů, v Itálii senát, v Americe senát (House of Representations), ve Španělsku senát grandů, u nás sněmovna panská apod.

A ti všichni členové panovnických rodin, biskupové, šlechtici a jiní reprezentanti schvalují nebo neschvalují usnesení demokratických poslanců z demokratické sněmovny.

Povinnosti poslanců! Uvidíte, jak to bude vypadat po tom všeobecném právu hlasovacím. To bude báječné. Poslanci přijdou, samí republikáni, a řeknou: „My chceme republiku!“

A bude to jako tenkrát ve Španělsku, mezi léty 1870 - 1880. Tam to také řekli. Vláda dala, to se rozumí, namířit na parlament děla a obklíčila ho vojskem. Ale ono to tak nebude. Noví poslanci, volení na základě všeobecného, rovného, tajného, přímého vládního práva hlasovacího, se sejdou a jeden z nich, nejodvážnější, zahájí řeči tou řečí:

„Slavná sněmovno! Chovati vepřový dobytek v Rakousku je pohodným v Čechách zakázáno ministerským výnosem z 10. května 1866 čís. 8823. Naproti tomu dovoleno jest pohodným, kteří provádějí živnost svou bezúhonně, chovati vepře ku své vlastní potřebě. My, shromáždění na základě všeobecného a tajného práva hlasovacího, vznášíme uctivou prosbu na slavnou vládu, aby tomuto očividnému bezpráví učinila přítrž a dovolila pohodným chovati vepře ku blahu celku...“

     


 

O politických řečích

Pro mnohého politika jsou jeho řeči kamenem úrazu.

Má třebas řeč propracovanou, pečlivě uspořádanou na svazečku úzkých papírků, které obsahují hlavní body řeči přehledným způsobem, které jen blíže vysvětluje a rozvádí a tu se stane třebas, že jeden takový papírek mu vypadne a třepotavým letem vznáší se daleko od řečníka mezi shromážděné posluchače.

Tak ulétají myšlenky politika.

Dejme tomu, že právě na tomto papírku jsou ty nejkrásnější názory na úpravu politických poměrů. A ty názory jsou nyní pět metrů od řečnické tribuny. Spojitost jest pryč. Řečník nemůže, ačkoliv vidí, jak jeho nejkrásnější bod řeči odletuje, zvolat: „Prosím, kdo našel ten papírek, ať mně ho odevzdá, abych mohl v řeči pokračovat.“

Chvíli se zarazí a pak pokračuje dál a poněvadž jen málo řečníků dovede mluvit ex abrupto, následuje aspoň částečná blamáž, která začíná koktáním a soustavným opakováním slov.

Málokdo si dovede pomoct z té situace rozpuštěním schůze, což je nejlepší prostředek, jak zachránit se před blamáží všeobecnou.

Ocitne-li se z vás někdo v takové situaci, že vám dojde spojitost vět, tu je nejlepší, když budete pobuřovat, když promluvíte proti veřejnému pokoji a řádu tak neomaleným způsobem, by konečně došla trpělivost vládního zástupce a on schůzi rozpustil.

Místo blamáže sklidíte ovace a chcete-li ještě větší obliby získat mezi posluchači, dáte se násilím vyvléct strážníky ze sálu.

Horší je, když vám nenapadne vůbec nic takového. Máte už to na jazyku, vládní zástupce s potěšením se dívá, že řeknete něco nedovoleného, ale vaše myšlenky se pletou, vy mluvíte nesmysly, ale nemůžete přijít na něco hezky ostrého. Chytne vás strach, pletete páté přes deváté a již také vidíte znepokojení v davu a slyšíte výkřiky: „Už dost!“

Zmlknete, a ačkoliv jste vlastně nic dosud celkem neřekli, ukloníte se a zvoláte pateticky: „A to jsem vám chtěl říci, přátelé!“

Tak jsem jednou pozoroval jednoho řečníka. Právě toto se mu stalo, část jeho řeči přilétla k mým nohám, a když jsem onen papírek zvedl se země, přečetl jsem si: „Zákon z roku 1883. Oktrojování ústavy. V těch věcech nestrpí odkladu spravedlivý náš požadavek. Mluvit o vyrovnání s Uhry. Vyprané prádlo. Zahřmí uragán.“

To všechno řečníkovi ulítlo a on sestoupil z tribuny bledý jako mrtvola. Chápal jsem to všechno, jeho truchlivou situaci jsem vyciťoval, lépe ji nemohl jistě nikdo vystihnout. Na ty jeho oči, když počal koktat, nezapomenu. Zírala z nich hrůza, úděs, zřejmě mluvily: „Dorazte mne!“ Mít revolver, byl bych mu tenkrát tu přátelskou službu prokázal.

Zajisté že všichni političtí řečníci mně dají za pravdu, ovšem ti, kterým se podařilo někdy krásně v řeči se zarazit.

To jest strašného něco, taková politická řečnická dementia náhlá.

Můj známý zažil též něco podobného. Vykládal na schůzi státoprávníků svůj poměr ku Hradčanům. Jak se on dívá na Hradčany a na královský hrad a najednou se zarazil, vytřeštil oči a umlkl. Pak oči přimhouřil a mlčel dál po hroznou dobu a po tom trapném intervalu teprve zase mluvil, začínaje slovem avšak.

Vysvětloval to tak, že náhle v proudu řeči nemohl si vzpomenout na slůvko avšak. Ten hrozný zápas s vybavením toho slůvka, kterého nutně potřeboval, způsobil náhle, že nejen to slůvko mu zmizelo z paměti, ale vůbec vše a jen že mu v té trapné chvíli napadalo: „Kdybych tak seděl doma na pohovce a kouřil a pil kávu.“

A posluchači? Ti čekali, co zatím velkolepého si nevymyslí řečník v té přestávce a konečně slyšeli to krásné slovo avšak.

A to je právě jedno ze slůvek, kterých řečníci používají k zahájení řečnického obratu.

Slyšel jsem to slůvko bezpočtukráte. Jednou ve spojitosti s touto krásnou větou: „Oni myslí, že se dáme, avšak my se nedáme.“

Chtěl to říct co nejsilněji.

Co říkáte této větě: „Alébrž právě proto, poněvadž přece ovšem vůbec vláda...“

Dál to komisař už nemohl snést a schůzi rozpustil. Někteří policejní komisaři jsou v tomto ohledu velice nervózní.

Pamatuji se na výborného řečníka, který pohrával si s vládním zástupcem. Řekl: A nyní nám nezbývá nic jiného než prohlásit, že my to všechno roz... Zamlčel se, zatímco shromáždění radostí dupalo a tleskalo.

Zástupce vlády už vstal, když řečník pokračoval: „Rozumným způsobem uvážíme.“

Nejzajímavější je však sledovat stenografické protokoly řečí, pronesených v poslanecké sněmovně. Vybral jsem několik takových pěkných ukázek, jak člověk se najednou může zapovídat a pak řekne vše, co mu slina přinese na jazyk.

„Slavná sněmovno: Ad vocem přivezení do Rakous dobytka holandského prohlašuji, že živ dlouho mezi holandským dobytkem, musím atd....“

„Mně není naprosto jedno, postaví-li se ministerský předseda na hlavu, tím nezíská jistě větší vážnosti.“ A jeden český poslanec, již zemřel, zvolal ve své řeči: „A proto ať Němci pamatují na naše české přísloví: Kdo jinému jámu kopá, ten si ucho utrhne!“

Mluvilo se o splavnění Visly. Otázka vodocestná, a jeden český poslanec zvolal v rozčilení: „A my žádáme, aby vláda postarala se u nás o splavnění Vislv z Prahy až na Budějovice!“

A jak se vládě povoluje všechno, o tom mluví tento úryvek z řeči jednoho opozičníka: „Ačkoliv jsem zásadně proti povolení těchto daní, musím prohlásit, že proti tomuto návrhu vládnímu nic nemám a to z těchto důvodů...“

   


 

O rafinovanosti zločinců

 

Kde jsou ty časy, kdy vyskytovaly se opravdu romantické postavy lupičů a loupežníků. Abellino, velký bandita, o kterém napsal roku 1804 německý spisovatel Zschokke rozsáhlý román, Rinaldo Rinaldini, Maretto, Španěl Escarra, to byly postavy, které ve století osmnáctém a na počátku století devatenáctého právě svým romantickým vystupováním, zakukleni v pláštích a se škraboškami, obíraly formanské vozy a kupce, táhnoucí po zemských silnicích.

Velkou naivností možno nazvati, jak si počínali lupiči právě v dobách romantismu. Za takového Abellina by se rozhodně styděl moderní lupič, používající nejrafinovanějších prostředků a pomůcek, aby provedl promyšlený plán do všech podrobností.

Postava Babinského nebo Róži Šándora, s kterýmiž jmény spojena jest též historie Bambasových krváků, vyhlíží smutně oproti známým lupičům moderní doby, kteří vyzbrojeni všemi vymoženostmi moderní techniky s takovou rafinovaností si počínají, že služba policejní na oddělení bezpečnostním jest vskutku neobyčejně ztížena.

Lupiči z dob romantiky byli přece jen komičtí chlapíci. Předně strojili se tak, že každý hned na první pohled poznal, že jsou to loupežníci. Jejich pistole byly jen na jednu ránu. Manipulovali někdy více strachem svých obětí, než snad násilnostmi. Jindy opět byli velmi násilnými, svazovali své oběti a nijak nezahlazovali své stopy.

Macfarský loupežník Róža Šándor, působící v lese Bakoňském a ve třech komitátech ve stolici Železné, Šoproňské a u jezera Blatenského, kdykoliv někoho přepadl se svými přáteli, připíchl mu na záda cedulku s nápisem: „Přepaden Jožou Sándorem.“ A náš Babinský oznamoval vždy přepadeným: „Řekněte, že jste mluvili s Babinským.“

To bylo jistě neopatrné, tak veřejně prozrazovat své inkognito. Dnešní moderní lupič by to daleko nepřivedl, kdyby se při každém případě ohlásil jménem. Dnes často ani nevíme, čemu máme se v mnohých případech obdivovat, zda vyspělosti kriminální policie, či rafinovanosti zločinců. Snad tenkrát, kdy žili loupežníci, byly ony staré dobré časy a policie nechtěla se míchat do nepříjemných záležitostí, jisto však je, že dnes moderní policie snaží se býti, jak přirozeno, ještě rafinovanější, než moderní lupič. Mezi bezpečnostními orgány a rafinovaností zločinců panuje napínavý zápas.

Vyškolený policejní úředník snaží se odkrýt stopy lupičů, neboť dnes, pravý opak to dob minulých, kdy slavní lupiči svých stop nezahlazovali v touze po slávě, aby každý věděl, že oni to byli, moderní zločinec snaží se stopy buď úplně zahladit, nebo uměle vyrobit špatnou stopu.

To jsou ty stopy, které nikam nevedou, toť situace pro bezpečnostní orgány horší první, kdy byly na místě činu stopy zahlazeny.

Moderní lupič nezahaluje se také komicky v plášť starých raubířů, chodí co nejelegantněji, staly se případy, že dlouho hledaný lupič hrával ve společnosti den co den karty s vrchním policejním komisařem, který po něm pátral a půjčoval dokonce panu komisaři peníze do karet.

Vyškolený mezinárodní lupič nepoužívá dnes ani mezinárodní zlodějské hantýrky. Neříká kupříkladu: „To bylo pěkné meramme“ (to byl pěkný podvod), „nejsem přece matto“ (pitomý), ani u přítomnosti nějaké podezřelé osoby nevolá na svého druha: „Medabber!“ (mlč). Kdyby takhle začal mluvit, na první slovo by se prozradil, že patří ku ctitelům řeckého pánbíčka Herma, ochránce zlodějů, podvodníků a lupičů.

Policie má totiž zhotoveny celé slovníky mezinárodní zlodějské hantýrky a přijde doba, že policejní úředníci budou lépe rozumět té hantýrce, než mezinárodní lupič.

Všechna policejní ředitelství světových míst zařídila pravé odborné školy pro detektivy a své úředníky, z kriminalistiky se stala pravá věda. Policejní muzea, ústavy pro daktyloskopii, archívy s alby zločinců poukazují nejen na to, že zločinnosti přibývá, ale že společnost snaží se větší měrou než dříve učiniti preventivní opatření vůči zločincům.

Poslední dobou byly v Praze páchány smělé útoky na nedobytné pokladny. Více pokladen v různých závodech bylo vyloupeno a lupiči počínali si dle policejního raportu velmi rafinovaně. Nebyli rozhodně nováčky ve svém oboru. Pracovali přesně a v rukavičkách, aby nezanechali někde otisky svých prstů.

Šlo tu o odborníky ve vloupání se do pokladen, neboť lupičské řemeslo dělí se na odborníky i neodborníky, jako každé zaměstnání. A každý lupič, má-li mít nějaký úspěch (aspoň na nějaký čas, než vymění svobodu s menšími zamřížovanými pokojíky), musí hledět specializovat se. Tak máme lupiče hotelové, lupiče pracující čistě jen na půdách, jiní opět vloupají se jedině do bytů, jichž nájemníci sídlí na letním bytě, ale nejlákavější pro zločince jest přece vloupání se do „nedobytné“ pokladny. Nedobytné psáno schválně v uvozovkách, neboť dnes vlastně žádná pokladna doopravdy nedobytnou není při rafinovanosti pánů lupičů.

Prohlíží-li dnes člověk v policejním muzeu pražském prosté pilky, železné páky a dláta, kterými se chtěli někteří naivní lupiči dostat do ocelových pokladen a vidí-li pak v jiném policejním muzeu v cizině velmi složité přístroje k rozřezání ocelových plášťů, tu teprv vidí ten pokrok, jakého dostoupila rafinovanost zločinců.

Žádná dláta, ale jak vidět na vyobrazení, komplikovaný přístroj. V jednom válci má lupič stlačený acetylén a v druhém stlačený kyslík, touto zapálenou třaskavou směsí vzniklého plynu, smíchá-li se acetylén s kyslíkem, možno za pár minut vyříznout nejsilnější ocelové pláště v pokladnách.

Plamen této plynové směsi vyvozuje totiž takový žár, že ocel taje při doteku s tím plamenem jako vosk. Moderní technické znalosti upravily tu cestu zločincům. Otvorem tak vyříznutým pohodlně lze ovšem vybrat obsah pokladny.

Místo železných pák, kterými snažili se kdysi pokladny vypáčit, pracuje moderní lupič s třaskavinami. Diamantovým nebozezem vyvrtá otvory v pokladně a nalije nitroglycerín do pokladny. Pak elektrickým proudem, vzdálen v bezpečí, přivede nitroglycerín k výbuchu. Ovšemže toho způsobu užívají lupiči jen v pancéřových sklepeních velkých bank nebo někde venku, ve volné přírodě, kam dopravili ukradenou pokladnu do úkrytu.

Přístroje ty reprezentují samy hezkou sumu. Chudobný lupič by si nemohl dovolit takového luxusu. Kupříkladu přístroj na tavení ocelových plášťů stojí s celým zařízením našich 1400 korun. Anglická firma, která je vyráběla, je však dnes už také za mřížemi.

Rafinovanost zločinců jde však do všech detailů. Kaučukovými rukavicemi zabraňují, aby otisky svých prstů zanechali na předmětech. Zhotovují pomocí korku falešné otisky. Zanechávají na místě činu předměty, které nenosili, například nějakou kravatu, kterou napustí zvláštní látkou, aby policejní pes, přivedený k jich vypátrání, ztratil čich a byl uveden na nepravou stopu.

Nelze upřít, že při dnešní rafinovanosti zločinců jest služba bezpečnostní velmi ztížena. Ale pátrání po zločincích děje se zcela jinak, než jak to popisují detektivní novely. V některém příštím čísle uveřejním některé systémy, které slouží ku zjištění zločinců různého druhu. Bude to kapitola jistě velice zajímavá, ale upozorňuji předem, že nelze určitý případ vztahovat na všechny a že tedy nelze zjišťovat typické zločiny dle nějakého receptu. Zejména však, výslovně řečeno, nesmí se detektiv nikdy spoléhat na náhodu.

   


O silvestru

 „Třicátý první den měsíce prosince čili staročesky prasince věnuje se k tomu, aby občané bez rozdílu pohlaví užívali radosti života, jako aby jedli přes míru, pili přes míru, milovali přes míru, šplhali se v noci na lucerny, zastavovali kočáry, hulákali, hádali se s policajty, rvali se s policajty i laiky, nadávali si, dělali půlnoční scény a ráno posílali si se zadumanou tváří pro slanečky a sodovou vodu.“

Tohle mně vždycky vykládal strýc farář a dodával: „Milý jinochu! Den třicátého prvního prosince je den ohavností spuštění. Na svátek svatého Silvestra, na den památky muže svatého, dokonalého, dějí se ty orgie! Svatý Silvestr byl, jak ti zajisté dobře(?) známo, papežem. Svatý Silvestr umřel léta Páně 335.“

„Před Kristem, strýčku, nebo po Kristu?“

Ani tato otázka strýce nedopálila a mne nezbavila muk duševních poslouchat život bohabojného stařečka. Dělal, jako by mne neslyšel, a pokračoval: „Svatý Silvestr byl rozený Říman z otce Ruffina. Ve svém mladém věku byl v učení pod knězem Cyrinem, jehož také v učení mravů následoval. V třicátém roce věku svého od papeže Melchiadesa za diákona římské církve byl zvolen, v kteréžto povinnosti všechny ostatní duchovní přestřeloval a tak se dobře choval, že po smrti dotčeného papeže Melchiadesa za císaře Konstantina jednomyslně proti své vůli(?) za papeže prohlášen byl. Císaři Konstantinovi navrhovali kněží, aby očistil se z malomocenství tím, by sobě dával připraviti lázeň z krve malých děti, a tu svatí apoštolově Petr a Pavel po jedné takové lázni se císaři zjevili a přikázali, aby, chce-li býti očištěn od malomocenství, lázně ukrutné z malých dítek zanechal a od Silvestra papeže spasitelným obmytím se obnoviti dal. Císař tak nelenil učiniti a svatého Silvestra k sobě povolal, kterýž císaři po vůli(?) učiniv, s ním do lázní šel a tam křtem svatým očistil. Milý synovce, svatý Silvestr mnohé a užitečné dekrety a ustanovení v církvi boží nařídil: že má křižmo mast od biskupa strojeno býti, že má kněz při křtu vrch hlavy dítěte pomazati. Dále nakázal, aby diákonové v kostele sukní(?) užívali a manipulum pod levou rukou měli. Sobota a neděle aby své jméno držely, aby tedy se sobotě neříkalo neděle a neděli sobota. Aby se potřebným pannám(?) slušné vychování poskytovalo a výběr těch panen aby biskupům přenechán byl. Vidíš! Tak žil svatý Silvestr, a ty mne pumpuješ o deset korun, že prý je zítra Silvestra.“

Z mé strany následovalo vždy ujišťování, že slavím památku svatého Silvestra v úzkém kroužku cudných a hodných přátel, lidí, s kterými se setkávám jednou za rok, a to na ten den, s kterými pak v ušlechťující zábavě . . . Zkrátka: Strýc mně dal deset korun a já šel pumpnout druhého strýce, který byl vyšším státním úředníkem. Tento strýc mně neříkal „milý hochu“ a „drahý jinochu“ jako strýc farář, tento dobrý člověk mě tituloval „neřáde“, „zatracený kluku“ a podobně.

Řeč jeho byla jadrná: „Co, neřáde, Silvestra, jakéhopak Silvestra. Načpak Silvestra, mladíku. K čemu Silvestra, zatracenej kluku? Kdybys radši studoval, kdybys hleděl pílí a učením domoci se - nač ti to vykládat, čeho máš se domoci, to je jako hrachem házet na zeď. Hleď se vzchopit, hled se polepšit, a k tomu nepotřebuješ Silvestra. Povím ti, co máš o Silvestra dělat. Předně hled jít odpůldne do kostela. Tam se vroucně pomodli. Pak si hleď doma zpytovat svědomí, co jsi provedl za celý rok. Nato se navečeř a po večeři přečti si pořádnou knihu. Na Silvestra máš dělat bilanci svého života za rok . . . Čti pořádné knihy . . .“

Od tohoto strýce vypůjčil jsem si pak tolik pořádných knih, za které bych v antikvariátu dostal deset korun.

V nejbližším antikvariátu dostal jsem za ně dvanáct korun. Hnulo se tenkrát ve mně svědomí, abych přebytečné dvě koruny poslal strýci nazpět. Tenkrát jsem byl ještě sentimentální. Zpívalo ve mně mládí, jak praví jeden náš básník. Řada let uplynula od té doby, strýcové se mne zřekli a já se zřekl strýců.

Když je člověk nenapravitelný ničema a horší než ten pověstný lotr, který, považte si, před policejním komisařstvím na Nový rok vykonal malou tělesnou potřebu, jako by chtěl říct: „Vidíte, jak ten rok pěkně počíná!“

Tenkrát když mne strýcové napomínali, abych na Silvestra zpytoval své svědomí, mysleli to vážně a jistě nepovážili, že za pět let teprve začnu o Silvestra rozjímat, co člověk provedl za celý rok.

A tu seznávám, že celý rok jsem vlastně nic neprováděl, že se mnou bylo provozováno. Byl jsem naprosto pasivní. Nejen finančně.

Napadá mě moudrá věta: „Jednotlivec je částí celku.“ Dobře. Celek by byl dle toho také pasivní.

Měl jsem mizerný byt a zlého kvartýrského. A měl celek také mizerný byt a špatného bytného?

V takovém případě šlo by to dál a dál. Úvahy o jednotlivci a celku byly by velmi nechutné, stejně jako úvahy o kvartýrských a bytech. Máte kupříkladu ruské byty a ruského pana domácího. Když je ruskému panu domácímu nájemník nepohodlný, dá ho prostě buď pověsit, nebo zastřelit a před popravou dá nájemníka mučit, aby se dozvěděl, kdo ještě myslí o něm, že je holomek. Za posledního roku dal ten domácí pán popravit různým způsobem na 32 000 svých nájemníků.

Letošní rok je vůbec bohatý na podobné události. Domovníku ruského domácího pána panu Stolypinu vyhodili do povětří vilu.

Na Rusi se vůbec letošního roku pořádalo mnoho komedií a ohňostrojů.

Hrála se komedie o krátkém jednání pod jménem „duma“; byly pořádány ohňostroje, které u nás se nepořádají o svatém Janě na Vltavě. Místo raket lítali do povětří jenerálové, náčelníci policie, státní úředníci a hodnostáři. Říkalo se o nich, že nemají ani hlavy, ani paty.

Ve Španělsku zatím vystoupili s teorií, že se králové nesmí ženit. Skončilo to dosti šťastně. Do světa se rozletěla zpráva: „Mladí snoubenci měnili spodní prádlo...“

Pak se zase říkalo, že se ruský car ztratil po povstání v Kronštadtu. Ukázalo se to být vylhaným. Když námořníky popravili, vrátil se s čistým svědomím. Nastala doba pogromů. Vojsko, kozáci a policie bavili se tím, že uřezávali hlavy židovskému obyvatelstvu. Car byl na svém místě.

Jsou to divná silvestrovská rozjímání, zcela jiná, než mně odporučovali moji dobří strýcové - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Silvestr v Čechách. Dnes slaví Silvestra ve znamení všeobecného tajného a přímého práva hlasovacího. Páni poslanci loučí se s mandáty a lidé, neposlanci, těší se na dvacet korun diety a na slevu na drahách.

Profesor Zenger předpověděl zemětřesení a vláda předpovídá slušnější parlament. Dne 28. a 29. prosince zasedal zemský sněm. Předseda přál šťastný a veselý nový rok. Taková přání bývají velmi důležitá. Sněm Království českého! Království české! Radikálové tento rok vystoupili s důležitým požadavkem. Hrad královský má patřit zase zemi. Bude-li patřit, nevím, ale tolik je jisto, že dne 9. prosince t. r. ponejprv v dějinách slyšel Hrad královský „Pryč s tyrany a zrádci všemi . . .“

Lampiónový prosincový průvod katolíků a hold občanu Skrbenskému. Proč si ho nenechali až na Silvestra. Bylo by to přiléhavější, když svatý Silvestr byl tak hodný člověk. A 9. prosince bylo svaté Leokádie, památka panny a mučednice, která trpěla léta Páně 302, jsouc od krvežíznivých Daciových drabantů v Toletu z vysoké městské věže po hlavě dolů vržena.

Na tuto zajímavou okolnost nevzpomněl si „Čech“, jinak by byl přirovnal množství, které zpívalo „Rudý prapor“ a „Tisíckrát pozdravujeme tebe, ó milostpane ze Hříště“, k Daciovým drabantům.

Zato my známe podobné Daciovy drabanty. Význam slova drabant (trapant) je ten, že mužové mající moc, bohatství a slávu obklopovali se družinou lidí, která je měla chránit či přispívat k jich slávě, jako drabanti boha Jupitera. Ze slova drabant vzniklo časem slovo dráb. A na základě tohoto filologického výzkumu můžeme říci, že bůh Jupiter byl obklopen družinou drábů stejně jako průvod katolických spolků družinou drabantů. Jak vidět, je podobné zařízení velmi staré - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Letošního roku jako jiná léta objevily se články v novinách. Známky blížící se zimy. Při jenerální prohlídce bylo zatčeno v policejním obvodu pražském 176 lidí bez přístřeší. Co udělali ti lidé? Mnoho! Neměli kde spát. Bylo by to veselé, kdyby ti všichni, kteří byli zatčeni v Praze za posledních deset let, že neměli kde spát, objevili se v noci na Silvestra na ulici. Jak by ještě víc oživly ulice a co boháčů, kteří jezdí o Silvestra kočáry po Praze, by rázem z opilosti vystřízlivělo . . . Silvestrovská rozjímání . . .

Letos ponejprv v Praze ohlásí se půlnoc silvestrovská ranou z děla. Je to mimořádné vydání ministerstva vojenství. Věc nesmírně důležitá a pokroková. Chuďasovi je sice jedno, zdali přichází nový rok, plný další bídy, tiše či za výstřelu z děla, ale doufejme, že bude podán návrh, aby vzhledem k tomuto mimořádnému vydání byly daně zvýšeny.

Půlnoční výstřel z děla! Kdo nebude opilý a bude mít hodinky, natáhne si je, aby věděl, že dvanáctá padla. Dvanáctá padla, kamarádi! Šťastný nový rok!

   


O slepičce idealistce

Taková to byla slepice. Chodí na příklad venku na zahradě a najde malý kulatý oblázek. Hned si naň sedne a myslí, že vysedí kuřátko.

Co už dostala kvůli tomu od ostatních slípek a od černého kohouta! Říkali, že je hlupák, padlo i slovo pitomec, a nakonec se kohout před ní postavil a vynadal jí, že je idealistkou.

Odmlouvala, že nikomu do toho nic není, a chodila tak dlouho po dvoře, až našla hliněnou kuličku, s kterou si chlapci hráli. Sedne si zas na ni, sedí a myslí, bůhví jaké krásné kuře se z toho nevylíhne.

Dospělejší kuřata, takoví uličníci, chodí kolem a smějí se jí. Malé kuřátko, mrzáček, který kulhal, ale přitom strašně zlomyslný, vypísklo před ní a sedlo si na kamínek a napodobilo ji a pošklebovalo se na ni.

Přišel černý kohout a udělal pořádek. Pocuchal kuře a pocuchal slepici idealistku, a pak měl řeč, ve které odsoudil úplně mládež.

„Co bude, holka, z tebe?“ řekl zlomyslnému kuřeti. „Co z tebe bude, až vyrosteš? Budeš klepat, pomlouvat, kohouti ti budou trhat peří, budeš vypadat jako oškubaná slepice. Pak tě chytnou a upekou. - A vy,“ obrátil se na idealistku, „zanechte už těch hloupostí! Vždyť se vám všichni smějí a dělají si z vás legraci. Co už jste všechno chtěla vysedět! Seděla jste na zouváku, na čepici našeho pantáty, na švestce, třešni, na náprstku, který ztratila naše slečna, a tak jste se zbůhdarma okrádala o pravé požitky ze sedění na pravých vejcích. Víte o tom, že vůbec vajec nesnášíte? Už jsme vás dávno prokoukli. Když jde hospodyně, tak někdy si sednete na vejce cizí, jiné slepice; tu zaženete a počnete se nafukovat na cizím. Víte o tom, že jste pomatená a že jste seděla už na mrtvé myši? Víte o tom, že jste už chtěla vysedět mravenčí hnízdo? A co z toho máte? Až na to přijde hospodyně, že jste nepotřebná, že jen to tak všechno markýrujete, tak bude s vámi konec! Zařežou vás jako mé nebožky ženy, když přestaly snášet vejce! Jste strašně drzá při své obmezenosti duševní. Když některá z mých nynějších žen snese vejce, tak už jste tam a začnete kdákat a sednete si na ně, aby hospodyně myslila, že je to vaše práce, vy ničemnice, vy nesnášelko! Protivíte se mi i jinak svou koketérií. Máte pořád zobák ve svém peří, pokukujete po mně, když se čechráte, a myslíte si: ,To je pitomec, toho přece jen svedu!’ Ale já vás prokoukl. Vy si chytáte čmelíky. Zapříst s vámi známost, tak je mám, vy chytráku! A to byste se mně nasmála, až bych si je hledal! Známe své Pappenheimské, má zlatá! Jste falešná a přitom jste ještě idealistkou. Ale až vám slečna přijde na vaše rejdy! Pak budeme chodit kolem kuchyně a vy budete, miláčku, uvnitř pěkně na pekáči. A slepice budou říkat: ‚Kdopak tam tak hezky voní?’ A já jim řeknu: ,Ale víte, ten blázen!’ A co je to všechno platno, že vás napomínám? Vždyť ani tresty na vás neplatí. Předešle, když jste chtěla vysedět, má zlatá opice, toho chrousta, tak jsem vás na hlavě do krve zďobal. Ale ať mluvím s vámi andělsky nebo ďábelsky, vše jedno! Chodíte jako pitomá ovce a najednou si sednete na kozí bobek a šeptáte pro sebe: ,Má zlatá kuřátka, mé zlaté děti!’ Víte, co jste? Prachpitomá, nenapravitelná idealistka!“

Pokáraná slepice odběhla na zahradu, zobala a plakala. Říkala k sobě, že se polepší, aby ji měl černý kohout rád. Byl takový krásný a nebál se kočky sousedovy. Byl takový černý a uměl tak hrozně krásně kokrhat.

Jak si tak říkala, že má předsevzetí, přišel k ní bílý kapoun a tázal se jí, jestli neví, kdy zabíjejí kapouny. Řekla mu, že až za měsíc, a on pravil, že je rád. Tak se rozhovořili a on se jí svěřil, že má zvrácené choutky, že myslí někdy, že je kvočna. Předešle, už je tomu dávno, vylítl na okno vedle v sousedním hostinci a tam uviděl koule na kulečníku. Vletěl na kulečník a sedl si na ně, aby vyseděl kuřata. Při tom znečistil kulečník a teď nesmí do hostince zobat drobty pod stolem.

Kapoun, když se svěřil, odešel a slepice zůstala sama. Všechno její dobré předsevzetí bylo opět to tam. Znala ty koule na kulečníku. Taková pěkná vajíčka! Jedno červené, jedno bílé a jedno s tečkou. Pokoušela se už také je vysedět a vždy ji zahnali.

Šla zase na dvůr s hlavou sklopenou a její malá hlavička byla plná ideálů. Šeptala si: „Má zlatá kuřátka!“

Nakonec vylétla na plot naproti otevřenému oknu komory a rozhlížela se kolem. A co to vidí? Tam v komoře na stole je košíček a v něm jsou opravdová vejce. Ale jaká krásná! Žlutá, červená, modrá, zelená. Jiná opět s kresbami. Na žluté půdě černé, červené a modré kresby.

„Z toho budou krásná kuřata,“ pomyslila si, „tak krásná, že je svět neviděl. - Vysedím je,“ řekla k sobě radostně, „a až se mně vyvedou, tak ta světová kuřata povedu k černému kohoutovi a řeknu mu: Prosím, milostpane, račte se podívat, že nejsem žádná opice, jak jste mně řekl, ani pitomec! Tahleta legie kuřat, to je moje dílo, prosím!“

A slepice idealistka rozletěla se těžce a vlétla na kraslice v komoře, na kraslice, vejce uvařená na tvrdo. Nenapravitelná idealistka!

*

Když na ni přišli, čepejřila se a klovala slečnu, když ji chtěla sehnat dolů.

Mladý hospodář se dopálil a řekl: „Už ji dlouho pozoruji, že dělá takové podivné věci. Zítra na svátky přijedou hosti, tak ji upečeme.“

Ubohá slípka idealistka! A druhý den, když mladý hospodář obíral se s jejím stehýnkem, řekl ku své sestře: „Jako kvočna mohla být snad výborná, ale maso má příliš tuhé.“

A řekl to právě v tom okamžiku, když černý kohout před kuchyní pravil ku slepicím, maje slzy v očích: „Neřekl jsem jí to? Už tam voní...“

   


 

O sobeckosti vědy

Pozoroval jsem nedávno skupinu živě gestikulujících studujících lékařství. Ve všech těch pohybech i v přízvuku hlasu bylo znáti neobyčejné rozčilení. Příčina toho byla ta, že nemohli již po dva dny za sebou konati zkoušku z anatomie, poněvadž nebylo mrtvoly v pitevně. Tak jim to každý den hlásil věčně rozšafný sluha anatomického ústavu s dodatkem: „Inu, pánové, to je smůla, v létě nám v nemocnicích nikdo nechce umřít.“ A skutečně v létě tolik lidí neumírá, jakási blahovůle osudu vznáší se nad c. k. Všeobecnou nemocnicí v Praze. Takhle v zimě nebo na podzim, kdy chudý člověk spíš se nastydne, řádí smrt v rozlehlých sálech nemocnice na nejposlednějším oddělení mnohem neúprosněji než za slunných dnů letní doby.

Tedy pro pány studující lékařství nebylo mrtvoly. Věda lékařská jest rozhodně trochu sobecká. Nemyslím snad to všeobecně. My dobře známe ony nesmírné zásluhy lékařství pro lidstvo, které trpí. (Ovšem z vědy lékařské a z těch moderních samaritánů vyjati jsou mnozí vojenští lékaři.)

Ona sháňka po mrtvole předvádí však před naše zraky poslední tragedii chudého člověka. Projděte anatomickým museem, jděte po chodbách, kde jsou skříně s anatomickými preparáty, a tu ze všech stran dívají se na vás lebky, kostry, žaludky, plíce, mozky a jiné preparáty, naložené v lihu. Komu patřily? Málokdo z těch, kteří každodenně za účelem vědeckým chodí kolem těchto zbytků svých spoluobčanů, zamyslí se nad takovým preparátem lidských plic, prožraných tuberkulosou. V zájmu vědy samé, v tom nesmírném chaosu vědeckých pouček, uniká všelidský názor na utrpení synů práce.

Tyto všecky preparáty z lidských těl, nežli dostaly se sem do skleněných velkých lahví a než na nich připevněny byly tabulky: Mozek šedesátiletého muže a pod., také byly kdysi živoucími orgány lidí, kteří také chodili, dýchali a myslili. Jen jeden osud všichni měli společný: zmírali v nemocnici, chudí, opuštění, a na úmrtním lístku nebylo udáno, odkud jsou.

Když za podzimních a zimních chladných nocí nalezne policejní stráž za periferií města zkřehlého tuláka, jeví společnost pro poslední chvilky toho chuďasa neobyčejný zájem. Odvezou ho do nemocnice. Po celý život nikdo mu pomocné ruky nepodal, věznice, soudy, hnanecké stanice, ty všechny instituce nakládaly s ním jako s vyvrhelem. Až nyní přišla jeho slavná chvíle, zejména trpí-li nějakou zajímavou nemocí nebo zrůdností svých orgánů. Každý na něho pohlíží laskavě, neboť ten muž má např. třináct žeber nebo srdce na pravé straně. V jeho posledních chvílích po rentgenování váží si ho celá nemocnice. I profesoři z jiných klinik věnují mu větší pozornost, než kdyby měl dvanáct žeber nebo srdce na levé straně. Přicházejí k jeho posteli s příjemným úsměvem, tak se nikdo v celém životě na něho nesmál, poklepávají mu přátelsky na rameno a říkají: ,,Nu, kamaráde, není tak zle, za chvilku budete běhat.“ A v té velké slávě odváží ho konečně sluha z nemocnice v truhle na malém vozíku do anatomického ústavu nebo patologického ke konservování do lihu. Nebo z něho udělá se jiný preparát.

Věda jest přece jen trochu sobecká. Má-li takový případ německý anatomický ústav, v českém anatomickém ústavu panuje smutek. Proč zemřel právě na německé klinice? V opačném případě panuje roztrpčení v kruzích německých anatomů a patologů. A opět se nikdo neptá po osudech onoho člověka, který ocitl se v čistém prádle, na měkkém lůžku, ponejprv za svého života, aby tam také umřel. Z živoucího tvora stal se rázem, kdy jeho srdce navždy se zastavilo, pouhý předmět. A kdyby ještě teď mohl slyšet tu velkou chválu o své osobě v pitevním sále, když lékař s vykasanými rukávy vzkřikne: „Pánové, toť krásný exemplář rakoviny, něco tak pěkně instruktivního málokdy uvidíte!“

A opět přitom nikdo nevzpomíná, že onu krásnou rakovinu střev získal špatnou výživou v polévkových dobročinných ústavech a nyní zde v pitevně ta báječná rakovina leží na mramorovém stole a oči všech přítomných, kteří pokuřují viržinku, láskyplně á s nadšením hledí na čistě vypranou hmotu, kterou dřív po dlouhou řadu let nosil v sobě člověk, kterého společnost štvala z místa na místo bez oddechu, muž bez domova ...

A proto bývá snad tolik smutno v pitevně, když tam není mrtvoly nějakého chuďasa, neboť boháče nenakládají do lihu ...

  


 

O soudcích, lidech souzených a odsouzených



Každý soudní referent jest zajímavou figurkou na chodbách soudu. Zdraví všechny dozorce, pak rady soudu a soudce, a znal jsem jednoho referenta, který pozdravoval dokonce i obžalovaného velice uctivě. Přiznávám se, že tou komickou figurkou byl jsem já. Viděl jsem ve všech zlodějích, loupežných vrazích svůj chlebíček. Zejména když to takový lupič dobře provedl a ještě přitom vyvedl nějaký škandál u soudu, jako mrštil krucifixem po panu předsedovi a podobně, přátelsky jsem mu kynul rukou a usmíval se významně na něho. Zlatý člověk, z toho bude zas sloupec, to je nových sedmdesát řádků. Kdyby byl pomlátil celý soud, byl bych měl ještě o sloupec víc. To bych se nezdržel a byl bych mu ještě tu jeho lotrovskou ruku srdečně stiskl.
Soudní referenti nedívají se na obžalovaného pravidelně jako na lotra.
Jen tu a tam občas nutno obecenstvu říct, že včera stál před soudem lotr nejhoršího druhu, což omastí se ještě citátem z nějakého světového autora, poukáže se na nějaké drama světové pověsti, a když jste vylíčili takového lotra co nejhrozněji, udělali z něho vyvrhele lidské společnosti že by ani pes kus chleba od něho nevzal, porota vám ho osvobodí a v musíte psát znova, a napíšete nyní opak, ze totiž těžce zkoušenému muži dostalo se konečně zadostiučinění osvobozujícím výrokem poroty.
Nejhorší je, když myslíte, že bude obžalovaný doopravdy odsouzen. Jeden můj známý lehkomyslně napsal: „Vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem.“ Hádali jsme také všichni na provaz, ale dopadlo to tak, že onen přítel musel napsat opravu: „Včera se vloudila nedopatřením tiskárny do našeho listu do soudního referátu zpráva, že vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem. Opravujeme nyní dodatečně, že pan Křepelák byl osvobozen a propuštěn na svobodu a jeho pověst že byla rehabilitována. Chyba stala se tím, že náš referent p. Hošek měl připravený výsledek přelíčení s vrahem Moučkou, které se bude konat v příštím porotním období, a v tiskárně byli oba obvinění zaměněni.“
Mně samotnému se zas přihodilo, že jsem osvobodil jednoho chlapíka, a k svému údivu jsem se dozvěděl teprve druhého dne z jiných novin, že byl odsouzen do žaláře v trvání 12 let.
Byl jsem tedy nucen napsat: „Svůj referát o včerejším líčení se Zlíhem pro podvody doplňujeme, že obžalovaný Zlíh byl osvobozen od trapné nejistoty, jak to s ním dopadne, již po deseti minutách, za kterou krátkou dobu soudcové z lidu se poradili, a dozvěděl se po jich návratu, že porotci odpověděli na první hlavní otázku, stejně jako na druhou otázku dvanácti hlasy ano, takže byl Zlíh odsouzen do těžkého žaláře v trvání 12 let.“
Porotě člověk nesmí věřit. Jedině když vidí, že páni porotci pláčou, může klidně napsat: „Nato byl propuštěn na svobodu.“
Jednou se stalo, že jeden obžalovaný křičel: „Páni soudci z lidu, pěkně jich prosím, já mám pět dětí, já mám deset dětí, já mám patnáct dětí, já mám dvacet dětí!“ Ani jedno oko nezůstalo suché. Jen my soudní zpravodajové tvářili se strašně vážně a zahloubali se do spisu obžalovacího.
Tyto obžalovací spisy jsou cennými literárními díly. Někdy jsou jednoduchým a prostým slohem psány, jindy opět psány slohem velice spleteným a opět někdy poeticky, dle toho, kdo je sestavuje na c. k. státním zastupitelství. Vezměme si příklady: Tak viní spis obžalovací, že zúmslným opatřením prostředku přispěl k bezpečnému vykonání toho, že X. Y. úmyslně něco předsevzal, činěním shora uvedeným, ovšem v ten smysl, že předsevzav činění, tak dělal, že jednal.
Nebo píše státní zástupce poeticky, že X. Y., ukrývaje se nepravou tvářností poctivého člověka…
Nebo opět zní žaloba: Bylo to za krásného červencového jitra, kdy policejní strážník č. 182 Josef Jakubec v ranním úsvitu vycházejícího slunce pozoroval za stromem rozložitého, košatého dubu ukrývati se v nejasných obrysech obžalovaného.
Toť literární dílo, o tom není sporu. Tu se čte vlastně povídka před všemi posluchači a obžalovaný musí rozhodně být hrdým na to, že jest opěván státním zastupitelstvím.
Jinými ovšem jsou posudky soudních lékařů. Jednou jeden obžalovaný, který velice rafinovaným způsobem připravil spoustu lidí o 200 000 korun, byl vylíčen v posudku takto: Obžalovaný dělá dojem blbého člověka.
Na tomto pak obhájce jeho zosnoval celou obhajovací řeč. Slyšeli jsme: „Páni porotci, podívejte se na toho blbce, to je kus blba. Děkuji pánům znalcům, že ho skutečně prohlásili za učiněného idiota.“
Obžalovaný také děkuje.
Mezi řečí veřejného žalobce a obhájce jeví se velký rozdíl. Pan veřejný žalobce tvrdí, že není obžalovaný blbcem, že jest to velice rafinovaný podvodník.
Obžalovaný vrtí hlavou. Nebývají to naoko dobré poměry mezi veřejným žalobcem a obhájcem. Někdy slyšíte, že veřejný žalobce tvrdí, že obhájce svádí pány porotce ku křivé přísaze, naproti tomu obhájce nařkne veřejně veřejného žalobce z třídní nenávisti, náboženské nesnášenlivosti a jiných pěkných věcí a žádá, aby bylo protokolováno, že byl vinen ze svádění pánů porotců.
Bývá to velice zajímavé, když pak, zatím co porotci se odebírají k poradě, oba soupeřové mluví spolu velice přátelsky, procházejí se po chodbě, usmívají a veřejný žalobce táže se obhájce: „Co byste dělal s tím protokolovaným?“ A obhájce odpovídá něco velice neestetického.
Zajímavé jest slyšet výkřiky odsouzených. Obyčejně křičí: „Já jsem nevinen!“ Ale jednou jeden obžalovaný a osvobozený zloděj, stojící před porotou, zvolal: „Tak jsem to ukradl, přiznal jsem, nic mně nepolehčuje, a když nyní jsem si chtěl na stará kolena odpočinout, tak osm hlasů je ne, a jen mizerné čtyry hlasy ano. To je divná spravedlnost.“
A stařeček zloděj podíval se pln důvěry na veřejného žalobce s jiskrou naděje, že přece alespoň ten pán bude něco namítat a že přece ho nepustí ven na svobodu, kde není nikoho, kdo by mu podal něco k jídlu, nemluvě o přístřeší.
A veřejný žalobce prohlašuje, že nic nenamítá proti propuštění obžalovaného na svobodu, a stařeček vykřikl: „Tak i voni?“
A v přízvuku jsem vycítil, že tak tragicky ani Julius Caesar nevykřikl na Bruta: „Et tu mi fili?“ „I voni, pane Brute?“

   


O spletené rosničce

Mládí rosniček bývá neveselé. Zprvu jako pulci musí čekat, zdali je nějaký žravý vodní tvor nespolkne, kluci chytají je jako pulce jiných žab do skleniček a myslí, že jsou to ryby. Poučeni doma, že jsou to zárodky žab, vylejí to všechno do vodovodů nebo ještě hůře jinam.

A když konečně se přece jedna z těch rosniček v zárodku zachrání, myslí o ní lidi, že jim musí prorokovat povětrnost. Taková rosnička se namáhá, leze po žebříku jak může a sklízí jen nevděk.

Historie této rosničky musí vzbudit jisté politování s těmi roztomilými zelenými tvory.

*

Malinká rosnička, o které jest řeč, ztratila otce i matku. Otce chytli lidi, když byla ještě pulcem, a matku spolkla užovka ve vlhké trávě blíže lesní tůně. Otce tedy odvedli do otroctví, a jak se tak mezi žábami povídalo, zejména řekl to malé rosničce veliký skokan, její tatínek musí prý lézt po žebříku.

Pak přišla, přiskákala, malinká, nezkušená, k vodě. Žáby, které kvákaly, větší a jiného politického přesvědčení, byly rozrušeny. Co chce zde rosnička? Vždyť má žít na stromech, co chce u vody? Umí vůbec kvákat? Měli tam však takového starého žabáka. Ten, pln rytířskosti (měl rád malé žabky), ihned se jí ujal. Je pravda, řekl v rákosí, že rosničky nežijí někde ve vodě u rybníka a že lezou po stromech, ale proč by se nemohla tahle maličká od toho emancipovat. Proč by nesměla odvrhnout staré předsudky? Musí zrovna lézt po stromech a blbě vyvalovat oči a čekat, až jí moucha usedne na nos, a pak ji spolknout? Nebylo by lepší udělat z ní renegáta? Ať žije s nimi, ať s nimi v noci kváká, čím jich bude víc, tím bude mít z jejich zpěvu větší zlost ten starý pensista ve vile u rybníka, který nespí celou noc, když se dají do koncertu, a pak přijde a hází kamení do vody.

A tak malá rosnička místo na stromech žila u vody.

Bohužel, zpívala falešně. Jedna stará paní žába vzala si stranou do rákosí několik svých známých paniček-žab a řekla k nim důvěrně: „Ta zelená rosnička je vyložený pitomec. Všimly jste si, že bere falešně tóny. Zpívat vůbec neumí. Někdy se posadí a pak otevře ústa a spustí ,kvá’, dál to nedotáhne. Předešle vylezla z vody, když pršelo, a šla v dešti na procházku s tím mladým ropušákem, který na ni čeká den co den. Neumí ani skákat dobře, zdá se, že voda ji mrzí. Když prší, tak leze z vody, poněvadž ten ropušák, ten ničema, na ni vždy čeká. Pak lezou spolu po stromech. Jeho matka si už mně na to stěžovala. Copak někdy ropuchy lezou po stromech?“

Na ubohou rosničku čekaly tedy smutné dny. Šuškaly si žáby mezi sebou, až konečně jednoho dne, když se dostavila do zpěváckého sboru a vzala zas falešně ,kvák!’, řekl jí to nejstarší člen sboru: „Víte, slečno, seberte svých pět švestek a hleďte zmizet. Takhle to už dál nejde. To přestává všechno! Říká se o vás, že jste se zapomněla s tím ropušákem.“

Zdrceně odskákala rosnička, pršela, jen se lilo, ale ona skákala dál, až konečně vylezla na jeden keř a tam, zatím co déšť pral do listí, na samém vrcholku vystavena perným kapkám, táhle zvolala: „Kvák!“ Byl to výkřik zklamání, bolu, žalosti a nepochopení.

Pak slunce vysvítilo a počalo ji pálit. Nebyla zvyklou na ten žár, poněvadž žila teď stále v mokru, bylo jí to nepříjemné a zalezla do studeného mechu, když se ještě podívala na tu nepříjemnou čistou modrou oblohu, která sálala žárem.

Tak ji našel muž, který chytal rosničky a uváděl je do otroctví. Zprvu myslela, že jí uřeže stehýnka, jak si o tom skokani vykládali u vody. Dobromyslně natáhla tedy nohy, ale proti všemu nadání ocitla se v láhvi s mechem. Zalezla do mechu, když vtom slyšela hlas shora: „Co děláš v mechu, vždyť je krásně, to máš být nahoře.“ Podívala se nahoru a viděla sedět pod organtýnovým příklopem jinou, velkou rosničku a vedle ní zas jinou, ještě starší, která zvolala: „Ty pitomče, připrav se na všechno, vždyť máš prorokovat povětrnost.“ Slyšela pak hlas druhé: „Nech ji, hlupáka, ona ani neví, že když je pěkně, že má lézt nahoru.“

„Když bude pršet, tak uvidíš, že schválně poleze ven,“ říkala ta starší.

Počala tedy lézt nahoru. Pršelo a obě dvě lezly po láhvi dolů. Když byly v mechu, slyšela, jak na ni volají: „Co nelezeš dolů, vždyť prší?“ „Co mám dělat?“ úzkostlivě vyhrkla rosnička, „vždyť před chvílí jsem měla lézt nahoru?“

„Je to kus idiota,“ zasýkla starší, „nechrne ji, však ji brzo vyhodí.“

Nevyhodil ji sice ten muž, který je chytil, ale prstem srazil ji do mechu, přičemž zabručel: „Lezeš dolů, což nevidíš, že prší?“

Zůstala ležet v mechu a slunce opět svítilo. Podívala se nahoru. Obě její starší družky seděly zas nahoře.

Spletená rosnička řekla k sobě: „Z tohoto jsem už opravdu vrták. Proč dají na sebe pražit slunce, když zde ve vlhkém mechu je tak pěkný chládek.“

Ale již slyšela hlas obou: „Lez nahoru, což nevidíš, že slunce zas svítí? Z tebe bude mizerný prorok povětrnosti.“ Ani se nehnula. „Ta potvora stávkuje,“ říkaly obě dvě a lezly dolů, poněvadž zas začalo pršet.

Spletená rosnička, jakmile slyšela kapky deště, lezla zas nahoru.

„Ta holka nemá budoucnost,“ slyšela zdola z mechu.

A neměla. Když přišla do místa, tu lezla nahoru, jen když kropili květiny. Když slunce svítilo, tak byla v mechu. Jednoho dne podařilo se jí utéci ze sklenice se žebříčkem. Skočila z okna dolů do zahrady. Pršelo, jen se lilo, a tu vylezla radostně na nejvyšší větev lípy a vysoko nad celým okolím v lijáku ozvalo se její svobodné: „Kvák!“

   


 

O sportu

Bylo to předloni, když z nedostatku peněz šel jsem pěšky z Terstu přes Alpy do Prahy. Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem fechtoval. V Lubně ve Štýru zastavil jsem na silnici tři muže, kteří vyhlíželi jako turisti, a prostým způsobem: Ein armer Reisender žádal jsem je o podporu. Ti lidé byli Francouzi a odpověděli mně s úsměvem, že také nemají ani krejcaru, ale ne že by snad nemohli mít peníze, oni si peněz vůbec s sebou na cestu nevzali, ačkoliv peníze mají, neboť oni považují za svou svatou povinnost bez krejcaru procestovat celý svět. „Nous sommes sportsmens,“ pravili ti hoši a dali mně na památku pohlednice s jejich fotografiemi.
„My jsme sportovníci.“ Na to si vždycky vzpomenu, když tak dívám se na ty pohlednice. Jim bylo sportem jít po světě bez krejcaru a mne velmi mrzelo, že musím těch 600 kilometrů jít bez peněz, pěšky. Pro mne to bylo nutností, pro ně zábavou. Zajisté! Sport znamená zábavu. Ale znamená též něco jiného. Sportem jsou veškerá tělesná cvičení, která mají za účel osvěžení těla i ducha, tělesná cvičení dobrovolná.
Pro anglického státníka Gladstona bylo sportem, když kácel stromy ve svém parku, ale pro drvoštěpy není sportem rubání stromů.

…[zabaveno]

Jedna anglická královna šila ze sportu slintáčky pro děti svých poddaných. Tyto slintáčky dostaly jen děti nejhodnějších občanů, kterým nenapadlo, aby je poslintali, poněvadž ruka králové je obroubila.
Ruský car Ivan Hrozný pěstoval jiný sport, který přinášel mu velké osvěžení po panovnických starostech. Dával své dvořany čtvrtit a mučit a sám prováděl též tělesná cvičení, jako vlastnoručně vězňům lámal nohy a ruce, vytrhával jazyk z úst a podobně. Šel jedině ve šlépějích římského císaře Nerona, pro kterého bylo sportem zapalovat Řím a upalovat nepohany.
Jeden dánský panovník ve století sedmnáctém měl slušnější sport. Vyhazoval do vzduchu hrušky a chytal je do svých otevřených královských úst. Jednou se mu to nevyplatilo. Hruška uvízla mu v hrdle, a poněvadž dvorní etiketa vyžadovala, aby se královský lékař, než jde ke králi, vyzpovídal a přijal Tělo Páně, udusil se zatím dánský král.
Někteří panovníci provozovali ten sport, že dali odbojné pány přivázat ke stromům v lese a pak na ně stříleli z luků, jiní na naproti tomu byli zachváceni horečkou pracovat, jako rusky car Petr Veliký, který ze sportu dělal nádeníka, a když ho to omrzelo, vrhl se na jiný a starý sport všech panovníků, všech věků a všech národů, na válečnictví.
Dějiny české podávají o tomto sportu mnoho pěkných příkladů. Tak král Jan Lucemburský byl takovým válečníkem sportovcem. Najal si žoldnéře a jezdil tak dlouho po světě a válčil, až ztratil jedno oko. Pak na chvíli přestal ten sport pěstovat. Za nějaký čas zastesklo se mu znovu po rvačkách a jel zas. Ztratil druhé oko. Když byl slepý, válčil dál, až konečně slepému sportovci českému udělali konec angličtí vojáci u Kreščaku. Na památku toho, který pobíjel lidi, až sám nalezl přiměřenou odměnu, stojí tam na poli kreščackém pomník, který posiluje styky česko-francouzské a který dal příležitost p. Hantichovi k nadšenému článku.
Ve spisech mládeže nacházíme mnoho zmínek o různých sportech panovníků. Přečtěte si, prosím, tyto články: Malý princ jde v průvodu svého táty, krále, na procházku. Najednou uvidí žebráka, který má klobouk v ruce a prosí o almužnu. Tatínka krále něco napadne a pošle synáčka aby vzal žebrákovi klobouk a žebral za něho. Kolemjdoucí házejí peníze, peníze prší, princ má radost, král má radost, sami nedali žebrákovi nic, žebrák pláče a nakonec to čtou děti v obrazech z mocnářství pod názvy: „Šlechetný čin následníka trůnu“.
To jsou sporty v panovnických rodinách.
Pro rodiny lidí, kteří nemají titulu královského a nejsou pomazáni, dnes nepanuje mínění, že by činnost sportovní jednotlivých členů se ztratila bez poznámek pro veřejnost. Listy, které dnes opomíjejí zmiňovat se o oné sportovní činnosti panovníků, přinášejí obšírné referáty o občanských sportech. Listy mají své zvláštní sportovní rubriky, které obecenstvo čte raději než zprávy o činnosti parlamentu, ačkoliv nechci říci, že by pro posluchače na galerii sněmoven nebyly časté ty návštěvy sportem, řekneme-li, že sport je zábavou.
Všimněte si rubrik: kopaná, lawn-tennis, šerm, atletika, turf, cyklistika, automobilismus atd. atd.
Svět vymýšlí si stále a stále nové sporty…
Sportovní listy rostou jako houby po dešti, lidé nadšeně tleskají vítězům ve sportu, lidé kupují si sportovní almanachy, čili jinými slovy: společnost přepíná dnes význam sportu!
Máte u nás: Slavie je nejlepším mužstvem v kopané v Evropě kromě Anglie, či byla. A naše listy chválíce vítězství její s cizími mužstvy psaly o nich jako o něčem, co pro národ český má dalekosáhlý význam. Úvodníky byly věnovány fotbalovým stykům česko-dánským, připletli do toho Svatopluka Čecha, který napsal báseň Dagmar o Češce manželce dánského krále ve středověku. A to všechno jen proto, že Dánové hráli se Slavií.
Nescházelo už nic jiného, než aby nějaký nadšenec byl napsal do „Máje“ báseň:

„Tak z Anglie nám druhé vzejde slunce,
Wiklefa Hus se učil znát,
a po sta letech boží bojovníky
Anglie učí fotbal hrát.“

Ovšem z Anglie pochází slovo sport, z Anglie pochází kopaná. Kopanou Češi zaujali první místo v řadě kulturních národů, Slavie dala za svou celou činnost cizím mužstvům přes 4000 branek. A z Anglie byl Wiklef, Wiklefa znal ze spisů Hus. Jaké smělé kombinace pro naše měšťácké žurnály.
To je všechno ovšem sportu nedůstojné, takové přepínání sport znehodnocuje.
Sport má býti jakýmkoliv tělesným cvičením, které přináší pro toho, kdo jistý sport provozuje, nejen zdravotnický prospěch, ale i duševní osvěžení. Tělocvik sportem. Sportem vycházky do přírody. Sportem atletické zápasy a podobně. Ale nikdy sportem v pravém slova smyslu není hra na kulečníku, ping-pong a jiné podobné hry.
Sport má sloužit k otužení těla. Sportem je plavení, sportem je házení diskem.
Po těžké práci duševní i tělesné takové sporty jsou nejen osvěžením, ale i nutností v zájmu zdraví.
Pochody v čistém ovzduší, kde není dýmu z továren a šachet. Vycházky do kraje.
Po práci sport. To každý chápe! Ale za své zaměstnání považovat sport, pak sport není již tím, čím má býti, ale zvrhne se na ztřeštěné shánění něčeho, čím by si měšťácká společnost ukrátila dlouhou chvíli, zatím co jiní se na ni dřou.
Sport patří všem!

   


O svatém Hyldulfovi

I

U tyrolské obce Oberwaschbärental nalézá se rozcestí. To by samo o sobě nebylo nic pamětihodného, ale na tom rozcestí je sloup a na tom sloupu obraz, velký obraz muže, držícího v ruce bič. A pod tím obrazem stojí psáno: „Heiliger Hyldulf, ora pro nobis!“

Obraz sám nepostrádá zajímavosti, poněvadž bičem ukazuje sv. Hyldulf na Unterwaschbärental, tváře se jako soudce. Další zajímavost leží v tom, že obraz namaloval potulný lakýrnický pomocník, když u starosty hostinského v Oberwaschbärentalu udělal pořádný cech, a nemoha zaplatit, ocitl se před dvojí možností: „Bud poslechne starostu a namaluje: „Nějakého svatého, který by hrozil bičem na Unterwaschbärental, poněvadž v té obci jsou samí lotři a nepřátelé obyvatelů Oberwaschbärentalu, nebo poputuje do vězení.“

Ubožák přistoupil na první podmínku a o chlebu a vodě namaloval světce. Když světce namaloval, byl otázán, jak se ten svatý jmenuje. Nevěděl, ale za chvíli si na štěstí vzpomněl, že má v Linci strýčka, který se jmenuje Franz Hyldulf, a tak napsal na obraz třesoucí se rukou: „Heiliger Hyldulf“, k čemuž dopsal oberwaschbärentalský kostelník to úpěnlivé: „Ora pro nobis!“

Na celém obrážeje to tedy zajímavé, že strýček potulného lakýrnického pomocníka stal se rázem svatým a že řada světců byla rozmnožena o jednu typickou figurku a obyvatelé oberwaschbärentalští byli uvedeni v omyl, když se modlili k sv. Hyldulfovi s pevnou důvěrou, že skutečně ten svatý existuje. Ale v nepřátelské obci Unterwaschbärentalu vypátral tamější farář, prohlédnuv abecední seznam světců, že sv. Hyldulfa není mezi nimi.

Oberwaschbärentalští považovali to za urážku. Předně farář z Oberwaschbärentalu byl osobním nepřítelem souseda, když s ním hrál piket, tak vždy prohrál, a za druhé farář oberwaschbärentalský prohlásil na zprávu odporující tvrzení souseda, že sv. Hyldulf nemusí být v abecedním seznamu svatých, že dostačí, když se spolu s vyvolenými raduje na nebesích a na křižovatce hrozí bičem na Unterwaschbärental. Ostatně ať si v tom nevěřícím hnízdě říkají co chtějí, třebas i s duchovním pastýřem, který v piketu fixluje karty, sv. Hyldulf bude dál orodovat za všechny, kteří vroucně se před jeho obrazem pomodlí a nějaký obnos vhodí do pokladničky, upevněné na sloupu.

A tak každou sobotu chodil kostelník vybírat krejcary z pokladničky. Lotři v Unterwaschbärentalu říkali, že horní pan farář potřebuje peníze do karet. Bylo to celkem pro ně nepříjemné. Sv. Hyldulf dělal konkurenci jejich svatému na jejich křižovatce sv. Wolmarovi, kterého Oberwaschbärentalští přestali rázem ctít, když měli vlastního.

Opovržlivě dívali se na sv. Wolmara, a šli-li kolem, nevzpomenuli modlitbičkou poprosit sv. opata z města Boloně, aby chrániti ráčil jejich brav od náhlého moru, pádu a naduření.

Zato za večerů, když slunce ještě naposled zabarvilo ledovce na Alpách, když na almě uléhaly krávy do ohrady, zvoníce zvonky, tu zastavili se před sv. Hyldulfem a vroucně prosili, aby provedl je šťastně tímto hříšným životem ku věčné spáse, aby pak mohli po smrti věčně se radovat a věčně pít rozpuštěné máslo, tu pochoutku všech katolických poslanců z Tyrol a Vorarlbergu. ,,A chraň, sv. Hyldulfe, nás i náš dobyteček od pádu a nabubření. Ora pro nobis, holarió, holarió! holari, holari, holarió.“ Jódlovali na zlost unterwaschbärentalským. Co zbývalo těmto? Ve svých hospodách pít na zlost a rouhat sv. Hyldulfovi.

Dál už to tak nemůže jít. Sv. Hyldulf musí být potupen. Někteří se lekali. Nač ho tupit veřejně. Lepší je vždy nechat si zadní vrátka otevřena k ústupu. Což kdyby tak se stalo, ovšem nedej pán bůh, a sv. Hyldulf skutečně existoval.

Samo sebou se rozumí, že se těmto polovičním nepřátelům světce a zbabělcům rozbily hlavy.

Kovář unterwaschbärentalský, Antonín Kümmeli, prohlásil po bitvě; „Já potupím sv. Hyldulfa.“

A tak se stalo, že druhého dne nalezli Oberwaschbärentalští svého světce zohyzděného.

Ta ruka, která hrozila bičem na Unterwaschbärental, byla zamalována černým terpentýnovým lakem.

Byl jednoruký. Kdo to viděl u Oberwaschbärentalu, plakal. Babičky, kostelník, dědečkové, sedláci, děti, farář, celá ves.

A téhož dne odpůldne o třetí hodině rozlétla se v Oberwaschbärentalu podivuhodná zpráva.

Kovář unterwaschbärentalský, Antonín Kümmeli, před půl hodinou strčil při řezání ruku do řezačky a stroj mu ji uřízl.

Najednou se všem rozjasnilo. Stal se zázrak. V Unterwaschbärentalu panovalo zděšení. Farář odebral se k starostovi, a klesaje na lavici, řekl tato tři slova: „Svatý Hyldulf promluvil...“ Bylo to hrozné a nic nepomohlo, že kovář, když neopatrně strčil ruku do řezačky, byl opilý a že říkal, když přišel k sobě: „Na mou duši, já to nebyl, já jsem tu ruku nezamaloval. Ať se na místě propadnu. Ať mě raní mrtvice. Já to nebyl. Kriste na nebi, vždyť já to nebyl!“ Nikdo kováři nevěřil.---

II

Zatím se kovář uzdravil a byl už také soudem odsouzen pro zhanobení světce. Všechny tyrolské katolické listy psaly o něm jako o zhovadilci. Marné bylo jeho tvrzení, že celou noc spal a že doma neměl ani trochu černého laku. Věc byla přece tak vyložená, že v tomto případě nelze ani připustit důkaz alibi. Italský orgán duchovenstva přinesl pojednání o sv. Hyldulfovi s datem, kdy umřel. Ku cti tohoto listu budiž podotknuto, že z něho neudělali mučedníka.

V Inšpruku dali se dva židovští vetešníci pokřtít.

Obrázkové časopisy přinesly fotografii obrazu sv. Hyldulfa a fotografii jednorukého kováře-zhovadilce.

Pokřtění židovští vetešníci usadili se v Oberwaschbärentalu, založili si tam obchod a vydali pohlednice s pohledy na okolí. Ještě bylo třeba najít v blízkosti sloupu s obrazem světce pramen léčivé vody.

Bohužel, farář dal rozkopat celé okolí, a nepřišli na vodu.

Bylo třeba tedy přestavit sloup někam k vodě. Farář nelenil a dal sloup s obrazem postavit k studánce do své zahrady s odůvodněním, že tam bude chráněn před zlomyslným poškozením. Současně zavěsil kostelník pět pokladniček při vchodu do zahrady, dvě na zvláštní sloup u studánky a dvě k té jedné stávající pod obrazem. První týden vybral tři sta zlatých a za tento obnos dal studánku vyzdít a vyčistit. Vše nasvědčovalo tomu, že z Oberwaschbärentalu stane se dobré a výnosné poutnické místo.

Ba z Unterwaschbärentalu už se ani nemodlili u svého sv.Wolmara.---

III

Zatím tvrdil stále odsouzený kovář, že je nevinen. Byl tak drzý, že se odvolal. Zpráva tato vyvolala v obou obcích roztrpčení.

Tu jednoho dne nastalo nové překvapení. Ráno našli sv. Hyldulfa, jak se dívá do světa modrýma očima, místo černýma. Byla to sice jen šmolka, ale vypadalo to pěkně. A za tři dny nato narodil se starostovi v Oberwaschbärentalu kluk a ten měl krásné modré oči jako jeho táta i máma. A toho dne přiběhl šťastný otec na faru a pravil, líbaje ruce faráři: „Stal se nový zázrak. Tak jsem přemýšlel o tom kováři. Když zbavil sv. Hyldulfa ruky, ztratil ji sám. Tak jsem si myslel, máš modré oči, narodí se ti dítě, a kdo ví, jaké by to mělo barvy. Chtěl jsem modré. A tu mně napadlo, že když sv. Hyldulfovi obarvím oči na modro, že dítě se narodí s modrýma, stejně jako ten kovář přišel o ruku, když ji odňal světci. A sv. Hyldulf vyplnil mé přání.“

Tento nový zázrak způsobil pravé pobouření ve vesnici a ráno objevil se obraz světce pokropen pestře vápnem a hlinkou.

To chtěl mít kostelník kropenaté tele. - Jestli se mu jeho přání vyplnilo, nevím, stejně jako nevím, jak to dopadne s odsouzeným kovářem, neboť odvolací soud vyžádal si právě dobrozdání církevního dějepisce, zdali svatý Hyldulf skutečně existoval. Jen tolik vím, že Franz Hyldulf má naproti nádraží v Linci hospodu a že se nesmírně diví, proč má najednou dvě křestní jména.

Heiliger Hyldulf, ora pro nobis! Holarió, holarió, holari, holari, holarió...

 

   


 

O upřímném přátelství

Někdo už má v životě takovou slabost, že když potká svého známého, zve ho k sobě co nejupřímněji v prvním návalu jakéhosi rozněžnění. Vzpomíná přitom na různé maličkosti, jak se například dívali jednou společně z kavárny, když naproti padl kůň. Pak se přejde na věci, které sice nedělají zvláštní čest těm, kteří je prožili, ale poněvadž nejdéle se uchovají v paměti, přijdou samozřejmě na řadu.

„Pamatuješ, jak jsme se zachovali nepěkně k slečně Zdeňce?“

Je v tom tolik tepla bývalého přátelství, že všechna darebáctví, která provedli spolu, defilují před nimi. Uznávají, že neprovedli opravdu nic šlechetného po tu dobu, co se spolu stýkali a ten, který zve druhého na návštěvu, počne to vše najednou odmítat od sebe a zahánět tvrzením, že teď ovšem je jinak. Oženil se, má dva chlapce a jeho paní bude mít opravdu velkou radost, když uvidí přítele svého muže z mládí.

Obyčejně se přitom ujišťuje, že vyprávěl jí často o něm mnoho hezkého. Každý však ví, jak se doma ženám vypravuje o přátelích. Snažíme se přitom udělat ze sebe anděly. Své ženě jsem o každém svém známém říkal, že pije rum. Někdy jsem též učinil výjimku a říkal jsem kvůli změně, že ten a ten můj přítel je hotový nemrava. Přitom jsem chodil po pokoji a dával pozor, abych neurazil kapsou svého kabátu rohy u podstavce soch, poněvadž jsem tam měl láhev koňaku a v druhé kapse jsem měl psaní od jisté gymnazistky.

Jest podivuhodné, co si všechno manželky nezapamatují o přátelích svého muže.

Šli jsme jednou se ženou procházkou a když nás pozdravil kolemjdoucí pán, řekl jsem, že jest to mladý Krámský. „Už vím,“ pravila žena, „to je ten, co otrávil kdysi onu číšnici, s níž měl známost.“

„Kdopak ti ten nesmysl povídal, miláčku?“ otázal jsem se udiven.

„Tys mně to sám o něm vyprávěl.“

Byla z toho hádka a když jsem říkal, že to není pravda, pustila se do mne, že prý se takového lotra ještě zastávám.

Za těchto známých okolností všesvětových nebylo mně příliš milé, když profesor Gardowski (jméno úmyslně měním, aby se nemusel za sebe stydět) objevil mne na jedné z cest, které podnikáme s přítelem Billem po střední Evropě a ujišťoval, že o mně velice mnoho hezkého vyprávěl své ženě a že jistě bude míti velikou radost, když mne i mého přítele pozná.

Pak mluvil dále v nepřerušovaných výrazech radosti nad tím nenadálým shledáním, mluvil o tom, že bude si pokládat za čest, když objevíme se u něho a že se to samo sebou rozumí. Má prý také dva hochy, které až uvidíme, sami z nich budeme mít radost. Pivo není sice v místě příliš dobré, ale že můžeme jít hned s ním do jisté restaurace, kde právě zemřela hostinskému žena. Ten je nad tím tak zoufalý, že nemá ani myšlenky, aby pivo kazil. Celé město že tam dneska bude.

Taková rada jest na cestách neocenitelná.

Můj přítel Gardowski roztál v té maloměstské hospodě ještě víc. Domluvili jsme se, že jednou jsem ho chtěl v Praze dát vyloučit z jedné pivnice. On si pak vzpomněl, jak mě tenkrát chtěl uhodit sklenicí. Objevilo se též, že zná přítele Billa z novin a dokonce že se s ním kdysi přel u Brejšky kvůli nějaké planetě. V družném rozhovoru setrvali jsme až daleko přes půlnoc, když náhle přítel Gardowski počal podivně hovořit o tom, že zapomněl vzkázat domů, že přijdeme, takže není nic připraveno. Ostatně to nevadí, zde mají též pokoje pro cizince v prvním patře a pak bude lepší, když vše se předem připraví. Kromě toho jeho manželka již asi spí, poněvadž jí celý den nebylo zrovna příliš dobře.

V jednu hodinu vzpomněl si, že je to velmi dobré, že jsme nešli s ním, poněvadž by se asi babička lekla.

„Babička, která dnes přijela,“ řekl jsem znalecky.

„Jak to víš, hochu?“ tázal se beze všeho uzardění.

„Poněvadž to tak bývá zvykem. Obyčejně přijedou staří rodičové najednou.“

„To máš pravdu,“ pravil, „dědeček také přijel, ale to nevadí, zítra mne navštívíte. Můžete u mne pobýt. Tetičku už někam uložíme, až přijede zítra.“

„Tak ji někam uložíme,“ řekl chladnokrevně přítel Bill, „já mám rád takové staré tetičky, vždycky přijely, když jsme k nám někoho zvali.“

Ve dvě hodiny v noci ujistil nás přítel Gardowski o svém upřímném přátelství a podotkl, že zítra se bude u nich malovat.

Pravil jsem, že to nic nedělá, že se rád na to dívám.

V půl třetí blábolil něco o strýci, který přijel předevčírem a očividně se zaplítal do nějakého nemožného příbuzenstva.

Řekli jsme mu, že to asi nejsou jeho žádní příbuzní, že upadl do ruky podvodníkům, aby je bez milosrdenství vyhodil.

Dušoval se, že to udělá.

Pak se s námi rozloučil tak srdečně, že byli ostatní hosté neobyčejně dojati. Za stálého objímání a líbání vlekl nás ku dveřím, přičemž křičel, že zítra se na nás těší.

Ještě z ulice znělo k nám: „Až se probudíte, ať jste hned u mne, hoši, já mám z vás radost.“

Když jsme se probudili, šli jsme tedy k němu. Bydlel hned vedle restaurace, kde jsme spali na lavicích, poněvadž se ukázalo, že přítel Gardowski ve svém nadšení nad shledáním se starými známými si vymyslil, bona fide, ony pokoje pro cizince v prvém patře. Trochu jsme se sami styděli, že jsme si nevšimli v noci, či spíše nerozeznali, že dům je jen přízemní.

Přišla nám otevřít sama paní profesorová.

Představili jsme se a hrnuli se dál, že nás Frantík pozval.

Energicky nám zastoupila dvéře. „Můj muž nic o vás neříkal, já vás neznám, pánové. Muž šel ráno do města.“ Prohlásila též, že neví, kdy se vrátí. Asi až po obědě.

Z pokoje vedle ozvalo se známé zakašláni přítele Gardowského. Podívali jsme se tím směrem.

„To tam spí pes,“ pravila zaraženě paní profesorová.

„Včera nám o něm přítel Gardowski vyprávěl. Z toho letošního léta oba dva dostali rýmu, milostivá paní, nic snazšího nad to,“ řekl jsem, „a kdypak se vrátí pan manžel určitě?“

„Jak říkal, až asi po obědě. Zůstanete zde v městě, nebo pojedete vlakem před jedenáctou hodinou teď dopoledne?“

„Co vás napadá, milostivá paní, my se zde zdržíme týden, jak jsme slíbili vašemu panu manželi.“

Bylo vidět, že paní profesorová zbledla. Otevřela pěkná svá ústa, aby nalapala vzduch a po delším váhání se nás optala, kde budeme v poledne na oběd. Když jsme řekli, že vedle v restauraci, řekla, že tam pošle jednoho z hochů, kdyby se vrátil zatím manžel domů.

Oba dva hoši přítele Gardowského, z kterých jsme měli mít dle jeho tvrzení sami radost, dívali se na nás strašně nepřátelsky.

Za takových okolností jest nejlepší nedat na sobě znát žádného nemilého překvapení nebo toho, že člověk nevěří tomu všemu. Klidně jsme řekli, že budeme očekávat vzkaz, kdy máme přijít.

Pohladili jsme ještě oba hochy po hlavě, přičemž se zatvářili, jako kdyby nás chtěli kousnout.

Paní profesorová, když jsme vycházeli ze dveří, byla již uklidněna, abych jí to zkazil, vrátil jsem se a řekl, že nám sice její manžel sliboval pokoj za ložnicí, ale že můžeme spát i v kuchyni.

Když jsme scházeli ze schodů, slyšeli jsme za dveřmi bytu pana profesora pláč jeho ženy. Takový kňouravý, trhaný pláč, jako když žena pláče ze vzteku.

Za záclonou okna v prvním patře z bytu našeho přítele zjevil se nám jeho skřipec a za skřipcem dvě uděšené oči našeho milého přítele. Tak se dívaly úzkostlivě oči křesťanských pacholat, když se na ně dobývali bašibozukové za dob velkých masakrů proti ráji.

Ubožák byl naivní jako pštros. Za nějaký čas, když jsme seděli vedle v restauraci, objevil se u našeho stolu plavovlasý hošík, jeden ze vzácných exemplářů našeho přítele Gardowského. Připlížil se k nám a zcela drze postavil se před nás a řekl suše: „Tatínek dá vzkazovat, že odjel do Prahy.“

Po těch slovech chtěl utéct. Chytli jsme ho ve výčepu a přivlekli nazpátek do místnosti. Bránil se a pak vida nezbytí díval se kolem sebe urputně.

„Hochu,“ pravil přítel Bill, „teď ti budeme trhat nehty, nepovíš-li pravdu. My víme všechno.“

„Tatínek jel do Prahy.“

Dali jsme mu takzvané rukavice, přičemž zaťal zuby a zamumlal: „Tatínek jel do Prahy!“

Přítel Bill zkusil to tedy jinak. Ukázal mu korunu v samých drobných a řekl: „Toto bude všechno tvoje, když řekneš, co dělá tatínek.“

Chvíli duše mladého Gardowského kolísala v rozpacích. Nakonec zradil otce a hnal se po mamonu. „Tatínek je doma a spí,“ pravil tiše a dal se do pláče. (Zajímavý moment psychologický. Dal se do pláče, když jsme mu tu korunu nedali.) Pak nám ještě sdělil, že se jmenuje Karlíček. „Karlíček chce tu korunu. Tatínek beztoho o vás povídal, když přišel v noci, že jste lumpové.“

To byla slova toho nevinného dítěte.

Propustili jsme ho a on jako Jidáš nešel domů, ale šel k řece. Sebrali jsme se a šli jsme k příteli Gardowskému.

Paní profesorová uvítala nás tak chladně a vítězoslavně, že bylo vidět, jak se těší nad tou dobrou výmluvou.

„Milostivá paní,“ pravil jsem, „přišli jsme se přesvědčit, zdali váš pan manžel skutečně odjel do Prahy.“

„Odjel hned dopoledne.“

„V tom případě, milostivá paní, vás váš pan manžel klame, on spí zde v bytě a vy o tom nevíte.“

Zbledla a řekla: „Prosím vás, kdo vám vyprávěl ten nesmysl?“

„Jeden váš synáček.“

Počala koktat, že on asi myslil, že Karlíček spí, Karlíček opravdu spí.

„Milostivá paní, pak jest to opět omyl. Nám to prozradil všechno sám váš Karlíček před chvilkou.“

Sotva jsem to dořekl, rozlétly se dveře pokoje a náš přítel Gardowski vletěl do předsíně: „I ten uličník!“ Vrhl se k nám a řekl k ženě: „Tak jsme to prohráli, vzdáváme se, pojďte, hoši, dál. Přines nám, Dórinko, láhev vína.“

A jako na omluvu počal nám vykládat, že ho jednou k sobě pozval do Plzně jeden redaktor a když k němu přišel, že se tvářil chladně a že řekl, jak teď má mnoho práce a že se uvidí spolu na obědě na Staré poště. Tam čekal na něho tři hodiny marně a když pak přišel do redakce, řekli mu, že pan redaktor odjel na výstavu do Lipska.

„No vidíte, takovou pitomost mně dal vzkázat,“ povzdechl přítel Gardowski a šel k oknu. A na mou duši, když se k nám otočil, v jeho očích uviděli jsme slzy, slzy bezradnosti, zoufalství a možná i sebepoznání.

   


 

O vhodných názvech

Vymýšleti si názvy patří k nejzajímavějším a nejtěžším problémům. Nemluvím o názvech literárních i vědeckých prací. To je věc úplně lehká. Jestli si odmyslíme názvy sbírek veršů, kde je třeba obecenstvo podráždit a udržet v napětí, aby se verše kupovaly. Záleží čistě, jak se toho člověk chopí. Název Koniklec nemůže mít takového úspěchu jako Zde by měl kvést koniklec, v čemž obecenstvo vidí podivuhodné kouzlo, na které hřešil i Machar ve svém případě s růžemi.

Věda nezná takové životní kresby a nestará se zvýšit zájem. Když někdo napíše základy fyziky, dá prostě tomu název Úvod do fyziky a nepíše a nevymýšlí si senzační název Odkrytí záhad zákonů přírodních. Geograf napíše zeměpis a dá také stručný a výstižný název Zeměpis a nepíše O horách, řekách, národech a městech. Jediný poetický název viděl jsem na knize jednoho psychiatra: O idiotech a lidech nápadných.

Řekl jsem, že je věc velmi lehká vymýšlet si názvy ke knihám. Jestli si vezmete katalog v knihovně, tak uvidíte, že v té záplavě literatury opakuje se třebas jeden název u sta autorů. Nejčastěji se vyskytuje: Rodné lány, Letní bouře, Nová píseň, Pozdní květ, Přeludy, Mezi životem a smrtí, Její hřích a jiné pěkné věci.

Autoři nedají si práci, aby vhodně nazvali svou práci. Když už nic si nemůže vymyslit, napíše Hrst novel nebo Dva tucty povídek, třebas by do těch dvou tuctů scházelo jich pět.

Mně samotnému se stala jednou nehoda, že jedné povídce, jejíž děj se odehrával na Královských Vinohradech, dal jsem ze zoufalství, když už jsem si na nic jiného nemohl vzpomenout, název Život v Indii.

V literatuře se však takové věci odpouštějí, neboť i sebepitomější název nadchne někoho, který není ještě úplně zkažen. Název vžije se mu v duši a obetká ji svým psychologickým kouzlem.

Jinak názvy knih, povídek nejsou obyčejně ničím jiným, než prostým konstatováním obsahu. Angličan Sterton napsal dvoudílný román a dal mu název Hloupost a čtenář se nezklame. Francouz La Bruche vydal román Nic a opravdu to není nic.

Mám velice rád ty stručné a užitečné názvy. Autoři výše zmínění jsou velkomyslní ku čtenářské obci a varují: „Tu Hloupost si nekupujte.“

Zajímavější problém a také těžší je dát název časopisům nebo žurnálům. Předpokládá se, že název musí být ohlasem vnitřní hodnoty a směru.

Nebýt toho přijatého pravidla, rostly by časopisy a žurnály jako houby po dešti.

Znal jsem jednoho pána, který říkal: „Rád bych vydával umělecký měsíčník, ale nemám názvu.“

Jiný se mně svěřil, že chce vydávat politický týdeník, ale že to bez názvu nepůjde. Obyčejně si takový nešťastník vymyslí takový název, který už existuje.

Je-li to politický časopis, tak to musí být buď Pokrok, nebo Stráž, nebo Nezávislost.

Literární nebo umělecký musí mít název Vinice, Přerod, Slunečnice, Brázda, Orání, Země, jako by to vydávali jenom agrárníci.

Se sborníky je ještě větší potíž. Jednou mne jeden nakladatel prosil, abych si vymyslil přiléhavý název na sborník. V názvu dle jeho přání mělo být „mnoho životního a živelního a naplněno dechem života“. Dopadlo to nakonec tak jako s Topičovým sborníkem. Napřed jméno nakladatele a potom sborník.

Všechno to ale není nic proti tomu, vymýšlet si názvy pro nově založené podniky obchodní a průmyslové a názvy pro předměty, novinky, které se mají objevit v obchodě a překvapit veřejnost.

Zde jest třeba vložit v název mnohem více svěží životnosti kresby, aby předmět, který se nabízí, nezapomenutelně se vedral do mysli obecenstva. Název musí být barvitý a porážející. On musí hypnotizovat. A když čte čtenář inzerát: „Pili jste...“, tu to, co je vytečkováno, musí být tak význačné a přesvědčivé, že čtenář musí se toho napít tak důkladně, až uvidí myši a až ho rodina musí dopravit do ústavu pro léčení alkoholiků.

Název musí být zrcadlem a živým otiskem předmětu, který nabízíte na prodej ve svých inzerátech. Jestli čtete: „V žádné domácnosti nesmí scházet parní mlátička“ (název), musí být ten název tak přitažlivý, že si parní mlátičku musíte opatřit, i kdybyste měl vyloupit banku a probourat celý dům, abyste ji dostal do svého bytu v třetím poschodí.

Četl jsem v novinách tento inzerát:

VELKOU ODMĚNU vyplatím tomu, kdo připadne na vhodný název pro předmět, nepostradatelný v každé rodině. K doptání v hotelu Štěpán, pokoj č 12, mezi 10- 11 hod

Šel jsem tam. Přivítal mne pán dobráckého vzezření a inteligentní tváře. „Mě velice těší,“ řekl, „že jste přijel. Obával jsem se, že asi nikdo nepřijde. Račte se posadit a zapalte si doutník. Jaké víno pijete? Máte radši muškát nebo moselské?“

Odpověděl jsem, že obojí mám rád a že dám přednost tomu, co on si objedná. Objednal tedy z jemnocitu pro sebe muškát a pro mne mosel. A zatímco jsme každý pil svou láhev, prohlásil, že vynašel dětský kočárek, který má tu vlastnost, že se dá přenášet z místa na místo a spadne-li do vody, že samočinně promění se v lodičku. Jest neobyčejně lehký a stisknutím páky okamžitě promění se v houpací židli. Vynikající jeho vlastností je též, že překocen může sloužit jako psací stůl. Ve své továrně vyrobil již osm set takových dětských kočárků a nyní jde mu o to, aby byl jeho vynález pokřtěn. Sám si již vymyslel název Dětivoz, ale to se mu nezamlouvá.

Mráz mně přeletěl po zádech uvědomiv si, že jsem sám a sám s tím pánem v pokoji.

Ten však pokračoval: „Přemýšlel jsem již přes celý týden o tom názvu, nespal jsem kolik nocí a na nic jiného jsem nepřišel, než na ten proklatý název Dětivoz. Pronásleduje mne dnem i nocí. Z každého kouta slyším to slovo. I vy mně říkáte Dětivoz, Dětivoz. Proč se mně vysmíváte, vidím vás ponejprv. Nebo nevěříte tomu, že se dá proměnit můj dětský kočárek v lodičku? Zde jsou výkresy.“

Omráčil jsem ho pěstí do spánku a odešel spěšně z čísla 12. Neoznámil jsem nikde ničeho, ať si s ním v hotelu dělají, co chtí.

Méně tragickým byl případ s panem Vačlenou, který chodil do kavárny Březinky. Ten hrál se mnou partii kulečníku, pak mne odvedl k svému stolku a svěřil se mně. Jeho zeť je čalouník a vynašel třídílnou matraci, která se dá pohodlně skládat a dělá postel úplně zbytečnou. Potřebuje název pro svou matraci, aby ji mohl hodit na trh. Jest velmi levná a trvanlivá. Prosil ho, aby našel někoho, kdo by mu vhodný název vymyslil, něco pointovaného. A tu si vzpomněl na mne, poněvadž píši povídky. Když mohu si vymyslit celou povídku, takový název, jedno slovo, že mně nedá žádného přemýšlení. Zadarmo to zeť nebude chtít a určitě mně pošle svou třídílnou matraci. „Nu tak jak myslíte, že se má jmenovat?“

Odpověděl jsem, že mne ta důvěra velice těší, ale že takové názvy se nemohou sypat z rukávu, že musí být zrcadlem předmětu. Nesmí být prostý, ale ohromující, k čemuž mně musí popřát času.

„Tedy zítra?“ řekl.“

„Ano.“

„Už máte ten název?“ otázal se mne druhého dne, číhaje v kavárně na můj vstup.

„Přijel mně včera večer bratr,“ omluvil jsem se, „a musel jsem s ním jít do divadla na operu a to mně celý večer zkazilo. Zítra vám určitě fen název přinesu.“

„Nu, jak se bude jmenovat?“ mučil mne druhého dne.

„Ještě nevím, poněvadž vymyslet si nazvání věci, které jsem neviděl, připadá mi strašně neseriózním.“

„Dobře,“ řekl, „zítra máte matraci v bytě.“

Mohu říci, že se mně na matraci velmi dobře spalo a že je opravdu trvanlivá a levná. Panu Vačlenovi, poněvadž jsem od té doby přestal chodit do Březinky, jsem dopsal, že jsem se rozhodl pro název, který není křiklavý, ale přiléhá úplně k předmětu. Odporučuji název Třídílná matrace.

Pan Vačlena od té doby rozšiřuje o mně, že nejsem , žádný spisovatel, ale blbec a podvodník.

Během doby jsem dostal mnoho nabídek, abych si vymyslil různé názvy pro nejrůznější podniky a předměty, které mne připravily často o klid.

Jeden si přál, abych si vymyslil pojmenování pro českou jíšku, kterou začal vyrábět ve velkém. Jeden továrník cukrářských strojů přál si, abych mu pokřtil kapesní stroj na zmrzlinu.

Továrna na sudy objednala si u mne název na ležácké sudy stohektolitrové.

Jeden pěstitel husí přál si mít název pro peří do výbav pro nevěsty.

Společnost pro zařizování kanceláře přála si, abych společnosti dal jméno, ve kterém by převládala myšlenka, že registrace je duší podniku.

Jeden pekař chtěl, abych mu pokřtil jeho rohlíčky plněné marmeládou.

Akciová společnost pro stavbu kruhových cihelen přála si mít populární pojmenování, aby se všude o ničem jiném nemluvilo, než o jejích kruhových cihelnách.

Měl jsem si též lámat hlavu, jaký název by byl nejvhodnější pro úsporné vložky do kamen.

Ze všech těch názvů, které jsem navrhoval, akceptoval jediný jenom továrník cukrářských strojů. Pokřtil jsem jeho kapesní stroj na zmrzlinu jménem Emil. On se totiž též jmenoval Emil a měl z toho náramnou radost, jak jsem mohl připadnout na tak výborný název.

Nebyly akceptovány Zápražka, Sudolež, Výbavopeří, Registrduš, Mašmelpek.

O kruhovou cihelnu a o úsporné vložky do kamen jsem se vůbec nepokusil.

Úsudky všech firem kromě Emila ztotožňují se s názorem pana Vačleny o mně. Žádný spisovatel, jenom blbec.

Byl však jeden případ, kdy jsem se mohl rehabilitovat. Jednoho dne přiběhl za mnou do kavárny přítel Opočenský a řekl: „Přijď dnes večer do Kopmanky, bude tam jeden pán ze správní rady nového pivovaru v Plzni. Hledají název pro své pivo, aby to konkurovalo plzeňskému Prazdroji. Byl právě v Máji, ale tam si nikdo nemohl na nic vzpomenout. Vypravoval mi svá utrpení. V celé Plzni nenašel se ani jeden člověk, který by si na něco vzpomněl. Jedinou záchranou je Praha a neúspěch v Máji ho úplně zdrtil. Vypadá tak, jako by pomýšlel na sebevraždu a proto jsem ho pozval do Kopmanky.“

Člen správní rady měl opravdu vzezření, jako by pomýšlel na sebevraždu. Vyprávěl i o Plzni, i o Máji a dodal, že je v Praze již druhý den, že se dostal kvůli tomu názvu i do konfliktu s policií. V jedné vinárně totiž seznámil se s nějakým mladým mužem, kterému se svěřil. Mladý muž prohlásil, že on mívá dobré nápady, ale že k tomu potřebuje náladu. Bez nálady že je vůl. „Pojil jsem ho, pojil,“ vzdychl člen správní rady, „když vypil deset čtvrtek vína, vykřikl: ‚Už to mám! Váš pivovar stojí v Plzenci u Plzně. Jestli je v Plzni plzeňské pivo, dejte vašemu název »plzenecké«‘. A tu jsem ho, pánové, začal škrtit. Zavolali strážníka a konflikt byl hotov.“

Seděli jsme dlouho do noci. Všichni si vymýšleli, ale nic nevymyslili a jeden po druhém se vytrácel. Nakonec zůstal jsem sám s členem správní rady.

A nevěříte, že jsou takové okamžiky, kdy najednou si vzpomenete na něco tak přiléhavého, že kdybyste dřív, přemýšleli, jak chtěli, po tisíciletí, nikdy byste na to nepřišli a najednou to přijde samo.

Název přišel. Dostavil se znenadání. Můj společník dřímal v plné rezignaci. Vzbudil jsem ho.

„Název pro vaše pivo už mám,“ řekl jsem, vyslovuje ponejprv něco tak dokonalého, co by zlomilo vaz plzeňskému Prazdroji a učinilo pivo nového pivovaru známým po celém světě.

Obličej delegáta správní rady se rozjasnil.

„To je myšlenka,“ řekl vyskakuje ze židle, „to udeří jako hrom. Rozbijeme jim jejich pivo napadrť a naše pivo se pořítí jako lavina světem.“

Řekl ještě více takových zajímavých obrazů, ale nejlepší kritikou zůstalo přece jen jeho úsečné zvolání k nebožtíkovi Sochůrkovi: „Pane restauratér, máte snad náhodou jízdní řád?“

„Jedeme rychlíkem v 6.20 do Plzně,“ a obrátil se ke mně, když se přelistoval v jízdním řádu, „vy jste, pane, génius. Plzeň si nemohla nic vymyslit, Máj stejně tak, Praha otupěla, až konečně přišel jste vy na to ve dvě hodiny v noci. Jedeme do Plzně.“

Dle všeho hrával kdysi v kroužku ochotníků, poněvadž s velkým patosem prohlásil, platě za nás útratu: „Mé poslání skončeno, čestně se vracím domů.“

„Se štítem, kamaráde, se štítem,“ řekl pomáhaje mně do svrchníku, „věříte, že jsem byl již celý zoufalý. Vy nevíte o tom, že jsme již před čtvrtrokem vypsali cenu na nejlepší pojmenování a že jsme dostali za tu celou dobu jen jeden dopis od nějakého učitele na penzi, který nám psal, že nejlepší odpovědí na název plzeňský Prazdroj je plzeňské Prapivo. Ten muž končil svůj dopis tím, abychom mu vypsanou cenu poslali ihned po obdržení dopisu, jinak že postoupí celou záležitost advokátovi. Naproti tomu vaše pojmenování. To je průlom do světa.“

Objednali jsme si drožku, s kterou jsme jezdili až do šesti hodin po různých nočních zábavních místnostech. Po celé cestě můj společník nic jiného nedělal, než jen horoval pro název. Nadšení zářilo z každé jeho věty, a když jsme již seděli v rychlíku, představoval mě neznámému pánovi, kterého sám neznal: „S tímto pánem nebál bych se stavět babylónskou věž!“

Dal jsem si také záležet na tom, abych ho v jeho domněnce utvrdil a když jsme se blížili k Plzni, vsugeroval jsem mu, že Hradčany a Petřín jsou dvě pojmenování, která jsem já také vynašel.

To již podřimoval a jen pobručoval: „To já vím dobře, já už o tom slyšel.“

V Plzni jsme se v nádražní restauraci zotavili malou přesnídávkou a jeli přímo fiakrem do nového pivovaru do kanceláře správní rady, kde ihned poslali za panem předsedou.

Když se dostavil, řekl k němu můj společník vítězoslavně: „Máme název, nádherné pojmenování, něco takového, co zde ještě nebylo. Název, který zatlačí do pozadí plzeňský Prazdroj, pojmenování, které dojde nejvřelejšího povšimnutí a umístění.“

Můj společník se rozplýval: „Tento pán je spisovatel, znamenitý spisovatel pan, pan..., pardon, já zapomněl, jak se račte jmenovat?... Nu vidíte, takové lehké jméno, ale když člověk celou noc nespí a k ránu jede vlakem... Pane předsedo, ten název vymyslil pan spisovatel. Máj si nemohl nic vymyslit, Praha mlčela nebo si vymýšlela různé nesmysly, až tento pán na to přišel. Je to báječný název.“

„Nu tak mně řekněte, jaký název?“ vybídl pan předseda mého společníka.

Místo odpovědi zatvářil se člen správní rady rozpačitě a obraceje se na mne řekl: „Nu jaký název jste tomu dal? Já jsem... já jsem ho zapomněl.“

Stál jsem jako přimrazen. Stalo se mně to, co se může stát každému. Ať jsem přemýšlel, jak chtěl, nemohl jsem si živou mocí vzpomenout. Chápal jsem situaci člověka, který zapomene, jak se jmenuje, kde bydlí a kdy se narodil.

Jako ten zůstal jsem státi před panem předsedou s otevřenou hubou...

„Vy si vzpomenete,“ řekl pan předseda, „přijďte odpůldne.“

Správní rada, který mne přivezl z Prahy, odvedl mne zdrceně do svého bytu, kde mne uložil na pohovku, abych se vyspal.

K obědu mne probudili. Situace byla táž jako v kanceláři správní rady, při panu přednostovi. Nezlepšila se ani k večeru, ani ráno. Myslili, že to je vlivem alkoholu a dávali mně pít poděbradskou minerální vodu.

Byl jsem tam týden a nevzpomněl jsem si na nic.

Ráno sedmého dne jsem jim utekl oknem přes zahradu a šel jsem pěšky do Prahy, poněvadž mou tobolku zavřel pan správní rada do pokladny, aby mně přeřízl odstup na Prahu po dráze, doufaje, že si přece vzpomenu na svůj fenomenální název.

Vymýšlet si názvy patří k nejzajímavějším a nejtěžším problémům...

    


 

O vyzvědačích

Případ dvou štábních rakouských důstojníků ve Vídni, který nedávno rozrušil veřejnost a poučil vojenské kruhy, že nelze důvěřovat svým nejbližším, jest jedním článkem z dlouhého řetězu zjevů, které nazýváme vyzvědačstvím.

Otcem moderního vyzvědačství jest překotné zbrojení na všech stranách. Jeden stát snaží se druhý překonat a stačí jen podívat se na mapu Německa a Francie a pozorovati Vogézy. Na obou stranách hranic nalézá se tolik pevností a pevnůstek, že zdá se být takřka nemožným, aby vojsko jednoho státu mohlo vniknouti přes ty překážky do středu cizí země.

To jsou tedy obranná místa, vyznačená na mapě. Ale co jich vyznačeno není. Tak například v Bavořích podél Dunaje na mapě vyznačena pevnost Ingolstadt. Ta jest obrácena proti Rakousku, které má údolím Dunaje pohodlnou vojenskou cestu do vnitra Bavor. Od Ingolstadtu až po Pasov táhne se však síť neviditelných pevnůstek, vykopaných v zemi a opatřených nejmodernější pevnostní výzbrojí.

Není divu, že toto tajnůstkářství vyžaduje každým rokem nových a nových procesů u soudů v dotyčných státech, které vyzrazením těchto tajemství cítí se býti poškozeny.

Tak například byla nucena Itálie změnit polohu svých pevnůstek v okolí Gardského jezera, poněvadž seznala, že soused vyznačil je již na mapách svého generálního štábu.

Německo bylo nuceno předělat roku 1899 všechny své mobilizační plány, poněvadž byly jemu ukradeny a předány Francii, která zaslala jich kopii na základě spojenecké smlouvy Rusku.

Ve Francii měli podobnou aféru o sedm let dříve. Desátník Colour prodal německému obchodníkovi Schranflächovi v Paříži model rychlopalné pušky francouzské armády. Schranfläch kupoval takto jen starožitnosti a měl známosti v nejvyšších kruzích francouzské společnosti. Tento nevzhledný starší pán, stále zamračený, který žil v Paříži již po patnácte let, nebyl však jen obchodníkem se starožitnostmi. Byl to major německého generálního štábu Dreher z Winzendorfu, který odcestoval s modelem strojní francouzské pušky do Německa. Jest ve všeobecné známosti, že o rok později propukla pak ve Francii aféra Dreyfusova, francouzského setníka, obviněného z vlastizrady prozrazením vojenských tajemství republiky Německu. Přitížilo mu a přispělo k jeho odsouzení, ačkoliv přímých důkazů nebylo, že k němu docházel onen pověstný obchodník starožitnostmi Schranfläch-Dreher.

Téhož roku francouzská vláda vydala přísný zákon proti vyzvědačům a současně v Německu a v jiných státech byly zostřeny tresty špiónů a zavedeny i vysoké pokuty, v případě nedobytnosti proměňované ihned ve vězení. Právnicky všechny státy považují vyzvědačství v čase míru za velezradu, za času války za zradu vojenskou. Zákoník rozeznává vyzvědačství v pravém slova smyslu a prozrazení vojenských tajemství. Vyzvědačství je, když někdo zmocní se nezákonně všeho, což uchovat v tajnosti je v zájmu obrany země. Trest na to jest tři roky vězení, nebo tříletá vazba na pevnosti. I pokus se trestá. V Německu vyměřena jest dále pokuta do výše 5000 marek. To jest tedy ten případ, kdyby někdo, jsa cizím příslušníkem, například v úmyslu, aby zájem státu poškodil, fotografoval pevnosti, zmocnil se vojenských map nějakým lstivým předstíráním a podobně. Je-li však státním občanem té země, jest to prozrazení vojenských tajemství, trestá se to žalářem do deseti let a v Německu k tomu ještě pokutou do výše 10 000 marek. Jinak jest tomu za času války. Tu podezřelí z vyzvědačství jsou na místě souzeni vojenským soudem. Buď jsou shledáni nevinnými a propuštěni na svobodu, nebo odsouzeni k smrti. Nějakého mírnějšího trestu není. Rozsudek musí být potvrzen místním velitelem a poprava ihned vykonána.

Že se přihodí tak mnoho justičních vražd, je jisto. V dobách, kdy rozlítí se válečná lítice, život jednotlivce nemá u vojenských pánů žádné ceny.

Svědčí o tom tragédie mladé Francouzky Rexevellové, která žila za vypuknutí války francouzsko-německé v jednom městě v Bádensku, kde živila se vyučováním franštiny. Jednoho dne byla zatčena, poněvadž chtěla svému snoubenci, francouzskému důstojníku, který byl internován v Mohuči jako válečný zajatec, doručit psaní. Postavena byla před válečný soud, obviněna z vyzvědačství, chtíc prý se dorozumět s nepřítelem vlasti. Odsouzena byla k smrti, darmo se odvolávajíc na nevinný obsah svého psaní. Bohužel se psaní během líčení nevysvětlitelnou náhodou ztratilo.

Za dvě hodiny po vynesení rozsudku byla oběšena na nádvoří kasáren.

Kolik takových nevinných lidí padlo za oběť přísloví, že strach má velké oči, neboť v čem záleží obava před vyzvědači, než jedině v tom velkém strachu o vojenská tajemství.

Má-li některý stát pušku, jejíž projektil je s to zastřelit o dva lidi více než výstřel z ručnice jiného státu, všechny ostatní státy snaží se získat ona tajemství. Pak jest v tom též hojně romantiky. Vyzvědačství jest takovým moderním romantismem, za války ovšem spojeným s tragédií. A řekl-li jeden filosof, že tragédie má jen jednu rozlohu a to výškovou, zdá se, že by mínil v tomto případě šibenici.

Jinak každý stát v čase míru organizuje svou vyzvědačskou službu co nejdokonaleji.

Německo proto si nic nechce začít s Ruskem, poněvadž ví, že Rusko má všechny plány pevností německých.

A když před několika léty v Německu tisk volal po válce s Ruskem a nazval to „velkým okamžikem“, tu ten veliký okamžik přinesl překvapující poznání vrchnímu vojenskému štábu, že se jim ztratily všechny důležité vojenské plány. To byl okamžik, o kterém mluvilo se ve Francii, že ho republika propásla.

Státy tedy vyzvědačství přísně trestají, ale mají samy své vyzvědačské agentury, aby dokumentována byla ona velká neupřímnost, s jakou vůči sobě postupují.

Osvětluje to případ Anglie a Německa. Německý říšský kancléř mluví o upřímném přátelství, které pojí Německo s Anglií. Anglický státní kancléř mluví současně o neobyčejně přátelském poměru mezi Anglií a Německem.

A zatímco se řeči jejich rozebírají v novinách, konají se tyto soudy. V Anglii odsouzen současně takřka s řečí jejího státního sekretáře v Portsmouthu říšský Němec Klegner pro vyzvědačství na dva roky a za týden odsoudili v Berlíně Angličana Tapstera na tři roky pro vyzvědačství. Tapster přijel do Berlína, zařídil si jakousi inzertní kancelář a byl důstojníkem anglického námořního loďstva. Klegner byl pak kresličem v mapírovacím oddělení ministerstva vojenství v Berlíně.

O vyzvědačích říká se, že vždy utráceli nad své poměry. Není to tak skvělé. Ony tajné fondy pro vyzvědačské účely ztrácejí se do kapes jiných lidí než těch, kteří vlastně vykonávají řemeslo. Jejich odměny nejsou nijak skvělé, vzhledem k okolnostem, co je čeká, budou-li chyceni a prozrazeni. A tak snaží se nebýt svému okolí nápadnými.

Před náhlým vypuknutím války rusko-japonské panoval mezi Japonci a Rusy poměr zcela přátelský. Ruští důstojníci chodili se holit k japonským holičům a vypravovali o svém vojsku a různých tajnostech vojenských.

„A co takový žlutý strýček Japončík, copak ten tomu rozumí,“ povídali si. A malí žlutí Japončíci vesele se usmívali a prodávali různé drobnůstky po různých garnizonách ve východních asijských državách ruského cárstva v Mandžurii.

A vypukla válka. Jak se divil jeden zajatý ruský důstojník z jedné pevnůstky portarthurské, když odevzdávaje svou šavli vítěznému jenerálovi japonskému, poznal v něm dobromyslného holiče, který jeho a kolegy po dva roky holil v samotné pevnosti.

U nás byly nedávno zatčeny dvě jeptišky, které fotografovaly pevnůstky na rakouských hranicích u Ruska. Byli to dva mladí ruští důstojníci.

Ve Francii poslední dobou proskakovaly pověsti, že nad Vogézami nad pevnostmi francouzskými za nocí vznáší se tajemná vzducholoď.

Byl to zas říšský německý kancléř, který prohlásil to za pouhou fantazii.

A před několika dny našli ráno v Lunevillu ve Francii německou vojenskou vzducholoď Zeppelin 4, která tam byla nucena přistát následkem defektu motoru. Posádka byla zadržena. Byla to velká blamáž Německa. Nejedná se jen o to, že odkryto tak Francouzi tajemství vnitřní konstrukce německých válečných řiditelných vzducholodí, ale co měla válečná německá vzducholoď dělat nad Francií a nad Vogézami, jejichž pevnůstky jsou trnem v očích Němců?

Ostatně před válkou v roce 1866 severní Čechy hemžily se Prušáky, kteří nakupovali brambory. A byli to pruští štábní důstojníci!

   


 

O ufském lupiči hokynáři Bulakulinovi

 

Ob ufimskom razbojnike lavočnike Bulakuline

 

Jsou lupiči, kteří pracují sekerou či klackem. Hokynář Bulakulin keťasoval, a žádný lupič se nechoval ke svým obětem tak ironicky a výsměšně jako on.
Na trhu platíš za pud brambor šest rublů, ale u něho za libru rubl padesát. Díváš se s hrůzou na brambory a čekáš, že už už řekne své ženě: „Podívej se na něj, na pacholka, jako kdyby ho sžírala vášeň k bramborům.“
Ve svém krámě je úplný despota. Kupující je v jeho očích kus bláta; dívá se na vystrašené zákaznictvo v krámku a praví: „To je hrůza, párat se s tímhle dobytkem.“
A když večer počítá výdělek, všechny ty odrbané ruble, marky, pětky, kupóny a usmolené kerenky, o které obral dělný lid, vzdychá: „To je ale nevděčná práce, ach jo,“ a má přitom vzhled vraha idiota, který nechápe svůj zločin.
Avšak v krámku neberou jeho hrubosti konce.
„Neokouněj, když nekupuješ,“ říká stařence, která zkoprněla, když se dověděla, že chce za libru postního konopného oleje čtyřicet rublů. „Co hekáš, budeš snad rodit?“
„Copak jste neslyšeli,“ obrací se k zákazníkům, „že je teď v Moskvě libra za sto rublů?“
Všichni vědí, že ten tlustý lupič lže, ale jejich osud je v jeho rukou.
Ohromeni čekají, co ještě řekne. Stařenka se už pomalu vzpamatovává.
„Jen berte libru konopného oleje za čtyřicet rublů,“ je slyšet tichý hlas té pijavice, „nebo zítra bude za čtyřicet osm.“
„To je keťasování,“ řekl kdosi.
„Nevykládej, milánku. Jaképak keťasování? Jsou mrazy jaké Ufa nepamatuje, je občanská válka, a když budu chtít, zaplatíš za libru i dvaapadesát. My jsme obchodníci, nám po ničem nic není. Ty nám peníze, my tobě zboží.“
„Třicet rublů za libru dám,“ oznamuje kdosi ze zákazníků nesmělým hlasem, jako by se bál, že ho za to slovo povedou na popraviště.
„Nedělej vtipy,“ odpovídá kupec Bulakulin. „Třicet rublů za libru konopného oleje. Chceš mě snad zničit, udělat ze mne žebráka? Chceš, abych skočil do vody? Mám přece děti.“
Bulakulinova tvář dostává vyčerpaný, zoufalý výraz.
Zákazníci v krámě chápou, že je vše ztraceno, a platí za libru konopného oleje čtyřicet rublů.
„Zač je salám?“ ptá se další zákazník.
Hokynář dlouho mlčí a drbe se na zátylku. Před týdnem se salám prodával po třech rublech za libru. Ve středu po dvanácti, v sobotu po šestnácti, a dnes v pondělí…
Těžká otázka.
„Je to nejlepší salám,“ doporučuje směs koniny s moukou, „pravý krakovský, dvaadvacet rublů libra.“
Hokynář Bulakulin zase slyší slovo keťas a uraženým tónem pevně prohlašuje:
„Nechte si ty řeči a výklady, podívejte se po Ufě, jak to vypadá v jiných obchodech. Mám snad kvůli vám udělat bankrot?…“
Do úplné extáze upadal obyčejně hokynář Bulakulin, když se někdo ptal po zápalkách. Jeho první odpověď byla docela zarmucující.
„Můžete ze mne nadělat třísky, ale sirky nenajdete. Nevyplatí se to prodávat, cena je příliš vysoká. Sám jsem kupoval balíček za sto dvacet rublů.“
Ve skladu má schovány dvě bedny ještě z dob, kdy krabička stála kopějku.
„Jestli chcete,“ pokračuje vydřiduch, „nechám vám krabičku za dvanáct rublů.“
„Nechci, nepotřebuji.“
Hokynář Bulakulin hrozí pěstí: „Dobytku jeden nevděčný.“
Vyděšený ufský občan mechanicky vytahuje z kapsy dvanáct rublů, bere krabičku zápalek a šeptá: „Nezlobte se na mne, už vás nebudu dráždit,“ a vybíhá z krámu přesvědčen, že jen čirou náhodou nepřišel o život.
Nikdy v životě jsem se nebál, jen jednou. Bylo to v krámě u Bulakulina.
Ještě dnes mi při vzpomínce na tu příhodu běhá mráz po zádech.
Zašel jsem toho strašného dne do Bulakulinova hokynářství zeptat se, co stojí studená kotleta, kterou jsem viděl mezi sýrem a salámem.
„Dvacet rublů,“ řekl Bulakulin tak děsným hlasem, že se mi zježily vlasy na hlavě. V tom hlase bylo všechno: „Ruce vzhůru“ i rána klackem a sekerou.
Na víc se už nepamatuju. Ležím v lazaretu a lékaři říkají, že mám zánět mozkových blan…
Včera jsem se zeptal ošetřovatele, co se stalo s kupcem Bulakulinem.
Prý ho zastřelili pro keťasování. Prý tvrdošíjně mlčel a teprve před smrtí, když už stál u zdi, promluvil sám pro sebe: „A co když jsem prodal salám moc lacino? Kdybych ho byl schoval, možná že bych byl vydělal o dva tisíce víc…“


Přeložil Břetislav Štorek

   


 

Obcovací řeč

S ředitelem ústavu hluchoněmých panem Čtvrtečkou není teď vůbec řeči. A sice právě od té doby, co vyšlo nařízení o sčítání lidu, ve kterém se praví, že se nebude zjišťovati národnost, nýbrž obcovací řeč. Pan ředitel ve vinárně, kde se každodenně scházíme, již od té doby, co vyšlo toto nařízení, sedí zasmušen, hlavu opírá melancholicky o dlaň a místo aby vypravoval jako dříve nejpovedenější anekdoty, zatvrzele mlčí. A zeptati se ho někdo, co mu je, mávne jen melancholicky rukou a řekne tónem nešťastného člověka:

„Ach, pane, kdybyste měl tak strašlivé úřední starosti jako já...“

Rozumí se, že máme povinný respekt před úředním tajemstvím a neopovažujeme se ptát na detaily jeho starostí.

Až přede dvěma dny přišel a byl vesel, jako býval. Byl samý vtip, samá anekdota, zkrátka kdo ho znal pouze z poslední doby, nebyl by ho poznal jaktěživ. Bylo zřejmo, že jeho úřední starosti již minuly. Ale nemohl jsem přece odolat, abych se ho nezeptal:

„A co ty příšerné úřední starosti, na které jste si ještě před nedávném stěžoval?“

„Na mou duši, to bych vám byl zapomněl vypravovat,“ řekl pan ředitel. „Ale zkusil jsem s tím jako pes. Jak tedy víte. přinesly noviny ministerské sdělení, že se bude letos zase konat sčítání lidu nikterak podle národnosti, nýbrž podle obcovací řeči. Že prý to jedině odpovídá vídeňské vědeckosti. Jak víte, jsem ředitelem našeho ústavu teprve pět let a následkem toho nevím, jak ředitel přihlašovací listy vyplňoval. A určit obcovací řeč lidí, kteří vůbec žádné nemají, právě proto, že jsou hluchoněmí, není, jak mi přiznáte, lehko Dal jsem tedy napřed hledat v registratuře ústavu, najde-li se snad koncept, který můj předchůdce si připravil k vyplnění sčítacích archů před desíti lety. Hledalo se čtrnáct dní, ale nenalezlo se nic.“

„Ale vždyť přece hluchoněmí mají znaménkovou řeč,“ poznamenal jsem.

„Zajisté,“ přisvědčil pan ředitel vážně, „a měl jsem také v úmyslu v tom směru sčítací archy vyplnit. Ale pak mi připadlo, že vláda myslí podle všeho jazyky přirozené a ne uměle vymyšlené řeči. Došel jsem si tedy na místodržitelství a ohlásil jsem, že míním u chovanců ústavu zapsati obcovací řeč všech chovanců a chovanek slovy: Znaménková řeč hluchoněmých. Ale měli jste vidět, jak si na mne vyjeli: že prý mají s jazykovou otázkou dost potíží již teď, kdy máme v Čechách dvě řeči a já že jim chci zavádět ještě třetí. Jen taktak, že mne nevyhodili. Šel jsem domů jako zoufalec. Neudám-li žádnou jinou řeč nežli znaménkovou, budu trestán. A moji chovanci a chovanky žádné jiné nemají. Byl jsem blízek zoufalství. Konečně jsem přišel na myšlenku, že se jich každého zeptám, jaké obcovací řeči používají.

Zavolal jsem prvního chovance, dvanáctiletého chlapce, který přišel přede dvěma měsíci do ústavu a počal jsem s ním posunkovou řečí rozmlouvat.

‚Jakoupak máte řeč obcovací, milý příteli?‘

,Tu, kterou právě spolu mluvíme, znaménkovou.‘

,To vím, ale takový údaj slavné vládě pro úřední statistiku nemůže stačit. Vy musíte mít mimo této řeči ještě jinou obcovací řeč.‘

‚Jakpak mohu mít a udat takovou řeč, když nedovedu vůbec mluvit?‘

,Do toho slavné vládě nic není a mně také ne. Udejte mi svou obcovací řeč.‘

,Snad obcovací řeč svých rodičů?‘

,Ne, to mi naprosto nepostačí. Vaši rodiče jsou sami povinni udat svou obcovací řeč, ale vy zase svou.‘

,Přece nemohu mít jinou obcovací řeč než moji rodiče.‘

,Nesmysl. Stane-li se člověk budějovickým starostou nebo německým ministrem krajanem… někdy stačí i německé poslanectví… Zeptejte se pánů Taschka, Schreinera nebo Weidenhoffera!‘

,Chcete tedy, abych vám udal svou národnost?‘

,Člověče, co vás to napadá? Výnos vysoké vlády zakazuje sčítání dle národnosti, poněvadž to je veličina, která se nedá vědecky nepochybně zjistit. Vy musíte prohlásit, jakou máte obcovací řeč.‘

,A vy myslíte, že to se dá vědecky zjistit?‘

,Musí se to dát vědecky zjistit, poněvadž to slavná vláda poroučí.‘

,Tak si ji zjistěte, když žádnou nemám, a mne nechtě na pokoji!‘

Můžete sami posoudit, jak po tomto prvním výslechu mi bylo? Ale i pak mi přišla spasná myšlenka.

K čemupak mám si já lámat hlavu slavné vlády? Co si nadrobila, ať si sní! No ne? A tak jsem poslal na místodržitelství jménem ústavu žádost, aby mi dalo instrukci, jak si mám při vyplňování této prokleté rubriky počínat.“

„A co odpovědělo místodržitelství?“ tázal jsem se v opravdovém napětí.

„Co odpovědělo?“ opakoval pan řiditel Čtvrtečka ironicky. „Nic. Nevěděli si s tím rady zrovna tak jako já. Aspoň tak soudím z toho, že jsem na své otázky nedostal vůbec odpovědi. Když jsem pak byl před třemi dny na místodržitelství odpověď urgoval, řekli mi, že se ta otázka právě studuje a že nejdéle do tří měsíců dostanu vyřízení. Chápete tu byrokratickou rafinovanost? To bude v únoru a já musím vyplnit ty archy dne 31. prosince. Teď byla dobrá rada drahá.“

„Nu, a rozluštil jste tu otázku?“ tázal jsem se ze zvědavosti, všecek se chvěje.

„Myslím, že ano,“ odpověděl řiditel Čtvrtečka s onou skromností, která se nám tak líbí na mužích vynikajících.

„A jak,“ tázal jsem se zvědavě.

„Hádejte!“ odpověděl, „lamte si také trochu hlavu!“

Přiznám se bez mučení, že jsem neuhodl a tak jsem se nakonec musil poddat.

„Nu vidíte, je to náramně jednoduché. Pravé Kolumbovo vejce. Sčítací archy musíte vyplňovat přesně podle stavu, jaký byl dne 31. prosince 1910 o půlnoci, není-li pravda?“

„Zajisté.“

„Nuže tedy: tím je tato celá trapná záležitost vyřízena, Napíši podle pravdy: Dne 31. prosince 1910 o dvanácté hodině noční žádné obcovací řeči užívati nemohl, poněvadž - spal.“

   


 

Občan Antonín Němec, sociálně demokratický

 poslanec sedmého volebního okresu

 

Nazývají-li političtí protivníci dr. Soukupa dervišem strany sociálně demokratické v Čechách, mluví o občanu Němcovi jako o veleknězi z Práva lidu.

Veleknězi v každé církvi vyznačovali se a vyznačují oním objemným obalem tuku, jenž způsobuje, že jejich břicho vystupuje z roviny, která u většiny věřících jest beze všech pahorků v okolí žaludku.

Zlatý řetěz, který houpá se na kulatém bříšku redaktora Antonína Němce, zavdává opětně jeho politickým protivníkům podnět k různým útokům, zvláště když občan poslanec Němec kráčí v čele demonstrantů proti drahotě a jeho velké břicho se zlatým řetězem velebně se kývá vedle soudruha proletáře, držícího v hubených rukou standartu s nápisem „Umíráme hlady!“ A davy táhnou a poslanec Němec jako arcibiskup sevillský o velkých procesích proti hladu udílí kolkolem požehnání, volaje: „Hanba čumilům!“

Všeho toho využitkují političtí nepřátelé ku směšným nájezdům a srovnání občana Němce se sevillským arcibiskupem jest naprosto nešťastné. Kolegové občana Němce z redakce Práva lidu dobře vědí a jistě budou vždy opravovat podobné zprávy v ten smysl, že 1. arcibiskup sevillský nikdy nevolal „Hanba čumilům“, jako to činí občan Němec a 2. vytýkati někomu abnormalitu břicha, tedy tělesnou vadu, je nelidské, surové, nešlechetné, brutální, nedemokratické, ošklivé a ukrutné.

A mají úplně pravdu, neboť občan Antonín Němec získal si toto úctyhodné panděro v boji za zlepšení osudu proletariátu, jemu vyrostlo v dobách perzekuce českého dělníka, zmohutnělo mu právě v zápase o lepší životní podmínky soudruhů. Ono není normálním zjevem, naopak toto ztučnění může míti pro něho neblahé následky, poroste-li dále. A klepá-li si při svých ohnivých recích občan Němec na toto své břicho, volaje přitom: „Soudruzi, rosteme!“, jest se obávati, že pozbudou-li při příštích volbách sociální demokraté nějakých mandátů, splaskne potom i břicho občana Němce.

Muž tento jest obětí své strany. Když lékaři mu rozkáží, aby jel zhubeněti do Karlových Varů, nemůže tak učiniti bez schválení sekretariátu, poněvadž celý klub sociálně demokratických poslanců spatřuje v jeho břiše proroka úspěchů a rozmachu českoslovanské sociální demokracie. On jest sluncem lepší budoucnosti. Toto břicho jest Blaníkem českoslovanské sociální demokracie. Ono elektrizuje davy při řeči občana Němce a vy čekáte, že ta polokoule, vznášející se nad davy a houpající se při každém gestu řečníkově, praskne pojednou a že vyrazí z ní nové a nové batalióny, jež zdrtí velkokapitál.

Nikoli, občane Němče, my ti nezávidíme! My víme, co tě čeká. V tajném sezení sekretariátu strany sociálně demokratické, k němuž jsi z pochopitelných důvodů nebyl pozván, bylo usneseno, jakmile strana sociálně demokratická v Čechách bude upadati a bylo by podezření, že snad toto tvé zářící slunce dostává vrásky, což by na davy působilo velmi neblaze, že máš být zaživa vycpán, aby bylo toto břicho zachováno v původní velikosti. A budou tě voziti po voličských schůzích a do fonografu zachytí jednu z tvých voličských řečí, při nichž, ukazuje na své břicho, volal jsi své známé heslo: „Soudruzi, rosteme!“ A až nová hesla zastíní slávu tvého břicha, tohoto fetiše starých bojovníků, tu někde v muzeu budeš seděti na starých ročnících Práva lidu v zatmelené skleněné skříni s nápisem „Mumie občana Antonína Němce, šéfredaktora Práva lidu, vycpaného výkonným výborem strany sociálně demokratické na počátku minulého století v Praze v Myslíkově ulici“.

Ale v muzejním katalogu budou scházeti data o tvé činnosti a vše, co o tobě političtí nepřátelé tvrdili. A nikdo z pozdějšího potomstva nebude již věděti, jak jsi se oháněl Marxem, Liebknechtem a Lassallem, kteří se museli naroditi, abys vážil svých 115 kg. A nikoho nenapadne, že 5. května r. 1818 v Trieru, kdy narodil se Karel Marx, založil tvou celou kariéru a že veškerá tvá existence závisela na tom šťastném porodu z 5. května r. 1818...

   


Občanu Macharovi do památníku

Zejména poslední dobou časopisy jsou plny nejrozmanitějších protestů proti těm důstojníkům, kteří sloužíce v rakouské armádě přijati byli do vojska Československé republiky, kde provozují domněle i nedomněle stejné pitomosti, které prováděli ještě ve svazku c. k. rakouské armády.

Čas od času přinášejí noviny tragické zprávy o tom, že proťukávají vyzvědačské aféry, kombinované přejatými důstojníky z rakouské armády. Objevuje se přitom též ta zajímavá okolnost, že největší surovci, týrající za rakouského režimu naše vojáky, zaujímají o něco vyšší důstojnické hodnosti, nežli měli za starého Rakouska pod černožlutým praporem.

Po tom objevení bývají po hospodách nejzajímavější rozhovory. Objevuje se, že je toho vlastně ještě víc.

Jeden soused povídá: „Můj syn slouží na vojně u jednoho hejtmana, kterej, když jsem byl v Srbsku za války a šli jsme na Dřinu, zastřelil ze svýho revolveru jednoho vojáka od naší kumpanie, kterej už nemoh jít dál, poněvadž se mu provalil pruh, na kterej byl před půldruhým rokem operýrovanej.“

Obyčejně se přitom nadává, že generální inspektor armády občan Machar jezdí klidně dál v automobilu, jako kdyby se rozumělo samo sebou, že když se objeví a odhalí veřejným tiskem nějaký takový jenerál, který za Rakouska dal popravovat naše hochy a slouží dál klidně v téže hodnosti kvůli valutě v republice, že měl by občan Machar dát zavřít svůj automobil do garáže, zastřelit šoféra, vypustit všechen benzín z nádržky, skočit do benzínové louže, škrtnout sirkou a upálit se za recitování svého nového neorealistického verše:

Hle, plameny již kolem dují,

na všechno, lide, rezignuji,

to uspíšilo tento pád.

Ne abyste, občane Machare, použil tohoto receptu, to nedělejte, ještě nepřišel váš čas. Nic se ještě tak dalece nestalo. Na sebevraždu je dost času, až vás dá takový nějaký bývalý rakouský jenerál, sloužící dnes ve vaší armádě, uvázat v Jelením příkopě na Hradě na dvě hodiny ke stromu ...

*

Celkem vzato není to tak špatné s těmi důstojníky převzatými z rakouské armády. Velká většina slouží úplně poctivě zájmům republiky. Postrádáme jenom u vyššího důstojnictva převzatého z rakouských služeb ony komické figurky, které daly velice mnoho původu k různým směšným historkám.

Až toho dosáhneme, co bylo za starého Rakouska, pak teprve můžeme mluviti o něčem.

Tak například nemáme doposud ve svazku naší armády generála, který jsa přítomen při lékařské komisi, týkající se superarbitrace důstojníků v Krakově, řekl, když štábní lékař jednoho inžinýra chemie uznal způsobilým k lokální službě: „Potáhneš stavět mosty k Přemyslu.“

„Dovoluji si upozornit Vaši Excelenci,“ namítl zbledlý rezervní důstojník, „že jsem inžinýr chemie.“

„Na tom mně drek záleží“, prohlásil klidně generál, „inžinýr jako inžinýr, inžinýr musí všemu rozumět!“

Při téže komisi byl jeden aktivní důstojník, který při bitvě u Komárova ztratil sluch. Měl býti úplně propuštěn domů, ale týž generál, předsedající komisi, rozhodl, aby byl přidělen k radiotelegrafu, aby kontroloval při hlavní radiotelegrafní stanici v Přemyslu, zdali správně se převádí praskot jiskrových znamének v radiotelegrafu.

Dále nemáme u nás ještě takového plukovníka, jako byl v Brucku nad Litavou.

Jeden rezervní poručík žádal ho za vojny o dovolenou.

„Z jakých důvodů, kamaráde,“ zařval na něho plukovník.

„Nebyl jsem, pane plukovníku,“ odpověděl skromně poručík, „již čtrnáct měsíců doma. Neustále byl jsem v poli a manželka je právě před porodem.“

Dostal ihned dovolenou a sám plukovník byl kmotrem jeho dítěte.

A ještě u nás nemáme takového jenerála, na kterého by se obořily všechny noviny.

Ale to už je předválečný jenerál, také z Krakova.

Přijel na inspekci do dělostřeleckých kasáren. Tam našel všechno v pořádku.

Potom ho vedli na cvičiště za Czerwony Kamień. Našel opět vše v pořádku, kromě latríny, kde zjistil, že lať, o kterou se mužstvo kvůli pohodlí podpírá, jest o 10 cm nižší, než má být přibita.

Následovalo hrozné hromobití a ihned musela být opatřena nová lať, stará stržena a přibita nová, odpovídající předpisům.

Jenerál v plné uniformě sedl si na latrínu, opřel se o novou lať a řekl:

„Tak vidíte, pánové, takhle to má být!“

Všechno to s ním prasklo po jeho slovech a on spadl do hustě naplněné latríny ...

*

Jestli jsem zašel příliš daleko, prosím občana Machara, aby mně prominul.

   


 

Obecní býk v Jablečnu

I

Až do toho dne nebylo Jablečno obcí, o které by se dalo mluvit. Ještě že pan vikář nad Přísednicí někdy dřív přivedl řeč na Jablečno, chtěl-li podati důkaz a příklad nějaké věrolomnosti.

Týkalo se to posledních voleb, kdy pan vikář šel se svým kaplanem do Jablečna, aby na důvěrné schůzi obhájil pozici svého kandidáta. Po dlouhé řeči pana vikáře slíbil starosta jménem všech voličů v Jablečnu, že všichni do jednoho budou volit kandidáta vikářova. Podal mu na to obě ruce. Pak pan vikář v zájmu pravdy dal vyvalit soudek piva a když šel domů lukami za Přísednicí, byl přesvědčen, že nikdy tak krásně nemluvil jako dnes.

Nato o volbách jeho kandidát nedostal z Jablečna ani hlasu. Když se o tom pan vikář dověděl, byl tak spleten a překvapen, že počal cosi mluvit o tom, že u nich na faře svítí přece acetylénem. Dodnes je hádankou, co tím tenkrát myslel.

Když o tři neděle později potkal v polích starostu z Jablečna a pln rozhořčení dal se s ním do hovoru o té záležitosti, přičemž podotkl, že slovo dělá muže, tu starosta mu stručně odpověděl, že to na žádný pád nešlo.

Když pak ještě pan vikář se tázal, proč volili tedy proti, řekl starosta: „Vida, to jsme ani nevěděli, že je proti. A proti čemu měl být, jemnostpane?“

Pan vikář si odplivl a kráčel dál, zatímco starosta spokojeně se usmívaje klátil po cestě při chůzi oběma rukama, které podával před časem panu vikářovi na té důvěrné schůzi.

Pan vikář se později dověděl, že proto mu je tenkrát v důvěrné schůzi pan starosta podával, poněvadž nechtěl si ho rozhněvat. Ještě později mu to sám potvrdil starosta při jiném nahodilém setkání, že jeho zásadou je vycházet s každým dobře.

To bylo tedy vše, čím se Jablečno vyznamenávalo. Jinak se o něm v okolí mnoho řečí nenadělalo a také nemělo své žádné aféry.

Z Jablečna měli své lesy, svou honitbu, zajíci z panského běhali sami přes obecní honitbu, se sousedy svými žili v míru, říkali o bramborách ze svých pozemků, že takové se nenajdou po celém kraji a když náhodou přišel někdo z města do jejich obce na letní byt, všichni svorně prodávali mu všechno co nejdráž a dřeli ho, jak mohli.

Až najednou, bylo to právě ve středu, jak budou vyprávět ještě celé generace, Jablečno stalo se obcí, o které se počalo mluvit v kraji, a to všeobecně.

Toho dne přivedli si Jablenečtí obecního býka, krásné velké zvíře s černými nozdrami, s velkým lalokem a se žlutou kůží, která se leskla.

Vedli ho čtyři, na které se díval velkýma namodralýma očima velmi dobromyslně, neboť byl dobrák. Rád ještě dováděl a jeho vážné postavení nepřipravilo ho doposud o všechny iluze mládí.

Když šli kolem vysokého misionářského kříže, pomyslil si, co to bude asi dělat, když trochu k němu přitiskne muže, který ho táhl na pravé straně a stále bručel k němu: „Nó, nó.“

Způsobilo to značný poplach v celém průvodu a když odtáhli veselého býka, žádal přimáčknutý o trochu rumu.

Jeho prosby nikdo nedbal, neboť obecní býk, první obecní býk, kterého kdy Jablečno mělo, zatím si umínil, že by neškodilo odhodit zbývající tři průvodce do příkopu. Počal se točit zadkem odfrkuje si, že to půjde, pak se otřásl, když ho chtěli pevněji vázat a smýkl jimi tam, kde je chtěl mít a dal se klusem po silnici, pak přeskočil pole a běžel se podívat, co mají lidé tak pilného na práci v ten slavný den, kdy on zahajuje svou působnost v Jablečnu.

Prozatím shledal, že utíkají a že zanechali u cesty nějaký předmět, ze kterého ozýval se kňouravý hlas, trošinku podobný hlasu těch, kteří ho vedli. Byl to dětský kočárek bez stříšky, jako všude venku a v něm rozpínal své ručky malý hošík starosty, zatímco paní starostová utekla s ostatními a nyní křičela dole o pomoc.

Obecní býk zpozoroval ještě něco, že totiž přes to malé komické stvoření byl přehozen červený šátek v tom parném létě.

Udělal nyní něco, co by mu měli za zlé, kdyby to byli viděli. Sklonil hlavu a jedním rohem vyhodil červený šátek z kočárku a nyní pozoroval to malé lidské stvoření. Snad ani nepřemýšlel o tom, že až ten malý uplakaný tvor doroste, že bude snad také bít býky holemi přes zadek a vázat provazy.

Líbilo se mu, že jak nad ním funěl, přestalo to mrně plakat. Lízl ho přes tvář a zůstal nad ním stát, mrskaje ohonem, aby zahnal ovády. Stál a přátelsky se díval na toho malého tvora, který zíral na něho s obdivem a volal: „Táta, táta!“

Měl modré oči jako on. Lízl ho ještě jednou přes malou pěst a pak své velké tělo položil vedle kočárku na trávu a čekal, co se bude dále dít.

Za chvíli přiběhli lidé a starosta, vůdce celé výpravy, dodnes neví, jak to přišlo, proč u samého býka zvolal „Fricku“.

Jakmile však to zvolal, býk se zvedl, šel k němu a už mu hodili na krk provaz. Vrazili mu jich několik holí přes hřbet a říkali mu od té doby „Fricku“.

 

II

I taková slavná věc, jako mít obecního býka, má své ponuré pozadí v Jablečnu. Mívali tu mnoho slibných slavných věcí, čistě místních, které však nepřešly u vědomost lidí za humny.

Byl to například Hospodářský čtenářský spolek, založený již před 25 lety. Nedočkal se však jubilea čtvrtstoletého trvání, poněvadž zašel před 22 lety, na nedostatek čtenářů spisů, které nikdy neodbíral. Na obecní hospodě jest sice dodnes tabule Hospodářský čtenářský spolek, ale tu neodstraňují proto, poněvadž mají za ní vlašťovky své hnízdo. Jsou to jemní lidé.

K Jablečnu patří jedna samota. Před třiceti lety použil jeden její majitel rozmachu pojišťovací akce proti ohni, dal se pojistit, pak u něho hořelo, dal si vyplatit pojištěný obnos a když pak četnictvo počalo pátrati po něčem, co prý souviselo s tím požárem, tu nechtěl být potahován k soudu (říkal, že za svědka) a odjel do Ameriky.

Když byl v Americe již deset let, poslal domů k rukám starosty z Jablečna přípis a spolu 1200 korun. V přípise psal, že těch 1200 korun věnuje tomu příslušníku obce, který by chtěl studovat, v případě, že by se nenašel nikdo, že celý obnos má připadnout k všeobecnému dobru jeho domovské staré obce Jablečna.

Za dvacet let nikdo se nenašel. Nynější vikář nad Přísednicí, tenkrát, kdy přišly peníze, byl ještě farářem, i napsal šlechetnému dárci do Ameriky, aby změnil své přesvědčení a odkaz. Aby pamatoval, že jest třeba opravit v Oujezdě chrámový obraz svaté Anežky a vyspravit zvonici. Upozornil ho andělskými slovy, že přece snad chodil do Oujezda do kostela.

Šlechetný dárce neodpověděl. Pak přešla leta. Jmenoval se František Tomek a říkali mu Fricek Tomků, zapomínajíce, že všude jinde znamená Fricek Bedřicha.

Víme též, že starosta v leknutí nazval obecního býka Frickem, což mu zůstalo, aniž šlechetný dárce o tom se dozvěděl. Psaní, které oznamovalo mu, že dle jeho přání byla zakoupena věc sloužící všeobecnému dobru obce, přišlo zpátky z Ameriky s poznámkou „Addressee unknown“.

Byla to škoda, že adresát byl již neznám a že mu psaní nedošlo. Byl by se jistě potěšil tím dopisem, který psal starosta, syn starého starosty, který tenkrát obdržel ony peníze do opatrování.

Byla to zvěst ze staré vlasti, opatřená úředním razítkem obce. Velmi výstižně psal starosta, že když se nenašel student, že koupili obecního býka, že jest to krásný exemplář. (Jistě by byl ani tak nechválil studenta.) Psal dále, že jest to velmi rozumný býk a „báječnej bejk“, že už k němu připustili kdejakou krávu ze vsi a že přidali na jeho zakoupení jednu stovku z obecního jmění a že budou mít asi kvůli tomu nedorozumění s okresním výborem. To byl jakýsi apel na šlechetné srdce Amerikána Tomka a nebylo na tom ani trochu pravdy. Starosta ujišťoval obecní výbor, že Tomek jistě tu stovku pošle a že se pak propije ve švábinském pivu, aby to hodně dlouho trvalo.

A ty všechny naděje zklamala poznámka amerického poštovního úřadu: „Addressee unknown.“

Kovář Kalista vyjádřil se, že Tomek je starý známý lotr a že to starosta při příštích obecních volbách sotva vyhraje.

A obecní býk za těch drobných starostí obce, které patřil, žral s velkou chutí, spokojeně funěl a myslil na své milenky, které mu přivedli a které ještě přivedou. Zejména vzpomínal na jednu jalovici s velkou lysinou, kterou viděl na nějaké své cestě a kterou slyšel, když ho ucítila zdálky, panensky bučet touhou.

V takovém okamžiku se velmi rozdováděl, zmítal sebou u jeslí a řval nad kruhem, ke kterému byl uvázán. Když ho pak vedli do ohrady, kde seznamoval se s krávami, které mu přiváděli, neodpustil si veselých kousků.

Jednou prohnal až k starostovům přespolního listonoše, takže starosta měl o několik minut dřív v ruce psaní, které mu listonoš nesl. Psaní bylo od starosty nad Přísednicí, který svěřil papíru, že vikář z Přísednice starostu z Jablečna pomlouvá kvůli tomu býkovi.

 

III

Pan vikář často kázal o tom, že msta patří Bohu. Zároveň však kázával též, že člověk snadno podléhá vášni a že pak zapomene na všechny dobré zásady.

Toho posledního se držel houževnatě a podařilo se mu vždy bez velkých duševních zápasů zapomenout na všechny ty dobré zásady a citáty z bible.

Když se dozvěděl, že starosta v Jablečnu zakoupil obecního býka, zprvu nevěděl, zdali nemá to oznámit soudu, jak nakládají v Jablečnu s darem Františka Tomka, kterému nemohl dříve přijít na jméno. Potom si to rozmyslel a započal ve své farnosti drobnou práci mezi lidem.

Vymyslil si celou historii. „Vidíte,“ říkal jako mimochodem, „tak okradli sirotky a vdovy v Jablečnu. Vzali peníze ze sirotčí pokladny a koupili si za to obecního býka. Mlýny boží melou pomalu, ale jistě. Uvidíte, že jim Bůh toho býka nepožehná a že se jim nevyplatí.“

Jednou z Přísednice dal si jeden sedlák připustit krávu býkem z Jablečna a pak se jí narodilo dvouhlavé tele, které musili zabít.

„Vidíte,“ říkal pan vikář s velkou radostí, „už počínají mlýny boží mlít. To dvouhlavé tele je prst boží.“

Vše to bylo popsáno důkladně v onom psaní, zejména to, že pan vikář nijak jinak nenazývá starostu z Jablečna než zlodějem. Psaní učinilo velký dojem a pochopitelný rozruch a přišlo právě v době, kdy i kravám vikářovým bylo nutno poskytnout trochu lásky obecního býka z Jablečna.

Prohlížeje si je jednoho večera, řekl pan vikář: „Zítra je povedeme do Jablečna, snad mně to ten lump starosta udělá zadarmo, aby si mne ještě více nerozhněval.“

Druhého dne bučel obecní býk v Jablečnu, když cítil, jak vedou kolem krávy pana vikáře, touhou ve stáji, ale bučel ten dovádivý chlípník nadarmo. Pasák jen řekl starostovi, že vede krávy od pana vikáře a starosta bral už na něho vidle.

„Vyřiď, holomku,“ zařval na uděšeného pasáka, „že náš obecní bejk není pro vikářovy krávy. Já mu dám sirotčí pokladnu.“

Krávy smutně bučely, býk bučel a pan vikář zuřil, až asi za rok najednou řekl ke kostelníkovi: „Zítra rozsvítíte tu velkou svíci u oltáře svatého patrona.“

To se právě dozvěděl, že obecní býk v Jablečnu se stal impotentním a že ho prodávají řezníkovi.

   


 

Obecní hospodářství

Scéna z pražské radnice

Dobrý den, milý příteli.

Přítel pomalu se probouzí a protírá si oči: „Ach, již jste se vrátil z ciziny, to je zajímavé. Já tady spím. Měli jsme včera banket, jdu přímo z banketu sem na radnici. Domů se mně nechtělo. Manželka vždy dělá rámus a považte si, předešle, po posledním banketu, mně řekla, neptejte se co. Což jsem nějaký špatný chlap, když se vrátím s cylindrem, kterému schází dýnko? Jak jsem ho sundal s hlavy, počali se z něho sypat raci. Bůh ví, kdo mně je tam strčil, ale když cylindr nemá dýnko, tak se tomu nemusí taková dobrá duše tolik divit. Ale na mou duši, včera jsem se dobře nenajedl. Jím, pravda, dost jím, abych tak řekl, pořád, ale cítím hlad, stále hlad, to je hrozné. Oposice říká, že se ubanketím, já se ale neubanketím, při nejlepší vůli se neubanketím, nejde to. Ostatní to také říkají. Cpeme se pořád, ale není to nic platné. Teď se mně zas zdálo, že jsem na banketu a jím polévku s račími vandličkami. Považte si, pane kolego, že v mém talíři plovalo ocásků z pětadvaceti raků, pak jsem snědl tři topinky se šunkou, na to nadívanou štiku a tři pstruhy vařené ve víně a půl bažanta s lanýži, beránka s paprikou a zadělávaného kamzíka s hnědou omáčkou a pečenou kýtu z divokého kance a plumpudding. A co jsem toho vypil. Sherry, malaga, madeira, šampaňské i rýnské víno ... A když se probudím, mám hlad, mám strašný hlad. Jak jste se ráčil mít na kongresu zadlužených měst?“

„Až na toho krocana se sardelovou omáčkou s kyselou smetanou to ještě ušlo. Celkem jsme měli čtyřiadvacet banketů se 260 chody. Považte si, některý den i tři bankety! Jeden ráno, druhý odpůldne, třetí večer. Praskl nám tam jeden kolega po dušených kvíčalách. Jinak byl průběh celého kongresu velice plodný. Usnesli jsme se, že se budem dlužit dál. U nás na příklad budeme stavět pyramidu.“

„Jak to, pyramidu?“

„Inu zcela obyčejnou pyramidu, jako stavěli ve starém Egyptě, jenže větší, abychom déle vydrželi se vypůjčovat. Pak ji po vystavění zbouráme, abychom mohli zas dál z poplatnictva tahat peníze. Copak dělá ta pakáž?“

„Reptá, pane kolego.“

„Vykašleme se na ně. Apropos, ještě nic neprasklo?“

„Bohudíky, nic velkého, jen samé maličkosti vylezly ven, co jste ráčil být na kongresu zadlužených měst. Dohromady to nedělá ani 100 000 K. Prý jsme něco koupili, pak zas prodali, zas koupili nazpět a zas prodali, koupili, prodali, taková nějaká věčná pohádka. Ztráta 100 000 K a pan obecní starší, víte, ten šilhavý, že vydělal těch 100 000 K. Tak když to prasklo, skočil nám do vodovodu a my byli nuceni dát celý vodovod rozbourat, poněvadž nám zacpal roury.“

„Jiného není nic nového?“

„Zcela nic, než že bouráme Prašnou bránu.“

,,K čemu to, potřebujete peníze?“

„Usnesli jsme se vystavit místo ní representační bránu. Myslím, že ji postavíme na Letné. Materiál získáme lacino. Rozbouráme radnici.“

,,Co je s poměry v chudobinci?“

„Všechno v pořádku. Jen se stala nepatrná příhoda. Spadly tam stropy.“

„A co je s ošetřovanci?“

„Bůh se nad nimi smiloval a povolal je k sobě.“

„Vyložili jste k veřejnému nahlédnutí účty z obecního hospodářství za minulý rok?“

„Vyložili.“

„Pro Ježíše Krista, viděl je někdo?“

„Vedral se tam jeden člověk, prohlíží je, okukuje a najednou se kácí, kácí. Chvála bohu, byla to mrtvička. Tak jsme místnost uzamkli, aby se podobné případy nemohly opakovat. Je to jako s kanalisací, všechno je v pořádku. Aby nikdo nemohl si na kanalisaci naši stěžovat, prodali jsme všechny kanály jednomu americkému podivínovi, který sbírá zvláštnosti, a za stržené peníze koupili jsme pro členy městského sboru ostrostřeleckého čisté nové rukavice. Zbytek připadl pokladně chudých. A tu se nám stal zajímavý případ. Pokladna zmizela a jen ti chudí zůstali. Jak to přišlo, nikdo neví, ale je to velmi zajímavé. Ono by bylo všechno v pořádku, kdyby nás nestíhala smůla. Jinak jde všechno hladce. Metaře jsme zavřeli do Fišpanky, poněvadž chtějí mít přidáno o 10 haléřů denně, zatím budou mést ulice lidé z donucovací pracovny, nedodá to, pravda, ozdoby velkoměstu, ale když ti metaři nechtějí dělat dobrotu.“

„Prosím vás, milý příteli, jen nemluvte o metení, víte, že o tom nerad slyším mluvit. Řekněte mně raději, nerozmnožují se příliš diurnisti u magistrátu?“

„Ba naopak. Usmyslili si, že umřou hlady. Přišli jako obyčejně do úřadu a jeden po druhém dal hlavu na stůl a vícekrát se neprobudili. Podobné štěstí měli jsme s obecními zřízenci. Prodali jsme je pak velice výhodně do továrny na kosti a kůže. Peníze jsme věnovali na novou opravu orloje.“

„Zas už ten orloj.“

„Také se tomu divím, jen jsme ho trochu postříkali vodou, už nám zrezavěl. Tak jsme ho opravili a pak nám napadlo postříkat ho znovu. Stálo to už přes třicet tisíc. Ale přišel do dobrých rukou, a to je hlavní. Ale teď půjdeme na banket.“

„Na jaký banket?“

„Už jste zapomněl? Na banket na oslavu třístého banketu za poslední tři roky a bude tam vedle místodržitele něco, co rád jíte. Dušené sluky se šparglem a želva s citrónovou omáčkou.“

„Máte pravdu. Za svého působení pro obec snědl jsem toho už za 20 000 korun. Pojďme, milý příteli.“

Odcházejí s blahým pocitem, že když je sluka se šparglem a želva s citrónovou omáčkou, že je v obci vše v pořádku.

 

   


 

Obecní písař ve Svaté Torně

I

Když se stal Zsigmond Kufala ve Svaté Torně obecním písařem, byl to takový snivý hubený mladík. Nechával si růst vousy po obou stranách hubených tváří a chodíval vždy dvakrát týdně na badačonské vrchy lehnouti si pod starý dub do trávy.

Díval se vždy daleko do kraje, který ležel pod ním. V dálce leskly se vodní plochy Blatenského jezera, vysoká kukuřičná pole stála jako lesíky a mezi nimi ztrácely se lány zeleného tabáku a pak dále nedozírná stepní pastviska a mezi nimi rozházené velké obce, které se bělaly, jako když vápnem stříkneš na zelenou plochu.

A na jihu jako by se vždy mlhy válely. To byly lesy za Můrou a za Dravou a jako ostřeji rýsované mraky v dálce, šedivě zakalující obzor, bůhví jaké vrchy na chorvatské straně.

Zsigmond Kufala snil nad těmi rozlehlými obzory a kolikrát si pomyslil, jak by to bylo pěkné, kdyby to vše, co vidí, mohl složit ve velkou báseň. Pokusil se kolikrát všechno to, co se mu líbilo, napsat, ale býval zklamán. Nebylo to, co cítil. Byly to prosté popisy.

Dal to jednou číst učiteli Palovi, který otiskl již několik básní v krajinském věstníku, a ten mu řekl, že je to taková nějaká dekorace. Že když to člověk čte, že si představí tabák a kukuřici a více nic.

Přečetl mu sám jednu ze svých otištěných básní o letě (kterou psal v zimě, když vyli vlci za městečkem) a řekl:

„V tom je vidět duši letního parného odpůldne, lidé se musí potit, když to čtou, musí jim být dusno, milý Zsigmonde Kufalo. Ostatně je hezké, že píšete verše. Poesie člověka chrání před zesurověním. Kdyby byl předešlý obecní písař psával básně, nebyli by ho jistě zavřeli na pět let do Varadu. Když si starý Toth přišel o podporu na obecní úřad, smlouval s ním smlouval, až ho propíchl nožem. Vymlouval se sice, že starý Toth chtěl mu useknout hlavu starým tureckem jatapanem, který strhl se stěny, ale řekněte mně, pane Zsigmonde, byl by schopen člověk-básník párat vetchého stařečka …?“

Zsigmond Kufala smutně odešel od pana učitele Pála. Daleko jsou vrchy badačonské s nedozírnými obzory a tu od školy sto kroků na náměstí, rozdupaném sty kusy dobytka po každém trhu, hledí na něj próza životní, městský úřad Svaté Torny, tam úřadoval s královským starostou panem Dékányim, mužem bez všech básnických sklonů.

Míval pan Dékány vedle kanceláře v zasedací síni džbán vína, který naplňoval policejní inspektor, neboť městská policejní strážnice byla právě šťastnou shodou okolností v domě s hostincem „U vousatého kněze“, který měl špatnou pověst, neboť si tam mohli hosté všechno dovolit.

Když královský starosta Svaté Torny vypil při svém úřadování džbán vína, utiskoval kdekoho, kdo přišel na městský úřad, a nutil Zsigmonda Kufalu, aby byl strašný vůči stranám.

Bývali to sedláci z okolí, kteří se omeškali po ukončení trhu se svým dobytkem na náměstí, a nyní je udávali městští strážníci.

„Musíš je, synu, také dřít,“ poučoval obecního písaře pan Dékány, „zejména ty chorvatské lidi, na ty se musí řvát, a ne jen tak šeptem jako ty. Pohrozíš jim šatlavou, a oni již pěkně vytahují peníze za košilí, až maďarské duši milo a spokojeně. Bůh již to tak ráčil zařídit, že Maďar pohlcuje ty pronárody.“

Zsigmond Kufala si po jeho odchodu vzdychl velmi teskně. Ti, o kterých mluvil královský starosta, nepřeložili mu nikdy stéblo přes cestu. Když byl obecním písařem v maďarském Lubreku s chorvatskou většinou, stýkal se s těmi lidmi. Poslouchával vždy za večerů, když se chorvatská děvčata vracela s polí. Napřed šli hoši v černých čižmách s vyšívaným; rukávy u bílých košil a zpívali jednu sloku, pak děvčata za nimi sborem odpovídala druhou slokou.

Sena voněla na lukách u Mury, nad masivní hradbou dubiny na chorvatském břehu objevil se srpek měsíce, obláčky měly ještě růžové zabarvení od slunce zapadajícího na štýrské straně, a tu tichým večerem zněly tak pěkně měkké melodie chorvatských písní milých veselých chlapců i děvčat.

II

Dnes byla ve Svaté Torně velká slavnost. Z Kaniži přibyla sem honvédská kapela a hrála před obecní šatlavou na náměstí. Obecní šatlava nalézá se v Torně právě ve škole. V půl přízemí sedí provinilci za mřížemi a nahoře v prvním a druhém poschodí se vyučuje, že je jeden maďarský bůh a jedna uherská vlast.

Za mřížemi seděli právě dva cikáni, zavření pro rvačku. Vyplazovali bratrsky svorně jazyk na obecenstvo, které se skládalo většinou z kondášů a kanášů, pasáků vepřů v širokých gatích dole roztřepených, vyhlížejících jako sukně. Zašpiněné gatě čpěly dýmem, jak sedávali pasáci vepřů kol ohňů na pustách, přikládajíce na oheň suchý dobytčí trus, v jehož žhavém popeli si opékali slaninu a kukuřici.

Byly tu dívky z pusty s pestrými šátky kolem krku a s namaštěnými vlasy konopným olejem. Dupaly čižmami do taktu hudby, vířily prach a pokřikovaly na sebe. Bylo tu plno červených sukní se zelenými pentlemi a černých živůtků, na nichž byly dvě řady velkých stříbrných knoflíků.

Naproti po vydlážděné části náměstí chodilo obyvatelstvo městečka, mezi nimi zelenaly se uniformy dvou finančních dozorců, kteří byli stále obklopeni slečinkami, oděnými s podivnou jistotou nevkusu.

Chodila tam jako na promenádě honorace Svaté Torny, úřednictvo královských úřadů, kupci a řemeslníci. Kouřili laciné doutníky, zatím co na druhé straně nad procházejícími se konáši vznášela se mračna dýmu z hliněných dýmek. Vše čekalo až vyjde od městského úřadu průvod školních dítek. Byla dnes slavnost zasazení akátu na paměť nešťastné císařovny královny Alžběty.

Věc sama měla svůj háček. Původně totiž před lety bylo neseno že se královně Alžbětě postaví před kostelem pomník. Podnik však zkrachoval, neboť z peněz sebraných stavěl pan starosta Dékány vilku u Blatenského jezera, kam jezdil každého podzimu, když na badačonských vrškách bývá vinobraní.

Měl z toho nepříjemnosti, až když pak počal o volbách pracovat pro stranu práce, tu se to po vítězství této strany všechno ututlalo.

Aby však přece něco se dělo, tu místo stavět pomník, kleslo to až na zasazení akátu.

Týden předtím přišel starosta trochu opilý do úřadu a poručil Zsigmondu Kufalovi, aby napsal velkou báseň oslavnou a o slavnosti ji přednesl.

Nařídil mu tak z moci úřední a ten snivý, hubený mladík šel se inspirovat pod svůj dub na Badačonu. Nejednalo se tu o žádnou kukuřici, o pole tabáku, o lesy za Můrou a Dravou.

Dole v rovině zpívali pasáci vepřů své písně zoufale protáhlé a Zsigmond Kufala odešel raději domů. Ani tam mu to nešlo.

Druhého dne řekl mu pan starosta, aby báseň byla hodně vlastenecká. Zoufalý pan Zsigmond dělal tedy vlasteneckou směs.

Dnes stál již u zahradníka, který zasazoval akát za volání ,éljen‘ lidí, kteří se tlačili kolem, a čekal, oděn v černý kabát, jehož rukávy mu byly krátké již v době maturitní, až Přijde na něj řada.

Školní děti zapěly: „Istenáld meg a Magyar“ (Bůh ochraňuj Maďary) a starosta mu pokynul, aby vstoupil na malou tribunu se zeleno-bílo-červenou draperií.

Rozechvěn rozbalil svitky bílého papíru a spustil:

„Je mnoho kvítí v Arpádově zemi...“

Nebylo to od něho, byla to slova Kisfaludiho, ale on si nemohl pomoci. Nějak musel začít.

„jež utlačit se ruka cizí snažila ...“

To bylo z Petofiho, ale bylo to tak mnohoslibné, že se to hodilo k tomu prvnějšímu.

Nyní to šlo. Byl v jeho básni zastoupen snivý Sándory a z malých maďarských básníků zuřivý a divoký Kákonyi Laszló.

Jeho byla jen ta kukuřičná a tabáková pole, která tam přece jen propašoval.

Z akátu udělal smuteční strom, jakousi smuteční vrbu, připletl do toho naději, aby jako tento mohutný kmen (metrový akátek) i dále stál v bouři neochvějně maďarský národ.

Chtěl čisti ještě dál, co vybral z Petofiho, když zpozoroval, že všechno utíká za divokého křiku.

Zvolal ještě: „Talpra a Magyar!“ (Vzhůru, Maďaři), a již cosi velkého, silného udeřilo ho dozadu.

Splašený žlutý býk zaryl žertovně svými rohy pod kabát a vestu pana Zsigmonda a nyní ho odnášel městečkem, při čemž slavnostní řečník křičel celý popleten: „Talpra a Magyar „ (Vzhůru, Maďaři)! A jako kdyby tomu býk porozuměl, mrštil hlavou a snivý obecní písař Svaté Torny letěl vzhůru k nebi. Na štěstí nepříliš vysoko, jen na slaměnou střechu jednoho domečku v ulici Kápolafalvské, kde zůstal na hřebenu u komína sedět jako na koni.

Ještě viděl, jak ulicí pádí na koních tři pasáci dobytka s provazy do smyčky, aby chytili býka, pak se mu náhle udělalo mdlo a pan Zsigmond svezl se na druhou stranu po slaměných doškách dolů na nějaký vůz stojící na dvoře.

Když se probudil, zpozoroval, že leží ve svém pokoji, za’ balen do mokrého prostěradla. Vedle něho stál policejní inspektor, u kterého obecní písař bydlil. S výrazem radosti, ze kterého bylo vidět, že nad tou příhodou přebral, pravil policejní inspektor: „Byla to rychlost, s jakou vás nabral na rohy kdy se vám to stane podruhé? A co záda?“ Děkuji, trochu mne pálí.“

Vzal vás, mladý muži, jen zcela lehounce, jako by si jen hrál s vámi. Roztrhal vám zato dokonale kalhoty, vestu i kabát. Byla to velká švanda. Všude se vypravuje, že tak veselá slavnost ještě nebyla ve Svaté Torně. Ani prorok Eliáš tak krásně neletěl k nebi. Ten býk vás napolo svlékl. Už jsme do vás nalili půl litru vína.“

Vzal se stolu džbán s vínem a podával ho panu Zsigmondovi k ústům. Ten zavrtěl hlavou.

„Tedy se napiji já na vaše zdraví,“ prohlásil policejní inspektor, „je to dobrý ročník.“

„Jestlipak víte, že byla u vás statkářka z Kápolafalvu, paní Julča Semenyová, víte, ta hezká vdova. Ten býk patřil do jejích stád. Byla nad tím velmi rozčilena, přijela na slavnost, a teď takové neštěstí. Plakala nad vámi a slíbila, že vás pochová na vlastní útraty.“

Obecní písař zasténal a policejní inspektor se usmál.

„Inu, příteli, to říkala jen tak v prvním okamžiku, nikdo jí to nevěřil, poněvadž pohřeb stojí přece jen nějaký ten groš, a ona je, jak se povídá, velmi lakomá. Leda svíčku že by za vás koupila do kostela. Když má platit nějakou tu pokutu za své lidi, když nevyprázdní včas po skončení trhu své místo, hádá se o každý krejcar. A je tak krásná, člověk by řekl, že je přístupná ke všemu, ale vida ji, krasavici, pokuty nechce platit. Stalo se, že si stěžovala samotnému vrchnožupanskému úřadu v komitátu. Bylo to kvůli padesáti zlatým, ke kterým jsme ji odsoudili, poněvadž její lidé se poprali s nějakými sedláky „U vousatého kněze“. A její pěkná tvářička udělala větší dojem na vrchního župana, než řeč nejlepšího advokáta. Usmívá se vám tak líbezně a oči jí jen hrají.“

Napil se poznovu ze džbánu dobře a pokračoval s nadřením: „A můj bože, ta její postava, pane bože, ta její ňadra. Ani člověk neví, na co dřív se má podívat, či na její nebo na růžová ouška jako u selátka ...“

Pletl se mu jazyk: „Když tak nad vámi plakala, byla ještě krásnější. Slzy si utírala takovým jemným šátečkem a pořád vedla svou, že pohřeb vám vystrojí, honvédskou hudbu objedná, abyste byl čestně pochován, poněvadž jste padl za vlast. Ale nevzdychejte, co myslíte, že by ona dodržela slovo, a pak, vám nic není, náš lékař povídá: ,Nedivte se, že je pořád bez sebe, copak to bylo pro něj malé překvapení? Řeční, přednáší báseň, proslov, nic netuší, a už je v povětří. Jen ho, lidičky, zabalte do mokrého prostěradla, vrazte do něho víno a nechte ho vyspat.’ Tak jen spěte

Odcházel a ve dveřích ještě zabrebtal: „Což o to, krásná je ta paní Julča, ale pokuty platiti nechce, potvora. A kde vezmeš na víno?“

Brzy po odchodu policejního komisaře Zsigmond Kufala usnul a zdálo se mu o nějaké krásné ženě, která mu obstarává pohřeb. Byl to velmi spletený sen. Jel na svůj vlastní pohřeb. Pohřební vůz táhl pár býků a on se šel paní Julce poděkovat za tak pěkné vypravení celého pohřebního průvodu.

Pak se mu ještě zdálo, že místo paní Julci přijala ho slečna z Verró. Byla to jeho stará studentská láska z dob, kdy studoval na právnické akademii v Prešpurku. Býval již tenkrát takový snílek a zamiloval se do té černovlasé dívky, která v trafice své matky prodávala doutníky. Jezdíval s ní někdy za nedělního odpoledne na loďce po Dunaji, a jednou převrhl loďku před parníkem. Vytáhli je oba na loď, dopravili na břeh, kde je strážník převzal. Ráno bylo to v novinách. Jejich jména a mravoučná naučení, že se nemá na loďkách skotačit. Tím jejich lásce byla učiněna přítrž. Tento smutný konec milování, kdy slečna z Verró musela odjet do Nových Zámků, kde si vzala jednoho kapelníka, zanechal hluboké stopy v duši Kufaly. Ten poslední dopis od ní zničil ho nadobro. Obsahoval jen několik řádků. Vyčetla mu, že první lezl na provazový žebřík, který jim hodili s parníku, a že je zbabělec. Nyní po dlouhé době zjevila se mu opět ve snu.

Probudil ho hluk z ulice. Opilí kondášové a kanášové, pasáci vepřů, táhli z hospod do svých vesnic a na pusty.

Nebyl to zpěv, bylo to řvaní, jako když v dálce někde celá stáda dobytka jsou poplašena mrakem jedovatých golumbašských mušek.

Zaléhaly sem ty chraplavé hlasy jaksi zuřivě, ačkoliv text písně, kterou do nekonečna protahovali s obdivuhodnou trpělivostí a neúnavností, nebyl nepoetický. Byla to jedna z pěkných písní uherských pust:

„Még engemet, babám szerettél...“

Ano, dokud jsi mne milovala, má panenko, bývalo na pustě veselo. Projížděl jsem mezi stády a vesele si zpíval, že až zapadne slunce, pojedu ke studni v pustě a ty že mně vody nabereš pro mne i pro mého plavonohého koně.

„Ma engemet, babám nem szerettél.“

Teď mne však již, má panenko, ráda nemáš, a když za večera přijedu ke studni, nikdo mně již nepodá vody.

Hulákali to po šarvárské ulici a přesto, že ten zpěv nebyl hezký, opakoval si ranou osudu stižený na posteli:

„Még engemet, babám szerettél.“

Ano, dokud jsi mne milovala, má panenko ...

Bývalo to jistě hezčí, pane Zsigmonde Kufalo, než ležet nyní po takovém dobrodružství zatočen v prostěradle.

A obecní písař, než opět usnul, přemýšlel o tom, že bude třeba se zamilovat. To vlastně mu schází. Vždyť když dívával se v maďarském Lubreku na hezká děvčata chorvatská, vracející se z polí, míval vždy nějakou divnou radost.

„V tom něco je,“ řekl si těžce zkoušený obecní písař a usnul.

Když se ráno probudil, spatřil, že pod postelí vyčuhují ven nohy policejního inspektora, který statně chrápal. Tento svědomitý muž šel se v noci při návratu od „Vousatého kněze“ podívat, co dělá nemocný, a dál nedolezl než pod postel.

„Odpusťte,“ omlouval se, když se probudil, „spal jste jako anděl, nechtěl jsem vás budit.“

III

Když bylo deset hodin ráno, přišla obecního písaře navštívit poznovu paní Julča Semenyová. Obecní písař, ještě bledší než dříve, zdál se být velmi interesantní.

Mladá statkářka projevila velkou radost nad tím, že se mu vede lépe, a dala z bryčky nahoru přinést velký balík.

„Nebudete se zlobit,“ řekla z čistá jasna, „když jsem vám přivezla s sebou šaty, které vám dobře padnou, neboť máte právě takovou postavu jako můj nebožtík muž. Měl je jen jednou na sobě, když si vyjel na novém koni. Spadl, zabil se, ale šatům se nestalo nic. Byla to náhoda.“ Dívala se přitom tak upřímně na mladého muže, že se usmál a kývl hlavou.

Pak se rozhovořil měkkým hlasem o všem možném, o svém mládí, ideálech. Zůstala tam přes hodinu. Podala mu napít vody, a když se k němu sklonila, usmála se na něj a pohladila ho jemnou rukou po vlasech.

„Jen zas hezky ležte, pane Zsigmonde,“ řekla vesele, „lékař dnes říkal, že za několik dní budete běhat, že to nic není. Až se uzdravíte, musíte mne přijít navštívit do Kápolafalvy, abychom si zas popovídali. Jsem tak sama od smrti manžela. Dříve bylo u nás veselo. Přijížděli magnáti z okolí, hráli cikáni, a teď je pusto a pusto.“

Sáhla si na srdce a zvolala:

„Dějí se ale různé náhody v životě. Často bývá pusto a pak se rozjasní, že ano, pane Zsigmonde?“ Pohladila ho ještě jednou na vlasech a on se v divné radosti nezmohl na nic jiného než na toto: „Děkuji, děkuji, odpusťte, milostpaní, že vám nemohu podat ruku, jsem zase zatočen do mokrého prostěradla.“

Otočil rychle hlavu, aby jí políbil ruku. Zasmála se: „Snad mne nechcete kousnout,“ a přitiskla svou ruku k jeho ústům.

Když odešla, zašeptal: „Do této ženy se zamiluji, ano, budu milovati paní Julču Semenyovu z Kápolafalvy.“

Přemýšlel o tom do večera a mohl konstatovat, že je opravdu již úplně do ní zamilován.

Za týden mohl již vyjít ven a pod svým starým dubem na Badačonu snil o paní Julce, dívaje se směrem na Kápolafalvu. Kukuřičná a tabáková pole zmizela z jeho duše, jen vlnící se step připomněla mu, jak se jí jemně ňadra vlnila a chvěla, když nad ním skloněna hladila ho tenkrát po vlasech.

Den po tom pracoval již zase v městském úřadě Svaté Torny.

IV

„Bude třeba, milý příteli,“ pravil k němu královský starosta pan Dékány, když před polednem přišel k němu do kanceláře ze zasedací síně od džbánu vína, „konečně se důkladně pomstít na té paní Julce Semenyové. Co si ta ženská myslí. Teď neujde pokutám. Předně pište, že na základě svědectví jejích honců dobytka poslala o slavnosti pást stádo na obvod města, ačkoliv je to zakázáno o slavnostech pást před městem královským nařízením ze dne 18. června roku 1862. To už jsem vyhledal. Za druhé pište, že neohlásila průchod býka městem, což je přestupek zákona o dobytčím moru. Za třetí na toho býka si nevyzvedla dobytčí pas, aby mohl do města.“

Ubohý obecní písař potil se a byl přitom bledý jako stěna. Odvážil se namítnout: „Ale vždyť to byla náhoda, býk se přece splašil.“

„To nevadí, tím lip!“ pravil pan Dékány, spokojeně se usmívaje, „teď jí ani královská tabule nepomůže, pište, že se zároveň dopustila vzhledem k nebezpečí, povstalému splašením býka, ohrožení bezpečnosti obyvatelstva. Tak jsem hezky na ni ten pytel ušil. To všechno, co jsem vám diktoval, zanesete na úřední listinu s dodatkem, že z moci úřední odsuzuje ji naše policie k pokutě dvě stě zlatých k složení do osmi dnů na městském úřadě k mým rukám. Napište také, že z toho rozsudku není odvolání, a podepište to.“

„Ale je, prosím,“ koktal uděšený obecní písař, „přece druhá instance!“

„Ale čerta, to vím také, jen to ale napište, ať se lekne. Konečně nám holubička padla do pasti. Dřív nechtělo se jí platit málo, tak teď bude platit dvě stovky.“

Ještě ve dveřích volal: „A vy ji také můžete žalovat, pak to propijem, cikáni nám budou hrát a sníme celého vepře.“

Obecní písař seděl zničen před čistým blanketem úředním, a pak zvolna počal psát dle diktátu.

Slzy mu při tom kapaly na piják. Byl to boj mezi srdcem a úřední povinností, která vítězila skvěle, ale pomalu nad láskou.

A potom, když nadepsal úřední obálku a zalepil do ní úřední výměr, psal nešťastný mladý muž ještě neúřední psaní paní Julce, ve kterém se jí omlouval a vyznával, že ji miluje.

V

Za dva dny dostal toto psaní z Kápolafalvy. Bylo bez titulu a strašně jednoduché:

Žádám Vás, byste obratem mně zaslal onen kabát, vestu a kalhoty po mém nebožtíkovi.

Julie Semenyová

A na Badačonu, pod starým dubem, líbaje to psaní, vzdychal si za tichého večera nešťastný obecní písař ze Svaté Torny:

„Můj bože, kdy budu mít nějaký úspěch v životě? ...“

 

   


 

Obecní volby

 

Moto: Evangelium sv. Lukáše, 12. kapitola: A když od poledne vítr věje, říkáváte: „Bude horko“, a býváť (tak).

 I

Jsou určité věci, události, příhody a zjevení, které člověka neobyčejně osvěží. Jsou určitou složkou lidské radosti. Bez nich byl by lidský život prachmizerně jednotvárný. Lidstvo potřebuje zápasu, aby v srdci člověka to nevypadalo jako na Sahaře. Rovina, pláň, žádná legrace, písek a velbloudi. Proto lidstvo si vymyslilo obecní volby.

Představme si tedy okresní město, kde jsou tyto politické strany:

Strana spasitelů lidu

Strana národního pokrokového obzoru

Lidoví minimalisti

Národní maximalisti

Demokratická strana svobodomyslných

Svobodomyslná strana pokrokových demokratů

Sociální lidoví pokrokáři

Strana realistických, sociálně založených agrárníků

Strana venkovských demokratů

Vencelídesovci

Pokud se týče poslední politické strany, byla zplozena v nepříčetném stavu místním občanem Augustinem Vencelídesem a obsahovala ve svém jádru kuželkářskou společnost v hotelu U růže, stolní společnost Bouli.

Pan Augustin Vencelídes patřil původně ke straně spasitelů lidu, kam patřil též pan Chaura, který ničemně však zradil jednotu strany tím, že zčistajasna počal prodávat metr širtynku o třicet haléřů laciněji, než pan Vencelídes.

Obyvatelstvo města pamatuje si velice dobře, že se potom počaly objevovat na záchodech hostinců nápisy: „Chaura je zloděj!“

Pan Vencelídes nedal si ani tu práci, aby trochu alespoň změnil svůj rukopis, pro kterouž neopatrnost byl potrestán soudem pro urážku na cti a vyloučen jako trestaný lotr z obecního zastupitelstva a stal se odštěpencem.

Z odštěpence není již daleko k založení vlastní strany. To je genesis vencelídesovců.

Obecní volby byly v tom městě vypsány na základě rezignace starosty, který byl pohlavárem strany národního pokrokového obzoru. Nešťastný muž provozoval demagogii a zašantročil městu parní pluh, který patřil k městskému hospodářství. Kromě toho byl obviněn z toho, že v době kontumace opatřil náhubek svému psu na útraty města, zapsav náhubek do položky „poštovné“. S ním padli nejen ti členové obecního zastupitelstva, kteří byli členy národního pokrokového obzoru, nýbrž i souručenský blok demokratické strany svobodomyslných, lidových minimalistů, národních maximalistů, jejichž členové vzdali se svých mandátů po hrozném obvinění sociálních lidových pokrokářů, že ten blok, uspořádav výlet k obecnímu rybníku, vychytal všechny cejny a sežral i celou násadu, pořízenou do obecního rybníka na útraty poplatnictva. To bylo také dokumentováno tím, že se vůdce národních maximalistů udávil narychlo zhltnutým násadovým smaženým kapříkem.

Koalice se zhroutila. Rezignace padaly jedna za druhou jako jehnědy z topolu. Smrdělo to na všech stranách.

A tak jednoho dne se stalo, když se jeden občan z města otázal vrchního v hotelu U koruny, co je to za šilhavého a zrzavého pána, který si dává již třetí porci drštěk, že dostal za odpověď: „Von se nám ten zrzavej a šilhavej zapsal do knihy cizinců jako vládní komisař. Už jsme to voznámili na četnictvo a voni už půjdou po jeho dokumentech.“

Nikdo není však prorokem ve vlasti. Ráno sám okresní hejtman učinil návštěvu šilhavému a zrzavému pánovi a objevilo se, že tato hříčka přírody je skutečně vládním komisařem. Dokonce bylo zjištěno, že ještě ke všemu pajdá a živí se jenom dršťkami na základě teorie, že dršťky obsahují v sobě pepsin.

Hříčka přírodní jedla tedy dršťky a dívala se z okna hotelu na rozpuštěné obecní zastupitelstvo, konferovala s okresním hejtmanem a každé její druhé slovo bylo: „Já mám pouvoir!“

Zrůda vypsala obecní volby. Legitimace, volební aparát, zjišťování příslušnosti, přesné zjištění volebního práva, nejrůznější nepříjemnosti, mrtví vstávají z hrobů, aby reklamovali své volební právo do obce.

Kandidátní listiny. Porady politických stran mezi sebou. Facky v měsíční záři, za nocí, kdy měsíc leje své bledé světlo a kdy někoho tam škrtí, poněvadž přívrženec strany realistických, socialisticky založených agrárníků řekl straně spasitelů lidu, že jim jde o koryto.

Vyměňují se facky mezi sociálními lidovými pokrokáři a lidovými minimalisty.

Za těch tichých nocí národní pokrokový obzorář dostal přes hubu od národního maximalisty, kterého opět zchromil svobodomyslný pokrokový demokrat někde v koutě za rohem.

To byla jen jakási předmluva, když se objevily na ulicích úřední plakáty o vypsání nových voleb. Potom každá strana vydala jakési své prosté vstupní oznámení ke svým přívržencům a nalepila je na rohy, v těchto oznámeních zcela obyčejnými frázemi zdůrazňovali, že znovu přikročuje k obecním volbám zdejší obec, to si každý musí uvědomit, že to musí vyhrát.

Potom se objevil v Hlasech z Nučic, orgánu to svobodomyslných pokrokových demokratů, článek, kterým vlastně celá ta mela nastala. Článek ten byl namířen proti vůdci sociálních lidových pokrokářů Junesovi pod názvem „Měřítko mravní otrlosti“.

Začínal se mnohoslibně: „Jednou z nejbídnějších stran v našem městě je strana sociálních lidových pokrokářů. Dlouho jsme váhali napsati to slovo „z nejbídnějších“, ale vyloženě nestoudné, pokrytecké, bídácké a nemravné chování jejich vůdce p. Junesa přesvědčilo nás, že s tou chasou páně Junesovou nemůže se jednati v rukavičkách.

Do naší redakce dostavila se včera krátce před uzávěrkou listu mladá dívka a sdělovala nám s pláčem v očích, že byla vylákána p. Junesem na procházku za město k Svatému Vavřinci a svedena na Krásné vyhlídce pod slibem manželství. Dokonce jí p. Junes sliboval (světe, žasni!), že bude paní starostovou. Když pak otec zmíněné dívky žádal ve čtvrtek minulého téhodne o páté hodině odpolední p. Junesa, aby určil den svatby, byl tímto nemravou sprostě vyhozen ze dveří, přičemž za vykopnutým otcem křičel p. Junes, že ho ani nenapadne se ženit s nějakou courou, jejíž počestnost se zviklá hned na první procházce.

Toť tedy je ta celá slavná morálka sociálních lidových pokrokářů. Vlasy vstávají na hlavě, když si pomyslíme, že tato strana měla dva členy v městské radě a tři členy ve finanční komisi, kteří měli přístup k pokladně městského důchodu.

Dnes se již nedivíme, kam se potom mohlo dojít s městským hospodářstvím, když tato strana na účet poplatnictva prováděla orgie s oklamanými a nezkušenými děvčaty někde na Krásné vyhlídce.

Budete, pane Junesi, starostou, ale v kriminále!

O defraudacích bývalého člena městské rady p. Pipicha přineseme obšírný článek v příštím čísle, rozumí se samo sebou, že p. Pipich je též sociálním lidovým pokrokářem jakým byl i známý obecní vagabund a falešný hráč v karty kriminálník Knížek, takto koňský handlíř a švagr známého majitele nevěstince Za vodou, který prý též bude kandidovati na jejich program!“

Tímto článkem Hlasy z Nučic prorazily slavně blokádu a orgán sociálních lidových pokrokářů Obecní zájmy velice svižně odpověděl zvláštním vydáním. Přinesl na první straně tučnými literami prohlášení napadeného pana Junesa, který začíná důstojně:

„V posledním čísle smutně známých Hlasů z Nučic hodil blátem po mých šedinách notorický lhář a alkoholik pan redaktor Papík. Toto individuum, štítící se poctivé práce, dovolilo si uveřejniti o mně něco tak bizarního, což bych v tom případě, kdyby se nejednalo o obecní volby, považoval prostě za výtvor zpitomělého mozku a pisatele bych prostě dal odvésti do blbince. V daném případě však, kdy počíná se rozvinovati zásadový volební boj mezi určitými volebními stranami, nelze definovati p. Papíka bláznem, ale padouchem největšího kalibru, zlomyslným utrhačem na cti a vyvrhelem.

Kdo zná mé šediny, a těch je jistě mnoho, ví velice dobře, že jsem ženat již přes čtyřicet let a nemusím snad opakovati, že má minulost je tak bílá jako má hlava. V městě i v okolí zná mne každé malé dítě a nyní přijde na sklonku mého života ničemný padouch, trestaný již pro nesčíslné přestupky a bude mně tvrdit do očí, že jsem někoho zprznil na svá stará kolena. To nejde, pánové! Náš volební boj musí míti jistou mravní úroveň a já jménem své strany sociálních lidových pokrokářů žádám výkonný výbor strany svobodomyslných pokrokových demokratů, aby vyloučili okamžitě ze svého středu - řeknu to přímo - toho mizerného pacholka, uličníka a bídáka, nactiutrhače Papíka. Ze své strany prohlašuji, že jsem již podal na to sprosté individuum žalobu a že v nejbližším porotním období bude náležitě oceněna mravní zchátralost tohoto bídáka. Josef Junes, Břidlice, lepenka a cementové tašky.“

Je již po druhé hodině noční. Nahoře v domě pana Vencelídesa se ještě svítí. Tam za stolem sedí ještě pan Vencelídes a píše leták proti všem stranám. Občas zavolá vedle do ložnice na svou manželku: „Tak jak to bylo s tím národním maximalistou? Potřebuji fakta! Ukrad u Hořínků tu láhev s octovou trestí? Že to byl bratranec jejich služky? To nevadí, stalo se to v jejich rodině a dobře. Oni si ti národní maximalisti moc troufají.“

Pan Vencelídes píše dál a za chvíli zní jeho hlas zas vedle do pokoje: „Tak jak to bylo, Márinko, s tím venkovským demokratem?“

V hotelu U koruny vládní komisař přežvykuje dršťky...

II

Jedna věc byla typická. Všechny strany na svých plakátech nazývaly své kandidáty známými a osvědčenými pracovníky, jichž volbou poslouží se nejen městu, ale i sobě, když se budou volit do zastupitelstva takové osoby, jimž se jedná o blaho obce a ne o ukájení ctižádosti.

Zkrátka, každý z nich byl anděl, poctivec, který nezná, co je to klam a šalba.

A tu teprve nastala jenerální zpověď. Letáky vydávané všemi deseti politickými stranami odkrývaly a obnažovaly svědomí protikandidátů. Vycházely pěkné věci najevo, že vlastně vůdcové všech politických stran bez rozdílu tvoří dohromady náramně krásnou společnost, která by se velmi pěkně vyjímala někde na Pankráci, na Mírově nebo na Borech.

Občané se nesmírně divili, jací vyvrhelové řídili do poslední chvíle osudy města.

Každá strana posílala druhé straně, totiž jejím předákům, anonymní i výhrůžné dopisy. Tak národní pokrokoví obzoráři píší leadrovi svobodomyslných pokrokových demokratů: „Dej pozor, aby se ti výsledek voleb nevrazil do zadnice, abys ji měl zdravou a mohl na ní pak sedět.“

Napadený odpovídá anonymním dopisem vůdci národních pokrokových obzorářů: „Franto, upozorňuju tebe včas, abys odstoupil do zátiší. Takový smilník, keťas a uličník musí býti z veřejnosti odstraněn! Vzdej se, Franto, nebo tě udám a pak tě zrovna odvezou do Kutné Hory!“

Demokratická strana svobodomyslná posílá národním maximalistům tento anonymní dopis: „Pane Janoto! Doufáme, že po obdržení tohoto dopisu oznámíte předsednictvu své strany svou rezignaci, jinak jeden váš dobrý přítel oznámí veřejnosti, jak to bylo s těmi bramborami pro místní chudinu! S přátelským pozdravem J. M.“

Vůdce lidových minimalistů dostal anonymní dopis velice stručný: „Zloději! Na voličskou schůzi nechoď, jinak se tě zeptám, kam se poděly peníze za prodaný cukr z obecní aprovizace!“

Vůdce demokratické strany svobodomyslných je mile překvapen tímto dopisem: „Velectěný pane! Jsem již dlouholetým Vaším straníkem a proto velice bolestně se mne dotýká nečestné jednání člena Vaší strany pana Semeráka, kterého jste dali na první místo na kandidátní listinu. Ten pán zneužil naprosto nejen Vaší důvěry, ale i Vaší paní manželky. Přistihl jsem Vaši paní choť v lesíku Na Markově in flagranti s panem Semerákem. Divím se, že jste si doma nevšim, s jak pomačkanýma sukněma vrací se Vaše paní z procházky. Učiníte zajisté velice dobře, když takového svého straníka veřejně zfackujete. Že Vám nelhu, o tom se přesvědčíte nejlépe tím, když se paní choti optáte, proč v tom dolíku Na Markově od 16. května neroste tráva. Přeji Vám plného úspěchu při očišťování Vaší strany a zůstávám Váš starý přívrženec a straník. - Hádejte: Kdo?“

Manželka vůdce strany spasitelů lidu obdržela rekomandovaný dopis: „Paní Kindlová! Když ráno chodíte do kostela, tak Váš muž vodí si školačky do sklepa a než jste ho poznala, už měl tu ošklivou nemoc. Řekněte mu, ať radši nekandiduje, nebo že to jeden otec na něho udá. Prozatím nazdar a očekávejte pokračování, vy jedna svíčková bábo!“

Pan Vencelídes asi současně lítal po pokoji s tímto otevřeným dopisem, který mu byl doručen nevyplaceně: „Syčáku! Teď syčíš vo hlasy, poněvadž už to máš v krvi, když jsi syčel před lety v Dolních Rakousích, kde jsi seděl pro žebrotu a pak Tě přihnali postrkem do Nedouchova, Ty kluku furiantská! Hleď si kuželek a vo politiku se nestarej, Ty prase. Rozumíš politice jako koza petrželi. Takhle kdekoho vokrást, Ty keťase!“

Neminulo to ani vůdce strany venkovských demokratů. Nějaký muž ze strany realistických, socialisticky založených agrárníků mu psal: „Pepíčku Pohodnejch! To máš vztek, viď, že v tej pokladničce Ústřední matice školský, kterou jsi strčil pod havelok u Harculů před válkou, bylo jen několik šestáků? Měls přijít do hospody vo tejden dřív, tenkrát jsme tam měli přes stovku. To by jsi se byl zas tenkrát vožral. Pamatuješ se, žes nám ve válce prodával shnilý brambory? Teď konečně přišel boží soud. Spakuj si hezky svých pět švestek a vodejdi do ciziny hledat si štěstí jiný! Jeden, kterej tě moc dobře zná a ty jeho taky!“

Opakuji ještě jednou, že to byla obrovská, do všech detailů vypracovaná generální zpověď.

Anonymní dopisy počaly se pomalu dostávat na veřejnost, poněvadž každý napadený vydal leták, ve kterém pozastavoval se nad sprostotou, nad tím způsobem volebního boje. V tiskárně měli práce přes hlavu, pracovalo se přesčas a jednou z nejvážnějších osob byl korektor z tiskárny, kterého kdekdo zastavoval a říkal mu: „Nečet jste dnes, pane Benke, něco proti mně? Ale neříkejte, že ne, já vám to vidím na očích. To jsme to daleko dopracovali s tím volebním bojem!“

Celé město bylo polepeno plakáty a do očí zoufale bily veliké litery, tvořící velké slovo: „Prohlášení!“

Nejmírnější prohlášení znělo v ten smysl: „Odmítám s největším rozhořčením tvrzení mých politických nepřátel, že bych byl v roce 1913 pojistil svou manželku Marii Drtinovou, roz. Chloupkovou, na 25 000 korun a že byl bych ji za zištnými úmysly utopil při koupání v obecním rybníku dne 19. srpna okolo 7. hod. večerní. Prohlašuji tímto, že jsem nikdy ženat nebyl, nikdy nikoho nepojišťoval a zmíněného dne nalézal se ve vazbě zemského trestního soudu v Praze pro zločin veřejného násilí na policejních strážnících, krátce po mém příjezdu do Prahy, ku prohlídce Hradčan. Štěpán Drtina, předtiskování ručních prací.“

Z čeho vůbec bylo možno obvinit, o tom svědčí jiné zoufalé prohlášení nějakého Kříšty, který se zapřísahá svědky, že nikdy na trati Severozápadní dráhy pražce netrhal a neprodával ve velkém opět eráru a na plzeňské silnici že se nedopouštěl krádeží telegrafního drátu.

Tato různá prohlášení zrodila opět jiná prohlášení, někdy dosti detailně zpracovaná, kterými dřívější prohlášení vyvrácena a doplněna.

Povšechně měla tato protiprohlášení asi tento obsah: „Divíme se nesmírně, že pan Harcuba byl tak smělý a měl tolik drzosti, že na naše obvinění si ještě troufal vypustiti na světlo boží svou obranu. My mu tedy připomeneme prostě to, že událost, o kterou jde, stala se před osmnácti lety v Čáslavi, kde v té době měl tento podařený ptáček obchod se střižním zbožím, který si zapálil v noci 12. srpna z úterý na středu, když předtím si dal zvýšit pojistné. Týden před požárem nebylo dne, aby v noci byl neodnášel z krámu balíky různého zboží a my mu také přesně připomeneme, že v neděli odtáhl domů kanafas, v pondělí sypkoviny, v úterý damašky, ve středu oxfordky, ve čtvrtek zefíry, v pátek hedvábí, ručníky, kapesníky a utěrky, v sobotu prádlo, v neděli balík vlněných látek na šaty a kus sukna, v pondělí nitě a stužky a v noci z úterý na středu že si ty prázdné pulty zapálil. Ano, pane Harcuba, to není jen tak, chtít spatra nazvat nás ve své Obraně nactiutrhači, když jsme vás ještě šetřili a nazvali vás zcela mírným slovem podpalovač. Víme sice předem, že máte hroší kůži a vydáte ještě novou svou Obranu. Uvidíme, jak je voličstvo vyspělé. Voličové musí si uvědomit, že odevzdají-li kandidátní listinu se jménem Harcuba, že volí tím za svého zástupce žháře, který byl by málem vypálil Čáslav.“

Pan Harcuba má tolik troufalosti, že vydává svou Obranu a dává ji lepit na rohy na návěštní tabule: „Konstatuji prostě, že jsem před osmnácti lety skutečně v Čáslavi přebýval, ale neměl žádného obchodu se střižním zbožím, jsa zástupcem továrny korkového zboží v Klášterci nad Ohří, takže v mém skladu nemohl se nalézati žádný kanafas apod. Myslím, že toto úplně stačí, ne snad k mému ospravedlnění, neboť toho nepotřebuji, mě zná každý, ale k úplnému odsouzení známé strany politických lhářů a ničemů.“

Ovšemže to nestačilo. Vrhli se na něho ještě s větší chutí a již druhý den po ulicích byly nalezeny plakáty:

PŘIZNÁNÍ P. HARCUBY!

POLITICKÁ MRTVOLA SE ZPOVÍDÁ!

„U svých politických odpůrců byli jsme sice zvyklí na otrlost, nicméně překvapilo nás cynické doznání p. Harcuby, že skutečně v Čáslavi byl, když si zapálil svůj sklad korkového zboží, k čemuž se připravoval celý týden, odnášeje domů do bezpečného úkrytu balíky zboží. Abychom jeho paměť osvěžili, podáváme zde celé veřejnosti chronologický přehled, co a kdy zašantročoval.

V neděli třetího srpna (v noci) ze soboty na neděli odtáhl domů korky pro pivovary, výrobce vína, pro lahve minerálních vod, výrobce likérů, pro výčep piva. V pondělí zašantročil zátky pro lékárny a drogérie, v úterý v noci vyvezl slaměné obaly pro všechny druhy lahví, korkové vložky a korkové vývrtky. Ve středu odtáhl celým povozem korkové podklady pod linoleum, korkové vložky do bot, korkové pásy ke koupání, korkové mřížkové podložky do koupelen a lázní a korkové násadky, ve čtvrtek koberce z korku a podlahové korkové podložky bez štěrbin, v pátek korkové pytle, v sobotu odvezl korkové cihly, korkovou moučku a odpadky, v neděli korkovou izolaci pro teplo i zimu a v pondělí korkové třecí vložky pro stroje.

A dvanáctého už hořelo celé skladiště. To jsou fakta, pane Harcuba! Těmito fakty odpovídáme přesvědčivě a klidně na vaše pepické: Stačí to?“

Pan Harcuba, když přečetl toto nové obvinění, dlouho do noci seděl jako odsouzenec před popravou. Před ním ležel na stole půlarch papíru, čistý až na nadpis, který pracně sestavil, nežli začlo svítat:

Obrana číslo 3

Potom začlo svítat a půlarch byl stále čistý. Panu Harcubovi pletla se již všechna logika a konečně napsal: „Odpovídaje na sprosté útoky, žádám soudnou veřejnost, aby se na mne informovala v továrně na korkové zboží v Klášteře nad Ohří, Blunnersdorf.“

Tato Obrana ocitla se také skutečně na plakátech a veřejnost byla ten den překvapena štětkou namalovaným nápisem na vratech radnice: „Bývalý starosta Junes žere kočky“, a touže rukou na chodníku před radnicí: „Volte Vencelídesa!“

Hříčka přírody vládní komisař naproti v hotelu dál žvýkal své dršťky...

III

Pisatelé anonymních dopisů byli záhy odkryti a poněvadž v každé straně byl aspoň jeden, patřilo to vlastně k bontónu, takže po usvědčení pisatelů jako kdyby si všechny strany řekly a umluvily se, každá z nich vydala prohlášení s touto větou:

„Anonymní dopisy člena naší strany jsou tedy vše, co proti nám mají. Jiného takřka nenašli proti nám ničeho...“

Obchodní cestující, kteří zavítali toho času do města a přečetli si všechny ty letáky, měli takový dojem, že padli do nějakého loupežnického hnízda a když šli spat v hotelích, přitahovali ke dveřím skříně a činili vůbec všechna možná bezpečnostní opatření, ráno vstávali nevyspalí a rychle ujížděli z města.

V městě měl být jarmark, ale přijelo velice málo interesantů pod dojmem všech těch obvinění.

„Tam jsou pěkní lidi,“ říkalo se v okolí. „Pojedeš tam a ještě tě tam zaříznou a oberou páni kandidáti.“

 IV

Nevím, jak obecní volby dopadnou, ale právě přišel jeden občan a říkal, že ve městě, když šel na nádraží, lepili nové plakáty, že bývalý ředitel městských důchodů je perverzní individuum a udržuje milostný poměr se sekretářem své politické strany...

   


 

Oběť třídní loterie

Kdyby byl snad měl pan Kosaudula nepřátel, bylo by zcela možné a do jisté míry oprávněné to, co se stalo. Kdosi totiž o něm rozhlásil, že vyhrál v třídní loterii hlavní výhru 700.000 korun.

Pana Kosauduly se to velmi nemile dotklo. Předně, poněvadž nevyhrál ani dvě koruny a za druhé, poněvadž neměl žádných nepřátel. Žil s každým v míru a bylo to opravdu ošklivé, že si tohle někdo na něj vymyslil. Důsledky byly strašlivé.

První srážka odehrála se v bytě jeho nevěsty. Uvítali ho tam s čokoládou a jeho budoucí tchán sotva se držel na nohou, dílem z radosti, dílem díky též dvěma lahvím vína, které vypil vzhledem k té slavné události.

Nežli se mohl pan Kosaudula vzpamatovat, rozvinula celá rodina před ním nový názor na nový život, který povedou. Pan Podbabáček, jeho tchán, věděl již o krásné parcele a křičel, že tam budou pěstovat stříbrné králíky.

Marie, ta skromná Marie, počala blábolit cosi o automobilu a o tom, že bude pašovat bruselské krajky.

Paní Podbabáčková vzala překvapeného pana Kosaudulu stranou a žádala ho, aby jí koupil velkoobchod se střížním zbožím.

Současně mu nenápadně vtiskl Karel, patnáctiletý realista, do ruky lístek, na kterém stálo: „Kupte mně, prosím, motocykl. Již jsem si jeden vyhlídl.“

Pana Kosaudulu napadlo, že nedávno četl, jak se zčistajasna někde ve Švýcařích zbláznila beze všeho důvodu jedna rodina a počal couvat ke dveřím nuceně se usmívaje, přičemž volal: „Všechno vám koupím, upokojte se, dostanete všechno.“

Podařilo se mu za radostných výkřiků dostati se ke dveřím, bleskurychle vytáhl ze zámku klíč, zamkl nešťastnou rodinu na dva západy a běžel pro ochrannou stanici, kde mu řekli, že to bude asi buď paranoia precox, nebo slavomam a vypravili se tam s oddělením hasičů a se svěracími kazajkami.

Museli jednoho člena rodiny po druhém po zuřivém zápasu vytáhnout oknem a snést po žebříku dolů, přičemž řval každý z nich zoufale: „Vyhrál 700.000 korun. Chci pěstovat stříbřité králíky!“

„Já chci mít velkoobchod se střižním zbožím.“

„Už jsem si vyhlédl motocykl.“

„Budu pašovat bruselské krajky.“

A tak se počalo vypravovat o panu Kosaudulovi, že dal, když vyhrál 700.000 korun, zavřít celou rodinu své snoubenky do blázince, aby si ji nemusel vzít, když se, stal boháčem.

Dověděl se o tom od domovníka, když se vracel po půlnoci domů. Dal mu, jako obyčejně dával předtím od otevření, dvacetihaléř a slyšel zřetelné zabručení: „Špíno!“ Ohradil se proti tomu, že dal mu přece dvacetihaléř a nikoliv jen desítihaléř, aby se pan domovník lépe podíval. Domovník mu to však řekl stručně, ale řízně: „Vy byste teď mohl, když jste vyhrál těch 700.000 korun, dávat po koruně za otevření. Ale to vy jen chcete hodně nahrabat. Však víme, jaký jste ptáček. Je to nějaký charakter, tahat se s holkou pět let a pak, když vyhrajete 700.000 korun, dát ji i s rodinou zavřít do blázince, abyste si mohl vzít nějakou hraběnku?“

Pan Kosaudula klekl před ním na kolena a prosil, aby mu to ještě jednou opakoval.

Domovník s hrůzou od něho utekl a rozšířil po domě zprávu, že se pan Kosaudula zbláznil z výhry.

Příštího dne odstěhoval se pan Kosaudula z bytu na druhý konec města. Speditér mu říkal „pane barone“ a chtěl za odvezení postele, stolu, šatníku, otomanu, dvou židli a zrcadla šest set korun.

Smluvili to až na čtyřicet korun a speditér dole prohlásil k uhlířovi, že těch čtyřicet korun dá na Matici, když je ten milionář takový špína a prohrál je hned vedle ve ferblu.

Příštího dne obdržel šedesát dopisů, ve kterých různé spolky mu oznamovaly, že ho jmenovaly zakládajícím členem a současně mu přikládaly složní lístek na zapravení dvěstěkorunového příspěvku zakládajícího členství.

Toho dne vyhodil z bytu patnáct vdov a sirotků, kteří od něho chtěli na činži a srazil se schodů velmi dotěrného invalidu, který si přišel pro peníze na nový flašinet a ohrožoval ho dřevěnou nohou.

Rozzuřený dav nad tou surovostí vytkloukl mu okna v pokoji a příštího dne jeden časopis přinesl lokálku: „Necitelnost mamonáře.“

Vyštvali ho do ulic. Pan Kosaudula srazil se ještě v průjezdu s nějakým mužem, který ho šel přemlouvat, aby těch 700.000 korun dal do nového akciového podniku na výrobu patentních zdravotních párátek.

Ze snaživého obchodníka vyklubal se však i nebezpečný boxer, který panu Kosaudulovi, jsa odmítnut, zmaloval pravé oko do modra.

Vyběhl tedy zoufale ven a kráčel do Stromovky, nepozoruje, že za ním jde dlouhý, hubený mladík zoufalého výrazu v obličeji s nějakou brašnou pod paždí. Přistoupil k němu a milým, jemným hlasem řekl, že jest opravdu rád, když se tu setkává se známým mecenášem panem Kosaudulou.

„Budu okamžitě hotov,“ pravil dále, vytahuje z brašny nějaké papíry, „zabývám se již delší dobu obrozením českého krásného písemnictví. Dovoluji si vám, rozhodnut, že vy jedině mne pochopíte, přednésti tyto verše.“

Přitlačil pana Kosaudulu na lavičku a počal přednášet:

Nad horami ve hněvu, v úpadky strží,

dobra i krásna bastardi jdou,

álejí svěží rozruchů jasných, ovoce hněvů

satanů úsměvy zahoří tmou.

Přijde čas nesporně podivných vznětů,

extrémům, časů já přísahou vzdán,

nad odboj Kresčaku, úsměvů silných

krev svou tu zasvětím, já pelikán.

„Pak,“ řekl dávaje panu Kosaudulovi čichat ke čpavku, „mohu vám přednést i tento úryvek:

Podkopy jsme založili pod hradby,

až pojedeš, moje milá, ze svatby...

„Jest to ve směru národních písní,“ mluvil dále, kříse pana Kosaudulu, „a zejména vám doporučuji tento verš:

Stála hruška v širém poli,

dnes už ale nestojí,

místo ní tam stojí jabloň,

dlouho však stát nebude.

Možná, že tam dají třešeň...

„Má to hluboký význam,“ vysvětloval, zaváděje u pana Kosauduly umělé dýchání, „znamená to, jak se neustále vše mění.“

„Kde to jsem?“ tázal se mučedník.

„Jste v dobrých rukou,“ řekl mladý muž měkkým hlasem, přicházím vás požádat, byste vydal svým nákladem slovutný pane, sbírku mých veršů, jejichž ukázky dovolil jsem si vám právě přečíst.“

Pan Kosaudula omráčil ho pěstí a dal se na zoufalý útěk. Neví se, kde bloudil, ale ráno byl již doma a díval se z okna na to, jak pod okny jeho bytu kupí se dav lidi, zatímco na dveře jeho pokoje dobývá se spousta lidí, ječících v jediném chaosu: „Milostpane, slitujou se nad námi, máme doma jen tři holé stěny.“

Dole pod okny policejní stráž rozháněla nové řady prosebníků. Dveře do jeho pokoje počaly povážlivě praskat A vzadu za davy na ulici objevila se postava básníkova ze včerejška.

Pan Kosaudula vyšvihl se na okno a skočil dolů z prvého patra. Spadl na policejní stráž, která právě zatýkala jedno podezřelé individuum, volající nahoru, že potřebuje padesát korun a že povede nový život.

Pana Kosaudula zvedli se země. Strážníci se podívali významně na sebe a pak starší vzal ho za rameno a řekl: „Jménem zákona vás zatýkám pro rušení úředního výkonu.“

Za hodinu pak zapadla za ním vrata soudní budovy. Až do půl dvanácté choval se pan Kosaudula v cele úplně apaticky. Spíše byl rád, že má pokoj. Před dvanáctou hodinou přišel však k němu dozorce a řekl: „Není-liž pravda, že se budou stravovat sám, když vyhráli 700.000 korun.“

A tu počal pan Kosaudula s podivným smíchem lézt po čtyřech po zemi a kousl dozorce do lýtka.

A tak se opět setkal na psychiatrické klinice se svým bývale budoucím panem tchánem panem Podbabáčkem, který ho již nepoznal.

Pan Podbabáček myslí, že je v králikárně a když kolem něho leze po čtyřech pan Kosaudula, tu ho pan Podbabáček hladí po zádech a strká mu do úst kus stočeného papíru místo košťálu, domnívaje se, že je to jeden z jeho stříbřitých králíčků...

     


 

Obětní svíce

Črta z Haliče

Starého starostu pochovali na vesnický hřbitov pod modříny, ženy a děti šly domů do chalup a sedláci šli k strýci Šimonovi do krčmy.

„Šimone,“ křičel jeden ze sedláků, když se posadili k rozřezaným stolům, „och, Šimone, dones k obveselení.“

Sedlák utřel si oči rukávem kontuše a vzdychl, obraceje se k ostatním: „Och, nemáme už starosty.“

„Smrt rozdílu nedělá,“ promluvil šedivý Stanko, „bere starosty i nestarosty.“

„Ba, smrt si nevybírá,“ ozval se Zęb, „upije se člověk, spadne s vozu, kola přejedou mu přes prsa a konec.“

„Ten cikán mu to dobře prorokoval,“ pravil’ Stanko, „to už je řada let. Přijde cikán do vsi a nebožtík starosta jde právě od Šimona. ,A co ty, chlape, se směješ,’ povídá starosta cikánovi a dal cikána zavřít. .Trochu mu namrskejte,’ poručil mně a nebožtíku Chochliczovi. Trochu jsme cikána zmrskali a cikán potom povídá: ,Váš starosta se upije nebo v opilosti zabije.’ A hle, po letech vrací se starosta z města. Napil se křesťansky, spadne s vozu, vůz ho přejede a nemáme starosty.“

„Nu, Šimone, napij se s námi,“ křičel Zęb, „takového starosty škoda.“

„Och, škoda ho,“ řekl Šimon, když se napil, „pamatujete se, jak loni zavřel ty dva tuláky do prázdného chléva a tři dny jim nedal co jíst? ,Nu,’ smál se jim, když prosili, aby jim nedal zahynouti hladem, ,nu, chlapci, vidíte, že se zde v horách špatně žebrá.’

Čtvrtého dne je pustil a dal jim každému po krajíci chleba. ,Šimone,’ povídá, ,ti chlapci běželi. Nu, já jim tento . . . Ať pracují.’ “

„A stařičké žebráky pohostil,“ ozval se Zeb. „Přišel stařičký žebrák. ,Odkud jsi, brachu?’ ,Od tam.’ ,A tvůj otec?’ ,Mrtev, pane.’ ‚Těžkou máš svízel,’ řekl nato starosta, a třebas týden žebráka starce hostil.“

„To vím,“ pravil Šimon, „seděl starosta zde, popíjel a přijde stařičký žebrák. ,Pij se mnou, bratře,’ vyzval žebráka. A žebrák pije, a když se opil, starosta rozkázal: ,Ulož ho někde poctivě, Šimone.’ “

„Pijme na jeho památku,“ vyzýval sedlák Michal, „na čestnou památku!“

Když se všichni napili, promluvil šedivý Stanko: „Tak si vzpomínám, než jel nešťastně do města, ten večer předtím, sedí starosta před domem. ,Ty, Stanko, brachu,’ řekl mně, když se k němu posadím na lavici, ,podej mně ruku.’ Podám mu ruku a on nato: ,Hleď, brachu, člověk nikdy neví, kdy opustí ves, jak říká pan plebán ze Stroze, vyjde ze vsi a neví, zdali se vrátí. A tak má člověk stále strach. Každý člověk, Stanko, to víš sám o sobě, je hříšný člověk, a tu si myslím, že kdyby na odpuštění mých hříchů hořela v kapličce svatého Josefa u lesa velká svíce, že by nebeský otec řekl mně po smrti: »Počkáš tak dlouho v očistci, dokud ta svíce neshoří, a pak se dostaneš do nebe.« Tak na to myslím poslední dobou, a zdálo se mně včera, že svatý Josef ke mně řek:

‚Brachu, brachu, ať je ta svíce hodně velká.’

‚Pojedeš do města,’ myslím si, ,a koupíš sám velkou svíci; a tu třebas bys víc pil, peníze probil a svíci nekoupil.’

‚Brachu, Stanku,’ řekl nebožtík starosta, ještě dnes ho vidím: .Brachu, Stanku, buď tak laskav, dám ti peníze na svíci a po mé smrti kup svíci a dej ji k sv. Josefu do kapličky, ať hoří na odpuštění hříchů. Och, jsem hříšný člověk.’ “

Šedivý Stanko se napil, utřel si slzu, která mu při řeči vytryskla z očí, a pokračoval: „Dal mně peníze a řekl: ,Vidíš, brachu Stanko, zde máš tři rýnské; to bude pěkná svíce, a jak bude hořet, zatím co se budu trápit v očistci, a až dohoří, řeknete: »Hle, náš starosta je již v nebeském království.« A musí to být tlustá svíce, neboť hříchů mých je plno. Ať se trochu potrápím. Nu, vidíš, tři rýnské držíš pěkně v hrsti a po smrti koupíš svíci. Zapálíš v kapli, a až půjdete do lesa, pokřižujte se a řeknete: ,Dej mu Pán věčnou slávu, mnoho zhřešil, ale Bůh jest milosrdný.’ To povídal den před svou smrtí nebožtík starosta, a dnes se nenadál, že ho pochováme pod modříny. Chudák nebožtík.“

Šedivý Stanko utřel si druhou slzu, vytáhl z opasku tři zlaté a položil je na stůl a promluvil: „Blýskáte se vesele, a až půjdu do města, koupím za vás svíci, velkou svíci. Och, chudáku, starosto, když jsi šetřil na rýnské, nepomyslil jsi, jak brzo bude za tebe hořet svíce u sv. Josefa.“

„Nu, měl z čeho šetřit,“ prohodil Zeb, „to víme všichni. Daně, chudák, vybíral, platili jsme, a když si vzpomněl, daně propil a do města peníze nedones. A když nes peníze, jistě je všechny nedal.“

„Sám říkal o sobě,“ promluvil Maciech, ,jsem hříšný člověk, není dne, abych nezhřešil.’ Jako když říkal, že se postará, aby mně syna neodvedli. ,Bude tě to stát peníze,’ řekl, ,já už nějak s pány velkomožnými při odvodu promluvím.’ Dal jsem mu pár rýnských. A syn dosluhuje dnes u hulánů třetí rok. Taký byl, chudák, nebožtík. Peníze schoval a pak lehko mu dávat tři rýnské na svíci.“

„I časem si leccos vypůjčil,“ ozval se mladý Chochlicz. „Tak přišel jednou ke mně. ,Půjč mně, hochu, rýnský.’ Rýnský jsem mu půjčil. ,Nu, starosto,’ povídám jednou, ‚kdypak mně vrátíš rýnský?’ - ,Eh, chlapče,’ odpověděl starosta, ,mně jsi nic nepůjčil.’ - ,Ale, starosto, pamatuj se!’ - ,Nu, proč bych lhal,’ odpoví starosta, ,byl jsem dobrý s tvým otcem, odpouštím ti, hochu, ten žert.’„

Zęb zadíval se žádostivě na tři rýnské, ležící na stole, a pravil: „Někdy se mně také na nebožtíkovi starostovi nelíbilo, že, chudák, vypůjčí si dnes, a zítra jako kdyby zapomenul. Tak jednou půjčil jsem mu také rýnský, a když jsem jej upomenul, řekl starosta: ,Nevím, brachu, věru nevím, myslím, že jsi mně nic nepůjčil.’„

„Jsme všichni hříšní lidé,“ řekl sedlák v kontuši, „a starosta dobře říkal, že je hříšný, nu, myslím, abychom mu odpustili ...“

„Ale to povídám,“ ozval se mladý Chochlicz, „nebožtík starosta na daních nám ubíral, vypůjčil se a nezaplatil. I když třebas mu nějaké domácí potřeby došly, přišel, zase si vypůjčil, a upomínej ho. A pak po smrti svíce mu kupuj, zač, povídám . . .?“ Zęb podíval se opět žádostivě na peníze, ležící před šedivým Stankou, a řekl: „Nu, zač, zač? Všichni víme, zač. Dobře jsi řekl, Chochliczi, na daních ubral, peníze nesplácel, vypůjčil se, neoplatil. Nu.“

Zeb položil ruku na peníze. „Nu, Stanko, myslím, že netřeba kupovat svíce pro nebožtíka za tři rýnské.“

Šedivý Stanko vzdychl: „Nebožtík, dej mu bůh nebeskou slávu, také jednou vypůjčil si rýnský ode mne, propil a nesplatil. Bůh je milosrdný ...“

Stanko vzdychl po druhé: „Bůh hříšným odpouští dle milosrdenství. Nač platit svíce? Byl sice nebožtík hříšný člověk, ale ...?“

Šedivý Stanko se zamlčel a dokončil: „Ale rýnský třebas i po smrti čestně splatil.“

Starý Stanko zastrčil jeden zlatník ze tří za opasek a řekl: „A po právu zde máš, Chochliczi, rýnský, i ty, Zębe.“

A dodnes je v kapličce sv. Josefa, patrona nebožtíka starosty, temno. Nesvítí tam žádná velká svíce za duši hříšného starosty. Temno v kapličce hodí se dobře k tichu lesa, které přerušeno bývá jen tehdy, když mladý Chochlicz, Zeb nebo šedivý Stanko, vracející se z krčmy otce Šimona, zastaví se před kapličkou, pokřižují se a zašeptají: „Och, starosto, bůh je milosrdný, i bez svíce otevrou ti bránu nebeskou, a pak se přimluv za hříšné lidi . . .

Za tři psí syny ...“

            


Obhajovací řeč

Disponent uhelného odboru banky, založené po převratu cizím kapitálem, pan Barina a ředitel meteorologického ústavu profesor Vrbenský znali se již přes dva roky.

Sedávali naproti sobě v Boudě, pravidelně od čtyř hodin do šesti večer. Průběhem těch období, kdy jakost piva, které pili v Boudě, se polepšila, přirozeně byla jich známost důvěrnější.

Pod vlivem alkoholu, napřed 8°, potom 10°, potom 12°, za ty dva roky přiblížili se více k sobě než dvojčata krmená mlékem jedné kojné.

Nebylo to ovšem nejdůvěrnější přátelství, byla to pouze důvěrná známost a jich rozhovory byly takového rázu, ve kterém se projevovala spokojenost s novými poměry v pivovarském průmyslu.

Někdy se shodovali v tom, že štěstí republiky závisí na pivě předválečné jakosti, jindy opět byli téhož názoru, že čím silnější pivo, tím i národ spokojenější. Mezi nimi nebylo nikdy po celé ty dva roky žádného nedorozumění. Mezi nimi nikdy nebylo řeči o domácích poměrech jednoho či druhého.

Přesně v šest hodin se rozcházeli a každodenně, když vyšli před restauraci v Boudě, podali si ruce a loučili se slovy:

„Tak já si sednu, pane profesore, na.jedničku.“

„A já, pane disponente, sednu si na trojku.“

„Než se zas já dostanu jedničkou do Vršovic, pane profesore.“

„A já, pane disponente, trojkou do Nuslí.“ A když se druhý den přesně ve čtyři hodiny sešli opět v Boudě, otázal se pan ředitel meteorologického ústavu: „Dostal jste se, pane disponente, šťastně domů do Vršovic?“

„Ještě to ušlo, pane profesore, něco se stalo v elektrárně, tak jsem přijel do Vršovic asi za dvě hodiny. A vy, pane profesore?“

„Já jsem šel raději pěšky, pane disponente. Ještě předtím než zůstaly stát elektriky, tak do nás vrazil nákladní automobil ministerstva národní obrany s ekrazitem.“

Stalo se však nenadálou okolností, že jejich důvěrná známost proměnila se ve vřelé přátelství.

Podnět k tomu zavdaly novinářské útoky na správu ústavu majícího za povinnost sledovat stoupání vody v řekách Československé republiky a zaměstnávajícího několik set úředníků.

Toho dne přišel totiž do Boudy nějaký pán, který si sedl u vedlejšího stolu, kde měl své známé, kterým bylo všechno jedno, zdali je to státní meteorologický ústav či jiný ...

„Hydrologický nebo meteorologický ústav,“ řekl tvrdě a neúprosně ten pán, kterého pobouřily noviny a který předtím byl již ve dvou vinárnách, „já vím, že vedle sedí pan ředitel meteorologického ústavu. Na tom nezáleží.“

„Pane řediteli,“ obrátil se k vedlejšímu stolu na profesora Vrbenského, „to jste si zas dali s tou povodní. Prý není žádných obav. Sníh sejde klidně, roztaje. Žádné zátopy a povodně. Led klidně odejde.“

Rozčilený pán si odplivl a pokračoval: „Řekněte mně, co dělal za blbosti meteorologický ústav? Chtěl jsem u řeky v Modřanech stavět vilu, měl jsem tam už cihly a dříví ...“

„Vy jste mně to odplavili,“ řekl strašným hlasem, „Vltava je dnes o čtyry metry výš než moje parcela. Jste vy mně to učenci, profesoři. Takhle vás tam přivázat na vory, než ještě Vltava stoupla, a pustit vás po řece.“

„Dávají zprávy do novin,“ pokračoval s tvrdošíjnou umíněností, „že se není čeho obávat.“

„A co je s Berounkou u Všenor?“ zařval nějaký muž sedící naproti, „mám tam vilu u řeky a pěstoval jsem tam králíky, belgické obry. Dostal jsem za ně cenu na hospodářské výstavě.“

Přistoupil k profesorovi Vrbenskému: „Víte, co jsou to belgičtí obři, pane profesore? . . . Nemyslete si, že vás neznám. Nedávno jste vypravoval, že vám v novinách špatně uveřejnili zprávu o počasí. Napsal prý jste, že předevčírem byl mráz v Českomoravské vysočině - 12° C a v Smokovcích -17° C. A ten sazeč že si to spletl a vysázel, že na Českomoravské vysočině bylo předevčírem 17° C a ve Smokovcích 12° C. Prorokování povětrnosti ... Pane profesore. To dovede každý kluk z třetí třídy obecné školy. Ten vám také může říct, že předevčírem foukal vítr, nebo pršelo, nebo bylo proměnlivé počasí.“

Sedl si na své místo, které před profesorem Vrbenským zaujal pán vyznamenaný na hospodářské výstavě.

„Řekněte mně laskavě,“ pravil drsně k panu profesorovi, „čím to vysvětlíte, že se mně utopilo včera v rozvodněné Berounce, v mých králičích kotcích, přistavěných k mé vile ve Všenorech, osmnáct párů belgických obrů ... To není jen tak prorokovat povětrnost ...“

V tom okamžiku však vstal disponent Barina. Důvěrná známost s profesorem Vrbenským změnila se v přátelství, v obětavost.

„Pánové,“ řekl vážně, „já se vám divím. Předně si pamatujte, že zde sedí pan ředitel meteorologického ústavu pan profesor Vrbenský, který nemá nic společného s hydrologickým státním ústavem. Pan profesor prorokuje počasí a hydrologický ústav stav vod v řekách naší republiky. Jak je vidět, je to prostá mýlka, pánové. Pan profesor se vůbec nemíchá do toho, jestli je povodeň nebo ne. Pan profesor Vrbenský stará se jen o povětrnost. Jemu je to jedno, jestli stoupá voda v řekách nebo klesá. To jsou dva různé obory, prorokovat povětrnost nebo prorokovat povodně. Pan profesor může vám přesně říct, že ve Švédsku a Norsku včera podle telegrafických zpráv byly silné větry, ale nemůže vám říct, že zítra utopí se v Berounce 18 párů králíků toho pána, co má vilu ve Všenorech. Pan profesor ...“

Disponent Barina podíval se důvěrně na svého známého, hledaje v očích pana profesora odpověď:

„Děkuji za to, že jste se mne zastal. Teprve dnes dovedu si vážit vašeho neohroženého přátelství.“

Pan profesor Vrbenský díval se však zaraženě na svůj tácek.

„Pan profesor Vrbenský,“ zdůrazňoval disponent Barina, „nemá také co dělat s neštěstím toho pána, který chtěl stavět vilu u Modřan a kdy na základě dobrozdání hydrologického ústavu, uveřejněného v novinách, rozvodněná Vltava mu odplavila všechen materiál. Meteorologický ústav a ten hydrologický ústav jsou nebe a dudy. Pan profesor Vrbenský, můj starý dobrý známý, nebyl by schopen takové podlosti. Zkoumání povětrnosti a zkoumání stavu řek jsou dvě různá, abych tak řekl, řemesla. Můj přítel pan profesor Vrbenský, ředitel státního meteorologického ústavu, nikdy neprorokuje, co bude. Naproti tomu chápu vaše rozhořčení, pánové, když druhý ústav, který jste si zaměnili s meteorologickým ústavem, vás nejen zklamal, ale i podvedl. Když někdo oznámí v novinách, že nebude žádného nebezpečí povodně, aby byli všichni bez obavy, a hned nato druhý den musí jet pan policejní ředitel Bienert do Bráníka a do Hodkoviček, tu, pánové, není to vina meteorologického ústavu. Tím je vinen druhý ústav, vy jste si popletli jména.“

Disponent Barina podíval se na svého přítele profesora Vrbenského, kterého obhajoval s upřímnou láskou. Profesor Vrbenský měl hlavu v dlaních.

„Kdo čte,“ pokračoval vášnivě disponent Barina, „kdo čte noviny, ten si jistě všímá zpráv o povětrnosti, vydávaných meteorologickým ústavem. Vidí, že je to prosté zjišťování předcházejícího stavu povětří. Můj přítel pan profesor Vrbenský nikdy nedává zprávu do novin, jestli zítra bude pršet, bude-li mlhavo. Jak již zde bylo před chvílí řečeno, že předevčírem byl mráz, jak správně podle telegrafických zpráv uveřejnil pan profesor Vrbenský v denních listech v rubrice „Zprávy o povětrnosti“. Pánové, můj přítel pan profesor Vrbenský, ředitel meteorologického ústavu, nemůže si nikdy vzít zodpovědnost za to, co bude -“

„Ano,“ pokračoval obhájce profesora Vrbenského, který mezitím dělal pohyby nohama jako na plovárně v bazénu, „znám velice dobře pana profesora Vrbenského. On ví prostě, jestli včera nebo předevčírem bylo proměnlivo, ale nemůže nikdy drze tvrdit, poněvadž je poctivý člověk, že zítra bude pěkně, že zítra nebude pršet. Podívejte se na něho, pánové. Mohl by tento pán, s tak upřímnou, abych tak řekl dětskou tváří, prorokovat do budoucnosti? On neví vůbec nic. On je takové dobré hovado, které nemá co dělat s povodněmi. Jestli byl včera vítr, to zítra dozvíme se z jeho zpráv v novinách. On neprorokuje. On se drží toho, co se stalo. Naproti tomu hydrologický ústav . . . Pánové, můj přítel pan ředitel meteorologického ústavu, věřte mně, nemá ani ponětí, jestli budou zítra jihozápadní větry, nebo proměnlivo a jižní vítr, nebo východní. Včera byl severní vítr. Že ano, pane profesore? Že nevíte o ničem? Kde jste, pane profesore?“

*

„Je to slabý nervový záchvat,“ řekl přivolaný lékař záchranné stanice, když vytáhli ředitele meteorologické stanice profesora Vrbenského z podlahy pod stolem, kam klesl při posledních vývodech obhajovací řeči obětavého přítele disponenta Bariny, který se tak krásně bil za něho, aby uvedl na pravou míru rozdíl mezi meteorologickým ústavem a hydrologickým.

*

„To se divím,“ říkal každodenně v Boudě disponent Barina, nežli si zvykl po měsíci na nepřítomnost pana profesora Vrbenského, „že pan profesor Vrbenský k nám nechodí. Vždyť ho tady vlastně nikdo neurazil...“

    


 

Obchod s rakvemi

Panu Lindigrovi nesloužilo nijak štěstí. Už když ho nesli ke křtu, byl by málem nějaký splašený vůl ženu, která ho zabaleného dopravovala do kostela, nabral nesmyslně na rohy. Když dostal první kalhotky, aby každý zdálky již viděl, že má co jednat s mužem, tu zůstal za ně viset na hřebíku dřevěné lávky nad potokem právě v ten prvý den. Poměrně dosti rychle za sebou následovala pak jiná neštěstí a dlouhá řada nehod.

Tak spadl z půdy na nejkrásnějšího housera své matky a zabil ho. Jemu se sice nestalo nic a on si dokonce liboval, jak je to příjemné, spadnout na husy, že to je jako do peřinky, ale zdá se, že jeho matka byla jiného mínění a že poprvé přišla do styku s malým Frantíkem rákoska, která se pak již v jeho rodině udržela.

Přitom však nesmí nikdo počítat ze strany mladého Lindigra s nějakou svévolností. Katastrofy přicházely samy sebou... Jedno neštěstí odešlo, aby udělalo místo druhému. Ve škole číhal s pravítkem za dveřmi na svého druha a samo sebou se rozumí, že praštil s ním přes nos svého řídícího učitele, který neprozřetelně právě otvíral dveře.

Když pak později v letech, kdy každý pořádný člověk musí se zamilovat, vybíral si něžné dívčí postavy, zamiloval se obyčejně do takových dívek, které ho vodily jen za nos.

Byl celkem zamilován do dvanácti žen. Z těch devět se mu provdalo za jiné, když mu odpřísáhlo, že nevezmou si nikoho než jeho. Zbyly tři a z těch jedna mu utekla s jiným, jedna ho z rozmaru a z omylu polila vitriolem - a jedna, byla to rozvedená paní, o čemž nevěděl, vrátila se zas k svému muži.

Když začal něco, vždy to špatně skončilo. Začal kupříkladu kariéru státního úředníka a jednou šel z úřadu, přišel do nějaké chumelenice, než se vzpamatoval, byl zatčen. Na policii našli mu v kapse kamení a ke svému úžasu se dověděl, že prý házel na dragouny kamením. Dostal dva měsíce, ztratil místo v státním úřadě, odvolal se co do viny i do výše trestu a odvolací soud mu to zvýšil na pět měsíců.

Pak si zařídil obchod s kosmetickými prostředky. Usadil se v malém městečku, kde z 900 obyvatelů bylo 820 dělníků ve sklárnách. Přirozeno, že ti dobří lidé nekupovali mu jeho pudry a vodičky pro zjemnění pleti a jemná mýdla toaletní, voňavky a pasty na zuby a voňavé masti pro vzrůst ňader a vlasů. Prodal to tedy za babku jednomu drogistovi do většího okresního města s vojenskou posádkou a nežli mu mohl ty zásoby odeslat, vypukl oheň v krámě a shořelo to všechno jako bengál.

Odjel tedy do města, aby se zastřelil. Lehl si v hotelu do postele, natáhl kohoutek, stiskl, kule minula jeho hlavu, proletěla tenkou dřevěnou stěnou do vedlejšího pokoje, kde vyrazila jednomu cestujícímu šálek čaje z ruky a rozbila v jeho kufříku vzorky likérů. Byly z toho dlouhé a nemilé opletačky, pokuty a náhrada škody. Hoteliér počínal si tak, jako by mu nešťastný pan Lindiger rozstřílel celý hotel na sutiny a obchodní cestující udělal ze vzorků rozstřílené hektolitrové sudy likérů.

Není divu, že po všech těch útrapách a neštěstích nabyl výraz obličeje pana Lindigra neskonale smutného odstínu.

Jednoho dne četl, že velký obchod s rakvemi za příčinou úmrtí majitele prodá své zásoby rakví za nízkou cenu. Pan Lindiger neuvažoval dlouho. Chápal, že už celá jeho smůla, všechna neštěstí nutí ho k tomu, aby obchodoval s něčím hodně smutným.

Rychle uvážil též velikou výhodu obchodu s rakvemi, že totiž to je předmět, který nalezne vždy své odběratele. „Hle,“ řekl si, „byl jsem již blízko smrti, proč bych tedy nedělal do rakví?“ Koupil tedy zásobu rakví všeho druhu a hledal místo, kde by se s nimi usadil. Jeden jeho známý mu řekl, že v Dolních Opatrovicích není ještě podobný obchod ve velkém i v malém, že je to kromě toho v krajině s drsným podnebím.

Zažádal si tedy o koncesi a za tři neděle potom na jednom domě v Dolních Opatrovicích věšeli tuto firmu:

FRANTIŠKA LINDIGRA osvědčený velkoobchod v rakvích všeho druhu pro pány, dámy a děti.

Pan Lindiger měl na skladě přes tři sta rakví. Chodil mezi nimi ve skladišti a usmíval se. Bylo mu veselo u srdce. Konečně tedy nějaký předmět, nezbytný pro každého.

Večer v restauraci seznámil se s místní honorací a jaksi ztrácel dobrou náladu. Přišla totiž řeč na letošní chřipku a on si stěžoval, že cítí nějaký tlak na prsou.

„Zde se uzdravíte,“ řekl mu pan kontrolor, „tady je velmi zdravá krajina.“

„Saprholt, to mne mrzí,“ vzdychl pan Liridiger a zasmušil se.

Za čtrnáct dní chodil s hlavou svěšenou. Doposud ani jeden kupec. „Jsem velký idealista,“ řekl k sobě, „vždyť snad pánbůh dá a přece někdo umře.“

Za čtyři neděle chodil jako stín, pokoušeje se marně přilákat nějaké kupce připevněným nápisem na dveře: „Též na splátky.“

Kolemjdoucí připadali mu jako samí cvalíci, jako buci zdraví. Celé hodiny provzdychal ve svém krámě: „Ježíši Kriste, vždyť je to zdravá krajina.“

V noci se mu zdálo o samých epidemiích, o choleře, skvrnitém tyfu, plačící vdovy a pozůstalí nestačili si u něho podávat dveře... Bylo to čtyřicet rakví za den, padesát rakví - celé rodiny umíraly. Právě posílá telegram jedné firmě: „Pošlete mně obratem 1200 rakví, třeba ausšus, jako rychlozboží.“ A pan Lindiger se vtom probouzí z toho krásného snu sám mezi svými rakvemi a nikdo nejde, neotvírá dveře a nepřeje si s pláčem, aby šel vzít míru.

Zkusil to tedy jinak V Besedě večer při pivě počal rozhovor o tom, že v Číně pamatují nejlépe na poslední věci člověka. Tam hledí si již zaživa zaopatřit pěknou rakev. Manžel kupuje darem rakev ženě, děti rodičům.

Mluvil jako anděl. Vychvaloval ten zvyk a skončil to tím, že by se něco podobného mělo zařídit i u nás, on by kupříkladu předcházel dobrým příkladem a byl by ochoten dát jednu pěknou dubovou rakev do dobročinné tomboly, která se bude za týden pořádat. Osvědčí-li se to, jest ochoten při každé třetí rakvi dát malou dětskou rakvičku zadarmo.

Podívali se starostlivě na sebe, pak na jeho tácek, a nakonec mu řekl jednatel té zábavy, že se přijímají do tomboly věci nanejvýš jeden kilogram těžké.

Vrátil se rozlítostněn domů a za noc zhotovil tento plakát, který vyvěsil za okno:

Kdo si u mne koupí rakev obdrží zdarma pěkný čistoplátěný rubáš.

Kdo si objedná dětskou rakvičku, obdrží zdarma kolekci vkusných obrázků do rakvičky.

Při hromadné objednávce desátá rakev se neúčtuje. Upozorňuji, že nehodící se rakve vyměním.

„Jestli tohle již nepomůže, já už nevím,“ řekl si s velikou nadějí.

Nepomohlo to. Dostával halucinace, že zvoní umíráček... Hnal se vždy zeptat, kdo to zemřel a zklamaně se vracel.

Pak se přihodilo to, že zcela veřejně vykládal, že má bratra námořním lékařem, který je teď v Indii, kde zuří mor a že mu psal, aby rychle přijel. V hostinci říkal, že teď v zimě by bylo pro děti zdravé, kdyby je rodiče pouštěli bosé do sněhu, aby se otužily.

Pak najednou se jeho obličej rozjasnil. Jeden místní občan se střelil do břicha na honě nešťastnou náhodou a vypravovalo se, že to nevydrží. Mnul si ruce a vykládal, že mu dodá rakev, jakou ještě Dolní Opatrovice neviděly.

I ta naděje byla klamná. Občana odvezli do Prahy do nemocnice a on běžel kus cesty za vozem, volaje zoufale: „Nevezte ho do Prahy, dám vám padesát procent slevy!“ Obavy jeho se vyplnily. Pohřbili jeho naději v Praze.

Pak se přihodilo, že obvodního lékaře, který přijel očkovat dítky školou povinné, praštil někdo v noci holí přes cylindr. Hádalo se, že to byl pan Lindiger. Současně přišla na hejtmanství žádost nepodepsaná, aby slavné c. k. okresní hejtmanství zakázalo lékařům ošetřovat nemocné.

Bylo to takhle v úterý. Ve středu našel četník, který šel vyšetřovat případ přepadení obvodního lékaře, na skobě u dveří oběšeného pana Lindigra. Kupodivu byl výraz jeho tváře veselý, což se vysvětlilo nápisem pod mrtvolou: „A přece odbudu jednu rakev!“

Dodatečně se zjistilo, že na jeho psacím stole je nedokončené psaní, kterým hodlal objednat u bakteriologického ústavu ve Vídni dvacet rourek se zárodky skvrnitého tyfu. Byl to opravdu snaživý obchodník.

   


 

Obchodní akademie

Poněvadž příbuzní chtěli mít ze mne obchodníka, dali mne do obchodní akademie. Mohli mne dát stejně do podkovářské školy. To bylo totéž.

Ředitelem tohoto ústavu je vládní rada Jeřábek. Muž ten byl v carských službách na Rusi. Jest černosotněnec. Má rád národ i vládu. Titul vládního rady obdržel s prominutím poplatků, poněvadž žije pro Rakousko. Na Rusi žil pro baťušku, (Zabaveno) a kdyby ho osud jednou zavál do Francie, miloval by presidenta Falliéra. On sám říká, že panovníky sluší milovat osobně. Poněvadž žil dlouho na Rusi v carských službách, jeho chování podobá se některému z činovníků, až na to, že úplatky nebéře. Jeho vystupování připomíná náčelníka některé z ruských státních věznic. To zajisté není nic nečestného.

Život jeho jest nesmírně řádný. Ačkoliv ví o sobě, že je vládním radou a vystihuje význam tohoto titulu, přece promluví i se suplenty. Ovšem, že se na ně rozkřikne občas, ale to není opět nic špatného, neboť on je ředitelem, vládním radou a ještě něčím podobným.

Posluchače akademie z převážné většiny nemá rád, neboť oni jsou z různých společenských vrstev a kdo ví, zdali v pozdějších letech nebudou se jeho titulu smát. A přece on dostal ten titul za své zásluhy a za svou činnost vychovatelskou a spisovatelskou, za to, že zná dvanáct řečí.

Ovšem, že se při té spoustě řečí občas mu stane nehoda, že zapomene pro velký jich počet, že určitý jazyk nezná.

Tak například před léty při svém jmenování ředitelem obchodní akademie napsal sám o sobě pochvalný článek do slušného listu, ve kterém napsal, že umí persky. Později se ukázalo, že persky zná jen pojmenovati některá města v Persii. Znal z perštiny Teherán, Tebríz, Šíráz, Babondéš, Nišápúr apod. To se může přihoditi každému, ale ne každý ví, že v Persii je Teherán, Tebríz, Šíráz, Babondéš, Nišápúr. Pan ředitel obchodní akademie to ví a proto dostal právě titul vládního rady. Ale nejen proto, nýbrž pro své znalosti zeměpisné.

Obchodníci dosud nevěděli, proč vznikají pasátní větry a kolik je jich druhů. To jsou věci nesmírně důležité pro český obchod. Aby tedy mladá generace obchodní netápala ve tmách, složil ředitel Jeřábek pro posluchače zeměpis pomocí lexikonů, ve kterých kladl důraz na to, že na Sahaře panují vedra až 40 stupňů, kdežto čím blíže k severní neb jižní točně, teplo mizí, až konečně moře po celý rok zamrzá.

Na Sibiři jest podnebí kontinentální. Kdo to neví, je ztracen a obchodník, neznající kudy běží jihozápadní pasátní větry, může prostě zavřít krám. Aby pak posluchači nezapomněli na mořské proudy a pana ředitele Jeřábka, zkoušel nás od slova k slovu. Kdo zapomněl, jsa vyvolán, říci: „Kterýžto vítr otočí se směrem jihovýchodním...“ a řekl: „Tento vítr obrací se pak na jihovýchod,“ dostal nedostatečně a byl-li osvobozen, musel platit školní plat.

Ostatně heslem vládního rady je: „Nikoho neosvobozovat! Plat jest 120 zl. ročně. Kdo je nemůže zaplatit, je chudák a ten nemůže prospět českému národu jako obchodník.“

Také vyučoval ředitel Jeřábek ruštině. A tu zahulákal vždy, když někdo vynechal u tabule tvrdý nebo měkký znak, své ruské: „Pašol! Táhni!“

Byl také ztracen. Byla to a jest stále hrůzovláda, která má ten účel, dle mého zdání, aby posluchači prošli tvrdou školou života. Aby pak při všem svém jednání nezapomněli na mravnost a nestali se padouchy, sepsal vládní rada a ředitel Jeřábek humoristický obraz mravnosti, zvaný Dobrověda, který přednáší místo náboženství. Je to jakási zlatá studna pokynů pro život, desatero přikázání posluchačů obchodní akademie, napomínající k poslušnosti, bohabojnosti a protkaná filosofickými úvahami.

Zde vystupuje pan vládní rada jako svérázný filosof a do smrti nezapomenu na jednu jeho poučku z dobrovědy:

„Co jest to dobrodiní?“

„Koná-li někdo někomu dobro, jmenujeme onen úkon dobrodiním.“

„Dobrodiní se nesmí vyčítat.“

Ovšem někdy zapomene i nejlepší filosof na to, co napsal a tak často se stalo, že byl-li někdo osvobozen od placení školného, při různých příležitostech bylo mu v ředitelně řečeno: „Pamatujte, že jste osvobozen od školního platu a proto nám jmenujte viníka!“

Není to nic nečestného, užíti ve výslechu různých donucovacích prostředků. Vládní rada byl dlouho na Rusi a to je ta celá historie. Hlavní věcí bylo, aby ho posluchači zdaleka pozdravovali. Běda tomu, kdo ho neviděl. Bylo mu přede všemi posluchači jeho třídy přísně domluveno, pak byl případ poznamenán v třídní knize. Nato byla mu snížena známka z mravů, viník odveden do ředitelny, kde bylo mu domluveno podruhé a o jeho neslýchaném jednání uvědoměni rodiče.

Že páni profesoři byli také pod dohledem, samo sebou se rozumí. Ředitel chtěl, aby vychovávali z posluchačů těžkopádné ruské kupce, kteří jsou mravní, prodávají kaviár a klaní se ikonám.

Vládní rada chtěl vždy, aby posluchači i podřízení profesoři viděli v něm jakousi ikonu.

On byl, jest a bude neomylný a za jeho řízení byla, jest a bude vychována nejlepší generace českého obchodnictva, generace poslušných lidí, čerpajících obchodní zkušenosti z jeho zeměpisu o pasátních větrech a řídících se při obchodních manipulacích jeho dobrovědou.

Profesoři, kteří přednášeli jiné předměty ne v jeho smyslu a jeho způsobem, mohli jít a přece byl vyučovací systém tak krásný. Kromě pasátních větrů a dobrovědy dle pana ředitele má být hlavní oporou českého obchodu krasopis. Tomu vyučoval nebožtík profesor Dolejška. O mrtvých nic než dobře. A on uměl také krásně psát. Byla radost, jak přednášel:

„Hleďte na toto kupecké písmo!“

Kdo měl trochu špatnou ruku, byl ztracen! Stejně ztracen pro obchod, jako kdo neznal pasátní větry nebo dobrovědu pana ředitele. Dnes jest na pravdě boží a vyučuje andělíčky kupeckému písmu. Říkali jsme mu doktor krasopisu. Byl také členem záchranného sboru.

Profesor Pražák má stenografii a frančtinu. Jednou jsme byli spolu v Nyžborku za školou. Od té doby prospíval jsem dobře ve frančtině. V Nyžborku jsme se náhodou sešli v restauraci za večera. Pak jsem prospíval i v těsnopise.

Další důležitý předmět pro obchod jest technologie mechanická a nauka o zboží. Hlavně když to člověk umí od slova k slovu. Neboť máme velmi málo obchodníků v Čechách, kteří znají, jak se vyrábí benzín. Profesor Zykán, který předměty ony přednáší, jest velmi zbožný a býval dřív důstojníkem u dělostřelectva. Jest majitelem domu v Klicperově ulici na Královských Vinohradech. Slušné, zámožné posluchače má rád.

Vždy veselý profesor Kovář přednáší chemii a chemickou technologii. Podráží nohy mladé obchodní generaci, neznající chemické formulky aldehydu, metylalkoholu, amylacetatu apod. Kdo to nezná, ztracen počtvrté.

Profesor Lukáš zápasí s posluchači na poli kupeckých počtů. Jest zasmušilý, přísný a kdo nezná mince v Bolívii a převádění jich na rakouskou měnu jest ztracen popáté. Nejhroznější bývá v době, kdy vykládá o kontokorentech s červenými čísly. V dějepisu přirozeně zamlčuje se na základě nařízení ředitele Jeřábka vše, co může vzbudit v posluchačích nevlastenecké myšlénky ve smyslu vládního rady.

Který profesor má pokrokové zásady při vykládání dějepisu, jest na akademii nemožný.

Korespondence česká vyučuje se tím způsobem, že posluchači musí napsati řadu dopisů:

„V držení Vašeho ctěného listu, oznamuji Vám, že Váš ctěný pytel kávy došel nás v dobrém pořádku atd.“ Pak se to musí posluchač naučit nazpaměť, aby nezapomněl, až někde si něco objedná, napsat „V držení Vašeho ctěného dopisu“. Kdo by napsal „pytel ovsa“, bude z akademie vyloučen. Když má přijít káva, tak musí přijít, dokud bude pan vládní rada ředitelem.

V korespondenci německé učí se posluchači o zaslaných pytlech kávy německy a tak je zachována rovnoprávnost. V české korespondenci učí se také psáti žádosti o místa s nezbytným zakončením: „Pokud se týče mého mravného chování, račte se obrátit na ředitelství ústavu, které vydá o mně uspokojivé svědectví.“ A ředitelství ústavu chválí všude i v cizině mravnost absolventů.

Pak přijde účetnictví s nezbytnými pytli kávy, které účtují se systémem jednoduchého účetnictví, systémem podvojného i amerického. Pytle kávy pak se zúčtují a sepíšou ke konci roku na čisto a český obchod zachráněn. Kdo špatně zúčtoval pytle kávy, ztracen pošesté pro život.

Národní hospodářství přednášené na akademii upozorňuje, že není vyloučena možnost přelidnění zeměkoule. Dokud však katastrofa nenastane, musí ze posluchači podrobovati disciplinárnímu řádu a znáti, že socialismus jest hlízou společnosti, která se dá za součinnosti všech vlád různými opatřeními potlačit.

Nauka o směnkách učí psát posluchače žira na směnky a důležité pravdě, že padělání směnek se trestá. Živnostenský řád poučuje posluchače, že kdo byl trestán proti mravopočestnosti, nedostane koncesovanou živnost.

Zabaveno.

Od osmi hodin do dvanácti a od dvou do pěti snaží se tak posluchači připravit se moderním způsobem pro obchod. A když tak prodělají všechny stupně vzdělanosti, tu při rozdávání absolutoria vyloží jim pan vládní rada ředitel Jeřábek, že jemu mají děkovati, jestliže připraveni pro život mohou učiniti národ náš národem dobře vychovaných obchodníků.

A skutečně po prázdninách vstupují do bank a pro obchod se nehodí, a to jedině kvůli pasátním větrům pana vládního rady.

            


 

Objevení severní točny

I

Parník „Hans Egede“ dorazil dne 4. září o půl desáté hodině do Kodaně, hlavního města Dánska, se slavným cestovatelem dr. Cookem, objevitelem severní točny.

V přístavu čekal již náš redakční automobil a tu vyzval průvodce dr. Cooka, Eskymáka Ratawanaharu, aby vstoupil do automobilu, bylo dílem okamžiku. Laskavostí dr. Cooka byl nám jeho věrný průvodce Eskymák skutečně také půjčen na několik dní, aby nás informoval především o zvířené na severní točně a dále i o jiných poměrech v těchto tajuplných krajích. Rukoudáním slíbili jsme dr. Cookovi, že mu opět jeho Eskymáka neporušeného vrátíme a okolo jedenácté hodiny vyjeli jsme s drahocenným Eskymákem z Kodaně.

Do Prahy dorazili jsme o tři dny později, dne 7. září, použivše tak nejlepšího způsobu informovat se důkladně o objevení severní točny, aniž bychom musili použít obvyklé cesty jako časopisy New York Herald, Times, Morningpost, Berliner Tagblatt, které vyslaly do Kodaně své zpravodaje, aby podrobili rozmluvě samotného dr. Cooka.

Vyložil-li jim dr. Cook své objevy a pozorování způsobem vědeckým, vysvětlil nám Eskymák dr. Cooka záhady severní točny způsobem prostinkým a jednoduchým. Proto snad v některém směru liší se údaje Eskymáka Ratawanahary od údajů dr. Cooka, ale upozorňujeme přitom své čtenáře na jednu věc, ve které se neliší nijak údaje obou mužů, totiž v tom směru, že oba tvrdí, jak byli skutečné na severní točně.

II

Do Prahy jsme dorazili večer a nemohli jsme nijak přenésti přes srdce, abychom milému hostu ze severní točny neukázali nejkrásnější, co v Praze je a to dva obyčejné tovární komíny, které se tak nádherné vyjímají na Representačním domě.

V němém úžasu hleděl náš Eskymák na tu krásu a obdiv jeho stoupal, když uviděl při jízdě Prahou všude, kam se podíval, rozkopanou dlažbu. Pravil, že podobné jámy vykopávají na severním pobřeží Grónska a do těch jam že uschovávají potraviny, které pak lovecké výpravy na zpáteční cestě vykopávají.

Bylo mu ovšem velmi těžko vysvětlit, že rozkopávání ulic v Praze je něco obyčejného, že pravý Pražan nemůže žít bez rozvrtané dlažby, stejné jako lovci v Grónsku bez jam s uschovanými potravinami a tak jsme jeli dál, ke konečnému cíli naší cesty, do vily „Svět zvířat“.

Po cestě zpozoroval Eskymák plakáty cirku Henryho, kde jsou vyobrazeni ochočení tuleni. Dal se do křiku, počal chtivě svítit očima a mlaskat. Málem by byl vyskočil z automobilu. Vysvětlili jsme mu, že tuleňové jsou ochočeni. Eskymák však sebou zmítal v automobilu a volal: „Já je všechny sníst! Já je všechny sníst!“ Uklidnil se, teprve když jsme přijížděli na konec města a Eskymák na této periferii uviděl nedostatečné osvětlení. Počal radostně volat: „Hajaji-pupu!“, domníval se totiž, že jsme snad přejeli polární kruh a že nastane polární noc.

Nechtěli jsme mu kazit radost a v dobré náladě přivezli jsme neohroženého chlapíka do vily „Svět zvířat“, kde se ihned odebral na lože. Jeho lože bylo prosté. Okamžitě totiž vlezl ve vykázaném pokoji pod skříň, odkud se nechtěl hýbat. Mlaskal hlasitě po celou noc a bručel až do rána monotónní eskymácké písně, podobající se bručení polárních medvědů a praskání ledu v polárních mořích.

Ráno našli ho spícího na podlaze a vedle něho několik vyprázdněných krabic mazadla na boty z „fištrónu“, které nalezl pod skříní a jehož požití připomínalo mu snad půvab domoviny.

V celém jeho pokoji panoval zvláštní zápach, jako na velrybářské lodi. To voněl tak jeho oděv z kůže tuleňů nebo z něčeho podobného, což ovšem bylo těžko rozeznat, neboť oděv ten měl na sobě po celé tři roky, co bloudil s dr. Cookem v polárních krajinách a jak hrdě podotkl, když se probudil, ani jednou ho za ty tři roky nesvlékl.

Jinak to byl velmi roztomilý chlapík. Měl zploštělý nos, šikmé oči, kůži studenou a mastnou, což je velká výhoda, neboť Eskymáci se nikdy nemyjí. Lícní kosti měl vysedlé a vlasy černé jako uhel, pleť barvy žlutočervené. Při své nepatrné postavě, zašitý v kůže, podobal se soudku a podobně valil se také kupředu, při čemž jeho šikmé oči blýskaly zpytavě po okolí.

První jeho slovo bylo: „Rybí tuk!“

Poněvadž jsme již byli připraveni na jeho žádost, byl mu podán dvoulitrový hrnek rybího tuku, čili jak říkají „lebertranu“, který okamžitě vypil s velkou chutí a prosil o novu dávku, kterou vypil neméně rychle.

Poté se rozhovořil. Pravil, že jeho vlastní jméno je Kimokam, to jest „Hltoun syrového masa“ a jal se vykládat o severní točně následující, což kvůli srozumitelnosti uvádíme v překladu:

Pochází z Angekoku, jak říkají osmdesáti boudám ze sněhu. Jednoho dne přijde k nim člověk, opatřený brejlemi a povídá: „Pojďte mně pomoci hledat severní točnu.“ Byl to ten dr. Cook. Sebralo se jich tedy deset a šli.

Bylo to tak jednoduché, že to jednodušší být nemohlo. Člověk jde pořád jen na sever, až přijde k severní točně. Vzali si s sebou sto pět psů a třináct saní a drželi se poledníku, aby nezabloudili. Na cestě potkávali medvědy a bílé polární lišky.

Jednoho dne sežrali jim medvědi jednoho spoludruha a bylo jich jen devět, kromě dr. Cooka. Za tři dny nato počali si stěžovat tři Eskymáci z výpravy na velkou zimu. Bylo asi 70 stupňů zimy i usnesli se, že se vrátí do teplejších krajin, jako je Angekok, kde po celý rok panuje mírná teplota čtyřiceti stupňů mrazu.

Zasloužilý Eskymák počal mluvit živě: „Když odešli, bylo nás tedy jen sedm i s dr. Cookem a drželi jsme se stále poledníku, abychom nezabloudili. Pak vypukly mezi námi náboženské třenice, neboť někteří z nás byli obráceni na víru protestantskými misionáři, kdežto jiní katolickými a výsledek toho byl, že dva nejzuřivější odpůrci jednoho dne vrátili se domů, aby na sebe podali prostřednictvím obchodníka s lihovinami, který každý druhý rok přijížděl do Angekoku, vzájemně žaloby pro urážku na cti u soudní správy Grónska.

Jejich odchodem ztenčil se náš počet na pět osob. Pokračovali jsme dále na cestě k severní točně, a opakuji ještě jednou, že jsme se dnem i nocí drželi poledníku, abychom nezabloudili. Tak jsme v míru a bázni boží pokračovali na cestě, živíce se psy, které jsme vzali s sebou.“

„A čím se živili psi v těchto ledových krajinách?“

„Našimi exkrementy,“ odvětil zasmušile Ratawanahara a jal se dále vykládat: „Za tři dny od náboženských sporů vypukly mezi námi, zbývajícími Eskymáky, politické třenice. Abych vám to vysvětlil blíže, je nás Eskymáků v těchto severních šířkách asi 32.000. Dlouho jsme se o politiku nestarali, až konečně jeden podnikavý Američan jal se vydávat v severním Grónsku politický časopis. Rázem stali se z nás politikové. Co také máme dělat za dlouhé polární noci, která trvá půl roku, než starat se o politiku? A tak se stalo, že mezi 32.000 našich krajanů je přes pět set politických stran.

Za horlivého sporu, který jsme vedli, přišel jeden z nás na myšlenku založit novou politickou stranu a odešel na jih. Zbyli jsme tedy i s dr. Cookem nyní jen čtyři. Táhli jsme dál přes ledové pláně... Nemáte, prosím, trochu kořalky?“

Statečnému Eskymákovi nemohli jsme odepřít. Učinil několik mocných doušků a pokračoval:

„Neuplynul ani týden od politických třenic, když se stala příhoda, která měla za následek, že ze tří Eskymáků zůstal jsem s dr. Cookem sám. Jednoho dne, když jsme hledali stopy poledníku, abychom nezabloudili, přepadla naše ležení tlupa polárních medvědů a když se dosti nařádili v zásobách, sežral jeden z medvědů poslední díl románu Tajemství jeptišky v Grónsku, čili lidožrout eskymácký, nejoblíbenější četbu mých dvou krajanů, kteří nám zůstali věrni. Byl to jistě tklivý pohled na ubožáky, když spatřili poslední, dosud nepřečtený díl románu rozkousaný a sežraný, že nebylo rozeznat ani písmenka. Rvali si tulení kůži s těla a odešli na jih, aby si objednali v Angekoku chybějící díl románu.

Tak zbyl jsem s dr. Cookem sám a sám uprostřed věčného ledu a ke všemu nám došly papírky na cigarety. Musili jsme tabák balit do poznámek dr. Cooka, čímž se také vysvětluje, že chybějí některé bližší údaje o této cestě.

Konečně dne 21. měsíce aprile roku 1908 uviděli jsme severní točnu! Abych vám to stručně vysvětlil, je to místo, kam se sbíhají všechny poledníky a všechny rovnoběžky, takže to tam vypadá jako pavučina a uprostřed té pavučiny sedí pavouk, to je ta severní točna a toho pavouka právě hledal dr. Cook.“

Napil se poznovu kořalky a vesele jal se vykládat: „Na severní točně je náramné živo. Přece jste se, jak říkal dr. Cook učili před třiceti lety ve školách, že země je na pólu zploštělá, následkem toho je tam blíž k ohnivému jádru země a tím také tepleji. Když to tedy připustíte, byli jsme báječné uvítáni. Přišel starosta...“

Eskymák se poznovu napil kořalky: „Hasiči, veteráni, družičky a všichni volali: Ať žije Shackleton! Chudáci již věděli o objevitelích jižní točny a měli za to, že nikdo jiný nemůže objevit severní točnu, než právě tento statečný badatel. Přirozeně, když jsem dr. Cooka představil, počal starosta koktat: Vítám vás na severní tonču, chci říci točnu. Na severní tonče, chci říci točně, ostatně nejsem žádný řečník, snad mně rozumíte v každém směru. Sláva vám i nám! Třikrát sláva, sláva, sláva! Pak nám přinesli podle svého pohostinského zvyku led a sníh a starosta s radními jal se nás provádět po městečku, které bude nyní podle všeho přičiněním dr. Cooka povýšeno na město. Obec tato jmenuje se Severní pól a vyniká svým průmyslem na výrobu zmrzliny. Chudší obyvatelstvo živí se ledařením a dbá přitom přísně, aby se poplatek za ledováni odváděl přesně obci. Městečko samo je velmi čisté, domy bílé jako ze sněhu.“

Statečný Ratawanahara poznovu si přihnul kořalky a pokračoval nenuceněji a nenuceněji: „Hlavní ulice jmenuje se Medvědí třída a odtamtud se vyváží nejvíce medvědích tlapek které jsou velkou lahůdkou. Je tam dále ulice Pižmoňů, která ústí na náměstí Severní záře, kde stojí reprezentační dům, který právě bourají nákladem tří milionů korun, poněvadž zapomněli v kavárně reprezentačního domu vystavět kuchyni. Dále je velké náměstí Zemské osy, kde vystavěli garáž pro Zeppelinovu vzducholoď. Starosta vysvětloval, že Zeppelin chce navštívit severní točnu a že proto všude v polárních krajích chtějí zřídit skladiště na vrtule a šrouby, aby mohl polámané nahraditi novými a pokračovat nerušeně na další cestě.

Pokud se týče jiných zvířat, sou v městě oslové, kteří se dostali i do správy obce, hrochové, kavky i vrány, také slony a opice lze tam najít v hostincích. Ho, ho! Zvláštní je kořalka z kostic, ho, ho, šněrovačka jí říkají...“

Stal se nepřirozeně veselým a jeho žvanění nemohli jsme již poslouchat. Prosili jsme, aby ustal v líčení. Milý Eskymák byl by ale hovořil dále, když vtom hlásil se telegrafní úřad telefonem: „Halo! Depeše!“

Telegram zněl: „Severní točna nově objevena Pearym, pošlete okamžitě franko ke mně vypůjčeného Eskymáka na vlastní nebezpečí. Nutno ho konfrontovati s Pearym a se severní točnou. Dr. Cook.“

Co jsme měli dělat? Chlapíka jsme naložili do sudu od rybího tuku a poslali jako rychlozboží dr. Cookovi.

Dnes je statečný Eskymák na cestě do Ameriky, přijav engagement u cirku Barnum-Bailley dědicové, který ho bude po světě ukazovat v kleci.

Pokud se týče rozporů mezi jeho líčením severní točny a vědeckým výkladem dr. Cooka, račiž si čtenář tyto rozpory sám porovnati a vysvětliti.

   


 

Obtíže se svědkem

 

Profesor Višňák myslil vždy neobyčejně logicky. Jednoho dne se mu přihodilo, že přemýšleje právě o tom, co by dělal, kdyby nastalo zemětřesení, vrazil do jedné dámy, která se právě promenovala před kavárnou Unionkou s pánem.

„Vy nešiko!“ pravil k němu manžel té dámy.

Pan profesor Višňák se ani trochu nezarazil. „Opakujte to ještě jednou,“ řekl, „možná že jsem se přeslechl.“

„Pravím vám, že jste nešika.“

„Dobře,“ odpověděl pan profesor, „tvrdíte-li, že jsem nešika, chcete říct, že jsem něco nešikovného provedl. Nešikovnost jest vlastnost opovrženíhodná. Kdo jest v opovržení, na toho se dívají z kopce. Na koho se dívají z kopce, ten jest dole. Pokládáte mne tedy za tvora nižšího stupně kultury, vysmíváte se mé inteligenci. Jsem uražen a důsledek toho žaloba, které bude předcházet zjištění vašeho jména. Kde jest strážník? Vy se mně smějete? Dobrá!“

Za velkého sběhu lidstva a psů, tramvají, ručních vozíků a vozků dal zjistit jméno svého odpůrce a spokojeně usedl večer za psací stůl, napsav si logicky postup zítřejšího konání zcela systematicky:

V sedm hodin opustím postel. V osm se nasnídám. V devět si přečtu noviny. V deset vyjdu z domova do kavárny. Ve čtvrt na jedenáct požádám o schematismus advokátů. V jedenáct vyberu si nejbližšího od kavárny. V jedenáct hodin deset minut zaplatím. V jedenáct hodin jedenáct minut pozdravím a odejdu k advokátovi. Mezi půl dvanáctou až dvanáctou hodinou podám žalobu. Cesta domů, oběd. Spokojenost.

Tak to všechno provedl do důsledků a za týden octl se pan Kadlec, obchodník, na lavici obžalovaných pro urážku na cti, spáchanou výrokem „Vy nešiko“, kterou se cítil uražen pan profesor Višňák.

Obhájce pana Kadlce nabízel smír. Profesor Višňák důsledně odpíral. Měl s sebou výňatky z různých spisů, ve kterých bylo slova „nešiko“ použito k uvedení oslovené osoby ve všeobecný posměch.

„Pane soudce,“ pravil pan profesor, „stačí prohlédnouti si jen dějiny války francouzsko-německé. Po bitvě u Sedanu byl nazván francouzský jenerál Mac-Mahon nešikou. Důsledkem toho bylo postavení onoho jenerála před vojenský soud. Byl odsouzen k smrti a amnestován. Nemluvím však o amnestii, nýbrž jen o trestu smrti zastřelením. Dle toho logicky: Vy nešiko = já vás zastřelím. Pan Kadlec mně vyhrožoval zastřelením. Rozšířil bych tedy rád na něho žalobu pro nebezpečné vyhrožování. Leč k věci. Na stránce 189 v románu Anna Karenina od Tolstého líčen jest tento výjev. Sluha polije polévkou šaty jedné dámě. A co odpoví ona dáma? Vy nešiko! Vše se kolem směje. Sluha jest v opovržení, dáma má šaty zkažené, pláče. Sluha jest vyhozen a stane se z něho sešlé individuum. Přikládám zde vysvědčení lékařské od dr. Pokorného z Hradčan, že sešlým individuem nejsem a že jsem tělesně i duševně zdráv. Leč k věci. Ve Spartě nešiky topili a znamenalo slovo nešika tolik jako kinokefelos - psohlavec, jak zřetelně vidět s poznámek a vysvětlivek profesora Krále k středoškolskému vydání, Iliady. Přikládám svou fotografii a úsudek estéta Martena, který zní: Představený mně panem dr. Pocorným pan profesor Višňák jest zcela správně rostlý, vzhledu inteligentního. Jest to směs barbarské rasy germánské s ušlechtilým typem slovanským.

Leč k věci. Když mně bylo osm let, vyšel jsem si v nových šatičkách ven před dům a u potoka na lávce jsem sklouzl i zachytil se za šatičky o hřebík. Když na můj pokřik přiběhli, řekla mně matka: Ty malý nešiko! Ano: Ty malý nešiko. Byl jsem tím uveden v posměch a děti se mně smály.“

Sotva pronesl tato slova, pan profesor Višňák zbledl. Odmlčel se a pak pronesl pevným hlasem, obraceje se k panu Kadlecovi: „Máte pravdu. Byl-li jsem v osmi letech malým nešikou, tu v osmačtyřiceti musím být logicky velkým nešikou. Beru žalobu nazpátek a prosím vás za odpuštění.“

A spokojeně vyšel ze soudní síně a když přišel domů, napsal si tuto formuli:

8 let = malý nešika 48 let = velký nešika.

   


Obzor českých paní a dívek

Redaktor-vydavatel časopisu Obzor českých paní a dívek navštívil mne a po delším zdráhání vysvětlil příčinu své návštěvy.

V zájmu časopisu jest nucen oženiti se s nejstarší předplatitelkou. Doufá tím pojistit se finančně i rozšířit časopis. Jest však nucen za příčinou sňatku opustit Prahu, neboť jeho nevěsta žije v Olomouci, kde pochovala před třiceti lety své staré rodiče i o deset let staršího bratra. Jde mu o toto: Rozhodně je přesvědčen, že mně to neučiní žádných obtíží, když za jeho nepřítomnosti vydám nové číslo jeho časopisu. Psát tam nemusím nic, rukopisů je v tiskárně na dvě čísla. Jedině mne prosí, abych udělal korektury, byl při lámání časopisu, aby rubriky nebyly přeházeny.

Podal jsem mu ruku a řekl: „Udělám pro vás vše. Váš časopis kráčí ve šlépějích naší milé Olgy Fastrové z Národní politiky, a proto jest mi sympatickým.“

Redaktor Obzoru českých paní a dívek odjel do Olomouce a já šel sestavit nové číslo do tiskárny a vybrat rukopisy.

Nelíbily se mi. Byly tam články, připravené do tisku, jako: „Praktické pleny pro dítky“, „Kulturní význam tanečních hodin“, „Proč musí být kuchyňský nábytek bíle lakovaný“, „Hodí-li se kapr k použití v různých ročních dobách“, „Povinnost snoubence“, „Jak podřezávat králíky“.

Články byly vodnaté, bez hlubokého vznětu i rozmachu.

Řekl jsem faktoroví tiskárny, že si všechny články beru domů, poněvadž se ani jeden nehodí, a že celé číslo napíši sám. Zprvu sestavil jsem senzační zprávu o sňatku redaktora-vydavatele s nejstarší předplatitelkou. Napsal jsem, že nevěstě je 90 let a má jmění 1 500 000 Kč, takže po zaplacení 500 000 Kč dluhů, které má časopis, bude možno přikročit k jeho rozšíření a zvelebení. Aby však tento památný den zůstal všem odběratelkám v paměti, že vydavatelstvo snižuje předplatné na čtvrtinu.

Pod tím uveřejnil jsem surový útok na paní Olgu Fastrovou z Národní politiky pro její článek „Oprava stolu pro hostinu v domácnosti“ v „Ženské hlídce“. Napsal jsem, že Národní politika strojí hostiny pro keťasy, poněvadž paní Olga Fastrová v článku píše, že pro osobu se počítá u stolu nejméně 70 cm místa a příbory že musí být stříbrné a pořad jídel při rodinné hostině v domácnosti takový: polévka, ryba, masitá pečené, drůbež, sýr, ovoce, cukroví, bonbóny. Nápoje: likéry, šery, malaga, vína francouzská. Končil jsem přáním, aby se všichni keťasové i s celou redakcí Národní politiky na takových hostinách přežrali a pukli.

Po tomto sprostém výpadu napsal jsem pojednání o kuchyni, ve kterém jsem dokazoval, že kuchyně mají být odděleny od bytu a přeneseny za město a na samotách na zahradu, aby vzduch v pokojích, přiléhajících ke kuchyni, nebyl znečišťován výpary. Jestli není možno přenésti kuchyň na město nebo do jiného domu, jeví se kuchyň znamenitým vytápěcím prostředkem v době uhelné krize a doporučoval jsem přenésti ložnici do kuchyně. Rozhodně však jsem protestoval proti hubení švábů v kuchyni, neboť z nich může býti znamenitá polévka. I přidal jsem recept:

Hnědá polévka ze švábů.

Dej vařiti asi 18 dkg švábů, které jsi dříve ve studené vodě vyprala, a nalej na ně necelý půllitr studené vody. Než zhoustnou, míchej, aby se ke dnu nepřichytili. Jakmile švábi zhoustnou, dej je na méně teplé místo, aby zvolna vřeli; můžeš je také vařit v páře. Když voda nad šváby již nestojí a jsou již dosti měkcí, přidej kousek másla, asi jako kokosový ořech, můžeš přidati i deset žloutků a hodně promíchej. Pak nalej na to bujón a nes na stůl, dávajíc pozor, abys nezakopla a někoho neopařila. Jestli někoho opaříš, natři ho lněným olejem a posyp práškem ze sušených vařených skořápek račích a odvez pacienta do nemocnice. Maso raků však nezahazuj, rozsekej ho, přidej zelené sekané petržele, uprav bledou máslovou jíšku a račí omáčkou oblož zadělávaná kuřata a odnes opařenému do nemocnice. Zemřel-li mezitím, navštiv paní Olgu Fastrovou a optej se jí, jak si máš dát ušít černé smuteční šaty, aby ti slušely. Při pohřbu neplač, abys nerozmazala pudr na tváři a nevypadala jako pomalovaný Sioux.

Po tomto univerzálním návodu přidal jsem článeček Rozděleni práce v domácnosti a drobné rady pro mladé hospodyňky:

Hlavní podmínkou spokojenosti a klidu v domácnosti jest správný rozvrh času a důslednost konání. Vidí-li některá kuchařka, že některé jídlo vyžaduje delší přípravy, začni s úpravou dříve. Chceš-li například v neděli předložit polévku s jaterními knedlíčky, rozvrhni si celou práci na týden. V pondělí umel na strojku masovém kousek hovězích jater, které v úterý sítkem protlač. Ve středu vlož na rendlík kousek másla, na velikosti nezáleží. Ve čtvrtek to všechno osol, přidej trochu pepře a tlučeného květu i marjánky, v pátek přidej ještě kousek česneku a dva žloutky. V sobotu míchej to všechno na těsto a udělej knedlíčky velikosti ořechu. V neděli kup v nejbližší restauraci hrnec hovězí polévky, vlož do ní knedlíčky a nes na stůl. Jak viděti, uspoříš tak po celý týden mnoho volného času, který můžeš využitkovat k svému vzdělaní. Rovněž jednou z nejdůležitějších vlastností každé hospodyňky jest, aby byla spořivá a uměla moudře naložiti s penězi, nevydávala tedy tolik, co by přesahovalo její příjem. Proto doporučujeme, aby hospodyňky braly všechno na dluh. V případě odsouzení pro podvod naše redakce, mající vlivné známé v ministerstvu spravedlnosti i na Hradčanech, vymůže odklad trestu. Rozhodně nedoporučujeme platiti vše ihned, neboť nutno stále počítati na zabezpečení budoucnosti, abychom se jednou neocitli v nebezpečí při nejmenší hře osudu, kdy před námi se otevírají vrata Pankráce.

Kuchařka má pamatovati, že tělu, aby prospívalo, jest nutná změna stravy. Proto pamatujte si, že každodenně musí měnit maso. V pondělí vaří z kýty, v úterý z vrchního šálu a osekaného ocasu, ve středu z dolního květu, ve čtvrtek z hořeního, v pátek z ledviny, v sobotu z oháňky, v neděli z klihovatky. Jsou-li hosté, mi vždy býti jídla tolik, aby ještě kousek zbyl. Proto jest nejlépe, počítá-li se vždy na jednoho hosta jeden vůl, jako to bývá na diplomatických hostinách. Nemůže-li host již více jíst, odvede se do vedlejšího prázdného pokoje, strčí se mu prst do krku a přivede se potom opět ke stolu, což doporučují četní, i vyhlášení lékaři. Při úpravě štola lahodí oku svěží květy a hosté bývají velice překvapeni, najdou-li v zimě na stole pestré luční kvítí, kytice polního jetele, kopretin, vlastnoručně natrhané. Taková událost rozzáří zajisté každou jemnou duši, zjasní a zapudí mráčky z čela a rozveselí tvář každého stolovníka.

Po tomto článku následovala úvaha „Má-li býti dívka cudnou?“ V článku tom rozbil jsem cudnost napadrť a poukázal na to, jak dělají kariéru mnozí „bobečkové“ v ministerstvu republiky.

Následoval článek „Ženich a nevěsta“, tj. úryvky z knihy Pohlavní zdravověda od dr. Schillmanna z Lipska. Poté následovala báseň:

Štěstí domácího krbu

Bábovka s kunerolem, buchta maková,

aprovizace, velikonoční beránek,

ministr Brdlík, mazanec velikonoční.

Buchta maková. Bábovka.

Bábovka z bramborové mouky.

Agrárníci. Dobytek, buchta škrobová.

Jemně kynutá bábovka, jiná bábovka.

Pryč s ministrem! Bábovka šlehaná!

Nové číslo vyšlo přesně, dbal jsem, aby nebylo též v administraci žádného zdržení s rozesíláním, a dnes čtu ku svému údivu v novinách:

„Včera ráno v deset hodin se zastřelil před tiskárnou bratří Karasů známý redaktor-vydavatel Obzoru českých paní a dívek, který v noci přibyl z Olomouce. Případ jest tím tragičtější, že sebevrah se před týdnem oženil. Poslední jím vydané číslo dá soudit, že tak učinil z duševní poruchy ...“

   


Obzor vojennych dejstvij

Přehled válečných událostí

 

Ofenzivu lidové armády u Birska a Ufy si vysvětlíme za prvé strategickým významem obou měst a za druhé politickou situací sibiřské vlády.

Strategický význam ofenzívy bílých

Z prvního pohledu na mapu je patrné, že když jsme obsadili Birsk a Ufu, zůstaly na této frontě v rukou lidové armády pouze tři body, z kterých lze hájit Sibiř, a to Zlatoust, Věrchněuralsk a Čeljabinsk. Vytvářejí strategický trojúhelník, jehož základnou je uralský hřeben mezi Věrchněuralskem a Zlatoústém.

Dobytí Ufy obnažilo všechny přístupové cesty k sibiřské pevnosti. Postup vojsk N-ské armády od Sterlitamaku k Věrchněuralsku byl z jedné strany, severním směrem, bočním úderem na Zlatoust a z druhé, přes Trojick, na Čeljabinsk; těmito operacemi naše armáda rozbila strategický trojúhelník bílých.

Je nesporné, že úsek Birsk-Ufa byl hrozbou pro operace bílých ve směru na Krasnoufimsk. Bílým hrozilo nebezpečí. Permská fronta se posunovala kupředu a Permu hrozilo obklíčení. Ofenzíva naší N-ské armády na hřeben Uralu k Věrchněuralsku zničila spojení bílých s Dutovem směrem k Orenburku, a proto museli odpovídat na tento úder na svém pravém boku. A tak bílí nasadili všechny své nejlepší síly na úsek Birsk-Ufa. Nakupením několika divizí proti našim skupinám na tomto úseku se jim na čas podařilo vyrovnat frontu Perm-Birsk-Ufa, čimž bylo také naše pravé křídlo donuceno ustoupit od Ufy.

Politická situace sibiřské vlády

Vydáním rozkazu o prolomení fronty Birsk-Ufa zamýšlel Kolčak zapůsobit psychologicky nejen na Sibiř, ale i na spojence.

Na Sibiři šla Kolčakova vláda od neúspěchu k neúspěchu. Porážená „lidová“ armáda byla špatnou podporou. Nepokoje mezi masami na Sibiři vzrůstaly. Komunistická povstání v sibiřských městech se stala běžným zjevem.

Spojenci, vidouce Kolčakovy neúspěchy, odmítli mu pomáhat. Japonsko stáhlo svá vojska ze Sibiře, francouzské a anglické mise odjely.

Když Kolčak pocítil nevyhnutelnost porážky, přešel do ofenzívy. Do oddílů, které prolomily frontu Birsk-Ufa, naverboval všechny kontrarevoluční elementy, před nimiž stála jediná možnost - „být či nebýt“.

Závěr

Všem je jasné, co je třeba nyní dělat. Nestačí dobýt Ufu zpátky a proniknout k Uralu. Musíme Ural překročit. Ufu máme na cestě. Ať každý krasnoarmějec zná směr svého bojového pochodu: Ufa - Zlatoust -Čeljabinsk.

   


Od stupňů trůnu až na obálku

I

Když dal císař František Josef do novin inzerát, že vypovídá válku Srbsku a kterýž dal také uveřejnit a nalepit po všech nárožích, ve kterémž inzeráte nabízel svou zodpovědnost se zárukou před Všemohoucím, spoléhal na „svoje národy“, kteří se budou předplácet na válku za cenu jednoty a věrnosti.

Nabízeje svou patentovanou válku národům, jistě musel mít na mysli národ usazený ve čtyřiceti chalupách směrem jižním od silnice spojující Krásnou Horu přes Březinku a Poděbaby s Německým Brodem. Území tohoto věrného lidu nazývá se Lhotou Hurtovou, kde v roce 1915 byly správa obecné školy, místní školní rada i obecní úřad hotovy k největším obětem pro čest, velikost a moc trůnu habsburského a přemýšlely na nejbližší příležitost, vzdáti horoucí projev své loajality za všech čtyřicet čísel. Ať císař pán ve svém těžkém boji ví, že není samoten, že daleko od zoologické zahrady v Schönbrunně, tam někde až za Poděbaby, pod silnicí, myslí na něho obecní úřad a místní školní rada, podle nařízení c. k. místodržitelství ze dne 6. září 1914, kterým se nařizovalo posílat holdy ke stupním trůnu.

Až do 1. května 1915 neměla Lhota Hurtova příležitost uvésti projevy své loajality ve známost na stupních trůnu. Jednou jedině byla k tomu příležitost, a to 2. prosince 1914. Noviny tam přišly, ale až druhý den, a současně tam už někdo z Německého Brodu přinesl zprávu, že Bělehrad není dobyt, což potvrdila též třetí den zpráva z hlavního štábu, že udatné vojsko rakouské vniklo sice hluboko do Bělehradu, ale následkem změněného válečného plánu nesmělo využitkovati svých teritoriálních úspěchů a vyklidilo zabrané bělehradské území a odebralo se do připravených dřívějších pozic. Potom nastaly události, které hluboce otřásly Lhotou Hurtovou. Padl Lvov, vzdal se Přemysl a Rusové se převalili do Uher. Marně se tedy říkalo ve škole, že až bude nějaká větší akce, že se bude holdovat, ale prozatím z toho sešlo, alespoň to nedopadlo tak, jako v jedné věrně katolicko-monarchistické obci v Orlických horách, kde starosta slyšel, že padl Přemysl, dal vyvěsit prapory a poslal místodržitelství holdovací telegram. Marně se u soudu vymlouval, že myslel, že padl do „našich“ ruk. Dostal za tento projev holdu dvanáct let a vůbec od té doby, jak vyšel s holdovacím projevem z domu, aby ho odevzdal na nejbližší četnickou stanici, se se svojí rodinou nesešel, poněvadž černici vzali ho hned s sebou k soudu. Dobře, že se ještě před tím holdem nasnídal.

Ve Lhotě Hurtově čekali dál, že Rusové pořád nechtěli z Uher, takže se už začali kolísat v důvěře ve válečné štěstí stařičkého pitomečka mocnáře.

Prvého května 1915 zahájena byla rakousko-uherská válečná ofenzíva a Rusové odešli až k Bugu. Když Rusové ustupovali i v Polsku, bylo ve Lhotě Hurtově přemýšleno, že přece teď už by snad mohl přijít čas poslat nějaký holdovací projev, aby císař pán na Dunaji dostal vědomost, že tam někde za Poděbaby u Německého Brodu drží s ním Lhota Hurtova a raduje se z haličských úspěchů podle nařízení c. k. místodržitelství ze dne 6. září 1914, kterým se nařizuje holdovat atd.

Tedy 22. června 1915 Rusové opustili Lvov a po zprávě o tomto úspěchu rakouských zbraní rozpředla se v místní školní radě debata, jestli je to trvající úspěch, předpokládající, že by hold k trůnu nezdál se být paskvilem na vznešenou loajalitu zástupců čtyřiceti chalup podle nařízení c. k. místodržitelství atd ...

Jeden z přítomných si odplivl a zasykl mezi zuby nahlas: „Vono se řekne semenec.“

Pan učitel Komárek prohlásil, že když se štěstí válečné zdánlivě obrátilo, každá ukvapenost že by vlastně mohla porušit vážnost holdovacího projevu. Musí se vyčkat, až padnou Černovice.

Proti tomu ohradil se správce školy. Chtěje vyjádřit určitou myšlenku, neřekl však něco jiného nežli: „Utíkají-li lidé 0 Božím těle před deštěm od oltářů, utíkati budou ve žních od mandelů.“

Celková nálada byla však pro vyčkání a četnický strážmistr z Poděbab udělal už zasmušilý obličej, když potkal někoho ze Lhoty Hurtovy.

Noviny bombardovaly čtenáře zprávami o nových vítězstvích, o nových porážkách Rusů v Haliči, takže konečně musela Lhota Hurtova přistoupiti 15. července 1915 k holdovacímu projevu ku příležitosti znovudobytí Lvova 22. června 1915. Bylo to opožděné, ale jisté.

Poněvadž pošta přinášející Národní politiku přicházela až v pět hodin, bylo usneseno čekati na zprávy z bojiště. Čert nikdy nespí a může být, že Rusové jsou opět zase ve Lvově.

V novinách však stálo, že Rusové vyklízejí Černovice, proto bylo usneseno, aby byl přijat holdovací připiš na místodržitelství Království českého, sestavený již čtrnáct dní předtím panem učitelem Josefem Komárkem:

Vaše Excelencí!

Statečná a obětavým nadšením naplněná branná moc Ra-kousko-Uherska, v jichž řadách prolévají svou krev synové Lhoty Hurtové, vrátila hlavní město Haličského království naší říši.

Na dnešní schůzi obecního zastupitelstva spojené se schůzí místní školní rady vítáme dojati slavné činy naší slavné armády, která ukázala, že čest a vážnost Našeho Mocnářství jest nezničitelnou, když všichni národové v neochvějné věrnosti seřadili se kolem trůnu Jeho Veličenstva.

Prosíme Vaši Excelenci, aby ráčila tento projev loajality uvésti ve známost na stupních trůnu.

Ve Lhotě Hurtově 15. července 1915.

Za správce školy:

Tringler František, říd. uč. Josef Komárek, učitel

Josef Moravec

Jan Kučera, předseda Josef Drahozal Beránek Frant.

Josef Moravec Josef Čapek

František Moravec

II

Hold šel po instanci. Tedy obecní úřad poslal ho napřed na okresní hejtmanství do Německého Brodu s novým přípisem, aby okresní hejtmanství tento hold Lhoty Hurtové poslalo do Prahy na místodržitelství.

Panu učitelovi Komárkovi se zdálo, že dostal komturský kříž k Rytířskému řádu císaře Františka Josefa a jeden z podepsaných Moravců zapamatoval si z toho jenom: „Prosíme Vaši Excelenci, aby ráčila tento projev naší loajality uvésti ve známost na stupních trůnu“, a představoval si to v duchu tak, že císař pán sedí na trůně, najednou někdo zaklepá, vejde pan místodržitel, poklekne na kolena a předčítá císaři pánu dopis ze Lhoty Hurtové.

Zatím oficiál okresního hejtmanství podal došlý hold kancelistovi a řekl mu: „Byli někdy ve Lhotě Hurtové? Nechodějí tam a škole se vyhnou! Podívají se, co nám ti blázni z obecního úřadu poslali opožděně a místo Bělehradu. Dají na to římskou šestku a podací číslo a pošlou to dál.“

III

Tak šel hold ke stupňům trůnu na místodržitelství, na číslo 16, kde se holdy prozkoumávaly, jestli neobsahují něčeho velezrádného. Tam na to úředník připsal „Nicht gefährlich“ a šlo to do oddělení 26, kde úřadující síla napsala přes hold Lhoty Hurtové došlé jednací číslo archívní 7682 a Lhota Hurtova šla do registratury a odtud do archívu, kde odpočívala až do doby, kdy byla nouze o papír a místodržitelství rozesílalo ze svého archívu archy s holdovacími projevy ke státním úřadům, kde z nich dělali obálky na úřední spisy-

Po převratu dál se využitkuje tento cenný obálkový materiál, takže podobných obálek s holdovacími projevy užívá dnes brigádní soud v Liberci.

Dokument sám dostal se mi do ruky se starým papírem, byv použit jako obálka.

Jest to jistě výstražný případ pro všechny ty, kteří chtěli uvádět své projevy loajality ve známost na stupních trůnu prostřednictvím c. k. místodržitelství, když je nouze o papír. Podobné holdovací projevy visely, rozřezané na čtvrtky, i na záchodech c. k. místodržitelství.

   


Odstraňte bolest!

Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata. Byla to jasná mravouka starých Helénů, která zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými slovy: „Odstraňte bolest!“ A právě v době Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A od té doby přestávalo také trýznění otroků.

Časem ovšem pro velké převraty, kterými stíhán byl dějinný vývoj Peloponésu, zapomnělo se na Aristofanovo heslo, a sloučením římské kultury s řeckou vnikly do Řecka prvky ukrutnosti, kterými vyznamenávaly se starořímské arény. A stejně jako ve starém Římě, tak i zde konány štvanice na zvěř, oblíbené zápasy mezi býky, medvědy a lvy. Lid žádal si viděti krev. A tak vidíme, že postupně přenášeno bylo ono trýznění i na lidi. Zajisté že byla to nejpříhodnější doba, aby tisíce lidí podstupovalo před zraky svých spoluobčanů v arénách dobře promyšlené způsoby smrti. Zajisté že právě to stalo se obvyklým, když na zvrácenost vášní nedostačily již bolestné zápasy umírajících zvířat. Jaký to rozdíl před dobou Aristofana, který svým citlivým zrakem sledoval dole u ústí Nilu, jak Egypťané činí zvířata sobě blízkými. Pravda, že to byl jakýsi druh kultu, fetišismu, pověry a podobně, který Egypťany nutil vzdávat božskou úctu kočkám, ibisům, býkům a jiným zvířatům. Přece však původ toho ležel jistě v mírumilovné povaze starých Koptů, kteří byli národem rolnickým a dovedli zvířata ocenit jako své pomocníky. Čím dále na východ, tím více bije nám nápadně do očí mírné zacházení se zvířaty v těch dobách, kdy kultury národů nebyly ještě ujasněny a vytříbeny. Mírné zacházení se zvířaty vidíme na příklad u starých Indů: Když filosofové hlásali, že pravou ctností člověka jest nikomu neubližovati, tu ve všech těch případech vidíme, že u dotyčných národů neprojevovalo se tolik zhovadilosti jako ve starém Římě před pádem hrdé říše. Každý tedy jistě chápe onu souvislost mezi trýzněním lidí a trýzněním zvířat. Slavný psychiatr a kriminalista Lombroso dokazuje, že mezi osmdesáti zločinci přes padesát jich bylo v mládí dokázanými trýzniteli a mučiteli zvířat. Lombroso taktéž mluví o oněch ukrutných scénách z cirků a arén římských před úpadkem říše a praví, že již sám dějinný vývoj lidské kultury markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest patologickým zjevem, který později vyvinuje se, ať u jednotlivců, či celých národů, ve zločinnost. Profesor Lombroso pak viděl sám kolem sebe ony truchlivé scény, které každý cestovatel po Itálii sleduje s odporem. Sedlák z Campagny, který dovede ubičovat a ukopat svého mezka, vrazí vám také klidně při sebemenší hádce svou dýku do těla. S podobným zjevem setkáváme se ve všech jižních zemích románských, až konečně vyvrcholuje to ve Španělsku, v zemi býčích zápasů a v zemi, která vykazuje největší procento zákeřných vražd. Podobné poměry panují v jižní Francii. Čím dále na sever, tím ubývá zločinců a trýznitelů zvířat. Ovšem jest si přáti, aby úplně zmizely podobné zjevy z denního života. Obecné školy mají být i v tomto ohledu prvním průkopníkem myšlenky, že kdo dovede trýznit zvířata, že stejně může se zachovat vůči člověku. V této výchově děje se však pravý opak. V obecných, měšťanských i nižších středních školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek hmyzu, aniž ve většině případů bylo by poukazováno na ono trápení ubohých brouků a motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze. Od hmyzu přechází se pak k menším zvířatům a mládež dělá si, nikým nevyzvána, pravou sbírku zkomolených myší, žab a ptáků. Po sklizni viděti lze na polích v okolí Prahy sta hochů, kteří vymýšlejí si všemožné zábavy s chycenými myškami. Točí jimi, uvázanými za ocásek na niti, po celou dobu, dokavad osudný los na jinou nepadne. Nechci ani mluviti o anatomických pokusech, ať s myškami, či se žabami; vše to budí jistě v každém myslícím člověku odpor.

A což ona pouliční shromáždění obecenstva, které s různě smíšenými pocity dívá se, jak vozkové mlátí obráceným bičem přes hlavu vychrtlé koně, nemohoucí vytáhnouti přetížený vůz. Jistě že všichni ti, kteří byli potrestáni pro týrání zvířat, i v mládí trápili a mučili zvířata nižšího druhu.

I na venkově setkáváme se s lidmi, kteří nemají pochopení ani pro své věrné pomocníky při práci, a právě venkov mohl by v tomto ohledu vykonati velice mnoho. Venkovští lidé přece velmi dobře vědí, jak důležitými jsou pro ně skot, koně, psi a podobně a jak bez těchto činitelů nemohli by mnohdy ani existovat, a tu v zájmu jich vlastním i v zájmu celé morálky bylo by žádoucno, aby venkovští rodiče již od mládí vštěpovali svým dětem lásku ke zvířatům. Někdo snad namítne, že v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou inteligencí. Co ale máme říci o těch, kteří s pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě horší než tento, poněvadž činí tak s plným požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport, kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu hněvu.

Nějaké protesty nepomohou, pokud do lidské duše nevnikne opět ono jemné a prastaré cítění národů východních ze starých tisíciletí. A to vítězné heslo nad surovostí zazáří slovy Aristofana:

„Odstraňte bolest!“

   


 

Ofsajd

Sportovní fantazie

Měl jsem tenkrát skutečné velkou nouzi, když přijal jsem místo redaktora jednoho sportovního týdeníku, který byl orgánem sportovního klubu Kupředu, kterýžto klub rval se o primát ve fotbalu se sportovním klubem Napřed.

Redaktor odstupující do poslední chvíle vydržel útoky nepřátelského orgánu klubu Napřed, ale konečně podlehl, jsa tělesně ztýrán redaktorem nepřátelského sportovního časopisu. Jednalo se o jakýsi „trestný kop“ do jeho břicha, který ho upoutal na delší dobu na lůžko. Stav se tedy prozatím redaktorem, přijal jsem na sebe povinnost pomstít se nepřátelskému orgánu, kteréžto povinnosti hleděl jsem svědomitě dostát. Mé útoky proti klubu Napřed byly tak silné jako rány při boxování, tak zvaný „solar flexus blow“, totiž rány na mohutné pletivo nervů mezi žaludkem a páteří, byly tak záludné jako všechny nedovolené chvaty při řeckořímských zápasech a tak veselé jako dámské „handicapy“ v „lawn-tennisových“ zápasech.

Celým číslem vlekly se ty útoky. Začly úvodníkem, ohnivým jako běh maďarských lehkých atletiku, a končily zaslaném, ve kterém pralo se špinavé prádlo a vyhrožovalo novými skandály. Rubriky: Automobilismus, Cyklistika, Atletika lehká a těžká, Lawn-tennis, Fotbal, Hokej, Vodní sporty, Šerm, Rohování, Zprávy klubové byly těmi útoky přeplněny.

Já to byl, který zavedl do sportovního života takzvanou politiku „převlečníků“, totiž přeběhlictví z jednoho klubu do druhého, což mně nijak nevadilo, že uveřejňoval jsem úvodníky s nápisem „Temné zjevy“, kde jsem psal: „Stačí slib - a dnešní rekordman zahodí prapor a přeběhne. Ach ty ubohá sportovní morálko!“ atd.

Za takových okolností vydal jsem tři čísla. V posledním čísle uveřejnil jsem zprávu o průběhu zápasu mezi sportovním klubem Kupředu a klubem Napřed.

Náš klub Kupředu byl poražen v poměru 4:2.

Byla to strašná rána pro nás, a proto ten článek musil vinit nepřátelské hráče z nedžentlmenské hry.

Článek měl nadpis: „Kupředu versus Napřed.“ (Bídná hra Napřed. Naši hrají krásnou hru, ale Napřed vítězí po trapných scénách. Soudce nevidí ofsajd. - Návštěva slabá, 10.000 osob. Nejlepší hráč z Napřed Xaver stojí ofsajd a potřikrát střílí. Autař opilý.) Toť stručný obsah. Číslo šlo dobře na odbyt, neboť Xaver byl miláčkem obecenstva. Za dva dny po vyjití čísla dostal jsem podivnou návštěvu.

II

Propustil jsem právě dva kvartány, kteří přišli prosit, abych uveřejnil v časopise, že kvarta A zvítězila nad kvartou B 6:3, když kdosi nesměle zaklepal. Na mé vyzvání vstoupila do redakce mladá, uplakaná dáma, držíc v ruce poslední číslo mého časopisu.

„Pane redaktore,“ pravila s pláčem, „viďte, že to není pravda?“ Ukazovala mně přitom větu z mého článku „Kupředu versus Napřed“. „Ze zřejmého ofsajdu střílí již potřetí Xaver.“

„Viďte, že to není pravda. Ne, můj Xaver by nikdy nebyl schopen takové podlosti. Řekněte, že to není pravda, řekněte, pane redaktore, že se mýlíte a že můj ženich nestál ofsajd, že strčil do beka a tím že již nestál ofsajd.“

Tiskla mně přitom křečovitě ruku a usedavě plakala.

„Ne, Xaver, ten velký, šlechetný hoch, který tak hezky zná míč stopit a který tolikrát brilantně vrazil míč hlavou do branky, ten není takový podlec, aby shootoval na gól, když by stál ofsajd. Je tak dobrý a šlechetný, že jistě strčil napřed do beka, než střelil do branky. Já přece viděla, že bek leží před ním. Ach, pane redaktore, odvolejte to a neničte mé štěstí, je to můj drahý Xaver, dobrý a hodný. Ne, ten jistě nestál ofsajd, když shootoval. To bych nepřežila, to by byla má smrt, kdybych věděla, že on je takový.“

Ačkoliv jsem chápal její bol jako nevěsty člověka, který ze zřejmého ofsajdu střílí na branku, musil jsem být neúprosný.

„Nemohu pro vás, slečno, nic jiného udělat než nabídnout vám židli, abyste se posadila,“ pravil jsem, „Xaver vyvedl trestuhodný čin a jednal vskutku tak bídně, jak je psáno.“

Mladá dáma klekla přede mnou a objala mé nohy. „Dejte, prosím vás, opravu, že Xaver nestál ofsajd, když shootoval. Co řeknou mé přítelkyně Emma a Karla. Jak se mně budou smát, že jsem zasnoubena s takovým.“

Zvedl jsem ji se země: „Je mně líto, slečno, byl to zřejmý ofsajd.“

Nešťastná nevěsta vyšla s pláčem z redakce, aniž mně podala ruku, kterou jsem chtěl soustrastně stisknout . . .

Toho dne dostal jsem několik výhružných dopisů od ctitelů Xaverových.

„Vy darebáku a hovado,“ psal jeden, „abyste věděl, že jsem džentlmen, podpisuji se plným jménem ...“

Druhého dne přišel Xaverův otec, starý pán ctihodného vzezření, který mne prosil, abych řekl, že to, co stojí v časopise o jeho synovi, není pravda.

„Můj jediný syn, chlouba mých šedin,“ vzlykal ten ubohý muž, „jistě nestál ofsajd, když viděl, že mezi diváky stojí jeho otec, který ho tolik miluje. Kvůli mým šedinám by to rozhodně neudělal a kvůli své nebožce matce, která mu koupila první kopací boty a první kopací míč. Při památce své ženy přísahám vám, že Xaver neshootoval z vyloženého ofsajdu. Chci opravu, prosím za ni, já, starý člověk. Xaver by se ani k magistrátu nedostal, kdyby bylo pravda, co jste o něm psal. Přísahám vám, že není takové ničemnosti schopen.“

„Milý pane! Odvolávat fakta nelze. Chápu váš zármutek jako vzdělaného člověka, ale nemohu vám pomoci ...“

Ubohý starý muž pokapal svými slzami kliku u dveří, kterými odcházel.

Odpůldne přišla Xaverova teta, která prohlásila, že Xavera vydědí, jestliže je to pravda, že z vyloženého ofsajdu potřikrát shootoval. Plakala též a mluvila o hanbě, kterou vrhl Xaver na celé příbuzenstvo. Odešla pak s prohlášením, že odkáže veškeré jmění na založení stipendií pro poctivé fotbalisty.

K večeru přitáhl pod redakci mohutný zástup lidu, který mně vytloukl všechna okna v redakci a vhodil rozbitými okny spoustu letáků dovnitř s nadpisem: „Xaver nestál ofsajd! Lež a pravda o Xaverovi!!“

Policie se ani neukázala, poněvadž syn policejního ředitele hrál za klub Napřed.

Výhrůžných listů toho dne dostal jsem dvě stě šedesát pět!

Následujícího dne obdržel jsem poštou tucet pekelných strojů. Jeden dokonce na dobírku. Poslal jsem je nazpět.

Večer obdržel jsem poštou krabici od mezinárodního svazu fotbalistů, který mně v ní poslal provaz a lístek s obsahem ve všech světových jazycích: „Oběste se! Xaver nestál ofsajd, když shootoval.“

Do bytu byly mně hozeny smradlavé kuličky a několik set vizitek: „Navštívíme vás zítra.“

Našel jsem i vizitku syna policejního ředitele a vizitku Xaverovu: „Odjeďte, já se neznám. . .“ Byl to šlechetný muž!

*

Co dělat? Odjíždím a dojedu snad šťastně k cíli, jestli totiž stoupenci Xaverovi nepoloží někde na koleje ekrazitové patrony, neboť Xaver, miláček obecenstva, nestál ofsajd, když shootoval na nepřátelskou branku . . .

 

   


 

Ohař pana barona

Ve čtvrtém poschodí zastrčené ulice byla naproti dveřím u půdy přibita na jiné zažloutlé dvéře tato vizitka:

„Baron Dekker z Přehořova.“

Služky, které chodily na půdy věšet prádlo, často se zastavily u těch dveří a naslouchaly hovoru, který se rozléhal z toho slavného obydlí: „Jak se račte, pane hrabě?“ A týž hlas odpovídal: „Děkuji, pane barone,“ a pokračoval: „Jak vidím, Jeho Excelence jest dobře naložena, to jistě jste vyhrál, milý kníže, včera v makao, co vy o tom soudíte, hrabě?“

„Nebude-li v tom, milý barone, ta hezká komtesa,“ odpovídal týž hlas, „pak sázím krk. Nevyjdeme si dnes někam?“

„Koně jsou připraveni, pánové, nuže allons, kdepak mám tu smečku svých psů, Zebore, auf!“

Služky pak rychle otvíraly půdu, neboť klíč zarachotil a ze dveří vyšel pan baron Dekker a za ním jeho ohař Zebor s ustaranou hlavou. Měl-li pan baron na sobě ošumělý zánovní kabát, zdálo se, že ohař má na sobě kůži koupenou z druhé ruky.

Kdyby byl kobylou, byl by vypadal jako Rosinanta Dona Quijota.

Takhle mu však nic nezbývalo než vláčet se tímto slzavým údolím za panem baronem, ustaraně se tlemit na jedné straně, ale na druhé chovat se opět tak, jak se patří na psa vychovaného v kruzích aristokratických.

Odkoukal to od svého pána.

Pan baron venku byl zcela jiný člověk. Dal každému znáti, co to znamená baronství, ale když večer přišel domů, tu starý pán hrozně hekal ve svém bytě, sedl si ke stolu a psal prosebné dopisy na šlechtice všech možných erbů a titulů.

Ohař pana barona seděl přitom vedle něho, občas nadzvedl jedno ucho a pak s aristokratickým gestem jal se hledati blechy.

Tyhle blechy! V jedné důvěrné chvíli, kdy se zapomíná na stavovské rozdíly, řekl ohař Zebor k jezevčíkovi hokynářky dole: „Věřte, že blechy připravily mne o dobrých deset let života.“

Slyše skřípot péra, Zebor přestal zarývat svůj nos do kůže na stehně, nadzvedl jedno ucho a uslzeně jako člověk s rýmou podíval se na pana barona.

Starý pán vymýšlel si právě v prosebném dopisu na jednoho hraběte, rytmistra, velké lži. Vžil se do toho, že prohrál 80 000 K na čestné slovo, že to zaplatí do týdne, že odložil péro a chodil rychle po pokoji, hlasitě říkaje: „Ano, čestné slovo musím dodržeti, milý hrabě, o tom doufám se ani nemluví mezi džentlmeny.“

Jeho ohař odfukávaje chodil jako stín za ním a když se pan baron opět posadil, aby pokračoval v prosebném dopise, sedl si opět k němu a vyhledával skromnou a chudou lahůdku v srsti.

Když ještě dopis odeslali, šli oba ležet. Zebor vlezl si k panu baronovi do nohou a v jizbě, chladné, se skromným nábytkem, ozýval se třaslavý hlas pana barona: „Zebore, Zebore, kam jsme to dopracovali?“

Zebor se vztyčil vždy u nohou postele a kýchl.

A to byla taková veliká chvíle intimity, kdy si zas řekli všechno. Ohař mu také povídal, nemyslete si, že mlčel. Pobručoval pěkně a všechno mu vysvětlil: „Inu, neměli jsme, milostpane, přece jen všechno tak rozhazovati.“

„Vidíš, Zebore, mezi námi řečeno, byli jsme osly. Co nás to prokristapána napadlo, vydržovati si tolik baletek najednou.“

Ohař na to pobručel: „Já jsem si, dovolte, milostpane, nevydržoval ani jednu. A vy jste, milostpane, hrál ještě karty ke všemu. Hrál jsem já, milostpane, trente quarente? Já jsem chytal jen zajíce. Pamatujete se, milostpane, jak jsem pokousal hajného?“

„Zebore, Zebore,“ vzdychal pan baron pod chatrnou peřinou, „jestlipak víš ještě, jak jsem polykal ústřice. Pokapat je hezky citrónem... mně je do pláče. A ppak, pppak, hezky víno na ně - parblé, že budu brečet.“

„Brečme, milostpane,“ zabručel Zebor a oba kňučeli v peřině.

Než usnul starý pan baron, ještě řekl: „Aspoň kdybychom v loterii vyhráli, Zebore.“

Zebor, klímající již, se vztyčil, pomyslil si: „K službám, milostpane!“ Zas si lehl a spal dál.

Tak leželi dva dny bez jídla, až přišel listonoš s dvaceti korunami od pana rytmistra.

Pak se oba oblékli, Zebor totiž se ulízal, pokud se to dalo a pan baron vklouzl do těch svých vybledlých šatů a vážně vyšli na ulici.

Dvacet korun hřálo oba. Zebor věděl, že jak jdou tady za roh a pak tím průchodem, že jdou až na druhý konec města do jednoho krámu, nad kterým je tabule s koňskou hlavou a nápis: Výsek koňského masa.

Šli vážně. Oba před sebou viděli uzené koňské maso a to hodně masa.

Zebor se vůbec dnes se žádným psem nezastavil. Co také mluvit s chudou holotou. Oni jsou dnes páni, oni jdou k tomu krámu s namalovanou koňskou hlavou.

V krámu jevil vždy pan baron jisté rozpaky a vykládal, že by potřeboval tři kilogramy pro jednu chudou vdovu, která má mnoho dětí. Koupil by jim hovězí, ale radši za to, co zbude teď z tohoto masa, koupí punčochy pro tu vdovu a její děti.

A zatímco se zaplítal pan baron do nových a nových lží, vykládal jeho ohař psovi koňského řezníka: „Víte, vy chlapče, včera jsme měli mladé sele, já jsem sám snědl půl husy.“

A odcházel pyšně se svým pánem, který nesl tři kila koňského masa.

Toho dne po sytém obědě zdálo se oběma o koňských dostihách.

 

   


Okrašlovací spolek

Zájem o to, jak si okrášliti obec, jest rozšířen po celém vzdělaném světě, takže do jisté míry dostálo se to až k nám, a korporace, které se zabývají takovými, někdy nepříjemnými věcmi, nazývají se okrašlovacími spolky.

Jaksi postupně rozmohlo se u nás přesvědčení, že je v obcích mnoho míst, kde by se mohl založit sad nebo něco podobného, zasypat kanály, upravit dláždění, vysázet stromy, postavit pomníky a udělat si ze své obce útulné hnízdečko.

*

Předchází malá klidná rozmluva a potom ...

Pán sedící v čele stolu uhodil pěstí do stolu, až se všechny sklenice otřásly, a zařval: „Ať ke mně ještě jednou s něčím přijdou! Nechte si ty vaše funkce!“

Druhý pán sedící naproti jal se ho rozvážně uklidňovat: „Ale nedělej hlouposti, přece nemusíš stát na svém. Jak ty chceš udělat ten park kolem pomníku, to je nesmysl chtít to tak useknout. Tam musí být park v polokruhu, rozumíš, nebo ne? Dals to někomu schválit? Když jsi jednatelem okrašlovacího spolku, to ještě neznamená, že si můžeš dělat, co chceš!“

Rozčilený pán v čele stolu křičel ještě víc a hlasitěji: „Nechte mne, ježíšmarjá, nechte mne. Kdo se obětoval, kdo se o to staral než já? Kdyby nebylo mne, ještě by jsme byli nezačali!“

Z dolejšího konce stolu ozval se opět jakýsi vážný hlas: „A to je právě chyba, že jsi začal, aniž bys se nás byl zeptal! Kdo ti dal právo vzít si dělníky a začít kopat podle svého plánu!“

„A jaký plán?“ usmál se posupně, „useknout parčík kolem pomníku jako kočce ocas. Je v tom něco estetického? A potom si ještě vzpomene, že prý dá kolem vystavět dřevěný plot, aby než to křoví, co si tam vymyslil, vyroste, kozy to tam všechno nesežraly.“

Pán, který předtím mluvil s rozvážným hlasem, ozval se opět: „Kdyby každý, když mu něco vleze do palice, chtěl všechno uskutečnit, to bychom daleko došli. Nesmíš zapomenout, že tys okrašlovací spolek nezaložil a také nedals sám peníze, abys mohl rozhodovat a nikoho se nezeptat, jestli to má jít do polokruhu, anebo, jak ty jsi si to vymyslel, cikcak, a ten plot k tomu, aby Mistr Jan Hus byl jako na hřbitově. Víš vůbec, co je to okrašlovací spolek?“

Tázaný vyskočil, bolestně zaúpěl a zařval ještě větším hlasem: „Sežerte si to! Ať si to vezme jiný na starost! Já se vzdávám všech funkcí, jak už jsem řek! Vystupuji ze všech spolků! Co jsem dal už zkopat kolem pomníku, sám si zaplatím! Nemyslete si, že mě tím zničíte! Předám to každému rád, ať zas ten zkusí na své vlastní kůži, co je to okrašlovací spolek!“

„Dobrá,“ ozval se nějaký hlas. „My si bez tebe také nezoufáme. Sad se udělá pěkně do polokruhu, poněvadž škola je na vršku, před školou je pomník, polokruh se železným zábradlím půjde pěkně až k silnici...“

U vedlejšího stolu vyskočil mladý bledý člověk a zařval ještě hrozněji než uražený jednatel okrašlovacího spolku: „To zas prrr! Tamtudy jezdím, tam je moje cesta! Teď jsem najal dole pole, kudypak budu jezdit? Já se na tom malým plácku před domem nemůžu otočit s koňma, a což kdybych vezl fůru sena? Tak bych vzal ten váš park s sebou!“ Stál dále vztyčen jako vtělená hrůza.

Vážný hlas se opět ozval: „Neblbni, vždyť tam nemáš stodolu!“

Bledý muž zahulákal: „Zadek domu vyhodím a stodolu si vystavím, a park nebude do půlkruhu. A což kdybych to chtěl všechno prodat? Kdo mně ten dům koupí, když k němu nemá příjezd, kvůli vašemu parku, a musí jezdit přes Panenku Marii na náměstí!“

Naproti u stolu ozval se někdo rozvážně: „U Panenky Marie se dobře můžeš otočit i se žebřiňákem! Víš, co je to kultura? Víš, co to znamená okrašlovat město?“

„Bodejť bych nevěděl,“ zasípal mladý bledý muž, „když mně chcete vzít poslední cestu. Kdybych měl jít k samému presidentovi, tak přes Panenku Marii jezdit nebudu!“

„Sousedé,“ zakřikl, až se okna otřásla, „já chci komisi a já vám dokážu, že se tam neotočím!“

Ozvalo se několik smířlivých hlasů jako: „Dej si říct - nedělej hlouposti - neblbni - nehovadi - neblázni!“

Rozčilený jednatel okrašlovacího spolku, který viděl, že mu přišla pomoc k uskutečnění jeho projektu, park pod pomníkem ve tvaru výseče, jako když kdysi Řekové na své anabazi z Persie uviděli opět moře a křičeli „Thalatta, thalatta!“, tak on hulákal dobrých pět minut: „Komise - komise - komise - musí přijít komise! Já chci taky komisi!“

*

Svolaná komise, která měla rozhodovat o architektuře parku kolem pomníku a vyjádřit, v jakém estetickém poměru k okolí má být projektovaný výsek kruhu či polokruh, získala opravdu velký zájem obyvatelstva, které se rozdělilo na dva až tři tábory.

Vzrušení, které způsobil okrašlovací spolek, když odhodlal se opravdu něco krásného pro město udělat, stupňovalo se každým dnem, poněvadž se nemohli shodnout na tom, kdo má obětovat povoz a koně, aby se s nimi pokusil otočit za Panenkou Marií a ukázal tak prakticky mladému bledému muži, že je přístup a příjezd k jeho domu a že nemusí jezdit přes projektovaný park.

Jednatel okrašlovacího spolku jevil z toho velkou radost, že se komise neschází, a šeptal si na zápraží s vytáhlým bledým mužem: „Oni se nás bojí.“

Konzervativní živel v městečku říkal, že jsou to všechno zbytečné věci, pomníky a parky; žili lidi bez toho, a nemuseli platit sto korun za metrák bramborů, takové okrašlování města že je pro kočku a že mohlo to stačit, když už vystavěli ten pomník, že už jsou na náměstí pomníky tři, počínaje odzdola: Před kostelem sv. Jan Nepomucký, proti radnici Panenka Maria a před školou Mistr Jan Hus, a přitom jsou čím dál větší daně. Takhle kdyby místo parku obec raději založila trávníky, aby se měly kozy kam jít pást, a zrušila kontumaci a vymohla, aby se mohla v neděli čepovat kořalka po službách božích.

Zkrátka a dobře, většina obyvatelstva byla toho mínění, že taková okrašlovací akce nepřináší nic dobrého.

Nakonec si předseda místního klerikálního spolku spletl okrašlovací akci s ošacovací akcí a vedl v tom směru zuřivou agitaci.

Konečně však se přece komise sešla, poněvadž jeden z občanů, největší nepřítel kruhové výseče jednatele okrašlovacího spolku a borec za park v polokruhu, poručil kočímu zapřáhnout pár koní do žebřiňáku a přirazil s povozem před Panenku Marii. Kočí, který za světové války sloužil u dělostřelectva a musel se otáčet ještě na nebezpečnějších místech, ukázal své umění.

Projel bleskurychle nad Panenkou Marií mezi dvěma starými lipami, mezi kterými by stěží projela bryčka, vjel přímo do uličky mezi školou a domkem vytáhlého bledého muže, couval s koňmi na hranice projektovaného polokruhu sadu, otočil se a hrdě se rozjížděje mihnul se opět mezi starými lipami nad Panenkou Marií, udělal na náměstí polokruh a odjížděl opět rychle domů.

Vysoký mladý bledý muž byl výsledkem komise, která jasně dokázala, že nemusí jezdit přes projektovaný park do polokruhu, aby měl příjezd ke svému stavení, zprvu tak poděšen, že prohlásil kolemstojícím: „Von ten kočí těm koním něco hvízdal.“ Nakonec se však vzpamatoval, chvíli přemýšlel a potom rozhlížeje se vítězoslavně po členech komise řekl: „Žádám o novou komisi s nábytkovým vozem. Uvidíte, jestli projede a otočí se na tom pláce.“

Členové okrašlovacího spolku rozcházejí se do svých domovů a všem tane na mysli jedna myšlenka, že se komise s nábytkovým vozem připustí, ale předtím že obec musí skácet ty dvě staré lípy, mezi kterými předtím projel žebřiňák. Pak že tudy nad Panenkou Marií nábytkový vůz projede a lehko se otočí a mladý bledý muž že to definitivně prohraje a park pod pomníkem před školou že se založí do půlkruhu.

   


Opat Fronto a velbloudi

V druhém století po Kristu žil opat Fronto s mnohými společníky na jedné poušti v Orientu. Když ubozí mniši počali již snášet nouzi na poušti, tu zdálo se jednomu bohatému kupci ve městě, že zbožným mnichům na poušti došla potrava, a současně zjevil se mu anděl, který rozkázal, aby poslal neprodleně dostatečné zásoby potravin služebníkům Páně. Avšak tento muž nevěděl, kde se zbožní mniši nacházejí, nevěděl tedy také, komu by měl poslati potraviny. Tu mu jeden poctivý měšťan dal tu radu, aby své velbloudy, opatřené potravinami, vyvedl za městskou bránu a tam je pustil a volně nechal běžet, kam budou chtít. Pakli je ten rozkaz od Boha, velbloudi se sami od sebe vrátí, pakli ale celé zjevení bylo ďábelským klamem, je lépe snésti tuto ztrátu, nežli v případě, že rozkaz byl od Boha, trpěti ještě více. Bohatý kupec uposlechl této rady a vypravil hojně velbloudy potravinami, dal vyvést za bránu a tam je pustil. Velbloudi běželi rychle na poušť, a to přímo k nábožným mnichům, kteří zpívali své zbožné písně. Opat Fronto sepjal ruce k nebi a poručí mnichům, aby sundali potraviny se hřbetů velbloudích, by si zvířata odpočinula. Když pak se mniši najedli, velbloudi odešli zas k bohatému kupci do města, který chvalořečil Boha. A od té doby chodili velbloudi pravidelně k nábožným otcům.

 

   


 

Opatření proti drahotě

C. k. okresní hejtman Skřivánek chodil rozčileně po pokoji. Právě propustil deputaci občanů, žádajících, aby zakročil proti přemrštěným cenám potravin. Propustil ji s ujištěním, že zakročí, pokud jeho síly stačí.

Celkem bylo mu to něco nového, že se lidé mohou bouřit nad zdražováním potravin.

Dostal drahotní přídavek, už asi třetí, a při tolika jiných starostech čerta se staral o ceny masa, másla, sádla, mléka, mouky, chleba, cukru, brambor a jiných nezbytných potřeb k denní výživě.

Nyní chodil rozčileně dlouhým pokojem a přemýšlel o tom, že slíbil něco, co bude těžko vyplnit.

Při obědě vyptával se, co stojí rýže do polévky, co hovězí maso, co telecí a holoubě, a šťouchaje do bramborů, tázal se manželky i na ceny těch. Manželka zavolala kuchařku a ta podávala raport. To stojí tolik, to tolik.

Okresní hejtman všecko si dobře zapisoval na proužek papíru, pak po obědě ho bezmyšlenkovitě zmačkal a hodil do truhlíku u kamen a šel do kavárny na obvyklou partii karet.

Byla tam celá jeho společnost. Jeden vládní rada a jeden s titulem komerčního, pak ředitel jedné banky a vrchní správce policejního komisařství.

Posadili se za zelenou plentu a počali jako obyčejně hrát ferbla. Správce policejního komisařství prohodil, že když je ta všeobecná drahota, aby hráli místo deset dvacet viso.

Okresní hejtman prohrál asi 120 korun a šel domů v náladě dosti mizerné.

S tím „visem“ zasáhla drahota, tak usoudil, ponejprv do jeho zájmu a jal se opět přemýšleti, jak zakročí proti drahotě.

Nepřišlo mu nic na mysl, v zákoníku nic nenašel, co by se mu hodilo, a večer opět dal si při večeři zavolat kuchařku a tázal se, co stojí biftek, co stojí kapr, zač jsou vejce, a psal si to na kus papíru.

A než šel ležet, zazvonil a dal se optat kuchařky, co stojí káva.

Poznamenal si odpověď na papír, který si dal na noční stolek vedle postele.

Když ležel v posteli, přečetl si ty všechny číslice a nezdálo se mu to nijak přemrštěné.

Vzdychl si, že jsou s tím starosti, zmačkal papír, hodil do kouta a usnul.

Ráno byla neděle, jel s rodinou na celodenní výlet do Roztok.

V Roztokách obědvali, a když platil, byl rád, že si nemusí pamatovat ceny, poněvadž toto místo již nepatří k jeho politickému okresu.

Pak seděli v lese a byl rád, že zde k němu nemůže žádná deputace.

Teprve když přijeli do města večerním vlakem a on uviděl kuchařku, když šel kolem kuchyně, tu mu to nedalo, aby se neoptal: „Prosím vás, co stojí kachna?“

A již byl v kuchyni, snad po druhé, co sem byl přeložen, a dívaje se na různé poličky, na nichž stály kořenky a podobně, ukazoval prstem na jednu po druhé a tázal se: „Co stojí pepř, co stojí hřebíček, co stojí šafrán?“ A jak mu odpovídala, povšiml si teprv jejích plných tvarů, boků a pravidelné tváře s pěknými velkými rty a velkých očí, které dívaly se oddaně na něho, zatím co povídala: „Pepř stojí, milostpane, tolik a tolik, hřebíček tolik, šafrán tolik.“

„Kolik je vám let?“ „Dvaadvacet, milostpane.“

Prohlédl si ji dobře od hlavy až k patě. „Copak jsem byl slepý,“ pomyslil si, „že jsem takový poklad neviděl?“ Jal se chodit po kuchyni a s patrným rozechvěním ukázal prstem na pytlík mouky a ptal se: „Co stojí mouka?“

A šel dál ku pootevřené špižírně, a vida tam hrnec s povidly, tázal se: „Co stojí povidla?“

Pak se posadil, a celý se třesa úřední horlivostí, řekl: Ukažte punčochy!“ Ukázala mu svou nožku, malou, s oválovitým, pevným lýtkem. „Co stojí punčochy?“ optal se nedbale.

Pak zas chodil rozčileně po kuchyni a vyrážel ze sebe: „Co stojí jablka, začpak je kilogram tohohle?“ Přitom nakláněl se nad ní, jak se shýbala, aby vytáhla hrnec se zavařeninou, na který ukazoval.

„Dobře, dobře,“ řekl po chvíli, slyše kroky manželky a cítě její přítomnost za dveřmi, přistoupil ke dveřím a pravil hlasitě: „A teď mně povězte, co stojí kilogram hovězího masa.“

A odešel z kuchyně, prohodiv na chodbě k manželce: „Prosím tě, zeptej se ještě, co stojí telecí.“

*

Tu noc byla probuzena paní hejtmanova podezřelým štracháním v předsíni, a když potichounku se svíčkou otevřela dvéře do předsíně, spatřila svého manžela, klepajícího na dvéře pokojíku pro kuchařku.

A pan okresní hejtman, postřehnuv situaci, zaklepal ještě jednou silně a zvolal: „Tak mně, prosím, už konečně řekněte, co stojí kilogram vepřového?“

 

   


Opilství mezi zvířaty

Nedávno byla v denních listech zpráva, že krysy, které se napily rozlitého lihu ve sklepě, se opily a celá sta jich byla pobita. Tato zpráva je úplně pravdivou, neboť je množství zvířat, která milují alkohol. Známo je, že opice a sloni holdují alkoholu, tedy právě ta zvířata, která jsou nejvíce duševně vyvinutá. Brehm vypravuje o jednom paviánovi, který vášnivě pil pivo a druhého dne ráno míval kocovinu. Že sloni rádi pijí lihové nápoje, věděli již staří přírodozpytci. Jsou i zde arci výjimky. Též medvěd miluje alkohol. V jedné restauraci měli klec s medvědem, a tu jeden nachmelený občan dával medvědovi sklenici za sklenicí. Medvěd jich vypil padesát. Ve zvěřincích naučí se mnoho zvířat piti lihové nápoje. Tak na příklad i jelen. Z domácích zvířat mnohdy kočka stane se náruživým pijákem. V mnohých hostincích mohou se pochlubit podobným alkoholikem. Že kočkovité šelmy rády se opíjejí, o tom vykládají již římští spisovatelé, kteří tvrdí tak o panterovi, který také nacházel se proto v průvodu Bakchově. Že v Německu mnozí studenti navykají psy na pivo, takže tito nemohou si již to odvyknouti, stejně jako jejich páni, je známo. Naproti tomu málokdo ví, že ježek, toto tiché zvířátko, jest náruživým pijákem každého nápoje obsahujícího v sobě alkohol. Podobně jako krysy, tak i myši často se opily. Sestra známého přírodozpytce Lenze nalezla jednu opilou myš ve sklepě, která pochutnávala si tak dlouho na starém vínu, až se tak opila, že nemohla běžet.

   


 

Oprava podle paragr. 19. tisk. zák.

Tekintetes

Pelant Károly, (Hunyiády gulyás) redaktórúrnak,

Csehorzág, Plzeňben, Orokayi villág (Peklo) Rolta (Směr).

Zodpovědnému redaktoru periodického časopisu Směr v Plzni panu Karlu Pelantovi (§ 19!)

Čtený občane!

Jest to jistě velice smutným zjevem, když Vy jako můj přítel dopustil jste se ve své zmínce o mé výborné knize jisté, abych tak řekl, neomalenosti. A žádám proto na základě §19 tiskového zákona o tuto opravu:

Není pravdou, že jsem při posledních volbách do říšské rady, kdy kandidoval jsem za stranu mírného pokroku v mezích zákona v jedenáctém volebním okrese na Královských Vinohradech, obdržel pouze jeden hlas. Nýbrž jest pravdou, že kromě onoho jednoho hlasu byl jsem poctěn mnohem ohromnější důvěrou občanstva, takže k onomu hlasu přibylo ještě hlasů třicet sedm a tak se stalo, že před uzavřením skrutinia dalo za mne hlavu na špalek osmatřicet poctivců. Uznávám, že toto morální vítězství vyjímalo se velice pěkně, ačkoliv jsem byl bit jako žito. Dále není pravdou, že jsem sám sobě dal svůj hlas, nýbrž jest pravdou, že jsem v okresu jedenáctém vůbec volebního práva neměl a když jsem si opatřil falešný hlasovací lístek, který jsem vyplnil svým jménem, byl jsem od volebního osudí odvlečen policií a násilím odstraněn z volební místnosti, aniž mně bylo dovoleno protestovati proti tomuto volebnímu podvodu.

Pravdou jest dále, že pokusil jsem se ještě třikráte v různém přestrojení vniknouti do volební místnosti a odevzdati tři falešné hlasovací lístky pro sebe. Lístky ty vsak prohlášeny za neplatné a já jen stěží ušel trestající spravedlnosti. Není tedy, jak dokázáno, pravdivým Vaše tvrzení, jako bych se byl volil sám, již z toho důvodu, že hlasy, které jsem si odevzdati chtěl, byly prohlášeny za neplatné. Podrobné vylíčení velkolepého volebního zápasu strany mírného pokroku v mezích zákona bude uveřejněno v mé obsáhlé práci Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, kdež sepsány jsou a psychologicky rozvinuty všechny snahy současné české i mezinárodní politiky se zvláštním zřetelem k nové straně a vědecky vylíčeny neobyčejně rozvláčně novou metodou vědeckou, kterou zavedl do politiky a sociologie pan doktor Chalupný.

Obsáhlá tato politická a sociální studie obsahuje již dnes 912 kapitol, rozdělených opět na několik set pojednání, opatřených neobyčejně duchaplným způsobem několika tisíci vysvětlivkami, uvedenými pod čarou a brilantně sestavenými tak, že mnoho stránek jest vůbec jen pod čarou, což dodává celému dílu neobvyklé knižní výzdoby.

Vysvětlivky opatřeny jsou 12 670 poznámkami s uvedenou příslušnou literaturou a provázeny citáty v jazycích indoevropských i uralsko-altajských, dále citáty v originelních jazycích černošských kmenů, z nichž dovolím si jmenovati Mašokulomby, Hotentoty, Ňamňam a Otoppotturatukatu.

Některé význačné kapitoly opatřeny jsou současně překlady v obou mezinárodních jazycích, esperantu a v řeči ido, zcela v intencích pana doktora Alexandra Baťka a jeho švagra pana profesora doktora Arnošta Dittricha. Kniha bude vydána, pokud stačí zásoby papíru v rakouských papírnách, nákladem pana Karla Ločáka v Praze a bude tištěna na papíru neobyčejně pevné trvanlivosti a tuhosti, aby jí nemohlo býti zneužito k jiným účelům, které nemají co činiti s duševním požitkem bibliofilským.

Kniha ta bude skvělým obhájením programu strany mírného pokroku v mezích zákona a všichni vynikající mužové v Čechách budou v této knize napadeni neobyčejně neurvalým způsobem, který se mně podařilo vymyslit a konečně uplatnit na základě svých zkušenosti jako bývalého redaktora Světa zvířat a Českého slova. Ve Světě zvířat kazil jsem dobrou pověst zvířat tím, že jsem si zvířata a jejich vlastnosti vymýšlel a když jsem přišel do Českého slova, nemohl jsem si bohužel při nejlepší vůli na politické protivníky vymyslit nic dobrého. Ale získal jsem tam bohaté zkušenosti, jak lze s úspěchem napadati zasloužilé lidi.

Na základě § 19 žádám dále o tuto opravu:

Není pravdou, že v programu strany mírného pokroku v mezích zákona bylo pouze podplácení voličů kapesními akvárii. Takový špás by přišel pro každou politickou stranu velice draze. Jest však pravdou, že mezi své voliče rozdali jsme 800 salamandrů a 4 zlaté rybičky. Aby pak nejširší vrstvy Čechů, Moravanů a Slezanů, od Šumavy až k Tatrám a od Krkonoš až k Uralu měli aspoň částečný přehled o programu nové strany, žádám Vás, občane redaktore Karle Pelante, abyste ve svém listu popřál několik řádek, ve kterých stručně byl by znázorněn program strany mírného pokroku v mezích zákona.

§ 1. Znovuzavedení otroctví. (Dokud byli otroci, nemusel pořádný člověk nic dělat. Zavedení otroctví propagujeme ovšem s tou podmínkou Všelidskou, aby otroci nebyli házeni murénám.)

§ 2. Zestátnění domovníků. (Dnes není domovník pomalu považován za člověka a nájemníci nepovažují domovníka za osobu nedotknutelnou a posvátnou. Žádáme proto, aby zestátnění domovníků bylo uzákoněno dle téže normy, jak jest v Rusku zavedeno, kde každý domovník jest policejním špehounem.)

§ 3. Rehabilitování zvířat. (Paragraf tento zejména béře v ochranu policejní psy a žádá, aby každý policejní pes dle své schopnosti byl zařazen nejméně do VII. hodnostní třídy a aby jak jeho vdova, tak i děti byly dotovány přiměřenou penzí. Totéž platí i o koních, na kterých jezdí policejní strážníci, každá urážka takového koně stihá se jako urážka úřední osoby.)

§ 4. Zřízení státních vychovávacích ústavů pro slabomyslné poslance. (Co je to poslanec, ví každý a který z nich je slabomyslný, ví také každý.)

§ 5. Zavedení inkvizice. (Tímto opatřením bude možno doktoru Záhořovi upalovat lidi dle libosti.)

§ 6. Nedotknutelnost kněží. (Každou chvíli nyní člověk čte, zejména ve Večerníku Práva lidu, že nějaký kaplan zprznil školní dítě a byl za to potrestán. Nechť jest časopisům pod přísnými tresty zakázáno psáti o takových věcech z důvodů mravopočestnosti. O knězích budiž psáno jen se schválením konzistoře, kteráž uradivši se s velebnými pány Kobosilem a Havelkou zařídí příslušné kroky.)

§ 7. Nucené zavedení alkoholismu. (Jaké sladké kouzlo lezl v tomto paragrafu, může si pomysliti každý.)

Toto jsou jedině ukázky z programu nové strany a není možno vyjmenovati na tomto místě všechny paragrafy, neboť jich jest 2701.

Konečně žádám na základě §19 tiskového zákona, abyste uveřejnil toto prohlášení, které netýká se sice přímo Vaši zprávy ve fejetonu v čísle 14 Směru ze dne 7. dubna 1912 pod názvem Jaroslav Hašek, jež však nicméně zavdala příčiny k mnohému nedorozumění v pražských kruzích společenských, kde po přečtení Směru bylo o mně debatováno a kde jsem byl též výslovně pojmenován notorickým blbem. Není pravda, že jsem takový blbec, za jakého jsem považován, nýbrž jest pravda, že blbec nejsem. Zejména však ne notorickým blbcem. Jest sice pravdou, že jsem v útlém mládl spadl u mého nebožtíka dědečka s půdy na mlat a udeřil se do hlavy, od té doby, jak přiznávám, nepozoroval jsem žádné známky kretenismu na sobě až do osmnácti let, kdy jsem počal rozhlašovat, že Quido Maria Vyskočil je nejlepším českým spisovatelem. Byl jsem proto léčen v Niederlossnitzlch u Drážďan a hojnými studenými sprchami byl mi Quido Maria Vyskočil z hlavy vyháněn.

Jest dále pravdou, že jsem po přečtení humoresek doktora Hrdiny byl zachvácen záchvaty křečovitého pláče, ale po elektrizaci obličeje byl mne opět navrácen normální tvar rtů a též mě přešel tanec svatého Víta pravého vlčka a zůstal jsem duševně čilým až do pětadvacátého roku věku svého, kdy po přečtení vánoční povídky od Joži Kratochvílové v nedělní Politice počal jsem ztráceti paměti, přestal se převlékati a bál se chodit sám přes náměstí a počal chodit k svatému Ignáci na kázáni P. Jemelky. Tam jsem teprve zblbnul docela a teprve v mořských lázních v Opatii navrátil se mně zdravý rozum.

Doufám, občane Karle Pelante, že uveřejníte tuto opravu na základě § 19 tiskového zákona na tomtéž místě, na stejném papíře a pod stejnou čarou opět v sobotním čísle Vašeho časopisu Směr a těmiže čitelnými typy, jakými byla ona pomlouvačná noticka uveřejněna. Ovšem podotýkám, že oprava tato na základě § 19 tiskového zákona nesmí být přeložena do některého nesrozumitelného a v zemi neobvyklého jazyku. Na základě § 19 tiskového zákona žádám, aby tato oprava byla uveřejněna ve Vašem časopisu v jazyku českém, německém, maďarském, polském, ruském, chorvatském, italském, rumunském a vzhledem k tomu, že Váš časopis je rozšířen a s oblibou čten v Americe a v Austrálii, budiž oprava tato vytištěna též jazykem anglickým a francouzským a v některém nářečí indiánském (z indiánských dialektů nejlépe se mně zamlouvá dakotština), poněvadž je pravdě podobno, že se o inkriminovaný článek v Americe interesovali i rudoši v oněch státech, kde stýkají se s českými farmáři čtoucími Směr. Pokud se týče Austrálie, budiž článek přeložen do jazyka papuánského, aby byla má pověst i mezi lidožrouty rehabilitována.

Toto jest vše, co od Vás si přeji a nevyhovíte-li mému přání, budu nucen nastoupiti na Vás cestu soudní.

Znamenám se - Jaroslav Hašek, spisovatel v. r.

V Praze Vršovicích, Palackého tř. 363. II. poschodí dne 12. dubna 1912, v den ukřižování Krista Pána na hoře Olivetské v Palestině.

   


 

Osiřelé dítě a tajemná jeho matka

Pohnutlivá historie měšťáckého tisku

KAPITOLA I

Osiřelé dítě s modrýma očima

Jmenovala se Tonička a postrádala tepla lásky mateřské a lásky otcovské. Pak se dostala k jednomu obchodníkovi. Tam chodila nakupovat služka jednoho redaktora jistého měšťáckého listu.

Nato dostavila se okurková sezóna. Nebylo o čem psát.

Ta Tonička měla modré oči ...

Pro pláč vypadlo mně péro z ruky ...

KAPITOLA II

Listonoš s penězi

Svižným  krokem vstoupil listonoš s penězi Jan Hromada (45 let, zachovalý, katolík, ženatý, příslušník do Libice, hejtmanství Kolín  nad Labem. Zvláštní znamení: Mateřské znaménko pod pupečním důlkem) do krámu, kde sloužilo osiřelé dítě. "Jest Tonička přítomna?" tázal se hlasem chvějícím se, neboť četl, co stálo na poukázce.

"Ano," odpověděl chvějícím se hlasem obchodník, když listonoš třesoucím se hlasem dodal: "Nesu jí sto korun."

Na poukázce stálo: "Milé dítě! Odpusť, nemohu si pomoci, déle se nemohu již zapírat. Jsem tvá matka a už jsem s tebou mluvila. Srdce mně puká. Buď pilná a důvěřuj v pánaboha. Bůh tě neopustí. Prozatím máš sto korun. Tvá matka!"

Když to četli Toničce, upustila tato třílitrovou nádobu s lihem, který se rozlil po krámu. Mohla to dělat, měla sto korun.


 

KAPITOLA III

Statečný čin penzisty Pavlíka

V následujícím okamžiku vstoupil do krámu pětašedesátiletý penzista Josef Theodor Pavlík. V ruce držel zapálený doutník. Vida, že je v krámu rozlit denaturovaný líh, statečně odhodil hořící doutník otevřeným oknem na hlavu jednomu kolemjdoucímu chodci. Čin ten zasluhuje plného obdivu jako důkaz neobyčejné chladnokrevnosti a odvahy. Jinak byl by možná líh se vzňal, a poněvadž v krámě byl právě velký galon s benzínem, nebylo by možno dále pokračovat v pohnutlivé historii. Zuhelnatěním mrtvol, jsoucích ve vyhořelém krámu, skončila by tato pohnutlivá historie. Kromě toho čin onoho penzisty je tím záslužnější, poněvadž bystrým nápadem zachránil státu listonoše s penězi.

Ministerstvo obchodu volá tímto statečnému muži: "Zaplaťpánbůh!"

Když penzista Pavlík vyšel z krámu, nenalezl svůj odhozený doutník. Ten vykouřil kolemjdoucí chodec, kterému padl na hlavu.

KAPITOLA IV

Obchodní čin obchodníka

Za čtvrt hodiny po přijetí 100 K pro Toničku vyšel obchodník z krámu. Koupil si malý lístek na elektrickou tramvaj a jel do redakce listu, jehož redaktorem byl pán, zaměstnávající u sebe služku, která chodila nakupovat do krámu obchodníka, který právě šel na návštěvu k onomu redaktorovi. Jak vidět, pěkně se to všechno vyvíjí.

Hovořil přes hodinu s panem redaktorem. Redaktor zářil. Taková pohnutlivá historie právě v době, kdy je okurková sezóna v plném proudu.

"Zítra to bude v listě," rozloučil se s obchodníkem, "dáme tam ovšem vaše plné jméno."

Nato šel obchodník do inzertního oddělení, kde si objednal na zítřek inzerát na dobrém místě.

Toho dne tržil jako obyčejně.


 

KAPITOLA V

Následky článku Tajemná matka

Redaktor držel slovo. Druhého dne objevil se v listu článek Tajemná matka. Byl přes celé tři sloupce. Plačtivý úvod byl stlučen z Marlittové, Carlénové, Schwarzové a jiných rozbrečených spisovatelek rodinných. Pak následovalo jméno nynějšího ochránce Toničky, obchodnik Václav Zeman v ulici Kamínského číslo 18.

Vzadu pak v inzertní části byl inzerát: "Václav Zeman, obchod koloniálním zbožím v Kamínského ulici číslo 18, doporučuje ctěnému obecenstvu svůj hojně zásobený krám zbožím kupeckým. sýry, salámy, masité i rybí konzervy. Výtečné víno, červené i bílé; 1 litr 1 K. Výtečná směs kávová za 2 K 20 h, cukr levnější. Litr rumu od 80 h výše. Vždy čerstvé čajové máslo."

Toho dne chtěly vinohradské ženy a dívky vidět Toničku a zaplakat si s ní v krámu.

Plakalo se tam od rána do večera. Tonička už nemohla plakat, tak si musela vzadu čichat k cibuli a slzet nanovo.

Také ji několik starých pánů štípalo do tváře.

Není to nic zlého, poněvadž jí bylo teprve patnáct let. Ze všeobecného pláče ozývaly se výkřiky: "Mně dejte kilo kávy!" "Mně pět kilogramů cukru!" "Litr rumu!" "Láhev vína!"

Václav Zeman nestačil obsluhovat kupující.

Musel si vzít na výpomoc. Jeho žena se také potila. Vinohradské ženy a dívky kupovaly na celý týden.

Večer před desátou hodinou, když zavírali, přišla ještě jedna uplakaná paní. Až odněkud z Modřan. Už jí neměli co prodat, tak jí prodali staré mosazné závaží.

Listu s článkem Tajemná matka prodalo se o deset tisíc exemplářů víc.


 

KAPITOLA VI

Hluchoněmá služka

 

Aby se toto všechno ještě lépe vyvinulo, vypátralo se, že žena, která porodila v porodnici Toničku, porodila ji na knížku jedné hluchoněmé služky, která se posuňky zapřísahala, že není matkou Toničky. Že jest hluchoněmá, těžce nesl onen redaktor, poněvadž se s ní nemohl, jak přirozeno, živou mocí dohovořit. Chystal totiž do stálé rubriky listu Tajemná matka a osiřelé dítě sloupec s názvem Hovor s domnělou, nepravou matkou.

Několik vinohradských paní a dívek poslalo hluchoněmé služce pohlednice.

Státní zastupitelství vzneslo na hluchoněmou služku žalobu pro klamání úřadů, poněvadž neporodila, když porodit měla, na svou knížku v porodnici.

Místo aby si vzala obhájce, vypravila se hluchoněmá služka na Svatou Horu, zanechavši doma lístek, který všeobecně překvapil a byl ihned donesen do redakce.

Listek zněl: "Jedu se vyzpovídat!"

Na základě toho vyslalo policejní ředitelství za hluchoněmou služkou dva detektivy převlečené za kněze.

KAPITOLA VII

Nová psaní, nová odhalení a nové obchody

 

Tonička dostávala den co den nové psaní od "tajemné matky". Pan Václav Zeman donášel je svědomitě do redakce, která je otiskovala s případnými vzdechy.

Pět vyrabitelů pohlednic číhalo na ni s fotografickými aparáty.

Ženatí mužové dívali se s podezřením na své ženy a vyptávali se jich, dali jim přísahat, že před nimi neměly žádnou jinou lásku.

Jeden muž nemohl se dopočítat v pokladně sta korun, a maje svou ženu v podezření, že je poslala Toničce, vzal břitvu, oholil se a šel na úřad žádat o rozvod.

Zatím došlo na Toničku na čtyři sta korun všeho všudy dohromady a domovnice počala Toničce říkat: "Rukulíbám, slečinko!"

Tonička chtěla nosit dlouhou sukni a plakala, když ji nedostala.

Hned nato dostala nové psaní od tajemné své matky: "Milá Toničko, vím, že pláčeš, a nemohu si pomoci. Důvěřuj v pánaboha a buď hodná, posílám Ti 30 K. Tvá nešťastná matka."

Dopis ten byl také uveřejněn. Závistiví lidé říkali: "Za čtyři sta korun dělal bych také osiřelé dítě.

Jeden bývalý lesník prohlásil se za důvěrníka Toničky a současně dal do novin inzerát: "Jelen není stižen tuberkulózou, poněvadž vyhledává si v le­sích bylinu, která je hlavní součástkou lesního čaje a koření, které vyrábí bývalý lesník Šuminský v Kamínského ul. Č. 26. Mnoho poděkování z Ameriky, z Austrálie, Nového Zélandu, z ostrova Korsiky, Michle, Londýna, Paříže a Poděbrad."

KAPITOLA VIII

Rady a úvahy

 

Do redakce listu se stálou rubrikou Osiřelé dítě a tajemná jeho matka· přicházela spousta dopisů. Za čtrnáct dní jich došlo 1256. Obsahovaly dílem rady, dílem úvahy, upozornění, napomínání, varování.

Psalo se, aby Tonička dala si pozor, aby ji nevylákali někam ven. Jiný psal, že je přesvědčen, že Toničku chtějí zbláznit. Jaký by to mělo účel, nepověděl.

Konečně otiskl list vážnou radu. Prosbu k tajemné matce, aby se objevila. Prosba ta byla dojemná. Vypracována byla pomocí smutných románů a tklivých historek. Opsány byly celé věty.

Na ulicích bylo vidět davy uplakaného lidu.

Šest osob se zbláznilo z lítosti a od pláče.

Třicet vinohradských paní a dívek osleplo. Po celých Čechách plakaly ženy. Matky tiskly svá pacholátka, své dcerušky k srdci. Udušeno v objetí mateřském pět pacholat a šest holčiček.

Jeden nadaný básník odrhovaček vydal nový hloupý duševní produkt. Odrhovačku o osiřelém dítěti. Zpívala se jako Modré oči.

Vinohradské paní a dívky chtěly, aby odrhovačku tu hrál orchestr ve Vinohradském divadle.

O tajemné matce zpívalo se celý den. Zpívajícími ženami napolo utlučen nějaký člověk, který slyše ji neslzel.

Konečně přišel do redakce důvěrník Toničky, vynálezce lesního koření pro jeleny i lidi.

List vydal pak výzvu k tajemné matce: "Nechť se tato dostaví do bytu vynálezce lesního čaje. O úplnou diskrétnost a mlčenlivost postaráno. Čestným slovem zavazuje se bývalý lesník zachovat mlčení. Tajemná matka není nucena koupit si jeho lesní koření.

A za pár dní vyšlo zvláštní vydání jiného listu, zabývajícího se podobně senzačními událostmi.

KAPITOLA IX

Tajemná matka objevena a diskrétnost zachována

Zvláštní vydání večerního listu. Tajemná matka přišla dle rady vynálezce lesního čaje do jeho bytu. Úplná diskrétnost zachována. Stálo v listu: "Váže nás čestné slovo, a proto zachováváme úplnou diskrétnost. Jen tolik můžeme říci, že ona dáma, která je matkou Toničky, je vdovou a má několik dětí. Zamlčujeme zde její jméno, poněvadž jsme slíbili jednati diskrétně. Proto můžeme ještě tolik dodat, že objevená matka jest majitelkou domu v samé blízkosti Toniččině. Váže nás čestné slovo, že zachováme o ní úplné tajemství, proto nemůžeme říci nic více, než že jest 35 let stará a že chtěla se znovu vdávat. Jak nám sdělila, je otec Toničky živ, úřednik, ženat a má též několik dětí. Více řici nám nedovoluje náš slib zachovati v té záležitosti úplné mlčení. Jen tolik můžeme říci, že je onen pán úplně podoben Toničce, jejíž podobiznu přineseme zítra v našem ilustrovaném listu zároveň s obrázkem tklivého shledání matky s dcerou."

Diskrétnost byla úplně zachována a večerního listu prodáno šedesát tisíc exemplářů.

KAPITOLA X

Otec velmi podoben Toničce

Uveřejnění podobizny Toničky v ilustrovaném listu mělo za následek, že holiči počali hned dopoledne dělat dobré obchody.

Ženatí úředníci s několika dětmi přicházeli, dávali si shazovat vousy, jiní zohyzďovat kníry.

Dvě stě ženatých úředníků s několika dětmi pečlivě ukrývalo před manželkami list s podobiznou Toničky.

Tři sta manželek žádalo o rozvod, dokazujíce nevěru mužovu frapantní podobou k Toničce.

Devadesát manželů se přiznalo k otcovství. "Copak vám je hej, vy máte ženu venku, ale já jsem podoben Toničce!"

Pak přicházely do redakce výhružné dopisy. Prodáno přes sto tisíc exemplářů.

Každá manželka úředníka v Čechách koupila si jeden exemplář.

Bůhvíjak to dopadne ... Nikdo neví jak, jen jeden sazeč mně říká, že mají přichystány názvy do novin pod názvem: "Otec Toničky si zoufal." "Ta­jemná matka spáchala sebevraždu."

"A zase na tom vyděláme," pravíl s úsměvem sazeč.

   


Osudná maska

Milý příteli! Opatř mi prosím nějakou originelní masku. Chci přijeti příští týden do Prahy na nějaké ty šibřinky. Ale originelní! A jistě! Tvůj ...“

Dopis tohoto obsahu obdržel jednoho mrazivého lednového rána oficiál pan Šedivý od svého přítele Vavřince Nováka, hospodářského úředníka v N, nepříliš daleko od Prahy.

„Ono se mu snadno řekne,“ mručel si pan oficiál pro sebe, „originelní masku, ale může být teď něco originelní? Co je dnes nové, zítra už se každý dívá na to s útrpností. Originelní! Má ubohá hlavo!“

Na cestě do úřadu přemýšlel o všem možném, čím by svého přítele uspokojil. Ale marně! Nic mu nechtělo napadnout.

„Což abych mu poradil masku à la cholerový bacil, nebo snad lépe tyfový, ten je u nás v Praze známější?! Kdybych jen věděl, jak se obléká dalajláma ve Lhase! Anebo jak vypadá to nově nalezené africké zvíře prophytus či proptychus, ani k ďasu nevím, jak se vlastně jmenuje! Ale co to jenom povídám? V kterépak půjčovně masek bych našel tyhle věci?! Vůbec dneska mám nějaké divné myšlénky!“

„Milostpane, daj mi toho špačka!“ zavadil pojednou o ucho páně oficiálovo prosebný hlas.

Hlas ten náležel jednomu z káranců donucovací pracovny, kteří v průvodu dozorce táhli vozík se všelijakými truhlářskými výrobky.

Pan Šedivý vyhověl jeho přání a hodil káranci zbytek doutníku, který jej obratně zachytil.

A jak se tak díval za ním, probleskla mu hlavou myšlenka. „Heuréka!“ zajásal až příliš hlasitě, takže se lidi udiveně na něho dívali.

Hned v kanceláři napsal příteli list.

„Příteli! Masku originelní Ti opatřím! Buď bez starosti! Musíš však se dát oholit a nechat si na bradě vyrůst jen nepatrné strniště. Těš se zatím, budeš překvapen! Pozdravuje Tě...“

A pan Vavřinec Novák když přijel do Prahy, skutečně užasl, když popatřil na slíbenou „originelní“ masku.

Byla to táž uniforma, kterou stát zdarma dopřává určitým zasloužilým lidem v budovách zvaných všeobecně trestnicemi.

„Jen šťastná náhoda mi dopomohla k tomuto kostýmu,“ prohlásil pan oficiál, „mám totiž známého jednoho adjunkta V pankrácké trestnici.“

A pan Novák potřásl vděčně panu Šedivému pravicí a pravil, že maska ta je skutečně originelní a že je příteli velkými díky zavázán.

Jeho potěšení ještě se zvýšilo, když v den šibřinek oblékl se za pomoci přítele v trestnický oděv a seznal v zrcadle, jak pěkně mu padne.

„Skutečně, vyhlížíš jako člověk, který už nejméně pět let seděl na Pankráci,“ téměř s hrdostí podotkl pan oficiál. „Ale teď už abys jel!“

V povoze těšil se již pan Novák, jaký dojem vyvolá jeho neobvyklý zjev.

„Tenhle můj přítel je vskutku vzácný člověk. Takové šťastné nápady někdy mívá! Kdo by to byl do něho řekl!“

Vskutku netěšil se nadarmo. Všude budil pozornost. Vyslechl o sobě mnoho podařených i špatných vtipů a navzájem odplácel se podobně. Bavil se vůbec znamenitě.

„To jsem zas jednou začas zažil několik pěkných chvilek!“ mluvil sám k sobě sestupuje po schodech Národního domu.

Ocitl se na ulici. „Půjdu pěšky,“ rozhodl se, „noc je teplá a tenhle erární oblek taky.“

Chodil sem a tam ulicemi, nedívaje se ani, kam vlastně kráčí. Vzpomínal a zase jen vzpomínal. Zvláště nemohl zapomenouti na jednu roztomilou bradičku, na dva rozkošné důlky ve tvářích a na dvě čtveračivá očka, jež tak svůdně dívala se před chvílí na něho zpod černé škrabošky vroubené jemnou krajkou. A ta postava! Nu, však ji uzří, sličnou ne-známou, a to hned zítra, jak mu slíbila.

Jeho vzpomínky byly náhle přerušeny nárazem na nějaký předmět. Ten předmět byl jakýsi muž.

„Copak nevidíte před sebe, jste snad opilej?!“ zazněl hned poté hněvivý hlas.

Pan Novák instinktivně couvl a rychle se dal stranou.

Když však dospěl k nejbližší svítilně, zahřměl za ním hrozivý hlas: „Stát!“

Pod panem Novákem zachvěla se kolena. Stanul ohlížeje se po nějakém přispění. Nikde však nebylo živé duše.

Vtom již zasténalo jeho rámě pod pádnou pravicí.

Ohlédl se všecek poděšen, avšak vbrzku se zaradoval. Muž ten byl policejní strážník.

„Kampak se ženeme, příteli?“ zahoukl mu tento do ucha.

„Jdu domů ze šibřinek!“ ozval se klidně pan Novák u vědomí své neviny.

„Pojďte blíže k lucerně!“

Strážník přitáhl pana Nováka pod lucernu a prohlížel si ho až příliš důkladně.

„Ze šibřinek? Komu tohle chtěj povídat, člověče? Copak jsem slepej? Z Pankráce, to ještě! Voni jsou jistě ten Rach, co utek odtamtud minulej tejden! Půjdeš pěkně se mnou, ptáčku!“

„Já jsem prosím hospodářský úředník z N.,“ odvážil se namítnouti uraženě pan Novák.

„Chacha, to je dobrý, ty si myslíš, že jako ty jsi chytrej, tak jsem já hloupej, ne?! Ty jsi ten Rach a dost! A teď marš!“

„Ale dovolte, pane, já jsem skutečně . . .“

„Marš!“

Pan Novák už se nevzpíral.

„Rach to rozhodně není,“ prohlásil vrchní komisař, „ale nějaký podobný ptáček jistě!“

„Já jsem prosím Vavřinec Novák, hospodářský úředník z N.“

„Dobře, dobře, už víme a věříme! A byl jste v šibřinkách! Tak, tak! - Ale podívejte se, pane kolego, jak dokonalý zločinecký typ je tento člověk! To by měl Lombroso radost, kdyby ho viděl. Nízké čelo a k tomu šikmé, ježatá hlava, vysedlé lícní kosti, a ty oči! Skutečný l'huomo de Lombroso!“

„Ale pane komisaři, vždyť . . .“

„Mlčte, nikdo se vás na nic neptá,“ obořil se na pana Nováka druhý komisař. „Dost možná,“ pravil obrácen jsa k vrchnímu komisaři, „že to je onen pověstný loupežný vrah Smrčka, který už několikráte se pokoušel o útěk. Odveďte ho a dobře hlídejte!“ Posledními slovy obrátil se ke dvěma policistům.

Pan Novák svěsil zoufale hlavu a pln rezignace kráčel do vězení.

*

„Víš, příteli, nic mě tak nemrzí, ten nocleh na pryčnách vzal už čert, ale považ, já prý jsem dokonalý zločinec!“ Tato slova pronášel pan Vavřinec Novák žalostným hlasem k oficiálu panu Šedivému, když jeli v drožce z policejního komisařství.

„Ta osudná maska!“ dodal ještě s povzdechem. „Kdož však ví, zda někdy doopravdy . . .“ Pan Novák se zamlčel a zrak jeho zaletěl maně na uzlík s trestnickými šaty v koutě povozu.

„Člověk nikdy neví, co v něm dříme utajeno!“ Pan Novák se zadumal.

    


 

Osudy medvěda od Hamag-Búha

Nahoře nad Nagy-Bányou směrem k horám, obklopujícím celé údolí mladé Tisy, u Hamag-búha, kde leží vesnice Malý Svatý Štěpán, přišli dva četníci na medvěda, silného chlapíka, černé barvy, toho druhu, který budí hrůzu u Marmaroše, kde jsou známá naleziska marmarošských démantů.

Četníci medvěda zastavili a když medvěd podle svého hloupého zvyku chystal se k obraně, zastřelili ho, odřeli z něho kůži, kterou odnesli příštího dne do Nagy-Bányi na královský uherský stoliční úřad, kde jim byla vyplacena odměna 40 korun.

Pamětlivi jsouce nařízení, o kterých mluví zákon o dobytčím moru, nenechali odřený trup ležet v lese, usekali tlapy a takto zohyzdněné, odřené tělo hodili do mladé Tisy. Proud unášel k Nagy-Bányi trup, který v zelenavých vodách Tisy, nežli připlul na Erdód, ztratil úplně vyluhováním barvu krve a jako mrtvola plul k Homoradu.

Homoradští provozují na Tise velký rybolov a měli právě napříč Tisou nataženy sítě, aby zadrželi všechny ryby, které táhnou se Tisou z hor od Lápose, Szalóku a Oláh-Telesce.

Jisto je tolik, že Homoradští žili v nepřátelství s vesničany z Mándoku a tu se stalo, že Štěpán Denke, sedlák z Homoradu, přiběhl od řeky k Šarkádovi, starostovi obce, a řekl mu:

„Milý Šarkáde, udělal jsem Mándockým nepříjemnost. Povolil jsem sítě a pustil jsem na Mándok utopence. Mándočtí vždycky vytahují z vody utopené a mají z toho velká opletání.“

Zamnul si spokojeně ruce, zapálil dýmku a šel zvolna do Mándoku, aby se informoval, jakou nepříjemnost jim způsobil. Po celé cestě, procházeje kukuřičnými poli, vzpomínal s radostí, jaké překvapení vlastně Mándockým uchystal. Zase budou mít potahování s úřady, přijde soudní komise z Satoralja-Ujhely, všichni budou jíst a pít na útraty obce, pak nakonec na svůj náklad budou muset Mándočtí chlapíka pochovat, vystrojit slušný pohřeb a než se to všechno opět rozjede, propijí zase půl obecní sklizně.

Za takových myšlenek došel do Mándoku a šel se podívat k řece. Utopenec byl však rychlejší než Štěpán Denke, dávno již proplul obcí, zachytil se sice u vrb pod mostem, ale obecní strážník odšťouchl jej nohou do proudu, jak se Štěpán Denke ke své lítosti dověděl, když se zastavil u skupiny živě rokujících Mándockých, kterým cosi lhal obecní strážník, že to, co proplulo obcí, mělo dlouhé vlasy.

Zatím trup plul dál na Csájo, kamž doplul v noci a zachytil se o pilíř dřevěného mostu, takže když ráno vyháněli proslulý svůj dobytek na pastvu, nabubřelý trup byl všem viditelný. Byl to obecní pastýř, který byl první, jenž případ hlásil starostovi Alibunárovi.

Starosta měl dobré srdce, s několika sousedy odebrali se k mostu, kde rozbírali celou událost, vyjadřujíce nejrozmanitější domněnky o původu nešťastníka, který pod mostem, obrácen břichem vzhůru, dívá se z vody, jak vypadá obec Csájo. Soucitný starosta byl pro to, aby byl nešťastník z vody vytažen a pohřben se vší poctou. Pan Jenó, statkář, byl však toho názoru, že v tomto případě může se též jednati o vraždu a že by třebas soudní komise dospěla k tomu názoru, že vražda byla spáchána na obecních pozemcích obce Csájo a že by všichni z toho měli veliké opletání a že by eventuelně byli odsouzeni jako nešťastný soused Komád, kterého pověsili v Miregy-Házy, třebas se vymlouval, že není vinen zmizením lesníka Szárvara. Teprve když lesník Szárvar vrátil se z Rumunska, mohl uctít památku nešťastného Komáda tím, že si vzal jeho vdovu, aby tak odčinil křivdu spáchanou justicí na Komádově rodině. Mimochodem podotýkám, že se v celém kraji mluví o tom, že Szárvar ještě za života Kornádova chodil za jeho ženou a že se Komáda nemohl zbaviti jinak, než tímto ušlechtilým způsobem.

O tom všem se debatovalo na mostě v Csájo a zejména byl to sedlák Mada, který vážně žádal, aby byl utopenec vytažen na břeh a aby se to svedlo na Bátora, obecního příslušníka s pěti dětmi, jehož se obec nemohla zbavit. Starosta Alibunár naproti tomu protestoval, aby to všechno bylo svedeno na Bátora, horší než Bátor že je Ádon. Ten že má osm dětí, kdežto Bátor jen pět a je učitel, že jim není třeba vzdělání a zvláště ne od člověka, na němž lpí podezření, že by byl schopen takovéto věci.

Nebyli ještě svorni, jak to vlastně udělají, když vtom uviděli kráčet z habrového lesíka směrem do vsi k mostu četnického strážmistra. Tento přespal noc v blízké vsi Zsadáru a nebyl právě v příliš dobré náladě, poněvadž pěkná krčmářka nechala ho spát v kůlně, kam chodily ovce celou noc lízat sůl, přičemž několikrát olízly také četnického strážmistra.

Ráno vypil láhev špatného koňaku a v pochmurné náladě vracel se do vsi Csájo. Když přišel na most a spatřil skupinu rozčilených občanů a seznal, o čem rokují, prohlásil, že to, co se zachytlo o pilíř mostu, je prase. Sejmul s ramena pušku, střelil do hmoty pod mostem, právě do nadmutého namodralého břicha, bylo vidět, jak na vlnách přehazujících se přes trup tvoří se bubliny, pomalu se vše potápělo a pak pozorovali, jak dvacet metrů pod mostem pluje tajůplný předmět opět dále.

Od Csája až na Satoralja-Ujhely jest veliká rovina, kde Tisa má ponejprv možnost pomalu a do šířky se roztékat a když někdo loďkou chce jeti z Csájo na Satoralja-Ujhely, trvá to dobré dva dny, aniž by viděl nějakou obec, jen místy vidí, jak stáda, vyhnaná do volné prostory, chodí se k řece napít.

Řeka, jak již řečeno, v tomto celém kraji se rozšiřuje, spousty písečných nánosů pokrývají koryto, tvoříce ostrovy a o jeden takový ostrov uvízl po dlouhé pouti z Nagy-Bányi onen zohavený trup. Byl tam po celý týden, proměnil úplně svou barvu, zezelenal, napřed upadla levá noha zadní, prohnilá kůže z lebky byla odplavena, pak na horách srazily se mraky, veliké deště přihnaly sem spousty vod, ostrůvky mizely v záplavě jeden za druhým a celé velké jezero hnalo se na město Satoralja-Ujhely.

Voda zaplavila tam Szaboleské předměstí, kde stojí soudní budova a trup, prodělavší již hnilobný rozklad, připlaval až na schodiště justičního paláce. Nato voda opadla a s jinými předměty dostal se trup ze schodiště až do sklepa a následujícího dne přinesly noviny v Satoralja-Ujhely článek s nápisem:

Všechno vyjde najevo!

V článku tom bylo promluveno o tom zvláštním zjevu, že žádný zločin nemůže být ukryt a byly osvětleny případy, ve kterých náhoda, čistá, pouhá náhoda přispěla k pomstění zločinu dle zákona. Jak lokální referent onoho časopisu případ vylíčil, zmizel dle četnického raportu před půlrokem jeden obchodník z Dalhy, který jel povozem na Marmaros-Sziget, aby v tamější záložně si uložil dvě třetiny peníze, strženého za les prodaný velké dřevařské firmě v Béregu. Lokální referenti mívají však smůlu, že obyčejně soudní komise dospívá k jinému názoru. V aktech soudu v Satoralja-Ujhely jest toto dobrozdání soudních lékařů:

„Soudní lékaři, upamatováni byvše na svou přísahu, vypovídají souhlasně takto:

Připlavená sem mrtvola (viz akta čís. 8 AB/IX 312) patří osobě mužského pohlaví, jejíž stáří lze odhadnouti na 37 let. Dle tvaru lebky, jak bylo konstatováno při soudní pitvě, jedná se o osobu degenerovanou, mrtvola sama činí dojem zchátralého individua. Zejména nápadny jsou nám vysedlé lícní kosti a nepatrné množství mozku jak velkého, tak i malého v dutině mozkové.

Prohlídkou levé komory srdeční bylo zjištěno, že v tomto případě jde o smrt násilnou, neboť dle polohy koule, vězící v levé komoře srdeční, jest naprosto vyloučeno, že by šlo o sebevraždu, neboť projektil byl vypálen ze vzdálenosti větší 40 m.

Pitvaný byl dále doražen druhou střelnou ranou do břicha, vypálenou z bezprostřední blízkosti a jejíž stopy nacházíme na samotné páteři. Při rozříznutí žaludku bylo konstatováno, že pravděpodobně jde tu o člověka duševně chorého, který utekl do lesa a tam se živil kořínky a různými travinami, kromě toho však bylo nalezeno v žaludku několik chuchvalců králičí srsti, takže jest pravděpodobno, že pitvaný v nepříčetnosti pojídal králíky zaživa i s kůží.

Soudní lékaři po zralém uvážení všech okolností upozorňují dále, že mrtvole byly končetiny osekány krátce po smrti, neboť v jednom případě, kdy jedná se o pravou ruku, byly znát v tuku morkovém známky vniknutí vzduchu do dřeně kostní, což by v tom případě, kdyby ono zohavení stalo se zaživa, mělo za následek vniknutí vzduchu do plic, tzv. embolii plicní.“

Bylo tedy zavedeno vyšetřování a nešťastný medvěd byl pohřben na útraty města Satoralja-Ujhely. Pohřbu zúčastnilo se celé město, ba dokonce vystoupil i řečník, který nad otevřeným hrobem kladl důraz na to, že onen nešťastník stal se obětí třídní nenávisti. A nad hrobem medvěda roste dnes smuteční vrba, která svými větvemi rozpíná se dojemně nad rovem toho pronásledovaného tvora, kterému poslední ránu zasadili soudní lékaři ze Szabolecse, nazvavše ho degenerovaným člověkem. A vždy jednou za rok nějaká citlivá duše položí na hrob věnec se stuhou v barvě červené, bílé a zelené.

   


 

Osudy pana Hurta

Začátkem mobilizace vtáhl císař František Josef do víru války také Hurta, obchodníka potravinami někde na Žižkově. Vybral ho z hnízda, jako vybírají nezvedení hoši mláďata špačků. Vytáhl ho z beden tvarohu a másla, z lahví petroleje, pytlů kávy a věnců citrónů. Sebrali ho od jeho kornoutů, homolí cukru a poslali ho do Haliče.

To bylo náramně jednoduché. Pan Hurt to dobře nechápal. Dostal-li se s někým do sporu, vynadal mu a bylo odbyto. Nože užíval ku krájení chleba a salámu. Teď dostal bajonet, ručnici, 120 patron a měl ještě k tomu naději, že ho někde na pláních Haliče granát přerazí vejpůl. A ještě ke všemu, než je vlakem dopravili na ta nešťastná místa, měl k nim hejtman vlasteneckou řeč, kterou končil mnohoslibně: „Snad nechcete žít tady věčně?“

Přitom se pan hejtman tak zadíval na pana Hurta, že ten zasalutoval a zčistajasna přerušil řeč pana hejtmana: „Poslušně hlásím, že nechci žít věčně“

Slíbili mu po válce špangle.

Když přijeli do Haliče, dostal pan Hurt úplavici. Vysedával celé dny po latrínách a měl dojem, že to dělá všechno pro císaře pána. Když ho vyléčili, poslali ho znovu do pole. Při prvním útoku prostřelili mu prsa a saniťáci ukradli mu hodinky. Na obvazišti mu lékař řekl, že je to legrace. Půldruhého měsíce ležel v nemocnici, dostal deset športek a desetihaléřovou tabulku čokolády jako milodar. Pak ho z polní nemocnice poslali mezi rekonvalescenty někam do Uher. Tam mu Maďaři vynadali českých prasat a za čtyři dny odjel s nejbližším bataliónem na pozici.

A zas měl štěstí. Tentokrát mu střepina granátu utrhla kus ucha. O tom snad jste četli v novinách. Byl tam totiž jeden velice snaživý štábní lékař a ten mu přišil nové ucho, které uřízl pěkně za tepla jednomu umírajícímu šikovateli od vídeňských deutschmajstrů.

Za tři neděle kopal si pan Hurt poznovu úkryt pro hlavu proti ruským kulím a počal rozumět vojně: půjde-li to takhle dál, přišijou mu nakonec hlavu nějakého pruského gardisty.

A konečně přišel pro něho velice památný den. Takhle odpůldne četli jsme v zákopech armádní rozkaz, že Čechové mají v Rakousku české školy. To pan Hurt věděl dobře, ale dobře nechápal, co to má společného s jeho úplavicí, s jeho prostřelenými plícemi, s uraženým a přišitým uchem. Pak jsme dostali černou kávu s rumem, nato byl nějaký ruch a rozkaz, každý třetí muž ustoupil. Nežli se vzpamatoval, věděl smutnou pravdu. Jeho brigáda se odpoutává od nepřítele a zbytek jeho kumpanie má tak dlouho zůstat a střílet, dokud... Dál nedomyslil, neboť mu to pěkně řekl kadet Holava: „A my se tady musíme dát pobít.“

A když všechno utichlo, po dlouhé a dlouhé době ozval se opět kadet Holava: „Víte co, hoši, každý z vás má ještě dostat sto patron, ale víte co, nechme toho a lehněme si, když nebudem střílet, tak nám dá každý pokoj.“

To se Hurtovi velice zamlouvalo. Jak dlouho spal, to nevěděl, zaslechl hromový pokřik „urá“ zepředu, zezadu, sebere pušku a leze z úkrytu.

A najednou vedle něho nějaký ruský voják s bodákem a k jeho velikému údivu povídá mu zcela dobrácky česky: „Zahoď tu břízu, nebo ti dám jednu.“

A pan Hurt, kdykoliv o svém zajetí vyprávěl, začínal vždy slovy: „Tak jsem tedy tu břízu zahodil... a šli jsme do Ruska, dohonil jsem kadeta Holavu a povídám mu: „Tak jsme tedy zajmuti,“ a on na to: „To se samo sebou rozumí, na to už čekám tři měsíce.“

V zajetí se vedlo panu Hurtovi dobře. Dostal se v táboře do kuchyně bataliónu a vařil pro zajatce dle rozkladky a pro sebe vařil ve vzpomínkách na domov: ledvinky, jazyk na paprice a jiné dobré věci. Tloustl utěšeně a vynašel nový druh guláše. A když přišla ta velká doba a kanceláře bataliónů a baráky zajatců v táborech staly se středisky našeho revolučního hnutí proti Rakousku, pan Hurt vařil si dál guláše, ledvinky, jazyk a tloustl dál.

A když přišla řeč na starou chalupu s černě žlutými fábory a na schönbrunnský zvěřinec, tu pan Hurt říkal plnými ústy: „Ano, já jsem Čech.“

A dál míchal si v kotlíku ledvinky a guláš s vermišelí. A když se všechny ty projevy zajateckých táborů vyhranily v jedině myslitelná slova „branný odboj proti Rakousku“, pan Hurt stal se velice zádumčivým.

Jednoho dne přišel před kancelář a dal se s námi do hovoru. „Slyšel jsem,“ řekl žalostným hlasem, „že chcete mít české vojsko. To si musím rozmyslit. Podívejte se na mne, já jsem dobrý Čech, ale já jsem starší člověk a já zvykl si na pořádek. Ráno vstanu, uvařím si kávu, víte, dobrou kávu, v lávce se dostane, mléko mně přivezou báby, takové žluťoučké, koupím si bulku, takovou křehkou, běloučkou. Pak si udělám na desátou jazyk. Pěkně ho vyříznu z hlavy, očistím, povařím, stáhnu, na sádle usmažím cibulku, udusím brambůrky, jazyk udusím, zasypu moukou a je omáčka. Víte, jsem dobrý Čech, ale tohle ode mne nežádejte. Já se potřebuji spravit. V poledne seberu si polévku jako olej, vyberu si kousek libového a mám k němu řepu červenou, naloženou, ta je jako víno, jako víno. A večer ten gulášek s vermišelí a já jsem jako znovuzrozený. To se nesmějte, to je pravda, já jsem dobrý Čech a já se musím spravit.

Vzal mne stranou. „Víte,“ řekl plačtivým hlasem, „já nemohu, já s vámi nejdu a nepojedu, já mám k tomu ještě jiné důvody. Podívejte se, já jsem si, než mne vzali teď na vojnu, koupil nový nábytek. Jestli to nevyhrajem tak bych ho musel stěhovat do Ruska a on by se mi odřel. To je nějaká dálka! Víte, to je mezi námi. Což kdyby se to dověděli, že jdu na císaře pána, tak mně to prodají v dražbě. Prodají mně postel, almaru, takovou pěknou postel s drátěnými matracemi a almaru se zrcadlem. A když to vyhrajem, já přijdu domů a nebudu si mít kam lehnout a kam pověsit šaty. Je to nový nábytek.

Doopravdy, úplně nový nábytek...“ volal za mnou, když jsem mu dal pohlavek a odcházel, „vy mne pohlavkujete a nevěříte mně, i umývadlo je úplně nové, prokristapána...“

Druhého dne dosadili jsme na kuchyň bataliónu jiného kuchaře. Když se pan Hurt stěhoval ze svého zámku a od „stolečku prostři se“ do baráku mezi Maďary, tu byl zdrcen. Naprosto nechápal, že ledvinky, gulášek a jazyk s omáčkou se nikdy nevrátí a že to byl jen krásný sen, bohužel krátký jen.

Jen ještě jednou trochu se vzpamatoval, když totiž od Rakouska dostal prostřednictvím neutrální delegace novou uniformu a půldruhého ruble. Tu se vyjádřil, že budeme viset. Dostal za to deset dní o chlebě a vodě. Pak jsme o něm dlouho neslyšeli, až jednoho dne přišla zpráva z blízké vesnice, že tam jízdní strážník někde na louce zadržel nějakého Austrijáka, který lezl v trávě po čtyřech a na jeho otázku, co tam dělá, odpověděl, že se pase a že je na prodej za dvě stě rublů. Byl to pan Hurt.

    


 

Osudy společenského člověka

Staří definovali člověka jako zvíře společenské. Jestli se nemýlím, poněvadž už jsem zapomněl velice mnoho z řečtiny, říkalo se nešťastnému člověku „zoon politikon“.

Tím si dovedu vysvětlit, že rád rozmlouvám s lidmi, které vidím ponejprv ve svém životě, pletu se jim do rozhovoru a nedbaje jich protestu, snažím se navázat s nimi přátelské styky.

Pravidelně docházím přitom k poznatku, že staří Řekové se velice zmýlili, odhadujíce člověka jako zvíře společenské.

Moderní člověk je nemožné společenské individuum. Nedávno vmísil jsem se v rozhovor dvou milenců v chuchelském lesíku beze vší potměšilosti a dalo mně to velice mnoho práce, abych se ubránil tomu pánovi. Chlap používal nedovolených chvatů při řeckořímském zápase. Nakonec však jsem je zahnal až do Slivence, kde se mně ztratili v mramorových lomech.

Bilance podobného navazování společenských styků je velice smutná.

Pes v tomto ohledu je neskonale vlídnější. Buldok ze psince v Karlsruhe, který se dostane koupí do Prahy, setká se třebas na Vinohradech s nějakým voříškem z Košíř. Vidí se tedy ponejprv v životě. Očuchají se, zaštěkají přátelsky na pozdrav a uzavírají přechodné sice, ale upřímné přátelství. Běží vedle sebe, honí se, hrají si a buldoka ani nenapadne, že má rodokmen ze psince a že ten druhý, s kterým se seznámil, je nemožný kříženec, neznající svého otce, či lépe řečeno svých otců.

A tu opět zakročuje člověk, majitel buldoka. Rozhání holí právě navázaný společenský styk.

A chlupatý chudáček voříšek sedí smutně na chodníku s vypláznutým jazykem a v jeho pohledu je něco, co mluví: „Znám tě, Brute.“ Má své zkušenosti s lidmi.

I já mám své.

Sedím v Reprezentačním domě u stolu sám. Připadám si jako kůl v plotě. Naproti sedí společnost pánů a dam, zahrnutá v pojem, který ji oceňuje: uzavřená společnost.

Jdu k nim, přenáším svou kávu a židli, posadím se k jejich stolu a zcela slušně říkám: „Račte dovolit. Sedím sám, je mně smutno. Vidím, že se velice dobře bavíte. Cítím potřebu bavit se s vámi.“

Pozoruji, že rozmluva a zábava, kterou dříve vedli, umlkla. Všichni sedí jako zařezaní, až najednou řekne někdo z nich: ,,Pane, co si to dovolujete? To je již přespříliš.“

Snažím se vysvětlit, že jsem společensky založen, že nejsem žádný samotář, že miluji společnost, že jsem ochoten se k nim přizpůsobit.

A tu někdo z nich vstane a řekne kategoricky: „Půjdete odtud, nebo nepůjdete? Zavolám na vás pana vrchního.“

„Tak ho zavolejte,“ odpovídám beze všeho hněvu.

Když přijde vrchní, denuncují mne u něho, že se vtírám mermomocí do jejich společnosti. Vidím, že nemohou vzteky ani mluvit, zatímco dámy vrhají na mne zdrcující pohledy.

Trvám na svém, že nechci sedět sám a že se odtud nehnu, že jsem společensky založen atd. Jako když házíš hrách na stěnu.

Nakonec mne vyvádějí z kavárny.

Podobných případů mohl bych vyjmenovat na sta.

Oslovte například cizí dámu v elektrice a zeptejte se jí, proč vám neodpovídá. Uvidíte, že průvodčí vás přinutí vystoupit.

Přidejte se k cizímu pánovi na ulici a snažte se s ním navázat rozhovor. Může to skončit tak, že místo rozmluvy s neznámým pánem máte co vyjednávat s policejním strážníkem.

Někdo si to však vypořádá sám. Jednou mne dokonce chtěli vyhodit z rychlíku Praha-Vídeň. Pětkrát jsem byl bit jako žito. Třikrát jsem to v boxu vyhrál. Dvakrát mne srazili z parníku do řeky. V lese pod Čerchovem nějaký turista vytáhl na mne revolver, který chovám jako vzácnou památku.

Jindy opět má touha po společnosti vynesla mně paragraf týkající se míchání do úředního výkonu.

Ale jako Paolo Mantegazza mohu říci: „Neskloním se a neustoupím, stojím pevně. Trpím, ale k zemi přitisknout se nedám.“

Jsem „zoon politikon“ a basta!

U Wilsonova nádraží potkal jsem nedávno mladou, hezkou paní, která právě přijela. V šátku měla zabalené nemluvně. Viděl jsem, že se nevyzná v tom chaosu a proudu městského života, poněvadž se právě ptala posluhy, kudy se jde na Smíchov.

„Já jdu také na Smíchov,“ řekl jsem, ačkoliv jsem tam neměl co dělat, „půjdeme spolu, jestli dovolíte.“

Přijala mou nabídku a tak jsme šli. Byla hovorná, a když jsem se jí optal, odkud je, řekla: „Co je vám do toho.“

„Máte pravdu,“ poznamenal jsem a mluvil jsem o něčem zcela jiném.

Když jsme přišli do Jindřišské ulice, oznámila mně, že má žízeň a že by ráda pojedla párek s křenem.

Pozval jsem ji tedy do jednoho malého výčepu, objednal jsem pivo, párky a bavili jsme se dále o červince vepřového dobytka. Potom jsem přešel na mor drůbeže, na červy v bramborech, na to, jak to dopadá, když se kráva nažere čerstvého jetele.

Při naší rozmluvě nemluvně vrnělo.

Když se najedla a napila, poprosila mne, abych vzal nemluvně, že si vzpomněla, že má vedle pošty tetu.

„Přijdu ihned s ní,“ řekla a odešla.

Choval jsem tedy toho broučka, což ve mně budilo touhu ohřát se u ohně rodinné pospolité lásky a čekal. Uplynulo zatím půl hodiny. Malinký brouček proměnil se zatím v šakala.

Řval, jako když ho na nože bere. Jeden z hostů odešel a zaplatil. Hostinský vrhal na mne nepřátelské pohledy a poznamenal: „Přijde sem ponejprv a udělá z výčepu menažérii.“ Potom se zvedli ostatní hosté a také odešli s poznámkou: „Kdo má tohle poslouchat.“

Neodpovídal jsem. Vlny lidské zloby naplnily výčep. Hostinský začal nadávat. Někdo chtěl jít na pivo, ale slyše ryk svěřeného mně broučka, otočil se na prahu a odešel.

„Ten host,“ řekl hostinský, „vypije až patnáct piv.“

„Když má na to,“ odpověděl jsem a mlčel dál, uznávaje, že hostinský musí být z toho nervózní.

Uplynulo dalších třicet minut. Hostinský otevřeně se ptal: „Kdypak si přijdou pro toho fakana?“

Rozhodl jsem se promluvit mu do duše. Mluvil jsem dlouho, přičemž hostinský běhal po pustém výčepu. Rozhovořil jsem se, že dítě v peřince musí řvát, poněvadž tím sílí plíce. Je v tom i snaha po činnosti. Něco musí dělat. Nebude přece ležet jako pařez. Všichni hostinští, když byli v jeho letech, ječeli a řvali právě tak, jako toto robátko. V tom věku řvali i nynější ministři.

Uplynula nová hodina. Divil jsem se, že můj svěřenec vydrží tak dlouho hulákat a výt.

Musel jsem hostinského napomenout, poněvadž řekl, že mne vyhodí i s tím broučkem. „Pane hostinský,“ řekl jsem, „co to mluvíte? Dítě vyhazovat na ulici? Křehoučkého tvora, s kterým se máte mazlit, hýčkat? Chudáčka, ubožáčka, brabenečka?“

„Jen řvi dál,“ vybízel jsem svěřence, „nedej se vyrušovat, řvi, až spadne rozhledna.“

„Je to ale škandál,“ naříkal hostinský, „já se z toho zblázním.“

„Vy si zvyknete,“ poznamenal jsem suše.

Čekal jsem do večera na matku děcka.

Za těch osm hodin přežil jsem nesčíslné množství útoků ze strany hostinského a také jsem viděl ponejprv v životě tak starého muže plakat. Když můj brouček slyšel vzlykot hostinského, dal se do nového řvaní. Koupil jsem mu láhev mléka, napojil, převinul a čekal dál, počínaje nejasně tušit, že tu jde o pohozené dítě.

Hostinský zatím vypil láhev rumu, což nijak neposloužilo, aby sebral myšlenky čisté a krásné. Nadával mně i dítěti a vzpomněl si, že prý jsem mu zkazil obchod. Blábolil, že ho chci zničit.

Chtěl se také probodnout nožem na krájení salámu a v deset hodin řekl: „Zavíráme,“ a šel stahovat roletu.

Tak ocitl jsem se se svěřeným nemluvnětem na ulici.

Na policejním komisařství nějaký starý inspektor, když jsem mu všechno vyložil, jak jsem přišel k dítěti, řekl: „A podívejme se, to je opravdu zvláštní. Dáte se do hovoru s cizí, neznámou ženskou, zavedete ji do hospody a ona vám dítě nechá na krku. A můžete se legitimovat? Tak? Vy nemáte s sebou legitimaci ani jiný průkaz? Že jste si ho nechal doma? Že s sebou vůbec nenosíte dokumenty? Hm, to je jistě zajímavé. Přinést dítě na komisařství, to by moh udělat každý. Tady není nalezinec. Odvedou ho.“

Dřímající strážník vstal, vzal klíče a měl jsem pro tu noc postaráno o nocleh.

Ráno byla zjištěna má identita. Dobrácký policejní komisař řekl, propouštěje mne na svobodu: „Dáte si alespoň příště pozor, dávat se do hovoru s neznámými osobami a navazovat s nimi společenské styky.“

Mne však nepřevrátí. Zůstal jsem tvrdým a nepoddajným. Neroztrpčuje mne špatnost lidí, kteří nechápou, že společensky založený člověk nemůže jednat jinak.

   


 

Ošacení chudých školních dítek

Všichni si velice na tom zakládali, že pečují o vánoční nadílku chudých dítek, což jim nedělalo žádných obtíží, neboť sami nepřispívali ani haléřem na potřebný obnos.

Návštěvníci pivovarské restaurace pamatují se zajisté na jeden dlouhý stůl, na kterém již odpůldne stál stojan s nápisem: Zadáno. Ví také, že pak později sedávali kolem toho stolu vážní lidé, kteří pili pivo ze sklenic se značkou jejich jména a na všechny ostatní návštěvníky restaurace i na denní hosty že dívali se s blahosklonnou laskavostí.

Když pak byla již místnost naplněna hosty, tu vstal vždy jeden z té společnosti a vzal do ruky plechovou pokladničku s nápisem „Pro ošacení chudých školních dítek“ a obcházel jednotlivé stoly.

Hřmotně položil pokladničku na stůl, když pak u stolu někdo nedal, tu dával mu pokladničku pod nos.

Když tak všechno obešel, vrátil se vítězoslavně zas ku své dobročinné společnosti, a chrastě drobnými mincemi, řekl, že to tam roste. Stěžoval si též, že u toho kulatého stolu mu řekl jeden pán, že nemá drobné a jinde zas že mu řekli, že na to nic nedají, že šatí sami dvě cize děti.

A tak debatovali chvíli o tom a pak seděli dál v klidném rozhovoru o zcela jiných věcech.

Pravdou bylo, že dívali se zvysoka na všechny ostatní hosty, kteří jim sypali drobné mince do pokladničky, a v celém svém soukromém životě byli povzneseni nad ostatní své okolí, neboť oni starali se o veřejné blaho a ošacení chudých školních dítek dle této tabulky:

- Denně vypili každý 10 sklenic plzeňského po 28 haléřích, tedy utratili každý K 2,80.

Jistě tedy slušná suma, kterou obětoval každý denně v zájmu chudých školních dítek.

Jednoho dne se stalo, že pán přišel do té restaurace a tam bylo již vše obsazeno. Sedl si tedy ku prázdnému stolu, kde stálo: Zadáno. Sedl si tam po delším duševním boji, neboť to „Zadáno“ nad prázdným stolem dívalo se na něho velice přísně.

Pak přišel vrchní číšník, který upozornil nového hosta, že stůl je zadán.

Host však odpověděl, že mu do toho nic není, že nevidí u stolu nikoho, komu by překážel. Zůstal dál klidně sedět, a když konečně přišli členové „dobročinného stolu na ošacení chudých školních dítek“, dívali se na něho velmi nepřátelsky. Neříkali však nic, poněvadž ještě nebyl tu jejich předseda Noráček, majitel velkého krejčovského závodu. Konečně přišel a řekl k cizímu pánovi:

„Dovolte, nevšiml jste si, že jest to zadáno?“

„Všiml.“

„A dovolte, to nevíte, co se dělá?“ „To nevím.“

„Pane vrchní,“ řekl pan Noráček, „odneste to pivo tomu pánovi někam jinam.“

A tak povstalo nepřátelství mezi panem Grubrem a „dobročinným stolem na ošacení chudých školních dítek“.

Panu Grubrovi odnesli pivo k jinému stolu, kde se musil tlačit v koutě, a výsledek toho byl, že když jeden z jeho nových nepřátel šel vybírat s pokladničkou, pan Gruber nejen že nic nedal, ale pronesl jistou poznámku, která se u stolu záhy rozšířila. Řekl k sousedovi, že to zná, jak zpláčou ty děti nad výdělkem.

Druhého dne přišel zas a při vybírání příspěvku na chudé školní dítky řekl, že jest to zlodějna.

A týž večer pravil ještě, že zná případ, kdy předseda takové dobročinné společnosti koupil k ježíšku za ty peníze své ženě kožíšek a jednomu chudému dítěti jedny nátepničky.

„Víte, já tomu také nevěřím,“ řekla jedna paní, jejíž manžel seděl vedle pana Grubra, „prosím vás, kdopak je může kontrolovat.“

Přeneslo se to i na druhé stoly a pán, který šel dnes vybírat od „dobročinného stolu“, setkal se s takovým neporozuměním, že hlásil, jak dvacet hostů mu řeklo, že nemají drobné, a tři dokonce (mezi nimi ta opice, rozuměj pan Gruber) že řekli, že to podporujou jinak a lépe.

Pan Noráček poznamenal tedy hlasitě, aby to slyšel pan Gruber, že takový lakomý korala schrání ty krejcary na žitnou s rumem.

„Člověče,“ vykřikl pan Gruber přes stoly k němu, „řekněte mně, kolik jste toho vy tam sám dal. Já vás pozoruji už po tři dny a žádný z vaší chytrácké společnosti tam nedal ani krejcar.“

Tu vložil se do toho, celkem nešťastně, pan Bakule, kloboučník, který tenkým hlasem vykřikl:

„Vy dovolíte, prosím, my tam nemusíme nic dávat, když sami sbíráme. My se o to staráme a žebráme, to je přece na nás dost.“

Šedivý pán u vedlejšího stolu zakašlal a řekl důrazně: „To je laciná sláva.“

Kolem se dali do smíchu, což dopálilo předsedu Noráčka tak, že vytáhl z kapsy papírovou desetikorunu a ostentativně ji hodil do pokladničky se slovy:

„Tady dávám pětku na ty nuzáky.“ Podíval se přitom vítězoslavně na pana Grubra, který řekl hlasitě:

„To také znám, napřed se dá pětka a pak se desítka vybere.“

Nastalo všeobecné vzrušení, kteréž bylo trochu uklidněno výkřikem starého šedivého pána:

„Co ten člověk všechno nezná, snad je od fochu.“

Výkřik ten nezlepšil však nijak situaci „dobročinného stolu“ a majitel restaurace, který volal do vřavy: „Ale pánové,“ uvítán byl posupným smíchem, žernu do toho nic není, jak se hosté baví.

Předseda „dobročinného stolu“ prohlásil, že se celý třese, že to je darebáctví, což nějaký mladý muž s dlouhými vlasy a ve skřipci považoval za osobní urážku, neboť vstal a řekl pevným hlasem:

„Povídám vám následující, že vlastně sami ničeho neděláte pro chudou školní mládež, neboť jedině my tam dáváme krejcárky a vy tam dáváte pěkné věci. Okupovali jste nejlepší stůl a chodíte jako fouňové. Kam dáváte účty, kdopak má klíček od pokladničky? Vybíráte to ve vinárně každých čtrnáct dní a pak hrajete ramšla ...“

„Že na vás, kluku uličnická, skočím,“ řval uděšený, rozčilený předseda „dobročinného stolu“, zatím co si pan Gruber smočil nanovo:

„Ten pán má pravdu, já to znám, tak se to dělá.“

„Platit!“ volali od „dobročinného stolu“ a odcházeli s pokladničkou.

„Jdou zas hrát ramšla,“ zvolal starý šedivý pán, který se chtěl bavit na každý způsob.

Pokladník „dobročinného stolu“ obrátil se ve dveřích a pronesl:

„Ne, my jen vám, pánové, nedůvěřujem.“

Pan Gruber chtěl za ním jít, ale společnost ho zadržela. Po odchodu „dobročinného stolu“ počalo se hovořit o celé události a ustálil se názor, že kdyby měli čisté svědomí, že by tak zbaběle neodešli.

„Zkrátka, krade se,“ řekl pan Gruber, „jinak to nejde. Páni se bavili a také chtěli mít něco pro sebe. Však mně každý rozumí ...“

Mezitím „dobročinný stůl“ seděl ve své vinárně U Trafnerů a seděl zmlkle.

Před tři čtvrtě rokem sešli se právě zde a ustavili se jako dobročinná společnost na potírání bídy školních dítek.

Vypili přitom dvacet litrů vína a dali si upravit tři humry. V měkké náladě, kterou sám s sebou nese u bodrých měšťáků alkohol, hleděli velice vážně vstříc pomocné akci.

Bylo jim náhle tak příjemně, že budou sbírat, a poručili si přinést po dalmatském ohnivé víno marsala, neboť vyciťovali chlad podzemních bytů, když se netopí, a jak zebou nožičky malých bídných dětí chudých jejich občanů.

Důstojný jejich předseda, měšťan Noráček, jaktěživ tolik neplakal jako té noci potom v Mikádě, když pili tam opět nějaké víno, a tak brečel po ulici domů, až ho napomínala dvakrát policejní hlídka, aby nerušil noční klid a brečel až doma.

Pokladník jejich nemohl plakat. Němě šel ulicemi domů, až na Václavském náměstí rozkřikl se do dlouhé prostory mezi mlčícími domy: ,,Chudý děti dostanou punčochy,“ obtěžoval s tím kdejakého chodce a strážníkům, kteří ho napomínali, řekl vznešeně: „Dejte sem krejcar na ošacení chudé školní mládeže.“

To byly blažené časy. „Dobročinný stůl“ přemýšlel v tiché vinárničce dál o své veřejné působnosti a bylo jim teskno.

Tři čtvrtě roku vybírali na chudou školní mládež v útulné restauraci a najednou všechny jejich snahy jsou zoškliveny.

„Co budeme dělat?“ řekl jednatel k předsedovi.

Předseda vzdychl, podíval se na všechny a řekl k pokladníkovi :

„Franci, otevři to a vrať mi tu pětku, kterou jsem kvůli těm lumpům tam dal.“

A pan Mařík, člen stolu, právě v tu dobu vracel se z pisoáru dovnitř a na chodbě zpozoroval bosého kluka, který právě chtěl vniknout do vinárny, aby prodal nějaké sirky.

Dal mu pohlavek, a srážeje ho se schůdku, řekl vztekle:

„Koukej, smrádě, ať zmizíš, nebo zavolám strážníka.“

 

    


Otázka čtenářům

PRVNÍ ODSTAVEC

Když přísli do parku, řekl: „Zdvihněte si sukni, jest zde bláto.“ Uposlechla a kráčeli večerním šerem po cestě, kde leželo listí sváté podzimními větry se stromů. Dala se do pláče, do náhlého výbuchu křečovitého pláče, který stěží potlačovala na celé dnešní procházce.

On si zapálil doutník, a odfukuje dým, pravil klidně: „Vy pláčete, má drahá?“

Zavzlykala a tu on řekl: „Nebuďte tak sentimentální, pochopte přece, že mezi námi už je konec. Měli jsme se rádi, a teď se můžeme zas klidně rozejít. Není nic jednoduššího nad to. Hloupé romány! Někde jste četla, že se při podobné příležitosti musí plakat. Buďte rozumnou, jakou jste byla vždy. Milovali jsme se rok a to snad stačí.“

Tu ona, nepřestávajíc plakat, pravila to, co mluví ženy při podobných příležitostech: „Obětovala jsem vám vše ...“

Přerušil ji: „Hloupé fráze. Oba jsme se milovali. Nikdy jsem na vás nečinil nátlaku. Milovala jste mne dobrovolně, není na místě mluvit o obětování se.“

Mluvil rozvážně a spokojeně kouřil, zatímco ona stále utírala si slzy a konečně řekla: „Když mne opustíte, zabiji se.“

Zasmál se tomu jako dobrému vtipu a pravil: „Má drahá, podobné řeči jsou příliš naivní. Četl jsem jednou něco podobného v kalendáři.

„Vzpomeňte si na ty doby, kdy jste mne líbal. Jak to bylo krásné, a nyní se to nemá nikdy, nikdy navrátit, ty upomínky ...“

„Vyjadřujte se lépe gramaticky. Upomínka užívá se, upomíná-li mne krejčí o nezaplacené šaty.“

„Já vás zabiju také,“ vykřikla divoce.

Vzal ji za ruku a řekl otcovským tónem: „Nepřenáhlujte se, má drahá, nehrajeme divadlo. Jste příliš rozčílena a rozčílení vám škodí. Pak nejsme v Itálii, kde se podobné věci dějí, ani nejste Španělkou. Doprovodím vás domů.“

„Nechci,“ odmítala s pláčem, „děkuji, zabiji se, když mne opouštíte.“

„Nebuďte bláhovou, sbohem.“

Odešel a ona sledovala v hasnoucím večeru ohnivý bod jeho doutníku, až zmizel.

*

Druhého dne otrávila se elegantně krvákem „Zazděný Pumprnikl“.

DRUHÝ ODSTAVEC

Usedli na lavičku, když byl opět jeden podzimní večer a na cestě bylo listí jak v prvém odstavci.

„Nekuřte,“ pravila, když chtěl si zapálit. Uposlechl a dal se do pláče: „Vy mne tedy již nemilujete?“

„Ne,“ odvětila příkře, „měla jsem vás kdysi ráda, ale nyní jste se mi zprotivil. Můžeme se klidně rozejít.“

„Rozejít,“ vzlykal, „ne, to není možné. Vy, která jste byla mým druhým já.“

Zasmála se tomu a řekla: „Mluvíte ve frázích, jako ta naše známost byla frází.“

„Pamatujte na tu zahradu, kde jste mne líbala, když slunce zapadalo a stromy voněly.“

„A ptáci,“ vskočila mu jízlivě do řeči, „cvrlikali, cha, cha. Byl jste nejsladším z mých nápadníků a to se mně zamlouvalo. Jsem vyběravou.“

Nepřestal plakat, zatímco ona se smála: „Jaká jste baba, to jste muž?“

„Obětoval jsem všechno vám,“ vzlykal, „všechny své básně jsem vám věnoval, tolik jsem vás zbožňoval. Byla jste před bohem ...“

„Jste impertineníní,“ pravila, zapalujíc si cigaretu, „strašně hloupý.“

„Já se zabiju,“ křičel zoufale.

„Nekřičte,“ prosila ho, „půjde sem strážník a odvedou vás, abyste si neublížil.“

Chtěl ji obejmout, odstrčila ho a vstala.

„Sbohem,“ řekla, „nemyslete na takové hlouposti. Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“

„Neopouštějte mne,“ prosil úpěnlivě, „má drahá, má lásko. Zabiju se.“

„Jděte,“ poroučela a on zůstal sedět na lavičce, sleduje ohnivý bod její cigarety.

*

Třetího dne vytáhli jej z šenkýřova sklepa upitého a vedle něho lístek s následujícím špatným veršem:

Má láska tmou kdys svítila,

a nakonec jste, moje drahá,

přec reka svého zabila ...

TŘETÍ ODSTAVEC

A nyní podávám k luštění čtenářstvu následující otázku: Kdo byl z nich větší blázen? Ta dáma z prvého odstavce, nebo ten pán z druhého, či autor, který o tom psal?

 

   


 

Otce chudých dobré předsevzetí

Pokud se týkalo tohoto otce chudých, měl minulost trochu pestrou. Byl původně partafírou na stavbě jedné dráhy v Haliči. Podařilo 'se mu tam odřít tak důkladně dělníky „bratránky“, že si mohl v rodném městě koupiti dům.

Když ten dům koupil, počal kupovat zástavní lístky od chudých lidí. Také kupoval věci pocházející z krádeže.

Uměl krásně všechny pěkné eskamontáže s kartami. Když šel hrát karty, to vždy jednu sérii karet strčil do kapsy.

Zkrátka byl to ideální člověk a ve všem měl štěstí. Jednou obehrál sedláka o pět kusů dobytka a ten po něm střelil. Měl však ty své karty v kapse, tak v nich kule uvízla.

Před soudem stál také pro spoluvinu na krádeži; koupil totiž nějaké pytle s moukou a to mělo dvojí krásný výsledek. Předně že vydělal peníze, dále že byl osvobozen a že se o něm v kruzích, které to potřebují, rozneslo, že to kupuje.

Tak jeho jmění rostlo a on čekal jen na to, aby pro své zásluhy stal se skutečně tím, kterému se vzdává všeobecná úcta.

A to bylo právě krásné a vznešené, když konečně zasedal v obecním zastupitelstvu!

První jeho prací bylo, že prodal obecní pozemky, na které měl už dávno zálusk.

Pak je odkoupil a to už se stal čestným měšťanem. Z dražby jedné firmy zakoupil výhodně partii růženců z imitované klokoče a těmi dal podělit všechny školní dítky. Jeho dobré srdce však nelenilo. Pro sirotčinec objednal jednu vodu ze zázračného pramene. Sirotci se jí napili a pět z nich dostalo tyfus. Byla to nepříjemná věc, ale přešlo to krásně za krátký čas.

Objevoval se pravidelně na děkanství a tam se opil do němoty a pak dělal dobré skutky, o čemž svědčí, že vyhazoval peníze plnou hrstí, jak dokazuje tento prostý připiš od soudu:

„Dne 12. června byl jste odsouzen platit alimenty nezletilé Anně Krátké a žádáme Vás, byste do osmi dnů obnos rozsudkem Vám přiřknutý u zdejšího okresního soudu složil.“

Nelze právě proto toho opomenout, poněvadž vskutku jednalo se mu jen o chudé služebné, které u něho sloužily a ku kterým, třebas nemajetným, jevil velkou náklonnost.

Jeho život byl celou řadou různých příběhů, o kterých se však nemluvívalo a které na veřejnost nepřicházely. Neboť někdy vedeno bylo s ním i tajné líčení.

Ale tento bezúhonný muž míval stále štěstí. Nebesa se nad ním smilovala i v těchto případech, a on je proto o církevních slavnostech nosil.

Tloustl stále víc a více a konečně na svůj dům po jedné schůzi městské rady mohl si dát vyvěsit u dveří pěknou tabulku, na které každý mohl čisti:

FRANTIŠEK PAVEL KONEČNÝ,

otec chudých

Jeho jmenování bylo ohlášeno v obecním věstníku, a když tenkrát kráčel po ulici, zaslechl zcela dobře, jak někdo řekl: „Tenhle starej partyka stal se otcem chudých.“

Dal si tedy dělat ještě jednu tabulku pod tu první, takže to vypadalo takto:

FRANTIŠEK PAVEL KONEČNÝ,

otec chudých

Žebrota nedovolena

Přispívá na místní chudé Doopravdy platil také ročně 10 korun na ně. Tři takové příspěvky stačily právě choti pana ředitele chudinského referátu na jedno volavčí péro na klobouk.

A tak vžil se do toho, co měl napsáno na dveřích, že když přišel k němu žebrák, že mu pěkně, ale důrazně vynadal.

Bylo to tak zajímavé, že ho to počínalo bavit a stalo se to vlastně sportem pro něho.

Za takových okolností stala se však s ním jednou velká změna.

Stará Vaničková, babka, která chodívala po domech sbírat hadry, šla kolem rybníka, na kterém se klouzal jeho dvanáctiletý syn. Led se probořil a babka mu kluka vytáhla.

Když ho přivedla domů, dal jí dvacet krejcarů a hrneček kávy.

„Pro tu babu,“ řekl pak k sobě, když o tom přemýšlel, „rozhodně musím něco udělat.“

„Poslyšte, bábo,“ řekl k ní, ,,až budete něco potřebovat, tak se u mne zastavte.“

„Udělám pak dobrý skutek,“ pomyslil si. „Jeden dobrý skutek mne neožebračí. Třebas v zimě jí koupím teplé boty nebo teplou sukni.“

Druhého dne pak o tom uvažoval, proč by měl jí to kupovat. Ať si řekne, když bude něco potřebovat.

Tři roky se u něho neukázala.

„Jaká je to protivná babka,“ pomyslil si, „chodí kolem a nic nepotřebuje, a já mám přece takové dobré předsevzetí jí pomoci. Nu uvidíme, kdy poleze ke kříži.“

Čtyry roky uplynuly; opět nic, zhola nic. Babku kolikrát vidí z okna, jak chodí ulicí, a ona nahoru nejde.

„Je to nafoukaná babka,“ říkal k sobě, „až je mně to líto. Já mám takové dobré předsevzetí jí pomoct, a ona chodí, nafukuje se a nejde.“

Pět let uplynulo od té doby. Babka pořád nic.

,,No, počkej,“ řekl k sobě jednoho dne, „až přijdeš a přilezeš. Já tě naučím, zač je toho loket. Uvidíme, kdo vyhraje.“

Konečně se dočkal. Jednoho dne přišla k němu velmi poníženě, celá taková shrbená: „Milostpane, já bych se chtěla dostat do našeho chudobince.“

Sedl si na židli a podíval se na ni vítězoslavně a zvolal radostně: „Tak vida, konečně jsem se dočkal, že přilezete ke kříži. Pět let to trvalo, a teprve když máte smrt na jazyku, tak přijdete. Ne, babičko, z toho nebude nic.“

Dala se do pláče a tu on zařval hrozným hlasem: „Ven, babo, ať vás tu nevidím,“ a když zmizela, posadil se na pohovku a řekl: „Takhle lidi zkazí člověku každé dobré předsevzetí.“

A zapálil si doutník, přičemž si myslel: „Ale je to hnusná baba!“

 

   


 

Otcovské radosti pana Motejzlíka

Pan Motejzlík měl velkou radost, že se stane otcem. Ještě dávno předtím, než se mu narodil synáček, chodil po všech známých a vykládal, že už se mu dítě narodilo.

V mnohých případech styděl se za to, že by se mu mohla narodit dcera, vykládal tedy, že se mu narodil chlapeček. Někde opět, aby se nezdálo, že se příliš chlubí, říkal, že má děvčátko. Asi ve třech ve čtyrech případech říkal, že neví, co to je. Nakonec si to všecko spletl a když opět přišel ke svým známým, na dané otázky odpovídal obyčejně opačně. Kde dřív říkal, že má chlapečka, tam říkal, že má dcerušku. A tak to všecko proplítal novou a novou lží, šel dokonce ve své drzosti tak daleko, že mluvil o dvojčatech a v restauraci pana Brejšky vykládal dokonce o nějaké zrůdě se kterou vydělá strašně peněz.

Nakonec sám nevěděl, co se mu narodí. A když konečně přicházel onen okamžik, kdy se měl státi otcem, u přítomnosti tchyně a tchána zmizel do nejbližšího okolí, kdež u uzenáře, u pekaře, v lékárně, ve dvou hostincích, v jedné vinárně říkal, že je to již hotová událost a opět to šlo tak lživým, prolhaným způsobem, děvčátko, chlapeček - chlapeček děvčátko - dvojčátka, trojčátka - chlapeček, děvčátko - děvčátko, chlapeček - zkrátka nechal si zadní vrátka otevřená. A když měl ve vinárně pátou čtvrtku vermutu v sobě, zvolal: „Ani nevíte, jak jsem šťastnej!“ a šel domů.

A když překročil práh svého bytu, vynadali tchán, tchyně, bába dobrému panu Motejzlíkovi ponejprv surovců. A byl pan Motejzlík takovým, aby zasluhoval této přezdívky? On jen očekával radostnou událost a on se radoval. Byť by byl i vypil kolikkoliv vermutu při té příležitosti a kolikkoliv piv, neb příležitost dělá zloděje, v jeho duši panovala světlá radost, že dává světu potomka, že rozmnožil český národ a nakonec ta neskonalá blaženost, že se stává pomalu, ale jistě otcem.

Zatím kdy tchán v kuchyni mluvil dobrému panu Motejzlíkovi do duše, by nyní pamatoval na všecky své povinnosti, aby, že se stane otcem, nebral tak na lehkou váhu, aby se vzpamatoval, dokud není pozdě a aby nebylo pozdě, poslal mu pro sodovku. Než však sodovku přinesli, stal se již pan Motejzlík otcem. A když babička přinesla to červené robátko, chytil je pan Motejzlík a už s ním byl na chodbě. Chtěl je ukázat vedle sousedům. Vyrvali mu je a pan Motejzlík křiče v nočním tichu po domě: „Já mám synáčka,“ seběhl dolů, otevřel si klíčem domovní dveře a běžel do protější restaurace. Tam poručil deset piv a řekl, že má synáčka. Poněvadž předtím před půlhodinou vykládal tam, že má dcerušku, nastala z toho hádka, přičemž pan Motejzlík vykřikl: „Já to musím lépe vědět!“

Nějaký občan přitom podotkl že pan Motejzlík vůbec žádné dítě nemá.

I lvice brání své mládě, natož pan Motejzlík! Rozehnal se po pomlouvači, ten se nedal, chytil pana Motejzlíka za nos a za přispění svých přátel vynesl pana Motejzlíka na ulici.

V nočním tichu, podepřen jsa o zhaslou svítilnu, počal přemýšlet pan Motejzlík o životě. V jeho duši defilovala stará pravda, že když někdo mluví pravdu, že se mu nevěří. Po ní přišla myšlenka na potupu a za ní nakonec zářně zasvítila velká, vznešená rozkoš z otcovství, pýcha otcovská, která dala určit směr krokům páně Motejzlíkovým přes ulici za roh do vinárny.

Tam posadil se za stůl a poklepávaje paní vinárnici na rameno, řekl: „Tak mám synáčka.“ - „Ale pane Motejzlíku, co to říkáte, vždyť jste právě před tříčtvrtěhodinou vyprávěl, že se vám narodila dvojčátka, obě holčičky.“

Najednou to všecko přišlo panu Motejzlíkovi strašně líto. Složiv hlavu do dlaní, dal se do tichého pláče. Jaký je lotr. Ještě než se mu jeho první dítě narodilo, už je přelhal. Pozvedl hlavu a dívaje se uslzenýma očima na paní vinárnici, i řekl plačtivým hlasem: „Dejte mně čtvrtku vermutu.“

„Nestydíte se, to jste otec,“ řekla paní vinárnice, „takhle přebrat, zatímco máte být doma a kdoví jestli máte vůbec nějaké dítě, vždyť mluvíte samé nesmysly.“

„Ale zapřísahám vás, paní vinárníková, mám chlapečka padesát pět centimetrů dlouhého, jemnými chloupky porostlého, úplně červeného, otec je zdráv.“

„Tak nedělejte dlouhé řeči a běžte spat, řekla jsem vám už, že vám nenaleju.“

„Tak tohle jsem si zasloužil, když mám tak pěkného chlapečka!“ zvolal lítostně pan Motejzlík a vyšel do tmy. Hořká lítost se ho zmocnila, pozoroval, že mu nikdo nerozumí.

Naštěstí si vzpomněl, že v Krokově ulici, nedaleko odtud, bydlí starý jeho známý, inženýr Zázvorka. „Musím ho navštívit,“ pomyslil si šťastný otec a bylo to ke druhé hodině noční, když stál před otevřeným přízemním oknem bytu svého přítele a hvízdal do pokoje. Nikdo se neozval, ale co otec pro své dítě neudělá? Beze všech rozpaků vlezl pan Motejzlík oknem do pokoje a jak tak seskočil na podlahu, paní inženýrová, která čekala na svého chotě, rozsvítila elektrickou lampičku a když uviděla pana Motejzlíka, strašně vykřikla.

„Milostivá paní,“ zakoktal pan Motejzlík, „přicházím vám oznámit, že se mně právě narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, úplně červený, otec zdráv.“

Po těch slovech byl již opět na okně a seskočil dolů, a zrovna v tom okamžiku, kdy pan inženýr strojil se vlézt do svého bytu, aby nedělal po chodbě rámus. „Nazdar, Zázvorko! Byl jsem ti právě oznámit, že se mně narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, úplně červený, otec zdráv.“

„To je pitomá výmluva, ničemo!“ zařval pan inženýr. Pan Motejzlík se dal na útěk a pan inženýr za ním. Dohonil ho právě před domem, kdy v plném spěchu pokoušel se pan Motejzlík odemknouti dům. Beze slova dal mu dva pohlavky a důstojně se vzdálil. Teprve když byl uprostřed ulice, zvolal: „U soudu si to vyrovnáme:“

Za ním ozýval se prosebný hlas pana Motejzlíka: „Ale opravdu, Zázvorko, narodil se mi chlapeček.“

S těžkým srdcem stoupal pak pan Motejzlík po schodech. Bylo mu tak smutno, jak lidé nechápou jeho otcovské štěstí. Podepřel se dosti hlučně o dveře svého bytu, dveře se tiše otevřely, dvě ruce vtáhly ho dovnitř, byl to tchán, který mu prostě řekl opět jen: „Vy surovče, myslil jsem, že vás aspoň dítě napraví a to pěkně začínáte. Styďte se!“ Ukázal mu pak na otoman a odešel do pokoje.

Pak se objevila porodní babička, spráskla ruce a řekla: „Tohle jste mně neměl dělat, pane Motejzlíku, dostane-li vaše paní horečku, jste tím vinen jenom vy!“

Po ní přišla ještě tchyně, která řekla už jen: „Pfuj tajfl.“

Pan Motejzlík natáhl se na otoman a tiše štkal do deky. Nikdo ani z domácích lidí nerozumí jeho otcovské radosti. Tiše pak po špičkách slezl z otomanu, otevřel dveře pokoje, ztratil rovnováhu, natáhl se přes práh a vykřikl: „Kdepak mám synáčka?“

Tchyně s tchánem odnesli beze slova pana Motejzlíka zpátky na otoman. Už na cestě jim usnul s blaženým výrazem v obličeji.

Tchyně chvíli zachmuřeně se dívala na chrápajícího šťastného otce a pak energickým pohybem stáhla mu zpod hlavy polštář.

Ale pan Motejzlík spal klidně dál a usmíval se ze spaní. Zdálo se mu, že je na táboru lidu a volá k tisícihlavým nadšeným zástupům: „Právě se mně, velectěné shromáždění, narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, červený, velectěné shromáždění, otec úplně zdráv!“

          


 

Pád Bienerthova kabinetu

Nic tak nevzrušilo soukromého úředníka pana Jurečka jako pád Bienerthova ministerstva, neboť on, Jureček, byl politikem a miloval změny v politice domácí i cizí.

Poslední dobou staral se o řeckého státníka Venizelosa, o revoluci v Mexiku, o vojenské soudy v Makedonii, o situaci v Argentině i o postavení liberálů v Anglii. A pojednou v tu směs mezinárodní politiky připletla se zpráva o postavení Poláků vůči Bienerthovi!

„Bienerth padne,“ řekl pan Jureček při návštěvě své nevěsty slečny Blaženy. Bylo to okolo páté hodiny, kdy prosincová mlha jako moře zahalovala ulici a kdy petrolejová lampa s červeným hedvábným papírem kol skleněného zvonu činila intimnějším tento panenský pokoj slečny Blaženy.

Maminka odešla do tržnice pro husu a zastavila se u tety, polský klub rokoval o vodocestné otázce, Glombiňski navrhoval, aby Poláci šli do opozice a pan Jureček hladil rukou kolena slečny Blaženy.

V té době bylo postavení Bienerthovo a celého ministerstva sice otřeseno, přesto však zůstala slečna Blažena pannou, poněvadž rozhodnutí o otázce rekonstrukce kabinetu, o němž vykládal pan Jureček slečně Blaženě, bylo přerušeno příchodem maminky.

Teplá ruka pana Jurečka opustila po Glombiňskim i thessalské pohoří s atentátem na Venizelose, čest slečny Blaženy zůstala nedotčena a kabinetní krize byla zažehnána.

Na přetřes dostala se v této státní radě otázka punčoch a nebylo žádným politickým tajemstvím, že pan Jureček dostane k ježíšku tucet dlouhých vlněných teplých punčoch.

Pan Jureček poděkoval matince a když přišel jeho budoucí tchán, pohovořil s ním o všeobecné mezinárodní situaci a o postavení dr. Kramáře.

Při posledním předmětě mrkal významně na slečnu Blaženu, která ho jemně kopala pod stolem. Nato odešel, slíbiv slečně Blaženě, že zítra jistě přijde, nebude-li matinka doma.

Nebyla doma právě v tu hodinu, jak slečna Blažena řekla.

Pan Jureček byl uvítám otázkou, jak to dopadlo s Bienerthovým ministerstvem.

„Špatně,“ řekl, „Poláci trvají neústupně na svém.“

A sám také trval na tom, aby si mu slečna Blažena sedla na klín.

„Postavení vlády je tedy otřeseno?“ tázala se slečna Blažena.

„Zajisté,“ odpověděl pan Jureček, oddychuje těžce, jako by byl na místě Bienerthově, „čeká se změna kabinetu.“

Mezitím Poláci rozhodli o osudu vlády. Jednalo se o vodocestnou otázku a pan Jureček dovolil velkomyslně, aby slečna Blažena nerozsvítila lampu.

A pak se stalo něco, čehož dobu nediskrétně prozradily denní listy. Kol páté hodiny padlo ministerstvo Bienerthovo a slečna Blažena čeká změnu kabinetu, poněvadž od toho pádu se pan Jureček u nich neukázal.

Bude-li Bienerth pověřen poznovu sestavením kabinetu, snad přijde i pan Jureček...

   


 

Padesátileté jubileum Národních listů

 

Padesát let četl Fencl Národní listy, tedy po celou dobu, co vycházely a přitom za ně neplatil. Přicházely do městečka na jeho adresu celých padesát let.

Prvně, když je do ruky dostal, bylo mu 49 let. Dnes jest stařec devadesátidevítiletý, nejstarší mladočech na zeměkouli a dává si od svého pravnuka předčítat články o Kramářovi a stále docházejí na jeho adresu Národní listy a doposud ho administrace neupomínala. Snad náhoda, snad chyba v seznamu abonentů. Těžko nám rozhodnout.

Pravda zvítězí však i v administraci Národních listů a tak vyšlo také najevo, že onen pan Fencl po celých padesát let zůstal dlužen předplatné za Národní listy. Vyšlo to najevo právě nyní při padesátiletém nedávném jubileu Národních listů, ze kterého udělali - díky neúnavnosti pana Kočího - pravou americkou reklamu.

Pan Fencl četl, či lépe řečeno, dal si předčítat všecky ty projevy údivu, že Národní listy ještě vycházejí, ony reklamní dopisy, pod které hrdě podpisovali se lidé, vybídnutí administrací Národních listů, aby oznámili, co si při padesátiletém jubilejním čísle Národních listů vlastně myslí.

„Milý Toníku,“ říkal pan Fencl svému pravnukovi, „my jim musíme také něco napsat.“ Kombinoval ze dne na den, až konečně tento devadesátidevítiletý mladočech diktoval pravnukovi:

Slavná redakce! Jsem stařec, upřímný devadesátidevítiletý přívrženec strany mladočeské, stojící nad hrobem. Po padesát let dostávám den co den Národní listy. Ztratil jsem ženu a děti a zůstaly mně jen Národní listy. Upřímně Vám blahopřeji a nepřeji si nic jiného, leč abyste mně nových padesát let ještě posílali Národní listy. Pozdravuji dr. Kramáře a prose o jeden kalendář, zůstávám se srdečným pozdravem - devadesátidevítiletý padesátiletý odběratel Národních listů - Jakub Fencl bývalý zvoník v Bytouchově.

Rozumí se, že dopis ten byl v Národních listech uveřejněn. Redakce postoupila dopis administraci, aby vyřízena byla žádost o kalendář a zároveň přihláška na nové padesátileté odebírání Národních listů.

A tu v administraci teprve přišli na to, že onen neochvějný devadesátidevítiletý mladočech po padesát let dostával Národní listy a že neplatil za ně nic po celých těch padesát let.

A zatímco čtenáři Národních listů četli tučnými literami:

!!!Devadesátidevítiletý stařec po padesát let odběratelem Národních listů!!!

počítali v administraci, co jim zůstal neochvějný mladočech za těch padesát let dlužen.

Počítali: 8 h denně po 50 let, to jest 18 250 dní po 8 h = 146 000 h, čili onen nejstarší mladočech zůstal dlužen Národním listům až do dnešního dne 1460 K.

Chápete, co znamená 1460 K, kdyžtě administrace Národních listů potřebuje každého haléře? Ale to není všecko! Za dvacet let se kapitál zdvojnásobí! Dluh tedy činil by až do roku 1880 K 584,- od roku 1880 do 1900 opět K 584,- vždy dvojnásobně, tedy dvakrát po 584 K a ještě jednou tolik, totiž K 2336,-. Za to už může být z člověka dokonalý mladočech! Dále dluhuje ten muž od roku 1900 až do konce roku 1911 za své politické smýšlení Národním listům 292 K. To mu už z toho posledního úroky odpustili, poněvadž po padesát let neochvějně stál při Národních listech. Tak vzrostl vlastně dluh z 1460 K na 2628 K a to se mu ještě vzhledem k jubileu dr. Kramáře odpouštějí úroky z úroků, čehož jistě zasloužil bodrý ten muž, když se v devadesáti devíti letech zreorganizoval.

„Za kalendář,“ řekl vrchní administrátor Národních listů pan Kočí, „budeme mu vzhledem k jeho upřímnému mladočešství počítati jen korunu, tedy 2628 K + 1 K = 2 629 K, napište účet na 2629 K!“

A tak obdržel upřímný devadesátidevítiletý mladočech dopis, ve kterém administrace Národních listů jemně upozorňuje, že jeho konto zatíženo jest 2629 K za odebrané Národní listy a za zaslaný kalendář a zároveň byl pan Fencl vybídnut, aby ve svém okolí doporučoval a horlivě rozšiřoval Národní listy, že za každého nového předplatitele obdrží padesát haléřů.

Naštěstí zachytil dopis ten jeho pravnuk pan Antonín Miřička, který jako mimochodem optal se starého Fencla: „Poslyšte, starý pane, platil jste někdy za Národní listy?“

„Nikdy, hochu, posílali mně je, já je četl, byl ze mne mladočech, mladočechem zůstanu a když jsem je přečetl, tu posloužily i mému vetchému tělu, zlatý hochu. Občerstvily duši a očistily tělo, Toníčku!“

I vydal se pravnuk devadesátidevítiletého mladočecha do Prahy, že chce mluvit s dr. Kramářem. Nebyl k němu připuštěn a odkázali ho na administraci.

Pan Kočí vyslechl trpělivě, že starý pan Fencl nic nemá, že je však upřímný mladočech a on že je také upřímný mladočech.

V bystré hlavě pana Kočího zrodil se výtečný nápad.

„Víte, pane Miřičko, 2629 korun je pěkný kapitál, my to panu Fenclovi všechno odpustíme, když přijede do Prahy. On svou osobou může mnoho provésti, on může svým vzezřením prospět naší straně. Až vám pošleme telegram: Přivezte pana Fencla!, tak ho přivezete a řeknete mu, že si ho národ přeje vidět.“

Za předsednictví pana dr. Kramáře byla pak konána porada, v níž bylo k návrhu pana Kočího usneseno: poblíže Českého slova na Václavském náměstí najmou se místnosti a pořídí se velká skleněná skříň. Nad místností umístí se tabule s nápisem:

PANOPTIKUM NÁRODNÍCH LISTŮ

Do velké skleněné skříně dají se ročníky Národních listů, židle, stůl a pan Fencl a na skříň pak nápis:

ZVLÁŠTNOST PRAHY!

Devadesátidevítiletý stařec JAKUB FENCL padesátiletým odběratelem Národních listů! Nejstarší zvoník v Čechách nejstarším čtenářem Národních listů! Nepije, nekouří, čte jen Národní listy! Umí všechny ročníky nazpaměť! Předplatil se na nových padesát let!

ČECHOVÉ! Následujte nejstaršího mladočecha! Předplatné přijímá se zde!

Venku nalepí se plakáty s tímže obsahem a s označením vstupného:

20 haléřů pro předplatitele Národních listů, 40 haléřů pro nepředplatitele. Kdo se uvnitř předplatí, obdrží peníze nazpátek a pohlednici s dr. Kramářem!

A již bylo všechno připraveno. Panoptikum Národních listů upraveno a již také poslán telegram: „Přivezte pana Fencla. Kočí.“

A již ho také jeho pravnuk vezl, neboť národ si přeje vidět pana Fencla, který panu Miřičkovi v železničním voze usnul. A když ho budil ve stanici Lysá nad Labem, aby přestoupili, pan Fencl se ani nepohnul, poněvadž samou pýchou, že ho chce národ vidět, zemřel mezi třetí a druhou stanicí před Lysou nad Labem. Pan Kočí zavřel panoptikum Národních listů, ale v Národních listech objevila se zato následující zpráva:

Včera zemřel v železničním voze blíže stanice Lysá nad Labem devadesátidevítiletý upřímný stoupenec naší strany pan Jakub Fencl z Bytouchova, který po padesát let odebíral Národní listy, když jel do Prahy předplatit se na jedenapadesátý ročník Národních listů. Následováníhodno!

„Ale zůstalo za ním 2629 korun,“ řekl k sobě neúnavný pan Kočí.

   


 

Paměti Miriamy

V době, kdy se všeobecně o tom mluvilo, že by starý šach Ibn-Ebn mohl laskavě umřít, aby Persii postoupil milému a příjemnému princi Ebn-Ibn, žila v Teheráne žena Miriam, která proslavila se svým životem tou měrou, že pozdější historikové užívali slova „Miriam“ místo intrikánka, závistnice a klepna.

Tato zvláštní ctižádostivá žena zanechala po sobě kromě ušpiněné spodničky a dvou tří krabiček perského prášku proti hmyzu poznámky, které vrhají zajímavý pohled do tehdejšího života. Tyto poznámky svěřili příbuzní ženy Miriam k otištění redakci největšího teheránského deníku, z něhož pracně podařilo se nám přeložit ony dokumenty zároveň s krátkými listy rázu více rodinného.

Jest velice interesantním, že poznámky ženy Miriam neuvádějí, až na malé výjimky, datumu. Ona znamenala čas prostě udáním jídla.

*

Dnes uzené maso s hrachem. Lidé o mně začínají špatně mluvit. Právě odešel jeden a přichází druhý. Změna mne náramně baví. Ten, co odešel, povídal: „Pro hubu na hubu.“ Dnes se mně v noci zdálo, že jsem nejchytřejší ženou v Persii. Myslím, že je na čase, abych vydávala časopis

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dnes opět hrách. Jsem sice jen ženou, ale mám v sobě tolik energie, že jsem zvítězila nad takovým silným charakterem, jako je dlouhovlasý Arabadža. Tento muž vydává nějaký časopis. Jen jedno mě mrzí. Tento pán, kdykoliv začne mluvit o duši ženy, vždy si odplivne

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dnes zelí a datle. Muž Arabadža se často opakuje. Aspoň pětkrát za sebou říkal, že jsem husa a klepna. Počínám ho nenávidět, šla jsem odpůldne do kavárny. V mém srdci je příliš pusto. Pustěji než v horách íránských. Tomuhle básnění naučila jsem se od Arabadži

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  

Dnes datlové knedlíky. Hledám nového muže. Bez muže nemohu myslit, nemohu psát. Poslední dobou v noci nespím, dívám se do ulic teheránských a dospívám k úsudku, že chytrost nejsou žádné čáry. Dnes dostala jsem od Arabadži list: „Milá Miriam! Chápeš-li, co to znamená prásknout do bot, nepodivíš se nic, když se u tebe více neukáži. Nejsem žádný houser. Snad tomu rozumíš. Nejradši bych ti dal pár pohlavků, drahá Miriam, ale ty, ohavnice, nezasloužíš, abych si špinil ruce. Jdi k čertu!“

Mám radost, že Arabadža napodobil můj sloh

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dnes ocas z velblouda. Láskaje široký pojem a já miluji už kvůli tomu širokému pojmu. Miluji derviše. Ten znamenitý člověk snad ani dobře o tom neví, že ho miluji. Nejhloupější přitom je, že nevím, jak se jmenuje. Z dálky vypadá jako slušný člověk, ale to nevadí, když je dervišem. Pošlu mu psaní

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Listy svůdné ženy Miriam neznámému derviši: „Ctěný pane derviši! Pozoruji Vás již delší dobu. Nepopírám, že mé pozorování nebylo by obdivem. Svaté muže má každý ctít. Ráda bych s Vámi vešla do duševního styku. Nevím však, jak se jmenujete. Prosím o laskavé udání ctěného jména. Dopisy račte řídit na hlavní poštu pod značkou: „Intrikánka“. Zůstávám Vaší ctitelkyní a poroučím se Vám. Zena Miriam.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

List svůdného derviše ke svůdné ženě Miriam: „Ženo milá! Tohle mám rád. Já též Vás obdivuji delší dobu. Je to dobrá věc, když se dva lidé shodnou. Ptáte se, jak se jmenuji? Což nikdy jste nečetla o zpívajícím derviši jménem Zarathustra? Což neznáte mne z vypravování lidu a z po-věstí? Vy nevíte, že já spím nahý, že se mrskám třikrát denně a že právě po takovém výprasku vznikají u mne myšlenky? Milá ženo Miriam! My dva hodíme se dohromady. Budem žít život dervišů. Budem zpívat a bičovat se. Po případě můžeme vydávat dohromady časopis. - Kšatra azrahadza Mojžíš Mohamed Zarathustra, Teherán (Persie).“

 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dnes zase velbloud k obědu. Derviš u mne obědval. Je to člověk milých způsobů. Konáme plány do budoucnosti. On bude vydávat časopis, a já ho budu řídit. Nemáme žádných zištných úmyslů. - Zarathustra chtěl sice z výnosu časopisu vystavět školu el chalilo pro zpěváky, ale já říkám, že je na to dost času. Jsem žádostivá, zdali můj derviš skutečně spí nahý

 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

K obědu pilaf z osla. Radím se s mým Mojžíšem Mohamedem Zarathustrou, jaký název máme dát tomu časopisu. Zarathustra říká, že „Gevúar“, já povídám, že „Zathara“, poněvadž je to slušnější než „Gevúar“ a znamená to také těžkou práci. „Dobrá, budeme pracovat,“ smál se derviš a zpíval: „Buď práci čest“.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

K obědu nečisté zvíře. Hledáme spolupracovníky. Zarathustra se mně čím dále tím více líbí. Chová se tak interesantně, jako kupř. dnes, chtěl zpolíčkovat dva naše hosty, nešetře, že jsou to hadží čili poutníci. Má proč. Což nejsem jedinou znamenitou ženou? Žádá mne, až se budu dívat do zrcadla, abych vždy hodně hlasitě řekla: Jsi to ty Miriam? Jsem to já!

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

K obědu smažená žraločí ploutev z ústí Tigridu. - Pravila jsem, že já a Zarathustra jsme posledními slušnými lidmi. Jinde panuje všude korupce. Dalo mně to mnoho přemýšlení, co to vlastně korupce je. Když jsem to ale vypustila z úst, tak na tom trvám. Zarathustra je toho mínění, že korupce znamená inseráty v novinách.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dnes tlačenka ze slonů. Zarathustra skutečně spí nahý a mluví ze spánku. Spolupracovníci rostou jako houby po dešti. Jeden z nich je velmi příjemný rytíř. Když odešel, řekl o něm Zarathustra, že je to jediný člověk z Teheránu, který úzce kouká, a že má fixní ideu, jako by kromě něho všichni lidé na světě byli námezdnými žoldnéři. Kromě toho myslí o sobě tolik, že kudy chodí, tudy se pod ním půda prohýbá, a co mu není vhod, to zabije větou: „Tohle je netopýří termín.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Svíčková z viranských kamzíků. Našla jsem Zarathustru ráno na posteli s pěnou kolem rtů. Na otázku, proč tolik slintá, odpověděl, že barbaři včera vtrhli do Teheránu ze severu, z krajiny na uhlí bohaté, pod horami íránskými. - Ti barbaři byli kdysi jeho kamarády, ale jakmile se usadí v Teheránu, že jim bude šlapat na paty, že jim musí šlapat na nohy, že jim musí udělat kél-el-kél čili kuří oka. -

Ptal se mne, zdali vím, co to znamená konkurence. Počínám chápat, že to slovo je cizí, v perštině se tomu říká ibu brathu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

K obědu nic, neboť je nám oboum zle. Všem našim spolupracovníkům je zle. Barbaři se usadili v Teheránu a vydávají časopis. Zarathustra říká, že jim ukáže. Mluví stále o špinavé konkurenci ibu bratem a tvrdí, že jedině my pracujeme pro dobro celku, bugadhu, nezištně, zcela nezištně. Máme strach, že přijdeme o odběratele, a proto dává rozkazy, že každý náš spolupracovník musí napsat proti nim něco tak ostrého a prudkého, co by je odneslo z Teheránu jako vichr aguba.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dne 1. prosince

Zarathustra se úplně již vzdal myšlenky, že si koupí z výtěžku „Gevúar“ školu el chalilo pro zpěváky. Všichni máme zlost. List barbarů prosperuje. Dostáváme žloutenku. Náš spolupracovník ve vysokém turbanu, který úzce kouká, radí nám, abychom s tou žloutenkou počkali, dokud on nenapíše proti barbarům pořádný článek.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dne 15. prosince.

Bojovné číslo,,Zathara“ je venku. Dali jsme do něho 150 řádků proti korupci. Píšeme tam o potutelné zodpovědnosti, v jiném ukazujem veřejně, že máme zvuthace, zlost, a v třetím nikdo nepochybuje, že ta naše zlost dosáhla nejvyššího stupně

 - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

(O měsíc později.) Mojžíš Mohamed Zarathustra je v blázinci přes čtrnáct dní. Nic jiného mně nezbývá, než namluvit si buď jednoho, nebo druhého redaktora barbarského listu. - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

*

Zde končí poznámky obdivuhodné ženy Miriam, která žila za panování starého šacha Ibn Ebn a jejíž skvělá památka žije dodnes v srdcích Peršanů současně se vzpomínkami na zpívajícího derviše Mojžíše Mohameda Zarathustru.

 

   


 

Paměti úctyhodné rodiny

I

Jak si manželé Knoblochovi vymodlili na Svaté Hoře syna.

Tichou krajinou do Berouna unášel vlak jednoho jarního dne ku slavnému poutnímu místu na Svaté Hoře u Příbrami 627 poutníků. Velebně nesly se mariánské písně údolími a zmlkaly v brdském pohoří, kde pasáci na stráních práskali biči a modlili se Anděl Páně, když zvuky zvonků z blízkých čistých vísek tklivě hlaholily, jásajíce, že je poledne.

Vysoko nad lesy táhly mraky po bílé obloze. Kozy mečely na stráni a z vlaku dál a dál ozýval se zbožný zpěv. Nelze vypsati, jak povzneseně odrážely se jednotlivé sloky od vápenatých vrchů, aby zanikly v lesích, ve kterých tu a tam malé hříbky vystrkovaly své hlavičky z mechu, jako by chtěly poděkovati Bohu Stvořiteli za slastný požitek.

Zbožní poutníci ve vlaku ničeho nejedli, nepili a nekouřili. V předním voze opatrovali družičky a mládenci sochu Panny Marie, kterou vezla právě nedávno utvořená Jednota paní a dívek posvětiti. Soška ta byla čerstvě natřená a nádherně svítila v záři jarního slunce, které vrhalo své paprsky na pozlacenou korunku.

V témže voze se soškou Panny Marie seděla starší paní se starším pánem se šedivými vlasy. Paní měla na krku stříbrný křížek a pán probíral zbožně růženec. Tato krásná manželská dvojice byli pán a paní Knoblochovi, majitelé hokynářského krámu. Byli bezdětni. Kdo ví, co to za zármutek, neviděti kolem sebe dvanáct capartů, ten dovede si představit, jak bylo hokynáři Knoblochovi, když při vší odvaze nemohl se státi po dobu celých třiceti let otcem ani jednoho dítka. On, starý voják, jenž viděl slavné doby rakouského válečnictví, ani jednoho syna neměl, aby ho mohl věnovati státu.

A hokynářka Knoblochová teprve cítila prázdnotu kolem sebe, která nebyla zahnána ani tehdy, když pořídili si do svého hokynářského krámu mandl, při němž scházely se služky, aby pochválily své paničky.

Mandl a ruch kolem něho nemohl nahraditi zbožné hokynářce mateřství.

Často v noci, probouzejíce se, uvažovali oba manželé o neskonalém milosrdenství božím, které se jim vyhýbá.

Smutek zahnízdil se v hokynářském krámu a třeba i kolem mandlu ozývaly se cudné písně veselého obsahu, zdálo se manželům Knoblochovým celé hokynářství pustým jako márnice. Již pochovali všechny naděje, ale nezoufali. Střídali se na modlitbách, aby Bůh konečně nad nimi se smilovati ráčil a plavovlasého klučinu jim popřál, kterého by vychovali ve zbožnosti a... „odevzdali ouřadům“, končil vždy modlitbu pan Knobloch. To znamenalo, že obětovali by hocha státu.

Až jednoho dne přišel k nim na návštěvu člen druhého dominikánského bratrstva, domovník Hamáček ze Žižkova, který vodíval procesí až do Maria Zellu a prohodil, že se pojede zjara na Svatou Horu. Tato pouť však jest určena jen pro ty, kdo si chtějí vyprositi na Svaté Hoře potomky. Jsou k ní kromě dvou družiček a mládenců připuštěni jen bezdětní manželé.

„Jest to pouť specielní, poplatek obnáší kromě jízdného tentokráte tři zlaté, na dobrý úmysl.“

Radostí zachvělo se srdce manželů Knoblochových. Své neteři přenechali obchod na dva dny a se zbožnou myslí vyjeli si na Svatou Horu.

Pan Knobloch po celé cestě modlil se růženec.

Když přijeli do Příbrami, zakoupili si kvůli jistotě šest figurek z vosku, znázorňujících děťátka.

Jednomu dráteníkovi dal pan Knobloch cestou na Svatou Horu šesták.

Na Svaté Hoře koupili si dvě hrubé režné košile po dvou zlatkách, odešli do hospody, kde měli vykázaný nocleh, oblékli na sebe režné košile kajícníků a dlouho do noci setrvali na modlitbách.

Příštího roku narodila se manželům Knoblochovým šesterčata. Ctihodní manželé koupili si totiž, jak známo, šest voskových figur, znázorňujících děťátka.

Pět z nich bylo děvčat a jeden kluk.

 

II

Jak se strace narodilo tele

Ještě dnes, přijdete-li do Steimaueru, budou váleti se mniši v klášteře smíchy, až vám to budou vypravovat. Jak se tedy ta věc udála?

Hokynář Knobloch měl bratrance, jenž byl člověk bezbožný a dělal u cihlářů. Dokud pracoval v Čechách v cihelnách, plival si do dlaně, když kopal hlínu a klel tak hrozně, že to bylo Bohu líto a tak jednou slyšel jeho rouhání četník, který šel kolem a zatkl ho. Cihlář Tomáš Knobloch dostal za tyto své rouhavé výroky šest měsíců.

Když se o tom dozvěděl hokynář Knobloch, zachvělo se jeho srdce radostí a obětoval na mši svatou.

Cihlář Tomáš Knobloch byl socialistou. Když vyšel z vězení, šel na vandr a dostal se až do Štýrska. Tam zahradničil a střádal, přitom však nevěřil v Boha a tak mu nebyly nastřádané peníze nic platny. Boží posel jednoho dne zapálil mu chaloupku, kterou si postavil a byl by snad zabil také Tomáše, kdyby ten se nebyl opozdil v městysi. Řekl však doma, že přijde v deset hodin a v deset hodin také uhodilo, ale Tomáš se vrátil až ve čtvrt na jedenáct.

Tato příhoda však nenapravila Tomáše. Klel a pracoval dále, až po dalších pěti letech vydělal si tolik, že opravil poloshořelou chalupu a koupil si jalovičku. V zahrádce pěstoval zeleninu, vozil ji na trh a vstávaje lehaje proklínal všechny svaté.

Bylo tedy jisto, že mu opět nebe dá znamení, aby napravil svůj hříšný život.

A to se také stalo, když Knobloch se oženil s jednou Štýrkou. Co Bůh řídí, dobře řídí, neboť ona mu za čtvrt roku utekla s jedním octářem. Tomáš však se nenapravil. Opět vstávaje lehaje klel a přitom pracoval a dřel se.

Šířil také po okolí zlolajné klepy o svatém náboženství, ale ďábel ho ponoukal k tomu, že mluvil tak chytře, že ho nemohli zavříti. Tak žil v hříších až přišla doba, kdy připadl na myšlenku, že se může zabývati chovem dobytka. Aby pak mohl míti a odchovávati tele, věděl, že jest k tomu třeba dvou věcí: jalovice a býka. Z oplzlého poměru mezi oběma tvory že pak vzejde tele.

Kde však vzíti býka k připuštění? V celém kraji měli býka jen páni páteři v klášteře ve Steimaueru. Půjčovali tohoto býka za určitý poplatek okolním sedlákům, zkoumajíce, zdali sedlák, který si k nim přišel pro býka, jest řádný a upřímný katolický křesťan. Byl-li jím, jak v tomto kraji, kde jsou takoví dobří volatí chlapi, ani nebylo jinak možno - pak připustili klášterního býka ku krávě nebo k jalovici žadatelově.

Tomáš Knobloch se ve své bezmezné drzosti vypravil se svou vyspělou jalovicí jednoho dne do kláštera. Po cestě klel, že je horko, když sprchlo, zase nadával, že se mu zkazí klobouk a hřešil tak po celé cestě až do kláštera.

Jakmile se objevil na dvoře kláštera, běžel mnich šafář nahoru do refektáře, jako když mu hlavu zapálí, neboť Tomáš byl znám pro svou bezbožnost dobře v celém okolí i v klášteře.

Věc byla příliš vážná a opat svolal ihned shromáždění v refektáři, kde se radili, mají-li klášterního býka připustit ku strace nevěřícího chlapa a bezbožného rouhače. Po horlivé debatě vyhledali církevní Otce, kde nenalezli ničeho, co by se mohlo vztahovati na tento případ.

Konečně pravil opat: „Kristus řekl: ‚Odpouštějte nepřátelům svým!‘ My mu toho býka odpustíme.“

Věc byla jasná, neobyčejně jasná. Když někdo řekne: „Odpustím si dnes sklenici piva,“ tu si nedá nalít, a tak také jednoduše vyšel páter Arnold ven a přistoupil k bezbožnému Tomáši a řekl mu: „Hříchové tvoji jsou velcí, náš býk není pro jalovice bezbožníka, odejdi domů, přání tvé se nesplní.“

Nevěřící Tomáš neodpověděl však též biblickou formou jako páter Arnold, nýbrž zcela sprostě a surově, takže když jeden z mnichů otázal se pátera Arnolda, zdali mu Tomáš nepolíbil ruku, odpověděl, že Tomáš chtěl, aby on ho sám políbil...!

A reverendissimus pravil: „On špatně skončí i s tou jalovicí.“

Rozzuřen odešel Tomáš domů a jak tu stál tak sám vedle jalovice, tu zahrozil směrem ke klášteru pravou rukou a od té doby dostal do ní revmatismus.

Když přišel domů, zašel k Mayerovi, který ačkoliv byl dosti zbožný, ještě jakžtakž se přátelil s darebným Tomášem.

A tu vykládal Mayerovi, jak pochodil špatně v klášteře a navrhl Mayerovi, zda by si nechtěl vydělati tři zlaté.

„Nic nečestného,“ pravil, „půjdeš s mou jalovicí do kláštera a řekneš, že se udělalo sedláku Faitovi z Mürzburgu velmi špatně a že tě poprosil, abys mu tuhletu straku přivedl k připuštění do kláštera. Zde máš tři zlaté pro sebe a zde na připuštění. Tady máš ještě padesát krejcarů na svíčku, aby hořela na spásu mé hříšné duše.“

Tři zlaté, a k tomu se ještě hříšný Tomáš obrací na víru - kdož by chtěl ničit dobré předsevzetí hříšníka?

Mayer vzal jalovici a vedl ji do kláštera, kde ku strace ochotně připustili klášterního býka, neboť Mayer byl znám jako zbožný muž, sedlák Fait z Mürzburgu také a padesát krejcarů za spásu duše neznámého hříšníka není také k zahození.

Jalovice byla tedy připuštěna a Mayer odvedl ji k Tomáši, který se lstivě usmíval, neboť ničema se radoval, jak podvedl klášterního býka i ctihodné otce v klášteře.

Tak se stalo, že čekal, až otelená straka vrhne tele, ale klel přitom stále, hromoval, sakroval a vstávaje lehaje nadával na všechny svaté.

Mezitím roznemohl se těžce Mayer a na smrtelné posteli vyzpovídal se a veřejně vyznal, jak podvedl ctihodné otce v klášteře i klášterního býka. Ihned se mu ulehčilo a třetího dne byl opět zdráv jako ryba.

Hřích Mayerův donesl se i do kláštera, kde vzbudil hrůzu.

To se přece dosud nestalo, aby tak byl klášter zhanoben a dobrá pověst klášterního býka zlehčena. Opat však nezoufal a v refektáři pronesl tato mužná slova: „Pamatujte, že Pán Bůh peče oplatky.“

A byla to pravda. Strace bezbožného Tomáše narodilo se tele bez hlavy a on byl blízek zoufání.

To se stalo zrovna v tu hodinu, kdy hokynáři Knoblochovi narodil se syn.

Hle, jak podivná znamení dála se na zemi, po které se ještě dnes válí smíchy ctihodní otcové v klášteře ve Steimaueru, když vypravují, jak se strace bezbožného Tomáše narodilo bezhlavé tele.

 

III

Co se přihodilo nešlechetnému bratranci poctivého pana Knoblocha na cestě ze Štýrska do Prahy.

Kapitola tato budiž na poučenou všem volnomyšlenkářům. Budiž jim výstrahou, aby nikdy nepouštěli se do polemiky s osobami duchovního stavu, neboť z toho případu jest viděti, jak nevěrce Bůh nechá blamovat při podobné příležitosti.

Se zpustlým bratrancem pana Knoblocha seznámili jsme se již v kapitole druhé a každý jistě byl potěšen, když se mu narodilo tele bez hlavy.

Ze zlosti nad nezdarem prodal všechen svůj majetek a umínil si, že odjede do Prahy, předsevzav si ve své zlomyslnosti, že bude na obtíž svému dokonalému poctivému bratranci, hokynáři Knoblochovi na Žižkově.

Čtenář jistě již ví, že vstávaje lehaje nadával ničemný ten muž všem svatým a proto jistě nikoho nepřekvapí, že když probudil se ráno před Vídní ve vlaku, nechválil Boha, ač líbezné jitro smálo se na cestující.

Měl dle všeho těžkou hlavu po včerejší noci, kdy utrácel zbytečně peníze ve Štýrském Hradci a nyní, probudiv se, zaklel hrubě, načež vytáhl z kapsy nějakou knihu, četl a usmíval se. Kniha ta byla opravdu všelijaká, proto nebudeme se rozhodně zabývati jejím obsahem.

Ve Vídni přestoupil do jiného vlaku, darovav knihu dvěma mladým štýrským selkám, maje v úmyslu je mravně zkaziti. Ony mu však knihu vrátily, poněvadž Bůh je zachránil před hříšnou vzdělaností a nedovolil, aby se naučily čísti.

Když vsedl do vlaku ku Praze, nemyslel již na nic. Seděl tupě, neuvažuje jízdou ani, jak by as bylo, kdyby se vlak někde srazil. Nemyslel na to, že vyšinutí vlaku mohlo by mu přinésti vstupenku do pekla.

Tak seděl sám v kupé až do Znojma, kde vstoupila stará jeptiška s růžencem v ruce.

Mějte nyní dobrý pozor, vy nevěrci a bezbožníci!

Nešlechetný bratranec Knoblochův drze se na ni podíval, načež vytáhl z kapsy doutník, zapálil si a kdykoliv jeli kolem nějakého kříže a jeptiška se přežehnala, tu se on pohrdavě usmál.

Pak si považte, že byl pátek a tu on na stanici přinesl z nádražní restaurace kus vepřové pečeně a hltavě jal se jej polykat, nabízeje též tlustý kousek důstojné jeptišce: „Jen si račte vzíti tento krásný prorostlý kousek, je pátek a to je můj největší svátek!“

V Pardubicích přisedli k němu dva cestující, kteří měli velkou legraci z jeptišky a říkali: „Vida, ten trefně mluví, ani mu neumí odpověděti.“

A ničemný bratranec pana Knoblocha zapíral Boha, mluvil rouhavé hříšné věci až do Prahy a myslel si též: „Neumí mně odpověděti, bojí se, že bych jí trefněji odpověděl.“

Neustal tedy na ni dorážeti za velké veselosti obou cestujících a když měli vystupovati v Praze z vagónu, tu statečná jeptiška vytáhla z kabelky tabulku, již podala třem zlotřilcům a na níž oni zahanbené četli: „Jsem hluchoněmá“ a po druhé straně: „Ich bin taubstumm“.

Tak zvítězila církev nad ničemným nevěrcem.

 

IV

Jak málem byl by arcibiskup kmotrem malému Františkovi.

U Knoblochů měly být křtiny jediného malého pohana, jenž přečkal pět svých sourozenců, kteří do 24 hodin zahynuli jako kuřata perliček, když zavane studený vítr. Zachován byl naživu jedině tento červíček s hlavou zmáčknutou, prací to pomocnice ku porodu paní Holfelové, aby jméno Knoblochovic rodiny zůstalo zachováno.

Lékař, který nemluvně prohlédl, pravil, že dle všeho bude sice slaboduché, ale že vydrží.

Pan Knobloch hledal tedy kmotra, jsa hrdým na to, že jest otcem. Předně si řekl, že kmotrem jeho syna musí být nějaká vznešená osobnost.

Kostelník Ticháček mu poradil, aby požádal za kmotrovství pražského arcibiskupa.

Hokynář Knobloch oblékl si černé šaty, vyzpovídal se, přijal tělo Páně a ubíral se vážně a důstojně na Hradčany. Cestou stavěl se u Křížovníků v hospodě, kde na něho čekal kostelník Ticháček a oba šli za tichého podzimního dopoledne přes Karlův most.

U Glaubiců zastavili se rychle ještě na jednu sklenici a kostelník Ticháček se v Ostruhové ulici rozpovídal o tom, že potřebuje pět zlatých. Také si je před Hradem od pana Knoblocha vypůjčil. Zanedlouho octli se před palácem arcibiskupa a vešli do průjezdu. Pan Knobloch políbil vrátnému v komediantské uniformě ruku a kostelník Ticháček zmizel z paláce.

Pan Knobloch byl sám s přísným vrátným. „Vaše Milosti,“ řekl, „mohl bych mluviti s Jeho Eminencí, nejdůstojnějším panem arcibiskupem, knížetem země české?“

Vrátný zavrtěl mlčky hlavou.

Otce Knoblocha polévalo brzo horko, brzy zima. „Milostpane,“ prosil úpěnlivě, „jdu kvůli křtu, prosil bych nejponíženěji.“

Vrátný opět zavrtěl mlčky hlavou.

„Prosím nejuctivěji, Vaše Blahorodí, kvůli křtu přicházím, aby ráčil se smilovati kníže země české, nejdůstojnější arcibiskup a Jeho Eminence nad pohanem.“

V průjezdě zastavili se již čtyři lokajové a naslouchali:

„Pohan zahyne, slovutný pane,“ mluvil rozčileně pan Knobloch, „zatřepetá nožičkama a frr, jeho duše pluje k zatracení, milostpane... Pluje, pluje a nevidí konce, není nebožátko pokřtěno!“

Vzadu si šeptali lokajové, že se ubožák zbláznil. Vrátný stál před panem Knoblochem v hrůzné kráse. Jeho tatrmanská livrej zářila v podjezdu paláce.

Pan Knobloch cítil, že je blíže nebi, že stojí na posvátné půdě a jeho mozek rychle vyhledával vhodné obraty: „Nebylo by jistě vaše srdce zatvrzelé, milostpane, kdybyste věděl, jaký zázrak se stal. Promluvilo nebe a Matka boží, vašnosti. Žádný pozemský tvor není hoden pokřtít pohana, leč Jeho Eminence, nejdůstojnější pan arcibiskup a kníže země české.“

„Z vás je cítit pivo,“ řekl přísně vrátný, „neobtěžujte mne, nebo vás dám sebrat!“

Pan Knobloch zoufale klesl na kolena a štkal: „Prosím nejuctivěji, Vaše Blahorodí, kvůli křtu přicházím, aby ráčil se smilovat kníže země české, nejdůstojnější arcibiskup a Jeho Eminence nad pohanem!“

Zvedli ho a vyváděli ven. Vrátný promluvil s vojákem, který chodil odměřeně podél vchodu na stráži a ten na pana Knoblocha vykřikl, aby neobtěžoval a šel svou cestou.

Zdrceně posadil se ubožák na nejbližší lavičce na Loretánském náměstí.

Bylo ticho kolem dokola. Naproti sochy u vchodu do královského hradu, klášter barnabitek, vše dívalo se na něho velebně a vážně.

Pak zahrčela kola a přihnala se uzavřená ekvipáž.

Pan Knobloch poznal arcibiskupský kočár, vyskočil a běžel v šíleném klusu za vozem, který vjel do vrat paláce, vnikl s ním dovnitř několika skoky a ocitl se u dvířek.

Vrátný ho chytil za límec a z kočáru vystupoval pomalu muž v livreji, nějaký komorník, který volal na lokaje, spěchajícího přes dvůr: „Sie Karl, holen Sie die Aprikosen.“

A vskutku: koš překrásných meruněk byl uvnitř vozu, meruněk, pro které rychle jeli do města, poněvadž je Jeho Eminence měla tolik ráda.

Zatímco vyndávali meruňky, drželi dva lokajové pana Knoblocha, který se kroutil a volal udýchaně: „Proboha vás prosím, já musím mluvit s Jeho Eminencí, nejdůstojnějším arcibiskupem a knížetem země české, kvůli pohanovi, prosím poníženě.“

Vypadal přitom tak vyjeveně, že ho svírali pevněji a jeden z lokajů mu říkal: „Takhle se k Jeho Eminenci nechodí.“

Pak přišli dva strážníci, vzali pana Knoblocha za rameno a vedli ho, provázeni jedním lokajem, na hradčanské policejní komisařství. Za nimi šel zástup dětí, několik babiček, jichž se na Hradčanech vždy dosti potlouká a když pan Knobloch zmizel ve skleněných dveřích komisařství, zapískala jedna babka:

„Prej chtěl zabít pana arcibiskupa!“

Mezitím byl podroben pan Knobloch důkladnému výslechu.

Mluvil široce a dlouze o křtu svatém, o pohanech, o sobě, o panu arcibiskupovi. Vykládal, jak si přál, aby byla Jeho Eminence na křtu jeho synovi.

Telefonovali tedy na policejní komisařství na Žižkov, aby vyšetřili v bytě pana Knoblocha, zda jeho údaje jsou pravdivy. Zatím seděl pan Knobloch na lavici a poslouchal, jak lokaj vykládá, že se Knobloch choval pomateně.

Za tři hodiny došla zpráva, že zjištěno bylo, že pan Knobloch vydal se ráno na Hradčany, aby požádal arcibiskupa, by byl kmotrem jeho dítku.

Pana Knoblocha tedy pustili a poradili mu, že takové věci se dějí prostřednictvím konzistoře.

Jaké bylo překvapení vážného vrátného v arcibiskupském paláci, když po půlčtvrté hodině opět uzřel pana Knoblocha, který k němu uctivě promluvil: „Prosím, milostpane, kdepak je zde nejdůstojnější konzistoř?“

Pan Knobloch podal druhého dne písemnou žádost ke konzistoři. Žádost byla zamítnuta z důvodu, že pan arcibiskup odjel do Kladska.

Kmotrem nemluvňátka stal se kostelník František Ticháček, který dal do vínku oněch pět zlatých, jež si vypůjčil od otce kmotřencova, když ho vedl na Hrad k panu arcibiskupovi.

A tak byl přece někdo z duchovenstva kmotrem malému Františkovi.

            


 

Pan Florentin contra Chocholka

 

Pan Florentin byl třídní profesor a Chocholka byl primán. Pan Florentin byl Chocholkův třídní profesor a profesorem latiny, kdežto Chocholka s latinou ukrutně zápasil a latina byla mu nejen španělskou vesnicí, ale španělskými botami, užívanými v dobách inkvizice ku slávě boží. Ale také se pan Florentin dívával opovržlivě na ten vyjevený obličej primána Chocholky, který se klepal po celou hodinu latiny, takže proklepal v pravém slova smyslu první i druhou deklinaci a když přišly doby, kdy nastala deklinace třetí, Chocholkovo klepání změnilo se v pravidelnou zimnici. A pak Chocholka, kdykoliv se profesor Florentin na něho podíval, pozvedl své vyjevené oči ku stropu a počal se hlásit, že prosí, aby mohl jít ven.

Podobně chodíval ven, kdykoliv měla přijít na něho řada při vyvolávání. A když přišly školní práce, tu Chocholka úzkostlivě se třásl pomyšlením, jak vlastně tu školní práci z latiny přečká.

Byla první školní práce latinská a tu Chocholka, když po modlitbě rozdány byly sešity s připomenutím, že se opisovat nesmí, že když se najdou podobné chyby, tu ti, jejichž chyby budou stejné, že dostanou zcela nedostatečně, tu Chocholka vzal péro do ruky a opisoval třesoucí rukou z tabule věty, které má přeložit do latiny, s tou jedinou myšlénkou, aby se povedly chyby odlišné od chyb jeho souseda, jinak že dostane zcela nedostatečně a bude ztracen. Psal si první slovo nanečisto a úkradkem nahlédl vedle k sousedovi Baťkovi, který byl znám tím, že není také žádné světlo. Ten pohled do sousedovy práce přesvědčil ho úplně, že jsou i s Baťkem ztraceni. Neboť Batěk počal to právě tak překládat jako on. Chocholka se lekl a jeho uslzený zrak ze smutného obrazu na zříceniny Tróje na stěně svezl se na spásný klíč od záchodu. A jako v dobách helénské kultury hledali pronásledovaní zločinci bezpečné útočiště v azylech, tak Chocholka pádil s klíčem na záchod, opustiv klasickou vzdělanost, která zářila ze školní tabule větami: Stůl není ani vysoký, ani široký. Pata je část těla, pěšák je vojín. Matka není sestra. V Římě bylo mnoho domů. V zahradě jsou stromy - a podobné pravdy. To vše za sebou zanechal a jeho jedinou myšlénkou bylo, tam na záchodě, v tom úkrytu, v tom azylu všech uštvaných primánů, setrvati až do konce hodiny, aby zaskvěla se jeho písemní práce čistotou a prázdnotou, ve které nelze najít žádných chyb proti gramatice ani duchu jazyka latinského. A když bude tázán zapomnětlivým třídním profesorem, proč to nepřeložil, tu odpoví pevným hlasem: „Já byl prosím po celou hodinu na záchodě.“ A nebudou-li mu to věřit, povede je sem a zde uvidí na prkně napsáno: „Václav Chocholka, I.a, 16.XI.“ A napsal to markantními rysy na stěnu a seděl tu v té malé, zazávorované prostoře ne sice úplně klidně, ale již s jistým vstupem do rezignovanosti.

Někdo běžel po chodbě a zabouchav na dvéře zvolal: „Chocholko, máš dělat.“

„Nemůžu,“ ozvala se odpověď Chocholkova na vzkaz pana profesora Florentina, zatímco posel Čtrnáctý ubíhal nazpět, by nezmeškal kompozici, seděl zas dál Chocholka velice vážně u vědomí, že tím slovem „nemůžu“ postavil se proti autoritě svého třídního profesora.

Boj byl vypovězen.

Za pět minut klusal posel Čtrnáctý opětně k poslednímu útočišti primána Chocholky a zabouchav zase na dvéře, vyřizoval: „Máš ale už doopravdy dělat“

„Nemůžu,“ odpověděl poznovu Chocholka, tentokrát tak hrdě, jak odpověděl Leonidas u Thermopyl perským poslům.

Zas nastal klid na ponuré chodbě gymnázia, kde každý krok mocně se rozléhal. Chocholka počítal vteřiny, minuty a napočítal pomalu již šest set, což znamenalo přibližně asi deset minut od posledního vzkazu pana profesora Florentina.

Pak ozvaly se pádné kroky a mocné zabouchání poděsilo Chocholku. „Chocholko, polezte už ven, vždyť neuděláte kompozici.“ Byl to hlas třídního profesora Florentina, hlas přísný a hrozivý, hlas ukrutníka, žíznícího po nevinné dětské krvi primánů.

„Nemůžu, pane profesore,“ zazněl hlas Chocholkův, třaslavý a skromný.

„Poroučím vám, abyste vylez!“

Krutý zápas rozvířil se v duši Chocholkově a vzpoura zvítězila. „Já prosím nemůžu!“ řekl hlasem již pevným.

„Tedy nechcete vylézt?“

„Nemůžu, prosím.“

Pan Florentin běžel do ředitelny. „Pane řediteli, jeden žák, jménem Chocholka, při první písemné práci tráví vyměřený čas na záchodě a zdráhá se jej opustit.“

Ředitel vstal, oči jeho zaplály hněvem nad tou zpustlostí a oba vážně kráčeli k útočišti Chocholky.

První zaklepal pan Florentin: „Chocholko, pamatujte se, je tu pan ředitel, vylezte ze záchodu.“

„Poslyšte, vylezte ven,“ ozval se ředitel, „nevzpírejte se, bude vás to mrzet, kdepak bydlíte?“

„Vojenská ulice číslo pět, pane řediteli. Matka jeho posluhuje,“ zmínil se třídní profesor.

„Tak vidíte, Chocholko,“ jal se domlouvat ředitel, „matka vaše posluhuje a vy, místo abyste jí udělal, té zubožené matce, radost krásnou známkou z latinské kompozice, sedíte na záchodě a nehýbáte se, není vám líto vaší matičky? Ale copak, jaké dlouhé řeči, poroučím vám, abyste vylezl a vrátil se ku své povinnosti.“

„Nemůžu, ještě nemůžu.“

„Nedělejte si z nás blázny, budete zapsán do třídní knihy.“

„Nemůžu.“

„Bude vám snížena známka z mravů!“

„Nemůžu.“

„Budete vyloučen z gymnázia!“

„Nemůžu.“

Jest těžko rozuměti duši davu! Panu profesorovi zablýskly oči a pan ředitel zařičel jako rozdrážděný jelen a oba páni spojenými silami vrhli se na dvéře záchodu. Byl to hrozný útok a Chocholka, slyše jejich úsilí dostat se dovnitř, opřel se vší silou o dvéře, aby se bránil. Ale úsilí jeho bylo marné. Pan Florentin s panem ředitelem mocně zvenčí útočili svými těly na dvéře pevnosti, které povolily, a oni vlámali se dovnitř.

Ale pevnost byla prázdná. Chocholka, aby nepadl živý do jich rukou a nemusel dělat kompozici, když uslyšel praskot dveří, střemhlav vrhl se do záchodu.

„Je to pro něho lepší,“ řekl profesor Florentin, „beztoho by měl v kompozici hromadu hrubých chyb.“

Ale ředitel zvolal do oné jámy, která pohltila statečného obránce: „Chocholko, máte šestihodinový karcer!“

    


 

Pan Gloatz, bojovník za lidská práva

V oné tyrolské vesnici bylo dobrých 60% idiotů, v druhé vesnici 35%, v třetí 40%, ve čtvrté 50%, v páté 45%. Pak přišla další řada vesnic a městysů, kde kreténové měli většinu. A všechny ty vesnice a městysy s těmi idioty tvořily volební okres, který volil za poslance do říšského sněmu faráře ze Solenicku pana Gloatze.

Jisto je, že tou volbou padla těžká břemena na důstojného pána. Ono se řekne dvacet korun diety za jedno sezení, ale umět ve Vídni rozvážně s rozumem těch dvacet korun utratit!

V tomto ohledu byl pan farář a poslanec veledůstojný Tyrolák pan Gloatz nepřekonatelný.

Hotel ho stál čtyři koruny. Zbylo mu ještě šestnáct korun na den.

Ráno šel na papriku na Luxemburskou třídu. Vstupem do oné restaurace a polknutím prvního sousta papričky počal svou poslaneckou činnost.

Dbal pozorně a úzkostlivě, aby i ve Vídni jeho břicho podobalo se zeměkouli a zřetelný pruh, kde začínaly kalhoty, rovníku.

V oboru jídla skýtá Vídeň mnoho radostí. Po papričce následoval vídeňský řízek, pár sklenic piva a pak se šlo dál.

Může se to střídat. V jiné restauraci dá si napřed řízek a pak papričku a místo piva víno.

„Jací jsou dobráci ti mí voličové,“ myslel si pan poslanec, když vycházel z druhé restaurace, „nesmím zklamat jejich  důvěry. Dnes je důležité sezení!“

A pan Gloatz šel se do parlamentu vyspat.

Právě se tam fackovali a nadávali si prasat. Nemile dojat odebral se do restauračních místností, kde pojedl šunky a vypil litr bavorského piva.

„Dovolte, pane kolego,“ tázal se jednoho poslance, který právě přišel do místnosti, „poličkují se ještě ve sněmovně?“

„Už to přestává, když jsem odcházel, nefackovali se, jen plivali na předsednický stolek. Radím vám, dejte si ještě půl litru Pschorrova piva. Než ho vypijete, bude zas klidně až na tu nějakou nadávku.“

„Poslechnu vás, pane kolego!“

Když je člověk trochu rozčilen, rozhodně neškodí obložené chlebíčky. Proč by si pan Glotz nedal porci? Má za sebou důvěru voličstva, sám má čisté svědomí. Bůh ho má rád. Zdraví má v pořádku až na to vole, a pak je poslancem. Zaplať pánbůh za dvacet korun. Proč by si k sakru (odpusť mu pánbůh hříchy) nedal obložené chlebíčky? Svaté povinnosti poslanců!

Na obložených chlebíčkách byl losos. Dal si zvlášť za zlatku lososa. Nic nevadí, když bude nucen, utrativ dietních dvacet korun sáhnout na své peníze. Kongrua bude tak jak tak zvýšena.

„Za zlatku lososa!“ Když lososa snědl, pozoroval, že takový losos chce pít, ale ne pivo, nýbrž víno.

„Nezklamu důvěru svých voličů,“ myslil si, objednávaje láhev klosterneuburského, „jakmile to vypiju, vrátím se do sněmovny a přihlásím se o slovo.“

Počínalo mu být příjemné teplo. Pak šel hledat záchod.

„Nikoliv, nezklamu důvěru svých voličů,“ opakoval si na záchodě.

Podivil se, že i v parlamentu je zvyk psát na pisoár různé věty. Četl s obdivem: „Hrabě Sternberg je osel,“ a pod tím: „Kdo to psal, je vůl“.

Usmál se spokojeně, když spatřil větu: „Čeští psi!“ a zachmuřil se, když viděl: „Němečtí raubíři!“

Máchl rukou a hledal tužku. Když ji našel, nevěděl, co napsat na mosaikové kachlíky. Chtěl opět zastrčit tužku, když mu přišla dobrá myšlenka, i napsal: ,,Du schones Land Tirol!“ Chvíli se díval na svůj nápis a pak vrátil se spokojeně do restaurační místnosti, aby dopil láhev vína.

Před ním stál číšník. Pan poslanec podíval se mu na nohy a viděl místo černých kalhot sukni. Takové tlusté nohy viděl už u jedné ženy doma v horách.

„Kdyby se ty ženské tolik nepotily,“ vzdychl si a pil pomalu víno.

Bylo mu nápadné, že se tolik pánů otáčí a dívá na něho. Pokusil se usmát a zakuckal se, při čemž si polil kleriku. Nyní zpozoroval příčinu té pozornosti.

Pil přímo z láhve místo z tenké sklenky. Nalil si tedy do sklenice a napravil tak svou chybu.

Stala se mu malá nehoda. Stiskl nějak příliš to tenké sklo a sklenka mu praskla.

Pozoroval, že krvácí, šel si ránu vymýt. Sněmovní lékař přiložil mu náplast.

„Kdyby věděli moji voličové, co zkusím,“ vzdychl, když zase seděl u své láhve.

„Jakáž pomoc, povinnost je povinnost. Máme mnoho povinností. K sobě. K národu. K státu a hlavně k Bohu.“

Zdálo se mu, že slyší z dálky varhany. Oči se mu začaly blýskat a měl dojem, že číšníci mají tři hlavy.

Stiskl hněvivě pěst a řekl k sobě: „Voličové mne poctili důvěrou. Už dost. Uvidíme, kdo lépe by hájil jejich zájmy.“

Odcházel. Číšník pomáhal mu do kabátu a tázal se, zdali neráčí platit. Leckdys prý některý z pánů poslanců zapomene a jim to dělá velikou čest, když nepřijdou k svým penězům.

Podíval se opovržlivě na muže ve fraku a zaplatil. Překročil dvacet korun, ale jak říkám, kongrua bude upravena.

Hrdě vešel do parlamentu. Hledal svůj stůl.

Nějaký poslanec nastavil mu nohu. Upadl a chvíli trvalo, než mu sněmovní sluhové pomohli, aby se postavil. Měl sto chutí vrátit se do restauračních místností, ale včas si vzpomněl, že voličové atd.

Půl hodiny bloudil mezi stoly a omlouval se, když shodil tu a tam nějaké spisy.

Konečně vysvětlili mu, že sedí v druhé řadě, osmý stůl od kraje. Oddechl si, když seděl v křesle. Kolem se nadávalo.

Oči měl již tak malé, že sotva rozeznával předsedu. Bylo mu tepleji než v restauraci.

Z jedné strany slyšel hulákání: „Prasata! Padouchové! Lumpi!“ Z druhé: „Kůň jste vy, vyjeden zloději! Hovadský raubíři“ a pod. Nerozeznával již těch nadávek. Zdálo se mu, že kolem něho zvoní nějaká příjemná hudba. Usínal.

Ještě jednou se vzpamatoval. Vedle něho někdo lámal křeslo, aby mohl hodit jeho nohu na protivníka.

Tu vyndal šátek, takový velký červený, a jal si rozvážně utírat nos. Šátek mu nakonec vypadl z ruky...

Pan farář definitivně usnul. Chrápal tak silně, že chvílemi přerušoval hlasy řečníků...

*

Po hodinném chrápání rozšiřoval se od pana Gloatze intensivní zápach. Bylo vidět dojemnou shodu mezi různými stranami. Všichni kolem chrápajícího poslance drželi si šátky u nosu.

Najednou bylo vidět, jak pan Gloatz vstává se zavřenýma očima, vznáší pravicí do vzduchu a činí s ní pohyby, jako by za něco tahal.

„Co to děláte, pane kolego,“ burcoval ho ze spánku jeden z poslanců, který měl rýmu.

Pan Gloatz vytřeštil na něho oči a zabručel: „Ech, chci spustit vodu na klosetu a nemohu živou mocí najít spoušť..“

A tak pan Gloatz ponejprv vystoupil jako neohrožený bojovník za práva lidu v parlamentu.

   


 

Pan Hó

Sikulská idyla

I

 Jedna z nejkrásnějších, nejdivočejších krajin Sedmihradska táhne se od města Nagy Banyi k bukovinským hranicím. Pralesy, vodopády a obdivuhodné útvary skal. A v tomto kraji obývají Sikulové, cikáni, černí medvědi a divocí kanci.

Pokud se týče Sikulů, vyskytl se před několika léty důležitý vědecký spor mezi maďarskými jazykozpytci. Jsou Sikulové Maďary, či nejsou?

Když byla popsána a potištěna spousta papíru a za nejnesmyslnější úvahy vyplacena od Královské uherské akademie věd hezká suma, jejíž čtvrtinu strčil vrátný v Akademii do své kapsy, uznáno, že Sikulové náleží k Maďarům. Jazyk Sikulů byl prohlášen za podřečí maďarštiny.

Dr. Károly, hájící stanovisko, že Sikulové patří sice jako Maďaři k Uralcoaltajcům, ale že jsou samostatným národem, zpolíčkoval vítěze PhDr. Menese při schůzi Akademie dne 15. června roku 1902 vytknuv mu, že je idiot, protekční dítě a že má nemanželskou dceru.

Tento dr. Károly, statečný obhájce Sikulů, odjel pak mezi ně na severovýchod Sedmihrad, kde popletl několika obecním sikulským starostům úplně hlavu, takže tito sjeli se do Nagy Banye 18. září roku 1902, kde se opili a poslali telegram ministerstvu vnitra, že nejsou Maďary.

Byli postaveni před porotu v Aradu a odsouzeni pro velezradu dohromady na dvacet osm let. Dr. Károly ujel do Rumunska, kde pobyl celý půl roku, zatímco byl na žádost obhájců odsouzených starostů revidován celý proces. Pobloudilí sikulští starostové s pláčem prohlásili, že jsou Maďary, že byli Maďary a že budou Maďary. Porota je podruhé osvobodila, ačkoliv mluvili tak, že jim nerozuměla. Bylo to zvláštní, že musil být vzat tlumočník.

A sotva osvobození došli ku dveřím, kdo tam nestál? Odpůrce dr. Károlyho PhDr. Menes, který rozdal jim na místě po své knize Székely nyelvmagyar nyelv (Sikulský jazyk - maďarský jazyk). Kniha ta vydržela sikulským starostům celý rok. Balili do ní uzeny sýr, který prodávali na trzích v Nagy Banye. Byla objemná a oni neuměli číst maďarsky. Dr. Menes strávil pak v těch divokých sikulských horách tři měsíce. Nakonec ho tam zbili a oloupili. Zdrcen nad tím koncem, vydal dílko o Sikulech, kde sice stále trval na tom, že jsou Sikulové Maďaři, popřípadě pomaďarštění Sikulové, ale povahou že jsou Maďarům vzdáleni. Je to zlomyslný, lstivý lid loupežnického nadání a nosí třebas rok jednu košili.

Také tuto knihu dostali sikulští starostové. Tentokráte poštou. Vydržela jim půl roku. Balili do ní slaninu. Ale ta kniha způsobila, že mezi Sikuly hnaly se proudy turistů. Kdyby byl dr. Menes napsal, že jsou dobromyslný a poctivý lid, ani noha by se byla nehnula. Ale zlomyslný, lstivý lid loupežnického nadání, to působilo.

Klub turistů v Pešti okamžitě založil v Nagy Banyi odbočku. Toho roku si leckdes na samotách mezi staletými lesy dobří Sikulové pomohli. V řídkých případech nechali turistům šaty. A když i turista unikl v těch hvozdech Sikulům, tu padl do rukou cikánům. Nu a cikáni nebyli tak šlechetní a svlékali i šaty.

A u bukovinských hranic sežrali jednou medvědi místopředsedu klubu turistů advokáta z Hatvanu Gyondóse. Kvůli těmto maličkostem počala turistika v sikulském kraji upadat a jest to přece čarokrásný kraj, kde vše má svůj zvláštní půvab, kde žijí svérázný život lidé, jako kupříkladu pan Hó, krčmář na samotě Magarádu na bídné cestě horské, muž zvláštního rázu, se kterým setkal jsem se za okolností obdivuhodných a jehož památce zasvěcuji tuto práci.

 II

Pan Hó měníval svou košili třikrát za rok. Měli mu to už v Beresánu za zlé. A do Beresánu je tři dny cesty. Celý kraj ho považoval za hejska. Pan Hó se dokonce myl častěji, než jen v den svatého Štěpána, patrona Uherského království. Bylo mu to také vytýkáno. Zradit obyčeje předků je hanebné.

A pak se pan Hó oženil s cikánkou. On, Sikul, s minulostí bez poskvrny, vzal si rumunskou cikánku... Kdyby tak jeho předkové z hrobu vstali... Jeho pradědeček by vstal v městě Kolosvárosi ze svého hrobu na šibeničním vrchu u pevnosti. Trochu delší dobu by to trvalo, nežli by dal své údy do pořádku. Byl totiž podle hrdelního práva lámán kolem, trhán kleštěmi a sťat. Ty divukrásné kraje od Nagy Banyi vždy vychovávaly ideální loupežníky s ideálními konci.

Dědeček pana Hóa vstal by z hrobu v Temešváru za pohodnicí. Osud ho zavál tak daleko. Byl pověšen na úplné rovině. Kradl se svými intimními přáteli stáda bělošedých krav na širých rovinách mezi Tisou a Dunajem. Jeho svědomí, kromě krav, bylo obtěžkáno pěti pastevci. „Špatně se horalům daří na rovinách,“ to byla jeho poslední slova, když ho věšeli.

A otec pana Hóa, kdyby se chtěl podívat na svého nezdárného syna, narovnával by svůj zlomený vaz v hlavním městě Bukoviny, v Černovicích. Tento dobrý muž držel se hor, lpěl na nich s plnou odevzdaností své junácké duše. Ten zde v horách na samotě Magarádu, u bídné horské cesty, spojující mezi nedozírnými hvozdy Uhry s Bukovinou, založil si hospodářství, krčmu sroubenou, se střechou z mechu. Zde poskytoval občerstvení polským židům, vracejícím se od Verespataku ze západní strany země, kde již staří Římané se svými otroky dobývali zlato. Tito polští židé kupovali tam od sedláků primitivním způsobem, ze stálého strachu před četníky, rýžované zlato a starý pan Hó rýžoval polské židy, jak říkával s jemným sarkasmem. Pak vypravil se jednou na bukovinskou stranu a více se nevrátil. Zastřelil prý tam někde dragouna. Jak se dostal starý pan Hó ke dragounovi a dragoun k panu Hóovi, to pověst přes ty hvozdy sem nezanesla.

Jen takhle jednou přišlo dvacet četníků na Magarád k mladému, svázali ho a odvezli do Nagy Banye. Tam si poseděl půl roku. Černovický soud totiž oznámil do Nagy Banye, že byl před půlrokem pověšen starý pan Hó, a vybízel tamější četnickou stanici, aby to v náležité formě sdělila mladému. A četníci tuto truchlivou zprávu sdělili synovi výše uvedeným čistě uherským způsobem.

I vrátil se osiřelý Hó po půlroce na svou samotu do Magarádu a zpozoroval k svému úžasu, že samota je obydlena tříčlennou rodinou cikánskou. Prosil tedy ve svém vlastním domě o pohostinství. Neodepřeli mu. Spřátelil se s vetřelci a nakonec přiženil se do své vlastní domácnosti, vzav si cikánku Duscu, dostal věnem svou vlastní samotu a dva velké zlaté kruhy v ouškách své drahé Duscy. Kruhy ty byly zarostlé.

„Bídy se nemusím bát,“ říkal prý pan Hó, „když mně bude nejhůř, uříznu své Dusce obě uši.“

Tohle všechno vám poví každý Sikul, třebas až u Beresánu.

„Hle,“ řekne s povzdechem, „tací byli jeho předkové, stateční a dobří, a co je on? Bojácný zajíc…“

A přece pan Hó loví černé medvědy. Ale když to všechno nic není proti slávě jeho předků…

III

Pan Hó seděl naproti své krčmě na hrobech svého cikánského tchána a švagra a kouřil z krátké dýmky. Pochoval je před rokem ve vší poctivosti tři neděle po jejich smrti. Uschoval je prozatím do sklepa, než sezval po okolí na pohřební hostinu své známé. Tu jdeš den, dva dny, než přijdeš k známému, tu zas tři dny a všude musíš vykládat, jak se nebožtíci mezi sebou popíchali, až z toho zemřeli. Pak musíš dát dovézt z Nagy Banyi kořalku, víno, tabák, to trvá také tři dny. Pak ovšem s radostí sedneš v kruhu známých za stůl, opiješ se i s kruhem, vytáhneš nebožtíky ze sklepa, zapláčeš, pochováš je s úctou, zatančíš, popereš se a je po pohřbu. Hosté se rozejdou a samota Magarád je tichá. Jen vítr ve hvozdech slyšíš zpívat, hromy burácet, divoké kance chrochtat...

Pan Hó poznovu si nacpal a hleděl na oblaka průsekem cesty, širokým průsekem, kterým viděl mraky plout, slunce svítit a v noci hvězdy se třpytit. Vidět nebe jest zde řídký zjev. Cesta ztrácí se pod klenbou velikánů, jejichž větve se spletly v neproniknutelnou paprskům masu.

Všude temno, zádumčivá houšť křovin. Jen stromy v té tmě, které padly a hnijí, světélkují. S tím se ti ještě zdají ty hlubiny temnějšími. A za Magarádem přijdeš na průsek za dva dny cesty. Až u Tárese, polozbořené vsi sikulské s prastarými hroby a mohylami, roztroušenými pod stínem obrovských dubů. A v těchto samotách je rozkoší pozorovat oblaka.

Pan Hó oddával se se zanícením tomuto požitku. Díval se, jak plují nad ním vysoko a jak slunce září. Cítil to teplo a nastavoval své tváře jeho paprskům dnes po kolika dnech zachmuření a lijáků, které z potoků udělaly proudy, jež řvaly v těch lesích kolem den ode dne. A ještě dnes slyšet hukot řítících se vod z hor.

A proto jeho žena Dusca nevrací se z Nagy Banyi, kam šla před týdnem ještě před lijáky odevzdat na úřad kůži ze zastřeleného černého medvěda a vzít odměnu dle vypsání úřadů čtyřicet korun.

Deště ji zdržely jistě na zpáteční cestě. Snad přijde zítra. Trochu ho to znepokojovalo a pak si vzpomněl, že včera vypátral medvěda za potokem Börágem. Zabije ho a dostane zase čtyřicet korun za kůži. A až se Dusca vrátí, půjde znovu s koží do Nagy Banyi. A když nebude chtít jít opět ty tři dny cesty pustými lesy do města, zbije ji, namouduši, že zbije. Což jí nedal vždy s sebou zásoby jídla na ty tři dny? A ještě by snad něco říkala. Na koni jede jako husar, pěkně se projede, lidi vidí. Musí ji zbít. Až se vrátí, zbije ji, děj se vůle boží.

Pak zas myslil na toho medvěda. Kýty z něho hezky uloží do sklepa, posolí a vyudí. Nikdo tomu nechce věřit, jak chutná uzené medvědí maso. A když občas pozří člověka, tu prý je ještě lepší.

„Těžko vyzkoušet,“ vzdychl si pan Hó a šel domů pro pušku, starou, zepředu k nabíjení, pro nůž a pro kůži na obvázání ruky, bude-li třeba chytit medvěda za chřtán.

Vyšel ven za chvíli a zmizel ve tmě hvozdu, prozpěvuje si jednu z těch podivuhodných písní sikulských: „Kořisti ty nedočkáš se, nejsem tvůj, ne, nejsem tvůj...“

Měl daleko k potoku Börágu, kde usídlil se černý medvěd. Přes tři hodiny cesty. „Vyvrhnu tě hned na místě,“ přidělával sám nový verš, přelézaje někde v hloubi vichrem a stářím skácené kmeny.

A za dlouhých sedm hodin objevil se pod průsekem poznovu pan Hó, vleka s sebou kůži medvěda a kýty. Nezpíval. Pak z kapsy košile vytáhl u hrobů svého tchána a švagra dva podivné předměty, které hodil na hrob. Byly to uši Hóovy ženy Duscy se zlatými kruhy, které nalezl v žaludku zabitého medvěda. To černé zvíře nemělo času je strávit... S povzdechem uložil pak pan Hó medvědí kýty do sklepa.

 IV

Širokými ulicemi malých domků Nagy Banyi šel pan Hó, maje ve vysokých botách schovány zlaté ušní kruhy nebožky Duscy. Šel je prodat zlatníkovi u kostela, aby si mohl koupit hříbě, když mu koně podle všeho medvědi také roztrhali. Pak na cestě si to podruhé rozvážil. Proč bys vlastně hříbě kupoval? Než hříbě vyroste, tu třeba mnoho opatrování. Nejlépe bude, když někde ukradne dospělého koně. Sám se podivil, že dříve na to nepřišel. Jednalo se mu nyní o to, co dělat s penězi, které dostane za zlaté kruhy. Předně půjde dát na modlení za nebožku ženu, pak půjde do krčmy vypít nějaký litřík vína a až se posilní, vydá se na krádež koně a jak se samo sebou rozumí, než se vydá krást, objeví se podruhé v kostele a pomodlí se pro štěstí. Rodina Hóů byla vždy zbožná, i za starých časů, kdy jeho předkové před popravou vždy čile přijali tělo Páně, o čemž s hrdostí vypravuje pan Hó, usmívaje se příjemně.

Za pět minut po své zbožné úvaze stál pan Hó v krámě zlatníka, žida Zómáse, velkého Maďara a liberálního vlastence.

„He, pane Zómási, nekoupíte zlaté kruhy do uší?“

Měl pan Zómás toho roku několik nepříjemností stran koupi kradených věcí, proto nedůvěřivě řekl: „Nu, strýčku, koupil bych, jako že je Bůh nade mnou, koupil, ale, strýčku, úřady by třebas namítaly, bůhví že by namítaly. Dnes je těžko kupovat věci, když člověk neví, odkud jsou, jak jsi jich nabyl. Nu, strýčku, ukažte...“

Pan Hó zul si boty a vyklepal z nich zlaté kruhy. „Jsou, pane Zómási, nebožky mé ženy Duscy, cikánky, Bůh ji navštíviti ráčil medvědem. A černý medvěd, jak račte vědět, si nevybírá. Hnědý byliny, zvěř požírá, ale černý, co mu přijde do cesty. Vás by sežral také, nadtož slabou ženu, tvora bídného. A černý medvěd sežral mou Duscu jaksepatří i s ušima. Ale milostivý Bůh přivedl mi onoho medvěda do cesty, aby mně navrátil nebožčino zlato. Medvědí kýty vyudím a zlato prodávám...

Pan Zómás poškrábal se na nose. Připadalo mu to tak nějak zvláštní. Ostatně Sikulové jsou všeho schopni.

„Nu, strýčku,“ řekl potěžkávaje a prohlížeje si kruhy, „těžko se rozhodnout, těžko koupit. Úřad řekne: ‚Pročs kupoval? Věřil jsem,‘ řekneš, ‚co prodávající povídal. Ale úřad, strýčku, pokrčí rameny, dá ti džbán vody, bochníček chleba na den, dá ti zamřížovanou světničku a ty se díváš z vězení a přemýšlíš, jak jsi výhodně koupil. Tak trestá Bůh lehkověrného. Vidíte, strýčku, nevím ani, jak se jmenujete...“

„Říkají mně pan Hó, pane Zómási.“

Pan Zómás škrábal se ještě více na nose. Znal to jméno z pověsti o starém Hóovi a jeho předcích a vzpomněl si, co říkával kdysi mladý Hó: „Až mně bude nejhůř, uříznu své Dusce obě uši“. Přehazuje zlaté kruhy z ruky do ruky, dostával pocit, že drží v rukách uřezané uši. Ti sikulští barbaři z vrchů a lesů jsou schopni zabít ženu... Byl jste, strýčku, se svou ženou spokojen?“

„Nebyl, pane Zómási, je sice už na pravdě boží, ale řeknu to upřímně, ta ničemnice se opíjela.“

Panu Zómási to úplně dostačilo. Pozval dál do vedlejší jizby pana Hóa, vybídl ho, aby se posadil, nalil mu sklenku vína a odešel dle svého vyjádření zvážit zlaté kruhy.

„Proč mne zamyká?“ divil se pan Hó a s odevzdaností vypíjí sklenku vína. Sedí tak čtvrt hodiny a tu čeká ho nové překvapení.

Přichází pan Zómás, odmyká a za panem Zómásem stojí dva četníci. Pan Zómás pouští četníky napřed.

„Půjdeš s námi,“ praví četníci a dávají mu, udivenému, železa.

„Pročpak?“ táže se pan Hó.

„Jaký jste to lotr, strýčku,“ vzdychá pan Zómás, „ženu zabijete, uši uřežete, kruhy prodáváte a nakonec ptáte se, proč vás vedou k soudu.“

Pan Hó dal se do smíchu. Je to záviděníhodná vlastnost všech Sikulů, že proti lidské mizérii staví svůj úsměv.

A po celé cestě k soudu usmíval se pan Hó vesele na četníky, na lidi kolem něho, na svá želízka a na celou Nagy Banyu. A jeho úsměv nezmizel, když ocitl se v cele se třemi pryčnami s vyhlídkou na hory sikulské.

Ach, tam někde daleko leží za lesy jeho krásná samota Magarád... V tom se zachmuřil... Vzpomněl si, že pravděpodobně dají se do kýt onoho medvěda v jeho sklepu červi. A on přece by rád okusil z něho maso, které je prý znamenité, když medvěd pozřel člověka... To byly myšlenky sikulského vdovce...

 V

S nynějším národnostním rumunským poslancem dr. Vlado seznámil jsem se ve Verespataku. Byl to důvěrný přítel známého tolstojisty slovenského dr. Dušana Makovického, znal slovensky.

Cestoval právě po Sedmihradech, aby studoval v celé zemi hospodářské poměry, bídný stav tamějšího rolnictva maďarského, rumunského a sikulského a dobrý stav hospodářství usedlých Sasíků. Věc ta byla úřadům nepříjemná, neboť články dr. Vlado, uveřejněné v rumunské Tribune, poukazovaly na celý ten vyděračský systém maďarského liberalismu a na způsob hospodářské sebeochrany sedmihradských Sasíků, kteří vymanili se z područí těch různých liberálních velkostatkářů a židovských pachtýřů, zatímco rumunští a sikulští sedláci žijí ve svých rozbitých chatrčích v úplné nevoli vlasteneckých Maďarů.

„Libo-li vám,“ řekl dr. Vlado, „pocestujte se mnou. Ukáži vám tu zem, o které říkají faráři, že je pánembohem požehnána všemi dary. To ovšem zástupcům božím nevadí, že prodávají kořalku a mají pronajaty své kořalny mezi Rumuny a Sikuly. Máte kraje, kde mezi Rumuny řekne pravoslavný pop: ‚Zítra budu číst za tebe modlitbu, za to mně obděláš pole a zavážeš se, že do konce roku jinde nebudeš odbírat kořalku než u mne.‘ A dělí se o sedláčka žid, velkostatkář, kněz a úřady. A přitom vtlouká se jim do hlavy, že Uhry jsou tou nejkrásnější a nejsvobodnější zemí, že se nikde nemají občané tak dobře jako v Uhrách. Ostatně to znáte ze Slovenska. Ať Slovák či Rumun, stejně musí věřit, že bůh chrání Maďary a že on sám je Maďar a když ne, tak ho polechtá četnický bajonet někde v zádech a odsoudí ho pro velezradu v soudní síni, kde pod Košutovým obrazem visí heslo maďarského národa: ‚Eljen a szabadság!‘“

„Ať žije svoboda!“

Tak jsme tedy odcestovali společně z Verespataku do severovýchodních krajin Sedmihrad.

Viděli jsme vinice s tmavomodrými révami, kukuřicová pole a zahrady s broskvemi. To byl pěkný rám na mizerný obraz bídy. Viděli jsme chatrče Rumunů dva metry vysoké a tři metry dlouhé. Místo dveří otvor, místo komínu otvor. A všude bylo cítit kukuřicovou kaši, jediné jídlo lidí pracujících na cizím, poněvadž jejich pole, vinice a zahrady jim páni dávno vzali.

Tak jsme přišli do Nagy Banyi a ubytovali se v hotelu U černého kamene. Za hodinu po zapsání svých jmen přišli dva četníci a vybídli nás, abychom šli s nimi na stoliční úřad.

A tu ponejprv ve svém životě viděl jsem služného nagyibanyiského pana Debereyho. Tento pán pronesl roztomilou větu, že dobře ví, proč se potlouká dr. Vlado po Sedmihradech. Chce prodat Sedmihrady Rusům. Toto oslovství řekl tak přesvědčivým hlasem, že dr. Vlado se ho skromně ptal, zdali chodil do školy.

Pan slúžný Deberey obrátil se ke mně. Ne! Čechům on nevěří. Češi nemají dost své agitace na Slovensku, přenášejí ji i do Sedmihrad. A on dobře ví, proč chodím v tomto kraji. Češi chtějí prodat Sedmihrady Rusům. Pan Deberey kýchl.

„Pozdrav pánbůh,“ myslím si, „tak je to přece pravda.“

Pan Deberey utřel si nos vážně a dlouze. Pak se podíval do svého šátku... Patrně tento dobrý muž soudil jako augurové dle zvláštních znamení. Obsah jeho nosu byl nám nepříznivý.

„Pánové,“ řekl, „věc se musí vysvětlit, proč zde jste , co zde chcete, a proto...“ kýchl a podíval se poznovu do svého šátku.

Byli jsme ztraceni.

„A proto,“ řekl cituplně, „jsem nucen, ačkoliv uvěříte mně, jak doufám, nerad, velice nerad, na nějaký čas vás, abych tak řekl, oddělit od vašich známých za hranicemi!“

Za čtvrt hodiny po této zajímavé rozmluvě seděli jsme na pryčnách v soudní budově nagybanyiské v jedné cele s panem Hó, obžalovaným ze zločinu vraždy úkladné...

A tak jsem viděl tohoto slavného muže a dodnes slyším jeho první slova k nám: „Koho jste ráčili zabít, velkomožní pánové...?“

A večer toho dne, kdy měsíc obléval hory sikulské, seděli jsme na pryčnách a poslouchali vypravování pana Hóa o medvědovi a jeho Dusce.

Několik opilých Sikulů zpívalo v blízkých lesích a pan Hó dušoval se, že své Dusce uši neuřízl.

To byla sikulská idyla a ta trvala osm dní, než nás pustili.

„Velkomožní pánové,“ volal za námi pan Hó, „navštivte Magarád a obraťte kýty medvědí ve sklepě...

To jsme mu nesplnili...

   


 

Pan Hykyš

Pan Hykyš nebyl velký chytrák, ale tolik byl přece rozumný, že to na sobě pozoroval a proto ve společnosti mnoho nemluvil, což vypadalo tak, že je velice rozvážlivý a rozšafný muž.

Pan Hykyš často slyšel o sobě tuto chválu a během času stal se z něho skutečně rozšafný člověk a také se na to oženil.

Dva dny po svatbě doručil mu správce domů bytový seznam. Zprvu činilo mu to velkou radost, poněvadž byl oficielně uznán za přednostu domácnosti, pak uslyšev, že do čtrnácti dnů musí to vyplnit, zvážněl.

„Proč je na to tak dlouhá doba?“ otázal se a dostal za odpověď, že proto, aby si každý to, co má vyplnit, řádně rozmyslel.

To se ho velice nemile dotklo. Odnesl arch do pokoje a posadiv se před něj počal uvažovat, že s tím archem je to patrně ošemetná věc.

Pan Hykyš byl velice řádný člověk a všechny úřední přípisy považoval za posvátné, neboť vše, co bylo ve spojení s úřady, to ctil a toho si vážil. Chápal nyní, že vyplnění bytového seznamu jest velice důležitý krok do života a že nesmí se jen ledabyle odbýt, nýbrž že třeba vzít rozum do hrsti a usilovně přemýšlet, jak by co nejpečlivěji byl arch vyplněn, aby na úřadě nemohli říci: „Ten pan Hykyš to nějak odbyl, to je šlendrián.“

Už neměl ani radost, že je přednostou domácnosti, jeho celou duši vyplnil seznam bytový.

S posvátnou úctou zanesl arch do psacího stolu, rozhodnuv se, že zítra prohlédne důkladně arch a vyplní, co jeho síly stačí. K takové věci musí se člověk náležitě připravit. Hlavně svědomitý musí být. Svědomitost, to jest ta ctnost nejkrásnější, která jest právě vrozena takovým lidem, jakým je pan Hykyš, který celý den se připravoval, jak arch vyplní.

Předně koupil krabici per, pak dvě násadky, patrně kdyby se jedna zlámala. Dal si vyklepat všechny šaty, vyžehlit kalhoty a počal hledat štěnice. Že hledal štěnice, to byl takový logický neúprosný závěr z jeho přemýšlení. Kdyby tak, což ovšem ani není možné, nevyplnil seznamový arch do 14 dnů, jistě že by na něm pan správce domu seděl jako štěnice.

I jal se je hledat, ale ustal od námahy, když shledal, že jeho duševní schopnosti nestačí, aby současně při hledání štěnic také myslel na onen arch. Pan Hykyš se domníval, že musí naň myslet po celý den a jeho žena viděla ho, jak chodí, chodí, hlavu si drží a myslí. Pak odejde k psacímu stolu, vytáhne odtamtud onen seznam bytový a čte:

Povinnost vyplniti tento vzorec ve sloupcích 2 až 9 zakládá se na § 200 zákona ze dne 25. října 1896, z. ř. č. 220, jestliže by někdo odepřel tuto povinnost vyplniti, nebo ji nesprávně vykonal, mohou dle § 247 uloženy býti peněžité pokuty až do 400 K.

Pan Hykyš si to přečte a chodí zas po pokoji a mumlá: „Všechno řádně vyplním, všechno řádně vyplním.“

Ale zčistajasna míjí mu klid, ten jeho rozvážlivý, rozšafný klid a pan Hykyš uhodil pěstí do stolu a vykřikl: „Těch čtyři sta korun ode mne nedostanou.“

Jeho žena vidí, jak se její manžel třese a chvěje. Těší ho starostlivě, ale on ji rozbouřen odstrčí a volá: „Dej mně svatý pokoj, teď se jedná o čtyři sta korun.“

S hrůzou zamyká poznovu nebezpečný tiskopis berního úřadu, seznam bytový, do stolu a cítí potřebu jit ven na vzduch, aby se osvěžil. Ale jaké je to osvěžení, když všude vidí samé domy a každý ten dům připomíná mu nějaký seznam bytový s celou kombinovanou příšernou řadou rubrik.

V restauraci, kam občas večer zašel mezi společnost starších, rozšafných pánů, seděl chvíli jako bez duše a poslouchal mírnou kritiku nějakého veřejného nepořádku v cizině.

Vmísil se do toho: „Ano, zde ti dají alternativu, vyplníš, nebo nevyplníš. Pakli ne, nebo máš-li něco nesprávného, dostaneš čtyři sta korun pokuty.“

Rozšafní páni, aniž by věděli, oč jde, kývali hlavou. Panu Hykyšovi se líbilo velice to slovo alternativa, neboť si cenil cizích slov a proto, vyjda z restaurace, po cestě k domovu si opakoval, maje svěšenou hlavu: „Ano, to je alternativa, a jaká alternativa.“

Noc měl velice neklidnou. Zdálo se mu o seznamu bytovém, který měl vyplnit ihned. Stáli nad ním dva dragouni s vytasenými šavlemi a pak tam byl také pro všechny případy kněz se svátostmi umírajících. A když si přichystal pero a chtěl již počít arch vyplňovat, tu mu vždy ujel pod pérem a byl opět prázdný. Ti dragouni řvali a umíráček zvonil pod psacím stolem.

Probudil se celý vyjevený a již neusnul.

Právě tak vyjevený snad jako té noci přišel ke mně návštěvou, abych mu poradil, co má v té věci dělat. Bylo to právě třetí den, kdy mu správce domu doručil onen arch. Přišel velice vyděšený a smutný.

„Třetí den již na ten seznám se dívám a ne a ne přijít na okamžik, abych se odvážil to napsat a vyplnit. Sednu si k tomu seznamu bytovému, ruce se mně třesou, vidím samé 400, 400, vjede do mne najednou úzkost a den ode dne je to horší a já se z toho nevymotám. Tam stojí kupříkladu v těch pokynech, jak vyplniti jednotlivé rubriky, udat počet nezletilých dítek, nejméně kupříkladu čtyři. Já jsem nedávno ženat, dítka nemám, jak mohu napsat čtyři děti. Dále tam stojí, že mám napsat i snachu. Kde ji seberu, kristepane.

Pan Hykyš vypadal utrápeně, ale mně ho nebylo pranic líto. Byl to starý lichvář a má známost s ním datovala se také od takového jednoho obchodního styku. Proč přišel právě ke mně si stěžovat, dodnes nevím.

„Saprment,“ řekl jsem, „podívejte se, že čím dále to oddalujete, tím se uvrhujete do většího nebezpečí. Zbývá vám ještě jedenáct dní a nevím, jestli si za tak krátkou dobu všechno důkladně rozvážíte, co máte napsat. Vy si, milý pane, hrajete s ohněm.“

Kýval hlavou velice smutně.

Pokračoval jsem: „Vaše údaje musí být pravdivé, ale kdo vám kupříkladu uvěří, že se skutečně jmenujete Hykyš. Napíšete to správně do rubriky »Jméno« veškerých obyvatelů bytu svrchu naznačeného, ale na úřadě tomu nemusí věřit. Až dostanou váš seznam bytový, třebas se to jméno stane jim nápadné a vy budete mít ostudu. Nikdo vám nakonec neuvěří, že jste Hykyš, budou vás vláčet k výslechům a to je hanba, veliká hanba, pane Hykyši. A což jestli kupříkladu vy sám se mýlíte a nejmenujete se Hykyš, třebas váš otec anebo děd se jmenoval jinak a oni vám to zapřeli a ani na smrtelné posteli vám nesvěřili tajemství, jak se vlastně jmenujete, co bude pak. Jaká nová ostuda. A budou pátrat a řekněme, že vypátrají, že se jmenujete Fiala.“

„Ježíšmarjá,“ vzdychl pan Hykyš. „Co teď?“

„Co teď? Měl jste tedy vyplnit vlastně jméno obyvatele jménem Fiala a Hykyše napsat jako spolubydlícího. A potom, kdo vám uvěří, že nemáte v bytě vnuky, rodiče, tchána, tchýni, zetě a snachu a strýce, tety, synovce, neteře. Uděláte nejlépe, když to všechno oběháte a všude ať se ti dotyční příbuzní podepíší, že u vás nebydlí, jinak jste ztracen. Proslýchá se, že kromě čtyř set korun pokuty každého vypoví ještě z Prahy. A ještě na jedno vás upozorňuji, a to je nejdůležitější. Nezapomeňte udat na minutu přesně hodinu svého narození.“

Poděkoval mně co nejsrdečněji a viděl jsem, když jsem za ním vyhlédl oknem, jak se potácí po ulici.

Pak jsem ho potkal na ulici za čtrnáct dní. Tvářil se spokojeně. „Už to mám s krku,“ volal hlasitě mně vstříc, „dal jsem si svůj seznam bytový vyplnit dvěma advokáty.“

  


 

Pan Kalous detektivem

 

Pan Kalous, finanční kontrolor, přišel do pense. Napřed se mu líbilo, že nemusí nic dělat a když ho to mrzelo sedět doma, počal chodit po ulici a díval se, jak kočí mlátí koně, jak se vozkové nechtějí vyhnout elektrice, jak lidé skáčí v sebevražedném úmyslu s mostu do řeky.

Pan Kalous nesměl při ničem scházet. Byl při tom, když jeden Moravan skočil s rozhledny na Petříně ze zlosti, že Čechy mají tak krásné město. Byl při tom, když řeznický pomocník Turek zapíchl svou milenku před Platýzem. Zúčastnil se honby na zloděje Jandu v Platnéřské ulici. On to byl, který, když jeden stavitel z Vinohrad se náhle na Příkopě svalil a zemřel, se ptal neúnavně mrtvého v průjezdě, jak se jmenuje, aby se to mohlo oznámit rodině. Měl, jak se říká, štěstí, ale i to ho přestalo těšit, zejména když z toho stálého běhání, aby byl při všem, dostal revma.

Stal se mrzutým a zůstával zase pěkně doma a hezky si četl detektivní novely.

Někdy se dopálil, když tak přemýšlel o obsahu těchto napínavých děl, že žijeme v tak malých poměrech, že nejsou u nás vůbec možní detektivové velkých světových jmen jako Nick Carter, Holmes, Kuřátko newyorské a podobně.

Jak by se krásně dala takovým vynikajícím mužem doplnit kulturní historie našeho národa!

Máme, pravda, básníky, máme malíře, spisovatele, sochaře, hudební skladatele jmen slavných a vynikajících. Jen detektivů nemáme! A kteří jsou, nestojí za nic. Z deseti vrahů najdou u nás 0,05% pachatelů a to ještě jen náhodou.

Dokonce se jednou stalo, že vrah, namazaný pod obraz, se přišel udat na strážnici. Tam ho, když žvanil, nechali přespat na pryčně a ráno ho vyhodili, aby je neobtěžoval. Nemohli mu uvěřit a měli k tomu své příčiny, poněvadž bylo zjištěno a v novinách stálo, že vraždu spáchalo neoholené individuum a tenhle byl pečlivě oholený.

Čím více o tom pan Kalous přemýšlel, tím silnějšího nabýval přesvědčení, že osudem jest k tomu povolán, aby vyplnil mezeru v české kulturní historii. Má přece takové štěstí. Pamatuje se dobře, jak jednou jako kontrolor finanční stráže chytil na pruských hranicích u Náchoda babu s dvaceti balíky tabáku pod sukněmi. Když ji prohlížel, cukala sebou jako nevinná panenka.

Anebo když slyšel, že prý finančníci místo pochůzky hrajou u „Taflerů“ za městem karty a pijí pivo. Hned tam šel a odkryl to. Hráli doopravdy mariáš a doopravdy pili pivo.

Domovnice předevčírem ztratila pětník. Za nynější všeobecné finanční tísně se o tom mluvilo po celém domě.

A kdo ho našel? Pan Kalous! A kde? Pod rohožkou u svých dveří! Toto všecko ho utvrzovalo v tom, že snad již sama příroda ho určila, aby se stal detektivem slavného světového jména. Když se podíval do zrcadla, tu viděl, že má dlouhý nos a jeho uši se podobaly dvěma lopatkám. Slyšel výborně. Kolikrát číhal u sousedních dveří a naslouchal, jak se hádá učitel s učitelkou, vedle pak bydlel jeden malíř. Tam se bylo možno dívat klíčovou dírkou. Viděl všechny modelky a když pak zachycoval svými akustickými lopatkami hovory uvnitř, odcházel po špičkách do svého pokoje, bruče pro sebe: „Tušil jsem to, že malíři také pořád nemalujou!“

A jednoho dne ráno vstal, oholil se a řekl pro sebe: „Dnes do toho praštím!“

U papírníka si koupil zápisník a noviny a zcela přátelsky se otázal: „Nemáte snad nějaké včerejší konfiskované České Slovo?“

„Nemáme, prosím.“

„Nu dobře,“ řekl pan Kalous a vyjda ven, zapsal si do zápisníku: „Papírník Marek zapírá. Pozor na něho!“

Prohlédl si noviny a četl v nich o velké včerejší krádeži v jednom klenotnickém krámě. S uspokojením četl dále, že pachatelé nejsou dosud dopadeni.

„Tak je chytnu já,“ řekl k sobě a postavil se k nejbližšímu klenotnickému krámu. Prohlížel si se zdánlivým zájmem prsteny, náramky, brože a jehlice za výkladní skříní a takto kombinoval: „Včera se ti lupiči namlsali a dnes si budou prohlížet jiné klenotnické krámy, aby věděli, co by se kde dalo vyloupit.“

„Není pochyby,“ dovozoval dále, „že se také postaví sem a budou to odhadovat.“ Popošel kousek a zase se vrátil.

U výkladní skříně stál muž v omšelých šatech a prohlížel si prsteny. Panu Kalousovi se zdálo, že se nějak bázlivě po něm po očku dívá. Ano, už ho viděl toho chlapíka před chvílí stát na protějším chodníku.

„Musím ho povzbudit, to je podezřelé,“ pomyslil si pan Kalous, „snad se vyjádří.“

Postavil se tedy k němu, díval se na briliantovou brož a řekl: „Tak se to tady válí.“

„A je to jen za takovou slabou skleněnou stěnou,“ řeklo podezřelé ošumělé individuum.

„Aha, už se chytáš,“ pomyslil si radostně pan Kalous a proto řekl: „Dalo by se to lehce vymáčknout.“

„Když to každý nedovede, leda odemknout zámek,“ pravil podezřelý muž.

„Tenhle zámek by nedal moc práce,“ řekl pan Kalous svádějícím tónem, při čemž položil ruku na zámek, jako by ho chtěl zkoušet a zatahal za něj.

Vtom těžká ruka popadla ho za rameno a ke svému úžasu shledal, že podezřelé individuum má kabát rozepnutý a tam na podšívce se blýskal orlíček a současně slyšel: „Ve jménu zákona vás zatýkám.“

„A já vás taky,“ zaječel úzkostlivě pan Kalous a pak ztratil vědomí.

Odvezli ho košatinkou na policejní ředitelství. Dnes je u Šimsy v Krči v sanatoriu. Je už takřka uzdraven a přišel na to, že bude psát anonymní dopisy. O tom až příště.

    


 

Pán, který bydlí naproti

Pán, který bydli naproti, slavil předevčírem jubileum své dvacetileté činnosti. Lidé, kteří slaví jubileum, dobře vystihují ve většině případech vážnost toho dne a tváří se neobyčejně povzneseně. Znal jsem jednoho trestance, který slavil jubileum prvního svého zavření, znal jsem jednoho soudního radu, který slavil jubileum významného dne, kdy dal zavřít ponejprv nějakého provinilce, znal jsem mnoho lidí, kteří slavili mnohá jubilea, ale žádný z nich netvářil se tak dojemně jako pán, který bydlí naproti. Konečně po delším zkoumání, proč se ten pán tváří při svém jubileu tak neobyčejně důstojně, došel jsem k závěru, že má právo, velké a obrovské, aby se tak choval. Ba šel jsem dokonce tak daleko, že já sám v ten den, jako soused onoho ctihodného muže, tvářil jsem se důstojně a vážně, jako bych já sám byl jubilantem. Vystihl jsem, že ten pán má proč se tak chovat, neboť jest si možno představit krásnějšího jubilea nad to, když člověk si řekne: Dnes jest tomu dvacet let, co jsem dopsal a vydal svou první čítanku pro děti? . . . Mou zásadou je, že rád gratuluji, což provádím důsledně, stejně jako projevuji soustrast, jest něco lepšího nad to než jít k příbuzným jakéhokoliv čerstvého nebožtíka, a tam těm uplakaným pozůstalým potvrzovat, co oni vidí a nad čím naříkají, že totiž jim umřel nebo umřela či umřelo? jest něco lepšího než dozvědít se, že tam a tam slaví v rodině nějaká služka jubileum dvacetiletých věrných služeb, a jít se podívat, jak jí na radnici odevzdávají zlatou desetikorunu a diplom, který je stál pět korun, a dívat se, jak ta šlechetná věrná duše pláče a skytá pohnutím, a v tom nejvyšším rozruchu její radosti přistoupit k ní, neznámý a cizí, a strhnout jí ruce a zašeptat: „Dovoluji si gratulovat k vaší věrnosti“? Jsa tedy důsledným v té věci, zašel jsem k sousedovi jubilantovi, abych mu gratuloval a podrobil ho zároveň interviewu, předpokládaje úplně správně, že bude pln ochoty odpovídat na mé otázky, neboť interview je slovo, které otvírá ústa všem, od obyčejného trpaslíka, který vystupuje v panoptikách, až po nějakou primadonu, kterou by podrobil rozmluvě Miloš Čtrnáctý z Politiky.

Šel jsem tedy k němu, uvítal mne a vybídl, abych se posadil; zůstal jsem ovšem stát, neboť gratulovat vsedě jest neslušným, už z toho důvodu, že u Bačkovského vyšla knížka Milý společník, kde za statí „Pocení nohou a jak tomu lze odpomoci“ jest stať „Gratulování“, kde stojí: „Negratuluj vchodě, vsedě, vleže. Postav se před toho, komu gratuluješ, zpříma, pokud možná láskyplně“, atd. Vážím si pana Bačkovského už řadu let, zejména od té doby, co četl jsem v kalendáři Malého čtenáře od něho výbornou anekdotu, jak dva studenti šli na Říp a jeden se už nevrátil. „Proč?“ táže se uděšeně pan Bačkovský a sám si vtipně odpovídá: „Proto, poněvadž sestoupil druhou stranou z Řípu.“ Vážím si ho ještě víc od té doby, kdy vydávat začal Svátkovy dějepisné romány s pověstným katem v čele, a proto chovám se přesně dle knih vydaných jeho nakladatelstvím.

Gratuloval jsem vstoje. Jubilant stiskl mně ruku, zavedl do salónku, vybídl, abych se posadil, a pravil: „Ano! Dvacet let jest dlouhá doba.“ „Ovšem, velectěný pane zemský školní rado!“ „Dlouhá doba, milý příteli, ale utekla jako voda.“ „Ovšem, jako voda, velectěný pane zemský školní rado.“ „Zcela správně, milý příteli. Zdá se mi to být, jako kdyby to bylo včera, když jsem vydal svou první čítanku pro děti, pro žáky malinké škol národních obecných. Mám to vědomí, že nežil jsem nadarmo.“ „Račte ještě dobře vypadat,“ ozval jsem se duchaplně. „Už, milý příteli, není to, co dřív. Už mně schází ta duševní síla, abych vytvořil pro mládež díla podobná, jako byla ta první čítanka. Jaké to byly články! Jaký oheň v nich, vemte si tento: »Nemohl se učiti Emil Novákův, přišel jednou do školy bez slabikáře. Učitel se ho ptal: ,Nováku, kde máš slabikář?’ Emil odpověděl: ,Doma‘. ,A proč?’ ‚Maminka mi dala do brašny veliký krajíc chleba. Slabikář se tam nevešel, tak jsem ho nechal doma.’« To je přece pro děti, aby věděly, kam vede špatná výchova. Dejte jim volnou školu, tak z nich budou raubíři a budou nosit samé krajíce v brašnách místo slabikářů. Na dítě se musí již v útlém jeho věku, milý příteli, působit, aby byl z něho později řádný člověk a křesťan. Napsal jsem za tím účelem do té čítanky tento dobrý článek: »Pozdravuj! Chlapci šli ze školy domů. Na silnici potkali starce. Opíral se o hůl a šel těžce. Žáci ho uctivě pozdravili a smekli čepice. Jen Vladík nesmekl a nepozdravil. Stařec žákům poděkoval. Sotva chlapci poodešli, zafoukal prudce vítr. Vladíkovi shodil čepici a zanesl ji do kaluže v příkopě. Spolužáci se mu smáli, ale pomohli mu čepici z kaluže vytáhnouti. Tak naučil vítr Vladíka smekati.«“ Zemský školní rada a spisovatel čítanek pro děti se zasmušil. „Teď si vzpomínám na socialistickou výchovu. Když děti tenhle článek četly, tak se hlásil jeden kluk, jehož táta byl socialista. A ten kluk se ptal: ,Proč si ten Vladík nedal klobouk na šňůru, když byl vítr a nechtěl toho starce pozdravovat?’

Povinností každého spisovatele čítanek je, milý příteli, vésti děti k poznání dobra. Proto jsem napsal pro ně toto: »Jak vrabec ošidil chlapce. Zlý chlapec lezl na strom, kde vrabci měli hnízdo. Vrabec ho uviděl a pokřikoval na něho. Výš, výš! A chlapec lezl pořád výše. Najednou se pod ním zlomila větev, chlapec spadl a zlámal si nohu. Teď se mu vrabčík vysmíval: Cítíš, cítíš!« - Věříte, že děti, když si tohle přečtou, nelezou na stromy? A potom, co říkáte tomu, že tímhle článkem, který vám řeknu, vzbudil jsem u dětí lásku ke zvířatům? Má název Gustav a Micka. »Jeden chlapeček jmenoval se Gustav. Jednou byl v zahrádce. U dveří seděla kočička a ta se jmenovala Micka a byla velmi roztomilá. Gusta volal na ni: ,Micko, pojď sem, Micko!’ Micka přišla ke Gustavovi a hrála si s ním. Měli se brzo rádi. Ale Gustav byl najednou zlý. Sáhl špatně na Micku. Tu se Micka rozhněvala a škrábla Gustu. Už se neměli rádi. Micka utekla a Gustav zůstal samoten a dal se často o samotě do pláče.«“

Zemský školní rada upřel na mne tázavě zrak, co jako tomu řeknu. Přirozeně člověk pochválí takové dobré věci. Pravil jsem, že jsou skvostné a že děti asi leží celý den v takové čítance. „Dělal jsem, co jsem mohl, milý mladý příteli. Vychovával jsem. Hleďte! Vštěpoval jsem soucit k chudině ve článku Chudobný chlapec. »Váša dostal od tety pětník. Zašel do krámu k pekaři a koupil si koláč. Pak šel domů. Na cestě potkal chudobného chlapce. Chlapec třásl se zimou. Vášovi bylo hocha líto, a když přišel domů, snědl koláč a zaplakal nad chudobným chlapcem.« - A což článek Mladí ležáci, staří žebráci ...“

Vstal jsem: „Děkuji vám, velectěný pane zemský školní rado, že seznámil jste mne u příležitosti vašeho jubilea s tak výbornými pedagogickými články. Jsou neocenitelné.“

Poroučel jsem se. Jubilant doprovodil mne až ku dveřím, tam mně důstojně stiskl ruku a řekl: „Nyní píši mluvnici českou pro obecné školy. Co říkáte těmto výborným větám, které v ní budou: Můj bratr má černé oči a velké brvy. Kdo jde pomalu, ten se nezapotí. V lese bývá za noci tma, ale hajný v lese i v noci vidí ...“ - Sláva pedagogům, třikrát sláva!

*

V neděli tomu bylo 132 let, co u Libně rozprášili vzbouřené sedláky, kteří táhli na Prahu. Až do Staré Boleslavi věšeli pak zajaté sedláky vojáci na stromy. Ubozí sedláčkové, škoda, že nebyli v době elektřiny, s jakou radostí by uvítali slova jednoho řečníka, který pokusil se vyvrátiti naše zásady na jedné schůzi v Libni. Ten pán totiž řekl: „Kdyby vy jste se, anarchisté, domohli za čtyři sta let takové svobody, jakou máme my u nás na Křižíkově elektrické tramvaji, pak si budete moci gratulovat!“ A tak nám nic jiného nezbývá než pořídit si dle všeho nějakou elektrickou tramvaj.

Blažený český lid! Má ve svém středu muže, kteří slaví jubileum sepsání duchaplných čítanek pro děti, má ve svém středu lidi, jichž ideálem jsou poměry na Křižíkově tramvaji v Libni -Vysočanech. A tak ke vší blaženosti nám nezbývá nic jiného než si uvědomit, že za pár dní můžeme se přihlásit u pana arcibiskupa, aby nám umyl nohy a dal korunu. Zítra už je Zelený čtvrtek. Člověk by plakal radostí.

   


 

Pan Mařínek má strach před mobilizací

 

Někdo panu Mařínkovi, obchodníkovi, namluvil, že vypadá tak pěkně a tlustě za nynější mezinárodní přeháňky, že rozhodně, kdyby k něčemu došlo, třebas byl jaktěživ o vojnu nezavadil, půjde do první linie a že s ním budou ucpávat rozstřílené okopy a jiný jeho dobrý přítel zas mu povídal, že ho pošlou na hranice jako „Kanonenfutter“.

Pan Mařínek dřív nerad čítal noviny. Říkal o nich, že je to svinstvo. Od té doby však, co mu to řekli, nikdo snad neskoupil každý den tolik novin jako on. S těmi novinami zalezl do postele a úzkostlivě prohlížel jednu stránku za druhou, zdali už to nevypukne.

Poněvadž tam nic nebylo, stal se podezřívavým a říkal si: „Inu ovšem, oni to tam nesmějí dát.“

Kdykoliv se podíval na sebe do zrcadla, jal se žalostně smrkat. Takový je tlustý, to s ním budou hezky ucpávat rozstřílené okopy. Pak se podíval na svoje břicho a řekl ku své hospodyni: „Paní Katy, do mne se těch koulí vejde! Tak jsem myslel, že k stáří budu hezky sedět doma a zatím bude ze mne řešeto.“

Pak zas říkal, že s ním budou něco ucpávat a tu paní Katy chodila po sousedkách a mluvila a něm, že blázní.

To o něm myslel i v jeho obchodě celý personál.

Pan Mařínek přijde celý bledý do svého obchodu, chodí mezi pulty a říká: „Ano, milé lidičky, ztratíte živitele. Půjdu na hranice. Chtěl jsem jít letos na šibřinky rukavičkářů a zatím půjdu do hlíny.“ A již se zase obrací na nejstaršího příručího: „Pane Ferdinande, co myslíte, odvedou mne nebo neodvedou?“

Pan Ferdinand mlčí, neboť neví, co má říci na tak podivnou otázku. Dědkovi je pětapadesát roků.

Pan Mařínek počne křičet: „Mne nespletete, darebáci! Vy to přede mnou tajíte! On vám však spadne hřebínek, až mnou budou ucpávat šrapnely rozstřílené okopy. Oni mne tam vecpou do té díry, já to, holomci, nepřežiju a vy budete bez chleba.“

Pan Mařínek prodává také bavlněné ucpávky do oken na zimu. Jde ke škatulím, počne vyhazovat balíky těch ucpávek z velké škatule, sedne si do ní a křičí: „Sem patřím, ne jinam, to je moje místo! Já jsem ta ucpávka, holoto! Ale každej metr je drahej, já jsem dobře živenej, já nic špatného nejím!“

Tohle vše svěří personál paní Katy. Ta jak to uslyší, jde k lékaři vedle v ulici a lékař povídá: „To časem přejde. Dejte mu led na hlavu. Podobných případů je teď mnoho.“

Tak když pan Mařínek zas počal žalostně smrkat před svou hospodyní a říkat: „Má zlatá paní, podívejte se na mne! Vydržím to lézt po skalách? Vždyť já spadnu, já určitě spadnu, zrovna na bodáky nepřítele! Že do mne hezky pojede bajonet?“ tu mu tato řekla: „Nemám dojít pro led, milostpane?“

Pan Mařínek se tázavě podíval na svou hospodyni, zaklepal jí na čelo a řekl: „Taky jste se zbláznila z té mobilizace?“

Jednoho dne, když se zas podíval na sebe do zrcadla, vykřikl: „Já se nedám!“ a rychle odešel z domova. V jednom závodě se starožitnostmi koupil starou ručnici jehlovku s bodákem a šel s tím domů.

Doma rozpíchal bajonetem všechny dveře. Hospodyně se zamkla v kuchyni a modlila se Otčenáš a Zdrávas jeden za druhým.

Den za dnem se pro pana Mařínka stával zajímavějším. Dříve takřka úplný abstinent, jaký byl, stával se pomalu, ale jistě alkoholikem. Chodil do hospody a naslouchal tam, co se povídá. Také se dával do hovoru a to nešťastným způsobem a se střídavým štěstím. Jeden den ho považovali za detektiva a mysleli, že z nich láká rozumy, jindy se opět stalo, že ho sebral detektiv, poněvadž v něm viděl nebezpečného člověka.

Výslechem na policii však bylo zjištěno, že pan Mařínek jest kromobyčejný pitomec a tak ho pustili. „Dejte si příště pozor na hubu,“ řekl mu komisař a vystrčil ho ze dveří.

Od té doby choval pan Mařínek pevné přesvědčení, že na policii o tom dobře vědí a že mají strach, aby to dřív nepřišlo na veřejnost.

Druhý den šel kolem policejního ředitelství a viděl, že tam v jednom okně svítí.

„V tamhle okně,“ pomyslil si pan Mařínek, „se dosud nesvítilo, tak už je to hotový, už to píšou.“

A pan Mařínek šel do nejbližší hospody. „Tak už je to hotový,“ hlásil ve dveřích, „zítra to dostanem!“

Sklenice mizela za sklenicí v jeho útrobách a slyšel mluvit o důsledcích toho, o čem přinesl zprávu.

„To se budou stahovat peníze,“ řekl jeden z hostů, načež jiný pravil: „Všechno se bude stahovat! Všechno se musí stahovat!“

Pan Mařínek v tu chvíli měl jich tolik v sobě, že si zapamatoval jen to: „Všechno se musí stahovat.“

To si zapamatoval a ještě to také řekl fiakristovi, který ho vezl domů: „Všechna se musí stahovat, člověče!“

Když se konečně doškrábal do svého bytu, udělal dvě věci křiče: „Všechno se musí stahovat!“

Předně stáhl se své hospodyně peřinu a pak stáhl svého velikého černého angorského kocoura.

Ráno ho odvezli.

   


 

Pan Nelamta

 

Ve společnosti hovořilo se o tom, jak lze si ženy podmaniti a dále, jak vlastně vzniká často věrná láska. Říkalo se vtipně, že ženy jsou zvláštní tvorové a mužové také. Byly luštěny všemožné problémy manželství, probírány nejrůznější názory a poněvadž jsem znal případ pana Nelamty, zmínil jsem se o něm:

Pan Nelamta prožíval nejkrásnější chvíle, když jezdil na trati číslo 6 ze Smíchova do Prahy přes Palackého most. Byl to vždy okamžik velikého vzrušení, když blížil se k první stanici za Palackého mostem, u potravní daně. Pásl se rozrušen na rozpacích lidí, kteří snažili se ukrýti zavazadla pod lavicí vozu, když dozorce potravní daně vskočil do vozu jako tygr a tázal se: „Máte něco k zdanění?“

Pan Nelamta viděl leccos a doposud mlčel. To ho ale trápilo a mučilo. Viděl kolikrát, že dámy zakrývají sukněmi brašnu s potravinami.

Viděl pronésti pod svrchníkem dvě láhve vína. Spatřil často, že dámy měly vycpané tělo pod pláštěnkou a při příchodu dozorce potravní daně tvářily se rozpačitě.

„Ty zmije,“ myslil si pan Nelamta. Byl příliš čestný, nežli aby se na to mohl dívat a jednoho dne dopálen takovým klamáním úřadů zakročil skutečně, jak mu kázal jeho jemnocit pro právo a spravedlnost.

Jel opět šestkou ze Smíchova do Prahy a spatřil ve voze slečnu, která sukní zakrývala brašnu. Úmyslně nechal upadnouti dvouhaléř a podíval se pod lavici. Z brašny smutně visela hlavička kuřete. A ke všemu tato slečna, jež chystala se oklamati úřady, byla slečna Matulová. Historie zcela jednoduchá.

Před měsícem ji pan Nelamta obtěžoval na ulici, vnucuje jí svůj doprovod. Znal ji z kterési zábavy, kdež jí byl představen a dozvěděl se, že ho nazvala starým, bláznivým dědkem. Tenkráte odmítla ho, když ji žádal, aby ji směl doprovoditi. A nyní tato zmije prováží kuře.

„Máte něco k zdanění?“ otázal se dozorce potravní daně, upíraje své pichlavé oči na obecenstvo ve voze. Zrak ten se vám vbodá do duše a vy mimoděk, i když nemáte ničeho k zdanění, cítíte na sobě tíhu nějaké těžké zodpovědnosti, tíhu provinění a mimoděk chcete říci: „Odpusťte, nikoliv, nemám nic k zdanění, dočista nic a proboha vás prosím, nemějte mi to za zlé!“

„Máte něco k zdanění?“ bručel monotónně dozorce, ohmatávaje balíček na klíně kterési dámy, ovšem ve vší počestnosti.

Pan Nelamta pásl se na rozpacích slečny Matulové, když dozorce, ohmatav ještě jednoho pána, přiblížil se k ní klidně, jako když kat kráčí k odsouzenci a chce mu vlídně říci: „Co mám vyříditi vaší vdově?“

Dozorce ji přešel a již chtěl se vrátit, když vtom pan Nelamta se vztyčil a řekl k němu: „Prosím, podívejte se té dámě pod sukně!“

Dozorce tak učinil a odkryl brašnu s kuřetem.

„Konejte svou povinnost,“ řekl dobrácky pan Nelamta a dozorce obrátil se ku slečně Matulové: „Jděte, prosím, se mnou a tu tašku si vezměte s sebou.“

Všecka zapálená studem následovala slečna Matulová dozorce a za ní šel pan Nelamta, volaje: „Půjdu svědčit!“

„Sem do úřadovny, prosím,“ žádal dozorce slečnu Matulovou. Zde s ní byl zaveden protokol u přítomnosti pana Nelamty.

Vymlouvala se pošetile, že nevěděla, platí-li se z kuřete potravní daň.

„My vás naučíme,“ říkal pan Nelamta.

Pak se dala do pláče.

„Jen plač,“ myslil si pan Nelamta, „naříkej, že by se až třebas kámen obměkčil, tady ti to není dočista nic platno. My tě naučíme! Přihlásil se k slovu a řekl, že ono udání učinil jen z plného přesvědčení a že pozoroval již od Anděla na Smíchově, jak tato dáma hleděla ukrýti tašku s kuřetem.

Vyměřena jí pokuta pěti korun, kterou nemohla zaplatit a kterou za ni zaplatil pan Nelamta, prohlásiv, že onu dámu dobře zná. Chtěla odmítnout, ale nebylo jí to nic platno. Pokutu za ni pan Nelamta zaplatil, nedbaje, že úředníci nad tím povážlivě kroutí hlavou.

Pan Nelamta řekl jí potom, že si pro oněch pět korun přijde některý den a odcházel vítězně odtud, přesvědčen, že vykonal jako řádný muž vše, co mu kázala jeho občanská povinnost a na druhé straně i jeho jemný cit pro kavalírství.

Za dva dny si přišel pan Nelamta pro pět korun k slečně Matulové a za tři měsíce se s ní oženil. Já pak jsem přesvědčen, že budou-li míti syna, dá ho pan Nelamta jistě k potravní dani.

Po těch slovech mne vyhodili.

   


Pan Simeon Vašák a jeho patron

Pan Simeon Vašak zlobíval se často na své jméno křestní Simeon. Divíval se, jak mohlo napadnout jeho rodičům, aby ho tak dali pokřtít.

„Simeon, Simeon,“ bručel si, „jaké to jméno? Co vykonal ten svatý? Mám asi divného patrona.“

Za doby jeho vzdělávání se ve školách jméno Simeon bylo příčinou četných jeho rvaček. Spolužáci neříkali mu jinak než Simeon.

A když se konečně oženil, místo Simeone říkala mu jeho žena Vašáku! „Simeon, hm, Simeon,“ posmívala se, „a jaké to divné jméno, Simeon. Kdyby jsi se nejmenoval Simeon, měla bych tě ještě radši.“

A když na jeho svátek dne 5. března, před lety na první jeho svátek, který trávil v kruhu manželském, přinesla mu darem korálky vyšívaný sáček na tabák, k nemalé zlosti spatřil, jak červené a zelené korálky tvoří větu: „Svatý Simeone, můj svatý patrone, pros za mne!“

Na jeho nevlídný pohled utěšovala jej paní Vašáková: „Nu mlč, mlč, vždyť to není tak hrozné jméno, ten Simeon!“ Ale povídala to takovým způsobem, že tím jen ještě více pana Vašáka popudila.

Ale také tchán se tomu posmíval: „Krásné jméno, tenhle Simeon, překrásné jméno!“ A chtěl dokonce na zlost jeho, aby také páně Vašákův novorozenec jmenoval se Simeon.

Avšak proti tomu povstal pan Vašák jako jeden muž a opřel se tak rozhodně, že proti obyčeji tentokráte svoji vůli prosadil a syna nedal jmenovati Simeonem.

Tím ovšem příhany svému jménu v rodině nesmyl, ba’ naopak, i dítky jeho později braly je nadarmo a v lehkost uváděly.

*

Když už chodil syn pana Vašáka do školy, přišel jednou pan inspektor na náboženskou hodinu.

„Milé dítky,“ pravil katecheta, „řekněte mně nějaké pěkné jméno křestní.“

Malý Vašák se přihlásil.

„Svatý Simeon,“ pravil za hlučného smíchu žactva.

Tvář páně inspektorova se stáhla nemilým překvapením, pak zbledla a zase zbrunátněla.

„Co - co - ?“ vykřikl: „Má to být úsměšek? Já ti tu bujnost vyženu!“

S pláčem vrátil se pak hoch ze školy.

„Proč pláčeš?“ tázal se ho otec.

Synáček vyprávěl, co se událo: „A když jsem řek, že svatý Simeon, povídal pan inspektor, že jsem moc bujný školák,“ končil své vypravování.

Toto se stalo čtvrtého března a pátého měl pan Vašák svátek.

„Můj svátek vlastně není jako svátek u nás,“ stěžoval si sám k sobě v předvečer svého svátku; kolik let jsem svůj svátek neoslavil jak náleží. Každého jiného patrona oslavují, jen já jsem jako kůl v plotě. Kdopak se ještě na světě jmenuje Simeon? Ale stůj co stůj, letos svůj svátek oslavím.“

„Přijď brzy,“ volala za ním žena, když večer šel jako obyčejně do hostince.

„Je zítra můj svátek,“ pravil pan Vašák.

„Ha, ha, tvůj svátek, svatého Simeona, jen přijď brzy, beztoho bys zapíjel svůj svátek sám!“ volala za ním manželka.

„Když je zítra můj svátek,“ řekl pln roztrpčenosti pan Vašák, „půjdu na plzeňské; kdybych se ku příkladu jmenoval František, co bych našel lidí stejného jména! - Ale Simeon...?“

Sedl si v restauraci k prázdnému stolu, rozjímal o svém zítřejším svátku a pil.

Po nějaké chvíli ke stolu přisedl neznámý pán. „Nebude mně aspoň smutno,“ pravil s plachým výrazem v obličeji, když si přisedl.

„Mně je víc smutno než tobě,“ myslel“si pan Vašák, „ačkoliv vyhlížíš velmi ztrápeně.“

Společník pana Vašáka u stolu pil, a čím víc pil, tím vyhlížel víc a víc smutně.

Tak seděli naproti sobě a nemluvili po celou téměř hodinu.

„Já tě bavit nebudu,“ myslel si pan Vašák, pochutnávaje si na pivu. „Musím sám sobě dostačit, poněvadž se jmenuji Simeon.“

Smutný pán vytáhl šátek z kapsy a utřel si slzu.

„Plač si,“ bručel k sobě pan Vašák, „aspoň vidím, že jsou ještě smutnější lidé než já, Simeon Vašák.“

Konečně za půl hodiny po vytažení šátku z kapsy prohodil smutný pán: „Věřte, že mně je k pláči.“

Pan Vašák odpověděl: „Bože, příčin k pláči je plno. Tuze moc je příčin k pláči!“

„Děti musí pykat za hříchy svých rodičů,“ pronesl smutný pán zdrceně.

„Ba musí,“ odvětil pan Vašák neméně zarmouceně.

Zase chvíli vzdychali a pili.

„Pokřtili mne na jméno Simeon,“ vyhrkl pojednou smutný pán. Hned po těchto slovech pan Vašák vyskočil, vrazil do stolu, až sklenice povalil, a s výkřikem: „Já taky Simeon - já taky - - !“ vrhl se na neznámého, objal jej, div ho neudusil, a líbal, což neznámý neméně vřele opětoval. Notnou chvíli leželi si tak v náručí a jen se líbali.

Pak se posadili těsně k sobě jako milenci, pili na bratrství a vypravovali si různé ty obtíže, jež jim jméno Simeon připravuje.

„Považ si jen, bratříčku, vždyť i děti ve škole se tomu jménu posmívají!“ stěžoval si neznámý. „Já jsem totiž školním inspektorem. Právě včera přijdu do školy a tážu se žáků na některé hezké jméno křestní. A tu - jen si považ -jeden dareba za řehotu celé školy povídá: Simeon! Můžeš si pomysli ti, jak mne ten posměch zabolel!“

Pan Vašák jen vyvalil oči, zabručel a notně si přihnul na zlost. Avšak pan inspektor jej ukonejšil slovy: ,,Ale to nevadí, bratříčku, nedělej si z toho nic!“

A zase se objali a pak pili a pili.

O tomto podivném výstupu neznámých hostí ještě potom mnohá léta vypravoval hostinský svým hostům, jak jednou někdy v březnu přišel napřed jeden pán a pil. Pak přišel druhý pán, který si sedl naproti prvému a pil. Oba pili a nemluvili celou hodinu ani slova. Pak prohodili několik vět a po těch několika větách ten první pán objal druhého přes stůl, až zvrhl sklenice. Políbili se a objali ještě jednou a ten druhý pán řekl: „Dnes všechno platím.“ „Nikoliv,“ řekl ten první pán, „dnes platím já všechno.“ Pak řekli prý jemu: „My jsme Simeonové.“

Pak ti Simeonové hrozně pili. A jedli stále. Pětkrát večeřeli v přestávkách. Nakonec o půlnoci objednali si ke všemu ještě šampaňské. Vypili ho také hojnost. A když ve dvě hodiny jim hostinský řekl: „Pánové, musím zavírat,“ odpověděli: „Tak půjdeme jinam. Znám jednu vinárnu,“ pravil druhý z pánů, „tam je otevřeno až do rána.“

„Půjdu tam s tebou,“ odpověděl první.

*

Pan Simeon Vašák přišel domů zabílený, prováděje po schodech křivky o půl osmé hodině ranní.

„Proboha,“ naříkala žena, když vpadl do bytu, „ať tě nevidí hoch, co si pomyslí, jakého má tátu.“

„Jakého má tttátttu?“ odpověděl rozveselený pán, „za ttá-tu má Si-si-me-on-na Va-va-šá-šáka-ka.“

Pan Vašák spal až do čtyř hodin odpoledne, pak se oblekl a šel se podívat do salónu.

Ze salónu bylo slyšet hlas jeho synka.

„Stará se bude stydět teď dělat rámus,“ pomyslil si a vstoupil do salónu.

V salóně byl jeho tchán, tchyně, jeho paní a synáček. Všichni šli naproti vcházejícímu a jeden přes druhého přál panu Vašákovi šťastný a veselý svátek.

„Milý zeti,“ pravil tchán, „dlouho nevěděl jsem, co bych ti měl dát k svátku, až teprve dnes (na dnes položil důraz) přišla ke mně dcera před polednem. Máš, jak jsem slyšel, rád staré knihy, a proto k dnešním tvým slavným („slavným“ řekl opět s důrazem), k dnešním slavným jmeninám přijmi tento dárek. Jest to památka, těžce se s ní loučím, ale doufám, že ti způsobí radost.“

Tchán šel ke stolu, vzal s něho tlustou knihu v kožené vazbě s přezkami a podal ji panu Vašákovi.

Pan Vašák otevřel knihu a četl:

Vitae Sanctorum, to jest Životové Skutkové, Mučedlnictví, smrt a památka Nejpřednějších Svatých atd. W Praze, Impressi Universitatis Carolo-Ferdinandae v koleji Tovaryšstwa Pána Ježíše u Swatého Klimenta blíž Mostu. Dokonáno dne 4. Června léta P. 1742.

Pan Vašák vzdychl a položil knihu na stůl. „Děkuji vřele,“ řekl.

„A abys, drahý muži,“ pravila jeho paní, „seznal knihu a její obsah, přečtu ti stať pojednávající o tvém patronu Simeonovi.“

S povzdechem se pan Vašák posadil a paní otevřela starou knihu, tištěnou švabachem, a četla:

„Život svatého Simeona, poustevníka, příjmím Stylity. Umřel okolo léta Páně 460.

Chtěje svatého Simeona největší předivné skutky vyprávěti, počnu od toho...

,,To nemusím číst,“ pravila paní a četla dál: „Simeon od rodičů svých k tomu nařízen byl, aby stáda pásl. V kteréžto povinnosti pro veliký sníh jednoho času ovce nemoha na pastvu vyhnati, do jednoho kostela šel, a uslyšev tam hlas, že blahoslavení jsou, kteří pláčí a kvílejí, kteří se pak smějí, že bídní jsou, bez meškání do nejbližšího kláštera vstoupil a tam dvě léta v mrskání svých nahých beder přebýval... Když jiní pili a jedli, on přes celý týden žádného pokrmu do svých úst nepřijímal, a tři léta napořád přivřený přebýval...

Pak do úzkého domečku vstoupil, čtyřicet dní postiti se chtěje, a Basusa, nad kněžími muže ustanoveného, aby k nim dohlídal, prosil, by ho zazdil.

„Polož, otče, tu deset chlebů a lahvici vody, a když pocejtím,“ řek, „hlad, tu požívati budu toho chleba.“

Basus ochotně tak učinil, a když po čtyřiceti dnech do domku vstoupil, nalezl deset chlebů celých a plnou lahvici vody a Simeona čilého, postícího se...“

„Vidíš, takový byl tvůj patron,“ pravil tchán k panu Vašákovi.

„Milý tatínku,“ řekl pan Vašák hlasitě, probouzeje se z dřímoty, „až budete chtít jít na dobré plzeňské, já vám povím o jednom hostinci.“

A co bylo dál? Krátká odpověď:

Příklad svatého patrona neměl na pana Vašáka pražádného vlivu a rodinný pokyn v tom směru vyzněl tedy naplano. Naopak, veškery úsměšky rodiny teď nechával pan Vašák nepovšimnuty. Vždyť našel soudruha - druhého Simeona!

  


Pan starosta dr. Groš

Co je to groš, to snad víte. Kdo jest to dr. Groš, také. Řekne-li však pražský poplatník, že Praha má groše, musíte věřit, že říká Groše, a nikoliv groše, poněvadž ty Praha za Groše nemá.

Jest to sice dost smutné, ale české srdce potěší, že tato slovní hříčka se nedá přeložit do cizích jazyků. „Nous avons les centimes!“ Vidíte, tak by to směšně znělo, kdo by to chtěl překládat do franštiny.

V naučném slovníku není o Grošovi nic a o groši je tam toho plno. První groš objevil se kolem 1300 v Evropě, a to v Kutné Hoře, kde se objevil první Groš, to není známo. Ve středověku groš platil v Němcích za nešťastnou minci. Kdo našel na Boží hod groš, toho dle saské pověry do roka lámali kolem. Že je to neštěstí, rozumí se samo sebou.

Našeho Groše našli prý také na Boží hod páni Pražané, ale dodnes je nikdo za to nelámal kolem. Obec je jen neúnavně ždímá.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dr. Groš je tedy starostou královského hlavního města Prahy a jako muž, který si chtěl pojistit nesmrtelnou slávu . . . Nevím, zdali to mám říci, je mně ho přece jen líto. Nikoliv, on přece ten Reprezentační dům nestaví ... Za jeho starostenství bude otevřen, za jeho starostenství se staví, ale nikdo nemůže říci, že by dr. Groš se někdy objevil na stavbě.

Chce-li se však někdo reprezentovat, není to nic špatného.

A čím se má někdo reprezentovat než milióny.

Milióny ty nejsou sice pana dr. Groše, ale s cizími milióny se dá krásně reprezentovat.

A tak bude to nejkrásnější, co kdy bylo, čím kdy byl uctěn vynikající muž. Panu dr. Grošoví vystaví obec pomník v kuchyni Reprezentačního domu . . .

Na podstavci tohoto pomníku bude napsáno:

Světlé památce našeho starosty dr. Groše

a pod tím na jedné straně:

                                                                                 K

                                                                           100.000

Nábytek do kuchyní s konzervátorem

na jídla a deset lednic systém

Groš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .    25.000

34 výtahů systém Stieglor-Groš . . . . . . . . . . . .    151.000

Na druhé straně:

Rourová pošta systém Groš . . . . . . . . . . . . . . . .    12.000

Stojany na láhve systém Groš . . . . . . . . . . . .           8.000

Stropy do kuchyně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .     14.000

Železné konstrukce světlíků systém

Groš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  40.000

A na podstavci dole bude státi:

„Zařízení kuchyně stálo K 458.200. Nedostalo se 282.200 K.“

Sbor obecních starších na nátlak pana starosty dr. Groše povolil zvýšení nákladů na stavbu kuchyně v Reprezentačním domě o 282.200 K. Čest světlé památce dr. Groše - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dne 2. července bylo tedy schváleno, že máme mít v Praze také reprezentační kuchyni v Reprezentačním domě za 458.200 K. Od té doby splývá mně dr. Groš v jednu hromadu se vznešenou kuchyní. A je také úplně správné, že se obecním zřízencům a úředníkům za starostování pana dr. Groše, „groše“ nepřidá.

Obecní zřízenec by chtěl, aby mu přidalo město 60 haléřů denně. A to nejde, kam by město přišlo, když chce mít kuchyni za 458.200 K.

Nebo takový praktikant magistrátní. Ten by chtěl o korunu denně více. To je bezmezná drzost, když pováží, že jen výtahy na jídlo do kuchyně budou stát 151.008 K. A zřízenci elektrických drah? Je to nestydatost, chtít úpravu platů, když strop kuchyně bude stát město 14.000 K. Každý má mít smysl pro to, co jest pravou občanskou ctností. Má vědět, že sebeobětavost jest prvním pravidlem občana a že neznám nic většího a báječnějšího nad takovou kuchyň za 458.200 K a slavnějšího muže ve světě nad vrchního kuchaře a starostu Prahy pana dr. Groše.

Ale čím víc člověk o tom přemýšlí, tím víc se mu to všechno plete dohromady. Dr. Groš, kuchyně, beefsteaky, rožně, výtahy, pekáče, mladočeši, staročeši, zlatý řetěz starosty, reprezentace, praktikanti, metaři, rourová pošta, sbor obecních starších.

Možno říci, že kuchyně v Reprezentačním domě je nejskvělejším dílem mladočeské politiky, kterou reprezentuje pan starosta dr. Groš. Jak vidíte, je to všechno samá reprezentace, samá kuchyně.

Mohli jsme víc udělat pro chudinství, když jsme zařídili nákladem 458.209 K obecni kuchyň?

Poněvadž se při nákladu 458.200 K také upotřebí zařízení, tu se stát může, že jeden beefsteak bude stát 500 K.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Myslím, že životní úkol starosty pana dr. Groše jest dnes kuchyní a Reprezentačním domem vyplněn. Starosta dr. Groš stojí dnes před námi jako bohatýr, jako nejslavnější muž své doby.  

Dnes nedovedu si ho jinak představit než s vařečkou v ruce po té slavně vybojované aféře kuchyňské.

Za 458.200 K bylo by prý osm škol v uzavíraném území, říkají blouznivci. Ale za 458.200 K nebylo by osm takových kuchyní, jako máme dnes.

Za starostování pana dr. Groše prostavělo se v Reprezentačním domě deset miliónů. Někdo by mohl vystoupiti a říci, že za to by bylo na dvě stě škol v uzavíraném území

Hlupáci! „Menšiny jich potřebují jen sto padesát,“ řekne pan dr. Groš - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Myslím, že životní úkol starosty pana dr. Groše jest dnes kuchyní a Reprezentačním domem vyplněn. Starosta dr. Groš stojí dnes před námi jako bohatýr, jako nejslavnější muž své doby.

 

Životní úkol pana dr. Groše vyplněn. Už v Reprezentačním domě zavádějí rourovou poštu. Pan dr. Groš stojí před námi v plné mužné síle. Prospěl reprezentaci.

Vystavil si pomník na Josefském náměstí. A když odejde ze starostenského křesla, tu jisto jest jen jedno:

„Až nebude mít Praha Groše, tu ,groše' také ne.“

„Nous n'avons pas les centimes.“

 

    


Paní kněžna

Celé městečko bylo nad ní jako u vytržení. Všem líbila se její junonská, ztepilá postava a mohli na ní oči nechat, když graciózně sedíc na ušlechtilém vraníku projížděla městečkem a lahodným úsměvem a pokynem hlavy odpovídala na četné pozdravy.

Kníže přivezl si choť z ciziny. Byla prý dcerou jakéhosi milionáře. Městečko uchystalo novomanželům okázalé uvítání. Postavena byla slávobrána, hřměly hmoždýře, vyjelo vstříc bandérium, na začátku městečka stáli ve špalíru veteráni, hasiči a jiné četné spolky. Deputace městské rady uvítala je dlouhou řečí. Děti běžely za kočáry a řvaly „Sláva! Sláva!“ Ba ještě před zámkem dokazovaly hlučným křikem, že jim dosud v hrdle nevyschlo. A jásot neznal mezí, když kněžna se objevila na balkóně a zvučným hlasem pronesla: „Tekuju varn sa fšecko!“ „Promluvila česky!“ šeptali si lidé se zřejmým výrazem radosti ve tváři.

Od té doby stoupala úcta k paní kněžně čím dále tím více. Kněžna obdarovala totiž několik žebráků penězi, pohladila několik dětí po tváři a ptala se jich, čí jsou atd. Vůbec mluvilo se v městečku jenom o ní. Vypravovalo se, jak nádherně zařizují se nyní zámecké pokoje, jak se stále přiváží nový nábytek, o nesmírném počtu dělníků, kteří pracují od rána do večera v sadě, a že snad kníže zanechá teď Monte Carla a kasina ve Vídni a trvale se usídlí s roztomilou svou paní na zámku v jejich městečku. A pomyšlení na to vzbuzovalo v myslích všech nesmírnou radost.

Když výzdoba zámku i parku byla hotova, paní kněžna způsobila městečku nové překvapení. Pozvala totiž asi padesát chudých dětí na zámek k hostině. To bylo rozhodně něco neslýchaného. Dospělí přáli si býti dětmi. Proslechlo se sice, že kníže byl tomu na odpor, že mluvil cosi o nevzdělané luze, o zvláštním rozmaru paní kněžny, avšak to nevadilo nijak všeobecnému nadšení. Paní kněžna byla vynášena do nebes.

Přišel den hostiny. Bylo po poledni. U vrat rozsáhlého barokního zámku stála skupina dětí čekajíc na vpuštění. Všechny byly čistě umyty a oděv jejich upraven byl, pokud možno bylo, dosti snesitelně. Několik chlapců mělo na nohou neforemné, veliké boty, nejspíše otcovy, a měli je upevněné provázkem, aby jim nespadly. Není tudíž kupodivu, že portýr, oblečený v uniformu zlatem vyšívanou, nepříliš laskavě se díval na pokorné dětské tváře a bručel si něco pro sebe. Děti vycítily z jeho zraku nepřízeň a držely se ve slušné vzdálenosti od něho.

Asi po hodinném čekání byly děti vpuštěny do zámku. Hned první, co je zarazilo, byly krásné, měkké koberce na schodech. Bály se jiti po nich a kráčely raději podél. S otevřenými ústy stanuly v prostranné jídelně. Byla to vysoká síň se spoustou zrcadel a zlacených ozdob. Uprostřed byla ohromná tabule se stříbrnými příbory: „Polibte přece ruku milostivé paní kněžně!“ prohodil lokaj potichu k dětem. Děti běžely ihned ke kněžně a jaly se líbali jí obě ruce. Ta blahosklonně jim to dovolila. Umyla si ovšem potom pečlivě ruce kolínskou vodou.

Nosilo se na stůl. Kněžna předsedala. Nejvíce ji bavilo, jak neobratně si děti počínaly při jídle. Nevěděly, co si mají počít s neznámými pro ně jídly. „Jsou jako opičky, které máme v parku,“ pravila s úsměvem ke knížeti, „dívají se po očku na nás a napodobují naše počínání. Jak jsou komické!“

A děti opičky jedly, pily víno, jež rozpalovalo jim tváře do červena, neodvážily se však dosud ani šeptnout. Vůbec byly jako na trní.

Teprve když je paní kněžna po jídle vyzvala do zámeckého parku, rozehřívaly se a zbavovaly se své ostýchavosti.

Po stezkách sadu ozýval se po chvíli zvučný dětský smích a dupot dětských nožek. Prolézaly všecky kouty a obdivovaly se soškám amórků a nymf. Paní kněžna dívala se na ně z balkónu.

Brzy však ji to omrzelo. Připadla na novou zábavu. Dala si přinésti několik hrstí niklových peněz a jala se rozhazovati je z balkónu mezi děti.

Děti sbíhaly se ze všech stran a lezouce po čtyřech sbíraly dychtivě drobné mince. Všechny se snažily co nejvíce uloviti. Strkaly se, šťouchaly se, válely se po sobě a brzy ozval se z několika úst i nářek. Dvěma děvčátkům tekly po tváři krůpěje krve. Rozedřely si tvář o drsný písek.

Kněžna se bavila. Chvílemi vydral se jí z hrdla jasný, lahodný smích a jednou dokonce zatleskala jásavě bělostnýma ručkama.

Kníže, který stál za ní, políbil jí v tom okamžiku galantně ruku a pravil: „Jste dnes rozkošná, ma chère.“

„Věru, dlouho jsem se již tak výborně nebavila, ani na býčích zápasech v Madridu!“ odvětila paní kněžna s úsměvem, který činil její tvář tak nevýslovně krásnou.

    


Papež utekl z Vatikánu

Úvodem

Nemůžeme bez rozechvěni přinésti našim čtenářům tuto zprávu: Papež utekl z Vatikánu kvůli sčítání lidu v Čechách. Aby bylo všem jasno, co to je vlastně papež, dovolujeme si upozorniti na spisy sv. Augustina, který potvrzuje božský původ prvenství papežova. Ani Písmo svaté nepíše nic o papežovi, ale výše zmíněný autor praví, že pravomocné prvenství papežovo nad veškerou církví jest požadavkem víry, dostatečným prostředkem, kterým by jednota křesťanstva byla všeobecná, ustavičná, vniterná i společenská. Jediným prostředkem dát to všechno dohromady jest pravomocné prvenství nad veškerou církví, svěřené jedinému pastýři. Vypadá to jako humoreska, ale jest to svatá pravda. Neboť Kristus, pokud meškal na zemi jako člověk, byl monarchou své církve. Jiná forma vládní nemohla být po jeho odchodu, když se mu stala ta nepříjemnost a byl na jedné hoře, jejíž jméno mně vypadlo z paměti (Machar je zná), ukřižován.

Kristus tedy dal samovládu dál po svém odchodu a my vidíme, že samovláda jest v každé diecézi, od biskupa řízené. Je-li tedy potřebí samovlády pro jednotlivé diecéze, jest jí potřebí tím více pro celou církev. Svatí otcové a svatí učitelé svorně tvrdí, že prvenství nad veškerou církví pravomocné jest nevyhnutelno, poněvadž na chudý lid musí být přísnost a kaplani musí držet úst svých, což jest krásně dokumentováno knihou Kadeřávka Obrana základů víry katolické (Praha 1900).

Papež jest monarchou, králem, který má všude své vyslance, kterým říká se nuncius. Jemu přísluší moc zákonodárná, administrativní i soudní (viz Hethinger, Die kirchliche Vollgewalt des apostolischen Stuhles).

Jestli slovo „Stuhl“ přeloží se slovem „stolice“, máme tedy tvrdou, měkkou i papežskou stolici, což jest prahloupý vtip, pro který vyhodili před šedesáti lety mého dědečka z hostince u Primasů na Dobytčím trhu.

Papež sám má mnoho titulů, z nichž nejobyčejnější je papa domus apostolicus, pontifex maximus, vicarius Petri, sluha sluhů božích, v oslovení užívá se Nejsvětější otče, Tvoje Svatost, též mu může soukromě říkat každý, jak chce a jak ho to právě napadne.

Poslední dobou bývali papežové zavřeni ve Vatikáne, aby se nemíchali do italských záležitostí. Papežský stát sestává z vatikánské zahrady a několika přilehlých obytných stavení, na které se chodí dívat turisté.

Jestli ještě chcete něco historického, musíme vám sdělit, že papežové měli vždy nepříjemnosti s českým národem, počínaje husitskými válkami. Pomohla jim jedině Bílá hora, kde účinkoval také jeden z papežských legátů (nunciů). Nastolením Habsburků vzrůstal vliv církve katolické a po revoluci se lehce zapomíná i na Bílou horu, i na husity.

A tak se stalo, že papežský nuncius bývá na banketech diplomatického sboru a má strašně nedaleko od toho okna, odkud kdysi vyhodili Slavatu z Martinic do hradního příkopu. Uveřejňujíce senzační zprávu o útěku papeže z Vatikánu, prosíme naše čtenáře, aby zachovali úplný klid a čekali, jak se vyvinou události.

Zprávy o senzačním útěku jsou čerpány přímo z úředních zpráv italské vlády:

Útěk papeže

byl objeven deputací vyslanou páterem Hlinkou, která nenašla papeže ve Vatikáně v kapli Sixtinské. Nejstarší kardinál na všechny otázky odpovídal vyhýbavě. Zpráva o zmizení papeže rozletěla se rychle po Římě a výsledek byl ten, že italská vláda nařídila prohlídku Vatikánu, neboť byla domněnka, že papež byl ukraden bolševiky.

Prohlídka ve Vatikáně

Výsledek prohlídky nedal uspokojujících důkazů, až známý italský detektiv Pierre Lotti, syn známého spisovatele, našel na psacím stolku v komnatě uprchlého papeže lístek: „Utekl jsem z Vatikánu“. Fakt byl tedy úředně ustanoven a v ložnici papeže nalezena korespondence z Čech. Mezi nejvážnějšími dokumenty byl latinský dopis arcibiskupa Kordače, který v překladu zní (kromě nepřeloženého titulu):

Sanctissime Pater!

Všechno obyvatelstvo Československé republiky chce vystoupiti z církve před sčítáním lidu, aby dokázalo, že nemá Československá republika nic společného s Římem. Vytáhli proti nám celou tu nešťastnou historii s Bílou horou a s husity. Vaše přítomnost nutná.

Servus domini

(otrok boží)

Kordač

Nalezen byl dále tento telegram:

Jsem na banketě, všechno v pořádku.

Papežský nuncius v Praze.

Dále nebylo nalezeno ničeho kromě italského překladu z Pražského večerníka odpovědi Kordačově bezvěrcům. Dokázáno bylo jedině dalším vyšetřováním, že si papež koupil lístek do Prahy.

Papež v redakci Pražského večerníku

Sděluje se nám, že papež byl viděn na nároží Hybernské ulice u Masarykova nádraží, když prodával Pražský večerník.

Co jest na tom pravda, nevíme a přineseme v nejbližším čísle další podrobnosti o senzační události.

    


Paragraf 468 tr. zákona

O půl dvanácté v noci pohybovali se pomalu Sokolskou třídou dva mladí mužové.

Na rohu Vávrovy třídy řekl mladší z nich: „Teď půjdeme do Táborské.“ Po těchto slovech škytl a starší pravil: „Můžeme jít do Táborské.“ Oba škytli a ubírali se dále, přičemž druh druha napomínal: „Ať nespadneš z chodníku!“

Na nároží Táborské třídy zastavili se a mladší prohodil: „Potom mluv s takovou společností o estetice a o estetických citech!“

Starší odpověděl: „Také bych si myslel, že lidé v té hospodě nemohou soudit o estetických citech.“

„Hostinský nám potom už nenalil piva,“ doložil druhý.

„A jen dvě hodiny jsme jim vykládali o estetice,“ pronesl starší, přičemž škytl.

Táborskou třídou rozléhal se nočním tichem hlas mladšího. „Estetika! Takovým lidem vykládat o estetice. Vůbec teď lidé nemají pro estetiku porozumění.“

Podíval se na nedlážděnou třídu: „Ani třídu nevydláždí. Cožpak to neuráží oko?“

„Jako na vsi,“ prohodil druhý opovržlivě.

„Já hájím symetrii ve všem,“ pokračoval mladší, „estetický cit nedá se myslit bez symetrie.“

Rozhlédl se kolem sebe. Stál právě u stromu na chodníku. „Podívej se na ty tyčky kolem stromu,“ řekl, „neuráží to estetický cit? Jedna tyčka delší, druhá kratší. To musí urazit oko.“

„Také si myslím,“ zabručel starší, načež mladší pravil:

„Kde je zde symetrie? Tyčky mají býti v jedné přímce.“ Po těchto slovech přistoupil blíže ke stromu ...

*

Za půl hodiny objevili se tito chodci z Táborské třídy na policejním komisařství v průvodu dvou strážníků.

„Ty kousky tyček položte tamhle do kouta,“ řekl jeden ze strážníků k nadšenci pro estetiku a obrátil se k nadstrážníkovi, který u stolu vedl protokol, ukazuje na něho: „Tento pán byl přistižen právě v okamžiku, když lámal třetí tyčku u stromu. Poněvadž se nemohl řádně legitimovat jako ten druhý pán, předvedli jsme ho na komisařství.“

„A co ten druhý?“ tázal se nadstrážník.

„On má klíče od bytu a od domu, my bydlíme spolu,“ odpověděl mladší z pánů, „tak aby se mi neztratil, jde svědčit. „

„Ten pán může jít domů,“ odvětil nadstrážník a starší odešel. „Vaše jméno?“ započal protokol nadstrážník.

„František Šimák, kandidát inženýrství.“ Když celé nacionále Šimákovo bylo zjištěno, tázal se ho nadstrážník po pohnutkách a důvodech, proč ulamoval konce tyček.

„Z důvodů estetických,“ odpověděl Šimák, „tyčky nestejné délky urážejí oko, a proto urovnával jsem je do stejné délky.“

„Nedělejte si z nás blázny,“ pravil nadstrážník.

„Račte to protokolovat,“ odpověděl Šimák.

„Já se vás na nic neptám,“ odpověděl nadstrážník, „můžete se teď jít domů vyspat.“

František Šimák vyšel ven, a když se rozhlížel po svém spolubydlícím, neviděl ho nikde.

Šimák nemohl jít spát domů, přítel ho zradil, i odstěhoval se nešťastný nadšenec pro estetiku o nejbližším termínu od něho na Vinohrady.

*

Byt našel si u jedné pořádné rodiny a byl jak náleží spokojen. Odpůldne hrával karty se starým pánem a prohrával, poněvadž se stále přehazoval, neboť seděl naproti dceři svého domácího, slečně Martině. Prohrával v kartách a měl štěstí v lásce. Slečna Martina mu přála.

Od události v Táborské třídě uplynul již skoro rok. Šimák na onu noc již úplně zapomněl.

„Dnes požádám o její ruku,“ řekl jednoho dne, „otec mně také přeje, její matka také.“

A toho dne hrál karty roztržitě, velmi roztržitě.

„Nějak to musím říci,“ pomyslil si, „chystám se již dlouho, a dnes to vezmu naráz.“

Slečna Martina, sedící naproti, prohodila: „Za čtrnáct dní mám svátek.“

„Já slečnu překvapím,“ řekl Šimák, „váš svátek jest dnem památným, zejména pro mne, poněvadž ...“

Nadšenou řeč pana Šimáka přerušilo klepání na dvéře a vstoupil listonoš.

„Pan Šimák?“ tázal se listonoš, podávaje mu velkou modrou obálku, „račte to prosím podepsat.“

Šimák podepsal recepis a přijal obálku. Nahoře na obálce stálo: C. k. okresní soud v Praze. Pan František Šimák ... a dole: Věc služební porta prostá. Neukládati u pošty. Nezasílati dále.

„Volají vás asi za svědka,“ podotkl pan Svátek, jeho domácí.

Šimák nedovedl se upamatovati, jak by k té cti přišel; odpověděl: „Nevím.“ A roztrhl obálku.

Slečna Martina naklonila se až k němu. Z obálky vypadla obsílka.

A slečna Martina četla:

Číslo jednací U. III. 261/5 - 6.

Obeslání obviněného

Pan František Šimák na Král. Vinohradech. K hlavnímu líčení pro obvinění veřej, žalobce pro přest. § 468. z. tr., které jest na Vás vzneseno, obesíláte se na den30. ledna 19 .. dopoledne na 91/2 hodinu před tento okresní soud do jednací síně čís. 21, II. posch.

C. k. okresní soud pro přestupky v Praze,

oddělení III.

„Bože!“ vykřikla slečna Martina a ponořila svou tvářinku do kapesního šátku a plakala.

Pan Svátek vykřikl: „Copak je?“, a nežli se překvapený Šimák vzpamatoval, přečetl si pan Svátek celou obsílku.

„Co to značí, pane, pane,“ vyrážel ze sebe pan Svátek, „vy před soudem, vy, pane, vy se nehanbíte, vy, vy, vy, pro §468 z. tr. Opusťte nás, pane!“

„Nevím věru, oč se jedná, nějaká mýlka, rozhodně mýlka, odpovídal ulekaně Šimák.

„A vaše úplná adresa, pane, vy blednete, vy, vy, vy,“ vyrážel ze sebe zlostně pan Svátek, „vy jste zbledl jako křída. Opusťte nás, opusťte, odejděte! Ano, odejděte!“

Šimák úplně zdrcen šel s modrou obálkou do svého pokoje, a když vstoupil do pokoje, mrštil jí o zem a vykřikl: „Na mou duši, že se nepamatuji, co bych byl vyvedl. A zrovna je to za čtrnáct dní, na den sv. Martiny!“

*

O hodinu později přišel do jedné z pražských čítáren starší pán, který vypadal velmi rozčileně a rychle šel ke stolku knihovníkovu.

„Prosím, pane, nemáte zde trestní zákoník?“ tázal se knihovníka hlasitě.

„Jen tiše, pane, čtenáře to ruší,“ pravil knihovník, načež rozčilený pán řekl: „Buďte tak laskav, půjčte mi trestní zákoník, závisí na tom štěstí mé jediné dcery.“

Knihovník zavrtěl hlavou, dal rozčilenému pánovi žádanku na vypůjčení knihy k vyplnění.

Rozčilený pán spletl žádanku. Napsal do rubriky: Název knihy: Josef Svátek a do rubriky: Jméno čtenáře: trestní zákoník.

Knihovník zavrtěl hlavou a přinesl panu Svátkovi vyžádanou knihu.

Pan Svátek sedl si ke stolu a probíral rychle paragrafy. §468! Konečně našel a četl: „Zlomyslné poškození cizího majetku“.

Pan Svátek přečetl ještě jednou, zdali se nemýlí, a pak s povzdechem položil knihu před knihovníka a chtěl se odebrati pryč.

„Kde mám klobouk?“ tázal se, když se rozhlížel po věšácích.

„Máte ho na hlavě,“ odpověděl knihovník.

Pan Svátek rozpačitě vyběhl z čítárny.

František Šimák v této době šel se projít na čerstvý vzduch.

„Já nic nevyved,“ přemýšlel, „patrně se zde stala mýlka. A takový následek. Dnes chtěl jsem požádat o ruku slečny Martiny. Byli mně všichni nakloněni. A teď ten konec.“

Když se František Šimák vrátil domů z procházky, našel za dveřmi svého pokoje zastrčený list, který když otevřel, četl:

Informoval jsem se o § 468, za který jste žalován. Víte, pane, zajisté dobře, že pod ten paragraf spadá zlomyslné poškození cizího majetku. Důvěřovali jsme vám všichni, byli jsme vám nakloněni, čehož nyní všichni litujeme, já, má paní i dcera Martina. Vám jsme svěřili pokoj, vám, který jste žalován pro poškození cizího majetku. Uznáte sám, že člověku, který jest žalován pro § 468 tr. zák., nemůžeme více svěřit svůj byt a nábytek. Doufáme, že uznáte tuto okamžitou výpověď z bytu.

Josef Svátek

Ještě téhož dne odstěhoval se Šimák do Karlina.

*

Na den sv. Martiny objevil se Šimák v druhém poschodí přestupkového soudu před dveřmi čís. 21.

O půl desáté zavolali ho dovnitř a po zjištění nacionále pravil soudce: „Tak, pane Šimáku, jste obviněn, že před rokem ulámal jste o půl dvanácté hodině v noci v Táborské třídě konce dvou tyček u stromu a způsobil hospodářské správě města škodu 2 K. Přestupek jest promlčen, ale není promlčen nárok města na způsobenou škodu. Chcete zaplatit dobrovolně ty 2 K, neboť ulámané tyčky musily být nahrazeny novými?“

„S největší radostí,“ pravil Šimák a zaplatil 2 K na účet hospodářské správy města.

„Kdo by si pomyslil, že je to pro ty tyčky,“ řekl k sobě, když skákal po schodech, „teď půjdu k panu Svátkovi a vše mu vysvětlím. Dnes je svátek slečny Martiny.“

A když rozveselen vyšel ze soudu na Ovocný trh, spatřil, jak naproti na chodníku ostentativně prochází se slečna Martina, zavěšena důvěrně pod paží mladého muže, jenž nebyl nikdo jiný než ten jeho starší společník, který v oné noci, plné estetického rozumování, stál u něho, když on přestupoval § 468 ...

    


 

Peníze telegraficky poukázané

I

Až do nedávné doby měl jsem o poštovnictví velmi nepříznivý dojem, který nemohly zahladit ani některé méně příjemné součástky mé korespondence, jako například obsílky k trestnímu soudu pro dvojženství, rozpárané dopisy naším černým kabinetem, upomínky věřitelů, končící sentimentálně: „Oželel jsem již víc v životě, ale aspoň bych si přál, abyste mně odpověděl,“ výhružné i anonymní listy strašně fádního obsahu, že mne nemohly obveselit, zkrátka taková korespondence, jejíž přečtení je zbytečnou ztrátou času a již hází člověk do kamen, nereaguje na ni a pomyslí si, jak Rusové říkají: „Naplevať!“

Nicméně nepřestal jsem si vážit poštovní instituce, která prodělala od dob Marie Terezie celou řadu různých změn: od trestání postiliónů na hrdle za ztrátu zapečetěného psaní až do zavedení dopisnic a pohlednic, od zrušení poštovních stanic s nešťastnými omnibusovými kočáry až po zavedení poštovních ambulancí ve vlaku.

Telefon, telegraf, snížení platů poštovním zřízencům, všechny ty reformy v poštovním eráru proběhly tak rychle a velkolepě během mizerných dvou století, že jedině člověk zdivočelý nesmekne klobouk před poštovními úřady, které pomalu budou mít někde na střeše stanici pro bezdrátovou telegrafii a na dvoře za kůlnou hangár na přistání letecké pošty.

Ještě za časů Marie Terezie bylo dovoleno psát obyčejným poddaným jednou za pět let se svolením vrchnosti. V knize Öesterreichs Staatsverfassung z roku 1799 shledáváme se v díle druhém se zajímavým odstavcem „O zákazu psaní psáti“.

Selský člověk, který chtěl nějakým způsobem propašovat na tehdejší poštu psaní a učinil první pokus zavádět si korespondenci, byl položen na lavici a potrestán tolika ranami holí, které byly v určitém zákonitě stanoveném matematickém poměru k délce psaní, takže mu hned přešla chuť dopisovat si s někým.

Dnes však poštovní erár mlčky trpí, když si člověk vzpomene a na korespondenčních lístkách oznamuje svým přátelům, že včera měl k večeři biskupa od krocana, když rozesílá desítky pohlednic s takovýmto ukecaným obsahem: „Je zde velice krásně a na brzkou shledanou se těší...“, „Krajina je velmi půvabná a dnes zde po celé dva dny prší.“

Poštovní erár trpí dokonce i to, když mladá matka vede svému dvouletému klukovi ruku na korespondenčním lístku a učí Karlíčka obtěžovat strýčky, že jim Karlíček posílá pac a pusu a že je hodný, trpí se to, když vám listonoš doručuje spousty psaní s nejrůznějšími ceníky, abyste si objednal vagón vosku na leštění tanečních sálů, umělé krmivo pro prasata a bažanty, sérii náhrobních křížů, vagóny dláždícího kamene, kilometr drátěné ohrady, parní mlátičky a lokomobily, nebozezy na vrtání studní, a vy jste třebas kostelníkem u Svatého Jindřicha.

Poslední dobou dály se ovšem pokusy značným zvýšením porta trochu omezit soukromou korespondenci, ale z toho si tak dalece ničeho neslibuji.

Rozmach v poštovnictví je nepopíratelný a snaha k novým a novým reformám smělá a vzletná.

Jestli však dnes v mých očích zřítila se sláva poštovního eráru na nějaký čas, jestliže poštovní erár ztratil na chvíli přede mnou svou důstojnost a zevní lesk, to ještě neznamená, že se obracím zády k nešťastníkovi.

Na nějaký čas není snad hoden poštovní erár té lásky, kterou jsem k němu až donedávna cítil, ale čas všechny rány zhojí...

Rozčarování vzniklo tím, že jsem si dal poslat telegraficky peníze.

 II

Místo, kde se stala tato velice tragická událost, je asi šedesát kilometrů od Prahy a vzdálenost od železniční stanice dvě hodiny cesty.

Poštovní ředitelství v Pardubicích provádí s místní poštou zajímavé manipulace, takže poštovní úřad je odříznut od celého světa a pošta sem jezdí z městečka na dráze velice různě, poněvadž v Pardubicích na nic jiného nemyslí než na provádění změn a reforem v provoze.

Pošta přichází dvakrát. Dopoledne v deset hodin objeví se povoz tažený herkou, který připomíná vozy na hnůj. Místo hnoje hodí se na to balíky a korespondence a to je velmi jednoduché poštovní spojení. V deset hodin vymění se pošta a hnojník se obrátí, veze zas místní korespondenci na poštovní úřad u dráhy. Ve tři nebo ve čtyry hodiny přijde z městečka udýchaný a upocený posel s novou poštou, obrátí se ihned jako v prvém případě, vezme poštu, která se nashromáždila od desáté hodiny do čtyř, a letí s ní dvě hodiny na poštu do městečka u dráhy.

Vše je tak zařízeno, že ani jedna, ani druhá pošta odtud se nedostane včas k poštovnímu vlaku a ranní pošta odjede z městečka u dráhy dřív, než přijede poštovní vlak, takže korespondenci ranní dostanete až večer a odpolední až druhý den odpoledne a nemáte čas ji vyřídit.

Zkrátka reforma záleží v tom, že se nemůže žádný vlak zastihnout a poněvadž v noci se v městečku u dráhy neúřaduje, jde to až ráno do Prahy a pozítří večerní poštou dostanete teprve v Praze ode mne dopis, který jste měli mít už včera dopoledne.

Chci-li něco rychle vyřídit, musím jít do Prahy pěšky. Když si ráno pěkně přivstanu, tak těch šedesát kilometrů urazím do pěti hodin odpůldne hravě.

Poněvadž zde v místě není telegraf, přijde stejně z městečka u dráhy poštou jako obyčejná korespondence. Tedy: Ráno mně někdo pošle v Praze telegram a v městečku u dráhy to mohou teprve až druhý den ráno expedovat nahoru, takže ho dostanu druhý den před polednem.

Něco jiného je ovšem se spěšnou depeší. Ta se nemůže od dráhy z městečka poslat poštou jako obyčejný telegram. Od toho je zvláštní posel. A toho teprve vždy v městečku shánějí, aby šel nahoru se spěšnou depeší. Tu dostávám takový zvláštní spěšný expres až třetí den, najde-li se nějaká ženská, která chce se za osm korun projít do kopců a z kopců za čtyry hodiny.

Nedávno poslali s takovým prokletým telegramem ke mně jednu babičku, která na poště u dráhy poklízí. Na půl cestě si podvrkla nohu a došourala se s pláčem zas nazpátek do městečka. Tak poslali nějakou její vnučku. V druhé vsi se na ni obořili psi, tak se též vrátila, potom se druhého dne ráno nabídl nějaký zeť té hodné stařenky, že s ním poletí nahoru.

Ten se dostal až do třetí vesnice, blíž ke mně, ale pod vlivem jistých okolností objevil se u mne se spěšným telegramem až druhý den.

„Von je ten Folta ze Záborný prevít,“ řekl důvěrným tónem, když mně doručoval telegram, „už jsem byl v tej třetí vesnici a už si myslím, „teď když si nadejdeš na lom přes ves, tak budeš nahoře za hodinku“, a von zrovna stál s koňma před hospodou a jak mě viděl, hned na mě křičel: ‚Ty kluku pajdavá Moučků, pojď na štamprle, už jsem té neviděl vod posvícení.‘ Co jsem měl dělat? Starej kamarád z vojny, moc dobrej člověk, přičinlivej, takovýho aby pohledal. Von měl radost, že si vede domů z Chrudimi ten pár koní, co mu při mobilizaci vodvedli. Tak jsme tam zkejsli až do noci. Von mně nakonec vzal ten telegram a nechtěl mně ho za živou moc dát, až ráno, že s ním musím chtěj nechtěj ject do Záborný, tam že nám jeho stará uvaří kafe s rumem a kus flákotiny a ráno že můžu jít s telegramem nahoru, že pojede beztoho ráno do lesa pro pařezy, takže mě kus sveze. A tak mě ráno vodvez až tady na dolejší paseku.“

Když se se mnou rychlý posel s expres telegramem loučil, prohlásil: „Věřejí mně, že je tady s těma telegramama moc velká vobtíž...“ Mávl beznadějně rukou a dodal tragicky: „Vůbec pošta... Von je tou poštou tady člověk jako vod světa vodříznutej.“

Tuto strašnou tragickou pravdu vystihli místní obyvatelé a nikde jsem neviděl tak apatického chování vůči poště v místě jako zde.

Jeden zdejší obchodník má svou schránku v městě a každý den posílá učedníka do města vyzvednout dopisy nebo odeslat. Učedník mučedník jde do města tři hodiny tam, tři hodiny zpátky, ale při výměně korespondence ušetří se tím půltřetího dne.

Jinak místní obyvatelstvo vůbec nepíše a když někdo už posílá psaní, tak čeká, až někdo pojede do Prahy a psaní vezme s sebou.

Jinak je se mnou. Mne vždy láká nějaké nebezpečí, a proto jednoho dne jsem napsal svému společníkovi v Praze, aby mně poslal telegraficky 3000 korun, že mně již došly peníze.

 III

Telegraficky peníze poslat je věc velmi jednoduchá, lehká a bezobtížná. Dostat však je zde znamená projít celou škálou útrap a nejrůznějších spletených situací.

Peníze telegraficky poslané dojdou sem jako obyčejný telegram, tedy asi za dva, nejvýš za tři dny.

Ten den, kdy jsem předpokládal, že přijdou, nezmýlil jsem se a když přišel telegram s obyčejnou poštou, aby mně bylo vyplaceno 3000 korun, přesně o půl jedenácté objevil se u mne listonoš, odevzdal dva pohlední lístky a potom se posadil.

„Máte zde na poště,“ řekl rozpačitě, „poukázáno telegraficky z Prahy 3000 korun.“ Sáhl do brašny, položil mně na stůl stokorunu a tímže rozpačitým tónem řekl: „My zde nejsme na takový sumy zařízení. Pan poštmistr se dává poroučet a posílá vám zatím 100 korun. Až seženeme to ostatní...“ Vstal a ve dveřích prohodil: „Jó, jó! Je to bída...“

Před obědem objevil se u mne pan poštmistr. Napřed mluvil něco povšechného o chřipce, o uherské mouce, pak přešel na manipulaci na poštách při vyplácení peněžních poštovních poukázek. Pošta nemá své fondy. Z pošty z městečka u dráhy nedostává žádný obnos. Je to prostě vyúčtované. Místní obyvatelé posílají peníze, zdejší pošta je přijímá a když sem přijde poukázka vyplatit někomu tolik a tolik, vyplácí se to zde, z těch peněz, které se sejdou na odesílaných poštovních poukázkách. Zbytek při měsíční uzávěrce se odesílá dál s doklady.

A několikrát po sobě opakoval: „Je to náramně jednoduché! Nejjednodušší účetnictví! Žádné komplikace! Všechno jako na dlani.“

A dodal slavnostně: „Jestli nemáme momentálně těch 3000 korun, které byly vám telegraficky zaslány, ty se sejdou. Pročpak by lidé odtud neposílali peníze? Máte zde velkostatek u ten má šekový účet. Prodá trochu brambor a peníze vám hned můžeme vyplatit. Potom je zde konzum. Ten už bůhvíjakou dobu nikam neposílal peníze. Čekám, že dnes nebo zítra bude platit peníze za cukr. Konzum nám a my vám, z ručky do ručky.“

Vytáhl tobolku: „Jako před chvílí. Dolejší řezník poslal do pojišťovny splatnou prémii 70 korun. Zde je těch sedmdesát korun, dohromady tedy už máte s tou stovkou 170 korun. Ještě dostanete 2830 korun. Pošta ručí za pořádek, ale nemusel jste si dát ty peníze posílat telegraficky. Jde to sem stejně tak dlouho u stojí to odesílatele hromadu peněz.

Odpůldne,“ pokračoval měkce, „čekám ještě, že z pivovaru budou posílat nové předplatné na módy. Počítám také s tím, že Šilerům přijde odpůldne dobírka. Objednali si již před čtrnácti dny na korespondenčním lístku tucet ručníků, budou vdávat nejstarší dceru koncem masopustu. To zas máte 160 korun.“

„Zahradník Titěra,“ řekl důrazně a slavnostně, vstávaje ze židle, „má už čtrnáct dní platit sazenice do školky. Už ho dvakrát upomínali z Mnichova Hradiště. To zas máte 320 korun.“

Opět si sedl. „Ostatně vy jste snad slyšel, že mladej Zamastil musí platit na dítě do Písku. Každý se diví, jak ho ta holka mohla zbláznit. Už neposílal dva měsíce. To máte 600 korun. Farář je taky dlužen na Moravu za mešní víno 240 korun.“

A chystaje se nyní definitivně k odchodu, prohlásil s nepřekonatelným optimismem: „Peněz je u nás habaděj.“

K večeru u mne zaklepal listonoš. Výraz jeho obličeje byl neobyčejně vážný. „Pan poštmistr,“ řekl tvrdě, „posílá vám ještě 50 korun. Je to od horního Svěráka, toho muzikanta. Splácí v Praze u Lantnera hoboj. Hrát na to lump neumí a má u mě ještě pořádnej dloužek. Za války, když bylo nejhůř, tak mně prodal tři bochníky chleba za 50 zlatých. A ještě se mně vysmíval, že je šikovnej kluk.“

Zrak listonoše svezl se na můj psací stůl, na kterém bylo několik hustě popsaných čtvrtek rukopisu.

„To zase pošlete, že ano, řekl zoufale „a zas si dáte poukázat peníze? Z toho aby se už člověk zbláznil. Teď mě zas honí pan poštmistr, abych se optal pana řídícího, kdy pošle předplatné na Národní listy. Že prý už čtvrtletní předplatné vypršelo. Od pana řídícího mám dojít ke Kutinovi, jak tam říkají v Bejčkárně a připomenout mu, že už před třema nedělma mluvil o tom, že musí poslat pozemkovou daň. A kupec Přenosil - toho už třikrát marně upomínali o daň z obratu.“

Odešel, poznamenav pesimisticky ve dveřích „Jó, jó! Je to bída...“

Druhého dne až do tří hodin odpůldne se situace nijak nezměnila.

Ve dvě hodiny přišel mě navštívit pan poštmistr. Měl vzezření neobyčejně bodré, jako advokát, kterému proti všem jeho předpokladům osvobodí porota jeho klienta. „Vy jste si dal dělat před týdnem boty u ševce Sestavy, řekl, plácaje mě přátelsky na rameno, „večer jsou hotové, ale...“ Vyzdvihl pravici. „Už jsou zaplaceny, pane spisovateli. Já jsem je sám zaplatil. Stály 240 korun. Švec Sestava má totiž za týden poslat peníze za kůže do Jihlavy, tak si těch 240 korun strhne.“

„Buďte bez starosti, řekl uspokojujícím tónem, jako bych něco byl proti tomu namítal, „já všechno vedu v pořádku.“

Sáhl do kapsy, vyňal odtud notes. „Vy máte, pane spisovateli, u nás své konto. I se ševcem už jsme vám vyplatili ze 3000 korun 460 korun, takže ještě máte dostat z pošty na vaši telegrafickou poukázku 2540 korun. Pořádek musí být ve státních úřadech.“

Odmlčel se a jeho tvář byla tak milého a příjemného výrazu, jako kdyby mně chtěl sdělit něco neobyčejně mu pěkného.

„Už jste si to rozmyslil?“ otázal se, „víte, s tím harmoniem? - Ale přece se pamatujete že jste v Besedě v městě při posledním bále vykládal, že byste si nic jiného nepřál, než harmonium. - Ale pane spisovateli, to jste přece řek: ‚Harmonium mně připomíná varhany. Mít doma varhany v bytě nebo harmonium, to je jedno a totéž.‘ Potom jste se popral s panem okresním hejtmanem, který vám odporoval a chtěl jste ho vyhodit oknem, poněvadž tvrdil, že si opět objednal nové plotynky pro svůj gramofon, který měl už před válkou. Na tom ale nezáleží. Nedávno mně psal bratr z Náchoda, že by prodal své harmonium, které má po otci, poněvadž chce si pro dceru koupit piano na splátky. Dal by to harmonium za 2000 korun, i s dopravou.“

Už sem to přepočítal řekl o chvíli ukazuje mně notes, „kdybyste si koupil to harmonium, já bych to s bratrem nějak zúčtoval, tak bychom vám byli na poště dlužni z té telegrafické poukázky jen 540 korun.“

Ujistil jsem ho, že jsem byl pravděpodobně namol opilý, stejně jako okresní hejtman a dnes, když jsem střízlivý, že mu mohu říct jedině tolik, že neznám blbějšího, pitomějšího, hovadského, hloupého a nepříjemného hudebního nástroje nad harmonium. Ještě takhle mít doma orchestrion.

„O tom nevím,“ řekl pan poštmistr smutně a rozloučil se.

Když se roznášela večerní pošta, zaklepal listonoš. Byl ještě vážnější než včera. „Kutina z Bejčkárny,“ řekl zasmušile, „nechce platit pozemkovou daň. Pan řídící zaplatil čtvrtletní předplatné na Národní listy v Pardubicích, když jel navštívit svou provdanou dceru. Pan poštmistr se dává poroučet a posílá vám na tu telegrafickou poukázku 24 korun. Vzpomněl si krejčí Zoubek objednat u jednoho žida v Praze dva tucty knoflíků. Ještě když přišel teď v pět hodin na poštu a psal poukázku, povídal jsem mu, že jsou křesťanský firmy s knoflíky.“

Ten večer jsem mluvil s panem poštmistrem v hospodě U Pecarů. Když jsme vyšli náhodou oba současně na chvíli pozorovat hvězdičky na práh hospody, přitočil se ke mně a pošeptal mně:

„Pijte, co chcete. Já si to dám napsat na můj účet. Starý Pecar, hospoda, je mně dlužen ještě 400 korun za prase, které mu má žena prodala před svatým Václavem. Pijte ostošest, já si to strhnu z vaší telegrafické poukázky.“

Když jsme se potom k ránu rozcházeli, psal si pan poštmistr do svého notesu nějaké klikyháky, ze kterých jsem stěží rozpoznal, že mně ze zbývajících k mému dobru 2516 korun odepsal útratu 172 korun. Prohlásil jsem totiž kavalírsky, že platím též za něho, za jeho strádání a starosti, týkající se mé telegrafické poukázky.

Příštího dne dopolední pošta nepřinesla mně žádných nových překvapení. Objevil se sice ustaraný listonoš a přinesl mně čtyry dny staré psaní, ve kterém mně jistá redakce oznamovala, že mně posílají za můj článek peníze poštou, ale celkem toho mnoho nenamluvil. Poznamenal jen stručně:

„Každý drží ten groš jen doma. Za celé dopoledne jsme prodali poštovních známek za 5,20.“

Zcela ledabyle jsem řekl na to, prohlížeje psaní. „Mám to ale smůlu, kdybych byl ten článek poslal do druhé redakce, tak jsem dostal 600 korun. A zde mně oznamují, že mně posílají 420 korun.“

Listonoš zamumlal jen ve dveřích: „Zatracenej život! Konzum poslal peníze za cukr v peněžním psaní. To jsou ale vrtáci.“

Když večer se objevil pan poštmistr, nebyl jsem již nijak překvapen. Byl v mých očích již pouhou součástkou velmi komplikované poštovní manipulace.

Přinesl mně velice potěšující zprávu. Právě mluvil se správcem velkostatku. Prodal brambory a jel osobně odevzdat peníze majiteli velkostatku do Brna.

Byl zdrcen a nemluvil již spisovnou češtinou: „Chlap je blbej jako patník,“ řekl rozhorleně, „polovičku z toho na cestě prochlastá a prohraje ve ferblu.“

Odkašlal a s výrazem mučedníka tiše pronesl: „Odpolední poštou, pane spisovateli, přišly vám zas poukázky, nové dvě peněžní. Jedna na 420 korun a druhá...“

Pan poštmistr učinil v tom okamžiku, nepojmenovav obnos, pohyb, jako by chtěl hledat pod postelí boty. Zůstal však klečet u postele a jeho oči zadívaly se strnule na přehoz peřin. A jeho oči zůstaly tak stále, až do příchodu lékaře, který konstatoval mrtvici.

Z úcty k poštovnímu eráru zatlačil jsem mu je a dal ho pohřbít na svůj náklad.

Nově jmenovaný poštmistr se mně zavázal čestným slovem, že na jaře prodají jeho rodiče krávu a že mně bude vyplacena okamžitě moje telegrafní poukázka.

Starý listonoš, pesimista, který ke mně chodil, oběsil se na záchodě pošty.

   


 

Pepíček Nový vypravuje o zasnoubení své sestry

 

Můj otec jest vyšším státním úředníkem a jmenuje se Nový. Má sestra se jmenuje Matylda. Vzala si také státního úředníka. Ten se jmenuje Handšlág.

Nejdříve chodila má sestra s jedním pánem od místodržitelství. Tatínek se postaral, aby toho pána povýšili. Když ho povýšili, maminka s Matyldou plakaly, poněvadž ten pán přestal chodit s Matyldou.

Nato k nám chodil jeden profesor. Ten dělal pořád rukama: Takhle, takhle, a za každým druhým slovem říkal: "Přísně vzato." Jednou mně přinesl glóbus, a když k nám potom přestal chodit, zase si pro něj poslal.

Po profesorovi chodil s Matyldou jeden inženýr od zemského výboru. Ten měl ve zvyku, že se neustále přel a říkal: "Zájem země tomu chce." Matylda ho měla moc ráda a plakala celý týden, když ho tatínek od nás vyhodil, poněvadž chtěl, aby peníze zůstaly v zemi a neposílaly se do Vídně.

Nato přivedl k nám otec jednoho úředníka ze svého odboru. To byl takový tichý člověk. S tím si povídali dlouho do noci o státních záležitostech.

Matylda vyšívala a tatínek s tím pánem mluvili o politice a pili vodu.

Matylda měla toho tichého pána moc ráda. Pak vyšlo najevo, že ten tichý pán má tři děti na Moravě. Víckrát nepřišel a tatínek řekl, že ho přeložili.

Půl roku nechodil k nám nikdo. Matylda chodila, aby to doma nevěděli, s jedním důstojníkem.

Potom na to tatínek přišel a mluvil k ní, až se rděla. Pak jsme všichni plakali, poněvadž tatínek říkal: "Ta hanba, ta hanba!"

Hned druhého dne přivedl tatínek jednoho hubeného člověka, a to je právě ten Handšlág. Tatínek pravil po jeho odchodu, že je to velmi nadaný člověk. Za každým slovem říkal: "Ruce líbám, milostivá paní radová!" a tatínkovi řekl: "Vašnosti, pane rado!" Tatínek je jeho představeným. Třetího dne přišel zase a byl pořád takový uctivý, neustále říkal "s dovolením" a "milostivá paní" a líbal ruce. Byl u nás na večeři, ke všemu, co řekl tatínek, kýval hlavou, každé sousto polykal uctivě a tiše žvýkal, říkaje: "Je to, s dovolením, výtečné!" Také říkal: "Jak račte poroučet, pane šéf!"

Po jeho odchodu řekli mně, abych šel spat, a radili se v jídelně. Poslouchal jsem za dveřmi jako dělám vždy, a slyšel jsem, jak tatínek povídá: "Ty si ho vezmeš z mého otcovského rozkazu a on tebe z povinnosti úřední!" Pak jsem slyšel, jak Matylda říká, že je blbec.

Maminka vzdychala a říkala, že ho napřed nemusí mít ráda, ona že také neměla zasvobodna tatínka ráda, až teprve po svatbě za pět let, ale že tomu trojkovi nesmí dát znát, že je blbec a že ho nemiluje.

Matylda naříkala, že raději půjde do porodnice, než by si vzala někoho, koho nemá ráda. Maminka jí to ale rozmluvila, poněvadž dnes už není tajné oddělení.

Potom slíbil tatínek Matyldě náramek, briliantovou brož a ještě jiné věci.

Matylda řekla, že si ho tedy vezme, aby nebyla hanba v rodině.

Pak ji tatínek s maminkou líbali a říkali: "To je naše hodná Matylda."

Nato jsem slyšel, jak mluvili o Handšlágovi. Tatínek povídal, že toho blbce povýší, ale až po svatbě, aby nemohl utéci nebo se vymknout. Je blbý, ale jinak řádný úředník, kterému je úřední povinnost svatou. "Jen jestli si ji vezme," řekla maminka. "Nařídím mu to jako jeho šéf," pravil tatínek, "a řeknu mu všecko."

Když příštího dne pan Handšlág přišel, choval se velmi nesměle a prohlížel si pořád Matyldu. Matyldě předtím řekli, aby se hodně na něho smála a povídala si s ním. Poslechla a on pořád tiše odpovídal: ,,Ano, milostivá slečno." Pak přinesli víno, on si srkl a řekl: "S dovolením, pane šéf!" a počal mluvit o úředních výkazech. Toho dne si o něm nic nepovídali, když odešel.

Nazítří řekl tatínek v pokoji, abych to neslyšel:

"Dnes přijde můj úředník požádat o tvou ruku. Matyldo, vezmi si růžičku do blůzy!" Služka šla koupit růžičku a maminka se zlobila, že nemusela kupovat růži za třicet krejcarů, že stačila také za patnáct. Pak Matyldu navoněli. Zbytkem voňavky namazal jsem našeho psa.

Pan Handšlág přišel v černém oděvu a v bílých rukavicích. Byl ještě bledší a hubenější než včera. Když se posadil, mluvil opět o výkazech. Maminka přinesla likérku a nalila mu tři skleničky. Když mu nalévala čtvrtou, řekl: "Již stačí, milostivá paní," a tatínkovi povídal: "Prosil bych, pane šéf, o soukromou rozmluvu!"

Tatínek ukázal mně prstem na dveře, pak odešla maminka k Matyldě, která zívala vedle v pokoji a povídala: "Ten vrták dlouho nadělá s tím ženěním!" Maminka ještě přetřela Matyldu pudrem a vtom bylo slyšet tatínkovo volání: "Matyldo!"

Stoupl jsem si ke dveřím a slyšel jsem, jak tatínek říká: "Drahá Matyldo, zde pan Handšlág požádal mne o tvou ruku. Nemám nic proti tomu, ale hlavním činitelem jsi ty. Co tomu říkáš?"

Slyšel jsem, jak Matylda pláče a říká: "Ano, ano!" Pak jsem slyšel: "Maminko!" Maminka přiběhla a řekla: "Děti, já jsem to hned na vás zpozorovala. Jak vám to pěkně sluší!" Potom křičeli: "Pepíčku!" Přišel j sem, a tu mně řekli, že pan Handšlág vezme si Matyldu. Maminka se mě ptala, zdali ho budu mít rád. Nemohl jsem říci, že ne, a on mě chytil, líbal a křičel: "Pepíčku pana šéfa!" Od té doby říkal tatínkovi: "Račte poroučet, pane šéfe a otče," a matce: "Rukulíbám, milostivá paní a matinko!"

Když odcházel, dal v předsíni služce zlatník a mně dal korunu a povídal: "Tumal, Pepíčku pana šéfa!"   

Následující den přinesl pan Handšlág prstýnky, a když přišlo víno, pozvedl sklenku a řekl: "Na naše šťastné manželství, s dovolením, pane šéfe a otče a milostivá paní matinko!"

"Buďte šťastni, děti," pravila matinka a plakala.

Když ho šla později Matylda doprovodit do předsíně, tu mě vyhnali z pokoje a maminka povídala k tatínkovi: "Matylda slehne v listopadu, to je za dva měsíce."

"Za měsíc bude svatba," řekl na to tatínek, "a pak mu teprve dáme dekret, že povýšil ... "

Pak přišla Matylda a řekla, že ten blbec chtěl na ní hubičku.

"To je opovážlivost," povídala maminka. "Ale je řádný úředník," řekl tatínek.

              


Perebežčiki

Přeběhlíci

Na stanici Abdulino přijel opět nový transport se zajatými vojáky lidové armády, syny sibiřských rolníků.

Četníci a policie kolčakovského samoděržaví je vyhnali z jejich rodných hnízd na Sibiři, aby za Uralem bojovali za vládu carských generálů, buržoazie, sibiřské šlechty a statkářů.

Teď jsou šťastni, že unikli z otroctví a nepokládají se za zajatce; jsou v plném slova smyslu - svobodní.

Když transport dorazil na stanici, byl uspořádán improvizovaný tábor lidu. Promluvilo několik řečníků z řad přeběhlíků.

„Carští generálové,“ prohlásil jeden z nich, „oblékli zase kalhoty s lampasy a vydali rozkaz, abychom my, synové sibiřských rolníků, šli za Ural bít Rudou armádu. A kdo bojuje v této Rudé armádě?

Taky rolničtí synové, kteří už dávno svrhli svou buržoazii a statkáře a sami vládnou v Rusku. Nás, sibiřské rolníky, poslali carští generálové statkáři pod trestem smrti na frontu, abychom bránili Sibiř před dělníky a rolníky. My nepotřebujeme frontu, my Sibiřané musíme pracovat spolu se sovětským Ruskem pro uskutečnění velikých cílů komunismu na Sibiři.“

Řečník se obrátil k rudoarmějcům s prosbou, aby ještě rozhodněji zaútočili, rozdrtili Kolčaka a osvobodili sibiřské rolníky a dělníky od statkářů, buržoazie a důstojnictva.

„Zajali jste celý náš pluk,“ končí přeběhlík svou řeč, „děkuji vám, soudruzi. Postříleli jsme své důstojníky, když jsme se dověděli, že útočíte. Žijeme teď novým životem. Tamto byla noční můra, tady vidíme nový den, záři svobody ...“

* * *

Všichni vypadají vesele a dobromyslně, ale jsou velmi špatně oblečeni; je vidět, že se Kolčak nestará o výstroj své potravy pro děla. Velmi zajímavá je skupina „lidobranců“, oblečených do jakýchsi čínských chalátú se žlutými mandarínskými kruhy.

Peněz mají poskrovnu, už tři měsíce nedostali žold. Jeden ukazuje peníze Sibiřské prozatímní vlády - pěti, deseti a pětadvacetirublovku ve formátu půlrublovky - a vykládá, že je na Sibiři nikdo nebere. Staré peníze také nejsou, říká se, že je odvezli spojenci. Celá Sibiř čeká netrpělivě na příchod sovětských vojsk. Je tam strašná drahota ... v Omsku stojí pud bílé mouky osmdesát rublů v penězích Sibiřské prozatímní vlády (ale dá se koupit za dvacet kerenek), libra másla je v Tomsku za pětačtyřicet rublů. Rolníkům sebrali půdu a zavedli nové těžké daně. Všechny stanice ve střední Sibiři jsou v rukou Čechoslováků, z nichž se část probila už do Vladivostoku. Disponují obrovským množstvím vojenského materiálu, který odvážejí s sebou. V Irkutsku vyhodili Čechoslováci do vzduchu erární sklady. Kolčak vydal rozkaz, aby byli odzbrojeni, ale poněvadž se k tomu nedostávalo sil, nebyl tento rozkaz proveden. Spojenecká vojska na Sibiři nejsou.

„A za co jste šli bojovat vy?“ - zeptal se kdosi přeběhlíka.

„Řekli nám, že je třeba bojovat za víru a za vlast! Jestli přijdou bolševici, zavedou prý mimořádnou daň na ikony atd., ale lid začal chápat, oč jde. Ne za víru a za vlast, ale za kapsu generálských, oficírských psů a za statkářskou půdu hnali nás generálové a statkáři umírat.“

Transport se pohnul. Zazněly tóny Internacionály. To zpívali zajatí lidobranci, noví bojovníci za osvobození Sibiře. Kdyby to tak mohl slyšet „veliký“ admirál Kolčak!

    


Perevorot v Germanii

Převrat v Německu

 /Bavorsko sovětskou republikou/

 

V hlavním městě Bavorska Mnichově zavraždila kontrarevoluce vůdce bavorského proletariátu Kurta Eisnera.

Tato událost uspíšila převrat v jižním Německu.

26. února uveřejnil bavorský sovět vojenských, dělnických a rolnických delegátů návrh ústavy bavorské sovětské republiky. Sověty byly prohlášeny za orgány moci. Pravidelné vojsko bylo rozpuštěno a místo něj se na obranu proletářské revoluce vytvořila z členů rolnických, nádenických a dělnických svazů Rudá armáda.

Eisner padl za oběť kontrarevoluci, ale jeho krev je rudým praporem, který zazářil ještě jasněji.

Proletariat na německém jihu dlouho váhal, ale nakonec se po celém Bavorsku rozlehlo volání: „Pryč s bídou! Pryč s otroctvím!“

Všichni socialisté přijali heslo diktatury proletariátu.

V Bavorsku už neexistují sociální kompromisníci. Jihoněmecká republika padla. Zde je provolání bavorského sovětu dělnických a rolnických delegátů z 24. února:

„Představitelé feudálního militarismu se dopustili hnusné vraždy na vůdci bavorské revoluce Kurtu Eisnerovi. Bavorský Proletariat povstal jako jeden muž k obraně revoluce. Jednotná fronta bavorských socialistů vyhlásila uskutečnění velikého cíle lidstva - diktaturu proletariátu - a apeluje na Proletariat celého světa, aby ji podporoval v těžkém boji!“

Toto provolání hovoří jasně o jednotné frontě bavorských socialistů, kteří vyhlásili diktaturu proletariátu a kteří poznali, v čem spočívá nebezpečí pro revoluci.

Kurt Eisner je mrtev, avšak na jeho hrobě povstal ozbrojený lid a vytvořil sovětskou republiku.

Bavorský Proletariat ukázal proletariátu v celém Německu, jak je třeba jednat. Vymýtil kontrarevoluci do kořene, rozrazil řetězy, na nichž ho drželo bavorské ústavodárné shromáždění.

Události šly velmi rychle kupředu.

18. února zavraždila kontrarevoluce Kurta Eisnera. Už 20. února ozbrojený lid rozehnal v Mnichově ústavodárné shromáždění. Zmocnil se Augsburgu a dalších měst. Rudým bavorským vojákům pomáhají všude odbory. Jsou zatýkáni všichni kontrarevolucionáři, mezi nimi známý hrabě Toring, profesor von Bissing a bývalý ministr války Kress von Kressenstein.

A už 26. února blahopřeje bavorský Proletariat Německu k bavorské sovětské republice.

Nyní k významu převratu pro Německo a pro celou západní Evropu.

Za prvé vidíme, že události v Bavorsku vyvolaly na jiných místech Německa takovou odezvu, kterou nelze označit za pouhou demonstraci.

Jde o skutečné revoluční hnutí, o druhou bitvu mezi Scheidemannovou vládou a spartakovci, o tendenci k všeobecnému převratu.

V Hamburku, Altoně, Wandsbergu, Ischpě a v Düsseldorfu nasadili spartakovci těžké dělostřelectvo.

Nařizuje-li francouzský generál Foche Scheidemannovi, aby okamžitě odzbrojil spartakovce v těch oblastech Německa, které Francouzi okupují, pak to jasně svědčí o tom, že francouzští vojáci nechtějí bojovat proti spartakovcům a že ve Francii také není všechno v pořádku.

V uhelných dolech Porúří a ve Výmaru vypukla generální stávka. Stávkují milióny dělníků. Všichni sledují jediný cíl: svrhnout Scheidemannovu vládu a zřídit sovětskou republiku jako v Bavorsku.

V Sasku se už spartakovci chopili moci na mnoha místech, například v Plauen a Vogtländu. V Dráždanech a Lipsku obsadili vzbouření spartakovští vojáci nádraží.

Revoluční vlna se zdvihá v Eberfeldu.

V Hannoveru přestalo existovat vládní vojsko.

Vezměte si do ruky mapu Německa a přesvědčíte se, že revoluce je všude.

Září z Bavorska na německou republiku jako sluneční paprsky z mlhy.

Rudé paprsky dopadly už na sever, západ i východ. Není města, v němž by nebylo nebo se nepřipravovalo povstání. Není oblasti, v níž by se lid nechystal k boji.

Plane Meklenbursko, Sasko, Slezsko, Hannover, Prusko, Výmar i Bádensko.

A to už není to, co jsme byli zvyklí číst v novinách: „Velké dělnické nepokoje.“

Hovoří pušky a kulomety spartakovců.

Je to pohřební pochod pro Eberta, Noska a Scheidemanna.

Za druhé vidíme, že převrat v Bavorsku vyvolal v samotné renegátské vládě cosi, čemu se říká vládní krize. Sám Scheidemann přiznal, že systém sovětů by mohl být v lecčems dobrý, že však jako celostátní organizace není pro Německo vhodný, neboť by konec konců přivodil pád vlády.

Toho se ovšem chytrák Scheidemann bojí. V sovětském Německu nebude vláda, nebudou tam Scheidemannové, Noskové a Ebertové.

Bude tam jediná diktatura, diktatura proletariátu.

Scheidemann a spol. oklamali dělnický a rolnický sovět v Německu a se zděšením teď hledí na německý jih - na rudé Bavorsko, kterému připadla šťastná úloha svrhnout jako první v Německu okovy kompromisnické politiky zrádců proletariátu a osvobodit se od vlády zemského sněmu.

To, co vybojoval bavorský Proletariat, se teď upevnilo a rozšířilo po celém Německu.

Představitel německé kompromisnické vlády Ebert naivně prohlásil, že nechápe, oč v současných událostech v Německu vlastně jde.

Jemu i jeho přátelům to už vysvětlí bodáky ozbrojeného proletariátu, rudý revoluční požár, který se z Bavorska rozlévá po celé zemi.

Den kruté odplaty za Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou se blíží. V Bavorsku už s vrahy Kurta Eisnera skoncovali.

A tito vrazi cestou na popraviště už s sebou vzali Scheidemanna, Noska, Eberta a ostatní zrádcovskou sebranku nejen z Německa, ale z celé západní Evropy.

    


Pis’ma v redakciju

Dopisy redakci

 

I

Soudruhu redaktore!

Prosím, abyste ve Vašem váženém listě otiskli toto:

Při budování sovětské republiky je třeba dbát, aby ve všech sovětských institucích byli lidé, kteří si uvědomují své poslání, lidé s čistou minulostí, kteří svými činy nediskreditují republiku.

Všechny nesvědomité pracovníky, kteří ničí vážnost dělnické vlády v očích lidu, je třeba nemilosrdně pranýřovat, vyhnat je z funkcí a potrestat je podle nejpřísnějších měřítek revoluční doby.

Zde je jeden takový škůdce republiky.

Je to občan Kobusov, zplnomocněný vedoucí Polygrafického oddělení v Ufě, který chodí na schůze tiskařů opilý.

13. února občan Kobusov projížděl opilý na saních měsstem a na rohu Spasské a Sibiřské ulice vykřikoval: „Takhle jezdí komisař!“

Vůbec je třeba udělat v Polygrafickém oddělení revizi.

Neznámo jak se tam dostali lidé, kteří nikdy nepatřili mezi přátele dělníků a zvláště ne tiskařů.

Sedí tam občané Milničenko a Subějev, oba bývalí vedoucí v tiskárně - oba vykořisťovatelé.

K tomu všemu už není třeba dalších slov, je třeba se postarat, aby nepřátelé sovětské vlády neměli možnost radovat se z takových lidí, jako je opilý Kobusov, který svým chováním neustále diskredituje sovětské instituce.

Přejímám za svůj dopis plnou odpovědnost a prosím, aby se Revoluční tribunál zabýval Kobusovovou věcí a aby Revoluční výbor odvolal z funkcí občany Milničenka a Subějeva a nahradil je čestnými a nekompromitovanými tiskaři.

Jaroslav Hašek

Pozn. redakce:

Otiskujíc tento dopis, je redakce přesvědčena, že Revoluční výbor vyšetří vznesená obvinění a že, budou-li potvrzena, pádně potrestá ty, kdož diskreditují sovětskou vládu.

Naš puť - 15. 2. 1919

II

Soudruhu redaktore!

Prosíme, abyste ve váženém listě Naš puť otiskli tento náš kolektivní dopis:

V 30. čísle listu Naš puť byl uveřejněn dopis soudruha J. Haška, v němž autor - zjevně ne dost obeznámený s místními poměry, nebo prostě špatně informovaný lidmi, kteří prokazují vládě dělníků „medvědí službu“ - mezi jiným poukazuje na to, že v Polygrafickém oddělení sedí „vykořisťovatel“ Subějev, a navrhuje Revolučnímu výboru, aby jej odvolal z funkce.

Za tímto dopisem se skrývá cosi nepochopitelného. Doufáme však, že se to co nejdříve vyjasní a že soudruh Hašek pozná, že všechno, co řekl na adresu s. Subějeva, byl skutečně omyl.

My, dělníci bývalé tiskárny Vostočnaja pečať, kteří jsme pracovali s Z. Subějevem 3-11 let, pokládáme za soudružskou povinnost říci toto:

Soudruh Subějev, který přišel do tiskárny skoro ještě jako chlapec s nejnižším školním vzděláním, který vyrostl mezi námi dělníky ve stejně mizerných podmínkách, který spával ve špinavých a dusných koutech tiskárny, nemohl být nikdy „ vykořisťovatelem“.

Nemluvě o jeho vztahu k práci a k soudruhům v době revoluce, kdy stál v našich řadách a bojoval za zlepšení našeho života - byl s námi vždy zajedno i při krutém režimu „pánů hospodářů“. Ani jeden z nás, dělníků bývalého závodu Vostočnaja pečať, nemůže říci slovo o jeho „vykořisťování“ - a nevýslovně trpce neseme, když to o něm slyšíme od člověka, který ho takřka nezná.

Následují podpisy.

Pozn. redakce:

Otiskujíc tento dopis, pokládá redakce za nutné poznamenat, že „těžiště“ dopisu s. Haška bylo položeno na „komisaře“ Kobusova, který byl po uveřejnění dopisu odvolán z práce v Polygrafickém oddělení.

Redakce se zadostiučiněním konstatuje toto opatření (které se jí mimochodem zdá mírné, vzhledem k tomu, že jde o pána, který opilý vykřikuje po ulicích „Tak jezdí komisař“) a v příštím čísle dá slovo s. Haškovi, čímž celá další polemika skončí.

Naš puť - 19. 2. 1919

 

III

Soudruhu redaktore!

Prosím, abyste ve váženém listě Naš puť otiskli toto: V 33. čísle listu Naš puť je otištěna odpověď dělníků bývalé tiskárny Vostočnaja pečať, v níž je s. Subějev formálně očištěn od označení vykořisťovatel, kterého jsem užil ve svém dopise uveřejněném v 30. čísle tohoto listu.

V prohlášení zaměstnanců bývalé tiskárny Vostočnaja pečať se praví, že je pro ně trpké taková slova slyšet. Dovolte, abych řekl, že onen kolektivní dopis neodpovídá pravdě, neboť umývat mouřenína se nechtělo například také soudruhu Piskunovovi a dalším, kteří občana Subějeva dobře znají a kteří si nepřáli, aby se na schůzi udělal ze Subějeva anděl. Nedá se nic dělat, bude třeba i nadále, speciálně pro bystré hlavy, vykládat, co znamená slovo „vykořisťovatel“.

Je to osoba, která chránila především zájmy podnikatelů a obchodovala cizí prací. Takovými vykořisťovateli nebyli jen sami továrníci, ale i prodavači, vedoucí výroby a další! Je jasné, že kdyby byl občan Subějev hájil pouze zájmy dělníků, dávno by ho byli majitelé vyhodili; to, že měl jen obecnou školu a že přišel do tiskárny ještě jako chlapec, vůbec neznamená, že nemohl být vykořisťovatel. Tvrzení autorů dopisu, že občan Subějev byl sám „vykořisťovaným“ - ve funkci vedoucího, je nepochopitelné. Jak se zdá, pracují v bývalé tiskárně Vostočnaja pečať občané velice mírní, dobří, kteří už na všechno zapomněli a kteří jsou dokonce ochotni říci, že jejich vedoucí bojoval za zlepšení jejich životních podmínek. Podle mne to bylo vždycky věcí odborového svazu typografů a nikdy ne vedoucích výroby. Jak se dívá na občana Subějeva odborový svaz, je vidět z toho, že jeho žádost o přijetí za člena byla na schůzi svazu 10. února zamítnuta a přijat za člena nebyl. Je jasné, že kdyby byl přítelem dělníků, jak se praví v dopise, byl by přijat.

Udivuje, že pro jeho přijetí za člena nehlasovali na schůzi svazu ani ti zástupci tiskárny Vostočnaja pečať, kteří několik dní nato podepsali „dopis redakci“, například Iksanov, který se také postavil za s. Subějeva. To je nepochopitelné. Jaký přítel dělníků je Subějev, o tom svědčí následující: Za demobilizace byl v Ufě nadbytek typografů a komise pro boj s nezaměstnaností se obrátila na všechny tiskárny s nařízením, aby mimořádně vzaly do práce nezaměstnané. Avšak občan Subějev, tento přítel dělníků, odmítl co nejkategoričtěji nezaměstnaným pomoci.

Končím polemiku a žádám znovu Revoluční výbor, aby zbavil Subějeva funkce a na jeho místo postavil dělníka.

Naš puť - 20. 2. 1919

   

         

vydádo též v:

   


 

Poctivý nálezce

I

Základním rysem člověčenstva je, že nalezené věci nevrací. Člověk je vůči nalezené věci neobyčejně měkký. Přiroste mu k srdci a nemůže se od ní odloučit.

Na druhé straně je obvyklou věcí u člověka, že velice často něco ztratí, jinak by první věta pozbyla platnosti. Dokud ještě nebyly noviny a lidstvo žilo v polozvířecím stavu, ztrácel člověk své věci stejně jako dnes.

Ztratil pravěký lovec kamennou sekyrku a jiné předměty, které byly nalezeny až za několik tisíc let, o čemž svědčí četné nálezy v muzeích i v soukromých sbírkách.

Vzestupem kultury bylo přirozeně nutno upravit právnicky poměr mezi občanem, který něco ztratil a mezi druhým, který to našel. I objevuje se zákon, stíhající takzvané „utajení nálezu“.

Aby to však nebylo přece tak kruté, objevuje se později nařízení o odměně poctivému nálezci. Poctivost odměňuje se deseti procenty z nalezené sumy nebo ceny nalezeného a poctivě odevzdaného předmětu.

Sám jsem kdysi před válkou zažil však případ, že úřady nedodržují správně, z nevědomosti snad, ono nařízení o odměnách poctivým nálezcům.

Potloukaje se v noci Prahou, našel jsem na Příkopech desetihaléř, i odebral jsem se na policejní ředitelství, kde jsem poctivě odevzdal celý obnos službu konajícímu inspektorovi a žádal, aby mé jméno bylo uveřejněno v novinách a abych dostal jeden haléř odměny.

Policejní inspektor se však na mne rozkřikl, že prý mne zná a řekl pouze dvě slova: „Za katr!“

Ráno mne odvedli k nějakému pánovi do prvního patra, který zavedl se mnou protokol a na základě „prügelpatentu“ byl jsem odsouzen k pokutě pěti korun, v případě nedobytnosti na 48 hodin. Byl jsem nucen přijmout poslední podmínku, abych na státu vydělal a tak mě ve čtyrce dva dny živili. Přesto však jsem se zapřísáhl, že když něco najdu, nikdy to nevrátím. Bohužel, nenašel jsem ničeho kromě odloženého nemluvněte v průjezdě domu, kam jsem zašel zavázat si tkaničku u boty. Nechal jsem nález nálezem.

 II

Anna Buklová, posluhovačka ze Střešovic, šla ráno v pět hodin na Královské Vinohrady vyvářet prádlo rodině, u které posluhovala. Přecházejíc jízdní dráhu u Křížovníků, zakopla o nějaký předmět.

Mimoděk všimla si tohoto předmětu a vrozenou chápavostí ihned uhodla, že je to kožená taška.

Otevřela ji a uviděla tam různé papíry, kterým nerozuměla. Jsouc od přírody dobrák a poctivec od kosti, odebrala se ihned na policejní ředitelství, kde předložila nález službu konajícímu úředníkovi.

Prohlédnuv obsah tašky, úředník zbledl, vstal a rozechvělým hlasem řekl Anně Buklové: „Gratuluji vám. Vy jste našla sedm miliónů osm set devadesát šest tisíc korun v šekách k výplatě na Českou banku. Vám patří zákonitá odměna deset procent, tj. sedm set osmdesát devět tisíc šest set korun.“

Anna Buklová podívala se blbě na policejního úředníka a opakovala po něm: „Sedm set osmdesát devět tisíc šest set korun.“

„Ano,“ řekl vážně policejní úředník: „Sedm set osmdesát devět tisíc šest set korun, sedněte si, zavedu s vámi protokol.“

„Milostpane, proboha jich prosím, pustějí mne domů,“ zaplakala náhle Anna Buklová, „vždyť já přece za nic nemůžu, já musím jít vyvářet prádlo na Vinohrady. Já jsem vopravdu vo to jenom zakopla.“

„Ale paní, vždyť se o nic nejedná, to je přece jen formalita. Taková věc musí přece být úředně vyšetřena. Přijde to na žurnalistickou burzu a vaše jméno bude v novinách. Tak jak se jmenujete?“

„Ježíšmarjá, milostpane,“ dala se do řvaní Anna Buklová, „ta hanba. Já ráno vstanu jako poctivá ženská a večer mám bejt v novinách. Panenko Maria, ještě takový trápení. Celej život se dřu jako pes, ze Střešovic chodím na Vinohrady, z Vinohrad do Libně, samý prádlo, z Libně do Hlubočep uklízet, muž mně všechno prochlastá, děti chodějí votrhaný, na sobě mám poslední sukni...“

„Ale milá paní,“ konejšil ji policejní úředník, „to je přece moje povinnost zavést s vámi protokol, neplačte, vidíte přece, že se jedná o milióny.“

„Můj svatej bože,“ řvala dál Anna Buklová, „vo milióny se jedná. Dyť já přece nic neudělala. Takový trápení na stará kolena. Já jsem ráda, když si vydělám na cikorku pro ty moje parchanty. Všechno je teď dražší a kdybych si řekla na Vinohradech o korunu na mejdlo, tak mě vyhodějí na ulici a potom sháněj jiný prádlo. Já jsem ještě za svýho života nic dobrýho neužila, ale taky jsem nic nikdy nevodcizila a prala jsem výbavy, který nebyly ani spočítaný“

„Zlatá paní, uklidněte se. Jedná se přec o deset procent.“

„Já nechci mít nic s žádnýma procentama, milostpane, pustějí mě domů,“ bečela dál Anna Buklová, „já tohle trápení nepřežiju. Já musím být v sedum hodin na Vinohradech, mně se tam převaří prádlo.“

Policejní úředník se na ni podíval vztekle, praštil s taškou o stůl a vykřikl: „Teď toho mám už dost. Jak se jmenujete?“

„Anna Buklová, milostpane,“ zaječela poctivá žena.

„Kde bydlíte?“

„Ve Střešovicích na silnici.“

„Číslo domu?“

„Šedesát sedm.“

„Narodila jste se?“

„Ano, milostpane, nebožka maminka...“

„Ptám se vás, kdy jste se narodila.“

„V dvásedumdesátým.“

„Kde?“

„Doma.“

„Ale kde doma, v Praze, nebo venku?“

„Venku.“

„Hergot, kde tedy na venkově?“

„V Záběhlicích u Prahy.“

„Okres? Hejtmanství? Co, bábo, děláte, vy se mně nějak kácíte!“

Když ji vzkřísili, pokračovalo se ve výslechu, který končil: „Chcete tedy těch deset procent? Vyjádřete se určitě.“

„Pánbůh zachraň, milostpane, jenom mne pusťte. Moje nebožka matka vždycky říkala: „S poctivostí nejdál dojdeš.“

„Podepište protokol.“

„Ve jménu Otce i Syna,“ zasténala Anna Buklová a podepsala se sáhodlouze.

III

Asi za čtyry hodiny dostavil se na policejní ředitelství mladý muž, připomínající svým vzezřením oholeného Američana.

„Pohřešil jsem,“ řekl lámanou němčinou, „svou koženou tašku, která mně patrně vypadla z ruky v noci v jedné ulici.“ Jmenoval obnos, heslo šeku a dodal: „Nejde mně o peníze, ale o důležité obchodní poznámky o laciném nákupu husích střev.“

Byl s ním zaveden protokol a když mu bylo oznámeno, že poctivý nálezce zřekl se zákonité desetiprocentní odměny, řekl Američan, král husích střev, pro sebe: „Well,“ a odešel, odmítnuv zaznamenat si adresu Anny Buklové.

Večerníky přinesly ohromné sloupce o poctivé nálezkyni, odmítnuvší bohatství.

IV

Annu Buklovou odvezli do nemocnice, poněvadž ji muž ztřískal do polosmrti ještě tutéž noc, když si v hospodě přečetl večerník. A z nemocnice byla dopravena na psychiatrickou kliniku a odtud do Bohnic.

 

    


 

Podařený výlet

Rodina páně Zelenkova, skládající se z pana Zelenky, jeho manželky a tří dětiček v stáří od pěti do devíti roků, chystala se na delší výlet.

Pan Zelenka, jsa vlastníkem tří čtyřpatrových domů, mohl podniknout výlet sebenákladnější, ale heslem jeho bylo, pokud možná s malými výdaji míti se dobře. Není tedy divu, že nenáviděl místa výletní, navštěvovaná velkoměstskými výletníky, kde se vše musí platit dvojnásobně.

Již tedy 14 dní před dvěma svátky radili se každý den, kam by se vypravili. Pan Zelenka opatřoval si knihy, pojednávající o všech možných výletních místech v Čechách. Večer předčítal a často až do půlnoci se živě debatovalo, nic však se nezdálo vhodným.

Až asi za týden před vyhlédnutými svátky pan Zelenka přinesl knížku, kterou byl koupil v antikvariátu. Knížka byla nadepsána „Zřícenina hradu J. v lesích křivoklátských“.

Po večeři pan Zelenka hlasitě pročetl celou knížku. Popis trosek hradu se líbil celé rodině, zejména pan Zelenka byl přímo unesen radostí, když četl, že málokdo o té zřícenině ví a že tedy kolkolem jest obklopena hlubokými lesy. Do nejbližší vesnice jest prý dvě hodiny cesty. To bylo velmi lákavé, mohli vzdáleni všeho ruchu uprostřed lesů se kochati pohledem na zachovanou památku staré slávy rytířské, aniž jim vybírání vstupného kalilo krásný obraz.

V knížce nebylo sice zmínky, kudy se tam jde nebo jede, ale Zelenkovi stačila úplně poznámka, že z Nyžborku jest tam tak a tak daleko.

„Dobrá,“ povídá pan Zelenka, „v sobotu si vyjedeme vlakem do Nyžborku, odkud se už nějak na ten slavný hrad doptáme.“

V radostném rozechvění rodiny pomalu ubíhaly dni do soboty. V pátek se rozloučila celá rodina se svými příbuznými, jako by byla šla mezi kanibaly do Afriky.

V sobotu ráno, když sedali na vlak, bylo jim jaksi teskno, ale smutná nálada brzy zmizela, když je vlak unášel kolem Chuchle, pak dále krásným údolím Berounky. Zpěv ptáků se odevšad ozýval. Na polích obilí šumělo a sytá zeleň luk se pestřila mezi lesními stromy, jejichž vůně působila na žaludky blahem zářící rodiny páně Zelenkovy tak, že všechny zásoby potravin brzy byly snědeny.

 Bylo po poledni, když vystoupili z vagónu a stoupali do hostince v Nyžborku. Po chutném obědě se vydali na pěší cestu. Přešli po mostu přes Mži a dali se směrem k lesům, hodlajíce se optati nejbližšího člověka, kudy se jde na hrad J., jehož popis měli sebou.

Šli kousek stezkou k lesu, až přišli k chalupě dosti rozbité. Na prahu seděl stařeček dobromyslného vzhledu a kouřil z dlouhé dýmky. Pan Zelenka se ho zeptal, kudy se jde na hrad J. Stařeček vyndal z úst dýmku a pravil: „No, víte co, vy byste tam netrefili, jsou tady hluboké lesy a mohlo by se vám něco stát, ale můj Véna, ten vám ukáže cestu. Dáte mu 50 krejcarů a on vás dovede až na hrad. Véno, pojď sem!“

Na vyzvání starcovo vylezl z chalupy mladík asi 24letý, hlavu měl ježatou a oděv na mnohých místech byl roztrhán.

Pan Zelenka se zachvěl, když ho uviděl a chtěl mu dát hned korunu, ale Véna pravil: „Milostpane, vědí co, zaplatějí mi, až půjdeme nazpět, já jsem poctivý člověk. Jestli bych je špatně ved, tak mně nemusejí dát nic.“

Tato prostá slova upokojila pana Zelenku.

Véna mezitím zmizel v chalupě a za chvíli se vrátil s tlustou sukovicí.

Pak vyšli. Véna šel napřed a bafal z dýmky sprostý tabák, jehož kouř zahaloval celou výpravu.

Vlekli se dlouho lesy. Páně Zelenkova dobrá nálada již zmizela. Křoví, jimiž je Véna vedl, trhalo jejich šaty, větve do nich bily. Pan Zelenka byl již celý zoufalý, paní Zelenková vzdychala žalostně a děti každou chvíli se daly do pláče. Šli již čtyři hodiny a ještě na hrad nepřicházeli.

Véna statně kráčel kupředu. Náhle se obrátil a povídá: „Milostpane, bude bouřka!“

Celá rodina zasténala...

Véna šel klidně dále, spokojeně se usmívaje, vida, jaký dojem jeho slova na rodinu páně Zelenkovu udělala. Za chvíli se opět obrátil a pravil: „Milostpane, loni tady zabil hrom dva lidi!“

To již bylo přespříliš. Paní Zelenková a děti se s pláčem obrátily k panu Zelenkovi, který v němém ustrnutí se díval k obloze, jestli se snad již na ně nespouští blesk, aby je také zahubil a vyčítaly mu, že svou šetrností je zavádí do neštěstí.

Véna se usmál a řekl znalecky: „No, tak zlé to nebude, každého člověka taky hrom nezabije!“ Zamlčel se a pak prohodil: „Ostatně jsme u zřícenin!“

Všichni se rozhlíželi, ale neviděli nic, než spoustu rozházeného kamení.

Pan Zelenka postavil mladší hochy, které byl nesl na ruce, poněvadž již únavou klesali na zem. Pak se s přísnou tváří obrátil k Vénovi: „To jest, Véno, ten hrad?“

„To se ví, že jest, ale nekoukejte tak dlouho a zaplaťte mi, že jsem vás sem vedl!“

Pan Zelenka mu dával korunu.

„Co já a korunu? Táhnu vás za sebou čtyři hodiny a za korunu? To tak!“

Při tom praštil holí do stromu, až všichni odskočili; potom pokračoval, kroutě zuřivě očima: „No, dobře, tedy vám uteču, jděte si, kam chcete! Bude večer, přijde bouřka a všechny vás to pobije!“ A zas udeřil do stromu, až větve kolem lítaly.

Pan Zelenka se podíval na svoji poloumdlenou plačící rodinu a třesoucím se hlasem pravil: „Pane Venoušku, pro Boha vás prosím, doveďte nás do Nyžborku. Neopouštějte nás. Tu máte pětku!“

Véna vzal pětku a zvolal: „Dyť jsem to věděl, že jsou prachovej! Ale já ještě nejdu domů, já jdu na paseku pro mladou sosnu, co mám přichystanou. Voni mi ji pomohou nést. Já jim pomohu zas s dítětem a dají mi ještě zlatku!“ a mávl znovu holí.

Pan Zelenka mu mlčky dal zlatku a Véna vzal jedno dítě do náručí a již šli.

Přišli na paseku. Véna vzal poraženou mladou borovici a dal ji panu Zelenkovi na rameno, sám nesl druhý konec a nyní šli již rychleji, poněvadž cesta byla schůdnější.

Pan Zelenka se prohýbal pod borovicí, ale Véna jej časem popohnal vypravováním o kostrách, které se tu v křoví objevují, o pytlácích atd. Vůbec mluvil velmi postrašně a činil tak děsivé posunky, že se jeho posluchači časem dávali do klusu.

Konečně vyšli z lesa.

Véna postavil děti na zem a obrátil se k panu Zelenkovi se slovy: „Sundají tu borovici, vono by to dělalo špatný voko, kdyby jich někdo viděl!“

Pak vzal borovici sám a šel.

Když přišli k chalupě, vyšel ven dědeček a prosil pana Zelenku, aby mu také něco dal, že jest také chudák. Opět byl pan Zelenka o několik šestáků lehčí. Galantní Véna vyprovodil pak celou rodinu až k mostu, tam jim všem stiskl ruku a důvěrně se s nimi rozloučil.

Hladova a ustrašena odebrala se Zelenkova rodina do hostince, kdež byla poobědvala a nasytivši se důkladně, zapila přestálé úzkosti a odebrala se ihned na lože.

Spali však velmi špatně. Ve snu se jim stále zjevoval Véna...

Ráno jeli zpět do Prahy. Doma si lehli všichni do postelí a zavolali lékaře. Měli slabou horečku. Když se uzdravili, prohlížel si pan Zelenka popis nešťastného hradu a objevil, čeho si byl dříve nepovšiml, že totiž ona knížka pochází z roku 1842, kdy trosky byly ještě zachované... Jestli!

Tak skončil výlet rodiny páně Zelenkovy.

    


 

Podezřelý sud dědečka Chovance

Proti nádherným skladištím byl byt dědečka Chovance, jeho zásobárna, neobyčejně smutný. Malá začouzená petrolejová lampička ozařovala skromně den co den naproti posteli tři hromádky psího trusu. Trus pevný, krupičkovatý, barvy běložluté byl na jedné hromadě, na druhé černější a na třetí ještě tmavší a smutnější.

Zde byla říše dědečka Chovance, který sbíral psí trus. Sbíral jej neúnavně, jsa silný proti pohrdání lidí, obrněný zvykem proti zápachu, neúnavný a vždy svižný, kdykoliv bylo třeba rychle skočit a vzít do ruky to bílé, krupičkovaté, zavlhlé cestou v labyrintu a objevivší se na světle božím po namáhavém průchodu. A sotva se objevilo, již nemilosrdně smeteno bylo z chodníku, válelo se v jízdní dráze, zašlapáváno s proklínáním od bezcitných chodců. Válelo se pak pod kopyty koní, působíc trampoty lidem v lakýrkách. Smísilo se konečně s obyčejným trusem koní a bylo metaři smeteno a zaniklo zcela všedně, aniž by vyplnilo své poslání, které mu určili rukavičkáři.

To bílé, ten psí trus, je v úzkém spojení s elegantní společností. Nejjemnější rukavičky máčejí se ve vykvašeném, čímž získávají onu jemnost, pružnost a vláčnost. Nebýt psího trusu, co by si počala aristokracie, jež miluje rukavičky ze švédské kůže?

O tyto důsledky se dědeček Chovanec nestaral. Jemu stačilo, když psí trus stoupal v ceně. Ačkoliv se o něj nehraje na burze a burzovní senzálové nečiní uzávěrky na psí trus, přece cena jeho kolísá. Takhle před deseti lety stála putýnka bratru za dvě zlatky, dnes stěží dostaneš půl třetí koruny, neboť i psi se dnes kazí.

Dříve nejcennější bílé kusy, kuličkovaté, byly čestně zastoupeny v tom, čemu se člověk vyhýbal, dnes však - snad vlivem politických poměrů - neuzříš mnoho celistvých. Jsou to neujasnění opuštěnci, kteří se válejí po cestách a obsaženi jsou v druhé i třetí hromadě dědečka Chovance.

Ba ani po všeobecných volbách do říšské rady se poměry nezlepšily.

Psí trus nijak se nevyvíjí a pro dědečka přišla ještě nová rána. Rozmnožili se totiž jeho konkurenti. Pak nastal již skutečný zápas o chléb a psí trus.

Bylo třeba více se lopotit, vstávat častě i zrána, kdy psi jsou vyváděni z domu a rychle sbírat. Čím dále tím více horšily se poměry.

Málo nacházelo se bílých kusů pevných, které se při doteku rozsypávají. Na světle božím objevovaly se hromádky nahnědlé, měkké jako duše hrdinů z kalendářových povídek.

Nato nastala krize v rukavičkářském průmyslu. Některé továrny přestaly vůbec vyrábět zboží ze švédské kůže, jiné pak kupovaly lacinější materiál na máčení rukavic. Dědeček Chovanec podléhal jistěji a jistěji nezřízené konkurenci. Jeho stálá odběratelka, továrna v Praze, kam neměl daleko ze svého bytu, snížila nákup na polovinu, takže hromady se množily.

Přitom však zůstal dědeček Chovanec poctivcem a nesnažil se padělat svůj prodejný předmět křídou jako ostatní sběratelé, kteří pak mohli ovšem poskytovat za laciné peníze jakkoliv zásoby. Jeho prodejná látka byla však prima jakosti. Srdce se smálo na nepadělané hromady. Nebylo to však nic platno, zásoby rostly neustále.

Tak nemoha odbýt svých zásob, dědeček Chovanec zaopatřil si sud a ukládal pečlivě neprodané zbytky, vědom své poctivé práce.

Pak jednoho dne vypůjčil si vozík a s plným sudem, pečlivě uzavřeným, aby při dopravě kvašený trus neunikl, vezl zásobu do jedné z karlínských továren na rukavice s nadějí, že ji snad v předměstí přece prodá.

Nepochodil. Odvážel plný sud nazpět do Prahy a na Florenci byl zastaven na potravní čáře dozorcem.

„Copak to vezete, dědečku, v sudu?“

„Vezu, milý pane,“ pravil smutně dědeček Chovanec ta zatracená h...a nazpátek.“

Kdyby byl řekl „psí trus“, nebyl by býval měl nepříjemností, on však ve své prostodušnosti užil slova souborného pro všechny druhy trusu, slova silného.

Dozorce potravní daně nebyl však člověk, kterého by podobné slovo zarazilo ve vykonávání úřední povinnosti. Přistoupil blíže a ostře otázal se poznovu: „Povídám, co to vezete?“

Dědeček Chovanec se zamyslil: „Už jo, milý pane, každý neprováží cukr, já ta zatracená h...a!“

Přišel druhý dozorce: „Jářku, mluvte slušně, co to vezete?“

„Ho...a, milý muži.“ pravil dobrácky dědeček Chovanec můj bože, „vždyť to není žádný med!“

Oba dozorcové, kolem nichž shromažďovali se chodci, tvářili se dopáleně. „Tohle je divná odpověď,“ křičel jeden z dozorců, „takhle se odpovídá uniformovaným osobám?“

A dědeček Chovanec obraceje se k obecenstvu odpovídal: „Vezu h...a a h...o si na mně vezmou!“

Městský strážník protlačil se zástupem. „Pane,“ řekl přísně, „nyní se vás ptám já z moci úřední: Co to vezete? A proč to neohlásíte?“

Dědeček Chovanec zamrkal a pevným hlasem vážně odpověděl jen jedno slovo: „H...o!“

Pak přišel nějaký pán s čepicí a ještě jeden v uniformě a píchli do sudu železným bodcem, vytáhli a očichali, přičemž hleděli moudře kolem sebe.

Nato pán s čepicí řekl: „Člověče, teď se vás nakonec ptám: Co to vlastně vezete?“

„Milostpane, h...o!“

Poslední slova zaslechl policejní strážník, který se právě protlačil zástupem, položil dědečkovi Chovanci ruku na rameno a blýskaje očima pronesl: „Zatýkám vás ve jménu zákona!“

A zatímco za sběhu lidu odváděl udiveného dědečka Chovance na komisařství, odváželi podezřelý sud do ústavu pro zkoumání potravin.

   


 

Podivuhodné dobrodružství indického kačera v

 městském parku

 

Indický kačer z parku u Františkova nádraží nebyl oblíben u žádné z ptačí havěti, s kterou sdílel domek na ostrůvku rybníka pod umělým vodopádem. Myslil si příliš mnoho o sobě, poněvadž měl na hlavě korunku z kovově lesklého fialového chumáčku peří. Potloukal se sám a sám po cestách parku a žil z milodarů kolemjdoucích, hlavně vášnivě rád jedl preclíky.

Nasycen, hrdě večer vracel se mezi své druhy do ostrovního domku a uvelebil se v koutě zcela samotářsky, odpovídaje jen zlostným štěbetáním na poznámky velké pekinské husy a staré labutě.

„Vy jste protiva,“ volala pekinská husa, „pročpak nechodíte s námi po travnaté obrubě rybníka? Vždyť to děláme kvůli obecenstvu, aby se nám mohlo obdivovat vcelku. Jak to vypadá, když jeden jde tam, druhý tam. Co si o nás pomyslí, že nedržíme pohromadě?“

„Panáček si myslí,“ ozvala se chraplavě labuť, „že je z nás nejkrásnější.“

„Inu, každý nemá tak dlouhý krk jako vy,“ zlostně vybuchl indický kačer, „víte, že se říká: Dlouhý krk, krátký rozum. Snad naposled vy myslíte o sobě, že jste z nás nejhezčí? Co vy vyvádíte, je k nepochopení. Předešle mne to překvapilo. Vy jste celá bílá, ale mláďata jste měla černá. To mně laskavě vysvětlete. Takovou ostudu neudělá nikdy žádná z našich indických kachen. S nebožkou jsme měli děti právě tak krásně pestře zbarvené, modře-žlutě-zeleně. Stejně tak krásné děti, jako jsme my. Vy máte být na co pyšnou. Snad na to, jak kroutíte krkem? Vždyť hrajete komedii. Jakmile je víc lidí u zábradlí, vyplujete na rybník, kroutíte sebou, ponořujete krk bez příčiny do vody, otočíte se k obecenstvu, opět krkem kroutíte a pak si na vodě uprostřed vší krásy počnete hledat na křídlech čmelíky. A lidé se vám obdivují.“

„To právě chce,“ podotkla pekinská husa.

„Ale ta sláva netrvá dlouho,“ pokračoval indický kačer, „jakmile vylezete z vody, vypadáte tak strašně uboze. Klátíte sebou ze strany na stranu, břicho ohromné sotva vlečete a ty vaše krátké, ošklivé nohy! A přitom jste předešle s takovou drzostí řekla jednomu vrabci, když se hnal pro kousek preclíku: Odletíš, uličníku, což nevidíš, že reprezentuji vodní ptactvo? Pěkná reprezentace, sotva se hýbete, a pak to tlusté břicho a ten dlouhý krk, který nevydrží, aby se nekroutil a který vám padá až na zem, takže se divím vždy, když vás tak pozoruji, že jste si ho už dávno neotloukla...

„Že vás štípnu,“ zasyčela uraženě labuť.

„Zkuste to, vždyť se sotva zvednete, copak ostatně myslíte, že jsem nějaký vrabec? A nekruťte tolik očima, aby vám nevylezly.“

Do hádky vložila se pekinská husa. „Poslyšte, pane, věřte, že nás velmi mrzí, že jsme se kdy s vámi seznámily. Neviděla jsem nikdy takového nafoukance. Jinému kritizujete chůzi a sám se přitom tak hnusně batolíte.“

„Já že se batolím, to mně ještě nikdo neřekl, vy míšenče.“

„Kdo je míšenec?“

„Vy, má zlatá. Myslíte o sobě, že jste pekinská husa. Že jste husa, o tom nepochybuji, ale zdali pekinská, to je opět něco jiného. Znal jsem vaši paní máti, ta byla ze Sadské a pak zde měli kříženého pekinského kačera, jehož matka byla divoká husa. A to je váš rodokmen. Já jsem z Indie.“

„Vy že jste z Indie, vy jste z Neratovic. Říkal to hlídač jedněm pánům, kteří se ho ptali, kde by se dostal takový exemplář, jako jste vy.“

„Já že jsem exemplář?“

„Zajisté, zcela obyčejný exemplář. Dokonce vás ani matka nevyseděla, vy jste z umělé líhně. A tu drzost jste měl, že když jste sem prvně mezi nás přišel, počal jste křičet, že jste přímo přilétl z Indie.“

„Dejte už pokoj s tím věčným hádáním,“ ozval se melancholický čáp, „raději mně řekněte upřímně, narostou mně někdy přistřižená křídla, abych mohl odletět? Vždyť je to k nevydržení, stále poslouchat jedno a totéž.“

„Stejně jako poslouchat vaše neustálé vzdychání,“ poznamenala labuť, „každý den nám vypravujete o tom, že jste od Šestovic z luk nad Metují, že tam bylo plno žab a že nejste zvyklý na moučná jídla, jako jsou preclíky.“

„Musíme si na všechno zvyknout,“ ozval se indický kačer, „když jsem byl v Indii...“

„Vida ho, zas už lže,“ rozkřikla se na něho pekinská husa a počala hrozivě syčet.

„Milá paničko,“ řekl kačer, pomalu se zvedaje, „věřte mně, že nemusím s vámi být pod jednou střechou. Nejste proti mně nic.“ Odbatolil se ke vchodu a v nočním temnu plul přes rameno rybníku ke křovinám.

„Já jsem od Šestovic z luk nad Metují,“ zabručel čáp usínaje. Pekinská husa zasyčela ještě nějaké nadávky směrem, kde brázdil vodu domýšlivý indický kačer, labuť vnořila si krk a hlavu dozadu v jemné peří perutí. Pak ještě někde zapískla vodní krysa a již bylo v domku ticho a klidno.

A indický kačer bezdomek statečně batolil se opuštěnými cestičkami, zametaje v rozčilení občas ocasem drobný písek za sebou. „Je to ale impertinence,“ zasyčel pro sebe, „vyhnat mne do noci.“

Připadalo mu ve tmě vše tak podivným. Nikdo tudy nekráčel, aby se mu obdivoval a drobil mu preclík, který vždy chvatně pojídal, aby přišla řada ještě na jiné dětičky. Byly to takové milé chvíle, kdy jedna vychovatelka vykládala o něm svým svěřencům, že je to bažant.

Teď bylo ale takové smutné ticho vůkol. Jen nějaký kocour přešel kolem něho, svítě dychtivě očima. Neodvážil se však učinit na něho útok, neboť on statečně zakejhal a dál pajdal tmou hrdý a rozčilený. Kocour se dlouho na něho díval a počal se potloukat kolem pasti na kočky.

Indický kačer vyšel z parku a dal se Sadovou třídou, kolem budky, kde klímal zřízenec potravní daně. Na rohu Sadové třídy, když zahnul směrem k Žižkovu, někdo se k němu přiblížil.

„Co tady děláš, indický kačere?“ slyšel nad sebou hlas, podivný a nejistý, „neznáš už pana Malinu?“

„Zabloudil jsi, chudáku,“ pokračoval týž hlas, „ty jsi zabloudil, už se na mne nepamatuješ. Já jsem přece pan Malina, který ti vždy nosil preclík se slečnou Otylkou. Počkej, neodcházej,“ prosil týž hlas, „už ti se slečnou Otylkou nebudu dávat preclíky. Ona už krmí kachny s jiným. Posaď se, příteli, ke mně.“

Pan Malina rozněžněn sedl si ke kačerovi, který ho nepoznával, poněvadž vypadal trochu podivně. Byl bez klobouku a límec měl rozevřen.

Položil si ho na klín a dal se do pláče. „Krmí kachny s jiným;,“ opakoval plačtivě, „teď chodívá do Stromovky.“

Muž se utišil. „Víš co?“ řekl, drže indického kačera za nohu, „vrátím tě, odkud jsi přišel.“ Vstal a nedbaje žalostného kejhání kačera dal si ho pod paždí a zmizel s ním ve tmách Sadové třídy.

U potravní daně byl zastaven výběrčím, který se právě probudil z rozespalosti. „Copak to nesete?“

„Našel jsem indického kačera, který utekl z parku. tak ho zas do parku nesu.“

„Odkud jdete?“

„Ze Žižkova.“

„To musíte platit z něho akcíz.“

„Ale vždyť ho nesu do parku.“

„To už je Praha.“

„Já myslím,“ řekl pan Malina, opíraje se o výběrčí budku, „že konám dobrý skutek.“

„Nemohu vám pomoci,“ řekl výběrčí potravní daně ledovým hlasem, „je to živá drůbež, tak z ní musíte platit akcíz. Nebo nesmíte s ní do Prahy.“

Pan Malina počal něco mluvit o bezpečnostních orgánech a že půjde na policii. A vydal se poznovu do tmy Sadové třídy. Slyšel již kroky hlídky a mohl také již říci: „Dovolte, pánové...“

Policejní hlídka se zastavila. Jeden ze strážníků prohlédl si příchozího. Nevzbuzoval nijaké důvěry ten muž, držící pod paždí živého kačera v tak pozdní hodině noční.

„Kde jste sebral toho ptáka?“ stručně otázal se mladší strážník.

„Našel jsem ho, prosím, je z parku.“

„To je hezké, vy tedy nosíte po nocích zvířata z parku,“ řekl starší významně se zachmuřuje, „velmi hezké od vás. Půjdete na strážnici. A neste to zvíře trochu lidsky.“

Pan Malina pokusil se o to, aby vysvětlil nejlepším způsobem, jak se s tím kačerem setkal. Nedařilo se mu to. Pletl páté přes deváté. Mluvil něco o slečně Otýlii, která s jiným krmí kachny, zapřísahal je, aby mu věřili, že je pan Malina, mluvil o akcízu, že ho chtěl přenést do Prahy a o preclíkách. Nebylo možno si z toho nic vybrat. Slyšel ještě poznámku: „Tak jste ho tedy chytil na preclík.“

Na komisařství se to konečně vysvětlilo. Řádně se legitimoval, vystřízlivěl a mluvil lépe logicky. Byl propuštěn a policejní hlídka odnášela indického kačera do parku.

Dnes indický kačer mlčky sedává v domku na ostrůvku rybníka, je tichý, zádumčivý a neodpovídá ani na největší impertinence pekinské husy a staré labutě.

Jen předešle s povzdechem řekl k čápovi, který sentimentálně opakoval, že na světě už nejsou asi žádné žáby: „Ach, milý brachu, na světě se dějí ještě horší věci...“

   


Podivuhodné dobrodružství kocoura Markuse

Angorský kocourek Markus slavil právě své dvouměsíční narozeniny, když uznal za dobré opustit uhlířský krám, kde se narodil, a podívat se tak trochu, jak vypadá ten boží svět za rohem, za holičským krámem.

Mezi uhlím se mu nelíbilo, neboť se musil stále lízat, aby byl čistý. Kromě toho mu uhlířka neustále nadávala, že je uličník a že se jí plete pod nohy. Markus učinil již několikrát pokus vyškrábat se na putnu uhlí připravenou k donášce a tak se dostat do světa. Všechny ty pokusy končívaly však tím, že ho zavírali v podzemním bytě vedle krámu, kde pištěly myši, až dostával z toho strach. Když pak, což se stalo málokdy, paprsky sluneční zatřpytily se na okně, vyskočil Markus na jich dosah a vrněl. „Až přijde čas,“ pomyslil si, „půjdu se podívat, kde je toho světla víc.“

Markus tedy utekl ve stáří dvou měsíců a za holičským krámem schoval se do sklepa, neboť uviděl tolik noh, až se zděsil. Ve sklepě bylo samé uhlí. „To jsem si moc nevybral,“ řekl k sobě, „teď abych se lízal dál.“

Díval se sklepním otvorem a poznenáhlu si zvykal na ty nohy, které chodily venku a dupaly po chodníku.

„Copak tady děláte, mladíku?“ ozval se vedle něho hlas, a Markus uviděl starého zkušeného kocoura, který si vylezl na hromadu uhlí, zíval a svítil očima.

„Šel jsem se projít.“

„Rozumím, mládenče. Utekl jste a chcete vidět, jak to vypadá ve světě. Musím vás trochu provést. Podívejte se. Tyhle kuličky, co jsou za vámi, ty nejezte. To je připraveno pro krysy. A pak vám dám ještě jednu radu: držte se vždy podél domů a sklepních otvorů. Až budete mít hlad, tak choďte po ulici s ohonem nahoru a mňoukejte. Tak nejlíp napálíte lidi a vzbudíte u nich soucit. Někdo si vás už domů odnese, a až se vám tam nebude líbit, tak zas utečete. Ani nevíte, jak jsou lidi hloupí a jak je obyčejný kocour může napálit. Nalítnou na všechno. Myslí si, že spíte, a nechají dveře otevřené a vy utečete a touláte se třeba měsíc. Když pak vás to omrzí a jste hodně už od koček pokousán, čemuž ještě nerozumíte a já vás nechci kazit, tak se vrátíte, odkud jste utekl, a třete se třeba kolem stolu, ohon zas hezky nahoru, a děláte, že máte radost, a zatím jste jen přišel se nažrat a zotavit v teple. Tak lezte na ulici, já vás tady nemohu potřebovat. Jde sem bílá kočka domovníků a nese mně v hubě nějaké šlachy, co ukradla. Ta holka si mě tady už týden vydržuje. Tak lez už nahoru, pitomče.“

Markus vděčně pohlédl na zkušeného rádce a vylezl na ulici. Držel se podél domů a měl radost, že svítí tak pěkně slunce a že má už nějaké zkušenosti. Před blízkým kupeckým krámem uviděl velké chlupaté zvíře, které mělo dlouhý ohon. Sedělo na zemi a švihalo ohonem sem tam. Markusovi se to líbilo, i skočil za ohonem a chtěl ho tlapkou zastavit. Velké zvíře zavrčelo a ohnalo se po něm. Líbil se mu však patrně ten naivní tvor, který dosud nevěděl, že má co činit se psem, tak chytil Markusa jemně do tlamy a běžel s ním kus cesty přes ulici, kde ho pustil do velké louže.

Markus zděšeně se v ní několikrát obrátil a utíkal do sklepního otvoru, který mu právě před nosem přátelsky kynul.

Špic dal se do štěkotu před sklepem a jeho pán pobízel ho, laskavě ho dráždě: „Boby, vem si kočičku.“

Brzy je to však oba omrzelo a táhli dál, zatím co vyděšený Markus schoval se do nějakých hoblin, třásl se zimou a žalostlivě mňoukal.

„Neřvi nám tady,“ ozvalo se blízko něho a na hobliny vyskočila černá štíhlá kočka, „copak nevíš, že číhám na myši?“

„Já nic nevím,“ zaklepal se Markus a tichým hlasem jal se vykládat kočce o podivném zvířeti.

„Ty hlupáku, to byl pes kupce odnaproti, to můžeš mluvit o štěstí. Počkej ...“ Kočka zmizela vzadu a za chvíli vrátila se s myší v hubě. „Žer, uličníku,“ pravila mateřsky k Markusovi, který namítl, že neví, že se myši také jedí. „Takový klacek,“ odplivla si kočka.

„To se mýlíte,“ řekl Markus, „já jen tak staře vypadám. My angóry jsme vždy větší než obyčejná koťata, mně není ještě, milostpaní, víc než dva měsíce.“

„Bavit se nebudu s takovým usmrkánkem,“ řekla kočka, která dřív zálibně pohlížela na Markusa, „hleď zmizet, nebo ti ukousnu nohu.“

Markus vyskočil na ulici a uděšeně běžel kolem sklepů, kolem něho udělalo něco náhle „paf, paf“, a on byl zas v nějakém sklepě, kam skočil rychle, neboť byla mu předně zima a dostal najednou strach. Skočil na něco lesklého, přitulil se k tomu, aby se zahřál, ono to však studilo, čím více se na to tlačil. Markus skočil na led. „Zde se nezahřeju,“ pomyslil si, když mu zkřehly pazoury, „podívám se vedle.“

Ve vedlejším sklepě byla sláma a piliny. Zahrabal se do ní a usnul. Zdálo se mu o jeho uhlíři.

Když se probudil, byla už úplná tma, cítil hlad, a proto vylezl do nápadného ticha ulic za noci.

Když zpozoroval nějakého nočního chodce, vztyčil svůj chlupatý ohon a šel k němu mňoukaje dle rady starého zkušeného kocoura.

Dva si ho nevšimli, ale u třetího měl štěstí. Ten ho zpozoroval, láskyplně se na něho podíval a shýbl se, aby ho pohladil. Svalil se však a počal chrápat na chodníku.

Markus se toho pádu tak ulekl, že se dal na útěk. Proběhl několika ulicemi a nepotkal nikoho než nějakého starého, opelichaného kocoura, který mu řekl: „Pojď se mnou.“ Šel za ním a přišli do nějakého sklepa, odkud po schodech a otvorem ve dveřích do dvora. Ze dvora podlezli nějaké dveře a octli se tváří v tvář velkému řeznickému psovi, kterého zde řezník zanechal, aby kočky nechodily na maso. Jak se odtamtud Markus dostal, ani nevěděl. Pobíhal po domě hezkou chvíli, až nějakou náhodou trefil do sklepa a odtud na ulici, kterou běžel dolů.

Přišel na velké prostranství a tam upoutala jeho pozornost jakási hlučná scéna.

„Zajisté, že půjdu s vámi, pánové, ochotně na strážnici,“ ozval se hlas „ale napřed sundám tohodle drožkáře z kozlíku, poněvadž mně nadával.“

„Tak nedělejte hlouposti a pojďte,“ ozvaly se dva hlasy, „my vás jen zjistíme, poněvadž tropíte po ulici rámus.“

„Já ho musím sundat z kozlíku,“ trval urputně první na svém, „jsem já snad u něho nějaký rošťák?“

„To jsem vám neřek, vy rošťáku,“ křičel cizí muž z kozlíku, „zde máte na drožce číslo, tak si mne žalujte.“

Pak bylo slyšet energické hlasy, aby šel ten první jménem zákona, a celá společnost tří mužů hnula se kupředu. Na to čekal Markus. Vyzdvihl ohon do výše a šel za nimi, mňoukaje úpěnlivě.

Neslyšeli ho, neboť se bavili ti dva po straně s mužem uprostřed, který křičel, že když nesundal toho drožkáře dnes, že ho sundá zítra z kozlíku, kdyby si měl třebas přinést žebřík a lézt po něm na drožkáře.

A za nimi, zabranými do milého hovoru, trpělivě běžel Markus a trpělivě mňoukal.

Když pak ocitli se ti tři na policejní strážnici, tu vklouzl za nimi a vyskočil na stůl panu inspektorovi, právě na archy protokolů o předvedených.

A vtom zvolal předvedený muž: „Markusi, copak tady děláš?“

A Markus poznal v muži, za kterým tak trpělivě šlapal, svého uhlíře, od kterého utekl.

*

Uhlíř Günzl často říkává: „Jen jednou jsem měl dobrou výmluvu před ženou, když jsem přišel až k ránu, a to, že jsem hledal našeho kocoura. A také jsem ho skutečně přinesl domů, ale jak se to stalo, na to se nemohu za živého boha upamatovat.“

Přečtěte si to tedy, pane Günzle!

   


 

Podivuhodné příhody hraběte Hudrymudrydesa

 

Jednoho krásného dne probudil se hrabě Hudrymudrydes v náladě velice mrzuté. Již i z oken svého tichého paláce viděl ohromné zástupy lidí; kam oko jeho sahalo, všude černalo se lidských postav, což jej velice znepokojovalo, neboť věděl, že tito lidé nesbírají horlivě pro arcibratrstvo svatého Michaela, aniž posílají peníze do Říma svatému otci.

Hrabě Hudrymudrydes stával se nervosním, neboť oči jeho byly zvyklé viděti pouze skvělá procesí s vlajícími korouhvemi, jen sem tam by připustil nějaký katolický sjezd, ale tihle lidé, kteří byli shromážděni na ulici, neměli bohužel pražádného smyslu ani pro procesí, ani pro sjezdy. Hrabě Hudrymudrydes odhadl, že zástupy jich jsou ohromné a že duch je ovládající je něco jiného, nežli čemu dosud zvykl; nebyli to ani šafáři, ani lokajové, ani poklasní, ani správcové, ani jiná jeho čeládka, která třásla se strachy, jakmile se milostivý pán podíval na někoho nemilostivě okem ozbrojeným monoklem.

Kdekoliv vystoupil, všady viděl před sebou hřbety ohnuté v pravém úhlu a byl přesvědčen, že jakmile uráčí si říci ,,Meine Herren“, že skloní se ony ohnuté hřbety ještě níže. Ale tihle lidé tam dole měli opravdu rovné hřbety. Toho pan hrabě nesnesl.

Jeho mysl zalétala do minulosti, viděl, jaké to byly zlaté časy, kdy předkové jeho hodovali jako Sardanapalové a nemusili se při tom starati, kdo to zaplatí. Tam dole plahočil se na polích zemědělský otrok, na nějž v případu potřeby se poslalo několik karabáčníků a drábů, a peníze tu byly nejpohodlnějším způsobem pod sluncem. Nyní stalo se opatřování peněz i pro vznešeného pána poněkud složitým úkolem; ti bankéři jsou tak mazaní a pan hrabě viděl, že mnohý jeho kolega, s nímž za mladých let říkali si: frère et cochon!, dnes je chudák na mizině a žije jenom z toho, co vypumpuje na svých spolubratřích. Tedy už ani sláva, ani moc, ani vznešenost není bez kazů a poskvrny, pomalu již ani počestní měšťáci nebudou jmenovati šlechtice čestnými měšťany.

Pan hrabě však náhle vzpomněl si na podivnou historii, kterou kdesi slyšel. Prý jakýsi šlechtic dal se v době válečných strastí nabalzamovati v hypnotickém spánku a tak přežil několik století v stavu ztrnulosti, až pak v době míru probudil se zase k lepšímu, pravého šlechtice hodnějšímu životu. Hm, tento nápad nebyl by tak zlý. On, hrabě Hudrymudrydes, dal by se rád nabalzamovati, aby přečkal tuto dobu, kde povážlivě viklá se úcta před šlechtickými privilejemi, a povstal by zase v oné krásné době v budoucnosti, kdy zástupy nadšeného katolického lidu pohrnou se ulicemi místo těchto postav, které nic dobrého pro práva a výsady šlechty neznamenají. Potom pojede on, všemocný hrabě Hudrymudrydes v průvodu všemožných hodnostářů, bude přijímati hold nesčíslných zástupů a osloví všecky, jak nejlíbezněji dovede: Meine Herren ... - a hromový potlesk zaburácí celým veleměstem, z úst statisíců bude provoláváno jeho jméno a družičky budou mu házeti květiny.

Pan hrabě přímo zažral se do této myšlenky.

„Počkejte, já na vás vyzraji. Tam, kde jsem byl dříve pánem, jste mi poradili, bych se dal naložit do špiritusu. A já vás poslechnu, holoto, abyste viděli, poslechnu! Dám se naložit, ovšem ne do špiritusu, neboť špiritus značí latinsky „ducha“, jehož jsem rozhodným nepřítelem. Dám se jen konservovat, ano, konservovat se dám svému geniálnímu doktoru Knödlovi, který mne uspí a nabalzamuje, abych za pár století zase vstal zmlazený a silný, rozdrtil vás všecky a zacpal vám vaše zlolajná ústa, aby vám zašla navždy chuť k něčemu jinému nežli k robotě na lánech milostivé vrchnosti.“

Geniální kousek hraběte Hudrymudrydesa byl uskutečněn. Pan hrabě pro svět umřel a pohřben jest. Několik klerikálních listů napsalo dojemné nekrology, kde vyslovována domněnka, že jeho osvícenosti puklo srdce hořem, když nemohl již zaujmouti svoje křeslo ve sněmovně a klidně se tam vyspati, pročež odebral se jinam k spánku věčnému. Ale nikdo na světě nevěděl, že pan hrabě není mrtev a že kdyby mohl, smál by se pod kůží, jaký vtip provedl svým přátelům a ctitelům z arcibratrstva, jaký zármutek měl pan pokladník petrského haléře v Římě, když místo milého jména štědrého a neúnavného sběratele Hudrymudrydesa cizí jméno stálo na výkazech sbírek do Říma, které se povážlivě tenčily. Pan hrabě odpočíval zatím klidně v pokoji, kterýžto pokoj měl geniálním uměním doktora Knödla zajištěný na dvě století, aniž by musil čichati v tmavé bedně naftalín. V jednom z odlehlých kabinetů paláce hraběcího nalézal se skleněný zvon, v lidové mluvě obyčejně zvaný „glásšturc“, a pod ním pan hrabě, podoben navlas voskové figuře z panoptika.

Zatím kročeje dějin duněly světem, ale pan hrabě hověl si ve svém nezrušitelném klidu - leč i jemu udeřila hodina vysvobození. Doktor Knodl byl sice filosof, který někdy se zálibou dokazoval naprostou zbytečnost šlechty, a snad také osobně věřil, že beze šlechty by stejně žito zrálo, děti se rodily a staří lidé mřeli, ale když viděl ctihodné měšťany, jak jsou na šlechtický erb posedlí a celí blažení, mohou-li se jen dotknouti lemu hraběcího fraku, pomyslil si, že snad přec je šlechta k něčemu dobrá a že už kvůli těm dobrým lidem, kteří rádi řvou „hrom a peklo“ a ještě raději líbají šlechtické ruce, musí býti zachována.

Tak minula dvě století, všecko v komnatě zplesnivělo, jen starý hrabě nezplesnivěl. Jednoho krásného dne povstal, protáhl se, jen to ruplo, zívl na celé kolo a již opouštěl svoje skleněné vězení a ubíral se vážným krokem již ze zvyku na staré svoje místo ve sněmovně, jako by ani nebylo dvěstěletého spánku. Kdepak, pan hrabě a zaspat vývoj!

Ale zdálo se, že pan hrabě tenkráte opravdu hodně zaspal. Nepoznával již města, nepoznával lidí; či lépe řečeno, nemohl ani věřiti, že osoby, jež potkával, jsou opravdu lidé. Chtěl zkusiti svoji aristokratickou převahu nad těmi nevšímavými tvory, proto zastavil nejbližšího velmi slušně a malebně oděného občana, představil se mu jako hrabě Hudrymudrydes a žádal ho, by dovedl jej na Pětikostelní plácek. Díval se přitom ostře monoklem na neznámého občana, očekávaje s bezpečností, že překvapený muž honem skloní záda v onom známém úhlu, v němž uklánějí se vlastenečtí výboři, když očekávají nějaký řád. Leč k nemalému úžasu jeho osvícenosti záda onoho občana zůstala rovná, a panu hraběti zdálo se pouze, že v tváři toho člověka postřehl velmi soucitný výraz.

Avšak muž ten jinak velmi ochotně vyhověl a vedl jeho hraběcí osvícenost krásnými zahradami, z nichž nořily se sem tam vlídné a malebné domy.

„Jsou to vily bohatých měšťanů nebo šlechtické?“ tázal se hrabě průvodčího.

„Milý příteli,“ pravil muž, „je viděti, že jste přišel z daleka, zpozoroval jsem na první pohled, že jste cizincem. Jsou to naše slavné továrny s nejkratší dobou pracovní a s největší výkonností v oboru užitečných vynálezů. Dělníci pracující na příklad na zúrodňování polí dle nového systému pracují tři hodiny denně, což stačí, by země nabyla dostatečné plodnosti“--

„Co tomu řeknou vaši šafáři, správcové, hospodářští řiditelé? Probůh, co je napadá takhle ty chlapy šetřit? A co tomu řekne pan hrabě, že tak ničemně hospodaříte? Ne? Kde potom máme vzít na příspěvky do našeho arcibratrstva? Co pošleme do Říma, když nás ta čeládka tak nestydatě okrádá?“ horlil hrabě.

„Nemáme hrabat, a jak se všelijaké ty tituly starého otroctví nazývaly, milý občane. Není mi také známo, že by ještě někde se podobný řád udržoval,“ pravil muž klidně.

,,A peněz do Říma přece dávno neposíláme. Jsou tam, pokud vím, krásná musea, ale žádný -“

Pan hrabě skočil zděšen průvodčímu do řeči: ,,A což žádný hrabě Hudrymudrydes neposílá petrského haléře? Tak daleko došla nevěra a zkáza mravní?“

„Nevíme dnes ani, co je to vlastně hrabě, a neslyšel jsem nikdy jména Hudrymudrydes,“ pravil průvodčí klidně. „Byli ovšem, jak dějiny vypravují, kdysi ještě as přede dvěma stoletími jacísi ubožáci, kteří domnívali se, že jsou zrozeni jen k tomu, by tisíce jiných lidí na ně pracovalo, a také chovali se dle toho. Ale my již dávno z toho vyrostli.“

Mrákoty obestřely pana hraběte. Kde se to, probůh, octl?

„Naštěstí přišli i oni nešťastníci, zvaní vůbec aristokraté, přece znenáhla k rozumu. Nahlédli leckde přece, že je nespravedlivé a přímo šílené žádati pro sebe tolik, z čeho tisíce poctivých rodin může býti živo. Z některých stali se umělci, z jiných dobří pracovníci v různých oborech a jsou přitom docela šťastni a spokojeni, nepotřebujíce koní, psů, honů a podobných kratochvílí. Pouze několik posledních mohykánů bylo stiženo nevyléčitelnou utkvělou představou, že na základě jakýchsi starých privilejí mají právo na obrovské lány země, a nutili lidi, aby za ně pracovali. Co jsme měli s těmi chuďasy dělat?“

„Hrozno, neuvěřitelno!“ jektal hrabě.

„Ledacos zdá se neuvěřitelno, příteli,“ pravil muž. „Když před třemi sty lety jednalo se v Americe o zrušení otroctví, říkali tehdy lidé také, že je nemožné. A přece se tak stalo brzy. A také tak bylo s námezdním otroctvím. Nic nebylo platno, lidé zmoudřeli. A nakonec pro ony ubožáky, trpící utkvělou představou, musili jsme zřídit zvláštní asyl.“

„A kde je ten asyl?“ vyrazil ze sebe hrabě. „Je mi vás líto, dobrý muži, máte zajisté v onom asylu nějakého příbuzného. Utěšte se, jsou svěřeni péči dobrých psychiatrů a zacházíme s nimi co nejslušněji. Pouze budova je trochu nedostatečná, byl to bývalý mrtvý dům privilegovaného -“

Dále hrabě Hudrymudrydes neposlouchal. Prudké duševní pohnutí, ohromný převrat, který netušil ani on, ani dr. Knodl, působily naň tak hrozně, že tajemným uměním doktorovým konservovaný hrabě rozpadl se před očima svého průvodčího na prášek, právě když vcházeli na Pětikostělní náměstí.

 

   


 

Podivuhodný příběh Františka Machulky,

 magistrátního praktikanta

 

Abychom předešli všem nedorozuměním a mylným výkladům, prohlašujeme předem: Bude-li v tomto vypravování mluveno o magistrátu, netýče se to rozhodně magistrátu královského hlavního města Prahy. Naopak, vše to, co následuje, stalo se před dávnými a dávnými léty a někde docela jinde...

Až do oné doby, kdy se závažné ty události přihodily, vedl František Machulka, magistrátní praktikant, klidný a spokojený život. Byl od narození tichý a skromný člověk, přičinlivý, uctivý k představeným, zkrátka vzor dobrého úředníka. Uctíval každou autoritu, ať světskou či duchovní, byl nejvýš zdvořilý ke svým kolegům a co hlavního, dovedl si vážiti svého místa.

Není divu: František Machulka vystudoval gymnasium, maturoval s vyznamenáním a dal se zapsati na právnickou fakultu. Studoval po dva roky s prospěchem práva, ale pak poznal, že by neměl peněz na zkoušky a že by nemohl potom sloužili kolik roků u státu zadarmo. Opustil tedy práva a přešel na filosofii. Ale když třetí rok se chýlil ku konci, byly noviny plny výstrah a varování, aby se nikdo nevěnoval filosofii, poněvadž je všecko natřískáno a po dvacet let nebude vyhlídky na místo.

František Machulka byl v koncích. Poněvadž na studium medicíny nebylo pomyšlení, domníval se již, že mu nezbude leč jíti do semináře, když tu v nejvyšší nouzi zjevila se mu záchrana: Jistý uzenář, jehož syna privátně vyučoval za večeře, byl se zatím dostal do sboru obecních starších a zaopatřil ubožákovi místo u magistrátu.

František Machulka stal se magistrátním písařem. Poněvadž měl maturitu, dva roky práv, tři roky filosofie a zkoušku ze státní účtovědy, byl veden jako „kvalifikovaný diurnista s možností postupu“ a obdržel korunu denně.

František Machulka byl v nebi. Častokráte ráno před kanceláří zašel sobě do kostela, děkoval pánubohu a modlil se za svého dobrodince, obecního staršího uzenáře, i za slavný magistrát, který mu dává živobytí.

V úřadě, jak již řečeno, byl jedním z nejspolehlivějších pracovníků. Nelenošil, nemluvil neuctivě o šéfovi, nekupoval si jídlo a pivo k přesnídávce (poněvadž na to neměl) a nikdy neměl žádných „restů“. Soudruzi jeho říkali o něm, že je „šplhal“ a „štrébr“. Ale představení uznávali jeho přičinlivost a ukládali mu trojnásobně práce než jiným.

Leč svědomitost jeho nesla přece ovoce: v uznání zásluh zvýšeno mu po třech letech diurnum o šesták, po dalších třech letech opět o šesták a konečně po nových třech letech o dvacet haléřů. To už se počítalo na koruny. Nadaný čtenář vypočte si lehce, že plat jeho obnášel po devíti letech 1 K 60 h denně čili 48 K měsíčně, což činí ročně 584 K, tj. pět set osmdesát čtyři koruny.

František Machulka byl v sedmém nebi. Nezáviděl nikomu na světě a domníval se, že je malým Rothschildem. A tím zbožněji modlil se každého večera za svého dobrodince, obecního staršího uzenáře, za pana purkmistra a za celou městskou radu. Říkal si v duchu, že teď může snadno čekati - byť to ještě nějakých deset let trvalo, až bude jmenován praktikantem.

Neboť u onoho magistrátu, o němž vypravujeme, byl jen určitý, přesně stanovený počet praktikantů a určitý počet oficiálů, který nesměl býti nikdy překročen. Nikdo nemohl postoupiti, leč by někdo ve vyšší hodnosti umřel, nebo šel do penze. Toto moudré zařízení datovalo se z dávných dob, kdy obec byla ještě skrovná a agenda nepatrná. Město zatím zmohutnělo a agenda vzrostla nesmírně, ale počet úředníků se nerozmnožoval. Přibírali se klidně písaři, kteří měli tak zatarasený postup.

Ale během času postupoval všude pokrok, nová hesla vznikala, vše se organizovalo a nakonec organizovali se i úředníci a písaři. Konšelé byli zasypáváni peticemi a nestačili vyhazovati deputace ze dveří. Vzdorovali dlouho, nakonec však přece povolili a řekli: Pro úředníky se musí něco udělat! (Bylo to před volbami.) A udělali.

Usoudili moudře, že je přílišný skok z písaře na praktikanta a z praktikanta na oficiála, ježto takový člověk, ohromen nenadálým zvětšením příjmů, nedovede zachovati rovnováhu, i zřídili nový počet různých titulů s různými požitky, aby postup nebyl tak příliš náhlý.

Tak se stalo, že František Machulka, když byl po dalších pět let v spokojenosti požíval svých 1 K 60 h denně, jmenován byl aspirantem. Nebyl již prostým písařem, byl nyní čekatelem místa úřednického. Radost jeho byla nevýslovná. Povýšení toto mělo ovšem také svou stinnou stránku, neboť služné aspirantské obnášelo 500 K a tak musil se zříci 84 K, o něž měl jako písař více. Ale on vyrovnal úbytek lehce tím, že třikráte týdně nesnídal a nevečeřel.

A pracoval tím pilněji v úřadě. Jeho neúmorná píle neušla pozornosti představených a tak po nových pěti letech navrženo proň mimořádné povýšení jako odměna. Poněvadž však z počtu praktikantů nebyl za tu dobu nikdo postoupil, ani neumřel, ani nešel do penze, nemohl se státi skutečným praktikantem, i byl jmenován titulárním praktikantem s požitky aspirantskými. Dosavadní plat byl mu ponechán, ale musel zaplatiti 50 K jmenovací taxy.

Když obdržel jmenovací dekret, myslil v první chvíli, že se zblázní, i musil poprvé vynechati den v úřadě, neboť přikládal si celé dopoledne obklady na hlavu.

Uplynulo sedm let a František Machulka, titulární praktikant, pracoval stále s neúnavnou horlivostí, jsa dáván za příklad méně svědomitým kolegům.

Koncem sedmého roku přihodila se zvláštní událost: Nejstarší oficiál odešel po šedesátileté službě předčasně do penze, nechtěje čekati ještě deset let, až by měl nárok na celé výslužné, následkem čehož se stal oficiálem jeden ze skutečných praktikantů, jemuž tím umožněno bylo oženiti ze se svojí láskou a legitimovati svého nemanželského syna, jenž se právě stavěl k odvodu. A na uprázdněné místo praktikantské jmenován byl náš František Machulka. Služné jeho se ovšem nezměnilo, ale musil zaplatiti 200 K jmenovací taxy, jež se mu blahovolně srážela v měsíčních lhůtách.

Toto časté a rychle se střídající povyšování upevnilo jaksi jeho nervy, takže nemusil si již tentokráte přikládati studené obklady, nicméně jeho radost byla zase bezmezná. Měl nyní již jen 59 praktikantů před sebou, nyní se již dočká touženého oficiálství! A tím horlivěji věnoval se své práci.

Uplynula léta a na Františka Machulku poznovu usmála se Štěstěna: obdržel za bezvadnou třicetiletou službu osobní přídavek ročních 100 K, z nichž pro prvý rok zaplatil toliko 50 K poplatku z vyššího služného.

Když pominuly první záchvaty šílené radosti, počal se považovati za pána a uspořádal si nový rozvrh životní. Nutno doznati, že počínal si přitom trochu lehkomyslně, neboť se rozhodl, že nebude jísti jako doposud každého dne v poledne kávu s chlebem, nýbrž že dvakráte v týdnu dopřeje si v lidové jídelně oběd s moučným příkrmem. Doutník tak zvaný „dlouhý“ musil mu vydržeti celé tři dny, ale on si vypočetl, že od nynějška může kouřiti jeden takový doutník pouze dva dny.

V té době dával si František Machulka pravidelně každé tři roky šíti pár nových bot a každý čtvrtý rok nově šaty. Byl velice dbalý o svůj zevnějšek a to byla jeho jediná slabost. Dodavateli jeho byli dva staří, poctiví a solidní řemeslníci: obuvník Vendelín Brdička a krejčovský mistr Matyáš Cafourek. Každá taková nová objednávka byla pro něho událostí: To byli dva lidé, kteří byli z něho živi, kteří museli ho napřed pozdraviti a kteří mu říkali „vašnosti“ a „ráčíte poroučet“.

Nevynechal také žádné příležitosti, aby oběma nepřipomenul, že jim dává výdělek, že si může poroučeti, zkrátka že je zákazníkem, na něhož dlužno bráti ohled. Kdykoliv si dával bráti míru na boty nebo na šaty, nadmul se vždy a řekl zvysoka: „Ať to zas nezvržou, poslouchají... vědí, co mně s tím vyvedli posledně?“ A když mu počestní mistři výrobek svůj odváděli, nedovedl si nikdy odepříti... - třeba zakázka byla provedena co nejpečlivěji -, aby neřekl: „Ale, ale mistře - voni by měli jít už na penzi... tohle má bejt bota? To je bačkora!... Voni snad jakživ pořádný kopyto neviděli! Podruhý jim takovou zfušovanou práci nevemu, choděj si v tom sám!“ (Byl to dokonalý přízvuk i výrazy jeho představeného, rady Piškota.)

To bylo jeho jediné potěšení - zahrát si tak na chvíli na pána - potěšení, na něž se vždy dlouho napřed těšil a dlouho potom vzpomínal.

Léta míjela tak beze změny pomalým stejnoměrným chodem, čas od času dával si František Machulka ušít boty nebo oblek, přičemž uvedený výstup vždy věrně se opakoval, až jednoho dne -

- Ano, jednoho krásného dne byly volby do obecního zastupitelstva. Obrovské, řvavé plakáty na rozích, bouřlivé voličské schůze, kompromis radniční kliky s živnostenskou opozicí - a z volebního osudí vyšli náhodou jako novopečení členové městské rady obuvník Vendelín Brdička a krejčí Matyáš Cafourek, dodavatelé magistrátního praktikanta Františka Machulky!

On, který se o politiku nestaral, dozvěděl se o tom ráno v trafice, když si kupoval své „dlouhé“, jež muselo mu vydržeti dva dny a přečetl při té příležitosti vždy polovic úředního krejcarového plátku.

Zprvu nedojmula jej zpráva ta tak příliš, neboť měl před sebou celodenní kancelářskou práci a tu přirozeně nebylo času na lehkomyslné uvažování, jímž by okrádal magistrát. Zapomněl dokonce během denního shonu na tuto novinu a teprve po večeři, když se chystal na lože, přišlo mu to na mysl. Zouval si právě boty a pozoruje smutnýma očima jich zchátralý, popraskaný zevnějšek, připomenul si, že bude nutno poříditi si nová perka. A tehdy teprve pochopil dosah celé té události.

Ustrašená myšlenka proběhla mu hlavou, jak si mám dát dělat boty u Brdičky, když je to nyní městský rada, můj chlebodárce? Co si počnu? A co s oblekem? Kalhoty jsou dole otrhány a potřebují na zadku záplatu. Jak s tím mám přijít k Cafourkovi, když je od včerejška obecním starším, moje nadřízená vrchnost?

Pokoušela se o něho zimnice, až posléze, ohromen neslýchanou tou historii, rozhodl se odložiti úvahy až na zítřek. Ale neusnul dlouho té noci a chvílemi naskakovala mu husí kůže po těle.

Když se ráno obouval, vrátily se ponuré myšlenky poznovu. Děsil se věcí budoucích a nevěděl si rady. V úřadě přistihl se několikrát při zamyšlení, udělal kaňku na bm. přípis re! XXVIII a zkazil jeden blanket s hlavičkou v ceně 0,7 h, což pohnulo pana radu k jemné výtce: „Sakra, Machulko, musej dávat trochu pozor! Takhle by přivedli obec na mizinu!“

Zpitoměl tím více. Na oběd neměl pomyšlení a myšlenky jeho točily se stále v bludném kole: Co mám dělat, ježíšmarjá! Cožpak si mohu dát podrazit boty k městskému radovi? Nebude to pokládat za smrtelnou urážku od takového mizerného praktikanta? A jak ho mám, propánaboha, oslovit?

Kombinoval si v hlavě všemožné tituly a tím více se mu pletly myšlenky:

„Slovutný pane rado, račtež mi dáti blahosklonně příštipek na botu!“

„Vaše blahorodí pane rado, dovoluji si co nejzdvořileji prositi, abyste si neobtěžoval vysaditi mi zadnici na kalhotách.“

„Velevážený pane rado, dovoluji si kojiti se nadějí, že mi v obvyklé blahovůli ráčíte podraziti moje ponížená perka!“ - Bude to tak dobře? Nevyrazí mnou dvéře? A což jestli se spletu, nedej pánbůh a řeknu městskému radovi jako dříve: „Poslouchají, pane mistr...“ anebo „voni kašpare“?! Já se z toho zblázním! - Což abych šel jinam? Ale vždyť mně nikdo nebude šít boty a šaty na měsíční splátky po koruně! Neřkuli aby mně dával příštipky nebo záplaty! A nakonec by se snad pan městský rada a pan obecní starší urazili, že si u nich nedávám dělat, a to by teprve bylo strašné!

Od té chvíle neopustily zádumčivé ty myšlenky nešťastného Františka Machulku, i zmocňovala se ho trudomyslnost. Jako fixní idea maniaka pronásledovala ho dnem i nocí ponurá představa příštipkovaných bot a záplatovaných spodků.

Čas prchal, ale jeho stav se nezlepšil. Naopak, upadal tím hlouběji ve svou zádumčivost. Veta bylo po jeho pilné a pozorné práci, jež vždy kladena za vzor ostatním. Mařil čas dlouhým přemýšlením s očima vytřeštěnýma do prázdna, dělal kaňky na důležité listiny a kazil drahé blankety. A současně stával se jeho zevnějšek strašně nedbalým. Poněvadž se stále nedovedl rozhodnouti, co má učinit a jeho jediný šat nebyl opraven, rozpraskaly mu boty docela a chodil již po vlastních šlapadlech, kalhoty se prošoupaly a na loktech zely mu díry, jež nadarmo snažil se neuměle zakrýti barevnou bavlnou.

To konečně pohnulo jeho šéfa, pana radu Piškota, že si jej zavolal do svého pokoje a zde mu vážně domlouval: „Poslechnou, Machulko, co to s nima vlastně je? Já jsem z nich celej hloupej, vždyť voni bejvali takovej vzornej ouředník! A to nemluvím ani vo jejich práci, která nestojí teďkon ani za dva krejcary, - ale řeknou mi aspoň, jak to vyhlížej? Dyť je z nich jedna hrůza, dyť voni mně připadaj jako nějakej raubrhauptman, dyž udělá bankrot! Kampak dávaj všecky ty peníze, že si nemůžou pořídit solidní oblek? Svobodnej člověk a takový příjmy! Copak si vydržujou baletku?

Ale František Machulka neodpovídal a vypukl v hysterický pláč.

Pan rada udiven zavolal si potom nejstaršího oficiála, jenž měl jaksi dozor nad celým personálem oddělení, a sdělil mu své obavy: „Nezdá se jim, že to jde s tím Machulkou ňák zatraceně dolů? Já jsem ho teď otcovsky napomenul a von mi tu začal brečet jako melancholická koza. Ten chlap musí bejt alkoholik, von se nejspíš tajně vožírá! Nezbejvá nic než ho dát do penze!“

„Poníženě prosím, pane rada,“ řekl nejstarší oficiál, „on není definitivní, on slouží teprv třicet let a nemá nároku na penzi!“

„Tím líp, aspoň obec ušetři,“ řekl pan rada a propustil ho milostivě.

Ale nedošlo k tomu. Téhož dne odbývalo se na radnici důležité zasedání obecního zastupitelstva, v němž mimo jiné projednáván byl návrh na zřízení jisté instituce za účelem šíření umělecké výchovy v lidu. Mezi jinými řečníky přihlásil se také ke slovu novopečený městský radní mistr Brdička a započal takto svou panenskou řeč: „Pánové, já nejsem žádný řečník, ale poctivý živnostník, já si nebudu vymejšlet žádné květnaté vejrazy - já to zkrátka plácnu, jak si to myslím. ( Výborně! ) A tak si teda myslím, pánové, že jako... tento... my jsme byli bez těch novot živi (Výborně! )... a naši tatíci byli bez nich taky živi (Výborně!)... a tak můžou bejt naše děti bez nich taky dobře živy (Výborně! )... A dluhů máme beztak plnou... nechci se ani vyjádřit (Bouřlivý souhlas) ... a tak myslím, nač vyhazovat ještě peníze...“

A vtom za napjaté pozornosti, s níž tato řeč byla sledována, ozval se z přeplněné galerie drsný pokřik, jenž rázem učinil konec výmluvnosti hodného mistra:

„Voni kašgare, tohle má být bota?... Voni jakživ pořádný kopyto neviděli!... Já jim to hodím na hlavu...!“ A současně jakýs člověk hodil rozbitou botu dolů na ohromeného řečníka a počal na sobě trhati oděv. Byl to nešťastný magistrátní praktikant František Machulka, který se zbláznil.

Zasedání bylo přerušeno. Vyvedli ubožáka ven a za chvíli odváželi jej do bláznice, z něhož se již nevrátil.

A tam žije František Machulka na útraty obce, která přece na něm neušetřila, jak se pan rada Piškot těšil. Je to tichý blázen, neškodný, který každému na potkání hluboce se uklání a promlouvá prosebným tónem: „Vaše slovutnosti, blahorodý pane rado, dovoluji si co nejuctivěji prositi, abyste si neobtěžoval vysaditi mi poníženou zadnici na kalhotách...“

   


Podivuhodný zázrak sv. Ewerharda

I

Františkáni v Beckově rozprostírali daleko široko své požehnané baculaté ruce údolím zeleného Váhu a Slováci přicházeli k nim z roviny, hor i kopanic, aby zásobili kuchyni velebných otců a pomodlili se v klášterním kostele před černým obrazem zázračného světce Ewerharda ze slavného rodu Franků. Světec Slovákům velmi blízký, neboť byv místodržitelem za časů Ludvíkova syna, bojoval proti Slovákům a jiným pohanským národům, a též postavoval se na odpor proti mouřenínům a Numidům.

Summou: 1. Všelikou snažnost k tomu přiložil, aby církev mečem před nevěrou chránil a obhajoval.

2. Vystavěl kláštery pro ty, které ďáblu z hrdla vydřel.

3. On ve Frankrajchu na mnohých místech kostely založil a bohatě je obdařil z válečné kořisti a z plundru krajin pohanských.

4. Obzvláště pak na svůj statek Cysonium řečený v Tornacenském kraji laskav byl, kdež klášter svatého Kalixta vystavěl a kanovníky svatého Augustýna řádu tam uvedl, spolu s tělem sv. Kalixta, kteréhož mrtvolu krátce předtím Notingus, biskup v Brixii, od svatého papeže Sergia v Římě dostal.

5. Umřel okolo léta Páně 855.

I chodili Slováčkové a obdivovali se černému obrazu sv. Ewerharda. Od nepaměti chodila procesí až i z Gemeru, aby pomodlila se před zázračným obrazem světce, tolik blízkého Slovákům, a obdařila klášter na penězích i na různých darech.

Obraz znamenal pro beckovské františkány blahobyt od nenepaměti a ubozí Slováčkové platili, až se ohýbali, a najednou stalo se něco hrozného.

Františkáni ve Fryštáku chtěli obraz nazpátek. Beckovský opat Paregorius díval se zasmušile ze svého pokoje na zelené vlny Váhu a klel maďarsky jako v té době, kdy byl poručíkem u honvéd-husarů v Körmentu.

Před ním na okně leželo to nešťastné psaní fryštáckého opata Donula a tam dole v klášterní zahradě procházeli se bratři ve veselém hovoru a bratr zahradník zpíval vesele refrén: „Oravában, Ostrohában“, čardášový nápěv. Bratři nevěděli dosud o ničem.

„Pitomá,“ pomyslil si opat Paregorius, dívaje se na nešťastné psaní, „jak jsou veselí. Uložím jim mimořádně půst. Kapustu budou žrát, basom azanyát!“

II

Pravdou je, že obraz sv. Ewerharda skutečně patřil františkánům ve Fryštáku, a za časů císařovny Marie Terezie byl z kláštera ukraden bratrem Erminem.

Bratr Erminus a tehdejší opat Cesarius měli dohromady jedno děvče, markytánku od husarů, ležících v tom půvabném městě.

Po některých zkušenostech s opatem věnovala markytánka větší přízeň bratru Erminovi nižšího svěcení a výsledek toho byl, že reverendissimus dal Ermina zavřít, uložil mu těžké pokání, aby se při vodě a chlebě naučil nazpaměť knihu první Tomáše Kempenského: „Napomenutí k životu bohomyslnému prospěšná.“

Těžce zkoušený bratr Erminus přišel až ku kapitole: „De contemptu omnium vanitatum mundi“, i zmizel za noci z kláštera, vzav s sebou obraz sv. Ewerharda, který už v té době těšil se přízni celé horní krajiny uherské. Kromě toho vzal s sebou veškeré jmění opatovo, čtyři sta bílých tolarů. Obraz prodal pak nějakému židovi na dolní uherské zemi, šel dolů do Turecka, dal se obřezat, stal se mohamedánem a ku cti jeho budiž řečeno, že zajatým křesťanům jako paša torogelský, před popravou nikdy neodepřel křesťanské útěchy.

Obraz sv. Ewerharda nastoupil pak cestu po různých kostelích. V těch bouřlivých časech nikde nebyl dlouho, marodéři, kteří rabovali kostely, prodávali ho z místa na místo, až konečně dostal se v majetek hraběti Bártanyimu, který daroval ho františkánům v Beckově. Bylo to pro ně lepší, než kdyby dostali dvůr, poněvadž dovedli tomu udělat reklamu.

A nyní píše nový opat fryštácký Donulus beckovskému:

Reverendissimepater!

In nomine domini! Reverendissime! Prosím, nehněvej se na mne, že píši v záležitosti týkající se kostelního jmění našeho kláštera ve Fryštáku. Ve vašem bratrském klášteře nachází se obraz sv. Ewerharda, který, jak jsem shledal revisí našeho archivu, darován byl klášteru našemu roku 1715 za opata Emilasia a za generála našeho sv. řádu hraběte Galia di Elemonte a ukraden členem našeho svatého řádu Erminusem za opata Cesaria. Majetek kostelní je nedotknutelný a vím, reverendissime pater et collega, že ty, obdrže osobně ode mne důkazy, týkající se pravosti toho, co píši, obraz vrátíš našemu klášteru. Až vyzpovídáme procesí z Báňské Bystrice, přijedu, abychom vyjednali bližší.

Odporučuji Tě, reverendissime, do ochrany Všemohoucího a znamenám se s křesťanským pozdravem

Donulus, opat řádu sv. Františka

z Assisy ve Fryštáku

Nevyletěl by člověk po takovém hamižném psaní z kůže?

III

Opat Paregorius hromoval celé dny, ukládal půsty, kterých se ze zoufalství také sám zúčastnil. Ve dne v noci viděl ten černý obraz světcův, tu nejasnou postavu, ze které vyzírala a bylo lze rozeznat jen několik rysů. Mniši bez rozdílu svěcení po seznání obsahu prožluklého psaní chodili a modlili se jako bez duše.

Vezmou jim ten zázračný černý obraz sv. Ewerharda, který táhl sem zástupy nábožného lidu. A ten pobožný lid také platil. Příjmy byly pěkné.

Ve stájích plno dobytka, chlívky nabity prasaty. Na dvoře plno husí, slepic, kuřat, kachen. Až k Tematínu pronajímali si revír. A tam je tolik zajíců, srn, koroptví a jiných chutných tvorů, běhajících, poletujících. Bratři kuchaři znají tucty receptů, jak upravovat zvěřinu.

A teď má obraz vandrovat a místo v Beckově ve Fryštáku budou chodit se zamaštěnými ústy.

Procesí shora nezastaví se u nich. Dál podél Váhu půjdou ke Fryštáku.

„Marnost nad marnostmi, všechno jest marnost. Marnost jest milovati to, co nade vše rychle pomíjí, a nechvátati tam, kde trvá radost věčná.“

O tomto thematě hovořívali dlouho do noci v refektáři. Připomínal jeden druhému: „Nebývá nasyceno oko hleděním, aniž ucho slyšením nasyceno bývá.“

Tato pravda dojímala je. Na dvoře viděli procházet se drůbež, selátka kvičela ve chlívku. A oni zachovávajíce uložený půst, rozjímali o nezřízených žádostech.

Až konečně jednoho dne opat Paregorius uhodil pěstí do stolu, zrušil půst, dal přinést víno, zapíchnout selata a vykřikl opojen vínem kostelním „az ebb adta!“, obraz jim nedáme! Ať přijde Donulus!“

IV

Přijel opat Donulus z Fryštáku a objal Paregoria. Ustrojila se hostina a víno nosilo se staré padesát let pro oba opaty. Hovořili o církevních otázkách a o tom, že nelze připustit, aby vážnost bible byla podryta v očích lidu.

Opat Donulus pravil, že nepopiratelná a skutečná výška vod potopy obnášela asi 17 000 stop.

Opat Paregorius rozpálený vínem počal křičet, že matematické zákony jsou přírodě dány od Boha, který je utvořil svou Všemohoucností.

Donulus poznamenal, že Bůh se nevázal na matematické zákony, když z ničeho stvořil všechno.

Bývalý poručík od honvéd-husarů Paregorius mávl pak rukou a řekl, že všechno šlo při stvoření světa jako na vojně. Egy, ketló, három, jedna, dvě, tři. „Tak je to, namouduši, bratře. Pij, reverendissime!“

Pili a dosud ani zmínka o obrazu sv. Ewerharda. Po dlouhém obědu a po modlitbě odebral se fryštecký opat do pokoje k Paregoriovi a tam teprve zmínil se o obrazu.

„Nu, víš, bratře,“ řekl vínem rozpálený Paregorius, teď obraz nedostaneš.“

„A dostanu, bratře.“

„Tak tedy dostaneš, ale co...“

„Reverendissime, přijel jsem pro obraz.“

„Reverendissime, pojedeš bez obrazu domů.“

„To je sprosté, obraz je náš,“ křičel dopáleně Donulus.

„Chovej se slušně, reverendissime, nebo dostaneš jednu.. .“

Opat Donulus vyběhl na chodbu a volal: „Zapřáhnout!“

A ještě v to odpoledne odjel do svého kláštera a druhý den, když vystřízlivěl, napsal psaní generálu řádu, kde vylíčil původ obrazu a nárok kláštera na černý obraz. Přiložil dokumenty, a to věnovací listinu hraběte Galia di Elemonte z roku 1715.

Za měsíc došlo vyřízení. Nároky fryštáckého kláštera jsou správné.

Beckovský opat dostal pak od generála řádu přísný rozkaz, aby vydal fryštáckým františkánům svatého Ewerharda.

Za asistence generála řádu obraz také sňat a s velkou uctivostí odnesen do kočáru, kde seděl opat Donulus.

Mniši plakali. Byl to srdcervoucí výjev, kdy tlustý fráter Fortunat, kuchař, chtěl se dát kočárem, který odvážel jejich blahobyt, přejet.

Ke všemu nařídil opat Paregorius třídenní půst a noční hodinky v kostele, ve dvě hodiny, ve čtyři a v pět.

Hromoval až hrůza a večer po chudé večeři řekl bratřím: „Uvidíte, že sv. Ewerhard udělá zázrak, který bude fryštácké zatraceně mrzet.“

V

Obraz přibyl šťastně. Školní dítky šly mu naproti až hodinu cesty. Před městem sedl si pak na kozlík kočáru farář z Fryštáku, dávaje tak najevo svou nicotnost.

Průčelí kláštera bylo ozdobeno kvítím a obraz donesen za zvonění zvonů slavnostně do kostela k nemalé radosti mnichů, kteří musili se postem připravovat na tuto slavnou událost.

A již visel nad oltářem černý, nejasný, jako jeho osudy za bouřlivých starých časů.

Opat Donulus uspořádal pak hostinu klášterní na počest světce i generála řádu.

A tu generál řádu, jsa v dobré náladě, řekl k opatovi:

„Svatý Ewerhard našel nový příbytek, a proto také ať se restauruje. Dejte obraz umýt. A vzpomínám si, že znám jednoho malíře, který pomocí různých vodiček obnovuje staré obrazy. Obraz vypadá jako nový. Dám vám adresu onoho pána a uvidíte, jak světec pěkně vystoupí. Takhle není vidět skoro nic na obraze. A lidé teprve se budou modlit, až uvidí čistý, krásný obraz.“

A tak povolali do kláštera známého restauratéra kostelních a starých obrazů, malíře Gotharda z Vídně.

Zakrátko bylo zbudováno před obrazem lešení a napjato plátno, aby umělec nebyl rušen.

„Půjde to?“ tázal se večer opat.

„Zítra j sem hotov.“

Po obědě prohlásil pan Gothard, že obraz nyní ještě přetře cibulí a že je jako nový.

Mniši s opatem v čele šli se podívat na obnovený obraz. Odstranili plátěnou roušku, pan Gothard přetáhl ještě obraz houbou s octem a opat Donulus s hrozným výkřikem skácel se k zemi. Omdlel.

Z obrazu sv. Ewerharda dívala se na ně sv. Kateřina se všemi nástroji, které uvedly ji do nebe...

VI

V Beckově ukáže vám nyní ochotný fráter Firminián prázdné místo v kostele, kde je tabulka: Sancte Ewerharde, ora pro nobis,“ a bude vám vyprávět o podivuhodném zázraku sv. Ewerharda, který dal svou nelibost z přestěhování najevo tajemným proměněním se.

A do Beckova k františkánům dál chodí procesí a Slováci bojkotují fryštácké, poněvadž ti je připravili o sv. Ewerharda, který tak zázračně promluvil.

*

A opat Donulus z Fryštáku tvrdí, že pán, který obraz sv. Ewerharda restauroval, byl žid. Snad to také mělo nějaký vliv na celou událost...

 

   


 

Poesie sociální

A ještě více zachmuřenější, ponuřejší mají dávku sentimentality v sobě než předcházející výrobky mladých literátů:

Ta kola hučí v továrně,

i pára divné hučí,

a rachot kol a skřípot kol

tak smutnou píseň hučí.

A ve všech těch básních ve verších i próze, ve všech těch románech a povídkách předvádí se čtenářům ubohé postavy, které jsou utlačovány a které bez naděje potácejí se tíživým ovzduším. Jest to literatura řemeslně vyráběná, kde autoři neuvádějí, jakou cestou se lid má brát, nýbrž stěžují si prostě, jak ten lid úpí.

Slovo „úpěti“ nachází se na každé stránce povídky, v každém verši. Úpí dělník, dělnice i děti těch úpějících rodičů. Básníci jim nepomáhají. Padají i s nimi do bahna. Čtenářům předvádějí neutěšené obzory.

Tu a tam objevují se ranní červánky, bez kterých sociální poeta se neobejde. Tovární komíny, obetkané krvavými růžemi. Obloha rudá a v dálce prší na davy dělníků, kteří sklíčeni táhnou proudy do továren.

Sklíčené davy jsou parádní kousky v sociální literatuře. Někde se slibuje pomsta, ale nikde nevykoná. Časem dá takový poeta střílet do stávkujících a pro forma udeří kamenem důstojníka do hlavy. Slíbená pomsta se neprovede. Stávkující jsou v poutech odváděni. To je jeden druh.

Jiný píše, jak továrník svedl dělnici a vykopl ji ze dveří. Dělnice přirozené pláče a zatíná pěsti. Kdesi se ukazují parádní červánky. Slibuje pomstu a skáče do rybníka, a je-li to v cukrovaru, do nějaké jámy s vodou.

Jiný básník čeká, až dělnice, zhrzená a svedená synem továrníka, který se směje cynicky, slehne. Nemluvné bývá obyčejně mužského pohlaví. Ona uškrtí nemluvně, místo aby uškrtila syna továrníka a dá se postavit před soud.

Tento děj je oblíbený v kusech divadelních, sociálních. A dál záleží na básníkovi. Buď dá svedenou škrtitelku porotou odsoudit, nebo nedá. Záleží to na individualitě, jestli totiž básník za dětství trhal mouchám nohy nebo ne. Pakli jest citlivý, osvobodí obžalovanou, která s pláčem opouští jeviště.

Jiné oblíbené téma básní sociálních je: Horník kope uhlí a kus uhlí se na něj utrhne. Než vypustí duši, vzpomene si na svou ženu. Tím báseň končí. Nemluví se v ní nic o tom že třeba dát konečně jednou něco na pamětnou vysavačům proletariátu.

Ten proletariát v básních jest vskutku jen loutkou v rukou básníka, ale i v rukou kapitalistů, o kterých píše básník. Proletariát vzdychá, proletáři chodí v továrnách se smutnými úsměvy.

Tak smutně dělník chodí továrnami

pojď, druhu, k nám,

jen hovoř s námi a směj se smutně s námi.

Smutné úsměvy. A smutné povídání.

Když lámali uhlí v dole,

vyprávěli o světě,

nad nimi že šumí pole,

zelená se louka, role,

jarní vzduch že omlazuje...

Povídají si dělníci o tom, jak to uhlí studí a sype se na jejich hlavy a jak venku v zámku zaměstnavatel hoduje v zeleni stromů. Ale jít ven do té zelené a vzít si, co jim patří a co jim vzali hodující, o tom básníci nezpívají.

Viz, z továren se kouří,

plivám krev,

já čekám velkou bouři

a divný čekám zpěv.

Básníci čekají a s nimi dělnictvo a čtenáři. Sociální literatura má mluvit do duší těch, o kterých se zpívá. A mluví jim o samém čekání. Čeká se rudé ráno.

My čekáme a těšíme se:

Nás rudé ráno probudí...

A vyjde těch básní druhé vydáni a zas:

My čekáme a těšíme se:

Nás rudé ráno probudí...

Stále se opakuje ta ukolébavka. Připadá mi to jako: „Spi, děťátko, spi, zavři očka svý, Pánbůh bude s tebou spáti, andělíček kolébati, spi, děťátko, spi.“

V básních sociálních odevzdávají básníci lid do rukou velkého rána a zastupují v tom kolébání andělíčky.

Únava skleslá velkoměsty bloudí,

když noc se válí v klikatinách střech.

V básních sociálních je mnoho únavy, která bloudí verši. Mnoho snů vysnili sociální poeti.

Obzory jsou soumraky zataženy. Zoufalé tlupy leží rozstříleny. Výkřiky všechny jsou zasuty.

A vichřice když třese lucernami,

zaskřípou temné zuby hladové,

že dojista dnes nad bezednou hloubí

jen mrtvola zas syna vyplove...

Lidé chodí po ulicích hladoví a skřípou zuby, ale nemají odvahy, aby si vzali kus chleba. Proč? Básníci si toho nepřejí.

Kdyby se všichni lidé najedli, neměl by takový básník o čem psát. Vychází ze stanoviska, že slovo „přejedený“ nebo „najedený“ se do básní nehodí. Jinak jsou sami odevzdáni do osudu lidu, o kterém básní.

Nad strmým srázem, v dlaních horké čelo,

k východu hledím ve třeštivé muce,

zasuta tmou, z níž vybuchují časem

drobounkých duší drobné revoluce.

Sociální básníci sami nevědí, co chtějí.

Chtěl bych vyzpívat smutek své duše,

a tobě, lide, zazpívat.

Jest to kolo, které začíná smutkem a ze smutku se točí.

Vám, synům kráterů černých,

Vám na severu v dusných hrobech práce,

Vám píseň bolesti, vám píseň žalu.

Zpívá básník, který nakonec o sobě pěje, že je:

„zlomená duše, ubitý život,

bastarda chudých, bastarda bídy.“

Zpívá chudým rytmem své písně, poněvadž by se jinak nevešly do chudých prostorů chat.

Zpívá své písně rytmem bolným, jako je tíha života těch, o kterých pěje.

Samá tíha života, samé slzy, samé fňukání, a to se nejvíce čte mezi dělnictvem. Vychovávají se tou literaturou plačtivé baby, jejichž jedinou potěchou je vzpomínka, slabá naděje, že kdysi, jednou za čas, přijde nějaké nové ráno. Zatím jejich ženy dle vlastních slov básníků „dávají světu nové otroky...“

Kdy konečně jednou uslyšíme pět bez frází, kdy konečně přečteme si sociální povídku bez věčně se opakujícího fňukání a uvidíme hrát na našich jevištích pořádný kus sociální, kus vítězné revolty, píseň odboje, hymnu vítězného proletariátu a ne to, čemu se musí člověk smát jako té sociální básni v ubohém májovém listě sociálních demokratů: „Sen padlého osmačtyřicátníka, kterému se zdá o všeobecném právu hlasovacím!...“

   


 

Pohádka o mrtvém voliči

Hřbitovní správa zabývala se zvláštní událostí. Asi tak čtrnáct dní před obecními volbami přišla do kanceláře hřbitovní správy paní Demusová, vdova po obchodníkovi smíšeným zbožím panu Eduardu Demusovi a stěžovala si na šlendrián, panující při obkládání hrobů.

Nalezla totiž hrob svého manžela popraskaný od té doby, kdy posledně byla tu návštěvou.

Zřízenci skutečně zjistili velkou trhlinu ze strany, trhlinu velmi hlubokou a rozladěna vrátila se paní Demusová ze hřbitova domů do svého bytu v Libni. A tím více vzpomínala opět na svého manžela, jaký to byl pořádný, rozšafný člověk, který nestrpěl žádného šlendriánu. Co by byl asi řekl, kdyby viděl, jak jeho hrob je špatně obložen.

V krámě muselo být u něho všechno v pořádku a když jednou omylem, poněvadž nebyla láhev s kyselinou octovou na pravém místě, nalil ji místo žitné kořalky jednomu alkoholikovi, tu odhodlaně odešel s lahví kyseliny octové do pokoje za krámem a vypil ji až na dno, napsav na půlarch papíru: „Nesnesu nepořádku a proto raději jako čestný člověk hynu dobrovolně.“

Napsal to energickými tahy. To se stalo před patnácti lety a od té doby odpočívá na hřbitově na šestém oddělení.

Paní Demusová svěřila se sousedce, v jakém stavu našla hrob svého muže.

Sousedka se zamyslela a pak řekla: „Nelekají se, paní Demusová, ona to je jen pověra, ale to se říká, když praskne hrob, že chce mrtvý ven. Četla jsem jednou takovou baladu o jednom mrtvém ševci. A jednou prý v Německu rozkopali takový hrob někde v Sasku a nenašli v něm pohřbeného muzikanta. Vdova dala tedy do novin, aby se vrátil a nedělal hlouposti a mrtvý jí odpověděl, že bude na ni čekat na hlavní poště. Šla tam s detektivy a zatkli ho, ale ukázalo se, že to není její muž. Víte, milá paní, oni se dějou věci, že nemáte ani zdání. Ale nelekejte se, je to jen taková pověra.“

Paní Demusová si na to vzpomněla, že když byla jednou s nebožtíkem mužem v jakémsi šantánu že tam jeden zpěváček přednášel parodii na Svatební košili.

Paní Demusové šel mráz po zádech a ona si vyprosila, aby jí sousedka půjčila na noc dospělou dceru Karlu, že se bojí spát sama.

Půjčila jí tedy sousedka dceru, stejně klidně, jako si dobré sousedky navzájem půjčují petrolej a podobně. Karla šla tam jako neživá, neboť její bratr zámečník jí řekl žertovně, aby až přijde v noci pan Demus, nezapomněly mu uvařit čaj s rumem, že člověk prochladne cestou z Olšan do Libně.

Karla celá vyděšená ptala se paní Demusové, má-li doma rum a tak obě ustrašeně očekávaly, co se bude dít. Nestalo se však nic pamětihodnějšího, až na to, že lampa prskla a ve skříni dvakrát třikrát ruplo. O půlnoci počal ve starém kuchyňském stolu provozovat svou hudbu červotoč. Venku vyl někde pes a nějaký chodec řval do nočního ticha: „Má roztomilá Baruško.“

Usnuly, až když počalo svítat a probudilo je dopoledne klepání na dvéře. Narychlo se ustrojily a otevřely. Do bytu vstoupili dva páni a ptali se po panu Demusovi. Paní Demusová se pokřižovala a vysvětlovala, že je již mrtev patnáct let.

„To nevadí,“ pravil jeden z pánů, „víte, milostpaní, on kdyby žil, věděl by, co je jeho povinností. Byl to upřímný mladočech a ještě by byl nyní pro nás do obecních voleb pracoval a s námi volil. Škoda že je mrtev, ale to naprosto nevadí. On dostane, milostpaní, volební lístek do třetího sboru a my si sem přijdeme pro něj. On rozhodně bude volit s námi. Vyhotovíte nám plnou moc za něj, neboť on ještě před svou smrtí některý den sám říkal: Pánové, kdybyste mne někdy potřebovali, obraťte se směle, s plnou důvěrou na mne, já pro vás udělám všechno, ať jsem kde jsem. Na mne můžete spolehnout, a kdybych snad už nebyl naživu, obraťte se na mou manželku.“

Políbili jí ruku a ještě to odpůldne přišel sluha z magistrátní expozitury a přinesl volební lístek pro pana Demusa.

„Pro Ježíše Krista,“ zvolala paní Demusová, „tohle není samo sebou.“ Jela na hřbitov a s hrůzou konstatovala, že trhlina je ještě větší.

Večer vypůjčila si Karlu a jejího mladšího bratříčka Bohuslava, aby u ní byli přes noc.

Bohuslávka museli však zas vystrčit ven, neboť on v noci chodil ke dveřím, klepal na ně a říkal: „Volno, jen račte dál, pane Demuse.“ Také se schoval pod postel a dělal „Hú, hú“. V noci se zdálo, že chodí někdo po chodbě, a Karla se dušovala, že teď doopravdy vzal někdo za kliku.

Ráno přišli ti dva páni a nadšeně mluvili o mladočeské straně, sháněli se po volebním lístku a říkali, že už mají od pana Demusa plnou moc. Pletli páté přes deváté a říkali, že přece jen bude pan Demus volit. Přitom byli stále přerušováni monotónním bědováním paní Demusové: „Ježíšmarjá, vždyť je mrtev už patnáct let. Já se tolik bojím.“

„Milostivá paní,“ řekl vítězně jeden z pánů, schovávaje do tašky volební lístek pana Demusa do hromady jiných, „milostivá paní, nebojte se ničeho, pan manžel přispěje k vítězství radnice a těch pánů, s kterými byl vždy zadobře.“

Zanechal ji rozčilenou a její rozčilení se stupňovalo, když pak odpůldne na hřbitově spatřila, že hrob je ještě víc prasklý než včera.

„Dobejvá se ven,“ prolétlo jí hlavou a zdrceně šla domů a vypůjčila si od domovnice pana domovníka, ovšem ve vší počestnosti. Domovník běhal pro pivo dolů do hostince až do dvou hodin v noci, pil jako duha a ke třetí hodině mluvil takové řeči a liboval si v příšerných historiích o umrlcích, že Karla i paní Demusová křičely strachem.

Tak uplynulo přes týden. Domovník měl už červený nos od samého chlastu a celý dům chodil v noci strašit paní Demusovou. Vždy se našla dobrá duše, která obětavě vylezla z teplých peřin a šla v podvlékačkách brát u Demusové za kliku.

Pak přišly volby a v novinách stálo, že byl ve volební místnosti v Libni zadržen muž, který šel volit za pana Eduarda Demusa, obchodníka, zemřelého již před patnácti roky a že podařilo se mu ale utéci.

Když tohle četla paní Demusová, pokřižovala se a dala se do pláče. Od té doby návštěvníkům šestého oddělení hřbitova naskytuje se podívaná na truchlivou scénu. Každé odpůldne je vidět u jednoho hrobu stát černě oděnou paní, která spíná ruce a volá: „Eduarde, když už jsi volil toho pana Filipa, měl jsi přece jen u nás se zastavit. To nebylo od tebe hezké, Eduarde.“

   


 

Pohádka o tom, jak byl censor odměněn

Když byly princovi tři měsíce, byl jmenován generálem, dostal dva řády a poddaní mu poslali zlatou noční nádobu. Pracovali na ní nejpřednější umělci říše. Povrch nádoby byl bohatě vyzdoben ručními rytinami, které představovaly princovy předky na koních, jak zahánějí nepřítele. Vnitřek nádoby byl rovněž pokryt rytinami. Byla to hesla princových předků, jako: Pravdu má Bůh a My nebo My máme pravdu a Bůh taky. Zkrátka nebylo možno si představit roztomilejšího kousku v dětském pokoji malinkého prince, něco loajálnějšího a úctyhodnějšího.

Básníci opěvali vznešenou nádobu, přirovnávajíce ji k něžnému kolibříkovi, kterému slunce zírá do očí. A jiní zase nadšenými verši prohlašovali, že se tu setkávají dvě slunce. Menší a úchvatně krásné větší. A toto větší slunce si sedá na to menší. Jaké to nádherné podobenství!

Ovšemže zlatá noční nádoba malého prince se dostala i do čítanek školních dítek. Zavdalo to sice mezi dětmi příčinu k různým veselostem, ale to se jim musí odpustit, neboť neznaly ještě pojmu pravého vlastenectví, kterým se tolik vyznačovali fotografové, kteří nádobu fotografovali ze všech stran a ve všech možných pozicích. Časopisy fotografie dychtivě otiskovaly a slovní doprovod k nim psali nejpřednější spisovatelé, vládnoucí bystrým a duchaplným perem.

Historikové v dlouhých statích popisovali noční nádoby někdejších panovníků všech věků a národů. Statě udivovaly svou znalostí, neboť tito historikové se v těch věcech neustále hrabali. Teď vesměs zjišťovali: „Jak vysoko nad všemi těmi nádobami stojí dar národa malému princi!“

Ušlechtilí mužové počali nosit v kravatách jehlice s malými modely oné princovy nádoby. Hrnčíři vyráběli nádoby na vaření i nádoby jídelní jen ve formě nádoby princovy, nic nedbajíce jejího opačného poslání. Ministři, odcházející do penze, byli vyznamenáváni nově zavedeným Řádem nejjasnější zlaté noční nádoby. Veteráni, členové spolků vojenských vysloužilců, dali si dělat k svým uniformám klobouky v této formě a hrdě je překlopovali na své šedivé hlavy. Robily se v té formě budíčky, pekly se tak mazance, v hospodách místo z bot pilo se jen z takových dvoulitrových nádob. Ve všech státních úřadech a ústavech byly zrušeny klozety, neboť se tu nemohlo nejít za princovým příkladem.

V denních listech byly zavedeny zvláštní rubriky, specializované na otiskování zpráv o použití tohoto daru odevzdaného národa. Se slzavýma očima četli tu čtenáři: „O osmé hodině ranní ráčil princ nejmilostivějším vrněním projeviti svou nejvyšší žádost osobně poctíti dar oddaného národa. Tento nejvyšší rozkaz ihned a včas splnil dvorní lékař se dvěma dvorními dámami. Perský velvyslanec dosáhl té milosti, že mohl být celému vznešenému aktu přítomen a patřiti, jak dle slov básníkových „větší slunce na menší si sedlo, dech vonných viol a dech bílých růží zvedlo, jak velké slunce na menším se tuží v parfému šeříku a lilií...“

Ovšemže i v nejpořádnějších polích se nachází plevel a mezi nejlepší pšenicí koukol. Tak i v této říši se nacházel redaktor drzého vzezření a ještě drzejší mysli. Tento prohnaný chlap, žalářovaný aspoň dvakrát za rok, jednoho nevlídného dne napsal do svého listu článek, plný jízlivých poznámek a narážek o princově celým národem uctívané nádobě. Urážel tu neomaleně dokonce i opěvané menší i větší slunce říše. Obrazy princových předků prý našly na noční nádobě pravé místo, kam náleží.

Cenzor článek zkonfiskoval, redaktor, ten vyvrhel člověčenstva, byl neprodleně zatčen a postaven před vojenský soud. Ovšemže ten ničema byl odsouzen pro urážku posvátného idolu národa, princovy zlaté noční nádoby. Trest vykonán byl do čtyřiadvaceti hodin a redaktor byl zastřelen, aniž by se, ohava, kál a litoval svých činů.

Cenzor, který článek konfiskoval a tak dal příčinu k potrestání redaktorského ničemy, čekal uznání a odměnu. Noviny apelovaly na vládu, aby onen znamenitý obhájce nedotknutelné noční nádoby, ten nejšlechetnější cenzor, který tak duchaplně šlápl jedovaté zmiji redaktorské na hlavu, byl poctěn náležitou odměnou.

Ministerská rada dlouho o tom jednala. Debaty tu byly bouřlivé. Ministr vnitra navrhoval, aby se cenzorovi udělilo vévodství a darovalo osmdesát čtverečních kilometrů půdy. Ministr spravedlnosti zase navrhoval, aby cenzor byl prohlášen za nedotknutelného a dána mu správa princových pokladů. Přijat byl konečně návrh ministra veřejných prací a po zvláštním poslu oznámeno šlechetnému cenzorovi: „Náš milý pane cenzore. Ministerská rada, porokovavši o Vašich zásluhách v obraně nedotknutelnosti státního zařízení a přihlížejíc zejména ke skvělému Vašemu poslednímu vystoupení v otázce zlaté noční nádoby našeho nejmilostivějšího prince, usnesla se doručit Vám toto jmenování a povýšení: Náš milý pane cenzore, budete vynášet nejvyšší zlatou noční nádobu po každém nejmilostivějším upotřebení...“

Cenzor byl tak loajální, že omdlel, až když posel odešel.

   


 

Pohádka o tragickém konci jednoho pořádného

 ministra

Jsem si toho vědom, že jakmile rakouský c. k. státní zástupce přečte nadpis této mé pohádky, svraští přísně čelo a řekne:

- To slovo „pořádného“ bych vlastně měl zkonfiskovat, poněvadž se tím v lidu Rakousko-Uherska vzbuzuje víra, že by mohli být na světě nepořádní ministři. Ale zkonfiskuji-li to, bude z toho interpelace, budou se ptát c. k. ministra, zdali je to urážka říci o ministrovi, že je pořádný...

Vím, chápu, že to je příležitost svůdná, ale nic naplat. Pan státní zástupce může chránit nejvýš rakouské ministry, ale nikoho více. A mé vypravování nehraje se v Rakousku, nehraje se vůbec v žádné zemi známé, týká se říše bájí, proto jsem mu dal také název pohádka.

Ale abych tedy začal vypravovat. Byl jednou jeden král a ten měl ministra, člověka poctivého, pořádného, ale že by byl nějakým světlem světa, dosud o něm ještě nikdo netvrdil. Také se nelišil z počátku nijak ode všech svých předchůdců. Radoval se neobyčejně z toho, že se stal Excelencí, přijímal gratulace, pyšnil se a byl šťasten.

Ale netrvalo to ani měsíc a sekční přednostové, kteří chodili Jeho excelenci referovat, vypravovali si neuvěřitelné věci. Pan ministr podávané mu zprávy sotva poslouchá, sedí celé hodiny u psacího stolu a dívá se zamyšleně do dáli. Přitom že je stále podivnější a podivnější.

Co se pozorovalo v úřadě, neušlo ani rodině páně ministrově. Ale na všechny otázky, co mu je, zdali je churav, má-li nějakou starost, odpovídal vyhýbavě, nebo neodpovídal vůbec. Až jednoho dne, kdy byl veselejší nežli kdykoliv jindy, když vycházel po snídani z jídelny, pronesl pro Její Excelenci hrůzyplné slovo:

„Jdu dnes dopoledne ke králi, podal jsem žádost za propuštěnou.“

Paní ministrová omdlela zlostí. A než se vzpamatovala, byl pan ministr již pryč z domova a u krále.

„Pane králi,“ pravil, „prosím abych byl z důležitých důvodů zproštěn úřadu ministra.“

„Člověče,“ pravil král, „zbláznil jsi se? Cožpak jsi někdy slyšel, aby někdo podával demisi beze všeho důvodu?“

„Nečiním to bez důvodu, pane králi, jenom prosím, abych Ti nemusil ten důvod sdělit. Bylo by mi to příliš za těžko, ba styděl bych se.“

„Prosím tě,“ tázal se král, „co jsi to vlastně provedl? Poroučím ti, abys mi své důvody řekl a to okamžitě.“

„Dobře, pane králi,“ řekl ministr stísněně, „poroučíš-li to, musím to říci.“ A tichým hlasem dodal: „Prosím, abych byl zproštěn úřadu ministra, poněvadž jsem úplně neschopen ho zastávat.“ Pak sklonil hlavu a pokorně čekal na hromobití, které se snese na jeho hlavu.

Ale když konečně pozvedl oči, poněvadž král mlčel, spatřil ke svému úžasu, že se král směje, jako se ještě nikdy nesmál. Ministr díval se na něho s největším podivením. „Jsem tedy propuštěn, pane králi?“ tázal se nesměle.

„Tebe, tebe, že bych měl propustit?“ pravil král. „Protože jsi neschopen ke svému úřadu? Člověče, to bych musil propustit skoro všecky své úředníky, co jich mám. A co se týče ministrů, víš-li pak, že ty jsi vůbec první pořádný ministr, kterého jsem kdy měl? A víš proč? Byl jsi upřímný. Dobrá, budu jím tedy také. Co se pamatuji, neměl jsem ještě vůbec schopného ministra. Ale žádný se k tomu nepřizná, ačkoliv to věděl nejen on sám, nýbrž i celé království. A teď ty přijdeš a žádáš proto za propuštěnou. Ctí tě to a já mám radost. Jsi prvním pořádným ministrem, kterého mám. Každý jiný zakrýval svou neschopnost neuvěřitelnou spoustou řečí a frází a hleděl, aby vládl co nejdéle. Kdežto ty! A takový klenot bych si měl nechat ujít? Ani mne nenapadne! Ty zůstaneš ministrem, můj drahý, zůstaneš a budeš sloužit dál, do roztrhání ! Rozumíš?“

A ministr musil poslechnout.

Když odpoledníky přinesly zprávu, že demise páně ministrova nebude přijata, paní ministrová si hluboce oddychla a dala rozkaz, aby na večer připravili Jeho Excelenci jídla, která nejraději.

Ale to všecko neúčinkovalo. Pan ministr byl zamyšlenější a smutnější nežli kdy před tím. Také nebylo divu. Celá otázka jeho ministerstva počala před ním vyrůstat do neslýchaných rozměrů v otázku svědomí. Pan ministr počal totiž uvažovat takto: Jestliže podám ještě jednou demisi, je to podle výroku samého krále pokus připravit zemi o prvního pořádného ministra, kterého měla a takový pokus je vlastně zradou, ba velezradou. Ale nepodám-li demisi, ačkoliv vím, že jsem k ministerskému úřadu neschopen, nu, není-li tohle velezrada, pak ať mne na mou duši vezme čert! Dopouštím se tedy velezrady, ať dělám, co dělám. A to je k zoufání. Jedním slovem patřím do kriminálu a zatím sedím tady, dávám si dělat komplimenty, lidé mi říkají Excelence, mně, velezrádci! A nevím, co si počít.

Její Excelence počítala na to, že když král nepřijal demisi jejího chotě, může počítat na plnou ministerskou pensi a snad i zvláštní hmotné uznání pana krále. Ale když pan ministr začal znova jí vykládat své pochybnosti a rozpaky, pokoušela se o ni mrtvice.

Jako si nevěděl rady její muž, tak byla se svou moudrostí v koncích také ona. Co dělat? Konečně jí napadlo: K čemu vlastně jsou na světě psychiatři? A tahle myšlenka ji zachránila. Ano, psychiatři musí pomoci. Podle všeho není její muž normální! Chudák! Utrpěl z těžkých starostí vládních duševní poruchu! Pak byla zachráněna ministerská pense, zajištěna vděčnost pana krále, slovem vše!

A tak bylo svoláno konsilium prvních psychiatrů říše. Její Excelence napjatě čekala, co se bude dít a jak věc dopadne. Dopadla dobře.

„Není tedy opravdu normální?“ tázala se.

Lékaři pokrčili rameny. „Jako člověk mohl by a musil by být považován za normálního, Excelence. Ale jako ministr je skutečně nenormální.“

„A je to prokázáno?“

„Jak by nebylo? Cožpak již byl někdy na světě sebehloupější ministr, který by se považoval za neschopna ke svému úřadu?“ odpověděli lékaři jednohlasně.

Pan ministr skončil tedy v blázinci. Tak tragický osud stihl prvního pořádného ministra v království za sedmi horami a sedmi řekami.

   


Pohádka z východu

Nebylo to u nás, nestalo se to u nás, stalo se to daleko odtud, někde v říši jakéhosi císaře, který měl stále strach o svůj život a kterému říkali sultán.

Nevím určitě, zdali se tato událost zběhla v Turecku nebo v Persii, stačí však, že se skutečně udála.

Byla následující: Nový člen redakce časopisu Idalmo ležel v noci v redakci na slamníku a spal. Spal pokojně a vedle za stěnou v jiném pokoji spal též klidně zodpovědný redaktor téhož časopisu.

O jedné hodině v noci bylo slyšet na chodbě kroky několika mužů, kroky těžké, tak hřmotné, jakými se vyznačovali strážcové veřejného blaha.

A za chvíli probudil se nový člen redakce, neboť se domníval, že se strop na něho řítí.

Ale neřítil se strop, tento hluk pocházel od mužů, kteří před chvílí na chodbě dupali. Tito mužové totiž kopali do dvéří redakce, provázejíce své kopání do dveří křikem: „Ve jménu Alláha otevřte, ve jménu Alláha otevřte!“ Nový člen redakce jim otevřel a do redakce vhrnul se náčelník četnictva onoho kraje, kterému říkali jusubaša, a za ním dva jiní, všichni ozbrojeni od noh až po zvláštní čepice.

Náčelník četnictva řekl k novému členu redakce: „Co zde I děláte?“

„Spím nyní v noci,“ odpověděl člen redakce.

„Jak se jmenujete,“ tázal se přísným hlasem jusubaša. „Tak a tak.“ „A váš otec?“ „Tak a tak.“ „A vaše matka?“ „Tak a tak.“ „A váš dědeček?“

„Tak a tak.“ „Vaše babička?“ „Tak a tak.“ „Vaše porodní bába?“ „Tak a tak.“ „Porodní bába vašeho otce, porodní bába vaší babičky, otec vašeho dědečka, otec otce vašeho dědečka a matka matky vašeho pradědečka?“ Po těchto otázkách šel jusubaša ku slamníku a prohlížel si slamník.

„Není zde,“ řekl nespokojeně. Pak šel a díval se do kamen.

„Ani zde není,“ bručel. Prohlížel potom kalamář, pytlík na tabák, plášť visící na dvéřích. „Ani tam není,“ mrzutým hlasem hlásil jusubaša svým podřízeným.

Když prohlédli plivátka a podšívku kabátů a klobouku člena redakce, odešli, zůstavíce nového člena redakce překvapeného a omámeného vším tím, co viděl.

Jusubaša odešel poté se svými muži vedle do bytu zodpovědného redaktora a tam opakovalo se vše, co před chvílí vedle v redakci, toliko s tím rozdílem, že prohlíželi i talíře a sklenici naplněnou vodou.

Když se i chlapci zodpovědného redaktora podívali do úst, odcházeli.

Zodpovědný redaktor pravil k nim: „Jako doma.“ „Jako doma,“ odpověděli jednohlasně četníci a odešli.

Následujícího dne opakovalo se v noci totéž co včera, toliko s tím rozdílem, že jusubaša pod záminkou, že byl předtím obuvníkem, prohlédl novému členu redakce boty a vedle u zodpovědného redaktora jusubaša pod záminkou, že byl kdysi také malý dítětem, vlezl hlavou do dětského kočárku a nemohl hezkou chvíli odtamtud se vyprostit.

Tak to trvalo celý týden, noc co noc.

A sedmé noci zeptal se zodpovědný redaktor: „Ke všem čertům koho, nebo co vlastně hledáte?“

Jusubaša se usmál a pokynul mužům. Všichni četníci na to odpověděli jednohlasně: „Nic nehledáme, to jen tak, to jen tak, to je zvyk.“

A tento zvyk trvá v oné zemi až na naše dny a ten jusubaša je živ, jestli neumřel.“

Šedivý dědeček, který tuto pohádku svým vnoučatům i vypravoval, zamlčel se a za chvíli řekl:

„Tedy, děti, pamatujte! Nic nehledáme, to jen tak, to jen tak, to je zvyk!“

 

   


 

Pokoj jeho popelu!

Jednání I., po kterém další nenásleduje

(Pracovna nebožtíka Bedřicha Fleischnera, který se dal spálit v Gothě. Vedle psacího stolu podstavec z černého mramoru a na něm popelnice s popelem nebožtíka, ozdobená stuhou s nápisem: „Poslední sbohem od tvé manželky Marie.“ V křesle před urnou sedí vdova. Na klíně má šest kapesníků, kterých postupně používá dílem na nos, dílem na slzy. Přichází služka a podává nějakou vizitku.)

Nešťastná paní Marie Fleischnerová, vdova: „Nu konečně, ať pan Zikán vejde.“

Pan Zikán (je černě oděn, vchází s tragickým vzezřením): „Rukulíbám, milostivá paní. Ani tomu nemohu věřit. Ubohý Bedřich, nejlepší můj kamarád. Odešel, odkud není návratu. To je tedy jeho popelnice? Smím se tázati, co to stálo? Osm set korun? Ubohý Bedřich, když si vzpomenu, že tadyhle za tím psacím stolem ještě nedávno sedával. Ale račte se vzmužit, to je hrozné. Taková malá nádoba, hrníček, a to je všechno přítel Bedřich. Neplačte, milostivá paní, přítomnost jeho, abych tak řekl, zbytků, budiž vám útěchou ve vašem těžkém bolu. To je hrozné, vzpamatujte se a neplačte.“ (Líbá jí ruku.) „Pokud mne se týče, vynaložím vše, abych...“ (odmlčí se).

Paní Fleischnerová: „Jak to, abych?“

Pan Zikán: „Nu abych, milostivá paní. Můj zármutek jest příliš velký, takže nedovedu se vyjádřit. Myšlenky se mně pletou, míchají, unikají. Tedy to stálo osm set korun? Nu jakáž pomoc, zaživa leckdys utratil víc. Můj ubohý přítel! (Posadí se do křesla a rozhlíží se kolem.) Vypadá to zde jako chrámek. Obklopeny jsou jeho tělesné pozůstatky všemi milými mu památkami. Tamhle fotografie baletky de Mono, tamhle pak ...“

Vdova: „Mýlíte se, to je přece fotografie jeho jedné v květu mládí zemřelé sestřenice.“

Přítel nebožtíkův: „Milostivá paní, připouštím, že jsem se mýlil, možná, že zde žvaním ze zoufalství nad ztrátou přítele. My jsme spolu sedávali velice často v divadle. On měl smysl pro krásu. I šantány měl rád. Jakpak se jmenovala ta žába? Tuším, že Gráfnerová. To byl rok ženat. Což jste na to nepřišla? Ze to není možné, že to byl takový řádný manžel? Milostivá paní, já ho znal dobře. Přišel kupříkladu ke mně, když vy jste byla na venkově, a povídá: ‚Konečně . . .’; nevím vlastně, jak to už řekl, ale on všechno dělal jen z uměleckého stanoviska. Jeli jsme tedy do Drážďan. Hned si vzpomenu, jak se to děvče jmenovalo. Už to vím, Gréta Wágnerová. Milostivá paní, kdykoliv se opil, vždycky o ní blouznil. Říkal, že je to nejhezčí holka, kterou kdy viděl. Že to není možné a že kdybych to nebyl já, že byste si zakázala podobný způsob pomluv? To nejsou pomluvy. Vy ani nevíte, jaký to byl opilec. Já ho znal dvanáct let, my jsme byli nejlepšími přáteli. Já ho kolikrát za vaší nepřítomnosti zachránil, aby neupadl do morálního bahna, ve kterém se utápěl až po krk. Když ho to chytlo, zde je má ruka, milostivá paní, že vyváděl takové věci, že sám sobě se zhnusil i svému celému okolí; že vám nemám tak tisknout ruku? Milostivá paní, jsem vaším jediným přítelem, upřímně mohu vám svěřit všechno. Ubohý přítel! Zde je tedy tvá popelnice, nečekal jsem, tak brzo že odejdeš od nás navždy, ale pravda je jen jedna, milostivá paní. (Líbá jí ruku.) Vy potřebujete ve své opuštěnosti někoho, kdo by vás těšil. A kdo to může být než já, který po celá ta léta vašeho manželství byl u vás skoro denně. Zde v tomto křesle jsem sedával a četl noviny, přicházel jsem sem jako domů. Jednou tak přijdu, a pak jsem ale vyčinil také Bedřichovi. Mít na klíně panskou, to přece nepotřeboval dělat. Bylo to od něho darebáctví, vy tak hezounká (líbá jí ruku), taková roztomilá, ne, to mne tak zamrzelo. Kdyby se byl podíval do vašich očí a pomyslil si, jakou bolest by způsobil své hezké paní, rozkošnému diblíkovi. Ne, milostivá paní, jsem příliš rozechvěn, vaše krásné takové milé hnědé oči, milostivá paní, on hrál také v karty. Tenkrát, když říkal, že musí jeti na kongres pro uměleckou výchovu, sotva vyšel ven z bytu, dostal žízeň. Pak se napil a šel hrát v karty. Prohrál tenkrát hezké peníze a zbytek utratil zas jinak, holčičky, šampaňské, to známe. Ne, nebyl vás hoden, klamal vás docela způsobem nešlechetným. Ubohý Bedřich, připouštím, že měl dobré srdce, ale že byl slabé povahy. Nedovedl se opanovat, můj nezapomenutelný přítel. Byl trochu, abych tak řekl, zhýralcem. Jsem rád, že to neprasklo za jeho života. Byl by z toho rozvod, tragédie manželského rozvratu. Já bych to nepřežil, vidět vás trpět, když vás jsem hned od prvního okamžiku. . . Ne, nemohu dál mluvit, vím, že se to nehodí v místnosti, kde jest popel nám tak drahého nebožtíka.“

Paní Marie Fleischnerová: „Myslíte, že se tento pokoj nehodí pro uschování urny mého chotě? Pravda, přichází sem mnoho lidí, bývám zde též nejraději, poněvadž jest to pokoj rohový a z obou stran jest vyhlídka na ulici. Dá se tomu však lehce pomoci ...“ (Zazvoní na služku. Když služka vejde:) „Agnes, odneste urnu i s podstavcem do zadního pokoje, který je prázdný.“ (K panu Zikánovi:) „Tam bude v úplném klidu, ubohý Bedřich.“

(Agnes odnáší popel z pana Bedřicha Fleischnera.)

Paní M. Fleischnerová: „Tak, teď jest to všechno v pořádku. Kde jste skončil? Tuším, že jste mluvil něco o prvním okamžiku.“

Pan Zikán: „Ano, od prvního okamžiku, když jsem vás spatřil, když ubohý Bedřich vám mne představil, tu jsem se do vás zamiloval...“

Následuje ticho, pak nešťastná vdova zazvoní na služku Agnes, a když ta přijde, praví k ní slavnostním hlasem:

„Agnes, odneste popelnici ze zadního pokoje na půdu a dejte ji do té bedny od margarínu.“

   


 

Pokus o abstinentní večírek čili amerikánská

 zábava

 

I

 
Nejsmutnější důkaz toho, kam vede pití, podalo nám známé individuum z bible Chám, který ocitl se před soudem dějin pro zločin proti mravopočestnosti, který spáchal na svém otci Noemovi.
Znám jest též případ opilého faráře z Interlakenu, který šel sloužit mši svatou v košili, a mého přítele Slavíka, který v opilosti snědl v zoologické zahradě v Drážďanech zaživa mladou jedovatou kobru, roztomilé hadí mládě.
Tyto i jiné případy vedly lidstvo k přemýšlení o zhoubných účincích alkoholu. Amerika učinila v tom ohledu první krok a zavedením prohibice ukázala celému světu, jak zvýšiti důmysl a vynalézavost lidskou obcházením zákona proti nalévání alkoholických nápojů.
Vyvinul se takzvaný zoufalý abstinentismus, kdy pod tlakem prohibičního zákona z lidí, kteří jakživi nic nepili, stávají se kořalové a z majitelů salónů a barů podvodníci.
"Whisky a brandy!" toť heslo, které dnes víří celou Amerikou, letí od New Yorku do San Franciska, od Kanady až po Mexiko.
Na tomto ohromném prostranství čeká dnes denně několik miliónů džentlmenů. v miliónech barech, až k nim přistoupí majitel baru a vleje jim do otevřených úst kalíšek whisky a inkasuje peníze. Tak se to totiž dnes v Americe dělá. V lahvičce se kvůli policejním špiclům neprodává, poněvadž by to byl důkaz, taková zabavená lahvička.
Džentlmen prostě otevře hubu a do té se mu to naleje.
U nás v Čechách ani Ymka, ani Armáda spásy mnoho nesvedou se svou utkvělou představou, že nejlepším dárkem lidstvu je prohibice.

Prohibicí stoupá zločinnost, poněvadž dnes už sedí v Americe ve vězení přes sedmdesát tisíc lidí pro nedovolený prodej kořalky, takže dnes Amerika v kriminální statistice je na prvním místě.
U nás však alkoholismus jest historický, podepřený četnými privilegiemi našich králů, přikazujících městům pivo vařiti a poddaným pivo píti. Slavná Destinka si dokonce teď nedávno koupila celý lihovar.
Kampak na nás Ymka! U nás se dnes postupuje takto: Když je pivo 8°, tak se každá sklenice vypitá zlepší třemi až čtyřmi štamprlemi. Sklenice 10° piva lepší se dvěma a dvanáctistupňového jednou skleničkou.
Všechny brožury Ymky o střízlivosti stojí za starého kozla, když v novinách v inzerátech doporučují se likéry zaručeně sedmdesátiprocentní, s mnoha slibnými názvy likérových specialit jako Řež ho, Jen do toho.


II


Nelze říci, že město, kde se stal pokus o abstinentní večírek a amerikánskou zábavu, bylo by snad městem prostopášnějším než druhá města v republice. Alkoholikové tam drželi stejné tempo s alkoholiky jiných měst a jako všude jinde i tam připadal na pět střízlivých jeden opilý chlap a na tři obyvatele denně láhev kořalky. V noci našli vždycky ležet tucet lidí jako všude v jiném městě, které mělo stejný počet obyvatelstva, a dva nebo tři se ve dne váleli po chodníku. Také nelze říci, že by se v tom městě v noci víc řvalo než kdekoliv jinde, nebo tropilo víc výtržností. Tu a tam někdo o někoho přerazil hůl, jednou za rok někdo někoho v opilství rozpáral, to by tak už snad bylo všechno.
Proto vzbudilo velkou senzaci v městě, když jedna paní, která přijela po smrti svého muže z Ameriky do svého rodného města, pobláznila veřejnost s uspořádáním abstinentního večírku a amerikánské zábavy, která se měla konat v restauraci pana Vašaty.

Ubohý pan Vašata musel sehnat do sálu sto dvacet židlí, osmdesát hrničků na čaj, který bude vařit Američanka s paní vrchní revidentovou od dráhy, kterážto dáma se velice rychle připojila k abstinentnímu večírku, poněvadž nebylo snad ani jednoho dne, aby pan revident nepřicházel domů v noci ne opilý, ale veselý.
Manžel té americké dámy byl jedním z průkopníků abstinentního hnutí v Alabamě a vrchním kazatelem nějaké náboženské sekty.
Plakáty, které dala natisknout, měly černý rámec jako nějaké úmrtní oznámení
 

 

ABSTINENTNÍ ZÁBAVA

AMERIKÁNSKÝ VEČÍREK

 BEZ ALKOHULU


Vyhýbejme se opilcům!
Alkohol snižuje obraz boží
k obrazu nerozumného zvířete!
9. DUBNA POBAVÍTE SE BEZ ALKOHOLU V RESTAURACI P. VAŠATY!
Začátek v 7 hod. večer Na programu
Úvodní slovo pí Piccknown, pocházející z našeho města.
Různé hry.
Pro občerstvení podává se bezplatně čaj.
Přijďte hromadně a přesvědčíte se sami, co je lepší, zábava s alkoholem, nebo bez alkoholu!

 


Když se obsah plakátu uvedl ve známost obyvatelstva, nastalo pravé pobouření v městě, kteréž bylo asi tlumočeno vyhraněným prohlášením starého lesníka ve výslužbě, pana Polívky: "Taková zábava nepatří do hospody, ať si jdou s tím čajem někam na palouk."
Kapelník Vořech šel ještě dál a vyjádřil se v hospodě U nádraží: "Já tam půjdu a vožeru se jim tam pod vobraz boží."
Téhož mínění byla spousta jiných občanů.
Nad abstinentní zábavou visely těžké chmury.

III

Paní Piccknown velmi pečlivě sestavila si krátký proslov, který způsobil v sále restaurace pana Vašaty ohromný rozruch. Dostavilo se velké množství obecenstva, samí staří pijáci, na které se šly dívat jejich manželky, jak to na ně bude účinkovat.
Paní Piccknown měla ještě v živé paměti, jak její nebožtik manžel hřímal v Alabamě do duše starým lotrům ze západu, aby už nechali whisky a chytili se bible.
Paní Piccknown provázela svou řeč, ve které vynikaly amerikanismy, nejšťavnatější nadávkami. Nejjemnější bylo, když prohlásila, že každý, kdo pije, je bídný pacholek, přičemž polovička manželek šťouchla do svých mužů a řekla: "Vidíš, já už jsem to dávno říkala."
Předvedla také několik příkladů ze života opil¬ců v Americe, kteří to svým nezřizeným životem do¬pracovali až na elektrickou stolici.
Několik jednotlivců chtělo se ze sálu vytratit a chtělo si jít do výčepu něco vypít, ale byli ve dveřích vráceni paní vrchní revidentovou, která hlídala východ, což však nebylo nic platné, poněvadž několik pánů přehouplo se ze sálu oknem do zahrady, odtud do kuchyně, z kuchyně do výčepu.
Potom, když se tak v těchto pochůzkách všichni mužové vystřídali, paní Piccknown zakončila svou řeč a prohlásila, že nyní se pokračuje v programu. Následují hry. Udělí pokyny a potom, když dá znamení píšťalkou, může to začít. Vytáhla z kapsy sirénu, jaké se užívá na fotbalových zápasech.
První hra byla tato: Dámy utvoří kruh vnější, páni vnitřní, obě kola pohybují se protichůdným směrem, přičemž si páni i dámy podávají ruce. Nežli obě kola byla sestavena a dala se do pohybu, podařilo se dvěma účastníkům tak se napít ve výčepu, že když se to všechno dalo do pohybu, oba při podávání rukou se svalili a byli odvedeni svými manželkami do výčepu.
Prohibiční hnutí mělo své pozitivní výsledky, neboť v malých přestávkách mezi jednotlivými společenskými hrami bylo si třeba všechno vynahradit. Účastníci lili to do sebe zvýšeným tempem, které ještě město nepamatovalo. Nežli došlo k nové hře, jeden pán, který nanejvýš denně vypil čtyři sklenice piva, spotřeboval půl láhve regulátoru a v opilosti byl by málem zapálil na dvoře prasečí chlívek, hledaje ve dne s hořící sirkou vchod do sálu.
Druhá společenská americká hra byla velice žertovnou. Na talíři na stole bylo deset hrachů. Úkol byl tento: Vzít hrachy na plochu jídelního nože a donést je na druhý konec sálu do klína paní Piccknown.
Ti, kteří měli už trochu v hlavě, počali se bavit.
Přistupovali ke stolu, dělali zoufalé pokusy udržet aspoň jeden hrášek na noži, až konečně pan Pexider, jenž byl snad ze všech nejnamazanější, z opilství tajně plivl na nůž, takže všech deset hrachů sebral lehce z taliře a odnesl je na druhý konec sálu do klína paní Piccknown, přičemž způsobně otřel nůž o její sukni.
V malé přestávce, při které paní vrchní revidentová z dráhy rozdávala v hrnečkách dámám čaj s kouskem keksů, věnovaných obětavou pořadatel¬kou, naplnili páni výčepní místnost restaurace, přesně dle jásavého hesla pana Pexidera: "Teď si dáme do mouly."
Radost zářila všem z očí a čím déle tím více se jim to neobyčejně zamlouvalo, takže další bod ame¬rických her byl uvítán s velkým jásotem.
Když totiž všichni, až na ty, kteří se nemohli vůbec hýbat v restauraci od stolu, poněvadž se jim podetínala kolena, byli opět shromážděni v sále, zahvízdala paní Piccknown na svou sirénu, jako když se hvízdá ofsajd, a vykřikla: "Všichni páni ven," což bylo přijato s hurónským řevem vděku.
Mezi přítomnými dámami, když páni opustili sál, byla rozdána čísla do stovky; která dáma měla nejmenší číslo, musila si vlézt do pytle, jenž byl potom zavázán, a odnesena na stůl v sále; potom byli zavoláni rozveselení pánové a nyní se dáma vydražovala. První podání bylo dvacet haléřů. Dámu v pytli na stole vyhrál onen lesník ve výslužbě, když to dotáhl na deset korun šedesát haléřů. Ukázalo se, že pan lesní ve výslužbě vyhrál za tento nepatrný obnos položivou a ustrašenou babičku paní poštmistrové, která sem šla doprovodit svou vnučku a dostala číslo jedna, k neobyčejné legraci všech paniček.
Pan lesní ve výslužbě se tak rozzuřil, že napřed zbledl, potom zbagrovatěl, vytáhl hodinky z vesty, strčil si je do kapsy do kalhot, svlékl si kabát a vestu, pak to zas všechno oblékl a řekl výhružně: "Tady to máme!"
Všichni čekali s napětím, co se dál bude dít, ale nestalo se nic.
Pan Polívka, lesní ve výslužbě, opovržlivě si odplivl i prohodil: "Vobejdové!" a hrdě odešel do výčepu, kde pronesl k panu Vašatovi opět tu svou starou definici: "Taková zábava nepatří do hospody, ať si jdou s tím svým čajem někam na palouk."
Muž, který by byl málem zapálil prasečí chlívek, byl vším tím tak nadšen, že zakoktal své manželce, která ho držela na židli, aby neupadl: "Teď te-pr-pr-pr-ve vi-vi-vi-dím, vím; jak je-je ttto-to he-he-hezký, be-be-bejt ach-ach-ach-achsinentem."
Načež jeho manželka k němu podotkla: "To jsem si nikdy nepomyslela, že se s tebou dožij u takové veřejné ostudy."  Potom paní Piccknown opět zapískala ofsajd a svým hrubým mužským hlasem zvolala: "Všechny dámy ven!"
S dámami odešla však přirozeně polovička pánů, aby použila přestávky k vítanému, ještě bližšímu seznámení se s likérovými specialitami restaurace pana Vašaty.
Se zbytkem mužů zůstala pani Piccknown sama v sále.
Tato důstojná dáma tak byla nadšena svou prohibiční myšlenkou, že nepozorovala, co se vlastně kolem ní po ten celý čas děje. Obklopena skupinou pánů zpozorovala tato ideální dáma, že se děje něco nekalého, teprve tenkrát, když opět do sálu vlezl lesní ve výslužbě pan Polívka s kapelníkem Vořechem, který se vyjádřil v hospodě U nádraží: "Já tam půjdu a vožeru se jim tam pod vobraz boží."
Chtěla právě dát pokyny, jak provést lícitaci pánů, když oba, Polívka i Vořech, držíce se jako rekruti kolem krku, blížili se k ní, opisujíce obdivuhodné křivky, přičemž řvali, až se okna třásla, sloky staré písně: "Když jsme táhli k Jaroměři, ať si nám to kdo chce věří .. ."
Paní Piccknown sama ani nevěděla, jak se najednou ocitla na kolenou pana Polívky, který ji houpal, jak seděla obkročmo, přičemž jí zpíval: "Houpy, hou - houpy hou - mlhy padají krajinou - až umřeš, půjdu za jinou .. ."
Kapelník Vořech ji přitom štípal do tváře, vytáhl jí z účesu vlásenku a šťoural se s ní v zubech. Potom ještě pocítila, že jí někdo vylil do úst nějakou kořalku a že jí někdo štípe do kolena.
Potom přišly dámy, které to všechno vyházely ven a zpustošily celou místnost, jako by to byla posvícenská zábava ...


IV

 
Pan Vašata, vzdor škodě, kterou utrpěl ke konci předcházející kapitoly, prohlašuje veřejně, že špatná situace hostinských místností dá se jedině zlepšit pořádáním abstinentních večírků a amerických zábav.

   


Pokus o obrození

 „Zahálka čertův polštář. Práce člověka šlechtí. Nepřiložíš-li ruky k dílu, samo se neudělá.“

„Má-li jeden člověk tyto krásné vlastnosti a popřála-li mu příroda duši čistou a přístupnou všem vznešeným dojmům, tu upraví si život velmi harmonicky. Nad jeho hlavou vznáší se čestný prapor práce, komu se nelení, tomu se zelení. Jest šťasten, že něco vykonal, klidně si lehne. A jak jest to krásné, když dva mají tytéž zásady, dva přátelé kupříkladu. Jaká to výhoda přátelství, když jeden druhého činem, příkladem povzbuzuje, a když by jeden ochaboval, tu druhý hned by . . .“

Muž ležící na pohovce zívl, což přerušilo proud jeho řeči. Podobné zívnutí, ještě však hlubší, ozvalo se z druhé místnosti naproti, kde ležel jiný mladý člověk na posteli.

Po zívnutí ozvalo se odtamtud vzdychání a nato: „Mně je špatně, kamaráde. Hlava mně třeští, žaludek se se mnou točí a jsem takový malátný. Připadám si jako umírající zápasník s býky. Takhle umírá zápasník s býky? Kdybych alespoň umíral v aréně. Odnes mě do Smíchovské arény.“

Toto naříkání rozléhalo se pěkně zařízeným bytem pana Turecka, kam se vždy na nějaký čas přistěhoval pan Douděra v záchvatech prácechtivých.

Objevil se vždy se stočenými archy bílého papíru ve dveřích.

A tu pan Tureček jen vzdychl a mlčky jal se upravovat hostovi malý stolek ku psaní. A teprve za chvíli nastávala opět výměna názorů a oba shodovali se na tom, že práce jest nejvyšším cílem lidského snažení. Bez práce nejídá nikdo husu s brambůrky a se salátem ani na jaře.

A tak také tomu bylo včera. Včerejšího dne objevil se pan Douděra s tajemným úsměvem ve dveřích, se stočenými archy bílého papíru v ruce. Celé jeho vzezření dělalo dojem, že to „táhl“.

Mlčky se usadil a za chvíli rozhovořil se měkkým hlasem o tom, jak jest to hanebné drahocenný čas tak ničemným způsobem ubíjet v různých radovánkách ceny velmi pochybné.

A opět kladl důraz na slovo práce. Rozplýval se ve výrazech opěvujících práci a jemu přizvukoval pan Tureček, zmiňuje se obratně o mravencích, o včelách, o termitech.

Tak se tito šlechetní mužové bavili až do večera, a když přišla hodina, kdy obyčejně sedávali již v restauraci mezi svými přáteli, tu oba ještě seděli v pokoji a sdělovali si navzájem své názory, týkající se právě restaurační otázky.

„Jisto je,“ řekl pan Tureček, „že nebyli jsme právě vybíravými při volbě svých přátel, a tak se stalo, že mimoděk padli jsme do jakéhosi malströmu, který nás zatahuje do bahna hýření.“

„Máš úplnou pravdu,“ pravil pan Douděra, „kdo jsou, u všech čertů, našimi přáteli? Lidé, kteří prohýří celé noci. Karbaníci a od případu k případu i nemravové. Jak jest to odporné trávit noci v hulákání v různých místnostech, jít z putyky do putyky i sebeelegantnější. Jak jest to hnusné celou řadu hodin, kterých možno použít ku vzdělávání se, ku práci...“

„Nebo k odpočinku,“ dodal pan Tureček. „Ano, k odpočinku, aby člověk druhého dne vstal svěží, čilý a opět chopil se oběma rukama práce, prohýřit, prosedět - Proč se, u všech čertů, nemůžeme již konečně emancipovat od výstřelků bujnosti, proč nezůstaneme doma a nepracujeme. Vždyť myslím, že se nám to již dávno zhnusilo.“

Pan Douděra si utřel nos a pan Tureček řekl rozhodně: „Nepůjdeme už hned tak mezi ně. Není třeba zabřednout ještě víc do toho stálého hýření. Ani dnes naposled tam nepůjdeme. Půjdeme někam jen na chvíli, třeba na koncert, a pak brzo domů, abychom ráno časně vstali a pracovali. Uděláme již radikální konec takovému povalování. Má to vůbec nějaký smysl? U všech kozlů.“

Šli na koncert. Prozatím jen na vojenský do zahradní restaurace, ačkoliv se umluvili, že to tedy jen prozatímně, že příště budou chodit na koncerty jen do Rudolfina. Pili velmi málo, poněvadž stále mluvili o tom, že kdo myslí na práci, nemyslí jen na pití.

Pivo jim příliš nechutnalo, poněvadž si ho zošklivovali mravním poučováním.

„Poslyš,“ řekl tichounce pan Douděra, „což abychom si koupili olejovou rybičku, snad nám bude pivo lépe chutnat.“

Snědli tedy krabičku olejových sardinek, vypili ještě dvě piva a šli domů velmi brzy.

Bylo jim tak blaženě u srdce a stále si říkali, že se energicky vzpamatovali včas. Objevili také několik nových svítilen, kolem kterých dříve chodili již po kolik měsíců, aniž je zpozorovali, poněvadž rozcházeli se, když už nic nesvítilo.

Douděra s nadšením mluvil při té příležitosti něco o přírodě a jak jest to krásné, když střízlivým okem díváme se na přírodní krásy, a Tureček převedl řeč opět na rozkoš z pořádného, pracovitého života. Nežli ulehli, hovořili s nadšením o obrození, o pokroku a o sebepoznání.

Poslední slova Douděrova byla: „Já se obro . . .“ Nedořekl a počal chrápat.

A jak jsme již slyšeli, jakmile se probudili, první jeho slova byla, že zahálka čertův polštář.

Když pak slyšel Turecka stále naříkat: „Mně to mrzí umírat,“ slezl z pohovky a našel ho doopravdy bledého. A jak se tak na něho díval, chytlo ho to taky. Dostal žaludeční křeče, a rychle si zalezl na pohovku, mumlaje cosi o pořádném životě.

Tak je našla jako lazary paní správcová domu, když šla uklízet. Poněvadž projevili názor, že jsou snad otráveni těmi olejovými rybičkami, odběh a, a oni se sázeli, že možná když slyšela o rybičkách, že běží pro zvěrolékaře.

Mýlili se však. Paní správcová domu přivedla mladou ženskou lékařku.

Ta počala nejdřív ohledávat Turečka. Douděra slyšel do vedlejšího pokoje ženský hlas: „To musím vyšetřit,“ a nato hlas Turečkův: „Copak jsem něco ukradl?“ A hned zas nato: „Ale já se setsakramentsky stydím, slečno doktore, mně ještě žádná ženská neohledávala.“

Pak přišla na Douděru a ujistila ho, že jim přijde vypláchnout žaludky.

„Ta obrozovací éra pěkně začíná,“ vzdychal Tureček. „Už dávím potřetí,“ pravil pan Douděra, „ale jest to přece jen lepší, když člověk žije pořádně. Alespoň si odpočineme, a jindy, kdoví jestli bychom ještě byli doma.“

První den obrozovací éry skončil novým proplachováním žaludků obou kandidátů obrození.

Byli tak slabí, že Douděra, když v noci spadl z pohovky, zůstal na zemi ležet až do následujícího dopoledne, kdy ho paní správcová domu vytáhla zas na pohovku.

Tureček pak dal nějak ruku do výše a neměl ani tolik síly, aby ji dal dolů. Musel čekat též na paní správcovou domu, aby mu ji sundala.

Tak to trvalo po celé čtyry dny.

Pátý den mohli již mluvit souvisle a říkali si: „Copak asi dělají naši známí. Ti se diví, jakou děláme dobrotu. Až se uzdravíme, půjdeme se na ně na chvilku podívat. Ale jen na chvilku, na malou chvilku, a pak půjdeme zas domů pilně pracovat, abychom vytrvali v našem dobrém předsevzetí.“

A tak když po týdnu zavítali do středu svých přátel a vítězoslavně sdělovali, že vedli pořádný život a že byli nemocni, tu shledali ne snad projevy soustrasti, ale potupný úsměv na rtech svých přátel, až konečně přítel Ekstein jim řekl: „Vy lumpové, jako bychom vás neznali, copak to bylo za tu dlouhou ženskou, s kterou jste jezdili ve Stromovce v kočáře?“ - „Proboha, kdo vám tohle mohl říct, vždyť my . . .“

„My víme všechno,“ řekl Ekstein, „říkal to tady jeden pán, který vás viděl. Proto tedy jste mezi námi tak dlouho nebyli, to jste prováděli doma pravé orgie.“ A když Tureček s Douděrou se zapřísahali, že leželi jako lazarové doma, opovržlivě řekl Ekstein: „Mně to budete chtít učit znát, vy zhýralci. Však jsme o tom tyhle dny mluvili.“ „Prý jste byli každý den doma namol,“ řekl jiný dobrý přítel, „tak se to povídalo, ostatně je na vás vidět, že jste asi mazali deku ještě včera, vy pokrytci. Nám chcete říkat, že jste byli úplně pořádní a že jste leželi. Styďte se, nemravové.“

Toho večera pili Tureček s Douděrou na vztek, a když opilí leželi v chambru na divanech, řekl přítel Ekstein ukazuje na ně: „Takhle se mně líbí, teď jsou zas z nich alespoň slušní, pořádní lidé.“

    


 

Polemika

Volné právo: Opět tedy přišla doba, kdy veškerý socialistický svět uvítal První máj. Ano! Dnes teprve vidíme, že strana sociálně demokratická v Čechách svým rozmachem naplňuje veškerý proletariát evropský údivem, neboť její vzrůst po tolikerém zápase zřejmě svědčí o svorném postupu všech vrstev českého proletariátu, nebýt ovšem soudruha redaktora Krakovce ze Spravedlnosti, orgánu to zuřivých centralistů.

Nemáme dosti slin, abychom náležitě odsoudili jednání Krakovcovo. Nebyl to nikdo z nás, který začal polemiku se Spravedlností, my se nikdy nedali vyprovokovat drzým a urážlivým tónem soudruha Krakovce, který byl kdysi rád, když zvěčnělý zakladatel našeho listu soudruh Pavlík daroval mu roku 1901 ony pověstné štráfované kalhoty, ve kterých se ještě dnes blýská soudruh Krakovec na schůzích centralistů. Kalhoty ty jsou již tak ošumělé a zpustlé jako jejich orgán a soudruh redaktor. Nechť se raději soudruh Krakovec neblýská na veřejnosti jak se svými kalhotami, tak i se svou moudrostí. Ostatně, prázdné sudy nejvíce zvučí.

Spravedlnost: Již dávno jsme toužili po tom, aby bylo konečně jasno v řadách sociální demokracie v Rakousku a můžeme také konečně podat nové důkazy o zbabělé prolhanosti autonomistického tisku. Volné právo, jak zajisté každý s hnusem ví, rediguje soudruh Faloušek.

Autonomisti se nikdy nezmohli na něco pořádnějšího. Když náš redaktor napsal nyní jméno „Faloušek“ a namočil péro opět do inkoustu, inkoust se srazil. Z toho je vidět, co je to za individuum, soudruh Faloušek, kterého se vlastní jeho soudruzi autonomisti štítí a když jdou k němu za redakční záležitostí, nechají raději hodinky a peníze doma, jako kdyby šli do tlačenice. Měl soudruh Faloušek již tolik špinavých afér, že kdyby jen s polovičkou zabývaly se soudy, nevidělo by autonomistické Volné právo svého redaktora a řečníka po kolik let. On byl to, který při posledních volbách do nemocenské pokladny rozdával hlasovací lístky s touto poukázkou: „Dvě plzeňské. Jeden guláš. Volební výbor autonomistů.“

Nedivme se potom, že sám zeměpanský komisař už jen z těch výparů, které vdechoval při volbě, se opil a že počínal si vůči našim soudruhům separatistům jako zbavený rozumu.

Či také ho podplatili autonomisti, kteří dříve říkali, že jsou protivládní? Máme tu dopis od jednoho soudruha autonomisty, kterým odříká se svých soudruhů po páteční volbě - onen na pravou cestu navrácený soudruh píše:

„Pohyboval jsem se delší čas v kalu a bahně autonomistickém. Byl jsem omámen hloupým žvaněním Volného práva tou měrou, že kdysi vytáhl jsem nůž na soudruha separatistu, s kterým jsem pracoval u jednoho stroje v továrně. Jiného soudruha separatistu chtěl jsem tajně strčit pod parní kladivo v dílně. Opakuji ještě jednou, že byl jsem schopen nejošklivějších věcí, abych jen dal najevo, že jsem autonomista. Konečně jednoho dne uviděl jsem, jak křivdím separatistům. Vzal jsem v dílně součástku soustruhu a prodal. Byl bych býval jistě zavřen, kdyby se o tom nebyli dozvěděli soudruzi separatisti a ještě před podáním žaloby škodu nenahradili.“

Dále dopis necitujeme, poněvadž obsahuje ještě velké množství materiálu, kterého použijeme k doražení autonomistické saně v našem městě. Jen se ptáme, co blednete, soudruzi autonomisti, proč se třesete? Jsme žádostivi, co nejapného a zbabělého vylíhne se v ptačím mozku redaktorů Volného práva jako odpověď na tento náš veskrze seriózní článek.

Volné právo řeklo toto pod názvem Separatisti sami sebe odsoudili: V táboře separatistu mají jednoho upřímného člověka a to je ten ubožák soudruh Krakovec, který v posledním čísle Spravedlnosti vynesl, ačkoliv jen napověděl, velice zajímavou aféru na světlo boží, kterou dovolíme si blíže vysvětliti. V továrně Müllerově se ztratil před časem jeden soustruh - nikoliv snad jen některé součástky. Spravedlnost, tento paskvil na pravdu, ten hnojný výpotek paralytických záchvatů individuí, stížených již od mládí ztrátou mozku. Tací lidé se nemohou uplatnit nikde než mezi separatisty a tak vidíme k velkému našemu potěšení, že oni začali sami rozmazávat svou vlastní aféru.

Ovšem jednoho si vymyslili a přidali to do té zlodějské činnosti separatistů. Neznámého autonomistu. Podáváme proto jména všech těch, kteří ukradli onen soustruh a pak se vyrovnávali se ředitelem továrny Aubrem. Jsou to: Viktor Bichara, separatista, Karel Staus, separatista, Maji Vilém, separatista, Jan Polévka, separatista. Neradi uveřejňujeme tato jména, poněvadž víme, že žádný slušný člověk nebude s těmi prohnanými chlapíky chtít pracovat pod jednou střechou. Ale nechť se dotyční soudruzi poděkují upřímnému soudruhu redaktorovi, který jim ve vlastním listě hodil oprátku na krk, takže nám nezbývalo, než v zájmu pravdy podrazit jim stoličky pod nohama. A nyní houpají se na provaze, který upletla sama redakce Spravedlnosti.

Nejlepší bude, jestli do té aféry jest zapleten sám redaktor Krakovec. Při jeho bezhlavosti jest docela možno, že do toho také vleze již v příštím čísle Spravedlnosti.

Těšíme se velice na příští číslo separatistického orgánu a na nové odhalení z fingovaného dopisu autonomisty. Takové dopisy jsou po čertech ošemetné a až přijde nové číslo jejich plátku do ruky každého rozumného člověka, byť i příslušníka jejich, kde ovšem rozumný člověk je bílou vránou, tu každý řekne: „Separatisté se odsoudili sami!“

Nebylo by tedy lepší, soudruzi separatisté, kdybyste vyvezli na káře svého redaktora Krakovce za město a tam ho zakopali na mrchovišti a redakci důkladně vydezinfikovali kyselinou karbolovou? Jen byste tu láhev s kyselinou nesměli svěřit předsedovi vašeho odborového sdružení. To je takový alkoholik, že by ji vypil.

Nato napsala Spravedlnost: Soudruh Faloušek z Volného práva pokousán vzteklým psem.

Smutný osud stihl autonomisty. Když předešlý týden šel redaktor soudruh Faloušek do redakce, aby psal proti nám nějakou tu svou obvyklou pitomost, tu na rohu Děčínské ulice přiběhl směrem od radnice velký řeznický pes, který soudruha Falouška kousl do zadnice. Pes ten byl vzteklý. Od té doby, jakmile si Faloušek sedne ku psacímu stolku, přijde na něho vzteklina a tu by nejraděj i všechny separatisty pokousal a roztrhal. Nejnovější způsob léčení vztekliny záleží v masáži poraněného místa. Myslíme, že kdyby dostal soudruh Faloušek pořádných pětadvacet, že by byl zachráněn. Jinak ho budou muset nakonec sami autonomisté svázat a hodit někam do konírny, aby tam v křečích vypustil svou autonomistickou černou, podlou, zbabělou a bídnou duši.

Příští číslo Volného práva přineslo tento článek: O žurnalistické slušnosti. Litujeme každého, komu přišly kdy do ruky časopisy separatistů. Jistěže každému ihned napadne, že jejich redaktoři již třetí den při stvoření světa, kdy dle bible byla stvořena zvířata, byli stvořeni. Myslíme však, že by i to nejchytřejší zvíře stydělo se redigovat Spravedlnost, vyzýváme redakci Spravedlnosti, aby upustila od tónu, kterým snad hovoří její redaktor v soukromí, když se hádá ve výčepu lihovin občana Krause, že má teprve pátou jalovcovou s rumem a ne šestou. Může se jistě polemizovat a my se také polemiky nebojíme, ale žádáme, aby se tak dělo ve slušné formě. Tím svým pitomým žvaněním jistě Spravedlnost nepřispěje nijak ke kulturní výši.

Přejeme si, aby se mohlo říci: „Konečně Spravedlnost píše své články střízlivě, její redaktor je střízlivý a už se neopakuje, že když nesl články proti nám do tiskárny, museli ho tam odvézti v obecní košatince.“ Tolik v zájmu žurnalistické slušnosti.

Spravedlnost přinesla v příštím čísle tuto zprávičku: Před tiskovým procesem proti Volnému právu. Poslední článek Volného práva O žurnalistické slušnosti skončí před porotou. Byli jsme nuceni toho holomka redaktora žalovat pro urážku na cti.

   


 

Polemika mezi Hlasy od Nučic a Nučickou stráží

Příspěvek ke žluté literatuře

Když se redaktor orgánu městského zastupitelstva Hlasy od Nučic vrátil od oběda do redakce, našel ve schránce na psaní nové číslo opozičního orgánu Nučické stráže, listu národně sociálního.

Vzdychl si v předtuše hrozných věcí a zraky jeho zalétly instinktivně na úvodní článek. Měl mnohoslibný název:

„!!!Pravda je jen jedna!!!“

Tento název jím otřásl. Zase ho přetrumfli. Je to odpověď na jeho článek: „!!Pravda musí ven!!“ I počet vykřičníků v nepřátelském článku je větší. A článek je na tři sloupce a jeho byl pouze na dva.

„Jsou to rafinovaní darebáci,“ ulevil si redaktor a jal se číst chraplavým, zoufalým hlasem:

„Upozornili jsme již jednou naše čtenáře na vodnaté idiotismy Hlasů od Nučic (s odpuštěním) a zároveň poznamenali jsme správně, že jejich redaktor vypálí proti nám co nejdříve páchnoucí granát dětinských lží a stařeckých naivností.

Pravili jsme, že darebácké jednání tohoto listu (s odpuštěním) připadá nám jako štěkání psa na měsíc a že lotroviny onoho druhu jsou hodné individua, jehož charakter dobře jsme kritizovali v 15. čísle minulého ročníku. Opakujeme ještě jednou, že tento počestný redaktor sliboval manželství vlastní sestřenici, že byl vyšetřován pro krádež kola a opakujeme všechno to, co jsme také chtěli před porotou dokázat. Vylákané zboží má cenu 272 K 12 h.

Nikdo neví, kam se poděly peníze, které vybral v opilosti dne 18. května minulého roku v hotelu U Děkana ve prospěch kostižerem stiženého Františka Nováka. Dokázali jsme, že František Novák, zdejší obuvník, nikdy o kostižeru neslyšel a že je velmi hloupou vytáčka pana redaktora (s odpuštěním), že po vystřízlivění vybraný obnos odvedl na okresní hejtmanství ve prospěch vyhořelých v Buči na Moravě. Dokázali jsme, že obec Buč na Moravě vůbec není, že se nachází ve Slezsku na Těšínsku a že vůbec nevyhořela.

Tento důstojný pan redaktor oznámil pak zaslánem, že považoval vše za vtip a že vybrané peníze v obnosu 18 K 30 h odevzdá ve prospěch polévkového ústavu chudé školní mládeže. A nyní slyšte! Ve svém časopise (s odpuštěním) uspořádal sbírku na doplnění obnosu vybraného na 50 K. Návrh ten setkal se u lidí neznalých charakteru onoho pána s porozuměním, my ovšem byli jsme prvními, kteří jsme žádali, aby vzhledem ke kontrole byly peníze ukládány na radnici. Sami složili jsme obnos deseti korun (a ten obnos jsme si nevypůjčili, jako to dělá ten ctihodný redaktor, když si dá podrazit boty).

Leč dosti těchto osobních polemik, byli jsme vždy pro věcnou kritiku a proto pokračujeme bez jakýchkoliv osobních výpadů, jakým způsobem přišli o peníze ti, kteří zasílali je přímo do redakce Hlasů od Nučic (s odpuštěním). Dostal se nám náhodou do ruky seznam účtů, které zaplatil z těch zaslaných peněz, jichž sešlo se 272 K 30 h.

1. Kloboučníkovi Pakoskovi 6 K za klobouk, koupený před osmi lety. Chodí tedy osm let v promaštěném klobouku.

2. Hostinskému Janu Palečkovi na Modré první splátka 56 K.

3. Číšníkovi v hotelu Na poště zaplatil dlužný obnos za roztrhaný císařský kabát, který si od něho před rokem vypůjčil - 25 K.

4. V tomto kabátě chodil mezi radniční kliku do Městského hotelu, kde zůstal dva měsíce dlužen za obědy. Zaplatil 61 K.

5. Slečně trafikantce koupil nový prstýnek, který si vypůjčil před třemi měsíci na den a zaplatil dlužný obnos za kuba, trabuka a viržinka a jiné, celkem 32 K 70 h. (Dlouhé doutníky platil hotovými.)

6. Zaplatil druhou splátku odbytného své sestřenici v obnosu 50 K.

7. Utratil zbytek ve vykřičeném domě Za vodou ve společnosti městského radního a školdozorce Vaňouska.

Aby pak udělal se po tom všem v očích města hezkým, kvitoval s díky přijaté milodary ve prospěch polévkového ústavu chudé školní mládeže a prohlásil, že počínaje začátkem školního roku bude rozdávat v redakci polévku chudým školním dítkám. Za tím účelem navázal styky s paní důchodní, která pak chodila mu do redakčních místností se svou služkou polévku vařit. Polévky byly toho druhu, že 18. září onemocněl těžce dvanáctiletý školák Šrámek.

Dne 19. září zpolíčkoval veřejně pan důchodní kuchaře i svou paní, což učinil, jak prohlásil, v zájmu mravnosti chudých školních dítek, které přestaly na začátku zimy pro polévku si chodit, poněvadž většina z nich stižena byla žaludečním katarem. Toto opakujeme jen z toho důvodu, aby naši čtenáři připomněli si onu hroznou blamáž Hlasů od Nučic, které odpověděly na všechny ty pravdy pouhým zaslánem, že všechno to jest jen směšným výmyslem bláznivého padoucha, který jen stěží unikl mnohaletému žaláři, žalován jsa pro žhářství, když se předtím, než se stal redaktorem, potloukal jako vagabund v okolí.

Jsme tak nestrannými, že opakujeme i věci nás urážející, ale činíme tak jen proto, poněvadž v posledním čísle Hlasů od Nučic k těmto perfidnostem připojena jest nová drzá lež, že redaktor tohoto listu vypracoval plán na okradení kupce Vondráka a že s pachatelem té krádeže jest v blízkém příbuzenském poměru. Prohlašujeme, že by bylo pod naší ctí hájit se proti tomuto tvrzení. Lidé, kteří nás znají, vědí dobře, jak vysoko stojíme nad charakterem lháře z Hlasů od Nučic (s odpuštěním), s kterým se nechtěl v létě nikdo na plovárně koupat, poněvadž reprezentant městského orgánu měl tělo stejně špinavé jako svou podlou duši.

„Pravda je jen jedna,“ praví přísloví, a tou pravdou jest, že ani bandité italští nepodali by ruku tomu, kdo odbírá Hlasy od Nučic, neboť jaký pán, takový krám.

Stojíme pevně na půdě pravdy a tvrdíme to, co v předešlém čísle: Redaktor Hlasů od Nučic nemyl si nohy již přes tři měsíce, dokázali jsme všechno, dokážeme i toto a s klidným svědomím očekáváme, že přijde redaktor Hlasů od Nučic ukázat své čistě umyté nohy do naší redakce a klidně též, neoblomni ve svém tvrzení, očekáváme nové číslo Hlasů od Nučic (s odpuštěním).“

           


 

Polévkový ústav

Choť známého městského rady Kůrky počala opět mluviti o založení polévkového ústavu. Byla to její utkvělá představa, že se musí stát předsedkyní toho ústavu.

Její manžel kouřil doutník na pohovce a poslouchal ji na půl ucha.

Byla již opravdu protivná s tím svým věčným:

„Vezmu si bílou zástěru, dohlédnu na všechno, jeden den hrachová, druhý bramborová, třetí den oukrop a pak zas hrachová, bramborová, oukrop, jen svým vlivem vymáhej na radnici, aby nám dali nějakou místnost ...“

„I s pánembohem,“ pomyslil si rada Kůrka, „žvaň co chceš. Převrátil se na druhou stranu a zamhouřil oči. Ona mu však nedala pokoje a přisedla k němu na pohovku a tam zas spustila:

„Ty mne musíš v tom podporovat, obejít všechny své kolegy. Musíme dostat též podporu, neboť sami ze sbírek to nemůžeme dělat, a já nebudu přece na tu chudou holotu doplácet. Hrách je drahý, a když má být polévka bramborová dobrá ...“

„Dobrá nemusí být,“ řekl unuděně rada Kůrka, „k čemu by měla být dobrá. Jen když je něco teplého v žaludku.“

„Ne, první dny musí být dobrá, neboť pozvu přítelkyně, aby ji ochutnaly. Také hodnostáři se dostaví, čapnou lžíci a schlemstnou. Budu mít bílou zástěru s krajkovým vyšíváním, černé šaty a tak se dám fotografovat uprostřed kuchyně, a pošleme to do nějakého časopisu. To bude krásné a budou mně to přítelkyně závidět.“

Kůrka vstal z pohovky, oblékl se a vyšel z domu, aby nemusel to poslouchat. Bylo to stejné ze dne na den; vždy po obědě, když měl tak rád odpočinek, začala to smílat vždy poznovu. Byl by ji už rád kolikrát vyhověl, ale jakmile o tom začal mluvit v zastupitelstvu, už hned se do něho pustili, že obec nemůže dát nic na polévkový ústav, poněvadž právě se staví kostel. Chudé děti už to vydrží prý také bez té polévky.

Počal mluvit o zájmu lidskosti, která je na tom engažována, když vtom řezník Smrčka vstal a řekl k němu s širokým úsměvem:

„Karlíčku, známe se.“

Znali ho opravdu dobře, že u něho lidskost je vedlejší a peníze hlavní věcí.

Když dal někdy nájemníka vystěhovat na ulici, vyprávěl o tom velmi humoristicky ve vinárně a říkal: „To jste měli vidět, jakou jsem měl legraci, když jim to harampádí vyndávali na dlažbu. Díval jsem se na to z okna a tu ta ženská pohrozí mně: „Však jim to pánbůh odplatí!“ Sotva to dořekla, spustil se liják, kapky praly do jejich peřin a už neřekla ani a, ani b. Tak se to s nimi musí umět.“

Když ho tedy znali, tak ovšem bylo těžko, aby napínal svou fantasii různými myšlenkami o lidskosti. Ale když jednou ho zase žena mořila, dopálil se a chtěl to skoncovat. Zmínil se o tom zas v nejbližší schůzi městského zastupitelstva, a když viděl ty úsměšky a slyšel štiplavou poznámku: „On má přece jen dobré srdce!“, dopálil se a vykřikl: „Tak zařídím polévkový ústav sám!“

A slovo své také splnil. Vydal prohlášení podepsané jeho manželkou, ve kterém vyzýval o příspěvky na zařízení polévkového ústavu, který se svou manželkou zakládá. Příspěvků sešlo se dost, poněvadž najednou nikdo nechtěl zůstat pozadu, neboť na plakátech stálo, že jména dárců a darovaných příspěvků uveřejněna budou v místním časopise.

Hlavní otázkou tedy bylo, kde má být ten polévkový ústav zřízen.

Konečně k tomu vybral městský rada Kůrka velkou prádelnu ve svém domě, dal ji vybílit a v kotli na prádlo měla se ta polévka pro chudou mládež školní vařit.

A tak konečně byly splněny touhy paní radové.

Měla tu bílou zástěrku, černé šaty a dala se v tom fotografovat.

Její přítelkyně také přišly a ochutnaly polévku. Přišel okresní hejtman a bylo tomu, jak říkala: Čapl po lžíci, nabral, schlemstnul.

Dvacet dětí, shromážděných na lavicích u dlouhého dřevěného stolu, čekalo na dané znamení, aby se pustily do polévky. Ale trvalo to dlouho a bylo to trapné, neboť rada Kůrka počal zas i tu žvanit o lidskosti a bylo znát, že mu to nejde od srdce.

Díval se vztekle na děti, neboť našel na schodech kus bláta.

Dva vavříny v květináčích byly u vchodu, pan Kůrka nenápadně si na ně odplivl a čekal, co řekne okresní hejtman.

Ten si nabral ještě jednu lžíci a byl pohnut. Obrátil se k dětem a mluvil k nim něco o vlasti a o bohu, což naprosto nesouviselo s bramborovou polévkou.

Když pak vyprázdnil číši nejlacinějšího umělého šampaňského, všichni odešli, tváříce se tak smutně, jako by šli z pohřbu.

Děti jedly a hlídala je stará služka (neboť paní radová odešla nahoru), která jim říkala:

„Jestlipak si, pancharti, tohle zasloužíte! Jak rozlejete, tak vám dám pohlavek. Jestlipak by nebylo lepší, kdyby vás byli utopili hned po narození jako koťata, abyste nebyly teď lidem na obtíž.“

Měla strašnou zlost na ty bledé děti, které klepaly lžícemi do plechových talířů a hltavě cpaly se chlebem.

To bude zase umývání talířů!

Tak to trvalo po celý týden. Paničky, když neměly co dělat, tak zašly podívat se na malé strávníky polévkového ústavu, kteří nesměli se ani hnout a jen se tupě dívali do talířů.

Novým zařízením tohoto dobročinného ústavu byla rákoska, která stála v koutě. Když se najedly, tak se pomodlily, pak některé děti plakaly, neboť je řezala stará služka rákoskou. Líbaly jí ruce, na čemž si velice zakládala.

Během čtrnácti dnů počaly se po městě trousit pověsti, že u Kůrků se krade. Prý nějaké záclony si pořídili z příspěvků na polévkový ústav.

Paničky, které šly na zvědy, říkaly, že polévka je samá voda.

,,To je znamenité,“ povídalo se po městě, „proto taková lidumilnost, a zatím ty záclony!’

Mezi oposicí se dokonce říkalo zcela vážně, že jsou Kůrkovic u koryta.

Jednoho dne se vrátil rada Kůrka v poledne z vinárny ve stavu, z kterého se dalo soudit, že přihodilo se něco velmi vážného. Řekli mu to dnes ve vinárně zcela klidně: „Zadarmo je nekrmíte!“

Jako rozzuřený medvěd vpadl rada Kůrka do prádelny, chytil nejbližší dítě, stáhl je z lavice, vynesl ven, postavil na chodník, pak se vrátil pro ostatní. Za hrozného řevu vyděšených dětí tahal se s nimi po deset minut, než je všechny vynesl ven, a pak zvolal na pana lékárníka z oposice, který přichvátal do sběhu lidu: ,,A teď si to živte sami!“

A vyběhl nahoru, kde žena plakala. Potkal na schodech listonoše a vzal od něho ilustrovaný časopis, který ho došel, vztekle ho roztrhl a na první straně uviděl podobiznu své ženy a pod ní text: - Známá česká lidumilka paní Anna Kůrková.

Vzdychl, šel k pokladničce s příspěvky na polévkový ústav, vybral je, strčil do kapsy a odjel do Prahy z lítosti na flám.

 

   


 

Politický úspěch vědátora

I

Profesor Roska zabýval se studiem chordat, typem živočichů bilaterálně symetrických.

Chordata vstupovaly do jeho snů. Viděl ve snu, že mají nervovou soustavu typicky na dorzální straně a jasně pozoroval u všech strunu hřbetní (Chorda dorsalis), ten krásný, chrupavčitý, pevný provazec nad zažívací rourou, který se geneticky zakládá co dorzální část nádherného primitivního entodermu…

A z Chordat nejvíce zajímaly ho Tunicata, formy omezené na moře... A z Tunicat opět nečetná skupina Cyclomiaria, a z této opět rod Doliolum, který má ten nejkomplikovanější vývoj v živočišstvu vůbec, jejž popsali Uljanin a Grobben.

Tento poslední učenec zemřel v blázinci. Dosud se za to mělo, že kdo prostuduje tento nejkomplikovanější vývoj v živočišstvu, vývoj rodu Doliolum, musí se zbláznit, ale profesor Roska popřel toto tvrzení. Celý rok studoval již vývoj rodu Doliolum, přemítaje dnem i nocí, uvažuje, rozbíraje a přitom zachoval si úplnou duševní rovnováhu a ke všemu zúčastňoval se i politického života. Byl předsedou klubu strany inteligence, ve kterém jednatelem byl Ph a MU a JUDr. Závan, který prostudoval v českém, irském a severoamerickém karbonu rod Stegocefali lepospondyli a to Aistopody i Dolichosany. Vydal o něm objemnou knížku pod názvem Reptilia Dolichosana, jak žil... Byl to vědecký nekrolog…

Takových chlapíků měla strana inteligence více. Měla-li na svém programu „mírný pokrok v mezích zákona“, chovala ve svém středu muže, kteří za živý svět by nebouřili lid, nervali se s policajty.

A tato politická strana mírného pokroku v mezích zákona a na bázi inteligence čítala 28 členů. Bylo to snad málo? Nebylo. Znamenalo to nejmíň 28 000 stránek vědy formátu velké osmerky. Každý organizovaný člen této strany vydal nejmíň tisíc stránek vědeckého zkoumání, ať v oboru astronomie či medicíny, práva, přírodozpytu, jazykozpytu.

Ve výboru bylo zastoupeno pět děl z oboru lingvistiky a dvě díla psychologická. Zapisovatel strany vydal pak tři knihy o palmyránském „šinu“, z kteréž písmeny povstala cyrilická nosovka e.

Ale bez odporu nejučenějším z nich byl profesor Roska. Těšil se takové vážnosti jako předseda, že tato strana duševní převahy v národě kandidovala jej při zemských volbách za poslance v jeho rodném městě a okolí.

Provázen zapisovatelem strany, který vzal s sebou několik knih o palmyránském šinu, aby rozdal je vlivným voličům a provázen jednatelem klubu Ph a MU a JUDr. Závanem, který šel s ním jedině ze sobeckých důvodů (ležel totiž onen volební okres v karbonu*), vydal se na své kandidátní turné.

Než odjel, zdálo se mu, že leží na dně moře a že patří do druhu Cyclomyarií a že je velikosti dvou centimetrů. Tvar jeho těla byl soudečkovitý. Ztratil ve snu úplně pohlaví a zdálo se mu, že počíná pučet v nová individua. Tvořil pupeny, které mu rostly na hlavě. Tyto pupeny neměl v kloaku a v jednom z nich rozeznával profesora Richarda Mouchu, zapisovatele strany. A snil dál, jak zapisovatel se počíná opět rozmnožovat dělením Stal se gastozoidou a obstarával výživu celé kolonie budoucích Doliolů.

Pupeny na jeho nose proměňovaly se ve phorosoidy. Konečně se utrhly a žily volně a v jednom z těch individuí rozeznal zcela dobře Ph a MU a JUDr. Zavána.

Pak se probudil vedle své postele na zemi a počal považovat celý sen za dobré znamení. Neznamená-li to rozmnožování sebe samotného ve phorosoidy a gonosoidy vzrůst strany? Naději v úspěch kandidátní cesty?

„Pamatujte, že jste devatenáctý kandidát,“ pravil jizlivě jednatel strany, když vstupovali do vlaku. Zabýval se totiž také studiem rodu Chordata, živočichů bilaterálně symetrických a nepřál profesorovi Roskovi jeho vědeckou slávu.

 

II

Bylo to pravdou, že v onom okresu vystupovalo devatenáct kandidátů. Samostatných bylo devět, ostatní náleželi k politickým stranám a nadávali si vzájemně. Zdálo se, že právě ti největší vyvrhelové lidstva se tu sešli, aby se ucházeli o přízeň voličů.

Psali navzájem o sobě, že zabili dědečka vlastního, připravili svou vlastní matku o život a podobné hezké věci, které jsou s to, aby se jim člověk vyhnul na dvacet kroků.

Oni však se jim nevyhýbali, ti jejich voličové, naopak, poslouchali je s otevřenými ústy, jak líčí své zkušenosti, naděje do budoucnosti a podobné věci, hrnuli se do jejich schůzí s odhodlaností spartánskou, aby je vyslechli. A oni mluvili k nim, jak se budou mít dobře, jak právě oni jen jsou s to je zachránit, je povznést.

Když profesor Roska s jednatelem, s učeným panem Závanem přišli do tohoto okresu, byly již voličské schůze v nejlepším proudu a voličstvo bylo již skutečně dychtivo, co vlastně jim slíbí nový, devatenáctý kandidát. A on jim slíbil ne snad politickou neodvislost, zákony na ochranu majetku, blahobyt, zámožnost jako ostatní, ani jim nesliboval pravý zemský ráj jako ti všichni, slíbil jim prostě, pln důvěry ve svůj úspěch, živočichy bilaterálně symetrické.

Jeho řeč byla skvělým polemickým turnajem se všemi jeho odpůrci, neboť dostavilo se všech 18 protikandidátů. Nelze ani dodnes ještě náležitě oceniti onu nejkrásnější řeč, která kdy byla pronesena při volební schůzi ve střední Evropě. Nebyla to řeč, která snad poutá demagogickým přednesem, který strhuje davy. Nebyla to také řeč vášnivého odpůrce, ani řeč zchytralého politika. Klidnými, přesvědčujícími slovy dokázal ctěnému posluchačstvu, že všichni prvoci mají nervovou soustavu typicky na dorzální straně. A když konečně přeběhl v řeči velice plynné a jasné ku oné velké skupině živočichů zvaných Chordata a když nastínil markantními rysy svým voličům prapodivnou genezi rozplozování se těchto živočichů a když konečně pronesl, že ať si říká kdo chce co chce, že jest jen jediné faktum, že Tunicata a Doliolum z těchto mikroskopických stvořeníček mají nejkomplikovanější vývoj v tvorstvu vůbec, tu neosmělil se nikdo z odpůrců přítomných vykřiknouti „oho!“.

A když pak prohlásil, že už ani mikroskop nestačí, aby prozkoumal, mají-li tito kloaky či nemají, ozvalo se sálem jednohlasně: „Hanba mikroskopům!“

„A co vláda?“ vykřikl jakýsi ramenatý muž v blůze.

„Vláda, ctění pánové,“ pronesl profesor Roska, „nestará se nijak ani o Chordata, ani o Tunicata, ani o Doliolum, neboť právě vláda jest to, která na mikroskopy, dovážené k nám z ciziny, uvalila čtyřicetiprocentní clo.“

Nepopsatelné vzrušení zmocnilo se posluchačů, když uslyšeli tato mužná slova a další řečníci nemohli nic učiniti, než opakovat v jiné sice formě, ale přece v hlavních rysech jen to, co řekl pan Roska, že se totiž nic vláda nestará o blahobyt lidu.

Jeho schůze byly velice četně navštěvovány a profesor Roska byl zvolen poslancem.

Optal jsem se jednoho z jeho voličů, proč ho vlastně zvolili a tu on řekl: „Ale když on mluvil samé takové nesmysly.“

   


 

Politika při 30° Celsia

Kdy se dělá lepší politika? Když mrzne, nebo když slunce praží?

Podívejme se na mladočechy. Mladočeský politik dr. Kramář se roztahuje proti všem zákonům přírodním i v mraze, ačkoliv zákony fyzické jsou neměnitelné. Každé těleso se mrazem smršťuje, jen mladočeši se roztahují i v zimě, zejména před volbami. Po volbách v posledních letech však zákony fyzikální vzhledem k mladočechům jsou neobyčejně popleteny. Všechno je v případě mladočechů opačné. Po volbách bývá mladočechům horko a oni se ku překvapení všech profesorů věd přírodních smršťují na minimum.

Případ mladočechů však není pro politiku směrodatným.

Z horka mají největší radost klerikálové. Církev pracovala totiž se zvláštní zálibou odedávna s teplem. V politice klerikální byl odjakživa oblíben oheň.

Církev oteplovala okolí a starala se o zvýšení teploty s neobyčejnou vášní. Šla dokonce tak daleko, že lidi ohřívala, z lásky k lidem dokonce i nevěrce. Z chladného vězení, kde panovalo studené vlhko, vodila je přímo na hranice. V těch dobách však neznali bohužel ještě teploměry. Tak se stávalo, že když nevěrcům začínalo být již hezky horko, shořeli úplně.

Touha však podobným způsobem lidi ohřívati zůstala podnes krásným snem různých katolických časopisů a proniká zejména na Moravě do katolických tělocvičných spolků Orlů.

Není tomu dlouho, co předseda Orlů v Karlovicích zapálil jednomu evangelíkovi statek nad hlavou a opět nová zpráva proletěla novinami. Tentokráte jednalo se jen o stoh slámy. Majitel té slámy byl chladný nevěrec. Neměl v sobě onoho katolického žáru. I slitoval se nad ním kostelník Jandík z V. Mrázkovic a slámu mu zapálil a když vyšel poškozený ven, udeřil ho kostelník holí přes hlavu.

První případ se stal na podzim a tento nyní na jaře. To bývá ještě velice chladno, citelně studeno a klerikálové vlastně provedli bohumilý skutek, když to zapálili. Vždyť kouřem se vzduch otepluje a v Německu v jedněch sadech ovocných byly konány pokusy s ohříváním zahrady, aby byly chráněny ovocné stromy, nacházející se v rozkvětu před citelným náhlým ochlazením.

Ještě jeden vliv má zvýšení teploty na křesťansko-sociální redaktory.

Krev jim v žilách bujněji proudí, schůze jejich stávají se živějšími, opět se ozve po českém venkově: „Řežte, proboha řežte ho!“

Jen jediný zajímavý zjev možno pozorovat, když mluvíme o vlivu tepla, horka a veder na politiku klerikální.

Jednou jsem si dal v jedné restauraci telecí mozek. Byl ale připálený. Na otázku, jak se to stalo, že ten telecí mozek je připražený, odpověděl mně číšník, že se to stalo horkem. Když je tedy horko, vzpomenu si na připražený telecí mozek a na klerikály.

Agrárníci provádějí politiku vůbec nejraději v teple. V zimě u kamen hospod venkovských, když v místnosti panuje příjemné vedro a pije se tak krásně pivo, tu agrárnická politika stoupá nejkrásněji. Pak na jaře nastává mezi agrárníky podivné rojení. Teplota stoupá a mezi sebou agrárníci si šeptají: „Tak co bude s řepou? Kdo nás zase zradí?“

Ustávají na okamžik projevy nelibosti nad jednotlivými členy agrárního klubu poslanců a každý si myslí: „Tak se mně zdá, že bude pan kolega přec jen tu řepu sázet.“ A sází ji také a všude říká, že sází brambory.

A najednou se stane zázrak. Místo bramborů vyroste řepa. To se stalo jednou Jeho Excelenci ministru Práškovi. Ujistil Švehlu, bylo to právě při 30O Celsia, že jenom brambory sázel. A pak, když se z Vídně vrátil, místo bramborů k jeho překvapení okopávali řepu. A od té doby Švehla s Práškem nemluví jinak než prostřednictvím časopisu Venkov.

Teď bude právě jubileum práškoviny a obávám se, že vzhledem k blížícím se vedrům poslanec Švehla přijde teď na řadu a něco ve straně agrární vyvede, neboť agrární strana má smůlu.

Vždycky, když se oteplí, vyjde najevo nějaká ošklivá aféra. Agrárníci mají vůbec strach před vedry. Již vzhledem k dobytku. Vedro neškodí jen politice, ale i dobytku. Když je horko, propijí agrárníci své diety v parlamentě a dobytek nemá trávu.

Jak jsou na tom lepší realisti. Mají jen jednoho poslance a ten je abstinentem i v největším vedru. Realisti vůbec pěstují vodovou politiku.

A co dělají při 30° Celsia sociální demokraté?

Dr. Soukup touží v té době vykoupat se v krvi nevinných národních socialistů.

A státoprávníci? Ti si dávají led na hlavu.

   


 

Pomsta je sladká

Dědeček Marek, ještě když seděl na chodbě, než ho zavolali dovnitř, aby vydal svědectví proti tomu darebákovi Polívkovi, se celý třásl.

Úzkostlivě čekal, jak to s ním dopadne, a prozatím smekal před každým pánem, který nesl pod paždím papíry. Jednoho žida, který právě dostal měsíc pro zaviněný úpadek, pozdravil však nejuctivěji, když se tento kolem něho mihnul. Odsouzený žid-vypadal s dlouhým vousem velice vznešeně a podíval se na dědka tak hrozně, že ten vzdychl.

Jak jen to dopadne? Utopí rozhodně toho Polívku, zkoupe ho tam až jedna radost. Bude na něho svědčit křivě. Pěkně si všechno rozmyslil, jak řekne na něho, že ho viděl chodit kolem stavení starosty a že ho také viděl, jak odnášel to prase ve tmě domů. Panečku, bude svědčit křivě. Kdypak se naskytne taková příležitost Polívkovi uškodit? Už spolu šestadvacet let nemluví. „Já ti dám kluka ožralýho,“ šeptá si dědeček Marek. Pro to slovo se totiž na sebe rozhněvali.

Tvář se mu nyní rozjasňuje a dědeček Marek vystihuje ta krásná slova, že pomsta jest sladká!

Jeho myšlenky s rozkoší potápějí se v luzném obraze v nedaleké budoucnosti, až řekne: „Slavný císařský a královský milostivý pane soude ... Von tadyhle Polívka je vyloženej zloděj. Von mě neviděl a tak teď říká, že je nevinnej, ale já ho viděl, když to prase bral a nesl domů. Von je hroznej lhář. -

No vidíš, Polívko, Pánbůh peče oplatky ve způsobe křivé přísahy, a už na tebe, lumpe, došlo. Jediný svědek je, a to je tvůj úhlavní nepřítel dědeček Marek. Ve Zdicích na nádraží dnes ráno pěkně si to tak v hlavě sestavil dohromady a vyptal se jen tak mimochodem jednoho četníka, kolik asi za to dostaneš.

Nejmíň šest měsíců. Tak, Polívko, adijé. Už tě tam, lumpe mizerná, koupáme.

To není nic nešlechetného, on by tě, Marku, Polívka také nešetřil, tak jen do něho.“

„Karel Marek,“ ozval se hlas dozorce. Dědeček Marek sebou trhl a opět se mu vrátilo ono třesení žaludku, jako když má člověk strach před rozhodující událostí, a pomalu vstoupil do jednací síně senátu a rychle přehlédl situaci.

Tak to je tedy ta lavice obžalovaných. Pěkná, hlazená a bratru stojí za 40 korun. Představoval si ji jinak, jako takovou zcela sprostou, dřevěnou, hrubou lavici. Takhle ho to překvapilo. Myslil, že na ni bude Polívka přivázán provazy s těžkými okovy a koulí na rukou a nohou. Polívka však sedí tam jako pán, ani nepláče, ani se nesměje, tváří se docela jako nevinný člověk. Také to prase neukradl, ukradl ho dědeček Marek, který teď se pomstí. Polívka dívá se před sebe na slavný soud, upřímně hledí každému do očí, ale teď, když uvidí Marka, sebou trhne a ozve se: „Pozdrav vás bůh, Marku!“ Uctivě ho pozdravil, ponejprv po 26 letech opět na něho promluvil. Dědeček Marek projde kolem něho, ukloní se advokátovi, veřejnému žalobci, členům senátu a dělá, že si Polívky nevšímá. Podívá se na Polívku jen úkosem, když se otáčí dozadu, kde za stolem, vyhrazeným novinářům, sedí jeden soudní referent a kouše si z dlouhé chvíle nehty.

Sedí tam jen proto, aby si ukrátil dlouhou chvíli, případ ho nijak nezajímá, napíše jednoduše do svého listu, že se tam a tam starostovi ztratilo prase. Jiného se nedá nic dělat. Děj není nijak psychologicky zajímavý. Polívka říká, že je nevinen, a také nebylo u něho nic nalezeno při domovní prohlídce, co by poukazovalo k tomu, že by on skutečně to prase ukradl. Jediný důkaz byl ten, že prý Polívka, jak žaloba tvrdí, chodil po vsi se zamaštěnými ústy. Naproti tomu říká Polívka, že jest sice pravda, že chodil se zamaštěnými ústy, ale za peníze poctivě vydělané. Případ tedy neměl žádného světlého bodu. Nebylo tu nic vzrušujícího, nad celou obžalobou vznášela se nuda. Veřejný žalobce četl poslední svazek Světové knihovny. Obhájce měl v ruce kapesní nůž a ořezával tužku. Pak to všechno smetí opatrně sbíral po aktech a zdálo se, že je počítá. Čilejší byl jen předseda senátu, který domlouval v jedné chvíli velice poeticky obžalovanému, aby se jen přiznal, že soud potřebuje každé polehčující okolnosti jako soli v oku.

Mladá tvář zapisovatele byla zakaboněna vztekem, že musí zde tak hloupě sedět, zatím co je venku tak pěkně. Na římsu přilétl vrabec a surově ji znečistiv zbaběle uletěl.

Dozorce rozsvěcoval právě svíčky. Dědeček Marek stál před krucifixem.

„Vstaňte,“ řekl dozorce obžalovanému. A již to všechno vstávalo. Přísedící senátu dali si čepice na hlavu a předseda poučoval: „Vy tedy budete, pane Marku, přísahat. Upozorňuji vás, že po přísaze budete muset mluvit úplnou pravdu. Kdybyste snad něco řekl, co by se nesrovnávalo se skutečností, spáchal byste těžký hřích, a co více, byl byste trestán, neboť by to byl podvod, a nyní říkejte za mnou. Dejte pravou ruku do výše a tyhle dva prsty.“ Dědeček Marek odhodlaně povznesl ruku do výše, napjal ji radostně, takže bylo vidět, že je odhodlán zničit Polívku co nejdokonaleji. „Přísahám.“ „Přísahám.“ „Bohu všemohoucímu.“ „Bohu všemohoucímu.“ „Že na všechny otázky.“ „Že na všechny otázky.“ „Udám pouhou pravdu.“ „Udám pouhou pravdu.“ „A nic než pravdu.“ „A nic než pravdu.“ ,,K tomu mně dopomáhej bůh.“ „K tomu mně dopomáhej bůh.“

Dozorce svíčky zhasl. Všichni si sedli, až na Marka.

„Tak, pane Marku, vy tedy znáte obžalovaného. Jaký je to člověk?“ „Slavný soude, chválit ho nebudu, je to kus holomka.“

„Nesmíte zde nikoho urážet, ani obžalovaného.“ „Slavný pane soude, takovej neřád nezaslouží slitování.“

„Říkám vám, že nesmíte pana obžalovaného urážet.“

Dědeček Marek viděl, že se mu děje křivda. Napřed se ho ptají, jaký je Polívka člověk, a když odpoví dle svého svědomí, že je to kus lumpa a neřáda, rozkřiknou se na něho.

„Tak proč se mě, milostiví pánové, ptáte, jaký je darebák. Uličník je, prosím, pořádného nic v něm není, je setsakramentskej všivák, je ...“

„Už toho mám dost,“ vykřikl předseda, vzal čepici, vstal a řekl: „Soud odebírá se k poradě.“

„Počkej, oni tě proženou,“ zasyčel dědeček Marek k obžalovanému, „oni ti šlápnou na krk. Pověsit by tě měli hned tady na tom lustru a to přede mnou, ty jeden ...“

Soud se opět vrátil z vedlejší síně poradní.

„Pane Marku, soudní dvůr po poradě se usnesl pro vaše hrubé a nepřístojné chování před soudem uděliti vám přísnou důtku a odsoudit vás k disciplinárnímu trestu. Máte pokutu deset korun, odvolat se nemůžete, alespoň si to zapamatujete. Tak pokračujte, co jste viděl v tu noc, když starostovi ukradli to prase.“

Pod dědečkem Markem se zatřásla kolena. Cože, on, který přijel slavnému soudu na pomoc, aby mu pomohl odsoudit Polívku, má být pokutován? To je vděk, zaslouží si to. Pomůže slavnému soudu ještě dál?

Ani ho nenapadne. „Slavný soude,“ vypravil ze sebe, „on tadyhle Polívka je úplně nevinnej, to prase jsem ukradl já sám!“

A řekl to s takovým výrazem, jako by chtěl říci: „Tak vidíte, darebáci, teď jsem se vám pomstil. Teď jsem vás blamoval. Teď budete mít zas hodně nového psaní!“

 

   


 

Poplašný signál

C. K. zemský školní inspektor a vládní rada Emanuel Klázl jezdil v době maturit po Čechách a zanechával po sobě dvacet procent reprobovaných na dobu jednoho roku. Na nádraží ve Veselí setkal se s vládním radou Kučerou. „Co děláte, pane c. k. školní inspektore?“ „Kosím,“ odvětil zachmuřeně pan Emanuel Klázl, „chtějí býti zralými pro život a neznají, že Herakleitos Efeský byl dle mnohých zpráv povahy zasmušilé a že byl zván plačícím filosofem.“

Sedl do vlaku a přemýšlel o nových hrůzách pro hradecké gymnasium. Má právo jako předseda se tázat maturantů. A práva toho použije v každém případě. Však se důkladně na všechno připravil. A kdyby měla polovička propadnout, bude klást záludně otázky. Taková otázka přiletí jako hrom, maturant se lekne, počne se třást, vy se na něho rozkřiknete, zakoulíte očima, maturant dostane trému, a pak už mu lehce podrazíte nohy. Řeknete: „Mám o vás mínění, že jste se vůbec neučil.“ A když to mínění má c. k. zemský inspektor a vládní rada, jaké jiné mínění smí mít páni profesoři? Ti raněného dorazí i v době reformy maturitních zkoušek. Že se smí klást jen důležité otázky? Dobrá! Bude klást tedy jen důležité a místo obvyklých dvaceti procent pobije a reprobuje jich na rok dvacet pět procent. A kdo propadne? Předně zrzaví, takoví jsou od narození lotři. A když nebude ani jednoho zrzavého, jakáž pomoc, spokojí se s blondýny. Blondýni mají příliš měkkou povahu a nejsou zralými vstoupit do života. Pak propadnou všichni se špatnou známkou z mravu a z náboženství a maturanti, kteří vypadají vyžile a hubeně. Ach! Bude to slast. Ta úzkost těch darebáků, ty ztrápené pohledy! Osm let se leckterý z nich tak tak protloukal a nyní by chtěl

rázem všechno přeskočit. Takovému se dá z řecké literatury otázka: „V které básni vyložil Parmenides svou filosofii a co v té básni hlásal odlišného od svých předchůdců, o jejichž činnosti je málo známo?“ A když to nestačí, dorazí se překladem z nejméně pěstovaného autora.

Komické je, když takový štvaný lotr prohlásí: „To jsme, prosím, neměli.“ Tím blamuje profesora před inspektorem, a kdyby i byl mu předtím sebevíc nakloněn, rázem je konec. Zkoupe ho sám.

Podobnými příjemnými myšlenkami zabýval se vládní rada k nejbližší stanici, kde do jeho kupé přistoupil mladý, černě oděný člověk, který zapálil si doutník a bafal mu líbezně do obličeje, přičemž usmíval se vesele na vládního radu, jako by mu chtěl něco sdělit, vyložit, rozpovídat se.

Inspektor díval se přísně na nápis „Plivati na podlahu je zakázáno“, pak zas zraky jeho svezly se na mladého člověka, který kouřil dál a ke všemu vytáhl ze šosu černého kabátu lahvičku koňaku, napil se a řekl: „Musím se posilnit, jedu maturovat.“ „Kam?“ „Do Hradce.“ „Pomoz ti pánbůh, člověče,“ myslí si inspektor, „pad jsi do jámy lví.“ Musil se usmát neštěstí mladého člověka, který mu vlezl takřka pod nůž. „Jestlipak jste připraven?“ Maturant mávl rukou: „Prosím vás, taková komedie, vždyť je to blbost. Víte, co je to maturita?“ „Vím.“ „Tedy chápete, že je to blbost, hovadina, idiotství.“ (Nu, zaplítej se dál, synáčku!) „Kantoři, prosím vás, sami dnes už se tomu smějí. Je to, prosím, tak důležité pro život vědět, že krychlový obsah pravidelného těla rovná se krychlovému obsahu jehlanu, jehož podstava povrchu těla pravidelného a výška poloměru koule vepsané jest rovna.“

Inspektor zaťal zuby, opanoval se a řekl drsně: „Studium je zdravější než honit se za holkami, hrát karty a sedět v hospodách.“ Maturant zavrtěl hlavou: „Raději si vezmu holku na klín než psát latinsky úvahu Jak se hájil Sokrates proti lžem a pomluvám dávných nepřátel, pojednání dle Platonovy Apologie’, a na mou duši, že raději hraju mariáš, než bych psal charakteristiku Maximiliána I., a raději si v hospodě vypočtu, kolik mám platit, než bych luštil úlohu: Ustanov povrch P a plášť p přímého kužele, jsou-li dány strana s a poloměr podstavy r.“

Vládní rada utřel si rozčileně nos a zahřměl: „Co byste, člověče, tomu řek, kdyby před vámi seděl váš maturitní inspektor, vládní rada Klázl ? ...“

Vzápětí nato vlak se zastavil a cestující uděšeně skákali z vozů.

Nešťastný kandidát zralosti v leknutí a v zoufalství zatáhl za poplašný signál. . .

                


 

Poslanec Václav Kotlář

V krajině s intenzívní kulturou vína a cukrovky, mezi domácím druhem zdomácnělého plemene skotu siemenského a elesmerského, vepřového bravu, mezi kuřími dvory s typickými rácemi domácích slepic i slepic druhu cizího, mezi wyandotkami a koroptvími vlaškami, mezi holuby staváky, kamzly a bubláky narodil se agrární poslanec Václav Kotlář, zvěrolékař na Mělníce.

Zastupuje tento okres 37 se všemi pěstiteli bravu, skotu, drůbeže. Pomáhá při otelování krav, při obtížném vrhu selat, při budování Slovanské jednoty a poradí voličům nový způsob potírání chorob rostlin, způsobených cizopasnými mikroby.

Jest všeobecně totiž známo, že produkty výměny látek, nahromadí-li se ve větší míře, mají náchylnost poškozovati existenci obilí. Aby se tomu předešlo, byl zvolen agrární poslanec Václav Kotlář v mělnickém okresu.

V oněch obcích okresu mělnického, kde vyskytují se velmi hojně nematody, řepní háďátka v cukrovce, volili Václava Kotláře jednohlasně.

V dědinách, kde řádila červenka, čili jak Slováci říkají „svinský důl“, volili také jednohlasně Václava Kotláře. Kde chtěli mít pastviny a louky v lepším stavu, tam poslali Václava Kotláře do parlamentu.

V mělnickém volebním okresu postrádali muže, který by podal na říšské radě reformní návrhy pro praktické pokusy s hnojivy. Muže toho však nalezli. Byl jím Václav Kotlář, horlivý zastance významu drasla pro luka, horlivý propagátor zavedení yorkshirských kanečků do plemenných stanic zemědělské rady pod protektorátem knížete Schwarzenberga.

Poslanec Václav Kotlář konal též zdařilé pokusy s chilským ledkem a objevil, že při zakládání nových luk jest chlévský hnůj nebo ledek nutný.

On to byl, který na říšské radě prohlásil, že vztah dojivosti ku zdravotnímu stavu dojnice jest nepopíratelný.

Největší důležitost přiznává ovšem jako zkušený politik ošetřování vemene.

Neméně důležité politické pozadí má jeho snaha po zavedení shorthornského skotu. Skot shorthornský má totiž mnoho nepřátel jako agrárníci. Boj za lepší budoucnost skotu shorthornského znamená vítězství agrární myšlenky, neboť rozumným použitím plnokrevných ras anglických, odborným vzděláním chovatelů získali v Argentině agrárníci neodvislost od vlády chilské.

Poslanec Václav Kotlář zmínil se také kdysi před svými voliči, že třeba zavésti do Vestfálska belgický materiál, belgické klisny.

To podepíše každý rozumný agrárník, jenž ví, kolik mu dalo práce, než osvěžil krev ve vlastní rodině. Poslanec Václav Kotlář nemiluje v politice bastardů a stejně vystoupil na agrárním táboru proti bastardaci zvířat a mulů. Žádá hromadný výběr dobrých individuí, aby potomstvo bylo stejně vytvářeno.

Místo politických seminářů navrhuje pan poslanec dobytkářský kurs, kterého by se zúčastnili všichni agrární poslanci.

Sám by přednášel o následujících tématech: O významu chovu a krmení dobytka, o použití ku plemenitbě a postup agrárních poslanců.

Dále: Pravidla, jež při telení dlužno zachovávati, různé nemoci při telení a Slovanská jednota.

Co se týče chovu drůbeže, jest poslanec Václav Kotlář pro plymútky krahujcovité, které jsou výtečnými nosnicemi.

Jedna věta pronesená na táboře lidu na Mělníce získala mu více obliby, než nejkombinovanější politická řeč. Pravil svým milým usměvavým způsobem: „Chováme drůbež buď pro maso, nebo drůbež nosnou. Dle toho, jaký směr zvolíme, vybíráme si ku chovu jisté druhy drůbeže. Radikálové však vůbec slepic nechovají a proto radikálům slepice vůbec ničeho nesnesou. Pak je ovšem konec s radikální politikou!“

Co měl bych ještě podotknouti o jeho politické činnosti? Snad o jeho výzkumech o vlivu dráždivých látek na vyměšování mléka či o jeho krmných pokusech s jehličím borovic u ovcí, které měly za následek, že z ovčích trusů rostly lesní sazeničky?

Nikoliv. Pod malebným Kokořínem jest malý stateček a tam do lyrického ticha dubových hájů chrochtá yorkshirská prasnice, kolem níž pobíhá dvanáct malých prasátek. A všichni ti čtvernožci důvěrně dívají se údolím potoka směrem k Mělníku, kde žije jejich ochránce, agrární poslanec za 37. volební okres.

   


 

Poslední kníže ze Schöpenhausenu

Kdo cítí upřímně se zašlou slávou panovnických rodů, ten nechť navštíví Schöpenhausen v Německu. Je to bývalé knížectví. Mělo hlavní město téhož jména a čtyři vesnice a kousek lesa. Pak tam byl rybníček, jeden potok a vrch.

Všechno ostatní byl dobytek, který se odtud vyvážel, až to předposlední panovník přísně zakázal. Tak se dobytek rozmnožil tou měrou, že kam se člověk podíval, tam to bučelo, kromě Jeho Výsosti. Výsost nebučela, ale koktala.

Další panovník, a to poslední, ten už ani nekoktal. Potom zemřel a bylo po knížectví. Zámek panovníka byl proměněn ve vinopalnu a tam, kde dříve stála dělostřelecká stanice, prodávala paní Ohnreibová lahvové pivo a sýr. Místo děl stály na zámeckých hradbách baterie lahví piva, z města Schöpenhausenu se stal městys a z celé slávy tam zbyl jen pan Ohnreib.

Tomu také děkuji, že jsem se vrátil do Čech jako konservativec. Dřív byly přec jen krásné doby!

Pan Ohnreib nosí starý dlouhý kabát a na něm osmnáct medailí a záslužných penízů. Poněvadž je mu nemožno všechny si navěsit napřed, má čtyři řády vzadu.

Při tom nevypadá nijak komicky, neboť si je zavěsil jako knoflíky po dvou vzadu na šosy.

„Ty mi dal kníže Leopold,“ říká a vysvětluje a plácá se při tom dozadu. Plácne se ještě jednou a praví: „Budiž mu země lehká. Takového panovníka už nikdy svět neuzří.“

A pan Ohnreib stojí před vámi uprostřed zřícenin té staré slávy panovnické se zrakem zvlhlým a s nemalou pýchou vám řekne, že býval komorníkem panovníka Leopolda a že vás provede po všech památnostech městyse Schöpenhausenu. Každý jeho krok je v jisté spojitosti s vysokou inteligencí knížete Leopolda.

Škoda toho panovníka, škoda panovníků vůbec! Prováděl mne pan Ohnreib po městě, při čemž mne tituloval vaším blahorodím.

Přišli jsme na náměstí a zastavili jsme se u kašny. „To je, vaše blahorodí, jak ráčíte vidět, kašna. Tuto kašnu založil náš slavný Leopold. Když nastoupil vládu, přišel ponejprv na náměstí.“

„A co dělalo do té doby Jeho Veličenstvo doma?“

„Bylo stále v zámku, tak chtěla tomu etiketa. Teprve při nastoupení směl do města. A tak se zastavil na náměstí. Náměstí bylo pusté. Jeho Veličenstvo se zastavilo a tázalo se: ‚Proč zde není kašna? Četl jsem a také mně vyprávěli moji vychovatelé, že na každém náměstí stojí kašna.‘ Jeho Veličenstvo uhodilo jízdeckým bičíkem o zem a stále opakovalo: ‚Proč zde není kašna? Co je to za pořádek? Proč sem nepostavili kašnu? Kde je kašna? Přineste mně kašnu! Zde musí být kašna!‘

Jeho Jasnost místodržitel ho ujistil, že kašnu sem nepostavili nedopatřením, ale jestli si přeje, že viník bude vypátrán a potrestán. Jeho Veličenstvo se zamyslilo a řeklo: ‚Starosta musí být pověšen‘. Náš měšťanosta stál vedle panovníka a klekl před ním na kolena.

‚Vy jste tedy nynější starosta?‘ tázal se panovník Leopold, velkomyslně ho zvedaje se země za límec. Límec se nalézá v městském museu.

Pan měšťanosta začal něco koktat, panovník se usmíval, my jsme se smáli také a Jeho Veličenstvo poklepávalo panu starostovi na rameno a tázalo se: ‚Stavěl jste vy toto město?‘

‚Nikoliv, Vaše Veličenstvo, toto město založil a stavěl jistý Franz Mülhaber z Meiningenu od roku 1268 do roku 1314.‘

Jeho Veličenstvo se zamyslilo a pak řeklo: ‚Dobrá, vám to tedy odpouštím, ale viník musí být vypátrán a pověšen. Ale já mu trest změním v ten smysl, aby byl na věčné časy vypovězen ze země.‘ Nato se rozhlédl kolem a počal křičet: ‚Ještě zde není kašna, kde jsou s tou kašnou?‘

Všichni se třásli, jen já si dodal odvahy a řekl jsem: ‚Vaše Veličenstvo, kašna se musí vystavět.‘

Panovník se zamyslil a zvolal: ‚Toť podivuhodné, o tom jsem dosud ničeho neslyšel. Dobrá, tedy vystavíme kašnu na způsob věže. Dole se udělá sál, kde se budou provozovat hudební skladby, v prvním patře kašny uděláme museum, v druhém poschodí kašny zařídíme velkou knihovnu a ve třetím poschodí kašny zřídíme krásnou vyhlídku.‘

Stáli jsme všichni, jako by hrom do nás uhodil. ‚Vaše Veličenstvo,‘ řekl jsem, ‚kdyby se tohle všechno zařídilo, pak by se vlastní kašna ztratila v té kráse a neposloužila by veřejnému blahu tou vrchovatou měrou, jaké zasluhuje, neboť každá kašna slouží k tomu, aby obyvatelé města z ní čerpali vodu.‘

Jeho Veličenstvo se dalo do smíchu a řeklo: ‚Vy máte divné ponětí o tom, co obyvatelstvo, moji poddaní, mají pít za mé vlády. Oni musí pít místo vody víno. Vystavíte tedy kašnu a starosta města na svůj náklad naplní každý den kašnu vínem. Neděkujte,‘ pravilo Jeho Veličenstvo, když měšťanosta začal koktat: ‚Já, já, já...‘

Ten den zmizel pan měšťanosta beze stopy z města.

Když tedy byla vyřízena otázka kašny, šli jsme dál. Najednou se Jeho Veličenstvo zastaví u slavobrány na druhém konci a otáže se místodržitele: ‚Umíte dělat zaječí hubičku?‘

Jeho Jasnost místodržitel klekl a zvolal: ‚To prosím, Veličenstvo, nedovedu.‘

Panovník se zachmuřil a otázal se hrozivě: ‚Kdo z vás umí dělat zaječí hubičku?‘

Předstoupil jeden mladý učitel a sešpulil rty. Jeho Veličenstvo se na něho velmi laskavě usmálo a zvolalo: ‚Každý den přijďte do paláce a budete to ukazovat při obědě. Nejste šlechtic?‘

‚Nejsem, Vaše Veličenstvo, ale považuji...‘

‚To je dobře, na šlechtice se takové věci nesluší.‘

U druhé brány stálo obyvatelstvo z předměstských obcí. Přicházeli jednotlivci z různých cechů a řemeslných společenstev, kněží a školní dítky a když byli již všichni představeni, řekl panovník: ‚Představte mně nejstaršího slanečka!‘

‚Vaše Veličenstvo, slaneček je ryba,‘ zvolal nejponíženěji starosta města, který, jak jsem již poznamenal, zmizel týž den.

 ‚To je nesmysl,‘ vykřikl panovník, ‚no bude to? Přece slaneček je úřad?‘

Neztratil jsem duchapřítomnost a řekl jsem: ‚Vaše Veličenstvo, máme zde jednoho slanečka, ale ten nemůže z domu, je už moc starý.‘

Jeho Veličenstvo zakašlalo a obrátilo se na ministra financí: ‚Onen ubožák bude dostávat 10 liber podpory měsíčně.‘

Tu jsem se již nezdržel a vykřikl jsem: ‚Ale dovolte, to Vaše Veličenstvo byl strašný idiot!‘“

Pod panem Ohnreibem se zatočila země a pan Ohnreib se zvrátil naznak na zem. Když se sběhli lidé, vykřikl pan Ohnreib: „Sláva knížeti Leopoldovi!“ a zavřel oči navždy, když se obrátil na břicho. Zapadající slunce mu svítilo na jeho medaile a řády, připevněné dole vzadu na kabátě.

    


 

Poslední mladočech v Košířích

Věnováno jeho památce

Věnováno jeho památce

Košíře jest prazvláštní obec.

Jistý občan dokládá filozoficky, že jsou momenty v životě lidském, že se v Košířích i hovado zblázní. Muž ten jest z Košíř. Věta tato zahaluje tím ve větší tajemno, co vlastně v Košířích působí tak prazvláštním dojmem.

Kolikrát jsem již o tom přemýšlel a mohu říci, že obrav si za úkol pozorování krav, vedených Košířemi, seznal jsem, jak tento chovný skot jevil cestou po Košířích jisté znepokojení.

A přece vzhled Košíř jeví milý, dobrácký a sousedský dojem, o čemž svědčí reprezentační dům v Košířích, kde umístěny školy, městský úřad, stříkačka, městský tajemník a podobné nářadí a osoby sloužící zájmu obce. Tato veliká budova neměla původně vůbec vchodu.

Stavitel, který tento dům stavěl, jest velmi zapomnětlivý člověk. Zapomínal jeden čas deštníky u Holubů na Smíchově, pak se vzpamatoval, vracel se domů s deštníkem, ale zapomněl druhého dne na plánu k této budově vchod.

Pak si oddechl a od té doby zapomíná už jen zase deštníky.

V Košířích však si nezoufají, klidně probourali jednu zeď po straně schodiště, udělali vchod skromňoučký, který není hned tak snadno k nalezení, a tudy na městský úřad pan starosta plíží se, jako kdyby se styděl za Košíře.

Že Košíře nemají dobrou pověst, tím jsou vinny různé záhadné události.

Chvalitebná byla, pokud se oceňování Košíř týče, činnost Pražských úředních novin. Kvůli záhadné události na Šmukýřce nazvaly Úřední noviny veškerou mládež v Košířích zpustlíky. Starosta košířský odpověděl zaslánem, že vražda nestala se na katastru košířském, nýbrž na území Smíchova.

Smíchovský radniční orgán vysvětlil však, že podle pátrání a šetření policejního vražda spáchána byla na katastru košířském a mrtvola odvlečena na katastr smíchovský, který tím znesvěcen.

Starosta košířský odpověděl tedy v Politice, že oni domnělí vrahové jsou však příslušníky Smíchova.

Smíchov odvětil oficielně: „Domnělí vrahové jsou vskutku smíchovskými příslušníky, ale skutečné vrahy přísluší hledat v Košířích.“ Bylo by jistě došlo snad k bratrovražednému boji, kdyby nebyla jiná událost zatlačila otázku příslušnosti oněch vrahů do pozadí.

Tentokráte šlo jistě o Košíře. Na košířské policejní strážnici utloukli strážníci revertenta Spůrného. Utloukli ho, poněvadž ho zatkli. Jiný důvod nebyl. Pražské úřední noviny sice psaly, že kousal, ale nebyla to pravda, poněvadž člověk s čerstvě vyraženými zuby nekouše.

V této pohnuté době seznámil jsem se právě s posledním mladočechem v Košířích.

„Dali mu deku,“ řekl znalecky, „tu máš, lumpe, že nechceš dělat. Zmrskali ho a takový revertent mnoho nesnese. Jinak by nás měšťáky škrtili revertenti na potkání.“ Po tomto pěkném úvodu se představil: „Jmenuji se Nůše a jsem posledním mladočechem v Košířích.“ Odmlčel se a po chvíli dodal: „Vy bydlíte tam nahoře. Jestlipak víte, že vaše sousedka Davidová má nové popruhy na putně? Kde ta ženská bere peníze. Říká se o ní, že k nim dochází jeden šikovatel. Nu, mnoho radosti se na svých dcerách nedočká. Jedna již chová a druhá kolíbá a třetí dceru nemá.“

„Vy tedy račte být poslední mladočech v Košířích,“ zeptal jsem se ho uctivě.

„Ano,“ řekl temně. „Bylo nás tu v Košířích původně dvacet. Rostli jsme utěšeně, ale druh za druhem se ztrácel. Pak nás bylo jen dvanáct. To jsme si my mladočeši zde udělali politický klub. Jakmile jsme měli klub, tu počali jsme vyvíjet spolkovou činnost. Pak se rozvodnil jednou motolský potok a bylo po klubu, poněvadž my jsme se tenkrát v klubu pohádali kvůli regulaci. Někdo říkal, že regulace motolského potoka nespadá do působnosti mladočeského programu, jiný zase tvrdil, že jedině ve straně svobodomyslné mohou se uplatnit jakékoliv politické zásady. Tak jsme se hádali asi týden, pak kdosi předsedovi rozbil nos. A mě zas udeřil někdo škatulkou sirek, na jejímž konci byl porcelánový sirník. Pokladníkovi rozřízli při té příležitosti kabát. Tak se klub rozešel, stanovy se vrátily na místodržitelství a zůstalo nás věrno mladočeskému praporu pět.

Rok nato vzrostli jsme o jednoho člena. Bylo nás tedy celkem šest mladočechů v Košířích. Ten šestý člen vypůjčil si pak od každého stoupence strany deset korun. Jakmile měl padesát korun, zmizel z Košíř a to dopálilo tři ze zbývajících, že prohlásili, že za takových okolností nemohou se hlásit ku straně svobodomyslné.

Zbyli jsme tedy dva mladočeši v Košířích. Já a jistý Pejza. Pejza se oběsil kvůli nějakým penězům a zbyl jsem jen já, který zůstanu věren mladočeskému programu, který ten prapor neopustím.“

Za této řeči došli jsme na Černý vrch. Dole vinuly se Košíře a pan Nůše z té výše dívaje se do údolí šeptal v onom zanícení světců a hrdinů: „Pevně třímám prapor mladočešství, s nímž také zvítězím a padnu!“

Od té doby rád jsem pana Nůše pozoroval. Viděl jsem tohoto posledního mladočecha záhadně se chovat vůči politickým stranám, zřel jsem podivuhodné věci. Pan Nůše užíval v hovorech dle toho, s kým mluvil, buď slova bratře, nebo soudruhu. Sám sebe nazýval měšťákem a když v neděli v černém kabátě ráno kráčel do kostela, aby vzdal mladočeské díky bohu, tu usměvavě svým známým říkal: „Jdu poslechnout slovo boží jako husiti před bitvou!“

V poledne vracel se pak domů a tu stavíval se v hostinci pana Pražského U koruny, rozvinuje při sklenici piva program mladočeský: „Žádný by nechtěl nic dělat a my měšťáci abychom se na ně dřeli. Proto my mladočeši také nic neděláme.“

V mých očích stával se čím dál tím více záhadnější. Pak přišla slavnost Božího těla a po Košířích roznesla se zpráva, že poslední mladočech v Košířích na svůj náklad nechal postavit dva oltáře.

Byla to pravda! Odpůldne pak šel mezi cihlářské dělníky přednášet o úkolech strany mladočeské. Vím, že ho vyvedli z místnosti. Potkal jsem ho ten večer. Byl neobyčejně vážný a pravil: „Prapor mladočeský třímám pevně v ruce, s ním zvítězím a padnu.“

Druhého dne večer viděl jsem posledního mladočecha z Košíř v zahradě motolského pivovaru. Měl před sebou Národní listy a na hustě popsaném tácku sklenici černého ležáku.

Chvílemi mechanicky vyprázdnil půllitr a podíval se do Národních listů.

Po nějakém čase zpozoroval mne. Pozvedl Národní listy a zabreptal „...“ a svalil se pod stůl. Národní listy pokryly jako čestný prapor jeho statečná prsa. A jako krev bojovníků teklo mu přes obličej rozlité černé pivo.

Byla to otrava alkoholem. Pak rozložilo se velké ticho zahradou...

Do večera měli co dělat, než ho jakžtakž vzkřísili sodovkou a černou kávou.

A když se probudil, tu rozhlížeje se kolem sebe s vytřeštěným zrakem, pozoroval všechny ty láhve sodové vody a prázdné hrnce od černé kávy a zaškytal: „Teď jsem doopravdy reorganizovanej...“

Od té doby jsem posledního mladočecha z Košíř neviděl, tu záhadnou bytost, záhadnější než město Košíře samo.

     


 

Poslední Štychovec

Romaneto

Roku 2425 pojala smělá francouzská inženýrská firma Galoirenova myšlénku pokusit se vykopat zakopané a ztracené milióny na místě, kde ještě před padesáti lety ležely zříceniny reprezentačního domu v Praze.

Tato firma byla známou tím, že podařilo se jí vyzvednout potopený válečný poklad španělské vlády, který ležel v kanálu La Manche v hloubi 700 metrů pod hladinou moře již od sedmnáctého století.

Byla to firma neúnavná, mající v čele nejlepší inženýry pětadvacátého století a nejlepší dějepisce, kteří neměli nic jiného na práci, než vyhledat ve starých knihách, časopisech a jiných písemných památkách nějaké podrobnosti o jakýchkoliv potopených i zakopaných pokladech.

Není tomu dávno, asi tak roku 2422, podařilo se přece dvěma nejlepším inženýrům této společnosti vykopati ztracené a do země zakopané milióny Panamského průplavu, ačkoliv málem by bývalo došlo kvůli tomu k válce s Amerikou.

Po šťastném ukončení této aféry obrátil se zřetel společnosti na Prahu, neboť historik a pateronásobný doktor Morseaux, pracující pro společnost, prohlásil, že dočetl se ve starých spisech, jak více než před pěti sty lety, asi kolem roku 1909, chtějí-li snad inženýři společnosti podrobnější datum vědět, byly zde zakopány milióny peněz.

„Byl to zvyk,“ praví dějepisec Morseaux ve své obšírné zprávě na ředitelství společnosti, „tak podivný, že nenajdeme snad příkladu v dějinách střední Evropy té doby. Jakmile totiž se v Praze něco stavělo nákladem obce, tu do základů i pod stavbu vsunuli bedny s milióny, jak asi pravděpodobně soudím. Ty milióny byly zakopány a zazděny, jak ukazují zprávy z té doby. Nemohu říci, zdali byl s milióny zazděn i starosta obce. Myslím však, že tento zvyk pominul v střední Evropě již v století šestnáctém.

Domnívám se právem, že ani při stavbě reprezentačního domu v Praze nebyl do základů zazděn starosta Prahy, nýbrž jen milióny. Zdali mezi oněmi milióny obecních peněz byly zazděny i peníze pana starosty, nemohu říci. Domnívám se však, že nikoliv: Jisto tedy je, že po všeobecné katastrofě, která před dvěma sty léty stihla střední Evropu při pokusu jednoho potomka anarchisty Vohryzka vyhodit zeměkouli do povětří, byl zničen a zřícen rozpadávající se již dávno reprezentační dům. Před padesáti lety pak bylo dílo zhouby dokončeno.

Mohu říci, že s poměrně malým nákladem poskytnuta je ct. společnosti možnost dokopati se a vynésti na světlo zakopané milióny v reprezentačním domě. Přikládám účet za své zkoumání a znamenám se ve vší úctě. Dr. Morseaux.“

Inženýři Monplante a Vallot byli poté zanedlouho vysláni do Prahy, aby tam prozkoumali na místě bývalého reprezentačního domu půdu, učinili výpočty a sehnali pracovní síly.

Za dva měsíce objevil se pak na místě sám majitel firmy inženýr Galoirene a za jeho dozoru počalo se s pátráním po ztracených miliónech. Byly to pěkné věci. Ačkoliv pronikli, pracujíce neúnavně dnem i nocí, do veliké hloubky, nenašli v rumu a smetí, které zbylo na místě reprezentačního domu, jen několik starých střevíců a jeden velmi poškozený starý obraz, který dle mínění znalců ležel v zemi již několik set let. A poněvadž na obraze scházela hlava, byli kulturní historikové toho mínění, že obraz představuje podobiznu nějakého starého městského radního. Později, za týden, když odkryli vrchní vrstvu, počínajíce si velmi opatrně, aby snad zakopané milióny nepoškodili, přišli na jakousi rouru, kterou znalci prohlásili za rouru klozetní.

Uplynuly pak dva až tři dny, kdy objevila se nová roura klozetního vedení.

Dalšího dne nebylo nalezeno ničeho než kus papíru. Znalci prohlásili, že je stejně starý jako roury onoho prastarého klozetu.

Inženýři Galoirene, Monplante a Villot neztráceli však naději. Povzbuzovali a napomínali, dbajíce zejména toho, aby jim byl ohlášen okamžitě jakýkoliv případ, kdyby odkopávací stroj pomocí fonetické desky hlásal nějakou dutinu pod odkopávanou vrstvou.

„Jisté je, přátelé,“ pravil inženýr Galoirene ku svým společníkům, „že si tenkrát dali záležet, aby ony milióny zakopali a zazdili do pořádné hloubky, by je hned tak někdo nenašel.“

Čtrnáctého dne hlásili lidé pracující u odkopávacího stroje, že stroj hlásí dutinu 25 cm ve hloubi ve vzdálenosti jednoho metru směrem přesně východním.

„Pozor, přátelé,“ volal inženýr Galoirene, „tam jsou milióny!“ A nebyly. Zato však učiněn byl důležitý objev. Nalezen byl tento lístek: „Jdu se oběsit do sklepa, přijď za mnou, milá ženo!“

„Tomu nerozumím!“ zvolal inženýr Monplante.

„Nezdržujte se,“ křičel Villot, „tentokráte stroj hlásí dutinu směrem západním a... Nedořekl, neboť se počal řítit dolů.

„Sklepení!“ vykřikl radostně Galoirene, „tam jsou jistě milióny!“

„Nezabil jste se?“ volal dolů Monplante.

„Nezabil, ale našel jsem dle všeho zkamenělé oběšence, sklep je velmi rozsáhlý, odsud vidím jen tři mrtvoly...“

Za chvíli ozářilo pronikavé světlo rádiové lampy rozsáhlou prostoru. Inženýři spustili se dovnitř. Tam bylo vidět v oslňujícím světle pět mrtvol, visících na řetězích. Jeden starší, vznešeně vypadající, pak vedle něho mladší s licousy po stranách ve fraku a kolem tři mladí hoši s vytahanýma ušima a s vyjevenou tváří.

A starší, vznešeně vypadající, měl na kabátě cedulku, která zůstala tak, jak si ji před smrtí ubožák na kabát připevnil. Na tabulce stálo:

Poslední Štychovec a poplatník města Prahy.

Mrtvoly ty při bližším ohledání byly zkamenělé vlivem vápenatých látek, které prosakovaly tímto sklepem. Vzadu bylo několik sudů. Na jednom z těch sudů byla zápisní kniha s nápisem Zpověď posledního Štychovce a několik poznámek.

Když bylo inženýrům později přetlumočeno, co ty poznámky obsahovaly, inženýry polily slzy. Stáli zde před tragickým zakončením života prvního a posledního restauratéra v reprezentačním domě. Zpověď nebožákova zněla:

„Narodil jsem se za posledního kompromisu strany mladočeské a staročeské. Žel Bohu, že jsem uviděl světlo denní. V ruce tvé poroučím, Bože, duši svou i těchto nebožáků, neboť restauratér z reprezentačního domu oběsil svého vrchního číšníka, své tři pikoly a nakonec sebe.

Pocházím přímo z dobré pražské měšťanské rodiny a můj otec získal si při stavění reprezentačního domu o tento dům neobyčejných zásluh a přitom mu i jinak štěstí přálo. Stal se zámožným a zemřel, zanechav mne samotného. Až kdysi bude známo o mně, že jsem pověsil sebe, vrchního i své pikoly, pomodlete se každý za nás tichou modlitbu. Ach Bože! Bože!

Ujal jsem se jmění otcovského a stal se také městským radou a stavěl jsem s obcí dál reprezentační dům. Mezitím, jako již před mým narozením, byly neustále zvyšovány obecní přirážky a obyvatelstvo bylo již zpola ochuzeno. Mé jmění vzrůstalo. Bohužel, podařilo se mi také stát se po dostavění reprezentačního domu prvním restauratérem v této nové budově. Ach Bože, Bože! Obyvatelstvo bylo tak ochuzeno obecními přirážkami za těch padesát let, co se reprezentační dům stavěl, že do restaurace vůbec nepáchla ani živá noha, kromě městských radních, obecních starších a pana starosty. A tito pili kvůli reprezentaci na dluh. Celé své jmění věnoval jsem na vnitřní zařízení a roční činži.

Můj Bože! A na reprezentace v reprezentačním domě. Otče nebeský! Reprezentační restauratér, reprezentační restaurace v reprezentačním domě! Kriste Pane Ježíši! Dnešním dnem utratil jsem poslední peníz, který mně zbyl ze jmění nastřádaného mnou a mým otcem v dobách, kdy se ještě reprezentační dům stavěl. A nikdo z poplatníků, kteří zchudli, než byl reprezentační dům vystavěn, sem nepřišel. Můj Bože nebeský! Opil jsem vrchního i pikoly a oběsil je ve sklepu. A sám se pověsím na řetězu také. V ruce tvé poroučí, ó Pane, poslední Štychovec duši svou i duši vrchního a svých pikolů. Dej, Bože, abych se na nebi shledal s duší starosty p. Groše, mého prastrýce!

Inženýři Galoirene, Villot a Monplante, když zvěděli obsah zpovědi nešťastníkovy, zaslzeli.

Miliónů nenašli ani za dva měsíce, i odjeli nazpět do Francie.

A za nimi letěl vzduchem bílý stín posledního Štychovce a oběšeného vrchního i oběšených pikolů s utrápeným výrazem.

Věci takové jsou v romanetu dovoleny a odporučuje se o nich hluboce nepřemítat.

   


 

Posvícení v Křivici

Z cestovního deníku

Bylo asi dvanáct hodin v noci, když jsem opustil tajně hraběcí zámek Dobřenských hrabat, abych zúčastnil se posvícení v Křivici.

Člověk je zvíře společenské, zóon politikon (politické také). Kromě toho jsem se nezúčastnil po celé čtyři roky žádné posvícenské rvačky. Posledně pral jsem se v Mydlovarech v hospodě svého dědečka, kterýž kmet čile zúčastnil se všeobecné rvačky, nikoliv však po boku svého podařeného vnuka, nýbrž proti němu.

Pak jezdil jsem na mnoho posvícení, ale zjistil jsem naprostou ochablost lidu českého. Kde jsou ty časy, kdy člověk vzal sklenici a praštil jí do visací lampy v sále! Pak nastala přirozeně tma a vinný nevinný pustil se do sebe a šlo to po řadě.

Dnes při posvícení bývá ticho. Snad má na to vliv kníže Thun se svými smiřovačkami.

Tedy naděje, že uzřím pěknou rvačku, mne zklamala. V Křivici jsou dvě hospody. Dolejší a hořejší. V první nic nebylo, jen pět dívek, farář, starosta a několik matrón.

Tam jsem požádal, když byla volenka, faráře o taneček. Mimochodem řečeno tanci vůbec nerozumím a strašně jsem se divil, že se pan farář urazil. Pan farář pokynul a obecní strážník vstal z lavice, kde dělal pořádek tím, že pil z velkého dvoulitru, ten rychle dopil a pak mne vyvedl na náves.

„Milostpane,“ řekl, „chtějí-li se pobavit, jdou do hořejší a jsou tak laskav, já mám velkou žízeň.“

Stejně jako všude, kudy jsem šel, tak i zde obecní strážník měl velkou žízeň od božího rána do nejbližšího.

Zprvu člověk neznalý poměrů nechápe, proč má být tak laskav, když má někdo žízeň. Ale obecní strážníci mají tu ještě ruce. A ty natahují jako železniční úředníci na trati Soluň-Cařihrad.

A ty krásné jejich oči.

Viděl jsem mnoho krásných očí, ale takových očí, jako měl obecní strážník v Křivici, jsem ještě neviděl. S takovým neskonalým smutkem hleděly na mne, tak dojemně, s takovým očekáváním, jako se dívá dívka, když tuší, že teď dostane první políbení.

Zde to spravilo čtyřicet haléřů. Dívka dostala první políbení a je spokojena. Obecní strážník zasalutoval a odklusal do hostince.

Ocitl jsem se před nevkusným zámečkem barona Mainolda, který vyšinul se ze zchudlého šlechtice na koňského handlíře. Prodává také psy. Zatímco v měsíční noci, stoje před zámečkem, uvažoval jsem, čím dnes v moderní době šlechtici se živí, z návsi od hořejší hospody zaléhaly sem zvuky prapodivné hudby. Bylo znát, že členy kapely opustila nadobro rozvaha a umění.

V Křivici slaví se totiž posvícení tři dny a tento byl již třetí. Hudebníci opilí, jak káže uzance v kraji, vyměnili si své nástroje a když jsem vešel dovnitř hostince, ten, co uměl hrát na basu, snažil se vyfoukat na trumpetu „Pana Johanesa“, houslista mlátil na činely a ten, který mu je postoupil, do zvuků „Pana Johanesa“ na housle vložil celou energii a spustil „Rozmysli si, Mařenko“, strašně falešně, zatímco kapelník spal dole pod lavicí pod převrženými podstavci na noty, které nad ním utvořily jakousi ochrannou střechu. Noty přikryly jeho tváře, ušpiněné, zamazané a rozbité. Jednu botu měl zutou a druhou napolo. Bylo vidět, že konal namáhavé pokusy učiniti si aspoň nějaké pohodlí, ale že nezvítězil.

Celkem dělala kapela dojem zničené armády. Tak zoufale asi hrály vojenské kapely Napoleonovy, když táhly sněhovými pláněmi od Bereziny.

Nad celou místností ležela těžká únava.

Ti, co vydrželi přes ty tři dny, vyhlíželi jako po těžkém pochodu do hor. Sálem válely se mraky dýmu z cigaret a dýmek, vše bylo prosáknuto zápachem piva a kořalky, ty všechny drobné radosti života venkovského českého člověka bylo cítit ze všech koutů od výčepní stolice až ke dveřím. Po stranách sálu u stolů seděli ti, co přečkali sobotu i neděli a v jednom rohu Mařka.

Budu ji tak jmenovat, poněvadž sama velice prostodušně ke mně prohlásila, že se jmenuje Mařka. Jiné jméno její neznám. A hrála v tom opět úlohu volenka. Tenkráte byla řada na dámách, aby si volily tanečníky a popud k tomu dal nešťastný kapelník, který měl dle všeho hodnost pořadatele tance. Nějakým způsobem se stalo, že chtěl se převalit na druhou stranu a přitom strhl na sebe několik podstavců na noty. Jeden z nich mu padl na nos, což ho na okamžik probudilo ze spánku. Zůstal sice ležet, ale přece se mu podařilo zařvat: „Volenka pro dámy, ein, zwei!“ a už opět chrápal.

Seděl jsem v koutku, neboť: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě (dnes ovšem se na pannu v koutě pohlíží jinak), jinak též, že fialka atd. se ukrývá. A mne našla Mařka. Těžko je ji líčit lidem, kteří ji neviděli. Kulatý obličej, opálený sluncem, boky a poprsí, které vytlačovalo nejmíň jeden krychlový metr vzduchu z místnosti. A pak ty nohy! Příroda zde masem neskrblila, ani kostmi ve své neskonalé dobrotě! A ty ruce!

Ještě dnes vidím ruce Mařky.

Na mezinárodních atletických zápasech v pražském Varieté vystupoval šampión Severní Ameriky černoch Zipps. Ten měl podobné ruce            jako Mařka, jenže ne tak svalnaté! Nyní si představte, že to děvče přistoupilo ke mně, poklepalo mně na rameno a řeklo prostě: „Já jsem Mařka, pojďte tančit!“

Nesměle jsem podotkl, že tančit neumím. Chvíli se na mne udiveně dívala a pak se dala do smíchu, z kterého opět přešla na vážný tón, že by tedy pila skleničku kontušovky.

A měla velké modré oči a pila kořalku. Takovou modř jsem viděl doma jen jednou, když v jedné drogerii odněkud seshora na mne spadla krabička síranu kobaltnatého, populárně se tomu říká šmolka a roztrhla se.

„Dáte mně ještě jednu skleničku,“ řekla vesele a posadila se vedle. Šaty měla z červeného kartounu, bílé punčochy, šátek zelený v týle. Jejím šatem pronikala vůně posvícení: tabák, pivo, kořalka.

A rozhovořila se. Již třetí den sedí tu v hospodě. Jedna její přítelkyně slíbila, že ji doprovodí, ale před hodinou odešla s nějakým pánem a na ni zapomněla. Což její přítelkyně, ta má blízko, ale ona má daleko. Bydlí až ve Lhotě, to je odtud tři čtvrti hodiny a jde se podél řeky a podél skal. A jak se přijde ke skalám, tak je to hrozné. U skal straší.

Musí tam strašně strašit, poněvadž mne přitiskla ke zdi. Poposedl jsem rozumně kousek dál. Pak přešla v naříkavý tón. V tom okamžiku vyhlížela jako Zamilovaný ďábel španělského autora Zarroa.

O dvě hlavy vyšší, robustní, plná života, dívka, kterou ani tři dny pití a tance v kouři neunavily, stala se náhle něžnou a počala mluvit o tatíčkovi. Užila slova tatíček s takovým jemným přízvukem. Tatíček jí dovolil jen na dvě hodiny, aby se šla podívat do Křivice a ona zde sedí již třetí den a nelíbí se jí zde. Co řekne tatíček, až přijde domů. Zanedlouho bude svítat a to nemůže jít domů. Co by si o ní pomyslili, kdyby ji viděli vracet se ráno. Musí jíti teď domů, pokud je tma. Ale tolik se bojí! Jak se přijde za skály, tak tam hrozně straší. Předtím se jde lesem, ona zná dobře cestu a je tam taková prázdná bouda pro myslivce na čekání. V té boudě je sedátko z mechu. Když je někdo unaven, tak si tam může sednout.

Z jejích velkých modrých očí vyřinuly se slzy. Vypadala jako zkrocený tygr. Úlisně povídala: „A když já nechci, aby mě šel vyprovodit některý z těch mladíků zde. Mně se nelíbí. Já jsem taková divná. Já jdu jen s tím, který se mně líbí.“ Stala se živější a řekla: „Vy máte divnou hlavu, takovou kulatou. Jeje, vy máte tlusté ruce jako pan páter. A nemáte vousy. Vy se holíte a máte takové krátké vlasy.“

Přisedla těsně ke mně. Bože, to bylo tepelných kalorií! A zašeptala mně do ucha: „Pojďte mne doprovodit. Půjdem přes ten vrch a budeme hned u té boudy.“

„Dobře,“ pravil jsem, „já půjdu napřed ven, aby to divně nevypadalo a počkám na vás pod zámečkem.“

A už jsem byl venku a utíkal jsem po silnici opačným směrem a schoval jsem se v nízkém podrostu. Za chvíli nato uslyšel jsem silné hvízdání od zámečku a poté volání Mařky: „Vašnosti, mladej pane! Já jsem tady!“ Pak bylo ticho, až za chvíli opět do údolí do noci se neslo její volání: „Vašnosti, vašnosti, mladej pane, mladej pane...!“

Celkem jsem se jí nedivil. Když tam, jak se přijde za skály, hrozně straší. A čím dále jsem o tom ve svém úkrytu uvažoval, tím více jsem ji litoval. A když jsem přišel pod zámeček, zahoukal jsem do údolí: „Mařko! Mařko!“

Ale nikdo se mně neozval. Zklamaně vracel jsem se ke Křivici.

Byl bych přece jen rád Mařku zachránil před těmi strašidly.

    


 

Potěmkinovy vesnice 

Od slavných dnů Bugulmy uplynulo již osm dní a po petrohradském jízdním pluku nebylo ani památky. Tovaryš Jerochymov, který mne od poslední aféry pilně navštěvoval, každodenně vyslovoval určité podezření, že petrohradská jízda přešla na stranu nepřítele a navrhoval: 1. Prohlásit je za zrádce republiky. 2. Poslat do Moskvy Trockému telegram, ve kterém bych vylíčil podrobnosti jich hanebného přechodu. 3. Organisovat revoluční tribunál fronty a postavit před něj náčelníka telegrafního úřadu petrohradské kavalerie, neboť týž musí vědět, co se děje. A jestli neví, postavit ho také, neboť jest náčelníkem "svazi".

Tovaryš Jerochymov byl ve svém štvaní velice přesný. Dostavil se ráno v 8 hod. a štval do půl desáté, pak odešel a objevil se s novým štvaním ve 2 hod., ve kterém pokračoval do 4 hodin. Večer přišel opět a při čaji až do 10. až 11. hod. štval proti petrohradským na novo.

Chodil při tom s hlavou svěšenou po kanceláři a melancholickým hlasem dodával: "To je hrozné, taková hanba pro revoluci. Telegrafujme, spojme se přímo s Moskvou!"

"Všechno se obrátí k lepšímu," těšil jsem ho. "Přijde čas, kdy uvidíš, tovaryš Jerochymov, že se petrohradští vrátí."

Mezitím dostal jsem telegram od vojenské revoluční rady východní fronty:

"Udejte počet zajatců. Poslední telegram o velkém vítězství pod Bugulmou nejasný. Petrohradskou jízdu pošlete pod Buguruslan k třetí armádě. Sdělte, vyplnil-li jste vše, co bylo v posledním telegramu. Sdělte též, kolik čísel jste vydal propagačního časopisu v jazyce tatarském i ruském. Název časopisu. Pošlete kurýra s podrobným popsáním své činnosti. Tverský revoluční pluk pošlete na výhodné posice. Sestavte vyzvání k vojákům bílé armády, aby přešli k nám, a dejte rozhodit s aeroplanů. Každá chyba nebo nevyplnění jednotlivých bodů trestá se podle zákonů válečné doby."

V zápětí dostal jsem nový telegram:

 "Kurýra neposílejte. Očekávejte inspektora východní fronty s náčelníkem politického odboru revolučního vojenského sověta s členem sověta tovaryšem Morozovem, kteří jsou vysláni s plnou mocí."

Tovaryš Jerochymov byl právě přítomen. Když jsem poslední telegram přečetl, podal jsem jej Jerochymovovi, abych viděl, jaký účinek bude mít na něho taková strašná inspekce, která byla přece jeho přáním.

Bylo vidět, že bojuje těžký duševní boj. Jaká příležitost pomstít se mně, smlsnout si na mně. Záblesk radostného úsměvu, který se v prvém okamžiku objevil na jeho tváři, zmizel však za chvíli a přešel ve výraz starosti a duševního trápení.

"Propadl jsi, holoubku," řekl smutně, "ztratíš bujarou hlavu."

Chodil po kanceláři a zpíval mně tesklivým hlasem:

"Golova ty moja udalaja,

kak dolgo já budu tebja nosiť."

Pak se posadil a pokračoval: "Já na tvém místě bych utekl na Menzelinsk, pak na Osu, z Osy na Perm a hledejte si mne, hlupáčkové. Předáš mně velitelství města a fronty a já už všechno uvedu do pořádku."

"Myslím," řekl jsem, "že se nemám čeho obávat."

Jerochymov významně hvízdl: "Nemá se čeho obávat. Mobilisoval jsi koně? Nemobilisoval. Máš někde záložníky z místního obyvatelstva? Nemáš. Uvalil jsi kontribuci na město? Neuvalil. Zavřel jsi kontrarevolucionáře? Nezavřel. Našel jsi vůbec nějakého kontrarevolucionáře? Nenašel. A teď mně ještě řekni: Dal jsi zastřelit alespoň jednoho z popů nebo z kupeckého stavu? Nedal. Dal jsi zastřelit bývalého pristava? Také nedal. A bývalý starosta města je živ nebo mrtev? Živ. Tak vidíš, a ty ještě říkáš, že se nemáš čeho obávat. Zle je s tebou, můj druhu."

Vstal, chodil po kanceláři a hvízdal opět:

"Golova ty moja udalaja,

kak dolgo já budu tebja nosiť."

Chytil se za hlavu a zatímco jsem klidně se díval, jak se šváby hemží na teplé stěně u kamen, počal Jerochymov běhat od okna k oknu a opět ku dveřím, chytal se za hlavu a naříkal: "Co dělat, co dělat? Propadl jsi, holoubku. Ztratíš bujarou hlavu."

Když tak běhal asi pět minut, usedl bezradně na židli a řekl: "Tady se nedá úplně nic dělat. Kdybys alespoň mohl říci, že máš věznici plnou. Ale koho tam máš? Nikoho. Kdybys alespoň mohl ukázat inspekci, že jsi vypálil nějaký dvůr, kde se skrývali kontrarevolucionáři. Ale ty nemůžeš ukázat na nic, úplně na nic. Ani prohlídku v městě jsi nedělal. Já, upřímně ti říkám, mám tě rád, ale mám o tobě velmi špatné mínění.

Vstal, opásal se řemenem, zastrčil za řemen revolver a kavkazský, půl metru dlouhý kinžal, podal mně ruku a ujistil mě, že chce mně pomoci, že neví sice jakým způsobem, ale že rozhodně na něco připadne.

Po jeho odchodu poslal jsem telegram do Simbirska jako odpověď:

"Počet zajatců se vyjasňuje. Pohyblivost fronty a nedostatek map zabraňuje podrobnému vylíčení vítězství pod Bugulmou. Inspekce přesvědčí se na místě. Vydávání časopisu na tatarském i ruském jazyce spojeno s obtížemi. Není sazečů tatarských, málo ruských písmenek, bílí odvezli tiskací stroje. Přijde-li v Bugulmu aviatický park, mohu dát rozhodit s aeroplánů vyzvání k bílé armádě. Prozatím sedím bez aeroplánů. Tverský revoluční pluk v záloze ve městě."

Spal jsem spánkem spravedlivých a ráno přišel pro mne Jerochymov a řekl, že si vymyslil něco, jak by mne zachránil, že na tom pracoval celou noc.

Vedl mne za město k bývalé cihelně, kde našel jsem hlídku od 5. roty tverského revolučního pluku, která na tom místě stála s nasazeným bodákem a kdykoliv někdo jel kolem, křičela na něho: "Jeď na levo, sem se nesmí."

Uprostřed toho místa čekalo mne malé překvapení. Tři svěže nasypané hroby. Na každém tyčka s tabulkou s nápisem. První hrob měl nápis: Zde je pochován zastřelený bývalý pristav. Byl zastřelen v říjnu 1918 jako kontrarevolucionář. Na druhém hrobě stálo: Zde je pochován zastřelený pop. Byl zastřelen v říjnu 1918 za kontrarevoluci. Na třetím hrobě nápis: Zde leží pochován starosta města. Byl zastřelen za kontrarevoluci v říjnu 1918.

Třásly se mně nohy a podpírán tovaryšem Jerochymovem, vracel jsem se do města.

"Za noc jsme s tím byli hotovi," řekl Jerochymov, "já jsem slíbil, že ti pomohu, abys mohl něco ukázat inspekci, až přijde. Dlouho jsem nemohl na nic přijíti, jak bych ti pomohl, až jsem si vymyslil tuhle věc. Chceš je vidět?"

"Koho?" otázal jsem se ulekaně.

"Nu, toho popa, starostu a pristava," řekl Jerochymov, "mám je všechny zavřené v prasečím chlívku a až bude po inspekci, tak je pustím domů. Nemysli si, že se to někdo dozví. Ke hrobům nikdo nesmí. Moji molodci drží jazyk za zuby a ty se můžeš před inspekcí něčím vykázat."

Podíval jsem se na něho s profilu, jeho rysy mně připomínaly Potěmkina. A šel jsem zjistit, mluví-li pravdu. Přesvědčil jsem se, že Jerochymov nelhal. Z prasečího chlívka ozýval se basový zpěv popa, který zpíval nějaké velmi smutné žalmy s refrainem: "Hospodi pomiluj, hospodi pomiluj."

Vzpomněl jsem si na Potěmkinovy vesnice.

 

   


 

Potíže s literární tvorbou

Dnes jsou poměry pro literáty mnohem lepší, než před válkou. Poválečný literát, pracuje-li pilně a mnoho neutrácí, má vždy tolik peněz, že může sobě vyplatit příděl mouky, chleba, cukru, tabáku a ještě mu zbude tolik, že se může jednou za měsíc podívat do divadla.

Není-li abstinent a pokládá-li za zvláštní pochoutku víno a lahodí-li mu rumová příchuť, má vždy dnes možnost zůstat všude za tyto požitky dlužen, neboť i v tom ohledu se poměry změnily a literáti těší se dnes větší důvěře a úctě než před válkou.

Dříve byly poměry jinačí, o čemž povím několik případů.

Vycházel kdysi v Praze časopis Veselá Praha, kam jsem psal humoresky. Tři humoresky za dvě koruny, na které čekalo vždy několik hladových a žíznivých krků.

Jednoho dne, když jsem přinesl šest humoresek, odepřel mně vydavatel vyplatit čtyři koruny a nabídl mně, že udělá se mnou smlouvu. Napíšu mu dvacet humoresek, za které on mně vyplatí předem, ale ve zboží. Získal totiž náhodou k rozdání předplatitelům jako prémii partii hodinek. (Stály tenkrát v obchodě dvě koruny.) Nebude mně počítat víc za jedny hodinky než dvě koruny a mohu si hned odnést s sebou čtrnáct hodinek, jedny mně přidává, poněvadž se to dá těžko počítat.

Udělal jsem tedy s ním smlouvu na dvacet humoresek a odnesl jsem z nakladatelství čtrnáct hodinek.

Čekal na mne jeden mladý muž, který psal verše. (Pět veršů za dva haléře.) „Co s tím?“ řekl jako nepraktický básník, plný ideálů, poněvadž v té době žili ještě idealisté.

„Prodáme to po hospodách.“

Mladý básník se zarděl.

„Jestli se nám to nepodaří prodat po hospodách,“ řekl jsem, „budeme to prodávat po kořalnách.“

„Já s vámi to prodávat nepůjdu,“ prohlásil, „víte dobře, že jsem člen spolku mladých literátů Syrinx.“

„Dobrá,“ řekl jsem, „prodávat to tedy nebudete a budete jedině chodit s sebou.“

Tak jsme šli. Napřed jsme přišli k Primasovům, kde se scházejí řezníci se stříbrnými, těžkými hodinkami. Jeden řekl, že by koupil stříbrné a přetrhl nám pero u jedněch hodinek, jak je natahoval a velkomyslně nám nabídl za odškodnění dvě piva. Pak jsme hodinky s přetrženým pérem prodali jednomu pánovi za třicet krejcarů, který prohlásil, že beztoho to pochází z krádeže.

Odešli jsme naproti k Šenflokovům, odkud nás vyhodili s ujištěním, že jsme syčáci a nemáme licenci na hauzírování.

Šli jsme ke Kuřímu oku na Vinohrady, kde jsme prodali jedny hodinky za osmdesát krejcarů nějakému studentovi, který měl svoje v zastavárně a čekal příjezd tatíkův.

Chodili jsme po Vinohradech a nikdo si nic nekupoval. Tak jsme odešli do páté čtvrti, která ještě byla v slávě před blížícím se zánikem a v jedné kořalně nám někdo ukradl dvoje hodinky.

V druhém pelechu přistoupil k nám muž v placaté čepici a ptal se nás, odkud jsme. Potom vytáhl nějaký zápisník, podíval se do něho a řekl: „To se shoduje.“ Pak nás vzal každého za límec a vedl na policejní ředitelství, kde jsme zůstali do rána, poněvadž nakladatel s hodinkami nebyl doma.

Když nás konečně druhý den osvobodil z nařčení krádeže, byl tak šlechetný, že zbývající hodinky odkoupil ode mne za poloviční cenu, tj. po padesáti krejcařích.

Když mně vyplácel ten nepatrný obnos, řekl důrazně: „Nezapomeňte na těch dvacet humoresek!“

Když za několik dní přinesl jsem mu dvě humoresky, s menším důrazem pronesl: „Nezapomeňte, že jste mně dlužen ještě osmnáct humoresek!“

Čeká na ně dodnes.

Nebo jiný případ. Velký časopis, věc vaše jest otištěna. My, naivní lidé, se domnívali, že ihned dostaneme peníze, jakmile přijdeme a řekneme: „Včera vyšla má povídka, já si jdu pro honorář.“

Zas tam nebyl ten neb onen, přijďte zítra!

A když konečně jste u pokladny měl dostat 5 K 22 h, dostal jste šest korun a pokladník chtěl na vás nazpět, dívaje se na vás jako na lotra. Obyčejně jste neměli ani troník, vzal šest korun nazpět, zařval na vás: „Přineste si drobný!“ a vy jste šli shánět po Praze 78 haléřů, abyste mohli dostat svých 5 K 22 h.

Dnes, jak říkám, je to mnohem lepší.

S nakladateli to bylo také dobré. Dostal jste za arch 32 K a když jste prosil o zálohu, strkali vám to po korunkách. Nestyděli se, když jste dostal šílený nápad vybrat si honorář v knihách, které vám počítali za krámskou cenu. Přirozeně, že jste při prodeji knih prodělal 66 procent svého honoráře a přitom byli tak opatrní o vás, že vám říkali: „Víte, my bychom vám dali peníze, ale bojíme se, že to utratíte a nebudete nic z toho mít.“

Chtěl-li jste dostat na svou věc nějakou zálohu, musel jste si vymýšlet různé lži. Okolnosti nutily literáty za takových poměrů lhát, vymýšlet si různé věci a jedině mravní založení nepřivedlo člověka na Pankrác.

Jednou jsem chtěl dostat 25 korun zálohy na svou knihu a musel jsem si vymyslit toto: Poslal jsem svého přítele Gustava R. Opočenského, známého básníka, k nakladateli s tímto psaním: „Velectěný pane! Právě mne přejel automobil, jehož kolo zlámalo mně nohu. Prosím o 25 korun zálohy na svou knihu.“

Vrátil se bez peněz s odpovědí: „Vyjasněte, k čemu potřebujete těch 25 korun.“

Odpověděl jsem: „Na útraty spojené s převezením do mého bytu.“

Přišel s tímto: „Ochranná stanice převeze vás bezplatně!“

Napsal jsem: „Ochranná stanice dopravuje jen do Všeobecné nemocnice. Poněvadž trvám na domácím léčení, odjela.“

Opočenský se vrátil radostně. Přinesl 10 korun a na mém lístku tuto poznámku: „Deset korun úplně stačí.“

Byly to doby plné zápasů, které patří k historii, až na jediný případ, který jest odlesk staré doby a pronásleduje mne až po dnešní den příšernou předválečnou náladou.

Vydávám nyní několik knih. (Aniž bych se chválil, neobyčejně se mně ty knihy líbí.)

Jednu knihu vydávám svým nákladem, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a dělám velkou agitaci po venkově. Jeden pán byl tak laskav, že se mně nabídl, že knihu, vycházející v sešitech, vezme s sebou do Budějovic ke knihkupcům. O své agitační cestě napsal toto psaní, z něhož úryvek:

„Ale teď jsem přišel ke knihkupci panu Svátkovi, a ten mně říkal, že už dostal jeden sešit z Prahy a že mu to bylo velmi vítané, že se dověděl, kde pan Hašek je, poněvadž pan autor Hašek uzavřel s ním v roce 1915, 21. dubna, než odjel do války, když sloužil jako jednoročák v Budějovicích, smlouvu, že mu bude psát vojenské humoresky a zavazuje se, že do deseti let nebude jinému psát vojenské humoresky než jemu, panu Svátkovi. Byl ale v zajetí, to se ví, že nemohl psát, ale teď, když je zde, že měl dodržet smlouvu, na základě toho to předá advokátovi, aby dostal zadostiučinění. Že se diví, že pan Hašek už na to zapomněl, že nesmí po deset let nikomu jinému psát než jemu. Nebo může být, že je mu to lhostejné a že dělá, jako by nevěděl, že jsme od Rakouska přijali ty samé paragrafy, co máme teď. A hned mně radil, abych toho nechal, že nám to bude zabaveno.“

Vrací se historie hodinek... Za nějakých padesát korun, jako jednoročák 21. dubna 1915, upsal jsem se na deset let jako Faust. A osoba, které jsem se upsal, chránila mne v nejhorších bitevních vřavách. A nyní si jde prostřednictvím advokáta pro mou duši. 

   


 

Pouť filipojakubská

Pouť filipojakubská na Smíchově měla ještě to staré kouzlo bývalých poutí. Byly přece jen kdysi krásné časy. Bývaly primitivní cirkusy, v nichž padaly ze strany šašků a augustů ještě primitivnější vtipy: „Kde leží nejvíc vojáků?“ A odpověď: „Na slamníkách v kasárnách“ bývala přijata s takovou srdečností, o které nemáme již dnes ani tušení.

Loňská pouť filipojakubská měla přec jen nádech té srdečnosti a byla to bouda číslo 15, která lákala všechny dobré lidi, aby přišli a podívali se na ty všechny divy skryté pod velkým, významným názvem: „Zde lze vidět všechno obyvatelstvo na dně mořském i pozemním.“

Nerozluštěný věru problém pozemního dna. Nový terminus technicus, o kterém se doposud nezdálo žádnému geometru.

A to vše chovala tato skromná bouda, chvějící se v záchvěvech větru.

A když mladý muž v trikotu předstoupil před malé pódium, zařval do zvědavého davu: „Jen vstupte dál, uvidíte, že vše jest pravé a že vše zakládá se na zoologickém předpisu.“

Vy tedy zlákáni pravostí a zoologickými předpisy jdete se podívat za 20 haléřů na to všechno obyvatelstvo mořského dna a pozemního.

Matně osvětlená prostora slouží k tomu, aby přechovávala několik beden. Starší dáma s vycpaným poprsím promluví několik slov na omluvu, proč to tu tak všechno páchne. „Zvířata ta jsou velmi choulostivá a nemožno je pouštět ven, neboť jest to též podle policejního předpisu,“ praví ve své omluvě a otvírá jednu bednu.

Před diváky objeví se malá, opelichaná opička, která se škrtí na řetízku, jak ji vytahuje z bedny dáma se špinavým krkem. Opička naříká táhle a smutně, vyšplhá se na rameno dámy a začne si hledat blechy. Její život je velmi smutný a její celá inteligence záleží v tom, že přemýšlí o blechách.

„Mám tu čest,“ praví krotitelka k obecenstvu, „představiti vám opici Mabo, která jest dle zoologického předpisu 18 centimetrů vysoká a živí se různými zeleninami, jak jí příroda rozkazuje. Pochází z divoké Austrálie, před lovci se skrývá na palmách a zuřivě se brání. Dovoluji si požádati nyní p. t. ctěné publikum o příspěvek na mlíčko.“

Strčí neurvale opičku do bedny a sbírá nyní na talíř dvouhaléře a desetihaléře.

Zazvoní. Objeví se kluk, který sebere peníze a jde s nimi majiteli boudy pro pivo.

Krotitelka, líbezně se usmívajíc, nakloní se vzadu do jiné bedny a vytáhne odtamtud mladého kajmana, asi ročního. Není delší půl metru. Kajman dívá se ospale, občas otevře tlamu a vidět řadu bílých zubů.

„Dovoluji si,“ počne krotitelka mluvit sladce, „představiti nyní ctěnému obecenstvu ukrutného krokodýla z řeky Nilu, který číhá na lidi a pláčem svým je láká do vody a k sežrati se dáti. Jest dle zoologického předpisu 25 let stár a má 62 zubů úplně zdravých a nevyžraných. Byl po léta chován ve vodě nilské, nežli si zvykl na vodu vltavskou. Neslyší na žádné jméno, neboť doposud se zkrotiti nedal tou měrou, aby přivykl si žráti z ruky. Nelze s ním též jako s jinými obyvateli mořského dna nějaké kratochvíle prováděti, poněvadž rozzuřiv se, přečasto i své krotitele napadá. Tak lez do bedny.“

Kajman podíval se pohrdlivě na svou paní a vlezl si do bedny. Víko sklaplo.

Čekal jsem, že nyní bude vybírat zas jeho paní pro něho na mlíčko, ona však šla k jiné bedně a vytáhla odtamtud obyčejnou vretku bílou. „Toto zvíře,“ řekla s takovou určitostí, že se nikdo neodvážil jí odporovat, „je promyka egyptská, pohybující se po pozemním dnu s takovou obratností, že jí jinak černoši neříkají než lasička. Jest podle zoologického předpisu asi půldruhého decimetru dlouhá a velmi zlá, vyžírajíc hnízda krokodýlů, když se jim dostane na vejce.“

Opět sklaplo víko bedny.

„A nyní, prosím,“ pravila velmi vážně, „bych ukázala vám vzadu za touto oponou největší zvláštnost světa.“ Odhrnula špinavou drapérii. „Tam uvidíte, jakmile zazvoním, sevillskou krasavici tetovanou. Prohlídka jejího tetovaného těla přístupna jen dospělým mužům a vojsku za 20 haléřů. Tato zvláštnost španělská má na sobě přes jeden milión dvakrát sto tisíc bodů. Jen račte vstoupit bez obavy.“

Bylo nás dospělých mužů a vojáků, kteří jsme se nebáli tetované krasavice sevillské a pohledu na její tělo, asi patnáct.

Krasavice sevillská byla patrně však, jak jsme shledali, nějaká tetovaná čarodějnice, která použila obvyklého výletu v noci filipojakubské, aby se usadila na filipojakubské pouti.

Paní krotitelka počala hůlkou ukazovat na různé obnažené části těla sevillské krasavice a vysvětlovat nám obrazy vytetované na tom umouněném těle.

„Zde prosím na pravé zadní části uvidíte vytetovaný obraz mexického prezidenta republiky a na levé části zadní uvidíte vytetovanou alpskou krajinu, v pozadí Mont Blanc. Otoč se k nim zády, Bianko.“

Sevillská krasavice se k nám otočila rády a uklonila se...

Opravdu, prezident mexické republiky, alpská krajina, v pozadí Mont Blanc...

A my jsme se rozutekli.

   


 

Používejte trestanců k polním pracem

Velkostatkář Peřina předplácel již po deset roků Venkov, byl členem sdružení zemědělců a dostal na hospodářské výstavě dvě ceny. Kdo ho navštívil, ten jasně vyciťoval, že to myslí Peřina co nejupřímněji se stranou agrární. Nad hnojištěm na dvoře měl malou dřevěnou chaloupku, která uvnitř byla polepena význačnými hesly z agrárního Cepu. Kdo si sedl nad vyřezaný otvor a měl dost času, ten viděl, jak se rozhlížel, celý program strany. Peřina ho také tu pročetl již bezpočtukráte s jemnou melancholií. Naproti na dveřích, které držel tento agrárník pevnou rukou za špagát, četl: „Agrárníci, pozor! Ten, kdo přičiní se o otevření hranic, toho vyloučíme z národa.“ A po stranách se černala pevná věta: „Jen ten národ bude silný, který vymýtí ze svých řad slintavku, ozhřivku a kulhavku.“

A po všech stěnách kolem dokola v tomto veselém, šťastném domečku nad hnojem, obklopeném švitořením husí a bezstarostným chrochtáním prasat, kam oko dohlédlo, všude nalepený Cep vítězně rozšiřoval hesla zemědělská. Matka země zde mluvila k Peřinovi za každého jeho zasedání v malé, blažené prostoře.

Okénkem viděl vzadu chlévy. Bučení božího dobytečka sladce znělo celým statkem a teplá vůně hnoje kroužila láskyplně nad rozlehlým dvorem. A v té vůni vyrostl Peřina, ta vůně mu byla vším. Byla mu hudbou, literaturou, uměním, byla mu náboženstvím, a stala se mu i politikou. Objímala ho vůně hnoje, hladila ho, laskala a často bylo vidět Peřinu, jak chodí po dvoře a rozšiřuje nozdry a větří.

Peřina čichal hnůj. A pak se sebral, zapálil si dýmku a šel do hospody na schůzi agrárníků.

Staral se o všechny otázky a nebylo v celém kraji člověka s takovou vyřídilkou. Jeho život byl by jistě býval nejšťastnější, nejblaženější, kdyby bylo nebylo otázky zemědělských dělníků.

Ti mu pili krev a poslední dobou mu nikdo nechtěl dělat na statku za korunu denně kromě stravy.

Peřina obrátil se s dotazem na redakci Venkova a dostal tuto odpověď v listárně redakce: „Peřina, velkostatkář, Mirovice nad Kačabou. Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo na zakročení klubu agrárních poslanců výnosem ze dne 13. října t. r. č. 91896-II.-abc, že může být těžších trestanců použito k zemědělským pracem za náhradu 82 h a úplné stravy vězeňské ve smyslu § 318 tr. ř. zajeden den pracovní pro jednoho trestance a 16 h za jeden den pro jednoho dozorce. Žádosti o vyslání trestníků na práci polní dlužno podati na nejbližší trestnici s přesně udaným počtem požadovaných. Současně třeba k žádosti připojit lékařské vysvědčení, výkaz o majetkových poměrech a vysvědčení zachovalosti. Jízdné dlužno zapraviti předem.“

A tak si Peřina zažádal o 20 trestanců do Kartouz. „Podepsaný prosí uctivě o bezodkladné zapůjčení 20 trestníků.“ Do žádosti napsal též, že potřebuje dobré pracovníky, že na minulost nekouká, ale že myslí, že by snad slavná správa mohla mu vyjít vstříc a snížit mu cenu. Ze se spokojí třebas s matkobijci, otcovrahy, loupežnými vrahy a žháři a že myslí, že vrahové budou rozhodně lacinější.

Tak poslali mu výkvět trestnice, asi patnáct loupežníků, ostatních pět bylo vrahy různého druhu. Nejhodnější z těch dvaceti vypálil celou vesnici.

Peřina byl spokojen a trestanci také. Byli na čerstvém vzduchu a nová práce jim šla pěkně od ruky. Jeden loupežný vrah, když po dlouhých letech zas dával obilí na vůz, tak plakal. Peřina jim dal též kořalku, neboť byli rozhodně lacinější než zemědělští dělníci.

Pochvaloval si to v hospodě: „A vidíte, sousedé, to jsou moc hodní lidé, ti mí trestanci, a pracanti. Největší pracant je ten, co byl třikrát odsouzen k smrti provazem. Ten kosí až jedna radost. Tihle zemědělští dělníci, ti podělkáři, to byli zlodějové. Jeden z nich, sousedé, věřte mně, že nelhu, jako že je pánbůh nade mnou, ukradl mi osmnáct bramborů, když vybíral brambory. A jeden si jedenáct jich nacpal do holinek a ještě říkal: ,Na mou duši, pantáto, já nevím, jak se mně tam dostaly.’ Je to banda, člověk se jich musel bát, ale teď jsem spokojen. Ti moji trestanci jsou moc hodní a pořádní lidé.“

A vykládal to všude po okolí ve vesnicích, jací jsou to pořádní lidé. „Takoví hodní, pracovití, moc dobří a poctiví,“ vyprávěl v neděli v Čimicích sedlákům, „kdepak ti zemědělští dělníci, to byli raubíři, jeden měl v holinkách jedenáct brambor a jeden po kapsách osmnáct a jeden ...“

Přerušil ho vtom vyděšený křik ve dveřích: „Je tam pantáta?“ a do hospody vrazil celý uřícený jeho čeledín Matěj, oči jako na stopkách, udýchaný a ten křičel: „Pantáto, hoříme! Vyrabovali nás!“

Klesl na zem, když mu dali napít piva, přišel k sobě a jektal: „Páni trestanci nás vyrabovali, odpůldne chtěli kořalku, a když ji nedostali, tak se vzbouřili, pobili prasata, krávy, zapálili, všechno vykradli, vyrabovali, jednoho dozorce hodili do ohně a utekli.“

*

Nedávno jsem viděl Peřinu. Sedává u božích muk, prsty mele mlýnek a blbě se dívá tím směrem, kde stával jeho statek, přičemž si šeptá: „Moji zlatí trestanečkové, mí zlatí kluci ...“

 

   


 

Povídka o cenu

Jednou se stalo, že velký pražský časopis vypsal povídku o cenu. Tento nápad nakladatelství byl z mé strany provázen zimničním rozechvěním, neboť kde se jedná o cenu, tam nesmím scházet. Koulel jsem již kuželky o cenu, a nebyl jsem ani poslední, pokud se týkalo bodů. Měl jsem o jeden bod méně než poslední hráč. Totiž neporazil jsem kromě dvou sklenic za sebou vůbec ničeho. Se stejným úspěchem jsem střílel při střeleckých závodech o cenu. Dostal jsem za to čtyry měsíce tuhého vězení, čtyřmi posty zostřeného, poněvadž jsem pořadateli prostřelil klobouk, pod kterým měl nešťastnou náhodou hlavu. Byla to neopatrnost od něho. Proč nedržel klobouk v ruce. Ale aspoň jsem trefil něco. Z ostatních dvaadvaceti osmnáct netrefilo vůbec ničeho.

Pak jsem jednou také skákal o cenu, přičemž jsem si při rozběhu zlomil nohu.

Při plování o cenu jsem se utopil.

To byly všechny případy, kde mne stihala smůla za smůlou v zápasech o různé ceny, nevyjímaje ani závodů o cenu, kdo sní na posezení víc jaternic při slavnosti jednoho spolku pro ochranu mládeže zpustlé a zanedbané. Abych tedy tu mládež zachránil před úplnou morální zkázou, pustil jsem se do jitrnic. Každý, kdo se chtěl zúčastnit závodů, musil složit vklad pět korun. Snědl jsem již šestnáct jitrnic, když se mně udělalo špatně, byl jsem nucen rychle odejít ven a vklad mně propadl. Ta nešťastná věčná smůla. Ale proč bych nenapsal povídku o cenu do konce měsíce dubna? Tři měsíce času na ni. V časopisech stálo, že pánům spisovatelům ponechává se volné pole. V tom byl právě ten háček. Každý byl nucen vymyslit si sám syžet ke své povídce. Uznával jsem, že jest mně tím práce ztížena. Kdyby bylo ono nakladatelství udalo látku, třeba jen stručně, byl bych rozhodně blíž k cíli.

Proč nenapsali například: V povídce o cenu musí se jednat o milostný poměr pana X k slečně Y, která jest zamilována do pana A, milujícího paní B, jejíž manžel udržuje známost s matkou slečny Y, žijící v divokém manželství s panem C, jehož manželku unesl pan D, též ženatý pán, vydržující si kromě paní C baletku E, provdanou za pana X, abychom byli na začátku. (

Ale bohužel nestalo se tak. Všem uchazečům bylo ponecháno volné pole. Naprostá svoboda, zaručená ústavou. Žádné omezování. Každý mohl psát, co chtěl, při psaní se třeba stavět na hlavu. Bylo to něco hrozného. A ke všemu jsem měl naproti psacímu stolu zrcadlo. Jakmile jsem se posadil ke stolu, viděl jsem se v zrcadle a hned jsem si pomyslil, dívaje se na svou inteligentní tvář: „Milý hochu, ty tu cenu nedostaneš!“ I odložil jsem vždy pero. To trvalo asi měsíc. Pak jsem uviděl za výkladní skříní obchodníka s obrazy Bitvu u Salaminy s podtitulkem Řečtí hrdinové. Za dva dny nato četl jsem v denních listech, že jeden dráteník, když ho vyváděli z Langrova výčepu lihovin, přemohl čtyry strážníky. Měl jsem tedy před sebou dva zářné dokumenty lidské statečnosti. Řeky u Salaminy a dráteníka na Havlíčkově třídě. Pak jsem si ještě vzpomněl, že můj nebožtík dědeček vyvrátil ze základů obecní hospodu ve Zlivi o posvícení léta Páně 1859 i s panem starostou, kterého hodil do rybníka, a vracela se mně opět kuráž psát povídku o cenu.

Na zrcadlo jsem hodil prostěradlo, abych se v něm nezrcadlil, a s neobyčejnou drzostí vzal jsem pero do ruky, vpravo do rohu napsal jsem na čtvrtku papíru pěkně číslici 1, což mělo ten význam, že jednička jest začátkem soustavy číselné a že těch čtvrtek, které popíši, může být nekonečné množství. Prozatím jsem se spokojil s jednou.

Nyní jen se jednalo o syžet.

Je to velké slovo, když člověku nenapadne nic, ale člověk nemusí na všechno tak spěchat. Nenapadne-li spisovateli právě dnes něco, může ho to napadnout třeba zítra nebo za týden nebo za měsíc. Lépe jest zaujmout vyčkávací stanovisko.

Jak jsem tak seděl před bílou nevinnou čtvrtkou papíru, byl jsem si toho úplně vědom. Což kdyby teď mně napadla nějaká volovina. Mohl bych tomu zabránit? Nebylo by lépe počkat do zítřka, abych nevyvedl nějakou oslovinu, neboť jde o 400korunovou cenu. Druhá cena je 300 a třetí 150 korun. Třebas bych za to, co teď se strojím psát, dostal jen tu třetí cenu. A když to nechám na zítřek, jistěže mne napadne něco lepšího za 300 nebo 400 korun. Mám totiž zkušenost, že když něco napíši, že mně všude říkají, proč jsem to nenechal až na druhý den, že by mě jistě napadlo něco chytřejšího.

Z praktických důvodů odložil jsem pero na druhý den. S chutí pustil jsem se do práce. Rozhodně napíši něco originelního - a proto jsem na druhou čtvrtku do rohu napravo napsal pěkně krasopisně: 2.

Měl jsem k obědu čočku. Čočka obsahuje totiž hojnost dusíku a pěkné množství fosforu. Čím víc fosforu v mozku, tím je člověk chytřejší. Ale čočka také nadýmá a za tohoto nepříjemného tělesného stavu špatně se píší povídky o cenu. Člověk musí myslit na čočku, jak tak sedí zaražen do křesla, zmalátnělý trávením a sytý dusíkatými látkami.

Mechanicky napsal jsem na první čtvrtku ozdobným písmem: Čočka.

Kdo byl někdy literárně činným, ten ví, že ho často každá maličkost disgustuje a odvádí a rozptyluje jeho myšlenky. Tím trapnější jest to pak, když chce člověk psát povídku o cenu. To tak hloupě načmárané slovo na bílé čtvrtce mne úplně zpitomělo, i šel jsem na procházku. Člověk nalezne tam třebas nápad k povídce a povzbudí se jeho pozorovatelský talent. Opravdu, na rohu přejeli psa a nyní dávali jeho střeva do pytle. Může být z toho povídka o cenu? Což abych ta střeva spletl dohromady s nějakým milostným románkem?

Naproti byl nalepen na návěštní tabuli program z nějakého kinematografu. Četl jsem: Zápasy buvolů v Indii.

Zastyděl jsem se a šel do hospody.

V hospodě člověk přijde velice často na dobré myšlenky a těch potřebuje každý spisovatel tak jako soud polehčujících okolností.

Při pátém pivě mně napadlo, že bych měl napsat něco podobného jako D’Annunzio, chci-li dostat cenu. Pak přede mnou defilovali Dostojevskij, Turgeněv.

Při osmém pivu přišel na řadu Kipling, po devátém Tolstoj, a když restauraci zavírali, byl jsem úplně přesvědčen, že napíši něco podobného jako Anatole France.

Ráno jsem se toho zděsil. V oné restauraci bylo několik redaktorů a ti mně budou teď šlapat na prsty a říkat o každé mé práci: „Vždyť jest to samý D’Annunzio, Kipling, Tolstoj, Turgeněv, Dostojevskij, Anatole France, ten chlap je celá světová literatura, v každé jeho povídce je kousek z nějakého světového autora.“

Musím celou záležitost tedy nechat odležet. Rozhodně jsem na špatné cestě. Za týden se uklidní mé myšlenky, jak doufám, tou měrou, že mně napadnou jen vlastní věci, myšlenky vlastního původu.

Ale zahálet nesmím. Obšlápnu si zatím členy poroty, která bude rozhodovat o udělení ceny za nejlepší povídku. „Doufám za mou,“ pomyslil jsem si, když u prvého pána zaklepav byl jsem uveden hezkou buclatou žábou do pokoje k slavnému muži.

Vyhodil mne s neobyčejnou vážností, poněvadž jsem byl dotěrný jako štěnice. Napřed (křičel, že přece jméno autora jest v zapečetěné obálce připojeno ku práci a že tu rozhodně porota neví, kdo je autorem.

Řekl jsem, že ta modrá obálka se zelenou pečetí bude ode mne. „Račte si to poznamenat. Modrá obálka a zelená pečeť. Ostatně již vám to píši na svou vizitku.“

Počal se čertit, a když jsem mu pošeptal, že nebudu koukat na dvě tři desítky, srazil mne se schodů.

Tím dřív byl jsem u druhého člena poroty.

To byl estét. Ten mluvil o uměleckých inspiracích. Tak jsem mu nadhodil, že bychom se mohli o tu cenu případně rozdělit. Ubožák, dnes okopává zeleninu v Bohnicích, přičemž si monotónně brouká: „Dáme mu cenu, nedáme mu cenu!

Dáme mu cenu, nedáme mu cenu!“ Když ho to tenkrát ponejprv chytlo, roztrhal na mně vestu.

Utekl jsem a po celý týden nevyšel jsem z domu. Mé nervy byly tak rozrušeny, že nebyl jsem s to vymyslit si žádné syžet k povídce o cenu.

Jen sny jsem měl krásné. To byly tak originelní nápady, že kdybych je byl nešťastnou náhodou do rána nezapomněl, byl bych jistě jednou dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Ale ráno měl jsem hlavu tak prázdnou a jen tu a tam jsem si vzpomínal, že v té povídce, o které se mně zdálo, byl les, kočka a hraběnka. Jak to ale přišlo dohromady, to nevím. Konečně byl poslední den konkurence, poslední lhůta, 30. duben.

Měl jsem očíslováno dvanáct čtvrtek papíru a díval jsem se zachmuřeně před sebe. Mou hlavou táhly myšlenky. Přišla má chvíle, přišel můj čas. Byl jsem po třech měsících nápadně chytrý.

Ne jedno syžet, ale hned deset, patnáct defilovalo přede mnou, proplétala se navzájem jako tanečníci při čtverylce v podivuhodnou směs lidské chytrosti a důvtipu.

Byla z toho nádherná sekanina. A hodiny míjely a já pokoušel se vylovit z té směsi aspoň jeden nápad a položit ho na čistý papír.

Vzal jsem tedy arch papíru a prozatím jsem napsal:

Velectěná redakce!

Zasílám současně svou povídku ke konkurenci o cenu a prosím, aby byl vzat zřetel na ušlechtilou tendenci a na finanční bídu autora.

A slyš! Sotva jsem toto napsal, hodiny počaly odbíjet: Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest!

Bylo po konkurenci, lhůta vypršela. Teď odbila šestá hodina večerní 30. dubna.

Sklonil jsem hlavu do dlaní a hořce jsem zaplakal. Vždyť právě teď jsem chtěl psát svou nejkrásnější povídku:

SLEPÝ KAREL, rozpusta s modrýma očima.

   


 

Povídka o černém býkovci

I

První květen toho roku přišel právě do období, kdy ve vídeňském parlamentu podán byl návrh na zvýšení kontingentu branců. Všechny strany se tehdy usnesly, že na táborech na 1. května bude se manifestovat proti zbrojení, proti Vídni a manifestace že budou mít ráz antimilitaristický.

Anarchisti svolali na 1. května tábor lidu do zahrady Na Slovanech.

Šel jsem tam, když jsem se byl v Havlíčkových sadech rozloučil s jednou slečnou, jejíž svátek připadal na 1. května. Odbyl jsem v útulném zátiší za Grébovou vilou gratulaci a slíbil určitě, že nepůjdu na žádný tábor lidu, že se nezúčastním žádných demonstrací a o půl jedné že budu u nich na Vinohradech na obědě. Pak jsem ji šel doprovodit k domu a zamířil na tábor anarchistů.

Na Tylově náměstí srazil jsem se s jedním Bosňákem, který prodával hole a jiné nebosenské výrobky. Chodíval někdy nabízet své výrobky do restaurace, kam jsem chodil, takže mne poznal, zastavil, vytáhl ze svazků holí překrásný býkovec, natřený černým ebenovým lakem a plácaje mne na rameno, řekl mi neodolatelně důvěrně: „Kúpi, bratr Slovan.“

Ona ranní procházka se slečnou učinila mne tak měkkým a šťastným, že kdyby mně byl někdo nabídl ke koupi stroj na pletení punčoch, byl bych ho rozhodně koupil. A tak, rozplývaje se štěstím, zaplatil jsem Bosňákovi za krásný černý býkovec a šel na tábor lidu.

Tábor ještě nebyl zahájen, před zahradou procházeli se dva policejní strážníci a všiml jsem si velice dobře, že v druhém domě od zahrady, v průjezdu, byl tucet jiných policejních strážníků, kteří tam čekali za vraty, jak to dopadne. Prozatím kouřili, přešlapovali a vypadali docela nevinně, jako by byli členové nějakého zábavního spolku a dali si sem do průjezdu dostaveníčko k výletu.

Zahrada byla již naplněna a za předsednickým stolem nad papíry seděli dva policejní úředníci. Jeden si kreslil tužkou panáčka a druhý, mladší, bledý snad rozechvěním, díval se upjatě na lesklou plochu zvonku na stole.

Sedl jsem si na židli, právě pod předsednickou tribunu a rozhovořil jsem se s několika známými, kteří s nadšením obdivovali můj nový krásný býkovec, půjčovali si ho a znalecky, aby to policejní úředníci slyšeli, mávali jím ve vzduchu a říkali: „Tím bych nechtěl držet ani jednu. - Jedna každému stačí. - Přes hlavu, a je po něm - .“

Policejní úředníci po každé takové větě vždy sebou trhli, ale pak zase dělali, jako by nic neslyšeli.

Krátce před zahájením táboru lidu přišel ke mně jeden vytáhlý mladík, kterého jsem znal jako velice romantického stoupence anarchismu, ten mne odtáhl stranou a řekl ke mně tajemně: „Kamaráde, něco visí ve vzduchu, to je marné, dnes už se to nedá udržet. Já si stoupnu vedle vás pod tribunu a až nám rozpustí tábor, vy mně podáte váš býkovec a já toho jednoho státního otroka praštím přes hlavu. Já se obětuji. Někdo to musí začít.“

Táhl mne opět k tribuně, přičemž pokračoval: „Rozhodně mně musíte půjčit pět korun. Uznáte přece, kdybych byl zatčen, že si musím na policejním ředitelství něco koupit na přilepšenou, aby si snad tam nemysleli, že jim budu dělat mučedníka při jejich smradlavé kapustě se zmrzlými brambory.“

Tábor měl klidný průběh. Z policejního ředitelství přišly patrně pro úředníky intervenující na táborech pokyny, aby nechali řečníky se vymluvit.

Můj soused, který se chtěl obětovat, byl velice netrpělivý. Ba dokonce i zoufalý. Starší z policejních úředníků nedával mu vůbec žádné naděje, že si bude moci přilepšit na policejním ředitelství za vypůjčenou pětikorunu. Jen jednou zasvitla mu naděje a on již sahal po mém býkovci, to když se policejní komisař přiklonil k předsedovi a žádal ho, aby řečníka napomenul. Napomenutý řečník skutečně změnil tón a tempo a zas to šlo hladce beze všeho vzrušení.

Můj soused byl všecek nešťastný. „Já se divím,“ šeptal mně, „jaký je to dnes divný tábor lidu. Ne a ne to rozpustit, abych moh toho chlapa přetáhnout. Já už jsem doma všechny na to připravil, že budu dnes zatčen, mám již ve vestě zašité cigarety a řečník mluví tak krotce, jako kdyby se bál.“ Zesmutněl. „Bylo by třeba napsat do našeho časopisu,“ šeptal za chvíli, „o tom, jak upadá revolucióznost na táborech lidu. To není přece žádná revoluční taktika, kňourat zde před policejním komisařem, jako to dělá tenhle řečník.“

Krátce po jedenácté hodině ukončil předseda tábor lidu a všichni vyhrnuli se ven na ulici za zpěvu písně: „Milión paží v tmách se spjalo…“

Vědělo se již předem, kam se půjde. Přes Karlovo náměstí kolem vojenské nemocnice, Ječnou ulicí nahoru, pak Štěpánskou ulicí na Václavské náměstí, kde se bude demonstrovat a kam přitáhnou též z druhých táborů.

Když se přitáhlo před vojenskou nemocnici, začali tam již rejdovat čtyři strážníci na koních. Nás bylo asi tři sta. Šel jsem v prvé řadě po chodníku s mladým mužem, který se chtěl obětovat.

Ten se mne houževnatě držel a vykládal zasmušile: „Nevšiml jste si, že po ukončení tábora podal komisař ruku předsedovi tábora a ten ji neodmítl? Ovšem někdo namítne, že je to slušnost a tak dále. Nechápu, jak se u nás může mluvit o slušnosti? Proč my máme být slušní a oni ne? - Hm - uvidíme, zdali se mně ještě dnes přece nebude hodit váš býkovec.“

Za různého zpěvu a řevu došlo nás tři sta až ke kostelu svatého Ignáce na roh Ječné ulice, kde nás očekával řetěz policejních strážníků, kterým jsme ovšem chtěli prorazit, poněvadž se to jinak při demonstracích nedělá.

Z druhé strany následovalo protiopatření, záležející ve výkřiku policejního komisaře: „Jménem zákona se rozejděte!“

Potom jeden policejní inspektor zahvízdal a zezadu do nás vrazili čtyři jízdní strážníci, zatímco kordón pěších obnažil šavle a mrskal nás naplocho přes záda.

Na protějším chodníku právě v ten kritický okamžik vyvezla ošetřovatelka z jednoho domu na slunéčko stařečka, kterého jeden rozvášněný strážník praštil naplocho tak, až se s ním vozík převrhl a stařeček zařval jak dobytče na jatkách, zatímco dva policejní strážníci hnali se za prchající ošetřovatelkou s obnaženými šavlemi.

Nyní přišel rozhodný okamžik pro mého romantického společníka. Beze slova vytrhl mně můj černý býkovec z ruky a uhodil jím nejblíže stojícího strážníka přes hlavu, až mu srazil šikovně klobouk s kohoutím pérem. Nebyla to nijak vynikající rána, policejní strážník nebyl skolen, utrpěl jen lehkou odřeninu na čele.

Vše to událo se velice rychle. Muž, který se chtěl obětovat, strčil mně opět po své ráně můj býkovec do ruky, řekl „Nazdar!“ a zmizel za rohem v jednom hloučku rozprášených a úplně poražených demonstrantů.

Na místě boje zůstal jsem jen já se svým černým novým býkovcem, ještě jeden pán, který spěchal z Vinohrad do Černého pivovaru a domovník z vedlejšího domu, který ve své zvědavosti dopustil se té neopatrnosti, že vyšel ze vrat svého domu doprostřed chodníku.

Všichni tři byli jsme neprodleně zatčeni. Vedli nás nahoru na policejní komisařství do Salmovy ulice. Pamatuji se, že strážník, který dostal ránu přes hlavu, používal vůči nám třem stále množného čísla a říkal: „Já vám dám býkovec.“

Když jsme přišli na strážnici policejního komisařství, rozpřáhl se poškozený strážník a chtěl mi dát přes hubu. Uhnul jsem se a on plnou silou udeřil rukou o zeď, přičemž si vymkl palec.

Byl tam nějaký lidumilný policejní inspektor, který v tom zmatku, když už dostali po hubě i domovník i pán, který šel z Vinohrad na Karlovo náměstí na oběd, zabránil dalšímu týrání zatčených šlechetnými slovy: „Už je nechte, už mají dost.“

Tak nás tedy vzali a vedli nahoru do kanceláře k výslechu.

Řízení bylo velice krátké. Pán, který šel na oběd a domovník, který vykoukl z vrat, byli obviněni, že se nechtěli rozejít a že neuposlechli vyzvání stráže. U mne byla věc úplně jasnou, nejen zraněný strážník, nýbrž pět nebo šest jiných strážníků, kterých jsem tam vůbec neviděl, udávali do protokolu, že jsem to byl já, který ho praštil svým černým býkovcem přes hlavu a při svém zatčení se zprotivil a vymkl mu palec.

Můj černý nový býkovec ležel na stole jako corpus delicti a já jsem se musil dát do smíchu, když jsem si vzpomněl, jak mě ten Bosňák zastavil a řekl mi: „Kúpi, bratr Slovan.“

„To vám přijde draho,“ suše poznamenal vrchní policejní komisař, když jsem se stále nepřiznával k činu a na druhé straně připouštěl, že je to můj býkovec.

Stejně též nevěřili pánovi z Vinohrad, že chodí obědvat do Černého pivovaru.

Domovníkovi přitížila ještě ke všemu souhlasná výpověď tří policejních strážníků, že on křičel: „Řežte je!“ a dal také popud k mému vystoupení výkřikem: „Natři ho!“

Za deset minut odváděli nás všechny tři na policejní ředitelství, kde jsme byli umístěni do jedné veliké cely mezi ostatní demonstranty.

 II

Bylo velice zajímavé, jak zde na policejním ředitelství při výslechu krásně vypadal na stole můj nový černý býkovec.

První výslech se mnou konal se hned odpůldne. Snažil jsem se vysvětlit, že to přece není nic nemožného. Jdete klidně po ulici, najednou k vám přiskočí nějaký neznámý pán, vytrhne vám z ruky hůl, uhodí jí přes hlavu nejblíže stojícího policejního strážníka, pak vám zas hůl vrátí, poděkuje a zmizí.

Vidím stále před sebou svého policejního komisaře. Ťukal tlustou násadkou o stůl a velice vážně říkal: „Nemístné žerty stranou! Zde si nebudeme vypravovat anekdoty. Vidíte zde na stěně hodiny? Dávám vám pět minut na rozmyšlenou, abyste se přiznal.“

Hodiny jsem viděl a také to, že je půl třetí. Během těch pěti minut vzpomínal jsem, že teď na Vinohradech, kam jsem byl pozván na oběd, podává se černá káva s cukrovím, ale že to není tam tak příliš slavnostní, poněvadž domácí slečna je neobyčejně znepokojena mou nepřítomností a chodí jako stín. Ráno jsem se též dověděl z jejích úst celý program obědu, který mně během těch pěti minut vystupoval neustále na mysli, poněvadž nás na policejním ředitelství nenakrmili. Můj budoucí tchán velice rád jedl skopovou pečeni s knedlíkem, paní Mayerová měla ráda smažená kuřata, takže se to všechno kombinovalo dohromady při dnešním slavnostním obědu. Je velice výbornou kuchařkou... Já velice rád tučné skopové, když je tak propečeno, jak ona vždycky dělávala, že je to vlastně na povrchu škvarek... Potom ta úprava, přiměřeně vyhřátý talíř...

„Tak už jste si to rozmyslil?“ přerušil moje vidiny policejní komisař, „řekl jsem pět minut a už je sedm minut. Přiznáváte se tedy, že vy uhodil jste svým býkovcem nadstrážníka Černého přes hlavu?“

„Já vůbec o tom nepřemýšlel,“ odpověděl jsem důstojně, „vím jedině tolik, že jste mi udělali veliké nepříjemnosti. Jest zbytečno mluvit o tom, že jsem nevinen, že jsem to neudělal, poněvadž jste se ukvapili a z právního stanoviska vzhledem k spleteným okolnostem jest úplně přirozeno...“

Policejní komisař zkřížil ruce a povstal, přerušuje mne: „Jaké vy můžete mít právní stanovisko? Myslíte, že frázemi utlučete zákony? S vámi si ještě promluví státní zastupitelství. U nás se zde válet nebudete, vás si dáme vyfotografovat a potom hned vás odvedou k zemskému co trestnímu soudu. Podepište protokol!“

Odepřel jsem podepsat protokol, který byl již předem sestaven, ve kterém jsem se vlastně měl přiznávat i k ráně býkovcem, i k vylomení palce. Kromě toho jsem zjistil, že prý jsem křičel: „Ještě nemá dost ten pacholek?“

Při fotografování tvářil jsem se přívětivě, ačkoliv mi tak sešroubovali hlavu na židli, jako by mně chtěli tahat zuby.

K trestnímu soudu vedli mne dva strážníci. Jeden z nich nesl akta a druhý pod paždím můj černý býkovec. Všichni tři předváděli jsme takto mimojdoucím občanům lehce rozluštitelný živý rébus.

Z přijímací kanceláře trestního soudu putoval býkovec na státní zastupitelství a já na opačnou stranu budovy do vyšetřovací vazby, kam počali přibývat ti, kteří při takových slavnostních příležitostech spadají do novinářské lokálky „Zatčeni po táborech lidu“.

Shledal jsem zajímavou okolnost, že všichni ti zatčení nevěřili tomu, že by byli schopni něco podobného spáchat.

Jeden starý pán, který před obědem pravidelně si vycházel na procházku, nemohl nikterak pochopit, že spáchal zločin veřejného násilí, když se náhodou dostal do té chumelenice a roztáhl deštník jako štít proti policejnímu strážníkovi, který se na něho hnal s obnaženou šavlí.

Byl tam též sluha nějaké banky, který byl poslán ke členům správní rady, aby podepsali jeden akt. Byl obviněn, že po ukončení tábora na Střeleckém ostrově házel žabky koním jízdních strážníků pod nohy křiče: „Hanba, zabte je!“

Bylo to velice směšné, když vypravoval, jak byl vytažen policejními strážníky z průjezdu, kam se schoval před tou tlačenicí a jak mu byla přitom ukradena jeho černá taška s aktem. „Mně to připadá jako sen,“ opakoval několikrát za sebou, „není to možné, není to opravdu možné…“

Jest zajímavé, jak někteří lidé jsou naivní a když už to mají černé na bílém, ještě stále se kolem toho točí. Seděl tam s námi muž, který vykrádal půdy a ten se smál, až se za břicho popadal, a opakoval po něm: „Není to možné, není to možné, připadá mně to jako sen, ale moc živej.“

„Jsem vrchní zástupce firmy Lorenc, výroba kuchyňského nádobí,“ ozval se vážně jeden občan, „viděl jsem již leccos, prodělal jsem mnoho ve svém životě, ale mohu říci, že něčeho podobného jsem dosud nezažil. Právě když táhli demonstranti na Perštýn, vstoupil jsem do jednoho obchodu, abych nabídl firmě náš patentovaný výrobek. Jak vám známo, pánové, bývají v domácnostech obtíže s ohříváním knedlíků, nudlí a podobně, nechcete-li je na rendlíku v pravém slova smyslu učmudit. Tomu odpomáhá naše patentní vložka ve všech velikostech. Na dno hrnce naleje se trochu vody, nad vodu dá se naše patentní vložka, na ni položí se to, co chceme ohřáti, aby to bylo jako čerstvé. V našem případě, pánové, působí pára. Na našich patentních vložkách můžeme vařit přímo brambory, vejce, kaštany, ovoce. Nebyl jsem vám, pánové, ještě ani hotov s předložením našich vzorků, když tu vrazí do obchodu dva policejní strážníci a zařvou mně do ucha: ‚Ty nám neujdeš!‘ Obviňují mne z toho, že jsem se shlukl, při zatčení se jim vyrval, udeřiv je pěstí do prsou a vletěl do krámu. Na policejním ředitelství stejně jako na policejním komisařství tvrdili jeden po druhém, že mé nabízení zboží a ukazování vzorků je již známým trikem.“

„Nejlépe z vás pochodím já,“ řekl jiný ze zatčených občanů. „Já jsem podtrhl nohu policejnímu komisařovi. Nemusím nic zapírat, poněvadž jsem to udělal schválně a už jsem se přiznal. To je to nejlepší. Ovšem že jsem neřekl, že jsem to udělal schválně, nýbrž že jsem chtěl rychle uposlechnout vyzvání k rozchodu a v tom spěchu tedy že se moje noha zaklínovala mezi nohy policejního komisaře. Poněvadž dav mne strkal kupředu, moje zaklíněná noha vzala s sebou nohu pana policejního komisaře...“

„Nejdůležitější je,“ dodal za chvíli k tomu s naprostou spokojeností, „vyznat se ve výmluvě. Jsem ještě též obviněn, že jsem křičel: Natři ho! Prohlásil jsem v protokole, že je sice pravdou, že jsem křičel, ale na svého kamaráda, chtěje ho upozornit, že se na nás dívá vrchní číšník z kavárny Union a proto že jsem vykřikl: Spatři ho! a nikoliv: Natři ho! Také pan policejní komisař, který mne vyslýchal, řekl: To je velice pravděpodobné.“

Jest zajímavé, že lidé, kteří upadli do nějakého neštěstí pod vlivem nahodilých okolností, druhému nechtí za nic na světě věřit, že je též v tom nevinně.

Když jsem jim vypravoval svou historii s černým býkovcem, právě ten občan, který se chlubil, jak se pěkně vymlouval, ohradil se proti tomu, abych ho nepovažoval za nějakého naivního člověka. „Zač nás vlastně považujete,“ řekl urputně, „já jsem se vám zde přímo přiznal, poněvadž myslím, že jsem mezi muži. Proč tedy i vy neřeknete čestně a přímo: Dal jsem mu jednu přes hlavu býkovcem, ale na policejním ředitelství vymluvil jsem se takhle a takhle.“

Zástupce firmy na výrobu kuchyňského nádobí obrátil se kňouravě k němu: „Dovolte, mně snad věříte, že jsem v tom nebyl.“

Oslovený uraženě máchl rukou a odplivl si, přičemž zabručel: „Jste vy mně všichni stejní. Já vám zde upřímně říkám, že jsem podrazil skutečně nohu panu policejnímu komisařovi a vy proti mé upřímnosti stavíte samé výmluvy, že kdosi - támhle - tohle - takhle...“ Odvrátil se uraženě od nás.

III

Vyšetřující soudce byl velice příjemný pán.

Černý býkovec ležel vedle na stole, on ho občas vzal do ruky a prohlížel znalecky. Také odhadoval, co jsem za něj asi dal. Konečně jsme se dorozuměli, že jsem nekoupil draho a že býkovec je velice dobrá zbraň. Zejména jde-li člověk pustým lesem a byl by snad přepaden.

Když mne konečně ujistil, že za své soudcovské praxe nesetkal se ještě nikdy s tak svižným býkovcem a přitom tak elegantním, přešel k mé vlastní záležitosti: „Můžeme říci,“ řekl veselým tónem, „že jste si dal na té ráně záležet. Máme zde posudek policejního lékaře o zranění, které jste způsobil policejnímu nadstrážníku Černému: Na pravé straně lebky, od ucha k čelu, šikmá tupá rána zdéli 10 cm, způsobená tupým předmětem. Rána provázena četnými oděrkami s mírným výronem krve z podkožních cév. Po ošetření rána již nekrvácí. Prudkost rány zmírněna kloboukem. Kvalifikace ukazuje na lehké zranění.“

Dočetl a zadíval se na mne, přičemž přívětivě podotkl: „Ovšemže státní zastupitelství udělá nám z toho lehkého zranění zločin těžkého ublížení na těle, poněvadž se to stalo úřední osobě jsoucí ve službě.“

Vzal opět býkovec do ruky, prohlížeje ho důkladně poznamenal, tak jako kdyby mně gratuloval: „Jak vidět, udeřil jste vší silou, ale všimněte si, že tak nepopraskal. Nedávno měl jsem zde býkovec jednoho rváče ze Stodůlek, také nový býkovec, dal jím jen jednu ránu hostinskému přes záda a po celé ploše, kterou záda zasáhl, byl lak úplně odprýsknutý.“

Vyšetřující soudce podal býkovec zapisovateli, aby si též všiml zvláštnosti a výborné jakosti mé hole.

Potom řekl vyšetřující soudce otcovským tónem: „Já vás úplně chápu. Mládí nikdy nezachová té nutné rozvahy. Je-li ovládáno rozčilením, dopustí se velice často nepředložených činů. Proto také při posuzování trestnosti soud bere vždy v úvahu rozčilení, pohnutí mysli. Ovšem musí býti též přitom účinná lítost a doznání. Proto myslím, že je naprosto zbytečné, kdybyste snad chtěl opakovat totéž i zde při vyšetřování, co jste stále tvrdil dole na ředitelství. Chápu vaše rozčilení při oné srážce s policií. Jsem přesvědčen, že když jen trochu logicky usuzujeme, je naprosto vyloučena tato podivná shoda okolností, jak vy ji formulujete. Vy tedy krátce před zahájením táboru kupujete si býkovec a máme již zde výpovědi obou policejních úředníků, kteří byli vysláni na tábor, že jste provokativně svůj černý býkovec strkal do popředí pod samou tribunou. Potom dochází k srážce, nadstrážník Černý je zraněn vaším býkovcem, který není nijak pohozen, ale nachází se ve vaší ruce. Uznáte jisté sám, že to vaše: Přiskočil - vytrhl - udeřil - opět přiskočil - vsunul do ruky a utekl, patří do říše pohádek, kde se promenují takové za vlasy přitažené příběhy. Kromě zraněného nadstrážníka vypovídá jiných šest strážníků, kteří vás viděli a potom je ještě celá řada deliktů, které jste spáchal před zatčením i po svém zatčení, podle souhlasných výpovědí všech svědků, kteréž jasně dokazují, že jste v rozčilení se pustil s celou vervou do zápasu s úřední mocí. Proč jste kupříkladu...“

Vyšetřujícímu soudci se hlas přitom třásl: „Proč jste tedy kupříkladu neměl na tom dost, že jste nadstrážníka Černého poranil na hlavě, proč jste mu ještě potom vymkl palec? Představte si, kdyby s vámi tak někdo jednal. Ráno se rozloučíte s rodinou, s ženou, dětmi, jste zdráv...“

Starému pánovi se hlas ještě více třásl a na zapisovateli bylo znát neobyčejné pohnutí.

Dozorce, který mne přivedl a stál za mnou, hlasitě smrkal do šátku a pokojem rozléhal se dále měkký, plačtivý hlas vyšetřujícího soudce:

„Rozloučí se tedy se ženou, dětmi a jde do služby a potom ho přivezou domů. Nemá ani tolik síly, aby mohl svou zraněnou rukou pohladit svá robátka po hlavě...“

Vězeňský dozorce, stojící za mnou, se již nezdržel a počal brečet.

Obrátil jsem se k zapisovateli, jehož oči vypadaly jako za největší chřipky.

„Pište,“ řekl jsem hrozným hlasem, „přiznávám se ke všemu, ale nelituji toho, měl jsem ho skolit...“

„Co - co - cože?“ vykoktal ze sebe vyšetřující soudce, zatímco uřvaný dozorce chytil mne instinktivně zezadu za krk.

IV

Čekal jsem, že přinesu soudu ještě jedno překvapení, že se totiž při líčení anebo ještě předtím přihlásí muž, který se chtěl obětovat a který si na několik vteřin vypůjčil můj krásný černý býkovec. Představoval jsem si, jak řeknu před senátem: „Vidíte, pánové, takhle se vyrábějí justiční vraždy.“ On však nepřišel, mně vyměřili šest měsíců těžkého žaláře a můj býkovec propadl eráru.

Byl to jistě velmi krásný býkovec, jedinečný exemplář, který měl Bosňák ve svém zboží.

Také jsem zjistil, že skopová pečeně úplně vychladne za těch necelých sedm měsíců.

   


 

 

Povídka o kočce


Pierre Lotti ve své znamenité knize O stesku a zármutku píše o kočce, která zprvu zdála se být ošklivou a později krásnou a něžnou. Já píši o kočce zprvu krásné, a později ošklivé.


I
 

Jednoho dne na jaře díval jsem se se svou Slávkou z kuchyně na zahradu, kde kvetly hrušně, tráva se zelenala a bez voněl.
Vtom vyrušilo nás z pozorování té roztomilé zahrádky mezi čtvercem činžáků jemné zamňoukání, křoví u zahradní zídky se rozhrnulo a na zídce objevilo se malé kotě, které podívalo se na nás lesklýma očima a pak znova jemně zamňoukalo.
„Jaké roztomilé kotě!“ poznamenala Slávka nadšeně. „Snad se, chuděrka, zatoulalo a má hlad.“
Řekla to tak smutně, že jsem pravil: „Snad abychom mu dali trochu mlíčka.“
Slávka, ochotná vždy konat dobro, nalila trochu mlíčka na misku a nesli jsme ji k zídce.
Oba jsme volali láskyplně „čiči, čiči,“ obávajíce se, abychom toho malého zvířátka nezaplašili.
Kotě zůstalo sedět na zídce a bedlivě naslouchalo našemu něžnému „čiči“, a když jsme se přiblížili až k zídce, protáhlo se za mručení a počalo hlavičku otírat o zídku.
Pohladili jsme je střídavě, přičemž kotě nejprve tiše a za chvíli pak hlučně předlo, dívajíc se na nás oddaným pohledem.
Položili jsme misku s mlékem před ně a kotě naklonilo svou hlavičku nad misku. Kotě schýlilo růžový jazyk i růžový nosík až k mléku a počalo způsobně srkat.
„Papej, kočičko, papej,“ vybízeli jsme zvířátko, hladíce je po jemné srsti.
Když se najedlo, počalo se lízat, přičemž opět spokojeně předlo a povstávalo, aby se otřelo o naše ruce. Cítili jsme to teplé tělíčko a byli jsme spokojeni důvěrou mladé kočky, která netvářila se nijak lstivě. Její pohled, plný vděčnosti, způsoboval, jak jsme cítili, v nás radost a přátelský pocit.
Vtom cosi zašustilo na křoví a vrabec se posadil na větvičku bezu, drchaje své peří. Kotě se ohlédlo a zacvakalo zuby, pitvorně a nemotorně seskočilo se zídky do křoví a pokoušelo se skočit na bez. Jemné větve povolily a vrabec podíval se moudře dolů. Když zpozoroval kotě, klidně dál vytrhával si zobáčkem peří, pozoruje po očku bezvýsledné pokusy mladé malé kočky, která padala do trávy a převalovala se, zuřivě kousajíc se do zadních noh.
Vrabec se patrně smál, neboť zazpíval: „Čim, čim.“ My jsme se smáli také nemotornému kotěti, které kopalo, rozvaleno v trávě, zadníma nohama větvičku bezu, kterou drželo v ostrých bílých zoubkách.
Vtom bělásek se mihl kolem, vznášeje se zcela blízko nad zemí, a byl by málem narazil kotěti na hlavu. Obrátilo se plno údivu a vyskočilo za motýlem, který letěl nad trávníkem, dál a dál, a kotě za ním. Bělásek vyletěl nad druhou zahradu, kotě přeskočilo zídku, přičemž několikrát spadlo, a seskočilo do druhé zahrádky.
Marně jsme volali „čiči“. Kotě zmizelo úplně.
Vraceli jsme se domů a rozmlouvali výhradně jen o zvířátku, které jsme prohlásili za vzor krásna a půvabu.
„Jaké má oči!“ horovala Slávka. „A jakou jemnou srst!“ já na to. „A jak je tříbarevné!“ jásala ona, „bílé, černé a hnědé jako králíček…“


II


Druhého dne vedla nás k oknu jediná myšlenka, uvidíme-li svého včerejšího hosta. Naděje, kterou jsme chovali, vyplnila se.
Kotě sedělo již na zídce, a když nás uvidělo, zamňoukalo svým obvyklým prosebným způsobem.
„Chce mlíčko.“ „A chudáček.“ „Čiči, čiči.“
Již jsme byli u zídky s miskou mlíčka, hladili kotě, nazývali je nejroztomilejšími jmény a s radostí dívali se, jak mlaská, skloněno hlavičkou v misce.
A zas jako včera. „Papej, kočičko, papej, činaná!“
Kotě, když se najedlo, a my prohlásili, že má bříško jako kámen, hrálo si s námi s tou graciózností, jakou vyznačují se tato posvátná zvířata starého Egypta.
Pak zas upoutala jeho pozornost veliká moucha, za kterou hnalo se dychtivě, vyskakujíc v běhu na zadní nohy a přední spínajíc komicky do výše. Tak běželo, až nám zmizelo z očí.
„Čiči, čiči! Vrať se, maličká!“
Nevrátilo se, běželo za svým ideálem, velkou, bzučící masařkou.


III
 

Když jsem následujícího dne přišel k obědu, již ve dveřích oznamovala mně Slávka, že máme návštěvu, vzácnou návštěvu, která u nás obědvá. Slávčiny oči plály takovou radostí, že jsem se lekl, nepřijela-li její matka.
„Kdo je to?“ otázal jsem se zaraženě.
„Jen pojď, uvidíš!“
Vedla mne za ruku do pokoje k prostřenému stolu, kde sedělo na ubrusu tříbarevné kotě, náš přítel ode dvou dnů.
„Zde můj manžel,“ představovala mne Slávka, „a zde slečna Grina. Dej pac! Ne, ty jsi hloupá!“
Náš oběd uplynul v samé radosti. Nejlepší kousky masa dávali jsme Grině, kteréž jméno, nahodile vymyšlené, činilo na kotě dobrý dojem, neboť poslouchalo zcela vzdělaně, jako by vědělo, že jemu patří.
„Grino, na, Griničko, na, papej, malá.“ Zas mělo bříško jako kamínek a po obědě ulehlo do Slávčina klína, lízalo se, dívalo se vděčně na nás, předlo a nakonec usnulo, přitulené přátelsky.
Když náš host usnul, radili jsme se, co s ním. „Můj milý,“ pravila Slávka, „mám k tobě prosbu. Viď, že jsi také při tom, abychom si Grinu nechali?“
„Má zlatá,“ odpověděl jsem, „nebyl bych proti tomu, naopak, těšilo by mne takové vyražení, kdybych věděl, nezpůsobím-li tím nikomu bolest. Což uteklo-li z nějaké domácnosti, kde je měli také tak rádi. Snad tam jsou i malé děti, a ne jen velké jako my.“
„Já se od něho neodloučím,“ pravila Slávka, hladíc mne po tváři. „Zlatoušku, my si je necháme, a kdyby se někdo po někom sháněl…“
„Tak co?“
„Tak ho vyhodíš,“ odpověděla s líbezným úsměvem, přičemž mně dala znamenitou hubičku. Tím bylo definitivně usneseno, že ono kotě má o budoucnost postaráno, že není víc tvorem, který by někde zapadl a skončil jako tolik potulných koček. Z neznámého malého psance stala se naše Grina, ke které měli jsme již závazky…


IV
 

Nelitovali jsme, že přijali jsme kotě k sobě. Grina způsobovala nám tolik blažených chvilek, tolik jsme se jí nasmáli. Mohu říci, že nenudili jsme se ani minutku.
I když spala na posteli, pozorovali jsme její oddychování, jak při něm ježila se jí srst na bocích, jak její hruď se chvěla.
A když se probouzela, podívala se napřed mžouravě kolem sebe, pak vyskočila, protáhla své tělíčko do oblouku, nato natáhla přední nohy, vystrčila drápky a brousila si je o pokrývku, vytahujíc niti.
Pak šla pít a nato počala si hrát. Měla klubko z černé vlny, své klubíčko, které proháněla, bijíc do něho prackami, tak rychle a tak elegantně, že brzo bylo v jednom, brzo v druhém koutku pokoje. Vyhazovala je též do výšky, objímala prackami.
Naučili jsme ji „dávat pac“ bez přísné drezúry, naučili jsme ji přinášet hozené klubko v tlamě na náš povel: „Přines, Grino!“ Cupala přitom jako pejsek, dupala a vážně položila nám klubko k nohám, dívajíc se upřeně na nás. A v jejích očích zračilo se tolik inteligence a rozumu, že byli bychom zlíbali ta její očka nahnědlá, bystrá. Milovali jsme ji.


V


Kdykoliv jsem se vrátil domů, ptal jsem se, co dělá naše Grina. Tak ptali se i příbuzní a přátelé, kteří ji znali a při každé návštěvě laskavě s ní hovořili a ji hladili. V přízvuku jejich hlasů bylo znát, že upřímně se těší z naší radosti a z krásy našeho zvířátka. Nebylo to strojené jako někde, kde mají psa a přijde návštěva, která hladí zvíře u přítomnosti jeho majitele a říká: „To je krásný pejsek.“ A když odejde, bručí si: „Že mají takovou nestvůru doma.“ To jsou lidé ošemetní, bez veškeré lásky ku zvířatům, lidé necitelní, lidé, kteří kouska srdce nemají a kteří svou zášť ku zvířatům nedovedou opanovat, když nemusí se vázat společenskými mravy.
A mezi ten druh lidí náležela i naše domácí paní, paní Modrá, které — považte si! — naše Grina se nelíbila. A nejenže se jí ten roztomilý tvor nelíbil, nenáviděla jej, hněvala se na něho, zakrývajíc svou zášť výmluvou, že prý jí plaší na zahradě ptáčky.
Měla totiž Grina zvyk chodit do zahrady. Zamňoukala a pustili jsme ji. Na naše volání a hvízdání přiběhla vždy vesele. Na zahradě chovala se zcela střízlivě, jak jsme pozorovali oknem. Vážně se procházela mezi výhonky a kousala květiny, které milovala, a nikdy jsme neviděli, že by byla ubližovala vrabcům, kteří zvykli si na její procházky a nedali se vyrušovat ze svého „čim, čim, čim“.
Ale paní domácí, nervózní dáma, číhávala v prvním poschodí u okna, až objeví se tříbarevná kočka.
Zprvu hleděla ji zaplašit voláním: „Fš, fš, fš!“ Ale Grina nedala se zastrašit, neboť tomu „fš“ nerozuměla, vychována jsouc v samé blahovůli.
Z prvního poschodí snesly se nyní z úst paní Modré nadávky na Grinu, kterým naslouchali jsme s tlukoucím srdcem a hněvivými posuňky.
A Grina se vážně procházela v zelené trávě, po pískem posypaných cestičkách, a tu paní domácí tiše sešla ze schodů a záludně plížila se k zahrádce.
Nezbývalo než sejít též a zavolat na Grinu, aby jí snad neublížila.
Paní Modrá, všecka červená hněvem nad bezvýslednými svými pokusy, zacházela vždy k domovnici. Bylo slyšet, jak jí rozkazuje: „Paní Jirásková! Kdybyste tu kočku viděla v zahrádce, prašťte ji něčím — buďte tak laskava!“
Ale domovnice naši Grinu milovala; byla to dobrá duše.
Tu boj paní domácí s Grinou stal se urputnější. Leckdys, když se Grina procházela v zahrádce, letěl kus uhlí z prvního poschodí směrem ke kočce, která se nedala rušit. Byla důvěřivá jako malé pacholátko.
A kdysi, když Grina opět se procházela mezi květinami, vyčíhala ji paní Modrá a vyřítila se na ni, na naši Grinu, se slunečníkem v ruce.
Bleskurychle byl jsem též v zahrádce a zadržel ji, rozhněvanou a strašnou v jejím mávání staromódním slunečníkem.
„Co to děláte, paní domácí?“
„Pane, vaše kočka mně plaší ptáčky.“
„Ptáčky, chacha,“ zasmál jsem se. „Jsou zde tři vrabci a jeden kos, kterým neublíží ani pohledem, natož zuby. Kupodivu, nevěděl jsem, že milujete ptactvo, když tak zlomyslně můžete přepadat tak roztomilé zvířátko, jako je naše Grina.“
„Pane, zakazuji si, abyste pouštěl to zvíře do zahrady.“
„Paní, vy mně nemáte co poroučet. Jste-li nervózní, nemusíte býti zlomyslna a zlostna.“
Myslil jsem, že se jí zmocní křeče, zčervenala, a aby dělala čest svému jménu, zmodrala střídavě.
„To si považme!“
„Žádné považme, paní domácí, já dávám výpověď.“ Slávka, jak se samo sebou rozumí, schválila tento můj krok a hladíc Grinu, zachráněnou z rukou té čarodějnice, zvolala: „Grinuško, přísahám, že ublížit ti nedám, ať se stane cokoliv!“


VI


S obavou hleděli jsme do budoucnosti, neboť kam bude běhat Grina, až se jí zasteskne po zahrádce, stromech, zelených listech a trávě? Najali jsme totiž byt narychlo, hned k stěhování, a v domě nebylo zahrádky. Měli jsme radost, že ten byt vůbec jsme našli, neboť nechtěli jsme ani týden nechat Grinu v nebezpečné blízkosti paní Modré.
„Pravda,“ pravil jsem, „je tam dvorek — snad si naň zvykne.“
A tak jsme se stěhovali. Nesli jsme Grinu v košíku, ze kterého ozývalo se její úpěnlivé mňoukání a v němž jevily se pokusy vydrat se ven. Byla zvyklá takové svobodě a nyní je ve tmě, zavřená, pohybuje se bez vlastní vůle.
Když jsme byli již v novém bytě, odkryli jsme košík a Grina vyrazila ven, třesouc se na celém těle. Dívala se pátravě kolem sebe, chodila jako zmámená a mňoukala teskně a úzkostlivě, přesto, že jsme volali: „Neboj se, Grino, jsme u tebe! Čiči, Grinoušku, Griničko.“
Zalezla do kouta a odpírala jíst i pít po celý den. Kde byla ukryta ta její veselost?
V úkrytu, z kterého nevylezla na naše volání, zůstala i druhého dne ráno, a když nám mlékařka přinesla mléko, prodrala se pootevřenými dveřmi a utíkala. Vyběhli jsme za ní a jen jsme zahlédli, jak bleskurychle letí ulicí dolů. Navrátili jsme se smutně do opuštěného bytu.
Proč utíkala? Co se jí stalo? Snad náhlá porucha duševní, vlastní zvířatům, objevila se u ní, založená na strachu, který vytrpěla, přenášena jsouc v košíku?
Opuštěni tím, co jsme milovali, seděli jsme truchlivě u stolu a vyprávěli si o ní s přízvukem posmrtných vzpomínek.
Jak byla rozumná, krásná, duchaplná (jak řekla Slávka), svižná, elegantní, střídmá a opatrná, neškrábala, nekousala, vzor koček domácích, vzor zvířat, něco neskonale půvabného!
Stále viděli jsme ji před sebou, jak přede, skáče, slyšeli co chvíli za dveřmi tiché mňoukání, a když jsme otevřeli, viděli jsme jen prázdnou chodbu, smutnou a tesknou.
A stesk rozhostil se v nás, zármutek po tom, co jsme milovali a tak náhle ztratili.
Kdo to nezažil, nedovede si to představit, ne, nedovede. A ještě byli na světě lidé, kteří slyšíce to, smáli se nám cynicky, a to nás uráželo.


VII


Týden uběhl nám v samých smutných vzpomínkách. A takhle jednoho večera slyšíme za dveřmi mňoukání. Jen ze zvyku, domnívajíce se, že jest to obvyklá naše halucinace, otevřeli jsme, a kdo nevrazil do předsíně jako naše Grina.
Ale v jakém stavu! Hubená, kost a kůže, s ušima potrhanýma, nad okem ránu, takže na nás hledělo jen jedno oko.
„Ach Grino, Grinuško! Kde jsi byla, chudáčku?“
A když objevila se ve světle petrolejové lampy, strnuli jsme úžasem. Ta naše krásná Grina byla prašivá. Pozorovali jsme její třesoucí se tělo, holá místa bez chlupů, plná strupů, oteklé uši, pokryté jakousi korou odporného vzezření.
Pocítil jsem neskonalý odpor proti ní. Odpor tak náhlý a tak silný, jako byl můj dřívější obdiv její roztomilosti, o kterém jsme stále předtím povídali.
„Nemůžeme ji mít doma,“ řekl jsem, „hnusí se mi.“
Slávka vypukla v pláč. „Máš přece srdce! Nemůžeme ji opustit, vyhnat!“
„Ale co s ní, Slávko?“
„Snad se, chudáček, vyléčí. Dáme jí papat silnou stravu; to jí pomůže.“
Rozmrzen tím, ale nechtějě způsobit nemilý výstup, mlčel jsem. Povaha lidská je velmi náchylna ku změně.
„Snad se vyléčí…“ Naše naděje byly marny. Grina, ošklivá, ztrácela den ode dne více chlupů, zalézala pod postel, škrábala se, strupy na těle se množily. Nikdo si nedovede představit, jak je ohyzdné takové zvíře, zejména když zapomíná dbát o čistotu. Dělalo se mně špatně, ztrácel jsem chuť k jídlu, všude jsem viděl její chlupy a ve všem. Ano, ve všem! Co s ní! Útrapy mé točily se kol násilného odstranění kočky. Otrávit, zastřelit, oběsit jsem ji chtěl, ale odhodlat jsem se nemohl k tomu, pronásledován řečí Slávčinou: „Já pevně doufám, že se vyléčí.“
Sama tomu nevěřila, ale mluvila o tom a mé zdrcující úvahy o smrti vynutily jí vždy slzy.
„Ach Grino, mé nebohé zvíře,“ byla její slova. A Grina škubala si zbývající chlupy, lezla na skříně jakoby nic, a když ležela někdy ukryta a přišla návštěva, vylezla ven a posadila se na znatelné místo, jako by chtěla říci: „Divte se!“
Jedla dvojnásobně, ale hubla přitom stále více.
A v noci! Tu ozývalo se její mlaskání, pak seskočila odněkud a ťapala po podlaze; pak šla pít a srkala vodu hlasitě, nato vylezla někam a škrábala se, přičemž zadní nohou tloukla silně o podlahu. Pak zas seskočila těžce: Buch!, a já s hrůzou naslouchal, jak cupy-cup, blíží se k posteli. Již je u postele a brousí si drápky o pelest, též se škrábe a divně mlaská. Hup! Již je na posteli u nohou. „Jedeš!“ Seskočila a za chvíli pokouší se uhnízdit se mně u hlavy. „Jedeš!“ Buch! Zas je dole. Slávka se probouzí.
Vypravuji jí, co se děje, a tu ona vzdychá: „Ubohé zvíře, ubohé, nemůže za to! Buď k ní vlídnější!“
A za takových bezesných nocí pomalu jsem se rozhodl, že ji odstraním a zbavím trápení nás i ji.
Kteréhos dne, když Grina ležela pod jakousi skříní, dostali jsme návštěvu. Můj milý přítel s chotí navštívil nás, přítel, jehož mínění jsem si velice vážil a o kterém jsem věděl, že by se mně vysmál, kdyby viděl to ošklivé zvíře.
„Snad nevyleze,“ myslil jsem si, „dokud zde budou hosté.“
Ve vedlejším pokoji bavili jsme se srdečně, když uslyšel jsem vedle, kde Grina ležela, pod skříní jakýsi šramot. Lekl jsem se. Snad neleze ven a nejde se představit ve své hnusotě mému příteli!
Odejdu do pokoje, a vskutku! Lezla ven. Jat zlostí, popadl jsem pohrabáč a udeřil ji přes hlavu. Padla na zemi a já ji nohou zastrčil pod skříň. „Má dost! Jsi vrah!“ řekl jsem si.
S nevinnou tváří navrátil jsem se k hostům a přemohl své rozčilení. Co bude, až Slávka uvidí její mrtvolu?
Hosté odcházeli, a když přišli do pokoje, kde jsem skolil Grinu, stanul jsem, jat ustrnutím. Na okně sedělo to ošklivé zvíře a kousalo si zbývající chlupy na zádech.
Ten nezmar! Nezbylo než vyprávět o ní hostům, kteří si jí okamžitě všimli. „Nemůžeme chudáčka opustit,“ pravila Slávka, „ubohé zvíře, snad se uzdraví.“
Přítel podíval se na mne tak podivně, jako se díváme na člověka, o kterém máme tušení, že je blázen.


VIII


Šel jsem do hostince, pil na zlost, a když jsem se pozdě v noci vrátil, pokusil jsem se ji uškrtit provazem. Syčela…
„Co děláš s ní?“ tázala se Slávka v polospánku.
„Eh, nic, leze na postel, fšš!“ Pustil jsem ji, ale umínil jsem si, že se jí zbavím stůj co stůj.
Když Slávka odešla ráno do trhu, napil jsem se rumu, vzal kočku do hadru, odešel do sklepa a tam jsem ji jednou ranou z revolveru zastřelil, svázal v balík a odnesl za domy, hezky daleko, kde jsem ji u dřevěné ohrady zahodil, a utekl jsem. A pak doma…


IX
 

Od té vraždy uplynuly již tři neděle. Slávka na mne nemluví, a když, zabručí jen: „Ty vrahu!“ a odvrátí se ode mne, přičemž v jejích očích zalesknou se slzy, které platí nebožce Grině.


   


 

Povídka o neslušném ježkovi


V jednom venkovském hotelu žil ježek (Erinaceus evropeus), jehož úkolem životním bylo chytat šváby (Periplaneta orientalis). Želbohu, byl tento ježek velký nemrava, který místo aby chytal šváby systematicky, jak činí řádní a pracovití ježkové, chytal jich vždy právě jen tolik, kolik právě potřeboval ke své výživě. Zato však oddával se různým neřestem, jako například stával se alkoholikem, vypíjeje pivo nalíčené na šváby. Působením alkoholu vyvinula se u darebného ježka smyslnost, a tu on při nejmenší příležitosti vnikal do hostinských pokojů a díval se, jak cestující se odstrojují, a pozoroval, jak lezou do postelí.
Za tohoto nešlechetného pozorování blýskaly se mu oči nezřízenou vášní a tím více zanedbával svých povinností, ačkoliv v přírodopise živočišstva Pokorný-Rosický, schváleného vys. c. k. vynešením ze dne 25. června 1894 čís. 13914 pro střední školy, stojí, že jsou ježkové zvířátka neobyčejně žravá a pravým dobrodiním pro lidské příbytky, kde zakrátko vyhubí šváby, cvrčky, myši, hlemýždě, žáby apod., a že v noci vycházejí na lup.
Nemorální ježek jednal vysloveně proti výzkumům Pokorného-Rosického, klidně nechal šváby se rozmnožovat, myší si nevšímal a naslouchal rád cvrkání cvrčků za kamny a den ode dne s větší a větší chtivostí díval se po pokojích na lidi lezoucí v nedbalkách do postelí. Sledoval celý děj odstrojování malýma očkama odněkud z kouta jizby, a když některý cestující převlékal si noční košili, tu zářil nemorální ježek a radostně zacvakal ostrými korunkami svých stoliček a jeho čenich na způsob rypáčku přiostřený zašpičatil se smyslně.
A když cestující zhasl svíčku, tu zesmutněl nemravný ježek a někde v koutě schoulil se do klubka, čekaje žádostivě, až ráno cestující objeví se opět v nedbalkách.
Časem se stávalo, že cestující v noci si rozsvítil a obyčejně botou zabíjel procházející se štěnice (Acanthia lectularia) po stěnách hostinského pokoje. Tu nemorální ježek naráz přiklusal na místo, odkud viděl ozářené spodní kalhoty rozčileného cestujícího. Pro pedagogy hrozný příklad zkaženosti mravní, neboť ježkovi nebylo ještě ani půl druhého roku.
Jednou se stalo, že zarejdil za hostinským, když ten nesl sám nahoru do pokojů láhev vína. Ukryl se pod pohovku, a když hostinský odešel, vylezl na světlo. Viděl dva tvory. Jednoho štětinatého a druhého dlouhovlasého. Přítomnost dvou naplnila ho údivem. Oba tvorové byli oblečeni. Zalezl tedy hanebný ježek hněvivě do kouta a číhal na zvuk, který označil zouvání bot. Prozatím naslouchal. „Je to strašné, pane Stránský.“ „Ale milostivá paní.“ „Ne, to jsem si na vás nemyslila, pane Stránský. Odejděte jen do svého pokoje, ráno už nějak vysvětlím v lázních svému muži svou nepřítomnost. Což nevíte, že čest ženy je to nejdražší, co má? Tak daleko jsem to neměla nechat dojít. Byl to nevinný flirt s přítelem mého muže, a chudák dovolil vám doprovodit mne na výlet. Přece nezklamete důvěru mého muže? Nu, jen odpovězte! Zklamete nebo nezklamete? Je mi vás líto, ubohý příteli!“
Ježek nemorální slyšel, jak dlouhovlasá bytost vzdychla a jak ježatý tvor řekl zoufale: „Dovolte, abych vás zatím políbil.“ Ozvalo se cosi, jako když ježek kouše šváby, takže nemorální ježek, domnívaje se, že má zde kolegu, vyrazil ven z úkrytu právě pod roucha dlouhovlasé bytosti.
Dlouhovlasá bytost se lekla a vstala. Ježatý pán ohlásil objevení ježka.
„Prosím vás, vyneste ho ven na chodbu,“ prosila. Pan Stránský hrdinně a obětavě přiskočil k nemorálnímu ježkovi a nedbaje jeho ostnů, vynesl ho na chodbu a vracel se do pokoje. Našel dveře zavřeny. „Milostivá paní, otevřte.“
„Jděte jen hezky spat vedle do pokoje,“ slyšel nemorální ježek hlas dlouhovlasé bytosti, „zamkla jsem. Odpusťte, budu vám sestrou…“
A to byla také poslední slova, která slyšel v životě, neboť ježatý pán, hledaje, na čem by si vylil zlost, rozšlápl ho na kaši. A tak nemorální ježek zahynul k radosti všech obhájců mravnosti, stav se obětí své necudné tužby.

   


 

Povídka o obrazu císaře Františka Josefa I.

V Mladé Boleslavi žil papírník Petiška. Ctil zákony a bydlil odnepaměti naproti kasárnám. O císařských narozeninách a jiných c. k. rakouských příležitostech věsil na svůj domek černožlutý prapor a dodával do důstojnického kasina lampióny. Prodával obrazy Františka Josefa do židovských kořalen po mladoboleslavském okrese a na četnické stanice.

Byl by dodal obrazy panovníka i do škol školního okresu, ale jeho obrazy neměly tu velikost schválenou zemskou školní radou. Řekl mu to jednou c. k. zemský školní inspektor na hejtmanství: „Velice lituji, pane Petiško, ale vy nám chcete dodat císaře pána širšího a delšího, než je předepsáno výnosem slavné zemské školní rady ze dne 20. října 1891. Výnosem ustanovený císař pán je o něco kratší. Přípustný je jedině císař pán délky 48 cm a šířky 36 cm. Váš císař pán je 50 cm dlouhý a 40 cm široký. Vy namítáte, že máte na dva tisíce obrazů mocnáře. Nemyslete si, že nám vnutíte lecjaký šmejd. Celý váš císař pán je zboží posledního druhu a hanebné úpravy. Vypadá, jako by si nikdy nečesal vousy. Na nos mu naplácali strašně mnoho červené barvy a ke všemu ještě šilhá.“

Když se pan Petiška vrátil domů, řekl zcela rozhorleně k ženě: „Tak jsme to se stařičkým mocnářem projeli.“

A to bylo ještě před válkou.

Zkrátka dva tisíce obrazů císaře pána zůstalo panu Petiškovi na krku.

Když vypukla válka, měl z toho pan Petiška velikou radost a obrovskou naději, že se toho zboží přece jen zbaví. Vyvěsil obrazy krvežíznivého stařečka ve svém obchodě s nápisem: „Výhodná koupě. Císař František Josef I. za 15 korun.“

Prodal šest kusů. Pět obrazů do kasáren, aby ty litografické plakáty posledního Habsburka nadchly rezervisty po kasárenských kantýnách a jeden koupil starý Šimr, trafikant. Tento rakouský vlastenec smluvil obraz na dvanáct korun a ještě se vyjádřil, že je to zlodějna.

Válka pokračovala, ale císař pán nešel nijak na odbyt, ačkoliv pan Petiška uchýlil se i k novinářské reklamě. Objednával inzeráty a inzeroval císaře pána v Národní politice a v Baštýřově Hlasu národa: „V těžkých dobách nesmí scházeti v české domácnosti obraz těžce zkoušeného mocnáře za 15 korun.“

Místo objednávky dostal pan Petiška vyzvání, aby se dostavil na okresní hejtmanství, kde mu bylo sděleno, aby příště v inzerátech vyhnul se slovům „těžké doby“ a „těžce zkoušený“. Místo toho aby užil slov „slavné doby“ a „vítězný“, jinak že bude mít z toho oplétání.

Dal tedy inzerát: „V těchto slavných dobách nesmí scházeti v žádné české domácnosti obraz našeho vítězného mocnáře za 15 korun.“

Ale bylo to marné. Dostal jen několik sprostých dopisů, ve kterých mu neznámí pisatelé radili zcela upřímně, aby pověsil císaře pána na místa, kam chodí císař pán pěšky a poznovu ho zavolali na okresní hejtmanství, kde mu sdělil úřadující komisař, že má sledovat zprávy z c. k. korespondenční kanceláře a dle toho řídit se ve stylizaci svých inzerátů.

„Rusové jsou v Uhrách, mají Lvov, jsou u Přemyšlu a tomu se neříká slavné doby, pane Petiško. To vypadá jako legrace, jako vysměšňování, ironie. Kvůli takovým inzerátům mohl byste se dostat do Hradce před divizijní vojenský soud.“

Pan Petiška slíbil, že si dá pozor a sestavil tento inzerát: „15 korun obětuje rád každý Čech, aby mohl ve své domácnosti pověsit našeho stařičkého mocnáře.“

V místních časopisech jeho inzerát odmítli. „Člověče,“ řekl mu jeden administrátor, „snad nechcete, aby nás všechny zastřelili!“

Pan Petiška vrátil se rozčileně domů. Vzadu v krámku válely se balíky se zásobou podobizen císaře. Pan Petiška do nich kopl a lekl se, co to provedl. Úzkostlivě rozhlédl se kolem a uklidnil se, když zjistil, že ho nikdo neviděl. Melancholicky jal se oprašovat balíky a shledal, že některé jsou vlhké a že je na nich plíseň.

Vzadu seděl černý kocour. Nebylo pochyby, kdože vinen vlhkým stavem balíků. Aby smyl ze sebe podezření, počal příst.

Pan Petiška hodil po velezrádci koště a kocour se uklidil. Papírník rozzlobeně vrazil do bytu a obořil se na manželku: „Ta potvora musí z domu. Kdo si koupí císaře pána, kterého takový kocour zaneřádí? Císař pán je plesnivý. Bude se muset sušit. Aby hrom do toho uhodil!“

Odpolední spánek, kdy jeho manželka byla v krámu, byl pro pana Petišku velice neklidný. Zdálo se mu, že pro černého kocoura přišli četníci a že ho vedou i s ním k vojenskému soudu. Pak se mu zdálo, že kocoura i jeho odsoudili k smrti provazem a napřed že má být oběšen kocour. A on, Petiška, pronáší před soudem strašně rouhavá slova.

Hrozně vykřikl a uviděl vedle sebe ženu, která se k němu vyčítavě obrátila: „Proboha, co to mluvíš, aby tě tak někdo slyšel.“ A vyprávěla s rozechvěním, že zatím pokusila se usušit císaře pána na zahradě, ale že se nějací uličníci strefovali do těch obrazů kamením a že to vypadá jako řešeto.

Zjištěny byly také jiné ztráty. Na jeden obraz císaře pána, který se usušil na trávníku, posadily se slepice a trávily tam žaludeční obsah a díky svému ústrojí pomalovaly mu vousy do zelena. Dva obrazy snažil se sežrat mladý nezkušený bernardýn řezníka Holečka, který nevěděl nic o paragrafu 63 tr. z. Štěně to však mělo v krvi. Jeho matku před rokem utratil ras, poněvadž sežrala na cvičišti prapor 36. pluku.

Pan Petiška byl nešťastný. Ve vinárně večer mluvil něco o výhodné koupi a o tom, jaké má obtíže s císařem pánem a z celé řeči vyznívalo, že proto vláda vídeňská dívá se s nedůvěrou na Čechy, poněvadž si nekupují od firmy František Petiška v Mladé Boleslavi obrazy mocnáře po patnácti korunách.

„Dejte to laciněji,“ řekl mu vinárník při odchodu, „nyní jsou zlé doby. Horejsek prodává parní mlátičku o tři sta korun laciněji než loni a tak je to i s císařem pánem.“

A proto pan Petiška napsal tuto reklamu, umístiv ji za výkladní skříň svého závodu: „Vzhledem k hospodářské krizi vyprodám větší počet krásných obrazů císaře pána místo po 15 korunách jen po 10 korunách.“

A zas bylo ticho v jeho krámu.

Jak to dopadá s císařem pánem, ptal se známý vinárník.

„Smutně,“ odpovídal pan Petiška, „po císaři pánu není žádná poptávka.“

„Víte,“ řekl mu důvěrně vinárník, „hleďte ho prodat za každou cenu, dřív než bude pozdě.“

„Ještě počkám,“ odpověděl pan Petiška.

A na obrazech císaře pána dál vysedával černý nezpůsobný kocour. Za půldruhého roku chytla plíseň i nejspodnější balíky s císařem pánem. Rakušané se odpoutávali a celá situace Rakouska byla pro kočku.

A tu pan Petiška vzal tužku a papír a vypočítal s těžkým srdcem, že takhle nezbohatne a když by prodával císaře pána po dvou korunách, že přece ještě vydělá na jednom kuse korunu.

A udělal účelnou reklamu. Vyvěsil jeden obraz za výkladní skříní a pod to napsal: „Tento stařičký mocnář je na prodej místo po 15 K nyní jen za 2 K.“

Celá Mladá Boleslav ještě ten den šla se dívat před krám pana Petišky, jak tak najednou spadly akcie habsburské dynastie.

A v noci přišli pro pana Petišku četníci a pak to šlo rychle. Zavřeli krám, zavřeli pana Petišku a postavili ho před válečný soud pro přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Spolek vysloužilců vyloučil ho na mimořádné valné hromadě.

Pan Petiška dostal třináct měsíců těžkého žaláře. Měl dostat pět let, ale polehčila mu okolnost, že kdysi bojoval za Rakousko u Custozzy. A balíky s obrazy císaře pána jsou uschovány zatím v depozitu vojenského soudu v Terezíně a čekají hodinu vysvobození, až po likvidaci Rakouska bude nějaký podnikavý obchodník balit do nich syrečky.

     


 

Povídka o pořádném člověku

Každý den večer pořádal pan Havlík bilanci své celodenní činnosti a zjišťoval, zdali se nijak neprovinil proti společenským mravům, veřejnému pořádku, či zdali správně dostál všem povinnostem jako občan státu, příslušník obce a katolík.

A každý den mohl zapsati do svých poznámek: „Neshledal jsem nic, co by mne vylučovalo ze slušné společnosti.“

Jeho bytná, stará paní, říkala o něm, že je podivín, neboť kdykoliv odcházel, říkal k ní s dobráckým úsměvem: „Prosím, paní Mlíčková, podívejte se laskavě, zdali mám zapjaty kalhoty?“

Ta věc právě často ztrpčovala mu jeho život a olupovala ho o úplný klid. Cítil, že rozhodně přijde jednou doba, kdy se bude blamovat takovým způsobem, že se bude hnusit všem počestným lidem.

Když šel po ulici, tu často zašel do průjezdu, kde své kalhoty kontroloval, šel-li ve svrchníku nebo zimníku, tu občas opatrně zimník rozepjal a díval se, zdali je to s jeho kalhotami v pořádku. Míval pocit podivné nejistoty, zejména když šel proti větru, že mu prudké nárazy vichru všechny knoflíky ukroutí.

Nejtrapnější to bylo ovšem, byl-li v dámské společnosti, nebo když seděl naproti nějaké slečně. Tu choval se velmi nervózně, zapínal si neustále kabát a držel si ruce na břiše, až jeho jednání bylo tak nápadné, že se mu všichni dívali na kalhoty. Tu se potil hrůzou a rychle odcházel a vyskakoval z elektriky.

Jednou si přitom zlomil nohu, omdlel a probral se z mrákot v průjezdu domu, kam jej odnesli a kde zatím, než přijede vůz ochranné stanice, obvazoval ho narychlo přivolaný lékař. Slabým hlasem řekl, že by rád mluvil o samotě s lékařem.

Zevlouni tedy ze šetrnosti ustoupili a tu on zašeptal k lékaři: „Pane doktore, mám k vám úplnou důvěru a prosím vás upřímně, abyste mně řekl jako čestný člověk, zdali mám zapjaty kalhoty.“

Kvůli tomu léčili ho také na otřesení mozku.

V nemocnici měl teprve z dlouhé chvíle příležitost přemýšlet o té věci a v horečce křičel neustále něco o kalhotech, až ostatní pacienti myslili o něm, že je krejčí.

Byl-li k sobě velmi přísný, byl přísným i na chováni svých spoluobčanů a přicházíval často do nemilých situací.

V restauraci, kde obědval, zpozoroval, že jeho soused jí nožem. Vyptal se, čím je a kde bydlí a když se informoval, že jest to jeden místodržitelský rada, oblékl se v neděli do černých šatů a navštívil ho dopoledne. Představil se mu a řekl vlídně, aby se na něho pan rada nehněval, že přichází v úmyslu zcela přátelském upozornit pana místodržitelského radu, aby v zájmu slušnosti a společenského taktu nejedl nožem.

Výsledek toho byl, že mohl napsat do svého zápisníku: „29. listopadu. Sražen se schodů panem místodržitelským radou Kohlerem, Sadová tř. čís. 8, II. poschodí, mezi 10. a 11. hodinou dopoledne.“

Podobných afér měl víc, takže jeho poznámky byly pestřejší, než by se dalo očekávat při jeho pořádném životě.

Jednou stál na plošině tramvaje, když právě vedle stojící muž počal si tiše hvízdat černošskou ukolébavku. Pan Havlík s nelibostí pozoroval to počínání a když to nepřestávalo, řekl k němu: „Buďte tak laskav, dobrý muži, pamatujte na společenský takt a nehvízdejte.“

Dobrý muž vyměnil melodii a počal hvízdati: „Mašíruje Greenewill Prašnou bránou na špacír.“

„Dobrý muži,“ řekl pan Havlík, „pamatujte na své vychování.

„Jestli se vám to nelíbí,“ zněla odpověď, „tak vám zahvízdám: Okolo Domažlic teče vodička. Máte rád chodské písně?“

„Pane, vidím ku své lítosti,“ řekl měkce pan Havlík, „že vám schází společenský takt.“

„Myslíte tedy, že, jsem hulvát?“

Pan Havlík se sice hájil, že nepřikývl hlavou, ale přesto napsal do svého zápisníku: „12. března. Dostal jsem z každé strany jednu při jízdě na Hradčany mezi 5. a 6. hod. odpolední. Pachatele ujalo se obecenstvo.“

Když tak chodil po pokoji s oteklou hubou, říkal své bytné: „Podívejte se, paní Mlíčková, není-liž to zajímavé, jak mne zřídili, když jsem je napomínal, aby se chovali slušně. Není-liž to trapné, paní Mlíčková?“

Jednoho dne šel procházkou na Vinohrady a tu udála se katastrofa. Právě před radnicí seděl na chodníku pes. Seděl tak, že bylo vidět na první pohled, jak nechová žádné úcty k vinohradské radnici. Po chvíli odběhl a zbylo po něm na chodníku kulovité nažloutlé těleso, které svědčilo, že jest to pes poměrně zámožný, který má k obědu kosti.

Občané vinohradští chodili kolem toho jako kočka kolem horké kaše a uprostřed jízdní dráhy stojící strážník se zájmem sledoval, kdo první šlápne do té hmoty.

Lidé to však opatrně překročovali, děti přeskakovaly, až přišel pan Havlík. Díval se kupředu, neboť na jeho dotaz v jedné listárně redakci, zdali jest neslušné chodit s hlavou sklopenou, bylo mu odpověděno: „Pan V. H. Chodit s hlavou sklopenou jest velmi neslušné, neboť to vyhlíží, jako když člověk myslí, že najde pětikorunu, což jest známkou hamižnosti.“

Šel tedy vzpřímen a už to bylo. Cítil, že šlápl do něčeho měkkého, což uklouzlo mu pod nohou. Zarazil se a zůstal na tom stát. Ne, to přece není možné, aby on, pořádný rakouský občan, šlápl do něčeho podobného. Možná, že to je kůra pomerančová nebo brambor, pomyslil si optimisticky, udělal krok kupředu a podíval se na to.

Bylo to právě to, co ho napadlo v prvním okamžiku.

Zdrceně šel k strážníkovi doprostřed ulice a řekl k němu: „Dovolte laskavě, podívejte se, do čeho jsem to šlápl.“ Přitom se otočil a vyzdvihl nohu do výše, aby strážník viděl tu kalamitu.

„Byl to bernardýn,“ řekl strážník.

„Ovšem,“ pravil pan Havlík, „je to od psa, řekněte mně laskavě, kam si mám jít stěžovat.“

„Uděláte nejlepší, když půjdete se domů vyspat,“ řekl strážník, „neobtěžujte mne.“

„Ale dovolte,“ namítal pan Havlík, „myslím, že vaší povinností je věc tu vyšetřit. Vždyť majitel psa musí být potrestán.“

„Jděte domů,“ výhružně řekl strážník, „víte, co to je, mluvit se strážníky o h....?“

„Neměl jsem, prosím, žádného špatného úmyslu,“ koktal pan Havlík, „mínil jsem jen, že jest věcí policie, aby dbala, aby psi nedělali na chodníku nečistotu. Jak k tomu přijde občan, který si zaplatí daně, aby do toho šlápl?“

Kolem se seskupilo více lidí, z nichž pojal pan Havlík důvěru k vážnému pánovi s šedivým plnovousem. „Tak to jest,“ pravil k němu, „račte si všimnout, do čeho jsem šlápl a když na to strážníka upozorním, považuje to za obtěžování policie.“

Starý šedivý pán pravil na to prostě k strážníkovi: „Vezmou ho!“

„Dle rozkazu, pane rado!“ salutoval strážník, používaje na panu Havlíkovi „kravaty“.

Když se pan Havlík vrátil po zjištění svého jména domů byl strašně bledý a rozčilený.

„Hledali vás zde strážníci,“ řekla významně paní Mlíčková.

„Vím,“ řekl, pokoušeje se usmát a zamkl se ve svém pokoji.

Boty dal za okno, pak šel ke stolu a tam něco stručného psal na kus papíru. Nato zhasl plyn, kohoutek nechal však otevřený, aby plyn ucházel a lehl si do postele.

Nežli ztratil vědomí, opakoval si, co napsal a zanechal české veřejnosti: Českou veřejnost prosím, aby se podívala na mé boty a dozví se a pochopí vše. Slavnou policii prosím tisíckrát za prominutí, že jsem do toho šlápl.

V dokonalé úctě Václav Havlík.

   


 

Povídka o štěnicích

Nastalo jaro. Příroda probudila se ze svého spánku a s ní štěnice v celé trestnici. Nejvíce štěnic objevilo se v cele, kde byli političtí vězňové. „Je to prst boží,“ říkali dozorcové vězňů. Bohužel, tento prst boží páchl velmi nepříjemně, když se ho dotkli, měl štít hřbetní podoby srdčité, zadek vejčitý, hnědočervené tělo, malou hlavu a velmi tenký sosák, který vztyčoval, chtěl-li píchnouti.

Na jednoho politického vězně připadalo průměrně pět tisíc štěnic, osm dozorců, jeden vrchní dozorce, jeden oficiál trestnice a jedna sedmina správce trestnice, neboť politických vězňů bylo sedm, štěnic třicet pět tisíc, dozorců 56, sedm vrchních dozorců, sedm oficiálů a jeden správce.

Je-li někdo politickým vězněm, snese dost, ale nakonec přejde i politickému vězni trpělivost a tak se stalo, že političtí vězňové počali si stěžovat.

Dozorci krčili rameny: „Prosím vás, pánové, co byste ještě nechtěli. Nesmíme vám tykat, nesmíme vás políčkovat, nesmíme vás škrtit, máte své prádlo. Máte své knihy, můžete psát, můžete myslit, správce se chová k vám otcovsky. Co si přejete ještě víc. Vždyť štěnice není tak dalece nic zlého. Jsou horší zvířata na tom božím světě než štěnice, kupříkladu lvi a podobně. A že sají krev? Můj bože, každý chce být živ. Je to věcí stvořitele všeho tvorstva, že neudělal štěnice vegetariány. V tom případě by rozkousali erární nábytek a povinností státu by bylo hledět je vyhubit. Ale za daných okolností jest to věc velmi těžká. Pánům zbývá jen sebeochrana. Nesmí se ovšem meze sebeobrany překročit, kupříkladu rozmazávat štěnice po stěnách. Nezbývá nic jiného, než stěžovat si, až přijde vězeňský oficiál na inspekci.

Potom prohlásil vrchní dozorce, že to bude asi marné, pokrčil rameny a vyšel rozčileně z cely.

Když přišel oficiál na inspekci, byl zřejmě zaražen. Co si, proboha, pánové myslí? Jak by to bylo možné, aby ve státní věznici usadily se štěnice? Ne, tomu nemůže věřit. To si páni vsugerovali. Přesvědčit se. Pánové žádají na něm něco, co nespadá do jeho oboru. On je inspektorem jídla a ne štěnic. A jestli padají štěnice se stropů do jídla, netřeba brát věc tak tragicky. Štěnice není předmět, který nelze vylovit. Ale učiní, přestože tento předmět je mu velice vzdáleným, vše, co bude v jeho moci. Dnes pohlíží se přece zcela jinak na politické vězně. Nesmí se jim tykat, nesmí se políčkovat, nesmí se škrtit podle vysokého nařízení z roku 1886. Ale v tomto vysokém nařízení není nic psáno o štěnicích. Nicméně příští týden pošle sem svého kolegu na inspekci, který podobně jako on udělá vše, co bude v jeho moci.

Celý týden vrhaly se štěnice na politické vězně se zdvojnásobenou chutí, jako by věděly, že o nich neděje se zmínka ve vysokém a nejvyšším nařízení z roku 1886. Pak prý zvířata nemají rozumu.

Při příští inspekci zastal druhý oficiál-inspektor politické vězně zasmušile prohledávající slamníky.

„Co to děláte,“ vykřikl vzrušeně, „kdo vám dovolil prohledávat slamníky, což vaše fantasie o štěnicích vnikla až do slamníků? Neděláme pro vás, co můžeme? Nepřišel jsem sám, abych se informoval osobně? Jak to tedy vlastně s těmi štěnicemi je?

Že jsou jich tisíce. Nu, pánové snad několik jich sleví. Ostatně ještě jsem neslyšel, že by štěnice někoho snědly. V tom ohledu buďte beze strachu. Jste všichni silni, zdraví. Vida, to je ta celá chyba. Dostáváte stravu, která vám tvoří krev. Stáváte se krevnatými a tím je dráždíte. Tak aspoň já na to pohlížím. Kdybyste dostávali kroupy s hrachem, jistě by se vám štěnice vyhýbaly. Ale političtí vězňové dnes jsou pány. Musejí dostávat lepší stravu. Kde to bylo dřív. Vždyť vám není, pánové, tak zle. Nesmí se vám tykat, a ať vám někdo vyrazí zuby, jako se stávalo dřív. Ať vám dnes vymrskají. To by se měli. Dřív politický vězeň dostal pohlavek, až se mu zajiskřilo v očích, a ještě pak, když si stěžoval, dostal okovy, jestli je už dřív nenosil. Také časem se stávalo, že vězně utloukli. Ať z vás pánové někoho teď utlučou. Vidíte, jak se časy mění, díky nejvyššímu nařízení ze dne 15. června roku 1886. Co vám ty štěnice tolik překážejí?

Ostatně udělám pro vás, co budu moci. Napište si písemnou žádost na správu trestnice. Za týden si pro ni přijdu.“

Během týdnu rozmohly se štěnice úžasnou měrou v cele. Štěnicí mámy dotýkaly se svými tykadly svých malých štěniček a sdělovaly jim, že v nejvyšším nařízení z roku 1886 neděje se o nich zmínka. Z roku 1886 a ze dne 15. května. Nezapomeňte na toto datum, předrahé dětičky.

Za týden obdržel správce následující písemnou žádost politických vězňů:

Slavné správě trestnice!

Dovolujeme si podati tímto uctivou žádost, aby slavná správa trestnice dala vyčistit naši celu č. 8, ve které nacházejí se v době, kdy tyto řádky píšeme, nepřehledné spousty štěnic. Doufáme, že slavná správa vezme laskavě na vědomí naši žádost a postará se o odstranění tohoto nešvaru. (Podpisy.)

Správce hluboce se zamyslil. Spadají vůbec štěnice do oboru jeho působnosti? Má se přece starat o vězně, a jestli štěnice chtějí dobrovolně sdílet celu s vězni, může on proti tomu něco namítat? Ostatně ponejprv za dlouholeté působnosti někdo si v trestnici stěžuje na štěnice. Co si počít v tomto případě? Povídá o tom něco vězeňský řád pro správce trestnic? Po delším uvažování odňal správce politickým vězňům nějaké výhody a odeslal na ministerstvo spravedlnosti následující:

Vysoké ministerstvo spravedlnosti!

Podepsaná správa trestnice oznamuje, že v cele číslo 8 pro politické vězně rozmohla se měrou velikou štěnice obecná, neboli stínka (Alánthia lectulásia), a žádá tímto vysoké ministerstvo spravedlnosti o vyjádření, co činiti pro budoucnost v podobném případě. Za měsíc došlo následující vyřízení:

Podepsané ministerstvo spravedlnosti po bedlivé úvaze usneslo se rozeslati anketu a zároveň svolati do říšského města sjezd právníků, který by porokoval o této důležité otázce. Zároveň přikládáme oběžník a zašlete týž neprodleně po jeho vyplnění na ministerstvo spravedlnosti.

Oběžník

„Kolik vajíček soudíte, že snese průměrem jedna štěnice za normálních okolností ve vaší trestnici? Za jak dlouho dospívají štěnice ve vaší trestnici? Jaký vliv mají štěnice na polepšení trestanců? Mezi kolikátou hodinou přepadávají štěnice nejvíce trestance ve vaší trestnici. Vliv půstu u jednotlivých trestanců na poměry štěnic. Jak se chovají mladiství trestanci vůči štěnicím? Byly zjištěny ve vaší trestnici případy mučení březích štěnic? Jak si v tom případě počínala duchovní správa trestnice?“

Otázky tyto nechť správa vaší trestnice vyšetří a béře za ně úplnou zodpovědnost. Dáno v ministerstvu spravedlnosti dne ...

*

Za půl roku byli političtí vězňové kost a kůže, tak je štěnice ujídaly, ale prospěly lidskosti měrou netušenou. Ministerstvo spravedlnosti svolalo do říšského hlavního města anketu o ochraně štěnic v trestnicích za přítomnosti šlechty, biskupů a znamenitých právníků celé říše.

 

   


 

Povídka o záruce

 

Kadet Hrabětín se velice zajímal o českou otázku a rád se s námi dával do hovoru o úkolech dnešní české politiky. S ním udržoval přátelství Matějka, záložní důstojník a ještě několik jiných zajatých důstojníků Čechů, kteří vystupovali všude co Češi, zejména když šlo o přestěhování do lepších domů a zlepšení poměrů. Tu v hovoru s velitelem zajateckého tábora zdůrazňovali, že jsou Češi a Slované.

Když přišla rozhodná chvíle, věnovaná přihláškám do Českého vojska, tu kadet Hrabětín přišel do kanceláře batalionu. Byl zřejmě rozčilen a počal zprvu mluvit o věcech zcela všedních, o tom, kdy bude trh v Kirsanovce, a zčista jasna řekl: "Ale raději to vyřídíme hned. Vy jste nám poslali přihlašovací archy do České Družiny, abychom je podepsali. My s tím vším souhlasíme velice vřele. Rakousko nemůže a nesmí dnes existovati, naše staré pergameny musíme podporovati bodáky, ale dejte mně nějaké záruky. Sprostředkujte to nějak, aby mně bylo vyjasněno toto: Já souhlasím úplně s tím, abych co důstojník vstoupil jako prostý voják do armády. Jsem tak demokratický, že nežádám ani odznaků jednoročního dobrovolníka, ale dejte mně záruku, že jakmile česká armáda překročí české hranice, budu povýšen na nadporučíka. Bratranec Brauner pukne zlostí. Kolikrát se mně vysmíval, že jsem jenom kadetem a on poručíkem. Emma, to je zase sestřenice z otcovy strany, ta se s ním dala fotografovat, se mnou se fotografovat dát nechtěla. Ta bude koukat. Ruská důstojnická uniforma je velmi hezká... Tedy tu záruku a já to podepíši... My jsme se vůbec usnesli, že chceme záruky. Večer k vám přijdou kamarádi, a ti vám to vysvětlí. Já tomu rozumím, že vlast je v nebezpečí, dejte mně tu záruku a bratranec Brauner pukne zlostí. A Emma, ta bude teprve vyvádět."

Odešel, a přišel Matějka. První jeho bylo, že mne požádal, abych zavřel dvéře na závoru, neboť to, co mně chce sdělit, jest věcí čistě soukromou.

"Dlouho," řekl, když jsem zavřel, "velmi dlouho jsem přemýšlel o tom, zda-li jsem dosti silný, abych za své přesvědčení, na obranu ohroženého národa, dovedl třebas život nasadit. Odpověděl jsem si, že ano. Jsem jistě nadšen občanskou odvahou a vyzbrojen osobní kuráží, o tom nepochybujte. Ale nemohu si pomoci a pravím to zcela upřímně, že bych rád měl nějaké záruky. Vyučoval jsem primány a sekundány..."

"Teď už budou chodit do quarty a než se domů vrátíme, do quinty," podotkl jsem. "To nevadí," řekl Matějka, "bojím se jen, abych nepřišel o své žáky. Což kdybych se nevrátil? Srdce mne bolí, když si vzpomenu, že mí žáci marně na mne čekají a že mně nebude možno, kdybych padl, vychovat z nich řádné žáky."

"Co vyučujete?" "Kreslení," odpověděl Matějka, "horuji pro umění. Chtěl bych je svým žákům vlíti do srdce, mám tolik poesie v duši, ale dejte mně nějakou záruku, že se vrátím. Slibte mně, dopište mně, že kdyby to špatně dopadlo, že mě dopravíte do nějakého místa, mezi Němce, abych mohl být vyměněn se zajatci po válce, abych se mohl vrátiti ku svým žákům. Chtěl bych je naučit chápat barvy. Na to se u nás doposud neklade důraz. Učil bych je malovat ve žluti a ve fialové a byl bych šťasten. Tedy tu záruku..."

Odešel s vřelým "na zdar". Byl večer, tichý spanilý večer nad asijskými pláněmi a písky. Slunce zapadalo neobyčejně rychle a mně se zdálo, že je mu stydno svítiti na ten tábor zajatců, kde žijí děti země, kteří v tom našem velkém boji chtí záruky, jeden chce být po válce vyměněn s Němci co válečný zajatec, aby mohl učiti malovat žáky středních škol v žluti a fialové a druhý chce tři hvězdičky, aby jeho bratranec pukl zlostí kvůli nějaké Emmě.

A za chvíli na to přišel pan Kubáč. Pan Kubáč již dříve se vyjádřil na našich informačních schůzkách, že není spokojen s Rakouskem, které ho povýšilo průběhem války na praporčíka. Vyprávěl nám, že je Rakousko nevděčné a že měl se stát po bitvě u Gorlice velitelem batalionu na místě nějakého vola von Zedwitz. Byl to člověk, který nevybíral ve výrazech. Říkal například, že u Gorlice Rusové odehnali do zajetí jednoho majora a ještě dvanáct jiných kusů dobytka od štábu 4. divise. "Nemám rád dlouhého povídání," řekl přímo, "dnes jste nám to odevzdali ku podpisu, abychom se přihlásili, a já tak učiním beze všeho, jen když mně bude dána záruka, že to, co dnes mám jako vrchní kontrolor berního úřadu, totéž služné, že mně bude vypláceno i českou vládou po válce. Já chci samostatnost Čech, ale musím dostat záruku, že dostanu také příbytečné. A pak ještě něco mne znepokojuje. Upsal jsem na první rakouskou válečnou půjčku čtyři sta korun. Ať mně váš Svaz dá úpis, že se mně to vrátí. Nechci úroky, neboť nechci kořistiti z toho. A dokud tyto záruky nedostanu, nepodepíši přihlášku do České armády. Těch čtyři sta korun uchránil jsem na záclony. Mám vyhlídnuté záclony jemně zelené trojdílné. Víc nemám s vámi co mluvit. S Bohem!"

Čtvrtým návštěvníkem byl poručík Rázl. Ten vždy se chlubil svou psychologickou jemností ve vyjadřování se a též sám byl velmi uhlazený. Strojil se jako panenka a chodil po těch asiatských planinách v rukavičkách. Chodíval do blízké vesnice a miloval tam dcerušku poštovního správce, nějakou poloarménku.

"Račte dovolit," pravil jemným hlasem, oprašuje lavici, "vedou mne k vám, abych tak řekl, osobní pohnutky. Znáte jistě mou dobrou vůli a logické názory v otázce naší samostatnosti. Jsem pro bezodkladné branné vystoupení Čechů proti Rakousku a mám víru v konečné vyplnění našeho přání. Rád bych vystoupil též a pomohl budovat naši velkou říši, československý stát, ale já dostávám jako zajatec 50 rublů měsíčně. Víte, co stojí dnes v Rusku prášek na zuby, co stojí kartáček na zuby, a víte, co stojí pomáda na vlasy a voňavka heliotrop? Rád bych šel bojovat. Jest to ohromný problém a každý jednotlivec jest nutný a na místě, ale kdo mně nahradí těch 50 rublů, když půjdu jako voják do pole. Nebudu si moci koupit ani obyčejnou pačulovou voňavku, ani prášek na zuby, zkrátka nic. A co si počne Tamara, ta má oči gazelí – co myslíte, nešlo by to nějak udělat, abych takové potřebné věci vyfasoval?"

A rozhovořil se o své Tamaře. Ani jsme nezpozorovali, že přišel přítel Dudárek s listem přihlášených do českého vojska, kterých podpisy sebral po baráku.

Byla toho pěkná řada. A byly to podpisy lidí, prostých občanů, milujících svou vlast tak horoucně, jak ji miluje Srb nebo Belg – bez záruky.

Ti všichni vstupují do české armády bez podmínek. Podmínky se kladou jen nepříteli. A jdou ti hrdinové bez záruky, jako děti staré Sparty. Ti otcové, kteří mají doma děti, jdou bojovat za dobro svých synů, za lepší budoucnost, aby tomu novému pokolení nebyly známy políčky německých důstojníků a nadávky a aby matky těch budoucích generací nevyplakaly si oči při vzpomínce na všechny ty drahé, milé hlavy, které by padly kvůli zcela cizím zájmům nějakých paralytiků z rodu Habsburků a Hohenzollernů.

A co je proti té čestné snaze padesát rublů, prášek na zuby, voňavka heliotrop či gazelí oči slečny Tamary?

    


 

Povídka z hipodromu

Když Lolu prvně přivedli do hipodromu, podívala se ve stáji opovržlivě na své tři družky. Kdyby věděly, kdo to vedle nich žere seno.

Klisna Heda, která stála ve vedlejším boxu a zabývala se právě tím, že v zubech přehazovala zamaštěnou čepici neopatrného kluka, přiděleného k posluze jednomu z kočí, zašilhala na své dvě staré přítelkyně a zahýbala ušima. Obrátily se lenivě směrem k Lole a nevšímavě počaly poznovu přežvykovat hubené seno smíchané s řezankou, kterou je napaloval majitel hipodromu.

Heda pozorovala novou družku, která majestátně, s opovržením vybírala chumáčky sena z té směsi a důstojně je zpracovávala chrupem.

„Dovolte,“ řekla Heda, „vypadáte nějak vážně. Proč nežerete slámu? K ránu budete mít hlad.“

„Nežrala jsem nikdy slámu, slečno, jsem vychována v zámku. Pomyslete si, že jsem šampión Německa. Jsem teplokrevná Lola z Cháteau d‘Ile, mám cenu na steeplechase v Mohuči a na jízdu pánů o pohár Brunšvicka. Nyní kašlu trochu...“

„Řekněte raději, že jste dýchavičná,“ ozvala se klisna Darling, „je přece na vás vidět, že máte právní chybu. Není také hezké od vás, když jste vychována ve šlechtických kruzích, že jste se hned nepředstavila. Dovolím si proto trochu pochybovat o vašem příliš skvělém zámeckém vychování. Jen žerte klidně řezanku a zapomeňte na šampionáty.“

„Quel peuple,“ vzdychla Lola. „Pardon, mademoiselle,“ ozvala se Darling, „je comprends aussi cette langue. Na mně jezdíval jeden arcivévoda. Vy si na řezanku stejně dobře zvyknete, jako na mrskání v hipodromu. Upozorňuji vás, že vás budou švihat bičem pod nohy. Nedávno jezdil na mně jeden zvěrolékař celých pět kol a říkal našemu pánovi, že jest to velmi zdravé proti spěčkám. Takovou masáží nedostanete zánět střelky, vyznáte-li se vůbec v anatomii. Když tenkrát mne vybrakovali kvůli tomu, že jsem o manévrech jednomu adjutantovi ukousla kus ucha, takže naše modrá armáda dostala rozkazy z jenerálního štábu pozdě a prohrála to, koupil mne jeden milovník rarit. Shodila jsem ho při první příležitosti a on si zlomil, slečno, vaz. To je něco, co je společného nám i lidem, má sestra na jedněch závodech zahynula podobně. To byla slavná klisna. Viděla jsem ji vycpanou v konírnách knížete Auersberga...“

„Mohla jsem také tak zahynout,“ zabručela Lola.

„Nic nevadí, slečno, a poslouchejte dál. Potom mne dědicové prodali pokusnému zvěrolékařskému ústavu. To byly blažené časy. Dělali se mnou pokusy, tak například mne krmili melasou a sladovým květem. Pak mně dávali otrušík a nakonec mně vočkovali tyfové bacily a zachraňovali mně život. Dělala jsem půl roku pacienta, dávali mně mladé pivo a syrovátku. Nikdy jsem se tak dobře neměla. Když jsem opět zesílila, křížili mne s oslem, za rok nato s mezkem. Osel i mezek byli ke mně velmi šarmantní.“

V zadním boxu stojící klisna Ella podotkla, že mužové jsou velmi falešní. Ona měla hříbě s jedním pivovarským čistokrevným štýrským hřebcem a když ho jednou potkala po čase, tak ji pokopal a pokousal.

„Poslouchala, Ello,“ řekla Heda, „raději mlčela s tou svou historií. Nebožka Pussvy, kterou odvezli ke koňskému uzenáři, znala dobře toho pivovarského hřebce. Ten si vybíral jen inteligentní klisny a před ní měl jednu z cirkusu, která uměla hrabat do osmi. Pak měl přilnouti k takovému zvířeti nechápavému, jako je ona. Beztoho se o ní říká, že doposud neví, co je to hí a co je hót.“

„Nehádejte se, slečny,“ řekla Darling, „abyste se ještě nepokopaly. Mluvila jsem myslím o tom oslu a o mezkovi, jak byli šarmantní. Byli by mně snad snesli mladé kukuřičné stvoly z pole. Bohužel...“

„Nikdy jsem nežrala mladou kukuřici,“ odvážila se Ella k poznámce.

„Ale neřehtala pořád a poslouchala. Bohužel musili jsme se rozejít. Jednoho dne řekl mezek: ‚Slečno, buďte navždy sbohem, musíme se rozejít. Slyšel jsem vyprávět našeho asistenta, že zítra mně zaživa rozpářou břicho. Čeká mne tedy tuhá práce ve prospěch vivisekce. Vím, že prospěji lidstvu, poněvadž jsem mezek...‘ Na osla došlo později. I ten měl šlechetné zásady a loučil se se mnou podobně. Zahýkal radostně a řekl, že ví, že prospěje lidstvu, poněvadž je osel. Jak jsem se později dozvěděla, mé děti, které pošly z té krátké známosti, nosí dnes horská děla v Bosně. Jednoho dne pokousala jsem vrchního zvěrolékařského radu, když šel kolem. Učinila jsem tak nerada. Dával mně v rukavici kousek cukru a jak jsem po něm chňapla, ukousla jsem mu ukazováček. Prodali mne tedy z ústavu a počala jsem novou dráhu životní. U jistého velkého zahradníka zapřáhli mne do žentouru, kterým čerpali vodu. Od rána až do večera chodila jsem do kruhu. Byla to průprava pro zdejší hipodrom. Nevěděla jsem, co to je, ale jednoho dne mně řekli, že mne prodají v dražbě. Prodali mne sem, ale nikdy nezapomenu na ten žentour. Znala jsem každý kámen, jak jsem tak chodila kolem dokola. Nemyslila jsem na nic, cítila jsem, slečno, jen to, že pomalu blbnu. To byla krása. Zde jest, abych řekla, jiné prostředí. Zde se zas naučíte myslit.“

„Dovolte,“ řekla hrdě Lola, „jak to myslíte, což jsem se nenaučila myslet? Až mne přejde kašel, pojedu zas na dostihy, co se smějete?“

„Má zlatá, kdo sem přijde, je ztracen. Proto užívejte života a žerte řezanku.“

„Vidím, že se mezi vaši společnost nehodím,“ majestátně řekla Lola, „ztratily jste všechny své ideály a zbyla vám jen řezanka.“

Dvéře stáje se otevřely. „Už jdou pro nás,“ zvolala Heda a popošla ku žlabu, aby ji mohli volně odvázat. „Mějte rozum, slečno,“ řekla Darling k Lole, „je to vaše první vystoupení.“

V hipodromu ještě nebyla kapela, jen několik dívek sedělo u stolů kolem manéže a ospale pilo pivo a kouřilo cigarety.

Lola, Heda, Darling a Ella stály osedlané na písku manéže.

„Pohleďte,“ pravila Darling, „na tu starou paní u toho nápisu Dámská toaleta. Vyprávěli si nedávno o ní náš pán s kulhavým štolbou. Jezdívala kdysi také v hipodromu, měla samé brilianty na sobě a teď odmyká klíčem dámskou toaletu a čeká na krejcary. Předešle jí dali falešný pětník a měla jste slyšet ten rámus.“

„A má kašel...“ ironicky řekla Heda.

„Já zde mezi takovými klepnami nebudu, já jsem získala šampionát Německa,“ zařičela Lola a počala skákat po manéži. Bývalá sláva jí stoupla do hlavy, jak později usoudily Darling, Ella a Heda, a Lola vyskočila a jako při jízdě s překážkami počala přeskakovat stoly v hipodromu.

Druhého dne prodali ji koňskému řezníkovi. Ještě na samé porážce řekla k starému chromému valachovi vznešeně: „Zakazuji vám, abyste mně tykal, jsem teplokrevná Lola z Cháteau d‘Ile, mám cenu za steeplechase v Mohuči a za jízdu pánů o pohár Brunšvicka.“

Podivuhodnou náhodou ta stará paní od dámské toalety v hipodromu přišla si koupit ke koňskému řezníkovi za dvacet haléřů salámu ze slavné idealistky Loly a povídala, že jest dnes právě čtyřicet let tomu, co utekla od toho hraběte s tím baronem...

   


 

Povídka z pekla

 Mezi nejhodnější duše v pátém oddělení pro těžké hříšníky patřila dušička policejního ředitele pana Hofbauera.

Náčelník tohoto oddělení, rytmistr čert Přecechtěl, nemohl si ji dosti vynachválit v konferencích satanů. Také obdržela již jakési úlevy a házeli ji do kotlů se sírou jen jednou za měsíc. Ostatní dny poletovala nad kotly a dávala pozor, zdali některé hříšné duše nevystrkují z kotlů hlavu nebo ruce a nohy, aby se trochu ochladily.

Podobné počínání ihned oznamovala dozorcům nad kotly, kteří okamžitě vytáhli dotyčné dušičky rozžhavenou sítí z platinového drátu a dopravili pod elektrické kladivo, které je kovalo do bílého žáru. Pak do nich pustili trhaný elektrický proud a natírali je hnojůvkou z dominikánů, načež je hodili do kotle, kde naříkali jezovité.

Dušička policejního ředitele, která je denuncovala, obdržela pak tu milost, že mohla se po celou minutu dívat na gram pramenité vody v zatavené skleněné trubici nad vchodem ke kotlům s rozpuštěnou sírou.

Ostatní hříšné duše neměly ji rády, a když poletovala nad kotly, stříkaly na ni rozpuštěnou sírou a stěžovaly si na ni samotnému Belzebubovi, když ten jednou za tisíc let přišel na inspekci a tázal se jich, dostávají-li denně řádné porce sublimátu s arzénem.

A tu Belzebub, kterému se líbilo jednání dušičky denuncianta, již popáté vyznamenal ji delší rozmluvou a vždy jí sliboval, že dostane kus ledu k lízání, bude-li se ještě deset tisíc let tak řádně chovat.

Stěžovatele dal pak hodit do kotle kanovníků.

Tak se stalo, že během času žádná duše hříšná nechtěla mluvit s duší policejního ředitele, kromě duše hříšného profesora přírodních věd Narcise.

Ten se sem dostal kvůli nějaké chemické sloučenině, jež vyhodila půl města do povětří i se samotným vynálezcem.

Čerti se jí báli pro její vědecké hovory, i sblížila se s dušičkou pana Hofbauera, která se dívala sice na ni skrz prsty, ale nicméně nechala ji žvanit, co chtěla.

Ostatně i ona požívala úlevy, neboť byla pověřena sestavováním lehce tavitelných smíšenin kovů, v nichž koupali menší hříšníky.

Obě duše bavívaly se tedy, jak se to dalo, obzvláště pak poslední dobou tajemně si obě duše mezi sebou šuškaly a šeptaly.

Duše pana profesora přírodních věd dostala totiž geniální nápad, jak vyrobit tajně několik kapek vody.

Pravila ku své družce, že opírá se o výrok svatého Augustina, že hříšníci půjdou do pekla pro první okamžik tak, jak byli zaživa.

Správa pekla hází je však okamžitě do vařící síry a smoly, poslední dobou do rozpuštěného asfaltu.

A což kdyby je destilovala? Což by se nezískalo aspoň trochu vody?

Mají-li v pekle elektrické kladivo, proč by si nemohli zaopatřit destilační aparát na hříšníky?

Hlavní věcí by bylo nadchnout pro tu myšlenku rytmistra čerta Přecechtěla, ostatní pak přijde samo sebou.

Dušička policejního ředitele byla odhodlána promluvit o tom s rytmistrem jako s náčelníkem oddělení, a také tak učinila.

"Vaše Slovutnosti," řekla tenkým hláskem, "myslím, že nově přibyli hříšníci jsou málo trápeni."

Jeho Slovutnost se zasmušila. "To nám nesmí nikdo říci," řekl přísně náčelník oháněje se vyšívaným ohonem. "Trápíme je podle starých řádů a zvyků. "

"Vaše Slovutnosti," pravila dále dušička denunciant, "nebylo by dobré nově přibylé hříšníky destilovati? Dušička profesora Narcise praví, že je to velmi dobré trápení a že se s hříšníky lépe pobavíte a že jejich nářek bude větší než v papinských hrncích se sírou a smolou nebo s asfaltem. Noví hříšníci lépe vycítí pekelná muka, destilujíce se pomalu, a lépe budou úpěti a řváti."

Náčelník pochválil dušičku, že se tak pěkně stará o své nové druhy, a dal si zavolat dušičku pro­fesora, která vysvětlila mu zařízení destilačního aparátu.

Plán zalíbil se náčelníkovi, i dal zhotovit destilační přístroj pro čerstvé hříšníky, přičemž pomáhaly dušičky hříšných montérů.

První zkoušku udělali s jedním tlustým španělským biskupem.

Chlapík sice mluvíl o svaté inkvizici, toho však málo dbali a zašroubovali nad ním víko destilačního přístroje. Nato pod ním zatopili a španělský biskup se destiloval.

A přes hukot ohně rozléhalo se z kotle úpěnlivé:

"Miserere mei domine, sicut magnam misericor­diam tuam."

"To je ti tady málo platno," zvolala ironicky dušička profesorova, zatímco dušička policejního ředitele toužebně hleděla, brzo-li začne kapat z destilačního přístroje očekávaná tekutina.

Čerti dozorci políčkovali vzadu nějakou sprostou dušičku a pomalu ve velkých kapkách počala kapat z roury přístroje tekutina, již obě dušičky zachycují do dlaně, když vtom přiběhne náčelník oddělení. Obě dušičky strachem rozstříknou tekutinu kolem sebe, několik kapek padne na čerta rytmistra, který s hrozným výkřikem proměňuje se v hořící fosforovou svíčku. Strašný rachot a peklo se kácí.

Ze španělského biskupa obdrželi destilací svěcenou vodu!

Bošilecký farář probouzí se na pohovce a jeho hospodyně strká mu pod nos lahvíčku se čpavkem a volá: "Vzpamatujte se, důstojný pane!" Vedle z pokoje slyšet zpěv jeho pánů bratrů z okolních far.

Důstojný pán dává si vysvětlovat hospodyní, že už vedle dopíjeli poslední láhve, které zbyly po slavnostním obědě na památku znovuvysvěcení chrámu Páně, a on že spadl pod stůl.

Tak ho odnesli sem.

Pan farář tomu dobře nerozumí a usíná poznovu...

 

    


 

Poznámky

Mám neobyčejně rád novinářské články, které mně činí bezděčnou radost. Nevyhýbám se jim. Mám z nich radost, jako má jiný, když čte humoristické časopisy.

Pamatuji se, že na prvého května r. 1917 v Kijevě bylo v průvodě pod rudými prapory přes 30.000 bolševiků a menševiků 400. Potom druhý den psali menševici, že bolševiků bylo 200 a jich, menševiků, 60.000. Třetí den to opravili a dotáhli to během týdne na 120.000.

V tomto ohledu jsme, jak se říká, srabaři. Právo lidu to nedotáhlo ani na těch 20.000, ačkoliv snažilo se poctivě počítat jednoho muže z pravice za deset. Ať říká kdo chce co chce, to se jim musí nechat, že jsou revolucionáři. Nebojí se ani úředních cifer. V matematice jsou slabí. Bylo tolik a tolik šestistupů v průvodu pravice a šlo se 13 minut. Znásobili tedy, kolik jich šlo, číslem 13. Je to nešťastné číslo. Vidím však ještě jiné nedostatky.

Kdybych byl redaktorem Práva lidu, využitkoval bych kvůli reklamě pro stranu i pobyt dr. Soukupa v roudnickém sklepě, kam se uchýlil před svými nepřáteli na schůzi. Napsal bych: Triumfální cesta dr. Soukupa. Vložil bych do svého článku kratičký pobyt dr. Soukupa v postranním východě v Bezovce, kdy opouštěl schůzi, veden starým příslovím „Kdo uteče, vyhraje“, a potom bych uveřejnil jeho řeč v roudnickém sklepě, kterou měl k nějaké opuštěné kočce, kterou svět stejně zklamal jako jeho.

Žurnalistika je opravdu hrozná zbraň ve vynalézavosti prostředků, jak překroutit fakta. Neleká se ani toho, že žádných fakt třebas nemá. Od roku 1852, kdy jeden londýnský časopis uveřejnil zprávu, že v Birminghamu byl nalezen vyhladovělý muž, který v noci z 2. června na 3. června spadl z měsíce, snaží se žurnalistika vymýšlet si nejrozmanitější příhody a kombinace.

Jako smavá pohádka o neznámém čte se v Právu lidu, že sociální demokracie má všude vrch nad komunisty, že to Moskva prohrála 1. května na Václavském náměstí. Ale to mě neuspokojuje.

Já bych, být na místě Stivína, napsal, že z Moskvy přijelo několik zvláštních vlaků s ruskými komunisty do Prahy, aby zachránili levici od blamáže, že celý průvod a slavnosti zaplatil Lenin ze své vlastní kapsy, ze sum, které ukradl menševikům. A končil bych hrdě, že soudruzi z Práva lidu nesli standartu s nápisem: „Kdo nejde s námi, ať jde proti nám!“

Byla to zatracená pravda, že levice patrně nejde s nimi. Nelíbí se mně jedině to, že Právo lidu píše, že na tábor lidu na Střelecký ostrov došlo 15-20.000. Nemít v evidenci ten rozdíl mezi 15 a 20.000 a psát „až“ je buď hazardování nebo gesta, že jim na nějakých 5.000 lidí nezáleží. Rozhodné lépe by se však vyjímalo: Bylo jich 2.500-80.000. S nějakou základní číslicí se musí počítat. Ještě jednou pravím: Více matematické odvahy. Pokusím se to rozšifrovat. Já bych to dělal takhle:

Sociálních demokratů bylo v průvodu: 400 řad po 6 lidech - 2.400 lidí. Podle úřední zprávy - 3.000. Pondělník Českého slova udává počet účastníků 3.780, dělá dohromady - 9.180 lidí soc. demokratů.

Tuto číslici násobíme, jak jsem se již zmínil, číslem 13, poněvadž průvod šel 13 minut. Vyjde 119.340 sociálních demokratů. K tomu přihlíželo průvodu pět starých pracovníků jednotářů z D. T, J., kterými vzhledem k úctě k jejich šedinám se musí násobit to, co vyšlo předem. Tedy 119.340 sociálních demokratů x 5 - 596.700 pravičáků. Potom se píše rok 1921. Přidejte tu cifru k výše vypočítané číslici, dostanete 598.621 věrných sociálních demokratů v průvodu. Vezmeme-li v úvahu, že to byl 32. První máj sociální demokracie v Praze, nezbývá nám nic jiného, než na počest tohoto jubilea znásobit 598.621 sociálních demokratů 32 a dostaneme číslici osmnáct milionů, sto padesát pět tisíc, osm set sedmdesát dva pravičáků, kteří se zúčastnili průvodu.

K této číslici může se dojít ještě několika způsoby. Násobit skutečných 2.400 pravičáků v průvodu 7.564 českými socialisty z jejich průvodu, nebo násobit 2.400 členů pravice 429, t. j. 429 roky od objevení Ameriky, dostaneme 1,029.600, které násobíme osmnácti členy redakce Práva lidu.

A jinak ještě více odvahy. Nebát se! Ještě více lhát, nic jiného než lhát! Lhát, když už jsme v tom. Jenom nepsat žádnou pravdu. Objeví-li se, že v redakci Práva lidu některý redaktor by chtěl psát pouhou pravdu, jednat rychle, nebo je nešťastník ztracen. Takového muže rychle svléci, tělem třást, položit hlavou svismo dolů. Umělé dýchání: kleknout za hlavu a rychle za sebou rukama hrudník a žebra stlačovat a uvolňovat. Ruce křížem překládat a roztahovat, údy třít a dávat teplé obklady. Lihoviny, koňak, slivovici, rum, arak, co právě jest po ruce.

Když se vzpamatuje, podporovat všemožně jeho fantazii. Dát mu přečíst, co o průvodu na 1. května bylo uveřejněno v Právu lidu. Dát mu hořčičné nátěsky na lýtka, silnou kávu. Zvracení, projímadlo, horké obklady na povrch srdce a žaludku.

Událostmi jiného druhu jsou krátké články ve směsi Prager Presse a Národních listů. Nemluvím o politických poznámkách. O těch se vůbec mluvit povšechné nedá. Zmiňuji se o těch časopisech jako o borcích nové kultury.

Vychovat v národě cit pro společenskou soudržnost. Je nesmírné důležité, když Pr. Presse sděluje veřejnosti, že v Londýně chcípla gorila, čtyři a půl roku stará, na celém těle chlupy porostlá. Kdyby byl člověk založen méně citově, udělal by z toho takovou švandu, že by musilo zakročit anglické vyslanectví kvůli té ubohé chcíplé gorile v našem ministerstvu zahraničních záležitosti.

Jiným způsobem vychovávají v národě cit pro společenskou soudržnost Národní listy. Velkolepou žranici dvou amerických žroutů, kteří žerou o závod a kdo dřív přestane jíst, ten prohrál sázku. Žranice báječná, při které tekou sliny z úst Viktora Dyka, ve kterých se utopil jeho soustředěný zájem o literaturu i umění.

Zdá se, že život sám nutí národní demokracii do takových hodů. Hostina za morové rány, kdy jednotlivci žerou o závod a většině, 98%, plynou dny v jednotvárném hladovění a podvýživě.

Šel jsem nedávno s jedním slévačem od Ringhofferů. V sadu na váze se dal vážit jeden statkář od Klecan. Vážil 114 kg. Potom se dal vážit slévač. Vážil 68 kg. Nedivil jsem se potom, když agrární Večer napsal, že strana agrární vyváží svými zkušenostmi dvakrát všechny dělnické strany.

Primátor Dr. Baxa o cestě pražské delegace do Paříže zmiňuje se v Národní politice. „Cizina,“ praví ve svém článku, „byla o našich poměrech mylně informována a naší povinnosti bylo vyvrátit vše to, co si o nás mysleli, na četných večírcích. Všude jsem řekl bez obalu, že je u nás všechno v pořádku.“

Dr. Baxa zdědil to poslední po starém Grošovi. Jeho heslo: „Nic se nestalo“ vítězně razí si dnes půdu i nad Sekvanou...

Dr. Baxa vypočítává dále různé ty večírky a hostiny. „Jedlo se a pilo se u vyslance Osuského, na banketech Obchodní komory pařížské, Svazu národního francouzského sdružení, na banketě, uspořádaném městem Prahou, městem Paříží. Atd.“ píše Dr. Baxa. Všude viděl Dr. Baxa roztomilé hostitelky, na pařížské radnici mluvil proti bolševikům.

Divím se, že se někdo nad tím pozastavuje. Velkolepé politické žranice nemohou přece jinak končit. Dali jsme vám najíst a napít, tak teď nám taky něco řekněte proti bolševikům. A není na tom nic zvláštního. Právě tak mluví páni od magistrátu při víně ve vinárnách.

Největší radost z 1. května měl redaktor rubriky Národohospodářský věstník Národní politiky, Dr. Lad. Navrátil, který píše, že není u nás 1. květen dnem dusné atmosféry a zaťatých pěstí, jako to bylo za Rakouska, poněvadž naše republika předstihla celý ostatní svět ve směru dělnického sociálního zákonodárství, nýbrž dnem, kdy všechny vrstvy mohou se těšit z pokračující hospodářské demokracie vedle naprosté demokracie politické.

S tím člověkem bych udělal tahle: Naznak položit, omývat studenou vodou, spánky třít octem, čerstvý vzduch. Hofmanské kapky a pak ho vést na Pankrác, aby viděl, jak političtí vězňové mávají šátky na hromové pozdravy mas, které je přišly k Pankráci navštívit.

V májovém čísle Práva lidu jsou dva články od Jos. Stivína. Jeden pod názvem: „V duchu Jaurésové“, kde považuje za mystifikaci proletariátu revoluční víru v sílu, a potom článek: „Nedejte se klamati!“

„Jelikož v některých závodech při požadování krému Derby na obuv nabízejí se méněcenné krémy, varuje se každý atd…“ Či to psal Dr. Soukup?

Jsem přesvědčen, že ti, kterých se to týká, řeknou: „On si ten chlap dovolí dělat poznámky.“

Už jsem si to dovolil.

   


 

Praktikant Žemla


Jakmile se dostal Jan Žemla do státního úřadu, bylo jeho nejvroucnějším přáním zavděčit se panu presidentovi.
Je-li člověk mladý a nadaný, těžko prorazí ve státních úřadech. Jaký tedy div, že praktikant Žemla s hrůzou seznával, že doposud nezískal si přízně pana presidenta.
A přece chtěl být Jan Žemla užitečným státu, který ho živil dvaašedesáti korunami měsíčně. Jako dobrý člověk nereptal.
Tak přešly dva roky a neměl již daleko do skutečného praktikanta. Ta doba těch dalších dvou let uplyne a bude pak skutečným praktikantem. Pak bude mít jen padesát korun měsíčně, tedy o dvanáct korun míň než má jako „neskutečný praktikant“, ale zato titul „skutečného praktikanta“, čímž bude mít zajištěnu, bude-li se dobře chovat, naději na stálé postavení. A zas bude „skutečným praktikantem“ pět let a dveře ráje najednou se mu otevrou. Bude přísahat! Složí služební přísahu a bude skutečným praktikantem prvého stupně pod přísahou.
A hravě pak již uplynou další tři roky.
V té době stane se skutečným praktikantem prvého stupně pod přísahou s nárokem na čtvrtletní výpověď. Během dalších dvou let bude nedefinitivním aspirantem, čekatelem na místo skutečného aspiranta.
Pak bude mu právě tolik let, kdy normálnímu člověku začnou se kazit zuby moudrosti.
Pak ... Pak už jeho fantazie neměla brzdy. Volně v myšlenkách přebíhal všemi stupni hodnostních tříd.
„Pane Žemlo,“ řekl oficiál Makula, „vy se jen díváte do stropu. Díváte se, díváte, jako byste byl panem presidentem.“
A toho dne napsal si praktikant Žemla do černé své knihy první poznámku: „Oficiál Makula vykládal o panu presidentovi, že nic jiného nedělá, než se kouká do stropu.“
Nebyl to špatný nápad s tou jeho černou knihou. Ačkoliv Žemla byl trpělivý člověk, přece uznával, že by mohly být ještě jiné cesty ke konečnému jmenování definitivním aspirantem s výpovědí čtvrtletní.
Stát je živitelem. Ale když se podíváme do takového úřadu, shledáme, že právě živení a kojení lidé nejvíce nadávají na živitele, na stát a jeho zástupce v úřadě.
Za jednoho dne, kdy právě Jan Žemla přemýšlel o té vzpurné povaze podřízených, vznikla v jeho poctivé duši myšlenka založit černou knihu, knihu o hříších personálu, knihu, kde by se zaznamenávaly všechny zlé činy a skutky jeho kolegů z úřadu, všechny špatné posunky, myšlenky a pohyby, všechno to, co lze definovat vzpourou, tajným jednáním, zlehčujícím pana presidenta, představitele, jeho živitele i živitele všech těch, kteří zákeřným způsobem píseň nezpívají, čí chleba jídají.
Bude tam všechno napsáno. Všichni praktikanti, sluhové, aspiranti, definitivní i nedefinitivní, adjunkti, oficiálové budou tam mít svou rubriku.
Jaktěživ nedal si praktikant Žemla tolik záležet na jakékoliv práci jako na pečlivém provedení těchto rubrik ve své černé knize.
A „první poznámku do ní napsal, jak již bylo řečeno:
Jméno: Oficiál Makula. 14. března. Co provedl: Vykládal o panu presidentovi, že nic jiného nedělá, než se kouká do stropu. Jaký dojem činilo to na ostatní personál? Špatný, všichni se smáli, jedině nedefinitivní praktikant Jan Žemla se nesmál.
„Počkej, příteli Makulo!“ myslí si Žemla, „to máš za to, že kouříš a mně nedovolíš kouřit veřejně.“
A v černé knize rostly utěšeně poznámky, které vrhaly prašpatné světlo na úřední disciplínu:
Skutečný praktikant Jurajda s kvartální výpovědí řekl dne 21. března: „Tady aby se člověk zbláznil.“ Všichni s tím souhlasili, jedině Žemla odešel ven na chodbu.
Sluha Karas 21. března řekl polohlasitě: „Aby zde sloužil mezek.“ Kdyby to byli ostatní slyšeli, dělalo by to špatný dojem a mnozí by se smáli. Praktikant Žemla napomenul však sluhu Karasa: „Vždyť nemáte ještě definitivu, pamatujte, co mluvíte.“
Dne 22. března řekl aspirant Klučina: „Pan president je kráva!“ Všichni s tím souhlasili, jen praktikant Žemla neřekl ani slova a hleděl si své práce.
Téhož dne vrchní oficiál Heller mluvil neuctivě o choti pana presidenta: „Viděl jsem tu ochechuli v automobilu s naším starým. Ten by byl rád, kdyby to řidič pustil někam do rybníka. Pak by se s řidičem jistě zachránil.“ Dojem to dělalo na Jana Žemlu, stále nedefinitivního praktikanta, hrozný. Nejvíce se smál sluha Bílek akoncipista Biner. Oficiál Makula pravil: „Dejte pokoj, já už se nemůžu smát.“
23. března. Hovořili mezi sebou praktikanti Kander a Šeba. Šeba hlasitě pronesl několik slov, která zlehčila celý úřední systém. Bylo to něco tak hrozného, že stále nedefinitivní praktikant Jan Žemla zacpal si uši, aby neslyšel tato slova: „Ve státním úřadě mačkají páni ze člověka mladá léta a pak než se dopracuje kýžené mety.“ „Máte pravdu,“ řekl na to praktikant Kander. „Zde člověka neumějí než využitkovat, a zatím jsou oslové.“ Po těchto slovech praktikant Jan Žemla zakašlal a ozval se: „Zde je horko!“ Na to řekli oba hlasitě: „Však by zasloužil pan president, aby se mu důkladně zatopilo.“
24. března. Tohoto dne pohádal se praktikant Žemla s jedním člověkem z úřadu. Ten člověk je pouhý sluha, má dvě děti a nemá definitivu, a přesto dovolil si říci následující: „Pan president myslí, že spolkl celou učenost, zatím však je kus trouby. Poslal mne dnes pro pražský salám a neví, že jedl od Karabce.“ Když pak se stále nedefinitivní praktikant Jan Žemla tázal, co znamená slovo Karabec, bylo mu řečeno, že jest to přepychový koňský lahůdkářský uzenářský krám. Okamžitě vyšel Jan Žemla z kancelářské místnosti, aby neslyšel všeobecného výbuchu smíchu. Za dveřmi slyšel nejvíce se smát adjunkta Klazara, který volal: „Chlap neví, co svačí!“
25. března. Oficiál Peška dělal špatné vtipy a opičil se po panu presidentovi, přičemž napodobil ho skutky i mluvou. Dělal takovou směšnou figuru a říkal: „É, é, é, meine Herren, ja, ja, ja, páni, mně češí, že pracovat, ja, ja, ja, é, é, é, být tüchtig a práci jako dračit!“ Po těchto slovech nastalo všeobecné veselí, kterého se nedefinitivní praktikant Žemla nezúčastnil, poněvadž pilně toho dne, jako vždy jindy, hleděl si odevzdané práce, by s ní byl zavčas hotov a neměl žádných „restů“, jako mají jiní páni z toho oddělení, kteří přicházejí do úřadu přímo z nočních kaváren a jiných místností, kde jistě neslyší poctivého slova.
26. března. Tohoto dne přišel do kanceláře k nám vrchní oficiál Koudelka z čís. 5 a řekl k našemu vrchnímu oficiálovi hlasitě, takže jsme to všichni slyšeli: „Je to přece pravda! Pan president vydržuje si tu slečnu. Včera jsem se náhodou s nimi setkal, když lezli do kočáru. Kdyby se to rozneslo, mohl by být z toho velký skandál. Usmíval se na ni jako filištín ...“
Druhého dne praktikant Žemla upustil svoji černou knihu v kanceláři pana presidenta ...


* * *


„Pan Žemla k panu presidentovi,“ Ozval se u telefonu hlas z kanceláře pana presidenta dvě hodiny po tom.
Rozradostněný Žemla přiběhl celý udýchán. Konečně! Odměna, postup.
„Pane Žemlo!“ řekl pan president, „všechno je hezké, až na to poslední! Člověče! Tohle vy děláte v úředních hodinách? Jste propuštěn ze státní služby. Všechno je hezké, až to poslední! Vy jste se, člověče, připravil o kariéru. Tohle psát místo úředních spisů. Chlape, už ať jste venku ...!“


   


 

Pravěká opice

Ano! Člověk se vyvinul a nebyl stvořen,“ řekl slovy Okena známý prehistorik Kalista, když v noci o Silvestru v podnapilém stavu rozhorleně opustil svou společnost v restauraci.

Cítil se uražen, že nechtěli poslouchat jeho odůvodněné názory na nálezy kostí pravěkých lidí na pampách amerických.

A přece jim tak pěkně po celou silvestrovskou scénu vykládal, že nejde o chrup opice, že rozhodně nalezené čelisti patří pravěkému člověku.

Stoje nyní venku, před restaurací, opakoval hlasitě: „Zajisté, člověk se vyvinul, člověk nebyl stvořen.“

Kolemjdoucí slušný pán pronesl nevinně: „To je hezké!“ a spěchal dál.

„Toho člověka poučím,“ pomyslil si učenec a připojil se k němu.

„Dovolte, pane,“ řekl sdílně, srovnávaje svůj krok s krokem neznámého pána, „krční obratle Indiána z Monte Hermoso mohou vám dokázat, jakým změnám byl podroben vývin lidského pokolení.“

„Ale dovolte, já vás neznám,“ bránil se neznámý pán.

„Nic nevadí, lidstvo v oboru studia pravěku nezná toho víc, a nebýt posledních nálezů při stavbě přístavu v Buenos Aires, neměli bychom jistoty, že člověk žil v době terciérní i v poříčí řeky La Plata.“

„Pane, žádám vás, abyste mne neobtěžoval.“

„Jaképak obtěžování, milý příteli. Představte si jen laskavě dno řeky La Plata. Myslete si, že jste na místě šťastného nálezce úředníka Snuora a že pod řečištěm naleznete zbytky lebky, a k tomu ke všemu zkamenělé. Ihned se domníváte, že nalezl jste lebku pravěké opice, i zavoláte známého argentinského učence Ameghina. Kolega Ameghino podívá se však na lebku a řekne: ,Toto je část lebky pravěkého člověka a nikoliv pravěké opice, milý příteli.’

„Dovolte, pane, jděte svou cestou a nechte mne na pokoji.“

„Rád bych to udělal, ale paleontologie je věda nesmírně obsáhlá. Během pěti minut nemohu vám všechno sdělit, co je vzdělancům známo o pravěkých opicích. Prozatím vám musí stačit, že Ameghinovi vyvstal nebezpečný odpůrce jménem Dubois. Tento muž řekl: „Nalezená lebka není lidská, nýbrž patří skutečně pravěké opici a nazveme ji vědeckým jménem ,pithecanthropus’. Co tomu říkáte?“

„Abyste mne nedržel za kabát.“

„Odpusťte, ale to nedokazuje, že měl pravdu pan Dubois.“

„Povídám vám naposled, abyste mne už pustil.“

„Podobně energicky zakročil proti Duboisovi celý vzdělaný svět a nazval slavnostně domnělou pravěkou opici ,tetraprothomo argentinus’.“

„Vy mne tedy nepustíte?“

„Milý příteli, energické zakročení proti Duboisovi a jeho spojencům mělo za následek, že počala revize ostatních nálezů z minulých dob, a to se zkoumáním nálezů dolní i horní čelisti ze Spy, z Maneru, z Krapiny a z Trinilu. Pak přišla lebka z Le Moustier a lebka fosilního člověka z La Chapelle aux Saints.“

„Patrol, patrol!“

„A všechny ty lebky a čelisti dolní i horní podobají se, jak vám může dotvrdit Lehman a Welcker, lebce fosilního člověka z Necochei.“

„Patrol, patrol, patróóól!“

„Potřeny slavně všechny teorie o pravěkých opicích a 26. srpna 1909 nalezne badatel Hauser lebku pravěkého člověka na Gibraltaru.“

„Patróóóóóól!“

„A všecky ty lebky shodují se ve tvaru i na Jávě i v Jižní

Americe i v Německu i v Chorvatsku, pravěké opice zmizely z řeči vzdělanců a namísto nich vstupuje plemeno z Neanderského údolí.“

Z postranní ulice vpadla sem hlídka.

„Co se to děje, pánové?“

„Tento pán mne obtěžuje a prosím, byste mu nařídili, aby šel svou cestou!“

„Já že obtěžuji? Vždyť hledím pána poučit o plemenu z Neanderského údolí.“

Neznámý pán použil tohoto krátkého rozhovoru, že se rychle vzdálil v postranní ulici.

Roztrpčený profesor zůstal sám s hlídkou.

„Člověk se vyvinul, člověk nebyl stvořen,“ řekl strážníkům. „Představte si tu radost ve vzdělaném světě, když Haeckel nalezl zbytky člověka, kterému dal název ,Horno stupidus’, což by bylo na česky ,člověk pitomec’.“

Strážníci se podívali na sebe a starší z nich řekl přísně: „Toho pitomce si nechte pro sebe, aby vás to nemrzelo!

„Nikoliv, pánové, to platí stejně i pro vás. Všichni jsme se vyvinuli poznenáhlu. Na světě se neobjevil hned homo sapiens, člověk moudrý, napřed byl homo stupidus, člověk pitomec, pánové.“

Strážníci se podívali na sebe a ten starší pravil: „Ve jménu zákona půjdete s námi.“

„Milerád, co jsem řekl, dokáží vám učenci na slovo vzatí: Royer, Warren, Poldig, Sergi, Ameghino, Schwalbe, King a jiní. Proč kupříkladu, kdybych vás hodil do vody, dělali byste rukama mimoděčné pohyby, jako když chcete lézt po tyči? Proč? Poněvadž vaši předkové lezli po stromech!“

„Vy byste nás chtěl hodit do vody?“ řekl mladší strážník opovržlivě, „vždyť se sotva držíte na nohou.“

„Pamatujte, pánové, že teprve sto tisíc let uplynulo od té doby, kdy člověk lezl po čtyřech, a tedy je logické, že si nezvykl přesně chodit po dvou.“

Na komisařství mluvil ubohý učenec opět o pravěké opici, což policejní strážmistr vztahoval na sebe, a poručil, aby prehistorika odvedli do separace.

Ráno ho pustili a bude nejspíše odsouzen pro urážku stráže, poněvadž v protokole, který s ním byl zaveden v tu silvestrovskou noc, stojí, že snažil se dokázat, jako by bezpečnostní stráž vznikla nějakým vývojem z opice na homo stupidus a odtud teprv na homo sapiens, který přece na takové urážky má své paragrafy.

 

 

                


 

Právo

Bylo to v době, kdy objevili se na zemi lidé, kteří chodili v kůžích a zabíjeli zvířata v pralesích Evropy.

Byli to lidé, kteří počali chápati a kteří vynalézali nové pojmy.

V té době žili dva bratři, kteří lovili zvěř každý na svou vlastní pěst. A jednou vyšli si spolu do hustých lesů, ozbrojeni kamennými mlaty, které házeli na zvířata a tak je zabíjeli.

Veliký jeskynní medvěd objevil se na srázu a oba bratři současně hodili své mlaty, kterými současně rozbili lebku jeskynního medvěda.

„Já ho zabil,“ řekl jeden z bratrů.

„Nikoliv, já ho zabil,“ pravil druhý.

„Ale já mám na něho právo,“ řekl první, vzal mlat a zabil svého bratra.

Tak odstraněním člověka, který měl stejné právo na jistou věc, povstalo právo.

   


 

Pražská aviatika

Jaké názory může mítí okresní hejtman o aviatice?

O tom se dá velice těžko rozhodnouti. Nám všem, kteří konečně jsme rádi, že máme svého člověka, jenž nás nadarmo nevylákal k aviatické produkci, jest jen tolik jasno, že úřady doposud nezakázaly aviatické produkce.

Když roku 1893 zakázalo okresní hejtmanství hráti kopanou v celém okresu, projevilo jistě vzácný důkaz toho, že ministerského nařízení ze dne 30. září 1857, čís. 198 ř. z. dá se velice dobře užíti proti lidem, kteří si něco usmyslí, co nejde slavným úřadům do hlavy.

Letošního roku bylo to opět okresní hejtmanství, které málem bylo by zakázalo inženýru Kašparovi, aby v Lysé nad Labem lítal.

A je to úplně správné. Kdo lítá, ten vykonává cosi, co roku 1857, kdy pod číslem výše zmíněným 198 ř. z. byl vydán zákon o dopravě, nebylo myslitelno. Tím prohřešuje se proti dopravě sub littera a), a to z těchto důvodů: Jedná se o pohyb v mezích nemyslitelných, pohyb, dopravu pomocí neobvyklých vozidel, stojících mimo dosah schopnosti pohybovati se po silnicích ve vykázaných mezích.

Zde tedy záleží prostě na dobrozdání: Uznají-li tedy slavné úřady, že není možno, aby člověk lítal, nemůže nikdo proti tomu nic dělat. V dopravním řádě platném pro země rakouské nic o létání nestojí.

Případ jest analogický s oním, když roku 1812 objevil se v Londýně nějaký ztřeštěnec, který tvrdil, že lze svítiti plynem. Úřady ho zavřely, poněvadž tenkrát v osvětlovacím řádu pro Londýn nebylo o osvětlování svítiplynem ani zmínky.

Kdyby byl Farman přišel se svým vynálezem, byly by ho úřady stíhaly pro klamání úřadů. A opět správně, neboť co jest klamáním úřadů?

Klamáním úřadů jest, jedná-li někdo tak, aby uvedl úřady v omyl. V omyl může pak úřady uvést každý, kdo jedná proti dobrozdání úřadů.

Když by tedy úřady uznaly, že není možno, aby někdo se vznesl pomocí důmyslně sestaveného přístroje do vzduchu, jest to klamáním úřadů vyššího stupně. A když by okresní hejtman prohlásil: „Není možno, ať si říká kdo chce co chce, já vůbec tomu nevěřím, že by člověk mohl lítat,“ jest to rozhodně směrodatné i pro další jednání aviatiků.

K této věci jest třeba zvláštní komise, která by, porokovavši s okresním hejtmanem, uznala, je-li možno létati či nikoliv. Jsou to velmi důležité nálezy těchto komisí, které povolují aviatické produkce.

Ale člověk se nediví. V okolí Staré Boleslavi žily úřady v naprostém klidu. Od okresního hejtmana nemůže nikdo žádat, aby sestrojil si sám aeroplán. A to také nikdo nechce. Nikdo také nežádá od poctivých státních úředníků, zešedivělých ve službě po řadu let, kdy ještě aeroplánů nebylo, aby pořádali nějaké aviatické produkce a udrželi se alespoň ve výši třiceti metrů po celých pět minut ve vzduchu. Myslím také, že žádnému z těchto státních úředníků nikdy nenapadlo, aby před tisíci a tisíci diváky stoupal na podivuhodném stroji do výše, opisoval křivky a vracel se ze vzdušných výšin opět na místo vzletu. Myslím, že by to pro ně znamenalo alespoň v Čechách konec kariéry.

U nás úřady ani nesmí podporovat aviatiků, poněvadž v Čechách by mohly propelery rozvířit politické ovzduší.

Ovšemže úřední komise, které zkoumají, je-li možno létati, nemyslí prozatím na politiku při svých zkušebních výkonech. Komise ty řídí se jen dle nejnovějších úředních nařízení, která zní:

§1. Kdo chce létati, musí se vykázati doklady, že jest bezúhonný, přihlásiti mateřskou řeč, vykázati se očkovacím vysvědčením a znalostí němčiny.

§2. Letiště musí být široké, aby mohlo být obstoupeno četnictvem z celého okresu.

§3. Pokud se týče vlastního aviatického výkonu, jest třeba dobrozdání okresního hejtmana, do jaké výše smí aviatik vzletěti.

§4. Pokud se týče obecenstva, musí toto na vyzvání úřadů ochotně pomoci sundati aviatika ze vzduchu, kdyby tento překročil výši, povolenou mu okresním hejtmanstvím.

§5. Aviatik musí rukoudáním slíbiti při zkoušce zástupcům úřadu, že na úřední vyzvání ihned sestoupí. Pakli by tak neučinil, budiž stíhán pro křivou přísahu.

§6. Uzná-li okresní hejtmanství za dobré, může povoliti pouze pozemní aviatické produkce.

Ubohý aviatik inženýr Kašpar! Takový milý, skromný člověk, který beze vší reklamy dostojí slíbenému a uchvacuje svými mistrnými výkony diváky. Jak jest smutné, když úřady mu přistřihují křídla! A tak mu přejeme na jeho aviatické pouti lepší okresní hejtmany a lepší komise, než měl v Lysé nad Labem.

   


 

Pražská Komuna

Královské hlavní město Praha rozkládá se po obou březích Vltavy. Zástupcové těchto obou břehů jsou v přiměřeném počtu zastoupeni v rozhodování o osudech poplatnictva na pražské radnici, milují pivo, víno a holky, o jmeninách Jeho Veličenstva chodí do kostela. Tři z nich šňupají, dvacet jich má umělé zuby, pět má břišní kýlu, tři jsou od neštovic, přes polovic jich chodí den co den ku Flekům, mají manželky, syny, milenky, po případě i vnuky, někteří jsou také veterány, mnozí ostrostřelci, část jich hraje maxla, někteří čapary nebo jednadvacet, občas si hodí ferbla a všichni mají na svých visitkách vytištěno: „Městský radní“.

Ostatní obyvatelstvo města Prahy jsou lidé druhu podřízenějšího, mají o mnohem menší cenu nežli páni radní a rozdělují se na tři druhy lidí. Na chátru, která nemá na radnici strejčka, na lidi, kteří jsou ve vyjednávání, aby na radnici strejčka měli, a konečně na pány, kteří na radnici strejčka mají. Tento poslední druh dělí se opět na ty, kteří mají na radnici strýčka skutečného, pokrevního příbuzného, a na strýčka, čili strejčka, původu více méně vzdáleného, kterýžto původ jest zahalen závojem záhad.

Až do nedávná domnívali se někteří, že ten závoj záhad jmenuje se peníze, ale od té doby, co vyskytl se případ s láhvemi burgundského vína, původ těch strejčků zůstává stejně záhadným. V ústním podání koloval kdysi Prahou recept, jak lze si získat na radnici „strejčka“. Člověk předně vypátrá, má-li pan radní služku, pak pátrá, zdali ta služka má v Praze nějakého příbuzného, když se to dozví, vypátrá, jaké příbuzné má v Praze ten příbuzný té služky. Pak pod nějakou záminkou seznámí se s příbuzným příbuzných služky pana radního a požádá ho, aby ho seznámil se svými příbuznými. Když se tak stalo, počne je podplácet penězi, potravinami, lístky do divadla, v nejhorším případě dobrou knihou. Jejich prostřednictvím seznámí se se služkou pana radního a za přiměřenou odměnu získá si od ní informaci o panu radním. Získav ty informace napíše panu radnímu následující anonymní dopis: „Vašnosti! Dovoluji si Vám oznámit, že pan (a nyní jmenuje sebe) ví dopodrobna o každém Vašem hnutí. (A nyní vypočte, co se dozvěděl na pana radního.) Poněvadž pak dotyčný hodlá Vás navštívit v jisté delikátní záležitosti a Vás uplatit, dovoluji si upozornit Vašnostu na hrozící nebezpečí“ atd.

Když tento dopis odešle, čeká dva dny a pak pana radního navštíví. A jakmile od něho odchází, nepatří již mezi chátru, ale mezi pány, kteří mají na radnici strejčka.

Už je tomu hezky dávno, stal se v Praze tento případ. Jeden člověk chtěl dostat syna k magistrátu.

Navštívil tedy pana radního svého okresu a povídá: „Vašnosti! Rád bych viděl, aby můj syn byl na radnici.“

„Já bych také rád viděl,“ odpověděl radní. Tak ten otec položil dvě desítky na stůl. Radní se dívá, dívá a povídá: „Já nic nevidím.“ Vytáhne otec nové dvě desítky. Radní hledí a hledí a povídá: „Já ještě nic nevidím.“ Tak dlouho neviděl, až byla stovka na stole. Nato řekl: „Já bych zítra také rád viděl!“ A viděl zítra novou stovku a ten občan za čtrnáct dní viděl svého syna u magistrátu. Z toho je vidět, jaký vliv má zrak v obci.

Hlavou obce pražské je pan starosta Groš. Tento pán, nevím z jaké příčiny, cítí se být uraženým větou: Za časů krále Holce byla za groš ovce.

Nosí zlatý řetěz primátorský na krku, je primátorem a pije pivo primátora. Když Pařížan škytne, tu říká: Aha, pan Groš v Praze myslí na Francii.

Jest to postava majestátní, ale přece ne tak atletická jako bývalý starosta Prahy pan Srb. Ten vypadal tak majestátně, že prý málem slavný zápasník Lurich byl by mu poslal vyzvání k řeckořímskému zápasu.

Pan Srb sám o sobě tvrdíval, že je nejhezčím starostou v Evropě. Zúčastnil se také slavnosti v Kreščaku ve Francii spolu s městským radním, bývalým poslancem Březnovským.

Pan Březnovský je znamenitý muž. Je rukavičkář, nemá rád židy, musí interpelovat největší hloupost, musí způsobně jíst, zanáší se poslední dobou úmyslem udělat v Praze pogrom a jezdívá často do Francie. Umí také dokonale francouzsky, že je-li ve Francii, mluví česky a ukazuje prsty a je-li v Cechách, mluví francouzsky, pronášeje s oblibou jediné slovo tohoto jazyku: „Mordie!“

Po panu starostovi těší se největší úctě a vážnosti v Praze pohodný čili antoušek.

Rozdíl mezi ním a starostou je ten, že pan starosta utrácí peníze a pan pohodný psy i peníze.

Vážnost tohoto muže stoupá s kontumací, kdežto za kontumace klesá vždy v Praze vážnost starosty.

V době kontumace nemluví se o starostovi, ale o pohodném, na čemž má také vliv lidovější zaměstnání pana antouška, který nevstupuje do svého úřadu nikdy slavnostními bohoslužbami v Týně jako pan starosta při nastolení.

Oba však, antoušek i pan starosta, skládají přísahu, že budou dbát o čest obce a hájit zájmy samosprávy.

Pan starosta hájí zájmy samosprávy za mizerných dvanáct tisíc korun ročně, kdežto antoušek to dělá laciněji a o hodně laciněji.

Celá samospráva pečuje o mnohé důležité otázky velkoměstské s nevídanou péčí, o čemž svědčí to, že velkoměstský ráz Prahy den ode dne stoupá. Bohužel jsou lidé, kteří pojem „velkoměstský ráz Prahy“ zaměňují úplně se slovem „zlodějna“. Klub „Za starou Prahu“ ústy svého řečníka dr. Luboše Jeřábka chová se mnohem slušněji a je mu nesmírně líto páté čtvrti, t. j. Židů.

Jsou v Praze lidé, kteří dílem z neznalosti věcí, dílem ze závisti poukazují na různé komise pro onu velkoměstskou otázku Prahy. Těchto komisí je tolik, že členové jejich sami neví, do které patří, nejraději proto hlásí se všichni do komise pro pivovarskou otázku Prahy a jejich podivné zadumané postavy je vidět dnem i nocí potloukat se kolem měšťanského pivovaru v Holešovicích. Komisí zmocňuje se časem strach, že by se svou prací byly brzy hotovy, a proto v úctyhodné snaze, aby svým potomkům a potomkům těch potomků zanechaly též něco, provedením čehož by oni získali podobné slávy jako jejich praotcové z komisí, postupují tak pomalu, že otázka pitné vody pro Prahu bude dle výpočtu známého statistika skončena a rozluštěna za 289 let, 11 měsíců, 13 dní, 8 hodin a 9 vteřin, tedy roku 2197 budeme mít v Praze určitě pitnou vodu. Do té doby bude se rozvážet pitná voda po ulicích pražských v typických vozech za poetického troubení hú, hú, hú.

Tyto vozy dodávají milého, středověkého rázu pražským ulicím a upomínají líbezně na poslední korunovaci krále českého Ferdinanda Dobrotivého, kdy se v podobných vozech rozváželo pivo po Praze blaženému davu. V tomto případě mohou mít radost nejen „Klub za starou Prahu“, nýbrž i všichni státoprávníci, kterým tato památka jest rozhodně milejší nežli královský reskript.

Praha jest vůbec blažené město. Budeme mít representační dům města Prahy za mizerných pár milionů korun. Tím bude chudině rázem odpomoženo, neboť jest podán návrh, aby do základů tohoto representačního domu zazděli všechny chudáky budoucí velké Prahy. Tento ďábelský návrh mohl se rozhodně zrodit jedině v hlavě nějakého Práska, kterýžto člověk je jediný nespokojenec z pražské komuny, nadává ostatním obecním starším formou málo slušnou, jako: „Každej takovej chlap by zasloužil pár facek!“ A proč? Proč ten muž, který vydává „Poplatníka“, jest takovým nepřítelem toho pražského hospodářství? Snad ho mrzí, že se nestal starostou? Ale neměl by aspoň stále mluvit na pražské radnici o nepotismu. Zeptejte se poloviny obecních starších pražských, zdali ví, co je to nepotismus. Každý řekne, že to je hloupost, poněvadž je to cize slovo, a jako vlastenci mu nerozumějí, proto p. Prášek říká nepotismu také „zlodějna“, kteréžto slovo je tu po druhé a jest v Praze užívané již od dob starosty velkého sokola a krasavce dr. Podlipného.

Pokud se týče veřejného zdravotnictví, kdo si nezláme nohu při stálých opravách dlažeb, ten nebude počínaje rokem 1908 přijat za příslušníka obce pražské. V ohledu zdravotnictví mile budoucí pokolení bude překvapeno pouličními plivátky, do kterých bude se plivat za určitý poplatek ve prospěch vystavení chrámu Páně na Maninách.

Pomalu nás předčí každé město, pokud se týče poměrného počtu humánních ústavů, jako jsou veřejné čítárny a ohřívárny. V Praze máme jen jednu pěknou ohřívárnu pro chudinu, a to je Fišpanka, čili městské vězení. Také dobrou ohřívárnou je svatý Bartoloměj, městský chudobinec, kam bohužel poslední dobou přijde jen ten, kdo se vykáže, že měl při nejmenším tatínka pražským starostou.

O pražskou chudinu je postaráno způsobem vymykajícím se všemu pomyšlení o dobrotě zástupců naší obecní samosprávy. Nejzáslužnějším činem poslední doby bylo to, že pražská městská rada podělila chudé školní dítky volnými vstupenkami do českých jeslí, kde ty chudé dětičky viděly oslátko, panenku Marii, svatého Josefa, tři krále a Jezulátko a několik městských radních.

Tuto dobu tisíce chudých otců v Praze žehná obecní samosprávě, žehná magistrátu a má radost, že patří k těm několika statisícům lidí, nad kterými drží ruce starosta měst pražských, spolu s celým sborem obecních starších ...

Buď pozdravena pražská komuna s panem starostou Grošem v čele!

 

   


 

Pražské úřední noviny

Kdykoliv vezmu do ruky Pražské noviny, úřední orgán vládní, vždy víc a více těším se z jich estetické ceny. O vnější úpravě nelze mluvit, ta je dost mizerná, zato však vnitřní obsah protkán bývá takovými mravoučnými poučkami a tolika vtipnými nápady, že je radostí pročítat ty řádky vládních redaktorů, z nichž vyniká mužná postava O. Filipa.

Člověk často nalezne v nich leccos, co na první pohled zdá se být kapitálním nesmyslem. Pravím na první pohled, poněvadž ve chvíli je každému jasno, že zde byl spáchán velký vtip.

Kupříkladu čtete o neštěstí, které se stalo u Luzinu ve Švýcarsku a při kterém utonulo deset domorodců i s kapitánem Liongem. Liong byl Číňan a vy se ptáte, jak ubožák dostal se do Švýcarska a za kapitána a po smrti ještě ke všemu do Pražských úředních novin. Potom hledáte Luzin. Víte, že ve Švýcarsku je Luzern a nikoli Luzin, Luzin že je krajské město v ruské gubernii Vitebské a nakonec si vzpomenete na Luzon, největší ostrov na Filipínách, kde je Číňanů jako máku. To už by souhlasilo, že se tam utopil ten kapitán Liong. Čtete dále a shledáte, že to byl pirát a vskutku, jak krásně nám to povídá ta lokálka z úředních novin: Řádění pirátů ve Švýcařích. Za čtrnácte dní ji můžete číst v úředních listech ještě jednou.

Jaká to výchovná snaha Pražských novin pro povznesení národa kulturně. Čtenář nesmí věřit ani lokálce z Pražských úředních novin, nýbrž musí zkoumat a pátrat, v čem vlastně záleží ona hádanka, kterou ve formě nevinné lokálky podávají Pražské noviny svým čtenářům. A tím se vzdělává. Toť estetická cena tohoto deníku. Jde do čítárny a srovná tam v Naučném slovníku jména řek, zemí a měst, která vidí vytištěna v Pražských úředních novinách.

Tím nabývá čtenář chuti ke studiu, prohlížení Naučného slovníku po přečtení Pražských úředních novin stane se mu denní potřebou a jest rozhodná naděje, že ve snaze po vzdělání prostuduje nakonec celý Naučný slovník, všimne si i jiných věcí, které potřebuje inteligent znát, jeho duše stane se měkkou a něžnou, počne přemýšlet o umění, o umělecké výchově, bude chodit na opery a všude doporučovat Pražské úřední noviny, které z něho udělaly inteligenta a vštípily mu smysl pro krásu.

A co už učinily Pražské noviny z lotrů, vrahů, lupičů, zlodějů a revertentů? Ony to byly vždy, které pomohly pátrat policii po lupičích a vrazích, uveřejňujíce v dlouhých sloupcích popis, jak pachatelé nevyhlíželi: „Jest všeobecná domněnka, že pachatel neměl černé sako a šedivé kalhoty.“ Policie v tom ohledu rozhodně zavedla pátrání, které jí tím bylo velice ulehčeno, neboť zatkla všechny lidi, kteří měli černé sako a šedivé kalhoty, neboť věřte, že to byl jen trik Pražských úředních novin, když psaly, že pachatel neměl černé sako a šedivé kalhoty. Předpokládaly totiž, že pachatel po přečtení této zprávy oblékne si právě černé sako a šedivé kalhoty, aby nebyl poznán.

Pražské úřední noviny to byly, které popsaly dopodrobna vraha Magdy Novotné, tak jako by nosil příspěvky do nedělní zábavné přílohy úředních novin a v redakci ho znali od vidění.

Jedno je však slovo, které hraje velkou roli ve všech těch zprávách úředních novin. Jest to slovo „bohužel“. Čtete den co den: „Bohužel utekl“, „Bohužel skočil do řeky...“ „Když se krámská obrátila, tu on bohužel ukradl šunku v ceně 10 K.“ „Po slovech těch ji bohužel znásilnil...“ „Bohužel se opil“.

Obsah Pražských novin je pestrý a poutavý. Mají dva oddíly. Na jednom stojí v nadpise Část úřední, na druhém Část neúřední. V části úřední se dozvíte, co má každý pořádný člověk vědět: Tak tam stojí psáno, že princezna ze Schaumburg-Lippe povila chlapečka prince, nebo stojí tam, že místodržitel (bojím se, že mně to cenzura nepropustí), že tedy pan místodržitel odjel automobilem do Kladna a odtud pěšky odebral se do Vídně a podobné úřední zprávy.

Mezi ty patří i zpráva o počasí. Je-li pěkně, je to dle toho věcí úřadu, když prší, je to zase úřední věc a kdo si roztáhne deštník, míchá se vlastně do úředního výkonu. Na to dovolím si tedy upozornit slavnou redakci Pražských novin.

Rád člověk tyto úřední zprávy pročítá. Dozví se, že komerční rada Hachfeld v Mödlingu byl jmenován vládním radou. To potěšení všech, když se vás ptají, co je nového. „Tak vy ještě nevíte, že komerční rada Hachfeld v Mödlingu byl jmenován vládním radou?“ Rychle odkvapíte, abyste mohli dále sdělit všem tuto příjemnou a důležitou zprávu.

A sotva potěšíte se v úřední části, již zabaví vás část neúřední. Čtete tam kupříkladu: „Úleva v trestu smrti. Jak se nám z hodnověrné strany sděluje, má být při reformě zákoníka pomýšleno též na úlevu v trestu smrti. Úleva ta bude dalekosáhlá a neopomeneme včas sděliti podrobnosti této úlevy svým čtenářům.“

Co na nás čeká dle zprávy úředních novin, které včas sdělí čtenářům podrobnosti o úlevě v trestu smrti? Snad onu úlevu v trestu smrti budou mít jen předplatitelé Pražských úředních novin? A co my ostatní, kteří jsme se nepředplatili?

Konečně vás však přece potěší zpráva, kterou čtete dál, že 312 poutníků odjelo se slzami v očích z Brna do Palestiny. Zpráva ta je tak důležitá, že ji v úředních novinách vytiskli proloženým písmem.

A když už ani tím se nechcete potěšit, pak vás pobaví fejeton, ve kterém uveřejňuje Jan Josef Svátek svá dobrodružství mezi Araby v Tunisu. Dobrodružství, která vás uchvátí. V každém fejetonu pije moka a nechá se štípat štěnicemi. A to dělá už od dubna.

Jednu velkou výhodu mají Pražské noviny. Tou nepopíratelně jest jejich papír, který není hrubý, ale jemný a vláčný. Papír ten chválí si všichni četníci na četnických stanicích, kam zasílají se Pražské úřední noviny zdarma, aby se četníci vzdělali. Papír Pražských novin tam visí. A vyplniv svůj úkol, pobaviv duševně, plní i své vnější poslání s tou roztomilostí, které je schopna pevná ruka četníka. A vyplniv své poslání, klesá a přikrývá svým úředním povrchem mimoúřední výkony bezpečnostních orgánů.

     


 

Preosvjaščennyj vladyka Andrej

Nejsvětější vladyka Andrej

Vztahy církve k bolševikům znají všichni.

Duchovenstvo ví dobře, že s vítězstvím proletariátu ztratili popi, katoličtí kněží, mullahové, pastoři a rabíni tučná sousta a že jejich svaté řemeslo je ve psí.

Proletářská revoluce skoncovala s podvodníky, kteří kupčili s bohem, obchodovali s propustkami do ráje a psí kosti prodávali jako ostatky svatých.

Likvidace náboženství popů, náboženství kapsy - to je začátek skutečného blaha všeho lidstva.

Likvidace těchto parazitů - to je nejlepší způsob našeho boje s vládou temna.

Jedním z význačných církevních podvodníků byl biskup ufský, „nejsvětější vladyka Andrej“. Na první pohled znamenitý chlapík, který udělal z pravoslavné církve řečnickou tribunu pro své kontrarevoluční cíle.

Když tento svatý humorista ve svých projevech a kázáních mluvil o plnění slova božího, nikdy nevynechal bolševiky, aby bylo každému pravoslavnému věřícímu jasné, že bolševici jsou Antikristi.

Mohli bychom donekonečna citovat všechny nadávky „nejsvětějšího“ pronesené na naši adresu, avšak uvedu jen několik příkladů.

Ve svém časopise „O kulturní osvětě Zavolžského kraje“ v článcích a zprávách o církevních, společenských, politických a kulturně osvětových záležitostech zapřísahal všechny, aby se vyzbrojili proti bolševikům, podvodníkům, provokatérům, kteří vymysleli zlá hesla jako „Smrt kapitálu“, což, jak tomu rozuměl nejsvětější, muselo uvrhnout všechny církevní společnosti a všechny nejsvětější do bídy.

„Bolševici táhnou na naši pokojnou Ufu,“ píše v jednom z článků ufský „vladyka“. „V Kazani, Simbirsku, Samaře podřezali na dvacet tisíc mužů, žen a dětí, kteří se nechtěli zřeknout církve.

Ó ti zločinci. Ó ti vrahouni. A jediným prostředkem k naší společné spáse je jít do chrámů, modlit se k Bohu a přispět na ikonu Nejsvětější bohorodičky.“

Tato snaha vynesla kapse nejsvětějšího pěknou sumu.

Zmobilizovav Nejsvětější bohorodičku proti bolševikům, vychvaluje v jednom z čísel Zavolžského letopisce ufské bratrstvo v článku „Svatý zápal“:

„Po vydání své výzvy, aby byly soustředěny všechny síly k boji s bolševikv.“ píše. „jsem se přesvědčil, že je náboženské cítění ruského člověka ještě živé. Návrh, aby se přispělo na ikonu Nejsvětější bohorodičky, vyvolal nadšený ohlas. Za týden mi přinesli pokladničku plnou papírových peněz, bylo jich 16.480 rublů. Nechť tato zpráva zaletí k Bohu, který neodepře Ufě pomoc proti bolševikům.“

Jakou radost má nejsvětější z těch papírků! Což nelze velebit Boha za 16.480 rublů? Jaká podpora proti bolševikům !

Nejsvětější schoval peníze, odebral se do chrámu Páně a v časopise napsal, že před tváří nejvyšší pravdy a milosrdenství, před tváří božského Spasitele světa pronese v kostele kázání na toto téma:

1. Co je to Ústavodárné shromáždění a jak se na ně mají dívat křesťané.

2. Jak bojovat s bolševiky.

A bojovný nejsvětější v kostele provolával: „Bratři, povstaňte všichni na pomoc hynoucí matičce Rusi. S námi je Bůh a Ústavodárné shromáždění. Vzchopte se, bratři. Sbírejte peníze, bratři moji milení, a přinášejte je ke mně. Peníze se přijímají od 10 hodin dopoledne do 4 hodin odpoledne. Teď už bolševiky zničíme, zvítězíme nad nimi. Abych nezapomněl, ještě něco: Nežli vyslovíte slovo bolševik, ať se každý z vás přežehná křížem.“

Vůbec to nepomohlo. Naši táhli na Ufu, a „nejsvětější“, když jednoho krásného dne listoval v novinách, se velice rozmrzel.

Rudí jsou v Čišmách. Nejsvětější napsal svému milovanému bratrstvu a kněžím poslední dopis o tom, že boží moudrost je nevyzpytatelná a že odjíždí na Sibiř, a opustil je.

Ten svatý humorista! Dobře vycítil, že vybudujeme nový svět přes hlavu všech „nejsvětějších vladyků“, pro které je místo jen u zdi. ..  

   


Primán Kadraba před latinskou první školní prací

První třída gymnasia měla mít zítra v pondělí první školní práci. Význam toho dne byl pro Kadrabu dalekosáhlý. V sobotu ráno před devátou hodinou sdělil to s nimi profesor latiny a Kadraba od té chvíle zvážněl. Pojala ho taková posvátná hrůza před tímto prvním kamenem prubířským, že si umínil, že bude nejen až do pondělka hodný, ale že přečká-li šťastně pondělek, že bude takový milý, zbožný, že nebude v deset hodin dovádět, nebude nikomu napovídat, na každého že všechno poví, že bude vůbec pořádný, úslužný a vědychtivý.

Slyšel hlas profesora latiny: „Počkejte, kluci, v pondělí vás budu decimovat!“

S opravdovou zbožností modlil se při zahájení nové hodiny náboženství modlitbu před vyučováním, a jeho duše byla taková schlíplá.

Katecheta vyvolal si vedle něho sedícího Hornofa, a týž, stoje v lavici, měl tajně otevřenou liturgii a četl si z knihy, co má odpovídat.

Kadraba se hlásil. „Prosím, pane katecheto, Hornof čte to z knihy a podvádí.“

Takovou měl hrůzu před komposicí pondělní, že udal z čistá jasna svého nejlepšího přítele, který dostal nedostatečně a byl zapsán jako podvodník do třídní knihy.

Zato však Kadrabu pan katecheta pohladil po hlavě a řekl: „Buď jen vždy poctivý, a všechno se ti dobře povede.“

Kadraba viděl v tom šťastnou věštbu pro pondělek. V deset hodin mu rozbili nos za jeho nekolegiální jednání a po desáté hodině oznámil to Kadraba profesorovi zeměpisu, a zároveň udav viníky, prozradil, jaké pohnutky vedly Hornofa a spol. k tomu, aby mu jeho nevinný nos a ústa pohmoždili, jedině proto, že nemohl se dívat déle na podvádění profesorů.

I tu neminul trest viníky a starý profesor s velkou vážností pochválil Kadrabu, jak je pořádný student a že jistě vše se mu dobře podaří.

Byla to druhá šťastná věštba toho dne - a duše Kadrabova přestala být schlíplá, nabývala energie, a Kadraba si umínil, jestli pánbůh dá a on tu komposici dobře udělá, že půjde na kněze.

Po hodině rychle se vytratil, a poněvadž byl blízko kostel, zašel tam a modlil se dlouho a dlouho, až ve tři čtvrtě na dvanáct vybídla svíčková bába zbožného Kadrabu, aby sebral svých pět švestek a šel domů, poněvadž se kostel zavírá.

Kadraba měl tři krejcary a bojoval, když vyšel z kostela, těžký boj, má-li za ně koupit svému malému bratříčkovi cukroví, nebo sobě skleněnou trubičku, aby mohl střílet hrachem.

Ale obraz první latinské školní práce zvítězil v jeho bojování, a koupil proto svému bratříčkovi za ty uspořené tři krejcary míchané cukroví a uložil si pokání, že si nevezme ani kousek.

Pořád si říkal: „Vezmu-li si kousek, tak neudělám komposici.“

Kolikrát však již sáhl do kapsy po kornoutu, ale vždy zvítězila vzpomínka, upamatování na příští hrozné pondělí.

A přišel jako vítěz nad pokušením domů a všechno cukroví dal bratříčkovi, tváře se dojatě, neboť byl také vskutku dojat svou velkomyslností.

Tatínek mu řekl, že mu dá příště pár facek, jestli přijde zas tak pozdě ze školy, když má jen do jedenácti, že měl být doma ve čtvrt na dvanáct. Kadraba měl radost, že je nevinně pronásledován, že mu to bude v pondělí jistě pánembohem při školní práci přičteno k dobrému, duch svatý že ho osvítí.

Ozval se jen, že byl v kostele a že se tam modlil, - ale vrátily se doby pronásledování prvních křesťanů a byl zmrskán, ne snad že by byl jeho otec pohanského názoru, ale že si myslil, že ten jeho kluk nějak příliš drze lže a že se nechce přiznat, že se někde vztekal.

Když nevinně pronásledovaný Kadraba ocitl se opět na zemi z oné výše, kam byl otcem povznesen, utřel si slzy lítosti, a připamatovav si komposici pondělní, políbil tu otcovu ruku starostlivou a s pálícím tělem, ale s blaženou duší odebral se k oknu, aby se vybrečel.

Byly to však spíše slzy radosti, že opět trpí kvůli své první latinské školní práci, a v duchu viděl se již, jak bůh vševidoucí a vševědoucí sesílá na něho v pondělí sedícího před sešitem ohnivé jazyky, aby se mu odměnil za jeho kruté pronásledování.

Uklidniv se, tázal se matky, zdali si nepřeje něčeho dole, že pro to doběhne.

Dříve vždy brečel, když ho matka pro něco poslala, a dnes pořád žadonil: „Prosím vás, já vám dojdu pro kmín nebo pro něco, nechtěla byste, maminko, dole dříví, já vám rád doběhnu. „

Škemral tak dlouho, až dostal „buchet“ do zad, co se do něho vešlo, poněvadž mu matka stokrát říkala, že nic dole nepotřebuje a že on chce patrně jít dolů dovádět. Kadraba vděčně přijal ty rány. Vždyť to všechno snáší, jen aby ukázal milému pánubohu, že je takový hodný hoch, a milý bůh také sesílá na něho kříž za křížem.

Pak šel k tatínkovi a chtěl mu nacpat dýmku. Zase chtěl se ukázat hodným, poslušným synáčkem, aby bůh se nad ním slitoval a duch svatý v pondělí na něho sestoupil.

Škemral, div neplakal, aby tatínek mu dovolil nacpat dýmku; chytal otce za kabát, jako dřív v kuchyni matku za sukni, tak dlouho, až otec svolil, a tu on v horlivosti mu dýmku zapálil a rozdýmal.

„Tak proto jsi, ty darebáku, chtěl mně nacpat dýmku, abys si zakouřil, i ty kluku uličnická!“

Nový nářek, nové kvílení, nové naděje o příchodu ducha svatého v pondělí ráno na hlavu nevinného o hodného Kadraby.

Odepřel si oběd, poněvadž mu bylo dílem špatně, dílem proto, poněvadž si myslel, že tato újma obměkčí Hospodina. Odpůldne se dovolil a chodil z požehnání na požehnání.

Od maminky dostal krejcar, který odnesl do pokladničky upevněné na Karlově mostě na dostavění chrámu sv. Víta v Praze.

Šel tam v největším dešti a vrátil se zablácen a promočen. Nový nářek, nový řez, nové naděje na pondělí. Noc probděl na modlitbách a ráno časně vstal a šel do kostela na jitřní a pak ještě na jednu mši.

V neděli dělal dobrodiní a rozkrájel svůj oběd na tři porce, které pak rozdal žebrákům.

Také chtěl, aby mohl jít nakoupit, ale musel zůstat doma, poněvadž jeho úpěnlivé prosby byly velice nápadné.

Nedělní odpůldne strávil po kostelích ve zbožné, ctnostné náladě a opět krejcar zanesl do pokladničky na dostavění chrámu sv. Víta. Svůj kapesník daroval jedné slepé stařeně.

V pondělí po oné noci z neděle na pondělí, kdy se pomodlil osmsetkrát Zdrávas Maria, Otče náš a Věřím v Boha, šel ráno na jitřní a odtud do školy, pln radostné naděje, jak duch svatý na něho sestoupí, poněvadž byl v sobotu i v neděli takový nejhodnější chlapec na světě.

Ale duch svatý na něho nevstoupil, poněvadž milý bůh nemá rád, když takový hodný chlapec jako Kadraba, který má dva dni na to dost času, neučiní tak a nezopakuje si první deklinaci.

A tak Kadraba dostal zcela nedostatečně ze své první školní latinské práce, a byl by měl málem tam v těch desíti větách tolik chyb, co se namodlil Otčenášů za ty dva dny, aby ho bůh osvítil v pondělí duchem svatým.

   


 

Privatno loviště

Črta z Chorvatska

Bylo právě šest hodin, když starosta obce Bukovce „v županiji“ varaždínské zahájil schůzi obecní rady v domě obecním na návsi blízko staré zvonice.

„Schází Bragič,“ oznámil starosta Miloš Kovalič, „ale zahájíme schůzi bez něho.“

„Nikoliv,“ ozvalo se ve dveřích a do místnosti vrazil, rozpálený rychlou chůzí, Bragič, dupaje po dřevěné podlaze botami s podkůvkami. Posadil se ke stolu, klobouk položil vedle sebe a pronesl uspokojivé: „Tak a tak,“ a díval se tázavě na starostu, jaký dojem učinil jeho nenadálý příchod.

Starosta zdál se být rozčilen. Čelo jeho pokryly vrásky, nervosně zatahal se za knír, uchopil arch papíru, ležící před ním, při čemž se mu ruka třásla, a bezmyšlenkovitě pronesl: „Dobrá.“

Zamlčel se a pak se zlostným pří zvukem pronesl důrazně: „Také dobrá!“

„Mně se zdá,“ řekl Bragič pomalu, „mně se zdá, že tě, starosto, mrzí, že jsem přišel. Vzpomněl jsem si na poli: ,Dnes schůze obecní rady.’ Běžím rychle. Však jest dnes důležitý předmět na pořadu.“

„Ano, velmi důležitý,“ pravil starosta, „jedná se, komu pronajat na rok ,privatno loviště’ obce Bukovce. Dosud jsem po pět let já měl v nájmu loviště celého kotáru, celé loviště obce Bukovce, od strouhy k lesu a od lesa až ke kotáru Seljance. Platil jsem správně každý rok 80 zlatých.“

Pět obecních radních kývlo souhlasně hlavou, jen šestý, Bragič, poznamenal: „Ale 80 zlatých je málo. Každý ví, co zvěře je všude. Sotva vyjdeš za ves, už běží zajíc přes cestu. Dál jdeš kousek, hvízdá kolouch. Na polích v kukuřici křepelky. A v lese? Zajíci, srny, daněk i jelen. A co ptáků! A to vše za 80 zlatých! A starosta po pět let drží v nájmu celé loviště. Pozve si župana a pány, táhnou mezi naší kukuřicí, ženou se přes pole, podupají všechno, rozplaší stáda. A dobře, že stará Madžarka umí broky vytahovat ze zad. Jako pasákovi Toučkovi. A to všechno za osmdesát zlatých ročně! Nás nikdy jsi nepozval, starosto, nás, kteří jsme ti pronajali loviště. No! Kaj veliš? Co povídáš?“ -

Starosta Kovalič povstal a řekl: „Sousedé, za týden vyprší lhůta, do té doby mám loviště v nájmu. I žádám vás, abyste mně je na další rok pronajali za obvyklou cenu.“

Vida, že pět radních kývá opět souhlasně hlavou, usmál se a vítězně podíval se na Bragiče.

Bragič zuřivě povstal, udeřil pěstí do stolu a rozkřikl se: „Ještě mám já slovo.“

Úderem pěsti o stůl upokojil se a promluvil: „Povinností vaší, sousedé, jest pronajati loviště tomu, kdo podá nejvíc. Ano, kdo podá nejvíc. Starosta dává osmdesát zlatých, já dám sto!“

Panovalo hluboké ticho, že bylo slyšet pískání komárů v jizbě. Oči všech upřeny byly tázavě na starostu, který díval se, zarudlý hněvem, ven z okna na kříž zvonice a přemýšlel.

„Sousedé,“ řekl po chvíli, „dám sto deset zlatých.“

„Sto dvacet,“ vykřikl Bragič, a sotva doznělo jeho „dvacet“, zaburácelo z úst starostových „sto třicet“.

„A sto čtyřicet,“ ozval se hřmotně Bragič, dupnuv nohou, a sotva dořekl, vyhrklo ze starosty: „Sousedé, dám sto padesát.“

To nebylo již rozkazující, bylo to prosebné, prosebné ke všem, nevyjímaje ani Bragiče.

Starostovi mihly se hlavou vzpomínky na krásné večery, kdy s puškou v ruce číhal na pokraji lesa, a teď náhle vše by ztratil.

„Dám, sousedé, sto padesát,“ ozval se ještě jednou prosebně a lpěl tázavě zrakem na ústech Bragičových. Pohledem lítostivým.

„A já dám sto šedesát,“ řekl klidně Bragič, kroutě si knír.

Starosta vzdychl. Bragič byl bohatší než on, a hnal by stále obnos do větší a větší výše. „Ať tedy platí,“ usmál se jízlivě a řekl: „Sto devadesát.“

Páni radní jevili velké překvapení. „Dvě stě,“ prohlásil Bragič, „dám dvě stě a čtvrtku vína. Dá někdo víc?“ otázal se hrdě.

Nikdo se neozval. „Což ty, starosto?“ prohodil Bragič.

Miloš Kovalič povstal: „Privatno loviště obce Bukovce,“ řekl pomalu, „pronajímá obecní rada na příští rok Josefovi Bragičovi. Za týden můžeš si ponejprv zalovit.“

Kousl se do pysku a pravil důstojně: „A v tvém právu bude tě starostenský úřad podporovat všemožně. Zavolejte ,pandura’ (strážníka).“

Když „pandur“ přišel, oznámil starosta již úplně klidně: „Josef Bragič ode dneška za týden nastoupí v nájem našeho loviště. Podporuj ho v jeho právu.“

„A nyní, přátelé,“ řekl vítězoslavně Bragič, „vypijeme v obecním hostinci čtvrtku (čtvrt hektolitru) vína.“

„Ale já nejdu nikam,“ pravil starosta, pronášeje tak největší urážku dle zvyku tohoto kraje ...

*

Posledně šel Miloš Kovalič užít svého práva na loviště bukovské. Dal se s puškou v ruce kukuřičným polem Bragičovým, šlapaje naschvál vedle brázd, porážeje stonky kukuřice.

Když se dost nařádil mezi kukuřicí, zabočil na Bragičovo pole konopí, kde šlapal s divokou rozkoší.

Pak přes záhon brambor dal se k lesu, kde posadil se na větrem povalený kmen, odkud měl rozhled na okolí.

Za ním táhly se jako nepropustná zed křoviny, mladé doubky, pichlavé ostružiny, trnky, propletené malinovníky a divokým svlačcem.

 

Jeden z krásných večerů rozprostřel se nad krajem. Cvrkot cvrčků, bzučení much a kobylek v polích, kde kukuřice měla květy zbarveny do růžová, křik a zpěv ptáků mezi větvemi starých dubů kolem, které na vrcholcích svítily rudě.

Někde v dáli hvízdali pasáci u řeky na lukách. Vzduch čistý, prosycený vůní květin.

Co krásných takých večerů užil Miloš Kovalič na čekané! Pušku maje připravenu k ráně, zabručel cosi jako kletbu tomu, který ho připravil o jeho radost. A což noční čekaná! Zas jiný vzhled krajiny, když měsíc svítí a všechno kolem je bílé, oblité zvláštním tajemným půvabem jeho světla. Stromy, paseky, pole, hladina řeky i luka. Na pasece objeví se jelen ... A to vše náleží jen ku vzpomínkám. Ten Bragič nebyl dřív tak zlý člověk, ale od té doby, co se vrátil jeho syn Ivan na prázdniny ze Záhřeba, ten vlastně všechno pokazil.

Ba, ti studenti v Záhřebe, velmi nepokojná krev! Nic jim není vhod.

Slyšel již dřív, jak Ivan vykládal po vsi, že každý si může najat „privatno loviště“, to že není jen privilegiem starostovým.

Až teď to došlo k takovým koncům. Nešťastný mladík! Myslil si, že z jeho Milici a Ivana bude kdysi párek, byl Ivanovi kmotrem a teď tohle!

Dal Milieu do škol ve Varaždíně, dal ji vzdělat. Hezké děvče, jako dítě se kamarádilo s Ivanem, a teď tohle!

Je ale na ni hrd. Když jí oznámil, že nátlakem Ivana Bragič najal si „privatno loviště“, Milica vykřikla: „Jaký to darebák, ten Ivan! Nikdy s ním nepromluvím ani slova.“ Dobré děvče!

Vzadu za ním zašustilo křoví a ozval se mužský hlas: „Tak krásný večer!“

Kovalič se zakabonil. Poznal hlas Ivanův, ohlédl se dozadu a nadarmo snažil se zrakem vypátrat, s kým to Ivan mluví. Křoví zabraňovalo mu rozhledu.

„Jen se podívej, drahá, na oblohu,“ pokračoval Ivan, „ty barvy na obloze. Tam vzadu ta skupina mraků, vidíš v nich tolik obrazů. Jako kdyby tamhle byla krajina ve vzduchu.

Červené pozadí, jako hory navečer v zapadajícím slunci, dole zelená barva jako jezero, tam jako jez, nebo řeka, načernalý ostrůvek. Teď to mizí...“

„S kým to jen mluví?“ divil se starosta a naslouchal: „Místo toho vidím tamhle topoly jako ve větru. - A tam vidím zas nějakou obludu a vedle anděla. Teď už asi slunce zapadlo, ale tamhle tím průsekem ještě padají poslední paprsky. - Tak, a teď mně dej hubičku ... Děkuji a půjdem domů.“

Když se opodál křoví rozhrnulo a chodci objevili se blízko starosty, upustil tento překvapením pušku a zašilhal.

Vedle něho objevila se Milica s Ivanem.

Mladí lidé zbledli a zastavili se. Hluboké ticho panovalo v tu chvíli a všichni dívali se do země.

„Dobrý večer, kmotře,“ pozdravil zaražený Ivan, „pěkný večer. Šli jsme ...“

„Ty,“ vyrazil zlostně starosta.

„Dovol, kmotře,“ mluvil dál Ivan vzpamatovav se, „šli jsme tě vyhledat. Můj otec, totiž vzhledem k tomu, že takovou dobu byli jste přáteli, posílá mne k tobě vyřídit, že ‚privatno loviště’ máš k volnému užívání, tím chce říci, že přátelství vaše zas vrací se do starých kolejí. Když se ti zlíbí, zalovíš si, jako bys revír si býval najal. Volně můžeš lovit. To vzkazuje můj otec. Co tomu říkáš, kmotře?“

Překvapený Miloš Kovalič zašilhal po druhé a Milica sebou trhla.

„Víš, Ivane,“ řekl starosta, „tvůj otec byl mně vždy milý. Jaký junák býval z mládí, co kousků jsme spolu provedli. Jak četníky jsme do žumpy házeli, maďaronům vytloukli okna. Dobrý to hoch - tvůj otec.“

Starosta se uklidnil a zvedl pušku se země. „Tak vida, sám přišel jako pravý přítel. A ty, Ivane?“

„Doprovodím Milicu domů,“ odpověděl Ivan.

„Jděte sbohem, však já byl také mladý.“

Mladí lidé zašli do polí a tam daleko mezi kukuřičným polem Milica dala se do pláče.

„Ivane,“ vzlykala, „tys lhal. Tvůj otec se stále hněvá, ach, Ivane.“

„Lhal jsem, poněvadž jsem musil. Jak jsem jinak měl mluvit, doufám však, že to nějak spravím.“

„Nějak.“

„Nu, nějak, nějak, drahoušku.“

V trapném mlčení došli až ke vsi, a když se před vsí loučili, řekla Milica:

„Ale mrzí tě to, Ivane?“

„Ba mrzí, Milico, strašně mrzí...“

A Ivan neodvážil se ten večer o „privatnom lovišti“ před svým otcem vůbec mluvit, a když Bragič promluvil za hovoru:

„Starosta jistě zlostí vyskočí z kůže, když jest dnes naposled na čekané. Naposled, hochu, považ si, jaká to rána pro něho. A dobře mu tak.“

*

Tu prohlásil Ivan, že jest mu nevolno, a šel spat. A jaké to byly sny. Sny strašné. Viděl šklebit se na něho i na Milieu příšernou obludu. A ta obluda, cítil v duši, že jest „privatno loviště“ obce Bukovce v župani ji varaždínské ...

*

Toto vše vypravoval nám statkář Bražič v besídce, když slunce zapadlo a dán byl návrh, aby každý vyprávěl nějakou historii.

Zamlčel se a pak pravil: „Teď přijde to nejlepší. Ani druhého dne neodvážil se Ivan říci něco otci a třetího dne rozneslo se po obci, že starosta pytlačí. A jak drze! S puškou v ruce chodí po okolí a v celém obecním revíru proti právu střílí. Dnes měli k obědu zajíce, kterého zastřelil včera.

,No, to se podíváme,’ rozzlobil se Bragič, ,jestli starosta může pytlačit!’ Zavolal pandury, poprosil je, aby ho podporovali v jeho právu, a večer šli číhat na pytláka-starostu.

Ivan toho dne bloudil po okolí a přemýšlel, jak má tu neblahou historii urovnat, a když vracel se sklíčeně za večera domů, slyšel z polí křik: ,Už starostu vedou ...’

Ivan obrátil své kroky, namísto domů šel na nádraží půldruhé hodiny cesty a ujel do Záhřebu.

Ze Záhřebu napsal domů dlouhý dopis, ve kterém prosil za odpuštění, že musil tak jednat, že Milica ... a že ... a že ...

Čekal na odpověď s hroznou úzkostí a třetí den po odeslání psaní zaklepal někdo na dvéře pokoje, a když otevřel, musil se zachytit kamen. Tak se ulekl; před ním stál starosta Kovalič a za ním Milica.

Starosta hnal se k němu.

‚Výborně jsi to provedl, hochu,’ křičel, podávaje mu ruku, a smál se upřímně. ,Považ si, povalili ti mě na zem a vzali ručnici. Přelhal jsi mne, ale vidím, žes mne musil přelhat. Pak se všechno vysvětlilo a usmířili jsme se s tatíkem. Večer pili jsme v obecním hostinci už spolu jako jindy a teď chodím na čekanou s tvým otcem den co den. Mám tě odvézti domů.’

To je ta celá historie,“ pravil, dívaje se na svou mladou ženu, „jen tolik ještě řeknu, že místo g ve slově Bragič dejte ž a řekněte Bražič, neboť toto přihodilo se mně a zde Milici.

A vy,“ obrátil se ke mně, „můžete si do poznámek zaznamenat: Privatno loviště ...“ A to jsem také udělal.

   


Problém lásky

Mluvilo se ve společnosti o tom, jak láska činí i z lidí duševně silných slabochy a jak působí na cit. Taková wertherovština, sentimentalita, jest zjevem dosti obvyklým. Milenec pláče a utírá si slzy, i když často nejedná se o nějaké tragické rozuzlení jeho poměru. Milenec roní slzy, i když třeba jen zdánlivě byl jeho poměr poskvrněn. Poučný případ o tom mohl jsem také pověděti. Vyprávěl jsem, jak kdysi pod Čerchovem na Šumavě viděl jsem pod větvemi mohutné sosny sedět na poraženém kmenu mladého, silného muže, který hořce plakal. A mladý ten muž pojal ke mně tolik důvěry, že se mně svěřil se svým příběhem, jejž zde věrně podávám:

„Jmenovala se Irma Trautensteinová. Hezčí Němkyně jsem neviděl. Každý den chodil jsem do restaurace jejího otce z Kubice přes hranice do bavorského Brodu nad Lesy. Mohu říci, že jsem ji miloval. Byla vzdělaná, dobře se bavila a pravím vám, přitom byla učiněné dítě. A dovedla tak dobře uvařit knedlíky s uzeným masem a přitom byla sama tolik kyprá, vábná a svůdná! A její otec čepoval znamenité bavorské pivo, a pak ta krajina kolem! Šumava se svými nádhernými lesy! Když jsem se dost natoulal v lesích a dost nasytil krásy, čekala mě baculatá Irma, knedlíky s uzeným masem a máz černého piva. Potom mě šla vyprovodit na cestu ku hranicím, v lese jsme se rozloučili a já šel jsem k celnici, kde mně prohlédli kapsy rakouští celníci. Ti chlapi měli na mne podezření, že něco pronáším. A já nesl s sebou jen srdce, které milovalo, poněvadž knedlíky jsem už strávil před rakouskou celnicí.

Jednou však zapomněl jsem si doma kapesník, možná také, že jsem jej ztratil v lese, alespoň se nepamatuji, že bych si byl za hranicemi utíral nos. Zkrátka, přišel jsem do Brodu nad Lesy k Irmě a neměl jsem kapesního šátku. Svěřil jsem se jí. Půjčila mně šátek svého otce a pak mně přinesla ještě jeden krajkový šáteček.

,Ten si nechte na památku, ale nos si do něho neutírejte,’ řekla. Ale j a k to řekla!

Uschoval jsem ten šáteček s jemnými krajkami do náprsní kapsy. A ten šátek krajkový mne hřál, věřte, nebo nevěřte. Hřál mne v kapse až k pohraniční celnici, kde jako obyčejně na mne vrazili celníci.

,Tak vidíte, že nic nenesu,’ řekl jsem, když mne prohledávali.

,To se mýlíte,’ řekl jeden z celníků, ,copak je tohle?!’ Vytáhl mi z kapsy onen mně tak drahý krajkový šáteček. ‚Vidíte,’ pravil přitom, ,že jsme se přece nemýlili, a vy pronášíte z, Bavor do Rakouska krajky. Víte, že proviňujete se dle § III. předpisů čís. 46 až 48, pojednávajících o výšivkách, krajkách a jiných aplikacích?’

Stál jsem mezi nimi jako hříšník. ,Pánové,’ řekl jsem opanovav se, ,víte dobře, že tento krajkový šáteček je předmětem mé vlastní potřeby, který clu nepodléhá?’

,Není to však na něm vidět,’ řekl celní úředník, ,šátek ten nebyl doposud upotřeben, jest úplně nový a kromě toho máte ještě jeden pro svou vlastní potřebu, tento velký šátek, který, jak vidím, byl již častěji upotřeben.’

,Ach, toť tedy lehká pomoc,’ řekl jsem statečně, ,utřu si do krajkového šátečku nos.’ A také jsem tak dvakrát hlasitě za sebou učinil, abych jim dokázal, že se jich nebojím.

,Můžete jít,’ řekli mně nato a já šel do černých lesů šumavských, po bílé silnici nahoru ke Kubici. A v lese jsem si najednou to všechno rozvážil: ,Co jsem to provedl? Já nešťastník, proč jsem si utřel nos do šátečku, který mně ona darovala, proč jsem znesvětil dílo jejích rukou!’ Věřte mně, čím dále o tom přemýšlím, tím trapněji ta vzpomínka na mne působí. Sedím zde pod sosnou již po dvě hodiny a dívám s.e tím směrem, kde žije ona, kde svými drobnými krůčky kráčí chodbou toho starého domu, kam nemohu se vrátit, poněvadž jsem poskvrnil náš čistý, ctnostný poměr tam na té proklaté celnici, zabořiv svůj nos do ladných tvarů šátku, který ona pro mne šila a mně darovala s tím svým dětským úsměvem. Cítím k sobě hnus, opovržení, zdá se mi, že nejsem hoden toho anděla ...“

Za rok po této události viděl jsem onoho mladého muže v Praze. Šel ke mně, jakmile mne uviděl, a řekl:

„Víte, co je nového? Ona mě stíhá pro paternitu!“

A vícekrát jsem ho nespatřil.

   


 

Proces s Chámem, synem Noemovým

Soudní referát pravěkého referenta

Neobyčejný zájem vzbudilo v Arubašu pod horou Araratem soudní líčení s Chámem, synem Noemovým, o jehož případu přinesli jsme již před časem podrobnou zprávu. Poněvadž však chceme, aby i ti čtenáři, kteří tenkrát případ ten nesledovali, poznali, oč se jedná, opakujeme stručně:

Praotec Noe, známý mecenáš, po katastrofě ze dne 1. října, když se strhaly rybníky, připlul na své lodi pod Ararat a koupil od vlády pozemek, kde zaměstnával se pěstováním vinné révy na základě nejnovějších výzkumů zemědělských. Jednoho dne, bylo to 12. září minulého roku o třetí hodině odpolední, odebral se Noe se svými třemi syny, Semem, Chámem a Jafetem, do svého vinného sklepa, aby víno vyzkoušel.

Při této příležitosti byl nucen vypít větší množství vína, které počalo účinkovati, když přišel z vinného sklepu. Bylo toho dne parno, a tu Noe odešel do zahrady za svým domem, kdež ulehl pod hrušku do stínu. Vtom přišel jeho nezdárný syn Chám, a poněvadž pan Noe byl jen v košili, počal mu košili tahat z těla tím způsobem, že podolek její snažil se otci přetáhnout přes hlavu. Vtom však přistoupili již synové páně Noemovi, pan Sem a Jafet, kteří zahnali nezdárného bratra Cháma na útěk. Za plotem zahrady nastavilo se průběhem rozepře plno obecenstva, mezi jinými i dámy, které s rozhořčením pohlížely na hnusné divadlo. Přivolaný strážník zatkl pak za hodinu zpustlíka Cháma a odvedl na policii, odkud po výslechu byl dodán do vyšetřovací vazby pro přečin proti mravopočestnosti. Včera, dne 7. ledna, zodpovídal se před senátem, jemuž předsedal soudní rada Melechenech.

Líčení bylo nutno konat v porotní síni, poněvadž místnosti senátu nijak nestačily pojmouti všech posluchačů, mezi nimiž bylo hojně dam.

Obžalovaný Chám byl přiveden dvěma dozorci.

Vyšetřovací vazba nijak na něho nepůsobila, a jak řekl Noe soudním referentům v žurnalistickém pokoji, spíše jeho zpustlý syn ztloustl, nežli zhubeněl.

Líčení zahájil předseda senátu výslechem obžalovaného, který na dané otázky odpovídal zvučným hlasem.

Vyšlo najevo, že obžalovaný byl již trestán, a to ještě před potopou světa, pro svatokrádež. Ukradl obětního býka a snědl s několika svými kamarády. Podruhé byl trestán pro urážku na cti před rokem. Jeho obhájce navrhuje nato, aby bylo konstatováno, že Chám byl z mládí zanedbán a špatně vychován.

Pan Noe se proti tomu rozhodně ohrazuje. Je sice pravda, že při potopě světa, kdy strhaly se v horách rybníky, neměl času hocha tak vychovávat, jak si vlastně přál. Nicméně snažil se popřípadě i bitím vštěpovat mu zásady mravnosti. Bohužel Chám přišel do špatné společnosti po potopě světa. Kamarádil s uličníky, kteří zůstali naživu, a již jako čtrnáctiletý hoch mluvil neslušné věci a nadával.

Na otázku, jak nadával, pravil pan Noe, že obyčejně nadal sviní, pasáků a podobně. Zato však Sem a Jafet byli vzornými dětmi.

Obhájce klade pak ještě panu Noemovi otázku, zdali posílal Cháma do školy. Pan Noe omlouvá se, že nemohl kvůli potopě. Cesty nebyly ještě vyschlé, a kromě toho se tenkrát utopili všichni učitele obecních škol. Zachránil se jediný učitel z měšťanky a ten hrůzou zešílel.

Obhájce: "Proč jste tedy, pane svědku, nevzal Chámovi domácího učitele?"

Svědek: "Domácí učitelé utopili se také všichni." (Vzrušení.)

Obhájce: "Jako inteligentní člověk měl jste sám vštěpovat mu zásady mravnosti."

Svědek povznešeným hlasem: "Prosím, slavný soude! Zajisté je každému známo, co práce mně dalo, než jsem zachránil lidstvo před vyhynutím, a kolik nocí jsem probděl na modlitbách, kolik dnů jsem sháněl zvířata do své lodi." Obrací se k obhájci:

"Myslíte, pane doktore, že jest tak lehké nosit tygry na loď? A přitom ještě starat se o vychování tohoto uličníka?"

Chám volá na svého otce: "Starý opilče!" Je na­pomenut předsedou a opět usedá s cynickým úsměvem.

Předseda senátu k panu Noemovi: "Dobře, pane Noe, ale o jednu věc se zde jedná: Nepozoroval jste snad někdy na obžalovaném známky duševního zatížení?"

Svědek: "Mohu vás ubezpečit, že Chám pochází z. rodičů úplně zdravých. Jeho dědeček Metuzalém přelezl ve věku šesti set sedmdesáti let Himálaj úplně při zdravém rozumu. Pokud se týče mé choti, jest žena zdravá, která ho porodila ve tři sta osmadvaceti letech taktéž při úplně zdravém rozumu."

Poté bylo pokračováno ve výslechu Cháma.

Předseda senátu: "Poslyšte, obžalovaný, čtvrté boží přikázání není ještě tak staré, abyste si ho byl nezapamatoval. Policie přece nechala nalepit plakáty s desaterem božích přikázání. V předběžném výslechu jste udal, že umíte číst, poněvadž vás tomu naučila matka z dlouhé chvíle (vzrušení), a nyní vrtíte hlavou, že jste čtvrté přikázání boží nečetl. Vůbec zaplétáte se do samých podivných výmluv. Odpovězte krátce: Shrnul jste svému otci, panu Noemovi, košili přes hlavu?"

Chám: "Ano, učinil jsem tak, poněvadž otec je nenapravitelný alkoholik!" (Ohromné vzrušení.) Pan Noe zakrývá si tvář a volá: "Mé šediny, pá­nové!"

Předseda přísně: "Poslyšte, obžalovaný, i kdyby byl pan Noe úplně cizí člověk, jistě si toho nezaslou­í, aby byl nazván alkoholikem, ale teprve ne, když je vaším otcem." (Vzrušení.)

Paní Noemová volá z galérie na obžalovaného:

"Ty syčáku!"

Předseda pokračuje: "Nuže, obžalovaný, vyličte upřímně celou věc. Co jste si vlastně myslel v tom okamžiku, když jste panu otci stahoval košili přes hlavu?"

Chám: "Nic."

Předseda: "Slyšte, obžalovaný, vlastního otce jen tak pro nic za nic neobnažujeme, to jest nabíledni. Jistě jste to učinil s rozvahou a úmyslem. Doznejte upřímně všechny své myšlenky a posloužíte jistě sobě. Nedá se přece myslet, že jste zčistajasna, bez rozpaku tahal otci košili přes hlavu, využitkovav jeho hlubokého spánku."

Veřejný žalobce: "Věděl jste též, že chodí kolem mnoho lidí?"

Chám: "Věděl."

Obhájce: "Poslyšte, pane Cháme, nebyl jste tenkrát opilý?"

Chám: "Nebyl, zato však otec byl opilý pod obraz boží. Opakovalo se to příliš často a choval jsem obavy, aby vítr neodhalil otci košili, proto jsem mu ji chtěl úplně stáhnout z těla." (Veselost.)

Předseda: "Obžalovaný, vy máte nejmenší příčiny, abyste ještě dělal špatné vtipy. Váš otec celým svým životem si jistě nezaslouží takových infámií. Měl byste být hrdým na svého otce."

Paní Noemová volá na obžalovaného: "Přijde to do bible, uličníku!"

Obhájce k Semovi a Jafetovi: "Pánové, řekněte mně, proč vy jste otce opustili a zanechali pod stromem. Měli jste přece, když jste viděli, že váš pan otec spí na veřejném místě jen v košili, svého pana otce přikrýt, a v tom případě, když již byl odkryt, zakrýt alespoň kapesníkem. Vy však jste nechali pana Noema obnaženého až do příchodu soudní komise." (Velké vzrušení.)

Svědek pan Sem: "Neměli jsme kapesníků, poněvadž jsme byli také jen v košili, jak jsme přišli z vinic."

Obhájce: "To je divný pořádek."

Pan Jafet: "Zakazuji si, pane doktore, abyste nás napomínal. Poměry naše nedovolily koupit si ještě druhé spodky, a poněvadž to bylo ve všední den, nešli jsme proto ve svátečních podvlékačkách!"

 

Svědci ustupují. (Chám se ironicky usmívá) Veřejný žalobce: "Nesmějte se, obžalovaný, tak vážné věci. Jest to dokázáno, že jsou vaši bratři zcela řádní hospodářští lidé, kteří se snaží vyjít se svými příjmy. O vás naproti tomu je dokázáno, že žijete nad své poměry. Tak kupříkladu máte troje spodní kalhoty a nosíte je veřejně i ve všední dny. Jste lehkomyslný, jste už přes dvě stě padesát let bez zaměstnání a čtyři sta let musí vás otec živit. Při potopě světa pomáhal jste tajně největším tonoucím darebákům do lodě, a abyste měl na ně místo, vyhodil jste z lodi několik vzácných párků pravěkých zvířat, která tím vyhynula. Kromě toho vydalo vám četnictvo a obecní úřad velmi špatné svědectví. Vedete nemravné řeči, nenecháte žádnou dívku na pokoji."

Pak se čtou protokoly soudních lékařů, ze kterých vychází najevo, že Chám je individuum perverzně zatížené, jevící náklonnost k sexuálním perverzitám.

Obhájce: "Vzhledem k tomuto výroku pánů znalců navrhuji, aby pan Chám byl dán na pozorovací kliniku do ústavu pro choromyslné."

Veřejný žalobce se proti tomu ohrazuje.

Paní Noemová volá z galérie: "Jen ho zavřete, syčáka!"

Soud odebírá se k poradě a vrací se za půl hodiny. Předseda senátu oznamuje, že soud vyhověl návrhu obhájce a líčení se zatím na neurčito odročuje.

Tím skončen prozatím zajímavý proces, ku kterému se jistě opět vrátíme. Podotýkáme ještě jen něco: V zájmu zdravotnictví je, aby posluchačstvo neplivalo z galérie dolů. Jak k tomu dole sedící přijdou, aby na svých vlasech odnášeli si bacily domů. Doufáme, že toto postačí, aby všude dole byla postavena plivátka.

   


 

Proč dostal profesor Fridrich Nobelovu cenu míru

Profesor Fridrich přemýšlel, kráčeje kolem jedenácté hodiny noční z Besedy domů, o žížalách. Můžeme říci, že si pan profesor Fridrich žížal neobyčejně vážil. Doma studoval neúnavně jejich život, rozstříhávaje je nůžkama, přičemž počítal jejich články. Dlouho nikdo nevěděl, proč se pan profesor takto baví, až konečně vydal knížku Jak rozstříhávati žížaly.

Bylo to objemné vypsání všech nejlepších způsobů a za rok nato vydal novou knížku Jak žížaly sešívat dohromady. Práce tato byla uveřejněna ve výroční zprávě gymnasia, a kromě toho na svůj náklad dal toto pojednání otisknouti ve zvláštním otisku, v počtu dvou tisíc exemplářů, které rozesílal svým známým.

Tak se stal slavným, ačkoliv jak se říká, dělal do cizího hnízda, neboť byl fyzik. Známe přece jeho články o kapilaritě, ve kterých dokazoval, že proto bývá u vody vlhko, že voda kapilárními silami prolíná. Ostatně toto ho přivedlo na myšlenku o spojitosti nádob a během několika let tak se do toho vžil, že se domníval, jako by on sám přišel na tu myšlenku, jak dělat studně u rybníka. Později počal přemýšlet o kometách a napsal, že každá kometa jest napohled něco hrozného, ale že doposud nebyly zjištěny žádné škody na lidských životech a majetku, které by byla způsobila. To ale nebylo pravda, poněvadž ve svých tištěných přednáškách vylíčil kometu v tak hnusných barvách, že se z toho zbláznila jedna stará paní na předměstí a lítala hůř než kometa po městě, když se polila petrolejem a zapálila, aby měla také nějaký ohnivý chvost.

I jal se pan profesor Fridrich pracovati na méně nebezpečném poli vědy a vydal populární brožurku o decimálních vahách, aby tyto co nejvíce mezi lidem rozšířil. Když pak napsal pojednání o tom, co jest cívka, zdálo se, že jest již dosti slavným, a málem byl by se také dostal za mimořádného profesora na techniku, kdyby si to byl v poslední chvíli nezkazil výstavkou svého stroje perpetuum mobile, aby dokázal, že perpetuum mobile patří do říše bájek. Tato blamáž způsobila velký obrat v jeho životě a napsal filosofické pojednání o smrti, které začínalo touto pěknou větou: „Když člověk zesnul, říká se o něm populárně, že umřel. A proč tak soudíme?“

To mělo jistý úspěch a on počal psát o čtvrté dimenzi, (kdež navázal také na bádání Crookesovo o zářící hmotě a čtvrtém stavu agregátním. Z toho se opět zbláznil jeden policejní komisař a vydal na Crookesa zatykač.

A najednou po této plodné své činnosti, když prožil již všechny rozkoše vědátora, navrátil se zase pan profesor Fridrich ku svým žížalám. Ovšemže dnes na vrcholu své slávy pohlížel na žížaly jinak než v době svého mladistvého nadšení. Styděl se dokonce za ty žížaly svých mladých let. Nyní konal závažné pokusy, jakým způsobem by bylo možno proměnit žížaly na masožravce pomalým odvykáním žížal humózním potravinám.

Kolem této jedenácté hodiny noční přemýšlel tedy právě o tom, v jakém poměru by smíchal s prstí na prášek rozetřené sušené telecí maso, určené za potravu do svého žižalária. Jak tak šel po náměstí s hlavou k zemi sklopenou v přemítání, vrazil do nějakého malého muže a počal se mu omlouvat: „Odpusťte, žížala ...“

Maličký muž zařval: „Cože, jaká žížala!“ vyskočil a pan profesor Fridrich dostal pod podloubím facku a stál tu ohromen, zatímco malý muž utíkal od něho křiče: „Já s tebou zatočím, hulváte!“ A profesor Fridrich stál pod podloubím pořád, vysoký, vztýčený, a v celé kráse vnímal onen pocit, který způsobuje facka, a nevnímal ho však tak jako prostý nevzdělaný člověk, nýbrž konstatoval pocit tepelný, mechanický ekvivalent tepla, tak zvané teplo Jouleovo, kdy práce neznámého malého muže zvýšila mu teplotu tělesnou o několik kalorií na místě, kam facka dopadla.

Půl hodiny stál tak pod podloubím a z jeho mozku vybavovaly se všechny tepelné teorie, dále zákony o práci mechanické, jaká práce tu byla vykonána v jednotkách soustavy měr absolutních, poodešel několik kroků, pak se opět zastavil a zvolal: „Vždyť to byla páka!“ A šel spokojeně domů, nenaleznuv v oné facce nic vulgárního, nýbrž vědeckou záležitost, kterou třeba podrobiti všestrannému zkoumání.

Když přišel domů, počala mu tvář rapidně otékat. A na otázku paní manželky, co se mu stalo, odpověděl klidně: „Ale to je jen několik kilowatt.“

Odešel do své pracovny a zamyslil se. V knihovně vyňal fyziku Wirkelmannovu, položil všechny díly na psací stůl, přichystal si papír a na půlarch napsal velkými lapidárními písmeny:

„Fyzikální význam políčku.“

Připravil si osnovu k svému nejnovějšímu pojednání:

Pákové ústrojí člověka.

Jak lze převésti jednotky mechanické v jednotky tepelné.

(Mechanický ekvivalent tepla a teplo Jouleovo.)

Zužitkování políčku jako motorické síly. (Někdo, když dostane políček, padne.)

Políček ve službách lidstva.

Dějiny políčku v přehledu soustavném.

Psychologický názor Helmholtzův.

Fyziologické účinky facky se zvláštním zřetelem na konstrukci tělesnou. Filosofické názory na políček školy Aristotelovy. Některá pozorování zpolíčkovaných na psychiatrických klinikách.

Políčkem se přenáší energie. (Kdo políček dá, je v nevýhodě, poněvadž ztrácí na energii pohybu, která však se transportuje ve formě tepla zpolíčkovanému, který tím získává na kaloriích. Kdo políčky dává, ztrácí na své výkonnosti, desátá facka jest menší intenzity než první.)

Políček ze záhrobí. (Fotografie facky uštědřené médiu duchem řeckého vojevůdce Xenofonta. Dále snímky z pohřbu onoho média. Vyzařování facky - vitalism contra spiritism.)

Doslov. (K tomu tři fotografie.)

Po dva roky pracoval pan profesor Fridrich na tomto díle, které stalo se stěžejním dílem celé světové literatury vědecké a přeloženo bylo do všech světových jazyků.

Třetího roku dostal pan profesor Fridrich za toto své pojednání Fyzikální význam políčku Nobelovu cenu míru.

   


 

Proč se zbláznil prof. Ressler

Slavný antropolog Virchow praví, že naprosto nestačí říci, že hlavu člověka lze odvoditi od opice, nýbrž že nutno ukázati, od které opice a to se dosud nikomu nepodařilo.

Téhož mínění byl i profesor Ressler. On prozkoumal celou řadu lebek, které považovány byly za lebky pračlověka a také napsal velice zajímavé pojednání o lebce, které skončil prohlášením, že nalezená lebka patří buď šimpanzovi, nebo orangutanovi, nebo mladé gorile, či člověku prehistorickému, neznajícímu číst ani psát ani oba zemské jazyky, neboť hrbol nadočnicový jest jen bídně vyvinut.

Profesor Ressler byl známý učenec. Kdysi našel kost spánkovou a bystrým dohadem uznal, že majitel té kosti spánkové kulhal na levou nohu a to asi mezi čtvrtým a třetím tisíciletím před letopočtem křesťanským. Vyskytli se ovšem i protivníci, kteří tvrdili, že nalezený kousek spánkové kosti kulhal na pravou nohu a nikoli na levou, ale tito protivníci byli umlčeni polemickým článkem profesora Resslera: „Jak mohl kulhat na pravou nohu, když mu tu nohu sežral medvěd jeskynní?“ V článku tom dokonce udával profesor Ressler, že onen nešťastník potkal onoho jeskynního medvěda mezi pátou a šestou hodinou odpolední 5. května roku 3917 před Kristem.

To bylo překvapení! Protivníci jeho zmohli se jen na ironickou poznámku: „Profesor Ressler zamlčuje nám ještě jedno, a to, jak se vlastně ten dobrák jmenoval.“

A profesor Ressler odpověděl: „Přejete-li si to vědět, zde to je: Jmenoval se Rora, neboť byl rodem Etrusk, ztratil v patnácti letech matku, otce neznal a jeho kožešina, kterou si obtáčel kolem těla, byla strašně prožrána od molů, takže v osmnácti letech musil si pořídit novou. Ve dvaceti letech vysmekla se mu jednou sekera z ruky a rozbila hlavu jednomu členu jeho kmene. Za trest měl být obětován, ale na přímluvu dcery pohlavára mu byl mu darován život. Přejete-li si vědět ještě nějaké podrobnosti, mohu sdělit dále, že měl na břiše bradavičku a že trochu šišlal.“

Tohle všechno věděl profesor Ressler ze spánkové kosti, kterou uchovali v muzeu až do té doby, kdy jiný známý antropolog u příležitosti své studijní cesty ve spánkové kosti proslulého etruského válečníka Rory shledal úlomek z lebky kočky domácí. Byl z toho velký vědecký skandál a nejhůř si to odnesl onen učenec, neboť muzejní komise konstatovala, že to není žádný odštipek z lebky kočky domácí, nýbrž že to je kousek kosti z lebky koně. Mladý učenec zdrcen v noci tajně ujel a na hranicích dal se přejet vlakem.

Tato maličká vědecká epizodka ovšem nijak nepodryla slávu profesora Resslera. Týž zabýval se poslední dobou atavismem a shledav na sobě, že má stejně zubů, jako orangutan, dospěl k nezvratnému názoru, že bude již v zájmu vědy nutno, aby se oženil a plodil potomstvo. Jako vřelý přítel teorie descendenční hledal proto ženu se známkami degenerace, zejména s hlavou šišatou, která by se podobala lebce kočkodana, neboť on sám měl hlavu samce orangutana, jak vypravuje ve svých pamětech. Za tím účelem procestoval hlavně ony krajiny, ve kterých nalézá se typická rasa černošská, přivezená do Ameriky před několika stoletími z krajin střední Afriky od jezera Njance-Njanga. Tento černošský typus nalezl v Alabamě v Severní Americe, kdež po čtyřměsíčním hledání podařilo se mu najíti ohyzdnou černošku s hlavou gorily a šimpanze dohromady.

Dosti nesrozumitelné poznámky, jež provázely pozorování jeho budoucí ženy, jsou: „Při celkové konfiguraci hlavy nutno pak počítati se sklonem šupiny kosti čelní. Úhel, který se nehodí na hlavu této černošky, jest Daubentonův, neboť netvoří přímku položenou skrze opisthion a basion s přímkou spojující dolní hranu očnice s opisthion a úhel Brocův, u něhož čára první jest táž, druhá pak vychází od basion. Se všemi těmito mírami, jakož i s vypočítaným kubickým obsahem mé černošky nejsem naprosto spokojen.

Poté následovala stručná poznámka: „Mému sňatku s černoškou Amálií bylo požehnáno v chrámu Páně Sv. Ducha v Oklahomě.“

A nyní čekal vzdělaný svět antropologů, jak to dopadne. A nejvíce byl žádostiv sám profesor Ressler, který velice rád, když si na černošku zvykl, prováděl své antropologické pokusy.

A nyní považte jeho překvapení, když se mu přesně devátý měsíc narodil malý Indián! A proto právě zbláznil se pan profesor Ressler a jedině v řídkých případech, kdy se mu vrací trochu rozumu, vzpomíná si, že jeho černoška, než si ji vzal, sloužila u jednoho indiánského obchodníka s kořalkou. Jinak jest jeho rozum obhleněn, kdekoliv může se zmocnit tužky nebo kusu uhle, píše na stěny svého pokoje:

„Držíme-li se při určení této lebky na způsob měření německého, jest lebka tato dolichocefální, dlouholebá, držíme-li se způsobu francouzského, jest brachycefální, krátkolebá, lze ji tedy bráti za mezocefální, prostřednělebou.“

  

        


 

Profesor dr. Gras

Profesor Dr. Gras nepatřil mezi lidi, kterým je jedno, jak se dorozumívali mravenci, ale nepatřil ani ke ctitelům učených pánů de Geera, Boneta, Haqua a jiných, kteří se domnívají, že řeč mravenců záleží jedině ve značkách a posuncích. Profesor Dr. Gras dospěl k náhledu, že mravenci mají řeč zvuků.

Výraz této své domněnce dal najevo přečetnými články, které uveřejňoval v různých přírodovědeckých časopisech a které byly tak duchaplné, že prof. Dr. Gras obdržel první cenu jisté nadace, o kterou nežádal a která záležela v tom, že byl na ulici neobyčejně drzým způsobem fotografován a jeho podobizna byla otištěna v jednom časopise pod názvem: „Kdo je to?“ Dole stálo: „Přinášíme podobiznu našeho vynikajícího učence, profesora Dr. Timothea Valeriána Grase. Redakce našeho listu se rozhodla udělit mu první cenu za jeho články O mravencích a činíme tímto milou povinnost oznámit svým pp. odběratelům, že jeden z pánů redaktorů se pokusí poutavým způsobem zpracovat život tohoto vynikajícího učence, kterýžto román počneme vydávat hned po ukončení Lidokupce Amsterodamského v románové příloze našeho listu.“

 I

O profesorovi Dr. Grasovi bylo možno právem napsat poutavý román, který mohl zastínit i půvaby Lidokupce amsterodamského.

Začneme jen s dobou, kdy obdržev doktorát, vydal dílo o termitech, ve kterém tvrdil, že termiti na Zambezi mají namodralé zadečky. A tohle dokazoval spoustou číslic. A aby to dovršil, vydal dílo francouzsky pod názvem: „Recherches sur les Termes bellicosus“. Za tři nedéle se vyskytlo asi dvacet polemických děl, za pět neděl se přihlásili američtí učenci a zanedlouho se objevily barevné fotografie „všekaza kousavého“, kde místo očekávaných namodralých zadečků hleděly na učence zadečky běložluté, zadečky bojovných obrů mezi mravenci.

Mohla být blamáž profesora Grase větší?

Zmizel. Hádalo se na sebevraždu, jako na jediné možné čestné ukončení této trapné aféry, když jeden z jeho důvěrných přátel obdržel náhle telegram z Kapského Města:

„Jižní Afrika, Zambezi, Zulukafři ouvé, termiti hurá. Dr. Gras.“

A Dr. Gras zmizel světu na tři roky. Až jednoho dne obdržel zarputilý odpůrce Dr. Grase, známý učenec Pastor, poštou malou plechovou krabičku a když ji otevřel, omdlel. Z krabičky se na něho vyzývavé dívaly namodralé zadečky několika termitů. Na dně krabičky pak byl lístek:

„Vracím se šťastně ze zajetí lidožroutů. Wamkulagao, ni mweji, wake wa pekee milele wala wamwaminio.“

Rozluštil to lektor afrických jazyků na Sorboně k údivu celého vzdělaného světa takto:

„Ačkoliv ony věty jeví příbuznost s jazykem Swahili, s řečí Suto, ačkoliv podobně mluví černoši v okolí Nyassa, zejména národ Jáo, nicméně se zdá, že slovo milele je vzato z řeči kmene Otši.“

Svůj úsudek skončil takto: „Zpráva zaslaná profesorem Dr. Grasem jeví příbuznost s jazykem Niků čili Kinikiků u Mombaska, podobá se řeči Nupé, je v ní cítit určité vztahy k řeči národa Sagallů ve vnitrozemí, nicméně nelze jinak prohlásit, nežli že zpráva je psána dosud neznámým jazykem kmene, objeveného Dr. Grasem.“

Byla to pravda. Profesor Gras objevil nový strašný kmen afrických divochů, kmen Lililimba. Vlastně Lililimba objevil profesora Grase. Stalo se to takto:

Plul parníkem po Zambezi až k nejbližším kataraktům a odtud se vydal pěšky do vnitrozemí, bez průvodců, beze zbraně, jedině s kapesním nožem. Zavazadla si nesl v ručním kufříku. Dvě košile, dva páry spodních kalhot a několik párů punčoch. Kromě toho měl s sebou zvětšovací skla, líh, mikroskop, síťku na motýly, kompas a leštidlo na boty. Tohle poslední je k pláči.

Nesmíme dále zapomenout na láhev koňaku a na dva párky sušených tyrolských, mysliveckých uzenek. Byl to nejoriginálnější učenec, který kdy procházel těmito pralesy. Nelze s ním porovnat Livingstona, který s třemi domorodci prorazil pralesem, dlouhým pět tisíc kilometrů, spíše lze s ním porovnat Dr. Schmidta, který po dva roky cestoval samojediný mezi Zulukafry a jimi také byl po dvouletém přátelském styku rozčtvrcen.

Měl profesor Gras vůbec úmysl proniknout do vnitrozemí? Kdož to může vědět! Jisto je, že šel. Šel, jako by se procházel alpskou krajinou. Hvízdal si v pralese a díval se, jak parník, který ho přivezl, odjíždí. Byl úplně od světa odříznut. A účel toho všeho? Dokázat, že termiti v těchto krajinách mají namodralé zadečky. Chytit takové termity a z nejlepšího místa je poslat do Evropy.

Ubohý profesor byl velmi slabý v zeměpisu. Vybíjel svou energii v broucích a v hmyzu. Ani ve snu ho nenapadlo, že dál po Zambezi není měst. V Kapském Městě si koupil důkladné mapy a zase je rozhorleně zahodil. Angličtí zeměpisci byli tak líní, že vynechali celé krajiny a na mapách zanechali prázdná místa.

Tak se náhle objevil v pralese a s usměvavou tváří prohlížel první příbytky termitů, vysoké tři metry. A co viděl? Jen samé běložluté zadečky. A od toho okamžiku zapomněl na svět. Vnikal do pralesů, ploval přes řeky, lezl po stromech. Zkrátka hledal. A čím se živil?

Živil se ovocem, jaké poskytuje prales. Naučil se požívat žížaly a jiné tvory. A šel dál. Šel v dobách dešťů, šel v parnu letních dnů. Prosté šel a hledal namodralé zadečky všekaza kousavého. Když si vzpomněl na Evropu, tu se dal do smíchu. Ti hlupáci nevědí, že se dají žížaly jíst!

A zažil dobrodružství?

Jak dlouho byl již na cestách pralesy! Přes rok, a dosud dobrodružství nezažil. Možno napsat proloženým písmem: Zvěř se mu vyhýbala a hrom ho nezabil.

A profesor Gras se přestal v pralesích převlékat. Dílem neměl co převlékat a dílem trpělivé čekal, až se to na něm rozpadne. Boty ztratil v době dešťů. Ke konci osmdesátého týdne bloudění po pralese se jeho očekávání vyplnilo úplně. Šaty a prádlo se na něm rozpadly a vypadal-li jako vagabund před třemi dny, vypadal dnes jako divoch. První bílý nahý muž v pralese dva tisíce kilometrů severozápadně od prvních kataraktů řeky Zambezi! A tento učený adamita držel v jedné ruce cestovní kufřík a v druhé síťku na motýly. A po jeho tváři se rozhostil blažený úsměv. Našel termita s namodralým zadečkem. Pták neznámého rodu zpíval někde vysoko píseň o štěstí pralesa.

 II

Strašlivé dobrodružství po nálezu prvních lidských stop.

Dosud tedy, jak řečeno, nepotkalo profesora Grase žádné dobrodružství, které by stálo za zmínku. Jedovatá moucha „tsi“ sedla mu občas na nos a aniž ho štípla, odlétla, neboť tato rozumná moucha štípe jen zvířata.

Jednou, když spal, uvelebil se mu v nohách malý netvor. Nějaký druh tygra. Bylo to ostatně příjemné, poněvadž bylo právě chladno, které tak dobře popsal Stanley, když mu tygr teplým jazykem lízal nohy. Profesor Gras nepociťoval žádné hrůzy. Jeho fantazie byla kupodivu krotká. Kdyby byl měl ještě šaty a na nich knoflíky, byl by s naivností mladé dívky počítal: „Ano, ne, ano, ne, sežere mne, nesežere mne, sežere mne, nesežere mne.“

A tygr skutečné odešel. Nejpříjemnější byly opice. Přečasto za ním křičely se zvědavostí dětí, sledujících opilého člověka. Táhly za ním v houfech a jednou lezlo za ním dokonce pět set paviánů, které pak zahnalo na útěk stádo slonů.

Tito velcí býložravci kráčeli přes profesora v pořádku. Překračovali ho s jemným mručením. Jen mláďata mu rozpustile foukala chobotem sliny na tělo. Bylo vidět, že sloni jím opovrhují. Když přešli, pozoroval, že má záda čisté umytá, což ho naplnilo hrdostí. Kdyby to tak viděli v Evropě!

Ale v Evropě nevědí nic. Nevědí ani, že lze jíst jeden druh jedovatých pavouků. Je to velmi výživné jídlo.

Tak ubíhal den za dnem, až tu jednoho dne profesor Gras zpozoroval, že v bahnité půdě jsou stopy lidských nohou. Za půl druhého roku neviděl jinou nohu než svou. Jaké myšlenky asi kolovaly hlavou profesora? Jisto je, že neměly času kolovat, neboť ho někdo chytil za krk. A ten někdo byl ministr vnitra kmene Lililimba, který hledal novou dynastii. Ministr vnitra byl úplné nahý, černý a celá jeho ozdoba záležela ve zlatém křížku na krku.

Byl křesťan? Nikoliv. Byl pohan a lidožrout.  

III

Něco z dějin Lililimbů.

Profesor Dr. Gras za svého pobytu mezi Lililimby měl zajisté příležitost prostudovat tento národ co nejdůkladněji. Již tím vyplnil velkou mezeru v lidské vzdělanosti a náleží mu proto bez odporu členství všech akademií světa. Objevil užaslým učencům dějiny tohoto národa a dokázal zcela určitý vztah mezi lidožroutstvím a politickými převraty ve vnitrozemí. Dosud se o lidožroutství mínění učenců a znalců tohoto národního zvyku rozcházela. Angličan Immel se zastává názoru, že požívání lidského masa vyplývá z touhy po lahůdkách. Článku toho použila jistá továrna na mléčnou čokoládu ve Skotsku k reklamě. Vydala celé pojednání v obrovském množství úhledných svazečků a na konci každého stálo:

„Je pravda, že požívání lidského masa vyplývá z touhy po lahůdkách, neboť v krajích, kde je rozšířena mléčná čokoláda firmy Suecterand, není po lidožroutech ani stopy.“

Belgičan Lepier popírá mínění pana Immela a má za to, že lidožroutství je výrazem zbožného smýšlení a že lidská kýta nahrazuje u různých divošských kmenů náboženské obřady.

Co je pravda, o tom by mohly vyprávět poznámky afrického cestovatele Grünualzera, bohužel, byl cestovatel k nesmírnému zármutku celého vzdělaného světa i s poznámkami sněden blízko jezera Ukereve.

Profesor Dr. Gras dospěl, jak řečeno, k třetímu mínění. Učinil tak zajisté promyšleně. Ačkoliv přehled dějin kmene Lililimba předbíhá strašné dobrodružství tohoto učence, je zde podáván způsobem co nejkratším, neboť vývoj oněch dějin potvrzuje mínění Dr. Grase o lidožroutství a politických převratech a tento dějinný vývoj potvrzuje dále skromné mínění profesora samého, že ono dobrodružství bylo strašné a příšerné.

Zde mluví poznámky profesora Grase:

„Vedle jiných vlastností, jimiž nás příroda obdařila, vyskytuje se i ta vlastnost, že nehledíme poznat jenom to, co vidíme právě kolem sebe, nýbrž že máme také živou touhu zvědět, co a jak druhdy bývalo, kdy a kde se sběhly jaké události znamenité a důležité a proto lze s určitostí říci, že dějiny kmene Lililimbů jsou zahaleny mlhavým závojem nejistoty a klamných domněnek v daleké minulosti.

Jisto je dále tolik, že národ tento bydlí v této zemi již drahnou dobu. Mám za to, že jeho říše je jednou z nejstarších v Africe, kde se říše, jak známo, rychle tvoří, mění, rychle zanikají a na jich troskách povstávají nové.

V paměti Lililimbů se nezachovala takřka žádná zpráva o tom, jak povstala jejich říše. Jakási pověst jedině vypráví, že Lililimbové vznikli smíšením paviánů s tygry. Tuto pověst rádi vypravují staří Lililimbové svým dětem. Jsou ještě jiné pověsti, které vyprávějí o dějinách tohoto zajímavého lidu, takže se mi podařilo pracně načrtnout jejich stručnou historii, v níž lidské maso hrálo svou roli. Ovšemže se to týká jediné doby poslední.

Král Hakonorokwa.

Pocházel z královského rodu Nungusuitomiglewewe, měl ženu Innaguteaewekarkowlugit a šilhal. Byl slavnostně sněden v době druhých dešťů po svém nastoupení na trůn. Jeho syn, Nchulobolimhombuindwauwo nastoupil na trůn a byl hubený. Krmili ho tři roky a když neztloustl, byl za všeobecné nespokojenosti kněží sněden. Kněží se hostiny nezúčastnili a přenechali krále ministerské radě. Pak nastoupil král Wurawuralekumiwuruwaoru. Byl tlustý a panoval jen dva měsíce. Když byl upečen, požadovala kasta kněží pečínku pro sebe. Došlo pak k nepokojům, podníceným od ministrů a kněží byli napadeni v hlavním městě Tumpurawo. Nastala občanská válka, za které se král stal nezpůsobilý k požívání, neboť trvala přes tři měsíce. Mrtvoly zabitých a zajatců byly v nemalé míře pojídány a konec nepokojům učinil syn nesnědeného krále Chechelecheche. Tento hrdina se prohlásil panovníkem a dal svým stoupencům sníst kněze i ministry a jal se vládnout absolutisticky. Lid se vzbouřil, když král snědl nejlepší z poddaných. Králem Chechelecheche byla vyjedena dynastie Nungusuitomiglewewe a v nastalé válce o trůn bylo uznáno všeobecně, že nejlepší maso má rod Wakaakanatlatwsewáwarumbarururu, i byl z tohoto radu zvolen za krále Nmasawawa.

Zrušil absolutismus a zavedl ve své zemi slunečník a když viděl, že tloustne a že se ministři na něho příliš tak nějak divně dívají, práskl do bot.

A profesor Dr. Gras se nyní stal králem tohoto lidožroutského kmene...

Na celé historii není ani zbla pravdy, poněvadž si autor nemůže nikterak vymyslit, jak vlastně má rozluštit celou spletenou otázku.

Je jistě v intencích čtenářů samých, aby přemýšleli, jak vlastně čestně vyvázl profesor Dr. Gras z toho všeho, kam jsem ho zapletl.

Je jistě velice smutné, že v historii rukopisů byly všechny zprávy o Dr. Grasovi falšovány.

   


Profesor Petr

Profesor přírodopisu Petr byl znamenitý botanik. Ministerstvo vyučování poskytovalo mu občas celoroční dovolenou na jeho studijní cesty, kteréžto využil plnou měrou. Po takové dovolené vydal vždy svým nákladem nějaký obsáhlý spis. Svým nákladem proto, poněvadž žádný nakladatel neodvážil se přijat do nákladu jeho učená pojednání s názvy, které by byly s to zničit i sebelepší zavedenou nakladatelskou firmu, jako: „Cyperus polystachius a Pteris longifolia na Fumarola di Frasso a na Fumarola di Caciotto na Ischii. Pohledy do minulosti a přítomnosti kapradin čili jaké zemské periodě náleží Pteris longifolia na Fumarola di Frasso na Ischii“. To byl jen název. A nyní následovalo čtyry sta stran velké osmerky, obsahující různé dohady a úvahy. Jedna vyvracela druhou. A po čtyřech stech stranách následovala čtyrystá první, která vědecká pojednání ukončovala slovy: „Probereme-li tedy ještě jednou stručně všecky ty dohady a teorie, dospíváme k názoru, že nelze nám s určitostí prohlásit, k jaké zemské periodě náleží ony zmíněné rostliny.“

Za rok vydal pak profesor Petr k oné knize třistastránkový doplněk pod názvem: „Pteris longifolia na Fumarola di Frasso na Ischii čili blíž k pravdě.“ Doplněk končil slovy: „Jak vidno z toho, nejsme o nic dál než v mém prvním pojednání. Snad ale povzbudí tato kniha jiné, aby dál a pohodlněji kráčeli vyšlapanou cestou na poli vědy.“

Podobných tlustých pojednání vydal profesor Petr osm. I jinak byl muž statečný. Dvakrát byl nalezen polozmrzlý na alpských ledovcích, kde pracoval v oboru alpské květeny. Málem by byl kdysi spadl do kráteru Vesuvu.

V lesnatém pásmu pod Etnou byl přepaden loupežníky, kteří mu vzali všechno, svlékli do naha, jen mu nechali jeho poznámky o jistém druhu vřesu, rostoucím na Etně.

Ve Švédsku spadl do Frollháttského vodopádu a zůstal viset díky tlaku vzduchu za kalhoty na jednom skalisku, kde objevil vzácný lišejník. A kolikrát se zřítil se skal, křečovitě drže v ruce nějaký nový druh planých růží.

A tak byl důsledný i v soukromém životě.

Ředitel gymnasia, kde profesor působil, měl dceru Emu. Ředitelovic zvali k sobě už půldruhého roku profesora na návštěvy, které týž také svědomitě vykonával, aniž by se vyjádřil, jak to vlastně myslí, když je navštěvuje a chodí se slečnou Emou na procházky. Paní ředitelová byla zoufalá. Za tři dny podnikne profesor Petr opět novou studijní cestu, z které se bůhvíkdy navrátí. Je třeba, aby se vyjádřil, aby věděli, na čem jsou. Proto doporučila dceři, aby na procházce tvářila se co nejlaskavěji ku profesorovi a užila všech prostředků, aby týž konečně řekl rozhodné slovo, než odjede.

Slečna Ema řídila se dle té rady. Šli za město do Šárky a po celé cestě užívala laskavých slov, půvabných pohledů, zatímco profesor Petr vykládal jí klíč k nejsnadnějšímu určování nejdůležitějších květných rostlin dle Linnéovy soustavy.

„Lásko, lásko, ty mocná vládkyně,“ zpívala tiše slečna Ema, dívajíc se po straně pátravě na profesora.

Profesor Petr nedal se nijak rušit ve svém výkladu. „Chcete-li neznámou rostlinu určiti, to jest jméno její seznati, musíte nejprve ustanoviti třídu, do které náleží,“ pravil důrazně.

Šla těsně vedle něho a dívala se mu do očí.

„A potom,“ pokračoval, „vypátráte bez obtíže pomocí znaků také rod a onen druh, jenž ve všech známkách s rostlinou tou se shoduje.“

„Vy odjíždíte,“ pravila shýbajíc se k zemi, „utrhnu vám pomněnku. Dovolíte, abych vám dala do knoflíkové dírky tuto pomněnku?“

Sklonil se a podíval na pomněnku. „Ach slečno ...“

„Tak vám to sluší, vy se červenáte,“ řekla slečna Ema, „víte, pomněnka, to je významný kvítek.“

Profesor se zoufale na ni podíval. „Kdybyste, slečno, věděla ...“

„Vím, znamená ‚nezapomeň’,“ odpověděla, bujně se dívajíc na profesora. Pan Petr se červenal ještě víc: „Řekl bych něco, ale vy byste se zlobila; proto raději mlčím.“

„Jen bez obavy, pane profesore!“

„Ne, slečno, nežádejte toho.“ A jal se opět klidně mluviti o rostlinách jevnosnubných a tajnosnubných. O třídách didynamia, tetradynamia. O dvoumocných a čtyřmocných. O rostlinách s prašnými a pestíkovými květy. Pak sedli do vlaku a jeli do Prahy. Ve vlaku hovořil o ptačím zobu a poučil slečnu, že pohanka patří do třídy osmé (octandria). Nato ji doprovodil až před dům.

„Nezapomeňte,“ končil dnešní hovor, „že houby vřeckonosné mají podhoubí dílem v zemi, dílem v jiných rostlinách cizopasně rostoucí a plodnice rozmanitého tvaru. Dobrou noc, slečno.“ Když zmizela v domě, chodil pod okny ředitelovic bytu přes čtvrt hodiny. Kdykoliv se podíval na pomněnku v knoflíkové dírce, zarděl se. Díval se také nahoru do oken, konečně dodal si odvahy, vešel do domu a zaklepal na dveře ředitelovic bytu.

Byl srdečně uvítán. Omlouval se rozpačitě, že tak pozdě obtěžuje, ale že nutná věc ... Byl radostně uveden do salónu a pan ředitel i paní ředitelová povzbuzovali ho pohledy. Slečna Ema dychtivě hleděla na jeho ústa.

„Pane řediteli,“ pravil rozpačitě profesor, „dnes na procházce utrhla slečna Ema toto kvítko a řekla: ‚Dovolíte, abych vám dala do knoflíkové dírky tuto pomněnku.’ Nedovedete si představit, jak to na mne působilo. Nevím ani teď, mám-li říci to, o čem jsem přesvědčen ...“

„Ale, pane profesore, vždyť vás známe dosti dlouho,“ pomáhala mu z rozpaků paní ředitelová.

„Vidím,“ pravil profesor, „že tedy snad ani slečna nebude se zlobit, neboť se to hlavně jí týká. Poněvadž odjíždím a nevím, kdy se vrátím, tu jako čestný muž nechci slečnu déle nechat na omylu. To, co mně dala slečna do knoflíkové dírky, není pomněnka (myosotis palustris), nýbrž pilát (anchusa officinalis), třída pátá (pentandria), květ s korunou srostlolupennou, s jednou čnělkou. Koruna nálevkovitá, v ústí uzavřená, modrá neb fialová ...

A profesor Petr spal tu noc jako nejčestnější člověk.

   


 

Profesor povětrnosti

Profesor Švejcar patřil k tomu druhu lidí, kteří vynašli si nějaký obor, aby se v něm nedožili žádné radosti. Patřil k těm, kteří za životní úkol vybrali si něco, v čemž nemohli vyniknout, něco hodně nepovedeného. Profesor Švejcar vrhl se na povětrnost.

Sám nedovedl si vysvětlit, proč ho to lákalo. Jeho jednání nelze omluvit. Byla to jistě jen bezhlavost. Vypravuje sám, že měl tušení, jako by byl určen k tomu, aby něco zachránil v oboru povětrnosti. Skočil do toho jako člověk, který neumí plavat, když vrhne se do proudu za tonoucím.

Někdy též říkal, že se mu zdálo, jako by povětrnost byla něčím nejvíce proklínaným a že se cítil dosti silným ji obhajovat.

Jednomu členu profesorského sboru naproti tomu vyprávěl, že se v tom nevyzná, že mu nešlo o povětrnost jako o příčinu, nýbrž prostě jen o důsledky z ní vyplývající jako z povšechného stavu věcí. Též vedl řeči, že se mu to pokazilo.

V tom se všichni shodovali a profesor Švejcar chodil s hlavou smutně svěšenou, neboť nemohl pochopit, že má-li doma spoustu přístrojů, vlhkoměrů, tlakoměrů, elegantních aneroidů a umí-li vypočítat možné srážky vodní, zná-li všechny tabulky meteorologické, koná-li denně svá pozorování, že přesto nemůže tomu přijít na kloub, jak bude zítra.

Sluší uvést k označení jeho poctivého charakteru, že nikdy netvrdil nebo nesnažil se oznamovat, jak bude pozítří nebo popozítří. Uznával, že mu zítřek naprosto stačí k jeho úplné blamáži. Připouštěl, si vůbec všelijaké myšlenky.

O tom by mohla vyprávět jeho hospodyně a také se o tom zmiňovala, když přijela domů. Shrnovala své vzpomínky na pana profesora v různých názvech. Nejobyčejnějšími byla slova podivín a trulant. Vypravovala, že jednou přiběhl domů jako divoch, div ji neporazil a křičel: „Východní vítr“ a že vylezl na půdu, kde spravoval něco na větrníku, jehož ručička ukazovala na západní vítr. Druhý den pak chodil zamračeně a zoufale po pokoji, bil se pěstí do hlavy a všude po chodbách říkal: „A přece to byl západní, nešťastníku!“

„Bylo to k zbláznění,“ vyprávěla hospodyně, „býval celé dny v takové skleněné kleci na střeše a tomu říkal observatoř. Napřed, když to ošklivé slovo řekl, tak jsem se styděla, poněvadž mě poplácal na záda a řekl: „Máme to hezkou observatoř.“ Někdy tam byl i přes noc a počítal na velkých přístrojích. K ránu vtáhl se do své ložnice, praštil sebou na postel, házel sebou, a říkal hlasitě: „Nebude-li pršet zítra... tolik milimetrů srážek už stojí za to - Východo-jiho, jiho-východy.“ Všude se mně smáli s mým profesorem. Kupec, když jsem šla nakoupit, každý den se mě tázal: „Copak dělají větry pana profesora,“ nebo: „Co je s větry pana profesora.“ Jindy přijdu domů, pan profesor sedí u kamen a mlčí. Najednou se na mne tak smutně podívá, až mně to sevřelo srdce, šla jsem k oknu, abych mohla utéct, kdyby něco na něho přišlo, a tu on povídá: „Rosnička nemá gymnasium, rosnička neabsolvovala universitu, rosnička nemá doktorát filosofie, ale rosnička to dovede, kupodivu to dovede.“ Hospodyně potom ještě dodala, že týž den sbalila své věci a utekla, neboť on brečel celou noc nahoře ve své observatoři. Také říkala, že se musela vždy před ním zamykat, neboť on se na ni někdy dobýval a křičel, že barometr stoupá nebo klesá, do čehož jí nic nebylo.

Musíme ovšem předpokládat, že on za nic nemohl a že neprorokoval naschvál špatné nebo pěkné počasí.

Pokud by se týkalo jeho osoby, byl by nejraději prorokoval počasí pěkné, slunné, jasné, beze srážek, neboť byl povahy dobrácké a měkké. Ale když příroda si zhola ničeho nedělala z jeho doktorátu.

Jakmile ohlásil, že bude pěkně, pršelo tak, že přišla povodeň. Zanevřel na to tak, že prorokoval deště a dostal zas vynadáno, ačkoliv bylo pěkně. Býval z toho úplně zmaten, neboť pronášel své úsudky na základě vědeckých pozorování a studií.

Přemýšlel o tom velmi často a říkával si, že jest to strašně zajímavé, neboť se přece říká, že jednou je hezky, podruhé špatně. Jsou tedy dvě možnosti jenom. Zkoušel to po všech těch nezdarech pomocí kuliček, černé a bílé. Černá znamenala přirozeně špatné počasí.

Vytahoval tedy ze sáčku kuličky a ani tu neuhodl, ačkoliv s tím nechodil na veřejnost. Černé kuličky obyčejně shodovaly se s jeho vědeckými výzkumy a tak to dopadalo stejně bledě.

Meteorologie vlekla se jeho životem jako černá niť, jako truchlohra a když hromy padaly a blesky se křižovaly a déšť pral do oken jeho observatoře, tu smutně díval se na zprávu o povětrnosti, kterou na ten den božího hněvu vydal a kde stálo: „Počasí překrásné, jasno, bezmlžno, žádné srážky.“

A dívaje se na fialové blesky zakoktal: „Do čeho jsem to vlezl.“

Bylo to smutné vědecké živoření. Tím smutnější, že k němu přišel jednou soused a řekl mu, aby nechal to povykukování ze skleněné klece na střeše, on že má vedle holuby a že je plete a že se mu pak zamíchají.

Bodlo ho to, že je zneuznáván a nová rána ho stihla když ucházel se kdysi o ruku jedné slečny a vykládal její matce, co všechno má doma, jak má zařízenu svou observatoř, jaké přístroje tam všude visí, dle kterých možno studovati povětrnost. Jmenoval barometry, hydrometry a řekl: „Pak mám, milostivá paní, též aneroidy.“

Velmi se divil, když mu řekli, že mu dceru nedají, a když pak mu napsali, že proto, poněvadž má takovou neslušnou nemoc, zakroutil nad tím hlavou a v hlavě mu něco prasklo překvapením.

Druhého dne zaopatřil si žebřík a v noci nalezla hlídka policejní u hanavského pavilónu muže, který na přistaveném žebříku k pavilónu lezl nahoru a dolů a byl natřen zelenou barvou.

Když ji uviděl, slezl dolů a řekl, usmívaje se blbě: „Zítra bude hezky, já jsem prosím rosnička.“

Byl to profesor povětrnosti Švejcar.

   


 

Profesor Wagner

Profesor Wagner šel ve šlépějích dr. Jindřicha Landois, který jak známo napsal obsáhlé vědecké dílo o hlasech a zvucích zvířat.

Profesor Wagner šel tak dlouho za stopou tohoto učence, až ho na cestě vědy předhonil svou znamenitou knihou Acridida, kobylky polní a jich zvukové ústrojí, ku kteréžto větě užil za motto vyjádření Aristotelova v jeho knize O zvířatech: „Ai akrides tois pédaliois pribousai poiousi ton psochon.“

Během dalších dvou let napsal odborné dílo o zvucích mouchy domácí (Musca domestica), ve kterém dokonce vyvrátil tvrzení svého učitele dr. Jindřicha Landois, že by jednotlivé pole zvukové čtyř bzučících aparátů domácí mouchy obnášelo na prsou 0.0083 mm. Dokázal, že přesné ohraničení těch polí je 0.00821 mm.

Dr. Jindřich Landois pokusil se sice mu nejapně odpovědít ve zvláštní brožuře s titulem 0.0083 či 0.00821? Příspěvek k hlasům zvířat, tím však si počal sám kopat hrob a když profesor Wagner napsal dílo Hudební motýlové, byl dr. Jindřich Landois dokonale pohřben a s ním i známí badatelé v tomto oboru, Kirby a Spence, ba dokonce po vydání oné knihy mluvilo se špatně i o mrtvolách, jako o Réaumurovi, který kdysi uveřejnil knihu o zvuku Acherontia atropos O. s mizernou nevědeckou větou: „qu’il (zvuk) était produit par les frottements des tiges barbues contre la trompe“ (Viz Mémoires pour servir á ľhistoire des insectés. Tom II. Partie II. Septiéme mémoire p. 51. Ainsterdam, chez Pierre Mortia 1737.)

Po této popravě živých i mrtvých učenců následovaly po třech letech knihy Stridulační aparáty brouků, Povšechná nauka o zvucích hmyzu a konečně za pět let vrchol jeho činnosti, kniha Počet záchvěvů při tónech hmyzu dvoukřídlého, kde byl snesen materiál pro vědu nesmírně důležitý.

C, D, E, F, G, A, H, a to kontraoktávy, velké oktávy, nepodškrtané oktávy, jednou podškrtnutá oktáva, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, kupř. zvuk

Většina učenců tomu nerozuměla. Byl jmenován čestným členem několika akademií.

Pokud se týče společenského života, profesor Wagner nebyl samotářem. Naopak. Chodil rád do společnosti a uměl obratně zavésti hovor na hlasy zvířat. Byl v tomto ohledu obávaným člověkem v kavárně, v restauraci, v divadle, v tramvaji, ba dokonce byl již dvakrát vyveden z kostela, vykládaje jednou jakémusi dědečkovi o zvucích červotoče a podruhé jakési paní o zvucích štěnice, která lezla této po sukni.

Jednou přišel na své výzkumné cestě po venkově do jakéhosi hostince, kde poručil si oběd. Přišla polévka, ve které pozoroval k svému úžasu, že se něco hýbe. Pomohl tomu tvoru ven a zavolal hostinského.

„Milý příteli,“ řekl srdečně, „našel jsem ve vaší polévce živého brouka.“

„To tam musel teď spadnout,“ odvětil klidně hostinský, „jinak by se byl rozvařil.“

„Připouštím,“ odvětil profesor, „ale brouk, kterého jsem vytáhl, je z toho druhu, jehož tak snadno nenalezneme v polévce. Jest to hrobařík Necrophorus vespillo, nejobyčejnější druh hrobaříka. Má dva černožluté pruhy na krovkách. Opakuji ještě jednou, v polévce ho nenalézáme. V polévkách nacházíme potemníka moučného, Tenébrio molitor, časem pilouse černého, Calándra granária, často skočí do polévky leskle hnědá a bezkřídlá blecha domácí, Pulex irritans čili blecha dráždící, v krajinách tropických padají do polévky moskyti, u nás moucha obecná. Časem v polévce najdeme i štěnici obecnou, Acánthia lectulária, která v tom případě mine se s povoláním, neboť překlad lectulária znamená v posteli žijící. V Banátě vytáhl jsem z omáčky štíra evropského neboli štrupana, Scorpio europeus a kde v hospodách a domácnostech nejsou ani ježkové ani sirné páry po ruce, tam naleznete, milý příteli, přečasto v jídlech švába obecného (Periplanéta orientalis), periplemés je řecky a znamená to pobíhající. To je vše - co nachází se pravidelně v pokrmech, ale Necrophorus vespillo? Velmi, velmi zřídka. Těší mne, že mohu vás poučit, jakým způsobem hrobaříci vydávají své zvuky. Burmeister již zmiňoval se o tom, že patří do onoho druhu brouků, které hlasy vydávají třením svých krovek. Zvuk ten jest jakýsi jemný bzukot, který přechází v tiché kňourání grújgrú.“

Hostinský se dopálil. Chytil profesora a vynesl ho ze dveří. Pak hodil za ním klobouk a křičel: „Chodí k nám jinčí páni na oběd a žádný z nich nenadělal pro takovou maličkost tolik řečí...“

Za učencem házeli pak synové hostinského kamením.

            ***

„Drahý hochu,“ pravila ke mně slečna Olga, když jsme se zas po třech měsících sešli, „chtěla jsem se postarat o vaši budoucnost, neboť jistě chápete, že učenci v oboru bádání o hlasech zvířat mají velkou protekci u ministerstva kultu a vyučování.“

Nechápal jsem.

„Ještě nevíte, kam biji?“

„Naprosto.“

„Drahý hochu, chtěla jsem si vzít profesora Wagnera za muže.“

„Jsme přece rozumní lidé,“ pokračovala, když viděla, že se mne to nemile dotklo, „a zajisté uznáte mou dobrou snahu. Byl byste mým domácím přítelem a já bych svému muži se o vás pochvalně zmiňovala tak dlouho, až by vás protežoval. Bohužel profesor Wagner odolal mým nástrahám a tak vám nezbývá než objímat mne svobodnou.“

„Poslední večer,“ vypravovalo mně to rozumné děvče, „strávila jsem ve společnosti pana Wagnera. Znáte přece krajinu na jihu u Hluboké. Ty rybníky v lesích, na hrázi takového rybníka jsme toho večera seděli. Nevzala jsem si ani šněrovačku toho dne, aby pan profesor popřípadě nepoškrábal si ruce o kostici. Ale všechno marné. Vrážela jsem rozpustile do něho a myslíte, že se usmál? Vykládal mně o zvucích mušlí a hlasu šneků.

Když jsme seděli na hrázi, sedla jsem si těsně k němu, upravila jsem si sukni tak, že bylo vidět mé hedvábné punčochy i lem hedvábné spodničky. A věříte, že ani pak nepřestal mluvit o hlasu šneků? Pane profesore, řekla jsem, když už mi to bylo dlouhé, víte, že jsme zde úplně sami? A víte, že jsou slečny, které vás milují?“

„Brekekekekex koax, koax!“ ozval se na to profesor, „quad, quad, quad, quad. Krax, krakekax, klunkerlelunk! brekekekekex, koax, koax!“

„Lekla jsem se: Pane profesore!“

„Quack, quok, quuk, quek, quik!“ odvětil zadumaně. Vtom ozvaly se ze všech stran žáby.

Profesor Wagner chopil mne za ruku a řekl: „Slečno, má teorie je úplně správnou. Žáby začínají kvákat v této stupnici. Vyňal kus papíru a napsal:

Nechte si ten kousek na památku,“ pravil dále, „a schovejte ho, až budete zas mluvit o slečnách, které mne milují. Nejbližší svou knihu, O zvuku skokanů zelených, Rana esculenta, vám pošlu... Pak jsme šli mlčky domů.“

„Co tomu všemu říkáš?“

„Že profesor Wagner jednou za svého života neprovedl oslovinu,“ odvětil jsem objímaje Olgu.

   


 

Procházka přes hranice

I. Šťastné dopoledne

Z Krakova přes Červený Kámen jsou dvě hodiny na ruskou hranici u Bosotówa. Nežli jsem však urazil tuto vzdálenost tam i zpět, na granicu a z granici do Krakova, trvalo to půldruhého měsíce. Podivuhodná ta událost přihodila se takto:

V Zakopaném seznámil jsem se před šesti léty s mladým nadšeným historikem, Polákem Szczeszyňskim. Mladý muž byl spíše prehistorik než historik, hledal kurhany, podivné mohyly neznámého národa a ve mně jako v Čechu viděl příslušníka země, která oplývá nalezišti skrčených koster.

Proto ke mně přilnul jako k jeskyním v Maguře, neboť on kromě kurhanů hledal také stopy jeskynního medvěda a měl po nějaký čas fixní ideu, že v údolí Dunajce musí kromě nějaké předpotopní lidské lebky nalézti také zbytky jeskynní hyeny. Konečně ho to pustilo a jednoho dne mně oznámil, že pojedeme do Krakova a v okolí mezi Mazury že budeme pátrati po kurhanech.

Jeli jsme tedy a v Krakově pod Wawelem najali si pokojík u vdovy po inženýru Dembiňském. Byla to vzdělaná dáma, která pila mocně jerzabinku, uměla zpívat všecky mazurské písně, recitovala nám sladkou Konopnickou, vařila nám sekanou pečeni s praženým ječmenem a kávu z pražených žaludů.

Znala výborně celé okolí a posílala nás na výlety do Zatom, Skawiny a jednoho dne přišla se zprávou, že na ruských hranicích u Bosotówa za Červeným Kamenem jest mohyla v březovém háji, kde prý Tataři zahrabali jeptišku.

Prehistorik Szczeszyňski políbil jí ruku na znamení díků, pak jsme jí řekli, že jí to bůh oplatí, vzali jsme si pět korun do kapsy na útratu, které jsme si od ní vypůjčili, vyrazili jsme po zaprášené silnici za pěkného srpnového jitra na Červený Kámen k ruské hranici přes Vislu.

Po cestě pravil prehistorik, že posledního Tatara naraziti dal na kůl roku 1321 kněz Marcius u Kakonie v Zatomi, z důvodu, že je pohan. Jeptišky že v Krakově byly dosazeny až roku 1438, tedy že pověst o zahrabání jeptišky Tatary jest nesmyslem, historickým omylem. Bude-li však ona mohyla tvaru kuželovitého, bude to nejlepším důkazem, že onen neznámý národ, který takovým způsobem pohřbíval své mrtvé, dostal se až sem do těch krajin, ačkoliv se předpokládalo, že nejvýchodnější jeho stopy sluší hledati u Stanislavova.

O tom, kdo byl ten neznámý národ, můžeme jen se dohadovati. Buď to byli permští Vogulové, možná Varjakové, či některý kmen pravěkých Mordvinů, či Uzbekové, nebo lidé čeledi prafinské, možno též, že kaspičtí Permjakové.

„Já si vyberu,“ řekl jsem.

To rozčililo pana Szczeszyňského. „Snad netvrdíte, že to byli Skytové, kteří dle nejnovějších výzkumů potloukali se kol Černého moře a do těchto krajin se nedostali a naházeli na mrtvoly praobyčejné mohyly, docela sprosté kurhany, jako když plácnete kus hlíny na zem. Kurhany beze všeho systému, ve kterých nenaleznete ani oblázku, jen prst, jako když krtek vyhrabe kupky na louce!“

Šli jsme mlčky dále. Prehistorik byl rozčilen a měl kromě toho pětikorunu v kapse, takže bylo v tom parnu nebezpečno si ho rozhněvati, když jsem neměl ani haléře u sebe. Neříkal jsem ani slova a tak jsme došli na kopec. Tam jsme si pohodlně sedli u nehlubokého příkopu silnice a pan Szczeszyňski řekl vážně: „Pochybujete snad o správnosti mých názorů? Pochybujete o předcích Varjaků, Mordvinů, permských Vogulů, Varjaků, Uzbeků, nevěříte snad v existenci čeledi prafinské? Pochybujete o kuželovitých mohylách? Mám vám říci, že jsem objevil stopy samojedské kultury na rovině u Podwoloczisky? A u Samboru že jsem našel v kurhanu stopy kultury Mečerjaků, kus rozštípnuté kosti s typickým zářezem? Pochybujete-li o tom, jen to řekněte a já vám to dokáži.“

„Rozhodně o tom nepochybuji!“

To ho uspokojilo a šli jsme dále z kopce do kopce, až došli jsme k poslední krčmě na rakouské půdě.

Naproti je rakouská celnice a nahoře na silnici zelené sloupy a kláda přes silnici, uzavírající vchod do carstva. Tam bylo vidět komoru ruskou a jízdní kozáky pohraniční stráže.

U rakouské celnice jest také c. k. četnické velitelství, z kterého mají příjemný pohled na krčmu. Pohled ten jistě svádí a proto když jsme vešli do této krčmy, viděli jsme tam sedět finančníky a četníky z protější budovy, kteří se mezi sebou právě přeli o tom, jak se německy řekne polské slovo „nastój“. Konečně to rozluštil jistý četnický strážmistr, který vykřikl „Die Tinkture“. Šťasten tím nápadem vypil naráz půllitr mizerného osweczimského piva.

My jsme si raději dali jalovcovou se sodovou vodou a pak jsme se dali do zábavy se strážci rakouské bezpečnosti a říšských financí.

O hledané mohyle mohl nám podati zprávu zkušený četnický strážmistr. Nevěřil také tomu, že tam Tataři zakopali jeptišku. Byli by je přece četníci zatkli a on myslí, že jest to hrob podloudníka, kterého tam zahrabali finančníci. Ozval se také krčmář, židek z królestwa, že jestli velkomožní pánové dovolí a nebudou se na něho hněvat, že prý říkají chlopi, že ona mohyla v březovém háji je hrobem krále Sobieského.

Prehistorik vyskočil a vyložil židkovi, šermuje mu pod nosem, stručně dějiny Polsky a kde vlastně leží král Sobieski.

Poctivý židek vyložil nám pak, jak zmíněná mohyla nachází se na samých hranicích ruských, když se z Bosotówa člověk vydá na granici přes březový hájek. Křoví nalevo patří Rusku, roští napravo Rakousku.

Rozloučili jsme se se všemi a slíbili, že se za dvě hodiny vrátíme.

Bohužel vrátil jsem se až za půldruhého měsíce. To už byl četnický strážmistr nebožtíkem. Utrápil se chudák nudou, ve kterou je začarována taková špinavá četnická stanice na haličské vesnici.

Dnes uplynulo šest let od té doby a prehistorik Szczeszyňski snad se doposud z Ruska nevrátil. Posledně přišla zpráva, že ho rakouské velvyslanectví v Petrohradě reklamuje z měděných dolů v Irkutsku.

 

II. Nešťastné odpoledne počátkem smutných dnů.

Nalevo ruské křoví, napravo rakouské křoví! Cesta těmi houštinami, po kterých jsme šli, patří tedy Rakousku. Šli jsme tiše, naslouchajíce zpěvu ptáků v březovém háji, když tu náhle vynořily se z ruského křoví dva páry rukou v zelené uniformě.

Svalnaté ruce vtáhly nás přes ruské křoví do ruského carstva a současně zahřměly nám do uší dva výkřiky: „Iměješ rubla? Máš rubl?“ Promluvili tak dva donští kozáčkové od pohraniční ruské stráže. Kozáčkové s tesklivýma očima jako jejich teskné stepi, které opustili, aby přetahovali chodce z rakouského na carské území.

„Nemáme rubla,“ odpověděli jsme jako jedním dechem.

„Proč tedy bez rublů lezete do carstva? Ukaž pašport!“ obrátil se ke mně můj kozáček.

„Nemám pašportu a nechtěl jsem překročit carskou hranici!“

„Ale jsi v Kielecké gubernii, holoubku,“ domlouval druhý, „Kielecká gubernie, velká a slavná gubernie! Vládne nad ní car pravoslavný a kníže Danilov gubernátorem. V Kielcích, hlavním městě, výčepy carské vodky, nejlepší ze všech jižních gubernií. A v této slavné gubernii nyní stojíte, holoubkové, dejte ruble na vodečku a rodinu vaši bůh ulituje, nejvyšší slitovník, lidé křesťanští. Nedáte-li rubla, povedem vás přestupníky na komoru.“

„A na komoře jsou přísní činovníci carští,“ doplňoval první, „dají vás odvézt do věže v Měchówě a do velikého vězení v Kielcích. Odtud ku správě finanční do Kyjeva a z Kyjeva, jak jim svědomí rozkáže. Bez pašportu kdo vnikne do carstva, tu ho vyšetřují, zdali nelegálnou literaturu nechce přenést přes hranici, knížky proti bohu pravoslavnému, či kávu zdali nepřenášel nebo řeči nešířil v kraji, nežebral a nekradl. Dejte, holoubkové, každý rubl, nemáte-li, tož padesát kopejek! Vodečku vypijeme a ukloníme se na vaši počest a řekneme doma rodičům, že i na granici chodí bohatýři.“

Vtom po pěšině vedle za křovím ozval se dupot koně a objevil se strážmistr ruské jízdní pohraniční stráže. Jel přímo k nám. Jakmile ho spatřili, zasalutovali a zcela nevinně volali naproti: „Zdravstvujte, neimějou pašporta i chatěli nám rubla dát!“

„Pašol! Na komoru!“ zařval strážmistr. Kozáčkové vzali nás mezi sebe a aby to strážmistr slyšel, hlasitě volali: „To nelze, aby někdo podplácel carského kozáka!“ Strážmistr jel za námi a kobyla nás kousala do ramene, až přišli jsme ku dřevěné vojenské stanici v lese.

A nahoře na vrchu tyčila se a rýsovala prožluklá mohyla.

„Tvar kuželovitý,“ vykřikl radostně prehistorik a zahloubal se v mlčení filozofa.

Před vojenskou stanicí seskočil strážmistr s koně, pokynul, abychom vešli, vyhnal oba kozáčky a zatímco jeho kobyla se venku pásla, chodil po místnosti práskaje bičíkem do jezdeckých bot.

Náhle před námi stanul: „Nevím,“ řekl dívaje se nám do očí, „co s vámi udělám. Rozhodně nevím. Jste, jak vidím, řádní lidé, ale uplácet carské vojsko...“

Namítali jsme...

„Držte hubu, holoubkové,“ pravil přísně, „jsem na rozpacích, pomlouváte carské vojsko. Toť těžké přečiny. Bez pašportu, uplácet, pomlouvat... Je s vámi zle, velmi zle. Těžký je vzduch ve vězení...“

 Počal chodit rozčileně po místnosti a pak podruhé stanul před námi a dívaje se na nás lítostivě pronesl tklivá slova: „Dejte, vaše blahorodí, deset rublů pro chudé!“

Ukázali jsme mu mlčky své peníze, všech třiaosmdesát haléřů, které nám zbyly z pětikoruny.

„Ach,“ řekl nemile překvapen, „víc nemáš?“

„Nemám,“ odpověděl prehistorik.

Těžký boj rozhostil se v duši strážmistra Osipka Ivanoviče. Má za třiaosmdesát haléřů zradit Rusko? Byl to charakter! Prohlédl nám kapsy a když viděl pořád jen těch třiaosmdesát haléřů, strčil je do kabátu prehistorika Szczeszyňského, vystrčil nás s proklínáním ze dveří a venku kozáčkům povelel: „Pašol na komoru!“

Vedli nás tedy na komoru, vojenskou hlavní stanici, celní a finanční zároveň. Pruh silníce u komory obsazen byl vojenskými pohraničními hlídkami a po silníci bylo viděti do milého Rakouska, na poslední krčmu, kterou jsme před dvěmi hodinami opustili a kterou jsem měl spatřit až za půldruhého měsíce.

Ubohý prehistorik, jak jsem již řekl, je doposud prý někde v Irkutsku.

 

III. Vlastní spravedlnost.

Na komoře náčelníkem byl Joachymovič Samoubranyj. Tento muž měřil vše dle zákona. Nad prehistorikem se usmál. „Mohyly,“ pravil poté tiše, „přivedly vás do neštěstí. Velké vaše provinění! Bez pašportu přes hranici, podplácet hlídku, chtít podplatit strážmistra, zlehčovat carské vojsko, s nedostatečnými prostředky peněžitými přejít hranici... Ne, pánové, zde nelze se slitovat nebo oči přimhouřit. Zde třeba carským zákonům vyhovět a zjednat carským úřadům zadostiučinění. Jste zatčeni a zítra vás odvezou do Měchówa v Kielecké gubernií. Máte dokumenty?“

Neměli jsme přirozeně nic, jako bezstarostní lidé, kteří si vyjdou na procházku za město.

„Vy nemáte dokumentů? Tedy bez dokumentů do carské říše. Neslýcháno. Zavolám písaře!“

Písař se objevil ve staré uniformě. „Piš, Vasiljo, co ti budu diktovat... Slavnomu okružnomu sudu v Měchówě. Přivezených dvou individuí dobře zamkněte. Podplácejí úřady a peníze nemají. Ne - to škrtni, toť nelogické. Piš: S posledními kopejkami snažili se vojenskou hlídku podplatit. Přistiženi nadřízeným strážmistrem potupili carské vojáky. Napiš, že řekli o nich sviňa. Není to pravda, ale v úředním protokole to, pánové, nesmí scházeti. Pak totéž nabídli i strážmistru, který je dopravoval na komoru. Napiš, že též řekli sviňa! A na komoře že tobě, Vasilko, také sviní přezděli. Pak piš, že dokumenty nemají, že bez pašportu přešli do carstva a že jsou bez prostředků, veřejné dobročinnosti na obtíž. Piš, že směle vypovídali, že činí potměšilý dojem a že mluví o mohylách. Podepiš za mne a přitiskni pečeť, zavolej kozáka Bodriku, ať jim dá napít čaje a zavře do konírny!“

Tak se stalo.

Ráno nás odvezli do Měchówa. V Měchówě nás zavřeli podle rozkazu. Pak na nás zapomněli na týden, jen nějaký muž s holí vstrčil nám denně bochníček chleba a trochu vody. V té smrduté díře nebylo ani pryčny. Spali jsme na zemi a divili se, že nedostáváme vší.

Potom k nám zavřeli nějakého polského chlopa, který plivl náhodou na ikonu v krčmě. Pravil, že se nehněvá na boha. Nešťastníka odvezli druhého dne do Kyjeva.

Nás pak co chvíli odváželi z vězení do vězení. Potom nás oddělili. Nikdo nás nevyslýchal. Prehistorika odvezli také do Kyjeva a mne do Kíelců.

V Kíelcích předvolali mne konečně po měsíc trvajícím utrpení do kanceláře a pravili, že se ztratily listiny o tom, co jsem provedl. Poněvadž však neví se, co se vlastně stalo, že mám si najíti byt a že mne odsuzují k nucenému pobytu ve vlastním bytě po dobu jednoho týdne.

Nato mně strážník najal byt (kdo to zaplatil, nevím) a hlídali mne po celý týden.

Poněvadž pak byl bych zatím umřel hlady, nemaje kopejky, přicházel vždy strážník nahoru a nosil mně z protější restaurace obědy a večeře a láhev vodky, kterou sám vypil. (Také nevím, kdo to zaplatil.) Za týden pak odvedl mne do guberniální budovy, kde v kanceláři v departementu šestém bylo mně sděleno, že jako obtížný cizinec jsem nařízením guberniálním po návrhu městského kurátora a soudního dvora vypovězen navždy z Ruska.

Nato mne vsadili do bryčky, jeden voják si sedl vedle a po dvanáctihodinné jízdě byl jsem opět na nešťastné hranici.

Potom otevřely se šraňky ruského území za slavnostního naladění úřednictva komory a vojenských stráží a vystrčili mne navždy z Ruska.

Za dvě hodiny byl jsem v Krakově, vrátiv se z dvouhodinové procházky ku hranici za půldruhého měsíce. Ale ubohý prehistorik čeká šest let na návrat do vlasti.

          


Proletářská revoluce v Maďarsku

V Maďarsku se sociálně demokratičtí ministři Károlyiho vlády dohodli s buržoazií v důležitých otázkách: v otázce mezd, rozdělení půdy, reorganizace armády, cenové politiky - zkrátka otevřeně se postavili na stranu buržoazie a kapitálu.

V důsledku tohoto postupu ztratili renegáti vliv na masy sociálně demokratického dělnictva, které se přimklo těsněji ke komunistickému hnutí.

V současné době jsou v Károlyiho vládě tito sociálně demokratičtí zrádci: Garami - ministr práce, Kunfja - ministr osvěty, Vilém Böhm - ministr války, Buchnager - ministr vnitra.

Tito zástupci maďarských dělníků bojují ze všech sil proti komunistům.

Podle slov soudruha Rudnického používá se nyní v Maďarsku proti komunistům stejných prostředků, jaké se praktikovaly v Rusku proti bolševikům v nejtemnějším období vlády Kerenského.

Na soudruha Bélu Kuna byl spáchán atentát a byl učiněn pokus uvěznit ho.

Prozatímní president Maďarské republiky Károlyi dal na severu rozehnat dělnické a rolnické zástupce komunistů.

Přitom se zasedání sovětu dělníků a rolníků v Budapešti zúčastnil ministr války Böhm, který označil komunisty za zrádce Maďarské republiky.

Soudruh Samueli, který se vracel z Ruska, byl v Nyiregradě se svými dvěma mladšími bratry zatčen, přičemž se jej pokusili zavraždit.

Buržoazní tisk obviňuje soudruha Samueliho, že v Rusku agitoval válečné zajatce do Rudé armády a dal „zastřelit dvě stě rakousko-uherských důstojníků, kteří tento nábor odmítali“.

Na podkladě tohoto obvinění byl soudruh Samueli postaven před soud; mezi dělnictvem však došlo k demonstracím, jejichž zásluhou byl soudruh Samueli osvobozen.

V Šalgotarjáně a Orosháze si místní buržoazní vládci vymysleli, že komunisté chystají převrat, a všechny komunistické předáky pozavírali. Dělníci si ale vynutili jejich propuštění.

V Bratislavě, když komunisté a sověty převzali moc nad městem do svých rukou, sociálně demokratičtí zrádci přivolali na pomoc česká vojska, která stála nablízku.

Totéž se stalo v Komárně.

Z toho vyplývá, že komunisté byli schopni v řadě maďarských měst vzít vládu do svých rukou a že komunistické hnutí v Maďarsku sílí každým dnem.

Koncem února vzplanulo v Budapešti povstání komunistů, kteří zaútočili na zrádcovské noviny a pokusili se rozehnat schůze parlamentu. Demonstranti zničili policejní archív. Přitom bylo zabito a raněno sto demonstrantů a policistů.

Tato mohutná akce jasně dokazuje, že proletářská revoluce je v Maďarsku přede dveřmi.

Komunistická strana v Maďarsku roste a přidaly se k ní různé skupiny sociálních demokratů, například organizace zemědělských dělníků.

Podle zpráv z Maďarska stojí na straně komunistů nová pravidelná armáda. Její zástupci pracují ve straně tak, že Károlyiho vláda disponuje pouze četnictvem a policií.

Před námi se formuje Rudé Maďarsko.

Můžeme říci se soudruhem Lelevičem (článek o Maďarsku v samařské Komuně) :

„Petöfiho vlast kráčí vstříc okamžiku, kdy nad ní vítězně zavlaje rudý prapor s nápisem Maďarská socialistická sovětská republika.“

Věříme, že den převratu není daleko.

Krasnaja Jevropa - 8. 3. 1919

vyšlo též v:

   


Protokol II. sjezdu strany mírného pokroku v mezích zákona

Úvodem

Uveřejňujíce dnes protokoly II. sjezdu strany mírného pokroku, nemůžeme si nepřipomenouti I. sjezdu strany, který byl konán těsně před válkou roku 1913 v malé restauraci Na Smetance v Žižkově. Tenkráte sešlo se poměrně málo příslušníků strany, oproti tomu většinu posluchačstva tvořily policejní orgány, z nichž jednomu, panu policejnímu komisařovi, byla předsedou sjezdu prosednuta omylem čepice, což zavdalo příčinu k rozpuštění sjezdu a k dlouholeté perzekuci strany.

II. sjezd strany konal se za ohromné účasti v sále restaurace Jugoslávie na Žižkově, přičemž hlavním bodem programu jevila se rozprava o mezinárodní politice spojené s vepřovými hody ve skromném měřítku, neboť strana neoplývá zařízením restaurace Národního shromáždění.

Protokol sjezdu sestaven dle stenogramu, a jestli jest něco vynecháno, prosím čtenáře, aby si to domyslili.

Stenografické záznamy o II. sjezdu strany mírného pokroku v mezích zákona

Sjezd zahájen přesně v 8 hodin večer za účasti 300 osob. Dostavili se jako hosté zástupci všech politických stran, zástupci redakcí pražských listů i francouzského i anglického velvyslanectví, zástupce amerických Čechů z Baltimore, zástupce ministerstva obchodu, národní obrany, uměleckých kruhů a státní policie.

 

Bohužel samý začátek sjezdu vyznamenal se rušivým výstupem, který způsobil agent provokatér, který byl vyslán, aby rozbil sjezd a byl úplně opilý.

Vyhození agenta provokatéra

stalo se přesně před zahájením sjezdu. Pořadatelé krčním chvatem zmocnili se jeho osoby a za neutuchajících ovací a potlesku delegátů sjezdu vyhodili na ulici, za křiku lynčovaného: „Já jsem delegát za Vinohrady.“

Zahájení sjezdu

Předseda výkonného výboru strany zahajuje sjezd a pročítá pozdravný telegram papežského nuncia, který ve svém vřelém přípise zmiňuje se o pronásledování papežských nunciů za husitů, o vřelém přijetí papežského vyslance v české republice, což je známkou pokroku. „Pokrok, vážení pánové, musí jíti“, praví se v přípise, „jedině cestou mírného vývoje, cestou víry ve vítězství církve katolické, cestou vrácení Konopiště ubohým sirotkům pana arcivévody Ferdinanda. - Papež vás pozdravuje. Přes Bílou horu, revoluci k Římu, toť směr každého pořádného občana. - Hallelujah, bratři moji milí!“

Předseda výkonného výboru oceňuje v krátkých slovech význam papežského státu pro československou korunu na peněžní burze a prosí účastníky sjezdu, aby vstali a zvolali „Hallelujah!“

Delegáti vstávají a záříce radostí provolávají třikráte „Hallelujah!“ i slávu papeži.

Předseda výkonného výboru navrhuje poté, zmíniv se krátce o perzekuci strany, volby předsednictva. Bohužel zvolení čestní a nečestní předsedové, obávaje se perzekuce a toho, že by přišli do veřejnosti, zůstávají na svých místech a neodvažují se k předsednickému stolu, kromě zvoleného předsedy, známého členům strany již z I. sjezdu.

Na tribuně zůstává zapisovatel a předseda, který ve své řeči prohlašuje zasedání sjezdu tajným a pokračuje:

Ať jest jednou jasno!

Vážení pánové! Čteme-li noviny, jsme z toho úplně blbí. (Výborně.) Nevyznáme se dnes v ničem. (Dlouhotrvající potlesk.) Nevíme opravdu, co se to s námi děje. (Výborně!) My ale na to přišli. To, co jsem předtím řekl, netýká se nás, ale všech druhých stran! (Pětiminutové ovace.) Kam jde jejich politika? Co soudí o mezinárodní politice? Vyznají se v orientaci? (Hanba!) Aby bylo tedy jednou jasno, uděluji slovo předsedovi výkonného výboru strany, který promluví o mezinárodní situaci.

Řeč předsedy výkonného výboru o mezinárodní situaci

Vážení pánové! Ujímám se slova ve chvíli, kdy opět visí mraky nad celou Evropou, Asií, Amerikou, Afrikou i Austrálií. Kdy obyvatelé těch blízkých i vzdálených nám krajin čekají na slunce, které by zapudilo mráčky z oblohy naší mezinárodní situace. Jestli předcházející pan předřečník zmínil se o novinářských projevech i o projevech v našem Národem shromáždění ohledně mezinárodní situace a toho, kterým směrem se bráti má mezinárodní politika naší republiky, musím prohlásiti z tohoto místa jedině tolik, že není to věc tak čistě jednoduchá, že třeba zvážit nejen jednotlivé mezinárodní poměry mezi určitými státními skupinami, nýbrž hlavně jednotlivé složky, na nichž tajná diplomacie buduje své předpoklady a vývody, vyplývající z mezinárodní situace. A tu budiž mně dovoleno říci několik slov na obhajobu váženého pana dr. Kramáře. O jeho čestnosti nemůže být pochyby, neboť on velice často prohlašuje, že kráva má čtyry nohy a také klopýtne. Jestli on se někdy mýlí a řekne nějakou hloupost, neskrývá se za druhou firmu, napíše-li pitomost, podepíše se pod ní, stejně jako bych to udělal já. (Neutuchající „Výborně“. Volání: „Ať žije dr. Kramář“.) Jeho vývody jsou přesně konstruovány a méně zapleteny než dr. Beneše. Svět jest dnes rozdělen na dva tábory. Na jedné straně stojí bolševici, na druhé dr. Kramář. Na jaře na ně potáhne s redakcí Národních listů a s inspektorem armády Macharem bude bombardovat Moskvu z mariánské houfnice páně Macharovy. Mluví se velice mnoho o jaře, ale já z tohoto místa prohlašuji slavnostně:

Na jaře bude pouť u Sv. Matěje.

Chtěl bych se ještě zmínit o poměru našem k Francii, Anglii i Americe, neučiním tak, prostě z toho důvodu, že jest to tak jasné a prosté a že je nejlépe přenechat tu věc samu dr. Benešovi, který to má na starosti. (Výborně!) Jsem přesvědčen, že nebudu nucen déle hovořiti o takových jasných pojmech, které se mnohým z našich politiků zdají být španělskou vesnicí, a proto prosím přijati jednomyslně tuto rezoluci:

Strana mírného pokroku v mezích zákona prohlašuje,

že co se týká mezinárodní situace, je opravdu tak špatná, že jedině vyhozením zeměkoule do povětří může být čeleno všeobecné hospodářské katastrofě. (Dlouhotrvající „Výborně“.)

Rezoluce jest jednomyslně přijata a zvolen pracovní výbor, který sestavuje v přestávce inzerát do Národní politiky tohoto znění:

„Koupím libovolné množství ekrazitu a dynamitu. Druhé výbušné látky vítány. Nabídky na adresu Kostrakievič, Žižkov, Palackého tř., Jugoslávie.“

Po přestávce na řečnickou tribunu vystupuje majitel restaurace Jugoslávie pan Kostrakievič a oznamuje, že se do rána oběsí, poněvadž zabil čtyry prasata a udělal 2 030 jitrnic a 1 500 jelítek a dva hektolitry jitrnicové polévky, poněvadž předseda výkonného výboru strany mu řekl, že přijde přes 1 000 lidí a že budou volby, ku kterým si zaopatřil též několik hektolitrů rumu. Prosí shromáždění, aby ho neničilo a zaujalo příznivé stanovisko k živnostnictvu. (Bouřlivé volání „Hanba!“ Výkřik ze skupiny delegátů: „Jak si usteleš, tak si lehneš!“)

Za všeobecného vzrušení objevuje se kontrolor dávky ze zábav Filip a konstatuje, že se stal podvod, poněvadž několik delegátů nezaplatilo dávku, a prohlašuje, že dává sjezd policií rozehnat.

Nastává nepopsatelná vřava a sjezd se rozchází za úplného (klidu, po vyzvání předsedy, že „klid, pořádek a mírný pokrok jsou nejlepší zbraní proti policejním obuškům.“

Příští tajný sjezd bude oznámen inzeráty v Národní politice a Národních listech v rubrice „Kam dnes?“

    


 

Průvodce po ničem

Úvod

Kdyby se vyskytl odvážný člověk, který by přečetl několik set knížek, které autoři s neobyčejnou drzostí nazývají Průvodcem, nemám žádné pochybnosti o tom, že by takový občan úplně zblbl a nic jiného nedělal, než používal oněch frází a velkolepých obratů, jichž používají všichni ti, kteří sestavují své Průvodce po hradech, zámcích či městech.

Tento zpitomělý a zblblý občan opakoval by neustále tyto věty: „Mé oko zírá jiskrným zrakem v okouzlující panoráma...“

„Mé oko se nemůže pohledem nasytiti...“

„Mé oko utkvělo...“

„Oko mé maně pozoruje...“

„Oko naše je upoutáno...“

„Můj pohled pospíchá...“

„Náš pohled letí...“

„Oko naše našlo a spěchá výš...“

„Náš zrak se namáhá...“

„Znovu oko naše zří...“

„Poskakující zrak...“

„Oko naše se ustálí, aby odpočinulo, aby vidouc nevidělo...“

„Půjdeme-li po cestě, zrak náš vidí...“

„Ohlédnouce se, bystrému oku pohled neujde...“

„Sledujeme-li dále, zrak mimoděk vidí...“

„Milý pohled se naskytuje...“

„Zrak náš utkvívaje, je zříti...“

„Rozhlédneme-li se, pohled maně utkvívá...“

V těch Průvodcích vypadá to tak, že kdyby člověk měl přesně postupovat podle toho receptu, zakroutil by si krk po těch rozkazech v knížkách: „Ohlédněme se poohlédněme vpravo - obraťme své zraky - přimhuřme oko - otočme se vlevo - zírejme kupředu, přelétněme rychle obzor až v dálavu - zastavme se...“

Můj bože! Co by asi z takového nešťastníka zbylo! Napřed by se začal točit čím dál tím rychleji kolem své osy, přičemž by mu začaly vytékat oči z důlků a nakonec by se rozplácl v dálavu a zbylo by z něho jenom trochu kaše, ze které by vyzývavě trčela knížka Průvodce s otevřenou první stránkou, kde to začíná: „Tak asi vypadal biblický ráj! Zanícen a nadšen zvolal jeden z návštěvníků...“

Přikročuji tedy k vydání svého spisku Průvodce po ničem.

 Předmluva

Přítomné dílko musí dle mého přání vyplniti citelnou mezeru v naší cestopisné literatuře. Naši turisté velice chybují, vyhledávajíce místa, kde něco zbylo a kde celé okolí působí na člověka nejmocněji krásou krajiny.

Můj spisek se bude podrobně zabývat macešsky zanedbávanými krásami Ničeho.

Bude to tedy Průvodce po místech, kde vůbec nic není, takže odpadá každá možnost, aby zrak po něčem pátral a tím povstalo nebezpečí, že by si nebohý turista ukroutil krk.

Práce se sestavením tohoto dílka byla velice trudná, poněvadž jsem nemohl použíti žádných pomůcek již vzhledem k tomu, že místo, které se popisuje, nemá žádné historie, žádných historických památek a žádného místopisu.

Povinné díky vzdávám na tomto místě neznámému vagabundovi, který v té končině, kde není žádných památek a žádné krásy v okolí, ležel v trávě s lahví kořalky a upozornil mne na to, že je zde také pěkně.

 I

Přijdeme-li na ono místo, kde není nic, oko naše marně hledá vyhlídku, neboť se nalézáme v místech, kde je soustředěno veliké nic. Nemůžeme však tvrdit, že bychom se snad nacházeli v rovině. Ani rovina tu není.

Fyzikální zeměpis nemá pro to vůbec pojmu.

Návštěvník pozoruje ihned, že není nic ani před ním, ani za ním, ani nad ním, ani pod ním.

Aby oko marně nehledalo, upozorňuji návštěvníky tímto seznamem předmětů, které nenajdou a kterými se též oko překvapiti nemůže. Je to velká výhoda, poněvadž oko nemůže těkat po těchto předmětech, jichž tu není.

Schází tu:

1/ Tmavé zelené lesy.

2/ Žírný úrodný kraj s vlnícím se osením.

3/ Modravý vzduch.

4/ Ohromná prostora.

5/ Pestrý koberec květin.

6/ Obláčky a ovocné zahrady.

7/ Uhánějící vlak.

8/ Pahorky a potoky.

9/ Věže měst.

10/ Zříceniny a venkovské kostely.

II

Upozorňuji dále návštěvníky této památnosti, že zde nemohou sledovati žádné cesty. Cest vůbec není. Byly-li tu nějaké cesty, nemůže se toho návštěvník dopátrat ani od nejstarších pamětníků, poněvadž ti již patrně dávno vymřeli, ba jest domněnka, že zde vůbec žádného místního obyvatelstva nebylo.

Marně také pátráme po nějakém okolí.

 III

Protože toto místo nemá historie, odpadá samo sebou pokračování této kapitoly.

 Doslov

Děkuji tímto všem čtenářům, kteří toto vydrželi číst až do konce.

Dílko toto má být novou vzpruhou k dalšímu tvoření po Zlámaných i Nezlámaných Lhotách.

 

   


 

Průvodčí cizinců

Pochybuji, že by bylo snad něco nevděčnějšího, jako výklady průvodčích po nějaké takové haldě staré malty, rumu a cihel, které se říká zřícenina hradu.

Takový nešťastný průvodčí stará se poctivě, aby vám reprodukoval, co kdysi vyčetl z knih a vysvětluje vám bystře a odhodlaně:

a) jaká tu dříve bývala krása, když to ještě bylo pohromadě;

b) jak se to mohlo stát, že nyní tak málo zbylo z té bývalé krásy;

c) koho to mrzelo, že to drželo pohromadě;

d) jak to ten člověk udělal, aby to srovnal se zemí;

c) kudy na to lezli, aby to rozvalili.

Každý člověk to nesnese, zejména ten nadšený hlas průvodčího, který odříkává: „Vejdouce do hradu, jsme na malém pahrbkovitém nádvoří, na kterém hojně křoví i smrk bují.“

„Dejte si pozor, člověče,“ řekl jsem jednou průvodčímu při takové příležitosti, hroze mu do obličeje pěstí, „abych to neudal lesní správě. Je to nepořádek, smrk má růst v lese a ne na nějakém nádvoří. Lesy jsou chráněny zákony. Bují vám tady na nádvoří smrk. Jsou nádvoří od toho, aby tam smrky bujely? Ptám se vás naposled: Co jste udělali, abyste zamezili tomu, aby nádvoří nebylo znečištěno křovinami a smrky? V Praze si nesmíte na nádvoří držet ani kuře, a vy zde máte na nádvoří prales.

Díval se na mne strnule, ale přece jen vybreptal jako ve snách: „Na opáčné straně nádvoří vidíme šeré zdi se střílnami a tu vracejí se naše mysli do dob, kdy místa tato byla obydlena rytíři statných postav a lesy byly veselejší, poněvadž zvučná fanfára svolávala lovce na potměšilé medvědy, četné vlky a divoké kance...“

„Pane,“ řekl jsem mu přísně, „vy se strašně mýlíte, že les je tím více veselejší, když v něm místo veverek a zajíců lezou medvědi, vlci a divocí kanci. Kromě toho musíte vědět, že medvěd není potměšilé zvíře, jak vy tvrdíte, medvěd je zvíře dobrácké, příjemné a milé. Viděl jste již medvěda?“

„Ano.“

„A kde jste ho viděl?“

„V Chrudimi s ním chodil jeden medvědář.“

„V kterém roce?“

„Před patnácti lety.“

„Co jste dělal před patnácti lety v Chrudimi?“

„Byl jsem tam na výročním trhu.“

„Tak, a proč jste právě před patnácti lety šel tenkrát na výroční trh? Co vás k tomu vedlo? Jaké jste měl pohnutky? Jaký cíl jste sledoval?“

Vytáhl jsem z kapsy zápisník a prázdné plnicí pero.

Průvodčí se na mne podíval, pak několika skoky zmizel ve zbytku věže a již byl na druhé straně, šplhaje po balvanech nad hlubokou propastí. Přelezl jako kamzík a dole hluboko bylo vidět v mlází jeho čepici, až konečně úplně zmizel, přičemž jsem po jeho celou cestu volal za ním: „Zrak můj bájí si na troskách hrad o jednom poschodí, vpředu s nízkou hradbou, za ní mohutné zdi hradu nalevo s kulatou věží a mnohými střílnami. Je to tak, nebo ne?“

Neodpověděl a já rozložil jsem se na nádvoří a přemítal o tom, že přece je to možné být bez průvodčího v těchto zříceninách, ačkoliv mě před půlhodinou dole správce panství ubezpečoval, že zříceniny jsou přístupny jedině v průvodu průvodčího.

Vzpomínal jsem, že průvodčí po celé cestě sem obtěžoval mne otázkami: „Přejete si vidět krásnější kus světa? Chcete vidět velebnější přírodu?“

„To bych si přál,“ odpověděl jsem mu, načež umlkl, až teprve nahoře spustil to své naučené: „Vejdouce do hradu, jsme na malém...“

Jmenoval se Marek. A tu skálu nad mlázím, ve kterém mně zmizela jeho čepice, jmenuje dnes tamní lid Markovou skalou. Ještě donedávna prý se na jednom útesu skály třepetal kus jeho nohavice...

Chápete nyní plnou pravdu toho, že není nic nevděčnějšího jako výklady průvodčích. Má to však i druhou stinnou stránku, není-li totiž pasivním návštěvník zřícenin a převyšuje svou zvědavostí a touhou něco se dozvědět bližšího, kdo to tak rozlámal a podobně, dokonce i žvanivost průvodčího. To jsem zkusil na své vlastní kůži a dalo mně to hodně práce, než jsem se jich zbavil.

Byli čtyři. Dva páni a dvě dámy a děj se odehrál na hradě Lipnici u Německého Brodu. Zdáli vypadá ta zřícenina jako nepodařená lokomotiva, poněvadž zůstala část jedné věže čnít k nebesům s prosbou, aby konečně do ní hrom uhodil nebo přišel uragán a svalil ji dolů, poněvadž už nemůže slyšet řeči o tom, že má být restaurována. Slyší už o tom přes patnáct let a ze zlosti sama hází kameny ze stěny dolů ke škole, na kterou co nevidět spadne.

Bydlím nyní právě pod hradem v dobrovolném vyhnanství a studuji místní poměry a čekám, „kdy to ve mně chytne“.

Je zde kořalkou zamořený kraj. V polích stojí všude po krajině smutné kříže, na památku toho, kdy to v někom na tom místě chytlo.

V zachovalé tak dalece části hradu, totiž kde zdi jsou ještě pohromadě, takže se zachovala dosud klenba v prvém poschodí, je mázhaus. Zde se posilovala před stoletími hradní čeleď. Je to bývalým majitelem panství obnoveno. Dva dubové stoly, nějaké lavice a kamna. Zde píši v naprostém klidu nějaké věci. Místní lesmistr mně dal klíče od hradu, podzimní vichry dují nad krajem, že myslím každou chvíli, že mne to i s hradem odnese k Německému Brodu. Pomalu padá ze zdiva na hradě kamení, stěny se drolí, dole v podhradí pasou se kozy a tihle čtyři zvědaví lidé přišli právě nahoru, když jsem začal psát novou kapitolu o mázhauze.

„Byli jsme dole v zámku,“ řekl starší pán se skřipcem, „a tam nám řekli, že je hrad otevřen, poněvadž vy máte klíče od hradu. Prosíme vás, abyste nás provedl po hradě.“

Zatím ti ostatní tři, pán s dvěma dámami, nerozhlíželi se kolem po klenutém mázhauzu, ale v pravém toho slova smyslu požírali celý mázhauz svými zraky.

„Jak si přejete,“ řekl jsem, „prosím však napřed, abyste se mně legitimovali.“

Podívali se udiveně na sebe.

„Jestli nemáte dokumenty v pořádku,“ pokračoval jsem, „tak sejde z prohlídky hradu.“

Slyšel jsem, že jedna z dám zcela zřetelně prohlásila: „To je divné jednání.“

„Velice se mýlíte,“ řekl jsem důrazně, „mé jednání je zcela správné. Nemohu vědět přece, co jste zač, proč chcete vidět hrad, jaký máte zájem na zříceninách hradu Lipnice.“

Seděl jsem přitom dál a pán se skřipcem, který za celé rozmluvy držel klobouk v ruce, prohlásil, že jsou ochotni se legitimovat, on že je profesor ten a ten, ten druhý pán že je architekt ze Slovenska a ty dvě dámy že jsou profesorkami toho a toho lycea. Dohromady že nyní právě cestují po celé Československé republice a chtí sestavit novou monografii hradů a zámků českých. Sedláček nedostačuje. Poněvadž jsou historikové...

„Dobrá,“ řekl jsem, „vy jste historikové z povolání, nebo jak? Jen tak historikové, či opravdu historikové, či ze záliby, ze sportu, abych tak řekl skauti?“

Pozoroval jsem, že ten druhý pán se smutně na mne podíval, jako by chtěl říci: „Ty vole.“ Mlčeli všichni, vstal jsem a vyzval je, aby mne následovali.

Vyšli jsme na nádvoří hradu.

„Pánové a dámy,“ řekl jsem slavnostně. „Co zde vidíte, je zřícenina. Dá se předpokládat, že dříve na tomto místě stával hrad. Tomu nasvědčuje již ta okolnost, že tomuto místu se říká zříceniny hradu Lipnice. Jest patrno a samozřejmo, že kdysi tyto rozvaliny byly obydleny. Sídlel zde zimní král Bedřich Falcký. Sídlel zde v zimě a proto od toho odvozuje se jeho přezdívka zimní král. Kdyby byl zde sídlel v létě, byli by mu jistě říkali…“

„Dovolte,“ řekl pán se skřipcem, „vy se mýlíte, zde jest sídlo Trčků.“

„Já znám, dovolte, celé okolí,“ pronesl jsem důrazně. „Trčkové bydlí pod Melechovem v myslivně. Pak je ještě jeden Trčka, ten je ale nyní v Čáslavi u oddělení strojních pušek.“

„Lipnice patřily starým Trčkům,“ prohodila jedna slečna.

„Starým Trčkům nepatřilo nic, slečno,“ prohlásil jsem „před léty měli chalupu v Kejžlicích a tu si starý Trčka sám zapálil a byl za to zavřen.“

„Pane,“ řekl pán ve skřipci, chytaje mne za knoflík u vesty, „pamatujete se, že jeden z těch Trčků byl zabit zároveň s Valdštýnem?“

„Na to se nepamatuji,“ odpověděl jsem, „ještě dnes se na to zeptám místního starého četnického strážmistra, dáte mně adresu a já vám napíšu, jestli se snad on na to pamatuje. Pokud ale vím, nikdy o tom nevypravoval.“

Společnost vyměnila mezi sebou tázavý pohled, ale nejstarší pán učinil nový pokus něco se dozvědět:

„Nemáte snad zde někde na stěnách staré fresky?“

„Byly zde,“ řekl jsem, „ale dal jsem je seškrábat, poněvadž ony byly na stěnách tamhle v prvním poschodí a my jsme to chtěli dát obílit, aby se mohli turisti na stěny podpisovat.“

Někdo vzdychl. To byl ten pan architekt ze Slovenska.

„Starou studnu zde máte?“ otázala se jedna ze slečen.

„Dali jsme ji zasypat,“ řekl jsem, „aby tam nikdo nespadl nešťastnou náhodou. Přijde sem v létě mnoho turistů a každý se nahýbá přes okraj a mohlo by se stát snadno nějaké neštěstí.“

„Má zde být mučírna,“ energicky ozval se pán ve skřipci.

„Byla zde,“ odpověděl jsem, „ale poněvadž už teď nikoho nemučí a scházely tam také přístroje, mučírna byla zrušena a chovají se v ní brambory. Část pak byla též zasypána.“

„A rytířský sál?“ zněla tichá otázka pana architekta.

„Potřebovali jsme vydláždit chodník v městě,“ odvětil jsem, „tak jsme strhli rytířský sál. Ale materiálu bylo málo, tak jsme museli strhnout i poslední zachovalou věž.“

„Tedy celkem zde nemáte žádných památek?“

„Máme,“ odpověděl jsem hrdě, „račte za mnou.“ Vedl jsem je k starému klenutí u zasypaného otvoru.

„Račte smeknout klobouk.“

Oba páni smekli.

„Pánové,“ řekl jsem slavnostně, „zde jsme krátce před vojnou zazdili dva zvědavé profesory. Moje úcta, pánové!“

A pohvizduje si tiše, odcházel jsem k svému mázhauzu, abych se opět dal do práce, ze které jsem byl vytržen.

Viděl jsem, že pánové beze slova dali klobouk na hlavu a šli s dámami přes nádvoří k vrátkům. Zaskřípěl pod nimi dřevěný můstek přes hradební příkop a opět byl jsem sám na hradě. Obraz starého Trčky, visící na stěně mázhauzu, se na mne díval udiveně.

       


 

Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu

Takto cení si průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu nad Dunajem pan Jogelli Klopter svůj průvod spojený s výkladem: „Čtyři marky a co sní a vypije.“

Poslední tato podmínka vzbudila ve mně nepříjemný pocit. Pan Jogelli Klopter měl totiž abnormální břicho i pro bavorské představy lidských tlouštěk. A obyčejná bavorská představa nejde pod devadesát kilogramů lidské váhy.

Pro turistu se vždy vyplácí, aby smlouval s průvodčím. Smlouval jsem tedy zcela neomaleně. „Vy jste tuším jedlík,“ pravil jsem, „kdybyste byl hubenější...“

Pan Jogelli zesmutněl. „Ještě hubenější,“ vzdychl. „Kriste Ježíši, mého nebožtíka otce měl jste vidět a což nebožtík dědeček! Sněd celou šunku, mísu knedlíků a hrnec zelí, jen abych tak řekl na zákusek.“

„Přidám vám tři marky,“ řekl jsem, „dám vám sedm marek za den.“

„Hergot,“ odpověděl pan Jogelli s německou elegancí, „pak jste špína a choďte si po městě sám. Ale nechoďte mně do cesty. Myslíte, pane, že Jogelli Klopter okrádá cizince? Spokojí se s nějakým litrem piva a nějakým tím zákuskem.“

Slyšel jsem již podruhé z jeho úst slovo zákusek a mráz mně přejel po zádech, pak jsem si ale vzpomněl, že turista má pokud možná na cestě dělat si nejmenší množství nepřátel, zejména tak korpulentních, proto jsme si plácli, dostal čtyři marky a dole v hostinci zaplatil za mne džbánek piva.

Je to zvyk všech průvodčích v bavorských městech. Malé dárky udržují přátelství a pak z vás ten malý dárek dvacetkráte za den vytahá.

Do Neuburgu zavítá málo turistů. Možná že je tím vinen pan Jogelli Klopter, ale turisti vůbec málo chodí do „Švobenlandu“.

Sama krajina kol Neuburgu příliš nevábí. Každé městečko, každá vesnice ve Švábsku má tentýž ráz. A kde tu a tam byla nějaká zřícenina starého hradu, restaurovali ji a udělali z ní pivovar. V tom ohledu jsou Bavoráci velmi podnikaví. Tak například v Genderkingen, Mertingen, Dürzlenkingen, Bersheimingen, Irgelsheimingen a v jiných -ingen a -ingen. Tak jednotvárná jména jako švábské noviny.

Společenský život ve všech těch -ingen záleží v nepřátelství mezi jednotlivými -ingen a v krutých hospodských rvačkách v každé z těch -ingen. Kol Neuburgu to bývá nejhorší. Pan Jogelli Klopter vyrostl za těchto krutých krajinských podmínek...

Neuburg sám jest starobylé město, což se může říci o každém bavorském městě. Kdybych psal cestopis, napsal bych, že má dvě brány, ale takhle jenom podotýkám, že jsem jeden den večer jednou branou přišel a druhý den odpoledne druhou vyšel. Na tom posledním má vinu pan Jogelli Klopter...

Neuburg má také hradní zdi, udržované v mizerném stavu. Švédové kdysi před staletími ty zdi rozbili a od té doby nechali je Neuburčané v témže stavu. Dá se to vysvětliti též tím, že volí konzervativního poslance.

Jako každé pořádné bavorské město má Neuburg také radnici ve staroněmeckém slohu. Tato radnice má vysoké schody. To je vše, co mně o ní pan Jogelli Klopter řekl. Dunaj tvoří zde dvě ramena. I na takovou podrobnost upozornil mne pan Jogelli. A když jsme šli přes most, prohlásil, že je to most dřevěný.

Na začátku mostu stojí vojenská stráž s piklhaubnou. Proč tam stojí, nevěděl pan Jogelli a ten voják jistě také nemá o tom tušení.

Když jsme byli na druhé straně, prohlásil pan Jogelli, že zde most končí. A domníváte se, že kromě radnice a dřevěného mostu neupozornil mne již na nic více. Nikoliv. Mezi radnicí a koncem mostu stojí pět pivovarů a osm hostinců... Za posledním hostincem je brána a tou jsem vyšel z tohoto města, kde je archív pro Šváby a okolí a kde žije pan Jogelli Klopter, kterého co nejvřeleji každému turistovi doporučuji...

Když jsme vyšli z hostince, kde jsem přenocoval a přešli most, řekl pan průvodce: „Teď vám ukážu starý hostinec U lodě.“

Zevnějšek nebyl vábný.

„Musíme dovnitř,“ pravil pan Jogelli, „musíme zde počkat na jednoho člověka.“

Bylo to řečeno tak dobromyslně, že jsem nepochyboval, že průvodce cizinců chce vypít i s úrokem to, čím mne pohostil na znamení, že smlouva naše je platna a že to čekání „na jednoho člověka“ je jen záminkou dodatku naší smlouvy: „Co sním a co vypiji.“

Objednal jsem pivo. Pan Jogelli se napil a počal mluvit: „Čekám na jednoho lumpa. Je to schweinkerli, takové schweinbübli.“ Řekl ještě několik jmen složených roztomile ze „schwein“, napil se poznovu a pokračoval: „Pane, ten chlap má u mne vroubek. Strašný vroubek. Ale až přijde, tak si to povíme. Ten chlap je z Dürzlenkingen a já jsem z Bersheimingen. My z Bersheimingen jsme „roh, awer gutmütlisch“, ale z Dürzlenkingen jsou jenom „roh“, a po dobrosrdečnosti ani stopy. V Dürzlenkingen je všechno sakradi a schweinbübli.“

„Schweinkerli,“ poznamenal jsem, abych také něco řekl.

„Ano, schweinkerli,“ pravil pan Jogelli, „a největším je Johannes Bewign.“

Dopil džbánek a objednal si druhý. „My,“ mluvil rozčileně, „my z Bersheimingen nikdy jsme se nesnášeli dobře s uličníky z Dürzlenkingen. Víte, u nás se mluví v každé vesnici jinak, ale v Dürzlenkingen mluví tak mizerně, že nám, z Bersheimingen, nerozumějí. Můj otec byl z Bersheimingen pa’a’, a on ten Johannes se mně vždy smál, že neví, co je to pa’a’..., schweinbübli.“

„Dovolte, pane Jogelli, co jest to vlastně pa’a’?“

„Pa’a’ je pa’a’, pane, jak vám to mám líp německy říct?“

(Dodnes nevím, co je to „pa’a“, a jsem tedy podle pana Jogelliho schweinbübli.)

„Hohó, víte, že ten darebák Johannes přišel sem do Neuburgu dělat mně konkurenta a že o mně rozhlašuje, že jsem opilec. Je to pěkný průvodce cizinců, tenhle Johannes Bewign, jakmile mu nějaký turista padne do rukou, opije se i s panem turistou: Bestie! A proto počkáme si na něho a já mu řeknu: „Vidíš, schweinbübli, žes mne nezničil a že se mnou chodí lepší páni turisti, než s tebou, bídná duše z Dürzlenkingen. A když se ho zde nedočkáme, bude jistě v Burgsheimově pivovaře a když tam ne, tak pije zcela jistě v hospodě U velké dýmky a kdyby ani tam ne, tak někde v hospodách kolem radnice nebo v pivovarech u hradu a kdyby ani tam nebyl, tak se podíváme za ním do hospody U poslední brány.“

„A což když ani tam nebude, pane Jogelli?“

Průvodce cizinců uhodil pěstí do stolu: „Pak půjdeme za ním do Dürzlenkingen.“

Jak vidíte, je to velmi příjemný pán, tenhle Jogelli Klopter. Neocenitelný průvodce cizinců! Znal sebemenší podrobnost. Upozorňoval. Vykládal. Šli jsme od Lodě úzkou ulicí. Za rohem zastavil se pan Jogelli před starou budovou. „Zde loni zabili řezníka z Weidingu,“ pravil temně, ukazuje na budovu, „jest to Burgsheimův pivovar.“

„A kdo ho zabil, pane Jogelli?“

„Lidé z Dürzlenkingen, pane. Zde se scházejí, možná že zde bude můj konkurent Johannes Bewign. Vstupte napřed.“

Když jsme seděli za stolem, rozhlédl se pan Jogelli znaleckým okem po několika obrovských postavách, které se tam v rohu, v šeru hádaly. „Není mezi nimi,“ pravil zklamaně, „dva napravo, ti bydlí v Regensburské ulici a ti dva nalevo na Augsburské silnici. Takhle se budou hádat ještě hodinu, než se do sebe dají. To není nic zajímavého. Škoda, že zde nejsou z Bedřichova náměstí a z Falcké ulice, ti se dovedou rvát, nebo z předměstí Lesheim a z Hein.“

Odplivl si. „Tihle,“ řekl zoufale, „nevědí ani, co je to nůž. Na ty by měli jednou přijít z Dürzlenkingen. Tomu řezníkovi z Weidingu propíchali kabát, jak náleží. Mně by se to nestalo. Škoda, že zde není Johannes Bewign, ale najdeme ho, pane a když nám něco řekne, tak ho spořádáme.“

Jak vidět, nechová se nikdy pan Jogelli Klopter k cizincům odměřeně jako mnozí průvodčí cizinců, kteří při prohlídce města odbývají všecko horempádem, jen aby byli už s průvodem hotovi.

Neuburg je tedy starobylé město. Má mnoho starobylých domů a mezi ty hezké domy s arkýři a prejzy patří i dům, kde je hostinec U velké dýmky. V této restauraci je napsáno: „Prosí se, aby se hned platilo.“

Je to ponurá místnost, zachmuřená, se starou klenbou, která hrozí, že spadne na hosty. Za tím účelem je podepřena dvěma sloupy ze dřeva. Nějaký Samson z Bersheimingen pohřbil by podtrhnutím těch sloupů celou řadu Dürzlenkingenských.

Pan Jogelli měl takové biblické nápady. „Kdyby,“ řekl, přimhuřuje oči, „bylo jich na mne moc, vím, co bych udělal. Udělal bych to, co Samson.“

Pan Johannes Bewign u Velké dýmky nebyl. Když jsme se ho nemohli dočkat, šli jsme dál.

„Půjdeme do klášterního pivovaru,“ upozorňoval průvodce, „klášterní pivovar je zajímavý tím...“

„Aha,“ myslil jsem, „teď nastane nudný výklad á la: „Stavba pochází ze šestnáctého století“ atd.“

„Jedl jste již v Neuburgu leberwuršt?“ přerušil pan Jogelli mé myšlenky.

„Jedl včera v hostinci, kde jsem přespal.“

„Pak jste vlastně leberwuršt nejed. Klášterní pivovar je zajímavý tím, že zdejší páteři františkáni vyrábějí tak dobré leberwuršty, že kromě zázračného obrazu svatého Heliodora, který sem přitahuje poutníky z celého Švobenlandu, jsou to jejich leberwuršty, na které sem poutníci přicházejí až z Horní Falce. - Někdy se v pivovaře dvě procesí dají do sebe a počnou se rvát a víte, co dělají páteři františkáni v tom případě? Odeprou jim leberwuršty. A je hned po rvačce.“

(Pokračování rozhovoru děje se již v klášterním pivovaře.)

„A proč se perou mezi sebou, pane Jogelli?“

„Kvůli obrazu svatého Heliodora, pane. Každé procesí chce ten obraz dřív líbat, aby mohlo jít dřív pít a jíst leberwuršty, nebo není nad tento zákusek.“

Pan Jogelli sněd toho zákusku dvě libry. Byla to vůbec šťastná hospoda. Dověděli jsme se, že konkurent pana Jogelliho Johannes odešel před půlhodinou s nějakým turistou kamsi do pivovaru a hradu a že se ptal po panu Jogellim...

„Ó toho bídáka,“ pravil pateticky pan Jogelli, „tedy přece sehnal nějakého lumpáckého turistu. Nic naplat, musíme za oběma ku hradu. Podle všeho měli oba z nás strach.“

Pan Jogelli byl ke mně důvěrnější a důvěrnější. „Toho turistu,“ řekl, „si vezměte vy na starost.“ Řekl to rozhodným hlasem, který znamenal: „Kdo nejde se mnou, ten je proti mně.“

Šli jsme ku hradu.

Ku hradu je přilípnuto pět pivovárků. Tulí se k němu jako kuřata ke kvočně. Neuburčané dali si hradem ochraňovat, co jim nejdražšího.

Za války třicetileté vnikla pod hrad tlupa Švédů a po urputném boji dobyla prvního pivovárku. Vítězové se tam hanebně namazali. Když to viděla posádka hradu, udělala výpad, ale musela táhnout při výpadu kolem druhého pivovárku. Posádka neodolala a po bedlivém uvažování, že když zásoby nevypijí oni, že je vypijou žoldnéři švédští, místo na Švédy v prvním pivovárku vrhli se na sudy v druhém pivovaře. A zvítězili. Vypili sudy. Švédové zatím se vzpamatovali a udělali útok na druhý pivovar. Našli ho obsazen, i odtáhli k třetímu, kde pili tak dlouho, až se opili víc než v prvním. Pili bez odporu. Zatím se však vzpamatovala hradní posádka v druhém a vytáhla na třetí pivovar, aby ho ochránila. Bylo však již pozdě. Našla jenom spící Švédy a prázdné sudy. Rozzuřeni pohledem na prázdné sudy povraždili Švédy. A to jest to takzvané neuburské vítězství, jak hlásá nápis pod sgrafitem na bráně hradní.

„Zasloužili si svůj osud,“ pravil vážně pod sgrafitem pan Jogelli. „Švédové tenkrát vůbec nadělali mnoho škody. Ve Švábsku, stojí v knihách, bylo před třicetiletou válkou mnohem více pivovarů než dnes.“

Za dnešních dob je jich, jak řečeno, pod hradem jenom pět. V žádné z těch historicky památných místností nenašel pan Jogelli konkurenčního průvodce cizinců pana Johannesa a já konkurenčního turistu.

„Hlavní věc je,“ poučoval mne pan Jogelli, když z posledního zklamaně vyšel, „nedat si nikoho přiblížit až k sobě. Džbánek vzít, hodit, židli vzít, hodit, utrhnout nohu od stolu a hodit. Tak je to nejsprávnější.“

„Mám slabou naději,“ řekl, když jsme hradní uličkou kráčeli ku bráně, „že ty darebáky snad najdeme v hospodě U poslední brány. Copak si z nás dělají dobrý den?“

Neztrácejte naděje! My jsme je našli u Poslední brány. Konkurenční turista díval se bojácně kolem sebe. Pan Johannes vyzývavě.

Sedli jsme si naproti nim. Cizí turista a pan Johannes byli spolu důvěrnější. Tykali si. „Ty,“ slyšel jsem, jak hlasitě radí bojácnému turistovi pan Johannes, „ty půjdeš k tomu cizinci, dáš mu jednu a ostatní už si spravím s Jogellim já.“

A vtom již zahřměl pan Jogelli: „Každý chlap z Dürzlenkingen je schweinkerli.“

„A z Bersheimingen schweinbübli,“ vykřikl pan Johannes.

Pak letěl džbánek Jogelliho a současně džbánek Johannesův. Pak nastala mela, neboť tam sedělo několik lidí z předměstí Lesheim a z předměstí Hein, kteří použili této příležitosti, aby si navzájem rozbili hlavy.

Za nastalé vřavy zmizel jsem a přede dveřmi setkal jsem se s cizím turistou.

„My vás hledali po všech pivovarech a hospodách,“ pravil cizí turista. „Johannes říkal, že si má vyrovnat nějaký vroubek s Jogellim, který mu dělá konkurenta.“

Vyšli jsme branou z Neuburgu.

„Je to příjemné městečko,“ pravil cizí turista s nadšením, „u nás ve Württembersku je všechno příliš fádní...“

Hle! Takoví jsou Němci a takoví průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu nad Dunajem.

   


První april pana Fabiánka

Gordián Matěj Fabiánek byl starý mládenec a Ubalda Jenoféfa Treterová, jeho hospodyně, starou pannou.

Tak žili v bázni boží dlouhá léta, on kouřil z dýmky, a kam přišel si se svou dýmkou sednout, tam sypal popel. Ona pak popel obětavě sbírala a po dvacet pět let zoufale říkala: „Prosím jich, co pořád mají s tím popelem, kam sednou, tam vyklepají dýmku.“

A po celých dvacet pět let říkal na to pan Gordián Matěj Fabiánek: „Už je to takový, slečno Jenoféfo Treterová, už si to neodvyknu, vždyť on mne beztoho pánbůh k sobě brzy povolá kvůli vaší vejřečnosti, slečno Ubaldo, aby mě na nebesích odměniti ráčil za ten očistec v tomhle bytě.“

Ono totiž nezůstalo jen při tom popelu. Byly toho hned celé litanie:

„Prosím jich, když se ani ten popel nemohou vodnaučit rozhazovat, jakpak to dělají s botama. Když je venku nejvíc bláta, tak nanesou do kuchyně, do pokoje, až bůh brání. A já ubohá abych pořád chodila za nima se smetákem, a bůh mne netrestej, pane Gordiáne Matěji, dyť já i někdy začnu sakrovat a hřích si valím na svou ubohou duši, smrtelnej hřích, poněvadž začnu říkat: Zatracený bláto, copak si voni nemohou utřít boty venku! Ale voni si ty boty neutřou, voni všecken marast přinesou z ulice, voni si leda kapesníkem boty utřou, a já nešťastná abych pořád jen ty kapesníky prala, a když je s prádlem mandluju dole u hokynáře, tak říká hokynář: ,Ten váš dědek umí ale s těma kapesníky zacházet. Když prší, tak si vždycky v průjezde boty utírá kapesníky.’„

„Když jsem já dědek,“ říkal dopáleně pan Gordián Matěj Fabiánek, plivaje na zem, „tak jste vy stará baba!“

„Aby jich bůh netrestal! Já bych se mohla od hodiny vdávat, a to by koukali, jak by mne muž nosil na rukou.“

„Leda k řece, aby vás tam někde utopil. To já jsem jiný fešák; když jdu po ulici, točí se za mnou slečny, paničky, tenké, štíhlé, baculaté, a často slyším, jak říkají: Tohle je hezký pán . . . Nesmějte se, Jenoféfo Treterová.

Za vámi se neohlídne nikdo, aby neřek: Tohle je ta stará Ubalda, tohle je ta stará Jenoféfa, tohle je ten hastroš stará Tretete-tete-rová.“

Tohle už její srdce nesneslo. Podepřela si boky a spustila: „Tak já jsem u nich, když poctivě jim sloužím tolik desítek let, ňáká Tretete-tete. Já u nich jsem ňáká stará Ubalda, stará Jenoféfa, hastroš? Od minuty se jdu utopit, voběsit, skočím z okna, voni Fabiáne, voni Matěji, voni Gordiáne bez srdce. Jich by si někdo namluvil, vždyť se rouhají Spasiteli, vždyť nevědí, co mluvějí. S tou jejich pleší, s těma nohama, kterýma sotva pletou, těma jejich zvyky, že plivají, kam si pomýšlejí, boty nepucujou, bláto utírají kapesníky a jsou ukrutnější než král Herodes, co ta neviňátka betlémská pomlátiti ráčil, s tím myslejí, že udělají na někoho dojem, že se po nich nějaká vopice zblázní? Voni by chtěli lítat za ženskejma? Dyť nedojdou na Václavský náměstí, a kdyby měli vosumdesát ajropliajnů, tak nechytějí ani jednu ženskou, leda ňákou takovou sůvu, s dovolením, která by jim jejich groše rozházela a pak jich připravila na Volšany.“

Slečna Ubalda propukla v hořký pláč, bouchla dveřmi a zamkla se v kuchyni.

Pan Gordián Matěj Fabiánek vždy třikrát zhluboka oddechl, pak se něčeho napil (kromě vody), dvakrát přešel přes pokoj, pak zaklepal na dvéře kuchyně a plačtivým hlasem volal: „Ach můj bože svatý, už zas na mne jde mrtvička, milá zlatá slečno Ubaldo! Nohy mně stydnou, vidím modrý, zelený, červený, žlutý, fialový a před očima se mně dělají elipsy. Buďte sbohem, já vám odpouštím, já se na vás už nehněvám, já už docela nic nevidím, jenom samý černý, samý mlhy a rakve.“

Za chvíli otevřely se dvéře kuchyně a slečna Ubalda vyšla uplakaná a starostlivá, opatrně uložila pana Fabiánka do lenošky, zapálila má dýmku a bylo po sporu. Jinak plynul klidně jejich život, až takhle letos před prvním aprílem do pana Gordiána Matěje Fabiánka něco vjelo. Slečna Ubalda s hrůzou pozorovala, že pan Fabiánek „větří“.

Kolik dnů hovořil jako zamilovaný člověk, sedě u otevřeného okna, kterým vnikal do bytu jarní vzduch.

Mluvil o samých ženách, s nebývalým nadšením. O tvorech s roztomilými hlavičkami, které zdvihají se pěkně na krásném krčku, o bytostech s čistě bílou pletí a hnědýma očima, z nichž září veselost, o tvorech něžných s krásným poprsím, o jich roztomilých nožkách, o mladých tvorech vesele štěbetajících, bez ustání a bez únavy. Ano! Kdyby slečna Ubalda byla k čemu, seznámila by ho s takovou bytostí, bílou jako anděl, švitořivou, veselou, s hnědýma očima . . . zkrátka s andělskou bytostí.

A poznovu roztouženě opakoval, že musila by být mladá s úbělovým krčkem, roztomilou hlavinkou a s takovým zobáčkem, který pořád švitořil by: „Můj zlatý Gordiáne, Matějíčku, Fabiánku!“

Slečna Ubalda byla celá zoufalá, až konečně den před prvním aprílem, kdy popisoval jí pan Fabiánek poznovu svůj ideál, ozvala se: „Tak vědí co, já jim zítra ráno zrovna takovou jednu představím!“

*

Bylo ráno prvního apríle. Pan Fabiánek netrpělivě se díval na dvéře. Konečně tedy uvidí svůj ideál, který si vysnil a který zjevoval se mu před zrakem. Již slyšel kroky na chodbě, a vtom - - Dvéře se otevrou, vstoupí slečna Ubalda Jenoféfa Treterová, na ruce má košík, z kterého vykukuje hlava, krk, poprsí krásné, bílé, živé husičky, štěbetající vlídně panu Fabiánkovi . . .

A se zlomyslným úsměvem volá vstříc slečna Ubalda panu Gordiánu: „Zde ji mají, pane Fabiánek, tu andělskou bytost. Ráčejí se jen podívat na ten úbělový krček, na ty roztomilé nožky, na to mládí, na tu hlavičku, na ten zobáček, na to bílé tělíčko; to je pleť, co, pane Fabiánku? A ta očička hnědá, a jak štěbetá: Můj zlatý Gordiáne, Matějíčku, Fabiánku . . .“

„Andělskou bytost“ snědl pan Gordián Matěj Fabiánek s ukrutnou rozkoší, a do večera nemluvil na pannu Ubaldu.

    


První den po korunovaci


Královská albánská tragedie

Nový panovník albánský, dosazený velmocemi, se právě probouzí. Jest jitro po jeho korunovaci. Má trochu těžkou hlavu po šampaňském a hledá elektrický zvonek, aby zazvonil na komorníka. Nemůže však zvonek najít, jde tedy k oknu a volá na nádvoří: „Hej, lidé, pojďte sem!“
Za chvíli objeví se dvorní ceremoniář.
Nový albánský král: Chtěl jsem zazvonit na komorníka, ale nemohl jsem zvonek najít.
Ceremoniář: Toť trapná záležitost, Vaše Veličenstvo, bohužel musím vám říci úplnou pravdu. Zvonek jest ukraden.
Albánský král: A proč místo vás nepřišel potom komorník?
Ceremoniář: Jest to v jisté souvislosti s tím zvonkem, Vaše Veličenstvo. V noci nemohli najít narychlo provaz, proto použili drátu elektrického vedení z vašeho pokoje, aby na něm mohli pověsit vašeho komorníka.
Albánský král: A proč, proboha?
Ceremoniář: Zapáchal prý Evropou a potom hlavně kvůli tomu, že nepozdravil večer náčelníka lupičů Mezniho beje, kterého Vaše Veličenstvo ráčilo u příležitosti včerejší korunovace hned ráno pustit z vězení na svobodu.
Albánský král: Proboha, co mám dělat?
Ceremoniář: Vaše Veličenstvo, račte se prozatím obléknout. Zavolám domorodého komorníka. (Po chvíli se vrací.) Vaše Veličenstvo, musím vám sděliti, že domorodý komorník utekl. Při té příležitosti podařilo se mu vzít s sebou korunovační klenoty!
Albánský král: A což stráž, která je hlídala?
Ceremoniář: Utekla s sebou. — Neplačte, Vaše Veličenstvo, na všechno to si zvyknete.
Albánský král: Myslíte, abych se tedy dal obléknout?
Ceremoniář: Zkusit to rozhodně můžete, Vaše Veličenstvo, zavolám dvorního lokaje, aby přinesl šaty.
(Dvorní lokaj přichází. Nese jen vestu.)
Dvorní lokaj: Allah opatruj po staletí Vaše Veličenstvo ale šaty jsou pryč, boty jsou pryč. Mluví se všeobecně o tom že v botech Vašeho Veličenstva chodí již od rána Barab paša, náčelník domorodého četnictva, a že byl již v mešitě, aby poděkoval Allahovi za tu milost, že může řízením Proroka chodit v botách prvního albánského panovníka. Jen vestu jsem našel, neboť vesta jest vynález čaroděje, říká se všeobecně. Vestu vynašli Němci, Vaše Veličenstvo.
(Ozývají se výstřely venku. Král se táže, co to znamená, a posílá dvorního ceremoniáře, aby se podíval, co se děje.)
Dvorní ceremoniář (vrátiv se za chvíli, radostně): Potěšující zprávy, Vaše Veličenstvo. Obyvatelstvo uspořádalo slavnostní střelbu na počest Vašeho Veličenstva. Bohužel nedopatřením vystřelili salvu naproti tělesné stráži Vašeho Veličenstva u vchodu paláce, takže již v tuto chvíli raduje se celá tělesná stráž v Mohamedově ráji s nejkrásnějšími huriskami.
Albánský král (temně): Mohl bych mluvit se svou manželkou?
Ceremoniář: Prozatím bych to Vašemu Veličenstvu nedoporučoval, neboť ranní vzduch v našich albánských horách nad Tiranem jest příliš ostrý. Kromě toho nedoporučoval bych Vašemu Veličenstvu mít nějaký spor s naším ministrem vojenství, který našel ve své královně takového zalíbení, že ji unesl do hor.
(Albánský král omdlí, a když se probudí ze mdlob, zpozoruje v bezprostřední blízkosti velkou ohnivou záplavu.)
Dvorní ceremoniář: Neračte se vyrušovat, Vaše Veličenstvo, toť jenom slavnostní osvětlení na vaši počest za bílého dne. Právě vám zapálili palác nad hlavou.
Albánský král (divá se z okna na zahradu, při čemž se mu kolena třesou): A co je to za strom, ozdobený prapory s albánským orlem?
Dvorní ceremoniář: Ten strom je určen pro vás, Vaše Veličenstvo, a bude se jmenovat: „U prvního albánského krále“. (S poklonou nabízí mu rámě.) Račte nastoupit, Vaše Veličenstvo…
(Opona milosrdně padá.)

          


 

První máj pana rady Mackovíka

Na prvního května podnikl pan rada Mackovík, pětapadesátiletý, stokilový státní úředník, se svou padesátiletou chotí, devadesátikilovou dámou, jarní výlet do Posázaví.

Když vystoupili z vlaku, vlezli do kočáru a pak vystoupili za nějaký čas u výletní restaurace, posadili se za stůl, poručili si oběd. Jedli, pili, pak vsedli do kočáru, dali se dovézt asi pět set metrů od restaurace k lesu, vystoupili a sedli si na pokraji lesa do trávy.

„Ptáčci švitoří,“ pravila paní radová poeticky.

„Ba, ba,“ odvětil pan rada, „ani usnout člověk nemůže. Ve vlaku se roztřese, nenaobědvá se v pořádku. Chtělas podniknout výlet. Dobře. Ale trp tedy!“

„Nemyslím,“ řekla paní radová jemně, „ptáčkové švitoří, cvrlikají, cukrují, radují se ze života...

„Jakýpak život,“ rozdurdil se pan rada, „přijde myslivec, bouchne a je po radosti, zastřelí koroptve, křepelky, bažanty. Není nad domácí kuchyni. Kdybychom si zde něco podobného objednali, tak to dopadne jako s kuřetem.“

„Písklata v hnízdečku,“ vzdychla paní radová, „těší se, až k nim ptáčkové, rodiče, přiletí a nakrmí je...“

„Pískle, to kuře v restauraci bylo takové pískle,“ smutně řekl pan Mackovík, „pět kůstek a víc nic. Deset bych jich zhltnul!“

„Nemluv tak, Mackovíku, jsme v lese...“

„Proč bych někde v zatraceném lese nemohl říci „zhltnul“? V salónech bych řekl „pojím“, případně ve veselé společnosti „odpravím“. Zde jsme konečně jednou za rok sami. Jindy se s námi na výlety táhnou stáda známých. Můj bože, to je radost, když mohu jednou za rok být hodně sprostým!“

„Ondřeji, pamatuj se, vždyť jsi nic nepil!“

„Pravda, že jsem nepil mnoho, jsem ale v boží přírodě a tu si rád zasprosťačím, jako za mládí, když jsem byl malým hochem. Tu jsme chodili po lesích a neslušně křičeli jeden na druhého. Nic jsem nepil. V takové bídné krajině ten vůl restauratér čepuje břečky a ne víno, smrad jeden!“

„Ale, Ondřeji!“

„Nech mne, když si mohu odlevit jednou za rok. Dnes už ani v kanceláři nemohu být sprostým, neboť podřízení by si šli stěžovat. Mám chuť říci hodnou sprostotu...“

„To neuděláš, Ondřeji, poněvadž jsi inteligentní člověk, zvláště však ne dnes, v tak krásný den májový, kdy všechno, kam se podíváš, se směje...“

„Jakpak by se nesmálo, jako ten darebák kočí. Dám mu pět korun a on je propije jako divoká...“

Paní radová zacpala mu ústa.

Ozvalo se něco nesrozumitelného. „Pak poleze po čtyřech. To je jeho jarní nálada. Kdyby nebylo toho, že jsem si myslil, jak se dnes pěkně pobavím, tak bych celý den zaspal. Co, k čertu, mají lidé na tom prvním máji?“

„Máj je doba lásky,“ pravila paní radová, která od třiceti let četla rodinné časopisy pro ženy. „I ptáčkové cvrlikají...“

„Už mně, proboha, dej s tím pokoj! Vleze ti něco do hlavy a nepustí tě to. Kdyby se třebas stavěli ptáčkové na hlavu, do toho nám nic není, to je věcí lesní správy. Máj, říkáš, že je doba lásky, to je řeč pro mladší ztřeštěnce. Tak mluví milenci a nikoli rozšafní lidé. Co by si o tobě kdo pomyslil, kdyby tě tak slyšel mluvit v padesáti letech při tvé tloušťce. To je, jako kdybych já, se svým břichem, které sotva vleku, dal se do běhu na ulici za nějakou mladou slečinkou, počal ji štípat a říkat: ‚Holubičko, chci na vás hubičku, máj je doba lásky.‘ Byla by třebas hezká, v bocích by se houpala jako laň a botičky, nožičky...“

„Ondřeji!“

„Botičky, nožičky byly by tak malinké, že bych je mohl spolknout. Poprsí by bylo vystřižené...“

„Ondřeji!“

„Lokty bělounké, ručičky baculaté, oči jako trnky, krček jako alabastr, hnědé vlasy jako hedvábí... Stará, dej mně hubičku...“

Tlustý pan rada vtiskl náhle polibek na čelo své manželky, která udivena tou změnou se mu podívala láskyplně do očí a řekla: „Ondřeji, takhle jako ty musil vypadat Mácha...“

Dali si ještě jednu hubičku, vsedli do kočáru a šli svačit do restaurace...

Takový byl první máj pana rady Mackovíka.

   


První porada ministra železnic pátera Šrámka s odborníky

Ministr železnic páter Šrámek dal k sobě zavolat sekční šéfy a promluvil k nim: „Nežli budeme společně uvažovat o nových reformách týkajících se svěřených mně železnic, prosím, pánové, bychom vzdali čest a chválu Nejvyššímu. Prosím, pánové, byste říkali za mnou: „S Tebou, Ježíši Kriste, a ve jménu Tvém počínáme úřadovati. Ty, jehož svaté jméno dnes jako ministrovi obzvláště je drahé, Ty, svatý Ježíši. Tvé jméno, před nímž každé koleno kleká ...“

„Klekněme, pánové,“ přerušil modlitbu páter Šrámek. „Tak ... Tvé jméno budiž velebeno. Budiž nám, nejvyšší Ježíši, při správě železnic pomocníkem, slitovníkem při železničním rozpočtu a potěšitelem na všech tratích republiky, nevyjímaje lokálky. Milost Tvá, ke všem železničním zřízencům, organizovaným v Československé straně lidové. Důvěřuji v Tvé svaté jméno. Tys síla má. Pročež, vstupuje na místo ministra železnic, obnovuji s Tebou smlouvu. Jako ministr železnic patřím Tobě, jedině Tobě. Jsem Tvůj, ó Ježíši! Amen!“

„Nyní prosím, pánové, vstaňme,“ řekl páter Šrámek a usedaje na křeslo pokračoval se sepjatýma rukama: „Za minulého mého předchůdce, jak jsem se dověděl z novin, nebylo to s našimi železnicemi v pořádku. Řídil železnice muž, který byl velice vzdálen přirozeně duchovního života svých podřízených. On, Antikristův syn, nestaral se, zdali jeho podřízení navštěvují pravidelně chrámy Páně, zdali se klaní Bohu v duchu a pravdě, zda slovo boží v kázání nebo v křesťanském cvičení poslouchají, před jízdou po trati oběti mše svaté s nábožným účastenstvím přítomni byli. A následky byly hrozné. Řekněte mně, pánové, jak může takový výhybkář nevěrec s prospěchem řídit lokomotivu, když myslí ne na Pána Boha, který by mu v jeho těžkém podniku nápomocen byl, ale na články ve Volné myšlence? Může takový brzdař nevěrec správně telegrafovat na nejbližší stanici, že vlak již vyjel z nádraží, a přednosta stanice, který odešel od víry, ve které byl zrozen, může vytopit mašinu na přiměřenou rychlost udávanou v semaforech?“

„Ne, pánové,“ pronesl oduševnělým hlasem páter Šrámek, „to všechno ti lidé vykoná ti nemohou, poněvadž ztratili důvěru a víru v Boha. Oni vykonávají své povinnosti velice mdle. A přece vlak uhání po trati, odkud vidět sochy svatých a světic božích podle cesty, a ty by měly každému průvodčímu uváděti na mysl tolikeré svaté události, tolikeré příklady hrdinné ctnosti, které vybízejí k věrnému následování: .Konej na dráze každý svou povinnost!’ Jak spasitelně mohlo by, ó Bože, působiti na železniční personál navštěvování Tvého svatého příbytku. Ale co jsem viděl, pánové? Nesčíslněkráte jel jsem drahou; posledně vyprovázeje naše poutníky, odjíždějící k Svatému otci do Vatikánu, a co jsem pozoroval? Z kostelů zní zvon, vyzývající věřící do chrámu Páně, ale na stanici stojí klidně přednosta stanice a železniční personál a ani jim nenapadne, aby šli do kostela, aby si odskočili, třebas na chvilku, na mši svatou nebo na požehnání! Lajdákují se při každém příjezdu vlaku i po odjezdu na nádraží, zapomínajíce, že je věčně ztracena každá chvíle, které bídný pozemský železniční zřízenec a úředník nevyužitkuje, aby připravil sobě sám srdce k důstojnému příbytku., aby někdy vešel do nebeské vlasti.“

„Ano, pánové,“ pokračoval ministr Šrámek, když se chvíli odmlčel, „jest třeba důkladných reforem. Nejprve musíme železnice vrátit Bohu. Kříž Vykupitelův musí být vztýčen nad ministerstvem železnic, aby zjevil Toho, v Němž je spasení, život a blaženost. Zavedeme křtitelnice na železnice, aby ony připomínaly svatou smlouvu, kterouž jsem s Bohem a se svatou církví učinil. Ve vagónech první a druhé třídy pozlacený kříž nad poplašnou brzdou, ve vagónech třetí třídy kvůli úspoře prostý dřevěný kříž. V každém vlaku jedna vagónová kaple!“

Páter Šrámek vesele si zamnul ruce: „A může-li být u vojska polní kurát, proč by u železnice nemohl být železniční kněz, přidělený ke každému vlaku. Nové instrukce pro železniční zřízence! Jaké pole, pánové, pro nutné reformy v zájmu církve! Nechť žádný konduktér nepřistoupí k obecenstvu ve vlaku bez křesťanského pozdravu ,Pochválen buď Pán Ježíš Kristus’!“

Páter Šrámek uhodil pěstí do stolu: „A potom ať chlap teprve propichuje lístky! A jestli někdo neodpoví ,Až na věky amen’, ať platí kluk antikristská pokutu. A nepřijme se žádný zřízenec bez zkoušky z náboženství! Na komínech lokomotiv kříž! Na nádražních čekárnách ať mně visí obraz papeže a přesvaté Rozpětí. Rozumíte mně, pánové? A kdyby měla i celá dráha stát, každý zřízenec a úředník ať je mně organizován ve straně lidové. Stavme, pánové, nádražní kaple a kostely. Vychovejme železniční teology, kteří by při železničních neštěstích podávali svátosti umírajících.“

„Lurdská voda do nádražních studní,“ vykřikl páter Šrámek, nepozoruje v extázi, že ministerský kabinet se vyprázdnil.

Uděšení odborníci a sekční radové z ministerstva byli již na chodbě a s úděsem se dívali pootevřenými dveřmi, jak páter Šrámek klečí na židli a má ruce sepjaty a modlí se:

„Za ministra železnic, ó Bože, postavils mne mým podřízeným. Osvěť mne, abych veškeré povinnosti ku dráze a železnici náležitě poznal, a pomáhej mně, abych úřednictvo i zřízenectvo vždy v duchu Tvém vychoval, nevěřící zřízence trestal a všude na železnici na lásku Tvou upozorňoval. Veď mne, abych mohl vždy takto mluviti a jednati a jim se Synem Tvým říci: ,Pojďtež, železniční zřízenci, učte se ode mne v Boha věřiti, v něho na trati důvěřovati a jej z celého srdce milovati’. Všemohoucnost Tvá opatrujž mne jako ministra železnic, moudrost Tvá vediž mne v ministerstvu. Láska Tvá posilňuj ž mne na inspekčních cestách, bych v novém povolání svém svůj ministerský rezort k povznesení církve ukončil a s Tebou a šťastně po své demisi na nebesích shledal.“

A ulekaní sekční šéfové a radové slyšeli ještě, jak páter Šrámek seskočiv s židle zařval: „Ať žije přímé spojení Praha-Řím. Nastupovat.. .!“

   


První slet katolických tělocvičných jednot

PRVNÍ DEN

První slet katolických tělocvičných jednot „Orlů“ zahájen byl slavnými službami božími.

Bylo vskutku povznášející, když jednotlivé skupiny pořádku, pokropeny byvše svěcenou vodou jednotlivými župními náčelníky, vtáhly do kostela. Ve vzorném pořádku seřadily se pod kazatelnou, aby poslechly slavného průkopníka nadšené myšlenky orlí, faráře a slovutného spisovatele prostějovského Dostála-Lutinova.

Radost bylo se podívati na naše orlíky, z nichž každá župa třímala vysoko nad hlavami svou zástavu s obrazem Panny Marie Bělohorské. Byli zde kostelnici z celých Čech, odění v stejnokroj, černé krátké spodky, černý frak a na krku růženec. Byly zde i naše orlice, posluhovačky farské, svíčkové báby, oděné v krátké černé sukně, zpod kterých vykukovaly cudně černé kalhoty. Přišly i orlice klášterní, které vyslaly jednotlivé kláštery jako deputaci.

Bylo vidět svěží tváře jeptišek, sdružených v tělocvičné jednotě „Orlice sv. Kateřiny“, které přišly v dlouhých kalhotech barvy žluté, přes které byla přepásána sukně barvy bílé, což dohromady tvoří papežské barvy.

Srdce plesalo radostí při pohledu na kaplanskou župu „Orli sv. Jeremiáše“, kde naši kaplani se svým praporem, na němž vyšito bylo heslo: „Pro Boha“, vzbuzovali právem zasloužený obdiv nad přesnou disciplinou, s jakou ukláněli se před oltářem. Na daný povel náčelníka poklekly v souladu naráz jednotlivé župy, z nichž vyjímáme župu Cyrilometodějskou, kde orlíci moravští dokázali, jak vysoko lze cenit u katolických jednot výcvik, neboť poklekli pod kazatelnou v tak vzorném pořádku, že oči diváků zaslzely radostí nad tělocvičnou zdatností našich katolických orlů.

Zbožní věřící mohli pak právem býti hrdi na myšlénku katolíka Fügnera a Tyrše, když uzřeli vzorně a bez chyby na dané znamení požehnati se křížem župu sv. Aloise, v níž zastoupeni jsou vikáři českoslovenští, župu světice Gertrudy s ženskou odbočkou sv. Blažeje a konečně s pýchou upřeli zraky na župu sv. Jana Nepomuckého, k níž patří chovanci všech ústavů hluchoněmých.

Kromě vysoké šlechty a zástupců vlády, policie, vojska a četnictva zúčastnili se sletu i chovanci ústavu idiotů na Hradčanech, kteří po celý slet s blaženým úsměvem sledovali postup myšlenky katolických spolků tělocvičných ,,Orlů“. Přítomni byli také členové spolku propuštěných trestanců, dámy z ústavu padlých dívek a mnoho jiných vřelých obránců naší víry a myšlénky, že ve zdravém těle zdravý smysl pro katolickou víru.

Dojemný byl pohled na poloblbého hošíka, který usmívaje se řekl: „Až já budu větší, budu také orlem!“

Ba budeš, hochu, budeš, a s tebou i jiní ku slávě naší drahé svaté vlasti a víry!

Slavný spisovatel a farář Dostál-Lutinov ve vřele procítěném kázání nadchl celé shromáždění slovy vskutku vybranými, ve kterých znázornil dějiny snahy a vývin katolických tělocvičných jednot.

Všichni věřící, ctění hosté i orlíci s jiskřícíma očima sledovali výborně zpracované kázání našeho prvého borce katolického. Uvádíme stručně jeho obsah:

„Katoličtí orli jako tělocvičné jednoty založeni byli již ve starém Římě za“ časů prvních křesťanů. Orel jest pták, který lítá nejvýš, z toho důvodu má také nejblíž k Pánu Bohu. Machar je pitomec. Sokolové jsou ničemci. My milujeme svou vlast. Dnes je patnáctého. Kdo nectí faráře, je blázen. Nejsme proti pokroku, ale třeba pokrok omezit a uvést na pravou míru. Milujeme svou vlast, poněvadž církev katolická to nezakazuje. Orli jsou mravní a jejich jedinou zábavou jsou modlitební knížky. Sokolové jsou nemravové, a viděl jsem dokonce koupat se svedeného šestiletého sokolíka bez plavek. Orlíci jsou oporou Rakouska. Kdyby vstal Fügner z mrtvých, jistě by umřel, kdyby viděl, že sokolové nechtí se zúčastnit slavnosti Božího těla.“

,,A proto přátelé,“ skončil své úchvatné kázání, „zapřísahám vás s nadšením, vrhněte se do boje pod praporem orlů s korouhví Panny Marie Bělohorské. A jako tenkrát zvítězila na Bílé Hoře pevná víra v Boha, nechť^zaduní země vítěznou hymnou i pod naším praporem.“

Poté udělil arcibiskup moravský všeobecné rozhřešení účastníkům sjezdu a sletu.

Při mši přijali pak účastníci sletu orlů tělo Páně.

DRUHÝ DEN SLETU

Veřejné cvičení

Program:

1. Cvičení žen orlic kropenkami jako kužely.

2. Skákání farářů přes kozy.

3. Šplhání kostelníků o závod.

4. Závod alumnů v pytlích.

5. Závod v předříkávání otčenášů pro „Orly“ bez rozdílu žup.

6. Skok vikářů a vyššího duchovenstva na vzdálenost 60 cm bez rozběhu.

Ceny za nejzdařilejší výkony:

I.cena: Doživotní odpustky.

II. ,, Odpustky na dobu 50 let.

III. ,, Odpustky na dobu 10 let.

IV. ,, Modlitební knížka.

V. ,, Růženec.

VI. „ Čtvrt litru lurdské vody.

Prvních tří cen používá nejen jednotlivec, který onu cenu vyhraje, nýbrž i celá župa, k níž přeborník patří.

Druhé tři ceny jsou majetkem přeborníka a župě dostane se pochvalného uznání.

Po veřejném cvičení bude za nástupu všech „Orlů“ otevřena a zahájena výstava dobytka.

Program mluví již dosti o pestrém a užitečném zápase, v nichž vynikla obzvláště župa sv. Aloise v skákání přes kozy.

Odpustků na dobu 10 let dobyl si kostelník z Pelhřimova, který v krátké době deseti minut vyšplhal se do výše tří metrů a byl za součinnosti hasičského sboru sundán.

Skok vikářů a vyššího duchovenstva na vzdálenost 60 cm bez rozběhu se nekonal, poněvadž pořadatelstvo vyvolilo poměrně velkou vzdálenost.

Potleskem přijaty dále výkony žen, které točily kropenkami, zejména sluší pochváliti moravskou župu sv. Markéty, jejíž členky dobyly prvé ceny za zpěvu: Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám Pane!

A když po udělení odměn zvedlo se to celé množství našich orlů a za zvuků Pod naším krokem duní zem, my ustoupiti nemůžem, vždyť Bůh a vlast nám patří, šli naši orli zahájit výstavu dobytka, tu ani jedno oko nezůstalo suché. Úchvatný byl pohled na vystavené kusy dobytka. K přítomným pronesl bratrskou řeč farář Dostál-Lutinov, kde kladl důraz na to, aby nikdo z přítomných nezapomněl, že jsme jedno tělo a jedna duše. Víru hledati sluší na venkově, a proto spojili se sletem i výstavu bravu a dobytka vůbec.

Policejní raport:

Druhý den sletu odbyl se klidně, podobně jako prvý. Noční výtržnosti opilých účastníků opakovaly se větší měrou, zatčen však nebyl nikdo.

TŘETÍ DEN SLETU

Na výstavišti předveden živý obraz Upálení mistra Jana Husa a jiných kacířů.

Upalování bylo velmi vtipné a živě provedeno, a za nadšeného potlesku přítomných věřících upálena dřevěná figura Jana Husa a celé řady jiných odpadlíků od církve.

K upalování napsal proslov farář Dostál-Lutinov a hranici podpaloval dr. Myslivec, říšský poslanec, který zhostil se svého úkolu velmi svižně.

Díky vzdáváme sl. správě panství v Konopišti, která darovala sletovému výboru dříví ku zhotovení hranic.

Petrolej dodali benediktini rajhradští.

Účastníci sletu odnesli si pak s sebou v srdcích přání, aby se vrátily ony staré časy, neboť nejsme proti pokroku, ale třeba pokrok omezit, a to budiž heslem katolických tělocvičných jednot.

 

   


 

První všeorlí slet na Svatém Kopečku u

 Olomouce

I

Předsletový den

„Srdce každého upřímného katolíka zajásá, když vzpomene si na první všeorlí slet na Svatém Kopečku u Olomouce. Již předsletový den podával důkaz toho, že vše, co v lidu katolickém touží po zdatné tělesné výchově, aby zdravými, silnými pažemi byla víra ubráněna, podalo si zde ruku v Olomouci, v tomto slavném sídle staré kanonie.

Jediné, co rušilo onen krásný průběh slavnosti, bylo, že některé farské kuchařky zdráhaly se vejít do kasáren, které byly propůjčeny velitelstvím osmého sboru k přenocování. Pravíme na tomto místě a doufáme pevně, že příště se nebude opakovati ono porušení disciplíny, neboť vojsko bylo z kasáren pryč a tak odpadly jisté obavy, že by naše členky z far byly nuceny pod jednou střechou s vojskem přenocovat v kasárnách.

Až na tento rušivý příběh daly již všechny přípravy tušiti, že katolickému lidu bude poskytnuta pravá pastva pro oko již ve dnu předsletovém, který tak krásným způsobem celou manifestaci zahájil a jest naší povinností konstatovat, že až na malé výjimky bylo vskutku důstojně manifestováno pro myšlenku všeorlí, že jediné silou paží možno podepříti naši víru.“

Tuto zprávu klerikálního Našince dovolujeme si doplnit zprávou svého zvláštního zpravodaje, ve které každý se dočte, že opravdu byly tu malé výjimky, které jistý rušivý tón vnesly do slavných dnů všeorlích.

Z prvé zprávy, kterou nechceme kvůli délce citovat celou, vysvítá, že když přibyla na nádraží olomoucké orlí župa z Mor. Budějovic, její členové byli v takovém stavu, že páter Šillingr, který jim jel naproti, nemohl se dívat na jejich řádění a po celou dobu seděl ve vlaku v onom oddělení, o kterém pěje čarokrásná píseň: „Tam okénko je maličké a pod ním jeden sitz.“

Ta nešťastná moravská slivovice! Udělala z orlů kondory a ještě jaké!

Když vylezli z vozu a děkan Vaněk, který naproti nim vyšel s praporem a družičkami, objal jejich vůdce kaplana Kaňourka a vdechl ty výpary do sebe, počal také brebtat, ale župa Moravskobudějovická toho nedbala, chytili družičky pod paží a jako když rekruti jdou k odvodu, táhli do města, držíce se kolem krku, každý měl v ruce láhev slivovice a všichni zpívali: „Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, pane!“ Strážníci salutovali.

Vneslo-li toto rušivý tón do dne předsletového, musím konstatovat, třebas bych byl proti klerikálům, že druhá deputace se chovala mnohem důstojněji.

Byla to deputace křesťanko-sociálního sdružení pro Moravu a okolí z Brna, která přibyla v úplném pořádku. Měli s sebou své tělocvičné nářadí, velké voskové svíčky, kterými, jak později z programu jsem se dozvěděl, provedli doopravdy pěkné věci.

Sdružení kostelníků přibylo v dlouhých černých kabátech a vedl je kostelník Tobiáš, to jest ten, který na opravdu cenném zábavném večeru toho dne přednášel svou báseň:

Jsem kostelník, jsem sluha boží

a opatruji kostely,

ač v život můj se samé vpletlo hloží,

já se modlím i v posteli.

A ulehne-li spánek na mou hlavu,

i ve snu vidím světlo svic,

ty rozsvěcuji pro tu boží slávu.

Jsem kostelník, a kdo je víc?

II

Den sletu

Předsletový den zakončil tedy nádhernou slavností a deklamací a podávám nyní program vlastního sletu.

            1. Zdvíhání faráře Troníčka se země. (152 kg.)

2. Přeskakování štóly.

3. Závody v rozsvěcování svíček.

4. Házení modlitbami do dálky.

5. Defilování kostelníků.

6. Prostná cvičení svíčkových bab.

7. Upalování Julia Myslíka a Pelanta pod širým nebem. Dramatická báseň, sehraje dramatický odbor Orlů z Valašských Klobúk.

8. Šplhání kaplanů o závod.

9. Skok farářů prvé třídy bez rozběhu.

10. Skok pátera Šillingra s rozběhem.

 

Hospodářská výstava

1. Předvádění nebeských koz sánských.

2. Vystavení ve zvláštních odděleních poslanci křesťansko sociální a katolicko lidoví.

 Lidové panoptikum

V tom zejména poutavá vosková figurální skupina: Václav Myslivec s redaktory XX. věku rdousí židovského podomního obchodníka, který omylem vlezl do jejich redakce.

Program tento byl přesně dodržen.

Ve veliké restauraci žida Gallichera umazávali jednotliví borci, celkem jich, bylo 120, čárky na tácku, aby udělali aspoň nějaký pogrom.

Faráře Troníčka vůbec se nepodařilo zdvihnout se země, poněvadž třikrát obědval. Z kaplanů vyšplhal se nejvýše kaplan Jakubíček. Na tyči nahoře byl připevněn kruh, na kterém byly rozvěšeny různé cenné předměty. Láhev koňaku a láhev lurdské vody. Kaplan Jakubíček vybral si koňak a vypil ho ještě nahoře a pak nemohl dolů a zpíval hrozným hlasem, drže se křečovitě tyče, kterou vítr klátil: „Od ducha hříšného osvoboď nás, pane!“

Konečně spadl do klína jedné farské kuchařky jako zralá hruška, což vzbudilo velkou veselost.

Zatím u Gallichera pustily se do sebe svíčkové báby a kostelníci, na stranu kostelníků přidali se dva venkovští faráři a jedna farská kuchařka ulámala nohu od stolu a začala do farářů mlátit.

Nastala všeobecná rvačka, páter Šillingr držel si kapesník u nosu a zoufale křičel: „Podejte mi Pelanta!“

V osm hodin vyklidilo četnictvo cvičiště. To jsou mé dojmy z všeorlího sletu.

   


 

Přátelský zápas mezi Tillingen a Höchstädt

Mezi bavorskými městy Tillingen a Höchstädtem nad Dunajem panuje kruté nepřátelství.

Ve středověku Tillingenští vypravovali se se svými čluny, obsazenými žoldnéři a opatřenými hojnou zásobou zápalných látek, na Höchstädt, který několikrát hořel po takové návštěvě. Někdy však Höchstädtští hnali Tillingenské nazpátek celých těch 40 km a dubová alej, dlouhá 10 km, která vychází za Höchstädtem nahoru k Tillingen, nazývá se „U oběšených Tillingenských“.

V tomto ohledu se obě města lišila od sebe, neboť Tillingenští höchstädtské sousedy, kteří jim padli do zajetí, topili jako koťata v Dunaji a když se jednou stalo, že jeden radní z Höchstädtu padl do rukou Tillingenských, byl rozčtvrcen a jednu čtvrtku poslali po zvláštním poslu do Höchstädtu, kde ho oběsili na hradní bráně přes jeho protest, že je jako posel nedotknutelný.

Tak to trvalo až do té doby, kdy městům byly odňaty jejich výsady provádět podobné hry a zábavy, kdy moderní doba zmírnila krutost výprav a obmezila se na rvačky v zájezdním hostinci U anděla strážce.

Tento hostinec leží vzdálen 20 km od Höchstädtu a 20 km od Tillingen. Jest na rozhraní obou nepřátelských pozemků. Sem chodívali se prát z těch měst každou neděli a svátek. Sem šli pěšky a odtud je odváželi na obě strany v žebřiňácích a ve vozech na hnůj, s rozbitými hlavami a přelámanými žebry, neobyčejně spokojené, ježto se to tak pěkně vydařilo.

Obě strany snažily se vždy potvrdit pověst vedoucího města v těch staletých zápasech a byly to boje u Anděla strážce stejně tak urputné, jako když před stoletími Tillingenští lezli po žebřících s hořícími smolnými věnci na hradby Höchstädtu, jehož obránci sráželi je dolů do hradního příkopu palcáty půl centu těžkými. A tak byly houževnaté, jako když Höchstädští beranem rozbíjeli brány města Tillingen a Tillingenští lili na ně shora vařící smůlu.

Žádná strana nemohla nikdy říci, že by byla úplně zdolána, až krajské zřízení odevzdalo Höchstädtské do rukou Tillingenských. Höchstädtský okres byl zrušen a Höchstädt přidělen k okresu Tillingen. V Höchstädtu byl „amtsgericht“ a v Tillingen „bezirksgericht“.

Höchstädští své lidi jenom vyšetřovali a posílali akta k okresnímu soudu do Tillingen, který je soudil přísně a krutě. Höchstädští musili chodit do Tillingen k odvodu a ve všech úředních záležitostech napřed vždy bylo město Tillingen a potom přišel Höchstädt. Byli Höchstädští na celé čáře handicapováni, potupeni, uraženi. A když jednu neděli skvěle natloukli Tillingenským v hostinci U anděla strážce, na příští neděli bylo tam tolik četníků z tillingenského okresu, že to už Höchstädští nemohli vrátit Tillingenským při nejlepší vůli.

Od té doby setkávali se jen nahodile, když musili sloužit na vojně spolu, a tu Höchstädští podléhali přesile, obklíčeni kolem dokola nepřátelskou vlnou a když se vraceli z vojny domů, říkali, že za takových okolností je marné se prát a domácí se na ně dívali jako na zbabělce. Zdálo se, že Höchstädtští nikdy již nezahanbí své soupeře, když nová moderní doba přinesla do jižního Německa fotbal.

Kam se hrabal na počátku proti fotbalovému mužstvu z Höchstädtu klub Tillingen.

Výkon forvardu Höchstädt byl pozoruhodný. Šli ostře na míč, jako když jejich předkové hnali od bran města Tillingenské. Posílali míče do branek nepřátelských klubů s takovou nezdolnou silou, jako když před stoletími berany a praky Höchstädtských rozbíjely brány města Tillingen.

Již soudržnost všech z klubu Höchstädt halfbeků a centrhalfů s křídly rozrážela hradby těl před nepřátelskou brankou a jednou se dokonce stalo, že hodili tam s míčem do nepřátelské branky Manheimer i beka svého klubu a nikdo neví, jak se tam mohl připlést.

Jejich rány byly hrozné. Míč zahnaný do branky nepřátelského mužstva odhazuje brankáře na stranu, proráží síť, utrhne ucho jednomu divákovi za brankou, ubije psa, který si za hřištěm hraje a podrazí nohy chodci, který ho chce stopnout. Jeden příklad.

Druhý příklad: Při zápase Höchstädt s Ingolstadt gól Höchstädtu, střelený v branku Ingolstadtu, vyžádal si dvě oběti. Brankář a míč vypustili duši, takže hra musela být přerušena na deset minut, dokud nepřišel do branky nový náhradník a nepřinesli nový míč.

A když se vraceli z hřiště, mohli si hrdě zazpívat svou píseň válečnou:

Mein Mädchen muss mich küssen,

ich bin von Höchstädtsclub,

wer besser noch kann schiessn,

als unser Donauclub?

Goalia, goalia, goalia, hurra!

Jejich hru nazývali neobyčejně tvrdou a ve sportovní rubrice jednoho deníku z Řezna psali o jednom zápase, že to nebyl fotbal, ale poslední soud. Jinde psali o utkání Höchstädt - Ringelsheim, že to připomínalo zápas o Verdun.

V podzimní sezóně mohli se Höchstädští, zelenomodří, vykázat těmito úspěchy: Přerazili noh 28 párů. Zlámali 49 žeber. Rukou vymknutých a přeražených 13 párů. Přeražených nosů 52. Přeražených lopatek 16. Nosních chrupavek přeražených či jinak poškozených 19. Kopů do břicha, spojených s úplnou neschopností protihráčů, 32. Vyražených zubů 4 tucty. Počítáme-li přitom, že v podzimní sezóně dali celkem 280 branek a dostali 6, jest to ohromující výsledek agilní hry.

Orgány nepřátelských klubů, závidějíce jim tento úspěch, psaly o nejlepším hráči klubu Höchstädt při jedné příležitosti: „Friedman pronásledován střeleckou smůlou. Přerazil jen dvě nohy soupeřům a nedokopl se kolena brankáře.“

Podlehly jim všechny kluby jižního Německa a když pozvali na přátelský zápas ze severu Altonu, vrátil se z celého mužstva jen brankář s obvázanou hlavou, zanechav celé mužstvo i s náhradníky v nemocnici v Höchstädtu nad Dunajem.

Mohli se na tohle dívat klidně Tillingenští, majíce svůj Klub běložlutých? Klub Tillingen nebyl špatným mužstvem, hrál také ostře a jeho rány do holeně nebo do kolena byly stejně dobré a nebezpečné jako Höchstädtu. Jistota jejich kopu do břicha byla též velmi dobrá a byla odměňována tillingenským obecenstvem hlučným potleskem... Ale prohrávali mač za mačem.

Najednou jim vlezlo něco do hlavy a zavolali si trenéra z Mnichova, Angličana Burnse, který je učil hrát elegantně, úspěšně driblovat, kombinovat a dřel se s nimi od rána do večera, až konečně mohl říci: „Pozvěte si mistrovské mužstvo z Lipska.“

Pozvali a prohráli to 4:2.

„Nevadí,“ řekl trenér Burns, „ještě tři takové porážky a nemusíte se nikoho bát.“

A zase se dřeli tréninkem elegantní kombinační hry, kde jednotlivec, hrající na svou pěst, není nic a je považován jen za fanatika, kde souhra dělá všechno.

Pozvali si mistrovské mužstvo Preussen a prohráli to 2:1. Pak hráli s výborným mužstvem Mühlhausen 1912 nerozhodně a trenér Burns jim řekl, že stěží se najde soupeř, který by je přemohl. Odvetný zápas mistrovského mužstva z Lipska s klubem Tillingen skončil pramizerně pro Lipsko! Vezli si domů 5 gólů a nechali v síti Tillingen jen jeden z trestného kopu.

Když Höchstädt četl o skvělém vítězství Tillingen nad Lipskem, celý klub zezelenal zlostí.

A když potom v Allgemeine Sportzeitung četli, že běložlutí z Tillingen po svém krásném nedělním úspěchu nemají vážného soupeře v jižním Německu a že předvedli hru, která uvedla i nepřátelské mužstvo v nadšení, bylo jim jako jejich předkům, když jednou Tillingenští dobyli Höchstadt a vyplundrovali ho.

A v referátu uváděly je ve hrozný vztek a zuřivost věty: „Skvělý výkon zálohy Tillingen. Obětavost brankáře Tillingen. Bezvadný útok forvardu. Uragání oheň na branku Lipska. Skvělý dribling pravého křídla.“

„Já bych ho dodriblingoval,“ řekl zachmuřeně Thomas z forvardu, „vícekrát by nehrál proti nikomu, leda na nebi na jednu branku svatého Petra.“

„Z brankáře Tillingen bych udělal uzené se zelím a z beků něco nadivoko,“ ozvalo se s jistotou v hlasu levé křídlo klubu Höchstädtu.

Seděli všichni v klubovní místnosti a na chvíli umlkl rozhovor. Bylo lze očekávati, že nyní řekne někdo něco, co vyjasní situaci a ulehčí všem.

Tím mužem byl jednatel klubu. „Sehrajeme s nimi přátelský zápas,“ řekl, „dostaneme je sem. Od toho máme místní časopisy. Odvetný zápas hrát nebudeme, poněvadž mužstvo Tillingen sehraje u nás poslední zápas. Kdo úplně nezchromí alespoň jednoho hráče, bude z klubu vyloučen a je-li zaměstnán někde, učiní se nátlak na zaměstnavatele, aby byl propuštěn z práce. Kromě toho se přiváže k síti branky a všichni budou do něho dávat góly.“

Místní časopisy byly okamžitě k dispozici svému klubu Höchstädt a počaly lákat Tillingen na sopečnou půdu svého města.

Zejména článek: „Nejlepší mužstvo Jihoněmecka?“ byl psán velice obratně. Zdůrazňovalo se tam poslední vítězství Tillingen, pochválila se hra i překvapující výsledek. Psalo se, že Höchstädt může se vykázat též velkou řadou skvělých vítězství, ale že jediným rozhodujícím bodem v otázce, který klub je lepší, zda Tillingen či Höchstädt, může být jedině utkání obou klubů v přátelském zápase, ve kterém se musí zapomenout na vše, co jest již dávno odbyto mezi dvěma městy, jejichž jména hrdě nosí kluby. Fotbal jest hrou mezinárodní, místní zájmy nehrají žádné role. Zde vítězí nikoliv fyzická síla středověkých žoldnéřů, ale čistá idea sportovce, který ve svou hru vkládá odvahu a sportovní vyspělost.

Návštěvou Tillingen v Höchstädtu zmizí jistě navždy všechna ta nedorozumění mezi oběma městy starého Schwabenlandu.

Něco podobného psali Höchstädští již před několika stoletími purkrabímu hradu Tillingen, aby je poctil svou návštěvou, že to s ním míní poctivě a posílají mu glejt, aby jen přijel vyjednávat o hranice země tillingenské i höchstädtské.

Když pan purkrabí z Tillingen přijel, opravdu se mu nic nestalo, projednávali s ním rozšafně všechny bolestné otázky, při kterých pan purkrabí se tak rozčilil, že Höchstädtští, aby ho uklidnili, byli nuceni ho pověsit. A tak se houpal na cimbuří i s ochranným glejtem v ruce.

V jiném článku, kterým chtěl redaktor Morgenblattu v Höchstädtu nadobro zaslepit Tillingen, čteme tuto větu: „Vstoupí-li kdy Tillingen na hřiště Höchstädtu, bude to vrchol jarní sezóny, ale zároveň manifestace bratrských styků mezi oběma městy. Vše staré zapomenuto. Zelenomodří podají ruku běložlutým a přitisknou je vřele ke svým srdcím. Jak se redakce dovídá, příští týden jest vyslán do Tillingen jednatel místního našeho klubu, aby vyjednal určitě zápas mezi oběma kluby. Jest poručeno vyřídit, že Tillingen dostane se u nás bratrského přijetí nejen od našich sportsmenů - džentlmenů, nýbrž i od našeho sportumilovného obecenstva, které se těší na Tillingen i jeho hru v naději, že obě mužstva podají to nejlepší, důstojnou hru svých slavných tradic, což nám zaručuje výborná forma obou mužstev. O konečné klasifikaci obou klubů může se mluvit teprve po zápase.“

„Podívejme se na ně,“ řekli si v klubu Tillingen, když tohle četli o sobě, „co dělá úspěch ve sportu. Před rokem nikdo o nás mnoho nevěděl, až teď se i Höchstädští rozplývají chválou. Není tomu ani čtrnáct měsíců, kdy o nás psali, že jsme nejmizernějším mužstvem na světě a že nám doporučují bavit se raději špačkem, než hrát fotbal. Dobrá, když chtějí dostat výprask, nejsme proti tomu sehrát s nimi přátelský mač. Nařežeme jim. Píšou, že Höchstädt se může vykázat též velkou řadou skvělých vítězství. Prolhaní lháři. Hrály s nimi kluby Ingolstadt, Regensburg, Truttensdorf, Keichenthal. Známí rváči, kteří nevědí ani, co je to hra hlavou. U kterých nejlepší kombinací je sevřít hráče ze všech stran, zkopat ho. Jdou na tělo a nikoliv na míč.“

„Také jsme to dělávali,“ povzdechlo si pravé křídlo, „a věřte mně, byly to pěkné časy. Pamatujete se, jak jsem zchromil centrforvarda z Ulmerbrüder? Zlomil jsem mu páteř, zlámal vaz a přerazil levou nohu a to jen jednou ranou.“

„Vystrojili jsme mu na útraty klubu pohřeb,“ jízlivě podotkl pokladník, „váš kop nás přišel na 2000 marek, poněvadž jste měli všichni ten pitomý nápad, pochovat ho v rakvi na způsob mičudy.“

„Ale zápas jsme dohráli a nemusili jsme vracet vstupné,“ řeklo pravé křídlo na omluvu.

„Rozhodně vyhrajeme nad Höchstädt,“ slavnostně prohlásil kapitán Tillingen, „vyhrajeme jemnou kombinací. Nám nikdo útok nepřekazí. Z křídel kopejme do centra, centr podá na druhé křídlo, centr běží kupředu, dribling s bekem a malý trik, podá se na pravé křídlo shoot a gól! Nemusíme hráče obsazovat a tím se s nimi nesetkáme přímo. Ať lítají v pusté prostoře. Míč musí být pro ně nedosažitelným. Jedině my jej ochutnáváme nohou i hlavou. Pro ně musí být abstraktní merunou, pohádkou a více nic. Hip, hip, hurá!“

Jednatel klubu Höchstädt přijel příští týden pouze dojednat to, co vlastně bylo již hotovou věcí, když tillingenská Morgenpost napsala, že co nejdříve se jedná o uskutečnění přátelského zápasu mezi Tillingen a Höchstädt, ve kterém Tillingen obhájí barvy svého města i čest klubu. Nebude se hrát o pohár, ale o vítězství nad „starými známými“, o vítězství města Tillingen nad Höchstädtem nad Dunajem. Vlaky vychrlí spousty Tillingenských na nádraží v Höchstädtu, aby byl poskytnut čestný průvod mužstvu, nosícímu barvu bílou a žlutou a aby mohli na místě objati vítěze z Tillingen.

Až na několik nepřátelských pohledů, kterými byl stíhán při příjezdu jednatel Höchstädtu, nestalo se mu nic nepříjemného a hladce vyjednal všechno. Přátelský zápas mezi oběma kluby na hřišti Höchstädt příští neděli. Čistý výnos ze vstupného rozdělí se stejným dílem mezi oba kluby.

Potom, po starém zvyku klubů, šlo se do hospody, kde se pilo až do rána z klubovního jmění.

K ránu se dohovořili ještě o tomto: 1. Neutrální soudce z klubu Regensburg; jízdné a výlohy platí mu oba kluby. 2. Že pradědeček kapitána klubu Höchstädt byl při útoku na město Tillingen rozpůlen od hlavy až k patě mečem pradědečka kapitána klubu Tillingen, který byl potom napíchnut na kopí pradědečka jednatele klubu Höchstädt.

Potom začala jaksi zábava váznout a jednatel Höchstädtu uznal za vhodné se vytratit a zmizet, poněvadž zpozoroval, že kapitán klubu nějak divně na něho hledí, jako by chtěl něco podniknout na rehabilitaci svého rodu.

Tak přišel slavný den, kdy táhli Tillingenští opět po tolika staletích na Höchstädt, kde vše bylo připraveno k obraně.

V Tillingen i Höchstädtu byly vyprodány všechny býkovce, železné prsteny, dubové hole i revolvery. Ruční kufříky Tillingenských byly podezřele těžké, poněvadž si vezli s sebou kamení. Höchstädtští měli jím nacpané kapsy.

Zápas začal přesně o půl 4. hod. a ve 3 hod. 33 minuty to začalo.

První padl neutrální soudce. Dostal dvě rány do hlavy býkovcem, po jedné od přívrženců obou klubů. Byla mu na dvou místech rozražena lebka a nežli skonal, zařval „Ofsajd“, poněvadž ho nemohl pískat, když právě mu nová rána býkovcem rozmáčkla v hubě píšťalu.

Tillingenští byli v převaze, poněvadž jich přijelo 10 000 a všeho obyvatelstva v Höchstädtu je 9000.

Höchstädští bránili se zoufale a ve všeobecné vřavě podařilo se jim pověsit kapitána Tillingen na dřevo branky Höchstädtu.

Centrhalf Tillingen zakousl oba beky Höchstädtu a byl skolen centrforvardem téhož klubu.

Ve všech denních listech Německa ve sportovní rubrice se objevil druhého dne tento stručný telegram:

„Zajímavý zápas Tillingen-Höchstädt nedohrán. Na hřišti zůstalo 1200 hostů a 850 domácích diváků. Likvidace obou klubů. Město hoří.“

Když si po tomhle vzpomenu na zápas Slávie-Sparta, vidím jasně, že fotbal je u nás ještě v plenkách.

 

   


 

Před dvaceti lety

I.

Právě před dvaceti lety vyzýval profesor Mommsen Němce v Neue freie Presse v překrásném článku „An die Deutschen in Öesterreich“, aby rozbíjeli tvrdé české lebky.

Rakouský parlament byl svědkem hospodských scén. Opilý poslanec Schänerer se rval a někdo ho polil sklenicí vody. V pátek 26. listopadu nejjemnější nadávka, kterou němečtí poslanci při jednání o jazykové spravedlnosti používali, byla „dobytku“. U prezídia strhla se zcela pravidelná rvačka. Prezidentu Abrahamoviczovi byl by málem rozbil hlavu těžký kovový kalamář, což bylo považováno za podařený žertík. Policie vyvedla z parlamentu dvanáct poslanců.

Když se císař František Josef vracel do dvorního hradu od arcivévodkyně Marie Valerie z Wallsee přes Mariahilferstrasse, ozval se z obecenstva hvízdot. Německé listy psaly, že to pískali čeští dělníci, což bylo pravda.

Císař dal zavolat k sobě barona Gautsche a řekl mu, že hrabě Badeni musí odejít z politické arény, poněvadž je Slovan a přeje Čechům.

Tak padl hrabě Badeni. Němci uspořádali ihned velké slavnostní průvody, vypalovali ohňostroje a nakonec vypalovali domy českých chmelařů v Žatci a rozbíjeli nábytek českým lidem na Mostecku a Duchcovsku, čímž dali velice ušlechtilý ráz svým nadšeným projevům.

Na pražských Příkopech provokovali buršáci, kteří sem přišli z Deutsche Mensa Akademica pochodem přes Václavské náměstí za zpěvu „Wacht am Rhein“.

V Praze vypukly protiněmecké bouře. Naráz byla Praha očištěna od německých nápisů.

1. prosince 1897 hořela ohrada Němce Pleschnera z Nuslí, nastaly srážky mezi lidem, vojskem a policií, byly strhovány orlíčky a vytlučena okna v státních budovách.

2. prosince prohlásil baron Gautsch v Praze stanné právo, jehož obětí jsem se stal. Byl to nejkrásnější den v mém životě.

Bylo mně tenkrát patnáct let...

 II

Jako mladý gymnazista byl jsem velice vědychtivý, což mne později naštěstí přešlo. Na gymnáziu v Žitné ulici byli jsme takovými vlastně dva, kromě mne ještě na celém gymnáziu zabýval se přírodními vědami profesor Hansgirg. Oba jsme se starali o nerosty.

Profesor Hansgirg měl na starosti mineralogické sbírky ústavu, já mu sháněl nerosty a on do nich s neobyčejnou láskou dělal vrypy.

31. listopadu zavolal mne do svého kabinetu a řekl: „Zjistil jsem, milý hochu, že ve Vršovicích na ulici Palackého nalézá se nový obchod s přírodninami, patřící jistému panu Háfnerovi. Zajda před několika dny k němu, objednal jsem pro náš kabinet sbírku křemenů, kterou jsem předem zaplatil a přijal potvrzenku. Odevzdávaje ti tuto potvrzenku, žádám tě, abys došel k němu, křemeny objednané vyzvedl a mně jich dostavil. Dej pozor na sebe, neb na ulicích jsou kravály.“

V jedenáct hodin přišel ředitel a prohlásil, že žactvo se propouští domů a vzhledem k výtržnostem že bude oznámeno v novinách, kdy bude opět zahájeno vyučování.

A nyní nastaly dny plné blaženosti. Večer 31. listopadu vytloukal jsem okna v Německém divadle a na mnoha jiných místech. 1. prosince vytloukl jsem opět mnoho oken a pomáhal též zapalovat ohradu pana Pleschnera, začež mám ještě od něho dostat pět set korun, poněvadž dal do novin oznámení, že kdo uvede na stopu pachatele, bude odměněn tímto obnosem. (Já jsem, pane Pleschnere, tam nosil láhve petroleje, poněvadž to vaše mokré dříví nechtělo jen tak chytit.)

Byly to rajské doby. Od Pleschnerovy ohrady přidal jsem se k tlupě, která šla vymlátit nuselskou policejní expozituru a dodnes slyším, jak nějaký starší pán v cylindru, podávaje mně cihlu, řekl dobrácky: „Tumáš, hošíku, prašť si do orlíčka!“

V Nuslích bylo to však nudné, poněvadž se nedalo nic rozmlátit, neboť tam žádní Němci nejsou. Táhli jsme tedy do Michle, kde byl nájemce velkostatku Němec, k zapalování stohů přišel jsem pozdě. Předešli mne dospělejší, což mne dodnes mrzí, ale doufám, že si to přece někdy vynahradím.

Pak jsme se v noci vrátili do Prahy a nová tlupa, ke které jsem se opět přidal, již jenom paběrkovala. Měl jsem již smůlu. Rozbít se nedalo už nic, všechno bylo rozbito, co mělo jen trochu společného se státními úřady a s Němci. Palác Aerenthalův hasili a my jsme se musili jen omezit na přeřezávání hadic hasičům. Tam se mně polámal kapesní nůž. Ve Smečkách zúčastnil jsem se honby na jednoho buršáka, který se schoval do sklepa, kde byl později lynčován. Byla tam však tlačenice a tak jsem se k tomu nedostal, což mne též dodnes mrzí, ale což doufám si též jednou vynahradit.

Na Karlově náměstí v parku byly nataženy dráty, dragouni padali s koní. Házelo se čiperně kamením a pamatuji se, že jsem trefil jednoho poručíka do hlavy a ten že s koně nespadl, ale obrátil a ujížděl zpátky.

Domů jsem se vrátil pozdě a vymluvil se, že jsem opakoval se spolužákem Balíkem geometrii a řečtinu, že byly ulice „šperované“, takže jsem se musil vrátit a počkat, až to utuchne.

Druhého dne, 2. prosince, bylo v Praze prohlášeno stanné právo. První zprávu o tom přinesl domovník, jenže si to trochu popletl a řekl, že je v Praze vyhlášeno státní právo. „Konečně jsme se přece něčeho domohli,“ pravil radostně. Náš domovník byl takový ryzí, čistý optimista.

Vzpomněl jsem si, že mám i jinou povinnost než jen vytloukat okna a házet po dragounech kamením, k čemuž mne patrně přivedla má náklonnost k nerostopisu. Odešel jsem tedy dopoledne do Vršovic k obchodníku s přírodninami panu Háfnerovi, abych vyzvedl profesorem Hansgirgem koupenou sbírku křemenů a současně se podíval, jak to na ulicích vypadá, případně jestli se dá ještě někde nějakému Němci vybít okno.

Byl jsem v tom ohledu zklamán. Domovníkem ohlášené státní právo ukázalo se podle vyhlášek být právem stanným. Před vyhláškami stáli vždy jen dva lidé, poněvadž jak byli tři, hned je policejní stráž rozháněla, neboť latinské přísloví je: „Tres faciunt collegium.“

U pana Háfnera jsem byl brzo hotov s posláním. Odevzdal mně několik druhů křemene pro školní nerostopisnou sbírku, které jsem si nastrkal do kapes svrchníčku, a ubíral se domů.

U ulice Klicperovy na Vinohradech stál kordón třiasedmdesátých, u kordónu nedaleko vyzývavě se kupila malá skupina lidí z Vršovic. Jízdní policejní stráž projížděla právě Palackého třídou. Ze skupiny Vršovců hodil vtom někdo kámen na kordón. Zapřísahám se, že jsem to nebyl.

Policie do toho vjela, nastal zmatek a než jsem si uvědomil, co se děje, stál jsem uprostřed ulice sám a kolem dokola samá jízdní policie.

Ke mně přiběhl pěší policejní strážník a ohmatal mé kapsy. Nežli jsem mu mohl vysvětlit, že běží o sbírku nerostů, kruh jízdních strážníků se kolem mne uzavřel. Dvacet čtyři jízdních policistů vedlo na policejní ředitelství patnáctiletého gymnazistu.

Má malá postavička se ztrácela v jízdní dráze mezi koňmi. Připadal jsem si jako květinka mezi kopřivami. Kolem eskadrona byrokratických rutinérů a uprostřed eskadrony ušlechtile vypadající mladíček s nevinnýma dětskýma očima, upřímnou tváří a s kapsami u svrchníku obtěžkanými všemi možnými druhy křemene.

Tváře všech dvaceti čtyř zářily uspokojením. Bylo vidět, že potřebují úspěchu, aby rozvinuli všecko, co se v nich skrývá.

Na chodníku zastavovali se lidé, dívali se na pěkný obrázek a leccos poznamenávali. Slyšel jsem nějakého Němce, který si již troufal, jak zasyčel: „Aufhängen!“, a jednu paní, která lítostivě prohodila ke druhé: „Ten už světlo boží neuvidí, když je to stanné právo.“

Také jsem se dověděl od jednoho listonoše, který stál u Spálené ulice, pěknou podrobnost o sobě: „To je ten, co střílel na vršovická kasárna.“

A dál nás všude sledovali se zájmem. A eskadrona se vleče Ferdinandovou třídou k policejnímu ředitelství. Dvacet čtyři jízdních policistů zmocnilo se patnáctiletého gymnazisty.

III

Na policejním ředitelství vyslechl mne starší pán, který se tvářil strašně přísně a vlastnoručně mně vytahoval z kapes nerosty, přičemž vítězoslavně se vždy ptal: „A tohle není kámen, he, copak je to?“

Odpovídal jsem: „To je křišťál, to je morion, to chalcedon, to onyx černý a to achát, peckovitý chalcedon a to je karneol.“

Přísný pán se vytáhl, nakroutil si vousy a řekl hrozným hlasem: „A na ten křišťál, morion, chalcedon, onyx, achát a karneol, na to všechno je stanné právo, kulka a provaz, odvedou ho, Chvalovský.“

Jali mne samotného do separace s jedním slamníkem.

Za několik hodin otevřely se dveře a v nich objevil se policejní strážník dobráckého pohledu, zešedivělý ve službách státu. „Poslouchají,“ řekl třesoucím se hlasem, „zejtra budou zastřelenej. Přijde to před vojenský soud. Mají rodiče?“

Řekl jsem, že bych jim rád něco sdělil, jestli nemá tužku a kousek papíru.

Vyňal zápisník, do kterého jsem napsal adresu svých rodičů a tuto větu: „Drahá matinko! Nevařte zítra pro mne a nečekejte mne k obědu, neboť budu zastřelen. Panu profesorovi Hansgirgovi řekněte, že má pan Háfner ve Vršovicích na prodej pěknou drůzu ametystovou pro školní sbírky a objednané nerosty že jsou na policejním ředitelství. Až k nám přijde kamarád Vojtíšek Hornofů, tak mu řekněte, že mne vedlo čtyřiadvacet jízdních policistů. Kdy budu mít pohřeb, to se ještě neví.“

Když to přečetl dobrácký, ve státních službách zešedivělý policejní strážník, škytl a slzy mu vstoupily do očí a zmizel.

Za půl hodiny mne předvedli k výslechu k policejnímu radovi Oličovi. Na jeho stolku leželo mé sdělení rodičům a dobrý pan Olič pohnutým hlasem se mne zeptal: „Tak jak to bylo, mládenče?“

Když jsem mu to vylíčil, rada Olič, prohlížeje nerosty, řekl: „Já mám doma také sbírku nerostů. V metafyrovém pohoří u Turnova a Jičína našel jsem loni o dovolené pěkné množství zarostlých achátů a chalcedonů. Strčte si ty křemeny zase pěkně do kapsy a můžete jít domů.“

Četl jsem tuhle, že jeden šestnáctiletý studentík v Plzni byl odsouzen pro nedávné demonstrace toliko na čtrnáct let do žaláře.

Mne chtěli před dvaceti lety jako patnáctiletého delikventa zastřelit.

Bohemie má pravdu, když si stěžuje, že dnes policejní režim v Čechách přece jen povoluje.

   


Před koncem mrtvé sezóny

Blíží se konec mrtvé sezony, která tak těžce dolehla na české časopisectvo, jak psal nedávno jeden krajinský časopis, zoufale hledaje nějakou polemiku s okolními listy. Nenašel ji, a proto ty vzdechy; neboť od měsíce července až do konce srpna se v onom kraji děje míň osobních výpadů.

Jinak však považují letošní mrtvou sezónu za mnohem mírnější. Událo se dosti vzrušujícího. Dle zprávy časopisu Fermes et Châteaux objeveno bylo jedním astronomem, konajícím pozorování na vrcholu hory Pic ďArge ve Švýcarsku, že měsíc není vychladlé těleso. Muž ten přišel na to v nízké temperatuře pod samými ledovci, a není tedy možno, že mu srpnové vedro pomátlo rozum.

V Německu vzbudilo rozruch objevení se velkého mořského hada, kteréhož zpozorovalo mužstvo anglického parníku Tampania dne 2. srpna blízko irského pobřeží.

Bylo to totéž mužstvo, které vidělo obrovského mořského hada již 24. května roku 1907 u pobřeží Brazílie. Mohla to být snad tatáž obluda, kterou zpozorovali pánové M. J. Nicoll a E. B. Meade-Waldo u Pary na brazilském pobřeží. Současně v Německu vyšel též překlad knihy holandského zoologa dr. A. Guademamsa se 187 zmínkami o existenci mořských hadů.

Jisto je, že Němci pojmenovali tuto nestvůru Megophis megophias, odvolávajíce se na Olafa Magnuse z roku 1555, který ji prvně viděl, a na korvetského kapitána Guhaye, který z lodi Daedalus házel na potvoru slupky z kokosového ořechu.

Jisto je dále, že na celé věci není ani zbla pravdy a že se v Hamburku z toho zbláznil pastor Augenschein. Po encyklice papežově proti evangelíkům dorazil ho netvor Megophis megophias. Možno nazvat mrtvou sezónou dobu těchto vzrušujících událostí? Dobu, ve které nešťastná politika vatikánská rozkmotřila zajatce svatého města s vládou říše, nad kterou slunce nezapadlo do té doby, dokud jim Američané nevzali Kubu, se zemí nejkatoličtější?

Zato se právě v této mrtvé sezóně objevilo ve Španělsku několik pěkných zápasů s býky. V Seville zabiti dva zápasníci, v Barceloně jeden a na více místech také po jednom.

Výsledek to jistě slušný a uspokojující rytířského ducha Španělů, jejichž ministr vyučování zvýšil právě učitelům plat, takže ročně budou brát asi 580 korun.

Americký milionář Carnegie, který věnoval na americké školství již na 80 miliónů, bude muset věnovat miliardy po zkušenostech, kterým ho naučila letošní mrtvá sezóna, v pravém slova smyslu sezóna mrtvol v městech s obyvatelstvem černošským a bílým.

Zápas bělocha Jeffriesse s černochem Johnsonem v boxování byl vybraným kouskem anglosaské surovosti a následky zápasu zatlačily humánní snahy milionáře Carnegie o padesát let pozadu. Ve Státech severoamerických, které osvobodily černochy z otroctví, pobili běloši několik set černochů, poněvadž Johnson zvítězil nad bělochem Jeffriessem, rozbiv mu před 30.000 diváky dokonale tvář a přelámav mu svou ocelovou pěstí dvě žebra.

Tomu se říká čestné zápasení ve sportovním světě. Jakmile někdo někomu vyrazí zub jen tak na ulici, je žalován pro zločin těžkého ublížení na těle. Jakmile však na ohrazeném místě zláme žebra druhému bláznu u přítomnosti tisíců diváků, stane se nejslavnějším mužem tohoto století jako černoch Johnson a přitom ještě získá na milión korun. U nás dobře takovou věc nechápeme, ačkoliv nemusíme jít až do Spojených států severoamerických, abychom byli svědky naprosté duševní obmezenosti a zesurovění. Němci v Jihlavě, když ztýrali a těžce zranili kolik desítek českých lidí za to, že mluvili česky, také mluví o kulturní vyspělosti německého lidu, stejně jako americký president Roosevelt nazval své kra-jany před návratem do Spojených států nejkrásnějším květem, který vyrostl z lidské kultury.

Jihlavští Němci prohlásili očistu svého města od Čechů a usnesli se prý, že Jihlava má se napříště nazývat čistě německým jménem Morderschlucht.

Potěšitelnější zprávy došly v této mrtvé sezóně dle anglického časopisu Country Life z Britské východní Afriky. K anglickému guvernéru přišli složit svou poklonu černoši v bílých rukavičkách. Zdali měli ještě něco na sobě kromě těch bílých rukavic, o tom není nic známo.

Snad černoši budou v Africe vědět, co na sebe mají si obléknout, třebas by se nepředpláceli na Modewelt.

Jen jedno jest mně nápadno, že jsem v této mrtvé sezóně nikde nečetl, je-li také nějaký krejčovský pokrok v rubáších . . .

    


 

Před podáním žádosti o pensi

Profesor přírodopisu Votruba potkal svou bývalou žačku u z lycea, slečnu Hansgirkovou. Nebyl nijak potěšen tím shledáním, neboť Hansgirková nijak v přírodopise neprospívala. V zoologii nerozeznávala, čím se liší slon africký od indického, v nerostopise místo osmistěn důsledně říkala osmistup. Neprojevovala také žádného zájmu o prvoky a nižší organismy a když jednou v laboratoři ji vyzval, aby ukázala ve svých poznámkách, zdali správně opsala z tabule chemickou značku sulfokyanidu draselnatého, našel k svému úžasu, jak si poznamenala:

Karel s H, Richard s H.

Měla totiž s Karlem schůzku ve tři, s Richardem v pět hodin.

Konečně se vypátralo, že proto nemohla zúčastniti se služeb božích jedné neděle, poněvadž účinkovala na jednom divokém kabaretu, zpívajíc různé šansony pod pseudonymem Lili Witti.

To byla hrozná rána pro lyceum. Při výslechu v ředitelně tvářila se tak nevinně prostopášně, když jí bylo řečeno, že měla příliš krátké sukénky pro žačku vyššího oddělení.

Na vyzvání zazpívala jeden z šansonů. Výsledek byl méně půvabný než rozkošnické pohyby žačky sexty B. Katecheta omdlel a převrhl inkoust na pana ředitele. Byla to smutná konference.

Profesor Votruba hlasoval pro vyloučení oběma rukama.

Jen jeden mladý suplent pokusil se něco žvanit o mladistvé nerozvážnosti, ale místo nerozvážnost užil slova rozpuk. Pak podepsal ortel též.

Rozsudek o vyloučení přijala Hansgirková s neobyčejným klidem. Ve dveřích vyplázla jazyk na vážné pedagogy a když volné sdružení kabaretních umělců pořádalo nejbližší představení, tu na plakátech stálo: Mezi jinými vystoupí Lili Witti-Hansgirková, bývalá žačka dívčího lycea.

Na představení dostavili se mladší členové sboru profesorského a dostali se kvůli tomu do disciplinárního vyšetřování, poněvadž porušili vážnost ústavu. Nebylo sice z toho nic, ale profesor češtiny, který z dlouhé chvíle překládal úryvky z indických básníků, zanechal toho a počal skládat v hodinách češtiny šansony, když rozdělil žákyním školní práce k vypracování.

Veršovalo se mu to hezky při pohledu na tolik usměvavých dívčích tváří, pracujících strašně nedbale na lícni Význam řemesel v Čechách ve středověku.

Uplynula již hezká doba od vyloučení Hansgirkové a přestávalo se o ní mluvit, neboť to byla již hotová věc, že z Hansgirkové se stala známá kabaretní umělkyně.

„To je divná věc,“ říkával jen někdy ředitel, „že se stala tak známou, vždyť neznala aorist, ani jednoho nepravidelného řeckého slovesa.“

A profesor Votruba obyčejně dodával: „A afrického slona také nerozeznala od indického.“

A nyní se s ní setkal ve voze elektrické dráhy. Posadila se beze všeho k němu a podala mu svou malou ručku, tak malinkou, že si profesor Votruba pomyslil: „S takovouhle jemnou ručkou by se nějak dělaly mikroskopické preparáty.“ Zdálo se mu také, že zjev té elegantní dámy působí mezi obecenstvem senzaci. Jakýsi příjemný parfém rozléval se z jejích šatů, vůně jemné delikátní voňavky.

„Aha,“ pomyslil si pan profesor, „voňavky jsou látky, jež působíce v naše ústrojí čichová, vzbuzují příjemný pocit. Dělí se na přirozené a umělé. Přirozené mohou být původu rostlinného nebo zvířecího.“

Zatímco švitořila, všiml si její kožišin na krku. „Vypadá to,“ řekl si v duchu, „jako nepravý bobr. Možná, že je to z nějakého vačnatého savce. Nemýlím-li se, bude to z drápoše. Jaképak je jeho vědecké jméno.“

„Phascolomys,“ pronesl hlasitě k své hezké sousedce, která stále opakovala: „Ach, to je krásná náhoda, tak dlouho jsme se neviděli. A co vlastně děláte?“

„Phascolomys,“ odpověděl, „pardon, chtěl jsem říct, že neustále mám mnoho starostí se svými žačkami. Vaše spolužačka, slečna Mašínová, supluje u nás. Udělala velmi krásnou disertační práci o tasemnici.“

„Ona byla také vždy hubená,“ nedbale prohodila slečna Hansgirková, „a co dělá pan profesor Koutner? Slyšela jsem, že se zbláznil.“

„Pan kolega se pouze přepracoval,“ rychle řekl profesor Votruba. „Chtěl jsem s ním zabít Mendělejeva.“

Naproti němu sedící nějaký pán se uděšeně na něho podíval. „Ano,“ pokračoval, „chtěli jsme zabít spolu Mendělejevovu soustavu na základě nejnovějšího pátrání o vizmutu. Přiznávám, že jsme byli na omylu. Vizmut zůstane vizmutem. Jaká jest jeho značka, slečno?“

„Stále táž nedbalost,“ vzdychl, když slečna neodpovídala a jen se usmívala, „usmíváte se bez příčiny. Chemická značka je Bi. Jaképak znáte sloučeniny vizmutu? Ach, pardon, odpusťte, stále jsem myšlenkou u svých žákyň.“

„To je od vás hezké,“ pravila, přimhuřujíc oči, což se zdálo být trochu podivným panu profesorovi, ale nepůsobilo to nemile na něho.

„Mám vůbec teď mnoho starostí,“ řekl dívaje se na ni nějak přátelsky, „zabývám se strnulým stavem některých druhů zvířat. Jak je vám, známo, slečno, žáby upadají v zimní spánek, z kterého se probouzejí, když je jim dána možnost opět se volně pohybovat. Podařilo se mně však zabránit ropuše po dva roky, aby se ze svého spánku neprobrala. Loni, když jsem byl v Egyptě na studijní cestě po stopách málo známého hlodavce tarpíka egyptského, náhodou přišel jsem k tomu, když byl otvírán nějaký hrob v jedné pyramidě. Z hrobu vyskočila žába, znám mnoho druhů egyptských žab a tu mně napadlo, zdali snad to není jedna z těch biblických žab, které za Josefa Egyptského sužovaly Egypt. Možná též, že by ta žába mohla být ještě starší. Snad z doby prvních faraónů, když vlezla do hrobky v pyramidě a po tisíce let byla ve stavu strnulosti, podobajícím se tolik spánku. Žába 4000 až 6000 let stará.“

Kolem se dali do smíchu.

„Můžeme vystoupit, slečno,“ řekl v rozpacích, „kam račte?“

Když vystoupili z vozu, mínila slečna Hansgirková, že bude nejlépe, když zajdou někam na večeři. Pravila to s takovým milým úsměvem, že profesor Votruba navrhl plzeňskou restauraci, kam kdysi chodíval z mládí, kdy býval ještě suplentem.

Když seděl s elegantní dámou za stolem restaurace, chvíli mlčky hleděl před sebe a pak, jako hnán nějakou výčitkou svědomí, rozhovořil se o tom, že dříve dělali děla z Uchatiova kovu. „Osm procent cínu, něco manganu a ostatní měď, slečno,“ započal přátelský rozhovor. „Pevnost kovu byla 98,75 kg na čtvereční milimetr, tažnost 2,5 procent.“

Pak přišla telecí ledvina s bramborami.

„Hleďte, slečno,“ pravil, dívaje se na ni neobyčejné přátelsky, „v Jižní Americe místo bramborů používají domorodci k telecí ledvině jedlé hlízy rostliny zvané ulloco nebo melluco, patřící do čeledi Portulacaeae.“ A zapíjeje plzeňským dodal: „Vy jste byla velmi slabá v rostlinopise. Jaká škoda.“

Řekl to tak měkce a smutně a podíval se na ni tak bolestně, že nebylo pochyby, jak to dopadne, že je totiž nyní řada na jeho bývalé žačce, aby ho hleděla obveselit.

Práce té se ujala se starou praxí. Pak šli do kabaretu. K ránu způsobil pan profesor v kabaretní vinárně velikou výtržnost. Ohrožoval tam holí jednoho pána, který se ukázal být přítelem slečny Lili Witti-Hansgirkové. Křičel přitom: „Ztraťte se, pane, to je má bývalá žačka, já jsem profesor Josef Votruba.“

Pak upadl do stavu úplné strnulosti, kterou si tak chválil u žab.

Ráno, když se pozdě probudil, zmeškav vyučování, rozpomněl se na vše a podal žádost do penze, když byl před tím rozhodujícím okamžikem zažil podivuhodné dobrodružství s žačkou, kterou vyloučil z ústavu.

   


Před revolučním tribunálem východní fronty

"schlechte Leute haben keine Lieder", napsal německý básník, konče své dvojverší. Ten večer zpíval jsem tak dlouho do noci několik tatarských písniček, že všichni lidé kolem mne nemohli spát a nemohli si klidně ulehnout, z čehož jsem usoudil, že německý básník lže.

Myslím však, že jsem sám nejdříve šel z celého okolí spat, neboť mne na konec samého unavily ty monotonní melodie, končící: "El, el, bar, ale, ele, bar, bar, bar."

Probudil mne jeden z mých Čuvašů, že přijely saně se třemi osobami, které ukazují dole na strážnici nějaké papíry. Přesný překlad jeho slov byl: "Tři saně, tři lidi, dole plno papírů, jeden, dva, tři papíry."

"S tebou mluvit," pokračoval Čuvaš, "zlí, klít!"

"Pošli je nahoru!"

V zápětí se rozletěly dveře a hosté vtrhli do mé kanceláře-ložnice.

První byl blondýn s plnovousem, druhý žena, zahalená do kožichu, třetí muž s černým knírem, neobyčejně ostrého pohledu.

Představili se jeden po druhém: "Já jsem Sorokin, já Kalibanova, já jsem Agapov."

Poslední dodal při tom tvrdě a neúprosně: "My jsme kollegie revolučního tribunálu východní fronty."

Nabídl jsem jim cigarety, při čemž Agapov poznamenal: "Jak vidět, tovaryš Gašek, zle se zde nemáte, takový tabák nemohou si dovolit kouřit lidé, kteří slouží poctivě revoluci."

Tovaryš Kalibanova se ušklíbla a řekla: "Myslím, abychom tovaryšu Gašek ukázali své plné moci."

Řekl jsem, že mne to těší, budu-li vidět, s kým mám tu čest, poněvadž bez vážné příčiny nedám se od nikoho v noci budit.

A tu Agapov otevřel ruční kufřík a ukázal mně tuto plnou moc:

Revoluční vojenský sovět štábu východní fronty.

    Čís. 728-b.

    Simbirsk.

Plná moc

    vydává se tímto A. Sorokinu, Kalibanové a Agapovu, že oni jsou jmenováni revolučním sovětem štábu východní fronty jako kollegie revolučního tribunálu východní fronty a mají právo vésti vyšetřování na základě svých plných mocí s kýmkoliv a kdekoliv. K vyplnění rozsudků, jimi prohlášených, přikazujeme všem vojenským částem dáti k disposici žádané od nich mužstvo.

Revoluční vojenský sovět štábu východní fronty.

(Podpisy.)

"Myslím, že to úplně stačí, tovaryš Gašek," řekla Kalibanova.

"Zajisté," souhlasil jsem, "svlékněte se ale z kožichů, poněvadž hned zde bude samovar a kromě toho jest zde teplo."

Agapov nedal si ujíti té příležitosti, aby se neoptal: "A vám není teplo? Myslím, že je vám dokonce horko."

"Mám zde teploměr," řekl jsem, "je-li vám libo, nahlédněte u okna, že je zde právě normální temperatura."

Sorokin, nejvážnější z nich, odložil svou pološubku na mou postel a prohlásil, že po čaji přikročí se ihned k dílu.

Když přinesli samovar, bavili jsme se o zcela jiných záležitostech. Sorokin mluvil o literatuře a prohlásil, že když byl levým sociálním revolucionářem, vydal v Petrohradě sbírku básní pod názvem "Odboj", která však byla komisariátem tisku skonfiskována. Dnes však že toho nelituje, poněvadž to byla blbost. Studoval moderní filologii a dnes je předsedou revolučního tribunálu východní fronty. Byl to opravdu jemný, milý člověk s jemným plavým plnovousem, za který jsem ho jemně zatahal, když jsme pili čaj.

Tovaryš Kalibanova byla studentka medicíny a též bývalá levá sociální revolucionářka, živá, milá osůbka, která znala celého Marxe nazpaměť. Agapov, třetí člen revolučního tribunálu, byl z nich nejradikálnějšího názoru. Sloužil písařem u jednoho moskevského advokáta, u kterého se kdysi skrýval generál Kalenin. Advokát byl po jeho slovech největší padouch na světě, poněvadž mu platil 15 rublů měsíčně. Třikrát tolik dal v Ermitáži číšníkovi spropitného, když mu přinesl porci semchy, vyžádav si, aby mu mohl plivnout do obličeje.

Z celého pohledu bylo vidět, že vše to, co předcházelo pádu carismu, učinilo z něho krutého člověka, neúprosného, tvrdého a hrozného, který dávno vyúčtoval s těmi, kteří mu platili těch bídných 15 rublů, a který zápasí s těmi stíny minulosti všude, kam přijde, a který přenáší svá podezření na okolí a stále myslí na nějaké neznámé zrádce.

Mluvil stručně v úsečných větách, plných ironie. Když jsem ho prosil, aby si vzal k čaji kousek cukru, řekl: "Život je jen pro někoho sladký, tovaryš Gašek, ale také zhořkne."

Když během rozhovoru přišla řeč na to, že jsem Čech, poznamenal Agapov: "Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí."

Tovaryš Sorokin na poznámku Agapovovu odpověděl:

"Vše se vysvětlí při vyšetřování."

Vzpomínám-li ještě dnes na tovaryše Agapova, mám ho rád pro jeho přímost, otevřenost.

On byl také první, který mne požádal, abych dal odnést samovar, že nyní započne hlavní jednání a líčení proti mně. Svědků předvolávat že není třeba. Že stačí úplně obžaloba, která již byla vypracována v Simbirsku na základě telegramu tovaryše Jerochymova, že jsem propustil na svobodu plukovníka Makarova a daroval mu svého koně, aby se mohl dostat k nepříteli.

Navrhuje konec líčení a žádá pro mne trest smrti zastřelením, který musí být vykonán během 12 hodin.

Zeptal jsem se tovaryše Sorokina, kdo je vlastně předsedou, vedoucím líčení a dostal jsem za odpověď, že je to úplně v pořádku, poněvadž Agapov je zástupcem žaloby.

A tu jsem požádal, aby byl zavolán tovaryš Jerochymov, poněvadž posílat telegram může každý člověk v prvním hněvu. Ať je vyslechnut jako svědek ústně.

Agapov prohlásil, že je to úplně správné, poněvadž, jestli posílá Jerochymov telegram, takže patrně ví ještě víc.

Shodli jsme se, že Jerochymov bude okamžitě zavolán, aby vydal o mně svědectví.

Poslal jsem za Jerochymovem.

Přišel rozespalý a nevrlý. Když mu Agapov sdělil, že to, co před sebou vidí, je revoluční tribunál východní fronty, který byl vyslán, aby na místě vyšetřil záležitost tovaryše Gašeka a rozsoudil, Jerochymovova tvář vzala na sebe výraz neskonalé tuposti.

Podíval se na mne a do dnes je psychologickou záhadou, co se odehrávalo v jeho duši.

Jeho zrak svezl se z jednoho člena revolučního tribunálu na druhého, pak na mne.

Podal jsem mu cigaretu a řekl: "Zakuřte si, tovaryš Jerochymov, je to týž dobrý tabák, jaký jsme tenkráte spolu kouřili."

Jerochymov ještě jednou pitomě a beznadějně podíval se po celém shromáždění a řekl: "Telegram, holoubkové, poslal jsem v opilosti.

A tovaryš Sorokin vstal a měl přednášku o zelené zmiji, alkoholismu.

Na to mluvila Kalibanova v témže smyslu a na konec vstal Agapov a pln rozhořčení žádal přísné potrestání Jerochymova za "pijanstvo", poněvadž spáchal ten zločin, byv velitelem tverského revolučního pluku.

Agapov, krásný ve svém nadšení, navrhoval trest zastřelením.

Vstal jsem a řekl, že nenajde se nikde živá duše, která by na Jerochymova střílela, poněvadž by z toho byla vzpoura ve vojsku.

Kalibanová navrhla 20 let donucovací práce.

Sorokin degradaci.

Dlouho se do rána mluvilo pro a proti o každém návrhu, až konečně dopadlo to tak, že Jerochymov dostal přísnou důtku s upozorněním, že kdyby se to ještě jednou opakovalo, že bude proti němu použito nejpřísnějšího trestu.

Během celého líčení Jerochymov spal.

Ráno revoluční tribunál východní fronty odjel, a když se Agapov se mnou loučil, řekl ještě jednou ironicky: "Jak bys vlka nekrmil, vždy do lesa hledí. Smotri, brat, a to hlava dolů!" Potřásl jsem si se všemi ruce ...

    


Před ukončením školního roku

(Včasný pokyn rodičům a učilelům)

Nejznamenitější kriminologové a sociologové, na příklad Alfredo Niceforo, připisují zločiny nedospělých trestanců dílem jich chorobnému duševnímu stavu, dílem nedostatečné mravní výchově. A v čem záleží mezi jiným též mravní výchova mládeže? Zajisté v tom, že má být mládež vedena k tomu, aby naučila se: „Že člověk, kterému jsou lhostejný bolesti jiných tvorů, nemůže nikdy pocítiti soucit ku svým bližním.“ Zdá se to být trochu staromódním (jak řekl jeden francouzský filosof), když dnes pravíme, že základem každé morálky jest, abychom pociťovali bolest cizí jako bolest vlastní. Tím staromódnějši, poněvadž nikde jinde to tak není vyjádřeno jako v starých indických knihách, psaných sanskrtem. Tenkrát ovšem nehledali důsledků. Byla to morálka náboženská, v tomto ohledu vyspělá nad různé pozdější. Morálka, proti níž dnešní zákony na ochranu zvířat nejsou než slabým odleskem z toho důvodu, poněvadž byla v té zemi tolika miliony lidí všeobecnou, neboť co jest dnes platná nejlepší snaha jednotlivců, když celek zůstane nevšímavým proti nejlepším snahám.

V našem životě den co den odehrávají se události, které člověka, alespoň trochu citově založeného, rozladí.

Není tomu dávno, kdy noviny přinesly zprávu, jak jedna hokynářka dala dvěma školákům starou kočku s přáním, aby ji utopili. Školáci však kočku neutopili, nýbrž na veřejné ulici chtěli ji umučit pozvolna. Nářek kočky přivábil zvědavce a strážníka, který kočku zabil šavlí.

Tak zní tato zpráva, která jistě působí na každého upřímného přítele zvířat bolným dojmem. Ještě schází jen to, aby byl v tom případě dav zvědavců, „který dlouho sledoval surovost obou školáků“, strážníkovi natloukl proto, že jim rychlým zakročením zkazil vzácné divadlo.

„Zástup obecenstva dlouho sledoval tuto surovost.“ Jest to jistě dost smutné, že teprve strážník musil zakročit proti surovým školákům, že z toho četného obecenstva nevystoupil nikdo, aby zahnal dva dvanáctileté hochy.

Trapně působí zajisté přitom slovo „surový školák“. O školních dítkách mělo by se totiž předpokládat, že něžnost, jemnost a citlivost provází je na každém kroku, že právě doba dětství jest dobou, ve které pro celý budoucí život má se dětem vštípit jen samé dobro, a celé okolí má působit na dětskou duši svým příkladem.

Jak mnohdy působí, toho jest důkazem výše zmíněný případ.

Co jest platno učiteli ve škole, že žákům vypravuje, jak ten nejmenší tvor cítí bolest, jak je pravým přikázáním lidskosti, abychom nikoho netýrali, co jsou platná tato krásná slova, když vyskytne se taková hokynářka ve Vršovicích, která zavolá si ze školy vycházející děti a řekne: „Františku a Toníku, tady máte dva krejcary a utopte mně někde tuhle starou kočku!“

A František a Toníček jdou s předmětem své surové zábavy. Zapomněli úplně na slova učitele a snaží se svědomitě, by mučená kočka naříkala co nejvíce.

Kdo přečte takový případ, ten jistě si pomyslí: „A co bude o prázdninách, kdy děti budou odkázány samy na sebe?“

Jest to jistě smutná kapitola. Františkové a Toníčkové po celé dny budou na ulicích, mnozí z nich budou prázdniny trávit venku. „Dítě jest slabé,“ řeknou rodiče, „ať tedy běhá o lesích.“ A slabé dítě v lese, na mezích má vždy tolik síly, aby tu tomu brouku utrhalo nohy, tu zas motýlu utrhalo křídla. To slabé dítě, které jde do přírody pookřát, má vždy tolik síly, aby přírodu pustošilo.

Blíže Budějovic viděl jsem kdysi takové churavé dítě na letním bytě. Vybíralo hnízda ptáků, šlapalo po mravencích a slabou ručkou vráželo kapesní nožík do břicha ubohým žabám.

Rodiče jeho se chlubili, že má jejich Karlíček smysl pro přírodu. „Celý den je v boží přírodě, sbírá brouky, chytá žáby, napichuje na špendlíky motýly.“

Zde vidíte typ takových Karlíčků a typ rodičů takového dokonalého dítěte.

Smysl pro přírodu u těchto lidí záleží v tom, že se obdivují, když Karlíčkové pronásledují vše, co se hýbe, co leze, co zpívá.

Děti zabíjejí ubohé tvory, nechají je mučit s utrhanými krovkami, křídly a nohami v parném letním slunci a nejinak barbarsky počínají si i proti rostlinstvu.

Vše, co kvete, jest stejně jejich obětí. Otloukají stromy, šlapou obilí, trhají květiny i s kořeny.

A rodiče jejich také tomu říkají smysl pro přírodu. Po prázdninách vracejí se do školních lavic osvěženi na těle, ale s duší, z níž prchl i ten nejmenší smysl pro etiku.

Proto jest jistě nyní těsně před školními prázdninami třeba, aby ve školách bylo přednášeno o ochraně zvířat a o ochraně přírody.

A současně s tou přednáškou aby i rodičům bylo vštípeno, že každý i ten sebemenší tvor má právo na život.

Aby rodičům bylo vysvětleno, že nesmějí nechat děti řádit v přírodě barbarsky, že není to zájmem o přírodu, když dítě dělá si sbírku brouků a motýlů a přitom ubohé tvory zaživa napichuje na špendlíky, aby se tam trápili po celé hodiny.

Než se děti rozejdou, jest nyní nejvyšší čas. Každé opoždění může mít vážné následky.

Třeba jen zapamatovat si slova již výše zmíněného kriminologa a sociologa Alfreda Nicefory, že většina mladistvých trestanců mučila v útlém mládí zvířata!

   


 

Před užšími volbami na Vyšehradě

 

"Nikoliv," pravil člen volebního výboru strany sociálně demokratické na Vyšehradě k zástupci volebního výboru mladočeského.,,A mějte proboha rozum, tisíc korun je příliš málo. Za tu cenu, kterou nabízíte, při nejlepší vůli nemůžem říct: ,Kdo je organizovaný sociální demokrat, volí Metelku.' Tak nízko neklesneme. Co je to tisíc korun? Máček, drobný máček. Dnes máme všeobecné právo hlasovací. A co je tisíc korun proti všeobecnému hlasovacímu právu. Tisíc korun! Kdo to jakživ viděl, aby někdo měnil přesvědčení za tisíc korun. Nikoliv! Vězte, pánové, že politické přesvědčení je soukromým majetkem občanů, že nedá se koupit za .. ."

"Tisíc pět set korun, a nehádejme se!" ozval se mladočeský delegát.

"Nikdy!"

"Tisíc šest set korun a pět hektolitrů piva! Dejte si říct, Metelka je znamenitý pracovník v oboru českých menšin."

"Nikoliv, ještě jednou nikoliv," řekl druhý člen volebního výboru strany sociálně demokratické, "buď jak buď! Nepopíráme, že Metelka - ale pře­svědčení politické! Prodat se, nikdy! Sami máme tři tisíce korun výloh s první volbou. Pak uvažte, že naše hlasy mohou rozhodnout, a vy říkáte tisíc šest set korun a pět hektolitrů piva. Počítáme-li s tisíci našimi voliči, nepřijde na jednoho voliče ani půllitr piva. A myslíte, že za půllitr piva někdo z našich sociálních demokratů změní své smýšlení a uvede v posměch celou československou sociální demokracii, aby každý mohl ukázat prstem na naše lidi a říct: ,Ti chlapi za půl litru piva změnili své smýšlení!' Nikdy! My sociální demokraté víme, že je nečestno poctivých lidí za půllitr piva měnit jako košili politické přesvědčeni. Jindy jste nám dávali víc a nezáleželo příliš na nás. Našinec často trpí nouzi a hlad, je ujařmován kapitálem, ale štít si poskvrnit za půllitr piva! Víte, co mluvíte?! Tisíc voličů sociálně demokratických, a chtít s pěti hektolitry naráz změnit jejich politické smýšleni. Občane! Vaše strana mladočeská neskládá se už z kavalírů jako dříve. A pak tisíc šest set korun. Že se, občane, nestydíte! A to byste snad chtěli mít ještě články v Právu lidu? Vy zapomínáte, že politické přesvědčení je něco svatého, velkého. Běda těm, kteří za mizerný groš se prodají i se svým politickým přesvědčením. Jeden tisíc šest set korun! Aby vás čerti vzali! Tak se na nás nechodí!"

"Řekněme tedy," pravil zástupce mladočeského volebního výboru, "že osm hektolitrů piva a tisíc osm set korun!"

"Pane," odvětil jiný člen sociálně demokratického volebního výboru, "vidím, že je vaše strana v úpadku. To by se dalo koupit tisíc sociálně demokratických voličů za osm hektolitrů? Na jednoho by přišlo něco přes půldruhé sklenice. Fuj! Volit se stranou měšťáckou, když dostanu za jedenáct krejcarů piva."

"A pak," řekl povýšeným hlasem propadlý kandidát Job, "pak považte, že nás volby stály dosud hnedle dvakrát tolik, než nám nabízíte. Měli jsme plakáty, voličové, agitátoři, pivo a dršťková polévka. Rum, cigarety a doutníky. U nás se nejde volit ve fiakru jako u vás měšťáků. Vy se napijete dle libosti třebas každý den. U nás ale jen o volbách. Nějaký ten páreček nebo kousek ovaru, pár piv, a pak se teprv jde. A pak se volí z přesvědčeni. A to přesvědčení nedá se vynutit osmnácti sty korunami a osmi hektolitry piva. To by byl laciný charakter. Odírají nás páni po celý rok a teď byste chtěli nás tak odřít? Nikoliv! Jako mohutná vlna poneseme s sebou čistý politický štít. Že dáte dvacet set korun a o pivo že se dohodneme? Nikdy! Štít politický je něco vznešeného a nesmí na něm stát dvacet set korun. Takový pakatýlek! Není přece možná, aby strana bohatých lidí, jako je vaše, tak dalece klesla, aby nám nabízela mizerných dvacet set korun. Na vašem místě bych mluvil jinak. My to zadarmo nechceme! Nerač­te se zlobit. Byla by to jen jakási provize."

,,Ale dovolte, pánové," ozval se zástupce mladočechů, "náš politický čistý štít neuznává žádné provize. Nám je politické přesvědčení stejně svatým jako vám. Neuznáváme politického kšeftaření. Kdo se dá koupit, je padouch. A proto my nenabízíme vám onu sumu, abyste snad zradili své politické pi'esvědčení. Strana Eduarda Grégra je toho daleka! Straně Barákově je politické přesvědčení drahé a svaté. Víc ale než dva tisíce pět set korun nemůžeme dát. Pokud se týče piva, dáme dvacet hektolitrů na dobrý účel. Pamatujte, že volíte muže, který je školním radou a získal si ohromných zásluh .. ."

"Právě proto byste mohli dát víc. Pětadvacet set korun! Sociální demokracie je strana pevného charakteru, strana solidní. Nesmlouvá zbytečně, poněvadž je jí svatým politické přesvědčení každého."

"Zajisté," řekl delegát mladočeského volebního výboru, "my ctíme přesvědčení jednotlivce, my děláme, co můžeme. Kolik vlastně chcete?"

"Vy nás chcete podplácet? Nikdy! Pět tisíc korun a co se sní a vypije. Nedáme se zotročit! Nemůžeme ničeho slevit! Naši voličové nedají si ústa zamazat medem."

"Dáme čtyři tisíce korun," zasténal mladočeský delegát, "vy nás ždímáte."

"Marné řeči, pět tisíc a co se sní a vypije. Politická čest nedá se koupit."

"Čtyři tisíce pět set, ale víc už nemohu dát, bůh je můj svědek. Považte, že Metelka je jeden z nejlepších českých lidí!"

"Čtyři tisíce pět set? Vy jste se zbláznil, občane!

Přidejte těch pět set a bude to odbyto. Napíšeme vám stvrzenku na pět tisíc pět set korun a pět set korun budete mít sám v kapse."

"Nu tedy platí. Dáme pět tisíc korun, ale jen proto, že dr. Metelka je výborný Čech. Kvůli pěti stům korun se přece nerozejdeme. Vždyť je to propříště .. ."

"Vyšehradská volba naplňuje mě hrdostí," pravil po volbách dr. Metelka, "je vidět, co zmůže nadšení .. ."

   


Před vysvědčením

Pro někoho jest doba, jinak velice pěkná, kdy obilí dozrává a jeho zrna se nafukují, dobou neurčitého, nepříjemného pocitu v útrobách. To bolívá břicho před vysvědčením mnohým studentům středních škol.

Připadají si, že k žatvě dozráli, a netváří se tak pyšně jako zrna pšeničných klasů, která se dají zlatit sluncem pro potěšení básníkům, nemajíce tušení, že jejich sláva skončí vymlácením.

Za jasných dnů jde mnohý studentík do přírody s nejasným pocitem, že až to zrní bude se ve stodole sypat pod ranami, on že už to sice bude mít dávno odbyto, ale že na něho čeká ještě třebas reparát s neurčitým výsledkem.

Sextán Daněk procházel se sobotního odpůldne mezi lány obilí u malého lesíka a díval se na jalovec, který odvážně rostl u lesíka až u samé meze, kde začínalo pole zlaté pšenice.

Jak se tak díval na ten jalovec, vzpomněl si mimoděk na profesora náboženství Šembelu. Měl také takovou šišatou hlavu jako jalovcový keř a v tom okamžiku, kdy toto srovnání vzniklo v jeho hlavě, Daněk přestal se těšit z přírodních krás.

Zadíval se na fialový květ koukolu, který tam v obilí pyšně se měl k světu, a vzpomněl si, že není tomu dávno, co profesor Šembela nazval ho takovým koukolem, když zapomněl, odpovídaje na otázku, kolik bylo papežů jména Sixt, asi na tři.

Ta otázka přišla trochu znenadání.

Právě si vzpomínal, že mohl včera večer vyhrát partii kulečníku, kdyby byl hrál poslední bod kvartou a ne tak hazardně zezadu na mantinelu.

Bylo to zvláštní, že vždy při hodině církevních dějin myslel na kulečníkové partie.

Tenkráte právě vykládal profesor náboženství, že papež Sixtus VII. nosil s oblibou červený plášť, když vtom Daněk dosti hlasitě, jako by se probouzel ze sna, zabručel: „Měl jsem to hrát od červené.“ Pak se dál odehrávalo to velice rychle. Stál u tabule a papežové jména Sixt jen se mu míhali v mozku.

A šel zase do své lavice, nazván jsa koukolem, a ještě viděl, jak profesor náboženství sliní tužku a praví k němu hlasem co nejpříjemnějším: „Na téhle šestce si dám záležet.“

Včera pak volal ho hned k tabuli a žádal ho, aby mu vysvětlil historický původ cimboria.

Poněvadž se v tom nevyznal, pravil mu, že uzavírá s ním už definitivně účty pro tento rok a že při reparátu se na něm sveze. Aby prý mu o prázdninách dopsal, co říkali doma té nedostatečné z náboženství. Nakonec ho nazval, že je svízel ve třídě.

Daněk podíval se kolem sebe, když seděl na mezi, a uviděl, že tam roste také žlutá svízel s typickou kořennou vůní.

Vstal a hůlkou srazil nejbližší a šel dál velkolepou přírodou červnovou.

Ptáci vesele zpívali, poněvadž nemuseli se starat, kolik bylo papežů jména Sixtus, ještěrky to také nevěděly a jen se kmitaly kolem na vyhřáté stráni.

Střevlíci, kováříčkové, mravenci běhali každý po své práci vesele a zaječí párek panáčkoval v mladé louce, poněvadž se nemuseli starat o historický původ cimboria.

Sextán Daněk připadal si jako nej nešťastnější tvor mezi dozrávající přírodou a hodil holí po veverce, která se šplhala nahoru po borovici a opovržlivě svůj hnědočervený zadeček na něho vystrkovala.

Pak šel k jalovci, jehož vrcholek svým tvarem připomínal mu šišatou hlavu profesora náboženství, srazil celý holí a bral se dále.

Šel dolů do vsi, která zakryta zelení stromů vykukovala pod strání.

Malebná vesnička s chalupami, jichž zahrad ploty rozbíhaly se k potoku, který tekl z lesa.

Zadíval se na tu krásu, ukončenou na obzoru namodralými pásy vrchů, a nenapadlo ho v tu chvíli nic jiného, než že si dá ve vsi v hospodě syreček, kus chleba a sklenici piva.

Když pak mohl své předsevzetí vykonat a ve venkovské hospodě ukrajoval si chleba, mazal syrečkem a zapíjel pivem, tu pomalu jeho zasmušilá nálada stávala se lepší.

Umiňoval si, že se naučí znát všechny papeže a historický původ všeho nářadí církevního a v dobrém předsevzetí dal si novou sklenici.

Ještě mu ji ani nepřinesli, když s deštníkem v ruce vstoupil k jeho leknutí do hospody profesor náboženství Šembela, maje přes ruku plášť s pětihranou hvězdou, neboť byl členem řádu Maltézského. V té ruce též držel celou kytici různých květin, které na výletě natrhal.

Když viděl Danka, který stál za stolem, šilhaje po oknu, neboť mu napadlo, aby jím rychle vyskočil, řekl:

,, To jsou tedy vaše přípravy, Danku, co, nemám pravdu?“

Hodil plášť, klobouk, kytky a deštník na stůl vedle, sedl si k Daňkovi naproti a řekl: „Tak jsme se tedy shledali, chlapečku, sedněte si.“

„A kdepak jste byl?“ „Na výletě, prosím. Je tam hezky, velice, opravdu hezky,“ koktal Daněk. „Ano, je tam hezky, vznešeně,“ řekl profesor náboženství Šembela, „všechno, co jste viděl, poukazuje na slávu boží, na dílo Stvořitele. Copak jste si dal?“ „Syrečky, prosím, pane profesore.“ „To vám tedy chutnalo po té vycházce do přírody, kdy všechno chválí moc Stvořitelovu, to rád věřím, a jsou proleželé?“ „Neobyčejně, pane profesore.“ „Tak si je také dám, chlapečku, a kde jste byl?“ „V zahájí.“ „V zahájí je velice pěkně. Ptáci tam chválí dílo Hospodinovo, a jaképak je pivo?“ „Ještě ujde.“ „To jsem rád. Vy sice nesmíte jít do hospody bez dovolení řiditelství gymnasia, Danku, ani se tam stravovat, to víte přece z disciplinárního řádu, ale pro dnešek vám to promíjím.“

Vznešeně se rozsadil, a když jedl syrečky, mluvil stále o boží přírodě a chválil dílo Stvořitele.

Když se najedl, při čemž Daněk pookřál, řekl, utíraje si velkým červeným šátkem ústa: „Nevíte, kde se tu jde ven?“

„Prosím, rovně přes dvůr, pane profesore.“

Profesor náboženství vyšel, vrátil se za chvíli a rozhlížel se po hospodě. Bylo vidět, že hledá noviny.

„Jest tu velmi nedokonalé zařízení,“ zabručel k Daňkovi, celý červený, „ani kousek novin ku čtení.“

Daněk se začal šacovat a konečně našel psaní od strýce, které podal profesorovi náboženství se slovy: „Račte si, prosím, přečíst, co mně píše strýc.“

Když se profesor náboženství vrátil, nedal sice zpět Daňkovi psaní od jeho strýce, ale řekl mu: „Je to velmi pořádný člověk ten váš strýc, jak jsem seznal, a proto jedině kvůli němu dám vám na vysvědčení dostatečnou z náboženství.“

A rozhovořil se o neskonalém milosrdenství božím.

   


 

Při posledním fejetonu…. 2

Fejeton

Při posledním fejetonu stala se malá nehoda panu censorovi. Zkonfiskoval konec života svatého Speciosa a skonání svatého Proba, biskupa reatinského. O úmrtí těchto dvou svatých nalezl jsem prameny velmi ušlechtilé, a to čerpal jsem takřka doslovně z knihy papeže svatého Řehoře (rozmluva čtvrtá a třetí), jak Speciosus umřel pokojně při jídle a jak pro Proba přišli si svatý Iuvenalis a Elesterius mučedníci, když on s nějakým pacholíčkem na posteli umírající ležel. Kam to u nás došlo v Rakousku, že konfiskují se výňatky z knih, které napsali takoví svatí jako sv. Řehoř, papež, muž zajisté mravů bezúhonných. Kam to s námi došlo, ptám se ještě jednou, když už dle mínění pana censora i svatý papež Řehoř dopouští se rušení náboženství a tiskem zlehčuje učení církve svaté.

Koho se teď v Rakousku budeme držeti, když nám svaté konfiskují. Věříme rádi, že to pan censor udělal nerad, že nevěděl, jak svatí umírají, a proto jsme mu tou radou, aby si zaopatřil „Vitae sanctorum“, to jest „životové, skutkové, mučedlnictví, smrt a památka nejpřednějších svatých a světic božích ze všech národů, stavů, řádů i časů, na všechny dny dvanácti měsíců přes celý rok pěkně spořádaná a rozdělená, předně od ctihodného kněze Vavřince Suria Kartuziana v jazyku latinském kniha ta složena, pak od velebného pátera Albrechta Chanovského z tovaryšstva Pána Ježíše na česko přeložena a před 275 lety nákladem urozeného a statečného rytíře pana Krištofa Chanovského z Dlouhé Vsi, pána na Svíraticích, Chanovicích a Oujezdci, Jeho Mil. císařského rady a purkrabího kraje hradeckého vydaná“.

Vaše milosti, nebožtíku urozený pane císařský rado a purkrabí! Zajisté, že neráčili jste si myslet, že věrný katolický občan, jako je pan censor, za 275 let bude z vaší knihy některé, jako já cituje svatého Řehoře, konfiskovat kousky. „Kam se vrhnout, kam se vrhnout,“ volal kdysi jeden známý člověk, když viděl, že jeho podrážky u bot jsou ve špatném stavu, a podobně i my voláme: „Kam se vrhnout, pane censore, když nám konfiskujete smrt a památky svatých, jedinou věc kromě královského pražského hradu, která nám po předcích zbyla. Upozorňuji vás, pane censore, na jednu věc. Kniha, ze které o svatých čerpáno, je v oslí kůži vázána. Mějte proto alespoň k té oslí kůži trochu slitování a dovolte nám laskavě konstatovat, že dne 20. března, co dobrý katolík, jako vy, slaví památku svatého Kudberta, který vychladl okolo léta Páně 688 a byl biskupem Lindisfarnenských. Byl to muž dobrý a hodný, který vypudil zlé duchy z ostrova Lindisfarnenského a namísto nich povolal mnichy a vystavěl kostel. Jinak byl jako obyvatel Británie, klidný člověk. Tykal si se svatým Trumvinem a plavíval se s ním po řece Alně. Podle zprávy svatého Bedy žil tak střídmě, že by se jistě podivil, kolik piva se dnes vypije na svátek jeho předchůdce, ze dne 19. března, kdy slavíme sv. Josefa. Kdo to byl sv. Josef, poví nám nejstručněji breviář sv. Bernarda: ,,Kdo jaký člověk svatý Josef byl, může se snadně porozuměti, poněvadž od Boha tak poctěn byl, že otcem božím ho nazývali a věřili.“

To jest přece dosti jasné. Jazykozpytci praví, že slovo Josef hebrejské znamená rozšíření a rozmnožení.

Tomuto jménu dělal hanbu ten první Josef ze Starého zákona, Josef patriarcha, který se vůbec nechtěl rozmnožovat, o čemž drasticky hovoří případ jeho s paní Putifarkou.

Paní Putifarka byla ženská, která toho dobrého člověka chtěla svésti k nepravosti. Manžel nebyl doma, a tak ho měl Josef zastávat. Naštěstí včas vzpomněl si, že jeho jméno znamená rozmnožování, lekl se toho a vzal roha. Při útěku nechal kus haveloku v jejích rukou. A nyní nechrne mluvit paní Putifarku: Když se pan manžel domů navrátil, tu shledal svou paní zamlklou. „Co je ti?“ Žádná odpověď. „Co se ti stalo, drahoušku?“ Paní Putifarka propukne v pláč: „On mne chtěl znásilnit.“ „Kdo?“ leká se manžel. I přinese Putifarka kousek látky. „Toť z Josefova haveloku,“ volá roztrpčeně manžel, „nedávno jsem mu ho daroval. Hada hřál jsem na svých prsou a havelok hadovi dal.“ A ubohý Josef putuje do basy. Jaký krásný kus divadelní by mohl z toho udělat pan Rožek. Daleko lepší než Podzimní svítání. Máj by ho mohl dát zahrát anonymně, po případě ve prospěch zkažených mladíků, kteří by nikdy nenechali haveloky v rukou paní Putifarek.

Jinak byl ten biblický Josef chytrý chlapík. Vykládal sny, možná také staré egyptské karty, a dopracoval to tak daleko, že se stal z otroka místokrálem, odpustil svým bratřím, kteří ho prodali. Mohamedáni ho ctí a říkají mu Josef, s kterýmžto jménem můžete se setkat často v románech dr. Maye. Zasluhují často hrdiny v té ušlechtilé četbě, kde krev se leje proudy lidská i zvířecí.

Sv. Josef z Nového zákona byl také milý člověk. „Poznal Pannu Marii matkou býti Pána svého,“ praví v témž breviáři k jeho charakteristice sv. Bernard. Jinak se o něm praví, že byl truhlářem, a na ostrově Maltě ukazují židli v gotickém slohu, kterou zrobil sv. Josef. Tím jest najisto dokázáno, že gotický sloh znali již kolik století předtím, než myslí i ti nejznamenitější znalci umění.

Jako pěstoun Páně dbal pečlivě o jeho vychování, a když se jednou Ježíšek ztratil, velice se nad tím mrzel. Čest budiž jeho památce. Zachránil ho před holomky Herodesovými a utekl s ním až do Egypta.

Ty pěkné skutky ovšem věrným křesťanům nevadí, aby pitkou neslavili jeho svátek. Každý třetí človíček se jmenuje Josef a každá pátá Josefína. Jména ta vyskytují se i v panovnických rodinách, jež svědčí píseň: „Za císařovny Josefíny dělali jsme hauptškandál atd.“

Den před svatým Josefem vyhrávají tu a tam zámožnějším občanům. Chudák se může jmenovat třeba desetkrát Josef, a na jeho svátek mu nikdo nezahraje kromě jeho zaměstnavatele.

V Praze je po celý týden tak zvaná svatojosefská pouť. Až jednou po dlouhém čase bude historie psát o nás, vyjádří jistě svůj podiv nad hloupostí těch lidí, kteří slavili své jmeniny, pořádali josefské zábavy a veliké poutě. Tyhle josefské zábavy a vyhrávání lidem, kteří se Josefy jmenují, bude jedním dokumentem lidské pošetilosti a ti rozumnější, kteří po nás přijdou, lehce nahromadí důkazy o ní. Bez mozku nemůže myšlénka existovat, a kdyby věda přesně nemluvila o složení lidského mozku, tu by se člověk musel ptát:

„Z čeho se skládá mozek těch, kteří si dají na svůj svátek vyhrávat a kteří si navzájem blahopřejí, že ve stáří šesti dní dostali na křtu jméno to a to?“

*

Dnes je tomu 187 let, kdy zemřel Izák Newton, původce nové nauky o pohybu těles nebeských. Nad čím dnes se nikdo nepozastaví, tenkrát tomu nevěřili. Newton, předloživ vzdělanému světu svou nauku o pohybu těles nebeských, byl zahrnut posměchem. Učenci odmítali jeho nauku a za 187 let jejich nástupci nemluví o něm jinak než jako o geniálním učenci. A tu člověku napadá věnování učeného Eugena Nussa k jeho jedné knize: „Věnováno duchu učenců diplomovaných, patentovaných, vyznamenaných řády, zdobených a pohřbených, kteří odmítli a popřeli kroužení Země, meteority, galvanism, oběh krve, očkování, vlny světelné, hromosvod, daquereotypii, páru, šroub, parníky, železnice, osvětlování plynem, magnetismus i vše ostatní.“

A jako s vědou, má se to tak se vším, pane censore...

2 Je to vlastně vzpomínka z minula.

   


 

Příhoda Gaia Antonia Trossula

Gaius Antonius Trossulus byl pověřen významným úkolem. Měl co největší množství lidí přivést pod sekyru katovskou, napsat jejich jména na listiny proskribovaných.

A co měli ti lidé spáchat, aby hlavy jejich věšeli nad brány města Arretia v Etrurii? Zločin ohavný. Crimen laesae majestatis, zločin uražení majestátu, zločin urážky několikrát jasného césara římské říše Tiberia.

Antonius Trossulus byl náčelníkem tajných liktorů, kteří bděli nad pořádkem v říši římské. Byl původně loupežníkem ve Trentanii nad řekou Tifernem, pak dodával ukradená děvčata divokým horským kmenům v Umbrii a provozoval později zlodějství, okrádaje chudé usedlíky v collatiu, 450 stadií od Říma.

Jeho nynější čestný úřad mohl provozovat na základě dobrých zkušeností, neboť jako starý vrah, zloděj a loupežník dovedl se vetřít všude. A proč právě nyní v etruském Arretiu měl započít svou činnost?

Bohové! Kdo z Římanů neví, že „idibus martiis“, v době blízké, zavítá césar Tiberius z Říma do Arretia, aby si vykoupal nohy v řece Arně, tekoucí odtud ve vzdálenosti 50 000 římských kroků? Kdo neví z Římanů, že staví obec arretská slavobrány z Cortony až do Arretia a že otroci pracují i v noci, aby postavili všude vítězné sloupy? Celou Etrurií jde jeden hlas, že bude to stát mnoho peněz a že po slavnostech skončených třeba udělat loupežnou výpravu do Umbrie na uhražení výloh. Ale césar pětkrát jasný buď zdráv!

Nechť vidí, že ho milují potomci Etrusků, když ohně zahoří z pylonů a náčelník arretské městské rady třemi legiemi posádky uvítá Jasného. A pak budou hry v cirku města, kde několik k smrti odsouzených lotrů bude se vraždit navzájem a křičet nahoru ke křeslu césara: „Morituri te salutant! Umírající tě pozdravují!“, a kdo z těch lotrů zůstane naživu, bude pětkrát jasným pardonován. „Salve, caesar!“

A tak bude nyní chodit městem Antonius Trossulus poslouchat hovory Arretských, kteří obdivují slavobrány a sledují se zájmem, jak pokračují jejich stavby. A tu zahovoří k nim Trossulus, náčelník tajných liktorů a běda ničemovi, který řekne, že Tiberius je hlupák. Nemusí ani to říct, může si to jen myslet. Tím svůj osud nezmění. Odevzdán bude do rukou veřejných liktorů, obalen zaživa smůlou a při příjezdu césara za zvuků trub k večeru bude hořet světlým plamenem ku slávě pětkrát jasného, na počest jeho božství, na zhoubu ničemného svého těla.

A může jen říct, že stavění slavobrán je hloupostí. Pak liktorové odevzdají ho sekyrám a bude rozčtvrcen, ničemník na cestě ku Cortoně. A řekne-li, že v lidu je nouze a hlad a že mnoho se vyhází peněz obecních na pomíjející oslavu césara, pak zlosyn ten bude zaživa rozřezán na pahorku ciminském, v době, kdy lid bude radostně volat: „Salve, caesar! Césare, buď zdráv!“

Kolik těch ničemů napíše Trossulus na listinu proskribovaných? To záleží na něm. A proto pojď, Gaie Antonie, ku slavobránám, které staví otroci. Hle, plno lidu sleduje stavby!

A u toho pylonu, na který věší řetězy, pletené z tújí z hor Umberských, stojí podezřelý člověk, který tváří se nespokojeně a jeho tunika je špinavá. Dívá se nějak divně, Antonie Trossule! Dle všeho jest chudobný ničema, který si myslí, kdyby měl tolik peněz, co stojí jeden sloup oslavný, že by si domek vystavil u jezera Trasumenského. Jeho opánky jsou podezřelé! Smí mít někdo, kdo dívá se na stavbu slavobrán ku uvítání césara, roztrhané opánky? Co ten člověk, když mu do nich voda vniká, může myslit? A proto přesvědč se chytře, milý Antonie, co soudí o césarovi a o těch slavobránách chudobně oděný a podezřelý ničema.

Přistoupil k němu s úsměvem Gaius Antonius Trossulus, šlápl mu na nohu a řekl vlídně: „Ó odpusť, příteli!“

„Odpouštím, příteli. Ó příteli, jak vysoké jsou tyto sloupy!“

„Vysoké, vysoké, můj milý.“ Neznámý se usmál a přistoupil blíže ku Trossulovi: „Lidu, myslím, to není jedno, příteli!“

Vidíš, Trossule, dobře jsi hádal. Hle, velezrádce stojí před tebou: „Myslíš tedy, že to lidu není jedno, já myslím, že také ne...“

„A proč myslíš, že ne, vždyť césar...“

„Nu césar, jak to myslíš... Tak jsou vysoké ty sloupy a mohly by být vyšší...“

„Aha,“ pomyslil si Trossulus, „ty se nechceš dát chytit, uvidíme.“

„Césarovi, myslíš, že je to jedno? Či myslíš, že je to lidu jedno?“

Neznámému zasvítily divně oči: „Lidu? Nu, stojí to peníze, či myslíš, že to peníze nestojí?“

„Stojí to mnoho peněz, otroci také nejsou zadarmo,“ odvětil Trossulus, chovaje naději, že se dá chytit. Kolem nich stavěli se lidé.

„Sloupy jsou pěkné,“ pravil neznámý, „či myslíš, že nejsou pro pětkrát jasného dost pěkné?“

„Pětkrát jasný bude mít radost z těch pěkných sloupů, a lid...“

„A co myslíš, příteli, že lid? Lid také, neboť lid miluje césara.“

„Proč se směješ?“

„Nu, myslím na césara, jaký to člověk.“

Trossulus dal se též do smíchu: „Cheche, césar, jaký to pětkrát jasný člověk.“

„Proč by nemohl být jasný?“ tázal se s úsměvem neznámý, sleduje dychtivě každé slovo Gaia Antonia.

„Nu myslím, že slunce je také jasné, ale že césar je ještě jasnější.“

Neznámý zakašlal: „Slunce a césar, oba dva nás hřejí...“

Trossulus zavrtěl hlavou a pomyslil si: „Ten ničema nedá se chytit.“ A proto přistoupil těsně k neznámému a zašeptal mu do ucha: „Nemyslíš, že ten lid, co staví slavobrány, i césar Tiberius, který jimi projede, jsou blázni?“

„Když ty to myslíš, tak ano,“ zašeptal mu do ucha s radostí neznámý a vykřikl: „Liktorové! Pojďte, liktorové!“

„Liktorové!“ vykřikl současně Trossulus, „pojďte, liktorové!“

Jeden držel druhého za krk a oba křičeli: „Ty jsi spáchal crimen laesae majestatis, tys urazil pětkrát jasného!“

„Já ne, ty nevíš, kdo jsem!“

„Já teprve ne, ty nevíš, kdo jsem já!“

A liktorové již běží.

„Tenhle řekl,“ křičel Trossulus, „že césar i lid jsou blázni!“

„Tenhle budiž proklet!“ křičel neznámý, „řekl, že lid i s césarem jsou blázni!“

„Já jsem Gaius Antonius Trossulus, náčelník tajných liktorů arretských, co jsi ty, velezrádče?“

„Já jsem Marcius Julius Placentius, náčelník tajných římských liktorů...“

Ale bylo již pozdě představovat se navzájem! Běda těm, kteří spáchají crimen laesae majestatis, kteří urazí pětkrát jasného césara Tiberia a jeho majestát!

Gaius Antonius Trossulus byl rozčtvrcen na cestě ku Cortoně a Marcius Julius Placentius zaživa rozřezán na pahorku ciminském v té době, kdy pětkrát jasný Tiberius vjížděl do města potomků Etrusků a lid volal mu hřímavé: „Salve, caesar, Césare, buď zdráv!“

A když večer o tom povídali pětkrát jasnému, smál se tomu dlouho do noci...

Buď zdráv, césare!

   


 

Příhoda starosty Tomáše

Črta z ruských hranic

Všichni sedláci z Bosotówa byli již podloudníky, až na starostu Tomáše. Chalupy, pole, louky, drůbež a dobytek ve chlévě náležel inženýrovi Dobskému z Krakova, který se židem Baremem před lety uzavřel výhodnou smlouvu na okrádání hloupých sedláků.

Dobrý Barem prodával kořalku a nikdy nechtěl peníze. Když pak sedláci propili veškerý majetek, předal svůj dluh inženýrovi, který pak od sedláků vybíral poplatek, za který oni mohli nadále bydlet ve svých chalupách v Bosotówě.

Zatím co ženy pracovaly na polích, sedláci sháněli potřebný obnos na kořalku a nájem podloudnictvím, neboť je z Bosotówa jen čtvrt hodiny do „królewstva“, jak říkají ruskému Polsku, a vystoupí-li kdo na vršek nad vsí, vidí zřetelně, jak na silnici končí černožluté sloupy a objevují se sloupy ruské, červená se střecha „komory“ a zelenají se placaté čepice ruských jízdních i pěších pohraničních stráží. i’!

A za noci slyšet rány z ruských vendlovek, které platí podloudníkům...

Kdo přejde první „posty“, nemá ještě vyhráno. Od „komory“ až na Měchów, kde obyčejně podloudníci kramářům prodávají pronesené zboží, stojí ještě druhý „post“ a na silnici a po stezkách obchází plno ruských četníků v bílých kalhotách.

Vyjde z Bosotówa podloudník v noci, zamíří úvalem do lesa, který se točí kolem „komory“ a silnice k Měchówu, a nevrátí se ...

Vypravuje se, že v Měchówě a ve Vielu mají na hřbitově zvláštní oddělení, kam pohřbívají ruské úřady jen sedláky-podloudníky.

Ale nutnost je nutnost. Pít se chce, jíst také, nájem musí se platit panu Dobskému, který má tak hrozný hlas, když láteří, zcela jiný než když v Krakově zpívá ve společnosti pěkným tenorem: „Ještě Polska nezhynula, dokud my žijeme ...

A Barem je též zlý, ačkoliv má jinak dobré srdce, neb svěřuje sedlákům pytle kávy na úvěr, aby je pronesli do „królewstva“, a je vždy velmi nešťastný, když se nějaký sedlák nevrátí.

Tu si rve z hlavy vlasy, běhá po krčmě a nadává: „Ten osel se dal zastřelit, hlupák, a já mu svěřil 50 kg kávy...“

Jednou šel do „królewstva“ s kávou sedlák Marjan se svým synem, a třetí den se vrátili k Baremovi se zprávou, že je chytili na druhém „postu“ a syna že mu zastřelili.

Tu zabědoval Barem a křičel: „A což káva, chlope, co se stalo s kávou? „

„Utekl jsem šťastně, velkomožný pane!“ Tu Barem dal pít Marjanovi, přijav peníze za kávu, a vzdychl: „Škoda chlapce, byl velmi čilý...“

Od té doby si Marjana vážil, a teprve když Marjana v „królewstvu“ zmrzačili, vyhnal ho z chalupy pomocí pana Dobského. Jaká také práce s kulhavým podloudníkem?

Tak žili v této vsi, obklopené březovými a akátovými háji, opíjeli se ve dne a v noci vydávali svůj život všanc.

Nejdéle vydržel ze všech starosta Tomáš, poněvadž byl nejmohovitější, a proto také starostou.

Během času propil i on celé hospodářství a dluh převzal od Barema pan Dobski.

A starosta Tomáš jednoho dne ocitl se před dvojí možností. Buď se ženou a dětmi vystěhovat se z chalupy, nebo stát se podloudníkem.

Moudře zvolil poslední, neboť mohl se nadále opíjet, a tak jednoho večera ponejprv stal se podloudníkem.

V krčmě se napil, přijal od Barema pytel s kávou a od ostatních poučení, kudy má jít, aby šel bezpečně.

Zwarka vykládal: „Dáš se od kříže do lesa na stezku a půjdeš tak dlouho, až přijdeš k velké borovici. Hle, od borovice běží dvě cesty, jedna dolů a druhá nahoru. Dolů nechoď, tam stojí hlídky. Dáš se nahoru a půjdeš mezi břízky. Les je tam rozdělen. Na jedné straně samé břízky a smrky. Půjdeš březovým hájem, až přijdeš na silnici. Tam uvidíš sloup, na kterém je obrázek. Obrázek se točí ke smrkovému lesíku, půjdeš tím isměrem, stále lesem, a k ránu obejdeš druhý „post“, který stojí u potoka. Vylezeš na konec a uvidíš Měchów, jak tam říkají. Je dvě versty odtamtud vzdálen. Moskalské četníky vidíš z daleka a můžeš se vyhnout.

V Měchówě, řekl Barem, půjdeš na náměstí a uprostřed prodává čaj žena Chereova, k té půjdeš a řekneš, že tě Barem posílá. Dovede tě do Chereova domu a tam kávu složíš. Dostaneš sto rublů a půjdeš nazpátek, jak jsi přišel. Kdyby tě pak četník chytil a chtěl „pašport“, vykoupíš se, ale víc těm psům nedej než rubl. Nyní jdi s bohem!“

Naložil mu na záda pytel a starosta chtěl se rozloučit se ženou. Pomodlil se pod svatými obrázky, požehnal se tuctem křížů, pokropil svěcenou vodou a vydal se na cestu.

Byla tma. Šel úvozem, blátivou cestou ke kříži k lesu a dle rady stezkou do lesa, až přišel k borovici.

V duši mu bylo nezvykle úzko. Každý šumot v lese ho polekal. Zastavil se vždy a ani nedýchaje snažil se zrakem proniknout lesní čerň ...

Dole viděl, že cesta se točí a sklání, opatrně tedy stoupal nahoru, dávaje pozor, aby příliš hlučně nepostupoval kupředu.

Uslyšel náhle kdesi hovor, i zastavil se. Hovor umlkl a starosta Tomáš stoupal dál, naslouchaje bedlivě.

Hledal břízy, podle kterých se měl řídit. Našel je a pomalu kráčel mechem a travou. Najednou těsně vedle něho zachytil ho někdo za krk a vykřikl: „Stoj! Stoj!“

A pak tiše zašeptal cosi, z čehož vyrozuměl, že neznámý žádá na něm rubl a pak že ho pustí.

„Niemam,“ zabědoval Tomáš cítě, že jest ztracen, neb poznal placatou čepici ruské pohraniční stráže.

Voják rýpl ho do žaludku a opakoval ještě jednou svoji žádost. Když pak Tomáš opětně zavrtěl hlavou, že nemá, sňal pušku s ramene a vystřelil  do vzduchu, dvakráte za sebou. Signál o posilu zaburácel nočním tichem a zdáli ozval se výstřel.

Voják držel Tomáše za krk a poličkoval. Ozval se dupot koně a kroky těžkých bot, a již přišla posila. Jeden jízdní a dva pěší, kterým voják hlásil, že chytil podloudníka.

Zapírat nebylo možno, neb usvědčoval ho pytel. Vzali Tomáše mezi sebe, a poněvadž kráčel pomalu se svým břemenem, kopali ho a šťouchali.

Jízdní hlídka šlehala ho přes hlavu krátkým bičem a ostatní tloukli ho pažbou křičíce: Skoreje, skoreje!

Za týrání a nadávek vedli ho na „komoru“ smějíce se: „Dám ti kávu, holoubku! Rodiny, holoubku, sotva uvidíš! Na komoru! psí synu...“ Náčelník „komory“ Michajlovič hrál právě karty s podnáčelníkem Josefovičem, když hlídka přivedla Tomáše do strážnice.

„Co?“ křičel rozzuřeně, neboť prohrával, když mu hlásili, že chytili podloudníka, „cože, odvážil se pronášet do carstva?“

Přiskočil k Tomášovi a udeřil ho pěstí do obličeje. „Poznáš komoru, bestie, dobře ji poznáš! Hle; Josefoviči,“ obrátil se na podnáčelníka. „Hle, jak se blbě tváří! Udeř ho také, udeř!“

Tomášovi vytryskla krev z nosu. „Položte darebáka na lavici,“ křičel Michajlovič, „na lavici s ním a nahajkami do chlapa, řežte ho, bijte ho!“

Vojáci uposlechli okamžitě rozkazu a připevnili Tomáše řemínky na lavici.

„Je připraven, Vaše prevochoditělstvo,“ řekl poníženě vůdce postu, „kolik ran poroučíte?“

„Podle libosti, hoši,“ odpověděl Michajlovič, „ať chlap pozná, co to znamená carstvo!“

Vojáci s nahajkami přiskočili a bili Tomáše, který řval bolestí.

„Je ti sladko mezi Moskaly, co?“ smál se Michajlovič, a obraceje se k Josifovičovi, řekl, míchaje karty: „Je třeba znovu rozdávat, chlap nám zkazil hru.“

„Teče mu krev z uší, vaše blahorodí, hlásil voják, „máme již přestat?“ „Bijte jen dál do podloudníka, není pravoslavný!“ Tomáš přestal křičet. „Co to, že nekřičí?“ tázal se podnáčelník. „Omdlel, vaše blahorodí!“

„Dobrá,“ poroučel náčelník komory, aniž se vytrhoval od karet, „polejte ho vodou a někam zavřete a ráno ho odveďte do Měchówa, do ťurmy59.“

Polili ho, odnesli a zavřeli v jakési kůlně, kde starosta Tomáš přišel k sobě, a za velkých bolestí problouznil celou noc.

Ráno přišli pro něho, aby ho odvedli do Měchówa, a tu shledali, že nemůže chodit.

Naložili ho tedy na žebřinový vůz a jeli.

Na cestě jim několikrát omdlel, a když kopáním přišel k sobě, volal vždy ženu a žida Barema.

Pak se díval tupě před sebe na pruhy lesů, pole a dědiny. Neslyšel již harašení vozů, ani nadávek vojáků - ohluchl.

V Měchówě ho snesli s vozu a vedli, bručíce nad tím, že ho musí podpírat, k správci věznice, který poručil, aby Tomáše někam zavřeli.

Dozorce vězňů strčil Tomáše do tmavé díry, kde na pryčnách ležel starý tulák, opilý a veselý ... Tomáš zůstal ležet u dveří, kam padl, a když zarachotil zámek, slezl tulák s pryčny a přiblížil se k starostovi.

„Opil jsi se,“ smál se tulák, „ba opil, ležíš. Život je veselý a vodka dobrá. Eh povídám, vodka je veselá, napiješ se a ležíš. Povídej něco!“ ,

Tomáš se díval tupě kolem. „Nevíš, kde jsi? - v ťurmě jsi, zbili tě brachu?“

Starosta neodpovídal, jen jeho oči kroutily se tak nějak podivně, až starý tulák se zachvěl a řekl: „Moc jsi pil, příliš mnoho. Jenom velcí páni smí se dnes opít.“

Tulák se položil vedle Tomáše a zpíval chraplavým hlasem tuláckou píseň: „Czemu tesknic za chatą, czy nie lepiej za kratą nam . . . Mamy pokoj ksiąžęcy, parę dzieszek nic więcej - nic.“60

Zpíval chraplavě, až spokojeně usnul vedle starosty Tomáše, který mezi zpěvem umřel.

Barem přišel o sto rublů.

59 vězení

60 Proč toužíš za chatou, lepe za vězením, máme pokoj knížecí, pár jen desek a víc nic.

   


Příklad ze života

Americká humoreska

„Oh nikoliv, mladý příteli,“ řekl pan Williams, bankéř, mladému muži, který seděl naproti němu v křesle, maje nohy nataženy přes židli. „Nikoliv, pane Chaweane, poslyšte mne pozorně a hleďte se něčemu naučit. Vy žádáte o ruku mé dcery Loty. To znamená, že chcete se stati mým zetěm. A následkem toho hodláte dostat peníze. Před chvílí jste na mou otázku, zdali máte nějaké jmění, odpověděl, že jste chůd a vaše jmění že obnáší toliko dvě stě dolarů.“

Pan Williams natáhl nohy na stůl, za kterým seděl na židli, a pokračoval: „Tvrdíte, že i já byl kdysi také chudým a že jsem neměl ani těch dvě stě dolarů. Neupírám toho, ale pravím, že jsem ve vašem věku měl již značnější sumu peněz. A to proto, že jsem měl rozum, který vám chybí. Pozoruji, že se v křesle zmítáte, neračte se vyrušovat, ale upozorňuji vás, že máme silného černocha za sluhu. Vyslechněte mne pozorně a vemte si z toho příklad. Ve věku šestnácti let přišel jsem ke svému strýci do Nebrasky. Abych si získal peníze, přemluvil jsem strýce, aby černocha, který měl býti právě lynčován, dovolil lynčovati na svém pozemku. Dobře; černocha lynčovali na pozemku mého strýce, ale kdo chtěl býti přítomen, musil zaplatiti určitý poplatek, neboť místo jsme ohradili plotem. Vstupné vybíral jsem já, a když černocha pověsili, sebral jsem vybrané vstupné a utekl ještě téhož večera. Oběšený černoch přinesl mně štěstí. Za stržené peníze koupil jsem si pozemek na severu a rozhlásil, že jsem při kopání na jednom místě našel zlato. Pozemek jsem velmi výhodně prodal, peníze uložil. Nestojí ani za řeč, abych se zmínil, že byl jsem později postřelen jedním z oklamaných, neboť ona rána z revolveru, která mně přerazila kost na pravé ruce, vynesla mně pouze asi dva tisíce dolarů náhrady za poranění.

Když jsem se uzdravil, skoupil jsem za všechny své peníze akcie náboženské společnosti pro vystavění kostelů v území obývaném Indiány. Vydávali jsme tehdy čestné diplomy po sto dolarech a nevystavěli ani jednoho kostela.

Společnost byla nucena prohlásiti konkurs. Prohlásila ho právě týden po tom, kdy akcie náboženské společnosti vyměnil jsem za poukázky na hovězí kůže, kterých cena právě začala stoupat.

Zařídil jsem si závod s hovězími kožemi, který mně vynesl velké množství peněz, neboť později jsem prodával za hotové, ale kupoval na dluh.

Jmění uložil jsem v Kanadě v několika bankách a prohlásil konkurs. Byl jsem zavřen a při soudním líčení mluvil jsem tak divně, že soudní lékaři prohlásili mne za blbého a soud mne osvobodil, učiniv předtím mezi přítomným obecenstvem sbírku, která mně vystačila na cestu do Kanady pro uložené peníze.

Brooklynskému boháči panu Hamelstovi ujel jsem s jeho dcerou do San Franciska, takže byl nucen mně ji dáti za manželku, poněvadž jsem vyhrožoval, že tak dlouho budu s ní žít v San Francisku, dokud nebudu moci poslati senzační zprávu do časopisů, že jeho dcera jest matkou neman-želského dítěte.

Vidíte, pane Chaweane, takovým jsem byl já, kdežto vy ve vašem věku nic jste dosud neprovedl, z čeho by se dalo soudit, že jste rozumný člověk.

Říkáte, že jste mé dceři zachránil život, když nedávno spadla při výletu ze člunu do moře. Toť sice pěkná věc, ale pro vás neměla praktické ceny, neboť jste si, jak říkáte, nadobro zničil nové boty. Že jste se do mé dcery zamiloval, za to nemohu snad být já pokutován, bych byl zetěm takového člověka, jako jste vy, který nemá ani kouska rozumu.

Vidím, že opět sebou házíte v křesle, žádám vás, byste zachoval klid a odpověděl na mé otázky.

Provedl jste někdy něco?“

„Nikoliv.“

„Máte jmění?“

„ Nemám.“

„ Žádáte o ruku mé dcery?“

„Ano.“

„ Má vás má dcera ráda?“

„Má.“

„Nuže, dávám vám poslední otázku: Kolik peněz máte u sebe ?“

„Čtyřicet šest dolarů.“

„Dobrá, mluvil jsem s vámi přes půl hodiny, ptal jste se mne o radu v záležitosti peněžní. Dostanu od vás třicet dolarů, za minutu dolar.“

„Dovolte, pane Williamse,“ protestoval mladý muž.

„Žádné dovolte,“ pravil s úsměvem pan Williams, dívaje se na hodinky, „dostanu jedenatřicet dolarů, uplynula opět minuta.“

Když překvapený pan Chawean vyplatil žádané peníze, pravil líbezně pan Williams: „A nyní dovolte, abych vám řekl: Opusťte můj dům, sice bych byl nucen dát vás odstranit.“

„A vaše dcera?“ ptal se mladý muž ve dveřích.

„Svou dceru nedám žádnému hlupákovi,“ pravil klidně pan Williams; „opusťte tento dům, jinak budete mít potěšení polykat své zuby.“

„Měl bych to pěkného zetě.“ řekl pan Williams ke své dceři, když pan Chawean odešel, „ten tvůj milovník jest neobyčejně hloupý člověk, který nebude nikdy mít rozum.“

„Tedy,“ odpověděla slečna Loty, „nemá pražádné naděje, že může se stati mým manželem.“

„Za těch okolností je to věc nemožná,“ děl pan Williams, „dokud neprokáže se nějakým chytrým kouskem, nemá pražádné naděje.“

A pan Williams vypravoval své dceři o lynčování černocha na pozemku svého strýce, o celé rozmluvě mezi ním a panem Chaweanem a dodal: „Řekl jsem mu dost poučného pro život.“

Druhého dne odcestoval pan Williams za účelem obchodního spojení.

Když se vrátil za týden, nalezl na svém psacím stolku následující dopis:

Velectěný pane!

Děkuji Vám mnohokráte za radu poskytnutou mně před týdnem v oné peněžní záležitosti. Váš příklad mne nadchl tou měrou, že za Vaší nepřítomnosti ujel jsem s Vaší dcerou do Kanady, vzav si z Vaší pokladny všechny peníze na hotovosti i cenné papíry.

Váš Chawean

A dole stálo:

Drahý tatínku!

Prosíme o Tvé požehnání a zároveň Ti oznamuji, že klíč od pokladny nemohli jsme najít a rozbili jsme ji nitroglycerinem.

Tvá Loty

 

            


 

Případ cikána Lesky, pana Szokáše a soudce

 Távola

Z uherských povídek

 

Pro cikána Lesku přišli četníci, když hrál právě jakousi truchlivou melodii na jediných dvou strunách starých houslí. Zatím co před boudami v ohništi pekla se kukuřice a nahé děti cikánské máchaly se v blízkém potůčku, seděl starý Leska u samého ohně, vdechoval nozdrami vůni praskajících klasů a hrál tak teskně, jako by celé vsi Veremu žaloval svůj osud, jako by chtěl přinutit celou krajinu jednotvárnou a tichou, aby zaplakala nad jeho neštěstím, které přišlo v podobě četnických kalhot, kohoutích pér a četnických bodáků, ctihodného pana Pediga, četníka, a pana Hoznyho, četnického strážmistra ...

„Kam povedete, jasní pánové, starého, ubohého Lesku?“ tázal se, když ho zatkli, při čemž jeho housle vydaly poslední zvuk a již ležely na zemi, sténajíce jako umírající kočka.

„Do Szombathelye k soudu,“ odvětil pan Hozny, ušklíbaje se nad titulem „jasní pánové“.

„A proč vedete, jasní pánové, ubohého, šedivého Lesku k soudu do slavné Szombathelye, urození?“

„Všechno se dozvíš, stará ohavo,“ odpověděl pan Pedig.

„Nejponíženější sluha urozených pánů,“ bědoval Leska, „osměluje se prosit vás, abyste ráčil říct, proč Bůh Otec a Syn a Duch svatý seslal na starého šedivce svůj trest a z čeho mne viniti uráčili urození pánové v Szombathelyi.“

„Jen už lez,“ přerušili jeho bědování a vybrané tituly četníci, „u soudu s tebou zatočí.“

„Zatočí?“ lomil rukama Leska, „s nevinným cikánem zatočí pro nic a za nic, Bůh Otec a Syn a ...“

„Drž hubu, osle!“

Leska dal se do pláče. „Svatí pánové, slavní pánové, Otče náš, jenž jsi na nebesích, urození pánové, nejsem pohan, jsem křesťanský cikán, ubožák, člověk starý a šedivý, světa znalý a zkušený, s nebožtíkem Minóom hrával jsem v Pešti, byl to spravedlivý muž, knír jeden měl upálený, v Kaniži jsem s ním byl, viděl Blatenské jezero, maďarské moře, nevinně zavřený býval jsem, nevěřili mně, říkali, že jsem cikán, a nyní na stará kolena vedou mě k soudu pro nic a za nic. Bůh je svědek! Nic jsem neudělal, vlasu jsem nikomu nezkřivil, stebélko nepoložil přes cestu, na cizí majetnost křivým okem nehleděl, po cizích polích nepošilhával, poctivě se živil, hrával, a když Bůh tomu chtěl a Syn a ...“

„Dej nám pokoj, nebo ... !“

„Žebrával jsem na urozených sedlácích v našem Veremu a v okolí, poděkoval, pomodlil se za celé selské rody: ,Otče náš, jenž jsi...’ Morem zhynulá zvířata nevykopával jsem, cizí dobytek jsem pohladil a víc nic, nikam jsem se nevloupal, ve Veremu do kostela slavně božího chodím a modlím se za celý Verem i za vás, urození a jasní pánové, za velkomožného pana notáře, a nyní hle! Silnice s topoly táhne se k Szombathelye a po ní ubožák, starý Leska, veden jest urozenými pány jako vrah ...“

„Nepřestaneš-li naříkat,“ řekl mnohoslibně pan Hozny, „uvidíš, cikánská kůže!“

Leska počal mluviti cikánsky, vyrážeje za každým třetím slovem „devleh“ (bůh) a „daddevlehe“ (otec boží), i „prištižis“, slovo, které značí pojem ohromného neštěstí.

Slova jen se hrnula z jeho bezzubých úst, klátil se uprostřed obou mužů, dělaje zoufalé posunky, umlkaje na chvíli, aby prsa jeho nabrala nového dechu k vyráženým, zoufalým slovům: „Devleh, dad devlehe, prištižis.“

Jak tak kráčel ve stínu bodáků, v rozbitých šatech, pestře záplatovaných, bos a bez klobouku, působila jeho černá tvář dojmem ubohého zajatého Inda, kterého vedou na popravu.

Přestal mluvit cikánsky a zpěvavě se otázal: „A což, jasní, urození, neřekli byste mně, prašivému a bídnému starci, proč velkomožný soud poroučí mne přivést k urozenému výslechu?“

Rána do žeber ho poučila, že oba „jasní“ a „urození“ mají již dosti jeho nářku, přestal tedy hlasitě bědovat a vzlykal zcela tiše, zaklínaje se strašně, že o ničem neví, že je čistý jako vykoupané dítě a poctivý jako velkomožný pan notář.

Již se blížili k Szombathelye, již viděli věže a špinavou vodu říčky, zabarvenou krví z blízkých jatek, a tu naposled ohlédl se Leska po silnici s topoly, která zahýbala se vzadu v planině, plné polí kukuřičných, k vesnici Verem, kde z buď cikánských valil se kouř ohnišť daleko viditelný. A Leska také naposled zadušoval se svatým Štěpánem, že je nevinen a že neví, proč ho vedou k soudu.

Již vešli do prvních ulic městských, zahnuli přes most, od mostu kolem škol a za chvíli zavřela se za Leskou, tichým a zádumčivým, vrata soudní budovy ...

*

V Szombathelyi žije muž zámožný jménem Szokás. A poněvadž jest zámožný, nevěděl dlouhou chvílí co dělat, ale z vrozeného pudu stát se užitečným svým spoluobčanům a zároveň stati se slavným jako jeho otec, který vynašel zvláštní druh hodin, které měly jít tisíc let a jejichž jediná chyba byla ta, že šly jen pět minut a sedm vteřin; tedy tento muž, pan Szokás, sbíral cikánské písně a doplňoval slovník jazyka uherských cikánů.

Ve stolici Zala objevil dosud neznámou cikánskou nadávku „garžanda“, ve stolici važské úplně již zapomenutý aorist nebo něco takového jako aorist, jak říkal, totiž „čórávezů“ (kradl jsem).

Všechny ty pamětihodné výzkumy vydal vlastním nákladem v obsáhlé knize, v jejímž úvodě napsal: „Neznám roztomilejšího národa nad ubohé tyto parie ze severního údolí řeky Ganges. Obdivuji se jim, těm tvorům zneuznávaným, a mohu tvrdit, že je-li na světě národ, který zasluhuje obdivu, jsou to cikáni, tak bohatí písněmi, tak zajímaví řečí, tak svobodymilovní a tak dobří...“

Potom pan Szokás odpověděl zvláštní brožurkou na útoky vědecké kritiky, která prohlásila, že dosud nebyla vydána vlastním nákladem kniha tak nevědecká, jejíž autor nemá ponětí o srovnávacím jazykozpytu. V oné brožurce odpověděl, že čestné jeho jednání utrpělo by hany, kdyby odpověděl věcně na útok, on že se spokojí prostě vědomím vykonané práce a myšlenkou, že vykonal pro cikány, co mohl, jako muž charakterní a že mu stačí láska ubohých tuláků pleti snědé, kteří jsou tuláky, i když leží v nízkých boudách, opovrhováni obyvatelstvem obcí.

„Milují mne, pane profesore!“ stálo vytištěno na konci brožurky tučným písmem.

A cikáni ho také milovali. Nebylo týdne, aby neposílali k němu špatně oděná děcka, která žebrala cikánsky, nebo aby nepřišli členové různých cikánských rodin osobně a nepožádali o podporu a nezazpívali na vybídnutí písně své teskné i veselé, slušné i tak neslušné, že jejich překlad nikdy neuzří ani čtenář, ani sazeč učených pojednání pana Szokáse.

Poslední dobou konal měření cikánských těl a hlav, veden utkvělou myšlenkou, že cikánské typy jsou pratypy krásna.

Tři dni předtím, než vedli starého Lesku k soudu, odešel z domova, zanechav posluhovačce lístek na stole: „Jdu měřit rodinu Leskovu do Veremu.“

Pan Szokás nevrátil se ani ten den, ani následující ze své výpravy. Pátráním zjištěno bylo, že skutečně byl viděn před třemi dny u cikánských veremských buď, sedlák Elég z Veremu pravil, že viděl ho, když přeskakoval potok k boudě Lesky, a že řekl: „Zatracené bláto!“ To byla poslední známá věta toho slavného muže ... Od té doby byl nezvěstný...

*

Pan Tavol byl soudce velmi rozšafný. On to byl, který vypátral, když vrchnímu županovi poplivali kabát, že ten kabát poplival Ferencz Miso, řezník.

Když k němu přivedli Lesku, řekl stručně: „Přiznej se!“ Leska zaplakal. „Přiznej se,“ opakoval pan Tavol, přiznáš-li se, doporučíme tě císařské milosti. Kde je pan Szokás?“

Leska vzdychl: „Velkomožný pane, když tomu tak, zabil jsem to prase...“

„Pan Szokás že byl prase, pse, vrahu?“ zařval Tavol.

„Nikoliv,“ koktal Leska, „pan Szokás byl dobrý pán, nás cikány opatroval, pomáhal. Péro měl, kterým psal o nás proklatých, dobrý pán, vznešený pán ...

Prase náleželo, pravda, k jeho majetku, ale slíbil nám leccos. Tak tedy byl posledně u nás a také slíbil. Slib, vaše urozenosti, je pěkná věc, ale ... Proto šel jsem ten samý večer do Életmódu, kde má jeho jasnost, pan Szokás, prasátka na dvorku. Je to tři hodiny od nás. Vzal jsem si tedy jedno. Není to hřích, myslím. Pan Szokás, dobrý, urozený pán, má nás rád. Obdivujeme se mu. Nevinen jsem, velkomožný pane ...

„Jak nyní lže,“ myslil si Tavol a tázal se: „Nevíš tedy nic o panu Szokásovi?“

„Nic, vaše urozenosti. Byl u nás, pravda, před třemi dny. Ale jak bych já, ubohý šedivec, věděl o urozeném, velkomožném dobrodinci...“

Nyní nezbývalo nic jiného panu Távolovi, než podrobit ho křížovému výslechu, na který odpovídal s bědováním, že „devleh“ a „dad devlehe“ vědí sami dobře, jak veliké je jeho „prištižis“.

A přece stálo v protokolu zřetelně: „Velkomožný pane, když tomu tak, zabil jsem to prase ...“

Pan Tavol nepochyboval, že se stala loupežná vražda, jejíž obětí stal se pan Szokás.

*

Následující den zatkli celou rodinu cikána Lesky; členové její, předvedeni před soudce, přiznali se, že skutečně to prase zabili...

*

List pana Szokáse jeho příteli Imeruovi.

Drahý příteli!

Píši ti tento list ze svého statku v Életmódu. Dva dny jsem ničeho nejedl, jen pil víno a nikam nevyšel. Jsem zklamán, úplně zničen. Mé naděje, zář, kterou jsem obklopoval ničemné cikány, zmizela úplně. Ztroskotaly se mé naděje a nevěřím již v dobro. Šel jsem tyto dny jako obyčejně do Veremu, abych změřil anthropologicky starého cikána, ničemu Lesku a jeho rodinu. Obdaroval jsem je štědře jako vždy, mohu říci, že jsem je sám vlastně vydržoval a že ti ničemové nikdy neměli nouze.

Změřiv jejich nosy a uši, odebral jsem se pak přímo do svého Életmódu, abych vyřídil jistou záležitost, neboť šafář si stěžoval, že někdo krade z chlévu.

Maje šafáře v podezření, že on sám krade, jako tvůj, čekal jsem netrpělivě celou noc u okna, kouře z dýmky, abych se ubránil dřímotě.

O třetí hodině noční zpozoroval jsem jakousi černou postavu, která vnikla mezi chlévy. Skrčil jsem se, abych seznal, kdo je ten darebák, a tu, když muž vyšel, seznal jsem, že jest to ten ničema Leska, odnášející s sebou prase...

Tak Leska, o kterém jsem ve svém díle psal a kterého za nejlepšího prohlásil jsem z té ničemné rasy - -

Dnes si pan Tavol velmi libuje, jak přišel na to, že Leska ukradl panu Szokásovi vepříka, a na mou duši, aspoň deset lidí slyšelo, jak mu vrchní župan řekl: „Máte velkou budoucnost, milý příteli, jste prozíravý, jako cikánská hadačka Meg-Merillis ...“

 

  


 

Případ exekutora Jančara

Jak se pan Jančar stal exekutorem, sám ani dobře nevěděl. Byl to bledý, bojácný mladý muž, který nebyl ani s to kuřeti ublížit, nadtož nešťastným poplatníkům. Neměl naprosto schopností být soudním exekutorem, kteří spolknou člověka stíhaného exekucí jako velryba Jonáše.

Jančar byl naproti tomu velice nesmělý a ještě ke všemu poeticky naladěný, sentimentální muž. Kvůli sentimentálním veršům ho vyhodili z gymnasia, poněvadž se zamiloval do ředitele, hrozného chlapa, který házel kolem sebe samé zákonné mravy. Pak dal poručník Jančara odvést a na vojně toho pasivního mladíka, stále ubrečeného, zavřeli kde mohli, jen aby nevyrukoval na cvičiště, poněvadž při každém „knieübungu“ brečel jako stará bába.

A tak konečně po propuštění od vojska jednalo se o to, čeho se ten nešťastný člověk chytí, aby měl živobytí.

Jeho poručník představil ho tedy jednomu radovi od soudu a ten svou protekcí, poněvadž kdysi poručník Jančarův půjčil panu radovi 150 korun do karet, zaopatřil mu místo soudního exekutora.

Když skládal Jančar přísahu, tu se třásl na celém těle, a když končil: ,,K tomu mně dopomáhej pánbůh“, rozplakal se tak, že ani přednosta soudu neubránil se slzám. Exekutor, který pláče, byl v očích přednosty soudu takovým novým zvířetem, že člověk komisní musí nad ním plakat.

„Člověče,“ řekl k němu, „nebrečte tolik, vždyť od vás nechceme nic, než abyste konal svou povinnost. Lidé se sice budou na vás dívat jako na rasa, ale to už nese s sebou vaše povolání. Nesmíte podléhat dojmům. Když vám někdo něco řekne, tak ho udáte, a oni ho zavřou. Vaše činnost je velice zodpovědná, může se stát, že vám někde nabijou hubu ... Nu, neplačte, to je maličkost, předešlého exekutora probodli vidlema, když zabavoval krávu ... Povídám vám, abyste se uklidnil ... Tedy zítra půjdete do Bytouchova zabavit krávu hostinskému Šilhanovi. Víte, jak se to dělá, nalepíte jí orlíčka na vemeno, aby po zabavení žádného užitku z ní brati nemohli, a odvedete krávu pomocí obecního strážníka k soudu do uschování, poněvadž je nebezpečí útěku.“

Pan Jančar zdrceně vyšel druhého dne se spisy, týkajícími se toho případu, do Bytouchova.

Podíval se s kopce naposled na město, kdo ví, zdali ho kdy uvidí, neboť v Bytouchově ho čeká u hostinského šilhaná kráva, vidle a bůhvíco horšího.

Už viděl v novinách zprávu: „Zabili vidlemi exekutora“. „Utloukli exekutora“. „Probodli exekutora“. Už viděl, že psi tahají jeho úřední střeva po vsi ...

Už zmizela mu z očí věž kostela, zmizela i alej a silnice, která ho navždy odváděla z toho klidného života, táhla se neúprosně k Bytouchovu.

Snad po této silnici vezli na hnojníku probodeného předešlého exekutora.

A před ním vyvstávaly hrůzné obrazy, co všechno s ním budou dělat, a přitom slyšel ony všechny pokyny, že musí být neúprosný, kdyby vlastní matku měl zabavit, že tak musí učinit a ne jinak, než všude lepit orlíčky i třebas na vlastního bratra.

Když vstupoval do Bytouchova mezi první domky, tu žaludek mu svíralo cosi, ohlížel se kolem sebe úzkostlivě a dělal dojem sentimentálního loupežného otcovraha, odsouzeného k smrti provazem, který utekl a jde se naposled rozloučit s rodným místem, kde zabil tatínka.

Byl bledý a kalhoty na něm visely a od té jeho hrozné bledosti tím více odrážela se přísná černá barva jeho úřední tašky.

Vous se mu ježil, vlasy mu stály na hlavě pod úřední čepicí a v některé chvíli vypadal zas jako nezkušený zloděj, který jde ponejprv na krádež a přitom mu na krku tlačí růženec, který mu zavěsila matka na smrtelné posteli s posledním výkřikem: „Lojzíku, nepokradeš!“

Byl by se rád zeptal, kde je Silhanova hospoda, ale odradilo ho to brzy, když slyšel nějakou bábu vykřiknout za sebou: „Fuj taifl, ten je vožralej!“

Jeho krok měl vskutku něco podobného v sobě, neboť v jeho kapse byla prázdná láhev od slivovice, kterou vzal s sebou na tuto svou poslední cestu a vyprázdnil ji hrůzou před neznámým koncem.

Jednal tak jako v Laflerově knize „Psychologie zločince“ 58 procent k smrti odsouzených, kteří si popřáli před pověšením lihovin a mohli zvolat: „Požitky alkoholových nápojů mají smutné následky!“ ...

Pan exekutor Jančar dopotácel se až na náves, kde uviděl firmu Šilhanovy hospody.

Vstoupiv co nejuctivěji, řekl: „Pochválen bud pán Ježíš Kristus!“ skromně posadil se do koutka a poručil si pivo. V místnosti sedělo několik hranáčů, kteří si ho ani nevšimli a bavili se s hostinským Šilhaném.

Jančar slyšel řeč o daních. Hostinský Šilhán něco mluvil, nebylo to pěkné a jeden soused řekl: „Já bych mu přelámal hnáty.“

Bylo takřka jisto, že je řeč o exekutorech. Druhý soused mínil, že by bylo dobře takovému chlapíkovi zakroutit krk.

Třetí soused přimlouval se o zlomení vazu a čtvrtý si vzpomněl, že by to nebylo tak zlé odřít ho zaživa.

Hostinský Šilhán byl však mírnější a zvolal, že by mu omlátil jen chalupu o hlavu.

Ubohý Jančar krčil se v koutku, brada se mu klepala, po nose ho šimral strach, že kýchnul.

Obrátili se tím směrem.

„Nejsou oni od soudu?“ řekl hostinský Šilhán, „oni vypadají tak nějak podezřele.“

Jančar už viděl, že udeřila jeho poslední hodinka, a viděl se už ležet na hnojníku, a pln zoufalství vykřikl:

„Proboha vás prosím, já jsem jen podvodník!“

Na nic jiného si nemohl vzpomenout.

„A co zde chtěli páchat?“ vykřikl Šilhán.

„Odvést vám krávu.“ - „Prodat?“ - „V dražbě prodat!“ vykřikl zoufale Jančar.

Tak ho svázali a vedli k soudu, kde se všechno vysvětlilo a odkud vyšel už pan Jančar bez uniformy.

Jest žalován pro nedodržení služební přísahy, stal se z něho alkoholik, vlas má hrůzou z toho dne úplně bílý a vždy, když slyší, že někde zmlátili exekutora, říká:

„To je dobře, ale já neměl na to povahu!“

  


 

Případ faráře Hlinky

Pověstný farář Hlinka, který svou klerikální agitací způsobil ono strašné krveprolití v Černové, zač ho oslavovali čeští měšťáci na Žofíne, byl na svém původním působišti v Žibřitově napálen jednou ošemetně. Žibřitov je v horách a dál odtamtud asi čtyry hodiny taktéž v horách je kaple. Žibřitov patří pod panství Koburků, kteří udělili nadaci oné čtyry hodiny vzdálené kapli pod tou podmínkou, že farář žibřitovský jednou za rok, a to 18. července, bude drvoštěpům kázat v kapli. 18. července pršelo jen se lilo a velice nerad farář Hlinka vsedl do své nekryté bryčky, vzav si s sebou láhev slivovice, a kočí Juro práskl do koní a za strašlivé nepohody jelo se přes čtyry hodiny. Farář Hlinka proklínal drvoštěpy, pil slivovici, a když přijel do lesů ke kapli, byl již úplně promoklý. Vlezl na kazatelnu a rozhlédl se kolem sebe, a ku svému překvapení uviděl, že není tam ani jediného drvoštěpa. Již chtěl slézt, když spatřil vzadu u vrat kaple krčit se jednoho muže v přítmí. Tedy počal kázat o tom, že jen jediný člověk přišel vyslechnout slovo boží, které on sem nese za takové nepohody, kdy jde o zdraví, on že však nedbá a přichází kázat, ať se děje co děje, i kdyby ho to mělo stát život, neboť slovo boží... A vy, jediný muži, budiž vám vzdána čest, andělé se budou z vás radovat... Slivovice dokonala své dílo. Páter Hlinka mluvil vroucně k jedinému posluchači přes dvě hodiny, pak mu udělil požehnání, sestoupil s kazatelny a bral se k němu do přítmí, aby si dal políbit ruku, a když k němu přišel, tu spatřil že ten jediný muž statečný, dychtící po pravdě boží a božím slově, je jeho kočí Jura, který ho sem přivezl.

„Čakam tu juž dve hodziny, velkomožný pán,“ řekl skromně Jura.

Tichem opuštěné kaple ozval se zvuk pohlavku. Jura zvedal se země beranicu, která mu při něm vypadla z ruky, a páter Hlinka řekl: ,,Te vagy buttaya, ty krávo, tos to nemohl říct hned, než jsem vylezl na kazatelnu?“

 

   


Případ veterána Kokoschky

Pan Kokoschka, respicient ve výslužbě, byl jediným veteránem v Chorušicích. Je to pro pány veterány tím smutnější fakt, poněvadž v Chorušicích je přes dvě stě čísel. Na dvě stě domů jeden veterán je pro Rakousko přece jen trochu málo. Když pan Kokoschka svolal ustavující schůzi nového spolku veteránů v Chorušicích, dostavil se do té schůze jen jediný interesent, pan Kokoschka sám, což jest velmi truchlivé, když povážíme, že aspoň osmdesát obyvatelů Chorušic má vojnu za sebou.

Nicméně po té schůzi, která tak smutně dopadla, dal si pan Kokoschka ušít veteránskou uniformu v blízkém okresním městě.

Uniformy veteránů, nemají-li kalhoty vzadu záplatované, vypadají vždy bojovně, ale uniforma pana respicienta v. v. předčila všechno očekávání, vyzývala zrovna k boji.

Tak se nemohlo nic jiného stát, než že když pan respicient, oděn novou uniformou, vracel se od krejčího z okresního města, sběhli se všichni kluci z obce a házeli blátem po jeho veteránské uniformě tak dlouho, dokud pan respicient nespasil se útěkem do svého obydlí. Obecní strážník, jediný dosud uniformovaný obyvatel obce, vida konkurenci své uniformě, ustoupil do blízké hospody, aby nemusel zakročovat.

Od té doby zanevřel pan Kokoschka na Chorušické. Ti chlapi nedají se nijak zlákat, aby se stali veterány, a někteří jsou dokonce tak drzí jako zdejší kovář, který v debatě k němu řekl: „Víte, pane respiciente, já myslím, že nemusím zrovna ve veteránské uniformě vzpomínat na to, že mně na vojně říkali .český pse'!“

Jediný člověk, který s panem Kokoschkou sympatizoval, byl kostelník. Byla to obvyklá shoda mezi církví věřící a církví bojující. Bohužel kostelník byl hrbatý a nebyl vojákem, jinak by byl spolek veteránů v Chorušicích čítal dva členy. Takhle pan Kokoschka byl pokladníkem, předsedou, výborem, revizorem a členstvem.

A nejsmutnější přitom bylo to, že pan Kokoschka neměl nikdy příležitost upotřebit své veteránské uniformy. V Chorušicích neodbývaly se žádné slavnosti, při kterých by se jeho uniforma mohla uplatnit.

Všechny snahy přivést Chorušické na svou stranu setkaly se s úplným nezdarem.

Kostelník, který chodíval k němu na višňovku, říkal, že ta holota ani neví, co je Rakousko.

„A byli přece na vojně,“ trpce stěžoval si pan Kokoschka, „jen jedním uchem slyšeli a druhým pustili.“

Oba pili višňovku a naříkali na poměry. Pak pan Kokoschka vykládal, jak jednou, když stál na stráži, střelil na zběha a roztříštil mu nohu a jak major poklepal mu za to na rameno a řekl: „Sehr gut, Kokoschka, gut getan, verfluchter tschechischer Taugenichts.“

„Češi jsou mizerové,“ říkával respicient ve výslužbě, „Němci, jaký to národ. Oficíři Němci, hejtmani, majorové, jenerálové, všechno je to Němec, dobrý Němec a Rakušan. Ale zeptejte se Čecha, jestli je Rakušan. Víte, že vám takový Čech řekne, abyste mu vlez na záda?“

„Já nejsem Čech,“ říkával napilý kostelník, „já jsem rakouský kostelník a sloužím církvi. Dnes už ani pánaboha se zde nebojí a do kostela chodí jen staré báby a dědkové. Mladé lidi tam neuvidíte. Dřív bylo jinak. Napřed byl pan farář a pak já. Panu faráři líbali obě ruce a mně jednu. Teď nám nelíbají nic a ještě chtějí, abych jim políbil sos.

„A veteránem nechce být nikdo,“ obracel řeč na své pole pan Kokoschka, „víte, že mně řekl zdejší krejčí, že blázna ze sebe nebude dělat. To se ví, že jsem ho žaloval, že uráží veterány, a víte, co řekl ten mladý soudce u okresního soudu? ‚Kdyby byl pan Skuček vám přímo řekl, že jste blázen, pak bych ho musel odsoudit, ale takhle to není zcela nic trestného, když říká, že veteráni jsou blázni.‘

,Ale vždyť urazil tím armádu,‘ namítl jsem. ,Milý příteli, snad nechcete tvrdit, že rakouská armáda skládá se z veteránů. Víte, milý příteli, kdyby pan Skuček tvrdil, že třebas veteráni zabíjejí nebo kradou, a neukázal přitom na vás, nemohu ho odsoudit, a proto nedávám obžalobě místa.‘ “

Po tomto následovaly opět vzpomínky na krásné doby vojny a pan Kokoschka strkal své ruce pod kostelníkův nos: „Tyto ruce nosily vojenskou pušku, necítíte ještě dnes na nich prach?“

Loajální projevy trvaly tak dlouho, dokud kostelník mohl mluvit, když začal bručet, vystrčil ho respicient ze dveří a sám s lahví višňovky vzpomínal na vojenské parády tak dlouho, dokud neusnul na pohovce.

Nejhorší boj vedl ale v hospodě U zlatých kamen. Dobírali si jeho rakušácké smýšlení takovým způsobem, že pan Kokoschka vždy brzy opouštěl bojiště se slavnostním prohlášením, že ty vtipy nejsou v stavu poskvrnit čest jeho veteránské uniformy. Že ji nenosí, když nemá příležitost? Co na tom. Jednou, pánové, přece uplatním svou uniformu, a to skvělým způsobem, a až přijde zítra, poví jim do duše, aby si nedělali žerty z jeho rakouského smýšlení.

Když druhého dne přišel pan Kokoschka ku Zlatým kamnům, tvářili se hosté v lokále tajemně.

„Už to víte, pane respiciente,“ tázal se učitel.

„Co mám vědět?“

„Nu to, že zítra pojede vrbčanskou stanicí nějaká vzácná osobnost inkognito?“

Panu Kokoschkovi zajiskřily radostně oči. „Jaká vzácná osobnost?“

„Velmi vzácná, pane Kokoschko, svěřil nám to pan přednosta vrbčanské stanice.“

„A kdy pojede?“

„V deset hodin ráno. Vlak staví jen tři minuty. Půjdete se podívat?“

„Samo sebou se rozumí, pánové, jdu hned dát svoji uniformu do pořádku.“

Na cestě domů stavil se u kostelníka: „Vzácná osobnost pojede zítra vrbčanskou stanicí, pane Koželský, konečně jednou ukážu, co dovedu. Je to tajemství, že přijede, žádný o tom neví, a tak já jediný uvítám tu vzácnou osobnost. Kdoví, co za vzácnou, vznešenou vrchnost to je. A když se mě zeptá: ,Was sind Sie?‘, řeknu: ,Melde gehorsam, ich bin Franz Kokoschka aus Chrušitz.‘ “

Kostelník slíbil svou účast v slavnostním uvítání.

„Já,“ vykládal Kokoschka, „postavím se v uniformě před vás, vy si stoupnete za mnou, a až vlak přijede, přistoupíme před kupé, kde vznešený pán milostivě pocestuje, a já vykřiknu ,Hoch, hoch, hoch!‘ A vy za mnou ,Hóch, hoch, hoch!‘ Pamatujete si to?“

Kostelník mši radost. Beztoho po slavnostním uvítání půjdou někam v městečku do hospody.

*

Před desátou hodinou bylo živo na vrbčanském nádraží. Přednosta stanice chodil po perónu a mnul si ruce, a kdykoliv se podíval na místo, kde stál pan Kokoschka s kostelníkem, nemohl se zdržet smíchu.

Pan Kokoschka byl v uniformě veteránské, leskl se zlatými ozdobami a kostelník vedle něho v černém kabátě byl velmi bledý, neboť blížil se důležitý okamžik v jeho životě.

Ozval se signál a z dálky bylo slyšet hvízdání přijíždějícího vlaku. Na perónu bylo mnoho zvědavců. Jen pan Kokoschka s kostelníkem drželi se stranou. Přece nepůjdou mezi lůzu.

Vlak přijel do nádraží.

Pan Kokoschka následován kostelníkem předstoupil před přednostu stanice a zasalutoval: „Prosím, kde jest vzácná osobnost? “

„Zrovna tam, co je ve vagóně vidět četníky, kteří vzácného pána provázejí.“

„Ach, četníci! Tím lepší.“

Pan Kokoschka mžikem stál s kostelníkem před udaným vozem, zasalutoval a oba křičeli. „Hoch, hoch, hoch!“

„Tradá!“

Vlak se hnul a jeden z četníků podíval se tázavě oknem.

„Hoch! Hoch!“ volal nadšeně pan Kokoschka a hrdě podíval se na perón.

Tam se všechno smálo a pan přednosta ze všech nejvíc.

„Čemu se smějete,“ tázal se přísně pan respicient, vypínaje hrdě prsa.

„Prosím vás,“ pravil se smíchem pan přednosta. „Proč voláte slávu tomu loupežnému vrahovi, kterého právě teď četníci provezli stanicí?“

„Vždyť vy jste říkal, že je to vzácná osobnost,“ pravil zdrceně veterán.

   


 

Přípravy mladočeské k maďarským volbám

na Král. Vinohradech

Včera v úterý dne 13. října konala se v Národním domě na Královských Vinohradech tajná schůze volebního výboru národní strany svobodomyslné, ku které měli přístup jen členové volebního výboru.

Do schůze této byl jsem pozván jako člen volebního výboru strany svobodomyslné. Protestuji uveřejněním této zprávy proti bídáckému lichvaření s přesvědčením a zákeřným, čistě beťárským úkladům, třeba by to bylo i proti politickému nepříteli. Zhnusilo se mně toto jednání jako nedůstojné bývalé strany mladočeské. Jsem sice existenčně odvislým od radnice, nicméně čistý štít je mně milejším než plný měšec.

Schůze tato odhalila černou duši vladařů radnice a všech ostatních lidí, kteří domnívají se míti v pachtu celý národ. Dostavil se do ní okresní starosta Bureš, náměstek starosty Bílek, rada Holeček, dr. Sommer a jiní, kteří učinili několik tajných usnesení, která sdělujeme veřejnosti, aby věděla, jaké přípravy činí mladočeši.

Předně usneseno, že se bude vystupovat s ohledem na veřejnost následovně: dr. Körner vzdá se po čas voleb programu strany mladočeské a vyjednáno se stranou staročeskou, která půjde ruku v ruce se svými největšími odpůrci. Na základě toho nebude dr. Körner vystupovat jako kandidát strany svobodomyslné, nýbrž jako kandidát všeobecný a jeho volební provolání bude podepsáno Volebním národním výborem občanů vinohradských.

K tomuto bodu prohlásil dr. Körner, že třeba ihned začít s plakátováním jeho kandidatury.

„Dnes na lidi platí ještě barva červenobílá,“ prohlásil s úsměvem dr. Körner, „proto dáte mé plakáty tisknout bíločerveně.“

Do debaty vmísil se okresní starosta Bureš, který poznamenal, že se na to dají nachytat i odpůrci oficielních mladočechů.

Ředitel volební kanceláře a předseda volebního výboru ujal se po přijetí kompromisu mezi staročechy a stranou svobodomyslnou slova a poukázal na akci, prováděnou ve volební kanceláři. Dal vypsat ze šematismu nedostatky z volebního seznamu a přiznal se, že ve volebním seznamu není zapsáno na 2000 lidí! Současně dal přinést tištěné lístky, kde nezapsaní jsou vedeni a kde jest rubrika u každého jednotlivce: „Volí...“

Vysvětlil, proč lístky ty dal vyplnit. Lístky se jmény lidí nezapsaných ve volebním seznamu dá pomocí důvěrníků vyplnit, zejména rubriku, koho volí. Bude-li rubrika vyplněna „Volí se stranou národně sociální,“ bude nejlepší dotyčné voliče vyreklamovat a tím je zbavit práva volebního.

K tomuto bodu promluvil dr. Sommer, který navrhl, aby byl učiněn nátlak na okresní hejtmanství, aby straně národně sociální činilo obtíže při reklamování svých voličů.

Oba návrhy přijaty.

Dr. Sommer promluvil poté, že doufá, že bude učiněn mezi stranou státoprávní a dr. Körnerem kompromis (!!!). Jeden člen výboru prohlásil, že v případě užších voleb mají hlasy sociálně demokratické!

Poté usneseno, aby byla vyslána deputace k policejnímu radovi Petráskovi, aby byl zostřen ze strany policie dozor na lepení plakátů stranou národně sociální.

Tento policajtský návrh přijat.

Ku konci schůze projeveno přání, zdali by naši volební kancelář nemohli nějak vyhodit z místnosti Na Valdeku, poněvadž majitelkou je paní Stašíková, zdali by tedy v tom směru nemělo být promluveno. Potřebují totiž místnost na ráně a jejich u Sudu se naprosto nehodí. Mají strach, že by jejich přihnaní voličové naposled dali se na naši stranu, kdyby procházeli tamějším lokálem, o kterém předpokládají, že bude našimi stoupenci obsazen. Z toho důvodu chtějí se usídliti v Národním domě.

Přijato dále, že bude svolána na pátek velká schůze, do které seženou na 500 lidí. Usneseno, že na městské zřízence bude činit nátlak radnice a na řeznické pomocnictvo, kde to půjde, mistři mladočeského smýšlení.

Neskončenou debatou o zaopatření nějakého schopného ředitele kanceláře volební, který by se vyznal ve všech machinacích, skončena tato tajná schůze volebního výboru.

Svrchu uvedené vylíčení muže, štítícího se špíny, přijímáme chladně. Byli jsme na podobné věci připraveni a takovéto podvody a čachrování s přesvědčením jenom uspíší rozklad strany kandidáta dr. Körnera.

   


 

Příroda a nauka o vozatajství

Mezi výletníky, kteří podnikli výlet do Prachovských skal, připletl se také rytmistr 1. vozatajského pluku Diefenbach.

Kráčel přísně mezi tou krásou zemskou a vztekle se díval na snivého blondýna, venkovského učitele, který blábolil páté přes deváté o vůni lesů, o nádherných vyhlídkách a o romantické krajině.

Průvodčí výletníků, kulhavý Petrásek, který se jim vnutil v údolí Plakánku, snažil se jim vysvětlit při vchodu do obrovského skalního města všemožně, co věděl i co nevěděl.

S mladým učitelem hráli si do noty o krásy krajiny. Kulhavý Petrásek mluvil o ní řemeslně a když objevil se nový romantický pohled, obracel se ke společnosti: „Copak tohle není pěkný? To je neobyčejně pěkný.“ Volal to s takovým důrazem, jako by byl to všechno sám stvořil, jako by Prachovské skály vyrobil vlastní rukou.

Byla tam také choť poštovního oficiála Škody z Králové Dvora, která volala: „To je nádherné dílo Stvořitele!“

Profesor reálky z Kutné Hory, nevěrec, obrátil se ke společnosti a pronesl důrazně: „Také voda hrála v tom velkou roli.“

Mladá neteř poštovního oficiála volala „Jéjé“, jen rytmistr zásobovacího sboru tvářil se zarputile, jako by chtěl říci: „Mýlíte se, to všechno kolem je dílo vojenského eráru.“ Třískal šavlí po kamení.

Před nimi byla skupina skal. Bizarní útvary šklebily se na společnost.

Kulhavý Petrásek zakašlal a ozval se: „Zde vidíte mnicha Ringholda, kterému pes líže nohy, opodál ta skála, to je malíř se štětcem, za ním kostel, z kterého kouká koza.“

Profesor nevěrec řekl volnomyšlenkářsky: „Výborně.“

Rytmistr si odplivl: „Víte, čemu se ta skála podobá? Kompletnímu vyzbrojenému krytému vozu model roku 1867/80.“

Veliké ticho.

Rytmistr pokračoval: „Vedle, to není kostel, z kterého kouká koza, to je: komplett ausgerüsteter und gepackter Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886. Ten smrček dál, to není štětec toho malíře, to patří k tomu vozu z roku 1886. To je Deichsel, čili voj. Co myslíte, že je klobouk, to je zadního vozu Tragbaum a vzadu za tím, to je brzda. Vždyť je to tak jasné.“

Profesor nevěrec skromně se ozval: „Můžeme snad jíti dál?“

Šli tedy. Rytmistr byl ve svém živlu. Po lesní stezce kráčeli jeden za druhým, rytmistr je vedl a mezi tou krásou vykládal jim, kolik utáhne kůň a o jeho schopnostech, neboť kůň, který urazí jeden metr v době jedné vteřiny, jest schopný táhnouti po dobu 9 - 10 hodin 70 - 80 kg, přičemž urazí 32 - 36 km.

Byl tam vodopád. Ani se nezastavili, neboť rytmistr hulákal: „75 kilogramometrů jest jedna koňská síla, kdybych totiž v jedné vteřině vyzdvihl 75 kg do výše jednoho metru, měl bych jednu koňskou sílu.“

Šli rychle mezi skalami. Rytmistr se zastavil před jedním pískovcovým útvarem. „Zde vidíte takzvaný Štangenblech, který hraje velkou roli, poněvadž roku 1866 měl pruský zásobovací sbor tyto stangenblechy tak upraveny, že mohl hned vypřáhnout koně. Naproti ta skála je celý vůz pro seno. Vidíte přední i zadní díl. Hned vidíte, že se jedná o starý systém vozů na seno a to o model z roku 1882. Dnes zadní část jest nakloněna, poslední model z roku 1898.“

Rytmistr se rozhlédl po skalním městě. „Tušil jsem to: podobný model z roku 1898 vykazuje tamten kus pískovce. Vidíte moderní Exsäulen, Leiterschwungen, Bremsspindellager a podíváte-li se na tamhleten potůček, vypadá jako rozložený zadek vozu k zásobování náboji. Houština protější, to je koš, který se připíná na komplett ausgerüsteter und gepackter Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886.“

Rytmistr posadil se na balvan: „Tyto koše dožily se ovšem velké přeměny. Dnes můžeme mluvit o seříznutých útvarech. A jsem přesvědčen, že všechny vozy, sloužící k rozvážení nábojů budou za nějaký čas opatřeny bedničkami. Abych vám to názorně vyložil, podívejte se na protější skálu. Tam vidíte podobný vůz. Co z té skály přečnívá, to jsou ty bedničky a celek je zadek nového modelu vozu pro náboje. Pamatujte si, že tam hlavně nesmí scházet to, co zde z toho pískovce nevidíte, a to: Bremskurbel, Bremsspindellager, Bremswelle, Bremshebel a Reibschuhe.

Reibschuhe, abych vám vysvětlil, to jest řetěz, který se na vůz připne, když je svah. Řetěz ten musí být z ocele a nikoliv z litiny, jako byl v modelu vozu z roku 1882, který jste již viděli hned u vchodu do těchto skal. Nyní kupředu!“

Jako ovce vlekla se za ním zaražená společnost. Rytmistrovi tekly potůčky potu s čela, ale on nelenil a vykládal jim na pískovcových útvarech nauku o vozatajství a o tom, jak se v míru vypravují vozy a jak ve válce.

Každý kámen byl u něho druhem sedla nebo udidlem, uzdou, systémem řemenů, postrojů, potůčky představoval jako provazy, kterými přitahuje se vzadu seno k vozům a když přišli k jeskyni, řekl: „Zde vidíte nejnovější model chomoutu pro trén z roku 1902. Všimněte si krásného kummetgürtlu, zusträngu, geschirrgürtlu. Břečťan tvoří zde okraj chomoutu a to křoví, to zastupuje schmallengürtl.“

Vlekl je dál skalním městem, vtloukal do jejich hlav celé vznešené učení, co jest to Beschirrungslehre a co Wagenlehre. Poetický učitel byl tak spleten, že když se podíval na své bílé kalhoty, viděl v nich nejnovější model vozu na provázení munice.

A vpředu zřícenina Trosek. Co by to mohlo být? Byl to, jak řekl rytmistr Diefenbach: „Dvojspřežení při vozatajském voze, který tvořily vzadu lesy, řízené dvojitým řemením při jednoduchém postroji nejnovějšího modelu.“

Byl to krásný a poučný výlet.

Velmi mnoho z toho pochytil průvodčí kulhavý Petrásek a jsem přesvědčen, že místo mnicha, kterému pes líže nohy, ukáže vám ve skalách: komplett ausgerüsteter und gepackter Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886.

   


 

Přísaha Mihy Gama

Z povídek V Mezimuří

I

Ranní slunce právě vystoupilo z mlh, převalujících se líně rovinami a pozlatilo báň dolnodomborovského kostela, když Miha Gamo, nejbohatší sedlák z murského okresu, kráčel úzkou cestou nad srázným břehem zpěněné řeky Mury, zastavuje se chvílemi, přičemž jeho zrak vbodával se do hučících vod, valících se rychle, jako by v té špinavé vodě, která unášela prsť a hlínu, hledal rozluštění toho, o čem přemýšlel: Komu slíbil včera v krčmě u přívozu svou dceru Matěšu za ženu?

A Mura hučela svou jednotvárnou píseň vzedmutých vod a Miha Gamo, kroutě v rozpacích hlavou, opatrně kráčel po srázném břehu, utíraje si pot s čela, ačkoliv bylo ranní chladno. Potil se přemýšlením a snad nikdy, co je Miha Gamo na světě, mozek jeho nepracoval tak mnoho jako na této jeho cestě.

Pamatuje se, že předevčírem jel prodat deset koní na chorvatskou stranu do Lubreku a že s sebou vzal své tři čeledíny Krumovika, Rastika a Kašicu. Všech deset koní dobře prodal a včera odpůldne na zpáteční cestě staví se Miha Gamo se svými čeledíny v krčmě na murském přívoze. Dobře ví, že bylo tam víc hostů. Mateo Lučik, bídná hospodská duše, přinese víno, přinese i ryby na paprice, víno chutná...

„A což abychom, hoši,“ povídá Miha Gamo k svým čeledínům, „propili aspoň to maličké hříbě, co po celé cestě tolik řehtalo?“

„Děj se vůle boží,“ řekli hoši, i poručí Miha Gamo přinést „zapitý džbán“, na obrubě dírkovaný, nahne-li se, víno dírkami teče místo do hrdla na zem. A každý z něho pít nedovede. Uchem vede rourka, druhým uchem druhá a tu třeba prstem zakrýt první otvor a druhým sáti víno. Ale jak to víno z takového hliněného zapitého džbánu chutná! Pije se tak příjemně a rychle, pomalu tě rozehřívá. Vypiješ, naleješ a podáš dál, zas se vypije, naleje a pije třetí. Oči se blýskají a najedou začnou kol zapitého džbánu všichni zpívat a ta bídná duše, Mateo Lučik, přináší nové a nové víno z vrchů za Varaždínem.

„Nu, jaký jsem já hospodář?“ táže se Gamo.

„Dobrý hospodář,“ odpovídá Krumovik, Rastik a Kašica i ostatní pijí na jeho zdraví, sedlák Ljekov, Opatrnik, Kjelin a jiní, což on ví kdo všichni. Kolem stolů sedí známé tváře, piješ s nimi, ale kdo to byl, nepamatuješ se, políbíš někoho a nevíš, s kým jsi se pobratřil. Všechno se točí, mění svůj směr, nohy ti tak nějak brní a ty jen vesele si bručíš: „Doj, dojdumdojdum-dům...“

Mluvíš divné řeči, ale přísaháš, skládáš takovou strašnou přísahu, až Mateo Lučik se křižuje a přísaháš, že dáš svou jedinou dceru Matěšu za ženu někomu, s kterým jsi se pobratřil a o kterém když se vyspíš, nevíš, kdo to byl, odkud přišel, přišel-li s tebou či v krčmě již seděl, přibyl-li později či jak.

Nevíš, zda byl to Krumovik, Rastik či třetí čeledín Kašica, který na jedno oko nevidí, nepamatuješ se na nikoho, jen víš, že jsi přísahal, skládal hroznou přísahu, svědectví boha živého se dovolával a že snad i kříž jsi políbil a všechny jsi vzal za svědky své strašné přísahy...

Když Miha Gamo dospěl ve svém uvažování až k tomuto bodu, zarmouceně sedl si do trávy u břehu a přemýšlel, co dělat. Jeho duševní stav byl tak smutný, že byl by se málem dal do pláče.

Naštěstí vzpomněl si na svého patrona, svatého Mihu, i modlil se k němu prose ho, aby nějaký dobrý nápad vložil do jeho ničemné, hloupé a nerozvážné staré hlavy.

Když se pomodlil, zadíval se do žluté vody rozvodněné Mury, díval se, jak se tvoří víry, vlny jak drolí břeh a do břehu jak hází špinavou pěnu.

A tu zdálo se mu, když přimhouřil oči, že svatý Miha mu šeptá do ucha: „Opatrně vyptej se svých čeledínů, jak a co se stalo včera...“

„Děkuji ti, svatý Miho,“ řekl zbožně Gamo, „poradil-li jsi mně dobře, dám dělat na tvůj obraz doma nový rám a ten rám dám pozlatit, svatý Miho.“

Zvedl se a kráčel podél břehu ke svému lodnímu mlýnu na řece, kde jeho čeledínové melou kukuřici. A čím více se blížil k těm dvěma lodím, uvázaným řetězy ke kůlům na břehu, s velkým kolem mezi loďmi a čím hlučněji zalétalo k jeho uchu mlýnské klepání a chraplavé zpěvy čeledínů, ozývající se z dřevěného stavení na lodích, tím kráčel pomaleji.

„Což jestli jsem Matěšu slíbil Krumovikovi, nebo Rastikovi, či jednookému Kašicovi?“

Vystoupil na můstek a s tlukoucím srdcem vstoupil do malého mlýna.

„Dobar dan, hoši, bůh pomáhej!“

„Dobar dan i tebě, gospo, hospodáři!“

„Nu a jak po včerejšku, hoši, hlava nebolí?“

„Nebolí, hospodáři, i ty zdráv?“

„Bog mi dav zdravě, Krumoviku a vyšel jsem se podívat, jak se mele. Hodně mouky z letošní kukuřice?“

„Poprašuje s pomocí boží.“

Miha Gamo posadil se na pytle a otázal se nesměle: „A což, hoši, neříkal jsem včera u Matea Lučika nic nečistého?“

Plni rozpaků stáli u mlýnských kamenů čeledínové.

„Nu,“ prohodil Rastik, nejstarší z nich, vážně, „nepamatujeme se, jen někomu Matěšu jsi slíbil. Čertovo víno, jak říká pan farář, divy dělá a zrak mate. Komu jsi slíbil, nevíme, povídáme si o tom a žádný z nás neví. Přísahu jsi složil a na tu nedobře se pamatujeme, pravda-li, Kašico?“

Jednooký Kašica vzdychl a řekl: „Tak nějak křesťansky počal jsi, hospodáři, přísahu skládat: U ime Otca i Syna i svetego Duha, já Miha Gamo přísahám... S nečistou silou jsi se zaklel, také později i o červených čertech jsi mluvil, jako když pan farář káže.“

„I o divoké svini,“ pravil smutně Krumovik, přežehnávaje se křížem. „Nechť divoká svině po smrti mé tělo vyhrabe, nečistým rypákem očuchá, pravda-li, Kašico? A na tom světě ať pokoje nemám, ať mně blesk dvůr zapálí, voda pole zatopí, krkavci oči vyklubou, jeden úd po druhém ať ztratím a vlci ať mně uši ohryžou, vnitřnosti shnijí. Ať bez rozhřešení umru kněžského a čert duši mou hnojným násypem protáhne do pekla, kde se budu škvařit věky věčně.“

„A k tomu,“ pravil Rastik, „děl jsi: Napomáhej mně Bůh Otec, Syn i svatý Duch. Komu však jsi přísahal, nevíme, tak se nám vše pomátlo...“

Smuten vrátil se Miha Gamo domů do dvora. Je oběd na stole, pára vystupuje z kapusty a voní pečeně skopová a Miha nedotýká se ničeho, sedí za stolem a bubnuje prsty na lavici.

„Och, Matěšo,“ vzdychne Gamo, „na stará kolena se otec tvůj zbláznil. Neznámému člověku slíbil tě včera u Matea Lučika a přísahou se zaklel strašlivou a neví, kdo je ten člověk, odkud přišel. Tak se stává pijanům. Musím jít k večeru k Mateu Lučikovi, zda ten neví...“

„Nu, co na tom,“ zasmála se nuceně Matěša, „jez, skopová pečeně zčerstva chladne...“

 II

V Pomuří nenajdete tak snadno ošklivého děvčete. Negalantně vyjadřují se na chorvatské straně: „V Mezimuří koně kup a děvče si namluv.“

V Dolním Dombrově jsou prý nejhezčí děvčata z Pomuří a jaká musila být tedy Matěša Gamova, když o ní říkali, že je nejhezčí z Dolního Dombrova?

A hoši v Pomuří jsou také hezcí a silní. „Kůň z Mezimuří dobře táhne a pomuřanský chlapec ve rvačce vydá za tři,“ říkají opět na chorvatské straně.

A nejhezčím chlapíkem byl v Dombrově Vlasi Sočibabik, který za večerů, když hoši a děvčata z vesnice seděli před statky pod morušemi, chodil vesnicí sem tam a na žádnou jinou lavičku se nepodíval než na tu, kde seděla Matěša Gamova.

A když hoši za večerů chodili po dědině a zpívali, Matěša Gamova neslyšela nikoho než Sočibabika... Ale řekl-li Sočibabik své sestře Dragunce, že miluje Matěšu, neřekl to dosud jí samotné, ačkoliv ta věděla o tom již od Dragunky.

A tak bylo to velmi smutné pro Matěšu, že Sočibabik dosud nepřišel opovědít Mihovi Gamovi, že miluje jeho dceru, která věděla, že by Gamo přinesl víno, pohostil Sočibabika, dal zavolat Matěšu a řekl: „Nu, Matěšo, Sočibabik přišel a po čestném způsobu žádá otce o dovolení vzít si tě za manželku. A já, tvůj otec, táži se tě: Chceš si vzít Sočibabika?“

„Chci,“ odpověděla by Matěša.

Pak by políbili všichni kříž a dali do kostela svíci šťastných námluv. A za týden přišel by jeho otec Filip se strýcem Stražbou.

„Kmotře a sousede,“ pravil by otec Filip, „jdeme vypít víno k tobě, nerozmyslil-li jsi sobě dát mému synovi Matěšu?“

„Nerozmyslil,“ řekl by Miha Gamo, „buďte vítáni, vypijeme vína a sníme bílou slepici.“

Matěša by upekla bílou slepici, snědla by její srdce pro štěstí v manželství a nyní by byla řada na otci Filipovi a na strýci Stražbovi, aby dali do kostela po veliké svíci, do které voskař z města vyryje: „Matěša Gamo, Vlasi Sočibabik, bog daj zdrovje!“ A svíce by hořela od rána do večera, celý týden a až svíce dohoří, zavolá pan farář Matěšu i snoubence do farského domu, kde bude již i Miha Gamo a otec Filip se strýcem Stražbou a notář Pálim Vrašeň. Budou psát smlouvu svatební a smlouvat o polích a kusech dobytka, které postoupí otec Sočibabikovi a které dá Miha Gamo Matěše věnem.

Smlouva svatební se podepíše, zapije vínem a platí se za „opovjeděnje“, ohlášky, panu faráři.

„Nu,“ řekne pan farář, „něco byste mohli, sousedé, přidat.“ I přidají velebnému pánu. První, druhé, třetí ohlášky a do svatby není daleko...

Když Matěša na všechno to myslila, dala se do pláče. Hloupý Sočibabik chodí za večera, nepromluví na ni, směje se jen významně, když jde kolem...

Matěša Gamova vypravila se to odpůldne na přívoz k Mateovi Lučikovi.

„Mateo Lučiku, dobrý kmotře, prosím tě o službu.“

Mateo Lučik je dědek sice, ale hezké děvče když na něho promluví, tu srdce v těle skáče. „Tak co chceš, holubičko Matěšo?“

„Otec, milý Mateo, napil se zde včera. A kdo zde s ním byl?“

„Vaši čeledínové, Matěšo, pak sedláci Ljekov, Opatrnik, Kjelin a jiní a všichni byli opilí, také zde seděl...“

„Sočibabik zde nebyl, milý Mateo Lučiku?“

„Nebyl, holubičko. Seděl zde Ljekov, Opatrnik, Kjelin...“

„Víš co, Mateo Lučiku, nikdy ti toho nezapomenu, když večer řekneš otci, že seděl zde Sočibabik a tomu že mne slíbil dát za manželku, což stvrdil přísahou.“

„Rozumím, holubičko Matěšo, učiním tak, ale dej starému Mateovi hubičku... Tak, holubičko, nestrachuj se, Mateo Lučik drží slovo...“

Jde holubička Matěša po cestě mezi kukuřicí, navrací se domů vesele, hledí na lidi, sbírající velké klasy, a vesele si zpívá...

 III

Miha Gamo posadil se večer před krčmou u přívozu, zapálil si dýmku, plácl několik komárů, kteří se usadili na jeho nose a tázal se Matea Lučika: „Což, Mateo, byl jsi včera spokojen?“

„Spokojen, Miho, a ty?“

„Nespokojen, Mateo, zhřešil jsem...“

Vzdychl a pokračoval: „Piješ a nevíš, co mluvíš.“

„Sočibabik bude spokojen, Miho?“

„Proč Sočibabik, co ho vzpomínáš, vždyť mluvím o tom, že jsem zhřešil a že jsme bídní lidé...“

„Ech, Miho, což nevíš, že jsi přísahou přislíbil Sočibabikovi Matěšu?“

Gamo vstal a objal Matea: „Těžké břemeno mně spadlo ze srdce. Sočibabik dobrý hoch a jeho otec Filip můj dobrý soused, s kterým kolikrát již jsem se pobratřil. Žádný nevěděl, komu jsem dceru přísahou přislíbil. Kašica, Rastik, Krumovik, Ljekov, Opatrnik, Kjelin. Všichni zhřešili a opili se jako pohani a s nimi i já. ‚Což,‘ myslil jsem si, ‚třebas nečistý duch vmísil se mezi nás, čert psovský a pokrevný a tomu jsi, Miho, slíbil Matěšu.‘ Což není slýchat v Mezimuří, že nečisté síly přicházejí mezi křesťany? Nebožka matka vyprávěla, jak její otec, bůh mu dej věčnou světlou památku, jde do Varaždína koupit kravky. Koupí a vrací se večerem domů. Nakoupil samé černé. A tu za Lubrekem v lese, jak kravky žene po cestě, ucítí síru. Tma je a najednou kravky počnou svítit. Leskne se jim srst, a jak ohonem otočí, blesky srší, kravky promění se v čerty...“

Mateo se pokřižoval... „Z kravek čerti nečistí, zloduchové, obtančí čardáš kolem ubožáka křesťana a zmizejí naráz v dubině. A tak šel nastrašený domů bez kravek a po celé cestě slyšel v lese hlasy: Mačada, mačada, mačada. Rodí prý se čerti nejvíce z bařin u Mury a Drávy... A lidé ještě cosi povídají, žes kravky v kartách prohrál. Tak ani nevíš, zdali čerta nebo zlého ducha nepotkáš... A to mne trápilo, ej, přines láhev vína, Mateo, zapijeme ten strach a připijeme na zdraví Sočibabika...“

Miha Gamo popíjí s Lučikem, rozveseluje se a přislibuje jemu, že o svatbě jeho Matěši pít se bude víno Mateovo z vrchů za Varaždínem. Rozbijí také prázdné láhve o stromy na šťastnou budoucnost. Hodí lahví a co praví střepy? Praví, že budoucnost bude dobrá a šťastná.

Tak si do noci zahulal Miha a temnou nocí vracel se domů. Spletl si cestu. Místo do polí dal se malou cestou kolem Mury. Cesta je úzká a Miha čardáš tančí po ní.

Z bařin plaší dropy, spící v rákosí, kteří s křikem se probouzejí. Velký pták drop letí přes cestu a udeří křídlem Mihu. Měsíc nesvítí, cesta je temna, vody nevidět, ani špičatého rákosí. Zlé a špatné znamení...

Miha vyjde z rákosí a po příkrém břehu, kde vody Mury bijí do taktu, tančí dál čardáš: Ej hoj, hoj, hoj, hop! Dupne si Miha Gamo na samém srázu, břeh se s ním utrhne, vody Mury točí s nejbohatším sedlákem a Miha se potápí, v uších mu hučí a mozek vypracuje poslední myšlenku, že nečisté síly ho uchvátily...

A tak Mateo Lučik byl by málem býval poslední, který viděl živého Mihu Gama.

 IV

Ve varaždínské soudní budově leželo ve vězení k večeru pět hochů tuláků, světoběžníků, které schytali v županiji Varaždínské panduři a „obecna straža“.

Hoši světoběžníci leží na pryčně a vypravují si o cestách.

„Tak,“ praví jeden, „těžko je nám v chorvatské zemi. Tam za Záhřebem sedláci sami nemají co jíst. A jdeš od Záhřeba přes hory, tam ani sedláků není. Samé skály, holé jako zdi tady. Zle se protlučeš“

„Což v Dalmácii,“ prohodil jiný, „tam se třeba vypravit. Víno všude ve sklepích, lidi Dalmatinci tě pohostí. Italové tě opijí. Nebo jdi do Krajiny. Tam v Krajině také dobří lidé. Nasytí pocestného i peníze dají.“

„U Postojny je dobře prosit,“ řekl maličký tulák, „stojíš, přicházejí lidé a již vědí, že jdeš světem a obdarují tě...“

„A což, hoši,“ pravil tichounce starý tulák, který dosud mlčel, „proč běhat po cizích krajinách dalekých. Za Muru se vypravte, do Mezimuří. Tam pocestného hostí. Tak přijdu na přívoz u Mury, stojí tam krčma. Přijdu a víno dostanu, ze zapitého džbánu se sedláky piji, jako jim rovný. A přijde ke mně starší sedlák, Miha mu říkali, obejme mne a slibuje, že mi svou dceru dá za ženu. A slib svůj přísahou pečetí, strašnou přísahou, až vlasy mně na hlavě vstávaly. Matičkou boží se zaklel i Otcem, Synem a Duchem svatým... Což, hoši, tak dobré tam cestovat.“

„Proč jsi tedy tam, starý, nezůstal?“

„Při křtu jsem kmotrovi z rukou vyklouz a tak neštěstí mne stíhá. Ráno vyjdu z té krčmy a četníka potkám, proklatou duši. ‚Dobré bude, když dva půjdem,‘ povídá, proklatec, matku ať mu zničí, otce ubijí. ...A tak do města mne vede, z města přes Drávu pošlou po šňůře a z Lubreku sem do županije na Varaždín. - Ale do Mezimuří, hoši, vypravte se, pohostí vás, dcery své vám slíbí a zapřísahají se strašnou přísahou...“

 V

Matěša Gamova chodí plna strachu po dvoře. Pozdní večer a otec nejde. „Což když se zdržel,“ soudí se strachem, „a pak kolem Mury napilý tatíček jde. Břehy příkré, srázné, ulomí se, neboť tatíček je těžký…“

„Hej, Rastiku,“ zavolala Matěša, „vezmi dvě lucerny a půjdeme tatíčkovi hospodáři naproti.“

Rozsvítí Rastik, ospalý a bručivý, lucerny a vyjdou do noci.

„Tak, Rastiku,“ praví Matěša, „slyšel jsi o vodních loupežnících?“

„Slýchal již za mládí, bába vyprávěla nám dětem za večerů a my se daly vždy do řvaní. Jak vodní loupežníci, zlé síly, za noci číhají pod břehem. A jak jdeš po břehu, tak někde tiše si, chraň nás bohorodica, hvízdají. A kdo uslyší hvizdot, ať se pomodlí nazpátek Věřím v Boha, jinak propadl svým tělem zlé síle vodních loupežníků. Jak hvízdají, břeh se pohybuje a trhá... Nevědomky zavedou tě na kraj a ty spadneš do vody, do víru. A ten vír také je živá, zlá síla. To kroutí se ve vodě duše hříšných utopenců. A ta duše hříšná tě uchvátí a zhřešil-li jsi, řeka z tebe duši vymačká a bídně utoneš. A kdo nezhřešil z lidí za svého života? Málo těch, které bůh pomiluje a sešle anděla. A než anděl přijde, ďábla musí přemoci, vír zastavit a zatím třebas zakleješ ve vodě a bůh se od tebe odvrátí a nepomůže. Jsou ve vodě i čisté duše dětí, které se utopí. Polkneš-li s vodou takovou dušičku, tu božské nemluvně se za tebe přimluví. Horší je, když duši sebevraha s vodou polykáš. Sebevrah pokoje nemá, duše se v tobě hází, na břeh tě vrhne, omráčí, do vodních řas zaplete, a ty bídně utoneš, nevyprostíš se.“

„A což vodní mužíci, Rastiku?“

„Těch u nás není, Matěšo. Prudká voda jim nesvědčí, hubnou se a síly nemají. A narodí-li se z výkalů sebevrahů, samomorů, v racka se vodní mužíček na Muře promění a odletí do bařin na Dolní zemi nebo na Blatenské jezero...“

„Dej sem jednu lucernu, Rastiku, jsme u mlýna, sednu na loďku a popluji kol břehu, kdyby tatíčka snad bylo napadlo podél Mury, buď jí čest, vracet se domů. A ty jdi, Rastiku, polem kukuřičným, kdyby tudy tatíček hospodář šel. Popluji na přívoz k Mateo Lučikovi a bude-li tam, shledáme se u Matea.“

Matěša odvázala loďku, upevnila na příď lucernu, vesla zašplouchala a jela loďka po Muře, které buď čest, jak řekla Matěša, neboť je zlé rozhněvat si řeku...

Do noci jela Matěša, do tmy, ozářené jen na několik metrů světlem lucerny. Proudy světla, pleskání vesla vyrušuje z nočního spánku vodní břehule, které pískají do nočního ticha a z vysokých břehů, sídel svých, ustrašeně vyletují.

Těsně při břehu řídí loďku Matěša a hle, co vidí, když zahne za oblouk řeky?

Vidí lucernu na jiné loďce, slyší vesla, jak bijí do vody.

Či někdo loví ryby z Dolního Dombrova?

Pluje blíž, rozeznává loďku a na loďce někdo si vzdychá. Loďky jsou blízko sebe, a tu do ticha řeky a pobřeží z cizí loďky zazní: „Pozdrav tě bůh, Matěšo!“

A Matěša odpovídá: „Pozdrav bůh tebe, Sočibabiku!“

Byl to Sočibabik, který vzdychal na loďce. Vlasi Sočibabik, dobrý hoch, syn otce Filipa...

„Což tak pozdě, Matěšo?“

„I vyšel si tatíček navečer k Mateovi Lučikovi, strach mám, nemám doma stání, Rastik jde cestou k přívozu mezi poli naproti a já pluji podél břehu dolů k přívozu.“

Plují obě loďky vedle sebe. „A proč ty, Sočibabiku, vyplul jsi do noci, snad ryby chytat, a sítě nevidím.“

„Ach, je to bídný život,“ vzdychl Sočibabik, „doma jsem nemohl ani usnout, přemýšlím, dumám, vyjdu ven, loďku odváži a pluji, kam proud mne unese. Jsem nešťastný, Matěšo. Tak tvůj tatíček Miha, slyšet po vsi slíbil tě prý někomu včera u Matea a neví komu, též prý přísahal.“

Loďka Sočibabikova předejela Matěšinu.

„Počkej, nevesluj,“ křičí Matěša, „dobře tě neslyším.“

Plují loďky podél sebe. „Proč jsi nešťasten, Sočibabiku?“

Vzdychl Sočibabik a mluvil s rozvahou: „Děvčat je plno, hezkých děvčat u nás, ale nejhezčí jsi ty, Matěšo! Nu, utopil bych se radši.“

„Zas jsi mne předejel, proč bys se radši utopil?“

„Slíbil tě tatíček někomu v krčmě...“ Sočibabik zavesloval a měla Matěša co dělat, než dohonila ubožáka.

„Z toho si nic nedělej, nevesluj přece, nedělej si z toho nic, ale říkám, abys nevesloval, to jen tak v krčmě se povídalo. Jsi spokojen, Sočibabiku...?“

Sočibabik vzdychl a tiše se otázal: „Mohl bych tě dostat za ženu?“ a již byl zas daleko kupředu.

„Počkáš, nebo nepočkáš, Sočibabiku?“ křičí Matěša „zaraz vesly, ať ti odpovím.“

Opět jsou loďky u sebe a Sočibabik bledý sedí tiše a očekává odpověď. „Nu co, Matěšo, mohl bych tě dostat za ženu?“

„Dostaneš s pomocí boží, Sočibabiku... Ale vždyť převrhneš loďku. Jen maličko se nahni, já též maličko když chceš políbení, Vlasi!“

Vesla tiše šplouchají a jedou na loďkách šťastní lidé, Matěša a Vlasi. Voda je nese a oni si povídají, jak rádi se mají... A co slyšet zdálky kdesi na břehu? Výskot slyšet a dupání: „Ej hoj, hoj, hoj, hop!“ jako když někdo čardáš si zatančí.

Výskot se blíží.

„Tatíček přichází,“ zvolá Matěša, „bůh ho od zlého opatruj a svatý patron Miha chraň!“

„Ej hoj, hoj, hoj, hop!“ A slyšet, jak břeh se drolí a do nočního ticha zazní úder těžkého předmětu o hladinu vodní...

A již letí tím směrem loďky. Hle, tam blízko ve vodě hází sebou Miha Gamo, jako by byl s vodou polkl dušinku sebevrahovu. Točí se v místě, kde kroutí se ve vodě duše hříšných utopenců, - vír s ním točí a již Sočibabik vytahuje svalnatou rukou Mihu nad vodu. A když Matěša dohoní Sočibabikovu loďku, co vidí? Tatíček Miha leží umáčený na loďce a Vlasi z něho cedí vodu.

A bez hlesu plují loďky k přívozu...

Přiběhne na volání Mateo a vynesou bezvládného Mihu z loďky na břeh a z břehu nesou do jizby. A za nimi jde Matěša, ruce spíná a naříká. V jizbě položí Mihu na zem a na prsa mu dají kříž, pak přinesou svěcenou vodu a namaží mu spánky a kořalky lžíci mu vpustí do úst. Hle, Miha oživuje, pomalu oči otvírá. I posunou mu kříž s prsou blíže k hrdlu.

Miha promluví: „Kde to jsem?“

I dají mu kříž na hlavu, aby i myšlenky jeho uvedly se v pořádek... A Miha se nadzvedne, kolem hledí, vidí Matea, dívá se na Matěšu, zří Sočibabika a dá se do pláče: „Jaký jsem já proklatý člověk, pijan, Matěšu o otce byl bych připravil a Sočibabika o tchána.“

A Matěša tiskne Vlasovi ruku a šeptá: „Slyšíš, Vlasi?“

Pláče Miha a vyptává se, zdali neviděli na řece modré světlo, čertovo znamení, či zda neslyšeli tajemné hlasy: „Mačada, mačada, mačada!“

Neslyšeli.

„Buď svatému Mihovi chvála,“ raduje se, „vyvázl jsem z moci nečisté síly...“

A hle, Rastik přichází z tmavé noci. Když slyší, co se stalo, slzy mu stojí v očích a vypravuje, že v poli, když sem šel, větříku nebylo a náhle lucerna mu zhasla, a vysoko nad sebou jak slyšel: „Džvú, džvú...“

Jaké to podivuhodné reje zlých duchů!

A Mateo se dušuje, že po odchodu Mihy, když psa pustil z řetězu, pes k řece běžel a táhle třikrát zavyl... Do takové zlé noci těžko se vypravit, i všichni zůstanou zde na noc, nač kráčet v oblast zlých sil?

Usnula Matěša v komůrce u přívozu a mužové sedí v jizbě a vykládají si. I přijde řeč na přísahu. Sočibabik se diví, když Miha vykládá, jak přísahal Sočibabikovi, a Mateo Lučik vykládá totéž, i Rastik se rozpomíná, že Sočibabikovi slíbil Miha Matěšu. Vlasi se pokřižuje, ten večer seděl přece na břehu a chytal ryby. Když byl na břehu, nemohl být zde. Jaké divné věci se dějí, dobrotivý spasiteli, což Mezimuří zvolily si tajemné síly za své rejdiště?

A těmto tajemným silám věnoval Sočibabik malou modlitbu, vděčnou, vzpomínaje na svou Matěšu, než usnul na stole u Matea Lučika...

VI

Miha Gamo dal na mši, na poděkování, že vyvázl z moci nečisté síly.

„Jsou jako pohani,“ řekl k sobě pan farář, uschovávaje peníze do pokladny, přičemž se usmíval, jako snad každý velebný a důstojný pán v Mezimuří před svatbou nějakého bohatého sedláka...

Již dohořela tlustá svíce s vyrytými jmény Matěši a Sočibabika, již byly první opověděnje čili ohlášky a notář Pálim Vrašeň dal podepsat svědkům smlouvu svatební, počínající slovy: „V Krista Boga věrny Miha Gamo.“

Čtvrt hodiny trvalo, než se Miha podepsal, neboť vystihuje dobře vážnost smlouvy chtěl si dát záležet, přičemž tak se spletl, že na písmenko h nemohl si živou mocí vzpomenout, pak zase malé m ve slově Gamo činilo mu obtíže a místo tří nožiček napsal pět a chtěje to opravit, popletený tím, že všichni na něho hledí, přitlačil, inkoust se rozlil a místo rodného jména namaloval malé jezírko.

Nakonec udělal tři křížky a svědkové, strýc Stražba a jiní, následovali jeho příkladu, vzývajíce při této úmorné a důležité práci svatého Ducha, který pomohl a křížky pěkné, rovné značily pořadem Stražbu, Ljekova a Opatrnika a otce Filipa, jak podepsal pod ně notář Pálim Vrašeň z moci úřední a přátelské.

Až do své smrti zůstane Miha hlavou rodu a po jeho smrti zdědí vše Matěša, až do jeho smrti budou manželé bydlet na statku Sočibabikově a ze statku Gamova bráti „procenta“, vždy stejná, urodí-li se, či neurodí, či sklizeň větší a dobytka víc se vychovává než předcházejícího roku. A Sočibabikův otec též až do smrti bude starešinou rodu Sočibabikova a svou „kuču“ přepustí jen z lásky otcovské Vlasovi, ne že by se vzdával vedení rodu.

Až umře Sočibabik, bude hlavou rodiny Vlasi a na jeho světlou památku vystaví kapličku na cestě z Dolního Dombrova do Horního, kterou zasvětí svatému Filipu Nereovi, vyznavači, který, rozený ve Florencii, v osmi letech spadl s oslem do sklepa a božskou pomocí od úrazu a smrti jest zachován...

A po smrti Gamově vystaví Matěša kapličku na památku jeho patrona svatého Mihy, archanděla, anděla druhého řádu a postavena budiž na cestě k přívozu a narodí-li se Matěše syn, nechť se jmenuje Miha...

„Hleď,“ pravil Miha k otci Filipovi, když ten chtěl před vyhotovením smlouvy, aby dítě se jmenovalo Filipem, „svatému Filipu buď všechna čest, ale svatý Miha jest větší světec, samého čerta vyhnal z ráje...“

Přešly i druhé ohlášky, přejdou třetí a svatebčané jdou k panu notáři, kde zapisují se do královské uherské knihy sňatků a notář je civilně oddá...

Po oddavkách civilních jdou do kostela, házejíce hrachem za sebe.

Miha Gamo vypil u notáře dva litry vína a pláče pohnutím a Sočibabikova sestra Dragunka vede nevěstu, která ve vysokých botách, vycpaných listy jitrocele, aby byli svorni v manželství, pomalu kráčí a ohlíží se stále na Sočibabika, veselého, kterého vedou svědkové za ruce do kostela, podle dobrého zvyku.

Hle, tam naproti hraje si tříbarevné kotě a chytá mouchy. Šťastné, velmi šťastné znamení.

„Dobré zvířátko,“ vzlyká strýc Stražba, neméně dojatý než Miha, šťastný otec, „tak mu myšičku hodit...“

Učitel Vovik čeká na kruchtě s hudebníky, svatebčané vcházejí do kostela. I varhany zazvučí, basa zabručí, housle zakvílí, i bubínek malý zaduní, bez ladu a skladu je ta hudba, ale dojemná, kostelní.

Miha rád by běžel na kruchtu a objal učitele Vovika, leč pochopuje, že musí počkat, až obřady se skončí.

Ctihodný pan farář vystupuje na kazatelnu a čte z evangelia: „Ar je tak ljibo Bog ete svět, da je Syna svojega, jedinorodjenoga dao, da vsáki, ki vu něm verje, se ne skvarí, nego má žitek veki večni.“

„Bůh dal svého jednorozeného syna,“ volá pan farář, „a ty dáváš a loučíš se od svého jediného dítěte, Miho.“

Miha dojatý přirovnáním slzí a hlasitě pláče, zatímco pan farář dál vykládá, jak ale šťastným může být Miha, že jeho dceru dostane dobrý a hodný Sočibabik.

Mluví pan farář, chvílemi se zamlčí, to snad si vzpomíná, jak padesát zlatých leskne se v jeho pokladně, padesát zlatých za svatební obřady a snad se též těší a dumá, když se zamlčí, jaká jídla o svatbě budou a jaké víno.

A pan farář po půlhodině končí, jak začal: „Ar je tak ljibo Bog ete svět, da je Syná svojega, jedinorodjenoga dao, da vsáki, ki vu něm verje, se ne skvarí, nego má žitek veki večni.“

Na kruchtě hudebníci cítí již vůni svatební hostiny a zoufale hrají.

Sveta omša. Ministranti panu faráři nemohou dobře stačit, i polykají věty a místo vobiscum zní jen „cum“, pak již jen „um“, a naposled jen „m“.

„Ite, missa est!“

Tu jedinou větu celou proslovil pan farář, bůh mu hříchy odpusť a ministranti nedočkaví odpoví „drás“, místo deo gratias a hrozný pohled pana faráře je stíhá.

Oči všech v kostele - a kostel nabit, dívají se na Sočibabika a Matěšu, klečící před oltářem, zatímco učitel Vovik promlouvá s čeledínem Rastikem a hlásí tajeplně hudebníkům, že také jelení kýta objeví se dnes na stole.

A již zazní za všeobecného ticha Matěšina „Da“. „Ano“ silné a jasné a ze zástupu svatebčanů hned nato hluboký hlas dojatého Mihy se ozve: „Da, da, da!“

A na kruchtě hudebníci vesele zahrají, z kostela se lidé diváci hrnou a svatebčané hopsají.

Vede si Vlasi Matěšu, hudebníci za nimi hrají a za kostelem noví hudebníci. Tatíček cikánů Burha s bandou čeká a před svatebčany se postaví a zahraje. A tam u obecního domu pět hochů sedí na koních, staré šavle v jedné ruce a v druhé hořící pochodeň.

Hoši „výpalníci“.

Tryskem ujíždějí sem, šavlemi máchají a nesrozumitelně cosi křičí. Chtějí od ženicha výpalné. Toť památka na panství turecké, kdy deset hodin odtud ve Veliké Kaniži vlál před sty lety zelený prapor a třpytil se půlměsíc kanižského pašalíku, kdy hordy turecké zájezdy činily po širém kraji a na murském okrese od svatebčanů výpalné žádaly.

Ženich platí po zlatém hochům výpalníkům a přicházejí hoši střelci se svým „županem“ a prosí na prach.

Dostanou.

A již naproti jde stará Grygorová, babka priporoditělna a třikrát obtančí novomanžele, aby měli děti, zatímco hoši střelci z pistolí a pušek kolem střílí, až uši zaléhají, aby ty děti byly silné, statné a nebály se.

Cikáni i bílí hudebníci hrají, průvod poskakuje a zahýbá za vesnici. Což svatba není v obci? Není. U Matea Lučika bude hostina svatební, tam přísahal Miha, že dá Sočibabikovi Matěšu a tam ať je veselí, když přísahu dodržel.

Půl lidí z vesnice jde na svatbu, Mateo Lučik čeká již na půl cestě a sám též cikánskou hudbu z chorvatské strany přivedl.

Tři hudby nyní hrají, cesta ubíhá, již jsou u Matea, a tu vidět, jak důmyslně Mateo vše uspořádal. Řada dlouhých, bílými ubrusy pokrytých stolů stojí na zeleném pažitu, pod stíny stromů pomurjanského lesa.

I ohně vidět kol kraje plát a připraveno vlhké roští, až večer přijde a komáři se objeví, aby dým je zahnal...

VII

Byla to hostina svatební, jaké dlouho vidět nebylo na murském okresu.

Dva pečení voli čekají, až je rozkrájejí... Slepic do desítek snědeno, čtyři jelení kýty z vysoké zvěře až od Drávy chutnají svatebčanům i hudebníkům. Smažené řízky z ptáků dropů a měkké kukuřičné placky, namazané meruňkovými povidly. Jídla pečená, smažená i dušená...

A víno červené, víno se pije, rozleješ litr, nikdo si toho nevšímá, vína plno...

Zpěv se ozývá, hudba hraje, tráva udupána, čardáš se tančí.

Miha poskakuje, pláče, směje se. Stražba skáče a pláče.

A což Kjelin, Opatrnik, Ljekov, Kašica, Rastik, Krumovik a jiní, a co pan farář, učitel Vovik a notář Pálim Vrašeň? Všichni jedí, pijí, řemeny si popouštějí, povídají, jeden druhému čestně roven.

A Mateo Lučik, ten právě u přívozu hovoří se čtyřmi hochy světoběžníky.

„Ve Varaždíně v temnici,“ praví jeden z nich, hlava jejich a vůdce, „vykládal nám starý tulák, bratr, že v Mezimuří dobré jest chodit, i dcery prý slíbí zde za ženy, jako jednu zde nějaký Miha. A stařeček tulák ve vězení nám onemocněl. Hoši, pravil, vidím, že umru a Muru neuvidím, jděte do Mezimuří, vyhledejte Mihu a pozdravte ho od starce tuláka, s kterým pil ze zapitého džbánu a kterému dcerku slíbil, nač přísahal...“

Mateo Lučik kroutí hlavou a odpoví: „Hoši zlatí, nedobře to Mihovi vzpomínat, opil se a zhřešil, mlčte o tom, hoši, jinak v dobrou hodinu jste přišli, svatba se slaví. Pojíte s námi, popijete a o cestách budete vypravovat, ale o tom mlčte, jste-li křesťané...“

A tak hoši světoběžníci nevyřídili Mihovi vzkaz stařečka tuláka... pili, jedli, přejedli se, napili se, jako všichni ze svatebních hostí, kromě Matěši, Sočibabika, pana faráře a notáře Pálima...

A na zpátečním pochodu za noci, kdy odváděl si Sočibabik Matěšu domů, jedinký jen napilý cikán hrál jim po cestě, ostatní potrousili, ztratili nebo spali porůznu na mezích, v lese pomurjanském, či složili své údy pod stoly, kde ležely kosti z jelenů, dropů, slepic a volů... a kde rozlité víno pomalu barvilo načerveno půdu, jako by tam se udála velká bitka, ku které proti všemu zvyku naštěstí nedošlo...

 VIII

Sedí druhý den Mateo Lučik u přívozu a počítá, co mu vynesla přísaha Mihy Gama. Počítá a počítá a směje se blaženě, neboť uskutečňuje se pomalu jeho sen, mít malé jmění a odejít odtud do rodného místa, nad bokou Kotorskou, neboť je Dalmatinec.

Jak koupí si tam malou kuču, jak hospodařit bude, dívat se na skály a na moře v boce Kotorské, vzpomínat na léta, strávená u Mury v krčmě u přívozu, smát se nečistým silám a cítit na tváři to jedno políbení Matěšino, při kteréž vzpomínce mu, dědkovi, srdce v těle skáče...

   


Přítel Vladyka

Přítel Vladyka byl dobrý hoch, ale měl čtyři špatné vlastnosti. Předně lhal tak hrozně, že tomu sám věřil.

Za druhé vykládal o svém pobytu v Americe s neuvěřitelnými podrobnostmi a dušoval se, že má to v poznámkách.

Za třetí zpíval často a nepřetržitě americkou válečnou píseň, dále píseň černochů a irskou píseň „Běž šťastně, hochu!“

A za čtvrté považoval se za nejlepšího boxera v Evropě, vyvolávaje k mé největší lítosti hádky ve společnosti, aby mohl své umění uplatnit. Poněvadž však přečasto octli jsme se ve společnosti, která nehleděla na boxování ze stanoviska čistě sportovního, bývali jsme šetrně i nešetrně vyváděni ven.

*

Vladyka byl nevyrovnatelný kromě lhaní též v tom, že dovedl rozdráždit v hostinci i nejklidnější hosty.

Jednou jsme přišli do hostince a sedli si naproti stolu, kde několik starších pánů hrálo klidně taroky.

Ten den byl památný též tím, že mně slíbil Vladyka rukoudáním, že nebude lhát ten večer. Viděl jsem, že mu to činí obtíže. V takových případech nenáviděl celý svět. Kabonil se a mlčky kouřil.

Najednou zavolá číšníka a tiše se ho ptá, co jest to za pána v brejlích, který teď shrábl výhru.

„To jest pan profesor češtiny.“

„Děkuji.“

Vladyka zakašlal a najednou hlasitě spustil, aby to slyšeli u protějšího stolu, přičemž rozkládal rukou, jako by mně cosi důležitého vykládal:

„To jest nerozumné. Již jsem vám kolikrát poznamenal, že máte napsat datum. Již jsem vám kolikrát naznačil, že máte dělat cvičení bez chybičky. Pravil jsem, a já to vykládal, já, rozumíte, a nevšimnete si toho. To jest hrůza, vy nemáte o té hrůze ani zdání. Tak si jděte sednout, máte nedostatečně.“ (Naproti jevili páni jakési rozčilení.)

Vladyka pokračoval hlasitěji: „Máte nedostatečně, ať mi to někdo věří, to jest pak český žák. Podívejte se, to svět neviděl! Takový člověk, český žák, vede si hanbu takového nevědomce. Vidíte. Zde sedí tolik mladíků, a oni si tedy patrně myslí, že jest to dobře. Tak vidíte, on prý to udělal náhodou. Kde jest třídní kniha, ať ho odmlouvajícího zapíšu. Styďte se již v té třídě, což to není pro vás svrchovaně ponižující? Teď se podívejte! Čech se dívá na úkol český, a neví, co se patří! Jen se podívejte, on to patrně jaktěživ neslyšel, že se někdo začervenal. Jen se podívejte! On tomu ještě nerozumí. Dejte sem ten sešit. To jsme udělali za půl hodiny! Kdo by řekl, že nám to zabralo takové doby? To jsem jaktěživ neviděl a o něčem podobném nikdy a nikde neslýchal. Vidíte, jen se dobře podívejte na tu svou práci, nešťastníče, nechápete, co to znamená vynechat datum v úloze?“

Odmlčel se. Pán š brejlemi nehrál karty, ale díval se na Vladyku hrozivým zrakem, konečně se zvedl, šel k němu a řekl: „To jest drzost, pane!“

Vladyka odpověděl tklivým hlasem: „To mně neračte říkat, já skutečně jen náhodou zabloudil mezi řezníky, tady kolega mně sice pořád vykládal: ,Sem nepůjdeme, zde hrají karty handlíři s dobytkem a ti hned nadávají, třebas by se jich, co povídáš, netýkalo.’ “

Pán s brejlemi vrátil se po tomto prohlášení, bruče cosi o bláznech, k svému stolu.

*

Amerika! Největší chyby dle mého mínění dopustil se na Vladykovi Kolumbus tím, že odkryl Nový svět. Jak důležitou roli hrála Amerika v životě mého přítele!

Vším byla pro něho. Všechno prodělal v Americe, všechno americké jedl, ba dokonce prožil celý americký život, od lynčování černocha až po železniční katastrofu.

Byl sice jen v New Yorku, u Niagary a na farmě svého strýce, měl-li však vděčné posluchačstvo, tu svěřil se, že prodával kořalku mezi Indiány v National Parku, že byl v Kalifornii, že viděl Mississippi River. Výklady své provázel podrobnostmi, že člověk, který ho neznal, divil se, jak jest to možné, že Vladyka vyvázl šťastně ze všech těch dobrodružství, která mu bylo přetrpět.

Uvádělo mě to často do zoufalství, když slyšel jsem ho vyprávět, maje pochybnost, zdali skutečně byl za mořem. On mně to ale dokázal při jedné procházce Prahou. Šli jsme Skořepkou a zastavili se u Čadila před výkladem.

„Mořské ryby,“ řekl Vladyka opovržlivě, „kdyby jich pan Čadil za celý svůj život tolik prodal, kolik jsem jich já za ty dva roky snědl, byl by milionářem . . . Nevěříš?“

Pokrčil jsem rameny.

„Mořské ryby, příteli, jsou v New Yorku báječně laciné. Cent ryb za dva centy. Služky si vymiňují ve smlouvě, že budou dostávat mořské ryby jen jednou za týden k snídaní, zvanému lunch. Máš tam i mořské raky velmi levné. Takový mořský rak přijde bratru za tři krejcary. Ve vězeních trestají vězně tím, že jim dávají třikrát týdně rybí salát k večeři.“

„Tys byl také ve vězení?“

„Ovšem, v New Yorku. Byl jsem nalezen policisty v opiové krčmě v čínské čtvrti. Konal jsem na Číňanech pokusy. Tam v New Yorku se trestá všechno. Tam se trestá i pokus sebevraždy vězením až do pěti let. Odůvodňuje se to tím, že pak třeba 300 lidí skončí za den sebevraždou. Máš například případ, který se stal na Brooklynském mostě. Ten most jest mimochodem řečeno vysoký dvě stě metrů a dlouhý devět kilometrů. Z toho mostu skočil tedy dolů jeden Irčan. Kolemjdoucí, kteří to viděli, zachváceni byli náhle takovou mánií sebevražednou, že jeden po druhém skákali z mostu dolů. Panovala tam taková tlačenice u zábradlí, že policisté jen dvanáct lidí zachránili. Ostatní dílem skočili z mostu, dílem byli v té tlačenici umačkáni. Dvanáct zachráněných, kterým bylo dokázáno, že chtěli spáchat sebevraždu, bylo na distriktu odsouzeno do vězení po šesti, osmi, devíti až dvanácti měsících. Kdyby byli utekli pres řeku do Jersey City, byli by se zachránili jako psi.“

„Jak to, do Jersey City?“

„To jest tak. Každý americký stát má vlastní zákony, dle kterých může být trestán provinilec jen v tom a v tom státě. V New Yorku jest tedy sebevražda trestána, kdežto v Jersey City není. V Jersey City můžeš se beztrestně střílet, topit, věšet, ale v Jersey City tě také nikdo neuřízne, z vody nevytáhne a podobně. ,U nás jest sebevražda dovolena, tedy s pánembohem se zabij!’ V New Yorku tě zachraňují, ale sedíš za to jako pes. New York je vůbec divné město. Každý třetí člověk, kterého potkáš, je milionář. Každý desátý pak miliardář. V Americe máš například jednoho miliardáře, který jest tak bohat jako pes, že když mu vyměřovali jeho jmění, řekli úředníci, že obnáší asi tolik a tolik, ale že jest možná chybička několika miliard. - V okolí New Yorku máš 26 vesnic a ty mají dohromady přes dva milióny obecenstva . . .“

To bylo mně již přílišné. „Vladyko,“ řekl jsem, „víš co, já si vypůjčím naučný slovník . . .“

Od té doby se Vladyka mírnil, vypravuje přede mnou o Americe, vykládaje jen nevinně o tom, jak v Americe jsou bary, kde si člověk koupí za pět centů skleničku piva, ale má právo najíst se na celý den v bufetu zadarmo.

„A co tys jedl nejraději, Vladyko?“

„Smažené ústřice,“ odvětil Vladyka vážně . . .

*

Přítel Vladyka přišel za jeden měsíc o 1760 korun; přicházel-li i v jiných měsících o peníze, nemohu tvrdit, neboť jsem pouze ten nešťastný měsíc s ním bydlil.

Ztráta tolika peněz jest neobyčejně záhadná a kombinovaná, kolem této události se točí i jeho styky se strýcem poručníkem, dále s jeho tetou, sestřenicí, paní Mikovou a panem Mikou.

A ona ztráta nepřišla najednou, přicházela denně. Dnes ztratil šedesát zlatých, zítra padesát, tu pětadvacet, tu třicet atd.

Když jsem se k Vladykovi přistěhoval, domníval jsem se, že chodí k poručníkovi na oběd, neboť on to předtím čtvrt roku tvrdil; jaké bylo však mé překvapení, když Vladyka prohlásil, že budu nucen dnes zaplatit za něho v hostinci oběd.

„Což nechodíš k poručníkovi?“

„Pohádal jsem se s ním právě včera,“ odvětil temně Vladyka; „řekl jsem mu: ‚Mylorde, ještě slovo, a padne facka!’ Sotva jsem to řekl, již jsem ji měl. Nemeškal jsem ovšem ji vrátit, a tak se stalo, že půjdu asi k vrchnoporučenskému soudu. Přirozeně že nyní jsem se zařekl, že nepůjdu k nim na oběd nikdy. Ostatně, neměj strachu, dnes večer máme jistě šedesát zlatých.“

Přišel večer, Vladyka vrátil se ze své cesty.

„Máš peníze?“

„Nemám, příteli. Pan Mika přišel, jak se mně zdá, na všechno.“

„Kdo jest ten pan Mika; nemluv tak záhadně.“

„S paní Mikovou mám milostný poměr. Říká mně: ,Pane Vladyko, já tě mám ráda jako pes.’ Nu, a dle mého náhledu přišel pan Mika na náš poměr, a tak těch šedesát zlatých, které mně chtěla půjčit, nedostanu. To však nevadí; zítra dostanu určitě padesát zlatých.“

Opět šel se mnou na oběd a odešel pro padesát zlatých. Vrátil se mrzutě: „Spoléhej se na někoho, vypůjčit si peníze dovede každý, ale vrátit nedovede. Půjčil jsem mu kdysi šest set zlatých, část peněz, které jsem dostal náhradou za utrpěný úraz při železničním neštěstí v New Yorku, kde mně byly rozdrceny prsty na ruce.“

„To se ale musím obdivovat dovednosti amerických lékařů,“ řekl jsem, dívaje se mu na ruce, „ani stehu není vidět na prstech.“

„Což jsem řekl na ruce?“ divil se Vladyka. „To není možné, přece jsem mluvil o noze, hm, zítra musím se jít podívat do banky, zdali již přišla poukázka na tři sta korun z Ameriky, to jest vlastně kupón podílní listiny. Podaří-li se ten podnik, budu boháčem. Dnes bych tu akcii nedal ani za dvacet tisíc . . .“

„Jaký jest to podnik?“

„To ti nemohu říct, ono tajemství musím zachovat.“

Druhého dne dopoledne tázal jsem se Vladyky, proč nejde do banky pro poukázku na tři sta korun.

Vladyka se podíval na mne tázavě. „Do jaké banky mám jít, zbláznil jsi se? Což jsem opravdu mluvil o bance? Co bych v bance dělal? Snad jsem ti říkal, že mám si jít na poštu pro peníze od bratra. Dobře že jsem si vzpomněl. Těch čtyřicet zlatých přijde nám na mou duši vhod, ale prozatím mne musíš doprovodit do jídelny a za mne zaplatit.“

Opakovalo se to den co den. Každý den měl jít pro padesát, šedesát zlatých nebo jen dvacet.

Jeho hovory byly čím dále tím záhadnější. Mluvil o tom, že na dně kufru má prsten po nebožtíkovi otci v ceně tři sta korun, ale ten prsten že za živého boha by nezastavil. Přitom stále chodil se mnou na obědy a u kupce na můj účet objednával slanečky, rum, cukr, chleba . . .

Až jednoho dne nepřišel, neobjevil se, což mne mrzelo, poněvadž jsem si tak navykl na jeho lhaní, že jsem počal též lhát. Nepřišel.

Za týden potkal jsem přítele Kozinu, který se tvářil nějak záhadně a nesl jakýsi balík.

„Kampak, Kozino?“

„I domů. Bydlí u mne přítel Vladyka, čeká peníze z domova, a tak zatím koupil jsem mu ze svého šaty . . . Jest to velmi sečtělý člověk.“

*

Věříte, že jsem měl tenkrát nehoráznou radost, že přítel Vladyka jest u Koziny, že nejsem já jediným, kterého náš drahý a milý přítel tahal za nos .

            


 

Psychiatrická záhada

 

I

Bylo kolem druhé hodiny noční, když pan Hurych vracel se ze schůze abstinentů, odbývané v jedné restauraci na Malé Straně. Schůze tato protáhla se proto tak dlouho, že v ní byla probírána rezignace předsedy, který byl zapleten do ošklivé aféry. Byl totiž usvědčen, že v jedné restauraci vypil sklenici plzeňského. Jako čestný muž odstoupil.

Pan Hurych šel tedy domů po Karlově mostě.

Šel s blahým vědomím, že pracuje pro dobro lidstva. Ve svém žaludku cítil sice doposud chlad sodové vody, ale trochu výše, tam tlouklo teplé, vřelé filantropické srdce, které málem bylo by ztučnělo, kdyby mu byl lékař nezakázal pít pivo. Tak byl půl roku abstinentem, vrhl se odhodlaně do boje proti alkoholu, stal se jednatelem spolku abstinentů, předplatil se na Zájmy všelidské, učil se esperantu a jedl zeleninu.

Úvahy jeho přerušil výkřik na řece. Byl to patrně jeden z oněch křiků za noci, jež milují mladí básníci a které jim vynášejí šestnáct haléřů, neboť tolik se platí za řádek s výkřikem, tajemným, neznámým, plynoucím od řeky v nočním tichu.

Pan Hurych naklonil se dolů přes zábradlí mostu a zvolal ku hladině Vltavy, pln neblahého tušení:

"Přejete si něco?"

Nic chytřejšího mu přítom nenapadlo v okamžiku, kdy jeho lidumilné srdce naklánělo se z mostu.

V té době, kdy pan Hurych díval se pátravě dolů do vody, kráčel po mostě směrem k Malé Straně kadeřník Bílek.

Byl to pán, jenž sice nebyl abstinentem, zvláště toho dne, ale který měl ne méně šlechetné srdce, prodchnuté pravou láskou k bližnímu jako pan Hurych, srdce zlaté a obětavé.

Bystrým zrakem rozeznal, že pan Hurych naklání se podezřele z mostu. Pan Bílek byl muž činu. Tiše jako kočka přiblížil se rychlostí rysa zezadu k panu Hurychovi, chytil ho za ruce a pokoušel se strhnout ho k zemi. Pan Hurych však nelenil, chytil neznámého muže za krk a za volání "Patrol!" zápa­sili oba šlechetní mužové spolu, zatímco kadeřník křičel: "Uklidněte se, proč byste si zoufal?"

Policejní hlídka sem běžela klusem a pan Bílek, drže ze všech sil pana Hurycha v náruči, volal jí vstříc udýchaně: "Pánové, tento pán chtěl skákat do řeky a já ho zachránil!"

Pana Hurycha zmocnily se nyní čtyři zkušenější ruce, vzaly ho pod paží a jeden ze strážníků otcovským hlasem jal se panu Hurychovi rozmlouvat sebevražedné myšlenky.

Pan Hurych překvapen touto situací křičel jako v hysterických záchvatech: "To je mýlka, pánové!"

Nato se dal do podivného, nuceného smíchu a opakoval: "Mýlíte se, pánové, já opravdu neskočil do řeky."

Šlechetný kadeřník šel vzadu a přerušoval ho:

"Já už několikrát zachránil lidem život, když chtěli skákat do řeky, ale nikdo se ještě tak zuřivě nebránil jako vy. Je vidět, že jste strašlivě rozčilen. Vždyť jste mně roztrhl vestu."

Pak hučel do pana Hurycha druhý strážník:

"Můj bože, kdyby člověk pro každou malichernost měl si brát život! Všechno zas bude lépe! Ať byla příčina vašeho rozčilení jakákoliv, všechno se zas napraví. A uvidíte, až ráno vystřízlivíte, že ten svět je přece jen hezký."

"Svět je krásný," mluvil do pana Hurycha strážník po pravé straně, "kdyby každý, když mu vleze něco do hlavy, chtěl hned skákat do vody, musil by se každý druhý člověk utopit."

Pan Bílek tahal přitom za kabát pana Hurycha a důrazně dodával: "Abyste věděl, kdo vám zachránil život, vzpomeňte si, až vystřízlivíte, že se jmenuji Bílek a jsem kadeřník ze Smíchova."

Pan Hurych počal opět hystericky volat:

"Prosím vás, pánové, pusťte mne, vždyť já neměl nic v úmyslu, já se jen nahýbal přes zábradlí, poněvadž se mně zdálo, že dole na řece někdo volá."

"Prosím vás," vyvracel mu to kadeřník, "vy že jste nechtěl skákat? Já mám, pane, zkušenosti. Jak se na někoho kouknu, vím hned, chce-li skákat nebo ne. Pane, kdybyste byl nechtěl skákat, nebyl byste se tak zuřivě bránil. Až si na to ráno vzpomenete, poděkujete bohu, že mne strážný anděl vyslal vám do cesty."

Pana Hurycha přešla již trpělivost, otočil se dozadu a vmetl šlechetnému a obětavému muži do tváře několik hrubých urážek.

Pan Bílek zarmouceným hlasem počal vykládat strážníkům: "To má člověk za svou dobrotu! Až ten pán ráno vystřízliví, zastydí se za to, jak se odměňuje svému zachránci."

Pan Hurych učinil pokus vrhnout se na kadeřníka, ale ustal, když mu strážníci sdělili, že by poslali pro truhlu. Blízko policejního ředitelství pokusil se naposledy vyjasnit situaci a řekl: "Vy mně tedy nevěříte? Zapřísahám vás, že je to náhoda."

"Jen se uklidněte," konejšili ho strážníci, "až se vyspíte, až se vám to vykouří z hlavy, budete se zcela jinak dívat na život."

"Pro Ježíše Krista," zabědoval pan Hurych.

II

Je celá řada duševních chorob, které provázeny bývají sebevražednými pokusy, jako například paralysa progresiva, paranoia, melancholie, různé druhy mánií, hysterií a psychóz.

Policejní lékaři přivolaní k zachráněným sebevrahům užívají tázacího systému jako nejdůležitější psychiatrické pomůcky.

Odpovědi, které zachránění sebevrazi dávají, jsou lékaři vodítkem k rozpoznání druhu duševní choroby, které vždy bývají provázeny zmateností pojmů a představ. I v tomto případě povolán byl policejní lékař, aby prozkoumal duševní stav pana Hurycha.

Než se však dostavil, vyslechl úřadující strážmistr obětavého kadeřníka a sepsal s ním protokol.

Nezdržel se též, aby panu Hurychovi nerozjasnil pochmurnou náladu poukazem na rozkoše, které svět poskytuje.

"Bude všechno zase dobře, pane, všechno se urovná, i je-li v tom nějaká nešťastná láska. To se poddá. Vždyť se říká: Pro jedno kvítí slunce nesvítí! Až vystřízlivíte ráno, půjdete pěkně poděkovat panu Bílkovi, že vám zachránil život. A jsou-li v tom rodinné nesváry, odstěhujte se, neberte to tak vážně. A jsou-li v tom snad finanční nesnáze, já přece nemohu vidět do vašich poměrů, tu poctivý člověk se uživí. Práce člověka jen šlechtí."

A co na to odpovídal pan Hurych? Zakrývaje si rukama tvář, volal: "Pro Ježíše Krista, vždyť já to nechtěl udělat!"

Potom zase do něho hučel pan Bílek: "Já jsem kadeřník Bílek ze Smíchova, mně se můžete přiznat, co vás k tomu vedlo."

Pan Hurych dal se do pláče.

III

Přišel policejní lékař a řekl: "Přiveďte sem vyšetřovaného!"

Přivedli pana Hurycha. Tvář jeho byla vyděšena, pysky měl bledé, vlas rozcuchaný.

"Proč jste chtěl skákat do řeky?" "Přísahám, že jsem nechtěl."

"Nezapírejte, dokazuje to pan Bílek i páni strážníci. Když vám zachraňovali život, zuřivě jste se bránil."

"To je strašné," zabědoval pan Hurych. "Řekněte mně, proč slunce zapadá!" "Proboha vás prosím, pane doktore!" "Znáte nějaké svobodné státy v Asii?" "Prosím vás, pane doktore!"

"Kolik je šestkrát dvanáct?"

Ale tu pan Hurych se již nezdržel, a místo aby řekl: "Sedmdesát dva," vlepil policejnímu lékaři nehorázný pohlavek.

Ráno ho odvezli do blázince, kde je ošetřován již půldruhého roku, poněvadž doposud u něho lékaři nezjistili vědomí duševní choroby, což dle psychiatrie jest známkou zlepšení duševního stavu.

   


 

Půl hodiny po Canale Grande

Seděl vedle ní a díval se zoufale na vody Velkého kanálu. Do „Canalazzo“, jak mu říkají Benátčané, právě naproti němu lila špinavá a rozcuchaná Italka mastnou špínu z okna nějakého starého paláce. Mastnota se rozšiřovala na zelenavé vodě, spojila se s pruhem jiné husté tekutiny, hrála do perleťová a panu Kalistovi dělalo se špatně.

Tohle má být svatební cesta! Cítil zápach smažených mořských ryb, žaludek se mu obracel, zatím co jeho žena s nadšením rozeznávala dle mapy některé stavby paláců podél Canale Grande.

„Palazzo Labia!“ „Palazzo PendraminCalergi!“ „Palazzo Pesaro!“

„A vidíš, Karle, tu nádhernou pozdní gotiku naproti na Cá ďOro! Ach! Teď jsme pod Ponte di Rialto! Karle! Proboha! Všimni si té fasády na Palazzo de Camerlenghi, víš, tam kdysi kontrolovali podle baedekra tři přísedící státního eráru veřejné příjmy republiky.“

„Nu, dobrá, milenko, ale co je vlastně na tom divného? Někdo musí kontrolovat příjmy. To máš jako u nás v bance. Tam to dělá kontrolor Vaniček.“

Utřel si pot s čela. Od rána nemít v ústech sklenici piva nebo vína! Zatracené paláce! Co je mu do toho, že naproti vypíná se Fondaco dei Tedeschi, bývalý obchodní dům německý a nyní finanční intendantura, a že ta budova byla vystavěna roku 1228. Jako by kromě paláců nebyly v Benátkách také pivnice a vinárny. Vypsal si je hezky všechny do notesu. Vytáhl ho z kapsy a těšil se tou popsanou stránkou: Restaurant Bauer-Grünwald (mnichovské a štýrskohradecké pivo). Mnichovská Pschorrova pivnice na Campo S. Angelo. Plzeňská zahradní restaurace na Fondamenta del Balino Orseolo za starou prokuraturou.

Pan Kalista podíval se do slovníku a vykřikl na gondoliéra: „Stará prokuratura, Procuratia vecchia!“

Žena podívala se srdečně na něho. „Nu, vidíš, miloušku, konečně tě to začíná zajímat. Ale dříve než prohlédneme si starou prokuraturu, pojedeme podívat se na dožecí palác, na chrám sv. Marka, projdeme se po náměstí před chrámem a nakrmíme holuby. Víš, miloušku, já se už tolik těším na ty mučírny v dožecím paláci, na olověnou komoru a na most vzdechů, po kterém odváděli k smrti odsouzené...“ Tak klidně a něžně se při tom dívala na vody kanálu, až se on zachvěl. Vzpomínal na Brno, na Špilberk, kde ten něžný tvor velmi se zajímal o strašná vězení. Hodinu ho vláčela v těch chladných dírách a několikráte po sobě dala si vykládat od průvodčího historii Trenka, barona, a kam házeli mrtvoly umučených vězňů. Vzpomínal, že jsou již přes týden na svatební cestě a že se na její podnět stavěli vždycky tam, kde někoho za starých let zabili nebo mučili. Všude ho nutila navštěvovat lidomorny, ‘strašná vězení, mučírny, interesovala se o hrdelní práva, v museích první její cesta byla podívat se na španělské boty, palečnice a popravčí meče.

„Milé dítě,“ dodal si konečně odvahy po delší úvaze, „pokud se mne týče, mám prozatím hlad a žízeň. A myslím, že dožecí palác s olověnou komorou, mučírny a most vzdechů mohli bychom si nechat až po obědě.“

Zavrtěla hlavou. Odpůldne věnují prohlídce chrámů. Devětatřicet kostelů se tak lehce neprojde. A hned z „Průvodce“ četla hbitě jména světců, jejichž chrámy navštíví: San Bartolomeo, Santa Caterina, San Donato, Santa Maria Elisabetta, San Fantino, San Giacomo di Rialto, San Giovanni e Paolo, San Marcilliano, Santa Maria dei Frari, Santa Maria dei Miracoli, Santa Maria della Pieta ...“

„Ne, miláčku,“ přerušil ji žertovně, „tolik jsme dosud nezhřešili, abychom lezli do všech kostelů. Vždyť jsme teprve osmý den na cestě.“

Počala se zlobit a červenat. Její obětování se slouží mu za terč k choulostivým vtipům. Už před svatbou jí nosil oplzlé anekdoty a bavil ji jimi. Tenkrát už bála se budoucnosti a nyní se vybarvil brzy. Přijedou do Benátek, a už si jí přestal vážit. Co bude, až přijedou do Říma? To všechno ale dělá alkohol. Poví mu, kde se opil nebo podnapil. V Brně, ve Vídni, v Lublani, v Terstu a na palubě parníku z Terstu do Benátek. To nebyla mořská nemoc, to byly následky těch pěti lahví „Lacrimae Christi“. A což když se v Prateru pral u koníčků s tím starým pánem! Pročpak ho v Mariboru zpolíčkoval ten buršák? Prokurista banky, zeť ředitele banky, dělá takovou ostudu. A to má být svatební cesta. Stydí se za to, že posílá pohlednice domů s takovou lží, jako: „Karel je roztomilý. Zde je překrásně.“ Ve Štýrském Hradci sotva udržel pero v ruce, aby tu lež podepsal. Počala plakat a tím jedině dostal se on ku slovu.

„Představuješ si všechno příliš černě, miláčku,“ pravil rozvážně, „tu a tam dal jsem se strhnout jen k obraně své cti. Oblékla jsi se na cestu trochu výstředně, a pak se nediv, že na tebe v Prateru pokřikovali. Přiznávám, že jsem též trochu více pil. Ale kdo byl tím, milenko, miláčku, vinen? Jedině ty, žes mne bez náležitého občerstvení tahala po všech památnostech. Před každým oblázkem stála jsi hodinu a dala si vykládat, kdo ten kamínek tam postavil lidem do cesty. Tak je to, drahá duše, pak se nesmíš divit, že ze zoufalství... Já si to představoval jinak. Já myslil, že tu celou čtyřnedělní dovolenou strávíme jako novomanželé někde v lesnatém zátiší nebo v lázních ...“

„Abys na mně ušetřil, viď,“ vybuchla hněvivě, „a co ušetřil, sám utratil. Kdo ví, s jakou. Kdo ví, jestli nemáš ještě nějakou jinou. Ale já ji zabiju, zabiju sebe, tebe...“

„A koho ještě?“ tázal se jizlivě.

Dala se do nového pláče.

Vzal jí z ruky baedekra, listoval, a aby ji upokojil, pronesl: „Podívej se na tu krásu naproti. To je Palazzo Dario, jeden z prvních paláců starší renesance ...“

Neodpovídala chvíli a pak řekla: „Dej sem baedekra.“

Podal jí ho a tu ona hodila ho doprostřed vod Velkého kanálu a zaťala rty:

„Co děláš, miláčku?“

„To, co ty se svým kloboukem, když jsi se opil koňakem ve vlaku přes Semmering.“

„Nu,“ řekl dopáleně, „pošilhávat jsi včera také nemusela po italských důstojnících v hotelu d’Italie-Bauer.“

Pohodila hlavou, setřela si slzy a řekla: „Ať! Jeden z nich vypadal jako pan Marek, co jsem s ním tančívala v tanečních hodinách.“ A nevinně dodávala: „Víš, ten, co na mé svatbě tolik plakal.“

Kousl se do rtů a neodpovídal. Co jí má na to říci? Kdyby jí řekl, že jsou Italky hezké, vypadalo by to hloupě, poněvadž jí včera říkal, že se mu žádná nelíbí. Co dělat? Zavolal na gondoliéra a lámaně italsky mu řekl, podávaje liru, aby zazpíval nějakou píseň. Gondoliér počal zpívat v nářečí gondoliérů:

„Vu xě caro e xè belin; ma xè tanto scarmolin. Che una mumia mi pare! Vu xè belo e xè grasset! Via! Sclargemose, destachemose, e passemola cosi! - Ty jsi milá, ty jsi krásná, ale tolik tenká, hnedle jako mumie ... Hle, my se rozejdeme, my se vyhneme, každý bude žít pro sebe ...“

A oba mladí manželé, nechápajíce obsah písně tak něžného nápěvu, která se odrážela od paláců a nesla se po vodách v Canale Grande, podívali se vlivem té něžné melodie na sebe.

Che una mumia mi parè. - Hnedle jako mumie.

„Miláčku,“ řekl pan Kalista, líbaje jí ruku, „miláčku, když já jsem takový protiva. Víš, drahoušku, když myslíš, prohlédneme si ještě před obědem v dožecím paláci olověnou komoru i mučírnu a na náměstí sv. Marka nakrmíme holuby ...“

„A k obědu budeme jíst mořské ráčky,“ pravila ona vítězně, dávajíc si líbat ruce.

„Zajisté, miláčku,“ řekl pan Kalista, pociťuje kroucení žaludku.

   


 

Původní dopis z Cařihradu

 

Salem Alejkum! Pokoj s vámi, ctěná redakce! Přibyl jsem šťastně do Cařihradu a ubytoval se v Pere v evropském hotelu.

Blízko mne, asi ve třetím pokojíku nalevo, bydlí páter Tomáš Škrdle, redaktor Vlasti a předseda katolické ligy. Jakmile sultánovým irade byli křesťané prohlášeni za rovnoprávné s mohamedány, přijel sem, aby pomohl Turecko vyrvat z rukou nevěřících.

O těchto svých záměrech pěkně se rozpovídal včera večer, nasytiv se pilafem. „Holenku,“ řekl, toče prsty, „rostem. Uděláme z Turecka katolický stát a dočkáte se času, kdy po způsobu vídeňském v hlavním městě Turecka budou zasedat v městské radě samí turečtí křesťanští sociálové. Co se nepodařilo křižáckým výpravám ve středověku, podaří se nám. Všiml jste si zajisté řádových kněží. Všichni jezovité, benediktýni, dominikáni, vypuzení z Francie, vrhli se sem do Turecka. Všechny jeptišky táhnou nyní do říše pádišáha. Pokřtíme sultána...

Ano, pokřtíme sultána,“ uhodil pěstí do stolu, „a české duchovenstvo při tom nesmí scházet. Jaký to krásný úkol. Není to ovšem snadné. Já například jsem si ale koupil od Vymazala Turecky snadno a rychle: ,Zira Alláh teogiagie pú katar sebti ki..., neboť tak bůh miloval svět...‘ Pak jsem si koupil fez. Ostatní přijde všechno časem a naráz rozletí se do celého vzdělaného světa zpráva: ,Sultán pokřtěn Čechem, páterem Tomášem Škrdlem.‘

Pak vítězně se bude postupovat dál. Budeme zakládat katolické noviny v každém tureckém městě. Rozmnožíme se jako kobylky. Založíme školy katolicko-národní. I vnikneme do vojska. Budeme držet své požehnané ruce nad celým Tureckem a uvidíte, že za deset let uděláme z Turků takové ovce, že sultán bude moci klidně zrušit ústavu a zavést opět absolutismus a vládnout s pomocí naší.

V Makedonii objevíme turecké Lurdy. Budeme vydávat odbočku Sv. Vojtěcha pro Turecko pod názvem Hissar padišahaji (Pevnost pádišáha).

Ostatně začínám již pracovat.“

Po těchto slovech rozbalil balíček a ukazuje na vytažené předměty tázal se mne, zda vím, co to je.

„To jsou odlitky z vosku,“ a poučoval mne, že znázorňují sultánovy nohy. „Pošlu je zítra na Svatou Horu. Je to neomylný prostředek, jak uzdravit sultána z jeho revmatismu, navrátit mu mužnou sílu a zavázat si ho k vděčnosti.“

Znamenitý tento člověk odešel pak nahoru a já pozoroval jsem velké zástupy lidí, táhnoucích ku Galatě a provolávajících různá hesla. Pak jsem vzal noviny a sice časopis Ikdam, kde mi do očí padl následující inzerát:

Patnáct opuštěných českých národních socialistů prosí o šlechetnou podporu ct. čtenáře, která by jim umožnila návrat do vlasti. Šlechetnou podporu přijímá Václav Troníček, t. č. v Galatě v č. 1782.

Patnáct opuštěných národních socialistů v Cařihradě! Jaké drama se zde asi odehrálo a odehrává před očima celé Evropy? Jak sem přišli národní dělníci? Jaké šlechetné pudy vedly je sem do nejnovějšího konstitučního státu?

Bez dlouhého uvažování odebral jsem se do č. 1782 v Galatě vyhledat pana Václava Troníčka.

Našel jsem ho ozdobeného červenobílým karafiátem, sedícího zasmušile u okna.

„Měl bych tu čest mluvit s pokladníkem patnácti opuštěných českých národních socialistů?“

„Zajisté,“ pravil, zřejmě potěšen zvukem mateřštiny, „já jsem Václav Troníček, řeznický pomocník z holešovických jatek a nyní vůdce naší nešťastné výpravy. Slyšte, krajane, o našem příšerném dobrodružství:

Je nás patnáct, jsme všichni řezničtí chasníci z holešovických jatek, vybraní siláci a uvědomělí národní dělníci. Jak jsme sem přišli? Řízením osudu.

Je vám, krajane, zajisté známo, že náš poslanec Klofáč byl před lety na cestách po Turecku hostem nyní uprchlého sekretáře sultánova Izzeta paši. Oba stali se důvěrnými přáteli. Víte také o holešovické řeži, kde jsme se my vyznamenali jako dobří bojovníci.

Znáte také, že umíme zacházet výborně s noži. Zkrátka, milý krajane, jednoho dne dostane náš milovaný bratr Klofáč dopis z Cařihradu do redakce Českého slova, psaný samotným Izzet pašou. Dopis ten mám u sebe, můžete si ho přečíst. Je důkazem obliby našeho poslance.“

Podal mně dopis, uronil slzy a posadil se po turecku na zem.

List zněl:

Třikrát slovutný Hamdi Klofáči beji!

Dostali jsme zprávu, třikrát slovutný Hamdi Klofáči beji, že Tví bratři jsou statečnými bojovníky a že potřeba-li tomu káže, jsou ochotni nůž pohroužit do břicha svých otců. Četli jsme s potěšením o Tvých bratrech, jak ve vilájetu holešovlekem stříkala krev jejich nepřátel.

Třikrát slovutný Hamdi Klofáči beji! Pádišáh posílá Ti políbení a žádá Tě o schůzku.

V horních krajinách propukává vzbouření, vlastní tělesná stráž pádišáha se bouří, Kuriové a jiní divocí strážcové pádišáha jsou nespokojeni. Bašibozukové z Malé Asie klnou sultánovi. Nikde nelze získat divoké spolehlivé stráže k ochraně pádišáha.

Proto žádáme Tě jménem sultána všech věřících, abys vyslal četu svých bratří do Cařihradu, kdež by zastávali na sultánově dvoře službu tělesné stráže.

Líbá Tě třikrát slovutný Hamdi Klofáči beji,

Tvůj Izzet pasa, sekretář sultánův.

„Tak vidíš,“ řekl můj krajan, když jsem list přečetl, „redakce Českého slova hned nás počala verbovat a odvádět na holešovických jatkách. Ale sotva jsme sem přijeli, bylo po slávě.

Mladoturci zvítězili, náš Izzet pasa práskl do bot a v paláci chtěli z nás udělat eunuchy. Obrátili jsme se telegraficky o radu na České slovo a dostali jsme odpověď: ,Přidejte se k mladoturkům.‘ Ale mladoturci nechtějí s námi nic mít, poněvadž Klofáč zběhl od mladočechů.

Chodíme tedy teď po ulicích, voláme: ,Ať žije turecké státní právo!‘ a sbíráme bakšiš.“

„Ale proč vám České slovo nepošle peníze na zpáteční cestu?“

„Stálo by to peníze a muselo by pak vycházet jednou za týden,“ odvětil zasmušile můj krajan.

Stiskl jsem mu soustrastně ruku.

Nad Bosporem svítí měsíc. Volám v té večerní krásné a tklivé chvíli k české veřejnosti o podporu pro patnáct opuštěných národních dělníků v Cařihradě.

U mešity Murada o desáté medžidii.

Dr. Mituška bej