Domů

Román

По pусски

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

 

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

 
Dílo Jaroslava Haška   R - Ž
 
Abecední seznam je převzat z BIBLIOGRAFIE JAROSLAVA HAŠKA [11] i z její doplňované webové verze [11a]
Za názvem titulu je uvedeno pořadové číslo v této bibliografii, kliknutím na něj  otevřete záznam edičních poznámek . Pokud je titul uveden v bibliogrfii, naleznete stejný záznam i na konci každého titulu.
Hvězdičkou jsou označeny práce, kde autorství bylo určeno rozborem textu.
Kliknutím na oranžově zvýrazněné názvy zobrazíte digitalizovanou stránku periodika, kde byla povídka publikována, takže si ji můžete přečíst přímo v dobových novinách.
Kliknutím na žlutě zvýrazněné názvy zobrazíte  povídku. Nezvýrazněné, nejsou na těchto stránkách publikovány. Snad se mi podaří sehnat celé Haškovo dílo.
Odsazené názvy děl značí, že dílo nebylo uvedeno v citované bibliografii. Já jsem jej získal od pana Jiřího Drejnara, ale neznám, kde bylo dílo vydáno.
Takto jsem označil své favority
 

 Rabočije polky

Dělnické pluky

Proletariát dokazuje své odhodlání bojovat až do konce s bílými bandami ne slovy, ale činy. Když rudá vojska obsadila Ufu, přísahal ufský proletariát, že bude bránit sovětské Rusko do poslední kapky krve. Když se rudá vojska octla ve svízelné situaci, opustili ufští dělníci své továrny a závody a postavili se do řad Rudé armády. Několik tisíc ufských dělníků se na první výzvu sešikovalo v rudých plucích a dalo se k dispozici 5. armádě. V neděli 23. března cvičil v hlubokém sněhu za zvuků kapely první ufský dělnický dobrovolnický pluk. Při pohledu na ně bylo člověku teplo u srdce. Ze všech pevných dělnických tváří se dalo vyčíst jedno přání - co nejrychleji projít školou vojenského umění a odejít na frontu. Všechny tváře planuly přáním dostat se co nejdříve do bojů a rozdrtit nenáviděné Kolčakovy bandy. Téhož dne dvě pěší roty z 1. ufského pluku odjely na frontu na pomoc svým bratřím krasnoarmějcům.

Čest a sláva ufským dělníkům, kteří povstali na obranu sovětské moci se zbraní v ruce, čest a sláva hrdinům práce.

   


 

Rady pro život

 Jest zajímavé, že lidi potřebují nejrozmanitější rady pro život a že většina sama nemyslí, ale čeká na nějakou radu. Dovoluji si podat též několik rad pro život a uvidíte, že se vám bude, jestli se jim podřídíte, jistě líbit na světě.

1

Těš a raduj se!

Jestli se nám samým nedostalo nic radostného a nemáme-li sami ani malou, ani velkou radost, nalezneme pěknou náhradu v radosti jiných, abychom se nezapomněli těšit. Má-li někdo nový klobouk nebo nové šaty, musíme mu gratulovati, i kdybychom se s ním setkali ponejprv. Připojíme se k němu na ulici, představíme se a jdeme s ním a neustále projevujeme mu svou radost, jak mu to pěkně sluší. Necítí-li se spokojeným, vysvětlíme mu, že je to hulvátství od něho, nedovolit nám radovat se s ním čistou radostí.

Musíme se těšit ze všeho, z květů, z modrého nebe, obláčků, z výkladních skříní, z úsměvů kolemjdoucích a musíme tuto radost sdělit jiným. Zastavíme každého na ulici a říkáme mu: „Dovolte, pane (nebo milostivá), jak pěkně dnes hřeje a svítí sluníčko. - Buďte ubezpečen, vašnosti, že mám nehoráznou radost z toho, jak tamhle na střeše leze kočka. - Vašnosti, dovoluji se vám představit a sdělit, že jsem ráno potkal jednoho pána s báječným plnovousem, bílým jako mléko. Měl jsem opravdu radost z jeho vousů a dovoluji si tu radost vám sdělit.“

Odtáhnou-li nás do průjezdu a dají svěrací kazajku, musíme se tvářit co nejpřívětivěji, abychom jim tu radost nezkazili.

 2

Nesmějme se cizímu neštěstí!

Velice často se stává, že jsme svědky cizího neštěstí. Musíme být v takovém případě cituplnými. Vidíme-li například, že někomu elektrika uřízla obě nohy, nesmíme se mu vysmívat a ptát se ho, čím teď bude hrát fotbal! Vystříhejme se dělat směšné poznámky.

Uřízne-li nákladní automobil někomu hlavu, nesmíme ji brát do ruky a potěžkávat. Je pravdou, že jemnocitnému člověku taková uříznutá hlava ukládá často neobyčejnou zkoušku. Pokuste se však obstát a vystříhejte se surových poznámek.

Utrpení vašeho spoluobčana nesmí vám být nikdy směšným. Vidíte-li, že se někdo topí a dělá přitom různé grimasy, nesmíte se chechtat na celé kolo. Nemůžete-li se udržet, raději odejděte od takového případu. Nesmějte se postiženému!

Hoří-li divadlo, nechte si všechny poznámky pro sebe. Pravý vzdělanec nesměje se nad oteklou hubou člověka, kterého bolí zuby, nedělá si legraci z pohřbu či železniční katastrofy.

 3

Nelezte v noci do pokoje pro služebné!

Jste-li ženat, buďte přesvědčen, že vám žádná manželka neodpustí, dobýváte-li se v noci do pokojíku vaší služebné. Rozhodopádně musíte mít po ruce nějakou výmluvu, na kterou však žádná manželka nic nedá. Vymlouvat se, že jste šel služebnou kontrolovat, je blbost. Mluvit o tom, že jste si spletl pokojík pro služebnou se svou ložnicí, je kretenismus. Omlouvat se, že jste náměsíčník, znamená, že vám měkne mozek. Za nejlepší výmluvu považuji, prohlásíte-li, že jste si tam zapomněl kapesník.

4

Nenadávejte!

Sprostá nadávka velice často raní. Musíte být pamětlivi toho, že člověka nadávkou můžete urazit. Taková slova jako „vole“ nebo „krávo“ neměla by být v rozhovorů používána. Názor o účincích nadávek není správně rozšířen.

Nemyslete si, že když někomu hrozíte do očí, že je pitomec, že dotyčný to vždycky přeslechne a nemůže na to reagovat. Jest sice pravdou, že jsou lidé, kteří dostali v životě tolikrát vynadáno, že mají opravdu už hroší kůži, ale to jsou výjimky, to se týká jedině poslanců, politiků a lidí veřejně činných. Většina z nich je na nadávky zvyklá z parlamentu. Musíme si však být toho vědomi, že život není žádné Národní shromáždění, kde nadávka patří k politické debatě. Zabočit vně parlamentu na dráhu sprostoty svědčí o malé inteligenci.

Kromě toho musíme si přiznat, že v nadávkách, kterých používáme, bývá mnoho nevkusu. Obyčejně spokojíme se nějakou prasprostou nadávkou, plácneme, co nám slina přinese na jazyk, neuvažujíce o tom, že i v nadávání může být jistá elegance a že se může leccos říci vybranými slovy.

Proč musíme použít právě fráze: „Vy jste hloupý jako poleno,“ když se to dá obejít slovy: „Tak se mně zdá, že vy také učíte ovci aportovat.“ Doporučuji vystříhat se sprostých nadávek a mluvit více v aforismech, kterými se dá velice mnoho říct. Aforismus tolik nebolí a je těžko na něj odpovědít a vítězství v hádce je vaše. Říci někomu: „Koukejte, kde tesař nechal díru,“ není tak elegantním, jako slova myslitele Tomáše Carlyle: „Nejvýhodnějším pro vás jest neukazovat se v dosahu naší sluneční soustavy, nýbrž poohlédnouti se, zda není pro vás někde jinde nějaká shnilá oběžnice.“

Jest pravdou, že pro někoho jest velice těžké odvyknout si nadávat. Zkusme to proto jako s léčením arzénovými pilulkami. Od třiceti nadáváte až na jednu. 

5

Nechoďte světem s obličejem zasmušilým a nevlídným!

Kdyby každý si byl toho pamětliv, nebylo by třeba, aby nás museli při fotografování napomínat, abychom se tvářili přívětivě. Máme si být toho vědomí, že není nic ošklivějšího jako se kabonit, když nás pronásleduje neštěstí. Díváš-li se na veselou stránku věci, budeš šťasten a nebudeš mrzut, uteče-li ti manželka s jiným. Ztratíš-li své jmění, máš se smát na celé kolo. Vedou-li tě k šibenici, vypravuj knězi anekdoty, směj se a tvař klidně.

Své štěstí musíme pěstovat a to nás povede k oné klidné spokojenosti, kdy se smějeme na celý svět a kdy srdce naše překypuje vlídností.

 6

Nekupujte zajíce v pytli!

Zajíc není takovým bázlivým stvořením, jak jsme zvyklí číst. Je-li podrážděn, kouše, prská, mečí a staví se na odpor. Proto musíme být velice opatrnými, kupujeme-li zajíce v pytli, aby nás nepokousal, když ho chceme dostat z pytle ven. Zajíc může být svým chrupem nebezpečný lidskému zdraví. Kromě toho strkání zajíců do pytle jest týráním zvířat, nemluvě o tom, že můžete být podvedeni, že v pytli je kočka, a nikoliv zajíc.

 7

Čím více se do tebe mluví, tím méně mluv!

Jestli tě chce například otec dospělé dcery, za kterou chodíš, přimět záplavou slov k zasnoubení, musíš si ihned pomyslit, že reelní obchodník mnoho nemluví. Musíš si připamatovat, jak veliká by byla škoda, kterou bych si způsobil ukvapeným rozhodnutím, jedině na základě žvanění toho mluvky. Vezmi klobouk a beze slova odejdi a nevracej se nikdy více.

Pozoruj takového žvanila, který ti vnucuje dceru, s naprostým klidem. Čím více otec mluví, tím méně mluv ty.

Podobně se chovej i vůči své manželce. Nech ji mluvit, ať se unaví a vybije svou energii. Choď přitom po pokoji a hvízdej si z nějaké operety. Nedej se strhnouti přívalem slov své manželky. Nech ji útočit, ona se unaví. Nemluv nic. Až tě to omrzí, učiň jako v prvém případě. Seber klobouk a odejdi.

U soudu mnoho nemluv. Pamatuj si, že mnoho lidí bylo právě proto zavřeno, že mnoho mluvili.

 8

Odlož rozhodnutí učiněné ve zlosti!

Jsou lidé, kteří se velice snadno rozzlobí a ne každý se dovede zdržet zlosti, když mu spadne z okna květináč na hlavu, když mu omylem vychrstnou vitriol do obličeje či přerazí o něho omylem býkovec. Pamatujte si, že přemýšlet okamžitě na odplatu nezjednává zadostiučinění a že je třeba nepřenáhlit se.

Stane se například, že vám šlápne omylem nějaký atlet na nohu. Ve své nerozvážnosti chcete mu to oplatit, a po vás zbude na tomto světě jen mastná skvrna. Zdržuj rozhodně svou ruku, nebuď brutální. Pamatuj si, že není slušné si myslit: „Já ho musím zabít,“ a že je ještě neslušnějším konat dalekosáhlé přípravy k uskutečnění svého úmyslu. Uvažuj vždy o tom, že naše soudnictví a bezpečnostní orgány jsou na takovém stupni rozvoje, že tě chytnou a posadí do chládku.

 9

Nevypravuj své domácí nesnáze přátelům!

„Víte o tom, že pan profesor byl včera opilý a že byl bit v hospodě a když přišel domů, že ho paní nepustila do bytu a že se musel válet až do rána po chodbě? Vyprávěl mně to dnes,“ sděloval mně dobrý přítel pana profesora.

Nezdržel jsem se a vypravoval jsem to dál a už to vědělo celé město.

Ano, přátelé, tak se to má, když vypravujeme své domácí nesnáze svým druhům. Nedělejte to nikdy a zarytě mlčte o tom, co s vámi bylo včera. Jedině tak se vyhnete tomu, čemu se nevyhnul onen pan profesor.

 10

Nepomáhej, pokud pomoci žádající sám si může pomoci!

Znal jsem jednoho člověka, který, hraje karty, půjčoval peníze do karet tomu spoluhráči, který hrál proti němu a strašně se pak divil, že musel prohrát, ačkoliv vyhrával.

Rad pro život jest mnoho. Tyto jsou malou ukázkou toho, že můžete radit toho kolik chcete a že nikdy to nevyčerpáte. Jest to neskonale hluboká studnice moudrosti. Život se tu objevuje ve velmi vážné stránce. Každý člověk chce být mentorován a veden. Musíme člověka přitáhnout za límec k tištěné věci a přinutit ho, aby četl rady pro život. Musíme být vynalézaví ve svých radách a potom můžeme být spokojeni, že jsme nežili nadarmo a že jsme tisícům poradili, jak mají žít.

   


 

Rakouské celní úřady

 Přihodilo se mně to neštěstí, že mě před Drážďany na výletě, kdy jsem se potloukal po okolí Drážďan, přejel rychlík.

Byl jsem tak krásně rozmačkán, že to trvalo půldruhého roku, než mne zas důkladně spravili v nemocnici. Určil jsem si, že se vrátím z výletu do Drážďan zpět do Prahy za čtyry dny, ale trvalo to víc jak osmnáct měsíců.

Ostatně jsme všichni v rukou božích, ale já byl kromě toho i v rukou lékařů.

Vypadal jsem hrozně. Co bylo na mně vlastního, dodnes nevím. Vím jen tolik, že osmnáct lékařů s dvaapadesáti asistenty mne uměle sestavovali dohromady. A jak krásně. Obdržel jsem vysvědčení, z čeho jsem opět sestaven, abych mohl žít jako mrzák a to vysvědčení sestávalo ze čtrnácti stran.

Částečně mně zbyl jen kus mozku, nějaká část žaludku, asi 15 kg mého vlastního masa, půl litru vlastní krve, ostatní bylo všechno cizí, kromě srdce a to ještě bylo sešito z mého a hovězího. Věda lékařská slavila pravé triumfy.

Povrch byl veskrze umělý. To bylo podotknuto také v onom vysvědčení. Byl to krásný případ, jak věda lékařská může báječně, jako ze stavebnicových kamínků skládají děti hrady, udělat z různých částí nového člověka.

Když jsem byl propuštěn, šel jsem se podívat na své pochované zbytky na centrálním hřbitově v oddělení pohřbených částí lidských z nemocnice a pak jsem se odebral na nádraží a jel do Prahy u vědomí, že výletu do Drážďan užil jsem snad nejvíc ze všech turistů, kteří kdy navštívili toto pěkné město.

V Děčíně byli jsme podrobeni na rakouské celnici celní prohlídce.

Když nám vytáhli naše zavazadla a šťourali v nich chvíli, padl pohled jednoho celního úředníka na mne. Mé zvláštní vzezření člověka uměle sestaveného vzbudilo v tomto úředníku dle všeho dojem, že člověk, který takto se dívá, musí být přinejmenším pronášeč cukerínu. Vypadal jsem jako zmlácený podloudník.

„Ukažte sem kufr,“ nařídil mně úředník, „a pojďte do kanceláře.“

V kanceláři kufr otevřeli, prohledali a nenašli nic podezřelého, když vtom uviděli mezi papíry v kufru vysvědčení, vystavené z nemocnice v Drážďanech a podepsané osmnácti profesory a dvaapadesáti asistenty.

„Člověče,“ řekli ke mně, když se podívali do vysvědčení, „pojďte nahoru ke správci, takhle nemůžete do Rakouska.“

Správce celního úřadu jest velice řádný, své povinnosti dbalý pán. Když se podíval do vysvědčení, řekl: „Vy máte předně, jak stojí ve vysvědčení, zadní část lebky nahraženou stříbrnou plotnou. Stříbro to není puncováno a proto platíte pokutu 12 K, stříbra je 120 g, dle sazby VI a sazby VIII b) čís. § 946 celních předpisů, vědomě jste chtěl nepuncované stříbro přenést, platíte tedy trojnásobnou pokutu, to jest 3 x 12 K = 36 K.

Dále clo ze 120 g stříbra, litera b) a f) g) z roku 1902 po úpravě mezinárodní smlouvy z gramu 10 h, to jest ze 120 g 12 K, pak máte levou kost stehenní nahrazenu kosti koňskou. To budeme považovat za neohlášený provoz kostí. Tím, příteli, vpadáte do zad rakouskému obchodu se zvířecími kostmi.

K jakému účelu nosíte v sobě cizí koňskou kost? Abyste mohl chodit? Napíšeme tedy do protokolu, že koňské kosti užíváte k účelům živnostenským. Jen se hezky přiznat, milý pane.

Živnostenský účel je velice hezká věc, ale teď se vám nevyplatí, poněvadž my máme velké clo na zatajení ohlášení provozu zvířecích kostí do Rakouska. Platíte 24 K.

Pak tu je zpráva, že vám tři žebra byla nahražena platinovými drátky. Člověče! Vy provážíte do Rakouska platinu? Víte, co vás za to čeká? Třistanásobná pokuta. Jsou-li ty tři drátky ve váze 20 g, činí to 1605 K pokuty. To je od vás trestuhodná lehkomyslnost.

Ale co to vidím? Zde stojí, že část vašich ledvin, a to levá ledvina, jest nahražena ledvinou vepřovou. Milý pane! Vývoz vepřového dobytka z ciziny do Rakouska jest zakázán. Tento zákaz týká se i části vepřů a proto chcete-li do Čech, musí ledvina zůstat v Německu.“

Poněvadž jsem k tomu nesvolil, dlím už po deset let v Sasku a čekám, až agrárníci, neboť jsem sám agrárník, dovolí dovoz vepřů do Rakouska. Pak se vrátím do vlasti.

   


 

Rakovina a emir v Anamu

 

Životy mocnářů bývají ohroženy anarchisty a rakovinou. Německý císař Vilém II. velice se obává, že tato prožluklá nemoc, která zachvátila jeho otce, může i jeho panování učinit konec. Na rakovinu nelze vydat zatykač a tato nemoc postupuje zcela veřejně. Nepomůže postavit před palác vladařů stráže, zdvojnásobit hajné, rakovina postupuje pomalu, ale jistě a je vždy přítomna. Nachází se na těle vznešeného vladaře, i když ten projíždí za jásotu poddaných ulicemi, i když mluví o své svrchovanosti, přece jest tu rakovina, která hlodá na jeho vznešeném těle.

Císař Vilém II. se této nemoci bojí. Rakovina hrtanu jest nemoc velice nebezpečná a lékaři si nevědí rady. Onemocnělý rakovinou hrtanu nesmí mluvit. V novinách také byla nedávno zpráva, že císař Vilém II. propustil v nemilosti dr. Ehrlicha, vynálezce séra proti syfilidě, který odpověděl na otázku císaře, zdali neví nic proti rakovině: „Vaše Veličenstvo, rakovina doposud není vyléčitelná.“ Císař Vilém II. má totiž za rádce jistého dvorního chemika, alchymistu moderního vydání, který mu namlouvá, že rakovina je vyléčitelná. Císař Vilém II. důvěřuje spíše tomuto chemikovi než učeným lékařům. Tato věc není novinkou, a proto dovoluji si vám podat podobný případ z Východu. Jde o turkomanskou pověst: „Rakovina a emir v Anamu.“

Anamský emir Charaung (čti Črang) trpěl po dlouhá léta rakovinou, kteréžto nemoci říkají v Anamu od té doby, kdy předek emira Charaunga zemřel na tuto chorobu, „zkvétající růže“. „Zkvétající růže“ stala se oblíbenou chorobou anamské šlechty, čímž každý onemocnělý se hleděl přiblížit touto svou nemocí nejvyšší dobrotě a vznešenosti v osobě panovníkově.

Anamský emir, když se mu to dostalo k vznešenému uchu, zvolal: „e, ti psi!“ A rozkázal, aby rakovina, čili nemoc vznešená pod názvem „zkvétající růže“, byla prohlášena za monopol a kdo by tou nemocí trpěl, že musí zaplatit do pokladny emirovy 10.000 rupií.

Tento peníz nezalekl vznešenou šlechtu. I kdo z nich netrpěl rakovinou, zaplatil 10.000 rupií do pokladny emirovy a obdržel tabulku, kterou nosil na krku a na které stálo: „Emirův dodavatel zkvétající růže“.

Mezitím však se nemoc panovníkova horšila. Emir Charaung rozzloben na celý svět, poručil, aby všechny šlechtice, kteří nosí na krku tabulku „Emirův dodavatel zkvétající růže“, narazili na kůl jako velezrádce a jmění jejich aby připadlo do jeho pokladny.

Rozkaz ten byl ochotně vykonán. Pak si dal k sobě povolat svého osobního lékaře, který prohlásil neopatrně, že všechna pomoc je zde marná a že rakovina zničí vznešené tělo průběhem jednoho slunovratu.

Nejvznešenější panovník v Anamu rozkázal milostivě, aby lékaře zakopali za živa do země a nechali mu vykukovat jen hlavu, aby si jí v noci tygři povšimli a pak povolal k sobě svého čaroděje.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl čaroděj, „jest jen jedna pomoc a ta jest, že musíte mně darovat nejhezčí hurisku ze svého harému.“

Přání jeho bylo vyplněno. Poněvadž však ani potom rakovina čili „zkvétající růže“, se nelepšila, dal ho emir upálit i s huriskou, poněvadž druhý dvorní čaroděj oznámil emirovi, že popel z jejich těl, přiložen na místa onemocnělá, jest nejlepším prostředkem proti rakovině.

Nepomohl ani ten prostředek. Druhého čaroděje uvázali na divokého buvola a pustili do džunglí.

I dal k sobě nejvyšší panovník zavolati filosofa z nejslavnější školy v zemi. Ten pravil, že nemůže nic jiného podotknout, než že prosí o tu milost, aby byl změněn oficiální název nejvyšší nemoci a to aby jméno „zkvétající růže“ bylo změněno na jméno „růže smutku“.

Panovník byl rozhořčen: „Ty červe, co jsi to proslovil hanebného?“ Pokynul a rozsekali filosofa jatagany v době necelé minuty.

Ale nemoc panovníkova se tím nezlepšila. Stal se ještě nevrlejším a dal k sobě povolat nejlepšího lékaře kožních nemocí. Tohoto však nemohli nikde najít, poněvadž zatím všichni lékaři prchli z Anamu.

Nemoc se tím více horšila a novinám bylo zakázáno podávati vůbec i nejkratší zprávu o stavu nemoci panovníkovy.

Zato kněží nelenili. Nejvyšší kněz v Anamu dostavil se k emirovi Charaungovi a prohlásil, že měl vidění, ve kterém Allah mu řekl: „Červe boží, nemoc panovníkova není žádnou nemocí. Zkvétající růže jest nejvyšším vyznamenáním pro nejvznešenějšího panovníka, nechť panovník klidně vyčká, až Allah ho k sobě povolá a ‚zkvétající růže‘ budiž nejkrásnějším důkazem neskonalé dobroty Allahovy, odměnou ctností emira Charaunga. ‚Zkvétající růže‘ budiž důkazem nejvyšší moci panovníkovy a důkazem boží milosti, propůjčené emiru Charaungovi, panovníku z milosti Allahovy.“

Když to emir byl slyšel, skonal klidně na rakovinu... Tak končí tato turkomanská pověst. 

   


 

Reelní podnik

S nebožtíkem Mestekem seděl jsem na lavičce v parku na Karlově náměstí.

Mestek, majitel blešího cirkusu, byl v náladě velmi stísněné, poněvadž dospěl k tomu názoru, že se blechy nedají více drezírovat. Nedávno stihla totiž jeho bleší cirkus katastrofa. Nějaký opilý pán, veden utkvělou představou, že je to podvod, vnikl do boudy, a aniž by se přesvědčil, rozsekal holí krabici s cirkem. Cvičené blechy ocitly se na svobodě, zbaveny tahání malých, mikroskopických papírových vozíčků. Zničeno bylo i kukátko se zvětšující čočkou. Na dně krabice zůstala rozplácnutá mrtvola blešího samce, prvotřídního umělce, který byl duší cirkusu. Mestek říkal mu něžně “Františku”. Mrtvola umělce byla ztotožněna pod zvětšovacím sklem a poznána dle toho, že mu scházela jedna noha, což ostatně patří k tajemstvím cirkusu. Takovým umělcům se trhají nohy, aby příliš neskákali a nerušili ladný průvod v bleším cirkusu.

U mrtvoly umělce zůstala jedině jedna blecha s přeraženýma nohama a převrhnutým vozíčkem, do kterého byla zapřažena.

“Myslel jsem,” povzdechl Mestek, “že ji vyléčím, ale nevedlo to k ničemu. Pepina chřadla. Tak jsem ji nakonec zamáčkl.”

Mestek mluvil chvíli o lásce Pepiny a Františka, jak provázel vždy blešáka, když tancoval, obdiv malé blechy.

“Nikdy v životě,” řekl Mestek, “neshledám se více s tak inteligentními tvory. Dnešní pokolení blech je degenerováno. Blechy zblbly. Staly se nechápavými. Může též být, že se u nás objevila nová rasa bleší. Koupil jsem nedávno od sluhy v staroměstské útulně plnou lahvičku blech, ale ani jedna se nehodila. Měl jsem blechy z policejního ředitelství, z několika sirotčinců, blechy z penzionátu Šťastný domov, z penzionátu Elišky Krásnohorské, blechy z polepšovny, z několika kasáren, blechy ze zastaváren, blechy z několika hotelů, z Karolina i Klementina, blechy z Vyšší dívčí školy a Výrobního spolku, z Emauzského kláštera, a všechny ty blechy byly neschopnými tvory. Našel jsem, pravda, dvě tři, které by bylo možno nazvat nadanými. Byly však lajdačky. Nelákala je kariéra. Utekly, nedbajíce, že je čeká jasná a velká sláva. Nové mladší pokolení blech nikdy se nevykáže ani Františkem, ani Pepinou. Hodnotu jejich nelze vysloviti krátkými slovy - zde platí jen ctíti a obdivovati … ”

Upadli jsme opět do melancholie a před naším zrakem vynořila se triumfální cesta s bleším cirkusem po Čechách, po Moravě, s krátkým zájezdem do Uher, odkud nás vyvedli maďarští četníci na hranice, spatřujíce v bleším cirkuse skrytou panslavistickou propagandu.

Na některých místech na Moravě házelo nám duchovenstvo klacky pod nohy.

Řekl mně to farář v Helštýně, když jsem ho šel zvát na představení našeho blešího cirkusu: “Nemohl bych svým věřícím doporučiti váš podnik, který vám nemůže přinésti božího požehnání, neboť drezírovat blechy příčí se lidské přirozenosti. V klášteřích středověku, jak píše opat Anselmus, blechy, štípajíce v noci mnichy a nedávajíce jim usnouti, upozorňovaly je, aby nespali a dnem i nocí Boha chválili.”

“Vy tedy považujete blechy za posvátná zvířata?” řekl jsem, “pak vás mohu ubezpečit, že v našem cirkusu máme potomky těch blech, které štípaly Jezulátko v betlémském chlévě.”

Tenkrát jsem se s ním popral, zboxoval jsem ho, ale nakonec musili jsme s bleším cirkusem odejít do hor, poněvadž farář poštval proti nám celý kraj až po Valašsko.

Chvíli tichých vzpomínek vyrušil Mestek:

“Je-li člověk trpělivý a podnikavý, musí zvítězit nad lidskou hloupostí. Je třeba jen umět všechno chytře vzít v ruce. Nezáleží na tom, jestli člověk namaluje kachnu, ale na tom záleží, přesvědčit lidi, kteří se jdou na to podívat, že to není kachna, ale jaguár. Nezdařil-li se jeden podnik, musí se zdařit druhý, třetí.”

“Lidi jsou volové,” pokračoval ve své filosofii, “čím větší pitomost nebo hloupost, tím více lidí sáhne do kapsy, aby se také mohli na to podívat. Jest třeba nových překvapení pro lidi. Jak o tom soudíte ?”

“Myslím,” řekl jsem, “že je velice málo samostatných lidí v úsudku. Kdo má svůj určitý vlastní náhled, nejde se obyčejně tam podívat. Naše podniky plnilo obecenstvo, které věřilo, že uvidí všechno, co jsme jim nabízeli uvidět. Pamatujete se na našeho netopýra, kterého jsme chytli na Bohdalci a kterého jsme vydávali za létající ještěrku z Austrálie? A každý nám dal ten šesták, aby to viděl. Nebo pamatujete se, že se lidé rvali před naši boudou o lístky, aby uviděli mládě hroznýše, které zardousilo anglického místokrále v Indii? A byla to docela mladá užovka. A pamatujete se, co bylo lidí, když nám Pepíček Vaněk z Košíř dělal orangutana z ostrova Bornea?”

“To byl syčák,” poznamenal Mestek, “jak bych se nepamatoval. Před tím posledním představením chtěl na nás dvacet korun, že nebude za patnáct korun ku stravě dělat orangutana. A vydělal si, chlap, přece pěkné peníze s ovocem, s cukrovím, které mu lidi házeli do klece. Schovával si to vždy do rohu a pak to, když jsme večer boudu zavřeli, šel prodávat té hokynářce naproti. Proto jsem mu nechtěl přidat. On se dopálil a uprostřed představeni počal jako orangutan zpívat ‘Na radlické silnici’. To byla panika! Tenkrát nás vypověděli z Tábora. Lepší se nám to povedlo s mumii anglického krále Richarda III., a byla to přece jen stočená skopová kůže. Na tu nám přišli až za půl roku. Vy jste nad tou skopovou kůži báječně řečnil: ‘Zde vidíte představitele z největších a nejhroznějších zrůd, jaké kdy královské trůny nosily. Tento král padouch, jehož zrůdnost tělesná učinila obludou a příšerou, brodící se v krvi přečetných zločinů, a který překvapoval samotného Shakespeara svou úskočnou krvelačností, tento královský netvor jest vysušen a dovolujeme si ctěnému obecenstvu ukázati ve způsobě mumie, konzervy … ‘”

“Pak nám Richarda III.,” řekl jsem, “jeden okresní hejtman zkonfiskoval. ”

“Je ale z toho vidět,” rozumoval dále Mestek, “že je na světě všechno možné. Já bych se chtěl vsadit, že více než polovina obyvatelstva na zeměkouli je živa podvody všemožného druhu. Záleží teď jenom na tom, vymyslit si něco nového, co bychom ukazovali obecenstvu. Uchystat mu malé překvapeni. Zbláznit ho do toho, aby každý jednotlivec nám dělal sám reklamu. Ukazovat mu něco.”

“Počkejte s tím ‘ukazovat mu něco’,” řekl jsem, kresle vpisku holi, “k čemu to ‘něco’? Jděme dál. Rozumíte mně. Nic obecenstvu neukazovat.”

“Alespoň nějaký kamínek,” prosebně ozval se Mestek, “vždycky jsem něco ukazoval.”

“Ani kamínek,” řekl jsem rozhodným hlasem, “to je pitomost. Stará škola. Povídám vám, že obecenstvu nebudeme vůbec nic ukazovat. A to je právě to překvapeni. Říkáte: ‘Alespoň kamínek,’ jako se to dělávalo. Řeklo se: ‘Tento kámen pochází z Marsu.’ Obecenstvo odcházelo s dojmem, že něco vidělo, a nebylo překvapeno. Když však neuvidí vůbec nic, tu bude překvapeno úplně. Podívejte se.”

Kreslil jsem holi v písku: “Naše bouda bude kulatá, prostorná. Bez oken, bez otvoru ve střeše. Musí tam být úplná tma. Jsou dva vchody, které jsou zakryty portiérou. Jeden vpředu, kudy obecenstvo vchází, a druhý slouží za východ. Ten je vzádu. Ohromné nadpisy: ‘Největši překvapeni na světě! V životě nezapomenutelné překvapeni! Vstup jedině pro dospělé muže! Dámy a děti nemají přístupu! Vojsko platí polovic!’ Obecenstvo se pouští po jednom v krátkých přestávkách. Já jsem venku a vyvolávám, dělám pokladníka. Vy jste uvnitř boudy ve tmě, a jakmile někdo se objeví, chytíte ho za kalhoty a za límec a vyhodíte zadním vchodem beze slova. Malé, přístupné vstupné, a uvidíte, že žádný toho nebude litovat. Ručím vám za to, že lidi přejí jeden druhému všechno špatné, a ještě budou dělat reklamu a pobízet ty druhé, aby se šli také podívat na to ‘obrovské překvapeni’, že je to báječná věc. Náš podnik bude zbudován na psychologickém podkladě.”

Mestek se chvíli kolísal, nikoliv snad nad principem nového zábavného podniku, ale nad tím, že chtěl jej zdokonalit.

“Nebylo by dobré,” řekl po chvilce úvahy, “natříti přitom každého rákoskou přes záda? To by bylo ještě větší překvapení.”

Proti tomu jsem byl rozhodně. Tím bychom se jenom zdržovali. Celá procedura musí jít náramně rychle. Člověk vejde do tmy a už je venku, nemaje času se vzpamatovat. V tom je právě to překvapeni, kteréž jest opravdové. Podnik jest úplně reelní! Neslibujeme nikomu ničeho, co bychom mu nemohli poskytnout. Slibujeme překvapeni a také své slovo dodržíme. Nikdo nám nesmí říct, že jsme podvodnici.

Náš reelní podnik těšil se obrovské pozornosti. Rozbili jsme svůj stan nejdříve v Benešově, kde byly všechny podmínky. Vojsko, zvědavé obecenstvo. Dal jsem natisknouti plakáty, odpovídající nápisům na naší boudě:
 


PIKANTNÍ!
!JEN PRO DOSPÉLÉ MUŽE!
!OBROVSKÉ PŘEKVAPENÍ!
!PO CELY ŽIVOT NEZAPOMENETE
NA NÁŠ PODNIK!
!ŽÁDNY HUMBUK!
!ZA REELNOST SE RUČÍ!

 

 

Lidové vstupné dvacet haléřů, plakáty, záhada tajemného, pikantního překvapení pro dospělé muže přilákala obrovskou masu dospělých mužů, civilistů i vojáků, před naši boudu. V davu bylo vidět šestnáctileté výrostky, odhodlané odpovědět na mou otázku, kolik je jim let, že čtyřicet nebo padesát, jen aby se také tam dostali.

Začli jsme v šest hodin. První byl tlustý pán, který tu čekal již od pěti hodin, aby prošel bleskurychle naší boudou a ocitl se opět na čerstvém vzduchu na druhé straně.

Slyšel jsem, jak povídá k obecenstvu: “To je báječné, jděte se také podívat.”

Nezklamal jsem se v psychologii davu. Vyhození dělali obrovskou reklamu. Svalnatýma rukama Mestka prošlo během půldruhé hodiny několik set dospělých mužů. Někteří se dávali dokonce dvakrát i třikrát vyhodit a poznovu se vraceli do boudy a upadali do svalnatých rukou Mestka. Na všech tvářích bylo vidět radost, spokojenost. Pozoroval jsem, že mnozí přiváděli známé, přejíce jim z upřímného srdce ‘obrovského překvapeni’.

Kam čert nemůže, strčí okresního hejtmana. Přišel po půl osmé. “Máte povolení?” otázal se mne u vchodu. “Račte dovnitř,” řekl jsem. Ve tmě boudy nastal mezi okresním hejtmanem a Mestkem krátký zápas. Okresní hejtman, vědom své úřední důležitosti, bránil se zoufale před ‘obrovským překvapením’, ale nakonec vyletěl také zadním vchodem do jásajícího davu.

Potom přišlo četnictvo, zapečetilo nám boudu a odvedli nás k soudu pro urážku úřední osoby a zločin veřejného násilí.

“Jaktěživ nebudu zakládat reelni podnik,” řekl ke mně Mestek, když jsme se uvelebili pohodlně na pryčně, “budu se živit ode dneška podvody.”

                 


 

Reformní snahy pana barona Kleinhampla

 

Baron Kleinhampl byl muž velice chytrý a když po své tetě zdědil zámeček v Bytouchově, ve dne v noci přemýšlel, jak by své nové sídlo zrenovoval.

Předně uznal za vhodné, že velké, staré, obrovské duby v parku před zámkem překážejí v rozhledu a z toho důvodu si zavolal ředitele svého nového panství a dal mu rozkaz, aby někam tyto velikány přesadil.

            Ředitel panství chodil utrápený po celý týden a kdykoliv si vzpomněl na rozkaz pana barona, bylo mu velice nevolno. Jak si pan baron představuje, že se takové stromy dají přesadit?

Dal se ohlásit u pana barona a nalezl ho v knihovně, zabořeného do nějaké odborné knihy. Když mu vysvětlil po dlouhém obalování, že staleté duby se přesazovat nedají a že ani neví, jak by to šlo provést, usmál se pan baron a řekl řediteli, aby mu podal z knihovny tu velkou zelenou knihu.

„To jest kniha o zahradnictví, milý pane,“ pravil laskavě pan baron, „otevřte ji, kde je založena a uvidíte, že to půjde, jest k tomu obrázek. Vidíte, jak jest to pěkně znázorněno. Čtěte!“

Ředitel četl: „Jak přesazovat fuchsii. Fuchsie se vyjme z hrnku a prostě se se všemi kořeny přendá do jiného. Třeba přitom dát bedlivý pozor, aby nebyly kořeny poškozeny.“

„Tak vidíte, milý řediteli, jak je to lehká věc. Necháte duby vytáhnout ze země a převezete je na místa, která vám označím. Na označených místech budou vykopány velké jámy, tam duby strčíte a ono to půjde hravě. Mám velké plány, jak zreformovat své panství. Plány ty musíte provádět systematicky a neúnavně, jinak se vše zdrží.

Ovšem, že na první pohled se nám bude zdát leccos obtížným, těžko proveditelným jako s těmi duby, ale máme zde odbornou literaturu všech oborů a k disposici máte naučný slovník. Začněte s přesazováním toho nejstaršího dubu před samým zámkem. Pozor hlavně na kořeny, každý kořen musí se opatrně ze země vydobýt. S dubem se musí počínat jako s fuchsií, přece jste četl, že kořeny fuchsií nesmějí být poškozeny. A dub nebo fuchsie, to je jedno a totéž, dub jest také květina.“

Byl v proudu řeči a ředitel mu neodporoval.

„Chci mít všechny duby za zámkem u rybníka, nebo ještě lépe vysušíme rybník a místo ryb nasadíme tam duby. Kolem rybníka pak uděláme sedátka a tam budu odpočívat po svých starostech. Apropos, milý řediteli, kdy duby kvetou, to jest velice důležité, poněvadž kdyby měly poupata, tak je přesazovat nesmíme, v té knize stojí, že ani fuchsie se nesmí přesazovat, když začíná kvést. Myslím však, že teď na podzim je moje obava zbytečná a jedna věc ještě mně dala hodně přemýšlení. Fuchsie se mají přesazovat v teplé místnosti a to u dubu není možné. Jsou však též citelná chladna a proto jsem to rozluštil velice prakticky. Budeme zahřívat půdu kolem dubů při přesazování a za tím účelem se postaví po vysušení rybníku malé cihlářské pece, ve kterých se bude ohřívat prsť, která přijde do jam na kořeny. Přesazování dubů budiž prováděno ve dne, poněvadž ani fuchsie se nedoporučuje přesazovat v noci, aby neutrpěla zeleň jejich listů. Myslím také, že v době přesazování by dubům velice škodil déšť a proto až se bude dub vyndavat ze země, musí dělníci, kdyby pršelo, vylézt s deštníky na dub a tam na vrcholku sedět s roztaženými deštníky tak dlouho, pokud bude pršet a pokud práce nebude skončena.

A ještě o jedné věci s vámi musím promluvit. Místo dubů nasadíme do prázdných jam palmy datlovníku. Bude to velice pěkné, až z nich sklidíme první úrodu a v zájmu hospodářském bude mnohem výhodnější vůbec snad jen sázet datle. Přemýšlel jsem mnoho o tom a shledal, jak u nás třeba doopravdy hospodářství zreformovat. Proč u nás nikdo nesází datlovníky? Proto, poněvadž jsou líní. Datle se budou pak vyvážet z našeho panství do celého světa. Půda jest zde přece velice dobrá. Včera jsem byl v polích a byl jsem mile překvapen. Myslím si, jakou mám pěknou řepu a šafář povídá: „Prosím, pane barone, to není řepa, to jsou brambory.“ Z toho je vidět, když si člověk splete brambor s řepou, jak zde musí být půda dobrá. Ale ty výhonky bramborů byly velice sešlé a polámané. Proto se příští rok musí dát ke každému bramborovému keři dlouhý kolík, na který se pak stvol přiváže, tak jako jsem to viděl na chmelnici, nebo na vinici. Bude to také výhodnější, poněvadž brambory se poplazí do výše a nezarostou do země, takže je nebude třeba vykopávat, nýbrž jen česat, což jest rychlejší a čistší práce a každého to přesvědčí o dokonalém racionálním hospodářství. Také musíme hledět šetřit s polnostmi. Pročpak, ke všem čertům, se na jeden lán sází pšenice, na druhý žito, na třetí oves, na čtvrtý ječmen. Vy to tedy šafáři zarazíte a uděláme to tak, že se zrna všech těch druhů smíchají dohromady a zasejí, takže bude jen jedno pole a na tom bude vždy jeden klas pšenice, ovsa, ječmene, a žita vedle sebe. Tím ušetříme místa, když se to naseje dohromady a nebude se muset žít jeden den jen oves, druhý den jen žito, třetí ječmen, čtvrtý den pšenice a zároveň tím ušetříme času a v zimě, kdy lidi nemají co dělat na poli, budou vymlácené zrní přebírat a házet na čtyři různé hromady podle toho, jaký druh obilí to bude. Později učiníme ještě jiná opatření, zejména na př. uděláme opatření proti krupobití a obilí se bude pěstovat pod velkými kolnami nebo pod plachtami, také nasejeme kakao a kávu na straně jižní a budeme pěstovat jáhly a krupky. Hospodářství jest velice zanedbáno, ale doufám, že se našim společným úsilím brzy podaří je zvelebit.

Pokud se týče drůbeže, musíme i tu odvážně učinit nějakou nápravu. Kuřata musíme pěstovat veliká a proto musíme křížit husy se slepicemi a dávat bedlivý pozor, aby kohouti, když slepice vrhne kuřata, je nesežrali. Kanci to dělají se selaty. Vepři se velice válejí v blátě a jsou oškliví a tím trpí jejich maso. Proto musíte dát všechna prasata natřít lakem na železo a těch pár dní je sušit u kamen. Natřená prasata, která se jen proto válejí v blátě, poněvadž se jim nelíbí jejich světlá barva a chtějí být černými, přestanou se, když se jim vyjde takhle vstříc, válet a budou zase veselejší!

Pro krávy musíte dát zřídit parní lázně, aby snášely víc mléka, poněvadž, když budou zdravější, také mléko bude chutnější. Tak, milý pane řediteli, musíme postupovat svědomitě a nyní se mějte hezky a přemýšlejte o tom, co jsem vám řekl.“

Pan ředitel se šel hned poté utopit.

   


Reklama pana Jaroslava Vondráka

Jaroslav Vondrák byl pevně přesvědčen, že ovzduší, ve kterém se nachází, nehodí se naprosto pro něho, že on patří mezi jiné kruhy než ty, v jichž obvodu se pohyboval.

On byl materialistickým příručím. Kromě tohoto nudného zaměstnání byl též básníkem, a platil-li mu jeho šéf, ctihodný Josef Pelikán v Topolčanech, pětatřicet zlatých měsíčně, pětku vydal on za papír, na kterém psal své básně, a zbylo mu tudíž pouze 30 zl., tj. 1 zl. na den, na kterouž sumu když se díval, povzdechl vždy: „Vida, to jsem nádeník.“

Byla to ták strašlivá próza v materialistickém obchodě, v drogérii pana Pelikána v Topolčanech.

Pan Vondrák psal například báseň, v které opěvoval krásu žen, ve které snil o lazurovém moři, kde vlny modravé bijí do břehu, pokrytého lasturami lesklými, tak lesklými... Vtom někdo vejde do krámu a povídá: „Mladej pane! Za dva rtuťovou mast!“ A na co je rtuťová mast? Na zvířátka, která Srbové jmenují „uši“, my prostě „vši“, poněvadž odvrhli jsme „u“ jako všichni severní Slované, zastoupivše ho hláskou „v“. Tedy „vši“, a nikoliv „uši“.

Není to strašlivá próza jazykozpytu i drogérie zároveň?

A přece se tak krásně snilo v tom krámě, kde voněla levandule, heřmánek, hřebíček, listí růžové, voňavky, éterické oleje, kde páchla fermež a olej terpentýnový, což vše mísilo se ve zvláštní zápach drogérií. . .

A v tom ovzduší psaly se básně.

Voněla levandule, dobrá, pan Vondrák psal o levanduli, voněl heřmánek, také dobrá, pan Vondrák opěval heřmánek vonný, nikoliv psí. Nebylo jeho vinou, že kdysi pan Pelikán, jeho šéf, když mu on přečetl svou báseň o heřmánku vonném, který roste na mezi, kde křepelka volá, slunce svítí a nešťastně zamilovaný si vezme život, řekl: „To přece vědí, pane Vondrák, že je heřmánek vonný a heřmánek psí, a tak jsou i básně pro lidi a básně pro psy, a vědí, kdyby tu svou báseň přečetli nějakému psu, tak pojde; to snese jen člověk, takovou psí báseň...“

Poněvadž tedy dle vyjádření ctihodného majitele drogérie lidé tu báseň snesou, báseň ona zní:

Heřmánek na mezi voní,

křepelka volá, hej, hochu, hola.

On slzy roní, všechno to voní,

dívka ho zradila . . .

Heřmánek voní,

měla ho ráda, to bylo loni.

Křepelka volá, hej, hochu, hola.

A tak mu cíl jen jeden zbyl,

a na mezi se zastřelil.

A přejete-li si začátek jeho básně o levanduli, kterou by ani psi, ani lidé nesnesli, ta je:

Polovička celku sluje světsky půle,

tak na břehu mořském voní levandule . . .

Všechny jeho pokusy v básnění byly tak řízné, že říkával jeho šéf, když mu je Vondrák v deset hodin ráno při přesnídávce předčítal: „Člověče, dyť já umřu!“

Jednou užil i dokonce nehezkého slova „pojdu“. To bylo tenkrát, když mu Vondrák předčítal báseň o ukradené pohlednici, která neměla ovšem s drogérií nic společného. Byla to báseň plná fantastického nápadu.

Pan Jaroslav Vondrák psal, že je architektem, že přišel jednou po dlouhé době navštívit svého přítele Josefa Mayera, architekta, a jeho bratra Vratislava Mayera a při té návštěvě že vzal pohlednici. Panečku! Tomu se už skutečně říká „svaté básnické nadšení“ a báječná fantazie. Báseň zněla:

Ó, architekte Pepo Mayere!

A bratře jeho, Slávo Mayerů,

vy máte pěkný ateliér,

já si tam něco vyberu.

„Po dlouhé době přicházím teď k vám,

ven za město se stěhuji,

tak, hoši z rodu Mayerů,

já si tu něco vyberu.“

A hoši řekli: „Děkuji.“

A pohlednici ze stěny jsem sňal,

do kapsy strčil, běžel dál.

Což neřek jsem vám, hoši Mayerů,

že si tu něco vyberu?

V této tak fantastické básni byl nejzřetelněji vidět jeho velký talent, a jednoho dne rázem ten jeho talent došel uznání i u jeho šéfa, který měl k němu řeč:

„Vždycky jsem myslel, že jsou oni drobátíčko praštěnej pytlem, od zaměstnavatele si to musejí nechat vyložit a nesmějí se zlobit; někdy mně napadlo, že přece to není s nima docela v pořádku. Kde jen nabrali toho Pepu Mayera a jeho bratra Slávu, kde vymyslili si, že vzali pohlednici. Když mně to četli, tak jsem myslel, že dostanu psotník, pane Vondráku. Ale na druhý straně jsem o tom přemýšlel, jestli přece snad mají drobátíčko zdravýho rozumu. A povídám: Voni mají zdravej rozum, jinak bych s nima ani hodinu nebyl pohromadě. A vědí, že mám k nim žádost? Že chci na nich něco, co mohu svěřit jedině jim, poněvadž voni se už vyznají ve skládání veršů. Vědí, co je to reklama? A vědí, co jsou štěnice? A vědí, že pro nás štěnice jsou božím dárkem, poněvadž my prodáváme zelený prášek na hmyz. Tak napíšou reklamní báseň o štěnicích, švábech a rusech, kteří budou vyhubeni naším práškem. Tu báseň dáme na plakát a to bude ta naše reklama. A bude to zároveň také jejich reklama, pane Vondrák, jako básníka básně o štěnicích.“

Nyní měla se rozproudit jeho fantazie. Báseň o prášku na hmyz měla být skvostným eposem. Svůj talent měl přenést z lyriky na epiku.

Pan Vondrák učinil tedy přípravy k té básni. Vzal arch papíru a hledal rýmy.

Co rýmuje se se slovem „štěnice“? Brzy byla na archu následující slova: Štěnice, nejvíce, jepice, samice, trápíce, mluvíce, tisíce.

Ach, to bude epos! Poněvadž však švábi tam také měli být, hledal rým i na ně. Začal mnohoslibně: „Na hradě Rábí neměli šváby,“ dál to ale nešlo, poněvadž hrad Rábí nemohl přivést do žádného bližšího styku se zeleným práškem na hmyz pana Josefa Pelikána. Scházela logická spojitost. Na „rusy“ našel rýmy: „rusy, rusý, kusy, kusý, musí“. Dobře! Ale to ještě nebyla báseň. Mělo to přece být něco báječného. O heřmánku i pohlednici básně zcela dobře šly, ale o štěnicích. Může cosi krásného, epochálního vytvořit z tématu tak ošklivého jako štěnice, švábi, rusi a zelený prášek na hmyz z jejich krámu.

Na básníka působí dojmy, čerpá z okolí, a kde v jeho okolí má hledat štěnice?

Bezprostřední dojmy v umění! Malíři bitev vrhnou se do válečného ryku, básníci cestují k moři a opěvují je, sochaři bloudí Římem a Řeckem a pan Vondrák šel hledat ta zvířátka, která byla božím dárkem pro jeho šéfa.

Bydlel u paní Martínkové, měl čistý pokoj, žádné zvířátko ho neštípalo a nekousalo, neměl tedy žádného bezprostředního dojmu.

Pan Vondrák jednoho dne nepřišel spát do svého bytu. Byla to taková divná záhada, kde tu noc strávil, mohlo se o tom mluvit všelijak, mohl být líčen jako záletník nebo flamendr, ale do krámu dostavil se druhého dne přesně a řekl svému šéfu: „Tak už mám tu báseň. Myslím, že je znamenitá.“

A četl z papíru:

Je boží metlou ona havěť žravá

a jméno její štěnice,

je hrozná, ošklivá a jak drak dravá

a mrzívá nás velice,

a za ní táhnou švábů regimenty,

a rusů k tomu tisíce,

nás nezachrání sebelepší plenty,

tak vzdycháme jen trpíce,

leč vzdělanost přec přijde časem,

v křik vypukneme nadšený,

tu havěť zničí Pelikánův

výborný prášek zelený.

Tak vzdělanců již tisíce

vyhubilo si štěnice.

Pan Pelikán objal pana Vondráka. A to mluví samo sebou. Báseň byla na plakátech vytištěna za týden.

*

A když se objevily plakáty na rozích, kde skvěla se jeho báseň, radost pana autora neznala mezí.

A večer v hotelu U vídeňského muže, kam chodívával na pivo, u stolu, kde seděli jeho známí, podotkl pan Józa Gočár: „Kdo něco podobného napsal o štěnicích, ten musel sám jistě zakusit té boží metly ...“

Pan Jaroslav Vondrák vstal a řekl hlasem, který se rozlehl celým sálem:

„Ano, já zkusil, a víte, kde jsem spal, abych mohl se nadchnout? Zde jsem spal, v hotelu U vídeňského muže. Ty vám mne žraly!“

A to byla ta reklama pana Jaroslava Vondráka, o které říká hoteliér od Vídeňského muže:

„Ten materialista mně ale udělal s těma štěnicema sakramentskou reklamu!“

 

    


 

Reklamní scéna 

Americká humoreska

 Po jedné z nejživějších tříd amerického města, na jehož jméně nezáleží, kráčeli k večeru, kdy je kol největší ruch, proti sobě dva páni příjemného zevnějšku, s tváří hladce oholenou.

Když přišli až k sobě na dosah ruky, řekl pán s šedivým cylindrem k pánu s měkkým kloboukem na hlavě: „Dovolte, neměl jsem snad tu čest někdy s vámi mluvit?“

„Nikoliv, neznám vás, pane,“ odpověděl pán s měkkým kloboukem.

„To jest zvláštní,“ pravil druhý hlasitě, aby to kolemjdoucí slyšeli, „vy tedy tvrdíte, že jste mne nikdy neviděl.“

„Nikoliv,“ udiveně řekl prvý.

„Nuže, dovolte otázku,“ pravil muž se šedivým cylindrem, „táži se vás, proč jste si mne z dálky tak divně prohlížel?“

Za této rozmluvy počalo se již kolem stavět obecenstvo.

„Tito pánové jsou svědky,“ řekl druhý, „že jsem se nedíval na vás.“

„Díval jste se, pane,“ odpověděl velmi hlasitě první, „jste-li džentlmen, odpovězte, proč jste se díval.“

„Neznám vás,“ odvětil druhý, „považuji za nemístnou vaši otázku a...“

„Dopovězte laskavě, co a...,“ řekl první pán, „co jste si tím a myslil?“

„Odpírám odpovědi,“ odpověděl klidně druhý, obraceje se k obecenstvu, které čím dál tím více se zájmem dívalo se na tento zvláštní spor, „pánové usoudí, že jsem neřekl nic zlého.“

„Tedy jste si myslil, není-liž pravda, pane?“ tázal se rozčileně první.

„Odpírám odpovědi i na tuto otázku,“ řekl druhý pán, „neboť...“

„Co neboť,“ vskočil mu do řeči pán s šedivým cylindrem, „chtěl jste snad říci, neboť se s vámi nehodlám déle špinit?“

„To jsem neřekl,“ pravil pán s měkkým kloboukem, „poněvadž...“

„Co myslíte tím poněvadž?“

„Nic, pane.“

„Na slovo pane dal jste divný přízvuk.“

„Nemyslím.

„Nuže, neobtěžujte mne svou přítomností,“ rozčileně řekl první.

„Mohu stát, kde mně libo, ačkoliv...“

„Slovem ačkoliv chtěl jste mne, pane, urazit,“ pravil muž se šedivým cylindrem.

Počet obecenstva zatím vzrůstal.

„Vás, a urazit?“ klidně odvětil druhý pán, „to věru nevím.“

„Co jste myslil tou větou?“

„Nic, nežli...“

„Co jste myslil slovem nežli?“

„Slovem nežli,“ odvětil druhý pokojně, „myslil jsem, že jste, pane, osel.“

„Kopněte ho,“ radil někdo z diváků. „Zastřelte ho!“

Pán se šedivým cylindrem položil zatím po těch slovech cylindr na zem a vykasal si rukávy. „To odpykáte, pane,“ pravil.

„Jen pojďte,“ řekl druhý, „opakuji ještě jednou, že jste osel.“

„Dobrá!“ křičel první, „víte, že vám za to vytluku zuby?“

„Zkuste to,“ pravil druhý.

„Také to zkusím,“ řekl první a udeřil pěstí pána s měkkým kloboukem do úst takovou silou, až tento upadl na zem.

Nastala ohromná vřava, vše chápalo se drzého útočníka, aby jej náležitě ztrestalo. Ale zatím už poražený pán vstal, postavil se před soupeře, jejž obecenstvo chtělo lynčovati a řekl zcela klidně: „Pánové a dámy, hleďte na mé zuby, neschází ani jeden.“

Ukázal přitom obecenstvu svůj chrup, kde leskly se krásné bílé zuby: „Pánové, džentlmeni, vizte a pamatujte! Mé zuby jsou umělé. Firma Martens & Comp. vyrábí nezničitelné umělé zuby, nejlepší náhradu za pravé.“

Nato první pán vzal druhého pod paždí a oba vykřikli najednou: „Doporučujeme vám továrnu umělých zubů firmy Martens & Comp.“ A oba klidně odcházeli, zapalujíce si doutníky.

Až do tohoto dne byli tito dva zřízenci firmy Martens & Comp. dobrými přáteli, ale po tomto výstupu nastalo mezi nimi nedorozumění v peněžní otázce.

„Viléme,“ řekl druhý, když se po tomto výstupu šli posilnit do restaurace, „zde máš tři dolary.“

„Dostanu ještě dva, Johne,“ řekl Vilém, „víš, že nám pánové Martens & Comp. platí pět dolarů na den.“

„Dobře,“ odpověděl John, „ale jsi mně dlužen dva dolary odevčíra.“

„O ničem nevím,“ pravil Vilém.

„Viléme,“ řekl John nepokojně, „nepamatuješ se, že jsi si je vypůjčil, ještě než jsi byl opilý?“

„Já nebyl opilý,“ hájil se Vilém, „ty jsi byl opilý.“

„Dobrá,“ odpověděl John, „ty jsi byl střízlivý a nevypůjčil jsi si ty dva dolary, prostě jsi mi je tedy vzal.“

„Dobrá, vzal jsem si jen své, neboť, Johne, předevčírem jsi mně vzal z kapsy špičku na doutníky v ceně dvou dolarů.“

„Pane Viléme, vy jste lhář!“

„Pane Johne, vy jste zloděj.“

„Opilče!“

„Černochu!“

Místností restaurace ozval se zvláštní zvuk, který vysvětlil pan Vilém slovy: „Pane Johne, za ten pohlavek se ještě shledáme.“

A zřízenci firmy Martens & Comp. rozešli se ve hněvu.

„Pánové,“ řekl pan Martens druhého dne, když bývalí přátelé se sešli ráno v kanceláři firmy, „náš společník pan Watter byl velmi potěšen, možno říci nadšen, jak výborně sehráli jste včera večer v třídě číslo 4 naši reklamní scénu. Sehráli jste ji velmi přirozeně, pročež vyslovujeme vám své uznání, jak vám, pane Johne, tak i vám, pane Viléme. Dnes sehrajete naši reklamní scénu o sedmé hodině v třídě šesté.          Sehrajte ji co nejpřirozeněji. Mluvil jsem již s náčelníkem policie, který pravil, že vám nebude činit žádných obtíží, neboť neshledává v tom nic protizákonného...“

Pan Vilém odešel nato, maje na hlavě šedivý cylindr, se slovy: „Buďte ubezpečen, pane Martense, že naši reklamní hádku zahraji co nejpřirozeněji...“

A tak se stalo, že o sedmé hodině kráčeli po třídě šesté naproti sobě pan Vilém s šedivým cylindrem a pan John s měkkým kloboukem na hlavě. Pan Watter, společník pana Martensa, byl dnes ještě víc nadšen než včera, neboť pan Vilém vložil do svého hlasu skvostně napodobené rozčilení. Scéna pokračovala velmi přirozeně.

„Chtěl jste snad říci nehodlám se s vámi špinit,“ pravil pan Vilém panu Johnovi, navazuje na jeho nám již známou větu: „Odpírám odpovědi na tuto otázku, neboť...“

„To jsem neřek,“ pravil pan John, „poněvadž...“

„Co myslíte tím poněvadž?“

„Nic, pane.“

„Na slovo pane dal jste divný přízvuk.“

„Nemyslím.“

„Nuže, neobtěžujte mne svou přítomností.“

„Mohu stát, kde mně libo, ačkoliv...“

„Slovem ačkoliv chtěl jste mne, pane, urazit.“

„Vás urazit... To věru nevím.“

„Co jste myslil tou větou?“

„Nic, nežli...“

„Co jste myslil slovem nežli?“

„Skvostné!“ hulákal pan Watter, společník pana Martensa, vzadu v davu, který obklopoval oba hádající se.

„Slovem nežli,“ odvětil pan John, „chtěl jsem říci, že jste, pane, osel.“

„Nádherné!“ hulákal dále pan Watter, neboť pan Vilém s větší vervou nežli včera vyhrnul si rukávy.

„To odpykáte, pane,“ pravil pan Vilém k Johnovi.

„Jen pojďte,“ odvětil pan John, „opakuji ještě jednou, že jste osel.“

„Dobrá!“ křičel pan Vilém a vrhl se na pana Johna, kterého porazil na zem a pohlavkoval i na zemi, přidávaje k tomu slova: „Tu máš za ten včerejší pohlavek, zloději.“

„Pomóc!“ křičel pan Watter do ucha strážníkovi, který klidně se díval na celou scénu, „prosím, zakročte...“

„Jedná se jen o povolenou reklamní scénu,“ odpověděl strážník s úsměvem, „pánové hrají velmi přirozeně...“

Druhého dne objevila se v novinách následující vyhláška:

„Podepsaný policejní ředitel zakazuje pořádání reklamních scén, neboť při podobné reklamní scéně byl dle lékařského vyšetření povážlivě zraněn pan John, zřízenec firmy Martens & Comp., panem Vilémem, zřízencem téže firmy, přičemž panu Johnovi byl docela zničen umělý chrup.

    


Rekův románek

Možná, že jste také znali Reka. neboť ten pes byl každému nápadný svou zvláštní podobností k několika čistokrevným rasám. Jeho otec mohl být bernardýnem nebo leonbergrem, a jeho matka mohla být stejně skotskou collií nebo ohavně krásnou stájovou ostnosrstou pinčlicí.

Jisto je jen to, že když se narodil, myslilo se, že z něho bude buldok. Ve třech nedělích však počaly mu rapidně růst chlupy a uši dostaly nový tvar. Vypadaly jako uši dobře zavěšeného mysliveckého psa. Také mu ke všemu neštěstí zakrněl ohon a dostával i chlupatou tlamu. Z té obdivuhodné směsi srsti barvy černé a šedivé dívaly se na vás modré uplakané oči s tak dojemným výrazem, jako by chtěly říci: „Proč jste mne, proboha, neutopili.“

Doma ho však litovali, že tak vypadá, a říkalo se: „Copak dělá náš chudinka?“

Když mu šlo na šestý měsíc, ponejprve se viděl v zrcadle. Ulekl se tak své podoby, že zalezl pod stůl, odkud odplížil se pod postel, kde vyčkal po kolik hodin v očekávání, že se mu ten strašný dojem vykouří z hlavy. Od té doby věděl sám o sobě, že je ohavný, a žádná fena nechtěla s tím mládencem mluvit.

Ruská chrtice herečky z přízemí potkala se s ním jednou u patníku dole a řekla mu: „Dovolte, vy jste ošklivý.“

Tu počal se trápit a byl by jistě si něco udělal, kdyby se mu naskytla příležitost. Skočil na příklad z podbřeží do řeky a ke svému úžasu zpozoroval, že umí plavat a že se nemůže za žádnou cenu utopit.

Když byla kontumace, tu schválně vyběhl bez košíku na ulici a potloukal se po různých náměstích, doufaje v prozřetelnost, že padne do ruky rasovi. Kolem něho jela také skutečně kára, ale drnomistr řekl k svým pochopům, aby toho řeznického hafana nechali. Ubožák si totiž sedl nešťastnou náhodou na chodník před nějaký řeznický krám.

Vrátil se tedy smutně domů, byl bit a zanevřel na svět. Počal drobnou ničivou činnost ve své domácnosti. Dostal se nějakým způsobem do šatníku a rozkousal tam cylindr. V domácí radě bylo usneseno, že se daruje. Nikdo ho však nechtěl, až konečně přišla příležitost přece se ho zbavit. V jednom hostinci byla pořádána zábava s tombolou. Dali ho tedy do tomboly a vyhrál ho pan Koreje. Dovedete si jistě představit to milé překvapení, když po třetí hodině ranní vrátí se otec rodiny s takovým ošklivcem a povídá skytaje, že je to moc hodný pes.

Reka ta důvěra tak potěšila, že vlezl si za svým pánem do postele a drze si lehl pod peřinu, a když ho chtěl pan Koreje vyhodit, tu vrčel hrozivě.

Nezbylo tedy nic jiného než ho tam nechat, přičemž bylo zjištěno, že ta výhra má blechy. S tím vědomím usnula celá rodina až na slečnu Karlu, která použila všeobecného rozruchu, aby myslila dál na pana Pavlíčka, bankovního úředníka.

Rekův příchod připomenul jí Bobeše, velkého bernardýna pana Pavlíčka, a hned ji napadlo, zdali se Rek s ním snese. A z čistá jasna dala se do tichého pláče mladých dívek, do takového obvyklého pláče, který provází tužby srdcí.

Představení Reka s Bobešem pana Pavlíčka dopadlo celkem dobře. Po starém dobrém psím zvyku ocenili se čichem a Rek vrtěl svým ohonem, aby ten jeho nový známý myslil, že má radost. Bobeš byl dobrácký, starostlivý mladík a řekl Rekovi, že se velice těší nad seznámením a že měl k obědu rýži se šlachami.

Rek pomalu se též počal přátelsky rozehřívat a mluvil něco o kostích. Chtěje se vyznamenat před svým novým známým, popadl kolem běžícího malého chlapečka za kalhoty a nesl vážně a slavnostně toho řvoucího tvora v tlamě za sběhu lidí až k nejbližší velké louži, kam ho pustil.

Byl za to velmi práskán, což se dokonce podobalo lynčování, ale snášel to statečně.

Toho večera když se pan Pavlíček loučil se slečnou Karlou, prohlásil: „Vy máte ošklivého psa.“ Rek to slyšel a velmi na něho zanevřel.

U Korejců se měl skvěle. Byl vykoupán, natřen denaturovaným lihem a pročesán, což mu však krásy nepřidalo. Vypadal dál tak zchátrale, že celé rodině bylo ho líto a cítili s ním soustrast.

Večer chodíval s panem Korejcem do jeho hospůdky, lehl si pod stůl a poslouchal vyprávění starých pánů o obecních záležitostech.

Jednou upadlo panu Korejcovi viržinko pod stůl, a tu Rek je zvedl a vylezl s ním před pana Korejce. Objevilo se tak, že má jisté schopnosti dobrého aportéra, a bylo naznačeno, že by jeho otec mohl být mysliveckého původu.

Pan Koreje pojal neobyčejně šťastnou myšlenku, že ho naučí chodit pro noviny, předplacené v trafice, a za čtrnáct dní mohl se pochlubit, že Reka může kdykoliv poslat pro časopis. Rek stoupal v ceně a mluvilo se o něm jako o inteligentním psovi, takže on řekl na jiné procházce svému příteli bernardýnovi: „My psi musíme být inteligentní z dlouhé chvíle. Bez inteligence bychom se ukousali nudou. Teď aspoň chodím pro noviny.“

Objevilo se však též, že Rek má vůbec smysl pro papír. Všechny kousky papíru byly u něho shrnuty v jeden pojem.

„Podívejte se,“ řekl k bernardýnu Bobešovi, „dělám to takhle.“

Chňapl po kousku papíru, který ležel na ulici, a nesl ho hrdě v tlamě. „Divím se jenom tomu, že bývám bit, když hromadu takových papírů přinesu domů. Mně to ale nedá. Vidím ležet kus bílého cáru, už po tom chňapu a musím to nést.“

„Nebolí vás někdy hlava?“ starostlivě se tázal Bobeš, „nebo nejste snad zatížený?“ Hovořili nyní o tom, že jest to nezdravý zjev, takové snášení papírů, a bernardýn ubezpečil svého přítele, že jeho pán má plno takových papírů na stole, aby jen ho přišel navštívit, že dopoledne je doma jen posluhovačka, aby tedy zaškrábal na dveře, on že už skočí po klice a otevře mu.

Vypravil se tedy Rek druhého dne na návštěvu. Utekl z domova a uviděl domácnost pana Pavlíčka. Vyskočil také na stůl a tam sebral nějaké papíry a nesl to statečně domů, když bernardýnovi sežral všechnu rýži.

„Zas už nese domů nějaké hadry,“ zlobila se slečna Karla, „dokonce sebral někde nějaký dopis. Ukaž to.“

Rek pustil dopis, a slečna Karla četla ke svému úžasu adresu svého pana Pavlíčka.

Jaké však bylo její překvapení, když četla dále i obsah:

„Milý Venouši, můj drahý, můj zlatý hochu, mé srdíčko. Děkuji Ti za to boa a rukávník. Miluji Tě nesmírně a potřebuji nutně 40 korun. Líbá Tě Tvá Olga. N. B. Čekám Tě dnes večer.“

Tak se u Korejců dozvěděli o nevěře pana Pavlíčka a Reka zpráskali, místo aby ho pochválili. Pan Pavlíček se strašně divil, jak se mohlo dostat ono nešťastné psaní do rukou rodiny Korejcovy, a žasl nad výhrůžnou formou dopisu, ve kterém se ho Karla navždy zříkala. Nevěděl v prvé chvíli, co si má počít, proto počal karabáčem práskat bernardýna Bobeše.

Bylo to asi v té době, kdy ubohého Reka vedli k řezníkovi na Malou Stranu, který ho koupil do tahu. Tak ho potkal starý jeho přítel bernardýn a on mu řekl: „Víte, tomu dobře nerozumím. Jakmile má paní přestala chodit s vaším pánem, musím tahat vozejky.“

   


Reputace v lázních

Když konečně manželé Zappovi ocitli se v pokojích, které si přímo pronajali od lázeňské správy, ocitli se na vrcholu vší blaženosti, neboť jak byla již učiněna zmínka, oni měli pokoje sice jen dva, ale ne jako ti ostatní v lázních jen jeden.

Pan Zapp právem mínil, že je to reprezentuje, a později, když paní Zappová mluvila s ostatními lázeňskými hosty, nikdy neopomenula zmíniti se o tom, že má pokoje. Také se o tom vědělo, že jistě do své rozmluvy ty pokoje zaplete a řekne: „To je zvláštní, jaký pořádek mám ve svých pokojích, ačkoliv lázeňská kúra vyžaduje mnoho času,“ nebo: „Srovnala jsem zde v našich pokojích nábytek tak ...“

Přesto těšili se manželé Zappovi v lázních vážnosti a stýkala se s nimi dokonce i rodina báňského rady. Báňský rada není sice žádné velké zvíře, ale pana Zappa to slovo báňský uvádělo do jakéhosi úžasu a extáze. Paní Zappová ráda chodila promenádou s paní radovou a hlasitě ji při koncertu lázeňském titulovala: „Paní báňská radová,“ ačkoliv ji tato prosila, aby ji tak nejmenovala, aby jí říkala jen paní radová.

Rodina báňského rady těšila se též velké vážnosti a pak se chtěl do jich společnosti vetřít jeden obchodník s obuví.

Podařilo se mu to, teprve když si dal říkat lázeňskými zřízenci hodně hlasitě: „Pane továrníku.“

Mezi ně vstoupila i paní hejtmanova.

Když tak všichni chodili společně, tu bylo slyšet stále říkat a volat paní Zappovou: „Zajisté, paní báňská radová, „Ovšem, pane továrníku,“ „Paní hejtmanova má pravdu.“

A pan Zapp, člověk bez titulu, mající jen domy, což je lepší než titul s hubeným obročím, chodil s nimi a zářil radostí nad tou společností.

Jednou se stalo, že v lázeňské restauraci spustil se léčivých minerálních vod a pustil se do plzeňského piva. Neví se, co tam o sobě vykládal číšníkům, ale rozneslo se, že prý se ví určitě, že je milionář.

Druhého dne měl pan Zapp, pravda, kočku, ale jeden majitel automobilů nabídl mu svůj automobil k dispozici, a když odpůldne vyprávěla paní Zappová: „Víte, paní báňská radová, že nám úplně stačí naše pokoje,“ tu paní radová řekla: „Ó, o tom pochybuji, vy byste si přece mohli koupit celé lázně.

Jejich reputace stoupala velmi rychle. „Nedej bůh,“ pomyslil si na vrcholu vážnosti pan Zapp, „aby nastala nějaká katastrofa,“ a velmi se snažil, aby neřekl nějakou sprostotu nebo hulvátství.

„Hlavní věcí je zachovat reputaci,“ říkal k sobě, vraceje se ku společnosti. „Buďme rádi, že si nás váží.“

Člověk bývá často potěšen, uvidí-li známou tvář nebo někoho, který jde k němu se vzkazem od osoby jemu známé.

Bylo to tedy milým překvapením, když pan Zapp od svého bratra, známého obchodníka, dostal dopis, ve kterém mu sděluje, že poslal svého účetního na zotavenou a že týž patrně přijede i do lázní, kde je pan Zapp. On že ho dokonce i sám žádal, jen aby tam jel, a že doufá, že u svého bratra Zappa Františka jeho účetní nalezne srdečného přijetí. Není to již žádný mladý člověk, nýbrž usedlý muž, dobrý a hodný.

Doporučený host skutečně přibyl do lázní, a když byl vyhledal pana Zappa a jeho choť, tu oba uznali, že jest to distingovaný muž v prostředních letech, který je samé rukulíbám. Také mu pan Zapp řekl, že jest jeho tajemník, aby tomu rozuměl. On tomu nechtěl nijak rozumět a napřed myslil, že se pan Zapp zbláznil. Mínění lepší o něm nabyl, když pan Zapp nabídl mu jeden pokoj ze svých dvou.

Odpůldne šel s nimi do jejich společnosti a choval se tam velmi roztomile, když byl představen.

Paní Zappová mu neříkala: „Pane tajemníku,“ ale důvěrně: „Tajemníku“. On se červenal.

Říkalo se ještě k večeru, že má s ním poměr, ta vážná, usedlá paní Zappová.

Paní báňská radová dívala se na účetního s velkým nadšením.

Tajemníci se jí vždy líbili a také o nich četla ve všech možných románech. Upustila také před ním kabelku a on ji nechal ležet. To se jí ještě víc na něm líbilo.

Mluvili o něm a říkali si, že jest opravdu velmi distingovaný, a manželé Zappovi měli radost z hosta, který se chová tak pořádně. „Proboha,“ pomyslil si účetní, uléhaje večer na lůžko, „už nevydržím pít tu minerální vodu.“

Druhého dne byl pořádán výlet do okolí a pan účetní se vymluvil, že jest unaven prvními dojmy a že zůstane doma.

Když se společností odešli jeho hostitelé, šel dolů do lázeňské restaurace a tam se dal do pití piva, aby zbavil se té nemilé příchuti po minerální vodě.

Když pak bylo odpoledne, tu vypravil se na koncert lázeňské kapely a počal obtěžovat kapelníka, aby mu zahrál: „Modré oči, proč pláčete. . .“ Jak mu to vymluvili, to sami dnes nechápou. Křičel prý, že ho posílá pan Zapp.

Pak šel do lázeňské restaurace, kde v kuchyni vyklepal si dýmku do hrnce s polévkou, vykládaje, že ho to navedl pan Zapp.

Nato šel do lázeňského parku a tam v kolonádách štípal jednu Rusku do nohy, vymlouvaje se, že pan Zapp ztratil špendlík.

Nato potkal paní báňskou radovou, která též nešla na výlet a toužila setkati se tu s panem „tajemníkem“.

Objal ji veřejně a chtěl ji políbit, přičemž hulákal, že sice tím sebe kompromituje, ale že ho navedl pan Zapp, aby se jen dvořil té staré ochechuli.

Sběhli se lázeňští zřízenci, na které křičel, že si to vypijí od pana Zappa, a když ho vlekli pryč, řval, že chce kořalku, že ho pan Zapp pro ni posílá a že se musí s panem Zappem zase ožrat dnes večer.

Museli ho odnést domů do pokoje, přepuštěného mu panem Zappem, kde rozbil zrcadlo, a vypáčiv dvéře druhého pokoje, vlezl si v botách do postele paní Zappové, navléknuv si její hedvábnou blůzu na hlavu.

A zatímco se toto dálo, daleko od lázní v roztomilé „vznešené“ společnosti ubohý pan Zapp mluvil velice pěkně o svém „tajemníkovi“, vykládaje, že snahou jeho je zachovat reputaci domů Zappovic.

Ubohý, tisíckrát ubohý pane Zappe!

   


 

Revoluce v Mexiku

  Když přinesou dnes noviny zprávy o nové revoluci v Mexiku, čtenáře již to tak dalece nezajímá, naopak, kdyby byl po dva roky v Mexiku klid, tak by u nás v Evropě se každý tomu nesmírně divil. Zdá se, že obyvatelstvo Estados unidos de Mejico (Spojených států mexické republiky) trpí naskrze mravní zvrhlostí a že jedinou zábavou těchto lidí jest zabíjení svých spoluobčanů a vedení válek občanských.

Nešťastná mexická republika! Vždy po velikých krveprolitích prosadí jedna strana svého presidenta a za chvíli již svého presidenta odvádějí z národního paláce v hlavním městě Mexika do rozkošného údolí Tenochtitlanského a tam u příjemného jezera Tezkukského zarachotí pušky.

To si Mexikáni zas zastřelili svého presidenta. A tak se to opakuje, co existuje jejich republika.

Jako by sopečné výbuchy četných sopek v zemi měly vliv i na povahu obyvatelstva. Buď půda se třese a vlní při zemětřesení, podzemní výbuchy hučí od Jukatanu až ke Kalifornii, nebo hřmí děla, granáty vybuchují, strojní pušky rachotí.

Nejsou to však žádné boje osvobozovací, boje za cílem ušlechtilým. Jednoho chlapíka si Mexikáni odstřelí a ještě většího ničemu dosazují na presidentské křeslo. Jest to jakousi snad životní potřebou v této zemi, aby tekla krev. Vášnivá povaha obyvatelstva nutí jednotlivce, aby zuřili a prolévali krev svých spoluobčanů.

Nevzdělanost obyvatelstva jest úžasná. V hlavním městě Mexiku, čítajícím na 400 000 obyvatelstva, umí číst a psát ani necelá polovice obyvatelů, ačkoli Mexikáni se chlubí, že jejich universita byla založena Španěly již roku 1551.

Nešťastná země! Když Španěl Cortez, vyzván roku 1519, se svou výpravou dne 20. dubna u Veracruzu ponejprv přistál a od indiánského národa Aztéků byl vlídně přijat, tu odměnil se jim ukrutnostmi. Neuplynuly ani dva roky a Cortez s pravou španělskou surovostí vysoce kulturní národ Aztéků uvedl v porobu, hlavní jejich město Mexiko zničil a obyvatelstvo města dal pobít. Indiánští praobyvatelé stali se hříčkou v rukou bílých bojovníků.

Po Aztécích dopadla železná pěst Cortezova na Tlaxcalány, Alkohuery a Tezkukány. Všichni tito indiánští národové stali se sice otroky, ale smísili se pokrevně s hrdými španělskými vyděrači. Povstali kreolové.

Plemeno kreolů rozšířilo se od Atlantického oceánu k Tichému. Krev bělochů, divokých, surových španělských žoldáků, smísila se s krví plemene indiánského. Nesmíme se proto divit národnímu charakteru nynějších Mexikánů. Všechny špatné vlastnosti obou plemen se zde sloučily, ani jedna dobrá.

Materiál, který vysílalo Španělsko do Mexika, neskládal se ze žádných charakterů. Dlouho to trvalo, než se mexikánští kreolové pomstili na Španělích. Až roku 1823 prohlásili svou samostatnost, republiku mexickou: Estados unidos de Mejico.

Vypudili Španěly ze země a počali střílet své presidenty. Jednoho po druhém. Za třicet šest let až do roku 1855 pověsili a zastřelili 40 presidentů. Osm uteklo a pět jich vypovězeno ze země. A když roku 1861 Juarez stal se presidentem, vstoupilo Mexiko do nové epochy svých dějin, která nezůstala bez ohlasu i u nás v Rakousku.

Stálé občanské války ožebračovaly republiku mexickou, tato byla nucena vypůjčit si velké obnosy od Francie. Císař francouzský Napoleon III. vyslal do Mexika vojsko a ve své politické neprozíravosti chtěl udělat z Mexika císařství. Toto se mu podařilo a dosadil na trůn bratra našeho císaře, arciknížete Maxmiliána. A tu odehrála se v Mexiku tragédie querétarská.

Nové císařství mexické prodělávalo těžké boje. Juarez, sesazený president, se svými přívrženci a vojskem jemu věrným pustil se do boje s vojskem, které Francouzi vyslali k ochraně císaře Maxmiliána. Několik setnin Rakušanů, které Maxmilián s sebou přivezl do Mexika, nezískalo mu velké obliby, neboť Mexikáni dívali se na něho jako na vetřelce. Když pak císař Maxmilián podepsal roku 1865 dekret, ve kterém prohlašují se Juarez a jeho přívrženci za lupiče a nařizuje se, aby do 24 hodin po jich zajmutí byli zastřeleni a stejně též i ti, kteří je i nepřímo podporují, tu odehrály se hnusné scény v Mexiku. Popravy Juarezových přívrženců byly na denním pořádku, ale vtom se zdvihla celá země proti nové vládě.

Francouzi v té kritické chvíli úplně opustili císaře Maxmiliána, ačkoliv oni to byli, kteří ho nutili k takovým represáliím. Obklíčen ze všech stran nepřítelem, uprchl císař Maxmilián do pevnosti Querétaro, kde statečně si vedli jeho vojáci z Rakouska. I česká krev tam tekla na hradbách mexické pevnosti. Zradou plukovníka Lopeze pevnost padla a císař zajat. 19. června byl císař Maxmilián se svými generály Mejiou a Miranonem vyvedeni na nádvoří a tam dle stanného práva byli zastřeleni. Jeho choť, Charlotta, zešílela.

Juarez stal se presidentem a pak byl pokoj na nějaký čas. Ale za pět let začalo to znova. Na presidentství kandidovalo zas jako dřív několik dobrodruhů, až pobili se navzájem a přišli noví. Každý má přívržence, několik měsíců jest u vesla a pak nová občanská válka.

Řídkým zjevem na mexikánské poměry byl generál Porfirio Diaz, ten byl zvolen sedmkrát za sebou za presidenta. To znamenalo, že sedmkrát jen on sám vedl občanské války.

Nynější revoluce byla namířena proti Maderovi, presidentu republiky, který vládl strašně despoticky a věznil zle každého, o kom se mu doneslo, že není příliš nadšen jeho řáděním.

Proti němu postavil se Felix Diaz a jak z denních listů známo, Francisko Madero po krutých bojích s povstaleckým vojskem v národním domě zajat. Jeho bratr zastřelen. Čteme v novinách, že 3000 lidí bylo zabito v té nejnovější občanské válce.

Myslím, že to nikoho nepřekvapí, kdo si přečte tento stručný nástin z dějin Mexika. Dvaaosmdesát revolucí větších, menších v jedné zemi za sto let je už pěkné číslo. Hekatomby mrtvých procházejí dějinami Mexika. A potvrdí-li se zprávy, že zajatý president Madera byl zastřelen, nikdo se tomu nebude divit a stejně nebude na omylu, pokud se týče toho, že v dohledné budoucnosti budou Mexikáni před otvory pušek na nádvoří pevnůstky Quichano u Mexika zavazovat oči i nynějšímu svému miláčku Felixu Diazovi.

             


 

Rodinná tragedie

 Ze zápisků malého Františka

Jak zneužil pan Fingulín tatínkovy důvěry, maminky, psa a služky

 I

Můj tatínek se nerad zlobí, poněvadž má rád klid, aby mohl spokojeně trávit. Je tlustý, velmi hodný, má v obličeji červenou zdravou barvu a je úředníkem u místodržitelství.

Vousy nosí přistřižené, po anglicku, aby se nemusel namáhat s jich kroucením. On se vůbec nerad namáhá. Odpůldne přijde o půl třetí k obědu. Jí až do čtvrt na čtyři, potom si zapálí dýmku, lehne si na pohovku, pustí dýmku z ruky a spí do pěti. Nato jde do kavárny, kdež zůstane do šesti hodin. V kavárně pije černou kávu, kouří doutník a dívá se v herně, jak hrají karty, aby se nemusel namáhat čtením novin.

Pak jde do své restaurace na večeři, vypije tam svá čtyři piva a poslouchá, co se kolem povídá. V deset hodin navečer je vždy doma a jde si hned lehnout a spí až do půl osmé, kdy vypije v posteli kávu. V osm hodin jde pak do kanceláře.

Maminka je mladá a hezká. Je mladší o dvacet let než tatínek a vždycky když k nám přišel jeden mladý pán, poslala mne pryč se služkou. Ten pán je známý našeho tatínka a také s ním někdy večer poslouchá v hostinci, co se povídá.

Jednou jsem viděl, když jsem náhle vešel do pokoje, kde byl s maminkou, že mu maminka sedí na klíně. Ptal jsem se ho, je-li maminka těžká. Řekl, že není a hledal v kapsách. Tu mu maminka podala svou tobolku, on z ní vzal korunu a dal mně ji. Když potom odešel, maminka mně ji vzala a povídala, že by se tatínek na mne moc zlobil, kdyby mu řekla, že jsem vzal od pana Fingulína korunu. Že nesmím od něho nikdy brát peníze a nikdy na něm nic chtít, poněvadž by to chudákovi tatínkovi, který má tolik starostí, bylo líto, jakého má nezpůsobného chlapce!

Maminka je velmi hodná ke každému. Každého pohladí a dá mu hubičku. Hladí mne, tatínka, i pana Fingulína, i našeho psa a na každého se směje, na mne, na tatínka, i na pana Fingulína, i na psa a hubičkuje nejvíce mne a pana Fingulína.

Tatínek, když přijde domů, vypije něco koňaku a hned jde lehnout, ani s námi mnoho nemluví. Zato pan Fingulín, ten chodí k nám i večer, když je tatínek v hostinci a sedí s maminkou potmě. Já musím být v kuchyni, poněvadž kdybych s nimi seděl ve tmě, narostlo by mně na nose peří, jak říká maminka a nikdo by mne nemohl míti rád.

Jednou když přišel tatínek z hostince domů, optal jsem se ho na to: „Tatínku, je to pravda, kdybych seděl potmě, že by mně narostlo na nose peří?“

„To víš, bobečku, že ano,“ řekl tatínek. Vždycky, když se ho na něco zeptám, říká: „To víš, že ano!“ Jednou jsem se ho ptal, má-li maminka ráda pana Fingulína, a on řekl: „To víš, že ano!“

Jednou za čas přijde dřív domů s panem Fingulínem z hostince a tu u nás pije pivo nebo víno, pak tatínek jde ležet a prosí pana Fingulína, aby ještě chvíli zůstal s maminkou sedět a ji bavil, což on také dělá a nikdy neřekne, že ne. Tatínka vždycky v ložnici zamkneme, aby se nebál a pak mne pošlou také spat a tu jsem se vždycky modlil za pana Fingulína.

Předešle jsem přišel z procházky se služkou domů, když už byla tma, jak maminka nařídila. Ale maminka ještě nebyla doma, nebyl tam ani pan Fingulín. Otevřeli jsme dvéře do pokoje a rozsvítili. Pak jsme prošli všecky pokoje, ale nikde nebyli.

Služka říkala, že se jí to nelíbí. Mně to bylo jedno. Maminka pořád nešla. Pak odešla služka a mne zamkla. Mně to bylo jedno a začal jsem vyvádět „svoje divy“.

Hrál jsem na piano, až mne to omrzelo a čekal jsem. Nešel stále nikdo, ani maminka, ani služka a náš pes byl také pryč.

Pak přišel tatínek a zvonil. Když mu nikdo nešel otevřít, s oddychováním otevřel si svým klíčem, svlékl si v předsíni zimník a šel do pokoje, kde jsem seděl v houpací židli.

Šel jsem k němu a povídal, že je maminka pryč, pan Fingulín pryč, služka pryč a pes také.

Tatínek napřed na to nic neříkal, a potom pravil: „Čekejme!“ Posadil se ke stolu a poslal mne vyhledat víno ve spižírně. Nebyl tam klíč, a tak jsem víno nepřinesl. Tatínek řekl: „Ještě tohle ke všemu!“, zapálil si dýmku a seděli jsme.

Sedíme dlouho a nešel nikdo. Tatínek počal choditi po pokoji a říkal: „Už jo, bajo, bude to takové!“ Pak si sedl do houpací židle, chvíli se houpal, potom si na- cpal poznovu dýmku, počal si zouvat boty a řekl: „Počkáme do dvou hodin v noci a pak se půjdeme vyspat. Zítra půjdeme do kavárny na snídani.“

Čekali jsme tedy do dvou hodin a pak jsme šli spat. Tatínek vzdychal a říkal na posteli: „Tohle mně nejde do hlavy.“

Spali jsme, až najednou jsem se probudil, poněvadž tatínek povídal na posteli: „Už je to takové! Peníze budou asi taky pryč!“

V ložnici máme malou pokladnu. Tatínek vylezl z postele a šel k pokladně, otevřel, podíval se dovnitř, vlezl si zase do postele a povídal: „Vždyť jsem si to myslel, peníze jsou taky pryč!“

Měl jsem tam také v prasátku osm krejcarů, proto jsem se dal do pláče a ptal jsem se, je-li prasátko také pryč. Tatínek řekl, že je prasátko tam a tak jsem byl rád a usnul jsem.

Potom mne zas probudila tatínkova řeč, jak k sobě povídal: „Jsou okamžiky v životě lidském, že i hovado se zblázní!“ Tatínek to říkal u skříně s maminčinými šaty. Je to zrovna naproti mně a tak jsem viděl, že je skříň prázdná. Vedle má skříň tatínek, otevřel ji také, ale tam bylo všechno v pořádku a tatínek bručel: „Byly by mu příliš velké. Fingulín je proti mně cvrček.“

Ozval jsem se: „Viď, tatínku, že je pan Fingulín hodný pán?“

Tatínek se na mne chvíli díval a pak řekl jako vždy: „Ba je, bobečku, ale spi!“

Zas jsem tedy spal a tatínek šel také ležet. Ráno mne probudil a měli jsme práci, než jsme si nanosili vodu. Když jsme se umyli, ptal jsem se, kde je maminka, pan Fingulín, služka a pes.

Tatínek řekl, že jeli na výlet a že vzali psa s sebou a že je budeme hledat.

„Nic mně neřekli,“ povídal jsem.

„Mně také ne,“ řekl tatínek.

Pak jsme šli na kávu a já byl rád, že to tak hezky jde a že něco uvidím.

Nato po kávě jsme šli do jedné velké budovy, tam byli samí strážníci a páni v čepicích. V jednom pokoji psali pořád něco a tatínek před nimi mluvil německy. Jeden z pánů mne hladil po hlavě. Tatínek přestal mluvit německy a ten pán se mne ptal, jak to bylo, když pan Fingulín k nám chodil, když nebyl tatínek doma. Tak jsem mu říkal, že by mně narostlo na nose peří, kdybych s nimi seděl potmě a jak jednou mně maminka vzala korunu, když seděla předtím na klíně panu Fingulínovi a jak on mně říkal, že maminka není těžká a tu korunu že mně dal pan Fingulín, ale vícekrát že jsem od něho nic nevzal, poněvadž by se tatínek zlobil, že jsem nezpůsobný chlapec.

To si také zapsali a řekli tatínkovi, že jest to úřední tajemství, načež tatínek šel se mnou k cukráři a koupil mně stavebnici, abych si hrál. Oběd dali jsme si přinésti z hostince a já měl radost, že mám stavebnici.

Večer přišel nějaký pán a říkal, že je od policie a že maminku chytili i s panem Fingulínem, se služkou i se psem v Budějovicích a že ji posílají nazpátek. Když toto vyřídili, tatínek spráskl ruce a povídal: „Zaplať pánbůh, že ji budu mít zas doma, takhle by do mne v úřadě nic nebylo!“

A tak čekáme dneska maminku.

 II

Návrat pana Fingulína se psem, s maminkou a služkou.

Už jsem tedy povídal, jak jsme s tatínkem čekali na maminku, na pana Fingulína, služku a psa.

Nejvíc jsem se těšil na pana Fingulína, poněvadž utekl s maminkou, a tatínek říkal: „Já mu povím, zneužívat mé dobroty i mé ženy!“ Ptal jsem se tatínka, zdali pan Fingulín zneužil také psa a služky. Tatínek řekl, že pan Fingulín je všeho schopen, že také jednou, až budu větší, budu o tom přemýšlet, zatím abych si šel lehnout.

Šel jsem spat a už jsem o tom nepřemýšlel, poněvadž mne po cukroví bolelo břicho. Proto jsem také nemohl dlouho usnout, slyšel jsem tatínka chodit po pokoji a mluvit pro sebe: „Má zlatá ženo, kdo by tohle v tobě hledal!“

Potom šel tatínek k pianu a počal na něm brnkat, jako dělám já, když chci rozzlobit našeho psa. Pak zase tatínek zavřel piano, chodil po pokoji a mluvil německy. Nato šel k mé posteli a povídal: „Celý pan Fingulín! Kde jsem měl oči, já hovado!“

Byl jsem rád, že si tatínek nadává a dělal jsem, jako bych spal, až konečně jsem usnul opravdu.

Probudil mne za nějaký čas hovor vedle v jídelně. To už byla maminka doma.

Vyběhl jsem v košili rovnou k ní. Byl tam také pan Fingulín. Hned jsem objímal pana Fingulína i maminku. Psa měli také mezi sebou a služka stála ve dveřích, každé chvíle klekala, plakala a křičela: „Milostpane, odpustějí mně to, já nemohla milostpaní opustit, já nad ní bděla! Milostpane, proboha jich prosím, já jsem čistá a nevinná v tom ohledu. Milostpaní říkala, že pan Fingulín má v Budějovicích starou tetu, která je nemocná a poněvadž pan Fingulín nedovede nic vyjednat a nikoho obsloužit a bojí se někam přijít, že jela s ním, aby mu poradila, - proboha jich prosím, milostpane! Ach můj bože nebeský, to jsme, milostpane, zkusili s tím psem! Pořád kňučel a jen by po cestě žral. Koupili jsme si, proboha jich prosím, milostpane, na cestě salám. Potvora nám ho polovic sněd a v kupé udělal tři loužičky a dvě hromádky, proboha jich prosím, milostpane!“

Nato počala se šoupat po kolenou k nejbližší židli, sedla si na ni a utírala si nos do spodničky.

Pan Fingulín zatím kašlal a ptal se tatínka, zdali nemá doutník. Tatínek přinesl doutníky, ale pan Fingulín neměl ani sirky a tak mu tatínek sám zapálil. To spolu nic nemluvili. Pan Fingulín díval se tatínkovi na boty a tatínek panu Fingulínovi. Pes koukal z tatínka na maminku, z maminky na pana Fingulína a radostně vrtěl ocasem.

Konečně jsem se optal pana Fingulína, jak se měl v Budějovicích.

Hned nato mne tatínek vzal za ruku a odvedl do kuchyně. Pes šel za mnou.

V kuchyni slyšel jsem, jak pan Fingulín povídá: „Ctěný pane! Jako čestný muž osmělil jsem se přijít taktéž nahoru, abych se omluvil, že jsem milostivou paní vzal s sebou na návštěvu ku své ubohé churavé tetě v Českých Budějovicích. Věřte mně, že nikdy už si nevezmu žádného psa s sebou na cesty. Váš pes je potvora mazaná všemi mastmi. Jeli jsme přes Veselí a v nádražní restauraci jsme snědli párky s křenem. Dobré párky...“

„Ale toho křenu moc nebylo za dva krejcary,“ povídala do toho maminka.

„Ale byl dobrý,“ řekl pan Fingulín, „některý křen štípe nepříjemně. Tento však neštípal a měl příjemnou nasládlou chuť. Abych tedy nezapomněl, váš pes, zatímco jsme jedli párky s křenem, přiblížil se ke stolu se studenými jitrnicemi. Rozhlédl se, rychle se rozhodl a hup! Vzal si hned dvě. Podobných kousků prováděl mnoho. Ani v noci nám nedal pokoje. Každé vrznutí ho probudilo, štěkal na celé kolo a vyburcoval celý hotel. V Táboře, kde jsme spali první noc, kousl panskou, když nám přinesla do postele kávu. Panská se spokojila naštěstí s pětikorunou.“

„Milostpane, proboha jich prosím,“ ozvala se plačtivě služka, „věřejí mně, je to hrozný pes!“

Tatínek chodil po pokoji, držel se za hlavu a pořád říkal: „To ale nic nedokazuje, pane Fingulíne, to nic neomlouvá!“

Pan Fingulín vstal také, chodil po pokoji a říkal: „Každý jezevčík je takový, ctěný pane, je potměšilý, lstivý, kde co může, zhltne a uteče. Můj bratr měl také jednoho jezevčíka a ten, kam přišel, buď udělal nečistotu, nebo něco ukradl.“

Tatínek na to vzdychal: „Můj bože, můj bože!“

Maminka vzpomněla, zdali není doma víno, když jsou přece u nás hosté!

Tatínek přinesl tedy láhev a služka přinesla skleničky. Potom maminka nalila a pan Fingulín ťukl si s tatínkem a pravil: „Na vaše zdraví, pane vrchní oficiále!“

Tatínek vypil a už zase chodil po pokoji, ale rychleji a rychleji, čím dál rychleji, až shrnul na jednom místě koberec a maminka se zlobila, poněvadž se tím koberce lámou.

Konečně si tatínek sedl ke stolu a počal mluvit o tom, zdali pamatují na boží přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého. Kdo měl pamatovat, to tatínek neřekl, ani o co tu manželku požádat. Jen hned zas říkal, že se v panu Fingulínovi zklamal, že ho považoval za svého přítele.

Pan Fingulín mu na to odpověděl, že na jeho přátelství mohl spoléhat a kdyby nebylo té jeho ubohé staré churavé tety v Budějovicích, že by nebyli nikam jeli, mají prý však té cesty oba dost. Ten pes byl jen zbytečnou přítěží.

„A dělal nám hroznou ostudu,“ pravila maminka, „v Budějovicích dorážel na psy nestoudně a nestydatě, a když jsem ho chtěla uhodit deštníkem, uskočil a deštník se rozbil o dláždění.“

Potom si pan Fingulín nalil znovu vína, vypil, vzal klobouk a podal tatínkovi ruku a přál mu dobré noci. Když se s tatínkem loučil, řekl: „Nehněvejte se na mne, ale mohu-li vám radit, dejte toho psa pryč!“

Tak tatínek dal psa donést k pohodnému - až se k nám pan Fingulín přistěhuje, aby ho neměl pořád na očích.

 III

Tatínek se nám kazí...

Takhle jednoho dne večer přišel k nám zas pan Fingulín. Tatínek ještě nebyl doma. Byl jsem na záchodě a ten je vedle dveří, takže jsem slyšel, jak pan Fingulín maminku líbá a jak jí říká „má zlatá Fanynko!“

Maminka ho napomínala, aby to neříkal tak hlasitě, že jsem doma. Aby se tedy zdálo, že mně do toho nic není, spustil jsem vodu. Maminka povídala: „Můj bože, ten kluk je pořád na záchodě!“ a odešla s panem Fingulínem do jídelny. Chvilku jsem ještě pouštěl vodu, načež jsem také šel do jídelny.

Pan Fingulín se tvářil překvapeným a říkal: „Kdepak se tady vzal, Františku?“

Maminka mne potom napomínala, poněvadž jsem mluvil neslušně, že mne bolí břicho. Já si nemohu pomoci, já jsem takový chlapec, že když mám škrkavky, říkám to každému na potkání, poněvadž mne lidé litují a říkají, že jsem hodný chlapeček.

Pan Fingulín mně přinesl pomeranče a byl jsem zase hubován, poněvadž jsem mu kůrou stříkal do oka.

Nato se ptal pan Fingulín maminky, co je se štěnicemi. Máme totiž doma štěnice od té doby, co maminka byla s panem Fingulínem v Budějovicích. Přivezli je s sebou v ručním kufříku a tatínek říkal, že hugenoti vypuzení z Francie přivezli je s sebou do Londýna, z Londýna přišly prý do Dánska, z Dánska do Němec a z Němec do Čech.

Vykládal jsem panu Fingulínovi, že proto štěnice v noci kousají člověka, aby i v noci myslel na pánaboha a že jsem se v noci, když mne tuze štípaly, modlil Andělíčku, můj strážníčku, načež jsem pak k ránu usnul a štěnice šly také spát.

Pan Fingulín mne pohladil a ptal se, mám-li rád milého pánaboha. Tak jsem mu všechno říkal, jak přijdu do nebe a jak si tam budu mocí hrát se sirkami, utrhovat mouchám nožičky a myším vypichovat oči, radovat se s andělíčky, lézt po stromech a spát oblečený v posteli. Také jsem mu říkal, jak si budu hrát s andělíčky na loupežníky a zajatým uřezávat nosy.

Maminka podotkla, že jsem roztomilý a tak jsem tedy pokračoval, jak budu na zemi hodný a poslušný, abych mohl v nebi střílet strážníky a klamat četníky, jak každý den se modlím na dobrý úmysl Otčenáš a Zdrávas Maria, Anděl Páně a Věřím v Boha. Pak jsem si klekl a spustil: „Savárdz airam ánlpitsolim ánanhežop isj izem ímanež a ýnanhežop dolp atoviž ohévt.“

Myslili, že jsem se zbláznil a tu jsem jim teprv řekl, že to je začátek Zdrávas Maria říkaný pozpátku slovo za slovem, že jest to náramně těžké takhle se modlit a že se tak někdy modlím večer, abych nemusel pořád jen říkat Otče náš, jenž jsi na nebesích.

Pan Fingulín se zlobil, že to není pravá modlitba. Pan Fingulín je velmi nábožný a maminka včera říkala tatínkovi, že byli v Budějovicích ve všech kostelích.

Když mne tedy napomenuli, abych ve všem neviděl jen hračky, ale obracel se k pánubohu jako křesťanský chlapec s láskou a zbožností, počala se maminka zlobiti na tatínka, že dlouho nejde. Jindy bývá přece už doma! Pan Fingulín mínil, že tatínek asi nejde kvůli němu domů. Maminka ale říkala, že naopak si tatínek váží pana Fingulína jako dobrého společníka.

Pan Fingulín se usmál a pohladil maminku po tváři, načež se oba dali do smíchu. Ale když jsem se já, ubohý chlapec, také tomu počal smát, odvedli mne do kuchyně.

V kuchyni připravovala naše služka řízky a povídala, že když byla v městě, viděla prý milostpána (mého pana otce neboli tatínka), jak vystupoval před jednou vinárnou ještě se dvěma pány z fiakru. A tatínek prý byl moc veselý. Možná že to nebyl tatínek, ale veselý ten pán byl. Jak skočil z fiakru, málem byl by upadl. Možná že to nebyl milostpán, ale že ten pán málem byl by upadl, na to prý může vzít jed. Milostpán tohle nikdy nevyved, byl večer už vždy doma a je jí tolik líto milostpaní, co ta bude vyvádět!

Šel jsem do pokoje, tam seděla maminka na pohovce u pana Fingulína a pan Fingulín měl jednu nohu přes maminku. To dělává vždy, když se mu rozváže bota, poněvadž si vždycky, kdykoli jsem to viděl, zavazuje botu a říká: „Tyhle šněrovací boty působí samé obtíže.

To se ví, že se na mne zlobili, proč nejsem v kuchyni a já hned začal povídat, že služka viděla moc veselého pána lézt z kočáru do vinárny a že to byl náš tatínek a že by byl málem upadl.

Sotva jsem to řekl, začala maminka křičet a pan Fingulín jí přizvukoval.

„To je pěkné, začíná se kazit!“ Maminka spínala ruce, pan Fingulín říkal: „To je úpadek mravů, to je hrozné, to je zkáza, to je neslýchané, on se veřejně opíjí. On nám dělá hanbu! Milostpaní, mohu vám jen jedno poraditi: Nepustíme ho domů, už je deset pryč, jak nepřijde do jedenácti, tak je konec. On by si zvykl na hýření a zkazil by se úplně! Rozhodně ho nepustíme domů. Ať zvoní, klepá nebo dělá, co chce! To je přece přílišné! To se nedá ani omluvit! Takové starosti vám dělá! Tohle dosud nevyvedl, aby nebyl v deset hodin doma! Dál to nejde!“

Pan Fingulín si svlékl kabát, zul boty, vzal si trepky tatínkovy na nohy, oblékl jeho župan, zapálil si doutník a natáhl se na pohovku.

„To je hrozné,“ povídal, „k jakým koncům spěje toto spokojené manželství. Muž se stává opilcem a opouští svou choť!“

Nato mně maminka řekla, abych se svlékl a šel spát. Šel jsem a modlil se za tatínka pozpátku Věřím v Boha. Slyšel jsem, jak pan Fingulín povídá si s maminkou tiše, že v jedenáct hodin půjde spát do tatínkovy postele a pak ať tropí tatínek sebevětší rámus, že ho nesmí maminka pustit domů.

Maminka říkala, že v jedenáct hodin půjde tedy ležet a ať tatínek zvoní a pláče za dveřmi, že ho domů nepustí a že mu řekne, aby šel spat do hotelu, že rodinný krb není žádný holubník.

Pan Fingulín na to povzdechl: „Kdyby už bylo jedenáct!“

Potom jsem usnul a spal moc dlouho, až mne najednou probudily v ložnici hlasy. To bylo už k ránu.

Slyšel jsem, jak vedle někdo škytá a povídá: „Dej pánbůh dobrýtro, pane Fingulíne!“

To byl tatínek. Můj zlatý tatínek měl klíče od bytu. Také jsem slyšel, že tatínek křičel: „Dobré jitro, pane Fingulíne, rukulíbám, milostivá paní!“ Pak počal mlátit něčím do piana. Pak jsem viděl tatínka pootevřenými dveřmi, jak má na hlavě cylindr pana Fingulína a jak jde ležet. Ten cylindr byl promáčknutý a to bylo také asi to, čím mlátil do toho piana.

Nato jsem usnul, poněvadž už nebyla žádná legrace. Ještě jsem slyšel, že tatínek si zpíval: „Uřízněte mně hlavu, ať mám ňákou zábavu!“

Ráno přišla služka mne probudit, musel jsem se umýt, obléci a jít vzbudit tatínka, že si s ním přeje pan Fingulín mluvit. Tak jsem šel a byl jsem rád, že mohu budit tatínka jednou zas já a že se to teď obrátilo, dřív budil tatínek mne. Poklepal jsem mu na čelo, aby se dušička probudila, on se otočil a zamumlal: „To víno dejte do ledu!“

Vlezl jsem do postele a stáhl s tatínka peřinu. Tatínek měl na sobě boty a kalhoty, co nosí v neděli a ve svátek a pod sebou měl ten cylindr a v cylindru měl manžety a límeček. Ale bylo to všechno zmačkáno, jako když jsem jednou sedl na škatuli od modistky a probořil se dovnitř na maminčin klobouk. Pod botami měl tatínek sametovou vestu, poněvadž měl boty od bláta a bál se, aby nezamazal peřinu.

Když jsem ho štípl do nohy, převalil se zas tváří ke mně a zabručel: „Je nás tady šest, tak sem přineste tři láhve!“ Musel to jen tak zabručet, že mu nebylo moc rozumět, poněvadž měl v ústech roztřepený doutník. Vzal jsem mu doutník z úst a on se mně přetrh, kus zůstal mému zlatému tatínkovi v ústech, tatínek se oblíz a spolkl to a obrátil se na druhou stranu a mručel si: „To je doba, to se to víno teprv dělá, vemte si, páni, zatím ještě kus lososa, já už nemůžu.“

Šel jsem vedle do pokoje, kde stojí šicí stroj a vzal jsem si odtamtud špendlík a jak byl tatínek obrácen proti mně zády, píchl jsem ho špendlíkem nahoře do kalhot a hodně, poněvadž tatínek je velký člověk, který už něco snese.

Tatínek sebou tak škubl, že jsem už nemohl špendlík vytáhnout a jak se chtěl obrátit, tak ho špendlík počal píchat a tatínek se plácl na ty vystrčené kalhoty přes okraj postele a přišel z bláta do louže. Tak sebou házel legračně, jako když jsem jednou z vaničky vytáhl kapra z vody a dal ho na podlahu, takže to trvalo chvíli, než jsem mohl ten špendlík chytit a vytáhnout.

To už byl polovzhůru, poněvadž si mnul rukama oči. Pak se posadil na postel a začal zívat a nepřidržel si ruce u úst, jako to já musím dělat, abych nedostal pohlavek.

Ale nebyl ještě přece jen úplně vzhůru, poněvadž když se na mne podíval, ještě mne nepoznal a mluvil něco, že v tomhle hotelu jsou štěnice. Tak jsem řekl, že jsem jeho malý František a že pan Fingulín s ním chce mluvit a že je moc hodin. Tu si sáhl na hlavu a podíval se na své boty a sedl si na pelest: „To jsme to mazali, Františku, to byla žába!“ Měl takový chraplavý hlas, jako měla jednou na jedněch křtinách maminka, když pila víno.

A zas se dal do zívání a měl takové smutné oči, jako potažené hedvábným papírem. Pak povídal něco o chlastu. To slovo, co nesmím říkat, poněvadž jsem byl bit, když jsem dědečkovi řekl jednou, aby se nachlastal kávy. „Františku,“ řekl mžouraje, „pití ubíjí inteligenci a kdybych tě někdy viděl se sklenicí v ruce, tak ti ji vyrazím z ruky.“

A teď na něho přišlo zívání a škytání a když se držel za nos nějakou chvíli, tak ho škytání přešlo a tatínek povídal, abych až začnu škytat, držel se za nos a zadržel dech, co napočítám devět. Nato šel k umyvadlu a vypil tam vodu ze sklenice, co měl na čištění zubů a strčil hlavu do umyvadla a mně řekl, že musím mu lejt na hlavu vodu, poněvadž teď se musí něco stát.

Tatínek kolem sebe nalil, tolik, že kdybych já jen kapičku z toho někdy nalil na podlahu, už bych byl u všech doma „čuně“.

Když se umyl a utřel ručníkem, posadil se zas na pelest postele a povídal, že mu teď bude špatně a že má žaludek jako v povětří. Šel k umyvadlu a bylo mu tak špatně jako mně jednou, když jsem se přejed a strčil si do krku rákosku, abych mohl jíst dál. Vždycky zas pozdvihl hlavu od umyvadla a řekl „Fra...“ a už zas byl v tom.

Šel jsem k němu, on mne jednou rukou hladil po vlasech a druhou si držel na žaludku a pořád vyrážel ze sebe „Fra...“, až konečně mohl říct „Franti...“ a nakonec „Františku, to je mně strašně, to tatínek zkusí!“

Myslel jsem, že dostanu krejcar, tak jsem začal plakat, jako když jednou bolely tatínka zuby a on mně dal dva krejcary, abych přestal. Tatínek také vytáhl z kapsy tobolku a koukal do ní a řekl: „Už jo, peníze jsou v pekle!“ Pak chodil po pokoji a říkal: „Neplač, však ono to tvému ubohému tatínkovi přejde!“ Pak si zul boty a řekl, abych mu podal trepky, co jsou pod postelí, že se nesmí shýbnout, aby mu žaludek netíhnul k zemi a hledal ve skříni župan.

Řekl jsem mu, že župan má už od večera na sobě pan Fingulín. Viděl jsem, že se počaly tatínkovi ruce třást a slyšel jsem, jak tatínek, dívaje se do otevřené skříně, povídá: „Můj bože, co jsem panu Fingulínovi udělal? Napřed mne připraví o ženu a pak o župan.“

Vtom se otevřely skleněné dveře do pokoje a vstoupil sem pan Fingulín s maminkou.

Tatínek si sedl na postel a koukal se jako řeznický pes řezníka Vejvody, když jednou ukradl kus plic a paní Vejvodová na to přišla. Pan Fingulín tvářil se vážně a byl bledý v obličeji a měl na sobě ještě župan. Maminka byla celá červená v obličeji a když mne uviděla, řekla, abych šel do kuchyně.

Dělal jsem, že jdu, ale vrátil jsem se hned za dveře a díval se dovnitř skleněnou tabulkou. Pan Fingulín přistavil k tatínkově posteli dvě židle, na jednu si sedl sám, na druhou maminka.

„Ctěný pane,“ pravil slavnostně pan Fingulín, „zajisté mně dovolíte, jako domácímu příteli, abych promluvil k vám několik dobře míněných rad.“

Maminka řekla, že se tatínek tváří jako lotr, ale tatínek odpověděl, že se jako lotr netváří.

Pan Fingulín rozhazoval rukou a pravil, že považuje za svou povinnost říci tatínkovi do očí, že manžel, který nechá celou noc manželku o samotě s domácím přítelem, je největší vyvrhel na světě.

Tatínek přestal se dívat jako řeznický pes Vejvodův a koukal se jako učedník od kupce Hořejše, když ho pan Hořejš jednou tahal za ucho po krámě a křičel: „Já ti dám plivat do povidel!“

Pan Fingulín pokračoval, že manžel, který kvůli zhýralé společnosti opustí svou manželku, aby mohl provádět orgie, je nejničemnější člověk, poněvadž ztratil již všechnu čest a je mu jedno, zdali jeho manželka po něm touží či ne a zdali nemá strach, aby se mu něco nepřihodilo.

Slyšel jsem, že tatínek povídá: „Myslel jsem, pane Fingulíne, že vy nenecháte mou manželku o samotě.“

Pan Fingulín vyskočil a začal křičet, že si vyprošuje všechny narážky na svůj poměr k milostpaní. A maminka postavila se před tatínka a křičela: „Fuj, ještě jednou fuj, z tebe mluví alkohol!“

Tatínek seděl jako zařezaný.

Pan Fingulín se opět posadil: „Manžel, který vrací se opilý k ránu domů ku své ženě, musí předpokládat, že trhá všecky svazky, které ho ještě poutaly k rodině a nevíte-li, že tím svým jednáním dáváte najevo nevážnost vůči posvátnému stavu manželskému, pak vás velice lituji.“

„Nelitujte ho, bídáka,“ pravila maminka.

Tatínek jen vrtěl hlavou a říkal: „Prosím, já nejsem bídák!“

„Naše poslední rozhodnutí je,“ pravil pan Fingulín, „že musíte odjet zítra k tchánovi na venkov. Vezmete si zítra dovolenou v úřadě a odjedete s Frantíkem ještě odpoledne. Tam pak na venkově za dozoru tchánova, kterému jsem již poslal psaní, ve kterém jsem ho důkladně informoval, budete se snažit po šest neděl zapomenout na pražské orgie. Občas vás s paní manželkou navštívíme a budete-li se řádně chovat, přijmeme vás jako polepšeného opět do lůna rodiny. Dnes obědvat nebudete a prospíte se na zítřejší cestu. Dnes podniknu s milostpaní malý výlet na Závist, aby pookřála po té strašné noci, kterou jsme spolu strávili v trapném očekávání, v jakém stavu se navrátíte. Pojďte, milostpaní.“

Tatínek také vstal, a tu uviděli za ním na posteli cylindr pana Fingulína.

Pan Fingulín počal znovu mluvit, jak se obětoval v noci a jak mu za jeho obětavost můj zlatý tatínek spal na cylindru.

Pak řekla maminka, že od zvrhlého člověka nemůže se nikdo dočkávat odměny a že si pan Fingulín musí vzít cylindr tatínkův.

Pak odešli a já dělal, že si hraju se stavebnicemi u dveří. Když odešli, podíval jsem se dveřmi, co dělá tatínek. Můj zlatý tatínek byl už v podvlékačkách a počal se válet vztekle na posteli po cylindru pana Fingulína jako psi po slanečku a říkal si:

„Já vám ukážu, kdo je v domě pánem!“

   


 

Rodná obec. . .

Rodná obec, obec domovská, co kouzla chová v sobě ... Všechny ty vzpomínky na krásnou dobu dětství se oživují ... Táhne rodná víska neodolatelně ...

Žebrák Málek choval zcela jiné přesvědčení, když v průvodu četníka seděl na lavici železničního vozu a jel postrkem do své rodné obce, obce domovské.

„Cákra,“ myslil si, „zas mne tam vezou, i cákra hrom do toho!“ Jak vidno, zcela opačná rčení proti slušným a jemným větám nahoře uvedeným, které, přiznávám se, opsal jsem z čítanky pro naši slušnou a hodnou mládež obecných škol.

Opisuji s cynickou drzostí dál: „V rodné obci stýkáme se s lidmi, kteří nám jsou milými a drahými z dob dětství ...“

Žebrák Málek bohužel nemohl tak mluvit.

„Prosím jich, pane četník,“ obrátil se k svému průvodci, „to jako je ještě Nejedlý starostou?“

Četník se rozmýšlel chvíli, zdali má Málkovi odpovědít, ale konečně řekl:

„Ano, Nejedlý je ještě starostou.“

„Ten mně ublížil kolikrát,“ pokračoval Málek, „povídal mně vždycky: ‚Člověče, proč vlastně žebrají, proč nevezmou provaz a neoběsejí se, když nejsou pro nic na světě než lidi obtěžovat fňukáním: ,Pro Krista Pána, smilujou se, jsem starý člověk, nemám co jíst.’ “

Četník si zapálil cigaretu a usmál se, neboť Málek napodobil hlas starosty Nejedlého.

„Táta žebral,“ mluvil dále Málek, „máma také, žebrám také. Jste holota žebrácká, říká mně Nejedlý, s takovým chlapy udělat konec. Uvázat jim provaz na krk a v obecním lese pověsit.“

V kupé sedící lidé dali se do smíchu.

„Je to opovážlivost takhle lhát,“ šeptala vzadu sedící babička druhé. „Nejedlý je dobrá duše a moc rozšafný. Mému synovi dal koncesi, no pravda, něco káplo, ale koncese na čepování kořalky je tu. A tenhle Málek ... Je to zloděj, kterému není rovno na světě. Milá paní, považte si, on vám i svěcených věcí se dotýká. Dali jsme vám o velikonocích světit vajíčka na tvrdo uvařená, a zatím co jsme je nechali v sakristii, ten chlap bezbožná se tam vplížil a sněd je. Holýma rukama se jich dotejkal; a přece byla posvěcena.“

Málek pokračoval zatím v rozmluvě s četníkem: „Ale já říkám, že jednou na Nejedlého také dojde.“

„Nikdo se vás na nic neptá, proto mlčte,“ řekl četník žebrákovi.

„Zaplať pánbůh,“ šeptali si vzadu, „že ho pan četník napomenuly kdo jaktěživ slyšel takhle mluvit.“

„Kotvaltice,“ bylo slyšet provolávání konduktéra.

„Už jsme na místě, vstaňte,“ poroučel četník Málkovi.

Žebrák Málek v průvodu četníka kráčel do své drahé, rodné, milé domovské obce ...

*

Vrchní oficiál Vaněk přijel se svou rodinou týmž vlakem jako žebrák Málek.

„Kolik let jsem svou rodnou ves“ neviděl,“ vzdychl, „hleďte, děti, tam ta věž, to je věž našeho kostelíka.“

„Tati, tady je pěkně,“ volaly děti na voze, kterým od stanice jeli do Kotvaltic.

„Počkejte, až uvidíte statek, kde jsem se narodil, víte, který jsme zpachtovali. Pořád budeme v lese. Budem chodit na lov, chytat ryby ...“

„Mužíčku,“ řekla paní oficiálová a přitulila se k Vaňkovi, „jak se těším na pobyt ve tvé rodné obci.“

Povoz jejich jel právě kolem žebráka Málka a četníka.

„Fuj,“ řekl pan vrchní oficiál, „vidíte, děti, toho špinavého člověka, kterého vede četník, to je nějaký Málek, který když jsem zde chodil do obecné školy, vidíte, tamhle je škola, pořád chodil za školu a žebral. Vidíte, kam taková žebrota vede ...“

„K obědu bych nejraději kuře s hráškem,“ pravila paní oficiálová.

Rodná obec ... milá ... drahá ...

   


Román Boženky Grafnetrové

Slečna Boženka Grafnetrová, o které zde bude řeč, nebyla snad žádnou vyslovenou sufražetkou, ačkoliv tato velká doba zanechala v ní jedno, společné jejím sestrám v Anglii. Dívat se totiž chladně na muže, a její modré oči významně klidně dívaly se kolem a bylo možno z nich vyčíst: „Ne, vy mne nenapálíte.“

Byla-li nucena přijít do nějakého úředního jednání s muži, třebas na hranici čáry potravní daně, tu činila tak bez vší koketérie a v jejích očích ležel přísný chlad.

Mohla se dívat na muže jinak, zatímco její družky v Anglii pálí železniční stanice, zapalují paláce i činžáky a kdy počíná si to něžné pokolení hůř než Busurmani?

Mohla se snad usmívat, když mluvila na magistráte, kam šla něco vyřizovat za svého otce, s tolika mladými muži, když právě to jsou opět muži, kteří lapané anglické šelmy krmí násilně v jejich klecích?

Představíme-li si pak, že tolik četla o zklamaných ženách, nedivme se, jak její oči hledí rozšafně na vás a jak, když se na vás dívají v elektrické tramvaji, že vám vyřizují její heslo: „Ne, vy mne nenapálíte.“

Vy nechcete tu modrookou plavovlásku napálit, bůh bud svědkem, že vůbec vám ani nenapadlo všimnout si Boženky Grafnetrové.

Ale nemůžete si pomoci. Její oči vyhledávají kdekoho sedícího v elektrice, který je mužem, hlavně mladším mužem, a sdělují jim totéž, co řekla ta mlaďounká pánovi, který jí pomáhal vstupovat do vozu elektrické tramvaje, důrazně: „Ne, pane, vy mne nenapálíte.“

Boženka Grafnetrová měla zvláštní systém, aby vyjádřila, že prokoukla úmysly pánů mužů. A to byl systém hledači, pátrající po všech, kteří si zaslouží, aby na ně přišla náhlá sprcha.

Šla-li po ulici, často se ohlédla za sebe, a když nějaký hlupáček, pozoruje to, vykládal si to mylně, vrátil se a počal ji dohánět, ohlédla se ještě jednou a zastavila se u nějaké výkladní skříně, blízko místa, kde stál policejní strážník. Když pak, bůh tomu pitomečkovi odpusť, mladý muž k ní přistoupil a řekl: „Slečno, smím vás doprovodit?“, tu běžela k strážníkovi a hlásila: „Prosím, pane strážníku, tamhle ten mladý člověk mne pronásleduje.“

Strážníci, stojící na promenádní Ferdinandově třídě, ji znali velice dobře, neboť tam používala často svého ochlazovacího systému.

Znali ji i na salmovském policejním komisařství, kam dala jednou předvést nějakého vytrvalého mladíka, který, jí zlákán a odbyt, neúprosně ji chtěl přece jen doprovodit domů a na její energické: „Jděte, pane, ode mne!“ odpověděl: „To známe, kočičko.“

Velice ji urazilo, že jí kdekdo tak říká. Dokonce jí to řekl jeden akcízák: „Copak to nese, kočičko?“

„Kdo je kočička, co?“ řekla přísně, „já si jdu stěžovat.“ Vrazila do kanceláře. A tam se jí přednosta něžně otázal: „Copak si přeje, kočičko?“ Když přišla k sobě, vyrazila z kanceláře a doma vztekle plakala. U všech všudy, jací jsou ti mužští. Když někoho křísejí, nemusí mu hned rozpínat šněrovačku.

Od té doby z opatrnosti nikdy nenosila šněrovačky a uspokojeně si řekla: „Tak teď mne už nenapálíte.“

Má zlatá Boženko Grafnetrová! Jak úporně bránila jste se mužům, jako Markétka Faustovi, která na jeho oslovení: „Krásná slečno,“ odpověděla s panenským chladem: „Nejsem krásná, ani slečna.“ (Dobře, že ji neoslovil: Krásná panno!) S takovou energií nevypravovala se ani Panna orleánská na svá válečná dobrodružství proti ryšavcům Jindřicha, s jakou odvahou jezdívala ona do Stromovky, kde je tolik mužských individuí, ničemných tvorů, kteří sednou si na lavičku k Boženkám a počnou s nimi hovor, rozpřádají známosti.

A Boženka v tu nebezpečnou stranu jela odvážně a hrdě jako dobyvatelé zeměkoule.

Ne, ona se nedá uplatit lstivými slovy, ona to zná, ona ví o všech těch spádech mužských tvorů. Doma si vzala z otcovy knihovny vždy nějakou pěkně vázanou knížku a tam ve Stromovce, někde, kde lavička byla ukryta, sedla si skromně a čekala, až přijde nějaká oběť.

Tak řekla jednomu pánovi, který si vedle ní sedl na lavičku a nepromluvil ani slova doposud: „Pane, co ode mne chcete?“ - „Nic, dívenko.“ - „Já nejsem žádná dívenka, rozumíte, já vím dobře, proč jste si sem sedl. Chcete mluvit se mnou o podzimu, o tom, jak padá zežloutlé listí, jak je váš život také takovým podzimem, jak nemá slunce a jak ho po-třebuje. Mne však na to nenachytáte, sbohem.“

Uraženě odešla a on se za ní díval vyjeveně, bruče si: „Ta žába se zbláznila, vždyť jsem s ní vůbec nechtěl mluvit a ani na ni nepromluvil.“

A hodná Boženka Grafnetrová šla po pěšinách Stromovky a říkala si: „To jsem mu to pověděla, aby děvče zde nebylo jisto před muži.“ Jednou však dostala na takovou otázku na druhém konci Stromovky hrubou od poved: „Co sem tedy lezete.“ Tím byla ovšem její jemnost hluboce uražena a ona mu vynadala.

Když chodívala těmi pěšinami Stromovky, tu myslila si často: „Kdyby bůh dal a někdo mne chtěl políbit, to bych ho zpoličkovala a utekla.“

Řekla to také jinému pánovi, který seděl už na lavičce, kam si ona sedla, a ptal se, co to má s sebou za knížku. Ona to sama nevěděla, poněvadž se dovnitř nepodívala, a řekla: „Pane, to je taková chytačka, tomu rozumím velmi dobře. Takhle začínají známosti, ale mne nenapálíte. Pak byste mně řekl několik hezkých jmen a nakonec byste mne chytil okolo pasu a chtěl na mně hubičku, ale já vám ukáži.“ Vyťala mu poliček a utekla. Spala velmi spokojeně a zdálo se jí, že uřezává mužům hlavy. Byl to takový příjemný sen, krásný a malebný, ale přišlo ráno a ona musila vstávat, neboť ji otec posílal do banky vyzvednout nějaké peníze.

Šla tam ráda, poněvadž si jí tam nikdo z těch mladých lidí nevšímal, neboť už jim několikrát řekla své mínění, že jsou zhýralci.

Vyplatili jí na šek 300 K a ona šla domů, hrdá a statečná, zastrkavši peníze do kabelky.

U východu z banky zastavil ji mladý, hezký černooký muž elegantního vzezření. Smekl a řekl uctivě: „Prosím, slečno, kudy se tu jde do Lazarské ulice?“

Byla to otázka, kterou jí ještě žádný nedal. Chvíli uvažovala a pak řekla: „Pojďte, já vám ukáži, já jdu na Smíchov.“

Šli a on se jí omlouval a říkal, že je z Plzně, aby se na něj nezlobila.

Pravila, že se nezlobí, ale že jsou mužští falešní. „Máte pravdu, jsou to neřádi,“ řekl. To se jí líbilo. Její oči už se na něj nedívaly s výrazem: „Vy mne, pane, nenapálíte“, a když přišli na Perštýně do tlačenice, vytrhl jí taštičku s penězi ten roztomilý, hodný muž a utekl.

Má zlatá Boženko Grafnetrová! Co ke všemu musila zkusit tvá nevinná hlavička, když ti potom doma vytýkali, že jsi rajda a že běháš za mužskými.

Byl to bolestný román, smíchovská Markétko!

    


 

Román hoteliéra

 Nevím, bude-li to někomu vhod, co se zde doví. Většina si řekne jistě: „Co mně je do toho, co mně je do románu nějakého hoteliéra, proč máme být tím otravováni?“

A v tom právě leží celý háček. Nás otravoval, abych se přímo vyjádřil, jedno celé odpůldne, bylo to pravé hazardování s našimi životy a mozky. Zmocnila se nás hluboká únava a necitelnost vůči celému okolí. Za takových okolností napadlo mne sobecky, proč máme trpět jen my a výsledek toho je popis všeho, co nám vyprávěl.

Tvrdil, že jest to velmi zajímavé a že se to hodí pro veřejnost a že to bude neobyčejně poutat. Jak uvidíte, mýlil se velice. Říkal také, že by to sám napsal, neboť jest to pravý román. Napadlo mne též, že se často říká, že nemáme českého románu. Než bych však ho dal napsat onomu hoteliérovi, napsal jsem to sám a prosím čtenáře o prominutí.

Předem ještě podotýkám, že čtenáři budou skřípat zuby a zatínat pěstě. V případě, že by se o někoho pokoušely mdloby, doporučuji lehké natírání skrání octovým éterem. Nám též výborně posloužil, takže mohli jsme vyslechnouti celý případ. Rozhodně nedoporučuji však při čtení toho sloupce láhev koňaku, neboť ten velmi deprimuje.

Náš hoteliér, čtyřicetiletý elegantní muž s černým knírem a značně již prošedivělými vlasy téže barvy, za deštivého mrzutého odpůldne, kdy čekali jsme na vlak, zapálil si cigaretu, napil se černé kávy a počal vyprávět zvučným hlasem: „Věříte, pánové, že odehrávají se věci v lidském životě, které jsou pravým románem? Nesmíte si myslit, že máte před sebou jen hoteliéra, který stará se čistě jen o to, aby proháněl podomky a dřel hosty, kteří se u něho ubytují. Nechci snad se chlubit, že nemám též o to zájem. Když jest třeba, tu počítám za pokoj o dvě koruny víc. Přitom však zachoval jsem si přece jakous takous poezii a často mne napadají i dramata, nebo lépe řečeno náměty k nim a též, zejména na procházce, najednou v duši zazvučí mně i ohlas nějaké básně.

Nejsem často s to si vzpomenout, od koho, kde jsem slyšel ty verše a zdá se mi někdy, že já sám si je tak nevědomky skládám. Zejména, víte, páni, v lese udávají se mně takové věci. Zastavím se nad broučkem, pozoruji veverku a je mně najednou neobyčejně jasno v duši. A tu abych řekl upřímně, bojím se návratu, neboť vím, že vytržen z čisté poezie přírody, která má pro mne tolik místa v srdci, budu nucen opět se hádat s kuchařem, neboť ten chlap pitomá všechno chce dělat na másle.

A tak cítím, že ve mně jsou dvě duše. Jedna poetická a jedna ryze věcná. Slyšeli jste mne jistě včera večer, jak jsem podomkovi vynadal mezků. Nemohu se toho zbavit. Někdy, když například jdu do polí a po lukách, tu cítím, že jsem se vlastně měl stát něčím jiným, než hoteliérem. Chápu, jak je krásný boží svět, když vlní se lučinou potůček a tam u lesíka když se pasou krávy. Jakmile se však na ty krávy déle zadívám, napadne mne máslo a ten mezek kuchař a mám po náladě. Otevru zápisník a počítám, kolik mohu vydělat za mizerné letní sezóny, kolik budu muset odvést pivního krejcaru a mám po náladě, úplně po náladě, pánové.

Už mne ani netěší, že ptáci nade mnou zpívají a že cvrčkové se ozývají po mezích. Zabřednu do samých všedních starostí a místo toho, abych si říkal jako jindy: Vida, to je zvonečků na té stráni neb: Vida, jak kvete a voní mateřídouška, dělám si v duchu rozpočet na příští den a sestavuji si menu. Nedovedete si, pánové, představit, jak například ubíjí lepší, poetičtější city vzpomínka na skopovou pečeni.

A všechny ty rozpory, které jsou v mé duši, počnou najednou zčistajasna vyrážet na povrch. Přestanu myslit na básnické formy a pomyslím si, že věru snad je již ve mně vše zahrabáno a nadobro utlačeno to, co bychom mohli nazvat, řekněme, senzitivností. Mnoho je tím vinna zdejší porážka, neboť maso chodím objednávat sám. Jde se k ní přes luka, a chce-li si kdo učinit cestu kratší, jde hned za městem takovou pěknou alejí. Obyčejně chodím na porážku večer, objednat si maso na zítřek, jdu, smlouvám, vyberu si a zamluvím například kýtu vepřovou a vracím se domů přes luka. A najednou si vzpomenu na jednoho kabaretního umělce, který tu v městě vystupoval a zpíval: Tichým letním podvečerem vane vůně z luk.

Vím, že je to pitomost, ale najednou se mně, pánové, oči zarosí a kdybych chtěl se vyjádřit, proč je mně tak divně, nemohu, nedovedu to vysvětlit. Není tím vinno to, že ten ptáček mně ulítl s útratou, cítím najednou takovou divnou něhu a zas mně připadá, že se nehodím na toto postavení. Přijdu domů celý zaražen, přeměněn, a vtom uvidím podomka, podívám se na jeho špinavé ruce a počnu křičet: To mne, ty osle, divně reprezentuješ.

Všechna něha je tatam, stávám se hrozným, až se tomu divím, chytnu pikolu za uši, tahám ho a křičím, proč nepřichystal sirníky.

V noci pak přemýšlím o svém životě a vzpomínám, že osud nedal jinak, že sice mívám nitro přeplněno něžnými city a že mohu luštit i otázky umění, ale právě v tom je také román, že nemohu vybřednout z té prózy života, snad, mně rozumíte.

Původně jsem studoval v Plzni obchodní akademii a to jsem, pánové, byl takový nešťastný. Bydlil jsem u jedné hokyně, která měla dceru, mladou, ale neobyčejně vytáhlou, bledou, s očima jako nebeská obloha. Její vlasy byly světlé jak len a když jsem se na ně zadíval, tu jsem cítil v srdci takové, abych řekl, mdlé sladko, jako když bych se díval na anděla. Byl bych za to nevím co dal, kdybych byl uměl psát verše. Bohužel scházela mně forma. Citu jsem měl na celou Iliadu.

V prvém ročníku chodil jsem jako mátoha a říkal si: Hokyně-bohyně-bohyně-hokyně. A jednou, když spolužák mne přišel navštívit, tu ve mně propukla vášeň, neboť on o ní se vyjádřil, že je to nedomrlý čahoun. Skočil jsem po něm a on mně rozbil nos. Pak tam ještě rozbil v zápase zrcadlo, převrhl na nějaké vyšívání inkoust a já dostal výpověď z bytu, poněvadž jsem nad všemi těmi troskami říkal, že to jest kvůli Otylce a že to dělám pro Otylku.

Pak jsem bydlil u jednoho úředníka, který měl dceru, která se náhodou jmenovala také Otylka. To bylo již v třetím ročníku. Ta zas byla baculatá, měla kulaté tvary, abych tak řekl a byla bruneta po dědečkovi. Pamatuji si to jako dodnes. Zešeřilo se, seděli jsme sami v pokoji, vedle její matka smažila lišky, byl to takový úrodný rok na houby. Vůně lišek pronikala až k nám do pokoje, my seděli vedle sebe na pohovce a ona najednou řekla takovým mazlivým, jemným hlasem: Mně je vás líto. Nevěděl jsem, proč je jí mně líto a ona řekla, že kvůli tomu, že mně její matka dává už celý týden den co den k večeři lišky.

Není-liž to velkolepý román? Počal jsem chodit po pokoji a v očích měl jsem slzy, tak mne to, věřte, pánové, dojalo a od té doby jsem ji zbožňoval. Hrávala na piano hru se zvonečky, rolničkami, které si uvázala na ruce. To byla nějaká ruská píseň, jak uhání po sněhu trojka. Sedával jsem v koutku, poslouchal, jak hraje, díval jsem se na ni a každou chvíli jsem se poddával zčistajasna pláči.

Jednou si její otec přivedl nějakého herce z kočující společnosti a popíjel s ním víno. Herec se rozkurážil, opil se a kousl Otylku do tváře. Ještě týž den jsem se odstěhoval, neboť jsem hodil na herce židli, která trefila Otylčina otce do hlavy.

Než se probral z mrákot, byl jsem již pryč. Celý týden chodil jsem jako bezhlavý sem a tam, potloukal jsem se kolem Radbúzy a dlouho to trvalo, než jsem se odhodlal, že do ní skočím. Skočil jsem také, ale ono v ní bylo vody jen po kotníky a já si zlomil nohu.

Když si mne otec odvážel z nemocnice, byl jsem celý zesláblý, stále jsem říkal jen pro sebe Otylko, Otylko!, doma jsem třebas u oběda se dal do pláče.

Musíš s ním zajít k lékaři, pravila matka otci a tak jsme šli. Lékař se na všechno vyptal, podíval se na mne a řekl otci: To nic není, to je jen dementia precox. A co to je, prosím? Blbnutí, jenom blbnutí, silná strava, voda a vzduch.

Žádné prázdniny jsem se tak dobře neměl, jako když myslili, že blbnu. Mohl jsem vyvádět, co jsem chtěl. Byly to ještě krásné časy, ale netrvaly dlouho a já dostal místo za písaře na hejtmanství. Tam má choroba by ani nevadila, neboť jsem již byl zase zotaven, ale náhlý vstup do života měl pro mne osudné následky.

Počal jsem v úředních hodinách pít koňak a psát milostné dopisy Otylce.

Za Otylku mně odpověděla její matka, zakazujíc ve psaní, abych se neopovažoval dále jí dopisovat. Otylčina otce prý museli dát do penze kvůli té ráně židlí přes hlavu, neboť utrpěl otřesení mozku a pak v úřadě najednou při počítání počal vynechávat číslice. Psaní skončilo tím, že nesmím mít v životě žádné štěstí, ale ono to, zaplať pánbůh, ještě ujde.

Pak jsem přestal pít koňak, kupoval si višňovku a objednával si různé romány a nakonec jsem řekl samotnému okresnímu hejtmanovi, že mám jeho sekatur dost, a vstoupil jsem za účetního do jednoho obchodu. Byla tam taková registratura a v každé z těch zásuvek měl šéf různé věci, jako břitvu, kterou se holil, vatu, kterou si cpal do uší, kartáček na zuby apod. Předpokládal jsem, že registratura je čistě pro obchodní dopisy, vyndal jsem to všechno, ale šéf řekl: Břitva patří přece do B, kartáček na zuby do K a vata do V, jestli se vám to nelíbí, můžete jít za měsíc. Řekl jsem, že jít patří do J, a šel jsem.

Byl jsem asi půl roku bez místa a dostal jsem zprávu od Otylky, jejíhož otce jsem zmrzačil, že se vdala za nějakého bohatého dědka, kterému páchne z úst.

Napsal jsem jí, že proti tomu je dobře koupit nějaké aromatické pilulky a od té doby mně nepsala. Jednou přijela, když jsem měl už tento hotel, sem do města se svým mužem, pravila mně, že zatím budou bydlit u mne a ukázala mně své čtyry děti.

Věříte, pánové, že byla ještě hezčí než dřív a že se ve mně probudila stará vášeň k Otylkám a víte, co jsem udělal? Počítal jsem jim pokoje o tři koruny dráž. Obědy po koruně čtyřiceti místo za korunu, kávu po padesáti haléřích a když ráno děti její jedly párek, musely zaplatit dvacet haléřů a za křen ještě čtyři haléře zvlášť.

Do pokojů jsem jim vůbec nedal ani mýdlo a to je můj román, pánové.

Vstal, podal nám ruku a odešel. Slyšeli jsme ještě, jak povídá číšníkovi: „Těm pánům počítejte večeři o osmdesát haléřů dražší.“

Dodnes nevím, co jsme my mu udělali, ale vypadalo to tak, jako by chtěl zaplítat zas nový jeden román svých románů.

   


 

Román lotra 

Pan Dolejška byl mladý státní úředník, dbalý svých povinností a platonicky zamilovaný do své nevěsty.

Byl to muž hodný a bohabojný. Toho večera, který přivedl netušený obrat do jeho života, povečeřel jednoduše v jídelně jednoho uzenářství, kde také vypil sodovou vodu jako obyčejně. Tam si také zapálil portoriko a šel klidně a rozšafně do Skalní ulice, kde měl o sedmé hodině setkat se se svou nevěstou a její matkou. S těmito měl projektovanou návštěvu velkého bioskopu.

Přibyl na umluvené místo o čtvrt hodiny dřív, i chodil ulicí sem a tam a také prohlížel plakáty. Najednou spatřil několik lidí utíkat a nežli se nad tím podivil, dostal šavlí naplocho ránu přes záda, upadl na zem a čtyři policejní strážníci vrhli se na něho.

„Tu máš, lumpe,“ pravil jeden pohlavkuje ho, „já ti dám demonstrovat.“

„Však ti zajde chuť,“ dodával druhý rýpaje ho, „vstaň, pacholku, ve jménu zákona!“

Postavili ho na nohy a vlekli dolů ulicí. Dole na rohu kopl jeden ze strážníků do dámského klobouku, který se tam válel.

Zatčený poznal klobouk své nevěsty. „Tedy přišla a oni ji zahnali.“

Zmocnila se ho zoufalost a počal sebou škubat. Vrátila se mu řeč a jal se křičeti: „Prosím, já zde čekal na svou nevěstu, já jsem státní úředník.“

Rýpali ho pochvou šavle a jeden z nich podotkl: „Tím hůř pro tebe, svině.“

Za rohem připojili se k průvodu čtyři jízdní policisti.

To už mu scházel límeček a měl vyražen jeden zub. Vlekli ho dál. Po sto krocích roztrhli mu kabát na několika místech.

Dal se do pláče. Někdo mu srazil klobouk a odkopl. Jeden ze strážníků chytil ho a držel za kalhoty. Ty praskly i s podvlíkačkami. Objevila se jeho košile vzadu. Jeden ze strážníků ji povytáhl a řekl k zatčenému: „Vidíš, usmrkanče.

Z nosu mu tekla krev, která mu potřísnila jeho bílou pikovou vestu. Jednu tvář měl oteklou a na čele bouli. Pravé oko měl podlité krví.

Pak ho vrazili na policejní ředitelství, kde se na něho hodila deka a nyní kdekdo bušil do něho pěstmi. Chvíli ozýval se z deky dušený nářek, pak umlkl. Zatčený omdlel. Probudil se na pryčně v separaci ve spodním prádle. Ztratil myšlenky. Nevěděl, co se s ním děje, jen měl dojem, že je zmlácen.

To trvalo nějaký čas, pak se otevřely dvéře a vyvlekli ho dva strážníci ven a vedli dolů do kanceláře. Tam spatřil na stole své šaty a za stolem přísnou tvář policejního komisaře. To mu stačilo, aby se upamatoval na celý svůj případ a dal se do bědování.

Za ním stáli strážníci, kteří ho zatkli.

„Prohlédněte jeho kapsy,“ poroučel komisař, „a vyndejte všechny předměty.“

A nyní vytahovali z jeho kapes kus za kusem: půl cihly, jeden kus hnědého uhlí, dva kusy černého, tři oblázky, kámen z chodníku.

Zatčený zalomil rukama: „Měl jsem se setkat se svou nevěstou!“

Komisař se usmál. „Tyhle žerty vám přijdou draho, jak se jmenujete?“

Výslech započal. Řekl, že se jmenuje Jan Dolejška, že je úředníkem ve státní službě, kam přísluší, kde se narodil, kdo byl jeho otcem.

Strážníci udali jeden za druhým stejně. Neuposlechl vyzvání k rozchodu, svalil se na zem a kopal je. Počínal si výhružně a měli s ním velkou práci, než ho přemohli. Spílal jim a říkal, že kdyby měl revolver, že by už věděl, do koho střelit. Domnívají se, že tím buď myslel je, nebo někoho jiného.

Pak ho změřili, ofotografovali a odvedli do separace. Druhého dne byl dopraven k trestnímu soudu do vyšetřovací vazby. Obžalován byl ze zločinu veřejného násilí, ze zločinu nebezpečného vyhrožování, přečinu shluknutí a z urážky stráže, zkrátka ze všeho, co neudělal. Za měsíc byl odsouzen na rok do těžkého žaláře.

Svědčili proti němu čtyři policejní strážníci a kamení nalezené v jeho kapse. Sám neměl žádného svědka kromě své nevěsty, která udala, že měl s ní skutečně dostaveníčko ve Skalní ulici. Přetrhla s ním ovšem všechny styky.

Odvezli ho do trestnice. Stal se lotrem.

Náhodou se stalo, že jeden ze strážníků, kteří se přičinili, aby lotr Dolejška byl odsouzen, vystoupil z policejní služby a stal se vrchním dozorcem v oné trestnici, kde on odpykával své zločiny a lepil pytlíky.

Čtrnáct dní před vypršením jeho trestu setkal ze na chodbě s novým vrchním dozorcem. A víte, že lotr skočil na bývalého policejního strážníka a že ho uškrtil.

Zajisté hrozné pomyšlení, jak jsou dnes lidé zkažení a neváží si vrchnosti ani dost málo.

Darebák byl postaven před porotu a odsouzen. Dostal doživotní žalář. A to všechno jen kvůli tomu, že chtěl jít se svou nevěstou do velkého biografu.

A proto, nechce-li kdo stát se lotrem, je nejlepší prostředek vůbec se nenarodit.

   


 

Román novofoundláka Oglu

I

Novofoundlák Oglu byl napohled velice rozšafný. Ve skutečnosti však tvářil se tak jen naoko, neboť byl velice vypočítavý.

Kdykoliv na ulici mluvil s jinými psy, dělal dojem moralisty, jako tenkrát, když ten křivonohý žlutý jezevčík vypravoval mu, že ta hezká chrtice, hladkosrstá, od radů, vrhla nějaké chlupaté tvory, podobající se pudlíkům, tu zvolal Oglu: „Dobře jim tak, mají si dát na slečinku lepší pozor.“

Když však odjel se svými pány pryč, tu daleko od svých přátel přestal být nadobro moralistou a nebylo snad psa mravně otrlejšího nad Oglu.

Doma však, jak říkám, dal si na sobě záležet. Stále byl kolem starého pána, poněvadž rozuměl všemu, co si o něm povídali a oni říkali, že i ten pes má starého pána nejradši.

Sami však ho neměli tak příliš ve vážnosti, neboť starý pán, kudy chodil, tudy vyklepával dýmku. Proto mu říkali: „Běž, Oglu, se starým pánem na procházku!“

Oglu jak to slyšel, běžel do kuchyně a tam už dostal něco na přilepšenou, ať kus uzenice, nebo škvarky a již byl u starého pána, štěkal na něho, skákal kolem, tahal ho za kabát, běhal ke dveřím a starý pán třesoucím zpěvavým hlasem řekl: „Oglu, ty chceš jít na procházku? Ty mě máš nejradši! Ostatní by mě nejradši snědli. Pojď, Oglu, dostaneš uzenici.“

Jakmile byli venku, Oglu už nedělal, že má radost. Věc byla hotova, dostal uzenici, proč by se tedy dál přetvařoval. Líně šel za starým pánem a zíval na celé kolo. Tato přetvářka byla ošklivý rys v jeho povaze.

Pak se starý pán setkal na náměstí s několika svými známými a tu Oglu zas radostně štěkal na ně a dělal, že má radost že je vidí. Dostal někdy od nich různý pamlsek. Jakmile ho spolkl, pomyslil si: „Co mně teď po vás.“ Sedl si na zem a díval se unuděně kolem sebe.

Nebavilo ho, co si budou povídat, neboť to věděl již napřed, že budou mluvit o tabáku, jaký býval dřív tabák dobrý, teď že nestojí zanic.

„Kdyby ho aspoň nekouřili,“ povzdechl si Oglu, „jak já k tomu přijdu, že když si čistí starý pán dýmku drátem ten drát plný močky otírá o mou srst. Kdyby to někdo jemu tak udělal.“

„Ale starý pán se nelíže,“ stěžoval si dál sám k sobě, dělaje že spí, aby nemusil si hrát s malým Robertem, který ho tahal za uši, „zato však se lížu já, jak ale já tedy k tomu přijdu?“

Jednoho dne starý pán, jak šukal po domě, zapomněl dýmku na lavici v předsíni. Oglu dýmku vzal a běžel zadem zahradou k žumpě, odkud zahradník čerpal vodu na záhony. Tam dýmku pustil do zelené vody a vrátil se domů.

Toho dne bylo boží dopuštění v domě. Starý pán křičel, že už dny jeho jsou sečteny, když se mu ztratila stará jeho drahocenná dýmka, že už nebude s nimi tady dlouho se trápit, že beztoho ví, jak je jim na obtíž a že když jeho se bojí zčistajasna sprovodit ze světa, že aspoň tu jeho dýmku někam zašantročili.

Oglu chodil za starým pánem při tom hledání a dělal, že čichá a hledá stopu. Starý pán ho hladil a říkal: „Ty můj jedinej, věrnej pomocníčku! Dostaneš buřtíčka.“

Když buřtíčka dostal, Oglu si lehl v pokoji na koberec a stahoval hořejší dáseň. To se ten černý chlupatý hříšník smál.

Když starý pán dýmky nenašel, chodil několik dní jako bez duše. Pak si lehl do postele a zavolal notáře. Oglu chodíval z vypočítavosti lehat si k jeho posteli a když ve všeobecném smutku se mu to nerentovalo, prodléval radši v kuchyni, kde chytal mouchy, které rád polykal, poněvadž, jak řekl jednou rozšafně tomu hnědému jezevčíkovi, příjemně šimrají na jazyku.

Ztráta dýmky tak rozmrzela starého pána, že za čtrnáct dní mohli již otevřít jeho závěť.

Odkázal veškeré své jmění chudobinci.

Oglu se právě přitrefil k tomu, když už všichni věděli, jak ta závěť dopadla.

Mladý pán ho kopl. Proč pořád chodil se starým pánem a tahal ho na procházku k ředitelovi chudobince. Kdykoliv se na Oglu podívali, tu říkali: „A tuhle černou bestii měl ten starý partyka nejradši. Zalezeš někam do kouta.“

Připomínal jim tak starého pána, že se v rodinné radě usnesli, že ho prodají. Inzerovali ho, jako kdysi otroky v jižních státech amerických, že ho prodají z rodinných příčin, že je chytrý a dobromyslný.

Oglu věděl, že se při tom šuškání, které se poslední dny vede, jedná o něho a proto ho zcela nic nepřekvapilo, když uviděl jednoho dne na dvoře vozík s bednou a jak ukazují na bednu a mluví přitom o něm.

Věděl, že se bude stěhovat. Odběhl proto dozadu na zahradu a narychlo tam zadávil ještě kohouta se šesti slepicemi a vrátil se na dvůr. Bedna byla již dole z vozíku sám si do ní vlezl. Pak mu tam hodili nějaké žemle, bednu dali zas na vozík a jelo se k nádraží.

Oglu pro efekt v bedně několikrát zavyl, aby bez dojmu neodjížděl z domova.

Na nádraží slyšel hlasy: „Ten je dobrák, ten to nevyrazí,“ a pak zas s ním štrachali, házeli, nato hluk, rachot, hvízdání a zvláštní pohyb.

„Nu, copak se mně může stát,“ pomyslil si Oglu, „dostanu se jinam, však si tam také zvyknu.“

Aby udělal dobrý dojem hned naponejprv, lízal se v bedně důkladně, nato snědl všechny žemle, přičemž uvažoval: „Musím to snést, aby, až na novém místě otevrou bednu, neviděli tam nic k jídlu a hned mně dali něco na zub.“

Bylo mu teplo a on usnul. Probudil se až na místě. Kdo ho pohladil první a zvolal „Oglu“, když bednu otevřeli, byla mladá, hezká dáma.

Jak znal ze zkušenosti, k ženským jest třeba se chovat úlisně. Proto hned začal obskakovat kolem ní a když vytáhla z kabelky dvě jitrnice, vyrážel ze sebe radostné zvuky, pustil se do nich a když je snědl, pomyslil si: „A teď až přijdeme domů, musím dělat drahotu. aby myslila, že se mně stýská po starém domově.“

Šel vedle ní na řetízku a doma v pěkném vytopeném pokoji počal se na ni dívat smutnýma očima. Když řekla: „Stýská se ti, Oglu?“, tu zavzdychal a šel ke dveřím. Konečně ho to omrzelo, dělal, že spí, zatím však myslil na to, co bude k večeři.

Večeře se mu zamlouvala. Dostal polévku, maštěné brambory s nějakými dobrými kostmi. Před spaním vrtěl přátelsky bohatým ohonem a než usnul, řekl k sobě: „Myslím, že zde budu šťasten.“

 II

Již příštího dne seznal, že i zde se bude muset přetvařovat, neboť když šel se svou novou paní na procházku, přidružil se k nim nějaký mladý muž, který voněl pižmem.

Oglu neměl rád voňavky. Nevoněly mu, spíše zapáchaly. Zejména pižmo přivádělo ho k zoufalství. Oglu ze všech voňavek nejraději cítil vůni, vycházející z uzenářských krámů a vůni z kuchyně. Rozeznával do nejjemnějších nuancí, co se vaří a peče.

Mladý, muž s pižmem reprezentoval u něho smrad. Nedal však na sobě ničeho znát a když jeho paní podala přátelsky ruku mladému muži a příjemně se na něho usmála, dělal, že má též radost a jal se kolem něho radostně skákat za přátelského štěkotu.

Pán ho pohladil a řekl: „To je tedy ten váš nový bernardýn?“

Ta slova Oglu hluboce zamrzela. Ten navoněný hlupák nerozezná ani, že on není žádný bernardýn, ale čistokrevný novofoundlák. Zavrčel a vlekl se smutně vedle slečny. Ještěže ho trochu potěšilo, když slečna opravila toho pána:

„Mýlíte se, to je můj novofoundlák Oglu.“

Co pak dál řekl, to přesahovalo všechny meze trpělivosti. „No pěkný je, ale bernardýni vypadají také tak.“

Oglu podíval se na něho ze strany.

„Takový velký pes hodil by se dobře do tahu, slečno.“

Oglu zavrčel a zlostně si pomyslil. „Kdybych tě tak potkal bez mé paní samotného.“

Šel za nimi, nedal na sobě opět ničeho znát a tak šli všichni tři promenádou. Když pak se s ní u vrat rozloučil, řekl opět jako dodatkem: „Ale ten pes by se hodil do tahu.“

Oglu šel za svou paní. Náhle se však vrátil, vyběhl z domu, dohonil pižmového pána a jak ten nesl pod paždím deštník, tak mu deštník překousl a rychle zas byl v domě.

„Kampaks to odběhl, Oglu?“

Spokojeně zavrtěl ohonem. A jak mu večeře chutnala!

Druhého dne přišly na návštěvu dvě mladé dámy, kterým ukazovala se smíchem psaní, které jí přinesl před chvílí listonoš, přitom hladila Oglu, který se těšil pozornosti všech tří dam.

„Jest to kus hlupáčka, ten Jindřich, poslyšte, co mně napsal:

Velectěná slečno! Po našem rozloučení včera přiběhl za mnou Váš pes a překousl mně deštník, který jsem den předtím koupil za dvanáct korun. Deštník byl hedvábný a byla to nahodilá koupě. Prosím o náhradu škody a těším se na brzké shledání. Kdykoliv se rozloučíme, je mně tolik smutno. Ruce Vám líbá Váš Jindřich Hák.

Pošlu mu těch dvanáct korun a napíši mu psaní, ze kterého bude míti radost.“

Za tři dny přišly ty dámy opět a ona jim ukazovala psaní od pana Jindřicha:

„Velectěná slečno! Stvrzuji příjem 12 K, slovy dvanácti korun za překousnutý deštník a velice se divím, proč Vám nemám více chodit na oči a proč píšete, že takové jednání jste ode mne neočekávala. Deštník stál opravdu dvanáct korun, jak můžete seznati z přiložené stvrzenky a byl opravdu celohedvábný. Doufám, že tolik mně důvěřujete, že nechtěl jsem využitkovati oné nehody ke svému obohacení. Jest mně však nápadné, že nepřišla jste již po dva dny na obvyklé místo našich schůzek. Jest mně opravdu smutno, což mohu i čtyřmi svědky dokázati. Těším se na brzkou shledanou a líbaje Vám ruce zůstávám Váš Jindřich Hák.“

„Čímpak je ten?“ otázala se jedna ze slečen, klepajíc si podezřele na čelo.

„Profesor matematiky,“ slyšel Oglu, a nato:

„Ach tak!“

Od té doby se Oglu se svou paní vyhýbali panu profesorovi a Oglu se nemusil přetvařovat. Dělal, co se mu líbilo, poněvadž byla ruka jeho paní na něho slabá. Jednou si na něho koupila karabáč a když ho chtěla uhodit, podíval se na ni tak nepřátelsky, postavil se a zavrčel, že mohl do kouta odhozený karabáč pohodlně rozkousat. Zbytky řemínků tahal pak výsměšně před svou paní po pokoji.

Seznámil se také s ruským chrtem z vedlejšího domu, před kterým se choval neobyčejně vážně a ubohému barzojovi jednoho dne řekl: „Tak se mně zdá, že nejste čistokrevný.“

Ruský chrt od té doby se styděl a málokdy vycházel na ulici. Oglu měl radost ze svého žertíku.

Tak minula zima a když přišlo jaro, stal se Oglu mrzutým jako vždy v tu roční dobu, neboť ztrácel zimní srst a myslel si: „To je hloupé, čekat, než mně nová naroste.“ Někdy si pomyslil: „Já už čekat nebudu,“ a pak měl na sebe zlost, že je takový hloupý a díval se smutně kolem sebe.

Jeho paní byla také taková smutná, neboť přece jen ten pan Jindřich Hák... kromě té matematiky byl to zcela roztomilý člověk.

Tak se Oglu díval smutně na svou paní a ta zas smutně na Oglu.

Byla to smutná pohádka máje. Tomu rostla tak pomalu srst a jí zas nepsal pan profesor.

 III

Pak přišla sezóna koupání. V řece voda byla teplá za tak krásných dní a Oglu byl již veselejší. Měl kožich zas v pořádku, narostla mu letní srst a když mohl, rád skočil do vody.

Tak chodili po nábřeží sami dva. Oglu a jeho paní. A té bylo tolik smutno.

Podél nábřeží chodili k plovárnám za město a dívali se oba na rozbrázděnou hladinu řeky, rozvířenou pažemi koupajících se.

A jak se tak Oglu díval na řeku, tu o něčem přemýšlel. Uvědomil si, že vzpomíná na něco, ale nemohl si vzpomenout na co. Jen si myslil, že by měl rozhodně něco vykonat.

Jeho paní také přemýšlela. Docela určitě si vzpomínala, že pan profesor Jindřich Hák nosil v zimě krátce přistřižené vousy.

Byl opět jeden takový slunný den, kdy ona seděla na hrázi a vedle ní seděl černý Oglu. Oba dívali se na řeku. Najednou jeho paní, ukazujíc na plavce v řece, který dobrým tempem ploval od plovárny na protější břeh, řekla: „Vidíš, Oglu, tamhle plove pan profesor Hák.“

Než se mohla ze svého překvapení vzpamatovat, skočil Oglu do řeky a s velkým funěním blížil se k panu profesorovi.

Jakpak by nepoznal toho lotra, který ho považoval za bernardýna a pak to: „Takový velký pes by se dobře hodil do tahu.“ To se tak lehce nezapomíná.

Nežli pan profesor se mohl otočit, ucítil, že ho něco chytlo zuby za plavecký dres a táhne k opačnému břehu, kde sedí dáma se zeleným slunečníkem. A to, co ho táhne, je tak silné, že odpor je marný, a již ho to vytahuje z vody a pokládá k nohám slečny.

Oglu otřepává se na hrázi, jako když kropí ulici a má opět radost ze svého nového žertíku.

Pan profesor, když se podíval na slečnu, řekl: „Račte prominout, takhle dovedou tahat lidi z vody jen novofoundláci.“

A Oglu radostně vrtěl ohonem, slyše to a pomyslil si: „To jsem rád, že jste mně dal zadostiučinění.“ Ani dále neposlouchal, jak povídá pan profesor:

„Aby potom mezi námi nedošlo opět k nějakému nedorozumění, oznamuji předem, že mně váš pes roztrhl plavecký trikot. Mám jej teprve tři dni a je to čistá vlna. Stál pět korun.“

IV

Celkem vzato, Oglu se nezměnil, ani když ti dva se později vzali. Naoko se choval k novému pánovi hezky ale hned po svatbě mu rozkousal boty a ty zbytky strčil služce do postele, aby jeho páni myslili, že to ona udělala.

Něco z nich také z furiantství spolkl a to jeden podpatek, který mu dlouho ležel v žaludku, takže mohl zcela rozšafně říci komickému dlouhosrstému stájovému pinčovi, s kterým denně číhal u vedlejšího uzenářského krámu: „Víte, milý příteli, varujte se bot.“

Čím více stárnul, tím byl dětinštější. Zastavoval na ulici psy, kterých ani neznal a jednou v Karlíně zastavil černého pudla a tomu povídal: „Odpusťte, ale dnes mě nic procházka netěšila. Šli jsme takovou dlouhou silnicí a tam byly samé patníky, ty nebraly konce a víte, to mě dnes už přemáhá.“

Jednoho dne, když tak líně ležel a hřál se u kamen, řekl jeho pán k paní, dívaje se na Oglu: „Z toho bude pěkná kůže před postel.“

Oglu to slyšel a ze stařecké dětinskosti počal se lízat, jsa rád, že je tak pěkný.

Zhloupl stařeček Oglu.

   


 

Román pana Chocholky od potravní daně

 Zřízenec potravní daně pan Chocholka byl velice svědomitý člověk. V úředním jednání neznal slitování s nikým a když přivedl do kanceláře podezřelou osobu, že chce něco přenést podloudně přes potravní čáru, tu jeho modré oči zářily radostí se zábleskem úředního uspokojení.

Neuniklo mu nic. V elektrické tramvaji prohlížel obecenstvo zrakem, který byl tak strašně podezřívavý, že i lidé nevezoucí s sebou pranic rděli se v rozpacích a připadali si jako ničemové.

Díval se pod sedadla se zrakem tygra a když tam nalezl balík, který uděšené osoby schovávaly nohou, vytáhl jej vítězoslavně, zabořiv svůj pohled do očí prozrazené osoby, a řekl: „Hle, Copak je tohle?“

To bylo řečeno tak hrozným způsobem, že se překvapení přiznávali a jmenovali věci podléhající dani potravní a když se počali vymlouvat, že vezou prádlo, tu nebylo-li to doopravdy, hlas se jim třásl a byli ztraceni.

Vedl je do kanceláře na čáře vzpřímen ve své uniformě a s takovou hrdostí, jako by chytil loupežné vrahy. A zvítězil, i když si paničky stěžovaly na příliš důvěrné ohmatávání svých plášťů.

„Čistým vše čisté,“ říkával si tento statečný muž, „a pronášíš-li husu, tak ti pomoz pánbůh.“

A zas to vodil do kanceláře, nedbaje ani slzí služek, kterým paničky nakázaly, aby přenesly to a to přes potravní čáru.

Byl neúprosný vůči nuceným úsměvům dam, které zastavoval na čáře a které právě s tím podezřelým úsměvem šeptaly, že nic nenesou v tašce. Energickou rukou odtrhl zámek a zahloubal své zraky dovnitř, pak sáhl rukou dovnitř a vítězoslavně vykřikl své hrozné: „He, a co je tohle?“ A již zvolal ještě strašlivější: „Půjdou, paničko, s sebou, na úřadě jim to ukážou.“

A zdrcenou oběť vedl zas do té kanceláře, která již slyšela tolik nářku přestupníků zákona o potravní dani a viděla slzící ženy všech možných stavů, které právě v tomto ohledu vynikají rafinovaností.

„Ženy jsou zmije,“ říkával pan Chocholka, „i ta napohled nejpořádnější žena chce podvést akcizáky. Vypadá to jako anděl a pod sukněmi má přišpendlené koroptve.“

Tak během času pan Chocholka stal se úplným nepřítelem žen. Půvaby žen ho nepoutaly. Bujné poprsí vzbuzovalo v něm vždy předtuchu, že pod blůzou pronáší se kuřata a pohled na velké boky vzbuzoval v něm vzpomínku na jednu krasavici, která chtěla pronést pod rouškou svůdných tvarů pět kilogramů masa a kilogram škvařeného sádla.

„Vzal jsem ji kolem pasu,“ vypravuje pan Chocholka, „a věděl jsem, kolik uhodilo. Potvora řvala jako bejk, když ji stará Fousková za plentou v kanceláři svlíkala. Byla to nějaká paní profesorová. Platila dvacet korun pokuty a bylo po kráse.“

A přece se Chocholka oženil.

Jednoho dne spatřil, když stál na potravní čáře, přecházet k němu přes ulicí mladé červeňoučké děvče s velkou taškou v ruce a dříve, nežli mohl říct: „Copak to nesou,“ děvče podívalo se na něho černýma očima a pravilo: „Prosím vás, kde se platí akcíz, já nesu zajíce a nějaké maso.“

Tato prostá, upřímná slova mile dotkla se srdce pana Chocholky. Doposud se mu také nestalo, aby nějaký ženský tvor sám dobrovolně hlásil, že má něco ke zdanění.

„To půjdete sem před okénko, panenko,“ řekl kupodivu něžně a celý den vzpomínal na charakterní děvče, ten přepodivný zjev mezi ženami.

V noci však, když se probudil, zmocnila se ho stará nedůvěra k ženskému pokolení. Která žena by nechtěla podvést akcizáky. Možná, že právě ona chce mu vnuknout přesvědčení, že u ní nemusí mít strach, že by ona podvedla úřady potravní daně a pak uspokojeného v příhodný okamžik oklamat, jako to činí stále to bídné ženské pokolení.

Jakmile však uviděl příštího dne její upřímnou tvář, tu zmizela opět všechna nedůvěra k ní, když ona prostosrdečně mu hlásila, že nese kilogram švestek a že neví, zdali z toho platí akcíz. A jak mu otevřela své dobré srdce, tak mu otevřela i tašku a on vida tu hrst švestek nezdržel se a řekl: „Z toho se neplatí nic, panenko,“ a jal se ji vykládat, odbíhaje od ní a přibíhaje, jak procházeli se zavazadly a balíčky přes potravní čáru, z čeho se platí potravní daň, z jakého množství a jak se podvádění v tom směru přísně trestá.

„Lhát je hřích, panenko,“ pravil důrazně, „ale nejhroznější hřích je lhát nám na potravní čáře.“

Toho dne byl vesel, poněvadž měl radost, že to tak pěkně vysvětlil té hezké venkovské dívce a uchránil ji i do budoucna před pokušením, aby něco nepronášela přes potravní čáru a neklamala úřady.

Pro pana Chocholku nastaly nyní blažené okamžiky, kdy ji viděl a s ní mluvil. Seznal, že má ona k pohledání výborný charakter, neboť hlásila hned, co nese, kolik je toho a že ten charakter její se nemění, ani když nesla víno v lahvi bez vinětky, které mohla prohlásit směle za ocet.

Už jí věřil na slovo, ale ona mu přece vždy všechno strkala pod nos, co nesla přes čáru. To zlaté, počestné děvče, jediná poctivá žena pod sluncem!

Půl roku duše jeho jásala nad objevenou ženskou poctivostí a pak se s ní oženil, když shledal na ujednaných procházkách s ní za těch neděl, kdy míval volno, že ona nemiluje lež a že se bojí úřadů a k němu vzhlíží s úctou.

Na svatbě seznal i jejího otce a matku, venkovské poctivé duše, kteří po svatbě ihned odjeli. Na rozchodu u perónu nádraží slíbila jim jeho tchýně, že až bude po žních, že přijede do Prahy.

Bylo již hezky dlouho po žních, pan Chocholka stál „na bráně“ a orlím okem sledoval chodce, přecházející přes potravní čáru.

Naproti němu právě přicházela obtloustlá venkovská panimáma v širokých sukních s košíkem přes ruku. Byla to jeho tchýně.

„I pozdrav pánbůh, maminko,“ řekl pan Chocholka, „vítám vás do Prahy, copak to nesou.“

„Ale nesu vám chleba z našeho žita,“ řekla panimáma, odkrývajíc košík, „je to pěkný boží dárek.“

Pan Chocholka hezky se s ní rozloučil a díval se chvíli za ní.

Náhle zbledl a strašlivá myšlénka projela mu hlavou. Nějak má panimáma příliš široké sukně. Několika skoky ji dohonil. „Dovolte, maminko,“ vyhrkl a jal se ji poplácávat po sukních.

„Ježíšmarjá,“ vykřikl, ohmatávaje tchýni, „jedna husa, druhá husa!“

„Dou s sebou,“ řekl přísně a třesoucí se tchýni táhl za ruku ke kanceláři, kde s ní smýkl za plentu a zvolal na starou Fouskovou: „Svlíknou ji, tu venkovskou čarodějnici.“

To byl Brutus.

A obraceje se k panimámě, zvolal plačtivým hlasem: „Co mně to vyvedli, maminko!“

To byl zas nešťastný zeť.

A panimáma v slzách se ozvala, když jí padly spodničky a dvě husy pod nimi: „To psala Márinka, abych to nějak prošantročila skrz ten akcíz!“

„Márinka,“ zvolal nešťastný pan Chocholka, „ještě dnes musí z domu.“

A neúprosný pan Chocholka, který ztratil tím okamžikem důvěru ve svou ženu, slovo své splnil. Vyhnal proradnou manželku z domova a ohmatává dnes ještě přísněji pláštěnky paniček a služky procházející potravní čarou a hlasem strašlivým, mnohem strašlivějším řve do každé elektriky: „Máte něco k zdanění?“

   


 

Román z Malého oznamovatele v Národní politice

 za řadu dní

 

26 srpen. Parket Národního divadla. Vzpomínko, ty vonných květů ráji...

26 srpen. Parket Národního divadla. Patří parket mně? Dagmar.

26 srpen. Parket Národního divadla. Čestné sblížení nemožno bez osobního seznání. Žert vyloučen, nebo se mýlím a jiná bude požívat štěstí přátelských styků. Okáček Mařka.

26 srpen. Parket Národního divadla. Ona dáma, která v parketu omdlela, prosí se o laskavou odpověď pod značkou „A. B. O. 24.“ zde v dopisech. Ach, moje srdce, kde bloudíš?...

A. B. O 24. Je-li dorozumění možné, prosím sem o dopis pod značkou „Černé oči 23“.

Černé oči 23. Pište, kde možno se sejít. Vzpomínám stále na Vaši nehodu. „Elektrika 3.“

Elektrika 3. Ve středu na Ferdinandově tř. od 5- 1/2 7. Vzpomínám.

Elektrika 3. Jsem ve středu na Ferdinandově tř. od 6-8 večer.

Černé oči 23. Čekal jsem marně na Ferdinandově tř. Nedovedu si to vysvětlit. Nesp. zárm. Určete jiné místo, nejraději kdekoliv. „Neznámý Romeo 67.“

Neznámý Romeo 67. Mohla bych vás vidět v sobotu v Roztokách na nádraží o 3. hod. odp. Předešle nepřišla kvůli dom. nesvár. „Julie 23.“

Neznámý Romeo 67. Nemohla přijít na Ferdinandku, poněvadž si sestra zlámala nohu. Jsem v Kralupech. Patří „Černé oči 23“ mně? „Aneta-Thetis.“

Neznámý Romeo 67. Značka „Černé oči 23“ zneužita neznámou osobou. V neděli ráno přijdu na Žofín. Mám v ruce Sven Hedina Cesty po Tibetu. „Vlasta divoch.“

26. srpen. Parket Národního divadla. Vzpomínko, ty vonných květů ráji. Hledám čestné sblížení s onou mladou slečnou, která v parketu omdlela. Prosím o odpověď pod značkou „Splynutí duší“.

Splynutí duší. Onen pán, který byl při tom, když mně byl v Nár. divadle při mé nehodě ukraden zlatý náramek, se žádá, aby týž neprodleně vrátil, neboť byl poznán. Jana Roubalová, choť velkouzenáře, Praha III., 673.

Splynutí duší. Patří dopis „26. srpen. Parket Národního divadla“ mně, vy jeden čtveráku? Odpovězte přímo, či lépe přijďte zítra k Vinohradskému divadlu o 7. hodině. „Olga.“

Splynutí duší. Ve snu představuji si Vaši mužnou tvář jako u toho obrazu, co je u Topiče. Přijďte zítra do Holešovic k lidovým lázním o 1/2 8 večer. „Polibek milenky.“

Černé oči 23. Nemohu si nic vysvětlit, neudržitelný chaos žene mne vstříc do neznáma. Kolísám. „Neznámý Romeo 67.“

Neznámý Romeo 67. Proč jste nepřijel do Roztok předešlou sobotu? Čekala jsem marně. „Julie 23.“ Neznámý Romeo 67. Vysvětlení, nač se tážete v předešlém čísle pod značkou „Černé oči 23“, jest velice lehké. Patrně jste mne v Kralupech nenašel, neboť jsem opět odjela do Prahy. Chcete-li mne vidět, čekejte na Václavském náměstí zítra v 15. hod. u hotelu Štěpán. „Aneta Thetis.“

Neznámý Romeo 67. Nemohla jsem přijít na Žofín kvůli rýmě, která mě upoutala na lože. Snad příští neděli určitě, vy jeden zlý, opět v těchže místech. V ruce opět Sven Hedin. „Vlasta-divoch.“

Splynutí duší. Byl jste poznán. Žádám o navrácení náramku mé choti. Jan Roubal, velkouzenářství, Praha III., 673.

Splynutí duší. Proč jste nepřišel na Vinohrady? Dopis zasílám pod šifrou „Olga“ hlavní pošta.

Splynutí duší. Drahý! Čekala jsem na Tebe a Tys nepřišel do Holešovic. Objev se mně, miláčku, v tu očekávanou, jak stálo posledně, hodinu u lázní, a to zítra. Tvá milující „Johana 1911“.

26. srpen. Parket Národního divadla. Prosím onu dámu, která měla na sobě kimono a které se udělalo při premiéře špatně a měla plavé vlasy, aby mně sdělila, kde bych s ní mohl mluvit, popřípadě kam jí psát. Vzpomínám stále dnem i nocí a tonu v nejistotě, zoufalství se mne zmocňuje. „Neznámý návštěvník.“

Neznámý návštěvník. Onen pán, který včera psal pod značkou „26. srpen. Parket Národního divadla“, se žádá ve vlastním zájmu, aby přestal si dopisovat s mou chotí. Othello 25.“

Othello 25. Prosím o prominutí. Dopis týká se mladé neznámé slečny. „Neznámý návštěvník.“

Neznámý návštěvník. Četla jsem kdysi, že právě náhoda svádí lidi dohromady. Ráda bych podala štěstí obě ruce, neboť jsem osamocena a mé srdce touží po upřímné lásce a čestné korespondenci. „Plavovláska z Karlína.“

Splynutí duší. Onen pán z parteru, který odnesl náramek mé ženy, žádá se, aby jej okamžitě navrátil, neboť byl poznán. Jinak zakročím soudně. Jan Roubal, velkouzenář, Praha III, 673.

Neznámý návštěvník. Lásko, ach lásko, ty mocná vládkyně... Uvidíte mne v soukenné čapce na Františkově nádraží každý den k večeru. „Vaše blondýnka.“

26. srpen. Parket Národního divadla. Vzpomínko, ty vonných květů ráji... Můj bože, co se se mnou stane, kdy dosáhnu svého cíle?

26 srpen. Parket Národního divadla. Žád. Vás naposled, ab. nehl. se přibl. k mé manž. „Othello 25.“

26. srpen. Parket Národního divadla. Patří parket mně? Seděl jste včera s těmi pány na premiéře? Odpovězte pod zn. „Brunet“.

26 srpen. Parket Národního divadla. Žádám onoho pána, který byl při tom, když se mé manželce ztratil náramek, aby mně udal ve vlastním zájmu svou adresu za dobrou odměnu. Jan Roubal, velkouzenář, Praha III, 673.

26. srpen. Parket Národního divadla. Budu opět ve středu na Prodané a prosím o navrácení vypůjčeného prstenu z Dubrov. trilogie. „Vítězoslava.“

26 srpen. Parket Národního divadla. Jsem zničen. Tápu ve tmách. Mlhy, mlhy, ach ztracené štěstí.

26. srpen. Parket Národního divadla. Nač naříkat, vždyť tolik lásky ve světě. Ráda bych Vás poznala, ovšem pod tou podmínkou, hrajete-li na housle. „Černovláska.“

Hledají se všichni, kteří posledně mluvili s naším synem Oskarem Krátkým, abiturientem gymnázia, který odešel předevčírem z domova a více se nevrátil. Týž byl poslední dobou nápadně zamlklý a odešel s výstřižky dopisů z „Malého oznamovatele“ v Nár. politice, nalepenými do černých desek. Každý, kdo by o něm něco věděl, nechť to oznámí zarmouceným rodičům, Vinohrady, Perunova 16.

Oskare, vrať se domů. Otec říká, že mně nebude bránit dávat ti peníze na ty Tvé inzeráty. Tvá nešťastná matka.

        


Rozjímání o počátku cesty, většinou necestopisné

I

Ano! Bylo to loni na počátku měsíce srpna a byl to příjemný večer, který strávil jsem se svým přítelem malířem Kubínem v zahradní restauraci U silného Jana v župním městě Zala-Egerszegu župy Zala, kteráž jest protékána říčkou téhož jména, vtékající do Blatenského jezera, dvacet kilometrů odtud.

Byl to večer s pestrým programem. Cikáni hráli, víno z vrchů blatenských, červené jako západy slunce nad kukuřičnými lány, nám chutnalo a ryby na paprice (halpaprikás) chutnaly nám také a menu doplňovaly žluté meluny, naložené v medu ze včelníků sv. Ladislava v sousední stolici Veszprém. Majitel restaurace a hotelu U silného Jana, neméně silný než onen Jan na štítě, dobrosrdečný pan Püspök odporučoval nám též kukuřici pečenou na ohni, kterýžto dezert jsme odmítli, majíce smutné zkušenosti s těmi klasy kukuřice, kteréž viděli jsme péct od Szombathelye až sem na . . .

Na čem vlastně? Inu na čem? Truchlivá byla by to kapitola, že již od Jószu na Szombathely a na Körment nemají dostatek paliva v mnohých místech. Dříví je příliš málo, ale zato hojně stád. Půda je na mnohých místech pokryta exkrementy dobytka, které sušené nahrazují palivo.

A kukuřice pečená na podobném ohni je prý nejlepší. Nám se přejedla. Abychom však si pana Püspöka usmířili, objednali jsme novou láhev vína a hovořili o tom, že musíme šetřit.

Pak jsem vyňal poznámky a počal uvědomovat přítele, jak jsme se dostali až k Blatenskému jezeru.

Napřed jak vlakem přijeli jsme do Jihlavy, majíce v úmyslu následující vykonat cestu: Jihlava, Znojmo, Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Pulje, Lublaň, Gorice, a jak jsme se ocitli obdivuhodným způsobem místo v Gorici u Blatenského jezera na počátku měsíce srpna. A na tom všem mělo vinu víno a známosti a potom to, že přítel Kubín se všude zamiloval.

„Vidíš, hochu,“ řekl jsem, probíraje se poznámkami, „do Vídně jsme se velmi málo odchýlili od původního programu.“

„Máš kupříkladu Jihlavu. Do Jihlavy jsme přijeli a zdrželi se tam den. Navštívili Českou besedu a udělali tam rámus, že fonograf hrál tam německé písně. Ráno šli jsme pohodlně dál občerstveni dršťkovou polévkou, což jest výborná cestopisná poznámka. Přišli do údolí Jihlavky a obdivovali se té příjemné krajině. Kopce porostlé lesy, Jihlava šumí, malebné skály. Příjemná krajina pro rekonvalescenty. Modravý nádech lesů způsobil, že jsme si sedli a hovořili o barvách. Ty jsi řekl, že bys do toho, malovat to, přimíchal ultramarín. Kolem nás šel četník a vedl mladíka spoutaného řetízkem. Ostatně zde je poznámka: ,Četník, mladík, řetízek, malebná krajina, napsat povídku.‘ Potom jsme si koupali nohy v Jihlavce a mne štípl ovád. Čekali jsme, až někdo pojede kolem, aby nás svezl, a když jsme se dočkali žebřinového vozu, sedlák nám hrubě odvětil na naši uctivou žádost ,Že nás svezou, fotr?‘, když prý vandrujem, ať vandrujem.“

„Žebřinový vůz, hrubý sedlák, malebná krajina, napsat povídku,“ poznamenal přítel Kubín.

„Potom,“ pokračuji, „potkali jsme starou ženu s nůší trávy, která se smála našim dlouhým vlasům, a šli jsme dál, až za hodinu přišli jsme v údolí na vesnici, ve které u říčky stála továrna na papír. Šli jsme k řediteli požádat o dovolení prohlédnout si papírnu.“

„Myslel jsi, že nás pohostí,“ řekl Kubín. „Ale zapomněl jsi, že papírna není žádnou továrnou na uzenářské výrobky.“

„Ty jsi měl též takové zištné myšlenky, a tak jsme se potili dvě hodiny v dusných prostorách. Byla tam též hezká děvčata, kterých nám bylo líto. Byla tam sušárna, kde bylo 58º Celsia a kterou jsme prokleli, ačkoliv byla moderně zařízená. Pán, který nás provázel, obětavě se potil s námi, vykládaje nám smutným hlasem o výrobě celulózy. Se zájmem prohlíželi jsme si obrovské kotle, kde se vaří papírová kaše, a tu poznali jsme, že naše cesta má též vědecký účel.

Pán dal nám ukázky všech možných barev papírů a druhů a podávaje nám kus hnědého papíru vztyčil se hrdě a pravil: Tento papír slouží k balení tabáku, erár je naším hlavním odběratelem.

Ukázal nám také splav a turbíny a řekl, že jeho syn bude dělat maturitu, a odporučil nám žíznícím kantýnu, kde jsme vyprázdnili několik lahví piva a šli dál, přes chatrný most pro dělníky, mezi polmi jetele. Pak přišli jsme do lesa, kde byl na cestě písek. Slunce pražilo a bylo nám jako v sušárně té papírny. Panovalo bezvětří. Zašli jsme do lesa, kde kvetly zvonky a voněly jahody. Snědli jsme jahody kolem sebe, lehli si do mechu, zapálili dýmky a říkali si, že předevčírem byli jsme ještě v Praze a před třemi dny seděli na Karlově náměstí. Dostali jsme hlad a těšili se, jak v nejbližší vesnici dáme si upravit oběd. Zvedli se tedy a šli po cestě v písku, ještěrky běhaly kolem nás, mateřídouška voněla, a tak vyšli jsme z lesa a přišli do polí. Před námi žitné lány donekonečna, i v dálce viděli jsme, jak se chvěje řídký vzduch na poli.

Někde volali na sebe pasáci, teď se o tom hezky povídá při víně. Nu a pak zas bylo ticho, a po vesnici ani stopy. Slunce do nás pražilo, oči bolely v ostrém světle, les vzadu ubíhal, černý a tichý, hlad byl stále větší a větší, až jsme ku svému potěšení konstatovali, že co v dálce připadalo nám jako chvění vzduchu, je kouř vystupující z vesnice, která nachází se v údolí, a že protější pole mít za celek je optický klam. A již sestupovali jsme úvozovou cestou, nad kterou kvetl ligrus, do vesnice, kde jsme obědvali. To byla první vesnice, kde jsme se pořádně najedli. První a poslední, neboť nikdy jsme řízením osudu nepřišli později na celé cestě přes Moravu v hodinách poledních na oběd. Krajina kolem postrádala nyní půvabu. Pivo bylo také nechutné. Údolí Jihlavky nechali jsme stranou a přišli až druhého dne opět k němu.

Ten den spali jsme u žida, který dal nám k večeři ohřívané knedlíky se zelím. V knedlíkách jsme nenašli nic, v zelí našli jsme špendlík, víš ten, kterého jsme upotřebili potom za tři neděle, když se ti u Vídeňského Nového Města roztrhly kalhoty. V té hospodě vysvětlili nám naše setkání s oním četníkem, který vedl mladíka. Ten mladík ukousl šafářovi té vsi v hádce prst. Pro formu projevili jsme politování nad tím případem a navrhl jsem ti myšlenku na obraz: Prstožrout. A teď zas ty mně vypravuj, jak jsme šli dál, takové reminiscence jsou dobré u vína.“

„Ráno,“ vyprávěl přítel, „probudili jsme se velmi záhy. Latinská jména těch malých bytostí neznám, která nás probudila. Ostatně se říká o lidech: ,To je štěnice.‘ Nedurdi se, zde neznají česky. Pan Püspök je kupříkladu štěnice, když nabízel pořád tu kukuřici. - Ne, nic si nepřejeme, pane Püspöku, semmit akarunk! - No jednu novou láhev můžete přinést, to nám neublíží. Viděli jsme pole, lesíky, oblohu nad námi, ptáky pod oblohou, slunce, mraky, lidi, vesnice, samoty, dobytek, husy, louky. Ten den uplynul bez příběhu, jen viděli jsme tuláka, který seděl na cyrilometodějském kříži a pil sodovou vodu, což nás překvapilo. Obědvali jsme polévku, kterou dali jsme si uvařit z konzerv, které máme s sebou, a pak vajíčka na másle se salámem. Někdo rád, když salám zavání, ale my nikoliv. Nějakému stařečkovi darovali jsme ty salámy a on měl báječnou radost a nedal si vymluvit, že nejsme kupečtí mládenci. Abys mu dokázal, že nejsme, kreslil jsi ho do mapy. A když jsi mu ukázal obrázek, stařeček se divil, že kupecký mládenec dovede tak pěkně kreslit. Byl opilý a se svou utkvělou myšlenkou, že ho hostili kupečtí mládenci, vyvrávoral ze dveří. Mluvili jsme také s tamějším mladým učitelem, který se nám svěřil, že jeho řídící učitel píše mluvnici, kde budou takovéhle věty: Kdo je ten pán, který jde přes ulici? To jest tentýž, který mně zachránil život. Tento pán má tři sobě podobné syny. Můj Přítel má švagra, který má černé vousy. Panský zahradník jest nejen poctivý, ale i pilný. V noci není vidět dobře na 'cestu v lese, ale hajný vidí. Muž nemocný může býti i nejbohatší z města. Strýc mého otce spadl do rybníka. Pomalý žák, špatný učenec.

Mladý učitel chtěl nám představit řídícího, ale s díky odmítli jsme, tyto mluvnické věty nám dodaly, že ani siestu nestrávili jsme po obědě v té hospodě, ale až daleko za vsí ve stínu mohutného dubu, na kterém byl nápis, ale teď jsem úplně již na ten nápis zapomněl. V poznámkách tvých není?“ „Není.“ „Tak řekněme, že nápis tam nebyl. Blízko nás byla louka a tam se dva hoši rvali, a poněvadž jsme si chtěli zdřímnout, dali jsme jim pětník, aby si šli hrát jinam, ale oni se pak před námi o ten pětník rvali. Teď bys zas mohl ty mně vypravovat, jak se nám dařilo.“

Vtom přišel pan Püspök, že jeden pán, který prý slyšel, že jsou zde dva páni z Čech, z nichž jeden je malířem, přeje si nás poznat, a jestli nebude obtěžovat, bylo by mu velmi milé, kdybychom dovolili, aby měl tu čest přisednouti si k našemu stolu.

Naše svolení a příchod toho pána bylo dílem okamžiku.

A ten pán nebyl nudo jiný než pan Miklos Bucsutay, stoliční župan z města Zala-Egerszég nad říčkou Zalou, zelenou jako lány jarní kukuřice . . .

 

II

Večerní kapitola

Pan Bucsutay seděl pět minut naproti nám u jednoho stolu a po celých těch pět minut nepromluvil ani slova, dívaje se upřeně na nás, konečně vyhrkl ze sebe: „Úraim merre fekszik Prága? (Pánové, kterým směrem leží Praha?)“ A touto větou vtipně navázal hovor. -

„Praha leží asi tím směrem, jako stojí pan Püspök,“ odvětil jsem, „můžeme si myslet přímku odtud k panu hoteliérovi, od pana hoteliéra pak přes náměstí k honvédskýni kasárnám a severozápadně pak za Korment, nu a pak přes stolici vás . . .“

„Zkrátka,“ dodal Kubín, „tím směrem má čest ležet Praha.“ Pan Bucsutay vyložil nám pak ve velmi uctivé řeči, neboť Maďaři vůči každému cizinci kromě Švábů jsou velmi uctiví, jak hluboké vědomosti může mít župan stolice Zala o Češích a českém národě.

„Češi,“ pravil, „jsou sládkové, hudebníci, malíři, chemikové a inženýři. Jednoho Čecha znám jako sládka, jest to pan Znojemský, sládek na Velké Kaniži, znamenitý muž a pohostinný, Češi též ,beillik katonáknak‘, hodí se za vojíny, pro Češi kdysi ,a dolog rorosszul ütött ki‘, věc špatně dopadla, a Čech byl jako ‚gutaütött‘, mrtvicí raněný, a v tom byl vinen huncút Nemét, Němec, s kterým Češi ještě snad nechtí ,számot vetni‘, udělat účet, jinak znají Češi v parlamentě ‚lármat ütni‘, ztropit křik a porazit ve fotbalu všechny protivníky. Pilsen jest proslulá pivem.“

„Ne Pilsen, to je německy, ale Plzeň, ctěný pane.“

„Ach rozumím: Pelzeň, Pelzeň, Pelzeň. To je divná řeč, ta česká, já vás, pánové ctění, poslouchal, jak jste mezi sebou mluvili, a velmi jsem se divil, jak rychle mluvíte. A kde, s dovolením, naučili jste se maďarsky? Že dílem v Praze a dílem na svých cestách v Uhrách? Což v Praze, s dovolením, se smí učit maďarskému jazyku, což Němci to nezakazují? Že vám nesmí nikdo poroučet a že Němců v Praze je tak málo? A i na universitě že učí se jazyku maďarskému? „Éljen a barátság, éljen a Csehek.“

A my upřímně jsme provolali „Éljen a Magyar!“

A přítel Kubín šel k cikánům, a již vedl s sebou celou kapelu s primasem jejich, která stoupla si k našemu stolu a na naše vyzvání zahrála „Košut Lájoš . . .“

A vstali jsme již a naslouchali, jak pod klenbou vlašských ořechů zvučí a hřímá hymna Maďarů se vzpomínkami na nejslavnější boje: Košut Lájoš to nám píše, že ztratil tři regimenty . . .

A burácela ta píseň za svobodu, ach, tenkrát ani panu vrchnímu županovi nenapadlo, že syn Košuta Lájoše, Košut erencz, stane se ministrem, a on, košutovec, zašeptal, když poslední sloka dozněla za potlesku našeho a všech hostů: „A gyözelem sok vérbe fog kerülni, vítězství bude stati mnoho krve.“

Představili jsme si, že by u nás okresní hejtman tak mluvil. A z těch vážných vzpomínek vyrušil nás pan Bucsutay otázkou: „Kedves úram, mibe került ez a ruha? Milý pane, co stál ten oděv?“

Ukázal přitom na lodenové šaty mého přítele. Tato podivná otázka nás překvapila, ale vysvětlila se brzy, pan Bucsutay propálil totiž popelem svého doutníku příteli kabát na rukávě, a koktaje za chvíli cosi na omluvu, opakoval svou otázku podruhé.

Vyciťovali jsme trapnost situace, a proto hleděli jsme ho upokojit, že to nic není, taková náhoda, jen steh že to spraví. Málem byl by si začal nadávat, což v jeho hodnosti bylo by se špatně vyjímalo, i počali jsme chválit zdejší víno, zejména krajinu u říčky Zaly s dědinami malebně rozloženými v šumících hájích.

A chválit Maďarům jejich kraj, Maďar zapomene na všechno a poslouchá, oči může na vás nechat, upírá zrak na naše ústa, z kterých vycházejí slova „szép“, krásný, „legszépebb“, nejkrásnější, „nagyo szép“, velmi krásný, a když jsem skončil, tu pan Bucsutay vykládal o svém rodišti tam kdesi za Veszprémem, o té dědině na úpatí Bakoně v lesích dubových, mohutných, širých, plných zkazek romantiky.

Oči mu přitom plály a svíti.y, když vyprávěl o dubech, které deset lidí objati nemůže, o tom, jak až k jezeru Blatenskému, maďarskému moři, hvozdy se táhnou a náhle mizí v bařinách, končí se a moře rákosí se chvěje a za ním zelenají se vlny Balatonu. A mezi rákosím a bařinami jak procházejí se stáda dlouhonohých dropů . . .

Pak prohlásil, že jsme jeho hostmi. První láhev přišla vína deset let starého, kterouž pili jsme na zdraví Maďarů, druhá láhev přišla vína patnáct let starého, vypili jsme ji na zdraví Čechů, a když jsme pili třetí láhev, dvacet let starého vína, sedělo kol našeho stolu více pánů z města, pan notář, úředníci z župního úřadu, představený města, dva důstojníci honvédští, jakýsi obchodník, kteří představili se nám tak rychle jeden po druhém, že pro ten večer nemohli jsme si zapamatovat jejich jména, která později nám dobře utkvěla v paměti, neboť ti všichni pánové byli celý týden našeho pobytu v Zala-Egerszegu našimi přáteli, kteří sdíleli s námi všechny radosti a strasti v městě samém i v okolí.

Nálada toho večera byla výborná. Zasypávali nás otázkami, pili na naše zdraví, opět se nás ptali a vím, že přítel Kubín, unaven těmito otázkami, zdali jsou v Čechách vlci, jak mnoho prší, zdali Vltava má mnoho ryb a podobně, odpovídal na každou později česky: „Sviňobrodská zeleň!“ K čemuž já dodával vážně: „Az igaz! To je pravda.“

Bylo to obdivuhodné, jak nám rozuměli před dvanáctou hodinou noční, když jsme mluvili česky.

Přítel Kubín vykládal důstojníkovi od honvédů česky, že v Praze je Spálená ulice, kteráž má od toho název, že vyhořela.

A důstojník odpověděl: „Tudok, rozumím.“

Přednosta města zpíval podivnou píseň o kuchařce, kterou cikáni okradli o devět zlatých, a dodnes nevím, zdali to byla improvizace či zdali jeho kuchařku skutečně okradli, jako nevím, že prý jsem od dvanácté hodiny říkal panu Püspökovi, že vypadá jako slečna Růženka od Fleků.

V půl sedmé políbili jsme se se všemi, kteří nás doprovázeli až do našeho hostinného pokoje v prvním patře u Silného Jana, přičemž strčili nám do pokoje láhev vína, čímž ukončena večerní kapitola a nastala noční . . .

    


Rozmluva

„Má poklona, milostiva paní!“ „Ah, to jste vy. Nemohla jsem vás hned poznat. Jest už dlouho, co jsme se posledně viděli.“

„Pět let, milostivá paní, vy jste se též změnila. Zvážněla jste.“

„A vy jste ztloustl, i vousy vám narostly.“

„Proměnil jsem se. Dovolíte, bych vás doprovodil?’

„Bude mne těšit, vždyť jsme spolu nemluvili již po pět let. Posledně jsem s vámi mluvila před svou svatbou, to jste říkal, že ten den nepřežijete.“

„Ano, byl jsem velmi dojat.“

„A potom jste při svatební hostině více pil.“

„Milostivá paní má velmi dobrou paměť.“

„Oh, pamatuji se velmi dobře, že nakonec jste se s mým manželem objímal, ačkoliv jste dřív říkal, že ho nemůžete ani vidět.“

„Jsou to vzpomínky. Za těch pět let jsem si často vzpomněl na ty doby, kdy jsme spolu chodívali.“

„Vidíte, říkal jste, že budeme vždy přáteli, a po celých pět let jste se u nás ani neukázal.“

„Ale psal jsem vám.“

„Ano, dvakrát do roka, vždy gratulace k jmeninám; jednu mně a jednu mému muži.“

„Vy jste však ani jednou mně nepsali.“

„Neudal jste nikdy adresy, říkalo se o vás, že jste na venkově.“

„Ano, jsem na venkově, přijel jsem do Prahy, a tu ta náhoda.“

„Ovšem náhoda, která mně opět poskytla příležitosti mluvit se svým starým přítelem, který mně kdysi pomáhal pracovat úkoly do školy, když jsem něco nevěděla.“

„Musím opakovat, že máte velmi dobrou paměť.“

„Chcete-li, připomenu vám, že vy jste také někdy mnoho nevěděl. Zejména v počtech byl jste slabý.“

„Když jsme nemohli něco vypočítat, nechali jsme učení stranou a hráli mariáš.“

„Vida, jak se pamatujete na podrobnosti. A tu jste vždy vyhrával a říkal, že máte neštěstí v lásce.“

„A přitom jsem se díval na vás, milostivá paní.“

„A já říkala, abyste si z toho nic nedělal.“

„Říkal jsem, že vás mám rád.“

„Já jsem tvrdila, že jsme přáteli, a říkala, že vás mám také ráda, ale radši že mám ještě někoho.“

„Tenkrát jsem se tvářil velmi zoufalým.“

„Slušelo vám to, aspoň jste myslil, že vám to sluší, neboť jste zoufalý výraz tváře několikrát opakoval.“

„Ano, to bylo tenkrát, když jste si šla dát vyložit karty ještě s několika spolužačkami.“

„Vykládač karet mně řekl, že vy chodíte se mnou jen pro forma a já s vámi též.“

„Pamatuji se, že chtěl jsem jít do bytu vykládače karet s holí a způsobit tam výtržnost.“

„Upokojila jsem vás, poněvadž jsem řekla, že vás mám trochu ráda.“

„A já vám řekl, že vás mám velmi rád.“

„Potom jsem řekla, že je to hloupost, a měla na vás zlost, poněvadž jste nepřinesl karty.“

„Tenkrát jsme se trochu pohádali.“

„Ano, chodil jste rozčileně po pokoji a shodil s mého stolku malou vázu, která se rozbila.“

„Vy jste řekla, abych vám již na oči nechodil, a za chvíli jste prosila, abych šel pro karty domů.“

„Když jsem se vrátil s kartami, vařili jsme čaj, poněvadž nám byla zima.“

„Ano, slečna, u které jsem byla na bytě, měla zlost, že jsem dala výpověď, a netopila v mém pokoji.“

„Pili jsme čaj a kouřili cigarety.“

„Druhého dne jsem neměla ve škole úkol z frančiny.“

„Ano, zapomněli jsme ho vypracovat.“

„Byly to pěkné časy.“

„Při loučení jste vzdychal.“

„A vy jste se tázala, zdali zůstaneme přáteli.“

„Vy jste vždy říkal: ,Máte mne ráda?’ Trápil jste mne pořád, až jednou jsem plakala.“

„Pravila jste, že nemůžete své srdce rozdělit.“

„Tenkrát jsem vám řekla pravdu, že mám ráda jednoho člověka, který jest nyní mým manželem.“

„Pamatuji se, že jsem ho nazval chlapem, což vás velmi rozčililo.“

„A řekla jsem, budete-li se tak chovat, že se otrávím, což jste prohlásil za romantickou myšlenku.“ „A zase jsme se tenkrát hádali.“

„My se hádali vůbec pořád. Nebylo dne, abychom se nešvařili.“

„A zase hned udobřili.“

„Byly to nejkrásnější chvíle mého života.“

„Často o tom vyprávím svému manželi, který se tomu velmi směje. Nedávno ukázala jsem mu jednu vaši báseň, plnou bolu, které se velmi smál.“

„Vyváděl jsem tenkrát různé hlouposti.“

„Nemluvte tak, byly to pěkné časy.“

„Pěkný románek, který zakončil zcela všedně.“

„Ano, všedně, velmi všedně, neboť při mé svatbě jste trochu víc pil.“

„Opět vzpomínáte na ten konec.“

„Proč ne, vaše ideály divně skončily.“

„A vaše, milostivá paní?“

„Nemluvme o tom, jdu právě do trhu koupit husu, neboť vy budete zejtra naším hostem u oběda. Zajisté že se zdržíte v Praze, neboť si toho přeji.“

„Ovšem, budu však musit telegrafovat domů ženě.“

„Ach, vy čtveráku, vy jste ženat, vždyť jste říkal, že když to takhle s námi skončilo, nikdy se neoženíte,“

„Mám již druhou manželku, milostivá paní.“

„Lituji vás, neboť tak skončily vaše přísahy. Přijďte však jistě zejtra k nám na oběd. Můj muž bude velmi potěšen. Budeme si vypravovat o tom, jak jste říkával, že beze mne jest svět pro vás pouští. Můj muž rád se zasměje. Nuže na shledanou!“

 

   


 

Rozmluva s censorem

 

(Úřadovna policejní cenzury v Cochabambě. Všude po stolech jsou rozházena akta. Nad stolem náčelníka policejní cenzury visí národní vlajka, která se skládá ze tří vodorovných pruhů nestejných rozměrů, modrého nahoře, zlatožlutého ve středu a zeleného dole. Nad dveřmi úřadovny obraz generála Santa Cruze, který spojil Chile s Bolívií, dal razit množství stříbrných peněz, prohlásil svobodu tisku a zařídil vojenský soud (corte marcial) na přestupky tiskového zákona.

Za hlavním psacím stolem sedí náčelník policejní cenzury José Maria Linares. U stolu na židli proti náčelníku policejní cenzury sedí Mariano Melgarejo. Nešťastník napsal rychle za sebou tři divadelní kusy. Policejní cenzura mu je konfiskovala ještě s větší rychlostí a divadlo, kde se měly ty kusy hrát, mu zavřeli. Pan Mariano Melgarejo má nyní rozmluvu s cenzorem, neboť se šel pozeptat po osudu divadla i jeho kusů. Sám považuje kusy za nejnevinnější na světě.)

José Maria Linares: Srdečně vám děkuji, pane Melgarejo. Pan policejní prefekt i se mnou ocitl se kvůli vašemu kusu v prožluklé situaci. Caramba! Takový nos, který jsme dostali seshora z La Paza. Jak vám mohlo napadnout přirovnávat předsedu státního ministerstva generála Placida Yoneza ke kamnům? Co se vrtíte? Myslíte, že jsme na to hned nepřišli, když jsme čtli název vašeho kusu Kamna a uhlí, že myslíte tím Placida Yoneza a uhlím ministra vnitra, generála Chusiagu?

Mariano Melgarejo: Pane podprefekte, buďte ujištěn, že jsem neměl ani zdaleka v úmyslu psát něco proti pánům generálům Placidu Yonezovi nebo proti ministru Chusiagovi. Pokusil jsem se napsat něco úplně nového. Šlo opravdu jen o kamna a uhlí. Vezměte též zřetel na to, že jsem byl již v blázinci. Můj kus znamenal vítězství neživé hmoty nad jinými bytostmi. Znáte pohádky ilustrované Edmundem Dulacem, onen reliéf kultury staré Anglie, kde mluví ulita kraba a skalní útes? U mne mluvila kamna a uhlí. (K sobě: Můj bože, jak to mám tomu blbovi vysvětlit?) Pane podprefekte, znáte brazilského básníka Hilariona Daza? Jeho eseje o schodišti? Kde on píše, že formálně mlčí, když vidí schodiště, poněvadž ono k němu mluví tak hlasitě, že ho překřikuje. A což, pane podprefekte, kdybyste jen tušil, co k vám může všechno mluvit takový kůl, ke kterému na pampě uvazují koně. Můj kus Kamna a uhlí byl také založen na rozhovorech neživoucích věcí. Přece dovolte, pane podprefekte, nikdo v celé Jižní Americe, když čte název mého divadelního kusu Kamna a uhlí, nemůže říci: „Vida, kamna! To je přece pan předseda státního ministerstva Placid Yonez, a uhlí, to nemůže být nikdo jiný než pan státní ministr vnitra Garantizador Chusiaga.“ (Směje se rozpačitě) Kdybych napsal drama Petrolej a knot...

José Maria Linares (přerušuje): Ruku na srdce, koho byste tím mínil, pane Mariano Melgarejo?

Melgarejo (směje se dál rozpačitě): Ale pane podprefekte...

José Maria Linares: Inu nepovedlo se vám to, pane Melgarejo. Prokoukli jsme to. (Slavnostně) Za pět minut jsme to prokoukli. Cenzura není tak na hlavu padlá, jak se o ní myslí. Jak jsem přečetl název Kamna a uhlí, věděl jsem vše. Nyní mně řekněte, jak jste se dověděl, že otec generála Placida Yoneza byl kamnářem v Jugave a matka ministra vnitra Garantizadora Chusiaga že prodávala uhlí v Birques v departementu potosijském. Kamna a uhlí. To je příliš okaté. Ve vašem kuse kamna pohlcují uhlí. Jak jste se dověděl, že generálu Placidovi Yonezovi bude též současně přidělen resort státního ministerstva vnitra, které až dosud zastupoval generál Garantizador Chusiaga? Tak vidíte. Teď jste concepciono (paf). Odhalili jsme vaše ledví. Předčasně jste dal, milý pane Mariano Melgarejo, tisknout plakáty. Ještě štěstí, že jsme to v poslední chvíli zarazili, i tak beztoho nám nahoře v La Paze myli hlavu za to. Příště beze všech politických narážek a nemůžete ničeho riskovat. Ale napsat něco tak okatého: Kamna a uhlí...

Melgarejo: Dovolím si vám vysvětlit, pane podprefekte...

José Maria Liňares: Nemusíte mně ničeho vysvětlovat. Je to naprosto zbytečné. Chtěl jste mít politický skandál s tím vaším Kamna a uhlí. Zarazili jsme vám to, holoubku. V době, kdy na burze v Montevideu naše patačáo každodenně stoupá, je nejmenší příčina pobuřovat veřejnost nějakými skandály. A což ten váš druhý kus Kabel z Pernambuku do Lisabonu? Nyní, kdy věnuje vláda neobyčejnou pozornost spojovacím prostředkům. Kam jste dal hlavu, pane Melgarejo?

Melgarejo: I tento případ, pane podprefekte, je, dovolte mně říct, do nebe volající.

José Maria Linares (se směje): To se vám povedlo, pane Melgarejo. Případ do nebe volající a zatím veřejně urážíte státní kabel. Jak to? Takto, milý pane Melgarejo: Pětkrát se objevila ve vašem kusu Kabel z Pernambuku do Montevidea řeč o zadnici. Zapomněl jste patrně na to, že každá zadnice i každé hovno musí projít rukama departementu naší cenzury v Cochabambě. Dnešní politická situace vyžaduje více kulturního cítění. Tak jak vy píšete ve svých divadelních kusech, mluvilo se snad v době Gonzala Pizzara, když šel na nás Tupak Amarů se svými Indiány.

Melgarejo: Domníval jsem se...

José Maria Linares (posměšně): Vy se domníváte... To je něco úplně nového. Pane Melgarejo! V době, kdy cizina navazuje s námi styky, kdy nejsme sami, kdy nás pozorují zástupci cizích států, každá vaše zadnice je, jak vy jste nedávno řekl, do nebe volající. Který kulturní stát podepíše s námi vojenskou smlouvu?

Melgarejo: A příčiny konfiskace mého třetího kusu, pane podprefekte?

José Maria Linares: Zcela jednoduché. Když jsem vám konfiskoval první a druhý kus, přišla přirozeně řada i na třetí. Tím jsme tedy tu celou záležitost vyřídili, pane Melgarejo. Doufám, že k obapolné spokojenosti. Nespleťte se na chodbě. Odtud napravo, pak dveřmi nalevo a pak zas napravo. Kdybyste šel přímo, tak se dostanete do policejní věznice. Buďte opatrný!

„O čem mám psát,“ pomyslil si pan Mariano Melgarejo, „vrhnu se teď na vědecké články, budu psáti blbosti.“

A napsal, když přišel domů z úřadovny policejní cenzury v Cochabambě, článek O blbosti, slabosti rozumu a nedostatcích duševních schopností.

Rozdělil to vědecky na blbost vrozenou, blbost stářím a na blbost ze stanoviska právního. Policejní cenzura departementu v Cochabambě celý článek zkonfiskovala.

   


 

Rozumné zvíře a pošetilý člověk 

 

Obrovský přírodní převrat uvedl lidstvo před nedávnem v úděs a strach. V malém okamžiku, za několik vteřin, byl při nedávném zemětřesení v Itálii usmrcen větší počet lidí, než jich padlo v sebevražednější válce, celé osady byly smeteny z povrchu země, jako by nastal omen biblický soudný den a staré, proslulé město proměněno bylo v trosky.

Bez rozvahy stojíme před touto činností ničivých živlů a naskýtá se nám otázka, zdali není vůbec nějakého prostředku, aby se lidstvo uchránilo před podobnými katastrofami.

Učenci odpovídají na tuto otázku krčením ramen a jen jedinou radu mohou dát, a to, aby se lidstvo vyhýbalo okrskům, podléhajícím vlivu podzemních výbuchů a zemětřesení.

Ale zde setkáváme se s překážkami. Nejenže by v případě uposlechnutí této rady úrodné a bohaté kraje zpustly, nýbrž víme ze zkušenosti, že člověku není nic tak těžkého jako opustit kraje, kde se zrodil. Jako horalé poznovu zbudují si chaty, stržené lavinami nebo zřícením se skal, tak i obyvatelstvo z území stíhaného zemětřesením nikdy neodhodlá se k tomu, aby opustilo půdu, kterou miluje, třebas by ho přitom ohrožovala příšera zkázy.

Přece však jest prostředek, aby si člověk při takových katastrofách zachránil alespoň holý život.

Lidé musí si navyknout pozorovat, jak se chovají zvířata v jejich okolí. Též v Mesině, jak se oznamuje, dávali psi, kočky a jiná domácí zvířata nepokojným chováním a přidušeným křikem najevo, že se blíží zemětřesení.

Tento zjev je znám již od starodávna a znovu se potvrzuje při nových pohybech půdy. Humboldt sám dokazuje to tak očividnými případy, jichž byl svědkem v území řeky Orinoko, že není žádné pochyby o pravdivosti jeho slov.

Již před zemětřesením, které roku 373 před Kristem zničilo městečko Elike, množství zvířat, jak se vypravuje, která měla svoje skrýše pod zemí, tyto opustilo pět dní před katastrofou a zůstalo na povrchu. Byli to plazi, krtci, myši a lasičky. Při jiných katastrofách byli to psi, koně, osli, kohouti, sloni, mezkové a celá řada jiných zvířat, která svým nezvyklým chováním, lišícím se podstatně od jich obyčejného způsobu života, dávala najevo, že blíží se přírodní převrat.

Nedovedeme si dosud vysvětlit tento zjev. Třebas bychom se domnívali, že zvířata, žijící pod zemí, vystihují blížící se nebezpečí z nepatrných předcházejících záchvěvů půdy, padá tato domněnka úplně u zvířat, žijících na povrchu země, zejména u ptactva, které před zemětřesením bývá neobyčejně pobouřeno. Ostatně máme dnes velice jemné přístroje, zaznamenávající otřesy země a nikdo přesto nemůže tvrdit, že by ony přístroje předpovídaly zemětřesení.

Musíme proto myslet na zvláštní citovou spojitost v duševní činnosti zvířat s matkou zemí, na zvláštní instinkt, který způsobuje určité, takřka prorocké tušení zvířat, což my nemůžeme dostihnout ani nejjemnějšími přístroji.

Ať o tom přemýšlíme jak chceme, musíme rozhodně uznat, že zvířata mají zvláštní schopnost, která nám úplně schází. Nebylo by to nijak s podivem, neboť každé zvíře jeví různé vlastnosti, kterých člověk úplně postrádá, ale v tomto zvláštním případě jedná se o život. To tedy znamená, že zvíře na základě svého pudu je s to vyhnout se nebezpečí a zachránit svůj život, kdežto člověk v takovém případě bezmocně hyne.

Lidstvo obyčejně drží se jednoho pravidla při posuzování schopností jednotlivců. Chytrým zdá se lidem ten, kdo v životě dopracoval se nějakého výsledku a jmenujeme každého chytrákem, kdo na základě přirozených vloh vyšinul se před druhým a získal si nějakého jmění, kdežto toho, kdo to v životě k ničemu nedopracoval, jmenujeme hlupákem, zejména když nedovede se na svět dívat z praktického stanoviska.

Přemýšlíme-li o podobném oceňování schopností u zvířat, pak musí se nám zdát zvíře, které dovede se ochránit od úrazu, chytrým a naproti tomu člověk, nemající oné schopnosti, pošetilým.

Zvíře daleko předčilo člověka svým vrozeným pudem, přesto, že člověk má jemné přístroje ku zaznamenávání otřesů země a vulkanických výbuchů. Toto srovnávání, pro nás dosti nepříjemné a naši pýchu jako pánů tvorstva ochlazující, můžeme seznat i v jiných četných případech, zejména pokud jde o rozvahu u zvířat, kterou velmi předčí člověka.

O tomto zajímavém předmětu napsal francouzský učenec dr. Maréchal celou knihu, ve které bylo dokázáno, jak mnoho umějí zvířata a jak málo lidé. Pud propůjčuje zvířatům tak podivuhodných schopností a umožňuje jim působnost ve mnohých směrech, které lidstvo rozluštilo po bedlivém studiu a za dobu tisíciletí.

Vyjímáme z knihy francouzského učence jen jediný zajímavý případ, týkající se hmyzu. Tak poskytuje nám zelená kobylka (decticus) důkaz, že zvířata znají anatomii i fyziologii a dovedou prakticky své znalosti použít. Tato kobylka, která má velmi silná kusadla, že prokousne až do krve, jest kanibalem v pravém slova smyslu, neboť požírá jiné druhy kobylek, avšak chová se při svých hodech zvláštním a účelným způsobem. Jakmile chytí kobylka svou oběť, přidrží si ji předníma nohama a zakousne se jí do krku. Je to zadní část hlavy, kam se kobylka neustále svými kusadly oběti své zarývá. Pak ji pustí, aby si v čas potřeby na ní pochutnala. Ví dobře, proč tak činí, neboť všechny druhy kobylek mají neobyčejně tuhý život, kobylka brání se ještě, je-li jí i celý zadek utržen, ba dokonce i zbavena hlavy skáče a i jinak strašlivě poraněna uniká, neboť pomocí silných křídel může se rychle vznést a odletět. Aby tomu zabránila, prokousne kobylka-kanibal své oběti vaz, takže nastane naprosté ochrnutí nervového systému.

Jest to snad náhoda, s kterou vrah činí své oběti bezmocnými? Zajisté že není, neboť tak počíná si kobylka jen tehdy, je-li polapená družka ještě při plné síle. Má-li ji však před sebou unavenou nebo mrtvou, tu kobylka zakousne se na docela libovolné místo, které se jí namane. A tak na první pohled nechápavá kobylka užívá při svém krvavém řemesle pudu, který se zdá být podivuhodným.

Na titulním obrázku spatřuje čtenář vrány, jak si pochutnávají na zmrzlé, sněhem zaváté huse, kterou zpod sněhu vyhrabaly. Chodil polem člověk a nevěděl, že pod sněhem leží husa. Než vrány, pudem svým přilákány, přiletěly a odkryly husu zpod sněhu, aby jí hlad svůj ukojily.

Jak je tomu dlouho, co lidé naučili se znát, jakou úlohu hraje ve fyziologii mícha? Mnohem ještě více předčí zvířata člověka výsledkem své práce, pokud jde o hmyz, žijící ve formě čistě státní, jako jsou včely a mravenci. Tito malí tvorové mají svou samostatnou společenskou kulturu, na kterou my hledíme jako na daleký cíl. V jejich společenských skupinách byly rozluštěny všechny sociální otázky, s kterými si lidstvo dosud marně láme hlavu. Pro ně neexistuje žádný obrovský sociální problém, oni rozluštili velmi pěkně též otázku pohlaví. V mravenčím státě každý jednotlivec zaujímá místo, ku kterému se hodí, on plní radostně a pilně všechny své sociální povinnosti a za to je mu poskytnuto tolik práva, takže máme za to, že mravenci oplývají obrazně řečeno štěstím.

V těchto malých státech nenajde nikdo starých mládenců, žádné boháče, žádné chudáky, žádnou aristokracii a žádnou lůzu. Není tam bídy a zločinu. Stát budoucnosti jest zde doopravdy uskutečněn.

Nejsou-li tato zvířata rozumnější než pošetilí lidé, kteří přes všechnu svou obrovskou inteligenci nedovedli zabránit nouzi, nemocem a zločinům a kteří honí se za cílem, který již ona zvířátka dávno vystihla a dosáhla?

   


Rozvod pana Solivara

Všichni jsme věděli, že paní Klára Solivarová jedná se svým manželem asi tak, jako krvežíznivý tatarský chán Tamerlan ve středověku s křesťanskými otroky. Pan Solivar se však vždy přívětivě usmíval, kdykoliv přišla řeč na jeho osud, a vyvracel nám náš náhled, že nevyjde ani z týrání.

„Ženy,“ říkal, „po celá staletí snášely zotročení, do kterého jsme je my mužové brutálně vrhali. A chci-li nyní napravit křivdy, které naše pohlaví páchalo, tu bych si vyprosil, aby to bylo bráno z jiného stanoviska. Nepopírám, že myji podlahu, vždyť tak činím rád, stejně jako rád myji nádobí, uklízím v bytě, neboť statisíce, ba milióny žen vydává své poslední síly, aby když přijde ukrutný muž domů, našel vše v pořádku. Tisíce žen, mnohem slabších mne, moří se s prádlem a nošením puten uhlí ze sklepa, měla by má žena také tak činiti, a já si zatím hovět na pohovce? Pustím se tedy do toho; i s tím prádlem jsem brzy hotov, uhlí přinesu a splácím tak dluhy, kterými jsme my mužové povinni ženám za všechna nesmyslná příkoří, jichž jsme se vůči nim dopouštěli a jichž se ještě dnes dopouštějí mužové mnohých národů. U Číňanů jest žena pouhou otrokyní, možno ji tam uškrtit beztrestně (usmál se při tom podezřele), a já, muž, který ví, co kdy ženy zkoušely, měl bych se stydět jít nakoupit, rozdělat oheň, přistavit na plotnu, uvařit to, uvařit ono. Či myslíte, že bych měl jít jako Indián zatím na lov a vrátit se k hotovému, a zkopat ženu otrokyni, a kdyby mně oběd nechutnal, prodat ji o dům dál? (Opět se přívětivě usmál.) Rád tedy zastávám ženu, oplácím těmi službami dávné dluhy mužů ženám. A že mne bije? Co dělali staří Germáni se ženami? Měli na ně důtky jako na psy, a co na Rusi dělají mužici? Mrskají ženy až jedna radost. (Usmál se vítězně.) Přijde domů, žena mu něco řekne, a už ji pere až sláva.“

Rozohnil se: „Nesmí mu říct ani slovo, a když, tak jen: Tu máš, tu máš! Nekouká, kam bije, a bije, řeže a říká: Já ti dám poroučet, já tě naučím, ty mne chceš zas poslat pro něco, já ti to vyženu!“

Pan Solivar byl při té příležitosti v blažené extázi, takže zapomněl na výklad, zdali je sám od ženy bit. Když jsme mu to tedy připomněli, vzpamatoval se a pokračoval:

„Že mne bije, pravíte? To se nemůže nazvat bitím, ne snad ani v poměru k miliardám ran, které kdy hrubá pěst muže snesla na záda žen i v době kulturní, ne, to není bití, jest to rozmar, ujišťuji vás, pouhý hravý rozmar kotěte, které škrábne beze všeho zlého úmyslu. A že po mně hází různými předměty, pánové? Potřebuje pohyb, rozmach, vybavila se z úzkoprsého náhledu, že jí patří místo u kamen v kuchyni, a tomu vy říkáte, že hází po mně hrnci. Říkáte, že to je slyšet z kuchyně. V které kuchyni se nerozbije hrnec?“

Po těch slovech se odmlčel a dokončil svou obhajovací řeč: „Ostatně o tom nemluvme!“

Nemluvili jsme tedy více o tom, poněvadž každý z nás věděl, jak se věci mají, a kdybychom se ho ptali dál, věděli jsme, že by odpovídal: „Že mne škrtí? Turečtí sultáni a begové dali uškrtit tisíce a tisíce odalisek, a když teď mne má žena chytí kolem krku, hned jsou pověsti o škrcení. Že mne každou chvíli vyhodí na chodbu? Pánové, což musím pořád být v kuchyni nebo v pokoji? Mám být stále v kuchyňském vedru, v páře a v těch výparech?“

Věděli jsme, že s tímže dobromyslným úsměvem by nám vysvětlil, proč nesmí kouřit. Má smrdutým dýmem z dýmky či ostrým z doutníku zničit jemné aroma cigaret, které kouří jeho žena?

Jaké bylo naše překvapení, když jednoho dne vrazil pan Solivar do kavárny a zasmušile prohlásil, že se dá se svou ženou rozvést a že tomu udělá konec.

Mluvil o tom, že už se domů nevrátí a že do té doby, kdy soud ho konečně rozvede s jeho ženou, bude bydlet jinde. Najme si pokoj a pěkně v klidu bude očekávat soudní rozhodnutí.

Marně jsme na něho naléhali, aby nám pověděl, proč se vlastně chce dát rozvést.

„Tomu vy neporozumíte nikdy,“ pravil se slzami v očích. „Měl jsem ji tolik rád, byla pro mne nejzbožňovanější bytostí. Ale domů se nevrátím. Až se ona vrátí teď z procházky, nalezne byt opuštěný. Moje ubohá žena, musím se dát s ní rozvést, ačkoliv mně to může srdce utrhnout. A přece tak musím učiniti!“

V prvé chvíli domnívali jsme se, že se zbláznil, ale po chvíli viděli jsme ho již úplně klidného, vyptávajícího se, jak se vlastně rozvod provádí.

„Předně musíte jít k advokátovi a tomu sdělit příčiny, proč se chcete se svou ženou dát rozvést; ten sepíše žádost o rozvod a podá to k soudu.“

„Rozumím,“ zavzlykal opět pan Solivar, „ach má ubohá žena, kdo by si to pomyslil, co na ni čeká na stará kolena, ale já si nemohu pomoct, já už se domů nemohu vrátit.“

Seděl s hlavou skloněnou do dlaní a pokračoval v bědování: „Já jsem vinen, na mé straně je vina, je to hrozné.“

Vypadal tak zoufale, až nám ho bylo líto, kromě toho mluvil tak záhadně a spleteně, že nám ho bylo líto ještě víc.

„Pánové,“ pravil, když pozdvihl hlavu, „nebýt té nešťastné hodiny, která mne vrhla do neštěstí, mohl jsem se svou ženou žít ještě dlouhá léta v klidu, zdraví a spokojenosti. Ale ta nešťastná má vášeň, ubohá ženo, co jsi se dočkala!

Plakal hořce. Udeřili jsme na něho, aby se nám svěřil, snad že bude ještě jiné východisko z toho všeho než rozvod.

„Vždyť je to něco strašného, pánové, já se musím dát rozvést, nic mně nepomůže, domů se nevrátím. Ubohá Belinka! Pánové, Belinku přejel automobil!“

Utřel si slzy: „Má nešťastná žena měla ji tolik ráda. Byla to také krásná fenka, v okolí jí sice říkali »bestie«, ale když to bylo takové přítulné zvíře. Dnes odpůldne jde žena na procházku a povídá: ‚Vratislave, já tě nezamknu, poněvadž vyvedeš, až umyješ nádobí, Belinku ven.’ - Umyju tedy nádobí, abych splatil dluh, kterým jsme my mužové povinni ženám, a pak vyvedu Belinku ven. Venku zmocnila se mne proklatá vášeň si zakouřit. Jdu tedy naproti do trafiky, Belinku nechám venku na ulici, a vtom, co si vybírám doutník, slyším: paf, paf - a pak nějaký křik. Vyrazím z trafiky a uprostřed lidí leží v krvi rozmačkaná Belinka, to dobré zvířátko. Přejel ji automobil, zatímco já ničema holdoval své ohavné vášni a vybíral si »krátké«. Odnesl jsem ji k hokyni, koupil papíry na balení, zabalil ubohou, rozmačkanou Belinku a řekl k hokyni: ,Až půjde kolem moje milostpaní, tak jí odevzdejte tenhle balíček!’ - Ne, nevrátím se domů, musím se dát rozvést, já ukrutník, já ničema. Sám podám na sebe žalobu o rozvod pro neplnění manželských povinností. Vždyť jsem, pánové, po tom neštěstí ani v pokoji prach neutřel a špínu nevynes ...“

Vtom se otevřely dvéře a v kavárně objevila se paní Solivarová. Šla rázným krokem k panu Solivarovi, který s vytřeštěnýma očima krčil se v koutku mezi nás, a pravila:

„Zdržela jsem se u přítelkyně a jdu teprv domů, a tak mne napadlo, zdali jsi snad proti mému zákazu zas nešel do kavárny. Obleč se a pojď, doma si to srovnáme.“

Jako kůzle, které vedou na porážku, zvedl se pan Solivar a kráčel se svou manželkou, která ho vedla za kabát. Druhého dne četli jsme v novinách: Zarputilý sebevrah. Soukromník Vratislav Solivar, bydlící na Slupech, pokusil se včera cestou z Tůmovy kavárny domů šestkrát o sebevraždu. Na rohu Myslíkovy ulice skočil pod automobil, a když týž před ním zastavil, vrhl se na koleje elektrické tramvaje před vůz číslo 623. Jedině duchapřítomností jeho manželky byl zachráněn a odváděn domů. U techniky skočil pod vůz trati číslo 4 a jen včasným zabrzděním nestalo se mu nic. Na Slovanech vytrhl se své manželce a pádil do pivovaru u Palmu, kde chtěl skočit z prvého patra na dvůr, byl však zadržen a odevzdán své manželce, která si ho odváděla domů, když vtom skočil pod rozjetý automobil firmy Novák a opět manželkou zachráněn. Za velkého sběhu lidu byl touto ráznou ženou odváděn domů, kde před domem vrhl se opět na koleje trati číslo 4. Případ měl za následek velké shromáždění lidu a soudí se všeobecně, že nešťastný muž není duševně příčetný. . .

   


Různé hlasy listů o drahotě

Národní politika - Dr Panýrek píše: Za nynějšího stavu povšechné drahoty možno jest se zadostiučiněním konstatovati, že následkem zdražení piva vyskytla se na mnohých místech tak zvaná pivní stávka. Lidé stávají se abstinenty, což má zajisté velký význam pro široké vrstvy lidu, mezi kterými pití piva stalo se semeništěm různých chorob tělesných i duševních.

Všeobecné zdražení masa pak má za následek, že chudší obyvatelstvo se vrátí k stravě rostlinné, k oné ideální stravě, která zabraňuje poznenáhlé otravě krve, způsobené stálým požíváním masa.

V ohledu pohlavním má pak všeobecné zdražení životních potřeb i jiný blahodárný význam, o čemž šíře promluvím k čtenářstvu Politiky v příští kapitole.

Yvonna píše: Jediným, co se u nás nezdražilo, jsou široké hedvábné volány na spodničky.

Nemyslete si však, že tyto hedvábné volány jsou všude stejně drahé. U nás klesla jich cena o jednu korunu na kuse, zato však za svého pobytu v Paříži jsem shledala, že právě v tom městě, udávajícím směr všem městům evropským pokud se týče módy, tyto volány jsou čím dále dražší. Příčinu toho sluší hledati ve stále rostoucí spotřebě pěkných spodniček a ve stávce pařížských švadlen.

Těmito širokými volány vrací se móda do doby krinolin a nemohu říci, že by to bylo nehezké, myslím, že hezké a ladně utvářené čtenářce Národní politiky budou slušet i široké volány.

Čas: Se svým pojednáním o drahotě budeme brzy hotovi. Příčinu stoupající drahoty sluší hledati v uměle vyhledávané snaze katolických kruhů po získání popularity.

Jest jisto, že za velkých válek náboženských ceny potravin stoupaly dle toho, kdo zvítězil. Zvítězila-li strana katolická, tu ceny stouply o padesát procent, zvítězili-li evangelíci, tu ceny potravin klesly. Před bitvou na Bílé hoře byl v Čechách blahobyt a zeptejte se všech dějepisců, jak stouply ceny potravin, když jezoviti se vedrali do Čech. Čeští bratři musili prchnouti z Čech kvůli velké drahotě, neboť katoličtí podmanitelé vyšroubovali již tenkrát ceny potravin do takové výše, že skromné evangelické a českobratrské obyvatelstvo nemohlo v utlačené zemi existovat.

Jak jinak bylo v dobách starého Říma, o tom píše náš Machar, tenkrát ceny potravin byly směšně nízké, a jak se dle našeho velkého básníka ceny potravin změnily, když se katolicismus postavil proti záři helénského slunce.

V hotelu Červeného kříže v Římě, spravovaném řádem jezovitů, platil náš velký básník před třemi lety ctihodným otcům zajeden biftek bez vajíčka čtyry liry. Za časů Nerona stál biftek půl sestercie, asi našich osm haléřů.

Čech: Ceny potravin do takové výše vyšroubovali židé, kteří ukřižovali Krista Pána, jak je všem čtenářům známo. S nimi ruku v ruce jdou garibaldovci, nevěrci ferrerovci, aby stoupající drahotou vyhladověli náš klérus.

Podívejte se na naše chudé kaplánky a ubohé faráře, kteří při svých skromných příjmech dosud živořili s radostí ku cti a chvále Spasitele, ale kteří za nynější drahoty se ocitli tváří v tvář hladu, o kterém praví Písmo, že hlad seslal Hospodin, aby potrestal Filištínské.

Řízením božím se však poměry změnily. Filištínští šroubují ceny potravin a náš klérus umírá hlady. „Ne samým chlebem živ jest člověk,“ vysmívají se dnes nevěrci hladovějícím kněžím, ale my pravíme: „Mlýny boží melou pomalu, ale jistě.“ Jest na lidu katolickém, aby hojným podporováním našeho kněžstva zahnal chmury z duše svých duchovních pastýřů, a na vládě jest, aby řádnou úpravou štoly vysvobodila kněžstvo od smrti hladem.

Zdražily se všechny životní potřeby a ty nejdůležitější potřeby, bez nichž se člověk potácí jako pohan, čekaje zatracení, ty jsou stále za tutéž cenu. Myslím tím svátost svatého křtu, za jehož vykonání a odměnění není dnes kněz s to, aby se pořádně najedl.

Na jedné straně zachraňuje duše od věčné zkázy a sám přitom hyne hlady. Kéž vláda pochopí, že rychlá pomoc jest nutná, aby židi a volnomyšlenkáři naše kněžstvo nevyhladověli. Pomůže-li vláda ihned, pak se nebudou opakovat ony truchlivé obrazy bídy jako poslední dobou, kdy do naší redakce přišel jistý děkan z venkova, který již čtyry dny nejedl, a s pláčem prosil o kus chleba. A na lidu katolickém jest, aby ihned pořádal sbírky ve prospěch nasycení našich kněží. Vzhůru do boje ve jménu toho, kdo nám dává chleba! Vzhůru do boje, ostrostřelci! Trojanus.

Venkov: Drancují naše živnosti. Právo lidu lže, až se mu u huby práší. Podívejte se na Náchodsko, vy páni soudruzi, jak tam dnes dělný lid chodí se zamaštěnýma hubama a olizuje si všechny prsty.

A proč? Ve čtyřech obcích na Náchodsku ukradli nám soudruzi naše husy a naše prasata a pekou si je ještě dnes, přes to, že v Náchodě jsou čtyry švadrony dragounů, a z každé dělnické domácnosti vychází vůně našeho pečeného vepřového masa a vůně našich pečených husí a vůně ta volá o pomstu.

My jsme si svá prasata vychovali a své husy vykrmili a nyní přišly hordy soudruhů, vydrancovaly nám naše chlévy a škvaří si dnes po dokonané zkáze naše sádlo. Bochníků chleba si soudruzi ani nevšimli, ale šlo jim o naše prasata a husy, šlo jim i o naši krev. Zpustošené statky ukazují dnes cestu, kudy táhli Tataři soudruhů Němce a Šmerala, kteří jistě mají lví podíl na kořisti a přinesli si domů pěknou výslužku. Drancovali naše živnosti, ale zapomínají, že sedláci na Náchodsku mají své cepy a kosy, kterými zahnali jejich předkové mnohou čeládku, chtějící si pochutnat na práci jejich rukou!

Právo lidu: Hrozí nám kosami, cepy a mlátičkami! Venkov žízní po naší krvi, po krvi soudruhů Němce a Šmerala! Hrozí nám ubíjením našich venkovských soudruhů, aby ti nemohli protestovat proti lichvářské agrární politice hladu.

Vy, ženy dělné, pamatujte, že vaši manželé nejsou ode dneška jisti svým životem, až půjdou k agrárním vysávačům koupit trochu mléka pro vaše bledé dítky. Do mlátiček je nacpou, jich ustarané hlavy cepy a kosami spořádají a vás zbaví živitele. Žízní i po krvi naší a nejraději by vás ovdovělé a znásilněné venkovští zemani zapřáhli do žentourů, aby vydělávali s vámi, ubohými obětmi jich krvežíznivosti.

Český cukrář: Poněvadž cukr opět přidražil, zmizel nám starosta společenstva i s pokladnou. Nechť jeho defraudaci vezmou si na svědomí páni, hrající u nás na burse!

 

   


 

Řádný učitel

Povídka ze Slovače

V čistě slovenské obci Harazdu ve spišské stolici v severních Uhrách žil Arpád Börö, který dělal sedlákům opánky, opravoval čižmy, znal málo slovensky a byl učitelem na tamější škole, kde pomocí rákosky vtloukal dětem do hlav maďarštinu a úctu k Maďarům.

Tento pán, který bydlel v Magyárkirály népiskola, nestudoval nikdy na učitelském ústavě. Byl původně obuvníkem a průpravy k učitelskému povolání nabyl u vojska v Kosici, kde stal se u honvédů šikovatelem. Když vysloužil svá léta, vzal si za manželku paní Pekes, vdovu po panu Pekes, který byl důvěrným přítelem pana Horáziho, vrátného v ministerstvu vyučování v Pešti.

Vzav si vdovu po důvěrném příteli pana Horáziho, stal se on též důvěrným přítelem tohoto pána. Podkladem tohoto postupujícího přátelství s osoby na osobu byla, jak někteří říkali, paní Pekes, kdežto jiní mluvili cosi o vypůjčených před léty třech stech zlatých, které splácel pan Horázi něžným přátelstvím k oběma manželům, zkrátka, pravdou je, že pan Horázi a pan Arpád Börö stali se přáteli. V té době nemluvilo se však v ministerstva vyučování o ničem jiném, než o pomaďarštění Slovenska a o nedostatku dobrých učitelů.

Pan Horázi byl vlastenec, pan Arpád Börö vlastenec a muž, který znal číst a psát. Pan Horázi byl vrátným v ministerstvu vyučování a přítelem muže, který znal číst a psát.

A tak se stal bývalý obuvník a šikovatel honvédský učitelem v Harazdu.

Nikdo se ho neptal, co zná, stačilo, když, představen jsa ministru o dvě patra výš, než bydlel jeho přítel, na otázku na ministra: „Slibujete, že se přičiníte, by z Harazdu tala se maďarská obec a z dětí Maďaři?“ odpověděl: „Isten biszony, bůh je svědek, že ano, Excelence, užiji všech prostředků.“

Vzal si pána boha za svědka a měl druhý den dekret. Říkalo se, že je pan Horázi rád, že se zbavil bývalé paní Pekes, když si ji odveze pan Arpád Boro mezi Slováky, neboť prý paní Böröová žárlila na pana Horáziho.

Nevím, zdali dnes je pan Börö řídícím učitelem v jiné obci na Slovensku, ale tolik vím, že asi před třemi léty, kdy mně na mých cestách po severních Uhrách spravil boty, byl ještě pouhým učitelem.

Ale ty boty mně spravil znamenitě. Všechna čest panu učiteli; a o jiné znamenité jeho správce bot může vám povědít pan Béla Šavaňú (Savanyú), vrchní školní dozorce v uherském ministerstvu vyučování, elegán na slovo vzatý.

II

V Pukanci, v hontské stolici, hospodaříval na svém statečku sedlák Kyselák Juro. Ten měl syna Jano.

Tedy Jano Kyselák z Pukanca říkali jeho synu.

Dnes mu říkají Béla Šavaňú z Bakabanye, poněvadž Pukanec má dnes docela jiné jméno než před léty.

Tenkrát totiž začla korunová měna a vláda měla ten dobrý nápad, prodávat jména maďarská po koruně. Za korunu křestní, za korunu rodové. Za dvě koruny ze Slováka Maďar. (Později to bylo za osmdesát haléřů a dnes je to zadarmo; to jen mimochodem, poněvadž tenkrát Jano Kyselák nebyl tak šťastný a musil za to platit.)

(Ještě malá poznámka: Mne to někdy velice pletlo, poněvadž na příklad před rokem jsem s nějakým člověkem mluvil, a ten se jmenoval Isák Löwenstein. Po roce se jmenoval Isák Bártanyi a následující rok István Bártanyi. A když již tak o tom povídám, tu dojal mne svou tragikou osud jistého Gyuly (Julia) Kákonyie; šedesát let se ten pán jmenoval Mojžíš Löwy a jen půl roku Gyula Kákonyi; umřel za půl roku, neuživ ani dokonale svého maďarství; chudák totiž čekal, až ta přeměna na Maďara bude zadarmo.)

Za dvě koruny zbavil se tedy pan Šavaňú svého jména křestního i rodového a ty dvě koruny přinesly mu štěstí. Jakmile se jmenoval Šavaňú Béla, tu čím dále tím více shledával, že jazyk maďarský je krásnějším a že by tento svět vyhlížel zcela jinak, kdyby na něm byli samí Maďaři a kdyby to snad přece nešlo, tak aspoň samí uralcoaltajci.! 70

S nevšední pílí vžil se do vokální harmonie těchto trochu divokých jazyků, bádal a shledal, že vlastně ti proklatí Slováci to byli, co kradli slova Maďarům. Ta drzost! Slováci říkají seno, Maďaři sena, Slováci priekopa, Maďaři priekopa, Slováci skríňa, Maďaři sekrény, Slováci večera, Maďaři vačora, Slováci obed, Maďaři ebéd, Slováci hrable, Maďaři gereble, Slováci súsed, Maďaři szomszéd! Hrom aby do těch Slováků uhodil! Přes tři sta takovýchhle slov ukradli Maďarům.

Napsal tedy vědecké dílo, neboť pobouření jeho bylo veliké, ve kterém Slovákům vynadal a dovozoval, že je tedy úplně logické, když Maďaři vezmou Slovákům ta slova nazpátek, čili když z nich udělají Maďary.

Ony dvě koruny a tato vědecká práce založila jeho štěstí.

Ministerstvo vyučování všimlo si takovéhoto badatele, vědě dostalo se ocenění.

Béla Šavaňú postupoval rychle, rozhodně rychleji, než maďarisoval Arpád Boro Harazd, až konečně stal se vrchním školním inspektorem v ministerstvu vyučování a byl pověřen úkolem, aby prozkoumal školní poměry v Harazdu, neboť stížností bylo už tolik na pana učitele, že konečně bylo nutno někoho vyslat.

Pan Arpád Boro prováděl divné věci.

 

III

Již se stala zmínka o tom, že vrchní školní dozorce v ministerstvu byl elegán na slovo vzatý. Před deseti lety jistě udával tón všem gigrlatům, procházejícím se po nejhezčí pešťské ulici, na Andrássy utcza.

Ačkoli byl v mnohých kruzích vzhledem ku své vědecké práci pokládán za učence, odvrhl dávno onu nedbalost, jaká je vrozena učencům, zejména německým. Předně nebyl učencem, za druhé nebyl Němcem. Své vědecké nedostatky nahrazoval úborem a cenu svých vědeckých prací lakýrkami a milostnými zápletkami. Při každém svém milostném dobrodružství objevoval se v lakýrkách. Pěkné lakýrky a oděv elegantního střihu působí na ženy víc než sebelepší vědecká práce, třebas by to byla práce Bély Savaně proti Slovákům.

Na své lakýrky a na svůj elegantní oděv mohl se vrchní školní inspektor lépe spolehnout než na svou duchaplnost.

Kolika kráskám popletl hlavy na Andrássy utcza, a jen na jednu jedinou neúčinkovaly jeho lakýrky a jeho elegantní zjev.

Tímto abnormálním zjevem mezi ženami byla slečna Etelka, která si za dva měsíce potom, co nejprve ji šly doprovázet lakýrky pana Bély Šavaňú, vzala za manžela jakéhosi notáře, odněkud ze stolice Ugoča; když pak jednoho dne v zimě vlci roztrhali jejího pana manžela, nic nedbajíce, že trhají královského uherského notáře, objevila se paní Etelka ve vdovském šatě opět na promenádě v Andrássy utcza a zase ji doprovázely k domu lakýrky pana Bély Savaně, který jí nyní dával návrh, aby si ho buď vzala za manžela, nebo ho milovala. Chtěla na něho zavolat strážníka, a tu on ji prosil, aby si to rozmyslila. Rozmyslila si to tak dalece, ze za tři měsíce dala se oddat s advokátem Falvou ze Spišského Podhradí (Szepesi Váralja) a lakýrky pana Savaně klapaly smutně bez průvodu dámských botek po chodnících Pešťské promenády.

Ke všemu byl advokát Falva jeho přítelem ze studií, což trochu potěšilo nešťastného mého vrchního školního inspektora. Bylo mu to rozhodně milejší, že si vzala jeho spolužáka; zdálo se mu zprvu, že přece jen jeví se v tom trochu náklonnosti k němu; nakonec se mu o tom nezdálo nic, jen si myslel, že až někdy se dostane do spišské stolice, navštíví Falvu ve Spišském Podhradí a jeho lakýrky že nenápadně šlápnou na botku paní Etelky Falvové.

Jede tedy pan Béla Šavaňú prozkoumat školní poměry v Harazdu a telegrafuje advokátovi: „Dnes v Harazdu, zítra u Vás. Váš Béla Šavaňú.“

„Z Harazdu jsou do Spišského Podhradí tři hodiny cesty,“ myslí si vrchní školní inspektor v ministerstvu vyučování, „proč bych toho tedy nevyužitkoval? „ Jeho lakýrky se lesknou a pan Šavaňú pozorně zkoumá stížnosti na učitele Arpáda Boro.

Pak se mu oči klíží a on usne, aniž by dospěl do konce.

„Harazd!“ volají venku konduktéři. Vrchní školní inspektor vyskočí z vagonu, maje pod paží haldu nepřečtených stížností na zdejšího učitele, a jak skočí, tu skočí na kámen a jedna z lakýrek se na povrchu rozřízne.

Pan Béla Šavaňú zaklel a vskočil do bryčky, čekající na stanici, a přitiskl k sobě zuřivě stížnosti.

Půl hodiny jede se od stanice do obce a po celou tu půlhodinu vrchní školní inspektor zuřivě hleděl na krajinu.

Jak se objeví bez lakýrek ve Spišském Podhradí před paní Etelkou? Jak se objeví s rozříznutou lakýrkou?

„Co dělá učitel z Harazdu?“ tázal se hněvivě kočího.

Kočí odvětil, že nezná maďarsky.

„Čo robé pán rektor?“ zařval zuřivě slovensky.

„Ej nadral se (opil se) pán rektor,“ odpovídá kočí klidně.

Pan Šavaňú podíval se na své lakýrky. „To je ničema, myslí si; „jaká to pitomá krajina. Co mám dělat s tím chlapem Arpádem Boro, co mám dělat s lakýrkama?“

IV

Kočí nelhal, že se pan učitel opil, ale byl by lhal, kdyby byl řekl, že je ještě opilý. Pan učitel již trochu vystřízlivěl, poněvadž se opil dopoledne při vyučování; teď se již nevyučovalo, a proto nepil, nýbrž spravoval v učebně boty pro jednoho sedláka za potokem. Hvízdal si čardáš a zíval.

„Milá Marie,“ pravil k své ženě, „vyváděl jsem něco dnes dopoledne?“

„Chtěl jsi zastřelit sedláka Panoču, když přišel se tě ptát, proč biješ denně jeho syna při vyučování.“

„Panoča si nikdy nedal spravit ke mně boty, proč bych tedy nebil jeho syna při vyučování? Ostatně, Tót nem ember (Slovák není člověk).“

Před školou zadupaly podkovy koní, zahrčela bryčka a zastavila se.

Paní učitelová běžela se podívat a v mžiku již byla zase u pracujícího chotě.

„Školní inspektor,“ volala zděšeně, „už na tebe došlo!“

Vtom vstoupil dovnitř pan Béla Šavaňú.

„Jsem vyslán,“ pravil beze všeho úvodu, odkládaje na lavici cylindr, a usedaje na židli, „od ministerstva vyučování, abych vyšetřil celou řadu stížností, vedených na vás, pane Arpáde Boro; myslím, že vy jste ten Arpád Boro, který se denně opíjí.“

Podíval se na něho a pak na svou rozbitou lakýrku a znovu zmocnila se ho divná zlost a jal se probírati archem stížností.

„Vaše Excelence,“ jektal pan Börö, „Vaše Excelence ráčí se snad mýliti, neboť já se denně neopíjím, vyučuji, abych tak řekl, řádně jazyku maďarskému, aniž bych se opíjel, aniž bych tedy, Vaše Excelence, dával špatný příklad svěřené mládeži.“

„Pane Arpáde Börö,“ pravil slavnostně vrchní inspektor, »to by bylo nejmenší. Zdejší farář Misko si stěžuje, že děti týráte a trýzníte, že bijete, až děti omdlí. První takovou stížnost podal před deseti léty a poslední před čtrnácti dny.

Uznáte, že už to takhle dál nemůže jít, třebas by to byly slovenské děti.“

„Vaše Excelence, zdejší farář jest zarytý pansláv; kdyby mohl, prodal by uherskou krajinu Rusům. Tomu se ovšem nelíbí, že vyučuji v jazyku maďarském; on by si přál, aby školy byly slovenské. Je to fanatik. Ve svých kázáních štve proti Maďarům a říká, že dítě slovenské má se učit slovensky, a ještě jiné podobné velezrádné výroky možno od něho slyšet. Tomu by se mělo věřit?“

„Hm, ale bylo současně se stížností zasláno i lékařské vysvědčení jednoho případu ztýrání školáka. Hoch měl dva prsty zlomeny.“

„Vaše Excelence, nehoda, pouhá nehoda. Školáci nechtěli zpívat hymnu Isten áld meg a Magyar’ (,Bože, chraň Maďara’). Trestal jsem je po řadě a hoch se zlomenými prsty přišel první na řadu.“

„Vy prý máte jen pět obecných škol, pane učiteli,“ tázal se dále inspektor, nahlížeje do stížností, „ba dokonce neznáte ani násobilku. Tak na vás udává dokonce Gazda, zdejší kupec a svědkové.“

„Panslávi, Vaše Excelence; od posledních voleb můj největší nepřítel jest ten hazzaaruló (vlastizrádce). Já to byl, který v Szepes Olaszi pomohl tamějšímu faráři, výbornému našinci, opíjet a přemlouvat voliče, já to byl, který zfalšoval volební lístky, Excelence, aby nemohli panslávové prosadit svého kandidáta. Pod mým velením ztýrali obecní strážníci v Szepes Olaszi slovenského kandidáta, Vaše Excelence.

Radostný úsměv objevil se na tváři vrchního školního inspektora, ale zmizel brzy, jakmile se pan Béla Šavaňú podíval na své lakýrky.

Maje na klíně rozložen arch se stížnostmi, četl dále: „Arpád Boro zabývá se dále obuvnictvím místo vyučováním, jsa vyučeným obuvníkem. Běda otcům dítek, nejsou-li jeho zákazníky; pak děti snášejí peklo ve škole.“

„Vy jste obuvníkem?“ tázal se se zájmem.

„Jen, abych tak řekl, ze sportu, Vaše Excelence, pro sebe a pro svou rodinu, neboť není možno u venkovských obuvníků dát si dělat či spravit boty. Mají velice nevkusné formy …“

Panu Šavaňúovi zasvitla hvězda naděje, když se podíval na pana učitele a jeho červený nos.

„Troufal byste si, pane učiteli,“ tázal se vlídně, „mně jen tak ze sportu spravit lakýrku, aby nebylo znát roztržení?“

„Račte se zout, Excelence,“ pravil výborný učitel, „spravím lakýrku na stroji.“

„Vy máte dokonce stroj?“

„Také jen ze sportu, Excelence ...“

V

Druhého dne budil vrchní školní inspektor obdiv ve Spišském Podhradí svými lakýrkami, které byly tak krásně spraveny, že se panu Šavaňúovi zdálo, že vlastně ta oprava jim dodala krásy.

Budily obdiv i u paní Etelky Falvové, která považovala objevení se pana Bély v lakýrkách na tomto zastrčeném hnízdě za něžnou vzpomínku na ony doby, kdy na jejich majitele chtěla dát zavolat strážníka.

*

Pan ministr vyučování si teprve nedávno vzpomněl na to, že poslal pana Bélu Šavaňúa, který má naději při nejbližší změně vlády stát se ministrem, vyšetřit poměry školní do Harazdu, i zeptal se pana Bély na pana Arpáda Boro.

„Je to velice řádný učitel,“ odvětil pan Šavaňú, „jeden z těch starých, ale řádných ...“

„... obuvníků? “

70 Jazyk maďarský patří do řady jazyků uralsko-altajských, jako je finský, ostjacký, vogulský, permjacký, vzdálenější turecký, tatarsky a pod.

 

 

  


 

Řetězový obchod cukerinem

 

Osoby, které tu vystupují, jsou historické, a případ jistě pohne každého čtenáře tichým, zármutkem a soustrastí. Autor jeví opravdu snahu vytvořit jasný a plastický obraz.

****

Zákon roku 1899, kterým byl zakázán prodej cukerinu, vydupal ze země nové zaměstnání, pašování cukerinu a jeho tajný prodej, což se stíhalo strašněji než otcovražda nebo velezrada, žhářství a vraždy nemluvňat.

Ale ti, kteří se tím zabývali, přetrpěli tento vyhlazovací proces a počet jich stoupal rok od roku a do období světové války vstoupili nezlomení, odhodlaní, že se bude v Čechách sladit cukerinem, což se provádělo do důsledků.

Cukroví bylo vyráběno z kukuřičné mouky, pražených žaludů a cukerinu, jako na př. kávový dort »mokka«. Výrobci sodové vody a limonády sladili své občerstvující nápoje výhradně cukerinem, taktéž i mnozí výrobci likérů. Cukerin razil si vítězně cestu i do kaváren. Mizely přidávané kousky cukru ke kávě a někteří kavárníci s opravdovou lehkomyslností tvrdili, že se káva sladí přímo v kuchyni, ještě když se káva vaří.

Bylo to výnosné zaměstnání. Jeden kilogram cukerinu stál ve Švýcarech 8 franků a 50 centimů, a zde jste ho prodávali v době války za 3000 K podnikavci rostli jako houby po dešti. Nejvážnější lidé zabývali se jeho prodejem. Politikové, učenci, umělci i hodnostáři. Síť spiknutí proti cukru byla rozvětvena ve všech vrstvách. Ubohému cukru nahrnul osud v cestu tolik nepřátel a spiklenců.

Spiklenci se potkávali na ulicích a dávali si tajemná znamení, stiskem ruky, mrknutím.

I o nejctihodnějších lidech jste v té době nemohli být přesvědčeni, prodávají-li či neprodávají-li cukerin.

****

V té době potkal pan Auer pana Wenziga na ulici. »Franto,« řekl, »já bych měl pro tebe obchod. Mám výborný cukerin, šestsetkrát sladší než cukr. Mám ho v originelních balíčkách, po osmince kilogramu, za 400 korun balíček. Ty vignety, to ti je nádhera, a ten celý obal, to je ti taková elegantní krása.«

Pan Auer prohlásil, že takovou firmu s cukerinem ve Švýcarech nezná, a vyjádřil také podiv nad tím, že už je v obchodě cukerin šestsetkrát sladší cukru.

».Franto,« mluvil nadšeně dál pan Wenzig »opravdu ti nelžu. To ti je cukerin. Něco takového jsi neviděl. My to máme chemicky vyzkoušené. Zkrátka, pojď s sebou a já ti dám dva balíčky po osmince kilogramu v originálním balení jako vzorek.«

Pan Auer chtěl se přesvědčit o jakosti.

»Nedělej, Franto, hlouposti,« napomínal ho pan Wenzig, »ten pán, od kterého jsem ten cukerin dostal, mne varoval před tím, abych kazil obal, poněvadž takový cukerin, šestsetkrát sladší než cukr, zvlhne a kazí se. My to máme chemicky prozkoumané.«

Pan Auer šel na Smíchov a prodal jeden balíček známému cukráři, který z arabské gumy, tragantu a cukerinu, barviva z červené řepy dělal malinové bonbony.

Na zpáteční cestě potkal výrobce sodové vody z venkova, který mu nedávno před tím psal, že už nemá žádné sladid1o. Měl z cukerinu opravdovou

radost, vzal balíčky s cukerinem a prohlásil, že odebere všechno.

Když se pan Auer vrátil k panu Wenzigovi, sdělil mu ten, že má toho znamenitého cukerinu 10 kg. Právě dostal do prodeje novou zásilku.

Během tří dnů prodal pan Auer balíček cukerínu jednomu kavárníkovi. Též si od něho objednal cukerin o osmince kilogramu krabici prostřednictvím toho kavárníka výrobce pravých medových marcipánů. Ten opět doporučil pana Auera s cukerinem na továrníka povidel a zavařenin, který se právě zanášel myšlenkou vyrábět povidla a zavařeniny z bramborových slupek a cukerinu. Během čtyř dnů bylo uzavřeno více takových obchodů, při čemž pan Auer opakoval každému slova pana Wenziga ohledně ohromné sladivosti jejich cukerinu: »My to máme chemicky prozkoumané a zkoušené. Je to nejsladší cukerin v celém světě.«

Pátého dne obchodu s nejsladším cukerinem vyburcovalo časně ráno pana Auera strašlivé mlácení a kopání do dveří.

Když otevřel, vřítil se do pokoje výrobce sodové vody z venkova: »Vy jste mne, pane, zničil s vaším cukerinem!« křičel, »to není žádný cukerin, to je soda, hořká sůl, a rozemletý cukr. Já vám věřil, že to má šestsetkrát takovou sladivost jako cukr .

Já jsem ztracen, já se utopím. Já to hodil do celé várky malinovky a citronovky, a lidi mně to vozili nazpátek a nadávali. Vy jste mně zničil obchod.«

Pan Auer odpověděl, že je strašně překvapen, že to mají přece chemicky vyzkoumané a zkoušené. Výrobce sodové vody naproti tomu tvrdil, že to nesladí, ale dělá naopak vodu hořkou. Aby to dokázal, přivezl s sebou po láhvi citronovky a malinovky. Šumící nápoje měly opravdu chuť, podoba­jící se chuti mořské vody.

»To je strašné nedorozumění,« vzdychl pan Auer, »pojďte ihned se mnou k tomu pánovi, od kterého já mám ten cukerin na zkoušku.«

Šli k panu Wenzigovi, při čemž po celé cestě mluvil výrobce sodové vody, že je na mizině.

»Poslyš,« řekl pan Auer k panu -Wenzigovi beze všeho úvodu, »dej uvařit černou kávu, abychom ten cukerin chemicky prozkoumali. Je to podle všeho hořká Glauberova sůl, sádra, kuchyňská soda, a čert ví, co ještě.«

»To není možné, Franto, na obal se nesmí sáhnout, ale když myslíš, že je to nějaká »bouda«, tak jednu osminku na to obětujeme.«

U vařili černou kávu a zkouška s nejlepším cukerinem dala ten výsledek, že neslazená jím káva byla rozhodně aspoň o 50 procent méně hořkou, než káva slazená cukerinem, majícím šestsetkrát takovou sladivost jako cukr.

»Přiznej se,« vybídl pan Auer svého dodavatele.

Pan Wenzig prohlásil, že on o ničem neví, že nešťastný cukerin má od jednoho velmi solidního obchodníka od Petra v Praze, že ho má opět nových 15 kg.

Během té rozmluvy výrobce šumivých nápojů zdrceně seděl na pohovce a opakoval: »Já jsem u nás nemožný, já přijdu o koncesi.«

Vzali ho s sebou a šli k solidnímu obchodníkovi od Petra. Pan Wenzig vzal do ručního kufříku celou svou zásobu cukerinu. Na schodech potkali cukráře, kavárníka a výrobce pravých medových marcipánů, kterým pan Auer prodal během posledních dnů nedostižitelný v sladivosti cukerin a kteří ho již hledali.

Všichni byli neobyčejně rozčileni. Malinové bonbony cukráře hodily se na lepidlo knihařům, medový perník a marcipány druhého pána bylo pečené těsto, úplně hořké, hodící ,se za pročišťující prostředek. Mizerná byla též situace kavárníka. Chtěli ho odvést do blázince, poněvadž tvrdil, že tu hořkou kávu, kterou podával hostům, už sladili v kuchyni.

Všichni chtěli náhradu a připojili se k průvodu.

Když přišli k solidnímu obchodníkovi u Petra, spustil na něho pan Wenzig: »Hochu, už ti to nesem nazpátek, tys nás podved. Vař černou kávu .. «

Novým pokusem bylo zjištěno, že cukerin, který nabízel a prodával solidní obchodník u Petra, je nemožná směs.

»Pánové,« řekl,vyplivuje protivnou hořkost, »já za nic nemohu, já myslel, že je to zkoušené od chemiků. Mám toho ještě 5 kg a je to od Oskara z Vršovic.«

Když přijeli k Oskarovi, přivítal je velice pěkně slovy: »Tak si jdete pro nějaké ki1o? Mám tady jen 8 kilogramů.«

Když uslyšel, že je podvodník, dal se do smíchu: »Když je to, pánové, švindl, tak se nedá nic dělat. Já to mám od jednoho malíře od Waldesa právě za rohem. Pojďme k němu. Je to velmi nervosní člověk, to budeme mít s ním švandu.«

A také nelhal. Když mu všichni hodili cukerin na stůl, počal křičet: »Ježíšmarjá, pánové, já toho mám ještě za 6000 korun. Já se zblázním, já to mám od majitele jedné tiskárny. Já mu ukážu, tomu mystifikátorovi a podvodníkovi.«

Majitel tiskárny přijal je velice skromně. Napřed vyslechl od malíře, že je zloděj a lump, a že ho nechá zavřít.

»Pane!« křičel malíř, »vy si sám tisknete vignety, já už na to teď přišel. Vy se nám podepíšete, že hradíte všechny ztráty, které máme s tím vaším zatraceným cukerinem.«

»Já sám velice rád podepíši všechno,« odpověděl majitel tiskárny, »ale upozorňuji vás, že sám jsem ten cukerin koupil od nějakého Jelínka, agenta. Nevím, kde bydlí,  vím jedině tolik, že každý den odpůldne sedává v kavárně »Arco«.«

Pan Jelínek, kterého si dali vyvolat, přerušil nadávky malířovi, který ze všech dělal největší rámus a chytal se za hlavu: »Já už, pánové, o tom vím, že je to podvod. Právě včera mne zmlátil jeden výrobce oplatků a kremrolí, kterému jsem to prodal. Jestli, pánové, chcete také něco takového podniknout, pojďme do průjezdu, aby nebyl veřejný skandál, ale ubezpečuji vás, že jsem nevinen. Já to mám od Hörla ze Žižkova.«

»Dobrá,« řekl malíř, »půjdeme k tomu panu Hörlovi, ale běda mu!«

Otevřel jim elegantně oděný pán, žádaje, aby posečkali v předsíni, že má v pokoji nepořádek, poznav však mezi přítomnými pana Wenziga, poprosil je, aby šli dál.

»Čím, pánové, mohu sloužit?« otázal se vlídně, »račte se posadit.«

»Pane,« řekl malíř, »vy jste padouch, vy jste podvodník, vy jste lump a ničema. Vy jste nás všechny okradl.«

»Pánové,« prohlásil" klidně pan Hörl, »chovejte se slušně a klidně, jste v mém bytě. Ano, podvedl jsem vás. Tento výrobek je ode mně. Já to vy­rábím.«

»Vy lumpe jeden ........... Darebáku ... To je padoušství ... Padouchu ....... «

»Pánové,« řekl se stejným klidem jako dřív pan Hörl, »já už jsem vám jednou řekl, že jste v mém bytě, a že se musíte chovat klidně a slušně. Já úplně přiznávám, že to vyrábím sám. Mohu vám ukázat, že opravdu páchám podvody. Někdo je dělá tak, druhý jinak, a já přišel na tento způsob, jak si pomoct k penězům. Jestli mně zde vyhrožujete udáním, prosím. Skoupáte se stejně se mnou. Já budu prodávat místo cukerinu, co já budu chtít. Jestli tady někdo z vás hulákal, že je v tom sádra, je to pravda. Dávám ji do toho. Také mouku, sůl kuchyňskou i hořkou, vápno. Vůbec, co mám po ruce. Teď do toho budu dávat křídu, abyste věděli. A víc s vámi nemám co mluvit. Zůstane zde jen Wenzig, toho znám, to je slušný pán, a ostatní pány bych prosil, aby odešli, poněvadž musím dnes vypravit větší zásilku mého cukerinu. Vy jste sedli na lep, a proto mně dovolte, aby také druzí se napálili.«

Tento neočekávaný způsob a obrat v celé rozmluvě účinkoval na všechny zdrcujícím dojmem.

Malíř ještě něco řekl, ale ocitl se ihned za dveřmi. Ostatní šli dobrovolně.

U pana Hörla zůstal jedině pan Wenzig, kterému pan Hörl nabídl cigaretu.

Chvíli seděli mlčky, až konečně řekl pan Hörl k panu Wenzigovi: »Vy jste velice slušný člověk, my bychom to mohli dělat spolu. Já dokonce ne­chci, abyste všechno ztratil. Dám vám za vašich 10 kilogramů toho mého cukerinu půl ki1ogramu pravého cukerinu, takže vaše ztráty budou dělat jen 3000 korun. Nechcete ještě cigaretu?«

Pan Wenzig odevzdal 10 kilogramů starého a odnesl si domů půl kilogramu pravého v originelním balení.

Pln neblahého tušení, udělal malou zkoušku.

Byla to, křída.

Když při nejbližším setkání vytkl pan Wenzig panu Hörlovi tento nový podvod, odvětil týž neobyčejně klidně a rozvážně: »Změňte, milý pane, záklon z roku 1899 o tajném prodeji cukerinu, a vám slibuji, že si najdu něco jiného ... «             .

    


Římská literatura

Profesor latiny Mroch hrál večer v karty s jedním obchodníkem, s radou a nějakým dohazovačem v kavárně.

Hrál důmyslnou hru čapáry a prohrál celé služné. Nebyl dnes schopen vykládat o římské literatuře, i spokojil se tím, že vyvolával studenty a dával nedostatečně.

Utíral si občas hlučně nos a volal: „Ticho!“

Zdálo se mu, že každý v třídě má podobu s nějakou kartou. Přimhouřil oči a vyvolal Novotného.

„Řekněte mně, Novotný, co víte o Liviovi Andronicovi?“

„Livius Andronicus uvedl komedii po roku 240 po Kristu na římské jeviště ...“

Zatím co Novotný vykládal o jeho překladech z atičiny do latiny, přemýšlel profesor, jak je to možné, že prohrál tolik. Začátek byl přece příznivý.

Napřed snímali karty. On měl nejmenší, žaludovou osmu. Pak rozdával po dvou kartách a jednu odkryl. To byly trumfy, a sice žaludské eso. Pak dal každému ještě dvě karty a řekl: „Rabuji.“ Odložil jednu kartu. Měl tři trumfy a jednoho cizého krále. Ostatní prohlásili, že jdou také. Hrálo se o koruny. Kdo rozdával, dal dvě a ostatní po jedné. Přeje si někdo vyměnit karty? Ovšemže! Přál si obchodník dvě nové, dohazovač všechny čtyři, a pan rada jen jednu. On si vzal za cizího krále novou. A hle! Zas dostal trumfa. Desítku žaludovou. A dal jim ale na frak! Měl všechny štychy. Shrábl pět korun, ostatní dali po pěti korunách do banku. Bylo tam i se „za dávání“ sedmnáct korun, z toho urval při druhé hře deset korun. „To jsou ale čapáry,“ řekl pan rada, když zas prohrál... Při osmé hře vyhrával přes sedmdesát korun. A pak najednou plešatý číšník počal kibicovat, a než ho nějaký host odvolal s voláním: „Platit!“, prohrál už sto dvacet korun.

Dnes uznává, že se měl držet při zdi, jak říká obchodník. Ale, hrome, proč by neraboval eso!

Uhodil pěstí do stolu a zadíval se na Novotného. Novotný stál před ním s vytřeštěným zrakem a mlčel. „Nu tak pokračujte!“

„Už jsem prosím odříkal všechno, co vím o Liviovi Andronicovi.“

„Jak ten člověk hloupě vypadá,“ pomyslil si profesor, „zrovna tak jako bubnový svršek. A! vida, vida, také raboval bubnového svrška a prohrál při té hře přes třicet korun.“

„Člověče, Novotný, nedělejte si ze mě legraci a povězte, co víte o Statiovi Caeciliusovi...“

„Statius Caecilius přišel otrokem do Říma.“

„Hm, to by se shodovalo, Novotný, ale jaké byl národnosti ?“

„To není o něm známo.“

„Co, že není o něm známo? Já vám to povím. Byl rodem Insuber, nešťastníče. To je český student, naposled ani nevíte, ke kterému národu patřil kmen Insuberů?“ (Já ti dám, bubnový svršku! Rabuješ a pak se topíš!) Nevíte, vy to tedy nevíte, nedbalče, cigaretáři, vy lenochu. Jděte si sednout, máte nedostatečně a do konference už nebudete vyvolán. Insuberové byli Keltové, Novotný! Sednout.“

Profesor podíval se zuřivě po třídě. Tohle je překvapení! Tamhle Grulich šklebí se jako žaludské eso. Uši mu tak odstávají a nehty má jako drápy. Dvě hry byly pěkné s žaludským esem, ale když se jednalo o šedesát korun, přebil mu pan rada tím esem jeho krále žaludského.

„Grulich! Řekněte mně, Grulichu, učil jste se?“

„Učil, prosím.“

(Je to přece jen ten Grulich žaludské eso!)

„Dám vám, Grulichu, na vybranou. Vidím, že nic neumíte, proto dám vám nedostatečně hned, a vy si půjdete pěkně sednout. Nechci se s várna tahat. Vidíte přece, že jest zde plno žáků, kteří si přejí být vyvoláni. Rozmyslete si to?“

Někdo vzadu zakašlal nervosně.

„Ale šklebí se na mne to žaludské eso,“ pomyslil si profesor.

„Učil jsem se, pane profesore,“ prohlásil Grulich. „To se teprv, mládenče, ukáže. Tož mně vyložte význam Sallustiův.“

„Hlavní zásluhou Sallustiovou jest, že prvý utvořil umělecké, okrouhlé celky, ve kterých se vypravování, rozjímání a řeči střídají.“

„Dobrá, Grulichu, ale řekněte mně, měl Sallustius nějaké nepřátele, pokud se týče jeho spisovatelské činnosti?“

Na tuto záludnou otázku nebyl ubožák připraven.

„Sallustius neměl nepřátel,“ prohlásil po krátké úvaze.

„Výborně, Grulichu, dál se s vámi tahati nehodlám. Člověk, který neví nic o Asiniovi Golliovi, je v mých očích ubožák. Jděte si se svou nedostatečnou sednout...!“

V přední lavici počal se hlásit Pelikán. Bylo to jakési úpěnlivé zvednutí ruky.

„Pelikáne, co chcete?“ „Prosil bych, pane profesore, abych mohl jiti ven.“

Profesor podíval se na něho tázavě. Pelikán je sedmý od kraje, červený v líci, zkrátka červená sedmička. Počkej, chlapečku! Červenou sedmičku člověk musí rabovat, a má udělat jen jeden štych, ale ten štych udělat, to je sakramentská věc!

„Pelikáne, vy chcete utéci.“ „Vašnosti, já musím,“ řekl prosebně Pelikán.

„Vzhledem k tomu, že chcete se tak nejapné vyhnouti zkoušce, potvrzuje se můj nepříznivý úsudek o vašich vědomostech, a jsem nucen položit otázku. Jakou smrtí skončil Anulius Cremutius Cordus?“

Touto otázkou byla nad Pelikánem zlomena hůl.

„Zemřel ve vyhnanství,“ odpověděl Pelikán třesa se strachy. Proč by to neřekl? Mnoho římských spisovatelů zemřelo ve vyhnanství, proč by Anulius Cremutius Cordus dělal výjimku?

Červená sedmička se opovážila tohle říct. „Rabuji!“ No, Pelikáne, už je s tebou konec.

„Hochu,“ řekl přísně profesor, „Anulius Cremutius Cordus umořil se sám hlady a Josef Antonín Pelikán má zcela nedostatečně a může jít nyní ven.“ Na chodbě ozval se zvonec.

„Studenti,“ řekl profesor zastrkuje tužku do notesu, „dnešní den mne poučil, jak není snad mezi vámi ani jednoho, který utvořil si v duši celkový obraz o vývoji římské literatury. Pilná včela dělá si zásoby na zimu, čmelák se o budoucnost nestará. Studenti! U maturity se shledáme, a pak uvidíme, kdo z vás byl pilnou včelou a kdo líným, bídným včelákem.

Popadl klobouk a třídní knihu a odcházel zuřivě kouleje očima.

*

Na chodbě potkal školníka. Školník měl kulaté břicho jako bubnové eso.

Profesor si odplivl a vážně bral se ku sborovně, uvažuje, jak prohrál hru, když měl eso bubnové a bubnového spodka.

   


S Bohem počni každé dílo ...

Fejeton

S Bohem počni každé dílo ... Pán Bůh mně proto snad odpustí milostivě, že začínám se svatými, kteří patří též do rodiny boží. Dnes, dne 15. března, slaví každý pořádný katolický občan památky tří svatých. Svatého Speciosa, mnicha, památku skonání svatého Proba, biskupa reatinského a svatého Longina, mučedníka. Svatý Speciosus, ani svatý Probus netěší se takové oblibě jako svatý Longin, neboť se oba dva na to nezmohli, aby byli mučedníky. U katolíků těší se největší oblibě vždy mučedníci, o čemž nás mohou poučit soudy svaté inkvisice. Že se oblibě netěší, to je vidět z toho, že na křtu svatém málokdo dá jmenovat své děti Speciosem nebo Probem; ba ani jako pseudonym jména ta nejsou oblíbena.

Druží se k vulgárnímu Matěj, kteréžto jméno mají jen dva spisovatelé. Pan Matěj Čapek z „Národních listů“ a pan Matěj Kovář, profesor na gymnasiu v Truhlářské ulici a věhlasný spisovatel různých krásných básniček do katolických listů, jako do „Českého jinocha“, do „Českých květů“, do „Svatého Vojtěcha“, do „Kříže“ a do „Marie“. Svatý Matěj, mučedník, trpěl okolo léta Páně šedesátého a spisy Matěje Čapka a Matěje Kováře trpí čtenáři ještě dnes, neboť ti oba Matějové ještě žijí v našem století. Logická spojitost mezi svatým Matějem a svatými Speciosem a Probem není žádná. Matěj byl mučedník a tihle dva umřeli pokojně. Speciosus za stolem seděl v klášteře a pokrmů dle knihy sv. Řehoře požíval v hojnosti. Tak umřel při jídle. Nevěřící by řekl, že se tak nažral, až pukl, kniha sv. Řehoře o tom však neříká ničeho. Svatý Probus pak zemřel důstojně jako biskup okolo léta Páně 550. Před svou smrtí, jak vypráví sv. Řehoř biskup Probus poslal věřící, kteří mu dávali klystýr, a tak v těžkosti jeho mu nápomocni byli, do pokojů, aby po práci pokrmem se posílili, sám pak zůstal na posteli s jedním pacholátkem. A nyní bude spiritisty zajímat, že k němu vešla pak dvě strašidla, která měla na sobě prostěradla. Pacholátko dalo se do křiku a tu mu svatý Probus řekl, že jsou to svatý Iuvenalis a svatý Elesterius, mučedníci. Pachole se jich leklo a uteklo. Když pak lidé se sběhli, biskupa našli mrtvého a duši jeho vzala s sebou ta dvě mučednická strašidla. A nyní, kdo to byl svatý Longin?

Svatý Longin dle vysvědčení svatých evangelistů byl rytíř. Synu božímu umírajícímu bok kopím otevřel a tím sobě dvéře do království nebeského.

Bylo to na Kalvárii. Kristus Nazaretský visel na kříži a voják Longinus dostal rozkaz, aby vrazil kopí do boku visícího. Krůpěj krve padla mu na tvář a on počal věřit. Stal se mučedníkem. Pilátovi žoldnéři sťali mu hlavu a hodili na smetiště. Od doby Longina uplynulo mnoho století. Kolik vojínů by dnes na místě Longinově také věřilo, kdyby mělo dobíjet zmučeného. A věřilo by, ne že zmučený je synem božím, ale věřilo by v idee, které ukřižovaný hlásal. A Longin, mučedník. Církev ho přijala za svého, Longina revolucionáře, kterého kapka krve z dobitého uvedla na jiné myšlenky a vštípila mu zášť proti římským a židovským byrokratům, kteří pověsili na kříž jednoho člověka, který vštěpoval do ujařmeného lidu ne lásku, ale nenávist proti nim. Z toho muže udělali Boha, z Longina svého mučedníka, jménem muže, který kněze nenáviděl, celé kasty kněží počaly vydělávat. Longine mučedníku, kterýs trpěl třicet let, po narození toho velkého revolucionáře, kterého jsi dobil kopím, dnes, kdybys žil, jistě by jsi kopí své vrazil do těch lhářů, kteří udělali z tebe světce...

Dnes je tomu 1951 let, co v římském senátu byl rozbodán dýkami Gaius Julius Caesar, římský triumvir, tyran a velký vrah, jehož skutky plovou v krvi všemožných národů. Sentimentální vrah! Když mu Brutus začal hrozit dýkou, tu ten člověk, který tisíce lidí dal chladnokrevně pobíjet, řekl plačtivě: „Et tu mi fili?“ (i ty můj synu). Senátoři toho tyrana propíchali dýkami jako řešeto. Pamatuji se, jak ve čtvrté třídě latinské četli jsme jeho paměti, které Caesar sám napsal. Na každé stránce pochvaluje si, kolik dnes lidí pobil. Nám kvartánům bylo tenkrát velmi sympatickým, když jsme překládali, kolik Caesar pobil Germánů. Přáli jsme si, aby každý pobil tolik Němců při nejmenším. Proto číhali jsme na německé gymnasisty v městském parku a do hromad písku u mříže parku schovávali si na ně rákosky. Paměti o válce galské (De bello gallico) vzbudily v nás krvežíznivost. Kdyby nebylo toho, že musili jsme ku překladu z latiny do češtiny vyhledávat slovíčka, byli bychom je četli ještě raději. Nezapomenutelná klasická výchova!

Náš profesor z latiny byl hodný člověk. Dorozuměl se s profesorem z češtiny, a poněvadž jsme tenkrát z čítanky četli pěkný vlastenecký článek o Radeckém, jak chránil Rakousko, dostali jsme za úkol z češtiny srovnávat činnost obou vojevůdců. Zklamali jsme se. Radecký nepobil ani třetinu Taliánů, jako Caesar těch svých Galů. Jaký to byl neschopný člověk tenhle Radecký. Šli jsme tedy na mladé židovské hochy, kteří si hráli v městském parku. Škoda, že při tom nebyl pan Březnovský. Městský policajt měl radost, že jsou židi biti, a smál se na celé kolo. Když se to doneslo do gymnasia, nestalo se nikomu nic. Pan katecheta se za nás přimluvil.

Byl to hodný pán. Kdyby byl v době pogromů na Rusi, byl by jistě býval první, který by znásilňoval židovské dívky. Kromě náboženství zabýval se též pranostikou. Byla to dojemná shoda, jak dovedl náboženství s pranostikou sloučit. Prorokoval povětrnost. Hrozil pekelným vedrem. Říkal: Březen bez vody, duben bez trávy a člověk bez Pána Boha, v pekle se škvaří. Od něho pro život mnoho dobrého jsem pochytil, jako že mrzne-li na den sv. Gertrudy, trvá trudy, trvá zima ještě 40 dní a že prší-li na suché dni, bude drahota... Nezapomenutelný člověk!

Zanedlouho už bude jaro. Slunce bude ve znamení

Skopce a ulice jsou ve znamení rekrutů. Jaro krásné, všem tvorům spasné!

Přijde jaro přijde, bude zase máj... Jaká to rozkoš postavit se pod vojenskou míru na jaře. Jaká to radost, když člověka vyzývají šetrně, aby přišel čistě umytý.

Na jaře zamaž, na podzim zapraš.

Jaro nám otec i máti, kdo nesel, nebude mu zráti.

Páni vojenští neseli, ale zraje jim všude po celém světě.

Jaro je pro ně rozkoší. „Otočte se!“ A rekrut čistě umytý, nahý otáčí se a obrací. „Tauglich!“

Rozkošné jaro! Přijdou legie poetů. V lesích se budou hledat fialky, skromné fialky, které upoutají na sebe jen svou vůní.

Mnohý rekrut je také skromný, tak by rád zalezl jako fialka do křoví, aby ho nenašli, a mnohý nevoní. Za každého však voní křestní list svými léty. 21, 22, 23 let. Ty tři číslice representují jaro ubohého lidstva rok co rok.

Letos je rok 1886, 1885, 1884! Mládenci narození v tom roce mohou říct směle: Jaro přízeň, léto trýzeň. Slovo „tauglich“ obsahuje jen sedm hlásek, ale těch sedm hlásek znamená třicet šest měsíců.

A kdyby se svlékl takový mladík někde jinde než v odvodním sále do naha, zavřeli by ho do blázince. Nu a takhle ho zavřou do kasáren.

A tak jsem to začal s Pánem Bohem a skončil s vojákem...

   


Satisfakce

Nemohu tvrdit, že bych znal všechna pravidla týkající se slušného chování, nicméně soudím, že jsem přece jen jemný a distingovaný člověk.

Přečetl jsem již mnoho knih o slušném chování, znám zpaměti mnohé citáty, kterých může člověk použít ve společnosti, a ještě víc znám těch, kterých slušný mladý muž použiti nesmí.

Vím, jak se má hovořit k dámám u stolu. Nevyptávám se nikdy na rodinné intimní záležitosti, jako zdali se jim v létě nerozeschly necky, a podobně.

Jednou jsem byl zavřen a odnaučil jsem se tam jíst nožem, poněvadž do kriminálu nože nedávají. Získal jsem tedy i tam na slušném chování.

Vím též, že se nesluší, když při hostině jde mísa kolem, lžíci, kterou se nabírá, olíznout, když jsme si již nabrali vrchovatý talíř, a opět strčit do mísy. Nebo vypůjčovat si od ženicha po svatební hostině pětník na domovníka a ujišťovat ho, že zítra časně ráno ho přinesu.

Na žádné hostině jsem neřekl též své sousedce opovrženíhodný výrok: „To jsem se nacpal, budu si muset, slečno, povolit kalhoty, má-li se tam ještě něco vejít.“

Jsem citlivý vůči nejmenším a nejmalichernějším přestupkům dobrého tónu a s hrůzou vzpomínám na nápis v jídelně malých bavorských lázní: P. T. lázeňští hosté se slušně žádají, aby během oběda nekrkali.

Jak krásně naproti tomu chová se pravý džentlmen. Ten ví, že v jedné knize o bontonu stojí doslovně: „Pocítíš-li potřebu krknout, omluv se svým sousedům i hostiteli, že odcházíš za neodkladnou obchodní záležitostí. Víš-li však již předem, že těmito svými žaludečními obtížemi mohl bys kazit slavnostní náladu, dej si zaslati fingovaný telegram, že se ti utopila sestra nebo švagr či něco podobného, a nikdo tě nebude zdržovat.“

Znám celou literaturu o slušnosti. Vím, že není dovoleno sahat do cizího talíře svým jídelním příborem, a když se soused nedívá, vybírat mu tam nejlepší sousta.

Jsou některé věci v různých těch knihách o dobrém mravu společenském, které zdají se být napohled jednoduché. A to jest po mém názoru správné. Takovým poučováním se lecčemus nemilému předejde. Vždyť již ve starém zákoníku stojí zcela jednoduše jedno pravidlo společenského taktu: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ A od základních takových pravidel slušného chování ve společnosti přejde se k složitějším bodům dobrého mravu, řekněme například k ubrousku.

Znal jsem z jedné takové knihy tento návod: „U slušného člověka nesmí nikdy ubrousek zastupovati funkci kapesníku. (Viz kapesník, rýma, kýchnutí do talíře.) Ubrousek si uvazujeme kolem svého krku a třeba dát pozor, abychom se přitom neuškrtili, což kazí náladu. Ukrásti ubrousek není slušné. Máme-li připjatý řád, kříž nebo medaili, uvážeme ubrousek tak, aby naše vyznamenání bylo vidět. Nepokládá se též za slušné leštit si ubrouskem při společném obědě medaili.“

Zvykl jsem si tak, že neopomenul jsem nikdy podívati se do některé z knih o slušném chování, do těch četných společenských katechismů, ať jsem podnikal cokoliv. Některé pokyny jsem tam nenašel (jako například jak si máme počínati na veřejném záchodku, abychom se líbili), ale ty věci vyvíjejí se samy sebou od případu k případu a člověk se základními pojmy slušnosti rychle se přenese i přes nevysvětlitelné věci v oněch knihách.

Jinak obracím se k nim vždy. Znám z nich, jak se má člověk chovat u holiče: Není zvykem dobrého mravu strkat do hostů, kteří právě jsou holeni, a usazovat se v jich křesle a křičet, že ti páni počkají. Trapným zjevem bývá krást u holiče voňavky nebo dát se holit na cizí předplatní lístek. Pravý džentlmen nečiní ani jedno, ani druhé.

Znám z nich, jak se má člověk chovat v elektrické tramvaji: Pravý džentlmen nikdy nesedne si dámě na klín ani nepoplivá druhému na plošině boty. Jemný mrav též předpokládá, že slušně se omluvíte, když někomu propálíte kabát viržinkou nebo dokonce svého souseda podpálíte jako stodolu hořící sirkou, kterou mu nedbale hodíte do kapsy. Vypíchne-li vám nějaká dáma jehlicí oko, nesmíte se tvářit uraženým, nýbrž s úsměvem smeknout a říci: „Neračte se, prosím, milostivá, znepokojovat, mně stačí úplně jedno.“ Když omdlíte, hleďte, abyste nepadli na staršího pána nebo dámu. Pravý džentlmen má k stáří úctu. Také není známkou přílišného společenského taktu, když si sedneme na dítě a zamáčkneme ho.

Och ty zlaté knihy, plné tklivého poučení! Hlavním základním pravidlem slušnosti je žít s každým v míru.

Jestli se vám někdy přihodí, že někoho urazíte, tu: „Hleďte ho uvést na jiné myšlenky.“

Když tedy například někomu utrhnete ucho, což se stává a čemuž se někdy nevyhnete, hleďte býti zábavným a vtipně poznamenejte: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Promlouvejte dále o významu přísloví a pořekadel, přejděte z toho na mudrosloví prostého lidu, zkrátka mluvte do něho tak dlouho, aby zapomněl, že nemá ucho. Uraženého hleďte vždy zabaviti.

To jsem si opakoval též posledně, když jsem jel do Bráníka do písečných a říčních lázní.

Vyzbrojen jsem byl různými předpisy, jak se má slušný člověk chovat, když jde do společné lázně, kde kromě pánů koupají se i dámy.

Přečetl jsem a vštípil si v paměť, že dávat dámám pasáky ve vodě jest neslušné stejně jako jakékoliv štípání. Skočíme-li s můstku nějaké koupající se dámě na hlavu, rychle vylezeme a přehodíme přes sebe koupací plášť a jdeme se jí omluvit, jestli se totiž zatím neutopila. Stalo-li se to neštěstí, zmizme rychle z místa neštěstí a neopomeňme její rodině poslati soustrastný telegram. Na pohřeb ovšem nepůjdeme v plavkách.

Z různých opatření v lázních, sloužících k otužení a posílení lidského zdraví, nejvíce se mně zamlouvala lázeňská restaurace.

Stromy byly dílem namalovány na plátěné stěny kolem, dílem byly fingovány prostřednictvím několika vavřínů, zasazených do písku.

Uprostřed té krásy stály stoly a židle. Kromě toho víc nalevo ze středu stál jsem tam i já a rozhlížel se kolem. Naproti seděla v plaveckém černém trikotu dáma dosti tělnatá, ale přece ne tak příliš, aby oko nemohlo na ní spočinout se zalíbením.

A mé oko spočinulo. Rozdělil jsem si ji na dvě pole. Od hlavy k pasu, od pasu k patě. Střídavě jsem tedy pohlížel na tu či na onu část a myslím, že leckteré hříšné myšlenky jsou příjemnějšími, když si je systematicky rozdělíme. Dáma mne pozorovala, vstala, šla k mému stolu a řekla: „Pane, proč se tak drze na mne koukáte, počkejte, až přijde můj muž.“

„Zajisté, že na něho počkám,“ řekl jsem vlídně, „času mám dost a poslední parník jede v devět hodin.“

Dáma v černém trikotu se zuřivě na mne podívala a šla si zas sednout ku svému stolu. Za chvíli objevil se její manžel, vytáhlý hubený pán se zlatým skřipcem na nose. Chvíli s ním něco mluvila, pak ten pán se napil piva, zvedl se a šel ke mně.

„Pane,“ řekl pevným hlasem, „vy jste fixíroval zcela nestoudně mou paní.“

Jaksi měkčím hlasem dodal: „Já jsem Kraus, zástupce velkoobchodu s uhlím Bršánský a spol.“

„Vy tedy ráčíte být pan Kraus,“ zvolal jsem radostně, připomenuv si, že pravidlem společenského chování je: hledět vždy uraženého přivést na jiné myšlenky.

„Krausů jsem znal několik,“ pokračoval jsem, „Bohuslava, Josefa, Zikmunda, Antonína, Karla, Metoděje, Bohumila, Viktora ...“

„Pane,“ ozval se pan Kraus, „já chci...“

„Vím, co chcete,“ pravil jsem, „chcete říci, že nejste ani Bohuslav, Josef, Zikmund, Antonín, Karel, Metoděj, Bohumil, Viktor Kraus, zkrátka že jste jiný Kraus. Vskutku se také na vás nepamatuji. Výšku máte jako Metoděj Kraus, hlas jako Bohuslav Kraus, oči jako Josef Kraus, vlasy a vousy jako Antonín Kraus, Kraus také jste, a přece nejste nikdo z nich. To je víc než podivuhodné a zajímavé, nemám pravdu?“ „Pane, já jsem sem přišel...“

„Já také,“ řekl jsem sdílně, „šel jsem pěšky. Na parníku bylo natřískáno a člověk zkusí tam strašnou půlhodinku v tomhle žáru, jezdíte raději malým nebo velkým parníkem?“

„Ale dovolte, já bych rád věděl...“

„Lepší je jezdit velkým, buďte ubezpečen, a mohl byste se případně seznámit s kapitány, a tak jich prostřednictvím získat nějakou tu dodávku uhlí. Firma vaše přece snad není drahá. Prodáváte také antracitové uhlí? Jak je drahé? Mohl byste mi říci, jak to přijde, že se do každých kamen nehodí. . .“

„Pane,“ řekl měkčeji uražený manžel, „na antracit jsou zvláštní kamna, neboť je třeba velkého žáru. Máte dnes 50 kg za 4,80 až 6 korun a ani si nepochutnáte. Hoří strašně rychle. Máme však jiné uhlí z Lomu v Čechách, lepší než osecké nebo mostecké. To je náš důl, důl naší firmy. Dělám teď jen obchody s tím naším uhlím, jest velmi levné, nepoměrněji levnější než kladenské, je úsporné svou výhřevností a porovnejte, prosím, ceny.“

Šel k svému stolu, kde měl nějaké papíry, a přinesl s sebou brašnu. Živě gestikuloval.

„Porovnejte, prosím, toto: 1000 kg duchcovského - 1000 kg našeho hornolomského. To je rozdíl cen a přitom to naše je I A jakosti a to duchcovské jest udáno v ceně jako sorta II B. A nyní, prosím, porovnejte tyto ceny kladenského.“

Sedl si ke mně a nyní bylo mi asi tak, jako když padnete do tekutého písku. Ten vás pomalu vsaje do svých bezedných hlubin, stáhne vás nepozorovaně do sebe.

Házel do mě číslice, brikety, švindl s hornoslezským uhlím, rozhovořil se dojemně i o rašelině a za hodinu jsem podlehl.

V parném červenci, při třiceti stupních tepla na slunci, podepsal jsem objednávku na pět vagónů jejich hornolomského uhlí.

Vypotácel jsem se ze slunečních lázní a jedině mne sílilo vědomí, že jednal jsem, jak předpisuje kodex slušnosti:

Uraženého hledět přivést na jiné myšlenky a dáti mu všemožnou satisfakci.

A není pět vagónů uhlí pěknou satisfakci?

   


Sběratel inzerátů

Telegram, který byl pravé doručen majiteli sanatoria pro choroby nervové a duševní, lékaři Šalíkovi, byl tohoto obsahu:

Náš syn přijede dnes odpůldne k vám. Jirák.

Tento telegram byl výslednicí korespondence mezi panem Jirákem a lékařem Šalíkem.

Tato korespondence ležela před panem doktorem na stole. Pan doktor prohlížel si listy, které mu psal pan Jirák.

Byly tohoto obsahu. List první zněl:

Vaše Blahorodí!

Chvatně známá pověst Vašeho ct. sanatoria pro choroby nervové a duševní vedla mne k tomu, že osměluji se psát s uctivou žádostí, zdali by Vaše Blahorodí nepřijalo do svého ústavu mého syna Ludvíka, který jest stižen zvláštní duševní chorobou. Má totiž náš nebohý syn zvláštní fixní myšlenku, že jest sběratelem inzerátů pro kalendáře, a veden tou myšlenkou, navštěvuje různé závody a ústavy, kterým představuje se jako inzertní jednatel kalendářů, a žádá od nich inzeráty.

Dovoluji si proto obrátiti se na Vaše Blahorodí s uctivou prosbou, by Vaše Blahorodí laskavě obratem pošty odepsalo na adresu níže uvedenou.

Znamenám se v nejhlubší úctě

Jan Jirák, továrník v Skřenči.

„Ano, odepsal jsem mu,“ pravil si doktor, „že bude pro mne velikou ctí, když budu moci vyléčiti tento první případ duševní choroby jeho syna. Případ neobyčejně zvláštní. Sběratel inzerátů! Jsou, pravda, praví sběratelé inzerátů, ale že by se někdo zbláznil a tvrdil o sobě, že jest sběratelem inzerátů, to není vůbec v dějinách psychiatrie známo.“

Doktor vzal do ruky druhý list od pana Jiráka, který zněl:

Vaše Blahorodí!

Vaše kladná odpověď, že jste ochoten mého syna vzíti do ošetřování, naplnila mne velkou radostí, neboť jsem přesvědčen, že jedině Vaše nadání může uzdraviti mého syna.

Na Váš ct. dotaz a žádost, bych vylíčil průběh této choroby, odpovídám: Můj syn zamiloval se šíleně před rokem ve věku 23 let do jedné slečny z blízkého města. Dali jsme již svolení k tomu sňatku, když on onemocněl plicním katarem, který vlekl se po několik měsíců. Svatba byla ovšem odložena a tu jeho snoubenka poslala nám list, že nemůže tak dlouho čekat a že si vezme jednoho inzertního jednatele.

Tato zpráva účinkovala na mého syna tou měrou, že trpěl zádumčivostí, z které vyvinula se během času jeho fixní idea, že on jest sběratelem inzerátů.

Těší mne velice, že Vaše Blahorodí přichází mně vstříc ujištěním, že se vynasnaží vrátit mu zdravý rozum.

Osměluji se na Vaši poznámku, že můj syn nesmí vědět o účelu své návštěvy, aby při dopravě nevznikla u něho zuřivost, otázati se Vašeho Blahorodí, jakým způsobem má býti poslán do Vašeho ct. sanatoria.

Zároveň kvůli informaci oznamuji, že můj syn trpí též v tom směru, že přikládá si jiná jména, křestní i příjmení.

Na brzkou odpověď se těší Vám v úctě nejhlubší oddaný

Jan Jirák

„Ano,“ pravil si doktor, když dočetl tento list, „odepsal jsem, že jest třeba vyvarovati se každé zmínce, kam vlastně přijde. Psal jsem, aby ho poslali ke mně samotného a řekli, že jeden známý pán, lékař, chce dáti inzerát do kalendáře. A už bude tady.“

Doktor vzal ještě jednou telegram do ruky a četl:

Náš syn přijede dnes odpůldne k vám.

Jirák.

Doktor se zvedl a šel dát rozkazy sluhovi.

Neminulo ani půl hodiny, když na dvéře pokoje, kde seděl pan doktor, ozvalo se zaklepání a do pokoje vstoupil mladý, asi čtyřiadvacetiletý muž.

Je to asi on, pomyslil si doktor, nesmím dát nic na sobě znát.

„Čemu mám děkovati za vaši návštěvu?“ pravil s nejvlídnějším úsměvem.

„Dovoluji se vám představit,“ pravil mladý muž, „jmenuji se Ladislav Hájek, jsem inzertní jednatel kalendářů Domácího štěstí, Venkov a Město a ves. Přicházím k vám, ctěný pane, zdali byste nebyl ochoten inzerovati v našich kalendářích, které se tisknou ve stotisících exemplářích. Žádný inzerát nemine se s účinkem, neboť kalendáře jsou v rukou po celý rok. Naše firma přichází inzerentům vstříc s ochotou největší. Každému zaručuje uveřejnění lokálky, ve které stručně popisuje a doporučuje inzerenty.“

Aha, myslil si doktor, ty jsi úplný blázen, a otázal se vlídně: „A jakápak je cena za inzerát, mladý příteli?“

„Velmi levná, velectěný pane,“ odpověděl mladý muž, „počítáme 80 zlatých za jednu celou stranu do všech tří kalendářů a do všech vám dáme lokálku.

Pan doktor zazvonil, a když přišel sluha, řekl mu:

„Doveďte toho pána do mé pracovny. Přijdu hned za vámi a tam to ujednáme.“

Sluha se za chvíli vrátil.

„Tak, šlo to?“ tázal se doktor.

„Neříkal nic,“ odpověděl sluha, když jsem ho strčil do toho prázdného pokoje a za ním zamkl, jen řekl: „Tady jsou snad všichni blázni, copak tady mohu něco ukrást, to je divná pracovna.“ Pak se smál a ještě jsem slyšel, že povídal: „Sběratel inzerátů leccos zkusí.“

Doktor se usmál, pak šel ke stolku, vzal kus papíru a psal.

„Doneseš tento telegram na poštu,“ řekl sluhovi.

Telegram zněl: Pan Jirák, továrník v Skřenči. Vše v pořádku. Syn přijel. V opatrování. Dr. Šalík.

A za šest hodin, po kterouž dobu ozývalo se z pokoje, kde byl mladý muž zavřen, hrozné bouchání a láteření: „Copak jste všichni blázni, pusté mne,“ dostal pan doktor telegram: Dr. Šalík v Křečanech. Omyl. Syn trochu churav. Přijede zejtra. Jirák.

   


Sdružování mezi zvířaty

Zajímavou otázkou pro zoologii jest zjistiti, jakým způsobem zvířata se sdružují a proč tak činí. Jsou zde různé možnosti, jež mluví bud o vespolné obraně i společném útoku, aneb dokonce o zvláštních biologických vztazích mezi životem celých velkých skupin zvířat, a to právě jen zvířat nižšího a nejnižšího stupně vývoje.

Tak vidíme, jak veliké rozdíly jsou mezi spolčovacími systémy vyšších savců a mezi oněmi společnostmi, sestavenými v říši hmyzu a v říši podivných tvorů, jako jsou mořské sasanky. V mnohých případech vidíme, že jde o zvláštní poměry, které možno nazvati ochrannými opatřeními v říši zvířat. Poměr mořské sasanky k raku poustevnickému uvádím zde jako příklad takového ochranného opatření, kdy dvě nestejná individua, mající v daném případě jeden a týž účel, využitkovati náležitě přítomnosti druhého, tvoří společnosti. Zde běží tedy o zištné vykořisťování druh druha, což jim samým nikterak neškodí; setkáváme se však v přírodě též s takovými zjevy, že společnosti mezi zvířaty byly založeny i na zotročení jednotlivců.

Zde právě lze mluvit o parasitech, příživnících, již těží z jediného individua, neopouštějíce ho, ale kteří ve svém poměru k hostiteli vlastní úkol společnosti neplní.

Promluvíme tedy pouze o společnostech vzniklých na základě vzájemné shody nebo sestavených tak, jak nutí je učinit fysiologie zvířecí.

Důležitou pomůckou v tomto ohledu je studium zvířecí psychologie, studium zvířecí duše, jež existuje, byť by i to v pánu tvorstva, člověku, budilo nezasloužený odpor, urážející a ničící jeho staré, zpozdilé předsudky o svrchovanosti lidské, která u jiných forem vylučuje něco obdobného s lidskou duší. To snad právě bylo příčinou, že tak pozdě přistoupilo se opravdu vědeckým způsobem ku studování zvířecí psychologie, jež hraje tak důležitou úlohu při tvoření se společností mezi zvířaty. Právě tento bod, důležitý ku prozkoumání této otázky, není posud podroben takové úvaze, aby vyhovoval předmětu. Tato věc týče se hlavně hmyzu a nižších živočichů, jako měkkýšů, korýšů atd., mezi nimiž vyskytují se společnosti, čítající tisíce, ba miliony druhů (viz korále).

Mnohé z těchto společností mezi zvířectvem staly se člověku předmětem potřebným a člověk odcizuje výsledky práce těchto společností a přitom on, jenž v říši zvířectva na vše sáhne svou neomalenou rukou, těší se výsledku práce těch tvorů, kteří se pro něho namáhají, pracují. On chválí je, dávaje je sobě za příklad, mluví o pilných včelkách a beze všeho zmocňuje se jejich zásob. Mezi hmyzem setkáváme se s tak dobře organisovanými společnostmi, že jejich činnost uvádí nás v úžas svou propracovaností, přesností těchto pilných a svědomitých pracovníků. To vše bylo dříve souborně jmenováno pudem a pudovými úkazy a jest na psychologii zvířat, aby náležitě prozkoumala, kde končí pud a počíná úmyslné konání.

Od těchto dobře organisovaných společností liší se nahodilé slučování jednotlivců u savců vyšších k určitým výkonům. Tak šelmy kočkovité, jako lev a tygr, jež jsou jak známo samotáři, sdružují se v čas potřeby na loveckých svých výpravách. Černoši afričtí vypravují, že druh pomáhá druhu. Chápou tedy vyšší savci význam a potřebu slučování a možno mluviti o celých spolcích na odboj a výboj? Řekněme prostě, že ano.

Sdružování paviánů v krajinách, kde jest hojně levhartů, oproti jednotlivým samotářům žijícím v bezpečných skalách Habeše, jest nejlepším důkazem, jak savci chápou důležitost sdružování v boji o život. Zde jde tedy o úmyslné preventivní opatření zvířat a není to pud, jest to rozvaha, rozum, úmysl a vědomí větší bezpečnosti.

Je-li nás více pohromadě sdruženo, snadněji odoláme nepříteli. Energičtěji vystoupíme. Tlupy vřeštících opic, házejících kusy dřeva po zvědavém cestovateli v lesích Afriky a Indie, jsou nejlepším důkazem oceňování sdružování se stejně jako stáda divokých přežvýkavců na pampách jihoamerických, vyciťujících v organisaci, sdružování se moc a sílu.

Ovšem vyskytují se i společnosti zvířat, aniž by byl vyplněn nějaký úkol. Nemyslíme tím snad společnosti takové, jež uměle byly utvořeny, kde jednotlivci sehnaní takřka násilím, z různých stran, mocí zvyku přilnou ke skupině, v niž nevolky byli vřazeni, jako je tomu u našeho skotu a bravu. Snad ale je zde na místě zmíniti se o koních, již po bitvě druží se v divoké stádo, jež šíleným tempem proletí bojištěm, budíc běs a hrůzu, ale nevyhovujíc žádnému účelu, deptajíc naopak v půdu prudkými nárazy kopyt i to, co ušetřil běs války, sloučivších se pod vlivem děsu a hladu, jejž však v tom šíleném letu, při tak ohromném množství ukojiti nemohou.

Teď, v jeseni, naskýtá se však každému, kdo zajímá se o thema o sdružování zvířat, vzácná podívaná na společnosti našeho stěhovavého ptactva. Nejde tu o obranu, nejde o útok. Jen morální podporu hledá druh v druhu a ptactvo, jež v létě žije jen v rodinách, pochopí před dalekou poutí výhodu skupiny oproti jedinci. Všechny tyto příklady dokazují, že příčiny sdružování se zvířat řídí se buď momentálními, nebo trvalými poměry, v nichž jedinci se nacházejí, jež dají se lépe využít, vyvarovat, pozměnit neb upraviti, spojí-li se více jedinců v jedinou tlupu za týmž účelem. Jedná-li se při tom o pouhý pud či o jistou fázi inteligence, nelze ovšem na tomto místě problematicky řešiti, a nutno spokojiti se danými fakty.

Jisto však je, že ať si mluvíme o společnostech, jež tvoří mravenci, včely či zvířata na vyšším stupni vývinu, ptáci a savci, že mezi těmi všemi v hlavních, zásadních rysech jde o poznání důležitosti toho, co člověk již od nepaměti činí a moderní člověk v politickém a hospodářském ohledu provádí.

Společnost a organisování se jest mocí, jež zdolává veškery překážky.

    


 

Sedm mudrců od východu uvažuje o

škodlivosti  alkoholu

Silvestrovská úvaha

První mudrc: Vážení páni kolegové! Sešlo se nás dnes sedm poctivých oslů, abychom promluvili o škodlivosti alkoholu.

Jak vám bude snad známo, prvním mužem Starého zákona který se proslavil svým obžerstvím, byl starý Noe. Týž zachránil, jak známo, při potopě všechno živočišstvo před vyhynutím tím, že nabral do své ochranné lodi, jménem archa úmluvy, vždy po jednom exempláři z každého druhu zvířat. Byl to, jak vidět, člověk geniální. A tento muž, který zažil potopu světa a který viděl největší množství vody, jaké vůbec kdy bylo na světě, stal se alkoholikem. Z toho je vidět, že příliš velké množství vody může člověka vésti k obžerství a tím také se vysvětluje, proč alkoholikové nepijí vody. Jedině z důvodu, že v ní vidí prapůvod toho zla.

Druhý mudrc tvrdí, že jakmile Noe zavedl alkoholismus, ujal se a šířil tento zlozvyk po celá tisíciletí. Náklonnosti k tomuto zlozvyku schopny jsou však jen nižší bytosti a to například lidé, kdežto mravně vznešenější tvorové, jako například zvířata, neznají alkoholu a pijí jen čistou vodu aqua pumpata, čili H2O.

Třetí mudrc: Dovolím si pana předřečníka trochu poopravit v tom smyslu, že i zvířata se také ráda opíjejí, jako jsme již několikráte četli v časopise Svět zvířat. Co jest to však za zvířata, která se opíjejí a proč se opíjejí? Jediné proto holdují, že jsou ve společnosti člověka kleslého, od něhož přijala ty hrozné zvyky.

Čtvrtý mudrc: Upozorňuji, že jest alkoholism nejděsnějším morem, který hubí mozky tvorstva. To již dávno ví ta ubohá lidská cháska, neboť staví sobě dokonce sanatoria pro své spolubratry, sešlé alkoholismem. Alkohol jest metlou lidstva, které se jím degeneruje, takže ono klesá pod úroveň vznešeného živočišstva.

Pátý mudrc: Podotýkám, že nerozumní lidé, kteří se opíjejí lihovými nápoji, škodí nejen sobě na zdraví a na charakteru, ale profanují ke všemu ještě charakter zvířat. O takovém zvrhlém, opilém člověku říkají lidé, že má opici, že jest ožralý jako prase, nebo že je opilý jako kůň. Protestujme jménem všech příslušníků zvířat proti takto zcela nezaslouženým výtkám.

Šestý mudrc: Vážení páni kolegové! Hrozným zjevem u lidstva jest, že nejvíce vynikající jejich mužové opěvují v básních a písních alkoholistické nápoje, jako víno a pivo. Přímo směšnými se činí lidé, když tvrdí o víně, že v něm leží pravda a to jak již říkávali staří opilí Řekové: en oinó alétheia a staří Římané: in vino veritas. Jest, vážení páni kolegové, jistě smutné, že lidé jsou vesměs prolhaní lháři, že dovedou jen tenkrát říci pravdu, když jsou opilí.

Sedmý mudrc: A tak, velectění pánové, uvážíme-li vše, co dnes zde moji páni kolegové o alkoholu řekli odsuzujícího, jde mi mráz po těle a ježí se mi chlupy na zádech, zejména vidím-li, že zkáza alkoholu se šíří a alkoholistů neustále přibývá. Dnes o Silvestra bylo téměř všechno lidstvo opilé. Kdo nepil - byl osel!

     


 

Sedmkrátstotisíc velvyslanců, vyslanců a

 konsulů

I

Anglický spisovatel Wells napsal knihu: „Na druhé straně Siria“.

Obsah jest zcela jednoduchý. Dva cestovatelé ocitnou se znenadání, cestujíce ve Švýcařích, v oblasti jiné planety a jiného slunečního systému. Jsou na druhé straně Siria. Zprvu nepozorují žádných změn. I tam jsou Alpy, pod nimi též leží jezero, nepochybně, jak si říkají mezi sebou, „Ženevské jezero“, sestupují dolů, ale místo Ženevy vidí zcela jiné město.

Nejde jim to do hlavy a po různých dobrodružstvích teprve konstatují, že jsou docela na jiném světě. Útvary geografické jsou tytéž jako na zeměkouli, kterou záhadným způsobem opustili. Mapa, velice přesná, znázorňuje tytéž výkroje pevnin v mořích, je tu i Velká Británie i Irsko, Amerika, Island, Asie, Afrika, Austrálie, ostrovy v Tichém oceáně, evropská pevnina, Madagaskar, Zanzibar. Hory, řeky jako na zeměkouli, kterou opustili. Krkonoše, Alpy, Rudohoří, Pyreneje, Ural, Himalaje atd. Dunaj, Spréva, Labe, Volha, Rýn, Vltava atd. Jako od krejčího vystřižené státy. Skandinávie s hlavou psa atd. Přirozené útvary státní. Dolina a kolem hory. Jako na staré zeměkouli, točící se kolem svého slunce.

A zcela jiné poměry... Wells píše nakonec: „Můžete si sami vytvořit nový úsudek o tom, co se tvoří na druhé straně Siria.“

Můj úsudek je tento:

 

II

Předpokládám tedy, že na té druhé straně Siria je ve středu pevniny, která odpovídá přesně Evropě, stát, který by asi opět odpovídal Československé republice jak horskými systémy, tak i rozvodím a vůbec všemi geografickými poměry. V tom státě, podle Wellse, musí panovat zcela jiné poměry, než v našem slunečním systému. Solidarita planet vyžaduje ovšem stejné geografické seskupení ve vesmíru, ale domácí poměry mohou být jiné. To připustí jistě každý inteligentní člověk i censor.

Předpokládám tedy, že v onom státě na druhé straně Siria, odpovídajícím svými geografickými útvary naší republice je:

Sedmkrát sto tisíc velvyslanců, vyslanců a konsulů. Na první pohled na tyto cifry vidí každý nepředpojatý člověk, jaký to ohromný rozdíl mezi našimi poměry a uzákoněnými výsadami ve státě na druhé straně Siria.

Zde, v naší republice, platí každý občan na své zástupce v cizině necelých 100 Kč ročně, nečítaje ani malého poplatku na jejich representaci, ale tam je hůř.

Sedmkrát sto tisíc velvyslanců, vyslanců a konsulů na druhé straně Siria, ti něco sežerou. Oni žerou do nekonečna. Ale na druhé straně Siria jsou všichni přesvědčeni, že tak musí být, jak správně řekl tamější ministr zahraničních záležitostí:

„Seznámit nákupu chtivé obecenstvo v cizině s našimi knoflíky může se stát jedině pomoci banketů a representace!“

„Bez representace žádná obchodní smlouva!“

„Uvolnění vývozu husích jater do ciziny nemožné bez five of o’clocku na našem velvyslanectví!“

„Přejede-li automobil našeho ministra velvyslance nějakou bábu, stoupají tím vyhlídky pro náš zahraniční obchod, poněvadž je to rep-re-sen-ta-ce!“

Kam se my hrabeme v naší sluneční soustavě.

Kam se hrabe Tusar et cetera se svým automobilem. Nadáváme, pravda, a tam je ještě hůř!

 

III

Představte si tuto volovinu, kterou dělají na druhé straně Siria. Vedou o všech svých sedmkrát sto tisících velvyslancích, vyslancích a konsulech přesné záznamy v ministerstvu zahraničních záležitostí. Připouštím, že jsou snad až příliš upřímní, ale do státního archivu, jak my si jej zde představujeme, nehodí se takovéto poznámky jako:

„Ministr velvyslanec čís. 3 (trojka) prodělal vůči západním státům kalhoty v otázce nastolení samuraje. Zakoupen nový automobil se značkou „D. J. D.“, připočteno na úhradu M. V.“

„Konsul čís. 54: Zvýšena apanáž o 60 tisíc místní valuty. Získal objednávku na 12 krabiček zápalek.“

„Vyslanec čís. 15.672: Ujednal obchodní smlouvu a spolek na výboj a odboj s jižní točnou. Nahrazeny útraty s tím spojené v obnosu 1.700,000.712,16 v naší měně.“

„Ministr velvyslanec čís. 365.829: Prohrál boty a kalhoty ve ferblu se zástupcem přátelského spolku. Útraty hrazeny.

„Vyslanec čís. 695.342: Zúčastnil se na devalvaci naší měny, upozorněn na své povinnosti, slíbil dodávku krokodýlích kůží na vázání holdujících adres representantům států.“

„Konsul 2.525 odvolán se svého místa, poněvadž omylem byl určen na místo zničené před 2000 lety zemětřesením. Dostal odbytné v obnosu 950.000 a omylem určen na ostrov v jižních mořích, který se propadl před 150 lety. O náhradu odbytného se jedná.“

„Ministr velvyslanec čís. 421.368: Vyjednal vojenskou smlouvu s neznámým státem, nenalézajícím se na mapě. Zavedeno disciplinární vyšetřování s ředitelem kartografického ústavu. Sestavena vyšetřující komise z ministerstva vyučování.“

 

IV

Vidíte, vážení přátelé, jak to chodí na druhé straně Siria. My si můžeme ještě gratulovat, že se u nás nedějí takové trestuhodné přehmaty.

Naši ministři, velvyslanci i vyslanci i konsulové stojí na svém místě.

Nauka prof. Zengera o tak zvané solidaritě planet je skvěle vyvrácena.

Naši zástupci v cizině jsou všude váženi a milováni, a díky jejich ostrovtipu, nemůžeme se již dnes považovat za upocené mládě ve středu Evropy, s kterým si mohou státy ostatní na západě dělat co chtějí.

Nejsme již pod kuratelou! Naše slovo platí v celé Evropě! Bouchneme pěstí do stolu a všechno se před námi třese. Co my si usmyslíme, to je svaté před celou Evropou. Nikdo už s námi nehraje komedii. Nikdo už nám nezařízne nějakou tou konferencí velvyslanců náš spravedlivý hněv!

   


Sen Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre

Některé věci nedají se srovnat takřka vůbec s lidským rozumem. A to je právě to, o čem chci mluvit. Ačkoliv celá věc i záležitost připadá mně víc než vážnou, hodlám o ní promluviti způsobem jistě nenápadným, aby události, které se zběhly, nenarazily nikde a nijak.

Předesílaje tuto jistě skromnou předmluvu, míním tím celou teorii i otázku, jak já, prostý člen české společnosti, používal jsem různých triků, abych stal se hezkým nejen snad v očích p. Waltnera, Hamleta, ale i v očích jiných pánů hostů.

Přikrádal jsem se k nim úlisně, a výsledek toho všeho byl, že opakovala se ta stará historie, při které jednotlivci, cítíce se poškozenými, krčili prostě rameny.

Z vlastní zkušenosti mohu vzdáti více nejmenovaným díky, že mně věřili na slovo to, co jsem vykládal o své chudobě.

Byli to zejména mí vlastní přátelé, kteří použili té příležitosti, aby se ukázali pravými džentlmeny. Na svá vlastní konta objednávali mně káranskou vodu, případně i jiný druh vod, kteréž vody neměly nikdy nic společného s ohnivou vodou cestovatele Frice v Jižní Americe. Přesto však neúprosně dál trval jsem na svém programu. Přicházely doby, kdy přítel Waltner vlastnoručně dával mně na hlavu čepici, což znamenalo, jak přirozeně se děje průběh všech věcí, náhlý nucený odchod.

Pamatuji se s určitostí, že při té příležitosti upadl jsem čirou tehdy náhodou do jednoho automobilu, jehož šofér, okamžitě strašně ulekán, odvezl mě až do Libně, kde jsem mu ovšem marně snažil se onu věc vysvětlit.

Po všech těch různých zkušenostech neustal jsem však v obtěžování některých návštěvníků Montmartru, žádaje od nich kupříkladu k ránu, aby mně zaplatili cestu do Monte Carla a půjčili mně do rulety 20.000 korun, i jiné případy se udály. Kdy jsem totiž požádal jednoho poslance, aby byl tak laskav a přimluvil se za mě, abych nemusel, až přijdu do Vídně, zúčastnit se v kuloárech naslouchání o obstrukci. Tak to šlo jedno po druhém.

Waltner i Hamlet byli z toho již nervózní a celou mou činnost v Montmartru nenazývali jinak než „pumpování“! Nebyl jsem si ovšem vědom, co to slovo vlastně znamená. Během času byl jsem však poučen náležitě o významu toho slova.

Přišel ke mně totiž jeden můj dobrý kamarád Egon Kisch a ironicky se usmívaje se sarkastickým úsměvem řekl ke mně: Zaplať za mne, Hašku, jedno pivo.

Pochopiv tedy neúplně, co to vlastně „pumpování“ znamená, počal jsem některé hosty obtěžovat, abych nezůstal pozadu, dokonce o dvě piva. Má-li býti má zpověď úplnou, prohlašuji tímto veřejně, že v některém případě jednalo se dokonce i o tři piva. V některém i o pět piv. Odhadoval jsem návštěvníky prostě podle nálady. Dosáhl jsem té praxe, že jsem je žádal i o trabuka. Jeden z návštěvníků, který neměl při sobě tolik, aby mně kromě své útraty mohl zaplatiti deset piv, daroval mně místo toho stavební parcelu. Události pokračovaly tou měrou, že Waltner i Hamlet nespali v dobách, kdy jim sama příroda i hosté popřáli klidu. Nejhůř ovšem na tom byl Waltner.

Jestli Hamlet s klidem cynika snášel průběh těchto událostí, byl to Waltner, který, jak se sám často vyjádřil, měl ve spánku takzvané „Alpendrücken“. A jednoho dne se Josefu Waltnerovi zdálo, že jsem úplně sám v Montmartru a vedle mne že sedí nějaký host, který samým šampaňským polévá stoly i mne samotného. Útrata toho hosta již činí 2 000 - 3 000 korun, a najednou že vytáhnu na něj browning.

Josef Waltner vtom vykřikl: „Hašku, co to děláš, vždyť nám zkazíš našeho nejlepšího hosta!“ Když to vykřikl, šel se přesvědčit dolů. A přišel právě včas. Jaroslav Hašek, totiž já, pumpoval jsem právě Hamleta, aby mně dal na hotel! Kolkolem bylo už prázdno, bylo jedenáct hodin dopoledne.

Portýr Funk pak vyváděl mne do osvětlených ulic velkoměsta.

Montmartre – 1915

    


 

Sen kvartána Papouška

 

Kvartán Papoušek šel na procházku s Gaiem Juliem Caesarem.

„Nevím, hochu,“ řekl Julius Caesar ku Papouškovi tónem, jakým mluví profesor latiny, „jak dalece prospěješ v jazyku latinském.“

Byli právě za městem v polích a Papoušek s bázní pohlédl na Julia Caesara, který vyhlížel právě tak jak na obraze visícím ve třídě. Přísný, kulatý, upjatý v tógu a na nohou sandály. Na hlavě měl však věnec z pampelišek místo vavřínu.

„Učím se, s Toníkem Pálkou,“ odpověděl bojácně Papoušek, který si všiml, že Julius Caesar má také po boku meč, jímž probodl vůdce Aremoriků.

„Toník Pálka neprospívá,“ řekl zachmuřeně Julius Caesar, „slyšel jsem od vašeho ředitele, že nevěděl, kdy byla bitva u Farsalu, ve které jsem porazil... kohopak, Papoušku?“

Ubožák se lekl. Široko daleko jen lány polí, nikde živé duše, Caesarův meč se leskne ve slunci a Papoušek neví nic o bitvě u Farsalu.

„Toník Pálka,“ vyrazil ze sebe Papoušek, aby se zachránil, „říkal o vás, pane Gaie Julie Caesare, že jste nepřekročil Rubikon.“

„Cože,“ zahoukl Caesar, „quindam? A to máš pěkného kamaráda! Povedu ho pod jhem do Říma a liktory mu dám stíti hlavu. Víš, co jsem udělal s Ariovistem?“

„Tak daleko jsme prosím ještě nepokročili,“ uděšeně zašeptal Papoušek, „učili jsme se, že Galie jest rozdělena na tři části, quarum unam incolunt Belgae, tertiam Aquitani, z nichž jednu obývají Belgové, třetí Aquitani.“

„Kdes nechal druhou část?“ vykřikl zlostně Caesar plivaje do polí, „jste všichni darebáci! Roku 54 před Kristem dobyl jsem Británie a napsal o tom kapitolu do svých pamětí o válce galské. Roku 1909 dozví se to takový hoch, jako je vás většina a nepamatuje si datum, byť bych ho i zabil! Bylo to roku 54 před Kristem a ne 53, jak včera mylně řekl při dějepise Bukáč, tvůj spolužák. Dostal za to nedostatečně a dobře mu tak. Proto jsem neválčil s Britany, neporážel Aeduje, Belgy, Aremoriky, neporazil Vercingetoriga, náčelníka Arvernů, aby Bukáč dostal nedostatečné a plakal.“

Julius Caesar mečem srážel pampelišky na mezi a ozdoboval jimi svou hlavu.

Kvartán Papoušek ulekaně hleděl na Caesara a chtěje se mu zavděčit pravil: „Vím, že jste, vašnosti, jednou řekl: Veni, Vidi, Vici.“

„Ovšem,“ odpověděl blahosklonně Julius Caesar, „něco podobného jsem řekl, nejsi úplně netečný vůči mé osobě a to mne těší.“

Mluvil dál jako profesor latiny: „Bohužel tvé vzdělání je povrchní, kdybych se tě zeptal, v kterém roce opustil jsem Egypt, dáš se do pláče. Za mých dob neplatilo se tak veliké školné, ale přece byli hoši chytřejší. Pamatuji se, že jako klouček ve tvém stáří zabil jsem dýkou otroka, který nechtěl skočit do nádrže vařící se vody. Měl jsem učitele rétora N. Antonia Guiphona, tomu jsem ukousl prst. Chodil jsem v Římě po fóru a v šestnácti letech zabil jsem druhého otroka, který mne nepozdravil. Pak jsem pokračoval na cestě slávy a svedl jsem konečně několik vítězných bitev a nakonec i Kleopatru. Vy jste však zbabělci. Dostanete-li cenzuru, bojíte se rákosky, máte strach z písemných prací. Když se na vás ředitel podívá, zblednete. Nezasluhujete slitování. Bylo by záhodno, aby vás odvezli do arény a poštvali na vás profesory a ředitele středních škol, ozbrojené krátkými meči. Pak by se vás liktoři veřejně ptali na skladbu latinskou a vaše odpovědi by rozzuřily profesory. Povraždili by vás v písku arény, poněvadž neumíte užít náležitě konjunktivu po spojce cum a infinitivu cum accusativo. Jiné dal bych hodit lvům, poněvadž nesprávně užívají futura exakta. Jest hrozným zjevem, že tvůj spolužák Winter vymýšlí si slovíčka latinská, je-li pak tázán na různé významy, przní jazyk latinský a ještě hanebnější je, že neví nic o bitvě u Mundy, po které jsem se stal 17. března roku 45 před Kristem pánem celé Římské říše.“

Julius Caesar se vztyčil, zapletl si věnec pampelišek i něco jitrocelového listu a mateřídoušky.

„C. k. školní rada,“ pokračoval, „schválila mé Zápisky o válce galské, buď tak laskav, odevzdej tento věnec c. k. vrchnímu školnímu inspektorovi.“

Julius Caesar sňal s hlavy věnec pampelišek, jitrocele a mateřídoušky, podal jej Papouškovi a zvolal: „Přemýšlej o skladbě latinské!“ a vznesl se na nebesa.

Kvartán Papoušek se probudil. Naproti na posteli oddychoval a pískal nosem jeho otec. V ranním šeru vyhlížel jeho obličej přísně. Papoušek si náhle vzpomněl, že zítra obdrží jeho otec cenzuru, poněvadž on dostal v konferenci nedostatečnou z latiny. Pak se zraky jeho svezly na kalhoty, které přehodil večer přes židli. Kvartán Papoušek tiše zaplakal do peřin...

   


 

Sen popíchaného

 

Brzy po řeži v Holešovicích  seznámil se dr. Soukup prostřednictvím tlumočníka s habešským náčelníkem Roblym na výstavě a mezi nimi vyvinulo se záhy vřelé přátelství.

Dr. Soukup se zájmem sledoval válečné tance Habešanů a jejich válečný pokřik, naproti tomu černý náčelník Robly odkoukal od dr. Soukupa některá jeho gesta řečnická a Soukupův válečný pokřik. Používal ho nyní, výskaje, jako jeho bílý přítel sociálně demokratický, odvrhl kopí a mával při produkci sklenicí.

Děti i dospělí plakali strachy. Nakonec Robly rozbil několika divákům hlavu, počal třeštit a křičet: „Sláva sociální demokracii!“

Tomu dr. Soukup po dvě hodiny prostřednictvím tlumočníka vykládal o úkolech sociální demokracie. A chápavý černoch předplatil si Právo lidu a s kmenem Essa i Galia vstoupil do místní sociálně demokratické organizace Praha VII a bojovníci kmene Essa prodávali návštěvníkům jejich vesnice rudé karafiáty a dr. Soukup v parlamentě křičíval: „Bubarabá“, což jest válečný pokřik Habešanů.

Na schůze doprovázelo ho vždy několik černých bojovníků, kteří se zanícením dívali se, jak dr. Soukup skáče na stůl, koulí očima, tahá se za bradu, křičí, až chraptí, mlátí kolem sebe pěstí, nadává, až pěna se mu ukazuje na rtech, hřímá, huláká, omdlévá rozkoší z pronesených nadávek.

A tu černí bojovníci v plné zbroji křičeli hlasně: „Bubarabá, bubarabá!“, tancujíce kolem Soukupa válečné tance za nového a nového řevu: „Bubarabá, bubarabá!“

A tu dr. Soukup na stole dal se do skákání podle svých černošských přátel, vyskakoval, pleskal se do lýtek a křičel: „Sociální demokraté! Bubarabá, bubarabá! Ať žije sociální demokracie! Bubarabá, bubarabá!“

A soudruzi počali zpívat Rudý prapor s refrénem „bubarabá“. „Pryč s tyrany a zrádci všemi, bubarabá, ať zhyne starý podlý svět, bubarabá...“ A již řítili se do ulic ze schůze, poskakujíce válečné tance Habešanů, kteří před nimi skákali a mávali kopím, ozdobeni rudými karafiáty.

A dr. Soukup řečnil k nim: „Rudí černí bojovníci! Pozdvihněte tento rudý prapor a zaneste ho do Habeše do svého domova. Žádejte tam bouřlivě pro všechny Habešany rovné, přímé, tajné, všeobecné právo hlasovací. Bubarabá, soudruzi, bubarabá!“

A černí bojovníci vykládali svým druhům, jak znamenitý je ten Soukup garavara čili hrdina. Ani jejich Robly neumí tak skákat a křičet. Nejvíce jim imponovala gesta a jeho koulení očima. Náčelník Robly pokoušel se časem zakoulit tak očima na diváky, ale nepodařilo se mu to. Vůbec Robly, čím déle znali černí bojovníci Soukupa, tím více ztrácel u nich na ceně.

Vyzná se jejich pohlavár v takovém střídání hlasu jako Soukup? Kdy on napřed mluví, jako když větérek šumí, pak hlasitěji a hlasitěji, až zařve jako lev na poušti, rudne v obličeji a řve dál jako dva hromy a tři lvi dohromady. Jejich Robly řve a musí řvát také. Ale to není tak vznešené řvaní a neumí bít tolik pěstí do stolu jako jeho bílý bojovník a přítel Soukup, který rozbije stůl, dva, tři stoly kvůli zdůraznění svého válečného pokřiku: „Mažte je, řežte je!“

Robly ztrácel u nich stále víc vážnosti. Vykládali si o velké holešovické bitvě, kde vyznamenal se dr. Soukup jako pohlavár rudých bojovníků. Mluvili s úctou o jeho posměšném válečném pokřiku: „Ale lidičky, proč jsem vlastně bit?“

Mluvili o něm jako o patriarchovi kmene Soukup-Adler, o jeho bradě, o jeho nose. Vše uvádělo je v nadšení a zatlačovalo panství náčelníka Roblyho. Bylo zjevno, že v habešské vesnici propukne nespokojenost s náčelníkem. Ubožák, snažil se všemožně napodobit Soukupa, ale nedařilo se mu to, ačkoliv byl velmi chápavý.

Šermoval proti němu rukama tak neobratně. Kroutil se proti němu tak neobratně a řval tak směšně.

Při nejbližší návštěvě dali Soukupovi do ruky kopí. A tu bylo vidět velkého garavaru čili hrdinu, jak bodá kopím do vzduchu a křičí: „Ať žije rovné, tajné, přímé hlasovací právo. Bubarabá! Bubarabá!“

Po něm skákal náčelník Robly. Nedalo se to porovnat. Byla to dokonalá ostuda pro pohlavára.

A večer toho dne objevila se v bytu dr. Soukupa deputace z nejlepších mužů z kmene Essa a Galia v slavnostním úboru a v plné zbroji.

Když uviděli Soukupa, padli před ním na kolena. „Velký garavaru! Před hodinou jsme právě svrhli Roblyho, ó přijmi nás pod svou ochranu a staň se náčelníkem nás Habešanů. Ty slavný a vítězný.“

A před Soukupa položili meč náčelníka a jeho štít z buvolí kůže.

Dr. Soukup vyskočil na svůj psací stůl, pak seskočil a odjel drožkou do domorodé vesnice horských obyvatelů, kde byl slavnostně uveden do harému. Zdědil po Roblym pět žen. Tento sesazený pohlavár řval zatím ve chlívku na berany, kam byl zavřen. Dovolí-li policie a výstavní výbor, bude zítra slavnostně popraven.

Před Soukupem klečelo zatím pět zděděných černošek. Dr. Soukup vyvedl je z harému a řekl, obraceje se k černým bojovníkům: „Ženy habešské! O úkolech sociálně demokratické ženy dozvíte se v nejbližším čísle sociálně demokratických Ženských listů. Bubarabá!“

„Bubarabá!“ křičeli kolem bojovníci. A náhle udělal se kolem dr. Soukupa obláček a tento svatý revolucionář počal se vznášet k nebesům, zlehýnka, zlehýnka, mizel, mizel. Náhle ozval se hromový hlas z oblak: „Ať žije sociální demokracie!“

Dr. Soukup zmizel úplně ve mracích a vzápětí nato počaly z nebes padat sklenice, tácky a býkovce...

Vtom jsem se probudil. Kolem sebe viděl jsem jeptišky ošetřovatelky v bílých pláštích a nad mnou nakláněl se lékař s nástroji. Ležel jsem na operačním stole.

„Nelekejte se,“ řekl lékař, „potkal jste včera v noci několik sociálních demokratů, ale všechny čtyry želízka od nožů už jsme vám ze zad vytáhli a vaše přeražená žebra naštěstí nevnikla také do plic ...“

   


 

Schůze našeho obecního zastupitelstva v

 Mejdlovarech - Volí se obecní strážník

 Všichni v naší obci velice jsme se těšili na tuto schůzi, neboť mělo být v ní rozhodnuto, kdo má být obecním strážníkem.

Celkem došlo přes 500 žádostí. Mluvil-li bych řečí učenců, tedy asi kol 531 žádostí. Z těchto žadatelů byla polovička absolvovanými právníky, dále tam bylo ke stu žádostí absolvovaných studujících filozofie a kromě toho 49 žádostí bylo psáno abiturienty různých učitelských ústavů, kteří jsou bez místa již rok. Zbytek připadal na absolventy obchodních akademií a konečně byly zde tři žádosti z kruhů nejvíce blízkých panu starostovi, poněvadž to byli obecní příslušníci.

Byl to František Kačírek, obecní pastýř, Jan Kořenář, domkář na konci vsi a kostelník Podloch. Tento pohádal se s panem farářem, poněvadž mu pan farář nedal nic z pohřbu staré výměnkářky Švejcové a ještě ho ten den ve ferblu obehrál o pět zlatek v obecním hostinci.

Tedy terno jsme měli pohromadě a záleželo jen na rozhodnutí. Ostatní žádosti jsme prodali kupci Krausovi na papír. Dal nám za to pět láhví vína a balí od té doby do těch žádostí: „Slibuji, že věrným chováním stanu se důvěry hoden“ smradlavý sýr, který si kupují naši lidé, když jdou do hospody, poněvadž je v něm tolik papriky, že chutná pivo, a jak chutná.

Máme u nás pivo z Hluboké a to je velice dobré pivo, když má člověk poctivý základ. Piješ desátou, jedenáctou a jak potom mluvíš o politice. Rozkoš poslouchat ty řeči. Ani se nenaděješ, už do tebe mlátí, poněvadž my u nás nejsme stejného přesvědčení.

Ale nezáleží jen na tom, jak se o politice mluví, my mluvíme i o obecních záležitostech, poněvadž má náš starosta hospodu. V této hospodě jsme se tedy také sešli jako obyčejně na schůzi obecního zastupitelstva. Zde také konáme všechny schůze obecní.

Korupce nepanovala u nás žádná. Každý z terna dal duplák piva. Napřed ho dal žadatel Kačírek, takže když se to rozhlásilo, hned jsme si myslili, že ho přijmeme na místo obecního strážníka. Ale pak dal také Kořenář peníze a hned za ním kostelník Podloch. My jsme tedy nevěděli, na čem jsme. Nás všechny to mile překvapilo, ale situace byla zoufalá, neboť každý z nich koupil pivo za stejný peníz a každý si předtím obešel nás radní, členy obecního zastupitelstva a my jsme to každému slíbili.

Pak zabil prase kostelník Podloch a dal z něho udělat vepřové hody. Současně zabili však po praseti i další dva žadatelé, Kačírek a Kořenář, takže sice to byla radostná událost, když nám byly věnovány k požitku, a k jak krásnému požitku, tři prasata, ale přesto neměli jsme místa pro tři obecní strážníky, nýbrž jen pro jednoho.

O korupci se tedy naprosto nemohlo mluvit a byli jsme žádostivi, jak to dopadne. Žádný z těch tří žadatelů neměl žádné přednosti a proto se dalo očekávat, že bude schůze obecního zastupitelstva, pojednávající o této volbě velice bouřlivá.

Celý den jsme se postili, my, členové obecního zastupitelstva, abychom měli lepší chuť k jídlu, když z tří prasat to vonělo po celé obci.

Starosta byl ve velkých nesnázích. Chodil po všech členech obecního zastupitelstva a říkal: „Na mou duši, takhle to dál nepůjde. Já se z toho zblázním: Kdyby alespoň někdo z těch žadatelů byl pořádný lump, tak ho vyloučíme z terna a když se bude rozhodovat o dvou, tak se už dokáže, že jeden z těch dvou je darebák. Takhle jsou ale všichni stejní lumpové a to je právě ta ostuda, že nemůžeme jim nic vyčítat. Ještěže nám uspořádali prasečí hody a dali to pivo. Vždyť jsou všichni stejní darebáci, ale nás nepodplatí.“

Byl mezi námi jeden člověk jménem Machlíček. To byl sice pořádný občan jako my všichni, ale nepřál našemu starostovi Bálkovi. Kde mohl, udělal mu nějakou nepříjemnost. Tak kupříkladu učinil jednou oznámení na starostu, že mu pytlačí na jeho poli. Málem by bylo došlo k soudu a teprve starosta když jako hostinský odpustil Machlíčkovi nějaký dluh v jeho hospodě, bylo možno věc smírně urovnat, ovšem za cenu toho dluhu a ještě mu musil před svědky slíbit, že nebude chtít na něm po celý týden, aby platil útratu. Toho ovšem Machlíček využitkoval náležitě, takže od té doby panovalo nesnesitelné nepřátelství mezi ním a našim starostou. Nepokrytě také dával najevo, že při schůzi obecního zastupitelstva, na které se bude jednat o zvolení obecního strážníka, přivede starostu do nemilé situace.

Tak došlo tedy k té památné schůzi, na které měla být celá otázka definitivně projednána. Machlíček se kasal, starosta také.

Sešli jsme se v zasedací síni, totiž, jak již dříve bylo podotknuto, ve starostově hospodě. Kromě nás sedělo tam několik našich sousedů, kterým bylo stručně řečeno, že mají sice též podíl na všeobecném hodování, ale aby šli do kuchyně, teď že se jedná o volbu obecního strážníka z celého terna.

Tak to tedy začlo. Napřed přišla jitrnicová polévka, pak jelítka a jitrnice se zelím a brambory (ty dal k dispozici starosta), nato kousek ovaru (to byly celé tři prasečí hlavy), pak tlačenka a rosol z tučných kousků masa a nakonec vepřová pečeně s knedlíkem (opět dispozice našeho starosty).

Nakonec došlo, když jsme vypili jeden duplák, k debatě o návrhu pana starosty, aby ze tří v ternu se nalézajících žadatelů o místo obecního strážníka byl zvolen ten nejschopnější.

První ujal se slova starosta, který prohlásil, že lituje jen toho, že všichni tři žadatelé nestojí jeden za osmnáct a druhý i třetí za dvacet bez dvou. Že jest mu velice líto, že právě takoví darebáci, jako jsou všichni tři žadatelé, chtějí být ochránci veřejného pořádku, ale že si obecní zastupitelstvo nemůže jinak pomoci, než že z těch tří darebáků musí přece zvolit jednoho, a jména těch tří známých lotrů že jsou Kořenář, Kačírek a Podloch a že žádá, aby alespoň vstali, když se o nich mluví.

Po něm promluvil však Machlíček. Velice se divil ve své řeči, proč vlastně starosta nezačal z jiného konce. Řekl, že obecní strážník musí mít v první řadě smysl pro spravedlnost a právo a že se nesmí dát urážet žádným způsobem. To že by byl pěkný obecní strážník.

Obraceje se pak ku třem žadatelům, zvolal demagogicky: „Hoši, vy právě v tomto okamžiku musíte vědět jednu věc, že nelze vám tak lehce sice dosáhnout místo, o které žádáte, ale že můžete a musíte být odhodláni, i kdyby starosta to byl, který by vás v budoucím vašem povolání urážel, že musíte projevit, že se ho nebojíte, neboť budete pod přísahou. Tady o vás říká, že jste lumpové. Dokažte, že aspoň jeden z vás, bude-li zastávat úřad strážníka, že bude nestranným a že mu nepůjde jen o osoby, nýbrž o právo a spravedlnost. Kačírku, dej starostovi facku!“

Nastalo velké ticho. Oči všech byly upřeny na Kačírka, který dál seděl a hloupě se usmíval.

Machlíček zvolal vtom: „Podlochu! Dej starostovi facku, respektuj většinu!“

Opět nic. Podloch seděl vedle Kačírka a usmíval se ještě hloupěji.

I zvolal Machlíček: „Kořenáři, dej starostovi facku a neboj se!“

Kořenář uposlechl, šel k starostovi, který vytřeštěně na to hleděl, ozvalo se plesknutí a starosta spadl ze židle.

Ozval se potlesk a Machlíček zvolal: „Sousedi, tohle je nestranný člověk, toho musíme udělat obecním strážníkem! Kdo je pro to?“

Zvedlo se všech dvanáct členů a hlasovali pro to.

„Kořenář je tedy zvolen obecním strážníkem!“ zvolal starosta. „A teď ti, Kořenáři, nařizuji jako tvůj představený, abys dal Machlíčkovi dvě pořádné facky!“

„K službám, pane starosto,“ odpověděl Kořenář a dal Machlíčkovi takové dvě pořádné, že Machlíčka musili křísit.

Tak se stal Kořenář naším obecním strážníkem.

   


 

Schůze panské sněmovny 

  Předseda kníže Windischgraetz zahajuje schůzi o 11. hodině 25 min.

Svobodný pán Habersdorfer navrhuje, aby bylo dnešním dnem rozhodnuto o osudu zákonné osnovy proti drahotě. Tento návrh byl přijat.

Katschaler Jan, kardinál v Solnohradě, diví se, proč taková malicherná otázka, jako je osnova proti drahotě, má být právě dnes projednávána, když bylo by na místě, aby se spíše jednalo o uskutečnění zákona proti modernismu v církvi katolické.

Hrabě Wolkenstein-Trojsburg, tajný rada, komoří, velvyslanec mimo službu, rytíř řádu zlatého rouna, majitel velkostatku Trojsburg a dědičného panství Wolkenstein, považuje otázku drahoty za odbytou. Nákup perských koberců neznačí dnes žádné stoupání drahocenných látek. Lépe by bylo a důležitější, kdyby byl uskutečněn zákon proti všem zkratkám titulů členů panské sněmovny. Jak k tomu přijde, když v novinách při jeho jménu stojí jen: T. r., k. v. v. m. s., r. ř. z. r., m. v. Tr. a d. p. W. To může znamenat v češtině též zkratku slova trouba místo tajný rada.

Sv. pán Prandau-Hilleprandt, tajný rada a předseda senátu nejvyššího dvorního soudu, připojuje se k názorům předřečníka a vyslovuje svou nelibost nad stálými stesky proti drahotě.

Th. Grasbtick, opat kláštera ve Wilheringu v Horních Rakousích, prohlašuje, že neví nic o všeobecné drahotě. Sedláci z okolí vodí i dnes do kláštera telata jako dary křesťanské lásky a do klášterní školy posílají své děti.

Hrabě Jan Stadnický, velkostatkář, neví též ničeho o drahotě. Každého roku tráví pět měsíců v Paříži a ústřice jsou tam letošního roku lacinější o 1 frank na velkotuctu. Šampaňské víno jest stejně drahé jako loni.

Ben. Korčian, opat rajhradský pronáší názor, že drahotou je vinen chudý lid, svedený socialisty, aby chtěl všechno zadarmo.

Kníže Khëvenhüller-Metsch, tajný rada, komoří a velvyslanec v Paříži, sdílí názor hraběte Jana Stadnického, že ústřice jsou v Paříži letošního roku lacinější.

Dr. Grabmayer, náměstek předsedy říšského soudu, volá: „I bažanti klesli na ceně!“

Hrabě Kuefstein: „Pardon, pane doktore, vy mluvíte snad o vašich bažantech a nikoliv o sedmihradských. Ti jsou letos dražší.“

Předseda kníže Windischgraetz konstatuje, že sedmihradští bažanti jsou letošního roku opravdu vzácnější a to následkem deštivého počasí.

Hrabě Leo Pininski, byv. haličský místodržitel: „Nejlepší bažanti jsou bažanti pod Magurou.“

            Gilbert Helmer, opat v Teplé, volá: „Mají světlejší maso!“

Předseda kníže Windischgraetz potvrzuje, že mají opravdu proti sedmihradským bažantům světlejší maso.

Sv. p. Hachelberg-Laudon, kanovník z Vídně: „A také chutnější!“

Kníže Trautsmansdorf Weinsberg, komoří a tajný rada, polemizuje s předřečníkem. S lanýžovou nádivkou je nejchutnější český bažant z jeho bažantnice u Horšova Týna.

Sv. pán Marius Pasetti: „Dovolte, Excelence, bažant se šunkou a žampiony, politý madeirou, servíruje se na dvorní hostině!“

Kníže Trautsmandorf Weinsberg loyálně potvrzuje, že bažant tím způsobem upravený je nejlepší a žádá, aby členové panské sněmovny povstáním projevili vládě důvěru. Pokračuje se nyní v debatě o drahotě.

Kníže Alfred Montenuovo, nejvyšší hofmistr, jako hlavní řečník, pronáší obavu, že dnešní drahota je jen záminkou, aby nespokojené živly drancovaly. Pořádný člověk si nestěžuje, že ceny potravin stoupají. Pro pořádného člověka neexistuje pojem drahoty. Kdo na to nemá, nemusí jíst třikrát denně.

Fr. Marat, generál, velmistr Křížovníků v Praze, prohlašuje, že všeobecná drahota jest smyšlenkou, kterou má být na zaměstnavatele působeno, aby zvýšili mzdy. Na statcích řádu Křížovníků platí 80 hal. denně lidem ve dvorech. Musí-li dotyčný z toho živit pětičlennou rodinu, je to jeho soukromou věcí, do které se vláda nesmí míchat, poněvadž respektuje občanskou svobodu.

(Potlesk.)

Princ Bed. Schaumburg-Lippe žasne nad tvrzením o drahotě. Firma Benz, továrna automobilů v Manheimu, snížila ceny automobilů o pět procent.

Sv. pán Fr. Moll: „Mercedes jest lepší značka a lacinější!“

Hrabě Vrints z Falkensteinu: „Benz vyhrál jízdu Paříž- Lyon-Brusel-Štrasburk-Nizza-Paříž!“

Sv. pán Fr. Moll: „Značka „Mercedes“ zvítězila z Birminghamu do Londýna, pane hrabě!“

Předseda kníže Windischgraetz praví, že v prvé řadě třeba podporovat domácí průmysl a že pány interesanty odkazuje do ministerstva obchodu, kde dostanou seznamy domácích firem s nejlepšími ofertami. Současně konstatuje, že opravdu jsou automobily těch nejlepších značek lacinější.

Rytíř Gorayski: „Dostihové koně jsou též lacinější. Koupil jsem za 20.000 K plnokrevného traba.“

Dr. K. Mattuš, vrch. řed. Zem. banky, promlouvá o tom, že pověsti o všeobecné drahotě jsou značně přehnané, neboť i peníze jsou lacinější. Dnes velkostatkář má lacinější hypotéku.

Hrabě Hardegg: „Jen těžká vína španělská přidražila.“

Probošt Schmoln: „A želvy!“

Kníže Rohan: „Utvořme komisi, aby byl podán vládě návrh, aby zrušila clo na těžká španělská vína a želvy!“

Návrh se přijímá.

Poté byly provedeny volby a zvoleni do komise pro otázku připuštění cizozemských želv a španělských vín hr. Goluchowski, svob. pán Schey a hr. Vetter z Lilie.

Zákon proti všeobecné drahotě se pak zamítá v druhém i třetím čtení.

 

    


 

Schůze plesového výboru

Plesový výbor konal horlivou debatu o tom, má-li být pozván na ples okresní hejtman.

První člen plesového výboru nikterak se netajil s tím, že je okresní hejtman špatný člověk.

Druhý člen výboru doplnil to poznámkou, že v době, kdy český národ . . .

Nebyl tak statečný jako první člen výboru, nedořekl, jen dodal: „Myslím, že víte, co tím myslím já.“

Třetí z výboru prohlásil, že okresní hejtman zavinil několik konfiskací jeho časopisu, čímž utrpěl on škodu 60 K, ježto větší část časopisu nebyla ještě rozeslána.

Pak vystoupil předseda výboru a naznačil, že uznává všechny ty snahy očistit společnost na plese od různých individuí, ale že má jeho žena bratrance. Ten bratranec je nemocný muž, otec několika dětí, z nichž nejstarší syn je sluhou na okresním hejtmanství a podporuje svého otce. Nemá ještě definitivu, může být na hodinu vyhnán, což se také zajisté stane, když okresní hejtman nebude pozván. Proto mu jeho manželka kladla na srdce, aby se přičinil, by okresní hejtman pozván byl, jinak v opačném případě musil by složit předsednictví a jeho žena nepřijala by také hodnost čestné dámy. Tím snad řekl dosti. Neobhajuje okresního hejtmana, ale je přesvědčen, že kdyby přišel jiný na jeho místo, byl by ještě horší.

Po předsedovi pravil čtvrtý člen výboru, že planým radikalismem ničí se nejkrásnější myšlenky a zásady. Nebude-li pozván okresní hejtman, dá se jeho žena s ním rozvést. „Když nepozvete pana okresního hejtmana,“ končil utrápeným hlasem, „budu mít doma peklo, zničíte můj rodinný život, úřady vám budou šlapat na hlavy, což by si měl zejména zapamatovat první člen výboru. Kdyby přišla do jeho drogerie zdravotní komise, nevím, jestli by potom nelezl ke kříži.“

„Pánové,“ řekl první člen plesového výboru, „nyní slyšeli jste muže, který jeví velkou starost o mne a který nedávno při svatbě v domě našeho starosty mluvil pod vlivem dvaceti sklenic plzeňského prudké řeči proti úřadům. Dnes bojí se nepozvat okresního hejtmana na ples, poněvadž tomuto hrdinovi tak kázal zákon, jeho žena. Tato statečná choť slabochova kupuje s paní hejtmanovou každou sobotu na trhu jednu hroudu másla dohromady, aby prý jim to přišlo laciněji. Dosud ale paní hejtmanova nedala jeho choti za máslo ani haléře, a tak se bojí, že když nepozve její manžel pana hejtmana, rozzlobí se paní hejtmanova a nedá jí za máslo vůbec nic. Ostatně když já prý budu zničen, pakli zdravotní komise udělá revizi v mém krámě, jak to dopadne s oním statečným manželem, kdyby okresní hejtmanství chtělo zrevidovat účty, které po dva roky nemůže od něho dostat obecní zastupitelstvo, z prací kanalizačních, které prováděl zde s panem předsedou plesového výboru. Nechci útočit na pana předsedu, vymyká se to také z programu této schůze, ale zdá se mi přes ujišťování pana předsedy, že mu zde nejde jen o jakousi záhadnou postavu, sloužící na okresním hejtmanství, ale že tím synem ubohého bratrance jeho ženy, který nemá definitivu, je vlastní svědomí pana předsedy. (Hluk.)

Sedmý člen plesového výboru volá: „Špinavé prádlo!“

Předseda ozval se dojemným hlasem:

„Děkuji vám, pánové, za důvěru. (Veselost). Představoval jsem si dnešní schůzi zcela jinak. Pomíjím osobních útoků, které jsou tak nejasné, že nevím vskutku, proč je to právě ten pán výboru, který sám neví ani dne ani hodiny, dokud ještě bude společensky možným, a který dal se zde strhnout k výkřiku: ,Špinavé prádlo!’ Když ten pán stavěl městské jatky, které za rok potom spadly, běhal na okresní hejtmanství den co den. Co tam dělal? To se dá, pánové, vyjádřit zakašláním. Jistě však že tam nenosil špinavé prádlo. A tak se to má s námi všemi. A jestli třetí pán z výboru nebo pátý a šestý zapomínají,“ že okresní hejtman dal prostřednictvím soudu odsoudit pro utrhání na cti několik lidí, kteří mu oznamovali, že v záložně, v jejímž kuratoriu je první, třetí a šestý člen z plesového výboru, není vše v pořádku, tu se nedivím, že hlasují proti panu okresnímu hejtmanovi.

Pokud se týče druhého pána z výboru, který zaručil se svým jměním za finanční zdar plesu a je proti okresnímu hejtmanovi, tu prohlašuji prostě, že sto korun, které okresní hejtman upíše na pozvánku, není k zahození. A tak, pánové, budeme nyní hlasovat, když se již nikdo ke slovu nepřihlásil. Nátlak není činěn na nikoho, a proto vhoďte každý do této prázdné pokladničky lístek: s ,ano‘, nebo ,ne‘!“

Osm bylo všech členů plesového výboru, a když urnu otevřeli, našlo se dvanáct lístků s větou: „Pozvat okresního hejtmana!“

Při dobré vůli jde všechno . . .

   


Sibirskaja skoropadščina

Sibiřská skoropadština

Kolčakovská Sibiř hrozí sovětskému Rusku diktaturou statkářů, důstojníků a velkoburžoazie v čele se „svrchovaným vládcem, carským admirálem Kolčakem.

Kolem tohoto druhého Skoropadského se semkly všechny kontrarevoluční bandy, které uprchly z dělnického Ruska za uralské hory.

Teď se daly dohromady a rozhodly se, že zardousí moc dělníků a rolníků a utopí v krvi všechny vymoženosti revoluce, že připraví dělníky a rolníky o svobodu a zbaví je všech práv.

Obsazení Ufské gubernie a postup ozbrojených sil sibiřského Skoropadského k Buguruslanu je nepochybně pouze přechodný jev.

Meč revolučních rudých vojsk už visí nad hlavou sibiřského Skoropadského - Kolčaka.

Dějiny se vždy opakují. Ukrajinský Skoropadskij patří minulosti. Železná logika dějin, která nastolila diktaturu proletariátu, svrhne za prvním Skoropadským do propasti i druhého.

Stojíme před velkými událostmi, které povedou k úplné porážce sibiřské skoropadštiny a k vytvoření sovětské moci za Uralem a Altajem.

Zdvihlo se Povolží a proměnilo se v obrovský vojenský tábor. Na slunci se blyští bodáky rudých střelců.

A tyto rudé bodáky přinášejí nevyhnutelný konec sibiřské skoropadštiny.

   


 

Silvestr abstinentů

 Nevím, jak se to stalo, že předseda spolku abstinentů Voráček, jeho místopředseda Beck a jednatel Mašek usnesli se, že oslaví též Silvestra, ovšem způsobem důstojným zájmů spolku a jeho významu.

Vypravovalo se později, že byli přímo vyzváni členy spolku, aby šli do ulic propagovat myšlenku abstinentního hnutí.

Členové spolku to sice dnes popírají, ale v policejním protokole, sepsaném s oněmi třemi abstinenty na policejním ředitelství, stojí, že udávají, jak vedeni stejnou myšlenkou propagovat své čisté bezalkoholní snahy, vyšli večer, aby přes celou silvestrovskou noc byli apoštoly takového osvětového hesla, jakým je abstinentism.

Proto velmi vážně, již tenkrát, když vyšli do ulic, ptal se pan předseda Voráček nejbližšího policejního strážníka, kdyby byl tak laskav a řekl mu, kde najde nejvíce a nejhůře opilých. Bylo teprve šest hodin večer.

Strážník se na něho podíval a řekl: „Že se nestydíte, mazat už od rána.“

„Ale račte dovolit!“

„Nic nedovolím, ještě slovo, tak vás předvedu.“

„Tak vám děkuji.“

„Dejte si pozor, povídám.“

Abstinenti táhli smutně dál a na rohu Žitné ulice zpozorovali dva muže, kteří vrávorajíce táhli někam do města. Jednatele napadlo, ti že asi jdou někam do nějakého doupěte alkoholismu a navrhl, aby šli za nimi.

Nešli za nimi daleko, oni to zpozorovali a dali se na útěk, když dříve odhodili nějaký balík.

Kroutě hlavou, otevřel pan Beck balík a uviděl v něm dva páry bot. Mezitím již se shromáždilo kolem plno lidu a jakýsi hranatý muž vzal jednou rukou pana Becka za rukáv, druhou mu šermoval před obličejem a hulákal, že to zná, oni že mají boty, ale když chudák v té zimě...

Pan Mašek pak slyšel hlas: „Hoď mu jednu,“ a to bylo znamením k jakémusi útoku na tři apoštoly, kteří ustupovali k řadě domů a konečně utekli do jednoho krámu, jehož majitel ochotně zavřel krám, když byli již vevnitř.

V každém případě obchodník tázal se, čím může posloužit, než strážník ty lidi rozežene.

Rozhlédli se kolem a ku své hrůze viděli, jak z malých soudků se na ně šklebí nápisy Čert s rumem, Žitná s rumem, Slivovice l, Slivovice II, obklopovalo je to ze všech stran.

„Něco bez alkoholu,“ vyhrkl ze sebe pan Mašek co jednatel.

„Za pět nebo za deset?“ tázal se s úsměvem majitel kořalny.

„I za deset.“

Nalil všem - převrátili to do sebe a pan Voráček první projevil jistou pochybnost, zdali v tom nebyl přece jen alkohol.

„Ale co vás to napadá, jakýpak alkohol, to byla jen pravá stará polská kontušovka.“

„Dovolte, ale to je ničemnost.“

„Jakápak ničemnost, kořalo jeden, beztoho už celý den se povalujete po putykách, až za vámi chodí lidé, a teď chcete tu udělat nějakou výtržnost. To hezky začínáte toho Silvestra, marš ven!“

Vystrčil je rázně z kořalny na ulici, kde se zatím již zástup rozešel.

Předseda spolku abstinentů zapotácel se na chodníku před výčepem lihovin, právě když kolem šel pán s dámou.

Slyšel, jak ten pán povídá: „Vidíš, Anna, tenhle opilec, to je nějaký pan Voráček z prvního oddělení naší banky. Býval to dřív takový slušný člověk a teď si vede tak hnusně.“

„Prosím, pane,“ přikročil ustrašeně pan Voráček k němu, „račte odpustit, pane řediteli, v tom je omyl, naší snahou je naopak tu s přáteli propagovat všude hnutí abstinentů zejména dnes, kdy lidstvo si mylně vykládá oslavu silvestrovskou.“

Strážník, který dříve rozháněl zástup lidu před výčepem lihovin, přistoupil k panu Voráčkovi a řekl k němu přísně: „Pozoruji vás všechny již dlouho, žádám vás naposled, abyste nikoho neobtěžovali, nebo se ze své opice vyspíte na pryčně.“

Jako zmoklé slepice odcházeli beze slova a pan Voráček vykládal svým druhům, že jest to strašný omyl, neboť ten pan ředitel řekl zcela jasně ku strážníkovi o něm: „Ale má ji!“

Šli ulicí za rohem a trochu se jim ta kontušovka vrazila do hlavy, i vykládali si vespolek o nějakých právních omylech a justičních vraždách, když vtom uslyšeli vedle za rohem z jedné restaurace zvuky harmoniky.

„Zde jest jedno takové sídlo, které potíráme,“ řekl jednatel, „vysvětlíme jim opatrně, jak se věci mají, jak se z nich pomalu stávají zvířata.“

Vešli dovnitř a dali si přinést láhve sodovky a rozhlédli se kolem. Dvě tři ženy, o kterých si utvořili ihned špatný úsudek, seděly na klíně dvěma chlapíkům, kteří vyhlíželi právě tak, jak stálo v textu písně, kterou právě zpívala celá hospoda sborem:

Chodí tam frajeři načesaní.

Když shromáždění přezpívalo, vstal náhle pan Mašek a pevným hlasem, podepřeným o onu kontušovku, řekl: „Dovolíte laskavě, ale jste vlastně zvířata.“

Celkem vzato měl pravdu, neboť kdyby byli ti tři abstinenti vrženi v římském cirku šelmám, nebyli by za tak krátkou dobu, co tu pobyli jako apoštolé abstinentismu, tak vyhlíželi.

Bez klobouku, potrhaní, jako po zápase s medvědem, s opuchlými tvářemi běželi po tom slavném vyhazovu ulicí dolů a zapadli do jednoho hostince, aby si trochu upravili toaletu.

Nalezli tam podobnou společnost jako před chvílí a v úzkosti, aby to opět snad tak nedopadlo, aby to na nich nebylo vidět, jaké mají šlechetné snahy, odpověděli na otázku, co si přejí, že třebas pivo.

Číšník, pěkný svalnatý chlapík, chvíli se radil s hostinským, který za chvíli přišel ke stolu a řekl, že se jim nic nenaleje, že už jsou pěkně seřízeni.

„V tom jest omyl,“ opakoval své šlechetné zásady pan Mašek, „naší snahou jest naopak tu s přáteli propagovat všude hnutí abstinentní, zejména dnes, kdy lidstvo...“

Nedomluvil, hostinský už ho vzal za límec a vlekl ku dveřím: „Koukejte, ať jste venku! Kazit kšeft si nedám!“

Když byl pan Mašek venku, vrátil se pro pana Becka a ten šel tedy druhý, po něm šli s číšníkem pro předsedu spolku abstinentů pana Voráčka, který zatím utekl do kuchyně, kde spínal naproti nim ruce a křičel: „To jest, prosím, justiční vražda!“

Ale rozhodně neměli, když už byli venku, jít ještě v tom stavu na policejní ředitelství a tam k inspektorovi jeden přes druhého mluvit a dokazovat s opuchlými tvářemi, bez límečku, s roztrhanou vestou a kabáty: „Naší snahou jest propagovat všude hnutí abstinentní, my apoštolé nové kultury.“

A tu policejní inspektor řekl ono velké vznešené slovo k strážníkovi, který měl službu: „Dají je všechny za katr, ať se vyspí...“

A dveře separace se otevřely a opět zavřely. Skončena velká tragédie apoštolování a velmi dojemně vypadalo, když ve veselé a bouřné silvestrovské noci probudil se k ránu pan Voráček na pryčně a ze štěnic, které rozmazal, vytečkoval na stěně: „Nikdo není prorokem ve vlasti.“

Měl pravdu. Ještě ke všemu dostali všichni tři za týden dopisy od spolku abstinentů, ve kterých se jim stručně sdělovalo, že pro překročení stanov spolku vylučují se navždy.

Ve stanovách není totiž nic o kontušovce, rvačkách a pryčně.

                 


Silvestr zajíce s černou skvrnou na břiše

Zajíce s černou skvrnou na břiše vážili si zajíci z celého revíru. Byl to také rozumný a zkušený zajíc. Pravé legendy o něm vyprávěli zajíci mezi sebou. Zejména ten kulhavý zajíček, který si dovedl vymyslit takové různé hlouposti. Jak prý jednou ten zkušený zajíc pokousal jednoho honce, a že prý kdysi počíhal si na loveckého psa z bašínské hájovny. Jindy opět, když se sešli zajíci z toho podrostu tam u kříže před studánkou, aby si popovídali, vykládal jim ten kulhavý, že má ten rozumný zajíc poměr se srnkou.

„Víte,“ povídal, „s tou, které zmrzl první její synáček, kolouch, když uhodily najednou mrazy. Víte, s tou, která pak tolik plakala. A je to pravda, na mou duši, že kolikrát jsem je viděl jít spolu.“

Jedna zaječice poznamenala, že to také pozorovala, jak on za srnkou skáče, a že ho slyšela zcela zřetelně, jak srnce povídal: „Vidíte, slečno, dnes jsem sežral tolik kůry, až mám žaludeční obtíže.“ - „Usuzuji z toho,“ vykládala dále zaječice, „když takhle mluvil, že jsou spolu důvěrnými. Sledovala jsem ho, jak chodil za ní a jak sladce přitom mroukal. Když přišli na paseku, tak se zastavili, on před ní počal panáčkovat a omlouvat se, že jeho chůze je nejapná. Slyšela jsem ho dobře, jak mluvil, a viděla, jak si lízal přitom zadní běhy. Řekl: ‚Odpusťte, slečno, ale mé dlouhé zadní nohy jsou rovnoměrné chůzi velice na překážku. Rád bych také tak svižně chodil jako vy, slečno, ale nejde to. Mám takové hnáty už od mládí. Věřte mně, že bych byl tak rád srncem, a mne to někdy bolí, že jsem zajíc. Jindy jsem však opět hrdý na to, že zajíc jsem, poněvadž mám dobré a chutné maso. Poměrně k mé velikosti budu lip zpeněžen než vy, slečno. Toto mé stehno, račte se podívat, bude stát alespoň korunu.’ - Nerozuměla jsem, co mu odpověděla, neboť ona mluví strašně lámanou zaječinou, ale viděla jsem, že se rozzlobil. Počal dupat zadníma nohama a křičel: ‚Nemyslete si, slečno, že jsem nějaká pištucha a že věřím, co mně vypravujete, že váš otec si nepřeje, abyste měla se mnou poměr. Vy žádného otce nemáte, vašeho otce už dávno snědli.’ A kvičel zlostně dále: ‚Vašeho otce už upekli před třemi léty a nechutnal jim.’ Měli jste pak vidět, jak se ona rozzlobila a po něm rozehnala. Ale on jí vyčetl toho koloucha, kterého měla se srncem z cizího revíru, s tím sprostým vandrákem, který strašně nadává na zajíce, že prý mu sníme všechny kořínky. A když jí to vyčet, vyskočil a vykřikl: ,A toho sprostého srnce zakousnu!’ A ona se dala do pláče. ,Teď pláčete, co?’ křičel na ni, ,pro svého miláčka, bojíte se o něho. Že jste to však vy, tak vám dávám zadní pravou nohu, že mu neublížím, na mou duši, jako že jsem známý zajíc s černou skvrnou na břiše.’„

„Jednou,“ vmísil se do hovoru šedivý zajíc, který se stále škrábal, poněvadž dostal od honců blechy, „viděl jsem ho, jak se rval s jezevcem. Vy znáte toho žíhaného lotra. To není ten náš hodný jezevec od skály. Tenhle je ten od jeskyňky s tou hloupou mordou. Protlouká se strašně nepočestně životem a je takový sobecký podivín a zloděj. Dělá všem jezevcům hanbu. A tak ho jednou potkal náš kamarád. Umí dosti plynně jezevecky a zcela dobrácky se ho ptal: Jak se máte, příteli, přezimovalo se vám pohodlně?’ Jezevec však se do něho pustil nepřátelsky: ,Do toho vám nic není, vy pitomče!’ zafuněl. Náš kamarád se zarazil a řekl: ,Ale dovolte, kdo vám dal právo mně zde v lese nadávat? Vždyť chrochtáte jako černá zvěř!’ - ,Kdo že chrochtá?’ - ,Vy chrochtáte! Vy jste, pane jezevče, prachsprostý zloděj. Chodíte nám na březové kořínky a jste tak nezpůsobný, že polykáte i zmije. Viděli jsme vás, jak jste vybral i hnízdo čmeláků a slupl jste všechny larvy. Styďte se, vždyť jste býložravec!’ Sotva to dořekl, jezevec po něm skočil, a už bylo zle. Náš kamarád zadupal, a jezevec už byl v prachu, ani si neposlechl, jak on za ním vřeštěl.“

Když ukončil, objevil se u studánky sám hrdinný zajíc.

Pozdravili ho uctivě a jedna taková zaječí rukavice políbila mu uctivě pírko.

Hrdina revíru se posadil a beze všeho začal vyprávět. Znali to už všichni, ale stále se jim to líbilo. Zejména ona zaječice mohla na něm nechat světla.

„Tak už tomu budou čtyři roky,“ začal, „když jsem jim utekl.“ A vyprávěl s veselou myslí své vzpomínky z mládí, ačkoli to bylo neveselé.

Byl březňáčkem, když ho chytily živého děti na poli a přinesly do vesnice. Tak se ocitl v jednom statku a při vrozené inteligenci brzy se ochočil. Pak v létě tam přijeli nějací páni z města s malou holčičkou. A ta ho měla velice ráda, a to byla právě pro něho velká útrapa. Vodila ho na provázku k potoku a tam ho nemilosrdně koupala.

Už to nemohl vydržet, a proto utekl. Na zimu se však vrátil, a jak se mu to pěkně panáčkovalo v teplé světnici a co všecko se naučil!

Dnes právě to poznovu připomínal: „A vidíte, přátelé, tam jsem se naučil také čistotě a hlavně stal jsem se labužníkem!“

A mluvil úplnou pravdu. Nevím, zdali to bylo snad ctností, ale svědčilo mu to. Bylo-li to pak nectností, byla to také jediná nectnost v životě toho bodrého ušáka.

V jeho vzpomínkách defiloval bílý chléb, kterým ho krmili v zajetí. A ten bílý chléb tvořil po celý rok předmět hovoru.

Jednou se také hádal o jeho chuti s jedním míšencem králíka a zajíce, odporným švihákem, který se vždy chvástal se svou kůží a tvrdil chlubivě, že z kůže jeho bratra byly zhotoveny střevíce, které nosí doma paní lesní.

A tak žil náš hrdina klidně a spokojeně, vážen všemi.

Byl to skutečně charakterní a rozšafný zajíc. Jeho jediným přáním bylo, aby ho zastřelil, až sestárne, sám Jeho Jasnost kníže pán.

Ze toto přání nebylo splněno, na tom nese vinu jeden kočí, který právě o Silvestra vezl do myslivny z města koš se sladkým vínem.

Zima nebyla právě krutá a dobře se za zimních nocí, kdy krvavě svítil nad tichou krajinou měsíc, sedělo zajícům z revíru. Vypravovali si opět o něm, o tom jejich velkém rozumném miláčku, o zbožňovaném zajíci s černou skvrnou na břiše.

A ten zatím slídil v okolí a dobře viděl z lesa, jak ujíždí po silnici onen neopatrný kočí, který si v městě přihnul důkladně a nyní nějak podivně držel opratě v ruce.

Na silnici bývají patníky. Ty jsou z kamene, a jeden takový patník stal se kamenem úrazu. Zadní kolo drclo, koš s láhvemi sladkého vína spadl, víno ve velkých kalužích se rozlilo. Nešťastný kočí se pokřižoval, obrátil vůz a zdrceně vracel se do města.

A to vše viděl náš rozšafný zajíc. Přihopsal, čichl ke kaluži. Vonělo to. Lízl, zkoumal a shledává: je to chutné a dobré. Otočil se a už pelášil ku shromáždišti zajíců.

Už zdaleka křičel: „Objevil jsem něco zajímavého, všichni za mnou!“

A už za ním běželi.

Lízali, chutnali, dobré to bylo. Hopsali, jásali a za veselého hovoru navrátili se na své shromáždiště. Tak jim ten měsíc červený připadal rozmnožený v několikerém vydání.

A nejvíc točil se svět rozšafnému zajíci s černou skvrnou na břiše. Vylízal také dvě kaluže rozlitého vína. Počal najednou vřeštět, že musí zakousnout psa v hájovně, a již odhopkoval vrávoravě do lesa, zatím co ostatní za ním vřeštěli: „Šťastné pořízení přejeme vám!“

A ještě ho viděli, jak se mu pletou běhy a jak mizí ten chlupatý rozšafa mezi stromy. Už viděli jen pírko a pak nic.

Nesplnilo se přání jeho, aby sám Jeho Jasnost kníže pán ho zastřelil.

Na Nový rok na plotě u hájovny visela zaječí kůže. A ta kůže na spodní straně měla černou skvrnu.

Měl to smutného Silvestra statečný zajíc s černou skvrnou na břiše.

   


 

Sjezd mladočeské dělnické strany

 „Den“: My utvoříme silnou stranu mladočesko-dělnickou.

Místo sjezdu: Redakční pokoj časopisu „Den“.

Slavnostní nálada. Do pokoje padají mladočeské sluneční paprsky. Nábytek je od mladočeského truhláře, jedině lustr byl objednán z Německa. Naproti tomu plivátko je výrobek mladočeský. Vzadu vidět neprodané výtisky „Dne“.

Pohromadě jsou všichni mladočeští předáci. Za stranu mladočeskodělnickou přítomen kamenický dělník Karas, pracující u vinohradského purkmistra Víška, mladočecha prvního stupně. Přítomna dále sl. Sísová, která si vzhledem ke sjezdu poznovu dala ostříhat vlasy.

Sjezd zahajuje Dr. Klumpar: „Velectěné shromáždění, pánové a dámy! Když před rokem byla výzva k utvoření dělnické mladočeské strany, tu nedomníval jsem se, že brzy bude naše práce korunována tak velkolepým způsobem. Domnívali jsme se skepticky, že v řadách dělnictva při dnešní rozháranosti nenajde se jeden, který by hrdě a otevřeně se hlásil pod prapor mladočešství.

Přiznávám se, že jsem to byl já, který prohlásil v mladočeském klubu, že jest to utopie, velmi odvážná myšlenka, nápad přímo zarážející, chtít utvořit dělnickou stranu, cítící mladočesky. Přiznávám i to, že jsem řekl, že nepřihlásí se ani jeden do nové strany dělnicko-mladočeské.

Děkuji osudu, že jsem se mýlil. Za měsíc po utvoření strany přihlásil se do ní jediný člen. Byl to přítomný zde přítel Karas, pracující u našeho milého přítele, starosty Král. Vinohradů, pana Víška. Na domluvu pana starosty uznal před zimou své poblouznění, neboť byl sociálním demokratem a ochotně se přihlásil do mladočeské strany dělnické, kam přihlásil i svou ženu i babičku.

Na jaře však zemřela jeho paní babička, čímž ztenčil se počet členů mladočeské dělnické strany na dva. On zůstal sám pak jediným mužským členem mladočeské strany dělnické. A tu tento Adam nové strany dělnické, náš vzorný přítel a bojovník za práva strany, si umínil, že prospěje, seč slabé síly jeho stačí, mladočechům. O svém plánu, který choval doposud v tajnosti, poradil se s předsednictvem klubu, které jeho plán schválilo.

Přiznávám se opět, že se stanoviska opatrnosti byl jsem zprvu proti tomu, s čím se nám svěřil. Jednal jsem přitom v zájmu strany a mohu vás ujistit, že mne těší, když jsem se zmýlil.

Se svolením předsednictva strany byl tedy přítel Karas ukazován v panoptiku. Ihned sestavil se celý finanční výbor, který poskytl náležitou peněžní podporu k zřízení panoptika, které se stalo kočovným podnikem a atrakcí prvního řádu. V čelo tohoto výboru postavil se Dr. Koerner, který laskavě uvolil se podat obšírný výklad o činnosti panoptického kočovného finančního podniku. Prosím pana Dr. Koernera, aby laskavě objasnil nám celý postup.“

Dr. Koerner: „Děkuji vám, pánové a dámy, předem za onu důvěru, nezbytnou ve straně, neboť v mém případě nešlo jen o politickou činnost, v mé ruce byly svěřeny i peníze pro stranu. Přítel Dr. Klumpar vysvětlil vám zajisté ony skromné začátky strany mladočesko-dělnické a onen šlechetný úmysl přítele dělníka Karasa zachránit svým vlastním vystoupením novou stranu. V prvé řadě přijali jsme tedy s povděkem nabídku přítele Karasa, že se dá ukazovat v panoptiku jako jediný člen nové dělnické strany mladočeské, na druhé straně přikročili jsme rychle k zbudování kočovného panoptika. Byla pořízena dřevěná přenosná bouda, koupen komediantský vůz a koník. Pak byla zakoupena železná klec pro našeho přítele a u vynikajícího mladočecha Krystlíka objednána tabule na panoptikum. Nápis byl schválen výkonným výborem strany mladočeské a zněl:

Zvláštnost 20. století!

Jediný člen nové mladočeské strany!

Zvláštnost 20. století!

Předčí i siamská dvojčata a jiné anatomické zvláštnosti!

Vstupné 20 hal. Děti a vojsko platí polovic.

Klec byla opatřena také nápisem, schváleným výkonným výborem strany mladočeské:

Prosím nekrmit!

Při panoptiku zřídili jsme též prodejny časopisů „Národ“ a „Den“. Děkuji tímto za finanční výbor panoptika sl. Sísové, za onu krásnou báseň, která tak platně rozhlásila otevření panoptika českému lidu. Nemýlím-li se, zněl poslední verš:

„Nuž, ve své kleci, mladočechu statný!“

(Slečna Sísová se klaní.)

Krásná ona báseň získala nepopiratelnou reklamu našemu podniku. Celé zařízení stálo 800 zlatých i s koněm. Podotýkám, že kůň byl také od mladočecha. Přítel Karas tedy jezdil v kleci po českých krajích v zájmu mladočechů, ano, to byl náš mladočeský Bu-Hamara!

(Pohnutí.)

Příjem z lístků byl skvělý. Do panoptika našeho se hrnuly zástupy, zato však nikdo si nekoupil ani „Den“ ani „Národ“. Od prvého června do konce prodáno bylo lístků 720.000 v úhrnné ceně 108.000 K. V měsíci stoupl počet lístků na jeden milion, čímž vytěženo 150.000 K. Příteli Karasovi bylo placeno 200 K měsíčně, což činí za ony tři měsíce 600 K. Kůň stál mnohem méně, asi 200 K, dohromady 800 K. Odpočítáme-li ještě 1000 K za zařízení, 200 K za poškození inventáře včetně s přítelem Karasem, zbylo 147.600 K.

Pět členů finančního výboru, revisoři a pokladníci, si počítají diet po 1000 K, což činí 5000 K. Zbylo tudíž 142.600 K. Daní a poplatků za propůjčení místa placeno 3.700 K, zbývá tudíž 138.900 K, s kterými naloženo takto: Sto tisíc korun věnováno k zaplacení jedné desetiny dluhu, který má náš časopis „Den“. Ostatních 38.900 K se ztratilo.

Nečítaje tuto ztrátu, s kterou se ve straně muselo počítat, jest jistě výsledek činnosti přítele Karasa krásný.

Pokud se týče samotného vystavování a dojmů, které si návštěvníci odnášeli, jest to nevypsatelné.

Představte si našeho přítele Karasa v kleci (pohnutí) s tabulkou na prsou: „Jediný člen mladočeské strany dělnické“, a na něho hledí tisíce a tisíce občanů nejrůznějšího povolání, stáří, návštěvníci ze všech vrstev. Spolky sociálně demokratické a jiné konaly výlety do našeho panoptika, ale musím konstatovat přes sympatie k této lidové straně, že se nám vždy něco při té příležitosti z panoptika ztratilo.

Jednou ztratilo se deset korun z pokladny, podruhé celá pokladna. Jindy opět připravený oběd našeho přítele. Přesto byl úspěch našeho panoptika velice čestný. Nešlo nám o slávu, nýbrž o finanční úspěch. Národ, který je finančně silný, zdolá nepřítele. Ke konci nezbývá mně nic jiného, než provolat slávu naší mladočeské dělnické straně!“ (Mnohonásobné volání slávy).

Ozve se klepání na dveře a do místnosti vstupuje posluha, který vážně přináší Dr. Koernerovi dopis. Na tváři Dr. Koernera rozprostírá se blažený úsměv a za všeobecného ticha a pohnutí praví: „Ctění shromáždění! Nejradostnější zprávu mohu vám nyní podat. Právě se narodila našemu obětavému příteli Karasovi dvojčata! Rosteme, přátelé, rosteme! Sláva vzrůstu mladočeské dělnické strany!“

Slečna Sísová napsala pak do „Národa“ po sjezdu úvodní článek o vzrůstu mladočeské dělnické strany.“

   


 

Sjezd rodáků

I

Jsou lidé, kteří se zčistajasna najednou stanou nápadnými. Celou řadu let člověk na nich nic nápadného nepozoruje, jsou to docela obyčejní skromní občané, vykonávající řádně své povinnosti k rodině, státu a celému okolí. Najednou však nešťastný člověk začíná vrtačet a zatahuje do svého vrtačení jiné a jiné.

Myslí si například, že vynašel perpetuum mobile, dá o tom zprávu do novin, jeho dítky stávají se posměchem všech spolužáků a jeho manželka, která zprvu všude se chlubí: „Můj pan manžel vynašel perpetuum mobile“, je terčem všemožných urážek a narážek a musí se jít utopit. Potom jednoho dne vylákají vynálezce do povozu pod záminkou, že si přeje s ním se seznámiti ministr kultu a vyučování a už se jede do izolace.

Ještě horší druh pomatenosti bývá však svolání sjezdu rodáků, poněvadž přirozeně tato pomatenost zatahuje do svých sítí mnoho lidí, kteří se narodili na určitém místě, považují se za rodáky a hrdě vyslovují v návalu pitomosti slovo „zdejší rodák“, ačkoliv sami přece nemají žádné zásluhy o to, že se vůbec narodili.

 II

Když profesor Jeral přijel na prázdniny do svého rodného hnízda, nikdo na něm nic nápadného nepozoroval. Byl to docela obyčejný, střízlivý člověk, který všude dával najevo svou rozšafnost. Nabídl se též, že bude řečnit o Husově slavnosti, kteréhož úkolu se zhostil nešťastným způsobem, poněvadž měl svou řeč napsanou na papíře a začal ji číst, až když už bylo šero, takže na to neviděl, vyrážel ze sebe jen nesouvislé věty. Stala se mu také nehoda, že přirovnal mistra Jana Husa k hloupému Honzovi a strašně se druhý den urazil, když mu jeden pán řekl, že mluvil blbosti.

Od té doby se počalo po obci říkat: „Uvidíte, že pan profesor Jeral tady ještě něco provede.“

A také provedl.

Vypuklo to u něho zčistajasna po obědě, když řekl manželce: „Tak jsem se rozhodl, že svolám sjezd místních rodáků.“

Paní profesorová se dala do pláče. Její vzlykot přerušoval pan profesor: „Ano, svolám sjezd místních rodáků a napíši k tomu aktovku. Budeme maskovat dávno zemřelé rodáky, jak pijí čtvrtku piva v jasanovém háji, jedí ovar...“

Pan profesor se zamlčel, pak pokračoval: „S tím ovarem se to má totiž takhle. Jednomu mistrovi z lomu chcípá prase a ti, co pijí tu čtvrtku, pošlou vzkaz k řezníkovi, že pan mistr si přeje, aby hned to prase zapíchl a paní mistrová aby uvařila hned ovar a poslal jej jim, potom přijde sám ten mistr, nají se také ovaru a neví, že jí své vlastní prase, až nakonec to praskne a potom je konec.“

Ozvalo se těžké bouchnutí o zem, trvalo to několik hodin, nežli se paní profesorová probrala z mrákot a první její co bylo, byl zoufalý pohled na pana profesora, který seděl vedle postele a řekl ji: „Nevyrušuj se, miláčku, já právě sestavuji text na provolání ke sjezdu rodáků místní obce.“

K večeru se paní profesorová tak dalece zotavila, že vstala z postele a mohla jít zavolat lékaře, kterému všechno vysvětlila. Lékař se jí napřed optal, není-li snad pan profesor opilý, potom se jí tázal, zdali již dříve nemíval podobné záchvaty a ptal se též, co předtím jedl, než mu napadlo svolat sjezd rodáků.

Nakonec se oba shodli, že snad to bude po houbách, poněvadž pan profesor vynikal také mezi jiným tím, že sbíral různé prašivky a jedovaté houby a upravoval je na jedlé.

„V tom jsou rozhodně toxiny,“ řekl tajuplně pan doktor. „Prostředek proti tomu je zvracení, projímadlo, lihoviny, led na hlavu, horká káva. Já vám dám, milostivá paní, tři prášky a vy mu je nenápadně vhoďte do jídla! Co máte k večeři?“

„Opět nějaké jedovaté houby, pane doktore.“

„To je výborné,“ řekl lékař, „to se právě hodí.“

 III

Kde jsou rodáci? Kde jsou místní rodáci! Kde jsou rodáci vůbec?

Profesorovi Jeralovi se zdálo, že svolává sjezd rodáků celé zeměkoule. Ráno se probouzel jako upocené štěně a vzpomínal přitom na své sny předcházející noci, ve kterých se mu zdávalo o sjezdu rodáků Londýna, Paříže, Berlína, Vídně, Prahy a nějakého neznámého městečka na Novém Zélandě.

Od místního policejního inspektora pana Štěpánka dostal pan profesor Jeral adresy lidí zemřelých před třiceti lety, kteří se pohybovali v cizině a jimž vzhledem k úmrtnosti pozvání nedošlo.

Pan poštmistr dodával pečlivě svolavateli sjezdu místních rodáků poštou vrácené pozvánky ke sjezdu rodáků, kde bylo napsáno „adresát zemřel“, „adresát neznám“. Jenom za čtrnáct dní potom přišel přípis z Ameriky, jehož anglický text v překladě zněl: „Váš místní rodák a adresát byl oběšen pro loupežnou vraždu a zprznění černošky ze státu Illinois, distrikt Machenchen.“

To ovšem nic neznamenalo, poněvadž žije-li myšlenka, nemůže rozhodně nikdy odradit zpráva o oběšení rodáka v dálné cizině.

Bylo několik dopisů, kde se pozvaní rodáci omlouvali, že nemohou přijet. Z Vídně přišly tři dopisy, ve kterých souhlasně všichni, jako by se umluvili, psali, že by musili utratit miliardu korun a že se na všechno vykašlou.

Čtyři pozvaní psali z různých míst republiky, aby se jim poslalo na dráhu a zajištění útrat na sjezdu. Jsou ochotni odměnit se vypravováním na sjezdu svých životních příhod v cizině a přednesem kupletů.

Policejní ředitelství v Praze oznámilo panu profesorovi Jeralovi, že rodák Jindřich Marek je již od roku 1906 stíhán zatykačem pro krádež pivních trubek a křivou přísahu.

Došla též žádost vdovy po místním rodákovi Valkaunovi, ve které byla úpěnlivá prosba, aby jí obec zapůjčila 600 korun na zakoupení stroje na dělání zmrzliny, aby se mohla v létě uživit.

Obchodní cestující firmy na výrobu likérů pan Humera psal, že se na sjezd dostaví jedině v tom případě, když při slavnostním zahájení sjezdu bude otevřen bufet, pro který budou objednány likéry od jeho firmy. Přikládá ceník.

Rodák Durych poslal místo sebe nevyplacené psaní, obsahující hrozné urážky, že si teprve teď na něho vzpomněli po tolika letech, když ho vyštvali z obce obviňujíce ho, že ukradl věžní hodiny na radnici.

Staly se též různé mýlky s pozvanými osobami. Když se totiž radili s panem starostou, koho pozvat, sahalo se přirozeně do temné dávné minulosti.

„Vím určitě,“ řekl starosta, „že před lety byl zde kupec Pergler, který se přestěhoval do Kosmonos.“

Proto také odpověděla správa ústavu pro choromyslné v Kosmonosích: „Vracejíce přiložené pozvání sdělujeme, že Váš rodák, Karel Pergler, zemřel v ústavu 16. července 1901. Při jeho dodání do ústavu ztratily se dokumenty o jeho příslušnosti. Ošetřovanec sám nemohl podati žádné zprávy, odkud byl přivezen. Na základě vašeho sdělení o příslušnosti vašeho ošetřovance postupujeme materiál likvidačnímu odboru k vymáhání poplatku od vaší obce za ošetřování zesnulého.“

 IV

V den sjezdu chodil pan profesor Jeral střídavě se dívat na broumovskou a dolnotuzskou silnici, zdali nejdou nebo nejedou pozvaní rodáci.

Nešel nikdo. Pan profesor Jeral si vzpomněl, že by snad mohli přijít směrem od Malé Skály a poslal tudíž svou ženu nahoru na kopec, aby se dívala tímto směrem.

Paní profesorová sedla si na nejvyšším bodě na kámen a dala se do pláče. Po tolika letech šťastného manželství nakonec tohleto.

Od Malé Skály nešel také nikdo.

Seděla zoufale dvě hodiny a potom se podívala dolů do městečka a dostala hysterický záchvat, když viděla, že tam dole pan profesor Jeral leze po střeše radnice a vyvěšuje státní vlajku na počest sjezdu rodáků. Sestoupila do městečka a byla přivítána panem profesorem, který divně blýskal očima, zatáhl ji stranou do uličky a otázal se jí stručně: „Kolik jich jde?“

„Hm,“ řekla ledabyle, „zmeškali asi vlak, přijedou tím druhým k večeru, to mají ze všech stran přímé spojení. Nemusí se nikde přestupovat.“

Dostal najednou takový záchvat optimismu, že běžel do hostince, kde v sále měl se konat večírek na uvítanou přibyvších rodáků a tázal se, mají-li dost stolů a židlí.

Hostinský chodil jako zmámená ovce, neboť měl připraveno přes šedesát řízků a nyní bylo mu už úplně jasno, že je už šest hodin večer, že za dvě hodiny má se zahájit večírek a že dosud nepřijel ani jeden pozvaný rodák.

A profesor Jeral právě jako na zlost mu povídá: „Jen aby bylo těch řízků dost, to víte, většina přijede s rodinami. Takový sjezd rodáků je něco nezapomenutelného pro každého účastníka. Každý rodák chce se podělit se svou radostí se svými nejbližšími. Hlavně jenom hodně okurkového salátu, to je to nejlepší osvěžení po cestě, to víte, přijdou utrmácení, někteří ze Slovenska pojedou sem až dva dni.“

Když toto vyřídil, šel se profesor Jeral ještě jednou podívat k hořejší i k dolejší silnici. Z jedné strany nešel nikdo. Z druhé strany bylo vidět skupinu, stoupající nahoru, mezi kterouž vynikala nějaká uniforma.

Profesor Jeral běžel k panu starostovi a volal: „Už tu máme krajany.“ A také se nemýlil.

To z Mirohoštic šupovali sem do chudobince krajana a krajanku, dědka a bábu Sochorovic.

Profesor Jeral o této tragédii však zatím nevěděl, neboť byl v tu chvíli doma, chodil po pokoji a odříkával si z konceptu slavnostní uvítací řeč.

Bylo již krátce před osmou hodinou a z krajanů nepřišel nikdo.

Pokojem zněl hlas pana profesora: „A poněvadž, milí přátelé, doba dětství je nejkrásnější dobou života, vítám vás na tento sjezd a ještě jednou.“

Vedle v kuchyni dávala si paní profesorová mokrý ručník na své vyplakané oči.

 V

Téhož dne k večeru obdrželo místní četnické velitelství zprávu, že z vyšetřovací vazby soudu v Kodani uprchl několikrát již trestaný místní rodák Čeněk Hrouda a že nejspíše zamýšlí do své domovské obce kvůli nějakým penězům. Četnictvo bylo také upozorněno krátce před zahájením slavnostního sjezdu v osm hodin večer, že nějaký neznámý člověk jde sem do města, přelézaje ploty zahrad.

Tak přibyl Čeněk Hrouda na sjezd místních rodáků.

VI

Sjezdu místních rodáků účastnili se jedině samí místní obyvatelé, kteří se denně vídali a denně spolu se scházeli v hospodách, na náměstí, prostě si neuvědomujíce, že jsou rodáci a že na takové schůzky mají právo jednou za deset let.

Dnes tedy sem přišli na večírek jako na nějaké divadlo. Bylo zde též několik přivandrovalců, jako páni učitelé a p., kteří mohli míti titul „místních přátel“.

Hostinský si rval vlasy nad hromadou řízků a hrncem na prádlo, naplněným již připraveným okurkovým salátem.

Svolavatel sjezdu, pan profesor Jeral, stál nad tím, voněl k té hromadě řízků a říkal: „To je škoda, že jsem se již doma najedl. Měli jsme nové brambory s tvarohem. Budete mít těch řízků dost?“

Hostinský cosi zavrčel a v zoufalství zakousl se do hromady řízků, náhle však vyskočil, nabral do obou rukou po hrsti řízků a hrozivě se blížil k panu profesorovi, který s naivností dítěte mluvil: „Oni ještě přijdou, já to proto nezahajuji. On bude patrně nový jízdní řád…“

Vtom již po něm pan hostinský skočil a vrážeje mu řízky do úst křičel: „Nažerte se, pane profesore.“

Bylo to horší než roubík. Pan profesor se počal dusit a modral, svalil se ze židle na zem, hostinský v pravém slova smyslu pohřbil ho pod hromadou řízků, které naházel na něj, pak popadl okurkový salát, vylil to všechno na něho, vběhl do sálu a křičel: „Rodáci, pojďte večeřet...!“

 VII

Sjezd místních rodáků má soudní dozvuky. Pan profesor odjel, když se z toho uzdravil, hned z letního bytu, hostinský je u krajského soudu, Čeňka Hroudu dopravilo četnictvo ze sjezdu přímo k soudu do Kodaně a na profesora Jerala dotírá denně paní profesorová s otázkou: „Řekni mně, prosím tě, co hodláš napřesrok podniknout?“

Pan profesor mlčí a zanáší se před spaním myšlenkou svolat napřesrok do Prahy sjezd rodáků celé pražské župy a dá-li bůh, na třetí rok svolat na Říp a na okolní roviny sjezd rodáků celé Československé republiky.

Z malé jiskry velký požár bývá...

   


 

Skrčenci a krčenečkové

 Mezi staroslavnou Budčí a Roztoky u Prahy vzbudily před časem zájem archeologické nálezy po obou březích Vltavy. Nalezena tam byla stará žároviště s pravěkými hroby, ve kterých objeveny hroby praobyvatelů. Kostry ty byly ve skrčené poloze na bobku sedící. Lid je nazval skrčenci nebo krčenečky.

Vznikla z toho celá malá literatura v denních časopisech a těšili jsme se, když jsme přečetli, že skrčenci jsou čistě českou památkou pravěkou a že do té doby neznali je ani slavní archeologové, jako byl Vaillant, Cartain, Colebrooke, Naděždin a Lamanskij.

Archeolog Želízko mínil, že objevení se skrčenců v Čechách datuje se od nějaké doposud neznámé epochy stěhování národů. Po zkušenostech nově nabytých doplňuji vývody Želízkovy, že skrčenci objevují se i dnes v době tohoto velkého moderního stěhování národů a že nepopíratelně pocházejí z Čech i jsou rozšířeni po celém Rusku až do Asie a za Ural do Sibiře. Nalézají se ve všech možných táborech zajatců a čekají jen na toho, kdo by jejich kostry spojil drátky a posadil do vitrin museí.

O existenci těchto skrčenců podaly mně důkazy některé dopisy, došlé redakci tohoto listu:

"Ve třetím čísle Vašeho listu", ozývá se jeden krčeneček, "uveřejněn je článek pod názvem ¨Tragédie c. k. šikovatele Henry Hallera¨, atd. Nemohu pochopiti, že v nynější vážné době, obzvláště pro národ český, mohou se v časopise Vašem objeviti takové bezcenné žvásty. Výstřižek přikládám.

Ladislav Bažant, Tockoe, Samara"

Přiložen skutečně výstřižek z "Čechoslovana" a podtrhnuty tam věty, které pro skrčenečka Bažanta zdají se být bezcenným žvástem: "Ano, když je jednou revoluce, tu nestačí jen po pověrce v táboře zpívat: Kde domov můj. To vezmu do ruky pušku s bodákem a půjdu na Vídeň."

Pan Ladislav Bažant, jednoroční dobrovolník, četař, který si stále obnovuje své tři hvězdičky z aluminia, vybavuje se mně tím dopisem v mysli.

Veliká doba našla ho na pryčnách baráku v táboře. S oblibou druží se i k Němcům. Naše snahy, odboj, který jsme vznítili v táboře proti Rakousku a který byl dokumentován odjezdem několika skupin dobrovolců, odbývá s posměchem.

Krčí se na pryčně a kdyby přišlo zemětřesení a zasypalo barák, našli by ho po létech v téže poloze skrčenců a krčenečků, kterými se proslavily pravěké hroby mezi Budčí a Roztoky.

Se svým přítelem Henry Krallem (Henry Hallerem) směje se našim statečným hochům, kteří pochopili svou povinnost k českému národu a skutky dokázali, že jsou Češi a nejen praobyčejní povalovači po barákových pryčnách, kteří ještě si sice říkají, že jsou též Češi a mluví o vážné době pro český národ, ale dále chtějí hníti v táborech v nečinnosti, poněvadž jsou zbabělci. V našem osvobozovacím hnutí není pardonu zbabělým.

Jejich tichošlápství je zločinem a poněvadž dnes český národ stojí ve zbrani proti Rakousku, je to zbabělost před nepřítelem. Co to znamená, snad ví každý z těch skrčenců a krčenečků.

Cituji jiný dopis: "Vážená redakce! Vůbec si zakazuji, aby do táborů se posílal časopis, který otevřeně vyzývá ke vzpouře proti Rakousku. Sloužil jsem dost dlouho jako aktivní feldvébl a nikdy jsem se tak dobře neměl, jako na vojně. Nemyslete si, že se dám přiměti k tomu, abych šel proti své vojenské vrchnosti. Kdo píše ty hlouposti, ať se těší. Zámosta Franz."

Jiný dopis: "Dovoluji Vás tímto požádati, zdali bych nemohl dostati někde zde zálohu na svou stříbrnou medailli. Byl jsem zajat v červnu roku 1915. Mám dostat od Rakouska 135 K 50 h za 18 měsíců za tu medailli."

Jaká krásná naivnost!

Z jednoho tábora v Sibiři došel tento dopis: "Plně cítím s vámi, že dnešní doba je nejpříhodnější k dosažení české samostatnosti. Okolnosti mne však nutí, abych vyslovil se přímo, že s tou revolucí nesouhlasím, a to z těchto důvodů: Vzal jsem si před válkou za manželku dceru vrátného u místodržitelství v Praze, který mně slíbil, že se přimluví u pana c. k. místodržitelského rady Königa, abych byl jmenován v listovně výpomocným písařem. Kdybych se nyní vzbouřil, odvrátil by se ode mne pan c. k. rada König a proto vás prosím, nedělejte mně žádné nepříjemnosti a nenuťte mne, abych šel do vojska. V dokonalé úctě Marek Kapitán."

Prosíme tímto pana c. k. radu Königa, aby se na pana Marka Kapitána nehněval a až se postěhuje z místodržitelství, aby si nemyslil, že má v tom pan Kapitán prsty.

Došel též tento přípis: "Často přemýšlím o tom, zdali by se nemohly najít jiné cesty, než ty, které ve svém časopise propagujete. Jakmile něco vymyslím, neopomenu vás o tom zpraviti. Váš postup zdá se mi býti příliš ostrý a pro mne samého nebezpečný."

Jak krásně dovedu si představiti opatrného pisatele. Sedí na pryčně na bobku, tak jak ti skrčenci a krčenečkové z pravěkých hrobů, ruce skřížené přes kolena a snaží se usilovně vymyslit něco, co by nebylo tak příliš ostré, jako je vintovka se štykem. To není žádná hračka s ručnicí. Což kdyby to, nedej pán bůh, vybouchlo.

Jiný přichází již se skutečným návrhem. Žádá, aby se prozatím přestalo s bojem o samostatnost, a počkalo se až po válce a udělalo se to cestou parlamentární, zvolila se silná oposice, která by dělala trumpetkami takovou obstrukci, aby se nás vláda rakouská raději zřekla. Dobrý ten občan, který věří ještě dnes v rakouský parlamentarism, je takový politický tichošlápek starých časů. Opakem jeho je jiný radikální občan, který píše: "Čtu s radostí vaše vyzvání v časopise, abychom se opřeli se zbraní v ruce proti Habsburkům. Úplně s vámi souhlasím. Sám nejsem však schopen býti dobrovolníkem, poněvadž jsem zaměstnán v továrně na čokoládu."

Hodný člověk, kterému je čokoláda milejší než celý český národ, ačkoliv s ním dobrák tak vřele smýšlí.

Karel Šturm z Tomska píše: "Přijal jsem práci na jednom parníku. Skládám pytle a seznámil jsem se zde s jednou vdovou. Poněvadž sem přicházejí noviny nepravidelně a někdy celý měsíc jsem na cestách, mohlo by se státi, že bych se nedozvěděl o tom, kdy se budeme vracet do těch vašich osvobozených Čech. Prosím, abyste, jakmile se to stane, dali mně vědět na adresu Karel Šturm, Tomsko, Vizinská 65."

To je upřímný člověk. Bude tak dlouho jezdit parníkem z Tomska a zas do Tomska, pokud Čechy nedostanou samostatnost.

Jaký velký a skvělý národní charakter.

Naši hoši jdou na posice. Tábory zajatců ozývají se písní odboje a jarní větry za nedlouho přinesou jim velké zvěsti o svobodě.

Ale skrčenci a krčenečkové dál budou se krčit na pryčnách baráků.

A po letech snad přijde archeolog a nalezne to pokolení skrčených koster.

A budou velké spory, jakého jsou ti skrčenci původu. A doufám pevně, že se k nim osvobozený český národ hlásit nebude, neboť takoví Bažanti, Šturmové, Henry Krallové a Kapitáni a jiní skrčenci a krčenečkové jsou jen světovou ostudou.

   


 

Slavné dny Bugulmy

Napoleon byl pitomec. Co se chudák nastaral, aby pronikl do tajů strategie, co všechno nastudoval, než si vymyslil svou nepřetržitou frontu. Byl v Briennu i v Paříži na vojenských školách a měl dokonce propracovanou svou vojenskou taktiku a na konec to prohrál u Waterloo.

Napodobovali ho mnozí a vždy dostali výprask. Dnes po slavných dnech Bugulmy zdají se mně vítězství Napoleona, začínající obsazováním mysu L´Aiquiletty, přes Mantovu i Castiglione, Ašpry atd. strašnou hloupostí. Jsem přesvědčen, že kdyby Napoleon byl u Waterloo postupoval tak jako já, byl by rozhodně rozbil Wellingtona.

Tam Blücher vpadl v pravý bok Napoleonovi, který měl to udělat jako já u Bugulmy, když sbory dobrovolníků generála Kapela i polská divise byly nám na pravém křídle.

Proč nedal rozkaz své gardě vpadnout v levý bok Blücherovi, jako jsem to udělal já ve svém rozkaze petrohradské jízdě?

Petrohradská jízda vykonala pravé divy, poněvadž je ruská země neobšírná a na nějakém kilometru nezáleží. Šli až na Menzelinsk a přišli pod Čišmou, a bůh ví ještě kde, v týl protivníka a hnali ho před sebou, takže jeho vítězství skončilo porážkou.

Bohužel při té příležitosti většina našich nepřátel stáhla se k Belebeji a k Buguruslanu a menšina, hnána zezadu jízdou petrohradských, došla až na 15 verst k Bugulmě.

V těch slavných dnech Bugulmy ustupoval před poraženým nepřítelem neustále tverský revoluční pluk v čele s tovaryšem Jerochymovem.

Večer rozložil se vždy po tatarských vesnicích, a když snědl všechny husy a slepice, ustoupil opět blíže k Bugulmě a rozložil se po nových vesnicích, až konečně v plném pořádku vstoupil do města.

Z tiskárny přiběhli pro mne, že velitel tverského pluku Jerochymov hrozí řediteli tiskárny revolverem a chce, aby dal natisknout nějaký rozkaz a vyhlášku. Vzal jsem s sebou své čtyři Čuvaše, dva browningy, revolver systému Kolt a odebral se do tiskárny, kde viděl jsem v kanceláři sedět ředitele tiskárny na jedné židli a vedle něho těsně na druhé tovaryše Jerochymova. Ředitel tiskárny byl v trochu nepříjemné situaci, neboť jeho soused držel mu revolver na spánku a říkal: "Vytiskneš to, nebo nevytiskneš."

"Vytiskneš to, nebo nevytiskneš."

Slyšel jsem však mužnou odpověď ředitele tiskárny:

"Nevytisknu, nemohu, holoubku," načež jeho soused s revolverem žadonil: "Vytiskni, dušinko, miláčku, holubičko, vytiskni, prosím tě."

Když mne uviděli, Jerochymov, patrně v rozpacích, přistoupil ke mně, objal mne, srdečně mně potřásl ruce a obraceje se k řediteli, zamrkal na něho a řekl: "My se spolu bavíme už půl hodiny, já už ho dlouho neviděl."

Zpozoroval jsem, že si ředitel tiskárny odplivl a otevřeně zabručel: "Pěkná zábava."

"Slyšel jsem," pravím Jerochymovovi, "že jste chtěl opět něco dát tisknout, vyhlášku nějakou, rozkaz nebo něco podobného. Nebyl byste tak laskav a nedal mně přečíst text?"

"Já jen zažertoval, tovaryš Gašek, malinko zažertoval," odpověděl Jerochymov takovým smutným hlasem. "Já z toho nechtěl vyvozovati nějaké důsledky."

Vzal jsem ze stolu originál toho, co mělo být vytisknuto a co nečetli nikdy obyvatelé Bugulmy, kteří by byli jistě překvapeni tím, co pro ně chystal Jerochymov, neboť v originále stálo:

 

Vyhláška č. 1.

    Vraceje se v čele vítězného tverského revolučního pluku, prohlašuji tímto, že přejímám vládu nad městem a okolím. Organisuji mimořádný tribunál revoluční, jehož předsedou jsem já. První zasedání bude zítra a případ, který bude projednáván, jest veliké vážnosti. Před mimořádným revolučním tribunálem bude státi velitel města tovaryš Gašek, poněvadž je kontrarevolucionář a spiklenec. Bude-li odsouzen k smrti zastřelením, rozsudek bude proveden během 12 hodin. Upozorňuji obyvatelstvo, že každá vzpoura se trestá na místě.

Jerochymov, velitel města a okolí.

K tomu chtěl můj přítel Jerochymov připojiti ještě tento rozkaz:

Rozkaz čís. 3.

    Mimořádný revoluční tribunál vojenského bugulminského okruhu oznamuje, že bývalý velitel města Gašek byl za kontrarevoluci a spiknutí proti sovětské vládě zastřelen na základě rozhodnutí mimořádného revolučního tribunálu.

Jerochymov, předseda mimoř. revol. komitétu.

  

"Je to opravdu jen žertík, holoubku můj," řekl měkce Jerochymov, "chceš revolver, vezmi si ho, koho bych střílel."

Byla mně nápadnou jeho měkkost hlasu, otočil jsem se a viděl, že mí čtyři Čuvaši míří na něho svými ručnicemi a tváří se při tom strašně tvrdě a hrozně.

Poručil jsem jim, aby dali ručnice k nohám, přijal jsem revolver od Jerochymova, který upíraje na mne své dětské modré oči řekl tiše: "Jsem arestován nebo na svobodě?"

Usmál jsem se: "Vy jste hlupák, tovaryš Jerochymov. Pro takové žertíky se přece nikdo nezavírá. Sám jste řekl, že to byl opravdu jen žertík. Měl bych vás zavřít pro něco jiného. Pro váš hanebný návrat. Poláci jsou rozbiti naší petrohradskou jízdou a vy jste před nimi ustoupil až do města. Víte, že mám telegram ze Simbirska, ve kterém se přikazuje, aby tverský revoluční pluk poznovu dobyl nových vavřínů pro svůj starý revoluční prapor. Tenhle revolver, který jste mně odevzdal, vám vrátím pod jednou podmínkou, že vystoupíte okamžitě z města a obejdete Poláky a přivedete zajatce. Žádnému zajatci se nesmí zkřivit ani vlásek. To vám povídám, jinak bude s tebou zle. Uznáš zajisté, že se nesmíme před Simbirskem blamovat. Já už telegrafoval, že tverský pluk přivedl mnoho zajatých."

Uhodil jsem pěstí do stolu: "A kde máš ty zajatce? Kde je máš?"

A dodal jsem hrozným, zlým hlasem, šermuje mu pěstí pod nosem: "Počkej, ty si to vypiješ! Chceš mně ještě něco říci, než půjdeš se svým plukem pro ty zajatce? Víš o tom, že jsem komandýr fronty, největší náčelník?"

Jerochymov stál jako svíčka, jenom mrkal rozčilením, až konečně zasalutoval a prohlásil: "Ještě dnes večer rozbiji Poláky a přivedu zajatce. Děkuji vám."

Odevzdal jsem mu revolver, potřásl jsem mu rukou a rozloučil jsem se s ním srdečně.

Jerochymov splnil velikolepě dané slovo. K ránu počal tverský pluk přivádět zajatce. Bylo jich plná kasárna, ani jsme jich neměli kam dát.

Šel jsem se na ně podívat a div jsem leknutím neomdlel. Místo Poláků nasbíral Jerochymov po vesnicích usedlé Tatary, sedláky, poněvadž Poláci nenadálého útoku tverského pluku nevyčkali a zbaběle utekli.

   


Slavný řecký učenec Archimedes v pozorování na psychiatrické klinice

Jistý německý profesor snažil se poslední dobou dokázati v objemném spise, že slavný řecký počtář a učenec Archimédes nezahynul při dobytí Syrakus Římany, nýbrž že zemřel o deset let později v Římě. Následkem toho musíme předpokládat, že také nezvolal na římského vojáka „Neruš mé kruhy!“, a nebyl jím také proto proboden. (Původně se za to mělo, že onen římský vojín, který usmrtil Archiméda, propadl před lety na gymnasiu z fyziky, a to že dostal nedostatečně z Archimédova zákona o tíži.)

V objevu onoho německého profesora jest jen to nápadné, že tak plodný učenec, jako byl Archimédes, mohl za oněch mu německým profesorem přidaných deset let obšťastniti studující mládež celou řadou nových pouček a zákonů.

Naštěstí nalezeny byly v nejnovějších vykopávkách na Forum Romanum desky obsahující protokol, sepsaný za čtvrt roku po dobytí Syrakus Římany u vrchního soudu v Římě. Předmětem tohoto protokolu bylo podání lékařského nálezu a posudku o duševním stavu Archiméda, jak byl shledán na psychiatrické klinice, v trestní věci proti němu pro zločin velezrady proti římskému státu. Přiloženy byly spisy, z nichž vyjímáme:

Aurelius Vitelinus, desátník 19. pěšího pluku Romulova, zatkl Idibus Marciis9 v den dobytí Syrakus římským generálem Proponiem (v historii zní jeho jméno jinak, čímž věrohodnost římských dějin valnou měrou otřesena) jistého Archiméda, bydlícího na hromadě písku v zahradě domu čís. 1819, s vyhlídkou na moře. Aurelius Vitelinus chopil Archiméda za rameno a vykřikl na něho: „Co zde děláš?“ Archimédes však klidně odvětil: „Kreslím si v písku!“ Odveden byl ihned k vrchnímu vojenskému veliteli, a jak ve svých výpovědích uvádí Aurelius Vitelinus, činil na něho Archimédes po celé cestě dojem, že není osobou duševně normální. Vyslechnut následujícího dne generálem Proponiem řekl, „že si kreslil v písku kruhy, aby mohl snáze vyhodit římské loďstvo do povětří“.

Upozorněn na to, že jsou Syrakusy již Římany dobyty, pravil, že se na nic nepamatuje a že vynalézal stroje. Na otázku, jaké to stroje byly, řekl, že mu vlezlo do hlavy, že to musí být stroje podle jeho nejnovějších zákonů o tíži. Při dalším výslechu jevil úplnou lhostejnost a stále se usmíval.

Za tři dny při novém výslechu dodal, že si nedovede vysvětlit, proč je v římském táboře.

Septimus Marcus, lékař v římském táboře, udal do protokolu, že Archimédes činil na něho dojem jako člověk, který neumí pět počítat (čís. 1.13.).

Zatčený syrakuský starosta Katabainos udal, že Archiméda poznal osobně ponejprv, když k němu (k starostovi) přišel a nabízel mu, že vynašel zákon o tíži, pomocí kterého bude možno vyhodit římské loďstvo do povětří, a prosil, aby mu daroval nějaký písek, ve kterém by mohl kreslit své kruhy.

Při druhém výslechu udal Katabainos, že hned viděl, že Archimédes má o kolečko víc, a proto aby nezpůsobil nějaké neštěstí, že mu dal do zahrady domu čís. 1819 přivézt hromadu písku a tam Archimédes dlel celé dny.

Závitky papyrusu, které byly Katabainovi předloženy a o nichž Archimédes udává, že jsou jeho majetkem, prohlásil Katabainos za ukradené obchodníku s papyrusem u Tarentské brány. Archimédes naškrábal tam kruhy a čtverce, a a, b, g a podobně, takže papyrus ten nebyl k potřebě. Papyrusník od Tarentské brány nechal to však běžet, poněvadž Archimédes tvrdil, že pomůže Syrakusám od Římanů. Žena Katabainova, vyslechnuta později za dva měsíce v Římě (jako otrokyně Proponia), udala do protokolu, že s těmi svitky papyrusu přišel k nim jednou Archimédes na návštěvu. Katabainos nebyl doma a tu Archimédes počal rozvinovat svitky papyrusu a tvrdil, že každé těleso vytlačí tolik vody, jak je veliké, nebo tak něco podobného, a že prý je také o to lehčí. Předtím mluvil také něco o tíži, ale tohle poslední úplně stačilo, že učinila si o Archimédovi to mínění, že není duševně příčetný.

Katabainos (taktéž otrok Proponiův) udal téhož dne do protokolu, že slyšel v bývalých Syrakusách, že otec Archimédův byl též slaboduchý. Se samotným Archimédem nebylo rozumné řeči. Jednou ho viděli v městských sadech, že na větev pinie navlékl kolečko, přes to přehodil provázek z lýka a na jeden konec uvázal kámen a druhým koncem tahal kámen do výšky, přičemž se nevysvětlitelnou náhodou kolečko točilo. Hlídač sadů doběhl pro něho na radnici, a když on přišel k pinii, ryl Archimédes něco na voskovou tabulku a měl tam už dvě kolečka a říkal, že to je všechno páka neboli kladkostroj či nějak podobně.

Co dále mluvil, na to už se svědek nepamatuje, poněvadž nemohl dál ty hlouposti poslouchat a odešel. Rozhodně však není pravdou, co tenkrát noviny psaly, že by Archiméda město Syrakusy byly angažovaly za plat, aby jim vynalézal nějaké obranné stroje. Všichni věděli, že Archimédes není příčetný a že kreslí v písku kruhy. Počmáral jednou v parku všechny pěšiny, a když metaři to umetli, přiběhl do referátu pro obecní záležitosti, že prý mu jeho kruhy metaři ruší. Jak jsem se později dověděl, chytal prý metaře za košťata a volal: „Nolite tangere circulos meos!“ - S metaři mluvil totiž latinsky, to bylo známo po celých Syrakusách, a jinak mu neříkali nežli „bohy praštěný Archimédes“. Dle čísla listu 72 dokládá Oinothesis, otrokyně, bývalá majitelka domu čís. 1819 v Syrakusách, že Archimédes mluvíval s ní o věcech, kterým nerozuměla, a jmenoval to fyzikou a geometrií, také matematikou. Co to bylo za pány, neví. Znala též jeho otce (nová historická podrobnost), a ten měl též podobné vlastnosti a dělal filosofa, tak mu totiž říkali v celé čtvrti.

Pod číslem 1. 35 přiloženy jsou spisy římského okresního soudu v Tarentu, dle kterých vysvítá, že tam Archimédes byl držán ve vazbě od jednoho úplňku měsíce do druhého a vyšetřován pro pokus veřejného podvodu dle práva římského (litera d, e, f), kterého se dopustil na tržišti, tvrdé, že kdyby mu dal někdo na nebi určitý bod, že vyzdvihne celý svět (dle čísla 8 spisů: „Dos moi pesto, gen kinéso!“).

V té době žil v Tarentu bohatý kupec Paidenokos, který měl zlou ženu. Tento odevzdal Archimédovi jeden talent jako základní kapitál na nadaci a čestnou cenu pro toho, kdo Archimédovi pomůže ten bod na nebi najít, aby Archimédes vykonal světoborné dílo, o kterém přednášel na tržišti. Archimédes za celý talent nakoupil kolečka a provazy. Byl za to odsouzen k čištění městských stok. Při tomto zaměstnání choval se podivně. Tvrdil například, že ze stok by nevycházel žádný zápach, kdyby byly překlenuty, a že jest mnohem jednodušší, kdyby se svedla síť stok přímo k moři nežli za město do nádrží, odkud se teprve nečistota vybírá a vozí třicet stadií povozy k mořské výspě, z niž se pak hází a leje do moře. Žádný z trestanců s ním pro tyto jeho bláznivé řeči nechtěl pracovat; tak nezbývalo než Archiméda pustit na svobodu.

Tím vyčerpán byl výtah ze spisů a na dalších deskách nachází se dobrozdání o stavu přítomném, a to a) stav tělesný.

Čteme tedy dále, co napsali římští soudní lékaři: Archimédes, asi padesátiletý, jest vyšší postavy, útlé kostry, výživy dosti chabé. Lebku má krátkou, čelo vysoce klenuté. Boltce nesouměrné, levé ucho větší než pravé, pravé oko menší než levé, ústní štěrbina nepravidelná, pravá polovice kratší než levá a tato delší než pravá. Ústa otvírají se při řeči více na pravé straně nežli na levé a naopak. Chůze abnormální. Natažené končetiny se třesou, když se na něho křičí. Mechanická dráždivost svalová velmi živá při každém pohlavku.

Nyní na dalších deskách uloženo jest vše, co prozkoumali římští soudní lékaři o duševním stavu Archimédově:

Otec zemřel před 8 až 22 lety. Archimédes sám o smrti svého otce udává, že týž v moři vytlačil tolik vody, kolik měl tělesného objemu, čímž byl lehčí o vytlačenou vodu, takže jeho mrtvola vyplovala na povrch. Stalo se to při bouři na moři, která překotila loď, na které jeho otec jel. Z toho lze soudit, že jeho otec se utopil. Ohledaný do školy nechodil, počítat se naučil sám, číst a psát též. Od maličkosti přemýšlel o tom, proč jedna a jedna jsou dvě.

„Z čeho tak soudíte?“ Archimédes se usmívá. Po delším rozmýšlení: „Poněvadž dvě a dvě jsou čtyři.“

„Kdo vám to řekl?“ - „Nikdo.“ - „Přišel jste na to sám?“ - „Nikoliv, to jsou nezměnitelné zákony početní.“ - „Znáte jména měsíců?“ - „Neznám.“ - „Jaké je hlavní město Sicílie?“ - „Kartágo.“ - „Znáte ještě jiná města?“ - „Řím a Atény.“ - „A což Syrakusy?“ (Kývá hlavou a usmívá se.) - „Jakého jste náboženství?“ - „Pohanského!“ - „Kde končí svět?“ - „Za Sicílií.“ - „Jaké je hlavní město Sicílie?“ - „Syrakusy.“ - „Prve jste řekl, že Kartágo.“ Archimédes se usmívá. - „Nám se zdá, že o tom nechcete mluvit a že vyhýbáte se vyslovit jméno Syrakusy. Provedl jste tam něco?“ Archimédes vrtí hlavou. „Přece jste však tam něco vyved, nepamatujete se na nic?“ Archimédes vrtí poznovu hlavou. - „Víte, že jste slíbil Syrakuským, že jim pomůžete sestrojit válečné stroje a že jste v písku kreslil kruhy a dělal si na papyrus náčrtky?“ Archimédes živě: „To se dá lehce vypočítat. Těleso padá čím dál tím rychleji. Trojúhelník jest přesně ohraničen. To jsem dokázal již několikrát.“

„Vy tedy myslíte, že vy jedině jste dokázal tyto věci?“ - „Zajisté. Nikdo jiný kromě mne nevynalezl zákon o tíži a já jsem nejslavnější fyzik na světě. Mé kruhy mne učinily slavným.“ - „Myslíte tedy, že jste slavný učenec?“ - „Zajisté!“ - „Jak dlouho si to myslíte?“ - „Od třiceti dvou let.“

Z dalšího vysvítá, že povšechné vědomosti Archimédovy byly velmi nepatrné, ba naivní. Nevěděl nic o tom, že vlčice odkojila Rema a Romula, a myslel, že Sabinky unesly Římany. Latinsky mluvil špatně, asi jako absolvent gymnasia.

Na dalších třech deskách nachází se posudek římských soudních lékařů o duševním stavu Archimédově, který zní:

1. V rodině Archimédově, pokud se dalo zjistit, nevyskytl se žádný případ duševní choroby, pakli totiž předpokládáme, že při převrhnutí lodi, na které jel v mořské bouři, nespáchal sebevraždu. Nápadné je, že Archimédes nezná svou matku. Soudní lékaři mají za to, že vůbec žádné vlastní matky neměl.

2. Ohledaný Archimédes do školy nechodil, čímž vysvětluje se naprostý nedostatek inteligence. Toto jeví se i v jeho odpovědích na nejprimitivnější otázky. Tak například odpovídá na otázku, kde končí svět, že za Sicílií, ačkoliv je známo, že svět končí za sloupy Héraklovými v krajině Hesperidek za Kartágem. Neví ani, že rok má tři měsíce a že krom Říma, Tarentu, Kartága a bývalých Syrakus existuje na světě osm velkých měst v Latium. Archimédes domnívá se, že jedna a jedna jsou dvě, a odůvodňuje to tím, že dvě a dvě jsou čtyři, což jest nesprávné, neboť mám-li já dvě nohy a soused také dvě nohy, mám já pořád jen dvě nohy, a nikoliv čtyři. Těmto našim přesvědčivým vývodům se usmíval. Pozorovali jsme vůbec při celém vyšetřování ohledaného Archiméda, že se dětinsky usmíval a jeho nápady že byly chorobně dětinské, což zejména ukázalo se při naprosté neznalosti dějin římských. Tvrdil, že to všechno jsou báchorky a že všechny dějiny začínají nějakou hloupostí. Když jsme mu řekli, že vlčice odkojila Rema a Romula, tázal se, proč to dělala, a nakonec pronesl názor, že Sabinky odkojily Římany.

3. Jeho názory na vědu jsou naivní v nejširším slova smyslu. Totéž potvrdili i všichni vyslechnutí svědci, Katabainos, jeho žena a jiní. Trpí utkvělou představou, že pravá věda záleží v nějakém zákonu o tíži, o kterém není žádná zmínka v římském zákoníku. Když byl zavřen v Tarentu, tu při cídění stok mluvil takové nesmysly, že byli nuceni ho propustit na svobodu. V Syrakusách, jak nám potvrdili všichni výše uvedení svědkové, byl považován za blázna, tam „vynašel“ také kolečko s provázkem a kamenem, které tahal do výšky na pinii v městském parku. Tam také do písku kreslil různé kruhy beze všeho smyslu a své domácí paní, která měla obchod s olivami nakládanými v medu, nepomáhal ani nosit vodu ze studny. Povaloval se po celé dny na hromadě písku v domě čís. 1819 a na ukradeném papyrusu kreslil kolečka, kola a pak značky Δ, kterým říkal „trojúhelníky“, a značky tvaru země □, které nazýval „čtverci“. Z přiložených výpovědí svědeckých vychází najevo, že obtěžoval své okolí nejrůznějšími nesmysly, z nichž nejmarkantnějším je jeho mnohomluvnost o tom, že těleso ve vodě jest o to lehčí, kolik vody vytlačí. Tento naivní názor nedal si zde vymluvit nijakým způsobem. O sobě tvrdí, že je slavný učenec a že jeho Δ a □ ho učinily slavným, vedle oněch takzvaných „zákonů“.

4. Při vyšetřování v době přítomné byly shledány u Archiméda po stránce tělesné odchylky ve stavbě lebky, které bývají známkou degenerace. Po stránce duševní pak shledáno, že Archimédes je povahy dosti živé, což vysvětliti lze jeho duševními změnami. Jak během vyšetřování vyšlo najevo, trpí Archimédes již od třiceti let slavomamem a utkvělou představou, že jest slavným řeckým učencem a vynálezcem, takže celkový jeho duševní stav lze klásti na roven pojmu „mdlý rozum“ ve smyslu § 46 lit. a římského trestního práva.

5. Poněvadž slavomam a utkvělé představy Archimédovy sluší považovati za pominutí smyslů dle § 2 lit. b římského trestního práva, jest Archimédes beztrestným.

6. Poněvadž však mohl by na svobodě ponechán zlehčiti svým žvaněním společenské postavení římských učenců i jinak býti nebezpečným, jest záhodno, aby byl ošetřován v ústavu pro choromyslné nad Tiberou.

A tak také Archimédes zemřel za deset let po dobytí Syrakus. Že i tam kreslil Archimédes své ○ a ○, své Δ a □, dá se s jistotou předpokládat, že i tam vynašel nové poučky a zákony, jest téměř jisto. Nicméně ku štěstí všech studujících středních škol nezachovalo se z toho nic.

9 Tyto vyskytuji se ještě několikrát v římské historii.  

   


 

Slavných 49 konzervativních poslanců ze

 slavného sněmu král. Českého

 

Strana konservativní na našem českém sněmu, není doposud náležitě oceněna, ačkoliv obsahuje v sobě tolik přátel historie národa českého, pracujících všemožně, aby se navrátily ony zlaté staré časy, kdy v Čechách si vážili šlechticů a kanovníků a jejich hrdelního práva, kdy otcové našich konservativců měli své karabáče vždy pohotově na své poddané, kdy je mohli věšet na hradech.

A dnes na zámku konservativce Buquoy-Longuela místo poddaných věší starý kastelán prádlo a na zámku jiného konservativce v bývalé mučírně mají brambory a kde dřív pradědeček nynějšího Clam-Gallase dával na lavici vyplácet sedláky, dnes pan správce se smutně dívá na obecní hospodu, odkud ho nedávno vyhodili.

Pryč je, hraběcí komoří Emanueli Mensdorffe a Parischi ze Žamberku, právo první noci a na místo toho je, pánové hrabě Schoenbrunne a opate v Želivi Josefe Salesi Roubíčku a Františku Brusáku, světící biskupe a Thune-Hohensteine a preláte Buriane, zavedeno soudní řízení, které končí uznáním paternity a alimentací.

Právo prvé noci zmizelo, Hemerko, šlechtici ze Staňmíru, pane Hrubý z Gelenji a ze šesti milionů lidí v Čechách vás tu zbylo jen 49, kteří snad želíte těch starých dob a proto jste organizováni, na podkladě svého práva první noci, na katolickém programu.

Zmizíte s povrchu země, jako když po ránu se zakouřená hospoda vyvětrá, v Batovcově politickém kalendáři je uveřejněna vaše proskribční listina.

Jste tam všichni podle abecedního seznamu, blouznivci ze středověku, počínaje svobodným pánem Brandem a konče JUDr. Stanislavem Wopršálkem z Plzně.

Do vašich kruhů šlechtických, opatských a kanovnických vplížili se i nešlechtičtí blouznivci v kurii velkostatkářské za statky volnoprodejné a v kurii za statky svěřenské. Jak je rád takový Emanuel Kokeš ze Sváravy, nešlechtic, že sedí ve vašem klubu a že s vámi hlasuje proti všemu, co neodpovídá poměrům z 15. století a že s ním vůbec mluvíte vy, kteří jste měli předky s hrdelním právem a mohli jste zabít svého poddaného beze všeho.

Ty časy se už nevrátí, pane zemský maršálku a jednoho dne zrána budete o žebrácké holi !

Byla by to báječná legrace, kdyby vás dali do donucovací pracovny. Mohli byste také vystupovat v kabaretech s programem:

„Vystoupení 49 slavných konservativců.“ Nedělali byste nic jiného, než že jeden po druhém byste vystoupili na jeviště, uklonili byste se publiku a odešli beze slova. Na sobě byste měli rytířské brnění a řády. Obecenstvo by se jistě nikdy tak upřímně nezasmálo jako při pohledu na těchto 49 tajtrlíků.

Mezi 6 miliony je vás tedy 49. Nezdá se vám konečně, že je vás přece jen trochu málo a že všechny vaše tituly, predikáty, že už patří do starého železa a že svým potomkům nezanecháte než trochu ostudy, že měli takové bláznivé tatíky, slavná strano konservativní!?

Jeden z vás prohlásil kdysi, že jste brzdou, bez které by se vlak rozsypal. Jste komičtí se svým okouněním na nádraží pokroku!

A nejhanebnější by bylo vám vynadat - Vám, kteří za nic nemůžete, poněvadž ta celá strana konservativní podle zákona není si vědoma svých činů. Jste svými vlastními kurátory a místo kurátorů sedíte samí na poslaneckých křeslech našeho slavného sněmu.

Blouznivci starých dob! Vašich pár tisícovek z vás nenadělá vážené občany a všecky naučné slovníky charakterizují vás zcela stručně: „Strana konservativní jest ona politická strana, která žádá změnu zákona ve smyslu feudálním a klerikálním.“

V tom směru jste tedy pro převrat nynějších řádů, veteráni prohraných bitev, 49 posledních přátel historie českého národa, kteří žádáte si a přejete v duchu, aby milosrdný bůh přivedl všechny pokrokové lidi na panské lavice.

Vjednom ze svých řízných epigramů napsal Neruda:

Barona dáme pod lavici,

na lavici jenom zloděje.

Uskuteční-li se to, což jest jistě přáním všech dobrých lidí v Čechách, budeme na rozpacích, kam vlastně položíme slavné poslance strany konservativní ze slavného sněmu král. Českého.

   


 

Slib

„Doposud se tedy pan Štecl nevyjádřil?“

„Doposud ne, tatínku.“

Přednosta stanice pan Šťastný vzdychl a šel k oknu, na kterém bubnoval prsty: „Jděte, vojáci, jděte spat.“ Po chvilce přestal bubnovat a posadil se na pohovku, v pokoji panovalo ticho.

Paní Šťastná seděla u stolu a háčkovala, slečna Boženka měla před sebou knihu a pan Šťastný se mračil.

„Nezdá se ti být podivínem, Boženko?“ přerušil mlčení přednosta stanice.

„Nezdá, mluví zcela rozumně.“

Tu promluvila paní Šťastná: „Už po tři roky ho zveme o velkých svátcích k obědu.“

„A on pozvání naše přijímá,“ podotkl pan Šťastný, „a chová se zcela nenuceně.“

„Také si zvykl zívat,“ prohodila přednostová, „a jí jako na důchodu. Myslím si, nám zůstane tu to, tu ono k večeři, ale kdepak. Bere si ode všeho dvakrát. A ty jeho řeči.“

„Posledně mluvil o opicích,“ řekl přednosta. „Opice, pravil, škrábe druhou po těle, což je směšné. Jindy zas vykládal, že kdo pije kvasnice pivní, nemá uhry.“

„A jednou ke mně povídal,“ pravila paní přednostová, „milostpaní, viděl jsem kdysi džbán, který hrál smuteční pochod. Takový mechanismus v tam byl, jen natáhnout a už spustil.“

„A co ti povídal včera, Boženko, když jsme vás nechali o samotě?“

Slečna povzdychla: „Říkal: Hleďte, slečno, život jest velmi pěkná věc. Nikdo nemá práva si ho brát, ta přece tolik lidí skončí sebevraždou. Jako můj jeden známý.

Snad pro nešťastnou lásku? optala jsem se.

Pan Štecl máchl rukou: Pro dluhy, slečno, na podobné hlouposti, jako je láska, nikdy nemyslel.

Láska že je hloupost? tázala jsem se, a tu pan Štecl máchl opět rukou:

Jak se to vezme. Někdo se zamiluje a zanedbává ostatní své povinnosti. Jako můj jeden známý v úřadě. Zamiloval se a museli ho propustit, poněvadž psal samé nesmysly a jednou se u pokladny předal o celou tisícovku. Jiný opět se zamiluje a zpitomí.

Dovolte, přerušila jsem ho, vy jste se nikdy nezamiloval?

Co vás to napadá, odpověděl udiveně, proč bych se také zamiloval. Jsem úplně spokojen se svým mládeneckým stavem. Žiji neobyčejné klidně a pohodlně.

Což se nehodláte vůbec zamilovat?

V dosažné době nikoliv, slečno.“

„To jsme vás nemuseli nechávat o samotě,“ poznamenal pan přednosta.

„Co si tedy vlastně myslí?“ ptala se mrzutě paní přednostová, „městečko jest příliš malé, než abychom se nedostali do lidských řečí, já se divím, jak jsme se mohli tak dalece spřátelit s panem Šteclem, že ho zveme k obědům?“

„Máte slabou paměť, moji drazí,“ mrzutě řekl přednosta, „když zde vystavěli před čtyřmi lety cukrovar, víte zajisté dobře, že zpráva o tom, že jest účetní v cukrovaru, pan Štecl, mladý a svobodný, způsobila dosti rozruchu.“

„A pan Štecl chodil do téže hospody co ty,“ vyčítavé pronesla paní přednostová, „a ty jsi neměl nic jiného na práci, než nám ho jednou na Boží hod svatodušní přivést k obědu.

„Však jsi ty to tak puntovala,“ pravil truchlivě pan Šťastný, „holka prý je na vdávání, dobrá partie, musíme ho udržet a cancy plancy. A zatím pan Štecl se nají, napije, odejde spokojeně domů. Běž si, bříško, domů odpočinout! Nezbývá nic jiného, než abych to sám nějak skoncoval, vyjádřit se musí. To by hrálo, aby ne!“

„Aby ne,“ opakovala paní přednostová, „proč neřekneš radši, aby jo!“

„Dejte mně svatej pokoj,“ dopaloval se pan Šťastný, „až k nám přijde, vezmu ho na paškál. Půjdu s ním na procházku , řečník jsem dobrý...“

Paní přednostová se opovržlivě po slovech „dobrý řečník“ usmála.

***

V neděli šel pan Štecl s panem přednostou před obědem na procházku.

Pan Šťastný čekal na příležitost, aby mohl upozornit svou oběť na výhody sňatku, když vtom jeli v kočáře nějací snoubenci a svatební hosté kolem.

Pan přednosta chytil úředníka cukrovaru za rukáv. „Vida, vida, už mysleli, že si Hradecký Emu nevezme,“ pravil, ukazuje na ženicha v kočáru, „na oběd tam chodil, k Zemanovům, bylo toho plno v městečku. O Hradeckém se povídalo, že chodí k Zemanoům jedině kvůli dobrým obědům a nakonec se zmýlili. Kdo je dobrý charakter, ví, co má dělat. Čestně skončí takovou záležitost. Ostatně, cožpak není dobré být ženat? Vy to vidíte na mně, jak spokojeně žiji. Báječně výhodné. Mám dobrý oběd, mám prádlo v pořádku, když kašlu, mám už připraveno thé. Když mám zimnici, žena už ohřívá cihly do nohou postele. Ošetření, laskání. To všechno člověk získá svatbou. Já vám nemohu radit jinak než upřímně: Ožeňte se, pane Štecl, uvidíte, že se nezklamete. Jen mějte důvěru do manželství. Takhle s tím nic není, být jako kůl v plotě... Člověku je někdy smutno... Člověk svobodný, jak bych to řekl, bloudí jako kůl v plotě... Ostatní vám řeknu až ve vinárně. Jste mým hostem...“

Ve vinárně vrazil pan přednosta do úředníka cukrovaru rychle za sebou dvě čtvrtky vína a pokračoval ve vychvalování manželství: „Takový tvoreček, jako je mladá žínka, ta člověka jen těší. Je to, abych tak řekl: roztomilá potvůrka, jak dělá zamilované oči... Kamaráde, ožeňte se, slibte mně, že se oženíte - he, příteli, dejte mně pravou ruku, že se oženíte, já vás takhle nemůžu vidět.“

„Já vám tedy, pane Šťastný, slibuji, že se ožením, zde je ruka!“

„Že se brzy oženíte?“

„Ano, pane Šťastný, co nejdříve.“

Páni si stiskli ruce a pan Štecl se divil, proč mu tak silně pan přednosta stanice tiskne ruku.

Pan Šťastný odváděl si ho za chvíli k obědu, spokojeně funě ulicí.

Po tomto obědu vzal si pan Štecl v cukrovaru dovolenou, odjel, a za tři nedéle obdržel pan Šťastný následující dopis:

„Velectěný pane!

Pamatujete se, že jsem Vám slíbil, že se co nejdříve ožením. Slib svůj začínám plnit. Včera slavil jsem zasnoubení se slečnou Kamilou, dcerou zdejšího starosty pana Kolívky, která chodila s mou sestrou v Praze do vyšší dívčí školy. Doufám...“

Dál pan přednosta nedočetl, dopis vypadl mu z ruky a jen tolik se vypravuje, že běhal strašně zuřivě po pokoji a že ho nemohli zastavit...

   


Slovanské pohostinství

Stručná lokálka v Národních listech: „Včera navštívil Staroměstskou radnici v průvodu pana Emanuele rytíře z Čeňkova pan Francois Chamonitt, proslulý hadí muž, který na svém turné po Evropě zavítal do Prahy a jehož vystoupení v šantánu u Lhotku těší se neobyčejné oblibě obecenstva. Panu hadímu muži byly náměstkem starosty panem Seifertem ukázány památnosti radniční a odevzdána publikace profesora Hantticha La Nation Tchèque. Francouzský host byl přítomen též zasedání sboru obecních starších, kdež byl uvítán bouřlivým voláním Vive la France! Večer pak byl pořádán na počest milého francouzského hosta večírek v mramorovém sále Reprezentačního domu. Vřelý proslov na pana hadího muže v řeči francouzské a české měl známý propagátor česko-francouzských styků pan Emanuel rytíř z Čeňkova.“ Jiná lokálka Národních listů:

„Egypťané hosty českého národa. Včera poprvé vítala radnice našeho královského hlavního města ve svých zdech Ibn Ben Mehmeta Saida, náčelníka egyptského okresu Chartum nad Nilem. Syn egyptského národa na své cestě do Karlových Varů, kamž ubírá se k léčení, neopomenul navštíviti hlavní město onoho národa, o jehož reprezentantech slýchal již od mládí. Byl uvítán v zasedací síni radnice starostou dr. Grošem prostřednictvím anglického tlumočníka, načež náměstek starosty Seifert odevzdal Ibn Ben Mehmet Saidovi nádhernou kytici červenobílých růží se stuhou v slovanských barvách, s anglickým nápisem: ‚Šlechetnému příteli českého národa český národ.’ Na stuze pod tímto nápisem byla jména všech členů sboru obecních starších. Na počest egyptského hosta byla uspořádána projížďka po Praze v salónním voze elektrických drah, načež následoval raut na Žofíne, kterým byly navázány styky česko-egyptské.“

Z těchto dvou lokálek vidíme, že nezhynula ještě slovanská pohostinnost. Ovšem pohostinství královského hlavního města Prahy zlepšilo staroslovanský systém pohostinství, kdy hostům podán byl chléb a sůl. Kdyby na radnici hostili každého jen chlebem se solí, tak by sem nikdo nejel. Kromě toho dnes jest život málo radostný. A třeba je, aby obecní starší ku své těžké a zodpovědné práci občas posilnili se na Žofíne, v Reprezentačním domě, v Měšťanské besedě a jinde vybraným menu s humrovou majonézou, kaviárem a šampaňským. Při výše zmíněných dvou návštěvách nedošlo k žádným pohoršlivým výstupům. Jedině hadí muž nacpal si do kapes všechny doutníky, co zbyly na stole, a jednomu obecnímu staršímu velmi umělým způsobem vytáhl z kapsy hodinky. Pokud se týče egyptského hosta, nelze mu nic jiného vytýkat, než že si při rautu na Žofíne zul boty, které na pokyn pana dr. Podlipného byly odneseny vrchním číšníkem na stříbrné míse. Tak daleko jde slovanské pohostinství. Ostatně dobrý Egypťan jedl rukama a nikdo ho nemohl přinutit, aby seděl na židli. Proto i všichni ostatní, aby milého hosta neurazili, sedli si též na koberec.

Na radnici přichází každoročně celá spousta různých cizinců. Se zalíbením čteme proto jinou lokálku Národních listů:

„Kníže Po-Wan-Ró-Dzi-Ma z ostrova Fidži-Soto hostem starosty dr. Groše.“ V této lokálce jako obvykle při podobných příležitostech s velkým nadšením píší Národní listy o stycích česko-fidžesotských. Knížeti Po-Wan-Ró-Dzi-Maovi se v Praze velice líbilo. Bohužel byli nuceni s ním se dorozumívati jedině posuňky. Jedna věc nevyšla však najevo, a to, ze velký kníže po banketu uspořádaném na jeho počest, kterého se zúčastnili všichni mladočeští politikové, snědl ve vykázaném mu pokoji u pana dr. Groše ještě papouška. V Reprezentačním domě předtím chtěl se pustit do zlatých rybiček v akváriu, ale pikolo ho odehnal, začež byl okamžitě propuštěn.

Den nato jiná lokálka v Národních listech: „Nepříjemný host na radnici. Včera vedral se do zasedací síně radnice, právě když zasedal sbor obecních starších, 91letý bývalý sedlářský mistr Jan Werich, jehož žádost za přijetí do městského chudobince byla zamítnuta. Vedral se až k presidiálnímu stolu, kdež klesl. Přivolaný lékař mohl konstatovat jen smrt. Mrtvola dodána do ústavu pro soudní pitvu.“

Při soudní pitvě pak se dokázalo, že Jan Werich patří mezi ty příslušníky obce, kteří jako obyčejně umírají hlady a jsou jistě nepříjemnými hosty na radnici.

Je to zcela logické, že takový host netáhne. Však nahradí ho zase celá řada jiných lidí ze všech dílů světa, Indiány počínaje a Mašokulomby konče, na kterých možno uplatnit slovanské pohostinství, zejména při mladočeském aklerikalismu: Host do domu, Bůh do domu.

Sergej Sergejevič Volin jest odsouzen na dvacet let na Sibiř pro loupežné vraždy a jiné pěkné věci. Podaří se mu uprchnout. A v celém světě nenajde klidného místečka. Potká však na svých potulkách Jovana Plamenace. „Kam jdeš, bratře?“ „Utíkám ze Sibiře a hledám místečka, kde bych si odpočinul.“ „To máš lehké, bratře,“ odpoví Plamenac. „Ukradni někde furažku a modrý kabát, bílé důstojnické kalhoty, připni si zlatou hvězdu na prsa a jdi do Prahy přímo na radnici, tam zavolej dr. Groše, ukloň se jen málo a řekni: ‚Baťuška car tě nechá, bratře Slovane, líbat svým tajemníkem.’ A dr. Groš ukloní se ti až k zemi a bude hned samé „Vaše Prevoschoditělstvo sem, Vaše Prevoschoditělstvo tam“, hudba bude hrát, dr. Kramář dá se s Tebou fotografovat, přijdou slečny a paničky, budou Tě tahat za kabát a křičet: „Vaše Prevoschoditělstvo, urá, dejte se políbit.“

Sergej Sergejevič poděkoval Jovanu Plamenacovi, ukradl, co se dalo, přišel do Prahy a v listech byly lokálky: „Sergej Sergejevič Volin hostem na pražské radnici. Včera navštívil radnici v průvodu ruského konzula carský tajemník, generál pobaltického kozáckého pluku kníže Sergej Sergejevič Volin. Radnice byla vkusně vyzdobena atd. ...“ Toť pravé slovanské pohostinství . . .

   


 

Smělý pokus útěku dvou dozorců z pankrácké trestnice

Na jednoho bezbranného dozorce vězňů na Pankráci připadá padesát po zuby ozbrojených trestanců. Dozorcům byly v posledním čase odebrány revolvery a místo nich rozdány mezi ně „Rozmluvy Čecha s Němcem“ od Schulze, když pak byl dozorce Klička disciplinárně potrestán, poněvadž přes výslovný rozkaz, že žádný z dozorců nesmí spát po šest neděl, kdy jest vystřídán, usnul ku konci pátého týdne, usnesli se dozorci Moudrý a Hubka, že utekou z pankrácké trestnice.

Jak všechny okolnosti svědčí, připravovali se oba dozorci na útěk již dříve, dle všeho smluveni s dozorcem Řeřichou, který jak snad doposud se pamatujete, již před sedmi léty pokusil se o útěk. Pokus však se mu tehdy nezdařil díky duchapřítomnosti vojenské stráže, která ho postřelila do nohy.

Oba dozorci byli na útěk důkladně připraveni. Předpokládajíce, že se budou muset před vrchním ředitelem Janotou a vrchním státním zástupcem Merhautem skrývati po delší čas v boží přírodě, oblékli na sebe dvojí prádlo a šaty a přitom počítali, že se zmocní, byť i násilím, oděvu některého trestance a že v šatech trestaneckých snáze se jim podaří uniknouti z Pankráce.

Ze by se přitom nelekali tito nebezpeční dozorci i násilí, jest nabíledni.

Průběh celého případu jest:

Trestanec Semián, odsouzený k doživotnímu žaláři pro loupežnou vraždu, šel po dvanácté hodině noční navštívit svého přítele trestance Vavřinu, nacházejícího se v jiné budově. Jak nám sdělil, přinesl si Vavřina z města litr slivovice a vybídl pana Semiána, aby ji společně vypili.

Trestanec pan Semián odemkl si tedy mřížovanou klec klíčkem, které se vyrábějí v zámečnické dílně v trestnici, kde zaměstnáni jsou páni lupiči, aby se zdokonalili ve výrobě paklíčů, a podle svého zvyku vzal si s sebou na tuto procházku do kapsy revolver, dva nože a železný obušek, jejž si v zámečnické dílně zhotovil.

Jak nám pan trestanec Semián sdělil, učinil tak jen proto, aby mohl se při nahodilém setkání s nějakým dozorcem ubrániti, kdyby tento chtěl mu vyrvati z úst zapálený doutník a s ním utéci, aby ho někde v ústraní vykouřil, neboť dozorci mají zakázáno kouřit.

Pan trestanec Semián vyšel tedy ze dveří a tu uslyšel podezřelý šramot v I. poschodí. Ze zvědavosti šel po zvuku, ale když přišel ku dveřím, které dělí schodiště v I. poschodí, byl chycen za krk od ukrytého tam zlotřilého dozorce vězňů.

Druhý dozorce zasadil mu ránu do hlavy. Oba dozorci porazili ho pak na zem a snažili se mu svléci jeho šaty. Dozorci mlátili do pana trestance Semiána a podařilo se jim zmocnit i se jeho revolveru, nožů i obušku. Nyní nastal zápas na život a na smrt, až konečně podařilo se nebožáku zuřivým dozorcům se vytrhnouti a seběhnouti se schodů.

Nastala šílená honba dvou ozbrojených dozorců za bezbranným trestancem panem Semiánem, který v poslední chvíli si vzpomněl, že má klíče od bytu vrchního ředitele Janoty.

Odemkl dvéře pokoje páně ředitelova, přirazil a zamkl. To bylo dílem okamžiku. Kdyby se byl jen o chvíli opozdil, byli by jej dozorci snad zabili, ale nejen jeho, nýbrž snad i ředitele trestnice, který ležel na posteli a o ničem nevěděl.

Ale ještě neměli vyhráno!

Dozorci snažili se dvéře vypáčiti.

Šťastnou náhodou však se stalo, že po dvoře procházeli se po půlnoci čtyři trestanci, odsouzení do samovazby, aby si na vzduchu v měsíčné noci vykouřili dýmku.

Pan trestanec Semián zavolal na ně oknem a hodil jim klíč od budovy, který měl též naštěstí u sebe.

Páni trestanci s nabitými revolvery vnikli dovnitř a zmocnili se obou dozorců.

Nato učiněn poplach, zalarmována hlavní stráž dozorců, zavolán vězeňský lékař a správce Oels, jakož i inspektor stráže.

Zraněný pan trestanec Semián byl dopraven do Všeobecné nemocnice. Dozorci byli spoutáni a dopraveni do kárných cel.

Dojemná scéna se odehrála, když ředitel trestnice Janota loučil se s panem trestancem Semiánem. Vřelými slovy poděkoval panu Semiánovi, že díky své neohroženosti zabránil útěku odvážných dozorců, a políbil obětavého trestance na čelo.

Ze se dozorci již déle připravovali na útěk, jest jisto, neboť roztrhali prostěradla a skroutili z nich provazy.

Jest třeba, aby konečně celá česká veřejnost zvěděla pravdu. Dozorci mají klíče od skladišť a jak snadno mohli by odtamtud vytáhnouti žebříky a po žebříku uniknouti z pankrácké trestnice.

Pan ředitel Janota učiní nejlépe, když přičiní se o náležitá opatření, aby dozorci byli na noc zavřeni do mřížovaných klecí a klíče od nich aby byly odevzdány do rukou trestanců.

Jest rozhodně třeba, aby trestanci byli bdělejšími a zostřili svůj dozor na dozorce.

Pan ředitel Janota je příliš citlivý vůči dozorcům trestanců, stejně jako správce Oels, který nedávno dokonce vydal rozkaz, že napříště odstraněny jsou s nohou dozorců koule.

A dnes jistě vidí, jak této benevolence využitkovali dozorcové Hubka a Moudrý, kteří násilím chtěli si vynutiti volnou cestu, aby prchli z pankrácké trestnice a odměnili se tak mrzce za všechna dobrodiní poskytovaná jim panem Janotou a panem Oelsem. Jak bylo prokázáno, mají dozorci dokonce klíče ode všech chodeb a cel, což způsobuje mezi veškerými trestanci patrné rozechvění.

Kdy konečně vyhoví vrchní ředitel pankrácké trestnice pan Janota spravedlivému požadavku pánů trestanců, aby dozorci byli držáni v samovazbě a přinuceni za dozoru trestanců lepiti sáčky, by si páni trestanci mohli přilepšit?

Dočkají se trestanci alespoň nyní nápravy?

 

   


 

Smiřovačky

 Harcubovic měli za sousedy rodinu Němce Nimmichmita. Až do doby velkých sněmovních smiřovacích porad nemluvil pan Nimmichmit s panem Harcubou a jeho kluci tloukli děti Harcubovic po schodech a paní Nimmichmitová, když nesla vodu ze dvora, vždy nalila před práh rodiny Harcubovic a všechno smetí z předsíně smetala před Harcubovic dvéře. Harcubovic a Nimmichmitovic měli totiž společnou předsíň.

Pan Harcuba byl hodný člověk a zarytý mladočech. Když počaly smiřovačky, umínil si, že promění tiché nepřátelské napětí mezi rodinou svou a sousedovic v živý přátelský poměr. Koupil si noviny a zaklepal jednoho večera na dvéře pana Nimmichmita.

„Prosím, pane sousede,“ řekl německy, „odpusťte, že jsem tak smělý, nepůjčil byste mně snad zápalky? Došly nám a kupec už má zavřeno. Rád bych si ještě zapálil dýmku.“

Pan Nimmichmit něco zabručel, pak přinesl sirky, pan Harcuba si zapálil dýmku, poděkoval a spokojeně odešel do svých dveří. Hřálo ho vědomí, že sám první krok učinil k národnostnímu smíru, aniž by zaprodal svou českost.

Jak tak přemýšlel, zaklepala na dvéře kuchyně paní Nimmichmitová a s líbezným úsměvem požádala o půjčku jedné koruny, poněvadž nechce měnit desítku a pan Nimmichmit chce ještě litr piva a slanečka.

Pan Harcuba s největší ochotou vyhověl jejímu přání a když odešla, cítil, že krok k národnostnímu smíru je zabezpečen touto korunou. Při té příležitosti také vysvětlil své ženě a dětem, že Čech a Němec budou žít v Čechách nyní jako bratři a že je třeba, aby si navzájem vyhověli. Mluvil také o smiřovacích konferencích na zemském sněmu a vlezl do postele volaje: „Čech a Němec, toť jedna rodina, eine Familie, zwei Brüder, zítra si koupím Tagblatt.“

Druhého dne ráno čekal, až vyjde pan Nimmichmit ze společného klozetu na chodbě, přál mu dobrého jitra, ještě když byl uvnitř, volaje ku dveřím klozetu: „Guten Morgen, Herr Nachbar.“

A vrátil se do kuchyně ku své kávě s novým vědomím, že podává ruce ku smíru, aniž by tím zaprodával svou národní hrdost. Potom vyčíhal, když pan Nimmichmit odcházel do úřadu. Vyšel také za svou povinností, a dohoniv Němce dole v průjezdě, řekl mu, že je krásný podzimní den. Hned nato prohlásil, že klade velký důraz na přátelské soužití obou národních kmenů v Čechách, mluvil o Švýcarsku, kde v klidu žijí pospolu Němci, Francouzi a Italové, mluvil o hodnosti německého lidu.

Pan Nimmichmit pomalu se rozehřával. Hovořil o tom, že zájmy úředníků - ať jde o Čecha nebo Němce - jsou stejné. Platy jsou malé. Životní potřeby velké. Rozhodně neví, kam dřív dát peníze, zejména když stane se mu taková nehoda, že půjčí kolegovi peníze a kolega znenadání umře! Nemůže přece žádat peníze na vdově! Je proto teď v zatrolené tísni. Dvěma dětem má koupit botičky a do prvního je ještě daleko. Pětka by mu stačila… Nikoli, takovou oběť nemůže přijmouti od pana souseda. Jistěže jeho poměry nejsou také skvělé. Když však je pan soused tak laskav, tedy mu vrátí při příležitosti těch deset korun.

Pan Nimmichmit vzal od pana Harcuby deset korun a podal mu ruku, jíž pan Harcuba upřímně potřásl. Pak se rozešli. Pan Harcuba si pohvizdoval. K čemu nějaké třenice národnostní? Kdyby všichni Němci byli takoví jako jeho soused pan Nimmichmit, pak by bylo po sváru. Ostatně z těchhle smiřovaček si mnoho slibuje.

„Smiřovačky, pánové,“ řekl později v kanceláři, „musí vejít do krve lidu a pak nastane sbratření.“

Když se vrátil domů k obědu, oznámila mu žena, že dopoledne navštívila ji paní Nimmichmitová. Je to příjemná paní a dobře si rozuměly. A ti její chlapečkové jsou takoví roztomilí! Odnesli si Vláďovu stavebnici domů a Hedvika sousedů vypůjčila si Mařenčiny panenky. Paní Nimmichmitová si stěžovala, že objednala uhlí na zimu, ale že sklep je příliš malý.

„Půjčíme jim svůj,“ zvolal pan Harcuba, „mají opravdu malý sklep.“

Po obědě zaklepal tedy pan Harcuba u Nimmichmitů a nabídl svůj sklep paní sousedce. Mluvil přitom o smiřovačkách a konečně přijal Němec jeho nabídku.

„Němci jistě nejsou zlý národ,“ řekl pan Harcuba, když se vrátil domů, „divím se, jak mohly dříve v Čechách panovat národnostní sváry. Němci jsou charakterní lidé!“

Ulehl na pohovku a zdálo se mu, že obléká pana Nimmichmita do své košile a že tak činí proto, aby zachránil českoněmecké vyrovnání.

Druhého dne vynesli Harcubovic své věci ze sklepa a sousedé si tam dali uhlí.

Pozítří bylo prádlo. Pan Harcuba nabídl sousedce svou půdu a prohlásil, že sami budou sušit své prádlo v kuchyni.

Večer pozvali pak sousedy Němce k sobě a pan Nimmichmit pil, až se hory zelenaly, mluvil o česko-německém sbratření a nakonec vypůjčil si desítku.

„Odvolávám všechno,“ řekl po odchodu sousedů pan Harcuba ku své ženě, „všechno odvolávám, co jsem dříve říkal o Němcích. Jsou to charakteři a velice mne mrzí, že jsem dříve nepoznal takové sousedy.“

Smiřovačky ještě nejsou u konce. Pan Nimmichmit je už dlužen panu Harcubovi přes sto korun, kouří jeho tabák, užívá jeho půdy a sklepa, jeho děti hrají si s hračkami dětí páně Harcubových, paní Nimmichmitová nekupuje kávu a mouku již od prvního týdne smiřovaček a pan Harcuba je spokojen, že razí půdu k národnostnímu smíru, aniž by zadal své českosti.

   


 

Smrt starého Fenéka

Črta z Uher

Bylo den před svátkem svatého Štěpána krále, před tím svátkem, kdy po celých Uhrách v městech i po vsích rozléhá se zpěv, rozšiřuje se zápach vína a v krčmách vytahují chasníci z vysokých bot nože, aby rvačkou dokončili slavnost na památku prvého křesťanského panovníka Uherského království.

Fokoše, hole se sekyrkou, leští se celý týden napřed, neboť jít se rvát na den svatého Štěpána s nevyleštěným fokošem, toť jako kdyby někdo neobílil své stavení na ten svátek a dole neobnovil čerstvou barvou modré pruhy.

Co by tomu řekl patron uherské koruny? A co by řekl Szent István, kdyby se na jeho svátek nepřejedli a neopili a nepobili?

Jestli z těch tří věcí jen jedna schází, není slavnost v pořádku.

I páni notáři a stoliční soudcové zúčastní se všeobecné radosti a cikáni toho dne nebojí se četníků, náležíť tu a tam do zvyků, že rozkoš celého svátku vrazí se jim do nohou, poněvadž zamhouří se oko nad množstvím vypitého vína.

A toho všeho neměl se dočkat starý Fenék, neboť ležel na smrt nemocen ve své jizbičce na konci vsi Bokoru. A čekali, že umře právě den před svátkem svatého Štěpána krále.

Ležel na kožichu a podávali mu stále pít a strojili se každou chvíli, že zapálí svíčku, jakmile ztratí vědomí.

Bylo po poledni. Sousedé, kteří časně ráno odešli do polí, přicházeli s domněnkou, že již zatím umřel a divili se, když slyšeli, jak on vyptává se svého syna, kolik že objednal krčmář vína a mizerného piva na zítřejší slavnost.

„Nu a což,“ slyšeli hlas Fenékův, „obílili jste stavení a dole natřeli modře?“

V tom okamžiku vstoupil do jizby soused Árok, osobní nepřítel starého Fenéka a všichni slyšeli, jak Fenék zabručel: „Barom, dobytče!“, což nemohlo platit nikomu jinému než Árokovi.

Árok šel až k lavici, kde nemocný ležel, pozdravuje: „Dicsértessék a Jezus Chrisztus, Pochválen Pán Ježíš Kristus.“

„Mind órókké amen, až na věky věkův,“ odpověděl na smrt nemocný a zase zabručel: „Barom.“

„Tak vida,“ řekl Árok, posadiv se vedle, „kdo by to řek, žes loni naposled slavil památku svatého Štěpána krále.“

Fenék obrátil se ke stěně.

„Do večera nevydržíš,“ upřímně pokračoval soused. „Právě teď potkal jsem pana faráře a ten mně povídá: Už je hotov starý Fenék předstoupit před stolici boží, ponejprv zítřejší slavnost odbudem bez něho.“

Fenék mlčel.

„Chlapci z Koromu,“ mluvil dál Árok, „strojí se na zítřek k nám, že budou tancovat s našimi děvčaty. Vykládal mně to Tólgy a povídá: Už je starý Fenék nebude fokošem rozhánět jako jiná léta.“

„Podejte mně vodu,“ prosil Fenék. Když se svlažil, řekl: „Nu, kdoví.“

„Tak je mně tebe líto, Fenéku!“ pokračoval Árok. „Často jsme se nepohodli, ale co na tom. Líto je mně tebe. Takový člověk, a umře na kožichu u ohniště jako baba, před svátkem svatého Štěpána!“

Vtom se všichni v jizbě ulekli, neboť nikdo z nich nikdy neslyšel, že by umírající tak silně vykřikl: „Fokoš, dejte sem fokoš!“ Fenék se vztýčil a oko mu zaplálo, zatímco Árok ulekaně uskočil stranou.

„Fokoš, povídám,“ rozkřikl se Fenék. Když mu fokoš přinesli, podíval se pozorně na sekyrku a poručil: „Dejte sem brousek.“

I toto přání bylo splněno. Ženy u dveří potichu modlily se otčenáš, neb nevěděly, co se bude dít.

Fenék přejel brouskem přes sekyrku, dolů nahoru, plivl na brousek a leštil a brousil fokoš.

Přítomní v jizbě se pokřižovali. Nebylo pochyby! Umírající chce zítra zúčastnit se slavnosti Štěpána krále.

„Gatě,“ rozkřikl se vtom poznovu.

Přinesli široké gatě a Fenék obléknul své vyhublé nohy do nich, vstal a opíraje se o fokoš, vyhledal si za krbem klobouk, který tři neděle již nepokrýval jeho šedivou hlavu, odplivl si a změřil Ároka pohledem, z kterého mluvila nenávist a horečka zároveň. Pak vyšel z jizby ven do vsi a procházel se chvíli a pak šel na faru, sledován udivenými pohledy všech z vesnice.

„Nagyságos, urozený pane,“ řekl chraplavě ulekanému faráři, „starý Fenék je hotov předstoupit před stolici boží, ale až po svatém Štěpánu.“

Z fary šel do statku Tólgyho a tam překvapenému hospodáři řekl, rozháněje se fokošem: „Zítra se chlapcům z Koromu špatně povede.“

Odtud vydal se na cestu do polí, kde křižují se cesty z Koromu a čekal, až půjde nebo pojede tudy někdo z Koromčáků.

Čekal až do večera, kdy z města jel Szén. Kýval na něho, aby zastavil a když koně stanuli, pravil k němu: „Vyřiď hochům z Koromu, ať se na zítřek těší, neboť starý Fenék oslaví posledně svatého Štěpána.“

Obrátil se a kráčel do vsi, sice těžce, ale ve vsi vzmužil se a rovně šel do svého statku. A celou noc proseděl před svým statkem pije víno a kouře z dýmky...

Den svatého Štěpána...

Vůně jídel ze statků mísila se ve vůni vína, neboť od rána jedlo se a pilo, prapory červené, bílé a zelené barvy vlály ze střechy obecního domu a školy a chlapci z Koromu přišli již dopoledne do Bokoru s noži ve vysokých botách, s vyleštěnými fokoši a šli přímo do obecní krčmy, odkud ozývala se již hudba, ohnivá, cikánská a burácely písně beťárské, tak jednoduché a přec tak veselé:

„Nekrad jsem, jen jednou v životě,

pěkného koně ukrad jsem v Debrecíně,

hubičkoval jsem jen jednou v životě

pěkné děvče v Debrecíně.

A sotva doznělo „...a szép lány Debreczenben,“ zas zaburácelo:

„Lányok, lányok a faluba,

Dívky, dívky, do vesnice!“

A byly zde hezké dívky, opálené, s korálky na krku, se širokými sukněmi a úzkými živůtky, sedláci a hoši v širokých bílých gatích, v černých kabátech s lesklými knoflíky a kudrnatí cikáni hudebníci a vše to hlomozilo, křičelo, smálo se a dupalo.

A uprostřed toho ruchu seděl Fenék s očima horečkou planoucíma, třesa se chvílemi, kdy horkost náhle sklesla na zimnici.

A vtom přišli hoši z Koromu, právě když tanec, čardáš, byl zahájen.

Oko Fenékovo zaplálo ještě víc a pevně sevřel fokoš, o který opřen seděl za dlouhým stolem. Chvíli váhal a pak podíval se na Ároka, sedícího u druhého stolu, vstal a šel ke skupině koromských hochů, kteří stáli u dveří a vyzývavě dívali se kolem.

„Což, hoši,“ řekl příkře, „v Koromu neslaví svatého Štěpána?“

„Koromští, dědečku,“ odpověděl jeden ze skupiny slaví ho v Bokoru.

„Hoši!“ rozčiloval se Fenék, máchaje fokošem, „když je někdo bit, říká, že v Bokoru slavil svatého Štěpána.“

Hudba umlkla a kolem nakupili se Bokorští.

„Co je ti, dědku, do toho,“ rozkřikl se jeden z Koromských, „loni to šlo, ale letos ne!“

„Azembada!“ zaklel Fenék, rozmáchl se fokošem a vrazil mezi Koromské. To byla jeho odpověď.

Povstal křik a vzduchem zaleskly se sekyrky, zableskly nože a Bokorští bili se s Koromskými. A napřed rozháněl se fokošem starý Fenék, o kterém všichni včera ráno myslili, že nedočká se dnešní slavnosti.

Z místnosti rvačka přenesla se před krčmu. A všude bylo vidět, jak napřed fokošem máchá Fenék, až najednou jeho fokoš zmizel v chumáči a šedivá jeho hlava klesá a zalívá se krví.

Koromští dali se na útěk.

Na zemi rozdupané a pokryté přeraženými holemi ležel Fenék s ranou na hlavě a kolem něho sousedé a vpředu Árok.

„Aroku,“ řekl s namáháním Fenék, „den svatého Štěpána - na kožichu neumřel – ne…“

A slovu svému dostál. Neb když ho zvedli se země, byl mrtev.

    


    

Smrt ženy Lotovy

Biblická povídka

Jednoho večera, když Večerní list přinesl v posledních zprávách oznámení, že pro neplechy a nevázaný život přijdou strašné tresty na Sodomu a Gomoru, byla celá Sodoma vzhůru nohama.

Každý zpytoval své svědomí, je-li opravdu taková zkáza a je-li sám na této ohavnosti spuštění nějak spoluúčasten. Zpytoval je proto, poněvadž si chtěl zachránit život, neboť redakce k své sensační zprávě poznamenala, že je dobré, aby se viníci vystěhovali, spravedliví že mohou v městě zůstat, aniž by na životě svém utrpěli újmy.

Důsledek této zprávy byl, že v necelých dvou hodinách počaly davy opouštět Sodomu. Město bylo v několika okamžicích nato liduprázdné. Ba i redaktoři Večerníka, kteří sami uvěřili své zprávě naposledy, opustili město...

V nádherném obchodním domě Icíka Jeitelesa na náměstí žila krásná žena starého Salamona Lota, který byl v tajných obchodních stycích s Jeitelesem. Žena tato, která v dřívějších letech svého života byla počestná, zvala se Elsa.

Starý Lot kupoval po domech peří, sklo, kosti a staré obleky. Od panstva odložené šatstvo, lacino koupené, prodával. Lot Jaitelesovi, který nechav je v chemické barvírně vyčistit, přebarvit a vyžehlit, prodával je znovu sodomské aristokracii.

V důsledcích těchto obchodních styků navštěvoval Jeiteles velmi často rodinu Lotovu... Krátce řečeno, další historie těchto lidí se vyvíjela tak, že Jeiteles se zamiloval do ženy Lotovy, Lot že o tom věděl, ale vzhledem k tomu, že Jeiteles počal mu platit více za koupené suroviny pro nové obleky, nesl parohy klidně a mlčenlivě.

Lotova žena Jeitelesovi přála, neboť rozumný tento muž dovedl na pevnost ženské počestnosti útočiti se strany nejméně pevné. Udeřil totiž na cit ženské ješitnosti. Nosíval Else Lotové náramky z talmizlata, náušnice, prsteny, také látky na šaty a podobně. Ubohá žena ani nevěděla, jak strašně ji Jeiteles podvádí, nevěděla, že na všechny její brilianty - byl to výrobek American Glay Diamont Company! - by nepůjčili v zastavárně ani půl nového.

Taková asi byla situace v den, kdy senzační sólokapr Večerního listu pobouřil Sodomu.

V ten den čekala paní Lotová večer svého miláčka, který slíbil přinést nádherný collier a široký klobouk, jaké tehdy byly u sodomských krásek oblíbeny.

Sotvaže Večerní list vyšel, i Lot se dověděl a strašném osudu města. Byl Lot na V. l. předplacen, neboť jiný list neměl takových dobrých, burzovních zpráv jako on. Poručil ženě, aby se přistrojila, vybral z wertheimky peníze a cenné papíry a šli za ostatními nešťastníky, kteří musili opustit rodné město.

Autor ani nemusí podotýkat, že bylo uprchlíkům zakázáno se ohlédnout. Je to - aspoň má to být! - čtenářům známo již ze školy obecné čili národní.

Rozkazu toho však jediná paní Lotová neuposlechla. Snahu po zachránění života přemohla u ní touha po širokém klobouku. Icík Jeiteles se totiž zdržel ve své kanceláři vypisováním dlužníků, které mínil upomínat, nevyšel včas a žena Lotova se ohlédla, jde-li už konečně a nese-li slíbený klobouk a coilier. A vtom přišla smrt. Strašná a hrozná, jaká vůbec chodí na všechny lidi neposlušné, marnivé a ješitné.

Spravedlnost si vyžádala i druhou oběť. Icík Jeiteles zahynul rovněž i se svými upomínkami.

Když pak soudní komise přišla vyšetřovat příčiny jeho smrti, vrtěla hlavou, jak to přijde, že starý vdovec vedle soupisu dlužníků nesl též moderní klobouk...

  Karikatury 1909

 


   

Smutný konec nádražní misie

Komtesa Julie byla velmi ctnostná, což při dnešní zkaženosti mravů padá mnoho na váhu. Se srdcem nezkaženým dovedla v osmnácti letech mluvit o prostituci a jejím potírání, jako by sama prodělala všechny útrapy padlých žen ve vykřičených domech.

Její matka, kněžna Bolderiová, shromáždila kolem sebe výkvět nejmravnějších dam jak ze šlechty, tak i z kruhů občanských a v přítomnosti nevinné Julie bylo velice často přemítáno, jak zachránit děvčata, aby nebyla zavlečena do domů hanby.

V prvé řadě jednalo se o děvčata nezkušená, která nemají ani potuchy, jaké úklady jim hrozí ve velkoměstě a která neměla také potuchy, jaké úklady jim hrozí ze strany společnosti, seskupené kolem kněžny Bolderiové.

Komerční radová Waldsteinová navrhla totiž, aby venkovské dívky byly již na nádraží upozorněny na nebezpečí, které jim hrozí při vstupu do velkoměsta. Tím posloužila zle staré baronce Richtrové, která se vypravila jednou na nádraží, když přijížděl vlak od Tábora a tam oslovila statné venkovské děvče, které právě přijelo: „Kam jdeš, máš službu, máš peníze, máš v Praze nějaké příbuzné?“ Děvče chvíli na ni koukalo jako na blázna a pak řeklo rezolutně baronce, aby jí dala pokoj: „Dej mně pokoj, ty stará čarodějnice, nebo tě praštím!“

Další neslyšela dobrá baronka, poněvadž omdlela a od té doby koktá.

Když tedy vykoktala u kněžny Bolderiové, jak pochodila, navrhla paní Zappová, proslulá sepsáním knihy pro mladá děvčata o škodlivosti a hříšnosti tance, aby služba záchranná na nádražích byla organizována a aby dámy, které se toho úkolu chtějí podjati, byly nějak veřejně označeny. A čím krásnějším mohly by býti označeny než obrazem té nejctnostnější panny, kterou kdy zrodil svět, obrázkem Panny Marie s děťátkem, tak zázračně počatým.

Povolán páter Zacharius od karmelitánů, který plán schválil a vykreslil stužku a na ní kříž, v jehož středu měl být obrázek Matky boží jako symbol panenství. Barva zvolena bílá a žlutá, ona barva papežská jako symbol víry. Ostatně o panictví papežově nikdo nepochyboval.

Bylo jasno, že děvčata třeba zachraňovat ve smyslu katolickém, zejména poukázáním na výhody nábožnosti, neboť i nejzarputilejší kuplíř ustoupí před dívkou ctnostnou, přehazující stále růženec, která nevšímá si ničeho a stále si pro sebe šeptá a modlí jednu z těch krásných litanií: Od ducha smilného zachovej nás, Pane! A je-li pak ke všemu ta dívka stará a hrbatá a šilhavá, nepadne do ruky kuplířů, neboť ji sílí víra v radosti věčné a její náboženské přesvědčení ochraňuje ji před místy hanby a mravní zkaženosti.

Když byla tedy ustanovena nádražní misie, byla první radová Waldsteinová, které dostalo se toho vyznamenání, že opatřena páskou, z které na první pohled bylo vidět, proč se ta dáma tak dlouho prochází po nádraží a každého okukuje, šla zachraňovat nezkušená děvčata, přijíždějící do Prahy.

Byly pro ně uchystány dvě místnosti, zařízené sice skromně, ale jinak s jemným porozuměním všeho, čeho vyžadují nevinné duše venkovských nezkušených děvčat.

Ať by se bylo takové děvče podívalo kam chtělo, všude na ně koukala utrápená tvář ukřižovaného Spasitele a když by se podívalo na strop, i tam by uvidělo namalovaný kříž.

A mezi těmi kříži, připomínajícími aby alespoň kvůli tomu, který se pro ni takhle obětoval, zachovala si svou nevinnost, stály všude nápisy, vybízející kategoricky: „Nezesmilníš,“ ačkoliv vždy plná taktu a dobrého vychování komtesa Julie navrhla ve své nevinnosti, aby se tam dalo namalovat „Neračte smilnit“ nebo „V případě smilnění obraťte se na ředitelství ústavu“.

Ta dobrá, nevinná komtesa Julie! Jí byl význam toho slova tak vzdálen jako pastevci z Apenin význam slova „radioaktivita“ nebo „Gautsch“.

Radová Waldsteinová procházela se po nádraží a konečně se dočkala prvního vlaku a vrhla se s plnou vervou na první dívku, která s kufříkem vylezla ze vchodu. Její srdce překypovalo nadšením a ani nezpozorovala, že jí v tlačenici spadla s rukávu páska. Rychle vytrhla kufřík z ruky, ale již tu byl strážník, zatkl ji a za velkého sběhu lidí odváděl na komisařství.

Popletena zprvu jala se křičet a pak počala vykládat a vysvětlovat, že není zlodějka, že je nádražní misie. Čím dále šli, tím byla popletenější a nakonec jala se v polovičním bezvědomí vykládat strážníkovi, aby zanechal takového života a střežil se všech kuplířů.

Na komisařství se to vysvětlilo, ale to nevadilo, že v jednom časopise, který ostře vystupoval proti buržoazii, byl článek „Podivná kleptomanie“. Článek byl později opraven, ale ostuda z toho byla. Komerční radová Waldsteinová vystoupila z nádražní misie a vypravuje se o ní, že investovala svůj podíl po matce v jednom velkém vykřičeném domě v Ústí nad Labem, což jí nese padesát procent úroků.

Tento neúspěch nezarazil však obětavé dámy, naopak způsobil mezi nimi takovou obětavost pro dobro věci, že kněžna Bolderiová vypravila se sama na nádraží a přivedla s velkou slávou do útulku děvče, které živě se zajímalo o blahodárnou instituci.

Děvče odvedeno v průvodu dam do útulku a poučováno do deseti hodin večer o zkáze mravní, kterou hrozí město. Nevinná komtesa Julie rozloučila se pak s první obětí nádražní misie slovy: „Nezesmilněte, prosím vás o to srdečně!“ Děvčeti odevzdány klíče od místností a poukázáno na to, že může zde zůstat tak dlouho, dokud nenalezne práci.

Děvče tam bylo týden. První dva dny se řádně chovalo a pak si počalo vodit do bytu, do svého posvěceného útulku, mužské.

Byla to hrozná rána pro pátera Zacharia od karmelitánů, když přišel na to, navštívit ji časně ráno, aby ji v té prázdné chvíli připravil k blížícím se svátkům velikonočním, které znamenají tolik pro duše vřele nábožensky cítící.

A bylo to hrozné, když ten chlap ještě ke všemu ctihodného otce vyhodil, který pak zvěstoval tu smutnou zprávu o zvrhlosti mravů té, která bojovala tolik proti znemravnělosti, vznešené kněžně Bolderiové.

Nikdo však nezná ta obětavá srdce takových dam. Vyšla zachraňovat na nádraží dívky hraběnka Solvarová, a poněvadž tato ctihodná dáma byla velice krátkozraká, přivedla s sebou jednu hrbatou babku, které při jízdě v kočáře říkala: „Děkujte bohu, panenko, že jsem vás zachránila z rukou kuplířů!“

Ale nač zoufat po takovéto nevinné záměně. Ctnostná komtesa Julie poprosila svou matinku kněžnu, aby sama mohla jít na nádraží a očekávat přijíždějící dívky.

Ta šlechetná nevinná komtesa! Jak tak očekávala vlak, přistoupit k ní elegantní mladý pán a se zájmem počal se jí vyptávat na účel pásky na rukávě a na účel nádražní svaté misie. Dobrá komtesa otevřela mu své panenské srdce a tu on, mladý a elegantní, představil se jí jako kníže, čertví s jakým už jménem a bavili se spolu velice srdečně.

Ubohá, nevinná, mladá, ctnostná komtesa Julie! Zašantročil ji, nešťastnou nádražní misii, tu lilii nejnevinnější, to poupátko ctnostné a cudné, prodal ji ničema za sto korun do jednoho vykřičeného domu hanby v Plzni.

Péro se zdráhá psát dál, neboť ten smutný osud nádražní misie člověka dojímá a člověk píše a pláče, jako to dělá můj přítel Hájek, když píše nekrolog o svém šéfovi.

     


 

Smutný osud pana Blažeje

/Volební tragédie/

 Pan Blažej žil jako penzista ve své vile u menšího venkovského města spokojeně kolik let. Nebyl ženat.

Najednou však přišly zemské volby. V tomto volebním okrese bylo tolik kandidátů, že kvůli přehledu dovolím si je seřadit podle abecedy: Adam, Bíleček, Bořek, Cádra, Filen, Hanza, Humhal, Choděra, Jakeš, Klaboura, Maňousek, Opálka, Rybný, Sýkora, Tanín, Ukřinský, Veleš, Vychodil, Zajíček, Zobla, Žmola...

Všichni tito kandidáti v tomto okrese tiskli letáky a provolání, měli své korteše, přívržence a odpůrce, zkrátka prosili o důvěru.

Jakmile byla prohlášena kandidatura, nepřestával zvonit zvonec u malé vily pana Blažeje.

Přicházeli lidé, kterých pan Blažej nikdy neviděl, většinou černě odění páni, kteří osobně doporučovali kandidaturu jednoho z jedenadvaceti.

Některý z těch pánů říkal: „Nejsem přítelem pána, kterého vám navrhuji, ale z toho vidíte...“ Jiný prostě řekl: „Posílá mne, vašnosti, pan Žmola, ráčejí ho volit, on jim to nezapomene do smrti...“ Přicházeli lidé, kteří říkali: „Sou tak laskav...“ Jiní naproti tomu mluvili správnou češtinou, neplivali na koberce a užívali po záporu genitivu: „Není lepšího muže nad pana Vychodila, neračte volit jiného, ten nezná hněvu.“ Kdežto druzí řekli: „Jsou od tý dobroty, von je anděl.“ Z některých bylo cítit kořalku, ze slušnějších pivo a z nejslušnějších agitátorů pokroutky máty peprné.

Také se ztratil za toho doporučování věšák na šaty i se šaty a rohožka upevněná na řetízku s řetízkem. Jeden z agitátorů kandidáta mezi písmenou C a V vzal s sebou naději pro svého kandidáta a slepici, kterou sebral na dvoře.

Agitátor jednoho samostatného kandidáta byl přistižen při pokusu vypáčit v předsíni skříň se šatstvem. Vymluvil se, že hledá dvéře a zamluvil to novým až do nebe vychvalováním svého pivodárce.

Pan Blažej za tohoto čilého volebního ruchu stal se těžkomyslným. Chodil po vile s hlavou sklopenou k zemi a jakmile uslyšel zvonek, zachvěl se a byl nucen vypít skleničku koňaku. Stával se za těchto poměrů alkoholikem.

Pak jednoho dne dostal poštou šunku a druhého dne objevil se u něho nějaký pán, který spustil: „Chutnala, vašnosti, co? Jako máslo, na jazyku se rozplyne. Och, pan Choděra zná udit šunky. A je to i jinak muž řádný, obětavý, vlastenec v pravém slova smyslu, nebojí se říct pravdu... Dnes je to vzácná ctnost. Dnes přijde lecjaký tlučhuba a prohlásí se za kandidáta strany a cancá. Ale pan Choděra kandiduje, jen aby ukázal, že tlučení hubou neznamená nic, že pravá, tichá vlastenecká práce...“

Třetího dne obdržel pan Blažej z blízkého pivovaru soudek černého piva s tímto přípisem: „Velectěný pane! V době různých hesel dovoluji si poslati vám toto své heslo: Pijme jako staří Češi, chovejme se vespolek bratrsky a žijme tak, aby nám nepřítel neublížil. Doufám, velectěný pane, že nedáte svého hlasu těm, kteří chtějí zničit naše staré češství.“ Byl podepsán samostatný kandidát sládek malého pivovaru Klaboura a dole byla připojena poznámka: „Až vypijete, pošlete si beze všeho pro nový soudek. Staří Češi musí držet spolu.“

Pak dostal několik anonymních dopisů, že kandidát Adam je zloděj, Cádra lupič, Humhal podvodník, Jakeš nemrava, Klaboura vrah, Sýkora sprosťák atd. až do Ž.

Dopisy chodily celý týden a pan Blažej uchyloval se tím častěji do sklepa, aby si naplnil džbánek černým pivem. Ke konci týdne dostal ještě několik návštěv. Tyto neprosily, ale hrozily. Podáním ruky slíbil volit pět kandidátů a po jich odchodu pustil se znovu do pití.

Měsíc před volbami objevila se u něho deputace stolní společnosti Mučedníci. Tato ho žádala, aby vystoupil sám jako kandidát poslanectví, že ho budou podporovat, že je jich dvanáct, že mají známosti a že za to všechno zaplatí dvě stě korun a společnost ho bude jmenovat čestným členem.

Pan Blažej opil deputaci koňakem a pak ji vystrčil ze dveří. Toho večera počala mu bolet hlava a než usnul, třel si nos a říkal asi půl hodiny tichým hlasem: „Nosem, s nosem, u nosu, za nos.“ Ráno našel na dveřích vily nalepeno pět žlutých, zelených, bílých, modrých a červených plakátů.

Přečetl je a dostal chuť mňoukat. Mňoukal půl hodiny a pak seškrabal plakáty a s divným smíchem vrhl se na pohovku.

Za dvě hodiny vyšel ven a zpozoroval, že nejen na vratech jsou nové plakáty, nýbrž že celá přední strana vily, obrácená na silnici, je pokryta doporučováním kandidátů.

Díval se, díval, barvy mu splynuly v jednu divnou, počal škubat rameny, louskat prsty a křičet: „Kampak jedete do sytosti po nebi. Práskejte biči, lasičky.“

Uzavřel se v pokoji a skákal přes židle, přičemž se mu zdálo, že někdo z kouta křičí: „Kopřivu mráz nespálí.“

Ozvalo se zvonění. Vyběhl a otevřel. Kdosi za dveřmi podával mu barevné papíry... Byly to první letáky o kandidátech, které dostal ubohý pan Blažej do ruky. Poděkoval a četl: „Majíce pevnou důvěru v neúnavnou činnost pana Zobly, jsme přesvědčeni, že energický tento muž jedině je s to, aby naše zájmy obhájil...“

Za čtvrt hodiny nové zvonění a nové letáky: „Voličové! Kdo z vás dovede ocenit snahu pana Tanína, ten odevzdá svůj hlas...“

Nedočetl. Zvonek znovu se ozval. Tentokráte byl to zelený papír: „Velectěný pane! Zajisté i vy patříte mezi ony syny národa, kteří si přejí neočekávaného úspěchu. Mužem, který houževnatě a rázně pracuje k tomuto cíli, je pan Ukřinský...“

Pak seznal s hrůzou pan Blažej, že je na všech letácích podepsán mezi jinými pod řádkou Za klub voličů. Dal se do smíchu, do křečovitého smíchu a pustil svého kanárka Maníka na svobodu. Po tomto lidumilném činu nabil revolver a jednou ranou prostřelil podobiznu svého bývalého představeného říkaje: „En ten týny, jsou rakadýny, huja, huj, huc, tys to všechno zbuc.“ Nato lehl si na podlahu a usnul pevně. Spal do rána a ráno jeho první cesta vedla před vilu.

Vila byla úplně polepena pestrobarevnými plakáty. Některé byly zamazány inkoustem. Jedna strana vily byla pak pomalována nápisy: „Volte Bílečka, Cádra je lump.“

Pan Blažej dal se do tance. Obtančil třikrát vilu. Plakáty počaly se mu líbit. Nemeškal, vzal štětku, namočil do inkoustu a napsal přes plakáty: „Zde jest dovoleno plakáty lepit.“

Nato se oblékl a odešel do města, kde ujistil kandidáty Jakeše, Adama, Bílečka, Klabouru, Maňouska, Opálku, Sýkoru, Ukřinského a Veleše, že je bude volit. Pak šel na radnici reklamovat pro svého zemřelého dědečka volební právo. Byl se vší šetrností vyveden, neboť radniční kandidát počítal na jeho hlas. Řekli mu, že by to bylo příliš okaté.

Vrátiv se domů, nalezl některé okno polepené již letáky. Měl z toho velkou radost a nepolepená okna poplival. Pode dveřmi našel spoustu zastrkaných nových letáků a provolání: „Neodevzdávejte hlasy své těm, kdož bez chlubných hesel a marnivých slibů...“

To ho učinilo ještě veselejším. Počal objímat svou starou služku a slibovat jí manželství.

Nato posadil se ke dveřím a celý den nejedl, jen přijímal s radostným úsměvem letáky. Přečetl je všechny, a když se setmělo, svlékl se úplně, vzal na sebe plavky a s tlukoucím srdcem čekal, až bude ráno.

A ráno objevil se ubohý pan Blažej v plavkách na městském trhu, křiče hromovým hlasem: „Adam, Bíleček, Bořek, Cádra, Filen, Hanza, Humhal, Choděra, Jakeš, Klaboura, Maňousek, Opálka, Rybný, Sýkora, Tanín, Ukřinský, Veleš, Vychodil, Zajíček, Zobla, Žmola...“

To byla jména kandidátů v abecedním pořádku, kteří svou agitací přivedli ho do ubohého stavu. Bůh jim odpusť!

   


   

Smutný osud Petra Hříbala

 

Tato schůze stala se pro Petra Hříbala osudnou. Pořadatelé s červenými páskami na rukávu a s červenými karafiáty chodili kolem jako pochopové, hotovi vyhodit každého, kdo by netleskal.

Řečníci vylézali na tribunu jeden po druhém, provázeni potleskem a vrhali do shromáždění řečnické perly: „Semkněme se! Vyvoďme důsledky! Vzepřeme se! Demonstrujme pro čest! Varujeme v hodině dvanácté! Pro vládu hlasujeme, abychom ji zeslabili! Boj až na nůž! Svobodu pro všechny!“

Pořadatelé slídili zatím po někom, koho by vyhodili, aby zítra mohlo stát v sociálně demokratickém orgánu: „Naši pořadatelé dobře prokoukli líčený klid několika nespokojenců, kteří vplížili se na naši velkou schůzi, aby ji rozbili. Přestože se ve schůzi klidně chovali, jsme přesvědčeni, že měli úmysl schůzi rozbít, neboť když je vyváděli pořadatelé, kladli houževnatý odpor, což vzbudilo velikou nelibost, takže není divu, jestli provokatéři neušli zaslouženému výprasku.“

Řečníci se dále střídali a křičeli čím dál tím víc. Lomili rukama, zpívali podle nejnovějšího způsobu celé věty, plivali do připraveného plivátka, hulákali, šermovali rukama, spínali ruce, pohlavkovali se jako u vytržení, mluvili o mrzácích, o vdovách, o sirotcích, o sebevraždách, o dobytku, o zvířatech a končili za ohlušujícího -potlesku: „Dosud žili jsme ne nadarmo a proto všichni pod rudé prapory sociální demokracie !“

Petr Hříbal dostal od samého tleskání křeč do pravé ruky, ochraptěl od volání „Hanba!“ nebo „Výborně!“, podle toho, co volali pořadatelé nebo mužové, placení třemi korunami pro každou schůzi, aby obstarávali přiměřené výkřiky.

Petrovi Hříbalovi točila se hlava ze všech těch řečí a povznášel se myslí někam daleko. To když jeden řečník počal vykládat o vítězném postupu sociální demokracie, která nespokojuje se již zeměkoulí, ale pochodem táhne do jiných světů. Jak to musí být krásné kupříkladu na Marsu, kde pilní Marťané budují sociálně demokratické organizace, sbírají na raněné, platí řádně příspěvky a vyměňují si mezinárodní pozdravy s planetou Venuší.

Viděl Hříbal v duchu obyvatelstvo Marsu, jak ozdobeno rudými karafiáty dívá se obrovskými dalekohledy na zeměkouli, která pluje tam vysoko a září červeně. Ten den jest svátkem pro Marťany, neboť vtipní hvězdáři ukazují Marťanům pozemskou skupinu sociálně demokratických poslanců a řečníků.

Po pláních české země batolí se tlustý Šmeral, kterému neobyčejně jde politika k duhu, pak Němec a jiní. Nato praskne v dalekohledu čočka, poněvadž by se byl právě objevil dr. Soukup. A dr. Soukup již je tu.

Petr Hříbal probudil se ze snění a z Marsu, který opanovala sociální demokracie, ocitl se opět na zeměkouli, tváří v tvář zbožňovanému muži, který tahaje se za kozí bradu, přijímal ovace a ukazoval odřené lokte kabátu, aby bylo vidět, že je proletář.

Pak viděl Hříbal jeho skřipec, upevněný na černé šňůrce.

A co s tím skřipcem zbožňovaný muž vyváděl... Brzy ho shazoval s výkřikem „Lumpové!“ s nosu, pak ho vzal do ruky, mávaje jím, křičel, že „ostatní strany jsou jen stádo ovcí“. Nato upevniv si skřipec na nos, prohlašoval, že sociální demokracie burcuje svědomí parlamentu. Bác! Už si zas srazil skřipec s nosu a hřímal, že sociální demokracie jde bez vrávorání kupředu. „Bez vrávorání! Sneseme víc, než si vláda myslí. A rozbijeme všechno napadrť, roztrháme na hadry a s odpuštěním...“ Teď přišlo to pravé slovo!

Shromáždění mohlo se v pravém slova smyslu utleskat. Petr Hříbal lpěl celou duší na řečníkovi a dostal křeč do levé ruky.

Třásl se rozkoší po celém těle a rozpálen touhou něco říci a být užitečným straně, křičel: „Tak je to, tak, s odpuštěním, bez odpuštění, nač se omlouvat!“

A jeho řečník to slyšel a navázal hned na to: „Dosud jsme ještě byli tak slušnými, že jsme se napřed omlouvali, napříště, lide můj, soudruzi, odvrhneme všechnu slušnost a naše batalióny, regimenty, fundamenty, sakramenty, plenty, centy...“

Nemusel se ani vymotávat z této směsi rýmů, shromáždění vykřiklo. Byl to vzrušující okamžik. Bouře souhlasu zaburácela a Petr Hříbal s vyvalenýma očima polykal řečníka, který rozhazuje rukama zdůrazňoval: „Tam, kde vlády staví šibenice, sociální demokracie je vyvrací. Tam, kde – tam…“ A zas: „Tam, kde – tam…“

„Tam!“

„Výborně!“

„Tam!“

„Nazdar!“

Petrovi Hříbalovi div oči nevylezly z důlků. Zdálo se mu, že splývá s řečníkem v jeden celek a tak jasně, jako kdyby to sám řekl, slyšel ho křičet: „Tam, kde se uzavírají hranice státu, rozbíjí sociální demokracie celní šraňky!“

Pak Petr Hříbal letěl kamsi prostorem. Omdlel. Odnesli ho.

Za čtrnáct dní byl z nemocnice propuštěn, vybral si nemocenskou podporu a zmizel z Prahy.

Celou veřejnost počaly zajímat záhadné případy, které se udaly na hranicích blízko celnice. Za nocí tmavých byly celní šraňky na mnohých místech podřezány neobyčejně jemnou pilkou. Místy dokonce vyvráceny. Někde opět, jak ukázal případ na hranicích česko-saských, poškozeny kladivem. Ve všech těch případech ukázal se pachatel nejen odvážným, nýbrž i lstivým a neobyčejně zchytralým, takže mu nemohli přijít na stopu přes nejbedlivější pátrání.

Pak na nějaký čas případy se neobnovovaly, až zas přišla zpráva, že na hranicích bavorských byly celní šraňky sekerou poškozeny. Pár kroků od místa nalezen pak leták: „Poslední události v parlamentě a sociální demokracie.“ Úřady byly však toho mínění, že leták ztratili buď potulní brusiči, nebo podloudníci.

Za týden došla zpráva z opačné strany hranic, od pruského Slezska. Tam na hranicích pruských neznámý pachatel roztřískal kladivem závoru u celních šraňků.

To bylo již přespříliš. Ztrojnásobeny na celních stanicích hlídky a konečně podařilo se objevit pachatele. Pravil, že se jmenuje doktor Soukup. Později to odvolal a řekl, že je Folber. Podroben novému výslechu udal, že je poslanec Němec a končil vždy: „Tam, kde se uzavírají hranice státu, rozbíjí sociální demokracie celní šraňky.“

Ubožák byl dopraven do blázince. Byl to nešťastný Petr Hříbal. Je nevyléčitelný a vydává se spolubláznům za sociálně demokratického poslance. O jeho rodinu postaral se již svaz sociálně demokratických poslanců na říšské radě.

 

    


    

Smutný osud vynálezce

Pan Háfner, organizovaný člen spolku vynálezců, učinil již několik vynálezů, které mu však nepřinesly kýžených výsledků.

Objevilo se, že mnohé jeho vynálezy jsou snad tak staré jako lidstvo samo. Například používání sýřidla ku výrobě tvarohu a trakař. Sýřidlo bylo sice v prášku a trakař byl zdokonalený trakař na pérách, s kolečkem opatřeným dráty a gumovou obručí.

Stejně nešťastný byl nápad pana Háfnera rozšířit rejstřík patentů o vynalezený jím žebřík, jehož příčky daly se odšroubovat, postranní žděřiny byly skládací a celý žebřík vešel se do ručního kufříku, takže by každý mohl brát s sebou žebřík na cesty.

Patentování jakož i rozšiřování tohoto vynálezu bylo zakázáno z bezpečnostních důvodů, jakožto příruční pomůcka pro zloděje a lupiče.

Po tomto nezdaru vynašel pan Háfner kartáč na vlasy ze skleněných štětin, kteréž se vynálezci při prvním pokusu učesat se s ním vrazily do hlavy, takže v nemocnici museli nešťastného vynálezce, aby mu dostali štětiny z hlavy, skalpovat.

Od té doby působil pobyt v nemocnici na vynálezce tak, že se začal zajímat o hygienické problémy.

Zdokonaliv vývratné kleště na zuby, byl žalován pro zločin ublížení na těle, poněvadž dělaje pokusy s kleštěmi na své posluchačce, utrhl jí půl dásně.

Účinek jeho „pročišťujících koláčů“, které dal péci u jednoho pekaře a které předložil několika známým, stěžujícím si na špatné trávení, byl tak strašlivý, že městský fyzik dal zavřít všechny školy ve městě, domnívaje se, dle hlášených případů, že jde o zavlečenou asijskou choleru. Kromě toho byl ubohý vynálezce žalován pro pokus nedokončené vraždy, ale soudními lékaři naštěstí byl prohlášen za slabomyslného, což ho přivedlo na myšlenku vynalézt břišní pás proti vrozenému kretenismu, zděděnému idiotismu a náhlému zblbnutí, přivoděnému nezřízeným životem.

Tentokráte vzal celou věc do ruky s velkou energií a výborně promyslil ze stanoviska obchodní reklamy.

Znal se s mladým mužem, který psával reklamní články různým firmám, o margarínu a gumových podpatcích, o přístrojích na holení, polévkovém koření aj.

Zadal mu sepsání brožury o účincích a zázračných výsledcích svého břišního pásu proti zblbnutí. „Zejména upozorňuji vás,“ řekl mladému muži, „že do brožury potřebuji nejméně dvě stě poděkovacích přípisů a dopisů.“

Mladý muž zaškrábal se rozpačitě za uchem a projevil pochybnost, zdali díkůvzdání, poděkovací dopisy, budou mít účinek bez podpisů a bez adresy.

Vynálezce se usmál nad takovou naivností mladého muže, píšícího reklamy. „To je přece docela jednoduché, to si vymyslíte. Napíšete třeba Josef Novotný, Vambeřice, Karel Mašek, Trutnov, přidáte k tomu titul ten Novotný může být třeba obchodníkem a Mašek třeba řezníkem. Jste přece mladý člověk, nebude vám to tedy dělat obtíže, vymyslit si dvě stě podpisů, titulů a adres.“

Mladý muž šel pracovat a aby si ulehčil práci, vyhledal seznam údů Svatojanského dědictví v Praze. Bral adresu za adresou a byla to strašně zajímavá společnost, která posílala panu Háfnerovi poděkování za vyléčení zblbnutí pomocí patentovaného břišního křížového pasu Praga.

Po vytištění brožury objevily se v denních listech celostranové inzeráty pana Háfnera:

ZBLBNUTÍ VYLÉČITELNO!

Používání našeho břišního křížového pásu Praga odstraňuje během jednoho měsíce poruchy mysli, povstalé ze zděděného kretenismu, přivozené nezřízeným životem, a vyléčené stupidnosti (zblbnutí).

Pro spolky zvláštní výhody! Pište si o brožuru, obsahující tisíce a tisíce poděkovacích přípisů!

Jste jedním z těch nešťastných lidí, jenž zblbl? Cítíte se přes den pomateným? Pak čtěte brožuru o účincích břišního křížového pásu Praga.

Břišní křížový pás Praga pomohl tisícům idiotů, zde i v cizině!

Zeptejte se těch vyléčených blbů!

Přečtěte si, co nám píší o zázračných účincích břišního křížového pásu Praga!

Z tisíců poděkovacích dopisů uvádíme:

Lacina František, farář na odpočinku v Mladé Boleslavi, praví: „Před pěti lety zblbl jsem z pití, trpěl jsem prudkými bolestmi v hlavě a nemohl jsem se postavit na nohy. Břišní pás Praga odstranil během čtrnácti dnů veškeré nesnáze.“

Bartoníček Jiří, statkář ve Slaném, sděluje: „Nezřízený život, který jsem vedl na vojně a ve kterém jsem později pokračoval doma, způsobil mi úplnou ztrátu paměti, takže jsem si často nemohl vzpomenout, jak se jmenuji a v kterém století žijeme. Používání vašeho břišního křížového pásu Praga způsobilo navrácení mých bývalých duševních schopností.“

Horáček Václav, rolník ve Slavonově, píše: „Byl jsem dědičně zatížen a narodil jsem se jako idiot. Do dokonaného svého plnoletí lezl jsem po čtyřech a jedl z jednoho koryta s domácími zvířaty. Až po používání Vašeho znamenitého břišního křížového pásu Praga vyrážel jsem ze sebe nesouvislé skřeky. Používaje po měsíc Váš břišní pás Praga, který nazývám dobrodiním všeho lidstva, stal jsem se opět platným členem lidské společnosti. Ačkoliv od té doby, co se mi navrátil dobrý rozum, uplynuly toliko dva měsíce, naučil jsem se číst a psát a nyní připravuji se ke zkoušce do gymnázia.“

Viktor Fuska, okresní hejtman ve výslužbě v Topolné, píše: „Pro svou zvrhlost a zneužití úřední moci, prostopášný život, nemírné pití koňaku a absintu, byl jsem dán předčasně do výslužby. Má rodina již po delší dobu pozorovala na mně známky úplné pomatenosti. Stal jsem se dětinským a hrával jsem s dívkami o fazole i účastnil jsem se jiných dětských her, jako na zajíčka v jamce ap. Mé zblbnutí pokračovalo silně kupředu, přičemž jsem se neustále pokoušel věšet. Používáním Vašeho znamenitého břišního křížového pásu Praga jako by ze mne všechno spadlo. Stal jsem se úplně novým člověkem, laskavým otcem rodiny a byl jsem přijat za písaře k bernímu úřadu.“

Mladý muž, jak vidět, dal si velice záležet na sestavení brožury.

Vynálezce břišního pásu, pana Háfnera, žalovalo 4618 údů Dědictví svatojanského, jejichž adresy si mladý snaživý muž vypůjčil ze seznamu, vydaného nákladem Dědictví svatého Jana Nepomuckého.

Pan Háfner navštívil mladého muže, omráčil ho kladivem a vyhodil ho oknem z třetího poschodí na ulici. Potom odebral se na nejbližší policejní strážnici a řekl s podivným úsměvem přítomnému inspektorovi: „Prosím o povolení patentu na můj nový vynález Kladivo a okno.“

    


    

Sociální demokraté v boží přírodě

I

Jsem upřímným sociálním demokratem  a předákem naší organizace. Usnesli jsme se, že uspořádáme výlet do boží přírody. Poněvadž však v pánaboha nevěříme, navrhl jsem, abychom natruc pánubohu udělali výlet do lesní restaurace. Jakápak boží příroda.

V okolí našeho města náleží všechno měšťákům a agrárníkům. Byla to tedy vhodná chvíle dokonale se jim pomstít. Jedna louka náležela také panství vyšehradské kapituly. A tak jsme mrtvou ruku pošlapali, o čemž až později.

Ovšemže nemohli jsme při té příležitosti zapomenouti na účely vzdělávací a tak bylo usneseno, aby v lesní restauraci byla uspořádána poučná přednáška. Vyzvali mne, abych přednášel buď o Mistru Janu Husovi nebo o alkoholismu, neboť znám dokonale následky alkoholismu, stejně jako spisovatel Jaroslav Hašek, který psal, když už nemohl pít, jednou do Českého slova o Silvestru, jak je to hnusné se opíjet.

Sestavili jsme tedy bohatý program pod názvem „Všedělnický sociálně demokratický výlet“. Předně byl odchod ze spolkové místnosti, pak pochod k přístavišti parníků, nato odjezd parníku s naší kapelou, vysvětlení různých památek po cestě, pak výstup z parníku a za pochodů naší kapely se nastoupí cesta do lesní restaurace. Tam přednáška o alkoholismu, nato kuplety, pak taneční zábava a procházka po lese. Nato návrat do lesní restaurace, po občerstvení procházka po polích a lukách, návrat do lesní restaurace, po občerstvení vycházka na pisoár a návrat do lesní restaurace, vycházka na blízký kopec a návrat do lesní restaurace, kdež po občerstvení volná zábava. Pak pochod za zvuků kapely k parníku a návrat do Prahy. Cesta do spolkové místnosti, kdež po občerstvení opět volná zábava.

Ano! Po celotýdenním zaměstnání jest krásné použíti měrou nejvyšší čerstvého vzduchu, kdy z lesů, z polí i luk vychází vůně.

Tak jsme se také sešli ráno v neděli ve spolkové místnosti a zatím jsme si zahráli ferbla, než se to všechno uklidnilo, poněvadž soudruh Tomek se kvůli ženě serval se soudruhem Snopkem. Když se prali, zpívali jsme Když podobal se zvířeti.

Dali jsme si tedy dupláček, my, členové zábavního výboru, soudruh Klečka, který právě přišel z flámu, napodobil ve výčepu zvířecí zvuky a tak jsme se pěkně bavili.

Pak přišla Klečkova žena a udělala kravál, že Klečka propil přes noc týdenní mzdu. Několika rozvážným soudružkám se podařilo ji vyhodit a my jsme řekli Klečkovi: „Nebreč a chlastej.“ Je to náš komik. Tak dělal Pepíka o funuse a rázem deváté hodiny dali jsme si každý štamprli slivovice. O půl desáté pil Klečka ještě slivovici, tak jsme ho zavřeli na záchodě, aby nám nedělal ostudu, a klíč vzali s sebou a v úplném pořádku vyšli všichni ze spolkové místnosti až na soudruha Kratinu, na kterého zavolal soudruh hostinský strážníka, poněvadž umazával čárky na tácku. Měl dvanáct piv, ty všechny umazal a když přišlo k placení, říkal, že má jen jeden šnit.

Strážník si vzal Kratinu s sebou, k té smutné cestě ještě přibral soudruha Volešku, který na strážníka křičel: „Pusť, ty lumpe, nebo tě odvezou do patologie!“

Naše hudba spustila pak na ulici Kapr se ve vodě házel, když jsem milou doprovázel a Kratina křičel: „Nedejte mě!“ Pak hulákal, abychom mu zahráli Ó loučení, ó loučení, čemuž jsme vyhověli.

V úplném pořádku jsme šli k parníku. Tam stál na můstku přístavu jeden námořník z toho parníku. Poněvadž jsem zásadně proti uniformě, strčil jsem do něho, on řekl „Ježíšmarjá“ a spadl do vody. Soudruh Bozděch mu z legrace podal hůl a když se jí chtěl ten lump zachytit, odtáhl ji zpět, přičemž řekl: „Já ti dám ježíšmarjá!“

Chvilku se topil, přičemž jsme zpívali Rudý prapor a pak si vzpomněl, že vlastně je od toho, aby prodával lístky a tak se vyškrábal.

Byl to celkem omyl, poněvadž nám ukázal legitimaci, že je taky organizovaný sociální demokrat.

Pak jsme táhli na kapitána, kterému z kapsy čouhalo České slovo. Uráželi jsme ho, jak jsme mohli, on ale proti nám nezakročil, protože kapitán smí loď opustit až poslední a to bychom byli už dávno pryč.

Tak jsme okupovali palubu, až jsem si vzpomněl, že není ani na lodi sociální spravedlnosti. Je tam totiž kajuta první a druhé třídy.

Navrhl jsem tedy, abychom vyházeli ty měšťáky z první třídy a hned jsme se tam odebrali. Nebyl tam však nikdo, poněvadž v kajutě bylo hrozné vedro. Tak jsme se tam rozložili táborem a zpívali jsme Píseň práce. Když jsme se zapotili, vylezli jsme na palubu, kde bylo zatím plno měšťáků, kteří jeli na výlet. Dal jsem návrh, abychom obtěžovali dámy burzou, což jsme prováděli, hlavně ti mladší, velice rádi.

Jednoho, který křičel: „Já jsem živnostník a nedovolím, abyste se tlačili na mou ženu,“ shodili jsme do vody. Pak spustili přes naše protesty záchranný člun a toho člověka vytáhli, když křičel: „Já jsem živnostník a já se topím!“

Abych to tedy uklidnil, počal jsem jako nejvzdělanější člen našeho spolku vykládat krásy krajiny. Tak jsem vysvětloval, že v Bráníce mají dobré pivo, ale že jsou tam národní socialisti.

Mezitím vypukla na palubě hádka mezi soudruhy Křenkem, Vosáhlou, Málkem a Papouškem.

Křenek totiž vytáhl z kapsy láhev kontušovky a se soudružským pozdravem dal napít Vosáhlovi. Vosáhlo to vyzunkl všechno a tak se Křenek s Málkem a Papouškem, kteří také čekali na šluk jako na boží slitování, do něho pustili a počali ho mlátit pěstí do hlavy.

Dámy burzou se rozutekly, do toho skočil Papoušek se soudruhem Hlízkem a tak jsme se prali až do Bráníka, kde hezky daleko od břehu se parník náhle zastavil a ze strojovny se ozval křik:

„Soudruh Vaniček se dole pere s topičem a chce ho přiložit pod kotel!“ Tak jsme nechali vší rvačky a hnali jsme se dolů soudruhu Vaníčkovi na pomoc.

Ten se však zatím s topičem smířil a našli jsme je oba pod kotlem s velkou lahví rumu úplně sbratřené.

Parník jel dál k přístavu, většina výletníků z kruhů měšťáckých vystoupila a my jsme byli pány lodi.

Také jsem to šel sdělit kormidelníkovi, že se budou opakovat výjevy z Francouzské revoluce, jestli nás nedoveze, kam budeme chtít.

A ten starý námořník brečel jako stará baba a prosil nás, abychom ho nedávali do Práva lidu.

Tak nás dovezli až do Hodkoviček, ačkoliv parník jel jen do Chuchle.

V úplném pořádku jsme vystoupili, až na drzé chování jednoho zřízence paroplavební společnosti, který natahoval ruku pro lístky. Nemusím připomínat, že jsme mu ji přerazili. Kdo to udělal, nevím, myslím však, že já. Já ti dám provokovat dělný lid! Za zvuků Marseillaisy přešli jsme hráz a za námi se ozývalo kvílení kapitána, které přestalo teprve, když při všeobecném kamenování lodi trefil jeden oblázek kapitána do hlavy.

 II

Pak šlo vše přesně dle programu.

Jaká rozkoš dýchat čistý venkovský vzduch, ale hroznější pomyšlení, že to všechno patří buržoům. Byl jsem první, který počal lámat větve.

Za nadšené nálady vrazili jsme do lesní restaurace a jak se tak podívám na ty zbylé pahýly kolem té hospody, pln spravedlivého rozhořčení jsem zvolal k hostinskému: „A tomuto říkáte lesní restaurace, tohle inzerujete, že vaše restaurace je uprostřed krásných lesů? Soudruzi, řežte ho!“

Jak to dopadlo, nevím dobře. Jen tolik vím, že jsme vzhledem k neobyčejnému vedru vnikli do sklepa, takže jsem nemohl vzhledem k dobře zásobenému sklepu konat svou přednášku o alkoholismu.

Dál nevím nic, než že mne našli za dva dny někde v Příbrami. Ostatní členy zábavního výboru našli porůznu. Jednoho u Kolína, jiného u Ledče, dalšího spícího až pod Řípem a jiné jinde a jinde.

Všechno to však svědčí o rozšíření myšlenky sociálně demokratické v Čechách.

   


  

Soudní komise

 

„Bude z nich asi kaše,“ pravil vrchní soudní rada Haněl, zapaluje si doutník a odhazuje pásku speciality otevřeným oknem vagónu.

„Ano, prosím, kaše,“ řekl soudní znalec architekt Mazika, „vrstva písku je 11 metrů vysoká. Je to pravá hora a když to na ně spadlo, zachránil se jen jeden. Toho hned zatkli. Ostatní jsou pod tím. Dva dni už to zákopníci odkopávají.“

Ve vagónu bylo horko a rada Kramoliš sundal si límeček a uvelebil se do kouta k oknu, přivřel oči a počítal, že z těch čtyřiceti korun, které dostane za dnešní komisi, dá dvacet korun té protivné holce, která k nim chodila vypomáhat v kuchyni. Dá jí raději celých čtyřicet. Připadalo mu to tak zcela logické, že osud sám se postaral, aby rozmačkáním pěti dělníků v pískovém lomu mohl na čas umlčet tu žábu.

Nebylo mu možno poslední dobou jí něco dát, poněvadž prohrál mnoho v kartách a pak jel automobilem do lázní a to stálo také pěkný peníz.

Vůně šunky mu zašimrala pod nosem. Otevřel oči a viděl, že zapisovatel, soudní praktikant, nožem pracuje na kosti od šunky.

„Co pak jste za ni dal, pane kolego?“ Rád říkal těm mladším „pane kolego“. Na př.: „Pane kolego, vy jste nekňuba,“ a pod.

„Dvě koruny dvacet haléřů, pane rado,“ řekl zapisovatel.

Soudní komise počala se zajímat o tu kost od šunky.

Soudní znalec prohodil: „V Budějovicích před lety kupoval jsem takovou za šedesát krejcarů.“

„Za dvě koruny čtyřicet haléřů stojí,“ ozval se vrchní soudní rada, „podívejte se, jak je pěkná a co je na ní masa.“ Vzdychl, toužebně se dívaje na pěkné plátky, růžové s bělostnými proužky, jak prostupovaly masem bílé, klihovité částky, dodávající právě onu jemnou chuť tomu masu od kosti, která jest vyhledávána labužníky všech hodnostních tříd.

Zapisovatel se červenal, neboť ze zájmu, jaký jevili všichni o kost, viděl, že by také chtěli. Zuřivě krájel a zmocnila se ho náhlá skoupost a lakomost. Vrchní soudní rada podíval se na hodinky a vzdychl: „Půl desáté a ještě nejsme na místě. Už mám hlad.“

Zapisovatel dělal, jako by neslyšel.

Rada Kuneš se k němu obrátil: „Vy ji chcete celou sníst?“

„Ano,“ tvrdě a nelítostně řekl zapisovatel, mstě se za všechna ponižování. Kolikrát mu řekli radové z jeho senátu „Přineste sem zákoník.“

A někdy, i když bylo publikum v soudní síni, tu právě pan vrchní soudní rada Haněl na něho zavrčel hlasitě: „Pište to všechno, ať to zas nezkopáte.“ A pan rada Kramoliš, není tomu ani týden, napomenul ho před ostatními: „Jak píšete to b, kam jste mu dal bříško?“

„Je velmi křehká,“ pravil plnými ústy, „a udělal jsem dobře, že jsem ji koupil, neboť až v jedenáct jsme ve stanici a pak jedeme přes hodinu kočárem. Náhodou znám celou krajinu. V místě nic nedostaneme k jídlu, až v okresním městě. To je od lomů tak dvě hodiny kočárem.“

„Ty uličníku,“ pomyslil si vrchní rada Haněl a tázal se jako znenadání zapisovatele: „Vy chcete zůstat u soudu?“

„Ne,“ pravil zapisovatel. „vrhnu se na advokacii,“ a zas krájel dál.

Viděli, že jsou proti němu bezmocni a rada Kuneš, když se díval na tu krásnou kost a když slyšel to mlaskání, měl již na jazyku: „Pane kolego, dejte mně, prosím, kousek.“

Spolkl to však a popotahuje nozdry, řekl jizlivě: „Mně se zdá, že smrdí, pane kolego.“

Kombinoval následovně: teď mu jistě řekne ten ničema: „Račte ochutnat, že nesmrdí, že jest úplně čerstvá,“ a podá mu ji s nožem, on si ukrojí pořádný plát, prohlásí, že je doopravdy výborná a podá ji kolem, aby se přesvědčili, že se mýlil a že opravdu nezapáchá. Jak ji dají dál, tak už se vrátí k majiteli vybílená jako kosti na poušti.

Zapisovatel však klidně řekl: „Je úplně čerstvá, dokrájeli ji přede mnou. Je to prima zboží. Chtěl jsem si na cestu vzít uherský salám, ale pak jsem si to rozmyslil.“

Rada Kuneš vyšel ven zdrceně a za ním rada Kramoliš. Na chodbě řekl radovi Kramolišovi: „Umí se, prosím vás, ten člověk chovat ve společnosti? Takový mladík hloupý, omezený. Kdybych já byl na jeho místě, tu bych zcela jistě nabídl všem. Kdyby se chtěl přecpat. Z toho má býti advokát? Kdyby tak bůh dal a jednou přišel před náš senát hájit nějakého lumpa. Věříte, že při výměře trestu půjdu nad sazbu?“

Co se tak těšili nadějemi do budoucna, přišel k nim pan vrchní soudní rada a vztekle řekl: „Víte, co má Vindyš ještě s sebou? Vytáhl právě lahvičku vína ze svrchníku a zapíjí tu šunku. Je to báječná kost.“

Rada Kramoliš řekl, že není tak báječná, že jest sice velká, ba neobyčejně velká, ale že právě pro tu láci jest to nesmírně podezřelé. Bude to asi taková šunka trichinová z jatek.

„Řekněte mu to, pane rado.“

„To se ví, že mu to omastím. Kdyby pánbůh dal a udělalo se mu špatně.“

Podali to zapisovateli zcela otevřeně a on jim na to řekl, že trichinové maso je právě neobyčejně chutné, že vařením pozbývá vší škodlivosti a jedl dále... Kdyby to bylo v Americe, byli by ho jistě vyhodili z vlaku.

Bylo tomu zrovna tak, jak řekl zapisovatel. Na stanici nedostali nic k jídlu a jeli pak zdrceně přes hodinu cesty kočárem. Na zapisovatele nepromluvili ani slovo a přinutili ho, aby si sedl vedle kočího na kozlík.

Když přijeli na místo, tu jim řekli, že už mrtvoly jsou vyhrabány a že právě budou pitvány soudním lékařem z okresního města v jedné z kůlen. Že tam dali pět stolů. „Pěkně je to rozmačkalo,“ pravil četnický strážmistr.

Soudní komise šla pak naproti soudnímu lékaři. Pravil, že není třeba, aby kromě něho a jednoho z jeho pomocníků byli pitvě přítomni. Jest prý na ně strašný pohled. Vnitřnosti jsou venku.

A tu vrchní soudní rada, vítězoslavně se dívaje na zapisovatele, řekl: „Zapisovatel u pitvy musí být. Prosím, pane kolego, jděte s panem doktorem.“

A zatím co odváděl lékař zapisovatele k jedné kůlně, od které četníci odháněli několik plačících žen, táhla soudní komise za kůlnu.

„Uvidíme, co to bude dělat,“ pravil vrchní soudní rada. Za chvíli viděli, jak zapisovatel vyběhl z kůlny a jak sklání svou hlavu k zemi, drže se jednou rukou kůlu a jak na písku se objevovaly rozžvýkané plátky šunky i červené víno.

A vrchní soudní rada nemohl již utajit svou radost, povyskočil a ukazuje na zapisovatele, zvolal: „Mlýny boží melou pomalu, ale jistě.“

„Kde pýcha, tam pád,“ vážně pravil rada Kramoliš.

     


    

Soudní reforma pana dvorního rady Zákona

 

Rád bych věděl, co si to zase starý na nás vymýšlí, řekl si presidiální sluha krajského soudu pan Vohnoutek, když šel v jedenáct hodin večer z hospody domů a viděl, že v kanceláři pana dvorního rady Zákona je ještě světlo.

Toto „na nás“ netýkalo se pouze úředních sluhů, nýbrž celého krajského soudu. Pan Vohnoutek se považoval za reprezentanta všech panu dvornímu radovi podřízených a právě proto nečekal od „starého“ nic jiného, nežli něco, co by všichni úředníci proklínali.

Je třeba podotknout, že pan Vohnoutek se tentokráte mýlil. Před panem dvorním radou ležel krásně popsaný arch papíru, ale neobsahoval žádný ferman pro krajský soud, nýbrž zprávu Jeho Excelenci panu ministru spravedlnosti, zprávu, která měla téměř skutkovou povahu vědecké práce. Ministr spravedlnosti vydal totiž všem sborovým soudům oběžník, ve kterém poukazoval na to, že dnešní stav justice ve věcech trestních je naprosto neuspokojivý. Soudy že stále ještě se řídí zastaralou teorii odplaty, nebo v nejlepším případě teorií odstrašovací, kdežto moderní justice musí v prvé řadě směřovati k nápravě zločinu. A právě v tomto směru že dosavadní výsledky neuspokojují, poněvadž zločinnosti neubývá. Že tedy ministr spravedlnosti žádá všecky přednosty sborových soudů, aby pokud možno s největším urychlením mu předložili své návrhy o přiměřené reformě trestního soudnictva.

Tento oběžník ministerstva přišel panu dvornímu radovi, který se těmito otázkami zabýval již po léta, do té míry vhod, že přesvědčiv se, že ho nikdo nemůže slyšet, zasykl mezi zuby: „Konečně jednou také něco rozumného.“ Pak se posadil a počal psát své návrhy a v okamžení, kdy se díval pak Vohnoutek do jeho oken, byl právě hotov.

Pak si zapálil čerstvý doutník a četl znovu nejdůležitější kusy svého dobrozdání: „Pravda jest, že zločinci soudci odsuzovaní pravidelně slibují polepšení, je však také neméně pravda, že slib tento jen velmi zřídka bývá splněn. Zločinec instinktivně cítí, že soudce soudí podle litery zákona a slibuje polepšení, aby tím pro sebe získal polehčující okolnost. Slib ten zločinec však nedodržuje, poněvadž spatřuje v soudci jenom reprezentanta spravedlnosti trestající, tedy svého nepřítele. Proto mu připadá nesplněný slib polepšení jako dovolená vděčná lest. Že by prosté ujištění soudcovo, že není jeho nepřítelem, mínění souzeného mohlo změnit, považuji za vyloučeno. Spíše jest v tomto případě uvažovati o tom, jak by bylo možno učiniti takovýto slib polepšení i v očích zločincových závazným. Sluší tedy zkoumati otázku, existuje-li nějaký právní nebo morální závazek, který i zločinci je do jisté míry úctyhodný nebo svatý, aby ho za všech okolností dodržel. Věda kriminalistická, pokračujíc s duchem času, věnovala se studiu psychologie zločincovy a tu došla, jak vysokému c. k. ministerstvu známo, k tomu, že zločinec za všech okolností dodrží slovo dané zločinci. V tomto poznatku dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný spatřovati základnu soudní reformy, která by vedla k ušlechtilým výsledkům, jaké vysoké c. k. ministerstvo svým oběžníkem sledovati ráčí. V nejhlubší úctě podepsaný netají se tím, že reforma, kterou navrhuje, jest odvážná, dovoluje si však podotknouti, že dle jeho skromného mínění jest prostá a bude-li provedena, bude také účinnou. Jedná se totiž o to, aby za trestní soudce byli povoláváni zločinci, kteří ve svých kruzích jsou co nejvíce známi. Slíbí-li zločinec takovémuto soudci polepšení, pak vědomí zločinecké solidarity učiní tento slib pro slibujícího závazným a dosáhne se polepšení nešťastníků, kteří se proti zákonu prohřešili... V hluboké úctě podepsaný netají se tím, že proti jeho projektu se mohou pronésti tři závažné námitky. Předně to, že ke vznešenému stavu soudcovskému mají býti připuštěny živly tak pochybné. Tato obtíž by se odstranila tím, že těmto bývalým zločincům bylo by změněno jméno a byli by výlučně jmenováni k soudům, kde nikdy žádného trestu neodpykávali. Co se tkne druhé námitky, že totiž tito lidé nemají dostatečného vzdělání, dalo by se tomu odpomoci tím způsobem, že při posledním trestu takovým pro službu soudní určeným zločincem odpykávaném by byly proň zřízeny zvláštní přednášky z oboru trestního práva a trestního řádu. Ježto tito lidé, jak zřejmo, v jiném oboru soudnictví nežli v trestním používáni býti nemohou a nebudou, stačí tyto dvě disciplíny úplně. Třetí otázka jest konečně otázka finanční. Mladý právník nebo doktor práv, posílen znalostí zákonů, snáší, třebaže s obtížemi, ale přece s čistým svědomím, léta bezplatné praxe. U těchto nových úředníků nesmí se taková mravní síla předpokládat a jest tu tedy nutná obava, že bída právních praktikantů nebo auskultantů by je zase vrátila na dráhu zločinu. Z toho důvodu, dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný navrhnouti, aby tito úředníci byli jmenováni ihned soudci, tedy do IX. dietní třídy státních úředníků. Nelze popírati, že se tím náklad na úřednictvo trestních soudů zvýší, naproti tomu jest však uvážiti, že zase se zmenší náklady na věznice, ježto počet trestanců následkem této reformy bude omezen na míru nejmenší.

Pan dvorní rada přečetl svůj elaborát a na tváři jeho bylo vidět hluboké uspokojení. Pak napsal na obálku adresu, zapečetil dopis pečlivě a druhého dne putovalo dobrozdání do Vídně.

Za šest měsíců došla pana dvorního rady odpověď z ministerstva spravedlnosti. Pan dvorní rada ji otvíral třesoucí se rukou. Tak brzy, pokud paměť jeho sahala, ministerstvo spravedlnosti ještě nevyřídilo nikdy nic. Co se skrývalo v této obálce? Pochvala nebo nos?

Pan dvorní rada ještě jednou v duchu si zopakoval celé své dobrozdání. Napřed se mu zdálo, že jeho návrh je nesmysl, pak ho začal sám před sebou obhajovat. Potom si vzpomněl, že je to zbytečno. Neodvolatelný soud o jeho reformě leží zde před ním na stole. Počal počítat na knoflíkách vesty, má-li odpověď otevříti hned, nebo až po obědě. Dopočítal se, že později. Ale pak se rozpomněl, že je vlastně lhostejno, zkazí-li si oběd, nebo večeři. Usedl ke stolu a energicky rozřízl obálku... Jeho návrh byl přijat.

Kdyby bylo možno, že by mohlo pana dvorního radu opustiti vědomí důstojnosti úředníka páté hodnostní třídy, byl by se dal do tance. Ale i tak zapálil si doutník a zahleděl se do prázdna. A viděl, jak se zakrátko postěhuje do Vídně buď k nejvyššímu soudu, nebo do ministerstva spravedlnosti. A stát se senátním presidentem nebo odborovým přednostou... Takovým lidem dostává se někdy i titulu Excelence... Pan dvorní rada zářil.

Z pankrácké trestnice si vybral jednoho ze starých zločinců, který tam odpykával patnáctiměsíční žalář pro vloupání a veřejné násilí. Pan dvorní rada se především přesvědčil o tom, že umí německy, poněvadž autentický text všech zákonů je pouze německý, pak byl „dlouhý Eda“ se svolením ministerstva dopraven do věznice krajského soudu, jehož přednostou byl pan dvorní rada Zákon. Ten trávil v cele vězňově více času nežli ve své úřadovně. Vohnoutek nad tím kroutil hlavou, celý krajský soud přemýšlel, co to znamená, nejslavnější městská klepna ujišťovala, že záhadný trestanec je vlastní bratr pana dvorního rady. Ale největší překvapení přišlo, když záhadný trestanec si odpykal trest: pan dvorní rada Zákon stal se přednostou jiného krajského soudu. A dlouhý Eda zmizel s ním.

Za čtrnáct dní objevil se u okresního soudu svého nového působiště pan dvorní rada Zákon na inspekci u trestního soudce pana Eduarda Pabláska, který právě soudil jakéhos otrhance pro přestupek krádeže a potulky. Pan dvorní rada byl nadšen, když viděl, s jakou důstojností a energií si bývalý dlouhý Eda počíná. Otrhanec si ani netroufal soudci odporovat, jen stále po očku si svého soudce udiveně prohlížel, pak si zase protíral oči, chvíli se zdálo, že chce něco říci, ale nakonec neřekl ani slova. A přísný rozsudek znějící na šest měsíců přijal beze všeho odporu.

Když odsouzeného odvedli, tázal se pan dvorní rada: „Poznal vás?“

„Poznal.“

„Počínal jste si výborně, ale zapomněl jste na to, dát si od něho slíbit, že již nikdy nevstoupí na dráhu zločinu. Také byl ten trest příliš veliký.“

„Račte mne jen nechat jednat, pane dvorní rado. Je to starý kamarád. Říkali jsme mu „čupr Pepík“. Navštívím ho teď v cele a všecko bude v pořádku.“

Odpoledne došlo ke shledání obou starých přátel. Čupr Pepík objal domnělého falešného soudce a ujišťoval ho, že proti němu je kopnický setník něco jako citrónová limonáda proti utrejchu. Pak se chtěl oddávat se starým kamarádem vzpomínkám na veselou minulost. Ale nový pan soudce přerušil tyto řeči energickou otázkou:

„Pepíku, chtěl bys být soudcem nebo dokonce radou...?“

Ve dvou létech nastala po Čechách neslýchaná změna poměrů. Soudy se zabývaly nejvýš urážkami na cti nebo hospodskými pranicemi, skutečných zločinců již nebylo. Kdo jimi býval, byl sekretářem nebo radou a poněvadž nebylo školy zločinů, nebylo již zločinců.

Pan dvorní rada Zákon byl již odborovým přednostou v ministerstvu spravedlnosti, dlouhý Eda a čupr Pepík dosáhli již „mimo túru“ hodnosti vrchních radů. Pan sekční šéf Zákon a jeho chráněnci zvítězili. Pan ministr spravedlnosti zavedl nyní soudní reformu Zákonovu pro celou říši a panu sekčnímu přednostovi řekl, že je nyní již jen jediná obava, že totiž trestní soudy, které měly tak báječné morální úspěchy, se stanou úplně zbytečnými. Ukáže-li se však tato obava neodůvodněnou, pak že se může pan odborový přednosta těšit na titul Excelence.

Pan odborový přednosta zase po létech měl obavu, že snad šel ve svém odstraňování zločinnosti trochu daleko. Ale ne. Když vzal do ruky večerník, četl, že byla policií dopadena výborně zorganizovaná tlupa mladistvých zlodějů a lupičů. Podivuhodným zjevem je prý, že celá tato čistá společnost složena byla z právních praktikantů a absolvovaných právníků.

Pana odborového přednostu Zákona měla vlastně tato zpráva těšit. Bylo to důkazem, že ve své humánní snaze nezašel příliš daleko. Ale netěšila ho. Sám nevěděl proč. Bylo to jakési hrozné tušení. A toto tušení dalo mu za pravdu.

Když se předseda senátu obžalovaných právníků a soudních praktikantů zeptal, proč vlastně kradli a loupili, uslyšel jako z jedněch úst odpověď:

„Abychom se také stali jednou rady.“

Pan odborový přednosta Zákon Excelencí se nestal.

   


 

Soudní znalci písma

I

Loni v srpnu nalezli v potoce Kačáku utopeného výminkáře Richtra. Babka Volešníková, s kterou žil výminkář v konkubinátě, šla na četnictvo a tam diplomaticky prohlásila, že nemá na nikoho podezření, ale jako že je pánbůh nad ní, tak myslí, že to nebyla náhoda, že jako Richtra tam někdo hodil a že by mohla na něj prstem ukázat. Poněvadž však je to těžké obvinění, musí mlčet, kdo to je, poněvadž je to předně soused Hejhal a za druhé Hejhal žil s nebožtíkem v nepřátelství, a tak by to vypadalo, že se chce ona mstít na něm. Také prý myslí, že to psaní, které nebožtík před léty dostal, psal také Hejhal a že to psaní má s sebou. Obsah psaní byl: „Ty chlape sprostá, ty nebudeš dlouho chodit. Tvůj přítel, kterýho hledej, pse jeden prašivěj, přivandrovalej, mouďatej.“

Z četnické stanice odebrala se babka Volešníková po vsi a za půl hodiny šel obcí hlas lidu - hlas boží, že Hejhal sprovodil starého Richtra ze světa.

Četníci odvedli plačícího Hejhala k okresnímu soudu, odkud převezli ho do vyšetřovací vazby k zemskému co trestnímu soudu, aby byl postaven v nejbližším porotním období před porotu pro zločin úkladné vraždy.

Při vyšetřování choval se Hejhal zbaběle. Plakal a zapřísahal se svou nevinou jako opravdový lotr a tvrdil, že je to všechno msta baby Volešníkové, která mu chodila na hrách a kterou jednou přetáhl holí, když na něho ještě pokřikovala před lidmi, že mladým holkám, když mu kradou hrách, neřekne ani slova a ještě jim koupí šátek, aby mlčely, a každý že ví proč.

Psaní žádné nikdy prý neposlal.

Potom si chtěl pomoci a řekl, že ani neví, kde je Kačák, ačkoliv mu teče před okny. Zkrátka vedl si tak nešikovně, ačkoliv přímých svědků nebylo, že se to všechno kolem něho zaplétalo nádherně, jak řekl vyšetřující soudce.

Ale soud měl v ruce ještě jednu důležitou nit. Ono anonymní psaní. A tu při porotním líčení hlavní slovo vedli soudní znalci písma. Vedli je velice rozšafně.

II

Soudní znalci písma hrají v soudním řízení neobyčejně důležitou roli. Klobouk s hlavy před takovými muži!

Znalci písma jsou mudrci v pravém slova smyslu, považují se za nejinteligentnější lidi, poněvadž nejen dovedou různé kličky, kroužky a háčky vplésti v běžné písmo, takže toto stává se pod jejich rukou krasopisem, oni jsou však též věštci, učiteli písma, vznešenými duchy, jichž si musí vážit každý, poněvadž oni z latinky, ze zcela sprosté latinky udělali báseň, jako mně to říkal nebožtík Dolejška, profesor krasopisu a soudní znalec písma: „Kupecké písmo musí bejt báseň, holomku!“

Říkali jsme mu „pane doktore“. Ano, doktor písma. Doktor kupecké latinky, francouzského, italského a anglického písma. Jest vznešenější povolání? Lékař písma. Ze sprostých tahů udělá krásné. Tu péro přimáčkne, tu povolí, před jeho zrakem noří se z obyčejného „b“ silnější rysy, vlasové čárky, a když napíše „i a“, jaká to krása a vznešenost. To jest to pravé umění, před nímž musí ustoupit všechno a všichni.

A když tento mudrc zasedne za stůl znalců, tu soud, porota hltá jeho slova, on pitvá rukopis, srovnává, posuzuje a vztyčuje se za stolem jako socha spravedlnosti, jako kněz. Zkrátka připadá mi jako haruspikové ve starém Římě, kteří ze střev zabitých zvířat hádali, bude-li zítra bouřka. A když pak prohlásí, že s jistotou 57 procent prohlašují, že to neb ono psal obžalovaný, smekněte před nimi, poněvadž oni zavedli procenta do jistoty.

Dříve totiž hlupáci laikové měli za to, že jistota jest celek, z kterého se nedá nic ubrat. Vezmete-li z jistoty něco, to už pochybujete. Tak to bylo vždy dříve.

Znalci písma nedávno prohlásili písmo za rukopis obžalovaného s jistotou 80 procent.

Smekněte tedy před pány znalci písma s osmdesátiprocentní jistotou!

III

Porotní líčení s obžalovaným Hejhalem chýlilo se ke konci. Nebylo mu možno dosud nic dokázat, ale bylo zde psaní, které dostal utopený před časem.

Soudní znalci písma pohlíželi od svých stolů zachmuřeně na obžalovaného, který svým zapíráním nedělal právě nejlepší dojem. Babka Volešníková, sedící před stoly žurnalistů na lavici svědků, obracela se k soudním referentům a co chvíli říkala: „Veřejí, milostpane, von ten Hejhal Richtra utrounil. Dyť von se stydí na mě podívat.“

„Máme zde,“ ozval se hlas předsedy líčení, „výhrůžný dopis, o kterém tvrdí obžalovaný Hejhal, že ho nepsal a utopenému neposlal. Dávám ho k dispozici pánům porotcům, aby si jej prohlédli a po prohlédnutí k mým rukám vrátili.“

Dopis koloval od porotce k porotci, až přišel k porotci panu Znamenáčkovi, který četl před chvílí dopis od ženy a nad rozloženým dopisem spokojeně klímal v dusnu porotní síně po osmi plzeňských a porotním obědu.

Když mu podali výhrůžný dopis, lekl se a omylem zastrčil jej do kapsy, kdežto svůj dopis od ženy v rozespalosti podal sousedu, který jej podal mechanicky dále poslednímu porotci, ten pak, nechtěje prodlužovati čtením líčení, ochotně odnesl jej k předsedovi soudu, kterýž pokynul dozorci, a dopis pana Znamenáčka vrchní dozorce předložil pánům soudním znalcům písma.

„Prosím,“ řekl předseda, „aby páni znalci, byvše upamatováni na svou služební přísahu, podali dobrozdání o písmě, srovnávajíce je s diktovanými řádky, které na archu připojeny a které psal obžalovaný před panem vyšetřujícím soudcem.“

Páni soudní znalci jeden po druhém zabořili své zraky do dopisu od manželky pana porotce Znamenáčka a do rukopisu Hejhalova. Obsah byl jim vedlejší. Pro ně mělo půvab sledovati ty tahy, ty rysy, čárky, tečky. Bloudili v těch hranatých i kulatých tvarech s rozkoší lovce, stíhajícího zvěř mezi křovinami.

Z očí sršely jim jiskry a jeden po druhém činili si poznámky a pak vstal první soudní znalec písma, podíval se hrdě na shromážděné posluchače, na soudní dvůr, na porotce, na dozorce, drtivým pohledem stihl obžalovaného, zakroutil si knír a začal, klátě se kupředu:

„Slavná poroto! Slavný soudní dvore!“ Probral důkladně dějiny písma, až přišel na latinku, na tu latinku, která byla v obou rukopisech.

„Slavná poroto. Na své dobré svědomí musím prohlásit, že předložený mně dopis psán jest hrubou mužskou rukou, zvyklou na těžkou polní práci. Všechny tvary, kličky a háčky shodují se nápadně s písmem, které nachází se v diktandu, jež psal obžalovaný před vyšetřujícím soudcem. Písmo jest v jednotlivých podrobnostech tak shodné, zejména d, t, e, b, c, z, n, m atd., že prohlašuji: Předložený mně dopis psal určitě obžalovaný, což tvrdím s 99procentní jistotou.“

„Nemám, co bych řekl k vývodům pana kolegy,“ pravil druhý soudní znalec. „Oba rukopisy shodují se do poslední tečky. Nápadná jest zejména kostrbatost bříšek u, b a d, takže s naprostou 99 a půlprocentní jistotou tvrdím: Předložený mně dopis psal obžalovaný.“

Podal dopis i arch dozorci, který odnesl jej předsedovi. Předseda líčení podal dopis zapisovateli a řekl: „Vzhledem k závažnému prohlášení pánů soudních znalců přečte pan kolega ještě jednou výhrůžný list, jehož pisatelem jest beze sporu obžalovaný Hejhal.“

Zapisovatel vstal a četl: „Milý Josefe! Nezapomeň stavit se u Wolfa a Schleima pro tureckou látku na kimono. V Praze nepij, chovej se slušně a moc neodsuzuj! Tvoje žena Anna!“

 

    


Spartaks Helden

 

Spartakovi hrdinové

 

Auf, Brüder, zu den Waffen,

lasst uns die Freiheit schaffen,

erhebt euch Mann für Mann!

Lasst stille stehen die Dampfmaschinen,

kommt auf die Strasse Proletar,

lasst jetzt das grosse Rad bedienen,

der früher sein Besitzer war.

Und kämpft fort und kämpft so lange,

bis deine Knechtschaft reisst entzwei,

die Weltrevolution ist im Gange,

die Weltrevolution wird Sieger sein.

Auf, Brüder, zu den Waffen,

lasst uns die Freiheit schaffen,

erhebt euch Mann für Mann!

 

Vzhůru, bratři, do zbraně,

vybojujme si svobodu,

povstaňte jako jeden muž!

Nechte stroje tiše stát,

do ulic vstupuje proletář,

a těžká kola ať si roztočí

ten, komu dříve patřila.

A bojujte dál a bojujte tak dlouho,

až rozdrtíte otroctví,

světová revoluce nastoupila,

světová revoluce zvítězí.

Vzhůru, bratři, do zbraně,

vybojujme si svobodu,

povstaňte jako jeden muž!

 

     


Spisovatel krvavých románů

U nás v domě bydlil pan Peroutka. Byl to velice záhadný člověk, neboť kohokoliv z našich sousedů potkal, prohlédl si ho od hlavy až k patě, přičemž živě gestikuloval rukama a mluvil sám pro sebe, poznamenávaje si cosi do svého notesu. Pan Peroutka byl totiž spisovatel krvavých románů a používal k vylíčení svých postav všech známých osob ze svého sousedstva. Tak například klempíř Karbus, bydlící v druhém poschodí, byl onen vychrtlý lotr s licousem na levé i na pravé tváři, se sporou štětinkou vlasů v záhlaví, který v románu pana Peroutky hrál hlavní roli loupežníka Vinantiho a jeho dcery Virginie, která si měla vzít šlechetného barona Macchiu, jemuž za vzor v popisu osoby sloužil chudý kandidát profesury z přízemí a kterého popisoval pan Peroutka takto v jedné ze svých kapitol svého románu Osudy červeného mlýna na pomezí čili aristokratická nevěsta Pompeia neboli Osud zazděné jeptišky Virginie, jinak též příhody v krčmě U posledního kata.

Skromný kandidát profesury nedomníval se, že toto, co napsal pan Peroutka, platí na něho: Utíraje si skřipcem své uslzené oči, podíval se kolem sebe modrýma očima, při čemž v jeho dosud neoholené tváři zřít bylo mdlý výraz prohýřené noci ve společnosti ženštin pochybné pověsti. Měl na sobě kabát podivného střihu, jehož šosy znamenaly, že tento mladý muž, baron Macchia v inkognitu, probděl noc ve společnosti loupežníků, hrajících karty v kryptě zámku, kapli svatého Ignáce, pod troskami příšerných zřícenin starého hradu rytířů Květoňských.

Také kočí mlékaře Vaňhy, zcela počestný František Trachta, kterého potkával pan Peroutka velice často, byl tam vylíčen právě tak, jak tam vypadal, obtloustlý, s černým knírem pod nosem, s krhavýma očima, a sloužil za model k postavě známého všem čtenářům onoho krváku majitele oné krčmy v lese U posledního kata, onoho vražedníka Resorciniho. Jméno Resorcini vzal pan Peroutka z receptu pana prof. V. Janovského, když kdysi trpěl známou nemocí, které vulgárně říká se plešatění a vědecky například seborrhoea capilitii.

Názvy hrdinů ze svých románů bral pan Peroutka tak, jak se mu namanuly, a zejména s velkou oblibou uchyloval se k receptům lékařským, tak například v jiném jeho románě podvodník knížecího původu, který připravil sedmdesát příbuzných hraběte Fonetika o život, aby se zmocnil dědictví, nazýval se Rudolf Ulcus, kdežto jeho protivník, pravý hrabě, slul dle receptu, který byl kdysi na jeho ulcus durum předepsán, Mercurio. Z jednoho receptu vzal také jméno jedné tanečnice. Léčil totiž svůj žaludek heřmánkovými kapkami, které měl rozřeďovat ve vodě a pít dle tohoto lékařského nařízení: spiritus herbi Camillae gr. 100,0. Aquae destillatae gr. 500,0. Patrno tedy, že jeho hrdinka románu Udušená tanečnice ve spárech kuplířů se jmenovala Kamila Akva.

Měl jsem několikrát příležitost jiti za ním, a tu vyslechl jsem tuto jeho rozmluvu: „Musím udělat popravní lešení něco přes tři metry dlouhé, tak aby odsouzenec mohl utéct, poněvadž pod tím lešením bude kašna, do které lupič skočí, a prostřednictvím svých přátel, převlečených za pochopy, usedne na koně a odjede okamžitě k ďáblově sluji, kde se skryje.“ Obrátil se a vrazil do mne. Otočil jsem se též a šel jsem za ním. Však on pokračoval ve své hlasité samomluvě, až se lidé otáčeli: „Jiného mně nic jiného nezbývá, než že onu ruskou hraběnku hodím mezi vlky v uchystané vlčí jámě, a (když ji začnou hlodat, musím ji dát vytáhnout tím lesnickým příručím, který odkryje pikle jejího nevlastního strýce. To udělám, to udělám! A musím to udělat dřív, než sem přijde nakladatel!“ Odebral se domů a já šel za ním; bydleli jsme totiž vedle sebe, naše pokoje byly odděleny rabicovou stěnou, takže každé slovo bylo dobře slyšet.

Poslouchal jsem jeho rozhovor, který vedl sám s sebou a ze kterého jasně prorážely až ke mně věty: „Měl bych dát snad narazit onoho náčelníka pirátů na kůl? Jak bych ho zas z toho kůlu sundal? To jsou těžké věci! Vždyť musí být ještě za tři roky naživu! Já to udělám tak, že mu dám zaživa utrhnout levou ruku pomocí splašeného býka, ke kterému ho přivážou.“

Ozvalo se zaklepání, můj soused zvolal „volno“, a pak bylo slyšet hlas: „Má poklona, pane nakladateli!“ Ozval se nato hluboký povzdech a příchozí promluvil basově: „Pane Peroutka, vy děláte samé hovadiny. Pročpak jste toho barona zastřelil, nemohl jste ho jinak sprovodit ze světa? Vždy na to přijde hned policie. Už před čtrnácti dny jsem vám říkal, abyste používal kurare nebo strychninu. To se ví, má slova padají na neúrodnou půdu. Spíš jste ho měl uškrtit!“ Pan Peroutka se ozval: „Pak by zase při pitvě hned viděli strangulační rýhu na krku, a takhle z toho udělám sebevraždu zastřelením. Přeci jste ráčil číst, vašnosti, list, který zanechal zastřelený po sobě a který byl podvržen.“ „Ten dopis jste také neměl psát, poněvadž v tom dopise hned se uvidí, že jste ten dopis špatně inspiroval tomu lotrovi. Ten měl být psán jiným slohem! A na to chcete dvacet korun zálohy? Ani mne nenapadne!“ Pak bouchly dvéře a za chvilku na mne zaklepal pan Peroutka. „Proboha vás prosím,“ zavzdychal bolestně, „mohl byste mně laskavě půjčit do zítřka tři koruny? Ten můj nakladatel je plantážník, já mu sprovodil za tři měsíce ze světa jedem, revolverem, dýkou, nožem, sekyrou, provazem, shozením do propasti, rozsekáním, rozčtvrcením, upálením v lesní chatrči, vyhozením do vzduchu dvaaosmdesát lidí, a ten lotr si pořád vymýšlí nové a nové mordy a nechtěl mi dát ani zálohu na to, že jsem dal jednoho sežrat zaživa.“

    


    

Společenské lži

 Někdy se stává, že vy to neřeknete schválně, nýbrž jen náhle vám to vyklouzne z úst a slíbíte něco, třebas úplně bezvýznamného.

Podobný případ přihodil se mně v Příbrami, kde jsem se setkal s panem Wimrem letos o vánocích. Mladý ten muž vyptával se mne, co hodlám podniknout v té nepohodě. Pršelo totiž a všude bylo plno bláta. Řekl jsem mu, že zítra chci se podívat do Kamýku. Aniž se zamyslil, projevil ochotu, bude-li zítra sníh, že má k dispozici sáně a koně, že mne do Kamýku odveze.

Večer přestalo pršet, tuhlo a padal sníh přes celou noc. Napadala ho taková vrstva, že lepšího sněhu nebylo si možno přát k sanici.

Čekal jsem tedy pana Wimra. Nedočkal jsem se ho a našel jsem ho v kavárně. Bylo na něm znát rozhodně vzrušení, které se vysvětlilo, když se zapřísahal, že si bez jeho vědomí jeho švagr zvěrolékař, když on ještě spal, vypůjčil sáně a koně a odjel s nimi do okolí. Řekl jsem mu, aby byl klidný, že nemusím právě dnes odjet, že počkám do zítřka. Upokojil se a počal mluvit o tom, jaká je pěkná cesta do Kamýka, že se jede samými lesy.

Z jeho hovoru viděl jsem, že se těší na tu cestu jako malé dítě.

Druhého dne přišel sám ke mně. Byl úžasně nervózní a bledý, jako by celou noc nespal.

Nebyla to také maličkost, kterou by šlo odbýt několika slovy.

Jeho švagra zvěrolékaře stihla vážná nehoda. Spadl při jízdě ze saní. Totiž stalo se to tak: Koně se splašili, náruční kůň upadl, sáně se převrhly a vyhodily jeho švagra zvěrolékaře ven. Kůň i jeho švagr se potloukli. Sáně praskly.

„Vidíte,“ pravil zdrceně, „to se mně vždy stane, když se na něco těším. Představoval jsem si tu sanici v nejkrásnějších barvách. Teď se budete musit tlouci do Kamýka poštou, ještě máte půl hodiny času.“

„Nejedu ještě dnes,“ pravil jsem, podávaje tomu obětavému hochu ruku, „mrzí mne, že jste tak rozčilen. Vždyť já vůbec nemusím do Kamýka.“

„Víte,“ řekl rychle, „ona ani poštou to přece není tak zlá cesta, neboť má též svůj půvab. Zasněžené naše lesy a vrchy mají v zimě tolik krásy a pak ten starodávný dopravní prostředek! Proč byste se zdržoval v Příbrami? Odnesu vám kufřík na poštu.“

Poděkoval jsem mu a prohlásil, že jsem si to rozmyslil a že se zdržím v Příbrami ještě několik dní.

Odporoval velice živě, abych se tu zdržoval, neboť je obava, že nastane obleva a sněhy sejdou, pak je cesta rozmoklá, blátivá, bez půvabu, zoufalá a nudná.

Když viděl, že mne nepřemluví, zčistajasna dal se do hovoru o tom, kam půjdu na pivo. Žádal mne, abych v zájmu svého zdraví nechodil do restaurace Kurzovy, poněvadž bych tam mohl dostat žaludeční katar. Pivo jsou tam učiněné slivky a pokud se týče kuchyně, to je lepší si hned strčit hůl do krku.

Aby mně byl podezřelý ten zájem, kam mám jít, to nemohu tvrdit. Pan Wimr říkal, že chodí k Šteclům. Viděl jsem v tom pouze zájem o to, abych byl v jeho společnosti, nicméně z jiné strany bylo mi řečeno, že u Šteclů je právě ta nejbídnější kuchyně a nejmizernější pivo, kdežto u Kurzů jest to vše velmi dobré.

Šel jsem tedy ke Kurzům a jak osud již tomu chtěl, představili mne místnímu zvěrolékaři.

Podotkl jsem, že ho znám již z vypravování pana Wimra, jeho švagra a vyslovil jsem radost nad tím, že jest pan zvěrolékař již uzdraven po svém vypadnutí ze saní.

Díval se na mne, jako bych byl spadl z nebe a pak mne žádal, abych mu to řekl ještě jednou, že dobře neslyšel. Vyšlo pak najevo, že není vůbec švagrem pana Wimra. Sám nemá též sestry a pan Wimr vůbec nemá koně ani saní.

„Věru nevím,“ pravil zvěrolékař smutně, „co jsem tomu panu Wimrovi udělal. Kdykoliv přijde nějaký cizinec do Příbrami, říká pan Wimr: „Můj švagr zvěrolékař...“

Bylo tedy vidět, že se pan Wimr zapletl do něčeho bona fide. Vzpomínal jsem dlouho na jeho ulekaný, bledý obličej, když mi hlásil, že se nepojede nikam, poněvadž jsou sáně rozbity a jeho švagr zvěrolékař a kůň také. Shledával jsem později jeho chování odporným a sám jsem také tak bona fide zapletl se do různých věcí a afér. Varuji každého, aby se chvástal anebo něco sliboval nebo dal se do žvanění.

Můj tchán měl mne za pravdomluvného člověka a velmi si mne vážil, což ovšem byla jeho chyba, jak často později seznával.

Jednou jsem hovořil při večeři o krásách Krkonoš a s uspokojením mohu říci, že to dělalo dojem, jako bych znal každou stezku na Krkonoších. Pletl jsem stále do toho Grüne Bude, Weisse Bude, Schwarze neue Bude, Rote alte Bude. To se tak stává. Po večeři se vám rozváže jazyk a vy mluvíte, co vám slina přinese na jazyk. Hlavní věcí je, abyste nevybočili z celku, aby posluchači, kteří to neznají, měli dojem, že skutečně stále ještě mluvíte o jednom tématě.

Na ten hovor již jsem zapomněl, když v sobotu najednou prohlásil tchán: „Zítra ať jste na nádraží v půl sedmé, jedeme do Krkonoš.“

Lekl jsem se, nicméně oddán osudu dostavil jsem se přesně. Ještě ve vlaku žvanil jsem stále o tom, jak v Krkonoších znám každý kámen. Neměl jsem tolik morální síly, abych se přiznal, že to není pravda a že jsem vůbec nikdy v Krkonoších nebyl.

Když jsme ve Vrchlabí vystoupili, začalo to teprve být zajímavé. Zavedl jsem tchána někam do Pruska, po pochodu dvanáctihodinném, kdy jsem ho tahal přes vrchy a doly, marně hledaje Sněžku. Potloukal jsem se s ním po stržích nejnemožnějšího druhu a skončilo to tím, že jsem ho zase z Pruska táhl do Čech v noci, kdy si zoufal nad těmi lesnatými srázy.

Díval se v těch strašných chvílích na mne tak podivně a záhadně, že mně bylo doopravdy úzko. Ke čtvrté hodině ranní dostali jsme se do nějaké kosodřeviny, když jsem ještě tchána naposled ujistil, že tu znám každý kámen. Tchán již nemohl se ani hnout a dal se do pláče v hustém křoví kolem páté hodiny ranní v šeru těch skal a ve tmě propastí počal zčistajasna řvát do ticha hor: „Grüne Bude, Weisse Bude, Schwarze Bude, Rote alte Bude!“

Přivezl jsem si svého tchána do Prahy jako člověka úplně sešlého, který přestože jest jeho rozum ještě zkalen hroznými vzpomínkami na Krkonoše, nevěří mně dnes ani slova a kdykoliv něco řeknu, zabručí prapodivným hlasem:

„Jo, vy tam znáte každý kámen.“

Jiný případ stal se mně s panem vrchním soudním radou Schillerem (nemá nic společného s německým básníkem). Koupil jsem si tenkrát za 180 korun nové kolo. Nadšen pěknou tou věcí, potkal jsem pana radu. Interesoval se velice živě o kolo a tázal se mne, co stojí. Nenapadlo mně, že by to mohlo mít tak smutné následky a nevěda zprvu, co mluvím, řekl jsem, že mne stojí každé takové kolo jen režijní výrobní cenu 30 korun.

„Můžete jich mít, kolik chcete?“ tázal se pan rada.

„Třeba sto.“

Pan rada se zamyslil a prohlásil, že bych mu prokázal velkou službu, kdybych mu pro syna jedno takové kolo zaopatřil. Vytáhl z kapsy tři desetikoruny a podávaje mně je, řekl, že to tak nespěchá.

Od té doby měl jsem hotové peklo. Nemohl jsem rychle sehnat 180 korun, abych mu kolo koupil a pan rada počal o mně rozšiřovat, že jsem na něm vylákal 30 korun.

Konečně získal jsem ten obnos od jednoho dobrého člověka novou lží, že ho potřebuji na cestu do Dánska. Koupil jsem tedy a přivedl kolo k panu radovi. Nejevil žádného potěšení a řekl mi zcela hrubě: „Od vás když člověk něco chce, to trvá dobu!“

Nemohu se vyprostit z takových lží, ať dělám co dělám. Včera jsem například slíbil zas jednomu pánovi, že mu zaopatřím místo v ministerstvu.

   


    

Spolek pro sociální péči

Sekretář: Přejete si?

Prosebník: Prosil bych spolek o pomoc.

S.: Jméno? Stav? Stáří?

P.: Jindřich Majer, truhlář, 60 let.

S.: Kdybyste byl o 50 let mladší, mohl byste se obrátit na spolek péče o mládež. V káznici jste nebyl?

P.: Nebyl jsem dosud trestán.

S.: Škoda, byl by se vás mohl ujmout spolek pro propuštěné trestance. Ale doufám, že jste pijákem ze zvyku?

P.: Ne, já nepiju.

S.: To je mi líto, byli bychom vás mohli doporučit spolku pro záchranu opilců. Nebo proč nejste mladým děvčetem na scestí? Ujal by se vás ihned spolek pro záchranu padlých dívek. Nebo kdybyste byl týraný kůň, mohl byste se obrátit na spolek proti týrání zvířat. Mohamedánem nebo pohanem asi také nejste, nemůže tedy pro vás nic učinit ani spolek pro obrácení jinověrců. Doufám, že jste snad přece někdy něco ukradl? Ne? Tedy se spolkem pro polepšení bývalých zlodějů také nic není. Pro spolek pro povznesení zpustlých vypadáte, bohužel, příliš spořádaně. Jinak byste tam jistě dostal podporu.

P.: Ale vždyť já nechci podporu! Chci práci! Práci!

S.: Práci? Ale, můj milý člověče, pročpak jste to neřekl hned? Práci! My sami nemáme tu co dělat!

Karikatury 1911 

      


    

Sportovní fejeton


Jak vám radostně srdce buší, když čtete: „Malý národ náš zažil v právě minulých dnech okamžiky radostného očekávání, rozechvění a pocity zvláštní pýchy.“
A dál sledujete řádky se srdcem rozechvělým, že génius Slovanstva nedal dotrpěti národu, čtete o době Husově a Komenského, o kulturním rozpětí národa.
A jedná se o slavnostní vystoupení skotských žonglérů.
„Z dějin čerpali jsme posilu, vůli a hrdost, která po dvou stoletích probudila náš dobrý lid k novému, krásnějšímu životu.“
A právě proto na radnici několika potulným profesionálům chystají ovace.
„Pravda, pro kterou dovedli nejlepší synové naši obětovati krev a statky, vydala květy nejkrásnější.“ Po Dobrovském, Šafaříkovi, Jungmannovi a celé řadě našich buditelů přichází Slávie a dává tři góly placeným umělcům Aberdeen, kteří potomkům národa, jenž po staletí pociťoval surovou pěst uzurpátorů, dají jen dva góly.
V ryze českých krajinách roztahuje se germanizování drah, a octnete-li se za Turnovem, nevydá vám pokladník stanice za živého boha lístek, když oň česky požádáte; v uzavřeném území dějí se největší skandály s českým školstvím — ale tu přijede Aberdeen a Slávie ho poráží 3:2. Jaká náplast na naše kulturní rány! Městská rada placeným zápasníkům propůjčí povozy, vozí je v kočárech, hostí je, uspořádá se banket a styky anglicko-české jsou hotovy.
Až k nám přijede polykač mečů z ostrova Kuby, bude se mluvit o stycích česko-kubánských.
Polykače mečů opět povezou na radnici, tam dostane album s pohledy na Prahu, uspořádá se na jeho počest banket, v kočáru pojede s náměstkem starosty na Hradčany a všude bude se cítit jako doma. Nikdo se ho neoptá, co je vlastně zač, nám úplně stačí, že je z Kuby a že umí dobře polykat meče.
Při té příležitosti ovšem naše listy budou psát o bojích Kubánců za neodvislost, a že je málo oborů, v nichž bychom i my nevynikli.
Aberdeenským žonglérům ukazujeme tedy památky na radnici.
Druhý den nato píší podezřele naše listy, že i mezi Aberdeenskými jsou lidé inteligentní, poněvadž jsou mezi nimi tři bývalí universitní studenti.
Na radnici uvítali jsme oficielně 11 aberdeenských zápasníků, kterým je naprosto lhostejno, zda driblují míč v Praze nebo v Pešti, či ve Vídni, či v Bruselu, a kteří stejně jako ostatní béřou své diety, svou mzdu, vyplácenou ředitelstvím akciové společnosti Aberdeen za direktorství Williama Jaffreye, Jamesa Philippa a zubního lékaře Josefa Ellise Milnea.
Tito pánové béřou ročně statisíce korun příjmů a dobře platí svým zřízencům. Jako když nějaký hrabě má své žokeje, kteří mu vyhrávají ceny.
My tedy na radnici vítáme oficielně v černých fracích zřízence akciové společnosti Aberdeen.
Plýtváme přitom lichotnými výrazy. Náměstek starosty mluví o hrdých synech skotských hor, kteří nechápou, proč asi, když neumějí nic jiného než podávat si míč hlavou, kopat do míče razantními údery, podávat si pružnou kouli, vrážet do hráčů, — proč jim, když umí jen tohle, ukazují nějaký obraz v radnici, mluví o kostnickém koncilu, o popravení českých pánů, o probuzení českého národa.
Pak slyší slovo „Havlíček“ a musí se optati, jmenují-li jim stále Havlíčka: „What goals?“ „Kolik dal gólů za svého života?“
A jedna otázka za druhou se řine: „Kdy hrál Havlíček posledně za Slávii?“ „Znal stopnout míč?“
A zase dál slyší mluviti o Husovi, který následoval jejich Viklefa, nato je tíž lidé, kteří mluví tak nadšeně o Husovi, vozí při svatojanském ohňostroji na loďkách.
„Toto jest na památku Jana z Nepomuku!“
„What goals?“ „Kolik gólů?“
A zase je vezou na večírek a zpívají jim Hradecké panenky, českou hymnu.
Oni jim zase zazpívají skotskou píseň o krásné markytánce, která svým obsahem nejde o nic pozadu za písní Když jsme táhli k Jaroměři.
Obsahu se nerozumí a velké nadšení.
Odjíždí domů 11 řemeslných žonglérů z Aberdeen. Jednou prohráli, jednou vyhráli. Hráli hlavou, driblovali, skórovali, podávali si. Kromě mzdy a diet vezou si v kufru ještě nějaké medaile, které jim na radnici rozdali.
Mají popletenou hlavu ze všeho, co viděli, a nejvíce je mrzí, že se nedozvěděli, kolik dal Mr Charles Havlíček gólů a v kterém družstvu hrál.
My pak v denních listech provázíme 11 řemeslných žonglérů těmito řádky:
„Pryč jsou léta tiché odevzdanosti, toužíme, abychom silni stanuli vedle silných a znemožnili do budoucna porobení nejpotupnější. Vezměme si příklad z hrdých synů skotských hor, kteří nejlepší své síly věnují službám své drahé vlasti!“
Ano, za dvě libry šterlinků denně, což se rovná 48 korunám…
Maria Stuart, what goals?

   


    

Spravedlnost v Bavořích

Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes.

Vyšel jsem za krásného srpnového rána z Höchstädtu nad Dunajem v Bavořích a v kapse měl jsem osm feniků. Přede mnou táhla se silnice, kudy prý šel kdysi svatý Vojtěch z Řezna do Cách. Okolnost ta mně pranic nepomohla a z osmi feniků se ani při této vzpomínce neudělala jedna marka.

A přede mnou silnice běžela dál podél Dunaje a v dálce lemovaly nízké pahorky úrodnou rovinu milého Švábska.

Jaksi strnule díval jsem se na to všechno. Tam za pahorky u Dunaje leží město Dillingen, kde na poště už jistě asi tři dny je pro mne padesát marek a já, místo abych si pospíšil, užíval jsem spokojeného života, chodil po pivovarech, jedl proslulé uzené maso s knedlíkem a zelím, zúčastnil se ve třech vesnicích pěti „rauterei“ a nyní zde sedím u kostelíka s posledními osmi feniky, s natrženým uchem a dívám se na všecku krásu kol.

Naproti mně vystoupil ze zahrady bavorský četník dobromyslného vzezření, bez pušky, jak bavorští četníci chodí krajem a řekl bodře: „Kampak, mladý člověče?“

„Do Dillingen.“

„To je čtyřicet kilometrů.“

„Pětačtyřicet!“ řekl jsem.

„A odtud?“

„Do Ulmu!“

„A z Ulmu?“

„Do Lindavy ve Švýcařích.“

„Nu a směl bych prosit o vaše průkazy - mnoho všiváků dnes chodí po Bavořích!“

Vysvětlil jsem mu, co znamenají mé průkazy, domovský list z rodné obce a asi tři různé legitimace.

Posadil se vedle mne a říkal, že jeden jeho strýc byl také v Chamu, blíže Čech a ten že jednou šel pěšky s procesím Bavoráků na Svatou horu u Příbrami. Četník se měkce rozhovořil o tom, že Čechové mají krásnou Pannu Marii, ale že to stojí mnoho peněz, odtud ze Švábska jít na pouť až do Čech, poněvadž každý člověk na cestě něco sní a vypije a pivo je dnes dražší o dva feniky na mázu. - Mám-li pak nějaké peníze?

Upřímně jsem řekl, že osm feniků, ale v Dillingách na poště že budu mít už jistě přes tři dny padesát marek, a že jdu tedy do Dillingen peníze si vyzvednout.

Četník vstal: „To je, milý příteli, zlá věc, vstaňte, člověče, im Namen des Königs, ihr seid arrestiert wegen Landstreicherei.“

Pak mne vzal za límec a vedl nazpět do Höchstädtu nad Dunajem. Po cestě mně koupil za deset feniků hrušky a říkal mně: „Armer Kerl!“

Ranní ticho panovalo v ulicích městečka. Za hradebním příkopem tyčila se do výšky stará hradní budova. Obešli jsme příkop a octli jsme se před průčelím, kde pod bavorským znakem stálo stručně: „Amtsgericht, Arrest und Untersuchungschaft.“

Starobylým nádvořím, kde rostla tráva, vešli jsme k žalářníkovi. „Vagabund,“ řekl stručně četník.

„Armer Kerl,“ řekl žalářník, „zuj boty a tu máš klíč od skladiště. Musíš jít přes dvůr a nalevo. Tam otevřeš, vezmeš si houni a dřeváky. Po hradě se nesmí chodit v botách. Vrať se brzy, zatím budeš mít polévku, abys se ohřál. Nato tě zavřu a dám ti do cely bibli. Budeš zavřen až nahoře ve věži, poněvadž ostatní místnosti se musí šetřit. Tato budova je totiž na spadnutí. Tak běž!“

Vrátil jsem se za chvíli a pustil se do předložené polévky. Přišla jeho žena a hluboce mne litovala. Ptala se mne, proč jsem netrhal chmel u Norimberku, abych si něco vydělal. Nato mne vedl žalářník po vrzavých, točitých schodech do vykázané cely, nesa za mnou zbožně bibli.

„Čti, armer Kerl,“ pravil, když mne zamykal, „a polepši se!“

Za hodinu přišel opět a přinesl mi džbánek piva. „Pij, půjdeš k výslechu na druhou stranu budovy. Musíš se posilnit!“

Posilnil jsem se a šli jsme.

Napřed dolů k žalářníkovi, kde jsem si musel opět obout boty, poněvadž před amtsgericht nutno předstoupit opět v botách, jak stanoví soudní řád bavorský. Pak mne vedl za límec, jak opět stanoví soudní řád.

Zaklepal a vešli jsme. Znovu zaznělo jedno slovo „Vagabund“ a přívětivý, milý, tlusťoučký pán mně vlídně kynul, vypouštěje oblaky kouře z velké dýmky. Před ním byl džbán piva a hliněný máz.

„Pracovat, milý mladý člověče,“ řekl vlídně, „pracovat s chutí, jít z místa na místo, vydělat si peníze a neopouštět přitom svou vlast. Kdybyste byl hezky zůstal v Čechách, nebyl byste nyní souzen. Abyste však pochopil naše soudnictví jako cizozemec, k tomu není třeba zvláštního nadání. Já jsem amtsrichter a to, co zde vidíte, je amtsgericht, já vás vyslýchám, uvážím, sepíši a v amtsgerichtu také posedíte. Sepsaný protokol o vašem výslechu pošlu poštou s ostatními spisy, které zasíláme jednou týdně na okresní soud v Dillingen. Tam věc pročtou, prozkoumají a poradí se poznovu se mnou, až budou posílat jednou za týden spisy sem k nám na amtsgericht. Zde poznovu vás vyslechnu, sepíši, uvážím a věc se bude docela hladce vyvíjet. Víte přece, že Dillingen je asi pětačtyřicet kilometrů odtud, pošta tam jde jen dva dny. Opět tedy pošlu dodatečné rozklady okresnímu soudu v Dillingen a ten přečte, prozkoumá, poznovu uváží a teprve vám vyměří trest. Ten vám přečtu a vy si jej odpykáte, ovšem že se vám odečte vyšetřovací vazba od vyměřeného trestu.“

Po tomto mnohoslibném úvodu mne vyslechl, uznal všecko a když jsem řekl, že mám v Dillingen peníze, velmi se rozčilil nad mou neopatrností, proč jsem si je nedal zaslat do Höchstädtu. Telegrafovat na úřad poštovní v Dillingen, zdali tam skutečně mám peníze, nemůže a nebude, poněvadž paragraf první zákona o tuláctví, pro který jsem zatčen a vyslýchán, praví, že je vagabundem každý, kdo není domácí, nemá v Bavořích stálého bydliště a v době přistižení nemá obnos tří marek u sebe. Kdyby měl 2 marky 99 feniků, zavřou ho také. Na tom tedy, jak vidět, nezáleží a on nemůže docela nic proti tomu dělat. Zákon je zákon. Věří, že mám peníze v Dillingen, ale nemůže si pomoci.

Tak jsem tedy uvázl zde v Höchstädtu nad Dunajem. Půldruhého měsíce jsem seděl ve vězení, chodě navečer pravidelně s panem amtsrichtrem do pivovaru.

Jedl jsem uzené se zelím a knedlíky a předposlední neděli šel jsem se žalářníkem a jeho rodinou na výlet. Mohl jsem tisíckrát utéci, ale nechtěl jsem je uvést do rozpaků.

Konečně po půldruhém měsíci, kdy jsem ztloustl a prosil žalářníka, aby mně nedávali tolik masa a piva, přišel nález okresního soudu v Dillingen, jímž byl jsem odsouzen ku vězení v době tří dnů pro přestupek paragrafu prvního o tuláctví. Poněvadž pak jsem strávil ve vyšetřovací vazbě 45 dní, které se započítávají do vazby, zbylo 42 dní, za něž obdržel jsem náhradu dle bavorského soudního řádu 1 marku 20 feniků denně, tedy úhrnem 50 marek 40 feniků. Když mně je pan amtsrichter vyplácel, plakal pohnutím a šel mne se žalářníkem a s celou rodinou vyprovodit půl hodiny za město. Pak se ti řádní lidé s pláčem se mnou rozloučili.

Taková je spravedlnost v Bavořích.

   


   

Srbský pop Bogumirov a koza od muftiho Izrima

Velký a Malý Karadžinac! Dvě vesnice, dvojí zájem stejný a přece tolik rozdílů. Malý Karadžinac ležel totiž na srbské straně a Velký Karadžinac patřil sultánovi. Obyvatelstvo těch dvou vesnic vysoko v horách hledělo z té hornaté pustiny vytlouci namáhavě, co se dalo. Oves vlnil se po skalách. Kozy čile běhaly po skaliskách.

Když z Malého Karadžinace prodávali kozy, tu je prodávali pro svého cara srbského na daně, z Velkého Karadžinace prodávali kozy na desátky padišáhovi. A bylo to zcela jedno, jen jméno to mělo jiné. Pravoslavné věznili pro daně, Turčíny pro desátky.

V Malém Karadžinaci na chrámu žlutil se laciným bronzem natřený dvojramenný kříž a toutéž bronzí natřeli si půlměsíc na mešitě ve Velkém Karadžinaci. Byla od arménského kupce Rjekovana z blízkého městečka pohraničného. A jak byli pravoslavní i mohamedáni hrdi na to své laciné pozlátko!

A když jednou obílili si Turčíni ve Velkém Karadžinaci svou mešitu, natřeli si pravoslavní v Malém Karadžinaci svůj kostel také pěkně bíle vápnem, až vyzývavě svítil na srbskou i tureckou stranu se svými báněmi.

A večer zvonili všemi zvony, zatímco na protější straně muftí z mešity snažil se překřičet zvony voláním, že Alláh je Alláh, že Alláh je veliký.

A když muftí Isrim přezpíval, slezl dolů, zapálil si čibuk a šel se pobavit s pravoslavným popem Bogumirovem. Scházívali se u vodopádu, který dělil osmanskou říši od Srbského království. Pop Bogumirov také kouřil čibuk. Jejich zábava obyčejně začínala nadávkami.

„Co kulháš, turecký pse!“

„Jaké máš dnes kruhy pod očima, ty zatracená křesťanská duše!“

Pak se tón uklidnil, Alláha i Vsevostvoritelja zatlačily kozy do pozadí. Isrim i pop pěstovali totiž kozy a jeden druhému se chlubili. V jejich očích nebyly to snad jen kozy obyčejné, ale byly to kozy mohamedánské a kozy křesťanské, pravoslavné.

„Moje kozy jsou tučnější tvých, muftí,“ jásal pop.

„Tučnější? Kdepak jsi viděl tak krásnou, jako je moje Miri, víš, ta celá černá. To je krasavice, pope a rohy má jako uherská kráva.“

A také to bylo pravda. Její kůzlata byla vždy jedno hezčí než druhé.

Muftí o ní tvrdil, že má oči hezčí, než starostova dcera Ktiliit. Když byl nejnadšenější, tu o ní říkal, že v ní je zakleta huriska z okolí proroka Gabriela.

A po té koze toužil pop Bogumirov.

Jak by s ní pozvedl chov svého stáda, které roztroušeno skákalo po skalách, brzy mizelo za kameny a brzy se opět objevovalo v nevlídné šedi skalisek, okusujíc sporou trávu a velké netřesky.

Vodopád šuměl, první hvězdy objevily se nad Balkánem. Byla to chvíle plná intimnosti.

„Hleď, muftí,“ řekl pop Bogumirov, „tvá koza není tak krásná, ale já bych ji mohl potřebovat. Má koza, kterou jsem pro plemeno choval, z dopuštění božího chcípla. Hospodinu se zlíbilo.“ Pop se pokřižoval.

„Alláh je veliký,“ zvolal muftí, „má koza není na prodej.“

„Hleď, muftí,“ pokračoval pop, „tvůj Alláh není tak veliký jako pravoslavný Hospodin. Kde udělal vám nějaké zázraky, kdy poslal k vám divotvorce? Hospodin pokyne, ulituje a i ze mne může se státi divotvorce, kdežto ty zůstaneš stále jen hloupým, nevěřícím muftím. Já můžu křísit mrtvé, když Hospodin pokyne, ale ty až do smrti budeš jen řvát Alláh je Alláh! z mešity a točit se přitom jako vrtohlavá ovce.“

To muftího zarazilo: „Jsi pitomý ďaur, náš Mohamed výslovně zakazuje mrtvé křísit. Máte to divného boha, který ani mrtvým nedá pokoj. Jestli řekneš slavnostně, že mrtvé křísit nedovedeš, tak ti tu kozu prodám.“

Pop počal přemýšlet. Na jedné straně koza Miri, jeho velká tužba a na druhé straně má něco před tím pohanským psem odvolávat.

Muftí kouřil dál klidně svůj čibuk. Modravý dým vznášel se tichým podvečerem a plazil se po skalách. Přišla chvíle velkého duševního zápasu. Pěstitel koz zápasil s pravoslavím.

„Muftí Isrime, bídný, nevěřící člověče,“ konečně se ozval pop, „připouštím a odvolávám, že nedovedu křísit mrtvé.“ Pokřižoval se. „Zač mně tedy prodáš tu kozu?“

Nastalo dlouhé smlouvání. Muftí chtěl za ni dvě jiné kozy a sto piastrů.

Pop dával jednu a padesát piastrů a byl pak ochoten přistoupit na podmínku muftího, když muftí zvolá, že Alláh není Alláh.

Nyní zas pop klidně dál kouřil dýmku tureckého tabáku.

„Alláh není Alláh,“ řekl muftí, neboť sto piastrů, toť velký peníz.

A tak získal pop Bogumirov kozu Miri od muftího Isrima.

Druhého dne popovi kozu Miri přivedli nevěřící psi. Byl jasný, slunný den, jakým vyznačuje se podzim na Balkáně. Člověku by se chtělo zpívat pod tou modrou oblohou. Horský potok teče svrchu od Malého Karadžinace k Velkému, čistý, jasný, jako ta obloha, která se v něm zhlíží.

Jak říkám, je člověku v duši veselo. Zejména pop Bogumirov má velkou radost. Vede si svou novou kozu Miri na provaze, svou chloubu stáda kozího. Jde s ní od pramene potoka, který z malé studánky vyvěrá tam pod vrchem Megadiště. A je mu v duši jasno, veselo.

Právě ji strčil do studánky, svou kozu od muftího Isrima, a zazpíval: „Hospodi, Hospodi, pomiluj!“

Ta koza nesměla zůstat musulmanská!

     


 

Stařeček Jančar

Žebrák stařeček Jančar bydlel se třemi zloději, Pustou, Živsou a Kobylkou, a žebrával u kostela, kam se doplížil se svými dřevěnými nohami. Byl stižen kostižerem a uřezávali mu kus po kusu obě nohy, obyčejně na jaře, což ho naplňovalo nenávistí k lékařům. Proč mu je neřežou na zimu, kdy trpí nejvíc bídou? Měl by v nemocnici aspoň teplo, dobře se najedl, ale takhle má neštěstí, že dochází vždy k amputaci až na jaře. Také je to dobré, tři měsíce rok co rok trávit v nemocnici v klidu, kdy nemusíš shánět chleba a dovolávat se milosrdenství lidského i božího a za mizerný krejcar říkat „zaplať pánbůh na stotisíckrát!“; dobré to je, ale na zimu praktičtější.

Najednou ale přestaly stařečkovi Jančarovi nohy bolet. Pln nepokoje odebral se do nemocnice, kde mu oznámili po důkladné prohlídce věc řídkou v dějinách tak postupujícího kostižeru. Sněť kostí zmizela, dřeň se scelila díky loňské operaci. Nemůže být přijat do nemocnice. Není příčiny.

Když vycházel z nemocnice, vleka za sebou dřevěné nohy na uzdravených pahýlech, tu plakal a naříkal. Jeho sny o pěkných třech měsících se zřítily.

Když přišel domů, vypravoval pln lítosti o svém neštěstí. Už mu nebudou řezat nohy. Pusta byl také rozčílen. Je to darebáctví, takhle zacházet s člověkem, kdy ten čeká na ten odpočinek. Jeho místo u kostela jistě má už, jako vždy, na ty tři měsíce žebrák Kunštát, a to se neví, zdali povolí a pustí Jančara nazpátek.

Místo to nebylo výnosné, poněvadž většina lidí dala almužnu hned u vchodu žebravým, modlícím se babkám, které protěžovala kostelníkova žena, ale přece pár krejcarů se sešlo, ostatní na jeho výživu sehnali už zlodějové, jeho spolubydlící, kterým se za to stařeček Jančar odměňoval mravokárným napomínáním.

Když přišel Živsa, bylo poznovu mluveno o odmrštěné žádosti Jančarově. Tedy ho uzdravili, holota jedna.

„Schválně,“ prohodil Kobylka, „poněvadž je chudák.“ Nebylo v tom nic logického, ale stařeček Jančar popuzen počal spílat lékařům a mluvil o bandě, bez citu s ubohým žebrákem.. Aspoň kdyby Kunštát dal se pohnout a ustoupil z místa, které patří jemu. Vyslovovali o tom pochybnost. Kunštát je churavý člověk, žebrák, a neustoupí teď, když Jančar je zdravý mrzák.

A stařeček Jančar dal se do křiku, že už má toho všeho dost. Celý svůj život protloukal se den ke dni. Samá nouze, samý hlad, kromě té doby, co býval v nemocnici. A teď i to sklaplo. Teď jsou ty zbytky noh zdravé, když to nepotřebuje.

A jestli ztratí místo u kostela, co si počne? Má ty uzdravené pahýly noh tak malé, že se šourat nemůže někam daleko. Do kostela má pár kroků, a to ho znaví. Psí život!

„Tak dělej něco, aby tě zavřeli na pár měsíců, když chceš mít pokoj. Dostaneš postel, dost jídla a vykašleš se na svět,“ řekl Živsa, „naplahočil jsi se dost.“

„To je rozumná řeč,“ pochválil Kobylka, „ať se o tebe stát postará.“

Stařeček Jančar počal hájit svou poctivost. Chce umřít bez trestu a bez žaláře.

Pusta na to řekl, že ještě neokradl nikoho o potřebnou věc. Má se to válet doma, tak jim to vzal, když potřeboval peníze. Napřed ho zavřeli pro kus uhlí. Pak už práci nikde nedostal a od té doby krade, ale myslí, že je přitom poctivější než velcí páni, co dělají spravedlnost a mají se při tom dobře.

Jančar prohlásil resolutně, že krást nebude.

Nevěděli si s ním rady. Hovořili s ním jako se zdravým člověkem, zapomínajíce pro ten okamžik na jeho dřevěné nohy.

Konečně řekl stařeček Jančar: „Jakpak mohu krást, já, takový mrzák?“ S tím souhlasili, až na Pustu, který pravil, že se zde nejedná o úspěch, nýbrž jen o pokus, při kterém ho chytí. Pak je to spraveno. Dostane těch několik měsíců, bude v klidu. Jaký teď vede život? Mizerný a bídný, psí a ještě horší. Jančar počal jim vysvětlovat, že touží po klidu, že třebas i někde ve vězení, ale chytit se dát při krádeži, to nikoliv.

Ozval se Kobylka: „Nu, stařečku, proveď něco jiného.“

„Co, Kobylko?“

„Nu, moh bys tedy něco říct a šest měsíců máš jistých.“

„Dobře, Kobylko,“ pochválil Živsa, „naučíme stařečka, co má říct, půjde na strážnici nebo k strážníkovi a řekne:

,Tak a tak, pane policajte, tohleto si myslím.’ Nu a pak ho zatknou, přijde do vyšetřovací vazby a pak před senát. Je mrzák, dostane nemocniční stravu. A když ho pustí a svoboda jej omrzí, zas půjde k strážníkovi a řekne: ,Tak a tak, pane policajte, tohleto si myslím.’ “

„To se ví, že neřekneš, stařečku,“ poučoval Pusta, „kdo tě to naučil.“

„Nu tedy, hoši, spánembohem,“ řekl Jančar, „poučte mne, co mám říct, aby to stačilo na šest měsíců. Jaký bídný život vedu na svobodě? Pravdu máte, že lepší pro mne sedět pod věží.“

Počali se tedy radit. „Za tohle, co povídáš, dostal by jen tři měsíce, to není tak zlé, Pusto,“ hádal se Kobylka, „musí říct tohle ...“

„To nestačí ani na pět měsíců,“ odporoval Živsa, „ať řekne tohle a přidá k tomu Kobylkovo. Stařečku Jančare! Tedy půjdeš a řekneš ...

Rozumíš? Nespleteš si to? To vystačí na šest měsíců. Víc ti nedají, poněvadž nejsi trestán. Pamatuješ si to?“

„Opakujte mi to,“ prosil Jančar, „má ubohá hlava, do té to leze pomalu. Snad to nezapomenu, hoši, do rána.“

Než usnul, vyzkoušeli ho a ráno také. Naučil se tomu nazpaměť ...

A tak stařeček Jančar, aby jednou za svého života mohl si na šest měsíců odpočinout, spáchal ráno před nejbližším strážníkem zločin urážky Jeho Veličenstva.

A soudní referáty vylíčily ho jako lotra ...

 

   


 

Statečnost

I

Pan Böhm dospěl k nezvratnému přesvědčeni, že se úplně zklamal ve svém příteli Přemkovi, který poslední dobou nějak nápadně se chová k paní Böhmové. Tráví u nich celé večery a neustále říká: „Prosím, milostivá paní, račte si představit.“

Pak ho počaly znepokojovat četné pohlednice, které posílal pan Přemek jeho paní a ve kterých po vřelých pozdravech manželce pana Böhma byla jen zmínka o něm: „Jak se má Toník?“

Potom byl pan Böhm znepokojen ještě víc, když se přítel vrátil z cest po Německu.

Pozval se k nim na obědy a ke své hrůze pozoroval pan Böhm, že jeho manželka jeví zčistajasna velký zájem o zvířata v berlínské zoologické zahradě.

Pozoroval ji, jak se něžně dívá panu Přemkovi do očí, když jí vykládá o psech různých mimoevropských druhů.

Znal již nazpaměť, o čem bude zase pan Přemek při večeři mluvit, o psech z Tibetu a Konga, o arabských psech od Čadského jezera, o ruské doze, bílé feně s modrýma očima, na které lze pozorovati zákon přírodní, že bílí psi, kteří jsou modroocí, jsou hluší.

A tak to pokračovalo. Přišli na řadu psi cařihradští, jeden černobílý pes samojedský k tahání saní a konečně dingo, australský divoký pes, který chtěl pana Přemka kousnout, když mu nabízel preclík.

Když pak pan Přemek odešel, tu slyšel vždy pan Böhm od své paní: „Vidíš, to je inteligentní člověk, ten pan Přemek. To se rozumí, že také musil něco v cizině zkusit. Jest opravdu radost s ním se dát do hovoru.“

Pomalu u nich berlínská zoologická zahrada byla na denním pořádku.

Přešlo se na oddělení malých dravců. Pan Přemek okořeňoval večeře výklady o tom, jak ho všude chtělo něco kousnout, když procházel jednotlivými pavilóny.

Tak měl býti kousnut velmi vzácným exemplářem tygrovité kočky od řeky La Plata v Jižní Americe, objevené Geoffroyem, krvežíznivě se na něj díval indický rys v temže oddělení a abessinská, habešská divoká kočka a východoafrický šakal.

Za lýtko ho chytila berberská liška.

„Vidíš, to je muž,“ pravila po jeho odchodu paní Böhmová. „Jak ty trávíš pohodlně volný čas. Jdeš do kavárny a řveš na pikolu, že ti přinesl místo Ľ Illustration Fremdenblatt.“

Pak se zjistilo během dalších návštěv, že v té zoologické zahradě zažil pan Přemek neobyčejně krásné dobrodružství s trpasličím buvolem z Celebesu, který ho chtěl nabodnout na rohy. Podařilo se mu odskočit stranou a dostal se mezi nějaké divoké velbloudy, kteří ho pokopali.

Když pak vstával se země, tu mu natrhla kabát stepní antilopa z Kamerunu.

Ten večer, když pan Přemek odešel, pokusil se pan Böhm prohlásit ke své ženě, že je mu nápadné to velké množství nehod.

Odpověděla, dívajíc se na něj zlostně, že z něho mluví bledá závist.

Pokusil se zasmát. „Jen se směj, vypadáš trapně. Promluvit neumíš, a když něco vypravuješ, je to všechno jen na jedno kopyto, jak v elektrice jeden pán si zapomněl doma peníze nebo jak v kanceláři přinesl v deset hodin sluha pokladníkovi úplně studený bůček.“

„Ale to je svatá pravda, miláčku.“ Podívala se posupně na něj a začala falešně hvízdat.

Příští den vyprávěl pan Přemek jeho ženě o oddělení velkých dravců. Jak divoce šlehal ohonem africký gepard, krásný pardál, když se on postavil k jeho kleci. Jak syčel na něj levhart ze Siamu.

„Tos jim chtěl dát preclík?“ ironicky otázal se pan Böhm.

Žena se na něj podívala tak strašně a pan Přemek řekl: „Buď tak laskav, nevyrušuj mne. Víte, milostpaní, vedle levharta je párek východosibiřských tygrů. K nim se přiblížil malý chlapeček a oni si ho chtěli tam vtáhnout. Já jsem ovšem neztratil duchapřítomnosti a vykřikl na ně: „Necháte ho na pokoji, vždyť vám nic nedělá, vy chytráci!“ Tygři se vám ztratili do kouta a ani necekli. Zato levharti a sněžní pardálové, jaguáři a lvi, puma a vlci dali se do takového řvaní, až je hasiči musili postříkat hadicemi. Ten den jsem měl namále. Nahnul jsem se příliš nad medvědí jámou, někdo do mne v tlačenici strčil a já střemhlav spadl mezi medvědy. Jeden byl z Tčugučaku a Kirgizska, jeden z Číny, takový žlutošedivý, a páchlo mu z tlamy po čerstvé hovězí krvi, patřil do odrůdy medvědů kuldža z pohoří Tian-Šan, a ti dva ostatní, to byli grizzly, černí medvědi ze Severní Ameriky. Kdo to nezažil, co to je, když člověka očuchávají čtyři medvědi, ten neví, co to je za zvláštní pocit.

Pan Přemek utřel si pot z čela.

„Ovšemže jsem neztratil duchapřítomnost. Vedle hrála kapela, a tak jsem křičel nahoru, aby mně podali buben. To bylo dílem okamžiku. Počal jsem bubnovat a medvědi počali se kolébat do taktu. Mezitím přišli zřízenci a vytáhli mne nahoru pomocí přivedeného slona, který mne rypákem zachytil a vyhodil z jámy ven. Trochu špatně odhadl vzdálenost a vyhodil mne tak, že jsem padl do nádrže s aligátory. Pěknou ranou omráčil jsem velkého krokodýla, který chňapl po mé noze, takže ten ulekaně plul ku břehu a vylezl z nádrže ven. Nevím, milostpaní, jak dlouho jsem v nádrži řádil. Vím jen tolik, že jsem zprvu plaval za jednotlivými aligátory a jednoho po druhém chytil za ohon, zatočil s ním několikrát ve vzduchu nad hladinou, až jsem je dokonale omráčil. Prchali přede mnou zděšeně, a když jsem vylezl z vody, viděl jsem všechny ty potvory krčit se v koutě ohrady s hlavami zahrabanými do písku, aby mne neviděly. Byl jsem potom ještě několikrát u té nádrže s těmi bestiemi, ale jakmile mne zpozorovaly, vylézaly ihned z vody, jako kdyby se chtěly zachránit, kde by to jen šlo. Později, ani byste, milostpaní, nevěřila, jak ve všech odděleních a pavilónech dravá zvířata přede mnou dostávala strach. Vycítila instinktem, že se jich nebojím a že opovrhuji jejich ukrutností, a abych tak řekl, jejich domýšlivostí. U všech kozlů, co si taková bestie o sobě myslí?“

II

Toto vše asi předcházelo tomu, než přišel ke mně pan Böhm.

Tvářil se jako uštvaný člověk nebo jako ti, kteří ponejprv byli odsouzeni pro nějaký podvod a přicházejí do žurnalistické síně u soudů s prosbou, s tklivou prosbou k pánům žurnalistům, aby nedávali do novin jejich jméno.

Napřed mi to všechno vysvětlil. Pravil, že má takové přesvědčení, že ho žena již nemá ráda a že to začlo s pelikány.

Napřed vyprávěl při večeři pan Přemek, že mu vzal při prohlídce rybníku s pelikány jeden starý, obyčejný pomatený pelikán klobouk, a když mu ho chtěl vzít, že se do něho pustil jeden australský vzácný druh pelikánů a celá řada kormoránů a racků že počala na něho útočit a že marně křičel na pelikány: „Ale ptáci, já si to vyprošuji, vzpamatujte se.“

Teprve když byl hrubý na ně a energický, že mu ten pomatený pelikán vrátil klobouk.

„Tak to začlo,“ vzdychl pan Böhm, „žena nemůže si vynachválit, že tolik zkusil, posílá mne do Indie střílet tygry a on žvaní čím dál tím větší hlouposti. Včera zas vykládal, že se pral s nosorožcem, který prorazil plot a šel se podívat, co hraje orchestr. Hroši za ním běhali jako psíci a jeden tygr že nežral dřív, dokud osobně se nepřesvědčil jeho návštěvou, že je ještě pan Přemek v Berlíně. A žena sedí přitom jako u vytržení, nemůže se nikdy dočkat, až pan Přemek přijde, nápadně se počíná poslední dobou česat, sama mně řekla, že byl u nás pan Přemek předevčírem za mé nepřítomnosti, vykládá pořád o panu Přemkovi a dnes mně řekla, že zítra, až odjedu do Kolína na schůzi akcionářů, že půjde s panem Přemkem do Stromovky, že pan Přemek jí slíbil vykládat o tom, jak měli z něho tam v jednom oddělení vlci strach. A když jí někdy něco řeknu, tu dá se do pláče, že jí ani toho pana Přemka nepřeji.

Obyčejně to skončí tak, že mně vyčítá, jak jsem já nikde na cestách nezažil nic zajímavého. Vypadá přitom tak, jako by nemyslela na nic než na samá dobrodružství a romantické příhody, a dovede přece tak dobře udělat masité omelety a zadělávané telecí s karfiólem.“

Pan Böhm utřel si slzy, které se mu objevily v očích. „Stydím se,“ pokračoval, „jít s nimi někam na výlet, když jedeme kočárem. Žena myslí vždy, jak by to dopadalo, kdyby se koně splašili. Pan Přemek ji chlácholí a říká, že by skočil po kočím, to že by bylo jeho první zakročení, poněvadž kočí má zaplaceno za pořádné dovezení hostů a ne za splašení koní. Ať si koně splaší, když jede sám, a ať je neplaší, když jedeme my. A chová se přitom děsně divně. Stále chce vylézt z vozu a zadržet koně, chce vynadat kočímu, a zatím koně jdou krokem, že by je s trakařem dohonil.

„Říká, že nepojede už kočárem, poněvadž kdyby koně zadržel, že by mu je strhl v kříži a musil zaplatit. Žvaní tak blbě a to se právě mé ženě líbí. Předešle přišel zase jako obvykle večer a mluvil tak dlouho o pštrosovi, kterého chytil za nohu, když ho chtěl kopnout, až žena připálila dokonce ony výtečné masité omelety.“

„Mé rodinné štěstí,“ řekl dále pohnutě, „je zvráceno. Připadám si jako manžel, který jest vědomě klamán, a vím, že to půjde čím dále tím více z kopce. Jsem bezmocný, poněvadž nechci dělat skandál. Pomozte mně jí vyložit, že to všechno je žvanění, co říká pan Přemek, že je to prachobyčejný tlučhuba. Vždyť co je to vlastně s tou jeho celou zoologickou zahradou berlínskou za slávu. Připouštím, že ho kopl velbloud, ale zoufám nad tím ostatním.“

Slíbil jsem mu, že zařídím vše, co bude v mé moci.

Šel jsem tedy navštívit pana Přemka. Znali jsme se z kavárny a vyprávěl mně jednou, že věnoval svůj život nálepkám, a prosil mne, abych se šel jednou podívat na to jeho životní dílo, na album na nálepky.

Napřed mně tedy ukázal album, a když je zavřel, pohostil mne černou kávou, kterou prý připravuje dle tureckého způsobu, jak to viděl v Turecku (kde nikdy nebyl).

Opatrně zmínil jsem se o jeho poslední cestě do Německa a o tom, že paní Böhmová vypravuje o něm, jak neohroženě se postavil proti dravým zvířatům v berlínské zoologické zahradě.

Počal mně tedy vykládat, že byl přece při tom, když tenkrát v Lipsku utekli ti lvi při dopravě na nádraží, a že sám skolil holí jednu lvici, miláčka krotitelky, která ho potom chtěla zastřelit.

A tu jsem nadhodil, že jsem aranžérem různých scén pro kinematografy a že jest tu právě cirkus Hagenbeckův. „Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že vy byste se velmi dobře hodil k tomu, kdybyste při své odvaze sehrál s někým ve lví kleci, nebo lepší ještě bude, poněvadž tygři jsou divočejší, v tygří kleci partii karet. Umíte tahavý mariáš?“

„Umím,“ řekl zblednuv trochu.

„Dobře, tedy tahavý mariáš.“

„Já však ze zásady mariáš nehraji o peníze,“ pokusil se namítnout.

„Nebude se hrát o peníze, cinkot peněz by dělal tygry nepokojnými. Sehrajete třebas čtyři partie. Já zařídím vše u ředitelství a dáme vás na plakáty, že budete hrát karty uprostřed dvanácti bengálských krvežíznivých tygrů. Myslím, že paní Bóhmová bude velmi překvapena, až to uslyší.“

Rozloučil se rychle se mnou a slyšel jsem, jak služce poroučí, aby otevřela okno.

„Teď ujede ten protiva jistě z Prahy,“ pomyslil jsem si, „a přítel Böhm bude mít od něho pokoj.“

Za dva dny po mém rozhovoru s panem Přemkem zazvonil pan Böhm na dveře mého bytu.

Objevil se přede mnou úplně připravený na cestu, v krátkých kalhotech, s vakem, obaleným plédem, pod paží.

„Jedu sám k moři,“ řekl beze všeho úvodu, „jsem u manželky nemožný a přicházím vám poděkovat za dobrý úmysl. Víte, co ten Přemek, ten padouch, prohlásil, když oznámil mé manželce, že bude hrát karty v tygří kleci v Hagenbeckově cirku? Že je bude hrát jen pod tou podmínkou, když je budu hrát já s ním. Já jsem však zbabělec. Buďte sbohem a ještě jednou vám děkuji.“

V

Za týden nato sedí pan Böhm v Terstu v hotelu Balkán a obírá se smaženým kuřetem. Když kuře snědl, poručí si péro a píše manželce: „Milá Něžo! Oznamuji Ti, že jsem právě uškrtil jednoho žraloka, který mne přepadl v moři za velké bouře, kdy mne vlny chtěly vyvrhnouti na břeh. Mnou uškrcený žralok byl již dlouho postrachem i nejzkušenějších námořníků i válečného loďstva.

Tvůj Toník

VI

A za týden nato vidět již pana Böhma chodit v Miramare se svou manželkou, zatímco pan Přemek odjíždí do lázní Poděbrad, obdržev právě od Böhmů lichotivý přípis, aby přijel zúčastnit se jednoho velkého lovu na žraloky.

 

   


    

Státní stipendium pro spisovatele

Karel Jarolímek byl dosti dobrý spisovatel a hojně čtený a proto ho kdejaký nakladatel využitkoval a okradl. Když si přicházel pro honorář ze své sbírky povídek, tu se stávalo, že mu nakladatel vynadal a prohlásil, že se diví, jak mohl tisknout takové hlouposti. V povídkách Karla Jarolímka voněly lučiny, modrá obloha klenula se nad ztichlými háji, slunce tam zapadalo v neobyčejně živých barvách za večerního ticha, umlkal zpěv ptáků a dály se podobné pěkné věci, které jistě byly vypočteny na to, aby Karel Jarolímek mohl si koupit k večeři uzené kolínko.

Karel Jarolímek počítal v duchu při tvoření svých prací řádky a proto líčil pokud možno velice poeticky a sytými barvami. Vyjmenoval ve svých povídkách kdejakou květinu na poli, byl odhodlán popisovat vrabce, který přeletěl nad hrdinou jeho povídky v sadech, ale nejvíce dal si záležet na dialozích v těch případech, kde šlo o řádkový honorář. S klidnou myslí sedl si a psal:

„Tušil dobře, že řekne: Ano. Což vy nejste též téhož náhledu?“

„Nejsem.“

„A proč?“

„Vzhledem k tomu.“

„Vzhledem k čemu, Emílie?“

A Karel Jarolímek počítal: „Opět pět nových řádků po pěti haléřích. (Víc mu nikde nedávali.) Jest 25 haléřů, to jsou dvě uzenky, nebo přidám-li haléř, jedno plzeňské pivo.“

Tak ubíhal Karlu Jarolímkovi život v samém zápase s nakladateli, s redaktory, od kterých vytloukal zálohy se strašlivou neústupností.

A jednoho dne se v kavárně při čtení novin poškrábal na hlavě. To znamenalo, že o něčem vážně přemýšlí. Ministerstvo vyučování vypsalo státní stipendia pro spisovatele.

Tento nápad se zrodil v hlavě bývalého ministra vyučování. Byl to dobrý člověk, který prohlásil po úřadě s ministrem financí: „Dáme jim jednou se nacpat.“ Slůvkem „jim“ mínil, jak přirozeno, spisovatele. Solche verfluchten Kerle!

Karel Jarolímek požádal o stipendium, což doložil patřičnými doklady, že jest také spisovatelem, a že stane-li se důvěry hoden, že mravným chováním se státu odmění.

Také nešel ten den do noční kavárny. Pak zas chodil a po čtrnáct dní přemýšlel, jak naloží se stipendiem. Do jeho snů o životě epikurejce plížila se pomalu ale jistě myšlenka na podražení bot. Už takřka s jistotou to viděl, jak rakouský stát dává českému spisovateli podrazit boty.

Ubíhaly týdny a měsíce. Karel Jarolímek stal se nervózním ku konci pátého měsíce, kdy poslal žádost o stipendium do Vídně.

Uplynul rok a Karel Jarolímek se již jen trpce usmíval při vzpomínce, že kdysi žádal státní stipendium. Zvykl si již na to, že vyhodil 25 haléřů porta za rekomandování žádosti do Vídně. Praskly na to tyto řádky po pěti haléřích:

„Oskare?“

„Cože?“

„Nevíš?“

„Sotva, Olgo.“

„Již dosti, Oskare!“

Opět uplynul jeden rok a Karel Jarolímek dostal předvolání na policejní komisařství.

„Já jsem nic nevyvedl,“ pomyslil si spisovatel Karel Jarolímek a hodil předvolání do kamen. Pak dostal druhé. To přinesl civilní strážník a jak se Karel Jarolímek dozvěděl, řekl civilní strážník k domovníkovi: „Nevím, oč se jedná, ale dejte si na toho člověka pozor!“

„To udělám,“ řekl domovník.

Toto předvolání opět shořelo v kamnech. Pak se stalo cosi velice nemilého pro Karla Jarolímka. Vrátil se domů ke třetí hodině ranní a ulehl do postele. V pět hodin ozvalo se hlučné kopání do dveří jeho bytu a když ulekaný Jarolímek uslyšel hlas: „Ve jménu zákona, otevřete“, zaklepalo se v podvlékačkách jeho tělo a on šel otevřít. Do bytu vrazili dva strážníci s velkou prudkostí. „Máme vás předvést, jste Karel Jarolímek?“

„To bohužel jsem.“

„Nedělejte hloupé vtipy, máme vás předvést k panu radovi, ten vás chce vidět. Tak alou, strojit se hezky rychle, nebo vám máme, člověče, pomoct do kalhot?“

„Ale pánové, proboha vás prosím, vždyť je pět hodin ráno, to tam ještě nebude pan rada, já o ničem nevím.“

„Jděte k čertu a nebrečte nám tady. Pan rada včera řekl panu strážmistrovi, aby někdo pro vás došel. Tak si vás jdeme pojistit, abychom vás našli doma, dokud chrníte. Kdybychom přišli v osm hodin, tak by hnízdo bylo prázdné a ptáček by hezky ulít, to známe.“

Nato narazili mu klobouk na hlavu a vyvedli ho z domu na ulici.

„Prosím vás, nedržte mne za límec!“

„Držte hubu!“

„Já si budu stěžovat!“

„Vlezte nám na záda!“

„To mne ani nenapadne!“

„No, my ti to ukážem!“

Konečně Karla Jarolímka přivedli na strážnici. Strážmistr kouřil z dýmky, byl rozespalý a otázal se prostě, ale ironicky: „Vy jste tedy ten Karel Jarolímek, který se nám ráčí vyhýbat?“

„Ano prosím.“

„A čím jste?“

„Spisovatel.“

„To spisujete dluhy, že?“ řekl strážmistr, položil se na kavalec, zívl a pravil již jen to: „Za katr a prohlídnout!“

Tak ho prošacovali a odvedli do separace. Klíče zachrastily a Karel Jarolímek za chvíli seděl na pryčně. Byl tam sám, jen za malý okamžik počala se po něm procházet setnina štěnic.

Karel Jarolímek se vzbouřil. Seskočil z pryčny a rozběhl se ku dveřím svého vězení, křiče v zoufalství: „Pusťte mne, já jsem Karel Jarolímek!“

„Právě proto jsi tady,“ ozval se za dveřmi hlas, „nebudeš-li zticha, tak ti dáme kazajku.“

„Dobrodružství Karla Jarolímka. Případ Karla Jarolímka,“ křičel Jarolímek, který již zase ležel na pryčně v naprostém zoufalství. „Zničení Karla Jarolímka. Jak Karel Jarolímek přišel do neštěstí.“ Osnoval si názvy svých povídek. Setniny štěnic konaly pravidelnou obchůzku a agnoskovaly terén, až naskakovaly pupence na kůži pana spisovatele. Bylo to hrozné ráno.

V půl deváté pro něho přišli do separace a tak nemytého, uváleného a rozcuchaného vedli nahoru do prvního poschodí ku správci komisařství.

„Prosím, pane rado, zde vám předvádíme Karla Jarolímka.“

Karel Jarolímek nevěděl, zdali sní.

„Račte se posadit,“ pravil starý pán, ukazuje na židli.

„Máme u něho počkat, pane rado?“ chtěl říci jeden ze strážníků, ale vida, že pan rada podává tomu lotrovi ruku, odešli po špičkách.

„Dal jsem vás zavolat, pane Jarolímku, abych vyšetřil vaše poměry. Vy jste žádal před dvaceti lety o státní stipendium pro spisovatele, není-liž pravda?“

„Prosím, ne před dvaceti, před dvěmi lety.“

„Pamatuji se teď. Před dvaceti lety žádal pan Časal. Ale toho nemohli jsme najít. Teprve včera v naučném slovníku jsme našli, že je již devět let mrtev. Tedy to nejste rozhodně vy.“

Pan rada soucitně podíval se na Karla Jarolímka, jak tak stál před ním bez límečku a kravaty, neumytý, uválený a rozcuchaný. „Máme jistě velkou bídu,“ pravil vážně. „Ministerstvo vyučování podává sem nález, aby naše komisařství, vzhledem k vaší žádosti o stipendium, vyšetřilo vaše majetkové poměry. Jak vidím, boháč nejste.“

„To máte pravdu.“

„Vy jste tedy spisovatel, to tedy píšete?“

„Ano, prosím.“

„Vím, četl jsem již vaše práce. Jsou tištěny. Pěkný tisk. Černé litery. Pamatuji se na to dobře. Také jsem si dal předložit vaše osobní výkazy. Vy nemáte ani jednoho trestu. To by byla polehčující okolnost. Totiž co to mluvím, to vás šlechtí. Třebas tedy chudák, vždy poctivý, nehledě ani k zaměstnání. Můžete jít.“

Za osm neděl dostal Karel Jarolímek sto dvacet korun stipendia pro nemajetné spisovatele z Vídně.

Ten byl rád, že to tak dopadlo!

 

   


 

Státoprávní deník Samostatnost

Žádný z českých deníků nemůže se pochlubit tolika převraty ve světě jako státoprávní orgán Samostatnost.

Jsou dny, ve kterých čtenář Samostatnosti napočítá 10, 15 až 20 hrozných revolucí a válek na světě, strašlivých živelních pohrom, což vše ostatní listy nepřinášejí. V tom ohledu si zachovali v redakci Samostatnosti prvenství, ale druhého dne přejdou bez poznámky všechny ty světodějné události, které se nestaly. Jak v politice, tak i v žurnalistice si státoprávníci zachovali úplnou samostatnost.

Hrdě, čelem proti všem přinášejí v Samostatnosti:

„V dnešním čísle: Revoluce v Argentině. Bombardování Havany. Vzpoura vojáků v Jižní Africe. Mexiko žádá o zavedení otroctví? Bulharský tisk pro válku s Rumunskem. Vraždění bělochů v Kanadě. Řeže v Pekingu. Pokus útěku Abdula Hamida. Atentát na carskou rodinu? Ohromné zemětřesení v Arménii. Katastrofa čínské lodi Hien-tsi. Katastrofální převrat zemské kůry v nejbližších dnech? Politická vražda na Islandě.“

A druhého dne se už na to nepamatují a opět přinášejí v Samostatnosti:

V dnešním čísle: Válka švédsko-německá neodvratná? Všeobecná revoluce v tropech. Indický domorodý tisk hrozí povražděním Angličanů v Londýně. Vyzvědačská aféra v Austrálii. Vzbouření na Celebesu. Domorodci na Nové Guinei se znovu domáhají zrušení zákona proti lidožroutství. Ohňová země zmizela? Pokus o vyhození Vatikánu do povětří. Objevení nového světadílu v Tichém okeánu? Velký požár v Paříži. Uhořelo přes milion obyvatelů. Hora Ararat spadla na Kavkaz.“

S hrůzou čtete tyto zprávy, které žádný jiný list nepřinesl a čekáte pokračování, bližší podrobnosti v příštím čísle. Ale jste na omylu. Samostatnost získala opět nové zprávy, neméně hrůzné, a vy čtete:

„V dnešním čísle: Válka Řecka s Čínou neodvratná? Nový vpád Tatarů do Evropy. Bulharsko republikou? Silné monarchistické hnutí v Severní Americe. Vzbouření vězňů ve francouzské Guayaně. Vražedný útok na sultána. Otrávení všech generálů a vysokých důstojníků ve Francii? Státní převrat v Tasmánii. Střelba na anglického krále. Revoluce v Srbsku. Branné zakročení Rakouska v Dánsku? Po výbuchu Etny zmizela Sicílie pod vodou. Z Rudého moře náhle zmizela voda. Katastrofální zemětřesení v Jesenicích u Prahy. Alpy se propadají?

Užasnete nad těmi neštěstími a rádi byste se dozvěděli, co bude dál, jak ty katastrofy dopadly, zdali se snad přece někdo zachránil a zdali byl v nešťastných zemích opět zaveden klid, ale v příštím čísle čtete nové převraty a hrozné události:

V dnešním čísle: Utlučení řeckokatolického biskupa v Kolomyji v Haliči. Očekává se ultimatum Anglie Norsku kvůli zabezpečení lovu sleďů na anglickém pobřeží. Válečné tažení Albánců na Sofii? Pověsti o chystaném povstání v Uhrách.

Bývalý perský šach dal pověsit 40.000 Turkomanů. Státní převrat v Japonsku? Mikado utopen. Japonsko republikou. Obsazení Sachalinu americkým vojskem? Válka rusko-americká neodvratná. Vzbouření samojedů. Pogrom v Liverpoolu. Povážlivé rejdy monarchistů ve Švýcarsku? Město Bern prohlášeno hlavou švýcarského království. Jan Ort králem? Zpráva o velké námořní bitvě rakouského válečného loďstva s řeckými námořními lupiči u ostrova Samosu. Přivtělení ostrova Kréty ke knížectví Monackému? Rumunské loďstvo omylem bombardovalo svůj vlastní přístav. Chicago v troskách. Poloostrov Aljaška vyzvednut větrnou smrští a přenesen na Labrador. Obrovská ledová kra urazila kus Irska! Povážlivé sopečné zjevy na Řípu. Únos ředitele Rakousko-Uherské banky? V Debrecíně zavražděno lupiči všech 285 listonošů s penězi. Zuřivé řádění školního inspektora v Bělehradě. Sto dvacet gymnasistů dílem zabito, dílem těžce raněno. Zatčení tajemného cizince v Paříži v souvislosti se zachycenými mimozemskými telegramy planetárními na stanici pro bezdrátovou telegrafii na Cap Bionchez.“

A zase s hrůzou, se slzami v očích čtete tyto zprávy, mráz vám přebíhá po zádech a vy vnikáte do hloubi listu a tam vidíte, že všechny ty zprávy jsou dílem od zvláštních zpravodajů Samostatnosti, dílem od původního dopisovatele.

Který list by si to mohl dovolit, nebo lépe řečeno, který politický list má tolik stoupenců, tolik po celém světě rozšířených straníků jako právě Samostatnost? A proto jiné listy nemohou se zmínit o všech těch podivuhodných a hrozných příhodách, nemajíce materiálu. A proto jen stoupenci Samostatnosti a její čtenáři mohou vám vyprávět věci, nad kterými vám hrůzou vstávají vlasy na hlavě.

A tak vidíte, že členové redakce Samostatnosti nežijí jen na Václavském náměstí. Redaktoři Samostatnosti nalézají se v Argentině, v Jižní Africe, v Bulharsku, v Rumunsku, v Číně, v Soluni, na Islandě, v Indii, v Americe, v Římě, na Tichém oceáně, v Řecku, ve francouzské Guayaně, v Dánsku, na Etně, u Rudého moře, mezi Turkomany, na Sachalinu i na Aljašce, ve Švýcařích stejně jako na Krétě, takže není místa na zeměkouli, aby nechovala ve svém středu nějakého redaktora Samostatnosti, takže má Samostatnost takřka tolik redaktorů, co má příloh.

Přílohy ty rostou co do počtu den ode dne. Každý den ohlašují státoprávníci novou přílohu. Pro státoprávní ženy je tu na příklad Rodinný krb, kteréž roztomilé pojmenování již samo láká matky, aby do přílohy balily a zavinovaly mladé státoprávničky, aby do nich vniklo již v útlém věku něco z politické duše Dr. Antonína Hajna.

Naše neděle je nedělní zábavná příloha. Je to hrdý název. „Čí je posvícení? Naše.“ - „A či je to Neděle?“ „Také naše,“ odpovídají hrdé státoprávníci. „My se neprosíme o žádné cizí Neděle.“

V Naší neděli zabil nešťastný propadlý kandidát státoprávníků Viktor Dyk Dona Quijota v uveřejňované hře Konec Dona Quijota. Byl to čistě státoprávní Don Quijote, jako alegorie na politiku státoprávníků. Ve čtvrteční příloze, kterou pojmenovali Kulturní snahy, rozmlouvají o tom, že nejkulturnějším činem je předplatit se na Samostatnost.

V pátek, v nešťastný den, vychází pak příloha Středostavovský zástupce. Kletba páteční se nejlépe jeví v této příloze, jejíž název vzat z názvosloví cechovního v Šanghaji.

Další přílohy rostou jako houby po dešti. Tak příloha Naše kamna bude vydávána v zimě a v této příloze budou jen zprávy o zmrznutí, zasypání lavinou a podobně. Další příloha Radost pradlen bude věnována kulturnímu povznesení středních žen, které jsou vyloučeny ze Středostavovského zástupce. Příloha Zubní hlídka, Mladý státoprávník, Náš obchodní zástupce, Svatováclavská koruna, Hlídka mravnosti, Politický drobný oznamovatel, Spiritistický státoprávník, Zájmy stokařů, Kalabise právo doplní skvěle obsah tohoto státoprávního deníku.

A při rozmachu strany státoprávní dočkáme se toho, že nakonec bude Samostatnost vycházet jako příloha svých vlastních příloh vždy jednou za týden, což bude nejoriginálnější způsob vydávání deníku.

 

   


 

Stávka zločinců

Rozumí se, že tím zase byli vinni sociální demokraté. Jejich listy stále přinášely zprávy o třídní justici, jejich řečníci žádali, aby rovnost občanů v zákonech teoreticky stanovená se dokonce prováděla v praxi! Tyto požadavky šly dokonce tak daleko, že když jedna baronka v klenotnickém krámě omylem potají zastrčila do kapsy pár drahocenných démantů, žádaly tyto listy, aby byla odsouzena jako sprostá zlodějka, jako by u baronek nebyla v takových případech kleptomanie. Podobně také tyto orgány se naprosto nezastaly jistého osvíceného hraběte, když udělal konkurs, při kterém různí jeho věřitelé a úředníci přišli o mizerných pár milionů, naopak ještě se odvážily žádat, aby Jeho Osvícenost usedla na lavici obžalovaných, a když se to nestalo, začaly tyto listy popuzovat lid proti spravedlnosti a soudům.

Tak došlo k tomu, k čemu dojiti musilo! Zločincům se zdálo, že soudy nejsou k nim spravedlivý, že se jedná s nimi jinak, nežli by se jednat mělo, a tak došlo k úkazu, který byl ve světových dějinách unikem a který měl, jak čtenáři uvidí, důsledky pro stát velepovážlivé. Jednoho dne, či lépe řečeno jedné noci, bez vědomí a povolení policie objevily se na rozích ulic plakáty, kterými všichni zločinci ohlašovali všeobecnou stávku! To byl poslední nezákonný čin, který se stal. Od té doby nic. Stávka měla trvat tak dlouho, dokud zákony, stanovící rovnost občanskou, nebudou do poslední písmeny prováděny.

Loajálního občana musilo se bolestně dotknout, že viděl na vlastní oči, jak úřady toto hnutí z počátku podceňovaly.

Policejní i soudní úředníci šli na dovolenou, mnuli si radostí ruce a prohlašovali, že se budou mít na pozoru, aby vyhověli žádosti stávkujících. Tak krásné časy že nebudou mít do smrti. Úředníci státního zastupitelství seděli celý den po kavárnách a z dlouhé chvíle četli noviny. Ale tu se počaly jevit první důsledky stávky. Redaktoři, tito rození zločinci, byli solidární s ostatními, neprohřešovali se ani proti nejmenšímu paragrafu a sám pan vrchní státní zástupce, když pročetl i Právo lidu, Zář a Kopřivy, ve kterých doufal přece něco pro sebe nalézt, ale nenašel, uhodil jimi hněvivě a řekl:

,,To už je skoro tak fádní jako Pražské úřední listy!“

Od té doby byl trápen hroznou nervosou. A když přišel kvartál a sdělával svůj výkaz a do rubriky „počet obviněných“ napsal nulu, do rubriky „počet podaných žalob“ zase nulu a do rubriky „počet odsouzení“ zase nulu, spráskl rukama a oběsil se.

Ale nervosa činila hrozné pokroky. Nervosa následkem nudy a nezaměstnanosti. Budova zemského trestního soudu zpustla a její vchod byl pokryt pavučinami. Tu došlo najednou k hrozným věcem. Všichni referenti Ze soudní síně v denních listech dostali výpověď. Usnesli se tedy, že sáhnou k svépomoci. Založili Spolek pro podporování rodin trestanců a počali veřejně sbírati k tomuto účelu. Podle stanov měla rodina uvězněného po dobu jeho trestu dostávat dvojnásobný výdělek uvězněného. Čtenáři rubriky Ze soudní síně zahrnuli nový spolek příspěvky, rovněž tak vydavatelstva novin, takže spolek mohl ohlásit, že bude vyplácet rodinám ne dvojnásobný, nýbrž desateronásobný plat, ba ani to nepomohlo proti tuhé organisaci zločinců. Ale nejhorší nehoda stihla Národní politiku. Tento list, který jak známo nepřinášel nikdy nic jiného, nežli zprávy o zločinech, vycházel úplně bez textu, jenom s inzeráty. Když se ukázalo, že náklad tím

klesá, odhodlal se k velikému humánnímu činu a prohlásil, že kdyby snad se stal zločin a jeho původce byl odsouzen, že vyplatí nevinné ubohé rodině obnos 100 000 korun, ale ani to nepomáhalo.

Konečně připadl jistý substitut státního zastupitelství na myšlenku, která dle jeho mínění musila v této bídě pomoci. Vyžádal si od arcibiskupství seznam všech monsignorů a počal u všech provádět podle abecedy přísné domovní prohlídky, kruté revise všech knih a pokladen podniků a ústavů a pak čekal na výsledek. Ale ten byl přímo zdrcující: již ani monsignoři nekradli!

Obhájci ve věcech trestních neměli co dělat. Nebylo klientů. Ale starali se aspoň o budoucnost. Uvědomili si, že na každý případ by se vrhly noviny jako dravci. A že by to byla znamenitá reklama. Následkem toho prohlásili nejznamenitější a nejdražší obhájci, že už nadále budou hájit každého klienta zdarma. Mladší obhájci, kteří teprve se chtěli proslavit, v novinách dokonce slibovali těm, kdo je přijme za obhájce, peněžitou odměnu. Ale tito mladí obhájci nebyli bohatí, prémie jimi nabízené byly následkem toho nepatrné a organisace zločinců byla tuhá, pokus selhal úplně.

Na policejním řiditelství byli celí zoufalí. Celá „direkce“ chytala v kancelářích mouchy, strážníkům bylo výnosem c. k. dvorního rady a policejního řiditele nařízeno chytat lelky, aby nevyšli z praxe chytací. Ale pan dvorní rada i jinak se staral o nápravu poměrů. Noviny přinesly zprávu, že měl velikou konferenci s předáky německého kasina. Druhý den měly počít bumly.

Pár národních sociálů se dá přece zavřít, kalkulovalo se, a věc je zachráněna.

Ale bumly se konaly, nikdo si jich nevšiml. Vše selhávalo. „Direkce“ zoufala. Má-li se povědět pravda, mělo toto zoufalství ještě jinou příčinu. Na policejním řiditelství byli odhodláni vydat soudům i strážníky, kteří by se prohřešili proti zákonům, zbytečnou surovostí týrali obecenstvo nebo bez důvodu strkali do lidí. A policejní řiditelství města, o kterém tuto píšeme, mělo zkušenost, že by v tom čert musil vězet, aby ve dnech jen trochu po-

hnutých se takových případů nestalo aspoň sto! Ale všecko to očekávání zklamalo a v panu dvorním radovi počalo klíčit podezření, že jeho mužstvo patří k organisaci zločinců.

Pak mu přišla spásná myšlenka. Obžaloval strážníky, že se spojovali se zločinci! Ale pro to zase neměl důkazů. Jediná stížnost, kterou měl, bylo, že dříve zločiny páchali, ale teď již ne. A to přece nemohl soudně stíhat.

Vážnost radů a vůbec úředníků trestního soudu počala rapidně klesat. Vědělo se, že béřou plat, ale nic nedělají. Když přišel někdo do hospody a řekl o sobě, že je radou trestního soudu, počali lidé od něho odsedávat a ubožák četl na tváři všech hostů myšlenku:

„Také jeden z těch darmochlebů, kteří nás poplatníky vyžírají a nic nedělají. Úředníci státního zastupitelství si již vůbec netroufali na ulici.“

V parlamentě byl zatím podán pilný návrh, aby všecka dotyčná místa a úřady byly zrušeny, poněvadž nevykazují žádné činnosti.

Nyní bylo zle. To byla poslední kapka, pohár překypěl. Věci se chopila vláda. Všichni trestanci, odsouzení k dlouholetému žaláři, dostali milost a byli propuštěni na svobodu. Ti o existenci stávky ničeho se nedověděli a byla tudíž naděje, že se beze všeho propůjčí za stávkokaze. Ale stávkující měli u všech věznic stávkové hlídky, které propuštěným ihned vysvětlily, oč se jedná, a varovaly je před stávkokazectvím. Vláda se svou akcí pohořela úplně, ba situace se ještě zhoršila, poněvadž také všecky úřady a úředníci i zřízenci věznic se stali zbytečnými.

Chvíli se pomýšlelo zcela vážně na to, aby byla pro zločince vypsána státní stipendia, agrárníci navrhovali, aby na páchání zločinů byly dávány subvence, ale po zralé úvaze byl tento návrh zamítnut.

Zatím se blížil den, kdy na jednacím pořadu parlamentu byl návrh na zrušení trestních soudů, státního návladnictví, policie, věznic a vězeňských správ. Ale den předtím náhle z rána stanul, jako by ho země vychrlila, před budovou místodržitelství tisícihlavý dav, v jehož čele stály čtyři osoby: Pan president trestního soudu nesl dlouhou tyč, na jejímž konci byla připevněna ohromná tabule s nápisem: Dejte nám práci!“ Vedle něho jako mračný bůh šel pan vrchní státní zástupce, který nesl obrovský nápis: „Pryč s

nezaměstnaností!“ Interesantní hlava pana policejního řiditele zastíněna písmeny nápisu: „Jen práce šlechtí!“ Konečně pan president advokátní komory stíral upocené čelo, plahoče se s těžkým břemenem nápisu: „Vraťte nám naše zločince!“ Za těmito čtyřmi pány valila se vlna soudních radů, sekretářů, vyšetřujících soudců, auskultantů, praktikantů, státních zástupců, substitutů, policejních úředníků, obhájců, zkrátka příslušníků všech stavů, stávkou zločinců poškozených.

Řečení čtyři páni odložili své nápisy a ubírali se do místodržitelského paláce. Policejní strážníci, kteří se průvodu nezúčastnili, poněvadž se jim nynější stav zcela dobře líbil, prohlíželi si s netajeným zájmem tyto zvláštní demonstranty.

Vtom se objevila na schodech paláce vyslaná čtyřčlenná deputace. President vrchního soudu chopil se své tyče a zamával jí na znamení, že chce sdělit shromáždění výsledek poslání. Nastalo hrobové ticho. Pak pan president se zuřivými posuňky a hlasem vztekem přerývaným prohlásil:

„On nás nepřijal!“

„Nepřijal? Ten ...!“ zaznělo ze zástupu a tisíce zaťatých pěstí se pozvedlo k oknům místodržitelovým. Nastal rámus, křik, nadávky. Několik kamenů letělo přímo k obydlí Jeho Excelence.

Strážníci poznali, že teď nezakročit by bylo zločinem. A poněvadž zločinů již nepáchali, počali zakročovat. Takovou rvačku ještě neviděla ani Praha! Vrchní státní zástupce roztřískal svou tyč i nápis o hlavy strážníků, pan policejní řiditel vytrhoval chocholy z policejních klobouků, jako by to byl nějaký národní sociál. Ostuda skončila zatčením pěti set osob, vesměs vysokých státních úředníků a známých advokátů.

Sloupce Národní politiky byly druhého dne plny, soudy měly zase plné ruce práce. Výtržníci byli velikou většinou osvobozeni, poněvadž jednali v okamžitém pomatení mysli. Pouze několik méně významných osob bylo odsouzeno k peněžitým pokutám od pěti do desíti korun. Ale toho dne také skončila stávka zločinců. Poznali, že mohou být snadno nahrazeni. A rozsudky proti těm, kdo je nahradili, přesvědčily je o tom, že rovnosti všech občanů se nedomohou. Stávka byla prohrána.

Tak se stalo, že v zemi, kde se toto vše odehrálo, zůstala rovnost všech občanů před zákonem i nadále pouze na papíře.

     


 

Stavovské rozdíly

Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali pospolu den co den u Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser.

Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece mezi nimi leželo něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v největší rozčilení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše.

Kdykoliv totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ku konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej“.

Jisto však bylo, že oba byli ve stejně veselé náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej.“

Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily a proto, když mu to vlezlo do hlavy, to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže ku konci dopadlo to tak, že měl správce třicet sklenic a on jen deset. Tedy ve správném poměru 1:3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal přes celou vesnici, vynadal hostinskému Tiskovi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhého dne dozvěděl se, co opět říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale víte, šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselý…“

Nykles chápal, že zde, v tomto případě, jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře stavovské, jak by on, Nykles, mohl se rovnat k panu správci a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo: „Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jako prase.“

Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak to byli zvyklí říkat, tak to říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si pil sebemíň, když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“

Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jako prase a pan správce trochu veselej.

Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. Ale pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej“.

Jednoho dne se stalo, že oba byli stejně, pan správce i Nykles, a jak se v té krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno a správce zas pil s velkou lehkomyslností, jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za který pan správce platil obecnímu strážníkovi každého večera pivo a doutník.

Říká se, že žádný svému osudu neujde a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn paragrafem 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu.

Od této chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně.

Oba dva vymlouvali se na opilost a za svědky vzali si hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv.

První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem. V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“

„Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pánbu nade mnou, vožralej jako prase.“

„A co tady pan správce Paser, pane Tisko?“

Hospodský Tiska se podíval na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“

Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a odpovídali totéž: „Šafář, ten byl tenkrát vožralej jako prase, ale pan správce, ten byl veselej.“

Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, poněvadž byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, poněvadž nebyl si vědom svých činů.

A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po ohlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“

Ale to na věci nic neměnilo.

              


 

Stoupencové romantismu

Velká předsvatojánská historie

Tu noc před svatojanským ohňostrojem měl praktikant berního úřadu Málek strašlivý sen. Zdálo se mu, že byl dlužen sto zlatých, které měl zaplatit již před půl rokem, že si těch sto zlatých vypůjčil za hrozných podmínek, nezaplatí-li totiž, že věřitel má právo naložit s ním dle libosti a kdyby ho zavraždil, že má právo dát do novin prohlášení, že on, Málek, sešel dobrovolně ze světa, ku kterémuž účelu mu před vyplacením vypůjčené sumy napsal stvrzenku: „Já, Václav Málek, praktikant berního úřadu, stvrzuji tímto, že z finanční tísně vyhledávám dobrovolnou smrt. Bůh odpusť berní správě!“

On nezaplatil a půl roku již minulo a věřitel se dosud neobjevil...

Sen pokračoval: On šel na ohňostroj (a jak sny bývají podivné), koupil si jedno místo na loďce. Díval se z loďky na pestré lampióny okolních lodí, na rakety vypouštěné za křiku davu na loďkách i na nábřeží, když vtom zbledl. K loďce, kde seděl, vesloval na velké lodi jeho věřitel. Nerozmýšleje se dlouho, skočil do vody, která zářila rudě ve světle bengálských ohňů a věřitel skočil z loďky za ním. On vzal španělské tempo, ale věřitel chytil ho již za kabát a vytáhl na velikou loď, kde on k svému údivu zpozoroval, že jeho věřitel proměnil se na pomocníka pyrotechnika Hájka, rozkazujícího: „Nabijte tohoto pána do hmoždíře!“

Stočili ho a vypálili... On letěl mezi raketami a hvízdal. Letěl pořád výš a výš. Proměňoval se červeně, modře, fialově a slyšel, jak dole davy hučí: „Bůh odpusť berní správě!“ Náhle ulétly mu ruce, pak nohy, pak odpadlo fialové tělo a jeho zelená hlava nakonec padala také, stále padala, světla zmizela. Padá, padá do vody. A pak se probudil.

Nesmíme se divit, že Málek měl takový romantický sen, neboť i lidé nebásnící mají romantické sny, natož on, básník romantismu, který pěstoval ve své praktikantské duši a proto zdálo se mu též o vypůjčených sto zlatých...

Do rána již neusnul a přemýšlel stále o svém snu, přemýšlel, i když šel do úřadu, rozjímal o svém snu, když seděl již za psacím stolem a dumal o něm, když pan vrchní oficiál poklepal mu na rameno a řekl: „Přijďte ke mně do mého byró v deset hodin.“

„Pane Málku,“ pravil vrchní oficiál v deset hodin, maje před sebou velkou porci telecí pečeně, „já, jak víte dobře, jsem též stoupencem romantismu jako vy. Vaše sbírka básní, vydaná...“

„Vlastním, bohužel, nákladem, pane oficiále...“

„Dobrá, pane Málku, vím, co tím myslíte, psával jsem též. Líbila se mně, neboť směr, kterým se béřete, má tolik krásného v sobě, ale bohužel nyní upadá. Realismus, naturalismus...“

„Nalézá hojné potravy, pane oficiále.“

„Rytířské loupežné balady nikdo nečte, pane Málku.“

„Prodal jsem dosud pět exemplářů svých básní, pane vrchní oficiále.“

„Jsou to smutné věci, ale o tom jsem nechtěl nyní hovořit, pane Málku. Chtěl jsem se vás jen otázat, nechtěl-li byste dělati mně dnes večer na ohňostroji společníka. Najal jsem si loďku. Žena má strach, aby se neutopila, žena tedy odpadla, pane Málku. Bratr má revmatismus, bratr nepřijde. A zde z pánů každý již má svou společnost. My si hezky pohovoříme, popovídáme, budeme mít rachejtle z první ruky, poplavíme si, což, pane Málku?“

„S největší radostí, pane vrchní oficiále, račte přijati ujištění, že čest, kterou mně prokazujete...“

„Pah! V šest hodin u kavárny Slávie. Ale přesně, pane Málku...“

„Má poklona!“

„Má služba!“

***

Nábřeží před ohňostrojem.

Tlačenice. Jízdní policajti, pěší strážníci. Koně jízdních strážníků, chocholy pěších i jízdních, šavle obojích. Tlačenice. Tlačenice. Tlačenice.

Kluci na stromech. Hlavy v oknech. Mladí, staří, ženy, děti, děti a ženy, páni a ženy, mužové a dámy.            Stromy bez kluků. Prodavači párků. Prodavači preclíků. Babky s cukrovím. Dvě mladé ženy s cukrovím. Smutné obličeje, veselé obličeje, nedočkavé obličeje. Improvizovaná lešení. Učedníci. Lidé tajemní, kteří kradou. A stále tlačenice a boje o lepší místo.

A na Vltavě? Žádný policajt, žádná tlačenice. Loďky velmi příjemné s lampióny, staří lidé na loďkách, mladí lidé na loďkách. Větší loďky, menší loďky, dlouhé lodě. Voda stříká, vesla plácají. Nálada výborná. Petřín osvětlen a reflektor na rozhledně ozařuje pestré barvy lampiónů, šatů, loděk, klobouků, vlajek a proráží zpěněnou hladinu Vltavy čistě bílým světlem.

„Jest zde rozkošně, pane Málku,“ pravil na jedné loďce vrchní oficiál.

„Romantické, vašnosti.“

„Romantické, velmi romantické, jen nás nepřevrhněte, loďaři.“

„K službám, milostpane, aspoň stokrát jsem už vozil na rachejtlích...“

„Jste tedy sto let stár?“

„Třicet, milostpane...“

Bum! Bum! Bum! Bum! Buml Bum! Bum! Začátek ohňostroje.

„Romantické, pane Málku!“

„Velmi romantické, vašnosti pane vrchní oficiále!“

„Je to krása!“

„Báječné!“

„Nádherné!“

„Úchvatné, vašnosti!“

„Milostpane, loni stříleli granáty.“

Vtom rakety letěly, hvízdaly fiíí fiíí.  Málek vzpomněl si na svůj sen a uznal za dobré vyprávět o něm panu oficiálovi.

„Pane vrchní oficiále,“ počal vykládat, „tak jsem vám měl dnes velmi romantický sen.“

„V kanceláři?“

„Doma, hehe, vašnosti.“

A vykládal o věřiteli, o stovce, o smlouvě a roznítil se tak, že povstal a hlasem, znázorňujícím duševní rozčilení křičel: „Nabili mne do hmoždíře. Letím mezi raketami a hvízdám „fiíí, fiíí“. Proměňuji se, jsem modrý, zelený, červený, fialový a letím, letím. Najednou prasknu. Nohy pryč, ruce pryč, trup pryč, jen hlava moje letí a pak také padá, padá, padá do vody!“

Udělal takový podivný obrat tělem, že loďka se naklonila, napřed spadl pan Málek do řeky, pak převrátil loďku, pan vrchní oficiál následoval pana Málka, jen loďař zachytiv se loďky křičel bezstarostně: „Jen dva jsou v řece, pomóc!“

Vylovení všech tří. Tahání na loďku. Loďky větší, menší. Zájem obecenstva. Interview s novinářským zpravodajem. Doprava nemocných na břeh, chůze všech tří do restaurace na Střeleckém ostrově. Přípravné práce k sušení nešťastníků. Nešťastníci se již suší. Nešťastníci se mlčky suší.

A konečně vyhrkne ze sebe pan Málek: „To byl takový romantický sen, vašnosti pane vrchní oficiále!“

A pan vrchní oficiál zabalen do prostěradla přestane srkat horký čaj s koňakem, upře zlostný zrak na praktikanta a zahromuje: „Dejte mně pokoj s romantismem, vy jedno nemehlo.“

Sedm ran z hmoždíře ohlašuje konec ohňostroje a konec této velké předsvatojanské pyrotechnické a vodní historie.

   


 

Strana křesťansko-sociální vůbec

 Je to strana, o které ani sami příslušníci neví nic dobrého a kdyby člověk chtěl o ní psát to nejhorší, nebylo by to tak zlé, jako oni sami o sobě píšou v Reichspostu a jiných svých oficielních orgánech. A toto zde je nejmírnější, co vůbec by mohli o sobě napsat. I kdyby zde stálo, že jsou všichni darebáci a oni si to o sobě přečetli, zdálo by se jim to rozhodně slabé.

Pokud se týče mých osobních styků s nimi, musím doznati, že jsem se setkal ve svém životě jen dvakrát třikrát s křesťanskými sociály. Jednou v Nuslích. Šel jsem po dvanácté hodině noční kolem Bansetů. U Bansetů v Nuslích je blaze, jak pěje píseň a tak tam vyhazovali jednoho muže z hospody.

„Co to je za pána?“ otázal jsem se.

„Ale ňákej křesťanskej socialista. Přišel, řek ,Pochválen Pán Ježíš Kristus‘ a netrvalo to čtvrt hodiny, už se pral. My jsme mu vyndali boty.“

A dlouho do ticha nuselských ulic ozýval se hlas toho zastánce náboženství a věřícího člověka: „Vy lumpové, to jste udělali mně, kterej věří v pánaboha!“

Podruhé ve vlaku setkal jsem se s člověkem, který probíral se růžencem, vzdychal a polohlasitě se modlil. Vedle něho seděl četník s bajonetem. Případ velice prostý. Zbožného muže vezli k soudu, poněvadž zapálil sousedovi chalupu, poněvadž týž byl nějak vlažný ve víře. Patrně ho chtěl zahřát.

To byly dva případy, kdy jsem osobně se setkal s křesťanskými sociály.

Potřetí to bylo jen takové poloviční setkání.

Jeden předák křesťansko-sociální viděl, že mám peníze a chtěl mne doprovodit mermomocí přes les. Poněvadž jsem k tomu nesvolil, chybí mně jedna zkušenost s křesťanskými sociály, ale zase také děkuji té okolnosti, že jsem dosud živ a zdráv a že když jsem vyšel z lesa, měl jsem ještě peníze.

Každý křesťanský sociál, který toto bude číst, pochvalně kývne hlavou a řekne: „Ten nás tak moc nehaní, my o sobě píšeme hůř.“

Ale to je mýlka, neboť nemaje žádných dalších osobních zkušeností, musím se držeti jen vlastních listů křesťansko-sociálních, zejména Reichspostu, orgánu to propadlého ministra Weisskirchnera.

V tom časopise byl nazván známý křesťansko-sociální poslanec Bielohlávek hlavou stíženou motolicí, oslem, neřádem, pacholkem od volů (byl totiž jeden čas předákem křesťanských sociálů), lupičem, vyvrhelem, bezcharakterním darebákem.

Bielohlávek napsal pak v křesťansko-sociálním listě Der Christlich-Soziale o bývalém předsedovi sněmovny Patayovi, též vůdci křesťanských socialistů, že mu vrací všechny urážky a že ho takový opilec a ničema urazit nemůže.

V témž listě nazval vídeňský starosta Neumayer jiného předáka křesťanských sociálů, prince Lichtensteina, ušpiněným uličníkem.

Princ Lichtenstein odpověděl veřejným zaslánem, že křesťanský sociál Neumayer má příliš dlouhé ruce a že mu obyčejně něco zůstane za nehty, když prohlíží obecní pokladnu.

Pak přišel Weisskirchner a řekl: „Ale lidičky, co to děláte?“ Zpohlavkovali ho.

Pak psali ve svých listech o Gessmanovi. Napsali o něm, o tom svém předáku, že je vyžírá. Byl také jmenován defraudantem.

Hlavy křesťansko-sociální psaly jeden o druhém ty nejpříjemnější věci. Ukradli sirotčí peníze, kradli vůbec a podobně. A Weisskirchner řekl: „Ano, my se dobře známe, tak je to v pořádku.“

A proto kdo píše o křesťansko-sociální straně, vůbec nemusí si nic vymýšlet.

Co si vymýšlí, je příliš slabé proti skutečnosti. A po volbách šli domů bez mandátů. Každý o nich věděl, co jsou a to měli k lepšímu z volební kampaně. A ti, co se zachránili, o těch se ví také všechno a bude třeba každodenně jejich křesla poslanecká náležitě dezinfikovat.

A psát o straně křesťansko-sociální v Čechách, to vůbec za to nestojí. Pobili jsme všech sedm jejich poslanců. Že jsme se tím dopustili něčeho strašlivého, je jisto. Ztrátu mandátů křesťansko-sociálních nazvala totiž Vlast svatokrádeží.

Páter Roudnický píše: „A ti voličové, kteří volili proti nám, zajisté často ve snu budou trápeni výčitkami svědomí, až uzří zaslzenou tvář Ukřižovaného.“

Meč psal: „Vlekli nás na Golgatu a ukřižovali nám naše lidi.“

Doufám však, že tím nemínili Spasitele, kterého nekandidovali, což je velký div, ale jen ty lotry po levici a po pravici. Možná však, že za spasitele považoval Myslivec sám sebe a že před šestou hodinou dne 20. června v užších volbách, obraceje se k páteru Horskému, zvolal hlasem velikým: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Ten nalevo jmenoval se buď Šachl nebo Adam.

V šest hodin probodli všech sedm volebními výsledky. Zázrak se přitom neudal žádný než ten, že křesťanští sociálové přestali v Čechách existovat.

Jejich mrtvoly ani nemyli, to by byla velká práce, a odnesli je neumyté do Čecha, Kříže a Marie, Meče, Vlasti a Míru.

Po výsledku voleb odvezli redaktora Čecha Sevce-Blanického do sanatoria dr. Šimsy v Krči, poněvadž týž křičel na Václavském náměstí před Politikou: „Nemáme poslanců, ale vyhráli jsme to!“

A to je všechno, co vím o straně křesťansko-sociální vůbec. Jest to strana taková, že člověk o ní mluví jen s ošklivostí, ale nikdy nedokáže napsat o nich něco tak špatného, jako oni sami o sobě.

 

     


  

Strana realistická čili pokroková

 

Podle Brehma možno říci o realistech, že jsou živí, cítící tvorové s červenou teplou krví, kteří rodí živá mláďata, jež svým mlékem vyživují, zkrátka že jsou savci. Toť tuším dosti realisticky řečeno a pan Chalupný mně odpustí, že ho řadím mezi savce. Řadím ho dokonce mezi savce dvouruké (bimana), kteří, opět dle Brehma, tvoří jedinou čeleď a jediný druh, jmenovaný člověkem, k nimž týž Brehm řadí jako nejbližší příbuzné řád opic (Pitheci).

Znaje nedůtklivost stoupenců strany pokrokové neboli realistů, odkazuji tedy pana dr. Chalupného na Brehma, který praví, že nejbližšími příbuznými dr. Chalupného jsou tedy opice (Pitheci). Wagler považuje tyto příbuzné dr. Chalupného dle rozdělení savců za „pitvorné obrazy lidí“.

Tento začátek jistě bude působit dobrým dojmem u všech přívrženců strany pokrokové, neboť oni rádi snaží se sami vše co nejpřesněji odůvodnit, definovat, ke všemu shání neustále prameny, v čemž vyniká zejména zmíněný již dr. Chalupný, který vyhledal již tolik pramenů, že by mohl udělat z nehostinných, vyprahlých pouští Sahary zemi blahobytu.

Leč jest třeba, abychom z řádu opic (Pitheci) přešli rychle ke stoupencům strany realistické, pokrokové, k významu jejich programu a k podobným pěkným věcem.

Realisté jsou přívrženci realismu. Věta tato jest velmi důmyslná. Znamená všechno, neznamená nic. Sami realisté, vykládajíce o realismu, tvrdí, že realismus znamená něco hmatatelného. Jest tedy hmatatelným profesor Masaryk, dr. Drtina, dr. Chalupný, Machar a jiní jejich lidé. Přesto však nesmí nikdo na ně sáhnout.

Realismus je praktický a teoretický. Teoretický realismus jest metafyzický a uznaně teoretický. Pak přijde transcendentální realismus, přírodovědecký realismus a ideální realismus. Stoupenci strany pokrokové čili realistické se sami v tom nevyznají, jim stačí realismus politický.

Dr. Chalupný kdysi napsal, že realismus politický jest metafyzický a uznaně teoretický na praktické bázi ideálního realismu. V tom jest se též velmi těžko vyznat. Příklad by byl asi ten: Někdo si koupil jablka, jedl však švestky, pecky zasadil a z pecek vyrostly datle. To asi chtěl říci pan dr. Chalupný.

Kratčeji to řekl jeden učitel, přívrženec strany pokrokové čili realistické: „Politický realismus jest realismus politiky!“ Krásná slova! Přišla také do úvodníku Času a znamenají tolik, že Jan Herben je Herben Jan.

Právě v takových výrazech jeví se inteligence příslušníků strany pokrokové. Jest to strana filozofů. Kdysi konal výkonný výbor strany pokrokové schůzi a tu předseda, rozhlížeje se po všech čtyřiadvaceti členech, pronesl: „Nás je nejvíc!“ Samo sebou se rozumí, že to přišlo opět do úvodníku Času.

Měli tedy už dvě věty: „Politický realismus jest realismus politiky. Nás jest nejvíc!“ Pak přibyla jim do toho třetí věta, kterou pronesl jeden student, příslušník téže strany: „Agnostismus v realismu jest realismus v agnostismu.“ To jest, jako kdyby někdo řekl: „Seznávám pohlavek v pohlavku seznání!“ (Podotýkám však, že onen nadějný příslušník strany pokrokové nebyl zpohlavkován.)

A nyní přejděme k vlastnímu vylíčení života příslušníka strany pokrokové čili realistické, transcendentální a metafyzické.

Příslušník strany, která ví, že realismus politický jest metafyzický a uznaně teoretický na praktické bázi ideálního realismu, nemůže choditi jinak než zasmušile. Jest mírným pijákem lihových nápojů, přečasto abstinentem, pakli ví, že by to na okolí činilo dojem. Takový příslušník pokrokové strany přijde do plzeňské pivnice a poručí si sodovou vodu a když vidí, že vedle si někdo objednává vepřovou, poručí si karfiól na másle a moučník. Pak čeká na svou oběť. Přijde nic netušící občan a sedne si naproti realistickému zakuklenci. Tento hned bystře odhaduje, k jaké straně se hlásí jeho soused. Muž žádá Národní listy, náš zakuklenec ostentativně Čas.

Přes časopis hledí pak po očku na svého souseda. Ten se poohlédne a vidí, jak za Časem dívá se na něho tázavě a přísně pár očí.

Sklopí hlavu a čte dál. Po chvíli se poohlédne opět naproti a vidí, že za Časem se na něho dívají opět ty oči, nyní však s přísností ještě větší. Je-li to člověk nervózní, odloží noviny, natáhne se přes stůl, realista spadne ze židle a je z toho skandál. Není-li jím však, je-li povahy slabé, přijme rychle Čas, který mu strká jeho protějšek pod nos a jest pod vlivem metafyzicky a uznaně teoretického na bázi ideálního realismu, realismu politického. Pak nastane zábava, při níž náš realista dívá se upřeně sousedu na vestu. Tím vlévá mu zásady realismu do srdce. Ubožák marně se vzpírá. Již jest mu do ruky vtisknuta brožura Program strany realistické. Realista počne mluviti latinsky, řecky, francouzsky. Cituje Masaryka, Drtinu, odvolává se na Machara, třese ramenem ubožáka, poleje mu vlastním pivem kalhoty a volá: „Vy neznáte dr. Chalupného spis o Havlíčkovi?“ Pak vyžádá si adresu nešťastníkovu, jde ho doprovodit, odporučuje mu, aby četl Herbena, aby si předplatil Novinu, Pokrokovou revui, slíbí mu, že mu budou posílati kromě toho Čas, přísahá, že se přijde k němu podívat, zdali objednané časopisy (už říká objednané) správně došly a přitom mu slíbí rukoudáním, že přinese s sebou všechny spisy dr. Chalupného.

Nato však ještě nejde domů. Jde do kavárny mezi přívržence strany, prolistuje rychle několik časopisů nebo revuí, kam nepíší členové strany pokrokové a řekne číšníkovi: „Odneste tu pornografii!“

Potom jde teprve domů si lehnout, když byl vrhl ještě rychle vděčný pohled na fotografii dr. Chalupného na svém nočním stolku.

Tak jedná muž realista, ale život žen realistických jest též plodný. Mluví o vzdělání a sbírají prameny o prostituci, o literárních zjevech a dívají se povznešeně na své okolí, neboť toto neví, že ony jsou realisticky praktické, realisticky teoretické, metafyzické, transcendentálně realistické, že opakují stále slova na bázi inteligence.

A uvidíte, že přijde doba, kdy ženy realistické, příslušnice strany, budou svá nemluvňata baliti místo do plen do Času a že jednou v Čase objeví se fejeton od čtyrletého synka dr. Chalupného „Politická prostituce a William Scott“.

Či vyjde snad najevo, že geniální otcové mají pitomé děti? Při známé nedůtklivosti stoupenců strany realistické mohlo by se stát, že by se žádný nechtěl hlásit ku svým otcům...

 

    


  

Stručný obsah krvavého románu

 

„Giuseppe Bóro přijel do Terstu. Poněvadž neměl peníze na delší pobyt, představil se pod jménem hrabě Olarich z Eisenfelsu hostinskému Bittornelovi, který má krásnou dceru Lucii. Tato zamiluje se do nepravého hraběte, ale Giuseppe Bóro jest zpozorován v městě zlotřilým námořníkem Lorenzem, který ví jisté tajemství ze života Bórova, a to, že týž zabil v Římě svůdce své sestry a ještě tři pány, kteří tomu svůdci při tom pomáhali. A tak ten Giuseppe Bóro velice se lekne a svěří se hostinskému Bittornelovi, s kterým při sklenici vína uzavřel důvěrné bratrství. Oba se usnesou, že Lorenze otráví, což se jim také podaří, když si ho pozvou na víno. Poněvadž však odstranění mrtvoly dá velkou práci, zasvětí do všeho i dceru Lucii, mrtvolu Lorenzovu dají do pytle a odnesou ho v noci do hor za městem, kde jsou velké propasti. Mají v úmyslu do jedné takové propasti hodit ten pytel a již také jsou nad takovým srázem, když je vtom překvapí četník. Lucie je zachrání a vrazí dýku četníkovi do srdce, právě když ten seskočil s koně, aby se podíval, co se tam tropí. Mrtvolu Lorenzovu i četníka hodí do propasti a vtom opuštěný kůň zařehtá a blízko ozve se dusot koňský a objeví se nový četník. Toho skolí ranou z pistole Giuseppe Bóro a všichni pokojně odeberou se domů, dál to nemám, pane nakladateli.“

Mladý muž, sedící proti nakladateli krvavých románů Tomsovi, smutně se podíval tomuto dobrému muži do očí, který vykřikl: „To ale přestávají již všechny žerty, pane Krámský, co bude dál, kam dáte ty ostatní mrtvoly? Vaši lidé měli tam zůstat, poněvadž výstřel musí přivábit ještě jednu patrolu četníků, svede se krutý boj, tak si to představuji, zakroutí se krk, rozumíte, mladý muži? Ostatně jste velmi neopatrný se zacházením se střelnou zbraní. Vystřelíte v noci, když odnášíte mrtvolu, abyste ji shodil ze skály, a když jste zabil už jednoho četníka. To je chyba, velká chyba, to je hotové prozrazení. Jestli vaše Lucie operovala úspěšně s dýkou, proč jste také toho četníka nezapích!“

Pan Toms vstal a opíraje se o stůl polonaplněné kavárny, v rozhorlení hlasitě vykřikl: „Proč jste, ptám se vás ještě jednou, také toho druhého četníka nezabil dýkou? Mohl jste mu také vrazit dýku do srdce a bylo po komedii. To se ví, panáček nejde podle staré osvědčené šablony. To je dnes ta mládež! Znal jste přece nebožtíka Charváta, ten dovedl zacházet s dýkou! To bylo roku 1900 a pokračoval až do roku 1905 a bylo to v Německu, a pracoval jen s dýkou a jedem. Střelba v noci dělá hluk, a když budete dál pokračovat, jak se z toho dostanete, to mně laskavě vysvětlete, zapletete se velice nepříjemně. Mluvím k vám jako otec, jste velice chápavý a myslím, že není všechno ztraceno. Musíte nyní využitkovat příležitost a utíkat. Nechápete, že po tom, co se stalo, je návrat do města nemožný. Musíte najít cestu do světa. Napřed třebas začít s loupežnictvím. Vražděte i ženy a děti a tu Lucii nechte dát zavřít a osvoboďte ji a třebas, a to je hlavní, vydejte se na cestu k místu, kde bude uvězněna a skolte dozorce. Radil bych vám kaučukovou hůl a ne žádný revolver, to byste se zas zaplet, poněvadž takový výstřel pobouří kdekoho.“

„Ujišťuji vás, že nebudu již střílet,“ odpověděl mladý muž. „Děkuji vám za radu a smím užívat i nadále jedu? Jaký jed usmrcuje beze stopy?“

„To je vidět, že jste v tom dlouho nepracoval jako nebožtík Charvát. Každý jed zanechá stopy a pak přijde pitva. Nechte jen pitvat a ať pak objeví lékaři třebas strychnin. S jedy pracujte okázale. Zejména bohaté příbuzné a podobně možno otravovat, třeba poznenáhlu, to víc vydá. Abych tedy nezapomněl, když zabijete dozorce, bude všechno v pořádku a nesmíte zapomínat, že nynější doba vyžaduje také vyloupení všech bank. Sluhové se omračují chloroformem nebo se jim vstřikne nenápadně kurare do krve. Těžké železné pokladny se rozbíjejí dynamitem. A pak můžete užít revolveru. Tu je revolver na řadě a brovnink je výborná věc. Krásně bude se také vyjímat přepadení vlaku. I do veřejných místností můžete vniknout, do divadel, restaurací, kaváren a kdo se vám postaví na odpor a nebude chtít dát peníze, toho bez milosti zastřelte jako psa, povídám, jako psa, mladý muži, a nyní chutě k dílu!“

Vstali a ku svému překvapení spatřili, že kolem dokola klečí se sepjatýma rukama hosté, číšník, pikola a majitel kavárny a s němým odevzdáním se osudu prosí je o milost.

  

   


 

Strýc Jáchym

Z galerie příbuzných

Měl- li můj strýček Gabriel špatnou pověst, měl můj strýc Jáchym pověst výtečnou. Oba sice kradli v panských lesích, jenže rozdíl je ten, že strýc Gabriel kradl v Posázaví a strýc Jáchym dole na jihu, v té rybničnaté a lesnaté rovině u Zlivi, Zaháje a Hluboké.

A přesto si strýce Jáchyma vážili. Ovšem jen v jeho vsi a také je tomu dávno.

Ta ves se jmenuje Kozovary a leží uprostřed hlubokých lesů a rozsáhlých rybníků. Je tak zastrčená, že tamější rodáci považováni jsou na Hluboké a jinde za divochy. Vykopávám tedy historii strýce Jáchyma.

*

„Můj dům jest můj zámek,“ říká s pýchou Angličan, ale ještě s větší hrdostí říkal můj strýc Jáchym: ,,Má chalupa jest má ves.“

Měl tu hrdost v krvi. Dle jeho tvrzení jednoho jeho dědečka pověsili jako loupežného zemana, když ten se svými hochy zapálil město Kremži na několika místech a v nastalém zmatku „šacoval“ lidi i domy.

Nevadilo mu to nikterak, že je původu zemanského. Bylo to příliš nejasné, a proto hovořil pohrdlivě o vyšších pánech.

Ale jako člověk zemanského původu požíval neobmezené úcty v Kozovarech, kteráž ves byla od jeho proslavené chalupy vzdálena asi tak, kam by nejlepší pasák z Kozovar dohodil kamenem z dobrého praku. Podotýkám, že Schwarzenberští odváděli kdysi svá nejlepší práčata z tohoto kraje.

Tato chalupa neměla rovné v celém knížecím schwarzenberském panství.

Představte si prostor, ohraničený několika kusy dřev, vrstvou bláta a hlíny. Tato směs podivného slohu měla tvar psí boudy. A tam bydlel tento znamenitý a vážený muž, tak znamenitý, že byl důvěrníkem celé vsi Kozovar.

Muž ten znal nejchutněji péci ryby. Znal léčit dobytek a jednou i paní kněžně spravil vyvrknutou nohu.

Byl tak moudrý, že sám obecní strážník, zvoník a kostelník v jedné osobě, statečný Jonáš, se tomu divil. A ten viděl hezký kus světa. Byl dokonce pro krádež na vojně zavřen na dva roky na pevnosti a byl až v Josefově!

Kromě toho všeho byl strýc Jáchym i pedagogickým reformátorem. Vyplácel lískovkou jednotlivé neposedy z vesnické mládeže, kteří byli od pana učitele, bývalého vysloužilého vojáka, odporučeni jeho zvláštní pozornosti.

Starý učitel byl třesoucí se stařeček, třásly se mu ruce a nemohl dobře švihat lískovkou, jak toho vyžadovala vážnost jeho úřadu, a proto posílal v neděli, když za týden vyskytlo se víc provinilců, všechny hromadně k Jáchymovi.

A kluci šli, dokonce i ti, kteří ničeho neudělali, neboť po výprasku měli se všichni jako v ráji.

Strýc Jáchym usadil je do měkké trávy u rybníka a poučoval, jak mají chytat ryby. Jak se chytají a na co nejlépe Ševčíci, bělice, jak kapr, štika, a hned po teorii následovala praktická cvičení. Pak je pekli, obalené v hlíně, osolené, na rožni nad ohněm, kam přikládali dubové větve nalámané kolem v panských lesích.

Též učil mládež po výprasku klást oka, chytat veverky a upravovat z nich pečínku.

A nejen mládež ráda u něho pobyla; shromaždovali se tu i starší lidé ze vsi na besedu se strýcem Jáchymem.

Byly to krásné večery. Zpívalo se, tančilo a kolem chodil policajt Jonáš s korbelem piva, doma vařeného.

Ach, ty krásné časy se nevrátí, kdy se pivo vařívalo doma!

Jáchym popíjel, hovořil, kouřil z hliněnky, a sedě na prahu svého paláce, říkal: ,,Má chalupa je má ves!“

Nebyl ženat, mohl proto klidně dívat se, když se některý z párků manželských při besedě porval a bombardoval nadávkami i kamením.

Když se mu zdálo, že bitva trvá nadmíru dlouho a je s to ohrozit klidný a přátelský průběh besedy, chytil rozvaděnou dvojici a strčil ji do rybníka.

A byl též myslitelem.

Když se něco přihodilo, říkal: ,,Co se stalo, stalo se!“

Leckdy se stalo, že některý ze vsi stěžoval si: „Ten holomek mne chtěl zabít.“

„A zabil tě?“

„Nezabil, Jáchyme.“

„Tak vidíš, ještě ti nic neudělal,“ konejšil ho Jáchym a muž z Kozovar spokojeně odcházel.

Některé jeho zásady našly v obci úplný souhlas. Jednou z jeho zásad bylo:

„Bůh stvořil přírodu, má tedy také jedině on na ni právo rozhodovací, jinému do toho nic není. Každý si odpoví ze svých skutků před pánembohem.“

Tuto svou filosofii náboženskou prováděl prakticky, když na panském pytlačil.

A za ním šly celé Kozovary a Kozovarští byli nejlepšími pytláky na panství knížat Schwarzenbergů.

Schwarzenberští myslivci dávali bedlivý pozor, aby někdy přistihli některého počestného občana při lesním pychu, ale Kozovarští měli vždy víc štěstí než rozumu.

Jednou však se stalo, že Jonášův synek zastřelil v lese srnu a klidně se s ní ubíral domů, k Jáchymově chalupě, kde ji chtěl uschovat.

Před samou chalupou vyřítili se na něho panští myslivci, a co se s ním stalo, to viděli všichni v Kozovarech.

Měl jedno ucho pryč, druhého jen kousek, jednu ruku zlomenu, nohu vymknutu a na tu druhou nemohl živou mocí došlápnout.

Nastaly ponuré a zlé doby.

Objevili se i četníci u Jáchyma, prohledali chalupu a prohlásili: „Až potud a dost!“ Také mu dali několik ran a ukázali železa a odešli.

Strýc Jáchym od té doby chodil s hlavou sklopenou, kluků odporučených učitelem nepráskal a neříkal: „Co se stalo, stalo se!“

Celá ves dívala se na něho s otázkou, jak odpomůže těm zlým dobám.

Jáchym přemýšlel o tom, jak by se postaral chytrým způsobem o navrácení starých časů.

Sedával u rybníka a Kozovarští chodívali se na něho dívat, jak přemýšlí.

Konečně si vymyslil plán. Svolal jednoho večera všechny obyvatele před svou chalupu.

Byl nevlídný den, jako ta celá doba.

„Svolal jsem vás,“ počal hovořit, „abych vám řekl, jak nám bude opět možno lovit v panských lesích. V těchto dnech přijede sem na honbu kníže pán a my si ho musíme zavázat ku vděčnosti. Mám tento úmysl: Až bude kníže pán na honbě, musí se dát někdo z nás postřelit.

Tamhle Jonáš by se k tomu výborně hodil, je tlustý chlapík a nosí silné kalhoty. Já to myslím takhle: Řeknu knížeti pánu, že vím, kde je nejvíc zajíců, a povedu ho k doubkům. Tam bude ukryt Jonáš, který si vezme na sebe tři koženky, tři kabáty a vzadu na koženky připevní si kůži ze zajíce. A vystrčí jen tu kůži.

Já vykřiknu: Tamhle je zajíc! Kníže pán špatně vidí a vystřelí. Jonáš vykřikne: Ježíšmarjájosef!, svleče koženky a ukáže knížeti pánu tělo. Kníže se lekne a já přednesu prosbu, aby nám dovolil zase chodit do lesa, a budeme mít vyhráno.“

S nadšením plán byl přijat, jen Jonáš, který se měl obětovat pro blaho obce, divně se šklebil. Neříkal však nic, aby nebyl považován za zbabělce. On, který dva roky seděl na pevnosti, nemohl přece prohlásit, že se bojí zaječích broků!

*

Konečně jednoho dne slavnostní zvuky trouby, kterou jindy obecní pastýř svolával dobytek, hlásaly Kozovarským, že se blíží kníže pán, aby střílel zajíce, umazané děti, husy a co se vůbec hýbe.

Střelcem nebyl.

Podle starého zvyku dělali Kozovarští náhončí, tloukli do plechových hrnců a řvali tak důkladně, že v Mydlovarech, půl hodiny odtud, mysleli si leccos. Vybíhali za humna a pochvalovali si: ,,To jsou manévry!“

Kníže pán s pravou aristokratickou líbezností rozdával na všechny strany klukům pohlavky, kteří ho neustále očumovali a tahali za kabát, chtějíce vzbudit jeho pozornost.

Když přišel k chalupě strýce Jáchyma, vystoupil tento z temnoty a ukláněje se řekl: „Vaše Milostivá Jasnosti, mám zajíce vyčíhané, kusy jako prasata. Tamhle v dubince.“

„Vedl mne,“ řekl milostivě kníže.

Hodinu před tím vyšel Jonáš do dubinky, posilněn litrem kořalky. Měl tři koženky na sobě a tři kabáty a na koženkách vzadu přišitou kůži zaječí. Sel, poplácávaje se vzadu starostlivě na zaječí srst.

V dubince se ukryl. Lehl si na břicho a usnul. Nespal však dlouho. Najednou pocítil bodnutí, za ním druhé, třetí a již ho to po celém těle pálilo a bodalo. Ku svému ustrnutí zpozoroval, že jsou to mravenci.

„Brablenci!“ vykřikl zoufale do prázdného lesa.

„Brablenci!“ ozvala se ozvěna.

Ležel dál a dal se od nich kousat jako řádný voják od štěnic v císařských kasárnách.

Náhle uslyšel za sebou známý hlas strýce Jáchyma:

„Vaše Milostivá Jasnosti, zde račte vidět zajíce. Tiše, ráčejí vystřelit, milostivě a jasně.“

Kníže pán, který dosud nezastřelil kromě několika husí nic živého, odvětil: „Počkal až za chvilku, až se bude hýbat!“

Tato chvíle zdála se být Jonášovi věčností. Mravenci zdvojnásobili své útoky a jeden mu dokonce vlezl do ucha a několik i s vajíčky v horlivé zachraňovací akci svého rodu do jeho červeného nosu.

Když neslyšel ani cvaknutí kohoutku, ani slova naděje, zařval úpěnlivě: , Ježíšmarjájosefe, střelte, Jasnosti, zde jsou brablenci! ...“

Kníže dlouho potom vyprávěl o podivném výroku Jonášově a jako chytrý muž nemohl pochopit, proč to křičel ubohý Jonáš, a také to, proč můj strýček Jáchym rozbil po tomto výkřiku Jonášovi nos ...

 

   


Střed Evropy

Zde je strašně zanedbaný kraj, paní hostinská, dejte mi ještě jedno pivo!“ Tak v Živohoušti dokončil celou řadu souvětí místní inteligent, kterými seznamoval nás s nejzanedbanějším krajem. V bezprostřední blízkosti Prahy, když opustíte utrápenou sochu svatého Jana v Proudech, rázem ocitnete se v pravých pustinách a za břehy Vltavy daleko široko vidíte tu největší bídu, hospodářství tak primitivní, jak jen možno.

Chápal jsem s přítelem, že skutečně nelze zde nic jiného dělat než ve vší tichosti si dát ještě jedno pivo a zase prohlašovat, že zde je strašně zanedbaný kraj. Je to taková živohoušťská oblomovština. Sedíte, pijete a vzdycháte nad svým osudem. Onen místní inteligent seznámil nás s utištěnou kulturou toho kraje. Škola nachází se na pravém břehu Vltavy a z levého přicházejí do školy školní děti jen jednou za uherský měsíc. Na podzim, když škola začíná, podzimní deště rozpění Vltavu, hladina stoupne, převoz není možný. Děti do školy nejdou. Pak tříšť na počátku mrazů zamezuje opět převážení, děti do školy nejdou. Vltava tam pro prudký spád zřídka zamrzá, přes celou zimu ta nešťastná tříšť zamezuje spojení s druhým břehem, kde je sídlo kultury vedle fary a kostela, pod kterým je jeskyně, kde pan farář při víně žije život eremity v blahobytu. Na jaře opět Vltava se rozvodní, děti do školy nemohou, a v létě sedláci své děti do školy neposílají. S tou touhou po vzdělání na českém venkově vypadá to dnes ještě příliš bledě. Proto také místní inteligent, když nám toto vysvětlil, zvolal: „Pak se nesmíte divit, páni, že zde žijeme jako zvířata, paní hostinská, dejte mi ještě jedno pivo!“

Kraj je tedy neobyčejně zpustlý a zanedbaný. Celé Povltaví, o kterém se stále tolik mluví, tento střed Čech a střed Evropy, vykazuje největší procento analfabetů. Nejinteligentnějšími jsou prostí lamači kamene, neboť z toho kraje vyváží se hojnost dlažebního kamene, a oni také přicházejí častěji do měst. U těch aspoň je vidět nějaké časopisy. Ale jinde nečtou ničeho, kromě kalendáře Míru.

Od Sedlčan až dolů na Kamýk do údolí Vltavy vypravuje se mnoho různých legend. Nejroztomilejší v tomto ohledu jsou právě o poutním místě na svatém Janu. Tamější hostinský stěžoval si trpce, že už nedějí se žádné zázraky. Poslední se stal před čtyřiceti lety. Tenkráte se tam prodalo mnoho jitrniček, ovaru a vepřového guláše, poněvadž ze všech stran, i z Benešovska, Táborska i z Neveklovska, a zas z druhé strany od Příbramě táhli poutníci na zázrak a na jitrnice. Otázali jsme se, jaký to byl zázrak, v čem záležel. Hostinský ale pokrčil rameny a pravil, že to nikdo neví. Najednou rozhlásilo se, že se stal zázrak, sedláci to sdělovali navzájem, a opět skončil s melancholickou poznámkou: „Panečku, tenkrát se prodalo osm set jitrnic!“

Jinak jest toto celé okolí zajímavé tím, že tam stále někomu něco nebo někoho přenášeli. Dle pověsti před několika stoletími jeden biskup usnul ve Verměřicích a probudil se druhého dne ve Stilečku v lese, což je osmnáct kilometrů. Lidová pověst vypráví, že onen ctihodný biskup, když se probudil, páchl po síře. Na následující věc věří také v celém okolí. Jeden občan budoval kapličku, a jakmile jí část vybudoval, vždycky do rána to čerti odnesli a postavili jinam, a dnes že zas stojí na docela jiném místě. - Ptali jsme se paní hostinské, zdali čerti také kostel neotočili. Odpověděla nám, že neví, ale že to je možné, poněvadž v tomto kraji nejvíc čerti řádili.

Chlumecké panství rozesílá do kraje své pivo, na velkostatcích se lidi dřou do úmoru, ve Velkých Kňovicích má velkostatek pan dr. Maixner, a jestli si tohoto povšimne, tak si přečte, že právě na jeho velkostatku jsou mzdové poměry velice bídné. Jedině co v tom kraji tak bije do očí, jest poctivost. V Solopyskách jsou rybníky, a lidi tam ani ty ryby nekradou. Informovali jsme se a bylo nám řečeno: „Jo, voni by kradli, ale když je škoda másla na ty ryby.“ V celém kraji má všecko svůj háček. Pod Krásnou Horou na Mirošově dobývali zlato. Jeden podnikatel se z toho oběsil, druhý se otrávil a ten třetí od toho utekl. A tak doly přes velkou reklamu Národní politiky odpočívají, stroje jsou zrezavělé a nad zasypanými šachtami visí taková těžká, chmurná nálada, kterou se vyznačuje celý kraj. A kousek dál, pod Mirošovem, opět vpadnete z lesů do údolí Vltavy, do královského, privilegovaného města Kamýku, které má 499 obyvatelů. Tam mají purkmistra, o kterém po okolí říkají, že neumí psát. A když se tato hlava obce postaví za mostem u pivovaru, tu stojí právě ve středu Evropy.

   


 

Styk rodičů s dětmi

I

Profesor Švolba vydal již několik knížek o společenských stycích rodičů s dítkami, přičemž objevil, že vzájemný svazek rodičů s dítkami je patrně dle všech nepopíratelných příznaků nejpřirozenější spolek lidí mezi sebou.

Několik jeho přednášek uspořádaných v různých spolcích paní a dívek, v Ženském klubu, organizaci čtrnáctideníku Rodina, který měl sloužit k sblížení rodičů s dítkami, získalo mu pověst podivína, zejména když dokázal v úvodním článku prvního čísla časopisu Rodina, že rodiče a dítky bývají nepopíratelně ratolesti téhož kmene a že nesmí býti tato logická spojitost nijak podceňována, přičemž se odvolával na starého ceremoniáře a komořího u dvora výmarského Adolfa Knigge a ještě nešťastnějšího dr. Gutha na Hradě.

Jeho vědecká sláva odrážela se však velice smutně na jeho kariéře, poněvadž zdálo se, že jedině ohromnou náhodou mohlo býti potrhlému pánovi svěřeno vychování studující mládeže a že osud zahrál si podivnou hru s panem profesorem, který místo toho, aby se za pěkného počasí procházel po zahradě některého sanatoria, sedával dále za katedrami různých gymnázií.

Vyšší školní úřady překládaly ho totiž z místa na místo, když už v hodinách češtiny dosti dlouho na jednom místě vykládal, že rodiče, rozplodňujíce dítky, udržují tak rodinu.

Školní domácí úkoly, které předkládal k vypracování svým žákům, byly jakéhosi filozoficko-pedagogického směru, jako například „Mají-li rodiče býti společníky výstředností svých dítek“.

Kvůli takové úloze putoval profesor Švolba z místa na místo, ze severu na jih, z jihu na východ, z východu na západ republiky.

Konečně se ocitl opět na novém místě, tentokráte na jihozápadě a prvním jeho vystoupením před studujícími páté třídy gymnázia v hodině češtiny byla zajímavá přednáška o tom, že syn, znaje již od narození svého otce, spatřuje ho bez škrabošky, aby otec se mu nestal odporným, musí syn dávati přednost ušlechtilým stránkám svého otce. Syn však přitom má si vždy být vědom slabostí svých rodičů a má se vystříhati, aby je snad napodoboval.

Zakončením, vyplývajícím z přednášky, byla školní úloha, uložená novým žákům, s mnohoslibným nadpisem „I kdyby dítky měly oprávněnou příčinu hanbiti se slabostí rodičů, zůstává přec povinnost vděčnosti“.

K této úloze nadiktoval jim určité teze, body, dle kterých měli postupovat při vypracování úlohy:

I. Výčet hanebností, mrzkostí, nemravností, slabostí a ohavností svých rodičů.

II. Skrývají-li moji rodičové výše vytčené chyby přede mnou?

III. Proč mám tyto vady svých rodičů dle možnosti před veřejností ukrývati?

IV. Proč nemám jich chyby napodobovati?

V. Panuje-li nesvornost mezi mými rodiči?

VI. Proč se mám říditi rozumem a rozvahou při domácích skandálech?

„Ano, študenti,“ řekl slavnostně profesor Švolba, „mou zásadou při způsobu, jak vám si počínati při zpracování domácích úloh, je úplně zcela nová pedagogická soustava. Mně se jedná o sblížení rodičů se svými syny. Dříve se považovalo takřka za nepřípustné, milí studenti, aby rodiče pomáhali dítkám při vypracování domácích úloh. Já však přímo na to naléhám, aby rodiče spoluúčinkovali při vypracování domácích úloh a mou snahou bude též v nejbližší době uspořádati schůzky vašich pánů rodičů se mnou, na kterých budu přednášet o stavbě rodiny, při kteréž příležitosti se zeptám, jak daleko pokročila spolupráce vašich rodičů na vašem domácím učení, na domácích úlohách.“

Ačkoliv byli kvintáni, kteří již pátý rok zápasili se všemi možnými profesory, dosti otrlí, přece jaksi zakolísali a pobledli při pohledu na toho fanatika, jehož vytáhlá postava a způsob, jakým pronášel svou řeč a teze na úlohu, připomínaly jim přísného a hrozného Savonarolu, jehož tvář dívala se na ně ze stěny na jednom z historických obrazů.

            Potom, když profesor Švolba odešel, v přestávce mezi další hodinou, celá třída ztotožnila se v jeden úsudek, že profesor Švolba je patologické individuum, že je třeba si dát před ním pozor a rozhodně, již vzhledem k dané úloze, odmítnouti jakékoliv spolupracovnictví se svými rodiči.

 II

Když přišel domů ze školy se zajímavými body na domácí úlohu kvintán Mašek, syn okresního hejtmana, pečlivě ukryl své poznámky z češtiny, ve kterých bylo oněch šest bodů a na otázku pana okresního hejtmana při obědě, co bylo dnes nového v gymnáziu, mají-li snad nový domácí úkol a jak se líbí nový profesor češtiny pan profesor Švolba, odpověděl kvintán, že není nic nového, domácí úkol že nemají žádný a pokud se týká nového pana profesora Švolby, že je to pán velice sympatický a příjemný.

Syn okresního hejtmana Maška žil totiž v poslední době se svým otcem ve velice napjatém poměru. Pan okresní hejtman zakázal totiž svému synovi, aby se stal členem fotbalového sdružení Kvinta A a dokonce nepřipustil ani zmínku o tom, že ho sdružení požádalo, když chce být kapitánem mužstva, aby koupil nový fotbalový míč.

To byla tedy jakási hlavní diference mezi starým a mladým Maškem, kromě celé řady nejrozmanitějších nedorozumění, jako naprostý nesouhlas, aby o příštích prázdninách mohl jako skaut zúčastnit se výpravy někam na Šumavu.

Pan okresní hejtman považoval v rozhovorech se svým synem tohoto za úplně zvrhlého. Také se mu na synovi naprosto nelíbila jeho úplná apatie k náboženským úkonům a bylo to strašné překvapení pro okresního hejtmana, když se musel úřední cestou dozvědět, že jeho syn při sčítání lidu, spoléhaje se na dovršených čtrnáct let, přestoupil k církvi „adventisté od sedmého dne“.

Hoch učinil tak jenom ze ziskuchtivých důvodů, poněvadž kdosi vykládal, že kdo přestoupí k adventistům od sedmého dne, dostane dvě stě padesát korun a dvanáct kilogramů skopového masa. Ubohý hoch domníval se, že prodejem skopového masa, ku kteréž získané sumě přidá i dalších dvě stě padesát korun, které by obdržel za zradu církve katolické, koupí pěkný anglický fotbalový míč s rezervní duší. Chtěl prostě ze sportovních důvodů vyměnit merunu za náboženství.

Bohužel byl zklamán na celé čáře. Církev adventistů od sedmého dne poslala mu bibli v jazyce anglickém, sbírku písní církevních v dvaatřiceti jazycích, nevyjímaje ani jazyka černochů Mašokolumbů, a vyzvání v jazyce anglickém, aby zaplatil dvě libry šterlinků k rukám pastora Mac Rosnera, Praha, Haštalská ulice číslo 16.

Tak se stalo, že mladý Mašek, odpůldne nahoře v pokoji při vzpomínce na surového otce a na to všechno, jak ho svět zklamal, umínil si, že zodpoví všechny otázky domácí úlohy dle naprosté pravdy. Že nebude šetřit svého otce, že přijímá boj, stejně jako posledně přijala jeho Kvinta A fotbalový zápas s Oktávou B Pelhřimov, ačkoliv věděli, že podlehnou, což se též prakticky ukázalo v poměru 22:3!

Proto zodpovídal zcela, chladnokrevně jednotlivé body. Přistoupil k první tezi domácí úlohy: „Výčet hanebností, mrzkostí, nemravností, slabostí a ohavností mých rodičů „

Zodpověděl tuto otázku tímto způsobem, připravuje si materiál k dalšímu rozpracování uložené domácí úlohy:

I. Matka má známost s inženýrem Poupětem od firmy Krulich a kompanie, továrna na umělá hnojiva, která má také asi co dělat s umělými potraty mé maminky, protože se tatínek velice rozčiluje, jak posledně křičel před služkou, že už toho má dost. Kdyby nebyl tolik dlužen inženýrovi Poupěti, že už by dávno byl musel být rozvod. Otec sám chodívá denně v úředních hodinách do vinárny Markovských, kde jsou tři flundry. Posledně jel s jednou do Kamenného Újezda, takže jestli maminka stojí za osmnáct, stojí tatínek za dvacet bez dvou.

Pokud se týká charakteru mých rodičů: Matka velice prudká, úplně nevzdělaná, nevěnující nejmladším sourozencům nijaké mateřské péče, rozzuřená při nevinných, mladistvému věku přiměřených žertech. O domácnost se vůbec nestará a nejraději by celý den stála před zrcadlem a mazala si obličej krémy a pudry, česala se a oblékala se jako na divadle. Otec je starý byrokrat, nejpodlejšího charakteru, o čemž je všechno známo ve městě z dob války. Když byl okresním hejtmanem za Rakouska, tak se psal Maschek a hned po převratu zadal si o změnu jména a píše se Mašek. Předešle, když jsem šel k němu do úřadovny něco vyřizovat, tak si dva páni na chodbě vyprávěli, že tatínek dělal hovadiny za Rakouska a provádí je za republiky dál. Loňského roku se zapomněl na svátek nebožtíka císaře, nešel vůbec do kanceláře, chtěl jít do kostela a strašně se divil, že není kostel otevřen a rozbřesklo se mu to v hlavě až odpoledne.

Ku svým dítkám chová se neobyčejně zarputile, udržuje mezi nimi disciplínu jen největší surovostí a pronásleduje je tak, jako to dělal za války všem politicky podezřelým osobám na okrese, tj. na každém kroku. Nepopřává jim žádné radosti, nenávidí tělesnou výchovu a sporty a každá služka u nás musí být od Jihlavy, aby měl v rodině s kým mluvit německy. Když přijde domů z vinárny, přijde obyčejně nastříknutý a počne se před svými dětmi chlubit, jak se kdysi dobře učil, jak studoval s vyznamenáním, na obecné škole jak měl samé jedničky, ačkoliv jsme mu jednou ve psacím stole našli jeho stará školní vysvědčení, kde jsou samé trojky a čtyřky, reparáty a nedostatečné známky. V prvé třídě obecné školy učil se tak špatně, že ji musil dvakrát opakovat.

Druhý bod domácí úlohy, „Skrývají-li moji rodičové výše vytčené chyby přede mnou?“ zodpověděl takto:

II. Neskrývají. Všechno se u nás děje veřejně a nezůstane nám dětem nic tajno, poněvadž o všechněch hanebnostech, které samy nevidíme, dozvíme se od cizích lidí, když chodíme na návštěvy.

Třetí bod, „Proč máme tyto vady svých rodičů před veřejností ukrývati?“ rozluštil touto odpovědí, ku které materiál vzal z dnešní přednášky pana profesora Švolby:

III. Poněvadž jim musíme být vděčni za to, že nás zplodili.

Odpověď na „Proč nemám jich chyb napodobovati?“ byla velice těžkou, nicméně přece zhostil se syn okresního hejtmana jaksi logicky této spletené otázky takto:

IV. Poněvadž každý syn má se řídit jedině rozvahou a rozumem, aby i v pozdějším věku vystříhal se chyb svých rodičů a dosáhnuv stálého zaměstnání mohl pečovati o blaho svého nemluvněte, které bez takové mateřské péče již dávno by odpočívalo pod drnem.

Pátá otázka, „Panuje-li nesvornost mezi mými rodiči?“, byla zodpověděna velice lehce:

V. Není dne, aby u nás nedošlo k nějakému domácímu skandálu a hrozným výstupům.

K luštění šestého, „Proč se máme řídit rozumem a rozvahou při domácích skandálech?“, již nedošlo.

Kdosi mu poklepal na rameno, připlíživ se velice potichu k němu za zády. Nešťastný kvintán neměl času zničit své dílo. Na záda mu klepal pan okresní hejtman.

Vracel se z vinárny a byl tentokráte, jako zvláštní náhodou, ve velice dobré náladě, tak řečeno všelidské.

„Milý hochu,“ řekl s otcovskou něžností, „pořád tě vidím pilně pracovat. Jsi hnedle tak svědomitý v učení, jako já jsem býval, když jsem studovával s vyznamenáním. - Máš, ani jsem si dosud dobře nevšiml, velice vypsané písmo - a proč píšeš tužkou? To je koncept, viď?“ Pohladil ho po vlasech a vzal do ruky poznámky nešťastného syna, přičemž prohodil ještě láskyplně: „Můj hochu, jen se drž a uvidíš, že přece jednou dostaneš ode mne ten míč. Budeš hrát fotbal, dáš se ke skautům,“ načež začal škytat a luštit rukopis svého syna.

Četl čím dále tím s větším zájmem, přičemž jeho obočí se strašně ježilo. Ubohý kvintán ustupoval pomalu zpátky ku dveřím, když vtom okresní hejtman udělal ohromný skok jako jaguár po svém synovi.

Potom se vyplnilo doslova to, co napsal před chvílí nešťastný hoch: „Ku svým dítkám chová se velice zarputile a udržuje mezi nimi disciplínu jen největší surovostí.“

Okresní hejtman přerazil nakonec o svého syna poslední zbytek staré rakouské slávy, kord své bývalé slavnostní uniformy, kterého použil místo rákosky...

 III

Když potom příští týden se odevzdávaly profesorovi Švolbovi domácí úlohy, třesoucí rukou odevzdal syn okresního hejtmana svůj sešit, kde byl pod titulem úlohy „I kdyby dítky měly oprávněnou příčinu hanbiti se slabostí rodičů, zůstává přec povinnost vděčnosti“ tento text:

„Vaše teze a body poslal jsem úřední cestou k posouzení na ministerstvo vyučování.“

Pod tím bylo razítko okresního hejtmanství a podpis okresního hejtmana. V rohu pak běžné číslo deníku: V. r. 6272/12b

Švolbu překládají do Podkarpatské Rusi.

   


   

Svěcení praporu katolického spolku

Před nějakým časem napadlo jistému Englerovi ze Staré Boleslavi, že je katolík. Poslal tedy o tom zprávu do redakce Čecha, kde zprávu tu s povděkem přijali, konstatovali a vyzvali, aby pokusil se srazit šiky katolíků dohromady.

Engler, poradiv se na farním úřadě, chopil se úkolu apoštola, a tak konečně řady věrných katolíků rostly, do spolkové místnosti Svatováclavské jednoty musel jim hostinský dodat kulečník a členové katolického spolku hráli rozházenou a pomlouvali jeden druhého pod heslem "Pravdou k vitězství, jednotou k cíli".

Čím více se pomlouvali, tím více lidí k nim přistupovalo. Nosili bílé karafiáty, navštěvovali pilně služby boží, chodili rozbíjet do okolí schůze, které nebyly klerikální, a mluvili o tom, že je jejich apoštol Engler okrádá.

Jak vidět, spolek vyvíjel na všechny strany svou činnost. Počíhali si také na jistého Jiránka, který prý nesmeklo Božím těle, a zbili ho důkladně.

Psali do Obnovy články, které chválily činnost boleslavského děkanství a nadávaly pokrokovým občanům.

Přitom kuli mezi sebou pikle proti Englerovi, který od nějaké doby, třebas by byl předsedou, nejevil snahu povznést spolek jakýmkoli způsobem.

Již jednalo se o to, že zakročí se proti vlažnému Englerovi ostře a přímo, když tu Engler rázem nabyl opět důvěry návrhem, že nyní jest jeho povinností postarat se o důstojné znamení, kterým by Svatovác1avská jednota dala najevo světu, že existuje, a tím znamením je prapor, druhá zástava viry, hrdá, nezlomná, prapor, pod jehož stínem by katolíci boleslavští hrdě šli kupředu přes všechny překážky, navzdor všem odpadlíkům, pochybovačům, židům a vlažným ctitelům božím.

Toť prapor katolického spolku. Přijde na dvacet zlatých. Ve stínu čtyřiceti korun táhnou nadšeně spolky katolické. Z malých prostředků vzrůstá nadšení.

O milost vyšívat zástavu nastal zápas mezi pannami spolku. Jen nevinná dívka smí vyšívat prapor katolického spolku. Poněvadž v těch letech, kdy jsou dívky nevinné, neumějí ještě vyšívat, byl z toho velký spor.

Konečně bylo přisouzeno, aby prapor vyšívaly sestry Frýbertovy, a čestně také prapor vyšily, ačkoliv zlolajné řeči tvrdily, že ta mladší si musela velmi pospíšit, aby prapor včas dohotovila.

Prapor byl tedy vyšit, připevněn na žerď, zabalen do organtýnu, aby na něho mouchy nemohly, a postaven do kouta ve spolkové místnosti.

Paní Englerová stala se kmotrou praporu a dostala konečně nové černé hedvábné šaty. Za družičky byly tři slečinky.

Konečně bylo usneseno, že slavnost svěcení praporu bude se konat příští neděli, a současně ohlášeno to v Obnově a v Meči.

Bylo právě den před slavností, když poctěn byl předseda Engler vzácnou návštěvou. Přišel k němu pán, který se představil jako Jindřich Zobl, biskupský notář z Králové Hradce, vyslaný tamějším biskupem jako zástupce k této povznášející slavnosti.

Pán ten říkal stále: "In nomine Domini," a získal si velké úcty pana Englera.

Byl téhož večera představen ve slavnostní schůzi katolického spolku, okouzlil každého svým rozumem, zbožností, skromností a latinskými větami "In saecula saeculorum, in no mine Domini", které proplétal bleskurychle mezi řečí, mrkaje hbitě očima.

Biskupský notář poctil pana Englera tím, že u něho přespal v útulném pokojíku pro hosty, když slíbil, že bude kmotrem praporu.

Ráno slyšeli ho Englerovic zpívat latinsky.

Pak po snídani odvedli ho vítězoslavně do spolkové místnosti, odkud se měl odebrati průvod do chrámu.

Mám líčit onen půvab svěcení praporu, kdy hudba hraje a kdy z jedné strany kmotra praporu drží stuhu z žerdě splývající a z druhé strany svírá ji v ruce čestný kmotr praporu pan Jindřich Zobl, biskupský notář z Králové Hradce s družičkami.

Biskupský notář přitom mrkal očima a slzel.

Kmotře praporu kanuly slzy po tváři jako hrách. Konečně průvod po vysvěcení praporu vyhrnul se z kostela s ryčnou muzikou a statně se ubíral nahoru k místnosti spolkové, aby ho uložili, až hudba zahraje rakouskou hymnu.

Praporečník Jeník svíral uctivě drahocennou zástavu a hned za praporem jako čestný kmotr kráčel biskupský notář.

Hudba Vladíkova hrála pochod a biskupský notář jal se poskakovat. Bylo to překvapující divadlo.

Náhle chytil biskupský notář činelky před praporečníkem kráčejícího hudebníka a jal se volat, bouchaje plechy: "Lide izraelský, Mesiáš přichází!"

Nastala panika, do zástupu vešli dva strážníci provázeni dvěma muži, z nichž jeden, klepaje biskupskému notáři na rameno, pravil: "Jste právě jmenován papežem, máme vás ihned představit ve Vatikáně."

Odváděli ho beze všech nesnází k nejbližší drožce, do které ho vsadili a odváželi po silnici do Kosmonos, odkud před půldruhým dnem utekl.

Byl to izraelita Moritz Friedmann, a tak mohou  se v místě chlubit, že čestným kmotrem při svěcení praporu katolického spolku byl bláznivý žid.

   


   

Svědomitý censor Svoboda

 Na cenzora Svobodu to zase přišlo. Ráno ho počala bolet kuří oka a odpůldne počal konfiskovat. Večer pršelo a pršelo i druhý den. A tu, když i příroda hněvala se na české časopisy, cenzora Svobodu nepustila konfiskační horečka, „delirium confiscationicum canonicum“.

Hádal na smysl i zdaleka a ve všem viděl přečiny proti veřejnému pořádku i pokoji, proti bohu, proti všemu, co má patent na cenzorskou tužku.

A když si vzpomněl, že se jmenuje Svoboda, tu teprve horlivě škrtal a škrtal a škrtal.

Škrtal, škrtal, škrtal, škrtal, odplivl si a zase škrtal, škrtal a škrtal a škrtal, škrtal a zas ... Škrtal a škrtal.

Ostatně za to škrtal, škrtal, škrtal a škrtal a zas škrtal béře 6000 K ročního platu. Lidé se živí všemožným způsobem, čestně i nečestně.

Byl to strašlivý zápas s potištěným papírem.

Vybíral slova z celého čísla a konfiskoval je. Bral to napořád. Ale, alébrž, avšak. I to propadlo konfiskaci, poněvadž po „ale“ si člověk může ledacos myslet o slavných úřadech, a „alébrž“ a „avšak“ - to je vyložený delikt proti pokoji a řádu.

Z textové části časopisů přešel i na inzeráty.

Ihned do oka mu padlo: „Kupte si hole! U firmy Tulka!“

„Aha!“ pomyslil si, „znám vás, chlapečkové! Hole, demonstrace!“ A zkonfiskoval inzerát.

Pak zkonfiskoval inzerát srbských losů a inzerát „Česká mouka vítězí“, poněvadž tímto inzerátem popuzuje se proti druhé národnosti.

„Vojáčku! Přijďte dnes na zástěrkovou zábavu ke Kapounům!“ četl inzerát pod českou moukou.

Samo sebou se rozumí, že tento inzerát podlehl konfiskaci, poněvadž šlo o vojsko.

Pak přišel na velký inzerát:

Nejlevnější cihly dodává na stavby

CIHLÁŘSKÁ JEDNOTA,

společnost s ručením obmezeným.

Žádejte ceníky! Adresa telegramů: C. j. s. s r. o.

Co je to C. j. s. s r. o.?

V tomhle něco asi vězí. Skloněn nad inzerátem kombinoval přes půl hodiny, pak vzal papír a psal:

C = cenzor j = je

s = sprostý (nebo surový, sakramentský)

s = sakramentský (nebo sprostý, surový)

r = rabiátní (nebo r... ský)

o = osel (nebo ohava, ohavník, opilec)

„Tak oni též proti mojí osobě?“ dospěl v úvaze. „Já jim dám C. j. s. s r. o.! Já jim ukáži, zač je toho loket!“ Vzal tužku a škrtl celý inzerát Cihlářské jednoty, společnosti s ručením obmezeným = C. j. s. s r. o.

To byl jeho poslední škrt, poněvadž tam časopis končil.

Díval se nyní s hrdostí na dílo svých tužek. Pobil na 3000 slov, zkonfiskoval za tři hodiny 28 časopisů, 5 divadelních kusů, tucet plakátů a 62 kusů oznámení sňatku a 9 školních zpráv.

Spokojeně seděl, obklopen pobitými nepřáteli, když tu strašná myšlenka projela jeho hlavou.

Jisto je, že časopisy budou psát, že to všechno konfiskoval Svoboda.

A tak slovo Svoboda rozběhne se po časopisech a vnikne i do nejvzdálenější chýšky a on to nebude moci zkonfiskovat. Nebude moci zkonfiskovat svobodu!

Bylo to hrozné pomyšlení, srdce mu bušilo úzkostí, v hlavě mu hučelo. A tu pevně rozhodnuv zavolal na sluhu Petráska: „Sie, Petrasek, zde máte pět korun a kupte někde břitvu.“

Za čtvrt hodiny se Petrasek vrátil s pěknou břitvou.

Cenzor Svoboda se zavřel v kanceláři. Když po dvou hodinách nemohli se na něho doklepati, vypáčili dvéře a jejich zrakům naskytlo se strašné divadlo.

Na haldě zkonfiskovaných časopisů válela se hlava, kterou si svědomitý cenzor uřízl břitvou a ležel tam papír, na němž stálo:

„Konfiskuji Svobodu.“

Měl velmi krásný pohřeb na státní útraty.

   


   

Světci a zvířata

 

Nad bavorským Řeznem směrem k Brodu nad Černými lesy leží městečko Cham. Toto město jest známo svými poutnickými průvody, zázračnou studní s vodou, obsahující zárodky tyfové, má velkou nemocnici, kam dopravují bavorské poutníky, když se té zázračné vody napili, ale méně známo jest, že v klášterní zahradě nalézá se malý pomník mnicha Augustina Falterstacka, neumělá to socha, kolem které leží postavy koně, medvěda, lišky a osla.

Čím prospěl tento mnich benediktinský, proč kolem něho symbolicky rozložena jsou jako táborem různá zvířata? Jděte však do klášterní knihovny a tam naleznete v rohu síně v pergamen svázanou starou knihu s latinským nápisem:

SVATÍ A ZVÍŘATA

od kněze mnicha benediktinského Augustina Falterstacka ze zdejšího kláštera.

Kniha vydána impresí biskupské tiskárny v Mnichově roku 1782. Prohlédněte si jednotlivé stránky a tu uvidíte velký význam této knihy pro zvířata, neboť nebožtík páter každým řádkem v oné knize uvádí křesťanský lid do života zvířat a mluví o všech zázracích, které se dály, když světci setkávali se se zvířaty nejrůznějších řádů z třídy živočišstva.

Zvířata prováděla takové divy, že když zbožný Bavorák čte moderní otisky z tohoto díla, prodávaného v klášteře za 3 M 50 pf., listuje se zbožnou úctou každou stránku a křižuje se před každým obrázkem zbloudilých, ale opět na pravou cestu světci přivedených zvířecích tvorů.

Tak například dočte se tam, co se přihodilo svatému Eustachovi. Tento dobrý svatý muž potkal v lese medvěda. Medvěd šel tak daleko ve své drzosti, že chtěl světce sežrat. Klerikální listy by napsaly, že ten medvěd byl volný myslitel. Eustach medvěda však přetáhl holí a poručil mu, aby ho donesl do Říma. Medvěd sklonil šíji a hřbet, svatý Eustach na medvěda sedl a tak šťastně na jeho hřbetě se dostal do Říma. Medvěd byl poté přijat papežem do zvláštního slyšení, po audienci vycpán a ukazuje se dodnes ve vatikánských sbírkách.

Zvířata vůbec měla na světce spadeno. Větší i menší. Tak svatého Eusebia trápily v jeho cele štěnice. Tenkrát ovšem nebyly ještě známy tinktury na štěnice ani perský prášek na hmyz a štěnice žraly pohany i křesťany dnem i nocí. Nejvíce však zkoušel v tehdejším století Eusebius, který jak vypravuje ona kniha, měl ve své cele 280 000 těchto nebezpečných krvežíznivců. I prosil v modlitbě, aby byl zbaven této metly a tu obyvatelé města Antiochie viděli jednoho rána, jak 280 000 štěnic mašíruje v úplném pořádku z mnichovy cely k moři, kdež skončily v příboji slané mořské vody nejhromadnější sebevraždou, jaké kdy pamatují dějiny lidstva.

Jest však celá řada jiných zvířátek, která se nestydí trápiti s velkou tvrdošíjností zbožné katolíky.

V desátém století po Kristu žila v jednom z měst francké říše zbožná panna Celestýna. Řekněme to beze všeho obalu. Ta panna měla blechy. Obrátila se však s důvěrou k biskupovi remešskému a s panenskou stydlivostí svěřila se mu se svým trápením a tu biskup přišel k tomu názoru, že ony blechy nejsou ničím jiným, než zakuklenými ďábly, již proto tak štípají pannu Celestýnu, aby tato nemohla dlíti v klidu na modlitbách a její zřetel aby od věcí nebeských odvrácen byl na čistě lidské záležitosti. I uspořádal všeobecné modlení a blechy zmizely, zanechavše po sobě v komůrce panny Celestýny jen trochu smradu po síře a smůle.

Jeden nevěřící Němec z Württemberska, s kterým jsem prohlížel onu knihu, poznamenal zcela cynicky, že patrně asi ten biskup panně Celestýně ty blechy vychytal.

Velice zajímavou však jest příhoda jednoho italského mnicha kapucína, který chodil podél rybníka a začal pochybovati o příhodě Jonáše a velryby. Musil to být nějaký velmi učený člověk, který z přírodopisu věděl, že velryby živí se vzhledem k nepatrnému jícnímu otvoru jedině rybím potěrem a mořskými měkkýši a nikoliv židovskými proroky. A když konečně už úplně se zakolísal ve víře, spolkl ho kapr. Příhoda měla za následek sběh lidu a mnich Augustin Falterstack píše o tom s věrohodností a přesností lokálkáře, že „teprve když uspořádáno bylo prosebné procesí k rybníku, kapr pochybovače vyvrhl“.

K tomuto pěknému líčení schází jen suchá, ale tragická novinářská poznámka: „Mrtvola dodána do ústavu pro soudní pitvu.“

Méně hrozně dopadlo to s koželužským mistrem z Řezna Janem Pillingem. Ten nešťastník zas nemohl pochopit, že země není kulatá, jak se roku 1482 hlásalo z kazatelen v celé Římské říši. Za to ho na místě poštípaly vosy tak, že otekl a jak ironicky píše spisovatel oné knihy o zvířatech, podobal se kulaté zeměkouli.

Méně známo jest však, že biskup Alanus II., který přinutil krále Chlodvika, aby přijal křest, trpěl tasemnicí. Nelze se tomu divit, poněvadž tenkráte neexistovaly žádné létací zdravotní komise, aby zabavovaly na trzích maso obsahující trichíny. Vím, že až to bude čísti bývalý městský fyzik dr. Záhoř, zamračí se a řekne: „Já jsem to věděl, z toho nic jiného nemohlo koukat.“

A tu jednu noc měl biskup Alan II. vidění. Zdálo se mu, že k jeho loži z vlčích kožešin přistoupila světlá postava, poklepala mu kamarádsky na rameno a zvolala krásnou církevní latinou: „Vykonej pouť do Svaté země a sněz v Palestině trochu prsti z posvěcené půdy, napij se vody z Mrtvého moře a rozžvýkej jeden cedr z Libanonu.“

A tak se milý biskup tímto divným způsobem kurýroval, poněvadž tenkrát ještě nebyl znám ani santonin, ani ořech areka.

O výsledku léčebném zmiňuje se mnich Augustin Falterstack takto: „I vyšla z biskupa tasemnice dlouhá 769 stop a 12 palců. Každý článeček tohoto netvora měl na sobě skvělou hvězdu, ale pod hvězdou černě vytečkovaná kopyta ďábla. Když z těla biskupova vycházela křičela hrozně tak dlouho, nežli ji sluhové biskupovi dotloukli. Byla spálena v městě Janově, při kteréž příležitosti jeden muž, stižený ochromením všech údů, uzdravil se a jeho berly zazděny jsou v základech chrámu, který na tom místě byl postaven Josefem, dóžetem janovské republiky.“

Ctihodný spisovatel píše dále o jedné krávě. Tato kráva pocházela ze statku patricijské rodiny norimberského měšťana Münzhübla. Roku 1619 panoval v okolí Norimberka dobytčí mor, kterému padl za oběť i tamější purkmistr. Z toho je vidět, že tento dobytčí mor nešetřil ani nejšlechetnější z obyvatelstva. Zmíněná kráva roznemohla se taktéž těžce a řízením božím chcípla. Kolem kráčelo však právě procesí, vedené vikářem Maximiliánem a tu kráva zas obživla, abych déle trpělivost čtenáře nenapínal.

A ještě jeden případ může upoutat. Je to ochočený had svatého Serapiona. To byl moc dobrý had. Takový had už se nerodí. Po čtyry roky živil onoho poustevníka na poušti svým mlékem, kteréž mělo asi neobyčejnou výživnou hodnotu, poněvadž Serapion za tu dobu ztloustl ve své jeskyni tak, že ji musili rozbourat, když ho chtěli z ní vytáhnout.

Z těchto ukázek je vidět, proč klášter v Chamu postavil pomník Augustinu Falterstackovi. Jemu podařilo se rehabilitovati zvířata a vykonal též kulturní dílo pro zápasy politické, poněvadž konečně snad si přece rozmyslí národní socialisté, aby své protivníky politické titulovali názvy z přírodopisu živočišstva. Vždyť tím ti nešťastníci urážejí církev.

 

            


 

Svíčková bába Albrechtová vykládá pohádku, proč nebyl za Pelhřimov zvolen farář Miloš Záruba

Tak se napřed milé děti pomodlíme otčenáš za toho lumpa učitele, co vás učí a co volil proti jemnostpánovi našemu faráři Zárubovi. Tak „Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ a teď vám povím pohádku. Já jsem dělala při volbách, co jsem mohla. Já bába po Bohu pomohu co mohu, a co nemohu, nechám Pánu Bohu. Tak vám to tedy povím.

Ten učitel, co vás milé děti učí, je lump, velkej lump. Prochlastal tátův statek, a když už neměl, co by moh ukrást, tak, odpusť mu to Pán Bůh, šel do světa hledat štěstí.

Ale i takovej darebnej učitel má svýho anděla strážce a ten nad ním pořád letěl.

Tomu učiteli zbyly jen tři krejcary. Za vsí potkal stařečka a ten stařeček ho prosil o nějakou boží almužničku.

Andělíček strážnej ponoukl učitele, aby mu dal krejcar. Ale proto nebyl ještě ten učitel hodnej, to udělal jen z furiantství. Jde dál a zas tam vidí stařečka, který ho proboha prosil, aby mu dal nějakou almužničku. A zas anděl strážnej sáh učiteli do kapsy a dal krejcar žebráku.

Jde dál a zas tam byl dědoušek, který povídá: „Pane učiteli, proboha jich prosím, dají mně krejcar.“

Andělíček strážný sáhne učiteli do kapsy, vytáhne odtamtud krejcar a dá ho dědouškovi.

A tu dědoušek povídá k učiteli: „Já jsem Pán Bůh, tys mne už dnes třikrát obdaroval. Vyber si tři věci, ale na jednu věc nezapomeň.“

Učitel si tedy vybírá. To se ví, že teď mu byl nevěrci Pán Bůh dobrej, ale takovej nevěrec nemyslí než na chlast a jídlo, a tak řekl: „Já chci, když řeknu f stolečku prostři se, abych měl co hrdlo ráčí.“

„Máš to mít, ale nezapomeň požádat o jednu věc.“

„Já chci,“ povídá ten zpustlej učitel, aby když řeknu: Nemají za stovku drobný? měl jsem drobný za celou stovku a ještě jednu stovku v kapse a tak pořád.“

Pán Bůh dědoušek řekl: „Máš to mít, teď máš ale juž jen jedno přání, řekni, co chceš, ale nezapomeň na jednu věc.“

„Já chci,“ povídá učitel, „abych měl takový pytel, že když řeknu ,šups do pytle’, aby tam každý, kterýho chci tam mít, byl, a dřív ho nepustím, až budu chtít.“

Zarmoutil se dědeček Pán Bůh a řekl: „Na jednu věc jsi zapomněl a to měl jsi si přát, aby byl zvolen velebný pán jiňckej, jemnostpán Milo Záruba. Takhle nepřijdeš do nebeskýho království.“

„Cože,“ zařval učitel, a nežli moh vykřiknout „šups do pytle!“, byl sám.

Přijde k lesu a řekne: „Stolečku prostři se,“ a již má lahůdky a víno, pije, polyká, a vtom objeví se anděl strážný a povídá: „Já jsem tvůj anděl strážný, půjdeš s pytlem na Pelhřimovsko, a až potkáš agrárníka, řekneš: ,šups do pytle!’ Jinak se do nebe nedostaneš.“

„To bych se na to podíval,“ vykřikl darebnej pan učitel, „jen hezky šups do pytle!“ Sotva to dořek, byl andělíček strážnej v pytli a nevěreckej učitel šel s pytlem k nejbližší kovárně a tam řekl: „Nemají za stovku drobný?“ A měl hned hrůzu peněz. Dal každému z kovářských pomocníků desítku a řekl: „Trochu mně do toho pytle zabušte kladivy.“ Nedali se pobízet a dali pytel pod kovadlinu a tam do něho bušili. Andělíček strážný se vevnitř smál, ale ven nemoh, poněvadž ten pytel daroval Pán Bůh tomu učiteli.

Učitel konečně řekl: „Už dost“, a vtom oba kovářští pomocníci zčernali.

Teď teprv nevěreckej učitel počal na Pelhřimovsku řádit.

Jde do hostince mezi katolické venkovany a ptá se: „Koho budete volit?“ Když řekli: „Velebného pána Zárubu,“ vykřikl: „šups do pytle!“ a všichni, kdo chtěli v té hospodě volit jemnostpána, byli v pytli.

Tak chodil po Pelhřimovsku a jen v samotných Jiřících dostal do pytle osmdesát čtyry křesťanských sociálů.

Peněz měl dost, říkal před voliči: „Stolečku prostři se!“ a „Nevolte klerikála.“

A když někdo řek: „Já volím jemnostpána Zárubu,“ výkřik: „šups do pytle!“ a zas dal ubohé katolíky v kovárně na kovadlinu.

A Pán Bůh nemohl nic dělat, poněvadž mu to všechno dovolil.

Když byl den voleb, čekal před volební místností na voliče jemnostpána Záruby, až půjdou volit, a křičel: „Šups do pytle!“ Tak to tam vyhrál agrárník Donát a jemnostpána Zárubu odvezli domů. To se ví, že se to hned milý Pán Bůh dozvěděl, a když bylo po užší volbě, poslal na nevěreckého učitele mrtvičku.

Jó, ale po smrti i ten nevěrec chce do nebe. Rád by ušel pekelnému trápení, a tak i ten darebnej učitel zaťukal na nebeskou bránu. Vyjde svatý Petr a za ním strážnej andělíček. Jakmile uviděl nevěreckého učitele, dal se do křiku: „To je ten, co mne přines pod kovadlinu!“ I seběhlo se nebe a vyhodilo učitele na cestu, která vede do pekla.

*

Pln bázně zaklepal na bránu pekelnou, a když mu čert přišel otevřít, vykřikl na ostatní čerty: „Kamarádi, to je ten učitel, co nás sem do těch muk připravil. Kdybychom byli volili Zárubu, mohli jsme být na nebesích.“

I chytli milého učitele, protáhli hořící smolou do pekla a hodili do největšího kotle.

A 5 582 voličů, kteří volili proti Zárubovi a nyní se trápili v pekle, přikládají po celou věčnost pod kotel s darebným učitelem, který marně řve ve vařící síře: „Šups do pytle!“

Tak vidíte děti, kam ho lumpa zavedla nevěra.

    


Svítání

Veškeren křesťanský svět zajisté svrchovaným potěšením naplnila zpráva, že J. J. kníže Schwarzenberg vydal nařízení všemu úřednictvu, aby v neděli a v dny sváteční chodilo do chrámu Páně a pilně obcovalo bohoslužbám. Nelze pochopiti, že se mohou vyskytnouti lidé, kteří se bouří proti tomuto bohulibému opatření. Nehledíme-li ani k tomu, že Jeho Jasnost, jako zaměstnavatel stojí vůči svým zřízencům na místě rodičů, pě-stounů a učitelů a tedy plně zodpověděn jest za jejich mravný život a věčnou spásu, nehledíme-li k tomu, pravím, bylo již od 16. století v Čechách krásným zvykem, že ve víře vlažní poddaní a čeleď donucováni byli k zálibě v katolickém náboženství všelikými přívětivými prostředky, jako jsou: vypovězení ze země, konfiskace majetku, pálení, trhání jazyka, šibenice a j. v. Nejdeme dnes v osvíceném století XX. tak daleko, abychom žádali, by všichni jinověrci, volnomyšlenkáři a protiklerikálové byli mučeni a vypovídáni, ale zajisté máme právo žádati, aby lidé takoví nebyli připouštěni k žádným úřadům. Chlebodárci musí zůstati vyhrazeno, aby dle svého názoru pečovati mohl o náboženskou horlivost svých podřízených. Doufáme, že příkladu Jeho Jasnosti následovati budou v krátce i jiní osvícení šlechtici, dále správy zemské i obecní, zvláště však slavná vláda, aby křesťanský lid s důvěrou pohlížeti mohl k veřejným organum. Nutné reformy v tomto smyslu představujeme si asi takto:

V pragmatice úřednictva na prvém místě budiž stanoveno, ze úřednictvo povinno jest pilně docházeti do kostela, nejméně jednou měsíčně jiti k zpovědi, mimo to zachovávati všecky ustanovené posty, což nebude zajisté působiti žádných obtíží diurnistům a úředníkům nižších kategorií. Vedle příspěvku na pensi, na nemocenskou pokladnu a pod. budiž všem zaměstnancům srážen ze mzdy zvláštní poplatek, jehož se použije k tomu, aby každý aspoň čtyřikráte do roka mohl se zúčastniti procesí na Svatou Horu nebo do jiných poutních míst.

V těchto opatřeních, jež mají upevniti náboženský cit v lidu, nutno pokračovati zejména v životě politickém. Rozumí se, že jinověrci, volnomyšlenkáři a lidé vlažní ve víře budou napříště vůbec vyloučeni z práva volebního jak aktivního, tak i pasivního.Volební právo pak vůbec nebudiž tajné, aby bylo patrno, pro koho volič odevzdává hlas. Pakliže by hlasoval pro kandidáta svobodomyslného, budiž pro příště zbaven občanských práv, případně potrestán vězením.

Každý kandidát musí se nejprve vykázati vysvědčením místního farního úřadu, že jest ve víře horlivý, kostel pilně navštěvuje a k zpovědi dochází, potom teprve smí kandidatura jeho být prohlášena. Voličské i všecky jiné schůze, jež odbývány smí býti pouze pod dohledem duchovních vrchností, zahájí se zpěvem náboženských písní, načež kandidát před shromážděním odříká vyznání víry. Potom teprve smí mluviti. Není snad třeba zvláště připomínati, že ke schůzím připuštěni budou pouze občané, kteří se vykáží zpovědním lístkem, jehož datum nesmí býti starší jednoho měsíce.

Všichni zvolení poslanci, všichni úředníci a zřízenci státní, zemští i obecní, dále všichni profesoři a učitelé povinni budou složiti protimodernistskou přísahu, a budiž uvažováno o tom, zda by vůbec na stolici učitelskou neměly býti povolávány výhradně osoby duchovní. Nutno však jest naprosto, aby censura v našem státě vykonávána byla pouze a výhradně osobami stavu duchovního, neboť víme všichni, že dnešní censura u nás jest nemístně liberální a shovívavá. V důsledku toho ovšem hned na počátku potlačeny budou všecky svobodomyslné a protiklerikální časopisy i publikace, takže napříště dostane se do rukou lidu pouze četba zdravá a poučná v duchu ryze křesťanském.

Vyzýváme příslušné orgány a všecky lidi dobré vůle, aby pracovali k brzkému uzákonění této předlohy, která zajisté vbrzku přispěje k zjednodušení a zušlechtění rozháraných poměrů.

Jeden z Makabejských

 

    


Svjata krov’!

Svatá krev

 

Šli bez reptání trnitou cestou,

kráčeli radostně vstříc záhubě a kulce,

ústa, hlásající učení pravdy, nepronesla

slovo výčitky posmívajícím se katům.

Šli odevzdaně na smrt, odkazujíce lidu

svobodu a bratrství,

za lepší svět a za rovnost lidí prolili

svou svatou krev.

 

    


  

Škola pro státní policii

 

Počátkem války usnesli se na pokyn z Vídně na pražském policejním ředitelství, že agenti státní policie pražské musí být po stránce politické co nejlépe obeznámeni, aby se jim ulehčilo, jak nejlépe a nejjistěji zaplést někoho do neprozřetelných výroků.

V tomto ohledu nebyli totiž detektivové pražské státní policie na výši doby. Detektiv Záveský nevěděl například ani, kolik politických stran je v Čechách, detektiv Braun nerozeznal národního socialistu od sociálního demokrata a dodnes myslí, že Trnobranský je sociálním demokratem, poněvadž když ho zatkl, vyhrožoval mu po cestě, že policie to sociálním demokratům setsakramentsky ukáže, detektivovi Fáberovi nebyl opět jasný rozdíl mezi anarchistou a agrárníkem a když zatýkal dobráka Káchu ze Žižkova, řekl mu: „My už s vámi agrárníky zatočíme.“

Stejně bylo detektivovi Stočesovi před lety nevyjasněným, co je to reskript. Slyšel o tom na policii mluvit jako o náramně nebezpečné věci, reskriptový projev, reskriptová schůze a byv vyslán jednou na domovní prohlídku k jednomu takovému reskriptovému nadšenci, přinesl na policii bílý papírek s těmito záhadnými ciframi: Resorcini 0,5 g, Aqua destilata 300 g. Dr. Samojed. Ubohý detektiv si totiž slovo reskript popletl a důrazně žádal v domácnosti politicky podezřelého občana: „Jménem zákona dají sem ten recept.“

Za nebožtíka Křikavy nebylo nikdy na to přihlíženo, aby například byl detektivům náležitě vysvětlen význam bělohorské bitvy. A to přece bylo velice důležité, neboť kvůli ní mohlo se přivést od případu k případu více tuctů lidí do kriminálu. Začne se Bílou horou a skončí to u zemského jakožto trestního soudu v Praze. To je přece lehce pochopitelné.

Jednou se stalo, že detektiv Kohout byl vyslán do Břevnova v době listopadové schůze, aby tam po schůzi v Občanské besedě za dvě koruny diet na pivo přivedl někoho do neštěstí kvůli Bílé hoře. Vrátil se s nepořízenou a udal v raportu, že když se ptal tam v hostinci hosta, který se mu zdál podezřelým, co soudí o Bílé hoře, ten prý mu odpověděl, že je tam z Břevnova tři čtvrtě hodiny cesty a z Motola že je na Bílou horu o něco blíž.

Detektivové neoplývali tedy nijakým vzděláním politickým a tak se kolikrát stalo, že udávali lidi pro výroky domněle politicky vážné, jako se stalo našemu domovníkovi, na kterého udal detektiv Braun, že v den padesátého jubilea panování Františka Josefa v kavárně Palatě na Moráni ostentativně mluvil o Edisonovi a o bitvě u Waterloo, čímž vzbudil dojem člověka náramně politicky podezřelého a když ho později na cestě na policejní ředitelství upozornil na význačný jubilejní den, že mu odpověděl: „Ale dovolte, voni námezdnej žoldnéři, snad si nemyslejí, že císař František Josef vynašel ten fonograf, ten vynašel Edison, to si měli přečíst včera v Političce.“

Detektiv Fábera udal jednou na mne, že jsem v jedné vinárně měl řeč o významu kyseliny uhličité na pivo v restauraci kuloáru vídeňského parlamentu a že jsem mezi jiným řekl, že by ve Vídni měli vědět, že dokud nebude všude v Rakousku používáno bomb s kyselinou uhličitou, že se člověk ani s chutí nenapije.

Jak vidět z těchto malých ukázek, zřízenci státní policie v Praze měli všechno v hlavě popleteno, sociální demokraty, kyselinu uhličitou, bomby, recepty, reskripty, Bílou horu, Františka Josefa a Edisona, anarchisty, bitvu u Waterloo a agrárníky, a výsledky jejich pátrání byly následkem toho velmi žalostné.

Pravda, že z takových politických údajů dal se tu a tam vytlouci přece jen nějaký měsíc s párma posty, ale to byla práce těžkopádná. Úřednictvo si dalo sice záležet, aby se z toho vyšetřovaný pro podezřelé výroky jen tak zhola nedostal a často se to dařilo, neboť každý nevinně vyšetřovaný je přece jen trochu nervózní a při křížovém výslechu se zaplete nakonec a neprozřetelně se vyjádří. Ale byla to těžká práce.

Počátkem války nastala tudíž jistá reorganizace. Bylo třeba agenty státní policie důkladně zasvětit do českých politických otázek, aby mohli občanstvu předložit již celý vypracovaný materiál, tedy celou politickou, Rakousku nebezpečnou rezoluci ke schválení a pak zvolat s oním nadšením, jako to vždy říkal vrchní komisař Chum: „Už vás máme, chlapečku.“

A to je historie vývoje školy pro státní policii v Praze.

Nebylo to sice nijaké vysoké učení pro pěstování politických věd, ale přece jen sbírka různých problémů na rozbití Rakouska a sestavení sbírky myšlenek, které již dávno dřímaly v srdcích českých občanů.

Jeden pokoj v departmentu státní policie byl určen k přednáškám a sestaven tento rozvrh hodin:

Od 9-10 hod.: Proč se musí Rakousko rozpadnout.

Od 10-11 hod.: Jaké máme důvody pro to, aby čeští vojáci nebojovali proti Srbům a Rusům.

Od 11-12 hod.: Zakládání tajných spolků.

Od 12-1 hod.: Nejoblíbenější urážky panovníka a členů císařského domu a jiné neprozřetelné výroky.

Odpůldne od 2-4 hod.: Nauka o všeobecné provokaci a odhadování tíhy výroků s taxametrem od 2 do 15 roků.

Tento pěkný program stal se ještě sympatičtějším, když posluchačům poukázáno na projití kursu na psací potřeby po padesáti korunách.

Pro hloupější detektivy zavedeny ještě opakovací večerní kursy. Vše bylo pěkné a systematické.

Agenti státní policie učili se tedy doma v prázdných chvílích ze sešitků s přednáškami.

V domácnosti detektiva Brauna byl z toho veliký poprask. Pani Braunová chodila uplakaná a stěžovala si známým paničkám: „Já už opravdu nevím, jestli se Braun nezbláznil. Celý večer si čte z nějakých papírků a nahlas přednáší: ‚A proto, pánové, dnes po tři sta letech přišla chvíle, kdy se do toho musíme pustit. Rakousko je shnilé a když my do toho šťouchneme, tak musí spadnout.‘ Když mu řeknu: ‚Ale muži, co to mluvíš, vždyť přijdeš o chleba,‘ podívá se na mne a řekne: ‚Ty jsi hloupá husa a ničemu nerozumíš, do naší politiky se nepleť.‘ A zas chodí po pokoji, čte nahlas z papírků a křičí: ‚Od Bílé hory až po dnešní den jsme mlčeli, ale teď promluvíme. Já, pánové, do Srbů střílet nebudu, ani do Rusů. Že jste téhož mínění, pane, dovolíte, abych se vám představil.‘ A já chodím a pláču a on mně nadává, že mu kazím přednášku, a předešle jsem mu řekla: ‚Proboha tě prosím, Braune, vždyť tě ještě zavrou,‘ a on opět, že ničemu nerozumím, abych si sedla a myslela, že jsem v hospodě a že se vede politický rozhovor a pak mně vyložil, že náš nejmilostivější císař pán s celou famílií ráčí být úplně degenerovaný nebo denaturovaný. Já už se nepamatuji, jak to řekl a přitom mně šeptá: ‚Uděláme nějaký tajný spolek, nás už je více. Sejdeme se zítra zde a já vám povím, jak se vyhazují vlaky do povětří. Že rád přijdete? Dovolte tedy, abych se vám představil.‘ A to trápení mám s mužem už týden a prosím vás, milá paní, neříkejte to nikde stran toho denaturovaného císaře pána. Nejvíc je mně líto toho mého hocha Emilka, zapomene se učit a jen se dívá na tatínka, jak on chodí po pokoji a vykládá něco prádelníku v rohu o popravě na Staroměstském rynku.“

Emilek skutečně nemohl spustit ze svého otce oči. Čím více se na něho díval, tím více se mu obsah řeči tatínka zamlouval. Byl to hodný hoch, studentík první třídy gymnazijní.

Poněvadž byl synem detektiva, patřil tedy ve škole ke smetánce společnosti, která seděla ve školních lavicích na kraji.

Nezúčastňoval se nijak debat svých spolužáků, kteří s ním jinak opovrhovali, píchali ho špendlíkem a říkali mu „mrva“.

Válka přirozeně zvýšila rušné debaty ve třídě ve školních lavicích. Emilek ani tu ničeho nemluvil, když synáčkové otců, kteří byli povoláni na bojiště, sdělovali druh druhu, že tatínek před odjezdem doma rodině sliboval, že co nejdříve uteče na druhou stranu.

Jednoho dne zajali Rakušané asi třicet Srbů někde u Drávy, c. k. tisková kancelář udělala z toho velké vítězství na srbském bojišti pod titulem Rakouská vojska dobyla Drávy a ředitel gymnázia Koch, politováníhodné rakušácké individuum, chodil z třídy do třídy a měl všude k žactvu vlasteneckou řeč a volal slávu císaři pánu, z čehož měli všude velkou legraci, poněvadž se tím zabila krásně celá hodina.

Když přišel do primy, opakoval to, co říkal slavnostně již v druhých třídách, jak je Rakousko mocné a jak nás to musí těšit, že císař pán vypověděl válku a jakou musíme mít radost, že máme takového slavného panovníka a vyzval nakonec, aby s ním provolali třikrát slávu rodu habsburskému, slávu vlasti, císaři.

Primáni zařvali, jen pod samou katedrou stojící Emil Braun neotevřel svých dětských nevinných úst, aby svůj hlásek přidružil k všeobecnému manifestačnímu řevu.

Ředitel přistoupil k němu. „Proč medle jste se, hochu, neozval?“

Emilek odvětil nevinným hlasem, upřímně se dívaje do očí panu řediteli: „Poněvadž císaře pána nepovažujeme za svého panovníka, ježto my Češi nikdy jsme nic dobrého nezažili pod žezlem rodu habsburského. To říká a čte vždy večer tatínek a ten to musí vědět, poněvadž je u policie a předešle byla u nás paní Fáberová a ta mamince říkala, že dali panu Fáberovi na policii papírek s nějakou řečí, že musíme šlápnout rakouské zmiji na krk. Tatínek předešle také tak mluvil, já musil dělat hosty v hospodě a opakovat po něm, že rakouská dynastie je spolek šejdířů.“

Když Emilka školník s hrozným přípisem pana ředitele přivedl domů a detektiv Braun přečetl dobrozdání o velezrádném jinochu, zasmál se nepřirozeným hlasem a vykřikl: „Náš systém se osvědčuje, Emile Braune, já vás zatýkám jménem zákona.“ A nedbaje pláče a nářku ženy, vlekl zděšeného syna na policejní ředitelství, zacházeje s ním po ulici surově, přičemž vždy poznamenával: „My vám to socialistům ukážem.“

Takoví byli detektivové státní policie starého Rakouska, oni Brutové, vyšlí ze školy státní policie.

Když dal synáčka zavřít, vrátil se domů a divoce kouleje očima, řekl ku své ženě: „Přiznej se, že věříš v degenerovanost rakouské dynastie!“

Ubohá přikývla hlavou.

„Jménem zákona vás zatýkám, paní Braunová,“ zvolal slavnostně a poněvadž to byla přece jen jeho žena, dal ji odvézt na policejní ředitelství v drožce.

K večeru dodal na policii ještě starou hluchou tetu ze své domácnosti, přinutiv ji k podepsání potvrzeni, že je v tajném spolku, který zabil Ferdinanda d‘Este v Sarajevu.

Druhý den složil u Klabíčka s výborným prospěchem zkoušku zralosti školy státní policie.

Emilek dostal vzhledem k svému mládí jen 3 roky, paní Braunová vzhledem k různým polehčujícím okolnostem 5 let a hluchá teta 8 roků. Ale to je všechno jen maličkost proti 1200 rokům, které sehnal Braun následkem svého odborného politického vzdělání pro celou řadu jiných lidí z různých částí Prahy po dobu tříletého trvání války.

    


   

Školní čítanky 

Spisovatelům školních čítanek pro děti nelze upřít tu dobrou snahu vychovat z dětí řádné vlastence a bohabojné lidi...

Tomu nasvědčuje již rozdělení čítanek na části:

1. Bůh a člověk (čtení výchovné).

2. Bůh, domov a vlast.

3. Bůh, příroda a svět.

4. „Dobývání soli ve Věličce“ a

5. „Co je to kočka domácí“.

Všechny ty části tvoří jakousi mravnou a bohabojnou kaši. Omastek tvoří naučení od mravenců, vymyšlené důvtipně nebožtíkem B. Jablonským.

„Synu, uč se od mravence

mravně na tom světě žíti,

nelenujeť, žije tence,

sbírá jen, co musí míti.

Po takém nedychtí štěstí,

které blaží jenom lenost,

největší bohatství jesti –

pracovitá spokojenost.“

Toť příklad mravného mravence, milé dítky. A až budete se později dřít na továrenské vydřiduchy za nepatrnou mzdu, zadeklamujete si to - největším bohatstvím jesti pracovitá spokojenost. Nu, Jablonský byl proboštem a jméno jeho ze školních čítanek nevymírá.

Bez něho by děti nevěděly, že –

i Tobě, synu (dcero),

dala ruka boží země část,

neboť tobě darovala

tvoji krásnou, slavnou vlast.

A tak, milé dítě dře se tvůj táta, dře se tvá máma a do úmoru kdysi snad i ty, ale lehce se v krásné a slavné vlasti umírá hlady, je to tvá půda, milé dítě, sáhnout sice nesmíš na rukou boží ti darovanou země část, na to jsou paragrafy, ale přečti si to v čítance.

A až u vás doma nenajdete chleba a táta bude plivat krev, tu přečti si z vaší čítanky, že ve všem, co ve světě jest, pojí se krása s dobrem.

„Krásné, zlaté slunce všechny tvory zahřívá, strom není jen ku prospěchu, krášlí také zemi. Ovoce jest krásné, ale má také sladkou chuť a tak vše: Kam vzhlédneš, synu, se dobré s krásným celuje.“

A až tě postrkem dopraví na smrt nemocného, jako jednou se stalo v Moravské Třebové, tu vzpomeň si na školní čítanku, jak jsi ve čtvrté třídě obecné školy obrátil první stránku a co jsi tam četl?

Otče náš. K tobě důvěrně voláme,

neb my lásku dobře známe,

kterou ty nás objímáš. Otče náš!

A kdyby tě utiskovali, neklej! Dílem by ti jazyk zdřevěněl. Znám podobných zvláštních chorob z čítanek školních několik, dílem by se ti za takové „sakra“ špatně vedlo i na zemi, i na nebi. Jakmile bys chtěl klnout, vzpomeň, jaks četl v čítance básničku B. Hakla:

„Čistá vždy řeč plyň ti z úst,

mysli tvá buď ctnosti sídlem,

zlých slov nikdy nevypusť.“

Dej se vždy klidně utiskovat, poněvadž po smrti se budeš mít dobře. Za to ručí slavná jména Beneše Metoděje Kuldy, Xavera Dvořáka, Vojtěcha Pakosty a jiných mrtvých i živých páterů, milostných trubadúrů nadhvězdného štěstí.

K nim druží se celá řada jiných spisovatelů, kteří chtějí vytvořit pevné charaktery z dětí. Činí tak roztomilými povídkami o Ančkách, věrných služkách a chůvách, které dřou se přes dvě generace na jednom statku a chovají upracované jen jedno tklivé přání, aby byly pochovány na hřbitově vedle svých pánů:

„Tam se zas všichni pěkně sejdeme.“

Nebo ta stařenka, která se modlí růženec a pláče. Je jí osmdesát let a naříká, že už nemůže pracovat. Ještě loni v sedmdesáti devíti letech pracovala. Všichni kolem ji mají rádi, zahrnují ji láskou, ale ona pláče na celé stránce školní čítanky, ve kterých hlavní důraz klade se na to nešťastné čtení výchovné, jehož zlatým hřebem byl nebožtík František Doucha.

Byl dne 6. dubna 1834 vysvěcen na kněžství a ještě dnes straší v čítankách. Poučoval tak dlouho svými články, kam dítko dospívá, které poslouchá rádců, jakož i z druhé strany tak dlouho dával patřit na děti, které se vrhají neposlušností a nectnostmi v záhubu časnou i věčnou, až dostal do pravé ruky písařskou křeč, že nemohl péro udržet v ruce. „Ježíšmarjá,“ řekl si ten milý muž, „takhle bych z dětí neudělal dobré poddané a dobré věřící!“ I naučil se psát levou rukou!

Byl první, který zavedl do školních čítanek takzvané průzračné příklady, které činí děti slabomyslnými. Za heslem průzračných příkladů počali si je spisovatelé školních čítanek vymýšlet.

Školák Venoušek má sice ze všeho jedničku, ale ten zlozvyk, že nepozdravuje starostu obce. Ničema polkne za trest jehlu. Toť přece průzračný příklad, že blaho člověka nezakládá se na pouhých toliko vědomostech (měl samé jedničky), nýbrž hlavně na žití ctnostném a bohumilém. Zdali z Venouška jehla vyšla, průzračný příklad nepovídá.

Školní čítanky skýtají vůbec nejedno poučení, které mládež provází po cestách ctnosti.

Modli se a pracuj!

Přičiň se a důvěřuj v Boha!

Povolnost činí přátele!

Moudřejší ustoupí!

Jakými krásnými hesly prošpikovány bývají čítanky. Mnohý okamžitě nepozná pravou cenu těch hesel, ale až jednou povyroste, přesvědčí se. Až bude mít spor se zaměstnavatelem, prostě se oběsí a zanechá po sobě lístek „Moudřejší ustoupí“ nebo „Povolnost činí přátele“.

Hlavní věcí je vybrat do školních čítanek hesla, která se pro dnešní dobu nehodí. Hesla logická, jako: „Jsi-li pronásledován, jsa nevinný, z neštěstí ti vzniknou vonné květiny.“ (Mat. J. Sychra.)

A povstávají nové rady, aby z dětí stali se řádní občané: „Uč se v pravý čas shýbati a mnohému zlému se uhneš.“ Milé dítě! Nastav záda a důvěřuj v Boha.

Vždyť ostatně není tak zle ve školních čítankách. Jaký tam počet příkladů, že bude-li ti někdy zle, dobří lidé se o tebe postarají.

Tak například: „Štědrý večer v útulně.“ Dostanou tam chudé děti punčochy, jablka a hrst ořechů. Vidí tam skvostně oděné paní a zazpívají nakonec: „Narodil se...“ Rodiče obdarovaných dětí jsou přítomni a pláčí pohnutím. A děti se zářícím okem navlékají si darované punčochy pod vánočním stromečkem a líbají ruce krásně oděným pánům. A dole pod článkem: „Ochotného dárce miluje Bůh.“

Že se ti, dítě, po přečtení dlouho zdá o punčochách a o krásných paních?

A proč ty dítky měly se tak dobře? Poněvadž byly ctnostné a zbožné, přestože byly chudé.

Je to zvláštní případ, neboť jinde naleznete věty: „Jeden svévolný chlapec, dítě to chudých rodičů...“ je to opak tohoto: „Karlíček byl hodný a uctivý hošík a jeho rodiče, zámožní to měšťané...“

Školní čítanky schvaluje c. k. zemská školní rada a to znamená: „Karlíček byl hodný a uctivý hošík a budoucí zemský školní rada...“

Školní čítanky mohly by ovšem také býti schváleny nejdůstojnější konzistoří. Mám-li být hodným člověkem, jak předpisuje církev, musím číst naše školní čítanky a zakrním-li z mládí duševně, tím lépe pro mne, neboť pak má ctnost neutrpí újmy. A budu vlastencem a putovat budu rok co rok na Velehrad, stanu se státním úředníkem a s vděčností budu vzpomínat na školní čítanky, ve kterých je všechno tak pěkně pověděno dětem, že lze z nich vychovat bohumilé lidi s krásnými životními hesly

„Modli se a pracuj!“

„Moudřejší ustoupí“

„Uč se v pravý čas shýbati!“

A ti bohumilí občané budou mít takové nepatrné mozečky jako spisovatelé školních čítanek.

Napsal nějaký Jan Javarnický:

Zvykej mládeži čítankám čest dáti,

jinak máš se těžkých trestů báti.

A ten těžký trest je, nenajít zaopatření v ústavu pro slabomyslné...

   


   

Školní výlet 

Suplující profesor Hamouz zbledl jako stěna. V přírodopise jmenuje se onen zjev mimikry, což znamená přizpůsobit se svému okolí barvou, aby nebyl tvor zpozorován. Bílé stěny chodby dívaly se na něho příšerně a proti němu rýsovala se ježatá hlava ředitele gymnasia, který zbledlému suplentovi ještě jednou opakoval: „Půjdete se svou třídou sekundou na celodenní školní výlet.“

Suplent Hamouz ozval se úpěnlivým hlasem: „Prosím, pane řediteli, račte uvážit, že ona třída vzhledem k celkovému mravnímu úpadku není toho hodna, aby šla na celodenní výlet. Jsou mravů zákonných, málo jich mravů náležitých a chvalitebných jen dva z celé třídy, koktavý Vaňousek a pak syn kolegy profesora Zykána. Ostatní nedbají, ačkoliv jsou útlého mládí, disciplinárního řádu. Ať mluvím k nim andělsky nebo ďábelsky, skotačí, hopsají, hovoří, při vyučování se vrtí. Loni jsem s nimi prodělal půldenní výlet. A víte, že ti primáni, kteří bývají ještě nevinní, bez mého vědomí napili se syrovátky, pak na to koupili si třešně a pili vodu. Navedl je Jílek, jak račte pamatovat, žák mravů méně zákonných, který v útlém věku dvanácti let dovolil si říci panu katechetovi, když týž mu řekl, aby se jen přiznal, že hodil po něm pomerančovou kůrou, že se mu nic nestane: ,Vy to jen tak říkáte a jinak si to myslíte!‘ Tento Jílek byl zloduch celého výletu. Když se celé primě B ony věci smíchaly v žaludku, podobal se zpáteční návrat, pane řediteli, návratu poražené armády, která má hrozný strach a strachy neví, co činí. Od té doby se jejich mravy zhoršily. Jak račte vědět, pane řediteli, nejsem z těch, kteří se zaleknou překážek. Nikdy, pane řediteli, ani chvilky jsem neopominul, abych té zbloudilé třídě sekundě B nevštěpoval zásady, jak by obrodili své mravní cítění. Mluvil jsem mírně, mluvil jsem přísně. Prosíval jsem v půlletí koukol. Padaly pětky, zákonné mravy, dal jsem mnoho návrhů na odchodnou, posílal jsem censury a tu a tam kladl za vzor koktavého jich spolužáka Vaňouska. Bylo to marno. Pamatujete se, pane řediteli, jak nedávno bylo půl třídy před konferencí, když nikdo se nepřiznal, kdo mně na židli zapíchl nožičky ocelových per. Použili k tomu ti nešťastníci nových per, abych snad nedostal otravu krve. Celý profesorský sbor se domníval, že právě ta okolnost snad znamená u provinilců jakýs záblesk lásky k profesoru, že přece nepadlo jeho napomínání na neúrodnou půdu. Dva dni poté ráčil jste však, pane řediteli, vyslýchat sám nový ohavný čin sekundy B. Někdo z žáků paklíčem otevřel zásuvku katedry a ukradl sešity se školními úlohami z latiny. Sešity byly později nalezeny v kamnech a nikdo se nepřiznal. A s těmi holomky mám jít na celodenní výlet.“

„Ministerstvo vyučování,“ řekl ředitel, „ve snaze, aby žactvu gymnasií bylo umožněno zotavit se aspoň jeden den ve školním roce na čerstvém vzduchu, nařídilo poznovu zvláštním oběžníkem, aby byl pořádán každou třídou nižších i vyšších středních škol celodenní výlet. Porokovav s několika členy profesorského sboru, vypracoval jsem plán pro vaši třídu. Podniknete výlet do údolí Divoké Šárky.“

„Vím, co jest disciplína, pane řediteli,“ odpověděl nešťastný Hamouz, „ale račte uvážit, že už jen to slovo Divoká Šárka v sekundě B vzbudí odvážné myšlenky, kterým na výletě přičiní i skutky. Jelikož divochy pustím do Divoké Šárky, neuhlídám je. Zulukafry, s dovolením, nevzdělávají tím, že je pustí do pralesů na výlet. Prosím, pane řediteli, byste laskavě uvážil mou hroznou situaci. Mých žáků jest pětačtyřicet. Divoká Šárka jest samá skála, napravo skála, nalevo skála. Z těch pětačtyřiceti jich přivedu jistě do Prahy nepotlučených jen patnáct a z těch budu ještě nucen dát pro jejich chování na školním výletě aspoň deseti mravy nezákonné, neboť jsou to rození lotři. Vím, že z nich někteří snad se vůbec živí do Prahy nevrátí, že některé při průchodu vesnicemi pochytají obecní strážníci, deset procent si roztrhne kalhoty lezením na stromy, nejméně pět procent bude při škádlení psů dokonale pokousáno. A bude to marné, vytahovat zápisník a říkat: ,Píši: celá třída zákonné mravy.‘ Bude to marné. A při obědě, oni se mně hoši opijí, docela opijí a pobijí se mezi sebou.“

„Budete pilně botanizovat,“ ozval se ředitel.

„Ne, pane řediteli, je to strašné. Pilně jsme i loni na výletě botanizovali, ačkoliv nejsem botanik, nýbrž klasický filolog. Ale prosím vás, vždyť všude jsme viděli v Krči jen pampelišky, tu a tam pryskyřičník, v Kunraticích mateřídoušku. Na tom mohli mít dosti. A oni, lotři, v Kunraticích v restauraci trhali v soukromé zahradě hostinského macešky, rané růže, tulipány a nosili mně před hostinským uloupené květiny s otázkou, abych jim řekl, co to je a jakou to má cenu. Jsem v Kunraticích nemožný. A nyní račte si představit, že řádění sekundy B nebude trvat jen půl dne, nýbrž po celý den, po celý dlouhý den, že v darebáctví za ten rok vyspěli rozumově, že jsou zchytralí a že jim takřka není nic svatého.“

„Nemohu si pomoci,“ řekl utrápenému suplentu Hamouzovi ředitel, „vykonáte se svou třídou sekundou B celodenní výlet do Divoké Šárky.“

Rozzuřeně vešel suplent Hamouz do své třídy.

„Sekundáni,“ řekl zdrcujícím hlasem, „připravte si čtvrtky. Půjdete na celodenní výlet do Divoké Šárky – a dnes máte zvláštní písemnou práci z latiny, na kterou jste, hoši, připraveni nebyli. Podotýkám, že tato zvláštní práce bude velice důležitá ke klasifikaci. Kdo bude z ní mít nedostatečně, přijde do konference a nepomohou mu vzdechy, bude to před popravou.

Takhle výlety, to by vás člověk užil! Podotýkám, že obzvláště přísně budu hledět, aby se neopisovalo. Já vás naučím chodit na celodenní výlet, uličníci. Rozsadím vás hned, aby ani jeden nemohl od druhého opisovat.

Čeho ode mne žádáte, Poráku? Že je vám špatně a že chcete právě na tuto hodinu odejít ven? Vy se chce vymknout, Poráku, ze své povinnosti. Ale na výletě, to byste to uměl. To byste lezl na stromy a pak po celé cestě svítil nohavicí. To nejde, hochu, to musí přestat. Dělám si poznámku u vašeho jména, že jste velice nebezpečný disciplíně celé třídy. Že od vás nemůže se čekat nic dobrého, stejně jako tamhle od Kucha.

Kuch, ten by zas v Divoké Šárce skákal přes potok, jako před čtrnácti dny v deset hodin přes lavici. Skočí do bahna a zamaže si šaty. A na ty šaty dostal z fondu císaře Františka Josefa loni 2. prosince a teď by chtěl skákat přes potok v Divoké Šárce. Tak to dál nepůjde, Kuchu! Jednou má také moje trpělivost své meze, koukáte nevinně jako tady Mára.

Mára zas, ten je na psy. Psa nenechá na pokoji. Až půjdeme Libocí, chytí nejbližšího psa za ocas. Máro, svévolný chlapče, že nepamatujete na své rodiče, kteří jistě ani psů si v útlém mládí nevšimli. Ale vidíte ho, hoši, toho Máru, jak si myslí, až přijdeme do Veleslavína: ,Já, až pan profesor se nebude koukat, vezmu kámen z hromádky a tamhletoho psa bacím!‘ Ale profesor Hamouz, ten má všude oči. Ten hned vytáhne zápisník a už si znamená: ,Mára házel po psech!‘ Tak vidíte, kam to vede, takové chování. Vy se drze koukáte a hlásíte se, vím, co chcete říci. Chcete odporovat a říct, že po psech neházíte. Jako bych vás neviděl. Když jste myslil, že na vás se nedívám, už jste hodil ve Veleslavíně po psu kamenem. Sedněte si, drzý hochu.

Vy jste alespoň drzý, ale upřímně drzý. Hledíte, jako byste chtěl vypálit celou gymnasiální budovu, ale tamhle Havelka, ten kouká tak zbožně, tak jako učiněné neviňátko a vím, že si myslí: (Přece vstaňte, když s vámi mluvím.) ,Až budeme v Divoké Šárce na obědě v Čertově mlýně, pan profesor nám dá každému sklenici piva.‘ Nic vám nedám, lotři! Sodovou vodu budete pít! To je hrozné, jak chcete už z mládí ve věku třinácti let, Havelko, opíjet se pivem v Čertově mlýně, po cestě pak hulákat, vyvádět alotria a ohrožovat ostatní. Je to velice smutný příklad zkaženosti. Dělám si poznámku u vašeho jména, abych věděl, jakou nízkou známku z mravného chování mám vám dát.

Stejně činím si poznámky u Samka, Havlíčka, Janoty a Vodičky, neboť stejně jako oni nezdární žáci zničili latinské cvičebnice, vypůjčené ze žákovské knihovny, budou ničit i lesní podrost v Divoké Šárce přes to, že ukážu na výstražné tabulky ,Každé ničení lesních stromků se trestá vězením.‘

Ale proč to vlastně říkám. Vždyť Samek už hledí tak na mne jako starý kriminálník a Havlíček s Vodičkou už měli oba dvouhodinový karcer, že jezdili na lodičkách přes výslovný zákaz pana ředitele a můj. Jezdí, jezdí, jako by nevěděli, že se mohou utopit. Ale to oni na výletě budou lézt do každé studně a hledat své ztracené mravy.

Budete-li takhle pokračovat, vezmu třídní knihu a poznamenám, že nejste k napravení a že by se vám nečinila žádná křivda, kdyby vás vyloučili z gymnasia.

Tamhle Švambera nemá k tomu daleko. Po školním výletě už ani nebude musit přijít druhého dne do třídy, neboť dovrší řadu svých nepravostí tím, že opozdí se po cestě a vykouří sportku. Já ale řeknu jemu i jeho komilitonům: ,Dýchněte na mne,‘ a to dýchnutí jim podrazí nohy.

Jiní zlotřilci, jako bych je viděl, přijdou na nádraží po zuby ozbrojení. Ten si vezme kapesní nůž, ten někde splaší flobertkovou pistoli a nyní hejsa do Divoké Šárky. Bude veta po disciplíně. Najednou ozve se výstřel. To Bartoníček vypálil ve skalní soutěsce z flobertkové pistole. (Vstaňte, Bartoníčku, když s vámi mluvím.) A Bartoníčka chytím za límec při činu, vyrazím mu ještě kouřící flobertku z jeho zlotřilé ruky a řeknu mu: ,Zítra už nemusíte chodit do školy.‘ A takových propadlých osudů bude víc.

Nemusím jmenovat Musila. Ten někde si uřízne v lese klacek. Musile, víte, kam to spějete? Jest to lesní pych. Víte, že budete za takovou věc vyloučen. Zkrátka, hoši, vím, že ve vlaku budete se chovat jako divá zvěř. Že budete křičet z vlaku ,nazdar!‘ a vyhýbati se z oken.

Pravím vám důrazně, že kdo něco takového provede, kdo učiní něco podobného, o čemž jsem mluvil a o čemž jsem si dělal patřičné poznámky, tu každý z těch provinilců nemusí již druhého dne přijít do školy, nechť se každý z nich považuje za vyloučena a uzná nemožnost po svém jednání překročit ještě jednou práh této třídy a zasednouti do své lavice. I bude potom pláč a skřípění zubů, doma budou pracovat rákosky a to všecko proto, že nedbali jste mých dobrých rad a naučení a na výletě chovali se jako zvěř.

 Kdo tedy bude lotr a provede alotria, o kterých jsem mluvil a alotria jim podobná, nemusí se druhého dne objeviti ve škole a nechť považuje se za vyloučena ze všech středních škol celého Rakouska.“

„To jsem je zastrašil,“ myslil si suplent Hamouz po hodině, „budou jistě jako beránci.“

 Druhého dne po školním výletě do Divoké Šárky přišlo do třídy ze čtyřiceti pěti žáků jen pět. Ostatní se považovali za vyloučené ze středních škol celého Rakouska…

    


 

Špitálníci v Kočicích

U nás na vsi, která je na panství knížete, je starý špýchar panský. Dřív tam bylo seno a obilí, dnes z toho všeho udělali chorobinec pro staré knížecí zřízence.

Chápu, že malé otvory stačily haldám a hromadám zrní, aby neklíčilo ve tmě, ale divím se, jak se žije v té polotmě čtyřem starým lidem, třem dědečkům a jedné babičce.

Babička byla šafářkou a ti tři byli hajníky u rybníků. Po celý život žili ve světle. Ona v lánech obilí a oni na baštách rybníků, ozářených sluncem. Pravda sice, že modré nebe nemohlo jim přinést v tom plahočení za chlebem zadost-učinění, ale bylo to přece jen slunce, byl to jas, čistý vzduch, který dýchali, a za svátečních dnů, kdy se nepracovalo, sedávali po mezích u lesů a rybníků a dívali se, jak plují oblaka.

Poněvadž nyní na stará kolena žili z milosti knížete, vzali jim světlo a místo toho jim tam nasadili kaplana, který je zpovídal každý týden a každý třetí den chodil tam a držel kázání.

Pavlášek prohlásil jednou k babičce Mejstříkové, že nerozumí dobře těm modlitbám každodenním, které jim kaplan přikazuje.

Hečer porozuměl tomu jinak a vysvětloval, že to kaplan musí dělat, poněvadž to má přikázáno asi od samého knížete.

Ke všemu jim vařil starý správce v zámku, kam museli chodit všichni čtyři, oděni v modrý kabát s mosaznými knoflíky a hnusnou čepicí šedivou, každodenně na stravu. V té uniformě špitálníků vehnali je jako stádo do jedné světnice, kterou zřídili přepažením jedné maštale, a do mísy nalili jim špinavou polévku. Pak jim dali kaši maštěnou lojem a vyhnali je ven.

Den co den se to opakovalo. Špitálníci šourali se pomalu do chudobince, pak se modlili, až jednoho dne řekl Krušina: „E, co bych se modlil. Jsem já špatný člověk? Vždyť jsem se padesát let těmahle rukama dřel jako tady Mejstřice. Viď, bábo, že jsi nehřešila?“

Suchá, vetchá stařenka prohlásila, že už ji taky nějak ty modlitby netěší. Modlila se předešle, aby ta polévka nebyla tak vodová. Vždyť to není k žrádlu. Modlila se, aby to k žrádlu bylo, ale bůh ji nevyslyšel. V chlebu byli červi.

Boha ještě zastával Hečer, který hájil předešle kaplana. Vysvětloval, že je třeba trpět, aby pak to bylo tam nahoře tím lepší.

Hečer měl nejasné uvědomění pohanství při své katolické zbožnosti.

Vykládal, že se v nebi sveze po vrchním porybném, který ho sekýroval ve službě. Omamoval je všechny líčením nějakých knedlíků se zelím a vepřovým masem a slepicí s nudlemi, která je čeká tam nahoře. Také budou hrát mariáš a kouřit knastr.

Jejich dýmky byly vyhaslé, poněvadž správce si vzpomněl, že by mohli lehce zapálit. Proto také v zimě jim příliš mnoho netopili. Správce surově se sice vyjádřil, že je to tak lepší, že si aspoň ucpou na noc troubu od kamen a že bude pokoj, že se po pohřbu zas z toho udělá špýchar.

V zimě přestával se modlit i Hečer, a kaplan, poněvadž bylo mu zima v chudobinci, chodil tam jen málo, a to ještě se ani nesvlékl z kožichu. Mluvil jen krátce, ale to stálo za to. Obyčejně probral všechny tresty v pekle, které líčil velmi živě, jako kdyby se byl právě odtamtud vrátil.

Jednou po jeho odchodu řekla babička Mejstříková, že je takové peklo dobrá věc, poněvadž je tam teplo a nemusí nikdo prosit pana správce o dříví.

Pavlášek pak řekl, že mu je horko z těch řečí a že by tam mohl kaplan chodit častěji, poněvadž by je aspoň zahřál. Za dlouhých zimních večerů vzpomínali na mládí. Krušina nedovedl se dobře vyjadřovat a jen říkal, že když se tak dřeli, že mysleli, že to nakonec s nimi lepší dopadne.

Cesty k obědu byly kruté, poněvadž závěje zavály pěšiny. Obalili si nohy hadry a jako alegorie lidumilnosti knížecí vlekli se kupředu sněhem.

Správce v hospodě s netajenou radostí řekl, že už pokašlávají.

Ale přišla jim jedna naděje. Pavlášek se dozvěděl od podruha Hromka, že na jaře přijede mladá kněžna ponejprv na panství a že prohlídne všechny dvory a budovy knížecí.

Jako knížecí služebníci věděli, že je to krásná dáma, z vypravování, jak se tak roznášelo. Jako obrázek. Už neskládal ani Hečer naději v boha, a když si Krušina jednou vzdychl, že je bůh daleko, nepokusil se to nijak vyvrátiti. Novou nadějí, místo boha, který prese všechny prosby neosvítil správce, aby jim nevařil takovou špínu místo polévky, byl vysněný zjev mladé kněžny. (V některých povídkách setkáváme se s takovými vysněnými zjevy: šlechetné komtesy, modrooké dobrácké kněžny atd.)

Hovořívali o ní tak, jak kaplan k nim o bohu. Představovali si, jak se nad nimi slituje a jak jim všechno uvede do lepších kolejí, jak jí to všechno řeknou, ruce políbí, poprosí o slitování.

Babička Mejstříková plakala přitom, rozteskněná, rozněžněná, její duše oplývala nadějí.

Vykládali si o všem možném ze života mladé kněžny, vymýšleli si o ní nejrůznější laskavosti, které prokázala kdekomu z chudiny.

Byli utvrzeni v tom, že jinak ani být nemůže, že špitálníkům pomůže doopravdy. Pak se dozvěděli určitějších zpráv, že přijede brzy na jaře.

Rozhodli se, že promluví k ní Mejstříková, jako žena k ženě. Babička dlouho plakala, než přijala tu funkci, a učili ji, co má říct.

Předně líbat ruce a pak jí obejmout koleno. Nestěžovat si na správce, jen prosit, aby byla lepší strava, aby dostali boty, aby v zimě se topilo víc. Mluvit o tom, jak se dřeli po celý život na knížecím panství.

Den co den rozhovořovali se o tom, a jejich naděje byla tak silná, že ji nezvrátilo, ani když později !se zase tvrdilo, že kněžna nepřijede.

Pak přišly zprávy, že přijede jistě, a čím více blížil se den příjezdu kněžnina, tím byli šťastnější. Ti staří čtyři lidé vraceli se domů od bídného oběda ve svých záplatovaných chalátech s takovou důvěrou v jistou budoucnost, že dokonce Hečer jednou prohlásil: „My to správci zavaříme.“ Napomenuli ho za to, že správce musí být při tom stranou.

Byli v náladě, která vše odpouštěla, všechna příkoří, vše, co zakusili. Měli tu velkou naději.

Mladá kněžna přijela.

Vypravuje se po vsi, že ti špitálníci ve své ošklivé uniformě postavili se před chudobinec a že čekali, až kněžna pojede kolem, a že se nedali odehnat.

Mladá krásná kněžna přejela kolem nich pomalu v automobilu s ředitelem panství a usmála se. Nežli se vzpamatovali špitálníci, její automobil zahýbal již do nádvoří. Jejich naděje zmizela.

A ta naděje jejich, když se tenkrát usmála a řekla k řediteli panství: „Vypadají jako ochočené opice,“ zmizela navždy.

Z úst mladé kněžny se to prapodivně vyjímalo, a poněvadž se zastyděla, obdrželi všichni špitálníci po jejím odjezdu z panství po 50 haléřích na přilepšenou, ovšemže jen pro jednou.

 

   


 

Šťastný domov

I

Šest let snaží se v Čechách Šimáčkův Šťastný domov učinit každou domácnost spokojenou, každé manželství klidným a šťastným. O tom jsem se přesvědčil sám.

Nepostrádatelné pokyny pro každou domácnost vyřítí se každých čtrnáct dní z administrace v Jeruzalémské ulici, šíříce všude štěstí. Pokud se mne týče, plakal bych.

Manželka svěřila mně týden po svatbě sladké tajemství, že odbírá Šťastný domov. „Právě přišlo dnes číslo, jsou tam velice důležité pokyny. Uvidíš, že mnoho získáme, budeme-li se říditi dle něho.“

Když jsem se vrátil domů, panoval zvláštní ruch v kuchyni. Žena s očima zářícíma štěstím vyšla mně vstříc a volala: „Podařilo se to!“ Vzala mne za ruku a vedla do kuchyně. „Udělala jsem to přesně, jak je to napsáno ve Šťastném domovu. Polila jsem brazilské ořechy vařící vodou a ponechala v ní patnáct minut, pak se dají jádra lehce vyloupnout.“

Měla nehoráznou radost.

„Ale drahoušku, co ti napadlo kupovat brazilské ořechy, kdopak je jí, copak je potřebujeme?“

„Ty hlupáčku,“ pravila žena, „tady stojí černé na bílém: „Polejou-li se brazilské ořechy vařící vodou. Můžeme je také máčet po 5 až 6 dnů suché ve vodě: Pojď dál a uvidíš, že tvoje žena nezahálela.“

            V ložnici bylo cítit kafr. „Vyleštila jsem podle pokynů ve Šťastném domově postele kafrovým olejem.“

Zpozoroval jsem, že bílé postele z javorového dřeva touto procedurou zčernaly. „Ale vždyť jsou černé,“ namítl jsem.

„To nevadí,“ pravila sladce, „ve Šťastném domově jest rubrika Hovorna pro odběratelky časopisu, kde obdrží tazatelka odpověď z kteréhokoliv oboru práce a vědění. Optám se, jak lze zčernalý nábytek opravit. Dnes už mně odpověděli v té rubrice na můj dotaz o původu prstenu. To ti přečtu: „Prsten (J. H. v K.) sloužil mnohem dříve k přikrývání lidského těla nežli oděv...“

Udělalo se mně špatně a lehl jsem si na otoman.

Zatím drahá žena nelenila. Dle pokynů, obsažených v posledním došlém čísle Šťastného domova voskem a solí snažila se vyčistit rez na cihličce, kterého tam nebylo. Namočila mně suché boty do petroleje, aby změkly, polila si ruce inkoustem, aby mohla šťávou ze zralých hroznů tyto inkoustové skvrny odstranit a sháněla se po červeném víně, poněvadž chtěla zkusit, zdali opravdu zmizí skvrny po červeném víně z prádla, když se toto namočí na den do kyselého mléka a pak vypere vodou.

Konečně přinesla služka červené víno a drahá neúnavná ženuška polila mou košili červeným vínem a máčela ji v kyselém mléce.

Pak vyvařila kartáčky na zuby, poněvadž mezi různými pokyny stálo: „Vyvaříš-li nový kartáček na zuby, udržíš jej delší dobu.“ Bohužel vrátila se s holým držátkem. To nejdůležitější, štětinky, vypadaly ve vařící vodě. Samo sebou se rozumí, že mně vytkla, proč kupuji padělané zubní kartáčky.

Pak počala manipulovat s budíkem přesně dle pokynů ve Šťastném domově, kde bylo vysvětleno, že vaří-li se vejce, má se natáhnout budík na určitou minutu, když spustí, jsou vejce uvařeny.

Bavila se tak hodinu. Pak mně začala vytýkat, že jsem do domácnosti nepřinesl žádných držátek na zboží, že mohla z nich zhotovit kozlíčky na příbory, slánky a podobné pěkné věci, jako to už udělalo mnoho odběratelek Šťastného domova, čímž zajisté se docílí, že v takové domácnosti, kde využitkují tak krásným způsobem držátek na zboží, panuje naprostá spokojenost a blaženost.

„A tohle také zavedu,“ pravila a podala mně zatrhnutý článeček v novém čísle: „Jak učím kuřáka spořiti. Můj muž kupuje doutníky v krabici po 100 kusech. Kdykoli takovou krabici koupí, vezmu jemu nepozorovaně z každé vrstvy 3-4 doutníky, které uschovám. Když pak mu doutníků v krabici ubývá, tu mu z uschovaných 1-2 nazpět do krabice přidám. Tím způsobem vydrží bednička doutníků mnohem déle.“

Samo sebou se rozumí, že celý večer věnovala Šťastnému domovu. Vyrobila prkénko na krájení salámu, dřevěný rámek na sušení vlněných punčoch a konečně věšák na princesový úbor. Poněvadž však princesový úbor neměla, chtěla, abych jí jej koupil.

Nato natřela koš na prádlo bílou fermežovou barvou a nesla ho kolem mých černých šatů, které právě služka kartáčovala a plna radosti se vrátila se zprávou, že ihned napíše dotaz redakci Šťastného domova, jakým způsobem zmizí bílá fermežová barva z černých šatů.

„My odběratelky,“ pravila, „pracujeme jedna pro druhou. Každý zodpovězený dotaz jest pro všechny čtenářky nenahraditelným prostředkem, jak učiniti domácnost šťastnou. A my musíme býti hodně šťastni. Zítra mně pomůžeš vyzdobit záchod, jak je v tomto čísle navrženo. Polepíme stěny černými a bílými čtverci z tvrdého papíru.“

Na noc pak musil jsem obléci vestu, poněvadž v článku „Pravá míra otužení“ stálo, že veliký anglický hygienik Herbert Spencer spával ve vestě.

Ve tři hodiny ráno probudil mne budík. „Musíme vstávat,“ pravila žena. „Četla jsem, že nejlépe se duševně pracuje od tří hodin ráno do sedmi. Šťastný domov vypsal cenu tří set korun pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept, jak využitkovati zbytků z kapounů a slepic. Pomoz mně přemýšlet.“

V šest hodin mně řekla, že jsem blbec, poněvadž koukám už tři hodiny do prázdna a nic mě nenapadá. Od šesti do půl sedmé vykládala mně, že celé folianty trestní vypravují o morální bídě a nejhorších zločinech mužů. Žena inteligentní, s mravní silou, nikdy není tak darebná a bídná jako muži a přece si muž stále osobuje právo býti neobmezeným vládcem, jehož vůli, třeba nespravedlivé, musí se žena podrobiti a žena taková ubohá.

Mluvila půl hodiny, že cítí jasně, jak se na ženě prohřešuje celá lidská společnost, ukládá-li jí mlčeti a trpěti. Sama jsouc, volila by raději smrt, než takový život, ale pomyšlení na děti brání jí zbaviti se rázem svého trápení.

„Ale vždyť nemáš děti...“

„To je jedno a do toho ti nic není,“ odpověděla rozhodně, „vy muži nic neumíte, než nás ženy sužovat. Ženy nemají nikde zastání, žádný zákon je nechrání a jsou vydány zcela v plen svým trýznitelům. Ach, jak budu ráda, až budeš pryč. Překážíš mně, musím vybrat ze Šťastného domova, co mám dnes zvláštního uvařit.“

„Ale drahoušku,“ řekl jsem nesměle, „nemusilo by to být snad zvláštní, třeba jen něco obyčejného.“

Ani neodpověděla.

Celé dopoledne vyvstávaly před mým zrakem hrůzné obrazy prapodivných, kombinovaných jídel. Zaraženě vstoupil jsem v poledne do dveří našeho bytu.

Ženuška políbila mne upřímně a s tváří, z níž vyzařovalo štěstí, pravila vítězoslavně: „Dnes máme řízky skopové, z hovězího napodobené, nadívané napodobenou vlašskou pikantní zavařeninou zeleninovou. To je z nových předpisů z minulého čísla.“

Bylo to dobře napsáno, ale nebylo to k jídlu. Svou porci dal jsem do misky pro našeho psa. Čichl k tomu, svěsil ohon, zalezl pod skříň a vrčel.

Drahé ženušce bylo též špatně a poslala mne pryč, že si lehne.

Když jsem se večer vrátil, nalezl jsem v jídelně tři, v předním pokoji dvě a v kuchyni stála u jedné bedny má drahá žena a řezala pilkou prkna z jiné bedny.

„Čekám na tebe,“ pravila vlídně. „Ve Šťastném domovu objevila jsem, jak každá šetrná hospodyně může ze starých beden sama zhotoviti si postel pro služku. Když jsi odešel, prodala jsem služčinu postel truhláři a nakoupila za to bedny a truhlářské nástroje.

„Ach bože, bože! Toto píši z turecké Soluně, kam jsem utekl před Šťastným domovem, jenž má za účel učinit každou domácnost šťastnou a spokojenou.

 II

Uprchnuv tedy před Šťastným domovem, který přináší domovům štěstí, do tohoto města, byl jsem úplně šťasten a blažen, ačkoliv právě tam vraždili křesťany.

Šestkrát jsem s námahou utekl před krvelačnými mohamedány, ale to zdálo se mně rozkoší vůči tomu, být bezprostředním svědkem ničivé působnosti Šťastného domova.

Šest neděl žil jsem tak v úplné blaženosti, když vtom obdržel jsem psaní od své ženy.

Bylo zářící, plné laskavosti. Psala mně, že zatímco jsem se odebral do Turecka, seznala, že bez Šťastného domova byl by život holou pouští. Vím-li, co jest „Nurso“. „Nurso“ toť samovařící přístroj v kruhu rodinném, který dostane jedna z předplatitelek úplně zadarmo. Pak nepotřebuje kuchyň a tu již dala předem zbořit kamna v kuchyni, poněvadž když vyhraje, „Nurso“, bude tam stát ten přístroj. „Nurso“ je víc než kamna. „Nurso“ znamená štěstí. Představuje si, jak já budu v „Nurso“ vařit a jak budeme mít uprostřed sebe ten samovařící přístroj, takže budeme úplně šťastni.

O mém náhlém odjezdu zpravila hned redakci Šťastného domova a oni jí ze soucitu zaslali 20 druhů semen na zeleninu a 20 druhů na květiny a v listárně redakce jí odpověděli, aby si koupila časopis Šimáčkův Čtverlístek.

Dopis byl psán velice něžně a v druhé půli byla vyslovena prosba, abych vypátral a jí zaslal nějaký recept na přípravu pravého tureckého pilafu, který ona uveřejní v Šťastném domovu, aby i ostatní čtenářky byly hodně šťastny.

To bylo první přání, druhé bylo, abych vypátral turecký jídelní lístek na 365 dnů v roce pro skromnou rodinu tureckou. Pak byla třetí prosba, abych jí poslal nějaké zbytky tureckých látek, že si z nich chce dle návodu v posledním čísle Šťastného domova udělat hadry na utírání zrcadel.

Čtvrtá a poslední její žádost dýchala onou upřímností, která mne zahnala až sem do Turecka. Psala, abych prostřednictvím rakousko-uherského konsula v Soluni pokusil se vymoci na turecké vládě, aby tureckým ženám bylo dovoleno vydávat pro sebe list na způsob Šťastného domova. Ona sama že se pokusí sdělit tyto své myšlenky písemně na zdejší konzulát a doufá ve veliký úspěch. Psaní končilo sdělením, že dle rady, poskytnuté jí v listárně, upotřebila velice prakticky mé nové letní šaty, které jsem měl dvakrát na sobě. Rozpárala je, rozstříhala a ušila z nich tři páry dětských kalhot, které zaslala do redakce Šťastného domova s prosbou, aby byly dány tomu hodnému hošíkovi, který svým vlivem přiměje otce, aby mamince předplatil Šťastný domov.

Na konci stály verše:

„Ó, Šťastný domove!

Nás pod ochranu svoji vem,

jak matka dítě v loktech chová vždy znova,

buď Lásky šťastným domove...

Po přečtení toho jsem plakal dlouho do noci.

Za čtrnáct dní nato byl jsem zavolán na rakouský konzulát. Konzul, velice příjemný pán, ukázal mně předně na konzulát zaslanou petici, podepsanou sto padesáti předplatitelkami Šťastného domova, aby turecká vláda nebránila tureckým ženám číst Šťastný domov.

„Pak přišel,“ pravil velice smutně, „jeden ročník na ukázku. Má paní má kuchařku Češku a ta zabrala se předevčírem do čtení a dnes je z ní úplný vrták. Pojďte se na ni podívat, co vyvádí.“

Šli jsme. Vchod do kuchyně byl ověnčen růžemi a v této girlandě byl zhotoven tento nápis neumělou rukou na tvrdém papíru: „Šťastný domov přináší konzulátům štěstí.“

Uprostřed mnoha beden seděla má krajanka, která chtěla i zde vybudovat štěstí od základů a štípala právě nějakou lavici.

„Pst!“ pravila, kladouc si prst na rty. „Jen tiše, aby se Šťastný domov nezlobil, že ho rušíte v práci. Z těchto beden udělám, jak to chce Šťastný domov, moderní a vkusný kuchyňský nábytek. Chcete vidět mou hlínu?“ Ukázala na velký kopec hlíny v rohu. „Z toho budu zhotovovat dle Šťastného domova pro tento dům hrnce a jiné kuchyňské nářadí.“ Chytila mne za ruku a volala, blýskajíc očima vášnivě: „A viďte, že pak budeme šťastni, hodně šťastni.“ A držíc mne za ruce, deklamovala ta dobrá, popletená duše: „Chtěl byste, aby vaše štěstí bylo trvale zabezpečeno, aby nikdy ničím nebylo zkaleno, naopak aby stále a do budoucnosti, čím dále tím více na vás rozlévala se záře štěstí a spokojenosti v plném jasu? Odebírejte Šťastný domov!“

Utekl jsem odtamtud a druhého dne svou krajanku, sotva jsem se probudil, nalezl jsem za dveřmi.

Vlekla s sebou kus stromu. „Přináším vám,“ pravila, „to dřevo. Z tohoto dřeva můžete si udělat věšák, jak to stojí v 16. čísle Šťastného domova. Koupíte si věšák někde u obchodníka a dle toho zhotovíte si sám druhý a první prodáte, nebo z něho zhotovíte vkusné podstavce pod nohy ke skříním...“

V tom okamžiku uzrál ve mně pevný úmysl, že otrávím celou redakci Šťastného domova, a orientálním vlakem vracel jsem se ještě téhož dne do Prahy.

 III

Když jsem se vrátil ze Soluně domů, čekalo mne velké překvapení. Salón byl bez nábytku, úplně bez nábytku a ten krásný černý nábytek v mé nepřítomnosti má dobrá žena prodala.

Se zářící tváří ukázala mně různé malby po prázdných stěnách, kterými nahradila velice vkusně, jak tvrdila, jednotlivé kusy nábytku. Dala si záležet, aby velké trymó namalovala věrně, podobně i pianino, takže uchvácen, musel jsem si sednout na zem.

„Dle Šťastného domova máme ozdobovat svůj příbytek,“ pravila pevným hlasem, „a řekni mně, nevypadá-li tento namalovaný stůl lépe než skutečný?“

Svalit se z něčeho bylo holou nemožností a proto jsem se jen položil na podlahu. „A proč, drahoušku, jsi prodala tento nábytek? Stálo to snad také ve Šťastném domovu, že v salóně nemá být nábytek?“

„Ty hlupáčku,“ pravila, „nábytek jsem prodala jen proto, abychom mohli být hodně šťastni, abychom měli svá vlastní párátka, víš, párátka své vlastní výroby. Četla jsem v Šťastném domovu, že pečlivá hospodyňka, aby ušetřila peněz, má si sama vyrábět párátka. Takové párátko, zhotovené její ručkou, činí jejího manžela šťastným a spokojeným po každém jídle a z takového párátka dýše to pravé rodinné štěstí, které chce Šťastný domov. ‚Z párátek doma zhotovených rozlévá se záře štěstí a spokojenosti, byt novomanželů naplňuje se jasem a usměvavým klidem, který zušlechťuje.‘ Obrátila jsem se tedy k redakci Šťastného domova s dotazem, jak se párátka doma vyrábějí. Dostala jsem odpověď, abych si koupila publikaci Šťastného domova: Domácí dílnu. Koupila jsem tedy dva ročníky, poněvadž se knihy nemají dle Šťastného domova kupovat jen po jednom exempláři, neboť jest to nevážnost k duševní práci. Vždyť, můj hlupáčku, i těch obyčejných sirek kupujeme několik balíčků najednou. V Domácí dílně jsem našla pokyn, že o výrobě párátek lze se dočíst v jiné publikaci Šťastného domova, v Domácím vševědu a ten stál 30 korun. V Domácím vševědu našla jsem poznámku, že párátka jsou obyčejně ze dřeva a o jich výrobě že možno se dočíst v některém z minulých ročníků Šimáčkova Čtverlístku. Koupila jsem tedy Šimáčkovy Čtverlístky a tam jsem se dočetla, že tedy možno párátka vyrábět doma pomocí patentovaného strojku, který lze obdržet u firmy Coudrine Fréres v Luzernu ve Švýcařích a že možno též je vyrábět jen pomocí obyčejného nože. Dle Šťastného domova vím, že strojní výroba přijde mnohem laciněji, i objednala jsem si stroj. Stál 480 franků. Kde jsem však měla vzít peníze? Prodala jsem tedy nábytek ze salónu a tvou knihovnu, poněvadž potřebovala jsem mnoho peněz na lipové dříví a na vodní motor ku hnaní stroje. Ze Šťastného domova vím, že nákup má se díti ve velkém a proto jsem si dala práci a koupila dvě staleté lípy na Šumavě, dala porazit, rozřezat a odvézt do Prahy. A nyní slyš! Až do dneška vyrobila jsem 8 miliónů párátek, které jsem složila do sklepa a do kůlny ve vedlejším domě, kterou jsem najala nahodile za velmi levný peníz. Dva milióny párátek věnovala jsem Šťastnému domovu pro tu odběratelku, která podá nejlepší recept na bramborové lívance. A my máme teď doma 6 miliónů párátek na zuby, viď, že budeme teď šťastni, hodně šťastni a že se ti bude doma líbit a neodjedeš mně nikam do Turecka.“

Byl jsem tak šťastným, že jsem z toho padl do mdlob. Probudil jsem se v sudě od kyselého zelí.

Když jsem z něho vylezl, pravila mně má pečlivá žena, že ve Šťastném domovu kdysi stálo, že výpary z kyselého zelí brání mdlobě. Šla tedy dolů a koupila tam prázdný sud od zelí.

„Co bude teď se sudem?“ tázal jsem se.

„Teď sud buď dáme do domácí lékárničky, nebo ještě lépe, podívám se do některého ročníku Šťastného domova - hned jsem tady.“

Vrátila se s ročníkem od loňska a četla: „Pilná hospodyňka dovede i ze sudu od zelí učinit pravý zázrak. Stačí k tomu jen trošku píle a obratem ruky utvoří z takového sudu kočárek pro děti...“

Musil jsem na chvíli zase strčit hlavu do sudu.

„Lépe se ještě na kočárek pro děti hodí sud od petroleje,“ četla má drahá žena, „neboť se v něm nedrží štěnice. Vidíš, my tedy musíme mít děti.“

Tak jsme tedy dělali, jak to chtěl Šťastný domov. Trávili jsme tak čas až do večera, kdy mne ženuška odvedla do jídelny, kde mně předložila půl uzenice a asi za 0,2 haléře chleba.

„Ve Šťastném domovu stojí,“ pravila, „že se má jíst před spaním velice málo a po jídle že se má člověk proběhnout, nejlépe že je vykonávat horské túry. Nemá-li však člověk možnost lézti po skrovné večeři do hor, stačí též, leze-li po domácím žebříku.“

Odvlekla mne do kuchyně. Tam byl ke stropu připevněn důkladný žebřík.

„Žebřík ten jsem zhotovila sama dle receptu ve Šťastném domovu. Koupila jsem z dražby čtyři staré skříně a z těch jsem to stloukla dohromady.“ Její oči zářily blažeností. „Také máme činky, abych však je nemusila kupovat, neboť šetrná hospodyně nerada vyhazuje peníze za věci, které si může zhotovit sama, slila jsem je z tvých starých cínových džbánů po babičce.“

Z toho mne rozbolelo okolí žaludku a musel jsem utéct na záchod, kde mě překvapila jeho nádherná výzdoba. Ruka mé ženy vyzdobila tento záchod dle hesla „Zdobte své příbytky!“ skutečně báječně krásně a ladně.

Zadní stěnu záchodu vyplňovala tato krásná báseň:

Tichounce, tiše, samo k duši

se v lásce štěstí přihlásí,

ráj blahý člověk v ňadru tuší

a modlitbu ret šeptá si:

Ó, drahé kouzlo domova,

kéž lásky svaté požehnání tě chrání,

všech bouří zlých tě povždy uchová.

Ó lásko, bdi nud tímto prahem,

by zloba nevstoupila naň,

nám v žití radostném a blahým

náš domov šťastný tady chraň!

Žena se dobyla za mnou na záchod, či spíše do toho chrámu umění, který byl vyzdoben perským kobercem z vyprodaného salónu.

Ne, to nebyl záchod, to byl šťastný domov v pravém slova smyslu, to bylo ideální sídlo šťastného člověka, který zde může nalézt jas a vzdělati svůj estetický vkus.

„Ozdobujme své záchodky,“ řekla žena, „tak stojí v minulém čísle Šťastného domova, neboť na záchodku tráví člověk jednu šestnáctinu svého života, to znamená dle Šťastného domova, že dosáhne-li člověk věku 80 let, sedí na záchodě pět let a těch pět let měl by prožít v nějaké díře, o kterou nikdo nedbá a kteráž doba jest s to zničiti jeho vkus? Záchodek má být pečlivě upraveným koutkem, ze kterého by dýchalo to pravé domácí štěstí, jaké chce Šťastný domov.“

Nesmíte se tedy divit, že jsem v té krásně ozdobené místnosti proseděl celou noc.

 IV

Ranní slunce nalezlo mne tedy ještě v onom prostoru. Prošlo do tohoto idylického koutku oknem polepeným papírem, který rozdělen v pestrobarevné čtverce propouštěl sem slunečný jas pestrými pruhy světla jako do gotické katedrály a to slunce opřelo se svými paprsky právě na vnitřní stěnu dveří záchodu, kde viselo „Deset rad Šťastného domova pro štěstí v manželství“

Nastával pro mne nový den s novými útrapami, den plný zoufání.

Bylo právě pondělí a stejně mohl jsem beznadějně zvolat: „Tenhle tejden pěkně začíná!“ jako onen ubohý lotr, kterého v pondělí věšeli.

A také jsem to zvolal, když opustiv k sedmé hodině svůj azyl, našel jsem na stole v jídelně místo snídaně pořádný kus ledu a svou ženu nalezl jsem stejně energickou jako včera. Před ní - jak se samo sebou rozumí - byl rozložen Šťastný domov.

„Budeme,“ řekla beze všeho uvítání, „nyní polykat kousky ledu na lačný žaludek, toť jediný prostředek aby si člověk uchoval veselou mysl po celý den. Čti!“

Na otevřené stránce časopisu byl článek Proč eskymácké ženy nikdy nepláčou?

„Poněvadž, můj hlupáčku, každé ráno polykají kousek ledu. Kdybys článek četl, seznal bys, jak eskymácká žena žije spokojeně proti nám. Ona ví, že vzala si jen muže a nikoliv nadčlověka a po sňatku zapudí hned jakoukoliv myšlenku, že za jiného se mohla vdáti lépe. Z lásky k muži snaží se eskymácká žena odložiti všechny chyby a nepřesvědčuje nikdy slzami, nýbrž důvody a nikdy neučiní si ze svého muže svého velitele přílišnou ústupností. Jaká to krásná slova! Kéž by i u nás v Čechách ženy konečně pochopily, že mají též právo pracovat po boku muže, který se nikdy nestane jejich velitelem. Bohužel, my ženy jsme doposud příliš povolnými, jsme ubohými trpitelkami, náš osud je smutný úděl otroka a tím jsme samy vinny svou ústupností. Ale ode dneška neustoupím ani na krok od svého přesvědčení a nedám se znásilňovat tebou nebo obmezovat v čemkoliv.“

Ubohá trpitelka nacpala mně kus ledu do úst a asi tak, jako když husu cpeme šiškami, vměstnala do mého „volete“ ten kus zmrzlé vody, divže jsem se nezadusil.

Pak odešla do kuchyně a vrátila se s miskou syrových bramborů, rozřezaných na plátky, posypaných solí s rozetřeným česnekem a nějakým odvarem v čajové konvici.

Podivnou kouřící tekutinu nalila mně do šálku a vysvětlila: „Teď budeš pít čaj Šťastného domova, na jehož vynalezení obdržela jsem v tvé nepřítomnosti první cenu, a to elegantní kuchyňské váhy, takže máme dnes dvoje. Čaj ten způsobil velkou senzaci a pije se všude, kde se chce ušetřiti peněz za snídani. V každé rodině snad mají za oknem fuchsie, čaj se tedy skládá z fuchsiového usušeného listí a obyčejného sena, které může každý na ulici si utrhnout z kolemjedoucího vozu se senem, aby měl štěstí a snídani. Kvůli chuti přidává se do tohoto čaje tymián nebo bobkové listí, skořice, hřebíček, a kvůli úspoře cukru sladí se melasou. Jest to velice výživné a působí dobře na oběh krve. Také se dá zlepšit jeho chuť listy břečťanu, nebo ještě lépe květem magnólií. Kvůli barvě přidává se do něho slupka z cibule a komu je cítit z úst, něco kmínu. Kdo trpí nespavostí, tomu se vaří s višňovými stopkami. Jest to univerzální čaj a bude ti jistě výborně chutnat.“

A také mně chutnal, jenže asi tak, jako kdybych padl ústy do hnojnice.

„A co je s těmi plátky syrových brambor?“ tázal jsem se, když jsem se vzpamatoval. „Ty si mám dát teď na břicho na způsob křenových placek?“

Dala se do smíchu. „To budeme přece jíst, ty hlupáčku! To jsem četla v loňském ročníku, že to jedí k snídani černoši na ostrově Haiti.“

„Aby byli veselí?“

„Ale ne, ty jsi hloupý až hrůza! Aby nedostali zimnici a snášeli lépe podnebí.“

Abych tedy i já snesl útrapy podnebí, snědl jsem asi jeden koláček a polilo mne takové horko, které bylo rychle vystřídáno pocitem strašlivé zimy, že jsem se začal klepat a třást jako pes, který spadl v zimě pod led.

„Dám ti likér Šťastného domova,“ řekla žena, přičemž poznamenala. že vypadám tak blbě, jako nejzpustlejší kretén na světě.

Nežli jsem se napil, vysvětlila mně, že likér Šťastného domova si hotoví každá pečlivá hospodyňka doma sama. „Vezme se zeměžluč, ta se povaří v černé kávě, odvar přeleje se přes listí levandule a sušené hříbky. Dá se to vařit asi hodinu a přidá na každý litr gram čištěné sody a do všeho rozmačká osm citrónů. Litr odvaru se smíchá s litrem rumu a osolí.“

Nalila mně toho skleničku a jakmile jsem to se zavřenýma očima spolkl, pocítil jsem, že mně můj žaludek chce vyskočit ke stropu. Opustit tak věrného přítele bylo by neodpustitelnou zradou a proto jsem vyskočil s ním a zůstal vězet v rabicové stěně, která dělila jídelnu od kuchyně.

Má dobrá energická žena neztratila duchapřítomnost. Odběhla do kuchyně, aby se mnou mohla lépe mluvit, poněvadž půl těla s hlavou bylo v kuchyni a jedině zadní část mé osoby posměšně hleděla na láhev likéru Šťastného domova v jídelně.

Dobrá žena objevila se též výtečnou a starostlivou hospodyní. Předně se mne zeptala, zdali mně nepraskly šle. Řekl jsem, že nevím. Řekla, že jestli se tak stalo, že mně zhotoví šle z mé barevné vesty, nebo ještě lépe z koberce, to že jsou pevnější.

Pak listovala v Domácím vševědu, až našla heslo „rabicové stěny“.

Měli jsme oba velkou radost, že oprava rabicových stěn nevyžaduje velkého nákladu, ale o podobné situaci, ve které jsem se nacházel, nebylo v Domácím vševědu zmínky, podobně jako ve Šťastném domově. Stálo tam jen, že se velké hřeby nesmí zatloukat do tenkých rabicových stěn.

Spustila nyní hrozné výčitky, když přečetla tu větu. To však na mé situaci ničeho nezměnilo a ona konečně počala uvažovat, jak by mne vysvobodila. Pravila, že chápe ohromnou cenu společného života, ale co by to bylo za společný život, kdybych já místo po jejím boku vězel i nadále v rabicové stěně. Chce žít uvědoměle dny štěstí a jasu, které i mně budou posilou ve dnech šera a neštěstí.

Počala zčistajasna deklamovat: „Uvědom si jasně práva a povinnosti k sobě, rodině a světu, žij dle nejlepšího svého přesvědčení! Připrav se náležitě k mateřství. (Ve mně hrklo. Ještě to ke všemu!) Připrav se k mateřství jak po stránce zdravovědné, tak výchovné. Největší štěstí života spatřuj ve svých dětech a ve vychování jich tak, aby byly lepší, dokonalejší a šťastnější, než jsi ty sám.“

Pak prohlásila, že se jde obléknout, že vyhledá majitele domu, že promluví se svým otcem, zdali by tento dům nekoupil a že pak ho přemluví, aby ho dal zbourat a tak mne vysvobodil.

Pak zase měla jiný plán, že si vymůže na policii svolení k nákupu dynamitu a že mne dá odstřelit. Měla vůbec jeden plán rozkošnější než druhý. A nakonec prohlásila, že půjde do redakce Šťastného domova optat se o radu.

Oblékla se a odešla. Byla to trapná chvíle, která stávala se tím trapnější, čím její návrat přestal být chvílí a prodloužil se na hodiny. Naštěstí počal v mých útrobách pracovat čaj Šťastného domova a ten bramborový koláček s česnekem a snad i ten likér.

Měl bych se vlastně stydět o tom psát, ale ještě dnes mám takovou radost z toho, že to musím napsat. Budiž k mé omluvě řečeno, že jsem byl v bytě úplně sám, tedy že jsem se neprohřešil proti společenskému tónu a jestli jsem se i neslušně zachoval, budiž mně to prominuto, neboť to mne vysvobodilo z mé velice nemilé situace. Člověk by nevěřil, jak často nepatrná detonace stačí, aby rabicka spadla. Slušné to tedy ode mne nebylo, ale po té detonaci, ne větší než kdyby se vystřelilo z malého hmoždíře, povolila stěna a zřítila se a já s ní. Byl jsem osvobozen a odběhl do jídelny otevřít okno. Jak jsem vykoukl z okna, spatřil jsem svou drahou ženu, která když mne uviděla, zatvářila se kysele.

Když přišla nahoru, řekla, že to je ode mne nehezké, že vymohla ve Šťastném domovu uspořádání ankety „Jak odstranit zaražené předměty z rabicové stěny“.

Řekli jí, že případ je velice interesantní a že anketa je mnohoslibná. Ovšemže neřekla, že v té rabicové stěně vězím já, nýbrž že náhodou do té rabicové stěny zapadla její tchyně, která tu byla na návštěvě. A tu jí v redakci řekli, aby i za cenu sebezapření hleděla udržet mír a shodu s příbuznými svého muže. Jmenovitě aby se snažila chovati v úctě a lásce jeho matku, která jí jej vychovala a milovala dříve než ona. Nachází-li se tedy jeho matka v rabicové stěně zaražená, tu že má ji s největší šetrností ze stěny vytáhnout pomocí hasičů.

Pokračovala, že nemohla mluvit o mně, poněvadž by se snad mohli domnívati, že jsem to vyvedl z opilosti. Sedla si ke stolu a naříkala, jak je nešťastná, když má muže opilce, který skočí do rabicky. Při zdravém rozumu že jsem to nemohl udělat, že jsem pomatenec, blázen, šílenec a že měla dříve ještě před svatbou vyzkoumati a vyzkoušeti mou povahu, aby byla do ní více zamilována, než do mého zevnějšku. Měla tenkrát také vyzpytovati své svědomí, má-li mne tak ráda, aby se mnou dovedla snášet i těžké chvíle života a raději měla ustoupit včas, neboť se jí zdá, že jsem velký lotr a ničema. Vidí, že ztratila veškeru úctu ke mně, neboť vypadám velice komicky. Láska bez úcty má jen krátké trvání, ona to teď vidí, poněvadž jsem taková komická figura, která má z pouhého vrtochu hlavu v kuchyni a nohy v jídelně.

Dala se do smíchu a přešla hned opět do naříkavého tónu. Neměla rozhodně vstupovat v manželství s příliš ideálními nadějemi, poněvadž zažila trpkého zklamání. A kdyby ji aspoň ten ničema (totiž já) odprosil. Ale stojím tu před ní jako pařez, ale i ten pařez vypadá ještě lépe než já. Já vypadám jako kus dřeva. Představovala si, že budeme šťastni, velice šťastni, že duch Šťastného domova bude nás svým kouzlem udržovat v neustálém láskyplném objetí. Mnohým a mnohým zbudoval Šťastný domov štěstí od základů, mnohým a mnohým pomohl na těžkých cestách denního života, ale nesměli to být takoví vrtáci, jako jsem já. Šťastný domov přispívá radou i pomocí každému rozumnému manželi. Doufala, že se stane ten časopis mým přítelem a rádcem, utěšitelem a zábavným společníkem, ale já tu stojím jako mamlas. Což jsem neslyšel, že jejím přičiněním právě vypisuje Šťastný domov anketu: „Jak odstranit zaražené předměty z rabicové stěny“? Proč nevezmu pero a nenapíšu, jak jsem se dostal z rabicky, aby tisíce a tisíce čtenářů vědělo, jak si mají počínat v podobném případě?

Tak jsem napsal na Šťastný domov, jak jsem to udělal a podepsal svou ženu. Myslím, že byli pak v redakci moc šťastni a že jen to Šťastnému domovu scházelo k úplnému štěstí.

 V

Po všem tom, co jsem zažil, změnil jsem svůj turecký úmysl, že otrávím redakci Šťastného domova pomocí pilulek. Měl jsem v úmyslu zaslat jim ty otravné pilulky s přípisem, že jsem vynalezl aromatické pilulky Šťastného domova a že prosím redakci, aby zjistila jejich účinnost, neboť jsem ochoten zaslati každé předplatitelce jednu krabičku zadarmo, abych svůj výrobek zavedl do oběhu. Tento způsob sprovození ze světa svého nepřítele zdál se býti sice velice účinný, ale scházelo při něm to pravé, nač se každý pořádný člověk, který se chce mstít, těší.

Nevím, jestli vy všichni to chápete, jakou rozkoš působí někoho skolit. Vy jste ovšem nebyli tak krutě pronásledováni, ale u mne jen vzpomínka, jak to tam pobiju, působila rozkošné chvění a nevypsatelnou slast. A proto uznal jsem za nejvhodnější, že celou redakci postřílím.

K snídani měl jsem kaši Šťastného domova z pařených žitných otrub a to úplně stačilo, že jsem přemýšlel, neměl-li bych náboje otrávit.

S tímto počestným úmyslem vyšel jsem z domova a zakoupil obyčejný revolver a sto kusů nábojů. Chtěl jsem z těch učených lidí tam udělat řešeto, opravdové řešeto.

Dům, kde jsem měl spáchat mnohonásobnou vraždu, našel jsem brzy a s velkou radostí se dozvěděl, že hlavní redaktorka je přítomna. Pravím, že s radostí, neboť byl jsem velice blažen, jakmile jsem revolver měl v kapse. Jsou-li všichni vrahové tak veselí jako já, tu je radost být na světě.

Vím, že jsem si velice vesele pohvizdoval a stavil se na cestě u Ježíška na paprice a sklenici plzeňského. Nijak mně na mysl nepřišlo, že snad napříště po celý život mohl bych jíst jen praženku v některé trestnici. Byl jsem přesvědčen, že by mne porota osvobodila, kdyby byl třebas jen jeden v porotě, jehož žena odebírá Šťastný domov. Ten by mé útrapy, jež bych vyličoval, svým kolegům ještě potvrdil.

Pamatuji si, že byl takový krásný večer, jasný a veselý, právě stvořený k tomu, abych vesele páchal vraždy. Potkal jsem také vůz se senem, což bylo pro mne velmi šťastné znamení, že to všechno pobiju v pořádku a že mně do toho nic nevleze.

U redaktorky dal jsem se ohlásit a s usměvavou tváří vstoupil na její vybídnutí do redakce.

Ta, která měla být mou první obětí, byla starší dáma velice rozšafného vzezření. Vypadala tak, že hned jsem si pomyslil, že tato žena jistě vymyslila, že ze sudu na petrolej lze obratem ruky udělat dětský kočárek.

Přijala mne tak vážně, jako by světu porodila přinejmenším všechny velké muže, kteří kdy spatřili boží světlo. Její hlas připomínal rozvášněného kazatele, který káže proti smilníkům.

Řekl jsem jí, že jsem manžel paní Adély Thomsové. Vstala a vážně podala mně ruku, kterou vřele stiskla, a spustila: „Vy jste jistě ten z nejšťastnějších manželů, neboť vaše paní manželka, naše Adéla, čili, jak jí říkáme, Věra Podhradešínská-Baštová-Krumholzová - to přece víte, že si zvolila tento pěkný pseudonym - jest naší nejupřímnější přítelkyní. V každém čísle naleznou čtenáři Šťastného domova od ní spoustu pokynů, týkajících se nejvíce kuchyně, života rodinného, založila již také nadaci pro zchudlé předplatitelky Šťastného domova a teď bude v jejich prospěch prodána v nejbližších dnech vaše jídelna, jak zajisté víte. Ona pracuje jen pro Šťastný domov a Šťastný domov dává jí opět poučení, jak má se chovat v nejobtížnějších situacích života, který velice často doléhá na jednotlivce svou drtivou rukou osudu.“

„Ještě ji nebouchnu,“ pomyslil jsem si, „jen až to dopoví.“

„Sedněte si, šťastný muži,“ vybídla mne a já přitáhl židli blíže k ní, abych ji mohl dobře trefit do té její zatrolené huby.

„Vy musíte být jistě spolu velice šťastni a ona při každé návštěvě vypravuje, jak pomalu pro vás i pro sebe zakládá dle pokynů Šťastného domova pěkné, útulné hnízdečko, vyzdobené prací jejích rukou. Ó, ty její zlaté ruce a celá je taková milá a inteligentní, neboť pochopila, že má muži svému být energickou, pozornou družkou života, veselou, zábavnou společnicí a vy zajisté, jak ona tvrdí a jak já vidím, hledíte se přiblížit co nejvíce vzdělaností ku své ženě a věnujete celý svůj zájem její práci a její zábavě. Ve vlastním životě rodinném spatřujete zajisté základ své spokojenosti. Návštěvy, divadla, koncerty, zábavy nechť slouží jen k občasnému osvěžení vaší duše. Buďte dbalý o svůj zevnějšek i o svou duši. Ne pro ženu vše dobré, ale pro ženu, která se tolik o vás stará, vše nejlepší. Utajujte před ní mrzutost a pamatujte, že vaše žena nemá ráda prázdnou mnohomluvnost. Zůstaňte jí po celý život věrným a snažte se, aby i ona spatřovala ve vás svého nejlepšího přítele.“

„Více nic mně nemáte už říct, milostivá?“ tázal jsem se, svíraje v kapse revolver.

„Mám toho ještě mnoho na srdci. Vy můžete, šťastný muži, podporovati též Šťastný domov, staňte se jeho propagátorem vždy a všude. Pamatujte v každé společnosti na náš časopis, který z vás učinil šťastného člověka, který tak spokojeně vypadá. Buďte naším předním bojovníkem a žádejte všude v kavárnách a restauracích Šťastný domov, aby kouzlo štěstí, kterého vy tak zplna užíváte, rozšířilo se na všechny české duše.“

Vyňal jsem z kapsy revolver a řekl jsem: „Milostivá, zde je, jak vidíte, revolver.“

Chytla revolver, jako bych jí podával předplatné, a bůhví jak se stalo, revolver ocitl se v její ruce a řekla: „Ach, to má být tedy onen cenný předmět, o kterém mluvila posledně vaše drahá paní, že pošle něco na druhou cenu pro naši anketu, kterou chystáme: Oběd pro pětičlennou rodinu za 16 haléřů?“

Vložila revolver do zásuvky a zamkla, pak mne vzala za ruku a vedla do vedlejší místnosti, kde mne představila ostatním redaktorkám.

Co tam se mnou dělaly, nevím, jenom vím tolik, že jsem třikrát omdlel, když mne poučovaly, jak si mám vázat kravaty a že si je mám sám zhotovovat ze zbytků spodniček, abych byl hodně šťastný. Také přičítám své omdlení tomu, že mně svěřily různé věci, které chystají jako překvapení svým čtenářkám v listě.

Z hoblin kupříkladu dá se zhotovit velmi výživný kyselý nápoj, který svařen s kyselou smetanou a horký vypit působí výtečně při rýmě a neštovicích, ale může se pít i bez rýmy a neštovic.

Ze zbytků pijavého papíru možno zhotovit, sežvýkáme-li je na kaši, ozdobné knoflíky do manžet.

Zajíce můžeme konzervovat v denaturovaném lihu po celé roky a pak užít ho po částkách jako podpalovače. Usušení chrousti jsou, pakli je roztlučeme nebo rozemeleme na moučku, velmi chutným přídavkem ku zhotovení velice výživné kaše pro dítky i dospělé, přidáme-li pak k této moučce trochu popele, jest to nejlepší prostředek k vyčištění nožů a vidliček.

Pak mne postavily k samovařícímu přístroji „Nurso“ a ofotografovaly.

„Budete v příštím čísle,“ pravila ke mně, „a bude to mít název Šťastný domov a Nurso učinily mne šťastným a spokojeným.“

Pak mne propustily a vím jen, že v uších mně hučelo: Nákup - Domácnost - Kuchyně - Domácí dílna - Vánoce - Útulný byt - Rodinný domek - Domácí zahrádka - Pro naši drobotinu - Ze života pro život…

V kapse měl jsem místo revolveru špendlík na zapínání sukní s nápisem Šťastný domov a nějaký náprstek s nápisem: „Šťastný domov činí každý náprstek šťastným.“

A vidíte. Nikoho jsem nezabil, ale mé vlasy mně zbělely jak padlý sníh.

Hluboká melancholie zmocnila se mne a místo muže mladého vrátilo se domů skleslé duševně i tělesně sešlé individuum.

VI

Prvé dva dny po návštěvě v redakci Šťastného domova byl jsem velice apatický vůči všemu. Přistihl jsem se často, že jsem si navlékl bezmyšlenkovitě náprstek na prst a klepal jsem si s ním na čelo třebas po tři hodiny, přičemž jsem se díval do prázdna.

Třetího dne poprosil jsem ženu, aby z mého černého kabátu udělala praktickou přikrývku na kredenc a odešel jsem z domova.

Měl jsem najednou hlavu plnou podivných myšlenek a stále mne cosi nutkalo, abych se někomu svěřil, třeba kolemjdoucím lidem a s nimi sdělil, co si myslím.

Marně jsem se namáhal utajit to v sobě a když jsem došel dolů na Václavské náměstí, nemohl jsem to již vydržet a oslovil jsem nějakou paní, která se dívala na umělé květiny za výkladní skříní: „Milostpaní, vemte kus prkna a čtyry krabičky od doutníků, stlučte to dohromady a máte otoman.“

Pozdravil jsem a odešel.

Na začátku Ovocné ulice zastavil jsem jednoho pána: „Uděláte dobře, když si budete sám vyrábět sirky. Za tím účelem rozštípáte na malá dřívka bedničku, koupíte síru, rozpustíte, dřívka v ní namočíte a až vychladnou, poznovu namočíte do fosforu. Fosfor dostanete u každého materialisty na průkaz, že máte právo kupovat jedy na vyhubení hrabošů. Zatím buďte zdráv.“

Otočil jsem se a šel dál. Sledoval mne prozatím malý zástup lidí, který značně vzrostl v ulici Havířské, když jsem se k němu obrátil se slovy: „Chcete-li být šťastni, musíte zužitkovat všechny odpadky od kapouna, abyste hodně ušetřili. Kupte si lanýže a z odpadků upečte paštiku. Za ušetřené peníze kupte si deštník, z kterého si pořídíte laciné a vkusné pánské kravaty, vázanky. Z drátů pak udělejte košíčky na pečivo. Přivážete-li pak peří z kapouna na hůl z deštníku, máte oprašovadlo na nábytek a budete šťastni. Má úcta!“

Zástup vzrůstal a táhl za mnou až na Staroměstské náměstí, kde mne zastavil strážník.

„Pane otče,“ řekl jsem k strážníkovi, „vytrhněte si každý rok z chocholu tři čtyři pera a za pět let má vaše paní manželka pěknou ozdobu pro svůj zimní klobouk. Ze šavle můžete si doma zhotoviti kruhátko na zelí a z pouzdra na revolver elegantní tašku na cigarety.“

„To víte, že to všechno udělám, jen pojďte se mnou, já si musím vzít na to dovolenou.“

Na komisařství napadla mne najednou nová spousta praktických myšlenek.

„Pane komisaři, musíte si koupit Šťastný domov a udělat z policejního komisařství útulné hnízdečko. Strážníci mohou sami hotovit pryčny. Rozštípejte psací stoly a uvidíte, že to půjde a když někoho zavřete, dejte mu pilku a lupenku, ať vyřezává své manželce k vánocům cukřenku. Ozdobte svoje záchodky a ověnčete je gloriolou a uvidíte, že spokojenost vás pak neopustí a že navrátí se kouzlo rodinného štěstí i do nejzastrčenějšího policejního komisařství.“

Poslali pro mou ženu, když policejní lékař zjistil, že jsem stižen těžkou melancholií.

Žena přišla s balíkem různých dopisů, neboť byla týž den zvolena do komise pro pořádání ankety „Jak odstraniti z rabicové stěny zaražený předmět“.

„Nebojte se, milostivá,“ řekl k ni policejní lékař, „váš pan manžel se brzy uzdraví a nejlépe učiníte, když ho dáte do nějakého sanatoria. Jest to jen těžká melancholie, jinak je duševně zdráv, neboť ví, že slunce vychází a zapadá, že jsou čtyři strany světa a že jsme ve střední Evropě.“

Odešel jsem tedy s manželkou domů.

Neměl jsem nic proti tomu, aby mne dala do nějakého sanatoria, neboť jsem cítil, že ovzduší, ve kterém se nacházím, na mne nějak podivně působí.

Prozatím však musil jsem s ní probírat došlé dopisy, týkající se ankety.

První dopis byl sáhodlouhý a zněl: „Desatero rad Šťastného domova, týkajících se zaražených předmětů v rabicových stěnách:

1. Zvol si byt, kde není rabicky!

2. Pamatuj, že rabicové stěny jsou tenké.

3. Nepožaduj od nikoho, aby ti přitloukl do rabicové stěny zrcadlo či obrazy.

4. Nezatloukej do rabicky ničeho.

5. Nezarazíš!

6. Nevytáhneš lehce!

7. I za cenu sebezapření hleď, abys rabicovou stěnu nepoškodil.

8. Nehádej se za stěnou rabicovou se svou manželkou, bydlí-li na druhé straně cizí lidé.

9. K vytáhnutí hřebíků použij kleští.

10. Pamatuj, že příliš dlouhými hřeby můžeš souseda přivrtat ke zdi!“

Počal jsem zuřit a rozbil jsem kamna.

Odvezli mne tedy do sanatoria dr. Šimsy v Krči, když jsem zuřivě křičel: „Přivrtejte to ke zdi všechno! Ale všechno!“

V sanatoriu nalezl jsem dva pány, jichž osud podobal se navlas mému.

První z nich měl to neštěstí, že měl u sebe sestru, která odebírala Šťastný domov, druhý pak měl manželku, která byla stižena toutéž nevyléčitelnou chorobou, totiž snahou udělat dle pokynů toho časopisu hnízdečko velice útulné a usměvavé.

Měl jsem příležitost je pozorovat. Stranili se společnosti a stále jen si mezi sebou šeptali a když myslili, že se nikdo na ně nedívá, tu si sedli v zahradě někde v koutku pod stromy na bobeček a jeden druhému vykládal: „Vezmeš kopu vajec, vrazíš do nich trochu mouky, zamícháš a namažeš tím chlebíčky, které opečeš a neseš teplé na stůl.“

„Oškubeš slepici, rozsekáš tak, aby vypadala jako zbytky od jídla a uděláš z toho huspeninu, když povaříš to s kořením, octem a želatinou.“

Pak se chytili za ruce, poskakovali na bobečku a křičeli: „Hospodaříme, hospodaříme!“

Pamatuji se, že jednoho dne ocitl jsem se také v jich společnosti a od té doby ve třech jsme sedávali na bobečku a sdělovali si své zkušenosti, jak lze doma pilně pracovat pro dobro rodiny, jak například ze sušených švestek dá se udělat krásný rám na obrazy, když švestky přilepíme na rámy a pozlatíme.

Později to všechno vyšlo ve Šťastném domovu, poněvadž nás tajně poslouchala neteř dr. Šimsy, která přispívala těmi recepty a pokyny do Šťastného domova, kde všechno naše žvanění s velkou radostí otiskli.

Ti dva páni byli nevyléčitelní blázni a já snad bych byl také zůstal tak pomateným, kdyby se nebyla zběhla náhle událost, která rozrušila mé nervy tou měrou, že jsem byl náhle vyburcován z duševního poblouznění.

Neviděl jsem svou ženu půldruhého roku a najednou mně oznámí dr. Šimsa, že jsem šťastným otcem, a to od včerejška.

Zprvu jsem se usmál a pak jsem počal počítat měsíce a to víte, blázen že si hned všechno rychle neuvědomí. Teprve za týden jsem to vypočetl, že to dítě mně nepatří.

A náhle jsem nabyl opět rozumu.

VII

Stane-li se člověk zčistajasna otcem, aniž by se snad byl o to přičinil, je jisto, že to překvapí a že věc na první pohled záhadná vyjasní se vám rychle, nejste-li tak dobrácké povahy jako ten Slovák, který byl deset let v Americe a do smrti nepochopil, jak se to stalo, že zatím měla jeho žena osm dětí.

Bohu jsem však já neděkoval, nýbrž přemýšlel, komu mám vlastně poděkovat za to překvapení.

Mé myšlenky braly se tedy jiným směrem a za týden byl jsem jako uzdravený propuštěn a odešel jsem ze sanatoria.

Když jsem přišel domů, žena spala a vedle ní můj nevlastní syn. Dovolíte zajisté, abych ho tak pojmenoval, to malé, buclaté děcko s bezvýrazným obličejem.

Dal jsem mu do ruky vysvědčení, že jsem propuštěn ze sanatoria a odešel jsem vedle do budoáru své manželky, abych tam pátral po důkazech, s kým se to má dobrá žena zapomněla.

Všechen nábytek byl sbit z prkýnek, z beden a ona utvořila si dámský budoárek v tak hrůzostrašném stylu, že když jsem se podíval na jednotlivé kusy její práce a neúmorné píle, třásl jsem se jako osika strachy, vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě a s pocitem úzkosti sedl jsem si na nějakou podivnou židli, sestavenou ze starých plechových hrnců.

Má zlatá žena myslila, že tím bude šťastnější, čím více bude zásuvek v jejím nábytku. Spočetl jsem tedy všechny zásuvky, přihrádky a bylo jich 150 jedině v psacím stole, který si patrně zhotovila z tuctu kuřáckých stolků a umývadla.

Tím bylo mé hledání ztíženo. Všude byly samé recepty a pokyny, až konečně přišel jsem na desky s nápisem Aféra mého muže. Vevnitř nacházely se výstřižky ze Šťastného domova z redakčního rádce, kde odpovídaly na dopisy a dotazy mé ženy.

První z nich byl: „Paní Adéla Thomsová. Dle dopisu, který jste nám zaslala, soudíme, že choroba Vašeho muže jest přechodná. Doufáme, že máte tolik duševní síly, že se trápit nebudete, hleďte, jste mladá, život máte celičký před sebou, nač tedy se soužiti pro to, pak-li Vás kdo nepochopil. Ostatně jest lépe, že stalo se tak dříve, že Váš pan manžel zešílel, než později, po několika letech šťastného manželství. Až budete klidnější, napíšete nám zas, píšete tak miloučké listy, tak rozumné a proto víme, že nás poslechnete a hlavičku věšet nebudete.“

Teď si přečtem druhý: „Paní Adéla Thomsová! Radíme Vám, abyste se vážně připravila na nejvzácnější úkol, který ženu čeká. Pomyslete si, že jednou stanete se matkou, že se jí musíte stát a tu Vám jistě přejdou všechny truchlivé myšlenky o osamocení, ve kterém prožíváte ty dlouhé chvíle smutku ve vzpomínkách na vzdáleného chotě.

(Utřel jsem si slzu. Tak mne přece měla ráda!)

Těšte se tou nadějí, že i Vy vstoupíte do vznešené řady matek a že i Vy věnujete se výchově svého dítka, aby z něho byl řádný člen české společnosti!“

Třetí odpověď zněla: „Paní Adéla Thomsová. Proč jen stále naříkáte? Vždyť můžete si myslit, že máte ve Šťastném domovu upřímného rádce! Píšete, že se stáváte melancholickou. Mladou, hezkou vdanou paní, jako jste Vy, přejde brzo melancholie, stane-li se matkou, neboť pak v mateřství naleznete doplnění onoho štěstí, které Vám poskytne Šťastný domov. S děckem na klíně budete probírati se naším časopisem a spokojenost vrátí se opět k Vám, kde bude plát a zářit láska mateřská svými květy nejkrásnějšími. Ano, v mateřství Vaše spása, to budiž Vaše heslo!“

Teď jsem tomu rozuměl. Šťastný domov chtěl, aby byla matkou a ona jako poslušná abonentka listu také se jí stala, ovšem bez mého vědomí.

Jen kdybych věděl a znal, kdo mne zatím zastupoval.

Čtvrtý list zněl: „Paní Adéla Thomsová. Na Vaši žádost pošleme k Vám svého kolportéra.“

Svůj k svému! Kolportér Šťastného domova k abonentce Šťastného domova - tedy žádný milenec! Má dobrá ženo! Jak jsi důsledná ve všem. Ne, to nebyl milenec, to byl jen kolportér.

Plakal jsem štěstím a šel se na ni podívat. Kojila právě to dítě Šťastného domova a když mne uviděla, tu v úplné nevinnosti zvolala: „Můj drahý, zlatý muži, podívej se, jakého máme klučinu! Je teprv pár dní, ale už tak moudře kouká.“

Nepozoroval jsem to, spíše se mně zdálo, že se kouká prachpitomě, jak byl zabalen v peřince.

Porodní babička, která seděla u postele, říkala: „Celej voni, vašnosti, i ten pohled má po nich.“

Možná, že jsem se také koukal tak pitomě.

Žena se opět dostala ke slovu: „Už jsem ti na naše dítě pamatovala a ptala se o radu. Zde čti!“

Měla tam zase toho haldu.

„A. T. v P. Ptáte se, jak oblékati malé dítě, chlapce. Velmi hezky by Vašemu chlapci slušel blůzový oblek s různě ozdobeným límcem, buď s krátkými kalhotami, nebo s dlouhými pantalóny. Také by mu hezky slušel praktický obleček, takzv. sportovní z dobré vlněné látky vzorkované. Ten jest nepostradatelný zejména pro školu. Dejte mu též na ven chlapecký raglánek, nejlépe z modré hladké látky.“

Když jsem přečetl, řekla: „Tak starám se, nebo se nestarám o toho drobečka? Čti jen dál!“

„Paní A. T. v P. Zubní kámen u dětí se nevyskytne, pakli ústa a zuby řádně očistíme. Uděláte nejlépe, když s dítětem půjdete ihned k zubnímu lékaři.“

„Ale vždyť nemá ještě zuby!“

„Že nemá, ukaž, toho jsem si nevšimla.“

Dala se do pláče.

„Proč pláčeš, drahoušku?“

„Teď přijdeš na ten nejhroznější dopis. Čti!“

„Paní A. T. v P. Píšete, že Váš chlapec nemluví a vyjadřuje se jen posunky, přičemž zuřivě kope nohama. To může mít různé příčiny, spočívající v hluchoněmosti neb v ochrnutí mluvicích orgánů a také příčinou toho může být padoucnice. Rozhodne musíte chlapce odvésti k lékaři, nejlépe odborníkovi, který případně Vám poradí, máte-li jej dáti do ústavu hluchoněmých. Věc jest vážná a každé otálení škodlivé.“

„Ale vždyť křičí,“ konejšil jsem ženu.

„To vím, že křičí,“ vzlykala, „ale hluchoněmí také křičí.“

Od té doby datuje se, že občas přepadá mne záchvat křečovitého smíchu.

 VIII

Klukovi jsme dali jméno Felix, což znamená česky „šťastný“. Svatý Felix byl mučedník, ale nevím, odebírala-li jeho žena Šťastný domov.

Tři dny před křtem poslala mne žena do redakce Šťastného domova, abych se zeptal, jak se děti křtí a zdali snad nedošel stran křtění nějaký pokyn od některé čtenářky časopisu, že by ho první prakticky použila.

Má žena soudila velice dobře. Bylo tam celkem čtyřicet sedm přípisů, většina těch přípisů nesla se pokrokovým směrem. Byly tam pokyny pro mladé matky, co mají nosit o křtinách, koho smějí pozvat a jak se má upravit hostina po odbytém křtu. Některé pečlivé hospodyňky žádaly, aby křtiny nebyly slaveny nijak okázale. Aby kupříkladu v měsíci březnu podána byla jen husa a zajíc. Jiné opět psaly, že odbývá-li se křest v zimě, měla by se novorozeněti místo kuchyňské soli dávat na jazyk sůl salmiaková, jež zabraňuje nastuzení.

Všech 47 pokynů bylo mi v redakci odevzdáno spolu s velkou obrázkovou knihou, jež nesla nápis „Šťastný domov svým malým příznivcům“. V této knize měl si můj nevlastní syn, třínedělní Felix, listovat.

Z redakce odešel jsem velmi potěšen, poněvadž mi redaktorka řekla, že vidí, že jsem již úplně duševně zdráv. Abych se odměnil, zanechal jsem jí v redakci recept, jak lze z pražené čočky a připálených chlebových kůrek udělat náhražky kolínské cikorky.

Když jsem přišel domů, vrhla se má žena dychtivě na přinesené dopisy a sháněla se hlavně po tom, co může její třínedělní Felix jíst.

Konečně nalezla dopis, který zněl: „Velectěná redakce! Působím již 40 let jako učitelka na měšťanské škole v P. Již dávno bylo mým přáním, abych měla děti, ale osud bohužel určil mne k dráze učitelské, kterážto spojena je s celibátem. Jsem již delší dobu literárně činna na poli výchovy nemluvňat. Neboť mám příležitost vniknouti do rodin, které oplývají těmito roztomilými pimprlaty. Vím, jak jest to bolestné pro matku, nemá-li dosti mléka a ctěná redakce zajisté odpustí, že tak bez ostychu hovořím a jestli si dovolím požádati slavnou redakci, aby zavedla laskavě ve svém listu novou rubriku Šťastný domov kojencům. Vím, jak je trapný osud těchto nemluvňátek, neboť v poslední době stýkám se hlavně s těmi rodinami, které mají jen nemluvňátka. A tu došla jsem k názoru, že lze mateřské mléko s úspěchem nahraditi praženými žaludy. Viděla jsem nedávno odstavovat podsvinče, které se s chutí pustilo do žaludů mu předložených a zjistila jsem, že odvar z těchto pražených žaludů ani člověku neuškodí, neboť vypila jsem na noc čtyři koflíky silného, zhuštěného odvaru. Ráno cítila jsem se svěží a tu myslím, že rozředěný odvar pražených rozemletých žaludů musel by blahodárně působiti na kostru nemluvněte, neboť žaludy obsahují jak známo tříslovinu, která zaráží onu zhoubnou nemoc, zvanou diaré. Kdyby dítě sálo odvar žaludů, nemusily by se matky starat jedině o vypírání plen a mohly by se snáze věnovat literatuře a veřejným otázkám. Prosím tudíž, aby slavná redakce použila tohoto mého pokynu v nejbližším čísle Šťastného domova a jsem přesvědčena, že v celém českém národě nastane ujasnění, týkající se oněch mokrých plen. Karolína Husová. - P. S. Nejlépe jest na 50 litrů vody vzíti půl kilogramu pražených žaludů.“

Když jsme to se ženou přečetli, poručila mně, abych naší nové služce dal peníze na 2 kilogramy pražených žaludů a současně se poohlédl po nějakém dvěstělitrovém soudku.

Pak nás velice zajímal dopis, v čem se mají nemluvňata koupat. Dopis ten psal nějaký respicient finanční stráže, patrně k nátlaku své ženy.

V úvodu napsal o sobě, že je statný šedesátník, bezdětný a že žena jeho odebírá Šťastný domov a má velké zkušenosti, týkající se koupání nemluvňat, neboť podle jeho názoru nestačí jen koupat novorozeně v přiměřené teplé vodě, nýbrž novorozeňata mají se koupat v sílících odvarech různých koření, jichž hojnost roste na Šumavě, v Krkonoších a na Tatrách. Dítě vykoupané v takovém odvaru rychle roste a stává se inteligentním, takže ve druhém roce již chodí a dovede rozeznávat otce od matky a podobně. Kdyby se některá z předplatitelek o tu věc interesovala, jest ochoten poslati balíček tohoto koření ve váze půl kilogramu za Kč 4.50.-

Dopis svůj končil pokynem, aby bylo více rozšířeno kouření lipových květů, což jest neomylným prostředkem proti vzteklině. Balíček lipových květů zasílá za 50 h.

Musil jsem dopsat o čtyři balíčky koření na koupání nemluvňat a o dva balíčky lipových květů na kouření, poněvadž chodíme kolem domovnice, která má štěně.

Z dalších pokynů vybrali jsme to, že již při křtu má pečlivá matka rozhodnouti o budoucím povolání svého děcka.

Má žena pravila, že byla před porodem v redakci Šťastného domova, kde jí byla dána rada, aby dítě vychovala na hudebního skladatele. Proto řekla, že bude nutné ke křtu zakoupit piano, ale že musím jít se zeptat do redakce Šťastného domova, zdali bych nemohl sám vyrobit tento důležitý předmět k výchově našeho syna. Máme prý ve sklepě jednu velkou bednu, báječně rezonanční, do které když se kopne, je slyšet celou škálu. Pak mi nařídila, abych koupil někde v hostinci prasklé kulečníkové koule, které jsou ze slonoviny, neboť na klávesy potřebují slonové klapky a eben že máme na nábytku v přijímacím salóně.

Byla tak šťastná, že z toho usnula a spala dvě hodiny, zatímco jsem velice zaraženě seděl ve sklepě před rezonanční bednou. Bedna ta byla od piana. Pokud vím, nikdy jsme piano neměli.

Když se tedy žena po dvou hodinách probudila, optal jsem se, vrátiv se ze sklepa, jak tam ta velká bedna od piana vlastně přišla.

Řekla mně, abych šel do kuchyně a přinesl odtamtud podnos na cukroví.

„Jak se ti líbí?“ tázala se mne vítězoslavně.

„Je velmi hezký.“

„To jsem ráda, to jsem skutečně ráda. Jestlipak víš, že je z piana? Četla jsem v našem milém a poučném časopisu, že ze starého harmonia, které se při stěhování úplně rozbije, lze krásně zhotoviti z vrchní desky neobyčejně pěkný černý ebenový podnos na cukroví, neboť cukroví se výtečně na černé barvě odráží. Chtěla jsem si vzít tedy na splátky starší harmonium, ale poněvadž právě žádné na skladě nebylo, koupila jsem za poloviční cenu staré piano. Dala jsem je předělat na harmonium, požádala jsem zřízence při stěhování, aby si počínali neopatrně při stěhování a někde jej hodili na dlažbu, což oni učinili teprve za velkou odměnu. Svrchní deska harmonia se odloupla tak krásně, že za čtrnáct dní byla jsem hotova s tácem, který obdržel ve výstavě domácích prací, uspořádané Šťastným domovem, první cenu a to osm ročníků Libuše.“

Podíval jsem se s obdivem na tu energickou ženu, která dodala: „My musíme našeho Felixe vychovat řádně, viď, že ano?“

Řekla „našeho“, ačkoliv tomu slovu jsem se vyhýbal po všechny rozmluvy. Myslila, že jsem blázen, ale já jí ukázal, já dal ji zavřít do blázince - ale to jsem si dal, ach, to jsem si dal!

 IX

Proč jsem ji dal dopravit do blázince, jest velmi jednoduché. Jakmile totiž uplynulo šest neděl, které proležela v posteli v samých úvahách, jak bude dítě vychovávat, rozhodla se, že provede svůj úmysl a že si zhotoví pro Felixe kočárek ze sudu od petroleje.

Za tím účelem koupila sud petroleje a poněvadž jako spořivá hospodyňka nechtěla petrolej vylít, koupila petrolejová kamínka a nyní jsme vařili petrolejem. Poněvadž to přišlo dráž než uhlí, spořila na jídle a s úsměvem řekla, že nyní bude zavádět spořivý měsíc, čili měsíc odříkání. Považovala přitom za potěšení, když mohla mně vzít z kapsy korunu, kterou ukládala ve prospěch hlasovacího práva žen. Pravila, že se musí řídit příkladem dánských žen, které obstarávají si domácnost bez pomocnic a pomocníků. A poněvadž četla, že dánský svaz žen propaguje tu zásadu spořivou „Jezte tak často, jak možno, u přátel!“, vodila mne po mých i svých přátelích a zařídila to vždy tak, že mne přitáhla tam právě, když oni obědvali.

Bylo to pro mne velice trapné, vskutku, byly to okamžiky nevýslovné blamáže, když ona donutila domácí paní, že nám předložili půl svého oběda, který jsme zhltli a ještě trapnější, když pak si vypůjčila ke všemu na elektrickou tramvaj. To se ví, že jsme šli pěšky a peníze, které v pravém slova smyslu vyžebrala, zaslala Šťastnému domovu.

To trvalo měsíc a když potom se stalo, že ji přistihli u jedněch známých, když ukradla kotletku ve špižírně, uznala sama, že jsme se stali nemožnými a že musíme přece jen vařit doma, abychom se zbavili toho petroleje.

Přišel svátek mé matky a ona plna štěstí, že může darovat někomu něco, co právě nemusí kupovat, poslala mé matce padesát litrů petroleje ve velké konvi spolu s dopisem, ve kterém jí děkovala za mé vychování a psala mezi jiným, že postavení rodičů ve věcech sňatku jest velice důležité, neboť rodiče přejímají jaksi úlohu sněmovny panské, kdežto děti mají úlohu sněmovny poslanecké.

Má matka odepsala mně tajně, že udělám dobře, když svou ženu dám prohlédnout psychiatry.

Konečně se stalo, že jedna její přítelkyně měla svatbu a ona jí poslala jako svatební dar malého Felixe. Nevěděl jsem o tom, poněvadž jsem právě prodával náš dům a přejímal smlouvu a když jsem se vrátil, bylo mně úplně lhostejno, že neslyším malého Felixe vrnět. Ale tu ona mně pravila, že má velkou radost, jak rozluštila to s tím petrolejem. Petrolej nám zbývá ještě na rok a tu by ona dřív nemohla rozhodně udělat z onoho plného sudu kočárek pro Felixe a kupovat kočárek, to vidí, že jsou velké výdaje - beztoho málem už budem na mizině. Aby tedy krizi zažehnala, koupila ozdobnou velkou krabici, opatřila ji otvory, vložila do ní Felixe a poslala po hochovi domovnice do bytu novomanželů Krámských, neboť oni měli dnes svatbu a Olga, co má Krámského, byla její nejvěrnější přítelkyně a poslala jí k naší svatbě stříbrné zrcadlo toaletní. Musila se jí tedy nějak revanšovat a myslí, že Felix jest jistě rozkošný a skvostný dárek k svatbě.

Popadl jsem klobouk a letěl ke Krámským. Přišel jsem právě k nejlepšímu. Před chvílí rozbalovali dárky, poněvadž přijeli z kostela a už přišli na tu ozdobnou krabici s mým nevlastním synáčkem Felixem.

Přišel jsem však pozdě, an Krámský se právě přiznal, že má toho kluka s jednou prodavačkou z Karlína a tchán ho honil s nůžkami v jedné a s cylindrem v druhé ruce po pokoji.

Mladou paní křísili, tchýně mlátila holí do pana Krámského a vyjevený Felix, který ležel rozbalen na stole, dělal stoicky pod sebe nečistotu.

Půl hodiny to trvalo, než jsem přišel ke slovu a vysvětlil paní Krámské, že se bude asi jednat o jiné dítě, tohleto stvoření že patří mé ženě, která se zbláznila.

Trvalo to pak ještě chvíli, neboť pátrali v haldě svatebních darů po tom druhém klukovi, ovšem marně, a pak teprve pan Krámský zase všechno popřel a volal, že to říkal jen z úzkosti a že si to sám nedovede vysvětlit, co mluvil.

Paní Vychanová, tchýně pana Krámského, odnesla pak se mnou Felixe domů, když mně všichni vyslovili své nejhlubší politování.

Zatím žena doma nelenila a před ní nacházely se čtvrtky popsaného papíru, které nesly název, z něhož bylo patrno, že to určeno pro Šťastný domov: Jemný mrav.

Článek zněl Velká i malá tělesná potřeba před i po divadle. Začátek byl: Do koncertu i do divadla jdeme za požitkem, jejž vnímáme z velké části sluchem. K tomu náleží především klid. Cítíme-li však potřebu, tu je po klidu, nemůžeme dobře vnímat uchem a proto každá předplatitelka Šťastného domova učiní dobře, když svou potřebu zařídí tak, aby nemusila vycházet, není-li cesta uvolněna. A tu pravím, čiňte tak, mé dámy, předem! Po divadle či po koncertu můžeme ovšem se svými tělesnými potřebami vynaložit dle libosti.

Přivolaný psychiatr odvedl ji sám do blázince.

X

Panu psychiatru podařilo se ji lehce dovést do blázince, neboť jí řekl, že jdou do blázince, jelikož tam jedna paní ve zdravých okamžicích vynašla a sepsala různé praktické rady pro domácnost, zejména nějakou velice praktickou mast na kuří oka a omrzlé nohy a pak prý napsala velké pojednání, jak vyčistit hrnce, postavené na otevřené ohniště.

Jakmile byla v blázinci, řekli jí: „Milostpaní, musíte si u nás trochu odpočinout.“

Tvrdila, že je úplně duševně příčetná a že já jsem se patrně zbláznil a vyžádala si hned pero a inkoust, aby napsala článek plný rozumných úvah, ze kterého každý ihned seznal, že má úplně zdravý rozum.

Vyhověli jejímu přání a ona napsala článek pro Domácí dílnu Šťastného domova: „Brousek na tužky. Ořezáváním tužek v občanské rodině poláme se mnoho tužek, což šetrná hospodyňka jistě stěží vydrží při nynější drahotě. Také se nadělá dosti smetí, které nelze jinak zužitkovat. Obojí působí tedy jen mrzutosti starostlivé hospodyni a proto praktická hospodyně pořídí praktický brousek na tužky, který nemá scházet v žádné domácnosti. Abychom pak zaopatřili si pořádný materiál ku zhotovení brousku, vstoupíme do spojení s obchodníky se zbožím fotografickým a předměty k fotografii potřebnými, zakoupíme několik fotografických cívkových filmů. Filmy odložíme stranou a hotové cívky upevníme na prkénko, přes které natáhneme smirkové plátno. Tím je zhotovení brousku na tužky ukončeno a klid rozhostí se s mírem ve šťastné domácnosti.“

Tak si ji tam nechali k mé největší radosti a šel jsem oznámit tuto příjemnou zprávu do redakce Šťastného domova.

Řekl jsem prostě: „Dovoluji si vám oznámit, že vaše nejlepší přispívatelka, má žena, vynálezkyně univerzálního čaje, univerzální snídaně Šťastného domova, právě přišla do blázince.“ Pravil jsem tak s milým, velice příjemným úsměvem.

Jevily velké překvapení a když jsem jim oznámil, že si ji v blázinci nechali, když napsala článek Brousek na tužky, volaly členky redakce, seznavše obsah: „Toť výtečný a originelní nápad! Buďte tak laskav, nadiktujte zde slečně onen článek. Zde se jedná jistě jen o omyl, neboť tato žena jest úplně zdráva. Musíme ji navštívit a pozeptat se vlastně, jak se to stalo. Musí rozhodně být venku z blázince ještě dnes.“

Bylo to však marné. Pravili jim v blázinci, že má žena trpí záchvatem utkvělých představ učinit každého šťastným. Právě že zanáší se myšlenkou, že musí vynajít přístroj na vaření vajec a mluví něco o rodinném vyvýšeném sklepu s oknem.

Byla přítomna jednatelka jistého ženského spolku, která se velice rozčilila a jak mně druhého dne sdělili, počala tam křičet, že při praní záclon stačí obyčejná proužková poněkud širší guma, jaké se používá například ku připevňování klobouků pod bradu. Na konce proužků přiměřeně a stejně dlouhých přišijí se háčky a pentličky. To jsou prý slova té mučednice a trpitelky, které proslovila na jedné schůzi žen proti drahotě a jistěže svědčí o jejím jasném rozumu.

Nechali si ji tam na několik hodin a pak ji propustili, když se uklidnila. Ostatním dámám povolili návštěvu, která naprosto vyzněla v můj neprospěch. Má dobrá žena pochopila tolik rozumu měla, že jsem já ji dal tam zavřít a řekla jim, že snažila se mne učinit šťastným, ale že jsem to nechápal, nýbrž že jsem jednal, jsa duševně nepříčetným, úplně proti její a Šťastného domova intencím. Nechtěl jsem pít petržel v mléce, což jest dobré proti vypadávání vlasů a nechtěl jsem si ani melasou mazat chléb. Odepíral jsem jí prý i peníze na staré bedny, ze kterých se dá zhotovit doma tolik krásných kusů nábytku. Když pak prohlásila o mně, že jsem, jako každý muž, blb, byly ujištěny, že má zdravý rozum, ačkoliv přece v jejím chorobopise stálo, že může se stát jako odběratelka Šťastného domova okolí svému nebezpečnou.

Za tři dny uviděl jsem všude tyto plakáty:

VEŘEJNÁ PROTESTNÍ SCHŮZE ŽEN a PŘEDPLATITELEK ŠŤASTNÉHO DOMOVA s programem: „Uzavření jedné odběratelky do blázince“ konati se bude ve středu ve 3 hod. odpoledne v Plodinové burze. Současně bude demonstrován samovařící přístroj „Nurso“, který obdrží jednu odběratelka Šťastného domova zadarmo. Účastnice schůze budou po ukončení schůze fotografovány se samovařícím strojem v čele. Redakce Šťastného domova

Do této schůze dostal jsem se převlečen za starou paní, která nevěnuje příliš péče svým chlupům na bradě. Ještě dnes vidím živě před sebou ten chaos, ty spontánní projevy, při kterých mně šel mráz po zádech. Byl jsem přesvědčen, že kdyby náhodou mne objevily, že by mne za velkého jásotu v samovařícím přístroji uvařily naměkko.

Samovařící přístroj „Nurso“ tyčil se na řečnické tribuně a jeho objevení bylo uvítáno potleskem.

Hlavní řečnice promluvila pak brilantní řeč, ze které jsem teprve zvěděl, jaký jsem padouch. Že jsem nepříčetný, že jsem nečetl Šťastný domov, že jsem alkoholik a že jsem se zdráhal žvýkat koňské kaštany, abych vystřízlivěl.

„Manželství, mé dámy,“ pravila, „jest nejtěžší pokus v životě a odváží-li se pak nepříčetný manžel dát svou ženu zavřít do blázince jedině proto, že chce zařídit šťastnou domácnost v intencích našeho časopisu, tu prosím, mé dámy, musím prohlásit, že toto manželství bylo neštěstím pro tu ušlechtilou bytost, která neznala než dobro nás všech, která sty pokynů posloužila jistě všem vám, které kdy četly jste ty krásné článečky poučné největší trpitelky a mučednice Adély Thomsové, která je úplně zdráva, ale přece v blázinci.“ Tak to šlo stále dál.

Vystřídalo se ještě několik řečnic, které útočily na mne jako na největšího lumpa, pak odeslány protestní telegramy na místodržitelství a na ministerstvo vnitra. Nato ofotografovány účastnice se samovařícím přístrojem „Nurso“ v čele a za křiku: „K blázinci!“ hnalo se celé množství ven na ulici.

Byly však policií rozprášeny. Demonstrace vyžádala si však obětí. Čtyři strážníci byli těžce pokousáni a jeden lehce. Dvěma předplatitelkám Šťastného domova museli dát svěrací kazajky, přičemž ony křičely: „Šťastný domov přináší domovům štěstí! Ať žije Nurso, samovařící přístroj!“

Druhý den dostal jsem spoustu anonymních dopisů, psaných něžnou ženskou ručkou, která osmělila se v jednom případě dokonce svěřit papíru to sladké tajemství, že až mě potká, vrazí mi slunečník do chřtánu.

XI

Nedovedete si ovšem představit, co útrap způsobilo mně zavření mé ženy do blázince. Byl jsem předmětem nezřízených útoků ve mnoha časopisech, které celou věc pojímaly jen z čistě lidské stránky. Senzacechtivé plátky vylíčily mne jako perverzní individuum, které to učinilo kvůli svým milenkám.

Jeden dopis anonymní za druhým mne docházel, z nichž jeden jsem již předložil veřejnosti.

Většina, jak jsem řekl, byla psána odběratelkami Šťastného domova a později se stupňovaly jejich projevy, že jim nešlo jen, jako zmíněné pisatelce, aby mně vrazily slunečník do chřtánu, jim šlo též o náš manželský poměr a psaly mně, že dvěma dámám těžko sloužit.

Pak přišlo nové číslo Šťastného domova s pěkným, ba hezounkým článkem o mně. Byla to vlastně ona řeč hlavní řečnice na památné schůzi v Plodinové burze, upravená pro časopis velice střízlivě a jemně. Bylo mně tam vynadáno velice slušným způsobem, čehož jsem si nesmírně cenil. Místo slova upír, kterého užila pisatelka na oné schůzi, bylo napsáno slovo „vampýr“, nebyl jsem také pojmenován kuplířem, nýbrž obchodníkem s děvčaty. Článek celý byl psán velice klidně a jednal o manželství, zejména o stříbrné, zlaté a démantové svatbě. Článek přecházel v boj proti drahotě a končil výzvou, aby ženy nedovolily mužům kouřit a že každá žena je samostatným, odhodlaným jednotlivcem, který může a musí účinně zasáhnout do počinů každého jednotlivce, zejména svého manžela.

Vrátil jsem číslo nazpět a dostal jsem obratem pošty z administrace Šťastného domova následující dopis: „Velevážený! Mezi vrácenými čísly nalezli jsme též Vám zaslaný sešit a myslíme, že se tu jedná asi o omyl, neboť nám známa není žádná příčina, proč byste nám náš časopis vracel. Nepochybujeme však, že seznáte svůj omyl a že zůstanete i nadále věren svému časopisu a očekáváme potvrzení této naší důvěry a znamenáme se v dokonalé úctě oddaná administrace Šťastného domova.“ Současně došlo opět vrácené číslo.

Poslal jsem jim je opět nazpět a dostal jsem nový přípis: „Velevážený! Seznali jsme již podruhé, že nám vracíte náš výborný časopis Šťastný domov, který zajisté byl již tolikrát rádcem Vaším ve všech možných otázkách soukromého i veřejného života Vašeho. Zasíláme Vám tudíž současně opět další číslo našeho časopisu, který zajisté zůstane i nadále Vaším přítelem. Doufáme, že se nestanete otčímem naší dobré věci.“

Vrátil jsem jim číslo potřetí.

Dostal jsem nový přípis: „Velevážený! Sdělujeme Vám, že mezi nově došlými vrácenými čísly nalezli jsme též Vám již potřetí zaslaný sešit, nicméně dovolujeme si týž zaslati Vám počtvrté, poněvadž myslíme, že pouhé vrácení čísla k zastavení odebírání nestačí. Nepochybujeme nikterak, že přečta si výborný obsah, tak důležitý pro každou domácnost, opět stanete se naším příznivcem a prosíme, byste nám své rozhodnutí oznámil dopisnicí. V dokonalé úctě administrace Šťastného domova.“

Vrátil jsem tedy to zatracené číslo a oznámil dopisnicí, že nechci mít s nimi nic společného a že vracím časopis.

Obdržel jsem číslo poznovu s přípisem: „Velectěný! V právě došlé poště nalezli jsme i Vaši ct. dopisnici, ve které píšete, že nechcete míti s námi nic společného a že nám vracíte časopis. Doufáme, že laskavě prohlédnete si číslo, které Vám opětně zasíláme, neboť jsme přesvědčeni, že náš časopis všude, kam přijde, stane se nepostradatelným přítelem a že i Vy neodmítnete jeho vstup do své domácnosti. Dovolíme si Vás též upozorniti, že pouhá dopisnice s oznámením, že nechcete s námi míti nic společného, naprosto nestačí k zastavení odebírání našeho časopisu a prosíme, byste své rozhodnutí, které - doufáme - že nám bude příznivé, oznámil dopisem. Současně dovolujeme si Vás upozorniti, že předplatíte-li se do 6 hodin večer do středy 15. listopadu t. r., obdržíte spisek Co budem dnes vařiti? a současně že budete požívat dobrodiní být vložen do seznamu odběratelů a případně i slosován. Jako prémii obdržel byste, pakli by byl vytažen, samovařící přístroj Nurso, který učiní kuchyni zbytečnou a poskytuje každodenně oběd o třech chodech beze všeho zápachu. Těšíme se tedy, že i Vy budete účastným této výhody a znamenáme se v dokonalé úctě - administrace Šťastného domova.“

Napsal jsem do administrace dopis velice ostrý a rozhodný, že si nepřeji, abych byl déle obtěžován zasíláním jejich časopisu a že jim naposled vracím číslo.

Obdržel jsem den nato tento dopis: „Velevážený! Velice jsme se podivili, když při otevření dnešní pošty našli jsme i Váš dopis, kterým zakazujete si, abychom Vám dále zasílali náš časopis. Jsme přesvědčeni, že jste snad přehlédl ony výhody, které Vám skýtá Šťastný domov a dovolujeme si poznovu zaslati Vám číslo v důvěře, že i nadále zůstanete vyloženým příznivcem našeho časopisu, neboť pouhé oznámení, že si časopis nepřejete odebírat, rozhodně nestačí k zastavení odebírání. Nepochybujeme, že i Vaším přáním bude, abyste se stal účasten všech výhod, které poskytuje Šťastný domov. V dokonalé úctě - administrace Šťastného domova.“

Vykřikl jsem: „Brovnink!“

 XII

Byla to výborná vražedná zbraň, velkolepá a ještě velkolepější byl výbuch sebeobrany. Chtěl-li jsem již tenkrát to vyvést, upozorňuji, že byl jsem tenkrát nepříčetný. Ale nyní jsem to spáchal při úplně zdravém rozumu. Připouštím, že administrátora skolil jsem dobře mířenou ranou, jsa prchliv, ale ostatní, které jsem zastihl v redakci, postřílel jsem již bez hněvu, jaksi mechanicky, omlouvaje se každé oběti, že jsem proti ní trochu zaujat. Vím určitě, že vzhledem k tolika zabitým nebudu navržen k císařské milosti a že budu právoplatně oběšen.

Poslední dny mého života zde ve vězení neztrpčuje nic než to, že z vězeňské knihovny mně půjčili jeden starý ročník Šťastného domova.

Včera přišel advokát a oznámil mně, že můj nevlastní syn, malý Felix, je novou prémií Šťastného domova pro bezdětné předplatitelky, neboť ten časopis vychází dál, ježto se - jak vím - hlavní redaktorka zachránila, že si vlezla do samovařícího přístroje „Nurso“.

Sedím tedy klidně na slamníku a vzpomínám na minulé dny i na svou ženu v blázinci. Jest mně docela příjemně a rád se dám pověsit, beze vší lítosti, naopak, projevuji radost nad svým činem. Na světě mne nezajímá již nic než to, která předplatitelka dostane nečistého Felixe jako prémii.

Ku doplnění této tragédie dodáváme ještě krátký výňatek z referátu jednoho pražského deníku o popravě pana Thomse:

„...Když odsouzenec byl přiveden pod šibenici a byl pomocníky mistra W. svazován na nohou, s cynickým úsměvem zvolal: Šťastný domov přináší domovům štěstí!, přičemž si posměšně ukázal na krk!“

To byla tedy poslední slova toho pronásledovaného muže, který kdysi hrál tak vynikající úlohu v českém životě.   

   


 

Šťávnická idyla

           

 Ať se potkávali tuláci nad Šťávnicí i pod Šťávnicí kdekoliv, říkali jeden druhému, aby nikdo do Šťávnice nechodil, takže toto bohaté místo bylo uzavřeno pro tuláky i žebráky z jich dobré vůle. A přece jsou občané štavničtí velmi dobrého srdce a mají vždy doma hojnost uzeného masa z domácích i divokých vepřů a rádi prokazují milosrdenství, neboť je taková pověst, dokud budou mít měšťané štávničtí štědrou ruku otevřenu, že se město nepropadne.

Báňská Štávnice je totiž poddolována státními doly na stříbro i na zlato a již jednou na hořejším městě propadl se jeden dům měšťana Kužmy a kde stál, tam utvořilo se hluboké jezírko. A pod jezírkem odpočívá rodina pana Kužmy, kterou to stihlo právě u oběda.

Měšťané šťávničtí vyciťovali tu tragédii, neboť oběd jest u Šťávničanů čímsi posvátným. Šťávničani vytvořili z oběda posvátný úkon. Oni nejedí, oni se modlí. Polévka, toť jejich introitus a uzený ovčí sýr od Ďumbíru, toť ite, missa est.

A tragédie rodiny Kužmovy zdála se být tím hroznější, poněvadž den předtím pan Kužma v hovoru se sousedy tolik se těšil na zítřejší oběd, který měl sestávat z pečené hlavy divokého kance se zelím z dýní z požehnaných rovin u Rimavské Soboty.

Až možná za tisíce let přijdou paleontologové na místo katastrofy, tu naleznou tam vedle kostí pana Kužmy i hlavu divokého kance. A věda řekne, že tu zahynul pračlověk, usmrcen na lovu předpotopní obludou. A nikdo nevyzkoumá, že byla kdysi jakási Báňská Šťávnice. Ani zachovají-li se do té doby mapy jenerálního štábu, neboť ty ji označují jménem Selmecbánya, čemuž nerozumí již v Sitně a ve Sv. Andráši, dvě hodiny odtud po Šťávnickém potoku.

A ze Sv. Andráše pocházejí právě hlavy divokých kanců, ze Sitna přivážejí selata a kousek dál od Žibřitova zvěřinu. Tak doleji od Krupiny až k Almáši, tam pěstují bělounké husy, které se ve Šťávnici pekou s plody oskeruše.

Nad Prepackým jezírkem poletují divoké kachny. I ty, pečené s jalovcem, obírají dobří měšťané šťávničtí. Kotlinou od Almáše vanou teplé větry na šťávnické straně a rodí se tam víno, ohnivější vína z heďaljských vršků. Je to táž réva, kterou proslul Děndéš, odkud jak známo přenesli sazenice do Tokaje.

Nevím sice, je-li to pravda, ale slyšel jsem tak vyprávět ve Šťávnici.

Víno to jest velmi dobré a chutná znamenitě, zapíjí-li se na žluté melouny, které vozí do města též od Almáše. Nakládané melouny výborně hodí se k pečeným kuřatům od Bystřice, velkým a krásným, že mohl ten Šťávničan směle zvolat: „To nejsou kuřata, to jsou pštrosi!“

Od Jestřábí vozí pak krocany, pravé obry. Jich bílé maso polévají ve Šťávnici zvláštní omáčkou z červené dřínkové zavařeniny.

Potom nosí do Šťávnice na trh pstruhy od Žibřitova z horských potoků. Přimyslíme-li si pak k tomu půvabnou krajinu, zaplavenou zlatou září slunce a brčálová luka, tu chápeme, proč mají Šťávničani radost ze života, zejména když ví, že to slunce září jim proto na vinice, aby se hrozny červenaly, aby zrály oskeruše a aby z lučin bylo to dobré vonící seno, které dodává síly masu hovězího dobytka, takže slunce, když zazáří do jídelny na talíře polévky, shledá se opět se svým dílem.

Na Šťávnickém potoku dvanáct mlýnů zpracovává bílou mouku pro Šťávničany, aby i ty masité omelety z masa telat od Hronu měly šat křehký a chutný.

Všeho bylo dost v tom blaženém městě, které místo medvědí hlavy mohlo si dát směle do svého znaku nůž a vidličku. Baníci z okolí zanechávali po šichtách pěkné peníze v městě a bylo tam vždy veselo.

Ve starých domech byly ještě tytéž krčmy, ve kterých zasedávali horníci Sasíci z dob krále Vladislava, když zde počali dolovat. Když přicházívali sem tuláci a žebráci, tu slyšeli všude hrát a zpívat a ať byli baníci či měšťan, zatahovali je do krčem, kde bylo jídla a pití tolik, jeden starý žebrák, když se najedl, se slzami v očích řekl dobrácky pánům měšťanům kolem velkého dubového stolu: „Jezte a pijte, velkomožní pánové, já už nemohu.“

Vyprávěli si tuláci po uherské krajině o celých kýtách srnčích, když je zatáhli páni měšťané do svých domů a jak je pobízeli, aby si popustili opasky a za každým soustem pro vytrávení jak do nich lili borovičku z lesního jalovce z těch svěžích veselých strání žibřitovských.

Chodili žebráci až od Spiše, z Gemeru, z Liptova. Od rovin pod Děndéšem až po tatranské hory a sněžnou Magúru opěvovali mezi sebou zlatá srdce Šťávničanů, měšťanů i baníků.

Až takhle jednoho dne přišla zlá pohroma.

Inspektorem městské policie stal se pan László Halás. Byl příbuzný zdejšího župana, který by byl snad činil při různé příležitosti na měšťany nemravný nátlak, kdyby to nebyli bývali takoví dobráci. Takhle, když řekl starostovi města Frigyesovi, že jeho strýc Halás bude inspektorem městské policie, pan Frigyes sám se divil, jak se to mohlo stát, že již dříve na to nepřipadl, ačkoliv až do toho dne neměl ani tušení, že nějaký László Halás žije v zemi koruny sv. Štěpána.

A nebyl přece pan Halás jen z tuctových lidí. Býval policejním strážníkem v Pešti a vyznamenal se dvakrát. Jednou předvedl na strážnici svého otce pro rušení nočního klidu a podruhé svého bytného, u kterého bydlil v nejlepší shodě již osmnáct let a to z toho důvodu, že týž hulákal na jednom mostě. Pak přišly nějaké demonstrace a on usekl šavlí nos jednomu inspektorovi tajné policie. Tento přehmat nevyvážily ony dvě okolnosti nejsvědomitějšího plnění povinností a Brutus šel.

Nedali mu ani penzi a on na svou vlastní pěst prováděl bezpečnost. Vnikal do heren a zabavoval banky o své vlastní újmě. Žil z toho velmi skromně, poněvadž obyčejně mu nařezali. Jednou překvapil při hazardní hře jednoho policejního komisaře, který ho dal zatknout. Šlo tu o podvod, seděl dva měsíce a pak byl vypovězen z Pešti. V nouzi obrátil se na svého synovce župana ze Šťávnice a stal se policejním inspektorem v tom dobrém městě.

A od té doby počaly mizet ze Šťávnice návštěvy tuláků a žebráků. Právě tak, jak to řekl starostovi města: „Já vymýtím z města žebrotu.“ Starosta poukázal na staré zvyky pohostinství, ale pan Halás odpověděl stereotypně, kouleje strašně očima: „Já vymýtím z města žebrotu. Bůh je svědek, že koho při žebrotě chytím, že mu budou záda pálit.“

Proto také říkali si žebráci, že tam v Šťávnici, v tom bývalém ráji, bije policejní inspektor provazy tulácký národ.

A do toho právě přišel ten nešťastný oběd pana Kužmy. „Bůh se na nás rozhněval, že nekonáme dobrodiní, není žebráčků ani tuláčků,“ říkali měšťané, „vida nebožtíka Kužmu, propadl podruhé a to úplně.“ Toť byla smutná pravda. Před deseti lety propadl při volbách a teď se propadl i s domem do staré šachty.

A policejní inspektor stával se čím dál tím větším a hroznějším.    Po žebrácích, Cikánech a tulácích došlo i na veselé baníky. Jednoho dne táhli z hořejšího města dolů z dolů a zpívali si hornickou píseň, starou píseň baníků.

            Vstávaj, Juro, hore, na bánu klopajú,

            keď neskoro príděš, fárať ti nedajú.

            Neskoro som prišiel, fárať mi nedali,

            ešče ma hutnickú palicú nabili.

            Basom vám azaňát s vašemi banami,

            keď ste ma nabili, fárajtě si sami.

Když přitáhli k dolní bráně, vystoupil na ně pan Halás. „Co vřeštíte, psi,“ počal rozhovor, „že vás odvedu na městský úřad?“

 „K tomu je třeba dvou lidí,“ řekl mu vlídně baník Martin Kalaš, „jednoho, který vodí a druhého, který se dá vést, starý šedivý osle.“

A táhli dál a do pochodu znělo zas: „Vstávaj, Juro, hore, na bánu klopajú, keď neskoro príděš, fárat ti nědajú...“

Pan Halás vytáhl šavli a zařval: „Já vám ukážu, jak vám budou záda hořet.“

„Tak co, hoši,“ řekl Kalaš, „mám mu dát jednu? Nebylo by šlechetné, kdybychom stařečka všichni mlátili.“

 „I hej, Marcine, daj mu dve, snad se vzpamätá.“

 „Dám mu len jednu, bude mít dost,“ rozhodl se Kalaš a ohnal se silnou banickou pěstí.

Pan Halás pustil šavli a udělal kotrmelec. Pak jako by si rozmyslel provozovat takovéto kratochvíle, zůstal ležet roztažen na zemi.

 „Tak kdepak jsme přestali?“ pravil Kalaš a vzdalovali se za zpěvu: „Neskoro som prišiel, fárat mi nědali, esče ma hutnickú palicú nabili.“

Pan Halás neví dodnes, jak dlouho ležel pod dolní branou na dláždění z křemene z okolí, o kterémž dláždění nedávno se vyprávělo v odborných kruzích s patřičnou úctou, že obsahuje v sobě tolik zlata, že by předměstská obec mohla zaplatit všechny své dluhy.

Pan Halás neležel však na něm z úcty k němu, byl by jistě rád vstal, ale ze služební blůzy vypadla mu přitom láhev s borovičkou, což nepovažoval za důstojné inspektora městské policie a proto omdlel podruhé, když milosrdný jeden občan dával mu z jeho vlastní láhve pít.

Kromě borovičky, která byla příliš silná na služební obchůzku, byla ta rána Kalašova báječná, jak se vyjádřili všichni, kteří ji viděli. Nezbývalo mu tedy nic jiného než probrat se z mrákot na posteli v bytu měšťana Čulena, právě naproti dolní bráně, kam ho přenesli. Měšťan Čulen se blaženě usmíval, když zpozoroval, že jeho vlastní vynález, kořalka z dřínků, působila tak blahodárně na policejního inspektora, že týž se zvedl a počal proklínat celý svět. Vrátil se do života, do společnosti a první jeho bylo že se upamatoval na nejlepší nadávky, obvyklé mezi pasáky vepřů na Dolní zemi, kteří je pochytili kdysi od Kumánů.

 „Neříkal jsem to?“ vítězoslavně obrátil se pan Čulen k svým synům, „že ta dřínková pijatyka vzkřísí i mrtvého z hrobu?“

Jako odpověď zaznělo z postele zuřivé volání: „Zastřelit, pověsit, zastřelit,“ a nato teskný výkřik: „Kde mám šavli?“

Pan Čulen podal mu jeho starou podivnou šavli, kterou přinesli za ním a pan Halás vztyčil se na posteli, vzal šavli do ruky a položil ji na peřinu. Borovička, kterou vypil před událostí a dřínková pijatyka, kterou do něho nalili zde v Čulenovic domě, počala působit. Pozvedl šavli do výše a počal zpívat husarskou píseň: „Ha meghalok, meghalok, menybe víznek angyálok.“ „Aťsi umru, umru, tak jako tak vezmou mne andělé do nebe.“

Pak se položil na bok a začal chrápat, drže v ruce šavli vztyčenou ke stropu. Chtěli mu položit ruku se šavlí na peřinu, ale on spal tak tvrdě, že to nešlo.

Tak ho našel velkomožný pan župan, když se dověděl, že se jeho chráněnci, strýci, něco přihodilo u dolní brány.

Vyprávěl později měšťan Čulen, že pan župan, když uviděl svého strýce László, spícího v tak podivné pozici, že chvíli postál a vyčítavě řekl k spícímu: „Hezky jste to vyvedl, báči.“ Nato obrátil se k panu Čulenovi, potřásl mu rukou a řekl: „Děkuji vám, ošetřte ho a při příštích volbách navrhnu vás za vládního kandidáta. Vím o tom, že pije borovičku.“

Pan Čulen řekl, že rozumí, což znamenalo: „Rozumím, on ji pije se svolením okresního župana.“

Ve dveřích ještě se vyjádřil pan župan, že třeba brát ohled na stáří pana Haláse, zejména když povážíme, co již toho zkusil ve svém životě.

Tu odvážil se pan Čulen jemně zakašlat a řekl, že nastydl na vinici. Pak štípl pan župan ještě dole u dveří Ilonku, dceru pana Čulena, do tváře a ještě dále poplácal služku měšťanovu, čemuž se obě pokorně smály.

Byl již večer, když vypadla panu Halásovi šavle z ruky, ruka mu klesla a on se probudil. Ležel pod peřinou v uniformě a proto když si vzal boty, byl již úplně připraven sejít dolů do jídelny, kde na něho čekala večeře, jedna z těch mistrovských děl šťávnických hospodyň. Běloučké masíčko selete s kůrkou bronzovou, rozkošné nohy krocana, na másle pečené roztomilé pstruhy, uzené ovčí oštipky od Ďumbíru, to vše uvádělo pana Haláse v nadšení.

Plnými ústy mumlal, tahaje vidličkou z mísy nejlepší kusy: „lsten biszony, áz jó, bůh je svědek, že je to dobré.“ Bral boha za svědka, i když pil z cínové konvice z časů Matyáše krále lahodné víno ze šťávnických vrchů, které opalizuje, poněvadž prý pod úrodnou vrstvou naleznou se opály, což je pravda.

 Když se dost najedl a napil, tu požádal, aby mu ukázali, kde bude spát a poprosil, aby ho vzbudili před obědem, čemuž bylo vyhověno.

Po obědě, který byl slavnou apoteózou kuchyně Šťávničanů, poslal pan Halás k nožíři nabrousit svou šavli a vyjádřil přání, že by rád se podíval do vinice svého hostitele.

„Řekněte tomu darebákovi,“ rozkázal, když služka odnášela šavli k nožíři, „že si pro ni pošlu až za týden.“ Pan Halás pak velmi sebevědomě kráčel s panem Čulenem a jeho syny na vinici, kde ochutnal i morušové víno. Pak pekli na ohni skopovou kýtu a pustili se do starého ročníku šťávnického čertovského, rozuměj vína, jak se v kraji říká. Pan Halás nadával na Slováky a říkal o nich, že jsou dobytek.

Pan Čulen, jehož otec zakládal v Revúci slovenské gymnasium, se červenal a říkal: „To prosím není tak zlé, opravdu není tak zlé.“

Z vrchů nad Almášem ozvaly se zvonce ovcí, jak táhly dolů z pastvin do dědiny a pan Halás usnul uprostřed krásného západu slunce.

Důkladně se propotili, než ho odnesli do města a dopravili do postele ve svém domě. V noci se pan Halás probudil a poněvadž myslil, že je ještě na vinici, vzbudil celý dům voláním, aby přiložili na oheň a uřízli mu kus kýty.

Když se vysvětlilo, kde je, tu hned žádal o trochu borovičky a vyjádřil přání, aby ho vzbudili k obědu. Pravil též, že doufá, že bude zítra na stole pečená hlava divokého kance se šípkovou omáčkou.

Tak to trvalo týden a pan Halás poslal si pro svou šavli. Když mu ji přinesli, velmi se rozčílil a křičel: „Tohle se jmenuje nabroušená šavle, pryč s ní, znova nabrousit a za týden přinést!“

A nyní počal pan Čulen s celou rodinou říkat: „Náš strýček, náš báči László Halás.“ A dokonce se mu zdálo, že musí být nějak spřízněn s velkomožným panem županem.

Když po uplynutí nového týdne, kdy báči Halás opět víc ztloustl, přinesli mu jeho šavli od nožíře, tu se již nerozčílil. Dal se do smíchu a zvolal: „Podívejte se, tohle má být nabroušená šavle, vraťte ji zpět, já se zlobit nebudu, ať ji brousí nanovo a za týden sem pošle.“

A počal rozhovor o tom, zdali by nebylo dobré dnes k večeři péci kuřata.

Pan Halás dodnes nemá šavli, poněvadž neshledává, že by byla náležitě nabroušena a naproti tomu shledal, že přece jen nejlepší kuchyně je u měšťana Čulena.

Žebráčkové chodí zase beze strachu po Šťávnici a baníci si po cestě k domovu vesele zpívají. A okresní župan stále ujišťuje pana Čulena, že ho navrhne za vládního kandidáta.

A tak nerušeně dál svou cestou bere se šťávnická idyla.

   


 

Štědrý večer Jana Gočvary

a Michala Beckovjana

Jan Gočvara a Michal Beckovjan jeli na saních z uherského Holiče na svou stranu do moravského Lanžhota.

Pár malých, nízkých koníků uherského původu (koupil je Jan Gočvara před čtyřmi léty o trhu v Myjavě v uherské stolici nitranské) bil do omrzlého sněhu na silnici podkovami do harmonického taktu. Kol dokola do nekonečna svítily pláně sněhu, který před týdnem, než nastaly mrazy, padal nepřetržitě po celé tři dny na moravskou rovinu od Hodonína až na Prešpurk.

Jehličnaté lesy, vystupující kolem silnice v dlouhých přestávkách, byly zapadlé tou spoustou sněhu a leckde přes silnici přeběhla srnčí zvěř, hladová a zoufalá v těchto dnech bídy a strádání.

Velké krvavé zimní slunce sklánělo se k západu. Blíže k vesnicím bylo vidět poletovat ptactvo, které od těch obydlených míst a od známých stodol se zrním čekalo neurčitou spásu.

A uherští koníci v mrazivém vichru do taktu bili podkůvkami, sáně zanechávaly ostré zářezy ve sněhu a Michal Beckovjan, soused Jana Gočvary, si vzdychl: „Zlá zima, zlá!“

Jan Gočvara, majitel saní, radostně a vesele zahovořil: „Eh, koupili jsme dobře v Holiči na svátky. Máš všechno lacinější na uherské straně. Kávu, cukr, aj trochu punče. Ořechy také vezeme dnes domů dětem ku Štědrému dni.“

„Odpustil jsi Ondřejovi?“ otázal se vtom Beckovjan.

„Ba, odpustil, Michale, je Štědrý den, k čemu bych neodpustil, sluší milovat všechno!“

„Darebákovi jsi odpustil,“ pronesl Beckovjan, „Ondřej poznovu ti mez zaorá!“ „Odpustil jsem,“ řekl slavnostně Gočvara, „nesluší se na takový den říkat, že neodpustil. Zaoře, nu, zaoře. Přišel ke mně a řekl: ,Súsédko, a co bysme dnes, kdy se Kristus narodil, se přeli. Zaoral jsem tvou mez, pravda je to, odpusť mi!’ „

„K soudu bych ho hnal,“ rázně řekl Beckovjan, „nešetřit, k čemu odpouštět!“

„Je Štědrý den,“ pravil pohnutě Gočvara, „nevíš, jak zde dlouho budeš, sluší se, abys miloval všechno. Nikomu jistě není třeba ubližovat. Ondřej má pět dětí!“

Mlčeli chvíli a sáně jen letěly mezi nízkými podrosty smrků, které lemovaly silnici.

Opět přeběhla srnčí a rudé slunce na západě krvavě ozářilo vrcholky smrků a mezi stromy proběhla krvavá zář na třpytící se sněžné pláně.

„V ten den, kdy se Kristus narodil,“ pravil do ticha pozdního odpůldne Gočvara, „nesluší se ubližovat nikomu. Vše, co žije, je třeba nechat žít!“

Michal Beckovjan máchl rukou: „Řekne se darmo: nechat žít...“ Nevěděl, co by dále řekl, a proto počal si zapalovat dýmku. „Myslím tak,“ pronesl Gočvara, „třeba také druhému pomáhat. K čemu ty sám, až podělíš děti dnes na Štědrý den, vyhodíš podle zvyku hrst obilí za stodolu, aby ptáci měli co jíst? A kdyby přišel pocestný člověk, také mu dáš jíst!“

Rychle skláněl se zimní večer. Slunce zapadlo, na východě rázem objevovaly se hvězdy. Sojky a krkavci zakřičeli do ticha večera a procházeli se po silnici. Ze křovin kolem silnice vyletěl pták, poplašený zvukem saní, a v zoufalství zaletěl do lesa s vynaložením posledních sil.

Pak místy přeběhla liška, shánějící potravu.

„Nejde mně to stále do hlavy,“ navazoval poznovu řeč Beckovjan, „jak jsi mohl Ondřejovi odpustit. Tím jsi sebe Poškodil.“

Z dálky zaletělo k nim náhle pronikavé, strašné zavytí, až se zde na silnici zachvěli a zarazili lidé i zvířata. Na chvíli bylo opět ticho a pak v čistém mrazivém vzduchu opakovaly se ty hrozné výkřiky a vytí, bolestné a strašné.

Někde daleko na rovině ztlumeně cosi zavylo jako odpověď.

Za řekou Moravou na uherské straně z bažin u Brodka jako ozvěnou po třetí ozvalo se dlouhé vytí a teskně ztrácelo se po té nekonečné bílé ploše roviny, a sotva umlklo a zašlo v nastávající hvězdnou noc, tím příšerněji, bolestněji a hrůzněji ozvalo se vytí v této části roviny, kterou projížděly bleskurychle sáně.

Blíž a blíž přijížděli oba sousedé do prostoru naplněného tím úžasným vytím.

A jen jedním slovem vyjádřil Jan Gočvara ten hrůzný pocit: „Vlci!“

„Oh, ti ničemové!“ vykřikl Beckovjan. Vytí ozývalo se již v bezprostřední blízkosti a bylo tak strašné, že koníci se třásli a zůstali stát. Bylo nevyslovitelně hrozně.

„Chytil se asi vlk do želez,“ pravil Gočvara, „a naříká.“

Beckovjan slezl se saní a Gočvara za ním. Šli směrem, odkud ozývaly se ty strašné zvuky, které chvílemi zmlkaly v pravý nářek, aby za chvíli propukaly v křik, bezmocný řev a zoufalé vytí.

Pod podrostem smrků rýsovaly se obrysy velkého šedivého předmětu.

„Ach, chytil jsi se,“ zabručel Beckovjan. Z přítmí smrčiny zasvítily oči. Nebyla to však ona zlopověstná světla, tak strašná za temných nocí v pustinách lesů, bylo v nich znát zoufalství a hrůzu před blížícím se koncem ...

Vlčice, neboť to byla ona, která chytla se zde, puzena strašným hladem, do želez, zavyla táhle, zoufale a bezmocně, když spatřila lidi.

Beckovjan vyskočil kupředu.

„Nezabíjej! Nezapomeň, že dnes je narození Páně, spasitele všeho tvorstva!“ ozval se měkký hlas Gočvarův.

Beckovjan máchl rukou a svalnatou pěstí otevřel silnou páku želez, a než se Gočvara vzpamatoval z údivu, viděl, jak Beckovjan s blaženým úsměvem šeptá:

„Běž s pomocí boží!“

A vlčice kulhajíc s neuvěřitelnou rychlostí mizela v podrostech jehličí, pak běžela po zasněžené rovině, zavyla radostně a v dálce odpověděli jí na uherské straně její druhové.

„Děkuji ti, bratře,“ řekl radostně Gočvara, když uvelebeni v saních jeli k Lanžhotu, který rýsoval se již v dálce a kde světla plála v domech v očekávání svátku lásky...

Takový byl Štědrý večer Jana Gočvary a Michala Beckovjana z moravského Lanžhota.

    


 

Sirotka Pazourka zavřeli na Hod boží vánoční do komory, kde byly pytle s moukou a také, jak radostně Pazourek objevil, pytle se sušenými švestkami.

Tento objev způsobil, že zoufalá situace Pazourkova počala se vyjasňovat a málem byl by Pazourek vděčně šeptal díky bohu za sušené švestky, kdyby nebyl právě v takové náladě, kdy člověk na milého pánaboha nejvíce nadává.

Bylo mu úplně jasno, že právě kvůli tomu milému pánubohu zde vězí za trest. Sedl si na pytel mouky a vzpomínal na průběh celého večera, jak včera přišel na Štědrý den k nim Ježíšek do sirotčince v podobě pana katechety, ředitele sirotčince, dvou nějakých tlustých pánů a jednoho vytáhlého člověka, který stále posmrkával a kterému říkali excelence. Pak přinesli dva nejhodnější sirotkové zdola z ředitelny balíky se šátky na krk, položili je pod vánoční stromek a políbili panu katechetovi ruce.

Potom přišli ještě nějací páni s černě oděnou dámou, která každého sirotka pohladila po tváři a ptala se ho na nebožtíky rodiče.

Tonda Nehovů řekl, že žádných neměl, ostatní se dali do smíchu a Kalous vykřikl: "Parchante!"

To bylo první, nad čím pan katecheta skřípal zuby a říkal, že Ježíšek si toho nezasluhuje, aby on, katecheta, zpohlavkoval o takový slavný den tohoto uličníka. Že ho zpohlavkuje až na Boží hod.

Váša Metzer povídal, že tomu vytáhlému pánovi, kterému říkají excelence, je cítit z úst.

Pivora se sázel o půl cigarety, že to není pravda.

To byli ještě stále v jídelně. Nejedli dosud nic, měli hlad a čekali na Ježíška, aby je spasil, poněvadž se museli celý den postit až na dva, kteří pomáhajíce v kuchyni ukradli kus vánočky a chlubili se tím. Poněvadž Pivorovi nedali, řekl to na ně. Myslil, že jim zkazí radost, zatím však oni měli už vánočku v sobě, a tak je pan katecheta tělesně potrestal přede všemi.

"Ježíšek jim nadělil jelita," smál se Pivora a šťouchal do Pazourka. Stáli doposud v řadě a smáli se těm tlustým pánům, kteří říkali: "Ubohé dětičky, ubozí sirotečkové."

Potom pan ředitel počal rozkládat rukama a říkal, že je bůh milosrdný a nedá těm červíčkům zahynouti. Koulel přitom zuřivě očima po Wintrovi, ježto vyplazoval jazyk na pána, který posmrkávaL Pan ředitel pošeptal něco panu katechetovi, ten zavolal Wintra a odešel s ním do vedlejší síně. Za chvili se Winter vrátil, byl uplakaný a tichý jako pěna.

Nato jim pan katecheta poručil, aby šli vedle do síně, kde byl připraven vysoký vánoční stromek, na němž hořely svičky a nahoře vznášel se anděl, kterému někdo namaloval uhlem vousy, aby vypadal jako pan ředitel. Tam stáli hodnou chvíli, až konečně otevřely se dvéře a vešli ti páni s těma paníma a celý učitelský sbor sirotčince.

Pan katecheta požehnal se křížem a spustil otčenáš. Modlili se hlasitě a hodně rychle, aby už to bylo odbyto. Nato ještě modlili se Věřím v Boha a Zdrávas Maria.

Licer povidal, že by se to raději mohli modlit při večeři, takže neví pořád, na čem je - samé modlení a samý hlad.

Po třech zdrávasech vystoupil pan ředitel ze středu učitelského sboru, pokřižoval se a řekl: "Na věky amen!"

Nato měl k nim pan ředitel řeč a mluvil o Ježíškovi přes půl hodiny. Kručelo jim čím dál tím víc v břiše. Pan ředitel říkal, že Ježíšek byl takový maličký, nedovedl to ani říct, jen dělal rukama: "Takovýhle, takovýhle ... "

Černá paní plakala ještě víc a ředitel pokračoval a mluvil o dobytčatech ve chlévě a díval se přiom významně na sirotky. Mluvil o šátcích na krk, načež si sedl a povstal pan katecheta.

Vykládal, že dostane každý ze sirotků na památku narození Ježíška šátek na krk a vyzval je, aby se všichni pomodlili třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno.

Pazourek byl do té doby úplně zticha, ač Pivora se stále snažil nějak jej vyprovokovat, ale nyní, když slyšel zase o otčenáších a zdrávasech, nezdržel se a poznamenal k Pivorovi:

"To je ňákýho modlení za každou onuci."

Ten pán, jenž stále posmrkával, řekl tiše něco řediteli, který pokýval nábožně hlavou, načež se rozběhl dozadu, chytil Pivoru za ucho a vrazil mu klouby druhé ruky mezi žebra.

Pivora vytušil, že záležitost by mohla poškodit jeho vánoční náladu, a pravil nahlas:

"To já ne, to tuhle Pazourek!" Pazourek se ovšem také hájil a vznikl rozruch, že katecheta přerušil první Otčenáš hned za slovy "a odpusť nám naše viny". Vše hledělo dozadu.

Ta paní, co stále plakala, začala najednou posmrkávat, začala funět a vzdychat. Ostatní černě odění páni zvedali oči ke stropu a hleděli významně na katechetu, který byl ve zřejmých rozpacích, z nichž si pomohl tím, že vytáhl z kapsy modrý šátek, nasadil jej k tváři a zatroubil tak dopáleně, že Vošťálek, Bluml, Kačer a Gregor myslili, že už to troubí venku starý sluha Vokřál, což mělo být znamením k společnému zapění vánoční koledy, a zavřískli jako jeden muž:

"Narodil se Kristus Pán ... "

Katecheta sice zvedl ruce, aby bylo ticho, leč ostatní myslili, že chce dávat takt, a spustili unisono.

V tom vznešeném vánočním řevu drapl ředitel Pazourka jako tygr jehně a odvlekl ho do komory. "-

Ať si laskavý čtenář představí komoru, v ní Pazourka, pytle mouky, pytle sušených švestek a na zemi hrnec mléka.

 

Toť se ví, že Pazourek mouku nejedl ani nepil.

Co jedl a pil, lze se tedy snadno domyslit. A následky při jeho celodenním postu také.

A tak se snad lze i domyslit to, že dva pytle mouky v té komoře nebyly vůbec k potřebě a že z komory po půlnoční, když Pazourka z ní ředitel pouštěl, docela to nevonělo jako z komory. 

 

   


Šuhajové v Brockom

Črta ze Slovenska

„Příteli, polituj mne! Víš, kde budu učitelem?“ Tato slova pronesl v jisté prešpurské kavárně mladík, vyznačující se krásným knírem, ke svému příteli, který této ozdoby neměl. „To jsem věru zvědav!“

„V Brockom, na moravských hranicích! Otec sám mi to místo zaopatřil. Považ, takové zastrčené městečko, a já! Já, který jsem studoval v Pešti a v Prešpurku a jsem uvyklý rušnému životu. Ani týden tam nevydržím, raději uteku!“

„Jen se příliš nerozčiluj! Byl jsem v Brockom u patele a znám tamější poměry. Představ si městečko, podobné trochu větší dědině, kolem něhož se prostírá daleko široko samá rovina a na té rovině výborně se daří bramborům. Proto všude vidíš jen bramborovou nať . . .“

„Mlč, umučíš mě!“ zahořekoval preparandista.

„Marcine Cádro, nepřerušuj mne! Jsou tam také veliké, krásné lesy . . .“

„Bohudíky, aspoň lesy!“

„Můžeš tam vésti klidný, idylický život. Kromě lesa a řeky Moravy nebudeš asi mí ti jiné zábavy. V lesích můžeš chytati veliké komáry, kteří tě budou chtít zeštípati do krve, v řece Moravě můžeš zase chytati ryby. Pravá idyla! Skoro ti závidím.“

„Ty jsi nesnesitelný! Ale zapomněl jsi na děvčata! V těch krajinách jsou prý pravé krasavice.“

„Varuji tě, donchuáne, varuji. Brocko není Prešpurk! Gazdové tamější mají krásné dcerušky, ale...“

„Jaké ale . . .!?“

„Ale jsou tam šuhajové, kteří nedopustí, aby někdo jiný než oni chodil k selským děvčatům na besedu. Staly se případy, že . . .“

„Co by mně mohli udělat?“

„Počkej! Bročanští byli odedávna pověstní rváči. Zeptej se na to lidí v sousedních dědinách. Starci i muži mají obličeje plné jizev. A dnešní šuhajové nebudou asi lepší. Ničeho se nelekají, k ničemu nemají úcty. Jablko nepadne daleko od stromu. Dědové vypravují si s pýchou, jak v roce čtyřicátém osmém tahali místního děkana z okna háčkem. Divže ho neutloukli.“

„Proč mi to povídáš? Cožpak jsem nějaký děkan? A to bylo už dávno!“

„Počkej! Před desíti léty jeden učitel chodil v Brockom k děvčeti na besedu. Šuhajové naň řevnili, ježto to byla jedna z nejhezčích dívek. Dali mu výstrahu, aby za ní nechodil. Ale on toho nedbal. Počíhali si naň a hodili ho do hnojůvky. Ani to ho neodstrašilo. Chytili ho tedy v noci, když šel od své znejmilejší, a pověsili ho za nohy ke dvěma kůlům v plotě. Kdyby ho byli cikáni neodvázali, byl by zahynul. Vidíš, že s bročanskými šuhaji nejsou žádné žerty.“

„Tys mě okradl o poslední naději. Nechci tě už déle poslouchat. Musil bych se zbláznit!“ Marcin Cádra se teď opravdu rozmrzel. „Kérem füzetni,“ 7 zvolal na číšníka a zaplativ odcházel.

„Nehněvej se a piš brzy!“ volal za ním přítel.

*

„V Brockom . . . Příteli! - Jsem unuděn od hlavy až k patě. Musím ti dáti zadostučinění, že jsi mluvil pravdu. Že se selskými děvčaty neradno si zahrávat, potvrdil můj spolutrpitel učitel Milko. Tomu před dvěma roky šuhajové řádně natloukli. Jsou to chlapi jako hory, ti šuhajové! Mráz mi přechází po zádech, když si pomyslím, že bych se snad někdy mohl ocitnouti v jejich rukou! Podotýkám ještě, že stále nosí nůž v botách. A každou neděli se perou v krčmě!

Nevím, čím se mám zabývali. Chodím každý večer s Milkem na druhou stranu řeky Moravy do hospody. Říkají tam Na přívoze a mají tam dobré rakouské víno. Vracíme se pozdě v noci ve velmi dobré náladě, avšak celí poštípaní od komárů. Vypotřeboval jsem kvůli těm potvorám skoro litr čpavku.

V neděli sejdou se Na přívoze skoro všichni šuhajové z Brockého se svými frajerkami. Raději tam v neděli nebudu chodit. Ani nevíš, jak je mi těžko u srdce, když vidím ty ladné postavy děvčat a musím míti strach jenom s nimi promluviti. ó, kdyby nebylo těch proklatých šuhajů! O soustrast prosí . . .“

„V Brockom . . . - Příteli! Byl jsem už všecek zoufalý. Pod okny se mi procházela rektorova dcerka, která se vyznačuje velikým špičatým nosem a nesmírnými ústy. Ráno i kvečeru upírala zamilovaně svoje oči na okenní rámy mého bytu. Když jsem šel do lesa, potkal jsem ji tam, když jsem šel k řece vozit se na člunu, poprosila mne, abych ji vzal do loďky. A ty její výmluvné pohledy a řeči. Hrůza!“

„Příteli! Mé utrpení pominulo! Spatřil jsem ohnivé černé oči a nádherné černé vlasy. Pohrdám nebezpečím a chodím na besedu. Jmenuje se Maryša a je dcerou bohatého gazdy. Ani nevíš, jaká je to poezie, když člověk sedí s krásně urostlou selskou dívčinou v polotemné jizbě sám a sám! Kdo nezkusil, nemůže to vystihnouti. A k tomu jsem v bezpečí! Její frajer je na vojně. Šuhajové se na mne dívají, ale to mne nijak nemate. Aspoň trochu světla do té nudy!“

„V Brockom . . . Příteli! Staly se se mnou hrozné věci.

Byla temná noc, když jsem se vyhoupl z okna Kolaříkova stavení. Maryša vtiskla mi na cestu ještě jedno žhavé políbení.

,Stoj!’ zahřmělo za mnou. Několik šuhajů mne obstoupilo. Já jsem Maryšin frajer!’ vykřikl na mne jeden z nich. V rukou šuhajů zableskly se nože.

Chvěl jsem se na celém těle. Však ty víš, že nejsem žádný hrdina. ,Teď mne zabijou,’ problesklo mi hlavou.

,Prosím vás, pánové, já za ní vícekrát nebudu chodit, vícekrát nepůjdu na besedu, a co budete chtít, to vám dám, všecko, co budete chtít!’ vyrážel jsem nesouvisle ze sebe.

Šuhajové sestrčili hlavy k sobě a radili se. Maryšin frajer přistoupil ke mně a řekl docela přívětivě: ,My nejsme žádní pánové, jak nám povídali, pane učiteli, ale neuděláme jim nic, když zaplatějí u žida soudek pálenky. Vrátil jsem se z vojny, chci něco užít. A na besedu můžou chodit, to mně nevadí!“

Chopili mne za ruce a vedli do krčmy.

Tempora mutantur, příteli!“

„V Brockom . . . Příteli! Maryša mi vzkázala, abych za ni nechodil, že prý jsem baba, div prý jsem před šuhaji neklekl na kolena.

Ženy v Brockom se staly muži!

Chodím s rektorovou dcerou. Řekla mi včera, že mne miluje, ó běda!“

7 Prosím, platil!     

   


Šupem

Byl pronikavý mráz. Dech mrzl u úst. Po silnici mrazem ztvrdlé jako kost kráčeli pomalým krokem dva lidé. Vlastně byli tři. Zena s dítětem na ruce a četník. Žena a dítě plakaly, četník klel.

„Mohlo by se jít rychleji,“ bručel četník, „při takové chůzi zmrzneme!“

„Kdybych jen mohla, divže nepadnu, ruce mám zkřehlé a dítě je těžké,“ bědovala žena.

„Ten panchart by taky moh jít sám,“ zahuboval četník.

„Má bolavou nožičku,“ namítla žena.

„No, nikdo nejde, tak vám ho na chvíli vezmu,“ řekl četník již vlídněji, „ale nechte nářku a poběhneme.“

Zena vděčně naň pohleděla a podala mu dítě.

„Neplač, Jeníčku, brzy budeme doma,“ konej šila kloučka.

Dítě pohlédlo na vousatou tvář četníkovu, jež se naň mimoděk usmála, a přestalo plakati. Brzy potom došli do městečka X, cíle své pouti. Četník vešel do obydlí starostova, žena s děckem čekala v síni.

„Tak vida, už máme zas nový přírostek na obec! To je už hrůza! Taková žena jde do Prahy sloužit a přinese si odtamtud dítě a nemoc. A obec to pak musí živit. Aby už hrom do toho tlouk!“

Žena v síni se zachvěla a z očí vytryskla jí slza.

„Ona byla vdaná, pane starosto, muž její spadl z lešení a zabil se. Prací a zármutkem přišla pak o zdraví,“ namítal četník.

„Ech, to je jedno, chudí lidé se nemají ani vdávat, ani ženit. Umře to, a děti musíme živit! Lašťovičko, odveďte tu ženu do pastoušky!“

Obecní strážník podřimující na lavici u kamen nespokojeně si zabručel cosi do vousů. „Aby čert vzal tu žebrotu!“ řekl pak nahlas.

„Tak co tu stojej? Hnou se přec, půjdeme do pastoušky!“ osopil se policajt na ženu, ponořenou v myšlénky.

Šli. Na ulicích stavěli se zvědavci a dívali se za nimi. Sousedky hádaly, kdo to asi je.

„A hlele, dyť ono je to děvče Mrázkovic, co odešlo do Prahy do služby. Takový hezký děvče, nikdo by to teď v ňom nehledal,“ ozvala se kmotra Měchurica. Mezi sousedkami rozpředl se živý rozhovor.

„Tak, tady máte novou nocležnici,“ řekl policajt k obyvatelům pastoušky, „ať se dobře snášíte, prát se zrovna nemusíte!“ Pustě se zasmál.

„Už je nás v té špinavé díře tak dost, ještě nám sem přivedou ženu s dítětem!“ zabručela chromá Moravcová.

„Počkejte, za rok vám postavíme palác, ale ta zvířátka, co máte v šatech, musíte tu nechat,“ a policajt se svému vtipu hlasitě zasmál. Odplivnuv si vyšel ven.

Žena s děckem stála nepohnuta uprostřed jizby. Po lících stékaly jí slzy. Dítě vidouc matku slzeti rozplakalo se také.

„Zatracený fakaně, ještě tu bude břeštět!“ rozkřikl se starý Pilecký.

„Mlčíš, dědku,“ ozvala se stará Moravcová, „ty nemáš kusá citu v těle. Vždyť to dítě chudinka má asi hlad. Viď, drobečku!“

Moravcová přistoupila k ženě, vzala jí dítě z ruky a laskala je. Pak usadila ženu i dítě na lavici a sháněla něco k jídlu.

„Tumáte, jezte, je toho málo, ale je to přece něco. A tumáte pro zahřátí, je tam psovská zima.“ S těmi slovy podala ženě lahvičku s kořalkou.

Žena i dítě jedly. Na tvářích jim slzy usýchaly.

   


 

Tabák

Cserek pěstoval tabák a prodával ho na podzim v městě panu služnému. Pan služný, jinak pečlivý člověk o blaho království, prodával tabák od Csereka koupený strážmistrovi finanční stráže a pánům na finančním úřadě, kteří, pokuřujíce si večer v městském kasině, nevyjímaje ani pana služného, se přeli, že krajina zdejší není dosti příznivá ku pěstování tabáku.

„Vidíte, pánové, tabák, který kouříme, je z Hercegoviny,“ říkával pan služný, „můj bratranec jest tam důstojníkem, a nevěřili byste, že v krajině tamější jest ještě menší teplota než u nás, a přece se tam tabák pěstuje, ale je to tabák, co?

Strážmistr finanční stráže pouštěl do ovzduší naplněného výparem vína obláčky dýmu a řekl: „Sedláci zdejší jsou ještě příliš hloupí, aby pěstovali tabák; nehledě k tomu, že podnebí není příznivé, zdržuje sedláky  strach před zákonem. A pak myslím, že tabák, který by pěstovali, nedal by se vůbec kouřit. Hlavní věcí jest zde úprava tabáku.“

„To máte úplnou pravdu,“ říkal pan služný, „není nad Hercegovinu. Můj bratranec ...“

Cserek zatím doma ve vsi krájel s celou rodinou listy tabáku, močil je v kádích, ve kterých, jak nezasvěceným říkával, nakládá melouny, oddenky tabákových listů a hrubé kusy prodával sedlákům a lepší, upravený tabák roznášel do města a po okolních vesnicích po farách.

Nikdo by neřekl, že Cserek vypěstuje tolik tabáku, ale kdo by v letě vnikl do polí, kde pěstuje Cserek vysoké fazole, pnoucí se po dvoumetrových tyčích do výše, shledal by uprostřed záhonů a řad tyčí vždy řadu vysoké byliny s dlouhými listy, s tlustými oddenky a v kukuřičných polích, kol Cserekova stavení, uzřel by tutéž bylinu, o kteréž Cserek v čas sklizně tvrdil, kdo se z vesnice ptal, tou že krmí doma velké stádo tlustého vepřového dobytka.

Tohoto léta urodilo se Cserekovi velké množství tabáku. Cserek byl zaměstnán úpravou tabáku tak, že ani nepozoroval, co se ve vsi o jeho dceři Elence vypráví.

„Finanční strážník, co chodí za Elenkou, je fešný člověk,“ vyprávělo se ve vsi.

V neděli šel Cserek do komory. Chtěl jít zítra do města prodat usušený a upravený tabák. Podívá se na zásobu, zásoba se zdá být malá. Běží pro váhy, váží, kroutí hlavou, svolá rodinu a váha pořád malá. Schází dvě kila tabáku, právě toho nejlepšího, který odebírá pan služný. Kde je, kam se poděl, celá rodina se diví. „Do večera na to přijdu,“ řekl Cserek a lehl si v jizbě ke kamnům, ale do večera na to nepřišel, zůstal proto ležet, stále přemýšleje, kam by mohla zmizet dvě kila tabáku. Toho dne šel do obecního hostince, kde vykládal starý Géza, že včera viděl Elenku.

„Viděl jsem včera večer Elenku,“ pravil a odmlčel se, rozdmychuje dýmku. Za dlouhou chvíli pokračoval: „A s Elenkou stál finančník;“ opět se odmlčel, neboť dýmka mu zhasla. Zapálil si dýmku a po dlouhé době poznamenal: „A ten finančník - “ Opět se odmlčel, dýmka nechtěla hořet. Nežli si dýmku zapálil a rozdýmal, uplynuly od začátku jeho vypravování tři hodiny. Po třech hodinách sebral Géza všechnu svou výmluvnost a prohlásil: „A ten finančník Elenku líbal. Ano, dokonce líbal.“

Strážmistr finanční stráže rád se pletl do soukromých záležitostí svých podřízených.

Mladý finanční strážník, tentýž, o kterém vykládal večer starý Géza, ležel ve světnici na komisní posteli a pokuřoval si z dlouhé dýmky, když do světnice vstoupil strážmistr.

„Příteli, něco se o vás povídá,“ řekl beze všeho úvodu, „a je ta vaše opravdu tak hezká?“

„Hezká a anděl,“ odvětil mladý finanční strážník, lehce se zardívaje.

„Copak jste si to předešle večer zamykal do svého kufru?“ tázal se dále strážmistr, „byl to veliký balík.“ Mladý muž nevěděl, co má odvětit.

„Když nechcete, nemusíte říct,“ pravil strážmistr, „nešel byste se mnou na skleničku vína, večer máte beztoho službu.“ Mladý finančník za čtvrt hodiny seděl se strážmistrem v hostinci, za hodinu se rozveselil a za dvě hodiny svěřoval se strážmistrovi se vším, ba i s tím, že do kufru zamkl předešle balík tabáku a že ten tabák dostal od své Elenky ... Toho dne pan strážmistr konal sám službu za svého podřízeného.

Opět seděli druhého dne v kasině páni od berního úřadu a pan služný, jen strážmistr finanční stráže scházel. Divili se, kde tak dlouho mešká, když vtom otevřely se dveře a očekávaný vstoupil, nesa s sebou veliký balík.

„Odpusťte,“ omlouval se, „že tak dlouho nejdu. Byl jsem na poštovním úřadě. Považte si, pánové, zvláštní náhodou měl jsem bratrance a ten bratranec byl přesazen do Hercegoviny. Poslal mně náhodou se zprávou o svém přesazení balík tabáku a zároveň mně psal, že zná bratrance pana služného. Bohužel, že jejich známost nebude trvat dlouho, poněvadž pan bratranec pana služného je přesazen někam do Haliče. Doufám, pánové, že vám budu nyní moci já posloužiti hercegovským tabákem za tutéž cenu jako pan služný ...“

Pan služný jen kýval hlavou.

    


 

Tajemné psaní

 Před několika dny našel jsem na pobřeží u Rudolfina na schůdkách k řece o druhé hodině noční tvrdý klobouk a v klobouku toto psaní:

V kanceláři se doslechlo, že jsem napsal drama. Přednosta oddělení vrchní rada Baziliš dal si mě k sobě zavolat o desáté hodině a jednal se mnou neobyčejně vlídně.

„Nikdo,“ řekl, „by ve vás nehledal, co ve vás vězí! A zčistajasna dozvídám se, že jste nadaný člověk, abych tak řekl všeumělec. Spravil jste sčítací stroj, hodiny v kanceláři a nakonec jste napsal drama v hodinách mimoúředních. Měli jsme zde před lety podobného člověka. Spravoval také hodiny, psal básně a vynašel zvláštní hudební přístroj. Bohužel to poslední zabilo jeho kariéru, poněvadž si ten svůj vynález přinesl do kanceláře v den inspekce a hrál na něm až se okna třásla. Byl tak mladý jako vy, neměl také definitivu, i dostal na srozuměnou od ředitelství, aby opustil místo.

Vy všeumělci jste zvláštním typem lidí. Hodíte se ke všemu, všechno znáte, ale mnohdy nedovedete svých znalostí upotřebit na pravém místě a v příhodný okamžik. Proč však rozbírat vaše jednání, na to nemám času, chci dnes, poněvadž jste nadaný člověk, všechno znáte a víte, promluvit s vámi o jisté delikátní záležitosti.

Má švagrová, choť císařského rady Haranta, koupila si štěně škotského ovčáka. Pes ten jest náramně rozumný, chytrý, přítulný, ale má jednu vadu, že totiž není čistotný. A v tom právě leží delikátnost celého případu. Má švagrová se totiž obrátila na mne s prosbou, abych jejího psa naučil čistotě. Pes ten, delikátně řečeno, jest čistotný na ulici a spletl si pojmy druhu a věcí. Můj švagr vykládá to, jako by to bylo psychologické zatížení onoho zvířete. K čemu však se starat o psychologii toho štěněte, když zde mluví fakta a mluví hrozně. Delikátně řečeno, psík považuje koberce za dlažbu, nábytek za patníky a delikátně řečeno, provádí svinstvo.

Chápete, že úkol, který na mne vložila má švagrová, je nad mé síly, poněvadž jsem zaneprázdněn úředními starostmi, takže mně nezbývá času naučit svěřené mně štěně čistotě. Jsem nejstarší z celé naší rodiny, ke mně obrací se příbuzní v nejchoulostivějších záležitostech, rád poradím, pomohu, vysvětlím, ale delikátně řečeno, v záležitosti této nečistoty nevím si rady.

Vzpomněl jsem si však na vás jako na všeumělce. Jste mladý, život je před vámi, jste pln energie, zabýváte se psaním dramat, spravujete sčítací stroje a hodinky a tu vás prosím: Ujměte se toho štěněte, naučte je čistotě, udělejte z něho pořádné zvíře, vysvětlete mu rozdíl mezi kobercem a dlažbou, mezi patníky a rohy skříní, vychovejte je, mladý muži. Služka vám je přivede odpůldne do vašeho bytu. Psík jest velice rozumný, přítulný a bude vás těšit.“

Tak jsem toho netvora dostal téhož dne do bytu. Nemám slov, abych vylíčil, jak se mně to štěně představilo a co všechno provedlo za čtvrt hodiny. Bytná se mohla zbláznit, řekla mně, abych si to uklízel sám a měla patrně sto chutí vyhodit nás oba na ulici.

Vyvlékl jsem netvora ven a tahal ho po ulicích přes dvě hodiny. Navštívil jsem s ním všechna místa, kde psi se scházejí. On se však nedal zlákat ničím, ani skutky, ani pohledy a přece jsem se s ním zastavoval, domlouval mu, plácal ho a říkal ukazuje na různé případy:

„Vidíš tamhletoho pejska, jak si rozšafně vede, vidíš, jak zvedá nožičku, ten bobeček chlupatej!“

Lidé se zastavovali, smáli se a já rozpačitě slušnými slovy vykládal jsem své potíže se psem.

„Co chtějí, když jim to vyved doma, tak proč ho tejrají po ulicích,“ řekl ke mně nějaký muž.

To bylo celkem pravda. „Strčejí mu do toho nos,“ radila nějaká paní.

Poněvadž se kolem mne stavělo více lidí, přišel strážník a tázal se, co se mně stalo.

Tak jsem mu slušně a delikátně vyložil, že mám psa učit čistotě.

„To je čistě soukromá věc,“ řekl strážník, „a proto nemusíte způsobovat sběh lidu. Pánové, rozejděte se!“ Strážník měl pravdu. Politického nebylo v tom nic.

Vlekl jsem psa domů, popouštěje mu šňůru, aby mohl volně jednati. Ošemetné zvíře spokojovalo se očicháváním patníků, aniž by došlo k sebemenším skutkům, které jsem očekával s toužebností.

Pes, pravda, občas si sedl na zem a chytrýma očima díval se tak spokojeně kolem sebe jako na dojemném obraze Pes u hrobu svého pána! Seděl však úplně platonicky a jen stavěl špičaté uši do výše.

Tato naše podivná odysea trvala další dvě hodiny, přičemž třemi uzenkami nahradil jsem psovi vše, co nechal v bytě, hodlaje postupovat systematicky v tomto bodě výchovy mladého škotského ovčáka.

Domluvy nic nepomohly, jeho oči svítily radostí, když otvíral jsem dveře bytu. Nedočkavě vyskakoval na dveře, radostným štěkotem probudil celý dům a od prahu bytu až k oknu jednal s přesvědčením, že co činí, jest jedině správné a že povinností řádného psa jest být čistotným na ulici.

Když vykonal vše, co si předsevzal, lehl si důvěrně k mým nohám, spokojeně vrtěl bohatým prutem a olizoval se radostí...

Zmocnilo se mne zoufalství. Jedna patrona stačila... Zklamal jsem důvěru svého šéfa. Zítra pro něho přijde antoušek a já mám po definitivě...“

Zde psaní skončilo a když jsme je přečetli s přivolaným policejním strážníkem, pochopili jsme vztah mezi nečistotným štěnětem, tvrdým kloboukem a proudem Vltavy.

   


 

Tasemnice paní kněžny

Výborná kněžna mechlinská trpěla tasemnicí. Nebylo doposud jisto, zda v těle tohoto anděla usídlila se tasemnice dlouhočlenná nebo tasemnice bezbranná, druh vyjde najevo, až opustí kněžnu.

Horší bylo, že zámecký lékař Melichar doposud nesebral všech pět dohromady, aby kněžně třeba francouzsky vysvětlil, čím Její Jasnost trpí.

Jak to má říci tomuto andělu s jemnýma aristokratickýma ručkama, které nikdy si nerozvázaly ani střevíce, které byly proto aristokratické, poněvadž nikdy nic nedělaly? Kněžna pocházela z čisté anglosaské rodiny, byla nesmírně dlouhá, měla zrzavé vlasy, byla bledá, ale dokonalý anděl, neboť založila špitál pro čtyři knížecí služebníky, kteří se vyznamenali poctivostí v knížecích službách a byli by z nedostatečné pense umřeli hlady.

Výtečná kněžna založila tedy pro ně útulek, ve kterém bydleli nyní čtyři starci, odění ve špitálnickou uniformu, jež se skládala z hrozného pláště z bílého sukna se sytě modrým límcem. Říkalo se také, že vzadu na kalhotách z červeného sukna mají vyšitý knížecí erb. To však nebylo pravda. Knížecí erb měli jen na placaté čepici s růžovým štítkem. Kdykoliv se objevili na vsi, dostávaly děti psotník.

Andělská kněžna bývala též často dole ve vsi a podělovala chudé děti růžemi. - Vedena svým jemným srdcem nepřestávala nikdy na jednom dobrodiní, a když jednou jisté chudé ženě, která slehla, poslala kytici krásných orchidejí, bylo jisto, že při příležitosti pošle zas nějaké orchideje dolů do vsi.

Celé okolí znalo její dobročinnost. Když umírala stará bezzubá podruhyně Pešlová ve dvoře, kněžna poslala jí pět kilogramů vlašských ořechů. Jak Pešlová spatřila lokaje s ořechy, škytla a bylo po ní.

Jindy umínila si, že obdaruje nějak zvláště pasáka Tondu, který pásl obecní svině. Poslala pro něho dva lokaje, kteří si mohli nohy uběhat, než ho chytili. Konečně ho lapili, přivlekli za hrozného řevu na zámek, kdež ho umyli, a paní kněžna darovala mu škatulku barviček k malování. Tonda tři snědl, ale ostatní zahodil, poněvadž mu nechutnaly.

Jednou slyšela paní kněžna, že v pastušce je starý Klabec ve velké bídě, i poslala mu celý ananas.

Klabec ananas prodal za kořalku u žida, ale to nijak srdce kněžny neodvrátilo od konání dobra. Naopak, když průtrž mračen strhla dole u vody dva domky, poslala lokaje k lidem bez přístřeší se dvěma mísami jahod se smetanou. Když zemřel zvoník, nelenila a poslala jeho ženě krabici s cukrovím, s pravými italskými „svěženkami“, aby ubohou vdovu osvěžily.

Nebylo nikoho, kdo by ze zámku odešel s prázdnem. Ten si nesl angrešt, jiný rybíz a onen zase datle, kněžna pomáhala tak horlivě zmírňovati bídu, a když už doopravdy neměl někdo co do úst, tu mohl býti jist, že pomoc je blízká. Neposlala-li mu šlechetná kněžna pět lahví petroleje, jistě mu poslala lihovar.

Pro školní knihovnu objednala „Sport im Bild“, a poněvadž to byla česká obec, kde byla také čítárna, uvolila se tam dodávati časopis „Bosnische Post“, vycházející v Sarajevě. A nejlepší žák dostal od ní knihu: „Horses, dogs, birds, cattle. Accidents and Ailments. Published by Ellman, Sons and Co., Slough, England“.

Byla zkrátka anděl. Bohužel nyní s tasemnicí. „Jak jí to mám jen říci!“ přemýšlel zoufale doktor Melichar, když se ptala výborná kněžna, zdaje stav její vážný.

„Nikoliv, Jasnosti,“ pravil lékař, „jedná se jen o indisposici nepříliš důležitou. Ráčila-li jste si, Jasnosti, někdy všimnouti rybníků, na nichž splývají a po hladině se vznášejí květy leknínů, třeba rybníčku v zámeckém parku, pak tam vylovíme ploštěnky, zvláštní druh, pratyp hlístů plochých (Plathelminthes).“

Kněžna se na něho dívala vyjeveně.

„Ano, hlístů plochých, které můžeme nazvati ,parenchymatické’. Hlístové ploší dělí se na tři řády: na cestodes, trematodes a turbelaria. Jsou to roztomilí tvorové, kteří vyvolují si sídlo leckdes, a to jako tasemnice, motolice i ploštěnky. Kdyby Jasnost ráčila snad se projít k zámeckému rybníčku, uzřela by tam, jak jsem již podotkl, původní formy svého cizopasníka.“

Výtečná kněžna nechápala, neboť ve své nevinnosti nemohla znáti, co jest tasemnice.

„Nerozumím vám dobře, milý doktore!“

„Vaše Jasnosti,“ pravil doktor osvěžen nevinností kněžny, „račte povážit, že v kruzích aristokratických výhradně se tasemnice vyskytují. Znal jsem hrabata, knížata, ba i jednoho vévodu, kteří měli též potěšení chovati tasemnici jako Vaše Jasnost a vyšla pak po náležitém ošetřování krásně ven.“

„Jak to: ven?“ tázala se nevinná kněžna.

Doktor odkašlal: „Čistým vše čisté,“ pravil povzneseně, „odešla stejně, jako odcházejí vzácné pastičky štrasburské, odešla s obsahem žaludečním, sledována v případě vévody jemnou pastétou ze sluky a říčních raků. Znám případy, že i kardinálové měli tasemnici a sledovali její procházku z těla s modlitební knihou v ruce. Jistý evropský panovník chová v sobě rok co rok tasemnici, která se těší neobyčejné úctě obyvatelstva. - Urážka tasemnice jest tam stíhána jako urážka veličenstva, Vaše Jasnosti. Kvůli zjištění, že tasemnice skutečně odešla z těla Vaší Jasnosti, podám ještě určité informace vašim komorným.“

Když doktor odešel, dala si výborná kněžna zavolati svého zpovědníka.

„Důstojný otče,“ pravila v hluboké úctě, „mám tasemnici!“

Zpovědník, holohlavý dědek, spráskl ruce: „Není možná, nikoliv, kněžno, jste učiněná nevinnost, vy spíše růže než tasemnici. Máte-li však přece, kněžno, tasemnici, pak jest seslána od Boha, aby vás zkoušel. Důvěřujte v boží milost, nekonečnou dobrotu a bude po tasemnici. Bůh ráčil vás navštíviti křížem své lásky a Bůh vás také zprostí zkoušky.“

„Slyšela jsem, důstojný otče, že i kardinálové měli tasemnici.“

„I arcibiskupové a papežové, kněžno. Sv. Jan s ní zápasil na poušti a papež Jan XIII. stěhoval ji do Avignonu. Ona jest odznakem trpělivosti a stojí o ní psáno, že se vyhýbá hříšníkům.“

Tasemnice vyváděla v těle dobré kněžny své divy.

Každodenně zaplavoval ji doktor odvarem kořene kapradiny, polynodium filix mas., odvarem kůry z kořene granátového stromu, odvarem silného thé rezedového, každý den musela kněžna polykat 3-5 jader tykvových, potom polykala naftalin a nato pila ricinový olej.

To všechno jsou znamenitá a slavná projímadla, takže výtečná kněžna byla čím dále tím více přesvědčena, jak ji Bůh miluje, když na ni seslal takovou zkoušku.

Konečně za čtrnácte dní ocitla se růžová tasemnice v elegantní sklenici s lihem.

Byla to tasemnice dlouhočlenná, jak konstatoval doktor. Kněžna byla na její délku hrdá, neboť dle té délky musel ji Bůh velmi milovati.

Opět mohla nyní konati dobré skutky, jež zanedbávala poslední čas v boji s tasemnici.

Odebrala se tedy opět jednoho dne do vsi.

Jela kočárem a pozorovala bedlivě okolí. Pak zastavila před starostou a ptala se ho, není-li ve vsi někdo churav.

Řekli jí, že Matějů, starý výminkář v čísle 132. - Kněžna dala se lokajem poptat, co mu schází. Lokaj jí tlumočil, že Matějů má tasemnici.

Tato zvěst účinkovala na kněžnu velmi krutě. Bylo by možno, aby praobyčejný člověk, jako je výminkář Matějů, měl také tasemnici, která jest údělem duší vznešených?

Doma klekla kněžna v kapli a volala: „Můj Bože, jest to možno, jest to možno?“

Od toho dne výtečná kněžna chřadla. Její zlaté srdce dotlouklo a před smrtí odkázala školním sbírkám svou tasemnici, naloženou v líhu, a nejstaršímu služebníku na panství lahvičku drahé voňavky. Rozkázala též, aby ve výroční den její smrti byly všechny chudé děti v obci pod zámkem obdarovány angreštem, aby chudině bylo dovoleno ve výroční den její smrti volně sbírat v knížecích lesích jahody a houby, a tak skonala výtečná ta kněžna právě 3. ledna.

Dej jí Bůh lehké odpočinutí - ale jak to bude s angreštem, s jahodami a houbami v den jejího úmrtí 3. ledna, nemohu říci.

 

   


 

Terciánská vzpoura 

Terciáni Zahrádka a Roztočil pojali šlechetný úmysl, že sprovodí ze světa svého třídního profesora Hubera. Dlouho již v nich všechno vřelo a nedostatečné známky z řečtiny, kterými je stíhal osud, rozšiřovaly stále víc a více propast, která byla mezi nimi a jejich třídním profesorem. A jako při velikých dějinných převratech stačila již jen malá jiskra, aby to propuklo.

A tou jiskrou bylo několik řádek z Cornelia Nepota, kde starý římský spisovatel líčí, jak Solón zbavil Athéňany tyrana Kleona.

A požár vzpoury rozdmychal ještě víc profesor Huber, když téhož dne zavolal po sobě Zahrádku a Roztočila na stupínek.

Oba tam šli jako na popravu se cvičebnicemi řeckými, zatímco profesor Huber díval se na ně, sedě na židli za katedrou, zrakem krajty tygrovité, která hypnotizuje malá prasátka, hozená jí do klece tak, že strnule lpí na jednom místě.

„Tak čtěte, Zahrádko, čtvrtou větou počínaje z posledního cvičení,“ ledově řekl profesor Huber a Zahrádka četl zdrceně:

„Pravda je jedna. Otec má dvě oči, matka a sestra čtyry. Vychoval jsem psa, který běhá a spí.“

„Dost, Zahrádko, teď překládejte!“ Zahrádka tu popravu stále oddaloval. Stále si utíral nos, pak zoufale zvolal: „Prosím, pane profesore,“ tichým hlasem přečetl poznovu první větu úlohy: „Pravda je jen jedna,“ a už se rozbrečel a zahuhňal: „Já prosím nevím, jak jsem mohl zapomenout, jak se pravda jmenuje řecky.“

Pan profesor máchl rukou a Zahrádka ještě strnulý na stupínku viděl, jak profesor Huber sliní tužku a jak do notesu píše velkou, tlustou šestku.

Pak šel Roztočil, zoufale zachmuřený. Ten neplakal. Upřel na profesora pohled plný nenávisti a řekl: „Prosím, pane profesore, že jsem se nepřipravil.“

A zas viděl i on slinění tužky a tu hroznou, velkou, tlustou šestku u svého jména a pak slyšel hlas profesora Hubera: „Nejlépe učiníte, když věnujete se nějakému praktickému zaměstnání, kupříkladu ševcovině a když současně požádáte svého pana otce, aby vám napráskal, a svou paní matku když požádáte, aby se přimluvila u vašeho tatínka, aby se nad vámi neslitoval a v exemplárním potrestání pokračoval i přes vaše bědování. Ostatně v zájmu vašem sám požádám vašeho pana otce o totéž. Stromek se má ohýbati, dokud je mlád a vy, až vyspějete v muže, políbíte svému otci ono pečlivé koleno, přes které jste byl přehnut. Jste nedbalý hoch, Roztočile, a totéž platí i o Zahrádkovi. Jako Kainovo znamení celým jeho životem bude se mu vléci vzpomínka na to, že neví ještě dnes, že pravda jmenuje se aletheia. Zde nepomůže pláč, zde musí, hoši, mluvit rákoska a to hodně ostře, bez milosti, bez slitování, z lásky k vám a z lásky k celé věci, z pochopení o důležitosti usilovného studia jazyků klasických a než usnete, zvolejte oba s Byronem: Běda ti, Alhambro!“

Roztočil díval se urputně kolem sebe, kdežto Zahrádka usedavě plakal v lavici, zatímco mu vzadu soused pomalu, ale jistě vrážel špendlík do těla.

Ten urputný tyran, profesor Huber, má ještě tu drzost udržovat známost s jeho šestnáctiletou sestrou Růženou. Dokonce chodí k nim i na večeře. A s klidem vždy pojídá večeři a před ním hovoří o jeho prospěchu.

„Zde Karel je opravdu nedbalý student. Vykládám včera o nepravidelných slovesech a on chytá mouchy. Bude třeba ho zpráskat, pane Zahrádko, aby připravenější byl pro život.“

Přitom jí jako do důchodu a pokračuje: „Myslíte, že dovede vám vyslovit perfektum od paideuo, vychovávám? Místo pepaideuka říká pebaiteuka, nebo začne huhňat bebaideuka a nakonec počíná brečet. A pláče ještě víc, když se ho optám, jak se jmenuje řecky pláču. Neví to. Jsem nucen mu dáti nedostatečnou. Pláče ještě víc. Pravím mu: Řekněte mně, hochu, jak byste řekl neplačte. Tu začne v pravém slova smyslu řvát a jsem nucen připsati mu novou pětku, neboť on nezná vůbec imperativy. Zraje pomalu, ale jistě na consilium abeundi, abychom mu řekli. Hochu, vy uděláte nejlépe, když na věčné časy zmizíte ze všech gymnázií našeho mocnářství. Kdyby lidožrouti v Kamerunu měli gymnázia a on tam studoval, tu by byl již dávno sněden. Zapřísahám vás opravdu, abyste ho důkladně zpráskal.“

Toto musel slyšet Zahrádka obden a dívat se příjemně na pana profesora, neboť ten mu častokráte při večeři říkal: „Dívejte se na mne příjemně, hochu. Oko do srdce okno.“

Stal se už takový případ, že byl poslán otcem k panu profesorovi se psaním, ve kterém zvou pana profesora ke společnému výletu. Přišel k němu, odevzdal mu psaní, profesor přijal pozvání a při té příležitosti vyzval nešťastného Zahrádku, aby mu přeložil větu: „Měl jsem matku, která chodila pomalu“ a pak totéž v čase budoucím: „Budu míti matku, která bude chodit pomalu.“ Na výsledek nedalo se dlouho čekat. Pan profesor Huber rozloučil se s ním zcela stručně: „Vyřiďte, že určitě přijdu a že máte v mém notesu o jednu novou šestku víc.“

Pak jim ještě ke všemu dělal posla lásky. Zkusil to s tím. Navzájem jim nosil psaníčka. Jednou ho poslala sestra k panu profesorovi, že nemůže přijít k městskému lesíku k umělému vodopádu. Vrátil se celý udýchaný.

Když se vrátil, tázala se ho sestra: „Co ti říkal?“

„Ptal se mne, jak se řekne řecky 829.“

„A co ty?“

„Já utek.“

Neměl tedy zde plakat v lavici, když viděl toho nelítostného Bruta, který nedbaje těch přátelských styků s jeho rodinou, pronásleduje ho na každém kroku?!

Jinak se tvářil Roztočil, čtrnáctiletý klacek, který miloval mladší Zahrádkovu sestřičku Karlu, dvanáctiletou žabku, která se dívala na něho s úctou, neboť kdykoliv přišel k nim za Karlem, vždy mluvil o tom, že byl v Persii. Byl z Ounětic a konečně sám tomu věřil, o čem mluvil s Karličkou. Jak uřezával Kurdům hlavy, když byl bimbašou.

Měl takový vzdorovitý pohled, když o tom mluvil, že mu věřila. Kdykoliv mluvil o Kurdech, jeho oči dívaly se tak nevrle kolem, že šla z něho hrůza. Přinesl také jednou s sebou obyčejný starý kuchyňský nůž, o kterém zcela nedbale se zmínil Karličce, že ten nůž ho zachránil před vzbouřenými křesťany. Jednou řekl před křesťany, podruhé před Kurdy, nakonec jí ten nůž daroval na památku, napsav na střenku inkoustem: Roztočil bej, bimbaša z Persie, tercie A.

Dnes jde urputně do své lavice, v ten památný den, kdy má přijít dějinný převrat.

Jeho, bimbašu z Persie, který se nebál spiklých Kurdů, má otec na nátlak pana profesora přehnout přes koleno? Oči mu zajiskřily, zakabonil se ještě víc a pak zašeptal k Zahrádkovi, vedle kterého seděl: „Nebreč! Musíme pana třídního profesora odstranit ze světa.“ Jak vidíme, ponechal mu laskavě ještě celý titul.

To byl velice lákavý návrh. Zahrádka pozvedl své uslzené oči a přestal plakat.

Vtom však již mu podstrčil Roztočil s tvrdým pohledem kousek papíru, na který namaloval tužkou dva zkřížené meče a řekl tiše, ale určitě: „Podepiš to!“

Zahrádka jaksi rozradostnělý ochotně napsal pod to Karel Zahrádka, pak školník zazvonil, vstala celá třída a hlasitě pomodlila se, že je školník vysvobodil z rukou profesorů.

Roztočil se Zahrádkou šli spolu. Před gymnáziem Roztočil řekl k Zahrádkovi rázně: „Nyní se musíme rozejít. Obejdu město a přijdu k tobě. Půjdeme na zahradu, kde bude první porada. Nevíš o nějaké jeskyni nablízku?“

„To nevím.“

„To je hloupé, to je velice hloupé.“

Odběhl pak velice rychle domů, kde vzal matce šálu na hlavu, zastrčil pod vestu a tak šel k Zahrádkovům. Zde na zahradě vytáhl před Zahrádkou šálu a pravil strašně přísným hlasem: „Toto jest pás náčelníka Kurdů, kterého jsem zabil. Dej si ho na hlavu a přísahej po mně: Ať se mně stane, prozradím-li to, jako tomu, kdo ten pás nosil. Amen, ďaure!“

Zahrádka se celý třásl a do očí mu vstoupily slzy. Nechtěl však plakat před tím statečným Roztočilem, proto odběhl do domu, vymlouvaje se, že si jde pro chleba se sádlem.

Roztočil zatím díval se drze kolem sebe a hledal v altáně Karličku.

Našel ji tam a bez dalšího úvodu řekl: „Musím se s vámi rozloučit. Možná že budeme i s Karlem co nejdříve oběšeni, ale pan třídní profesor Huber bude napřed ze světa odstraněn. Ceknete-li jen slovo o tom (nyní bouchl pěstí na stůl), propadnete témuž osudu. Budete-li nás však podporovat, budete bohatě odměněna, neboť za námi stojí Anglie.“

Odběhl za Zahrádkou a šli na půdu, kde se radili a říkali za každou větou: „Amen, ďaure!“ Sešli zas dolů do bytu, kde byla v pokoji sama Karlička a tam si šuškali u kamen a šeptali. Když je Karlička slyšela, jak si šeptají, vyšla na chodbu a dala se do pláče.

Pak hledala něco ve špižírně, vrátila se do pokoje a každému dala po hrsti hrozinek. Vždyť přece v altánku ji žádal Roztočil, aby ho podporovala.

Zahrádka, když bylo k večeru, měl už též takový drsný, tvrdý sveřepý pohled jako Roztočil.

„Vypadají mužně,“ pomyslila si Karlička, „pořád si šeptají,“ a opět zaplakala.

Roztočil řekl pak večer, když rozsvítili, k paní Zahrádkové: „Mně se nechce dnes nějak domů, kdybych tady mohl přespat, rád bych si něco zopakoval s Karlem?“

Paní Zahrádková to přeslechla a pak večeřeli. Roztočil dostal také párek, seděl proti Karličce a kdykoliv na ni pohlédl, tu se zakabonil a svraštil čelo. Když pak viděl, že se na něho dívá, tu se nafoukl jako holub bublák.

V osm hodin někdo zaklepal a přišla paní Roztočilová. Když uviděla svého statečného syna, chytila ho za ucho. „Tak tys před námi utekl, když jsi věděl, že pan profesor bude si na tebe stěžovat tatínkovi. No počkej ten výprask, co tě čeká!“

Roztočil se zvedl s tím svým tvrdým pohledem a odcházel. Když šel kolem Karličky, zaskřípal zuby, podíval se na ni divoce a zamumlal: „Amen, ďaure!“

Když přišel domů, byla na něm provedena neprodleně exekuce.

V tu dobu asi nalézal se na pečlivém otcově kolenu též Zahrádka, neboť po paní Roztočilové přišel na návštěvu pan profesor Huber.

Druhého dne řekl ve škole temně a zarputile Roztočil k Zahrádkovi: „Dáme mu lhůtu k napravení do konce školního roku. Amen, ďaure.“

Nedávno jsem pana profesora Hubera viděl naživu. Patrně se polepšil.

   


Teze o nejbližší politické práci mezi cizozemci v sovětské Sibiři

Na vědomí a k provádění všem politickým pracovníkům interbrigád, politických oddělení armády, válečných komisariátů a gubernských organizací strany

A) Mezinárodní situace

1. Přesto, že od počátku Říjnové revoluce uplynulo již třicet měsíců, zůstalo sovětské Rusko jedinou bází světové proletářské komunistické revoluce. Stále sílící revoluční hnutí v táboře spojenců, úplná porážka Judeniče, Kolčaka a Denikina, rozkol mezi spojenci samými - to jsou hlavní příčiny toho, že sovětské Rusko bude mít nyní zřejmě na chvíli pokoj od občanské války.

2. Na druhé straně tento krátký oddech předchází pouze ještě silnějšímu a organizovanějšímu boji se světovou kontrarevolucí. Je stále zřejmější, že tento boj - vzhledem k průtahům s revolucí v západní Evropě - bude probíhat za svrchovaně nepříznivých podmínek pro Proletariat, jestliže Proletariat nedokáže této přestávky v boji všestranně a plně využít.

3. Reakční puč v Berlíně znovu nezvratně dokázal kolísající části německého dělnictva neudržitelnost jakéhokoliv kompromisnictví, když ji postavil před nevyhnutelnou volbu mezi diktaturou buržoazních generálů a diktaturou proletářské strany spartakovců. Není ovšem vyloučeno, že pomalý průběh občanské války na Západě, kde chybí silná revoluční strana, může ještě o mnoho měsíců oddálit revoluční řešení; jakékoliv akce mezinárodních oddílů by tedy byly předčasné a minuly by se účinkem. Přitom zase mezinárodní oddíly získají čas, pomohou vnitřně upevňovat sovětské Rusko a budou se učit sovětskému revolučnímu budování.

Příslušníci mezinárodních oddílů, jejichž posvátnou touhou je vypořádat se s vlastní buržoazií na Západě a nastolit tam diktaturu proletariátu, projdou tak novou zkouškou vytrvalosti a trpělivosti.

B) Vnitřní situace

1. Centrum světové revoluce, Rusko, zpustošené za šest let imperialistickou a občanskou válkou, musí využít získaného oddechu k rozvinutí výrobních sil a k organizování dopravy v nejširším měřítku; všechno ostatní je třeba tomuto upevnění hospodářství podřídit. K zvýšení výroby může dojít na základě jednotného ekonomického plánu a vytvořením nové komunistické pracovní morálky tím, že masy pochopí, že budují své vlastní hospodářství, a dospějí k poznání, že jejich životní úroveň závisí jedině na jejich pracovní kázni. Splnění tohoto velkého úkolu se stává naléhavějším právě teď, kdy sovětské Rusko z hospodářské nutnosti navazuje obchodní styky s imperialisty a je vystaveno nebezpečí, že do jeho organizace výroby bude pronikat zahraniční kapitál.

2. Pevně řízené hospodářství je zároveň nejlepší zbraní v boji s domácí kontrarevolucí, která se vždycky snaží těžit ze zmatku a desorganizace. Kontrarevoluce nachází příznivou půdu zejména v oblastech, které obsadila Rudá armáda teprve nedávno, protože zde je ještě soustředěna uprchlá buržoazie, bělogvardějské důstojnictvo a různé kontrarevoluční organizace a protože tady jistá nesehranost mladého sovětského aparátu po nějakou dobu sama napomáhá šíření protisovětských nálad hlavně mezi zaostalým a neuvědomělým rolnictvem.

3. Vnitřní situace sovětského Ruska nesmí být internacionalistům lhostejná, protože právě ona je jejich proletářskou baštou. Nestačí, aby internacionalisté s heslem komunistické práce pouze rozumově souhlasili, musí jim přejít do krve a musejí být hotovi je i prakticky uskutečňovat. A s kontrarevolucí, s tou mají internacionalisté bohaté zkušenosti jak z domova, tak ze současného Ruska, ať už jde o německé a rakousko-uherské důstojníky, nebo o Červený kříž, kancelář světové kontrarevoluce, která se maskuje vlastenectvím, nadstranictvím a milosrdenstvím. Internacionalisté musejí být ustavičně na stráži, aby kontrarevoluce pod nějakou „ušlechtilou záminkou nepronikla do jejich řad, aby ji ničili všude, kde zvedne hlavu, aby i zde pomohli svým soudruhům - ruským proletářům.

C) Organizace internacionalistů

1. Politická práce mezi bývalými válečnými zajatci internacionalisty se nesmí stát pouhou schůzovní agitací k pozvednutí revolučního ducha, ale musí být prováděna systematickou ústní i písemnou propagandou, přednáškami a hlavně pak besedami v malých skupinách, jejichž tématem budou jak zásadní programové otázky, tak, a to především, otázky uvedené v bodě A a B. Přitom, v souhlase s programem a stanovami RKS, musí být pečlivě vybíráni nejuvědomělejší soudruzi, kteří budou organizovat stranické buňky. Vedle politické přípravy dalším významným prostředkem k zvýšení uvědomělosti je kulturně osvětová práce. Avšak jak politická, tak kulturně osvětová činnost nesmí být v žádném případě nějakým kázáním k zástupům, ale musí vycházet z aktivní účasti mas a musí rozvíjet jejich iniciativu. Pokud jde o komunisty z řad bývalých válečných zajatců, ať podle možností pracují v RKS a sovětských úřadech, třeba jen jako praktikanti.

2. Veškerou politickou práci u jednotek provádí příslušný aparát podle jednotného plánu politických oddělení Rudé armády. Politická oddělení jednotek pracují i v táborech, pomáhajíce tak zahraničním sekcím při místních výborech RKS, organizovaných podle pokynů oblastního výboru RKS, a pokud je někde nedostatek politických pracovníků, přechodně je plně nahrazují.

3. Z výše uvedených důvodů (A 3, B 3) nebudou se zatím internacionalisté formovat do frontových jednotek s úkolem bojovat na Západě; technicky vyspělí a disciplinovaní západoevropští proletáři se stanou jednak vydatnou podporou pracovní armády, jednak budou tvrdou pěstí v boji s kontrarevoluci všeho druhu. Tyto dva nové úkoly musí internacionalisté dobře pochopit. Za prvé musí vyvinout plánovitou činnost (pod vedením místních revolučních výborů, sovětů a výborů bývalých zajatců) a vybrat veškeré kvalifikované dělníky a specialisty v oboru průmyslu i dopravy a zařadit tyto síly do místní výroby i do průmyslových center. Za druhé musí zformovat oddíly na vnitřní obranu republiky. Konečně je třeba oddělit od masy internacionalistů negativní elementy, které se v době formování Rudé armády pod heslem „na západ“ vetřely do jejích řad.

Revoluční vojenský sovět 5. armády

Politické oddělení 5. armády

Jenisejský guberniální výbor RKS

Krasnojarskij rabočij č. 60, 23. 3. 1920

Vyšlo též v:

   


Touha

Bylo to velmi mrzuté, že doposud nenapadlo farářovi Jaričovi nic, čím by zahájil kázání zítřejší, které má být velmi slavné, poněvadž přijde do kostela i paní baronka, patron zdejší farnosti.

Mělo to být něco oslňujícího, něco, co by jasně zazářilo a nadchlo i krásnou zámeckou paní a přivedlo ji opět na dráhu ctnosti.

Bylo o ní známo až sem, že udržuje styky s mnohými muži. Vedle jednoho dragounského poručíka má mladého štolbu, kterému říká děťátko.

A o tom všem přemýšlel farář Jarič, a není proto divu, že mu nenapadlo nic, čím by zahájil zítřejší kázání. Nenapadalo mu také, jaký že to bude text. Ročník Kazatele již celý prolistoval a četl názvy kázání: Chození podle Ducha neb Těla. Jistota spasení. Potěšení pravé.

Při tomto posledním nápisu se pozastavil a vzpomněl si opět na paní baronku. Ach, ta paní Olga z Haberrechtů, toť to potěšení pravé, povzdychl a jal se opět na ni myslet, jak je hříšná.

Když ji poznal nebožtík baron, huhňavý dědek, bylo jí šestnáct let a pomáhala pradleně. Pak ji starý baron poslal do města učit tančit a ona pak před ním tančívala.

Tak to vykládal panu faráři zdejší učitel, nadšený vším romantickým, poněvadž byl mladý člověk, plný nemožných snů a ideálů. Učitel také vyprávěl, že barona ta pikantní žena tak očarovala, až ji pojal za choť. Pak měla dítě s jedním lokajem a pan baron brzy nato zemřel. Dítě také zemřelo a paní Olga z Haberrechtů stála tu ve světě, obklopená ctiteli, jako samostatná majitelka velkých panství.

V zámeckých parcích procházela se za nocí ta krásná, svůdná žena po boku svých milenců, které uměla překrásně střídat. Za nocí měsíčních jako by se vracely časy starých rozkošníků, místo hájů thuje, cypřišů a pinií Starého Říma přišly stíny moderního parku a pohltily někde v zákoutí vášnivé vzdechy a objetí paní Olgy z Haberrechtů.

„Tak vida,“ řekl k sobě farář Jarič, „ještě se dám do básnění, co mně to, u všech kozlů, jen napadá!“ Otevřel breviář a četl: „Marnosti zajisté poddáno je stvoření nechtíc, ale pro toho, kterýž je poddal. V naději, že i to stvoření vysvobozeno bude od služby porušení v svobodu slávy synů božích.

Z toho nejsem moudrý,“ vzdychl, „raději si zapálím kvůli uklidnění dýmku.“

Poodešel k oknu, kde stála jeho dýmka, nacpal do ní knastru a zapálil, smáčkl tabák a počal chodit po pokoji, při čemž si pobručoval: „Nejlepší bude, když to kázání uděláme pokud možno krátké, ale silné. Musí rychle udeřit. Nejlépe bude, když promluvím o nemravnosti, a jedině rychlé odvrácení od našich chtíčů může nás odvrátit od věčného zatracení.“

Podíval se do zrcadla a viděl se tam s dýmkou v ústech, rozpálený vzpomínkami na nemravy život baronky, kterou by rád chtěl napravit.

Všiml si, že je zcela hezký muž. Na jeho obličeji nebyla znát ještě otylost, pravidelné rysy tváře dívaly se na něho ze zrcadla.

Ani nevěděl, jak se to stalo, že odložil dýmku a vzal kus koudele, kterou si čistil troubel, stočil a přiložil pod nos a zakroutil jako knír. Vyhlížel tak velmi dobře. „Jako poručík od dragounů,“ řekl k sobě, „vida, vyhlížím jako švihák.“

Podíval se po pokoji a na stěny, na diplomy různých náboženských společností, na obraz papeže a jiné obrazy svatých, pustil koudel na zem a vyšel do zahrady.

„Hraji si jako malý chlapec,“ pomyslil si, jda zahradou plnou svátého listí a holých křoví angreštu a rivízu.

Byl to jeden z těch smutných dnů podzimních, kdy vrací se vám vzpomínky na vše, co přešlo časy, ovšem, chcete-li na to vzpomínat, jako počal přemýšlet farář Jarič, o všech svých touhách, kdy cítil, že něco schází mu v životě, že nemá pro něho ten život tolik jasu, byť i chvilkového.

A čele větru chladnému, který bouřil pustou zahradou, řekl: - ,,Ba, taroky mně nenahradí ženu.“ Pak ale máchl rukou a zvolal do holých korun stromů: „Apage satanáš! a šel zpět do fary, do teplých místností, kde mohl se napít pro zahřátí i jeřabinky, což učinil s velkou chutí.

Energickým pohybem shodil do otevřené zásuvky psacího stolu podobiznu mladé krasavice, paní baronky z Haberrechtů, kterou mu dal správce velkostatku před časem s poznámkou, aby se díval pan farář na svou patronku.

Proto mu nešlo dobře dělat kázání, když na knize Tomáše Kempenského: „Sedmero knih následování Krista“ ležela podobizna svůdné ženy.

Otevřel Tomáše Kempenského a četl:

„Nebo nadějí spaseni jsme. Naděje pak, kteráž se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadál?“

„V mém případě miluji beznadějně,“ řekl k sobě, zavřel knihu a počal se oblékat. „Nejlépe udělám, když půjdu do kasina na partii taroků.“

Prohrával toho dne a pak nad vším tím dal se do pití, což na něho působilo zádumčivě. Přišel v noci domů, sedl si k psacímu stolu a psal kázání. Večerní zábava v kasině působila na něho velmi nepříznivě pro paní baronku. Dozvěděl se na ni samé pěkné nové věci. Tak nejen štolba, ale také šofér.

„Že se nestydí,“ zabručel, „tak mladá a tak zkažená.“

A péro počalo lítat po papíře a farář Jarič tvořil ostrá kázání proti nemravnosti, nejostřejší, jaké kdy snad bylo, přísné a kruté, jehož ostny namířeny rafinovaně na paní hraběnku.

A tu druhý den přišel se svým kázáním krutý, tvrdý a nelítostný do kostela, a když vylezl na kazatelnu, spatřil v prvé lavici sedět paní baronku. Její zelené oči podívaly se na něho tak nějak mile, že se mu zatočila hlava při pohledu na to rozkošné stvoření, a on místo horování proti nemravnosti počal mluvit z kazatelny o andělích a kráse andělů.

Když pak vyšel po kázání ze sakristie, stál tam již sluha paní baronky a podával mu navštívenku paní baronky, na které stálo: „Po mši vás zvu uctivě na oběd. Vy jste básník. Olga z Haberrechtů.“

Jakživ nesloužil farář Jarič tak rychle mši jako tentokrát. Spolkl celé „Ite missa est.“

 

   


 

Tragédie c. k. šikovatele Henry Hallera

od 13. pěšího pluku

 

Hlavní předností dobrého loveckého psa jest jeho báječný čich. Všem loveckým psům napomáhá při slídění dosud nevysvětlitelný, vrozený, tudíž instinktivní smysl orientační. To mohlo každého hned napadnouti, když se podíval na Henryho Hallera, šikovatele v tockém táboře zajatců.

Přiblížil se vždy nenápadně, kde čeští zajatci hovořili o vlasti, a pak doma "na poště", v malé zemljance, vytáhl knihu zápisek a zapisoval si, co kdo řekl. Jeho kniha zápisek měla nápis: "Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. pěš. pluku". Henry Haller, obchodník odněkud z Prahy, vedl si tu po obchodnicku. Vedl dvojí účetnictví. V jedné zápisní knížce měl seznam všech těch, kteří se hlásili do českého vojska, pečlivě očíslovaný, například 1. Viktor Matyáš, pluk, atd... a nyní ve své knize: "Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera", byla věta, opatřená číslicí, která se vztahovala ke jménu. Tedy například poznámka "4. Nemáme nic společného s Rakouskem." Číslice "4." znamenala, že to řekl řekněme: 4. Viktor Rupert, pluk... atd., čtvrtý na řadě v jeho seznamu.

A v té chvíli, když byl dobrý lov a hodně toho pochytil, po skončené práci vylézal ze své zemljanky a v tom tichu spícího tábora zadíval se na barák číslo 11, kde bydleli ti revolucionáři a potichu se zasmál. Má již toho materiálu. A pak se podíval na západ. Tam za samarskou, kurskou a celou řadou gubernií leží Rakousko. A tam až se dovědí, co se zde děje. A že to objevil a účetnicky uspořádal on, Henry Haller, c. k. šikovatel od 13. p. pl.

Henry Haller byl výtečný člověk. Jeho žena udávala v Praze na komisařství různé výroky, které pronesli u ní její zákazníci, když si šli koupiti kravatu a punčochy.

Haller sloužil v Přemyšlu, a to u zásobovacího oddělení. Když se pevnost vzdala, ukradl Haller 12.000 K z plukovní pokladny a šel do zajetí. V tockém táboře dostal se na poštu, otvíral zásilky, které pro zajatce docházely, a když maďarští saniťáci stáhli s mrtvých zajatců boty, kupoval je ve velkém a pašoval je ven do městečka. A pak byl také politicky činným, jak vidíme z jeho poznámek. Zkrátka, znamenitý muž. Někdy v noci se mu sice zdávalo o provaze a jednou dokonce, že ho před jeho krámem v Jindřišské ulici tahali na lucernu, ale když se probudil, konstatoval, že ještě nevisí.

Byla tichá hvězdnatá noc nad táborem. Řeka Samarka dole proudila mezi titěrnými rozbořenými domečky, kde kdysi před lety žili zajatí japonští důstojníci a Henry Haller šel po čichu. Již jsem na počátku poznamenal, že hlavní předností dobrého loveckého psa je báječný čich.

Na břehu řeky pod mazlivými větvemi smutečních vrb spatřil Haller známou skupinu z baráku č. 11.

Viděl tam svá čísla: 1., 2., 4., 7., 5., 8., 12., 16., 18.

Byla to jedna z těch nádherných nocí v blízkosti Asie. Nebe plno hvězd a člověk se cítí tak svobodným v tom nekonečném prostoru.

Co je proti tomu Rakousko, Mackensen a c. k. divisijní soudy?

Henry Haller naslouchal. Poslouchal dlouho a dlouho a pak odešel domů, aby přenesl do svých poznámek vše, co ještě měl v čerstvé paměti.

2. Pohnutá doba nynější, kdy jde o bytí či nebytí národa našeho, kdy naše vlast má ocitnouti se na prahu nové slibné budoucnosti aneb úplně zmizeti ze seznamu národů, nutí nás vzíti do ruky pušku a sestřeliti toho černožlutého orla.

1. Jsou mnozí Čechové, kteří by svou samostatnost rádi si nechali vybojovat jinými.

4. S těmi se udělá potom krátký proces.

7. Rakousko musí zmizeti a z celého Rakouska zbude jen stránka v dějepise.

5. Přihlásil jsem se před měsícem do českého vojska. To je má odpověď na...

1. Rakouskou bestialitu.

12. Ano, když je jednou revoluce, tu nestačí jen po pověrce v táboře zpívat: "Kde domov můj".

13. To vezmu do ruky pušku s bodákem a půjdu na Vídeň.

16. A vezmu si na mušku...

"Koho si chtěl vzíti na mušku?" uvažoval Henry Haller a doplňuje si poznámku: "Císaře pána." Zdá se mu to býti ale přece jen trochu neuctivé a proto píše před to ještě: "Jeho Veličenstvo".

*

Do Tocka přijela hraběnka hraběnka Revertera z Rakouska pod firmou "Červeného kříže", aby vzbudila u zajatců uhasínající zájem o rakousko-uherskou monarchii modrými kalhotami, bluzou a půldruhým rublem. S ní přijel vytáhlý pán, o kterém mezi romantickými Maďary se rozšířila pověst, že je to hrabě. Ten pán měl dlouhé hovory s maďarským zajatým vojenským lékařem Kákonyim o dvou českých důstojnících, kteří zůstali v táboře a z nichž jeden přednášel českým zajatcům o Havlíčkovi.

Henry Haller byl ve svém živlu. Jeho instinktivní smysl orientační přivedl ho do cesty hraběnce Reverteře, která chodila po barácích a všude říkala: "Rakousko na vás nezapomnělo, císař pán vás dává pozdravovat."

Henry Haller vychrlil na ni řadu připravených vět. Je to opravdu strašné, co se dnes děje. A roste to jako lavina. Na štěstí je zde on. Má materiál. Tam budou míti z toho radost.

Oddychoval těžce, jako lovecký pes, když dožene zajíce. Zítra, až bude po rozdávání dárků z Rakouska odjížděti dále, dá jí dva zápisníky. Čísla v jednom doplňují druhé v seznamu.

"Dobře," řekla hraběnka Revertera významně, pozorujíc, že se blíží zajatci, "vyřídím v Rakousku od vás pozdravy."

Henry Haller se spokojeně usmál. Pak druhý den bylo rozdávání dárků. Maďaři řvali "Éljen" a za baráky nové kalhoty a bluzu nabízeli Tatarům-konvojům: "Karaša pan, tri rubla, davaj pan".

A Henry Haller na cestě ke kanceláři přidružil se k hraběnce Reverteře a podal jí dva zápisníky.

Hraběnka s vytáhlým pánem sedla do bryčky a jelo se k nádraží. Henry Haller dlouho se díval za nimi, jak mizí za hřbitovem zajatců a jak se bryčka brodí červeným pískem k městečku. Měl vyleštěné knoflíky, čerstvě přišitá vyložení šikovatelská a tak se mu zdálo, že on tu u Asie chrání zájmy Rakouska.

Když večer přišel do své zemljanky, zapálil si memfisku, kterou našel v jedné zásilce na jednoho zajatce, a jeho zrak mimoděk upřel na stůl. Tam ležel zápisník. Mimovolně po něm sáhl, otevřel a čte: "Namenverzeichniss".

Počal se třást po celém těle a prohledával kapsy u bluzy. Sám nevěděl, proč tak činí. Sedl si na improvisovanou dřevěnou postel a počínalo mu být jasno. Měl tři zápisníky. V tom chvatu vzal čistý, dosud neposkvrněný jmény rebelantů, a druhý s nápisem "Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. p. pl." A ten odváží hraběnka Revertera do Rakouska a seznam rebelantů zůstává na stole.

Vyskočil a běžel. Vyběhl na kopec nad porážkou a viděl, jak daleko odtud noční tmou vine se pás jisker odjíždějícího vlaku širými rovinami k Samaře.

A slyšel, jak ten vlak, odvážející jeho poznámky, posměšně hvízdá.
 

*

Poznámky c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. p. pl. podařilo se hraběnce Reverteře propašovati přes hranice. Nápadné jen jí bylo, proč jí dal ještě malý čistý zápisník. Na patřičných místech v Rakousku byly zase nápadné ony číslice při jednotlivých projevech c. k. šikovatele Henry Hallera od 13. p. pl. Dlouho o tom však neuvažovali a předešle jsem četl v novinách, zaslaných oklikami z vlasti, že c. k. šikovateli Henry Hallerovi od 13. p. pl. bylo skonfiskováno jeho jmění pro zločin velezrady a zločin proti válečné moci.

   


 

 

Tragedie obchodníka

 

Každý občan alespoň jednou ve svém životě snažil se oklamat berní úřad. V berním úřadě jsou totiž dravci, kteří číhají za tištěnými haldami formulářů a dotazníků na svou kořist s vytrvalostí mucholapky, která vypadá zcela nevinně, ale nakonec ubohou mouchu spolkne.

Zprvu zahrne vás berní úřad velmi laskavými dotazy. Dostanete formuláře, kde píšou vám z úřadu „Vaše Blahorodí“. V takřka úpěnlivé prosbě vás žádají, abyste byl tak laskav a vyplnil, kolik máte příjmů, jaké máte jmění, máte-li domy, chlévy, dobytek, automobily, aeroplány, balóny, zdali si utíráte nos šátky batistovými nebo plátěnými. Ptají se, nosí-li váš dědeček v uších zlaté náušnice a ptají se vůbec na vaše nejintimnější záležitosti.

Druhý přípis je již horší. Neříkají vám již „Vaše blahorodí“, nýbrž „Velectěný pane“ a ptají se, máte-li stodolu. Když i tento přípis ignorujete, dostanete třetí přípis, kde vás titulují „Ctěný pane“ a vyhrožují vám pokutami, v případě nedobytnosti vězením a po čtvrtém přípise, kde vás titulují jen „stranou“, vás vedou do kriminálu.

Odpovíte-li, nevěří vám ani jedno slovo, mají v pochybnosti i prohlášení ubohého metaře, který ujišťuje, že „následující údaje a vysvětlivky učinil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ který ujišťuje, že nemá ani stodolu, ani velkostatek, ani automobil, ani toho dědečka se zlatými náušnicemi, napíšou mu jednoduše, „že zde nejsou okolnosti, které by odůvodňovaly, aby mu byla berní sazba podle §173 snížena nebo podle §184 zcela prominuta.“

Tím hůře však pro toho, kdo má nějaké jmění. To na sobě smutně zkusil zámožný velkoobchodník Sychrava.

Jednoho dne dostal přípis od berního úřadu, „že při zkoumání přiznání jeho přiznání k osobní dani z příjmu na berní rok 1912 vznikly určité pochybnosti vzhledem ku poměrně nízko přiznanému příjmu. Odpovídá-li udaný příjem pravdě?“

Nešťastníku napadlo, že může berní úřad oklamati vypočítáním strašlivých tragédií a nehod obchodních, kterými jeho příjmy byly domněle zdecimovány. Nežli napsal na archu papíru první vysvětlivky, potil se strašlivě, ale pak to šlo hladce.

Psal: „Slavnému bernímu úřadu v Praze II. Dovolím si učiniti některá objasnění, aby bylo zřejmo, že mé příjmy nejsou tak ohromné, nemohu platit předepsanou mně daň z příjmu, poněvadž:

1. Podnikl jsem velkou cestu pro zábavu po moři Egejském, kde u jednoho malého ostrůvku ztroskotala se loď a než jsem mohl zachránit cenné papíry, loď se potopila a já byl zachráněn několika námořníky. Slíbil jsem jim odměnu deseti tisíc korun. Obávaje se, že by peníze ony přišly do špatných rukou mezi lupiči řeckými, odjel jsem podruhé, abych statečným námořníkům odměnu vyplatil a vybral si tentokrát, maje strach z mořských bouří, cestu vlakem směr: Praha-Vídeň-Budapešť-Soluň a dolů přes Thesálii. U zastávky Čebraku byl železniční most vyhozen do povětří povstaleckou tlupou řeckou a já upadl do zajetí komitů. Obrali mne nejen o těch deset tisíc korun, ale odvlékli mne do hor a rodina moje zaplatila jim výkupné dalších deset tisíc korun.“

Zamnul si spokojeně ruce a řekl: „Copak bych jim ještě napsal, aby mi věřili?“

2. Byl jsem oklamán neznámým mně agentem s budíčky. Domnívaje se, že učiním výborný obchod, koupil jsem 18.872 budíčků a když jsem je přijal, shledal jsem, že chybějí v nich kolečka. Dal jsem za každý 1 K 70 h a protože jsem je jen s velikou ztrátou prodával, ztratil jsem kolem 9000 K, čili přibližně 9820 K.“

Zamyslil se a řekl pro sebe: „Ten chlap mne podvedl.“ Pokračuje:

3. Mám velmi četnou rodinu, čítající čtrnáct kusů. Bydleli jsme v domě velice nezdravém, kde byl veliký průvan a nosili jsme stále bavlnku v uších. Nešťastnou náhodou byla nám však místo obyčejné bavlny prodána bavlna třaskavá - a tu se stalo, že když na velké zábavní cestě do Švédska navštívili jsme velkou bibliotéku v Uppsale - bouchly průvanem dvéře. Účinek byl strašný! Detonací dveří přivedeni k explozi dva členové rodiny a to syn Jan a dcera Marie. Kromě nich vyletěla do povětří celá knihovna a já po dlouhém smlouvání musil zaplatiti škodu 90.000 K. Převezení obou mrtvol na Olšanské hřbitovy stálo rovněž hezké peníze, které však nesrážím, neboť jsem konal jen svoji povinnost.

V jeho očích objevily se slzy. Zvolal: „Ubohé děti, jak jsou hodné! - na těch jsem se přece jen dočkal radosti“ a psal dále:

4. Ztratil jsem zlaté hodinky v ceně 100 K.

5. Objednal jsem si z Ceylonu náklad kávy. O lodi dosud nikdo neví, čímž jsem ztratil 4000 K.

6. Můj účetní nesl do banky peníze, a to 7201 K. Také se o něm neví...

„A teď si to přečtem,“ řekl spokojeně, „a spočítáme to!“

Zpočátku klidná jeho tvář brala na sebe čím dál tím žalostnější výraz a když se dopočítal ztráty 240.000 korun, byl bledý jako mrtvola, dal se do pláče a vypotácel se ze dveří.

Co dále následovalo, bylo senzační událostí, o které se mluvilo po celé Praze. Velkoobchodník Sychrava byl za dvě hodiny nato zatčen, když žebral u kostela sv. Štěpána. Když ho odváděli, volal do davu, který provázel zatčeného, srdcelomně: „Já jsem, pánové, na mizině!“

   


 

Tragedie šikovatele Adalberta Raubeho

 

Předmluva. Aby nedošlo snad k nějakému nedorozumění, podotýkám, že pan Adalbert Raube byl zřízencem u potravní daně, čímž se přirozeně považoval za úřední osobu. Do zajetí se dostal roku 1914 u Lublína. Malou stříbrnou medaili, o které je dále zmínka, dostal za to, že zachránil při ústupu rakouského vojska od Lvova plukovníkovi 57. pěšího pluku ruční kufřík s pěti lahvemi koňaku.

I.
 

Seděli v kavárně při kávě a tam přicházejí poslední novinky. Jsou kovaní v událostech a reformují jako staří politikové z pivnice, o nichž tak upřímně již starý norský mistr Holberg před třemi sty lety se vyjádřil, že je to společnost ťulpasů.

Kdyby byl Raube na chvíli jen při těch vyjednáváních o příměří, pošeptal by něco do ucha německému parlamentáři. Jestli kdo kdy viděl, aby české vojsko chtělo ještě dál válčit, když táhne Hindenburg podél nepřátelských posic v Italii. Raube myslí, že Italové jsou ztraceni, a nedal by zlámanou grešli za vojska italská. Jestli se i zastavili na Tagliamento, nazývá to Raube velkým přehmatem. Ostatně jim všem u stolu může sdělit velkou novinku. Za sto rublů odvezou ho do Rakouska. Věc je velice jednoduchá. Prodá své civilní šaty a koupí na Podole starou rakouskou uniformu. A za několik dní bude doma. O to se již postará speditérská firma Pomorďákova na Podole (on že Löwenstein). Jako rychlozboží? Ne, pojede zcela obyčejně v dobytčím voze do Rakouska, přejde hranice a bude povýšen. Poněvadž je šikovatel, ani sám tomu štěstí nechce věřit. Co je výš než šikovatel? "Offiziersstellvertreter nebo Stabsfeldwebel." Vytře všem Čechům zrak. "Herr Hauptmann, ich melde gehorsam, dass ich aus Gefangenschaft komme." A hudba hraje, kumpanie před ním defilují, nějaký jenerál ho představuje sestřičkám: "Der brave Raube ist aus der Gefangenschaft weggelaufen." Vozí ho po Vídni v automobilu a válečný zpravodaj Rudolf Perz zařadí do nového vydání Vojenské knížky rakousko-uherské armády fotografii: "K. k. Adalbert Raube, k. k. řekněme Offiziersstellvertreter aus der russischen Gefangenschaft weggelaufen." Pak dostane na rok dovolenou, vyplatí se mu "lehnung" za celé tři roky zajetí, totiž šestnáctsetdvacet korun a dostane místo poštovního oficiála. Odkud to všechno ví?

Adalbert Raube řekl slavnostně: "To je takovej zákon." Pak se ještě teple a vřele rozhovořil o Rakousku. Zajatci nemají ležet a čumět, zajatci mají jít přes hranice. Rakousko bude, o to se už on postará. Malou stříbrnou má, a teď dostane ještě velkou stříbrnou. A za malou dostane za ty tři roky 270 K a ten lehnung 1620 K je 1890 K a 3 K 60 h zulag měsíčně je za tři roky 129 K 60 h, takže bude brát 2029 K 60 h a kdo tomu nevěří, ten je, řekněme, darebák."
 

I.

Dopadlo to krásně. Příměří nebylo ještě ani definitivně podepsáno a šikovatel Adalbert Raube dostal se přes ruské zákopy do Rakouska, díky podnikavé firmě Pomorďákově (on že Löwenstein). Než ho propustili přes ruské zákopy, musel se nějakému zemljáčkovi, který samojediný hlídal půl versty fronty, podepsat, že nikdy nebude válčiti, že nevezme zbraně do ruky, že sesadí rakouského císaře. Adalbert Raube podepsal to ochotně. Takovému zemljáčkovi je možno podepsat vše.

"Národ dobrý," pomyslil si Raube, "ale nemá všech pět pohromadě."

"Halt, wer da?" ozvalo se ze země před ním. Modrá čepice, hladová tvář a šikovatel Raube byl v Rakousku.

III.
 

Večer stál na stráži. Předně neměl žádných dokumentů, že je šikovatel. To se teprve musí vyšetřit. Pak měl z Ruska přinést chleba a sádlo. Proto dostal hned službu. A jestli mu to není vhod, tak bude uvázán. Az anyát, teremtését! Je mezi Maďary.

K ránu si ho dal předvolat hejtman Bárbayi.

Dovolenou chceš? Nakašlat. Přes hubu nechce? Tři roky se válel v zajetí a teď by nechtěl stát posta. Jíst chce? Měl si s sebou přinést slaninu a neztěžovat ještě aprovisaci vojska. Kdo ví, jak se dostal tam. Možná, že utekl do Ruska z dobré vůle a že se mu zastesklo po ženě. Ukážu mu, co je to vojenská disciplína. Zweitausendneunundzwanzig Kronen 60 Heller? Sanität! Dem Manne Umschläge. Wachtmeister! Nachdem den Mann zwei Stunden anbinden. Kutya, az eb adta! Marha, butya! Marsch!"
 

IV.

Za týden podařilo se Adalbertovi Raubemu dokázat, že je opravdu šikovatelem od 57. pěšího pluku. Nešťastnou náhodou 57. pěší pluk byl právě pod ostřelem italského dělostřelectva pod Assiagem a Raubeho poslali na doplnění.

Stihl právě včas jeden granát z těžkého italského děla pod Piavezzou, který ho krásně přerazil na dvě části, které se nikdy nedaly slepit.

Poslední jeho myšlenkou bylo, že je hlupák, že vyvedl hloupost, a že takhle nikdy nedostane od rakouského eráru 2029 K 60 h.
 

   


 

Tragedija odnogo popa

Tragédie jednoho popa

V ufské gubernii žil jednou jeden pop a ten se jmenoval Nikolaj Petrovič Guljajev.

Byl to pravověrný Rus, který za starých časů, z nedostatku Židů v obci, jezdíval na pogromy do Samary a do Voroněže.

Když přišel převrat, Nikolaj Petrovič Guljajev se velice polekal, že mu přestanou nosit peníze, a proto začal všude vykládat, že úsilí po svobodě člověka se musí řídit mravním zákonem a že pro ruskou revoluci je takovým zákonem vůle boží. Tímto mravním ideálem se musí řídit kněží - zástupci Hospodinovi, a proto celá revoluce musí být v rukou církve.

Bohužel bolševici mají na věc poněkud odlišný názor a myslí si o popech, že to jsou darebáci, takže se Nikolaj Petrovič vyděsil ještě víc, když uslyšel, že církev a republika sovětů nemají nic společného a že jeho příjmy od státu skončily.

Éra Ústavodárného shromáždění zazářila v životě polekaného Nikolaje Petroviče Guljajeva jako duha.

Z kazatelny oznámil lidu, že Ústavodárné shromáždění je bezprostředním výtvorem božím, naprosto odlišným od všech výtvorů jemu podobných.

Než stvořil Ústavodárné shromáždění, radil se bůh sám se sebou, a dal tomuto orgánu požehnání vládnout nad Ufskou gubernií.

„Jenom dbejte,“ pravil Guljajev v kostele, „aby se bolševici nevrátili Proto se modlete a dávejte na mši, neboť teď všechno podražilo, a tudíž také modlitba za vaše vykoupení a spaseni stojí víc - toť vůle boží.

Malá modlitba deset, velká dvacet rublů - to je cena, kterou stanovil bůh, jenž se zatvrdil na bolševiky a zvýšil ceny všech produktů.“

I stalo se, že Nikolaj Petrovič shromaždoval penízky, pociťuje přitom nesmírnou vděčnost k Ústavodárnému shromáždění, které chránilo jeho příjmy před bolševiky, pomaloučku měnil staré carské peníze i kerenky za krátkodobé dluhopisy s podpisy úředníků Ústavodárného shromáždění i za dlouhodobé směnky.

Jednoho krásného dne přišla pohroma v podobě následujícího telegramu: „Duchovnímu Nikolaji Petroviči Guljajevu. Vzhledem k tomu, že Ústavodárné shromáždění bylo rozpuštěno a jeho členové byli zatčeni, nařizujeme zastavit okamžitě modlitby za Ústavodárné shromáždění a zahájit modlitby za admirála Kolčaka.“

Po přečtení telegramu pohlédl Nikolaj Petrovič s hrůzou na hromadu krátkodobých dluhopisů Všeruské prozatímní vlády; pak dal zvonit na zvony, a když se lid shromáždil, pronesl divným hlasem tuto řeč:

„Byla doba, kdy všechen lidský rod, až na rodinu bohabojného Noema, byl z boží vůle zahlazen potopou, protože lidé ztratili víru v Kolčaka a sympatizovali s bolševiky a vládou sovětů. A proto bůh o těchto lidech řekl: ,Můj duch nebude věčně trpět, aby ho lidé přezírali, protože jsou bolševici. Pravoslavné křesťanské učení praví následující: admirál Kolčak je jediný svou podstatou, ale trojí v osobě, a sice: admirál Kolčak je bůh otec, bůh syn je generál Wojciechovski a duch svatý je anglický vyslanec Coldrun. Hurá, hurá, hurá!

Když Nikolaj Petrovič pronesl tato slova, vyběhl z kostela. Kostelníka, který ho dohonil u lesa, uvítal Nikolaj Petrovič zvoláním „Hurá Kolčakovi!“

* * *

Nikolaj Petrovič Guljajev je teď na ufské psychiatrické klinice v cele č. 6. Vláčí po cele nějaké papíry a vykřikuje:

„Krátkodobý dlužní úpis. Přednosta úřadu Filipovskij. Členové: Něstěrov, Rudka, Klimuškin, Bajev; hlavní zplnomocněnec Všeruské prozatímní vlády Znamenskij. Sláva, sláva!“

V takové chvíli přicházívá do cely dozorce a odvádí Nikolaje Petroviče Guljajeva pod ledovou sprchu.

   


 

Tragický konec sekundána Petišky

 

Měsíc redigoval jsem krajinský list Dřevické zájmy se zábavnou přílohou Jitřenka, kam psal kdekdo, koho jen napadlo, že má spisovatelský talent. Proč jsem odtamtud odešel, snad pochopí každý, kdo bude číst tuto zpověď nešťastného, uštvaného člověka a odpustí mé hříšné duši. Píši to s přesvědčením, že snad přece se vyskytne dobrý člověk, který mne polituje, který nade mnou snad zapláče.

Proč jsem odtamtud odešel? Spíše měl bych položit otázku, proč mne vyvedli z redakce za město, proč mně svázali řetízky ruce a četníky dali dopravit k zemskému trestnímu soudu.

Proč? Proto, že jsem zabil sekundána Petišku v redakci, v redakčních hodinách a mrtvolu spálil i s jeho rukopisy po částech v redakčních kamnech. A když poslední jeho rukopis a poslední jeho palec u ruky dohořel, vypil jsem klidně čtvrtku vína (neboť rozčtvrcení tohoto ubohého sekundána dalo mně mnoho práce), zapálil si doutník a šel jsem se udat.

Prosím, aby nikdo nevykládal si ve zlém mé jednání. Tak, jak je zde napsána, budou slyšet moji zpověď i páni porotci. Před porotou jinak se hájit nebudu. Žádám jen nyní, aby čtenáři opatrně četli tyto řádky, které jim náležitě osvětlí, proč jsem zabil sekundána Petišku.

Jak jsem se již na začátku zmínil, je k Dřevickým zájmům přidávána zábavná příloha Jitřenka. Dřevické zájmy jsou jak orgánem městské rady, tak i orgánem okresního výboru a osobním orgánem městského starosty. Platu měl jsem od města sice jen sto dvacet korun měsíčně, ale za každou podařenou nadávku a senzační odhalení ze soukromého života osobních nepřátel městského starosty nebo pánů městských radních byl jsem zvlášť honorován. Za každou lokálku, ve které jsem spílal oposici, dostával jsem deset haléřů za řádek a věta, ve které stálo kupř.: „Víme, že onen mrzák jmenuje se Hubáček a že toto zmrzačené individuum má krám na dolním předměstí,“ ta věta honorována byla korunou.

Mohl jsem tehdy, jak vidno, pěkně vyjíti s penězi, a o nadávky nebylo nouze. Aby se pak v listě nehemžilo samými domácími dobytčaty, zavedl jsem i jiná zvířata do svých útoků, kraby a homary, sarančata, mšice, bagoly, paviány, puchýřníky a podobné, s kterými jmény jsem dovedl tak obratně zacházeti, že napadení v opravě, kterou nám zasílali, nestačili vyvraceti: „Není pravdou, že jsem bagolem africkým, nýbrž jest pravdou, že jmenuji se Roubíček Petr a pocházím z Příbrami. Není dále pravdou, že jsem paviánem, nýbrž jest pravdou, že ve zdejším místě jsem usedlý již od roku 1882. Není dále pravdou, že jsem puchýřníkem atd.“ Tato „zaslána“ a „opravy“ uveřejňoval jsem ochotně a provázel patřičnými případnými poznámkami, že ku př. v případě pana Roubíčka nejde o bagola afrického, nýbrž o bagola australského a že pan Roubíček správné rozlišuje oba druhy, když tvrdí, že není bagolem africkým. Co se pak týče toho, že byl nazván paviánem, jsme toho názoru, že nejedná se o paviána pláštíkového, nýbrž o zcela obyčejného paviána, psohlavou opici nejhoršího druhu...

Takovým způsobem jsem si získával stále více sympatií a lidé si mne vážili.

Bohužel, štěstí mé netrvalo dlouho. Bylo v to právě o prázdninách, kdy vrátil se syn městského radního Petiška, žák druhé třídy gymnasiální, z okresního města domů a ještě téhož dne večer mne starý pan Petiška v redakci navštívil a jako mimochodem podotkl, že jeho hoch Venoušek je velice chytrý, bystrý chlapík, otevřená hlava. Ačkoli je hochovi teprve čtrnáct let, jeví prý neobyčejné spisovatelské nadání. Zejména výtečně se mu daří kratší črty. Když mu bylo šest let, sám si z hlavy vymyslil blahopřání k jmeninám dědečkovým. V devíti letech psal již básničky, roztomilé básničky s vlasteneckým koncem, kde vítězí Přemyslovci nad Tatary. Když chodil do páté třídy, složil panu řediteli básničku: „Bůh dej Vám, pane řediteli, mnoho štěstí, ať vidíte jen, všude růže kvésti a nesejdete nikdy v žití scestí, nás račte dále ku vzdělání vésti. Přidal jsem k tomu pět lahví moselského vína,“ podotkl, „a uzené selátko a ředitel byl přímo unesen.“ Pravil dále, že Venoušek bude jednou jistě slavným.

„Do té doby stále si píše pro sebe. Výborné věci, jak říkám, poněvadž já literatuře rozumím, neboť předplácím Máj. Jsou to hluboké věci, črty plné života a bude jistě jen ozdobou vašeho listu, když otisknete v Jitřence jeho črty. Hoch dává si jméno Jan Trnita z Čimelic. Aristokrat, jak říkám. Co se pak týče pravopisu, hledí se vyhnout pravopisným chybám.“

Po tomto úvodu předložil mně črty sekundána Petišky (Jana Trnity z Čimelic) a opustil mne s přátelským stisknutím ruky. Vzal jsem první črtu a četl:

Něco z dějin řeckých. Když Pausanias dobyl vítězství nedaleko města Ariména, přihodilo se, že se zamiloval do věštky delfické a poslal jí osm otroků se zlatým nádobím. Otroci však zlaté nádobí prodali a utekli do Malé Asie, kde si založili hospodářství a pěstovali na polích žito a ječmen. Mezitím Pausanias, dozvěděv se o zpronevěře otroků, vyslal za nimi válečnou loď, která se však na cestě setkala s perským loďstvem a byla zajata. Když se o tom Pausanias dozvěděl, kázal moře zbičovat a odebral se sám do Delf. V Delfách navštívil svatyni a byl řízně odbyt kněžími, když se snažil vniknout do věštírny kněžky. Od té doby scházel Pausanias na těle i na duchu, a když umíral, byla jeho poslední slova, aby Řekové ve svornosti hledali spásu. A tak i my Čechové máme být svornými!

Druhá črta zněla: Smrt kostelníka u sv. Trojice v Praze. Na Novém Městě pražském žil za časů švédských válek kostelník Melichar. Když zrádný důstojník Otovalský, nešlechetný syn národa, rozboural hradby, aby se tudy dostali Švédové do Prahy, byl kostelník Melichar u sv. Trojice prvním, který počal zvonit na poplach. Poněvadž však neměl pomocníka, musel zvonit sám. Zasažen švédskou koulí, vypustil svého šlechetného ducha a tak si sám zvonil na pohřeb, vyburcovav studenty k boji se sveřepými Švédy. Byl po skončení války třicetileté s velkou slávou pohřben a každého roku rozezvučí se ve výroční den smrti samy zvony ve věži starobylého kostelíka.

Třetí črta zněla: Mladý může, starý musí. Výměnkář Václav ležel na loži smrtelném a dal si k sobě zavolati své vnuky, kterým pravil s pohnutím, dříve než skonal v náručí svých synů: „Mladý může, starý musí.“ A do roka se uskutečnilo proroctví starého výměnkáře Václava, neboť napřed zemřel nejmladší jeho vnuk Robert, hned po něm Kristian, pak Josef, nato Vratislav a krátce po něm Břetislav. Do roka pomřela všechna vnoučata, takže opuštěná babička mohla směle říci nad rovy malých rabátek: „Mladý může, starý musí!“

Čtvrtá črta zněla: Jaro ve vesnici! Jakmile slunce zasvitne, rozproudí se ve vesnici jaro a veselý život, poněvadž vylézají brouci ze svých doupat a lezou po trávě. Někdy i motýl přeletí vesničanům přes cestu a v okolí vesnic pěstují sedláci obilí. Na věži kostelíka usadí se občas ptáci, kteří se dívají na vesničany a všemožně pečují o mláďata. A proto volám ke všem pilným rolníkům: „Je jaro ve vsi, jaro je tu!“

Pátá črta zněla: Nechoď za školu! Ve velkém městě usnesli se dva hoši, že půjdou za školu, aby se vyhnuli početnímu úkolu. Blízko města byl rybník a oba hoši šli se koupat. Poněvadž neuměli plavat, byli by se málem utopili a jen s velkou námahou byli vytaženi. Početnímu úkolu však neušli, neboť ten den učitel odložil početní úkol na druhou středu. Z toho jest vidět, v jaké nebezpečí vrhají se nesvědomití školáci.

Velectění! Nedovedete si představit, v jakém duševním stavu jsem byl po přečtení tohoto pátého příspěvku sekundána Petišky.

Večer přišla jeho teta a přinesla nových dvacet jeho črt. Druhého dne ráno přišel otec Venouška Petišky a přinesl nových deset črt.

V poledne téhož dne přinesla mně jeho sestra novou práci Venouška Petišky, kterou mně přečetla se zápalem. Byla to úvaha Proč studující středních škol vypichují ptáčátkům oči. Líčil tam živými barvami, jak se to dělá, chceme-li ptákům vypíchati oči a jak potom pronásledují nás v stáří výčitky svědomí.

„Píše také delší povídku,“ řekla jeho sestra „a přijde vám přečíst začátek!“ Co jsem si měl počíti? Koupil jsem si revolver.

Druhého dne přišel skutečné ubohý sekundán a důvěrně mně podal ruce.

Zamkl jsem za ním dveře a řekl mu: „Vy chcete psát i delší povídky?“

Kývl hlavou.

„Budete hodně psát, neustále psát, posílat mně příbuzné, aby mně vaše věci četli?“

„Ano!“

To bylo také jeho poslední slovo. Nač se o tom rozšiřovat? Zastřelil jsem ho s rozkoší. Nechť veřejnost sezná, zda jsem nejednal správně. Zabil jsem nového Q. M. Vyskočila!

 

   


 

Trampoty pana Tenkráta

Historie poučná a odstrašující

Předmluva.

Vrchní berní úřadu v N. pan Banzet byl velmi roztomilý starší pán, měl několik, na počtu nezáleží, starších dcer a choval utkvělou představu, že se jeho drahé dcerušky přece jednou vdají a to za některého z jeho podřízených. Tato utkvělá představa rozvětvovala se tak, že hodlal svého budoucího zetě vychovat a ochočit.

Po deset let prý hledal takového muže, až konečně nalezl svou oběť v panu Tenkrátovi, praktikantu berního úřadu, nepomysliv na to, že pan Tenkrát může mít tolik statečnosti a opovrhnout pěkným titulem praktikant berního úřadu a jednoho dne zmizet z N. a zanechat za sebou zklamané naděje pana Banzeta.

Pan Tenkrát několik neděl vydržel výklady pana Banzeta a po několika nedělích práskl vtipně do bot a v Praze vyprávěl mně o tom, jak chtěl ho pan vrchní berní vychovat.

Kdo znal pana Tenkráta, než odebral se do N., nyní by ho nepoznal. Výchova, výklady a ochočování ze strany pana Banzeta měly neblahý vliv na jeho konstrukci tělesnou. Zhubl a spadl se o dobrých dvanáct kilogramů. Všechny své šaty musil si dáti přešít.

„Nelituji toho,“ pravil ke mně se smutným úsměvem, s kterým přijel, „nikdy toho litovat nebudu, neboť co slyšel jsem od pana Banzeta...“

„A co jste slyšel?“

Pan Tenkrát vyprávěl mně vše a já to předkládám před širší fórum, aby i ono mělo něco z tohoto vychování páně Tenkrátova.

„A jaký název tomu mám dát?“ tázal jsem se.

„Výklady pana Banzeta,“ odpověděl on, s tím smutným úsměvem, který, chraň bůh, neměj žádný čtenář...

 

I

První výklad o povinnostech, který měl pan Banzet, vyzvav pana Tenkráta, aby ho doprovodil domů z úřadu, připojuje k onomu výkladu povídání o vynikajících osobách v N.

„Ano, milý příteli, můžete mne doprovodit domů, bydlím na rynku. Pravíte, že s největší radostí. Doufám, že nemáte nyní ničeho na práci a malá procházka po vykonané práci neškodí. Jmenujete se pan Tenkrát, není-liž pravda. Je to, abych tak řekl, divné jméno. Říkáte, že původně jmenoval se váš dědeček Tenkrad, hehe, mám rád žertovné mladé lidi, ovšem jen tenkrát... Ne, nepřeji si ničeho. Pravím, tenkrát tedy, řekneme tehdy, tehdy mám rád mladé žertovné lidi, když ve svých žertech nedotýkají se stávajících řádů.

Nemohu si myslet horšího člověka nad toho, který ve svých vtipech uráží své představené. Představení musí být. Že musí? Pravdaže musí být. Považte si, že by každý byl jen představeným, ergo vy byste byl vrchním berním, sluha František také vrchním berním a já také tímtéž. Ptám se vás, šla by práce tak rychle, jako jde nyní? Že ne? To si myslím, milý pane.

Ten pán, který jde naproti, to je starosta Kouta, velmi šarmantní pán a má papežský řád. Ano, tak odměněna jest snaha chovat se, jak se na dobrého křesťana patří.

Ten člověk, podívejte se tamhle, v tom haveloku, je zdejší sedlář Nežid. Velmi nemravný člověk. Jednou vám odepřel platit daně z příjmů. Že to není možné? Toho neznáte, drahý pane, ten kdyby mohl, udělal by zde republiku. Také jednou už napohlavkoval panu starostovi pro nějaké slovo, které ho charakterizovalo, tuším, že to bylo slovo lump. Dal mu tři pohlavky a odseděl si to, poněvadž pokutu nechtěl platit.

Že se divíte? Pah! U nás dějí se divné věci. Žádný ze sprostějších lidí nechce se znát k svým povinnostem. Od číšníka v hotelu U koruny, který spí při nošení piva, od pekařského dělníka... tamhle jde právě jeho mistr Pelikán... Má úcta!... kterýžto dělník se pere při muzice a říká v okolním městě městským slečinkám, že je pán s noční službou, od obyčejného nádeníka, který kleje strašně... Že je to hrozné?

Pravda, nedá se o tom ani dobře mluvit. Povinnost jest povinnost. Máme povinnosti vůči sobě, rodině, bližním, státu a nejkrásnější občanskou ctností jest bez odporu řádné vykonávání svých povinností.

Kdože jest ten pán, kterého jsem nyní zdravil? Zdejší pan děkan, velmi učený muž. Napsal již krásnou knihu Biblický děj potopy, ve kterém potřel všechny nevěrce. Na obecných školách i na měšťanských dostane ji každý žák a žákyně, když má z náboženství jedničku. To jest odměňování řádného plnění svých povinností. Že jest to skutečně pěkné? Pravdaže, milý příteli, tím vzpruží se dětský duch do té míry, že vyvine se mezi školáky jakási soutěž, šlechetný zápas, aby i on nebo ona dostal takovou knihu. Máte kupříkladu u nás děti, které doma mají třebas deset takových knih Biblický děj potopy. A přitom je pan děkan velmi skromný člověk. Kýváte hlavou a je vám to snad nápadné. Že není?

Z toho je vidět, jak dobře soudíte o skromnosti. Ať si je kdo v sebevyšším postavení, má být skromný. Hleďte na mne. Že hledíte? Ano, patřím mezi nejpřednější z toho města a jak vidíte, jdu s vámi jako váš otec, povídáme si a nepyšním se zcela nic. Že jsem laskav? Bože, nestojí to za řeč. Že si mne vážíte? Děkuji vám, milý příteli. Přál jsem si setkat se jednou s takovým mladým mužem, který by ctil své povinnosti. Abych byl beze strachu? Jsem. Neboť kdo plní správně vše, co představení mu nařizují, ten je u mne charakterem.

Že se přičiníte? Vidím vám to na očích. Neděkujte, spíš mluvte vždy se mnou jako se svým otcem, svěřte se mi, je to také jakási povinnost, kterou podřízený koná k svému představenému. Že je to také vaše myšlenka? Jste velmi vzdělaný, milý příteli. Mezi mnou a mezi vámi může se vyvinout zcela přátelský poměr. Kdyby to pánbůh dal, pravíte? Vidím, že jste nábožný člověk. Představím vás co nejdříve nejen své rodině, ale i zdejším pánům. Má úcta! To je městský radní pan Petránek, má dvě dcery, které by se rády vdaly, dejte si pozor. Povídají se o nich divné věci. Že si nechcete se žádnou slečnou začínat? Příteli, jednou to musí být a vy se také oženíte. Raději však vezměte si starší dámu, vzdělanou, která však též zná dobře vařit, hodnou, řádně vychovanou a jak je to pěkné, taková domácnost, to teprve uvidíte.

Že mám pravdu? Mám, příteli, mám. Není nic lepšího nad útulnou domácnost, ale co hlavní je, poradit se dříve, milý pane, svěřit se svým představeným, toť také jakási povinnost. Že to uděláte s největší radostí? Jste dobrý mladý muž. Mládí je nebezpečné, příteli a třeba jest pevné, starší ruky, která by je dovedla řídit přes... Jak se to jmenuje? Úskalí? Ano, přes úskalí života. Über die Felsen des Lebens. Doufám, že znáte německy. Že dost? Učte se, příteli, tomuto jazyku, který je jazykem státním. U nás v městě každý lepší člověk zná německy. To jest také povinnost národní, nejen číst české noviny. Co jste chtěl říci? Že nevíte, jak se jmenuje tato ulice? Dušní ulice, příteli, ulice malého ducha, ve které bydlí zdejší ředitel obecných škol, pan Kafroněk, pán roztomilých způsobů, který píše do zdejšího našeho týdeníku církevní zprávy a povídky ze života svatých otců, originelní věci. Že tak soudíte již dle názvu? Znamenité věci, příteli. Doufám, že jste již předplacen na náš týdeník. Že nejste? Doufám, že předplatíte co nejdřív, neboť jest to také jakási povinnost, povážíme-li, že jest to vzdělávací časopis, kam můžete i vy psát, kdyby někdo udělal na vaši čest a postavení hrubý útok.“

„Byli jsme již u domu,“ doložil pan Tenkrát, „podali jsme si ruce, přičemž on řekl: Povinnost, příteli, povinnost, pamatujte, a já šel do svého bytu, pociťuje jakési bodání v hlavě.“

 

II

Výklad o špatném hostinci U vola, o paní Pažoutové, kde bydlí pan Tenkrát a o stravě, kterou mu ona předkládá.

„Že jste byl včera navečer v hostinci U vola? Že jste se bavil s nějakými pány? Že vás pozvali na večírek? Způsobil jste mně bolest, pane Tenkráte, velkou bolest jste mně způsobil a hněval bych se na vás, kdybych nevěděl, jak je to nepříjemné být cizincem v městě a neznat dobře poměry.

Jste udiven, jak vidím, nemyslete si, že se hněvám na vás. Omluvil jsem vás již neznalostí poměrů zdejších, poněvadž kdybyste byl věděl, jaký je to hostinec, nikdy byste tam nebyl vkročil.

Do hostince U vola chodí naši nepřátelé, lidé, kteří náleží takzvané socialistické straně a kteří, považte si, dosud nedali své děti biřmovat. Že to nepochopujete? Myslel jste snad, že jsou zde samí řádní lidé, to jste se velmi zmýlil. Tam se schází právě ta čeládka, která uspořádala protestní schůzi, když zde byli misionáři vybírat na čínská pacholata. Kroutíte nedůvěřivě hlavou.

Ano! Takové podlosti jsou schopni ti, s kterými jste včera seděl u jednoho stolu. Mohu říci, že protestní jejich schůze nedopadla tak, jak si přáli. Lid zdejší není tak hloupý, aby dovolil beztrestně vykládat, že u nás je dost chudých dětí, o které se musíme starat a ne o nějaké čínské pacholíky, ukázali jim, že nežijeme v nevěřící Francii, že naše město je v soustátí rakouském. Řečníka potom odvezli do nemocnice, kde měl dost času přemýšlet o tom, jak je nemístné prznit nejsvětější city. Ano! A mezi takovou chátrou, póbel, jste seděl a bavil se s nimi, a ti dokonce vás pozvali na večírek. Že toho litujete?

Drahý pane, za tak krátkou dobu, co vás znám, seznal jsem ve vás muže, který zůstane vždy nakloněn k dobru a kterému není třeba vykládat, co je ošklivé a špatné. Nebojím se o vás nikterak a také mně ani nepřijde na mysl, že byste se mohl nakazit špatnou společností v špatném hostinci. Jde jen o pověst, o dobrou pověst, nejen vaši, nýbrž i celého úřadu. Že tam již nikdy nepůjdete? Nemusil jste to ani povídat, byl jsem hned o tom přesvědčen. Přijďte večer do hotelu U koruny, tam je pro vás mezi námi místo. Společnost vybraná a nenucená, já, pan děkan, okresní hejtman, řídící pan učitel a starosta. Mají tam výbornou papričku, znamenitý ležák, slušné osvětlení, vedeme příjemné hovory, každý ví, co si může dovolit, jeden ctíme druhého, žádné bratříčkování jako jinde, veselí a přitom slušně odměření. Tak, to bylo, co jsem vám chtěl říct o hostinci dobrém a špatném.

Nyní bych se vás rád na něco zeptal. Kde vlastně bydlíte, milý příteli? Že u paní Pažoutové? Příteli! Příteli! Včera jsem již řekl, že je třeba pro mladého muže dobré rady staršího, zkušenějšího. Vám se asi zprvu zalíbilo, že je to vdova, mladá, šestadvacetiletá. Nemluvte, že ne. Známe dobře mladé lidi. Že nejste z nich? Nevymlouvejte se. Neznáte ani dobře nebezpečí, ve kterém jste se octl. Mohu vám svěřit, že paní Pažoutová nic jiného si nepřeje, než omámit někoho, upoutat na sebe a pak pohrozit škandálem a vzít si ho. Je to zákeřná ženská. Že jste to na ní nepozoroval? Příteli! Taková jde kočičím krokem, ani ji neslyšíte a už se do vás zakousne. Že jste zděšen? Můj bože! Mládí je neprozíravé. Považte, jistě slyšela, že máte nějaké jmění! Že jste jí o tom neříkal? Pane, zde se rozhlásí všechno rychle. Jestlipak víte, že už teď se leccos povídá o vás a o paní Pažoutové? Že se lekáte?

Nelekejte se, cizinci se snadno dostávají do úst lidí. Vy sám jste ostatně dnes ráno řekl k sluhovi Františkovi: Ani nevíte, jak jsem spokojen se svým bytem. Vidíte, sám jste to řekl. Že je to také pravda? Že ráno dostáváte dva rohlíky ke kávě? Že jste měl včera ve všední den k obědu husu? A dnes že jste měl vepřovou a nákyp? Příteli, jest to hrozné. Dobře, že se mně svěřujete. Vy jste na nejlepší cestě sejít z dráhy počestnosti. Že se to nestane? Ze na to přísaháte? Hochu, milý pane, dnes již jste v lidských řečech, zítra se to bude stupňovat a pozítří je z toho okresní skandál.

Dva rohlíky ke kávě? Ve středu husa! Ve čtvrtek vepřová a nákyp! Příteli, milý pane Tenkráte! Damoklův meč visí vám nad hlavou a jedno jen škubnutí, jste ztracen, blamován a s vámi celý úřad i já, váš představený, který by neměl kouska srdce, aby vás upřímně a otcovsky nevaroval a vám neřekl, dokud není pozdě: Hochu, drahý pane, odstěhujte se od té vdovy, přetrhněte okamžitě nit lidských pomluv a přestěhujte se jinam.

Ale co mne napadá? Máme zde tetu, ctihodnou paní, vdovu po poštovním oficiálovi paní Krathauerovou, Němkyni, padesátiletou, ta má prázdný pokoj. S tou ještě dnes promluvím a zítra se k ní odstěhujete. Ať vás to stojí co chce, jen když budete pryč od paní Pažoutové. Zaplaťte jí za celý měsíc a nebudete toho litovat. U paní Krathauerové naučíte se lépe německy a to není k zaplacení. Přijímáte to? Že přijímáte? Věděl jsem to. Neděkujte! Jsem vskutku rád, jak se mně podařilo vás zachránit. A jednou, doufám, uznáte nejlépe, jak je dobré míti nezištného přítele, třebas by to byl váš představený. Že nenalézáte již teď slov k díkům? Pane, drahý Tenkráte, vy jste tak sympatickým, že děkuji dobrotivému nebi za seznámení s vámi. Je takových málo, jako jste vy, věřte! A nyní jděte pěkně a dejte výpověď. Na shledanou večer u Koruny...“

Pan Tenkrát vyprávěl mně pak, že byl tak hypnotizován a unaven, že dal vskutku výpověď a mohl o tom přinést již zprávu ke Koruně.

 

III

U Koruny.

„Pan vrchní berní, pan děkan, pan okresní hejtman, řídící učitel, starosta a já. Představení mé osoby panem vrchním berním a představování pánů jím samým.

Pan děkan: Slyšeli jsme o vás již mnoho pěkného.

Okresní hejtman: Pan vrchní berní nemůže vás vynachválit.

Řídící učitel: Jste prý velmi nadaný člověk, pane Tenkráte.

Starosta: Není prý přesnějšího mladého muže ve vykonávání svěřených povinností...

Jakési koktání z mé strany a pochvalné bručení pana Banzeta, který po chvilce vykládá německy panu okresnímu hejtmanovi, že prý jsem vtipkoval, jak můj dědeček původně se jmenoval Der hat gestohlen, k čemuž dodal tento: Vielen schönen Mädchen das Herzlein. Všeobecný smích a pan okresní hejtman klepá prstem na stůl a volá: ‘s war damals, pane Tenkrát. Když se smích utišil, tázal se mne řídící učitel, zdali jsem četl jeho poslední povídky o svatých otcích.

Četl, řekl za mne pan Banzet a pravil ke mně, že by si přál vás vidět, neboť je zkrátka nadšen.

Tak si páni vyprávěli mezi sebou, opomíjejíce mne. Patrně jim stačilo, že si mne všimli a že mezi nimi sedím, jen pan Banzet, můj ochránce, tázal se mne častěji: A co vy o tom soudíte? Kýval jsem hlavou. Mluvilo se o paprice, která prý dnes byla mizerná. Ospalý číšník byl napomenut, aby nezíval. Pak se vyprávělo o zloději, který u kupce Vondráka se ve sklepě opil. Nato pan okresní hejtman láteřil na svou služku, která mu oskarky natřela obyčejným leštidlem místo krémem.

Nato pan děkan rozhovořil se o politice. Řekl: Politika vůbec a obraceje se na mne, pravil: Co vy o tom soudíte?

A již pan Banzet rychle promluvil: Pan Tenkrát se mně svěřil, že se do politiky neplete...

Abych vás nenudil, podotýkám jen tolik, že tázal-li se kdo mne na něco, mluvil za mne vždy pan Banzet.

A když pan děkan řekl, že hrachu nejí, pan Banzet pravil, že jsem se mu svěřil, že hrách je nejošklivější jídlo.

Když nadávali na židy, já též prý je nemohu vystát a mým nejvřelejším přáním prý je, dle slov pana Banzeta, všechny židy vyhubit.

Panu děkanovi svítily oči a klepaje mně, mlčícímu, na rameno, řekl: Pane Tenkráte, za našich dob je málo takových lidí, jako jste vy, nevěra, vzpoura, tupení všeho posvátného šíří se světem, dokud lid bál se spravedlnosti našich soudů... Sunt certi denique fines, mluvil povzneseným hlasem, a jednou, uvidíte, moc dostane se opět do našich rukou a pak uvidíte, že nebudou se opakovat případy, aby někdo odtud nedal biřmovat své děti...

Jsou to hrozné případy, mluvil, obraceje se k celé společnosti, víte již, co předevčírem mluvil sedlář Nežid ke kostelníkovi, s kterým se setkal v slovní půtce? Když, řekl ten zlosyn, váš děkan se drží Písma svatého, ať jednou pro legraci jí za městem kobylky jako svatý Jan na poušti.

Co tomu říkáte, pane Tenkráte?

Já, já...

Rozumím, pravil pan Banzet. Chcete říct: Je ten člověk na svobodě?“

„Vydržel jsem poslouchat ty řeči ještě půl hodiny,“ končil pan Tenkrát, „a pak rozloučil jsem se, přičemž pan Banzet šel mne vyprovodit před Korunu, kde pravil: Není-liž pravda? Společnost vybraná, nenucená, vedeme příjemné hovory, každý ví, co si může dovolit, jeden ctí druhého, žádné bratříčkování, veselí a přitom slušně odměření. O vás mají nejlepší pojem. Že vás to těší? Příteli, mladý hochu, mne to však těší nejvíc. Tak má radost učitel ze svého žáka. V poledne se tedy přestěhujete. Buďte vždy tak energický, nedejte se vést klamným lichocením od takové ženské...“

„Pan Banzet,“ řekl ještě pan Tenkrát, „si nepomyslil, jak za pár neděl zjeví se má energie ve formě pro něho tak smutné...“

 

IV

Výklad o novém bytě.

„Abych přijal vaše největší poděkování za laskavé opatření nového bytu? Pane Tenkráte, konal jsem prostě svou povinnost a doufám, že vy jste též spokojen? Že ještě nevíte! Pane Tenkráte, zaopatřil jsem vám, věřte mi, nejlepší byt v celém městě. Že musíte chodit do svého pokoje přes kuchyň a jeden pokoj a vaším pokojem že chodí se do třetího?

Příteli, pane Tenkráte, nechtějte zklamat mou naději, kterou jsem ve vás měl jako muže řádného. Vaše řeč páchne touhou po pokoji se zvláštním vchodem. Že vás to nenapadlo? Nejsem dnešní, drahý příteli, znám všechny ty touhy mladých lidí. Být co možná nejvíce samostatným. Mít klíč od domu, pokoj se zvláštním vchodem, přijít domů kdykoliv, přivést s sebou kohokoliv, o přátelích nemluvím, jen o přítelkyních, ano, to byla i vaše touha. Že ani zdaleka?

Neomlouvejte se! Znám vás lépe, než si myslíte. Že nejste žádný flamendr? To vám také neříkám a ani bych s vámi nemluvil, kdybych věděl, že jste famfárum, mluvím jen o pokušení, které může vzniknout v duši mladého muže, jako jste vy. Že jste obrněn svými zásadami? Pane, drahý muži, Tenkráte, bylo zde již více lidí, kteří přece podlehli v boji s pokušením a proto je nejlépe, když jaksi jste pod dohledem. Že jste na to již dost velký?

Příteli milý, je vám dvacet osm let a to je nejnebezpečnější mládí, které vás také omlouvá, že odpovídáte svému rádci a vychovateli takovým způsobem. Paní Krathauerová, věřte mně, nikdy nebude mít toho úmyslu, aby vás snad špehovala, naopak popřeje vám největší volnosti, které nesmíte zneužívat v jakémkoli směru.

Kladl jsem jí na srdce, že jste mladý muž, na kterého číhá tisíce nebezpečí v městě, třebas tak malém, jako je naše. A má příbuzná div neplakala a slibovala mně, že bude vaší matkou a že vás uchrání ode všeho. Že kvůli vám, aby nebylo vám smutno, uspořádá čajové večírky v třetím pokoji. Počkejte, nepřerušujte mne, že se do něho chodí přes váš pokoj. Uspořádá pěkné večírky, ke kterým pozve nejsolidnější společnost. Toliko své příbuzné, drahý pane, neboť máme zde mnoho svých příbuzných.

Že jste tam viděl nějakou dámu po poledni, když jste obědval a že ta dáma šla přes váš pokoj a že se vám zdálo, jako kdyby vás prohlížela? Řekněte mně laskavě, líbila se vám? Že málo? Že má takový tupý nos, že je hubená a stará? Že má rezavé vlasy? Ne, příteli, drahý Tenkráte, špatně jste viděl. Že připouštíte, že byla roleta spuštěná proti slunci? Ano, zcela správně, neboť ta dáma, kterou jste viděl, je hezká, mladá a její vlasy jsou zlaté a ne rezavé a její tělo je svižné a ne hubené, neboť, drahý pane a příteli Tenkráte, ta dáma byla má dcera, slečna Markéta Banzetová. Abych vám odpustil, že jste špatně viděl a že teprve teď si vzpomínáte, jak svižně kráčela? Ano, drahý muži, pane Tenkráte, ona kráčí tak jemně a tak graciézně, že půvabnější krok nemá žádná dvorní dáma.

Buďme k sobě upřímni. Má zlatá Markéta slyšela povídat ode mne tolik krásných věcí o vás, že usmyslila si, jak se na vás první z našich dětí podívá a abych tak řekl, líbil jste se jí. Jak způsobně prý jste krájel hovězí maso, drahý pane. Ona je ještě skoro dítětem.

Že vás těší ona pochvala o krájení hověziny? Můj příteli milý, ona byla nadšena, jen ji mrzelo, že vám dobře neviděla do tváře.

Je to roztomilá žabka, až ji poznáte lépe, pochopíte, jak by nám bylo smutno, kdyby si ji někdo odvedl jako svou manželku. A jenom to mohlo by nám zmírnit lítost, že její muž je řádný a charakterní člověk, mírný a hodný, pane Tenkráte, který by v ní ctil i její rodiče, milý pane. Že jsou to zlatá slova?

Och, můj drahý příteli, jak nerad loučil bych se od toho andílka a přísahám vám, že nedám ji někomu, koho neznám, řekněme, tak dobře jako vás. Má důvěra že vás těší, když kladu vás za příklad? Ne, příteli, nechte děkování a podejte mně svou ruku. Tak a nyní sbohem a večer přijďte ke Koruně.“

„Tenkrát ponejprv,“ dodal hrdina tohoto vypravování, „přišlo mně na mysl, že padám pomalu do nějaké bryndy.“

 

V

Výklad o růžovém psaníčku.

„Ptáte se mne, proč jsem tak málomluvný dnes, proč nežertuji a proč jsem tak smutný. (Povzdech.) Musím být smuten. (Nový povzdech.) Musím být mrzut, když vidím, jak hrozí nebezpečí někomu, za koho bych třebas cedil svou krev.

Ovšem vám, pane Tenkráte, jak vidím, příliš se srdce nad tím nermoutí, neboť vy nedovedete si představit, jak mně je, když pozoruji osidla, která vrhá neznámá osoba na mého přítele. Ještě nevíte, o kom mluvím? O vás mluvím, milý pane kolego, o vás, nezkušeném a stojícím jednou nohou nad strašlivou propastí. Že ještě nevíte, oč vlastně jde a že paní Krathauerová je starší dáma, abych byl upokojen. Příteli, nevím, zdali si ze mne neděláte žerty. Vy tedy ještě nepochopujete?

Pane rozmilý, nemůžete přece zapřít, že dostal jste dnes dopoledne do úřadu růžové psaníčko. Že nevíte, proč by mne to mohlo rmoutit? Pane, drahý kolego, vy jste muž v dobrém postavení, vaše jmění samo o sobě zajišťuje vám dobré postavení, za pár let jste na nejlepší cestě stát se berním oficiálem, oficiálem, pamatujte, co mluvím.

Jste tedy, abych tak řekl, dobrá partie, znamenitá partie a tu vy to nechápete, že se na vás chce přilepit ženská? Že to růžové psaníčko není od žádné ženy? Pane Tenkráte, přikázání boží osmé zní: Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. Nehřešte, milý pane, proti tomuto přikázání a přiznejte se. Že opravdu není od žádné dámy?

A co tedy znamená ta vůně bezu, která se rozprostřela naší kanceláří, když jste psaní obdržel? Že je od pána? Pane Tenkráte, lež hanobí každého, a kdo lže... Že je to od člověka, který použil toho úskoku, abyste jeho psaní nezahodil, poněvadž v každém žádá vás o nějakou půjčku? Pane, milý Tenkráte... že mně dáváte to psaní, abych si je přečetl? Dobrá.

(Pauza.) Ale to ještě neznamená, že není od dámy. Stojí zde: Jsem v okamžité tísni. Obracím se proto s prosbou na vás, abyste zaslal mně laskavě padesát zlatých. Zůstávám s výrazem nejhlubší úcty. J. Z. Příteli, to J. Z. může znamenat též ženu. Josefa, Jana, Jaromíra Zadáková, Zoufalová, Zámostná. Drahý příteli, přiznejte se, že měl jste jakýsi poměr. Že nemusím na vás mrkat? Ne, přiznejte se, já hned dopíši té ženské, sdělte mně jen její adresu, zachráním vás před ostudou, napíši, že jako otec...

Mám si tedy vzít notes a tužku? Že se ta má ženská jmenuje Jaroslav Zajíček, malíř, Chrudim 23? Je to pravda? Mohu tomu věřit, vy zlý člověče, drahý pane Tenkráte? Nevíte ani, jaký balvan spadl z mého tak těžce zkoušeného srdce, ale něco vám musím říct. Použil prý úskoku a psal na růžovém papíře. A zde právě vězí, co mne rmoutí. Věděl jsem hned, že jest to od muže, neboť jsem přesvědčen, že vy byste se mně již dříve svěřil, kdybyste měl nějakou známost. Že se to samo sebou rozumí?

Děkuji vám, ale pokračujme. Vy přijal jste to růžové psaníčko jako každý mladý člověk, který touží po milostných dobrodružstvích. Že nikoliv? Proč jste tedy ono růžové psaníčko přijímal, proč jste ho neposlal hned nazpět, když necítíte v srdci touhu po lásce? Že nejraději se najíte, napijete a spíte?

Hochu drahý, pane kolego Tenkráte! Jste mladík, stále vám to říkám, máte bujnou krev, jste nezkušený a taková romantika zvoní jako zvony, srdce vám asi tlouklo radostí, když přijímal jste to psaní, svítily vám oči.

Že vám oči nikdy nesvítí? Co to tedy bylo? Co by to mohlo být, drahý příteli, pane kolego Tenkráte? Či čekal jste snad, že dostanete od nějaké slečny psaní, myslel jste snad... Nebo dokonce domníval jste se, že paní Pažoutová píše vám, abyste vrátil se z bytu ctnostného do vykřičeného pokoje? Či?... Co chcete říct? Že psaní jako psaní?

Velký rozdíl je, příteli, v barvě a vy se červenáte? Co vidím, drahý pane? Že jste od přírody červený v obličeji? Ne, to cosi jiného. Mně se zdá, že chytil jsem vás při něčem, při nějaké myšlence, která vysvětlí snad vše...

Že jsem vás nemohl chytit? Hochu, milý Tenkráte, vy jste očekával psaní od nějaké slečny? Hochu drahý, jistě myslil jste na postavu svižnou se zlatými vlasy, na tu slečnu, kterou jste viděl u sebe v pokoji. Vy se rdíte? Hochu, milý příteli, cítím dobře s vámi, vím, co se děje v srdci vašem, ale to vám ještě řeknu, že Markéta dovede se opanovat a nikdy by první nepsala. Dovede se opanovat, drahý hochu...

„Pak jsem mu slíbil, že zítra v neděli k nim přijdu na oběd, abych zvykl si pohybovat se v nejlepších rodinách,“ doložil pan Tenkrát, usmívaje se smutněji než kdy jindy...

 

VI

Pan Tenkrát vypravuje o slavnostním obědě u pana Banzeta a o všem, co působilo na něho neobyčejným dojmem.

„Když jsem přesně o půl dvanácté dostavil se do jejich domácnosti, řekl pan Banzet: Chtěl jsem již jít pro vás. Nato byl jsem představen paní Banzetové a jejím dcerám. Kolik těch dcer bylo, nevím, neboť jich bylo tolik, že jejich počet mne omráčil. Bylo mně asi tak jako tomu, kdo dívá se na ohromné lesy nebo ohromný oceán či na skupinu horstva. Vím jedině, že jsem byl nejmladším z celé společnosti a že všechny ty jeho dcerušky uváděly mne do rozpaků svým stářím. Když mně Markétka podávala ruku, podíval se pan Banzet významně na mne a řekl: Vy se již trochu znáte.

Paní Banzetová měla pak ke mně řeč tohoto obsahu: Velectěný pane! Toužila jsem vskutku vás poznat osobně, neboť můj manžel vyprávěl mně o vás tolik roztomilého a pěkného, že jsem ho stále vybízela, aby vás k nám pozval na oběd, neboť nemohla jsem s dcerami se již dočkat, abychom vám nestiskly ruku jako příteli našeho tatínka. On je samé: Pan Tenkrát řekl to a to, pan Tenkrát vyprávěl to a to, pan Tenkrát píchl se dnes pérem do ruky, pan Tenkrát atd., jen o vás povídá celé dny. A Markétka, naše nejmladší, nemohla se také ani dočkat, aby si s vámi nepohovořila, neboť vaše vzdělání je vynikající a ona toužila již dávno, aby mohla si s někým pohovořit o umění. Je chudáček jako ptáček v kleci. Kdybyste ji slyšel hrát na piano, božínku milý, tu srdce vám skáče radostí... Ona by mohla dobře koncertovat a veřejně vystupovat, ona ale nechce, dítě drahé...

Ale mama...

Vidíte, jak je skromnou, musíš zatím panu Tenkrátovi něco zahrát, jen jdi a nestyď se. Ona je taková, jako dítě...

Ale mama...

Jen jdi Markétko, zahrej tu svou zamilovanou...

Slečno, prosil jsem, račte mně něco zahrát.

Jen jdi, vybízely ji sestry a tak jsem šel s ní do salónu následován množstvím ženských hlav, s kterými na mne vyčítavě dívalo se líčidlo na tváři, na obočí, na rtech a všechny ty dámy pohlížely na mne, jako by mne chtěly sníst a mně bylo asi tak jako Napoleonovým vojákům v Egyptě, když k nim Napoleon řekl, ukazuje na pyramidy: Nezapomeňte, že na vás dívají se tisíciletí...

Pan Banzet posadil mne do houpací židle u piana, slečna Markétka položila hubenou ruku na klávesy a první akordy zazněly a zaburácely salónem...

Její fantazie, pravil pan Banzet s nadšením, které se stupňovalo každým úderem do klávesů.

Není-liž to něco znamenitého, horoval, opíraje se o lenoch mé houpací židle, takže jsem musel vynakládat veškerou svou sílu, aby mne nepřekotil.

Znamenité, řekl jsem, lituje toho, že pro tento okamžik nejsem hluchý, neboť co jsem slyšel, trhalo mé nervy. A Markétka hrála, sestry její pomalu mizely jedna za druhou, až zůstal tam jen pan Banzet, Markétka a já, kterým ona hrála stále svou fantazii, fantasticky dlouhou, která mne bodala v uších a pohlavkovala mé nervstvo na místech nejcitlivějších.

Znamenité, bručel pan Banzet, opíraje se stále s větší tíží o houpací židli, pak jen bručel cosi, tíže na lenochu byla větší a větší, až konečně nebylo pochyby o tom, že pan Banzet usnul, tak jak byl o ni opřen.

Má situace byla kritickou. Obával jsem se pohnout a udržoval rovnováhu v houpací židli, zatímco Markétka hrála zuřivěji a zuřivěji.

Konečně opustily mne síly a já trochu povolil, spící pan Banzet tlačil na lenoch, židle se zahoupala, mé nohy vznesly se nahoru, hlava šla k zemi a já se velmi krásně překotil, přičemž mimovolně mé nohy zachytily jako do kleští krk pana Banzeta, přetahujíce ho přese mne, kterýmžto pohybem byla rovnováha vyrovnána, ale zas ztracena, neboť pan Banzet sjel bleskurychle na druhou stranu takovým obloukem, že srazil z piana svíci, rozbil rám na noty, křiče Ježíšmarjá svým basovým hlasem, do kterého vnikal písklavý hlas Markétčin: Jé jé jé jéjéjé... a můj tenorový, vycházející zpod překocené houpací židle: šmarjá, Josefe...

Když vrazila pomoc do salónu, nebyl jsem již člověkem ležícím na zemi, nýbrž opět pořádným hostem, který na otázky ustrašené hostitelky odpovídal, že se mu nic nestalo, že se převrhla jen židle. Nakonec dali jsme se všichni tomu do smíchu, jen pan Banzet zatlačoval si bouli na čele střenkou kapesního nože, odváděn jsa svou chotí, které vykládal, jak se opřel o lenoch. Slyšel jsem z vedlejšího pokoje přísný hlas její: Podruhé nepij tolik vína ráno, co si on pomyslí...

Další slova zanikla v novém akordu na piano, které bohužel zůstalo bez pohromy. Slečna Markétka opakovala svou fantazii. Zas se její sestry vytratily jedna po druhé, zanechavše nás bez svědků naší rozmluvy:

Nikdy jsem neslyšel něco tak pěkného...

Myslíte?

Nejenže myslím, slečno, jsem o tom přesvědčen, vaše nadání a to, co jsem slyšel, opravňuje mne k výroku, že výkon váš je beze všeho přehánění báječný.

Vy mně tolik lichotíte?

Nelichotím, jsem přímý člověk, kritizuji jen zcela rozumně vaši skladbu, o které dovoluji si tvrdit, že je nejhezčí, kterou jsem kdy slyšel...

Mluvil jsem tak asi čtvrt hodiny a dokázal, že hlouposti se nemusí mluvit jen o počasí, nýbrž o všem a že je velmi lehké opakovat v jiné formě, co člověk před chvílí řekl.

Konečně byla zde již paní Banzetová, ke které Markétka řekla, že se se mnou skvostně bavila, načež paní hostitelka pohrozila jí prstem, řkouc rozšafně: Ty diblíku.

Šli jsme do jídelny, kde mne přese všechny protesty posadili na čestné místo, tlačíce mne do ramena, na levé paní Banzetová, na pravé její manžel. Paní Banzetová bručela jakousi modlitbu, jako že budem z ruky boží něco přijímat a mísa s polévkou šla kolem, neboť já odmítl jsem první si vzít, podávaje ji úslužně paní Banzetové.

Jen žádné upejpání, pravil pan Banzet a nalil mně sám prvnímu polévky, pak teprv brali si ostatní.

Vedle seděla Markétka, o které říkala paní Banzetová, že jí jako ptáček.

Jen papejte, slečno, řekl jsem jí citlivě, načež pan Banzet poznamenal: Polévka je grunt a maso špunt. Lžíce zazvonily a polévka byla snědena. Přinesli malé kalíšky, takové náprstky, do kterých nalili malaga. Patrně chtěli napodobit nějakou slavnostní hostinu. Markétka měla bledé rty, poněvadž barva z nich polévkou přešla do jejího žaludku.

Jedna ze slečen, když utírala si ústa ubrouskem, měla jednu tvář bledou a druhou růžovou.

Bylo tak zajímavé pozorovat, jak se obličeje mění, upotřebuje-li se ubrousku. Jedna z dcerušek měla jedno černé obočí a druhé světlé. Ubrousky se hned odnášely...! A slečny chodily na jemné pokynutí matky, do kuchyně prý, a vracely se s novými barvami na lících...

Jídla byla: krůta se švestkami, řízky s hráškem, nějaké ryby smažené, srnčí ragú a knedlík, pudink, který kromě jména nic pudinkovatého na sobě neměl.

Markétka to připravovala do trouby, Markétka to klepala, Markétka strouhala žemličku... já pak jen dohlížela..., tak vybízeli mne, abych si bral.

Jedl jsem způsobně, naslouchaje, jak kolem mne všecko mlaská a odfukuje...

Pilo se víno kyselé a mizerné. To jste jistě nepil tak dobré, křičel na mne pan Banzet, Prosit! Sklenky zazvonily, vypili jsme všichni naráz a já dělal co možná příjemný obličej...

Když přišla černá káva, pocítil jsem nevolnost jakousi v žaludku a stále se mně zdálo, jako by mně vězelo cosi divného v hltanu, jako by tam byl vlas. Dráždilo mě to tak, že žaludek se mně obracel a já sedě naproti zrcadlu pozoroval jsem, jak bledost objevuje se na mé tváři. Něco tak strašného jsem nezažil. Promluvit jsem se neodvážil, neboť... Zkrátka, dělal jsem dojem, že přežvykuji...

Potil jsem se a najednou udělalo se mně tak špatně, že nevěda, co činím, vyběhl jsem beze slova z jídelny, div nevyrazil dveře kuchyně a hnal se zoufale na pavlač, kde našli mne skloněného přes zábradlí, ne jako hosta, ale jako člověka z rodiny, který chová se zcela nenuceně. Na hosta to bylo příliš hrozné, co jsem si dovolil... A dole na dvoře dva vepříci dívali se na mne okem vděčným a na ně pomalu mezi jinými padl i zlatý vlas roztomilé Markéty...

Pan Banzet odváděl mne za chvíli bledého a třesoucího se domů, kde položil mne do postele ujistiv, že Markétka lítostí omdlela nad mou chorobou...

„Teď si vzpomínám,“ řekl pan Tenkrát, ukončuje své vypravování o slavnostním obědě, „ta modlitba před obědem zněla: Pane bože, otče nebeský, požehnej nám těchto darů, které budem z tvé ruky přijímat...“

 

VII

První vycházka pana Tenkráta s panem Banzetem po třínedělní nemoci, datující se od slavnostního oběda.

„Jak jsem rád, drahý rekonvalescente, že opět můžete vyjít na čerstvý vzduch. Že vás to již také mrzelo ležet v posteli? Byla to nutnost, můj příteli, potřeboval jste jako sůl odpočinku a klidu. Že nepochopujete, zdali to byl klid, když moje celé příbuzenstvo dělalo vám návštěvy a ptalo se po vašem zdraví?

Milý rekonvalescente, z toho je vidět, jak získal jste si srdce všech nás, jak pečovali jsme o vás... Že jste byl hned zdráv druhý den po tom slavnostním obědě?

Nikoliv, vy jste nebyl zdráv, neboť měl jste žaludeční katar. Že jste neměl žaludečního kataru? Měl jste, neboť udělalo se vám špatně, když požil jste silná jídla. A kdo po požití silných jídel zvrací, ten má přece žaludek zkažený.

Abych vám to nepřipomínal? Vidíte, milý příteli rekonvalescente, že váš žaludek není ještě teď v pořádku, když zmínka o silných jídlech je vám nemilá. Že jsme ten váš žaludeční katar odhlasovali s paní Krathauerovou, ačkoliv to nebyla žádná pravda?

Hochu pozdravující se, paní Krathauerová je výborná paní. Pozná hned, jako nejlepší lékař, co komu schází, věřte, že je zde v městě mnoho nejlepších rodin, které obrací se na ni s největší důvěrou a její péči máte co děkovat, že dnes můžete jít se mnou ponejprv po třech nedělích na procházku. Že jí děkujete, ale že do vás lila tolik odvarů, že teprve po třech nedělích je vám lépe?

Drahý rekonvalescente, milý pane Tenkráte, ani nevíte, jak uvažovali jsme o prostředcích, které by vám pomohly, jak u nás doma radili jsme se všichni, co vám má ona uvařit.

Dáme mu pít hřebíček, uradili jsme se a vy jste pil hřebíček. Když viděli jsme, že vám to nepomohlo, zas jsme se radili.

Dáme mu pít zeměžluč, navrhla Markétka. Dali jsme vám pít její odvar. Opět žádný účinek.

Což šalvěj s hořkým jetelem? navrhla má paní. Dobrá, pil jste šalvěj s hořkým jetelem. Zas žádný účinek.

Ani nevíte, co jste vyváděl. Skákal jste z postele, musili jsme vás s paní Krathauerovou držet, pořád chtěl jste jít pryč, že prý vám nic není, chtěl jste se obléknout a klel jste, hochu, hochu! Musili jsme vám schovat šaty a boty, jinak byste byl provedl nějakou nepředloženost.

Pak jste zas křičel, že máte hlad. Že jste musil křičet, když den co den dostával jste jen šálek polévky, jednu žemli a dvě vajíčka naměkko?

Drahý, uzdravující se pane Tenkráte, při žaludečním kataru hlavní věcí jest dieta. Že jste však neměl žaludeční katar, ale teprve že vám zkazila má teta žaludek těmi břečkami? Odpouštím vám, milý příteli, neboť rekonvalescenti jsou velmi nedůtkliví a žádný snad nechce z nich uznat obětavost jich ošetřovatelů.

Že to byla oběť z vaší strany, polykat po lžičkách heřmánek, šalvěj, hořký jetel, zeměžluč a že jsme vás znásilnili? Příteli uzdravující se! Každému nemocnému zdá se, že ho lékař znásilňuje. Proč prý jsme na vaši žádost nezavolali lékaře? Aby někdo jiný kromě nás radoval se z vašeho uzdravení, to nechtěli jsme dopustit. Dnešní den je svátkem pro celou naši rodinu, možno říct svátkem pro celé město. Každý večer u Koruny ptali se všichni po vašem zdraví, pan okresní hejtman, pan děkan, řídící, pan starosta a mohu vám svěřit, že to byl návrh pana hejtmana, abyste polykal malé kousky ledu.

Že to ani svému největšímu nepříteli nepřejete? Rozmilý pane Tenkráte! Co nemocných považovalo již lékaře a rádce za svého nepřítele, lék jest hořký, ale uzdravuje.

Abych vyřídil všem váš dík za ony projevy? Vyřídím, samo sebou se rozumí, neboť zejména někoho budou těšit ta přátelská slova. Ještě nevíte koho?

Mohu vám svěřit, že v celém městě jest sice mnoho těch, kteří byli zarmouceni nad vaší nemocí, ale že nejvíce byla zarmoucena jedna mladá, hezká slečna, která ve dne v noci probděla v pláči a na modlitbách, prosíc nejsvětější rodičku boží, aby se za vás přimluvila u božího trůnu a vás svou svatou, mocnou přímluvou uzdravila. Každý den chodila do kostela a tam u oltáře na kolenou vzývala svatou Pannu, abyste opět byl zdráv... Že se vskutku stal zázrak? Drahý hochu, milý kolego rekonvalescente, přímluva nevinného dítěte způsobila tu zázrak, díky též našemu ošetřování.

Naše Markétka to byla, která den co den před oltářem svaté Panny boleslavské vzývala nebe za vaše uzdravení! Že jste si to hned myslel? Vím to dobře, neboť vše mně již řekla paní Krathauerová, za nocí, kdy v horečce zmítal jste se na svém lůžku, slýchávala, jak jste volal Markétku. Ó Markétko, Markéto, tak jste volal. Že se vám tím ulevilo? Drahý hochu, ne my, ale ona má největší podíl na vašem uzdravení.

Že jí tedy děkujete? Vyřídím, a jakou radost bude mít! Ona byla, abych tak řekl, vaším strážným andělem. Její přítomnost vždy ukolébala vás v posilující spánek. Kdykoliv objevila se s paní Krathauerovou u vás, spal jste okamžitě a po vaší tváři rozprostřel se blažený úsměv. Vsázím se, že ve spánku cítil jste její přítomnost, že zdálo se vám o ní. Pořád že se vám o ní zdálo? Jak bude šťastna, až jí to povím.

Ale, hochu drahý, proč máme to zachovat jako tajemství, proč bychom neměli ji učinit šťastnou a odměnit ji tak něžným způsobem za její neskonalou péči o vás? A nyní mám pro vás radostnou novinu. Dnes večer uchystáme vám malé překvapení. Paní Krathauerová uspořádá totiž na počest vašeho uzdravení přátelský večírek, kterého zúčastní se naše celá rodina. Ze vám tluče srdce? Hochu, známe to. Vždyť přijde také Markétka naše s tlukoucím srdíčkem, he, he. Jdu nyní ještě cosi domů vyřídit a proto zajisté budete tak laskav a počkáte malou chvilku na mne. Buďte zatím sbohem, drahý hochu! Ihned se vrátím!...“

„A nyní vám povím,“ řekl mně pan Tenkrát, zapaluje si nový doutník, „co jsem dělal, když pan Banzet zašel do průjezdu...“

 

VIII

Zběhl od praporu...

„Když kroky páně Banzetovy ozvaly se těžkopádně na dřevěných schodech, uvážil jsem rychle svůj duševní stav. Bylo mně jak vojákovi, který nemoha už snášeti týrání svých představených, prchá ze stráže, opouští prapor, utíká. I já, rozhodnut, okamžitě obrátil jsem se rychlými kroky a zahnul za roh, dívaje se obezřetně, zdali nevychází již pan Banzet z domu. Ujistiv se v klusu, že nehrozí mně dosud žádné nebezpečí z té strany, zahnul jsem do Dušní ulice a nedbaje udivených zraků kolemjdoucích, klusal jsem stále větším a větším tempem. Řídící učitel díval se právě z okna, když běžel jsem Dušní ulicí nahoru a za mnou křičel stále pan řídící: Zdráv, příteli?

Z Dušní ulice skočil jsem do ulice Svatoprokopské, poraziv malého hocha, který se mně do cesty připletl a běžel do kopce, kde stanuv udýchán, rozhlédl jsem se po okolí. Na konci ulice Svatoprokopské viděl jsem zástup lidí, kteří ukazovali na mne rozčíleni mým tryskem v tiché ulici. Někteří běželi tím směrem, kde jsem stál a tu já bez rozmyslu běžel do lesíka pod kopcem, nedbaje cesty a prorážeje si stezku vysokým žitem...

V lesíku, prodrav se houštím, razím si cestu mezi ostružinami a malinami, veden snahou stále kupředu běžet, abych neviděl za sebou ono proklaté město N.

Konečně dostihl jsem silnice, která vedla do hlubokých lešínských lesů. Zastavil jsem se na okamžik, abych nabral dechu a naslouchal, zdali nikdo za mnou neběží a pak dav si do úst šátek, jak viděl jsem dělat závodníky, v mírném tempu běžel jsem silnicí asi půl hodiny z kopce do kopce a když kol silnice zašuměly první duby lešínských lesů, klesl jsem do trávy pod stromy...

Můžete nyní napsat pro čtenáře, kteří mají rádi popis krajiny, toto: Zvednuv se za chvíli, pozoroval jsem okem strategickým krajinu, která rozdělena byla pruhy polí a lesy na čtyry nestejnoměrné díly. Lesy, černající se v pruzích dlouhých na zelené půdě luk a světlých polí, dodávaly jí dojmu špatně ostříhané hlavy, na které holič nechal schody. A mezi těmito jednotlivými pruhy černé a světlé barvy bělaly se obrysy obcí, z kterých věže kostelíka jako vztyčené prsty dívaly se na oblohu, z které slunce odpoledního dne plodného léta svítilo na červené střechy po požáru nově vystavěných domků a odráželo se leskle, s nádechem modravého nebe na hladině několika rybníků, které odtud vyhlížely jako oči rozkošné krajiny...

K tomu sluší dodati, že vánek, který musí být v každém vypravování, nesl ke mně z doubraviny tu zvláštní vůni třísla a rozkládající se prsti, která člověka povznáší do veselé nálady.

Rozkošná krajina, ona vůně, obloha jasná, světlo letního odpoledne, ticho a pocit svobody působily na mne, že jsem se blaženě usmál a čtverácky zahrozil směrem k N.

Pak jsem se opět pohodlně natáhl do vonné trávy, oddávaje se roztomilým myšlenkám, jak asi pan Banzet vyvaloval údivem oči, když vyjda z průjezdu mě na chodníku neviděl. Jak se rozhlížel kolem pátravým pohledem, jak kroutil hlavou a jak šel rychle, šeptaje si: On je asi za rohem - na roh Dušní ulice, kde nespatřiv mne, kroutí poznovu hlavou a zoufale dívá se kolem...

Tak asi přemýšlí každý vojenský zběh, když uteče ze stráže. Myslí si: Co asi dělali, když přišli k boudě a mne tam nenašli? Desátník koulí očima a křičí: Wo ist der Esel? Der Esel ist nicht da! odpovídá stráž, která ho má vystřídat. A pak, jak je pro zběha veselé, když si vzpomene, že desátník zuří, šikovatel chce dát zavřít desátníka, kadet nadává, důstojník už dal desátníka zavřít, hejtman hrozí zastřelením a řve, že kadet měl už dávno vidět na očích tomu chlapovi, že chce utéci, pátrání a zběh se zatím někde při těch vzpomínkách směje, natažen v trávě nebo v obilí...

Ale najednou zběh dostane strach, že ho chytí a že ho zavrou...

A ten strach jsem dostal náhle též já. Pan Banzet, pokračoval jsem v uvažování, když mě za rohem nenajde, půjde domů ke mně s nadějí, že se mně snad udělalo špatně a že ležím doma, nemoha vydržet čekání na ulici. Doma paní Krathauerová zvěstuje mu, že nejsem v posteli.

A s novou nadějí půjde mne pan Banzet vyhledat ke Koruně. Že snad špatně slyšel, když jsem mu povídal, aby čekal zatím na chodníku?

A s novou nadějí půjde mne pan Banzet vyhledat ke Koruně. Že zde byl pan Tenkrát posledně před třemi týdny? vyhrkne pan Banzet ze sebe, vy se, příteli, snad mýlíte. Nebyl zde, řekne číšník. To šel tedy k panu řídícímu, pomyslí si ten dobrý pán, zašel za roh do Dušní ulice, pan řídící se díval asi z okna a pozval ho nahoru.

A již vidím, jak u pana řídícího pan Banzet vykřikne zoufale: Že běžel pan Tenkrát ulicí nahoru, jako když mu hlava hoří? Že se splašil? Rány boží, jakous to, bože, seslal na mne zkoušku! Markétka bude mít z toho smrt!

Je tedy již na stopě. Vyptává se, kudy jsem běžel, a doví se, že Dušní do Svatoprokopské a odtamtud na městský kopec.

Nu a pak, uvažoval jsem, vydají se za tebou, aby tě chytili, proto nesmíš ztratit ani okamžiku a hodně daleko jim zmizet. Zvedl jsem se rychle z trávy a dal se do nového klusu, který později zmírnil jsem v rychlou chůzi po silnici jako mlat. Nemyslil jsem nyní na nic jiného, než urazit pokud možná co největší počet kilometrů od N.

S jakou radostí pozoroval jsem označení kilometrové, jak těšil jsem se, když v rychlé chůzi zachytil jsem na kameni 9.1, 9.2, 9.3, 9.4, 9.5, 9.6, 9.7, 9.8, 9.9, 10 km a zas dál 10.1, 10.2, 10.3, 10.4, až 10.9, 11 km a kupředu bystře jsem kráčel a každých těch desetkrát sto metrů zanechávalo v mé duši větší a větší počet jistoty, bylo mně jako závodníku, který tuší, že jeho protivník je daleko za ním, jako zlodějovi, který ohlédnuv se nevidí již četníka...

A opojen tím míháním se kilometrových kamenů, neustával jsem v chůzi, šel lesy, poli, vesnicí a opět dále do lesů, počítaje 15.6, 15.7, 15.8, 15.9, 16 km, 16.1, 16.2 až 17 km a od 17 km nanovo...

Zatím již sklonil se večer nad krajinu. A s tím večerem, tak často popisovaným, ozval se krom dojmů večerních hlad a únava, nesmírný hlad a báječná únava.

Naštěstí docházel jsem právě k vesnici a zmírnil kroky. Zůstaneš zde někde v hostinci přes noc, občerstvíš se a ráno půjdeš dál...

Nějaký dobrý tatík na samém kraji obce na mou otázku odvětil, že nejlepší hostinec jest U hraničařa.

A tento hostinec získal si vbrzku mé sympatie, když byly mně předloženy znamenité klobásy se zelím a pivo, které shledával jsem mnohem lepším než u Koruny.

Hostinec byl velmi útulný, pravý typ takového vesnického hostince, kde visí kalendář místo novin, do kterých čtenář nahlédnuv obohatí své zkušenosti pravdivou představou života pana hostinského a jeho rodiny, neboť poznámky jadrné a krátké, psané hostinským, mnohem více baví než nudná povídání kalendářová.

Bavilo mne prohlížení oněch poznámek, takže zabavil jsem se mile, pije občas výborné pivo a užívaje párátka jako člověk, který jest zcela spokojen a příjemně si krátí nerozčilující četbou zažívání.

Některé poznámky mne rozesmály. Tak kupříkladu poznámka napohled velmi nevinná: Došlo víno. Dne 4. června obdržel jsem objednaných 50 litrů vína. Dne 5. července prodal 50 litrů vína do Záhonic a padesát uložil do svého sklepa... Téhož dne narodila se mi dvojčata...

Tato poznámka mne velmi rozveselila. Jak často člověk v situaci sebebídnější dovede být náhle vesel a zapomíná na všechno, na nebezpečí, které přestál, na nebezpečí, které ho snad ještě očekává.

Hostinský sám přičinil se, abych byl hodně vesel, neboť usmíval se tak nehorázně vlídně, že mohl být považován za nejšťastnějšího člověka, nebo za nějakého šaška u panovnického dvora středověkého.

Kdykoliv objevil se u mého stolu, který způsobně pokryl za pomoci své ženy bílým ubrusem, tvářil se tak pitvorně vesele a co bylo nejlepší, onen charakteristický úsměv neopouštěl ho, ani když mně nesl pivo, doutník, který ochotně zapaloval...

Ten jeho úsměv působil i na mne. Usmíval jsem se také vlídně a v srdci usídlil se mně pocit úplného bezpečí, kteroužto myšlenku rozváděl jsem dál, bubnuje prsty na stůl, nad kterým visela petrolejová lampa, jak zítra ráno, odpočinuv sobě po dnešní túře, půjdu vesele dál, až přijdu na některou stanici, odkud pojedu do Prahy! Hurá, ať žije svoboda! Jen pryč za každou cenu!

A vtom, co tak uvažuji, otevrou se dveře...

„Co je vám?“ lekl jsem se, neboť pan Tenkrát zbledl.

„Nic mně není,“ zasmál se pan Tenkrát příšerně, „jen tolik ještě dnes vám musím říci, že ve dveřích objevil se pan Banzet, Markétka, pan řídící a ještě jeden muž... Ostatní vám povím až zítra, neboť ona vzpomínka mě rozčílila. Podejte mi laskavě trochu vody...“

Když pan Tenkrát odešel, přeškrtl jsem nadpis tohoto vypravování Výklady páně Banzetovy a nadepsal: Utrpení pana Tenkráta...

 

IX

Dopadený zběh činí odvážný pokus útěku.

„Není třeba poznamenat,“ počal druhého dne vyprávět pan Tenkrát, „že zjevení se těch lidí účinkovalo na mne velmi neblaze. Byl jsem ochromen, nikoliv ohromen, ochromen v pravém slova smyslu, takže mé ochromené nohy vypověděly mně službu. Nemohl jsem utéci otevřeným oknem, které bylo právě za mým stolem. Postavil jsem se a ani z místa hnouti jsem se nemohl, ačkoliv objímali mne jeden po druhém.

Napřed objala mne slečna Markétka, divoce jako rozpustilé děcko, pak vážně a otcovsky pan Banzet, nato přátelsky pan řídící učitel, jen cizí neznámý muž stál vzpřímen u dveří, nespouštěje mne z očí.

Všechny tyto projevy dály se bez hlesu. K hlasitějším projevům dala podnět slečna Markétka, propuknuvší náhle v pláč: Jak jsem ráda, že jsme vás našli.

A pan Banzet, stoje přede mnou, tiskl mně opět a opět ruku, vzdychaje: Chválabohu, že jste, že jste, že jste...

Pan řídící pak volal: Co vás to jen napadlo, co jen to vás napadlo, co napadlo vás to jenom?

A nyní posadili se všichni kolem mne, když klesl jsem na lavici a pan Banzet spustil: Milý hochu, to nám to dalo práce, než jsme vás našli, to jsme se najeli kočárem, nohy mám roztřesené a kolena jako z rosolu, drahý hochu. Bůhví co vás přimělo k tomu, abyste tak náhle zmizel a poděkujte zde panu řídícímu, že uvedl nás na pravou stopu a tamtomu pánovi u dveří, který má hostinec na městském kopci, který vás, příteli, viděl, jak běžel jste na silnici lesíkem. V každé obci jsme se po vás ptali, a co slyšet jsme museli od lidí! Jó, ten běžel tady odpůldne jako švec z jarmarku. Docela tak to povídali...

Neplač, konejšil pan Banzet Markétku, která štkala, všechno jsme to šťastně přestáli a bude, dá pánbůh, opět dobře.

Ano, můj milý pane Tenkráte, ubohá Markétka, co zkusila, nedovedete si pomyslit. Jakmile uslyšela, že vás napadlo v zamyšlení rychleji kráčet z města, hned běžela služka do lékárny pro voňavý ocet, kterým jsme jí tak dlouho třeli skráně, až přišla k sobě a první její slova byla: Já viděla v mdlobě pana Tenkráta... A již nedala nám pokoje, až jsme ji vzali s sebou do kočáru. Musím být při tom, pravila (jen se nerdi, dítě), až s pomocí boží nalezneme pana Tenkráta, zdravého a živého, neboť že žije, praví mé srdce... Ano, tak básnicky se vyjádřila a nato jsme jeli a našli vás, našeho milého pacienta... Že jste zdráv?... O tom nepochybujeme - a našli vás, našeho milého pana Tenkráta, veselého při sklenici piva, zadumaného... a odvezeme si ho pěkně domů... Koníčkové budou podkůvkami dupat a my pojedem s naším milým kolegou opět do domova, spokojeni a šťastni, že náš pacient... Že jste nám už jednou řekl, že jste zdráv? Nu ovšem, neříkáme snad, že jste nějak chorý, inu, rád býváte zamyšlen a tak v zamyšlení přemítaje nepozoroval jste ani, že se vzdalujete z města. Šel jste stále kupředu, zapomínaje na vše kolem sebe, není-liž pravda, pane řídící?

Ano, odpověděl tento, tím dá se vše vysvětlit.

Ale, řekl pan Banzet, jaksi rozpačitě se tváře, vyvedli jsme jednu hloupost, neměli jsme brát Markétku s sebou, neboť ráno bude po celém městě plno klepů, že Markétka jela hledat pana Tenkráta, ano, milý pane, že vás jela hledat, bude tak podezřelé a klepy o tom...

Kterýmž klepům, vpadl jsem mu do řeči, udělám radikální přítrž...

Vy byste tedy chtěl, zvolal radostně pan Banzet, slyšíte to, pane řídící, Markétko...

A nežli jsem se nadál, ležela mně Markétka v náručí, plačíc štěstím...“

„A vy?“ tázal jsem se.

Pan Tenkrát zvedl se z pohovky a procházel se zuřivě po pokoji, utíraje si pot s čela. „Já,“ pravil, „dal jsem se pak za chvíli jako beránek dovést do kočáru, kde seděl jsem strnule, maje na svém rameni hlavu Markétčinu a na jednom koleni ruku pana Banzeta a na druhém ruku pana řídícího, kteří tím dávali najevo svou radost, zatímco jsem přemýšlel, jakým způsobem bych mohl utéci.

Kočár jel rychle po rovině, až když přijel ke kopci, zmírnil svou rychlost, čehož použil jsem k odvážnému činu. Lví silou setřásl jsem ze sebe Markétku, pana Banzeta a pana řídícího, vyrazil dvířka kočáru a zmizel ohromným skokem v lese, kterým prchal jsem, nedbaje křiku, kupředu...

Slyšel jsem za sebou volání: Chyťte ho! Pomóc! Chyťte ho! Pro Ježíše Krista, chyťte ho! Běžel jsem v temnu nočních stínů, křovinami stále kupředu, hledě se zachránit...

Další události snad znáte, příteli. Vyprávěl jsem již, jak k ránu usnul jsem na mýtině a když vyšlo slunce, jak šel jsem dál lesy k nejbližší vesnici, odkud bylo na stanici jen tři čtvrtě hodiny cesty. Odpůldne o šesté hodině byl jsem již v Praze...

Tím skončil jsem svou historii a nyní můžeme jít někam se občerstvit, neboť vzpomínky na to, co jsem ty poslední dny zažil, rozčilují mne a činí zesláblým...

Šli jsme do vinárny a když jsme se rozloučili, slíbil mně pan Tenkrát, že zítra přijde mne opět navštívit...

 X

Katastrofa.

Následujícího dne pan Tenkrát nepřišel. Uplynul již celý týden od naší poslední rozmluvy a dosud nevykonal svou slíbenou návštěvu.

Abych se tedy přesvědčil, zdali snad není nemocen, šel jsem ho navštívit a tu k svému údivu slyšel jsem od jeho domácí paní podivnou zprávu.

„Právě před pěti dny,“ pravila mně jeho bytná, „pan Tenkrát zaplatil na celý měsíc a odejel s nějakým starším pánem, pravě, že se již sotva navrátí do Prahy, abych tedy pokoj pronajala. Je to pěkný, světlý pokoj, klíč od domu, zvláštní vchod...“

„Dovolte,“ přerušil jsem ji, „nevíte, jak se ten pán jmenoval?“

„Počkejte, pane, bylo to takové divné jméno. Mám to na jazyku. Hned vám řeknu. Ten pán křičel a hádal se s panem Tenkrátem a pan Tenkrát najednou vykřikl: Tak tedy děj se vůle boží! Ten pán, počkejte, jmenoval se tak, jako když jsme bydleli v Nuslích, naproti soudu, jeden hostinský, kam jsme chodili pro pivo, Banzet se jmenoval, ano, tak mu říkal pan Tenkrát: Pane Banzete. Ale nemyslete si, že poslouchám za dveřmi, hádali se a křičeli, ale když odcházeli, měli oba červené oči, jako kdyby plakali... Pokoj je pěkný, světlý, klíč od domu, čistý, jestli si přejete podívat se...“

Uplynuly nyní čtyry neděle, v kterémžto období pan Tenkrát nedal o sobě ničeho vědět. Až takhle jednoho dne, když přišla pošta, obdržel jsem oznámení:

MARKÉTA BANZETOVÁ, JAN TENKRÁT

dovolují si oznámiti, že bylo je jich sňatku požehnáno dne 18. srpna v chrámu Páně v N...

Doufám, že k tomu není třeba ničeho dodati...

A tím končím, vzpomínaje ještě stále na smutný úsměv páně Tenkrátův, tohoto ubožáka, který sloužit může za typ pravé slovanské povahy...


 

Trapná státní aféra

Serenissimus, kníže Ochsenhausenský, zblbl. Nemohlo o tom být mezi laiky pochybnosti, neboť to poznali na něm i jeho ministři a ti vskutku nebyli veleduchy. Bylo by zbytečné líčit, jak dlouho ministerská rada se točila jako kočka okolo horké kaše, nežli si vůbec troufla vyslovit, co všem tanulo na mysli, stačí, povíme-li, že se konečně shodla na tom, že Jeho Výsost kníže Aladar, toho jména jedenadvacátý, utrpěl takové mozkové poruchy, že jeho stav musil být nazván blbostí a že tudíž Jeho Výsost byla k vládě neschopna.

Jediný, kdo vlastně v nitru svém chtěl dělat námitky, byl ministr knížecího domu, ale pak se rozpomněl, že by jeho kolegové byli s to prohlásit za blbého také jeho - o důvody by nebylo nouze - a tak se usnesení ministerské rady stalo jednohlasně. Jednalo se pouze o to, aby to, co bylo zřejmé laikům, bylo potvrzeno také se strany lékařské, aby se mohlo přistoupit ke zřízení regentství.

Ministerský předseda Jeho Jasnosti podjal se těžké úlohy o této věci promluvit se serenissimovým dvorním a osobním lékařem. Dal ho zavolat k sobě a pravil:

„Milý pane zdravotní rado, požádal jsem vás, abyste ke mně přišel, poněvadž jsem chtěl s vámi promluvit o zdravotním stavu Jeho Výsosti. Mí kolegové jsou totiž toho mínění, že nepopiratelné dary ducha našeho vznešeného knížete v poslední době...“

„Se rozvíjejí netušenou měrou. Ráčíte mít zcela pravdu, Excelence!“

„Ano, uhodl jste přesně, co jsem chtěl říci, pane zdravotní rado. Tyto vzácné duševní rady se rozvíjejí nejen netušenou měrou, ale také netušeným směrem, hm... hm... Jedním slovem, jest to až překvapující. Dostalo se mi cti provázet serenissima včera na procházce lesem a tu jsem spatřil vnadidla, pomocí kterých ptáčníci provozují čižbu. Serenissimus se mne vyptával na detaily. Vylíčil jsem mu, jak tyto proutky pomazané lepem se nalíčí, jak pták se chytne a jak ho potom ptáčník odnese. Jeho Výsost ráčila naslouchat mému výkladu s onou blahosklonností, která mu jest vlastní a pak se mne ráčila zeptat: „Ale co když na těch vnadidlech uvízne nedopatřením ptáčník? To si ho pak odnesou ptáci?“

„Ko-lo-sální vtip! Kolosální!“ rozchechtal se pan zdravotní rada. „Zde vidí Vaše Excelence, že Jeho Výsost je čím dál vtipnější.“

„Ten chlap také již úplně zblbnul,“ pomyslil si ministr a poslal po chvíli zdravotního radu domů.

Pan zdravotní rada se pomalu ubíral domů a přemýšlel o tom, co tato rozmluva asi znamená. Že byl ministr s jeho odpovědí nespokojen, cítil. Ale co vlastně od něho chtěl? Najednou ho napadlo, co by to mohlo znamenat! Ano, ano, není již pochybnosti. Ti lidé měli nějaké nepřátelské úmysly proti Jeho Výsosti. Chtěli, aby mluvil proti svému panovníku! Kdo ví, co se tu děje. Což naposled má po Turecku a Portugalsku přijít také Ochsenhausen? Na to se jistě pomýšlí. To jsou ministři Jeho Výsosti. Ale on, zdravotní rada, tuto hanebnou intriku odhalí. I důkazy si opatří.

Třetího dne na to slyšel, že z Berlína do Ochsenhausenu přijel slovutný lékař pro nervové choroby profesor doktor Gscheidtle, že byl přijat serenissimem ve zvláštním slyšení a pak že měl dlouhou poradu s ministerským předsedou.

Pan zdravotní rada si umínil hrát vabanque. Oblékl se do parádní uniformy a šel profesorovi udělat návštěvu. Po několika zdvořilých frázích řekl:

„Litujeme pouze, že tak trapná státní záležitost nám dává potěšení Vás, vážený profesore, poznat!“

Profesor se napřed na zdravotního radu podíval trochu udiveně.

            „Ach ovšem,“ pravil pak, „vy přece jste do celé věci jakožto osobní lékař Jeho Výsosti zasvěcen. Jest to vskutku velmi trapná záležitost. Ale není pomoci. Jeho Výsost je neodvolatelně ztracena. Myslím, že naše diagnosa se bude shodovat. O nějaké možnosti uzdravení není ani řeči: Serenissimus - bohu budiž žalováno - zblbnul na věky. Že by zůstával schopen vlády, o tom nemůže být řeči. Či jste snad jiného mínění?“

„O ne, dokonce ne, pane profesore,“ odpovídal pan zdravotní rada, který sotva dechu popadal. „A jak dlouho bude mít naše hlavní město čest Vaši Slovutnost hostit ve svých zdech?“

„Odjíždím dnes večer, pane rado.“

Ale pan profesor neodjel. Právě když sedal do kočáru, ucítil, jak mu kdosi položil ruku na rameno a zatkl ho jménem zákona.

„A proč?“ tázal se pan profesor, který nechápal, co se děje.

„Pro urážku zeměpána, které jste se dopustil ve svém dnešním rozhovoru se zdravotním radou.“

A milý profesor byl zavřen. Státní zastupitelství bylo tak nadšeno tímto výkonem, že ho rozhlásilo po celém městě. Pan státní zástupce odebral se k ministrovi spravedlnosti, aby mu o věci referoval. Když přišel k urážlivému výroku profesorově, přerušil ho ministr hněvivě: „Kdyby to byl řekl o nich a o zdravotním radovi, mohl by provést nejkrásnější důkaz pravdy na světě.“

Státní zástupce se vrátil od ministra jako omráčen. Byla svolána narychlo ministerská rada, která konstatovala, že se situace strašně zhoršila. Na základě dobrozdání jediného profesora serenissima dát na výměnek nemůžeme. Musíme tedy mít další dobrozdání učenců. Ale uznají-li, že serenissimus je zdráv, jsme my blamováni, uznají-li, že zblbnul, dá se jen ten osel zdravotní rada zavřít. Neboť konec konců jeho dobrozdání se doví vždycky. Co tedy dělat?

„Musíme se ho nějakým způsobem zbavit.“

„To se lehko řekne. Ale jak to provést?“

„Dáme ho také zavřít!“ řekl ministr spravedlnosti.

„Ale proč?“

„To je nápad! Chceme-li někoho dát zavřít, dáme ho zavřít vždycky. Něco se již najde.“

„Pošleme pro něho!“

„To je myšlenka!“

Ale vyslaný lokaj se vrátil s nepořízenou. Pan zdravotní rada vzkázal, že ministerskou radu považuje za společnost spiklenců a velezrádců a s těmi že nemá co jednat.

Pan ministr spravedlnosti byl nadšen. „Teď ho mám tam, kde jsem ho chtěl mít,“ zvolal. „Není to nejtěžší urážka Jeho Výsosti tvrdit, že by poctíval svou důvěrou spiklence nebo velezrádce?“

A ještě téhož dne seděl pan zdravotní rada ve vězení, v cele zrovna vedle berlínského profesora.

Rozumí se, že taková dvě zatčení způsobila ve městě největší senzaci. Ministerská rada pracovala plnou parou. Obrátila se telegraficky na nejrůznější vědecké autority, aby dosáhla dobrozdání, kterých potřebovala. Ale každý učenec četl v novinách, co se v knížectví Ochsenhausenském událo a považoval toto pozvání za léčku, pomocí které se vláda chtěla zmocnit dalších osob, jež by zavřela pro urážku zeměpána.

Ministerská rada zoufala a serenissmus blbnul dále. Trvalo to již týden. Jeho Výsost již vůbec nesměla vyjít z intimního kruhu, jinak by byl každý poznal, co s ním je.

Po čtrnácti dnech se sešla ministerská rada, aby o věci uvažovala. Zahraniční ministr podával zprávu o bezvýsledném vyjednávání s lékařskými autoritami v cizině a končil konstatováním, že takovým způsobem se k cíli nedojde.

 Pan ministerský předseda po dlouhém přemýšlení konečně namítl: „A potřebujeme vůbec k němu dojít?“

„Jak to?“

„Faktum je, že náš nejjasnější kníže zblbnul. To trvá již hodně dlouhou dobu, ale všecko je přesto v nejlepším pořádku. Až na to, že se serenissimus o státní záležitosti nestará. A musí se opravdu o ně starat?“

Další znalci nebyli povoláni. Serenissimus zůstal knížetem Ochsenhausenským.

   


Trestní smysl slov „alebrž“ a „ano“ 

Příspěvek k historii rakouské svobody tisku

Jak známo a jak již kolikrát bylo podotčeno , neexistuje V Rakousku žádná cenzura. Cenzura byla zrušena již roku 1848 a jsou-li časopisy konfiskovány, nespadá to jistě na vrub naší tiskové svobody a tím méně na vrub cenzury.

Zrušením cenzury před 63 lety mohlo se v Rakousku psát, co chtělo, že se to však na veřejnost nedostalo, tím není vinna ani cenzura, ani svoboda tisku, nýbrž tzv. konfiskační praxe. Poněvadž je zde vyložený rozdíl mezi cenzurou a konfiskací a cenzoři neexistují od onoho roku, jest úplně svobodno cenzory urážet.

A jestli je zmínka o cenzorech, tu na základě svobody tisku vám to nesmějí zkonfiskovat. Můžete směle prohlásit, že cenzor v Anamu nebo Bang-Gongu je osel a to jedině proto, že je cenzorem, tím podle zákona nikdy neurazíte ani státní zřízení v Anamu, ani v Bang-Gongu.

Něco jiného je mluvit o konfiskační praxi a proto každý rozumný člověk, který skutečně je přesvědčen, že v Rakousku existuje tisková svoboda, raději o tom pomlčí.

A poněvadž v Rakousku existuje tisková svoboda, musí zákony svobodu tuto chránit, stejně jako zákony chrání každého občana a tato ochrana svobody tiskové vyjádřena jest právě zákony o tisku. Tyto zákony přirozeně stíhají přísně všechny přestupky a přečiny spáchané proti tiskové svobodě.

Cenzura neexistuje a je zde pouze řízení konfiskační, poněvadž svoboda tisku, o které mluví často rakouští předsedové ministerstva, vyžaduje toho, aby nepřišlo všechno na veřejnost, co by odpíralo celé řadě státních zařízení, mezi které patří ony zákony o tisku, hájící práva úředních orgánů vzhledem k tiskové svobodě.

A to: „Stát jako zákonodárce vydavší zákony o tisku a povalivši tiskovou svobodu jest oprávněn nakládati s touto tiskovou svobodou, jak chce, zvláště když roku 1848 zrušil cenzuru.“

A proto právě se konfiskuje. Že se konfiskuje velice často, tím jsou vinny poměry, které vzhledem ku konfiskační praxi nejsou obsahem tohoto pojednání, kde rozhodně nechci psychologicky rozbírat celý postup takového činění a podotýkám jedině, že v tiskovém oddělení modrá tužka, kterou se škrtají odstavce, nehraje tak velkou roli jako duševní stav těch, kteří ji mají v ruce.

Ale opět je zde zákon o ochraně tisku, který zcela nestranně povoluje činiti proti konfiskaci námitky před zemským soudem. Zemský soud, uváživ pak, že svoboda tisku potřebuje skutečné ochrany, potvrzuje znění konfiskace a když i tento tiskový senát připustí námitky proti konfiskaci, jsou zde ještě jiné instituce, a to kupříkladu vrchní zemský soud, který novým potvrzením konfiskace dovede již obhájiti tiskovou svobodu.

Přitom tiskový zákon podporován jest celou řadou ustanovení trestního zákona, která jasně mluví o tom, jak lze se dopustiti trestních činů proti zákonu o tisku.

Jest to §24 a 22 tiskového zákona. §24, který mluví o tom, jakého mizerného a trestného činu dopouští se ten, kdo úryvky z věcí konfiskovaných otiskne v dalších článcích, bez ohledu na to, zdali učinil tak v souvislosti a zdali znova uveřejněná konfiskovaná slova či věty z již konfiskovaných předtím článků postupují za sebou dle abecedního pořadu nebo dle jiného pořadu, kterým je klamána i veřejnost i úřady a kterým jednáním znehodnocuje se konfiskovaná svoboda.

§22 tiskového zákona mluví pak docela jasně o tom, když učiní se dodatek k úřednímu výkonu. Poněvadž však v Rakousku existuje de facto tisková svoboda, jest trestný jedině dodatek ke konfiskačnímu nálezu, který jest nad konfiskačním nálezem, beztrestný však je dodatek pod konfiskačním nálezem, avšak v zájmu tiskové svobody se oba dodatky konfiskují, když nebyly interpelovány na říšské radě.

Zajímavější je ovšem §24 tiskového zákona, který způsobil, že se jednoho dne octla před tiskovým senátem dvě slova, a to „alébrž“ a „ano“.

Zločinný úmysl byl samozřejmý. „Alébrž“ a „ano“, tato dvě revoluční slova tak porušila svobodu tiskovou, že něco podobného nebylo dosud slýcháno v žádné soudní praxi: Kdysi byl totiž konfiskován článek, ve kterém byla slova „alébrž“ i „ano“.

A najednou v novém článku téhož autora čtou dotyčné orgány ku své hrůze opět slovo „alébrž“ a slovo „ano“.

„Alébrž“ bylo v osmé řádce shora, pak bylo osmdesát osm nezávadných řádek, nadto však přišlo v osmdesátém devátém řádku konfiskované slovo „ano“.

§24 tiskového zákona slavil zde úplné vítězství a dosáhl satisfakce. Bylo samozřejmo, že „alébrž“ a „ano“ otištěno bylo z konfiskovaného článku před šesti měsíci, a poněvadž konfiskovaný článek počínal slovem „ano“ a blížil se ke konci slovem „alébrž“, bylo jisto, že zde jde o výtah z konfiskovaného článku, čímž byla dvojnásobně porušena tisková svoboda.

Poněvadž však v tomto novém žalovaném článku slovo „alébrž“ bylo napřed a slovo „ano“ až po osmdesáti osmi řádcích, ve vzdálenosti třinácti vět, bylo to tím horší, poněvadž bylo z toho vidět trestný úmysl převrácením pořadu těchto slov oklamati státní orgány a v takto domněle překrouceném výtahu konfiskovaného článku vyhnouti se trestnosti tohoto promyšleného činu.

Redaktor časopisu, ve kterém byla slova „alébrž“ a „ano“ již dvakrát za sebou za doby půl roku, dostal padesát korun pokuty, případně čtyři dny vězení.

Od té doby i v Anamu i v Bang-Gongu cenzoři škrtají slovo „alébrž“ i „ano“.

   


 

Tři črty z uherské roviny

Pasák Lajko

Nad rovinou u Tisy skláněl se večer. Za kukuřičným polem plápolaly ohně hlídačů a pasáků koní, kteří si pekli svou každodenní jednotvárnou večeři, kukuřičné klasy.

Z nedaleké vesnice zanášel sem vítr divoký nápěv staré beťárské písně: „Nem, loptam egy életemben (Nekradl jsem jen jednou v životě).“

„V krámě je veselo,“ ozval se u předního ohně mladý muž v ušpiněných gatích, vytahuje klidně z popela černý, upečený kukuřičný klas, „člověk by nevěřil, jak pěkně je zde všechno slyšet,“ pokračoval, okusuje kukuřici, „a k tomu je tam svatba, ano, proto je tak veselo.“

„Rendör si bere Istvánovu dceru Marku,“ řekl vedle sedící starý pasák, není ti, Lajko, smutně?“

Mladý muž vytáhl z ohně nový klas a okusuje jej hovořil: „Proč by bylo, nevídáno.“

„Lajko, povídá se, že ty jsi měl Marku rád,“ pravil od vedlejšího ohně jeden z hlídačů.

„Nu, měl, ale co na tom,“ klidně řekl Lajko, přikládaje na oheň, „ale už je konec.“

„A nemáš zlost na Rendöra, že ti Marku odloudil?“ ptal se starý.

„Proč bych neměl? Rendör je darebák,“ řekl opět klidným hlasem Lajko, pojídaje nový klas.

„A uděláš mu něco?“ ptal se dále starý.

„Proč bych neudělal?“ odvětil Lajko, dívaje se do ohně, který narudle osvětloval vysokou, ve větru se kymácející kukuřici, mohl bych mu snadno něco udělat.“

„A co, ku příkladu?“ vyzvídal starý.

„Ku příkladu mohl bych ho zabít,“ odpověděl Lajko zívaje.

„A zabil bys ho?“

„Proč bych ho nezabil?“ odvětil Lajko, natahuje se pohodlně vedle ohně tak, aby mu kouř nešel do očí.

Ze vsi ozval se hlas zvonu a zpěv umlkl.

„To je umíráček,“ tiše řekl starý, „kdopak asi zemřel?“

To našli teď Rendöra u obecní studně za vsí,“ řekl Lajko,“ dívaje se do ohně.

„Jak to?“

„Inu, poněvadž jsem mu tam před hodinou rozrazil hlavu sekyrkou,“ klidně odvětil Lajko, obraceje se na druhou stranu. „Dobrou noc!“

A širou rovinou znělo: „Bim bam, bim bam...“

 

Cikánská poesie

Vyšel měsíc. Rudá jeho koule vystupovala určitěji a určitěji z mlhy, měnila se bledé, až konečně bílé světlo lilo se na trávu roviny.

Cikán Barro sledoval celý východ. Stáli, vrtěl hlavou a zase kýval, čím výše měsíc vystupoval, jako by chtěl dát najevo, že úplně souhlasí.

„To jsi už dlouho neviděl,“ ozval se vedle něho na zemi sedící mladý cikán, „ve vězení jsi se na měsíc nedíval.“

„Baže, tři měsíce jsem seděl,“ odvětil Barro, dívaje se upřeně na měsíc.

„Proč se pořád díváš?“

„Přemýšlím,“ řekl zdlouhavé Barro, „vidím napřed velkou kouli, potom se červená barva ztratí a nakonec je úplné bílý.“

„Já bych chtěl být měsícem,“ pravil mladší cikán, „plul bych nahoře a nikdo by mne nechytil.“

„Já bych chodil mezi hvězdami a díval se na četníky,“ dumavě prohlásil Barro.

„Ti by byli asi malí,“ rozhodným hlasem pronesl mladší, „tak malí, že bychom je ani neviděli.“

„A oni nás,“ usoudil starší, „tak bych žil spokojeně, utíkat bych nemusil.“

„Což jsi utek z vězení?“

„Víš,“ důvěrně sděloval Barro, „dnes ráno jsem utek z města a dnes jsem na rovinách. Tři měsíce jsem si odseděl a sedět ještě devět měsíců jsem nechtěl a teď je nejpříhodnější doba. Sedláci sbírají kukuřici po vesnicích, není doma živé duše.“

„Podívej se, jak se hvězdy třesou,“ přerušil ho mladší, dívaje se na oblohu.

„Třesou se, to je jako zemětřesení,“ vážně pronášel Barro a vidíš měsíc, už je bílý, podívej se, mraky přes něj chodí, zdá se, že pluje a pořád je na jednom místě.“

„Na měsíci bych chtěl být,“ zadumaně řekl mladší. „A proč tě vlastně chytili?“

„Pro koně, vlastně to bylo hříbě,“ odvětil tázaný. „Vidíš tu jasnou hvězdu a pak tu červenou?“

„Vidím, ale řekni mně, nebili tě tam ve vězení?“

„Bili, ale málo, podívej se, jak ten měsíc vyplul.“

Z vysoké trávy vynořily se náhle dva bodáky a Barro již ležel v trávě s řetízkem na rukou a nad ním skláněly se divoké obličeje četníků. Mladší zatím zmizel.

Měsíc pěkně osvětloval bodáky četníků, když Barro spoutaný kráčel s nimi širokou, tichou rovinou k městu.

A ve městě soudci, když byl tázán, jak ho chytli, řekl: „Velkomožný pane, měsíc mne zdržel.“

„Jak to, měsíc?“

„Inu, měsíc vycházel a já se zdržel.“

 

Na polní práci

Přišli sem do rovin na polní práci z vysokých hor, pokrytých jedlovými stromy, malebnými rozsochatými borovicemi, z lesů, kterými šumí horské vody, z kraje plného vůně pryskyřice a našli zde sice výživu, které jim neposkytoval jejich pěkný kraj, ale též krajinu plochou jako stůl, zapáchající hnijícími močály a namísto stromoví vysokou, žárem slunečním zežloutlou trávu, ale kolem dokola samou kukuřici.

Místo své libozvučné řeči slyšeli kolem sebe bez přestání podivnou řeč cizí, podobající se řehtání koní a křiku velkých ptáků, kteří za večera kroužili nad zapáchajícími vodami.

Tam doma v horách neměli k jídlu nic než černý chléb z otrub nebo z černé mouky, zde jedli maso, ale v noci, když ulehli kolem ohnišť, zdálo se jim, že jsou doma, zas viděli rozbité chatrče v lesích, pili vodu z horských, potoků a jedli černý chléb.

A ráno, když se probudili, bylo jim tak líto jich krásného snu, když uviděli před sebou dlouhou, zamženou rovinu, slunce když k polednímu pražilo jim na hlavy a hnijící vody leskly se černě kolem nich.

Ještě že si při práci zazpívali a i když po denní namáhavé práci leželi, večerem rozlehla se jejich píseň:

Maryš, moja Maryš,

pomni ty na Jaša,

zpodobaly sa ti

pistolky u paša.

A píseň střídala píseň, každá smutná, teskná, zatím co vedle u ohňů Maďaři zpívali divoké písně, divoké jako jejich koně, na kterých se hnali po rovinách za stády...

A vzpomínali, jak se doma ženy a děti potěší, až se k nim vrátí s vydělanými penězi a při těch vzpomínkách časem zapomínali na zapáchající mokřiny, na úpal sluneční a jak jeden za druhým umírá zimnicí...

   


 

Tři idylky ze starých zlatých časů

 Případ magistrátního praktikanta Kološky.

Magistrátní praktikant Kološka měl 60 korun měsíčně a chodil do jedné rodiny na obědy. Za oběd platil 50 haléřů.

Když nastalo první zdražení potravin, musel platit za oběd 70 haléřů. Za týden 80 h, za 14 dní 1 K, za tři neděle 1 K 40 h, za čtyři neděle 2 koruny. Aby mohl vyjít se 60 K, chodil na obědy, když byla zvýšena cena oběda na 2 K 40 h, jen obden, za 6 neděl stál oběd 3 K, později 4 K a tu chodil na oběd jen třetí den, konečně stál oběd 5 K a tu chodil na oběd jen čtvrtý den a spadl se tak, že vážil jen 28 kg, později jen 22 kg.

A to založilo jeho štěstí! Jeden impresário ho angažoval do svého panoptika, kde představuje „Člověka vrabce“ a má gáži 500 K měsíčně. To mu teď stačí při nynější drahotě, že jí každý pátý den. Kdyby byl zůstal u magistrátu, mohl nyní obědvat každý čtyřicátý den.

 Cukr

Obchodník s cukrem Tereba zvýšil cenu cukru na 1 K za kg. „Příčinu toho sluší hledati ve velké krizi hospodářské,“ říkal všem, „podívejte se na burzu, co tam dělají s cukrem.“

Ve skutečnosti však 100 kilo cukru ve velkém bylo zvýšeno jen o 8 haléřů.

Pan Tereba se však rozčiloval: „Tato velká krize hospodářská bude mít ještě své dozvuky, copak se mám jít pást?“

Aby se nemusel jít pást, zvýšil o dva dny později cenu cukru na 1 K 10 haléřů za kilogram.

Pak četl v novinách, že vláda chce snad vydat ceník, ve kterém podle paragr. 56 živnostenského řádu stanoví ceny potravin.

„A pak přijdu zkrátka,“ řekl pan Tereba, „musím zachránit, co se zachránit dá.“ A přirazil na jeden kilogram cukru nových 10 haléřů. Stál už tedy 1 K 20 h.

Pan Tereba byl velkoobchodník s cukrem. Od něho brali cukr menší kupci a hokynáři.

Ti se vrhli s chtivostí na ceny a každý, aby vydělal, přirazil nových 10 h na kilogramu.

Když to viděl pan Tereba, dobře si věc rozvážil a řekl k sobě: „Já prodávám za 1 K 20 h kg a oni za 1 K 30 h a je to taková chudá pakáž. Ne, přítelíčkové, já chci být také živ a ne abyste jen vy všechno shltli!“ A přirazil hned 20 haléřů na jeden kilogram.

O této věci se rozepsaly noviny. Psalo se o všeobecné drahotě, o strašně vyšroubovaných cenách cukru. Pak byla historická reminiscence o dějinách cukru a stálo tam, že jedna libra cukru, když se začal vyrábět, stála tři tolary.

„A tenkrát byly menší výdělky,“ řekl si pan Tereba, „a lidi dali za cukr rádi tři tolary za libru a teď se jim zdá jeden kilogram za 1 K 50 h drahý, ale já je naučím!“

A napsal křídou na tabuli před krámem 1 kg cukru 2 K. Týž den ho přistihli, že to píše na zeď vedlejšího domu. Byl rozpálen v obličeji a večer škrábal uhlem na Národní divadlo: 1 kg CUKRU STOJÍ 6 K.

Na radu příbuzných uchýlil se do sanatoria dr. Šimsy v Krči. Od té doby klesla cena cukru opět na 80 haléřů za 1 kilogram.

 Agrární idyla

V Kozovazech si živili dědečka Plivance v pastoušce. Dostával od obce brambory, mléko a mouku.

Když pak nastala všeobecná drahota, šel mu to agrární starosta Jančů vysvětlit. „To se ti to, dědku zatracená,“ povídá, „hezky válí. Takhle brambory žrát, mléko chlastat, mouku brát zadarmo, to dovedeš. Ale pánbůh se už na to nemohl koukat. Brambory nejsou, tak je nedostaneš a přestaneš se cpát. Mléko ti taky nemůžeme dát, poněvadž je ho málo a tak jsme ti z deputátu mouku škrtli a teď mi řekni, starý lenochu, co budeš dělat?“

„Poníženě prosím, pantatínku, že se budu muset jít pást.“

„I ty lumpe, ty by ses chtěl jít pást, trávy je letos málo, že musíme prodávat dobytek a ty bys ještě ten dobytek vokrádal!“ zvolal starosta rozčileně a šel zlořečený úmysl dědečka Plivance rozhlásit po vsi.

Karikatury 1911   

    


 

Tři muži se žralokem

 

Strávili jsme bouřlivě celou noc, o čemž nemůže být pochybnosti, když celá společnost sestávala z redaktora časopisu Svět zvířat, krotitele hadů a majitele blešího cirkusu Mesteka a majitele kolotoče, amerikánské houpačky a střelnice Švestky. Všichni jsme byli lidé dosti pochybné existence, a kdybychom byli měli navštívenky, každý z nás byl by si musil dáti natisknout, neměl-li být považován za podvodníka, ku svému titulu slůvko "bývalý". Tedy: bývalý redaktor Světa zvířat, bývalý krotitel hadů, bývalý majitel kolotoče atd. Potloukají-li se po světě exkrálové a excísařové, proč by nemohl někde existovat exmajitel blešího cirku.
 K ránu, když jsme surově vyhnali z jedné kavárny skupinu nevinných studentíků, dostavilo se uklidnění, či spíše reakce. Přestala se nám líbit i harmonika, i citera, i vřeštění opilé dámské kapely, i rvačky v lokálech, i zakročení policejních strážníků.
 Řekli jsme si, že půjdem na procházku po Praze. Když jsme došli do Dlouhé třídy, počalo nás zajímat, že u jednoho obchodu, kde tenkrát prodávali mořské ryby, snaží se personál pověsit do výkladní skříně nějaký předmět, vyplňující seshora dolů celou výkladní skříň, nějaké zvíře, podobající se rybě. Krotitel hadů Mestek domníval se, že je to tuleň, majitel kolotoče a amerikánské houpačky Švestka říkal, že je to mořská panna, a já, bývalý redaktor Světa zvířat, šel jsem se optat opatrně do krámu, co je to za rybu.
 "Je to mladý žralok," byla odpověď, "to není ryba, ono to rodí živá mláďata."
 "Ale ono to je chcíplé, prosím," poznamenal jsem, abych něco řekl.
 
 "Co vás napadá," urazil se prodavač mořských ryb, "toto mládě žraloka bylo usmrceno harpunou. Nechcíplo, rozumíte. Je uměle zmrzlé."
 "Co stojí jeden kilogram?"
 "My žraloky na kila neprodáváme. To je reklamní exemplář. Na noc přijde vždy do ledu. Jestli chcete mořskou rybu k smažení, můžeme vám odporučit mořský jazyk, kambalu, čerstvou tresku i s návodem, jak upravovat mořské ryby."
 Koupil jsem půl kilogramu kambaly a vrátil se k svým nevyspalým společníkům.
 "Šestnáctiměsíční žralok," řekl jsem, "chycen na ostrově Helgolandu. Usmrcen výstřelem z dělové lodice, když potopil ponorku, která ho chtěla vyhodit torpédem do povětří. Reklamní exemplář. Na noc přijde vždy do ledu."
 Bývalý krotitel hadů a majitel blešího cirkusu Mestek se zamyslil.
 "Pojďte ku Zlaté lodi," vyzval nás, "myslím, že s tím žralokem se dá něco dělat."
 U Zlaté lodi nás s mým balíčkem mořské ryby kambaly nechtěli pustit do výčepu. Rozdělili jsme tedy kambalu poctivě mezi dva řeznické psy, kteří, očenichavše kambalu, ani se jí nedotekli a počali na nás vztekle dorážet a vrčet.
 Mohli jsme však jít do výčepu U zlaté lodi, kde jsme si poručili koňak a čekali, co řekne Mestek.
 "Před léty," řekl Mestek po dlouhé chvíli, "měl jsem skleněnou bednu. V té bedně jsem měl užovku, kterou jsem představoval jako mládě krajty tygro¬vité spářené s hroznýšem. Dal jsem udělat plakáty a vozil jsem ji po celé Moravě a vydělal na ní pět set zlatých. Jestli koupíme skutečného žraloka, tak jsme za čtrnáct dní milionáři."
 Sestrčili jsme hlavy dohromady a hostinský se velmi nedůvěřivě na nás díval, když zaslechl úryvkovité, tiché:
 "Bedna - víš, reklama - žralok - pěkné přednášky - to bude zlodějna."
 Uznali jsme jednohlasně, že Mestek to s majitelem žraloka dovede nejlépe vyřídit.
 
 Mestek ihned odešel a vrátil se asi za hodinu se slovy: "Žralok už je náš i s bednou. Za chvíli zde bude. Stojí s bednou sedmdesát zlatých."
 Od toho okamžiku začalo naše putování se žralokem, na které mám ještě po létech nejkrásnější a nejpříjemnější vzpomínky.
 Usnesli jsme se jezdit se žralokem jedině po malých městech, kde lidé nejsou otrlí návštěvami biografů, kde neviděli nic senzačního a kde přijmou našeho žraloka s čistým, nezkaženým srdcem. Kde náš žralok bude k nim mluvit hudbou neznáma, hrůzy a děsu, kde vzbudí upřímný zájem.
 Prvním tím místem byly Strakonice. Přivezli jsme žraloka přímo do Besedy. Zatímco jsem šel objednat do tiskárny plakáty, Mestek promluvil s majitelem restaurace Besedy. Slíbil mu ohromnou návštěvu a vyzval ho, aby se šel podívat na žraloka, který ležel ve své dlouhé rakvi na dvoře.
 Když majitel restaurace Besedy uviděl tu nestvůru, odložil na příští den projektovanou taneční zábavu a propůjčil nám sál úplně bezplatně.
 V tu dobu sestavil jsem v tiskárně tento plakát:

 

 

POSTRACH SEVERNÍCH MOŘÍ!

 
TRAGÉDIE MOŘSKÝCH HLUBIN!

 

Ctěnému obyvatelstvu města Strakonic uchystali jsme vzácnou podívanou na žraloka, chyceného na ostrově Helgolandu. Žralok ten po ukrutném zápase byl usmrcen výstřelem z dělové lodice, když potopil ponorku, která ho chtěla vyhodit torpédem do povětří. Řádil po celé dva měsíce v severních mořích, jsa postrachem rybářských lodic i vystěhovaleckých parníků. V jeho žaludku nalezena mrtvola kapitána Triistona, lodivoda Jeho královského Veličenstva dánského! Uveřejňujeme seznam posledních obětí, pohlcených mořskou příšerou:
Jan a Marie, děti chudého rybáře ze Strahlsundu Wiliam Borus, student teologie ze Šlesviku Vladimír Novotný, český vystěhovalec z Berouna Jim Demlop, vrchní námořní kontrolor Velké Británie, rytíř řádu sv. Julie, poslanec za Londýn Kapistrán Matheus, kanovník a biskup navarrský a palermský, papežský vikář.
Jediný den zítra 15. května k vidění v Besedě od 2. hod. do 7. hod. večerní.
Vstupné 30 kr. Školní dítky v průvodu rodičů platí polovic!

 

 

Celkem vzato, my tři doplňovali jsme se navzájem. Každý z nás byl v tomto vážném okamžiku na svém místě. Bývalý majitel kolotoče, amerikánské houpačky a střelnice uměl takový plakát nalepit i na vrata kostela tak milým a přívětivým způsobem, že nemohl urazit nikoho z věřících, a že mu dokonce kostelník pomáhal. Mestek obrátil se mezitím na místní školní radu a prohlásil, že chudým pilným školákům, naznačeným pány učiteli, vstup na žraloka je zadarmo.
V té době jsem byl již na radnici osobně pozvat starostu města.
Byl to pravý jihočeský typ demokrata. Tiskl mně silně ruku a říkal: "Žralok? Výborně! Mám velice rád žraloky. Nekouše? Mrtev? Podívejme se na tu potvoru. Přijdu s celým obecním zastupitelstvem."
Horší to bylo s nahluchlým farářem. Dlouho to trvalo, než jsem mu vysvětlil, že nejsme žádná kočující společnost, proti kterým byl zaujat. Když konečně jsem ho přesvědčil, že se jedná o žraloka, počal mluvit něco o velrybě, která spolkla proroka Jonáše. Měl patrně úbytě mozku a držel se houževnatě vybavené představy, poněvadž zavolal na kaplana a řekl k němu: "Milý Františku, jděte za tímhle pánem, on vám ukáže nějakou velrybu." Přitom se mu právě tak rozklepala bradička jako u těch Raisových dobráků farářů.
Kaplan se mě držel jako klíště a trvalo to až na náměstí, než jsem mu vysvětlil, že jde tu o žraloka Kaplan mluvil něco o záhadách přírody při styku s lidmi, z čehož vzniká nedůvěra v Prozřetelnost boží, a také se šťastně se mnou rozloučil.

Navštívil jsem též četnickou stanici. Velitel byl pokrokový člověk, plácal mě přes rameno a říkal:
"Takhle kde co ukrást, vy vožungři, komedianti, cikáni." Když jsem mu řekl, že jde o žraloka, s pravou četnickou chvástavostí poznamenal, že takových žraloků viděl už několik tisíc, a jestli to nebude žralok, že nás dá všechny zavřít.
Nějaký profesor na penzi, trávící zbytky života ve Strakonicích, pozval mne na oběd a po celý oběd rozvinoval teorii, že věda dogmata nepřipouští, poněvadž jest si vědoma relativnosti svého poznání. Celkem však nelitoval jsem toho, že jsem se s tím starým pánem seznámil. Měl naučný slovník, z kterého jsem si udělal výpisky, týkající se žraloka, k mé přednášce před obecenstvem.
Ve dvě hodiny bylo tolik lidí v sále Besedy, že by jablko nepropadlo. Na pódiu byla bedna se žralokem. Lidi chodili k pódiu tak, jako když se líbají ostatky svatých. Napřed měl jsem poutavou přednášku o mořských obludách. Vybírali jsme dobrovolné příspěvky na vycpání nešťastného žraloka.
Ve tři hodiny přišly školní dítky s celým učitelským sborem. Pamatuji se na malou holčičku, která se bála, brečela a kterou násilím učitelka přivlékla ke žralokovi.
Obecní zastupitelstvo přišlo ve čtyry hodiny.
Starosta města dal pětikorunu a nechtěl vzít nazpátek.
Byly to šťastné doby. Peněz jsme měli habaděj. Mestek udělal si u mrtvoly žraloka známost s nějakou vdovou a zůstal u ní přes noc.
Já spal u starosty města a Švestka na četnické stanici, poněvadž se v jedné hospodě popral s nějakým poklasným ze Skočic, který hrubě urazil našeho žraloka tvrzením, že to vůbec žádný žralok není, že prý je to delfín, a on že to musí vědět, poněvadž sloužil u maríny.
Když jsme se ráno opět všichni sešli v Besedě, přivítal nás ještě včera večer tak k nám přívětivý majitel restaurace velice hrubě.
Náš žralok prý smrdí. Žena nemohla prý celou noc spát, ráno prý musili poslat pro lékaře. Všem je špatně, i podomkovi, který od božího rána pije rum. Máme si hned tu potvoru vzít ze sálu a víckrát se s ní v Besedě neukázat, nebo že nám, komediantům, přerazí všechny nohy.
Byl úplně v právu. Se žralokem se přes noc stala osudná změna a rozklad jeho tělesných pozůstatků pokračoval velice rychle.
Navrhl jsem, abychom žraloka balzamovali, kterýž návrh byl přijat. Tak jsme koupili pět lahví kolínské vody a ještě nějakou voňavku, tuším pačuli, a vykoupali jsme v tom našeho žraloka, i také jsme mu toho mnoho nalili dovnitř.
Potom jsme žraloka naložili na vůz a jeli do Vodňan.
Ze sokolovny nás s ním vyhodili, ačkoliv sál sokolovny se nám velice zamlouval svou prostorností.
Přijali nás v Národním domě, když na žraloka praskly čtyry nové láhve kolínské vody.
A potom to šlo velice rychle. Plakáty, agitace, mnoho obecenstva. Žralok vydával tak ukrutný zápach, že v sále všechno omdlévalo. My tři jsme také sotva stáli na nohou, poněvadž jsme od rána pili koňak, abychom to přečkali a vydrželi.
Nepamatuji se, kdo nás vlastně zatkl, ale v noci jsem se probudil ve vodňanské šatlavě. Napravo spal Mestek, nalevo Švestka.
Ráno potom nás pokutovali pro nějaký delikt proti ochraně zdraví nebo pro něco podobného.
Nebyli jsme ani na pohřbu našemu žralokovi.
Byl pochován na útraty obce Vodňan. Zahrabali náš postrach severních moří jako chcíplou kočku. Neznám ani místo, kde leží. Na jeho hrobě není ani prostý kříž, ačkoliv podle našeho plakátu prošel jeho žaludkem papežský vikář, kanovník a biskup navarrský i palermský, Kapistrán Matheus.
Spi sladce, můj žraloku!
 

   


Tuberkule

Měl jsem přítele, který zamlada prodělal plicní katar. Tato okolnost stačila, aby měl můj ubohý přítel nevyčerpatelný předmět rozhovoru pro zbytek svého života. Kypěl zdravím, tloustl a říkal:

„Hlavní věcí je výživa. Sklepníku, přineste mi řízek, dobře propečený. Neboť jest zjištěno nad každou pochybnost, že 99 procent hovězího dobytka trpí tuberkulózou!“

Když ho sklepník zdvořile upozornil, že řízky nejsou z masa hovězího, ale telecího, rozčilil se přítel, uchopil sklepníka za knoflík a řekl mu důvěrně:

„Tuberkulóza jest nemocí dědičnou. Kde máte psáno, že tele, poražené, aby z něj udělány byly řízky, nepochází z rodičů tuberkulózních? Podívejte se na takovou krávu. Neustálým dojením propukla v ní tuberkulóza. Píchá ji pod lopatkou, bolí v kolenech, potí se k ránu, má bílý jazyk. Všimne si toho hospodář? Nevšimne. Kráva je neklidná a bučí smutným hlasem. Tu ovšem hospodáři si jí povšimnou, ale vyloží si stav její mylně. ,Naše kráva se běhá,’ a hospodyni řekne při obědě významně: ,Tak ať s ní zejtra dojde Tonda ke starostovic býkovi.’ A namístě co by léčili ubohou tuberkulínem, kreozotem, arzénem, horským sluncem, namístě aby ji dali rentgenovat a poskytli změnu vzduchu, hodí nemocnou do náručí starostovic býkovi. Kráva se v těhotenství poněkud sebere jako každá tuberkulózní matka: nemoc číhá, aby tím prudčeji a beznadějněji projevila se po porodu. Jaké tele může se zrodit z tuberkulózní krávy? Zajisté, že i zdravé. Neboť krev, která k plodu přichází, jest filtrována přirozeným filtrem. Tedy: zrodí se zdravé tele, rozmilé telátko. Saje. A co saje s mlékem? Bacil tuberkulózy. Ano, pane, nejvíce bacilů tuberkulózy shledáno bylo v kravském mléce. V nevařeném mléce tuberkulózní krávy.“

Přítel ustal na okamžik ve svém výkladu, neboť poznal, že drží v ruce sice sklepníkův knoflík, ale že majitel knoflíku se z knoflíku utrhl. Klidně rozhlédl se přítel lokálem, poposedl na židli k vedlejšímu stolu a řekl:

„Tito prostí lidé nikdy nepochopí, že nejúčinnější obranou proti tuberkulóze jest důkladné studium této choroby. Znal jsem ženu, která měla děti zdravé jako řípa. Kolikrát jsem ji varoval: Nevěřte jejich vzhledu! Za růžovými tvářemi, za zdravým vzezřením skrývá se přečasto bacilus tuberkulózy. Nedbejte na to, že nikdy nezakašlou. Kašel jest jen vedlejším úkazem. Může se u vašich dětí objevit tuberkulóza kůže, lupus, lišeje, tuberkulóza kostí, tuberkulóza svalstva, tuberkulóza žláz, tuberkulóza střev a tuberkulóza mozku, která objevuje se tak často u dětí rodičů zhýralých. Říkal jsem jí to při každém setkání v upřímné snaze, abych zachránil pět silných, nadějných dítek. A co učinila ta žena? Šla k profesoru Hornofovi se svými pěti dětmi? Nikoliv. Vynadala mi sprosťáků a učinila na mne trestní oznámení.“

Host u vedlejšího stolu zaplatil, rychle se oblékl a vyšel.

Pikolík přinesl příteli řízek a přítel řekl, obraceje se klidně k nové oběti:

„Mladý příteli! Vidím, že jste ještě neužíval bioglobinu, ačkoliv jest rozhodně lepším prostředkem než arzén trifferol, jde-li o děti ohrožené tuberkulózou žláz. Jste na omylu, domníváte-li se, že tinktura jodi vykoná něco ve vašem případu. Stalo se častokrát, že takovýmto nesprávným postupem dohnán byl ubohý pacient pod nůž operatéra. Dojde to s vámi tak daleko, že vás pak přiváží na operační stůl a velikým řezem, počínajícím u ucha a končícím na prsou, proříznou zhnisanou žlázu. Myslíte, že tím řezem učiní konec vašemu utrpení?“

Zbledlý pikolík posadil se na židli, neboť bylo mu mdlo, a přítel pokračoval:

„Operativní zakročení ve vašem nešťastném případě jest zákrokem na život a na smrt. Tím jedním řezem, který roztál zhnisanou žlázu, onemocní třeba veškeré žlázy ve vašem těle. Bude třeba nových operací, bolestných převazů, staré rány se nehojí, hnisají, nové se otvírají.“

Pikolík svalil se pod stůl, a mezitímco jej hosté a číšníci křísili k životu, pravil jim přítel laskavě:

„Nedostatečné větrání veřejných lokálů působí zhoubně na mladý organismus. Jsou hosté, kteří potají plivnou si pod stůl, a nejzákeřnější bacily plovou pak ve vzduchu, zvířeném koštětem nečistého kluka. Majiteli jest jedno, kdy se mete, jak se mete. Prach sedá na stoly a židle, na ubrusy, talíře, vidličky a nože. Součástky onoho osudného plivnutí usazují se na ubrousku, kterým vám číšník otře talíř.“

Třesoucí se ruka restauratéra uchopila mého přítele za límec a řádné kopnutí do zadku poučilo jej, že restauratér jest zavilým nepřítelem hygieny.

Šel jsem právě okolo a přítel padl mi v pravém slova smyslu do náručí. Vyprávěl mi o svých osudech a dodal:

„A tak cítím stále příšeru smrti vznášeti se nad sebou. Nekašlu, neplivám, jíst mi chutná, plíce mám zdravé, srdce, kosti, žlázy i mozek. Je to však zdraví jen zdánlivé. Někdy mám dojem, jakoby se mi chtělo zakašlat. Někdy i hlas zdá se mi poněkud nejasným. A znáš jako inteligent zajisté dost o hrozné tuberkulóze krční. Nemocný umírá hladem a zadušením. Nosím při sobě stále zrcátko a zkoumám svůj krk a mandle. Laik by řekl, že je všechno v pořádku. A nejhroznějším ze všeho jest, že můj lékař prohlásil mne za vyléčena. Nejsem hlupák a vím, co to znamená: Není ti pomoci. Vše už je zbytečné a marné.“ - - -

Přítel vytáhl kapesník, hlučně se vysmrkal a řekl tragickým hlasem:

„Sbohem ...“

„Na shledanou,“ odvětil jsem vesele.

Podíval se na mne vyčítavě, rty jeho se zachvěly a řekl, dívaje se na mne významně smutně:

„Netěš mne, všecko je to marné. Sbohem.

   


 

Turista Aratáš

Z osmnácti cizinců, bydlících v Hotel Gittadi di Monaco objevili jsme jen dva. Pana Gustava Scholla jako výtečného průvodce po Benátkách, tím druhým cizincem míním pana Šándora Aratáše, velkostatkáře z Debrecína.

Nebyla to sice příliš poetická duše a zdálo se zprvu, že Benátky se svou historickou krásou nenahradí mu pohled na páprika gulyáš, ale přece zaplatil panu Schollovi osm lir a s pohledem smutným, jako kdyby šel na popravu, kráčel s námi ke stanovišti gondoliérů. Upozorněn na palác Fondaco de Tureli naším průvodcem, řekl nepříliš vlídně: „Az eb adta! Co je mně do toho!“

„Pochází z desátého století,“ pravil slavnostně pan Scholl, „stavba má ráz byzanticko-románský, roku 1621 Republika benátská učinila z Fondaco de Tureli azyl pro turecké obchodníky.“

„To nebyli Turci,“ prohlásil pan Aratáš, „to byli Bosňáci. Vypadají jako Turci a říkají: Da kupiš, brate! Nejsem jejich brat, ale koupil jsem v Pulji od nich špičku na doutníky. Tak se to má s těmi Turky.“

            „Napravo je, pánové, Pallazzo Pesaro, vystavěný od Loghemy roku 1679 s klasickými liniemi, je to drahocenná památka.“

„Co je na ní krásného, nevím,“ skepticky poznamenal pan Aratáš, „to přijďte do Debrecína a uvidíte. Máme tam nový poštovní úřad se sto dvaceti okny. Pod každým oknem římsa a u vchodu jsou dva kulaté sloupy. Vevnitř ústřední topení, klozety, až radostí člověku srdce skáče v těle. Jak topíte zde v těch palácích? Odkud objednáváte uhlí? Nebo topíte dřívím?“

„Netopí se vůbec!“

„Az eb adta,“ odplivl si pan Aratáš, „zde je nevzdělaný lid. U nás v Uhrách topí se v každém stavení. Na severu máme velké lesy a plno dříví, na jihu topíme kravským trusem, ale tady, darmo mluvit. Máte zde Pallazzo Pesaro a nějaké to Fondaco, jak se u všech čertů ty pitomosti jmenují, ale kamna nemáte, ani krby, abyste si zatopili. Pěkný národ.“

„Tam je, pánové, Ca d´Oro, je to stavba ze čtrnáctého století, velmi harmonická, gotická.“

Pan Aratáš ho přerušil: „V Temešváru je gotický kostel, ale tohle nevypadá jako gotika. Kde máte tady namalovaná okna? Tam je maloval Kazinczy. Později ten malíř maloval též okna v Debrecíně a jeden honvédský poručík mu uťal ucho, poněvadž v kavárně mu Kazinczy řekl, že je osel od Aradu. Snad jste to četli v novinách.“

U stanoviště gondoliérů oslovil pan Aratáš muže, přidržujícího bidlem gondolu, do které jsme se chystali vstoupit: „Tak se mi zdá, že už jsem tě viděl v Szatmar-Báči.“

Když mu to přetlumočil pan Scholl, vycenil občan z Benátek zuby.

„Zapírá se,“ bručel pan Aratáš, „vypadá docela jako poštovní posel ze Szatmar-Báči. I vousy má takové.“

Pak žádal pana Scholla, aby gondoliér zpíval: „Košut Lájoš to nám píše“, a ne „Ó Venezia, sempre vedeta, la regina atd,“ kterouž píseň zpíval náš gondoliér hrozným způsobem, neboť v Benátkách jsou také gondoliéři bez hudebního sluchu a tento byl právě jedním z nich.

„Že neumí,“ křičel Aratáš, „řekněte mu, že je nevzdělaný vepř! Te vagy szomar (jsi osel),“ pravil obraceje se na gondoliéra.

„Si signor, ano, pane,“ usmál se gondoliér přívětivě a zpíval dále chraplavým hlasem „Ó Venezia, sempre vedeta...“

Pan Aratáš nejevil mnoho radosti nad tou krásou a při zmínce o paláci Grimoni tázal se, zdali stavitel oné budovy Sammichele byl žid. „Že byl Benátčan a křesťan, to nevěřím. U nás v Debrecíně dali stavět soud také židovi a ten dal si proměnit jméno Kohn na Kohanayi. Rozhodně se tento stavitel jmenoval Samuel.“

Poté se odmlčel až na tu dobu, kdy jeli jsme kolem paláce Contarini delle Figure. „Kdopak si to jméno vymyslil? Bude lepší, když nás s tím nebudete obtěžovat. Řekněte jen: Tamhle je palác, tamhle zas a tam dál to je také palác. A ne Palazzo Grimani, Figurani, Batani, Carani a Ami. Co je mně do toho. Žaludek jsem si zde zkazil a teď ještě vtloukáte do mne italštinu. Potřebuji vědět, že tamhleten barák je nějaké ‚ini‘ a nějaké ‚delle‘ s figurami a že se opravuje? To si vyřiďte se stavitelem. Já stavbám nerozumím a zde na vodě bych nestavěl za živého boha.“

„Vždyť ten pán,“ pokračoval ukazuje na mne, „si vás také nezjednal, abyste mu pořád říkal, tamhle je Calazzo, tamhle zas Pallazzo a půl hodiny žvanil, kdo ho vystavěl a že má takové a takové sály a v nich obrazy. To víme, že v každém městě se nachází něco zvláštního. V Kečkemétu mají zvonici bez zvonů, v Sabár-Munkáši mají zase zvony a nemají zvonici. Všude mají něco jiného. U nás v Debrecíně máme berní úřad ve starém domě s hodinami. Hodiny odbíjejí čtvrtě. Pět mužů musí je natahovat. Všude je něco zvláštního, jen tady nic, než ty paláce na vodě. Jednou vám to všechno spadne do vody a budete mít po slávě.“

Nenadchl ho ani nejstarší kamenný most před Canal Grande, Ponti di Rialto. „Tak se, milý pane,“ řekl k panu Schollovi, „u nás v Uhrách mosty nestavějí. Viděl jsem mosty v Pešti, ale nikde nestavěli takový most. Proč nevystavěli železný! Přes Tisu u nás jde železný most. Stavitel je se mnou sešvagřen. Jmenuje se Károly Péczely a má sestru mé nebožky ženy. Vypije až osm litrů vína denně a spadly mu již dva mosty. Je to bídný člověk. Měl též poměr s jednou zpěvačkou, ale ta si udělala známost s jeho úředníkem a sebrali pak nějaké směnky a ujeli do Německa.“

Toho použil pan Scholl a rozpovídal se, když jsme jeli kolem Palazzo Manin, o osudech Jacopa Sansovina a jeho nešťastné lásce ku Virginii, dceři Dandolově, člena rady desíti, což se stalo před několika stoletími.

„Nedávno u nás v Debrecíně jeden krejčí také si zoufal z nešťastné lásky,“ pravil pohnutý pan Aratáš, „vypil litr silné kyseliny a uzdravil se, poněvadž pocházel ze Sikulských hor. Tam mají tuhý život. Zato před rokem otrávila se jistá Hazámbólová, tanečnice. U mne se také pověsil šafář. Prodal mně pod rukou tři krávy a když jsem mu řekl, aby to do týdne vyrovnal, oběsil se.“

Pluli jsme ještě pět minut, ale tu prohlásil pan Aratáš, že už viděl toho dost. Vysadili jsme ho pod Fondamento del Bacino Orseola u staré prokuracie, kde je několik kroků do restaurantu Giardino.

Když vystupoval, pravil sarkasticky: „Musím se sám poohlédnout po památnostech.“

Mohu říci, že jsme si oddechli s panem Schollem, který pak půl dne svědomitě vysvětloval mně památky Benátek.

S panem Aratášem setkal jsem se druhého dne u snídaně v hotelu. Jeho zrak nebyl již smutný jako minulého dne, kdy podlehl lákavému nabídnutí pana Scholla, že nám ukáže nejdůležitější památnosti Benátek. S neobyčejnou vřelostí řekl vítězně: „Přece jsem našel včera páprika gulyáš. Snědl jsem tři porce v tom Giardino Restaurantu.“

Bylo viděti, že cena Benátek stoupá v očích pana Aratáše a když po snídani odcházel, řekl: „Zdržím se zde ještě tři dny a pak jedu do Říma. Říká se, že Řím je krásné město, ale nevím, zdali tam najdu ten pravý páprika gulyáš.“

A jak řekl, tak také učinil pan Aratáš. Ještě tři dny se zdržel v Benátkách u páprika gulyáše v restauraci Giardino, pak odjel do Říma, slíbiv, že mně z věčného města zašle pohled.

Slovo dodržel a z Říma poslal pohlednici s textem: „Na Forum Románum dobrý páprika gulyáš u Fratelli Bambino. Zdržím se zde týden. Srdečný pozdrav Aratáš.“

To byla poslední zpráva od turisty Aratáše, který nalezl krásu Itálie v páprika gulyáši, žije tak v tělesném i duševním styku se svou vlastí uprostřed památek, které ho zlobily.

    


Tvorčestvo es-erov

Tvorba eserů

Když človek probere celou literaturu eserů, dojde k závěru, že všechny své laciné disertace a nepotřebné plány psali z dlouhé chvíle.

Tvorba eserů se stala synonymem nejapnosti a pitomosti. Jenom eseři mohli ve svých brožurách nakupit takové nesmysly, protože člověk obvykle říká hlouposti, když sám ví, že nemá pravdu.

Eseři - „lidé smutného hrdinství“ - se cítili být středem světa, který si představovali jako obrovské Ústavodárné shromáždění.

Jakýsi B. K. v listě Armija i národ věnčí esery aureolou nadlidí a pěje: „Bolševici zahynou, my jsme věční.“

Mezi eserskými spisovateli bylo vůbec málo lidí, kteří si uvědomovali nevyhnutelnou katastrofu, kteří si zazpívali „Hlavičko ty moje udatná, dlouho-li tě budu nosit?“, jak to udělal v listě Ufimskij věstník jeden známý eserský důstojník z rusko-českého pluku.

Většina eserů by se však za nic na světě nevzdala zbožšťování strany a jakýsi Zazykov ve stejném listě píše: „Dobře vím, že není v Rusku jediného dělníka či rolníka, jenž by nesouhlasil s naší politikou, která jest vznešeným a slavným manifestem celému světu.“

Ještě častěji se blábolení eserských publikaci týká směrnic ÚV SR o práci mezi masami.

Tak brožura nazvaná Soudruhům pracujícím na vesnici upozorňuje agitátory na celou řadu falešných, provokačních zvěstí, kterých mají využívat na venkově při celkové kritice bolševismu.

„Je třeba říci rolnictvu,“ píšou eseři v brožuře, „že v důsledku rozdělení půdy dojde na vesnici nevyhnutelně k bratrovražednému boji a bude se vzmáhat anarchie. Tak je třeba vykládat agrární otázku v souvislosti s bolševismem.

Při hodnocení dělnické politiky bolševiků je nutné povědět, že bolševici zavřeli všechny továrny. Nebudou-li vám to věřit, jestliže někde v okolí továrny pracují, je možné prohlásit, že dělnická kontrola zavedená bolševiky zničila ruský průmysl.“

Eserští kejklíři a šarlatáni, získavše tak sympatie všech kulaků a fabrikantů, ignorují veškerou rozumnou kritiku a obracejí se v druhé brožuře „ke všem členům strany, pracovníkům odborového hnutí a k dělnickým organizacím“, zapřísahajíce je, aby nebyli organizacemi revolučními.

Eserští kejklíři protestují proti povinnému odborovému organizování dělníků, které vyhlásili bolševici.

V této brožuře o sobě mluví velmi pěkně: „Iniciativní menšina průkopníků odborářství“ ...

Psychiatr by to charakterizoval následovně:

„Když slova ztratí spojitost s reálným světem, ztratí i logickou souvislost. Dostáváme jazykový nesmysl.“

Jazykovým nesmyslem je i brožura esera E. M. Timofějeva Cesty k míru, v níž autor píše: „Brest-litevský mír je proti přirozenosti této revoluce. Brest-litevský mír může zničit pouze Ústavodárné shromáždění.

Kampaň za demokratický mír vyžaduje zároveň boj za Ústavodárné shromáždění.“

Na konci brožury se skví heslo, že „sociální revolucionáři musí obnovit svazek s koalicí Dohody“.

Obnovit tento svazek se jim nakonec podařilo. Koalice dala peníze admirálu Kolčakovi, a ten dal pověsit několik členů Ústavodárného shromáždění a provazem jim ukázal cestu k boji za určitou linii mírové politiky.

A tak vcelku eserská literatura patří historii.

Ústavodárka eserů nepřežila mořskou bouři. Zachránilo se pár lidí, kteří se úplně nazí vyškrábali na břeh, padli na kolena a řekli: „Bože, nedovol mi více odsuzovat, co neznám a čemu nerozumím.“

A drkotajíce zuby šli se ohřát k bolševikům.

   


 

U holiče

Drama o jednom jednání

Holič pan Špachta je již v plné práci. Jeho oběť byla důkladně namydlena a pan Špachta jal se ji vážně holit, při čemž hovořil:

„Tak tedy konečně došlo na Turka. Ta potvora. Ten Turek, pěkně se roztahoval, až konečně Talián řekl: Potud až dotud, vašnosti, jen hezky račte dát hlavu dozadu. My starší vojáci, vašnosti, to je jen malé škrábnutí, vašnosti, ten kluk líná zapomněl ten jeden chloupek namydlit. Tak, vašnosti, jen hlavičku dozadu. My staří vojáci víme, co to teď válka znamená: Talián má, vašnosti, ty nejlepší zbraně a Turek také nebude chtít zůstat pozadu. Jen aby se do toho nepletlo Srbsko, vašnosti. Ono dnes na Balkáně všecko to vře, to nic není, vašnosti, to byla bradavička, ta se musí břitvou seříznout a už víc nenaroste. Když zas, vašnosti, mocnosti tomu nepřejí. Ten Balkán, to je horká půda, najednou to vybuchne, ale ne, vašnosti, to nebylo do kůže, to byl jen takový malý uher, to je lepší ho seříznout než vymačkat. A vidíte, vašnosti, Uhři už snad otevřou hranice a pustí si do země srbský dobytek. Jen aby Srbové to nechtěli prodávat turecké armádě. Oni to ale neudělají, nejlepší je ty Turky vyhladovět, ale když ono to také dobře nejde, vašnosti, oni budou za armádou hnát velbloudy. To je můj rozum, vašnosti, račte dát hlavičku trochu na stranu, tak, děkuji, vašnosti, na Turka se musí jít chytře. Turek je mazaný chlap a on teď vydal Tripolis, ale půjde do vnitrozemí a tam s Araby začne drobnou válku a budou do toho řezat, ale kdepak, vašnosti, to není říznutí, to byl takový štiráček a ten musí pryč, to bude, vašnosti, těžká válka, taková drobná a bude stát moc krve, ale, vašnosti, neráčejí si myslet, pysku není nic, to jen ten kousek oparu se uholil a to je, věřejí mně, moc dobře. To se asi ráčili leknout v noci, kdepak dnes aby se člověk nelekal a jestli vypukne ta všeobecná evropská válka, to bude teprve oparů a bude to hrozný, vašnosti, bratr bratra bude mordovat, ale, vašnosti, to jen břitva sjela, tu krev hned zastavíme, tak už je všechno zas v pořádku, jó, kdyby to mohly říct mocnosti, já vskutku, vašnosti, nevím, co dnes ta břitva dělá, ona jako by chtěla jít na Turky, je jako rtuť a ostrá. Věřejí mně, vašnosti, kdybych neměl rodinu, že bych sám šel na Turka, ne snad tento, že je nevěřící, na to dnes kašlem, věř si, co chceš, ale že je Turek. Turek je neřád, podívejte se, vašnosti, na Turky v Praze, jaký nosí kalhoty, to už je člověku úzko a když potom místo těch titěrek, co prodává, má za pasem jeden dlouhý a jeden kratší nůž a pistol a ještě jednu pistol a handžár a potká vás a vrazí to všechno do vás, vašnosti, ale, vašnosti, to je jen malý kousíček kůže pryč, to už musíme doholit! Ony nejsou s Turky legrace, každý z nich je jako drak a Talián je taky divoch, tak pomoz pánbůh, když se to začne chumelit kolem sebe. To bude pranice, vašnosti, Ježíšmarjá, vašnosti, hned to zastavíme, zas tam byl, věřejí mně, jen takový štirák. Musil pryč, vašnosti, nešlo to jinak, odřízli jsme ho a slyšeli, vašnosti, že už Turci odřízli Taliánům u Tripolska cestu po moři? Posílají tam bašibozuky, to je pěkná hanba, hlavičku na stranu, vašnosti, teď budem holit pod nosem. Tak, vašnosti, ani Taliáni nelení a posílají tam pluk za plukem. Ale Arabové, ti jdou, vašnosti, společné s Turky, mají jedno náboženství a taky to rádi začnou řezat a do toho píchat. Kristepane, vašnosti, snad mně tady neomdlejí! Josef, postříkají pána a setřou mu krev s nosu - tak, vašnosti, zas je všechno v pořádku, to nebyla, vašnosti, špička nosu, to byla jen bradavička, ráčili mít na nose takovou bradavičku, snad mateřské znamení, vašnosti a to musí taky jít pryč. Vždyť to hyzdilo, vašnosti, jejich obličej. Tak abych nezapomněl, budou mít ti Taliáni s Turky velkou práci, když se Arabové vzbouřili proti Vlachům. Arab, vašnosti, je podle mého rozumu ještě větší potvora, než Turek, ten uřízne hlavu... Josef, postříkej toho pána...! Vašnosti, nic to není, jen kus kůže a to je svrchu. Ta kůže, když se nepoddá, je neřád, tak jen pryč s ní, vašnosti, já se tam na mou duši rozběhnu do toho Tripolisu, tak, vašnosti, Josef, přinesou vodu, tak, vašnosti, teď jich hezky omyju a přeholím, to musí být, vašnosti, přeholit se musí, podejte mně, Josef, tu novou břitvu. Víte, vašnosti, hlavičku hezky dozadu, kdo by si to byl pomyslil, že zas poteče krev, ne, vašnosti, to jsem zajel do té staré rány, já jsem velice opatrný, já nechci, aby zákazníci se mnou nebyli spokojeni, víte, vašnosti, ono je to dnes na světě nahnutý. Ať se člověk podívá, kam chce, všude vidí jen samou rebelii a krev teče hned... prokristapána, vašnosti... Josef, vzkřísejí ho, nos je, vašnosti, celý, to bylo pod nosem, kousíček, ani za řeč ta nestojí, to by si ti vojáci medili, teď v té válce, kdyby jen takhle si Turci počínali, já jsem, vašnosti, celý z toho spletený. Josef, dají sem obvaz, to, vašnosti, přejde, sečné rány se brzo hojí, tak, vašnosti, teď dáme náplast a račte dát hlavičku na stranu, ať doholíme do čista i na téhle straně. Víte, vašnosti, člověk je, přece jen krvežíznivý tvor, to bude sirotků a nářku a pláče až přijdou zprávy z bojiště. Josef, zabalte to ucho do papíru... Tak je to v pořádku, vašnosti, měli jsme o nich strach když jste spadl se židle jako meteor, hned to bude v pořádku... Zas prý padají meteory, vašnosti a je vidět novou kometu. To značí, vašnosti, válku, to je neomylné starodávné znamení. Tak a teď vašnostu načisto doholíme pod krkem, ne, vašnosti, to musí být, jen se neračte hýbat, válka je hrozná věc! Zejména v takové divoké zemi, jako je Afrika. Tam, vašnosti, pod krkem to bude hned hotový, víte, vašnosti, že tam ti divoši zajatcům podřezávají krky? Chytnou zajatce, vezmou dlouhý nůž, nasadí mu ho pod krk asi takhle, jen račte držet, vašnosti, hned to bude, asi tákhle, vašnosti a šmik a hlava jest dole. Josef, seberou tu hlavu a dají ji někam stranou...

Po chvíli: „Ježíšmarjá, vašnosti, co mně to vyvedli?“

Pan Špachta padá do mdlob.

   


 

U jezera Neziderského

Črta z Uher

Kdo v té době viděl, jak Miklos Fehér běží od vsi Bolfsu klusem polní nejkratší cestou k jezeru Neziderskému, čili jak v okolí říkají k „jezeru nemocí“, ten mohl se domnívati, že Miklos Fehér blázní.

Předně nikdo Miklose Fehéra nechytal, za druhé nikdo z pohodlných sedláků z okolí neběhá a za třetí byla neděle, vasárnap, kdy nikdo sám a sám neobjeví se na cestě k jezeru, poněvadž každý buď baví se v krčmě, či je ve vinicích, nebo sedí doma a jí, dokud neusne. Den Páně, den odpo-činku. Den zkažených žaludků.

Miklos Fehér běžel, dupaje po močálovité půdě, prohýbající se a vlnící při každém jeho skoku, a ani v tomto běhu neopomenul nakroutit si černý divoký vous, dlouhé kníry rozježené, natahuje je do délky, takže vypadal divoce, což hodilo se k jeho divokým skokům.

Přeskočil můstek a dál mezi špatně vysušenými močály, vydechujícími otravný hnilobný zápach. Před ním rozkládala se již hladina jezera, táhlá, s ostrými špičatými zálivy, které mizely mezi rákosím a splývaly s pevninou.

Po levém břehu v dálce několik rybářských vesnic, které, zdálo se, že stojí ve vodě, a před nimi blízko u jezera na konci cesty stála chatrč rybáře Györgyho.

Starý György seděl obkročmo na převrhnuté loďce před chatrčí a spokojeně kouřil ze staré černé dýmky, obrácen zády k běžícímu Fehérovi.

„Strýčku Gyorgye,“ křičel z dálky Fehér, „půjč mně loďku.“

György obrátil se pomalu, a vida běžícího Fehéra, vypustil dým z úst, neodpověděl a čekal, až upocený Miklos stanul před ním, kroutě si svůj divoký vous.

„Půjč mi loďku, strýčku Györgye,“ opakoval Fehér, sedaje na převrhnutou kocábku, „vyjedu si na jezero.“

Starý György neřekl hned ani slova přemítaje, proč asi Fehér vyhlíží tak divoce, rozdýmal dýmku a pak řekl pomalu: „A proč chceš loďku, Miklosi?“

„Chci se projeti po jezeře,“ odpověděl Miklos.

György zakroutil hlavou. To se mu ještě nestalo, aby sedlák chtěl se projeti po jezeře. Přichází sice časem někdo a vypůjčí si pro zábavu loďku, ale to jsou páni a dámy z léčebného ústavu dr. Wislinského v Bolfsu u jezera, lidé, kteří přijeli sem uzdravit se a jezdí tak dlouho po tomto „jezeře nemocí“, až přijde večer, nezdravé páry a výpary naplní vzduch, a nezvyklí výletníci dlící zde na léčení dostanou zimnici.

Zaplatí dobře, ale aby sedlák vypůjčil si loďku...

„Zbláznil se, ubožák,“ pomyslil si György a obrátil řeč jiným směrem. „Miklosi,“ pravil, „víš o tom, že honvédi ze Šoproně budou zde mít cvičení?“

„Půjč mi loďku, báči,“ prosil Fehér.

„Víš o tom, Miklosi,“ pokračoval György jiným směrem, „že před padesáti lety ves Bolfs byla u samého jezera?“ „Loďku, strýčku,“ žadonil Fehér.

„A nevíš, Miklosi,“ tázal se György, jako by neslyšel, „dostaneme naše velení?“

„Loďku!“

„Ale blázníš, Miklosi!“

„Nevadí, strýčku, půjč mi loďku.“

Rybář György vzdychl: „Buď si, ale opatruj tě věčný bůh.“

„Mindt óróké“ (na věky věkův), odpověděl Miklos a mlčky kráčel s rybářem po pěšině mezi rákosím ke břehu, kde na vodě ležely loďky uvázané ke kůlům.

Fehér vybral si nejmenší, vkročil do loďky a odrazil se veslem od břehu.

„Šťastnou cestu,“ volal za ním rybář.

„ ... Istenet,“ zabručel Miklos, což mohlo být pozdravem i zaklením, a již ujížděl mezi rákosím, z rákosí vyjel na hladinu a vesloval na jezero.

Vesloval rychle. Přes půl druhé hodiny brázdil veslem tmavě zelenou vodu jezera a nedbal, že voda stříká do loďky, že jeho sváteční šaty, čisté, široké, na konci roztřepené gatě, kabát černý s knoflíky lesklými jako hladina jezera mají na sobě stopy po zelených vodních řasách, nedbal, že krásně vyleštěné čižmy ponořeny jsou do vody na dně loďky, stále vesloval a vesloval.

Ač pražilo ostré odpolední slunce a pot řinul se mu tváří, Miklos Fehér nesvlékl si kabát.

Svalnatou rukou ponořoval veslo těsně po boku lodi, dociluje tak rychlé jízdy.

Ohlédl se za sebe. Neviděl již ani chatrč strýčka Gyorgyeho, ukrytou za vysokým rákosím. Byl uprostřed jižní části jezera.

Kolem nesmírná hladina, zvlněná jen údery vesla a vymršťováním se velkých ryb nad hladinu a jemným větříkem, který z daleka přinášel sem ze vsi výskot opilých sedláků a veselící se chasy, nepřetržitě: „juch, juchú,“ tohoto nedělního dne, teplého a nutícího, aby se pilo ve stínu stromů za vesnicí pod svahy vinic.

Miklos Fehér přestal veslovat a rozhlédl se kolem sebe.

Kamkoliv pohlédl, viděl vodu, vodní řasy jako ostrůvky, hladinu táhnoucí se do daleka, celé jezero splývající v dáli se zemí.

Tam viděl stromy, nejasně rozeznával pole kukuřičná, chaty ukryté v zeleni a dál návrší, kde modraly se vinice, stráně „Szülöhely“.

A vzadu? Tam viděl ves Bolfs, z které utekl. Zaklel a přemýšlel.

Nedávno, před třemi hodinami, ba ani tak dlouho to není, před dvěma, seděl za stolem v tom bílém stavení, které lze dobře odtud rozeznat. Viděl dobře tu bílou budovu a přimyslil si k tomu, že vidí dveře a nad dveřmi nápis: „Bór és sór és pálinka kimerése“ (výčep vína, piva a kořalky).

To jest krčma „U dobrého Josefa“. Tam seděl, pil víno a díval se, jak hoši z vesnice tancují uprostřed světnice čardáš.

Pravý čardáš, divoký, hlomozný, při kterém každý tančí se svou milou.

Zaklel po druhé, odplivl si do vody a přemítal dále. Netančil, seděl za stolem a díval se, jak s jeho Etelkou tancuje Savany.

Udeřil veslem prudce na hladinu.

S jeho Etelkou! A Etelka? Ta se smála při každém obratu v tanci, směje se, vypravuje cosi Savanyovi a nedbá, že za stolem sedí a že se mračí. Zatrolené děvče!

Pak po Savanyovi tančil s Etelkou Éjes. Zatrolené děvče! potom s ní tančil Gyorók. Zatrolené děvče a ještě jednou zatrolené!

To by každého dopálilo!

Miklos Fehér poznovu zlostně udeřil veslem na hladinu.

Neměl se dopálit. Zprvu myslil si, že vytáhne nůž a bodne ať Savanya, ať Éjese, ať Györöka a řekne jim: „Jó éj szakát kivánok!“ (dobrou noc přeji). Ale tím by Etelku nezastrašil. Pro ni už se servalo jich víc.

Nejlépe ji potrestá, když se utopí.

„Che, che!“ zachechtal se racek, letící nad hladinou.

„Mlčíš, osle!“ rozkřikl se Fehér a rozvažoval dále.

Pamatuje se dobře, jak se utopil Ezdökar, jeho kamarád, pro děvče. Vytáhli ho za půl roku, když rybáři lovili sítěmi na druhém konci. Vodní řasy byly na něm, byl celý zelený, bez očí a rozpadával se.

Když ho uvidělo děvče, omdlelo a od té doby blázní...

Tak jest to nejlépe, utopí se. Jest to velmi jednoduchá věc. Skočí do jezera, polkne trochu vody, ponoří se a konec. Nikdo nebude nic vědět.

Rybář György se podiví, že se nevrací. Vezme loďku, svolá rybáře a budou ho hledat. Najdou prázdnou loďku a Pokřižují se.

„Hle, Miklos Fehér nikde!“

„Vzal ho čert?“

„To nikoliv,“ budou uvažovat rybáři.

„Utopil se,“ řekne starý György, a jako nejstarší první smekne klobouk a počne předříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích...“

A až se rybáři pomodlí za jeho duši, řeknou:

„Mně se zdá, že měl děvče.“

„Ba že měl,“ odpoví starý György, „měl Etelku z Bolfsu.“ Zaveslují ke břehu a někdo poběhne do vsi. Miklos Fehér se utopil. Po celé obci se to roznese od statku ke statku, až se to doví Etelka. Bude třebas ještě tančit v krčmě.

A potom?

Miklos Fehér si oddechl a uvažoval dále. „Možná, že Etelka si udělá také smrt, anebo se zblázní.“

Odložil veslo a zadíval se na vodu, třpytící se v jase slunečním.

„Možná, že bude dále tančit.. Ale svědomí ji bude strašit...“

Fehér zul si pravou čižmu. Škoda bot, jsou nové. Zul si druhou a svlékl kabát...

Zadíval se nahoru na oblohu do bílých obláčků, roztroušených v modru; oči se mu počaly zavírat.

Miklos Fehér, unavený pitím, dojmy, přemýšlením a veslováním, natáhl se do loďky a pomalu usnul.

Spal přes hodinu, když ho probudil náraz, jako kdyby loďka jiná vrazila do jeho.

Protřel si oči a vyskočil udiveně, až se loďka zakymácela. Pravda, že jiná loďka vrazila do jeho. A na loďce stála Etelka, rozpálená a celá postříkaná vodou.

„Miklosi,“ pravila, oddychujíc rychle, „hledám tě. Utekl jsi najednou, běžím k strýčkovi Györgymu, vypůjčím si loďku. Mám radost, že ...“ Zarazila se.

„Proč mne hledáš?“ tázal se potěšený Miklos, obouvaje si čižmy ...

Etelka se zarazila po druhé. Přemýšlela chvíli na odpověď a pak řekla klidně s úsměvem: „Nechal jsi v krčmě ve svém džbánu ještě přes litr vína ... Pojď ho dopít...

Dvě loďky brázdily pak vedle sebe hladinu jezera směrem k chatrči rybáře Gyorgyho, který, když veslující přirazili ke břehu, vyšel ven, a kouře z dýmky, kroutil hlavou.

Nevěda, co má říci, odpověděl na poděkování za půjčení loďěk: „Věříte, že ves Bolíš před padesáti lety byla přímo u jezera, a dnes jdete sem půl hodiny...“

Ta půlhodina uběhla Miklosovi a Etelce lehce a současně asi, když oba vcházeli do krčmy „U dobrého Josefa“, vybral se teprve starý György z překvapení a řekl pomalu pro sebe:

„Ti dva se k sobě hodí, jeden větší blázen než druhý...“

A György zadíval se přes rákosí na hladinu Neziderského jezera, nesmírnou, měnící zelenou barvu v zapadajícím slunci do ruda, jako rozpuštěný kov . . .

  


U pařížské věštkyně

Jest to milá starší dáma, která má pod nosem něco podobného kníru. Kromě toho má ještě na tváři dvě bradavice, z kterých vyrůstá celá řada vousů. Nebyla nikdy v Paříži, nezná francouzsky, má však, jak říká, pozorovací talent. Dle snubního prstenu pozná hned okamžitě, že návštěvník je ženat. V insertech tituluje se sama: Slavným c. k. místodržitelstvím koncesovaná pařížská věštkyně. Je dopoledne všedního dne. Sedí na pohovce a má na klíně černé kotě. Měla černého kocoura, ale sousedé jí ho otrávili. Vychovává tedy novou příšeru. V kalíšku před sebou má kostky, uprostřed stolu leží karty obyčejné i francouzské. Někdo zvoní. Jde otevřít a uvádí do pokoje pána v prostředních letech.

Pán (třaslavým hlasem): Rád bych se vás optal o radu. Je mně poslední dobou nějak divně. Patřím...

Věštkyně: Ano, patříte k jisté politické straně...

Pán: Prosím, patřím tedy k jisté politické straně.

Věštkyně: A máte strach, abyste nebyl kompromitován. Uvidíme, co ukážou karty. Vidíte, padá nám jeden pán, bubnový svršek a za ním jde bubnové eso. To znamená hodně peněz. Pak ale jde žaludský spodek, to je mrzutost. Budete mít nějaký čas velké obtíže, ale šťastně je překonáte, neboť zelená desítka - nevyjde nic najevo. Budete šťasten a koupíte si nové šaty a cylindr.

Pán (oddychuje volněji): Opravdu, jsem vám velmi povděčen, nikdy jsem nebyl v podobné situaci. Tedy myslíte, že to na mne nepraskne?

Věštkyně: Má proroctví jsou neomylná. Vy jste měl na příklad před třemi nedělemi hnědou polévku s krupicí.

Pán (s úžasem): Opravdu jsem něco podobného jedl.

Věštkyně: Tak vidíte. Kromě toho jste ženat. (Dívá se na zem kam mu z kapsy při vytažení kapesního šátku vypadl lístek od tramvaje.) A přijel jste sem elektrikou.

Pán (ještě s větším úžasem): Ano, vše se shoduje do nejmenších podrobností. Děkuji vám, ctěná paní, zde je pět korun.

Věštkyně (s nadšením): Vy stále budete stoupat ve vážnosti u lidí, až dosáhnete velkého cíle, neboť na vás, tentokrát je to jisté, nic špatného najevo nevyjde. Vyjde-li něco...

Pán (je už u dveří a vrátí se uděšeně): Cože vyjde?...

Věštkyně: Vyjde-li něco, budou to jen věci svědčící o vaší šlechetnosti a o vašem dobrém srdci.

Pán (vytahuje z kapsy tobolku, dává věštkyni ještě jednu korunu): Zde pro toho kocourka na mlíčko. To jsem opravdu rád. Je mně, jako bych byl znovuzrozen. (Odchází. )

(Věštkyně posadí se zas na pohovku a hladí kocourka, který zakusuje se do její ruky, kope zadníma nohama. Nové zvonění.)

(Vstoupí dáma ve smutku.)

Věštkyně: Račte si přát, milostivá paní, výklad s obyčejnými či francouzskými kartami?

Dáma: Mně je to všechno jedno. Ráda bych jen věděla, zdali je můj muž v pekle.

Věštkyně: Milostivá paní ráčí být vdovou.

Dáma: Opravdu jste to uhádla.

Věštkyně: Ó má proroctví nikdy neklamou. Slavné c. k. místodržitelství by mně také nedalo jinak koncesi. Milostivá paní, zde jsou kostky, počítejme, kolik bodů je na hod. Máme tři hody. Dohromady vám padlo, milostivá paní, 23. Milostpán váš pan manžel tam bude ještě jen 23 tisíc let.

Dáma: Mám jen obavu, aby mně byl tam věrný. Snad ho nedali do kotle spolu s nějakými hříšnicemi.

Věštkyně: To nám poví karty, račte sejmout. Sejmula jste, milostivá paní, červenou sedmičku a druhá karta vespod je žaludský svršek. Můžete být bez starosti. Je všechno v pořádku. Je v jednom kotli se sedmi jinými a jsou to samí páni. Je v oddělení mužském, jak nám povídá zelený král. Mám jakési vidění. Ano, nelekejte se, milostivá paní. Právě ho obracejí, aby se také přismažil na druhé straně stejnoměrně.

Dáma (radostně): To jsem ráda, dost se mne natrápil za svého života. Co tomu ten darebák říká?

Věštkyně: Je na ně sprostý a nadává jim.

Dáma: On také zde na světě nic jiného nedělal a neuměl. To bylo vždy řečí, když mně měl koupit klobouk. Tedy ještě 23 tisíc let budou smažit toho darebáka. To jsem opravdu ráda, to mne činí šťastnou. On si rozhodně nic jiného nezasluhoval. Konečně tedy na něho došlo. Ubohý muž, měl tak málo dobrých vlastností. Pil, štípal vždy mé služky do lýtek a jen málokdy mne. Zanedbával mne úplně, a když jsem hledala nějakou náhradu, tu se prý z lítosti zastřelil. To je hrozné, není-liž pravda. Mne opravdu těší, že to s ním tak bídně skončilo. Myslel, že když se zastřelí, že mne nějak dopálí. Vidíte, jaký to byl ohava. Ještě před smrtí mít takové myšlenky. To je neobyčejně podlá rafinovanost. (Dává peníze věštkyni.) Ani nevíte, milá paní, jak jste mne tím potěšila. Už jsem měla strach, jestli ho nepřeložili do očistce, kde to není tak přísné.

Věštkyně: Prosím, milostpaní, nemohla jsem jinak než dle nejčistšího svědomí a nejúplnější pravdy vám oznámiti, co vím. Nechť milostivá paní po boku svého přítele zapomene na své trudné manželství.

Dáma: Jak jste jen mohla uhodnout, že mám přítele, co myslíte, vezme si mne? (Podávají dvoukorunu.)

Věštkyně: Zajisté, bude to, myslím, co nejdřív, ostatně (dívá se na ni) bude také již čas, abyste mysleli na vážné spojení v blaženém sňatku, který povede vás k novému životu. Račte sejmout. Srdcové eso. Tak vidíte, milostivá paní, i karty to povídají. (Doprovází dámu.) Račte mne brzy poctíti ctěnou návštěvou.

(Za chvíli se opět zvoní. Vejde týž pán, který tu již jednou byl.)

Pán (udýchaně): Rád bych se vás ještě na něco zeptal. Myslíte, že opravdu nic nevyjde najevo?

(Chce vytáhnout z kapsy šátek a vypadne mu červenobílý karafiát.)

   


Účel a důvod trestu    

Páter Kalista vyplácel sirotky. Bral to po řadě dle abecedy. Rákoska dopadala svižně a obratně na ohnuté části sirotků visících mu hlavou dolů přes koleno nalevo, nohama napravo a na vypouklém středu přiléhaly palčivé rány.

Páter Kalista dal si na tom záležet a trestal tu největší zločin, kterého se kdy sirotkové v sirotčinci dopustili. Místo toho, aby se připravovali ku zpovědi, hráli pasáka.

Páter Kalista byl u písmeny O. Pustil uplakaného Nigrýna a chtěl zvolat „Otčenášku!“, když si vzpomněl, že jest čas si odpočinout.

Posadil se s rakouskou na židli a promluvil k těm, kteří to již mají odbyto a které to teprve očekává o účelu a důvodech trestu.

„Otcovské trestání,“ pravil s vlídným úsměvem, „nemá býti mstou, nýbrž skutkem milosrdným.“

„Účelem trestu jest, hoši, polepšení trestaného a důvodem toho, že vás řežu, jest láska k vám. Řežu vás proto, poněvadž urážíte Boha, a mlátím vás, abyste na své zlé cestě netrvali, mám strach, abyste časně i věčně nezahynuli. Z této bázně vykonávám na vás citlivé tresty, abych vás od zlého a od jeho následků uvaroval. Jako vinař podřezává révu, byť i slzela, aby ji k lepšímu vzrůstu a hojnějšímu ovoci pomohl a jako lidumil tonoucího chytí za vlasy, aby ho zachránil, tak i já při bolestném trestání jen k tomu účelu hledím, abych vás napravil, polepšil a vám prospěl. Činím tak z lásky k vám a jelita, na kterých sedíte, musí vám připomínati slova svatého Anselma: ‚Trpká kázeň jest milosrdenství’. Nebiji vás chladno-krevně, vypráším vás, až se svíjíte, ale cítím přitom radost, že vám prokazují milosrdenství. Řežu vás z lásky k Bohu.“

Ti od O, počínaje Otčenáškem, až po Z, konče Zadákem, na které to čekalo, plakali v úzkosti a ti, kteří to měli odbyto, seděli na svých jelitech velice smutně.

Páter Kalista pokračoval však vesele a radostně: „Zbožní naši předkové uschovávali metlu obyčejně za svatým křížem, neboť kdykoliv jí použili, pomněli, čí jménem jí vládnou. I tuto rákosku mám uschovanou za křížem, a kdykoliv ji vytáhnu, tu naději se, jak dí svaté Písmo: ,Utěšitelného ovoce spravedlnosti’, a maje ji v ruce, pomáhám vám k časné i věčné blaženosti. Trestám vás hned a neodkládám potrestání, poněvadž co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.

Dále musím na zřeteli míti, jak se podrobujete trestu. Ošemetný chlapec vzdychá usedavě, bledne a kvílí, když ho řežu, jako by ho na nože bral, a tu není jiné pomoci, než že mu takové šibalství citelným trestem vyženu. Duchem božím nadchnuté Písmo svaté praví: ,Kdo šetří metly, nenávidí syna svého, ale kdo ho miluje, včas jej tresce’. Metla a kárání dává moudrost, kdo tedy miluje syna svého, často jej trestá.

Kdo se tedy nepokládá neomylnějším Ducha svatého, ten zajisté neodloží rákosky nebo řemene, kterého se ani Atheňané, proslavení svou vzdělaností, neštítili. Bůh povoluje i poličkování a tahání za ucho.

Praví Šalamoun: ,Pruhy a rány zasahující do těla zahlazují zlé.’ A bude mou největší radostí, až se mne někdo optá na jednoho každého z vás, proč jste poslední dobou tak poslušní a pořádní, a tu já odpovím: „Zpohlavkuji je, seřežu je láskyplně rákoskou, jak to praví svatý Anselm: ,S dětmi zacházej jako se zlatem, tepej a ohýbej.’

A proto ohnu si vás přes koleno a zmrskám vás, až uslyšíte andělíčky zpívat, a když vás zmaluji do modra, vzpomeňte na to, že mne prozřetelnost boží používá co nástroje, kterým působí k napravení a zdokonalení vašemu. Tak pojď, Otčenášku!“

Páter Kalista vstal, ohnul si Otčenáška přes koleno a počal ho vyplácet. Jak ho švihl rákoskou přes kalhoty, ozval se krátký zvuk, jako když udeříte holí do tvrdého předmětu.

Páter Kalista zkoumavě přejel vypuklinu sirotka rukou a nahmátl předmět s tvrdými obrysy.

Otčenášek použil doby, kdy páter Kalista vykládal jim o účelu a důvodech trestu, a vycpal si vzadu kalhoty knihou o liturgii.

„Nešťastníku,“ zvolal páter Kalista, když mu z kalhot vytáhl knihu, „po všem tom, co jsem zde vám vykládal, pokusil jsi se oklamat Pána Boha. Kalhoty dolů!“

S pláčem sundal Otčenášek kalhoty. „Vstaňte,“ rozkázal ostatním páter Kalista, upravuje Otčenáška do náležité polohy, „po celou dobu, co ho budu řezat, musíte se modlit ‚Věřím v Boha’, aby ten uličník věděl, kdo ho vlastně trestá.“

Když ho konečně pustil a Otčenášek seděl, dívaje se uslzeně na podlahu, pravil páter Kalista:

„Účelem trestu jest láska, ale Otčenášek objevil se mé lásky nehoden, proto nebude dnes večeřet. Ted je řada na tobě, Povoro... Po něm přišel Rychtařík a tak dále, až poslední byl Zadák.

Bylo po exekuci. Páter Kalista, ukazuje na rákosku, zvolal: „Neskonalé jest milosrdenství boží...“

A uprostřed toho milosrdenství božího, které je obklopovalo, seděli sirotkové na svých jelitech.

 

   


Účinek hudby na zvířata

Dnes jistě nikdo nepochybuje o směšnosti tvrzení filosofa Descarta, zakladatele dogmaticko-racionelní filosofie, který zemřel roku 1650, zanechav po sobě svou nauku o zvířatech, v níž uváděl, že zvířata nemají vůbec myslící duše, že vše u nich děje se na základě mechanismu, takže zvířata jako oživené stroje jsou úplně bez citu a necítí na příklad žádných bolestí. Podobně zastaralé jsou názory Voltairovy, který považoval člověka za smějící se zvíře. Stejně pochybeny jsou názory filosofa Herdera, který pravil, že jedině lidem dána jest vlastnost dorozuměti se mezi sebou, že jedině člověk mezi vším tvorstvem ovládá pojmy dorozumívací. Dnes jest jisto, že i tato poslední věta jest nesmyslem, neboť mnoho členů ze zvířecí říše má vlastní způsob, aby se mezi sebou dorozuměli, a že jsou zvířata, zejména domácí, která rozumějí řeči lidské. Ale zvířata rozumějí také řeči, které rozumějí všichni národové, mezinárodní řeči, která vyjadřuje i nejjemnější záchvěvy duševní a která tolik působí na vnímavé duše. Zvířata rozumějí hudbě.

Přitom ovšem, podobně jako u nás lidí, i u zvířat rozeznati lze mnoho druhů posluchačů hudby. Řada taková je přerozmanitá. Od zvířat, která postrádají hudebního sluchu, až k těm zvířatům, jimž je rozskřípaný kolovrátek ideálem tónů. Mezi zvířaty nalezneme náruživé ctitele klasické hudby, přátele staré hudební školy, najdeme však též mezi nimi ctitele Wagnera i Straussových valčíků.

Na to hlavně má vliv temperament jednotlivých zvířat.

O tom zmiňuje se již antický Homér, který líčí nám delfína, unášejícího poslušně na svém hřbetu po vlnách mořských starořeckého tenora Ariona. Delfín ten byl asi tak nadšen zpěvem Ariona, jako jsou nadšeni posluchači a posluchačky některého hrdinného tenora, kterému vypráhnou z vozu koně a vlekou svého miláčka ve voze sami za nadšeného hulákání ulicemi města.

Bohužel, a právě snad to učiní na mnohé hudební nadšence prašpatný dojem, všichni návštěvníci některých zoologických zahrad, jako na příklad berlínské, musí přiznati největší porozumění pro hudbu oslovi a vepři. Neboť ti dva jsou tak zbožnými posluchači hudby, zejména vepř, že týž v pravém slova smyslu hltá hudební zvuky, jiskří očima, hrabe nohama, zkrátka vepř je pravý hudební nadšenec.

Od doby, kdy byl vynalezen gramofon, byly konány přečetné pokusy v tom směru, jak působí hudba i zpěv na zvířata. Pokusy těmi bylo vykonáno záslužné dílo ku poznání zvířecí duše a byl sledován přesně’účinek hudby na jednotlivá zvířata.

Poslední pokusy v tomto směru byly konány ve velké americké zoologické zahradě a měly vskutku originální výsledek.

Gramofon byl přenášen od jedné ohrady či klece ke druhé a pozorován duševní vliv hudby na jednotlivá zvířata.

Pokusy s hady setkaly se s úplným fiaskem. Hadi, které znají indičtí kejklíři uvést do extase píšťalkami, zachovali při zvucích gramofonu úplnou netečnost. Z toho je vidno, že ono vztyčování hadů při hudbě není ničím jiným než pečlivě naučeným kouskem drezúry.

Ale u slonů naproti tomu měly zvuky z gramofonu neobyčejný účinek. Počali zvedat choboty i uši do taktu a konečně jeden zvědavý mladý slon vstrčil chobot do hlásné trouby gramofonu, aby vyzkoumal, kdo to tam vlastně zpívá.

Zajímavý byl pohled na tygra, když tento uslyšel a uviděl ponejprv gramofon. Zprvu se velký bengálský tygr díval nejisté na cizí předmět a s vrčením ustupoval dozadu, pak ale počal přátelsky vrtět ocasem a při příjemných zvucích gramofonu počal se válet po zemi, přičemž předl jako kotě. Když přestala hudba, přestal se také tygr válet po zemi, když pak poznovu spustili gramofon, opakoval tygr svou hru.

Zvláštní pohled poskytují bizoni. Tito stojí vzpřímeni, naslouchají nepohnutě hudbě jako praví znalci a přibližují se zcela blízko ku gramofonu.

Mnoho zvířat provádí při hudbě různé skoky, jako lvi a velbloudi. Jiná zvířata snaží se při hudbě spoluúčinkovat, jako na příklad jelen, který „zpívá s sebou“, možno-li nazvat tak jeho hlas, který vydává, naslouchaje hudbě.

Vlci a psi vyjí. Psům nelze se divit, neboť staletým stykem s lidmi stali se již příliš nervosními.

Hnědý medvěd při hudbě bručí, zda přátelsky a nadšeně, či zlostně, nelze rozeznat. Ubohý medvěd! Nikdy se při tom netočí a netančí, neboť tomu naučila jej jedině ukrutnost lidská, vymýšlející si rozžhavený plech, a nikoliv snad zvuky houslí.

Nejsměšněji počínali si v jedné zoologické zahradě orangutani. Stejně jako malé děcko prohlíží si loutky, tak i oni se stejnou zvědavostí podrobili celý gramofon důkladné prohlídce. Že přitom opice naslouchají s láskou hudbě, nelze se diviti po nejnovějších výzkumech přírodopisců, kteří objevili, že lidoopové mají jakousi schopnost zpívat.

A je to právě lidoop gibbon, který dovede vyzpívat celou oktávu v polotónech jako my lidé, ovšem jen je-li zamilován.

A tak měl pravdu Richard Wagner, když řekl: „Jak krásně lze ducha hudby chápati, když milujeme. Láska je sama o sobě hudbou.“

A gibboni zpívají svým milenkám oktávy.

   


 

Učme znát dítky přírodu

I

Nejsem zásadně proti školním výletům, jako nejsem proti týrání zvířat, poněvadž tím dává člověk najevo určitou nadvládu.

Když sežereš koně, cítíš i beze vší zvrhlosti, že jsi přemohl bestii a když odtáhneš několik tuctů dětí na školní výlet, musíš mít rozhodně radost nad tím, jak jsi ty, uprostřed polí, luk a hájů, pánem nad těmi vyjevenými dušičkami.

Páni učitelé mně odpustí toto mé vypravování. Omlouvám se jim již předem, že jsem spáchal podlost, o čemž bude jistě po přečtení tohoto článku přesvědčena většina čtenářů, kteří ještě neztratili cit pro spravedlnost.

 

II

Původně jsem neměl rozhodně nic zlého v úmyslu a když správce školy mně oznámil, že bude vypraven výlet školních dítek na projektovanou vodní přehradu v údolí Labežského potoka, projevil jsem přání, abych se mohl též toho výletu zúčastnit.

Výlet byl určen na sobotu, ve středu však správce školy si podvrtl nohu a když mu ji místní holič napravoval, zlámal mu ji v kotníku a v pátek mu ji v nemocnici uřízli pod koleno, takže byla vyloučena možnost, aby se mohl zítra, tj. v sobotu, zúčastnit školního výletu.

Poněvadž se však děti na tento výlet vypravovaly již půl roku a velice se těšily, nabídl jsem se, že sám dovedu školní dítky do údolí Labežského potoka. Má nabídka byla také schválena místní školní radou, u které jsem se těšil naprosté důvěře.

Jest velmi zajímavé, jak rychle se mění názory o charakteru člověka a ještě zajímavější je to, že často člověk spáchá nějakou podlost, aniž by se dříve na ni připravoval. Neměl jsem opravdu žádného špatného úmyslu, ale ty hanebnosti se vyvinuly samy sebou, již od prvého okamžiku, když jsme vykročili od školy.

 

III

Holek i kluků bylo po tuctu a hned na první pohled bylo vidět, že se jejich tatínkové vrátili z vojny. Každý z účastníků výletu měl starý vojenský baťoh a polní láhev. Jedna holka dokonce táhla s sebou vojenskou celtu, jeden kluk měl bajonet a asi polovička všech školních dítek nesla s sebou staré rakouské esšálky a všichni vypadali jako hromada lotrů, takže jsem se sám musel usmát, když jsem je oslovil: „Milé dítky.“

I vyšel jsem s nimi do boží přírody.

Milé dítky nejevily žádného zájmu pro přírodní krásy. Bylo naprosto jisté, že terpentýnovou silicí vonící les poskytoval jim jedině tu poetickou možnost, uříznout si kudlou svižný prut nebo hůl, kterými se mlátily o hlavy a po zádech.

Umínil jsem si, že jim dám úplnou volnost, proto jsem je vybídl, aby hodně řvaly a hulákaly. Od té doby vymizelo v skrýších lesních všechno zpěvné ptactvo, které se všechno v panickém strachu přestěhovalo do jiného okresu.

Pokračovali jsme vesele na cestě lesní houští, přičemž jsem vzpomínal na školní výlety dětských dob, kdy byly ztráty utrpěné velice nepatrné, když táhli jsme boží přírodou pilně botanizujíce pod vedením profesora Prince, zblblí úplně učenými výklady o pestíkách.

Poněvadž ten pán byl abstinentem, poručil nám všem v jedné zahradní restauraci kyselé mléko, které mělo hrozné následky, neboť před půlhodinou odpočívali jsme v aleji stromů u jednoho sadaře a každý z nás snědl asi půl kilogramu třešní.

Zpáteční pochod podobal se návratu Napoleonovy armády od Bereziny, jehož vojska, jak je zjištěno historií, byla stižena úplavicí. Dokonce i náš průvodce, pan profesor Princ, měl plná kaťata a v zoufalství nám stále opakoval: „Pamatujte si, hoši, že pomněnka potoční roste u potoka a jmenuje se též nezabudka, o čemž svědčí německé jméno Vergissmeinnicht…“

Byl to vůbec velmi střízlivý občan, jehož úvahy byly ještě střízlivějšími. Když něco řekl, byla to absolutní pravda, proti které se nedalo ničeho namítat. Vzpomněl jsem si, že tvrdil s velkou určitostí, že se na lukách pěstuje tráva, na polích obiliny a skály že jsou samé kamení. Ta poučná vycházka mně nikdy nevymizí z paměti, stejně jako když člověk, kterého v mládí přejel automobil, vzpomíná na to celý život.

Mimoděk srovnával jsem tehdejší naše dětské schlíplé postavičky s tou opálenou veselou společností, vyhlížející jako lupiči z Albánie.

Vzadu za mnou ozval se křik, hurónský řev a dva hoši přinesli ke mně za ruce a za nohy jednoho kluka, který řval: „Mařena mě kopla do břicha, já nemůžu chodit“

Bylo nutno učinit zastávku a zjistit, kdo dal původ k tomu výstupu. Obviněná Mařena ze čtvrté třídy podívala se na mne svýma modrýma očima a prohlásila, že tak učinila v sebeobraně, poněvadž jí Pažourek chtěl uříznout nožem cop. Pažourek se bránil velice slabě tvrzením, že jí jenom ukazoval kudlu a že ji chtěl s Mařenou vyměnit za mosaznou sponu do vlasů. Kluk měl velice bujnou fantazii, poněvadž při ohledání hlavy Mařeniny nebylo zjištěno ani stopy po nějaké mosazné sponce do vlasů.

Svolal jsem celou výpravu dohromady na pasece a řekl jsem, že o vině obou stran rozhodne plénum. „Milé dítky,“ zvolal jsem, „ustanovuji náhlý soud. Doufám, že jste všichni.“

Měl jsem s sebou seznam všech účastníků výletu, a tu se zjistilo, že schází dva kluci a jedna holka. O té zmizelé holce kluci věděli a také mně důvěrně oznámili, že se Anežka chytla před půlhodinou do pastě na lišky, když lezla do křoví za svou potřebou, ale že ji tam nechali, když nekřičela.

Holky zase věděly o těch dvou zmizelých klucích a také dosti důvěrně mně sdělili, že kladou oka na zajíce, že to viděli loni u skautů.

Objevila se tedy nutnost odložit náhlý soud nad Mařenou a Pažourkem a osvobodit ztracenou holku z liščí pasti a přinésti jí první pomoc.

Byla nalezena asi za čtvrt hodiny a také bylo zjištěno, proč nekřičela, poněvadž se chytla jenom za sukně a bála se vůbec pohnout, aby se jí sukničky neroztrhaly.

„Já jsem si myslila,“ řekla zachráněná se stoickým klidem, „že když se pan novej učitel vrátí s našejma dětma z vejletu domu a já budu scházet, že se maminka rozběhne hledat a když mě najde, že mně nafláká,“ a holka se dala najednou do řvaní a křičela: „Já už to podruhý neudělám, já už sem nepolezu, já pudu vedle.“

Tak jsem jí její strašné provinění odpustil. Slovo „novej učitel“ rozluštilo rázem celou nejistotu, v jakém jsem vlastně poměru k výpravě školních dítek a kluk Chadruba také ihned zatahal mě za kabát a řekl: „Pane novej, já viděl hada a mně to votejká.“

Kluk mizerná chtěl se přede všemi pochlubit, že ho kousla zmije. Bylo to bodnutí lesní vosy. Kdepak by se mu zmije dostala až na krk.

Potom zas jeden kluk hlásil, že spolužák Mareček sežral housenku, zvrátil ji a hodil mu ji za krk.

S neobyčejnou pedagogickou moudrostí prohlásil jsem, aby si to vyrovnali mezi sebou, načež se žalobce vzdálil hledat housenku, patrně aby s ní provedl tutéž proceduru k potrestání Marečka.

Potom jsme šli hledat oba zmizelé, kteří byli v podezření, že kladou oka na zajíce.

Nařčení ukázalo se správným a směrodatným. Oba hoši hráli si opravdu na pytláky. Jeden kladl oka a druhý dělal zajíce, napodoboval, že se škrtí za nohu a ten první, když jsme k nim došli, ho právě dobíjel. Také jsme šli správně po křiku.

Tu ovšem vina padá na rodiče, neboť jak by se vlastně ocitl tomu jednomu kotouč tenkého drátu v baťohu?

„Kdes to vzal,“ zařval jsem na něho.

„Na půdě.“

„Děláš, chlapče, chybu,“ řekl jsem mu. „Máš vždy říct, žes to našel.“

Se mnou začala polemizovat jedna hloupá holka: „To nejde, pane učiteli. My se musíme vždycky ke všemu přiznat, poněvadž když se nepřiznáme, tak to na nás vždycky někdo píchne.“

„Milé dítky,“ řekl jsem, „pamatujte si, že když někdo dělá nějakou špatnost, musí ji dělat tak, aby to nikdo neviděl a pamatovat kromě toho na jednu důležitou okolnost, tj. zahladit za sebou všechny stopy. Podám vám, milé dítky, markantní příklad. Jest určitá věda, která se nazývá kriminalistikou. S touto vědou vede každý, který chce spáchat nebo již spáchal zlý skutek, urputný zápas. Slyšely jste snad již, milé dítky, jak je nebezpečné pro toho, který se někam vloupal, když tam zanechá otisky svých prstů. Tyto otisky se fotografují a jsou mimořádně cenným dokumentem při zjišťování pachatele. Proto povinností rozumné opatrnosti je, chceme-li se někam vloupat, vzíti si s sebou rukavice. Ovšem, milé dítky, nesmíme být při vloupání rozčilení, abychom snad rukavice nenechali v kapse, jako se to již v mnohých případech stalo. Rukavice se musí navléknout na ruce.

Podobný případ máme i s policejními psy, kterážto stvoření jsou nadána tak neobyčejně vyvinutým čichem, že jdou po stopě pachatele. Proto jest velice výhodné, když, milé dítky, na místě zločinu vymažeme všechno petrolejem, pes to očichá a přivede bezpečnostní orgány k nejbližší petrolejové lampě v okolí nebo do krámu, kde prodávají petrolej, anebo k nějaké bábě stižené revmatismem, která si mazala záda petrolejem.“

Vpředu se hlásil Jeralův kluk. Na otázku, co chce, řekl plačtivým tónem plným zoufalství: „My prosím u nás žádný rukavice nemáme a petrolej taky ne, my svítíme elektrikou.“

Žákyně čtvrté třídy, Fabiánová, vpadla do toho: „Prosím, jaký rukavice to mají bejt, kožený nebo pletený?“

„Milé dítky,“ odpověděl jsem, „v každém případě rukavice z kůže, nejlépe se k tomu hodí takzvané švédské rukavičky. Pletené rukavice se na vloupání nehodí, poněvadž zanechávají po sobě též určité stopy, od hladců a obraců.“

Mluvil jsem jako industriální učitelka a nakonec jsem se otázal, má-li ještě někdo nějaký dotaz. Bylo zřetelně vidět, jak dětské hlavičky pracují. Holky a kluci seskupovali se v úzké kroužky a radili se o otázkách s velice živou gestikulací, přičemž jednomu hošíčkovi kapala krev z nosu. Konečně se uradili o dotazech.

Začal Fabián: „Mají se, prosím, rukavice zahodit, až už je po tom?“

„Zahodit,“ odpověděl jsem.

Za skupinu holek podala Bernášková něco, co nebylo ani dotazem, ani určitým návrhem. Spustila: „Což kdyby si každej namočil kožený rukavice do petroleje už doma napřed, aby nemusel petrolej nosit s sebou a polejvat všechno, poněvadž je petrolej drahej?“

Tato báječná kombinace dokázala, že jsou ženy chytřejší mužů, poněvadž na tohle žádný kluk nepřišel. Vyciťoval jsem, že je to vrozený pud pečlivé hospodyňky, pamatující na šetrnost u rodinného krbu.

Potom byl ještě jeden dotaz žáka třetí třídy Motyčky, který svědčil o zdravém, logickém úsudku: „Můžu se vloupat bosej, nebo si mám natáhnout taky rukavice na nohy?“

Přihlásila se ihned čiperná Kafková z páté třídy: „Ten je hloupej, co? Můj strejček se vloupal na poštu v punčochách, bez rukavic a bez petroleje a nenašli ho.“

Potom jsme pokračovali dál ve výletu. Když jsme přišli na silnici, která se táhla serpentinou do údolí, objevil se dole na stezce nějaký pán, který si chtěl patrně nadejít, v čemž mu ale bylo zabráněno smíšeným zadním vojem holek a kluků, kteří ho začali kamenovat, přičemž došlo k velkému sporu mezi Vitáčkem a Anežkou Houbovou. Bylo slyšet křik: „Já ho trefil.“

Houbová ječela: „Já ho trefila.“

Neznámý pán byl také opravdu poraněn na uchu, seděl beznadějně na pařezu a křičel k nám nahoru: „Já jsem školní inspektor Ruprecht. Jaká škola pořádá výlet, pojďte ke mně, pane učiteli!“

„Do toho vám nic není,“ křičel jsem na něho dolů, „moje škola je nejvzornější na okrese!“

A obraceje se k milým dítkám, zvolal jsem: „Teď se musíme ztratit všichni do lesa.“

Pan školní inspektor křičel ještě zoufale, když jsme byli již dávno za hájem: „Jaká je to škola?“

To je tedy tato podlá historie o školním výletu.

Na další cestě bylo podlostí ještě víc, takže sám se zdráhám o tom vypravovat. Ostatně celou záležitostí zabývá se nyní ministerstvo vyučování.

   


 

Uličnictví pana Čabouna

Doufám pevně, že se vám už stalo, že vám někdo vynadal. Ráno vyjdete z domova a jste o sobě přesvědčeni, že jste nejpořádnější lidé na zemi a potká vás žebráček, dědeček a když mu dáte halíř, hodí vám jej pod nohy a začne na vás křičet: „Ty syčáku!“

Víte tedy o sobě časně ráno, že jste syčák a během dopoledne zjistíte na sebe, že jste potvora. Řekla vám to stará paní v elektrické tramvaji, když jste jí šlápl na nohu. Tak vás všechno přestane těšit, vrátíte se domů a ve vratech srazíte se s nějakým mužem, který nese balík něčeho velmi tvrdého. Vrazí s tím do vás, až se vám zatají dech a řekne: „Nemohou dát pozor, oni jeden obejdo!“ Chcete něco říci, muž položí balík na zem a vy raději zmizíte neslyšně v domě a ve svém bytu.

Ráno jste o sobě myslil, že jste karakter a v poledne se vrátíte domů jakožto syčák, potvora a obejda.

Pana Františka Čabouna se toto však netýkalo. Tomu ještě nikdo na světě nevynadal. Byl to také pořádný člověk, knížecí knihovník ve výslužbě. Roztomilý starý pán, s ideami humanismu, který jako pižmo ho celého prostoupil, když ještě u knížete v knihovně rovnal svazky humanistických středověkých spisovatelů a zvonivé verše latinských básní uchvátily ho a způsobily svým myšlenkovým obsahem, že byl samé: „Ráčil jste si přáti? Račte dovolit, uctivě prosím.“ Přitom miloval velice květiny a jeho fuchsie za oknem těšily se pozornosti kolemjdoucích.

Jednoho pěkného dne zalévá kytky a nešťastnou náhodou sluneční paprsek, jak se podíval na modrou oblohu, zalechtal ho v nose. Kýchl a kropicí konvička se mu v ruce zachvěla jako při zemětřesení a část jejího obsahu vylila se dolů na chodník. Zděšeně podíval se za záclonami na pána s velkým černým vousem, který tam dole na chodníku stíral si kapky vody s kabátu a křičel: „Tohle je přece jen uličnictví!“

„To se ví, že je to uličnictví,“ odpovídal opět jiný hlas.

Pan František Čaboun se tetelil za záclonami a po špičkách odplížil se do pokoje, svlékl se, kropicí konvičku zamkl do skříně a lehl si do postele, ačkoliv byl takový krásný den.

„Tak jsem tedy uličník,“ zanaříkal v posteli, „na stará kolena uličník, já, který byl vždy tak pořádný…“ Jak přimhouřil oči, slyšel ten ostrý hlas: „Tohle je přece uličnictví!“

Ponejprv ve svém životě dostal vynadáno, hlava se mu točila překvapením a když přišel večer, sedl ke stolu a psal, psal psaní za psaním. Odpůldne druhého dne dostaly pak redakce všech pražských deníků toto prohlášení pana Františka Čabouna:

Velevážená redakce!

V zájmu své cti prosím, aby mně ve vašem ctěném časopise bylo popřáno několik řádek k vylíčení událostí, které se zběhly včera odpůldne před čtvrtou hodinou v Karmelitské ulici. Jsem náruživým pěstitelem fuchsií a kýchl jsem, když jsem je zaléval, tím se stalo, že bezděčně jsem vylil trochu vody na jistého pána s černým vousem, který náhodou šel právě kolem. Této nešťastné příhodě bylo omylem dáno jméno „uličnictví“. Jsem již starší člověk, knížecí knihovník ve výslužbě a jistě veřejnost uzná, že nebudu přece schválně na někoho lít vodu z okna. Nikdy jsem v životě žádných alotrií nedělal a jsem jistě dalek toho, abych někoho poléval. Doufám, že vážená redakce tomuto mému vysvětlení laskavě popřeje místa, zač předem již díky vzdává - knížecí knihovník ve výslužbě Čaboun František.

V redakcích se páni redaktoři na sebe podívali, ťukli si významně na čelo a řekli: „Inu stihomam.“

Když to tedy neuveřejnili, cítil se nadobro opuštěným a přemýšlel, jak by přece jen se před veřejností omluvil.

Dal tedy inzerát do všech novin: „Onen pán, který byl ve čtvrtek dne 15. září omylem polit, se slušně žádá, aby za účelem bližšího seznámení se dostavil do čísla 27 v Karmelitské ulici. František Čaboun, knížecí knihovník ve výslužbě.“

Nepřišel nikdo, jen dostal anonymní dopis s těmito řádky: „Teď teprv vidím, jaký jste uličník, když si ještě děláte legraci!“

„Kdybych aspoň toho pána potkal, kterého jsem polil,“ vzdychl si Čaboun zdrceně, „pak by bylo dobře. Pěkně bych mu to vysvětlil a očistil bych se. Copak jsem nějaký uličník?“

Stále mu to leželo v hlavě. Konečně se nemohl zdržet a udeřil přímo na domovnici: „Co myslíte, jsem uličník?“

„Ale probůh, milostpane,“ zvolala domovnice, „oni jsou takový hodný pán.“

Uspokojeně vrátil se domů a bylo mu blaze. Ta slova ho ukonejšila a šel pokropit kropicí konévkou své fuchsie.

Jak se strojí je zalévat, vidí, že dole po chodníku jde ten pán s černým vousem, ten, který plížil se mu teď vždy do jeho snů, onen politý občan.

„Račte dovolit, uctivě prosím,“ volal dolů radostně v naději, že teď to vysvětlí.

Pán s černým vousem kráčel však dál, aniž by si něčeho všímal. Pan František Čaboun, tak jak byl, vyrazil ze dveří a běžel po schodech na ulici. V košili, v kalhotech a s konévkou kropicí.

Vyřítil se ze vrat a dobíhal pána s černým vousem volaje: „Račte dovolit, politý pane!“

Oslovený sebou trhl a když uviděl udýchaný obličej pana Čabouna a tu konévku kropicí v jeho ruce, pomyslil si: „Pro Ježíše Krista, zas mě chce polít,“ a dal se na útěk.

Pan Čaboun za ním volaje: „Račte dovolit...“

Na rohu stál strážník a pán s černým vousem jako kuře ke slepici ukryl se pod jeho ochranná křídla. A tak pan František Čaboun v běhu narazil na strážníka a konévka kropicí při nárazu vylila svůj obsah na služební blůzu přísného muže.

Druhého dne přinesly všechny listy tuto zprávu:

Uličnictví pana Čabouna. V Karmelitské ul. čl. v. 27 bydlí bývalý knížecí knihovník František Čahoun, který baví se tím, že polévá mimojdoucí obecenstvo z okna. Včera dokonce chtěl políti na ulici místodržitelského radu dr. Wollnera, kterého již jednou polil a když zakročil strážník, polil toho, takže byl předveden na komisařství, odkud byl po výslechu propuštěn.

Od té doby se stal pan František Čaboun úplným samotářem a jednoho krásného dne počal shazovat z okna fuchsie na ulici.

V Bohnicích pracuje na zahradě. Kropí záhony.

    


 

Umarł, Maczek, umarł…

Črta z Haliče

Kolem Latówky nebylo vášnivějšího tanečníka nad Maczka. Ach, jak tančil mazurku, jak vyskakoval, dupal, maje kontuš rozhalený, jak svítil očima!

Ba, na něho přiléhala píseň z Mazurského kraje:

ldze Maczek, idze, sklenica pod pacha,

gdyby mu zagrali, potanczyl by jeszcze,

bo Mazura, taka dusza, choc i umrze, to sie rusza...

Věru, že „taka dusza“ byl Maczek. Ať byl opilý sebevíc, seděl v krčmě bez pohnutí, mluvil jen: „Svatý bože, odpusť mně,“ ale jak zaslechl hudbu, zahráti mu, „zatančil by ještě“. A jak pěkně. Zas by vyskakoval, dupal, kontuš by lítal kolem, oči by mu plály - a přestat hrát...

Třebas by přišel strýček Wlodka a strčil by jemně do něho a řekl: „Tančíš dobře, Maczek,“ a už by Maczek ležel na zemi, ale jen zahrát, oj, zas by tančil, dokud by mu hráli. A když tak zpívali dál:

Umarl Maczek, umarl, juž lezy na deszczie,

kdyby mu zagrali, zatanczyl by jeszcze,

mnohý si tak z Latówky pomyslil, že jejich latówský sedlák Maczek, kdyby také umřel a ležel na prkně, „gdyby mu zagrali“, že by tančil.

Byl to zejména strýček Wlodka, který však, co to tvrdil, bohužel nemohl dokázat, poněvadž zemřel nedlouho po svém tvrzení. Zabila ho kláda letící z kopce.

Ostatně, tvrdil jiný soused, že hudba, která hrála v Latówce, v Smerszi, v Bogatówě sedlákům k tanci, je způsobilá vyburcovat mrtvého ze spánku.

Bohužel urazil tím mínění většiny a hodili ho do koryta potoka, z kterého on křičel, když dopadl: „Já byl, hoši, v Stanislavově, já byl ve Lvově, já slyšel kapely, hrály jako o Božím těle na varhany a hrály k tanci, rozumíte?“

Mínění většiny měl respektovat a to mínění o latówské hudbě bylo krásné, poněvadž hudba latówská připadala jim také krásnou.

Čtyři nejvážnější občané z Latówky od nepaměti hráli po krčmách a synové těch čtyř nejvážnějších občanů s vážností dědili po otcích privilegium hrát k tanci a synové jejich nastoupili opět jejich místo a hudba byla stále táž, tak řvavá, plná hluku a tak pěkná jako jejich otců.

A pak co bylo výrazné, když dupali tanečníci, dupali hudebníci také, zdálo se, že hudba dupe, když vyskakovali tanečníci, vyskakovali hudebníci také a když se rvali tanečníci, tu hudebníci se vmísili do rvačky.

Po jejich hudbě i sebeošklivější děvče ať v samé Latówce, ať v Smerszi, ať v Bogatówě zdálo se být hezké, i sebešpatnější tanečník zatančil ohnivě a pěkně mazurku a skočil-li jeden druhému vysokými botami na nohu, hudba byla tak pěkná, že poškozený zapomněl na bolest i na odplatu.

A z latówské krčmy vyvedla je hudba na náves a to velmi často, neboť hudebníci hráli ryčnější a ještě skočnější tance, již sami vyskakovali, již se dali do tance, hráli nepřetržitě, skočili ven ze dveří, poskočili na dvoře, a ven ze dvora skákali, tancovali a hráli až na náves, kde prach se zvedal, stříkalo bláto v kalužích a naproti z oken „plebánie“ díval se pan plebán, dokud ho veselí nestrhlo a nezmizel od okna, aby si v knihovně mezi svatými knihami zatančil, zadupal.

A ten vysoký napřed, který skákal nejvýš, který nejhlučněji dupal, to byl Maczek. Točil se svět s ním, točila se náves, stromy, baráky vesnice pokryté slamou, věž kostela, zdálo se mu, že tancuje, a z jeho úst nepřetržitě znělo:

Idze Maczek, idze,

sklenica pod pacha,

a dál zas tančil, dupal a zpíval: „Oj, dana, dana, oj, dana, dana, dan.“

Ale tančil sám, poněvadž před lety se mu stala nemilá nehoda s jedním děvčetem. Vzal ji k tanci a s vášní tančil, tak vášnivě, že nepozoroval, jak děvče klopýtá, už ji vlekl, vyhazoval do výšky, neslyšel volání, aby přestal a pamatoval se, vyrazil do dvora, ze dvora na náves, vlekl ji s sebou, skákal s ní, konečně přestali hrát a on stanul.

„Zosi, co je ti?“ tázal se udiveně, poněvadž ubohá svezla se mu z náručí, jak nebylo jinak možno, protože omdlela. Od té doby žádná nechtěla s ním tančit, ale netančila-li s ním žádná, tančil on sám a to vášnivěji a vášnivěji.

Chodil po kraji v době tanců a vodil s sebou latówskou hudbu, platil za ni, poroučel si, pil s ní a tak jednoho dne se stalo, že šel na faru a měl s panem plebánem následující rozmluvu:

„Velkomožný pane,“ řekl smutně, podávaje mu tři rýnské, „račte sloužit za mne mši svatou.“

„Proč, Maczek?“

„Je zle, velkomožný pane, otec nebožtík staral se o statek, přiženil s nebožkou matkou a duše má propadla ďáblu.“

„Jak to, Maczek?“

„Služte za mne mši svatou, pomodlete se k Matce boží za mne, abych nechal tance, sic jsem na mizině, platím za hudbu, chodím s ní, piji a ďábel čeká na duši Maczka.“

„Tanec,“ pravil pan farář, „jest hříšná věc, méně hříšná, tancuje-li se s mírou, ale smrtelným hříchem, tančí-li se, jak ty tančíš.“

„Nenechám-li toho, velkomožný pane, prodají mně zanedlouho statek, račte se tudíž za mne pomodlit, jsem čertův chlap.“

Ačkoli v Latówce bylo tři zlaté za mši málo, přece pomodlil se pan plebán vroucně za jeho duši již nejbližší neděli.

Maczek byl v kostele a odříkával za sebe všechny možné modlitby, rechtor hrál na malé varhany a Maczek přestal se modlit, neb přemýšlel hříšně, jak by se při této hudbě tancovalo.

A když vyšel z kostela, vzdychl a řekl: „Jsem čertův chlap,“ a šel do Bogatówa, kde se odpůldne tančilo.

Za dva dny objevil se opět na faře a řekl: „Velkomožný pane, zde máte čtyry rýnské, služte mši svatou za Maczka, žid chce mně prodat statek.“

V neděli byl přítomen v kostele a odpůldne spatřil k svému údivu pan plebán, že Maczek tancuje s hudbou po návsi. Jak tak skákal kolem fary, slyšel pan farář: „Jsem čertův chlap!“ a pak jeho houkání:

Idze Maczek, idze,

sklenica pod pacha,

kdyby mu zagrali,

potanczyl by jeszcze.

Bo Mazura...

„Taka dusza,“ dodal pan plebán a dupl si v knihovně farní mezi knihami o svatých Otcích...

Za tři neděle ctihodný Barem prodal Maczkovi statek a vyplatil mu patnáct zlatých.

A s těmito patnácti rýnskými odešel Maczek do Smersze, kde pil po dva dny a čekal na latówskou hudbu.

Dočkal se. Přišli latówští a viděli Maczka. „Hle, protancoval statek,“ řekli si, „a nezměnil se, je opilý, nemluví a čeká, až začneme hrát.“

Sotva zazněly první ryčné zvuky, Maczek vyskočil, udeřil se přes boty, zaplácal a počal tančit. Tak jako druhdy, kdy měl ještě stavení, pole, krávy a čeledína, který ho okrádal a tloukl, když Maczek přišel opilý domů.

Tančil a tančil. Skákal, dupal, křičel: „Raz tu, raz tu! ještě jednou, bez prosím,“ kategoricky rozkazoval a hle, hází již jeden rýnský ze svých posledních.

Hopsá, skáče a v tanci nese připít hudebníkům a houká: „Pamatujte, že Maczek žije, sousedé.“

Sousedé? Vždyť nejsou již jeho sousedy. Ale co na tom.

Idze Maczek, idze,

sklenica pod pacha,

gdyby mu zagrali,

potanczyl by jeszcze.

Bo Mazura...

„Ej! Ještě jednou!“ A zas skáče a zpívá: „Oj dana, dana, oj dana, dana, dan!“

Točí se vše s ním, smerszanský krčmář, křesťan, hudebníci, sedláci, světnice, svaté obrázky v rohu, klády stropu, bílé dvéře, barevné kontuše splývají v neurčitou barvu.

Vytančil ven ze dveří, rychle jako v běhu, a dál po vsi, až u posledního stavení zatočilo se s ním všechno, ploty, mraky na obloze, housata na louce a Maczek se svalil, plesknuv se naposled do lýtek...

Sedláci přiběhli, hudba přiklusala, děti, všechno skupilo se kolem něho.

„Maczek, oj Maczek, vstávej!“

Zdvihali ho, klesl. Rozepjali prýmky kontuše. Srdce nebije a jeho svalnatá ruka kupodivu rychle chladne.

Toho dne se netančilo ve Smerszi a Maczka odvezli na voze domů a Barem byl tak hodný, že dovolil, aby ho položili ve statku, který nebyl již jeho, na postel.

Umřel Maczek, umřel! Přišel lazebník (doktor byl daleko v městě), tvářil se vážně a pravil k sousedům: „Umřel, dočista umřel...“

Odvezli ho do umrlčí komory na latówský hřbitov, kolem kterého nebožtík chodil tancovat do Bogatówa. Oblékli ho, napředu rubáš a položili do dřevěné rakve. Tam ležel přes noc.

Latówští hudebníci po tomto nešťastném případu nehráli již v Smerszi, ale šli téhož dne hrát do Bogatówa. Když je masopust, ať je veselí. Hráli pozdě do noci a v noci vydali se na cestu domů.

Jdou po cestě a povídají si: „Škoda Maczka, kolikrát ten za nás platil. Och, škoda ho!“

Tak jdou, až přišli ke hřbitovu.

„Hoši,“ řekl nejstarší z nich Martin, „tak je mně nějak smutno. Zahrejme si skočnou.“

Byli u umrlčí komory. „Ej, zahrejme si…“

A nocí tichou, zadumanou zazněla hlučná hudba, tak zní ryčně a bujaře, že neslyšet, jak tam v komoře cosi praská, skřípe.

A najednou šelestí něco kolem a hudebníci rádi by prchli, ale dál hrají a vlasy jim hrůzou vstávají na hlavě. Naproti nim skáče po cestě Maczek v rubáši, pleská se do nahých lýtek a zpívá:

Umarl Maczek, umarl,

juž lezy na deszcze

gdyby mu zagrati,

potanczyl by jeszcze...

(Umřel Maček, umřel, již leží na prkně, kdyby mu zahráli, zatančil by ještě.)

Nejstarší z hudebníků Martin, když o tom vypravuje, dušuje se, že Maczek potom náhle upadl a křičí: „Nevolno je mně, hoši,“ a když pak mu hráli, už se nezvedl a doopravdy umřel...

Věc jest sice záhadná, ale v onom kraji lidé málo lžou a aspoň může se jim věřit, že „umarl Maczek, umarl“, který protančil celý statek v Latówce, kde se přihodila tato zvláštní příhoda...

    


 

Úpadek živnosti Fabiána Vočka

Fabián Vočko bydlí kdesi na Vyšehradě. Jeho zaměstnání lze těžko charakterizovati. Ani to obvyklé biblické „ptactvo nebeské, kteréž neseje, aniž žne, aniž do stodol sváží“, se na něj nehodí. Fabián Vočko se živí poctivěji!

Lépe řečeno: živil poctivěji.

Dnes, upadají-li všechna řemesla, i jeho živnost, zdá se, pozbývá denně znenáhla své ceny. Doby, kdy bůh Vyšehradu JUDr. Karel Černohorský denně se s ním stýkal, jsou pryč, pustne hostinec Černá hora a kyselí život všechněch, které on tam pod svými křídly shromažďoval...

Fabián Vočko je jeden z těch lidí, kteří by cedili pro Černohorského krev. Snad ani ne tak pro Černohorského samotného, jako více pro pověstné čtvrteční „kulichy“, na jeho náklad pořádané.

Fabián Vočko byl až donedávna zarytým mladočechem. A nespokojil se jen tím, že se hlásil ke straně! Agitoval, bil se za ni, pro ni jedl volební guláše a pil zdarma dávaná piva.

Eh! Nevzpomínat ani! Toť vlastně páně Vočkova živnost. Když byly volby, sháněl legitimace, falešně volil, agitoval, strhoval plakáty, jedl volební guláše, pil volební pivo, kouřil volební cigára, oslavoval vítězství nebo mírnil smutek prohry. Z peněz z kampaně nastřádaných (a hodně jich bývalo, neboť mladočeši dovedou kavalírsky platit!) žil zase až do příštích voleb. Živnosti vedlo se znamenitě, neboť v Praze jsou nějaké volby každý týden skoro. On zúčastnil se všech a každý krůček si nechal dobře zaplatit. Měl právo na to, pohlédneme-li na jeho vliv a konexe.

Eh! Nevzpomínat ani! Posledně prodělal volby Metelkovy. Nechtělo se mu sice do nich z lásky k Černohorskému, o jehož čistém štítě je až dosud přesvědčen, ale živnost je živnost: pustil se do nich.

Dva měsíce byl živ jak hrabě. Zadarmo jedl a pil, zadarmo jezdil v kočáře a automobilu. Metelka vyhrál, Vočko nastřádal si z voleb slušný kapitálek. Každý měl z voleb něco!

Tou dobou lnul Vočko k mladočeské straně celou duší. Sekretariát strany vedl jej v katastru červeným inkoustem, což znamená - pro nezasvěcence podotčeno budiž! - straníka zvláště nadšeného a bojovného. (Červeným inkoustem vedena je též slečna Süsová, ve hvězdy pověrčivá Viková-Kunětická, dr. Tobolka, Fr. Soukup a m. j.)

Přiblížil se den mladočeského sjezdu, ku kterému, možno-li věřit Dnu, poslány byly tisíce pozvání. Jedno z nich dostal rozmilý Fabián Vočko. Živnost, zmrtvená jaksi poslední dobou, zdála se oživovati.

Šel tedy na sjezd. Slyšel řeči, mnoho řečí. Všichni jásali nad výsledkem sjezdu. 826 osob tam bylo, sama vyšehradská organizace vyslala jich tam, Fabiána Vočka v to počítaje, 63. Všichni jásali, jen na dně Vočkova srdce pobručovalo cosi stále, že něco tomu schází.

Na společný oběd už nečekal.

Sjezd jej zklamal, hanebně zklamal. Co kdo vypil a snědl, musil si platit sám. Zadarmo nebylo nic, jen ty řeči. Útěchou zbyla Vočkovi naděje, že účty se vyrovnávají snad dodatečně.

Přišel První máj, První, První máj mladočeských sedmnácti dělníků, který letoškem počínaje budou každoročně slavit s Internacionálou, s proletariátem celého světa.

Na První máj byl Vočko rovněž pozván. Dostavil se s přesností, jako jindy dostavoval se na voličské schůze neb sezení volebních výborů, kde teklo laciné pivo a zaváněl znamenitý guláš. Mluvilo se hodně. O moci, o síle, o bohatství mladočeské strany. O všem možném se mluvilo. Vočko poslouchal a pil. Vždyť je První máj, první svátek mladočeského dělnictva, na který vyšehradská organizace vyslala osm „dělníků“, pod jeho dozorem.

Promluveny nadšené řeči. Potlesk se ztratil, zapadl kamsi. Průvod, manifestační průvod nekonán z té příčiny, že strana pozitivní politiky nemiluje politiku ulice.

Pak byl rozchod, klidný, nehlučný.

Pivo, guláš, diety nikde. Co to?

To byl druhý nešťastný den Fabiána Vočka.

Útěchou zbyla mu zase naděje, že účty vyrovnávají se snad dodatečně.

Den. Druhý. Třetí. Týden. Nikde nic. Čekání zdálo se marným. Neupadl snad Fabián Vočko v zapomenutí?! Nikdo se nehlásil, aby zaplatil Vočkovi jeho přítomnost, účast na sjezdu a Prvním máji, potlesk a volání „Výborně!“ Nemizí ve vůdčích hlavách úcta k nadšení straníků?

Fabián Vočko šel se informovati k jednomu z vyšehradských vůdců. Proč že nedostává peníze za objednané vystoupení.

Krutou zvěst dostal za odpověď. Teď prý strana už nic neplatí a platit nebude. Počítá prý pouze s obětavostí a nadšením stoupenců.

Vočko byl zdrcen...

Přišel domů, napsal charakteristickým svým písmem:

P. T. sekretariátu mladočeské strany v Praze!

Oznamuji, že v případu neobdrženi obvyklých diet za objednanou přítomnost na sjezdu a na slavnosti Prvního máje vystoupím ze strany. Dle připojeného podrobného účtu připadá k mému dobru 67 K 51 h, nejnižší to obnos, který vzhledem k dnešní konkurenci mohu počítati. Osobní moje útrata je v to už započtena.

K dalším službám ochotný -

Fabián Vočko

Jak celá záležitost a v čí prospěch vyřízena bude, těžko předvídati. Faktem však zůstává, že živnost Fabiána Vočka ztrácí na výnosnosti.

Příznak doby??

   


 

Upřímné blahopřání k jmeninám

Dva dny před svátkem svého šéfa Aloise Goldschmieda sešli se v zadním pokojíku restaurace U kuřího oka dva účetní a komptoárista firmy, aby sestavili blahopřání do novin, aby ráno šéf o svém svátku, až vezme svůj deník, tam četl: Velectěnému pánu, panu Aloisu Goldschmiedovi, majiteli domu a šéfu speditérské firmy Goldschmied & spol.

Každý z nich měl v sobě již třetí pivo, ale papír před nimi byl stále prázdný.

„Znám jedno staré přání,“ pravil účetní Dufek: „Nechť život váš plyne zticha, jako čistý potok hájem, který nikdy nevysýchá, obklíčen jsa věčným rájem.“

Účetní Michovský na to řekl, že by starý v tom „nechť život váš plyne zticha“ viděl narážku na své řvaní v kanceláři, poněvadž je to pitomec a ničemu nerozumí.

Komptoárista Rybář nesměle podotkl, že si někde opsal: „Závod váš nechť vzrůstá jako jarní květ, vy pak v něm v svěžesti žijte ještě mnoho let.“

„To nejde,“ zvolal účetní Dufek, „náš starý by se urazil tou svěžestí. Vždyť každý ví, že už nemá to štěstí u ženských, ten starej partyka. Už za ním neběhá žádná ženská.“

„To je zrovna tak,“ pravil pan Michovský, „jako kdybychom dali inzerát: Mnoho štěstí ve vašem žití, dej Bůh zdraví stálé vám, co si vaše srdce přeje míti, též my přejem od srdce vám.“ On si ten nestyda přeje mít paní Wolfovou.

„Prý k nim chodí,“ podotkl skromně komptoárista.

„Jakpak by nechodil, mladíku, to ho ještě neznáte. O tom bych mohl já mluvit a Dufek. Chodil i za mou nebožkou ženou a jako čestný člověk jsem mu jednou řekl v kanceláři v soukromí, že má uražená čest žádá zadostiučinění. Tak mně přidal čtyři stovky a stal jsem se vrchním účetním.

„Povídá se také, že měl poměr se skladníkovou dcerou, ozval se komptoárista.

„Je to také pravda. Kupoval jí náušnice. Nic jiného než náušnice. Skladník je prodával po známých a nestačil je zastavovat. Trvalo to dva roky a pak dostala ta holka odbytné. Jo, náš šéf jest pěkný ptáček!“

„Jinak ničemu nerozumí,“ pravil pan Dufek, „jen mlátit knihami o stůl dovede.“

Komptoárista vzdychl: „Prosím, pane účetní, předešle přišel ke mně a řekl: Rybáři, vy jste osel, řekněte, že nemám pravdu. Přitom se na mne díval, jako by mne chtěl probodnout. Co jsem měl dělat? Řekl jsem: Prosím, pane šéf, máte úplnou pravdu. Pak mně poplácal na rameno a pravil: Dobře, Rybáři, že jste se k tomu přiznal. Bylo z něho cítit víno.“

„Ba, je to ochmelka,“ kývl hlavou pan Michovský, „což abychom dali inzerát, aby: Zdraví, klid byl hostem domu, zármutek k vám neznal cest, mnoho zdraví dlouhá léta po všechen čas ať vám stále vzkvétá.“

„S tím jeho zdravím to také není v pořádku,“ mluvil pan Dufek, „vykouří až deset viržinek denně, spoustu toho vypije a nedám nic za to, jestli to s ním jednou nepraští. Pak by šéfem byl prokurista Domek. To je hodný zlatý člověk.“

„Potřeboval by, aby klid byl hostem v domu, pane Dufku. Šéfova domácnost vypadá jako marokánské bojiště. Stará a děti den co den jako mahala stojí proti šéfovi a on je doma jako oukropeček. Zato pak v kanceláři počne řvát, nic mu není vhod, každý dělá všechno špatně a sám je kromě té boží duše...“

Pan Michovský máchl rukou a obrátil se na komptoáristu: „Tak přemýšlejte, mladíku. Když jsem byl ve vašem věku, tak jsem psal básně až jedna radost. Dnes to ovšem nejde, poněvadž ve verších má se člověk cvičit stále. Je to jako s kulečníkem. Že už nemůžete pít? Jen mu přineste ještě jednu a nám také. Musíme se na to posilnit, aby to přání vypadalo upřímně.“

Komptoárista vzal papír a tužku a zničeně se díval před sebe a najednou vykřikl: „Prosím, jaký rým je na slovo konkurence. Já totiž začínám: Nechť zloba konkurence...“

„Ale člověče, jak to začínáte. Konkurence. To by se náš starý zbláznil. Beztoho, mezi námi řečeno, jde to se závodem z kopce. Starý hraje karty...“

„Dejte do toho potok,“ pravil pan Dufek rozhodně ke komptoáristovi. Jeho poetická nálada počala stoupat po páté sklenici a pan Michovský dívaje se před sebe, říkal: „Dnes - nes - nás - vás.“

Komptoárista napsal: „Nechť dobrotivé nebe se vine kolem tebe jako luzný potok hájem a kolem dokol nechť jste obklíčen rájem.“

Přečetl to komisi velice nesměle a pan Dufek řekl: „Přeškrtněte to, vždyť jest to volovina a netykejte panu šéfovi. Dejte do toho růže. Člověče, což nemáte kouska poezie v sobě! Dejte si ještě pivo.“

Nos mladého muže počal se potit a komptoárista napsal: „Vašnosti, nyní, nuže, nechť rozkvetou se růže.“

„Ukažte to! Vy vole jeden,“ zvolal pan Dufek, „dejte to sem, už toho mám dost.“

A velkými literami napsal: „Velectěnému pánu, panu Aloisu Goldschmiedovi, majiteli domu a šéfu speditérské firmy Goldschmied & spol., k dnešním jmeninám z hloubi srdce přejí vše nejlepší oddaní úředníci.“

„Ták, a teď když máme starého s krku, dáme si ještě jedno pivo,“ s uspokojením pravil pan Michovský a ponurá nálada ustupovala veselejší a skončila tím, že komptoárista, když s námahou ocitl se v noci doma, domovníkovi při otevření domu řekl: „Vašnosti, nyní nuže, nechť rozkvetou se růže...“

   


Úryvek z románu kostelníka

Katolické listy přinesly jednoho dne následující zprávu: Prosba. Z Moravy sesterské obrací se na všechny dp. spolubratry podepsaný o laskavou podporu svého podniku.

Ve prospěch zdejší katolické jednoty vydal jsem v Brně u Benediktinů rajhradských svým nákladem překlad povídky anglického spisovatele, kněze Jos. Capusa Sviův syn, v níž líčí se na základě historie o Lazarovi a jeho sestrách božství Ježíše Krista. Povídka tato stojí tři koruny.

Kdo tuto knihu objedná za tři koruny, stává se účastným také požitků mší sv., jež se ročně od 32 kněží, mezi nimi jsou i oba naši důstoj. velepastýři, za dobrodince slouží. Objednávky dějí se u papežské knihtiskárny v Brně. Peníze buďtež zasílány přiloženými poukázkami. AI. Koudelka, farář v Práci u Brna.

Bud požehnán tento ctihodný farář! Díky jemu natáhlo prase mého nepřítele Kodeta všechny čtyry, neboť v tom byla vůle Páně.

Abych vám tedy vysvětlil, jak se věci mají, musím předem říci, že jsem horlivým čtenářem katolických listů.

Můj nebožtík otec, dej mu Bůh věčnou slávu, byl kostelníkem v našem patronátním chrámu sv. Vincence.

Dědeček z matčiny strany byl předzpěvákem na poutích a nebožka bába, Pán bůh jí popřej věčné slávy, prodávala svaté obrázky o poutích, růžence a voskové hnáty, obětované před oltáři za uzdravení.

Má matka byla svíčkovou bábou a prodávala svíčky, pálené za duše v očistci. Byla to žena bohabojná a dělala si svíčky sama z loje. Jednou se stalo, že jeden uličnický kluk sfoukl bezbožně několik svíček, které hořely na památku a za duši kupce Mildensteina! Má ubohá matka udeřila ho závorou od chrámových dveří do hlavy a způsobila mu nešťastnou náhodou nepatrné otřesení mozku, kterému podlehl.

Světské soudy, ach, jaká to bezbožnost! Odsoudily ji na šest měsíců do žaláře.

Má nebohá matka vynadala soudcům a už si ji tam nechali.

Po šesti měsících vyšla ubohá mučednice ze žaláře a byla uvítána naší katolickou jednotou s veledůstojným panem farářem v čele.

Od té doby však, přes velkou přízeň, které se těšila, chřadla na duchu i na těle, nakonec počala pít kořalku, dělala svíčky dokonce z vosku místo z loje a modlila se zadarmo za lidi, kteří jí dříve obětovali nějaký ten halíř nebo korunu na modlení.

Bylo patrno, že to jde s ní s kopce, pila už pak kořalku jako vodu a nakonec za dva dny po mém narození zhasla tiše, aniž by mně dala pocítit své mateřské lásky.

O mé vychování staral se tedy nebožtík otec, který od té doby, co matku zavřeli, utápěl hoře taktéž v alkoholu.

Lidé říkali, že takové děti bývají dědičně zatížené, což není pravda, jak patrno z mého příběhu:

Otec alkoholik, matka alkoholistka, stal jsem se kostelníkem.

Trvalo to ovšem značnou dobu, nežli jsem se octl na této ideální výši, kam až může prostý člověk dostoupit při svých stycích s Bohem.

Kdyby byly poměry dovolovaly, byl bych se byl stal snad knězem a vystudoval seminář.

Bohužel, otec a dědeček zemřeli dříve, než jsem počal choditi do školy, ani báby nebylo, a tu ujal se mne náš veledůstojný pan farář z čisté lásky křesťanské.

Dostával jsem jídlo a spal jsem v chlévě, při čemž jsem zase z čisté lásky křesťanské štípal dříví, nosil vodu a pásl husy i krávy.

Potom jsem chodil do školy a ministroval, neztráceje nikdy víry v Boha. Když jsem vychodil obecnou školu, pracoval jsem panu faráři jako čeledín na dvoře. Nedostával jsem ovšem mzdy, neboť pan farář říkal, že peníze člověka kazí.

V té době dodával mně každým dnem naději, že se mohu stát kostelníkem.

Prázdné chvíle věnoval jsem čtení zbožných knih a zúčastnil se horlivě spolkového života v naší katolické jednotě. Bůh mně byl milostiv. Jednoho dne, kdy vypomáhal jsem starému kostelníku před svátkem Nanebevzetí Panny Marie vyzdobiti obraz mariánský, podařilo se mně neblahou náhodou podtrhnouti žebřík, na kterém ubohý kostelník stál, zavěšuje právě růže nad oltář. Stařičký kostelník měl toho právě dost, neboť kromě toho, že si zlámal vaz a roztrhl vzadu kalhoty, utrpěl také zlomeninu lebeční spodiny. Po této nehodě vnukl milostivý Bůh panu faráři myšlenku, aby mně prodal ono místo kostelnické, které mně přečasto již jménem božím sliboval. Podmínky byly ujednány. Ze svatby polovic, ze křtu třetinu a z pohřbu také třetinu. Úřad ten zastávám tedy vzorně, děti se rodí z lůna manželského a zaplať Pán Bůh také to u nás dosti umírá, takže jsme byli spokojeni já i pan farář.

Bůh nebeský seslal však na nás metlu v podobě mého souseda Kodeta. Tento člověk na stará kolena přestal věřit v Pána Boha a počal si držet prasata právě v době, kdy vypukl u nás prasečí mor. Bůh mne netrestej, aleje to pravda, že všem věrným katolíkům prasata pohynula, ale bezbožník Kodet denně chlubil se po vsi, že jeho praseti jde k duhu. S panem farářem modlili jsme se den co den, aby Bůh potrestal bezbožníka Kodeta. Nezlíbilo se však Všemohoucímu, aby se zbožné naše přání stalo zatím skutkem. Míra Kodetových hříchů nebyla ještě dovršena: Bezbožník zval už na prasečí hody a lidé říkali: ,,Hle, v Boha nevěří, a přece bude dělat jitrnice!“

Ale nedělal!

S panem farářem objednali jsme si z papežské knihtiskárny v Brně knihu anglického spisovatele, kněze Jos. Capusa: ,,Siův syn“ v překladu Al. Koudelky, faráře v Práci u Brna, poslali jsme ty tři koruny přiloženou poukázkou.

 

   


 

Úryvky z krajinských listů

/Bez poznámky/

Klerikální Selské hlasy referují o protestní schůzi proti brněnskému biskupovi ThDr. Huynovi a končí referát takto: „Proto, lide katolický, lide cyrilometodějský, odhoď již jednou roušku shovívavosti a řež je! Řež je ve jménu vyšší kultury, zmrskej je na zásadách křesťanských, vezmi hůl a pod praporem cyrilometodějským natři jim jejich hřbety oslí. Vy, katoličtí rolníci, až k vám přijde opět takový učitel, pamatujte, že rozšlehané kalhoty připravily již mnohého k rozumu. Vzhůru pod prapor cyrilometodějský, bojujme udatně pro Boha, vlast, krále a svatá práva naše, která si třebas sukovicí uhájíme proti nevěrcům.“

Nové Hořické listy, neodvislý časopis, píší: „Chcete-li vědět, pane učiteli Kverko, kdo je zloděj, pak vám to povíme. Jste to vy sám...“

Kolínské listy, orgán mladočeský: „Zapáchající stoka opozice provalila konečně své smrduté bahno, ve kterém by se byl málem utopil p. Moravec, náš „přítel“, kdyby nebyl zvyklý pohybovat se v záchodech. Toto individuum konečně ve své raubířské zchytralosti došlo k tomu sprostému náhledu, že všichni poctiví lidé jsou lumpové. Poctivý člověk rád od takového netvora snese sebehrubší pitomost, neboť ví, že tací poběhlíci skončí v blázinci nebo v kriminále. Račte si vybrat, pánové...“

Týnské listy ze dne 4. června t. r. uveřejňují následující zasláno: „Lituji velice, že jsem pětkrát po sobě nadal zdejšímu starostovi blbů, volů, hovad a čuňat. Lituji toho tím více, poněvadž jsem později nabyl přesvědčení, že pan starosta upustil od trestního stíhání, když jsem chtěl ve své nerozvážlivosti podati důkaz pravdy o svých tvrzeních. Jan Macháček, mlynář.“

Český jih kdysi nedávno napsal: „S táborskou Jiskrou polemizovat nebudeme. Hádat se s redaktorem, který v nejslušnější společnosti chlubí se tím, že si nohy nemyje, bylo by zbytečností.“

Klerikální hradecká Obnova zakončila svůj článek o podařené schůzi klerikální v Dobrovicích slovy: Ten náš kaplan řek mu to z duše, s oteklou hubou do Hradce ten socialista teď kluše...

Náchodské noviny referují o důvěrné schůzi svobodomyslného klubu: „Když pak státoprávní řečník viděl, že by zdráv neodešel z místa, tiše zmizel. Takovými zbraněmi pracují všude státoprávníci, než náš lid nedá se chytit na lep.“

Zájmy Slovače, neodvislý pokrokový list moravského Slovácka, píší o jakémsi dr. Janu Sedláčkovi: „Není věru odpornějšího zjevu v životě našem veřejném nad něho, který už přes tři roky plazí se městem jako oslzlý tvor...“

Klerikální Slovácké listy zmiňují se o jednom pokrokovém učiteli slovy: „Jaká mládež, taková budoucnost, jak nás kdo vychovával, tak nás má. Když nás vychovává takový gořala, jako je pan učitel Pekárek, nesmí se divit, když mu zlomili nohu vlastní jeho žáci, kteří bohudík již přes dvacet let k němu do školy nechodí, jinak by z nich byli takoví gořalové, jako jest on sám.“

V sociálně demokratickém listě na Lounsku stálo pak nedávno: „Všechny vražednice dětí na našem okresu byly osvobozeny porotou, poněvadž v ní zasedali samí národní socialisté, když však před touže porotou stál pro zločin krádeže žalovaný sociálně demokratický dělník, který vzal z krámu pekaře housku, byl odsouzen k mnoholetému žaláři...“

Kdo chce ze čtenářů ještě víc?

  


 

Úřední horlivost pana Štěpána Brycha,

výběrčího na pražském mostě

Zajisté že každý, kdo šel přes některý most pražský, byl si vědom při vstupu na most vážnosti toho okamžiku. Přísně úřední tváře uniformovaných mužů v budce i před budkou, vážná důstojná postava policejního strážníka v jízdní dráze a vývěsní tabulka, vypočítávající chladně všechny poplatky, které týkají se stejně lidstva jak dobytka, odváživšího se na mosty, to činí na vás dojem velikolepé hrůzy.

A když blíže pozorujete ty postavy stojící před výběrčí budkou, které nedají se podplatit ani svůdným úsměvem ženy, vy byste zlíbali tu ruku, natahující se k vám pro krejcar. Vy ctíte tu lásku k magistrátu, úřední povinnost, nepodplatitelnost a když si vzpomenete, že podle zákona jsou ti mužové v placatých čepicích chráněni paragrafy vztahujícími se na stíhání a potrestání všech urážek úřední osoby, tu nezdržíte se a se smeknutým kloboukem položíte krejcar do ruky těch nemilosrdných mužů, Brutů města Prahy.

Mezi těmi vynikal Štěpán Brych, výběrčí na mostě císaře Františka Josefa. Jako jestřáb díval se úředníma očima na všechny ty civilisty, kteří chtějí přejít přes most.

Neznal žertů nebo dlouhých odkladů. Jakmile někdo z civilistů (důstojníci totiž neplatí mostné), z pitomých civilistů ocitl, se délkou svého nosu za nataženou rukou Štěpána Brycha, nebylo slitování, neplatily výmluvy. Buď zaplatil krejcar, nebo propadl naprosté zkáze. Štěpán Brych pokynul rukou a strážník před mostem již věděl vše. Přiblížil se s rukou na revolveru a Štěpán Brych ukazuje na osobu, která rychle nebyla ochotna zaplatiti mostné, řekl prostě jen dvě slova: „Vemou ho!“

A strážník vzal tu osobu za rameno a řekl též prostě: „Pudou po dobrým či po zlým?“

Obyčejně každý volil první způsob, jak se dostat na policejní ředitelství. Tam se musel svléknout, prošacovali ho, změřili, ofotografovali, vyslechli, odvedli do separace a zjišťovali den nebo nanejvýš týden, jestli skutečně zatčený bydlí, kde udal. Pak ho buď pustili, nebo, nebyl-li spokojen mezitím se všemi těmito zákonnými prostředky, dopravili ho k zemskému trestnímu soudu na Karlovo náměstí, odkud byl po přestálém trestu dodán postrkem do rodné domovské obce, což je, všechno poměrně malý trest na zločin, který dotyčný pokusil se spáchat proti financím stavebního oddělení pražského magistrátu.

A na vše to klidně díval se Marat pražských mostů, výběrčí Štěpán Brych.

Jednoho dne přišel k výběrčí budce magistrátní rada stavebního oddělení pan Pojsl a řekl k panu Štěpánovi Brychovi: „Příteli, pustíte mne zadarmo přes most? Spěchám na Smíchov a nechal jsem tobolku doma.“

Jakpak by Štěpán Brych neznal svého představeného? Měl ho velice rád a velmi si ho vážil, a tu láska k představenému podnikla krutý boj s úřední povinností.

Magistrátní rada překročil hranice, nakreslené ostře nataženou rukou a Štěpán Brych zatahal pana Pojsla za kabát. Povinnost zvítězila.

„Vraťte se, nebo zaplaťte krejcar!“ řekl suše úředním tónem.

„Ani mne nenapadne.“

Štěpán Brych kynul strážníkovi, číhajícímu u budky jako pavouk na mouchy a zvolal prostě ta svá dvě slova: „Vemou ho!“

A když strážník odváděl pana magistrátního radu po obvyklé zaklínací formuli: „Pudou po dobrým nebo po zlým?“ objevila se slza v oku Bruta a Štěpán Brych ponejprv za svého života zaplakal.

Za čtrnáct dní nato slavili v úřadovně stavebního oddělení malou dojemnou slavnost. Magistrát za věrné služby propůjčil výběrčímu mostného panu Štěpánu Brychovi bronzovou medaili na požádání samotného magistrátního rady Pojsla, který nebyl po své aféře dodán postrkem na magistrát.

Od tohoto vyznamenání Štěpán Brych stal se ještě přísnějším.

Dne 2. května toho roku stál v noci na pražské straně u Národního divadla, když vtom jakýsi muž úprkem běžel přes most kolem budky. Strážníka na mostě nebylo, neboť týž právě odváděl nějakého neplatu na policii a tu Štěpán Brych pustil se za podvodníkem, volaje: „Stůjte, dejte sem krejcar, zde se platí!“

Neznámý muž jako by neslyšel a pádil dál. Štěpán Brych za ním, volaje do tmy: „Patról, chyťte ho, ať dá krejcar!“

Ocitli se na Malé Straně, letěli Újezdem, přes Radeckého náměstí, Valdštýnskou ulicí, dál a dál kolem Chotkových sadů, napřed uděšený neznámý muž a za ním supající pan Štěpán Brych, který velkým hlasem křičel: „Člověče, dejte sem krejcar, nebo vás zastřelím!“

A zas to šlo dál nahoru za bránu dejvickou, silnicí k Podbabě a když měsíc vyšel, tu zpozoroval utíkající muž, když se ohlédl po svém pronásledovateli, že ten muž s úřední magistrátní čepicí má pěnu kolem úst a že strašně koulí očima. Ve smrtelném strachu doběhl k řece a skočil do proudu, aby si zachránil život.

Druhé žblunknutí do vody a Štěpán Brych ploval za uprchlíkem.

Uprostřed řeky za volání „Dejte sem krejcar!“ ho dohonil a pevně sevřel rukama.

Velká vlna srazila je oba do víru...

Za tři dny vylovili u Klecan z Vltavy dva utopence, svírající se křečovitě v náručí. V pěsti jednoho utonulého našli krejcar. A to byla mrtvola Štěpána Brycha, kterému se podařilo ve smrtelném zápase vytáhnout krejcar z kapsy pronásledovaného.

Od té doby straší v noci na Vltavě mezi Podbabou a Podhořím. O půlnoci slyšet vždy z vody hlas: „Dejte sem krejcar!“

To obchází po dně Vltavy duch Štěpána Brycha.

   


 

Úřední povinnost

poučná historie pro všechny lidi daním podléhající

Pan Karel Machýtka, penzionovaný soudní oficiál a exekutor berního úřadu ve službě Gottstein byli dlouholetými upřímnými přáteli. Byli také horlivými ctiteli Matky Boží, vřelými stoupenci a členy Mariánské kongregace a ne méně vřelými přáteli tohoto státního útvaru.

Jaký tedy div, že jejich život plynul mile a když oběma zešedivěly vlasy, mohli hrdě upozorniti na své šediny, neboť zajisté neodbarvily se jim vlasy nějakým nezřízeným životem, nýbrž zešedivěly jim v poctivosti, jak jinak ani býti nemůže u členů Mariánské kongregace.

Z jedné strany živá víra, že rozhodně přijdou do nebe oslazovala jim jejich přátelské hovory, které začínaly vždy v bytě Karla Machýtky křesťanským pozdravem berního exekutora: „Pán Bůh ti dopřej dobrého zdraví, Machýtko!“

A již přetřásala se politická situace, odsuzovány byly směry, které nehodily se do duševního rámce obou přátel a lidé, kteří měli jiné smýšlení politické, byli proklínáni, neboť je jisto, že rozhodně není hříchem proklíti a zatratiti někoho v zájmu pořádku.

A kdyby oni, pan Machýtka a pan Gottstein, měli moc, dali by to všechno pověsit opětně v zájmu pořádku.

Bohužel, osud určil jim jinou dráhu životní, nežli si přáli.

Život pana Machýtky pohyboval se v kolejích, které nepůsobí nijak vzrušeně na tělesnou konstrukci a dovolí člověku tloustnout pomalu, ale jistě. Jako soudní úředník bavil se tím, že vedl účty soudní věznice, občas vynadal dozorcům nebo vyšetřovancům, poukazoval svědečné a při všech těch svých povinnostech s důvěrou hleděl vstříc, až klidně jako penzista bude chodit na besedy do kostela s přítelem Gottsteinem.

A není zajisté divu, že milostivý Bůh popřál mu ve zdraví dočkati se onoho okamžiku, kdy odcházel na penzi, maje to blahé vědomí, že plnil své povinnosti tak, jak mu byly předepsány. Nikdy ani o minutu nepřišel pozdě do kanceláře, nabádal podřízené k pilnosti s obdivuhodnou vytrvalostí po celou řadu let. Modlil se vroucně, když šel do kanceláře: „Pane Bože, otče nebeský, popřej mi zdraví, bych dnešního dne pilně pracovati mohl.“ A z kanceláře: „Pane Bože, otče nebeský, děkuji Ti, žes mne při práci síliti ráčil.“

Pětatřicet let poctivé služby jest jistě něčím záviděníhodným. Stát jako otec svému synu Karlu Machýtkovi platil ovšem za práci. Kdo by tedy nebyl vděčným, když vidí, že stát dovede být příjemným tatíkem svých hodných synů.

Karel Machýtka měl všechny ctnosti. Nelze je vypočítat, poněvadž jich bylo příliš mnoho a s jich vypočítáváním nebyl bych do rána hotov. Vedle náboženských ctností a občanských jeho jinou ctností byla neobyčejná zdrželivost ve věcech lásky a čistota, zcela dle šestého přikázání „Nezesmilníš!“

Bylo to jeho mravní přesvědčení nejen teď, když byl už v penzi ve stáří šedesáti let, ale i v dobách mládí a mužné zralosti. Byl nadšeným stoupencem celibátu, který doporučoval všem státním úředníkům. Nemiloval a neženil se a neoženil se. Nebyl však z oněch starých mládenců, kteří se nežení z přísných důvodů, aby nemuseli se starat o děti a ženu a přitom požádají přečasto, podle toho, jak finanční poměry dovolí, i manželku bližního svého, což jest zakázáno, jak známo, božím přikázáním.

Nebyl z oněch stále svobodných mužů, kteří nestoudně svádějí dívky a panny pod různými záminkami, zapomínajíce na Boha i na mravnost, upadajíce i po sebelépe míněných radách opět v hříšné touhy, které přečasto nezůstanou bez následků.

Pan Karel Machýtka byl tedy mužem mravným, mužem pořádku, který dovedl utlumiti v sobě všechny žádosti. Nepopřával si nijakých radovánek než té nevinné zábavy, že rád setrval v přátelském hovoru se svým přítelem, berním exekutorem Gottsteinem a kromě toho choval papouška a kanára. Kanárka naučil zpívat několik melodií kostelních písní a papouška naučil křesťanským pozdravům. A když se papouška ptal: „Loro, kde je Pán Bůh?“ tu papoušek Lora ukázal nohou opeřenou a opatřenou pohyblivými drápy do výše, přičemž jasně a zřetelně řekl: „Tam!“

Bylo to tedy vřelé přátelství, které družilo všechny ty pořádné tvory k sobě, kanára, papouška, pana Machýtku a pana Gottsteina.

Jistě bylo by nemístné psát o tom, jaký byl pan Gottstein. Zhýralce, ničemu, nebo vlažného ve věcech víry i v zájmu státu byl by rozhodně pan Machýtka neučinil svým přítelem. Byl to úplně dokonalý člověk.

Během doby, kdy sloužil, uhospodařil si pan Machýtka slušnou sumu peněz a když se stalo, že šel do penze, tu uskutečnil svůj dávný úmysl navštíviti slavné poutnické místo Lourdy. Odevzdal tedy papouška a kanárka do opatrování své posluhovačce, rozloučil se dojemně s berním exekutorem a odjel do krásného poutního místa, aby tam uzřel všechna místa, kde událo se tolik divů a zázraků, až sami kněží musí dnes to vyvracet.

Když se vrátil osvěžen a pokochán velkými sny o místě, které vyhlédl si během pouti v nebi, o milém zátiší na nebeské rovině pod stinnými kaštany a rybízovými keři, které obírají andělíčkové jen pro své hosty v království božím, tu dostal hned ten den navečer návštěvu svého milého přítele, berního exekutora ve službě, pana Gottsteina.

Uvítání bylo tklivé. Slzy pravého přátelství skropily oba hodné muže.

A jako proud řinula se slova z úst dobrého pana Machýtky o celé kráse Lourd, kde strávil čtyři měsíce v samém radostném plesání, že splnil se jeho sen býti tak blízko všem těm zázračným místům, které vynášejí církvi tolik úspěchu finančního i morálního.

Bylo to líčení tak tklivé všech těch radostí, které chápe jen skutečně věřící člověk, radostí záležejících v pití zázračné vody a líbání jeskyně a podobných vzácných duševních lahůdek.

„Připadám si jako světec!“ skončil pan Karel Machýtka nadšeně.

Berní exekutor zakašlal a počal vytahovat nějaké papíry z kapsy. „Tak ti Bůh žehnal, Machýtko. Lourdy, to je jistě svaté místo, Karlíčku, hm, jak bych to řekl, Karlíčku, dneska zrovna, Karlíčku, nehněvej se, tady to máš napsáno. Karlíčku, je to úřední povinnost. Upomínali tě písemně, daně z mládenectví, byl jsi pryč, Karlíčku, má povinnost, nelekej se, Karlíčku, jdu k tobě zabavovat, úřady!...“

Pan Karel Machýtka s úžasem podíval se do archu. Byl to opravdu rozkaz k exekučnímu soupisu majetku pana Karla Machýtky, soudního oficiála ve výslužbě, kvůli 26 korunám 50 haléřů daně z mládenectví.

Pan Machýtka dal se do pláče. „Můj Bože,“ vykřikl zoufale, „já být zabavován, já poctivec...“ Lomil zoufale rukama a plakal jako malé dítě. Náhle vyskočil, utřel si oči pokrývkou, kterou strhl s postele a zařval: „Já nezaplatím!“

„Karlíčku!“

„Já platit nebudu,“ hulákal pan Machýtka nepřirozeně, blýskaje očima, „nebudu platit! Já nevím proč, k čemu, že jsem zachoval čistotu, jak stojí v přikázáni božím?“

„Za to mám platit...?“

„Úřady, Karlíčku!

A tu zařval pan Machýtka slovo, které skončilo tragicky: „Já se na úřady vykašlu!“

A berní exekutor vtom skočil mu na krk, křiče: „Co jste řekl, já vás zabiju...!“

***

Za tři dny pro nesnesitelný zápach vypáčili dvéře bytu ubohého pana Machýtky.

Na okně nalezli oběšeného pana Machýtku, vedle něho visely klece s papouškem a kanárkem a na druhém okně visel pan berní exekutor, který pověsiv svého přítele, papouška i kanárka, sám se v úřední horlivosti připravil o život..

Na stůl napsal křídou slova:

„Výkonav úřední povinnost, umírám jako hrdina!“

   


 

Uši sv. Martina z Ildefonsu

V polovině šestnáctého století stal se tento zajímavý případ v Toledu v zemi španělské:

Bratrstvo svatého Antonína, které bylo jaksi hlavní oporou inkvizice, pozorovalo ke své hrůze, že v celém Toledu rozšiřuje se pikartismus, jehož hlavního hlasatele, ctihodného Martina Barbarello, dala svatá inkvizice upálit, když mu předtím svatí otcové rozmačkali v mučírně všechny kosti na zvláštním skřipci, jehož vynálezcem byl papež Jan IV., a kterýžto mučicí nástroj se skládal z celé řady důmyslných nástrojů, kde sešroubováním a mačkáním docilovalo se ponenáhlu drcení lidských hnátů a údů kacířů, přičemž každý z těch zajímavých přístrojů měl své vlastní pojmenování, například Holeň svatého Josefa, Dásně Matky boží, Žebra svatého Petra apod.

Každý ten přístroj měl svůj určitý význam, odpovídal svému naznačení a když poručil vrchní inkvizitor, aby přinesli Nabíječku svatého Valentina, bylo již jisto, že budou z kacíře dělat jitrnice, aby byl ďábel dokonale vyhnán z hříšného těla.

Bratrstvo svatého Antonína bylo tedy opravdu ve velkých rozpacích, poněvadž pikarti počali zcela veřejně vyznávat památku svatou církví zkomoleného a upáleného Martina Barbarello. Zdálo se, jako by celé Toledo chtělo se snad dát umučit kvůli pikartskému mistru bakaláři.

Církev svatá prostřednictvím svého inkvizičního aparátu Toleďany upalovala, stínala, věšela, topila, čtvrtila, lámala kolem, škrtila, narážela na kůl, napichovala na hák, tahala jim jazyk týlem, ale nic to nepomáhalo. Odpadávali od víry a vyznávali statečně dál Martina Barbarello.

Bratrstvo svatého Antonína odebralo se proto na poradu ke ctihodným otcům františkánům kláštera Velké Černé svaté Markéty, jejíž obraz v přirozené velikosti byl v katedrále sevillské a proslul tím, že obrazu se potily nohy, kterýž pot olizovali věřící poutníci za mírný poplatek, kterýž výtěžek plynul do pokladnice sevillského arcibiskupa, z čehož vzniklo žertovné španělské pořekadlo: „Vyliž si nohu, arcibiskupe!“

Františkáni kláštera Velké Černé svaté Markéty nemohli nikdy zapomenout tohoto zázraku v sevillské katedrále, neboť s tím pocením nohou byl to vlastně nápad jejich, vynález člena řádu Dominika, který hanebně celý přístroj na vyvozování potu prodal do Sevilly. Byl ovšem za to zaživa v klášteře zazděn, přičemž mu bylo odepřeno dokonce svaté pomazání a rozhřešení. Aby jim pak nebylo smutno, přišel opat kláštera na nápad dát ho zazdít s velkým zuřivým kocourem. Pak se tomu večer mniši v refektáři smáli, když si vzpomněli, co teď asi dělá zazděný zrádce Dominiko a když potom opat učinil žertovnou poznámku, že ho asi kocour učí breviář, smáli se tak, až převor Domincius z kláštera svatého Hypolita, který zde v klášteře již po čtyři dny jedl a pil, praskl od smíchu a vylezla mu střeva.

Všechno to svědčí o neobyčejné rozšafnosti františkánů z kláštera Velké Černé svaté Markéty, kteří měli ovšem velký přehled a bystrý úsudek, takže k nim se obraceli o radu i vrchní inkvizitoři.

Zejména opat Fernando, ke kterému se šlo poradit bratrstvo svatého Antonína, jak čelit kultu Martina Barbarello, byl mužem hromadných zásluh v boji církve s kacířstvím. Od něho pocházela známá kniha Šedesát způsobů, jak vyhnati ďábla studenou cestou. Také byl již asi deset let všeobecně používán jeho návod, jak stahovat kůži s boků a stehen hugenotům, pikartům, kalvínům a židům. Proslul též i jiným spisem, více ovšem teoretickým než praktickým, ve kterém dokázal, že při mučení kacíře leze z něho ďábel levým uchem, což dělá velkou neplechu, použije-li se k mučení šroubové helmice svatého Emericha, neboť vždy pravidelně praskne lebka nad levým uchem.

Nejen jako spisovatel duchovních knih, ale i jako dobrý ekonom vynikal opat Fernando všestranně. On udělal za pár let pro svůj klášter víc, než by udělalo za deset let několik sebelepších páterů provizorů.

Necelé dva hony od kláštera udělal zjevení svaté Cecílie v jeskyni, k čemuž použil blbého děvčátka, které páslo kozy a s kterým často mniši v jeskyňce laškovali.

Na druhé straně kláštera vykopal pak zázračnou studánku svatého Hilariona, k čemuž bylo zřídit a tak zřídil výrobu hliněných baněk na zázračnou vodu, pro kterou si chodili poutníci až od Pyrenejí.

Studánka sice vydávala denně jenom asi dvacet pint vody, ale nedaleko kláštera tekla říčka Murba, kam poutníci, kteří nocovali kolem ní a postili se, pouštěli své výkaly.

Opat Fernando byl tak důmyslným, že dal provést malý kanál přímo do kláštera od poutnické říčky Murby, takže měli vždy hojnost vody ve veliké nádrži nádvoří, odtud pak šel z nádrže nový kanál dolů k dolejšímu toku říčky, odnášeje s sebou všecky exkrementy z kláštera. Byl to snad vůbec první pokus o kanalizaci ve spojených španělských královstvích.

Ona nádrž byla tedy jakousi filiálkou zázračné studánky svatého Hilariona. Příjem ze zázračné vody byl ovšem zprvu o mnoho větší než z jeskyně, kde se zjevila svatá Cecílie, ale díky Prozřetelnosti boží porodila blbá pasačka chlapečka, který měl na nohou i rukou po šesti prstech jako dědeček mnicha Onesifona Velké Černé svaté Markéty.

Zázrak o chlapečku se šesti prsty na končetinách, zplozeném bez hříchu, rozšířil se bleskurychle po celé zemi.

Potom chytli v Toledu jednoho žida, přitáhli ho k jeskyni svaté Cecílie a tam ho slavnostně na počest zázraku upálili za křiku „Ať žije svatá Cecílie!“

Na toto zajímavé divadlo přijela se podívat dokonce španělská královna s maličkým infantem, který tleskaje ručičkama, sám přiložil polínko na hranici nešťastného žida.

Potom přivedli k dítěti, bez hříchu zrozenému v jeskyni svaté Cecílie jednoho Maura, který se v městě Seville utrhl ze šibenice, na kterou byl poslán pro obvinění, že k potupě křesťanského světa každodenně třikrát večer, obrácen hlavou k východu, pronáší slovo Christus obráceně: „Sutsirch-Sutsirch-Sutsirch.“ Bídák se sice vymlouval, že je to první slovo šestnácté runy alkoránu a že to arabské slovo ve španělském překladu znamená: „Věřím-věřím-věřím.“

Měl být naražen na kůl před jeskyní svaté Cecílie, ale přiveden k dítěti bez hříchu zrozenému rozplakal se na celé kolo.

Blahoslavený chlapeček usmál se na něho a zatáhl ho ručkama za černou bradu. Maur klekl a prohlásil, že dřív se nedá narazit na kůl, dokud nebude pokřtěn, kteréž přání bylo splněno a obráceného Maura narazili na kůl s křížem v ruce.

Klášteru se tedy obchody znamenitě dařily a žilo se tam velice slušně, takže tam vždy dvakrát za týden meškal toledský vrchní inkvizitor Almaňo de Bazza.

Přivezl s sebou několik mladých dívek, obžalovaných z čarodějnictví a ze styku a obcování s ďábly.

Vrchní inkvizitor prováděl prakticky myšlenku ctihodného opata Fernanda, že ponechá-li se do naha svlečená čarodějnice přes noc v kobce klášterní s mnichem v kutně, který má na krku škapulíř svatého Paramona, že z ní musí vyjíti ďábel, nesnesa přítomnosti škapulíře, tonzury a klášterního ovzduší.

Díky tomu bylo mnoho čarodějnic navráceno do lůna církve a nebylo upáleno. Obrácené čarodějnice, z nichž ďábel vyšel, ponechávali si mniši po klášteřích k obsluze v hospodářství a obyčejně dávali je ke kravám.

Když přišla deputace bratrstva svatého Antonína, vedená náměstkem toledského místodržitele vévodou Manuelo Farénas Elquadal, seděli vrchní inkvizitor a opat Fernando v refektáři, vyzdobeném malbami starého španělského mistra.

V této veliké jídelně nemohly být malby jiné. Musely přiléhat k životu, který se zde vedl. Páteři františkáni, když se rozhlíželi po malbách, musili po stěnách vidět blahobyt, který jim poskytuje nejmilosrdnější Bůh a který ve své neskonalé dobrotě na ně nezapomněl.

Celá řada obrazů to vysvětlovala. Bůh hází z nebe mnichům františkánům celé šunky, drůbež, dlouhé kusy pečených paštik, nejlepší pstruhy z potoku Nevady, nejchutnější mořské kraby z Biskajského zálivu. I jinak se o ně stará, neopouští v podivných událostech. Do tenat chytla se srnka. Aby nezasmrádla, dva andělíčkové jí foukají pod zadeček.

A potom velice významný obraz nad vchodem do refektáře. Bůh posílá své anděly, aby udržovali oheň v peci, kde se pekou bílé chleby pro pátery františkány a kde se peče divoký kanec vedle na rožni, kterým zvlášť k tomu určený svalnatý andělíček otáčí a pod tím velice významný latinský verš: „Oheň, radost věřících - hoře kacířů.“

Sem tedy přišla deputace, aby poprosila o radu, jak bojovat s uctíváním Martina Barbarello.

Řekl jsem, že tam seděli jen ti dva, to je pravda, ale byl tam ještě jeden, třetí, ale ten neseděl, ale ležel u velikého krbu, schoulený v klubko, jako veliký pes mastif, jací se té doby pěstovali u dvora královny aragonské. Byl to páter provizor, kterého již zmohla přátelská beseda s opatem a vrchním inkvizitorem, ale tito dva měli dosud tolik síly v sobě, že mohli ještě vstát a přivítat deputaci bratrstva svatého Antonína, načež všichni si sedli, pokřižovali se a zvolali: „Ať žije svatý Antonio!“

Když se posilnili vínem Byrhu, kteréžto těžké víno pro jeho barvu nazývali na opatství žertovně krví kacířů, přistoupili k rozsáhlé debatě o tom, jak vhodně čelit ctitelům památky Martina Barbarello.

„Starý kastiliánský verš,“ prohlásil vévoda Manuelo Farénas Elquadal, „praví, že Sevilla má největší, Toledo nejbohatší a Compostella nejozdobnější kostel. Nyní však verš se může změnit, že Sevilla má nejmíň a Toledo nejvíce kacířů.“

„Dobrá,“ řekl dopáleně vrchní inkvizitor Almaňo de Bazza, „víte dobře, že jsem dělal, co jsem mohl. Uspořádal jsem již tři bartolomějské noci, při kterých jsem dovolil královským mušketýrům jako zvláštní odměnu církve, že mohli se dostavit s napíchanými dětmi vyznavačů památky Martina Barbarello na svých píkách na májovou pobožnost do katedrály. Mám se ztrhat nebo co ku větší cti a slávě církve svaté? Víte sami velice dobře, že by bylo naprosto zbytečné pořádat ještě čtvrtou bartolomějskou noc v Toledu. Jestli při poslední bartolomějské noci zabili jsme jen asi dvacet kacířů, dnes by mně moji vojáci nezabili ani jednoho vyznavače prokletého Martina Barbarello, neboť i oni uctívají jeho památku.

Dnes mohu říci, že již to není jako před pěti šesti lety. Z vojáků svaté inkvizice stali se kacíři. Je to mezi námi, pánové, ale nedávno měli jsme u nás v mučírně jednoho bakaláře, který učil, že je země kulatá a že se točí. Měl být podroben šesti stupňům trápení, aby odvolal a přiznal se, že je ve spojení s ďáblem. Přijdu vám do mučírny a místo toho, aby řval na skřipci, onen milý bakalář sedí pěkně s katem i s katovými holomky na hromadě španělských bot, klidně pijí aqua lihu a povídají si prastaré historky ze dvora královny Isabely Katolické a na pergamenu bylo jíž napsáno, že bakalář na mučení odvolal, že jedině ďábel mu našeptal nauku o kulatosti země a o rotaci. Připojil k tomu vyznání víry, přičemž přítomný písař inkvizičního soudu, který mimochodem řečeno byl úplně opilý, připojil k tomu poznámku, že ten bakalář z milosti boží všech šest stupňů trápení vydržel, všechny rány že se mu po vyznání víry ihned zacelily a že viděl na své vlastní oči, jak dva andělé sundali ho ze skřipce. Kat a jeho holomci byli tak drzí, že tvrdili, že se písař mýlí, že andělé byli tři, kteří bakaláře sundavali a čtvrtý andělíček že si hrál se španělskou botou.

Ocitl jsem se v prachšpatné situaci,“ pokračoval vrchní inkvizitor, „a nezbylo mi nic jiného, než toho mizeru bakaláře jmenovat vikářem chrámu svatého Onufria ze Salamanky. Neboť spojuje v sobě hodnost arcibiskupskou s hodností vrchního inkvizitora, musím býti trochu politikem i diplomatem. Přicházím k tomu názoru, že upalování, lámání kolem, čtvrcení, věšení, nabodávání na kůl jest dobré snad od případu k případu, neboť poměry a názory se mění. Nemohli jsme si pomyslet a ani jsme si nepředpokládali, že by se někdy mohlo stát, že by kat s člověkem, určeným k mučení, mohl pít aqua lihu. Dříve jsme kacíře věšeli za žebra a půjde-li to tak dále, budou oni věšet nás.“

Páter provizor, zkroucený do kotouče na zemi u krbu, bručel přitom ze spaní: „Pilíře chrámu potaženy jsou sítí z nadívaných křepelek a místo mramorového zdiva dejte jelení kýtu prošpikovanou sádlem aragonských prasat.“

„Nalézáme se v úpadku,“ zasmušile řekl vrchní inkvizitor.

Opat Fernando se přívětivě usmál: „Nesmíme to brát tak vážně, miláčkové moji. Jestli kult Martina Barbarello je tak rozšířen, tím jsme vinni vlastně my, že jsme nedali lidu nějakého svatého, který by byl hodně populární ve všeobecném významu toho slova.“

Tu se ozval předseda bratrstva svatého Antonína: „V radě našeho bratrstva svatého Antonína spolu s radou důstojného bratrstva San Jago a bratrstva de los Reyes Navos bylo již o tom učiněno určité usnesení, svatý otče Fernando a usnesení toto obrací se k Vaší Milosti, abyste spojenému království španělskému dal nového svatého.“

Opat Fernando udělal mohutný doušek ze džbánu s vínem z Byrhu, na kterém byl vytlačen v hlíně verš: „Pane Bože, otče nebeský, požehnejž nám těchto darů, které z Tvé štědrosti přijímati budeme.“

Na druhé straně džbánu byl vymodelován reliéf kastilské selky necudného výrazu.

Opat Fernando, hladě nahotu kastilské selky jemně rukou, velice rozvážně se otázal vévody Manuela Farénas Elquadala: „Přejete si, miláčkové moji, nového světce s legendou, anebo bez legendy?“

Bratrstvo svatého Antonína odpovědělo jednomyslně: „S legendou, Vaše Milosti.“

„Dobrá,“ pravil opat. „Do týdne budete míti nového světce s legendou, ale doufám, že mně vévoda Élquadal daruje honitbu s lesy Mareňa.“

„Ovšem, Vaše Milosti, jako že je Bůh nade mnou“, odpověděl vévoda. „Přidám vám k honitbě dvě maurské otrokyně, které vynikají velkou vzácností při stycích s muži.“

„Prosil bych,“ pravil vrchní inkvizitor, „aby i Opatská Milost nazvala nového světce též Martinem, abychom uvedli lid v omyl a zaměnili tím novým Martinem starého Martina Barbarello pikartské sběře.“

Opat Fernando splnil čestně svůj slib. V hrdelních knihách města Toleda našel, že roku 1490 žil v Granadě, po dobytí této královnou Isabelou Katolickou z rukou Maurů, arcibiskupský písař páter Martin Ildefons, který okradl v Seville kapli svatého Jago, monstranci prodal židům, souzen byl královským soudním dvorem v Toledu a odsouzen k uřezání uší a utopení v řece Tajo, do které byl svržen z mostu, zašitý do beraních koží, politých smolou a zapálených, takže Martin Ildefons plul po řece v plné slávě za svitu hořící smůly, která dělala ve vodě nad nebožtíkem v beraní kůži svatozář.

To byl tedy muž, s kterým jako se světcem šlo manipulovat.

Ctihodný opat Fernando dopsal ihned vrchnímu inkvizitoru, aby mu neprodleně poslal po poslu pár čerstvě uřezaných lidských uší.

V té době nacházela se ve vězení svaté inkvizice v Toledu jistá paní, Iněz Ladrro, která byla obviněna z toho, že naučila mluvit svého kocoura, který potom užíval jména božího nadarmo.

Kocour vydržel všechno mučení, které bylo opravdu komické, poněvadž na něho neměli vůbec žádných přístrojů a spokojili se jedině tím, že mu usekl kat ocas sekerou. Kocour se k ničemu nepřiznal a aby celou záležitost skoncoval, utekl jim.

Zato paní Iněz Ladrro na mučení vyznala, že kocour nesnesl nikdy znamení svatého kříže, že byl původně žlutý, krátkosrstý, ale jednoho dne, chytaje mouchu, shodil kropenku se svěcenou vodou, která mu namočila hřbet. Kocour potom vyrazil oknem za hrozného prskání a vrátil se až druhý den o půlnoci, proměněný na černého, dlouhosrstého kocoura. Z očí mu lítal oheň a z úst síra, přičemž křičel hlasitě kastiliánským nářečím: „Proklínám Ježíše.“

Podrobena novému mučení, doplnila paní Iněz předešlé své výpovědi takto: „Kocour živil se jedině svatými hostiemi, které ona mu opatřovala tím, že chodila denně k svatému přijímání do všech chrámů v Toledu, jak jí kocour poručil. Také s kocourem obcovala na Velký pátek a Bílou sobotu po několik let. Kocour znal několik latinských modliteb, přičemž za každou slabikou zamňoukal. Když byl v dobré náladě, vyprávěl jí, že pochází z pokolení ďáblů Uzuriášů a že se chlubil, že podstrčil na útěku svatého Josefa s Pannou Marií do Betléma Ježíškovi v noci pod nos špetku čimeřice, takže božské pachole celou noc kýchalo.“

Ctihodný opat Fernando obdržel tedy od vrchního inkvizitora pár uší světce Martina Ildefonse. Byly to uřezané uši paní Iněz Ladrro, kteréž bylo tedy dokázáno při jejím mučení, že po deset let měla za manžela samotného ďábla Uzuriáše.

Vrchní inkvizitor potom vypravoval, že viděl též ve své ložnici v den, kdy byla paní Iněz s uřezanýma ušima upálena před katedrálou, velkého černého kocoura s useknutým ohonem, který přivlékl krucifix, stojící na stole, poslintal ho a zmizel, zanechav po sobě sirný zápach.

Opat Fernando uložil prozatímně obě uši do kostelního kalichu a dal na ně nalít páleného vína ze šťávy aloe. Potom dal rozhlásit v městě Toledu po všech chrámech i v katedrále, po všech domech, kde se čepovalo víno, po všech hampejzích, že Bůh ve své neskonalé dobrotě na Toleďany nezapomněl. Třebaže blud pikartský šířil se mezi obyvateli města, kteří přestali věřit v zázraky, nejmilosrdnější Bůh činí poslední pokus uvésti hříšné město i celý kraj toledský na cestu spásy hříšných duší. Ve své neskonalé dobrotě posílá Toleďanům odpuštění zázrakem svatého Martina Ildefonse, kterýžto světec byl utopen roku 1490, nechtěje rozzuřenému králi Alfonsovi prozraditi zpovědní tajemství jeho choti královny Isabely Katolické. Ve všech kostelích nařizuje se třicetidenní pobožnost, při které nejlepší kazatelé přednesou kázání o velkém zázraku svatého Martina Ildefonse, oběti zpovědního tajemství, zmučeného mučedníka, jehož uši, které mu dal rozzuřený král Alfonso uřezat, nalezeny byly řízením božím na témže místě v řece Tajo, kam byl shozen světec, zašitý v beraní kůži.

Již tenkrát vypravoval si zbožný lid, že až bude nejhůře pro církev svatou, objeví se uši svatého Martina Ildefonse.

Mnich kláštera Velké Černé svaté Markéty, padre Džoagimez, jda lovit ryby pro svůj chudý klášter, měl v tu noc předtím vidění. Archanděl Gabriel přistoupil k jeho skromnému lůžku a řekl mu: „Jdi lovit ryby na řeku Tajo, pod most svatého Queratoro. Bůh obšťastní tvé sítě zázračnou kořistí. Vytáhneš z vody neporušené uši svatého mučedníka Martina Ildefonse, kterémuž Bůh propůjčil milost, že uši, kterými poslouchal zpověď královny Isabely Katolické, zůstaly neporušeny, neboť on nevyzradil na mučení zpovědního tajemství.“

Je jisto, že tato legenda, kterou tak důmyslně rozšířil ctihodný opat Fernando, velice se líbila Toleďanům, kteří měli neustále co dělat se skřipci a jinými pěknými mučicími nástroji svaté inkvizice.

Již ten večer, když se legenda rozšířila po Toledu, táhly zástupy fanatiků ulicemi Toleda provolávajíce: „Ať žije svatý Martin Ildefons, zpovědník královny Isabely Katolické!“ A ještě dlouho do noci hulákaly zástupy: „Ať žijí uši svatého Martina Ildefonse!“

Potom promluvil k zástupům jeden mnich z bratrstva svatého Jago v tom smyslu, že král Alfonso, který dal za válek s Maury, před 200 lety, uřezat uši svatému Martinovi z Ildefonsu, byl tajný vyznavač kacířského učení albigenských i pikartů. Prosil přitom zcela slušně, aby se uspořádala ihned malá bartolomějská noc na kacíře a židy, kteréžto zbožné přání, vyplývající z věrné duše svaté církve, bylo splněno neobyčejně rychle a s nevšední ochotou, poněvadž víc nežli o pikarty začali se věřící starat o židovské krámy toledského ghetta.

Bylo vidět nadšené vojíny svaté církve bojující, táhnoucí si domů peřiny z židovských obydlí za volání: „Ať žijí uši svatého Martina z Ildefonsu!“

Na druhý den, bylo to právě na svátek Nanebevzetí Panny Marie, uspořádala spojená bratrstva svatého Antonína, svatého Jakuba a de los Reyes Navos spolu s klášterem Velké Černé svaté Markéty slavné procesí po městě Toledu. Pod baldachýnem kráčel vrchní inkvizitor s důstojným opatem Fernandem a každý z nich nesl na sametovém polštáři bílé ucho paní Iněz de Ladrro, přičemž mniši kláštera Velké Černé svaté Markéty zpívali: „Ó nejdobrotivější, duše milující, svatý Martine z Ildefonsu, mučedníku svatého zpovědního tajemství! Zapřísaháme tebe pro smrtelnou úzkost tvých nejsvětějších uší a pro bolesti tvé. Obmyj v krvi své hříšníky všeho světa, kteří se nalézají v úzkostech. Pro své neporušené uši, smiluj se nad námi!“

Tak vznikla tedy legenda o svatém Martinu z Ildefonsu, která zastínila kult umučeného Martina Barbarello. Jeho uši nalézají se v toledské katedrále a jeho svátek slaví se 11. září.

Dokud připouštěl španělský trestní zákoník, aby se usvědčeným zlodějům a lupičům řezaly uši za trest, než byli posláni na galeje, měli vždy na 11. září v toledské katedrále celou zásobu neporušených uší svatého Martina z Ildefonsu, jehož uši neprozradily zpověď, kterou slyšely. Po zrušení zmíněného odstavce trestního řádu odbírá toledská kapitola uši přímo z patologického ústavu.

 

    


Útrapy autora s tiskárnou

Život autorů není nijak záviděníhoden. I když se přenese přes úskalí nakladatelské, číhá na něho majitel knihtiskárny, kde se jeho kniha tiskne, se všemi svými moderními pomocníky katovými, jimž se říká docela nevinné faktor, sazeči metteuren page a podobně. Když jsem tiskl kdysi jednu knihu, upadl jsem právě do rukou jednoho takového muže, který s velkou rafinovaností mučil a trápil mne po celé čtyři měsíce.

Přiznávám se, že to byla první kniha, při které, jako každý snad autor, přál jsem si, aby vyšla co nejdříve. Nevěděl jsem ovšem, že v celé tiskárně, od majitele až po sluhu, dívali se na mne jako na nutné zlo. Nyní teprve si připomínám, proč mne vlastně majitel tiskárny vodil ke strojům. Těšil se slabou, ale přece jen jakousi nadějí, že mne někde řemen zachytí nebo že spadnu do nějakého lisu nebo že mne alespoň některý stroj trochu rozmačká, zkrátka, že mne odtamtud snad. dá-li to pámbu, vynesou do patologie a on že bude mít alespoň příčinu zdržet jeden sešit, neboť má práce vycházela v sešitech.

Onen majitel tiskárny dnem i nocí přemýšlel, jak by to narafičil, aby sešit nevyšel včas. Přitom mluvil se mnou jak nejlíbezněji, tvářil se tak přívětivě, že se snad ani má nebožka matka tak na mne nesmála, když jsem ponejprv v peřince třepetal ručičkama, a přitom mně ten dobrý muž stále říkal: „Už je to vysázené a už se to tiskne,“ a vodíval mne dolů, kde myslel, že se mi něco stane, a ku jeho cti budiž řečeno, že mne považoval za neobyčejného pitomce a vodil mne ke strojům, klepal mi na rameno říkaje znovu: „Tak vidíte, už se to tady tiskne.“ A když jsem podíval se již na vytištěné velké archy, zpozoroval jsem ku svému údivu, že místo povídek sepsal jsem ceník železářského zboží, jehož archy se právě obracely. Když jsem mu to řekl, nijak se neomlouval, prostě jenom prohlásil, že je to náhoda, a to veliká náhoda, poněvadž právě než jsem přišel, tiskl ještě tím strojem sešit mých povídek. Náhle se uhodil do čela a povídal: „Já už vím co; to už je asi sešit v knihařské dílně a právě ho skládají,“ a beze všech rozpaků vlekl mne zas do knihařské dílny, kde ve světle elektrické žárovky viděl jsem na hromadě velikou kupu nějakých sešitů. Majitel tiskárny nejprve vypjal elektrický proud, světlo zhaslo, a on řekl: „Tak vidíte, co už máme toho hotového. Teď dám rozkaz, aby to už odnesli vašemu nakladateli. Můžeme jít nahoru.“

Shýbl jsem se ve tmě a vzal jsem si z té hromady jeden svůj sešit. Když jsem přišel na světlo, otevřel jsem ho a čtu na titulní straně, že je to brožurka o nějakém novém způsobu léčení kulhavky a slintavky. Zbledl jsem, neboť jsem viděl jasně, že jsem se zbláznil. Myslel jsem, že píšu povídky, a zatím jsem psal jen ceník o železářském zboží a pojednání o slintavce a kulhavce. Třesoucí se rukou podal jsem to majiteli tiskárny, který počal křičet, že je to divný pořádek, tohle že se mu ještě nestalo, personál že si dělá, co chce, jen abych mu věřil, že udělá takový rámus, jaký ještě svět neviděl, ten že si mohu vyposlechnout.

Pak mne vstrčil do vytahovadla na balíky do nějaké klece a spustil elektrický proud. Vystupoval jsem v té tmě světlíkem do prvního poschodí. Uprostřed vytahovadlo se zastavilo a čtvrt hodiny jsem čekal, kdy to všechno se mnou sletí do hlubiny.

Konečně však vytahovadlo počalo opět stoupat do výšky a v prvém poschodí vystoupil jsem a šel do pisárny tiskárny, kde jsem nenašel již nikoho, jen majitele tiskárny, který jevil velkou účast se mnou a s vytahovadlem a prosil mne, abych přišel zítra, že už bude jistě sešit hotov. Teď že už je šest hodin pryč, personál že už šel domů. Též se mne tázal, zdali jsem neslyšel, jak jim zahrál. Položiv si pak ruku na srdce prohlásil, že vždy vyhověl na minutu každému nakladateli, a když slíbil, že v pátek vyjde další sešit, že vyjít musí.

Měl takové upřímné oči a stále říkal: „Jen přijďte zítra a to už budete mít sešit přichystán. My si hezky pospíšíme, dávám vám čestné slovo. Jed na to vezmu, že budete všichni spokojeni. Jakpak by to nebylo hotovo. Vždyť jest to hračka.“

Přišel jsem druhého dne. V tiskárně zpozoroval jsem, že se všichni na mne mračí, a pan faktor Šmídl svým dobráckým tónem se ozval:

„Poslouchají, pane Hašek, oni nám zas ztratili rukopis. Jdou dozadu, starej jim něco chce.“

Já že jsem ztratil rukopis? Vždyť jsem ho zde srovnával, zde v tomto kumbálku, zde jsem dělal korekturu na tento sešit, zde, týden předtím, jsem lepil obrázky, kam patří do textu, bylo to právě v ten den, kdy se pan Šmídl hádal s panem účetním, že jalovcová a borovička je jedno a totéž.

Vtom se otevřely dvéře komptoáru a v nich objevil se majitel tiskárny.

Podal mně ruku velice vážně a měl takový starostlivý výraz v obličeji.

„Jakpak,“ pravil pokud možno zarmouceně, „můžeme být dnes s tím vaším novým sešitem hotovi, když jste nám ztratil rukopis?“

Pravil jsem, že to nechápu. Jak jsem mohl ztratit rukopis, když už jsem měl před čtyřmi dny korekturu tohoto sešitu. Tedy jest to vysázené a ostatně vždyť už včera mně říkal majitel tiskárny, že jsem udělal dobře, když jsem vypustil z jedné povídky jednu větu, aspoň ta povídka ukončí už na 69. stránce. A pak mne přece vodil dolů, že už je to ve stroji, že se to tiskne.

Všemu tomu se hrozně divil a zvolal: „Pane Šmídl, prosím vás, ať sem dají panu Haškovi trochu vody.“

Pak mně řekli, že jsem vůbec celých čtrnáct dní nebyl v tiskárně, a úplně zničeného nechali sedět pět minut bez hlesu na židli, útrpně na mne pohlížejíce.

Nakonec mně slíbili, že se podívají, zdali nemají ty rukopisy přece jen v tiskárně, a počali mně vypravovat prastaré anekdoty a rozloučili se se mnou s vyzváním, abych rukopisy doma hledal a zbytečně nezdržoval vydávání svých povídek.

Vrátil jsem se domů a manželka k mému údivu prohlásila, že právě před čtvrthodinou byl zde sluha z tiskárny a přinesl nějaké rukopisy s vyzváním, abych nalepil obrázky, že jsou na tento sešit, a abych co nejdříve přišel do tiskárny.

Manželka mně řekla, že si z ní dělám blázna, že říkám, jak chodím do tiskárny, a zatím že tam nejdu, jinak že by za mnou neposílali rukopisy.

Vzpomněl jsem si, že když mně vypravoval majitel tiskárny anekdoty, že jsem uviděl sluhu z tiskárny vycházet s nějakým balíčkem v zeleném papíru.

A vida, to byl ten balíček, který mně přinesl domů.

Rozbalím ho a uvnitř byla korektura, rukopis s nalepenými obrázky, dále hotové již rozlámané strany k sešitu, který tak toužebně jsem očekával.

Štípal jsem se do ruky, zdali to všechno není přece jen sen, strašlivý sen, z něhož probuzení bylo by člověka s to připravit o rozum. Sotva ráno otevřela se tiskárna, již jsem vrazil do komptoáru se zaslaným mně balíčkem. Majitel tiskárny, vida mne neobyčejně rozčileného, vyšel mně vstříc s velice vlídným úsměvem. Když jsem mu ukázal balíček a tázal se ho, co to znamená, řekl mně, že tu jde o omyl a že ten sešit se už tiskne a že už odpůldne si mohu přijít pro jeden exemplář.

Když jsem tedy odpůldne přišel, vyšel mně vstříc s utrápenou tváří a řekl, že se stalo v tiskárně hrozné neštěstí. Elektrický motor, který žene tiskací stroj, na němž tisknou sešit mých povídek, že se vznítil a že to bude trvat čtyřiadvacet hodin, než přijedou montéři z Drážďan. Jeho slova byla však přehlušována rachocením strojů z tiskárny, které do jednoho dobře fungovaly. Tak už jsem tam nešel, až za tři dny. To bylo pondělí a to nejhorší bylo již pryč, neboť sešit měl vyjít v pátek minulý týden. A tak totéž objevovalo se pravidelně při každém sešitu, nakonec vždy z toho vylezlo, když již dávno jsem byl hotov s korekturou, že jsem ztratil rukopisy. Výjimku však tvořil jeden sešit, pro nějž určené povídky nikdy neuzří světlo boží, neboť jejich rukopisy dal majitel tiskárny, aby nemusel správně v pátek odevzdat sešity nakladateli, zakopat sluhou tiskárny na zahradě vzadu za tiskárnou. Sluha však den nato náhodou zemřel a s ním i tajemství, na kterém místě ty rukopisy zakopal.

   


 

Útrapy vychovatele

Neznal jsem toho mnoho z vychovatelství, když přijal jsem místo vychovatele u komerčního rady Loskota, který měl jediného syna, třináctiletého lotříka, který utrápil již jednu starou Francouzku, aniž by se od devíti do třinácti naučil slovo francouzsky. Tento ničema jmenoval se Eliáš.

Jeho otec měl z něho velkou radost a svěřuje mně ho přes prázdniny rozhovořil se o vychování dítek a že dětem třeba popřáti pohybu, poněvadž jinak by se stalo dítě lenivým, zemdleným a pohodlným. (Podle toho, když tedy dítě spadne se stromu, jest to nejlepší prostředek proti lenivosti a zemdlenosti u dětí.) „Eliáš je vám,“ pravil šťastný otec, „v tomto ohledu velmi chytrý. Rád skotačí a proběhne se a tím nezakrněl ani duševně, ani tělesně. Tu Francouzku, ačkoliv jí bylo již přes padesát, naučil běhat o závod, až z toho měla smrt. Chudák bála se, aby se mu něco nestalo a jednou běžela za ním od nás od Berouna až na Příbram v jednom trysku po silnici na svá stará kolena. A to ji dorazilo. Kdyby to byla vydržela, mohla postaviti světový rekord. Její poslední slova, než vypustila duši, byla: „Eliás, žíct mně perfektum od aller – jíti.“ Eliáš odpověděl: „Furt se de,“ – a Francouzka byla v Pánu.

Činil jsem tedy přípravy k nastoupení místa vychovatele. Vyzvedl jsem si pas zbrojní, koupil browning a pídil se po knihách s obsahem, jak se má mládež vychovávat.

Do ruky přišla mně malá knížka o vychovatelství z roku 1852. Velmi mile na mne působilo, že tam stálo, jak se děti falešným útlocitem kazí. Bylo to psáno milým, příjemným slohem:

Soucit na pravém místě jest arciť jedním z nejušlechtilejších hnutí lidských srdcí, leč cit ten musí míti také meze a nesmí se změniti v slabost. Tím ovšem není řečeno, že se má dítě zmlátit tak, až omdlí. Pozorujeme-li, že nám dítě omdlévá, máme ihned je přestat bít a snažit se vzkřísit. To platí zejména o dětech neduživých. Zdravé, statné děti snesou již pořádný výprask.

Zapamatoval jsem si tato zlatá slova pedagoga ze starší školy a jel jsem. Připadalo mi to, že podnikám vlastně nějakou trestnou výpravu na divochy, nebo něco podobného.

Přivítala mne matka Eliášova, statná dáma v nejlepších letech a pravila mně, že Eliáš leží zas v knihách nahoře v knihovně. To mne zarazilo, neboť to představovalo Eliáše v jiném světle.

Pochválil jsem tedy jeho vědychtivost, což paní komerční radová odmítla s tím doložením, že mu to marně již po několik dnů zakazuje.

Šel jsem nahoru do knihovny. Eliáš opravdu ležel v knihách. Byl úplně zahrabán pod vrstvou knih, brožur, vyházených z knihovny a z té spousty ozýval se jeho hlas: „Tady napravo je ještě jedna mrtvola, neste ji opatrně, ať se vám nerozsype v ruce.“

Hromada se počala rozestupovat a z ní po čtyrech vylezl Eliáš, můj nový svěřenec, se dvěma velkými boulemi na čele. Beze všeho úvodu řekl: „Vy jste ten nový vychovatel, víte, na co jsem si hrál? Na sesutí hory Araratu. Vystavěl jsem si z knih zeď a podkopl ji na sebe, aby mne to zasypalo. Nyní jsem dával rozkazy, aby vytáhli ostatní mrtvoly. Pojďte mně pomoci to odházet, ať je vytáhnem!“

„Koho?“

„Vzal jsem si s sebou do toho neštěstí kotě a když se to zřítilo, padla na ně těžká kovaná bible.“

Kotě leželo opravdu pod biblí a ještě jedním velkým svazkem a nejevilo známky života.

„Budeme muset elektrizovat,“ řekl Eliáš a nežli jsem mu mohl v tom zabránit, vypnul žárovku a strčil nožičku kotěte mezi pojistky. Ozvala se rána. Eliáš vykřikl a již ležel na zemi.

Konstatuji, že nyní kotě přišlo k sobě, ale Eliáš byl omráčen proudem. Když přišel k sobě, pravil smutně: „My s kotětem musíme prodělat všechno. Když jeden se z něčeho vybere, tak to stihne druhého.“

Patrně mrzut sestoupil do jídelny, kde jsme svačili. Nabral si plná ústa kávy a stříkl mocný proud velice uměle na papouška v kleci u okna, který rozčileně počal křičet: „Necháš ho, necháš ho!“

Tento úspěch přivedl jaksi do lepší nálady Eliáše. Rozpovídal se o předešlém vychovateli a nijak nešetřil různými nadávkami. Mluvil o něm s velkým opovržením, zejména dotkl se pohrdlivě i jeho pleši.

Vyprávěl, že jedna moucha myslila, že je to zrcadlo a tak si tam sedla a počala snášet vajíčka. On si však nabral do úst vody, stříkl a trefil mouchu a srazil ji s hlavy toho pána, který se nad tím rozčilil a dal výpověď.

„Považte si,“ pokračoval Eliáš, „všichni vám myslili, že jsem mu plivl schválně ze zlomyslnosti na hlavu, kdežto já byl úplně v tom nevinně, poněvadž všechno to zavinila moucha. Nemohl jsem přece si dojít pro luk a šípem ji srazit, nebo sestřelit vzduchovkou – to by byl teprve pěkný malér. Mívám vždy smůlu, i když opravdu nechci nic provést. Předešle jsme si hráli na „quo vadis“ a přivázali jsme zahradníkovic Mařenku na jednoho vola. Pak jsme ho šlehli bičem a on běžel s Mařenkou až do Hořovic na náměstí. Tenkrát se na mne také všichni hněvali, poněvadž když Mařenku hledali, chtěl jsem je potěšit a tak jsem jim řekl, aby se o nic nestarali, že se to dočtou v novinách.

Vůbec se divím, že ti starší lidé nepopřejí dětem větší volnosti. Když jsou prázdniny, zavolají na ně vychovatele. Věřte mně, že leccos by mne ani nenapadlo udělat, kdybych neviděl před sebou takovou pitomou tvář vychovatele. To se vás ovšem nemusí týkat, ale každý doposud z těch lidí myslil si, bůh ví jak vypadá duchaplně a zatím vypadal trapně, když mne chtěl přivést na dobrou cestu.“

Pak mně počal vyprávět o různých svých kamarádech z velkostatku a z vesnice a ptal se mne, zdali mají krokodýlové též kuří oka.

Pokud se pamatuji, řekl jsem, že kuří oka u krokodýla nebývají vzácností, v zoologické zahradě v New Yorku (vždy ta Amerika!) musil být podroben operaci mohutný krokodýl, kterého kuří oka tak mořila, že přestal bolestí úplně žráti. Byla to největší kuří oka na světě, neboť dosáhla velikosti obrovských bramborů a každé vážilo přes půl kilogramu.

Počínali jsme se dobře bavit. Vypravoval mně, že má na dvoře velkou dogu, která se na každého cizího člověka vrhne a jen tenkráte že nic neudělá, když se jí vypravují pohádky, ty by vydržela poslouchat celý večer.

Při obědě choval se způsobně a bylo vidět, že jaksi se dívá na mne zálibně. I papouška nechal na pokoji, takže týž mluvil ze spaní úplně pohodlně a spokojeně.

Po večeři šli jsme spát.

Ulehl jsem do postele a chvíli četl, když vtom se tiše otevřely dveře a velká doga vklouzla doprostřed pokoje. Bylo slyšet hlas Eliášův: „Dej na něj pozor, Labíku.“

Doga stoupla si k posteli a počala na mne vrčet. Seděl jsem vztyčen a počal jektat zuby.

Dveře se zavřely. Čím víc jsem jektal zuby, tím víc je doga cenila.

„Měj rozum,“ mluvil jsem na dogu. „Labíku, chytráku, já jsem nový vychovatel.“

Dogu to počalo zajímat, ale neimponovalo jí to. Dala přední pracky na postranici postele a dívala se na mně s vrčením do obličeje.

Vzpomněl jsem si, co mně vyprávěl Eliáš, ten ničemný kluk, o pohádkách. „Milý Lábíku,“ pravil jsem k doze, „tak ti byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Jeden z těch synů…“

Pes vrčel ještě víc.

„Nezlob se,“ koktal jsem, „jestli se ti tahle nelíbí, tak to povím jinou: Před několika sty lety, když lidé nebyli ještě tak chytří jako dnes…“

„Vr-vrr-vrrr-rraf…“

„Můj bože, tedy něco jiného. Jen si řekni, Labíku. – Jeden propuštěný voják neměl co jíst a přišel do lesa…“

„Rraf – rraf.“

„Byla tedy jednou jedna čarodějnice, ta měla v lese chaloupku a v ní černého kocoura.“

Bůh ví, jak dlouho to trvalo. Snad dvě hodiny, snad tři, ale všichni, kteří se sběhli pod okny, kam je přivedl Eliáš, byli přesvědčeni, že jsem se zbláznil.

Do nočního ticha zněla jedna pohádka za druhou. Byla jedna matka a měla devět dcer… Doga už nevrčela. Počala teď vždy vrčet, když jsem přestal mluvit.

Pletl jsem si již pohádky. Dole slyšeli: Byla jednou jedna princezna, ta měla zlatý střevíc na každém vlasu… Byl jednou jeden sedlák, mocně kraloval a vzal si pohůnka za manželku.

Dveře se otevřely. Napřed tiše zavolal Labíka ten prohnaný uličník a pak přivolal lidi. Ti se na mne vrhli. Starý šafář poradil, dřív než přijde lékař, svléci mne do naha a zavázat do mokrého prostěradla a položit někam do kouta. To se prý lidé často vzpamatují.

Po zoufalém odporu ležel jsem v koutě. Dílo ničemy Eliáše bylo dokonáno.

Lékař, když mne viděl svázaného v mokrém prostěradle ležet v koutě pokoje jako balík, ihned pochopil, že nemohu mít zdravý rozum.

Jsem dnes v sanatoriu. Známí, kteří přicházejí na návštěvu a kterým to vypravuji, krčívají rameny a říkají: „Nu, vypravujte nám, pane Bešáku, nějakou pohádku!“

Jaký to těžký náš stav vychovatelský!

   


Utrpení zvířat

Ve starověku, tak vypravuje se v řeckém bájesloví, žil netvor, půl člověka - půl býka, který ničil ve své zuřivosti vše, co žilo. Tomuto netvoru obětovalo vždy město Athény ročně sedm panen a sedm jinochů, aby si ho usmířilo. Tak se stala tato postava Minotaurova symbolem ukrutnosti. Minotaurus našel však dle pověsti svého Thesea, byl zničen, zahuben, ale Minotaurus jako symbol násilí žije doposud mezi námi svůj hnusný život. Půl člověka - půl zvířete, toť pravý obraz brutálního trýznitele zvířat. Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti. Řekl etik Harald Höffding: „Soucit se zvířaty má nejen ten účel, že jest přípravnou školou pro vzbuzování soucitu k lidem, ale má bezprostřední cenu tím, že zabraňuje, aby jistá část bolesti nevnikla do světa.“

Odstranění bolesti jest tedy nejkrásnějším úkolem lidského života. Ve skutečnosti však vyžadují si továrny, doly, železnice a lodi tisíce obětí ročně. Tisíce lidí hyne ve válkách, tisíce sténajících zmrzačených lidí leží na bojištích.

Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé ommody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedeácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Byla by to odporná kapitola, vypisovat, jak posledně zmíněný car Ivan Hrozný bavil se v útlém mládí mučením zvířat, která nechal pozvolna umírat v nejkrutějších bolestech, což mu působilo rozkoš. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav. Každé století má svého Minotaura a zajímavo je, že vždy tito ukrutníci svou zločinnou dráhu nastoupili trýzněním zvířat.

V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká vývozní firma žabích stehýnek, náležející jistému Legranovi. Tam přiházejí do obchodních místností lidé, kteří se zájmem dívají e na úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů. V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele tohoto hnusného obchodu, François Legran, který od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně svými zhovadilostmi v Africe jako seržant belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.

Mnoho se jistě nedbá toho, jak velký psychologický vliv má trýznění zvířat na duševní stav člověka a jak tím vzněcují se zvířecí pudy při dané příležitosti. Při výchově dětí velmi se zapomíná na tuto okolnost. Necháváme svěřené dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry, mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy. Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: „Jdi, Františku, a utop je v potoce!“ František radostně běží. Řekneme mu jindy, když pes nechce ho poslouchat, poněvadž mu malý František nedá pokoj: „Musíš mu hodně nabít,“ a František ochotně bije psa. Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do sítí, jak chytají ptáky, vybírají hnízda, chytají žáby a provádějí s nimi odporné kousky (vzít žábu na paškál), jak trhají ještěrkám ocasy. Ano! Staří se smějí, když na ocas kočky nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo uváže na tlapky skořápky ořechů. Jsou rodiče, kteří dovolí dětem, aby chytaly krtky, zabíjely ježky. Rozhodně musí též dítě rozumět chytání ryb na udici, musí umět podřezávat holoubata, slepice a husy. Matka se štítí zabít drůbež, statečný hoch milerád zastoupí matinku. Pak se zálibou dívá se na zabíjení vepře o vepřových hodech. V jeho dětské duši tkví přání jen alespoň jednou moci také zapíchnout vepře. Pojem síly v něm roste. Dítě sesuroví, stane se rváčem. Jest pravda, že z tak vychovaných dětí nemusí se právě stati vrahové, ale jisto je, že mohou se u nich probudit krvežíznivé choutky. Dějiny kriminalistiky mluví jistě o četných podobných případech, kdy trapiči a trýznitelé zvířat v útlém věku vynikli později smutně jako vrahové. Většina ovšem z těchto trýznitelů zvířat zůstane jen na onom prvotním stupni brutality, že totiž neznají žádného slitování se zvířaty.

Osud zvířat jest vskutku hrozný. Vzpomeňme si jen na miliony much, kterým jsou utrhána křídla a nohy chlapci a děvčaty v dobách vývinu dětské duše.

Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým utrhají nohy, aby se pokochali pohledem na sebou cukající údy. Věnujme též vzpomínku mukám motýlů zaživa napíchaných na špendlíky. Což miliony červů a dešťovek, které do roka jsou umučeny na udici. Vzpomeňme si jen na ryby, které zbavují ruce kuchařek jich šupin zaživa, na úhoře, z něhož dobromyslné hospodyně zaživa stahují kůži. Vzpomeňme si na raky, kterým zaživa vytahují „střívko“ a pomalu živé vaří pěkně do červena. Což k smrti uštvaná zvěř v lese, holubi střílení pro zábavu! Člověk, labužník, dopravuje ústřice na onen svět tím, že je zaživa polyká.

A což nekonečná muka našich tahounů, koní a tažného skotu, tažných psů! Vzpomeňme si jen na ubohé ptáky, kterým vypalují oči, aby docílili tesklivých tónů v jich zpěvu. Jakmile zvíře dostalo se pod moc člověka, trpí nesmírnými mukami.

Většina lidí necítí žádných povinností vůči zvířatům. Tak se zdá, že člověk ve své podstatě jest bytostí doopravdy zlou. Vliv dnešní společnosti na mladý dorost jest prapodivný. Společnost užívá krásných slov a nadšených rad, podává však špatný příklad sama o sobě. Káže lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita nevymizela.

Národové, jako Číňané, kteří se svou kulturou zůstali tisíce let pozadu, a divocí národové, ti vůči zvířatům chovají se lépe než my, lidé vyspělé kultury.

Barbaři nepořádají zápasů s býky jako Španělové. Tento rozdíl mezi divochy a národy kulturními nezměnil se ani po tisíciletích.

Když vzdělanost dosáhla ve starém Římě vrcholu, holdovali Římané zápasům gladiátorů s dravými šelmami v římské aréně a přezdívali barbary Galy, kteří sice neměli své Ovidie a Vergily, zato však netrýznili zvířat, jako to činili vzdělaní Římané.

A což triumf vzdělanosti, jak nazval ironicky dr. Peabody vivisekci. Jistě by vzbudilo úděs vyličování onoho hrozného trýznění živých tvorů, pomalu rozřezávaných za úplného vědomí.

Což doopravdy dříme v lidské duši touha po způsobováni bolestí?

Což nenadejde nikdy změna a budou muset zvířata stále trpět a duše lidská se nezušlechtí?

   


 

V benátských mučírnách

Bylo nás sedm v dóžecím paláci v Benátkách, na jehož konci leží pověstné mučírny, touha všech turistů. Jeden drobátko napilý, napolo vzdělaný starosta nějaké obce ve Štýrsku, který průvodčímu Friedenbergovi říkal stále: „Bratře, máš poctivou tvář!“ Pak nějaký Sicilián muž napolo divoký, jako by pocházel z Nasiova volebního okresu. Koulel zuřivě očima, takže jsem myslel, že čeká jen na sebemenší příležitost nás všechny postřílet. Pohled, jakým se díval na průvodčího, nevěstil nic dobrého. Viděl jsem v něm veškeru tu nenávist jihu Itálie proti severním částem království. Klel každou chvíli, aby dal najevo, že ho nic nezajímají ty různé sály. Opovržlivě díval se na obrazy, sochy a nakláněje se ku starostovi ze Štýrska, poznamenával: „V Palermu viděl byste divy!“ A starosta, sbíraje všechny své vědomosti italštiny, kýval hlavou a odpovídal: „Jawohl, Brüderchen, si, signore, io sono... (já jsem) capisco (rozumím), sehr schön, tre bello. Jawohl.“

Dále byla zde vysoká, asi třicetiletá Němkyně s modrýma očima, která v bedekru porovnávala výpovědi průvodčího a kdykoliv týž řekl nějaký nesmysl, protáhla podivně svůj obličej a počala se bedekrem kolem sebe ohánět.

Naši společnost zakončovaly dvě Angličanky, s utrápeným výrazem v obličeji. Dívaly se na všechno chladně a cestovní kabelky opatrovaly s neobyčejnou pečlivostí. Pozoroval jsem, že nedůvěřují Siciliánovi, který chodil kolem nich a hulákal: „V Palermu je zámek, tohle vypadá jako lepší osterie (krčma).“ Siciliáni mají neobyčejně divná porovnání.

Průvodčí byl člověk připravený co možná nejvíc vydřít z turistů. Vykládal německy, italsky a anglicky. Pumpoval nás ve všech třech řečech. „Pánové a dámy, přidáte liru!“

Jal se pak rozvádět jakých rozkoší budeme svědky a účastníky za přidanou liru. Vysvětlí na místě benátský státní život, zařízení republiky. Poví anekdotu ze života Bajamonte Tierpola z roku 1310. Vysvětlí v archeologickém muzeu, jak se to vlastně má se sochou krále z Pergamonta z roku 200 př. Kr.

Ale to není všechno za přidanou liru. V sále della Scudo vysvětlí původ rodinných znaků a ukáže, kde sedával slavný Marco Polo. Ale zase to není všechno. Račte prosím přidat dvacet centesimů. Povede nezištně do audienčního sálu dóžecího paláce a poví tam historickou anekdotu o Hadži Mahomedu z Tunisu. Tato anekdota je z roku 1559 a za příplatek dalších dvaceti centesimů řekne ji arabsky.

Pak provede bibliotékou a řekne na milimetr správně, jak dlouhý je obraz Ráj Tintorettův. Ale to zase není všechno. V Salla della quatro Porte schová se panstvu v jednom výklenku a vsadí deset lir proti jedné, že ho z pánů a z dam nikdo nenajde, neboť je navlas podobný bizarním sochám od Bombarda, umístěným ve výklencích.

Pak obveselí pány i dámy vypravováním, co se stalo jednou jednomu Angličanovi v Anticollegiu, bývalé předsíni sálu vyslanců.

A v Sala del Collegio vysvětlí podrobně obraz Paolův Námořní bitva u Lepanta. Za příplatek pěti centesimů na meloun poví, kolik křesťanů z Benátek padlo v té bitvě a kolik křesťanských otroků bylo osvobozeno ze spárů mohamedánů.

Pak mu dáme ještě padesát centesimů, neboť nyní přijde to nejnamáhavější pro něho. Sala del Consiglio dei Dieci, sál hrozné rady deseti. Je to laciné, na každého jednotlivce z té strašné desítky doplatí páni a dámy jen pět centesimů. Pak se pokochá panstvo pobytem ve Stanza dei Capi, v místnosti, kde dlívali náčelníci té strašné rady. Vzpomene si, bude-li panstvo uznalé, na to, co ví o té hrozné radě.

Pak přijde jeden z nejroztomilejších pokojů v celém paláci. Pokoj tří státních inkvizitorů. On ví o nich mnoho zajímavého, každý si přál dosud o nich vypravovat. Dělá to lacino. Jeden inkvizitor nepřijde výš, než na dvacet centesimů a odtud dolů půjde se úzkou chodbou do „Pozzi“ mučíren. Popis muk je lacinější, než snad panstvo myslí. Nejhroznější umučení některého ze státních vězňů nepřijde výš než na deset centesimů.

Kdo by si snad ze společnosti věnoval liru, tomu poví různé podrobnosti o ukrutném utrácení vězňů tak mistrně, že možno zešedivět. Až se pak společnost pokochá pohledem na mučicí stroje a na nápisy k smrti odsouzených, navštíví olověné komory, vlastně místo, kde byly. Pak po schodech nahoru a odtud na most Vzdechů, Ponte dei Sospiri. Povede společnost přes most chodbou pro sprosté zločince, těsně ležící vedle chodby pro politické zločince. Cesta chodbou pro sprosté zločince stojí pět centesimů, pro politické zločince deset.

Pak zavede společnost do kriminálu (Prigiori), odkud uvěznění mohli přímo od soudců být předváděni před soud. Za deset centesimů věnuje tklivou vzpomínku nešťastníkům.

Myslím, že to všechno bylo velmi lákavé a pan Friedenberg také splnil všechno, co sliboval.

Osudy Benátek líčil živými barvami. Když sláva hrdé republiky stoupala, tu poskočil do výše, když klesala, nějak se srazil o deset centimetrů. Nejsmutnější doby vnutily mu slzu do očí a napilý starosta ze Štýrska slzel také nad pádem republiky.

Sicilián tvářil se zuřivě, slyše tak chválit královnu severu. Konečně se vrhl na pana Friedenberga. Chytil ho za rameno a svým jižním dialektem křičel: „My na jihu nejsme nic? O nás nepovídá? Nás chcete zašlápnout! Dvacet takových Benátek strčíme na Sicílii do kapsy!“

Ustoupil od Friedenberga, tváře se spokojeně, že zachránil před cizinci čest svého ostrova a nad těmi jmény Sala del Senato, Chiesetta, Sala della Bussola, Sala dello Scrutinio usmíval se opovržlivě. Domnívaje se, že ho nikdo nepozoruje, plivl v jednom sálu na sochu dóžete Sebastiana Zianiho.

Jinak výprava měla klidný průběh. Vysoká Němkyně mávala občas bedekrem, Angličanky dívaly se stále utrápeně a držely ruce na kabelkách. Pan Friedenberg lhal podle velikosti sálů, kterými jsme procházeli. V menším značně, ve větším nesmírně.

Jak se to vlastně mělo s tou sochou krále z Pergamonta z roku 200 př. Kr., jsme se nedověděli.

Anekdota ze života Bajamonte Tierpola z roku 1310 skončila s úplným fiaskem.

Bajamonte Tierpola plul roku 1310 bárkou z ostrova San Michele do Benátek. Na cestě ho napadlo pokoušet pánaboha. Vsadil se tedy, že skočí po hlavě do moře a že se utopí. A to se také skutečně stalo.

To je ta celá anekdota. Jsem mírný člověk a snesu leccos, ale pod dojmem té anekdoty přál jsem si míti letoru Siciliána. Podotýkám, že pan Friedenberg věda, že Sicilián nezná německy, vyložil ji také jedině v tom jazyku.

S obavou čekal jsem na druhou anekdotu, na historickou o Hadži Mahomedu z Tunisu z roku 1559. Naštěstí ji pronesl průvodčí jedině arabsky, neboť prý jinak nemá patřičný říz. Arabská byla v ní určitě slova Hadži, Tunis, Mahomed, Allah il Allah.

Také splnil, že se ukryje do jednoho výklenku v Sala della quatro Porte. Měl tam uschovaný džbán vína... Podobný džbán měl ukrytý i v Sala del Collegio, kde objevil nemilou věc, že někdo z turistů, jdoucích před námi, mu vypil jeho obsah.

Před obrazem Paolovým Bitva u Lepanta zmýlil se o dvě století a nechal tam svého předka zahynout. Podivno, že jeho předek z bitvy u Lepanta jmenoval se Giovanni a on sám nyní Mořic Friedenberg.

Byl neúnavný. Vlekl nás ze sálu do sálu, upozorňoval, a napolo vzdělaný štýrský starosta byl ještě neúnavnější. Chytal ho za ruku a říkal: „Bratře, máš poctivou tvář, pověz svatou pravdu, znali Benátčané za časů republiky německy?“

V pokoji, kde dlívali náčelníci Rady deseti, plivl Sicilián na drahocenný gobelín a vida, že ho pozoruji, přistoupil ke mně a řekl: „Signore, všechno má své meze.“

Konečně, po různých duševních mukách, poskytovaných nám panem Friedenbergem, jehož lhaní rostlo do hodnoty, čím více jsme se vzdalovali od nejkrásnějšího vchodu do paláce, od Porta della Carta, došli jsme do mučíren.

Pan Friedenberg zove mučírny „Pozzi“ oázou na bludné cestě dóžecím palácem, světlem v Palazzo ducale. V mučírnách mu také dávají turisté nejvíc spropitného. Dovede ovšem citlivé duše naladit k otevření tobolky. Vede, rozsvítiv světlo, do nízkých, tmavých kobek s malými otvory, kudy vnikal vzduch do těch podivných historických žalářů, téměř pod hladinou vodní, kde se při vzedmutí vod vězňové topili jako myši a první jeho cesta vede do kobky s nadpisem nešťastného vězně: „Před tím, kterému důvěřuji, nechť mě bůh chrání, neboť před tím, kterému nedůvěřuji, se obráním sám.“

„Ano,“ vzdechne pan Friedenberg, „takový je život, Gott der Gerechte, signori e signore, prosím vás o malý příspěvek na světlo.“

Starosta ze Štýrska se podepsal pod truchlivou filozofickou větu nešťastného odsouzence a utřel si slzy. Angličanky dívaly se ještě utrápeněji než nahoře a bylo vidět, že v mučírně chovají také větší obavy o své tobolky, Sicilián v podivném osvětlení a okolí nevyhlížel právě nejlépe. Poklepal také průvodčímu na rameno a řekl důrazně, jako by chtěl vyvolat spor: „Na Sicílii mučili lepší a víc.“

Pak se zájmem prohlíželi jsme v jiné cele různé přístroje ctihodného účelu, jako palečnice, španělské boty a pan Friedenberg hovořil jako soudní znalec z časů inkvizice.

„Když ho natáhli na tohle, přiznal se dřív než na tomhle.“ A zčistajasna ozvala se vtom vysoká Němkyně: „Lámali zde prosím také hnáty zaživa?“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Nepromluvila dosud ani slova po celé cestě. Nyní jí její dřív klidné modré oči zářily jako uhlíky Byla celá rozpálená a jako příval hrnulo se jí z úst: „Čím prosím pálili boky k smrti odsouzeným? Možno prosím vidět kleště, kterými vězně štípali? Řemínky z kůže sedřené vězňům se nezachovaly?“

Vysoká Němkyně úplně opanovala pole. Otázku za otázkou kladla panu Friedenbergovi. „Stopy krve není možno nikde vidět? Kde je hák, na který věšeli odsouzence?“

Slečna Němkyně brala do ruky různé ty přístroje a otáčela šrouby. „Bylo též zvykem vězňům vypíchávati oči? Jaká to nádherná španělská bota! Jaká pěkná palečnice!“

Pak jsme šli na most Vzdechů, tam citovala lorda Byrona: „Mir war es auf Venedig’s Seufzerbrücke, als ob die Stadt aus Meeresfluten rücke.“ Dál asi nevěděla, neboť zvolala plna nadšení: „Ach, jak je to zde krásné!“

Sicilián zuřivě z mostu plival do kanálu.

Za půl hodiny vyšli jsme z dóžecího paláce. Sicilián ho proklel v hlavní bráně naposled.

Přistoupil jsem u východu k vysoké Němkyni a představil jsem se jí. Představila se také. Byla to učitelka odněkud z Poznaňska.

A pak jsem chápal její otázku: „Lámali zde prosím také hnáty zaživa?“

Měla pruské cestovní státní stipendium...

      


 

V boji proti alkoholu

Profesor Dr. Sahula býval v mládí silným alkoholikem. Píval až třicet piv denně. Pak dostal ledvinovou nemoc, rozšíření žaludku, ztučnění srdce a výsledek toho byl, že přestal pít pivo, lihoviny, víno a vrhl se na minerální vody.

Ani tu však neznal míry. Vypil v restauraci třebas deset lahví kysibelky, která mu začala tak leptat žaludek, že seznal, jak i tato cesta bez alkoholu je pochybná.

Přestal proto navštěvovati restaurace a poněvadž nemohl dlouho usnout do noci, jsa zvyklý na noční potulování po restauracích, vrhl se na vědu.

Polykal učenost jako kdysi alkohol, s vervou, s chutí a v neobyčejně velkých dávkách. Habilitoval se na universitě a nebylo dlouho snad do té doby tak známého a na slovo vzatého psychiatra, jako byl profesor dr. Sahula.

On vynašel několik nových způsobů léčení ošetřovanců v blázinci. Známý jest přece slavný systém Sahulův, mající v principu přenášení duševních chorob z osoby na osobu (přímo). Do jedné cely např. zavře se duševně zdravý opatrovník a zuřivý blázen a oba krmí se okénkem ve zdi. Když pak po třech měsících je vypustí, tu zjistí se něco překvapujícího. Blázen se uzdravil, stal se z něho úplně normální člověk a zato se zbláznil opatrovník. Nechá se tedy v cele a strčí se k němu jiný zdravý opatrovník.

Nechci vás unavovati, ale podotýkám, že po třech v měsících ten první už je uzdraven a zato ten druhý se zbláznil. Přesně tak, jak tomu bylo v případě prvém a jak to vyžaduje systém prof. dr. Sahuly.

Známý jest též jeho „systém vzestupný“. Někdo trpí totiž slavomamem a myslí o sobě například, že je metař. Ošetřující lékař mu řekne: „Vy se mýlíte, vy jste přece dozorce nad metaři.“ Dobrá, myslí o sobě, že je dozorce. Za několik dní řekne lékař k němu: „Vy nejste dozorce, vy jste rada z městské hospodářské komise.“ Dobrá, myslí o sobě, že je magistrátní rada z městské hospodářské komise. Za pár dní mu pak řekne lékař: „Vy se mýlíte, vy nejste magistrátní rada z městské hospodářské komise, vy jste sám starosta města.“ Choromyslný jakmile to uslyší, počne sebou škubat, začne zuřit a křičí: „Copak jsem blázen, to bych byl pěkný lump.“ Dá se mu svěrací kazajka, veronal a on pěkně usne. Když se probudí, neví o ničem a je uzdraven.

Pak je znám jeho systém „křížového rozčilení“. Duševně chorý musí se rozčilit nad něčím, co kdysi hrálo v jeho životě nějakou roli, ale křížilo jeho zájmy a stálo na opačném pólu jeho snažení. Systému toho používá se u apatických bláznů, kde je třeba rozčilení, aby byli vybaveni z otupělosti. Příklad to lépe vysvětlí.

Ředitele divadla vedou opatrovníci do přeplněného kinematografu. Ředitele kinematografu vedou pak opatrovníci do naplněného divadla na činohru. To je tedy ten systém křížového rozčilení. Choromyslného automobilistu posadí na drožku na kozlík a dají mu do ruky opratě. Drožkáře posadí do automobilu k řidítku.

Všechny tyto systémy nejsou však ničím proti tomu, jak profesor dr. Sahula bádal o hnutí proti alkoholismu. Zprvu pravda leckde pochybí. Nicméně právě i těmto pokusům sluší vzdáti patřičnou úctu, neboť byly součástkou jeho velkého boje proti alkoholismu.

Zprvu totiž vycházel z toho principu, že třeba alkohol znechutit. Nosíval tedy s sebou malou lahvičku odporného roztoku kamene pro dávení a chodíval s ní po kořalnách. Tam hostil všechny kořaly a potajmu jim kapal svůj roztok do skleniček. Pili to jako vodu a dokonce ho odkryli a jeden řekl: „Kápnou mně tam taky trochu, je po tom větší žízeň.

Tedy kromě toho, že vlastně jim alkohol zchutil, byl by málem upadl profesor dr. Sahula v boji proti alkoholismu opět do jeho objetí. Jeden ilustrovaný časopis přinesl jeho fotografii, „Profesor - dr. Sahula, známý psychiatr, na procházce“. Na fotografii vypadá pan profesor trochu nakřivo. Vracel se totiž z jedné kořalny, kde si dal po dlouhém půstu opět ponejprv dvě desetiny kontušovky, neopomenuv kápnouti si do své skleničky též spravedlivě onoho odporného roztoku. To bylo však také jeho poslední setkání s tatíčkem Alkoholem.

Od té doby počal studovat následky alkoholismu, alkoholismus dědičný, přenosný a jeho důsledky. Došel k překvapujícím výsledkům. Alkohol působí dle něho jako radium do dálky. Tak například není jist fotograf fotografující nějakou opilou skupinu, že jeho děti nenarodí se blbé.

Jeho kniha „O účincích alkoholismu“ jest pestrou snůškou zajímavých dokumentů, jak alkohol řádí i na dálku. Kupříkladu: Osmiletý chlapec jednoho bednáře spadl do nehotového ještě sudu na pivo. A když ho vytáhli, měl červený nos. Jeden mnich zabýval se pěstováním chmele, neboť si zakládal velký herbář. To však stačilo. Jeden jeho syn byl zloděj a jedna dcera stala se kuplířkou. Vážený občan jeden přečetl si plakát „Bay-Rum na vlasy je nejlepší“ a ožral se tím čtením tak, že ho nemohli zmoct ani čtyři strážníci. Příkladů všech je v knize 116.

Co však jest slovo psané proti slovu živému, obrázek proti skutečně viditelnému předmětu? A právě tuto výchovnou stránku měl profesor dr. Sahula na paměti. Přednášky o alkoholismu s demonstracemi. Podařilo se mu zjistit typický případ akutního alkoholismu.

Před ním stojí muž s červeným nosem, opuchlých tváří a třesoucích se rukou. „Vy jste alkoholik, Bezděko.“

„A jakej,“ odpovídá radostně Bezděka.

„Jste ženat.“

„Někde na Novém Světě,“ odvětí Bezděka, pleta si pojmy, což jest značkou alkoholika.

Profesor dr. Sahula našel také paní Bezděkovou skutečně na Novém Světě a předvedl ji posluchačům ve své přednášce i s jejími pěti dětmi, ve stáří od jednoho do patnácti let. S jakým nadšením ukazoval ty potomky alkoholika Bezděky, o kterém zjistil, že vypil denně až dva litry slivovice a že snesl padesát šest piv a pět litrů vína najednou. Typičtí potomkové.

„Podívejte se,“ volal s nadšením, strkaje kupředu prostředního Bezděku, „jaký to nádherný blbeček a co tenhle nejmladší, to je dokonalý idiot.“

„Poslyšte, Bezděková,“ obrátil se na ženu alkoholikovu, „povězte nám ještě, jak se k vám v posledních letech choval váš muž.“

„To prosím nevím, pane profesore,“ řekla Bezděková, „já s ním prosím nežiju už dvacet let. Líbějí vodpustit, milostpane, týhle děti mám s jiným.“

Když šel profesor dr. Sahula z přednášky po náměstí, slyšeli lidé, co šli za ním, jak mlátí holí vztekle do dlažby a jak si bručí: „Dneska se ale ožeru.“

    


 

V Bregu Zamurovaném

Z haličských povídek

Pan Cykaniewicz miloval svůj zámeček v Bregu Zamurowaném, miloval zahradu s třešňovými stromy, trávníky poseté sedmikrásami a černý tichý les, obklopující kolem dokola jeho sídlo. V zimě zdržoval se ve velkých městech, rozhazuje peníze, probíjeje tak svá tři panství jedno po druhém a jsa ve společnosti považován za cynika.

Ale na jaře vracel se vždy do Bregu Zamurowaného, těše se z kvetoucích třešní, když tak chodil zahradou zelenou a krásnou, po stezkách posypaných třešňovými květy. A byl vždy poeticky naladěn, jako celé okolí dýchalo poezií, počínaje v zámečku a konče malým rybníkem v lese. A následující zimu objevil se opět v městech ciziny, rozhazuje peníze a mluvě cynické řeči.

Tak shledal jednoho dne, že mu zbývá jen jeho oblíbený zámeček, nepatrné panství, zahrada a les, které zbožňoval... Též příslušenství k tomuto poslednímu panství, totiž šafář pan Bówa, s nosem červeným, o kterém říkal, že jest oznobený.

Dále byl zde sluha Wojciech se ženou, lidé velmi zbožní, kteří okrádali pana Cykaniewicze, aby mohli jednou za rok vykonat pouť ke svaté Panně „na Kalwarji“, odkud se vraceli zbaveni výčitek svědomí.

Šafář, sluha zámecký a jeho žena bydlili v zámečku. Ostatní služebnictvo panství, čeledínové Stanislav, Kazimír a panský oráč Józef bydlili ve dvoru, který stál ve vsi čtvrt hodiny od zámečku naproti kostelu, jemuž byl pan Cykaniewicz patronem. Podivuhodnou náhodou, jak říkali, byla naproti jizbě, kde spali, obecní krčma.

Zvykli si na ten pohled časem tou měrou, že celou mzdu propíjeli naproti, vymlouvajíce se první léta, že pijí na zdraví mladého pána. Křičeli, sedíce za dřevěným stolem: „Czolem, Cykaniewicz, czolem!“ Později nekřičeli již „czolem“, ale propíjeli stejně svou mzdu do posledního krejcaru, chodíce si pro zálohy k šafářovi do zámečku, který nadával říkaje jim, že přijdou po smrti do pekla. Což se nestydí stále pít? A jeho nos zářil přitom tak výstražně.

Konečně se vždy obměkčil a povolil jim zálohy, smlouvaje s nimi o jakousi provizi. Obyčejně propil s nimi jejich „zálohu“ a musili ho odvádět domů. Tu objímal jednoho po druhém volaje: „Děti moje, dětičky, tlučte mne, bijte mne, jsem tělesný myslivec jeho urozenosti!“ Po takovém dni navštěvoval vždy zámeckého sluhu a jeho ženu a zpíval s nimi svaté písně. Tak žili všichni ve vzájemné shodě, leccos na sebe věděli a proto jeden druhého si vážil.

Nejhorší den pro pana Bówu byl, když měl panu Cykaniewiczovi předkládat účty svého hospodářství. Tu se vyzpovídal napřed panu plebánovi, šel ku přijímání a očištěn od hříchů zaklepal na dveře pracovny urozeného, pod paždí nesl závitek bílých nepopsaných papírů, obalených archem, který pokryt byl číslicemi.

„Přičinil jsem se všemožně, vaše urozenosti,“ pravil, přistupuje k panu Cykaniewiczovi, „ačkoliv časy byly špatné.“

„Kolik vyneslo hospodářství, milý Bówo?“

„Přičinil jsem se všemožně, aby vyneslo tolik, co předcházející léta, kromě...“

Zašermoval papíry a povzdechl: „Stoh slámy nám shořel a pachatel unikl spravedlnosti, odrazím tedy 200 zlatých. Jednu krávu byli jsme nuceni zabít, skočila na plot a napíchla se, tratíme 80 zlatých, vaše blahorodí. Potom ztratilo se několik sáhů dříví, račte povážit, že se ztrácí každý rok, neb co sedlák v Bregu Zamurowaném, to zloděj. Při dříví přišli jsme o 120 rýnských. Potom přišly také lijáky a seno dole odplavily. Naštěstí ztráta nebyla velká, neboť měli jsme již doma většinu kupek. Zabolela mne takhle kuří oka k večeru a povídám: Hoši, dnes musíme dělat do noci, zítra bude pršet: A opravdu, liják přišel, bouřka přišla a co jsme domů nedostali, odplavila. Byl to těžký rok, vaše urozenosti. Náš hajný v Ratówce také si stěžoval. Zvěř nevynesla tolik. Otec nebeský se hněvá. Vlci roztrhali mnoho zvěře i dobytka. Přišli až do vsi...“

Pan Cykaniewicz obyčejně zíval při hlášení této celoroční bilance a na všechno pokyvoval souhlasně hlavou. „Zde,“ končíval pan Bówa, „nesu záznamy, vše pečlivě sepsáno,“ a opět zašermoval papíry. Věděl dobře, co na to odpoví pan Cykaniewicz: „Jděte s tím k čertu, milý Bówo, věřím vám na slovo!“

„Račte si jen prohlédnout...“

„Dejte mně svatý pokoj!“

Ano klid a pokoj, ten chtěl mít pan Cykaniewicz na svém milém zámečku. Zhnusil se mu již ten ruch velkých měst přes zimu, ten neklid, stálé pachtění po zábavách, orgie všeho druhu, karty, divadla, šantány, kde vystupovaly polonahé ženy. Zde žil tak spokojeně, zahrada se zelenala, třešně kvetly a voněly, les šuměl, příroda se smála a teď přijde ten protivný Bówa skládat jako obyčejně na jaře účty.

Když pak mu zbylo jen toto malé panství, poznal teprve, jak přirostlo mu k srdci a zůstal zde i přes zimu, vzpomínaje s odporem na velká města ciziny, kde jako velká řada jiných polských šlechticů utrácel spousty peněz a podpisoval směnky...

Celé okolí divilo se této změně a sám pan plebán šel jednoho zimního dne navštívit patrona kostela, přeptat se co a jak.

Pan Cykaniewicz díval se právě oknem na zasněžené lesy, na vesnici Breg Zamurowany tam dole, zasněženou a bílou, když Wojciech ohlásil návštěvu plebánovu.

Pan Cykaniewicz se usmál a šel hostu vstříc. Dal zapálit samovar a uvedl hosta k starobylému stolu. Plebán se omlouval, že snad urozeného pána ruší, řekl na omluvu jakousi latinskou větu a konečně pravil: „Zima jest u nás také krásná, vaše urozenosti.“

„Nádherná, pane faráři!“

„A zůstane,“ ptal se opatrně plebán, „urozený pán u nás přes celou zimu?“

„Jsem hotov,“ odpověděl upřímně pan Cykaniewicz, „utratil jsem mnoho peněz, prohýřil dvě panství a nakonec zbylo mně jen tohle. Nelituji toho, poněvadž naučil jsem se cenit tento poslední zbytek bývalé slávy svých předků a přišel jsem, abych zde umřel...“

Samovar bublal a šuměl. „Jest zde rozkošně, pane faráři, starý zámeček, příjemné okolí, příroda, klid, co si více přát? Vy nepamatujete mého nebožtíka otce?“

„Nikoliv, nebyl jsem zde ještě.“

„Ten také měl rád tento zámeček. Ano,“ povzdechl pan Cykaniewicz, pohřížen do vzpomínek, „umřel zde, pamatuji se na to, jako by to bylo dnes.“

„Když třešně kvetly a sypaly své bílé květy na žlutým pískem posypané cesty v zahradě, tu můj otec, takhle k večeru ve středu, podíval se naposled z tohoto okna na kvetoucí zahradu, na sedmikrásy na trávníku a ve čtvrtek se mu již přitížilo, v pátek se mu zdánlivě polevilo a v sobotu umřel, ačkoliv pan Komian, lékař ze sousedního městečka, nám řekl v pátek, že můj otec vyjde lehce ze své nemoci. Měl částečnou pravdu, neb můj otec umřel lehce, bez všech bolestných zápasů. Usnul a již se neprobudil. Když mu měli dávat medicínu a budili ho, zabručel cosi, což vyznívalo v ten smysl, že jest pan Komian osel, pak se natáhl a zůstal v té poloze, i když ho kladli do rakve. Pak byl pohřeb... Sjeli se všichni statkáři a šlechticové z okolí, váš předchůdce dílem litoval, dílem byl rád tomuto případu, neb si koupil za pohřební obřady nový kožich, pošitý kůžemi z divokých koček, který byl již dávno jeho ideálem, starosta se při pohřební slavnosti trochu opil, pamatuji se, jak mne líbal a jak píchaly jeho štětinaté vousy. Moji příbuzní mluvili truchlivé řeči, které nikoho nepotěšily, učitel dostal 10 rýnských za pohřební řeč a jednoho kapouna, zvoník měl na celý týden na vodku, truhlář a zhotovitel rakve v sousedním městečku vydělal asi 50 zlatých, hrobař pil týden a kostelník, poněvadž byl střídmý člověk, měl na čtrnáct dní zač pít a všichni byli, jak jsem zpozoroval, spokojeni. A já, pane faráři, já šel do zahrady, objímal jednu třešni po druhé, plakal a sliboval jim, že je budu míti tak rád jako můj nebožtík otec... Odjel jsem potom s matkou do města a každý rok o prázdninách vracel jsem se sem, radostně dojat, že vidím opět staré známé, zahradu, zámeček a lesy... Och! Dětství jest krásné. Tak prchala léta, matka mně umřela a já byl sám. Žil jsem zde jen do zimy a v zimě byl obyčejně v cizině. Hýřil... Ale při tom všem, v elegantní společnosti, v ruchu, světle nádherných síní, vzpomínal jsem na toto zákoutí, těšil jsem se, až zas uvidím svou zahradu, na chodbách zaprášené podobizny předků, z oken vrcholky borovic a vše, co miloval můj otec a co i já mám rád z dětských dob.“

Pan plebán šel k oknu, podíval se do zahrady a pravil: „Velká, pěkná zahrada,“ pak se opět posadil a srkaje čaj z malé číšky zapíjel jemnou vodkou a hovořil živěji, usmívaje se: „Tak tedy, urozený pán zůstane stále u nás! Pěkné, velmi pěkné.“ Pan plebán rád by byl slyšel vyprávět o zábavách velkých měst, o životě šlechty, o dámách z polosvěta a o podobných věcech, které ho lákaly a činily zvědavým.

Konečně, když pan Cykaniewicz mluvil stále o věcech všedních a starých, o přírodě, o poezii, což nikterak nebylo panu plebánovi po chuti, tu rozpálen jemnou vodkou a čajem pravil: „Užil jste tam mnoho, urozený pane?“

„Všechno a nic.“

„A což ženy, urozený pane?“ otázal se plebán, svítě očima.

„Stály mne mnoho peněz, pane faráři,“ odvětil nevrle pan Cykaniewicz vstávaje od stolu.

Plebán pochopil a koktaje cosi, což bylo omluvou a poděkováním, odešel. A když byl před zámečkem, pravil k sobě: „Jaký to podivný člověk! Holčičky mu vlezly na mozek. Napřed orgie a potom příroda.“

A pan Cykaniewicz pomyslil si: „Jaký je protivný!“

A od té doby přicházely návštěvy. Statkáři, šlechtici z okolí, kteří přijížděli sem na starodávných vozech s vysokými koly a dupali po dřevěném schodišti starého zámečku.

Byl to předně starý Szeszyríski, muž s šedivým dlouhým vousem, který první přišel navštívit pana Cykaniewicze pravě, že jakmile se dověděl, že jemu zbývá jen Breg Zamurowany, cítí prý k němu sympatie, neboť on také probil dvě panství.

„A nyní piju,“ vykládal, „vodka mne zabije.“

Pak přišel pan Rzeszacki, který byl po celé dva dny na zámečku a opil se den co den, přičemž monotónně si bručel stále píseň „Mala ja jednogo hlopca wojskowego, ten juž do mnie niechodzi.“

A nakonec přišel pan Gebski, který nadával na celý svět, proklínal sedláky a hulákal: „Nežeň se, brachu, nežeň!“

A všichni ti hosté, kteří odjížděli odtud, mluvili o panu Cykaniewiczovi jako o podivínu, rozhlašujíce dokonce, že v jeho hlavě není všechno v pořádku. Proč nevypravuje o veselých radovánkách v cizině, o bujarém veselí velkoměst, proč stále mluví o své zahradě, o třešních, o sedmikráskách a lesích?

V chování pana Cykaniewicze bylo vskutku cosi podivného. Vydržel celé hodiny dívat se na svou zahradu, chodit po zámečku, obdivoval se každému kusu starého nábytku, starým krojům na rodinných podobiznách, vydržel celé hodiny bloudit lesem, kde trhal květiny...

A jednoho dne po celém kraji rozlétla se zpráva, že urozený pan Cykaniewicz se zbláznil. Objímá stromy na zahradě, pláče a křičí: „Přírodo, přírodo!“

A na jaře, když všechno kvetlo, květiny, stromy voněly, tráva se zelenala, pan Cykaniewicz opustil navždy svůj zámeček v Bregu Zamurowaném, opustil zahradu s třešňovými stromy, trávníky poseté sedmikrásami, pochovali ho do rodinné hrobky v kostele, jehož byl patronem. A zámeček v Bregu Zamurowaném koupil žid. Láska k přírodě nebyla u pana Cykaniewicze ničím jiným než progresivní paralýzou.

     


 

V čem jsme velcí

Jednoho dne neměl úředník u místodržitelství Vlček nic jiného na práci, než že čmáral po obálkách různá jména, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Mezi jiným napsal jen tak mimovolně na úřední obálku: „Slavné městské radě v Klenovicích. K rukám starosty.“ Pak přišel sluha, sebral obálky a odnesl je vedle do konceptu.

Bylo to právě v den, kdy rozesílána byla na jednotlivé interesenty, kteří o to žádali, nová nařízení z různých ministerstev. Od konceptu postoupili haldu obálek k vyplnění do oddělení akce a tak i do obálky s nahodilým jménem slavné městské rady v Klenovicích bylo vloženo jedno z nových nařízení z ministerstva, které uvedlo obecní zastupitelstvo v Klenovicích a jeho starostu do úžasu.

Přijde z místodržitelství obálka a v té dva archy: „Nařízení c. k. ministerstva vnitra, orby, financí a spravedlnosti ze dne 18. května 1910, č. 104, ř. z. o zákazu používati při výrobě obilního droždí škrobu a pivovarských kvasnic.“

Tohle bylo co říct. Už po deset let nedošel sem žádný přípis od místodržitelství. Posledně přišlo nařízení o zjištění zdravotních opatření a po deseti letech konečně tohle.

Starosta města byl naprosto popleten. Jakou zkoušku bůh na něho sesílá, co to znamená: „Zákaz používati při výrobě obilního droždí škrobu a pivovarských kvasnic?“ A k tomu ještě, že je to nařízení c. k. ministerstva vnitra, orby, financí a spravedlnosti. Jaká to rána sesypala se na ubohé město. Čtyry ministerstva podnikly útok na Klenovice. Vždyť pro umučení boží nikdo v celém městě nevyrábí droždí.

„Jedná se patrně o denunciaci,“ podotkl tajemník, když u přítomnosti náměstka starosty starosta Šandera četl obsah obálky z místodržitelství.

A náměstek starosty kupec Holobut dodal k tomu hromovým hlasem: „Pánové, toť spíše útok na českou samosprávu.“

„Já ale tvrdím, že je to denunciace,“ opřel se okresní tajemník. „Nejedná se o nic jiného, než nás kompromitovat u místodržitelství v době, kdy žádáme erár o posádku. Taková denunciace jest nejhnusnější zjev a třeba se rázně tomu opřít. Navrhuji svolání tajné schůze městské rady, kde bude rozhodnuto, co se má počít s ministerským nařízením a zároveň zaujati ostré stanovisko proti podobné denunciaci.“

„Já vám ale říkám,“ stál na svém kupec Holobut, „že se jedná o útok na českou samosprávu. To mně nikdo nevyvrátí. Napřed začne vláda s droždím, se škrobem, s pivovarskými kvasnicemi a bác! Už nám sem dosadí vládního komisaře, rozpustí obecní zastupitelstvo.“

Starosta Šandera nezaujal ani to, ani ono stanovisko. Celou cestu k radnici říkal, že jest to k zbláznění. Kdyby někdo vyráběl v městě droždí, milerád dá vyvěsit vyhlášku, ale takhle, nikdo nic a čtyry ministerstva útočí najednou na něho.

„K rukám starosty, pane purkmistře,“ řekl významně tajemník, „někdo vás denuncoval, že vy vyrábíte droždí.“

„Ano, pošpinit hlavu obecní samosprávy, pane tajemníku,“ hulákal kupec Holobut, „útok na českou samosprávu, vida, již to snad chápete. Denunciace je vedlejší, pravím vám, že zcela vedlejší věcí!“

Pánové se rozešli.

„Tak se mně zdá,“ myslel si tajemník odcházeje od radnice, „že pan starosta nemá nějak čisté svědomí. Což jestli přece vyrábí tajně droždí a že ho kupec Holobut denuncoval. Proto se tolik bránil při zmínce o denunciaci.“

V tajném sezení městského zastupitelstva byl prvním mluvčím pan Holobut. Řeč jeho byla jediný protest proti vládě. Opět mluvil o útocích na českou samosprávu a zapřísahal všechny, aby vytrvali a pak teprve starosta vysvětlil, oč jde. Městskou radu došel zčistajasna přípis od ministerstva vnitra, orby, financí a spravedlnosti, kterým se (patrně městu) zakazuje používat při výrobě obilního droždí škrobu a pivovarských kvasnic. Přípis ten došel k jeho rukám. Nespal celou noc. Nikdo nevyrábí droždí v městě. Vtom se ku slovu přihlásil pan lékárník a pravil, že spatřuje v zákazu užívati škrobu a pivovarských kvasnic při výrobě droždí podporu zkartelovaných továren na lisované droždí a zjednání faktického monopolu pro tento obor výroby. Proto navrhuje, aby byl podán v zájmu maloprůmyslu telegrafický protest a zároveň požádán poslanec za okres o zakročení. Věc je rozhodně vážnější: Třeba kartel takový zničit, než se narodí!

Člen obecního zastupitelstva sládek pivovaru Ramlík spatřuje v nařízení ministerstva pohromu pivovarnictví v Čechách. Zákaz používání pivních kvasnic nelze ospravedlnit. „Připojuji se také k návrhu pana lékárníka!“

„O to nejde,“ zvolal kupec Holobut, „zde jde o útok na naše práva. Sluší předně podat protest proti místodržitelství.“

Starosta Šandera povstal a mluvil o komických zbraních. Jedná se zřejmě o šikanování českého města, neboť kdo jakživ slyšel, aby v Klenovicích vyráběli droždí. Jest to nevážnost ku samosprávní korporaci, anebo... Nyní dotkl se také denunciace a počal mluvit o občanské svobodě a vysvětlil, proč svolal tajnou schůzi obecního zastupitelstva. Proto, poněvadž v celé záležitosti vidí ostří vídeňské vlády. Předně třeba zachovat důstojný klid a protestovat telegraficky na kompetentních místech. Třeba poslat protestní telegram na ministerstvo vnitra, orby, financí a spravedlnosti. Žádat Národní radu o intervenci a požádat jednotlivé poslanecké kluby o pomoc. Dále, jak pravil pan náměstek Holobut, podat současně protest na místodržitelství a vyzvat vyhláškou obyvatelstvo ku klidu.

Návrhy tyto byly jednohlasně schváleny.

Nato povstal starosta poznovu a řekl rozechvělým hlasem: „Pánové, nesmíme přitom založiti však ruce v klín. Nastane-li zlá doba, ať nás nenajde nepřipravené. Navrhuji vzhledem k hrozícím výlohám, které vyžaduje řádná obrana národní cti, abychom zvýšili o patnáct procent obecní přirážky.“

Návrh ten byl také jednomyslně schválen a je jisto, že mít v Čechách jen padesát takových měst jako Klenovice, pak běda vídeňské vládě.

   


V Česko-slovackoj respublike

V Československé republice

Propagace komunismu v Čechách jde rychlým krokem kupředu. V čele hnutí stojí soudruzi Šmeral, Muna, Koníček a Koutný. Čeští komunisté vydávají deník Právo lidu. Kromě toho vydávají Svobodu, Rolníka, vojáka a dělníka, Sociální revoluci.

Na Moravě pouze malé procento dělnictva nejsou komunisté. Je zajímavé, že například v Hodoníně, kde se narodil profesor Masaryk, vůdce československých kontrarevolucionářů, devadesát procent dělníků jsou bolševici.

Na prosincovém sjezdu Československé sociální demokracie v Praze byl přijat většinou hlasů návrh zástupců Československé komunistické strany vyšetřit činnost kontrarevolučního sboru na Sibiři a přijmout opatření k potrestání těch, kdož nesou vinu na tomto zločinu proti světové revoluci.

Začátkem února bude v Čechách sjezd české komunistické strany, po němž se očekává ozbrojené vystoupení československého proletariátu proti vládě, v jejímž čele je známý buržoazní slavjanofil doktor Kramář.

 

   


 

V Havlíčkových sadech

I

Malíř Josef Pavlousek, kolorista dle znění firmy visící nad dveřmi, jinak obyčejný malíř pokojů, který většinu týdne páchne klihem, upravoval svou toaletu, neboť bylo odpůldne svátku Nanebevstoupení Páně a čekal hosta.

Jeho žena Marie, přitloustlá a přihrublá, vylévala špínu do záchodu, což činila jen o velkém svátku, neboť jindy ve všední den lila špínu do vodovodu a hádala se proto se sousedem, nějakým vysloužilcem, který však o svátcích vycházel vždy na celý den.

Švagrová pana Pavlouska, třicetiletá slečna Brejchová, sušila nad kamny na provázku bílé rukavice s neskonale sentimentálním výrazem v bledém obličeji, přičemž polohlasně zpívala protivným hlasem: „Přijď, Jeníčku, k nám, já tě ráda mám...“

Malíř pokojů, který se právě holil, položil břitvu na kuchyňský stůl, kde již ležel hřeben a kartáč na šaty a zasmál se: „Však už se ho dočkáš, toho Honzy, tak nemusíš pískat. Ostatně to ti povídám...“ Nevěděl, co by řekl, a proto se opět zasmál: „Nu, dočkáš se Honzy.“

Zatím se žena vrátila se škopkem a počala se strojit s oním nevkusem, kterým vyznačují se určité vrstvy obyvatelstva.

„Barvy musí hodně křičet,“ byla zásada malíře pokojů a barvy na šatech jeho ženy nekřičely, ale řvaly v pravém smyslu slova.

Švagrová měla ráda modrou barvu a šaty barvy modré stály ji dosti obětí, neboť její sestra, paní Pavlousková, ji pro ně zpolíčkovala, chtěla totiž, aby i ona měla šaty červené křiklavé barvy a žlutou pentli na sukni. Proto došlo i nyní k bouři, když Brejchová oblékala si své modré šaty.

„Zas budeš dělat maškaru,“ křičela Pavlousková, zatímco malíř pokojů přišpendlil jí žlutou mašli vzadu na červenou sukni.“

„A ty děláš ze sebe blázna,“ odpověděla její sestra, „uvidět tě krocan, tak se zblázní.

„Dej jí, tej hubatej, jednu,“ vybízela Pavlousková muže.

„Mně se zdá, že vám oběma natluču, když nepřestanete se hádat,“ zakročoval malíř pokojů, „nevymáchané huby, mají celej tejden na to, aby si to vyrovnaly, a zrovna dnes ve svátek pouštějí se do sebe, jako by je pustil z řetězu. „Celej život mně votravujete,“ křičel, plivaje zlostně na podlahu, „dřu se na vás, beru vás s sebou na vejlety, dneska chci vám ukázat Havlíčkovy sady a vy nedáte pokoj, jste obě dvě saně.“

„Ty se na nás toho nadřeš,“ ušklíbala se Pavlousková, „přijdeš někdy domů až ráno z toho dření od Fleků. Mařko, slyšíš, von prej se na nás nadře!“

Brejchová neodpověděla, jen kývla hlavou a šla se napít ze džbánu u okna vody.

Pavlousek šel si zapálit dýmku, bruče si: „To jsou saně.“

Brejchová dala ubrus na stůl a vytáhla svůj slunečník ze skříně.

„Jseš líná už můj taky vytáhnout,“ hulákala Pavlousková na sestru. „Jen nic nedělat a zadarmo se najíst.“

„Copak nechodím šít a nenosím peníze domů?“

„No, to je toho za tenhle půl roku a což když jsi byla půl roku předtím nemocna, co? Kdo tě živil a doktor stál peníze a medicíny, co?“

„Jestli se budete pořád hádat, tak s váma do Havlíčkových sadů nejdu,“ křičel do toho malíř pokojů.

Na dveře ozvalo se zaklepání a hosté vstoupili. Byl to pan Jan Bousek, čtyřicátník s půvabnou pleší, tlusťoučký jako soudek, muž, který v životě přetrpěl mnoho ran, měl obchod, udělal bankrot, byl zavřený pro krídu, pak měl informační kancelář a byl pro podvod odsouzen, nato dělal někde sluhu a nyní dělá obchodního cestujícího, neboť má velký dar řečnický a je takový humorista a zná tolik otřepaných anekdot a dovede vyprávět taková sprosťáctví, že je mezi svými známými oblíben.

A to je právě ten Jeníček slečny Brejchovy, která se rdí, když jí tiskne ruce a šeptá, aby to ostatní slyšeli, že ona vypadá jako mladá paní.

A ostatní se smějí. Jsou to mistr řeznický pan Kareš a jeho mladá manželka Faninka, u kterých bydlí pan Bousek, lidé, kteří doplňují tuto nevzdělanou společnost svými hrubými vtipy.

Ženské se hubičkují a smějí, tak jako služky v taneční zábavě nebo když chodí pro pivo.

„Tak, tak, dětičky,“ praví pan Bousek a sedá si na stůl, ženské ho stahují dolů a za výskotu a smíchu všech pan Bousek je na zemi a s ním i ubrus ze stolu.

„Vypadám jako strašidlo,“ směje se pan Bousek a halí své tučné tělo do ubrusu, přičemž komicky chrochtá.

„To chrochtání si nechte až do jeskyň v těch Havlíčkových sadech,“ vybízí ho paní Karešová.

„Ne,“ praví vážně pan Bousek, „tam budu dělat tygra.“

„A jak děláte tygra?“ táže se slečna Brejchová.

„Takhle...“ Počne řvát, až si všichni zacpávají uši a smějí se. Jaký to zábavný člověk!

„A to budeme vybírat,“ praví pan Pavlousek,“ utíraje si smíchem uslzené oči.

„Ve prospěch hubenýho tygra,“ vtipkuje pan Bousek a zvedá se pomalu ze země, „pomalu abychom vyšli do toho novýho Riegráku.“

„Nový Riegrák!“ směje se paní Pavlousková, kde vy jen tyhle nápady berete.“

„V sobě, paní mistrová, to je takový boží dar, kterej bych neprodal.“ Klepá se na břicho. „Někomu dal pánbůh peníze, někdo se narodil slepej a chudej...“

„A jak vy jste se narodil?“ otázala se paní Karešová.

„Vlasatej,“ odpověděl pan Bousek a ukazuje na svou pleš.

„Tak pojďte, panstvo, do Havlíčkových sadů,“ vybízí malíř pokojů.

„Pojďme, když tam moh bejt kníže Windischgrätz a milionář Grébe, tak my tam taky nesmíme scházet,“ usmívá se řezník, „just tam půjdem.“

„Abys ty něco neřek,“ plácá ho paní přes tvář.

„Tak půjdeme, panstvo,“ řekl pan Bousek, „mám všechno. Peníze tady, sirky tady, klíč tady, břicho tady.“

„Ne, já už se nemůžu smát,“ řehtá se slečna Brejchová na chodbě.

Společnost za všeobecného veselí sestupuje po schodech.

„To je to vysoký,“ křičí pan Bousek, dívaje se nahoru, „odtamtud bych nechtěl sletět.“

„Rukulíbám,“ pozdravuje na chodníku nějakou dámu.

„Znáte ji?“

„Neznám,“ směje se pan Bousek a opakuje svůj „vtip“ na konci ulice.

„Bez vás by nebyla žádná legrace,“ praví k němu slečna Brejchová.

„To si myslím,“ praví on sebevědomě a obrací se na hocha, který honí káču na chodníku: „Poslouchej, je to, co pereš, ženská, nebo mužskej?“

Za všeobecného veselí a smíchu - cesta ubíhá.

 

II

Na konci Vinohrad, k Vršovicům rozkládají se ty obdivuhodné Havlíčkovy sady, bývalý majetek Němce Gräbeho, který peníze vydřené na českém lidu vložil do svého báječného podniku, udělat ze stráně nad Nuselským údolím nejroztomilejší park z Prahy. Statisíce vložil do toho a později najali vilu Gräbeho s rozkošnými sady knížecí manželé Windischgrätzovi a nakonec městská rada vinohradská od dědiců po zakladateli oněch sadů zakoupila je ve prospěch všeobecného dobra, aby každý mohl se nadýchat skvostného vzduchu, pobýt zde, kde vůně květin a vůně stromů jehličnatých a lesních v nejpestřejších zákoutích přenáší diváka do pravé přírody, z ruchu města na venek, aby každý pokochal se (jaké to vcelku bezvýznamné slovo: pokochal se) tím, co má působit nejvíc na duši pozorovatele, totiž zeleň stromů, zeleň lučin, vše, co mluví do duše všem těm, kteří milují přírodu a stromy neodhadují dle sáhu dříví a louky dle metrických centů sena.

Aby mohli lidé slyšet ptactvo, podívat se na skály, jeskyně, vodotrysky, na jezírka, sice umělá, ale tak umělá, že v největších podrobnostech znázorňují rozmary přírody, skály a jeskyně.

            Před vchodem stály skupiny chlapců, kteří nesmí sami bez průvodu dospělých do sadů, poněvadž konečně jednou se poznalo, že naše zlatá mládež je surová.

„Mladej pane, vezmou mne s sebou.“

„Mladej pane, mne vemou dovnitř.“

„Frantu ne, ale mě, mladej pane!“

Je to žebronění, je to křiku, aby mohli vniknout vchodem, kde stojí přísný hlídač.

„Klukům udělám radost,“ poznamenal pan Bousek, když naše společnost objevila se mezi zástupy přicházejícího obecenstva, mezi mohutnými zástupy, neboť v neděli ještě se sem platilo dvacet haléřů vstupného ve prospěch chudé mládeže, „kluky vezmeme s sebou, ať jim to zpustošejí, když je dobrovolně nechtějí pustit.“

„Mladej pane, vezmou mne s sebou!“

„Mladej pane, mne vemou s sebou!“

„Pojďte, hoši,“ vybízel je pan Bousek a tři nejbližší šli za ním způsobně.

„Ti jsou s vámi?“ tázal se hlídač u vchodu.

„Bodej ne,“ odpověděl hrdě pan Bousek za smíchu celé společnosti.

Byli v sadech. „Kluci,“ řekl k nim obchodní cestující, „just jim tady něco polámejte. A teď odpalte.“

Kluci odběhli, ohlížejíce se bojácně na všechny strany, zdali je nevidí hlídač, že jsou bez průvodu. Byli psanci. „Přinejhorším řekněte, že jste ztratili tatínka,“ křičel za nimi malíř pokojů.

„Tady je ale lidí,“ pronesl pan Kareš. Přišli ku tabuli, kde stojí, jak dlouho jsou sady otevřeny.

„V měsíci květnu,“ slabikovala Faninka, „od šesté hodiny ráno do devíti večer.“

„Tak zde budem do devíti,“ řekl malíř pokojů.

„Podívejte se,“ vybízela Pavlousková, „tady mají nóbl lavice, ohnuté dozadu.“

„Za chvíli sem dají postele,“ pravil pan Kareš. „Když někoho škrábe blecha na zádech, tak se ani nemůže o lenoch poškrábat,“ vtipkoval pan Bousek, mluvě velmi hlasitě, aby i ti, co nepatří k jeho společnosti, mohli obdivovat mohutnost jeho ducha.

Jakýsi dle všeho obchodní příručí, s vlasy sčísnutými do čela, se za ním zasmál.

„Taky v novým Riegráku?“ křičel na něho Bousek, „to je ale krása, lidičky. Tady je víc lidí, než u nás na hrubej. Tohle vidět naše bába, jak je zde pěkně. A tolik laviček! Pojďme se usadit.“

„Na těch se platí ve prospěch ošacení školní mládeže,“ poznamenal malíř pokojů, očekávaje nějaký vtip.

„To pojďte, to dostanem boty a kalhoty,“ hulákal obchodní cestující.

„Tam bydlel kníže s kněžnou,“ poznamenala slečna Brejchová.

„Táák? Kníže pán s kněžnou?“ divil se naoko Bousek, „a tomu všechno tohle patřilo? To von žil tady jako v ráji. Ale je to taky krása.“

Došli na terasu a dívali se na vinici.

„Tady by se bumbalo,“ šeptal řezník k malíři pokojů, „to se ti páni měli fajn.“

„Takovejm už nic nechutná,“ řekl Bousek, který to zaslechl, „sem budem chodit na hrozny,“ doložil hlasitě.

„Ale Hradčany nejsou odtud vidět,“ pravila Pavlousková, dívajíc se na údolí.

„Hradčany sou na druhej straně, hloupá,“ pravil malíř pokojů, „podívejte se dolů, to je kus zahrady.“

„Já se divím, že to nerozparcelujou na domy,“ poznamenal řezník, „to by se jim aspoň vyplácelo a takhle já vím, že do těch sadů cpou peníze.“

„Vidíte,“ křičela Karešová, ukazujíc na nějaký bod v Nuselském údolí za Botičem, „tam jsme loni kupovali ředkvičku. Za dva nový jí byla fůra.“

„Tady nic není,“ pravil pan Bousek, „stromy tady jsou hustý, pojďme do těch jeskyň.“

„Já se bojím,“ pravila slečna Brejchová, „vona je tam tma.“

„A ve sklepě se nebojíte?“ smál se Bousek.

„No jó, ale to je jeskyně.“

Šli tedy dolů, aby přišli na cestu k jeskyním a zastavili se chvíli na schodech, které vedly dolů k zadrátované ohradě, kde dřív byly srny.

„To je ale dříví,“ pravil řezník, ukazuje na lesík před nimi.

„Takhle to vypadá jako někde na Balíkově,“ zasmál se Bousek.

Kráčeli dolů a neopomenuli přejít přes roh trávníku, tak dost již sešlapaného dnes obecenstvem.

„Copak nevidíte?“ zlobil se hlídač se zelenou páskou na rukávě.

„Já mu chlapovi jednu…“ zlostně vyhrkl řezník.

„Ale nech ho, otroka,“ konejšil malíř pokojů, „von blbne ve službě.“

„Jako by bylo vo ten kousek trávníku,“ řekla Faninka.

„Tohle jsou plivátka,“ žertoval Bousek, upozorňuje na výborně provedenou kanalizaci sadů.

„Ten Grébe musel bejt blázen,“ učinila poznámku Pavlousková, „jen prej ty jeskyně a to kamení ho stálo tolik tisíc.“

Přicházeli k bazénu před umělými skalami a ťukali na želvy, chrlící vodu, holemi a deštníky. Ženské se náhle daly do ohromného smíchu a šeptajíce si cosi, ukazovaly na sochu uprostřed bazénu.

„To se divím, že ten chlap nenastydne,“ smál se Bousek, „pořád je u vody a celej nahej.“

„Ty žáby se vzadu šklebí,“ upozorňoval řezník slečnu Brejchovou.

„Tak polezeme nahoru!“

Stoupali po točitých schodech na hořejší prostranství, přičemž křičel Bousek: „Neštípejte mne, ale co to děláte?“

„Odtud taky nejsou vidět Hradčany,“ byla první poznámka řeznice, když vylezli nahoru.

„No, a nyní do těch jeskyň!“

Stoupali po kamenných schodech mezi skalami, přičemž pan Bousek hlasitě naříkal: „To je ale ouraz pro moje břicho.“

Konečně byli v jeskyni. Ženské se bály, ale daly si přece říct a vstoupily, smějíce se panu Bouskovi, který usedl na mramorové sedátko a podepisoval své jméno na mramorový stolek.

„Podepište nás taky,“ vybízela Brejchová, otloukajíc jeden krápník slunečníkem, zatímco prohlašoval řezník, že to kamení je z moře.

„A tady tesař nechal díru,“ pravil Bousek, ukazuje na otvor ve skále.

Všimli si také otvoru, který šel dolů a byl zadrátován na způsob pavučiny.

„Tam měl kníže pán králíky,“ řekl vážně obchodní cestující.

„Je zde smutno, pojďme,“ pravila Brejchová a všichni vyšli, jen Bousek zůstal chvíli uvnitř a když vyšel, smál se a řekl, že je tam nějaká nádržka. Šeptal cosi řezníkovi, který se smál a pravil, že Bousek je šibal.

Šli do druhé jeskyně, kde údiv jejich způsobila socha ženy nad malým bazénem. Bousek dal jí do úst kousek doutníku, začal bučet a dělat tygra. „Tady byla za Gräbeho voda,“ řekl řezník, ukazuje bazén.

Pan malíř pokojů urazil kus omítky a všichni ve veselé náladě odebrali se k jezírkům, kam když dorazili, vykřikl Bousek: „Nazdar!“

Aniž věděli proč, dali se do smíchu.

„To je ale bláznovství,“ řekla Karešová, „dát sem nahoru vodu a do ní tyhle listy.“

„To je vodní cibule,“ pravil Bousek, ukazuje na lekníny.

„Gräbe chodil si sem mejt nohy,“ poznamenal malíř pokojů a vytrhl kousek kapradí, který hodil do vody.

Sestupovali nyní dolů a šlapali na trávník, aby pozlobili hlídače. Tak přišli až na hlavní cestu, která vede do dolejší, ovocné části sadů.

„Tam nepůjdem,“ řekl Bousek, „tam teprv nic není, jenom hrušky a jabloně.“

„Mají prý tam jahody,“ řekla Pavlousková.

„Ty ještě nejsou zralý,“ odvětil řezník.

„Já už mám žízeň,“ řekl Pavlousek, „člověk tady běhá pro nic a za nic, pojďme někam na pivo.“

„To si dám říct,“ smál se Bousek, „těchhle hloupostí kolem se nenapijem.“

„Pudeme do Vršovic na Kovárnu,“ pravil řezník, „ženský si aspoň zabaletí, když je svátek...“

Šli k východu ze sadů a Bousek vážně řekl, ukazuje na hemžící se obecenstvo: „Co tady vidí? Nic, a kdyby aspoň tady měli smíchovský pivo...“

A opouštěli v pořádku Havlíčkovy sady, zatímco ptáci zpívali, stromy, voněly a jejich dámy vlekly za sebou vlečky a vířily prach...

   


 

V hodině náboženství

Děti z Koroupova věděly z náboženství jedině tolik, že milý Bůh ve své neskonalé dobrotě stvořil rákos. Po rákosu pak katechetu Horáčka. Obě ty věci doplňovaly se navzájem. Bůh potom lidi naučil dělat z rákosu rákosky a katechetu Horáčka těchto rákosek používat s nevšední obratností.

Obyčejně to začínalo tak, že kaplan Horáček, vstoupiv do třídy, zarmouceně podíval se na zdrcené tváře svých žáků a řekl: „Vaníčku, otroku blbá, tak se mně zdá, že neumíš pozpátku vyjmenovat sedmero hříchů hlavních.“

Katecheta Horáček prováděl totiž pravou eskamotáž týkající se otázek. Musili vyjmenovat pozpátku desatero božích přikázání, nebo se otázal:

„Ludvíku, holomku, řekni rychle, jaké je to přikázání, od konce třetí, nad tím Nepokradeš!“

Byla to matematika náboženská a končívala výpraskem jako smutným nábožensko-početním výsledkem. Bylo tomu vždy tak, že ať to byl Vaníček nebo Buchar, Ludvík a jiní, šoupali se pak smutně z lavice a šli před katedru. Šli zlomení v důvěře v neskonalou dobrotu boží a přesvědčeni, že to už jinaké nebude a že náboženské pojmy nejsou v katechismu, ale v té části kalhot, na které sedí.

Bylo to tak prosté a jisté. Vystrčit zadnici na ostatní a nyní se dát práskat rákoskou svižnou a zkušenou rukou katechety.

Obden byly ty scény stejné. S příjemným úsměvem brával jednoho po druhém přes koleno a pravil k nim: „Poděkujte, bídní, Bohu, že vás tady řezat mohu.“

Jednoho dne přinesl Vepřek z vedlejších Kozích Dvorů zprávu, že prý je dobré namazat rákosku česnekem. Nejenže prý to tolik nebolí, ale rákoska po ráně praskne.

Byly to takové zoufalé optimistické myšlenky sebevzdělání a měli v ten česnek takovou důvěru, že když natírali rákosku česnekem, tu Kratochvíl plakal radostí.

Je to možno nazvat zoufalou nadějí koroupovské školy, smutnou kapitolou o zklamaných touhách. Katecheta jim to vysvětlil dokonale na kalhotech.

Měl k nim potom přednášku, že to, co dělali s tím česnekem, byl podvod, ovšem směšný podvod, jak se přesvědčili. Trest byl úplně spravedlivý. Chtěli oklamat Boha. Vylíčil jim, jaké to může mít zhoubné následky pro ně pro celý život. Byl to první stupínek k mravní zkáze a záhubě. Vsadil by se o věčnou blaženost, že ten česnek ukradli a proto bude je řezat znova. Není pochyby, už je vidí všechny, až na Venouška pana správce a Zdeňka (ti nebyli nikdy biti. Otec Zdeňkův byl v školní radě), viset na šibenici.

Tak smutně ubíhaly dny a nikdy to nepřestávalo. Zdálo se, že koroupovští chlapci neučiní nic na svou záchranu a že se to bude dál beznadějně opakovat. Kulhavý Melhuba přinesl však do celé této náboženské otázky nový směr.

Vyložil u rybníka význam papíru. Učinil předešle doma pokus. Vycpal si kalhoty papírem a upustil krajáč s mlékem. Byl ihned řemenem bit a cítil o polovičku menší bolest, než za normálních poměrů. Počali si tedy vážit papíru jako Číňané, kteří kdekterý papírek sbírají, aby ho uchránili před zkázou. V tomto případě měl papír chránit je. Misterka, syn kupce, byl dodavatelem ochranného prostředku a katecheta zpozoroval, že známky bolesti jsou nyní méně patrnější v obličeji těch bídníků.

Přemýšlel o tom a dospěl k tomu názoru, že dle všeho jim kůže už ztvrdla a že bude třeba zaopatřit pro náboženskou hodinu rákosku lepší, neboť milý Bůh dá růst rákosu i silnějšímu, většího průměru.

Postavil si tedy ty, kteří měli být decimováni, do řady před stupínek a pravil k nim, že vidí, jak si zvykli již na tenké rákosky. „Zde máš peníze,“ řekl k Misterkovi, „a ať tatínek vybere hodně silnou rákosku.“

Pozoroval, že cosi přeběhlo přes obličeje delikventů a zamnul si ruce. Zaťal perverzně rty a seznal, že takové oddalování výprasku působí mu nový blažený pocit.

Otec Misterkův vybral dokonalou rákosku, která svou tloušťkou neutralizovala ochranný plášť papíru. Bylo tedy nutno vynález zdokonalit a Melhuba jednou u rybníka pronesl jedno slovo: „papentekl“. Pak to dunělo v náboženské hodině a katecheta vzdychal: „Můj Bože, ti mají tvrdou kůži.“

Pravil tedy k Misterkovi, aby šel koupit ještě silnější rákosku. Byla to nejsilnější, která kdy přišla do Koroupova. Pod její ranou praskala a drtila se lepenka!

„Teď nám už nic nepomůže,“ vzdychal Melhuba u rybníka.

Při příští hodině náboženské dívali se smutně před sebe v lavicích. Věděli, že každý zápas je marný, jen Vepřek se trochu usmíval.

Odpovídali tím nejistěji na otázku, kdy Bůh ponejprv zjevil lidstvu své milosrdenství.

Před katedrou stálo jich patnáct i s Vepřkem. Deset bylo jich už řezáno a řvalo, což působilo rozkošně na katechetu a na řadu přišel Vepřek.

Byl již přehnut přes koleno, tlustá rákoska zasvištěla vzduchem a bác! Ozvala se velká rána, jako když udeří se do činel plnou silou, jako když uhodí se palicí na velký tamtam.

Katecheta pustil Vepřka usmívajícího se a zařval: „Kalhoty dolů!“

Vepřek přestal se usmívat, spustil kalhoty a podal katechetovi plechovou tabulku, kterou vzal včera v kostele. A katecheta na ní četl zdrceně:

Darujte příspěvky na výzdobu chrámu Páně.

           


 

V horách na rumunské straně

U Sszadaru byla velká Taňa, což není nic jiného, než pěkně zařízená samota. Tam žil pan Kevesi, který měl velké známosti v tomto koutě Sedmihradska. Známosti ty vynesly mu kdysi úřad stoličního soudce, ale jeho cestu v kariéře zkřížil mu Bocskóly. Tomu už bude pomalu čtyřicet let.

Bocskóly byl totiž jedním z posledních gentlemanů, kteří skrývali se před četníky v rodenských horách na sedmihradské i rumunské straně. V Padarádu, původním sídle pana Kevese, který soudil zcela libovolně, než přišla známá reforma úřadu stoličních soudců, v domě pana Kevese byla jedna místnost, jejíž stěny viděly, když Bocskóly platil panu Kevesovi tři tisíce zlatých, aby se zbavil nějakých nepříjemností, kvůli kterým měl potahování s úřady.

Od Padarádu až na rumunskou stranu do Koprily šla lesní cesta, kudy jezdili kupci. Cesta jde samými lesy a kupci setkávali se s bandou tatíčka Bocskólyho.

Ještě tam někdy v Padarádu zpívají v krčmě starou písničku:

Tatíček Bocskóly u Koprily byl

a měnil tam peníze zlaté

a kupce z Bukoviny hlava už nebolí, hej jú!

Bylo nás tam patnáct kolem něho, hej jú!

a hajduci lesy šli, nevěděli,

jaké jsme hody my u Koprily měli.

Jednou chytili jednoho z Bocskólyho společnosti v Hajduböszörménu, když tam prodával koně. Možná, že mu tam slíbili, že ho pustí, když něco poví. Nepustili ho, ale pověděl, co věděl o panu Kevesovi, který chránil pana Bocskólyho. Byla to aféra, o které se mluvilo i na sněmu.

Pan Keves odešel z úřadu a z Kluže dostával nějaká vyzvání k návštěvě vrchního župana.

Vrátil se odtamtud velmi skromně a daleko od Padarádu zakoupil si taňu u Szadáru a velké lesy kolem prodal židovi Béťovi z Marose, jenž tam udělal sirkárnu, která vyhořela, když ji pojistil u Dabačské společnosti. Tak to kolem všechno zpustlo a samota pana Kevese bělala se na obrovské pasece v pralese Karpat. Musíte si představit, že odtamtud do nejbližší obce Ofalvy bylo 12 hodin cesty.

V zimě kolem běhali vlci a černí medvědi. Vyli kolem velkých zdí, za kterými klel starý pan Keves, kouřící od rána do noci z krátké dýmky.

Někdy tam přišel až blízko ke dvorci starý kulhavý rys, usadil se na zeď dvora a mručel, když ozývaly se ze dvorce do té velké pustiny zvuky nějakého valčíku.

To hrála na piano vnučka pana Kevese Etelka. A bylo to takové smutné v té poušti, ačkoliv to byly samé veselé valčíky, tak veselé jako Etelka.

Bývaly vždy po tři měsíce takové závěje v horách, že proměnila se taňa pana Kevese ve vězení.

Ale Etelka neztrácela přitom veselé mysli.

Těšila se, jak se to opět po třech měsících kol velké paseky zazelená a jak zas bude chodit k panu Kevesovi na návštěvu mladý správce z pohraničních královských rumunských dolů Constantin, který vždy trávil na jaře dovolenou v Öfalvě, kde měl najatý byt u obecního notáře.

II

Jednou dostal pan Constantin v měsíci dubnu podivný nápad, aby se podíval do hor po saních ještě s báňským inženýrem Tebruscuem. Vyjeli z Bolovorské Gory, kde jsou královské rumunské doly, takhle dopoledne, a druhý den ráno přiběhl k jeho statku v Bolovorské Goře, kde z dlouhé chvíle pan Constantin pěstoval trpasličí kuny a ozdobné bažanty, jeden kůň ze spřežení, s kterým pan Constantin si vyjel do zasněžených vršků a vrchů.

Kůň měl přetrhané prostraňky a třásl se po celém těle. První věcí bylo, že se všichni, kteří to viděli, pokřižovali a zavolali popa.

To byla celkem zbytečná věc. Ctihodný pop pokrčil rameny a způsobil ještě větší paniku.

Celkem to dobře však rozřešil starosta.

„Nu,“ řekl k bojarovi Vescovi, „není pochyby. Milostivý pán správce je sněden vlky.“ Někdo se zeptal, co je s panem báňským inženýrem. Byla to taková hloupá otázka, když jel s panem správcem, kterého vlci snědli.

„Aj, ty hloupoučký,“ pravil bojar Vesca k tomu muži, „což nerozumíš, vlci, víš, ale třeba vypátrat, kde. Bude nutno kříž na památku postavit a udělat výpravu na vlky. Kde najdeme saně, předpokládajíce, že je vlci nesnědli, tam místo křížem poznamenáme.“

A tak byla na hranice vyslána velká výprava do hor. Řeklo se, že to půjde na státní útraty, a tak se celá ves vypravila a dvacet horníků z dolů pod Bolovorskou Gorou. Vzali s sebou velké psy, ručnice a zásoby na tři dny. Bylo jasno, trochu větrno, po velkých sněhových bouřích. Sněhy umrzly a po dřevěných talpách, neohrabaných kulatých sněžnicích, šlo to dost rychle kupředu.

První noc rozdělali velké ohně a pobili dvacet vlků. Bojar Vesca měl příliš mnoho rozumu druhý den, neboť pil celou noc kořalku ze soudku, který nesli s sebou. Zavedl je na sedmihradskou stranu a padesát lidí bloudilo zasněženými pralesy Karpat.

Večer uslyšeli z dálky hru na piano. Za půl hodiny klepali na vrata Kevesovy tani.

III

„Vítám vás, sousedé,“ pravil starý pan Keves špatnou rumunštinou, „co vás přivedlo sem? - Hej, Etelko, uvař pyjatiku z borovičky.“

Etelka odběhla dát rozkazy služkám a vrátila se, právě když vykládal bojar Vesca, který se ujal slova, panu Kevesovi po dlouhém úvodě, kudy bloudili, že hledají pana správce Constantina a báňského inženýra Tebruscu.

„Jest to velmi nápadné,“ vykládal v čele mužů z Bolovorské Gory, „kůň jeden přiběhl. Postraňky přetrhány a kůň se třese. Vlků se všude hemží po horách. Jak říkám, nápadné. Stalo se nepochybně neštěstí. Oba snědeni. Druhý kůň sněden také.“

„A my,“ řekl jeden z mužů bolovorskogorských, „hledáme místo neštěstí a velký kříž postavíme na místě.“

Etelka neříkala ani slova. A když posilnivše se mužové odešli, Etelka se rozběhla za nimi, když ještě dědovi přistavila k posteli nádobu s uhlíky, aby si měl čím zapálit dýmku. Rozběhla se do zasněžených plání a lesů, kudy drali se Bolovorskogorští. A pan Keves na posteli řekl toto k Etelce: „Škoda pana Constantina, nikdo nedovedl tak dobře hrát piquet jako on.“

Výprava zmizela v tichu pralesa za dlouhou pasekou. Zmizeli někde Etelce v nějaké úžlabině a přišel velký vichr, který zařval vždy do hvozdů, že nebylo slyšet hluk, způsobený výpravou.

A Etelka v horách, sama v pustých srázech hledala stopy po panu Constantinovi.

Nevěděla, jak dlouho jde, až když měsíc zapadal tam někde na svahu k rumuské straně, přišla na převržené saně.

Bylo podivné, že ji vlci tak dlouho ušetřili. Až když klesla u saní na půdu, kde se odehrály před několika dny tak strašné zápasy, tu objevila se mezi kmeny na bílém sněhu černá, pohybující se tělesa a něco svítilo mezi stromy.

Vlci se přibližovali, vyjíce chtivostí...

 

   


V masterskoj kontr-revolucii

V dílně kontrarevoluce

V době, kdy Ufa patřila bílým, bydlel v Telegrafní ulici číslo 41 kněz Nikolaj Andrejevič Speranskij. Před příchodem našich uprchl a zanechal ve svém domě spoustu různých papírů, ovoce své „neúnavné“ práce.

Jelikož jeho dům je nyní obsazen Výborem zahraniční strany (komunistů-bolševiků), přišel jsem náhodou na archív, který tato „černá vrána“ zanechala ve svých psacích stolech.

Z korespondence, která tu zůstala, vysvítá, že kněz Speranskij byl v písemném styku s plukovníkem Vasilijem Jegorovičem Goginem z hlavního štábu nejvyššího vládce a že řídil vydávání rozmanitých proklamací proti bolševikům. A kněz Speranskij měl celou továrnu na takové protisovětské proklamace, která mu vynášela od sibiřské vlády velké částky peněz. Ve svých proklamacích obklopoval nejvyššího vládce Kolčaka aureolou božího požehnání a kryl každý jeho zločin. Tento věrný sluha buržoazie psal tak plamenně, že sám plukovník Vasilij Gogin mu poslal dopis, v němž mu radí, aby se nedal tolik unášet svými city, protože výzvy k rolníkům, aby upalovali své výbory chudiny na hranicích, znějí přece jen příliš silně, i když jsou žádoucí.

V temže dopise sděluje plukovník literárnímu inkvizitorovi, že proklamace „Antikrist“ se velmi líbila a že mu za ni posílá 3.500 rublů. Žádá zároveň, aby jen trochu poopravil obsah a poukázal na to, že bolševici konfiskují jmění a cenné předměty. Může se podotknout, že to stojí psáno v evangeliu sv. Marka, neboť lid je nevzdělaný a nevyzná se v tom!

Rád bych tuto proklamaci našel. V psacím stole jsem objevil jeden exemplář nadepsaný „Co praví Písmo svaté o Antikristovi a jaké jsou skutky jeho“. Pod tím je napsáno: „Rozšířit mezi vojsky osvobozené Rusi. Vylepit na viditelných místech.“

Je to psáno se zápalem a s bohatými odkazy na Písmo svaté. Tak například prý svatý Jan ve svém Zjevení praví: „Přijdouť komisaři, kteří všem položí pečetě na čelo jejich, na ruku jejich. Nikomuť povolíno nebude ani prodávat, ani kupovat, kdož nemají tuto pečeť.“ A za tím údaj „Kapitola 13, odst. 12 - 16“. To zřejmě pro hodnověrnost.

Dále se cituje text Písma svatého o bolševicích vůbec: „Slibujíť svobodu, zavrhují vládce a metají bláto na vysoké úřady, jimiž je sibiřská vláda v čele s nejvyšším vládcem.“ (Epištola sv. Judy, 8.)

V jedné z proklamací pop Speranskij píše, že do každého krasnoarmějce se musí zabodnout několik bodáků, aby pošel jako pes, neboť je zrádcem svaté Rusi.

Soudruzi krasnoarmějci, zapamatujte si dobře tato slova, která vyšla z dílny kontrarevoluce, a chytejte všechny tyto zločince v sibiřské tajze.

 

    


V mořských lázních

Historie české rodiny

Pan Kalousek se strašně rozzlobil a výsledek toho byl, že se svou ctihodnou paní manželkou a dceruškou, slečnou Vilmou, odjel do mořských lázní.

Měl ovšem příčinu se rozzlobit, neboť v posledních lázeňských sezónách nevycházel z hněvu. Byli v Karlových Varech, jeden rok v Teplicích, jeden rok v Bílině, jeden rok někde za Prachaticemi, zkrátka poslední dobu byli všude tam, kde od majitele lázní až po vrchního číšníka rozumí každý z češtiny jen slovu platit!

V Teplicích řekli někde panu Kalouskovi příjemní obyvatelé, že je český pes, v Bílině vyjádřili se o něm, že mu jeho pitomou svatováclavskou lebku napraví á la Mommsen . . .

A proč nejezdil do českých lázní? Bože, nikdo neví, jak pan Kalousek rád mluvil německy a jak slečna Vilma cítila se býti povznesenou, když kolem nich hučela a pleskala slova v těch obdivuhodných dialektech, které zní jak prasklý zvon . . .

A pak ta jejich vzpomínka na pobyt před lety v českých lázních byla příliš smutnou pro ně, než aby zapomněli na to, jak tenkrát mladý, hezký a zámožný pán po celou lázeňskou sezónu dvořil se slečně Vilmě, jak byl jejich společníkem, jak popletl hlavu dvacetileté Vilmy tak, že pan Kalousek uznal za dobré jednoho dne promluviti s oním pánem . . .

„Dal jsem mu to po lopatě,“ řekl pan Kalousek, vrátiv se od onoho pána, „že jako Vilmička a on . . . A on řekl: ,Pane Kalousku, vážím si vás velice, ale podotýkám, že proto jsem jel do lázní, abych se zotavil, ale nikoliv proto, abych byl ztracen pro celý život.’ “

Od té doby žádné české lázně neviděly rodinu pana Kalouska, bylo to deset let bludné pouti po německých lázních, deset let, kdy úplně již vzdali se naděje, že slečna Vilma někdy upotřebí výbavy koupené před deseti lety, a nebýt toho, že mu v Bílině řekli o jeho lebce „pitomá svatováclavská“, že mu ji chtěli rozbít, jeli by tam zas, ale pan Kalousek hrdě prohlásiv, že je Čech a že nepotřebuje si dát líbit od Němců podobného jednání, odjel s rodinou do mořských lázní u moře Baltického a tu ponejprv viděli moře v životě, které znali jenom z jedné povídky v Gartenlaube a z vypravování jednoho jejich strýce, který vrátiv se z Ostende prohlásil, že moře je největší komplex vody na souši.

Dále věděli, že v moři jsou ryby, z kterých slaneček je užitečný tvor a žralok škodlivý, že v Praze u Čadila se prodávají mořské ryby, dno moře že je mělké i nedozírné hloubky, moře že je klidné i bouřlivé, mořská voda že je slaná, jízda na moři že předpokládá mořskou nemoc, lidé na moři že mají titul námořníci a lidé u moře bydlící mořští rybáři.

Dále z poslední války rusko-japonské věděli, že jsou i bitvy námořní, které jsou mnohem horší než na souši, a ku cti pana Kalouska konstatujeme rádi, že nevěřil v existenci mořských hadů, bludných Holanďanů1 a podobných potvor.

Věřil jen v příliv a odliv, aniž by ovšem vědecky rozbíral ty zjevy, věřil s rodinou v mořské bouře a měl z nich nehorázný strach, který však brzo zmizel, když uviděli moře tiché a klidné, písčité břehy, ztrácející se v zelenavých jemných vlnkách.

Mořské lázně! Slaný vzduch, škeble na břehu, lastury, rybky, písek, promenáda, boudy, plátěné stany, obličeje osmahlé sluncem, kabiny na kolech, v moři malí koníci, na kterých se za velký poplatek každý může projeti, toalety pestré, kapely, koupací obleky dam, které vyrýsují tvary, a proto se nosí.

Na to poslední se starý pán nedíval, poněvadž v podobném případě poručila mu paní Kalouskova, aby se podíval na nebe, zdali nepřijde bouřka, anebo aby sbíral lastury, kterých měli již plný kufr, ačkoliv zde byli jen pět dní.

Celkem panu Kalouskovi bylo to jedno, neboť se trochu nudil.

On si celkem představoval mořské lázně jinak. Jak, to sám nevěděl.

Předně nemohl si zvyknouti na jídla upravená z mořských ryb a různých ráčků, chovaje utkvělou představu, že mu to všechno v žaludku jednoho dne obživne, že přijde den zmrtvýchvstání.

Proto topil ta zvířátka mizerným vínem a ještě mizernějším pivem, nezmiňuje se nikomu o své strašlivé myšlence, která ho pronásledovala dnem i nocí, na procházce, na pobřežní promenádě, na verandě pod kapelou i v té době, kdy šel se koupat.

A přitom ho lákaly ty různé rybí saláty a pečené rybky hadovitě zkroucené, kterým říkal „žížaly“. Nakonec topil to všechno v koňaku ve společnosti jednoho švédského lékaře, s kterým se seznámil v bufetu a kterého se tázal, zdali četl román z Pražských úředních novin Švédové v Praze.

Švédský lékař slyše, že je Čech, velmi se divil, jak je to možné, aby existoval národ tak zvláštního jména, načež loajálně prohlásil pan Kalousek, že jsme vlastně druh Rakušanů. Ty švédský lékař znal, stejně jako pan Kalousek Švédy z románu Švédové v Praze. Pili koňak.

A paní Kalouskova a slečna Vilma? Ty procházely se zatím vždy po promenádě a pomlouvaly dámy v plovacích oblecích, které vycházely z kabin.

Považovaly to za nemravnost, zejména slečna Vilma, která byla kdysi v horažďovickém klášteře na vychování a se závistí dívala se na vnady dam.

Potom mluvívaly pohrdlivě o pánech, kteří všímali si každé dámy, jen Vilmu ignorovali, na každou dámu se smáli, jen na Vilmu se ušklíbali.

A jednoho dne nechala paní Kalouskova Vilmu samotnu sedět ve stanu na břehu a sama odešla podívat se, co dělá manžel, neboť v poslední době pití koňaku proměnilo se u pana Kalouska ve zbožňování tohoto destilátu.

Slečna Vilma dívala se snivě na pobřeží a tichým hlasem zpívala si píseň: „Ich weiss nicht, was soll es bedeuten, dass ich so traurig bin, ein Märchen ...“

Umlkla, neboť jakýsi pán podíval se dovnitř a vzápětí již vstoupil, hluboce se ukláněje. Pak si sedl vedle a nepromluvil ani slova, jen díval se stále na slečnu Vilmu a vzdychal.

Za půl hodiny odešel hluboce se ukláněje, prose za dovolení, zdali by zítra opět v tu dobu mohl přijít... Za chvíli se vrátil a klaněl se opět, ale beze slova, až k zemi, a odešel. Za pět minut byl zde opět, a opět hluboce se ukláněl a políbil uctivě ruku slečny Vilmy, která náhle si při svých třiceti letech počala vzpomínat na pána, kterého před deseti lety milovala a který nebyl ani z polovice tak hezký jako tento dvorný host z mořských lázní. . .

Paní Kalouskova byla příjemně překvapena a slečna Vilma dostavila se přesně do onoho stanu druhého dne ráno.

Pán přišel a opět se ukláněl, políbil slečně ruku, chvíli seděl vedle ní, povstávaje občas, aby se uklonil, což zdálo se Vilmě tak roztomilé a slastné, že cítila v duši, jak neznámý jí není lhostejným.

Dlouhou dobu mlčel, až konečně přimhuřuje střídavě oči řekl:

„Když milostivá dovolí, jsem hrabě Van Graze.“ Nato políbil Vilmě ruku a opakoval: „Van Graze. Van Graze ...“

Ukláněl se chvíli a pravil odcházeje pozpátku ze stanu, že těší se, když slečnu uvidí odpůldne na promenádě. Opakoval totéž, co včera, a vracel se a klonil až k zemi.

Slečna Vilma umínila si, že představí pana hraběte odpůldne své matce . . .

*

Promenáda. Paní Kalouskova, slečna Vilma. Hrabě Van Graze přichází a jde se smeknutým kloboukem, ukláněje se hluboce po cestě dámám vstříc.

Přijde a vyhodí klobouk do výšky. Dámy jsou překvapeny.

Hrabě Van Graze klekne si do písku před nimi a počne cosi hvízdat, pak se zvedne a počne kol slečny Vilmy tančit nějaký divoký tanec.

Obecenstvo kupí se kolem a z dálky běží sem dva mužové, kteří chopí se pana hraběte za rameno, a pan hrabě odchází mezi nimi jako beránek. Jeden z mužů obrací se k obecenstvu a volá s přízvukem Dolnoněmců: „Zas nám utek.“

„To máte tak,“ vykládá třesoucí se paní Kalouskové a slečně Vilmě nějaký starší pán ze smějících se hostů, „hrabě Van Graze je blázen, ale neškodný. Jen časem kompromituje starší dámy, poněvadž je považuje za své nevěsty. On prý se někde zamiloval na svých cestách do černošky ... a slečnu považoval za svou nevěstu ...“

*

Druhého dne odjížděli Kalouskovi do Čech. Pan Kalousek s utkvělou představou, že mu mořské ryby v žaludku obživnou, paní Kalouskova nemocná z té příhody a slečna Vilma s představou, že vypadá jako černoška . . .

    


V klášteře v Beckově

S pány mnichy v klášteře Beckově seznámil jsem se před čtyřmi léty. Byli to příjemní františkáni a povím vše, jak jsem se tam měl.

Do Beckova nad Váhem přišel jsem, abych pátral po zbytcích Kumánů mezi tamějším obyvatelstvem. Abych vám to blíže vysvětloval, není třeba, poněvadž na věci bylo jen tolik pravda, že jsem se s tou myšlenkou vetřel do kláštera, zkrátka, že jsem mystifikoval ctihodného opata.

Zaklepal jsem na fortnu kláštera a podal jsem svou visitku. Na této visitce na druhé straně stálo: „Obracím se k vám, Vaše Důstojnosti, ve příčině Kumánů, jichž stopy sleduji v Pováží.“ Pod tím stálo skromně: „Prosím o nocleh a o dovolení prohlédnouti si klášterní archiv.“

Páter, který mně otvíral, pozval mne hned do ambitů a šel mne ohlásit opatovi Eusebiovi.

Opat Eusebius přišel za chvíli. Podal mně ruku a rozpačitě prohlásil, že o Kumánech neví nic. Věděl tedy stejně tolik, kolik já, ale pokud se týkalo klášterního archivu, pravil, že jest mně archiv k disposici a že se mohu uhostit v klášteře na jak dlouho chci. Pak mne vedl do refektáře, kde hráli páni mniši šachy.

Představil mne mnichům a páter Liberát odvedl mne do mého pokoje s nádhernou vyhlídkou na Váh. Otevřel okno a řekl, ukazuje kolem dokola „To je všechno naše!“ Byly to dlouhé úrodné roviny, na nichž zlatilo se žito daleko široko, lučiny zelené, lesy modré, to vše kolem dokola patřilo fran-tiškánům v Beckově.

Pak hovořil se mnou o požehnání božím, jeho oči plály nadšením, tváře svítily tukem.

Pozval mne k sobě do svého pokojíku, kde v oknech voněly růže a bazalka, otevřel skříň a vyňal krabičku sardinek, otevřel ji, nabídl mně a z druhé skříně vytáhl láhev koňaku.

Pak jsme chvíli pili, kouřili doutníky a hovořili o povšechných věcech, o povodni, kterou darmo čekali a kterou zažehnali modlitbou, o milostivém létě, o úrodě, jak všemohoucí Bůh obilí urodí, jaké bude krásné seno a jetelina.

Pak mne odvedl nahoru do věže kláštera a ukazuje na skupinu stavení dole, řekl, že to, co vidím, jsou dvory kláštera, kde jest čtyry sta kusů skotu, tři sta vepřů a vedle těch dvorů že mají drůbežárnu.

Dál kus pak, jak vidím, tam je ovčárna s 400 kusy ovcí a kus dál k lesu, tam jest dvůr, kde chovají mladé bažanty.

V lesích pak kolem mají osm hajných a dva lesníky. Zvěře dost. Srnčí, dančí i vysoká. Zajíci, koroptve, černá zvěř.

A popisuje mi to tak živě, sepjal milý páter Liberát ruce a zvolal: „Bůh jest velmi milostivý.“

Mezitím už nás hledali, abychom šli k večeři.

Kol dlouhého stolu sedělo nás dvanáct, a zatím co jsme povstali a modlili se krátce, aby Bůh nám dal milostivě dobré chutnání, nosili již mniši jídla.

A budiž všechna čest této kuchyni. Všemohoucí Bůh řídí šťastně ruku mnichů-kuchařů v klášteře v Beckově a ve své neskonalé dobrotě poskytl nám: polévku ze slepice s jemně rozsekanými žaludky a prsíčky slepic. Pak přišla sklenička madeiry a hned nato bažant, nadívaný kaštany.

Milosrdenství božské bylo ještě větší, když přineseny byly mladé husičky se salátem.

Radost všem mnichům páterům zářila z očí, a než přišly smažené pstruhy, poděkovali jsme v krátké přestávce poznovu milému Bohu.

Pstruhy byly výtečné. Chápali jsme plně dobrotu boží, jak Bůh stvořil všechny ty dobré věci, aby se františkáni v Beckově měli dobře.

Bůh stvořil také víno.

A jaké víno měli v klášteře Beckově.

Víno tak znamenité a výborné, že člověk nestačil pít a nestačili jsme si nalévat.

Tak minuly hodiny v družném hovoru, kouřili jsme doutníky a opat začal vypravovat pěkné příběhy.

Slovo dalo slovo, ozval se tu páter Fortunát či páter Liberát a počali vykládat prasácké anekdoty s úvodem: „Jak je ten svět zkažený, člověk by neřekl, tak mně vykládal jednou kočí, když jsem jel k hostině na trenčínskou kanonii, že jeden pán mu vykládal takovéhle prasectvo. Tak ničema hřešil slovy, což nepřeháním, poněvadž obsah jest tento:

A již plynula slova, leccos se znázorňovalo posuňky, pak přinesli nejjemnější koňak. To již slunce vycházelo nad Trenčínem.

Čert to vem! Ani se mně nechtělo spát. Vyšel jsem, když se rozcházeli páni páteři do svých pokojíků, z kláštera a vydal jsem se procházkou do polí.

Na lukách byl již rušný život. V ranním šeru kosili trávu pro klášterní dobytek. Tam byl na kraji u lesa zaměstnán klepáním kosy stařeček: „Daj Boh zdraví!“

„Ako sa vám vodí?“ povídám stařečkovi.

„Ej veru, že něchcem hřešit, ako by sa mi dobré vodilo,“ odpověděl stařeček.

„Ako by sa dobré vodilo,“ opakoval tesklivě, „celý deň robotím pánom velkomožným z kláštora a pánovja mně placi dvacat krajcaróv na deň beze stravy, pretože mosjá šetřit na papeža.“

Pokřižoval se a dál klepal kosu v ranním tichu, kdy mlhy zvedaly se nad Váhem a v klášteře v Beckově chrápalo dvanáct františkánů.

   


 

V Neuburgu

Z vypravování vandráka

Seznámil jsem se s ním ve švábském městě Neuburgu. Jmenoval se Kuligowski, pocházel odněkud z Poznaňská a oba šli jsme žádat na městský úřad o podporu na cestu. Seděl v chodbě radnice na lavici, a když mne spatřil, povzdechl: ,,Jest to život, kamaráde!“

„Nu, jak jest,“ tázal jsem se, „pouštějí již dovnitř pro poukázky na nocleh?“

„Za chvíli, hochu, pustí nás dovnitř, předložíme průkazy a dostáném.“

Z policejní strážnice v chodbě ozvalo se jakési jódlování.

„Jsou veselí,“ poznamenal Kuligowski, „jest neděle, pijí, jedí, jako všude v tu dobu po světě. A my čekáme.“

Z kapsy záplatovaného kabátu vyňal kousek doutníku, dal do úst a počal žvýkati, vykládaje: „Tak se touláme po světě, pozorujeme, eh, nikdy člověk není dost moudrý.“

Pokrčil rameny a odplivl si: „Bohatí, chudí, všechno jedno, všichni tam budem po smrti zajedno, rovni spolu, a ty třeba na cestě do nebe potkáš se s chlapíkem, který na cestách odepřel ti almužnu, a vidíš, že najednou tvá cesta s ním se dělí. Ty pluješ, letíš nahoru a on dolů. Ty do nebe a on do pekla. Náš pan plebán říkával: ‚Hlupáci, většího zápachu a smradu nenajdete než v pekle, a proto žijte v pořádku.’ A vidíš, odpíral dávat chudým pocestným almužny a nyní žije v pekelném zápachu. Přemýšlím někdy, uvažuji po cestě: Což kdybys ty měl peníze, brachu! - Kdybych peníze měl, tu pocestným bych přál, přemýšlím. Potkal by mne pocestný, tulák a poprosil. ,Tu máš zlatku,’ řekl bych, ,a napij, najez se na mé zdraví.’ A ještě bych ho pohostil. Ale lidi, co ti dají? Když dostaneš desetifenik, tu nevíš, zda nemáš dát devět nazpátek. ,Máte drobné?’ ‚Nemám, milostivá.’ ‚Nechte si tedy těch deset feniků.’ - Och, těžce se stluče po fenikách, abys se najed a napil. Nu, pravda, jídlo leckdes dostaneš, ale zde sedláci myslí, bůhvíco ti nedali, a pořád se tě táží: ‚Schmeckťs, du sakradi?’ ,Schmeckt,’ odpovídáš. Za chvíli třeba selka k tobě přijde, taková tlustá, volatá a zas se ptá: ,Schmeckťs, du sakradi?’ ‚Schmeckt, Frau.’ A pak pro žert, když se najíš, abys vytrávil, poštvou psa na tebe, ty běháš po dvoře, pes za tebou ... Kopneš psa, a sedlák tě s čeledíny vyhodí a třebas ti nabije. A takoví lidé budou žít po smrti v smradu pekelném.“

Zatáhl za své šedivé vousy a mhouře oči dodával: „Tak to bude, odplata přijde, za každý špatný pohled, ránu, tisíce let budou plavat v rozpuštěném olovu a síře, říkával náš pan plebán. Nu, pojďme dovnitř ...“

V místnosti seděl policejní strážmistr s jedním strážníkem a zpívali: „Já a můj otec, můj otec a já, je darebák můj otec, a lump jsem také já.“

„Ničemové,“ spustil policejní strážmistr opilým hlasem, když jsme vstoupili, „proč touláte se světem, nemůžete sedět na jednom místě jako já?“

Chtěl se zvednout se židle, ale nohy mu vypověděly službu, uznal tedy, že musí zůstat sedět, aby před vandráky neztratil vážnost, i klátil se na židli opatrně, aby nespadl, a křičel: „Cikáni jste, od města k městu se potulujete, zavřít vás, dokumenty sem, nebo sedíte ... To jsou dokumenty, čert aby tomu rozuměl, zatracenci ... Leopolde,“ obrátil se na strážníka, který žvýkal černou řetkev, „prohlédni dokumenty, a když jim neporozumíš, dáme oba hned zavřít. Ani v neděli nedají pokoj. Klid člověk nemá. Jsou dokumenty, Leopolde, v pořádku?“

„V pořádku, pane strážmistře!“ „Vaše štěstí, darebáci, že papíry jsou jak se sluší a patří. Zde máte poukázky. Leopolde, dej každému poukázku! Půjdete s tou poukázkou do hostince ,,U vítězného Bavora“, za most napravo, ničemové, tam dostanete talíř polévky, kus chleba, máz piva a nocleh, ráno nic. Zavřít vás raději, než ještě krmit, lotři cikánští. Jděte ...“

Vyšli jsme ven a za námi strážník Leopold.

,,Hoši,“ řekl na chodbě, „daleko máte domů?“ - „Ach daleko, velmi daleko!“

„Také jsem kdysi šel z Mnichova na Řezno,“ pravil táhlým hlasem Leopold, „cestou jsem prosil, je to hořká cesta. Zde máte půlmarku, víc nemohu ...“

Dal nám padesát feniků a vracel se do radnice. Kolem nás hučel život nedělního pozdního odpůldne. Lidé se procházeli, smáli, z hostinců ozýval se zpěv a veselé volání.

Šli jsme mlčky, bylo nám každému teskno v tom veselí a jásotu bezstarostných lidí.

Když jsme došli k mostu, řekl Kuligowski: „Tak, tak, někdo trpí, jiný dobře žije. A konce? Umře, zazpívají, pomodlí se u hrobu a dej ti bůh věčné odpočinutí ... Co myslíš, odpustí bůh i vrahům?“

„Odpustí.“ Kuligowski mlčel a díval se s mostu do vody.

„Jak myslíš, že jsem stár?“ tázal se.

„Šedesát.“

„Padesát, hochu, padesát, a za tu dobu vytrpěl jsem, mnoho vytrpěl. A někdo řekne: Osud. Sami si svůj osud připravujem, hochu, sami.“

Sedli jsme si za mostem k řece do trávy.

„Osud,“ pravil Kuligowski, ukazuje na řeku, „podívej se na ryby. Ryba také si svůj osud připraví svou žravostí. Chytí, polkne červíčka a již se třepá na udici. A tak i člověk. Ve všem jest žravost.“

Slunce zapadalo a okna neuburského hradu zahořela rudě.

„Zapadá,“ vzdychl Kuligowski, „zas jeden den pryč, a až vyjde, bude stejně ten den hořký, dny, týdny, měsíce a léta, pak někde na cestě padnu, zahynu a zahrabou mne.“

„Což třebas najít práci?“ namítl jsem.

Zatřásl hlavou. „Mám myšlenku, a ta myšlenka přijde do nohou a nohy jdou samy po cestách. - Pojďme k večeři ...“

Když jedli jsme polévku, položil lžíci na stůl a řekl: „Takhle polskou ,boršč’, polévku s kapustou, ach, doma jest krásně! Vesnice, kde rozumíš všemu, co lidé povídají, tvou řečí mluví ... A přece domů nesmím ... Háj jest u vsi, modříny, kde zde máš modříny, nikde ...“

Když jsme snědli polévku a vypili pivo, přišel hostinský, tlustý Bavorák, a poučoval nás: „Ráno budete za večeři a nocleh po dvě hodiny štípat dříví. Ale dobře musíte štípat!“

„Dříví štípat,“ vykoktal Kuligowski, když odešel hostinský, „bože, jakou zkoušku jsi na mne seslal!“

„Což nejsi dosti silný?“

„Silný jsem, ale sekyru vzít do ruky, bože svatý ...“ Šli jsme spat nahoru na seno. Kuligowski se dlouho modlil.

Přišla k nám nahoru veliká černá kočka. Sedla si k nám za hlavy a předla, při čemž jí ve tmě svítily oči jako uhlíky.

„Má pocestné lidi ráda,“ řekl v seně Kuligowski, „přede a jest spokojena. Černá kočka rodí se prý z čarodějných bab. Nevěříval jsem tomu, a teď k stáří tomu věřím, eh, věřím již všemu ...“

Pak jsme usnuli ...

*

Ráno dovedli nás na dvůr, kde bylo již připraveno dříví, které jsme měli rozštípat.

U špalku stály dvě sekyry, lesklé, na kterých ranní slunce všemi paprsky hrálo a se třpytilo.

Kuligowski hleděl na mne, jak beru sekyru do ruky a začínám štípat.

Počal se třást na celém těle.

„Štípej, starý,“ vybídl jsem ho. Kuligowski vzal sekyru a pak ji odhodil doprostřed dvora.

„Nemohu,“ zavzlykal a dal se do pláče. „Ach, bože svatý, nemohu, tak se leskne ...“

„Kuligowski, neblázni!“

„Neblázním, hochu, nemohu ji vzít do ruky. Takovou sekyrou zabil jsem před dvaceti léty svou ženu Štefku ...“

Plakal, bil se do prsou a mluvil: „S mým bratrem měla hříšný poměr. Ráno slunce svítilo, sekyra se leskla. Nu, a sekyrou jsem zabil svou ženu. Hlavu jsem jí rozsekl. Jsem hříšný člověk, štípej za mne, bůh ti to oplatí ... Patnáct let jsem byl za to ve vězení a pět let chodím po světě. Také leccos člověk vidí. Ale to jest ta myšlenka, která přijde do nohou a nohy jdou samy ...“

Štípal jsem za něho dříví, zatím co on plakal. Za tři hodiny bylo dříví rozštípáno a my vyšli.

„Kam nyní, Kuligowski?“

„Na Augsburg, a ty?“

„Na Ingolstadt a Řezno.“

Šli jsme spolu až na křižovatku, kde se silnice dělily.

„Děkuji ti,“ řekl, podávaje mně ruku, „že jsi štípal za mne dříví. Jsi hodný, jiný by se mně vysmál. Přeju ti šťastnou cestu, a když budeš moci, k moři se podívej, tam něco uvidíš. U Swinemünde na takových malých koníčkách se projíždějí a koníčkové běhají do moře ...“

„Sbohem, Kuligowski, šťastnou cestu ...“

Kráčel jsem po silnici, když vtom slyším za sebou volání.

To běžel za mnou Kuligowski.

„Zde máš pětadvacet feniků,“ křičel, „přece jsme včera dostali padesát, a já je vzal k sobě. Málem bychom byli zapomněli. - As tou sekyrou jsem si dělal legraci, já nerad pracuji.“

Podal mně pětadvacet feniků a odcházel směrem k Augsburku po dlouhé, nekonečné silnici mezi smutnými poli jako jeho život, když nechce pracovat ...

 

    


 

V polepšovně

Postní den

Bylo to právě v den velkého církevního postu, kdy měli chovanci polepšovny za povinnost dole na síni ve svých trestaneckých šatech klečet a chválit pánaboha, když dozorce Otčenášek vrazil do jídelny, kde kromě ředitele a tří učitelů kaplan Kavka cpal do sebe různé druhy ryb, smažených i s omáčkami, a zapíjel vínem.

„Pane řediteli,“ vyrazil ze sebe Otčenášek, „prosím uctivě, že ten kluk uličnická, Koleta, snědl švába.“

Bylo po obědě. Kaplan hodil zpět do mísy kus smaženého kapra a ředitel, který si právě bral omáčku na kapra na sardeli, vylil zoufale tu omáčku na talíř a odhodil vidličku.

Zpráva ta účinkovala asi tak, jako když na dvoře krále Ludvíka XIV. při hostině objevili, že cukroví, které snědli, je otráveno, nebo demokratičtěji řečeno, když v párku, který jíte, naleznete kus nehtu, o jehož původu počnete vymýšlet bezděky hrozné historky.

První se vzpamatoval ředitel: „A jak se chovají ostatní chovanci?“

„Sázejí se, že ten uličník nespolkne druhého a Koleta se rve se Svátkem, poněvadž Svátek se chlubí, že jednou rozžvejkal žábu ve škole.“

Kaplan vstal a pan ředitel vstal též. Ze tří učitelů jen jeden ještě jedl, ale když slyšel o rozžvejkané žábě, přestal též jíst a díval se sentimentálně na kleriku kaplana.

„Račte jim domluvit, pane katecheto,“ vybízel ředitel kaplana, „vyložte jim jejich uličnictví,“ a zmizel na chodbě směrem k záchodkům, kam za ním běželi dva učitelé, kdežto třetí přistoupil k otevřenému oknu…

Kaplan Kavka sestupoval tedy dolů do síně. Od pozemských věcí vytržen, vracel by se rád jeho duch k věcem nadzemským, kdyby dozorce Otčenášek, provázející ho, nebyl k němu po schodech mluvil: „Než se ohlédnu, už měl ten uličník švába v proklaté hubě, důstojný pane. Přinesl si ho z kuchyně, kde je, důstojný pane, chytáme na pivo.“

A vida smutnou tvář kaplanovu, pokusil se udělat vtip: „On se ten darebák ještě tím švábem opije.“

Kaplan nevyjasnil však svou zasmušilou tvář a se stejně smutným a tragickým výrazem v obličeji vstoupil do síně, kde chovanci při jeho vstupu jali se unisono bručet a mumlat nějakou modlitbu, stáhnuvše své rozveselené obličeje do poctivých rysů podle možnosti.

A když byl uprostřed, zvolali: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pohlížejíce úkradkem dozadu, kde Koleta za lavicí klečel na Svátkovi a cosi mu cpal do úst.

A byl tak zabrán do své manipulace, že jeho dětský hlas ostře zazněl do Pochválen buď Pán Ježíš Kristus: „Já ti dám žábu, jeho nechceš spolknout, potvoro, kluci, podejte mně kus dřeva, ať mu otevřu zuby.“

„Je zde voholenej,“ rýpl do něho Znamenáček.

Koleta vyskočil, právě když kaplan se k němu blížil. Svátek vyskočil také a dozorce Otčenášek chytil oba za límec a držel ve vzpřímené poloze tváří v tvář proti panu kaplanovi.

Ti lotři dovedli se dívat tak upřímně do očí kaplanovi a tvářili se tak nevinně…

„Co jste to zde dělali?“

„My jsme se prosím modlili, velebný pane.“

„Pěkně se modlili,“ vpadl do toho dozorce, „copak to máš, Koleto, v pěsti?“

„Chytil jsem švába,“ pravil nevinně Koleta, „lezl po Svátkovi.“

Otevřel dlaň a velký černý hmyz, usmrcený tím, jak ho strkal Svátkovi do úst v tu posvátnou dobu postní, objevil se zrakům kaplana, jehož žaludek bojoval v tom okamžiku poslední zápas.

Posadil se na židli a zvolal: „Ó vy zpustlí hoši! V tento posvátný čas bavíte se tak hnusným způsobem a v době…“

Všechny jeho myšlenky chtě nechtě počaly se tvářit kolem toho předmětu… „V době, kdy církev nařizuje nejpřísnější újmu v jídle a pití, tu tento ničema Koleta polyká šváby, ó běda, třikrát běda takovému lotru a běda vám, kteří místo na modlitbách…“

Myšlenky pana kaplana sestoupily do jeho žaludku a on pokračoval: „Místo na modlitbách abyste trvali a rozjímali o tom, jak jste hříšní, trváte jen na zábavách a to díváte se, jak tento lotr Koleta ku obveselení, ku ničemnému obveselení všech vás a ku potupě celého ústavu polyká šváby. Není vám líto, že právě v takový čas posvátný, kdy duše mají se povznášet tam vysoko…“

Ukázal na špinavý strop. „Tam vysoko k těm krásám rajským, polykáte šváby. Toť smrtelný hřích, který neodčiníte, vy ho neodčiníte – já se divím, co na tom máte v té posvátné době…“

Zápasil. „V té posvátné době vidíte pěkného švába, vždyť je úplná újma v jídle a pití a oni prasata, čuňata v této době posvátné době žerou šváby. Není vám špatně, vy lotři, když se na to díváte, když v této posvátné době, fujtajfl…“

Zbledl ještě víc, ale cítil, že právě o tom musí mluviti. Bránil se tomu, ale když měl hlavu v žaludku nešťastný kaplan! „Takový ošklivý hmyz, což se vám neobrací žaludek, ukřižovaný Spasitel…“

Nešlo to. „Vy v této posvátné době cpete se šváby, ó Ježíši nejmilosrdnější… Na kolena!“

„Na kolena!“ vykřikl ještě jednou hrozným hlasem a uprostřed klečících chovanců počal zvracet.

Zvrátil všechno, ryby všeho druhu, koláčky a zbytky salámu od dopoledne a vypotácel se ven, volaje: „Klečet po dvě hodiny!“

Klečeli tedy kolem toho po dvě hodiny. To byl nejkrásnější a nejveselejší postní den v polepšovně.

   


 

V přírodovědeckém časopise

Sezóna mořských hadů trvá v denních listech jen několik neděl, já však jako redaktor časopisu Svět zvířat měl jsem tu sezónu pořád. Během let vytloukli redaktoři Světa zvířat kdejaký materiál o zvířatech a když jsem po nich převzal redakci, seznal jsem, že není zvířete, o kterém by se již v časopise nebylo psalo.

Byl jsem tedy nucen vymýšlet si zvířata, což mně dalo menší práci, než psát o zvířatech dávno již objevených.

Prvním mým dílem bylo objevení se hltouna strašlivého, zvaného domorodci na ostrovech Blažených „ajaroro“, zvířete žijícího v moři od desáté hodiny ranní do čtyř hodin odpůldne. Zbytek dne tráví pak na ostrovech Blažených polykáním dětí. Psal jsem:

„Zvíře toto není veliké, ale při své strašlivosti mohutné. Přírodozpytec dr. Everich, známý přítel našeho listu, zaslal nám ze San Franciska toto popsání hltouna strašného: Patří dle prozkoumání kostry mezi ještěry. Domnívám se, že jest to jediný druh, který zachoval se na naše časy z dob velkých ještěrů ichtyosaurů a jiných obrovských předpotopních zvířat.

Na břišní straně krunýře nacházejí se krovky, které tře o sebe, je-li rozčilen, čímž povstává lomoz slyšitelný na dvě anglické míle. Podařilo se mně lapit na domorodého hocha jeden exemplář tohoto netvora. Dán do velké bambusové klece, snědl přes noc celou klec a půl chatrče, ve které se klec nacházela a utekl do vnitrozemí, kdež byl konečně zastřelen strojní puškou. V jeho žaludku nacházel se major domobrany. Ubožák zemřel hlady obklopen koženými stěnami žaludku, na které napsal tužkou: Vyřiďte poslední pozdravení mé ubohé ženě.

Zajímavé jest, že se maso toho netvora těší velké oblibě u domorodců. Prvně okusil jsem toho masa na ostrově Kalalo. Chuť jeho podobá se vepřovému. Maso upečené jest barvy růžové.

Oči má veliké. Mozková dutina vyplněna mozkem. Jakým způsobem se rozmnožuje, nepodařilo se mně zjistit. Současně zasílám fotografii.

Potud zpráva přítele našeho listu. Fotografii reprodukujeme na jiném místě našeho listu.“ (Dal jsem zhotovit reprodukci ichtyosaura.)

Tím jsem zahájil krásně svou činnost. Dva učitelé se ihned předplatili na dva roky a já jsem se vložil s plnou chutí do zvířat.

Předně v nejbližším čísle, poněvadž jest jisto, že jest velice těžko vymýšlet si stále nová a nová zvířata, vrhl jsem se na velryby. Objevil jsem velrybu sírobřichou, potloukající se v mořích kolem Nového Grónska, abych pak napsal ještě něco zvláštnějšího, jal jsem se uveřejňovat několik zvláštních zajímavostí ze života zvířat.

Napsal jsem, že hroši mají rádi, když jim domorodci foukají do nozder a že mravenci dají se přilákat na Traviatu. Současně uveřejnil jsem velký článek, jak zabránit bzíkání u buvolů tím, že ovády natřeme terpentýnem.

Jinou zajímavostí ze života zvířat jest, že hlemýždi rozeznávají světové strany a když fouká západní vítr, že lezou na východ. Termiti staví si svoje hnízda tak, že ostrou hranou obrácena jsou proti pasátním větrům, čímž rozrážejí větry, takže jest to dobrodiním pro celou severní Austrálii.

Tyto zajímavosti líbily se jednomu profesorovi přírodopisu tak, že se předplatil na Svět zvířat a provázel toto vědecké rozhodnutí nadšeným přípisem, že bude všude rozšiřovat časopis, poněvadž objevují se mu nové světy zvířecí.

Povzbuzen tímto úspěchem napsal jsem do příštího čísla velmi poutavý článek o racionelním pěstění vlkodlaků. Psal jsem, že v prvém měsíci třeba vlkodlaky živit volskou krví a pokračovat tak až do šestého měsíce, kdy volskou krev nutno zaměnit mlátem.

Vlkodlaci rozmnožují se v měsíci červnu vždy ob jeden rok. V době, kdy se páří čili vlkodlačí, jest třeba se jim vyhnout, nechceme-li být od nich postříkáni tekutinou, která smíšena v náležitém poměru s čistým lihem 1:25 vyznačuje se pižmovou vůní. Vlkodlaci jsou velice přítulní, věrní, dobří průvodčí a ostražití hlídači, takže nahradí v každém směru psy, nad které vynikají svou neobyčejnou inteligencí a ovládáním sebe sama.

Rozeznáváme vlkodlaka sibiřského a vlkodlaka mandžurského. První má srst stříbřitou a druhý srst do zlatova zabarvenou.

Článek ten měl velký úspěch. Asi za týden objevila se v redakci černě oděná dáma, která si přála, abychom jí zaopatřili párek mladých sibiřských vlkodlaků.

Nebyl jsem přítomen, tak ji odkázali na administraci. Účetní (kdepak ten věděl, co jsou to vlkodlaci) šel s ní k sluhovi. Prodávali jsme totiž zvířata všeho druhu a sluha, který o vlkodlacích měl stejné ponětí, jako pan účetní, řekl: „Prosím, milostivá paní, můžete dostat překrásný párek. Nemáme ho zde, poněvadž zde máme jen psy, ale máme je na venkově na vychování. Jsou asi čtyřměsíční.“

Pravila, že by si přála šestiměsíční vlkodlaky. „Ovšem, milostpaní,“ řekl ochotný sluha, „máme také šestiměsíční vlkodlaky, ještě hezčí, než jsou ti čtyřměsíční.“

„Jsou sibiřští?“

„Jenom sibiřští.“

„Nekoušou?“

„Kdepak, milostpaní, naši vlkodlaci jsou úplně krotcí, jsou jako děti a běhají jako pejskové za svým pánem. Je to něco neobyčejného.“

„Dobře,“ pravila dáma v smutku, „velice mě zajímal váš článek v listě, neboť mám ráda zvířata. Můj pětiletý Karlíček, když jsem o tom mluvila se svým otcem, nechce nic jiného, než vlkodlaka a každý den ráno křičí: Mami, já chci vlkodlaka. Vážila jsem cestu z Olomouce do Prahy.“

„Jakmile, milostpaní, bude příznivější počasí, zašleme vám vlkodlaky na ukázku,“ řekl ochotný sluha, „račte nám dát svou adresu.“

Uplynulo čtrnácte dní, když objevil se v redakci pán s dlouhým bílým vousem. „Jdu v záležitosti těch vlkodlaků,“ pravil přísně, „má dcera si je objednala a doposud jste nám je nezaslali. Všichni známí se velice na ně těší. Já je chci vidět hned.“

„Není možno je zaslat,“ řekl jsem vlídně, „rakouská vláda zakázala dovoz vlkodlaků, poněvadž doposud není obnovena obchodní smlouva s Rakouskem a Ruskem, jejíž jeden odstavec jest věnován vývozu vlkodlaků ze Sibiře. Jakmile bude obnovena smlouva, dáme vám vědět.“

Po nějakém čase procházel jsem se olomouckým sadem. Na lavičku vedle mne posadila se černě oděná dáma, která měla na klíně hezkého chlapečka, který strašlivě plakal. Činilo mne to nervózním a když jsem odcházel, uslyšel jsem, jak s pláčem praví chlapeček k matince: „Mami, já chci toho vlkodlaka, kdypak přijde ten vlkodlak?“

Spěšně jsem odešel, maje v kapse dopis od jednoho hospodáře z Čech, který psal, že natíral ovády terpentýnem, kde na ně přišel, jak bylo raděno ve Světě zvířat, ale že krávy přece bzíkaly a proto že přijde nás navštívit do redakce.

V kapse měl jsem více takových dopisů, mezi nimi ten, ve kterém jeden učitel píše, že pozoroval po čtrnáct dní, zdali hlemýždi rozeznávají strany světové a že tedy přijde nás též laskavě navštívit, informovat se, jaký druh hlemýžďů to je.

Poněvadž jsem se setkal s hošíkem, který chtěl vlkodlaky v Olomouci, jest jisto, že jsem před těmito znalci přírody utekl na Moravu, kde hodlám založit nový přírodovědecký časopis, ve kterém budu psát o duševních schopnostech stonožek.

    


 

V rakouském parlamentu

V rakouském parlamentě si všechno pěkně zrekapitulovali, aby celému světu byly jasny nesmyslnosti a zvrhlosti válečného absolutismu rakouského, a celý svět je dnes přesvědčen, že se rakouský stát zbláznil.

Rakousko však ve svém šílenství spáchalo sebevraždu, jak napsaly nedávno brněnské "Lidové noviny", které se nebojí ani státního návladního, ani dra Šmerala. S tou sebevraždou Rakouska každý upřímný Čech, bývalý poddaný, nejen souhlasí, ale jeho loyalita k roztrhané chalupě jde tak daleko, že je tomu k smrti rád, jen to je při tom mrzuté, že při sebevraždě Cis a Translajtanie teče krev občanů. S tou sebevraždou Rakouska stal se doopravdy malý omyl. Rakousko se spletlo a místo sebe pověsilo doposud asi 6000 občanů. Doufejme však, že přece jednou strčí hlavu do kličky a my jako pořádní bývalí poddaní podkopneme pod ním stoličku.

Pravil jsem, že je to velké slovo, říci, že se stát zbláznil, ale všechny doklady o šílenství rakouského státu byly předloženy slavnou sněmovnou. I Němcům se to přestalo líbit a němečtí synové vydatně řežou do matičky Austrie.

To, co provozoval rakouský válečný dozorčí úřad, bylo velikolepé křižácké tažení proti zdravému lidskému rozumu. Censurní soustava rakouská tvoří opravdu ojedinělou kapitolu v dějinách tisku na celém světě a snad ani censura bolševiků petrohradských ji nemůže předčit. Vyšlo na jevo, že byly konfiskovány zprávy c. k. meteorologické stanice o východních větrech. Ježíš Kristus byl mezi zabavenými autory, censura zabavila i projev samotného rakouského císaře Karla polskému klubu. Na Moravě zavřeli redaktora, který se opovážil tvrdit, že Čechové jsou Slované. Zabaveno bylo každé slovo, které se tomu či onomu policajtovi nelíbilo, pražské policejní ředitelství spálilo na 1200 exemplářů zabavené knihy "Dějiny české hudby", a když bylo podniknuto tažení proti československé obchodní akademii v Praze pro její velezrádný titul, málem, že se nedostal před válečný soud prof. Zykán, v jehož bytě našli a zabavili rukopis přednášek nauky o zboží díl II.: "Něco o skořici, vanilce, pepři a jiném koření".

Noviny byly plny úředních zpráv, takže se nedalo již nic mimoúředního zabavit, a tu přišli na dobrý nápad, jak odpomoci tomu nedostatku. Jeden úřad konfiskoval, co dával do novin úřad druhý, a "Lidové Noviny" donutila policie tisknout každého dne na úvodním místě slohová cvičení policejního zřízence, takže čtenáři nevěděli, mají-li se smát, či plakat.

Ministr odpověděl na to kulatě. Jeho odpověď připomíná staroindické přísloví: "Kdo mluví s hlupákem, jako by mluvil se spáčem. Když je po rozmluvě, tu se optá: ¨Co pak se vlastně stalo?¨"

V rakouském parlamentě se dnes často s vládních křesel ozývá zmínka o Bismarckovi. Pánové zapomínají, že týž Bismarck řekl: "Hloupost je též dar boží, ale nemá se jí příliš zneužívat."

Kdybychom se drželi přísloví knihy Sirach: "Plačte nad zemřelými sedm dní a nad hlupáky celý život," tu bychom si jistě nad Rakouskem musili oči vyplakat, proto se raději zasmějeme tomuto:

V Rakousku je nedostatek bramborů a proto se objevily ve vídeňských novinách zprávy, které pomalu snažily se připravit ubohé brambory o popularitu a vyličovaly je jako nejjedovatější rostlinu na zeměkouli. Nápad není špatný. Když stojí dnes metrák ve Vídni 120 K, je to prozatím pokus znechutit rakouskému občanu jídlo, aby týž děkoval bohu, že nejsou brambory a že tak byl zachráněn z náručí smrti. Vídeňský prof. Feicherle totiž dokázal, že stříkne-li se morčeti do krve dva litry odvaru bramborů, že to nevydrží.

V nejbližší době přijde na řadu mouka a profesor Feicherle dokáže, že mouka je nejnebezpečnější jed na světě a zejména ve formě chleba, že působí zhoubněji, než kyanovodík. Za pokus to stojí a nebude osamocen v reformě výživy. Alespoň nedávno přinesl berlínský "Lokal Anzeiger" zprávu, že požívání tuků je velmi nebezpečné a může mít v zápětí onemocnění neštovicemi, a kdo se nají vepřového masa, že je ztracen, poněvadž dostane zkornatění tepen, zánět středního ucha a padoucnici.

Kde jsou proti nim ti staří lháři z dob Mikuláše Dačického, zapisující do kroniky zprávy, že v zemi švejcarské se narodilo židovce medvídě, které, zaškrábavši se za uchem, umřelo.

Německý žurnalista dnešní doby jde ještě dál, což ukázalo se v nedávném sporu o platnosti slov "czechisch" a "böhmisch".

V "Hamburger Nachrichten" dokázal zcela nevyvratitelně redaktor Walstein, že vůbec žádní Čechové nejsou, nýbrž jen česky hovořící Rakušané (böhmisch sprechende Oesterreicher).

Hradčany že jsou původu německého, totiž, že se správně jmenovaly "Hartlein", z čehož vzniklo "Hratšan" a konečně "Hradčany". Pokud se týká nebožky kněžny Libuše, připravil nás redaktor Walstein o tu sympatickou mythologickou postavu. Libuše byla Němkyně, německá princezna, která se musela před násilnostmi bémátského obyvatelstva ukrývat ve křovinách pohraničních hvozdů, takže o ní Němci říkali: "Die liebte Busch" a od toho později "Böhmisches Wort": "Libuše".

Nijak se nedivím, že Heine napsal: "Každý má právo být hloupým". To musel napsat jen německý básník, aby to bylo německy a pro Němce.

   


 

V rodném místě

Norbert Popelec, statní návladní, jel po dlouhé době navštívit zase své rodiště. V jeho obličeji byl nádech sentimentálnosti a na stanicích vypíjel se smutným výrazem sklenky piva podávané do vozu. Jel k Protivínu, kde hodlal vystoupit a podívat se odtud po místech, která měla pro jeho mládí nějaký význam, do Skočíc, Ražic, Vodňan, do Týna nad Vltavou atd.

Představoval si v duchu ty dobré lidi, jež znal v těch místech z mládí, jak si s nimi nyní popovídá, budou-li naživu. Když přijeli do Písku, znal již až k Protivínu podrobnosti z okolí. Heřman se skrývala v zelenu, tam chodil na ořechy jako malý chlapec ke strýci a vracel se přes Ražice, kde měl opět strýce, který hrával v karty.

Náhle si připamatoval i jiné podrobnosti. U Ražic byl rybník a tam jednou zabili pytláci hajného Mrkvu.

Pak ho vyrušil naproti němu sedící pán, který pravil: „Už zrušili rybníky!“ Státní návladní vyhlédl oknem a viděl, že zmizel už i ražický rybník. Jal se hlučně smrkat, aby zakryl své pohnutí.

Až do Protivína užíval stále kapesního šátku, neboť dojmy ho lechtaly v nose. Viděl v duchu tetu Hobzíkovou, jak ho drží na klíně a páchne přitom hnojem, pak si vzpomněl na řezníka Pistolku, jak stahoval tele a zpíval si: „Přijď, ó Duše svatý!“ V Protivíne vylezl z vozu, usedl v nádražní restauraci a přemýšlel, koho půjde navštívit. Konečně si vzpomněl, že se podívá, zdali je živ strýc Kodejš, který bydlil u říčky Blanice. Řekli mu dole v místě, že Kodejšovic mají malý krámek a že je stará Kodejšová slepá. Řekli mu také, kde bydlí, takže za chvíli už mluvil státní návladní se strýcem Kodejšem.

„Vy se na mne nepamatujete?“ - „Ne!“ - „Jsem Norbert Popelec, státní návladní z Prahy.“ - „Pořád, odpusťte, nic nevím.“ - „Jsem Popelec, syn Popelce, co měl za vodou hospodu, a vy jste můj strýček.“

„Popelec - hospodu - už vím ... a copak tady děláš?“

„Jdu se podívat na staré známé, snad naposled je uvidím.“ „Inu, moc dobře nevypadáš,“ řekl starý strýc, „tvůj otec byl jinší chlapík a praštili ho džbánem a bylo po něm. Jó, to tedy budeš zde přes noc. U nás tě však nemáme kam dát. Máme dvě světnice a v jedné spíme. Kdypak jedeš?“

Státní návladní se zahryzl do rtů a neodpověděl.

„Aby ses šel podívat na tetu, to je zbytečná věc. Je slepá, neviděla by tě a třeba by ti vynadala.“

„Tak se tady měj hezky,“ řekl roztrpčeně státní návladní. „Sbohem; já ti ruku nemohu podat, mám ji od povidel. Spadly mně tam s pultu krejcary,“ řekl strýc.

Když státní návladní vyšel ven, bylo mu, jako by ho byl někdo v tom špinavém krámku zpolíčkoval.

Otočil se a přemýšlel, kam by šel nyní. Vzpomněl si, že má zde sestřenici Ovsařku, provdanou za hostinského, právě tam, kde měl hospodu jeho nebožtík otec.

Přešel Blanici a nalevo od silnice vstoupil do jednoduchého domku s nápisem Protivínské pivo.

V lokále poznal hned v silné, statné ženě svou sestřenici; poručil si sklenici piva a přemýšlel, jak by jí řekl, že je její bratranec.

„Vy mne neznáte?“ otázal se po delším přemýšlení.

„Nikdy jsem pána neviděla; možná, že jen jednou v Budějovicích na rynku. Už se pamatuji. Kupoval jste tam balónek?“

„Ba ne. Vy jste přece Ovsářová, rozená Popelcová?“

„To jsem, a nejste vy Rozvodovic písař? Ten se také tak divně kouká.“

„Nejsem; já jsem státní návladní Norbert Popelec, syn Josefa Popelce, gruntovníka, co měl vaši hospodu; jsem váš bratranec.“

„To je škoda, že starý není doma. Jel koupit krávu; ani dnes nevaříme. Vaří se v hořejší hospodě.“

Odešla a nechala státního návladního samotna. Bylo mu jasno, proč to říká. Bojí se, že by ho musela pohostit.

Konečně se opět objevila a povídala, až přijde muž, že musí načít pivo, že už žádné není, a zase odběhla. Za chvíli přišla se škopkem vody, vysoukala si rukávy u blůzy a jala se mýt beze slova podlahu.

Státní návladní zaplatil, a když odcházel, pravila k němu jeho sestřenice:

„V hořejší hospodě jistě dostanete oběd.“

Opět byl na ulici ve svém rodném místě. Bylo to všechno ták chladné, cizí, ošklivé a urážející, že státní návladní tloukl holí do prachu silnice. Potom šel k „hořejší“ hospodě úplně mechanicky, jako z nutnosti.

Nade dveřmi četl: Jan Volešník, hostinský.

Volešník, Volešník, opakoval si státní návladní, Volešník byl už tenkrát dosti starý muž, říkali mu „ulízanec“, poněvadž si česal pěšinku; není možno, že by to byl on.

V rohu seděl starý děda; byl to „ulízanec“, stále ta pěšinka v šedivých vlasech. Je mu alespoň devadesát, pomyslil si státní návladní.

„Jářku, dědečku, pamatujete se na starého Popelce, co jeho syn studoval v Praze?“

„Jakpak bych se na toho lumpa nepamatoval,“ řekl dědeček; „a jeho syn, říkají, že má pořád co dělat se soudy. To bylo pěkné kvítko! S Mařenou Grossovou, s tou židovkou z Heřmane, měl kluka. Teď je kluk u strýce Léwyho v Písku příručím.“

„No dovolte, kdo vám to všechno řekl, dědečku?“ rozpačitě pravil státní návladní.

„To se povídalo před léty; já vím všechno. Čeňka Mázovic jsem také znal; ten se spustil s jednou paničkou ze zámku. Já vím všechno. Jo, jo, Mázovic byli sešvagřeni s Popelcovými. To byly dvě rodiny. Jeden větší lump než druhý. Starý Popelec měl na mne zlost, že čepuji o tři hektolitry piva víc, tak mne udal, že přechovávám zloděje.

Co se mne ten darebák napomlouval! A ten jeho kluk nedomrlá, co potom studoval v Praze, to byl také pěkný rošťák. Jednou ho viděl, když tam v Praze měl u soudu nějaké řízení, zdejší řezník Kratochvíl. Dva dozorci a uprostřed stál mladý Popelec. Bůh nenechá nic bez odplaty. Bůh je mocný a opatrný.“

Státního návladního polévalo brzo horko, brzo zima; napil se trochu z přineseného piva a měl chuť něco rozbít.

Stařeček však pokračoval: „Celá rodina Popelcovic je taková. Jeden nějaký Popelec, bratranec toho, co byl v Praze, má chalupu tam za hájem. Předevčírem ho právě odvedli četníci, poněvadž kradl v lese dříví. A Kodejš, ten starý flamendr, Popelcovic strýc, kupuje to kradené dříví.“

Kolem sedělo již několik hostů, samí starší lidé, kteří, jak se státnímu návladnímu zdálo, dívali se na něho nějak podezřele.

„Jářku,“ řekl pojednou jeden z nich, „nejste vy ten pražský Popelec?“

„Co vás napadá!“ žvanil pan Norbert Popelec, „já jsem, já jsem kupec Hexa z Budějovic.“ Zaplatil a odešel. . .

„Taky pěknej lump,“ řekl jeden z hostů po jeho odchodu; „to je ten, co před lety padělal peníze a dostal pět let.“

A státní návladní, který si již zatím jistě nevzpomněl, jakého jména užil ze své soudní praxe, kráčel zuřivě blátivými uličkami rodného místa přímo na nádraží, a když ujížděl nazpět k Písku a ku Praze, neměla již jeho tvář výrazu sentimentálního a první sklenku piva, podanou do vozu, mrštil za stanicí směrem k rodnému místu.

 

   


 

V strategických nesnázích  

Koncem měsíce října 1918 došel mně na velitelství města Bugulmy tento rozkaz od revoluční rady východní fronty: "16. division lehkého dělostřelectva na pochodu. Připravte saně k dopravení divisionu na posici."

Telegram mne uvedl do nesmírných rozpaků. Co je to takový division, kolik tisíc mužů má, kde vezmu tolik saní. Ve vojenských věcech byl jsem totiž úplný laik. Rakousko mně neposkytlo průpravného vojenského vzdělání a vzpíralo se zuby nehty, abych vnikl do tajů vojenského umění.

Vyhodili mne na začátku války z důstojnické školy 91. pěšího pluku, pak mně odpárali i ty jednoročácké nášivky, a zatímco druzí moji bývalí kolegové dostávali tituly kadetů i faehnrichů a padali jako mouchy na všech frontách, seděl jsem zavřen v kasárenské base v Budějovicích i v Mostu nad Litavou, a když mne pustili na konec a chtěli odpravit s "marškumpačkami" do pole, skrýval jsem se ve stohu a přežil tak tři "marškumpačky". Pak jsem simuloval, že mám padoucnici a byli by mne málem zastřelili, kdybych se nebyl dobrovolně přihlásil do pole. Od té chvíle se na mne štěstí usmálo, a když jsem na pochodu od Sambora obstaral pro pana nadporučíka Lukáše byt s takovou jednou roztomilou Polkou a znamenitou kuchyní, byl jsem povýšen na ordonance.

Když později pod Sokalem se objevily u našeho "batalionskomandanta" vši, vychytal jsem je, namazal svého představeného v zákopech rtuťovou mastí a dostal jsem velkou stříbrnou medaili za chrabrost.

Při tom však mne nikdo nezasvěcoval do tajů vojenského umění. Ještě dnes nevím, kolik pluků má batalion a na kolik rot se dělí brigáda, a v Bugulmě jsem měl vědět, kolik je saní třeba na dopravu divise lehkého dělostřelectva. Z mých Čuvašů to také nikdo neznal, zač jsem je odsoudil podmínečně na tři dny do vězení. Když se to do roka dozví, trest se jim promine.

Pozval jsem starostu města a řekl jsem mu přísně: "Dověděl jsem se, že skrýváte přede mnou, kolik má division lehkého dělostřelectva mužů."

Zprvu nemohl promluviti ani slova, pak se vrhl na zem, počal mně objímat nohy a zakvílel: "Odpusť, nehub mne, nikdy jsem nic podobného neroztrušoval."

Zvedl jsem ho, pohostil čajem, machorkou a propustil s ujištěním, že jsem přesvědčen o jeho nevině v tomto případě.

Odešel dojat a poslal mně pečené selátko s mísou naložených hub. Snědl jsem všechno a stále ještě jsem nevěděl, kolik má division mužů a kolik saní je třeba. Poslal jsem pro komandýra petrohradského jízdního pluku a nenápadně v rozhovoru jsem učinil na to narážku:

"Jest to zvláštní," řekl jsem, "že centr stále mění stav mužstva v divisionech lehkého dělostřelectva. Zejména nyní, když se organisuje rudá armáda, je to trapné. Nevíte náhodou, tovaryš komandýr, kolik mužů bylo dříve v divisionu?"

Odplivl a odpověděl: "My, kavaleristi, se přece nestaráme o dělostřelectvo. Já sám nevím, kolik mám mít mužů v pluku, poněvadž mně neposlali žádných direktiv. Dostal jsem rozkaz sestavit pluk, tak jsem ho sebral. Ten má kamaráda, ten také, a tak to rostlo. Až jich bude moc, nazvu to třebas brigádou. Kam proti nám kozáci."

Když odešel, věděl jsem tedy stejně jako dříve a ke všemu neštěstí dostal jsem tento telegram ze Simbirska:

"Vzhledem k povážlivé situaci na frontě jste jmenován velitelem fronty. V případě protržení našich posic na řece Iku stáhněte pluky na posici Klučevo-Bugulma. Organisujte mimořádnou komisi na obranu města a vytrvejte do posledního muže. Evakuaci města začněte, bude-li nepřítel vzdálen padesát verst od města. Mobilisujte obyvatelstvo do 52 let a rozdejte zbraně. Vyhoďte do povětří železniční most na Iku i u Klučeva ve vhodné době. Pošlete pancéřový vlak na rozvědku a vyhoďte trať do povětří..."

Telegram mně vypadl z ruky, a když jsem se vzpamatoval z prvního leknutí, dočetl jsem až do konce:

"Zapalte elevator. Co se nedá vyvézt, zničte. Čekejte posily a postarejte se o ubytování vojsk a jich pravidelné zásobování. Organisujte train a pravidelnou dopravu nábojů na posice. Přikročte k vydávání časopisu k uspokojení obyvatelstva v tatarském i ruském jazyce. Naznačte revoluční komitét. Nevyplnění nebo chyby trestají se podle zákonů válečné doby. Revoluční vojenský sovět východní fronty."

Bylo to k večeru a já si nerozsvítil. Seděl jsem v křesle, a když měsíc později zahlédl oknem do mé kanceláře, uviděl člověka, sedícího v témže křesle, držícího v ruce telegram a blbě zírajícího do šera kanceláře.

Tak mne našlo i ranní slunce. K ránu už to nevydržela ikona, visící v rohu, spadla se stěny a rozbila se.

Čuvaš, stojící na stráži přede dveřmi, nahlédl dovnitř a káravě pohrozil prstem na ikonu:

"Svoloč jedna, padá a probudí člověka."

K ránu vyňal jsem z kapsy podobiznu mé nebožky matky, slzy mně vstoupily do očí a zašeptal jsem: "Drahá matičko! Když jsem ještě před léty s tebou bydlil v Milešovské ulici č.4. na Král. Vinohradech, nikdy jsi si nepomyslila, že tvůj ubohý synáček po patnácti letech má stahovat pluky na posici Klučevo-Bugulma, má vyhazovat železniční most na Iku i Klučevu, tratě do povětří, zapálit elevátor a vytrvat do posledního muže při obraně města kromě jiných věcí. Proč jsem se raději nestal benediktinem, jak jsi chtěla, když jsem poprvé propadl v kvartě. Měl bych pokoj. Odsloužil bych mši svatou a pil klášterní víno."

A jako odpověď cosi podezřele zahučelo na jihovýchodě města a zatím to zahučelo podruhé, potřetí.

"Krásně to řežou z artillerie," řekl ke mně ordonanc, právě přijedší z fronty. "Kapelovci přešli Ik a s polskou divisí jdou nám na pravé křídlo. Tverský pluk ustupuje."

Poslal jsem tento rozkaz na frontu:

"Jestli skupina generála Kapela přešla Ik a s polskou divisí jdou na pravé křídlo, přejděte Ik na druhé straně a jděte jim na levé křídlo. Posílám petrohradskou kavalerii v týl protivníka."

Zavolal jsem komandýra petrohradské jízdy.

"Naše posice jsou prorvány," řekl jsem k němu, "tím lehčeji se dostanete do týlu protivníka a zajmete celou polskou divisi."

"Dobře," odpověděl komandýr petrohradské jízdy, zasalutoval a odešel.

Šel jsem k aparátu a zatelegrafoval jsem do Simbirska:

"Velké vítězství. Posice na řece Iku prorvány. Útočíme se všech stran. Kavalerie v týlu protivníka. Mnoho zajatých."

  


 

Václav Jaroslav Klofáč

Pamatuji se, že za velkých odbojů Uhrů  proti Rakousku překročil jsem v letech 1902-1903 uherské hranice. V té době byl národně sociální poslanec Klofáč ve flóru, ačkoliv jeho strana nebyla ještě tak silná, jak je dnes.

A co vlastně získalo jeho slávu u jeho straníků? Páter Svojsík má u Nováka ve Vodičkově ulici mapu Jižní Ameriky, kterou prošel krážem křížem, drže se opatrně zalidněných míst, kudy jezdí vlaky a elektrika a vyhýbaje se místům, kde nebyla doposud mapa zabarvena zeleně, kam totiž lidská noha nevkročila.

Tenkrát v těch dobách, kdy Klofáč začal cestovat, visely také mapy ve Školské ulici. Například mapa Ruska. Ta byla celá bílá, jen na místech, kde cestovatel Klofáč pobýval, byly červené tečky. Tak se dozvěděli národní dělníci v těch dobách nejslavnější ruské revoluce, že Klofáč byl ve Varšavě. Jakmile byl ve Varšavě, psal o tom do Národní politiky, neboť Národní politika a strana národně sociální je vlastně jedno a totéž.

Národní socialisté dozvěděli se z dopisů br. Klofáče, že ve Varšavě je Praga, Praha, jedno předměstí a mysleli, že tak bylo pojmenováno ruskou vládou na počest KIofáče. Pak přišly zprávy, že Klofáč jede do Mandžurska. Na Vinohradech jeden národně sociální hostinský přezděl U Mandžurie svou hospodu. Na vše to jsem vzpomínal, když překročoval jsem uherské hranice.

Tento muž překročil totiž uherské hranice tři neděle přede mnou. Tenkrát byli košutovci u vesla. Jest to celkem velice zajímavá historie. Košutovci nejvíc pronásledovali nemaďarské národnosti v Uhrách, košutovci to byli, kteří dali pozavírat všechny slovenské radikály, jak je nazývali, ačkoliv nevím, zdali v tom je právě radikalismus, když někdo žádá konat bohoslužby jazykem slovenským, od toho je přece latina a kromě toho, kdo prosazuje takové věci, patří vlastně do blázince. Paranoia religiosa.

Klofáč ovšem také nepřijel tenkrát do Uher, aby se snad zastával Slováků, kteří do celého světa, zejména pak do Národní politiky vrhali zprávy, že se Slováci nesmí ani slovensky modlit. Maďaři tenkrát odpovídali: „Ale vždyť se vůbec nemusejí modlit, kdo je k tomu nutí.“

Klofáč si ale takových řečí naprosto nevšímal. On tenkrát navazoval styky s uherskými politiky. V tomto ohledu má jisté neštěstí. Jakmile vyjede z Čech, nedovede navazovat styky s lidmi, kteří by se udrželi u vesla delší dobu. A tak vidíme, že například Klofáč mluvil s Plehvem, oním největším psem ruské byrokracie a velice ho chválil ve svých dopisech, zaslaných do Čech. To dopálilo tak ruské revolucionáře, že Plehveho vyhodili do povětří. Snad chtěli, aby se Klofáč napravil.

Klofáč vyžádal si audienci u carova strýce Sergeje. Pochválil ho také v novinách a revolucionáři Sergeje zas vyhodili do povětří. Mluví s největšími činovníky carské říše a co psaly ruské noviny později: „Včera brasily bomby.“ Takové měl neštěstí Klofáč se svými přáteli v Rusku.

On mluvil kdys také s nebožtíkem Alexandrem, králem srbským. Odejel a Šášu zabili tenkrát spiklenci. Při té příležitosti některé noviny psaly, že Choc ukradl zlaté hodinky v Koňaku. To byla jen vzpomínka oněch listů na národně sociální zájezd do Bělehradu.

Vím však bezpečně, že ze svých cest jediný Klofáč nahromadil si pěkné poklady. Tyto ukazuje však každému, kdo k němu přijde na návštěvu. Zejména zájem budí nějaké cáry, které vydává za pantalóny čínského prince vladaře. Ve skutečnosti jsou to podvlékačky mandžurského policejního strážníka, které koupil Klofáč na své cestě na bojiště rusko-japonské.

Dále onen výborný muž ukazuje každému překrásné vyšívání, jak tvrdí. Zatím však to je jenom potištěná látka z nějaké bulharské tkalcovny a ubohý Klofáč dodnes považuje to za národní bulharskou výšivku. Pak tam dále má velice zajímavý předmět jako vzpomínku na Uhry. Jest to polokoule, uvnitř dutá, o které vykládá, že jest to památka na turecké panství v Uhrách. Není to zatím však nic jiného, nežli taková sklenice, která se naplní vínem ve veselé společnosti a každý musí ji vypít naráz, poněvadž nelze ji postavit. Tak v Uhrách pije se vždy při magnátských zábavách a při politických konferencích. A když se někdo osvědčil při takových politických konferencích, že vydržel až do konce, tu může si vzíti domů onen zvláštní pohár a tak i Klofáč při politických konferencích s Kossuthem a Andrássym vydržel až na konec a přinesl si s sebou onu vítěznou trofej.

Bez odporu ona Klofáčova cesta do Uher měla velký politický význam, neboť Klofáč razil nám cestu v Uherském království, Pesti-Hirlap roznesl onu zprávu o Klofáčově návštěvě do všech koutů Koruny svatoštěpánské. A když my jsme procházeli touto zemí beťárů, říkali nám Maďaři, podávajíce nám poháry vína: „Češi rádi víno, to my víme, to říkal Klofáč,“ a potom v takovém místě, třeba sebeopuštěnějším, pohostinský národ Maďarů předložil nám škvarky. To také stálo v Pesti-Hirlapu, jak když šel Klofáč s Andrássym po budapešťské Karolyutcze, uviděl za výkladem závodu jednoho řezníka škvarky. Škvarky jsou nejslabší stránkou Václava Jaroslava Klofáče, vůdce strany národně sociální. A tak Klofáč vběhl do onoho krámu a koupil si kornout škvarků a jedl cestou. Od té doby, kdo přijde z Čechů do Uher, dostane škvarky, které tenkrát pojmenoval Pesti-Hirlap „czeh nemzeti ebéd“ - český národní oběd.

Klofáč tedy připravoval nám půdu v Uhrách a my jsme také se srdcem povzneseným kráčeli oněmi cestami, které nám vydupal Klofáč svými sympatiemi k Maďarům a posypal škvarky z Karolyutcza v Pešti.

     


Vae victes

Vae victes - Běda přemoženým. Toto strašné heslo římských legionářů převzali v nedávné minulosti páni pravicoví eseři v Samaře, Kazani, Simbirsku a jiných městech.

A splnili je do nejjemnějších odstínů. Tak například samařské Volžskoje slovo v prvních dnech vítězství zaznamenalo s uspokojením:

„Dnes bylo posláno do vězení 460 zatčených bolševiků ... Dnes bylo posláno do vězení 270 zatčených bolševiků ...

Pravicoví eseři triumfovali, což nijak neudivuje vzhledem k jejich chorobné představě, „že udělají politickou kariéru“.

Vedeni snahou získat tučná sousta, vytvořili „lidovou“ armádu, k níž se obrátili s provoláním: „Vyzýváme všechny vojáky lidové armády, aby všemi silami bojovali za Ústavodárné shromáždění proti bolševikům, předvoji německého císaře Viléma.“

Ve svých listech zapřísahali všechny občany „svobodného Ruska“, sympatizující se stranou eserů, aby pochopili, jaké nebezpečí hrozí státu, a aby jim nějak pomohli udržet zbytky výsad buržoazie a kapitálu, jinak prý „bolševický program definitivně rozvrátí a zničí slovanskou ideu“.

„Buržoové, spojte se!“ To bylo v poslední době bojové heslo eserů, které znělo Povolžím ...

„Občané, dejte se k nám, pojďte a modlete se za Ústavodárné shromáždění.

Věřte, že bez Ústavodárného shromáždění všichni zahyneme, neboť ruský lid na ně zapomněl a pustil do své ruské rodiny německé špióny, bolševiky, bezbožníky a zrádce.“

Bylo to velice působivé.

Rozeslali po okresech a krajích dotazníky: „Věříš v Ústavodárné shromáždění?“ „Uznáváš stranu eserů?“

Kdo neřekl ano, byl ztracen. Běda přemoženým.

Nakonec sebrali rolnické a dělnické děti a hnali je v zájmu své politické kariéry proti Rudé armádě.

A když probendili všecko - svědomí, peníze i krev občanů -, vrátili se domů jako ztracený syn ve Starém zákoně.

A teď, po deklaraci poražených (poražení vždycky vydávají deklarace), jim jednoduše řekneme: „Je po kariéře. Račte dát nohy se stolu.“

 

   


 

Válka ve vzduchu

Slavný anglický romancier Wells jako by do krve Angličanů svým fantastickým románem Válka ve vzduchu naočkoval obavu před vpádem cizích vzducholodí nad pevninu Británie. Jako uskutečněna byla myšlenka Verneova o podmořských člunech, tak teorie Wellsovy o možnosti boje ve vzduchu, respektive o použití vzducholodí a letadel ku zničení nepřátelského loďstva, ku bombardování pevností, docházejí již nyní svého vyplnění.

V minulém období války balkánských spojenců proti Turecku obě dvě válčící strany používaly aeroplánů ku agnoskování nepřátelských pozic, méně však k vrhání pum.

Tohoto více používali Italové ve své válce v Tripolsku oproti tureckým a arabským vojům, zasvětili jaksi letadla krvavému řemeslu válečnému.

Italové to byli, kteří největší kulturní vymoženost našeho století, aeroplán, věnovali Marsovi. Ovšemže bylo to spíše hračkou než vážně, neboť musíme povážit, že pilot ani jeho průvodce nemůže mnoho pum vzít s sebou na aeroplán již vzhledem k nemožnosti zatížení letadla tak dosti pochybné stability.

Kromě toho metání pum z aeroplánů není provázeno jistotou trefy. Tak vlastně mělo zasazení aeroplánů do války italsko-turecké sloužit spíše jen k postrašení pověrčivých arabských bojovníků. Ukázalo se však, že Arabové namířili své pušky na velkého ptáka a sestřelili celkem přes deset pilotů, přiblíživších se příliš odvážně k arabsko-tureckým pozicím.

Jak mnohem větší škody nežli výbušnými látkami poměrně velmi málo opatřený aeroplán může způsobit velká řiditelná válečná vzducholoď, která do svých loděk může vzít s sebou dle výpočtů vojenského německého sekretáře Meihalla až na 49 různých výbušných látek.

Toto týká se německých válečných vzducholodí, před kterými mají takový velký strach jinak vždy chladnokrevní Angličané. Válka ve vzduchu, ona strašná, neznámá dosud válka, co tu fantazie, wellsovštiny abych tak řekl.

A bohužel v tomto případě od fantazie ke skutečnosti není daleko. A to tajemné, neboť byla by to první válka toho druhu, již by lidstvo vidělo, dnes jako temný stín moderního barbarství vznáší se nad Anglií, prostupujíc mysle všeho obyvatelstva ostrovní říše. A jako mrak zastiňující slunce přináší vždy nepříjemný pocit, tak velké vzducholodi jako by měly v budoucnu zastiňovat slunce vzdělanosti, kultury a lidskosti.

Ony pověsti o tajemných vzducholodích nad Anglií mají přece jen svůj podklad. Černé stíny neplují z Francie, ale z rovin starého rivala Anglie, z vojenstvím prosáklého Německa, které dnes může se pochlubit tou slávou, že má nejlepší dvě loďstva, vzdušné a námořní.

Dobře vystihl tu celou situaci ruský satirik Averčenko, který popisuje návštěvu jednoho vynálezce u ministerstva vojenství. Ten nabídne vzducholoď ke koupi, která může zničit armádu. Prodá ji za hezké milióny a vrátí se za chvíli, že vynašel ještě zvláštní přístroj, kterým lze zničit tuto vzducholoď. Ministr se chvíli zdráhá a tu on prohlásí, že prodá tedy ten přístroj jiné velmoci. Nezbývá tedy nic jiného než opět i toto od něho koupiti: Za chvíli se vynálezce opět vrátí. „Vaše Excelence,“ povídá, „odpusťte, že osměluji se znovu. Vynašel jsem ještě jiný přístroj pro vzducholoď, kterým lze zničit onen přístroj na zničení mých vzducholodí...“

Dnes, jak zkušenosti ukazují, tento nekonečný šroub vynálezů, týkajících se možné budoucí války ve vzduchu, není jen fantazií, není satirou, dnes jest skutečnou událostí. Horečnatě vynalézají v Anglii přístroje na ničení vzducholodí a nejsou to již jen zvláštně konstruovaná děla na sestřelování nepřátelských aeroplánů, v Anglii vzniklo heslo: „Zaminovat vzduch!“

Na pohled fantastické heslo, ale dle návrhů velitele vzduchoplaveckého oddělení u anglické armády, inženýra Jiřího T. Simmonse, ne tak nesnadno proveditelné. Nad ohroženou pevností vznáší se velké množství menších balónů, opatřených zvláštním citlivým obalem. Nejsou to však jen balóny, toť jsou výbušné miny. V jejich obalu jest tolik výbušné látky, že to úplně stačí, aby řiditelná vzducholoď, která by na ně narazila, byla výbuchem úplně zničena. Chce-li pak vzducholoď uniknout, zpozoruje-li včas nebezpečí, tu opatřeny jsou ony balónové miny navíjejícím přístrojem, který je vypustí do výše, aby samy narazily na unikající vzducholoď. Toť tu vyobrazený vynález inženýra Jiřího T. Simmonse. Jest však naděje, že než uskuteční se všechny ničivé vražedné problémy války ve vzduchu, že lidstvo nabude rozum.

Bohužel jest to však jen malá, velmi malá naděje.

    


 

Vánoce Národní politiky

Podivuhodné Vánoce! Tak krásně přilehají do doby detektivních románů a do doby rozkvětu Hynkova nakladatelství.

Každé z těch posledních čísel Národní politiky je božskou inspirací pro spisovatele krvavých románů. Každé to číslo je zlatou nitkou v pátrání po vrahu z Jindřišské ulice. Škoda, že detektiv Holmes nezná česky a není předplacen na Národní politiku. Jistě by přijel a dokorunoval s výsledkem započaté dílo Národní politiky. A pan Olič se závistí hledíval by na pyšnou budovu Politiky, té Politiky, která je „národní“, poněvadž účelem časopisu je „národ“ vzdělávat.

Dne 28. prosince vzdělávala Politika následujícími rubrikami své čtenáře: Vražda v Jindřišské ulici. Děsná událost štědrovečerního večera... Kde koupili lupiči zbraně. Pitva zastřeleného. Pohřeb zastřeleného. Senzační odhaleni. Tajemní nájemníci. Příchod hostů. V den vraždy. Páni - zmizeli. Potvrzená domněnka. Proč Adamski zapíral. Adamski u trestního soudu.

Téhož dne večer přiběhl ke mně nahoru soused, v ruce měl tři poslední čísla Národní politiky, vytřeštěné zraky a vydával se za vraha.

Večer téhož dne četl v jisté restauraci nějaký pán Národní politiku, najednou počal křičet, že on není vrahem, že sice umí polsky a lámaně německy jako vrah z Jindřišské ulice, ale že je pekařský mistr, že má na to svědky, že peče housky a že dokáže své alibi.

Téhož dne v noci bylo slyšet z novostavby v Jindřišské ulici podezřelý šramot. Byl tam nalezen šestnáctiletý řeznický učeň. V zubech měl nůž, v jedné ruce řemen s přezkou a v druhé ruce číslo Národní politiky ze dne 27. prosince, kde stálo, že patrně vrah skryl se v novostavbě. Ubožák prolézal na svůj vrub novostavbu a pátral po vrahovi. S patřičným poučením, že s řemenem, třebas by měl přezku, vraha nepřemůže, byl propuštěn.

V pět hodin ráno dne 29. prosince přiběhl ke mně neznámý pán, vytáhl mne za nohy z postele a křičel: „Dva dny před Štědrým večerem přinesla Politika oznámení, že vyjde na Boží hod číslo s bohatým a pestrým obsahem.“

„Neškrťte mne a řekněte, co tím chcete říci.“

„Vy to nechápete, běžím na policii, snad tam mně budou rozumět, co to znamená slibovat dva dny předtím pestrý a bohatý obsah a pak ho také přinést.“

Omdlel jsem. Když jsem se probudil, neznámý zmizel a kvartýrská přišla s kávou. Byla uplakána a pravila, že jí to nejde poslední dny z hlavy, proč jsem na Štědrý den o půl deváté odešel z domu. Pravil jsem, že šel jsem na víno.

Tu zbledla jako stěna, odešla a za chvilku vrátila se s ranním číslem Politiky ze dne 28. prosince, kde stálo, že zatčený lupič Adamski uchyloval se k výmluvám až hloupě naivním a že říkal komisaři Knotkovi: „My šli jen na víno.“

Bylo mně hrozně. Adamski šel podle Politiky na víno, já šel na víno.

Počal jsem se třást na celém těle. Kvartýrská omdlela a já se vytratil z bytu.

Sebral jsem se a šel k příteli na poradu. Oznámil jsem mu, jaké podezření chová moje kvartýrská, že patrně vše oznámí policii, alibi že nemám a poněvadž vyškolený zločinec je dle Politiky ten Stanislav Adamski, že může třebas o mně při konfrontaci říci: „Ano, to je on! Tedy tě už mají, kamaráde.“ Z toho důvodu prosím ho, aby mně poskytl útulku, aspoň na tu dobu, než vypátrají vraha.

Dal se do příšerného smíchu. Chci i jeho zničit? Myslím snad, že on nečte také Politiku a že neví, že dle Politiky byli lupiči tři? Najdou mne u něho a on je pak ten třetí.

Ostatně šel také na víno na Štědrý den jako já i jako lupič Adamski.

„Dám ti radu. Jdi zatím do kavárny a hraj klidně kulečník, jako by se nic nestalo a Národní politika nevycházela.“

Šel jsem. Kdyby tak pánbu dal a já smyl ze sebe podezření, že vím o té vraždě ještě víc, než stojí v Politice! Kdybych tak toho vraha sám potkal, přemohl a odevzdal do rukou spravedlnosti! Zasadil bych sice akcionářům v Politice těžkou ránu, bylo by po senzačních sloupcích, ale přelíčení by jim to snad vynahradilo.

Štěstí mně přálo. Blízko Demínky spatřil jsem stát muže bez zimníku. Vzpomněl jsem si na Národní politiku ze dne 27. prosince, na sloupec: Jak vrah utekl... aby mohl lépe utíkat, svlékl si zimník, který zahodil...

Na svého muže upozornil jsem strážníka. „Kde máte zimník?“ tázal se strážník.

„Včera jsem ho právě zastavil,“ odvětil muž, „abych si mohl koupit Národní politiku...“

Vstoupil jsem do kavárny a abych nevzbudil žádného podezření, zapředl jsem nenucený hovor se svým sousedem.

„Četl jste dnešní Politiku?“ tázal se.

Zavrtěl jsem smutně hlavou.

„To je škoda,“ řekl soused, „mají tam takové podrobnosti, jako by jeden z lupičů utekl do Politiky a redakce ho podrobila rozmluvám.“

„Je to pravda,“ tázal se od vedlejšího stolu nějaký mladík, „že tu první zprávu o vraždě sázel sám šéfredaktor Politiky, když prý se odebral všechen sazečský personál již v úterý o páté hodině domů?“

„Vánoce se pěkně vydařily, zaplaťpánbůh,“ pravil tlustý pán u okna, „pár takových vražd a koupím si nový barák.“

Byl to akcionář z Národní politiky, která slavila své krvavé Vánoce ...

   


Vánoce opuštěných

Ze zápisků citlivého člověka

 

I

Jsem povaha velmi citlivá a myslím, že mne nikdo nemiluje. Mládí mé bylo neveselé. Lidé říkali, že mám nevlastní matku a nevlastního otce. Nepátral jsem po tom, ale dodnes mně to nejde do hlavy.

Vychovával mne strýc, lesník v šumavských horách, který byl na mne horší než hajný Vavruch na pytláky v knize pana Klostermanna Ze světa lesních samot. Týral mne nelidsky.

Vzpomněl si kupříkladu, že musím být otužilý jako horské duby. A tu jsem dostával třikráte týdně k obědu turín s hrachem, na kterém jsem vždy před vařením musel klečet dvě hodiny, aby změkl.

Jindy mne brával s sebou do lesa a učil střílet z takových ručnic, které po ráně mnou udeřily o zem.

Jednou jsem mu při té příležitosti postřelil mládence, jenž měl nešťastnou náhodou na sobě kalhoty pana lesníka.

Strýc říkal, že mne zabije, potom si to však rozmyslil a dal mne do klášterního gymnasia k páterům piaristům v Příbrami.

Tam jsem se stal ještě citlivějším. Modlívali jsme se denně deset hodin. Pět hodin latinsky, tři hodiny česky a dvě hodiny německy. Pater noster, qui es . . . Otče náš, jenž jsi . . . Vater unser, der du bist . . . Kázání byla tak dojemná, že jsem plakal. Naučil jsem se mít s každým soucit. Když v kázání důstojný páter líčil, jak pohanští darebáci smažili sv. Vavřince v oleji, bylo mně horko. Když vykládal, jak se sv. Benedikt utábořil se . svými druhy ve sněhu na hoře Monte Rosso, bylo mně zima.

Když jsem se dostal do septimy, potkala mne veliká událost: Můj surový strýc zemřel a odkázal mně (ubohý nebožtík) celé své jmění: deset tisíc zlatých.

Poručenský úřad ustanovil mně za poručníka přítele nebožtíkova, jenž byl správcem pošty v pošumavském městečku.

Prvním činem jeho bylo, že mne vyzdvihl od piaristů a dal mne do Klatov, abych zde dokončil gymnasiální studia.

Nikdy předtím jsem onoho pána neviděl a pojednou mne ten člověk objímal, líbal a v Klatovech mne hostil velkou paprikou a šesti sklenicemi piva.

Dosud jsem nikdy nekouřil, a když mně po j;dle nabídl viržinku, kterou jsem do polovičky vykouřil, musel jsem jít náhle ven a tam venku pojal jsem podezření, že se mne chce zbavit, aby mohl těch deset tisíc zlatých sám mít pro sebe.

Ano, vidíte! Tak nevesele plynulo mé mládí.

Prázdniny trávil jsem u svého poručníka. Nemíval jsem se zle, ale dobře jsem cítil, že mne nikdo nemiluje nezištně. Odbyv studia gymnasiální, studoval jsem češtinu a němčinu.

V té době počal jsem psáti básně. Stal jsem se stoupencem katolické moderny. Kromě básní moderně náboženských psal jsem citové básně do katolických listů.

Při první státní zkoušce jsem propadl.

Když se to jistý katolický list dověděl, učinil mně nabídku, abych vstoupil do jeho redakce.

Nabídnutí to jsem přijal. Psal jsem proti socialistům, realistům, pokrokářům a anarchistům.

Jeden můj článek způsobil rozruch. Napsal jsem, že redaktoři socialistických listů koupají si nohy v šampaňském, že oblékají na sebe hedvábné košile přímo z Paříže objednávané, že parkety svých místností dávají natírati pouze čistým včelím voskem a že po každé schůzi lidu jedí ústřice, kapouny, šneky, plíčky ze selátek s citrónem, kuřata v rosolu a brunšvický salám.

Ze všech stran mně bylo k tomuto článku gratulováno. Ťal jsem do živého. Socialisté na můj článek neodpověděli. Styděli se.

Šéfredaktor mne objímal a dal si ode mne vyložiti celý můj dosavadní život.

Jako zde jsem nelhal, tak i jemu vyložil jsem celý svůj běh života od a až do z.

„Nuže,“ řekl jsem, „nyní chápete, proč jsem tak citlivým člověkem.

„Chápu, chápu, úplně chápu, zcela chápu, jako že je pánbůh nade mnou, chápu to! Příští rok vydáme kalendář pro katolický lid. Milý pane kolego, vy nám tam napíšete práci, která bude mluvit do duše, práci, která rozpláče. Napíšete povídku ,Vánoce opuštěných'.“

Poděkoval jsem mu za tu důvěru a slíbil, že za tím účelem budu konat o Štědrý den studia.

Vánoce opuštěných! Ta dvě dojemná slova!

„Co je vám, kolego?“ tázal se mne šéfredaktor na odchodu.

„Slzím,“ odvětil jsem a kroky odcházejícího přehlušil můj pláč . . .

II

Vy drahé, dojemné vánoční povídky! Za posledních deset let bylo jich v Čechách vytištěno přes pět tisíc. A jak smutných! Jak dojemných, jak něžných, cituplných!

Třistakrát zmrzli v nich dráteníčkové na bludné pouti o Štědrý den. Pětsetkrát hledal sirotek svou matku a šest set sirotků z těch pěti tisíc vánočních povídek zmrzlo na hrobě matčině. Jsou to strašlivé katastrofy.

Přes dvě stě otců zmrzlo za těch deset let v Čechách před prahem chaloupky, nesouce dětem vánoční dárky.

Přes tři sta chudých pradlen, které nesly vánoční stromky svým dětem, bylo přepadeno vichřicí a bouří sněhovou a zahynulo bídně ve vánici.

A kolik neštěstí, tolik opět dobročinných skutků. Těch pět tisíc vánočních povídek vypravuje nám, že za těch deset let přijalo na Štědrý den za vlastní ubohé sirotky nějakých pět set zámožných rodin.

Přes šedesát chudobných děvčátek nalezlo na Štědrý den peněženky s obrovskými sumami peněz a vrátilo je šlechetně majitelům. A šedesát boháčů postaralo se, aby šedesát churavých matek oněch šedesáti poctivých nálezkyň bylo uzdraveno jejich tělesnými lékaři.

Jeden předstihuje v konání dobrodiní druhého. Jak nevyzpytatelné jsou cesty Páně! Devadesát starců přejíždí na Štědrý den povozy šlechticů, ale všichni přejetí stařečkové nejenže jsou bez pohromy vytaženi z pod kopyt koní, ale tak bohatě obdařeni, že mohou dát své nadané, chudě oblečené vnuky studovat.

Třicet chudých dětí dá drobty chleba o Štědrý den vrabečkům, a hle! Pozorují je zámožné paní a o děti je postaráno.

Ó poetická dobo vánoční! Má povídka „Vánoce opuštěných“ bude vzata ze skutečnosti. Půjdu hledat v Praze opuštěné.

Pohovořím si s nimi. Polituji je. Potěším. Jaké to pole působnosti pro citlivého člověka!

Vánoce opuštěných! Celý týden před Štědrým večerem připravoval jsem se pláčem k svému studiu.

III

Celé dopoledne Štědrého dne trávil jsem přemítáním, kde možno nalézt opuštěnce.

Voják, který stojí o Štědrý večer na stráži, je rozhodně opuštěný člověk, ale s takovým člověkem nejsou žádné žerty. A kdybych mu nabízel kousek kapra v rosolu, hned by mne zatkli jako vyzvědače, třeba by to bylo na vyšehradských hradbách.

Ani těšit vojáka na stráži není dovoleno. A litovati ho - zavřeli by mne, že dělám revoluční propagandu mezi vojskem. Musím tedy hledat jiného opuštěného.

Opuštění jsou v ten den policejní hlídky. Dobrá! Půjdu k nim a řeknu: „Pánové, dnes je Štědrý den.“

A co by mně tak na to odpověděli? Rozkřikli by se: „Jestli jim to není recht, tak půjdou s námi na komisařství.“

Zbyly mně tudíž jen asyly opuštěných, hospody.

Kolik románů, pomyslel jsem si, se asi odehrálo, než takový opuštěný nešťastník rozhodl se strávit Štědrý večer v hostinci. A jak mu asi před očima rozvinují se luzné obrazy šťastně stráveného mládí. Vánoční stromek, svíčky, houpací koně . . .

Tyto úvahy vynutily mně slzy a s těmi slzami vstoupil jsem do nejbližší restaurace.

V místnosti nebylo viděti nikoho na prvý pohled, když však jsem se lépe rozhlédl, zpozoroval jsem na konci sálu nějakého muže, který byl opřen o stěnu.

Posadil jsem se naproti němu a sympaticky hleděl na něho.

Muž srkal černé pivo a kouřil z malé dýmky. Pojednou se otočil a zahulákal: „Copak na mně, prosím vás, vidíte, že si mne tak stále prohlížíte, he?“

„Vánoce opuštěných,“ pravil jsem tiše k němu, „lituji vás, že tak sám trávíte svatvečer.“

„Jaký svatvečer, co je mně do svatvečeru! Já jsem, milý pane, mohamedán. Jediný Čech v Praze mohamedánského vyznání ...“ Odplivl si a zadíval se na Auerův hořák.

Zaplatil jsem a odešel.

Naproti byla vinárna. Šel jsem tedy tam.

U stolu seděl můj šéfredaktor a plakal. Jakmile mne poznal, přerývaně zahovořil: „Vánoce opuštěných - já, já vám dám syžet. Tak, milý pane kolego, já tu sedím celé odpoledne. Víno mně zachutnalo, piji litr, druhý litr a teď už dokončuji třetí. Hodiny ubíhají a já, nešťastník, zapomněl jsem přijít domů k štědrovečerní večeři. Žena pláče, děti pláčí, víno mně chutná, zblázním se z toho . . . Vánoce opuštěných, mně je hrozně ...“

 

Dodnes jsem nenapsal dojemné vánoční povídky do onoho kalendáře. Každý Štědrý večer bloudím Prahou, chodím z hospody na půlnoční a z půlnoční do hospod. Hledám opuštěnce. A našel jsem jen jednoho, a to jsem našel sebe . . .

 

   


 

Vánoční feuilleton

Bolševická vláda národních komisařů v Petrohradě zrušila vánoční svátky. Na štěstí se to Ukrajiny netýká a tak může vyjít vánoční feuilleton.

Napsat jej v Petrohradě, strávil bych jistě vánoční svátky v Petropavlovské pevnosti.

Ukrajina zachránila nám tedy Vánoce na své vlastní republikánské půdě, ba páni Ukrajinci jdou tak daleko ve své lásce k Vánocům, že ztrojnásobili na vánoční svátky dávku cukru, takže každý si bude moci koupit, bude-li mít totiž na to peníze, šest funtů cukru, a kromě toho ještě bude si každý občan moci koupit jeden a čtvrt funtu krupičkové mouky. K čemu tu krupičku, nevím, ale když si to všichni kupují, koupil jsem si to také.

Pokud se týká cukru, sháním těch šest funtů již ode dne vydání příkazu, ale všude v krámech vidím jen nápisy: "Sachary nět!" Neseženu-li do Vánoc těch šest funtů, nevím, co se se mnou stane, neboť na Ukrajině se zavádí pořádek.

Bolševici zrušili tedy Vánoce. Věc úplně správná, neboť na Vánoce se zpívá: "Radujme se, veselme se", a dnes málokdo z nás se může z bolševiků radovat a veselit.

Do Vánoc zrušili toho bolševikové vůbec mnoho:

2. Svobodu tisku.

3. Svobodu osobní bezpečnosti.

4. Svobodu přesvědčení.

5. Svobodu nosit čistou náprsenku a neupadnout v podezření, že jsi "buržuika paršivij".

6. Svobodu mít v kapse Kerenského čtyřicetirubl a neupadnout v podezření, že jsi pil dost dlouho "krovutku našego brata".

7. Svobodu myšlenek, totiž mám na mysli ten případ, kdy člověk vůbec na nic nemyslí a námořníci z křižníku "Aurora" mu řeknou: Vida ho, kontrarevolucionérka, na kontrarevoluci myslí, "čej ego, intelligenta!"

8. , 9., 10. ... Našlo by se toho ještě celá hromada, co všechno bolševikové zrušili; ale jen jediná věc by se našla, kterou nezrušili, totiž slib, který dal Lenin císaři Vilémovi, že to pěkně v Rusku rozvrtá.

Na Ukrajinu moc bolševiků nesahá a my tedy budeme slavit Vánoce a zívat nad vánočním feuilletonem, neboť tak si představuji moc tisku.

Čteš, čteš, pořáde se ti zdá, že jsi to už někde četl, a najednou usneš jako pařez.

Vánoční feuilleton má totiž být jako vánoční povídka na jedno kopyto, aby neztratil tu pravou vánoční vůni a půvab.

Tak jako při štědrovečerní večeři nesměl kdysi za rajských dob míru doma chyběti kapr na černo a rybí polévka, nesměly chybět ve vánočních povídkách jedna nebo dvě mrtvoly, zmrzlé pod okny při prohlížení rozsvícených svíček na vánočním stromečku. Přílišná zvědavost škodí, a byli to po většině lidé dospělí, které autoři vánočních besídek a povídek odsuzovali k takové ukrutné smrti. Surovci! Dali zmrznout ubohým dráteníčkům, vyhnaným ženám zhýralými muži, vyhnaným mužům zhýralými ženami, házeli pod hromady sněhu i ubohé sirotky a neštítili se poskvrnit své svědomí i zmrzlým nemluvňátkem v peřince, plodem nešťastné lásky, a pak sčítali řádky a šli do redakce pro peníze.

Pamatuji se na jednoho autora, který ve své povídce asi dvacetkrát tvrdil na samostatné řádce:

"Narodil se Kristus Pán",

zač chtěl 20x10 haléřů, čili 2 koruny, a jak se strašlivě rozzlobil, když jsem mu řekl, že ty dvě koruny už dostal autor, totiž ten pastýř, který to zvěstoval svatým třem králům.

Nemyslete si však, že se vánoční povídky u nás psaly těsně před Vánocemi, kvůli sněhu, kterého v nich byla spousta.

Redaktor zábavné přílohy "Národní Politiky", pan Žák, žádal mne jednou už v měsíci dubnu, abych mu napsal vánoční povídku, aby prý měl zásoby.

On byl jako svatá církev, která, když počala povšechně slavit památku narození Kristova v II. století, slavila Vánoce v dubnu nebo v květnu.

Těmi zmrzlými ve vánočních povídkách je vinen teprve papež Julius I. ve století IV., který položil den narození Kristova na den 25. prosince.

Den narození Kristova nebyl nikdy na určito zjištěn a církev křesťanská, jako to vždy činila, tak i zde položila důmyslně velký svůj svátek křesťanský v dobu velkých svátků pohanských, aby jej přizpůsobila hlubokým svým významem názorům světa pohanského o zanikání tmy a vyrůstání světla.

25. prosince končívaly se i pohanské římské Saturnalie, při kterých se jedlo, pilo, hodovalo, tak jako kdysi u nás na štědrý den.

Kde jsou ty krásné doby, kdy se u nás doma lidé dusili rybou na černo, takže jenom na Vinohradech o poslední štědrý den, který ještě Evropa trávila v míru, záchranná stanice musela poskytnout pomoc v 126 případech.

Kde jsou ty blažené doby, kdy lékaři o štědrý den měli plné ruce práce s vytahováním lidem kostiček ze smažených kaprů z krku a kdy se nádeník Kožíšek ve Velharticích udusil vánočkou. Připadá to dnes jako krásná pohádka z dob dávno zašlých.

Dnes si tu rozkoš s vánočkou může v Čechách dovolit jen uhlobaron, a třeboňské kapry snědli rakouští vojáci v konservách již roku 1915, a nejvíc mne mrzí, že třebas takový volatý tyrolský zemský střelec ani nevěděl, co dobrého jí.

Řekněme si teď upřímně, co byste byli udělali tenkrát takovému člověku, který by vám ještě před čtyřmi lety tvrdil, že přijde jednou doba a půl Evropy že nebude mít svíček na vánoční stromek.

Upozornili byste ještě nejbližšího strážníka, že s tím pánem to není všechno v pořádku. Nebo kdyby vám tvrdil, že nebude ryba na černo s knedlíkem a že se nebude hrát po večeři ani obvyklý mariáš o oříšky, poněvadž všechny ořechy spolkl rakouský aprovisační ústav na tlačení oleje, že nebude žádného cukroví na stromeček a že zkrátka v české domácnosti nebude se moci nic na vánoční stromeček pověsit než řetězy...

Možná, že už ani ty ne, poněvadž v těch řetězech by viděla policie symbol Rakouska.

A tak nic jiného nám nezbývá zde v cizině, než přimhouřit oči, vzpomenout si na poesii starých dob, na pohádku vánoční, kdy se zpívávalo:

Z života čistého,

z rodu královského...

Pardon! Pomalu s tím "z rodu královského"! My chceme republiku!

   


 

Vánoční noc v lese

Když vyšel četník Satler na obchůzku do pohraničních lesů, dole v údolí ve vesnici rozsvěcovali v jizbách světla. Satler zapálil si krátkou dýmku a podíval se dolů na ty červené body, které jako by z jednoho okna přeskakovaly do druhého. Vynikaly za prosincového večera ostře pod bílými doškovými střechami.

Satler neslyšel sice ničeho, ale vyciťoval ten šumot a ruch, který panuje tam dole při přípravách na Štědrý večer. Jako by sem nahoru do toho klidu vysokého lesa zaznívalo ono veselé švitoření drobotiny, která těšila se na rozsvícení vánočních stromků. Viděl v duchu, jak v každé té chaloupce všichni ti drobní lidé dívají se kolem sebe tak šťastně, že přišel opět svátek všeobecné radosti, vracející se rok co rok za třeskutých mrazů a přece však s takovým hřejivým teplem pro všechny, kterým jest dopřáno zúčastnit se onoho velkého svátku lásky.

Četník Satler dal se nahoru do lesa, po zamrzlé cestě a právě v dnešní den pociťoval tím trpčeji opuštěnost. Měl, pravda, na sobě uniformu a přes rameno manlicherovku s bodákem, ale pod jeho služebním pláštěm bilo lidské srdce.

Jak se díval do tmavého lesa, když přimhouřil oči, tu viděl opět ty zasněžené chaloupky s probleskávajícími světly, drobnými světelnými body a bylo mu smutno v tom tichu zmlklé lesní samoty, do které občas ozval se zvuk sněhu, který skřípal pod jeho kroky.

A stoupal výš a výše, až přišel na silnici, umrzlou a tvrdou jako mlat. Nahoře na ní objevila se záře svítilen, zadupali koně a zazvonily rolničky. Kolem přeletěly sáně. Poznal v nich důchodního se ženou, kteří jeli na štědrovečerní večeři ku správci panství, který byl strýčkem důchodního.

Satler znal všechny rodinné poměry v místě a okolí a když uviděl důchodního v kožešině zabaleného sedět v saních, cosi ho nejasně zamrzelo. Nebylo to snad to, že zatímco ve vytopené jídelně u správců rozvane se vůně štědrovečerní večeře, že on, opuštěn na obchůzce, bude procházet krajem.

Vědomí povinnosti bylo silné. Šel zcela mechanicky, ale zamrzela ho taková opuštěnost za dnešního večera. Sám a sám, jediný snad v celém kraji, kterého nevítá nálada svatvečera.

Nahoře na konci byl les vykácen a silnice se svažovala dolů, kde v údolí opět v jiné vesnici svítila v oknech světla.

„Nemýlím-li se,“ řekl k sobě Satler, „budou tam již rozsvěcovat vánoční stromky.“ A počal vzpomínat, jak stejně vzpomínal každého roku, na to, co zašlo a co se nevrátí, na otce, matku a bratra. Viděl před sebou ty drahé obličeje, jejichž rysy si vždy v takové chvíli obnovoval ve vzpomínkách. A pak mu bylo smutno na opuštěné silnici uprostřed té lesní samoty. Chápal teď, jak byl šťasten za takového večera v záři laciných svíček vánočního stromku, u těch laciných krejcarových hraček, jakých sta u chudých rodin se rozdává v ten den.

Kráčel dál v myšlenkách a vzpomněl si i na jiné večery Štědrého dne a viděl před sebou ještě pár hnědých očí, do kterých se tenkrát po celý ten Štědrý večer díval. I ty hnědé oči ho opustily dávno a dnes společníky mu dělají jen ty lesy, jen ty borovice a duby bez listí, smutné a smutné.

Satler mávl rukou, jako by chtěl říci: „Co ty, Satlere, proč se dáváš tak najednou ovládat citem, nedívej se na ty chaloupky, ve kterých září světla! Co na tom, že ti připomínají takovou malou chaloupku z mládí.“

A Satler pevněji vykročil do noci, která přišla se zářícími bílými body hvězd na zimním nebi.

Nahoře na horách zpozoroval podivnou postavu, která přešla přes silnici a zmizela v lese. Dal se též do lesa a na stezce počkal na neznámého chodce. Když vystoupil, tu lekl se ten chodec, malý, shrbený muž a počal koktat, že propašoval přes hranice jen dva kilogramy cukru a kilogram kávy, že to je na svátky a u nás že je to tak drahé, že doma na něho čekají. Jmenoval tu malou vesničku pod vrchem, nad kterou před hodinou vzpomínal Satler na to, co minulo a co se nevrátí.

„Pojďte s sebou,“ řekl drsně.

„Pro smilování boží,“ zaprosil shrbený mužík.

Satler neodpověděl. Pokynul, aby šel před ním. Přidali do kroku. Octli se v lese, zbaveném listí. Měsíc svítil mezi stromy.

Mužík se náhle zastavil a ukazuje před sebe do koruny stromů, zbavených listí, zašeptal: „Prosím podívejte, jak tu sedí a spí bažanti.“

Na větvi seděli dva bažanti a vedle třetí, spali. A s vyčítavou filosofií venkovského prostého člověka dodal: „A všichni jsou dnes pěkně pospolu.“

Satler se zastavil, podíval se na bažanty na větvích a pak na shrbeného mužíka a ukazuje dolů do údolí řekl: „Táhněte ke všem čertům!“

Zatímco mužík mizel na lesní cestě, stoupal Satler opačným směrem, bruče si: „Podruhé se to už nestane, ale dneska...“

Máchl rukou, zavzdychal a kráčel zas dál tichou vánoční nocí...

 


 

Vařím si vejce naměkko

Mám dobrou starou tetu. Jest to osoba, která dostává občas záchvaty lásky ku svým příbuzným. Patnáct let nedává vždy o sobě ničeho vědět a po patnácti letech náhle přinese vždy listonoš nějaký balík od mé tety, který ona zasílá právě v jednom takovém záchvatu.

Posledně mně poslala před patnácti léty velký koláč a nyní, šestnáctého roku po této události, doručila mně pošta velký koš, ve kterém jsem objevil kopu vajec, a toto dojemné psaní:

Milý synovče! Jak jsem ráda, že mohu Ti poslati kopu vajec z mého vlastního chovu. Mám Tě, milý hochu, velice ráda a tak si myslím, že už tady dlouho nebudu a že jest toto poslední důkaz přízně, kterou Ti mohu poskytnout. Uvař si je sám naměkko u vzpomínej na svou starou dobrou tetu Annu. Kéž těchto šedesát vajec vzbudí v Tobě vzpomínky na malý dvůr na severu, kde vesele kdákají plymutky u vzpomínají na Tebe i s Tvou Tě vřele milující tetou Annou.

Z piety ku své tetě usnesl jsem se, že si tedy uvařím všech šedesát vajec naměkko.

V noci se mně zdálo o tom. Nikdy jsem se sice nezabýval podobnými otázkami, jak se vlastně vejce naměkko vaří, přišel jsem však po delším přemítání k tomu názoru, že musí se vařit, aby se uvařily! Toto jest jedině možné stanovisko a východisko z tak povážlivé situace, jako je vaření šedesáti vajec naměkko.

Velice rád jím vajíčka naměkko. Proto však šedesát vajec naměkko uvařených přec jenom na posezení nesním, ale zanášel jsem se myšlenkou je konzervovat.

Přemýšlel jsem hodně dlouho o tom, jak bych to provedl. Ocitl jsem se pojednou ve velmi spletené situaci. Vím, že se smáli přečasto v novinách a jiných žurnálech ženám - manželkám, které nedovedou uvařit vejce naměkko, ale když starý mládenec má vařit vejce, o tom se doposud nepsalo a proto chci vpravdě vypsat všechno, jak se to událo. Jest to prostý návod, jak se vlastně mají vařit vejce.

Předně jsem si koupil několik různých knih o chovu drůbeže, kdež jsem předpokládal, že naleznu poučení na prvém místě, jak se vejce vaří.

Bohužel ve všech odborných spisech o drůbežnictví nepřišel jsem na místo, kde by se tato otázka luštila náležitě. O vejcích bylo tam sice mnoho psáno, kupříkladu že z vajec se rodí kuřata a podobné nesmysly. Byl tam též návod, že vejce musí se chovati v suchu, dále návod, jak lze vejce vysedět. Poněvadž teta poslala mně ty vejce, abych je uvařil naměkko a ne abych je vyseděl, zavřel jsem nevrle knihu.

Nechtěl jsem též vyptávat se známých rodin, jak se vaří vejce a proto usmyslil jsem si, že půjdu se poučit do čítárny a že opětně sáhnu k naučnému slovníku.

Našel jsem pod heslem V, vejce, že jsou produktem z říše živočišné a že každý druh ptáků snáší vejce. Nad tím jsem se hluboce zamyslil. Nebylo mně to sice novinkou, ale nicméně viděl jsem to napsané černé na bílém a uvěřil jsem tomu podruhé. Není to tedy jen lidovým podáním, ale věda potvrdila to značně a podepřela to celým článkem.

Pátral jsem tedy dál, jak se vejce vaří. Člověk by nevěřil, jak taková složitá otázka jest opomíjena kruhy vědeckými. Nestojí o tom nikde nic bližšího.

V naučném slovníku jsem sice našel, že vejce jsou potravou upravenou různým způsobem, ale jak vlastně se tato potravina upravuje, zůstalo mně hádankou i po tříhodinném prohlížení naučného slovníku.

Našel jsem sice věty, které jen zdaleka této otázky se dotýkaly, jako kupříkladu: „V Anglii slouží vejce za potravu většinou ve stavu syrovém, neb vařeném ať natvrdo, či naměkko. V žádné pořádné anglické domácnosti nesmí scházet vejce naměkko ku snídaní. Podává se při každé příležitosti.“

Ale jak se to udělá, aby v tomto stavu přišly na stůl, to jsem se nedozvěděl.

Nezbývalo mně nic jiného, než učinit pokus, zkoumat sám celou teorii vaření vajec a přijít pak sám od sebe k řádnému výsledku, třebas po ztrátě několika vajec, které bych byl nucen vyhodit. Koupil jsem si tedy lihovar a pět litrů lihu a Papinův hrnec, jehož použití znám z fyziky z dob mládí a svých gymnaziálních studií. Tak přikročil jsem k dílu. Dal jsem do Papinova hrnce vody a do vody vložil deset vajec a zapálil lihovar.

Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyjmul. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé, u druhého také tvrdé. Byly ještě všechny tvrdé. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byly stále strašně tvrdé. Vařil jsem je tedy až do rána. Byly pořád tvrdé.

Ráno mne našli ležet v košíku s vejci, kam jsem se svalil následkem rozčilení, když se mně nepodařilo ani za deset hodin uvařit jedno vejce naměkko. Byla pořád tvrdá a nezměkla.

   


Vděčnost

Měl velikou usedlost nablízku trestnice. Často na procházce vídal trestance, kteří, sledováni bystrým zrakem dozorce s nasazeným bajonetem, váhavě vykonávali polní práce.

Zajímal se o ně. V jeho knihovně totiž byla pěkně vázaná kniha italského učence Lombrosa o zločincích, kterou znal téměř nazpaměť. Jeho koníčkem následkem toho bylo, že usilovně pátral po zločineckých rysech v tvářích trestanců.

Jednoho dne upoutal jeho pozornost trestanec, kterého předtím nikdy neviděl. Byl malé postavy, ale ramenatý. Jsa sehnut okopával řepu. Zaslechnuv kroky vztýčil se. Pan Motyčka, neboť tak se statkář jmenoval, vyvalil na něho oči, otevřel ústa dokořán a vzkřikl s úžasem: „L'huomo de Lombroso!“ A šeptal si: nízké čelo, ježatá hlava, vysedlé lícní kosti, silné čelisti, odstávající uši. Divže nezavýskal.

Trestanec myslil, že se ten člověk zbláznil.

„Co na mě koukaj jako vyjevenej, radši mi daj toho špačka, co maj v ruce!“

Pan Motyčka mechanicky mu hodil doutník, který trestanec obratně zachytil.

„No, je dobrej,“ řekl, udělav několik bafů, „a teď můžou na mě koukat, jak budou chtít!“ Dal se znovu do práce.

„L'huomo Lombroso,“ šeptal si pan Motyčka radostně na cestě k domovu. Našel, co tak dlouho hledal. U nikoho dosud neviděl tak krásně vyvinutý zločinecký typ. Od té doby stal se trestanec jeho miláčkem. Vyhledával ho, kde jen mohl. Jeho radost se ještě stupňovala, když uslyšel od dozorce, ze je to nepolepšitelný zloděj a lupič. Nosil mu doutníky, jídlo, všelijaké pamlsky, vlídně s ním hovořil, jako by to byl jeho přítel. Dozorce přimhuřoval nad tím obě oči. Nemohl však nijak pochopiti sympatie pana Motyčky k takovému lumpovi. Téměř pochyboval o jeho zdravém rozumu.

Trestanec přijímal posléze dary pana Motyčky s jakousi blahosklonností, jako by se to vše rozumělo samo sebou.

„Je to dobrej chlap,“ říkal o něm ke svým druhům, „ale má asi švába na mozku.“ Shodoval se tudíž v tom směru úplně s dozorcem.

Trestanci rozmary páně Motyčkovy svědčily. Spravoval se vůčihledě, takže lícní kosti již mu tak nevyvstávaly. „Voni jsou hodnej pán, já jim budu nadosmrti vděčnej,“ prohodil k panu Motyčkovi, když mu jednou přinesl veliký kus pečené. A dotvrdil svá slova výmluvným pohledem. Panu Motyčkovi zvlhl pohnutím zrak. „Vida, je to zločinec, a přece má dobré srdce,“ řekl si a málem byl by pozbyl víry v Lombrosovu zločineckou teorii. „Je to snad výjimka,“ upokojil posléze své pochybnosti.-

„Ten chlap včera večer utek,“ lakonicky řekl jednoho dne dozorce panu Motyčkovi.

„Utek?!“ vyrazil ze sebe pan Motyčka, všecek poděšen. „To mně neměl dělat,“ dodal truchlivým hlasem.

„Inu, svoboda je svoboda,“ prohodil dozorce, „už se mu tady holt stejskale. Dozorce, co s ním šel, divže neutlouk. A když už ležel napolo v mrákotách, řekl mu, že všechny pozdravuje a vás prej zvlášť. Je to kus lumpa!“

Pan Motyčka byl zdrcen. Zvykl si již na trestance tolik, takže mu stále něco chybělo, když ho nevídal. „Taková výrazná tvář, škoda, škoda,“ opakoval si stále, „kdybych se s ním aspoň ještě jednou setkal!“

A setkal se. Byl vlahý jarní večer, když pan Motyčka vracel se z procházky domů. S potěšením vdechoval do sebe osvěžující lesní vzduch. Jeho potěšení bylo tím větší, ježto ten les byl jeho majetkem. Bylo už hezky pozdě.

Vtom zaslechl za sebou kroky. Neměl ani času ohlédnouti se, neboť ho kdosi uchopil zezadu za ruce a jiný chlap mu ucpal rukou ústa. Z křoví vylezl třetí chlap a postavil se před něho.

„Milostpane, voni jsou jistě prachovej, musej nám vypomoct, časy jsou holt teď zlý!“

S těmi slovy vytahoval mu z kapsy tobolku a z vesty hodinky se zlatým řetízkem.

Pan Motyčka neodporoval. Náhle však pohledl lupiči do obličeje a divže nezajásal. Poznal svého starého známého trestance. Trestanec ho také poznal.

„A to jsou voni, to mě těší,“ řekl blahosklonně, „hoši, pusťte toho pána, ten se nebude bránit.“

Tuláci pustili pana Motyčku, který si zhluboka oddechl. „Děkuju vám, děkuju,“ vyrážel ze sebe.

„I neděkujou, nemaj zač, sednou si tady na ten pařez a svlečou se. To vědí, voni maj pěknej áncug, ten my budem potřebovat.“

Pan Motyčka stál všecek strnulý.

„Jen se nevostýchaj, košili jim necháme, voni byli ke mně moc hodnej.“

Pan Motyčka uposlechl. A když stál v košili na lesní cestě, lítostně si povzdychl.

„Tohle je podivná vděčnost,“ řekl si.

„Ale Lombrosova teorie je tímto dokázána,“ dodal se zadostučiněním a kráčel volným krokem po pěšině k domovu.

     


 

Ve vesnici u řeky Ráby

Črta z Haliče

Pan Swyszyňski předal svou „propinacyu“, krčmu, synu Boleslawovi a umřel. Tento šlechtic, jehož předkové před časy zastávali snad u dvora znamenité hodnosti, musil se spokojit s prodáváním kořalky sedlákům, které opíjel, což každý shledával, že je v pořádku.

A on užíval o sobě hrdé věty, že nejen „szlachtic na ogródze rowen wojewódze“, ale i „szlachtic w propinacyi“.

A jako šlechtic umřel. Zavolal sedláky z celé vsi, když umíral a doprostřed světnice dal postavit soudek kořalky, aby sedláci měli co pít. Sedláci ovšem pili a křičeli stále: „Czolem, Swyszyňski, czolem!“

Když přišel farář, udiveně otázal se, co se děje a tu pan Swyszyňski odpověděl s namáháním: „Vaše milosti, tak umírá šlechtic, dal jsem chlopům pít.“

Pak poručil Boleslawovi, aby holí vyhnal povykující z jizby, vyzpovídal se a vyžádav si, aby v den jeho úmrtí sedlákům se čepovalo zadarmo, umřel spokojeně, omlouvaje se panu faráři, že chroptí...

Pan Boleslaw Swyszyňski ujal se krčmy. Třetí den pochovali starého na hřbitov nad řekou Rábou, kde šuměly modříny, neb hřbitov byl pokračováním lesů nad řekou a podobal se zahradě věčně svěží a věčně zelené...

Tam odpočíval starý šlechtic po boku své manželky Stašky, která byla jen obyčejnou dcerou kupce z vedlejší vsi, bez titulu šlechtického.

Pomalu se jeho tělo šlechtické rozpadávalo, až zbyla jen kostra, která se ničím nelišila od koster sedláků, kteří leželi ve vůkolních hrobech, zatímco jeho syn Boleslaw hospodařil v krčmě ryczowské.

Byla to krčma neveliká a nevýstavná. Malé, dlouhé stavení, pokryté slaměnou střechou, sestávající ze tří světnic, ze světnice výčepné, z domácí jizby a z malé světničky, kde bylo různé haraburdí a špatná postel, na které spala Wlóda, která před dvanácti léty jako desítileté žebravé děvče přišla do vsi, poněvadž ji matka vyhnala, neb nemohla to dítě uživit.

Starý Swyszyňski ujal se jí, ne snad z náhlého výbuchu milosrdenství, ale proto, že si koupil dvě kravky a potřeboval někoho k obsluze.

A zůstala tam, spokojujíc se mizernou stravou.

Byla hluchá, neboť starý Swyszyňski ji kdysi uhodil holí přes hlavu, až ohluchla. Opila se totiž ve sklepě a žádala na něm novou sukni.

Jinak vykonávala všechny své povinnosti řádně. Obstarávala kravky, pracovala na poli, obsluhovala sedláky, nevěděla, co který pije, bývala proto často bita a nyní po smrti pana Swyszyňskiho opíjelo se to mladé děvče jen o velkých svátcích...

Sedláci hrubí a nevzdělaní tropili si z ní úšklebky, nadávali jí, tloukli a vzdychali: „Děvče, děvče, bůh tě zatratí.“

Chodívala do kostela, kde sedávala u dveří a spala. Náhle se změnila, dívala se plaše kolem sebe a nevycházela ze své komůrky.

Sedláci se smáli: „Och, ten pan Boleslaw...“ Wlódě narodil se chlapeček...

Nikdo nepamatoval, že by se něco podobného stalo v Ryczówě. Pravda, staly se časem nehody, že za dva, za tři měsíce po svatbě tu a tam vítali nový přírůstek do rodiny, ale věc byla odbyta, když zaplatili panu plebánovi, který pak na odpuštění hříchu sloužil mši...

Jinak žili počestně. Proto nikdo zprvu tomu ani nevěřil, co říkala stará Gajanová, kterou volali v podobných případech. Když totiž rozhlašovala tu zprávu, sotva se držela na nohou, tak byla opilá.

„Pan Boleslaw mne potom pohostil,“ křičela po vsi, „holoubek se narodil, nožkama třepotá, celý tatíček, bílý holoubek.“

I šli se přesvědčit a vskutku, bylo tomu tak, jak rozhlašovala stará Gajanová, ale pan Boleslaw jednoho po druhém vyhodil.

Šli na faru. Pan plebán právě obědval, když starosta Maciej vstoupil do jizby, ukláněje se a líbaje mu nastavenou ruku.

„Velké pohoršení, wasze milosči. Wlódce narodil se chlapeček.“

Pan plebán odhodil lžíci a vyskočil: „Cože, Maciej?“

„Přičiněním pana Boleslawa,“ pravil Maciej, „narodil se hluché Wlódce chlapeček.“

Pan plebán se rozzlobil. „Jste pohané,“ křičel, „všichni jste pohané.“

„Ven, darebáci,“ rozkřikl se na Macieje, „bůh vás potrestá. Ven!“

Když starosta utekl, sklesl pan plebán do lenošky s výrazem hrůzy a řekl: „Hovada v lidské podobě. Panebože, poraď mně co dělat!“

Spěšně dokončil svůj oběd a pak šel k učitelovi, který teprve nedávno přišel sem z Bochnie Murowané a s kterým se vždy hádal, předhazuje mu, že je příliš mlád a příliš ohnivý, zásad pokrokových, a proto úplně zkažený...

„Hleďte, pane učiteli,“ řekl beze všeho úvodu, „kam jste se dostali se svou volnou láskou. Hluchá Wlóda má dítě, jehož otcem...“

„Dovolte,“ bránil učitel, „do celého případu mně není nic.“

„Ó ta vaše volná láska,“ mluvil dále ctihodný plebán raduje se, že učitele podráždil. „Otcem toho ubožáka jest bohužel muž, ke kterému jsem vždy choval důvěru, Boleslaw Swyszyňski...“

„Šlechtic, vaše důstojnosti,“ poznamenal učitel.

„Nezatahujte šlechtu do tohoto případu,“ durdil se pan plebán, „vy jste podivný mladý muž...“

Nyní nastala hádka, jedna z obvyklých mezi oběma, která skončila výhrůžkou pana plebána, že okamžitě bude psát školní radě o impertinentním učitelově chování.

„Nevadí, vaše důstojnosti,“ řekl pan Weger, „přesadí mne jinam a přijdu do nebe, odbyv si zde očistec.“

Pan plebán rozčileně odešel, rozhazuje rukama a říkaje: „O ti mladí lidé, neznabohové a kalvíni!“

Šel k panu Boleslawovi. Krčma byla až na konci vsi a když přešel potok, jeho rozčilení bylo menší, neb si včas vzpomněl, že pan Boleslaw odebírá kořalku z malého lihovaru veledůstojných pánů kanovníků z města. „Kdybych ho příliš napomínal, mohli by páni kanovníci býti zbaveni dobrého konzumenta.“

A pan plebán chtěl se stát také jednou kanovníkem...

Když docházel ke krčmě, zpozoroval před ní zástup vesničanů, kteří bouchali na dveře a křičeli: „Otevři, Boleslawe, jdeme pocelovat holoubka.“ Byli opilí a před krčmou válel se soudek. Pan Boleslaw dal jim pít na zdraví novorozeňátka, ale nyní nechtěl je vpustit, obávaje se, že by žádali nový soudek.

Pan plebán zrychlil kroky a zástup, vida ho, přestal křičet. Starý Josef, který tropil největší rámus, sňal čepici s hlavy a uchopil masitou ruku pana plebána, kterou líbal ohnivě a volal: „Vesnice zhřešila, vaše milosti, hluchá Wlóda zhřešila a jasný pan Boleslaw těžký hřích uvalil na svou duši.“

„Kde je pan Boleslaw?“

„Velmožný hříšník se uzavřel v propinacyi,“ odpověděl opilý Josef, „nechť vaše milost se pomodlí za nás.“

„Co jsme?“ pravil vztyčuje se, „prasata, vaše milosti, nic jiného než prasata.“ Odešel k soudku přesvědčit se, zdali není uvnitř ještě nějaké kapky.

Pan plebán zaklepal zatím na dveře propinacye, odkud ozval se hlas pana Boleslawa: „Jděte už domů, mizerní psi, dovnitř vás nepustím.“

„Pan plebán tluče, nezdvořáku,“ křičeli sedláci, „krk ti zakroutíme.“

„Kdo je tam?“ tázal se nedůvěřivý propinátor.

„Plebán Ladziowski,“ řekl farář, klíč zarachotil a pan farář vešel do síně.

Poněvadž však za ním vtlačil se i jeden sedlák, teprve když ho vyhodili, mohl nerušeně odebrat se pan plebán do domácí jizby.

Posadil se na stolici a řekl: „Pane Boleslawe! Zpráva o narození vašeho dítěte naplnila mne nesmírnou bolestí. Co jsou platny řeči vašeho duchovního pastýře...“

„Přihodila se mně nehoda, vaše urozenosti,“ poznamenal sklíčeně pan Boleslaw, „velmi jsem se prohřešil proti zákonu božímu. Trochu jsem se napil, milosrdný bože... ona byla také opilá a nebránila se...“

Bylo dojemné dívat se na pana Boleslawa, který vzdychal a třel si rozpačitě čelo při této zpovědi.

„Jest to strašlivý hřích, pane Boleslawe, co hodláte nyní dělat?“

„Zkazil jsem si život, vaše urozenosti, chtěl jsem se ženit. Měl jsem vyhlídnutu dceru sedláka Stanky ze Stróže a nyní je všemu konec. Tisíc rýnských mohl jsem dostat, propinacyu zvelebit, kus lesa si koupit, ale nyní nešlechetníka nikdo si nevezme.“

„A což Wlódka?“

„Umírá v komůrce, vaše urozenosti, byl to těžký případ.“

„Nešťastníku,“ zvolal pan plebán, „proč jste pro mne neposlal... Vždyť by hříšnice mohla umřít bez posledního pomazání.“

„Snad již je na pravdě boží,“ vzdychl pan Boleslaw, „není již hezkou dobu slyšet z komůrky její křik.“

Pan plebán vyskočil: „Vy jste se zbláznil, veďte mne k ní.“

„Otupěl jsem, vaše urozenosti,“ namítal pan Boleslaw, „hlava jde mně kolem.“ Vedl uctivě pana plebána do špinavé komůrky k posteli hluché Wlódy.

Tam ležela oběť pana Boleslawa, bílá, chladná, s obličejem zkřiveným posledním smrtelným zápasem.

A u postele slabě vrnělo v koši vystlaném peřinami dítě nebožky...

„Nemýlil jsem se,“ pravil propinátor, bojácně dívaje se na mrtvolu, „bůh zavolal ji k sobě.“

Pan plebán klekl na kolena a počal se modlit. Snad nikdy nemodlil se tak vroucně jako nyní, když stál tváří v tvář tragédii, pravdě života, tomuto černému obrázku z roztomilé vesnice u řeky Ráby...

Pan Boleslaw modlil se také. Když pan plebán dokončil modlitby, zabědoval propinátor: „Jsem velmi nešťastný, vaše milosti, která si vezme hříšníka Boleslawa? - Dovolte, abych vás okartáčoval, neb jest zde plno prachu a nebožka poslední dobou odpírala uklízet.“

„Pane Boleslawe,“ řekl roztrpčeně pan Ladziowski, „vaší povinností nyní bude postarat se o dítě. Dám vám návrh. Vezmete kojnou. Selka Prignova kojí právě holčičku. Zaplatíte, a dobře...“

Nešťastný propinátor kýval hlavou.

„Pak vás upozorňuji,“ řekl duchovní pastýř, „že dítěti nesmíte dávat pít kořalku.“

„K službám, vaše milosti.“

„A pak třeba, abych za vás sloužil tři mše svaté, za nebožku dvě a za dítě jednu. Dohromady šest.“

„Vaše milosti,“ smlouval pan Boleslaw, „nestačila by za nebožku jen jedna, neb byla hluchá a menší hříšnicí...“

„Nuže,“ řekl neúprosný duchovní pastýř, „budu sloužit za ni jednu, ale za vás čtyry.“

Propinátor zdrcen odešel pro peníze a když se vrátil, kladl peníze na zaprášený stůl. „Šestkrát tři je osmnáct,“ počítal, „zde je osmnáct rýnských, neb časy jsou velmi špatné. Loni byla špatná úroda, vaše milosti.“

„Nejednáte dobře,“ řekl vážně pan plebán, „ve svatých věcech nemá se smlouvat, dejte dvacet rýnských.“

„Nemohu, nedostal jsem ještě za slámu.“

„Jste nepolepšitelný,“ pravil plebán, shrabuje peníze, „při pohřbu svého nebožtíka otce nechtěl jste dát jen osm rýnských, ačkoliv, jak se pamatujete, tenkrát pršelo a já dostal při výkropu rýmu.“

Propinátor políbil mu ruku a tázal se: „Kdy dám dítě pokřtít?“

„Až všechny svaté mše odsloužím.“

„A vykropíte , vaše milosti, rakev ubohé Wlódy?“

„Vykropím.“

„Bůh žehnej vaší milosti.“

Pana Boleslawa čekaly nyní mnohé starosti. Celý případ stál ho mnoho peněz. Předně pohřeb zemřelé, ačkoliv koupil nejmizernější rakev, musil zaplatiti panu plebánovi za pohřeb prvního řádu a ke všemu, aby upokojil okolí, uspořádal pohřební pitku, které zúčastnili se všichni sedláci, kteří nadávali hluché Wlódě.

Starosta se napil a křičel: „Bůh ochraňuj pana Boleslawa. Nechť žije hluchá Wlóda!“

Starý Josef vzdychal: „Jsme prasata a pan Boleslaw je anděl, ale hluchou Wlódu bůh zatratí, neb ji nemiloval.“

Ženy sedláků, které pily sladké kořalky, líbaly děťátko hluché Wlódy, které díky silné konstrukci vydrželo jich polibky a neumřelo jim v náručí.

Všichni byli velmi spokojeni s pohřbem. Selka Prignová kojila svědomitě dítě a byla od muže bita, poněvadž vlastní dceruška plakala hlady.

Panu Boleslawovi nastala druhá starost. Hledat kmotra.

Při pohřební pitce chtěl být každý kmotrem, ale po pohřbu dostavila se střízlivá nálada a žádný ze vsi nechtěl býti hodným této cti.

„Cože?“ hulákal starosta, „já že jsem říkal: Považuj mne za kmotra! Já, starosta, kmotrem dítěte té nezbednice a toho hříšníka?“

Ostatní soudili podobně. „Což jsme cikáni, abychom takový hřích uvalili na svou duši?“

Pan plebán odsloužil již všechny mše, za propinátora, jeho dítě i za nebožku Wlódu, ale kmotr se dosud nenašel a nevyskytl.

Čtrnáct dní uplynulo již od jeho narození a ubožátko bylo stále pohanem... Ale šlo mu k duhu!

Selka Prignová nechtěla již dítě kojiti, neb pohana prý kojit nebude, teprve dva rýnské ji upokojily, ale ona s opovržením dívala se na sající robě vzdychajíc: „Ty židku, ty židku.“

Až jednoho dne, bylo to právě v neděli, přišel do vsi mazurský tuláček a žebral od stavení k stavení... Že je Mazur, poznali dle jeho nářečí a tuláček, dle rozbitých šatů a obličeje. Nebyl to žebrák, ale tuláček...

„Zdaleka jdeš, psí synku?“

„Od Kolomyje, přátelé, dvacet let už chodím!“

Obdarovali ho, tu a tam dali mu štulec a tuláček šel dál. Až přišel do propinacye pana Boleslawa, kde poručil si vodku za vyžebrané peníze.

Pan Boleslaw prohlížel si hezkou chvíli tuláčka a pak se zeptal: „Jsi čestný člověk?“

„Počestný tulák, pane,“ odpověděl tento, „dvacet let chodím. A nyní jdu do Kolomyje dívat se domů, ke królestwu.“

„Nezabils nikoho?“

„Jako že Matku boží kochám, nikoho jsem nezabil a nikoho neokrad. My jen chodíme a pronásledují nás.“

Pan Boleslaw se zamyslil: „Dám ti pít, uděláš mně něco k vůli?“

„Co si přeješ, pane?“

Pan Boleslaw vyhrkl ze sebe: „Půjdeš za kmotra. Půjčím ti kontuš a dostaneš pít, i rýnský ti dám.“ Pan Boleslaw vyprávěl pak tuláčkovi celý tento smutný příběh.

„Když si přeješ, pane,“ pravil tuláček, „říkají mně Przeka Josef... svého otce neznám... Jen buk mně ukazovala nebožka matička, na kterém sedláci pověsili mně tatíčka Koněkrada.“

Druhý den byly křtiny...

Ve vypůjčeném kontuši držel tuláček dítě, které dostalo po něm jméno Josef, udělal tři křížky do matriky, pan plebán dostal tři rýnské a pak šli pít do propinacye, aby oslavili pitkou křtiny.

Přišli i sedláci a celovali kmotra, tuláčka. Žádný pohoršlivý výstup se nepřihodil, jen řádně pili a hulákali. Pan Boleslaw byl spokojen, že konečně nalezl kmotra, pil mizerné víno a říkal Przekovi „bratře“.

Pozdě v noci usnul Przeka na loži hluché Wlódy, kam ho odnesli a pozdě do noci hulákali ještě účastníci křtin po vsi, až probudili ze spaní mladého učitele Wegra, který pak nemohl usnout a z okna jizby díval se do údolí řeky Ráby, do hučících vod, zpěněných o balvany, do černých lesů nad řekou, tak černých jako život v této vsi...

  


 

Ve vlaku

Vlak přeplněný cestujícími vyjel ze stanice Lysé nad Labem k Poděbradům a Velkému Oseku.

Cestující, kteří využili osmiminutové přestávky v Lysé, aby se najedli a napojili, byli ochotni si teď mezi sebou pohovořit. K poučnému rozhovoru dal podnět suchý člověk, sedící na pravé straně u okna, diskrétní otázkou, může-li otevřít okno.

„Můžete i nemusíte,“ řekl basovým hlasem nějaký spokojený člověk vzadu. „Mně je všecko jedno. V našem českém životě se stávají případy, že člověk neví, má-li se vysmrkat či nikoliv.“

„Hrozné,“ ozval se ženský hlas vzadu.

„Není to naprosto hrozné,“ vjel do toho zrychleným tempem mladý muž, sedící uprostřed kupé, „přijde na povahu.“

„Cením si šlechetné povahy,“ ozval se týž basový hlas. „Po světě ohodí mnoho nešlechetníků. Někteří vyplazují jazyk a to znamená českou výchovu. Byl jsem dlouhá léta v okresním výboru. Cestáři na mé vyplazovali jazyk. Jakmile jsem řekl, že jsou všichni lidé hovada, měl jsem mnoho nepříjemností. Soudili mě u okresního soudu. Řekl jsem, že jsem vážený měšťan. ‚Jste opice,‘ pravil jsem soudci. Odsoudili mě a dodnes nevím, proč. Že jsem jim vynadal sviní? Můj bože, to je strašné podivné, proč právě takové zvíře, jako je prase, jak jsem řekl okresnímu soudci, a jako vy račte být, je používáno jako nadávky. To jsou však české poměry. Ty nesmíš říci nikomu, že je hovado nebo brav, ačkoliv chov vepřového dobytka je dnes důležitým předmětem, pánové, že jste prasata, sápete se na mne.“

„S hulváty nemluvím,“ spustil pán u okna, „přijdete a počínáte urážet, to jsou právě české poměry. A kdyby vám někdo řekl, že jste pitomec, počnete se dovolávat svědků, že to není pravda. U nás v Čechách každý jednotlivec neví nic jiného, než že mluví o politice takovým způsobem jako vy. U nás v Čechách se otvírají okna ve vlaku, aniž by se odvážil někdo takovému mladíku říci: Až potud! Dále to nejde! Klerikalismus je rouškou padoušství. To si pamatujte! Nejsem klerikál, ale věřím ve všemohoucnost boží. Podíváte-li se dnes na řepu, musíte říci, že bez vůle boží ani vlas s hlavy nesejde. Kulhavka a slintavka jsou metlou na nás, kteří jsme se dali příliš unést svobodářskými hesly. Svoboda je pro nás příliš drahá, neboť vidíte, že moderní zákony, které jste si sami odhlasovali, zakazují, aby dobytek, když má slintavku a kulhavku, mohl pracovat v poli. Tomu se říká kontumace. Za našich dob, když dobytek kulhal, nechal se stát ve chlévě a bylo po rámusu. Pak se vyvedl na pole a když někoho nakazil, bylo také dobře. Dnes ale přijdou zvěrolékaři.“

„Ty časy jsou pryč,“ řekla naproti sedící stará žena. „Kdo dnes vydělá na dobytku? A kde je mravnost? Děti zpívají oplzlé písničky a ve škole je učitelé neřežou. Beznáboženství se šíří a má dcera je v útěžku. A bylo to takové bohabojné děvče. Ale socialista ji svedl.“

„Vy tedy pravíte, že jsem hovado?“ ozval se opět basový hlas.

Bylo ticho. Pán u okna řekl nervózně: „To jsem právě neřekl, mám svědky, že jsem o něčem podobném s vámi nemluvil, neboť vás považuji v dnešních českých poměrech za patologický zjev rozháranosti.“

„Byl jsem v patologickém ústavě,“ vpadl do toho muž s čepicí u dveří vagónu, „střeva tam měli po stolech a šlemovali je jako husí střívka. Patřily jednomu boháči.“

„Všechna sláva polní tráva,“ řekla stará žena a konduktér hlásil stanici Nymburk.

    


 

Ve znamení komety

Jisto bylo, že naše zeměkoule bude Halleyovou kometou zničena.

Názory učenců, jakým způsobem katastrofa nastane, se však v tom rozcházely. Většina se domnívala, že plyny zničí organický život naší ubohé zeměkoule v době necelé tisíciny vteřiny. Téhož názoru byly Národní listy.

Naproti tomu Čas přinesl zprávu, že odhady Národních listů nelze brát nikterak vážně. Předně se ve vědě nemluví „necelá tisícina vteřiny“, věda nezná nic necelého. Věda buď přesně zná, o čem chce hovořit, nebo nezná nic. Proto čtenáři Času zajisté uvítají s povděkem zprávu, že plyny nemohou zahubit organický život na zeměkouli za tak směšně krátkou dobu. Zeměkoule prostě shoří za tři vteřiny, neboť počítáme-li teplo, vyvozené srážkou komety se zeměkoulí, uznáme, že jest dostačitelné, abychom se všichni bez rozdílu politických stran rozplynuli takřka okamžitě v páry. Proti tomu se nedá zcela nic dělat. S důvěrou očekávejme svůj konec a kdo dosud nezaplatil předplatné nejméně na půl roku, nechť je obratem pošle administraci Času, poněvadž vzhledem k blízkému konci světa musí se administrace vyrovnat s knihtiskárnou Beaufortovou.

Národní listy odpověděly na to článkem „Zbabělci!“ V tom bylo řečeno dosti ostře, že Čas jako vždy těší své čtenáře a vědomě je mystifikuje. Naprosto směšnou je kupříkladu výzva, aby hojným zasíláním předplatného vyrovnávali čtenáři dluhy administrace. Jest to poslední útok Času na kapsy čtenářů a jako odpověď na toto bezohledné jednání realistů lze doporučiti jedině, aby si každý, kdo se chce správně informovati o konci světa, koupil Národní listy, ranní i večerní vydání.

Čech o této polemice napsal: „Co Bůh činí, dobře činí!“ Nesčíslněkráte již zabývali jsme se jak Národními listy, tak i Časem. Bylo by tedy zbytečno promlouvat o těchto orgánech, kydajících hanu na církev, kdykoliv měly prázdné místo ve svých plátcích. Dnes tito věrní spojenci ve věcech, kde šlo o zničení naší svaté víry, vjeli si do vlasů. Kdo uvažuje o všemohoucnosti boží, ten jistě ví, že co Bůh činí, dobře činí. A tak nechá klidně hádat se mezi sebou nepřátele svatého náboženství, kteří vždy ujímali se proti nám židů. Ale Bůh je nejvýš milosrdný a také je zahladí. Kde dnes stojí Národní listy, tam vyšlehnou plameny nové Sodomy a kde vychází Čas, tam zahoří nová Gomora.

Ale páni se mýlí, domnívají-li se, že vše bude odbyto za tak krátkou dobu. Všemohoucí Bůh jistě nechá svobodomyslné redaktory jen pomalu se škvařit, aby v té době, kdy budou prosit Krista Ježíše o milost, svíjejíce se v ukrutném trápení, vzpomněli si na nás, kteří jsme již v prvých ročnících našeho časopisu varovali lid, aby nedal se svésti na scestí. Halleyova kometa jest smutným koncem českého liberalismu, realismu a Volné myšlenky. K takovým koncům to přivedli Ferrerovi stoupenci!“

Volná myšlenka, orgán českých volných myslitelů, nezabývala se celkem těmito články, přinesla pouze v předposledním čísle následující zprávu: „Vzhledem na četné dotazy, zaslané sekretariátu Volné myšlenky prohlašujeme, že ani redaktor Pelant, ani dr. Bartošek nevstoupili opět do církve. Stoupenci Volné myšlenky zůstanou důslednými do poslední chvíle. Spolkové odznaky, maceška, vkusně provedené, emailované, prodávají se v administraci Volné myšlenky po jedné koruně ve prospěch agitačního fondu. Jedinou odpovědí na Halleyovu kometu jest, aby uvědomělí občané houfně vystupovali z církve.“

Výkonný výbor strany sociálně demokratické viděl se nucena za takových okolností svolati tábor lidu na Havlíčkovo náměstí s programem: Halleyova kometa a stanovisko sociální demokracie. Tábor tento nebyl policejním ředitelstvím povolen, i konala se místo něho veřejná schůze ve velkém sále na Střeleckém ostrově, ve kterém přijata tato rezoluce: Veliká rudá vlasatice rozbije v nejbližší době zpuchřelou zemskou soustavu. Rudá záplava rozlétne se do světů. Shromážděné sociálně demokratické dělnictvo z Prahy a okolí usneslo se proto na následující rezoluci: „My shromáždění protestujeme tímto proti bezhlavé politice, kterou doposud provozovaly měšťácké strany a vyslovujeme důvěru svým sociálně demokratickým poslancům.“

Nato se shromáždění v klidu rozešlo.

České slovo o této schůzi poznamenalo stručně: „Dr. Soukup, hlavní řečník, dělal dojem zničeného člověka. Není divu, vzpomněl si, že přijde o diety...“

Národní politika v této pohnuté době zachovávala rezervu. Psala, že není vyloučena možnost, že kometa zeměkouli neuškodí, nýbrž naopak prospěje a že možným vybočením zemské osy nastanou u nás daleko výhodnější klimatické poměry, prozatím však vyjde nedělní číslo s bohatou zábavnou přílohou o 58 stranách, inzeráty do tohoto nedělního čísla se přijímají nejdéle do soboty do dvanácté hodiny polední.

Největší potěšení měl z komety Venkov. V dlouhém článku tvrdil vítězně, že kometa prospěje zemědělství. Rozhodně nemusí rolnictvo hledět s obavami vstříc srážce naší zeměkoule s kometou. Předně odbude se srážka v květnu, kdy úroda ještě není ve svém největším vývinu, kdy však obilí nutně potřebuje silného pohnojení a hojnosti dusíkatých látek. A právě vše potřebné dodá kometa, neboť při srážce jejího ohonu vyvine se tolik kosmického prachu, že pole budou pohnojena náležitou měrou na několik let. Nicméně každý uvědomělý rolník učiní dobře, když pojistí svá pole proti živelním pohromám u rolnické pojišťovny. V osudný den shromáždí se všichni agrární poslanci v Choděrově plzeňském restaurantu.

Naprostou chladnokrevnost zachovaly však Pražské úřední noviny, které uvedly v úředních zprávách: „Halleyova kometa blíží se hroznou rychlostí k Zemi. Jeho Excelence místodržitel pan hrabě Coudenhove odjel dnes rychlíkem do Vídně.“

   


 

Vědecké hovory

Hovory, které se vedly u toho stolu, byly více vědecké než zábavné, ale pivo se přece při nich pilo. Byl zde učitel, dále přednosta stanice a jeho asistent, pan poštmistr, jeden kupec z města a hostinský. Poslední dobou hádali se a přeli o telegrafii bez drátu a o telefonii bez drátu.

„Tohle mně vykládal jeden známý přednosta,“ pravil už pozdě v noci přednosta stanice. „Měl asistenta na dráze, který horlivě studoval Flammarionovy spisy o nadhvězdných říších a Marconiho systému telegrafů bez drátů.

Jednoho dne četl v novinách zprávu, že na stanicích telegrafie bez drátů ozývají se o půlnoci podivné signály a že učenci snaží se tyto signály dát do nějakého styku se znameními, která se objevují na Marsu. Sotva tohleto ten asistent přečetl nad svým telegrafickým přístrojem, seděl jako bez duše, a (kdykoliv přišel do společnosti, stále mluvil jen o Marsu a o těch tajemných signálech. To trvalo tak měsíc. Chudák za tu dobu zhubeněl, málo jedl, jen pořád přemýšlel o těch signálech tak zvláštních a příšerných, poněvadž právě o půlnoci se ozývají.

Jednou měl noční službu. Kouřil a přemýšlel skloněn nad telegrafem, který klepal. Když přišla depeše, odklepal ji a zase dumal dál.

Vtom byla půlnoc, v pendlovkách bilo. Najednou ozve se zvonek, asistent sebou trhl, a co to vidí a čte na proužku papíru v přístroji jehlou vryto: ,Na Marsu jsou lidé. Nazdar!’ Bylo to bez udání další cesty patrně jen jemu adresováno. Schoval tedy strachem se třesa proužek a omdlel.

Druhý den vědělo celé městečko, že asistent dostal telegram z Marsu, kde obyvatelé mu dokazují, že skutečně jsou na Marsu lidé.

Lidé krčili rameny, lidé se smáli, někteří tomu věřili, možno říci většina, až jednoho dne přijde do té hospody, kam chodí asistent, takový prostý, starý děda, mlynář.

Ten slyší, co se říká o Marsu, o telegramu a o asistentovi, a najednou povídá: ,To tedy jsou, s dovolením, na Marsu Češi, když ten telegram je český, tohle řeknu doma. Já jsem z poněmčeného území, tam budou mít radost . . .!

Přednosta umlkl a asistent ujal se slova. „Věda dnes žádá vědět, nikoliv věřit. Dlouho zdálo se býti nemožným, že je možno telefonovat bez drátu. A přece nedávné pokusy dokazují opak toho. Možno telefonovat bez drátu, jako možno telegrafovat. Bylo mnoho sporů o tom, a dnes je ten problém již rozluštěn, takže jeden francouzský učenec pravil: »Dnes kráčíme rychle kupředu. Nebude trvat dlouho a my dospějeme obrovských úspěchů v elektrických proudech. Nastane doba, kdy člověk bude se moci dohovořit s přítelem sebevzdálenějším, který bude mít stejně elektricky naladěné ucho jako on. Zvolá kupříkladu: ‚Příteli, kde jsi?’ a dostane odpověď: ,Na moři, na horách, v dolech.’ A když jeho přítel neodpoví, tu sezná se, že jest již mrtev.«„

V hostinci panovalo mlčení a náhle pan učitel zbledl a pravil: „Platit.“ - „Co je vám?“ - „Eh, nic.“

„Nu, ale přece, že už jdete domů.“

„To je tak, pánové,“ pravil pan učitel, „zde pan asistent mluvil o elektricky naladěných uších. Mně se zdá, že mám já ucho stejně elektricky naladěné s mou ženou. Najednou totiž se mně zdá, že slyším ženu doma křičet: ,Ten můj už by měl jít domů.’ “

Nastal všeobecný smích, a zatímco pan učitel odcházel k rodině, pravil rázně pan asistent: „Pánové, dnes věda žádá vědět a ne věřit...“

 

   


 

Velice spletitá historie

Mluvilo se o různých příšerných historkách a na celou společnost největší dojem učinilo vypravování hostinského Vidnavy.

„Bylo to časně ráno onoho dne, ‘kdy otevřel jsem ponejprv svou novou hospodu ve větším okresním městě. Jak se člověk těší na prvního hosta, můžete si pomyslet. Kolem sedmé hodiny dostavil se také první host, mladý, slušně oděný muž, který poručil si čtvrtku vína a doutník. Zdál se být po cestě velice unaven a pravil, že nese nějaké peníze do spořitelny.

Bavím se s ním a najednou mladý muž zadívá se na jedno místo, zavře oči, chvíli sedí a najednou ale spadne se židle. Jaktěživ jsem se v životě tak nelekl. Počnu ho křísit, on nedýchá, ruce má studené.

Ježíši, je mrtev! To je pěkný začátek! Jakmile se to rozhlásí, že první host v mé nové hospodě umřel, nepáchne sem živá duše!’ Žena byla energičtější než já a měla v sobě víc obchodního ducha. ,Odneseni ho zatím do sklepa,’ pravila klidně, ,a večer ho strčíme do sousedovy zahrady.’ Vedle totiž byla restaurace mého konkurenta. Tak jsme také učinili. Netrvalo to dlouho a objevil se ve dveřích nový host.

Starší pán příjemného zevnějšku, který objednal si drštkovou polévku a sklenici piva a rozpovídal se, že má zde schůzku se synem v této nové restauraci, který nese peníze do spořitelny. Popsal ho tak důkladně, že jsem ihned seznal, že ten syn je týž nešťastný první host, nacházející se tou dobou ve sklepě jako chladná mrtvola.

Starší pán jevil nepokoj.

,Mám strach, aby se mu nic nestalo,’ řekl, ,aby ho nepřepadli a neoloupili. Dnes se nesmí věřit žádnému. Měl peníze ve svrchníku zašité!’ Můžete si pomyslit, že jsem byl bledý jako stěna.

Jen žena zachovala rozvahu a kamsi odešla. Vrátila se však bledší a řekla mně tiše, že ve svrchníku nebožtíka, který jsem uschoval do komory, je podšívka odpáraná a peníze že jsou pryč.

Starší pán jevil stále větší nepokoj a dal si čtvrtku vína, když dopil pivo. Náhle prohlásil, když se napil vína, že jest mu nevolno, podíval se do kouta, sklopil oči a položil si hlavu na stůl.

Pln neblahého tušení zatahal jsem ho za kabát a ubohý starý pán svalil se jako houska ze židle. Když jsme ho nemohli vzkřísit, odnesli jsme ho také do sklepa.

Tak jsme měli ve sklepě už otce se synem. Zamkli jsme sklep a uvažovali jsme o našem hrozném neštěstí. Zdálo se nám téměř jisté, že náhoda si strašně s námi zahrála. Bylo to hrozné reprezentační otevření hospody.

Po osmé hodině dostavila se starší paní, která se ptala po svém muži a synovi, neboť prý jí řekl strážník, že vešli sem. Cekala na ně na trhu již půl hodiny a má strach, aby se jim nic nestalo, poněvadž oba nesou peníze do spořitelny.

Třesoucím hlasem řekl jsem jí, že zde takoví páni dosud nebyli.

Pravila, že tedy na ně počká ...“

Hostinský Vidnava napil se vína, přejel si rukou čelo a skácel se se židle . . .

Skonal v mém náručí, aniž by dopověděl, jak dopadla tato velmi zapletená historie. Instinktivně chtěli jsme ho odnést také do sklepa.

Mluvilo se o různých příšerných historkách a na celou společnost největší dojem učinilo vypravování hostinského Vidnavy.

„Bylo to časně ráno onoho dne, ‘kdy otevřel jsem ponejprv svou novou hospodu ve větším okresním městě. Jak se člověk těší na prvního hosta, můžete si pomyslet. Kolem sedmé hodiny dostavil se také první host, mladý, slušně oděný muž, který poručil si čtvrtku vína a doutník. Zdál se být po cestě velice unaven a pravil, že nese nějaké peníze do spořitelny.

Bavím se s ním a najednou mladý muž zadívá se na jedno místo, zavře oči, chvíli sedí a najednou ale spadne se židle. Jaktěživ jsem se v životě tak nelekl. Počnu ho křísit, on nedýchá, ruce má studené.

Ježíši, je mrtev! To je pěkný začátek! Jakmile se to rozhlásí, že první host v mé nové hospodě umřel, nepáchne sem živá duše!’ Žena byla energičtější než já a měla v sobě víc obchodního ducha. ,Odneseni ho zatím do sklepa,’ pravila klidně, ,a večer ho strčíme do sousedovy zahrady.’ Vedle totiž byla restaurace mého konkurenta. Tak jsme také učinili. Netrvalo to dlouho a objevil se ve dveřích nový host.

Starší pán příjemného zevnějšku, který objednal si drštkovou polévku a sklenici piva a rozpovídal se, že má zde schůzku se synem v této nové restauraci, který nese peníze do spořitelny. Popsal ho tak důkladně, že jsem ihned seznal, že ten syn je týž nešťastný první host, nacházející se tou dobou ve sklepě jako chladná mrtvola.

Starší pán jevil nepokoj.

,Mám strach, aby se mu nic nestalo,’ řekl, ,aby ho nepřepadli a neoloupili. Dnes se nesmí věřit žádnému. Měl peníze ve svrchníku zašité!’ Můžete si pomyslit, že jsem byl bledý jako stěna.

Jen žena zachovala rozvahu a kamsi odešla. Vrátila se však bledší a řekla mně tiše, že ve svrchníku nebožtíka, který jsem uschoval do komory, je podšívka odpáraná a peníze že jsou pryč.

Starší pán jevil stále větší nepokoj a dal si čtvrtku vína, když dopil pivo. Náhle prohlásil, když se napil vína, že jest mu nevolno, podíval se do kouta, sklopil oči a položil si hlavu na stůl.

Pln neblahého tušení zatahal jsem ho za kabát a ubohý starý pán svalil se jako houska ze židle. Když jsme ho nemohli vzkřísit, odnesli jsme ho také do sklepa.

Tak jsme měli ve sklepě už otce se synem. Zamkli jsme sklep a uvažovali jsme o našem hrozném neštěstí. Zdálo se nám téměř jisté, že náhoda si strašně s námi zahrála. Bylo to hrozné reprezentační otevření hospody.

Po osmé hodině dostavila se starší paní, která se ptala po svém muži a synovi, neboť prý jí řekl strážník, že vešli sem. Cekala na ně na trhu již půl hodiny a má strach, aby se jim nic nestalo, poněvadž oba nesou peníze do spořitelny.

Třesoucím hlasem řekl jsem jí, že zde takoví páni dosud nebyli.

Pravila, že tedy na ně počká ...“

Hostinský Vidnava napil se vína, přejel si rukou čelo a skácel se se židle . . .

Skonal v mém náručí, aniž by dopověděl, jak dopadla tato velmi zapletená historie. Instinktivně chtěli jsme ho odnést také do sklepa.

 

   


 

Velitelem města Bugulmy

Když mně počátkem měsíce října 1918. roku bylo oznámeno revolučním vojenským sovětem "levoberežné gruppy v Simbirsku", že jsem jmenován velitelem města Bugulmy, otázal jsem se předsedy Kajurova: " A víte to určitě, že Bugulmy jest již dobyto?"

"Zpráv bližších nemáme," zněla odpověď, "velice pochybuji, že již nyní bude v našich rukách, ale než tam přijedete, doufám, že už zatím padne."

"A budu mít nějaký průvod?" optal jsem se tichým hlasem, "a ještě jedno: Jak se do té Bugulmy dostanu, kde vlastně ona leží?"

"Průvod máte, dostanete 12 vojáků, a co se toho druhého týče, podívejte se na mapu, myslíte, že já mám starosti jen o to, kde leží nějaká pitomá Bugulma."

"Ještě mám jednu otázku, tovaryš Kajurov, kdy dostanu peníze na cestu a výlohy."

Spráskl ruce nad takovou otázkou. "Vy jste se zbláznil. Po cestě musíte přece jít přes nějaké vesnice, kde vás nakrmí i napojí a na Bugulmu navalíte kontribuci..."

Dole na mne čekal na strážnici můj průvod. Dvanáct statných chlapíků Čuvašů, kteří znali velice málo rusky, takže mně nijak nemohli vysvětlit, zda jsou mobilisovaní či dobrovolci. Z jich bodrého a strašného vzezření dalo se soudit, že spíše jsou to dobrovolci, odhodlaní na všechno.

Když jsem ještě dostal své papíry a hromadu plných mocí, ve kterých se důrazně upozorňovalo, že od Simbirska až do Bugulmy každý občan musí mně prokázat všemožnou podporu, odešel jsem se svou výpravou na parník a jeli jsme po Volze a po řece Kamě až do Čistopole.

Po cestě nezažil jsem žádných zvláštních příhod, jenom jeden Čuvaš z mého průvodu spadl v opilém stavu přes palubu a utonul. Zbylo mně jich jedenáct. V Čistopoli, když jsme vylezli z parníku, přihlásil se jeden Čuvaš, že půjde sehnat povozy a více se nevrátil. Zbylo jich 10 a domluvili jsme se, že ten zmizelý Čuvaš má odtud do svého domova, do Montazma, asi 40 verst a že se šel podívat, co dělají jeho rodiče.

Když konečně jsem po dlouhém vyptávání u místního obyvatelstva všechno sepsal, kde ta Bugulma leží a jak se tam dostaneme, ostatní Čuvaši našli povozy a my po rozblácených, strašlivých cestách toho kraje jeli na Kralčalgu, Jelanovo, Moskovo, Gulukovo, Ajbaševo. Všechno to jsou vesnice, obývané čistě Tatary, až na Gulukovo, kde žijí Čeremisi s Tatary pohromadě.

Poněvadž mezi Čuvaši, kteří přijali již křesťanství asi před 50 lety, a Čeremisy, kteří jsou až do dnes pohani, panuje strašné nepřátelství, stala se v Gulukovo malinká nehoda. Moji Čuvaši, ozbrojení až po uši, prohlížejíce si vesnici, přivlékli ke mně starostu Davledbaje Šakira, který držel v ruce klec s třemi bílými veverkami, a jeden z nich, který uměl nejlépe rusky, obrátil se ke mně s tímto objasněním: Čuvaši pravoslavní jeden, deset, třicet, padesát let Čeremisi pohani, svině." Vyrvav z ruky Davledbaje Šakira klec s bílými veverkami, pokračoval: "Bílá veverka je jejich bůh jeden, dva, tři bohové. Tento muž kněz, skáče s veverkami, skáče, modlí se k nim. Ty ho pokřtíš..."

Čuvaši tvářili se tak hrozivě, že poručil jsem přinést vody, pokropil jsem Davledbaje Šakira, mumlaje nesrozumitelná slova, načež jsem ho propustil.

Čeremiské bohy potom moji molodci stáhli a mohu ubezpečit každého, že z pána boha Čeremisů jest velmi dobrá polévka.

Pak mně ještě přišel navštívit místní mahomedánský mulla Abdulhalej a vyjádřil radost nad tím, že jsme ty veverky snědli: "Každý musí v něco věřit," řekl, "ale ve veverky, to je svinstvo, skáče to se stromu na strom, a když je to v kleci, dělá to nečistotu, pěkný pán bůh." Přinesl nám velmi mnoho pečeného skopového masa a tři husy a ujistil nás, že kdyby se Čeremisi v noci bouřili, že všichni Tataři jdou s námi.

Nestalo se nic, poněvadž, jak říkal Davledbaj Šakir, který se dostavil k našemu odjezdu ráno, veverek je v lese plno. Konečně jsme projeli Ajbaševo a večer beze všech příhod byli jsme v Malé Písecnici, ruské vesnici 20 verst od Bugulmy. Místní obyvatelstvo bylo velice dobře informováno, co se v Bugulmě děje. Město opustili bílí bez boje před třemi dny, sovětská vojska stojí na druhé straně města a bojí se vejít v obavě, aby nepadla do zálohy.

V městě jest bezvládí a starosta města čeká s celým zastupitelstvem už po dva dny s chlebem a solí, aby uvítal toho, kdo vstoupí do města.

Poslal jsem napřed toho Čuvaše, který uměl nejlépe rusky, a ráno hnuli jsme se na Bugulmu.

Na hranicích města šel nám naproti nepřehledný zástup. Starosta města držel na tácu bochník chleba a v misce sůl.

    Doufal ve své řeči, že se slituji nad městem. Připadal jsem si jako Žižka před Prahou, zejména když jsem viděl v průvodu školní dítky.

Poděkoval jsem dlouhou řečí, ukrojiv krajíc chleba a posypav solí. Kladl jsem důraz na to, že nepřišel jsem hlásat žádná hesla, nýbrž že mojí snahou jest: Klid, pokoj, pořádek. Na konec jsem políbil starostu, podal ruku zástupci pravoslavného kněžstva a odebral se na radnici, kde mně byly vykázány místnosti pro městské velitelství.

Na to jsem dal vylepit příkaz číslo 1. tohoto obsahu:

Občané!

    Děkuji Vám všem za vřelé a upřímné přivítání a pohoštění chlebem a solí. Zachovávejte vždy staré slovanské zvyky, proti kterým ničeho nenamítám, ale prosím, abyste při tom nezapomněli, že jsem byl jmenován velitelem města, který má také své povinnosti.

    Proto žádám Vás, milí přátelé, abyste odevzdali všechny zbraně na radnici do místnosti velitelství města zítra kolem 12. hod. dopolední. Nevyhrožuji nikomu, ale víte, že město je ve stavu obležení.

    Podotýkám ještě, že jsem měl uvalit na město kontribuci, a prohlašuji, že město žádné kontribuce platit nebude.

    Podpis.

Druhý den k 12. hodině náměstí naplnilo se ozbrojeným lidem. Přišlo dobře přes tisíc lidí s vintovkami, někdo táhl i strojní pušku.

Nás jedenáct zmizelo by v té záplavě ozbrojeného lidu, ale oni šli odevzdávat zbraně. Dlouho do večera je odevzdávali, při čemž jsem každému podal ruku a řekl několik vlídných slov.

Ráno dal jsem natisknout a vylepit příkaz číslo 2.:

Občané!

Děkuji všemu obyvatelstvu Bugulmy za přesné vyplnění příkazu č. 1.

Podpis.

 

Šel jsem ten den klidně spat, netuše, že nade mnou se vznáší Damoklův meč v podobě tverského revolučního pluku.

Jak jsem řekl, sovětská vojska stála na druhé straně Bugulmy jižním směrem, ve vzdálenosti asi 15 verst, a neodvažovala se do Bugulmy, obávajíc se léčky, až konečně dostali rozkaz ze Simbirska od revolučního vojenského sovětu stůj co stůj obsadit Bugulmu a pojistit tak bázi sovětským vojskům, operujícím východně od Bugulmy.

A tak tovaryš Jerochymov, komandýr tverského revolučního pluku, šel tu noc obsazovat a dobývat Bugulmu, kde jsem již třetí den v bázni boží byl velitelem města a úřadoval ku všeobecné spokojenosti všech vrstev obyvatelstva.

Tverský pluk "vniknuv" do města, střílel salvami do vzduchu, procházeje ulicemi, a narazil na odpor jen mé hlídky dvou Čuvašů, kteří probuzeni na stráži u vrat velitelství města, nechtěli pustit dovnitř radnice tovaryše Jerochymova, který s revolverem v ruce v čele pluku šel se zmocnit radnice.

Čuvaše zajali a Jerochymov vešel do mé úřadovny i ložnice.

"Ruce vzhůru," řekl, opojen vítězstvím, míře na mne revolverem. Dal jsem klidně ruce vzhůru.

"Co jste zač," otázal se komandýr tverského pluku.

"Velitel města." "Od bílých, nebo od sovětských vojsk?"

"Od sovětských, mohu dát ruce dolů?" "Můžete, ale prosím vás, abyste mně ihned podle válečného práva předal velitelství města, neboť jsem dobyl Bugulmu."

"Já jsem byl ale jmenován," namítl jsem.

"Čerta s takovým jmenováním. Napřed to musíte dobýt."

"Víte co," řekl po chvíli velikomyslně, "já vás jmenuji svým adjutantem. V případě, že nebudete s tím souhlasit, dám vás v pěti minutách zastřelit."

"Já proti tomu nic nemám, jestli budu vaším adjutantem," odpověděl jsem a zavolal jsem na svého ordonance: "Vasilij, postav samovar, popijeme čaj s novým velitelem města, který právě dobyl Bugulmu..."

Všechna sláva polní tráva.

   


 

Velká Kaniža a Körment

Chce-li si člověk na cestách utvořiti o určitém městě úplnou představu, musí býti značnou měrou zvědav. Turista, který je „snězte si mě mouchy“, vrátí se domů jen s povrchními znalostmi cizích měst. Je-li pak člověk v cizině dosti zvědav, ušetří kromě toho mnoho zlosti s dotěrnými domorodými chlapíky, kteří za každou cenu se mu vnucují, že ho provedou po městě.

Podobnou zkušenost může mít každý cizinec s Arpádem Kicsibazánem v uherském městě Velké Kaniži nedaleko Blatenského jezera.

Velká Kaniža byla posledním sídlem tureckého pašalíku v Uhrách. Turci dřív odtamtud vyváželi křesťany do otroctví, bylo tam jaksi hlavní skladiště s křesťanskými otroky. Dnes se odtamtud vyváží exportní pivo pro Orient a Egypt. Kromě toho padělají tam vína a destilují ze švestek koňak, jehož láhve opatřují s nezměrnou drzostí francouzskými etiketami. Propadlý kandidát lidové strany, hrabě Géza, nazval Velkou Kanižu uličnickým městem. V hornouherské trestnici v Ilavě, kde se scházejí jen ti vybraní páni ze zemí koruny sv. Štěpána, na 33 procent obyvatelů trestnice na danou otázku, kam patří, odpoví přesně: Nagy Kanizsára, do Velké Kaniže.

Známý loupežník maďarský Béla Savanyú, přezdívaný též „Kyselým Jožkou“, narodil se tu u staré brány v malém domku u silnice ke Körmentu. Když byl pak chycen, respektovali jeho poslední přání, aby byl pověšen v rodném městě.

K jeho popravě sešli se všichni jeho ctitelé z okolí a půl města bylo vykradeno.

Známa jsou také všeobecně jeho poslední slova. Ptal se starostlivě, jestli ho šibenice unese, aby si snad pádem neublížil.

Tuším, že i v pražském policejním albu mají fotografie dobře vyškolených mezinárodních podvodníků Zebáryho a Radmora. I ti jsou z Velké Kaniže.

Že vůbec to s tím městem odjakživa vypadalo bledě, vidět z toho, že město bránilo se po roce osmačtyřicátém zuby nehty, aby jemu bylo odebráno hrdelní právo, a že byla zvláštní deputace ve Vídni, aby jim tam právo bylo dále ponecháno. Bohužel, deputace nepořídila, ale ještě ji stihla ta nehoda, že ve Vídni dva její členy zavřeli kvůli nějakému kufříku s prádlem, který vzali jednomu prokletému Švábovi, kde byli hospodou. Obyčejně mají ve Velké Kaniži ten zvyk, že turistu vyvedou za město, aby mu ukázali zbytky tureckých bašt.

O jejich poctivosti svědčí, že mu také vskutku ukáží, co slíbili, a teprve pak že ho oberou. Jednoho dokonce, jak jsem v Körmentu slyšel, úplně svlékli, natřeli kolomazí a posypali peřím z bujné veselosti. (Veselá mysl - půl zdraví.) Když pak si šel stěžovat za velkého sběhu obyvatelstva na úřad, víc pro něho neučinili, než že mu nějaký komandant zapůjčil velký kapesní šátek a že ho poslali v průvodu četníka vlakem do Pešti. Sedí prý doposud kvůli tomu ve Vacově na pevnosti, namazaný kolomazí a posypaný peřím. Už prý pelichá.

Z toho je vidět, že mezi Körmentem a Velkou Kanižou jsou jisté nesrovnalosti.

Snad Körmentští mají zlost, že nikdy tak nevynikli jako Velkokanižští, ale jiní nezaujatí znalci tvrdí, že jest to kvůli honitbě. Z Velké Kaniže totiž zcela klidně honí v revíru městečka Körmentu a nikoho nenapadne, aby se to zkusilo i opačně. Jen jednou šel syn kormentského královského notáře s puškou do velkokanižského revíru a vrátil se bez pušky, kulhal a vypravoval, že jest velmi nepříjemné, když někoho chytnou, sváží do kozelce a položí do mraveniště. Velcí lesní mravenci jistě ještě dodnes si v dubinách u Kaniže vypravují starou zkazku o tom, jaké měl dobré maso syn královského notáře z Körmentu.

Körmentští jsou vůbec zaujatí oproti svým nejbližším sousedům.

Vypravoval mně v hostinci „U šoproňského pána „ v Körmentu sám majitel, že jest přece známo, že při žádném křtu v Kaniži nemá kmotr, který dítě drží na ruce, prsten, poněvadž by mu ho novorozeně stáhlo.

Pak pan Nápa od „Šoproňského pána“ jevil velkou starostlivost o mne a vedl mě k mapě okresu, kde bylo město Kaniža zalepeno kolečkem bílého papíru, v jehož středu stálo jedno slovo: Rablók, t. j. zloději.

„Z toho nic nebudete mít, když se do toho hnízda vypravíte,“ řekl otcovským tónem, „leda nepříjemnost, alespoň nechte si tu váš kufřík a plášť a uvidíte, že jsem vám dobře radil.“ Poslechl jsem rady toho poctivce.

*

Ve Velké Kaniži jest jediný hostinec, kde nemusí mít člověk strach, že přes noc bude sněden na posteli. Této vynikající budově říkají „Městský hotel U tří pandurů“. Na velkém štítě jsou sice vymalováni jen dva, ale v okolí města vám vysvětlí, že malíř toho třetího nemohl již namalovat, poněvadž ho odvezli na pár let do Ilavy kvůli nebožtíkovi hostinskému, který proto jen zanechal po sobě vdovu, že chtěl, aby panduři měli na hlavě červenou čepičku, kdežto malíř maloval jim modré čepice. Celé neštěstí záleželo v tom, že malíř měl mnohem tvrdší hlavu než majitel nedomalovaného štítu.

Nemyslete si, že „U tří pandurů“ není však žádného hmyzu. Naopak, ale oni tam mají vanu.

To jest velmi účelné zařízení. Dáte si přinést něco vody do vany; přespíte ve vodě. Jste-li přátelé zvířat, pomáháte z vody různým drobným božím stvořeníčkám, která ve své krvelačnosti napadala se stropu do vany.

Když jsem ráno vylezl z vany a sešel dolů na snídani, čekal již na mne muž ve staromódním kabátě s holou lebkou vpředu zploštělou, takže to dělalo dojem, že nemá žádného čela. Celá jeho hlava i s očima hodila by se do knihy, pojednávající o vrozených typech zločinců.

Sám si říkal „pan“ a představil se mi, že jest pan Arpád Kicsibazán a že na mne čeká, aby mně ukázal, kde Kossuth spal v městě, když utíkal do Ameriky se státní pokladnou, a pak jednu baštu tureckou, kde zavraždili Turci českého krále Ludvíka, když utíkal od Moháče. Je prý to daleko za městem a úplně opuštěné místo. Tato jistá dějepisná nesrovnalost mne příliš nepřekvapila, spíše to, že chce udělat se mnou tak krátký konec hned prvního dne, aniž by aspoň dva dny čekal, že ho při prohlídce města pohostím. Dle všeho bál se, že bych i já přitom pro sebe něco utratil z mých peněz a že by tedy byl vlastně finančně poškozen, až mne obere.

Řekl jsem mu, že si to všechno prohlédnu sám. Zapřísahal mne, abych si to rozmyslil, že mně poví o všem možném, že mne upozorní na každý patník. Že za městem jest stará prachárna s krásnými sklepy, kde jsou báječná klenutí, a ty sklepy že jsou až pod Blatenské jezero kolik mil cesty. A hned dál že uvidíme jinou věž zřícenou, kde rdousili Turci křesťanské vězně. Tam jsou také krásná klenutí.

Když jsem to poznovu odmítl, počal se trochu zlobit a ujistil mne, že jest to má škoda a že přijde odpůldne a přinese s sebou pistol, kterou vystřelíme v jednom z těch sklepení, kde je stonásobná ozvěna, což je velmi krásné.

To poslední řekl s tak podivným přízvukem, až šel po mně mráz. Poznovu jsem odmítl jeho nabídku, načež odešel s velkým bručením.

Držel slovo, že přijde odpůldne s pistolí. Přivedl s sebou ještě dva pány, kteří nevyhlíželi též příliš vábně, ale z nichž každý mně tvrdil, že přišli proto, abych se nebál jít samotný s Panem Arpádem Kicsibazánem. Za těmi opuštěnými tureckými baštami za městem o samotě mohli by tábořit cikáni. bázovali mně na důkaz, že se nemusím ničeho obávat, že mají s sebou fokose, pěkné tlusté hole se sekyrkou místo obyčejné rukojeti.

Pamatuji se, že mne vzali podpaždí a že mne tahali zcela přátelsky z pokoje, pak po schodech, nato po ulici silnicí, co vede na Varaždín.

V té rychlosti napadla mne myšlenka trochu podivná, ale hodící se do Velké Kaniže.

„Drazí přátelé,“ jsem řekl, „jen mě proboha neveďte kolem četnické stanice.“

Zastavili se a pan Arpád Kicsibazán ostře se otázal:

„Miért barátom?“ „Pročpak, příteli?“

„Poněvadž mne nesmí vidět.“

„A proč tě nesmí vidět,“ počal mně tykat pan Kicsibazán.

„Poněvadž utíkám.“

Počali se radit a pak ten starší přítel pana Kicsibazána přistoupil ke mně a řekl vlídně:

„Inu tedy tak, kamaráde, proto jsi se nechtěl venku blýskat. Odpusť, že jsme byli tak zvědaví. Teď už se tě neptáme na nic. Jen když jsi to dobře provedl. Kam chceš jít?“

„Do Körmentu.“

„Tak ti Kicsibazán ukáže pěšinku přes pahorky a dubinu, kudy četníci nechodí, a u dvou kamenů na mne čekejte.“

Čekali jsme na něho, až se vrátil se svým druhem, a každý mně přinesl asi kilogram slaniny, abych měl na cestu.

Tam se všichni se mnou rozloučili a Kicsibazán mně napsal na lístek, abych z Körmentu šel na Puszta Rigávu a ptal se po Fevérovi, který se vrátil z Ilavy před měsícem, a dal ho pozdravit od čísla 16. z druhého dvora. „Ukáže ti dál cestu do Horní země,“ rozloučili se se mnou.

Když jsem přišel po pěšince do Körmentu do svého hostince „U šoproňského pána“ a sháněl jsem se po svém kufříku a plášti, který jsem si schoval u pana Nápy, tu pan Nápa s nejnevinnějším pohledem řekl: „Vy že jste si dal u mne něco schovat, vždyť jste všechno odnesl s sebou do Velké Kaniže, ale já vám to říkal, jak to dopadne. Mám vám dát džbánek šomoďského bílého, či červeného?“

Na stanici trati v Körmentu, po které jsem odjel z pohostinné vašské (železné) stolice, vyprávěl jsem to četnickému strážmistrovi, který stál na peronu.

Nehnul ani brvou a řekl: „Ne, Körmentští nejsou vinni, Körmentští jsou hodní lidé, ale pan Nápa oženil se s jednou vdovou odtud, která měla bratrance z Velké Kaniže ...“

Buďte sbohem, dobří lidé v obou výtečných městech.

   


 

Velmi spletitá historie o špatném vínu

Mluvilo se o různých příšerných historkách a na celou společnost největší dojem učinilo vypravování hostinského Vidnavy.

„Bylo to časné ráno onoho dne, když jsem ponejprv otevřel svou novou hospodu ve větším okresním městě. Jak se člověk těší na prvního hosta, můžete si pomyslit. Kolem sedmé hodiny se dostavil také první host, mladý, slušně ustrojený muž, který si poručil čtvrtku vína a doutník. Zdál se po cestě velice unaven a pravil, že nese nějaké peníze do spořitelny.

Bavím se s ním a najednou se mladý muž zadívá na jedno místo, zavře oči, chvíli sedí a náhle spadne se židle. Jakživ jsem se v životě tak nelekl! Počnu ho křísit, ale on nedýchá, ruce má studené.

Ježíši, je mrtev! To je pěkný začátek! Jakmile se to rozhlásí, že první host v mé nové hospodě umřel, nepáchne sem živá noha!

Žena byla energičtější než já a měla v sobě víc obchodního ducha. „Odneseme ho zatím do sklepa,“ pravila klidně a večer ho strčíme do sousedovy zahrady.“ Vedle totiž byla restaurace mého konkurenta.

Tak jsme také učinili. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil nový host. Starší pán příjemného zevnějšku, který si objednal dršťkovou polévku a sklenici piva a rozpovídal se, že zde má schůzku se synem, který nese peníze do spořitelny, právě zde v této, nové restauraci. Popsal ho tak důkladně, že jsem ihned seznal, že ten syn je týž nešťastný první host, uložený tou dobou ve sklepě jako chladná mrtvola.

Starší pán jevil nepokoj. „Mám strach, aby se nic nestalo,“ řekl, „aby ho nepřepadli a neoloupili. Dnes se nesmí věřit žádnému. Měl peníze ve svrchníku zašité!“

Můžete si pomyslit, že jsem byl bledý jako stěna...

Jen žena zachovala rozvahu a kamsi odešla. Vrátila se však bledší a řekla tiše, že v nebožtíkově svrchníku, který jsem uschoval do komory, je podšívka odpárána a peníze jsou pryč.

Starší pán jevil stále větší nepokoj a když dopil pivo, dal si čtvrtku vína. Náhle prohlásil, když se napil vína, že je mu nevolno, podíval se do kouta, sklopil oči a položil si hlavu na stůl.

Pln neblahého tušení zatahal jsem ho za kabát a ubohý starý pán se svalil jako houba se židle. Když jsme ho nemohli vzkřísit, odnesli jsme ho také do sklepa.

Tak jsme měli ve sklepě už otce se synem. Zamkli jsme sklep a uvažovali jsme o našem hrozném neštěstí. Zdálo se nám téměř jisté, že náhoda si s námi strašné zahrála. Bylo to hrozné representační otevření hospody.

Po osmé hodině se dostavila starší paní, která se ptala po svém muži a synovi, neboť prý jí řekl strážník, že vešli sem. Čekala na ně na trhu již půl hodiny a má strach, aby se jim nic nestalo, poněvadž oba nesou peníze do spořitelny.

Třesoucím hlasem jsem jí řekl, že takoví páni zde dosud nebyli.

Pravila, že na ně počká...“

Hostinský Vidnava se napil vína, přejel si rukou čelo a skácel se se židle.

Skonal v mém náručí, aniž dopověděl, jak tato velmi zapletená historka dopadla. Instinktivně jsme ho chtěli odnést také do sklepa.

Karikatury 1911   

    


 

Vězeňská kuchyně

I

Nově jmenovaný vládní rada V ministerstvu spravedlnosti Köhler byl pověřen úkolem prohlédnouti si věznice Rakouska, a poněvadž tento pán myslel to se svými povinnostmi dosud opravdově, jsa na počátku kariéry, bylo to mnohoslibné. A tak vládní rada Köhler umínil si, že zejména všimne si zařízení vězeňských kuchyní, neboť stát tak pěkně uspořádaný jako Rakousko, má zajisté povinnosti i k žaludkům trestanců. To vidět již z toho, že u nás ve století dvacátém stát v jistých případech, kdy nejedná se o pohoštění vyslanců sousedních říší, dělá hostitele. Je to ten případ, kdy k smrti odsouzenému nabídne stát ten večer před jeho popravou dobrou večeři. Jak vysoko stojíme dnes v Rakousku proti stoletím minulým, stoletím barbarských zvyků! Popravujeme také sice, ale elegantně. Kat je zcela příjemný člověk ve fraku a láme vaz ne tak barbarsky jako dříve, zleva napravo, nýbrž z pravé strany nalevo, a co je hlavní, dříve před popravou nedali večeři, ale my dnes ve dvacátém století zpříjemňujeme odsouzenci vyhlídku na smrt vyhlídkou na dobrou a chutnou večeři. Biftek, smažené kuře, husa, zajíc, losos s majonézou, královská polévka, vše z nejpřednějších restaurantů, pak nějaký sýr a nakonec nějaká ta láhev vína, dobré zákusky. A černé kávy kolik chce. Kvůli tomu a kvůli té myšlence: „Dnes mě stát pohostí,“ je radost dát se pověsit. A útěcha vězeňského kaplana není nic?

O tom všem přemýšlel vládní rada Köhler na cestě ku trestnici mošovské. Když se vláda tak stará o lidi, stojící vlastně jednou nohou v hrobě, tedy má se také starat o lidi delší dobu uvězněné v tomto směru. Proto se mu jednalo přijet před obědem do té první trestnice a tam překvapit správce, oficiála, co dávají trestancům k obědu, v čem ten oběd záleží, a hlavně si umínil, že ten oběd ochutná, okusí. Jak říkám, byl to mladý člověk, třebas dosáhl již titulu vládního rady, a proto mu zajisté odpustí všichni úředníci v ministerstvu spravedlnosti, že chtěl ochutnat jídla z trestanecké kuchyně. Ubožák, představoval si to příliš růžově. Považuji dále za svou povinnost zmíniti se na tomto místě, jak vládní rada Köhler dosáhl svého titulu.

Sekční šéf v ministerstvu spravedlnosti měl totiž bratra, ten bratr byl ženat a jeho švagr měl bratrance. Tento bratranec nebyl ženat, měl jen hospodyni, která chodila na návštěvy k jedné kuchařce, která byla zaměstnána u rodičů pana Köhlera. Ta kuchařka uměla dělat znamenitý nákyp z rýže, jablek a bramborů. Od té naučila se ho dělat hospodyně bratrance švakra vlastního bratra sekčního šéfa v ministerstvu spravedlnosti. Od bratrance švagrova kuchařka, od té kuchařka vlastního bratra sekčního šéfa, a přicházel zde na stůl pod jménem: nákyp rodiny Köhlerovy. A tak se stalo, že jednoho dne, kdy pan Köhler byl představen sekčnímu šéfovi, řekl tento neobyčejně vlídně: „Vaše jméno je mně dobře známo, pane Köhlere. Doufám, že budeme spolu dobře vycházet. Jste mladý, nadaný právník, máte budoucnost!“

A tak se stal pan Köhler vládním radou, přeskočiv dvaaosmdesát starších kolegů. Hraje zde tedy, jak vidět, roli jídlo, a proto myslím, že do tohoto vypravování není přitaženo za vlasy.

II

Trestnice mošovská je jednou z těch trestnic, kde trestanci páchají nejvíce urážek Jeho Veličenstva, jedině aby se dostali odtud, neboť strava je zde mizerná. Hlavní součástkou zdejší stravy jsou brambory, kapusta a lůj. Není se také čemu divit. Správce měl osm dětí a oficiál šest. Ty děti něco stojí, to uzná každý. O správu této trestnice dělili se jak se patří správce, oficiál, vězeňský kněz a vězeňský lékař. Pod sebou měli dozorce a naddozorce, kteří se zde nudili a byli sužováni i od správce, oficiála, i od lékaře a kněze. Správce byl bývalý nadporučík u hulánů a netituloval nijak jinak trestance než slovy: „Zatracená svině!“ Pil kořalku a udržoval milostný poměr se ženou oficiála. Oficiál byl slušnější. Říkal sice trestancům také „svině“, ale netykal. Tituloval je: „Vy jste svině!“ A proto mu trestanci říkali „Pan Vyjstesvině“. Nudil se zde také a udržoval důvěrný poměr s paní správcovou.

*

Vězeňský duchovní byl člověk, který nevěřil v pánaboha a unavoval trestance dlouhými kázáními o věčné odplatě. Říkalo se o něm, že při přijímání napravuje jakost mešního vína koňakem. Dvořil se paní správcové i paní oficiálové, kromě toho poplácával mladistvé trestance. Pak přišel na řadu vězeňský lékař. To byl člověk zasmušilý, který všechno léčil vodou, chininem a tmavou komůrkou. Byl hrozný vůči nemocným a strašný vůči simulantům. Také jeho oblíbenými léky byly posty. Jedině o vězně, odsouzené k doživotnímu žaláři, pečoval s takovou něžností, že by člověk pohnutím plakal. I když již takřka nebylo naděje, vyrval je přece z náručí smrti a odevzdal je zase do rukou odplácející spravedlnosti.

„Jest to mojí povinností,“ říkal, „je-li někdo odsouzen k doživotnímu žaláři, tím stát vlastně riskuje. Nikdo neví, kdy ten člověk umře, a proto je mou povinností zachovat ho co nejdéle při životě.“ Jeho oblíbeným nápojem byla kontušovka, které když více pil, vedl s vězeňským duchovním nemravné řeči.

Tito čtyři vládci v trestnici scházívali se den co den dopoledne v kanceláři správce, stejně jako dnes, aby hráli karty a pili koňak.

Právě chtěl správce vynášet kulového spodka, když přiběhl naddozorce, zasalutoval a hlásil: „Poslušně hlásím, že přijel vládní rada Köhler z ministerstva spravedlnosti na inspekci.“

„Dobře, odstupte.“

„Co dělat, pánové?“ teskným hlasem promluvil správce. Místo odpovědi vysmrkali se otázaní hlučně a bouřlivě.

III

Měli ho tedy ve svém středu. Seděl v čele stolu a dělal si záznamy. Stav vězňů: „Výborný“. „A co je s kuchyní?“ otázal se náhle.

Správce byl by mu nejraději dal pár facek. „Kuchyně jest,“ zakoktal, „nově malována, prostorná a vyhovuje všem požadavkům.“

Vládní rada si to zapamatoval a řekl, že ho to velice těší a že právě přijel před obědem, aby ochutnal stravu vězňů.

Do správce jako by hrom udeřil. „Pánové budou ochutnávat se mnou,“ pokračoval vládní rada, „dáme tak vězňům dobrý příklad.“ Zakývali smutně hlavou a dělalo se jim špatně. „Musím,“ řekl správce neobyčejně rychle, „dát nějaké rozkazy.“ Vyběhl a telefonoval do kuchyně: „Haló! Haló! Spadla dnes nějaká myš do kotle s kapustou?“

„Několik,“ zněla odpověď.

„Vytaženy?“

„Rozvařeny, poslušně hlásím.“

Správce vrátil se bledý. Zatím bavil lékař vládního radu anekdotou starou dvacet let a vládní rada smál se na celé kolo.

Přitom podařilo se správci pošeptat oficiálovi: „Několik. Rozvařeno.“

Oficiál se vytratil a přinesl láhev vína.

„Ještě,“ řekl, „pane vládní rado, nevykonáváte úřední povinnost, proto dovoluji si nabídnouti vám sklenku.“

Zatím co naléval, oznámil správce duchovnímu i lékaři nenápadně truchlivou zprávu o několika myších, rozvařených v kapustě. Škytali.

Vládní rada díval se stále na hodinky. ,,V kolik hodin roznáší se oběd?“

,,Ve dvanáct.“

Nové škytání. Správce, oficiál, lékař i duchovní lili do sebe víno jako vodu. Nic platno. Dělalo se jim, čím více blížilo se dvanáct, tím více špatně. Měli pocit, jako kdyby žaludek chtěl jim vyrazit podbřišnicí a skákat po stole.

Bylo dvanáct. „Pánové, půjdeme ochutnávat,“ pronesl vládní rada.

V tom okamžiku oficiálovi obrátil se žaludek. Počal dávit do kouta na uložená akta.

„Pane oficiále, proboha!“ vykřikl správce, „co to ...“

Nedořekl. Zdálo se mu, že má myší ocásek, omastěný lojem, mezi patrem a jazykem. A měl tolik taktu, že ještě řekl: „Od ...“ Víc ne.

Ostatní slabiky vynesly mu z úst neztrávené části snídaně a červené víno. Po něm namáhavě dávil duchovní. A nakonec obrátil se žaludek vězeňskému lékaři. Byla to úplná a hrozná porážka.

A vládní rada? Tomu se nakonec udělalo také špatně ...

Zatím roznesli již oběd.

IV

Důsledek toho byl, že prozatímní dozorce vězňů, který kupoval ve městě červené víno pro oficiála, byl okamžitě propuštěn, neboť koupil víno špatné, které mělo tak neblahý účinek na zdraví a žaludek vzácných pánů.

„Podivné jsou cesty Páně,“ pravil k němu vězeňský duchovní, „kdybyste byl pod dekretem, nebo kdyby pan vládní rada nepřijel, tak by se vám to nestalo.“

          


Vislingská aféra v Mydlovarech

Byly doby, kdy jsme si hráli na vojáky. Území obce Mydlovar hraničilo na území obce Zaháje.

Když jsme na tomto území chytli nějakého kluka ze Zaháje, byla z toho mezinárodní zápletka, poněvadž jsme mu nabili, co se do něho vešlo. Obyčejně to spravil rozhodčí soud a hlavními smírčími sudími bývali staří výminkáři, kteří napráskali zase nám.

A když jsme my zabloudili na území Zaháje, tu zahájští kluci chytili zase nás, a když jsme byli v menšině, tu utrpěli jsme opět my porážku.

Měli jsme vojsko pozemní i námořní. Na konci Mydlovar nachází se totiž velký rybník, který táhne se až na území Zaháje a zaklínován je do zahájského území.

Zahájští měli tam na konci lodičky, poněvadž byli také pytláci rybní. Mydlovarští měli také lodičky na svém konci rybníku, poněvadž také kradli ryby.

Jak my, tak i zahájští hoši odvazovali lodičky a sváděli jsme velké boje na vodě. Na levém břehu rybníka nacházel se klín neutrálního území. Tam byly totiž katastrální pozemky obce Zlivské.

Místo toto bylo velké strategické důležitosti a bylo nejvýhodnějším úkrytem pro naše pěší vojsko mydlovarské.

Také jsme tam několikrát za sebou učinili útok, na tomto neutrálním území, na Zahájské. Pak nastala velká doba vyjednávání o neutralitu levého břehu, pokrytého rákosím.

Jak my, Mydlovarští, tak i Zahájští seznali jsme, že tento levý břeh jest pro obě strany důležitý a nebezpečný pro své úkryty.

I nastala jednoho dne mezi námi Mydlovarskými a Zahájskými úmluva, že území toto, totiž levý břeh, nebude více na věčné časy sloužit za útočiště vojska jedné neb druhé strany a že nikdo z obou válčících stran nebude onoho klínu na zlivském území používat za východisko svých vojenských operací.

Smlouvu tuto jsme přesně dodržovali. Ale tu nastalo něco obdobného a podobného vislingské aféře. Zlivští kluci opevnili svůj klín u rákosí tím, že tam, na toto nejdůležitější místo, ke kradení ryb a strategickým výpadům dopravili si dvě lodičky.

Tím porušili neutralitu, kterou jsme bez jejich vědomí vyjednali.

Případ byl velmi zajímavý. Vůdcem zlivských kluků byl Čambula.

K tomu odebrala se deputace naše i zahájská, a poněvadž nebyli jsme obeznámeni s diplomatickým jednáním v rukavičkách, zpohlavkovali jsme Čambulu a utekli a současně vypověděli jsme válku Zlivským.

Bylo to tedy přísnější, než vislingská aféra. Dříve však, než nastala první srážka, zakročily druhé velmoci.

Ponocný Matějka z Mydlovar, ponocný Koubek ze Zaháje a Šlikandr ze Zlivi.

Před rozhodnou bitvou obklíčili nás na břehu levém a napráskali všem třem válčícím stranám a to bylo jistě rozumnější než nynější diplomatické noty ve vislingské aféře.

   


Vítězný boj o severní točnu

„Věříme ti!“ tato nezvykla slova při uvítání badatelů a hostů třepotala se v těchto dnech ulicemi Brooklynu na slavobranách a praporech, kterými vítali statečného objevitele severní točny dr. Cooka Američané při jeho vstupu na rodnou půdu. Bouřlivé ovace, které provázely badatele po celé jeho cestě kraji kultury, vyvrcholily pak zde v nesmírně ohromující volání slávy a vzduchem míhaly se tisíce a tisíce praporků s červenými hvězdami v modrém poli, hvězdnaté prapory vlály nad hlavami ohromných mas lidu, který se shromáždil, aby uviděl toho, kdo první z lidstva dosáhl severní točny, onoho bodu na zeměkouli, kde jest stále poledne.

A na praporech poznovu zavlály nápisy: „Věříme ti!“ S objevením severní točny a jejím dosažením nebylo to totiž tak jednoduché. Právě kdy dr. Cook na hostině, pořádané v Kodani na jeho počest, ověnčen růžemi přijímal přípitky, přišel kabelový telegram z New Yorku, oznamující stručně, že sekretář Arctic-Clubu v New Yorku obdržel právě z Indian-Harbouru šifrovaný telegram, ve kterém polární cestovatel kapitán Peary oznamuje, že dne 6. dubna 1909 dosáhl severní točny a vztyčil americký prapor na tomto nejsevernějším bodu zeměkoule.

Dr. Cook ihned vyslovil své potěšení, že opět to byl American, který podruhé ocitl se na severní točně, a současně litoval zklamání Pearyho, až ten se dozví, že on, dr. Cook, objevil takřka před rokem dříve, totiž 21. dubna roku 1908, severní točnu a že mu náleží prvenství v tomto historickém okamžiku. Tak klidně a rozumně choval se dr. Cook; jaké bylo však jeho překvapení, když Peary, přibyv z krajů věcného ledu, jal se prohlašovat, že dr. Cook na severní točně vůbec nebyl. To byl začátek sporu obou hrdinů severní točny, který jest veden ze strany kapitána Pearyho způsobem vzdělaného člověka nehodným, neboť vymýšlí si různé věci, které by vážně kompromitovaly dr. Cooka před světem. Prohlašuje, že mluvil se dvěma Eskymáky, kteří provázeli dr. Cooka, a z jejich'úst se prý dozvěděl, že Cook udělal s nimi jen malý výlet a nikdy snad výpravu k severní točně. Dle Pearyho je Cook lhářem, podvodníkem, mužem beze vší čestnosti, který použil Pearyho metod při prozkoumávání severních krajin. Peary neví ničeho o zakopané zprávě na severní točně, ničeho o vlajce. Obviňuje dr. Cooka veřejně z krádeže, a čím více blíží se k domovu, tím zasílá zprávy o Cookovi horší a horší. Dr. Cook ukradl mu prý zásoby, které měl uschovány na pobřeží Grónska, odvedl mu s sebou všechny jeho eskymácké psy, které měl v pohotovosti v oněch krajinách. Jeden přítel dr. Cooka naproti tomu prohlašuje, že Peary je největším podvodníkem, kterého viděla Amerika, a že může odpřisáhnout, jak kdysi Peary vypáčil kufr dr. Cooka a všechny vědecké poznámky tam uložené vybral pro sebe, jak otevřel psaní adresované choti dr. Cooka, a poněvadž ve psaní byla zmínka o úspěších cesty, tu prý Peary psaní zničil. Dr. Cook sám, klidně u vědomí svého prvenství, nijak do celé polemiky nezasahuje tak nechutným a ošklivým způsobem, jakým vyvolal Peary celý spor, nechá prostě mluvit za sebe vědecké úsudky Ústavu pro měření ve Washingtonu, který obírá se zkoumáním zpráv Pearyho. A právě tento nestranný soudce velice se pozastavuje nad údaji Pearyho o jeho cestě. Měřící úřad prohlásil, že sdělení Pearyho nejsou správná. Peary na 89° 57' severní šířky rozhodně nemohl provést měření dle měsíce, a tím méně mohl provést měření poledníková. Přednosta úřadu pro měření ve Washingtonu pravil, že je lží neb omylem, co Peary povídá. Na severním pólu jest stále poledne a nebylo tudíž naprosto možno, aby na 89° 57' severní šířky, tedy 3 minuty od pólu, mohl Peary určit poledník. „Několik kroků vpravo nebo vlevo změní se zeměpisná délka,“ jsou slova ředitele zeměměřičského ústavu. „Ovšem poledník existuje teoreticky i na severní točně, ale nikdy bych nebyl věřil, že by Peary mohl tvrdit, jak provedl měření poledníková i tam.“ Jinak ovšem zprávy Pearyho týkající se cesty jsou, pokud dosud možno tvrdit, taktéž věrohodné jako dr. Cooka, takže není té nejmenší pochybnosti, že oba skutečně také dosáhli severní točny. Cesty obou vyznačeny jsou mapou, která plasticky ukazuje ráz krajin polárních a cesty dr. Cooka i Pearyho. Naši čtenáři jistě se zájmem prohlédnou si ony neznámé kraje, které byly východiskem obou hrdinů, kteří nelekali se překážek a statečně zápasili s přírodou, která tak krutě stíhala mnohé jejich předchůdce, z nichž mnozí uprostřed věčného ledu a sněhu zahynuli beze stopy. Dle svých údajů vyjel Peary dne 26. prosince 1908 z Etahu v severním Grónsku na lodi Roosevelt. Severního pobřeží ostrova Ellesmerova stihl pak v měsíci únoru, kde loď zamrzla. Patnáctého února opustil Peary na mysu Sheridanově loď a na saních vydal se se psy a Eskymáky podél severního pobřeží k mysu Kolumbia, odkud 1. března vyrazil přímo na sever. 11. března překročil 84. stupeň severní šířky a dospěl k otevřenému moři. Tento volný kanál přeplul pomocí skládacích člunů a 18. března 1909 dostihl 85. stupeň severní šířky, o čtyři dny později 86. stupeň. 2. dubna byl již na 88. stupni severní šířky, 4. dubna dorazil na 89. stupeň a konečně 6. dubna vztyčil vlajku na severní točně. Sedmého dubna letošního roku opustil severní točnu a 23. dubna byl již opět u mysu Kolumbia a 27. dubna nalézal se na palubě Roosevelta u mysu Sheridanova. Tam byl až do 18. července, kdy nastoupil zase zpáteční cestu. O měsíc později plul kolem mysu Sabině a dorazil konečně do Indian-Harbouru, odkud telegrafoval do New Yorku svůj první telegram o svém úspěchu. Všichni členové výpravy dorazili do Indian-Harbouru v dobrém stavu až na profesora Marvina, který 10. dubna utonul 45 mil severně od mysu Kolumbia. Toť jsou cesty Pearyho a nyní slyšte, co vypravuje dr. Cook, první člověk, který vstoupil na nejsevernější bod zeměkoule a ve své přednášce v budově Zeměpisné společností dopodrobna popsal kraje, kudy prošel, odhaluje přesně tajemné pláně ledu, pohoří, ostrovy, přičemž všímal si všech přírodních jevů. Snažil se nejen dosáhnout toužebného cíle všech badatelů a cestovatelů v krajích polárních, ale prozkoumal blíže a zevrubně mnohem větší počet krajin než Peary, poněvadž severní točny vracel se opět jinou cestou, kdežto Peary vrátil se toutéž cestou.

Dr. Cook vyplul z New Yorku dne 4. července 1907 a připlul do Annootoku v severním Grónsku, odkud 19. února 1908 vyplul a doraziv na ostrov Ellesmerův prošel středem ostrova a po saních přibyl k zemi Helbergově přes průplav Nansenův a ocitl se na mysu Hubbartově 610 anglických mil vzdálen od severního pólu. Tam dne 18. března vrátilo se do Annootoku z jeho družiny eskymácké šest Eskymáků, a dr. Cook pokračoval na cestě dne 21. března již jen se dvěma Eskymáky a 26 psy. Na saních jeli kol země Crockerovy, kterou objevil Peary roku 1906. Nalezli v zamrzlém polárním moři Nejsevernější pohoří a 30. března dělilo statečné muže 360 mil od severní točny. Za osm dní později 210 mil, které urazili při nesmírných obtížích za třináct dní, ocitnuvše se dne 21. dubna 1908 na severní točně, kde v ledu polárního moře vztyčili vlajku Spojených států severoamerických. Jaký to byl nesmírný dojem, jaký nezapomenutelný okamžik, kdy vzpomněl si na to, že oč tolik a tolik výprav se pokoušelo, podařilo se jemu, provázenému jen dvěma Eskymáky a 26 psy. Myšlenka, že první z lidstva ocitl se zde, opojovala dr. Cooka. Kam se rozhlédl, ležel jih. Nikde nebylo severu. Jen jih a jih v ledových pláních za nesmírného ticha polárních krajů, v nichž zahynulo tolik odvážných badatelů. A druhého dne dr. Cook se vracel pláněmi polárního ledu, kdy příroda kladla mu při návratu ještě větší obtíže. Po saních minul západní část Nejsevernějšího pohoří a 24. května byl vzdálen od severní točny 417 mil. Bylo nutno zdržet se po tři neděle a pak nastoupen pochod zemí Rignesovou do země Armunda Ignesa na severní pobřeží ostrova Severního Devenu, kde dr. Cook přezimoval pět měsíců, konaje geologická zkoumání půdy. 15. dubna 1909 vrátil se dr. Cook do Etahu pod Annootokem, cíle své pouti. Byl opět v Grónsku. 21. května nato nacházel se Cook na parníku v Uperniviku na pobřeží Grónska vzdálen od Kodaně 5 600 mil. Toť stručný popis jeho cesty. A hlavní důraz klade dr. Cook na to, že nebýt psů, nebyl by nikdy dosáhl severní točny. Eskymáčtí psi to byli, kteří, jak pravil, mají na tomto vítězství lidské vytrvalosti nemenší podíl. Vzpomněl si také s díkem obou svých věrných Eskymáků a poeticky naznačil, jak zaplesali v duchu, když po tolikaměsíční pouti viděli na horských pláních Grónska opět pást se pižmoně, podivné to tvory, kteří zahrnují v sobě znaky ovec a skotu. „Umingarok“, jak jim říkají Eskymáci, hleděli udiveně svrchu na něho a na vrších zelenala se tráva. To bylo pod Upernivikem, kde potkávali obrovské ledové hory, které mu přinášely pozdrav ze zemí věčného ledu, zatímco zelená tráva vítala ho na hornatém pobřeží jižního Grónska svým vlněním jako písní života. Od doby Davise, který roku 1587 dosáhl 73. stupně severní šířky, uplynulo přes tři sta let! A teprv za tři sta let od té doby podařilo se dr. Cookovi překonat překážky, které ležely mezi historickým 73. stupněm severní šířky a severní točnou. Tři sta let od doby Davise to trvalo, než lidstvo postoupilo část po části o 17 stupňů na sever až ku konečnému bodu zeměkoule. Přinášíme mapu, kde znázorněny jsou význačné výpravy na severní točnu, od dob Davise až po úspěšné zakončení dr. Cooka a Pearyho. A všichni ti, už i Davis před třemi sty léty, nebyli by mohli nikam proniknout, kdyby nebylo nejvěrnějšího přítele člověka, psa. A bez svých eskymáckých psů nebyli by ani dr. Cook ani Peary tím, čím jsou. Hrdiny severní točny.

   


 

Vláda je vinna

Dne 15. března měl místodržitelský úředník Axamit svůj den.

Jen jednou za rok míval takový den, kdy nešel k obědu a kdy z úřadu vrátil se až v noci a doma své manželce sděloval škytaje, jak tam a tam mají zpropadeně dobré víno a jak měl jeho přednosta v úřadě svátek, jak dostal od něho láhev Marsala, jak ji hned v úřadě vypil...

Tato zpověď hříšného člověka byla přerušována výkřiky: „Ne, ne, mně se z toho hlava rozskočí, ničemo jeden. Můj otec nebožtík byl také státní úředník, ale nikdy jsme ho neviděli opilého. Žil jak se patří a držel své hříšné tělo na uzdě, ničemo...“

Dnes pan Axamit vypil také v úřadě darovanou láhev Marsala a ještě pět plzeňských a vyšel z místodržitelství, překypuje rozmarnými nápady. Tak dal buchtu do zad sluhovi Františkovi a řekl mu: „Vy jste až do rána baba!“ Pak vyplázl jazyk na portýra a vyšel ven.

Ale sotva vyšel na ulici a podíval se na oblohu, přišlo mu najednou na mysl, že je vláda vinna. Proč je vinna, zač je vinna a jak je vinna, to si jasně neuvědomoval, jen že je vinna.

„Vláda je vinna!“ Lekl se toho a zůstal ztát. Co mu to zas k čertu vjelo do hlavy. Přece je státním úředníkem, částí té vlády, o které teď sobě říká, že je vinna. Loni, v ten svůj den, brojil proti jednotnému vodovodu, to by nebylo nic nebezpečného, předloni proti fotbalu, nu, tenkrát ho chtěli nějací sportovci vyhodit z té vinárny a rok předtím? Kdo by se už na všechno pamatoval. Ale dneska? Jak to dopadne?

Malomyslně rozhlédl se pan Axamit kolem sebe. Dolů do ulice zahýbaly poslední řady vojska, vracejícího se ze cvičení.

„Vláda má vojsko a vojsko má bajonety,“ myslí si místodržitelský úředník a leká se toho, co si myslí.

„Kdepak jsem to čet,“ bručí pan Axamit, „tohle je přece něco konfiskovaného. Ale pravda musí ven: Vláda je vinna.

Pan Axamit dupl a to dupnutí vzbudilo v něm tolik energie, že zaťal pěstě, strčil do kapsy a pevným krokem odešel za roh, kde přemýšlel, kam má jít. Do Prahy, do Tomášského pivovaru, či do Lobkovické vinárny na Malé Straně.

Záleží na tom, jak se vláda chová k pivu a k vínu. Ku kterému nápoji se chová macešsky, ten půjde pan Axamit pít, aby dokázal, že se vlády nebojí.

O víno je postaráno zákonem o jeho ochraně proti padělání. Ale z piva chce vláda uložit daň. A proto pan Axamit šel sdělit své sympatie utiskovanému pivu.

„Vláda je vinna,“ přemýšlí pan Axamit v koutku síně svatotomášské, utíraje prstem okraj sklenice a sfukuje pěnu. „Vláda je vinna, že se opiju. Proč k čertu nezakáže výčep lihových nápojů a výčep lihovin. Možná, že dokonce budu ještě dneska pít kořalku, Kriste na nebi. Vláda je vinna, že se vzmáhá obžerství.“

Panu Axamitovi přišlo to náhle tak líto, že mu slza ukápla z očí. Vypil naráz sklenici a stal se radikálnějším. Předně přestal slzet a pak poručil si novou. Když mu ji číšnice přinesla, pokusil se ji štípnout do brady a ona ho pleskla přes ruku.

„Ba, má pravdu,“ uvažuje místodržitelský úředník, „děvče se má bránit. Každý otrapa by moh přijít a štípat ji do tváře. Ale kdo je tím vinen? Vláda je vinna. Proč nezakáže ženskou obsluhu v restauracích. Stojím já o ženskou obsluhu? Nestojím.“ Upil rozmrzele ze sklenice a vzpomněl si, že jeho žena jistě se teď dívá na hodiny a říká:

„A ten zas má svůj den.“

„Nu, sakramente, to by tak hrálo, aby nemoh mít svůj den. Celý ten boží rok nikam takřka nejde. Své hříšné tělo uzavírá v prostoře, které říká tichá domácnost. A v té tiché domácnosti bezdětné panuje žena a angorská kočka Lili. Ta potvora Lili si může všechno dovolit. On nic. Tak si dovolit třetinu toho, co někdy Lili. Mrcha kočičí. Jeho žena jen s ní celý den se mazlí. Potvora Lili. Až přijde domů, chytí Lili a vyhodí z okna. Kdo je pánem? Zajisté, že ani žena, ani Lili. Ale kdo je tím vinen?“

„Vláda je vinna. A proč?“

Pan Axamit darmo hledal rozluštění této záhady. Proč by vláda byla vinna, že má doma angorskou kočku Lili. Přišel na rozluštění při další sklenici. Vláda má zakázati dovoz, chov, prodej angorských koček. Ale proč je vláda vinna, že má doma zlou ženu? To nerozluštil ani při čtvrté sklenici.

„Vláda je vinna,“ řekl pan Axamit k pánovi, který seděl naproti a právě odkládal noviny se zakaboněnou tváří.

„Ba,“ odvětil tento, „máte pravdu. Všechno od nás jde do Vídně. Zde to právě stojí v novinách. Já bych se vždycky ze zlosti roztrhal, když čtu noviny. Kam to spějeme. Pane, to je dnes svět, politika a hovězí. Všechno to nestojí za nic. Dřív když jste jed hovězí, věděl jste, že to je hovězí a když jste politizoval, věděl jste, že politizujete. Ale dejte si dnes beefsteak. Dáte za něj dvakrát tolik a je ze chcíplého koně. A čtěte dneska politické zprávy, tak nevíte, jestli je to legrace. A to proto, že jsme svůj boj opustili proti Vídni. Pane! Já jsem byl ve Vídni.“

„Já také,“ podotkl pan Axamit, aby se aspoň trochu dostal k slovu.

„Pane,“ pravil melancholický host, „dnes Vídeň z nás tyje a my jsme se zaprodali. A proto, pane, já piji svých patnáct sklenic denně, o politiku se nestarám, nevolím, nejím beefsteak a vidím ve všem klam a podvod. Vezměme dnes kupříkladu telecí. Jak to je dnes drahé.“

A kdo je tím vinen?

„Vláda je vinna,“ vykřikl hlasitě pan Axamit.

„Ne,“ důrazně řekl host, „my sami. Proč nejsme vegetariány?“ A zahloubal se ve své myšlenky.

Pan Axamit cítil ze být uražen. Vláda je vinna vším. Ať si tenhle osel říká teď co chce. A co se mu může stát, když mu řekne, že je osel? „Pane,“ řekl pan Axamit, „někdo z nás je osel.“

„Patrně vy,“ odvětil oslovený.

„Já? To se mýlíte.“

„Ale nemýlím.“

Pan Axamit si sedl a tiše dumal. Kdo je tím vlastně vinen, že ten pán mu řekl, že je osel. Vláda je vinna, poněvadž měla už dávno zavřít takové lidi. Ale kdo by zde seděl pohromadě s takovým člověkem. Copak musí člověk sedět u Tomáše tři hodiny? Pojede k Flekům.

Když vyšel pan Axamit na ulici, cítil v sobě tolik odvahy, že by třebas předstoupil před policejního strážníka a tomuto řekl: „Vláda je vinna, bratře!“

Ale neučinil tak, nýbrž pln nadšení vstoupil do vozu elektrické tramvaje. A jak tak seděl ve voze, napadlo mu, že je to od něho i od vlády hanebné, že trpí kočku Lili doma. Když je vláda vinna, proč by byl vinen on. Zkrátka to rozluští. Pojede k Politice a dá tam inzerát na zítřek: Prodá se lacino krásná angorská kočka Lili. Je celá bílá a čistotná. K doptání u Richarda Axamita, c. k. úředníka místodržitelství. Ano a adresu hezky pod to. Jen radikálně. Nebát se. Ať se děje co děje. Proti vládě se musí jít statečně.

Pan Axamit vykonal nerušeně své předsevzetí. Úplně v pořádku dal inzerát do novin a opouštěje budovu Politiky, pociťoval plnou měrou důležitost svého kroku.

Kostky jsou vrženy! Bude-li každý tak postupovat jako on v případě kočky Lili. Pak i Vídeň, vláda. Tohle napsat, snad by mu každý rozuměl. Ale napíše článek: „Vláda je vinna.“ Ať je třebas před soudem. „Vláda je vinna a basta“ a pohovoří si o tom u Fleků.

Když přišel k Flekům, uznal za dobré sednout si na místo, kde stálo „zadáno“. Neustoupí. Ani ho nenapadne. Proto s námi vláda nakládá zle, poněvadž ani v maličkostech nejsme důslednými. Až přijde ta společnost, uvidí, jestli někdo z nich bude proti tomu něco mít. Ostatně on čeká právě na tu společnost.

Pan Axamit cítil odvahu bít se s celým světem a celému světu říct: „Vy jste lotři a vláda je vinna!“

Pil sklenici jednu po druhé a místo „zadáno“ četl „do rána“. Usmál se truchlivě. Pěkná společnost, na kterou čeká. Nějací flamendři.

Když společnost přišla ke svému zadanému stolu, nalezla pana Axamita dívajícího se přísně před sebe.

„Vláda je vinna,“ řekl k ní místo pozdravu, „propadli jsme obžerství.“ A pan Axamit představoval se dále, vytýkaje celé společnosti, že náš boj proti Vídni by mohl být veden jinak, kdyby on se postavil v čelo bojujících. A kdo tomu nerozumí, že je osel.

Byl šetrně vyveden od Fleků, přičemž křičel: „Vláda je vinna a já jsem u místodržitelství úředníkem a mám kočku Lili.“

„Tu budete mít až zítra,“ řekli mu na rozchodu.

Od této chvíle počíná pouť pana Axamita. Propagoval po vinárnách revoluci. Po dvanácté hodině v noci přivezli ho v drožce do jeho bytu.

„Vláá-dda je-je-je-vi-vinna,“ řekl k manželce, leza v botách do postele a usnul okamžitě.

***

Probudil se druhého dne v neděli krátce po poledni. Vedle něho na nočním stolku ležela vizitka. Vzal ji do ruky a četl s úděsem: „František Krammer, c. k. policejní komisař.“ A pan Axamit vykřikl hrozným hlasem: „Ježíš Marja!“

Objevila se vtom jeho žena: „Co křičíš, ničemo?“

Pan Axamit ukázal mlčky na vizitku. „Přijde ten pán odpůldne,“ pravila paní Axamitová, „a nyní se mně vyzpovídej.“

„Ženo,“ vzlykal ubožák, „zničil jsem sebe, tebe, celou rodinu. Teď se pamatuji, že jsem všude říkal: Vláda je vinna.“

Paní Axamitová klesla na pohovku.

Odpůldne dostavil se policejní komisař. Pan Axamit stěží se přemáhal, aby se nedal do pláče. „Račte odpustit,“ řekl ke komisařovi, „věřte, nevím, jak bych to řekl...“

„Ach tedy jste ji již prodali,“ přerušil ho komisař, „myslil jsem, že přijdu první. Má žena by ráda měla angorskou kočku. Odpusťte tedy. Inzerát jsem čet hned ráno. Má úcta.“

„Jaký inzerát?“ tázala se po jeho odchodu paní Axamitová.

Následovala odpověď. Po odpovědi pak sesypala se na ubohého muže taková spousta ran, že pan Axamit, dívaje se ještě za týden na jednu bouli na čele, vzdychal: „Ba, ba, vláda je vinna...“

   


Vlastivěda

 

"Jsou okamžiky v lidském životě, že i vůl pláče," pravil kdysi jeden neznámý filozof po dvanácté hodině noční u Fleků.

"Veselost hraničí se sentimentalitou," řekl, řekněme, škarohlíd Schopenhauer.

Uváživ význam těchto dvou vět, jel jsem svůj bol, smutek, zármutek vyplakat do Vejvodova Městce. Tak jezdili kajícníci na poušť. Ostatně Vejvodův Městec jest něco tak opuštěného, že by zdejší okolí napravilo i Máří Magdalénu.

Sem jel jsem tedy plakat nad sebou. Přišel totiž světlý okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem lotr, a litoval jsem ubohou zemi, že mne nosí. Co lidí už se mnou zkusilo trápení. Ale nechme toho, ať se nerozpláči poznovu. Vejvodův Městec jest záludná obec. Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Jmenuje se to Městec a je to nepatrná obec o osmnácti číslech, z nichž jest sedm na spadnutí. Patřilo to patrně dřív nějakému vévodovi, který dle všeho o sobě asi tvrdil, že je chudý jako kostelní myš. Tato zpustlá obec, do jejíhož okolí jsem se výborně hodil, je úplně mezi lesy, jaktěživ jsem o ní ničeho neslyšel. Tři hodiny za obcí je v lesích hájovna. Hajný má poetické jméno Pampeliška, pije kořalku a nadržuje pytlákům.

Když jsem se o něm dověděl, přistěhoval jsem se k němu. Svůj k svému. A oddal jsem se lítosti, bloudil jsem po lesích, utíral si oči velkým červeným kapesníkem, chodil jsem bos, živil se kořínky, kobylkami a uzeným masem s knedlíky se zelím a neholil se. Za týden vyhlížel jsem jako zpustlý kovboj z Divokého západu. Abych pak ještě víc trýznil své tělo, objednal jsem si z Prahy poslední ročník Moderní revue, kterou jsem pročítal, leže v té lesní pustině na břiše, maje před sebou psí lebku, kterou jsem vyšťáral na hnojišti hájovny, a v kapse láhev obyčejné kořalky.

A když ani potom neobjevila se u mne účinná lítost, vydal jsem se na pouť do Vejvodova Městce, kdež jsem vypil pět sklenic nějakého strašného venkovského piva, a v každé sklenici s tuctem pivních mázder. Pak byla má lítost úplná.

Jednoho dne seděl jsem v hlubokých lesích na omšelém balvanu a přemýšlel, co dělají asi v Dejvicích, když vtom z mého klidu mne vyrušil hlasitý hovor na jedné z těch ztracených cest v této pustině a přede mnou objevil se pán, provázený dvěma staršími dámami. Jedna z nich měla v ruce velký zápisník a na nose brejle. Druhá měla v ruce mapu a rozhlížela se, jako by chtěla spolknout celou krajinu.

Pán vypadal strašně utahaně, byl tlustý a na první pohled bylo vidět, že mu cestováni nesvědčí. Potil se a na konci hole sušil si dva kapesníky, které promočil stálým utíráním potu. Na holi měl ještě dva plédy a jeden havelok.

Když uviděl před sebou bosého, zpustlého mladého zarostlého muže, totiž mne, otázal se: "Poslouchají, člověče, je daleko ještě do Vejvodova Městce?" "I je, milostpane," řekl jsem. ,,A jak asi?" "Přijde na to, milostpane." "Dvě nebo tři hodiny?" "Tak nějak, .milostpane." Pán se zamlčel a ta s brejlemi řekla k němu německy: "Zeptej se toho sprosťáka, zdali není tu v okolí něco památného nebo zdali se nevypravuje zde nějaká pověst."

Pán mně to přetlumočil a já zdlouhavě odpověděl: "I chvála pánubohu, památek tady máme dost a pověstí taky."

Dáma s brejlemi připravila si tužku, zápisník a já pokračoval: "Tak například, milostpane, tadyhle na tom balvanu, co sedím, seděl před dávnými lety svatý Cyril a Metoděj, vlastně ne, babička říkala že ... jo, takhle to bylo, svatý Metoděj tady seděl, kdežto svatý Cyril stál tamhle na tom kameni vedle, nebo, k sakru, počkejte, jak to bylo, tamhle na tom kameni seděl svatý Cyril, kdežto svatý Metoděj na tomhle, co sedím, stál, ale ne, když já mám slabou paměť a ono to už je dávno. Nebožtík otec zas říkal, že oba stáli na jednom kamení, ale že neví na kterém, na tomhle prý seděl Napoleon a tam stál pruskej Bedřich. Čert ví, co je na tom pravdy, ale náš starosta říká, že zde ležel Kryštof Kolumbus z Uhlířských Janovíc."

 

Sotva jsem to dořekl, první na útěk se dala dáma s brejlemí, upustívší zápisník, za ní běžela druhá s mapou a za všemi klusal uděšený pán s plédy a havelokem a já volal za nimí:

"Nebojte se, já vám povím, jak jsme tady zamordovali knížete Sáma."

Byli však již pryč.

Zvedl jsem zápisník a tam jsem četl na deskách: "Vlastivědné poznámky z potulek po českých vlastech."

Toho dne se mně ulevilo.

   


 

Vlastizasvěcená

(Patriacharé Menzieri či Kahumanu Broughteri?)

I

Jeho Excelenci generálnímu guvernéru Nového jižního Walesu

Port Jackson, dne 24. června

Vaše Excelence ráčila svoliti, aby můj přítel, pan Broughton, byl přidělen výpravě, která má za účel odebrati se do O-Wahu. Dlouho bylo mým nejvroucnějším přáním navštívit ještě jednou O-Wahu, neboť jen krátký pobyt nedovolil mně učinit mnohá podivuhodná přírodohistorická pozorování a dospět k mnohým cenným vývodům.

Dvojnásobně živě obnovuje se nyní toto přání, abych mohl být po ruce svému příteli, neboť nás pojí k sobě nejen přátelství, ale též to, že zvykli jsme si společně spolu pracovat. Prosím tudíž Vaši Excelenci, aby mně bylo dovoleno provázet mého přítele Broughtona na výpravě do O-Wahu.

S výrazem oddané úcty J. Menzies.

 

II

Odpověď generálního guvernéra

S potěšením konstatoval jsem, jak vy, pánové, tak přilnuli jste ke vědě, že dá se souditi s určitostí na velmi cenné výsledky. Z toho důvodu dovoluji, přestože počet osob na Discoveru jest úplný a na lodi málo místa, abyste provázel výpravu do O-Wahu a současně uděluji kapitánu Blighemu patřičné rozkazy. Podpis generálního guvernéra.

 

III

J. Menzies panu R. Johnstonovi v Londýně Na palubě lodi Discovery dne 2. Července.

Milý příteli! Mohu nyní ve společnosti svého učeného přítele svému badatelskému zájmu dáti nové pole k dispozici. Pakli se nemýlím, psal jsem Ti již, že králi z O-Wahu, jménem Teimotu, byla slíbena krásná loď, stavěná a vyzbrojená v Port-Jacksonu. Kapitán Bligh obdržel rozkaz, aby loď přivezl a nějaký čas se zdržel v O-Wahu, aby upevnil přátelské styky s králem Teimotu. Oh, jaký nádherný život mne očekává! Prsa se mně dmou žádostí a radostí, jak příroda přede mnou otevře své bohaté poklady. Vidím, že se ironicky směješ nad mým nadšením, a slyším Tě mluvit: „Nu ovšem, vrátí se s nějakou přírodní zvláštností v kapse, ale když se ho zeptám po mravech a zvycích oněch národů, které viděl, ukáže mně několik korálových šňůr. Kvůli svým roztočům, broukům a motýlům zapomene na lidi!“ Vím, že považuješ to za zvláštní, jak mohu veškeré své vědecké bádání přenést na hmyz. Říše hmyzu jest však nejpodivnější a nejtajemnější. Pakli můj přítel Broughton zabývá se jen říší rostlin a vyvinutějších zvířat, žiji já mezi neprozkoumaným hmyzem, mezi těmi bytostmi, které září v nejkrásnějších duhových barvách a jsou živými květinami.

Budeš to snad považovati za ztřeštěný sen, ale nemohu jinak. Zřetelně cítím, že očekává mne v O-Wahu největší štěstí, nebo nevyhnutelná zkáza.

Tvůj věrný Menzies.

 

IV

Týž opět panu R. Johnstonovi do Londýna Hanaruru na O-Wahu dne 12. Prosince.

Nikoliv! Nejsem žádný snílek, ale věřím v předtuchy, které neklamou. Richarde, dnes jsem nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Slyš mou zprávu o mém nevyslovitelném nadšení.

Nedaleko Hanaruru, rezidenčního sídla krále Teimotu, leží rozsáhlý les. Odebral jsem se tam, když již slunce zapadalo. Měl jsem v úmyslu chytit velmi vzácného motýla, který po západu slunce vyletuje. Vzduch byl teplý, naplněný vůní aromatických květin. Když jsem vstoupil do lesa, cítil jsem zvláštní sladký stesk. A tu jsem byl jako neviditelnýma rukama vtažen do křoví, které ke mně mluvilo svým jemným šepotem a šumem jako písní lásky. Sotva jsem vstoupil do houštiny, tu zpozoroval jsem, ó nebesa! Mé štěstí! Na pestrém koberci skvělých holubích perutí ležela nejněžnější, nejkrásnější a nejmilovanější ostrovanka, kterou jsem kdy viděl. Dech se ve mně zarazil. Neslyšně přiblížil jsem se k maličké. Zdálo se, že spí. Uchopil jsem ji a odnesl s sebou. Nejkrásnější skvost ostrova byl můj. Nazval jsem ji Vlastizasvěcenou, vyzlatil jsem její malý příbytek, připravil jsem jí lůžko z pestrých, lesklých holubích per. Zdá se, že mně rozumí, čím je pro mne... Odpusť, Richarde, musím se s Tebou rozloučit, neboť chci se podívat, co dělá mé milované stvoření, má Vlastizasvěcená. Otvírám její malý příbytek, leží na svém lůžku a hraje si s pestrým peřím. Ó Vlastizasvěcená! Žij blaze, Richarde. Tvůj Menzies

 

V

Broughton generálnímu guvernéru Nového jižního Walesu.

Hanaruru, dne 20. prosince

Kapitán Bligh zmínil se již Vaší Excelenci o naší šťastné jízdě dosti podrobně a zajisté neopomenul Vám oznámiti, že se stal král Teimotu naším věrným přítelem. Jest u vytržení nad bohatým darem Vaší Excelence a opakuje neustále, abychom vše, co se zdá na O-Wahu užitečným a pro nás cenným, považovali za svůj majetek. Též na královnu Kahumanu učinil červený, zlatem vyšívaný plášť hluboký dojem, takže ztratila svou předešlou nezřízenou veselost a upadla ve ztřeštěnost. Časně ráno jde do houštin v lese a tam provádí různé posunky, přičemž přehazuje tím neb oním způsobem darovaný plášť na rameno a tak se cvičí po kolik hodin v nejrůznějších posuncích a pózách, které pak dává večer k lepšímu svému královskému dvoru. Přitom jest stižena zvláštní bezútěšností.

Podařilo se mně přesto již častěji potěšit naříkající královnu snídaní ze smažených ryb, které velmi ráda jí, a velkou sklenicí rumu, který zdá se že tiší její beznadějnost. Podivné jest, že královna Kahumanu krok za krokem sleduje našeho Menziese, chce ho objímat a nazývá ho nejněžnějšími a nejsladšími jmény. Při této příležitosti musím bohužel oznámit Vaší Excelenci, že Menzies, o kterém jsem dobře smýšlel, mně spíše v mém bádání překáží nežli prospívá. Zdá se, že nechce ani opětovat lásku královny Kahumanu. Naproti tomu je stižen jinou bláznivou vášní, která nás podle všeho navždy rozdvojí.

Dovolím si Vaší Excelenci podat zprávu o bližších okolnostech tohoto, mne hluboce zarmucujícího případu a kdyby se Menzies nepolepšil a pokračoval tak stále, byl bych nucen obrátiti se na Vaši Excelenci s prosbou, aby mne chránila před tím člověkem, který vystupuje náhle proti mně tak nepřátelsky, úplně zapomínaje na naše staré přátelství.

V hluboké úctě Vaší Excelenci oddaný Broughton.

 

VI

Broughton píše Menziesovi.

Ptáš se, čím jsi mne urazil? Ty mně nechceš rozumět? Slyš, křičím Ti do ucha, aby to celý vzdělaný svět slyšel, jedno jméno, které mluví o Tvém bídáctví: Vlastizasvěcená! Ano, Vlastizasvěcenou nazval jsi tu, o kterou jsi mne oloupil, kterou skrýváš před celým světem, tu, která byla má, kterou jsem se sladkou pýchou chtěl nazývat svou! Nezoufám však nad Tebou, vydej mně ji a já opět přitisknu Tě jako svého nejvěrnějšího přítele na svá prsa.

 

VII

Menzies píše Broughtonovi.

Příteli! Ty jsi se prazvláště zbláznil! Tobě že jsem Vlastizasvěcenou uzmul a Tebe o ni oloupil? To rozkošné stvoření, které jsem nalezl svobodně ve volné přírodě, spící na nejkrásnějším koberci a na které jsem první se láskyplně zahleděl a kterému jsem dal jméno? Má jest Vlastizasvěcená a svou ji budu nazývat. Vše, ba i život, dám radostně za ni.

 

VIII

Broughton Menziesovi.

Nestydatý zloději! Vlastizasvěcená že mně nenáleží? Že jsi ji našel volnou? Lháři! Nebyl ten koberec, na kterém spala, mým majetkem? Nepoznals na první pohled, že ona jedině mně náleží? Vrať ji, jinak svět zpravím o Tvém bídáctví. Chceš se chlubit cizím péřím, ale to se Ti nepodaří. Vrať mně ji, nebo nazvu Tě veřejně největším darebákem!

 

IX

Menzies Broughtonovi.

Trojnásobný darebáku! Pokud jsem živ, nevzdám se Vlastizasvěcené.

 

X

Broughton Menziesovi.

Tak se tedy věci mají, darebáku! Dobrá, zítra mohli bychom tedy náš spor rozhodnout zbraní za Hanaruru, na úpatí sopky, večer o šesté hodině. Doufám, ničemo, že budeš mít pistole v pořádku.

 

XI

Menzies Broughtonovi.

Bídníku a lotře! Dostavím se určitě na udané místo. Vlastizasvěcená bude svědkyní boje o ni.

 

XII

Kapitán Bligh generálnímu guvernérovi Nového jižního Walesu.

Hanaruru, dne 26. prosince.

Konám tímto smutnou povinnost, podávaje Vaší Excelenci zprávu o strašlivém případu, který nás oloupil o dva nejcennější muže. Dávno jsem již pozoroval, že pánové Menzies a Broughton, kteří dosud žili v nejužším přátelství, na sebe najednou nevraží. Konečně počali se jeden druhému pečlivě vyhýbat a vyměnili si mezi sebou dopisy, jichž výměnu zprostředkoval náš kormidelník Davis.

Včera zpozoroval Davis, že Broughton nabil své pistole a spěchal z Hanaruru. Nemohl mne rychle nalézti. Ihned, jakmile mně sdělil své podezření, že dle všeho bude se mezi Menziesem a Braughtonem odbývat souboj, odebral jsem se rychle s důstojníkem Calnetem a lodním lékařem Whidby ven z města k pusté planině na úpatí sopky, neboť tam jsem měl za to, že je nejvhodnější místo k souboji.

Mé tušení mne nezklamalo. Nežli jsme došli na místo, uslyšeli jsme výstřel a bezprostředně za ním druhý. Zrychlili jsme kroky, ale přece přišli jsme pozdě. Nalezli jsme Menziese a Broughtona ležet v tratolištích krve na zemi. Tento měl díru v hlavě, onen v prsou a nejevili oba známku života. Mezi nimi ležel onen nešťastný předmět, který mně označil Menzies v zanechaném psaní jako příčinu nenávisti a žárlivosti Broughtonovy. V malé, pozlátkem vylepené krabici nalezl jsem mezi lesklým peřím malý hmyz, krásně zabarvený, velmi zvláštního tvaru, který nazval důstojník Davis, zabývající se také přírodopisem, vší, která však zvláštním tvarem spodní části těla a noh, jakož i barvou, liší se značně ode všech dosud známých druhů hmyzu. Na víčku krabičky stálo jméno: Vlastizasvěcená.

Menzies nalezl tento vzácný, doposud neznámý hmyz na zádech krásného holuba, kterého Broughton zastřelil. Chtěl tento hmyz uvésti do přírodopisu pod jménem Vlastizasvěcená (Patriacharé Menzieri). Broughton naproti tomu tvrdil, že on je prvním nálezcem, neboť hmyz byl na těle holuba, kterého zastřelil a chtěl si také objev přivlastnit, hodlaje nazvat tento nový druh hmyzu jménem královny Kahumanu Broughteri. Z toho povstal tento trapný spor, který skončil smrtí obou znamenitých učenců.

Dovolím si Vaší Excelenci při této příležitosti poukázat na vzácný a zajímavý zjev tohoto nového hmyzu. Dovolím si tedy upozorniti, ačkoliv nejsem žádným přírodozpytcem, že hmyz ten, bedlivě pozorován pod zvětšovacím sklem, má v sobě něco přitažlivého, zejména krásná lesklá očka, krásně zabarvený zadeček a jeho pohyby jsou lehké a svižné. Dovoluji si, Vaše Excelence, zaslati tento vzácný exemplář nešťastného hmyzu v bezpečném obalu pro muzeum v Sydney.

Račte přijmouti, Vaše Excelence, ubezpečení mé největší úcty -

Váš kapitán Bligh. 

   


 

Vlídná domluva

„Nu, vidíte, vidíte,“ řekl dobromyslně soudní adjunkt Mařík v kanceláři Adamcové, která právě si odbyla čtrnáctidenní vězení pro potulku, „vidíte, Adamcová, kam byste to dopracovala, kdybyste se stále s tím Rachem toulala po světě. Zde máte výkaz, že jste si trest odbyla. Jste ještě mladá a můžete se napravit. A nyní mně řekněte, v jakém poměru stojí k vám ten Rach?“

„Rach, milostpane, je můj milý,“ odpověděla Adamcová.

„Váš milý? Nu, Adamcová, rozvažte si to dobře,“ pravil vážně pan adjunkt, „uvažujte, kam to povede. On si vás nevezme. Je mladší než vy, Vám je třicet a jemu je čtyřiadvacet. A pak považte, jaký je to člověk. Jednou už seděl dva roky pro krádež. Věřte, že by to nebyla pro vás žádná budoucnost. Na vás vzal jsem ohled. Byla jste sice trestána již třikrát pro potulku, ale říkám vám, že ještě není nic ztraceno. Rozhodně není nic ztraceno. S Rachem je zcela jinak. A také na něho jsem žádný ohled nevzal. Víte to, Adamcová, sama dobře. Přivedli vás oba stejně. Vy jste dostala čtrnáct dní a Rach dostal tři neděle. Tak vidíte, že jsem vzal na vás ohled. A to vám povídám, s Rachem nemějte nic. Pracujte, Adamcová, přičiňujte se, práce jen člověka šlechtí. Teď je hodně práce na poli, lidí všude třeba, najdete snadno obživu a pak pamatujte si, že člověk stále stárne, a kdybyste sestárla, přijdete na obtíž své domovské obci, a jak se pak budou na vás dívat. Rozvážila jste si to dobře?“

„Děkuji poníženě, milostpane, za všechno,“ odvětila Adamcová.

„Nu, vidíte,“ pravil pan adjunkt, „všechno ještě není ztraceno, pracujte, službu dostanete, vy jste přece ze vsi.“ „Z Miletic, milostpane.“

„Vidíte, znáte tedy dobře všechny domácí práce na venkově, jako třebas i pást, za nic se člověk nemusí stydět. Ze se potulujete, je sice velká chyba, je to jakási vášeň, ale, Adamcová, pamatujte, že pevná vůle přemůže všechno a že chtít pracovat, znamená jako pracovat, poněvadž kdo práci hledá, ten ji nalezne, a vy přece, silná ženská, můžete snadno najít práci. A jak povídám, Adamcová, práce šlechtí a při ní člověk zapomíná na svou bídu. A tak při práci zapomenete snadno, že kdysi byly časy, kdy jste se jen potulovala, a řeknete si: Vida, co jsem to tenkrát vyváděla. Nemám pravdu?“

„Svatá pravda, milostpane,“ kývala hlavou Adamcová.

„Nu, dobře, dobře,“ řekl pan adjunkt, „jsem rád, že dnes nemám tolik práce a mohu vám promluvit do duše, neboť pamatujte si, Adamcová, že domluva často víc pomůže než sebe přísnější zakročení. Myslím s vámi upřímně. Nemyslete si, že spokojím se, jako jiní soudní úředníci, tím, že diktuji pouze trest. To nikoliv. Vycházím z té zásady, že trest jest sice napravujícím prostředkem, ale že vlídná domluva doplní ten napravující prostředek. Kdybych, kupříkladu jako dnes, vůbec si vás nedal zavolat a řekl k sobě: ,Nu, dobře, trest je odbyt a víc nemám zde co dělat,’ tu jednal bych nesprávně. Hleďte, Adamcová, podívejte se na svůj celý život. Dnes odcházíte ze soudu po vytrpěném trestu a před vámi rozkládá se nový život, kde práce, ten pravý úkol života, jest sloupem, o který se musí rozbít každá špatná myšlénka. Co by bylo z vás, Adamcová, kdybyste stále chodila s tím Rachem? Rach by jednoho dne mohl vás svést ku krádeži, považte si, Adamcová, že přišla jste sem s takovým člověkem, který pro krádež seděl už dva roky. Chodíte s ním a on svede vás ke krádeži. A rozvažte si ty  následky, Adamcová. Tu nesedíte víc než čtrnáct dní, ale pak byste seděla po případě léta. A vyjdete ven z vězení, tu neodoláte, abyste se nedotkla cizího majetku, neboť ve vězení se nic dobrého nenaučíte. Vím to ze zkušenosti. Pochopujete, že ten Rach by jednoho dne byl vaším zlým démonem. A na druhé straně, Adamcová, vyjdete z vězení, budete pracovat, štěstí, kterého jste dosud nepoznala, naleznete v poctivé práci. Jak vás to bude těšit, až prácí svých rukou vyděláte si chléb, nikdo nebude vámi opovrhovat, každý bude se na vás dívat s úctou, minulost vaše jako by nebyla, ta jako by byla smazána. Možná, že naleznete muže, poctivého člověka, vydělávajícího si, podobně jako vy, chléb prací svých rukou, který bude ochoten dát vám své jméno a ruku. A až dospějete k takovému cíli, tu zajisté řeknete: ,Ten pan adjunkt měl pravdu.’ A bude vás těšit celý život, kdežto takhle s tím Rachem potulujete se, musíte žebrat, spát třebas někde v lese, vyhýbati se četníkům a mít strach před soudy. A proto radím vám ještě jednou, Adamcová, nemějte nic s tím Rachem. Jste dnes propuštěna a Rach bude zde sedět ještě týden. Radím vám, zapomeňte na Rachá, myslete si, že to byl jen škaredý sen, a vesele, s nadějí na šťastnější život opusťte soudní budovu a pracujte, ano, pamatujte na latinské přísloví: ,Ora et labora,’ to jest česky ,modli se a pracuj’. A pak nechť váš bývalý život nikdy se neobnoví, zrovna tak jako tato soudní akta ať se nikdy nerozšíří o nějaký spis, kterým byste byla poznovu žalována. Jsem přesvědčen, že bude vás všechno těšit a na pracující lidi, na které se nyní nemůžete dívat, budete hledět jako na své druhy. Rozuměla jste mně dobře?“

„Ano, milostpane,“ odpověděla Adamcová.

„Nu, vidíte,“ pravil pan adjunkt, „mne těší, když vidím pochopení. Jste propuštěna, pracujte, a budu vskutku rád, když uvidím, že mé domluvy nebyly marný. Máte-li ke mně nějakou prosbu, jen se svěřte, neboť nyní nestojí před vámi vyšetřující soudce. Jen směle řekněte, tažte se o radu. Vždyť sám jsem rád, když vidím, že mně někdo důvěřuje.“

„Prosila bych poníženě, milostpane,“ ozvala se Adamcová.

„Jen řekněte, bude-li to možno, vyplním vše rád,“ dodával jí odvahy dobrý pan adjunkt.

„Milostpane, prosím jich, nehněvají se,“ prosila Adamcová, „kdyby ráčili dovolit a mě jako nechali ještě na týden zavřít, abych vyšla ven zároveň s Rachem, my jsme si slíbili, že se nevopustíme, ale nehněvají se, milostpane ...“

 

   


Vliv hudby na zvířata

V indické básni Swanwága pěje neznámý básník staré Indie: „Přišel dobrý Bhagadad do dolního poříčí Gangu a přitom tloukl paličkami na deset malých kovových bubínků a přišel zdráv a slavný do chrámu Višni u dolního poříčí Gangu a za ním táhlo, za hudbou jeho bubínků kovových, osm tygrů, s kterými se setkal daleko v lesích, z nichž bohyně Kali tygry vysílá a z nichž se nikdo nevrací, s kým setkaly se zelené oči tygrů.“

Ve školních čítankách býval před léty zařazen podivuhodný příběh jednoho venkovského houslisty, který vraceje se z posvícení spadl do vlčí jámy, kde ku své hrůze zpozoroval, že není sám. Zlověstně dívaly se na něho dva páry žhavých očí vlků. Neztratil duchapřítomnost a počal hrát na housle. Hrál neúnavně až do rána, kdy přišli lidé a z nepříjemné situace ho vysvobodili. Vlci po celou dobu, co hrál, tiše naslouchali.

Podobně stalo se bodrému houslistovi Jindřichu Boehmovi, který dostal se někde v Haliči do neméně nepříjemné situace. V hlubokém lese v noci byl pronásledován vlky. Ve strachu usedl na zem a hrál na své slavné housle. Byl velmi překvapen, když vlci položili se kolem něho a tiše naslouchali jeho hudbě. Hrál valčíky, polky, hrál za svůj život po celou noc až do rána, kdy přišla pomoc. Měl bílé vlasy, ale složil svůj slavný Vlčí valčík.

Ať to byl tedy staroindický Bhagadad nebo Jindřich Boehm, tolik jest jisto, že hudba je zachránila, říše tónů, ve které smysly dravců viděly něco tajemného, lichotného a velkého, co jejich dravý pud zatlačilo do pozadí.

Když pak vzpomeneme na známou pohádku o krysaři z Hameln, který svou píšťalkou vyvedl myši za město, tu vidíme, že již středověk všímal si vlivu hudby na zvířata a že v té pohádce jest mnoho pravdy.

To dokazuje případ jistého Gregoria, který asi před dvaceti léty vzbudil mnoho senzace. Veselému pánovi nedala spát sláva středověkého krysaře z Hameln, i postavil se do průchodu starého domu v Quartier Latin a počal hrát na píšťalku. Za chvíli shromáždilo se kolem něho na sta krys a myší, které panáčkovaly a prováděly různé skoky, jako nadšené hudbou. Jistý cellista pořádal ve svém bytě ve starém domě noční koncerty. Co bylo nepříjemné lidem, zdálo se být příjemné krysám, které přicházely ze všech koutů a poslouchaly, pokud hrál pomalu. Při allegru zmizely. (Fáma sice vykládala, že se to stalo, když vzal falešné tóny.)

Podobně v Karlině v jednom domě stalo se, že když hráli na piano, vylezla z díry pod podlahou myš, stavěla se na zadní nožičky, pak přiběhla druhá a třetí. Silnější zvuk je zahnal.

Věc je vážná, jak dokazují pokusy německého přírodozpytce Schelleho. Tento pán, který vydal pět knih o hlodavcích, zajímal se velice o myši. Tyto byly jeho miláčky. Kvůli prozkoumání, jaký vliv má hudba na myši, uspořádal pro ně koncert. Bylo těch myší posluchačů šest. Tři z nich dokonce reagovaly na hudbu a doprovázely ji zvuky. „Zpívaly“ - a zaznamenáno šest melodických tónů, podobných jemnému hvízdání ptáků.

Již jednou v listě mluvili jsme o zvláštním druhu myší, žijících v Číně, které chovají Číňané kvůli jich „zpěvu“ a říkají jim sing-sang-song, zpívající zvonečky.1

O hudbymilovných myších měl smutnou zkušenost italský básník a vlastenec Silvio Pellico (zemřel roku 1854 v Turíně). V době, kdy Itálie toužila po osvobození z cizí nadvlády, byl zatčen v Benátkách a jako spiklenec uvězněn ve vězení Santa Margheritta, kde byl odsouzen 21. února 1822 k trestu smrti, kterýž trest mu byl později proměněn v patnáctiletý žalář na pevnosti Špilberku v Brně. Tam urobil si píšťalku v ponurých zdech vězení a myši přicházely a naslouchaly jeho pískání. Jednoho dne dozorce je spatřil a pobil, poněvadž hudbymilovné myši ukracovaly dlouhou chvíli slavného Pellica. Proti myším v jiných žalářních celách jistě ničeho nenamítal.

Když promlouváme o myších, musíme také promluvit o hadech fakírů indických. Hadi dají se zvuky píšťaly právě tak přilákat jako myši.

Přitom jeví jejich tělo křečovité záchvěvy. O těchto hadech bylo toho psáno již tolik, že jest jistě každému znám vliv hudby na ně.

Často se stává, že hudba působí na zvířata tak, jako vojenská kapela na unavené mužstvo pluku při pochodu.

Hudba je osvěžuje. Vezměme si jen za příklad domácí skot, zapražený do pluhu. V krajinách, kde pracují s voly na polích, možno pozorovat, jak se volům zpěv líbí, takže u pluhu, když si oráč zpívá píseň, pracují mnohem živěji.

Na koně naproti tomu působí hudba tišivě. Lord Napier of Magdala měl nervózního, bujného koně, velmi divokého; tohoto tišil vždy tím, že vyluzoval na flétně při jízdě melodické tóny. Při vysokých tónech kůň zmírnil vždy tempo a kráčel potom krokem.

Stejně jako na skot, působí zpěv na velbloudy vzpružujícím způsobem. Arabové zpívají svým velbloudům po dobu svých dlouhých cest pouští.

Ještěrkám velmi se líbí hvízdání. Některé druhy ještěrek dají se hvízdáním přilákat. Pověstné jsou ještěrky z východních vrchů Tenesských, ještěrky zpěvavé.

Zoolog Waterton konstatuje faktum, že v krajinách Essekwibo v jižní Africe lákají domorodci varana písečného pískáním. A varani dávají pro hudbu život v pravém slova smyslu, neboť přilákané varany domorodci chytají, pobíjejí a pekou.

Pokud se týká ptáků, mají tito smysl pro hudbu, jsouce sami zpěváky. Jsou však ptáci nezpěvaví, jako například papoušek, nezpěvaví vzhledem k našemu slavíku, kterému jistě nikdo neupře hudební sluch, stejně jako kanárům.

Můj strýc měl papouška, který miloval hru na piano. Papoušek ten pobíhal volně. Jakmile zasedli k pianu, již tu byl papoušek, posadil se na piano a podával „pac“, natahoval totiž nohu na výraz spokojenosti. Nejraději naslouchal áriím ze Smetanovy Hubičky.

Holubi milují také hudbu. V Benátkách byl znám jeden muž, který zvuky svých dud svolal všechny holuby z celých Benátek.

Zajímavo je pozorovat účinek hudby na slony. Sloni mají velmi rádi hudbu. Sloni nacházející se v pařížské Jardin des Plantes byli velmi citliví vůči změnám v rytmu a pohybu. Když před nimi hráli karmaňolu a zpívali „ça ira“, tu byly jich pohyby zrychleny. Vnímali tempo hudby a klátili se do taktu.

Velmi trapnou zmínku sluší činit u medvědů. Zde hudba jest pro ně mučením. Aby se naučili medvědi tančit, musí stát na rozpálených plotnách, jsou biti, a to vše ve jménu hudby.

Zoolog Waterton popírá, že by medvědi měli nějaký vyvinutý hudební sluch. Kousky, které provozují, jsou jen čistě naučenými za ukrutných bolestí. Strach před bolestí zastupuje tu lásku k hudbě.

Ve Stellingách u Hamburku byly konány pokusy, jak působí hudba na lvy. V tomto Hagenbeckově „ráji zvířat“ pořádán koncert pro lvy. Odděleni jen širokým příkopem, přiblížili se hudebníci pokud možno nejblíže ke lvům. Zjištěno, že vysoké a střední tóny přijímají lvi klidně, při hlubokých řvali s sebou. Kočky, když se hvízdá, v mnohých případech trou se kolem člověka. Slavný italský hudební skladatel Scarlatti měl kočku, která se zálibou procházela se po klaviatuře a některé tóny vyluzovala se zvláštní zálibou. Skladatel použil těchto tónů jako základní myšlenky ku jedné ze svých skladeb. Tak vznikla Kočičí skladba.

Kdo chce konati vážná psychologická studia v tomto oboru, jaký vliv má totiž hudba na zvířata, nechť všimne si chování psů. Někteří psi štěkají, jiní vrtí ocasem, jiní vyjí. Nejvíce však vyjí. Není to však nenávist k hudbě. Jest cosi neznámého, co nutí psa, aby vyl.

Pokud se týče opic, mluví Darwin o lidoopici gibbonu, která vyzpívala celou oktávu. O černých šimpanzech je známo, že se shromaždují v tlupy po 30 - 50 a tvoří tak pěvecké sbory.

Studování vlivu hudby na zvířata jest pro rozluštění psychologie zvířat nepostradatelným a mělo by se jistě pěstovati soustavněji, než se dosud dělo.

   


 

Vojenská dodávka

Aby bylo konečné vyhověno dlouholetému přání četných živnostníků a obchodníků, týkajícímu se zadávání dodávek pro erár, uveřejnil námořní úřad v Pulji v Úředních novinách tento inzerát:

C. k. námořní úřad v Pulji zadá dodávku 500 jehel a 1.200 cvočků pro rok 1912. Reflektanti nechť složí u c. k. okresního hejtmanství svého bydliště, kdež obdrží za 20 h tištěné podmínky, 50% vadium.“

Pan Jan Fikar dlouho přemýšlel o této dodávce a konečně se rozhodl, že se pokusí ji získat. Byl dobrý obchodník a myslil si: „Na 500 jehlách vydělám 30 h a na 1.200 cvočcích 80 haléřů. Tištěné podmínky budou stát 20 haléřů, vydělám tudíž 90 haléřů. A pak, je to pro podruhé!“

Bylo skutečné velice nápadné, že ti, kteří žádali dříve bouřlivě o erární dodávky, nyní nápadně zmlkli a říkali: „To je škandál, to se erár vyznamenal!“

Pan Fikar se však usmíval a myslil si: „Chytráci, vždyť je to pro podruhé.“

Šel tedy na okresní hejtmanství, kdež složil 50% vadium nabízeného obnosu, a to 2 K 20 h a koupil tištěné podmínky. V podmínkách bylo: „Bližší informace lze obdržet uchazečům na hlavním vojenském velitelství, kde se musí uchazeči vykázati stvrzenkou o zapraveném vadiu a podati písemnou žádost, patřičně kolkovanou.“

Pan Fikar odešel k svému právnímu příteli, kdež se dozvěděl, že žádosti o dodávky je třeba kolkovati každou stranu dvoukorunovým kolkem.

Tu se octl ve velkém rozporu se svým praktickým duchem. Žádost bude dvoustránková a platil by tedy 4 K za kolky. Zboží, které se snaží dodat, ho stojí 3 K 50 h, výdaje obnášejí 4 K za kolky a 20 h za podmínky, nazpátek dostane za dodané zboží 4 K 40 h, tedy prodělá při dodávce 3 K 30 haléřů.

Pan Fikar myslil však do budoucnosti. Kdy bude mít opět příležitost, aby za ztrátu mizerných 3 K 30 h se stal dodavatelem eráru? To se tak brzo nevrátí. A příště, při příští dodávce bude to hledět na eráru trhnout.

Napsal tedy žádost, nalepil kolky a odnesl na hlavní vojenské velitelství do kanceláře, kdež byl uvítán ne příliš lichotivě, aby prý příště neklepal tak dlouho, nýbrž hned vstoupil do kanceláře, co se dělá v civilu, to že si nesmí dovalit v kasárnách.

Úřadující poddůstojník po chvíli řekl, že si může zakouřit. Bylo to řečeno tak významně, že pan Fikar prosil o dovolení, že si dojde pro doutníky. Vrátil se s deseti viržinkami a řekl, že nekouří, jestli by je snad nemohl nechat na stole.

Účetní poddůstojník kývl hlavou a oznámil panu Fikarovi, že musí jít na místodržitelství, zde na velitelství že dostane jen potvrzení o své žádosti za vojenskou dodávku a bude-li mu udělena, že se mu peníze vyplatí za šest měsíců po dodání zboží.

Pan Fikar si tedy poznamenal do svých účtů na této dodávce o 1 K 10 h za viržinka víc.

„Je to pro příště,“ pravil a vesele se vydal na místodržitelství, zatím co personál v obchodě za jeho nepřítomnosti hospodařil sám, aniž by do účtů ztráty na této dodávce připsal jakékoliv číslice, týkající se jeho hospodářství.

Na místodržitelství mu žádost vrátili, že nemá přílohy. Každý, kdo se chce ucházet o erární dodávku, musí prokázat celou řadu bodů, dosvědčujících, že mu erár dodavku svěřit může. Předně musí prokázat, že je solventní, za druhé, že je rakousko-uherský příslušník, za třetí, že je úplně duševně zdráv za čtvrté, že nebyl trestán pro politické delikty a na stejném stupni s nimi stojící zločin ze ziskuchtivosti spáchaný, když se jedná o cvočky a o jehly, musí padat důkaz o svém předběžném školském vzdělání. Dále bylo s tím sděleno, že při erárních dodávkách se dává přednost obchodníkům, kteří jsou zchudlými šlechtici, nebo vysloužilými poddůstojníky.

„Všechno to přinesu,“ řekl pan Fikar, „vždyť je to pro příště!“

První jeho práce byla, že šel na policejní komisařství, aby si tam dal potvrdit, že je rakousko-uherským státním občanem. Bylo již odpůldne a v kanceláři se neúřadovalo, ale kouřil tam z dýmky ospalý policejní strážmistr.

„Já jsem, prosím, Jan Fikar,“ pravil uctivě žadatel o vojenskou dodávku.

Policejní strážmistr si zamnul oči: „Fikar, Fikar, to se nepamatuji. Pane Hejno, tak ho dají za katr!“

S kavalce vstal pan Hejno.

„Ne, prosím,“ ozval se pan Fikar, „já přicházím pro potvrzení, že jsem rakousko-uherským státním občanem, chci dodat námořnímu úřadu do Pulje 500 jehel a 1:200 cvočků.“

Policejní strážmistr se významně usmál a řekl: „Tak se zatím posaďte, ten pán přijde hned.“ Odešel k telefonu a dal se spojit s bytem policejního lékaře: „Jest zde, prosím, jeden popletený pán.“

„Přijdu hned!“

„Tak co vám schází, příteli,“ řekl laskavě policejní lékař, když přišel. „Řekněte mně všechno, co máte na srdci.“

Panu Fikarovi se radostně zaleskly oči. „Prosil bych o potvrzení, že jsem rakousko-uherským státním občanem, je to kvůli 500 jehlám a 1.200 cvočkům. Dále bych prosil a potvrzení, že jsem úplně duševně zdráv.“

„Vy tedy o sobě myslíte, že nejste blázen?“

„Bůh zachraň, já mám zdravý rozum a potřebuji to jen kvůli těm jehlám a cvočkům pro námořní úřad v Pulji. Také bych potřeboval vypátrat důkazy, že jsem šlechtic.“

„Vy myslíte o sobě, že jste šlechtic?“

„Prosím, myslím, že pocházím z rodu Fikarů z Taužic. Nikdy jsem nebyl trestán pro ziskuchtivost nebo pro politické delikty. Je to pro místodržitelství.“

„Tak jen hezky chvilku počkejte, já s vámi odjedu na místodržitelství sám...!“

A odvezli ho kamsi, kde vrata za ním zapadla a kde mu dávali denně tři teplé lázně.

A pan Fikar chodí po takové lázni po koridoru a říká si hlasitě pro sebe: „Pět set jehel, 1.200 cvočků, rakousko-uherský státní občan, námořní úřad v Pulji,“ a dál do nekonečna: „Pět set jehel, 1.200 cvočků, 500 jehel, 1.200 cvočků, jedna jehla, druhá jehla, třetí jehla, pro politické delikty netrestaný cvoček, druhý cvoček, třetí cvoček, úplně duševně zdráv...!“

        


 

Volební akce cikána Šavaňú

Měl cikán Šavaňú politické přesvědčení? Neměl. Bylo mu jedno, zdali jest v nové parlamentní budově v Pešti u vesla ta neb ona strana. Když řešily se v novinách nejzávažnější problémy politické, cikán Šavaňú díval se se stejnou melancholií na širé roviny, na které byl od jeho boudy tak pěkný pohled, poněvadž jeho bouda byla na konci Borosházu.

Sebekrásnější hesla vržená na půdu politiky nedovedla rozčilit starého Šavaňú a když v nedalekém městě byly pořádány tábory lidu, Šavaňú bavilo dívat se na zástupy sedláků v békečích, kožiších, v roztřepených, dole širokých nohavicích, táhnoucí do města poslouchat řeč urozeného pana Káposfalfiho, který si třikrát za rok dovolil řečnit před voliči svého okresu.

Ve vsi se dalo při té příležitosti leccos odstranit, co bylo vhodné pro rodinu Šavaňovu. Ves liduprázdná, pochopujete? Šavaňú si obyčejně řečnickou nemoc urozeného pana Káposfalfiho odseděl.

Ještě jednu vlastnost kromě naprosté neodvislosti politického smýšlení měl cikán Šavaňú. Hrál na housle. Co se již napsalo článků o cikánských hudebnících! Ale Šavaňú byl v tomto ohledu též úplně neodvislý. Jinde cikáni hrají, sedlák poslouchá tiše, nedutaje, jinde tančí, ale při Šavaňově hře musili sedláci pít a na rozdíl od svých cikánských kolegů Šavaňú při hře nikdy nepil a neusnul. Hrál, sedláci pili, přidával jeden kousek za druhým, veselejší jeden druhého, stupňoval veselé melodie a později v noci, kam smyčec na kterou strunu přiložil, bylo to sedlákům jedno, rychtář vstával od stolu, křičel tleskaje: „Nagyon szép, velmi krásné,“ házel peníze Šavaňovi a Šavaňú hrál a hrál. V takovou dobu byli by posluchači, třebas šmahem, vyvolili Šavaňú za rychtáře, kdyby tleskajícího rychtáře z prudkého pohnutí duševního ranila mrtvice.

Byly vypsány volby. Urozený pan Káposfalfi, který po deset let byl poslancem, aniž vzbudil nějakého pohoršení svých voličů a aniž měl nějakého soupeře, byl poslední dobou smuten, svěsil hlavu, kdykoli přišla řeč na volby. Měl protikandidáta.

Káposfalfi nespal. Kdyby byl aspoň jeho protikandidát „urozený“ člověk jako on, Káposfalfi, který mohl směle stopovat svůj šlechtický erb až do 16. století. Ten erb měl vyvěšen ve své pracovně. Takový umělecky provedený erb. Pěkná, výrazná osličí hlava a ruka s mečem ohnutá do pětačtyřiceti stupňů.

Jeho soupeř neměl ani titul urozeného pána, ani doma v pracovně erb, ani pracovny, poněvadž byl zcela obyčejný sedlák, bohatý sice, ale přece jen sedlák. Titul jeho jediný byl, že sedláci mu říkali „pane rychtáři“. Byl to tentýž, který křičel Šavaňovi „Nagyon szép“. Jmenoval se Feres, neměl proto ani na konci svého jména „i“, značku, kterou se vyznamenává přes pět tisíc uherských šlechticů.

Měl jediného syna, který studoval v Pešti práva. Tento mladý člověk si umínil, že jeho otec musí se stát poslancem a když udělal první státní zkoušku, domníval se, že druhou složí s menší obtíží, když v seznamu bude stát János Feres, syn poslance.

Rychtář borosházský Feres, který dosud třikrát za rok s velikým nadšením poslouchával urozeného pana Káposfalfiho, na poslední schůzi vykřikl na řečníka: „A co my, my nejsme nic?“ Feres si to trochu spletl. Jeho syn mu řekl, aby při řeči urozeného pána dal najevo své opoziční smýšlení, ale naneštěstí mluvil urozený pán o důležitosti organizace chovu žírného dobytka a tu k velkému podivení vykřikl Feres zmíněná slova: „A co my, my nejsme nic?“

Cikána Šavaňú pozval urozený pán na svůj zámeček, vlastně nepozval, dal ho vrátným přivést. Seděl ve své pracovně, když vrátný přivedl cikána. „Milý příteli,“ řekl urozený pán k Šavaňovi, kterému se nohy třásly, „doufám, že vaše politické smýšlení musí hluboce urazit bezohledné vystupování pana Ferese, který chce vystoupit jako protikandidát. Byl jsem vaším poslancem deset let a víte všichni, že nepracoval jsem pro vás nadarmo.“

Cikán Šavaňú nerozuměl ani deseti slovům z oslovení urozeného pána, jen kýval hlavou a říkal za každým slovem: „I hleďme, podívejme se.“ Konečně se vzpamatoval a řekl: „Velkomožný a urozený pane, jsem chudý cikán, romano čáneja, čuprikane devlehureske (přisámbůh), velkomožný pane, nekradu, neberu, damneha sovelam (spím v pokoji), jen před lety prašta zidžubena (stalo se to neštěstí).“

Nyní nerozuměl urozený pán řeči Šavaňově, poněvadž v ní bylo tolik cikánských slov. Proto jen souhlasně říkal „tak jest“, a aby rozmluvu ukončil, pravil: „Vím, že jsi hodný člověk, znáš hrát skvostně na housle, jak jsem slyšel, při tvé hře by tě sedláci poslouchali věčně a neodepřeli by ti ničeho, oč bys je požádal, prosím tě, prosím tě, prosím vás, milý příteli, choďte po krčmách, hrajte sedlákům a po hře křičte: Ať žije náš poslanec, urozený pán Káposfalfi! Bohatě se ti odměním. Jen křičet a hodně křičet!“

„Copak ti, chlapíku, říkal urozený pán Káposfalfi?“ ptal se ještě ten den večer rychtář Feres Šavaňa, jda kolem cikánských bud.

„Velkomožný pane rychtáři, mám křičet po krčmách slávu pánu urozenému,“ vyznával Šavaňú, kterému bylo jedno, že před ním stojí protikandidát urozeného pána.

Feres vykládal doma synovi, co slyšel od Šavaňa. „Z toho si nic nedělej, jednej jen, jak já budu jednat, mně něco napadá,“ odvětil studující práv, „zítra promluvím sám se Šavaněm.“

„Šavaňú, slyšel jsem, že máš křičet slávu urozenému pánu. Dobře děláš, křič hodně,“ mluvil druhého dne k Šavaňovi. „Kolikpak máš dětí?“

„Dvanáct,“ řekl Šavaňú. „Dobrá,“ pokračoval syn rychtáře. „Těch dvanáct dětí nám půjčíš na neděli. Za každé dostaneš padesát krejcarů.“

Takové neočekávané štěstí, vyhlídka na peníze, ohromila na okamžik cikána, ale brzy se vzpamatoval a počal vyjednávat, že jest to málo, aspoň šedesát krejcarů za jedno.

„Dobrá, máš mít po šedesáti,“ svoloval mladý pán, „a křič hodně, to ti povídám.“

Byla neděle. Ráno vyšlo ze statku Feresova všech dvanáct dětí Šavaňových, oblečených takřka tak, jak je pánbůh stvořil. Napřed kráčel nejstarší třináctiletý chlapec, který měl nejdelší košili a nesl velký zelený prapor, na kterém stálo: „Ať žije náš urozený pán Káposfalfi, náš desetiletý poslanec!“

Ve statku dostali dobré instrukce, neboť ve městě, když ráno šlo nejvíce lidu z kostelů, táhl tento ušpiněný zástup s praporem v čele nejživějšími ulicemi, křiče ze všech sil mladých plic: „Ať žije náš poslanec, urozený pán Káposfalfi! Ať žije náš urozený otec!“

Urozený pán se kandidatury vzdal.

    


 

Volební historie

Redaktoři sociálně demokratického deníku skládali Volební provolání u přítomnosti vydavatele listu.

Sedělo jich osm v redakci a tvářili se krvežíznivě.

Tlustý jeden redaktor poznamenal: „Jest třeba veřejnost omráčit.“

„Ovšem,“ řekl hubenější, „víc ohně musí být v provolání.“

„Jedná se v prvé řadě o finanční zájmy listu,“ prohodil snivě vydavatel.

„Zajisté,“ pravil tlustý redaktor a počal malému muži diktovat: „Sto tisíc nás stojí v organizacích!“

„Napiš,“ řekl prosebně vydavatel, „raději pět set tisíc.“

„Šest set tisíc,“ navrhoval hubený spoluredaktor.

„Tak tedy: Šest set tisíc nás stojí v organizacích!“

„Buď a nebo,“ vykřikl vydavatel, „dejte, soudruzi, do toho nějaký hrom a klacek.“

„Rozbíjení lebek,“ podotkl hubený, tahaje si dlouhou bradu.

„A je to také dogmatismus,“ poznamenal redaktor, filosof.

„Naši soudruzi přijmou bez jakékoliv zkoušky zkušenost protivy mezi vlastním já a světem ostatním.“

„Musíme nyní před volbami ostře vystupovat.“

„Musíme být hulváty. Bijte, zabijte, nikoho neživte,“ zazpíval dlouhý redaktor.

„Mně v zabíjení vadí tloušťka,“ pokusil se udělat vtip tlustý.

„Břicho tvoje povstává odpředu,“ pravil filosof, „toť jest transcedentální idealismus.“

„Nechte žertů, děti,“ řekl vydavatel. Tituloval je dětmi vždy, kdykoliv byl v dobré náladě. „Nač teď se smát, počkejme až po volbách.“

„O mandáty se rozdělíte,“ pravil tlustý, „škoda, že mně ještě není třicet let, bral bych také zlatý peníz denně.“

Mluvili nyní o tom, jak to bude pěkné, až se jim bude říkat „soudruhu poslanče“.

„Tyto boty,“ pravil vydavatel, „šil mně jeden náš soudruh. Boty jsou dobré a trvanlivé. Zásobuje již deset let naši rodinu botami. Jest to hlava otevřená, neboť na letních střevících dovede skládat barvy, aby tvořily harmonický celek. Šedivé plátno a černé lakované proužky. Uděláme ho poslancem.“

Rokovali nyní, komu dají mandáty.

Tlustý redaktor přimlouval se, aby udělali poslancem jednoho soudruha, s kterým hrává taroky. On obehrál krále tarokářů Kurtse! A až budou mít dlouhou chvíli soudruzi poslanci v parlamentě, naučil by je několika výborným kouskům s kartami, kouskům takovým, že kdyby teď o nich povídal, zdálo by se to redaktorskou kachnou. Kromě toho je břichomluvcem a v parlamentě by tohoto umění mohl užít na zastrašení protivníků. Zčistajasna by se kupříkladu zdálo, že politický protivník při své řeči chrochtá. Zatím by on mluvil břichem. Nebo by při hlasování pletl nepřátelské poslance. Což kdyby kupříkladu udělal, že by poslanci mysleli vážně, že ministerský předseda kvičí? Tím by otřásl velmocenské postavení říše.

Hubený redaktor vytasil se také s jedním výborným člověkem. Zná ho již delší dobu osobně a není soudruha čelnějšího, od kterého by si ten znamenitý muž nevypůjčil peníze. Toho budou volit už kvůli tomu, aby přišli k svým penězům, neboť zlatý peníz denně diety je jakousi zárukou pro ně. Jinak jest to muž ryzí povahy. Politické protivníky škrtí v hospodě a tvrdí o sobě, že jest idealistou. Stejně jako Marx tvrdí, že na vývoj dějinný mají vliv jenom materiální poměry. Proto hledá bohatou nevěstu. Jako poslanec ji najde spíš a poněvadž je to dobrý soudruh a jeho osobní přítel, bylo by žádoucno, aby byl poslancem. Třeba ho kandidovat.

Malý redaktor prohlásil, že zná jednoho atleta soudruha, že by bylo žádoucno udělat ho poslancem, poněvadž zdvihá 150 kg leže. Zná se výborně v řeckořímském zápase, umí boxovat výtečně po anglickém, irském i bretaňském způsobu. „Třeba nám silných mužů,“ prohlásil ve své řeči, „mužů, kteří by popřípadě dovedli rozbít křesla v parlamentě. Atletický zjev jeho nažene vládě strachu. Na tvrdý suk třeba tvrdého klínu a palice. A tím klínem a palicí je ten soudruh. Získal dvě ceny v atletice. Jednoho černocha obra přemohl v mezinárodních zápasech a ještě ke všemu udělal z něho sociálního demokrata. Poražený černoch, který ztratil mistrovství, odbírá dodneška sociálně demokratické listy.“

Černovlasý redaktor pravil, že zná také jednoho výborného soudruha, kterého by bylo hříchem nekandidovat. Sedává s ním v kavárně a je to sečtělý člověk. Napsal knihu o vychování dětí v budoucím sociálně demokratickém státě. Navrhuje, aby na Prvního máje nejlepší žáci sociálně demokratičtí byli strojeni za andělíčky a stavěni před redakce sociálně demokratických listů, kde by se jim za odměny dávaly knížky v rudé vazbě a červené kravaty. Jest to vzdělaný soudruh. Hodlá nyní napsat pojednání o rozkazu jako vychovávacím prostředku sociálně demokratickém. Jest měkkého srdce a říká, že ani sociální demokraté nejsou dosud lidmi dokonalými a že k dokonalosti schází jim jen malý stupínek, a to mít své vlastní ministry.

Rozdávaly se mandáty. Byl to jenerální štáb, který se radil, koho udělat poslancem. Nezapomenuto na osobní přátely a na soudruhy, kterým byli zavázáni díky za různé služby.

A koho k čertu ještě udělat poslancem? Jednu chvíli se zdálo, že už nenajde se kandidát, aby všechny jisté okresy byly obsazeny.

Redaktoři svěsili hlavy, konečně vstal vydavatel listu. „Soudruzi,“ řekl, „uděláme poslancem našeho sluhu z redakce Garna. Garn jest dobrá duše. Nedávno chtěl, aby se mu zvýšil plat a takhle to bude lepší. Bude mít diety. Jest to poctivec. Můžeme ho poslat kdykoliv pro uzené maso a nikdy nás neokrade a přinese přesně dle přání. Chceš libové, přinese libové, chceš prorostlé, uposlechne. Piva nám, když ho pošlém, na cestě neupíjí. Socialismu mnoho sice nerozumí, ale má dobrou hlavu. Napíšeme mu kandidátní řeč, on se jí naučí nazpaměť, přidá něco svého, dají mu hlasy a bude poslancem. Může před parlamentem a v parlamentě prodávat okovy a rudé karafiáty. Také může prodávat párky kolegům soudruhům poslancům: ,Libo páreček s křenem, soudruzi?‘ Bude se hodit k obchůzkám, naučíme ho šermovat a když nás někdo z nepřátelského bloku v parlamentě urazí, pošleme ho, aby ho vyzval na souboj. Řečnit nebude, bude jen s námi hlasovat. Též, poněvadž má silný hlas, může pronášet různé výkřiky protivládní, aby se zdálo, že chceme stát rozbít na cucky.“

Vydavatel šel k telefonu a telefonoval dolů do administrace: „Pošlete sem okamžitě Garna!“

Když Garn přišel, seděli vážně všichni a vydavatel řekl: „Milý Garne, výkonný výbor strany sociálně demokratické usnesl se kandidovat tebe za poslance.“

Garn zbledl. „Pane soudruhu,“ pravil, „já jsem hlupák.“

„To nevadí, to, co víš, to ti docela stačí na poslance. Dáme ti takový okres, že musíš vyhrát. Na schůzích voličů můžeš mluvit, co chceš. Ostatně ti řeč nápisem. Víš, co jest to kolektivismus?“

„Nevím, pane soudruhu…“

„Nu, jak bych ti to řekl? Zkrátka můžeš na schůzích říkat, že v našem budoucím sociálně demokratickém státě bude to tak zařízeno, že kupříkladu člověk přijde do krámu a řekne: Dejte mně pět syrečků za čtvrt hodiny práce...“

„A zač šest syrečků?“

Redaktoři se dali do smíchu. „To ti všechno řeknem. Za pět minut práce sklenice piva a podobně. Na schůzích můžeš mluvit, co chceš, jako že se přičiníme, že koňské maso bude zadarmo...“

„Tahle volební sezóna bude veselá,“ prohodil po jeho odchodu tlustý redaktor. „Pravím ještě jednou, že je to báječná škoda, že mně není třicet. Vycpal bych si ještě břicho polštáři a dělal bych dojem i na kapitalisty.“

„Pravé muže na pravé místo,“ pravil redaktor filosof, „za legraci vždy praví mužové stojí.“

„Šest set tisíc nás stojí v organizacích,“ počal znovu diktovat volební provolání tlustý redaktor.

Vydavatel kýchl. „Zaplaťpánbůh, že je to pravda,“ pravil hubený redaktor a všichni po řadě dali se do smíchu.

     


 

Volební řeč samostatného kandidáta

profesora Ctibora

Pan profesor Ctibor se o politiku vůbec nestaral a nevěděl ani, kolik je politických stran v Čechách. Programy stran mu byly úplně cizí. A kdyby se někdo domníval, že pan profesor někdy o politice přemýšlel, tu by musil připustit, že stejně každý druhý člověk, který tluče štěrk na silnici, přemýšlí někdy, jak se píše chemická značka monometylparamidometacresolu.

Pan profesor Ctibor měl však ženu, a to, románově pěkně řečeno, démonickou ženu.

Ženy takové vyskytují se již u Schillera a házejí rukavičky do jámy, kde se protahují lvi a kavalíři tam skáčí.

Démonická paní profesorová jednoho dne chytla pana profesora za kabát a řekla: „Budeš kandidovat!“

Podíval se na ni svýma klidnýma modrýma očima, a odstrkuje archy se svým pojednáním o zbytcích sanskrtu v staré češtině, otázal se prostě: „Co to je?“

Řekla mu vše. Od osmé hodiny večerní do jedné hodiny noční mluvila o sociálních demokratech, mladočeších, staročeších, národních socialistech, státoprávníkách, o katolicko-národní straně, o realistech, mluvila o živnostenské politice, o otázkách sociálních, hospodářských, národních, mluvila o ctižádostivosti, o společenském postavení.

Stavěla před duševní jeho obzor nové světy od osmi do jedné.

Tak vystoupil jako samostatný kandidát. Jako kandidát proti stranám, které se dohodly i které se nedohodly a proti stranám, které odmítly dohodu a které šly beznadějně do boje.

Listy se na něho vrhly s chutí. Byla to od něho smělost. Vpadl spojeným stranám zákeřně vzad.

Jiný orgán psal, že profesor Ctibor je známý záletník a že má 165 nemanželských dětí, mezi nimi slepá a hluchá šesterčata.

Opět v jiném časopise stálo, že je známý zhovadilec a že po maturitě okradl harmonikáře u Pelhřimova.

Zájem celého kraje obracel se na profesora Ctibora. Lidé mu škodolibě říkali: „Co říkáte článku v Nezávislých listech?“

Odpovídal vážně: „Hlavní vadou u velké části článku jest, že pisatel, nemaje hlubší známosti jazyka lepšího staročeského, jakéž lze nabýti pilným toliko čtením spisů starších a jsa uvyklý mysliti nepředložené, při všem svém vynasnažení nemohl uvarovati se germanismů a jiných poklesků proti správnosti mluvnické...“

Bylo přirozeno, že s velkým napětím byla očekávána voličská schůze, na které kromě kandidáta dohodových stran měl vystoupiti též samostatný kandidát profesor Ctibor.

Sál, v němž se schůze konala, byl nabit a vedle předsednického stolku bylo vidět u jednoho stolu sedět profesora Ctibora, který naslouchaje vývodům hlavního kandidáta pilně činil si poznámky a když po skončení řeči dozněl sálem potlesk, vystoupil na tribunu pan profesor Ctibor za všeobecného očekávání, jak odůvodní svou kandidaturu a jaký rozvine program hospodářský, sociální a národní a jaké má stanovisko proti Vídni, vládě atd. atd.

„Ctění pánové,“ počal klidným hlasem mluvit pan profesor, „dovoluji si vás upozorniti na některé body z řeči svého protikandidáta. Můj protikandidát pravil mezi jiným, abych přiznal barvu, ke které politické straně patřím. Nemá se však říkati ,barvu přiznati‘, nýbrž ,barvu vynášeti a malovati‘, či ,s barvou ven chtíti‘. Velice často špatně užívá se slova barva ve spojení větném. V Komenského spisech nalezneme však pravé perly, jako ,barvami potahovati‘. Daniel Adam z Veleslavína užívá krásně: ‚Dal tomu barvičku‘.

Ještě trapněji však než mylná a chybná věta, abych barvu přiznal, dotkla se mne hrubá gramatická frazeologická chyba, zdali nemám bázeň před fiaskem. Má se říci správně ,báti se čeho‘, tedy ,báti se fiaska‘. Krásný příklad čteme, ctění přátelé, v Letopisech trojanských: ,Boje se škodnější příhody, křičel na své, aby se sběhli.‘ Veleslavín pak píše: ,Stínu svého, každého chřestu se báti,‘ a v příslovích stojí: ,Kdo se prachu bojí, do mlejna se nehodí.‘ A tedy nikoliv ,Bojím se před fiaskem‘, nýbrž ,Bojím se fiaska‘. Prosím dále, ctěné shromáždění, o to, aby můj protikandidát ve své řeči užíval krásně ,aby‘ ve větách podmínkových místo ,kdyby‘. Bratrská biblí podává o tom krásný příklad: ‚Ježto, aby jen ruky své pozdvihl, mohli bychom ochráněni býti.‘ Podotýkám dále, že jest můj protikandidát velice na omylu, když pravil, že mne jistě rozumné voličstvo nebude bráti v úvahu. Správně měl říci ,na úvahu‘, jak již píše Veleslavín: ,Bráti na úvahu, bráti na rozmysl,‘ také pravím, že jsem nešel, jak řekl můj předřečník, dohodě stran přes cestu, nýbrž jak jediné jest správné, že jsem v cestu vešel, nebo dle Komenského: ,V cestu vstoupil.‘ Chybno je dále, že má kandidatura cíle nemá, nýbrž správně má zníti, že cíl mé kandidatury není položen, neboť v Hájkově Kronice jest psáno: ,Položil jest Pán Bůh cíl životu mému, kteréhož já pominouti nemohu.‘ Podotýkám dále, že můj předřečník mohl též užíti místo věty, že mně toho mého vystoupení veřejnost nedaruje, zcela správně, že mne, tedy akusativ, nedaruje veřejnost čím, dle Cyropaedie Abr. z Günterodu: ,ó, bych tebe neméně mohl zase darovati, jakž ty mne nyní daruješ,‘ či dle Štítného: ,Dary, jimiž nás jest ze své veliké dobroty daroval Bůh.‘ Správné jest však, že třeba mne nařknouti z nerozumu. Mohl však pan předřečník užíti též ,naříkati co‘ nebo ,naříkati koho v čem‘, dle knihy práv městských: ,Leč by koho světle v čem chtěl nařknouti.‘ Končím, pánové, své výtky tím, že mne, dle slov mého protikandidáta, nenutkala k mé kandidatuře ctižádostivost, nýbrž že měl správně říci ,nutkati v co‘. Dle Haranta z Polžic: ,Nemá ho v úřady nutkati.‘ A ještě jednu věc musím vám, pánové, vytknouti a to se týká výkřiku, který byl adresován na mne ze shromáždění: ‚Jste velbloud!‘ V Hájkově kronice stojí: ,Velmbloudem jsi! Nejsem tedy velbloud, nýbrž správně zníti mělo, že jsem velmbloudem...“

Po těch slovech vzal pan profesor klobouk a odešel z této schůze, jeho první a poslední, kde tak krásně rozvinul program své samostatné kandidatury.

Démonická žena upustila od jeho kandidatury.

       


 

Volná Myšlénka

Jisto je, že představitelé volné myšlenky a atheismu v Čechách žijí z pána boha, o kterém tvrdí, že neexistuje. Popírajíce existenci boží a zatracujíce prebendy kněžské, jsou placenými funkcionáři sekretariátu Volné myšlenky, a tak brojením proti Pánu Bohu získávají stejně své příjmy jako ti, kteří nalezli zaměstnání co obhájci víry. A prodávají-li obhájci církve amulety a křížky na krk, prodává česká Volná myšlenka emailované macešky svým stoupencům, kterýžto odznak však jest velmi nešťastně volen, poněvadž maceška jmenuje se francouzsky „pense“, což značí též „myšlenku“. Tato slovní hříčka přenesena z Francie do Čech pozbývá zde svého vtipu a zbude ze všeho u nás „Volná maceška“. Nešťastný uzenář Maceška! Nakonec bude jej církev bojkotovat a prohlásí ho za kacíře.

Není snad denunciantstvím, nýbrž jedině poukazem, jak má být člověk důsledným v provádění svých hesel, když při zmínce o nešťastném Maceškoví podotknu, že všichni ze sekretariátu Volné myšlenky chodí k němu na taliány, ozdobeni touže maceškou, která skví se na plakátech: Žádejte všude Maceškový buřty s maceškou!

Jsou to buřty volnomyšlenkářské a konsistoř v dohledné době snad vydá výnos, kterým zakazuje se duchovenstvu kupovat tyto atheistické buřty.

Aby pak úřady věděly, na čem jsou, pravíme (a můžeme to dokázati), že redaktor „Volné Myšlenky“ ThDr Loskot sní jich k večeři osm a pak teprve začne psát proti Pánu Bohu.

Jsou to podaření lidé. Doktor theologie je redaktorem „Volné myšlenky“. Zprvu vydělával si obhajováním Boha chleba a nyní dokazováním opaku béře 200 K měsíčně. To má o 30 K víc měsíčně, než když věřil v Boha, a ke všemu ještě může říkat, že filosofováním dospěl k tomu úsudku.

S dr. Bartoškem je tomu podobně. A Myslík z Volné myšlenky rozkládá rukama a přemýšlí jen, jak by něco hodně ostrého mohl napsati proti Pánu Bohu a jak by bylo lze nejlépe organisovati atheisty, aby platili hojně příspěvků.

„Nic jim nevěřte a nic jim nedávejte!“ Toť heslo, které co chvíli čtete ve Volné myšlence i v Havlíčkovi. Nic nedávejte církvi! Dejte to vše Volné myšlence! Neboť kdo se s církví rozešel duševně, ať to učiní též finančně - a neplatit vůbec nikam, to by pro život nemělo půvabu. „Bůh je pojem a ten nutno přenechati každému bezplatně,“ hlásala „Volná myšlenka“ ústy Pelanta. „Není Boha,“ hlásají atheisté, což jest jistě též pojem, ale za podobné přednášky béřou řečníci ti diety.

Kdo tedy se s církví rozešel, učiní dobře, stane-li se členem Volné myšlenky. To doporučuje se zejména všem, kdož mají každý rok děti. Nemusí platiti za křest, a má-li kdo dvanáct dětí za 12 let a dal-li od jednoho kusu za pokřtění dvě koruny, přijde církev o 24 K, a bude-li odebírati po celou dobu své dvanáctileté rozluky od církve „Volnou Myšlenku“, bude ho to stát 120 K, poněvadž roční předplatné činí 10 K. K tomu nějaký ten příspěvek organisační - a dohromady bude ho stati duševní obrození za dvanáct let asi 200 korun. A co z toho bude míti?

O tom nás poučí všechny katolické noviny, počínaje Čechem a konče Sv. Vojtěchem. Jeho děti dostanou neštovice, oslepnou, něco ukradnou, nakonec zabijí tátu, budou oběšeny a pochovány za zdí hřbitovní. Psi roznesou jejich kosti. A nakonec sejdou se s tátou volnomyšlenkářem v pekle v jednom kotli s ostatními atheisty, nevěrci a volnomyšlenkáři.

A co tam se s ním děje, o tom prostými verši referuji v souhlase se „Sv. Vojtěchem“:

Zde nevěrec se Loskot koupá v síře,

a ďábel vidlemi ho ke dnu potápí,

neb zaživa se svaté rouhal víře,

teď zkouší, lotr, věčné boží odplaty.

Tam Myslík zase na uhlí se škvaří,

sbor andělů pak pěje slavné hosana.

Pelanta s Bartoškem hned vedle paří,

jich droby krmí Kunte pohana.

Tak, to by bylo asi všechno. Více o nich psáti nechci, poněvadž člověk nikdy neví, nezadá-li si do sekretariátu Volné myšlenky o dobře placené místo, kdyby potřebovali nějakého snaživého člověka, který by babičkám od Bartoloměje bral Pána Boha.

 

   


Vooružennyje sily proletariata

Ozbrojené síly proletariátu

Velká proletářská revoluce postavila proletariát před otázku vytvořit vlastní ozbrojené síly k boji s ozbrojenou buržoazií.

V otevřené občanské válce třídy proti třídě se z masy povstavšího proletariátu zrodila Rudá armáda.

Je záštitou svobody a nezávislosti proletariátu a postrachem všech nepřátel sovětské moci.

Proletariat splynul s Rudou armádou v jediný živý organismus, ona jej vede k vytouženému cíli - k jeho diktatuře, ke splnění bojového úkolu internacionály a ke konečnému vítězství nad imperialismem.

Rudá armáda, to je ozbrojený lid, který vstupuje na světové bojiště, aby porazil buržoazii, rozdrtil kontrarevoluci a uvedl ve zmatek imperialistické dravce.

Historická minulost, v níž Proletariat zakoušel útlak buržoazie a imperialismu, ho probudila k útoku proti svým nepřátelům.

Probudila v něm snahu vybojovat si svou diktaturu.

Známe v dějinách dvě epochy, kdy dělníci a rolníci vztyčili na puškách bodáky.

Poprvé - když byli hnáni do světové války, aby dobývali pro vlastní buržoazii cizí trhy. Kati jim nařídili vzít pušku do ruky pro konkurenční zájmy fabrikantů.

Podruhé se dělníci a rolníci chopili pušek, aby se osvobodili od svých katů. Vytvořili Rudou armádu, bojový orgán na záchranu proletářského světa.

Puška v ruce dělníka a rolníka je jeho ctí.

Rudá armáda je mohutná zbraň občanské války.

Prostřednictvím Rudé armády drtí teď Rudá sovětská republika nejen buržoazně statkářskou kontrarevoluci, ale klade též odpor tlaku imperialistů, hájíc tak světovou revoluci.

Rudá armáda je štítem revolučního proletariátu v ostatních zemích.

Silná Rudá armáda v Rusku je pevností světové revoluční fronty.

Imperialističtí dravci, kontrarevolucionáři a zrádci dělnického hnutí pohlížejí se strachem, kdy z této pevnosti vyrazí masy ozbrojeného proletariátu na pomoc revolučnímu proletariátu v jiných zemích.

Tisíce zahraničních dělníků a rolníků už bojují v Rudé armádě. Je povinností nás, zahraničních komunistů, formovat nové a nové kádry a posilovat řady Rudé armády.

Zahraniční dělníci a rolníci, musíte se chopit zbraně a připravovat se k boji s kontrarevoluci a zrádcovskými socialisty ve vašich zemích.

Vstupte neprodleně do Rudé armády a spojte se s ruskými soudruhy ve službě společnému dílu - obraně diktatury proletariátu.

Vy, zahraniční krasnoarmějci, budete nadějnou záštitou vítězství proletariátu nad buržoazií ve všech státech. Ať žije Rudá armáda a její strašné bodáky!

   


 

Vopl’ iz Japonii

Nářek z Japonska

Existuje jeden anglický buržoazní list, který se jmenuje Japan Advertor a tiskne se u dvora japonského mikáda v Tokiu.

Kdybychom si přeložili všechny jeho články a pozorně je přečetli, zjistili bychom, že všechny se svorně snaží dokázat nezbytnost amurské železnice a celého Poamuří pro anglický kapitál a obchod.

To za prvé. Za druhé se často píše o rudém přízraku bolševismu, který se vznáší nad Amurem.

Tak jakýsi David R. Francis, bývalý americký velvyslanec v Petrohradě, sděluje anglickým diplomatům a finančníkům, že v Petrohradě bolševici znárodnili všechny ženy a že manželky komisařů v Moskvě koupají své psy v šampaňském.

Nějaký kapitán Robin, člen americké mise na Sibiři, straší anglické kapitalisty a měšťáky mraveništi.

„Padne-li některý Američan nebo Angličan na Sibiři do rukou bolševikům,“ píše, „očekává ho tento osud: bolševici ho svléknou donaha a přivážou ho ke kůlu hlavou dolů do mraveniště.“

Děsivá vidina pro anglického kapitalistu.

Do listu přispívají i zástupci našeho pravoslavného duchovenstva.

Nějaký utečenec, katedrální protopop N. Krugovoj, se obrací k biskupům anglikánské církve, aby podnikli křížovou výpravu proti bolševikům.

Křížová výprava proti bolševikům je však pro Dohodu příliš obtížná záležitost.

Z článků přetištěných v tomto listě z londýnských Times a amerického New York Herald lze vyčíst, jak se imperialisté staví k ruské otázce.

Tak New York Herald vyslovuje silné znepokojení nad tím, že Anglie v důsledku svých obchodních smluv se sibiřskou vládou nepomohla posílit pozice Japonska v amurské oblasti.

Anglické Times jsou silně znepokojeny osudem nalezišť zlata na řece Leně.

Japonský list Niši-Niči je celý nesvůj z politiky Anglie a Ameriky a obviňuje spojence japonského mikáda, že chtějí uchvátit Sibiř, která je výsostným obchodním prostorem Japonců.

Rovněž je velice zneklidňuje Čína.

Tam za Žlutým mořem, proti ostrovu Nipponu, spí obr, jehož úderu se bojí.

To je 400 miliónů ubohých, hladových obyvatel Číny, o kterých doktor Ku, čínský zástupce ve „společnosti národů,“ s obavou píše, že jednoho dne všichni přejdou do tábora bolševiků.

„Je třeba učinit vážná opatření,“ běduje zrádce čínského proletariátu doktor Ku, „Čína se hemží bolševickými agitátory. „

Za tímto článkem je otištěn telegram: „Americký senát ve Washingtone navrhl udělit japonskému generálovi Kikuzo Otanovi zlatou medaili za úspěšné vedení boje s bolševiky v Mandžusku!“

Mám chuť napsat do Advertoru: „Pane redaktore! Linie světové revoluce se posunuje i přes zlaté medaile generála Kikuzo Otany. Tato linie dosáhne i Tokia, Washingtonu a Londýna. Na svém historickém postupu smete i boha katedrálního protopopa Krugového stejně jako svět imperialistů a podnikatelů. Je to největší událost, jakou kdy dějiny poznaly, a lidstvo si samo určí svůj další vývoj i bez Woodrowa Wilsona, Clemenceaua a Lloyda George, kteří zmizí ve vlnách světové revoluce beze stopy.“

   


Vsem inostrancam, vozvraščajuščimsja na rodinu

Všem cizincům, kteří se vracejí do vlasti

Soudruzi!

Revoluce, která v Rakousku-Uhersku a v Německu rozbila staré, prohnilé monarchistické zřízení, byla první etapou osvobozeneckého hnutí. Na troskách těchto říší vznikla Maďarská, Rakouská, Německá a Československá republika, avšak lid, který svou krví vykoupil v zemi svobodu, není ve svých republikách u moci.

V mladých republikách vládnou průmyslníci, obchodníci, finančníci a lidé, které si buržoazie koupila - zrádci dělnického hnutí a lokajové vládnoucích tříd.

Vlády těchto republik se bojí revolučního proletariátu.

Pod ušlechtilou záminkou demokratického republikánského zřízení se používá nejběžnějších absolutistických metod politické pomsty nad proletariátem, o čemž svědčí čerstvé hroby Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové.

Bandy buržoazně kompromisnických vůdců vidí celou náplň politické linie našich vlád v tom, aby byl odzbrojen Proletariat a donucen policejním režimem zůstat i nadále hříčkou v rukou kontrarevolučního důstojnictva, junkerů a kapitálu.

Nejpřednější povinností vás všech musí být organizovaný rozchod se všemi přisluhovači buržoazie.

Vaší povinností je být doma ve své vlasti, a neprodleně vstoupit do organizace revolučního proletariátu. V Maďarsku, Čechách a Rakousku do strany komunistů, v Německu do strany spartakovců.

Vy všichni, vychovaní velikou proletářskou Říjnovou revolucí v Rusku, musíte pomáhat soudruhům ve své zemi vybudovat republiku na sovětských základech.

Přenesete prapor proletářské diktatury z Ruska na západ do svých zemí.

Pomůžete svrhnout ve svých republikách buržoazní kompromisnické vlády.

Musíte doma rozehnat všechna ústavodárná shromáždění a pozavírat všechny ministry a vlády.

Vstoupíte do své vlasti připraveni k boji za vítězství revoluční internacionály.

Překročíte hranice Ruska s heslem občanské války na rtech.

Budete doma organizovat maďarskou, německou, československou a rakouskou rudou armádu.

Tuto rudou armádu revolučních dělníků a rolníků povedete ve jménu komunismu k vítězství nad vládními vojsky zrádců dělnického hnutí.

Toto provolání strany zahraničních komunistů (bolševiků) je třeba přečíst ve všech ešalonech cizinců, kteří se vracejí do vlasti.

Pryč s bandami buržoazně kompromisnických vůdců! Pryč s vládami západoevropských republik! Ať žije maďarská, německá, rakouská a československá sovětská republika!

Ufský výbor zahraniční strany komunistů (bolševiků)

 

    


Vsem vengerskim graždanam, proživajuščim v ufimskoj gubernii

Všem maďarským občanům žijícím v Ufské gubernii

V Maďarsku zvítězila proletářská revoluce. Veškerá moc v Maďarsku přešla do rukou dělníků a rolníků. Od nynějška je Maďarsko sovětskou republikou. Je součástí obranného i útočného svazku Ruské socialistické republiky. S ohledem na tento svazek proti nepřátelům dělnické třídy vyhlašuji všeobecnou mobilizaci všech maďarských občanů mladších čtyřiceti let, kteří žijí v Ufské gubernii. Jsou povinni hlásit se do tří dnů na vojenském komisariátě gubernie ve městě Belebej.

Neuposlechnutí tohoto rozkazu bude trestáno jako zrada na Maďarské sovětské republice.

Zplnomocněnec Rakousko-uherského sovětu

dělnických a vojenských delegátů

Jaroslav Hašek

    


Všem českým dělníkům a vojákům Rudé armády

Stojíme před volbami do irkutského místního sovětu dělnických a krasnoarmějských delegátů. Ruská pracující veřejnost se zájmem očekává, kdo bude zvolen českými dělníky a vojáky Rudé armády. Odpověď je jasná a všem srozumitelná. Každý český dělník, proletář, který sympatizuje upřímně s ruskou proletářskou revolucí, dávno pochopil, že jedině ruští komunisté odstranili bezpráví, skoncovali s boháči, zlikvidovali buržoazní vlastnictví a ukázali pracujícím třídám na celé zemi, na celém světě onu jedině správnou cestu, kterou se mohou dát i oni sami, aby zvítězili nad současným společenským řádem.

Jestliže se dnes u nás v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku lid na ulicích i v tisku vyslovuje pro vládu dělnických, rolnických a vojenských sovětů, jestliže slovo sovět proniklo dneska jako zvučné heslo do všech nejnuznějších příbytků české republiky, pak je zřejmé, že český proletariát stojí ve zdrcující většině na pozicích komunistického sovětského Ruska a že komunistické hnutí se v Čechách stalo hybnou silou pracujících mas.

Naprostou solidaritu českých dělníků s ruskými ukázalo nejlépe rozhodnutí kladenských dělníků, kteří v červenci koupili parní lokomotivu a poslali ji jako dar komunistické Ruské republice sovětů. A to je pouze jeden příklad z celé řady činů. které prokázaly prakticky solidaritu českých dělníků s dělníky ruskými.

A to všechno bez ohledu na to. že Češi nesvrhli imperialisty, a dokonce ani nebojovali proti polským zločincům!

Stejně tedy i zde mohou čeští dělníci a vojáci Rudé armády prakticky dokázat, co dokázali naši krajané doma - to jest vytvořit těsný svazek s pracujícími komunistického Ruska!

Volí do irkutského místního sovětu jednoho ruského soudruha komunistu a touto volbou vyjadřují také zde na daleké Sibiři svou solidaritu s českými dělníky a vojáky, kteří v ulicích Kladna, Brna, Prahy a Ostravy volají: „Ať žije sovětský dělník, rolník a voják!“

         


Všem vojenským komisařům, politickým pracovníkům a stranickým skupinám 5. armády

Na stranických plenárkach, na celoplukovních i veřejných schůzkách RKS pro bezpartijní krasnoarmějce jsou pravidelně pořádány přednášky na téma „aktuality dne“. Je nesporné, že nejen komunisté, nýbrž i všichni uvědomělí krasnoarmějci musí stále sledovat vývoj politických událostí, musí znát situaci a podmínky, v nichž je v dané chvíli sovětské Rusko a ostatní země.

Ve většině případů jsou přednášky o aktuálních otázkách dělány šablonovitě a nezáživně. Přednášející začíná obligátně bojem dělnicko-rolnické sovětské moci a Rudé armády s Kolčakem, Denikinem, Judeničem a spol. a šablonovitě přivádí přednášku k šťastnému konci: „Ať žije světová sociální revoluce“ atd. atd., přičemž se často ani slovem nezmíní o nejhlavnějších a nejdůležitějších událostech doby, natož aby je správně zhodnotil. Téměř vždycky přednáší jeden a týž soudruh, zatímco ostatním členům stranické organizace připadne úloha vyjádřit po skončení přednášky souhlas ve formě potlesku a odhlasovat tradiční rezoluci: „Vzít přednášku na vědomí.“

Aby se přednášky o současných událostech oživily a zbavily ustrnulé šablony, navrhuje se pořádat na všech plenárních schůzích stranických organizací i mezi bezpartijními krasnoarmějci periodické informativní přednášky jednou za týden a zajistit vždy několik přednášejících. Jeden z nich shromáždí veškerý vhodný materiál z tisku za uplynulý týden a promluví o situaci na našich bojištích, druhý o mezinárodních událostech, třetí o pracovních výsledcích, čtvrtý o situaci v zásobování a pátý o nejaktuálnějších problémech v práci sovětů a strany. Nakonec provede jeden ze soudruhů celkové shrnutí všech témat a podá jasné a výrazné zhodnocení aktuálních otázek na základě úvodníků za minulý týden.

Takové přednášky přinesou tyto výsledky:

1. Místo jednoho bude přinuceno několik členů stranické organizace pozorně sledovat současné události, 2. kolektivní přednáška dá posluchačům mnohem živější, jasnější a úplnější obraz o současné situaci sovětského Ruska a ostatních zemí, 3. přednášející členové strany se naučí rozlišovat v novinách hlavni od druhořadého, důležitější od méně důležitého, 4. referáty o aktuálních otázkách lze postupně přidělovat všem členům organizace, 5. dosáhne se cílevědomého a plného využití denního tisku.

Vedle schůzí stranických organizací je nezbytně nutné pořádat informativní přednášky i mezi bezpartijními krasnoarmějci.

O tom, jak se plní nařízení tohoto oběžníku, podávejte zprávy v politickém hlášení.

Prozatímní zástupce náčelníka politické správy 5. armády Volfovič

Prozatímní zástupce náčelníka organizačně zpravodajského oddělení Hašek

Prozatímní zástupce náčelníka instruktorského oddělení Plau

Věstník Poarma - 22. 10. 1920

Vyšlo též v:

   


Vševěd

Ani nevím, jak to vlastně přišlo, že jsem v onom zábavném časopise redigoval rubriku „Rady pro život“.

Vím jedině tolik, že majitel toho časopisu chodil se mnou do jedné restaurace a že jsem mu doporučil neobyčejný prostředek proti kuřím okám, široké, velké, pohodlné boty.

Pak ještě se dozvěděl, že jsem vyléčil loveckého psa majitele restaurace tím, že jsem při psince odporučoval mazat mu čenich terpentýnovým olejem. Jak jsem přišel právě na terpentýnový olej, to je pro mne samotného záhadou. Pes byl však silné konstrukce a vydržel to, ačkoliv vyl tak hrozně, že už ho chtěli zastřelit a mně poslat za něj účet.

Později pak slyšel mne velmi rozšafně hovořit s paní správcovou o výchově dospívajících dcer pro domácnost. Mluvil jsem velice vzletně: „Nebude zajisté na škodu žádné z našich mladých dívek, osvojí-li si důkladně základní vědomosti hospodyňské a připraví-li se tak pro život rodinný. Zvolí-li si později i povolání jiné, nebude nic ztraceno ...“

„Výborně,“ zvolal majitel časopisu, „vy jste vševěd.“

Tak uplynulo asi půl roku. Nažvanil jsem toho za tu dobu tolik, že byl úplně přesvědčen, že všemu rozumím. Po půl roce přišel jako obyčejně k Svobodům a byl jaksi rozčilen. Sdělil, že jeho spolupracovník rubriky „Rady pro život“ byl právě odvezen do jistého sanatoria, poněvadž došel od jednoho předplatitele dotaz, jaké jsou asi duševní choroby.

„Můj spolupracovník,“ pravil majitel časopisu, „byl velmi svědomitý muž. Každý dotaz vypracoval vždy pečlivě, nebylo-li dotazů, sám si je vymýšlel a v rubrice „Rady pro život“ zodpovídal. Aby mohl vyhověti dotazu o duševních chorobách, prostudoval všechny knihy chorob těch se týkající a zpozoroval sám na sobě, že dle všech příznaků popsaných v jedné knize začíná blbnout. Odvezli jsme ho tedy do sanatoria, kde bude asi přes čtyři čísla, která vyjdou. Nebyl byste tak laskav a prozatím ho nezastal? Zblbne-li zatím úplně, uděláme spolu definitivní smlouvu.“

Nemohl jsem mu to odepřít a s plnou důvěrou pustil jsem se do práce nepříliš poctivé, odpovídat totiž na celou řadu dopisů, posílat odpovědi do tiskárny a těšit se jako malé dítě, jakou budou mít dotyční radost, až uvidí v časopise vytisknutou odpověď na svůj dotaz.

Opravdu však jsem se nedomníval, že se lidé mohou ptát na tak podivné věci. Rubrika „Rady pro život“, vedená mnou, byla v prvním čísle časopisu, které následovalo, velmi pestrá.

Některý člověk se tázal, jakou má mít konstrukci vzducholoď. Napsal jsem:

Vzducholoď (1412). Musí být sestrojena velice pečlivě, jinak nelítá.

Jedna předplatitelka se ptala, jaký byl jídelní lístek na Framu, po kterém se plavil Nansen na severní točnu:

Nansen. Nepodařilo se mně to přesně zjistit, ale vždy v úterý mívali hrách se škvarkami a uzeným masem. Hovězí maso jedli nejraději s čerstvým okurkovým salátem, který si pěstovali ve strojírně. Jako příkrm měli pravidelně zmrzlinu. Aby však bylo vše přesně zjištěno, obraťte se na něho samotného prostřednictvím rakouského konzulátu v Kristiánii.

Téhož dne jsem psal:

Hoch-malíř. Rádi věříme, že má váš chlapec talent k malbě, ale ze II. třídy obecné školy rozhodně vám ho nepřijmou do malířské akademie. Nejlépe uděláte, když počkáte a ve čtrnácti letech dáte ho na lakýrnictví.

Denně přicházely nové a nové dotazy a já odpovídal: Mám-li se zasnoubit. (K. V. v M.) Není opravdu žádné příčiny, proč byste se zasnuboval. Mladému muži taková věc vždy překáží. Myslím, že při zasnoubení byl byste nucen ohlížet se na rodinu své nevěsty. Mrzuté bývá, když pak byste si ji nevzal, ačkoliv vám radím, hleďte napřed vytáhnout ještě před sňatkem z rodičů vaší nevěsty nějaký větší obnos. Hlavně však se nezasnubujte, aby to nebyl podvod. Vylákáte-li od rodičů dívky, která myslí, že ji milujete, obnos přes 50 000 korun, dá se s tím již jet do Austrálie. Pod 50 000 korun, radím vám, obraťte se do Rumunska, které také nevydává uprchlíky.

Strastiplný život. (L. H. v P.) Pochopuji, že vám žena působí nepříjemné chvilky a že byste se jí rád zbavil. Mrzuté bývá, že státní zastupitelství v takových případech nařizuje soudní pitvu. Proto vám neodporučuji arzenik, jehož stopy naleznou se ve vnitřnostech otrávené. Spíše jí dejte přečíst některý z románů Quido Maria Vyskočila.

Slabomyslný hoch. Nemějte starost o budoucnost svého syna, dejte ho klidně do konzulární akademie.

Počestná. (Z. H. v L.) Aby mladá dívka s mladým mužem vyjížděla na dva měsíce na cesty, kterýž výlet by nezůstal bez následků, pokládá se v našich poměrech za neslušné a pro její pověst poněkud nebezpečné.

Kavárna. (Karel Málek v Zběroze) Nechutná-li vám káva v kavárně, kde býváte denním hostem, noste s sebou do kavárny v bandasce, kterou koupíte v každém obchodu s nádobím, svou vlastní kávu, kterou jste si dal uvařit doma, jest to úplná jistota, že káva vám bude chutnat.

Žluklé máslo. Buď je vyhoďte, nebo darujte do nějakého sirotčince, nebo čekejte, až ho budete mít tolik, abyste si mohli zařídit výrobu mýdla ze žluklého másla.

Závrať. Trpíte-li závratí, nelezte na střechu a nechoďte po provaze. Také rozmyslete si dobře, kdyby vás někdo lákal někdy na cestu do Alp.

Šifra Naděje. Nebojte se, z karbolové vody dle informace nikdy vám nevznikne otrava krve, třebas by vám karbolka vnikla i do poraněné kůže. K pití však se lékařskými autoritami nedoporučuje.

Kručení v břiše a škroukání. (Věra Liptovská) Pochopujeme, že není to vaším tanečníkům příjemné. Aby tedy vaše okolí to neslyšelo, přemluvte své tanečníky, by si dali bavlnku do uší a sama předcházejte dobrým příkladem. Vrátí se vám pak duševní klid.

jemný mrav. (Lud. Čejková na Kladně) Píšete, že byste si ráda osvojila jemný mrav, nedejte se však strhnout k ukvapenému rozhodnutí. Nikde se o tom nezmiňujte, abyste si neodpudila své okolí. Uvažte napřed dobře, jak velký by asi byl prospěch z toho, kdybyste své mravy změnila.

Míchaná vajíčka dle mexikánského způsobu. Jste-li unaven obyčejnými míchanými vajíčky, dělejte si je po mexikánském způsobu. Za tím účelem odjeďte do Mexika a na místě rozpalte na rendlíku máslo a pak do něho za stálého míchání roztlučte pět vajec a míchejte tak dlouho, až vám zhoustnou dle vaší chuti. Taková změna jest velmi doporučitelná.

Rabiátský zeť. Ohrožuje-li vás váš zeť nožem, který, jak říkáte, je rezavým, hleďte mu to vlídně vymluvit, neboť by mohl sám sebe při tom zranit a dostat otravu krve. Nejlépe bude, když nůž důkladně vyčistí nějakou pastou a pak ponoří na dvě minuty do lyzolu.

Užitečnost octa. (F. Branek) Vykoupáme si nohy v čistém octu, který zapuzuje kuří oka. Zbytku pak použijeme k mytí nádobí, neboť rozpouští mastnotu, potřeme-li pak tou směsí syrové maso, vydrží mnohem déle a nezapáchá.

Jablka v županu. Váš dotaz je trochu nejasný, co s jablky v županu. Možná, že si děti hrály a za vaší nepřítomnosti vám nastrkaly jablka do županu, nebo kdož ví, jak se to stalo. Utrpěl-li váš župan nějaké skvrny rozmačkáním jablek, dejte ho do cídírny nebo odstraníte skvrny roztokem kyseliny šťavelové. Rozhodně však župan zavírejte do skříně, aby vám nikdo nemohl do něho schovávat jablka.

Hubnutí a tloustnutí. Dotaz nepodepsán. Odpovíme jen podepsaným hubeným i tlustým odběratelům.

Známost. (K. A.) Rozčilujete se právem nad tím, že pán, s kterým má vaše dcera známost, nezaplatil za ni svačinu na výletu a že nezaplatil ani za vás. Jest vidět, že z vašeho dotazu vyznívá jakási nedůvěra k onomu muži. Kdybyste chtěl si platit sám za sebe útratu, tu byste nemusil eventuelně se tlouci tak daleko na výlet.

Šváb. Máte strach, zdali jste v noci nespolkla švába, neboť v novém bytu, jak píšete, se jich jen hemží a vy spíte s otevřenými ústy. Nemějte v tom ohledu žádných obav, šváb jest lehko stravitelné jídlo a Num-Num, kmenové v jihozápadní Africe, neznají jiné úpravy tohoto hmyzu než polykání jich ve stavu přirozeném.

Puškvorcový likér. (Značka A. Ch. v M. O.) Račte zaslati do redakce litrovou láhev tohoto likéru, abychom jej mohli dát přezkoušet svým odborným redaktorem této rubriky.

Na mizině. Dotaz nezodpověděn. Odpovíme jen těm pánům odběratelům, kteří zaplatí předplatné na tento rok.

Promočená obuv. (D. S. v R.) Je to velmi jednoduchý prostředek, kterým teď v zimě vysušíte promočenou obuv. Vysušíte ji nejlépe rozpálenými třešňovými peckami. Třešně objednejte přímo z Nizzy některým pražským speditérem.

*

To byly tedy všechny rady, které jsem zodpověděl dle svého nejlepšího svědomí. Jak vidíte, nevyhýbal jsem se žádné otázce. Poctivě jsem luštil i nejzáhadnější otázky, a odměna za to?

Když to tedy vyšlo a čísla byla již rozeslána, objevil se v mém bytě náhle majitel toho časopisu. Jeho šat byl v nepořádku, vousy rozcuchány a přišel bez kravaty.

„Psal jste to všechno?“ tázal se hrozným hlasem, vytahuje z kapsy číslo.

„Zajisté.“

„Tak se pomodlete třikrát otčenáš a zdrávas,“ řekl, sahaje do druhé kapsy pro revolver.

„Jsem bohužel bez vyznání,“ zakoktal jsem.

„Tak můžeme aspoň dřív začít,“ zvolal a střelil mne do hlavy.

Jsem dnes již mimo nebezpečí. V nemocnici jsem se dozvěděl, že se majitel časopisu nade mnou potom zastřelil. . .

Značka A. Ch. v M. O. poslala mně však litr toho puškvorcového likéru, a tak jsem přece to neredigoval zadarmo.

 

   


 

Všivá historie

Na starostu města byl při schůzi obecní rady učiněn hrubý útok. Jeden člen oposice vstal, odplivl si, zívl, utřel nos a pak silným hlasem zvolal: „Pánové, konstatuji, že náš starosta je všivák.“ Na galerii ozval se potlesk.

Pan starosta dal předně vyklidit galerii a pak se počal hájit bystrou, vtipnou řečí, že na všiváka nelepí se lvi, ale vši. Tím urazil své stoupence, kteří počali dělat hrozný hluk. U stolu, kde seděl starosta, bylo vidět klubko lidí, pěstě se mihaly vzduchem, pak se vše na okamžik utišilo, a pan starosta, bledý a třesoucí se, zvolal dojemnou větu: „Který všivák dal mně tu facku?“

Sňal s krku zlatý řetěz, hodil ho směrem, kde seděla oposice, a křičel: „Já resignuji, já se vzdávám, já se zblázním, já budu žalovat.“

A vzápětí nato zahřmělo: „Resignuj, všiváku! Vzdej se, všiváku! Zblázni se, všiváku! Žaluj, všiváku!“

Od toho času stalo se slovo „všivák“ v městě populárním a zatlačilo úplně do pozadí všechny jiné nadávky.

Zaměstnavatel nadával tak zaměstnaným, vrchní úředník nižšímu a naopak, kostelníci ministrantům, důstojníci zupákům, zupáci kaprálům, kaprálové svobodníkům a důstojníci, zupáci, kaprálové a svobodníci mužstvu bez hvězdiček.

Jeden nadaný spisovatel napsal dokonce divadelní kus „Všiváci“, ve kterém nechal vystupovat všechny přední osobnosti města. Kus se na jeviště nedostal. Censura ho nepustila.

Censor řekl spisovateli: „Přepracujte první jednání, přepracujte druhé jednání a přepracujte třetí a čtvrté také. Zkrátka, napište docela něco jiného.“ V šantánech zpíval se kuplet:

Vy jste všivák a vy taky,

cha. cha chacha, ha ha ha,

v hospodě se měšťanosta

jednou svlékl do naha.

Veledůstojný pan vikář říkal: „Pán Bůh to tak nemůže déle trpět, já se sázím o dvacet lahví vína, že nakonec se v městě objeví vši.“

A předpoklad ten byl úplně správný. Rozhněvaný Hospodin touto frivolností poslal na město pediculus capitis a pediculus vestimenti, veš dětskou, veš šatní ...

*

Ředitel sirotčince, pan Budegard, hovořil s katechetou sirotčince, páterem Wolfgangem, o tělesných trestech:

„Tělesný trest vyvolává svou mocí v myšlénkách sirotků okamžitou zastávku a budí předsevzetí u sirotka, aby se v budoucnosti vystříhal špatných skutků, a proto si, důstojný pane, nic z toho nedělejte, že ten hoch dosud nepřišel k sobě. Tělesný trest má míti vzápětí jistý stupeň bolesti, nu, spráskal jste kluka o trochu víc, aspoň si to bude pamatovat. A co ten holomek vlastně vyved?“

„Vykládal jsem těm uličníkům, pane řediteli, jak se mají v kostele chovat, že si zejména nemají okusovat nehty. Mluvil jsem jim do duše. A tu ten ničema způsobil velkou výtržnost. Považte si, pane řediteli, po celou tu dobu mého náboženského výkladu házel po kamarádech vši ...“

„Vši?“ vykřikl pan Budegard. „Ovšem, pane řediteli, živé vši, šedožluté. Potrestal jsem ho a dal odnést do světnice. Pak jsem podrobil ostatní sirotky výslechu. A konstatoval jsem: Sirotkové našeho ústavu mají plno hnid ve vlasech. Dovolte, něco po vás leze.“

Páter Wolfgang důstojně to něco shodil s kabátu pana ředitele a pravil: „Situace stává se zoufalejší, po vás lezla také jedna.“

A tak se objevila tato metla v sirotčinci.

Bylo to hroznější, než zprvu chápali. O sirotky jim ani tolik nešlo, jako o sebe. Veš je strašně demokratický tvor.

Sály krev i panu katechetovi. Úředníci sirotčince je měli. Kuchařky je měly. Sluhové je měli.

Ředitel ztrácel hlavu a chodil jako pitomý. Ze zoufalství bláznil. Chodil z jednoho vykřičeného domu do druhého, a když jich tak pět navštívil, říkal hlasitě: „Zvíře, zvíře!“

Mluvil nestydaté řeči a chlubil se, že si vychoval dva hezké sirotky, takové tlusté klučíky ... A byl tak blázen, že při těch řečech labužnicky mlaskal ...

Páter Wolfgang dal se ze zoufalství do pití, což odůvodňoval slovy Tomáše Kempenského, že člověk všeliké těžkosti snášeti má pro život věčný.

Nakonec kromě sirotků všechno obyvatelstvo sirotčince se denně koupalo a převlékalo.

Sirotkové se nemohli denně koupat a převlékat, poněvadž by to stálo peníze. Bylo před vánoci a voda se musí aspoň kapku hřát. A hřát vodu stojí peníze. A kvůli blbým sirotkům vyhazovat peníze, to nejde.

A tak sirotkové se škrábali dál a chytali si vši. V hodinách večerních ozývalo se ložnicemi podezřelé praskání a bylo slyšet dětské hlasy: „Já ti dám, mrško! Taje ale veliká! Ta rupe!

V hodinách náboženských bylo to samé. V kostele vískal jeden siroteček druhého. Vypadalo to, jako když opice si hledají blechy.

A ke všemu blížily se vánoce.

Jindy sirotkové dostali jablka a cukroví, ale co budou jim dnes platná, když mají vši?

Budou moci chápat význam vánoc?

*

„Já škrtám jablka,“ pravil pan Budegard, konferuje s páterem Wolfgangem o slavnosti narození Páně v sirotčinci.

„Já škrtám cukroví,“ prohlásil katecheta.

„Něco sirotkům musíme dát,“ namítl pan ředitel, „pro formu se něco musí udělat.

„Nuže,“ pravil geniální stoupenec Tomáše Kempenského, „koupíme každému sirotkovi k Ježíšku škatulku černé rtuťové masti na vši. Ať si mažou hlavy. Bude to praktický dárek a přiměřenou řeč přednesu. Vychovat sirotky je třeba. Na tu legraci se těším.“

*

Den narození Páně. „Ten svatvečer pěkně začíná,“ pomyslil si ředitel sirotčince, když shledal, že již všichni sluhové o páté hodině byli tak napilí, že objímali veřejně sirotky.

„Rozsvěťte vánoční stromek!“ řval pan Budegard o šesté hodině.

Rozsvítili. Do sálu pustili sirotky, kteří ještě přežvykovali večeři.

Pan ředitel dal rozkaz, aby zpívali „Narodil se Kristus Pán, veselme se.“

Sirotkové se veselili. Pištěli píseň a šťouchali do sebe. Bylo to dojemné. Když přezpívali, vstoupil páter Wolfgang do místnosti, udržoval se ještě tak tak na nohou.

„Sirotkové,“ řekl mohutným hlasem, „neskonalá je milost Boží. Děkujte Hospodinovi, že vyslal na zem syna svého, jinak byste byli pohany.

Pohany,“ opakoval v zanícení, „ale díky nebi, jste křesťané, jak se sluší a patří. Narodil se Ježíšek u přítomnosti oslátka, narodil se chudší než vy, neměl nic na sobě, a k tomu narodil se ve chlévě.“

Ale tu přišli svatí tři králové.

Vzadu nějaký siroteček začal smrkat.

„Které hovado nemohlo si utřít nos, než sem vstoupilo?“ rozkřikl se páter Wolfgang, hned však opět spjal ruce nábožně a pokračoval: ,,Ó jak mnoho může čistá láska k Ježíškovi, sirotkové, vizte z toho. Z dalekých zemí vedeni hvězdou přišli svatí králové. A dali božskému dítěti, co měli. Jeden dal peníze, druhý vonnou myrhu a třetí dal svatému dítěti džbánek s vonnou mastí. Sirotkové, tuto vonnou mast vám Ježíšek posílá. Mažte si s ní hlavy, a uvidíte, že nic vás nebude štípat, nic kousat. Jeden po druhém jděte pod strom vánoční a berte si po škatulce té černé masti a odcháziž každý do ložnic a nechť duše vaše jest dokonale spojena - s Bohem. Ó jak veliké je, děti, množství dobroty Boží, kterou Hospodin chová, bojícím se jeho! A teď jděte a chovejte se způsobně, jinak přičtete si sami sobě následky svého uličnictví. A tomu, který tak nestydatě nahlas smrkal, pravím, že nedostane ráno žádnou snídani ... Holoto ...!“

*

Pan ředitel Budegard a páter Wolfgang popíjeli do půlnoci dobrá vína, když vyrušil je hrozný řev, vycházející z ložnic sirotků.

Poslali sluhu, aby vypátral toho příčiny.

„Ráčejí dovolit,“ řekl sluha, když se vrátil, ,,ti malí darebáci se zbláznili. Tou černou mastí, co dostali k Ježíšku, namazali si obličeje a teď jeden druhého nepoznává.“

,,Co, tak jim řekněte, že budou zítra všichni biti,“ řekl těžkým hlasem ředitel a obraceje se k páterovi dodával: „Ano, důstojný pane, delší prodlení s trestem a odklad trestu doporučuje se v takových případech, kdy má trest působiti na mravní chtění, neboť dlouho trvající bázeň dítě ku přemítání o činu přivádí. A teď se veselme, neboť Kristus Pán se narodil.“

„Vy jste ale všivák,“ usmál se páter Wolfgang, připíjeje si na zdraví s panem ředitelem Budegardem ...

 

  


 

Všude dobře, doma nejlíp

Politický úvodník

Nepochopena a nepovšimnuta zůstává dnes tato pravda. Lidé mají v Čechách ten zlozvyk, že nejen říkají, nýbrž dokonce tvrdí, jak se mají špatně.

Pokusili jsme se vřadit v prostý rámec pořádná hesla o blahobytu v českém národě, kterého jsme si dosud nevšímali, poněvadž většinou byli jsme svedeni špatnými nápady jednotlivců, kteří ztratili víru v boha, úctu ve státní zřízení a rozkřikují do světa, jak je s námi zle.

Kéž dá bůh, že nepadnou uklidňující slova na nepravou půdu a s důvěrou všichni obrátíme svůj zřetel k nebeským výšinám, odkud září mír srdcí. Bývalo, připouštíme, někdy Čechům zle, ale nikdy není tak zle, aby nebylo zas dobře. Dnes jedině člověk zaujatý utkvělou myšlénkou, že se mu špatně daří, mohl by pochybovati o pravdivosti těchto slov.

V každém státu najdou se nespokojenci, kteří kdyby se měli i sebelépe, nejsou nikdy spokojeni. Takovým je třeba se vyhnout, neboť ničí náš duševní klid, činí z nás lidi, zírající s nenávistí na určité třídy a na úřady. A nakonec mohou nás lehce přivést do kriminálu.

Již ve školách jsme se učili, že pořádnému člověku pomáhá bůh. Nebudeme, když jsme vyrostli v občany, nepořádnými. Pořádný člověk zajistí si blahobyt a blaho národa znamená i blaho politické.

            Pohleďme kolem sebe. Nenacházíme lidi s pěknými příjmy, kteří mají pěkné kapitály, jsou zámožní a spokojení a vážení!? Zajisté, že jen člověk s předsudky mohl by tvrdit opak toho. V Čechách je velké množství lidí, kteří domohli se buď dědictvím, či vlastním přičiněním zámožnosti. Neveselí se srdce každého českého člověka při pohledu na takové spokojené rodiny? Jedině nepřející člověk myslí si: „Kdybych já byl na jejich místě!“ a šíří tento ohavný jed nenávisti i dále. Kdyby bylo v Čechách tak zle, jak se tvrdí, umíralo by jistě více lidí do roka hlady.

Podívejme se do Indie, kde hyne statisíce lidí ročně hlady a řekněme si upřímně: „Je něco podobného v Čechách?“ Statistika mluví číslicemi. Nouzí zahyne a hladem v celých Čechách, na Moravě a ve Slezsku jen nepatrný zlomek procenta ročně. Tato malá úmrtnost v Čechách proti úmrtnosti v Indii musí přesvědčit každého nestranného člověka. Je tolik nářku u nás, až to vzbudí útrpný úsměv na rtech.

Jako kupříkladu stálé nářky na zdražování potravin. Člověk se diví těmto zaslepencům. Kuře stojí dnes 75 kr. až zlatku, krůta čtyři zlaté, holoubě jednu korunu! Při obléhání Paříže za války francouzsko-německé stálo kuře tři sta franků, holoubě sto franků a krůta život. Ať takový nespokojenec srovná tyto číslice. Žijeme nepopíratelně v době neobyčejné láce potravin. Kg mouky stojí dnes 22 kr. a dříve stál před 150 léty, když Francouzi byli v Praze, až 13 tolarů. Na Aljašce stojí kg hovězího masa asi našich 15 K, u nás stojí kg nejlepší svíčkové 2 K 40 h.

Když lidé nenajdou ničeho ve veřejném životě, co by stálo za jejich neomalené řeči, přečasto pozorujeme, že bývá uráženo státní zřízení našeho soustátí. Dotyční zapomínají úplně na národy, které žijí za hranicemi Evropy a které by zemřely z návalu radosti, kdyby jen trochu měly té svobody, jaké požíváme my.

            Vezměme si jen za příklad poměry v Persii, kde byli po rozpuštění parlamentu poslanci usmrceni, ubičováni a jinak popraveni. Byl u nás někdy nějaký poslanec po rozpuštění parlamentu pověšen? Vy, kteří říkáte, že jste utiskováni, pohleďte do Siamu. Tam se vládne absolutisticky, totiž tak, že dá mocnář libovolně srazit, komu chce, hlavu.

Padouchem bylo by možno směle nazvati toho, kdo by si, znaje tato fakta, stěžoval na nedostatek svobody. Svoboda je u nás zaručena zákony a nikdy nebylo u nás právo šlapáno a popliváno. Každý, kdo se řádně chová, může se stěhovat z místa na místo, každému je dáno na vůli, aby se řádně živil.

My Rakušani obdivujeme se tiše lásce, s kterou se vychází každému národu v tomto soustátí vstříc.

Věznice jsou zařízeny takřka přepychově a zavedeno v českých věznicích králičí maso.

Od roku 1848 až dodneška bylo v Čechách snědeno na 20 miliónů husí.

Nelze si představit větší spokojenosti, jako když můžeme si zakouřit dobrá rakouská viržinka.

A když se nám zdají pěkné sny, stát vychází nám vstříc, abychom mohli své sny uplatnit, levnou a lidovou loterií.

Máme v Čechách na tisíce kostelů, klášterů a kaplí, kde můžeme bezplatně děkovat bohu, že se nám dobře daří a poslechnouti si jistě spasitelné rady pro život pozemský a nadpozemský.

Hojně rozvětvené bezpečnostní orgány bdí za nás, když spíme. Stane-li se někde vražda, tu četnými domovními prohlídkami a zatýkáním objeví se přečasto dosud nepotrestaná a nevypátraná rota penězokazů.

Ve školách učí se naše děti ctít zákony a škola vychovává z nich dobré občany, kteří jsou hotovi nasadit své životy zájmům soustátí.

Naši teologové dobyli si světové pověsti a můžeme se pochlubiti celému křesťanskému světu řadou svatých mužů i v nynějším století.

Mír a spokojenost dýše jistě z každé české chaloupky, pilné ruce pracují v továrnách, jichž po Čechách je na sta a po denní práci pojídají tisíce dělného lidu radostně svou večeři, chválíce boha a děkujíce v duchu svým zaměstnavatelům, kteří jim poskytují chleba.

Za nedělního odpoledne ozývá se všude zpěv a veselí a radost září v celých Čechách každému z očí po dobrém obědě.

A blaženě usíná se s vědomím, že bezpečnostní opatření nedovolují vraždám a loupežím většího rozměru, jako je tomu někde v italských Abruzzách.

Četně navštívené ohřívárny ve větších městech ukazují na to, že i pro chudinu je pro čas zimy postaráno. A když slunce praží, tu v četných českých vodách nalezneme příjemného osvěžení.

Ptáme se tedy, může být vůbec někdo, kdo o tomto všem ví, nespokojeným?

Dej bůh, aby tyto řádky nepadly na neúrodnou půdu...

   


 

Vyhubení praktikantů speditérské firmy Kobkán

Majitel speditérské firmy Kobkán zavolal do své kanceláře růžolícího praktikanta pisárny Pecháčka a měl s nim dlouhou rozmluvu.
Když se Pecháček vrátil ku svému stolu, byl bledý, třásl se po celém těle a měl zježené vlasy.
"Výpověď?" otázal se účetní.
Místo odpovědi vzal praktikant Pecháček zimník a klobouk, a nepromluviv slova, vyšel z kanceláře. Účetní šel ihned do šéfovy kanceláře, a když se vrátil, vrtěl hlavou a řekl: "To opravdu nepochopuji. Pan šéf ho dovolil na celé odpůldne do vinárny." Pět praktikantů podívalo se závistivě na prázdnou židli Pecháčkovu a již opět se zahloubali do své faktury.
Nad kancelářemi speditérské firmy Kobkán visela atmosféra tajemství, záhady a neznámého.
A bylo tak jednoduché, ačkoliv trochu podivné. Pan šéf měl s Pecháčkem velice vlídnou rozmluvu. Vypravoval si s ním toto: "Pane Pecháčku, vy jste mladý, nadaný člověk. Pan prokurista i pan účetní vás velice chválí. Jste pilný, obratný, rozumný, skromný, bodrý, pracovitý. Nepijete, nekouříte, v karty nehrajete, nesvádíte děvčata, nejste nikomu nic dlužen, nevybíráte si zálohy na služné, jste dobrý počtář i kalkulant, máte vypsané, elegantní písmo, šetříte papírem, přicházíte přesně do kanceláře a odcházíte poslední. Máte obchodní rozhled, stenografujete velice bystře a obratně, bez chyb pišete na psacím stroji jakéhokoliv systému. Znáte několik řečí a šatíte se skromně, ale slušně. Vaše boty jsou vždy pečlivě vyčištěny a váš Hrneček je vždy čistý ... "
Vzornému praktikantovi zvlhly oči blahem a díval se upřeně na svého šéfa, jenž vrhnuv milý, dobrácký zrak na svého praktikanta, pokračoval měkkým, rozechvělým hlasem: "Za čtrnáct dní budu mít jmeniny. Rád bych viděl v novinách blahopřání k mým jmeninám od známých přátel a personálu. Rozumí se samo sebou, že útraty s tím spojené hradím sám. Nechci však, aby blahopřání k svátku bylo ošuměle všední. Přál bych si něco originelního, řekněme ve speditérském slohu. Něco, co zde ještě nebylo. Něco tak pěkného, aby čtenáři ještě po letech na to blahopřání k mým jmeninám vzpomínali. Něco takového, že by všichni lidé plakali. A tu jsem si vzpomněl na vás. Rozumí se samo sebou, že vy se o tom nikomu nezmíníte. Podejte mně ruku."
Praktikant podal svou třesoucí se ruku panu šéfovi, který ji tiskl a hovořil dál: "Vy to dokážete. Dnes je pěkný slunný den, kdy se vám rozsypou myšlenky. Dávám vám na celé odpůldne volno. Aby pak jste mohl lépe básnit, jděte do vinárny, vypijte dvě čtvrtky muškátu nebo vermutu. Vím, že se mně neopijete. A potom jeďte do Stromovky, sedněte někde na lavičku a sestavte to blahopřání k mým jmeninám. Zde máte padesát korun."
A tak se stalo, že Pecháček vrátil se ke svému stolu bledý jako křída. První i druhou část poručení splnil přesně.
Šel do vinárny a vypil čtvrtku muškátu a čtvrtku vermutu, neopil se a jel do Stromovky jako stroj. Sedl si někde na lavičku a sestavoval.
Ke svému zděšení však ihned zpozoroval, že se mu myšlenky nesypou a že všechny předpoklady páně šéfovy o nadaném praktikantovi jsou silně přehnány, že ani pěkný slunný den, ani muškát, ani vermut mu nepomohly.
"Ježíši na nebi," vzdychl si, "vždyť já blbnu. Co jsem to napsal za hovadinu, vždyť v tom není zcela nic originelního. Nu, není to pitomost napsat:
Slyšte naše vroucná přání, jež vám přejeme vřele: kéž jest krásným vaše žití jako nebe plné hvězd. Práci vaší daří se denně, pomoc svou vám nebe dej. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, firma vaše ať vám vzkvétá. Stravte léta v radosti a štěstí, přání všechna ať se splní, což vám srdečně přejí známí, přátelé a personál."

Pecháček vytrhl ze zápisníku blahopřání, roztrhal a hodil do koše na papír, přemýšlel a psal dál.
V zápisníku objevilo se několik blahopřání ku jmeninám:
"Naše přání budiž i v letošním roce šťastné, ze srdce to nejkrásnější přejeme vám po celý rok zase. Denně samé radosti a vše jen nejlepší, zdraví pevné a vše v hojnosti. Speditérské vozy o padesát procent levnější i s váženou chotí a rodinou nejpříjemněji přejí známí, přátelé a personál."
"Opět dopřáno blahopřáti vám, vyžádati vám hojně zdraví, všeho blaha v hojnosti, štěstí a zdar v počínání, požehnání z výsosti. Kéž vás minou nemoci, jen samé radosti, v každém týdnu hojně obchodů, převážení nábytku, ochranu zavazadel, stěhování po celé republice, doprava zboží po dráze, výtěžek do miliónů. Vřele přejí známí, přátelé a personál."
"Jen radosti samé a dlouhé žití aby vám Štěstěna popřála. Přičinění, zdar a štěstí, hojně obchodů s váženou chotí a všeho dobra v radostech užívejte. Upřímně přejí známí, přátelé a personál."
"Nechť obchod vzkvétá v radosti a nepoznáte žalosti. Nechť blaženě vám život plyne jako potok tichý. Pán vám dej dlouhé žití. V každém podnikání mějtež zdar. Nemoci ať přijdou v zmar. Zvýšení speditérských poplatků ať je na obzoru, to vám přejí v celém sboru známí, přátelé a personál."
Dále objevily se v zápisníku náměty na rýmy:
Plyne - mine, v lese - nese, v hojnosti - z výsosti, větší - štěstí, snese - v lese, měj - pěj, dává - sláva, stěhování - požehnání.
Nešťastný praktikant to všechno přeškrtl, roztrhal, zahodil a šel přímo do Tróje, chytaje se za hlavu.
"Blbec jsem, idiot, nic jiného než kretén. Měkne mně mozek. Něco originelního ve speditérském slohu. Má pitomá palice! Blbec jsem, zblbnul jsem! Inteligent? Hovado jsem! Seno mám v hlavě!"
V Tróji se pokusil v jedné vinárně dostat inspiraci pomocí láhve vína. Místo očekávaného božského nadšení dostavil se takový záchvat stupidnosti, že napsal:
"V milý den tak vzácný vroucně přejeme vám, by byl nadále váš život blažený a veselý stále v každé době. Ať jen blaho stále vzkvétá, zdar ve všem počínání, buďtež dlouhá léta zdráv a mnoho květin mějte stále za oknem. Vřele přejí známí, přátelé i personál."
,;Hotovo," řekl směje se tupě nad svými řádky, "jsem dědičně zatížen, banální blbec a paralytik."
K ránu našli jeho klobouk na hrázi zdymadla u Klecan. V klobouku ležel kousek papíru s jeho adresou a slovo: "Nemohu ... " Více ničeho.
V pisárně hovořilo pět praktikantů o záhadné sebevraždě kolegy Pecháčka. Hovořili tiše, s patřičnou dávkou zármutku, neboť scházel jim tu ten dobrý, veselý Pecháček.
Objevil se sluha a řekl: "Praktikant Klofanda do kanceláře pana šéfa!"
"Jdu!"
A pan šéf si s ním vyprávěl: "Pane Klofando, jste mladý, nadaný člověk. Pan prokurista i pan účetní si vás velice chválí. Jste pilný a obratný, rozumný, skromný, hodný a pracovitý."
Atd. až po "Zde máte padesát korun".
Když se Klofanda vrátil ke svému stolu, byl bledý, třásl se po celém těle a měl zježené vlasy, a nepromluviv ani slova, vzal klobouk a svrchník a vyšel z kanceláře.
Atmosféra záhady, tajemství a neznámého zhoustla.
Zbývající čtyři praktikanti vrtěli hlavou. Klofanda neměl tolik spisovatelského nadání jako nebožtík Pecháček, ale byla to čistá, jemná a svědomitá duše. Ať přemýšlel jak chtěl, nemohl si na nic vzpomenout. Nežli se v noci oběsil v hodkovičském lese, víc se mu nepodařilo složit než: "Naše vroucí přání je, přát vám nejupřímnější blahopřání, přejíce vám přání, které vám přejí známí, přátelé a personál."

"Svou smrtí jsem sám vinen," napsal na kus papíru, který si příšpendlil na zimník.
Čtyři praktikanti v pisárně si ještě ani důkladně nepopovídali o záhadné smrti druhého kolegy, když objevil se sluha a řekl: "Praktikant Vencl k panu šéfovi!"
"Jdu!"
A pan šéf si s ním vyprávěl: "Pane Vencl, jste pilný, obratný, rozumný, skromný, bodrý a pracovitý".
Atd. až po "Zde máte padesát korun". Atmosféra tajemství, záhady a neznámého zhoustla ještě víc. Dech smrti vanul kanceláří.
Praktikant Vencl si vůbec nic nevymyslil. Zemřel v skalních lomech v Kejích u Prahy, kde si přeřezal tepny na rukou. Zemřel, nezanechav po sobě ani řádky.
"Praktikant Košťák k panu šéfovi!" ... "Jdu!"
Košťák se dlouho bránil smrti. Celé dva dny se skrýval na Petříně a teprve třetího dne skočil z rozhledny. To byl již úplně pomaten a měl představu, že jeho šéf není speditérem, ale že má obchod s ptactvem a on že mu musí psát gratulaci ke stříbrné svatbě.
Tím se také vysvětluje, že v zápisníku našli na jedné stránce:
"Šťastné doby ať opět vzkvétají, stříbrná svatba ať opakuje se ročně, zdar v obchodě ať září, abyste vesele užíval, a tisíce párů holubů, králíků, králiček i zlatých rybiček bylo v prodeji. Přeje vám Jan Košťák."
V kanceláři pana Kobkána zbyli už jen dva praktikanti.
"Praktikant Havlík k panu šéfovi!" ... "Jdu!"
Když napsal svou originelní gratulaci ve formě obchodního telegramu "Kobkán spedítér, jmeniny, srdečná gratulace, známí, přátelé, personál", probodl se kapesním nožem na záchodku Reprezentačního domu.
"Praktikant Pilař k panu šéfovi!"
Poslední z praktikantů, který zbyl v kancelářích speditérské firmy Kobkán, zbledl. Vytušoval nejasně, že za dveřmi šéfovy kanceláře leží původ té ohromné tragédie praktikantů speditérské firmy, tragédie, kterou svět ještě neviděl, a že to tajemné, záhadné a neznámé blíží se i k němu.
"Praktikant Pilař k panu šéfovi!" opakoval sluha.
Poslední praktikant vstal a vykřikl zoufale:
"Nejdu!"
V kanceláři byly čtyry bledé tváře: praktikantova, prokuristy, účetního a sluhova.
"Pane Pilaři," ozval se účetní, "pamatujte, co to mluvíte. To se ještě v Čechách nestalo, aby praktikant nešel, když pan šéf si pro něho posílá."
"Nejdu," opakoval zoufale poslední praktikant, "nikam nepůjdu."
Ve dveřích objevil se sám pan šéf. "Pane Pilaři, pojďte do kanceláře. Už pro vás dvakrát posílám."
"Nejdu!" zvolal poslední praktikant, "když říkám, že nejdu, tak nejdu."
Počal divoce rozhazovat rukama a křičel:
"Všichni šli, nebožtík Pecháček, nebožtík Klofanda, nebožtík Vencl, nebožtík Košťák, nebožtík Havlík. Jenom já nejdu, nikam nepůjdu."
Vzal těžkou pokladní knihu a uhodil s ní do stolu. "Zůstanu sedět, nikam nepůjdu, všechno rozbiju, všechny vás pobiju. Já jsem kapitán Mohras, senzace celého světa, se svým nedostižným výjevem ve vzduchu. Nebojím se vás!"
Ošetřovatelé si na posledního praktikanta firmy Kobkán nemohou stěžovat. Má na svém chalátě pět knoflíků a každému ukazuje na knoflíky, počítá je a říká: "První je Klofanda, druhý Vencl, třetí Košťák, čtvrtý Havlík, pátý Pecháček, ne, tak to není.

První je Pecháček, druhý je Klofanda, třetí je Vencl, čtvrtý Košťák, pátý Havlík. Všichni šli, ale já nepůjdu, nikam nejdu!"
Lékaři pozbývají naděje, že se uzdraví. Jmeniny pana Kobkána přešly bez originelního blahopřání v novinách. V kancelářích sedí šest nových, svěžích praktikantů. Až do nových jmenin je doba hájení a šetření.
 

   


 

Výlet soudruhů vršovických do Záběhlic

Konečně něco! Jsem doopravdy rád, že nudou českého života pronikla vlna osvěžující, povzbuzující, záchvěv silné vůle, že nastal rušný život, pohyb, že konečně nepřestalo se jen na slovech, nýbrž, nýbrž že padly i facky.

Vršovičtí soudruzi byli na výletě v Záběhlicích...!

Konečně může historik použíti tohoto materiálu, aby seznal, že roku 1910 na počátku léta nebylo v Čechách úplné mrtvo.

A jistěže přelétne tyto řádky radostně zejména kulturní historik. Léta Páně 1910 na počátku léta prali se totiž soudruzi záběhličtí se soudruhy vršovickými, kteří ve vší počestnosti přišli k nim na výlet. Oni se sice perou vždy, ale letošní boj byl doopravdy bratrovražedný.

Záběhlice proměnily se v bojiště, po silnici kolem topolů prchaly v nepořádku řady vršovických soudruhů a za nimi jako bouře hnali se záběhličtí soudruzi, volajíce do zvířeného prachu silnice: „Řežte je!“

To snad osud pomstil se na soudruzích vršovických, že jejich předkové Vršovci povraždili kdysi před staletími ubohou rodinu Slavníkovců.

Ale osud mstil také ještě něco jiného. Mstil porážky záběhlických soudruhů, které opakovaly se po kolik let při návštěvě soudruhů vršovických, mstil všechny ty natržené uši záběhlických, boule a rány, nalomeniny a zlomeniny, mstil všechny opuchlé tváře Záběhlických z posledních bojů za svobodu, mstil uraženou čest záběhlických soudruhů.

Jak jsem již řekl, podnikli soudruzi vršovičtí velký výlet s hudbou do Záběhlic ku návštěvě soudruhů záběhlických.

Výlet ten měl následující program: Uvítání záběhlickými soudruhy na kraji Záběhlic. Pochod do zahradní restaurace, tanec, zpěv, sólový výstup.

Výlet ten, jak stálo v provoláních, koná se proto, aby soudruzi se osvěžili tělesně i duševně, aby mezi sebou pookřáli, se pobavili a dlouho ještě měli později v paměti ony milé a rozkošné chvíle, které prožili.

Že padly přitom i facky, za to provolání nemůže.

Dva dny před výletem přišel do místní organizace vršovických soudruhů předseda záběhlické soudružské organizace a beze všeho úvodu pravil: „Abych vás, soudruzi, na něco upozornil! Musíte se chovat k nám přátelsky a ne abyste jako vždy námi opovrhovali, poněvadž my jsme, jak vy říkáte, chrapouni. Vy jste z města, ale my za to nemůžeme, že jsme z vesnice. Ostatně Vršovice ve svých začátcích nebyly o nic větší, než když počali stavět Záběhlice.“

To si ale dal! Soudruhy vršovické neznáte. Na město se jim nesmí sáhnout, zmínit se nějak kousavě nebo dokonce snažit se je přirovnat k Záběhlicům.

Vršovičtí soudruzi vycítili dobře, proč vlastně Záběhličtí vyslali k nim svého předsedu. Dávají jim na srozuměnou, že si přejí, aby byli považováni za rovné s vršovickými. Takovou urážku si žádný vršovický soudruh nesmí nechat líbit. Záběhlice a Vršovice, Botič a Niagara!

Tak ocitl se záběhlický soudruh za dveřmi. Přišel domů, pohaněn, zneuctěn. Bylo mu tak, jako když by malý kluk byl chycen při traufu vršovickými kluky a zajat. Pak mu stáhli Vršovičtí kalhoty a zmrskali ho kopřivami. Na to se tak lehce nezapomene a to neusmíří ani Marx.

Pohana předsedy rychle rozlétla se mezi záběhlickými soudruhy, ze spolkové místnosti stal se arzenál. Byly tam sneseny býkovce a klacky a záběhličtí soudruzi těšili se na neděli.

Proč by se však též netěšili Vršovičtí? Tito dobře se zbrojili. Vydán organizací pokyn, aby se vzaly s sebou na výlet hole. Několik soudruhů vydalo se až do Libně a tam na Invalidovně nelitovali krejcarů a mlátili koženého panáka přes hubu.

Vydán též pokyn, aby vršovičtí soudruzi vzali na výlet manželky s dětmi v počtu co největším, aby až k tomu dojde v Záběhlicích, vzrostli vršovičtí bojovníci o lvice, hájící zuřivě mláďata.

Den před výletem byl vyslán z Vršovic soudruh Polívka na zvědy do Záběhlic. Pln troufalosti vkročil do organizační místnosti a tam mluvil o výletu.

Znali ho již oddřívějška a tím více ho překvapilo, že se chovají k němu vlídně. Zaplatili dokonce za něho pivo, hovořili, že se těší na zítřejší výlet.

Polívka ještě ten večer přišel do Vršovic do své místnosti organizační a tam tlumočil vše, co slyšel. V řadách Vršovických nastalo jakési ochabnutí. Považovali Polívku již za obětovaného, za příčinu pomsty na zítřek.

Polívka však byl dokonce od nich pohoštěn.

„Soudruhu Polívko,“ ozval se předseda, „tys to od nich přijal?“

„Ano!“

„Soudruzi, odsedněme si od soudruha Polívky,“ řekl rozčileně předseda, „neboť jest poskvrněn.“

Ano, tak daleko sahá nepřátelství mezi soudruhy vršovickými a záběhlickými.

A nyní mně laskavě odpusťte, že nepopisuji počátek tohoto památného výletu, neboť vlastní výlet a zábava byly zajímavější.

Rudé karafiáty, napřed hudba, po silnici plno prachu, kolem topoly, podkasané sukně dětí s červenými vázankami, vlečené matkami za ruce v těch oblacích prachu, toť by byl tak asi celkový obraz. Ze vnitřních dojmů jmenuji vyprahlá hrdla, z duševních pak úvahu mnohých: „Budeme se prát, či nebudeme?“

Již přicházeli za zvuků Rudého praporu k Záběhlicům a již uzřeli dav záběhlických soudruhů stát na silnici a vítající je hromovým „Nazdar!“.

Odvětili též „Nazdar!“ a za zvuků Písně práce oba zástupy se srazily a předseda Záběhlických pronesl uvítací formuli: „Jménem organizace sociálně demokratického dělnictva pro Záběhlice a okolí vítám vás, soudruzi vršovičtí, upřímně do naší obce a přeji vám veselou zábavu.“

Záběhličtí kluci vyplazovali jazyk na vršovické hosty, hudba zahrála ku pochodu a za hněvivého pohledu několika záběhlických stařen vnikli Vršovičtí do obce, táhli do výletní zahradní restaurace na poetický Růžový ostrov, do kteréhož ráje vede bohužel cesta přes most nad Botičem.

Zábava byla rychle v plném proudu. Nějaký sociálně demokratický zpěvák chodil s harmonikou mezi stoly a zpíval:

Švec visí na niti,

na hrachovině,

utrh se, spad dolů,

žrala ho svině...

a mezitím předseda soudruhů záběhlických pozval výbor organizace vršovické ku návštěvě domácí organizační místnosti.

Nic netušící výbor se tam odebral a tu byli hanebně v místnosti přepadeni. To, co jejich předkové Vršovci provedli Slavníkovcům na Libici Bílé, stalo se opakem a již Záběhličtí zčistajasna zrádně jali se do nich bít klacky a slyšet bylo volání: „My vás naučíme, smradi!“

Výbor utíkal z místnosti a za ním soudruzi záběhličtí. V největším šíleném letu dobíhali Růžového ostrova, když vtom s hrůzou pozorovali, že zatím rozpoutal se boj již v zahradě. Znenadání padla jedna, pak druhá facka, třetí a soudruzi byli v sobě.

Zrádně přepadený výbor vršovických soudruhů bránil se tedy chvíli kamením, ale pak přece snažil se dostat se přes most.

Jako vichřice přihnali se však soudruzi záběhličtí, jako uragán a tajfun.

Vtom z mostu do Botiče spadl při té hrozné vřavě předseda organizace vršovické. Dostal se jako král Ludvík u Moháče do bahna.

Vršovičtí soudruzi drali se bezradně do zahrady, kde byla řež v nejlepším proudu. Přeházené stoly, plačící skrčené děti, matky, které škrábaly a kousaly, sklenice letící vzduchem, ulámané nohy od židlí, povalené lavice a pak ty facky, to švihání holemi, řev, křik, nadávky, tím vším to kypělo a bouřně bylo zmítáno.

Vlny zápasu neznaly ani zdi zahradní, přenesly se přes plot, který povalen přikrýval na sobě klečící zápasníky.

A všude rozléhalo se: „Soudruzi, řežte je!“ Volali tak Záběhličtí i Vršovičtí. Pak bylo vidět houf naříkajících žen, tlupu utíkajících mužů, člověka, který volal: „Soudruzi, vy jste mně přerazili nohu!“

Kolem rohu hospody bylo vidět utíkat jednoho vršovického soudruha, kterému scházelo půl nosu, zatímco zpit bojem záběhlický vítěz pomalu a labužnicky vyplivoval do Botiče onu půlku soudružského nosu a vedle v hrsti držel jiný záběhlický soudruh nějaké lidské ucho, které zastrčil do kapsy, poněvadž na něm byla náušnice.

A houfy bitých Vršovických zoufale a beznadějně utíkaly. A za nimi nemilosrdný vítěz řval hrozně v malých přestávkách: „Řežte je!“ - „Řežte je!“

A zatímco hlavní voj poražených a zničených vršovických soudruhů se vzdaloval, uspořádali záběhličtí soudruzi pravidelnou honbu na opožděné soudruhy vršovické!

Do desáté hodiny večerní byla provedena úplná očista Záběhlic od vršovických hostů a Rudý prapor vítězně nesl se k obloze, zatímco poslední zbitý soudruh vršovický tajně polmi pokulhával k Vršovicům, až zapadl do spásonosné tmy…

A víte, co o tomto výletu napsal soudružský orgán pro Vršovice, Nusle a Michel? Napsal: „Náš krásný výlet se nám přes malé nedorozumění se soudruhy záběhlickými překrásně vydařil.“

Ještě druhou neděli po tom výletě našel jsem na zahradě Růžového ostrova v Záběhlicích 18 lidských zubů...

   


 

Vynález pana respicienta v. v.

Humoreska

Ačkoliv se o panu Pavlouskovi, respicientu finanční stráže ve výslužbě, mluvilo všelijak, přece měl on zdravý rozum jako kdokoliv jiný v městečku, který nebláznil. Patřil mezi těch 1260 obyvatelů, jichž rozum byl tak jasný a čistý jako obecní pokladna, když zavedli do městečka vodovod.

A přece o něm rozšiřovaly se divné zprávy celé ty tři roky, kdy dlel zde na penzi. Ty zprávy o jeho zvláštní činnosti byly tak zvláštní, že narodit se o několik set let dříve, kdy městečko mělo ještě právo hrdelní a skutečný „šibeniční vrch“, byl by upálen, čtvrcen, koňmi roztrhán či jinak libě usmrcen jako čarodějník spiklý s nečistými silami á la Belzebub a podobně.

V nynější pokročilé době neříkalo se o něm, že by byl čarodějem, černokněžníkem, mluvilo se o něm jako o vynálezci.

A význam toho podstatného jména kryl se úplně s podstatným jménem blázen.

A přece nebylo žádnou utopií, na čem pracoval respicient v. v. On nevynalézal ani létací stroj, ani nepřemýšlel, jak lze spojit matku Zemi s cizími planetami, ani nepracoval na novém chemickém objevu, neboť pan Pavloušek dávno již nevěděl z lučby, že voda má značku H2O, z astronomie byl přesvědčen jedině o tom, co viděl a pozoroval od dávných dob, kdy ještě chodil po pivovarech, že se totiž Země točí a pokud se týče létacího stroje, považoval to za utopii, dokládaje, že nejlepším létacím strojem je člověk. Když spí, zdá se mu, že lítá a jinak v životě může letět z úřadu, z hospody a podobně.

A přece věc, na které pracoval po celé tři roky, měla nesmírnou důležitost pro lidstvo všech zemí, kde pěstuje se tabák a kde lidé ten tabák kouří.

Pan Pavloušek vynalézal novou dýmku... Měl to být vynález, kterým by rázem bylo odpomoženo všem nedostatkům, které mají dýmky.

Pomyslete si, že někdo čte noviny a zapálí si dýmku. Dobře! Čte zajímavé věci. Kupříkladu, že nedostaneme jen druhou universitu, ale že dostaneme najednou tři, že je vydán plukovní rozkaz, aby se vojínům nespílalo jinak, než v jejich rodném jazyku a najednou mu dýmka přestane hořet. Čtenář musí odložit ty zajímavé zprávy a rozmrzele znovu si zapálit. A nehoří zas, není nacpáno. Musí nacpat znova a než si nacpe a zapálí, popel vyklepe, dávno již přejde mu chuť číst noviny.

A s tím vyklepáváním popele co je mrzutostí, nejvíc ovšem zkouší ženatí mužové. A co je s nacpáváním starostí! Tabák se trousí. Napřed nacpat málo, slabě, pak víc a přitlačit. A což to zapalování?

A to vše odpadne vynálezem respicienta v. v. Nová dýmka bude se sama nacpávat, zapalovat a sama vyklepávat. Ale tohle nemohl nikdo v městečku uvěřit, když kdysi zavedl na to řeč.

„Nevěříte tomu, pane berní?“

„Nevěřím, pane respiciente!“

„A což Edison, pane berní?“

„Edison je chlapík, pane respiciente.“

„Nu a vidíte, také se mu napřed smáli, pane berní.“

V jeho bytu u pekaře Krištofa byla věc, která poutala všeobecnou pozornost posluhovačky. Byla to skříňka, pokrytá sametem, stojící na zemi. Mohla to být zvláštní židle, mohlo to být nízké umývadlo, mohl to být turecký kávový stolek, perský stoleček na hraní šachu a nebylo to ani jedno, ani druhé, ani třetí, ani čtvrté, byla to dýmka pana Pavlouška.

Ta skřínka obsahovala na pravé straně různé knoflíky, zasazené do dřeva. A uvnitř byl tak obdivuhodný mechanismus, že někdy sám vynálezce ztrácel hlavu, když otevřel svrchní část skříňky a podíval se dovnitř na ty různé přihrádky, které obsahovaly: nádobku porcelánovou, kam padá mechanismem tabák z druhé přihrádky, stlačovaný jakousi cívkou, přihrádku se sirkami, které se zapálí samočinně mechanismem pérovým a zapálí tabák v nádobce porcelánové, z které vede ven skříňkou točitý troubel z kovových šupinek jako u turecké vodní dýmky „nargilé“. Skříňka byla na kolečkách. Zařízení velmi důmyslné. Člověk dá si troubel točitý do úst, přitáhne k pohovce skříňku, stiskne knoflík první, dýmka se nacpe, stiskne druhý, dýmka se zapálí a když chce dýmku vyklepat, stiskne třetí, dýmka se převrátí, pérové zařízení popel vybere do dolejší schránky a močka odteče do skleněné nádobky.

Tři roky pracoval na tom pan Pavloušek, jen ještě něco opravit, maličkost - a byl by respicient v. v. překvapil celý svět dýmkou, která se sama vyklepává, nacpává a zapaluje a přitom je to úhledný kousek nábytku.

Jednoho dne, když pan Pavloušek odpůldne z dálky prohlížel a díval se na svůj vynález, zaklepáno bylo na dvéře a do pokoje vstoupil mladý muž, který se prudce vrhl respicientovi v. v. do náručí.

„To je překvapení, Pepíčku,“ divil se pan Pavloušek objímaje ho.

„Už jsem chtěl kolikrát tebe navštívit, strýčku, až konečně šťastná náhoda mne sem přivedla. Cestuji nyní o prázdninách a vracím se domů na Moravu ze Šumavy. Nemám už ani krejcaru a proto budeš tak laskav, půjčíš mně pětku. Také mám hlad a žízeň. Jsem rád, že jsem tě našel.“

„To se rozumí, Pepíčku, že ti dám na cestu, počkej jen chvilku, já dojdu ke Koruně, aby sem poslali něco k jídlu a nějakou láhev piva.“

Pan respicient vyběhl ven, bruče si: „A jak ten Pepa vyrostl a jak si hned vypůjčuje...“

Synovec osaměl a prohlížel si byt. Jeho pozornost upoutal vynález strýčkův, ta podivná skříňka na kolečkách, pokrytá sametem.

„No, pohodlně se na tom asi nesedí,“ řekl, sedaje si na strýčkův vynález.

Sotva se posadil, ozval se strašný praskot a ubohý synovec propadal se do skříňky a nakonec ležel mezi troskami dříví, porcelánů, drátů, plechů a kousků sametu, právě když pan respicient otvíral dveře volaje: „Mají tam...“

Co měli ještě k obědu u Koruny, nedozvěděl se nešťastný synovec nikdy, zato však rychle městečkem rozletěla se zpráva, že pan respicient se zbláznil.

Přišel ke Koruně, objednal vepřovou pečeni a dvě láhve piva, pravě, že přišel k němu synovec. Pak za chvíli přiběhl ke Koruně znovu a řekl, že ten jeho synovec už nepotřebuje ani vepřové pečeně, ani těch dvou láhví piva. A na otázku proč, pravil prý hrozným, strašlivým hlasem: „Poněvadž jsem ho darebáka okamžitě vyhnal z domu...“

A nešťastný synovec vrací se domů bez peněz, chodí po farách a učitelích, prose za nocleh a vykládaje při večeři, že má strýčka, který má takový divný stoleček, který když si člověk naň sedne, stoleček pod ním praskne a strýček pak toho člověka hned ale vyhodí ze dveří a za ním křičí: „Vždyť jsi se posadil, lotře, na mou dýmku.“

A tak, kudy jde, šíří se podivným způsobem zpráva o vynálezu pana Pavlouška, respicienta ve výslužbě, - který má přesto zdravý rozum jako všech 1260 obyvatelů onoho městečka.

   


Výprava Jana Hučky z Pašešnice

Črta z Chodska

Jan Hučka na Pašešnici od té doby, co v Domažlicích v hostinci u staré brány seznámil se o trhu s Andulkou Tolárkovou, nežertoval za večerů v rodné vsi s děvčaty.

Ještě že s Hanou promluvil několik slov a štípl ji do buclaté brady, ale to udělal jen z toho důvodu, že Hana z Pašešnice byla velmi podobna Andulce z Hrádku. Modré oči, hebká pleť, táž ladná postava. Měl dojem, že štípá do brady Andulku. Jen ten hlas Hany byl jiný! A to uvedlo opět Jana Hučku do pravé míry, do duševní rozvahy.

Za večerů, sedě před domem na lávce, vzpomínal na Andulku. Stále dumal o prvním shledání. Viděl v duchu ten šumný rej v Domažlicích na náměstí o trhu.

Sedláky z okolí, ze všech chodských vesnic, s širáky na hlavách a s dlouhými kabáty, pestré varhánkované sukně selek a „dívčí“, jejich šátky, černé, na babku uvázané, střevíčky, punčošky, slyšel hovor hlasitý, křik sedláků a jemné hlasy děvčat, viděl vozy s potravinami, slyšel ržání koní, bučení hovězího dobytka. Před jeho zrakem rozvinul se celý pohled na ten trh. Viděl domažlické podloubí, jindy tiché, ale tenkrát oživené ruchem trhu. Šum z krámů pod podloubím, plných kupců, mísil se v hukot hlasů z náměstí.

A tenkrát ještě chodil sám mezi vozy a mezi lidem. Sám a sám.

Parno toho dne bylo veliké. V hrdle mu vyschlo a on zašel si dole u brány do hospody.

A tam v té hospodě seznámil se s Andulkou, která zde seděla se svým otcem.

Takovým nezvyklým způsobem. Převrhl sklenici piva, pivo teklo po stole, ze stolu dolů na varhánkovitou sukni Andulky.

Dodnes se Jan Hučka diví, kde nabral tolik pěkných vět na svou omluvu. Mluvil jako řečník. Ba pamatuje se dobře, že Andulka se usmívala, zatímco její otec bručel:

„Já jsem sedlák Tolárek z Hrádku, nevídáno o sklenici piva. To nás huž nezabí.“

A on zas tak pěkně se omlouval, Andulka se usmívala a řekla, že to nevadí, že je to jen pivo, a její otec pravil:

„Tak si ťukněte s námi, vy jeden neohrabo.“

Pak už nebyl sám. Vedle něho seděla Andulka. Ty její krásné oči dívaly se na něho přívětivěji a přívětivěji, zatímco on vykládal jejímu otci, že šel se podívat na trh, zdali by nenašel nějaké tele. Tatík ho vlastně sem poslal, aby nějaké koupil, ale nenašel žádné přiměřené. Všechno tolik drahé.

Nato poznamenal Tolárek, že jistě nezastavil se on tam u radnice, že tam jejich čeledín prodává. A jaká telátka, laciná a krásná. Když potřebuje, jen říci. Jedno má strakaté, to by se hodilo. A není drahé.

Šli se podívat. I s pánembohem! Má koupit jinde, koupí od Tolárka. Vypijou spolu litkup. Ale sami ne. Andulka musí jít s nimi.

Zaplatil a šli zase do hospody. Jen když Andulka seděla vedle něho. (Napřed se mu zdálo, že to roztomilé strakaté telátko je nehorázně drahé, ale pak nepřišlo mu vůbec na mysl, že něco koupil.) Andulka vedle něho!

Bavil se tak krásně s Andulkou, hodina za hodinou ubíhala, každá hodina hezčí předcházející, a večer zvedli se, strakaté telátko vzal mu jeden z Pašešnice na vůz a on šel doprovodit Andulku až na Hrádek.

Tatíka ztratili v nějaké zájezdní hospodě a šli sami, vytrhováni z hovoru dupotem koní, práskáním bičů a harašením vozů vracejících se sedláků z trhu.

Vybízeli je, aby si sedli, neučinili tak, ale pomalu kráčejíce v zamlklém soumraku hovořili o všem možném.

Tak přišli až na Hrádek. Rozloučili se srdečně a Jan Hučka vracel se sám domů na Pašešnici, chovaje ve svém srdci nejkrásnější upomínku na tento trh.

A když přišel domů, čekala ho strašná skutečnost. Starý Hučka, jakmile vstoupil do světnice, spustil: „I ty kluku, cos to koupil za tele?“ A doložil větou, kterou tolikrát již mu pan páter rozmlouval: „Mordijé, kluku setsakramentská, co si za ně dal?“

Jan jmenoval obnos a dostal vzápětí nehorázný pohlavek. „Tak ho kluka poslat pro něco,“ křičel starý, odpínaje si řemen.

Zamilovaný Jan Hučka uznal za dobré spasit se útěkem a utíkaje slyšel za sebou: „Kams dal oči, kluku!“

Kam dal oči? Lehká odpověď. Díval se na Andulku. Ale od té doby ji neviděl.

Tak a podobně vzpomínal na první své setkání s Andulkou. A dále řada vzpomínek vybavovala se, jedna za druhou.

Tak vzpomínal, jak asi za týden po trhu umínil si, že Andulku navštíví, ale tatík tak dlouho se ho vyptával, kam chce jít, co tam chce dělat, až pomaloučku dozvěděl se všechno.

Bylo třeba, aby podruhé se spasil útěkem. Tolárek, Andulka, tatík, řemen, Pašešnice, Hrádek, to vše splývalo mu tenkrát před zrakem v jeden celek a ustoupilo nakonec bolestnému dojmu, že dostal řemenem přes záda.

A tatík neměl na tom dost. Přísně domlouval mu večer, aby zanechal takových hloupostí jako běhat z Pašešnice až na Hrádek za děvčetem. Půltřetí hodiny pomalu, a dvě hodiny cesty dobré chůze.

„Já jsem se, kluku, jen jednou spálil,“ končil s povzdechem své napomenutí, „když se budeš chtít ženit, vyber si nějakou odtud, kterou známe, a ne bláznit za holkou...“

„Andulkou Tolárkovou,“ doložil zamilovaný Hučka.

Otec chopil se ho za ruku a beze slova vedl do stáje a tam řekl hněvivě: „Tak se podívej, kluku, jak tě okrad ten lump Tolárek, takové nedochůdče jsi koupil za tele.“

„Je jako malovaný,“ hájil je Jan.

„Tak tě okradli se vším,“ skončil rozzlobeně starý. „Ale Andulka ...“ poznamenal Jan.

„Himl, mordijé. . .“ zněla odpověď a mladý vyběhl ulekaně ze stáje přes dvůr, otevřel vrata a vyrazil ven na náves.

Tam se uklidnil. Ale byly to truchlivé myšlenky, které ho stihaly.

Vyvrcholily pak při jeho návratu a nadchly ho, že pozměnil píseň „Domažlická brána pěkně maluvaná ...“ v píseň také smutnou, ale hodící se na zelená vrata, kterými vcházel do statku a které přednedávnem natíral nazeleno.

Bručel si:

Ta zelená vrata

pěkně maluvaná,

kdo ta vrata maluval,

ten Andulku miluval,

ten huž tady není, huž je pochovaný.

Zarazil se, neboť otec prohlížel cosi na dvoře. Pozdravil, vešel do světnice, a tam pojídaje k večeři s čeledínem svou oblíbenou pochoutku, turín s brambory, zůstával stále smutný a stále zadumaný.

A když šel ležet, spával na půdě za teplých dnů letních, tu natažen v horském seně bručel si: „Kdo ta vrátka (jsa v něžné náladě, zdrobnil nyní .vrata'), kdo ta vrátka maluval, ten Andulku miluval, ten huž tady není, huž je pochovaný ...“

Starý kocour připlazil se k němu a začal příst. A tu Jan Hučka hladil jemně kocoura a škrábal ho pod krkem.

A v náhlém pohnutí a roztoužení dal se do pláče. Tento silný, čtyřiadvacetiletý mladý muž plakal jako malé dítě.

Byly to rozhodně truchlivé vzpomínky, které kroužily jeho nešťastnou hlavou.

Vzpomínky, jak ta jejich láska krásně začala a jak nijak nepokračuje. U Andulky zbyla zajisté jen vzpomínka na trh, ale u něho, kdyby jen vzpomínal, bylo by toho víc.

Mohl by vzpomínat, jak přísný otec střežil ho při každém kroku.

Zamkl mu sváteční šaty, když v neděli nechtěl jít s otcem do pašešnického hostince.

Jednou mu zamkl boty, a tak celých čtrnáct dní, ba víc, po celé tři neděle neviděl Andulku. Kdyby aspoň viděl statek Tolárkův, bylo by mu lehčeji u srdce, kdyby viděl okna stavení, za kterými žije Andulka. Nepřišlo by mu to tolik líto, že s ní nemluvil od té doby.

Ale kdy našel by jen příležitost k tomu? Otec ho střeží . . . Na pole jde s ním, zdrží-li se někde jen chvíli, už ho všude hledá.

Alespoň kdyby viděl Tolárkův statek!

Za teplých nocí, leže na půdě, zdrcený tíhou neštěstí, svým neblahým osudem, přemýšlel o poslední větě.

Vidět Tolárkův statek, vidět okna, za kterými žije Andulka.

I kdyby s ní nemluvil, co posily duševní odnášel by si pro další dobu ze své výpravy.

Výprava! Jaké to jednoduché slovo a jak dá se jednoduše provést!

Tatík spí dole, on leží na půdě, oblékne se, sejde za noci dolů, přeleze plot u dvora, a dvě hodiny do Hrádku, toť přece maličkost. A dvě hodiny nazpět, jak ty uběhnou rychle, když v duchu bude vidět okna Tolárkova statku. Nezdrží se tam dlouho, obejde jen statek, zastaví se na chvíli, tak si tiše povzdechne, a pak nazpět, aby přišel, než doma vstanou. Ulehne na půdu jako by nic. Nikdo se nedozví, že byl pryč.

Ještě jednou si vše důkladně rozvážil a vydal se opatrně na svou výpravu.

Z půdy dolů, přes plot dvorku, pak přes náves. Byla tma. Měsíc jen mdle prozařoval mraky, osvětluje matně celé okolí.

Nikde nebylo slyšet ani zvuku.

Od Pašešnice dolů spěchal, aby si nadešel, lesní stezkou. Kráčel ve tmě hlubokými lesy, kde jen šumění potoků přerušovalo noční klid.

Bylo mu nevýslovně blaze. Každý ten skok, který ve spěchu udělal, klopýtaje v starém lese přes kmeny stromů, přes kořeny, zdálo se mu, že přibližuje ho k Andulce.

Tak přišel do údolí a pustil se nahoru ve tmě, obeznalý s celou krajinou.

Sál do plic chladný noční vzduch, prosycený pryskyřicí a vůní lesních květin.

Kráčel tak v černu lesa, až les řídl a on spatřil, jak probleskuje mezi stromy bílá silnice, vedoucí z Domažlic na Kubici.

Uvítal ho šumot rákosí. Malá čtvrthodinka, a spatřil měsíčním světlem mdle osvětlený Babylónský rybník s dlouhými černými stíny, které poskakovaly po jeho stříbřité, jemně se vlnící hladině.

Od Babylónu po silnici rovně. Za ním napravo černaly se lesy, bílá silnice zatáčela a ten rozdíl černé a bílé barvy „rovna svítil do očí.

Pak nalevo polní cestou. Bylo právě před žněmi. Obilí vysoké vonělo v chladnu letní noci, v chladnu příjemném osvěžujícím . . .

Jan Hučka blížil se k Hrádku. Poznával již obrysy vesnice, v dáli na konci zasmušilý zámeček, obrysy všeho matné, velice matné, ale milé, a jak milé.

Zde statek Tolárkův a ve statku spí jeho Andulka. Již bude blízko u samého stavení, jest na začátku obce. Noční ticho vznášelo se nad celou obcí, jen chvílemi zaštěkal pes a odněkud z lesů zahučel sem nejasný zvuk. Snad pytláci střelili nebo někde tajně kácí strom.

Stojí již u samého Tolárkova statku. Dívá se na statek, na vysoká vrata u dvora, a vzpomíná . . .

Vzpomíná, jak se s Andulkou zde loučil, drže její ručku ve své dlani. Vidí ji stále před sebou.. . Zde asi za tím oknem spí. ..

Z věže kostela odbila druhá hodina noční. Bim! Bim! Musí se opět vrátit domů! Podívá se ještě jednou na celé stavení, a pak domů.

Přelétl zrakem celý statek, dům, kolnu, stodolu, vše zdola až po střechu, ještě jednou podíval se láskyplně na okno, za kterým dle jeho domněnky spí Andulka, povzdechl a vracel se. Šel pozpátku, aby ještě chvíli mohl sledovat Tolárkovo stavení, konečně klopýtl, padl a pak šel již pořádně domů, v srdci potěšen, jako by byl mluvil s Andulkou, ne zrovna jako, ale přece jako. Zeptat se ho na to, nedovedl by se také vyjádřit.

Zas šel cestou do polí mezi vysokým žitem. Měsíc vyplul z protrhaných mraků a ozářil bílým světlem celou krajinu. Bylo vidět, jak žito se vlní v záchvěvech větříku. . .

Vyšel ze žita na silnici. Krajina náhle zjevila se v celé kráse měsíční noci.

V té hluboké kráse, která zejména v horách a lesích uchvacuje. Díval se před sebe. Tam lesy a v nich černo. Všude dlouhé stíny. Zasmušilý Čerchov, vysoký, mohutný, ale černý majestátně a příšerně.

Uchvátila ho náhle neznámá bázeň. Bázeň před velebnou nocí, před jejími černými stíny a pak před tatíkem. Co ten asi dělá, přišel-li tak na to, že on zmizel z půdy.

Padla na něho ta bázeň náhle, a cesta zdála se mu býti strašnou, příšernou, a Janu Hučkovi přecházel mráz po zádech, který se stupňoval, až Hučka počal se třást po celém těle a srdce mu rychle tlouklo.

Výčitky svědomí, že tatíka podvedl a z půdy zmizel, velebná noc se svými stíny, strach před řemenem, známou veličinou, to vše na něho účinkovalo.

Cítil zvláštní tlak na zádech, jako kdyby někdo mu šel v patách.

Ohlédl se, rychle se obrátil a zrychlil krok. Nebylo pochyby, po silnici za ním běželi nějací páni v černých šatech. A čím víc bylo stromů u cesty, tím víc bylo černých pánů. Objevovali se před ním, za ním, po levé, po pravé straně, příšerní ve svých černých šatech a veselí!

Poskakovali, ukláněli se, běhali po čtyřech, váleli se po zemi a běželi současně s ním.

Strach je zlá věc, ale výborný malíř, maluje ze stínů různé figury.

Jemu proměnil je na černé pány. Těch černých pánů bylo stále víc a víc.

A když přišel k Babylónskému rybníku, na hrázi rybníka seděl vodník.

Nevěřil v takové obludy, ačkoliv byl odchovaný v pověstech lidu, ale co by to mohlo být?

Bylo to zelené, vypadalo to jako vrba, ale vrba to nebyla. Mělo to ruce, hlavu, nohy, tělo. Nu dočista vodník v zeleném kabátě.

Šel, modle se „Věřím v Boha“, opatrně na druhou stranu silnice, a nespouštěje obludu z očí, běžel podle příkopu, pronásledován černými pány.

Baže běžel, letěl, skočil do lesa, páni za ním v lese zmizeli. Letěl kupředu. Ba, číhají na něho, neobjevují se, chtějí ho zardousit, krev mu vypít z těla. On ví dobře, že až vyběhne z lesa, uvidí je zase, pakli totiž neskončí zatím svůj mladý život v rukou příšerných černých pánů.

Byla to hrozná hodina, a když vyběhl nahoře z lesa, viděl, že ho tušení nezklamalo.

Na silnici z lesa vedoucí na Pašešnici běželo za ním, kolem něho, tolik černých postav, kolik stínů vrhalo švestkové stromořadí v záři měsíční.

A on letěl. Oni za ním. Již ho mají, ba ještě ne. V běhu viděl, jak se rozdělují. Jedni běželi stromořadím napravo a druzí za ním podél řady stromů na návsi. Psi je tuší, dělají strašný povyk!

Měl ještě tolik síly, že nevěda, co dělá, zabouchal pěstí na vrata statku, a když uděšený starý Hučka přiběhl a vrata otevřel, viděl syna svátečně oblečeného a ležícího bez vědomí na zemi.

Zamilovaný Jan omdlel strachy . . .

Tři dny ležel v horečce, a když čtvrtý den se mu polevilo, slyšel, jak na chodbě vykládal cosi soused jeho otci.

Naslouchal a slyšel: „Bá, jó, dyť mluvím česky - Hučko, Krofta z Hrádku si huž vezme Tolárkojic Andu. Dyť v neděli měli vohlášky. A dyť jim to každej přeje. . .“

*

Za týden bylo vidět Jana Hučku na návsi v Pašešnici u studny, jak žertuje s Hanou, štípal ji do brady a tvářil se roztomile.

Když se to celkem vezme, je hezká jako Andulka, ne-li hezčí, a že ten hlas je jiný? Hana má zvučnější hlas než ta budoucí Kroftova. A nemusí běhat za ní tak daleko.

Zkrátka Hana jest dnes ženou Hučky, a když ho chce hodně pozlobit, zazpívá mu:

Odbila hodina, bude bíti druhá,

proč se můj Jeniček tam po Hrádku toulá.

Dobírá si tím jeho nešťastnou výpravu. Nešťastnou? Šťastnou i nešťastnou, kdož by to chtěl rozhodnouti?

    


 

Výprava na Moasserspitze

Turistická humoreska

Musím předem upozornit, že jsem rozhodně nebyl pro to, abych někde na svých cestách po Švýcarsku srazil vaz, ale odváživ se k výpravě na Moasernspitze, učinil jsem tak jen pod vyšším nátlakem.

Působily na mne tři láhve vína a dceruška krčmáře v Bernu, kde jsem ono víno vypil.

A nyní k věci.

Co jest to Moasernspitze? Poněvadž jsem na Moasernspitze lezl, každý snadno uhodne, že je to hora a sice špičatá hora, což zase lze hádat lehce z jejího názvu. Že leží v Alpách, nemusím poznamenávat, neboť doufám, že není nikoho, kdo by se domníval, že ve Švýcarsku jest horstvo Himaláj.

Moasernspitze vypíná se hrdě asi šest hodin za Bernem v bernském kantonu a byla zajímavá tím, že se tam - před mým příchodem dosud nikdo nezabil z toho jednoduchého důvodu, že na ni se nikdo nevyšplhal.

Nad Bernem jest totiž tolik hor, že se ta nebezpečná hora v tom množství ztratila a kdyby nebylo podnikavého pana Grafergerena, hospodského v Bernu, nikdo by neměl dosud ponětí, že tato hora hodí se výborně k různým rozkošem, které alpinismus nese sám s sebou, jako k sražení vazu, přelámání noh, páteře a rukou.

Podnikavý pan Grafergeren v Bernu dobře vystihl přednosti té hory, jako nebezpečná údolí, strmé štíty, drobící se kamení a podobně a ujal se myšlenky pod horou založit chatu a lákat Angličany a jiné lidi, kterým je jedno, spadnou-li z Montblanku nebo jen z Moasernspitze.

Pod horou vystavěl tedy chatu a čtyři hodiny cesty výš, vlastně lezení po čtyřech, chatu druhou. Obě tyto chaty zásobil pomocí oslů nápoji, vínem a likéry a potravinami a čekal na první svou oběť, která by mu dělala reklamu.

Řízením osudu padl jsem mu já první do rukou. Takhle ke konci června ubytoval jsem se v Bernu v jeho hostinci a bral, jak se říká vulgárně, dílem na jeho víno, dílem na jeho dcerušku Margaretku.

A víno a Margareta vylákaly mne na výpravu na Moasernspitze. Vínu se nedivím, ale divím se, že ženské nemají žádného svědomí.

Teď si myslím, vem ji čert, tu Margaretu z Bernu, ale tenkrát, rozohněn vínem, byl bych třeba se nabídl, že vylezu na horu Everest v Indii, natož na Moasernspitze, která je jen půlčtvrtého tisíce metrů vysoká.

Stalo se to takto: K večeru, ten den, kdy jsem přibyl do hospody pana Grafergerena, dal jsem se, maje před sebou víno, do hovoru s Margaretou. Ani jsem nevěděl, co mluvím. Chvástal jsem se svými turistickými výpravami.

„Lezení na Montblank,“ pravil jsem, „to je hračka, slečno. A což Veliký Glockner, to je teprve hadr. Žádné obtíže. Ani hlava se člověku nezatočí.“

Vtom přiblížil se pan Grafergeren.

„Mylorde,“ pravil (tituloval mne podle svého zvyku a myslil, že jsem, když tak neohroženě mluvím, Angličan), „mylorde, měl bych něco pro vás. Túru nebezpečnou.“

„Nepodnikám,“ lhal jsem Margaretě, „jiných túr než ty, které v sedmdesáti případech mohou skončit smrtelnými úrazy. Nevíte, pane, kde leží hora Nebozízek?“

„Nevím, mylorde. Je to nebezpečná hora?“

Klidně jsem odpověděl: „Ze sta lidí vrátí se stěží pět z Nebozízku v pořádku.“

Tohleto zachvělo i otrlým Grafergerenem. „Mylorde,“ řekl, „zaručuji vám možnost smrtelného úrazu i na Moasernspitze. Máme tam srázy a propasti dva tisíce metrů hluboké.“

„To není nic, pane Grafergerene, přineste mně novou láhev vína a na cestě rozmyslete si, nač se vás nyní táži. Můžete mně zaručit, že bych byl v případě neštěstí úplně roztříštěn?“

Když se ten hodný pán vrátil s vínem, odpověděl: „Mohu vám dát čestné slovo, že by z vás zbyla jen kaše. Při pádu byste alespoň dvěstěkrát omlátil se o špičaté výstupky ve skalách,“ lákal mne dál, „a pak rozvažte dobře tuto výhodu. Na Moasernspitzi zuřívají děsné bouře a lijáky a tu mohu vám zaručit nebezpečí, že vás voda odplaví a vítr srazí do propasti.“

„To je pro začátečníky, pane Grafergerene, pro turistu, jako jsem já, neznamená to nic.“

„Ovšem, mylorde, ale uvažte, že polezete mezi ledovými poli a ta ledová pole že nejsou na Moasernspitzi žádnými neviňátky. Ve sto případech doufám alespoň přinejmenším osmdesát skončí probořením. Zkrátka, mylorde, cesta na Moasernspitze je něco pro vás. Uvažte také laskavě, že jest to jediná hora v okolí, kde vás může náhle přepadnout mlha, takže možnost zřítiti se do propasti je veliká, dále že kamení se tam drolí právě na místech, kde obcházíte propasti. Všechno pro vás jako stvořeno.“

„Výprava ve vašem žánru,“ podotkla Margareta.

„Slečno,“ pravil jsem, „budu se vám líbit, když na Moasernspitzi vylezeme?“

„Ano, mylorde,“ odvětila Margareta.

„Vem tě čert, švýcarská růžičko,“ myslím si v duchu, ale ten den pravil jsem, podávaje jí ruku: „Slečno Margareto, já polezu na Moasernspitzi.“

A tak jsem lezl...

Můj průvodce jmenoval se Jiří, byl náhodou katolík a důtklivě mne upozorňoval, že mohu se před cestou vyzpovídat. Když jsem to odmítl, prosil mne, abych mu dal na kořalku, dokud jsme ještě v Bernu. Tomuto přání jsem vyhověl.

Z ochoty nabídl mně kousek arzeniku, který chroupají horalé, jako by to byl cukr.

„Rádo se stalo,“ poděkoval jsem mu srdečně.

Jiří se důkladně té kořalky napil, takže ještě v městě Bernu chtěl mne k sobě přivázat ochranným lanem. I toto jsem odmítl, i vypravili jsme se nepřipoutáni k sobě k chatě pana Grafergerena, který odjel zatím napřed na oslu.

„Kdybych vás už neviděla,“ loučila se se mnou Margareta, „půjdu se někdy pomodlit k vašemu kříži.“ Taková dobrosrdečná jsou švýcarská děvčata.

Po šestihodinném mírném stoupání dorazili jsme k chatě pana Grafergerena, kde jsme přenocovali a užívali všeho možného pohodlí pana hostinského, který byl výborným hostitelem.

Ráno vydali jsme se na další cestu. Pan Grafergeren mnul si ruce. „Mylorde,“ loučil se se mnou, „v případě možného neštěstí mám vyřídit něco vaší rodině?“

„Vyřiďte jen tolik, že vás a Moasernspitzi doporučuji všem svým známým.“

„Vyřídím,“ pravil mnohoslibně a začal jódlovat.

Cesta stoupala a stávala se sráznější. Jiří mne k sobě přivázal a mohu říci, že to byl dobrý katolík, neboť se při tom modlil.

„Co byste dělal,“ tázal jsem se, „kdybych já někde sklouzl a visel nad propastí a vy sám mne jen s námahou držel ve vzduchu? Čekal byste, než přijde pomoc?“

„Přeřízl bych provaz,“ odvětil Jiří klidně, „a šel neštěstí oznámit do Bernu. Ještě odpůldne bylo by to v našich novinách a viděl byste, jaký by to mělo účinek a jak by to Grafergerenovi pomohlo. Všichni Angličané by sem lezli, neboť Angličan miluje nebezpečí. Grafergeren je moudrá hlava, nemyslíte?“

„Myslím.“

Upřímnost Jiřího se mi líbila. Za příjemného hovoru o zabitých turistech lezli jsme výš a výše, až jsme dorazili k druhé chatě, před kterou byla pořádná propast.

Vešli jsme do chaty a tam jsem počal uvažovat, zatímco Jiří dělal guláš z konzerv a připravoval víno. Vzadu za chatou tyčila se tisícimetrová stěna Moasernspitze jako obrovský činžák, plný útesů. Někde svítil sníh a led. Samé příšerné rozsedliny.

Hrome! Nahoru že mám lézt a tam někde srazit vaz? Počínalo mně být jasno. Dobrý pan Grafergeren chce dělat mou smrtí reklamu svým chatám a Moasernspitzi nad svými chatami.

„Jiří,“ pravil jsem k průvodci, „já nahoru nelezu.“

Jiří se lekl. „To nejde, mylorde,“ pravil uděšeně, „to bych přišel o peníze.“

„Já vám přece již zaplatil.“

„Vím, mylorde, vím, ale pan Grafergeren by mně nezaplatil.“

„A zač vám má zaplatit?“

„Za to, že vás vylákám na Moasernspitzi.“

„A což když se na cestě zabiji, Jiří?“

„Pak dostanu stejně peníze a ještě to přiláká turisty, Angličany a od těch zas dostanu peníze a také od Grafergerena nanovo.“

„A když se i Angličané zabijou - Jiří?“

„Pak poleze na Moasernspitzi kdekdo a já si hezkých pár franků zahospodařím. Proto, mylorde, jen s chutí nahoru. Když se zřítíte, možná že zůstanete viset na skále, tak co byste se bál.“

„Víte co, Jiří, zůstaneme zde dva dni, pojíme ze zásob, dám vám dvacet franků a pak se vrátíme, že jsme jako už na Moasernspitzi vylezli.“

„To by bylo zle, aby ho neranila, starého Grafergerena, mrtvice, když uvidí, že zdráv vracím se z hory,“ těšil jsem se v duchu, kuje pomstu.

A tak jsme dva dny v chatě jedli a pili a třetí den vraceli jsme se dolů.

Před chatou pana Grafergerena čekalo nás velké překvapení. Asi šedesát Angličanů stálo před chatou a dívalo se udiveně, jak se k nim spouštíme. V čele Angličanů vytřeštěně na nás zíral Grafergeren.

„Vy jste se nezabil?“ volal na mne zděšeně.

„Jak vidíte, ne,“ odvětil jsem nedbale.

„Sire!“ křičel mně do ucha jeden Angličan, mávaje mně pod nosem Bernským deníkem, „sire, vysvětlete mně, jste-li džentlmen, tohle...“

Podal mně Bernský deník z předcházejícího dne, kde modrou tužkou si podtrhl zprávu:

Nová horská túra.

Neúnavnému našemu Grafergerenovi podařilo se vynajít novou vděčnou túru. Je těžce přístupná v našem okolí Moasernspitze, pod kterou zřídil s pravou švýcarskou pečlivostí dvě chaty. Bohužel musíme konstatovat, že první výprava na tuto dosud nezlezenou horu byla provázena neštěstím. Jeden turista, který první odvážil se nahoru, zřítil se včera, nedbaje asi dosti na pokyny svého vůdce, o jehož osudu není dosud též žádné zprávy. Jest to velmi vděčná a nebezpečná horská túra, která, vzhledem k zajímavostem jistě přiláká hojně turistů. Po obou mrtvolách se horlivě pátrá. Bližší u pana Grafergerena v chatě pod Moasernspitzí...

„Pánové,“ pravil jsem k Angličanům, „to všechno jest jen výmysl pana Grafergerena. Cesta nahoru není docela nic nebezpečná, mohu říci, že je dokonce příjemná. To je jednoduchá odpolední vycházka...“

„Pane Grafergerene,“ řekl jeden z Angličanů, „jdeme nazpět do Bernu. Pán, jak vidíte, se nezabil, cesta je bezpečná, nic pro nás, lhal jste. Půjdeme, pánové! Dobrý den!“

„Pánové,“ křičel úpěnlivým hlasem pan Grafergeren, „alespoň považte, že lavina vás může zasypat...“

Neslyšeli jsme dále nic, neboť vzdalovali jsme se od jeho pohostinné chaty.

Před nás přiletěl seshora kámen a dodnes nevím, zdali se utrhl někde ze skály, či zdali hodil ho za námi pan Grafergeren.

A slečně Margaretě ušetřil jsem cestu na hřbitov ke svému hrobu, kde mně chtěla věnovat modlitbu.

Jsem z gruntu srdce dobrý člověk...

     


Výprava profesora Zichra za mamutem

Profesor Zicher již jako suplent zabýval se studiem mamutů. A jeho nejkrásnější prázdniny byly, když se mohl potloukat po muzeích v střední Evropě a trávit celé dny před zbytky mamutů a obdivovat jejich vykopané kly a hnáty.

Jeho duše jako by splývala s těmito zbytky diluviálních obrovských býložravců.

Když pak se stal definitivním profesorem, tu si umínil, že proslaví své jméno objevením úplné kostry mamuta.

Rok co rok o prázdninách stával se postrachem všech lidí, kteří bydlili nebo pracovali u cihelen, kde on byl přesvědčen, že tam je hlína z doby naplavenin, starších a mladších. Všude se bedlivě vyptával, zdali vědí, jaký poklad mohou nalézt v hlíně. Mluvil o převratech, jaké v pravěku stihly tu nešťastnou krajinu, mluvil o báječných netvorech, kteří se roztahovali dříve na místě cihelen a požírali jeden druhého. Babky plakaly, když ho slyšely vyprávět o těch katastrofách kůry zemské, mužové ho považovali za blázna, když se jich ptal po mamutích zubech, a tak bloudil pan profesor Zicher po vlastech českých, a nikde ani stopy po mamutovi.

Až jednoho dne na své pouti dostal se na Moravu a u Přerova nad jednou malou cihelnou složil za parného odpůldne své údy.

Prozkoumal předtím hlínu a shledal, že jest to hlína diluviální.

V hlíně diluviální našly se již tolikrát zbytky mamutů a o této důležité věci přemýšlel profesor Zicher natažen na trávě pod švestkou.

Kdy konečně objeví alespoň jeden hnát mamuta, aby konečně přišla ta krásná chvíle, kdy zvolá: „Mamut, mamut!“ a v té krásné hlíně diluviální zjeví se mu mamutí kly a obratle a jeho jméno bude v muzeu vedle kostry mamutí.

Když si odpočinul, informoval se, komu patří cihelna. Dozvěděl se, že mlynáři Oščadilovi z vedlejší vsi.

Neprodleně vydal se na cestu.

Když přišel k Oščadilovům a počal mluvit s mlynářem, bylo vidět, že starý Oščadil dívá se na něho podezřívavě, a když profesor žádal ho o dovolení, aby směl s dělníky kopat v hlíně a pátrat po kostech, řekl mu starý Oščadil, že s tím nechce nic mít. Řekl mu přímo, že takové potvory, jak on o nich vykládá, nejsou a že tomu nevěří a že Noe nikdy nevzal takové bestie do archy.

Profesor Zicher snažil se s veškerou svou výmluvností přesvědčit Oščadila o existenci mamutů a je obhájit. Řekl, že to byl druh pravěkých slonů.

Oščadil se dopálil. Jemu přece nebude nikdo tvrdit, že někdy na jeho pozemku se potloukali sloni, ostatně že se zeptá dcery, ta chodila do města do hospodyňské a kuchařské školy.

Vrátil se za chvíli se svou dcerou, aby se domluvila s tím pánem, který najednou přijde, ukloní se a začne: „Račte mít ve své cihelně diluviální hlínu. V těchto naplaveninách nalézáme zbytky pravěkých obrovských býložravých savců, jménem mamutů, prosil bych o dovolení, abych mohl po nich pátrat.“

Než došli k profesorovi, pravil starý Oščadil k dceři: „To uvidíš, Heleno, blázna.“

Profesor se uklonil slečně Heleně a spustil: „Račte odpustit, že obtěžuji, váš pan otec má jisté pochybnosti stran mamutů, kteří pravděpodobně nacházejí se v cihelně. Tito býložraví savci, úplně neškodní, jsou právě v hlíně diluviální. Račte mít jistě vědomosti, slečno, o době starších či mladších naplavenin?“

Slečna Helena ho vyslechla, najednou vypískla „Hi! Chi!“ a se smíchem byla v domě.

„Tak vidíte,“ řekl vážně starý Oščadil, „to, co povídáte, je všechno hloupost, uvidíte, co tomu řekne žena.“

Vrátil se za chvíli s tlustou panímámou, když jí řekl, že je tam jeden „praštěné“.

„Račte odpustit,“ pravil profesor k tlustému stvoření, „pokud jsem shledal, máte hlínu diluviální ve své cihelně. Hlína ta jest z doby  naplavenin. V té době, kdy se ta hlína tvořila, proháněli se sobové a losové střední Evropou ...“

Panímáma mohla na něm oči nechat.

„V jeskyních bydlil diluviální člověk, který neviděl jen soby a losy, nýbrž i obrovská zvířata, neškodné býložravce, mamuty, milostpaní. A tito mamuti, totiž jejich kostry, byli po velkých převratech přírodních uchováni v hlíně a jejich zbytky jistě hostí i vaše cihelna. A proto přicházím s prosbou, aby mně bylo dovoleno pátrat v hlíně po zbytcích těchto býložravců.“

Panímáma si oddychla, když skončil: „Když si to nedáte vymluvit, tak dělejte, co chcete, ale jen nás do ničeho nezatahujte, abychom neměli opletání s úřady.“

„Že koulí očima?“ pravila v domě k dceři. „Baže koulí.“

„Možná, že už byl ve Šternberku (blázinec na Moravě),“ řekl vážně starý Oščadil, „nedovolit mu tam kopat, kdoví, co by nevyváděl.“

„Je ho škoda,“ pravila Helena, „takový hezký mladý člověk ...“

„Praštěné býložravec,“ dodala panímáma.

Profesor Zicher byl velice šťastný, že dostal povolení kopat, když však hledal dělníky, nikdo s ním nechtěl jít do cihelny, poněvadž po vsi se rozneslo, že jeden „praštěné“ pán hledá dělníky s motykami.

A tak sedával zarmouceně profesor nad cihelnou, díval se na krásnou hlínu diluviální, sledován tajně slečnou Helenou. Jednoho dne ji přistihl, když plížila se za ním. Neměla času utéct, a když k ní přišel, třásla se a prosila ho, aby jí nic neudělal.

Ani sám nevěděl, jak to bylo, že usedla vedle něho do trávy a s roztomilou upřímností hanáckého děvčete mu řekla, že odtud až do Přerova všichni o něm myslí, že je „praštěné“, a ona, ona také.

Jal se jí vykládat o mamutech místo všeho vysvětlování. Jak v Sibiři našli mamuty u Irkutska v ledu, že na nich byla ještě kůže se srstí a maso.

A byl již večer, když skloněn k ní a dívaje se do jejích velkých, modrých očí pravil pan profesor, že v Münsteru v Německu mají mamuta, jehož kostra je úplně restaurována a který je dlouhý přes pět metrů a vysoký tři a půl metru.

Pak ji šel doprovodit a na cestě jí vykládal, když tak šli těsné vedle sebe, že dříve považovali kly mamutí za roh vybájeného jednorožce . . .

A když se s ni loučil, stiskl jí dlouze ruce a prohlásil, že se bez mamuta do Prahy nevrátí.

A vrátil se s ní ...

A když dnes, po 25 letech, kolíbá se mu tlustá paní Helena naproti, zda hlavou pana profesora nezableskne myšlenka na těžkou chůzi diluviálních býložravců?

Diluviální lidé zápasili s mamuty a pan profesor s paní Helenou.

   


 

Výprava zloděje Šejby

Zloděj Šejba dal se na noc zavřít v domě č. 15. Byl specialistou na vykrádání půd a dneškem hodlal započíti svou činnost v této bohatší čtvrti. Předtím pracoval v chudé čtvrti, což mu vyneslo jen dvě zástěry, tři spodničky a od molů rozkousaný šátek na hlavu. Soudní cena toho všeho byla by asi šest měsíců a žid mu dal za všechno to korunu.

Šejba stál opřen ve sklepě o dvéře a naslouchal, jak domovnice, když stáhla světlo a zavřela dům, odchází. Byla podle všeho mladá, neboť si zpívala potichu, jak kráčela ode dveří ke svému bytu.

Šejba považoval to za dobré znamení. Pak potkal dnes odpoledne vůz se senem. Nové dobré znamení. Viděl kominíka a poslal mu hubičku. To přináší štěstí. Vytáhl z kapsy láhev obyčejného rumu a napil se. Ten obyčejný rum, to byla ta chudá čtvrť. Zde bude něco jiného. Dopoledne obhlédl si nové působiště a shledal, že do prvního patra je koberec. Podle všeho bydlí zde zámožnější třída, která bude mít něco na půdě. Řekněme peřiny, šaty.

Tento sen o štěstí zapil pořádným douškem rumu a sedl si na schod u sklepa. Byl unaven, neboť dnes ho ve čtvrti u řeky chytali strážníci. Jednalo se o ruční vozík bez firmy, který stál bez dohledu na ulici. Sotva s ním popojel několik kroků, musil utíkat bez vozíku. Utekl, zaplaťpánbůh za to, ale je jako rozlámaný. Není spravedlnosti ve světě. Na venku tě chytá četník a v městě strážník. Šejba se poznovu napil a vzdychl si.

V domě panoval klid a tma. Zde u sklepa nebylo ani teplo, ani chlad, ale Šejba, když uslyšel, jak jeho vzdech nese se nočním tichem až kamsi do třetího patra, zatřásl se zimou a na mysl mu přišlo, jak co bude, až ho chytí. Kdyby ho aspoň chytli až na zimu. Prodělal již několik zim ve vězení. V některých trestnicích mají již zavedeno ústřední topení. Je ti teplo, najíš se dosyta, jen kořalka ti schází. Kouření už někde seženeš.

Ve sklepě ozvala se kočka. Šejba měl na jazyku: „Čiči!“, ale pak si to rozmyslil. Nač se zbytečně uvádět do nebezpečí.

V domě jistě teď ještě všechno nespí, třebas by ho slyšela domovnice a byl by konec. Možná že by mu natloukli.

Naslouchal, jak za dveřmi chodí kočka a mňouká, jak někde vlezla do uhlí, které hřmotně sype se z hromady. Mizerná kočka! Udělá hřmot a ještě budou myslit lidé na ulici, že je zloděj ve sklepě.

Šejbovi připadlo odporným, že by mohli lidé myslit, že se chtěl vloupat do sklepa. Sklep vykrásti, to by dovedl každý, ale vykrást půdu!

Pohnul se nevolí a paklíče mu zachrastily v kapse. Kočka za dveřmi se lekla, Šejba slyšel, jak utíká a poráží nějaký těžký předmět. Rána tím pádem způsobená rozlehla se po domě.

Přikrčil se a poslouchal. Hučelo to po domě a pomalu zanikalo. V domě se neozval ani hlas.

Upokojil se a napil z láhve. Kdyby ho nešťastnou náhodou chytli, ať je láhev prázdná. Dopít by mu ji nenechali. V domě ozval se zvonek.

„Zvoní na domovnici,“ pomyslil si Šejba a zase se přikrčil, jako by nechtěl ničeho vidět kolem sebe.

Z bytu domovníkova vycházelo světlo a ozvalo se klepání trepek a šustění sukně. Domovnice šla otevřít.

Šejba neodvažoval se dýchat, aby snad na sebe neupozornil.

Pruh světla lámal se o zábradlí v přízemí a padal až dolů naproti Šejbovi.

„Slyšel jsem ve sklepě rámus,“ řekl nějaký hlas na chodbě, „tak mně připadá, jako by tam byli zloději.“

„To jsou kočky, pane rado,“ odpověděla domovnice, „každý den dělají hluk ve sklepě. A což teprve na půdě. Tam štrachají, jako by se čerti ženili.“

Šejbovi spadl kámen ze srdce. Slyšel, jak domovnice jde do svého bytu a jak v druhém patře rachotí klíč ve dveřích. Hluku povstalého užil, že se protáhl a napil rumu.

Světlo zmizelo a panovala úplná tma. Šejba uvažoval o své výpravě. Až bude pozdě, odplíží se na půdu, otevře si ji, sebere, co bude stát za to, počká tam a ráno, hned po otevření domu, vyrazí ven. Policejní hlídky v tu dobu málo procházejí ulicemi. Ostatní už přijde samo sebou. Za stržené peníze zaplatí byt a stravu, za kterou dluhuje už týden. Jsou to chudí lidé a vědí leccos na něho, co by mu mohlo škodit. Na zimu by jim to odpustil, ale teď chce ještě býti venku. Je to zvláštní, že když je všechno zelené, člověk se nedá rád zavříti.

Šejba byl jaksi měkce naladěn a když uslyšel ve sklepě poznovu kočku mňoukat, neopanoval se a zvolal tiše: „Čiči!“ klíčovou dírkou ve dveřích.

Kočka běžela ke dveřím a zamňoukala. Šejba slyšel, jak škrábe a jak si sedá u dveří a přede. Patrně se sama ve sklepě nudila a nyní byla ráda, že má společnost, třebas oddělenou nepřekonatelnou překážkou.

„Což abych se napil na její zdraví,“ myslí si Šejba a uvádí tu příjemnou myšlenku ve skutek. Cítí se náhle bezpečnějším a natahuje nohy, což způsobuje nepatrný hřmot. Aby snad nezapomněl, zouvá si boty.

Podařilo se mu to beze všeho ruchu. Nadšen úspěchem loká rum. Hladí láhev láskyplně. Provázela ho již kolikrát na jeho výpravách. A když za zisk z nich dával si do ní nalévat rum, tu mu připadalo, že dělí se s ní o úspěchy. Je jediným jeho společníkem, se kterým lze si pohovořit za těch čekání neskonale nudných v cizích domech, kdy člověk neví, co přinese nejbližší chvíle.

Drží láhev u úst a pozoruje podle bublání, že jest v ní již asi jen na čtvrt rumu. Až z ní ani kapky nevysaje, pak půjde nahoru a zítra ji naplní zas a řekne: „Hodná jsi byla, dušinko!“

Rum hřeje Šejbu příjemně a unáší ho v myšlenkách na půdu. Zámožný dům, zámožná půda. Vzpomínal si na půdy v chudé čtvrti a odplivl na dvéře. Dvě zástěry, tři spodničky a od molů rozkousaný šátek na hlavu! Ba, je to bída! Poměry jsou čím dál tím horší. Ještě přirazí na kořalku a pak aby se šel člověk oběsit.

Napil se a vracela se mu opět dobrá nálada. Možná že zde nahoře budou peřiny. Dnes má ještě peří cenu. Jsou jen dvě věci, při kterých člověk obratnost svou jen tak zbůhdarma nezahodí. Telegrafní drát a peřiny. Nemusí se toho co do množství ukrást mnoho a přece přijdeš před porotu. Co bys musil ukrást zástěr, spodniček a od molů vykousaných šátků! A porota bývá lepší, než senát. Kolikrát byl už před senátem! Přijít před porotu jest vždy čestnější. Kamarádi aspoň řeknou: „Je to chlapík, má porotu na krku!“

„Napiji se na zdraví poroty,“ myslí si Šejba a dopíjí zbytek v láhvi. Teď si ještě chvilku odpočine a pak půjde nahoru. Pomalinku, potichounku. Nesmí jít hřmotně. Hezky boty v ruce a bos. Proč se vlastně na sebe zlobí? Tiše půjde. Jen ještě chvilku počká a uváží. A proč by se nepomodlil otčenáš? Pomodlí se a pak půjde.

Šejba plíží se do prvního patra. Drží v ruce boty a zastavuje se na každém schodu. Opatrnosti nikdy nezbývá. Plíží se pomalu jako kočka, tichounce. Již jest v prvním patře. Hmatá po zábradlí a nahmatal nějaké dvéře. Aha, zábradlí jest nalevo. Hmatá a zas nahmátl dvéře. Ozval se zvonek. Není pochyby, stiskl knoflík.

Nohy mu zdřevěněly a nemůže se hnout z místa. A dvéře se otvírají a nějaká ruka chápe ho za límec a vtahuje do bytu. Do příšerné tmy.

Šejba slyší hrozný ženský hlas: „Dýchni na mne!“

Šejba dýchá a hrozná ruka drží ho přitom stále za límec. „Ty piješ dokonce rum!“ slyší hlas hrozný a řezavý.

„Ano,“ odpovídá Šejba, „nemám na nic jiného.“

„A to musíš všechno propít a nakonec pak pít jen rum, ty, předsedo prvního senátu Dorne.“

Ruka strašné žen pohladila ho po tváři.

„Aha,“ myslí si Šejba, „má mne za předsedu senátu Dorna. Ten mne nedávno soudil.“

„Prosím vás, rozsvěťte,“ prosí Šejba.

„Já že mám rozsvítit, aby služka viděla, jak chodí domů předseda senátu,“ křičí žena, „vida! A ty mně vykáš, zlosyne, své vlastní ženě, která nespí a čeká na tebe od dvanácti hodin. Co to máš v ruce?“

„Boty, milostpaní,“ jektá Šejba.

Strašná ruka hladí ho poznovu po tváři.

„On mně říká milostpaní, má mne za blázna a oholit si dal, ničema, svoje dlouhé vousy.“

Šejba cítí ruku pod nosem.

„Brrr. Jako kriminálník je holený, matičko Kristova, já ho zmlátím. Proto tedy chtěl, abych rozsvítila. Myslil, ničema, že se leknu, padnu do mdlob a on se zamkne v pokoji.“

Šejba cítí, jak mu do zad bijí pěsti.

„Hle, předseda senátu a vypadá jako trestanec. Co to máš na hlavě?“

„Čepici.“

„Můj bože, tak se opije, až nechá někde cylindr a koupí si čepici. Možná že ji někomu vzal.“

„Vzal jsem,“ dí Šejba kajícně.

Nová rána přes ucho a žena křičí, vystrkujíc Šejbu ze dveří. „Do rána zůstaneš na chodbě. Ať celý dům vidí, co to je za ničemu, předseda senátu Dorn.“ Strčí do něho, až upadne a narazí si nos a zamkne za ním.

„Zaplaťpánbůh,“ myslí si Šejba, stoupaje nahoru po schodech, „dopadlo to dobře. Jen boty si tam nechala.“ Zdá se mu, že jeho bosé nohy nějak trochu svítí mu na cestu.

Plíží se tiše do druhého patra. Zaplaťpánbůh, už je beze šramotu u prvních dveří ve druhém patře, když tu najednou chopí ho nějaká ruka za límec a vtáhne do těch prvních dveří.

Šejba je ve tmě ještě příšernější než v prvním patře a beze všeho úvodu dostane pohlavek a slyší ženský hlas: „Polib mně ruku!“

Líbá ruku a hlas se dále táže: „Kde máš boty?“

Šejba mlčí. Cítí, jak ta teplá ruka, kterou před chvílí políbil, sahá mu na jeho bosé nohy. Cítí takovou ránu na zádech, až se mu zajiskří v očích, a slyší:

„Tak tedy, vyšetřující soudce doktor Peláš nestydí se přijít bos a opilý ke své ženě domů. Kde máš, lotře, punčochy?“

Šejba mlčí a přemýšlí. Vyšetřující soudce doktor Peláš vedl s ním posledně vyšetřování.

„Kde máš, lotře, punčochy?“ slyší poznovu otázku.

„Nikdy jsem jich nenosil,“ odpovídá.

„Ha, měníš hlas, lotře a nevíš, co mluvíš.“ Třese s ním a Šejbovi padají paklíče z kapsy.

„Co je to?“

„Klíče od půdy,“ odpovídá Šejba zničeně.

Sotva to dořekne, je vyhozen na chodbu, paklíče letí za ním a slyší: „Zpil se pod obraz boží!“

Chce je zvednout, ale někdo mu drží ruce, strká do něho a křičí: „Ne, to je hrozné, on tady pobouří celý dům, opije se a leze do vedlejších dveří. Co si paní doktorová o tobě pomyslí?“ A nějaká ženská ruka táhne ho naproti do dveří, vleče do předsíně a odtud do pokoje, kde smýkne s ním na pohovku, zamyká vedle v místnosti za sebou dvéře a volá: „Fuj, tak tě vidět pan ředitel. To by si pomyslil, že má pěkného pokladníka. Budeš spát dnes na divanu.“

Za čtvrt hodiny otevřel si zloděj Šejba dvéře a jako by mu hlava hořela, utíkal z nešťastného domu a dodnes neví, zdali se mu to všechno zdálo, nebo zdali to byla skutečná událost.

Noviny také nečte, aby se dověděl, ve kterém čísle našli jeho boty, paklíče a prázdnou láhev od rumu.

     


 

Výstavní tombola

Výstavní výbor dlouho přemýšlel, jakým způsobem by oslavil poslední den výstavy, aby při jejím uzavření návštěvníci co nejlépe se pobavili a odnesli s sebou z výstavních prostor co nejvíce milých vzpomínek. Kromě toho šlo též výboru o to, aby deficit výstavy byl o nějakou stovku menší. Byly dva návrhy: Jeden, aby čestná reprezentace výstavy běhala v pytlích o závod pod protektorátem J. E. Doubravy, biskupa v Králové Hradci, a druhý, aby se uspořádala velkolepá výstavní tombola. Aby se natiskl dvojnásobný počet losů, než může přijití návštěvníků, aby se slíbilo, že každý, kdo si koupí los za 20 haléřů, vyhraje určitě zlaté hodinky nebo soupravu stříbrných lžic nebo zlaté brože, náramky a prsteny s brilianty, tříposchoďový činžák, kočáry nebo automobily.

Návrh byl jednohlasně přijat. Noviny několik dní před koncem výstavy psaly o nádherné lidové tombole, k níž královna krásy bude prodávati sama losy v jemném negližé čili v plesové toaletě.

Zájem obecenstva vzrůstal. Výstavní výbor mluvil v novinách o patnácti tisících výher, a poněvadž královnu krásy přeplatili na jiný zábavní podnik, podařilo se v poslední chvíli výstavnímu výboru získat k prodávání losů dvě ošklivé mladé černošky. Vše vyvíjelo se zcela přirozeně. Na jedné straně byl usmívající se výbor a na druhé hloupé obecenstvo.

Mezi největší pitomce patřil pan Zaoral. To úplně dostačí k charakteristice tohoto muže, který objevuje se mezi návštěvníky výstavy v poslední den jejího trvání, v den velkolepé výstavní tomboly, a kupuje si třicet losů po 20 haléřích. To znamená, že tento muž dal šest korun do kasy výstavnímu výboru. Chtěl všechno. Chtěl zlaté dámské či pánské hodinky, náušnice, stříbrný příbor, chtěl zlaté knoflíky do manžet, žádal pro sebe náramek, prsten s brilanty a byl by chtěl ještě víc, kdyby byl měl ještě 20 haléřů, aby si mohl koupit nový los, ještě jeden vstupní lístek k bohatství a slávě.

Byl jako hráči v Monte Carlu, kteří nasadí posledních pět franků na en plein, a jako ten hráč s podivným pocitem přistupuje k ruletě, tak přistupoval pak Zaoral se svými třiceti červenými lístky k hradbě lidí, obklopujících nějaká prkna, na nichž stáli členové výstavního výboru a tyčili se bledí nad mořem rukou, zdvíhajících losy tomboly a domáhajících se slíbených výher.

Kam se pan Zaoral podíval, viděl jen rozpálené obličeje a slyšel hněvivé výkřiky, nadávky na výstavní výbor, vtipy témuž adresované s dodatky o zlodějství, viděl prožluklé červené lístky s černými čísly ve všech rukou, které kolem něho jimi šermovaly, a v to zapadaly hlasy mužů na pódiu: „Kdo má na konci pětku, ten vyhrává - ostatní nevyhrávají nic!“ Bouře nevole zahlučela kolem a popletený člen výboru, kterého štípali do lýtek nedočkaví majitelé losů, rozmáchl se rukou nad shromážděním a zvolal: „Kdo má na konci dvojku, ten vyhrává - ostatní nevyhrávají nic!“ Znovu zaburácela kolem nevole a jiný člen výboru písklavým hlasem křičel: „Ale pánové, vždyť vám říkáme, kdo má na konci nulu, ten vyhrává - ostatní nevyhrávají nic!“

„Pět, dvě, nula!“ zařval pak Zaoral, mávaje třiceti lístky, „dvakrát pětka, šestkrát nula, čtyřikrát dvojka.“ Kolem ozval se hlasitý smích. „Mám třicet lístků,“ volal pan Zaoral ku všeobecné legraci směrem k místu, kde rýsovaly se bledé tváře výboru. „Pánové, prosím vás, pusťte mne, já vyhrávám!“ Nějaká paní s dvěma červenými lístky útrpně se na něho podívala a řekla: „To musíte jít, milý pane, k dolejšímu pódiu, tam se vydávají výhry, ačli si to tam zatím s těmi čísly nerozmyslili. „

Pak Zaoral dral se davem dolů, kde ozývalo se „Hanba!“ a bylo viděti, jak nová sta rukou šermují červenými lístky ve vzduchu.

Tam se vrhl pan Zaoral, křiče: „Pětka, dvojka, nula!“ Kolem šuměla a burácela nevole davu. Nějaký starší pán v brejlích křičel, že to dá do novin, že měl tři lístky, že mu je přetrhli a že vyhrál v poslední den výstavy tři průvodce po výstavě.

„Oni nic jiného nedávají, chi, chi,“ smála se nějaká slečinka, kterou velmi bavila tato tlačenice. Pan Zaoral toho nedbal. Lokty razil si cestu, volaje jako válečné heslo: „Pětka, dvojka, nula!“ A vtom slyšel z pódia: „Kdo má trojku, šestku a sedmičku na konci, ten vyhrává - ostatní čísla nevyhrávají nic!“

Hřmotný hlas pána v cylindru zahulákal: „A kde máte, vy chytráci, ty hodinky?“ Jako odpověď zaznělo kolem: „Hanba!“, pod tlakem davu zapraskala prkna pódia a zástup zmocniv se průvodců výstavou, určených za výhry v poslední den výstavy, jal se modré ty knížky pořadatelstvu otloukati o hlavy. Vzduchem svištěly katalogy, kolem řvalo vše „Hanba!“ prkna praskala, výbor utíkal nahoru, byl inzultován a dav řval unisono: „Kde jsou hodinky? Chceme náušnice!“ Pan Zaoral zarudlý hněvem, byl v prvních řadách, a mávaje svými třiceti losy, křičel: „Dvakrát pětka, šestkrát nula, čtyřikrát dvojka, dvakrát trojka, třikrát šestka, dvakrát sedmička, jednou jednička, jednou čtyřka, dvakrát osma, jednou devítka! Lidičky, já mám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu ...“ A dál ubíhal, volaje ty číslice do davu, až u hořejší tribuny dostihl tlustého pána z výboru, který obklopen obecenstvem křičel: „Naše tombola není žádný švindl. Kdo to tvrdí, uráží celý výbor výstavy a já už dal zjistit dva pány! Já dal zjistit tři pány,“ křičel, když ho rýpali pod žebra, „já dal zjistit čtyři pány!“

Pan Zaoral vyhoupl se z davu a křičel mu do obličeje: „Pane, já mám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu, čtyřikrát dvojku,“ a vychrlil všechny ty číslice, volaje mezi jednotlivými čísly, že je to vrchol darebáctví, švindl.

Nějaký vysoký pán osvobodil obklopeného člena výboru voláním: „Musí nám ve výstavní kanceláři vrátit peníze. Slíbili, že každý los určitě vyhraje ...“

Dav hnul se kupředu, zanechávaje pana Zaorala v bouřlivé debatě s členem výboru, který volal: „Tak se chová publikum k českému podniku, to je humanita; to jsou české poměry! Pak pracujte mezi lidem, pořádejte jim ušlechtilé zábavy!“

Zatím dav po cestě rozprášil několik prodavačů losů, kteří je vesele dál prodávali, jako by se bylo nic nestalo, a pan Zaoral, vrhnuv tlustému členu výboru ještě několik infámií do očí a ujistiv ho, že má opravdu vzadu všechny vyvolávané číslice, utíkal za davem, který stál před výstavní kanceláří a křičel: „Vraťte nám peníze, tohle musí přijít do novin!“

Po dvě hodiny, co trvalo vyjednávání mezi obecenstvem a výstavním výborem, pracoval neúnavně pan Zaoral, aby se dostal kupředu se svými třiceti červenými lístky. Octl se konečně u schodiště, chráněného strážníky s komisařem v čele, právě když několik členů výboru oznamovalo, že budou vracet peníze za neporušené losy tomboly.

Pan Zaoral mlčky podal svých třicet losů členu výboru. Ten se na něho podíval a řekl přísně: „Chcete je mít zaplaceny - vždyť jste je sebral po výstavě! To je podvod, kdopak byl tak zpozdilý, aby si byl koupil třicet losů!“ Pan Zaoral se zarděl a kýval hlavou.

„Ptám se vás,“ opakoval člen výboru, „chcete je mít zaplaceny?“ „Ano,“ vydechl pan Zaoral. „Prosím,“ obrátil se člen výboru k strážníkům, „zjistěte mně toho pána!“

Ochotně vrhli se strážníci na pana Zaorala a vlekli jej na výstavní komisařství. „To je podvod, milý pane,“ říkal mu po cestě jeden strážník, „podvedl jste výstavní výbor, to je, jako kdybyste něco ukradl.“ A za tím smutným průvodem kráčel člen výboru volaje: „To je potom těžko, chtít takovým lidem uspořádat slušnou zábavu!“

Na policejní expozituře odebrali mu lístky a podrobili ho výslechu.

Celý červený v obličeji zvolal pan Zaoral: „Já mám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu, čtyřikrát dvojku, dvakrát trojku, třikrát šestku, dvakrát sedmičku, jednou jedničku a kromě toho mám vzadu jednou čtyřku, dvakrát osmu, jednou devítku.“

Potom ho pustili a vyvedli z výstaviště, mrkajíce významně na sebe. Ke cti výstavního výboru budiž řečeno, že nežádal za jeho potrestání.

A pan Zaoral od té doby chová se velmi podivně. Časem zastavuje po ulicích lidi a táže se jich s úsměvem: „Prosím, podívejte se laskavě, zdali nemám vzadu dvakrát pětku, šestkrát nulu a čtyřikrát dvojku ...“

 

   


  

Vytí psa

I

Nočním tichem ozývalo se budovou policejního komisařství příšerné vytí psa, který náležel starému brusiči Horákovi a seděl u malého vozíku, zatím co jeho pán, zabalený do houně, ležel na pryčně ve společnosti několika jiných, které policie, stejně jako jeho, dnes zatkla.

,,To je můj pes Nero,“ vypravoval Horák, ,,je mu, chudákovi, smutno.“

„Pročpak tě zatkli?“ ptal se někdo.

„Žebral jsem,“ odpověděl Horák, „měl jsem hlad, pes také. Postavil jsem se na ulici a žebral.“

„Byl jsi už někdy pro žebrotu trestán?“ ptal se znovu někdo.

„Byl, brachu, a pro krádež také. Chléb jsem vzal z hladu a dostal za to 14 dní. A věřte, lidi, od té doby jako když to na mne padne. Tu šest dní, pět, týden, zkrátka dnes vyjdu a pozítří znovu sedím. A někdo říká: pracujte. To se lehce říká. Táta byl brusič, a matka ... Jak říkám, je to v krvi. Jako mladík někdy jsem přemýšlel. Proč se touláš? Lidé se ti vyhýbají, řeknou: brusič, darebák; práce se štítí. Přemítal jsem o tom, a konec konců byl, že znovu jsem s tatíkem chodil po světě. A nyní? Dnes vyjdu a dají mně najíst, psu dají také, a zítra nějak se protluču a pozítří bude také nějak.“

Horák se zamlčel. Pes vyl stále táhle a smutně.

„Ta bestie nám nedá spát,“ zabručel hněvivý hlas na pryčně.

Starý Horák vzdychl a špinavým rukávem utřel si slzu, která náhle mu vytryskla. „Nadávají mému psu! A kdyby věděli,“ myslil si, ,,to dobré, věrné zvíře, jak má mne rádo. Kdyby nás tak viděli, jak za vsí dělím se se starým Nerou. Jedno sousto já, jedno on. A Nero upírá na mne důvěrně velké oči. Snáší se mnou hlad, zimu.“

„Jest to dobrý pes,“ řekl hlasitě třesoucím hlasem, „má mne rád.“

„Neměl by nás budit,“ již mírnějším hlasem řekl muž na pryčně.

„Což mu někdo může zakázat,“ pravil Horák, „vyje, je mu smutno.“

Nikdo již nepromluvil slova. Usínali na skřípajících prknech, jen Horák nespal. Naslouchal vytí psa, bylo mu smutno, ale v jeho hrubé, nevzdělané duši probouzela se při tom neurčitá radost, že přece jest někdo, kdo na něho vzpomíná ...

A když později usnul, plynulo mu ze rtů: „Nero, Nero ...“

II

O číslo dále v menší zamřížované jizbě naslouchala mladá žena vytí psa a plakala. ,,U, hú, ú, hú.“ Připadalo jí to jako výsměch.

A zase: „U, hú, ú, hú.“ Zdálo sejí, že tam za těmi zamřížovanými okny někdo se jí směje, že se směje jejímu pláči, právě tak, jako se jí smály ostatní ženy, s kterými byla zavřena po šest měsíců ve vězení soudu.

Od soudu ji dopravili na policejní komisařství a zítra půjde postrkem do rodné vsi mezi křivoklátskými lesy.

Ta hanba! Vida, zlodějku, budou říkat. Mladá žena přimhouřila oči. Viděla velký závod se střižným zbožím, kde byla zaměstnána, viděla se v duchu, jak vynáší ze skladiště kusy látek, jak je zastavuje a peníze dává svému Stáňovi, aby Stána, než najde zaměstnání, mohl být dobře živ. Je to z mých úspor, lhala mu a kradla. Kradla, že ho měla ráda, že nechtěla, aby Stána trpěl nouzi ... Její Stána, který potom, když vyšlo vše najevo, první jí řekl: „Zlodějko!“

„Pořád neplačte,“ ozval se hlas na železné posteli, „myslíte, že pořád něco vypláčete, kradla jste zrovna tak jako já.“

„Milá paní,“ vzlykala mladá žena, „kdybyste věděla, jak jsem ho měla ráda ...“

„Ráda, no,“ zazněl hlas staré ženy, mírný a smutný, „měla jsem také ráda. A opustil mne, udělal ze mne poběhlici. Dobrou noc!“

Pes dole na dvoře nepřestával výt.

III

V tu dobu probudil se vedle v jizbě mladý muž. Delší chvíli to trvalo, nežli se upamatoval, kde se nachází. „Ach, vím, kde jsem,“ řekl si po chvíli. „Jsem zde pro rušení úředního výkonu a urážku stráže.“

Jeho případ zběhl se takto: Šel dnes po promenádě, když viděl strážníka, zatýkajícího starou žebračku.

„Proč ji zatýkáte, že žebrá? Co má, chuděra, dělat,“ řekl. „Považuji to od vás za hloupost, vy, tak silný člověk, používáte ...“

„Ve jménu zákona, půjdete také se mnou.“

Mladý muž poslouchal psí vytí. „Hú, ú, huhú.“ Usmál se. „Také protestuje,“ myslil si, „jenže mu nerozumí.“

„Připadá mně to jako občanská svoboda,“ řekl si s úsměvem a lehl si na pryčnu.

Policejní budovou ozývalo se stále táhlé vytí ...

IV

Stará žebrácká Šimková, které se mladý muž zastal, probuzena ze spánku vytím, usedla na pryčnu a vzdychala. Vzpomínala na svého malého vnoučka Jozífka, který dnes spí na slámě v opuštěné cihelně za Šárkou sám. Má, chudák, hlad a babičku mu zavřeli.

„Jozífku, Jozífku,“ plakala Šimková, „nyní jsi malý, ale až budeš větší, co bude s tebou, co se s tebou stane. Tatínka neznáš, matka, kdo ví, kde ta se světem toulá.“

Vytí psa způsobilo v její duši náhle smutek. Bylo jí tak smutně a celý zoufalý zápas o živobytí, na který dosud se neodvážila myslet, postavil se ostře před jejím zrakem a psí vytí zdálo sejí, že se náhle změnilo v křik: „Chleba, chleba!“

V

Toto psí vytí působilo příšerným dojmem na žebráka Mlánka, který na druhé straně dvoru byl zavřen sám v cele.

Celý Mlánkův zničený život, plný útrap, ukončilo toto strašné, smutné vytí.

Působilo na Mlánkovu mysl tak, že Mlánek odepjal řemen, uvázal na mříže, udělal oko, vystoupil na špičky, vsunul hlavu do oka a ...

VI

Druhého dne v policejním raportu stálo: „V separaci číslo 6 spáchal častěji trestaný žebrák Mlánek sebevraždu. Oběsil se na řemenu. Přivolaný policejní lékař mohl konstatovat jen smrt.“

 

   


 

Výzkumná cesta

Nedlouho před cestou mocnáře po zemích okupovaných byl vyslán z oddělení politické policie při zemské vládě bosenské úředník Vojovič, aby vypátral smýšlení opozičního starosty v Šibaku na trati Bosenský Brod Mostar.

Vojovič oblékl si selský kroj a vyptav se, kam chodí starosta Božetič na víno, odebral se tam. Usedl naproti Božetičovi a když vypil půl litru vína, dal se do hovoru, požádav starostu o trochu tabáku.

„Říká se, že císař Franz Josef pojede do Hercegoviny,“ pravil pomalu.

„Ano,“ odpověděl starosta Božetič, „říkal o tom bej Ismailič, když jsme spolu pili kávu u Govariva, Turka. Bůh mu dej zdraví,“ řekl Vojovič.

„Bůh ho zachovej,“ pravil Božetič, „jest prý už šedivý, náš car.“

„Nu zešedivěl. Měli jsme před válkou,“ hovořil Vojovič, „víš, máme bratry v Srbsku...“

„Ech, to se mýlíš, já žádné bratry v Srbsku nemám, v Srbsku má bratry Jovanovič, sedlář ze Šibaku. Jeden jest v Kragujevaci také sedlářem a druhý v Bělehradě dělá cukroví.“

Vojovič zahryzl se do rtů. „Ne, já myslel rodné bratry, téže řeči...“

Božetič máchl rukou: „Nemám, ještě jednou ti povídám, v celém Srbském království žádných bratrů. Mám tam jen bratrance od mé nevlastní tety. Sávu Miletiče, ten hoch šilhá na jedno oko a v Bělehradě slouží v hotelu u jednoho Švába.“

Vojovič na chvíli umlkl. „Ale, prý říkají, že my u nás v Hercegovině i Bosně jedno tělo a duše, jedna řeč se Srbjáky.“

„Jakápak jedna řeč,“ odpovídá Božetič. „Srbjáci neříkají čo, ča, ale šta nebo što a pak mají dž místo d. Ty jsi hlupák. Našimi bratry jsou Švábi. Vystavěli nám železnice, zavedli sem kozy.“

Vojovič nevzdával se naděje. „Ale daně nám také zavedli.“

„Jaképak daně, hlupče? Ty rád zaplatím, jen když jsem pod pořádnou vládou,“ mluvil Božetič, „i když mně nezbude nic, podívám se na své ruce a pomyslím si, že bůh mně popřeje přec jen tolik síly, abych vydělal si na daně. A kdybych měl umřít hlady, umřu rád, jen když budu mít zaplaceny daně. Kdo daně neplatí, je ničema.“

Vojovič si vzdychl. „Říká se, že vláda utiskuje lid.“

„O tom nic nevím a nemůže to být pravda. Švábi jsou naši bratři a ti nás neutiskují. Vystavěli nám i švábské školy, abychom po švábsku modlili se za ně. A když ty pěkně sedíš v takové škole, to je utiskování? Kdo ti, hlupče, řekl, že vláda utiskuje lid?“

Vojovič rozpačitě odkašlal. „Oni ti odvádějí syny na vojnu,“ řekl se slabou nadějí, že Božetič přece něco řekne.

„Je vidět, že jsi hlupák,“ pravil starosta Božetič, „jakpak mně mohou odvést syny na vojnu, když mám jen dceru, která je provdána v Mostaru. A ta také nemá syny, pitomče!“

Druhého dne vrátil se zarmouceně úředník Vojovič do Sarajeva a hlásil výsledek své cesty: „Nemá žádné bratry v Srbsku starosta Božetič, jenom Jovanovič, sedlář ze Šibaku, má v Srbsku bratry. Jeden je sedlářem v Kragujevaci a druhý v Bělehradě... A mluvil stále jen, jak je rád, že je pod pořádnou vládou.“

„Řekl vám jistě pod pořádnou vládou,“ otázal se vrchní komisař.

„Ano, Excelence,“ odpověděl Vojovič, „řekl doslova: „Jsem rád, že jsem pod pořádnou vládou!“

„Pak si z vás ale dělal blázna,“ pravil vrchní vládní komisař...

A úředník této vlády Vojovič byl v nelibosti propuštěn od podávání referencí.

   


 

Vzácná rybka „Chaetodon triafasciatus

Pan Kalina Mostě byl velký boháč, starý mládenec, měl obrovské akvárium a hodného synovce, který měl pro své dobré chování nejlepší naději zdědit po svém strýci jeho jmění i obrovské akvárium, o kterém předpokládám, že by ho hned prodal.

Páně Kalinovo akvárium bylo skvostnou perlou mezi podobnými skvosty. Od obyčejných zlatých rybek četných druhů až po ony potvůrky, které jsou tak neforemné a žijí v Číně, od ryb sladkovodních až po macaráty slepé a pitomé, od rybek čilých až po rybky placaté a ohyzdné, od rybek, které mají jen dvě oči nebo čtyři, až po rybky, jejichž oči nikdo nespočetl, atd. Popis všech těch tvorů vyžadoval by dva sloupce.

Popis hodného synovce je kratší.

Dobrák, žádný lump, muž, který při každé návštěvě svého strýce vydržel dívat se dvě hodiny na ty pěkné tvory, skrývající se ve vodních řasách, znamenitý hoch, který kupoval rybkám mravenčí vajíčka a krmil je jako příbuzní děti svých příbuzných o návštěvách cukrovím. Výtečný hoch, kterého do jásotu uvedl každý nový exemplář - každý nový zajatec pana Kaliny.

V Praze o něm věděli, že se jmenuje Jan Pražák, že je bankovním úředníkem a že čeká na smrt svého strýce. A tento vzor synovce, za kterého jeho strýc neplatil nikdy ani krejcaru dluhu, dostal jednoho dne následující psaní od pana Kaliny:

Milý Jene! Zasílám Ti současně s psaním 1000 K. Potěšíš velmi svého strýce, milý hochu, vezmeš-li si okamžitě dovolenou a odjedeš do Hamburku. Jedná se o rybku Chaetodon triafasciatus. Mám doma, jak víš, již všechny druhy těchto Chaetodonů. Chaetodon vittatus, Chaetodon fasciatus a podobně, jen triafasciatus nenachází se zde! V Hamburku jest obchod bratří Kerteuchů, kde lze dostat rybky všeho druhu. Tam pojedeš, jel bych sám, ale mám právě loupání v nohou a zaslat nechci, poněvadž by nedošla živá a je to velmi vzácný exemplář. Kup ji a opatruj jako oko v hlavě, drahý synovče! Telegrafuj postupem cesty, jak se jí daří. Zůstanu ti velmi vděčným a buď ubezpečen, že doufám na příznivé vyřízení svého listu. Zatracený podagr! Nezapomeň, že ta rybka má 13 načernalých teček.

Líbá tě tvůj strýc Josef

Jan Pražák šel okamžitě, radostně dojat, do muzejní čítárny, kde v objemném spisu o druhu Chaetodon přečetl si: Chaetodon triafasciatus, velmi vzácný druh Chaetodonů. Devět centimetrů dlouhý. Citrónově žlutý. Třináct načernalých teček. Na hlavě široké oči. Od čela tři až čtyři podélné linie černé, které v okolí úst jsou jako saze. Na hlavě další pásek žlutý atd. Pobyt: Západní Afrika až k Otahaiti.

Když si toto všechno, poznamenal, šel k doktorovi a obdržev vysvědčení vyšší nervózy, požádal ředitelství banky o čtrnáctidenní dovolenou a druhý den jel již do Hamburku velmi spokojen.

A další průběh jeho cesty vyjadřují telegramy zaslané panu Kalinovi:

Hamburk: Bratří Kerteuchové velmi šarmantní. Chaetodon triafasciatus nalezen. Jan.

Hamburk: Chaetodon triafasciatus koupen za 300 M. Čilý a žravý. Jan.

Hamburk: Jedu nazpět. Chaetodon triafasciatus zdravý. Jan.

Dämitz: Vše v pořádku. Chaetodon čilý a zdravý. Jan.

Magdeburk: Znamenitě všem. Triafasciatus moudře se dívá. Jan.

Dessau: Roztomilá rybka, mrštná a žravá. Jan.

Lipsko: Chaetodon trochu smuten, ale žravý. Jan.

Saská Kamenice: Za nic nemohu. Jan.

Drážďany: Drahý strýčku, nemohu za nic. Jan.

Podmokly: Ve tři hodiny Chaetodon triafasciatus chcípl. Mrtvolu zasílám v bedničce. Jedu do Prahy. Odpusť. Nešťastný Jan.

Když přijel pan Jan Pražák do Prahy, čekal na něho již telegram: Chaetodon triafasciatus mrtev. Tvůj strýc mrtev pro tebe. Josef-

Za příčinou nervózy dal si pan Pražák prodloužit dovolenou o další tři neděle...

  


 

Vzácný nález profesora Pak-Fonga

(Jak nás pan Hašek ujistil, zpracována byla tato črta podle vzácných rukopisů, jež chová ve knihovně své Lao-ming-tse, přítele našeho dopisovatele. Podivnou shodou okolností událo se cosi podobného panu učiteli Ž. před časem zde u nás. Považovali jsme tedy za svou povinnost, abychom předešli jakémukoli ztotožňování, uvésti výše citovanou poznámku.)

Zachovávali stále květnatou mluvu svých otců, ačkoliv celá Čína v té době již byla moderní. Tuto mluvu květnatou zachovával též učený profesor vývozní akademie v Šanghaji Josef Pak-Fong. Byl to učenec prvého řádu, toužící po té cti, nejvyšší v říši slunce, státi se členem učené akademie v Pekingu, která sbírala staré hrnce.

Za tím účelem stal se profesor Pak-Fong státoprávním radikálním archeologem. Možno o něm říct, že prolezl v Šanghaji všechny kouty od předměstí Lao-tse až na horu Kao a dál pátravými zraky vnikal do kraje, sbíraje zuby starých králů domácí dynastie. Měl jich doma slušnou sbírku, jako zub moudrosti krále Mih-Ce-tga Čtvrtého, stoličku královny Pubu-I-Zao, řezací zub jednoho královského pohrobka z dynastie Va a podobně. Všechny tyto vzácné skvosty nebyly však ničím proti jeho myšlénce, které obětoval veškerý svůj rozum, své snažení a fosforečnou hmotu svého mozku. Byla to myšlénka tak velkolepá, že i jen dobrá vůle ji provést stačila by pojistit slávu jeho jména až i třeba mezi Chunguzy a dokonce i mezi Tatary, Kalmuky a jinými národy čeledi uralsko-altajské, příbuznými s jeho lidem nečlánkovanými výkřiky, jako jsou: „Řežte je, mažte je!“

Nutno ovšem předeslat zmínku o tom, co přivedlo profesora Pak-Fonga k jeho velkolepé myšlénce. Byla to historická pověst. Jak známo, i nejlepší králové pijí. Podobně pil i první král z dynastie Mih-Ce. Dle pověsti, udržované houževnatě mezi lidem pil hrozně. Dále pověst vykládá o smrtelné posteli tohoto krále.

„Hle,“ pravil na smrtelné posteli tento královský kořalka svým rádcům a deputaci plačícího národa, „slunce zapadá rychlostí tajfunu, můj život prchá jako žížala, když velké slunce posílá své paprsky přímo na její zadeček. Prosím vás v poslední této posvátné chvíli: Až umřu, dejte pověsit mé tělesné lékaře, vězňům dejte napít se saki, kořalky z rýže, aby věděli, že bůh se nad nimi smiloval. A pohár, z kterého jsem píval, odneste do roviny a zakopejte u řeky La, neboť tato řeka šumívala tak krásně, když jsem se opíjel na jejích březích, kde kvetl lotos a koupaly se nahé Tatarky...“

Řekl ještě několik poetických vět, které mu šeptali do ucha nejlepší básníci všech 29 provincií říše a duše jeho odebrala se k jezerům Mge, aby tam hovořila se svým tatíčkem o nedostatku přirozeného hnojiva pro rýžová pole, kteréžto téma luštívají svatí u jezer Mge před obědem.

Profesor Pak-Fong umínil si tedy, že onen zakopaný pohár vypátrá a vykope.

Procházíval zadumaně krajinou u řeky La, šťoural holí do každé podezřelé jámy. Ani jednu kupku písku nenechal na pokoji. Podobal se foxteriérům, hledajícím krysy. A mrzutě vracíval se do Šanghaje, přísně zkoušel své žáky, mluvíval ze spaní o svých výpravách za zakopaným pohárem prvého krále z dynastie Mih-Ce, třikrát se věšel a byl pokaždé statečným školníkem odříznut. Život zdál se mu ničemností, když nelze najít onen historický pohár. A navrácen zase vědě a šanghajské městské radě znovu neúnavně procházel podél řeky La, díval se sem, díval se tam, odhrabával písek, prohlížel hromady trusu, vyptával se venkovanů, zdali neví nic o poháru či zda snad jejich dědové něco nevyprávěli nebo dědové jejich dědů, kde byl zakopán.

U řeky La lomíval rukama ve stínu tamaryšků, zatímco mlýny klepaly a túje voněla. Napsal si také zoufalou báseň pod názvem „Nic“.

Kvést broskve vidím pokolikáté,

a pořád nic.

Již snědena jsou tamaryšková povidla pokolikáté, a pořád nic.

A včely med už urobily za tu řadu let v úlech na sta liber,

a pořád nic.

Všechna jeho zoufalost obrážela se přesně a vystižně v této duchaplné básni. Francouzi tomu „nic“ říkají merde“.

On také toho slova užíval jako odpovědi, když se ho tázali, co našel. „Ale našel jsem...“

Bylo to skutečně trapné. Věděl, že podaří-li se mu onen historický pohár najít, stane se světovým mužem, členem akademie v Pekině. Zároveň tím povznese městskou radu v Šanghaji v očích celého vzdělaného světa.

Na druhé straně objevovala se mu před očima jeho beznadějnost v pátrání v době, kdy sám šanghajský starosta klepával mu na rameno a říkal: „Milý a velevážený příteli Pak-Fongu. Vy jste muž, který jednou něco najde. Ventilujte pilně historii!“

Konečně jednoho dne profesor Pak-Fong, jsa jako obyčejně ve stavu úplné beznadějnosti, přišel ku mlýnu pod městem a ku svému úžasu zpozoroval, že ze smetiště u mlýna cosi vyčuhuje. Vrhl se na ten předmět a omdlel radostí. Nebylo pochyby. Nalezl, co hledal. Byla to nádoba kulatá.

Div nezešílel radostí. Vroucně líbal drahou památku, jak činí všichni archeologové, najdou-li nějaké střepy. A tato památka objevená tak nahodile byla dokonce celá.

Když se vzpamatoval tou měrou, že byl schopen uvažovat, podrobil ji pátrání. Byla z kovu a rezavá, zhotovena dosti uměle s pověstným uchem starých nádob. Dosti objemná, aby první král z domácí dynastie Mih-Ce mohl se jejím obsahem opít.

V duchu zřel profesor Pak-Fong tu dalekou minulost, kdy lidé pili z těchto vzácných nádob. Staletí ležela mezi tou nádobou a nynějším světem. Historická rez mluvila významně. Samo sebou se rozumí, že si umínil, že napíše o tom velké pojednání. Hladil svůj vzácný nález cestou do mlýna a zdálo se mu, že mluví se starými předky. Staletí dívala se z nádoby na něho.

Vpadl rozčilen radostí do mlýna a objal ulekanou mlynářku. „Vzácná ženo,“ řekl, „požehnaný budiž váš dům. Nechť děti vaše žijí šťastně. Na vašem pozemku nalezen jest tento vzácný předmět. Sláva z něho padá i na váš rod. Potkalo vás štěstí, o jakém jste nesnila. Víte, šlechetná ženo, co znamená tato nádoba? Polibte ten předmět, vzácná paní...“

„Vy nestydo,“ vykřikla mlynářka, sličná Iwe-Hong, „můj nejmladší kluk sedával na této nádobě, stávala pod postelí, dostala jsem ji do výbavy. Když jsme koupili skleněnou, tu jsme vyhodili ji na smetí a teď chcete, abych ji líbala, nestydatý chlape...“

Ráno druhého dne našli ve křoví kolemjdoucí venkované profesora Pak-Fonga sedícího strnule na oné vzácné nádobě. Dodal si totiž až k ránu odvahy, aby se na prokleté nádobě vymstil...

Byl to přechod z největší blaženosti a naděje na noční nádobu.

   


 

Vzbouření Bezkočkovců roku 1901

I

Roku 1901 o deváté hodině večer pobouřil Antonín Bezkočka, brusič, všechny klidné občany v ulici Vodní, odkud dal se do Dušní uličky, kde vzbouřil obyvatelstvo tohoto špinavého zákoutí a přišel na náměstí, kde pod podloubím učinil jeho vzpouře konec městský strážník, dobromyslný Koziňák, napomenuv ho, aby nebouřil a šel spokojeně domů.

Obdržev odpověď, že je oslem, mezkem a podobně, napomenul ho podruhé, aby obrátil svých kroků do předměstí Žabích Vršků, kde bydlí, na kteréžto napomenutí odvětil nešlechetně Bezkočka nadávkami, i byl napomenut vlídně potřetí, zatímco kolem shromáždil se zástup obecenstva, ku kterémuž obrátiv se brusič řekl filosoficky: „Kdybych ho praštil do hlavy, tak mne zavřou, kdybych ho kop do břicha, tak mne zavřou taky a proto bude nejlepší, když oba půjdeme po svým.“

I chystal se odejít, když dobromyslný Koziňák podotkl: „Vidíte, Bezkočko, že je to nejlepší, jít domů a hezky se vyspat, jak vám radím.“

„Vy že mně radíte, Koziňáku? Já si radím sám, panáku jeden, já si poroučím, já jsem svým pánem a abyste si nemyslil, že od vás si dám rozkazovat, akorát nejdu domů. A vrátil se do Dušní uličky, sledován zástupem a křičel výhrůžně: „Ať zhyne činže!“

Následkem tohoto demonstrativního chování v Dušní ulici došlo k bouřlivému výstupu. Tři obecní strážníci po zuřivém zápasu nepustili ho více ze „svěru“ a skvostným chvatem záhlavním a podramenným obratem připravili mu porážku a již ho vlekli na radnici, před kterou, než zavřeli za ním vrata, Antonín Bezkočka obrátil se k provázejícímu je davu a řekl hlasem poražených hrdinů: „Vzdávám se, panáci!“

Za inkvizitem zapadla vrata inkvizičního domu.

A v místním listě (jaké štěstí, že vyšel za čtyři dni po těchto událostech) mezi zprávami policejního úřadu pod zprávou: „Kymácející se stromky. V ulici Hrobové kůly od stromů povolily. Byla obava, aby při větru vítr stromy nezlámal. Učiněno opatření.“ stálo: „Velkou výtržnost způsobil v úterý v našem městě Antonín Bezkočka, osmadvacetiletý brusič, bydlící v předměstí Žabí Vršky č. 2. Motal se opilý chodníky(?) a dlážděním(?) hulákaje a nemravně křičel: „Ať zhyne činže!“ Napomenut jsa, spílal panu Koziňákovi a neuposlechl jeho rozkazu a pokračoval na předsevzaté dráze. (Upozorňuji na skvostný sloh onoho listu.) Cesta byla mu ovšem zastoupena třemi strážníky, kteří po nadlidské námaze zbůjníka přemohli a dopravili do radnice. Jména jejich jsou: Josef Umělec, Jan Prášek, Josef Hejra. Dopraven jsa v lůno radnice, (Upozorňuji ještě jednou na slohové okrasy), vysvětlil a na omluvu svou udal, že byl dlužen činži domácímu v obnosu 19 zl. 50 kr. a že měl před svatbou!!! Tázán jsa, zač pil, odvětil bez váhání, že bratrovi svému, třicetiletému kamnáři Vojtěchovi Bezkočkovi, vzal břitvu a prodal Janu Pelikánovi, zedníku z čísla 12, pětadvacet let starému, udávaje na omluvu, že onu břitvu hodlal mu dát jeho bratr darem k svatbě. Záležitost postoupena okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, o jejímž výsledku neopomeneme naše předplatitele zpravit referátem pokud možno obšírným. Jest zjevem smutným, že naše městečko stalo se eldorádem různých živlů, kteří nectí Boha, nectí zákony, den ze dne žijí a veřejné komunikaci, mravnosti a počestnosti našeho městečka na obtíž jsou. Slovem psaným i živým tepati budeme bezohledně všechny, kteří nevidí tu zkázu, ty útoky na klid našeho života. Nedosti na tom, že městská rada nedala dosud osvětlit náležitě Dušní ulici a nepostarala se o náležité odvodnění páchnoucí stoky ve Vodní ulici (kam by taky chodila chytat raky?), trpí ve svých zdech našeho staroslavného městečka živly, které jí brzy přes hlavu přerostou. Nedosti na tom, že si náš kolega z redakce zlámal nohu před rokem v jámě, která dodnes straší na náměstí, pan purkmistr hraje každý večer špády u Koruny a nevidí neslyší všechny stesky. Že je vám, pane purkmistře, maxlová dočka milejší, než klid a bezpečnost našich ulic? Ubozí slepí! Třikrát ubozí v té době, kdy blíží se obecní volby. Tolik vám, pane purkmistře.“

„Kde je Bezkočka?“ tázal se dopálený purkmistr, když četl poslední číslo listu.

„Sedí ještě v šatlavě.“

„Tak ho okamžitě propusťte na svobodu a necháme tu věc plavat. Chci říci běžet!“

 

II

Víte, jak začínají často romány? Takto: Starobylý hrad Vysokov býval odedávna sídlem šlechtické rodiny, pánů z Vysokova. Vystaven na strmé skále, poskytoval dalekou vyhlídku do kraje, kde na jedné straně v polokruhu jej objímal stříbrný pás v podobě řeky, tratící se v lůně mocného boru, jenž pod hradem na druhé straně sousedil s rozsáhlou oborou, atd.

Je prý to tak příjemné pro čtenáře, jak slýchávám, když začne se s popisem sídla jeho hrdinů a proto začnu též příjemně.

Starý domek číslo 2. v Žabích Vrškách býval odedávna sídlem šlechetné rodiny pánů Brablenů, obchodníků vepřovým dobytkem. Vystaven na nejvyšším bodě Žabích Vršků, poskytoval dalekou vyhlídku do městečka, kteréžto vyhlídky odedávna používaly manželky pánů Brablenů, pátrajíce zuřivě, zdali nevrací se jejich manželé z hostince a této vyhlídky používali i jejich podnájemníci, neboť ke cti pánů Brablenů musíme uznat, že zásady všeobecného dobra byly oddávna zakotveny v jejich srdcích a oni nikdy neopomenuli rozdělit se o onu krásnou vyhlídku s někým, kdo potřeboval laciného bytu. A dobrosrdečně vůči svým nájemníkům poshověli činži na dva kvartály, při nezaplaceném kvartálu třetím vyhrožujíce vyhozením a při čtvrtém nezaplaceném čtvrtletí vyhodili každého a za ním jeho nábytek, který dopadnuv na zem, proměnil se v zříceniny, podivnou spoustu třísek a latí, neboť k domku pánů Brablenů vedly schody.

Ano, schody vytesané ve skále. A kam vedou schody? Do vysokých poloh, kam by jinak noha lidská nevstoupila bez namáhání, anebo vůbec nevstoupila. Proto bylo na pováženou býti podnájemníkem nynějšího pana Brableny, paní Brablenové a dcery Fandy, když v paměti všech v městečku uchovala se vzpomínka, jak vyhodili posledně Kličku, provazníka. O Kličku ani tak neběželo, ale o jeho nábytek, který dělal po příkrých schodech skutečná salta mortale.

Napřed letěla postel, pak stůl, nato dvě židle a ladný obraz doplňovala podobizna maršálka Radeckého, která nedoletěla dolů, kde stály děti i velcí, vyjadřující obdiv svůj křikem. Rozbila se na té pro ni křížové cestě. Když nic neletělo dolů, obecenstvo se rozcházelo. Čekalo, kdy poletí provazník Klička. Chytrák! Ten zatím díval se z dálky na řádění nespokojené rodiny Brablenů a byl tak chytrý, že když mu pan domácí vzkázal, aby si přišel nahoru pro slamník, nešel a nešel. Neobjevil se více u nich nahoře, chytrák! Následkem toho poskytl dětem i velkým báječné divadlo, když po čase Brablena pálil slamník za domem večer a plameny, kouř uvedly v nadšený řev diváky, smějící se houkavé poznámce pana domácího, který křičel dolů, že to dělá jen z toho důvodu, aby si snad ten lump provazník Klička nemyslil, že chce si on něco nechat, co mu nepatří.

Dlouho nenašel ten přímý muž žádného podnájemníka, až konečně přišel brusič Bezkočka se svým bratrem Vojtěchem, kamnářem a usadili se bezstarostně v domku, bezstarostně dvakrát za den šlapali schody nahoru a dolů, bezstarostně neplatili, neboť oni se nebáli, bratři Bezkočkové.

A tu řízením osudu zamiloval se Antonín do Fandy svého domácího, kteráž lásku jeho opětovala tak vroucně, že bylo nutno pomýšlet na svatbu, aby jedináček Brablenů nepřišel do lidských řečí a navždy neznesvětil čisté jméno a pověst rodiny Brablenů.

A z toho důvodu pan Brablena nepokusil se vyhodit ctihodné bratry, ačkoliv přes rok již neplatili, upokojuje svou duši domácího pána častými narážkami na dluh 19 zl. 50 kr. a připojuje k tomu významně: „Tondo, už je na čase, abys si vzal Fandu, ty víš... a pak se taky toho dluhu zbavíte.“

A již bylo před svatbou, když Antonín vyvedl ten kousek, který dal podnět místnímu listu, aby jeho jméno vláčel kalem hanby, aby připojil k jeho jménu i jméno purkmistrovo, aby uvedl v hanbu tím svého budoucího tchána, svou budoucí tchýni, budoucí choť, ale prospívaje na druhé straně zájmu veřejného blaha, neboť hned v pondělí po mistrném útoku místního listu počalo se s osvětlováním Dušní uličky, zasypávali jámu na náměstí a počali odvodňovat ulici Vodní, zatímco Antonín naslouchal bez poznámek zasedání rodinné rady zde nahoře, které zúčastnila se celá rodina Brablenova a jeho bratr Vojtěch, který zrakem příšerným i slovy vyčítal mu břitvu, jeho svatební dar...

 

III

Byla to snůška žalob, kterou předkládala rodinná rada Antonínovi. Rozbírali dopodrobna celý jeho život, jak se stal z něho darebák, jak darebákem zůstal a jak není naděje, že by mohl se stát z něho pořádný člověk. Proč vybral si takové zaměstnání, které samo o sobě svádí k nepravostem. Je to něco, být brusičem a spravovat deštníky? Ať se podívá na svého bratra kamnáře, který poctivě se živí slepováním kachlíků. I když je tedy brusičem, proč dělá hanbu rodině Bezkočků. Což není dost na tom, že jejich nebožtík otec nevinně dostal se do kriminálu, obrav z hladu toho kupce za Starou Boleslaví. On ale hladu nemá, proč tedy krade, proč bratru svému propil břitvu, dělá výtržnosti, dá se přemoct od policajtů?

A proč nevinné děvče, Fanda, má s ním trpět. Přivedl ji tak daleko, že čest její rodiny je zničená. Ať je tedy zničená, ale on, Brablena, má toho všeho právě tak dost. Jaký by ona měla život po boku takového lumpa, jako je Tonda. Takhle, když s Tondou vyrazí dvéře, bude aspoň pokoj. On, Brablena, uživí všechny a nemusí mít na krku Antonína Bezkočku.

Proud jeho výmluvnosti přerušil proti všemu očekávání kamnář: „Jó, jó, povídali, pane domácí, pak musíte počítat taky se mnou. Tonda je sice lump, ale abych ho snad já nechal vyhodit, sakulajda, to nikdy, povídám, nikdy, pane domácí. To zas nás neznáte, my se jen tak nedáme vyhodit. My cestovali. Já byl v Německu, v Uhrách, já sloužil v Košicích a tady s bratrem vyházeli jsme celou hospodu, viď, Tondo a vy takhle povídáte, že jako vyrazíte s Tondou dveře a že ze svatby nebude nic. S tím na nás nepřijdete. Když jeho chcete vyhodit, musíte vyhodit taky mne a napřed povídám ale, že se to nestane, já dlouho mlčel, za to vám ručím. Napřed vyhodíme vás, rozumíte. My se urážet nedáme. My se už připravili na svatbu, a my se už nějak odškodníme, hrome!“

Již třásl uděšeným panem Brablenou a křičel: „Tondo, pomoz mně vydat mu boty!“

Paní Brablenová s Fandou uznaly za dobré zmizet a na schodech, vytesaných v skále očekávaly, jak to dopadne, chovajíce stále naději, že jejich tatík zůstane věren starým tradicím a vyhodí nepříjemné dlužníky, kteří padnou jim na schodech do rukou.

Zmýlily se však škaredě. Jejich chlouba, tatík Brablena, zápasil s Bezkočkovci s malým úspěchem, ačkoliv hájil každý coul své půdy kopáním, pěstí a židlí. Ztrácel jednu pozici za druhou. Už ani nekryl si záda a ležel na cihlové podlaze, odkud smýkali ho ku dveřím, pak chodbou, ztratil i tu pozici a byl venku a již letěl po schodech, vytesaných v skále do náruče manželky a dcery a s nimi dolů a dolů, zatímco kolem hvízdalo kamení a odráželo s hlukem od skály. Kamení, vrhané vítěznými Bezkočkovci, kteří se stali neobmezenými pány tohoto hradu, malého domku v Žabích Vrškách číslo 2.

Oni se opevnili. Vchod ke schodům zatarasili barikádou ze skříně, stolů, židlí a stáli nahoře vítězně, zatímco dole shromaždovaly se zástupy nejen z Žabích Vršků, nýbrž i z městečka, kam dolétla již zpráva, že se Bezkočkovci vzbouřili.

Zástupy, majíce v čele rodinu Brablenovic, zachovávaly však slušnou vzdálenost, neboť kamení, metané bratry udržovalo je hezky daleko od opevněných schodů.

V pět hodin vypukla vzpoura bratří, v šest hodin přišli tři strážníci a křičeli za hrobového ticha: „Ve jménu zákona, vzdejte se.“ V odpověď zasypal je déšť kamení, i pokusili se ztéct útokem barikádu, ale nechali toho, když kamení bilo kolem a strážníku Janu Umělcovi byla, rozbita čapka.

Spokojili se tedy tím, že s vytasenými šavlemi hrozili, jsouce mimo dostřel, bratrům doživotním žalářem a šibenicí.

O půl sedmé objevil se pod opevněním purkmistr, křiče nahoru: „Co to, lidičky, děláte?“

A vzápětí běžel kulhaje do zástupu a volal: „Ti darebáci házejí kamením.“

Ve tři čtvrtě na sedm počala Fanda naříkat, i odvedli ji rychle k příbuzným do městečka. Ve čtvrt na osm zavolali babičku a již po půl osmé stal se ubohý pan Brablena dědečkem, i běžel klusem do Žabích Vršků, kde situace byla stále táž a volal hlasem truchlivým k vzbouřencům: „Tondo, Fanda má holčičku, máš holčičku, Tondo!“

A vzápětí přišla hned odpověď: „Co mně je do toho, pane domácí?“

Zástup slyše „pane domácí“, dal se do smíchu. Pan domácí a domů nemůže.

Těžce zkoušený pan Brablena upadl do krátké mdloby. V osm hodin bombardují Bezkočkovci kamením prázdnou barikádu.

Ve čtvrt na devět zapadá slunce a osvětluje rudě vzbouřené bratry, kteří bystře střeží každý pohyb rozpustilého davu, který se nenuceně baví tím nezvyklým divadlem.

O půl deváté přicházejí dva četníci s nasazenými bodáky, ku kterým pan Brablena mluví: „Tonda, Fanda, Fanda, Tonda, Vojta, Fanda, Tonda, Vojta.“

A četníci křičí nahoru: „Ve jménu zákona, vzdejte se.“

Bratři Bezkočkovci utíkají do domku a zamykají se. Četníci zlézají opevnění, zástup leze přes barikádu, strážníci a četníci lezou okny dovnitř.

Krátký zápas, vzbouření Bezkočkovci mají želízka na rukou, pan Brablena ujímá se opět v držení domku svých předků a spílá Tondovi i Vojtovi.

Cesta zajatců k okresnímu soudu a následujícího dne doprava jejich drahou k zemskému trestnímu soudu.

 

IV

Událost tato zběhla se v mém rodném městečku před pěti lety a když po pěti letech zavítal jsem do rodného místa, hostinský Kratoušek pod podloubím na otázku, co je nového, odvětil s výrazem velké důležitosti: „Inu, sešlo vám náhle ze svatby brusiče Bezkočky s Fandou pana domácího Brableny.“

 

V

A ještě něco mne napadá, když dopisuji tento příběh. Možná, že za pět set let, tedy roku 2401, přijde spisovatel, který, pátraje po starých pramenech, z nichž by vhodně mohl sestaviti historický román, nenalezl by této povídky jako důležité pomůcky, památky na dobu podivných, jemu nevysvětlitelných zápasů, proto prosím čtenáře, aby vystřihli toto povídání, zabalili ve svitek a obětovali těch pár grošů a koupili olověnou bednu, svitek této povídky uložili do ní a zakopali ji na místech, kam myslí, že může za pět set let přijít ten, kdo z toho udělá velký román historický pod názvem Vzbouření Bezkočkovců roku 1901. Prosím vás za to...

     


 

Vzdělávací čítanka

Předmluva

Jest to vždy velice smutné a trapné pro člověka, když zabývaje se studiem lidských povah po delší dobu, dospěje k tomu názoru, že nejchytřejší a nejrozumnější lidé si často počínají tak, že musíme vrtět hlavou nad jejich jednáním.

To dalo roku 1787 důvod Adolfovi, svob. pánu Knigge, že nasbírav tyto smutné zkušenosti o obcování s lidmi, s kterými se setkal, vydal roku 1788 v Hannoveru velice roztomilou knihu O obcování s lidmi, ve které podal pravidla ke šťastnému, spokojenému a užitečnému životu.

Kniha Kniggeho poskytovala mně za útlého mládí mnoho potěšení. Bylo to mé vádemékum nejen vnějších způsobů zdvořilosti, nýbrž desaterem ušlechtilých přikázání, jak se máme chovati vůči svým spolubližním, abychom si získali jejich přízeň.

Když později jsem v praktickém životě chtěl jednat podle těchto pravidel O obcování s lidmi, narazil jsem na tolik překážek a zklamání, že nezbylo mně nic jiného, než nauku O obcování s lidmi přizpůsobit poměrům novější doby, čili lépe řečeno napsat jakousi Vzdělávací čítanku, ve které jest pojednáno o povinnostech, které nám ukládá naše postavení v občanském životě, neboť člověk ve společenském životě se velice často ocitá v prapodivně zapletených situacích.

Kniha jest připravena do tisku a zbývá mně jen připojit všeobecný přehled plánu a uspořádání látky a sestavit abecední rejstřík.

Prozatím podávám několik ukázek ze své Vzdělávací čítanky.

 

Několik ukázek

Anekdoty: Každá anekdota, kterou ve společnosti vypravuješ, má mít určitý podklad z okolí společnosti, ve které se pohybuješ a ve které anekdoty vypravuješ. Nejlepší jsou anekdoty, které vrhají na někoho ze společnosti špatné světlo a roznášejí důvěrné rodinné rozmluvy i události. Nezdají-li se ti dosti skandálními, můžeš je podle libosti překroutit. Dojde-li k mrzutosti, můžeš se léčit doma.

Opuchliny se léčí přikládáním kolárské vody, kterou dostaneš v každé lékárně. Odražené maso a namoženiny léčíš směsí kafrového lihu, čistého terpentýnového oleje a čpavku. V lehčích případech stačí křenové placky. Někdo se při vypravování anekdot pikantního a jemně či hrubě oplzlého zabarvení dopouští neslušnosti, že je vypravuje hlasitě, nedbaje přítomnosti mladých dam. Anekdoty takové se vždy vyprávějí tiše a mezi čtyřma očima. Hleďme odtáhnout mladou dámu stranou. Vznikne-li nepříjemnost, což se stane ovšem velice zřídka, používáš v domácím ošetřování léků a mazání jako v prvním případě.

A pak ještě jedno: Mnohá pikantní anekdota, již si dovolíme pronést mezi dámskou společností, vzbuzuje u mužů velmi snadno pohoršení a uzardění. Celkem však buď pamětliv, že není nic nudnějšího nad takzvané slušné anekdoty. Slušný člověk nemůže mít v nich zalíbení a urážíš jeho jemnocit a vzbuzuješ jen nelibost, poněvadž každý od tebe čekal něco dráždivě pikantního a ty jim zatím vypravuješ nějaký slušný nesmysl. Slušné anekdoty si vypravují mezi sebou jen členové Armády spásy, dokud nejsou opilí.

Zdvořilost: Již Knigge řekl, chceš-li býti zdvořilým, že nesmíš od nikoho odcházet a nikoho od sebe pustit, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného. Z toho vychází najevo, že nikdo, s kým se setkáš, nesmí považovat dobu, kterou strávil v tvé společnosti, za ztracenou. Bavit musíš za každou cenu. Mluvíš-li s nějakou slečnou, kterou vidíš ponejprv, řekni jí třebas, že jsi český básník, že píšeš pod jménem G. R. Opočenský a že jsi napsal báseň Když měsíček spanile svítil, vévoda Břetislav vstal, jinak že lítáš v aeroplánu a černoch Džemps že ti rozbil nosní chrupavku, když byl inkognito v Praze. Mluvíš-li s pánem, který má bradavici na nose, hleď ho upozornit, že v Anglii je 252 048 lidí, kteří mají také bradavici na nose a na bradě.

Pokud se týká něčeho poučného, než jdeš do společnosti, nahlédni do jakéhokoliv dílu naučného slovníku a potom vypravuj například, že stehno je horní oddíl nohy mezi kyčlí a kolenem, stehnatky že jsou živočiši (viz chalcididae 2), Stehrov že je ves v Čechách (viz Hut 28). Také je nevyčerpatelným zdrojem zábavy, cituješ-li věnování Sofie Podlipské v její knize Mraveniště: „Posvěceno památce mého děda a báby z matčiny strany, v upomínku na stoletou ročnici babiččiných narozenin. Přijměte, vy drahé duše, za hrobem tuto skromnou kytici.

Rozumějž mně tedy každý dobře. Být zdvořilým znamená být společenským. Nedat se tak lehce odbýt, a jak řekl Knigge, nepustit nikoho od sebe, aniž jsi mu řekl něco poučného a zábavného a já dodávám: „Též něco příjemného“, což ovšem záleží na individualitě jednotlivce.

Podle mého názoru každý rád slyší, když mu řekneme, kdyby se dal fotografovat, že by na podobizně vypadal trochu staře.

O padouších: V koloběhu života mnohý člověk se vlivem biografů stane padouchem proti své vlastní vůli, a nějakým činem, o kterém čteme v rubrice Ze soudní síně, odřízne sobě zpáteční ústup do společnosti. Stal-li se již člověk padouchem, musí se hledět udržet na té dráze, aby nebyl všem lidem na posměch. On musí mezi sobě rovnými padouchy býti konsekventním, zejména jde-li o rozdělení nakradeného. Musí mezi nimi intrikovat tak dlouho, až se seperou, on může směle celý lup sebrati a zmizeti.

Mladý příteli padouchu! Kráčej podle možnosti přímou cestou a nevyhýbej se ani křivé! Chceš-li se státi dokonalým padouchem a darebákem, nezastavuj se na poloviční cestě k darebáctví, to bys to, mladý muži, nedotáhl ani před porotu. Nedej se před soudem zviklat, věří-li soudce tomu, že se můžeš polepšit. Podej důkaz duševní rozvahy, že tvé svědomí se nedá pozatřást. Polepšení je zbytečná velkomyslnost, kterou prokazuješ soudci. Jestli tě soud vybízí k polepšení, nejedná z pouhé náklonnosti k tobě. Tys mu prostě nahnal strachu, že se zas poznovu před ním objevíš a přidáš mu novou práci, případně nový trest v kanceláři při dnešním úctyhodném rozmachu zločinnosti.

Nesmí tě zmást ani podmíněnost trestu při prvním odsouzení. To je jenom společenská slabost. Jsi-li padouchem a darebákem, drž svou linii a nedej se zviklat ve své ničemnosti dobrodiním zákona. A dotáhneš-li to před zrušením trestu smrti na šibenici, vyplázneš tak jako tak na všechno jazyk. Čím jsi, buď vždy celý!

Poměr dlužníka k věřiteli: Považujme vždy obnos, který si vypůjčíme, za nepatrnou úslužnost, kterou musíme bez ostychu přijímati od svého bližního a nebylo by skutkem hodným vděčnosti, kdybychom snad chtěli vraceti svému věřiteli dlužný obnos a tak urazili krvavě svého dobrodince, připamatujíce mu, že byl jednou k nám dobrým.

Nevracet vypůjčených obnosů má mnohem větší cenu, než celý vypůjčený obnos. Nevracení má cenu mravní, neboť dobře vychovaný bližní nemá nikdy uvažovat o tom, zdali se někdy s obnosem, který tobě půjčil, shledá. Každý člověk, který se stane tvým věřitelem, projevuje vlastně tobě uznalost, že se ty nikdy nezmíníš o tom, že tobě prokázal kdysi nějaké dobrodiní.

Ušlechtilí a cituplní lidé se raději vyhýbají svým věřitelům, aby se neprořekli zmínkou o svém dluhu a neztrpčili věřiteli shledání se starým druhem a nešetrně neničili dojem z jeho bývalé záslužnosti o vaši osobu. Zejména vracet obnos, vypůjčený za nízké valuty, stejným obnosem téže měny za vysoké valuty by vypadalo, jako bys chtěl svému věřiteli vnutit náhradu za prokázané dobrodiní a tak jej ponížit. Jsi-li již tak nestoudný a vracíš peníze, přepočítej je alespoň na bývalý kurs.

Něco jiného je ovšem, je-li tvůj věřitel člověk, který ztratil všecky mravní zásady a poslední zbytky ostýchavého studu a začne tě upomínat. Tu vyslechni jeho slova soucitně, přívětivě a pozorně! Nevyrušuj ho! Je takovému nešťastníkovi jistě útěchou, může-li se Vypovídat a sobě ulehčit. Pomysli, jak asi těžký byl jeho první krok k žebrotě! Hleď ihned, když se vymluvil a sobě odlehčil, převést jemnocitně řeč na zcela jiný předmět, například že roku 1860 na dalmatském ostrově Hvaru nalezl a otevřel pan Ivan Markati nový znamenitý lom na mramor a když ani to nepomůže, zařvi mu do ucha: „V Rakomazi, v saboleském komitátu v Uhrách, zhotovil jeden mlynář županovi uherské spodky a obdržel za to pytel bramborů a litr vína jako mzdu. Župan byl velice spokojen jak střihem, tak i švem a co je zvláštního, že ten mlynář ani nepotřeboval brát míru, nýbrž stříhal a všechno šil zpaměti, jak viděl jednou župana na fotografii.

Obyčejně potom zůstaneš v pokoji sám. A kdyby ani to nepomohlo, začneš svému věřiteli říkat Hedvičko, vezmeš ho kolem pasu, začneš mu hladit vlasy a líbat na čelo, přičemž mu šeptáš do ucha: „To vím, že jsem mlád, má drahá Hedvičko a že ještě nejsem ničím, že se ženit nemohu. Ale moje zlatá Hedvička na mne počká! Tak vidíš, Hedvičko, svěřil jsem se ti a je mi lehčeji. Teď budu moci spíše promluviti s tvým otcem.“

Jsem přesvědčen, že ten chlap jistě hned zmizí, koktaje s ustrašeným pohledem: „Buď-buď-buď - jen-jen - kli-kli-kli-dddný, Ka-kakarlí-č-č-ku, já-já jjdu-du na to při-připravit ta-ta-tatínka.“

Ještě musím připomenouti, že dlužník nesmí proti věřiteli zapomenout zákonů lidskosti. Nikdy se nedomnívej, že musíš svého věřitele rozsekat nebo utlouct tím, co ti přijde do ruky.

Cestování po železnici se skládá hlavně z těchto bodů:

1. Zakoupení jízdního lístku.

2. Skandál se spolucestujícími.

K poslednímu nutno připojiti tato pravidla: Kdo nejdříve přijde do kupé, považuj sebe za autochtona, za jakéhosi patriarchu nad těmi, kteří přijdou po tobě a naplní kupé. To neznamená, abys snad seděl nafoukaně a vůbec s nikým nemluvil. Slušnost žádá, abys odpověděl každému, ovšem takovým způsobem, aby dotyčný cítil před tebou otcovský respekt. Optá-li se tě například: „Je zde prosím volno?“ odpověz mu zcela slušně: „Copak nevidíte?“ nebo „Copak jste slepej?“ či „Kam jste dal voči?“ A jestli takový chlap vám na to řekne: „Ale dovolte, pane...“, odpovíte mu: „Abych vás odtud nevyndal, pane...“

Na železnici budiž ti pravidlem cítit k sousedovi nepřekonatelný odpor, který ovšem musí vyvrcholit v tom, když se opozdíš a všechna sedadla jsou obsazena. Tu vkročíš rázným způsobem do kupé, prohlédneš si zběžně společnost, zda bys ji snad přepral, kdyby k něčemu došlo a potom kývneš na toho nejslabšího, kterého sis vyhlédl:„Dovolte, pane, jak se račte jmenovat?“

„Pan Zvára.“

„Děkuji, pane Zváro, hned jsem vás uhodl, že jste to vy. Ve čtvrtém kupé si přeje nějaká dáma s vámi mluvit.“

Potom, když vyjde, posadíte se pohodlně na jeho místo a mezitím co on hledá domnělou dámu, vy zatím oznámíte klidně všem v kupé, že to byl jen vtip, že jste si chtěl sednout. Sympatie jsou na vaší straně a všichni jsou dychtiví, co bude ten pan Zvára dělat, až se vrátí a vy se s ním bavíte po celou cestu, když on stojí před vámi a neustále vám vykládá něco o sprosťáctví, dokud se nevyskytne někdo ze spolucestujících a nezakřikne ho, aby už konečně držel hubu, když nerozumí žertu. Vás ovšem všichni budou považovat za příjemného společníka.

Někdy se ovšem stane, že osud tě uvede mezi nevzdělance a tu ti radím hned na nejbližší stanici vystoupit. Mezi lidmi, cestujícími po železnici, vyskytnou se i surovci a tu zpravidla nezbývá ti mnoho času na uvažování o jiném východisku ze situace. Rveš-li se ve vagónu s někým, buď opatrný, abys nepoškodil železniční erár a přimáčkni vždy svého protivníka na tu stranu, kde není poplašné brzdy.

Hra v karty: Abys nabyl jmění hrou v karty, musíš znát celou řadu nejrůznějších triků, nazvaných souborně falešnou hrou. Jest to jistá spekulace a znáš-li dobře dělat volty v kartách, nemusíš se nikdy obávati, že bys upadl v nedostatek, nouzi a bídu. Nesmíš však zapomenout denně cvičit volty doma, abys nevyšel z cviku a tvé prsty aby byly stále obratné a ohebné. Nedávej se, mladý hráči z řemesla, do takových her, které nemají ráz hazardní hry a ve kterých se hraje jen o nepatrný obnos. To jest zbytečná ztráta času. Rozumný muž opovrhuje takovou hrou, která není ničím jiným než sebešizením. Hrej jedině o vysoké peníze a za předmět kořisti vybírej si jen rozhodné blbečky, kteří hledají zábavu v tom, když je svlékneš do posledních kalhot.

Objeví-li však náhodou, že máš nějakou kartu v rukávě nebo pod stolem, neukazuj zlého rozmaru. Společenský tón velí nevšímati si takové maličkosti. Dokážou-li ti, žes falešným hráčem, jdi domů a nabij si před zrcadlem přes hubu, žes takový nešika. Jestli se to ještě stane podruhé a potřetí, že v tobě odhalí falešného hráče, zanech hry a jdi do kláštera.

    


 

Vzpomínka na císaře Karla

Strašně se mýlí ten, kdo si myslí, že by císaře Karla poznal podle obrázku. Kdepak! Na obrázku vypadá císař Karel jako usměvavý, červenolící mladík, má pěkné, černé, anglicky přistřižené vousky, všechno hezky hladké, vymydlené, ale ve skutečnosti vypadá zcela jinak.

Jako syn toho nunváře od nás, který podřezal vlastního otce, ale byl zavřen jen do ústavu pro choromyslné, poněvadž lékaři ho uznali za blázna dědičně zatíženého. Ten mladý nunvář utekl jednou z blázince, vrátil se domů a všude se ptal, jestli neví, kde zůstává ten starý, jak ho jeho vlastní syn podřezal.

Zrovna tak jako on vypadá císař Karel. Pořád se přihlouple usmívá a myslí si přitom, kde by koho podřezal, vousy má nazrzlé, umolousané a do špičky, jedna špička mu visí přes koutek úst dolů, druhá trčí nahoru, ve tváři je popelavě, fialově a zelenavě kropenatý. Ale to oni se monarchové schválně tak líčí, když někam jedou, aby je žádný atentátník hned tak nepoznal a neviděl v nich hned na prvý pohled císaře nebo krále.

Ale mne by neoklamal. Císaře pána8 Karla bych poznal hned, i kdyby se kdovíjak přestrojil a nalíčil. Jeho podoba vryla se mi hluboce a navěky do paměti, neboť jsem si kvůli němu zkazil na vojně befedruňk a dostal kasárníka.

Stalo se to takhle: Když jsme byli v etapě pod Tridentem, přijel nás sám císař pán Karel inspicírovat. Byl nám dán přísný rozkaz, abychom se „hodili do glancu“. „Chlapče,“ povídám si, „to si nesmíš udělat před císařem pánem ostudu,“ a čistil jsem se od hlavy k patě. Nejvíce jsem si dal záležet na botách. Měli jsme zrovna všichni nové, krásně žluté boty. Namazal jsem je pečlivě viksem, plival horlivě do škatulky, až mi v hrdle vysýchalo, a mazal a mazal. A potom cídil, až mě ruka bolela, dýchl na ně a zase cídil, až se blýštěly jako zrcadlo.

Když se potom pluk seřadil k prohlídce, všichni vojáci měli pěkně žluté boty, jenom moje, pečlivě vyleštěné boty, se leskly na slunci jako dva veliké, hrbolaté černé démanty. Jen zářily a hořely, až na protější zdi „prasátko“ se míhalo, když jsem nohama pohnul.

Ale na vojně to bylo jedno, dělat, nebo nedělat. Ale lépe bylo nedělat. Místo aby mne pochválili, že k poctě a slávě císaře pána jsem si tak velkolepě vyleštil boty, vynadali mi, že jsem buď pitomec, nebo ještě spíš velezrádce. Kdo prý ví, jestli jsem neměl v úmyslu dopálit tím císaře pána tak, aby vyletěl z kůže. Ale to jsem na mou duši takový úmysl neměl. S hanbou a opovržením mne tedy vyhodili z řad těch, kteří měli žluté boty, abych nedělal ostudu a výjimku a císař pán aby se nezlobil, že všichni mají žluté boty a zrovna jen já černé a vyleštěné.

Poslali mne tedy na vršíček, abych dával pozor, až císař pán pojede. Jakmile spatřím automobil, měl jsem hvízdnout na hornistu, který stál pod vršíčkem, a na to znamení měl hornista troubit uvítací generálmarš.

Byl to pro mne těžký a důležitý úkol. Napínal jsem zrak do dálky, div mi oči z důlků nevypadly, jen abych automobil císaře pána nepromeškal. Na silnici se konečně zdvihl oblak prachu a z dálky ke mně cosi supělo, rachotilo a drnčelo. Nebylo pro mne pochyby, že je to automobil s císařem pánem. Až se mi dech zatajil, když jsem si uvědomil, kdo se to blíží. Jeho Veličenstvo, náš císař pán a král!

Hvízdám tedy na hornistu, hornista troubí jásavý generálmarš, rozkazy velitelů letí k obloze, tasené šavle se blýští, vojsko se žlutými botami staví se do pozoru. Nikdo ani nedýchá, všechno napjato jako struny - No, a když to tak bylo nejlepší - místo automobilu s císařem pánem přihnalo se tryskem splašené spřežení volů bez kočího... Já jsem sice ještě na hornistu hvízdal, ale to už aby přestal troubit, že jsem se zmýlil, to že není císař pán s průvodem, ale splašení volové. Císař pán a volové, to je přece ohromný rozdíl!

Pohrozili mně tenkrát oběšením. A když potom za těmi voly přijel opravdu sám císař pán, třásla se mi kolena strachem, prosebnými zraky jsem se vpil do jeho panovnické tváře. Klekl jsem před nim na kolena a prosil jsem ho pro všechny svaté, aby mi odpustil, že jsem voly pokládal za císaře pána, že už to jakživ neudělím, že se polepším a budu dělat teď pravý opak toho, co jsem právě spáchal.

Bylo mi odpuštěno, neboť císař pán byl džentlmen. Dali mi čtrnáct dní vězení, a když jsem ho odseděl, poslali mě na magorku.

Od té doby si císaře pána Karla tak dobře pamatuji.

8 Na dotaz, proč se říká císař pán, a nikoliv pan císař, nemám zatím, než se podívám do naučného slovníku, odpovědi. Vysvětlení, že se říká také marcipán, a nikoliv pan marci, nezdá se mi dostatečným. Císař pán a marcipán, to je přeci rozdíl.  

   


 

Vzpoura trestance Šejby

Správa trestnice odepřela trestníkovi Šejbovi knedlík, který dostával jako zvláštní odměnu za to, že ministroval.

Bylo třeba šetřit a takový knedlík přišel na čtyři haléře. Stokrát ministroval za rok, to znamená sto knedlíků čili čtyři koruny. A ty čtyři koruny správa trestnice ušetří. Správce trestnice zamnul si ruce.

Jak bude ten Šejba vyvalovat oči, až se dozví po mši, že sloužil pánubohu zadarmo.

Správce navlékl si uniformu a šel do kaple, kde již stáli trestníci. Někteří cestou našli po chodbách oharky doutníků, žvýkali je s rozkoší, radujíce se, že nešli do kostela nadarmo. Jeden trestanec, mající doživotní žalář, pozoroval slunce, jehož paprsky pronikaly okny vězeňské kaple.

Chodí sem již patnáct let a když slunce nesvítí, tu vestoje klímá. Jinak paprsky mají na něho přitažlivou sílu. Dívá se do nich po celé kázání, po celou mši, neslyší, co se děje, mechanicky kleká, křižuje se a jen na ty paprsky hledí. Ony přicházejí zvenku, to byla ta síla v nich, která ho k nim přitahovala.

Jiní trestanci hleděli do stropu na namalovaného anděla strážce. Během času anděl vybledl a místy se zašpinil. Tím se stalo, že vyhlížel jako vousatý vrchní dozorce z truhlářské dílny. Jednu ruku, tlustou jako nohu, natahoval ten nepodařený anděl směrem k prvním řadám, kde stáli mladiství trestanci.

Většina z nich tvářila se poťouchle, poněvadž jejich dozorci po straně vykukovala z kabátu láhev s rumem. Měl noční službu a byl v povznesené náladě. Všichni očekávali najisto, že bude falešně zpívat: „Bože, před tvou velebností...“

Poblíže nich stál kuchař, šedivý trestník. Je zde šestý rok a potěšeně ztloustl. Dozorce, který má dohled v kuchyni, je také tlustý, ale kuchař ho jistě do svých deseti let předhoní. Dozorce z kuchyně stojí vedle trestance kuchaře a oba zívají. Už aby začalo kázání a už aby byl konec mše.

Ten pobyt v kapli je nejtrapnější doba z celého týdne. Člověk každou chvíli kleká a pak je to trapné, když se musí takové břicho zvedat.

Ze zástupu starších trestanců ozval se vzlykot.

Všichni se otočili. Že to zas dělá starý Kutina, že pláče? Okradl poštovní erár o dvacet tisíc a nyní naříká, že ho hryže svědomí a že je mu líto ministra obchodu.

Baví je to, ale tváří se vážně, aby nevyzradili, že Kutina hraje komedii.

Ať je nějaká švanda při kázání, jako předešle, kdy vězeňský kaplan ukazoval rukou na Kutinu zahřímal: „Z toho si vezměte příklad. Ten lituje svých činů. Ten ví, že Bůh peče oplátky a že oplatí hříšníkům, kteří se nekají. Ale on pláče, on ví, že jedině vroucí lítost otvírá brány nebes. A Bůh je milosrdný.“

Na přímluvu kaplana dostal pak Kutina nemocniční stravu. Odvděčuje se novým vzlykotem, poněvadž čeká, že už začne kázání.

Správce se dívá na hodinky. Kaplan se dnes opozdil o deset minut a přece mu včera říkal při kartách: Ne ať začnete pozdě s kázáním, víte dobře, že v deset hodin musím být ve vinárně. Ale řekne mu to, jak drží slovo. Ve vězení má jít všechno jako na drátku, i služby boží.

Konečně vystoupil na kazatelnu kaplan, maje přichystáno stručné, ale jadrné kázání. Byl mrzutý, poněvadž taková kázání musila být na jedno kopyto a správcova manželka si pomyslí, že on ničemu nerozumí a to by ho velmi mrzelo.

A potom se na něho dívá spousta oholených tváří a ostříhaných hlav do jedné linie, což mu připadalo odporným.

Měli by mu zvýšit plat. Dostává tři zlaté za kázání a deset korun za mši. Že nemá jeho kázání velkého účinku na morální nápravu trestanců? Co by chtěli za tři zlaté. Řekněme, že je tři sta trestanců, dostává tedy za nápravu každého trestance krejcar. Pravda, že málo?

Tedy ve jménu Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého...

Mluvil o lotrech po levici a pravici páně. Dismas a Kosmas. Najednou se spletl a začal znova. Tedy Kosmas a Dismas. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“

A pan správce vytahuje hodinky. Aha, má být v deset hodin ve vinárně. Ale co na tom, včera ho správec obehrál o zlatku v kartách, ať tedy sedí dál. Mluvil dál o lotrech, pozoruje nervózní pohyby správcovy. „Vězte tedy, ó hříšní, že ráj není bez opravdové lítosti otevřen.“ Jak se pan správce tváří. Takhle počkáš si na taliány a čtvrtku vína do půl jedenácté. Hrome, pravda. Dnes přijdou taliány. To raději to dříve ukončit.

„Hříšný člověk, jako ten lotr, kaje se a je mu odpuštěno. Ještě dnes budeš se mnou v ráji. Ta slova platí i pro vás. Myslete o nich a pomodleme se za dobrý úmysl. Ve jménu Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého. Otčenáš...“

Správce se radostně usmívá. Přece přijde do vinárny, než zbyde po taliánech jen prázdný kotlík. Jen aby mši také rychle odsloužil. Snad bude mít svědomí.

U sakristie ozval se zvonek.

Správce vrhl radostný pohled na Šejbu, který právě kráčí s mešní knihou k oltáři, následován kaplanem. Kdyby jen ten Šejba rychleji dělal. Ale Šejba ministruje s plnou vroucností, aby byl hodným toho knedlíku. Přemýšlí, jak bude mít vlastně dva knedlíky.

Říká zbožně „Konfiteor“. Celé dva knedlíky. Ono to voní, když takový knedlík se rozkrojí. A ta cibulka se sádlem.

Šejba je velký jedlík a svědomitý ministrant. Říká nyní „Kyrie eleison“ a „Christe eleison“. Třikrát Kyrie, třikrát Christe a opět třikrát Kyrie. Vyzývá o smilování pomalu a vroucně. Čím delší doba v kapli, tím kratší doba potom do oběda. Zde v kapli dělá pána a tam trestance. Odpovídá proto pomalu, aby prodloužil mši a zkrátil si dobu k obědu. Neboť on se tolik těší na ten přídavek.

„Et - cum - spiritu - tuo!“ Řekl to vroucně a pomalu. Zas mu jistě kuchař vybere největší knedlík. Správce zakoulel zuřivě očima. Jindy už jsou přece trochu dál a dnes jsou teprve u epištoly.

„Deo gratias,“ odpověděl Šejba slavnostně po přečtení epištoly. Bůh je svědek, jak se dnes těší na tu mastnotu s cibulkou, ve které plave knedlík.

Správce vzadu zívl. Počkej, lumpe Šejbo, ty příště nebudeš tak pomalu odpovídat při ministrování, až se přesvědčíš, že nedostaneš druhý knedlík, jako kdyby ten chlap nemohl říci „Deo gratias“ najednou jako „dgras“, ale on to protahuje na míle. „De-ó-grá-ti-as... A kaplan musí pořád takhle držet ruce, než Šejba to ze sebe vypraví. Ten chlap se bije do prsou tak pomalu, že člověk div nevyskočí z kůže.

Konečně, že je „Agnus dei“ a že se zvoní. Člověk tak jako tak umírá strachem, že taliány budou pryč. Šejbo! Zasloužíš temnou komůrku za to, že říkáš „Amen“ tak pomalu. Ty jsi taková brzda bídná. Už dávno mohlo se říci: „Ite missa est.“ Jak pomalu naléval vodu na mytí. To mělo v důsledcích zpoždění přinejmenším tříminutové a což to ostatní...

Správce zaklel potichu a byl roztrpčen do krajnosti. Uhodil se při přijímání tak silně do prsou, až to zadunělo. Jak se Šejba pomalu šourá.

Šejbovo oko plálo zatím zanícením a on přenášel mešní knihu na levou stranu oltářní krokem tak pomalým, že správce pozbyl úplně naděje, že uvidí taliány.

Zato ale Šejba těšil se čím dál tím více na oběd. Poplave v mastnotě. A cibulka bude na něm, ta hnědá a vonící. Byl-li knedlík pro něho nebem, byla cibulka hvězdami na nebi.

„Íiiíte miiííssa ést,“ Šejba odpověď prodloužil ještě víc. „Deoóó gráatiaááásss,“ zasyčel. Rozkrojí lžící knedlík, posolí, rozmíchá v mastnotě.

Pak dostali trestanci požehnání a čtlo se „poslední evangelium“.

„Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo.“

 Správce si zoufal, že svatý Jan udělal ten počátek evangelia tak dlouhý.

„Pak ještě otčenáš a Zdrávas, Maria,“ myslí si správce, „a pak dám si zavolat Šejbu.“

Konečně se dočkal posledního „amen“. Vyšel na chodbu a čekal, až Šejba půjde ze sakristie ku své cele.

„Šejbo,“ řekl. „Správa věznice usnesla se, že nebude dávat za ministrování přilepšenou knedlík. Kdo chce sloužit bohu, slouží mu zadarmo a ne za knedlík. Rozumíte!“

Tak se stalo, že Šejba stávkoval. Byl to velký duševní boj, nežli se odhodlal k tomuto kroku. Na jedné straně stály služby boží a na druhé knedlík. Měl volit mezi duševní potravou, mezi mystickým chlebem a mezi hmatatelným a poživatelným předmětem. Volil poslední, po velkém rozjímání a hádce s ostatními trestníky v jeho cele číslo 18. Těch pět spoluvězňů bylo pro rychlé rozuzlení tohoto sporu. Říci prostě: Dobrá! Když ne knedlík, tak ne ministrant.

Ale Šejba měl strach, že pohněvá pánaboha. To seděl té nešťastné neděle po obědě na lavici u stolu. Byl nasycen, ne sice jako jiné neděle, ale hladu neměl.

„Pánbůh by se hněval,“ opakoval neustále.

A zahloubal se do slabikování nějaké knihy náboženského obsahu, ze kterých jedině se skládala zábavná část knihovny trestnice.

„Tak, braši, tak je to,“ řekl, odkládaje knihu, „pěkné vypsání, jak ten sedlák hromoval a sakroval, když oral na Velký pátek. Najednou blesk zčistajasna a zabije sedlákovi oba voly.“

Tato pitomost rozesmála ostatní, což pobouřilo Šejbu. „My dole, pánbůh nahoře, rozumíte,“ rozhorloval se, „a já už jsem takový, že bych pánubohu sloužil třebas jen za porci polévky, ani knedlík by mně nemusili dát. A když nedostanu nic, také budu spokojen a řeknu: Pánbůh dal, pánbůh vzal, budiž jméno Páně pochváleno.“

K večeru dostal hlad. Obyčejně nechával si v neděli k večeři, maje dva knedlíky, půl masa, dnes ale, maje jen jeden, snědl maso a nenechal si nic.

Dal se do uvažování, že by mu měli dát aspoň polévku. Byla to očividně tak hříšná myšlenka, že chodil po cele a modlil se otčenáš.

Zdálo se, že modlitba měla ještě větší vliv na jeho vytrávení, než hříšná myšlenka na porci polévky. Čím více a vroucněji se modlil, tím větší dostával hlad. Ať dělal co dělal, zbožnost podléhala hladu. Byla menší než knedlík, mizela čím dál tím víc a namísto ní opanoval pole ten velký a chutný s cibulkou.

Tři roky žil zde v trestnici každou neděli v hojnosti a ty dva roky ještě má sloužit pánubohu zadarmo? Proč ho bůh takovou metlou navštěvuje? Snad ještě pro tu loupež? Což není dost, uloupí-li člověk těch pár krejcarů, že sedí pět let?

A jak si dal ještě dnes na ministrování záležet. Jak říkal hezky: „Kyrie eleison“, „et cum spiritu tuo“. „Sakra,“ řekl si, „co z toho mám?“

Kdosi mu z kouta neslušně odpověděl.

„To se samo sebou rozumí,“ ozval se jiný, „Šejba je vůl, mně se to stát, tak řeknu: Má úcta, mějte se hezky a příště si ministrujte sami.“

„To se ti nic nemůže, Šejbo, stát, ty dáváš do obřadů svůj rozum, tak ti musí také za to něco dát. Já vím, u nás ministrant na vsi. Ten dostal jídla z fary, peníze, když zabíjeli, tak dostal jitrnice, jelita, škvarky a jaké. Tak mít zde tu mísu škvarků!“

            Dali se do hovoru o škvarkách, o té nedosažitelné pochoutce a zanechali Šejbu sobě samotnému a jeho bezbožným úvahám. S těmi i ulehl na postel. Zabalen do deky, dospíval pomalu k rozuzlení otázky, na kterou stranu se přidá.

Zamhouřil oči a viděl knedlík. Usnul. Zdálo se mu, že seděl v kostele. U oltáře posluhoval ministrant v bílé komži a ten ministrant měl místo hlavy knedlík. Při obětování měl už dva knedlíky a před posledním evangeliem tři. Najednou se začly ty knedlíkové hlavy kutálet a kutálet, až se zakutálely k němu. Vedle něho seděl správce trestnice, maje okovy na nohou i rukou. Prosil proboha o jeden knedlík. Šejba mu plivl do obličeje a snědl před ním všechny tři. Zbylým omastkem namazal si vlasy, klekl si, děkoval bohu a správce věznice počal mu vlasy olizovat.

Probudilo ho rachocení klíčů a volání dozorce: „Vstávejte, jdeme do dílny. Ať jste připraveni, než se zazvoní. Kdopak z vás měl takový strašný sen, že byl zavřen?“ Byl to jeho obvyklý ranní vtip a odcházel k další cele, kde ho znovu užil, kuckaje se smíchem.

„Tak,“ pravil Šejba, oblékaje se, ku svým druhům, „už jsem rozhodnut, když nedostanu knedlík, nebudu ministrovat. Ani kuře zadarmo nehrabe.“

A celý týden Šejba, když viděl správce, musil se usmát. Že ho bude správce prosit a nabízet knedlík. Ale Šejba řekne: Ne! Dva knedlíky, a pak teprv ministrování.

V neděli o půl osmé přišel dozorce pro Šejbu, aby šel připravit v kapli na mši. Nalezl ho, jak hraje ovčinec s kostkami, udělanými z chleba.

„Nejdu, pane dozorče,“ odpověděl klidně a obraceje se na hráče, řekl nedbale: „Takhle do ovčince všech devět nedostanu.“

Dozorce nevěděl, co si má myslit. Řekl tedy ještě jednou, aby šel do kaple.

„Nejdu,“ byla odpověď, „knedlík mně strhli a teď, když mě potřebují, to bych jim byl dobrý. Neministruji.“

„Šejbo, pamatujte, co mluvíte. To je vzpoura.“

„Jakápak vzpoura,“ zastal se ho jeden, „řekne se: Slouží pánubohu. Ale jíst se chce také. To je můj rozum.“

Přišel vrchní dozorce: „Šejbo, mějte rozum a jděte do kaple.“

„Nejdu.“

„Pak půjdete k raportu.“

„To jdu k raportu.“

Zpráva o vzpouře trestance Šejby rozlétla se rychle mezi dozorci.

„Ta cela číslo 18 byla mně už dlouho podezřelá,“ říkali dozorci.

„Trestanec Šejba nevěří v pánaboha,“ rozletělo se rychle trestnicí, „už ho volají proto k raportu.“

Zatím Šejba již stál před správcem. Byl si vědom své důležitosti a tvářil se vážně.

Správce trestnice byl zrudlý hněvem v obličeji a nadával. „Jak se, pse, můžeš odvážit tak mluvit: Nebudu ministrovat zadarmo. Budeš ministrovat a dostaneš tmavou komůrku.“

„Nebudu!“

Správce byl zoufalý a vykřikl zoufale: „Budeš ministrovat?“

„Nebudu!“

„Tak ho odveďte do tmavé komůrky,“ poručil dozorci.

Šejba šel hrdě. Teď mu nešlo jen o knedlík, ale o zásadu. Ani taková brána pekelná, jako byla tmavá komůrka, ho nepřemohla. Usedl ve tmě na pryčnu a radoval se, že ho nikdo nedonutí, aby ministroval.

V té době správce lítal v kanceláři a lomil rukama. Za čtvrt hodiny přijde kaplan a oni nemají ministranta. Ta ostuda.

Kaplan se opozdil o pět minut. Šel pomalu do kanceláře správy trestnice a přemýšlel o tom, že odměna za kázání a za mši je přece jen tuze malá. Za dnešní kázání měl by dostat alespoň deset korun a ne ty mizerné tři zlaté. Ano, tak by to bylo správné. Za kázání tolik co za mši. Kázání má blahodárný vliv na trestance, zejména dnešní, že o každého tvora se stará nebe.

Kaplan se usmál a vstoupil do kanceláře správy trestnice, kde uviděl správce, sedícího schlíple u kamen.

Když uviděl kaplana, vstal a zasalutoval: „Dobré jitro, velebný pane.“ Posadil se opět a zničeně díval se na kamna, přičemž pronášel: „Uvažte, prosím, laskavě, že Šejba stávkuje.“

Kaplan pln podivu podíval se na správce. Opilý snad není. „Ale, pane správče...“

„Šejba se vzbouřil, velebný pane,“ mluvil dál správce, „nechce ministrovat, poněvadž jsem mu strhl knedlík za ministrování. Dal jsem toho darebáka zavřít do tmavé komory.“

„Musím s ním mluvit,“ rozhodl se kaplan, „dám si otevřít tmavou komůrku.“

Správce máchl rukou. Když Šejba neposlechl sluhu státu, který ho zavřel, jak poslechne sluhu Páně, proti kterému se vzbouřil. „Myslím, velebný pane, že to nebude mnoho platné,“ prohodil malomyslně.

Kaplan odešel s dozorcem a správce osamotněl. Díval se na hodiny a myslil si: Teď mu asi hrozí peklem.

Kaplan v tu dobu stál mezi otevřenými dveřmi tmavé komůrky a díval se na Šejbu. Otevřenými dveřmi padalo na tohoto denní světlo. Byl v jakémsi pološeru a na jeho tváři byl zřít vzdor. Stál neoblomně a hrdě díval se na kaplana. Vida, posílají k němu deputaci. Připadal si v té chvíli velmi důležitým a odpovídal pevným hlasem: „Nikoliv, vašnostpane, nikoliv, nebudu ministrovat.“

Kaplan uchýlil se k Tomáši Kempenskému. Vystřelil na Šejbu několik vět z tohoto církevního otce: „Bože, nenech tohoto muže poslouchati nepravosti, nýbrž dej mu pravé poznání sebe samého. Ať nedůvěřuje v sebe, nýbrž jedině v tebe, ó předobrotivý. Nekonečný, řiď ho, aby ochotně tobě sloužil. Šejbo, budete tedy ministrovat?“

„Nebudu, vašnostpane.“

Nyní nastal boj, urputný boj mezi Šejbou a kaplanem. Boj teologa proti stávkujícímu ministrantu.

Vzadu za kaplanem hrozil dozorce Šejbovi klíči. Ale Šejba odmítal. I kdyby ho tloukli dozorci klíči, jak to dovedou, když to nikdo nevidí z trestanců, neposlechne. On není již takovým obyčejným trestancem, on je něco vyššího...

Kaplan dostal se až k peklu, jak nahoře správce předpokládal.

Dozorce uznal za dobré se do toho vložit a poznamenal, na co kaplan zapomněl ve vypočítávání pekelných útrap: „Čerti vás budou plamennými jazyky olizovat, Šejbo,“ řekl kouleje očima.

„Ať,“ odvětil vážně Šejba. Kaplan pozbýval trpělivosti.

Vedle na chodbě bouchali trestanci, kteří doufali na cestě ke kapli najít baga, na dvéře a volali: „Chceme do kostela, do kostela!“

„Slyšíte, Šejbo, tam vaši druhové přejí si občerstvit svou duši přítomností v kapli a vy jim zabraňujete. Chápete ten smrtelný hřích?“

„Já chci jít také do kaple, vašnostpane, jsem dobrý katolík, v té víře umřu, v jaké mne matka vychovala, ale zadarmo ministrovat nebudu.“

„Snad byste mohl po mši vyžádat si odpuštění pana správce a on by vám zas dával knedlík.“

Šejba pokrčil rameny. Cítil v tom úskok. Až po mši! Aha! Ne! Tak hloupý není. Pak by nedostal nic, leda půst a tmavou komůrku.

„Vašnostpane,“ řekl dobrácky, „kdopak koupí zajíce v pytli? Sliby jsou chyby. Říkáte, vašnostpane, že pánbůh by mne vyškrtl z řady svých synů. Pánbůh, vašnostpane, jistě o takového trestance nestojí, jako jsem já. Ale já bez toho knedlíku ministrovat nebudu.“

„Věříte v Pánaboha, Šejbo?“

„Věřím.“

„Věříte, že vás Pánbůh za vaši vzpouru potrestá?“

„Věřím.“

Tato odpověď popletla kaplana. Kdyby byl řekl: „Nevěřím,“ byl by dokázal, tolik aspoň doufal, že bude od boha za to potrestán. Co mu jen říci? Ministranta musí mít, jinak by nemohl sloužit mši a přišel by o deset korun.

„Šejbo, prosím vás, pojďte ministrovat.“

Vida! Kaplan ho prosí. Cítil se ještě víc důležitým. Věděl, že je to proti domácímu řádu, když si sedne, ale posadil se. Kdo pán, myslí si Šejba, já pán.

„Dostanete železa,“ doplnil dozorce prosbu kaplanovu, chtěje mu zachránit vážnost.

„Vašnostpane, když mi slíbíte, že dostanu knedlík a že se mně nic nestane, půjdu. Jinak nejdu, i kdyby mne zavřeli, až bych zčernal.“

„Slibuji vám to,“ řekl kaplan.

Šejba vstal a šel ke kaplanovi: „Vašnostpane, pak bych prosil, abyste mně podal ruku.“

Popletený kaplan domníval se, že mu Šejba chce na znamení vděčnosti ruku políbit, nastavil ji a Šejba mu ji bodře potřásal, dodávaje dobrácky: „Tak tedy platí!“

Kaplanovi přecházely smysly. Lekl se. Což jestli Šejba je bývalý vrah? Nikdy se ho neptal, proč sedí. Ulekaně se optal na cestě ku kapli, kam Šejba šel nyní jako člověk, který vyhrál napolo ztracenou při: „Nu, a pročpak vlastně sedíte?“

„Loupež, vašnostpane, malá loupež…“

Kaplan si oddychl. Tedy zaplaťpánbůh, jen loupež a šel oznámit správci, že na základě učiněné dohody je konec vzpoury trestníka Šejby.

Správce zaklel. Jakáž pomoc, ale podání ruky kaplanovy stojí stát sto knedlíků ročně.

Služby boží odbyly se v pořádku. Šejba ministroval dnes ještě vroucněji než jindy...

Po odbytých bohoslužbách šel kaplan se správcem na víno.

„Hleďte, pane správče,“ řekl ve vinárně kaplan, „tři zlaté za kázání je přece jen trochu málo. Přičiňte se, abych dostal deset korun, jinak budu příště stávkovat já...“

A v tu dobu pochutnával si trestanec Šejba na těžce vydobytém knedlíku, vykládaje plnými ústy: „Ba, braši, pánbůh o mne nestojí, ale bez knedlíku nemohl bych ministrovat.“

A od té chvíle Šejba získal si neobmezené úcty na cele číslo 18.

   


 

Vzpoura v rakouském loďstvu

Otevřeně se přiznávám, že mám styky s policií. Jsem dlouho hledaným podvodníkem a celé okolí mě považuje za kupce na odpočinku. V restauraci, kde jsem denním hostem, velice si mě váží, půjčuji tam občas jednomu policejnímu komisaři, který kdysi po mně usilovně pátral, peníze do karet. Chodí tam též jeden vyšší policejní úředník od politické policie a my tři, já a ti dva páni od policie, jsme dobrými přáteli. Stýkáme se každý den a není mezi námi žádných tajností.

Ale předešle se stalo, že úředník od politické policie nepřišel na obvyklou partii dardy. Příštího večera sice přišel, ale pozdě a byl velice mrzut.

Pravil, že se přišlo na stopu antimilitaristicko-socialisticko-komunisticko-anarchistickému spiknutí a že dělali u jednoho člověka domovní prohlídku.

„Pánové,“ řekl, „věc jest velice vážná.“

Oddechl si a pak se rozhovořil. „Poslední dobou došel z Vídně na určité úřady pokyn, že v Lisaboně způsobilo námořnictvo převrat. Pak přišel druhý pokyn, že námořnictvo chtělo udělat státní převrat i v Brazilii. Začalo ta s bombardováním a bylo po pořádku. I přišel třetí pokyn, aby byl vzat zřetel i na rakousko-uherské loďstvo, které je chloubou říše a které, jak pevně doufám, získá nám v dohledné době kolonie i na jižní točně, jako kdysi získalo Špicberky a Zemi císaře Františka Josefa u severní točny. Přivtělení jižní točny však k našemu mocnářství vyžaduje přísnou disciplinu u námořnictva. Nyní si však představte, že dole pod Terstem mužstvo jedné torpedové lodice...“

Naklonil se k nám a šeptem dodal: „Chodilo na víno k jednomu muži, jehož bratr měl přítele, který byl sešvagřen s člověkem, jehož sestra udržovala známost s mladým mužem, bydlícím na téže chodbě s jedním socialistickým agitátorem.“

Oddechl si a pokračoval: „Není to však nikterak zapletené, neboť onen mladý muž se jistě stýkal s oním socialistickým agitátorem, slovo dalo slovo, řeklo se to, řeklo se ono, jak se právem domníváme, nakonec sestra onoho mladého muže, pardon, sestra onoho člověka, vzala si onoho mladého muže a tím se sešvagřila s přítelem toho prvního člověka, pardon, chci říci s bratrem onoho přítele toho prvního člověka.“

„Kam,“ dodal šeptem, „chodili námořníci oné torpédové lodice na víno.“

„Jak vidíte, politická policie vypátrá všecko. Prvně zmíněný člověk se stal svatbou sestry mladého muže se socialistickým agitátorem velmi blízký celému podvratnému hnutí, neboť přítele, který měl bratra sešvagřeného s člověkem dříve vzpomenutým, bydlícím na chodbě, ne tak to není. Měl sešvagřeného přítele svého bratra, ne tak to také není. Odpusťte, pánové, je toho příliš mnoho na mne za celý den! Zítra budu pokračovat.“

Pak nám podal ruku a rozechvěně odešel.

Příští večer pak pokračoval: „Včera jsem, pánové, brzo odešel, poněvadž jsem byl velmi unaven za celý den. Dnes si vám dovolím vysvětlit další pokračování oné aféry. Zapomněl jsem vám říci, že onen zatčený výčepník vína měl sedm synů a jeden z nich si vzal za ženu dceru jistého pražského domovníka, s kterou se seznámil ve Vídni. A tato okolnost hraje právě důležitou roli v celé aféře.

Snacha zatčeného měla v Praze bratrance a u toho bratrance jsme vykonali překvapující domovní prohlídku, o které se ještě zmíním. Celá záležitost se zdá být na pohled velmi komplikována, ale je strašlivě jednoduchá. Že šlo o snahu porušit disciplinu u námořnictva vidno z toho, že v Praze zatčený bratranec snachy onoho zatčeného obchodníka s vínem se připravil k životu na moři tím, že udržoval styky s mužstvem Pražské paroplavební společnosti. A na tu kombinaci jsem přišel já.

Zjistili jsme, že byl důvěrným přítelem kapitána parníku, Zbraslav. Toť něco úžasného a ohromujícího! Jezdíval parníkem až do Davle. A na co kladu důraz, snažil se podplatit kormidelníky parníků Chuchle a Bráník, aby mu vysvětlili zařízení kormidla. Znali ho všichni topiči a strojníci od Pražské paroplavební společnosti, kterým platil pivo jedině proto, aby z nich vylákal návod, jak se řídí parní stroj u parníků.

A pak, pánové, není to podezřelé na nejvyšší stupeň, když se vyptával, kolik mužstva bývá na jednotlivých parnících, jako je Vyšehrad a podobně? Nepřipravoval se ten člověk k antimilitaristickým rejdům na moři? K čemu, prosím vás, chodil též do biografů, když je na programu: Přehlídka válečného loďstva? A k čemu by právě takový podezřelý člověk se stal příbuzným onoho zatčeného obchodníka s vínem, nebo opačně řečeno, proč by měl onen vinárník z jihu sedm synů, z nichž jeden si vezme za ženu právě sestřenici člověka, který na parnících Pražské paroplavební společnosti se připravuje k podvratným rejdům na moři?

Muž, který neváhá za litr piva vylákat z kormidelníků parníku Zbraslav tajemství, jak se řídí loď nalevo i napravo, co by asi ten muž dělal na rakouském dreadnoughtu?

Muž ten by jistě obětoval své celé jmění, aby se dověděl, jak se na příkladu dělá u rakouského loďstva zpáteční pára. Muž ten však žádného jmění nemá, ale má přece tolik, že rozdává doutníky strojníkům malých šroubových parníků na řece Vltavě a snaží se osvojit si znalost v malém, jak se parník uvede v chod. A je-li to torpedoborec či rakouská torpedová lodice nebo šroubový parníček Přemysl, v principu to zůstane jedno. Lodní mužstvo svádí z discipliny, prohlíží šrouby, kormidla, kola a nakonec se učí plavat.“

Policejní úředník si oddechl a pak pokračoval: „Toto všechno jsme si dali předem zjistit, než jsme toho muže zatkli. Dva detektivové ho zatkli právě, když vstupoval na parník Zbraslav, aby se dal dopravit do Modřan. Podotýkám, že Modřany mají podobnou polohu, jako rakouský námořní přístav Pulje. Seberou ho tedy a dopraví na policejní ředitelství. Najdou u něho tři dopisy. On se zaříká, že je nevinen. To mu nepomůže, přečtou se dopisy. Lotr!

Na oko objednává kuřata, máslo a sušenou zeleninu. Tvrdí, že nemá žádného příbuzného na jihu a říká, kde bydlí, že je to v druhém patře, že tam není visitka na dveřích. A říká to tak klidně a drze do očí, až hrůza.

Nato ho na oko pustíme domů a já dostanu rozkaz vykonat u něho časně ráno domovní prohlídku. Vezmu tedy detektivy s sebou a jdeme. Jdeme najisto. Číslo to a to, druhé poschodí, žádná visitka na dveřích. ‚Milostpán není doma,‘ praví služka. ‚Aha, ptáček uklouzl!‘ Dáme si otevřít psací stůl, sebereme jeho korespondenci, prohlížíme kamna, vlezeme pod postele, vyházíme všechno ze skříní, uděláme z toho balíky a inspektor Špaček to chce odnést, když vtom se ptáček vrátil do hnízda.

Inspektor Špaček zatáhne nás za kabát a povídá: ‚Proboha, pánové, my jsme v cizím bytě, to není on, to je pan soudní rada!‘ My se tedy omlouváme, že jsme si spletli dveře a vida, vedle v bytě je ten pravý provinilec!‘“

Policejní úředník si setřel pot s čela a pokračoval: „A nyní, pánové, vám dokáži, jak je naše služba těžká. Všechno naše snažení bylo marné. Zabavili jsme korespondenci a pátrali dál. A právě dnes přijde z Vídně telegram, abychom prozatím nechali věc běžet, poněvadž k tomu zatčenému obchodníku s vínem nemohli chodit námořníci z torpédovek na víno, neboť to nebyl žádný obchodník s vínem, nýbrž sluha v obchodě s karfiolem, od mládí hluchý.

A ten druhý chlap, jehož korespondenci jsme zabavili, ten s tím neměl mnoho společného, poněvadž ten vlastní viník, který by to byl všechno spáchal a který chodil na parníky v Praze vyzvídat, umřel před deseti lety.“

Policejní úředník se napil, utřel si šátkem ústa a tím byla vzpoura v rakouském loďstvu definitivně potlačena.

    


 

Z bible Kralické

V tockém táboře zajatců obdrželi jsme od pí. hraběnky Kallisch-Altenhof, členkyně missie rakousko-uherského Červeného kříže, bibli s poznámkou, že nám ji Rakousko posílá, abychom s důvěrou hleděli na konec války a čerpali z ní sílu.

Držíme se velice této dobré rady a našli jsme v bibli místa, hodící se znamenitě pro nás, která nás opravdu sílí. Dovolili jsme si místy některé názvy změnit, tak pod slovy Egypt nebo Assyrie rozumíme Austrii, nebo Habsburgy, takže výňatky z bible jsou tyto:

"Hlas množství na horách i v rovinách; jakožto lidu mnohého, hlas shromážděného národa, když vojsko naše sbírá se k válce.

Na hoře vysoké vyzdvihněte korouhev, povyšte hlasu k vojsku, dejte návěstí do rukou, ať vejdem na pochod do bran císařství. (1. Mojžíš 14, 18, 19.)

A mlácen bude tyran na místě svém, jako vymlacována bývá pleva do hnoje.

A roztáhne ruce své uprostřed něho, jako roztahuje ten, kterýž plyne k plování.

V ten den navštívíme je mečem svým přísným, velikým a mocným a zabijeme pyšné.

A přijdem jako příval s krupobitím, jako vichřice vše vyvracející, jako povodeň vod prudkých a rozvodněných a prudce je srazí až k zemi.

Nohami pošlapána bude koruna pýchy od lidu hrozného z dávna i posavad, od národa všelijak potlačeného.

A dokoná se hněv a prchlivost naše k jich vyhlazení. A kdožkoliv nalezen bude z jich služebníků, bude proboden, a kteříž by se koli shlukli od našeho meče padnou.

A obrátíme to císařství v poušť a hříšníky vyhladíme. A jímati budeme ty, kteří nás zjímali a násilníky své potřem. (Žalm 5, 10, 55, 22. Řím. 3. 13.)

Svržena bude jich pýcha a červi přikryjí vysokomyslnost tyranů, nebo vzbudí na ně Hospodin zástupů bič, jako porážku Madiánských na skále Goreb.

I stane se v ten den, že projdeme průchody a přijdeme je hubit jako sekera, když utíná kořeny nemocného stromu a bodláčí.

A vystoupíme jako řeka, která vyjde ze všech toků svých a přijde nad všechny břehy své. (Přísl. 21. 31.)

A se střelami svými tudy půjdeme a hložím a trním zaroste vše za námi a ruku svou vztáhneme na ně a porazíme je, až se hory zatřesou a těla mrtvá jejich, jako hnůj uprostřed ulic.

V tom však se neodvrátí prchlivost naše, ani naše ruka vztažená a jakož plamen ohně zžírá strniště a plevy, plamen v nic obrací, tak kořen jejich bude jako shnilý a květ jejich jako prach vzejde." (Efez. 5. 25.)

To, paní hraběnko Kallisch-Altenhof, vyčetli jsme z bible a bude-li vás to zajímat, vybrali jsme ještě toto:

"A bude vyzdvihnuta korouhev národa a nastane den soudu. A zástupové naši rychle a prudce přijdou. Žádného ustálého ani klesajícího nebude mezi nimi; nebude dřímati ani spáti, aniž se rozepne pás beder jeho, aniž se strhá řemen obuvi jeho.

Střely naše ostré a všechny zbraně budou připraveny. Kopyta koňů jako škremen budou a kola vozů jako vichřice.

A hlas náš jak hlas lva, a křičet budem jako lvíčata a hrozný náš křik zvučeti bude nad císařstvím v ty dny, jako zvučí moře. A zpustnou města nepřítele, tak aby nebylo žádného v nich obyvatele, a zpustnou domové vrahů, aby nebylo v nich žádného člověka, neboť my nesem pohubení a zkázu.

A rozboříme hradbu císařství a hradba ta přijde na pošlapání." (Řím. 12, 17, 19.)

Vidíte, paní hraběnko Kallisch-Altenhofová, čemu všemu je se možno z bible naučit. Poslyšte dále, co jsme si podškrtli: "Zatvrzena budou srdce potlačeného národa, uši jeho zacpány a oči zavřeny, aby neviděl očima svýma prosící o milost nepřátely a ušima svýma neslyšel jich lkání a srdcem svým nerozuměl jich prosbám, neboť bezprávím vším roznícena je vášeň a pálí je jako bodláčí a trní a potom zapálí i houště lesů a nepřítel náš bude jako pokrm ohně" ("Kniha Ecclesiastis", Izaiáš 2-10.)

Paní hraběnko Kallisch-Altenhof, dnes snad již chápete, že tím nepřítelem myslíme Rakousko a proto díky Vám za darovanou bibli, třebas by Vám po těch výňatcích jako členu rakouské aristokracie šel mráz po zádech.

  


 

Z cestovního deníku maršála Pilsudského

Z polského originálu přeložil Jaroslav Hašek

Předmluva překladatele

Uzavřením francouzsko-polské úmluvy spěje znamenitě kupředu i vyjasnění našeho česko-polského poměru i naší francouzské orientace. Senzační objevení se maršálka Pilsudského v Paříži provázeno bylo různými úvahami evropského i amerického tisku. Nová etapa francouzské mezinárodní politiky došla ohlasu nejen v nejpřednějších žurnálech světa, ale i v nejširších kruzích obyvatelstva, počínaje Těšínském. Jsem dalek toho, pouštěti se do rozboru mezinárodní politiky, a předkládám prostě úryvky z cestovního deníku maršála Pilsudského. Kvůli zajímavosti sděluji, že překlad zhotoven z originálu deníku a dostal se překladateli do rukou prostou náhodou, nevysvětlitelnou shodou okolností, kteréž tajemství není doposud přístupno veřejnosti. Mohu sdělit jedině, že maršál Pilsudský ztratil svůj deník na zpáteční cestě z Paříže do Varšavy. Jsem přesvědčen, že objevením se překladu bude jistě velmi potěšen, že jeho deník nepadl do špatných rukou a že uveřejnění překladu přispěje k utužení česko-polských styků. Deník sám psán jest prostinkým, vyprávějícím slohem, sice bez zvláštní beletristické ceny, nicméně v každé větě cítí se upřímné smýšlení polsikého pána. Předmluvu k překladu končím motem, kterého použil slavný polský spisovatel Waclaw Sieroszewski na začátku své knihy o maršálu Józefowi Pilsudském: „Ačkoliv proti němu mluví jeho minulost, jeho bude vítězství za hrobem.“

1. stránka deníku

Warszawa

Opět se vypravuji za hranice. Opouštím na čas Varšavu. Z Varšavy jsem byl poslední dobou už kolikrát. Jednou, když bolševici byli pod Varšavou, jednou, když jsem jel do Anglie k Lloyd Georgeovi. Narodil jsem se v listopadu roku 1867 v Žulowie, na majetku Michalowskich, který jsem později ze zármutku nad panstvím Moskalů prohrál v kartách. Mám rukavice čís. 16 a límeček čís. 41.1) Scházeli jsme se tajně za dětství v našem domě a kuli jsme plány proti Moskalům. Ještě dnes mně tkví v paměti píseň, kterou jsme zpívali: „Bude Polska jménem Páně“. Dnes mám z té cesty strach. Bojím se, že Francouzi nezapomněli, že jsem sloužil Rakousku a Německu od 6. srpna 1914. roku až do revoluce v 1918. roce, kdy jsem přešel na stranu Dohody. Mám strach, že ještě někde je ve francouzských novinách zmínka o tom, že jsem vítal císaře Viléma ve Varšavě. Největší strach mám z Anglie. Pokud se pamatuji, že jsem se také s nimi dohodl, že jedině oni budou s námi ve spolku. Když jsem byl posledně v Londýně, tak jsem podepsal, že Anglie a Polsko se dorozumí o solidární akci k hospodářskému zvelebení a že v případě války Polsko vystoupí se svou válečnou silou na ochranu oprávněných zájmů Anglie. Pak jsem si vypůjčil 1 000 000 liber šterlinků a dnes jedu do Francie dělat francouzsko-polskou úmluvu. Tím se ruší úmluva s Anglií, ale to nic nedělá, ať mají Češi zlost. Snad si nemyslí, že oni budou dělat politiku ve střední a východní Evropě. K tomu ke všemu mně dopomáhej Ježíš Kristus a svatá Panna.

2. strana deníku

Odjel jsem dnes z Varšavy po slavnostních bohoslužbách, sloužených arcibiskupem. Přijal jsem tělo Páně. Nato byl banket na rozloučenou se členy vlády. Ministerský předseda vypůjčil si ode mne 1 000 polských marek. Než jsem vlakem opustil hranice Polsky, sloužena byla na poslední pohraniční stanici polní mše a někdo mně odevzdal šavli. Mám už takových šavlí na památku asi šest set. Na hranicích jsem četl Varšavského kurýra a dozvěděl jsem se, že polská marka opět klesla.

3. strana deníku

je polita červeným vínem a text je nečitelný. Ucelen jenom nadpis: Paris, Moulin-Rouge.

4. strana deníku

Paris

Dopadlo to velice dobře. Nemluvilo se vůbec ničeho ani o Anglii, ani o tom, že jsem pomáhal Rakousku a Německu, ani o císaři Vilémovi. Francouzi jsou elegantní a kavalírští, praví Poláci Západu. Přijali všechny mé podmínky:

1) Vyučovat po čas mého pobytu ve všech školách Francie jedině v polském jazyce.

2) Dát koncesi polským uzenářským firmám na výrobu polského salámu.

3) Dát příkaz všem francouzským denním listům, aby uveřejnily články o tom, že Češi vedou rakouskou politiku.

4) Podepsat jedině takovou francouzsko-polskou úmluvu, která by Čechům zlámala krk.

Bylo tam ještě několik bodů, na které se už nepamatuji. Žádal jsem však mezi jiným, aby byl dr. Beneš vypovězen z Paříže, kteráž žádost byla zamítnuta s tím, že žádám příliš mnoho najednou. Z mé strany slíbil jsem Francii, že se přičiním o její hospodářské zvelebení, že Poláci učiní vše možné pro Francii, aby domohla se velmocenského postavení. Až se vrátím do Varšavy, pošlu do Paříže ministra financí. Jak jsem se přesvědčil osobně v Paříži, myslím, že nám něco půjčí. Od Anglie jsme už dřív něco dostali, teď jsme zas s Francií dobře proti Anglii. Až nám dojdou peníze, pojedu do Ameriky a udělám novou americko-polskou úmluvu a vypůjčím si zas a budu zas mluvit proti Francii. Pak zas dám dohromady japonsko-polskou úmluvu proti Americe. Zatím mně to Anglie odpustí a mohu s ní navázat nové styky a nové půjčky.

5. strana deníku

Byl jsem ve třech kostelích a na šesti banketech. Zítra se vracím do Varšavy. Francouzi jsou velice inteligentní národ a dokonce už tříleté dítě umí v Paříži perfektně francouzsky.

6. - 20. stránka deníku (poslední) byla překladateli ukradena ze zimníku v jedné kavárně.

1)    Ony podrobnosti jsou typickým zjevem v životě maršála Pilsudského, který vystihly i francouzské časopisy, zmiňujíce se při příjezdu maršála Pilsudského do Paříže, že Pilsudský velmi rád vypravuje vzpomínky ze svého života.

   


 

Z činnosti sociálně demokratických poslanců

 Folbra, Kličky, Biňovce, Remeše a Jaroše

na říšské radě, v kuloárech i mimo parlament

Dne 8. února prohlásil poslanec Folber v parlamentu, že kdyby nebylo sociálně demokratických poslanců, rozšířil by se alkoholismus v Rakousku.

Pijí-li tedy sociálně demokratičtí poslanci lihoviny, činí to jedině z toho důvodu, aby zmenšili zásoby alkoholu ve státě. Obětují se prostě pro blaho voličstva.

Dne 10. února pronesl poslanec Klička řeč, ve které se zmínil o loupežných vraždách. Tyto páchány jsou hlavně v místech, kde dosud není odbíráno Právo lidu a kde nebyly dosud zaraženy sociálně demokratické politické organizace. Podobně má se i s vraždami z vilnosti. Pokud se týče krádeží, jedná se jen o neuvědomělé sociální demokraty, kteří nejsou v odborových organizacích.

Od 10. února až do 5. března poslanec Biňovec v parlamentě dával najevo úplný a pěkný protest proti postupu ostatních politických stran tím, že chrápal v každé schůzi, čímž potvrdil onu pověstnou statečnost sociálních demokratů, neboť ani tři parlamentní sluhové nemohli ho vzbudit.

7. března zčistajasna počal poslanec Remeš mluvit zmateně, což ze strany sociálních demokratů bylo provázeno potleskem. Tím ještě víc popletený poslanec Remeš posadil se a umlkl, nemluviv ani celých pět minut. Pěkný důkaz disciplinovanosti ve straně.

8. března hájil se ve výborné řeči poslanec Jaroš proti výtkám, že ničemu nerozumí a že je naprostý ignorant. Po řeči, trvající přes tři hodiny, podařilo se mu vyvrátit první bod, kdežto druhý bod zůstal v plné platnosti. Pěkný příklad postupu sociálně demokratického na říšské radě.

9. března pravil poslanec Folber, že z jisté strany je nazýván systematickým hlupákem. Ví, co je toho příčina. Pitomost je také dar boží. Nejedná se o něj, ale o voliče. Jestli voličové si zvolili hlupáka za poslance, pak může být každý poctivý člověk jist, že on je prvním, který takové voliče na zve hovady.

11. března pravil poslanec Klička, že nebyl zvolen podvodem. Napomenut jsa předsedou, aby příště, chce-li křičet ze spaní, vyžádal si napřed slovo, prohlásil, že se nikoho nebude prosit o dovolení, zejména ne předsedy, poněvadž nebyl zvolen za poslance stranou předsedy sněmovny.

14. března štípl poslanec Biňovec v kuloárech nenápadně ministra vojenství do nohy. Důkaz to, že sociální demokracie nejen slovy, nýbrž i skutky bojuje proti armádě.

16. března konali zmínění poslanci výlet na Semmering. Po namáhavém výstupu do elektrické tramvaje, která je měla dopravit na nádraží, vzpomněl si poslanec Jaroš, že poslání sociálně demokratické vyžaduje činu, i vyskočil z tramvaje a byl v obecní truhle dopraven domů.

Ostatní usnuli v nádražní restauraci, aniž by se dostali na vlak. Přemluvili však pikolu, že pil s nimi a slíbil, že stane se také sociálně demokratickým poslancem.

18. března nepřišel poslanec Biňovec do parlamentu, což přijato s neutuchajícím potleskem.

19. března podařilo se poslanci Folbrovi, že vypil naráz dva litry piva.

20. března byl voličstvem poslanci Folbrovi zaslán po zdravný telegram, ve kterém se mu vyslovuje důvěra.

21. března přečetl ho poslanec Klička v parlamentu.

22. března četl ho poslanec Folber.

23. března poslanec Remeš.

26. března četl jej poslanec Biňovec. Pod dojmem té neutuchající činnosti byla ostatním poslancům shora zmíněným vyslovena voličstvem také důvěra.

27. března užili shora zmínění poslanci onoho telegramu s důvěrou voličů místo klozetního papíru.

   


 

Z deníku sociálně demokratického řečníka

Dne 1. Května.

Řečnil jsem na táboru lidu v Klobzíně. Pakoměřícké pivo a studená vepřová s octovým křenem. Téma: Rovnost, volnost, bratrství. Těžce raněno pět národních dělníků, dva agrárníci. Jeden mladočech omylem zabit. Na nádraží pivo dobrovické. Starostovi zapálen chlívek.

Dne 5. května.

Přednášel jsem opět v Klobzíně v hostinci U krále Jiřího. Téma: Žlutá mafie. Jednomu národnímu socialistovi vypíchnuto oko. Po přednášce volná debata. Znásilněna služka hostinského. Čin ten lze omluvit následujícími okolnostmi: 1. Zdařilou přednáškou. 2. Znásilněná nepatřila do místní organizace sociálně demokratické. 3. Případ se nestal ve spolkové místnosti, nýbrž ve sklepě. 4. Pachatel je z prvních průkopníků sociální demokracie v městečku.

Večeřel jsem papriku.

Dne 8. května.

Byl jsem pozván na schůzi lidu do Bolehoště. Slivovice srěmská, magador a višňovka. Program schůze: O klerikalismu. Odpůldne byl jsem v kostele za kmotra dcerušce místního sociálně demokratického předáka. Při přátelské večeři na počest křtěňátka vyměnili jsme si s kaplanem klobouky. Opili jsme porodní babičku a zpoličkovali. Jakživ jsem se tak nenasmál.

Dne 9. května.

Narychlo svolána důvěrná schůze do místního hostince, poněvadž kaplan mně nechtěl půjčit pět korun. Téma: O rozpínavosti klerikalismu. Kostelníkovi zapálen záchod na dvoře. Slivovice uherská, višňovka, čert a alaš. Tu noc viděl jsem myši a šváby lézt po podlaze.

Dne 15. května.

Mluvil jsem na táboru lidu v Roklanech O úkolech sociální demokracie. Raněni dva národní socialisti a jeden radikální pokrokář. O uzdravení posledního se pochybuje. Po táboru průvod městem. Vymáčknuto pět výkladních skříní. Jeden ze soudruhů pořezán povážlivě sklem z výkladní tabule hodináře Svatka. Rozlícený dav zpustošil nato úplně celý krám. Žena hodináře Svatka udeřena polenem do hlavy. Vůz, kterým odvážena do nemocnice, převržen, kočí se zachránil. Koně odvezl místní koňský řezník. Co tyto řádky píši, hledají naši soudruzi po městě uprchlého hodináře Svatka. Až ho najdou a spráskají, pokusím se je utišit.

Dne 17. května.

Řečnil jsem na schůzi lidu v Dobříně. Program: Proč zavrhujeme terorismus? Pronesl jsem jednu ze svých nejlepších řečí. Poukázal jsem na mírný, evoluční postup. Muž, který chtěl něco proti tomu namítat, k nepoznání zohaven.

Dne 24. května.

Schůze lidu v Tamicích. Téma: Živnostnictvo a dělnictvo sociálně demokratické. Rozbito 200 sklenic a 150 pivních tácků. Zařízení sálu rozbito a hostinský odvlečen k rybníku. O osudu jeho není nic známo. Ostatně byl-li to jeho osud, nelze se proti tomu bránit. Ve sklepě nalezeno 10 láhví vína. Vezu je s sebou do Prahy. Pivo, které se nevypilo, vypuštěno ze sudů. Bedničku olomouckých syrečků vzal domů jednatel spolku Rovnost. Ve vlaku jsem znečistil kupé, abych dokázal, že nedržíme sociální demokraté s vládou. Stalo se tak na stanici Křinice. Za úklid zaplatí místní křinická organizace. Halelujah!

Dne 26. května.

Šel jsem v Praze rozbít národním socialistům schůzi. Dostal jsem slovo. Tento ničemný trik národních, nedat se vyprovokovat, bude předmětem veřejné schůze lidu, svolané na 30. květen do Libně. Oni mně, na jejich schůzi, dají slovo, zrovna když jsem předtím vypil tři litry vína. Zákeřnictví národních socialistů objevilo se v plném světle a charakterizuje pověstné záškodnictví žluté organizace. Poněvadž jsem se nedovedl udržet na nohou, posadili mě dokonce na židli. Řečnil jsem vsedě a nakonec usnul, ukolébán jsa ve spánek smíchem zákeřníků. Probudil jsem se v obecní truhle. Případ dám našimi poslanci interpelovat. V separaci, když jsem na pryčně vystřízlivěl, napsal jsem na stěnu: „Ať žije sociální demokracie!“ Ano! Hlaste se vždy a všude ku straně i v dobách perzekuce. Připadal jsem si v té době jako politický vězeň-mučedník, v ústech měl jsem jako v jámě na řízky. To dělá to víno. Ráno mne pustili. Okamžitě odebral jsem se do Práva lidu, neboť štítil jsem se použít kbelíků v separaci k vykonání tělesné potřeby. Z vězeňského fondu bylo mně vyplaceno šest korun.

Dna 30. května.

Konal jsem zdařilou přednášku v Letovicích o hnutí protialkoholickém. Židenické pivo a jalovcová. Po přednášce, ve které poukázal jsem na alkohol jako na hubitele dělnictva, konala se přátelská zábava. Po půlnoci inscenována umělá rvačka. Hostinský cení si škodu na tři sta korun. Noc jsem přespal v příkopě na cestě k nádraží. Jalovcová byla dle všeho třikrát destilována. Nikdy jsem nepil tak znamenitě. Mrský alkohol. Vidívám v noci myši a šváby.

Dne 5. června.

Tábor lidu na Ohradisku. Vyložil jsem program strany sociálně demokratické. Průběh zdařilý. Po táboru zapálen statek agrárního předáka. Jeden národní socialista hozen do ohně. Pivo žehušické, silné, černé. Opět v noci viděl myši a šváby.

Dne 7. června.

Nevěřím, že se země točí. Karel Čtvrtý nebyl sociální demokrat. Myši mně běhají přes cestu. Výprodej rumu zahájen v obchodě bratří Josů. Myši, šváby, rusy, žáby.

Dne 8. června.

Kam letíme přes hory a doly? Proč plaveme rumem jako Rudým mořem? Cheche!

Dne 10. června.

Já, mne, mně, mne, mnou, o mne, ne, tak to není. Já, o mně, mnou, nás, jejich. Halelujá. Alašové, rumové! Hora Říp se zelená. Kapusty chodí po hlavách! Halelujá!

Dne 12. června.

Sedím na bobečku na programu strany. Marx sedí na okně a povídá: Milý soudruhu! Tisíc myší a tisíc žab je osm tisíc dvě stě dvacet pět kousků mýdla od Holoubka po pěti krejcařích. Řekl jsem, že za krále Holce byla za groš ovce. Kdo říká, že nebyla? Král Holec byl sociální demokrat. Rum dochází. Zbyly dvě láhve koňaku. Pastuší tobolka kvete v máji, halelujáh!

Dne 13. června.

Myši se za noc v bytě úžasně rozmnožily. Kam se podívám, tam je jich tucet. Mají červená očička. Svině chrochtá v prádelníku. Cheche!

Dne 14. června.

Die Gegend ist wirklich hier sehr romantisch, sie ist österreichisch. Halelujá.

Dne 15. června.

Salem alejkum! Učím se turecky. Verhaba kartaš! Pochodeň slouží k obeznámení kamence s agátem. Přísahy neplatí do sedmdesátého roku věku svého. Marx na stěně změnil oči. Bim bam!

Dne 16. června.

Koropetetumunaňunajujuzušmarjájosef! Říkají, že mě vezou na tábor lidu.

Dne 17. června.

Cheche! To je legrace. Vedle jeden povídá, že je v blázinci. Cheche! Sedím na bobečku a jedu na tábor. Vagón má vycpané stěny, cheche!

Dne 18. června.

Několik národních socialistů dalo mně svěrací kazajku. Ten vedle pořád křičí, že je v blázinci! Hlupáček, chlupáček!

Dne 19. června.

Obtěžkal jsem. Porodím sociálně demokratického předáka, poslanecká. Kdo mně dá plínky a povijan? Halelůja Tobě, Františku, čest a chvála navěky věkův...

   


 

Z deníku naivního děvčete

...To bylo velice zábavné. Právě mluvil o občanu Skrbenském, když nás začal honit policajt - tomu chlapíkovi nebylo vhod, že jsme lezli přes dráty; ostatně nevím, kde měl oči - uhnuli jsme za stromy, on proletěl - a my jsme se dívali půl hodiny, jak nás spravedlnost hledá - škoda, že jsme neměli s sebou aparát, byl by pěkný obrázek, oči vypoulené, jazyk vypláznutý - honící pes. Ale zapomněli jsme na občana Skrbenského. Já sice nechápu, co to má co dělat s politikou (protože mě chtěl právě zasvěcovat do politiky), je to přece církevní hodnostář, a tedy se o politiku asi stará zrovna tak jako já, a ostatně naše kuchta předevčírem vypravovala po kostele, že prý se mu ubližuje, že je to moc hodný pán a že bude nějaké procesí s lampióny. - A to on mi asi chtěl povídat něco o těch lampiónech.

Ten hoch někdy divně mluví - tak divně, že mu skoro ani nerozumím. Ostatně to někdy vypadá, jako by si ze mne dělal legraci. - Dnes mě zkoušel ze zeměpisu. Musím se přiznat, že mi dal mnohem více otázek než já jemu odpovědí. - A když už jsem se asi na dvacáté město přiznala, že o něm nemám ani ponětí, povídá: „Ale, kde jsou Lurdy, přece snad víte.“ (Píše se Lurdy takhle?) Nevím, ale styděla jsem se už, a tak jsem řekla, že mě už zeměpis mrzí, a on na to: „No, zeměpis neumíte slavně, ale omdlít byste snad dovedla?“ „Proč omdlít?“ - „No, víte, to je takhle: V Lurdech nějaké děvče omdlelo a zjevila se mu Panna Maria. Dejme tomu, že byste v Grébovce omdlela a že by se stal zázrak - že by kupř. svatá Panna - (smekl klobouk, je tedy přece jen zbožný - měla jsem strach, že není dobrý křesťan) - z Grébovy vily by se udělal klášter - chodila by procesí - naše rodné město by zbohatlo - ano, víra pomáhá lidem na nohy - na to je citát z bible: „Víra tvá tě uzdravila.“ - Povídá to takovým divným hlasem - ostatně je to hloupost - copak by se moh stát zázrak na Vinohradech? Ostatně, kdybych já byla Bohem, byly by mi Vinohrady solí v očích - město, které dovede se tak rouhat, že postaví naproti kostelu divadlo. Ještě kdyby se tam hrály samé pašijové hry - nebo kusy, při kterých si může člověk od srdce zaplakat - jako „Mlynář a jeho dítě“ - nebo kdyby za herce byly vybírány jen zachovalé osoby - mohli by hrát třeba kněží - jenže to zase nejde - v jednom kuse jsem viděla (byl to ostatně slušný kus, mravný), jak nějaký pán objal kuchařku - to by ovšem bylo nemožné, kdyby pána hrál kněz.

Tak jsem ho dnes prosila, aby mi vyložil politické strany v Čechách. Povídal, že by to dlouho trvalo. Řekla jsem, že chci jen docela maloulinké ponětí, jenom abych věděla, jak se mám na kterou stranu dívat. - Zastavil se a počítal na prstech. - „Co počítáte?“ - „Počítám, kolik má jazyk český jadrných nadávek.“ - „Kdybyste radši počítal politické strany - co má tohle s tím co dělat?“ - „Hned, slečno. Přesvědčoval jsem se, jestli máme v Čechách tolik nadávek jako politických stran. Skutečně, čeština je bohatá řeč - má jich ještě víc. Tak začněme s politikou. A protože do vás nechci tak docela vtloukat své přesvědčení, budete si je tvořit sama. Začneme se staročechy. - Slečno, co je staročech?“ - Mlčela jsem (přece nemohu říci, že si představuji šedivého nějakého pana radu?) - „Nu, jen se toho nebojte. Užijte nějakou z četných českých nadávek - nu, něco hodně silného.“ - „Starý osel?“ - „Tak vidíte, že to není s politikou tak hrozné. Teď vezmeme mladočechy. Vyjádřete se o mladočeších, slečno.“ - Vyjádřila jsem své smýšlení o mladočeších docela jadrně. Opravdu, politika není tak těžká. Když jsme probírali asi patnáctou stranu, nemohla jsem si už na žádné zvíře vzpomenout, a tak jsem řekla „prasata“ a hned jsem se začervenala (ačkoliv se doma nečervenám), ale on mi povídal, to že si z toho nemusím docela nic dělat, že je to docela přirozený a předvídaný vliv politiky, že v rozčilení se řekne ledacos a že ostatně politika ženám nepatří, protože to není nic pro slabé nervy. V poslanecké sněmovně prý je vůbec slovo „prase“ název docela lichotivý. Je prý to zkáza mravů, stát se poslancem. Prosila jsem ho tedy velice, aby nekandidoval, a on mi to slavně slíbil.

Potkali jsme dneska fůru sena. - Měla jsem radost, že budu mít štěstí. - „Proto jsme my tak šťastný národ, že je u nás tolik sena“, a sundal klobouk a klepl si na hlavu. Ostatně on je protiva. Napsal nějakou povídku o vších a povídal, že by mi ji věnoval, kdybych chtěla. Ty vši mne mrzí. Vzdělaný člověk by tak neměl mluvit a dokonce už ne psát.

 

   


 

Z dob sčítání lidu

Místo děje: Okresní soud ve zněmčeném území.

Osoby: Soudce, obžalovaný, svědkové a soudní znalci.

Soudce k obžalovanému: „Jmenujete se Hradčanský, není-liž pravda?“ (Zjišťuje generálie obžalovaného.) „A byl jste již někdy trestán?“

Obžalovaný: „Celkem třikráte. Předloni při protičeských výtržnostech rozbili mně Němci okna v bytě. Dostal jsem za to čtrnáct dní. Loňského roku přepadli mne němečtí demonstranti a rozbili mi hlavu. Byl jsem za to odsouzen na pět dní do vězení a k náhradě škody, poněvadž jeden z nich měl ebenovou hůl a tu o mne přerazil. Letošního roku odpykal jsem si trest v trvání tří dnů, poněvadž jsem si četl na lavičce v parku české noviny.“

Soudce (vlídně): „Tak vidíte, Hradčanský, do jakého morálního bahna stále zapadáte! Kvůli bláhové domněnce, že jste Čechem, dáte se zavírat, ztratil jste místo! Řekněte mi, Hradčanský, není vám líto vašich dětí a vaší manželky? Ta jistě domnívala se, že po vašem boku nalezne štěstí, ale zatím jste i ji přivedl do kriminálu. Víte dobře, že byla odsouzena na tři neděle, poněvadž vyprovokovala demonstrace, když povolala k sobě českou porodní babičku. Nevíte, že stojí v bibli: ,Běda těm, skrze koho pohoršení pochází?‘ Mohl jste za ty tři roky, jež jste strávil mezi námi v Provinz Deutsch-böhmen, nabýt zkušenosti, že hlavou zeď neprorazíte, což by ostatně zahrnovalo v sobě pokus poškození cizího majetku. Vy jste se však nepolepšil a zodpovídáte se dnes z klamání úřadů, jehož jste se dopustil při sčítání lidu, přihlásiv sebe, manželku, tchána a své čtyři děti k obcovacímu jazyku českému. Tím pokusil jste se uvésti v omyl úřady, neboť dokáže se vám během líčení, že jste Němec. Již vaše jméno Hradčanský nezvratně poukazuje na váš německý původ, jak vysvětlí páni soudní znalci z oboru mluvy germánského jazykozpytu. Vaše výmluvy, že váš otec byl Čech a vaše matka též, jsou naprosto liché, neboť dovoláváte se svědectví lidí zemřelých před deseti lety. (K dozorci): Ať vstoupí svědkové!“

Svědek Siegfried Nochmals, městský strážník, potvrzuje, že není nijak znepřátelen s obžalovaným. Obžalovaného znal od vidění již po dva roky. K bližším stykům došlo však mezi ním a obžalovaným teprve přel půlrokem, kdy obžalovaného v noci zpolíčkoval. Na přímluvu manželky obžalovaného upustil však od trestního oznámení a spokojil se pouze tělesným potrestáním. Domnívá se, že obžalovaný zapírá svou německou národnost, poněvadž jej asi česká národní rada podplatila.

Soudce: „Řekněte nám, pane svědku, jak to bylo, když jste přinesl do bytu obžalovaného archy, určené ku sčítání lidu. Nehleďte nijak na své přátelské styky s obžalovaným.“

Svědek: „Pozdravil jsem slušně a řekl k obžalovanému: „Da hast du, du Saukerl, schreib, dass du ein Deutscher bist, drin, sonst bekommst du a Paar Watschen.“

Soudce: „A co obžalovaný na to?“

Svědek: „Odešel s archem do pokoje a napsal, že ta všechna holota doma i s ním jsou Češi.“

Soudce: „A co vy jste učinil, pane svědku?“

Svědek: „Vytasil jsem šavli, rozsekal židli, stojící u dveří a šel pro pana starostu.“

Svědek starosta města JUDr. Wilhelm Roller potvrzuje obsah obžalovacího spisu. S obžalovaným nežije v nepřátelství a pokutoval ho jen čtyřikrát, poněvadž nechtěl vyvěsiti velkoněmecké prapory z okna svého bytu. Posledně při slavnosti Vzdělávacího odboru Turnvereinu, o kteréž slavnosti se obžalovaný posměšně vyjadřoval, že nakonec pilo se pivo z nočníku, v němž plavaly okurky. Svědek se diví, proč tento bod programu při večírku Vzdělávacího odboru Turnvereinu byl právě trnem v očích obžalovanému. Svědek sám přivezl úplně nový porcelánový nočník z Liberce a byl nucen obžalovaného předvolati na radnici, kde mu pohrozil zavřením.

Soudce: „A nemyslíte, pane svědku, že obžalovaný jest dědičně zatížen fixní ideou, že patří k české národnosti?“

Svědek: „Nemyslím, spíše mám za to, že tak činí jen ze svévole, aby měl oplétání s radnicí a že poslední věc provedl ze zlomyslnosti a že s předsevzetím snažil se oklamat úřady. Obžalovaný jest dle mého mínění svému okolí nebezpečný a nerespektuje vůli svých spoluobčanů. Když mne strážník přivedl do jeho bytu, nedal si vymluvit, že není Čech, nýbrž tvrdil mně zcela drze do očí, že nikdy nebyl ani on, ani jeho předkové Němci A neustoupil od svého tvrzení, ani když jsem mu pohrozil, že bude vypovězen z města a jeho děti že přijdou do polepšovny.“

Soudce: „Děkuji, pane svědku, a nyní prosím pány soudní znalce z oboru jazykozpytu, aby pronesli své mínění o původu jména obžalovaného Hradčanského.“

První znalec profesor Habensdorfer: „Slavný soude! Dříve než odůvodním německý původ obžalovaného, zmíním se stručně o dějinách Němců v Čechách. Praobyvateli Čech byli odpradávna Němci a to zprvu Markomani, pak Alemani a později Gótové. Tito dali jména všem městům, vesnicím i řekám. Slovo Labe není nic jiného než počeštěné Elbe a Prag, slavný soude, není od slova Praha, nýbrž od prágen (raziti), neboť zde staří Alemani razili první groše. Historie nám dokazuje, slavný soude, že pověstná Libuša byla dcerou gótského vůdce Kroka, kteréž jméno jest staroněmeckého původu a vyskytuje se ještě dnes v anglosaském slově grog a značí silný. A Libuscha, die liebte Busch, chápete nyní význam toho slova a pojmenování dcery z lesů a křovin pragermánských? A Libuša vystavěla si hrad a u toho hradu byla zahrada, Garten, gótsky Garden nebo Harden či Hraden. A přezděli v písních staří Germáni tomu místu zdrobněle (zahrádka) Gartein, gótsky Gardein nebo Hardein či Hradem, nebo Hradschein čili později Hradtschin, což Češi ukradli a přezděli na Hradčany. A nyní shrnu to v celek, z něhož vyplývá: Jméno Hradčanský dokazuje, že nositelé tohoto jména pocházejí z dob, kdy založena byla Gartein, Gardein, Hardein či Hradein nebo Hradschein a že jsou tedy původu staroněmeckého, jak též souhlasně může potvrditi pan kolega.“

Druhý znalec, profesor ar. Königgrätz: „Slavný soude! Garten, Garden, Harden, Hraden, Gartein, Gardein, Hardein, Hradein, Hradschein. Slavný soude! Rodiče pana Hradčanského stavěli Hradschein, Hradein, Hardein, Gardein a byli jako všichni v té době ve střední Evropě Germány.“

Německý odrodilec pan Hradčanský dostal tři neděle pro klamání úřadů.

   


 

Z dob všeobecné drahoty

CUKR

Obchodník s cukrem Tereba zvýšil cenu cukru na 1 K za kg. „Příčinu toho sluší hledati ve velké krizi hospodářské,“ říkal všem, „podívejte se na bursu, co tam dělají s cukrem.“ Ve skutečnosti však 100 kg cukru ve velkém bylo zvýšeno jen o 8 haléřů.

Pan Tereba se však rozčiloval: „Tato vleklá krize hospodářská bude míti ještě své dozvuky, copak se mám jít pást?“

Aby se nemusel jít pást, zvýšil o dva dny nato cenu cukru na 1 K 10 h za kilogram.

Pak četl v novinách, že vláda chce snad vydat ceník, ve kterém dle § 56 živnostenského řádu ustanoví ceny potravin.

„A pak přijdu zkrátka,“ řekl si pan Tereba, „musím zachránit, co se dá.“ A přirazil na 1 kg cukru nových 10 h. Stál už tedy 1 K 20 h.

Pan Tereba byl velkoobchodník s cukrem. Od něho brali cukr menší kupci a hokynáři.

Tito vrhli se s chtivostí na ceny, a každý aby vydělal, přirazil nových deset haléřů na kg.

Když to viděl pan Tereba, dobře si to rozvážil a řekl k sobě: „Já prodávám za 1 K 20 h kg a oni za 1 K 30 h a je to taková chudá pakáž. Ne, přítelíčkové, já chci býti také živ, a ne abyste jen vy všechno zhltli!“ a přirazil hned 20 h na 1 kilogram.

O této věci se rozepsaly noviny. Psalo se o všeobecné drahotě, o strašně vyšroubovaných cenách cukru. Pak byla historická reminiscence o dějinách cukru a stálo tam, že když se začal cukr vyrábět, že jedna libra stála tři tolary.

„A byly tenkrát menší výdělky,“ řekl si pan Tereba, ,,a lidi dali rádi za cukr tři tolary za libru, a teď i kilogram za 1 K 50 h zdá se jim drahý, já je naučím.“

A napsal křídou na tabuli před krámem 1 kg cukru za 2 K.

Týž den ho přistihli, že to píše na zeď vedlejšího domu. Byl rozpálen v obličeji a večer škrábal uhlem na Národní divadlo: 1 kg cukru za 6 K.

Na radu příbuzných uchýlil se do sanatoria dr. Šimsy v Krči. Od té doby klesla cena cukru opět na 80 h za kg.

 

PŘÍPAD MAGISTRÁTNÍHO PRAKTIKANTA KOLOŠKY

Magistrátní praktikant Kološka měl 60 korun měsíčně a chodil do jedné rodiny na obědy. Za oběd platil 50 h. Když nastalo první zdražení potravin, musel za oběd platit 70 h. Za týden 80 h, za čtrnáct dní 1 K, za tři neděle 1 K 40 h, za čtyry neděle 2 koruny. Aby mohl se 60 K vyjít, chodil na obědy, když zvýšena byla cena jednoho na 2,40, jen obden, pak stál za šest neděl oběd 3 K, pak 4 K a tu chodil na oběd jen třetí den, konečně stál oběd 5 K a tu chodil jen čtvrtý den na obědy a spadl se, že vážil jen 28 kg, později jen 22 kg. A to založilo jeho štěstí. Jeden impresario angažoval ho do svého panoptika, kde představuje „Člověka vrabce“ a má gáži 500 korun měsíčně. To mu teď stačí při nynější drahotě, že jí každý pátý den. Kdyby byl zůstal u magistrátu, mohl by nyní obědvat teprve každý 40. den.

 

AGRÁRNÍ IDYLA

V Kozovazech živili si dědečka Plivance v pastoušce. Dostával od obce brambory, mléko a mouku.

Když pak nastala všeobecná drahota, šel mu to agrární starosta Jančů vysvětlit.

„To se ti to, dědku zatracená,“ povídá, „hezky válí. Takhle brambory žrát, mléko chlastat, mouku brát zadarmo, to dovedeš. Ale pánbůh se už na to nemoh koukat. Brambory nejsou, tak je nedostaneš a přestaneš se cpát, mléko taky ti nemůžeme dát, poněvadž je ho málo, a tak ti přejde volizování, a obilí málo sypalo, tak jsme ti mouku taky škrtli z deputátu, a teď mně řekni, starej lenochu, co budeš dělat?“ „Poníženě prosím, pantatínku, že se budu muset jít pást.“

„I ty lumpe, ty by ses chtěl jít pást, trávy je letos málo, že musíme prodávat dobytek, a ty bys chtěl ještě ten dobytek vokrádat,“ zvolal rozčileně starosta a šel zlořečený úmysl dědečka Plivance rozhlásit po vsi.

 

    


 

Z inspekční cesty ministra Trnky

Že lid český neztratil ještě loajálnost, nejlépe vidět z inspekční cesty ministra Trnky.

Pan ministr neměl se na té cestě zle. Jak sám říká, snědl asi 28 husí, 46 kachen, 15 zajíců a 120 koroptví. Pak ještě po husích, kachnách, zajících a koroptvích přišli na stůl diplomy, kterými jeho hostitelé jmenovali ho čestným měšťanem. Slavil pravé triumfy. Všude černožluté prapory mu vlály naproti. Družičky, kněží, hasiči, starostové obcí třásli se a zajíkali, když je oslovil, nebo když oni oslovovali jeho.

A tak jezdil z hostiny na hostinu, jeho úředníci sestavovali mapy a plány regulací, on všude si dělal poznámky á la: Pardubice: Majonéza. Vajíčka měla být čerstvější.

A bác! Najednou mu v Mladé Boleslavi shořel automobil i s jeho plány, mapami a poznámkami a panu ministrovi Trnkovi nezbývá nyní jen vzpomínka na ten loajální český dobrý lid a pan ministr Trnka se musí v duchu usmívat. Tak kupříkladu když si vzpomene na Štěchovice.

Pro Štěchovice je ministr velkou atrakcí. Doposud nikdo z Štěchovičáků ministra neviděl a dokonce aby s ním mluvil. A nyní si představte, že panu učiteli celá obec svěřila, aby oslovil z pramice pana ministra. Štěchovičáci potrpí si na noblesu. Usnesli se, že pan učitel musí oslovit pana ministra ve verších. Pan učitel se potil. Lezl po všech kopcích, aby vyhledal nejkrásnější samotu, kde by v klidu mohl své verše tvořit. Vypravuje se, že konečně v Bojanovském údolí našel jeskyni. Tam mu přinášeli po tři dny jídlo a pití po obecním strážníkovi.

Za ty tři dny vytvořil tento proslov:

Vaše Excelence, buďte vřele uvítána,

když lodí plujete od Svatého Jana,

nechť rozjasní se Vaši Excelenci líce,

neboť Vaše Excelence, zde jsou Štěchovice.

A slavný den nadešel. Na krásném papíru měl to napsáno, oděn byl v černé šaty, měl cylindr a tak stál slavný básník na kraji pramice a toužebně, bledý očekáváním, díval se, kdy přijede loď.

A loď již přijížděla, hmoždíře zněly, oči všech byly upřeny na místního básníka.

Vtom, jak loď s panem ministrem přirazila k pramici, tato se rozhoupala, pan učitel udělal pochop a už byl ve vodě a křičel s očima vypoulenýma, plavaje kolem, na pana ministra: „Vaše Excelence, neračte se hněvat, voda je teplá!“

     


 

Z Nikopole na Ruščuk

Vzpomínky z cesty

Nocí červenala se rudá světla Nikopole. Dunaj šuměl, ryby šplouchaly a náš parník nesl na palubě společnost hodlající vystoupiti v Nikopoli.

I kdo nevystupoval, ačkoliv bylo pozdě večer, nešel spat do kajuty a vyšel si ven nahoru, přes citelný nyní chlad oproti teplu dennímu, díval se, jak černý Dunaj, jen na několik metrů kolem osvětlený, se líně plouží, jak v dáli slyšeti zvuk lodních trub a blýská se světlo parolodi.

Z vesnic rybářských, rozložených kolem řeky, ozýval se místy zpěv. Blížili jsme se k Nikopolu.

Vedle mne seděl na lavici Němec Schwarz a v záři svítilny učil se horlivě z mluvnice bulharského jazyka. Schwarz byl agentem nějaké berlínské pojišťovací společnosti.

„To je zlá věc,“ vykládal chvílemi, „za půl hodiny jsme v Nikopoli a já z bulharštiny znám jenom pár slov, jak jen budu moci pojišťovat lidi na život a na smrt?“

„Proč sem mezi nás leze,“ bručel vzadu bulharský důstojník.

Světla Nikopole určitěji vystupovala, bylo již znát domy, malé parníky u břehu a Němec Schwarz učil se rychle, vyptávaje se, jak se to vyslovuje, z příruční knížky rozmluv německo-bulharských důležitou větu: „Az razbiram dobra, na němoga chortuvam. Rozumím dobře, ale nemohu mluvit.“ Pak se učil ještě několika konverzačním větám a to tak důkladně, že když jsme přistáli ku břehu a houf arabadžů, průvodčích, nosičů zavazadel a cikáňat nás obklopil, místo věty „Az něšča ništo, nechci ničeho“, řekl s velkým namáháním k jednomu ušpiněnému nosiči zavazadel: „Az običam zelenčuk. Mám rád zeleninu.“

Nosič zavazadel odnášel Schwarzovi zavazadla, takže nešťastný Schwarz byl nucen svůj osud vložiti úplně do rukou jeho.

Konečně upocen zmizel v ruchu města, proklínaje všechno možné.

Parník přistál v jedenáct hodin večer, po ulicích Nikopole nebylo vidět ani chodce. Průvodčí rozdělili se o přibylé cizince a mne neobtěžoval žádný arabadža, poněvadž měl jsem na hlavě národní čepici bulharskou, vysokou čubaru.

Měsíc právě vyplul z mraků a objevily se zřetelně úzké ulice, cikánské čtvrti, mohaly. Chalupy, slepené ze dřeva, jimž za tmel slouží bláto, příšerně se bělaly ve svitu měsíce. Cikánská čtvrť není velká, ale špíny i při bílém měsíčním světle dosti. V každé uličce bylo několik psů na smetišti, ležícím před každým domkem.

Z cikánské čtvrti jest pomalý přechod do úpravnější části města.

Pouliční kavárny byly opuštěny a jen řeřavé uhlí značilo místa, kde se ve dne vaří káva.

A již jsme opět u Dunaje. Tichou nocí ozývá se hlučný zpěv z osvětlené nízké budovy nedaleko břehu Slyšíme-li v tichu zpěv, jest nám příjemně u srdce, zejména když víme, že zpěv ozývá se jedině z hostince, kde se může žízeň uhasit a hlad utišit. Odtud ta radost.

Byl jsem vskutku rád, když jsem vstoupil do tabákového dýmu. Z nadpisu nad dveřmi jsem se přesvědčil, že jest to námořnická krčma. Jaké bylo však mé překvapení, když za stolem, v koutě, kde nikdo neseděl, viděl jsem pana Schwarze, krčícího se nad sklenkou rakije a prohlížejícího si svou nerozlučnou bulharskou mluvnici.

Kolem to hučelo, hlomozilo, nadávalo ve všech jazycích. Shledání mé s panem Schwarzem bylo vřelé. Stiskl mi ruku, jako kdybychom se nejméně deset let neviděli.

„Proboha vás prosím, zeptejte se mého nosiče zavazadel, co vlastně se mnou zamýšlí. Dovedl mne sem, když viděl, že bulharsky neznám, mluvil na mne asi turecky, teď spí na mých zavazadlech tamhle v koutě.“

Vzbudil jsem nosiče. Protřel si zraky a trvalo to hodně dlouho, nežli odpověděl na mou otázku, co vlastně zamýšlí. Odpověď jeho vyzněla v ten smysl, že pan Schwarz počká s ním zde do rána.

Chlapík spal dál a budit ho by bylo tolik, jako poštvat na sebe napilé námořníky malé torpédové lodice.

„Co se mnou bude?“ bědoval Schwarz. „Zítra pojedu nazpátek, přečkám-li rána, tohle je země!“

„Nic si z toho nedělejte,“ těšil jsem ho, „až se naučíte bulharsky, můžete sem jezdit.“

„Když znám jen německy,“ bědoval Schwarz, tentýž Schwarz, který na palubě parníku mezi Vidinem a Lom Palankou zpíval si vesele „Deutschland, Deutschland über alles“.

Přečkali jsme ráno v krčmě.

Pan Schwarz o šesté hodině vstal z lavice a šel k přístavišti poptat se, kdy jedou parníky. Zavazadla nesl si sám.

Rozloučili jsme se srdečně a jsem přesvědčen, že pan Schwarz, až se navrátí domů, do Berlína, v kruhu známých bude vypravovat, jak je to v té Bulhárii strašné, kolik hrozných dobrodružství ho potkalo, jak mu strojili úklady o život a podobně, stále totéž, co Němci o Balkánu papouškují.

A jitro se probudilo nad Nikopolí. Porovnával jsem procházku v noci s novým obrazem města.

V noci se mi zdálo vše špinavé a ve dne - největší čistotu ulic, jaké jsme všichni na Západě zvyklí, jsem sice nepozoroval, ale přece proti jiným balkánským městům Nikopol má několik ulic dlážděných, čistých.

Nikopol, rumunsky Nigebolu, leží v dlouhé kotlině. Obyvatelstva odhaduje se asi na osm tisíc. Ačkoliv kdo město navštíví, nedovede si představit, že by tak ruchuplné město mělo toliko osm tisíc obyvatelů.

Příčinou toho jest množství lidí, kteří z jihu podél řeky Osmy přicházejí za obchodem. Řeka ta teče směrem od Trojánského Balkánu a blízko Nikopole, asi čtyři a půl kilometru, vlévá se do Dunaje právě naproti rumunské řece Alutě.

A pak Dunaj se spoustou lodí je jako pro všechna podunajská města živitelem. Lodi přivážejí zboží a odvážejí z Nikopole obilí, výrobky domácího průmyslu a to z hedvábí a hliněné nádobí.

Dopoledne jsem si prohlížel město, na které jest od Dunaje pěkný pohled. Bílé domky v zeleni markantně vystupují, štíhlé minarety, baňaté věže pravoslavných chrámů odrážejí se od modré oblohy, jak se samo sebou rozumí, jen když není zamračeno.

To podotýkám proto, že když jsem se na Nikopol od Dunaje díval, pršelo vydatně. Časem zahřímalo a pozadím pro štíhlé minarety a baňaté věže pravoslavných chrámů byla černá, hustá mračna, z kterých když vyšlehl klikatý blesk, zatřpytily se mosazné ozdoby věží chrámových a půlměsíce minaretů.

V Nikopoli sídlí řecký arcibiskup a katolický biskup. Bylo to ve svátek, proto bylo přes deštivé počasí odpoledne na parníku, kterým jsem jel dále dolů po Dunaji, mnoho výletníků, většinou samí usedlí cizinci.

Řecká pětičlenná kupecká rodina, jeden Armén, kupec, velice hovorný člověk, který chodil od jednoho k druhému a ptal se každého, kolik je hodin a pak poděkovav každému se představoval.

Bouře v těchto krajinách nemají dlouhého trvání. Před třemi hodinami ještě obloha až k horám na jihu zatažena a nyní slunce pálí do plátěné plachty, která jest přes palubu nad námi natažena.

Přichází prodavač kávy. „Kafe á la turca, černá káva,“ „kafe á la franca, bílá káva,“ vyvolává hlasem mohutným, až vedle čtyři slečny učitelky obecných škol nikopolských zbledly.

„Chajdutin, bandita,“ šeptala jedna, ale kávu od bandity pily a vypravovaly si horlivě o obecenstvu na palubě. „Dámy jsou na Východě i na Západě stejné, že,“ ptal se vedle Armén někoho tak hlasitě, až slečny to postřehly a zarděly se.

„Budala, hlupák,“ řekla jedna hlasitě a byla nyní řada na Arménu, aby se zarděl.

Krajina jest jednotvárná od Nikopole až po Svištov. Nízké pahorky na pravém břehu a jednotvárná bařinatá rovina na levé, rumunské straně až po Zimnič.

Dalekohledem možno z paluby pozorovat dobře pohraniční hlídky rumunské.

Armén vyprávěl mně, jak jednou, nedávno, dva podloudníci chtěli dopravit do Rumunska hedvábí. Na loďce přejeli Dunaj a u Zimniče vystoupili. Vtom rumunská pohraniční hlídka se vyhoupla z rákosí. Dva muži podloudníci neztratili duchapřítomnost, ukázali jim tureckou liru (asi dvacet korun), kterou jim hodili.

Pohraniční hlídka zvedla liru, strčila do kapsy a jeden se ptal druhého: „Vidíš někoho, Gregescu?“

Druhý odvětil: „Nevidím nikoho, Bruluscu.“ Načež prvý rozhodl: „Můžeme jít do krčmy.“

Do Svištova jest z Nikopole asi sedmdesát kilometrů. Poněvadž jsem v noci nespal, šel jsem spát dolů do čítárny a mohu potvrdit, že se v čítárnách parníků velmi dobře spí. Dáte si haldu nerozřezaných časopisů pod hlavu a spíte, až najednou jste v Svištově, jestliže totiž do Svištova jedete jako já.

Parník jel pomalu. Ve Svištově byl až časně ráno druhého dne.

Totéž divadlo při přistání parníku jako den předtím v Nikopoli. Cikáni, arabadžové, zřízenci hotelů. Na několika místech nastala mezi nimi takřka rvačka o přibylé cizince, přičemž tito se měli nejhůře. Tu jeden je tahá za rukáv pravé ruky a doporučuje plamennými slovy svůj hotel, druhý zřízenec tahá ho za rukáv druhé ruky a doporučuje svůj, arabadža nabízí se, že je provede po městě a nosiči zavazadel tahají z rukou cestovní kufřík a cikáňata vráží do celého chumlu, prosíce o almužnu.

Šest hodin času, které mně zbývaly, než parník dále popluje, věnoval jsem prohlídce města.

Můj arabadža byl vysoký člověk, na první pohled bylo znát, že není ani Bulhar, ani Turek, ačkoliv měl jako Turci červený vysoký fez na hlavě. Tvář jeho nejevila žádných stop po vysedlých lícních kostech, jaké jsou typickým znamením Bulharů, měl tvář snědou, oko jiskrné, nos řecký. Oděn byl v bílé nohavice, soukenné, značně široké, dole pod koleny stažené červenou stužkou. Opásán byl červeným pásem a jeho košile se širokými rukávy byla ozdobena na prsou pestrým vyšíváním. Kroj zcela bulharský, až na fez.

„Příteli, jaké jste národnosti?“ optal jsem se.

„Čerkes,“ odvětil arabadža usmívaje se, „ale čerkesky neumím, jen bulharsky.“

Potomek hrdých Čerkesů. Tento člověk, který každému cizinci na potkání se uklání a tituluje „vaše milost“, je synem horalů kavkazských.

Ale otcové jeho měli divný osud. Ještě dlouho před poslední turecko-bulharskou válkou přesadili Turci několik set čerkeských rodin z kavkazských pralesů do rovin v okolí města Svištova. Turecká vláda darovala jim rozsáhlá pastviska. Turecká vláda říkala totiž úrodným rolím pastviska a když to řekli Turci, bylo to pravda. Tak se stalo, že rolnictví zde kleslo, neboť po bývalých úrodných polích proháněla se stáda Čerkesů. Rolím to nesvědčilo a Čerkesům též. Dílem umřeli, nezvyklí na podnebí, dílem splynuli s obyvatelstvem, zapomněli na svůj jazyk a přijali bulharský. Žije jich nyní jen několik rodin ve Svištově a okolí. Role však ještě dosud se nevzpamatovala z návštěvy divokých Čerkesů.

Tento můj Čerkes nebyl však ani v nejmenším divoký. Uctivý, úslužný až k smíchu. Šel po ulici naproti nám pán, zcela po evropsku ošacený. Když došel k nám, k velkému mému překvapení uklonil se arabadža třikrát a sňal mi mou čubaru, čepici s hlavy a až po evropsku oděný pán zašel, dal mi opět čepici na hlavu.

„To je zdejší starosta,“ vysvětloval mi, „ty ho neznáš, ale já ho znám, musili jsme pozdravit.“

Svištov má kolem třinácti tisíc obyvatelů. Zamlouvá se mnohem více návštěvníku, než Nikopol. Leží terasovitě na nevysokém svahu Kad-bairu. Bílé jeho domky pěkně se vyjímají mezi zahradami a pečlivě pěstovanými vinicemi.

Na nedaleké výšině Čuce tyčí se zříceniny hradu středověkého původu.

Arabadža měl bujnou fantazii. O každém domu vyprávěl kroniky, lhal, že tam na Čucké výšině se doluje zlato, ukazoval rozbitý domek a vyprávěl, tam že sídlí člověk velmi bohatý, takových domků byl by ukázal na sta, takže by člověk myslil, že jest v městě boháčů, kdyby z jednoho takového domku nebylo vyběhlo několik nahých dětí, které prosily o nějakou paru.

Svištov stojí na prvém místě ve školství bulharském. Již před rokem 1835 zrušena byla škola řecká a proměněna v bulharskou. Nyní má deset škol, z nichž čtyři jsou vyšší.

Naproti Svištovu leží na rovině, plné bažin, již na rumunském území, město Zimnič, kdež počíná jedna z nečetných drah rumunských, vedená ze Zimniče na Gjurgjevo a odtud dále do Bukurešti. Přes Svištov pak obyčejně se jezdí z Rumunska, kdo chce po Dunaji do Srbska a na sever. Proto ten čilý ruch v městě, hlučnější než v Nikopolu. Též obchod jest značný. Nejčelnějším předmětem vývozu jest víno, pěstované na svazích Kad-bairu.

Na víno dával arabadža, kdykoliv jsme šli kolem četných hostinců, velký důraz, přemlouvaje mne, abych nejezdil dále na Ruščuk, mohu prý se v městě usídlit, ovšemže bych bydlil u něho.

Poděkoval jsem mu za jeho nabídku, zaplatil mu a šel k Dunaji na parník.

Když poté se asi za půl hodiny parník hnul, vyšel jsem na palubu a díval se dlouho na bílé domky na terasách Kad-bairu, které polední slunce osvětlovalo, až oči bolely.

Parník rozrážel vlny veletoku. Svištov se ztrácí, na Čucké výšině šedají se již jen nepatrně zbytky zřícenin, ještě jest viděti, jak se leskne mosazné cimbuří staré opuštěné mešity a pak jen zeleň ovocných stromů, bukových hájů a vinic zaplavuje zraky, zatímco na druhé straně mlčící rovina, jednotvárná proti těm pestrým, zeleným pahrbkům.

Toho dne měl jsem potěšení seznat pana W., zpravodaje velkého berlínského deníku.

Pan W. byl znamenitý muž a neohrožený. Rozkoš vám byla, když třem svým krajanům Němcům vykládal, jak byl na bojišti v Makedonii.

Hlavu měl pan W. obvázanou a vypadal neobyčejně hrdě, když stál opřen o zábradlí a tituloval se: „Já, válečný zpravodaj.“

Vypravoval s nadšením, jak se potuloval po makedonských vesnicích. Co svízelů zakusil a dokonce, aby vše poznal, bojoval v Drinopolsku, tam dostal ránu jataganem přes hlavu od vousatých Turků.

Z jídelny vyšel právě bulharský důstojník, rozhlédl se kolem a když uzřel u zábradlí „válečného zpravodaje“, tvářil se překvapen.

Válečný zpravodaj byl obrácen k němu zády. Právě vykládal, jak se mihl jatagan a švih, Turci vyhrnuli se, ale komiti bác, hurrá! Přes svou ránu na hlavě vytáhl z pásu revolver...

„Ach, to jsem rád, že vás zde vidím,“ přerušil důstojník výklad, přistupuje k zpravodaji. „Doufám, že rána vaše nemá větších následků. Kdo není zvyklý pít rakiji, může se lehce při návratu z hostince Hissar v Sofii potlouci. Když jste padal ze schodů, měli jsme o vás strach.“

Válečný zpravodaj zbledl. „Slunce dnes zpropadeně hřeje,“ zakoktal, „musím se jít k bufetu občerstvit!“

Berlíňáci stáli zde jako bez sebe a jeden po druhém šli za svým krajanem občerstvit se do bufetu.

„To máte německé zpravodaje,“ obrátil se k nám důstojník. „Vypil víc rakije, náhodou byl jsem při tom a potlouk se na hlavě, když šel do hotelu, nyní, jak se nám svěřil, jede oklikou přes Rumunsko domů, aby se zdálo, že byl dlouho na cestách. V Makedonii jaktěživ nebyl.“

Byl večer. Zahnuli jsme víc do proudu, poněvadž přijížděli jsme k řece Jantře, která nanáší rok co rok na jaře písčiny.

Jantra jest památná řeka. Za rusko-turecké války teklo do Dunaje Jantrou mnoho krve slovanské. Jantra totiž pramení pod průsmykem Šipkou. A slovanská krev tekla Jantrou kolem Tarnova, starobylého sídla carů bulharských a výsledek toho Ferdinand Koburg, Němčík.

Zvláštní dojmy se člověka zmocní. Na jihu Bulhárie a na jih od Bulhárie, v krajinách osídlených Bulhary, vláda turecká pálí jim vesnice, vraždí Bulhary a Západ čte s dychtivostí zprávy o povstání, vysílají se zpravodajové novin do Makedonie a výsledek toho novinářská zpráva: „Nové ukrutnosti v Makedonii...“ „Turci povraždili 150 osob ve vesnici Z.“

A Ferdinand Koburg, Němčík...

Blížili jsme se k největšímu městu bulharskému, Ruščuku. Bylo ráno. Noc přespal jsem opět v čítárně. Ruščuk! Kdo zaspí a vyjde až v Ruščuku, to jest tolik, jako by ani Ruščuk neviděl.

Na Ruščuk se musí hledět zdálky. Vápenec, který ve stěnách skvostně bílých pne se nad zahradami místy do výše čtyřiceti metrů, dodává Ruščuku neskonalého půvabu.

Naproti Ruščuku rumunské město Gjurgjevo vyhlíží z bílých vápencových skal neméně půvabně.

Zahrada za zahradou objevovala se, malebné domky pod skalami, na kterých jako tečky černaly se černé ovce, jichž se v okolí Ruščuku chová velké množství.

Když přijedete k Ruščuku blízko, zarazí vás přechod z romantického okolí v prozaickou povahu města. Místo orientálního města, skvoucího se svými bizarními věžmi pozorujete dým, vycházející z továren na hedvábné látky, kůže, řemeny, hliněné nádobí s proslulými stříbrnými okrasami a vejdete do města, propletete se několika úzkými uličkami, které ve vás vzbudí orientální dojem a náhle ocitnete se na třídě, za kterou by se mnohé západní město nemusilo stydět. Domy po evropsku postavené, našel jsem dokonce dům s mezaninem, pěkná městská nemocnice, kasárna, kavárny po evropsku zařízené, šantány apod.

Ale na druhé straně, když vstoupíte do cikánské čtvrti, tím více bije vám do očí bída a hadry cikánů.

Cikán, když se má dobře, tloustne a pak by nemohli se bohatí kupci ruščukští kochat v šantánech v hlavní třídě pohledem na štíhlé postavy cikánek.

Ruščuk jest důležité středisko obchodu. Z jedné strany vede sem trať, spojující Ruščuk s Varnou, důležitá železnice jak v ohledu obchodním, tak strategickém a z druhé strany na rumunském břehu trať vedoucí středem Rumunska.

V přístavu je živo. Celý den, ba ani v noci ruch neutuchá. Loď jedna za druhou přijíždí, vylodí náklad či převezme nový, odjede, přijede jiná. V ruch nakládajících mísí se varovné výkřiky „Vnimanije, pozor“, „Ej siromach, chudáku“, a všechna ta směs náleží různým národům, Bulharům, Řekům, Turkům, Arménům, Cikánům, Rumunům, Srbům.

Kdo by si chtěl sestavit slovníček cizojazyčných nadávek, nechť se chvíli zastaví v ruščukském přístavu. Rychle se nevyhnete a již si můžete znamenat, že jste „pule, osel“, „kuče, pes“, „ovca“, a Turek vám přinejmenším řekne „bučagar, vrah svých rodičů“.

Když jsem seděl opět na parníku, měl jsem blahé vědomí, že za tři hodiny viděl jsem v Ruščuku vše, co bylo možno vidět a slyšel, co bylo možno slyšet, nevyjímaje ani slova „bučagar“.

Parník nesl nás dále k Silistře. „Než dojedeme k Silistře, račte si všimnouti kukuřičných polí,“ upozorňoval chytře na palubě, když jsme vyjížděli z Ruščuku, nějaký pán.

„Jak daleko máme do Silistry?“

„Za půldruhého dne tam dojedem,“ zněla odpověď. Půldruhého dne měli jsme si tedy všímat jednotvárných kukuřičných polí.

Usedl jsem na lavici a přemýšlel, co vím o Silistře. Mnoho toho nebylo. A za Silistrou, kam pak? Pak na rumunské Rasovo. Aha, to jest již v Kjustendžské nížině. A v Kjustendžské nížině? Již vím, tam loajální Ovid opěvoval krásy Říma, proto loajální, poněvadž jsa ve vyhnanství chválil césara, který ho sem poslal. Snad to tak nemyslil.

V takových ospalých myšlenkách jsem usnul, naštěstí nemluvím ze spaní...

Spal jsem spokojeně, až mne probudil hlas, křičící: „Az običam zelenčuk, az običam zelenčuk.“

Za mnou stál opět ten idiot Schwarz, agent z Berlína a tahal se s nějakým Turkem, který si klidně dal pod hlavu měkká zavazadla páně Schwarzova.

„Az običam zelenčuk, Já rád zeleninu,“ úzkostlivě pištěl Šváb.

„Co jste vlastně chtěl říct?“ optal jsem se ho později.

„Diese bulgarische Sprache ist fabelhaft schwer,“ povídá Schwarz, „ich wollte bloss sagen: Was machen Sie, mein guter Herr... „

   


Z potulek po Čechách

OKRESNÍ SOUD V MALIBOŘI

Zda se být jistě trochu podivným, že cestopis hned začíná okresním soudem. Jest to však nutné, aby každý hned seznal, že i v Maliboři mají neobyčejně vyvinutý smysl pro spravedlnost. Pro cestovatele jest taková skutečnost velice milou. Ví, že bude-li zabit domorodci, nezůstane ten čin nepomstěn. Proto také bezstarostně vjížděl jsem do Maliboře. Ulice prapory sice ozdobeny nebyly, nikdo mne oficiálně neuvítal, ale přesto měl jsem takovou všelidskou radost z toho, že Maliboř mne hostí ve svých zdech, že mně to připadalo jako vjezd Jošui do Jeruzaléma. Vím dále tolik, že jsem se v hraběcím kočáře strašně nafukoval, a kdykoliv jsem uviděl nějakého kluka, že jsem mu hodil s aristokratickým gestem dvouhaléř. Těch kluků bylo šestadvacet. Ba zdálo se mně dokonce, že na mou počest v Maliboři si vystavěli elektrárnu. Než jsem projel Maliboři k hraběcímu zámku, probudilo se ve mně vlastní já tou měrou, že jsem si sám sobě stiskl ruku. Měl jsem sám ze sebe velkou radost. Konečně se tedy Maliboř dočkala toho, že ve svých zdech hostí pořádného člověka. Během jízdy v kočáře uvědomil jsem si, že prokázal jsem Maliboři velkou čest, a z radosti nad tím vyprázdnil jsem přes město butelku koňaku.

V rozradostněné náladě vjel jsem do zámeckého parku. Nechci prozatím líčit tklivé seznámení s jedním baronem z Vídně. Podotýkám jen tolik, že ten pán má progresivní paralýzu a že se se mnou hádal, že mne viděl v Londýně Dělalo to dobrý dojem, tak jsem to konečně připustil. To jen mimochodem. Abych se tedy vrátil k okresnímu soudu. Zatímco jsem na zámku říkal: „Eh, eh, es freut mich“, vystrkovali na věži okresního soudu v Maliboři bílý prapor.

A po celé Maliboři se o ničem jiném nemluvilo než o bílém praporu. Ten bílý prapor byl asi také vinen tím, že má návštěva netěšila se takové pozornosti, a proto nezbývá mně nic jiného než vysvětlit celou historii onoho bílého praporu. Pokusím se trochu Maliboř zostudit. A dobře jim tak. Proč mne nepřišel pan starosta na nádraží uvítat.

V každém městě jsou dva druhy občanstva. Hodní a darebáci. Poslední tvoří v Maliboři značnou většinu. Okresní soud má plné ruce práce. V Maliboři se krade již od pradávných dob. Soud tam mají také již odedávna. Maliboř měla dokonce i své vlastní hrdelní právo. Jednou tam dokonce byli nuceni oběsit svého vlastního purkmistra Jana Vráteče ze Svin. Jeden jeho potomek má nyní v Maliboři obchod se střižným zbožím. Tedy smysl pro právo je v Maliboři silně vyvinut. V budově okresního soudu ukazují dubovou lavici z dob císaře Josefa II. Na té lavici vypláceli až do roku 1862 na základě prügelpatentu dědečky nynějších Malibořáků. A na té lavici nyní sedá sluha od soudu, kouří z dýmky, a když naproti se soudí nějaký těžký případ, pije borovičku, aby to lepší šlo panu soudci. A vězení okresního soudu od roku 1792 bylo stále plné.

Až den 2. září roku 1912 pro Malibořáky značí novou éru. Bílý prapor vlál na věži soudu. Bílá barva nevinnosti zaplála nad nešťastným městem.

A v Maliboři budou počítat nyní letopočet od 2. září 1912.

A bílý prapor se stkvěl od tří hodin odpůldne do půl čtvrté téhož dne. To přivedli strážníci k soudu Josefa Vyskočila, kterého ve tři hodiny pustili.

Když sluha od soudu prapor svinoval, tu slzel. A prapor byl stále menší a menší, barva nevinnosti se krátila, ještě kousek a pak konec slávy. A dole davy Malibořáků dívaly se, jak ta bílá barva nevinnosti mizí, a když prapor byl sundán, tu ty davy občanstva provolaly bouřlivě slávu.

Čest Maliboře zachráněna. Vězení mají opět obsazeno Josef Vyskočil ukradl viržinku a klid vrátil se do pobouřených myslí občanstva malibořského. Již Malibořáci nechodí jako bez duše. Josef Vyskočil sedí na pryčně a ve prospěch statečného muže bude mezi občanstvem uspořádána sbírka.

A tu noc anděl nevinnosti ve dvanáct hodin postavil se před okresní soud, vyplázl na něj jazyk a vznesl se tiše k hvězdnatému nebi, zatímco v Panském domě místní inteligenti pustili se do posledního kola ferbla.

CO JE S RODIŠTĚM IGNÁTA HERRMANNA?

Prosím tímto tisíckrát Ignáta Herrmanna za odpuštění a zároveň ho varuji, aby do Chotěboře nejezdil, neboť dnes mu nikdo již nebude věřit, že se tam skutečně v tom mlýně u Doubravky narodil. Za celý den podařilo se mi v Chotěboři podrýt víru občanstva ve správnost tvrzení Ignáta Herrmanna a dnes již každé malé dítě v Chotěboři ví, že s tím rodištěm Ignáta Herrmanna je to pouhý švindl. Prosím tedy Ignáta Herrmanna ještě jednou za prominutí.

Materiál, který se mi podařilo sehnat a kterým své tvrzení jsem podepřel, jest obrovský. A hlavně vděčím za něj panu Závorkoví, majiteli mlýna, o kterém Ignát Herrmann tvrdí, že se tam narodil.

Jsem přesvědčen, že věc napohled nepatrná promění se v aféru dosti závažnou.

Co vlastně vedlo Ignáta Herrmanna, že vydává mlýn u Chotěboře za své rodiště?

Jaký jest tu psychologický motiv? Nynější majitel mlýna pan Závorka líčí to takto: „Jsem zde již 27 let. Ten rok, kdy jsem mlýn koupil, takhle v měsíci červenci, přiběhne děvče, že vzadu za mlýnem okukuje mlýn nějaký dlouhý, nosatý pán. Netrvá to dlouho, ten pán objeví se na chodbě a představí se mně. Byl to Ignát Herrmann. ,Máte to zde velice hezké,’ povídá, ‚krajina je zde báječná. Stojí ten mlýn již dlouho?’ Řekl jsem, že jistě dvě stě let. ,To je dobře,’ řekl na to Ignát Herrmann a počal zas mlýn ze všech stran okukovat a neustále říkal: ,To je krásná poloha, zde je nádherně.’ Najednou se ke mně otočí: ,Víte, milý příteli, že jsem se tu narodil? Ale neříkejte zatím nikomu nic, já se podívám ještě na mlýn v Rozsochatci, ten prý má také pěknou polohu.’ Za tři dny se vrátil.

Říkal, že zběhal všechny mlýny v okolí a že tenhle se mu nejlíp zamlouvá a nejlíp hodí za jeho rodiště, neboť krajina jest romantická, kolem lesy, kousek dál skály. Vykládal také, že dosud bylo velkou chybou, že čeští spisovatelé nedovedli si ku svému narození najít pěkný koutek. On že to tedy začne s tímhle mlýnem. Slíbil také, že udělá tomu reklamu. Tak jsem dal mlýn ofotografovat a dal nadělat pohlednice a rozšířili jsme to v Chotěboři. Pak jsem dal zarazit tyhle lavice a stoly, jak tamhle vidíte u Doubravky, objednal jsem láhvové pivo a uherský salám. Zkrátka udělali jsme z toho výletní místo. Bude libo pivo?“

Poručil jsem si láhev, a abych měl ještě větší jistotu, jak to vlastně je s rodištěm Ignáta Herrmanna, otázal jsem se, kdo byl předtím majitelem mlýna.

„Nějaký Křička, ten měl mlýn přes padesát let. Nevím to sice určitě, ale říká se to.“

„Vy máte mlýn již na 27 roků, ten ho měl 50 let, to je 77 let. To se Ignát Herrmann zapletl do pěkné věci. Jezdí sem často?“

„Jednou byl uspořádán na jeho počest banket v Chotěboři, když přijel. A to byl po celý banket velice zaražený. Stala se mu totiž nehoda. Pod mým mlýnem je ještě jeden a on vedl tam několik pánů z Prahy. Spletl si to a vydával ten druhý mlýn za své rodiště. Vedl je také do jedné světnice a ukazoval, kde se narodil, kde si hrál, a říkal: ,Tak je to zde stále jako tenkrát, jako by s ničím nebylo ani hnuto. Pamatuji se na tuhle truhlu, jako by to bylo včera.’ Když byl v nejlepším, povídá mlynářka: ,Vašnosti, vždyť se ráčili narodit v hořejším mlýně a ne zde. Já jim ukážu cestu. To musejí jit tadyhle kolem skály a za čtvrt hodinky jsou na místě.“

„A nejsou snad v okolí Herrmannové?“

„Jsou. Jeden Herrmann je v Libici nad Doubravkou, ale ten se přistěhoval do Libice před 10 lety odněkud od Moravských Budějovic. Pak je chotěbořský Herrmann, a ten je teprve dvacet let v Chotěboři. Dříve byl ve Vídni.“

„Vy tedy myslíte, že se snad Ignát Herrmann zmýlil se svým rodištěm?“

„To je těžko říct. Já už prodal přes 2000 pohlednic s jeho rodným mlýnem. A ta sláva by mne neuživila. Kromě toho vyrábím hlavně ovesné preparáty a kostní moučku. Jako teď je sezóna. Tak dávám kosti do světnice, kde se prý Ignát Herrmann narodil, poněvadž se tam hodně toho vejde, a když někdo mermomocí přeje si vidět to místo, ukážeme mu prázd-nou komůrku vedle, a teď také ne, teď tam máme ovesné otruby, a tak říkáme, že se narodil na zahradě, když byla otava. A teď je právě Otava, a tak to jde pěkně všechno k sobě.“

Poděkoval jsem mu za informace, ze kterých bude mít Ignát Herrmann jistě malou radost, ale nemohu si pomoci.

V Chotěboři v hotelu Na poště mají lokál, ozdobený různými hesly, a nade dveřmi stkví se nápis: „S pravdou ven!“ Proto tam z lokálu vyhazují jen pravdomluvné lidi, což vím z vlastní zkušenosti, když v zájmu pravdy vykládal jsem, jak to vlastně je s rodištěm Ignáta Herrmanna.

   


 

Z přednášky prof. Garroa

„O postupu rozumu lidského", kterou má roku 2207.

Ovšem, ctění přátelé, snaha po pokroku zabíhala v minulých stoletích v Evropě až k směšnostem.

Musíme kupříkladu otevřeně přiznat, že ještě před třemi sty lety existovaly parlamenty, takže kupříkladu v květnu roku 1907 se volilo... Ne, nesmějte se, pánové, vy dnes nechápete ubohost mnohých tehdejších duší, které šly prostě s proudem, který je strhl s sebou. Mohu vám, pánové, ukázat obraz kandidáta poslanectví té doby. Zde vidíte zřejmě, že jeho ústa jsou takřka od ucha k uchu. Dnes po třech stoletích nechápete, proč lidé potřebovali tak velikých úst, ale věda dnešní nás učí, že abnormálnost jejich mozku byla provázena současně zrůdností určitých částí těla a narodil-li se již někdo s velikými ústy, říkaly porodní babičky: „Ten bude poslancem.“ Poslanci těch úst potřebovali, příroda sama jim jich poskytla, stejně jako propůjčila rybám žábra, aby dýchaly. Bez úst velikých a širokých nemohl se stát nikdo poslancem. Dějiny aspoň nemluví o hluchoněmých poslancích a děkuji mému milému panu kolegovi profesoru dějepisu, že mne na tu zajímavou okolnost upozornil.

Abyste pak, pánové, měli náležitý pojem, kdo to poslancové a kandidáti poslanectví byli, dovoluji si vás upozorniti na výborný spis nebožtíka dr. Aoa Tělesný vývin poslanců, kde mezi jiným čteme: „Poslanec byl tvorem společenským. Rodil se každou dobu roční. Patří mezi savce teplokrevné a podle Darwina pocházel z opice. Tento zajímavý vyhynulý savec vyznačoval se velkou mnohomluvností, dělil se na několik odrůd. Na savce sociálně demokratické, národní, agrární, klerikální, liberální a jiné. Vývin jeho děl se ponenáhlu.

Někdy byl ten savec jmenován vládou, pak na základě voleb v kuriích a konečně tohoto savce volili na základě všeobecného práva hlasovacího. O svou volbu staral se ten vyhynulý savec mnohými prostředky, jeden z nich příroda sama mu zadarmo poskytla. Jest to veliká huba, které užíval, aby lákal jiné tvory společenské, kterým tehdejší lid říkal voličové. Každý ten vyhynulý savec rád mluvil a trpěl zvláštní duševní nemocí, která má souborný vědecký název slibování. Sliby jeho byly různé. Některý z těch živočichů lidem podobný sliboval balíček tabáku za krejcar a to, že po jeho zvolení prasátka nebudou trpět červinkou, jiný zase sliboval, že kdesi nějaký královský hrad bude náležeti zemi...

Ne! Nesmějte se, pánové. Dr. Aoa dobře popisuje podobné hnutí před tři sta lety. Tehdejší lidé povětšině hádali se o cizí věci a patřil-li královský hrad zemi, měli radost, jako kdyby patřil jim. Dále dr. Aoa tvrdí vážně, že oni savci pospolití měli ještě jiné prostředky, kterými získávali obliby mezi svými voliči. Díky tehdejší vyspělosti uzenářského průmyslu mohli nabídnout nezištně voličům párky, vuřty a šunku, nezapomínajíce současně na rozkvět průmyslu lihovarnického a pivovarského, neboť voličové rádi pili a opilí ať řečí či požitými lihovinami psali na lístek jména oněch vyhynulých savců.

K zajímavým názorům, nedá se upřít, dospěl dr. Aoa, milí pánové. Tvrdil a důkazy podepřel své tvrzení, že oni poslanci byli savci, kteří žili houfně ve stádech, shromaždujíce se občas ve velkých krytých stájích čili parlamentech, kde vyměňovali své názory. Bylo mezi nimi jen málo těch, kteří žili osamoceně a těm jednotlivcům říkalo se „divocí“. Ostatní tvořili stáda neznámého a nejistého počtu, který stále kolísal.

Pohlavně dospělí savci sváděli mezi sebou boje o samičku poslanců, o vládu. Řeči jejich byly rázovité. Oblíbeny byly mezi nimi nadávky, ze kterých pak opět veliké oblibě těšila se slova, která znázorňovala některá užitečná domácí zvířata. Jinak užívali vět, jako: „Opírejte se o důvěru voličů, doufám, že mně nezazlíte, že voličové poctili mne tou důvěrou. Důvěra, kterou na mne voličové snesli, nutí mne, abych...“ a podobně.

Za to, že jim voličové důvěřovali, brali takzvané diety, dle zvyků tehdejších denní plat dvacetikorunu tehdejší státní měny. Nikdy nestaly se případy, že by byl takový poslanec těch dvacet korun dal chudým svého okresu, odkud byl vyslán, třebas měl tisícové příjmy. Všichni vycházeli od toho prvotního pojmu, že důvěry není možno zaplatit a že těch dvacet korun denně je jen známá část neznáma.

Když vycházeli z těch velkých krytých stájů, měli radost, že nežili nadarmo a že lid nesložil ruce v klín a že volil. Kdyby byl býval ten lid složil v klín ruce, kde by bylo oněch jejich dvacet korun a kde by oni mohli říkat: „Doufám, že mně nezazlíte, že voličové poctili mě tou důvěrou. Důvěra, kterou na mne voličové snesli, nutí mne, abych... Opíraje se o důvěru voličů...“ a podobně.

A kdo to, pánové, voličové byli, tu otázku výborně rozluštil výborný historik Magza ve svém spisu Voličové čili jak lidstvo před třemi sty lety doufalo zlepšit si své postavení pomocí kousku papíru. Opět to není k smíchu, pánové, když uvážíme, co historik Magza o voličích píše. Slyšte jeho slova v úvodním článku knihy: „Práchniví dnes v zemi ti, o kterých píši a s nimi zpráchnivěly jejich ideály. Obdivujeme se těm hrdinům doby, kteří byli tak nehorázně naivními, že vrcholem jejich štěstí byl první volební lístek, ale nesmějme se těm naivním dětem své doby, neboť rozum dětský je vždycky zakrnělý proti těm dospělým. Hleďme na ně střízlivým okem historika, kterému je sice líto té vybité síly, kterou ti dětinové při volbách ztratili, když hlasovali pro několik křiklounů. Nesmějme se dětem, kteří si hráli na slepou bábu.“

A co byli voličové dále dle profesora nebožtíka Aoa. Tvorové společenští. Rozhodně. Shromažďovali se tito tvorové nejčastěji v hospodách, kdež rokovali o tom, co chtějí, nenapadlo jim, že když něco chtějí, sami si to mají dobýti, nikoliv, oni šli cestou jinou. Vzali inkoust a pero a napsali na hlasovací lístek jméno onoho savce, poslance, který měl z nich udělat svým vystoupením šťastné lidi a tak jejich štěstí doplňoval továrník papíru, který dal zhotovit papír na volební lístek, majitel ocelárny, který prodával ocelová pera, kterými psali na volební lístky a továrník inkoustu, který vyrobil inkoust, do něhož namáčeli svá pera.

Jejich štěstí neznalo mezí. Ale někdy vnikl záchvěv smutku mezi ně. To se stalo, když jejich poslance policajti vyházeli z parlamentu. Tu říkali: „Počkejte, my vám dáme po nových volbách co proto, že jste imunitní poslance vyházeli z parlamentu policajty. Pošleme tam lidi, kteří vám to pěkně poví.“ I poslali tam lepší lidi, ale ti byli policajty dříve vyhozeni než ti dřívější, poněvadž se ty jejich řeči vládě dřív přestaly líbit. Voličové tedy si řekli: „Dobrá, teď si zvolíme ještě lepší lidi, ale ti to tam už rozsekají.“ Ale ti nejlepší lidé ani se tam neohřáli, letěli dřív, než si uvědomili, že kdyby voličové měli ty policajty, co má vláda, že by přestali být voliči a oni poslanci, poněvadž už by to nemělo žádný půvab do sebe, jako vědět, že nic tam nemohu udělat, ale z legrace tam choditi dál.

Pánové, potud profesor nebožtík Aoa. Známý antropolog Abo napsal, že lebky voličů byly neobyčejně veliké, aby pojaly do sebe sliby kandidátů poslanectví, ale že prostor, kde se nachází mozek, jest neobyčejně malý. Oni tvorové mezi sebou často se svářili, od kandidátů poslanectví dávali se krmit, jeden druhému nadával a jako ovce šli za poslanci, dnes již vyhynulými pospolitými savci.

A nyní, pánové, musím vás v této části přednášky upozornit na velmi podivný nález z té doby, nedávno vykopaný na samém konci jižního našeho města. Archeologové dlouho nevěděli, co znamená onen čistý, vykopaný kus papíru, až nyní dospěli jsme k netušenému objasnění. Jest to prázdný volební lístek z roku 1907, kterým bylo přesně zjištěno, že i tenkrát, před třemi sty lety, vyskytli se rozumní lidé, kteří nedali svůj hlas žádnému politickému křiklounu...

   


 

Z revolučních řečí poslance Soukupa

v parlamentě

Slavná sněmovno! Mám čest promluviti k vám do duše. Ctění pánové! Vy zajisté víte, kde se nacházíme, a tu musím prohlásiti, že ujmuv se slova vynasnažím se co nejvíce dáti najevo, že se s námi musí v této sněmovně počítat.

Uznávám vystoupení řečnické za velmi důležité, neboť zde poskytnuta jest možnost říci pravdu do očí, byť ta pravda byla i sebevíce trpkou. Nechci proto mluviti o schopnosti vládní, nýbrž, ctění pánové, ujímám se slova, abych použil svého poslaneckého mandátu ku prohlášení všeho, co cítím, abych mohl svým voličům říci také, že jsem zde v této sněmovně dělal, co jsem mohl, abych složil jim účty ze svého jednání, aby ti, kteří mne sem vyslali, shledali a seznali, že jsem nesložil ruce v klín, nýbrž vždy a všude pevně stál jsem na tom, aby vyšla konečně pravda najevo jako olej na vodu.

Ctění pánové! Buďme upřímnými, neboť upřímnost krášlí muže. Upřímnost jest ozdobou každého řečníka a upřímný člověk je každému vítaný a milý, neboť on jest charakterní. Charakter krášlí a zdobí člověka a charakterní člověk neostýchá se promluviti a říci pravdu.

Ctění pánové! Tento názor jest jistě jasný a poukazuji vás na své prohlášení, že vůle voličstva jest mně svatou a že ji jako čestný člověk také náležitě respektuji.

Nesmím při této příležitosti zapomenouti, že ujímám se slova proto, abych náležitě využitkoval všech práv občanských, aby tu z mého místa rozletělo se do všech částí říše hromové volání.

Především však varuji před mylným pojetím, že tuto důležitou otázku bylo by možno rozluštiti ze dne na den a ujímám se slova, abych skvěle dokumentoval, že voličstvo má ve mně zástupce nelekajícího se říci pravdu i na rozhodujících místech.

Tato parlamentní budova slyšela již mnoho a proto musíte mně dovolit, abych zvolal, že první povinností řečníka je, aby si uvědomil, že do parlamentu byl vyslán, a nikoliv, že sám vyslal se.

A proto zajisté mně dovolíte, abych mluvil tak, jako mně to káže svědomí, abych řekl pravdu, pouhou pravdu, nic než pravdu, aby mi voličové mohli říct, až se vrátím skládat jim účty ze svého jednání: „Dobře, hochu!“

Tato dvě prostá slova budou mne těšiti více, než sebevětší a rozsáhlejší pochvalné projevy, poněvadž ve slovech těch obsaženo jest nejkrásnější uznání, které může se zástupci lidu dostati od uznalých občanů, kteří seznali, že jejich zástupce, pravím ještě jednou, jejich zástupce, řekl tam ve Vídni pravdu do očí všem, aby ti viděli, že všechno nevoní, co kvete, nýbrž že stávajícími poměry bylo způsobeno to, že pravda musí ven a že je povinností poslance také neohroženě stát na tomto stanovisku.

Slavná sněmovno! Vyžaduji si proto slovo, abych měl příležitost vyjádřiti zde své stanovisko i stanovisko celé strany.

Otázka tato jest velice důležitá. Projevy mé, které zde slyšíte, jsou jistě takové, že nevím, na čí straně bude nespokojenost. Ano, já chci pokračovati ve své řeči takovým způsobem, aby bylo mezi námi jasno.

Slavná sněmovno! Kdo bude míti užitek z toho, co zde tvrdím? Zajisté, že strana naše, občanstvo a lid. Lid, který nás sem vyslal a naše strana, která organizována jsouc, dbá disciplíny.

My jsme masa, ctění pánové, což je evidentní a což dokazuje, že neopírám se ve své dnešní řeči o názory své, nýbrž o názory mnohých.

Ctění pánové! Jak vidíte, podnikám zde mnoho pro pravdu, která jest věčná a můžete mně věřit, že to, co zde mluvím, také cítím i za tím stojím. Ať si kdo chce jakékoliv důsledky bude chtít z mé řeči vyvozovati, tu ruku na srdce, pánové a řekněme si to hezky upřímně: „Pryč se lží a klamem!“

Odpustíte mi zajisté, ctění pánové, tuto povšechnou otázku a dovolíte, abych poznovu k vám zvolal, že mně není lhostejno, s jakými poměry musíme zápasit a mohu poukázati na jednu věc, která jest s to otřásti důvěru naši, že s námi se to myslí dobře.

Slavná sněmovno! Naše voličstvo sociálně demokratické musí konečně zvěděti pravdu a my musíme tlumočiti toto jejich přání, že dále takhle to jíti nemůže a nesmí a že škoda každého okamžiku, ve kterém nepřipomene se určitým kruhům, že mají také své povinnosti vůči říši i vůči nám.

Slavná sněmovno! Musíme to říci před celou Evropou, jako uragán musí volání po pravdě zníti od Uralu přes Krkonoše do Pyrenejí a za protestu celé Internacionály volám: „Že tato vláda zapomněla dát do toaletních pokojíků sněmovny hedvábný papír!“

Slavná sněmovno! Chápu vaše vzrušení a prohlašuji, že přicházím právě odtamtud, abych zde protestoval jménem celého lidstva, jménem lidských synů proti takovému jednání. A na nás jest, abychom, skládajíce účty ze své činnosti svým voličům, jim také otevřeně řekli, jak se věci mají. Pravda musí zvítězit a v poslední chvíli v hodinu dvanáctou volám: „Nechť interesované kruhy postarají se okamžitě o nápravu, dokud je ještě čas a pokud jsou toaletní pokojíky prázdny!“

   


 

Z trampot lokálního referenta

I

Šel jsem kdysi vyšetřit podrobnosti velké krádeže u jednoho obchodníka. Obchodník přivítal mne s obličejem vyděšeným. V takovém případě nemáme žádných ohledů. Jde nám prostě o vyšetření zajímavých podrobností.

„Jak jste stár,“ povídám přísně.

Počal se třásti na celém těle a zvolal: „Osmačtyřicet let.“

„Hm,“ řekl jsem na to, dívaje se do policejního raportu. „Zde stojí, že jste stár třiapadesát let, jak to vysvětlíte?“ Člověk nesmí mít jako lokální referent žádné ohledy a musí zjistit pravdu.

„Jestli chcete, jestli si přejete,“ pravil bledý muž, „já vám přinesu křestní list!“

„Přineste ho.“ Zapálil jsem si doutník a usadil se pohodlně v křesle, které stálo u psacího stolu a jal jsem se nedbale prohlížet jeho korespondenci. Našinec musí nahnat hrůzu těm darebákům, kteří se dají okrást a člověka oloupí o trochu odpočinku.

„Nemáte to srovnáno dle abecedy,“ řekl jsem, když přišel obchodník s křestním listem a podal mi ho. Počal se omlouvat a imponovalo mu to, že jsem mu přeházel korespondenci.

Porovnal jsem křestní list. „Vaše štěstí,“ řekl jsem přísně, „že jste z lože manželského.“

Pravil, že u nich nikdy v rodu neměli nemanželské děti.

Počal jsem bubnovat prsty na stůl a abych něco řekl, pravil jsem: „Tisk jest velmoc, milý pane!“

Řekl, že nic nečte.

„Tušil jsem to z celého vašeho vzezření,“ zvolal jsem dopáleně, „he, příteli, dlouho se nebavme a vypovězte mně, jak se jmenuje vaše manželka.“

Odpověděl, že je svobodný a stál přede mnou jako zpráskaný pes.

„A pročpak jste se neoženil?“

Jal se mně vykládat, že tak učinil prostě z toho důvodu, poněvadž neměl příležitosti kvůli obchodu zabývat se takovými otázkami.

„Jste z dobré rodiny?“ optal jsem se ho, aby měl přede mnou ještě větší strach, neboť jak pravím, tisk je velmoc.

Prohlásil, že jeho rodina byla vždy počestná.

„Byl jste někdy trestán?“

Zvedl dva prsty ke stropu a přísahal, že nikdy.

„Pročpak si nemyjete ruce?“

„Poněvadž nemám na to čas!“

„Čistíte si zuby?“

„Prosím?“

„Šňupáte?“

„To ne, prosím.“

Chvíli jsem mlčel a pak jsem řekl vážně, dívaje se mu do očí: „A teď mně řekněte, jak se to stalo, že vás vykradli. Chováte na někoho podezření? Našel jste stopy? V kolik hodin myslíte, že se to stalo? Jste pojištěn? Kdy jste na to přišel? Nevykradl jste si to sám?“

Vytřeštil na mne oči a pak zvolal: „Ale, prosím, mne nevykradli, to vykradli vedle souseda!“

Nedovedete si představit, jak jsem láteřil. Slíbil jsem mu, že bude zavřen, že to přijde do novin, že se na to podívám, aby se to neopakovalo, takhle že to dál nejde a že budu žádat o zadostiučinění.

S hrozným proklínáním jsem odešel vedle do domu k pravému okradenému, kde jsem teprve způsobil hrůzu, jak jsem si počínal u vědomí toho, že tisk jest velmoc a že lokální referent šlápne každému řádně na krk.

 

II

Jeden týden se stalo, že nikdo nikoho nezabil ani neokradl. Vyslovil jsem nad tím své politování v redakci a prohlásil jsem, že život nemá pro mne žádný půvab, když se lidé nevraždí. Kdyby alespoň nějaká matka utýrala své dítě. Ale nic, vůbec nic.

Své myšlenky vyjadřoval jsem i v cizí společnosti. Tak ku sklonku týdne, kdy se nic nedělo, seděl jsem v jedné kavárně a bubnoval jsem prsty o stůl. Na policii o ničem nevěděli, v nemocnici nikdo neskočil z okna. Bylo to něco strašného.

Nějaký neznámý člověk seděl naproti mně. Byl to starší pán, který za chvíli, když se důvěrně rozhovořil, mně sdělil, že přijel do Prahy, aby se pobavil.

Udělal jsem takový ztrápený obličej, že sebou ulekaně trhl.

„Vy jste přijel do Prahy se pobavit?“ zvolal jsem skepticky, „vždyť v Praze není zhola nic! Celý týden nebyla spáchána ani jedna loupežná vražda, nikdo se nezastřelil, žádné násilné smilstvo a vy jedete do Prahy se pobavit. Vždyť zde ani nikoho nevykradli. Pane, to byly časy a doby, kdy bylo rozkoší žít na světě. Buď se někdo polil petrolejem a zapálil, nebo udělal sebe i celou rodinu nešťastnou, že ji pobil sekyrou, umučil svou matku nebo otce. Jaká to rozkoš. Ale dnes není v Praze zhola nic. Ty doby jsou už pryč, když našli nějakého utopeného. Nebo pamatuji se,“ pokračoval jsem dál vzníceně, „na nějakého chlapíka, který se podřezal a mlátil sebou hodinu na Ferdinandově třídě. To byla krása. Už ani vás nepokouše pominutý pes, ani vás bohužel nerozmačká kotel ve strojírně. Zhola nic se neděje, je to hrozná nuda. Nevíte ani, jak se mizerně žije v takových poměrech. Vím kupříkladu, jaká to byla slast, když ta matka vrazila svému dítěti do zadní části těla, do konečníku, ten kolík. To byla radostná událost…“

„Už toho mám dost!“ zvolal starý pán. „Vy zhovadilče!“ A plivl mi do obličeje.

Je z toho soud.

 

III

Napsal jsem do listu stručnou zprávu:

Krade zimníky. Včera přišel do kavárny Orient v Hybernské ulici starší prošedivělý pán, který když vypil objednanou kávu, odešel k věšáku a vybrav si tam nový zimník obchodníka Josefa Pollaka ze Železné ulice, chtěl zmizet. Byl však zadržen a zimník mu odebrán. V zimníku nacházela se tobolka se dvěma stokorunovými bankovkami a několik soukromých dopisů. Ve zloději byl zjištěn do Prahy příslušný známý zloděj Václav Novák z Panské ul. v Praze II.

Druhý den po té zprávě seděl jsem klidně doma v pokoji, když vtom někdo kopl do dveří a do pokoje vřítil se nějaký starší prošedivělý pán s výkřikem: „Už vás mám!“

Třásl se rozčilením a práskl holí do židle, až ji přerazil. Pak se posadil na druhou židli a upíraje na mne krví podlité oči, zahřměl: „To odvoláte s tím Václavem Novákem. Já nekradu zimníky!“

„To vidím, vážený pane, poněvadž ten Václav Novák sedí už pod věží.“

„Láryfáry, já jsem živnostník a domovník, jmenuji se také Václav Novák a bydlím také v Panské ulici. Jsem členem spolku vysloužilců, přísluším také do Prahy, mám také prošedivělé vlasy a vy jste mně vyvedl tohle. Já, Václav Novák z Panské ulice, příslušný do Prahy, s prošedivělými vlasy, prý kradu zimníky. Himlhergot! Podívejte se na to lepší!“

Vytáhl z kapsy asi dvacet čísel ranního vydání listu, kde byla nešťastná lokálka „Krade zimníky“ podtržena třikrát modrou tužkou. Pak vytáhl z kapsy revolver a nějakou skleněnou trubičku s bílým práškem. „Tady mám arzenik,“ řekl, „a tady revolver. Jak nebudu mít opravu v novinách, že zimníky nekradu, tak se zastřelím a otrávím.“ Práskl dveřmi a odběhl.

Napsal jsem tedy opravu:

Nekrade zimníky. K naší včerejší lokálce „Krade zimníky“ dodáváme, že pan Václav Novák z Panské ulice v Praze není totožným se známým zlodějem Václavem Novákem z Panské ulice v Praze.

Byl jsem spokojen. Ten nevinný muž se však přece pro tu ostudu zastřelil, ale zato ten zloděj poslal mně vřelý poděkovací přípis, že jsem jeho pověst očistil, poněvadž všude ukazuje tu opravu, že on, Václav Novák z Panské ulice v Praze, není totožným se známým zlodějem Václavem Novákem z Panské ulice v Praze.

   


 

Z uherského parlamentu

Z Pešti dne... (Tel. t. k.) (Poslanecká sněmovna.) Sněmovna pokračovala v rokování o vyhubení nemaďarských národů.

Předseda navrhuje zavedení stanného práva v krajích obývaných Nemaďary a otrávení studní. (Odpor mezi posledními dvěma poslanci národností.) Předseda navrhuje, aby se zřetelem na životní zájmy země byli poslední dva národnostní poslanci vyloučeni na čtrnáct schůzí ze sněmovny a odevzdáni pro velezrádné výroky „Neslýcháno“ a „Styďte se“ soudu. Slibuje, že v případě schválení svého pilného návrhu dá oba poslance ihned zatknout ve sněmovně.

Poslanec Hoitsy ohrazuje se proti tomu, poněvadž by schůze v nepřítomnosti oněch dvou darebáků (Živá pochvala) nebyly tak veselé. Beztoho jsme už pozavírali všechny ostatní poslance národností a nyní nemáme komu plivat do obličeje, štípat ho a políčkovat. (Volání „Tak jest!“) Navrhuje proto, aby prozatím kvůli legraci nebyli odevzdáni soudu. (Velký hluk.)

Předsedající hájí v replice svůj pilný návrh. Praví, že jest to k politování, když syn této svobodné země ujímá se individuí, kterým k šibenici schází jen krok. (Pochvala.) Prohlašuje, že sněmovna se neschází kvůli legraci se dvěma lumpy, nýbrž aby vážně pracovala. Myslí, že jednal vždy správně a zdá se mu být hloupou komedií dívat se do blbých obličejů posledních dvou národnostních poslanců. On přece pohlíží dnes stejně na rozluštění národnostní otázky jako před rokem. A dostali-li ostatní národnostní poslanci dohromady tři sta sedmdesát let vězení, proč by tito dva poslední mohykáni (Bouřlivá veselost) měli dělat výjimku. Prosí, aby se tedy sněmovna usnesla, aby oni byli ihned zatčeni a v poutech dopraveni do vězení. (Živá pochvala a volání „Eljen!“)

Poslanec Atyája praví, že chce cosi poznamenat k pilnému návrhu předsedy. Maďaři vždy ctili svobodu a právo (Hlučný potlesk) a proto prosí, aby se předseda, než dá zatknout a uvěznit tu pakáž, jich optal, mají-li co vzkázat svým rodinám, poněvadž možná dost, že podlehnou útrapám dlouholetého, ale spravedlivého vězení. Jest to jen malá poznámka v zájmu práva, lidskosti a svobody.

Předsedající žádá od sněmovny, aby všichni, kteří nesouhlasí s poctivým návrhem předřečníka, vstali, aby viděl, kdo z nich je nepřítelem svobody a lidskosti. (Volání „Nikdo!“) Předseda děkuje a dává hlasovat o svém pilném návrhu. Přijímá se jednohlasně.

Přikročuje se k zatčení vyloučených. (Volání „Eljen!“)

Předseda praví, že neměli, co by vzkázali svým rodinám. Svědčí to jistě o nízké duševní schopnosti národnostních poslanců, když si ani v tak kritické chvíli nemohou vzpomenout, co by měli vzkázat svým rodinám. Praví, že se přičiní, aby rodiny právě zatčených poslanců byly postaveny pod policejní dohled. (Souhlas )

Nato přikročeno bylo k dalšímu rokování o vyhubení nemaďarských národů.

Poslanec Bartányi navrhuje otravovat studně otrušíkem.

Poslanec Barabás navrhuje sublimát.

Poslanec Págáry soudí, že tento prostředek je přece jen trochu divoký (Hluk), neboť spíš pijí ti velezrádci kořalku než vodu. Navrhuje tudíž rozdávání otrávených lihovin v krajinách obývaných Nemaďary a zavedení nuceného pití alkoholu. Otravovat vodu je nebezpečné, neboť i Maďaři pijí pitnou vodu. (Hluk a volání „Lže ten padouch!“)

Předseda ohrazuje se proti útokům poslance Págáryho, že by Maďaři pili vodu. Naposled ještě prohlásí Págáry, že dosud neviděl opilého Maďara.

Místopředseda Navay poznamenává, že Págáry je divoká svině (Potlesk) a prosí, aby přes jeho mrtvolu (Potlesk) se přešlo k dalšímu rokování. Muž, který pije vodu, jako Págáry, je mrtvým pro stranu neodvislosti.

Předseda oznamuje, že jestli Págáry řekne ještě slovo, že mu rozbije hlavu židlí, jedině co mu dovolí, je to, aby sněmovnu odprosil.

Poslanec Págáry prosí o slovo. Praví, že pro dnešek je nejméně kompetentním pan předseda, aby někoho žádal o odprošení. Doba je příliš pohnutá, než aby se pitomým žvastem tříštily síly. Pokud se týče jeho osoby, je ochoten na obranu své cti někomu vykopnout zuby, ať je to předseda nebo místopředseda. Poslanec Págáry praví dál, že z jisté strany byl pojmenován divokou sviní. Neví, co o tom má soudit. Prosí sněmovnu, aby odhlasovala, zdali je „divoká svině“ urážkou. Nato obrátil se poslanec Págáry na předsedu s ujištěním, že z jeho špinavého prádla udělá prapor, který strčí do kupy hnoje na svém kukuřičném poli. (Trvalý nepokoj.)

Předseda žádá poslance o povolení desetiminutové přestávky, aby mohl poslance Págáryho zpolíčkovat. Poté že dá hlasovat o návrhu předřečníka, zdali je „divoká svině“ urážkou. (Potlesk.)

Poslanec Vartyd (katolický lidovec) žádá poslance Págáryho, aby mu vysvětlil, kam se podělo deset tisíc korun subvence pro chudé řemeslníky v Págáryho volebním okrese, neboť vyčítá-li někdo někomu špinavé prádlo, předpokládá se o něm, že se sám převléká aspoň jednou za měsíc. (Veselost.) Myslí ale, že poslanec Págáry nemůže dokázat, že by se kdy koupal v době své poslanecké činnosti.

Poslanec Károly (strana neodvislosti) praví, že se právem domnívá, že předřečník vystupoval někde v cirkuse, aby bavil obecenstvo nechutnými vtipy. Jeho jednání nelze nijak pojmenovat, než klukovským. Podává návrh, aby sněmovna vyslovila své politování nad způsobem řeči poslance Vartyöho. Kdyby nešetřil vážnosti sněmu, vytahal by toho uličníka sám za uši.

Předseda dává hlasovat o tomto návrhu. Návrh se přijímá dvoutřetinovou většinou.

Poslanci Vartyömu uděluje se důtka za pochvaly celé sněmovny.

Předseda dává nyní hlasovat o svém návrhu na povolení desetiminutové přestávky. Návrh se zamítá za různých projevů. Přikročuje se nyní k debatě, zdali „divoká svině“ je urážkou.

Poslanec hrabě Bocso (proti) praví, že nahlédl do stenografických protokolů a že neshledal, že by někdo, kdo byl tak nazván, považoval podobné slovo za urážku. Řečník sám byl několikrát po sobě pojmenován divokým vepřem, aniž by se cítil uražen. (Poslanec Págáry volá: „To jste vy!“)

Poslanec hrabě Bocso pokračuje, že žádný rozumný člověk nenajde v tom vyjádření urážku. Divoký vepř je čistotnější, nežli domácí a živí se travinami. Divoká svině je chytré zvíře. Posledně o honě zastřelil jednu a ta měla právě takové oči jako poslanec Págáry. (Velký hluk a volání: „Teď jste to napravil!“)

Předseda odnímá mu slovo.

Poslanec Dag (křesťanský sociál) omlouvá se, že je opilý. Neví, oč se jedná, poněvadž spal, ale prosí, aby mu jeho stav byl prominut. Ví dobře, co mluví a prosí ještě jednou, aby mu odpustili, že se přihlásil o slovo. Končí ujištěním, že ztratil cestou do sněmovny předplatní lístek do lázní a kapesní hodinky. (Hlučné projevy nevole.)

Místopředseda Navay volá: „Do vašich hodinek nám nic není, měl jste ohlásit ztrátu na policii.“

Poslanec Kamszár (neodvislý socialista) obrací se na místopředsedu: „Konstatuji, že pan Navay je zbabělec. (Smích nalevo.) Ano, zbabělec, poněvadž opírá se vždy o policii. (Projevy nevole.) Je hlavním sloupem policejního režimu a povalíme-li Navaye, povalíme i policejní režim.“ (Smích ve středu.)

Návrh se přijímá. Předseda žádá sněmovnu, aby nyní při pokračování v debatě o vyhubení nemaďarských národů zdržela se všech výkřiků a prohlašuje, že zemi nastává nyní vážná a posvátná povinnost, jejíž splnění nesmí být ohrožováno pokřikováním a povykem. („Výborně!“) Pokud se týče jeho vlastní osoby, není žádným osobním nepřítelem nemaďarských národů, jedině politickým. Jako člověk podává jim ruku, ale jako politik je vraždí. (Hlučná pochvala.) A aby pak dokázal, že je nestranný, odnímá sám sobě slovo. (Neutuchající volání slávy. Řečníku blahopřejí předsedové všech politických frakcí.)

Předseda děkuje za tento spontánní projev ve prospěch nestrannosti. Od té doby, co socialističtí poslanci sedí ve Vacově na pevnosti, nejsou podobné projevy rušeny posměšnými výkřiky. (Pochvala.) Máme mezi sebou jedině jednoho neodvislého socialistu a ten byl tak taktní, že odešel do restaurace. (Pochvala.)

Poslanec Zoltán prohlašuje, že jako přírodozpytec je proti otravování studní v krajinách obývaných Nemaďary. Ve studniční vodě nachází se mnoho živoků, prvoků a hmyzu, jejichž otrávení bylo by těžkou ztrátou pro vědu.

Poslanec Kodál polemizuje s předřečníkem. Táže se, co je mu milejší. Živá vířenka mlhová (Vorticella nebulifera), či mrtvý Slovák, Rumun nebo Srb? (Poslanec Zoltán volá: „Divím se, že znáte latinsky.“)

Poslanec Kodál dovozuje, že na této odpovědi záleží. Věda musí ustoupit politice svobodomyslného národa. Až budou vyhubeni nemaďarští národové, pak on sám bude první, který vystoupí na ochranu živoků, prvoků a hmyzu žijícího ve studničních vodách. (Pochvala.)

Poslanec Zoltán ohrazuje se proti tomu, že věda musí ustoupit politice. Jestli má poslanec Kodál vši... (Bouřlivý projev nevole. Poslanec Kikinday volá: „Ven s padouchem.“ Vřava.)

Předseda vybízí ku klidu a po krátké poradě se sněmovními sluhy vylučuje poslance Zoltána na pět schůzí. Žádá poslance, aby Zoltána při odvádění ze sněmovny zbytečně netýrali. V případě, že by se něco přihodilo, odkazuje ztýraného na sněmovního lékaře.

Poslanec Dag (křesťanský sociál) omlouvá se, že je ospalý. Neví, oč jde, ale prosí, aby mu bylo odpuštěno, že se přihlásil ke slovu. Myslí, že již vystřízlivěl. Proto podává návrh na ukončení dnešní schůze. (Hlučná pochvala a potlesk.)

Po poslanci Dagovi mluvil ještě poslanec Magas, který žádal přítomné poslance o konstatování, že poslanec Dag nemá charakteru. Včera měl to potěšení přijmout jeho návštěvu a po jeho odchodu pohřešil budíček. (Buřlivá veselost.)

Poslanec Dag praví, že onen budíček skutečně vzal (Rozruch), ale jedině proto, že byl od jisté německé firmy z nepřátelské Vídně. (Hlučná pochvala.) Jednal jedině v zájmu obrození domácího průmyslu, ostatně nestál ani za pět korun. (Projevy nevole.) Ano, za pět korun, a jistě dal zaň deset korun, čímž okradl zemi o pět korun, které pohltila cizina. (Hlučná pochvala.) Prosí tedy, aby sněmovna vyslovila své roztrpčení nad zlodějem národního blahobytu. (Pochvala.)

Předseda vyslovuje poslanci Magasovi své roztrpčení jménem sněmu, že kupováním v cizině okrádá domácí živnostníky. Diví se, že něčeho podobného je schopen muž, který dal onen krásný návrh, aby chorvatští poslanci byli postrkem dopraveni do svých voličských okresů.

Poslanec Bagácsa uvádí, že když byl ten návrh proveden, poslal poslanec Röbörö svou rodinu na letní byt do Mehadije. Rukama tohoto muže prošly totiž peníze na úhradu nucené dopravy chorvatských poslanců do jich loupežnické země. (Nepokoj.)

Poslanec Röbörö ujímá se slova. Prohlašuje, že jeho nejmladší synek trpí andělskou nemocí a proto že ho poslal s celou rodinou do Mehadije. Užil k tomu peněz ušetřených na chorvatských poslancích. (Rozruch.) Svých příjmů nemohl na to obětovat, poněvadž dodnes svými dietami splácí dluhy, učiněné při své poslední volbě. Zvítězil nad rumunským kandidátem většinou sto padesáti hlasů. Dostal celkem 1582 hlasů, které koupil po pěti korunách, to je 7990 korun. (Místopředseda Navay volá: „7910 korun!“ Vzrušení.) Poslanec Röbörö prosí za odpuštění, že se zmýlil o osmdesát korun. Prohlašuje, že místopředsedovo volání je nemístné, poněvadž týž mu na volby nepřispěl ani haléřem. (Veselost.) Vykládá dále, jakým způsobem ušetřil na chorvatských poslancích při jich dopravě postrkem. Poněvadž byli dopravováni z Pešti pěšky od jedné četnické stanice na druhou, trvala jejich doprava tři neděle. Na této cestě zahynuli vysílením tři. (Pochvala.) Na jednoho byly vypočteny za stravování denně tři koruny. Na zahynulých získal jsem tak 18 korun a ostatním strhl korunu na den. Neboť domníval jsem se, že tři koruny denně na stravu pro velezrádce je příliš mnoho. (Pochvala.) Užil jich pro svou rodinu. Pro maďarskou rodinu. (Pochvala.) A přijde-li někdo a řekne, že je to loupež, tu odpoví mu, že se za tu loupež nestydí, neboť se stala za bílého dne. (Bouřlivý potlesk. Řečníku se blahopřeje.)

Poslanec hrabě Vagyássy ujímá se slova. Má za to, že by byl již čas, aby schůze byla ukončena. Neboť je nebezpečí, že by při podobném pokračování schůze nakonec jeden druhého okradl. Důkazem toho je, že jeho soused poslanec Járásbérós prohlíží si právě jeho tobolku, kterou mu vzal před chvílí bez jeho souhlasu z kapsy. (Odpor nalevo, souhlas napravo.) Řečník končí ujištěním, že neobviňuje poslance Járásbéróse z krádeže, poněvadž ví, kolik měl v tobolce peněz. (Hlučný souhlas.)

Poslanec Járásbérós praví, že jest též pro ukončení dnešní schůze, neboť většina poslanců dívá se tak podivně, jako by chtěla rehabilitovat krádež. (Bouřlivá veselost.) Vrací tobolku hraběti Vagyássyovi neporušenou. (Hlučný souhlas nalevo, odpor napravo.) Hledal v ní jen medailónek s podobiznou své choti. Nenašel však ničeho, co by zavdalo příčinu k tomu, aby mu poslal své svědky. (Potlesk.) V otázce cti nedovolí svému svědomí ani nejmenší výtky, neboť za heslo si vzal: „Čest vlastní je ctí národa.“ (Hlučný souhlas a výkřiky: „Vždyť nejste ženat!“.)

Předseda poznamenává, že je již půl desáté hodiny večer a kdyby i kdo chtěl tvrdit, že jsme z Asie, to nám nemůže vzít. Evropský čas na našich hodinkách. (Potlesk.) Žádá tudíž, aby se hlasovalo, zdali má se schůze ukončit či v ní pokračovat.

Návrh na ukončení schůze přijímá se všemi proti jednomu hlasu neodvislého socialisty, který se právě vrátil z restaurace.

Předseda děkuje poslancům za jednomyslný projev a praví, že velká doba vyžaduje velké muže, kteří by v těžkých chvílích byli zajedno. Děkuje poslancům za důstojný průběh a končí jednání ve tři čtvrtě na deset hodin večer.

Příští schůze zítra. Jednací pořádek: Pokračování dnešního.

   


 

Z uherského parlamentu

Předseda hrabě Tisza: „Zahajuji tímto dnešní zasedání a jako vždycky dám opozici vyhodit!“ (75 poslanců je vyhozeno ze sálu. Poslední z nich volá zdvořile: „Poroučím se!“ a ustřelí Tiszovi levé ucho. Ten to přijme lhostejně a dá ucho jako vložku do knihy.) „Náš uherský parlament je nejlepší na světě!“ (Hlasy: Oho!)

„Vyhoďte toho chlapa ven!“

(29 poslanců je vyvlečeno ze sálu. Několik kalamářů letí Tiszovi na hlavu. Hrabě osuší si pijavým papírem začerněnou tvář.)

„Náš parlament jest velmi moudrý parlament.“

(Hlasy: No, no!)

„Vyhoďte toho chlapa ven!“

(Poslední poslanci jsou vyšíváni psy ze sálu.)

„Velmi vzácný a vznešený parlament, mnohem lepší nežli rakouský! Vyhoďte toho chlapa ven!“ Podle svého zvyku opakoval hrabě svůj oblíbený rozkaz. Sluhové nejprve se zarazili, ježto Tisza byl už jediným poslancem v sále. Ale potom, zvyklí jeho rozkazů bez váhání poslouchati, popadli ho a vyhodili ho na chodbu. Když letěl dveřmi, měl Tisza ještě dosti duchapřítomnosti, že zvolal: „Tímto končím zasedání!“

   


 

Z vypravování soudního adjunkta

„To jest zpropadená věc,“ řekl jsem, když mi dozorce vězňů přišel ohlásit, že Bouř utekl, „pan rada bude asi nadávat.“

A nadával. Pět let stojí již okresní soud a po celých těch pět let nestal se ani jeden pokus útěku, nadtož aby někdo utekl.

A teď najednou uteče Bouř, který měl za dva dny již být propuštěn, odpykav si trest za nějaké kalhoty, které ukradl.

Utekl nám Bouř, ten řádný vězeň, který pravidelně objevoval se u nás víckrát, až čtyřikrát za rok pro malé krádeže, vězeň, s kterým byl dozorce vězňů neobyčejně spokojen, neboť nebylo mírnějšího člověka v trestaneckých šatech, úslužnějšího a rozšafného, jaký kdy u nás odpykával si vězení. Muž, který při soudním líčení nikdy nezapíral, jehož odpovědi byly vždy uctivé, vězeň, který nikdy nejevil ani známky zarputilosti nebo hněvu, vězeň, který si mě vážil a který miloval našeho dozorce, že kdykoliv byl na svobodě, neopomenul navštívit rodinu dozorcovu a poptat se po jejím zdraví.

Smáli se mu, že má nás tak rád, že kvůli nám krade, a to jen v okresu našeho soudu. Nikdy neměl žádného disciplinárního trestu, nikdy se nechoval vzpůrně, ctil nás, vážil si nás, stal se „konkářem“, nosil uhlí, štípal dříví, nosil vodu a pomáhal v litografii, tak zase my jsme se mu odměňovali za jeho dobré chování.

A ten nám tedy utekl, dva dny před tím, kdy měl jít domů.

Jak utekl? Zcela prostě. Ráno šel k pumpě na dvorek pro vodu, a zatím co na chodbě dozorce mluvil se soudním sluhou, vyšplhal se pomocí hromosvodu na zeď a skočil dolů.

Nežli mohl dozorce oběhnout budovu, nebylo po něm ani památky.

Řády pro dozorce vězňů jsou velmi přísné a štěstím pro našeho dozorce bylo to, že Bouř neutekl dveřmi.

Pan rada udělil mu důtku, a dívaje se na zeď, kroutil nedůvěřivě hlavou.

„Jak ten chlap moh tam vylézt,“ divil se. -

„Pan rada by tam nevylez,“ řekl jsem dozorci, „je příliš tlustý.“

Za dva dny přestal pan rada láteřit a my jsme přemýšleli, proč Bouř utekl. Ať jsme ale přemýšleli jakkoliv, věc stále byla nám záhadnou.

Až jednoho dne přišla zpráva, že námi popsaného uprchlíka chytili na Kladně.

A za dva dny nato přivedli nám Bouře dva četníci, spoutaného řetízky. Byl opět v naší moci.

Dozorce vedl ho k panu radovi.

Byli jsme žádostiví, jak Bouř odůvodní svůj útěk, ale marný byly všechny otázky pana rady. „Proč jste utekl?“ „Utekl jsem,“ odpovídal Bouř. „Proč ale jste utekl?“ „Utekl jsem milostpane.“ „Ale, člověče, proč vlastně?“ „Tak, milostpane, utek jsem.“

Jiného z něho nedostal pan rada nic, a nezbývalo mu než diktovat disciplinární trest týden, tři posty a jednu tmavou komůrku. Týden proto, že ho chytili na Kladně při žebrotě.

„Děkuji, milostpane,“ byla odpověď Bouřova. Když ho dozorce odváděl, prosil ho Bouř, aby mu odpustil.

„Mně se zdá, že se ten člověk zbláznil,“ pravil ke mně dozorce, „má oči plny slzí.“

Následující den bylo slyšet z temné komůrky pláč Bouřův.

Když potom dali ho do společné vazby, stěžovali si spoluvězňové, že je Bouř ruší svým nářkem v noci a vzdycháním: „Já nešťastnej člověk.“

Na otázky, proč pláče, takový starý chlap, neodpovídal, jako na otázky, proč utekl.

Konečně vypršel jeho trest a Bouř měl jít domů. Dal jsem si ho zavolat k sobě, abych snad teď na něm vypátral příčinu jeho nevysvětlitelného útěku a jeho chování.

„Bouři,“ řekl jsem k němu, „povězte mně teď upřímně, proč jste utekl?“

Když neodpovídal, pravil jsem: „Vidíte, Bouři, jaký jste divný člověk. Měl jste snad příčiny k útěku? Pro nic za nic se neutíká. Dozorce mohl přijít snad o službu pro váš útěk. A přece vám nikdy neublížil. Neměl jste se zle, dělal jste „konkáře“, přilepšil vám tu a tam. Nikdo vám zde neubližoval. A přece jste utekl pro nic a za nic.“

„Milostpane,“ řekl Bouř, „kdybych jim řek, proč jsem utek, tak se mně na mou duši vysmějou. Já musel utéct.“

„Jen řekněte, Bouři.“

„Milostpane, jestli měli někdy nějakou holku rád, tak to uvážejí.“

„Snad jste pro holku neutekl?“

„Utekl, na mou duši. Jim to povím, ale nesmějí se smát.“

Podíval se na mne truchlivé a pak řekl: „Ziju u Máry. Bože, tu holku měl jsem rád. Ale než jsem se přestěhoval k ní, měla milence, nějakého Petříka. Toho pro loupež zavřeli na šest let. Prach zpustlej chlap. Dostal se na Pankrác a tyhle dny měl vyjít. Myslil jsem si: ,Stará láska nerezaví,’ což jestli on půjde Máry vyhledat.

Přemýšlel jsem o tom, a jak liběji vědět, mám Máry rád, a nedalo mně to pokoj. ,Moh bys utéct, myslím a podívat se, jestli Petřík není u Máry.’ Tak, když jsem šel pro vodu, konev nechal jsem konví a už jsem byl na zdi.“

Jeho tvář sesmutněla ještě víc a vzdychl: „Když jsem tak šťastně utek, šel jsem přímo k Máry. A tam jsem ho našel. Ta mizera Máry na něho nezapomněla.“

Na jeho tváři objevily se slzy.

„Tolik jsem ji měl rád,“ řekl smutně, „když jsme neměli peníze, kradl jsem, jak ráčejí vědět, jen aby měla na trochu pálenky. Přijdu a Petřík sedí u ní.“

Nemohl se již zdržet pláče. Vzlykal tak, že jsem byl opravdově pohnut. Tohle se mně ještě po celou dobu mé praxe nestalo.

„Upokojte se,“ konejšil jsem ho, „alespoň jste se přesvědčil, koho jste měl rád.“

Naříkal však dál a nemohl jsem ho upokojit. Chtěl ještě cosi říci, ale pláč stále přerušoval jeho slova.

Konečně s napětím všech sil vyhrkl ze sebe: „Když ten darebák měl na sobě moje humpolačky, kabát a kouřil z mý fajfky. Von mně to nevrátí.“

A nový proud slzí přerušil jeho slova a pomalu odcházel vzlykaje. „Von mně to nevrátí, darebák ...“

 

  


 

Za Olgou Fastrovou

 

 

Zpráva o úmrtí paní Olgy Fastrové mě velice překvapila. Nežiji v Praze, a proto dozvěděl jsem se o tom trochu později, a v té zprávě o tragickém konci slavné české žurnalistky jest něco tak dojemného.

Zprvu jsem tomu nechtěl ani věřit, ale teprve když přečetl jsem si článek v Národní politice ze dne 7. května, kde je její fejeton o cylindru Čičerinově, chápal jsem plně, že ta práce vznikla již v předtuše smrti, neboť se v něm loučí velice srdečně s Helenou Malířovou, vypravujíc, že ji má velice ráda, přestože nosila ustřižené vlasy po mužsku učesané.

Když v témže fejetonu psala, že mužové v Berlíně, v Rusku, v Mnichově a Pešti na ulici přepadali a násilím svlékali elegantní ženy a nahé potom zabíjeli, měla již Olga Fastrová čtyřicet stupňů horečky.

Nežli fejeton dopsala, počaly jí nehty modrat jako při záchvatu cholery. Nikdo však z jejích blízkých nečekal, že se blíží její konec, který se také neúprosně dostavil v ten nešťastný den, kdy nedělní fejeton Olgy Fastrové o cylindru páně Čičerinově v Národní politice překvapil veřejnost.

V neděli ráno zdálo se zprvu, že se Olga Fastrová již trochu vzpamatovala. Počala mluvit souvisle a požádala, aby jí byla přinesena Národní politika. To bylo o půl desáté hodině ranní. Zprvu prohlédla rubriky Malého oznamovatele „Nabídnutí k sňatku", „Dopisy", „Všeobecný oznamovatel" a vypila šálek slabého čaje. Potom k velkému překvapení přítomných počala hlasitě číst svůj fejeton o cylindru páně Čičerinově. Čtení bylo provázeno křečovitými záchvaty. Silný pot vyrazil jí na čele, po celém těle objevila se silná třesavka a nesouvisle pronášená slova jevila příznaky jektavosti. O půl jedenácté přišla paní Olga Fastrová opět k vědomí a přála si přivolati duchovního správce z Vinohrad.

Za všeobecného ticha řekla mroucím hlasem k velebnému pánovi: „Překrásně vypadá na bílých etamínových šatech složení a uspořádání okrasy azurové, pracované ručně na vytahaných nitkách se širokou síťovanou vložkou, jejíž nádherný vzor se nejlépe uplatní. Obrázek, provedení a označení k rozdělení azur obsaženo v objednaném střihu. Okrasa nalézá se na předních dílech blůzy a sukně, též na dílech kimonových. Zde tvoří ukončení rukávů užší vložka."

Potom upadla do agónie, ze které se probudila před polednem, slabě se vztýčila v polštářích a řekla přítomným: „Dívky mají v noci chodit jedině v průvodu dospělého pána. Gardedámy v tanečních hodinách nemají mluvit se svými svěřenkami dvojsmyslně. Dekoltované starší dámy z lepší společnosti mají si pudrovat břicha!"

To byla její poslední slova. Krátce nato upadla do bezvědomí, ze kterého se již neprobrala. Skonala tiše a klidně, tak jako byl celý její život v mírném souladu s akcionáři Národní politiky...

Nikdy nezapomenu na své první setkání s nebožkou Olgou Fastrovou po svém příjezdu z Ruska 19. prosince 1920.

Přijel jsem z Ruska přímo do kavárny U zlaté husy na Václavském náměstí, abych si přečetl noviny. U jednoho stolu seděla předčasně zesnulá, kterou jsem míval velice rád, tak asi jako ona měla ráda Helenu Malířovou. Naše setkání bylo opravdu srdečné a první její slova byla: „Je to pravda, Jaroušku, že bolševici v Rusku živí se masem z vojska vyřazených a vybrakovaných Číňanů?"

Optal jsem se ji, jak si vlastně představuje tu celou manipulaci, a ona odpověděla, že bolševici dělají veliké výpravy do Číny, asi tak jako Indové chytají slony. Zvláštní specielní oddíly bolševických vojsk v pohraničních čínských územích kladou oka na Číňany a kopají na ně vlčí  jámy. Do toho chycení Číňané svazují se po tuctech a dopravují se do Moskvy a Petrohradu do zvláštních kasáren, kde se cvičí ve zbrani a provozují hrůzovládu nad ruskou inteligencí. Jimi byl též umučen Miljukov, Gorkij a Čirikov. Koncem druhého roku vojenské služby vyřazuje se z nich vždy desátá část a vykrmuje se a rozdává se potom jejich maso sovětským komisařům: „O tom jsem již také napsala fejeton. Jedl jste též, Jaroušku, Číňany?"

„Nežli jsem si zvykl," odpověděl jsem, „cítil jsem pořád pižmovou příchuť. Zejména je velice třeba silně kořenit zpocená chodidla tlustějších Číňanů, milostivá paní. Myslím však, že by se krásně taková nepříjemná příchuť dala odstranit, kdyby se zabalily do Národní politiky, tam, kde je rubrika Události na Rusi, a daly se vyudit v komíně."

„Nedávno jsem psala do Ženské hlídky o nacionalizaci žen. Řekněte mně, co je na tom pravda?"

„To vás přejde, milostpaní," řekl jsem soustrastně, „ovšem nesmíte si s tím zahrávat. Radil bych vám, abyste co nejdříve jela někam k moři. Měl jsem jednoho známého, který trpěl též návaly krve do hlavy a hádal se v takových okamžicích, že je měsíc obydlen pobělohorskými exulanty."

To bylo tedy mé první setkání s paní Olgou Fastrovou po mém příjezdu z Ruska.

Ve víru žurnalistického života, ve starostech o dámské módy, zdá se, že Olga Fastrová zapomněla na mou dobře míněnou radu. Její přepracované nervy nevydržely. Přežila svůj článek o Čičerinově cylindru jen o několik hodin.

Krátce před svou smrtí vyjádřila prosbu, aby byla zpopelněna a její prach vysypán ze Žofínského mostu do Vltavy. I v těchto posledních slovech jeví se ona nezdolná energie, kterou vynikala ve své neúnavné práci na kulturním obrození české ženy. Čest její památce!

     


Zadači „Krasnoj Jevropy“

Úkoly „Rudé Evropy“

Podle usneseni výboru zahraniční strany komunistů o nutnosti vydávat noviny v cizojazyčném znění k propagaci proletářské revoluce začíná Výbor tímto číslem vydávat svůj list.

Sám název Krasnaja Jevropa ukazuje zaměření těchto novin.

Klademe si za cíl vysvětlovat a šířit ideje diktatury proletariátu mezi cizinci.

„Rudá Evropa“ je naším světovým názorem.

Nadešel historický okamžik, kdy zahraniční dělníci a vojáci přenesou vítězný prapor proletářské revoluce z rudého Ruska na evropský západ.

Nadešel okamžik nesmiřitelného boje proletariátu s buržoazií a zrádci dělnického hnutí ve všech státech.

Přechod moci do rukou pracujících v západní Evropě cestou občanské války - to je cíl, jehož uskutečnění budeme napomáhat ze všech sil.

Vaší povinností, soudruzi, je rozšiřovat naše noviny - budeme šťastni, jestliže činnost našeho listu přispěje byť nepatrně k vytvoření Rudé Evropy, Federace socialistických sovětských republik.

Výbor zahraniční strany komunistů (bolševiků) v Ufě

    


 

Záhadné zmizení proroka Eliáše

Před senátem trestního soudu v Izraeli

Pře civilní

V Chalatu, městě Sýrie, byl nalezen přednedávnem svazek papyrusu, jehož rozluštění bylo spojeno s velkými obtížemi. Podařilo se však nicméně a vzdělaný svět je bohatší o jednu perlu starověké­ho písemnictví.

Jest to patrně referát soudní z novin vycházejících v Izraeli za časů krále Achaba a úplné jeho znění jest:

Čtenáři našeho listu zajisté se budou pamatovati na záhadné zmizení proroka Eliáše, který posledně byl viděn ve škole proroků v Galgali, kde rá­no v deset hodin snědl kousek oslího salámu. Ke třetí hodině došel do Bethely, kdež se setkal s Eliseem. Jak Eliseus tvrdí, byl prorok Eliáš veselé mysli a zcela dobře se bavil s vesničany pracujícími na poli. Tak došli oba až do Jericha a sestupovali společně k Jordánu, aby došli do Izraele navečer. Asi dvě hodiny před městem přišli k velkému lesu, který jest oblíbeným cílem výletů zdejšího obyvatelstva. Na malé mýtině skotačilo několik chlapců z nedaleké vsi Banbothy, kteří když uviděli pana proroka Eliáše, který jak z obrázku uveřejněného v čísle předminulém vidno, byl holohlavý, spustili pokřik: "Lysý, lysý!" Prorok Eliáš zahvízdl dle svědectví školáků Jehu a Naborha a okamžitě vyrazili z houští dva medvědi, kteří roztrhali a potrhali celkem osm skotačících dětí a utekli. Pan prorok Eliáš vida následky svého nerozvážného činu zmizel a nemohl být doposud vypátrán. Jeho zatčený společník Eliseus tvrdí, že se vznesl na ohnivém voze do nebe, což jest, jak se zdá, velice lichá výmluva, mající jen ten účel, aby pátrající úřady byly přivedeny na lichou stopu.

Otcové potrhaných a roztrhaných školáků podali ihned žalobu na proroka Eliáše pro náhradu škody a při včerejším líčení seznali jsme, že hleděli z celé události vytlouci kapitál. Všichni žalující byli Židé, a tu se nesmíme divit, že považovali líčení za pravý zlatý důl pro sebe. Proroku Eliášovi patří dům čp. 247 v Izraeli a dům čp. 8 v Bethele. Soud přistoupil na návrh právních zástupců poškozených, a poněvadž obžalovaný nebyl vypátrán, zabavil in contumatiam jeho majetek ku krytí škody, o jejíž výši bylo rozhodováno právě při včerejším líčení.

Nestavime se ani na tu, ani na onu stranu, ale zdá se nám, že vina hlavně spadá na nešťastné oběti této neblahé události. Děti neváží si dnes zasloužilých lidí, neboť jejich výchova jest velice povrchní. Čtou jen samé krváky, navštěvují představení divadelní, která rozhodně nejsou s to nijak jejich duše zušlechtiti. I kinematografy mají v tom svůj díl. Poctivi národní pracovníci, jako byl zmizelý prorok Eliáš, nejsou naší mládeži známi, a bylo by načase, aby místo pornografických obrázků prohlížela si naše mládež fotografie vynikajících mužů, a pak by jistě nemohlo dojíti k této velké tragédii, která se odehrála u Banbothy. Předběžným vyšetřováním se zjistilo, že oni medvědi byli zcela ochočení a že byli též majetkem proroka Eliáše, který kdysi s nimi chodil po celé Palestině, a když nastoupil dráhu prorockou, medvědy z vděčnosti propustil na svobodu do lesa u Banbothy, vyžádav si ovšem povolení slavného zemského palestinského výboru. Záhada tedy není dosud řádně rozluštěna, poněvadž hlavní svědek a obžalovaný prorok Eliáš schází. Byla rozšířena pověst, že spáchal sebevraždu a že se utopil v Mrtvém moři. Opakujeme, co jsme již tenkráte napsali, že tato pověst jest příliš směšná, neboť hustota Mrtvého moře jest čtyřikrát větší mořské vody, takže by se utopit vůbec nemohl, vždyť přece lze se na hladině Mrtvého moře pohodlně vyspat. Pravděpodobnější je, že pan prorok Eliáš utekl se do Fénicie, odkud nás jistě brzy překvapí svým pěkným a poutavým politickým úvodníkem, který vždy těší se oblibě našich čtenářů.

Líčení bylo zahájeno kolem osmé hodiny ranní a jako první předstoupil se svými nároky pan Metzeles, jehož hoch byl roztrhán.

"Na kolik ceníte si škodu?"

"Gott der Gerechte, was hajst cením? Já mám takovou škodu, že se z ní nevzpamatuju. Vždyť ten můj syn Árón byl takový hodný kluk a měl na sobě dvoje kalhoty, co to mluvím, čtvery kalhoty, čtyry vesty, pět kabátů, v každé kapse měl hodinky, a to je všechno pryč, Gott der Gerechte, kluk pryč, kalhoty pryč, vesty pryč, kabáty pryč, hodinky pryč."

"Poslyšte, pane Metzeles, tolik toho přece nemohl mít v osudný den na sobě?"

"Gott der Gerechte, jak by neměl, měl toho ještě víc, osm kalhot na sobě, osm vest, osm kabátů, v každé kapse hodinky, řetízek a zlatý peníz, totiž, slavný soude, tři zlaté peníze!"

"Poslyšte, pane Metzeles, zdá se, že přeháníte, povězte, jak to bylo, upřímně."

"Já že přeháním, Jehova je můj svědek, že mluvím pravdu takovou, jako je čisté vaše srdce, Gott der Gerechte, podívejte se, že pláču, já pláču. To bylo takhle: Árón povídá: ,Tataleben, já se jdu trochu projít.' Já ho měl tolik rád, a poněvadž bylo chladno, povídám: ,Arón, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu, jeden kabát, a tu máš dvoje hodinky, abys věděl, kdy se máš vrátit domů.'''

"A proč dvoje?"

"Gott der Gerechte, jedny si dal dovnitř do vesty, a když si vzal druhou vestu, tak si zas strčil ty druhé do ní, aby se nemusel rozepínat. A vtom přijde mamaleben a povídá: ,Árón, je tam chladno, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu a kabát, a hodinky ještě jedny, ať se nemusíš rozepínat'. A pak přišla babička a povídala: ,Arón, vem si ještě jedny kalhoty, jednu vestu a jeden kabát a vem si tyhle moje hodinky, ať víš, kolik je hodin.' Pak přišel bratr, jeden bratr, druhý bratr, třetí bratr, čtvrtý bratr."

Předseda ironicky: ,,A což sestra?"

"Jaj, budiž chvála Jehovu, on měl taky sestry, jednu sestru, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, a pak měl jeden strýc, druhý strýc, třetí strýc a všechny tři tety a každý mu řekl: ,Vezmi si ještě jedny kalhoty,' ale co to mluvím: Řekli: ,Vezmi si dvoje kalhoty, dvojí vestu, dvojí kabát a hodinky.' Arón šel tak, jak je poslechl, tataleben, mamaleben, dědečka, babičku, čtyry bratry, pět sester, tři strýce a tři tety, to máte, slavný soude, devatenáct kalhot, devatenáct vest, devatenáct kabátů, devatenáct hodinek a devatenáct zlatých penízů, Jehova, oni ho s tím vším sežrali a dnes jsem žebrák, učiněný žebrák, žádám proto náhrady jedné tuny stříbra za tyhle věci, za to leknutí druhou tunu, za to neštěstí třetí, za tu lítost čtvrtou, za ten pláč pátou a za to, že jsem ztratil živitele, šestou." 

,,Ale dovolte, copak takový kluk byl vaším živitelem?"

"Gott der Gerechte, to je přece živitel, když živí otce. Kdyby jeho nebylo, tak jsem nemohl chtít šest tun stříbra a tak, Gott der Gerechte, ztratil jsem živitele, nebo ne?"

Soud poté líčení odročil na neurčito.

   


 

Záhadný případ s pomníkem

Jsou ve světě různá zařízení neméně důležitá, než kdyby jich skutečně nebylo.

Těmto zařízením povětšině se říká řády. Jsou tedy řády různého druhu. Řády policejní, řády disciplinární a všechny tyto řády přečasto škodí.

Ovšem že v našem případě jedná se o pokrok a nikdo nemůže tvrdit, že by šlo o nějakou politickou otázku. Jedná se prostě o nový řád pro speditéry. Jsou tedy, jak vidíme, vedle policejních řádů i řády speditérské, jako snad později budou vynalezeny řády mlynářů a podobně.

A všechny ty řády budou dopodrobna vypracovány jako nový speditérský řád, budou blažit lidstvo a způsobovat mu kratochvíli jako řád, o kterém se zmiňujeme.

Pan Raudnic objednal si pro svého zemřelého otce pomník někde na venkově. Tento pomník měl býti dopraven na hřbitov, kde je pochován otec pana Raudnice.

Objednávka byla učiněna z Prahy. Pan Raudnic zvolil k dopravě pomníku od venkovské firmy až na venkovský hřbitov jako na místo určení firmu pražskou.

Pomník byl jehlan, dva metry vysoký, vážící 420 kg, což jest jistě slušná váha. Jednoho dne dostal pan Raudnic zprávu, že je pomník hotov, i nemeškal, došel si do pražské speditérské kanceláře, kde žádal, aby dle ujednání byl pomník převezen od venkovské firmy na venkovský hřbitov.

Uplynulo několik dní. Pan Raudnic vracel se z procházky domů, když před vraty domu, kde obýval v bázni boží třetí patro, spatřil dav lidu, který zřetelně dával najevo, že je rozčilen.

Když přiběhl blíže, spatřil, že osm silných chlapů snaží se do domu dopravit nějaký pomník.

Lekl se a přistoupil k nim, aby se informoval. Shledal také, že měl příčinu zblednout, neboť bylo mu řečeno, že je pomník pro pana Raudnice a že nelze zde nic jiného dělat, než dopravit mu pomník do bytu. Hlavní z vůdců těch milých lidí řekl vzdělaně, že se drží nového řádu, dle kterého věci při průvozu uschovává firma speditérská jen osobám svéprávným, a že otec pana Raudnice, poněvadž je nebožtík, není žádná osoba svéprávná, pomník že tedy patří živému panu Raudnicovi jako nejbližšímu příbuznému.

Marny byly snahy pana Raudnice odvrátit katastrofu.

„Jako svéprávná osoba máte právo na pomník,“ pravil k němu vůdce zřízenců speditérské firmy a obraceje se k dělníkům, dodal: „Hej rup!“

Šestnáct ruk zvedlo pomník a zatímco pan Raudnic tiše plakal rozčilením, nesli pomník nahoru přes úpěnlivé prosby domovnice a pana domácího.

Když ho v třetím patře položili na chodbu, aby zavolali na pana Raudnice, by jim otevřel byt, propadl se pomník pod nimi a kromě jiných zabil dole pana Raudnice.

Poněvadž tím okamžikem přestal být osobou svéprávnou, hodlá firma dopravit pomník k jeho nejbližšímu příbuznému.

   


Záhady vesmíru

Přišel jsem na oběd do restaurace, kde jsem nikdy nebyl. Všechny stoly byly obsazeny a zbývalo jen místo u stolu vedle pokladny mezi kuchyní a výčepem, za kterým seděla dáma v prostředních letech, v černé hedvábné blůze a v černé sukni. Měla v uších i pod očima veliké kruhy a s neobyčejně těžkým, melancholickým výrazem snažila se vidličkou vytáhnout na talíř morek z hovězí kosti.

Posadil jsem se naproti ní a poznamenal, že v pravěku rozbíjeli kosti kamennými sekyrkami, aby se dostali na morek. Neodpověděla hezkou chvíli, až když byla celá vidlička zkřivena, odložila s povzdechem kost, podívala se na mne smutnýma očima a otázala se: „Vy jste, mně se zdá, něco říkal?“

„Udělal jsem nějakou poznámku,“ odpověděl jsem, „ale to nestojí za řeč.“

„Pane vrchní,“ zavolala k výčepu, „pojďte sem! Poslyšte, pane vrchní, neříkala jsem vám, že sem naproti mě, kde sedí ten pán, si nesmí nikdo sednout?“

„Já jsem si nevšiml, paní šéfová,“ skromně odpověděl pan vrchní; „ten pán si ještě ničeho neobjednal. My jsme ho vůbec nepozorovali, on je zde ponejprv.“

„Milý příteli,“ řekl jsem, „vy jste to vzal za špatný konec, neboť restaurace se stálými hostmi vyniká jen tehdy, když si právě všímáte hostů, kteří se tu ponejprv objeví. Ostatně to je vaší věcí. Z mé strany přeji si oběd a pivo. Nechci též vás obtěžovat tím, že byste mi snad musel předložití jídelní lístek. Jím všecko rád. Co mně přinesete, to sním. Nečiním velkých nároků. Spokojím se třebas zbytky po hostech, které kavalírsky zaplatím. Můj žaludek všechno stráví. Znáte přec podobné přísloví o praseti. Pokud se týče vaší paní šéfové, že sem naproti ní, kde sedí ten pán, totiž já, si nikdo nesmí sednout, to je věc úplně jasná. Když už zde sedím, každý pochopí, že nemůžeme sedět dva na jedné židli.“

„Vy mně nerozumíte,“ řekla paní šéfová, dívajíc se na mne dál svýma smutnýma očima.

„Jakpak bych nerozuměl,“ bránil jsem se, „úplně vám rozumím. Pan vrchní by také jistě nedovolil, aby si mně někdo sedl na klín. Představte si, jak by mně i tomu, který by mně seděl na klíně, bylo obtížno jíst ze dvou talířů polévku. Jeden by druhému kapal na kalhoty. A kdybychom měli manipulovat vidličkou, mohli bychom si navzájem vypíchnout oči.“

„Přineste mně nákyp,“ povzdechla dáma ve smutku.

Zpozoroval jsem, že odcházející pan vrchní činí na mne zuřivé posunky, abych šel za ním.

„Dovolte na okamžik,“ řekl jsem a odešel za panem vrchním, který mne odvedl do chodby ke sklepu a tam mně řekl:

„Dovolte, pane, já vás neznám, ale prosím vás, abyste zbytečně nerozčiloval naši paní šéfovou. To je celá tragédie, která se tu odehrála v naší restauraci, a jistě byste se nedivil, že nejen naše paní šéfová, ale i celý personál, já, číšníci, kuchař i kuchařka, jsme melancholici, a když nás někdo podráždí, že můžeme lehce upadnout v zuřivost. Místo, které vy jste obsadil naproti naší paní šéfové, patřilo jejímu panu manželovi. Tam sedával po kolik let a oni spolu vždy obědvali ...“

Pan vrchní utřel si ubrouskem oči a pokračoval: „A s nimi tam obědvával pan profesor Koldovský, starý pán v penzi, který býval před léty asistentem na hvězdárně ve Vídni. Po obědě podávala se černá káva a potom, když se uklidilo, celý personál - žili jsme s panem šéfem jako jedna rodina - shromáždil se kolem stolu a poslouchali jsme výklady pana profesora o vesmíru. Den za dnem, rok za rokem, a kdybyste se dnes zeptal našeho kuchaře ...“

„Franz,“ zavolal pan vrchní vedle do kuchyně na kuchaře, který obracel kotlety, „jak vznikla naše zeměkoule?“

„Bude tomu asi 500 až 600 miliónů let, co se naše zeměkoule odmrštila v podobě kruhu od ohromné plynné koule našeho slunce a kruh ten se svraštil v plynnou kouli zemskou,“ odpověděl kuchař, nedaje se vyrušovat v práci.

„Tak vidíte, pokračoval pan vrchní, „zeptáme se teď na něco naší Mařeny, která myje nádobí. Mařeno, kolik je stálic?“

„Asi 20 miliónů.“

„Jak je od nás vzdálen Sírius?“

„Sírius je od nás vzdálen asi 4 a půl bilionů mil,“ odpověděla Mařena, utírajíc talíře.

„Bilionů a ne miliónů,“ zlobil se pan vrchní. „Já řekla bilionů.“

„Tak to vyslov řádně, a ne jako bys měla rýmu,“ posměšně se ozval pan vrchní, „nezapomnělas ještě, kolikrát je slunce větší naší zeměkoule?“

„ 1 260 000krát,“ odpověděla Mařena.

„Nyní si zavoláme Pepíka,“ řekl pan vrchní, „vyučil se zde, byl zpočátku nechápavý, když jsme ho zavolali, aby dával pozor na to, co vykládá pan profesor Koldovský panu šéfovi a paní šéfové. Dostal od nás všech hezkých pár pohlavků, než si zapamatoval, že Sírius je od nás vzdálen 4 a půl bilionů mil. Ale ještě víc výprasku ho to stálo, než se naučil vysvětlit alespoň tak trochu pojem té číslice. Až jednoho dne, když jsme ho všichni vzali na paškál, rozsvítilo se mu v hlavě, že abychom si učinili o té číslici představu, musíme vzít za příklad, že člověk, jenž čítá 700 tepů za minutu, musil by dosáhnout stáří 130 000 let, aby si napočítal 4 a půl bilionů tepů. Dnes zná vesmír dokonale a loni o dovolené fotografoval na Petříně sluneční skvrny. Pepíku, pojď sem!“

Přišel hubený, vytáhlý mladý muž, který na otázku pana vrchního, která stálice je mezi soustavami největší, odpověděl:

„Mezi soustavami stálic je největší Alkyone, která je vzdálena asi 680 bilionů mil od naší zeměkoule a pravděpodobně větší 117 000 000krát našeho slunce.“

“Vysvětli blíž pánovi tu vzdálenost,“ pobízel ho pan vrchní.

Mladý muž se na mne opovržlivě usmál: „Pah, to je přece úplně jednoduché: Světlo z Alkyone, pohybující se rychlostí 42 000 mil za hodinu, potřebuje k nám 537 let.“

„537 let a šestnáctou tisícinu vteřiny,“ ozval se za námi

Před námi stála paní šéfová, která zapomněla, že nedostala nákyp.

„Šestnáctou tisícinu vteřiny ...“ opakovala tiše a jako stín proplula chodbou k bytu.

„Mně se zdá, že mně hosti u okna utekli,“ řekl vytáhlý muž, „musím se podívat.“

„Pojďte do kuchyně,“ vybídl mne vrchní číšník, „je tam tepleji a lépe se tam povídá.“

„Přesvědčil jste se,“ mluvil dál, když jsem seděl v kuchyni, „že všichni jsme nezapomenuli na ty výklady pana profesora Koldovského. Objevily se nám nové světy. A kdyby nebylo té tragédie ... Ano, pane, nevíte, jak nás bolí ztráta našeho pana šéfa i pana profesora Koldovského. Asi před půltřetím rokem prohlásil pan šéf, že se vydá na cestu s panem profesorem na nejvyšší horu africkou Kilimandžáro, aby tam pozoroval průchod jedné neznámé planety prstenem Saturna. Neradi jsme se s nimi loučili, ale před osmi měsíci obdržela naše paní šéfová pozvání na anglické vyslanectví, zde jí předložili dvě divadelní kukátka, v nichž poznala naše paní šéfová, že jsou to ony dvě, které vzal náš pan šéf s panem profesorem na cestu, aby pozoroval onu neznámou planetu. Na otázku naší paní šéfové, kde se nalézají majitelé divadelních kukátek, řekl anglický vyslanec: ‚Gratuluji, mylady, sežráni. Známá jména. Pomník na pobřeží.’ A ukázal jí též výstřižky z anglických novin o celé události.“

Vrchní číšník utřel si oči a dvě slzy kuchařovy zasyčely v roztopeném sádle.

„Čekáme však přece pana šéfa,“ zavzlykal pan vrchní, „víme, že nepřijde, ale jeho místo střežíme. To místo, kde obědvávali s panem profesorem a paní šéfovou.“

Bylo ticho. Náhle se optal kuchař: „Poslyšte, pane vrchní, za jak dlouho bychom dojeli na Sírius?“

„Za 62 000 000 let!“

„Osobním vlakem?“ otázal jsem se.

„Co vás napadá, rychlíkem,“ odpověděl kuchař.

Panovalo opět ticho, při kterém mně bylo nevolno. Chtěl jsem se poroučet, ale pan vrchní mne nepustil a pevně držel na židli.

Mluvilo se o záhadách vesmíru a kuchař odhadoval teplotu zeměkoule na 100 000° C s nějakým zlomkem.

„Kdybychom se dostali do hloubky 66 km, přivítal by nás žár 2 500° C,“ tvrdil naproti tomu pan vrchní, drže mne za knoflík u kabátu, takže mně bylo opravdu horko.

Abych se odtud přece jen dostal, prohodil jsem ledabyle:

„Jestlipak víte, že jsou ještě dnes takoví nevědomci, kteří tvrdí, že je země kulatá, kteří to tvrdí i při vší dnešní znalosti vesmíru ? „

Kuchař pustil vařečku, kterou míchal sádlo, a pan vrchní odskočil ode mne na tři kroky. „A jaká má být?“ zařval na mne.

„Pánové,“ řekl jsem, „jsem starý námořník, třikrát jsem objel celou zeměkouli, a nikdy jsem nepozoroval, že by země byla kulatá, pořád samá rovina.“

Kuchař popadl nůž, když jsem vyrazil ze dveří, a hnal se za mnou.

Za rohem skočil jsem do průjezdu a viděl jsem, jak kuchař s nožem v ruce řítí se dál do ulice křiče: „Země je kulatá, zabte ho!“

   


 

Zachráněn


Rozhodně na tom nezáleží, proč měl být Páťal pověšen. Ať již byl jeho zločin jakýkoliv, nemohl přece ubrániti se úsměvu, když žalářník tu noc před oním ránem, kdy měl být řádně oběšen, donesl do jeho cely láhev vína a pořádný kus telecí pečeně.
„To patří mně?“
„Ano,“ řekl žalářník lítostivě, „dejte si naposled dobře chutnat. Přinesu vám ještě okurkový salát, nemohl jsem to všechno najednou pobrat. Jsem zde hned. Také donesu žemle a vrátím se okamžitě.“
Páťal pohodlně zasedl za stůl a usmívaje se, zakousl se s rozkoší do telecí pečeně. Jak vidět, byl to cynik, ale jinak zcela rozumný člověk, který hleděl ještě užít na světě, co se užít dá za těch pár hodin života, které mu určil ještě soudní dvůr.
Jedině ta myšlenka mu trochu ztrpčovala sousto, že všichni ti lidé, kteří mu dnes ráno četli, že žádost za milost byla zamítnuta a že s vykonáním rozsudku bude sečkáno do 24 hodin, aby se odsouzenec náležitě mohl připraviti ku zdárnému provedení trestu a uspořádati své právní záležitosti, ti všichni lidé, kteří budou ho věšet a popravovat, kteří budou se dívat na jeho smrt, že všichni ti lidé zítra, pozítří a tak dále budou živi dál a klidně chodit ku svým rodinám, zatím co on nebude již existovat.
Filosofoval tedy při telecí pečeni, a když mu donesli salát a žemle, povzdechl a vyjádřil přání, že chce dýmku a tabák.
Byla mu tedy koupena sádrovka a směs z tříkrálového obyčejného a knastru, aby si pokouřil pohodlně. Dozorce mu dokonce sám zapálil a přitom upozornil ho na důvěru v neskonalou milost boží. Je-li už zde na zemi vše ztraceno, není ztraceno ještě na nebi.
Odsouzenec Páťal poprosil o porci šunky a o nový litr vína.
„Dostanete, co chcete,“ pravil dozorce, „lidem vašeho druhu musí se vyhovět.“
„Přineste mně také asi dvě jitrnice a porci sulce. Také bych chtěl litr černého piva.“
„Všechno dostanete, hned se pro to pošle,“ zdvořile řekl dozorce, „nač vás nepotěšit, život je příliš krátký, aby člověk neužil, co se užít dá.“
Když přinesl žádané věci, pokračoval ve filosofování s Páťalem, který prohlásil, že jest úplně spokojen.
„Saprlot,“ řekl, když to všechno spolykal, „teď mám chuť na debrecínskou pečínku, sýr gorgonzolu, olejové sardinky a jiné dobré věci.“
„Dostanete je, když si jich přejete, na mou duši jsem sám rád, že vám chutná. Doufám, že se mně do rána neoběsíte. Vidím však, že jste poctivý chlap. Co byste z toho měl, pane Páťale, kdybyste se věšel, dřív než to přijde samo o sobě úřední cestou. Říkám vám jako čestný muž, že vy byste to tak nedovedl, na mou duši, ne, ani přirovnání! Nechcete ještě sklenici piva, nebo dvě sklenice? Je dnes znamenité. Výborně se pije na gorgonzolu. Přinesu tedy dvě sklenice a na rybičky v oleji i na debrecínskou pečínku budete pít víno, milý příteli. To se lépe hodí k sobě.“
Vůně všech těch věci naplnila zanedlouho celu a uprostřed té směsi seděl Páťal, pojídaje horlivě tu sýr, tu sardinku, zapíjeje buď pivem nebo vínem, co právě chytil do ruky.
Byl pohřížen právě ve veselé myšlenky na jeden večer ztrávený v podobném blahobytu na svobodě na verandě lesní restaurace, kde větve a listí před okny se leskly v záři slunce, a zrovna naproti němu seděl takový tlustý člověk, jako je dozorce, hostinský v tom ráji, stále hovořící, nutící do jídla a pití jako tenhle dozorce.
„Povídejte mně anekdoty,“ prosil Páťal dozorce a ten vypravoval mu horlivě nějakou nejnovější anekdotu prasáckého obsahu, jak sám řekl.
Pak projevil Páťal přání na nějaké ovoce a cukroví, nebo jemné pečivo a šálek černé kávy.
Jeho přání bylo vyhověno.
Když i to snědl, přišel vězeňský duchovní, aby Páťala potěšil.
Byl to veselý chlapík, nijak odměřený, příjemný, jako všichni ti lidé kolem, co se o něho tolik starali, na smrt odsoudili a zítra pověsí, jsou veselého obličeje a společensky velmi příjemní.
„Bůh vás potěš, hochu,“ řekl vězeňský duchovní, klepaje mu na rameno, „zítra to bude časně ráno odbyto, a nezoufejte. Vyzpovídejte se a hleďte vesele do světa, s důvěrou v boha, neboť bůh má radost nad hříšníkem, který dělá pokání. Jsou lidé, kteří nevyzpovídají-li se, celou noc prochodí a kvílí, vím, že to není nic příjemného, že se hlava může rozskočit, ale kdo se vyzpovídá, ten spí i tu poslední noc spánkem spravedlivých. Tomu je hej! Ještě jednou vám povídám, hochu, že s vámi bude hej, když očistíte svou duši od hříchu.“
V tom okamžiku Páťal zbledl. V žaludku se mu cosi kroutilo, bylo mu hrozně špatně a počal zvracet. Nešlo to však, neboť dostal žaludeční křeče, na čele mu vyvstal studený pot.
Vězeňský duchovní se lekl. Nastaly vtom nové křečovité záchvěvy. Páťal se krčil bolestí v koutku.
Přišli dozorci a odnesli ho do vězeňské nemocnice. Soudní lékaři kroutili hlavou. Do večera dostal záchvat horečky a o dvanácté hodině s půlnoci prohlásili lékaři jeho stav za povážlivý a uznali jednomyslně, že zde běží o otravu.
Těžce nemocné odsouzence nevěší, proto tu noc nevystavěli šibenici.
Místo toho vypláchli Páťalovi žaludek a rozborem zbytku z jídla, obsaženého v Páťalově žaludku, byl zjištěn mrtvolný čili uhlákový jed v částech jitrnice, které se zde nacházely na míse mezi ostatní nestrávenou částí vypumpovanou ze žaludku Páťalova.
Úsudek zněl v ten smysl, že jitrnice vlivem tepla se chemicky rozkládají a vzniklý jed uhlákový že způsobil prudkou otravu u Páťala.
Neprodleně byla vykonána prohlídka u řezníka, od kterého byly ony jitrnice, a tu shledáno, že onen řezník nedbal zdravotních předpisů, poněvadž nedával jitrnice k ledu. Tato záležitost předána státnímu návladnictví, které učinilo patřičné vyhledávání proti řezníkovi pro přečin proti bezpečnosti těla.
Mezi soudními lékaři, kteří ošetřovali Páťala, nacházel se mladý, hodný doktor, který se zájmem prostudoval celý případ onemocnění Páťala a horlivě se snažil zachovati ho při životě, neboť případ byl neobyčejně těžký a zajímavý.
Dnem i nocí ošetřoval pečlivě Páťala, a tak za čtrnáct dnů mohl mu plácnouti na záda a říci: „Jste zachráněn!“
Druhý den Páťala řádně pověsili, neboť jeho tělesná konstrukce snesla již oprátku.
Ale řezník, který svými jitrnicemi prodloužil život Páťalův o čtrnáct dní, byl odsouzen na tři neděle do těžkého žaláře pro přečin proti bezpečnosti těla.
Lékař, který zachránil Páťalovi život, obdržel od soudního dvoru pochvalu.

   


 

Záchranná akce

Z turistických humoresek

Není tomu dlouho, kdy mezi Haliči a Uhry panoval spor o Mořské oko, vlastně o vor, který se nacházel uprostřed jezírka. S tohoto voru házeli turisté kamení do zelené vody jezírka, k jinému chytřejšímu účelu nesloužil. Pak přišla jednoho dne bouře a odpoutala vor. Vor chytli lesní zřízenci královské uherské lesní správy. Na druhé straně jezírka chodili zřízenci zemské haličské lesní správy a ti celou věc oznámili do Nového Targu. Pak přišli četníci z Haliče a zatáhli zas vor na břeh, o kterém tvrdili, že patří Haliči. Uherské úřady celou věc oznámily do Pešti. Uherské ministerstvo vnitra podalo protest ve Vídni proti jednání haličských úřadů a prohlásilo, že toto jezírko vysoko v Tatrách patří ke koruně uherské a že vor patří Uhrám. Na místodržitelství ve Lvově měli však za to, že Mořské oko patří Haliči. Tedy i ten vor. Zatím však vor ukradli pasáci ovcí a vyspravili si jeho dřívím kolibu na hoře.

Tak nyní šlo o celé jezírko. U Mořského oka je turistická bouda. Jednoho dne přišli uherští četníci a zapečetili boudu na uherské straně. Druhého dne zapečetili haličští četníci boudu na straně haličské a málem že nestříleli na maďarské četníky.

Situace byla velice napjatá. Vyskytli se vlastenci jak na straně maďarské, tak na straně haličské, kteří hlásali: „Mořské oko Uhrám“ nebo „Mořské oko Haliči.“

Také si tam jednou dvě vlastenecké turistické výpravy nafackovaly a každá odcházela na svou stranu, zpívajíc dle národnosti hrdě buď „Kossuth Lájos azt úzente“, nebo „Jeszcze Polska niezgingla“.

Takové byly poměry, když se svým přítelem lezli jsme po skále na Lomnický štít nad Mořským okem.

S jedné strany šklebily se na nás propasti patřící Uhrám, s druhé propasti patřící Haliči.

Najednou přítel ztratil rovnováhu, vykřikl: „Kam to letím“ a spadl dolů do kosodřeviny s výše osmdesáti metrů. Spadl na haličskou stranu, odkud musí se přes celé Tatry, než se přijde k nejbližší haličské obci, kde bych mohl nalézti pomoc.

Přirozenějším tedy bylo, že jsem hledal pomoc na uherské straně.

Slezl jsem se štítu a přišel na nějakou kolibu. Bača kouřil z krátké dýmky, kolem mečely ovce. Když jsem pozdravil, zívl a neříkal nic. Vyprávěl jsem mu, co se stalo. „Spadl tedy s pomocí boží,“ pravil s příjemným úsměvem, „vlci ho sežerou v kosodřevině.“ „Možná však, že by mu bylo možno pomoci.“ Pokrčil rameny. „Vlci ho sežerou, a jak rádi, a přijde-li k živému medvěd, skoncuje to s ním brzo. Prosím poníženě na tabák. Pomodlím se za nebožtíka.“

Dal jsem pořádnému muži na tabák a šel jsem dál přes horské úbočí.

Nejbližší místo, kde jsem mohl získat pomoc, byla uherská Spiš.

Přibyl jsem tam pozdě v noci.

Na četnické stanici seděl ospalý četnický strážmistr na posteli. Když jsem mu vysvětlil, co se stalo, a žádal o brzkou pomoc, odplivl si a řekl: „Isten biszony, bůh je svědek, že v té věci nemohu nic dělat. Musíte počkat, až ráno přijde náš pan rytmistr. Ale dejte si pozor, abyste něco neprozřetelného neřekl, neboť náš pan rytmistr je velký podivín. Třebas si vzpomene, že nemá čas s vámi mluvit, sedne na koně a odjede do Levoče, tam pije týden, a než odjede, řekne mně: ,Nechte toho pána tady, než se vrátím.’ Tak bych vás odvedl za tyhle dveře a zavřel. Za týden bych vás uvedl k panu rytmistrovi a ten by buď s vámi mluvil, nebo by vás vyhodil, nebo dal zavřít, poněvadž je dobrý člověk, ale jinak, jak říkám, podivín. Také by se mohlo stát, že by vás vsadil do kočáru a vozil vás do Levoče, Spišských Vladův a jinam po celé stolici a všude byste si dali hrát cikány, pili byste a zpívali a zavezl by vás třebas až do Košice a tam dal zavřít.“

Poděkoval jsem za informace a čekal v nádražní stanici až do rána, poněvadž hotely byly již zavřeny. Ráno jsem šel vyhledati četnického rytmistra. Byl ten den v dobré náladě a smál se na celé kolo, když jsem mu řekl, že přítel spadl s Lomnického štítu. „Tak tedy spadl, to je dobré. Zde je třeba rychlá pomoc. Neprodleně sestavím záchrannou výpravu. Přineste sem mapu,“ rozkazoval strážmistrovi. „Zde máme tedy Lomnický štít, není-liž pravda?“ „Ano, a tudy jsme vylezli z uherské strany. Nahoře přítel udělal pochop a spadl na sever.“

Rytmistr, když to uslyšel, práskl do stolu pěstí a zaklel: „Pravíte na sever! To je drzost. Lezete z Uher a on, ničema, spadne do Haliče, do té mizerné Haliče. To je skandál. To je provokace. Když lezl z uherské strany, tak měl spadnout do Uher, a ne do Polska. Koukejte, ať jste pryč! Ať se o vás postarají haličské orgány. To jste bezpochyby udělali naschvál.“

Použil jsem povozu a Klotyldinou cestou po různých útrapách byl jsem pozdě večer v Zakopaném na haličské straně.

Tamější četníci vyšli mně ochotně vstříc. Jaký to byl rozdíl.

„Rychlá pomoc jest nutná, rozhodně potřebná,“ pravil ochotný haličský četník, „nesmíme ztratit ani minuty a oznámit to do Nového Targu. Musíme rychle se vypravit do Nového Targu a oznámit to na tamější četnické velitelství, jako hlavní bezpečnostní orgán.“

Jeli jsme tedy do Nového Targu, kam jsme přibyli k ránu. I tam viděl jsem, jak jsou ochotni. „Pomoc jest velice nutná, pravili mně tam, „třeba jednat velice rychle a účelně. Předně musíme do Myšlenic. Tam jest záchranný spolek pro neštěstí v Tatrách. Třeba rychle sehnat členy a vypravit se na místo neštěstí.“

Odjeli jsme tedy zas dalších dvacet kilometrů od místa neštěstí.

V Myšlenicích vyšli nám s největší ochotou vstříc. Než jsme sehnali všechny členy záchranného sboru, trvalo to právě půldruhého dne. Ale zato byli to lidé odhodlaní a rychlí. S jakou rychlostí sháněli provazy a mapy. Jeden si vzal s sebou dokonce čtyři sekery. Celkem vypadala výprava tak hrozivě, jako by šla utlouct mého ubohého přítele.

Pak jsme byli už rychle v Targu, a to čtvrtý den od toho okamžiku, kdy se zřítil můj ubohý přítel.

Stavili jsme se na četnické stanici v tomto pěkném hnízdě.

„Přátelé,“ řekl četnický strážmistr, „toho pána, který spadl s Lomnického štítu, máme za mřížemi. Spadl do kosodřeviny a našla ho tam četnická hlídka. Přelámal osm stromů, a tak jsme ho zavřeli.“

Po tomto prohlášení se záchranná výprava rozešla.

   


 

Zakázaný časopis

Vysoce důstojnému pánu, panuTadeáši Slídilovi, duch. správci

v Mydlovicích

Vaše Důstojnosti!

Pamětliv výnosů naší veleslavné zemské školní rady vynasnažil jsem se všemožně, bych ve škole působnosti mojí svěřené vyplenil onu hlízu mezi mládeží se šířící, nejhorší ten mor, časopisy nevěrecké pro mládež, na jejichž nebezpečí veleslavná zemská školní rada poukázati ráčila. Ale představte si, Vaše Důstojnosti, moje překvapení, úžas a rozhořčení, když dostane se mi do ruky časopis, který jako na posměch má v čele tituly obou těch zlořečených, veleslavnou zemskou školní radou zakázaných a knížecí arcibiskupskou konsistoří zajisté již prokletých časopisů. Jeden z těch ničemných plátků jmenoval se „Jaro“ a druhý „Mládí“, a tuhle mi pošta přinese takový zlořečený šmejd, který se dokonce jmenuje „Jaro a Mládí“. Zůstal jsem nad tou socanskou drzostí celý zelený. Chápu dobře ony ničemné dva plátky, které vychovávají z mládeže jen rouhače a svatokrádce, po onom svrchovaně včasném a vpravdě velemoudrém zákaze nadřízených žalostně pošly a nevěrci volnomyšlenkáři a rouhači, nemohouce nijak dáti svému vzteku průchod, vydávají časopis, v němž nás způsobem nejsurovějším sesměšňují, líčí nás jako blbce a dávají klukům docela návod, jak se nám, starým lidem, mají vysmívati, jak za holkama dolízati, lotroviny tropiti a podobné věci, nad nimiž ježí se mi vlasy. A aby svůj ničemný a bohaprázdný švindl zakryli, počínají si jako praví vlci v rouše beránčím a předstírají, že list tiskne se u našeho velezasloužilého p. Kotrby, jehožto zásluhy o věc katolickou nejsou ani miliony k zaplacení.

Tito ničemníci, patrně nepřejíce skromného výdělečku zmíněnému předáku našemu, velezasloužilému o věc katolickou, očernili jej u J. E. pana arcibiskupa způsobem nejzáludnějším, chtějíce naň vrhnouti podezření, že v ryze katolickém závodě svém tiskne takové, naší svaté víře a náboženství nanejvýše nebezpečné tiskoviny. Žasnu nad ďábelskou prohnaností této smečky nepřátel naší svaté víry, ačkoliv lstivost jejich není mi žádnou novinkou. Slyšel jsem kdesi, že nějací pumaři na Rusi vydávali časopis, který byl označen jako tištěný ve dvorní carské knihtiskárně. Tak i tito lotři u nás, chtěj íce ujiti zaslouženému novému zákazu od nadřízených úřadů školních, domnívají se, že svoji jedovatou otravnou literaturu tímto způsobem do škol našich propašují. A aby dovršili svoje zločinné dílo, předstírají, že zmíněný časopis rediguje řídící učitel! Nad touto neslýchanou profanací, svatokrádeží, zneuctěním celého stavu našeho bědují zrovna jako svatý otec nad neslýchaným zneuctěním obřadu nejposvátnějšího, jehož dopustil se žid a zednář Feilbogen se svými průvodkyněmi. Ba čin tohoto nepřítele křesťanů lze snad ještě omluviti, že stal se jednou, avšak rouhání, jehož dopouští se zbloudilý řídící učitel redigováním nevěreckého listu každý měsíc, je již hříchem proti Duchu svatému.

Aby však Důstojnost nemyslila, že nadsazuji, uvádím tyto ukázky:

V březnovém čísle dovídají se kluci, že „zpanštilá fiflenka Červinková láká hochy za sebou do lesa“ - chápete, Vaše důstojnosti, jak poťouchle dělají ti zakuklená náladu pro volnou lásku? Ale mne neošidí! Starý tatík v té povídce je líčen jako surovec a sprosťák, který práská dveřmi, opíjí se, říká: „Jdi ke všem č...,“ a dělá nedbale kříž. Kdo jen trochu umí číst, pozná, že tím má býti podryta všecka autorita a tak mládež uvedena na cestu nepravosti, opilství a volné lásky- Také ze svatého náboženství našeho tropí si nepodepsaný (aha!) pisatel šašky, tvrdě na příklad tohle: „Není naší povinností, abychom tajemství chápali, nýbrž abychom jim věřili... Člověk má se snažit, aby pochopil svým rozumem vše, co se pochopiti dá.“ Tohle mohl napsat jenom nějaký zednář, který si dělá z naší svaté víry úštěpky. V „organisačních“ zprávách čtu: „Veledůstojný pan farář, náš milovaný rádce a vůdce, koupil nám za čtyřicet korun sólových výstupů, kupletů a her!“ Jaké to poťouchlé na cti utrhání! Na důstojného pana faráře má býti uvrženo podezření, že kupuje ony kuplety, kde na obálce jsou nahé holky ze šantánů, uvnitř odrhovačky a podobné nestoudnosti. Pan farář by jistě mladé lidi poslal k panu Kotrbovi a doporučil jim Ludmilu, Kříž, Marii atd. Jinde povídá synáček vychovateli: „Já si vás dám vycpat, až umřete!“ Tuhle mi také řekl jeden kluk socanský, bych dal se vycpat - je vidět, kde původce této „literatury“ hledat. Ba dokonce nechybí návod k zlodějství a podvodu, jak svědčí tohle (na stránce 39): Studenti sešli se v hostinci a pustili se do housek. Když platili, povídal jeden druhému: „Člověče, vždyť jsi snědl pět housek a platíš jen dvě!“ - „Inu, já vím, jen mlč! Já bych se styděl, že jsem měl tak tyranský hlad. A to víš, člověk musí dbát přece na čest!!!“

Když už nic jiného, tohle prozrazuje zřejmě, že časopis zmíněný je orgánem hostů z laciného kraje, dlouhoprsťáků, lupičů, podvodníků, Wasiňských a podobné sebranky, ale nikoliv naší nadějné, vzorné mládeže katolické, která chodí na kázání, mše svaté a ministruje panu faráři. Ale místo toho vidím v onom domněle u velezasloužilého pana Kotrby tištěném listě jenom návod k podvodu a krádeži a mravní zpustlosti. Doufám, vysoce důstojný pane, že proti hlíze té důrazně zakročiti ráčíte.

Brkoslav Nachmelený, řídící učitel

Panu Brkoslavu Nachmelenému, řídícímu učiteli

Drahý bratře v Kristu!

S hrůzou a ošklivostí četl jsem, že vychází zase nový nevěrecký plátek určený k otravování duší mládeže nevinné. Denně modlím se, aby Bůh dobrotivý pohromu špatného tisku od nás odvrátiti ráčil. Vždyť i ty jitrnice, které Máry dnes od řezníka přinesla, byly zabaleny do nějakých nevěreckých, volnomyšlenkářských novin. Chápu Vaše rozčilení, že propůjčil jméno své k redigování takového listu řídící učitel, uvrhnuv na celý stav pohanu nesmazatelnou. Dopíši ihned váženému příteli svému, panu profesorovi Cancalíkovi, by v nejbližší schůzi literárního kroužku onen záludný nevěrecký list po zásluze rozebral a odsoudil. Po zjištění bližších okolností bude onen řídící, který jméno svoje k takovému zločinnému a svatokrádežnému jednání propůjčil, udán bez milosti nadřízeným úřadům. Je to známá židovská lstivost pod rouškou katolického listu, pod fingovanou firmou vetřít se v ovčinec náš a páchati zde skutky svatokrádežné. Feilbogen, Konečný, Wahrmund, Masaryk, Hilsner, Jelínek - ne, drahý příteli, ruce se mi třesou a nemohu ani dočisti dnešního „Čecha“. Do ochrany boží Vás poroučí Váš

Tomáš Slídil

Slovutný Pán pan prof. Jan Kř. Cancálek

v Mydlovicích

Dovídaje se od váženého pana řídícího Brkoslava Nachmeleného kormutlivou zprávu, že nevěrecký tisk rozšířen je o nový list pro mládež, který jako na posměch nese názvy obou, slavnou zemskou školní radou zakázaných časopisů, prosím Vaši Slovútnost, byste zmíněný list důkladnému rozboru podrobiti ráčil, aby ona zhoubná tiskovina, pode jménem Jaro mládí, prý ve fingované tiskárně tištěná, ihned v zárodcích potlačena a úřady školními zapovězena býti mohla. Do ochrany Pána Boha všemohou-cího Vás poroučí

Váš starý otcovský přítel

Tomáš Slídil, farář

 

Panu Brkoslavu Nachmelenému, říd. učiteli

v Mydlovicích

Pane!

Nezasloužil jsem si od Vás takové zlomyslné mystifikace, jakou jste provedl svým listem, týkajícím se výborného časopisu Jaro mládí. Pročítám-li list Váš, pozoruji, že nebyl psán ve stavu střízlivém, což u Vašeho Blahorodí nebývá zrovna zvláštností. Avšak tolik soudnosti zajisté mohl jste si uchovati, byste rozpoznal, že nejedná se o list nevěrecký, nýbrž o skutečně reelní a solidní podnik katolický našeho velezasloužilého p. Kotrby, jak z každé řádky Jara mládí patrno. Zdá se mi, že Vaše Blahorodí stýká se asi příliš s modernisty, že jste se odvážil tak bezohledně se otřít o list eminentně katolický, jejž řídícímu kritisovati nepřísluší.

Tomáš Slídil, farář

 

   


 

Zákonitá odměna

V Körösmezö nebýval nikdy klid, ale když se do toho zamíchal pan Pavel, tu to dopadalo ještě hůř. Pan Pavel byl obecním notářem a rozsuzoval různé spory, které sám nadrobil, neboť vycházel ze zásady, že mezi líné kapry má se vždy pustit štika, aby je prohnala.

Žil tedy svým intrikám a měl nehoráznou radost z toho, když se někdy pobili v krčmě sousedi a pak k němu přišli na soud.

„Víš, báči,“ povídá pan Pavel jako namátkou ku příkladu k Deákovi, „že když jsi předešle jel na trh do Gyarmatu, že viděli k vám chodit Mégu. Vypadá jako vrabeček a vida ...“

To vzal jsem jen za příklad a je z toho vidět, že pan Pavel byl zcela jednoduchým intrikánem, který neliboval si v zápletkách příliš složitých. Sám o sobě myslil, že je ukrutný, a viděl jsem i psaní, ve kterém se vyličoval ve velmi nepříznivém světle.

Zamiloval se totiž do jedné dcery statkáře Múragády a domníval se, že čím se vylíčí hůř, tím že to bude lepší:

„ ... Mohu vám sdělit, krásná dívko, že jsem neobyčejný ukrutník a že si připadám jako tyran körösmezöský ...“

Psaní to přišlo zpět s poznámkou, že s ukrutníky ta dáma nemluví.

Od té doby zanevřel doopravdy pan Pavel na celý svět, hlavně na údolí Tisy, kde působil, a myslil o sobě, že je nejobávanějším mužem v celém okolí.

Tváříval se vždy přísně, ale říkalo se, že v tom neumí chodit.

Když jednou stará paní Halásová v jedné rozepři nazvala ho na úřadě spravedlivým, zařval na ni: „Mlč, babo, já nejsem žádný spravedlivý.“

Když odsuzoval strany k pokutám, tu po vynesení rozsudku vždy volal: „Vidíte, děti, jaký jsem ras na vás.“ Volal tak radostně, uspokojen jsa, že mohl se ukázat, jaký je hrozný.

A vyšel si do polí a potkal ku příkladu Zongoru, proklínajícího své buvoly, kteří stáli s potahem a nehýbali se s místa, ačkoliv je Zongora tisíckrát proklel a po kolikrát jim zadky polil vodou.

„Nu, jak je, báči Zongoro?“

„Proklínám je, bestie, už přes hodinu se tu s nimi mořím.“

„Kdyby tě jen to soužilo, báči Zongoro, ale jsou jiné věci, které by tě také mohly mořit. Vypravuje se, že nějak tvůj soused Apár laškuje s tvou ženou. Kdo by to řekl do toho bezrukého psa.“

A pan Pavel dále jde kukuřičnými poli a usmívá se mile, kroutě si na prsty své husarské kníry, hodně prošedivělé.

Ví dobře, že bude týž případ jako s Deákem a Mégou. Jen osoby se vymění, místo Deáka bude se rvát Zongora, místo Mégy Apár. Ale efekt bude týž. Přijdou se k němu smířit, on jim dá pokutu a peníze uloží do své železem obité pokladnice. Není pochyby, že všechny ty svitky stříbra nahromadily se často za právě takových okolností. Pravdou však je, že přetěžko dají se jednotlivé skutečné případy manželských nevěr rozlišovat v Körösmezö od neskutečných.

V okolí však soudí, že v Körösmezö nejlepší je dvojí: červený pepř a věrnost ženy. Sedlák Habáry alespoň věřil na věrnost své ženy, takže se nedal zlákat a poštvat ani panem Pavlem, když ten jednou u studně na pravém břehu řekl k němu: „Víš, báči Habáry, to se mně nelíbí, že mladý Béla Határů chodívá sem napájet své buvoly, když tu váží vodu tvá žena.“

Pan Pavel neřekl, že sem přišel také několikrát, když Habáryho žena tu vodu vážila, a že dostal pěstí do nosu, když nějak divně ji štípl do ramene.

„Inu, velkomožný pane, proč by sem nešel Béla napájet buvoly, když loni na podzim Határům zanesla Tisa studně pískem?“

„Máš pravdu, báči, ale dej si pozor. Béla je hezký hoch a ne takový poprskaný krasavec jako ty. My, staří lidé, jsme na tom špatně. Nás nechce již žádná žena. Viď, šedivý starý osle?“

„Inu, velkomožný pane, máš pravdu, ale moje žena, to je něco jiného. Pravda sice, že Béla k nám chodí velice často, až se o tom po Körösmezö  mluví. Vždyť dobře víš, že jsem se kvůli tomu pobil se všemi sousedy na levém břehu. Jsem však jist, že se nejedná o nic špatného. Předešle, když jsme sušili papriku, tu slyšel jsem, že Béla pomáhá ji ženě věšet do zástěnku. Pobil jsem se se sousedy a běžel domů. A hle, Béla sedí před domem, kouří si z dýmky a dvacet kroků od něho sedí má žena a nadává mu. Nemá ho ráda. Kolikrát mně říkala, že je jí protivný. Sám jsem ji žádal, aby byla k němu lepší. Je to takový hlupák,’ povídá nato žena. Co jsem již zkusil kvůli ní. Istvánovi hlavu rozbil, Másovi ruku přerazil kvůli pomluvám. A co to stálo již peněz na pokutách, víš dobře, velkomožný pane. Béla je zlaté srdce. Kdykoliv odjíždím s koňmi na trhy, tu vždy svěřím ženu Bélovi, aby ji hlídal. On, chudáček, celé dny prosedí u ní, své hospodářství zanedbává. A když se ho zeptám, jak se mu vedlo a co žena, odpovídá: ,Inu, po svém starém obyčeji po celé ty čtyři dny mně nadávala. I psem mne pojmenovala z čistá jasna a poslala mne do Tisy máčet a obracet konopí.’ Jsou pak z toho řeči, rvačky, pokuty.“

Pan Pavel se ušklíbl a intrikánsky řekl: „Ale báči Habáry, dej si přece jen pozor. I nejlepší vlčák hlídá, hlídá a pak tě, svého přítele, nakonec kousne.“

*

Ilona Habáryová šla převracet zas konopí, které máčela v Tise. Čert ví, jak se to stalo, že právě tam, kde seděla u vody, hledal brod Béla, který přijel na koni. „Isten áld meg,

Ilono.“ „I tebe chraň bůh, Bélo, máš toho nejvíc zapotřebí. Jezdíš příliš splašeně, třebas dovedeš to jako čikošové.“

„Celkem vzato,“ řekl Béla, seskakuje s koně, „není ti do toho nic, jak jezdím. Neumíš mně nikdy říct něco vlídnějšího. „

Posadil se vedle ní do trávy. Ilona zadívala se na druhou stranu řeky a Bélu napadlo, že má takovou malou nožku a že její oči svítí, jako když pozorujeme světla vlčí ve tmě.

Prohnula se a její ňadra vystoupla ostře v bílé košili. „Vezmi mne na klín,“ řekla náhle takovým divným hlasem, „nebuď takový hlupák, Bélo.“

Sedla si mu na klín a hladila ho po zádech. „Máš takové silné tělo, Bélo, víš, já ti nerada říkám pitomče, ale když ty jsi takový, nevím, jak bych to řekla. Obejmi mne, hlupáku, pěkně kolem pasu ...“

„Pozdrav vás pán bůh,“ ozvalo se za nimi a před ně předstoupil pan Pavel, dodávaje se spokojeným úsměvem: „Z toho budou zas pěkné řeči.“

A odcházel, kouře z krátké dýmky, zanechávaje je udivené.

Béla se první vzpamatoval. Vyhoupl se na koně, nehledal již brodu a pádil tryskem ke Körösmezö, kde slezl před statkem Habáryho.

K večeru vyhledal pan Pavel Habáryho u jeho stáda a řekl k němu: „Nelekej se, báči, ale už jsem je přistihl.“

Habáry se usmál. „Vím, co chceš říci, Béla mně o tom sám řekl, hned před polednem, jak tebe, velkomožného pána, napálili. To máš za to své špehování. Jak tě viděli, sedla si Ilona Bélovi na klín, abys měl zas o čem povídat. Nu, povídej to dál, pobiju se snad s někým, zaplatím pokutu, ale všude budou vědět, jak tě napálili. Sama si pro žertík sedla na klín, rozumíš, velkomožný pane, on ji na klín nebral, není-liž to k smíchu?“

Ovšem, že pan Pavel nato řekl: „Víš, báči, ať se věci mají jak mají, mně se to nelíbí, a já bych si dal pozor, být na tvém místě.“

Vyplnilo se také, že se pak Habáry pobil kvůli těm řečem a že zas platil pokuty.

Habáry prohlásil, že pojede na trh s koňmi až do Kluže. Při té příležitosti požádal jako obvykle Bélu, aby mu hlídal ženu a statek.

V noci přijel k Füzesu, ale tam si to nějak rozmyslil a později říkal, že sešlo s toho, aby obchodoval s rumunskými zloději v Kluži.

Vrátil se tedy z čistá jasna domů a ráno našli Bélu Határa ležet bez nosu před Habáryho statkem velmi potlučeného.

Když ho vzkřísili, tu v prvním zděšení ptal se ho starosta, kde má nos.

Béla odpověděl, že uvnitř ve statku. Šli tedy dovnitř a na dvoře našli u kůlu přivázanou do naha vysvlečenou Ilonu a Habáryho s velkým bičem na buvoly.

Na otázku, co to dělá, řekl, že tak drobátko domácí pořádek. Pan Pavel, který byl u toho, říkal, že se sám styděl, ačkoliv je ukrutný a hrozný.

Báči Habáry nechal tedy toho a šel na víno do krčmy a prohlásil, že o tom nebude mluvit. Případ byl ostatně úplně jasný, nebylo v tom nic záhadného, co by potřebovalo nějakého rozluštění, tedy se o tom nemluvilo. Přivlekli cikány a ti musili hrát. Myslilo se všeobecně, že již to skončí dobře, jak tvrdil starosta.

Druhého dne však šel Habáry se ženou podívat se na konopí v řece Tise, obtěžkané velkými kameny, a tu na vysokém břehu, kde dřív byl most dřevěný, skočila mu žena do Tisy, když předtím po cestě prohlásila, že se kvůli té hanbě utopí.

Habáry chvíli se díval, jak ji vlny unášejí, udělal ještě několik bafů z dýmky a pak skočil za ní. Nebezpečnější bývá, když z Karpat při povodni žene tudy proud veliké kmeny, ale když je chytával přímo v řece Habáry, není divu, že mu bylo hračkou vynést ženu z vody. Když ji vzkřísil, napohlavkoval jí a vedl si ji domů.

Druhého dne šel k obecnímu notáři panu Pavlovi a žádal zákonitou odměnu za vytažení vlastní ženy z řeky.

Když nad tím zavrtěl hlavou pan Pavel, řekl pohnutým hlasem báči Habáry: „Víš, velkomožný pane, tolik pokut jsem se naplatil za to, že jsem se bil pro její ctnost. Ať mám alespoň nyní nějakou náhradu.“

A povýšeným hlasem dodal: „Víš, nagyságos úr, chci zákonitou odměnu za tvou pitomost.“

Ukrutný pan Pavel se dal nad ním do pláče.

   


Zamorožennyje činovniki v sovetskich učreždenijach

Zmrazení úředníci v sovětských úřadech

V sobotním čísle listu Naš puť jsem četl článek „Poslali k popovi“; jeho autora udivuje, že v odboru sociálního zabezpečení neznají dekret o odluce církve od státu a posílají matku, která přišla žádat penzi po padlém synovi, krasnoarmějci, k popovi pro výpis z matriky.

Mne to neudivuje vůbec, protože v sovětských úřadech sedí všude zmrazení byrokrati, pro něž by rozumné pochopení doby, která přišla, bylo přímo hrdinským činem.

Těmto úředníkům zůstane sovětské zřízení nepochopitelné.

Sloužili caru, sloužili Kerenskému, sloužili bílým. Když jsme obsadili Ufu, přebarvily se pouze tabulky nade dveřmi, ale uvnitř zůstali stejní papouškové, kteří se nesnaží porozumět tomu, co se děje kolem nich.

Těmto úředníkům zůstane sovětské zřízení zcela nepochopitelné - nemohou se s novým životem smířit.

Nic nechápou, dekrety je nezajímají - žijí si tak mnohem klidněji.

Říkají přitom: „My jsme pouzí služebníci, my jsme bezpartijní.“

Přitom je strašná škoda, že spousta straníků, inteligentních lidí a lidí, kteří upřímně sympatizují se sověty, nemůže najít v Ufě žádné zaměstnání, protože v sovětských úřadech sedí bezpartijní tupci, kteří brečí, když se z úředních místností odstraňují ikony.

Dostal jsem se několikrát do styku se sovětskými úřady a pozoroval jsem, že v nich život běží nějak tlumeně.

Leckde ti připadá, že nejsi v sovětském úřadě, ale v nějakém sdružení státních radů, a čekáš, kdy ti řeknou, že se do kanceláře nesmí ve válenkách.

V Národní bance například přijímají dobře oblečené lidi s nápadným nadšením a oslovují je „pane“.

Ve finančním odboru správy gubernie dali natisknout účetní knihy s rubrikou „Ministerstvo, departement“ a velice se divili, když jsem jim řekl, že ministerstvo už neexistuje. Vzmohli se na jedinou omluvu, že je to „stará forma“.

Všude narážíš na takové „staré formy“.

Rudá záře bije do oken, avšak v místnostech sedí lidé se vzpomínkami na kadetský život, které v současné době nezajímá nic než klobása se zelím.

Kdybyste je svlékli, našli byste jim možná na prsou portrét gubernátora.

Zůstali sloužit sovětské vládě, protože nebylo kam jít.

Tito bezzásadoví lidé pohrdají vládou sovětů, nicméně jí slouží.

Nepochopili nový život, jsou zmraženi a roztajou pouze na svém slunci, které ovšem nesvítí v sovětském zřízení.

   


 

Zánik firmy Harrach a Havelka

Pánové Harrach a Havelka byli zapleteni na Slovensku do velice zajímavých obchodů, které se jim nikdy nedařily, ačkoliv nebyly příliš reelní. Je totiž známo, že na Slovensku se daří právě jen nereelním obchodům.

Tak zkrachoval v Bratislavě bankovní závod Harrach a Havelka. Jen ztěží se vyhnuli oba pánové soudnímu stíhání, když chtěli namluvit jednomu zámožnému Američanovi, stiženému progresivní paralysou, že objevili v údolí Váhu pod Beckovem ohromná zřídla čistého benzinu a ligroinu.

Jen tak tak že do toho nezapletli ministerstvo obchodu, které začínalo o to jevit velký zájem a v parlamentních kruzích začalo se mluvit o tom, že Beckov bude asi i s benzinem a ligroinem prodán nějaké anglo-francouzské společnosti.

Potom pánové Harrach a Havelka chtěli stavět lanovou dráhu na Kriváň a málem by již byli dostali koncesi, když ministerstvo N. O. podalo dobrozdání, že taková lanová dráha ze strategických důvodů jest nepřípustná.

Tento problematický podnik odnesl jenom jeden nadšenec, který se přihlásil za prvního akcionáře a ten ještě na svůj podíl vystavil falešnou směnku.

Taktéž se nezdařil nový nápad obou pánů prodat výhodně malý pozemek, který zakoupili nad Báňskou Bystřicí, jednomu Angličanovi, který šmejdil po Slovensku a chtěl tam zbohatnout. Namluvili mu, že objevili ohromné ložisko ametystů, topasů a tak zv. marmarošských diamantů. Na tom strašně prodělali, poněvadž je stála jedna drůza ametystů, dva kousky topasů a hrstka marmarošských křišťálů hromadu peněz a Angličan se nespokojil tím, když jeden najatý cikán to všechno doopravdy vykopal, ale kvůli další zkoušce najal polovinu cikánské vesnice a celý pozemek rozkopal a rozryl, jako by tam řádilo stádo divokých kanců.

Pánové Harrach a Havelka šli ho doprovodit na nádraží, ujišťujíce ho, že je třeba kopati do hloubky čtyřiceti metrů. Co se našlo nahoře, to že jest jen vyplavenina a bylo-li toho tolik nahoře na povrchu, co toho teprve musí být dole.

Angličan neříkal na to nic, vstoupil do vlaku a když se vlak měl rozjet, zavolal je k oknu vagónu, rozbil oběma nos, nepromluviv při tom opět ani slova.

Pánové Harrach a Havelka vrhli se tedy na jiný obor, tentokráte méně nebezpečný. Počali v Bratislavě vyrábět pilulky proti alkoholismu, které byly vyrobeny z chlebových kuliček s přimísením mentholu. Návod k používání byl zcela prostý a založený na psychologickém podkladě. Začátek, t. j. předmluvu, vypůjčili si z nějakého letáku profesora Baťka, přeložili do slovenštiny a přidali k tomu poučení:

„Jakmile dostaneš chuť na kořalku, polkni rychle za sebou tři pilulky a pomodli se třikrát otčenáš a zdrávas!“

Vzhledem k výchovné tendenci dostali též státní podporu na výrobu, ale jako naschvál i tu je pronásledovalo neštěstí. Asi na dvaceti místech najednou, podle přiloženého návodu, spolklo dvacet lidí v dvaceti krčmách, když byli již úplně opilí a dostali novou chuť na kořalku, po pilulce a zadusili se, poněvadž jim pilulka vnikla do hrtanu, takže neměli čas podle přiloženého návodu pomodlit se ještě třikrát otčenáš a zdrávas.

Orgán Hlinky a jiných slovenských ľudovců vystoupil ihned proti českému řádění na Slovensku. Všechny slovenské listy lidové strany přinesly velký článek pátera Hlinky pod názvem: „Čo sa opät u nás robí?“

Z obsahu článku vyjímáme: „Naši vrahovia, Česi, vydumali nový zástoj proti nášmu ludu. Individua, sediacie v Bratislave, rozsielajú po ňašich krajoch obiavlenia, týkajúcie sa noveho preparata proti alkoholízmu. My stojíme pred 20 sviežimi mohylami ich žertv.“

Ministerstvo vnitra vidělo se nuceno, aby předešlo vzbouření v některých župách na Slovensku, zakázat rozšiřování pilulek proti alkoholismu firmy Harrach a Havelka.

Stejně ztroskotal jejich pokus nachytat nějakého křena na aeroplánovou dopravu mezi Bratislavou a Košicemi. Na jejich inzeráty přihlásil se jen jeden občan z hronské stolice, který jim nabídl ke koupi vrtuli z aeroplánu, kterou vyoral na svém poli. Potom se přihlásil ještě jeden člověk, který se dostavil k firmě Harrach a Havelka a nabídl své služby jako aviatik. Vzápětí pak za ním přišli detektivové státní policie, poněvadž neopatrný občan byl již přes rok hledaný vyzvědač, hejtman Savanyj.

Po této podivné shodě okolností následovala přirozeně policejní prohlídka u firmy Harrach a Havelka a po půlroční vyšetřovací vazbě obou pánů společníků byli konečně propuštěni na svobodu a vyplaceno jim na policejním ředitelství v Bratislavě deset procent z odměny dvou tisíc korun čs., vypsaných na odhalení nebezpečného vyzvědače hejtmana Savanye.

Ve vyšetřovací vazbě dostala firma Harrach a Havelka nový nápad, který hlásal sám o sobě kulturní poslání firmy na Slovensku.

V „Nár. politice“ objevil se tento inzerát: „Hledáme spisovatele, který by psal lidové romány. Kauce podle ujednání při osobním představení. Nabídky na firmu Harrach a Havelka, Bratislava, Ttranzentálská ul. 96. Osobní představení nutné! Práce stálá, byt a strava v místě.“

Nabídek dostali větší množství, ale oferenti se nezmiňovali nijak o kauci, naopak několik spisovatelů lidových románů žádalo předem zálohu s ujištěním, že napíší román doma, v Čechách a přivezou ho potom na Slovensko. Až konečně jednoho dne objevila se u firmy Harrach a Havelka starší dáma, která se vykázala spořitelní knížkou a výstřižkem ze zábavné přílohy „Národní politiky“, ve kterém pod jménem Anna Brumlíková byla uveřejněna tklivá povídka o nešťastné šafářce, které vymřela celá rodina na souchotiny za čtrnáct dní a nejstarší dcera, komptoiristka v Praze, zpronevěřila svěřený obnos, který měla odevzdat na poštu, aby mohla vypravit pohřeb svému otci a svým sourozencům. Po pohřbu se šafářka s dcerou šly utopit, ale bylo jim v tom zabráněno četníkem, který již hledal dceru pro zpronevěru a matku pro spoluúčastenství. A přes strniska vál chladný, podzimní vítr...

Slečna Anna Brumlíková vyprávěla firmě Harrach a Havelka velice mnoho o svých zklamaných nadějích, o tuposti nakladatelů. Několik tuctů románů, které napsala a které jsou opravdu lidovými romány, poněvadž jde ve šlépějích Zahradníka-Brodského, putovalo po všech možných nakladatelských firmách a několik desítek se jich ve světě ztratilo. Přivezla s sebou ukázky tvorby lidových románů, je toho veliká bedna na nádraží.

Firmu Harrach a Havelka spíše ovšem zajímala otázka spořitelní knížky. Objevilo se, že peníze v obnosu sto padesáti tisíc korun může si slečna Anna Brumlíková vyzvednout ihned, byla tedy požádána, aby peníze vyzvedla a přivezla je z Čech do Bratislavy. Oba pánové byli tak roztomilí, že slečnu Annu Brumlíkovou doprovázeli po celé cestě, aby se snad s penězi neztratila.

Když tedy kauce byla již v pokladně firmy Harrach a Havelka, byla tam též dopravena bedna s lidovými romány Anny Brumlíkové a poukázáno jí místo u jednoho stolu v prázdné kanceláři firmy, aby tam dále pokračovala ve své spisovatelské činnosti.

„Musíme ji předplatit na obědy a na večeře,“ řekl starostlivě pan Harrach, „aby nám nechcípla dřív, než ji to omrzí.“

„Vydání jedné novely toho blázna, o šedesáti čtyřech stránkách, bude nás stát asi čtyři tisíce korun a kdyby za tu dobu projedla tisíc korun, zbude nám ještě sto čtyřicet pět tisíc korun z její kauce,“ řekl s dobráckým úsměvem pan Havelka.

A potom pravil rozvážně pan Harrach: „Řekneme jí, že kniha nešla na odbyt, že jest velká ztráta, že nás ruinovala, pošleme ji domů, do Čech, aby se tam pokusila napsat něco lepšího a úspěšnějšího.“

„Domníval jsem se,“ řekl pan Havelka, „že bude větší příliv spisovatelů s kaucí, poněvadž byl přece nedávno inzerát v novinách: Dám deset tisíc korun čs. tomu, kdo vytiskne mé básně. Zdá se však, že ta nevzdělaná holota reflektuje patrně na honorář.“

„Až ji vyženeme,“ s obchodní hbitostí řekl pan Harrach, „musíme si zas něco jiného vymyslit. Slovensko je nová Amerika, jenže o něco hloupější. Potřebovali bychom tu zařídit poutní místo se zázračnou vodou a továrnu na ostatky svatých. Prozatím si trochu odpočineme, když zde máme tu ženskou.“

Slečna Anna Brumlíková nezasloužila si opravdu této poslední věty. Pro oba společníky nastaly hrozné doby, neboť slečna Anna Brumlíková předčítala jim hlasitě své náměty na lidové romány. Jednou ji dokonce zamkli v kanceláři, ale Anna Brumlíková vypáčila dveře a přepadla oba pány v kavárně, kde opět zcela nenuceně jala se jim předčítat svoje náměty na nové lidové romány.

Nemohli se nikde před ní skrýt, našla je všude. V nejzpustlejší krčmě dunajského přístavu, stejně jako v nejelegantnější vinárně. To co jim předčítala, byly věci tak tragického zabarvení, tak dojemné, kdy všechna špatnost nakonec došla zasloužené odplaty.

Jeden strojní zámečník, který odcizil svému zaměstnavateli velociped, aby mohl hrát v karty, vyprávěl zcela cynicky v bytě své milenky o provedeném činu a hned vzápětí strhl na sebe hrnec vařící vody a opařil se.        Jeden baron, který pod slibem manželství svedl industriální učitelku, při poslední rozmluvě s ní v jejím bytě, při kteréž se ďábelsky chechtal nad slzami svedené oběti, sklouzl na prahu a upadl prsama na pracovní stolek, na kterém se nalézala nedodělaná ruční práce a vrazil si háček do srdce.

Syn, který chtěl vydřít poslední úspory své matce, vdově pradleně a v hádce uhodil svou rodičku přes hubu, byl rozdrcen, vycházeje z domu, nákladním automobilem.

Krotitel zvířat, vlákav první balerínu cirku, která odmítla jeho milostné návrhy, s vražednými úmysly do klece ledních medvědů, byl sám jimi sežrán, přičemž ubohá balerína klečí uprostřed ledních medvědů nad zbytky proradného krotitele zvířat a do řevu šelem splývá jí z úst hlasitě modlitba: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé...“

Pánové Harrach a Havelka už neplakali, ale řvali na celé kolo. Potom dostali pěnu u úst a jenom skučeli.

Nyní trávívali celý den na Dunaji, projíždějíce se na vypůjčené loďce a cítili se bezpečnými až do té doby, kdy jednoho dne zpozorovali, že se k nim blíží ve vodě v modrém koupacím triku slečna Anna Brumlíková, rozrážejíc vodu španělským tempem a držíc v zubech, jako když pes aportuje z vody hůl, známý jim černý sešit s obálkou z černého plátna a červenou ořízkou.

Firma Harrach a Havelka začala zuřivě veslovat, slečna Anna Brumlíková přidala však do tempa a dohnala je s neodvratitelnou rychlostí.

Když již počala lézti do loďky, pan Harrach vstal, pokřižoval se a praštil ji veslem přes hlavu.

Pustila ze zubů sešitek se svými náměty, který plul po hladině Dunaje k jihu a definitivně se potopila.

Ale prozřetelnost nedala na sebe dlouho čekat. Na Dunaji zkoušeli právě nový hydroplán a přeletěli s ním těsně nad loďkou firmy Harrach a Havelka. Vrtule urazila oběma společníkům hlavy. Tak zanikla firma Harrach a Havelka.

 

   


 

Zápas dobra se zlem

Mezi mým švagrem a panem Chuterou vzniklo nepřátelství za krásného dne srpnového. Oba byli tenkrát ještě svobodni a trávili dovolenou společně někde v údolí Metuje.

Lesy byly daleko, jen těsně přes potok za stavením, kde měli tolik dlouhých chvil, byl malý lesík. Jednou to švagr počítal z dlouhé chvíle a sečetl osmdesát dva stromy. Tento lesík byl jakýmsi průchodním domem. Jezdívali tudy do polí a z polí, procházelo tudy četně lidí z obce několikrát za den.

Oba přátelé dostávali z Prahy noviny, ve kterých stálo, že toho roku je velká spousta hub, zejména hříbků. Počali tedy přirozeně trpěti utkvělou představou, že v tom malém lesíku najdou hřiby, spoustu hřibů, nekonečné množství těchto krásných, znamenitých hub. Každého rána šli mlčky mezi těch několik borovic, prolézali tam s hlavou k zemi skloněnou a skrčenými zády křovisko za křoviskem a rozkopávali vztekle muchomůrky a jiné jedovaté houby. Zejména však klamaly je houby s hnědými kloboučky jako nejhezčí hříbek. Vrhli se na ně a byly to prašivky s třásněmi vespod.

Když tak prolezli kdejaké křoví, propátrali veškeré plochy mechem porostlé, vraceli se beznadějně domů.

Noviny právě došlé oznamovaly že spousta hřibů je tak nesmírná, že už je lidé ani nesbírají. Podívali se mlčky na sebe a vrátili se do lesíka. Zuřivě rozkopávali poznovu houby s hnědými kloboučky, které je klamaly.

Kdo je tak potkával vážné, zadumané, tomu šlo z té dvojice úzko. Každého jitra slunce pozdravilo je v lesíku shrbené, skrčené nad zemí a když zapadalo, loučilo se s nimi opět v tom lesíku. Opouštělo je zklamané, sklíčené, zdrcené, smutné, neboť číhali tu přes den, jak houby porostou.

Můj švagr díval se, leže na břiše, po celé hodiny do mechu, tak jako kočka, když čeká trpělivě u díry nebo nad kanálem na myš. Jeho fixní idea stala se povážlivou. Domníval se, že před jeho očima vyleze ze země krásný hříbek. Naproti tomu ležel na břiše pan Chutera a pozoroval zvětšovacím sklem, kdy v mechu počne se něco hnědnout. Lidé, kteří je tu viděli, zprvu myslili, že ti páni něco vyměřují, pak usoudili, že to asi mají z pití.

Pan Chutera objednal si celou řadu knih o houbách, ale to nebylo všechno nic platno. Příroda udělala s tím lesíkem výjimku. A když noviny psaly, že toho roku je opravdu zvláštní, jak je stěží najíti prašivku a jak rostou samé hřiby, tu lesík zaskvěl se vždy do rána spoustou prašivek, ale najít hříbek...

Vstávali již o druhé hodině noční a hledali hříbky ve svitu elektrických kapesních lampiček.

V noci se jim zdálo, než se vypravili mlčky na svou trapnou výpravu, že pro hříbky, které našli, musili vypraviti z Prahy zvláštní vagón.

V novinách objevovaly se zprávy, že ten a ten občan přinesl do redakce hřib půl metru vysoký, mající v průměru 75 cm a váhu 12 kg. Ale vše bylo marno. To se jejich lesíku netýkalo.

Někdy v noci zmizel tiše švagr panu Chuterovi a jistě našel ho v lesíku někde ve křoví číhajícího, zdali neporoste nějaký hříbek. Bylo to hrozné. Měli zrakové halucinace. Považovali kozí bobky a kravské výměty za hřiby.

Jednoho dne, když opět jako jindy beznadějně potloukali se lesíkem a když rozkopali kolik takových falešných hnědých kloboučků hub, kopl pan Chutera u cesty do houby takovým zrádným hnědým kloboučkem a zvolal: „Zatrolené mrchy, pořád budete člověka klamat!“

Můj švagr instinktivně zvedl kousek zrádného kloboučku a jak se podíval pod něj, vykřikl bolestně: „Prokristapána, vždyť jsi rozkopl opravdový hřib!“

Byla to smutná pravda. Pan Chutera rozšlapal jediný hřib, který se zrodil v lesíku, pan Chutera kopl surově do jediné hvězdy, která jim zasvítila v jejich beznadějnosti. Svou botou zničil jediný ideál, kterého dosáhli po kolikadenním bloudění mezi těmi osmdesáti dvěma borovicemi.

„Ty surovče,“ zvolal bolestně dojat můj švagr nad ztrátou a zničením toho, co mu bylo nejdražším. Pan Chutera byl neméně dojat a pohnut. Aby to zamluvil, počal mému švagrovi nadávat a dokonce tvrdil, že si se svým hřibem může dělat co chce, třebas ho roztlouci v hmoždíři nebo hodit do pece. Švagr mu na to odpověděl, že se z těch muchomůrek zbláznil a že je idiot. Tak se bavili mile po celé cestě domů a pokračovali i ve světnici.

Pan Chutera dal do pořádku svá zavazadla a odjel týž den do Prahy. Na zastávku doprovázel ho můj švagr a ztrpčoval mu odjezd strašnými výčitkami, na které odpovídal pan Chutera spíláním. Když pak vstoupil do vlaku, otevřel okno a volal za mým švagrem slavnostně: „Kdybych byl do toho hřibu nekop, tak jste do smrti hřib nepoznal a nerozeznal od muchomůrky.“

Můj švagr v důsledcích toho poznamenal si do svého zápisníku: „Dne 17. srpna 1909 mne smrtelně urazil pan Chutera.“

Od té doby uplynula řada let. Oba sloužili v témže úřadě, ale kromě nutných kancelářských styků na sebe nemluvili. Ke všemu neštěstí stal se pan Chutera představeným mého švagra.

Dva dny nato dostal jsem od švagra dopis, ve kterém mne žádá, abych byl tak laskav a odstěhoval se k nim na nějaký čas, „neboť,“ psal švagr, „bude Tě třeba, bys pérem dle mých pokynů znázornil boj zla s dobrem.“

Věděl jsem, že švagr vždy velmi záhadně se vyjadřuje ve svých psaních. Když ještě chodil za mou sestrou, rozhněvali se jednou spolu na procházce před nějakým automatem na čokoládu, kam házel kavalírsky pětník za pětníkem, aniž by vypadl kousek čokolády. Když tam hodil osm desetihaléřů, udělal náhle velký rámus, seběhlo se plno lidí, sestra ho tahala pryč, on však jako spravedlivý člověk snažil se strhnout automat se zdi a odnésti na policii za účelem zjištění toho nešvaru. Sestra tedy od něho utekla a druhý den dostala od něho psaní, ve kterém vzletným slohem poukazoval na to, že jako snoubenec očekával, že ona, budoucí jeho manželka, pomůže mu automat strhnout se zdi, neboť již v Písmě svatém stojí, že nevěsta má všude následovat svého ženicha.

Psaní končilo elegicky: „Hle, listí žloutne a padá a já odcházím v neznámý kraj.“ Sestra když to psaní dostala, plakala, i při obědě vzlykala nad parou polévky: „Hle, listí žloutne a padá,“ až matka ji musila napomenout: „Prosím tě, Máňo, nedívej se pořád tak plačtivě na toho pokrývače naproti, vždyť spadne také.“

Tajuplný konec psaní vysvětlil se však o den později. Místo v neznámý kraj přišel švagr k nám na oběd a snědl tolik lívanců za tichého podzimního padání zežloutlých listí, že mu sestra musila třikrát nalít černou kávu.

Byl jsem tedy teď nesmírně zvědav, co se vyvine z toho „znázornění boje dobra se zlem“, jak psal.

Uvítal mne s nelíčenou radostí a po obědě velmi tajuplně poslal mou sestru někam na návštěvu a zavedl mne k psacímu stolu. „Víš dobře,“ řekl bez úvodu, „že je pan Chutera mým nejúhlavnějším nepřítelem.“

„Jakpak bych to nevěděl,“ vzdychl jsem, neboť onu aféru se hřibem znal jsem již nazpaměť, vždyť nás s ní bavil obden před svatbou a dokonce to vykládal i o své svatbě.

„Nemusím ti tedy vykládat, jak mne urazil a co mně všechno řekl. On však na tom neměl dost, pracoval, aby mne ještě více ponížil a stal se mým představeným. Dnes musím tomu člověku, který kope do nejkrásnějších hřibů, poněvadž je považuje za muchomůrky, předkládat všechna akta ke schválení. Umínil jsem si tedy, že ho zničím...“

Řekl to takovým slavnostně rozechvělým hlasem a odešel do spižírny pro láhev vína. Nalévaje nám, pokračoval: „Divím se sám sobě, kde nabyl jsem tu odvahu, ale ode dneška za životní úkol považuji rozmáčknout ho.“ Usmál se dobromyslně a počal rozvinovat přede mnou svůj šlechetný program. „Napíšeme spolu knihu o panu Chuterovi, jakýsi běh jeho života. Od útlého mládí až po dnešní dobu budeme ho nemilosrdně bičovat a pranýřovat. Vydáme o něm anály, které ho znemožní ve společnosti, v úřadě...“

Došel pro druhou láhev: „Zesměšníme ho a když si to přečte, zhnusí se sám sobě. Samo sebou se rozumí, že musíme pracovat systematicky. Budeme kriticky rozbírat každý jeho krok. Ovšem musí se to napsati tak, aby i ten nejotrlejší člověk žasl nad jeho životem.“

„Ale jen pravdu,“ pravil rozjasněně, vytahuje z třetí láhve zátku, „pravdu za každou cenu, ale pravdu bez obalu, beze všech vytáček. Nesmí to však být sprosté. Mám nahromaděno tolik materiálu,“ řekl rozjařeně, „že se ti bude lehce pracovat. Rozdělíme si ho na tři období: Na darebáctví, ničemnosti a podlosti, spáchané mezi prvním a patnáctým rokem, dále mezi patnáctým a pětadvacátým a mezi pětadvacátým a čtyřicátým rokem. Chci začít asi takto: Josef Chutera žil život bohu nemilý a lidem protivný. Bude to originelní román.“

Švagr počal škytat, poněvadž jsme pili již čtvrtou láhev a já ho znal jako člověka naprosto střízlivého a střídmého.

„Jaká skvělá myšlenka,“ rozhovořil se, „bude to znázorňovat odvěký zápas mezi dobrem a zlem, ve kterém dobro konečně zvítězí. Já budu hrát osobu toho dobra, jen si nalejvej, máme vína ještě dost ve spižírně. Ten Chutera bude skřípat zuby, až to bude číst. Lidé se mu budou vyhýbat. Víš, že zas už vím něco na něho? Chodí ti na zmrzlinu k jedné Taliánce. To je přece trapné. On se dokonce učí italsky. A jeho život? Po nočních doupatech tančírnách, vinárnách jde jeho jméno mezi číšnicemi z úst do úst, jářku, kde je morálka?“

Byl by spadl ze židle, jak udělal posuněk hodný Savonaroly.

„Uvidíme ho dnes tváří v tvář, neboť bude záhodno, abychom vyplašili toho jezevce v jeho doupěti. Jedině tím získáme proti němu zahanbující materiál. Dobro potře zlo, Půjdeme za jeho stopou jako hyeny. Nech mne se vyjadřovat, jak já chci, či jsi snad s ním spiklý?“

Počal se pomalu oblékat, přičemž několikrát pojmenoval mne zrádcem. „Kdo nejde se mnou, jde proti mně,“ pravil, když dopil láhev, „a dobro potře zlo, bude to hrozný, ale vítězný zápas.“

Pak šel ke stolu a napsal na půlarch velkými písmeny klikatým kostrbatým písmem: Drahá Máňo i Neměj o mne strachu, když mne nenajdeš doma. Jdu vyplnit svůj životní úkol. Tvůj Olda.

Na ulici řekl, dopínaje si vestu: „Teď pojedeme do jedné vinárny, kde prý má známost s dvěma číšnicemi.“ V elektrické tramvaji dal se na plošině do hovoru s nějakým pánem a vyložil mu k jeho překvapení, jak před pěti lety pan Chutera dne 14. srpna rozkopl jediný pravý hřib.

„Ten pán,“ dodal, ukazuje na mne, „jde se mnou sebrat proti němu nějaký materiál.“

Pak tu historku s hřibem snažil se ještě jednou vysvětlit poctivě průvodčímu, nedbaje prosebné vyhlášky správy elektrických podniků, aby obecenstvo se zřízenci zbytečně nemluvilo.

Když jsme se konečně dostali do vinárny, nebyl pan Chutera ještě přítomen.

„Rozumíme,“ mrkal na mne švagr, „je ještě na zmrzlině u té taliánky, napiš si to. Nechceš? Jsi proti mně? Chceš mne zradit, nebo s ním držíš?“

„Dnes před pěti lety,“ pravil smutně sentimentálním hlasem, „rozkopl Chutera jediný pravý hřib a od té doby hromadil zlo za zlem. Dobro však zvítězí, dejte nám whisky, ale bez vody!“

Do vinárny vstoupil pan Chutera. „To je náhoda, pane kolego,“ řekl odkládaje klobouk, „máte u vás místo?“

„Místa dost, pane šéf,“ řekl můj švagr trpce.

Když mne představil, pravil pan Chutera: „Vy byste mohl jednou napsat, jak tamhle váš švagr uměl hledat houby. Musil jsem kopnout do hřibu, aby poznal podle kloboučku vespod, že to není muchomůrka. To už je řada let. Byli jsme spolu na letním bytě a bylo to krásné. Takový krásný den srpnový... Dejte nám jedno moselské od ledu...“

Švagr podíval se na pana Chuteru. Čekal jsem, co se stane. Vypil však whisky a řekl: „Víš co, Chutero, budeme si zas tykat...“

Odvezl jsem švagra pozdě v noci k bytu, přes schody mně ho pomohl odvést domovník. Když jsme ho se sestrou kladli na pohovku, poněvadž se nechtěl živou mocí svléct, tvrdě, že musí jít za dvě hodiny na houby, řekl: „Teď ti to povím, my jsme tenkrát oba současně do toho hřibu kopli...“

„Zápas dobra se zlem...,“ řekl ještě a počal chrápat a pískat nosem.

Tak vidíš, milý švagře. Chtěl jsi, abychom sebrali materiál proti panu Chuterovi a nenadál jsi se, že sám sbíráš materiál proti sobě. Buď však kliden. Jedině má hamižnost jest příčinou tohoto článku. Tys mne hostil špatným prostým uherským, ale pan Chutera napájel mne moselským vínem výtečné známky...

V zápasu dobra se zlem podlehl jsem kouzlu dobra.

   


 

Zápas o duše

I

Farář Michalejc byl světec s třemi tisíci korunami ročních příjmů vedle celé řady jiných požitků z osmi obcí, přifařených k jeho farnosti Svobodným Dvorům.

Obce ty byly kolem dokola v horách mezi starými lesy a žili v nich většinou drvoštěpové, kteří dolů do kostela ve Svobodných Dvorech přicházeli jednou za čtvrt roku. Zato se pak vydatně modlili do zásoby na další čtvrt roku, zpovídali se, přijímali s nevýslovně blaženým strachem tělo Páně a dělali pokání, tváříce se důležitě.

Pak šli do Polední hospody za farou a tam se jim pomalu rozvázaly jazyky. Zbaveni hříchů a povzneseni tou tajemnou přeměnou sakramentu stali se bujnějšími, než mohli snést usedlíci Svobodných Dvorů.

I docházelo v Polední hospodě ke rvačkám mezi muži z údolí a muži z osmi horských vesnic, zbavených čtvrtletních hříchů. Drvoštěpové z hor, obtíženi novými hříchy pro poškození Polední hospody a hlav lidí ze Svobodných Dvorů, ustoupili pak s modrými zády do svých horských lesů a čtvrt roku byl pokoj.

Po třech měsících sestupovaly pak jejich dlouhé, hranaté postavy z horských úbočí s kajícnými pohledy do údolí a čtvrtletní hříšníci naplnili kostel mocnými hlasy, které bylo slyšet až na náves a když se modlili otčenáš, tu zdálky to vypadalo, jako kdyby na sebe křičeli ze stráně do stráně: „Václave, co děláš?“ Hromovým hlasem ozývalo se volání kajícníků, když hřměl farář Michalejc na dřevěné kazatelně jedno ze svých osmi kázání, kterými pronásledoval osadníky ze všech devíti vesnic!

Bylo to však marné. Leckomus skápla sice slza pohnutí a zbožnosti z opálené tváře, ale hranáč z hor, vykonav pokání, šel přece jen se prát do Polední hospody.

Farář Michalejc uzavíral se po dobu výtržnosti ve svém pokoji s vyhlídkou na Polední hospodu a za záclonou pozoroval své věřící a dle toho, jak viděl koho se prát z drvoštěpů před Polední hospodou, znamenal si zcela po obchodnicku do svého zápisníku: „Bočan 40 otčenášů, Kryšpín 20 otčenášů, a vida Antonína Dlouhejch, teď se žene po starostovi, dostaneš 50 otčenášů a neslevím ti ani amen. Černouch, inu, neper se a nejsi bit, dostaneš jen 15 zdrávasů!“

Tak to pokračovalo, farář Michalejc svědomitě zanášel jména drvoštěpů a při příštím pokání horáků dostal každý už svůj lístek s ustanovenou číslicí a druhem modlitby, vypsanými ze zápisníku.

A šlo to všechno tak pěkně po pořádku, jak jeden za druhým klekal na klekátko u staré, červotočinou prožrané zpovědnice a spouštěl dojemným hlasem: „Zpovídám se Bohu všemohoucímu a vám, ctihodný otče, že jsem po svatém přijímání se pral v Polední hospodě.“ To byl ten hlavní hřích a pak byla i jiná řada stále stejných prohřešení se, že brali jméno boží nadarmo, že hromovali a sakrovali, co jim slina na jazyk přinesla a „taky ňáký to poleno z panskýho“ a „ňáká ta voka ve špatným úmyslu“.

Celých patnáct let, čtyřikrát za rok to bylo stejně, a jen jednou za ten celý čas přihodilo se, že Bočan vynechal ve zpovědi „nějaká ta voka ve špatným úmyslu“.

S jemnou výčitkou obrátil se farář Michalejc na kajícníka: „A což voka, voka, Bočane?“

„To je marný, velebnosti,“ řekl Bočan, „s vokama nebylo tentokrát nic, nějakej lump mně ukrad dráty a nemoh jsem se vypravit do města ke kupci pro nový. Von je u nás samej zloděj, velebnosti…“

To byl tedy jediný případ, kdy v pořadí hříchů alespoň u jednoho scházel jeden, ale o příští zpovědi Bočan nevybočil již z obvyklého vyznání a k jakémusi uspokojení pana faráře přišla zas lítostivým hlasem pronesená „ňáká ta voka ve špatným úmyslu“.

Pravím k uspokojení pana faráře, neboť on miloval ty hranáče z hor a měl zkušenosti, že když ani voka se neobjevila na programu, že dotyčný schází duševně i tělesně a že to s ním nebude dlouho trvat. To dělají patnáctileté zkušenosti duchovního pastýře. Přestala voka, pak nebyla zmínka o polenech, hříšník po vykonané pobožnosti nestavil se ani v Polední hospodě a namáhavě stoupal k domovu do lesnatých kopců. A když přiběhla jeho žena na faru s nářkem, že včera muž za celý den neřek ani „híml“, ani „sakra“, vypravil se pan farář s kostelníkem bez meškání do hor, aby s posledním pomazáním zastihl ubožáka ještě živého.

Za patnáct let nabyl farář Michalejc zkušenosti, že jeho horští osadníci z osmi přifařených obcí se nepolepší ani nejkrásnějším kázáním, ani nejohnivějšími domluvami, třebas by i zoufale plakali, nahlížejíce sami, že je všechno marné.

Zprvu snažil se jim vysvětlit, co je to dobré a upřímné předsevzetí a když jim to pěkně vyložil, řekl Valoušek z Černkova: „Velebnosti, to dobrý a upřímný předsevzetí necháme těm mladejm, beztoho, když to takhle dál půjde, ubude zvěře a do vok se za uherskej měsíc nic nechytí.“

A před deseti lety řekl mu Chudomel tak upřímně, jak jen mohl, podávaje mu ruku: „Velebnosti, my se holt nepolepšíme, nás přece jen ti čerti budou na podávkách vobracet na vohni. Děj se už vůle boží.“

A tak pan farář zvykl si na všechno. Měl tam nahoře v horách za Černkovem ve Vlčím důlu kus lesa a jednoho dne při čtvrtletní zpovědi řekl mu ve zpovědnici Pavlíček: „Velebnosti, pak ještě nějaký to poleno z panskýho a pak jsem taky v tom lese, velebnosti, jako ve vašem, taky ňáký poleno... Vona byla letos velká zima. Tak jsem čtyry smrčky z lesa vaší velebnosti porazil a při každým jsem se za vás pomodlil otčenáš. A tak najednou jako kdyby to ze mne spadlo, bylo mně nějak lehko u srdce a porazil jsem nový tři.“

Za panské dříví dostal Chudomel deset otčenášů a za farářovo třicet za pokání a přitom ponaučení, že duchovní je zástupcem božím na zemi a že když někdo okrádá svého faráře, to že je právě takové, jako by porážel smrky samotnému Pánubohu.

Pan farář pokoušel se pak po těchto zkušenostech přiměti patronát, aby mu laskavě vyměnil jeho les v horách za les u Svobodných Dvorů, ale po marných pokusech nechal toho a zvykl si i na to, že ho okrádali s plným vědomím, že je to, jako když samotnému pánubohu porážejí stromy.

Pan farář Michalejc, obklopen těmi hříšníky, rok po roku ustával ve svých úmyslech, že vynasnaží se ty lidi polepšit, neboť kdykoliv potkal nějakého z nich, vždy na jeho domluvy slyšel slova provázená beznadějným vzdechnutím: „I ba, velebnosti, taky myslím, že už je to s náma všechno marný. My jsme holt neřádi.“

Bylo v tom tolik sentimentality, že po patnáctiletém zápase s touto „moral insanity“ horských farníků odložil pan farář zápisník, přestal si zaznamenávat otčenáše na pokání u jednotlivců a zcela mechanicky ve čtvrtletních obdobích podával stereotypní výklady o hříchu a o účinku hříchu, jeho řeči pozbývaly barvitosti mladších dob a rozohnil se jen tenkrát, když třebas Povondra jal se smlouvat o otčenáše. Ale Povondra s nepoddajností židovského obchodníka nabízel polovičku: „Velebnosti, jen patnáct otčenášů. Ten šestnáctej von by už nešel tak vroucně a ten třicátej, to bych si uvalil smrtelnej novej hřích na duši. Vědí, velebnosti, já už to zkusil, ale od patnáctýho do třicátýho, to jsem už to jen tak polykal a byl jsem s nima hotov, jako kdybych fouk do peří.“

I na to zvykl pan farář Michalejc a nevyvracel už ani Bočanovi, že milostivý Bůh mu odpustí všechno už při třetím otčenáši, poněvadž do třetice všeho dobrého, a to ostatní že by šlo do větru.

Pan farář cítil se unaven tím zápasem o blaho duší horských farníků a když jednoho dne Mareš z Kořenkova na otázku, jaké má hříchy, odvětil lítostivě: „Jako posledně, velebnosti,“ neptal se na podrobnosti a stoicky dal mu rozhřešení beze všech ponaučení a byl by snad zapomněl mu uložit i pokání, kdyby Mareš sám byl nepřipomněl: „A vočenáše, to jako vobyčejně, velebnosti.“

Někdy vracela se jeho bývalá energie, se kterou před léty přijel do Svobodných Dvorů a před čtvrtletním příchodem kajícníků z hor otevřel některý starý ročník Kazatele, aby odtamtud vybral prameny ke kázání, které by přeměnilo duše hříšníků, ale pak podíval se na tvrdé obrysy hor, tak tvrdé jako zásady jeho horských farníků, zavřel Kazatele a šel hrát klidně taroky do Polední hospody.

Nakonec ocitl se na celé čáře na ústupu. Při zpovědi, vidouce jeho odevzdání do osudu, pomaličku zamlčovali své hříchy. Vynechávali postupně polena, i nějaká ta „voka ve špatným úmyslu“, i to hromování, i to sakrování, i tu rvačku v Polední hospodě a jednoho dne se stalo, že Zámečníček z Horního Bourova po odbyté formuli „Zpovídám se Bohu všemohoucímu i vám, důstojný otče...“ dodal povzneseně: „že jsem čistej jako lilie, velebnosti...“

Ještě téhož dne podal zdrceně pan farář žádost na konzistoř o energického kaplana.

 

II

Energický kaplan jmenoval se Müller. Byl hubený jako oni asketi, kteří vydrželi ke slávě boží stát celý týden na sloupu bez jídla. Z jeho bledé tváře nebylo možno uhodnouti stáří, ale jisto bylo tolik, že v těch přísných, suchých rysech jeho mužný věk se ztrácel beze stopy radosti. Z jeho očí nezářilo však žádné nadpozemské nadšení. I v největším rozhorlení vypadaly jeho oči jako vodová, šedivá postní seminářská polévka. A pokud se týče způsobu řeči, vyrážel jednotlivé hlásky tak, jako když mluví církevní arimatejštinou.

Energický kaplan koktal. Pan farář Michalejc ustrnul se nad touto zásilkou slavné konzistoře a jeho sestra hospodyně chodila jako bez duše po celý první den.

Po svém příjezdu vysvětlil jim energický kaplan v řeči, trvající vzhledem k jeho napodobování arimatejštiny víc než přes dvě hodiny, že byl dva roky misionářem v Port Saidu a že za ty dva roky obrátil „je-je-je-dnodno-ho mu-mu-laha“. Pak že vrátil se na Moravu a že kaplanoval v Tišnově osm let a že e-e-e-ener-gi-gicky tam vymýtil ka-ka-karban a teď že jest zde.

Při večeři pan farář Michalejc za stálého vzdychání seznamoval ho s patnáctiletými svými zkušenostmi z tohoto kraje a energický kaplan, pojídaje kousek chleba, odstrkával talíř s uzeným masem a řekl: „Já, já ma-maso ne-nejím a já-já, já to ta-tady vy-vy-vymýtím. Já-já-já jim pro-pro-pro-mluvím do-do-do du-duše, já-já je o-osví-osvítím Du-du-duchem sva-svatým.“ Přitom pozdvihl své polévkové oči ke stropu a upíraje je na hák pro visací lampu, zvolal prorocky: „Já-já, já je o-o-obrátím.“

Pan farář šel hrát taroky a energický kaplan ve své kaplance modlil se breviář.

Čertví jak se to stalo, že už druhý den, když vyšel si energický kaplan k lesu s nějakou teologickou knihou, slyšel za křovím dětský hlas: „Vobrátil mu-mu-laha.“ Pak nějaká dětská postava mihla se v lese a za křiku „hó“ utíkala ke hřbitovu.

„Špa-špa-špatné mra-mra-vy,“ řekl si energický kaplan a posadiv se na mez u lesa, činil si poznámky: Zpovídal jsem se naposled s patřičnou přípravou a úmyslem? Nezamlčel jsem žádného hříchu? Vykonal jsem pokání? Vzpomínám si výstrah a poučení mně udělených? Neprohřešil jsem se více?

Energický kaplan rozhlížeje se na horu zamával tím směrem pěstí a zvolal: „Já, já-já-já jim u-u-ukážu!“

Za týden věděli už po horách, že „mladej jemnostpán vobrátil mulaha“. Bočan, porážeje právě s Fanfulíkem za Babou sosnu, řekl k Fanfulíkovi: „Von má vzácnou vejřečnost, loni vo vánocích ještě na Moravě zazpíval Narodil se Kristus Pán, ale to radujte se, to holt dozpívá až nám tady vo příštích vánocích.“

„Von prej nás chce přivést na dobrou cestu.“ Fanfulík si opovržlivě odplivl.

„Ať dělá, co umí,“ řekl klidně Bočan, „s náma je všechno marný…“

Když pak mluvil Chudomel s Valouškem z Černkova, poznamenal: „No jó, dyž nám starej jemnostpán nevzal naše hříchy, tu vobrátil mulaha teprv ne.“

A po horách panovalo nezvratné přesvědčení, že nenadálý příchod kaplana do Svobodných Dvorů je zasažením do jejich práv. Proto se také množily lesní krádeže.

Když se o tom dověděl energický pan kaplan, zvolal přesvědčivě: „O-o-obrátím je!“ a zahloubal se dál do teologických spisů.

Ale kajícníci z hor se tak lehce nedali. Napřed vyslechli s pohnutím jeho hodinu trvající vroucné a přesvědčivé všeobecné napomínání, že „ti-ti-tisíce li-lidí byby-bylo už za-zatraceno a na na ně že-že to ta-taky če-čeká“, kývali smutně hlavou, že ano, ale pak s nevinnou tváří předstupovali ke zpovědnici a hlásili, že jsou bez hříchu, jako Zámečník z Horního Bourova.

Odpíral jim koktavě rozhřešení, hrozil věčnými tresty a ze zpovědnice ozývalo se: „A což po-po-lena? O-o-ka? Pa-pa-ma-tujte na-na věčnost,“ a vzápětí nato nevinná a rázná odpověď: „Žádný voka, žádný poleno, mladej jemnostpane!“

Leckdos měl z nich v kapse obsílky k okresnímu soudu, aby po duchovní zpovědi předstoupil za pár dní před světského soudce, ale tu odmítal oka i polena s tváří nebesky jasnou a mučednickou, s plným vědomím, že proti věčnému zatracení se nedá nic dělat.

„Je to marný,“ říkali si kajícníci z hor, „i kdyby přišel sám arcibiskup a nejen takovej vobrátil mulaha!“

 

III

Celé dva roky trval zápas energického kaplana o duše farníků z hor k nemalému uspokojení pana faráře Michalejce. Statečný kaplan snažil se jim marně vštípit nějakou morální zodpovědnost a mínění horských farníků tlumočil jednou Bočan panu faráři, když se s ním setkal na horách: „Vědí, velebnosti, to je těžký. Vo naše hříchy se nedáme vokrást. Poctivost je pro bohatý lidi a u nás se ještě žádnej pořádnej člověk nenarodil.“

„Ale proč se nekajete, Bočane?“

„Kajem se, kajem, velebnosti, ale když von nás chce vobracet a velebnost ví, že jsme neřádi. A kdyby von, mladej jemnostpán, neříkal pořád něco vo zatracení, to voni, velebnosti, nám hezky vyložili, že z nás jen čerti budou dělat svíčkovou, ale vo zatracení nebylo řeči, zatracení, to je pro bohatý lidi, ale pro nás chudáky stačí ty kotlíčky se sírou. A kdyby von alespoň, mladej jemnostpán, neříkal, že se už příště nesmíme prát a že už nesmíme krást a sakrovat, věřejí nebo nevěřejí, jen se vohřál a už nám to zakazovat.“

Bočan si oddechl a s jemnou vroucností, dívaje se blaženě na pana faráře Michalejce, pokračoval: „To voni, velebnosti, byli jinačí dobrák, voni nám po celejch těch patnáct let nikdy neříkali Příště už to nedělejte!, voni nám jen mluvili vo tom starým, ale vo tom, co vyvedeme vod zpovědi do zpovědi, z toho nás nesráželi, velebnosti.“

Po tomto vyjádření musil se pan farář posadit na převrácený kmen. Přišlo to zčistajasna a byla to smutná pravda. Vzpomněl si, že skutečně za těch patnáct let nevaroval je před budoucími hříchy. Lítostivě pohlédl k nebi, zatímco Bočan vykládal důvěrně dál: „My jsme holt tak už vod narození. To bylo tak, jako když člověk vodvede práci. Přišli jsme s lítostí a řekli, tak a tak vokradli jsme vrchnost, prali se, sakrovali, pak nám, velebnosti, řekli, že máme mít upřímný předsevzetí toho litovat a my toho litovali a šoupali se po kolenou a říkali: Panebože, vodpusť nám, hříšníkům, ale vo tom, co vyvedem, nám neříkali nic a ty vočenáše, každej se je rád pomodlil, ty byly za to starý a ne za to nový nebo za to starý i nový, jak chce ten mladej jemnostpán, poněvadž říká za to starý dvacet a za to nový, co bude, taky dvacet. To nejde, velebnosti. Nám taky platí vrchnost jen za poražený dříví a ne za to, co porazíme pozejtří. Von, mladej jemnostpán, když nám takhle povídá, von nám bere naše hříchy dopředu a to není žádný pokání a když si to vodpykáme napřed, tak holt ve zpovědi musíme bejt čistý a von nám to nevěří a přece nám to už napřed vodpustil. A proto my musíme říkat žádný voko, žádný poleno, poněvadž to máme vodbytý do zásoby.“

Bočan, po křesťansku pozdraviv, stoupal se sekyrou do vrchu a pan farář stále ještě lítostivě hleděl k nebi a pak šel smutně tlumočit Bočanovy názory kaplanu Müllerovi.

Energický kaplan vyslechl ho se smutným pokyvováním hlavy a řekl: „Já-já, já už ta-taky vi-vidím, že je to-to ho-holota.“ A večer napsal uctivou žádost na konzistoř, aby bylo mu dovoleno vrátiti zdejší úřad a povoleno mu odebrati se opět na misionářské cesty do Malé Asie.

„O-obracet mu-mulahy!“

 

IV

Za dva měsíce objevil se na faře ve Svobodných Dvorech nový kaplan. Mladý, veselý muž, pravý poklad pro pana faráře Michalejce, poněvadž uměl hrát taroky.

Za čtvrt roku šla o něm po horách pověst, že je anděl a jednoho dne vstoupil do fary Zámečníček z Horního Bourova a uctivě líbaje ruce panu faráři, řekl vděčně: „Pochválen Pán Ježíš Kristus, velebnosti, voni nám s tím novým mladým jemnostpánem kápli do noty. Von se nás neptá ani na to starý, ani na to nový, von ví, že je to marný. Von je anděl, von nám tak pěkně vynadá při zpovědi, že brečíme jako baby.“

Po těch slovech vtáhl do pokoje pytel, který nechal za dveřmi a řekl přátelsky k panu faráři: „Jsou tak laskav, velebnosti, odevzdají tuhle srnu mladýmu novýmu jemnostpánovi. Chyt jsem ji v noci do voka, je to pěknej kousek a řeknou mu, že to je z vděčnosti, že nám tak pěkně vynadá zlodějů.“

Nežli se pan farář vzpamatoval, vytřásl Zámečníček srnu z pytle a zmizel jako duch.

A tak ležela před panem farářem na koberci srna jako doklad o sedmnáctiletém zápasu o duše kajícníků z hor...

 

V

A když za tři dny šel před polednem starosta kolem otevřených oken farské kuchyně, zastavil se a vtahuje nosem páry plynoucí okny zvolal: „I cákra, tady voní srnčí!“ a v příjemných představách odcházel od fary, kde se zatím strojilo na stůl.

      


 

Zápas s Armádou spásy

I

Pan Karel Larsson, velitel Armády spásy v Československu, napsal právě do Ústředního listu Armády spásy pohnutlivou zprávu do rubriky Mezinárodní zprávy: „Jižní Afrika. Podplukovník Smith, pracující již třicet let mezi tamními domorodci, byl se svými dvěma důstojníky, kteří tu práci začali, sněden sedmdesáti obrácenými salutisty. Tím mohl ukázati celému světu, že náboženství lásky má praktickou cenu.“

Pan velitel byl v mrzuté náladě. V jižní Africe žerou jim domorodci podplukovníky i s důstojníky a zde v Československu jdou obchody s dušemi strašně mizerně. Na Silvestra odpoledne a večer bylo shromáždění vojínů a v sále musili otevřít všechna okna, tak to čpělo rumem. V noci pak od 10. hod. přes půlnoc veřejné shromáždění s vítězstvím několika osob, které později na ulici byly zatčeny pro opilství. Na Nový rok klečelo u lavice pokání asi deset osob, kterým čouhaly z kapes láhve koňaku.

V neděli byl kapitán Pivoňka v Pardubicích, kde dle doslechu prý jedenáct osob hledalo spásu a nakonec se vysvětlilo, že si chtěli od něho vypůjčit peníze na hospodu.

Dne 31. prosince přijela ze Švédska kapitán Blenda Hellspongová, aby pomáhala v práci a první její bylo, že se naučila zpívat Točte se, pardálové!

Práce na Slovensku byla započata 7. ledna a 9. ledna už tu byl telegram, že vůdce výpravy objednal si ve Skalici tři hektolitry vína na účet Armády spásy.

Kapitán Hunt vrátil se do své vlasti, Anglie, k léčení. Poručíkovi Kukačkovi scházejí kalhoty jeho uniformy, ačkoliv se vymlouvá, že je proměnil za marmeládu, kterou rozdal chudým dítkám, jest to dosti pravděpodobné.

Liga mládeže poslala na druhou vánoční nadílku na Vinohrady seržanta Libuši Aronovou, která recitovala 38 básniček a zpestřila program hrou na klavír a zpěvem, následkem čehož ještě dodnes leží ve Vinohradské nemocnici na oddělení pro nervové choroby kolem dvou tuctů chlapečků a děvčátek, kteří si přišli pro vánoční nadílku.

Ze smutného přemýšlení vytrhl velitele Karla Larssona příjemný hlas kapelníka sborové kytarové brigády: „Je naděje pro každého, Larssone!“

„U starého čerta, kapelníku, myslím, že svět je už lak zkažen, že tu vůbec není naděje.“

„Zrakem víry pronikáme i temno neblahé doby, Larssone, ona nás připoutá k Němu.“

„Dejte mně s Ním pokoj. Víte dobře, že jsem byl vyzván generálem Bramwellem Boothem, abych uspořádal roku 1921 tažení za spásu hříšníků. Věci se nedaří. Bilance klesá. Potřeboval bych obrátit opravdového lotra, jehož obrácení by vzbudilo senzaci.“

„Já o jednom vím, veliteli Larssone. Seděl jsem s ním včera v jedné vinárně.“

Velitel Larsson zbledl rozčilením. „I vy jste, kapelníku naší kytarové brigády, ve vleku neřestí?“

Důstojný kapelník se vlídně, něžně usmál a řekl: „Co jest více, veliteli Larssone, vypít nějakou čtvrtku vína a získat pověst člověka ve vleku neřesti, či získat jednu duši z moci ďábla? Ostatně já pil víno Lacrimae Christi, Slzy Kristovy. Co se týká dále toho lotra, na něho jest třeba poslat nadšeného mladého muže, jakým jest náš sekretář Hopps.“

„Ach, Willy Hopps, toť opravdu anděl. Měl být na Cejloně pověšen domorodci, když je učil zpívat v plantážích písně Armády spásy. Zavolejte ho sem a dejte mu adresu toho lotra, kam chodí na víno.“

 

II

A tak setkal jsem se ve vinárně s panem sekretářem Hoppsem od místního velitelství Armády spásy.

„Jsem,“ řekl přívětivě, „vyslán Armádou spásy, může být, že by vás velice zajímalo slyšet mé názory. Je-li zde nějaká místnost, kde bychom byli sami, byl bych velice povděčen...“

„Rozumím vám,“ pravil jsem, mrkaje významně na něho, „zplna souhlasím, půjdeme vedle, dáme si tam přinést láhev vína...“

„Dovolte...“

„Jaképak dovolte,“ řekl jsem, plácaje ho důvěrně po zádech, „vím, že nejlepší vojáci Armády spásy rekrutuji se z bývalých alkoholiků. Dáme si tam přinést ještě láhev rumu.“

Když jsme seděli sami, pravil mladý pan Hopps: „Odpusťte, ale já to myslím doopravdy. Mám vám něco zazpívat?“

„Zpívejte,“ poručil jsem mu a pokuřuje doutník, pohodlně jsem natáhl nohy.

Počal zpívat tichým, dojemným hlasem:

„Jdeme kupředu proti všemu zlu,

byť to třeba byl satan sám,

jdeme k vítězství proti světa lsti,

boží království jest cílem nám.

Jdeme kupředu, neznáme svodu,

věrně budem vždy k pravdě stát.

Jdeme k vítězství, z hříchu k milosti,

aby nový život byl zde znát.“

Když ukončil, řekl jsem: „Já také něco umím. Poslyšte: Zazpíval jsem:

„Kdo dá výhost klamu, bludu,

boží pravdu vyvolí,

ten se zbaví všeho trudu,

nic ho více nebolí.

Nazdar, na vaše zdraví!“

Díval se na mne svýma modrýma očima.

„Dovolte, pane,“ řekl, „proč to pijete?“

„Poněvadž mně to chutná, nechcete se napít? Ale proč bych vám to nabízel. Česká žena Pavla Moudrá měla kdysi přednášku o Armádě spásy, ve které dokazovala, že Armáda spásy dělala pravé divy. Z opilců stávali se takřka přes noc lidé střízliví, z brlohů neřestí a pustých vášní stávaly se spořádané domácnosti, z prostitutek obětavé ošetřovatelky nemocných, ze zpustlých zločinců horliví kazatelé mravnosti. Vy mně neimponujete. Byl jste opilcem? Nebyl. Potloukal jste se v brlozích neřesti a pustých vášní? Nepotloukal. Byl jste prostitutkou? Nebyl. Byl jste někdy zpustlým zločincem? Také nebyl. Prosím vás, řekněte mně, mladý muži, jak chcete být kazatelem mravnosti, když k tomu nemáte předběžného vzdělání zpustlého zločince, lupiče, alkoholika. Víte, z jaké rodiny vyšel objevitel střední Afriky - David Livingstone? Jeho děd i otec viseli pro svatokrádež. A kde se vzdělával Jan Paton, misionář lidožroutů hebridských? Na galejích, na které byl odsouzen pro otcovraždu. Napijte se a nedělejte hlouposti.“

Mechanicky vzal skleničku rumu a vypil. „Já jsem opravdu z dobré rodiny,“ řekl omluvným tónem.

„Tak vidíte, mladý muži, to ještě není žádné neštěstí, to se dá všechno během času napravit. Ještě můžete třebas někde vykrást půdu a dá bůh, že se vám podaří i okrást tu a tam nějakou banku. Nač věšet hlavu, napijte se ještě jednou! Pravda, výborný rum.“

Panu Hoppsovi, nezvyklému na takový nápoj, oči se počaly klížit. Počal jsem mu tichým, něžným hlasem zpívat ukolébavku:

„Již zazní z doubí hlas slavíčka

a počne v loubí pět hrdlička

a přejde zima i prška zlá,

i kvítky vzejdou - hallelujah!“

Usnul na židli. Políbil jsem ho na čelo a pohladil jemně po vlasech a tiše po špičkách vyšel z pokoje.

„Tu útratu,“ řekl jsem vinárníkovi, „zaplatí ten pán, on si malinko zdříml.“

A ocitnuv se na ulici, podíval jsem se na hvězdy zářící na obloze a vykřikl do pražských ulic žalm 92: „Jak velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Velmi hluboká jsou myšlení tvá, člověk hovadný nezná toho!“

Což mne stálo dvacet korun pokuty pro rušení nočního ticha.

 

   


 

Zapomenuté jubileum

V záplavě oslava jubileí, za kterých lidstvo vzpomíná s pocity víceméně různými na význačné události, jež měly vliv na pokrok a vývoj lidského ducha, zapomenuto bylo letos na jedno důležité výročí. Dle židovského letopočtu počítá se od stvoření světa rok 5671, a dle bible roku 671 po stvoření stižena byla zeměkoule potopou. Letošního roku bylo tomu tedy právě 5 000 let, co byla potopa světa.

Divím se velice, že ani církev, ani žádná politická strana nepovšimnula si tohoto výročí, ač je dokázáno, že právě potopa světa měla největší vliv na utváření stávajících poměrů společenských i sociálních.

Případ je dostatečně znám z biblické dějepravy.

Lidé se počali množit na zemi a "brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali". I řekl bůh, že lituje stvoření člověka na zemi a že vyhladí vše od člověka až do hovada. Z těchto živočichů vyjmul jakéhosi pana Noe, jenž byl spravedlivý a "chodil ustavičně s bohem". Poručil mu, aby si vystavěl koráb, do toho vstoupil s rodinou a přibral ze všech živočichů po dvém.

Pak se otevřeli průchodové nebeští a zemští a na zem přišla potopa, jež trvala čtyřicet dní. Noe se zachytil na hoře Ararat, a když konečně voda opadla, vyšel s rodinou a se všemi zvířaty na suchou zem.

S jakými pocity hledíme dnes, ve 5000. výročí této události, zpět na onu dobu! A uvážíme-li, jaký význam má pro nás potopa světa, vidíme, že bez ní by dnes život náš vypadal zcela jinak. Čin Noemův musí zůstat věčně nezapomenutelným v srdcích vděčného lidstva.

Považme, kde bychom nabrali spoustu politických stran, kdyby byl Noe zapomněl vzít s sebou některé druhy hovad. Marně bychom se ohlíželi v dnešní jubilejní rok vůkol a hledali národní socialisty, kdyby byl Noe nezachoval v arše některé animály, bez nichž by musila tato strana zahynout. Že žijí mezi námi různí klerikální vychovatelé dítek, o kterých čteme každou chvíli v Záři a Právu lidu pod titulem "Zase jeden" - to vděčíme rovněž Noe­movi, jenž v arše zachránil prasata před vymřením. Kam by se poděla šlechta, kdyby Noe nebyl vzal do korábu všeliké ptáky, o kterých bible praví, že ani nepracujou, ani nesejou, ani neořou, a přece ani Šalamoun ve vší své slávě nebyl jako oni. Bez Noema nebyli by u nás ani živočichové, kteří milují kalné vody, ale přitom dovedou vždy plavat s proudem.

Přitom vzpomínám, že agrárníci, nemít volů, by taky byli na hromadě, poněvadž by nemohli před nimi zavírati celní šraňky srbské.

To všecko bylo nám zachováno zásluhou Noemovou! Proto dnes s hrdostí a láskou hledíme k tomuto dobrému muži, nedbajíce nikterak toho, že později stal se z něho alkoholik. Divíme se jen, že jubileum jeho nebylo nijakým způsobem oslaveno právě v těch kruzích, jichž se to nejvíce dotýká. Pouze v Rakousku vzpomněla si na něho vojenská správa, která na 5000. památku jubilea archy Noemovy postavila tohoto roku první dreadnought. Jinak je všade ticho a žádné jiné zvíře se ani nehnulo. Snad je to proto, že je všade válečné napětí.

Na Balkáně se to začíná mlít, v Maroku se to taky hýbá - bude asi válka a mnoho lidí bude postříleno ve službách různých vlastí.

A tu myslím, že i pánbůh si vzpomene na zapomenuté 5000leté jubileum a jako tenkráte, i nyní bude litovati, že stvořil člověka".

 

     


 

Zasnoubení v naší rodině

Ze zápisků hodného hošíka

My jsme měli vždycky velkou starost s naší nejstarší dcerou Lidkou, poněvadž už několikrát zůstala přes noc na výletě s pány, kteří se dovolili maminky, aby mohla s nimi jít na kraťounký výlet.

Jednou přišel pan Syrovátko, jeden úředník, moc hodný člověk a pořádný a šel k mamince a tatínkovi a tak hezky prosil, abychom Lidku pustili s ním na výlet. Pořád smrkal a říkal, že je naprosto čestný muž a ryzí charakter. Maminka tedy odpověděla, aby jen tu holku vyvedl, že ale musí být doma v osm hodin večer, poněvadž dvakrát nebude jí ohřívat večeři a pak se to nesluší přijít později, aby holka nepřišla do nějakých řečí.

Ten pan Syrovátko nato začal zas smrkat a křičel, že je čestný člověk a žádný padouch.

Tatínek povídal: „Padouch sem, padouch tam, jen ji přiveďte celou a v pořádku, já to beztoho nerad vidím.“ Ale co měl dělat, když něco řekne maminka, tak musíme s tatínkem držet hubu, i když máme pravdu a maminka vyvádí koninu.

Tak si ji pan Syrovátko odved. Maminka udělala Lidce kříž a pan Syrovátko mně dal pětník, to byla jako náhrada za to, co proved.

Je už půl deváté večer a Lidka nikde, pak bylo deset a zavřeli dům, bylo jedenáct. Maminka plakala a tatínek sněd Lidce večeři, chodil dopáleně po pokoji a volal, že ho, pana Syrovátku, požene k zodpovědnosti a že ráno půjde do úřadu.

Maminka bědovala, že se jim snad něco stalo, že si třeba Lidka zlámala nohu nebo vaz, nebo že se utopili anebo že Lidka ztratila to nejdražší, co má po matce.

Ptal jsem se, co to je a tatínek mně dal pohlavek a maminka poručila, abych se modlil. Já jsem řek, že anděl strážný bude s Lidkou, poněvadž jsem viděl takový obraz, jak převádí andělíček přes kládu nad propastí slepé děvčátko s květinkami v košíku.

Ale tatínek bručel, že teď hlavní anděl strážný Lidčin jen pan Syrovátko a on že by nechtěl, kdyby byl děvčetem, aby Syrovátko v noci ho provázel z výletu.

Pak bylo dvanáct hodin a maminka už neříkala „moje zlatá Liduška“, nýbrž „ta coura, poběhlice“ a tatínek křičel: „To jsou vilníci, člověk aby se bál pustit se dnes s někým na výlet.“

Nespali jsme do tří hodin v noci. Ve dvě hodiny zapraskalo ve skříni a maminka se pokřižovala a zvolala: „Už je to takový, to je znamení.“

Mladší sestra Mařena, ta z toho měla radost, poněvadž jednou byla bita, když přišla v devět hodin večer domů místo v sedm.

Ve tři hodiny byl tatínek hotov s lahví rumu a povídá: „Ať se stalo co stalo, už to nenapravím, ráno mu přelámu nohy a oběsím se a všechny vás pobiju.“ Začal chrápat za stolem a maminka zhasla lampu, aby v tatínkovi ten rum nechyt.

Šli jsme ležet a spali jsme až do osmi hodin. V půl deváté najednou se otevřou dvéře a dovnitř k nám vrazí pan Syrovátko a hned volá: „Nelekejte se, slečna Liduška se bojí domů.“

Tatínek se posadil na posteli a odplivl si a povídá: „Přišel jste sem a odvedl si ji na výlet, teď si ji nechte a běžte spánembohem.“

Maminka byla ve spodničce, dupla na tatínka a řekla, aby mlčel a nic nehájil a pustila se do pana Syrovátky, který smrkal a říkal, že je úplně čestný muž a že je stihla bouře, průtrž mračen, krupobití a že to odneslo most a tak museli zůstat, poněvadž vlak nejel, v hotelu přes noc. Že je tam takový malý hotel a draho že tam bylo.

Maminka počala plakat: „Ježíšmarjá, hotel, vy zpustlíku a nemravo, vraťte mně ji tak čistou, jako byla.“

Pan Syrovátko se třás a koktal, že je Liduška po té cestě moc zablácená a že v hotelu neměli ani podomka a ani kartáč.

Tatínek volal z postele: „A to je pěkný hotel!“

Maminka plakala pořád a mluvila o bílé lilii a pan Syrovátko volal stále: „Milostivá paní, upokojte se, já jsem čestný muž a já spal jinde.“

Maminka ho chytla, lomcovala s ním a křičela: „Ne, já to znám, já mám zkušenosti!“

A pan Syrovátko jen smrkal a pohazoval kapesníkem v ruce a mluvil, že to byla jen přátelská náklonnost, která je pojila na výletě, takové malé přátelství jako kupříkladu je mezi ním a jejím tatínkem.

Tatínek na to křičel z postele, že děkuje za jeho přátelství.

Maminka zas šla na tatínka, aby mlčel a chytla pana Syrovátku a volala, by přísahal, že si vezme Lidušku, před tím nevinným chlapečkem, totiž přede mnou a přivedla mne za ucho k panu Syrovátkovi, který se začal červenat a volal, že si Lidušku nemůže vzít, poněvadž už je ženatý a rozvedený.

Jak to tatínek slyšel, křičel, aby mu podali pistol, že musí přijít na Pankrác.

Maminka si držela spodničku, jako když chce omdlít, pan Syrovátko žvýkal si knír a vtom vběhla mezi nás Liduška, zablácená a uplakaná, klekla u tatínkovy postele a křičela, že to bylo ponejprv a naposled, co tohle vyvedla a že pan Syrovátko je čestný člověk a že spal vedle v pokoji.

Pan Syrovátko na to volal: „Máte úplnou pravdu, slečno, na to jsem si nevzpomněl. Ježíšmarjá, milostpaní, tam bylo štěnic, rukulíbám.“ A sotva to dořekl, už vzal klobouk a byl na chodbě.

Liduška chtěla vyběhnout za ním, ale matka ji chytla, smýkla s ní, jako to dělá s tatínkem a řekla jí, že je mrcha a že udělala hanbu celé rodině, aby teď sháněli ženicha a jak to bude těžká věc, poněvadž se to rozkřikne.

Tak sháněla Liduška ženicha a našla jednoho, jak tatínek říkal „vejra“. Ale to nebyl vejr, to byl mazaný chlap a jmenoval se Wavroušek. Nosil cvikr na černé šňůře a vždy se u nás nacpal chleba, až mohl prasknout, což jsme všichni pozorovali, ale on si jen tak pomáhal, aby se nestalo žádné neštěstí.

Jednoho dne přijde k nám a prosí, aby mohl jít v neděli s Liduškou na výlet.

Tatínek neřekl nic, jen si pohvizdoval a maminka mrkala na Lidku moc významně a říkala, že Liduška nerada chodí na výlety.

Ale Liduška prosila, že nebyla ještě v Říčanech a že tedy by to mohla jednou zkusit.

Pak měla matka velkou řeč, ve které mluvila o počestnosti, až pan Wavroušek vytáhl kapesník z kapsy a začal zrovna tak smrkat jako pan Syrovátko a říkat, že je naprosto čestný muž a zlatý charakter.

Slyšel jsem, že tatínek si bručí: „Tamten nám říkal, že je stříbrnej a tenhle, že je zlatej, no, pomoz pánbůh!“

Ale pustili jsme ji přece jen na výlet, poněvadž tatínek řekl, že je pan Wavroušek takovej hloupej vejr a nakázali jim naši, aby byli v půl deváté doma, poněvadž pak už zas by museli ohřívat večeří.

            Jo, ale ono je deset, je půl jedenácté, maminka se ošívá a říká: „Aby to jen nebylo zas jako tenkrát!“

Ve dvanáct hodin měl tatínek v ruce jízdní řád, který držel v ruce a nazpaměť říkal: „Tak poslední vlak sem jede z Říčan v jedenáct hodin, to počkáme ještě půl hodiny a pak skočím z okna.“ Šel do kuchyně, vypil tam zas všechen rum z láhve a když byla jedna, začal zpívat: „Tu máš, holka, tu máš dukát za ten jeden nocleh tvůj...“

Maminka ho ani neokřikla, ale jen plakala, že to s Lidkou skončí špatně.

Pak tatínek vlezl do postele a počal hned chrápat, a my jsme si také vlezli do postelí a maminka, než usnula, řekla: „Já jim to ráno povím!“

Ráno v devět hodin také šťastně přišli. Ten vejr vedl Lidušku za ruku a řekl: „Milostivá paní, jsem naprosto zlatý charakter a čestný člověk. Strhla se proti mé vůli velká průtrž mračen, krupobití, strašná bouře, blesky lítaly a hrom bil napravo nalevo, tak jsme zůstali v hotelu, ale ve vší počestnosti, neboť já spal nalevo a Liduška napravo.“

Tatínek už to nemohl vydržet, že tak dlouho mlčí, zvedne se na posteli a povídá: „To jste byli zas v tom mizerném hotelu, jako byla Lidka posledně s panem Syrovátkou?“

Maminka skočila na tatínka a začla ho škrtit.

Lidka upadla u dveří a pan Wavroušek vykřikl: „To bych přišel mezi pěknou bandu,“ a vyrazil ze dveří.

Lidka potom brečela celých čtrnáct dní, nikdo na ni nemluvil, jen tatínek říkal: „Já ti seženu ženicha,“ a lítal po všech čertech, až jednoho dne přijde domů hodně namazaný a povídá: „Tak jsem konečně našel ženicha, ten potřebuje pořádnou hospodyni, poněvadž se chce udělat pro sebe a zařídit si hospodu.“ Tatínkovi jen krásně přitom svítily oči. „On je to moc hodný člověk a přijel do Prahy, tak jsem to vyjednal, zítra v neděli ho přivedu a beze všeho budem slavit zasnoubení. Upečeš kapouna a já se trochu naleju na kuráž.“

Tak ho také přivedl, posadíme ho ke stolu a čekáme na Lidku, která si dělala vedle nový účes.

Vtom již přijde Lidka a ten ženich se na ni podívá a ona na něho, zbledne a on taky, chytí klobouk a je ze dveří. On to byl vrchní číšník z toho hotelu, kam se utekla vždycky Lidka s panem Syrovátkou a s panem Wavrouškem, když přišlo na ně na výletě to strašné krupobití.

     


Zatmění slunce

Když počal Měsíc ustupovat a Slunce jasněji a jasněji vystupovalo ze zastíněné plochy, pan soudní rada Jauris hodil na zem zelené a žluté sklo s gestem velice mrzutým.

Stál jsem vedle něho v pokoji, když pan soudní rada řekl: „Tušil jsem v tom nějaký podvod. Dvakrát mne již zatmění slunce oklamalo. Jednou, asi před patnácti léty, to nebylo docela nic, to vám byla zakryta jenom snad jedna třetina sluneční plochy, no a taky se tenkrát říkalo, že bude málo vidět. Pořídil jsem si černé brýle a byl jsem tak zklamán, pamatuji se na to tak živě, jako by to bylo včera. Já se zajímám velice o astronomii a tento zájem sdílela se mnou i moje manželka a s ní zas pan doktor Kavka. Ten dokonce znal ze svých studijních cest velké hvězdárny ve Švýcařích, odkudž z hvězdárny na Montblanku přinesl si snímky průchodu Venuše. Měl jsem vilu v Krušných horách. Velmi hezkou vilu na samém vrcholku velkého kopce, který byl holý, ale několik kroků níže byl les a dál opět samé vrchy a hory, které kolem dokola obklopovaly jako věnec kopec s mou vilou a byly mnohem vyšší, takže když jste se podíval nahoru k obloze, zejména v noci, tu vypadalo to tak, jako byste se díval spodem trychtýře. Na té vilce zařídili jsme si malinkou hvězdárnu, odkud pozorovali jsme všech 7000 hvězd první až šesté velikosti, které jsou viditelný pouhým okem, a když jsme namířili svůj dalekohled, tu se nám hvězdy objevovaly jako rozházená krupice. Pan doktor Kavka uměl všechny ty zjevy vysvětlovat vědecky, a to právě poutalo mou manželku, neboť já jsem měl sice také radost z astronomie a mám dodnes zájem o ni, ale já o tom mnoho nepřemýšlím. Mně se dokonce zdá být někdy nesmyslem, abych vysvětloval, že malinká hvězdička sedmé velikosti, která září v souhvězdí Velkého medvěda, jest od nás vzdálena 340 trilionů kilometrů, a kdybych užil onoho přirovnání s bleskovým vlakem, letěl by tam onen vlak 325 miliónů let při rychlosti 120 km za hodinu.

Tak někoho bulíkovat mne mrzelo a nechtěl jsem také v tom směru upokojit otázky své manželky. Ostatně byl tu doktor Kavka, kterému ona kladla sta otázek. Často, když jsem na verandě kouřil do pozdního večera poslední doutník, slýchával jsem příjemný hlas své paní manželky a její přečetné otázky, kterými zasypávala na zahradě pod terasou pana doktora Kavku, když tak pozorovali nějakou tu nepatrnou stálici, ztracenou v těch přečetných světelných bodech na obloze.

A tu jsem slýchával, jak se táže:

Jak dlouho by tam jel rychlík, jak dlouho nákladní vlak, jak dlouho automobil, za jak dlouho by tam byl člověk na kole a podobně, načež on odpovídal: Nákladní vlak při té a té rychlosti by tam jel tak a tak dlouho, zkrátka měl na všechno plná ústa číslic. Všechno odůvodňoval teoriemi, to se rozumí samo sebou, jak jsem později seznal, nebylo na tom ani zbla pravdy, poněvadž mne s tím zatměním slunce tenkrát podvedl. Pak bylo vždy ticho na zahradě, a to se oba ti mladí lidé dívali na hvězdy a někdy se mi zdálo, že se drží za ruce, a nebylo to divu, má paní manželka musila se vždy ho chytit, když si představila, že hvězda, na kterou se dívali a o které mluvili, řítí se prostorem nesmírnou rychlostí 30 miliónů kilometrů za den. To ohromí. Hlava se vám zatočí, když si povážíte ty strašné pohyby nebeských těles, a vy byste upadli, kdyby vás nezachytil někdo do náručí. To se často přihodilo mé paní manželce, když s panem doktorem Kavkou dívali se na zahradě na tu hvězdářskou spoustu a pan doktor Kavka jako Flammarion spřádal své hvězdné sny. Jest zajímavé za takových hvězdnatých nocí, jak v oční zřítelnici zrcadlí se hvězdy, ovšem tak malinké, že v oku je vidět odrážet se 534 hvězd první až čtvrté velikosti.

Tak to vypočetl pan doktor Kavka, když se díval dole na zahradě za hvězdnaté noci do pěkných modrých očí mé paní manželky. Já si přitom pohodlně pokuřoval svůj doutník na verandě a radoval jsem se z toho klidu krásné letní noci, uspokojen i v otázce žaludku, neboť jsme měli výbornou kuchařku. Měl jsem takovou radost ze života, díval jsem se na nebeskou báň, na hory kolem, jejichž temné obrysy mně vždycky pravily, že za nimi leží město, kde se dostane všechno, co je třeba k pořádné kuchyni. Tam každý druhý den jezdila naše kuchařka se služkou a nebylo tam draho. Kuřata byla tam lacinější než dole ve vesnici a větší. Pak jsem si také představoval, jak by bylo asi tak starému člověku jako já smutno, kdyby neměl mladou, veselou paní manželku a takového rozšafného přítele, jako byl pan doktor Kavka.

Jen někdy mne přiváděl do rozpaků, a to, když chodil si stěžovat na svévolnost mé paní manželky. Tu třebas napadlo, že musí uspořádat noční výlet na blízký kopec, odkud byla vyhlídka po celém kraji, báječná vyhlídka, když se všechny ty lesy a vrchy koupaly v měsíčním světle. A ona stála na tom, že já musím jít také s sebou. Já jsem ale nikdy nešel, poněvadž jsem se nechtěl tlouci v noci někde po kamenitých srázech, když jsem klidně mohl na verandě v proutěném křesle kouřit si doutník.

Tak jsem jim dával s sebou našeho psa Barryho, ale to bylo jen asi dvakrát, poněvadž Barry vždy strašně vrčel na pana doktora Kavku, a když byli již u cíle své cesty, poznal jsem to z toho, že Barry dal se do takového štěkotu, až to bylo slyšet ke mně na verandu, a jednoho dne dokonce kousl pana doktora Kavku vzadu do kalhot. - Tak plynulo nám spokojeně to léto, až přišel den, kdy mělo nastat zatmění slunce. Jezdili do města opatřovat mně černé brýle, zelená a žlutá skla, která kombinovali dohromady, zajeli jednou dokonce až do Prahy pro černou clonu a dalekohled a celý týden před zatměním nemluvilo se o ničem jiném u stolu nežli o tomto úkazu. Pan doktor Kavka stále tvrdil, že bude v pravé poledne úplná tma, že nebude vidět na čtyři kroky a že to přijde najednou, zkrátka, mluvil tak, jako psaly noviny tyto dny o tomto úplném zatmění slunce, které se však ukázalo být stejným humbukem jako to před patnácti léty.

Když konečně přišel ten den, dali mně černé brýle, dalekohled do ruky a poslali mne ve 12 hodin 12 minut nahoru na naši malou observatoř ve věžičce vily. Zůstali zatím dole a dívali se z jídelny těmi kombinovanými skly. Mohl jsem si oči vykoukat samým očekáváním, kdy bude malá černá plocha, která byla na okraji slunečním, postupovat do středu. Tři čtvrti hodiny jsem já hlupák vydržel dívat se do slunce, a ono stále nic. Tak jsem sundal brýle a šel se optat dolů pana doktora Kavky, jestli se nemýlil. A vidíte, podvedl mne s tím zatměním slunce setsakramentsky. Moje paní manželka seděla mu na klíně a zapínala si blůzu. Jen to je pravda, že jejich obličeje byly bledé jako mrtvoly. No a dneska byl jsem s tím zatměním slunce podveden podruhé.

   


 

Zavřený lev

Maďar Josef Örök byl šikovatelem u našeho pěšího uherského regimentu v Košicích. Byli tam v naší kumpanii Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři, Rusíni a několik cikánů. Nad těmito národy vládl šikovatel Josef Örök svou železnou rukou, vymýšleje si stále nové nadávky a nová proklínání, používaje všech možných úskoků, aby přivedl mužstvo do nepříjemné situace a vehnal ho do rozpaků.

Muž ten snažil se, aby se stal všeobecně nenáviděným, což se mu také úplně podařilo. Jakmile tedy dosáhl úspěchu v tom, po čem toužil, věda, že má před sebou samého nepřítele, netvářil se ani v nejmenším, že o tom ví. Každou neděli udělal náhlou „mundur visitu“, a ať to byli Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři, Rusíni i cikáni, všichni tito národové nesměli z kasáren odpůldne ven. Tu ten měl utržený knoflík, nebo měl všechny knoflíky, ale pečlivý Josef Örök choval obavu, že by se mu mohly knoflíky na cestě utrhnout. Jinému se opět knoflíky neleskly tak, jak předepsáno, nebo se leskly příliš mnoho.

„To, holoubku, nepůjdeš nikam,“ říkal Josef Örök, chytaje za knoflíky, „podívej se, ničemo, už mám dva v ruce a chlape, tys tak nepořádný, že v bitvě postavím tě do první řady, abys první padl. Ale ne, co to mluvím, proklatče, nepřítel by se styděl do tebe střílet. Nepřátelský hejtman kdyby tě, chlape, viděl dalekohledem, tak vydá rozkaz, aby šetřili, poněvadž nejsi voják, když nemáš knoflíky v pořádku. Ba, holoubku, podívej se. Už jsem zase chytil za jeden knoflík a zůstal mně v ruce.“

Pozvolna zůstaly mu v ruce knoflíky celé kumpanie, až na knoflíky cikána Gučky.

„Ej, cikánský ničemo,“ volal Örök, snaže se marně mu je utrhnout, „mně se zdá, že jediný ty jdeš dnes odpůldne z kasáren. Máš svoje nitě, či koupil jsi je z erárních peněz, neboť se mi zdá, že plýtváš... Co to vidím, holomku, tys přidrátoval knoflíky drátem k blůze a propíchal drátem erární sukno. Baszom az anyát a Krisztus Mariát, az istenet, baszom a tegedet, te vagy buta és én Krisztus Mariát baszom e csunyát! Pane Ježíši Kriste, vidíš toho vola, lotra a zloděje!“

A Josef Örök, pozvednuv bolně zrak k nebi, lítostným hlasem pronášel, chytaje cikána za ucho: „Panebože na nebesích, ty vidíš tohoto infanteristu, ale ve své neskonalé dobrotě doposud jsi toho bídného červa nezašlápl. Ty jistě dovolíš, když mu dám, bídáku, 6 hodin špangle, až zčerná ještě víc, než ho, ničemu černého, jeho matka porodila!“

Příští neděli před vycházkou prohlížel Josef Örök boty kumpanie, zdali je přesně podle předpisu v botě dvaatřicet cvočků.

„Ach, miláčkové,“ řekl kumpanii, „pro dnešek máte kasárníka. Nežli bijete cvočky do bot, musíte se příště optat, jak hluboko smíte cvočky zatloukat a kolik jich tam smíte zatlouct. Poněvadž předešle při „mundurvisitě“, jako váš dobrý otec, omlátil jsem vám boty o vaše tlamy, když nebylo cvočků v botách 32, dnes vidím, že nejmenší počet cvočků v botách je 33. Vy myslíte, že čím víc, tím líp. To platí u knedlíků, chrapouni a ne u cvočků. Čím více, tím hůř pro vás, velbloudi, az ebadta! Budete se bavit tím, když vás nepustím z kasáren, že vytáhnete všechny cvočky, až bude podešev čistý a zas patřičné množství zatlučete. Vidíte, že já z toho nic nemám, budu se dívat na vás, jak pracujete, pošlu si pro litr vína a tak nám to odpůldne uteče... A že je dnes horko, z toho si nic nedělejte, váš tatíček Örök se už zchladí vínem. Můj krajan Maroszy mně dojde pro víno, neboť ten ničema je z vás nejhodnější padouch. Ten se přiblížil nejvíc ku pravdě. Do boty nabil 33 cvočků.“

A tatíček Órök byl laskavým otcem kumpanie, kterou proháněl po cvičišti jako lev plaché antilopy. Celá kumpanie se před ním třásla a on udržoval mužstvo ve stálém chvění před sebou jako větřík osiku. Jeho hlas podobal se řvaní lva, před kterým třesou se velbloudi, jak jednou se zmínil jako mimochodem, když poručil na cvičení mužstvu „rut“.

V té době klidu poučoval jemně a citlivě, aby si vážili lidé té spokojené chvilky, neboť až dokončí tuto větu, budou zas cvičit do úmoru, aby si konečně pamatovali, že neklekají před oltářem, nýbrž že dělají „kniet“ na cvičišti.

A zase se ozývalo hromové volání „Kniet! Auf! Kniet! Auf! Nieder! Kniet! Auf! Kniet! Auf!“

A jednoho dne šikovatele Oróka zavřeli.

Lev se opil. Opil se tak, jak se umí Maďar opít. Přišel do kasáren bez čepice, zpíval si píseň o krásné krčmářce za Szatmárem, která kradla kupcům z kapsy hodinky a kterou hodili dopálení kupci vlkům. Pak si zpíval, že ty hodinky kradli spolu. Už to způsobilo špatný dojem v kasárnách. Pak vyšel na dvůr hejtman. Örök jde kolem něho a nezasalutuje, jen si zpívá, že to nebylo ani za Szatmárem a že ji nehodili vlkům.

„Poslušné hlásím,“ pravil k panu hejtmanovi, „nevíte, jak to bylo vlastně s tou krčmářkou?“

Dostal za to třicet dní pokojového vězení, „zimmerarrestu“, „szobaaresztu“.

Ráno, kdy byl Josef Örök pevně zamčen na chodbě kasáren ve svém pokoji, dostal rozkaz „štabsfíra“, aby se občas podíval, zdali se snad nedostal Örók oknem ven.

Bylo krásné nedělní odpůldne, kdy „štábsfíra“, právě když šli vojáci na vycházku, zaklepal na dveře Örökovy a přátelsky se otázal: „Josefe, jsi tam?“

„Jsem,“ ozval se zoufalý hlas Josefa Öröka zevnitř, „jsem tu, bratře!“

„Nelezeš oknem?“

„Nelezu, bratře!“

„Dobře, já se zas za chvíli optám!“

Zavřený lev!

„A co, hoši, nejdete dnes ven?“ ptal se důstojník mužstva kumpanie Örökovy.

„Osiřeli jsme, poslušně hlásím,“ řekl desátník, „je nám smutno.“

Důstojník odešel, kroutě nad tou podivnou láskou povážlivě hlavou a v polovici kasáren, kde byl zavřený šikovatel Josef Örök, zůstala jen jeho kumpanie.

Örök dívá se oknem a zlostí se zavřenému lvu ježí vousy. Vtom ozve se za dveřmi poznovu hlas:

„Josefe, jsi tam?“

„Jsem, bratře!“

„Nelezeš oknem?“

„Nelezu, bratře!“

„Dobře, já se za chvíli optám!“

Sedí chvíli Örök, kroutí si vousy a proklíná svět. Poznovu slyší hlas:

„Josefe, jsi tam?“

„Jsem, bratře!“

„Josefe, jsi tam? - Nelezeš oknem?“

„Nelezu, bratře!“

„Dobře, já se za chvíli optám!“

A mužstvo kumpanie pomalu jeden za druhým klepá na dveře a táže se:

„Josefe, jsi tam?“

Hromové klení ozvalo se za dveřmi.

Chvíli bylo ticho, pak přistoupil ku dveřím Slovák Gombiška.

Vážně zaklepal a zřetelně řekl: „Čuješ, Jožko, seš vňútri?“

„A za ním Slováci Mahula, Opinko, Zubrita klepou na dveře a volají: „Čuješ, Jožko, seš vňútri?“

Zavřený lev dal se do nadávání. Bylo slyšet, jak hází židlemi a křičí: „Všechny vás zavřu, všechny vás zavřu!“

Utichl. Sotva utichl, přišli Němci Schlosser a Gräber, zabouchali na dveře a tázali se něžně: „Seppl, bist du drin?“

Pak přišli Rusíni, Rumuni, Poláci a Češi: „Josefe, jsi tam?“

Josef Örök už nemohl nadávat, jen volal bezmocné sípavým hlasem: „Lotři, bůh vás potrestá a já vás zavřu!“

Přišel i cikán Gučko a poníženým hlasem svým šišlavým nářečím řekl, klepaje na dveře: „Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú vňútri?“

„Ach, bestie,“ křičí Órök, „mysli si, že máš špangle!“

Náhle rozeznal Örök hlas „štábsfíry“.

„Josefe, jsi. tam?“

„Jsem, bratře,“ odvětil ubohý zavřený lev.

„Tak tam, bratře, zůstaň,“ řekl „štábsfíra“ něžně, „já ti pomoct nemohu!“

A odešel a za nim celá kumpanie na procházku do města.

A když byla půlnoc, tu vracel se cikán Gučko, který měl přesčas, do kasáren. Když tak šel kolem dveří zavřeného šikovatele, zaklepal na dveře, až se šikovatel Örök probudil z nejlepšího spánku: „Co je?“

„Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú vňútri?“

A dodnes nechápou v kasárnách, proč tenkrát šikovatel Josef Órök o půlnoci vylomil dveře svého pokoje...

Maďar Josef Örök byl šikovatelem u našeho pěšího uherského regimentu v Košicích. Byli tam v naší kumpanii Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři, Rusíni a několik cikánů. Nad těmito národy vládl šikovatel Josef Örök svou železnou rukou, vymýšleje si stále nové nadávky a nová proklínání, používaje všech možných úskoků, aby přivedl mužstvo do nepříjemné situace a vehnal ho do rozpaků.

Muž ten snažil se, aby se stal všeobecně nenáviděným, což se mu také úplně podařilo. Jakmile tedy dosáhl úspěchu v tom, po čem toužil, věda, že má před sebou samého nepřítele, netvářil se ani v nejmenším, že o tom ví. Každou neděli udělal náhlou „mundur visitu“, a ať to byli Slováci, Poláci, Češi, Rumuni, Maďaři, Rusíni i cikáni, všichni tito národové nesměli z kasáren odpůldne ven. Tu ten měl utržený knoflík, nebo měl všechny knoflíky, ale pečlivý Josef Örök choval obavu, že by se mu mohly knoflíky na cestě utrhnout. Jinému se opět knoflíky neleskly tak, jak předepsáno, nebo se leskly příliš mnoho.

„To, holoubku, nepůjdeš nikam,“ říkal Josef Örök, chytaje za knoflíky, „podívej se, ničemo, už mám dva v ruce a chlape, tys tak nepořádný, že v bitvě postavím tě do první řady, abys první padl. Ale ne, co to mluvím, proklatče, nepřítel by se styděl do tebe střílet. Nepřátelský hejtman kdyby tě, chlape, viděl dalekohledem, tak vydá rozkaz, aby šetřili, poněvadž nejsi voják, když nemáš knoflíky v pořádku. Ba, holoubku, podívej se. Už jsem zase chytil za jeden knoflík a zůstal mně v ruce.“

Pozvolna zůstaly mu v ruce knoflíky celé kumpanie, až na knoflíky cikána Gučky.

„Ej, cikánský ničemo,“ volal Örök, snaže se marně mu je utrhnout, „mně se zdá, že jediný ty jdeš dnes odpůldne z kasáren. Máš svoje nitě, či koupil jsi je z erárních peněz, neboť se mi zdá, že plýtváš... Co to vidím, holomku, tys přidrátoval knoflíky drátem k blůze a propíchal drátem erární sukno. Baszom az anyát a Krisztus Mariát, az istenet, baszom a tegedet, te vagy buta és én Krisztus Mariát baszom e csunyát! Pane Ježíši Kriste, vidíš toho vola, lotra a zloděje!“

A Josef Örök, pozvednuv bolně zrak k nebi, lítostným hlasem pronášel, chytaje cikána za ucho: „Panebože na nebesích, ty vidíš tohoto infanteristu, ale ve své neskonalé dobrotě doposud jsi toho bídného červa nezašlápl. Ty jistě dovolíš, když mu dám, bídáku, 6 hodin špangle, až zčerná ještě víc, než ho, ničemu černého, jeho matka porodila!“

Příští neděli před vycházkou prohlížel Josef Örök boty kumpanie, zdali je přesně podle předpisu v botě dvaatřicet cvočků.

„Ach, miláčkové,“ řekl kumpanii, „pro dnešek máte kasárníka. Nežli bijete cvočky do bot, musíte se příště optat, jak hluboko smíte cvočky zatloukat a kolik jich tam smíte zatlouct. Poněvadž předešle při „mundurvisitě“, jako váš dobrý otec, omlátil jsem vám boty o vaše tlamy, když nebylo cvočků v botách 32, dnes vidím, že nejmenší počet cvočků v botách je 33. Vy myslíte, že čím víc, tím líp. To platí u knedlíků, chrapouni a ne u cvočků. Čím více, tím hůř pro vás, velbloudi, az ebadta! Budete se bavit tím, když vás nepustím z kasáren, že vytáhnete všechny cvočky, až bude podešev čistý a zas patřičné množství zatlučete. Vidíte, že já z toho nic nemám, budu se dívat na vás, jak pracujete, pošlu si pro litr vína a tak nám to odpůldne uteče... A že je dnes horko, z toho si nic nedělejte, váš tatíček Örök se už zchladí vínem. Můj krajan Maroszy mně dojde pro víno, neboť ten ničema je z vás nejhodnější padouch. Ten se přiblížil nejvíc ku pravdě. Do boty nabil 33 cvočků.“

A tatíček Órök byl laskavým otcem kumpanie, kterou proháněl po cvičišti jako lev plaché antilopy. Celá kumpanie se před ním třásla a on udržoval mužstvo ve stálém chvění před sebou jako větřík osiku. Jeho hlas podobal se řvaní lva, před kterým třesou se velbloudi, jak jednou se zmínil jako mimochodem, když poručil na cvičení mužstvu „rut“.

V té době klidu poučoval jemně a citlivě, aby si vážili lidé té spokojené chvilky, neboť až dokončí tuto větu, budou zas cvičit do úmoru, aby si konečně pamatovali, že neklekají před oltářem, nýbrž že dělají „kniet“ na cvičišti.

A zase se ozývalo hromové volání „Kniet! Auf! Kniet! Auf! Nieder! Kniet! Auf! Kniet! Auf!“

A jednoho dne šikovatele Oróka zavřeli.

Lev se opil. Opil se tak, jak se umí Maďar opít. Přišel do kasáren bez čepice, zpíval si píseň o krásné krčmářce za Szatmárem, která kradla kupcům z kapsy hodinky a kterou hodili dopálení kupci vlkům. Pak si zpíval, že ty hodinky kradli spolu. Už to způsobilo špatný dojem v kasárnách. Pak vyšel na dvůr hejtman. Örök jde kolem něho a nezasalutuje, jen si zpívá, že to nebylo ani za Szatmárem a že ji nehodili vlkům.

„Poslušné hlásím,“ pravil k panu hejtmanovi, „nevíte, jak to bylo vlastně s tou krčmářkou?“

Dostal za to třicet dní pokojového vězení, „zimmerarrestu“, „szobaaresztu“.

Ráno, kdy byl Josef Örök pevně zamčen na chodbě kasáren ve svém pokoji, dostal rozkaz „štabsfíra“, aby se občas podíval, zdali se snad nedostal Örók oknem ven.

Bylo krásné nedělní odpůldne, kdy „štábsfíra“, právě když šli vojáci na vycházku, zaklepal na dveře Örökovy a přátelsky se otázal: „Josefe, jsi tam?“

„Jsem,“ ozval se zoufalý hlas Josefa Öröka zevnitř, „jsem tu, bratře!“

„Nelezeš oknem?“

„Nelezu, bratře!“

„Dobře, já se zas za chvíli optám!“

Zavřený lev!

„A co, hoši, nejdete dnes ven?“ ptal se důstojník mužstva kumpanie Örökovy.

„Osiřeli jsme, poslušně hlásím,“ řekl desátník, „je nám smutno.“

Důstojník odešel, kroutě nad tou podivnou láskou povážlivě hlavou a v polovici kasáren, kde byl zavřený šikovatel Josef Örök, zůstala jen jeho kumpanie.

Örök dívá se oknem a zlostí se zavřenému lvu ježí vousy. Vtom ozve se za dveřmi poznovu hlas:

„Josefe, jsi tam?“

„Jsem, bratře!“

„Nelezeš oknem?“

„Nelezu, bratře!“

„Dobře, já se za chvíli optám!“

Sedí chvíli Örök, kroutí si vousy a proklíná svět. Poznovu slyší hlas:

„Josefe, jsi tam?“

„Jsem, bratře!“

„Josefe, jsi tam? - Nelezeš oknem?“

„Nelezu, bratře!“

„Dobře, já se za chvíli optám!“

A mužstvo kumpanie pomalu jeden za druhým klepá na dveře a táže se:

„Josefe, jsi tam?“

Hromové klení ozvalo se za dveřmi.

Chvíli bylo ticho, pak přistoupil ku dveřím Slovák Gombiška.

Vážně zaklepal a zřetelně řekl: „Čuješ, Jožko, seš vňútri?“

„A za ním Slováci Mahula, Opinko, Zubrita klepou na dveře a volají: „Čuješ, Jožko, seš vňútri?“

Zavřený lev dal se do nadávání. Bylo slyšet, jak hází židlemi a křičí: „Všechny vás zavřu, všechny vás zavřu!“

Utichl. Sotva utichl, přišli Němci Schlosser a Gräber, zabouchali na dveře a tázali se něžně: „Seppl, bist du drin?“

Pak přišli Rusíni, Rumuni, Poláci a Češi: „Josefe, jsi tam?“

Josef Örök už nemohl nadávat, jen volal bezmocné sípavým hlasem: „Lotři, bůh vás potrestá a já vás zavřu!“

Přišel i cikán Gučko a poníženým hlasem svým šišlavým nářečím řekl, klepaje na dveře: „Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú vňútri?“

„Ach, bestie,“ křičí Órök, „mysli si, že máš špangle!“

Náhle rozeznal Örök hlas „štábsfíry“.

„Josefe, jsi. tam?“

„Jsem, bratře,“ odvětil ubohý zavřený lev.

„Tak tam, bratře, zůstaň,“ řekl „štábsfíra“ něžně, „já ti pomoct nemohu!“

A odešel a za nim celá kumpanie na procházku do města.

A když byla půlnoc, tu vracel se cikán Gučko, který měl přesčas, do kasáren. Když tak šel kolem dveří zavřeného šikovatele, zaklepal na dveře, až se šikovatel Örök probudil z nejlepšího spánku: „Co je?“

„Najponiženěji proším, paňe fíra Jóžefe, šú vňútri?“

A dodnes nechápou v kasárnách, proč tenkrát šikovatel Josef Órök o půlnoci vylomil dveře svého pokoje...

   


 

Ze staré drogerie

Cyklus humoresek

I / První den praxe

Když jsem se začal učit materialistou, v první den mého nového povolání zavolal mne šéf pan Kološka do svého kontoáru, jak jmenoval prostor v krámu, ohražený dřevěným pažením.

Pan Kološka, starší pán, zarostlý vousem, postavy velmi malé, takže já, patnáctiletý hoch, převyšoval jsem ho o hlavu, posadil se na židli před psací stůl, upřel své malé ostré oči na mne a pak spustil: „Voni jsou tedy ode dneška mým novým praktikantem a jako takový poslechnou vážně několik slov, kterými pak hledějí se řídit po celý život. Snad znají přísloví, že dobré slovo nad zlato. Tak teď napnou uši a poslouchají, co jim vysvětlím. Jejich nové povolání je povolání velmi těžké. Voni byli ještě nedávno ve škole a tam se nestarali vo nic jinýho, než naučit se něčemu nazpaměť. To až na tu latinu, kterou snad jako kvartán znají tak trochu a kterou jako materialista budou potřebovat, nic jim pro život neprospělo. V obchodě se nikdo neptá, kdy ten a ten král panoval, nebo jak se tomu říká, co je to geometrie, nebo podobně. V obchodě nikdo nechce vědět, jak daleko mají vod nás ňákou hvězdu na vobloze a v obchodě nechce taky nikdo vědět, jestli se slepička píše s měkkým nebo tvrdým y. Do obchodu přijde kupec a nechce vědět, jestli mluvějí správně česky nebo ne a voni se ho taky na to nemůžou ptát, jim musí stačit, když mu rozumějí a obsloužejí ho, jak se patří. V obchodě stačí, když umějí počítat, aby se nevokradli, jak to vypočtou, to je právě obchodní jednání. Voni jsou mladej člověk, kterej se musí učit vod vidění a ne z knížek, jako ve škole. Musejí poslouchat, když přijde kupec, kdyby chtěl modro nebeské, musejí se na voblohu vyšplhat a modro mu snést. A pak si mohou myslet vo kupci, co chtějí, ale říci mu nesmějí nic. Obchodník, pamatujou si, živí se vobecenstvem. Musejí, když přijde někdo do krámu, křičet: ‚Má poklona, vašnosti! Ruce líbám, milostivá paní! Má poklona, slečno!‘ A když kupec vodchází, zas tak uctivě, třebas by nic nekoupil. A když prodávají, vono to bude až za delší čas, tak si už pro budoucnost pamatujou, že musejí mluvit takhle: ‚Račte si přát, čím mohu posloužit,‘ nebo tak podobně, a skákat, točit se, obsluhovat rychle a nikdy se nevokrást. A když něco není na skladě, dát třebas něco jiného a jen ne kupce pustit. Vnutit kupci, když už je v krámě, ať je to cokoliv, když kupříkladu přijde a chce kartáček na zuby, vnutit mu hned zubní prášek a když chce zubní prášek, tak mu vnutit kartáček na zuby a říkat, že to je příležitostná koupě. A lhát musejí, co jim na jazyk přijde, to všechno se naučejí během času, to se samo sebou rozumí, že smějí přelhat jen kupce a ne mě. Ke mně se musejí chovat jako k otci a kdybych někdy jim i vynadal, nesmějí nic říct, poněvadž jsem prchlivej. Když něco poručím, tak musejí hned to udělat. U mne musí být všechno jako na vojně. Musejí být poctivej, to jim snad nemusím říkat, nesmějí mlsat, nesmějí nic rozbít, musejí pracovat, to všechno je jen k jejich dobru.

To všechno jim povídám, jako kdybych byl jejich otec. Ráno vždycky dojdou ke mně do bytu pro skřínku s klíči, pak půjdou před krám. Přijde příručí, otevřete oba krám, voni vyvěsejí andělíčka, vrátějí se do krámu, utřou prach, aby bylo všude čisto a až přijdu v osm hodin, řeknu jim vždycky, co mají dělat. V deset hodin ráno každého dne přijdou ke mně do kontoáru, já jim dám peníze a voni mně koupějí půl litru piva, dvě housky a jednu sardelku. V jednu hodinu mohou k obědu, vrátějí se ve dvě. Ve čtyry hodiny přijdou ke mně do kontoáru, já jim dám peníze a voni mně v kavárně koupějí kávu, musejí říct o hodně smetany. V osm hodin sundají andělíčka a zavřou se sluhou krám. Klíče dají do skřínky, příručí zamkne skřínku, vezme klíč od skřínky k sobě a voni skřínku s klíči vodnesou ke mně do bytu. Každou druhou neděli dovolím jim, aby mezi desátou a jedenáctou podívali se někam do kostela a to jim ještě povídám, ať držejí se mnou a ne s personálem, to je hlavní. Dneska nebudou nic jiného dělat, než čistit láhve. A když je budou čistit, prohlížejí si dobře nadpisy, latinský a český, ať vědí, co v lahvích je, tak se pomalu naučejí všemu rozumět. Tak, teď si všechno dobře zapamatujou a jdou!“

Vyšel jsem dojat z kontoáru. Všechna napomenutí vířila mně hlavou a když jsem přišel k pultu, pravil ke mně příručí Tauben: „Ten vás otrávil, co, ten náš starý radix?“

„Kdo to?“ tázal jsem se nesměle.

„Nu, ten náš Kološka,“ odpověděl příručí, „my mu říkáme radix, to znamená kořen. To máte, mládenče, takové přezdívky u nás materialistů. Náš radix je, víte, trochu, jak se říká, praštěný pytlem, jinak dobrák člověk. To myslíte, co vám říkal, že je z jeho hlavy? Kdepak, mládenče! To celé kázání musel se naučit nazpaměť, jak mu to říkala jeho žena. Jeho ženě říkáme acidum, kyselina. Nesmíte se na našeho starého dívat jako na pánaboha. On není vlastně ničím, všechno je jeho žena. Až sem ona přijde, uvidíte, kdo je vlastně pánem. A proto, mládenče, jen hezky držet s námi. Starý vám jistě říkal, že máte dnes čistit láhvičky. Čistěte je, ale ne hrr! Jen pěkně zvolna. Do práce nesmíte být hrr. To by si vás otočil brzy kolem prstu. Když dnes vyčistíte patnáct lahví do večera, tak jste už hodně pracoval. Celý týden čistěte láhvičky, hezky pomalu. Jen se nepředřít, pak by na vás skládal čím dál tím víc. A až sem přijde jeho stará, běžte k ní, polibte jí ruku. Když vás radix pošle k nějaké firmě pro něco, nebo když půjdete někam s něčím, neběžte, jděte pomalu hezky, jako kdybyste šel na procházku, já to také tak dělal. Jen ne se brzy vrátit. To by se vás radix naposílal za den a zvykal by si, že se vracíte brzy, víte, mládenče a nakonec by si myslel, že musíte běžet.“

Pan Tauben se zamlčel a pak řekl: „Víte co, mládenče, vy jste, jak vidím, k něčemu, zde máte na dva litry piva, půjdete tamhle dozadu do skladiště, tam v sudě, na konci, vidíte ho odtud, je džbán. Ten hezky vezmete, půjdete zadním vchodem ze skladiště přes dvůr do výčepu. Koupíte dva litry piva. Odnesete džbán s pivem nazpět do sudu. Napijete se dle libosti. To víte, já byl také praktikantem.“

Pan Tauben dal mně peníze a já vyplnil jeho přání. Když jsem přinesl pivo a džbán ukryl v sudě, vrátil jsem se a čistil láhve tak pomalu, jak jen možno myslet.

Za půl hodiny zavolal mne pan Kološka do svého kontoáru.

„Vědí,“ řekl, „na jednu věc jsem zapomenul. Kdyby jich snad pan Tauben posílal pro pivo, tak mně to hned řeknou. Von pan Tauben prý rád posílal praktikanty pro pivo...“

K událostem tohoto prvého dne sluší ještě dodat, že jsem šel panu Taubenovi celkem pětkrát pro zakázané pivo a že jsem slyšel, jak pan Tauben na sluhovu otázku: „No, a ten mladej praktikant?“ odpověděl: „Už je také naší víry a říká starému radix...“

 

II / Pan Tauben poučuje

Následující dva dny čistil jsem dle rady pana Taubena láhve velmi pomalu.

„Když přijde radix,“ pravil ke mně pan Tauben, „a bude se vás ptát, proč ještě nejste hotov s láhvičkami, řekněte mu, že si všímáte signatur, ostatně teď nechte práce a já vás provedu po celém závodě.“

Příručí mne prováděl po domě. Krám pana Kološky byl v starém domě. Ten dům již nyní nestojí. V tom začernalém domě bylo cítit stále typický zápach po sušených drogách, zápach, který mne v prvních dnech omamoval a pronikl tak důkladně mé šaty, že každý zdálky mohl cítit, že se učím materialistou.

Tento starobylý dům měl v sobě zvláštní půvab. V mé mysli vyvinuly se vzpomínky na alchymistické dílny a na středověké lékárny, jak jsem o nich čítával. Utvrzovaly mne v tom dva veliké hmoždíře, nacházející se ve skladišti a několik velikých křivulí, které stály na podstavcích začernalých prachem a stejně špinavých jako křivule.

Ze skladiště vedl mne pan Tauben do průjezdu domu, kde křížová klenba chodby klenula se nad několika neckami, dřezy, válci na nudle a různými předměty, náležejícími k obchodu, který zde v tomto průjezdě vedla paní, sedící na stoličce blíže vchodu do ulice.

„To je bednářka Kroupová,“ pravil příručí, „její muž je veliký darebák a všechno, co ona vydělá za den, její muž propije vedle ve výčepu. On tam sedí celý den a když už nemá peníze, jde k ženě a ptá se: Prodala jsi něco? Bednářka řekne kupříkladu: Jeden škopek. A její muž nato: To je jen na osm sklenic piva. On všechno počítá na sklenice. A až budete, mládenče, starší, tak budete rozumět, co to znamená, když povídám: Ona si dá všechno líbit, poněvadž s ním žije na divoko.

Nemusíme jít tak rychle,“ pokračoval pan Tauben, „když někdo přijde do krámu, on ho radix obslouží. Tamhle výčep znáte. Až bude kolem dvacátého, tak vám nebudu dávat peníze na pivo, budete mně nosit na dluh. Ten hostinský je ale také mazaná kůže, mládenče, dejte pozor, aby nepsal místo dvou litrů tři litry, jako to někdy dělal. Zato jeho paní je hodná. Když přijde do krámu kupovat líh na kořalku, tak jí dejte, až budete po čase expedovat, dobrý líh, ne smíchaný s vodou, jako dáváme obecenstvu. Ona nakládá višňovou a já si někdy na ni zaskočím, ať je tedy silná. Předešlý praktikant nalil jí jednou ten míchaný a neptejte se, jaká pak ta višňovka byla. A až budete později expedovat, když si přijde hostinský pro nějaké žaludeční kapky, dejte mu je zadarmo, on zas mně čeká třebas tři měsíce.

Tamhle, co jsou ta dvě špinavá okna, bydlí domovnice Pazderková, ta chodí k nám ráno vždy na sklenku kmínky. Té musíme dát kmínku zadarmo, jak říká radix, sic by nám vzbouřila celý dům. Co jste zde, po ty tři celé dny, se neukázala ještě, to je nemocná. Ona je vždycky nemocná, když jejího kluka, zrzavého Francka, učitel nechá po škole. Zrzavému Franckovi je jedenáct let, ale kluk uličník. Nedá nikomu pokoj, provádí samé uličnictví, ale potrestat ho nesmíte. Jednou jsem ho přistih, jak navrtával plechový balón s olejem a dal jsem klukovi pohlavek. No a potom přiběhla stará Pazderková do krámu a chtěla, aby mně radix dal hned výpověď. A ten rámus na ulici před krámem! Sběhlo se lidu, držela zrzavého Francka za ruku, kluk řval a plakal, ona křičela, že v krámu je člověk, který takovému nevinnému a bezbrannému dítěti napohlavkoval, až Francek omdlel. Tak jsme ji museli pozvat na kmínku a Franckovi dali cukroví. Zrzavý Francek se mne už natrápil. A takhle v létě, to uvidíte divadlo na dvoře. Zrzavý Francek svlékne se a jak ho pánbůh stvořil, vleze si do necek s vodou uprostřed dvora. A plíská se ve vodě od rána do večera. Nahoře v prvém patře bydlí jedna stará panna a ta když viděla jednou zrzavého Francka, že se koupe jen tak, jak ho pánbůh stvořil, omdlela. Domovnice Pazderková má u nás na všechno snížené ceny napolovic. Vedle v těch oknech bydlí řezník pan Kavánek, ten když dělá domácí tlačenku, vždycky mne pozve, také sluhovi dá. Tomu říkáme se sluhou, že je to na protiúčet. On nás neokrade a my jeho také ne. To máte, mládenče, německé přísloví: Leben und leben lassen. My mu sice dáváme koření za obvyklou cenu, ale pamatujte si, když přijde pan Kavánek a bude chtít kilo nějakého koření, vy navážíte půldruhého kilogramu, ale počítáte jen kilo. On vás pozve na tlačenku. Ale před starým ji nejezte. Předešlý praktikant si ji nosil také domů. To všechno poznáte během času. Tak teď půjdeme do sklepa.“

Když pan Tauben otevřel dvéře sklepu a rozsvítil lucernu, vyrazil k mému nosu ze tmy zápach kyselin, ztuchliny a zároveň ozvalo se jakési pištění.

„To jsou německé myši,“ poučoval mne pan Tauben, „předešlého praktikanta jedna kousla, to máte, mládenče, všude ve starých domech. Co náš radix vynašel zvláštní jed na myši, rozmohly se neobyčejně. Zejména v letních měsících každou chvíli uvidíte ve sklepě, že se pohybuje někde taková šedá potvůrka. A kočky zde nevydrží od té doby, co se vedle řezníka přistěhoval jeden člověk, který myslí, že má souchotiny. On každou kočku chytí, stáhne a dává si kůži na prsa. Pozor, ať neklouznete po schodech, je zde ještě na nich vlhko od té doby, co se zde mně a sluhovi rozbil balón s destilovanou vodou. Potom když někdo přišel pro destilovanou vodu, natočili jsme mu studničnou. Teď mají všechny kapky mléčné zabarvení, poněvadž jsem do nich při výrobě dal místo destilované vody studničnou. A náš radix vypověděl už třem firmám obchodní spojení, poněvadž myslí, že mu poslali nějaký falšovaný olej a étery na kapky. Víte, mládenče, tak se to musí dělat. Člověk nesmí nikdy ztratit hlavu a hlavní věcí je, hledět starého napálit, poněvadž si musíme myslit, že až my budeme snad někdy šéfy, nás také někdo napálí. Vedu vás, mládenče, teď do sklepa jen z toho důvodu, abyste věděl, kde zde máme olivový olej.“

Pan Tauben otevřel dřevěné pažení a řekl, ukazuje na plechový balón: „Vidíte, zde je olivový olej, ačkoli je zde napsáno olej lněný. Až vás radix pošle do sklepa, abyste naplnil láhev s olivovým olejem, naplníte ji tímto lněným, poněvadž se nám před půlrokem balón s olivovým olejem rozbil. Lidé ten olej někdy vracejí a starý už psal kolik dopisů firmě, od které objednal olivový olej, proč poslali mu takový špatný druh. Radix se sem nikdy nejde podívat, on se moc bojí myší a proto když někdy vrátíte se ze sklepa, naříkejte, že je tolik myší ve sklepě, až strach. Tak teď abychom už šli zas ven.“

Když jsme se octli opět na denním světle, pravil pan Tauben: „Jednu věc vám, mládenče, ještě musím říct. Všiml jste si v ulici za tímto domem cukrářského krámu? Učedníci z toho krámu chodí k nám v létě pro nečištěnou sůl k výrobě zmrzliny. Tu jim dáte vždycky zadarmo a můžete se zato najíst zmrzliny, já ji taky rád. Ale před starým ji nejezte. Dnes už na půdu nepolezem, až zítra, beztoho radix se jistě může zbláznit, že je v krámu sám, když je teď nejvíc práce.“

„Kdepak se landali, pane Tauben?“ zlobil se pan Kološka, když jsme přišli do krámu, „voni vodejdou a já se můžu zedřít jako kůň.“

„Račte odpustit, pane šéf,“ odpověděl pan Tauben, „prováděl jsem nového praktikanta po závodě a poučoval.“

„No, to je něco jinýho,“ řekl mírně pan Kološka, „jen hledějí ho poučit o všem a hledějí z něho něco udělat.“

„K službám, pane šéfe,“ pravil pan Tauben, „myslím, že z něho něco udělám.“

 

III / O panu Ferdinandovi, sluhovi.

Panu Ferdinandovi bylo v té době kolem čtyřiceti let. Měl vysoké čelo, svědčící o neobyčejně vyvinutém intelektu, což mně potvrdil pan Tauben slovy: „To je mazaný chlap.“

Měl dobrácké šedé oči, hnědé vlasy a trochu černější knírky pod nosem a ze všeho toho bil do očí na prvním místě jeho červený nos, který byl neklamným znamením, že pan Ferdinand byl kdysi sluhou v obchodě s lihovinami.

Oblek jeho byl stále zamaštěný a špinavý. Bylo znát na něm všemožné oleje, místa vypálená kyselinami, celé pruhy laků na podlahu, přes kabát táhly se pruhy fermežových barev, na vestě třpytil se bronzový prášek, který se pevně zachytil na skvrnách, pocházejících od roztoku kaučuku v benzínu. Levý rukáv jeho kabátu páchl terpentýnovou silicí, pravý rukáv voněl práškovanou skořicí. Zkrátka, jeho oděv byl všemožnou smíšeninou drog a různých chemikálií, takže jak později jsem se dozvěděl, zašel-li si pan Ferdinand do výčepu, sedl si na své místo u kamen, kde seděl sám a otevřel dvířka u kamen, aby zápach z jeho služebních šatů nevyhnal ostatní hosty.

Ale co bylo zvláštní, pan Ferdinand nosil stále vyleštěné boty. Také jakmile byl s nějakou prací hotov, šel do skladiště a tam boty vyleštil tak krásně, že se leskly jako zrcadlo.

Pan Kološka sice říkával, že pan Ferdinand to dělá jen z toho důvodu, aby „utlouk“ čas, buď jak buď, po každé menší práci pan Ferdinand si čistil boty.

A to bylo také příčinou, že jsem zanedlouho po nastoupení praxe poprvé důvěrněji si zahovořil s panem Ferdinandem.

Pan Ferdinand vrátil se právě ze dvora, kde tloukl v hmoždíři skořici, šel do skladiště, vyňal ze skříně krabici leštidla a kartáč na boty, když přišel jsem také do skladiště. „Pojďte sem, mladej,“ pravil pan Ferdinand.

Když jsem se octl blíže něho, řekl: „Máte hodně slin, mladej?“

„Mám.“

„Dobře,“ pochválil pan Ferdinand, „mně při tom tlučení skořice nějak vyschlo v krku.“

„Ano,“ pravil jsem nevěda, čeho si pan Ferdinand přeje.

„Když se leštidlo rozetře s obyčejnou vodou, mladej,“ pokračoval sluha, „tak se tak dobře nedají boty vyleštit.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem.

„Se slinami se leskne,“ pravil pan Ferdinand a dodal: „Nu tak!“

Když jsem nic neříkal, ozval se pan Ferdinand: „Stálo by vás to moc práce, mladej, kdybyste mně pliv do leštidla?“

„To se máte hned dovtípit,“ mluvil, když jsem jeho žádost vyplnil, „jeden musí druhému pomáhat.“

„Jeden musí druhého mezi našinci podporovat,“ mluvil dále, leště si boty, „tak je to na světě určeno, mladej a dokud svět bude stát, bude to tak pořád. A velcí páni,“ dokončil náhlým obratem větu, „budou chuďasům překážet, aby se mezi sebou podporovali.

My jsme, mladej, ještě moc a moc hloupí,“ pokračoval v rozumování, „my jeden druhého žerem, nejlíp to vidím u nás v Michli. Víte, kde je Michel?“

„Ano.“

„No tak v Michli bydlím a vedle mne bydlí taky jeden sluha a že mám o čtyry zlatky týdně víc než on, má zlost, že mohu o čtyry zlatky víc propít než on a každou chvíli dělá na chodbě doma rámus, že mně jednou vytmaví, až mě to bude do smrti mrzet. Taky nedávno křičel, že prý jsem našeho starého na colamtě okrad na faktuře, že ví, jak se to dělá. Já se rozzlobil a povídám, že má každý jinou metodu, povídám: Plačku, každý nekrade tak hloupě jako ty, neřáde jeden. Kdyžs byl v té továrně, vrátný jen ti rozep vestu a už viděl, co neseš domů, zloději.“

Pan Ferdinand jevil značné rozčilení, které bylo vidět na jeho rychlém leštění bot. Kartáč pohyboval se na botách s neuvěřitelnou rychlostí a pan Ferdinand zachmuřil své vysoké čelo a pokračoval: „Teď je řeč na tobě, Plačku, povídám a Plaček postaví se do chodby a začne křičet: Pacholku materialistická, na dvě míle jsi cítit těma vašema břečkama. ‚Jen slušně, Plačku,‘ povídám nato, já neřek nic špatného o tobě, ty neumíš jen nadávat, zloději. Plaček si zas stoup do chodby a zas křičel: ‚Tvýmu klukovi jsi prodal boty a kluk chodí bos. Kupci jsi prodal kilo pepře, kdes ho vzal? Ženě jsi vyrazil tvář ze sanice, raubíři, v hospodě jsi ukrad slánku a to všechno tenhle tejden.‘ Já povídám: ‚Pro hubu na hubu.‘“

Pan Ferdinand se zamlčel a pak řekl: „A on, chlap špatná, mě chce teď žalovat pro těch pár facek. Zas mně došly sliny. Plivněte, mladej, ještě jednou do leštidla. S obyčejnou vodou se boty tak nelesknou. Tak! Děkuji. Jeden druhému musíme pomáhat...“

Vrátiv se do krámu byl jsem osloven panem Taubenem: „Není dnes cítit z pana Ferdinanda příliš pivo?“

„Nevím, nelze to rozeznat,“ odpověděl jsem.

„Máte pravdu, jeho šaty...“ řekl příručí, „ale pro jistotu řekněte mu, aby snědl citrón, má totiž přijít k starému, pojede s vozíkem pro fermež.“

 

IV / Paní Kološková

Již první dojem, který učinila na mne paní mého šéfa, způsobil, že nedivil jsem se, proč jí pan Tauben jmenuje latinským slovem acidum čili kyselina.

Právě druhého dne po mé rozmluvě s panem Ferdinandem objevila se v krámu okolo deváté hodiny ráno. Právě chrčelo ve starých hodinách na stěně devět, když otevřely se dvéře, hlava automatického reklamního panáka na dveřích s nadpisem „Buďte vítán!“, tažená provázkem upevněným na dvéře, se poklonila, zvonek nad dveřmi zacinkal a do krámu vešla vážným krokem, který mně připomínal dnes krok opata, jdoucího se podívat, zdali mniši ve sklepě nepijí vína, tlustá, vysoká paní s napudrovanou tváří, ale přes svou tloušťku dosti hezkých rysů v obličeji, s křiklavým kloboukem na hlavě, s šaty, které zdálky šustily hedvábím.

Pan Tauben, který ještě před chvílí žertoval, náhle zvážněl a rychle mně zašeptal: „To je naše stará,“ a hned hlasitě zdravil: „Rukulíbám, milostivá paní.“

Běžel jsem a políbil paní Kološkové ruku.

Paní Kološková neuznala nás ani za hodna odpovědi, přikročila k pultu a tázala se: „Kde je pán?“

„V kontoáru, milostivá paní,“ odpověděl příručí a s neobyčejnou rychlostí proběhl uličku mezi pultem a štelážemi, otevřel zasklené dvéře dřevěného pažení volaje: „Dovolte, pane šéf, milostpaní je v krámě.“

Před pult vyběhl malý manžel a přinesl své vysoké manželce židli, vítaje ji uctivě: „Jak se máš, Maroušku, to je dost, že jsi nás zas přišla sem do krámu navštívit.“

„Beztoho jsi spal v kontoáru,“ zlobila se paní Kološková, „spíš a ani nepozoruješ, že pan Tauben pohodlně sedí na pultě a zívá...“

„Ale dovolte, milostivá paní,“ bránil se pan Tauben.

„Copak jsem vás neviděla?“ vyjelo rychle z úst paní Kološkové, „seděl jste na pultě, nepracoval a zíval. Ano, po flámu se zívá.“

„Já byl doma, milostivá paní,“ obhajoval se příručí.

„Nemáte zapadlé oči?“ burácela choť našeho šéfa, „není snad na vás vidět, že jste celou noc probil?“

„A ty to trpíš?“ obrátila se rychle na svého manžela, „od čeho jsi šéfem, abys zakázal takové utrácení mladých sil po hospodách.“

„Příště se to nestane,“ odpověděl zarmouceně pan Kološka.

„Ale dovolte, já nikde včera nebyl,“ protestoval pan Tauben, „já už nemám peněz.“

„Aha,“ pravila rozzlobeně paní Kološková, „když máte peníze, tak chodíte a utrácíte a potom se nedivím, že vypadáte jako boží umučení.“

(Abych pravdu řekl, byl pan Tauben ještě pět minut před příchodem paní Kološkové pěkně červený a růžový.)

„Utrácíte peníze,“ pokračovala paní Kološková, „a potom nemůžete ani dobře po takové noci obsluhovat kupce. Ale tobě je to jedno, Kološko,“ obrátila se na svého manžela, který v té chvíli zdál se býti ještě menší než jindy, „ty jen když můžeš spát vedle v kontoáru. Nebýt mě, udělal bys bankrot už před dvaceti lety.“

„Kdyby někdo přišel...,“ prohodil bojácně pan Kološka.

„Kdyby někdo přišel,“ ušklíbla se paní Kološková, „tak to řeknu taky. Co tě zachránilo tenkrát? Těch patnáct tisíc z mého věna a to tě udržuje pořád ještě nad vodou. A kdybych ke všemu nedohlídala ještě na obchod, bylo by konec. A z toho ze všeho nemám nic. Bázovic mají vilu někde u Dobřichovic a mají menší příjmy, než my. Kolik let už jsem ti říkala, abys dal nějakou vilu vystavět, ale kdepak. Pan Kološka raději sobě dopřává, v deset hodin kupuje si plzeňské, sardelku, odpoledne kávu se smetanou, ale jestli jeho žena si může přilepšit, na to nedbá, ačkoliv ví dobře, že kdyby nebylo jeho ženy, už by před dvaceti lety udělal bankrot. To by ti potom vyhnali z hlavy plzeňské a sardelku,“ láteřila dále, nespouštějíc se toho svého, patrně zamilovaného tématu, „to bys potom nedostával kávu se smetanou. Potom nemáš mít žízeň, když si kupuješ sardelku. Ale přijď mi s tím, abys zas večer posílal služku pro pivo a když služka odejde, abys mne chtěl objímat. To já se mohla dát od jiných lidí objímat než od tebe, Kološko. A kdyby nebylo mého otce, kterému jsi byl dlužen, nikdy bych si tě nebyla vzala. A chudák tatínek myslel, že přijde tak aspoň k svému dluhu. Tvůj tchán je na tebe ještě moc dobrý, ale to dělá jen kvůli mně, že nechce, abych já, tvá nešťastná oběť, ještě více trpěla různicemi a hádkami v rodině.“

„Chci vidět knihu denních výdajů za poslední týden,“ poroučela, když nabrala dechu, „přines ji hned!“

Pan Kološka zmizel za dřevěným pažením a za chvíli se vrátil s žádaným předmětem. Položil knihu uctivě na pult.

Paní Kološková vstala ze židle, pan Kološka přišoupl židli k pultu, paní si opět sedla a počala zkoumat pozorně jednotlivé položky z denních výdajů za poslední týden.

Pohled na pana Kološku byl v tom okamžiku víceméně žalostný. Jaký to rozdíl od jeho chování, když nedávno pravil ke mně: „Voni jsou tedy ode dneška. mým novým praktikantem.“ Tenkrát vystupoval hrdě a vážně a dnes třásl se a bledl a jsa opřen o pult, s neobyčejně uctivým a zkroušeným výrazem ve tváři postupoval současně se svou paní svým zrakem, ve kterém zračilo se utrpení, od jedné položky ke druhé.

Zdálo se mi, že koná jakýsi neurčitý pokus zakrýt svým loktem nějakou položku dole v knize.

Panovalo ticho. Bylo slyšet tikot kapesních hodinek pana Taubena a v jedné chvíli myslel jsem, že slyším i tlukot srdce pana Kološky.

Paní Kološková odstrčila loket svého manžela z knihy a probírala dále jednu položku za druhou... „Copak je tohle?“ vyrazila ze sebe, když její přísný zrak svezl se na místo, kde před chvílí měl její zdrcený manžel loket.

„Co je to? Zde stojí: Různé výdaje 23 zl. 50 kr. Co je to za ty různé výdaje?“

Byl-li pohled na pana Kološku před chvílí víceméně žalostný, stal se v tomto okamžiku ještě žalostnějším. Pan Kološka otevřel ústa, jako by chtěl promluviti, slovo uvázlo mu však v ústech, náš šéf počal klapat zuby jako člověk, který vystoupil z teplé vody a kterého ovanul náhle studený vítr.

Bystré oči paní Kološkové lpěly přísně na jeho třesoucím se chrupu, který vydával zvuk „Tatatatata“.

„Co je to?“ zahřměla paní Kološková, „zač je těch 23 zl. 50kr.?“

Žádná odpověď, jen chrup pana Kološky vydával s neuvěřitelnou rychlostí třaslavý zvuk „Ta-ta-ta-ta“.

„Vysvětlíš, nebo nevysvětlíš?“ kázala paní Kološková.

„Za-za-za-za-sar-sar-sar-sardinky a a plpl-zeň-zeň-plzeňské pi-pi-pivo,“ třásl se pan Kološka, „a a a za-za-za-hou-hou-housky a a a ká-ká-kávu.“

„To mně nenamluvíš,“ křičela paní Kološková, „ty si musíš nějakou vydržovat, nějakou ženskou, té dáváš peníze a nás okrádáš doma. Všechny nás okrádáš.“

Pan Kološka nabral dechu a pak řekl: „To není, drahoušku, pravda, já, já se přiznám, já rozbil tu tvou památnou vázu v pokoji, já musel koupit novou, abys nevěděla, já tu novou postavil namísto té staré...“

Po těchto slovech letěla kniha různých výdajů přes hlavu pana Kološky směrem ke kontoáru, míjíc tak svůj živý cíl, židle u pultu byla odstrčena stranou, paní Kološková, zrudlá v obličeji, ačkoliv byla nalíčena, šla ke dveřím, pronášejíc pomalu a důrazně větu: „Domů na oběd nechoď a na večer se můžeš těšit!“

„Pak uvidíš,“ byla její poslední slova, pronešená již u dveří a paní Kološková otevřela prudce dvéře. Zvonek zacinkal, reklamní panák na dveřích s nadpisem Buďte vítán!“ sklonil automatickou hlavu a vlečka paní Kološkové vířila prudce prach na ulici, jako by chtěla znázorňovat tu její celou zlost.

Pan Kološka, zdálo se, že počal prudčeji oddychovat, asi tak jako člověk zavřený ve špatné atmosféře, když přijde do čerstvého vzduchu a vážně, s hlavou sklopenou, odebral se za dřevěné pažení, mluvě ke mně opět svou principálskou češtinou: „Voni snad znají přísloví: Co se doma uvaří, to se doma sní a jestli ho neznají, tak si ho zapamatujou.“

Pan Kološka zmizel v kontoáru, odkud ozval se za chvíli jeho hlas: „Pane Tauben, jdou sem!“

Když se pan Tauben vrátil od šéfa, pravil ke mně, směje se: „Ten má strach. Ptal se mne, zdali nevím, v kterém hotelu by se mohl nejlepší vyspat.“

Pan Tauben zvážněl a pravil: „To koukáte, mládenče! Inu, acidum je acidum a acidum znamená kyselina.“

 

V / Obecenstvo krámu

Prvním, kdož každého dne objevoval se v našem obchodě, byl Brouček, veřejný posluha. Tento čekával již před otevřením krámu na ulici a první vstupoval do krámu pozdravuje: „Dej pámbůh dobrýtro, za dva hořkou.“

Ze známosti jsme mu nalili, přičemž on zamlaskal a odevzdávaje prázdnou sklínku vždy podotkl: „Hřeje, potvora, měli byste mít výčep.“

Tento muž mně také, když ponejprv mne viděl, pravil: „Tak se jen, hochu, dobře držte, ať máme z vás radost.“

Někdy čekal na otevření krámu současně i tlustý strážník, který míval v této ulici hlídku. Tento pán, který budil úctu spíš svou tloušťkou, nežli svou šavlí a revolverem, jakmile vstoupil do krámu, zasalutoval a řekl: „Vše v pořádku.“

Pan Tauben nalil mu též sklínku hořké, ovšem zadarmo a tlustý strážník vypiv zasalutoval a pravil opět: „Vše v pořádku.“ Pak odešel.

Posluha Brouček chvíli postál v krámu, přičemž pronášel kritiku o včerejším počasí: „Včera pršelo,“ nebo: „Tak hezký den jako včera nepamatuji, včera bylo zima.“ Pak řekl: „Tak se tu mějte hezky, jsem vám dlužen dva nové,“ a odešel.

Po něm objevila se vždy stará židovka, paní Wernerová, majitelka výčepu lihovin vedle v ulici. Nesla velkou skleněnou láhev, do které den co den kupovala šest litrů čistého lihu.

„Um Gottes Willen, pane Tauben,“ říkala, „považte si u nás se včera zas prali a povážím-li si, že jsem ve výčepu jen sama, mám strach, že mne někdy potlučou, jako to udělali mému nebožtíku mužovi.“

A aspoň jednou za týden, byl-li zejména někdo jiný ještě v krámě, neopomenula vyprávět tu historii, historii obvyklou v kořalnách, kde výrobce kořalek dostává bití od opilců, které dřív opil, třebas za jejich poslední peníze.

„A on nebožtík,“ dodávala lítostivě, „měl tak dobré srdce, ein goldenes Herz, kořalku nepančoval a oni ho chudáka ztýrali pro mouchu v kořalce. Ja, ja, eine Fliege, copak on za to moh?“

A každého dne při placení se hádala, že četla včera v novinách o klesnutí cen čistého lihu o dva krejcary na litru.

Po ní objevovala se domovnice Pazderková, která si šla vypít svou obvyklou dávku kmínky a zároveň vyložit panu Taubenovi jeho sen, kterýžto výklad končila vždy: „Jó, dle toho vás brzo povezou na svatý pole.“ Pan Tauben, šelma, jí vždy vykládal, že se mu zdálo o bílých koních.

Když se paní Pazderková poptala důvěrně na zdraví pana Kološky, pána a pana Ferdinanda, počala si obyčejně stěžovat na chování partají v domě. Pak si trpce stěžovala na učitele, který jejího Francka zas nechal včera po škole.

Po jejím odchodu přišel si zrzavý Francek před odchodem do školy pro kus sladkého dřeva, nebo pro skleněnou trubku, když chtěl střílet hrachem ve škole a vždy říkal, že to maminka zaplatí.

Pak přicházely paničky a služky, jdoucí na trh, kupujíce všemožné potřeby z našeho oboru, koření proti kašli, chrapotu, pro dávení a proti dávení, dietetické prostředky od nejmírnějších do nejprudších, různé masti, mycí houby, leštidla na podlahu, žaludeční kapky, pudry na obličej a jiné kosmetické potřeby a jiné, jiné...

Paničky smlouvaly, zejména mladší. Přicházela paní Voglová, choť kožešníka, pro prostředky k zamezení rozmnožování se molů, starší paní, která vždy říkala: „Ale rychle, rychle,“ jako kdyby se moli za těch pět minut báječně rozmnožovali.

Přišla mladá paní Kroupková, choť zámečníka, která si vždy stěžovala, že její muž špatně tráví.

„Vařte mu, milostivá paní, sama,“ říkal pan Tauben. „Však mu sama vařím,“ odpovídala naivně mladá paní.

Přicházeli též někteří, kteří jevili největší chuť hádat se s panem Taubenem. Mezi nimi první místo zaujímal pan Křečan, který objevoval se každý týden v sobotu ráno, když bylo nejvíce práce, pracoval nemilosrdně loktem, až se protlačil k pultu, a křičel: „Zas jste mně posledně dali šmejd. To má být lípové thé? To byl samý prach ze silnice. Mějte ohled, že kupuji u vás už kolik let. To není, pane, obchodnické jednání. Co tomu říkáte? Nic? Tak mně dejte za čtyřicet krejcarů lípové thé, ale jak to bude opět samý prach, tak to donesu na magistrát.“

Pak vytáhl tabatěrku, otevřel a nahýbaje se přes pult, pravil: „Šňupněte si, pane Tauben, ať se máte dobře.“ Říkali jsme mu bláznivý pan Křečan.

Kdykoliv jel do Prahy, přišel k nám pantáta Vlášek, někde od Českého Brodu, který položil vždy klobouk na stůl a vážně vytáhl z kapsy papír, na kterém bylo napsáno, co má komu z obce koupit, co panu učitelovi, co panu faráři.

Pak vážně podal tento papír panu Taubenovi a počal mluvit o polních pracích: „Začneme teď kosit za vodou,“ nebo „Budeme teď vláčet“, a podobně „Pšenice se už nalívá...

Tak je to všechno,“ pravil, když zboží dle seznamu leželo před ním na stole, „a pro mne dejte jeden paklíček koření pro krávy.“

Častým kupcem byl též vysoký pán s černými brejlemi, o kterém jsme věděli jen tolik, že je ředitelem jakéhosi menšího sirotčince. Ten vždy se nahnul přes pult a pošeptal panu Taubenovi: „Dejte mně půl kilogramu rtuťové masti.“

Ano, ta rtuťová mast! Zmínka o ní vybavila v mé mysli stránku 213 z Pokorného Přírodopisu živočišstva a viděl jsem se, jak v gymnázium jako malý hoch učím se nazpaměť: C. Bezkřídlí. Veš dětská (Pediculus capitis) jest šedožlutá a bezkřídlá. Má krátká tykadla a vytažitelný sosák, jímž vysává krev. Vyskytuje se jen na hlavě a to nejvíce u dětí.

Přitom jsem si vzpomněl na slova našeho profesora přírodopisu: „A tu mažou malým dětem hlavy rtuťovou mastí. Nesmějte se tam vzadu.“

Ubohý ředitel sirotčince! Kdyby tak byl věděl, že místo rtutě dáváme do masti dvacetkrát lacinější práškovanou tuhu.

„Je to jedno,“ smál se po jeho odchodu vždy pan Tauben, „aspoň budou mít sirotkové černější hlavy a mohou si hrát na mouřeníny.“

Lidé do krámu přicházeli a odcházeli, staří, mladí, páni, paní, slečny a děti, veselí, jako ten hostinský z Malé Strany, který kupoval u nás čemeřici kýchavou, kterou míchal do tabáku a nabízel svým hostům takový jeden ohromující šňupec, lidé smutní, jako pan Wagner, penzista, který stále kupoval žaludeční kapky, koření pro žaludek, až si ho úplně zkazil, nebo jako slepý Josef, stařeček, žebrák, který klepal svou holí o chodník a prosil každý den o nový druh bylin, jako o sušené chrpy, pivoňky a jiné, které doma pálil a nad jejichž dýmem nachyloval své slepé oči s nadějí, že někdy připadne na bylinu, která pomůže nejen jemu, ale i jiným slepým.

Přicházely slečinky pro voňavky a pudr, který žádaly zardívajíce se, pro různé kosmetické přípravky, které pleti mnoho neprospívají, ale jejichž používání patří k dobrému tónu.

Přicházeli houslisti pro kalafunu, někteří gymnazisti a realisti, nadšení pro chemické pokusy kupovali lučebniny, které opatrně odnášeli, dvakrát v týdnu objevila se domovnice z vedlejšího domu pro jed na krysy. Přicházely služky se smíchem pro louh, který dávaly do prádla, aby jejich paní nevěděly. Objevoval se též školník jednoho gymnázia pro různé nádoby a látky k chemickým účelům a pokusům ve škole, který byl velmi úzkostlivý a vždy prosil, aby se mu to dobře zabalilo. „Aby mě to tak jednou roztrhalo na kusy,“ říkal, opatrně dávaje do kabátu objednané věci.

Přicházel listonoš, který nosil zaslané psaní a ceníky a dostával vždy sklenku anglické hořké.

Objevovali se v krámu zástupci různých firem se slovy: „Dnes nic? Máme laciné ceny.“

A každý pátek přicházeli žebráci z obvodu jeden za druhým pro obvyklý krejcar. Někdy objevoval se i cestující tovaryš, nebo cestující materialistický příručí, který žádal o podporu, popřípadě o místo.

A ti všichni, kteří přicházeli a odcházeli, známé i nové postavy, to bylo obecenstvo krámu.

 

VI / Na půdě

Šlo se tam po dřevěných schodech, které byly velmi vyšlapány a na nichž každý krok způsoboval zvuk, připomínající na ševel ptactva, probouzejícího se ráno ze spánku. Bylo to velmi jemné vrzání a hvízdání zároveň. Napomáhat tomuto zvuku bylo částí zábav zrzavého Francka domovnice, který si tak krátil dlouhou chvíli.

Když jsem šel ponejprv na půdu vyhledat dle nařízení pana Kološky našeho sluhu, který odebral se před dvěmi hodinami do těchto mně dosud tajemných výšin, aby prosíval otruby, nejhlavnější součástku našeho léčivého koření pro dobytek, bavil se zrzavý Francek uprostřed schodiště tím, že skákal po jedné noze ze schodu na schod a zas dolů, nutě tak schody, aby vydávaly onen ševel a kvikot.

Tato jeho zvláštní nevysvětlitelná zábava vysvětlila se mně brzy jeho slovy: „Už tady skáču půl hodiny a ten starý chlap v prvním poschodí u schodů se může zbláznit. Za chvilku zas vyleze.“

A vskutku. Sledoval jsem malou chvíli zábavu zrzavého Francka, když nahoře u schodů otevřely se dvéře bytu a na schodech objevil se starý pán v županu s rákoskou v ruce a křičel: „I ty kluku sakramentská, tak tě zešlohám, dáš už pokoj?!“

Starý pán sestoupil dva schody mávaje rákoskou a zrzavý Francek skočil ještě třikrát, třikrát vydaly schody svůj jemný, ale pronikavý vrzot a pak Francek upaloval ze schodů.

„Chyťte mně toho kluka,“ pravil ke mně starý pán, „anebo ne, však já mu přijdu na kůži. Vždyť je to, jako když vidličkou škrábe po talíři.“

Starý pán s rákoskou vrátil se do svého bytu a já pokračoval ve své cestě do neznámé oblasti.

Šel jsem po pavlači tohoto jednopatrového domu. Na zábradlí sušilo se prádlo. Z jednoho otevřeného okna byl slyšet ženský hlas: „To je novej praktikant.“

Pohlédl jsem dolů na dvůr. Zrzavý Francek vracel se, maje ruce v kapsách, z bytu své matky.

Domovnice stála ve dveřích a křičela: „Jen ať na tebe pan kancelista sáhne, tak mu ukážu, zač je toho loket.“

Zrzavý Francek zamířil ke schodišti a za chvíli ozval se povědomý kvikot a ševel starých dřevěných schodů. Zamířil jsem na konec pavlače a dal se po schodech na půdu.

V chodbě, kde táhly se schody k této nejvyšší části domu, padl mně do očí nápis, načrtaný černým úhlem na špinavou omítku: „Praktikant Josef Kadlec byl zde posledně 29. února před svým odjezdem do Kladna, kde dokončí praxi. Měl se zde dobře.“

Pod tím stálo napsáno méně vypsanou rukou: „Praktikant Josef Kadlec byl špicl a vosel. Ferdinand.“

Pod touto glosou pana Ferdinanda byl nakreslen dost uměle džbán a karty, s písemným doznáním: „To je nejlepší.“

Shledal jsem, že jest to rukopis pana Taubena.

Na druhé straně byl nakreslen veliký sud a pod ním do polovice ohyzdný panák s vysvětlením: „Radix stáčí malaga.“

A kousek dále u samých dveří půdy skvěla se modrou křídou napsaná věta: „Pan Ferdinand chodí za domovnicí.“

Žertovné nadpisy končily nápisem na dveřích, provedeným pečlivě černým lihovým lakem: Půda drogerie. Dvéře byly přivřeny a když jsem je otevřel, ovanula mne ohromující vůně sušených bylin a k mému uchu zalétlo jakési chrápání, zcela přiměřené lidovému přirovnání: Jako když pilou řeže.

Přítmí na půdě působilo mysticky na mou mysl. Vešel jsem dveřmi napravo, které byly otevřeny a jejichž ohromný zámek, visící volně na závoře, připomínal vstup do vězení.

Světlíky střechy vnikalo sem slabé světlo a ozařovalo matně dlouhé řady sudů se zaprášenými víky, chovajících ve svém nitru byliny všech možných druhů.

Sudy vydávaly omamující vůni. Stály po stranách a uprostřed nich vedla jakási cesta, na které válely se prázdné láhve, sláma z obalu skleniček, ještě nesmetená stranou, mezi ní byly roztroušeny hrsti různých drog, tu a tam bylo zřít střepy.

Mezi sudy bylo na první pohled rozeznat dlouhé soudky s práškovanými barvami, soudky se žlutým a hnědým okrem, s červenou hlinkou, jejichž okolí bylo přiměřeně zbarveno. Několik sudů bylo převrhnuto a jejich obsah tvořil směs na cihlové dlažbě půdy, směs skládající se z barev, chemikálií a sušených bylin. Byly zde v tomto prvém oddělení bedny nepořádně pokryté víky, ve kterých leskly se krystaly kamence, ledku a jiných solí.

V koutě padal úzký pruh světla na veliké kusy hrubé kamenné soli, jejíž krystalky duhově zářily. Byla zde na zemi rozházena síta a velké porcelánové mísy na tření barev. Mezi bednami zářily plechové balóny s oleji, kamenné nádoby s kyselinami, uzavřené hliněnými zátkami a zahalené, jako nádoba s dýmavou dusičnou kyselinou, v malém mráčku kroužícího dýmu, který nutil ke kašli.

V tomto ostře páchnoucím obvodu čpěl ze skleněného balónu, veliké hektolitrové láhve, čpavek a vedle dráždilo v otevřeném sudě dýchací ústrojí bílé chlórové vápno.

Oči si pozvolna zvykaly na přítmí a já zpozoroval, že stojím u žebříku. Mým účelem bylo, jak jsem již zprvu podotkl, vyhledat pana Ferdinanda, ale tato práce byla velmi těžká.

Slyšel jsem sice hned, jakmile jsem vstoupil, ono chrápání. Chrápání toto, neklamná známka přítomnosti našeho sluhy, mělo mně být nyní vodítkem, ale věc byla dosti těžká. Zdálo se mně, že slyším „Kchú-pú-kchú-púúkchú-pú“, brzy z toho, brzy z onoho kouta.

„Pane Ferdinande,“ volal jsem na všechny strany, „máte přinést proseté otruby dolů!“

Ale odpovědi jsem se nedočkal, zato tlumené chrápání „Kchú-pú, kchú-pú“, roznášené ozvěnou půdy, pletlo mou snahu vypátrat spícího pana Ferdinanda.

„Pane Ferdinande,“ křičel jsem, „už jste zde dvě hodiny, máte proseté otruby přinést dolů!“

Opět žádná slovní odpověď.

Ozývalo se nyní nosní „Pfú-pfú-fú“.

Vylezl jsem po žebříku do druhé části půdy, hodlaje zde pátrat. Mezi krovem půdy, mezi kládami, byla položena prkna a na prknech nacházely se pytle se sušenými bylinami, které chrastily při každém kroku. Bylo zde také lepší světlo. Rozhlížel jsem se kolem. V prvém okamžiku se mně zdálo, že pan Ferdinand spí nalevo za hradbou různých plných pytlů. Ale když jsem hradbu přelezl, zpozoroval jsem, že za hradbou pytlů nachází se prázdný otvor.

Počal jsem tedy pátrat na pravé straně a tam skutečně spal pan Ferdinand. Měl ustláno na růžích. V pravém slova smyslu na hromadě sušených růží. Ležel pohodlně natažen, přes obličej maje rozestřen svůj kabát, který tlumil chrápání a činil nejasným.

„Pane Ferdinande,“ budil jsem ho, tahaje za jeho nohu, „máte přinést proseté otruby dolů!“

Pan Ferdinand se při třetím pokusu probudil, odhrnul kabát s hlavy, vztyčil se polo vleže, zívl a pak řekl: „To jste vy, mladej? Trochu jsem si zdřím na pět minut.“

„Máte přinést proseté otruby dolů,“ řekl jsem, „už jste zde dvě hodiny.“

„Cože, otruby?“ lekl se pan Ferdinand, „já na ně zapomněl jako na smrt. Šel jsem si dřímnout jen na pět minut a zaspím. Jó, uchozenej člověk. Tak vida. Teď abych ty otruby prosíval.“

Pan Ferdinand oblékl si kabát, vyskočil a řekl: „Tady se to hezky spí, kdybych byl žebřík vytáh nahoru, tak byste mne, mladej, nenašel.“

Když jsme sestupovali ze žebříku, obrátil se pan Ferdinand na posledním stupni a pravil měkkým hlasem: „Ale v létě, až budou nosit baby čerstvý byliny, to je ještě lepší vyspání. To je jako na venkově v čerstvým seně. Člověk se do toho natáhne a chrupe. A našemu starému řekněte, že se mně spustila krev z nosu, že jsem s tím nemoh být hotov.“

Když jsem opouštěl půdu, zrzavý Francek ještě stále se bavil vyluzováním zvuků ze starých schodů.

„Kdy mám říct, že přijdete?“ vrátil jsem se do šera půdy.

„Až to bude,“ odpověděl pan Ferdinand.

Hlas jeho zněl seshora. Podíval jsem se, kde to hovoří a spatřil jsem pana Ferdinanda, jak vystupuje po žebříku na své staré místo, kde měl na růžích ustláno.

Na sušených růžích v pravém slova smyslu...

 

VII / Vozík

Seznamoval jsem se tedy poznenáhlu s celým závodem. Znal jsem již sklep, půdu drogerie, skladiště za krámem s klenbou, kůlnu na dvoře, kde pan Ferdinand tloukl koření a kde kromě velkého hmoždíře s těžkou palicí byl ještě uschován ruční vozík, který čas od času měnil barvu, poněvadž ho pan Ferdinand často natíral novou.

Tento vozík, s kterým jezdil pro různé zboží nebo rozvážel, byl jeho chloubou. Žádný obchodní sluha nemohl se pochlubit s tak pěkně upraveným vozíkem, jehož kola, rám, zkrátka jehož celý povrch by byl tak krásně natřen živými barvami, jako modrou, červenou a zelenou.

Ačkoliv každý, kdo vozík viděl, musel se o něm zmínit pochvalně, nepostačovalo to panu Ferdinandovi. Stále vozík upravoval a přetíral barvami, vole k tomu účelu vždy odpolední hodiny sobotního dne, aby vozík přes noc a neděli řádně uschl.

A v pondělí, jel-li s ním někam, spatřili všude, kde se zastavil jeho vozík, jak se leskne v nových barvách, ve smělé směsi barev, která dosud nikde nesloužila k natírání vozíků.

Tak viděli kupříkladu vozík v duhových barvách, příčky vozíku pomalované krvavou barvou, do které vnikaly pruhy zelenavé a modré. Jindy viděli pobronzované příčky a vozík černý s pruhy žlutými a bílými. Jiné pondělí shledali změnu. Vozík byl klikatě pomalován hnědě a bíle, kola žlutá a černé pruhy.

Ty smělé kombinace, to vymýšlení nových a nových směsí barev, to mohlo se jedině utvořit v hlavě pana Ferdinanda za jeho vysokým čelem.

Pan Ferdinand miloval svůj vozík otcovskou láskou. Láskou pěstouna, který se stará, aby jeho svěřenec chodil stále pěkně ošacen. Urazit slovem jeho vozík znamenalo navždy si rozhněvat pana Ferdinanda.

Když kdysi šilhavý Venca, řeznický tovaryš z domu, odvážil se říci ve výčepu, že jeho vozík vypadá jako pomalovaný Indián, užil pan Ferdinand svého oblíbeného přísloví Pro hubu na hubu a proměnil hned slova ve skutek.

„Já ti dám pomalovanýho Indiána, šilhoune jeden,“ bylo slyšet až na dvůr. A od té doby stali se zuřivými nepřáteli, dávajíce své nepřátelství najevo pohledy i slovy.

Šilhavý Venca byl by se snad smířil, aspoň tenkrát, když pan Ferdinand hostil ve výčepu několik svých známých tupláky, tu přišel k němu a řekl: „Snad se ještě nehněváte, pane Ferdinande?“

Pan Ferdinand tenkrát pronesl jen krátce: „Pořád, šilhoune.“ A když šel dvoulitr kolem, prohodil: „Šilhounovi nic!“

Tak nesmiřitelný byl vůči každému, kdo hanlivě se zmínil o jeho krásném vozíku. A jak pečlivě zkoumal každého dne večer, zdali kůlna, kde jeho vozík odpočívá, jest dobře uzavřena. A často, jako by nevěřil, vrátil se a ještě jednou zkoumal zámek.

„Dobrou noc, vozíku,“ řekl vždy. A ráno byla vždy jeho první cesta ke kolně, zdali nikdo v noci vozík neukradl.

„Dobré jitro, vozíku,“ pravil, „už jsem zde zas. Rachota začíná.“

Vozík byl jeho druhem na cestách. Byla radost podívat se na pana Ferdinanda, jak tlačí vozík, vážně si pokuřuje z porcelánové dýmky. A když se někde stavěl v hostinci na cestě, bylo potěšením dívat se, jak s otcovskou starostlivostí střeží svůj vozík na ulici. Jak stále upírá svůj zrak oknem na vozík, jak sebou trhne, když nějaká podezřelá osoba blíží se k jeho chráněnci.

Tento pestře pomalovaný vozík přinášel mu slávu, ale též zisk. Na něm vozil z dráhy nebo ze skladišť velkých firem různé zboží, protlačil ho obratně přes potravní čáru a peníze, které měly připadnout za provezené víno, líh apod. městu, tato daň připadla jemu. Užíval při tom různých taktik, aby oklamal pátravé zraky zřízenců potravní daně, nejobyčejnější jeho taktikou bylo, že mezi dvěma vozy projel rychle se svým vozíkem přes potravní čáru.

K tomu ovšem bylo třeba nadání. Talentu, který záleží ve vyčíhání příležitosti, ve využitkování silné pouliční frekvence, ve vyhledávání takových ulic, kde jedou vozy jeden za druhým. Rychle jedoucích kočárů nemohl využitkovat. Musel vyčíhat těžké nákladní vozy, přijeti s vozíkem, právě když ony pohybovaly se přes potravní čáru po vyclení.

Musel vniknout obratně v pouličním ruchu do jejich středu a kryt jimi před zraky zřízenců daně opatrně, v určitém tempu, zprvu pomalém a pak rychlejším a rychlejším ošidil všechny pátravé zraky, poněvadž jeho tempo proměnilo se v útěk. Tlačil svůj vozík v běhu, kolemjdoucí chodci viděli jen, jak sudy a podobné na jeho vozíku poskakují, pestrá barva vozíku zamihla se jim kolem.

Pan Ferdinand zahnul do uliček a tam daleko od ruchu zmírňoval tempo, až konečně tlačil náklad zas vážně, pomalu, dýmaje klidně z porcelánky, zastavuje se časem, aby si utřel pot s čela nebo aby přemítal, o kolik peněz vlastně ošidil ve svůj prospěch městskou celní správu. Pak peníze dobyté svým obdivuhodným talentem dal do peněženky, aby v nejbližší chvíli pokusil se je utratit někde v hostinci, kolem kterého jel.

A tu sedě blízko dveří díval se vděčně na svůj vozík u chodníku, že ho nezklamal.

Nezklamal ho! Co by se bylo stalo, kdyby tak právě v nejvážnější chvíli, kdy překročuje, kryt vyhlédnutými povozy, celní čáru, náhle se zarazila kola jeho vozíku. Kdyby tak osa kol, pečlivě vyleštěná, náhle se zkřivila.

Ne, vozík ho nezklame.

Ale tu stalo se jednou něco zvláštního. Pan Ferdinand vrátil se k večeru s vozíkem a zbožím. Ale ten vozík vyhlížel! Byl zastříkán blátem, kola plna bláta, pestrá barva vozíku úplně zakryta špínou.

Pan Ferdinand byl bledý a též zablácený, jako by byl schválně s vozíkem vyhledával nejvíce louží. Ponejprv jsme viděli jeho vozík v takovém stavu. A překvapení rostlo. Pan Ferdinand složil zboží, vozík nevyčistil a zavřel do kůlny. Hrubě ho zastrčil.

A před zavřením krámu nešel jako obyčejně podívat se, zdali zámek dobře je zamčen, neřekl „Dobrou noc, vozíku,“ ale zato pravil k panu Taubenovi, ukazuje mu žlutou cedulku: „Tak mě ponejprv chytili. Akorát když jsem projížděl, potvora vozík se nemoh hnout z místa. Kola se nějak zarazila. Zkazil jsem mu v louži barvu.“

A pan Ferdinand nikdy více nenatíral novými pestrý mi barvami svůj ruční vozík.

 

VIII / Tchán pana Kološky

Hovořilo se o něm jednoho dne v poledne. Pan Kološka odešel k obědu, do krámu nepřicházel nikdo, pan Tauben seděl na pultě obrácen zády ku dveřím na jednom rohu a na druhém seděl pan Ferdinand. To byla vždy chvíle, kdy se vypravovalo.

„S tím svým tchánem radix moc zkusí,“ prohodil náhle pan Tauben, zapaluje si cigaretu.

„Kdyby měl tchyni, tak by tolik nezkusil,“ pravil opravdově pan Ferdinand, „říká se sice, že ženská má jazyk, ale když jeho tchán začne mluvit, to je teprv zle.“

„A čím je jeho tchán starší, tím je hůř,“ řekl pan Tauben. „Nedávno říkal zde radix nějakému známému, že si jeho tchán myslí, jako by si byl vzal radix koncesi na prodávání jedu jen z toho důvodu, aby ho moh otrávit. A když potřebuje nějakou medicínu, dá si ji udělat v lékárně a ne u nás. Když radix přijde domů, tak jeho kabát prohledává, zdali nemá v něm nějaký jed. To je, pane Ferdinande, zpropadená věc, mít takového tchána.“

„Moc smutný to je, pane Tauben,“ pravil pan Ferdinand, „až moc smutný, když tchán hodí večer po svým zeťovi botu. To se nedávno stalo. Povídala mně to jejich služka. Jenže radixe netrefil. To víte, starej člověk, kterýmu se ruka třese. Ale ta odvaha, pane Tauben, na tu odvahu se musí zmoct jen moc zlej člověk. A teď si považte, že se radix nesmí ozvat, poněvadž má doma acidum. Žena zlá, tchán zlý. Každý z nich vzteklej, to, povídám, pane Tauben, je moc velká zkouška.“

„A pořád, pane Ferdinande,“ řekl pan Tauben, „vyčítá tchán zeťovi, že mu dal peníze do obchodu. Víte, pane Ferdinande, jak to bylo, že si radix vzal acidum?“

„Už to dobře nevím,“ pravil sluha, „bednářka Kroupová říká, že prý jednou zavřeli radixe do pokoje a tam ho donutili, že řek o její ruku.“

„Úplná pravda to není, pane Ferdinande,“ řekl příručí, „to se stalo takhle. Radix měl už za svobodna tenhle obchod a jeho nynější tchán Vaňous měl tenkrát velkozávod s drogami. Všechno zboží bral radix od Vaňouse. Ale tenkrát si radix nekupoval k posnídávce jednu sardelku, housku a sklenici piva. Tenkrát debužíroval. V krámě debužíroval a když večer krám zavřel, šel debužírovat znova. Chodil jako mladý, svobodný člověk, ze zábavy do zábavy, platil za jiné a obchod čím dále tím více se zadlužoval. Radix utrácel stržené peníze za zboží vzaté na dluh ze závodu svého nynějšího tchána. Vůbec mu neplatil a bral stále nové zboží. Ten ho upomínal a jednoho dne šel radix prosit pana Vaňouse o laskavé poshovění. Šel přímo do bytu a tam právě viděl ponejprv svou nynější manželku acidum. Starý Kraus, pane Ferdinande, víte, ten, co byl zde před vámi, ten říkal, že když byl radix mladý, že byl hezký člověk a že se doved dobře kolem ženských otáčet a že měl dobrou výřečnost. Tak se stalo, že tenkrát panu Vaňousi se zalíbil a pan Vaňous se omluvil, že upomínal radixe o peníze. Dokonce ho zval, aby ho jen opět navštívil. Nu a radix, ten nějaký čas chodíval na návštěvu k panu Vaňousovi a přitom bral z jeho skladiště zboží stále na dluh. A neplatil. Když už dluh narost do veliké výše, přestal radix chodit na návštěvy, to se ví, že to pana Vaňouse dopálilo a tu napsal mu dopis, že to dá k soudu. Ať uvalí soud na Kološkův obchod konkurs. Starý Kraus říkal, jak tenkrát radix řekl: Zítra tam půjdu a skoncuji to. Jakáž pomoc, Krausi, když pan Vaňous dá mě do konkursu, obchod mně prodají a já potom musím začít nanovo.

Starý Kraus také vypravoval, jak mu popisoval radix svou návštěvu u pana Vaňouse. Měl jsem v sobě malou duši, vykládal mu radix, když jsem šel po schodech k Vaňousovům, třásly se mně nohy a chodila po mně elektrika. Bez peněz jsem šel, beze vší naděje, že se pan Vaňous smiluje nade mnou a že mě nedá k soudu. Přijdu a pan Vaňous řekl: ‚Tak, půjdeme tamhle.‘ Uvedl mne do pokoje, zamkl pokoj a spustil: ‚Člověče, vždyť vy nemáte nic. Vy jste podvodník, utrácíte, béřete si zboží ode mne na dluh, slibujete, a pořád nic.‘

‚Smilujte se,‘ povídám, ‚napravím se.‘

‚Láry fáry,‘ osopil se na mne pan Vaňous, ‚takhle nikdy nepřijdu k svým penězům.‘ Chodil rozčileně po pokoji a najednou se obrátí a řekne: ‚Pane Kološko! Jste ještě někde něco dlužen?‘

‚Ano, v Ústí nad Labem.‘

‚Kolik?‘

‚Asi pět set zlatých.‘

Měl jste vidět pana Vaňouse, jak lítal po pokoji a křičel: ‚Takhle nepřijdu k svým penězům, takhle nepřijdu k svým penězům.‘ Najednou se trochu uklidnil a otázal se: ‚Já myslel, že jste poctivý člověk, chodil jste na návštěvy kvůli mé dceři, nebo jen jste chtěl si mne tak navnadit, abych vám dával ještě dál zboží na dluh?‘ Byl jsem úplně překvapen. Já vůbec na jeho dceru nemyslel. Ale v tak náhlém překvapení zalhal jsem, chtěje si ho navnadit, že jsem vyhrkl: ‚Kvůli vaší slečně dceři, pane Vaňouse.‘ Potom jsem se divil pořád. Pan Vaňous odemkl dvéře a zavolal na svou dceru. Když přišla, řekl k ní: ‚Máry, pan Kološka požádal právě o tvou ruku, nemám nic proti tomu, jestli ty svoluješ.‘ A nežli jsem se vzpamatoval, myslel jsem, že mne ta ženská umačká, jak mne objala.

Starý Kraus, pane Ferdinande, říkával, že když mu tohle druhý den radix vypravoval, otevřel ústa a čtvrt hodiny je měl otevřena. Tak je to, pane Ferdinande. Ten den přišel radix k ženě, k tchánovi a jeho tchán myslel, že přijde ku svým penězům.“

„To je hrůza,“ vzdychl pan Ferdinand, „ten den si zkazil radix celý svůj život. To je strašná věc mít takového tchána.“

„Tchyně už se přežily,“ uvažoval pan Tauben, „a každá tchyně je proti starému Vaňousovi hotové nemluvně. Jednou jsem přišel k radixovi do bytu v poledne: tchán seděl s brejlemi vedle radixe a dával pozor, zdali si radix nebere druhou porci. Tenkrát měli právě šťavnatou, kterou radix rád jí a radix dělal takový nesmělý pokus vzít si ještě jeden kousek. Tchán to zpozoroval a začal se zlobit: Dáš to nazpátek. Nedali jsme ti velkou porci, nemáš ještě knedlík? On si vezme ještě kousek. Na dobré věci jsi hltavý jako foxteriér na krysy, nedat ti tak týden nic jíst, to bychom tě vytrestali.“

„V neděli musí číst tchánovi celé odpoledne z novin,“ prohodil pan Ferdinand, „žena jde zatím na procházku nebo na návštěvy.“

„Vůbec tchán s radixem špatně zachází,“ řekl pan Tauben, „když se na něho rozzlobí, tu mu zavře jeho dýmku do své skříně a radix třebas týden nesmí kouřit. Také mu už tchán rozbil několik dýmek.“

„A o něho,“ pravil sluha, „jednou povídala služka, že přišel radix večer domů a v zamyšlení pozdravil: Dobré jitro přeji… Opakuj to ještě jednou, ozval se tchán. Radix se lek a v leknutí vykoktá: Dobré jitro, tatínku. Tchán chytil dýmku, jak byla na takovém podstavci a přetáh ho s ní několikrát po sobě. Já ti dám, dělat si ze starých lidí blázny. Takový uličník, rozčiloval se tchán, přeje večer dobré jitro.“

„Že ho bije, je jistá věc,“ pravil příručí, „je to zkouška a moc zlá zkouška.“

„A když si radix dole v zahrádce doma dal vysaditi ty stromky,“ řekl sluha, „tak mu je tchán uřezal, já myslím, že se radix už nemůže dočkat…“

„Jak to, pane Ferdinande?“ tázal se pan Tauben.

„Nu, až jednou odpoledne zavřeme krám a vyvěsíme tabulku, kterou dal radix malovat před dvěma lety, když mu tchán těžce onemocněl,“ odpověděl pan Ferdinand.

„Aha,“ řekl pan Tauben, „myslíte tu Za příčinou pohřbu tchánova jest obchod dnes uzavřen.“

„Ano, tu,“ pravil sluha.

Hovoru bylo učiněno konec vstoupením nějakého pána do krámu, který si přál něco proti bolení zubů...

   


 

Ze staré trestnice v Ilavě

Byl to pan Jožka Šavaňú, který ilavské trestnici založil její slávu.

Pan Šavaňú patřil mezi výborné džentlmeny z Bakoňského lesa, kteří v letech 1868 znepokojovali celý Bakoň i okolí Blatenského jezera a kteří se objevovali i na Rábu. Byli to slušní mladí lidé, kteří přicházeli v houfech do městeček a vybíjeli dům po domu, přepadali povozy se zbožím v hlubinách dubin Bakoně a natropili velmi neplech, ačkoliv se přitom chovali roztomile a v letech 1869 s velkými poklonami a líbeznými společenskými frázemi málem že nepodřezali vrchního župana pod Vesprimem. Tenkrát se říkalo všude, že to zas provedli lidé pana Jožky Šavaňú (Kyselého Jožky).

            Byla to doba velké romantiky a honvédi v těch dobách ještě nosili bílé kabátce, takže je bylo vidět zdaleka, kdy se rozběhli po stepích za lidmi pana Šavaňú.

            Vytlačili je však přece až do pusty Jásberéňské, do velkých močálů, zarostlých vysokým rákosím, kde přes léto se schovávají smečky vlků.

            Jedné části podařilo se uprchnout směrem k Hománu, dokud ještě nebyly močály obstoupeny kordóny.

            Většina však vybrala se později a kordón se neúprosně stahoval. Mohli si vyvolit jen dvě věci, buď se vzdát, nebo zajít do močálů a zmizet v bahně navždy. To si raději vyvolil Vértesy z Čermóalji, bratranec Jožky Šavaňú, ještě se dvěma. Ostatní vyšli z močálů a dali se svázat honvédy. Rozsadili je po trestnicích a pak došlo i na samotného Jožku Šavaňú. Vydal se do severních Uher, oblečen jsa za skromného misionáře. Když pak skromný misionář zastavil pod Trenčínem kočár, ve kterém jel četnický velitel z Fryštáku nad Váhem po jeho stopách, ukázalo se, že má pan Jožka Šavaňú opravdovou smůlu. Poslali ho do Ilavy nad Váhem a od té doby pověst ilavské trestnice velice stoupla.

            Bylo sice již po romantice na středních Uhrách, ale všichni lupiči a větší trestanci přáli si sedět na Ilavě, poněvadž tam seděl jejich zbožňovaný hrdina Kyselý Jožka.

            Jejich hrdina měl zprvu dlouhou chvíli, poněvadž raději trávil svůj doživotní žalář v samovazbě, nemoha se snést s dozorci. Ale pak stal se z něho povolnější chlapík, přešla mu jaksi zarputilost a on si přál být nějak činným.

            Byl tenkrát na Ilavě ředitelem trestnice nějaký pan Ivády, myslili o něm, že je trochu blázen. On však znal své lidi, proto když se dověděl, že Jožka Šavaňú chce pracovat, dal ho zavolat a řekl k němu dobrácky:            „Inu, barátom, nechtěl bys jít dělat do kuchyně?“

            „Istenet,“ pravil Kyselý Jožka velmi udiveně a upřímně, „odtamtud se už lehce dostanu, nagyságos úr.“

            „Neboj se, ty neutečeš,“ řekl nejvelkomožnější pán, „poněvadž mně budeš vděčný a nebudeš chtít mně dělat nepříjemnosti svým útěkem. Víš, že bych šel do penze. Až sem přijde jiný ředitel, tak spánembohem, uteč si jak chceš. Tady vidíš dvě rozsvícené svíčky a mezi nimi krucifix. Přísahej za mnou: Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu, že pokud bude tu v Ilavě nagyságos úr Ivády ředitelem, že se budu chovat vzorně a že se nepokusím odtud utéci. K tomu mně dopomáhej Pán Bůh.“

            Jožka Šavaňú se způsobně uklonil a políbil mu ruku.

Byl sice zprvu z toho velký poprask mezi vrchním dozorcem-kuchařem, když došlo vyrozumění, že Kyselý Jožka je mu přidán k ruce, aby krájel zeleninu, maso a podobně. Vpadl do ředitelny, klekl si před ředitele a srdcelomně křičel: „Neračte mne hubit, nejvelkomožnější pane, račte se nade mnou slitovat, vždyť Kyselý Jožka bude místo zeleniny a masa, napadne-li ho ta hříšná myšlenka, krájet královského uherského vrchního dozorce vězňů v kuchyni na Ilavě.“

            „Nic se neboj,“ vlídně řekl pan Ivády, „povídejte si hezky při práci a když budete přáteli, ani ho nenapadne, aby tě zapíchl.“

            Jožku Šavaňú to doopravdy také nenapadlo. První jeho bylo, že dbal o to, aby vězňové dostávali porce, jaké jim byly předepsány. To se rozneslo po celých Uhrách a ještě dnes říká se po uherských trestnicích: „Kdyby nám tak Šavaňú maso odděloval.“ Používá se také toho při označení špatné váhy vůbec.

            Tak uplynula léta. Šavaňú ztloustl a denně v létě chodíval do velké vězeňské zahrady s vozíkem nařezat zeleniny. Bavíval se tam s vojáky, kteří s nasazenými bajonety chodili podél vysoké zdi.

Jednou se stalo, že dal se do hovoru s jedním vojákem z trenčínské posádky, který byl z jeho kraje. „Vidím, bratře, že máte jiné pušky, než když na nás šli honvédi. Ukaž, bratře, jak to vypadá.“

            Vojáček, dobrý hoch, hlásí mu, že je ručnice nabita.

Šavaňú prohlédl si ručnici a zas ji vrátil hlídce a dál jel s vozíkem řezat zeleninu do kuchyně. Když se vrátil, volali ho k řediteli.

Ředitel seděl u stolu a řekl: „Viděl jsem dnes, jak jsi v zahradě přemohl pokušení. Píši ti tady žádost, aby ti dána byla milost. Podepiš to.“

            Šavaňú to podepsal pěkným písmem, neboť jest o něm známo, že v Ostřihomu chodil do semináře. Pak ještě mu poslal dva litry vína do jeho cely, aby se Šavaňú potěšil.

            Milost však nepřicházela. Místo toho roznemohl se dobrý pan Ivády a zemřel zanedlouho. Dosadili pak do Ilavy za ředitele pana Okányho, bývalého zkrachovaného husarského rytmistra.

            První jeho věcí bylo, že Jožku Šavaňú dal vsadit do samovazby, poněvadž týž při jeho příchodu klidně dál míchal ve velkém kotlu kukuřičnou kaší, aby se nepřipálila.

            „Jest takové nařízení,“ omlouval se, „že nesmíme při práci být vyrušováni.“

Za to mu bylo nadiktováno čtrnáct dní samovazby ve věži. Těch čtrnáct dní právě stačilo, aby Jožka Šavaňú dobře si všechno rozvážil, že už mu i přísaha vypršela a proboural se ven do nádvoří.

Bývaly tenkrát v Ilavě velké nepořádky. Tak například vůz se senem stál u zdi a na něm byl žebřík. Neví se též, co je pravda na tom, že prý měl v tom prsty i vrchní dozorce z kuchyně.

Když ráno, bylo to v neděli, při inspekci, divili se, že je v samovazbě nějaké okno, neboť tam dřív žádné nebylo. Také viděli v tom nezvyklém osvětlení, že Šavaňú držel slovo. Utekl až za nového režimu. Zmizel úplně. Vypravovalo se, že ho viděli v jeho Bakoni a pak zas někde nahoře až u Čermoše na bukovinský hranicích.

            Za půl roku došla z ministerstva do Ilavy zpráva, že Jožka Šavaňú obdržel milost. Stálo to také v novinách, ale Šavaňú se nepřihlásil.

„Čert ví, kde je,“ řekl starý, šedivý dědeček v Altorijí na hranících bukovinských, chytře se usmívaje, „ale přijdete-li někdy na Ilavu, zeptejte se tam Körösladányho Ference, má tam malou krčmu, jak to vlastně bylo s Kyselým Jožkou.“

            Za rok nato přišel jsem na Ilavu (rozuměj do městečka a ne do trestnice) a vzkázal jsem starému Körösladánymu pozdrav od dědečka Daniele z Altorijí od Bukoviny. Starý Körösladány, když jsem mu pak řekl, že se ho mám zeptat, jak to vlastně bylo s Kyselým Jožkou, zavzdychl řekl: „Bývaly to časy na Ilavě. Vidíte, dnes už tu není tak milo v trestnici. Udělali vevnitř továrnu na tabák, trestanci už nežijí v tak přátelském styku se správou. Když jsem býval vrchním dozorcem vězňů v kuchyni a Jožka Šavaňú pracoval se mnou, tu byly milé časy. Jožka dovedl celou trestnici přivésti k pravé pobožnosti a rozjímání. Vždy říkal: Byly časy, kdy pobíjel jsem i křesťany i židy a na pánaboha nemyslel, ale dnes zde v stínu této budovy (mluvil velmi pěkně a vybraně) třeba, byť i z dlouhé chvíle, obírati se naším milým pánembohem! Uvidíte, jak jednou uvedl na pravou cestu Berényiho.“

            Seděli jsme na zahradě Ference Körösladányho. Před námi z roviny vystupovala černá masa kamenných budov. Kolem pak všude bylo tolik slunečního světla a jasu, takže ilavská trestnice nevypadala pěkně mezi tou jasnou zelení, nad kterou vysoko, vysoko pluly v modru bílé volné obláčky.

            „Samo sebou se rozumí,“ ozval se Körösladány, „že vy jste nemohl znát Berényiho. Mně je dnes tak kolem sedmdesáti osmi roků, ale Berényiho vidím stále před sebou. Nebyl ani tlustý, ani hubený, jen v obličeji měl cosi utrápeného. Nosil dlouhé, černé, hodně prošedivělé vlasy a trochu napadal na jednu nohu. Když mluvil, rozhazoval rukama a mrkal často. Nosil brejle, které každou chvíli čistil koncem své kazajky. Nu, zkrátka, byl to takový politický trestanec.

            Tenkrát, milý pane, málo jich takových přicházelo na Ilavu. Většinou se vařilo u nás samým vrahům. Na politické byly kasematy na vacovské nebo komárenské pevnosti. U nás, jak pravím, samí hrdlořezové, kteří se zachránili před šibenicí. Byl totiž tenkrát před lety takový zákon, že kdo se nepřiznal, nemohl být pověšen, byť i ho usvědčili.

            Pamatuji se na nějakého Poláka, který u nás seděl již za mých předchůdců dvacet let. Jednou ho omrzel svět a dal se zavolat k nagyságosúrovi panu Ivádymu: Nejmilostivější náš veliteli a dobrodinče, řekl s pláčem, doposud jsem se nepřiznal k ničemu. Račte však psát do Pešti, že se nyní přiznávám a ještě k dalším dvěma vraždám, jak tenkrát před dvaceti osmi lety vyhořel mlýn v Beregházu na dolních Uhrách.

            „Proč, synu, se přiznáváš? Vždyť s tím bude plno práce.“

            „Jedině za účelem pověšení, neboť mne život omrzel.“

Pan Ivády mu to vymlouval, sliboval přilepšení ke stravě, dával mu naději, že bude omilostněn, on však trval stále na svém, že si přeje být po zákonu a právu pověšen. Tu se pan Ivády na něj rozzlobil a vykřikl, že tedy je dobře. Napíše hned od Pešti, ale když chce být mermomocí pověšen, že mu tedy zakazuje kouřit. Toho se ten starý lotr tak ulekl, že už nestál na svém. Tenkrát směli trestanci kouřit z dýmek, dnes se časy změnily. V trestnici je továrna na tabák, trestanci vyrábějí doutníky, ale kouřit jim nebo žvýkat tabák přísně zakázáno. Mučí je nynější správa. Ovšemže také není tam pan Ivády.

            Když tenkrát přivezli sem toho Berényiho, tu pan Ivády (bůh mu popřejž lehkého a šťastného zmrtvýchvstání) poslal pro něj. Musel jsem tenkrát dělat službu, přivedu ho před nejvelkomožnějšího pána. Ten kouří z čibuku, chvíli si prohlíží Berényiho a najednou povídá: „Tak nám vylož svůj politický program, pro který jsi se dostal sem k nám na Ilavu.“

            „Prosil bych,“ na to Berényi, „abyste mně vykal, neboť jako politický vězeň mám na to právo.“

            Myslíte, že se pan Ivády rozzlobil? Usmál se a řekl, že nepochybuje, že pan Berényi má na to právo, aby tedy: ráčil odpustit.

            „Račte nám tedy, pane Berényi, vyložit svůj politický program.“ Najednou se ale zarazil a řekl: „Ostatně, jaképak račte a jaké vykání, to bych jen z tebe si žertíky tropil, budu ti tykat. Povídej, starý husare!“

            Berényi potom říkal, že to tykání bylo přece jen nejlepší a počal rozhazovat rukama, mrkat očima, zajíždět si do vlasů a počal mluvit o svobodě. Mluvil dlouho, pan Ivády občas pokývl hlavou a když Berényi skončil, poklepal mu na rameno a řekl: „Tak vidíš. Celé Uhry chtěl jsi udělat svobodnými a oni tě připravili o svobodu.“

            Ke mně řekl: „Ten člověk má ale smůlu.“

            Berényiho dali mezi tři bratry Hajdú, loupežníky z Gemeru, kteří kradli po horách ovce a prý i někoho při tom zabili. Hoši Hajdú dlouho s ním neseděli, šli si stěžovat k řediteli, aby k nim dali jiného vězně místo Berényiho. „Uznáváme,“ řekli, „že jest to vzdělaný člověk, ale pro nás se nehodí, neboť mluví stále o svobodě, to jest nebezpečné a my budeme přinuceni, neboť nás mámí, pokusit se o útěk.“

            Zavolal si tedy Berényiho a řekl mu, že to není taktní, mluvit zavřeným lidem o svobodě, to že je přiostření trestu. Berényi i to uznal, co měl ostatně také dělat a vyprosil si, aby mohl používat inkoustu i pera, aby mu též bylo povoleno zakoupiti papír z vlastních prostředků.

            Žádosti jeho bylo vyhověno. Optal se, zdali má vše, co napíše, předložit k prohlídce.

            „Víš co, synu,“ řekl mu ředitel Ivády, „nevím, proč bys to předkládal. Piš si, co chceš, když ti to uleví. Alespoň, když to předkládat nemusíš, popíšeš papír zcela svobodně. Takhle bys mně předložil myšlenku necelou. Ovšem, že ven to nepůjde, co napíšeš, takové věci se nesvěřují cizím lidem. A budeš-li chtíti promluvit řeči, požádej a zavru tě, jak dlouho budeš chtít, do samovazby. Tam si zařečníš a půjdeš zas mezi společnost.“

            Berényi poděkoval a psal ve své cele.

            V tehdejší době byl vězeňským knězem pan Szentés a přihodilo se, že umřel Hüzás, který patnáct let seděl pro penězokazectví a knězi při mši ministroval. Pan Szentés byl podivín a nepřál si, aby někdo z těch, kteří měli na svědomí lidské životy, obskakoval ho u oltáře. Bylo to velmi mrzuté, že jsme tenkrát kromě pana Berényiho, politického, neměli žádného jiného v zásobě, který by byl v životě lidské krve neprolil.

            Zavolali tedy Berényiho do kanceláře a tam mu nagyságos sdělil, že bude musit ministrovat.

Nu ale s politickým nejsou žádné řeči. Pan Berényi že ministrovat nebude, svoboda svědomí a podobné řeči vedl.

            Dověděl se o tom náš Jožka Šavaňú, který viděl, jaké to dělá obtíže panu Szentésovi sehnat někoho, kdo by ministroval.

            A potom pan Szentés žádné jiné mešní víno nechtěl, než badačoňské z čedičových skal na úpatí Bakoně a víte přece, čím byl Bakoň, rodné doubraviny, Kyselému Jožkovi. Šel k řediteli trestnice a povídá: „Nejvelkomožnější pane, hodlám politického zkrotit.“

            „Jak to, Jožko?“

            „Inu tak, prosím, přilepšíme mu na stravě, je totiž takové nařízení, že politickým vězňům má se dát jahelná kaše na přilepšenou. Máme ve skladišti pěkně ztuchlé jáhly a on, když každý den nic jiného nedostane, bude lítat zoufale jako kanáš, pasák vepřů, když se mu vlci zakousnou do gatí.“

            Nu a tak Kyselý Jožka jahelnou kaši krotil politického a ředitel náš vždy mu říkal: „Už, Berényi, prosím tě, povol a jdi ministrovat. Hleď, co ti svoboda pomůže, vždyť tě jahelná kaše ztrhá.“

            „Nikdy,“ říkal Berényi, „jsem samostatný muž.“

            A Kyselý Jožka dál mu vařil ze ztuchlých jáhel kaši, až takhle jednoho dne ředitel jde se k němu zas dívat a již za dveřmi slyšel, jak náš politický hlasitě odříkává ministrantskou nauku: „Sed libera nos a malo“, „Amen“, „Et cum spiritu tuo“. Povolil, holoubek a Jožka Šavaňú od vězeňského kněze dostal za zkrocení politického džbán vína badačoňského. Jakpak se mu asi daří tam na bukovinských hranicích?“

            Tak jsem se dověděl, že onen hodný dědoušek, u kterého jsem v Altoriji spal, byl starý loupežník z Bakoně, slavný Jožka Šavaňú.

   


 

Ze života Karla Broda

V době, kdy zdaňovací činnost ministra financí byla v maximu, Karel Brod se zamiloval.

Úředně - poněvadž to byla známost vážná - k zamilování se přiznal. Berní úřad vedl jej pak v seznamu milenců a s obvyklou úřední přesností posílal mu každého prvního platební rozkaz, aby zaplatil daň milovací.

Ježto byl zanesen v II. třídě milenců, platil každého měsíce pouze 2 koruny daně, začež dostával vždy legitimaci, na kterou nesměl jej strážník sebrat, když přistihl jej společně s jeho milovanou.

Pak se se svou milou zasnoubil. Úředník sepsal protokol a zvýšil daň. Vedle legitimace obdržel Brod ještě plechovou známku na krk, dle stanovení zákona z 30. září roku 1921.

Ježto týž zákon žádal, aby veškeré slavnostní hostiny se oznamovaly úřadům, aby mohly podlehnouti zdanění, napsal Karel Brod, že na oslavu svého zasnoubení dává dne tolikátého hostinu, při které bude podáváno účastníkům pivo bránické, Maceškovy taliány atd.

Program hostiny bylo nutno oznamovati do, nejkrajnějších detailů, aby berní úřad, dříve než vydá povolení, mohl stanoviti výši poplatků. Ku každé hostině dostavoval se pak finanční strážník, aby kontroloval, neučinily-li se od oznámení nedovolené odchylky.

Pak přiblížil se den svatby. V kostele byli oddáni milenci jednou, na berním úřadě podruhé. Výše daně svatební - ježto se řídí dle velikosti věna a krásy ženy obnášela u Brodových manželů 732 koruny 27 haléřů.

Na daně, které až do svatby byly se známostí jich spojeny, padla už polovina značného věna manželčina.

Karel Brod vrtohlavěl. Proklínal denně ministra, který daně tyto vymyslil. Litoval skoro, že nezůstal starým mládencem, jichž daně byly asi o třetinu menší. Teprve nyní viděl hroznou perspektivu manželství. Nenasytná pokladna státu žádala ještě daň první noci, daň z narození každého dítěte, z jeho prvních zubů atd. atd.

A odvolání nebylo. Poslanci, jimž též byly zdaněny diety, neodvážili se proti novým břemenům protestovat ze strachu, aby o ně nepřišli. A nezaplatil-lis včas, již tu byl berní exekutor tak mazaný, že donutil tě k pořádku.

Karel Brod vrtohlavěl čím dále tím více, což viděti například z toho, že neměl ani nejmenší radosti, když platil poplatek z mrtvé tchýně.

Poněvadž Karel Brod byl měkké povahy, stálé placeni daní stalo se pro něj osudným. Stálým placením daní rozerván a naprosto zničen byl jeho rodinný život, na který se tolik těšívával.

Karel Brod pak skončil v blázinci. A podivnou shodou okolností měl celu, která sousedila s kobkou cely dřívějšího ministra financí, který byl původcem daně mládenecké, daně milovací a daní manželských.

   


 

Zimní povídka z Magury

Napřed přišly mlhy. Strýc Michal v Košiaru nad Podlechnicemi dlouho nepamatoval tak hustých.

A jednoho dne listopadového mlhy zmizely a zavál ostrý vítr nad Magurskými vrchy. Ten vítr byl tak divně hrozivý, že voda mrzla naráz, kam zavanul. Vyčisťoval hory, údolí, podrosty kosodřevinné, lesy modré pod kosodřevinami od těch mlh, které valily se, kroutily nad Magurou a které hlásaly, že jest čas sejít ze skály do Podlechnic.

Krajina byla čistá, daleko bylo vidět až na polskou stranu, na Lomnickém štítě svítily se ledy a sněhy a dolů na uherskou stranu možno se rozhlédnout jako na dlani.

Ta vesnice Podlechnice zdá se odtud z holých vrchů být tak blízkou, že kdybys kámen počal spouštět odtud, myslíš si: „Hle, kámen vytluče okno ctihodného učitele dětí i dospělých v Podlechnicích, pana Ježiňského, který se strašlivě nudí zde v horách a z nedostatku zábavy popíjí slivovici a vzdychá: Světe ničemný“

Ale ten kámen musil by vpravdě letět patnáct kilometrů, přeskočit lesy a zase lesy, neboť zde těch pět kopců podlechnických tvoří obrovské stametrové schody.

A daleko je nyní vidět, velmi daleko v mrazivém vzduchu. Vidíš Poprad, jak se leskne jako zasněžený příkop, tu bystrou říčku můžeš sledovat do dáli až tam, kde mizí mezi skalami. A ty obrovské skály nezdají se většími, než chumáček vlny kterékoliv z osmdesáti ovcí strýce Michala, které se nyní v ohradě třesou zimou a bečí tak smutně.

Všech těch osmdesát ovcí slíbil strýc Michal své dceři Evě, která se starou „mamulou“ hospodaří tam dole v Podlechnicích a kvůli těm osmdesáti ovcím má plno nápadníků. Ach! Co utrží za brynzu, za oščipky a jiné výrobky z ovčího mléka ten, kdo si vezme Evu!

Zatím ovce náleží doposud strýci Michalovi a je jim ostatně jedno, budou-li patřit jednomu z devíti nápadníků Eviných, třesou se stejně zimou, která přišla tak náhle, jako by se třásly, kdyby náležely Jozkovi, či Maciejovi, či Jedřejovi a bůhví komu.

„Zítra, hoši,“ praví k valachům strýc Michal, „s pomocí Matky boží Kalwarijské svedeme ovce dolů.“

„Poroučíš, půjdem,“ odvětili oba valaši, Jozko i Maciej.

Toho večera bylo nutno udělat větší oheň. Mráz vnikal do koliby. Taková byla zima, že strýc Michal odložil dýmku zapekačku a řekl: „Ani mně nechutná kouřit.“ Napil se teplé žinčice a naslouchal, jak venku vítr řádí, jak z hor kamení se drolí, psi štěkají u vchodu koliby, kde ani oheň dnes nepálí a kožichy zpropadeně studí.

Pak náhle se udělalo tepleji, to bylo v noci. Všichni to pozorovali. Sněžilo... Psi vlezli do koliby.

„Spěme, hoši,“ kázal strýc Michal.

„Poroučíš, usnem,“ odvětili valaši.

Ale strýc Michal nespí. Naslouchá, jak ovce bečí vedle v košiaru, jak vítr se žene kolem. Naslouchá v zimní noci, která tak náhle přišla. Až konečně usne též.

Ráno oheň vyhasl a probudila je zima.

„Půjdeme do Podlechnice,“ káže Michal, „odvedeme ovce.“

Snědli trochu sýra, zapálili uhlíkem dýmky a strojili se vyjít.

„Otevři dvéře koliby!“

„Nemožno!“ Dvéře nelze otevřít. Za noc zasypal sníh kolibu.

Pokusili se vylámat prkna. Vylomili jedno a sníh tlakem stlačený tvořil slizkou, mrazivou, příšernou stěnu.

„Ach, hoši,“ řekl strýc Michal, neodkládaje dýmku z úst, „musíme vylézt horem.“

Páčili strop. Vypáčili prkna stropu a nad nimi zas taková zmrzlá ledová stěna.

Nebylo slyšet zvenku ani zvuku. Psi v kolibě odplížili se, tušíce nebezpečí, do kouta, kde pes Felka dal se do vytí.

Kolik hodin namáhali se prosekat se tou strašlivou stěnou. Rozsekaný sníh padal do koliby a tál. Stáli ve vodě a modlili se. Pak rozdělali vzadu koliby oheň, aby si zapálili dýmky a se ohřáli.

„Jsme hříšní lidé,“ řekl Michal k valachům, „zahyneme.“

Kouř naplňoval, nemaje kam ucházet, kolibu. Zhasli tedy oheň a byli v plné tmě, jen časem zasvítil doutnající tabák v jich dýmkách. I ten kouř počal je dusit. Přestali kouřit a znovu vrhli se k ledové stěně.

Maciej kousal ze zoufalství do sněhu, který tak příšerně chladil, až se Maciej otřásl.

Když uznali nezdar svých zoufalých pokusů, lehli si na kožichy napité vodou a hovořili. „Z Podlechnice nás půjdou hledat,“ mínil Jozko, „najdou nás...“

„Naše mrtvoly,“ uváděl na pravou míru jeho fantazii strýc Michal, dosud klidný, jako by seděl někde v podlechnické krčmě. „Půjdou, ale než se pro sněhy k nám dostanou, budeme dávno mrtvými. Sýr stačí na tři dny, pak zabijeme psy a když ty sníme, bude konec. Nu, alespoň nás vlci nerozsápou.“

„Ovce už jistě pomrzly,“ podotkl snivým hlasem Maciej.

„Ba pomrzly,“ pravil Michal.

„Budou plakat, až nás najdou,“ rozhovořil se Jozko, „povezou nás v pytlích dolů na hřbitov...“

„Na hřbitov? Zde to beztoho vypadalo jako v hrobě...“

A venku sníh padal stále a rostl úžasně rychle do výše.

Sedmého dne vězení pod sněhem nastal v té hrozné tmě zápas o život mezi lidmi a psy. Napřed měla být zabita Felka, poznali ji dle kňučení, bránila se a druhý pes přispěl jí na pomoc. V úzké prostoře zápasili dva psi se třemi lidmi.

Strýc Michal ukousl Felce zaživa ucho a žvýkal je s pláčem.

Jozko škrtil Felku, která ho kousala a škrábala, zatímco Maciej jako divý ubíjel opaskem druhého ovčáckého psa, který mu ještě před týdnem lízal ruku a štěkal na něho radostně.

Jak dlouho trvaly pak ohyzdné hody, zatímco sníh se sypal na vrchy Magury?

Před třemi lety na svých cestách přišel jsem v průvodu učitele Ježiňského z Podlechnic na ono místo smrti, kde na památku snesli kupu kamení. Bylo to v létě. Slunce pražilo. „Víte, že konstatoval doktor z Poprada, že se ti chudáci v kolibě utloukli?“ řekl dobráckým hlasem pan Ježiňski.

Místo odpovědi zatřásla mnou zima a viděl jsem v nejparnějším létě, přimhuřuje oči, jak sníh se stále a neúprosně sype na vrchy Magury...

„Je to taková zimní povídka,“ řekl pan Ježiňski, podávaje mi láhev slivovice...

A kupa sneseného kamení leskla se jako čistý zimní sníh...

   


Zimní sporty

Byli jsme ubohými sekundány. Jeden podnikavý člověk mezi námi přišel na myšlenku, jakým způsobem bychom oslavili svůj smutný osud sekundánů. Šli jsme na Svatý Vavřineček, kopec nad městem, s jedněmi sáňkami a jeden po druhém váleli jsme se ve sněhu a jezdili dolů až k prvním domkům předměstí Žabákova za vodou. Viděl nás profesor češtiny Reděk, a všech osm, kteří jsme tenkrát prováděli tento zimní sport, odpykali jsme to sníženou známkou z mravů.

Ve kvartě na 1... gymnasiu snížili mně za dva roky nato známku z mravů, poněvadž jsem se nezúčastnil koulování, kterýžto sport zavedl ředitel gymnasia v zimě místo tělocviku. Sám starý pan ředitel byl nadšeným přívržencem zimního sportu a vynalezl dokonce zvláštní druh saněk, na kterých jezdil se dvěma dcerami, což bylo velmi dojemné.

V páté třídě gymnasia v K..., kam jsem se dostal na své pouti za vzděláním, bylo opět přísně zakázáno prováděti jakékoliv zimní sporty, kromě bruslení. Zákaz ten vydala školní rada, která rok nato ve zvláštním oběžníku odůvodňovala, že nezbytně je třeba studujícím středních škol, aby zúčastnili se v zimě jakýchkoli zimních sportů, které nepřesahují však meze vykázané disciplinárním řádem.

Toho roku pracovali jsme ve vyšším i nižším gymnasiu na domácích úkolech z češtiny „Zimní zábavy“, a pamatuji se na učený výklad našeho třídního profesora Neklaná, který snažil se objasnit nám slovo sport a pravil s důležitou tváří, že zimní sport znamená ctižádostivé snažení jednotlivce po vynikajících tělesných výkonech v zimě. Naše úlohy byly ubohé. Co tenkrát věděli jsme o „bobsleigh“, o těch velkých společenských sáňkách, kde kolik osob řítí se po sněžných stráních s šílenou rychlostí a které zdokonalují se rok co rok opatřené nejmodernějšími brzdami a jakýmsi druhem kormidla, kterým lze udati směr v ostrých zatáčkách.

Nevěděli jsme nic o rohačkách, kde jednotlivec letí po hladkém namrzlém sněhu a brzdí primitivně nohou. Před naším duševním zrakem nevystupovaly zasněžené tiché krajiny a stráně severních Čech, Horních Rakous, Štýrska, Tyrol, bavorských Alp, Harcu, Taunu a Černého lesa v Durynsku, oživené sportsmany, vyhledávajícími zábavu v přerozmanitých zimních sportech.

A Švédsko a Norsko, které sluší považovat za kolébku zimních sportů, bylo nám také příliš vzdáleno.

Znali jsme pravda „ski“, lyže čili sněžnice, jak říkal náš puritánský profesor češtiny, ale to odbyli jsme v úkolech jen mimochodem, poněvadž nebylo to nám tak blízké jako prastaré typy sáněk, na kterých jsme jezdívali od mládí.

Vzpomněli jsme v úlohách veselých zábav mládeže na venkově s nezbytnou předmluvou, která nesměla scházet: „Napadl sníh, vesele chrupe pod nohama . . .“

Bylo to příliš suché, neobsahovalo žádné nadšení, a kdo byl nadšen, nedovedl to vyjádřit na půldruhé straně čtvrtky, jak bylo nanejvýš povoleno psát. Na těch třiceti linkách měli jsme vyjádřiti vše, co jsme nejlépe vyciťovali ve volné přírodě, kdy mráz byl tolik příjemný, poněvadž pokryl kdejakou hladinu hladkým ledem a způsobil jásot a byl předmětem neustálých obav: „Bude mrznout, či nebude?“ Jeden za druhým klouzali jsme se ve stoje, na bobku, s veselým jásotem klusali jsme k lesknoucí se přímce, a když nás bylo víc, tu vráželi jsme jeden do druhého a podráželi se v bujném rozmachu skotačivosti. Pak jsme se koulovali, namáčeli sněhové koule do vody, aby to hodně bolelo, veselí, šťastní nad každou podařenou ranou. Na sáňkách jednoduchých, třebas šťastně sbitých z ukradených prkének, od zasněženého lesa spouštěli jsme se dolů k potoku a zpět jako mravenci, neúnavně táhli jsme sáňky nahoru do kopce. Někdy přišel mezi nás šťastnější, který měl brusle. Rázem bylo touhou všech mít podobná želízka, o kterých jsme se stručně zmiňovali později v úlohách, jak nám bylo napověděno, že v zimě na bruslích prohání se mládež. A což z kopce dolů na bobku! Jaká to bývala radost, svěží, jasná a čistá jako modrá obloha za krásných zimních dnů. A proti těmto skromným napohled, však obsáhlým a rozkošným radostem v procítění dnes staví se zimní sport, hlásící se Semmeringem a Engadinou, kde nejedná se o tu svěží radost, nýbrž o něco zcela jiného, tvrdého, neústupného, jak píší sportovní časopisy. Let kupředu je heslem zimních sportů. Závody na boby sáňkách, na sáňkách bobsleigh i jednoduchých rohačkách značí pohyblivost a ruch celého života dnešní společnosti, až profesor Jiří Busson ve Štětíně viděl se nucena vydat knihu pod názvem Zimní sport a srdce. V této knize poukazuje na ošemetný zjev, který těsně druží se k rozmachu zimních sportů přepínaných na nejvyšší stupeň, ku srdeční vadě. Běží zde o přemrštěné jízdy na bobsleigh i na rohačkách. Naproti tomu doporučuje lyže jako uklidňující prostředek, stejně jako bruslení, poněvadž pohyb jest tentýž a tělesná energie stejnoměrně rozložena. Snad měl profesor Jiří Busson na mysli národy oblastí severních moří, stoupence onoho amerikanismu, který vniká, pohyblivý a rušný neustále, čím dál tím více do Evropy. O nás nemusel mít jistě strach. Náš zimní sport záleží oficielně ve cvičení našeho vojska na lyžích, což zejména skýtá pěkný pohled ve strahovských lomech. A neoficielně? Jednou za rok má Praha - proponovány závody v jízdě na bruslích, a to jak v rychlobruslení, tak v krasojízdě. Leč pokud se dovedeme upamatovati, bruslařský klub nemá s jich aranžmá štěstí a ustanoví obyčejně jich termín na konec ledna či počátek února, kdy závody jsou odloženy a posléz z nich sejde. Hokej pěstuje se, jen když zamrzne Vltava, a lyžaři a sáňkaři z Prahy jezdí se oddávati svému sportu buď pod Ještěd, nebo do Krkonoš. Sáňkaři by mohli ovšem i někam na Sázavu, kde jsou také pěkné kopce, leč to by už nebylo tak nóbl. Poněvadž pravý sportsman i u nás hledí, aby jaksi aspoň finanční noblesou dohonil Davos, Engadinu a Semmering.

   


 

Zkažené ruské rybičky

V úřadovně městského fyzikátu v oddělení pro zkažené potraviny dívalo se pět pomocných úřednických sil s velkou úzkostí na dveře, kudy čekali, že vejde městský fyzik dr. Předhoř. Dnes šel totiž s celou komisí slídit po krámech po zkažených potravinách.

Celému úřednímu personálu v tomto oddělení bylo značně nevolno. Před měsícem zabavil na trhu maso z pošlého vepře, pak to v laboratoři vařili a všichni praktikanti i s asistentem musili býti svědky toho, jak pan městský fyzik krájí s velkou vášní kusy masa a museli prodělat nejstrašlivější muka, když jim podával po malé, ale dostačitelné porci s vyzváním, jen aby okusili, že skutečně jest to maso k požívání nezpůsobilé, nebo městský fyzik byl velice svědomitý a přál si mít vždy hojnost svědků, kteří by mu dokázali, že jednal úplně správně, zabaviv dotyčné potraviny.

S pocitem nevolnosti dívali se tedy do budoucna. Konečně se dveře otevřely a vítězoslavně vstoupil do kanceláře městský fyzik a za ním nesl magistrátní sluha malý soudek. Na velký stůl, kde bývaly konány pokusy se chcíplými telaty, položil sluha soudek a celý personál i se sluhou s velkou uctivostí obstoupili pana městského fyzika.

Dr. Předhoř posadil se na židli a bylo vidět dle jeho vzezření, že pronese před soudkem se získanou kořistí nějakou řeč.

„Zde vidíte, pánové,“ pravil po chvíli, „opět nový doklad hříšné a trestuhodné nesvědomitosti některých obchodníků, kteří nedbajíce zákonitých předpisů, prodávají potraviny k požívání nezpůsobilé. Vědom své povinnosti jako obyčejně, strkal jsem dnes svůj nos všude tam, kde se toho nejmíň nadáli. Dlouho nic nemohl jsem vypátrat, co by bylo nutno zabavit, až konečně tento malý soudeček s ruskými rybičkami, kterých již byla polovička prodána oním nesvědomitým obchodníkem, upoutal mou pozornost, čichl jsem k němu, kývl jsem tady na pana Jakuba a povídám: ‚Seberte to!‘ Ten byl ještě tak smělý, onen obchodník, že vám říkal, že jsou úplně čerstvé a vzal si jednu a sněd ji přede mnou, jako kdyby to bylo zboží první jakosti.“

Vstal a odkryl víčko malého, dřevěného soudečku s ruskými rybičkami, naloženými v cibuli, jaký prodává se po dvou korunách a zavolav si asistenta, řekl: „Pane Drvoto, čichněte si. Smrdí?“

„Smrdí, pane rado!“

A nyní to šlo podle stáří personálu. Jeden po druhém přistupovali k soudečku, čichali k jeho obsahu a slavnostně prohlašovali: „Smrdí, pane rado!“

Dr. Předhoř opět se uspokojeně posadil na židli a promluvil: „Vidíte, pánové, jaká nesvědomitost panuje mezi některými obchodníky s potravinami. Oni nemyslí na to, že když někdo sní takovouto rybičku, že může vážně onemocnět, jim je jedno, když prodávají takovýto předmět, zdraví lidskému nanejvýše nebezpečný. Jim je to jedno, když mají malý výdělek, že hazardují s cizími lidskými životy. Pane Jakube, přineste sem vidličku.“

Všichni zbledli.

„Tak pan Drvota to začne. Tady máte vidličku, pane asistente a jen s chutí do toho, abyste se přesvědčili, že jsou úplně zkažené, je to dobré pro zdravotnickou praxi.“

„Zajisté, pane rado,“ koktal pan Drvota a píchl dovnitř soudku, zamhouřil oči a s takovým smutným výrazem v obličeji spolkl čtyři.

„No tak, pane asistente, popište mně tu chuť. Že jsou nahořklé?“

„Jsou hodně, pane rado.“

„Dobře, tedy napíšeme do protokolu ‚chuti nahořklé‘. A což, nezdálo se vám, že přitom mají takovou nakyslou příchuť, víte, takovou odpornou!“

„Ani jsem nepozoroval, pane rado. Snad tady pan Kaceřovský by mohl.“ Pan asistent měl totiž na pana Kaceřovského dávno již pifku.

„Tak jen s chutí, pane Kaceřovský,“ vybídl pan městský fyzik nesmírně ztrápeného mladíka, který se krčil u dveří.

„S největší radostí, pane rado,“ pravil uctivě Kaceřovský a napíchl odhodlaně pět rybiček a aby se svému šéfovi zavděčil, žmoulal je v ústech, až se mu kolena třásla.

„No tak vidíte, pane Kaceřovský. Co jste pozoroval? Pozoroval jste zajisté nejen onu nahořklou chuť, ale i odpornou nakyslost, není-liž pravda? A což tak jako hnilobnou příchuť, to nic?“

Kaceřovský zavrtěl hlavou.

„Tak, teď přijde na řadu pan Vosáhlo. Jen směle, jen směle,“ s velkým nadšením volal doktor Předhoř. „Tady jde o praxi, mladý příteli. Musíte přesně vyjádřit svou diagnózu. Podepřít vývody vlastní zkušeností. Vždyť tu jde o přečin proti bezpečnosti života.“

Třesoucí se pan Vosáhlo, když mechanicky spolkl, kolik se mu jich na vidličku nabodlo, prohlásil, že mají příchuť hnilobnou.

Pak polykal rybičky Řeháček, jehož diagnóza zněla na nasládlou příchuť. Totéž potvrdil praktikant Pachner a rychle vyletěl ze dveří. Zbyl tu jen ustrašeně před sebe hledící magistrátní sluha pan Jakub.

„No, pane Jakube, ať máme jistotu,“ vybídl pan zdravotní magistrátní rada městský fyzik dr. Předhoř. „Ochutnejte vy také a řekněte, co o tom soudíte.“

Pan Jakub jako v somnambulistickém spánku píchl vidličkou do soudku a nevytáhl nic. Píchl podruhé, opět nic. Konečně se podíval dovnitř, jeho obličej se rozjasnil a vykřikl radostně: „Pane magistrátní rado, už tam není ani jedna.“

   


Zkouška trpělivosti

Vracel jsem se předešlé noci z jedné kavárny. Nemusím snad popisovat, jak vypadá noční návrat domů krajinářsky. Tisíce a tisíce lidí jistě již prodělalo tiché, opuštěné ulice, když zhasla světla. Též kroky odumírající v dáli a tajemné stíny. To však přenechme básníkům, kteří se potloukají po nocích.

Na rohu Tůní a Hálkovy ulice zaslechl jsem v tichu nočním táhlý, teskný, smutný hlas: „Pa -ne.“

Vzpomněl jsem si, že se vypravuje v okolí, jak v tomto koutě, blíže obecního dvora, straší duch metaře Vaňhy, který se oběsil na klice protějšího domu, poněvadž rozbil v kapse lahvičku magadoru a do rána byly ještě tři hodiny.

Šel jsem dál, ale smutný hlas volal za mnou opět s beznadějným přízvukem: „Pane, prosím, pa-ne!“ U zdi naproti stál opřen starší, velmi slušně oděný pán a každou chvíli opisoval křivku kyvadla, otíraje zimníkem zeď. Vracel se však opět do jakési přímé polohy na několik okamžiků.

Celek dělal dojem, že ten pán podepírá onen dům, aby na něho nespadl, nebo že tlačí zády dveře, které chtí na něho lupiči vyrazit.

Když jsem byl u něho, podíval se na mne přes brejle a máchl rukou. Tím ztratil však těžiště a padl na mne, přičemž však jeho tělo úplně se natáhlo a ztuhlo. Byl jako těžký dřevěný panák, a poněvadž měl nohy daleko za sebou, musel jsem ho zdvihat jako velký žebřík, abych ho vztyčil a přistavil ke zdi.

„Dobře - zajisté - ke zdi položen - ovšem,“ rozhovořil se, „svatba - utekl - koňak - prosím - pane - zajisté.“

„Co si tedy přejete?“

„Ano - zajisté - co - si - přejete - ovšem. Vykonám.

„Ne, milý příteli,“ řekl jsem, přidržuje ho ke zdi, aby nepadl, „ptám se vás, co vy si přejete?“

„Zajisté prosím, ptám se - nevadí - já jsem zajisté - dovolte - pan - pan Š. Doveďte mne domů - prosím.“

„Vy říkáte, že jste pan Š.,“ pravil jsem, „a chcete, abych vás dovedl domů. To je hezké od vás, ale to mně přece nestačí, když říkáte, že jste pan Š. Jak se vlastně jmenujete?“

„Ovšemže se jmenuji - dobře - zajisté Š a pak přijde tečka.“

Sáhl do kapsy a vytáhl nějaké noviny. Bylo vidět, že v nich bylo zabaleno nějaké cukroví, patrně dort ze svatby, o které se zmínil, a že to nesl domů a na cestě mu z toho dort vypadl. „To si - to si - přečtěte nahoře.“

Nahoře byla rubrika „Soudní síň“: „Dnes objevil se před senátem mladíček plachého vzezření, který na otázku, kolik je mu let, odpověděl nesmělým hlasem, že mu bude v lednu příštího roku sedmnáct. Doufáme, že se polepší, a proto neuvádíme jeho jméno. Budeme mu říkat M. Tedy M. přišel...“

„M s tečkou,“ zavzdychal pán u zdi, „já, já prosím, zajisté - Š a tečka, jinak mně nelze.“

Pochopil jsem. Chce mně asi naznačit, že nemám prozradit jeho jméno. Když mu dort vypadl z novin, přeslabikoval si za náhradu aspoň jejich obsah někde pod svítilnou a utkvělo mu to v paměti.

„Buďte beze strachu,“ vysvětloval jsem mu to, „nikde neřeknu, že jsem se s vámi setkal. Mám-li však vás dovést domů, musím vědět, kde bydlíte.“

Podařilo se mu konečně vytáhnout ze zimníku vizitku. Podal mně ji. Četl jsem: Slečna Julie Čápova, majitelka penzionátu, Brno, Veveří ul.

„To nejste vy!“ „Ovšem, nejsem.“ „Sestra?“ „Ne - ovšem - žádná - sestra.“ „Příbuzná?“ Pohlédl na mne s uslzeným zrakem: „Já - ji - na svatbě viděl ponejprv - já ji - neznal a políbil.“

Sklouzl mně tak obratně na zem, že se posadil, jako sedávají mladí orangutani. Nohy křížem a ruce až na zemi jako opora.

Zadíval se na čtverečky chodníku. „Matka - za svo - svobodna Brychtová.

Když opět jsem ho vyzdvihl jako žebřík do původní polohy, pravil vřele: „Dovolte - prosím - měl jste - měl jste - vůbec - někdy - otce?“

„Ovšem měl. Myslím, že každý měl otce.“

„To jsem - jsem se - ne-nechtěl ptát. Rád bych se vás - ze-zeptal, jestli jste měl vůbec někdy ma-matku?“ „Měl jsem, jako každý jiný,“ odpovídám trpělivě.

„Není to to,“ pravil smutně, „chtěl - jsem se vás ze-ze-ptat - jestli jste měl - vůbec - ně-někdy ro-rodiče?“

Od rohu vyšla policejní hlídka. Jeden z mužů, když přišel k nám, řekl s účastí se starým pánem ke mně: „Už vás pozorujeme delší chvíli. Vidíte, že se ten pán opil, tak ho odveďte domů a nebavte se tady tak dlouho.“

Starý pán uznal za dobré se mne zastat. „Pá-pánové,“ zvolal, „nechte být mého - sy-syna na pokoji - půjdem - To-Toníku.“

Učinil náhlý nezadržitelný výpad ode zdi, nutě mne, abych s ním ustoupil z chodníku. Zatímco jeho hořejší půlka těla bezvládně mně visela na rukou, jeho nohy kormidlovaly. Kdybych se byl s ním zastavil, byli bychom oba na zemi. U mateřské školky svatoštěpánské podařilo se mně konečně přirazit s ním ke zdi, kde jsem ho opřel o schůdky vedoucí k már-nici.

„To jsme - je na-napálili,“ rozesmál se tam tak, že jsem ho stěží udržel vzpřímeného, „vždyť, vždyť já, já - žádného sy-syna ne-mám.“

Dal se do hořkého pláče: „Já jsem se ne-neoženil.“ Když se dost vyplakal, optal jsem se ho poznovu: „Kde tedy vlastně bydlíte?“

„Ano, zajisté - bydlím.“ „Ale kde?“ „Há-hádejte.“

Počal jsem mu domlouvat: „Podívejte se, starý pane, takhle se nedostaneme ani vy, ani já do postele. Řekněte mně, kde bydlíte, a já už vás tam nějak odtáhnu.“

„Ano, zajisté prosím - odtáhnete.“

„Nu tak, vidíte, pěkně vás odvleku domů, zazvoním na domovníka a vy si lehnete do postele; vždyť byste mohl takhle ještě nastydnout. Vy jste přece inteligentní pán...“

„Ano, ovšem, be-bejval, bej val.“ „Tak mně nyní pěkně povězte, v které ulici to je, co bydlíte, a jaké číslo.“

„Víte,“ řekl skleslým hlasem, „já, já ne-sá-zím, já čísla ne-neznám.“

„Ale o to nejde, rád bych věděl číslo domu, ve kterém bydlíte.“

„Tři - ce-celé,“ pravil temným hlasem, „jedna - čty-čtyři, šest - dvě ...“

„Vím, vím, tak začíná Ludolfovo číslo, ale to mně nestačí, rád bych věděl jen ulici, kam vás mám dovést, kde je váš domov.“

Podíval se zamyšleně před sebe: „Ka-karlovo náměstí -“ a umlkl. Vzal jsem ho pod paždí a táhl za sebou. Byla to hrozná cesta. Šel přitom pozpátku a vzdychal. Obrátil se mně několikrát v ruce. Chvílemi jsem si ho přehodil přes záda, ale byl příliš těžký. Někdy se pokusil o to, dát se nést andělíčkem, přičemž však stiskl mne pevně koleny, takže jsem musel ho setřást se sebe a nést ho tak, jako se zdvíhají pytle s obilím, házené na váhu.

„Nyní jsme na Karlově náměstí,“ pravil jsem, když jsem ho postavil ke zdi u kavárny Karla IV.; „kam mám vás teď odtáhnout ?“

„Rád bych, do-dovolte,“ řekl dojatým hlasem, „dřív než um-umřu, uviděl je-ještě jednou tady - dům u-u Podušku - kde jsem - jsem se na-narodil, ale to to je už . . .“

Dal se do pláče: „To už - je - marný. On vy-vyhořel v letech - de-de-devadesátých ...“

„Proboha vás prosím,“ zvolal jsem, „kde tedy vlastně bydlíte?“

Podíval se na mne uslzeným zrakem a pak řekl dobrácky: „Od-odpusťte, v tom, v tom domě v Hálkově ulici, kde, kde jste mne na-našel, já vás chtěl po-poprosit, a-abyste laska-kavě za-zazvonil na do-domovníka.“

Přání jeho se vyplnilo. Za malou třičtvrtihodinku podařilo se mně přivléci ho na staré místo a přivolat domovníka, který vida ho zvolal: „Proboha jich prosím, milostpane, to jich na té svatbě zřídili!“

Slyšel jsem ještě, jak starý pán praví k domovníkovi: „Dovolte prosím - měl jste - měl jste - vůbec někdy ot-otce?“

Ubíral jsem se spokojeně domů, dokázav prakticky, co zmůže stará česká trpělivost.

   


 

Zločinec

Počestný obchodník střižním zbožím Beutler seděl u psacího stolu a psal upomínky svým dlužníkům, když přišel policejní strážník a odevzdal mu tuto obsílku:

Vyzýváte se, abyste se dostavil dne 9. 7. o 10. hodině do č. II na policejní ředitelství jako obviněný. Nedostavíte-li se, budete předveden.

Počestný obchodník zbledl a udělalo se mu nevolno. Když přišla jeho manželka, nemohl se jí podívat přímo do očí. Při pohledu na své dvě děti, které manželka přivedla s sebou, vstoupily mu slzy do očí. Nikdy neměl co s policií dělat, jen jednou mu bylo, když se vracel z výletu s rodinou, při nějaké demonstraci, ke které se omylem a nevinně přiblížil, strážníkem vyraženo na záda jelito plochou šavlí. Tomu už jsou dva roky. Možná dost, že kvůli tomu jelitu je volán na policejní ředitelství, neboť byl tenkrát zatčen, ale hned propuštěn. Usnulo to.

Počestný obchodník viděl před sebou kriminál, zkázu rodiny. Dítky své viděl v polepšovně, ženu v donucovací pracovně. Už viděl, jak jeho jmění konfiskuje stát. Čím déle o tom přemýšlel, tím více zachmuřovaly se jeho právní pojmy o svobodě občanů.

Když večer zavřel krám, rozloučil se se zbožím tklivým pohledem. Kdo ví, zdali zítra uvidí škatule se šlemi, punčochami, trikoty a plátnem.

Snědl jen půl párku, zato po večeři, než ulehl, přišla mu na mysl modlitbička, kterou ho jeho babička učila v dětských letech: Andělíčku, můj strážníčku!

Pak si náhle vzpomněl na podvodný úpadek a potil se a vrtěl sebou nepokojně na posteli až do rána. Kdo ví. Byla to čistá, nevinná duše.

Ráno vypil půl hrnečku kávy a zas mu přišlo na mysl Andělíčku, můj strážníčku. Otevřel krám a nemeškal, dav příručímu potřebné rozkazy, zajít do nejbližšího kostela. Zdálo se mu, že svatí se dívají na něj přísně. Jen obraz sv. Montána, žalářovaného třicet let vladařem syrským, díval se tak nějak kolegiálně na počestného obchodníka.

Pan Beutler znal životy svatých a věděl, co to znamená. Čistá jeho duše ani v tomto kostele nenašla klidu. Svíčkové bábě dal dva pětníky na svíčky za věrné zemřelé dušičky a bloudil po ulicích až do desáté hodiny. Díval se na vodu, na revolvery. Zastavil se také před materialistickým obchodem, kde viděl nápis: Koncesovaný prodej jedů. Bylo mu hrozně a zbytečně utrácel peníze v domečkách se vstupem dvou až čtyřkrejcarovým. Konečně zaklepal v čísle II na policejním ředitelství a bledý vstoupil do všední místnosti.

Policejní úředník přijal od něho obsílku. „Račte si sednout.“

Počestnému obchodníkovi zdálo se, že to „račte“ má posměšný přízvuk.

Úředník vyňal z pultu svazek objemných listin a ptal se ho na personálie.

Odpovídal pln zoufalství, kde se narodil.

Po skončení personálií otevřel úředník jeden z archů, zakýval hlavou a řekl: „Víte zajisté, proč jste sem volán. Bylo na vás již tolik stížností, že byl vyslán civilní strážník Josef Jakubec do vašeho krámu. Přečtu vám jeho přísežné výpovědi:

Já Josef Jakubec odebral jsem se z nařízení do krámu podezřelého obchodníka střižním zbožím Karla Beutlera dne 5. července t. r. o hodině 11., abych vyšetřil, zdali udání udaná na obviněného mají podklad správný. A seznal jsem následující. Pan Karel Beutler na mou otázku, mají-li na skladě šle, předložil mně několik škatulí k výběru. Ze škatule papírové ve velikosti asi 40x30 vybral jsem si jedny pruhované s patentní uzávěrkou. Mohlo být právě deset minut přes jedenáctou, když jsem se tázal, co stojí. Pan Karel Beutler odpověděl pevným hlasem: ‚Jeden zlatý dvacet krejcarů.‘ Podotýkám, že nemohl jsem se přeslechnout, poněvadž v krámě panovalo úplné ticho. ‚Tedy tolik stojí?‘ tázal jsem se. A pan Karel Beutler poznovu odpověděl pevným hlasem: ‚Ano, zlatý dvacet krejcarů, mohu vám posloužiti lacinějšími za devadesát a osmdesát krejcarů, ale tyto mohou se nosit po léta, jsou neroztrhatelné a stojí jen zlatý dvacet krejcarů.‘ Vyžádal jsem si stvrzenku, kterou přikládám, kde je psáno opět: Stvrzuji příjem 1 zlatý 20 kr. za šle systému ‚Paderewski‘. S díky přijal Karel Beutler, obchodník střižním a galanterním zbožím.

Je to pravda, pane Beutlere?“

„Ano,“ řekl zaníceně počestný obchodník. „Prodal jsem je za zlatý dvacet krejcarů a mohu přísahat, že nepocházejí z krádeže.“

„O to tu nejde. Přečtu vám dále přísežné výpovědi civilního strážníka Věnceslava Charváta. Týž praví v protokolu:

Zevnější prohlídka krámu obchodníka Karla Beutlera potvrdila v plném rozsahu předběžné stížnosti. V prvním výkladu napravo u vchodu nachází se ve výšce asi půldruhého metru tabulka s nápisem: ‚Prodávám se ztrátou. Tucet kapesníků batistových dříve 3 zl., nyní dva zlaté patnáct.‘ Doleji vyloženy jsou turistické košile z látky zvané zefír a u nich cedulka: ‚Dříve dva zlaté, nyní 1 zl. 50 kr.‘. Podotýkám, že jsem se nemohl mýlit, neboť jsem byl až u skla výkladní skříně a bylo toho dopoledne úplné jasno. Skříň kromě toho je na dopolední slunné straně. V druhém výkladu nalevo shledal jsem vyložené ponožky s nápisy: ‚12 kr., 28 kr.‘. U prolamovaných dámských punčoch byla cena: ‚90 krejcarů‘. Také hřebínky do vlasů měly nápisy: ‚Výhodná koupě, jen zlatý čtyřicet‘. Přikládám fotografii výkladů pana Karla Beutlera, která dokazuje, že jsem se nemohl mýliti.

Přiznáváte se, pane Beutlere?“

„Ano, ceny jsou nízké. Nevydírám. Zboží nepochází z krádeže, Prodávám se ztrátou,“ bědoval počestný obchodník.

Policejní úředník vstal: „Odsuzujete se tedy k pokutě dvaceti korun, popřípadě do vězení na tři dny pro překročení místodržitelské vyhlášky o užívání korunové měny na základě vys. ministeriálního nařízení z roku 1859, tak zvaného prüglpatentu.“

„Proboha, proč mám platit deset zlatých?“ vykřikl zoufale počestný obchodník.

„Což jste nečetl noviny a vyhlášku?“

„Ne, prosím.“

„Neznalost zákona neomlouvá,“ pravil policejní úředník a vyložil stručně nařízení o užívání korunové měny. Kladl také důraz na zachovalost počestného obchodníka. „Do tří dnů musíte složit pokutu.“

Pan Beutler dopotácel se do svého krámu a šel za pult. Právě tam prodával příručí jedné dámě noční živůtek. „Co stojí, pane šéfe?“

„Tři zlaté dvacet,“ odpověděl pan Beutler, ale hned se vzpamatoval. Přeskočil pult a objal kolena dámy, křiče: „Neničte mne, milostivá paní...“

Počestného obchodníka odvezli do blázince. Má nebezpečnou fixní ideu, že ještě platí zlatky a krejcary...

   


 

Zlodějské dobrodružství pana Tevlína

Jsou lidé, kteří se zajímají o každý předmět, o každou věc, o každou událost, kterou vidí na ulici. Mezi tyto dobré lidi patřil i pan Tevlín. Kupříkladu vidí pan Tevlín na ulici před krámem sud se slanečky. Zastaví se, kouká a čeká, až ho sluha odvalí do obchodu. Tu kývne pan Tevlín souhlasně hlavou a jde dál. Za rohem vidí na ulici stát vozík. Dívá se na ten vozík a zas čeká, kdo pro něj přijde. Těší ho, že lidé pracují, pozoruje rád, jak skládají cihly a kamení, zajímají ho dlaždické práce a vůbec pracovní ruch. Zajímá ho všechno, co patří ku všedním zjevům života.

Koně, kteří nemohou utáhnout náklad, výhybkáři elektrické trati a je jaksi vždy příjemně rozechvěn, když vidí někoho pracovat. Hádá také, co je zač ten který kolemjdoucí, živě září jeho oko, podaří-li se mu uhádnout zaměstnání takového člověka.

Jeho radostí je chodit po ulici. Až tu se mu stalo toto.

Vyšel si jako obyčejně do ulic a v živé ulici spatřil u chodníku stát velocipéd. Opuštěný velocipéd. Rozhlédl se kolem, poněvadž ho zajímalo, kdo nechá tak neopatrně velocipéd stát na ulici. Krámu neviděl. Pomyslil si tedy, že nepatří žádnému roznášeči zboží na kole, které by bylo určeno pro obchod, nýbrž že patrně se zde vezlo něco soukromé osobě do domu. Všiml si také, že není tam žádný výčep.

Kolo stálo u chodníku právě naproti domovním dveřím činžáku. Na protějším chodníku stál policejní strážník a se zájmem díval se na pana Tevlína, který se rozhlížel stále kolem a stál u velocipédu.

Pan Tevlín usoudil, že to jest velká neopatrnost nechat jen tak stát kolo u chodníku a umínil si, že počká u kola, až přijde jeho majitel. Pomyslil si však, že možná má to kolo zámek, že nikdo nemůže na něm ujeti a obešel kolo a díval se na jeho druhou stranu.

Policejní strážník díval se na pana Tevlína také se zájmem, stále stoupajícím, ba dokonce pokročil blíže.

Pan Tevlín seznal, že kolo jest bez zámku. „To je opravdová neopatrnost,“ vzdychl, „aby mu tak někdo na kolo skočil a ujel.“ Prohlíží dále kolo. Opravdu velice pěkně stavěno. A jakápak je značka. Vzal za řídítka a naklonil se, kolo s ním ujelo a on vstávaje s kolem, spatřil nad sebou tvář. Přísnou, zlou a hrozivou. Tvář policejního strážníka.

„Copak to vyvádíte s cizím kolem?“ tázal se přísně.

„Prohlížím známku.“

„A proč jste vzal za řídítka?“

Kolem bylo již plno lidí, takových pánů Tevlínů, které zajímá každá věc, stejně jako pana Tevlína to nešťastné kolo.

„Za řídítka...“ zajektal žalostně pan Tevlín, „já zde čekám na majitele.“

„Jak se ten majitel jmenuje?“

„Já nevím.“

„A proč čekáte?“

„Aby mu ho někdo neukrad.“

Zástupem ozval se smích.

„Snad aby mu ho někdo jiný neukrad,“ řekl ironicky strážník, „postavte kolo, kde jste ho vzal a jménem zákona vás zatýkám.“

Ten strážník byl též jako pan Tevlín. Všechno ho zajímalo, každý předmět, každá věc a nejvíce pan Tevlín. Dnes se nemusí říkat více: „Třásl se jako osika“, stejně dobře může se říci: „Třásl se jako pan Tevlín.“

Třásl se tak, že strážník ho chvílemi musel táhnout za sebou jako štěně z místa, kde opět stálo opuštěné kolo na chodníku před domem číslo 1912a. Třesení ho ovšem neopustilo, když vtažen do místnosti policejního komisařství slyšel raport: „Poslušně hlásím, že tento člověk chtěl ukrást kolo před domem číslo 1912a.“

A strážník líčil, jak se to panu Tevlínovi nepovedlo a pan Tevlín jen stále do toho vpadal: „Kdepak já, já nejsem zloděj, já neumím jezdit na kole.“ Na lepší omluvu nemohl se zmoci. Stále opakoval, že neumí jezdit na kole a že by to bylo zbytečné krást kolo, že kdyby chtěl mít kolo, že by si jich mohl koupit tucet. Byl na něho trapný pohled, jak tam stál a říkal: „Opravdu, věřte mně, neumím jezdit na kole.“

„Také s ním hned upad, jak chtěl na něj vyskočit.“

„Kdepak vyskočit,“ naříkal pan Tevlín, „když přece neumím na tom jezdit!“

Pak o sobě říkal, že je dobré hovado, že chce každému pomoct.

Vtom se otevřely dvéře a nějaký mladík, celý vyděšený, vběhl na strážnici.

„Moje kolo je pryč,“ volal, „stálo před domem číslo 1912a a dozvěděl jsem se, že už jeden ho chtěl ukrást.“

Strážník ukázal prstem na pana Tevlína.

„Tak nezapírejte,“ řekl komisař k panu Tevlínovi, „jmenujte nám toho svého společníka.“

„Nemohu,“ vzdychal pan Tevlín.

„Tak ho zatím zavřete,“ řekl komisař.

Pan Tevlín klekl na kolena a řval: „Proboha vás prosím, pánové.“

Druhý den ho odvezli k trestnímu soudu.

Vyšetřující soudce pan rada Vincek byl takový dobrý pán. Žádnému obžalovanému nechtěl přitížit a užíval všech možných prostředků, aby pečlivě vyšetřil údaje vyšetřovaných zločinců.

„Dobrá,“ pravil k panu Tevlínovi, „vy stále říkáte, že neumíte na kole jezdit, zítra tedy bude soudní komise, vyvedeme vás za bránu a sednete si na, kolo. Pak se ukáže, zdali jezdit dovedete.“

Nastal ten důležitý den a dozorce u přítomnosti soudní komise vysadil pana Tevlína na kolo na silnici u Olšanských hřbitovů.

„Spadnu!“ křičel úzkostlivě pan Tevlín, který jaktěživ na kole neseděl.

Dozorce na pokyn vyšetřujícího soudce strčil do kola a pan Tevlín po mírně nakloněné dráze jel kupředu, volaje „spadnu“. V úzkosti přišlápl, ve strachu, že se zabije, přišlápl ještě víc, křečovitě pevně přímo stiskl řídítka a instinktivně řídil se dolů po silnici ke Strašnicům na kole jako ten nejdovednější cyklista.

Šlo to. Volal: „Spadnu!“ a jel velkou rychlostí, až zmizel soudní komisi z očí.

Dole u Strašnic podařilo se mu konečně, že spadl do příkopu, když byl přejel jednu židovku.

Dostal tři měsíce, poněvadž lhal, že neumí jezdit, když dokonce jim chtěl na kole uprchnout, zač odpykal si disciplinární trest.

     


 

Změna jména

Moto: Ministerskému tajemníkovi v ministerstvu financí Jaroslavu Vyžrálkovi bylo zemskou politickou správou povoleno, aby přijal a užíval jména Blatenský. (Národní politika ze dne 18. ledna t. r. Rubrika Zprávy osobní a rodinné.)

Pana ministerského tajemníka v ministerstvu financí Jaroslava Vyžrálka neznám a myslím také, že bych se o něj čerta staral, kdyby mně byl nepadl do ruky výše citovanou zprávou v Národní politice.

Muž, který je ministerským tajemníkem v ministerstvu financí a jmenuje se Vyžrálek po celá desetiletí a najednou si vzpomene a dá se přejmenovat poetickým jménem jako básníci z dob probuzenských, Blatenský, je zjevem pozoruhodným nejen všeobecně, nýbrž hlavně v souvislosti se svým úředním postavením.

Muži tomu, který se dal vlastně odhmotnit, je třeba věnovati úvahu a ostře přitom pokárat zemskou politickou správu, aby mužům, kteří jsou tak velice blízko ministerským křeslům a jmenují se Vyžrálek, Vyžranda, Vyžírka, Vyžírač apod., nepovolovali v zájmu veřejného pořádku změnu jmen, poněvadž to tak vypadá, jako kdyby se k něčemu přiznávali.

Podobně také vzkazuji panu ministrovi financí, aby příště hleděl vyhnout se podobné ostudě tím, když na taková vysoká místa v ministerstvu nedosadí žádné Vyžrálky, kteří svým nomen omen přímo lid strhují k nejrozmanitějším kombinacím, ale přímo ať dosazují na taková místa tajemníky s poetickými jmény již odpradávna.

Teď je už pozdě, že tam bude sedět v ministerstvu financí nějaký Blatenský, když už tam tak dlouho seděl Vyžrálek, jehož jméno je teď ve všech novinách.

Při celé tragédii je to nejsmutnější, že on to sám rozhlásil celému světu, jak se mu protiví to slovo Vyžrálek v souvislosti právě s ministerstvem financí. Měl to nechat klidně plavat a nikdo té shody okolností si tak dalece třebas ani nevšiml.

Pane ministře financí, já doufám, že zavedete se svým tajemníkem disciplinární vyšetřování, že pobouřil tak najednou beze všeho veřejnost.

V ministerstvu financí jsou ještě dva úředníci podezřelého jména. Jeden se jmenuje Lis a druhý Press.

Teď abychom čekali na osobní zprávy v novinách, že pan Lis z ministerstva financí dostal povolení zemské politické správy, aby se mohl jmenovat Vinařický a pan Press Jablonským. Blatenského již znáte a tak může ministerstvo financí vydávat poetický almanach, který se bude bezplatně rozesílat všem poplatníkům, aby trochu duševně pookřáli z těch daní a nezblbli úplně z berního šroubu a jiných zařízení finanční inkvizice.

Pan Jaroslav Vyžrálek si tedy nijak neposloužil. Jestli myslil, že je to všechno v pořádku, tak se hrozně zklamal. Nadešla pro něho chvíle, kdy octl se v situaci člověka, který si chtěl pomoci najednou na nohy a sakumpak zkrachoval.

Jestli dřív v jeho úzkém kruhu přátel vítali ho: „Á, pan ministerský tajemník pan Vyžrálek již jde,“ říkali tak bez přízvuku, tak jako když se obyčejně mluví: Vyžrálek sem, Vyžrálek tam. Nikdo na nic nemyslil. Ale dnes?

S jakým gustem jeho nejbližší přátelé budou klást, důraz na to slovo Vyžrálek, jak budou dnes chutnat každou tu slabiku: Vy-žrá-lek - a jak řeknou: „Vítáme vás, pane Vyžrálku, pardon, pane Bla-ten-ský.“

A v ulici, kde bydlí, budou ukazovat na něho prstem a budou říkat: „To je ten blatenský Vyžrálek z ministerstva.“

A portýr v ministerstvu, který dříve říkal: „Máte tady nějaké psaní, pane ministerský rado,“ s takovým podivným úsměvem dnes dodá: „Pane ministerský rado, pane Blatenský.“

A až se splete ministr financí a kamarádsky řekne u telefonu: „Poslyšte, Vyžrálku.“

A Vyžrálek zajíkavě na to: „Dovoluji si upozornit, pane ministře, na osobní zprávy v ‚čubičce‘ ze dne 18. ledna t. r.“

A ministr Novák začne se kuckat a směje se: „Já už vím, pane Blatenský, che-che-che - ale máte prej s tím, che-che-che, nějakou obtíž, che-che-che.“

Vidíte, kam vede ukvapenost, pane Vyžrálku-Blatenský! I v této kombinaci vypadá to jako něco ze zoologie.

A jestli vám říkají „pane Blatenský“, tak jste tím také nic nevyhrál, poněvadž to jméno Blatenský nemá příliš dobrý historický zvuk. Nějaký Václav Blatenský byl roku 1520 úředníkem v Roudnici a rozčtvrcen pro krádež městských pečetí. Šunky vašeho nového předka visely na bráně až do roku 1541.

Zikmund Blatenský, který držel tvrz Jištirby na Litoměřicku, byl pověšen v Litoměřicích roku 1528, poněvadž přepadal litoměřické kupce. O Jiříkovi Blatenském dočtete se v archívu (můžete tam poslat sluhu z ministerstva), že roku 1589 v Praze na mučení vyznal, že otrávil svou sestru Annu, vdovu po Mikuláši Světeckém z Černic. I tento váš nový předek zemřel rukou katovou.

Potom docela nedávno nějaký Blatenský zavraždil v Svatobořicích na Moravě výminkářku.

To poslední se ovšem dá spravit. Napíšete prostě do Národní politiky: „Pan ministerský tajemník v ministerstvu financí Jaroslav Blatenský sděluje s námi, že není v žádném příbuzenském poměru k loupežnému vrahovi Blatenskému, o kterém nedávno náš list přinesl zprávu.“

Tím to tedy bude vyřízeno!

Ale celkem prašť jako uhoď. Nijak jste si změnou svého jména z Vyžrálka na Blatenský nepolepšil.

V samotné Blatné říkají o sobě:

já jsem z Blatný

a není to nic platný...

Tedy dobrou noc, pane Blatenský! 

   


Zpověď starého mládence

I

JAK JSEM SI PŘIŠÍVAL KNOFLÍK KE KALHOTÁM

Nejtrapnější, co člověka může postihnout, je, když zpozoruje, že jeho oděv jeví citelné nedostatky. V určitém případě nemůže se objevit ani ve společnosti, neboť tato společnost nečiní rozdílů mezi starým mládencem a člověkem ženatým a žádá od obou jistou dávku slušnosti. Nemít knoflíky u kalhot v pořádku, vzbuzuje u mnohých zaujatých lidí značnou dávku odporu. Společnost tuto záležitost neposuzuje věcně a neprobírá jak ze stránky psychologické, tak i ze stránky praktické pravý stav věcí. Zapomíná, že starý mládenec může být též velice cudným člověkem, který by se neosmělil přinést] kalhoty se scházejícím knoflíkem manželce svého ženatého přítele s prosbou, aby laskavě doplnila vše v ladný celek, který by svědčil o naprostém pořádku. Obrátil-li by se pak s podobnou prosbou a se svými kalhotami ku svobodné dceři své bytné, kdoví, zdali by v útlé dívčí duši nevzbudil též jistou dávku opovržení ku své osobě, kteréžto opovržení jistě by bylo na místě.

A tak nezbývá starému mládenci, chce-li svou dobrou pověst uchovat, nic jiného, než aby sám si přišil knoflík ke kalhotám.

Namítne-li někdo, že mohl s touto choulostivou otázkou obrátit se na pánského krejčího, který mu ony kalhoty šil, tu každý z těchto, podobně o tom uvažujících, nesoudí též správně, neboť kdybych přišel a řekl ku svému krejčímu: „Zde máte tyto kalhoty a schází mně tam a tam knoflík, račte mně ho přišít,“ tu by se jisté vystavil též posměchu, neboť knoflík přišít zdá se být věcí úplné lehkou jak odborníku krejčímu, tak i celé širší veřejnosti. Žasl by pak zajisté každý, kdo by uslyšel, že krejčí musil mu knoflík přišívat ke kalhotám. To by znamenalo, že v očích všech objeví se takový starý mládenec jako člověk, který nestojí za nic, jako zhýčkaný, rozmazlený člověk, nafoukaný blbeček a podobně.

Z těchto důvodů přišíval jsem si knoflík ke kalhotám sám.

Zprvu jsem knoflík, který se mně utrhl, nahradil špendlíkem. Jednou ve voze elektrické tramvaje vnikl mně však špendlík z látky do těla, a tu umínil jsem si, že si knoflík musím přišít, a nikoliv snad jen přišpendlit.

Přiznávám se zcela cynicky, že zprvu, když jsem zpozoroval ztrátu onoho knoflíku, nepůsobilo to na mne nijakým dramatickým spádem. Teprve v noci, když jsem si vzpomněl na ty různé pohledy, které mne sledovaly po celý večer v kavárně a kterým neubránil jsem se ani tehdy, když jsem si zapjal kabát, dospěl jsem k rozhodnutí, že si tam přišpendlím nový knoflík, který jsem uřezal z vesty. Je-li vesta bez jednoho knoflíku, není to tak zlé, jako když je znát citelnou ztrátu „jednoho knoflíku na kalhotech. Na vestě to vypadá, že táž jest nedbale zapjata, což bývá zvykem u starých mládenců, jak vím z vlastní zkušenosti. Ale urážlivé pro okolí to celkem není. Něco jiného jest to ovšem, týká-li se to právě oné části oděvu, o které jsem se zmiňoval.

Z těchto důvodů připravil jsem se na to, že si ten knoflík přišiji. Pamatuji se, že jsem byl celý den jaksi rozechvěn a že toto rozechvění se stupňovalo, čím více jsem o tom přemýšlel. Poptat se, jak se knoflík přišívá, jsem nechtěl, neboť nechtěl jsem být považován za nějakého hlupáka, kterým jsem ovšem v tomto případě byl, abych se loajálně přiznal.

Mou první povinností, jak jsem pokládal za nutné, bylo, abych šel do muzejní čítárny a vypůjčil si tam naučný slovník, a to literu P, heslo přišívání.

Protestuji nyní proti tomu názoru, že náš naučný slovník je úplný. O přišívání knoflíků tam není zhola nic pod písmenou P, heslem přišívání knoflíků. To heslo tam vůbec schází! Pod písmenou K našel jsem sice heslo knoflík, ale co tam stálo: »Knoflík jest součástí oděvu, kterou se dva díly spojují. Upevňování knoflíků děje se šitím. Staří Egypťané znali již knoflíky, naproti tomu Řekové a Římané knoflíků neznali. Knoflíky objevily se u nás v Čechách s příchodem křesťanství.«

Hledal jsem tedy pod heslem křesťanství nějakou zmínku o knoflíkách, ale tam o tom zmínka nebyla. Kdybych alespoň našel, jak staří Egypťané přišívali knoflíky. Heslo Egypt: »V Egyptě dávaly,« čtu v díle E, »mrtvým kněžím kněžky Ró zlaté knoflíky do ruky a tak je pohřbívaly.« - Ale jak je přišívaly, to tam nestálo.

Musil jsem se tedy spolehnout na vlastní schopnost kombinační. Přemýšlením dospěl jsem k tomu názoru, že nejlepší je systém postupný. Postupovat systematicky! Prohlédl jsem si tedy knoflíky. Shledal jsem, že knoflík má v sobě čtyři dirky.

Zprvu bylo mně to záhadou, k čemu jsou, ale prozkoumav dále, jaký asi vliv mohou mít ty dirky na celou záležitost, vypátral jsem, že dle všech známek jimi prochází nit, která asi je skrz ty dirky dopravována onou pomůckou řemeslnou, totiž jehlou. Jehla pak, jak jsem se dočetl v Naučném slovníku, není opět nic jiného než určitý druh ocelové páky, a má na rozdíl od prasátka jen jedno ouško. Já mám dvě. Tímto otvorem, zjistil jsem, prostrkuje se nit a pohybem, jako kdybychom chtěli vypáčit něco, nastrčíme dle všeho knoflík na nit a nějak to už stočíme a propíchneme kalhoty.

Fantazie má pracovala velice bujně. Poněvadž jsem slyšel, že ocel je křehká, koupil jsem veletucet jehel. Kromě toho tucet různých špulek nití, většinou černých. Bílé nitě jsem koupil proto, aby kdyby se neosvědčily černé nitě, mohl jsem se obrátit k bílým. Měl jsem po ruce též hnědé, kterých chtěl jsem použít jen v nejkrajnějším případě, kdyby selhaly i bílé, i černé nitě.

V obchodě, kde jsem to kupoval, ptali se mně, zdali si přeji i náprstek. Chápal jsem, že je to něco velice důležitého, a koupil jsem jich dvacet. Analogicky jsem soudil, že dle významu slova dává se náprstek na prsty. Proč a k čemu, bylo mně hádankou. Abych ale nechybil, musil jsem jich koupit dvacet, neboť na noze máme deset a na ruce též deset prstů.

Když jsem se s koupenými předměty ubíral k domovu, připadal jsem si jako kouzelník. Doma jsem si dal hezky zatopit a přinést tři lahve dobrého vína, a posilniv se silnou večeří a vínem, vyhledal jsem nešťastné kalhoty a dal se s chutí do práce. Připomínám si dodnes, že to byl krutý, urputný zápas!

Ráno našli mě ležet na zemi, obtočeného čtrnácti tisíci metry různobarevných nití, jen ve spodním prádle. Spal jsem na dvou stech jehlách a kalhoty našli přišité ke kanapi; na prstech u nohy i na rukách měl jsem dvacet náprstků a lýtko jsem měl přišité ke koberci.

Co jsem měl dělat? - Koupil jsem si nové kalhoty.

II

VAŘÍM SI VEJCE NAMĚKKO

Mám dobrou starou tetu. Jest to osoba, která dostává občas záchvaty lásky ku svým příbuzným. Patnáct let nedává vždy o sobě ničeho vědět a po patnácti letech náhle přinese vždy listonoš nějaký balík od mé tety, který ona zasílá právě v jednom takovém záchvatu. Posledně mně poslala před patnácti léty velký koláč a nyní, šestnáctého roku po této události, doručila mně pošta velký koš, ve kterém jsem objevil kopu vajec, a toto dojemné psaní:

Milý synovče! Jak jsem ráda, že mohu Ti poslali kopu vajec z mého vlastního chovu. Mám Tě, milý hochu, velice ráda, a tak si myslím, že už tady dlouho nebudu a že jest toto poslední důkaz přízně, kterou Ti mohu poskytnout. Uvař si je sám naměkko a vzpomínej na svou starou dobrou tetu Annu. Kéž těchto šedesát vajec vzbudí v Tobě vzpomínky na malý dvůr na severu, kde vesele kdákají plymutky a vzpomínají na Tebe i s Tvou Tě vřele milující tetou Annou.

Z piety ku své tetě usnesl jsem se, že si tedy uvařím všech šedesát vajec naměkko.

V noci se mně zdálo o tom. Nikdy jsem se sice nezabýval podobnými otázkami, jak se vlastně vejce naměkko vaří, přišel jsem však po delším přemítání k tomu názoru, že musí se vařit, aby se uvařily! Toto jest jedině možné stanovisko a východisko z tak povážlivé situace, jako je vaření šedesáti vajec naměkko.

Velice rád jím vajíčka naměkko. Proto však šedesát vajec naměkko uvařených přec jenom na posezení nesním, ale zanášel jsem se myšlenkou je konzervovat.

Přemýšlel jsem hodně dlouho o tom, jak bych to provedl. Ocitl jsem se pojednou ve velmi spletené situaci. Vím, že se smáli přečasto v novinách a jiných žurnálech ženám-manželkám, které nedovedou uvařit vejce naměkko, ale když starý mládenec má vařit vejce, o tom se doposud nepsalo, a proto chci v pravdě vypsat všechno, jak se to událo. Jest to prostý návod, jak se vlastně mají vařit vejce.

Předně jsem si koupil několik různých knih o chovu drůbeže, kdež jsem předpokládal, že naleznu poučení na prvém místě, jak se vejce vaří.

Bohužel ve všech odborných spisech o drůbežnictví nepřišel jsem na místo, kde by se tato otázka luštila náležitě. O vejcích bylo tam sice mnoho psáno, kupříkladu že z vajec se rodí kuřata, a podobné nesmysly. Byl tam též návod, že vejce musí se chovati v suchu, dále návod, jak lze vejce vysedět. Poněvadž teta poslala mně ty vejce, abych je uvařil naměkko, a ne abych je vyseděl, zavřel jsem nevrle knihu.

Nechtěl jsem též vyptávat se známých rodin, jak se vaří vejce, a proto usmyslil jsem si, že půjdu se poučit do čítárny a že opětně sáhnu k naučnému slovníku.

Našel jsem pod heslem V, vejce, že jsou produktem z říše živočišné a že každý druh ptáků snáší vejce. Nad tím jsem se hluboce zamyslil. Nebylo mně to sice novinkou, ale nicméně viděl jsem to napsané černé na bílém a uvěřil jsem tomu podruhé. Není to tedy jen lidovým podáním, ale věda potvrdila to značně a podepřela to celým článkem.

Pátral jsem tedy dál, jak se vejce vaří. Člověk by nevěřil, jak taková složitá otázka jest opomíjena kruhy vědeckými. Nestojí o tom nikde nic bližšího.

V naučném slovníku jsem sice našel, že vejce jsou potravou upravenou různým způsobem, ale jak vlastně se tato po travina upravuje, zůstalo mně hádankou i po tříhodinném prohlížení naučného slovníku.

Našel jsem sice věty, které jen zdaleka této otázky se dotýkaly, jako kupříkladu: „V Anglii slouží vejce za potravu většinou ve stavu syrovém, neb vařeném ať natvrdo, či naměkko. V žádné pořádné anglické domácnosti nesmí scházet vejce naměkko ku snídaní. Podává se při každé příležitosti.“

Ale jak se to udělá, aby v tomto stavu přišly na stůl, to jsem se nedozvěděl.

Nezbývalo mně nic jiného než učinit pokus, zkoumat sám celou teorii vaření vajec a přijít pak sám od sebe k řádnému výsledku, třebas po ztrátě několika vajec, které bych byl nucen vyhodit. Koupil jsem si tedy lihovar a pět litrů lihu a Papinův hrnec, jehož použití znám z fyziky z dob mládí a svých gymnasiálních studií. Tak přikročil jsem k dílu. Dal jsem do Papinova hrnce vody a do vody vložil deset vajec a zapálil lihovar.

Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyjmul. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé; u druhého také tvrdé. Byly ještě všechny tvrdé. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byly stále strašně tvrdé. Vařil jsem je tedy až do rána. Byly pořád tvrdé.

Ráno mne našli ležet v košíku s vejci, kam jsem se svalil následkem rozčilení, když se mně nepodařilo ani za deset hodin uvařit jedno vejce naměkko. Byla pořád tvrdá a nezměkla.

III

JAK VYPADAJÍ ŽENY

Přiznávám se, že jsem měl vždy obtíže s dámskou společností. A to značně veliké obtíže, neboť jsem se bál velice žen. Předpokládal jsem, že ženy jsou tvorové, kteří vlídností a půvabným vzezřením chtějí se mít dobře a omámit muže, aby si je vzali za manželky.

Milióny zkušeností, které kdy měli mužové všech věků se ženami, jasně mluvily dle mého zdání o tom, že stav manželský jest něčím hrozným. Muž bývá polknut ženou jako indický zajíc krokodýlem, když se jde napít k vodě, umačkán, roztlučen, rozbit, rozstřílen! A když se to tomu potměšilému tvoru nepodaří, umučí ho hrnci, špatnými polévkami a různými jinými pomalými mučícími nástroji. Neobyčejná laskavost žen před svatbou mění se po svatbě v pravé zuření pro dost malou neshodu, v ukrutné hýření s kuchyňským nádobím, v strašné pronásledování manžela, který trpí muka prvních křesťanů . ..

Ale zprvu tváří se ti potměšilí tvorové velice láskyplně, něžně, rozumně. Jich hlas jest měkký vnitřním pohnutím, objímají vás a líbají, kdekoliv mají k tomu příležitost, které vyhledávají, a vy se na tu laskavost, na ty polibky a rozkošné, .důvěrné stisknutí ruky, v ten jejich jemný pohled plný zrádné důvěry přilípnete jako moucha na lepkavý otravný papír. A pak je s vámi již zle. Přilepeného odvezou vás do kostela a pronásledování prvních křesťanů není ničím proti onomu, co zkusíte pak.

Pohledy rozkošné mění se ve zlobivé, místo polibků vyháněn jste z kuchyně, když kouříte. Ono stvoření jemné počne rozkazovat, jak se máte strojit, dupe nohou a skřípe zuby, dělá na vás obličeje, jako když chce vás spolknout, třese se vzteky při pohledu na vás, mlátí vším, co přijde do ruky. Ono něžné stvoření spílá vám hrubě a myslí přitom, že učinilo vám tu výhodu, když vás svou malou nožkou nezašlápne ihned na místě. Slibuje vám a přísahá, že vás určitě dřív či později zabije, poněvadž se jí připálila jíška a vy tvrdíte, že se ta jíška nesmí dát do polévky.

Dělá rámus, když je venku bláto, a pláče a zuří, poněvadž máte zablácené boty. Nechá vás půl hodiny čekat venku a čistit si boty na rohožce, abyste nezablátil podlahu v kuchyni, a když vám otevře, uvidíte na podlaze samé saze a hlínu, poněvadž hodinu před vaším příchodem byl tam kamnář opravovat kamna. Vás to barbarské jednání mrzí a nevíte, co máte na to říci, a tu na vás spustí, proč nemluvíte s ní o tom, co je nového v úřadě, na ulici, ve světě.

Poněvadž vám předtím právě vynadala, říkáte sice: „Miláčku, vždyť já nevím nic.“ Tu začne zas dupat, skákat, prskat jako kočka, zuby cvakat, skřípat, tlouci hlavou do stolu, ovšem tak, aby si neublížila, a otevře dvéře a dělá rámus hlasitě, aby se o tom dozvěděl celý dům, a přitom vás vyličuje jako lotra, který nemá ani kouska srdce a nezaslouží, že ho země nosí.

Pak vám říká, že ji nemáte ani trochu rád, a čeká, že ji budete prosit za odpuštění, a pláče a rve si vlasy, roztrhne na sobě blůzu a chce tři nové a spustí nový rámus a křičí, že je to cikánský život za takových poměrů, které se změní teprv, až skočí z okna.

Jde k oknu, a vy se nehýbáte. Vrátí se k vám a křičí, že jste surovec a že chcete její smrt a že čekáte, abyste si mohl vzít tu potvoru.

„Jakou potvoru, miláčku?“ Neřekne ovšem jméno té, o které neví, jak se jmenuje, a která existuje jen v její fantazii, a dělá ze sebe najednou manželku opuštěnou, zhrzenou a křičí, že jsou všichni mužové lotři a darebáci, kteří neznají nic jiného než hledět utrápit své ženy, které jim věnovaly všechno, co mohly a směly.

Nato začne se oblékat a hulákat, že jde k rodičům a že nábytek prodá, že ten nábytek patří jí, a začne vás kopat, kousat, poličkovat, plivat vám do obličeje, nakonec hodí na vás hrnec se sazemi a spustí strašný povyk, že takhle nemůžete jít mezi lidi, že si nehledíte zevnějšku, a opakuje: „Ach, že jsem neumřela!“ Lituje, že se vůbec narodila, a vy jí říkáte, tomu krokodýlovi, tomu tygrovi: »miláčku«!

A když pak je po rámusu, mučí vás po tři dny s rajskou omáčkou nebo s jinou, kterou nerad jíte, uvaří vám vždy, na co se netěšíte a na co nemáte pomyšlení.

A jedná s vámi jako se psem, který se nějak provinil, a přitom si hvízdá jako uličník a každou chvíli se dá do pláče.

Když se vracíte domů z kanceláře či z jiné povinnosti, tváří se smutně, chodí jako utrápených deset let.

Mluví s nadšením o hřbitově, o umírajících nadějích ve štěstí, hovoří o jednom pánovi, který ji pozdravil, když šla nakoupit, a září jí oči, když vykládá, že to byl blondýn nebo brunet. Vždy mluví o opačné barvě vlasů a vousů, než máte vy, a nakonec se na vás zadívá a zvolá: „Fuj, ty plešatíš, ty se mně hnusíš“ a praští vás talířem. - Takový byl můj názor o ženách.

IV

SPOLEČNÝ VÝLET

Znám mnoho různých způsobů, kterými se lidé navzájem týrají. V Benátkách za časů hrozné rady desíti pouštěli pomalu kapky vody na hlavy odsouzenců. Vím, že byly kdysi v oblibě španělské boty, a vyřezávat druhému řemínky z jeho kůže na zádech jest také pěkný způsob druhého potýrat, ale to všechno nic není; hrůzy vězení Montjuchiu, krásná týrání vězňů v lidomornách, rozkošné trýznění politických vězňů v Petropavlovské pevnosti, čínské klece s odsouzenci, perský soudní tribunál, starořímské arény s tygry, to vše není nic proti společnému výletu, který uspořádala moje bytná se svou dcerou a s jednou paní, která měla smutného manžela a tři dospělé dcery, které zas měly po třech kusech přítelkyň, takových embryí meger.

A mne vyvlékly doprostřed toho davu mladých loupežnic, mne tahaly jako kotě po nějakých čtyřech kopcích, kde nebylo nic než stromy a kytky, zatímco mohl jsem klidně ležet ve vonném dýmu z tabáku ve svém pokojíku na pohovce a trávit tak blaženě neděli.

Je to prachsprosté týrání člověka a uveřejňuji plným jménem tu, která mne vytáhla na ono kolbiště muk. Jmenuje se Karolína Engelmüllerová, jest vdovou po inspektoru státních drah a bydlí na Vinohradech v Šumavské ulici č. 11. Uveřejňuji její jméno, poněvadž jsem měl s tou ženskou ještě mnoho co vyrovnávati, jak se dozvíte později. Její dcera jmenuje se Anna a má na první pohled příjemné vzezření. Když však ji bedlivě pozorujete, musí se vám zošklivit, poněvadž ta holka nemyslí na nic jiného, než jak by se co nejdříve vdala, a hledí si vás otočit kolem prstu.

Toto sprosté jednání není však vlastní jen jí. Na tom společném výletě seznal jsem, že je více takových podařených dívek na světě. Jmenovaly se:

Jenšíková Josefa, Svobodová Viktorie, Ducháčková Růžena, Suchomelová Miroslava. Ty ostatní nestály také za nic, ale měly s sebou své snoubence a pohlížely vítězně na ty mladé zlodějky, které doposud nevytáhly z kapsy světa nějakého muže s tobolkou, aby ho náležitě využitkovaly.

Jistě že se tak stalo na nějakém společném výletu, který pohltil novou oběť ve své záhadnosti.

Takový společenský výlet jest ničemností, jest kombinovaným zločinem, který vyplývá z ženské potměšilosti a záludnosti.

Společný výlet jest hříchem proti zdravému rozumu. Když si to dobře rozvážíte, musíte se usmát nad lidskou hloupostí. Místo abyste seděli doma v klidu, táhnete se po zaprášených cestách v žáru, v hrozném úpalu slunečním a přijdete pak mezi několik stromů a najednou slyšíte: »Jé, tady je krásně!« A už to lehá jako stádo vepřů do mechu, kde vám lezou mra-venci a škvoři do ucha, a vše kouká do pitomých větví. Za chvíli se opět všichni rozběhnou, že budou hledat kytky. Tu prý je barvínek, tu zas kopretina nebo plané růže, či jak se ta všechna zelenina jmenuje, a všechny ty druhy mají prý nějaký význam. Ta květina značí věrnost, ta lásku, ta zas žárlivost. Tak vám je omlátit o hubu, vy nestydy, všechny ty kytky, abyste si nedělaly z pořádných lidí legraci!

Ano, bídná Anno Engelmüllerová, s tou černou duší v zeleném lese, až budeš čisti tyto řádky, vzpomeň si na to a polepši se, dokud není pozdě!

Nejvíce mne mrzí, že já s těmi zásadami a s vědomím, jak vlastně ženy vypadají ve své nahotě, nikoliv ovšem tělesné, nýbrž duševní, také jsem se dal zlákat na takový debakl.

Ta Anna Engelmüllerová držela se mne jako klíště - ale co to povídám - co je klíště proti takovému tvoru! Na klíště se naleje trochu lihu a ono odpadne, ale takovou ženskou by mohl člověk polévat špiritusem od rána do večera, ale ona by se vás držela stále a přitom by koketovala až běda.

A to bylo nějakého žvatlání od té ženštiny, a všechno tak zdrobnělé! To nebylo ono rázné rčení, jež jsem ji kdysi k matce slyšel pronést: »Tu zatracenou špínu vylejeme na záchod!« Teď to byl samý brouček, ptáček, mandelinka, květinka - až jsem si odplivl s chutí. Jednu takovou  mandelinku chytila s obratností, kterou chytáme blechy, dala si ji na »prstíček«, jak řekla, a »mandelinka roztáhla křidýlka a letěla k božímu sluníčku«, povídala - a já jsem si myslil: Ty kujóne, na mne si nepřijdeš s takovým žvaněním! Dělej, co chceš, ty dobráku!

A pak jsme přišli do nějakého lesíka. Skákala vesele, hbitě se shýbala a trhala nějaké kytky, kterým říkala kopretina. Najednou přiskočila ke mně a z čistá jasna zastrčila mi jednu takovou ohyzdu do dirky u kabátu, podívala se mi do očí a odběhla kousek, poskočila sem, poskočila tam, zas přiběhla, smála se na mne a počala zpívat: „Lásko, lásko, ty mocná vládkyně!“

Nemohl jsem se udržet smíchy. Povídal jsem si: - Teď zvážní, bude vzdychat a vyzve mne, abychom si sedli do trávy, a bude se mně dívat do očí a řekne tiše: Já jsem dnes nějak veselá - nezlobíte se na mne? a vezme mě za ruku.

A bylo tomu právě tak. Dělala ta ženská náhle vážnou a šla těsně vedle mne jako náruční kůň u voje, a udělala: „Jo, jo, jo!“ Pak vzdychla, a když si poskočila, řekla: „Teď si tady sedneme do trávy. Já mám trávu moc ráda!“

Chtěl jsem říci, že trávu má rád každý přežvýkavec, ale pak jsem mlčel, abych neudělal nějakou aféru, dřív než k ní přece nakonec dojde.

Tak jsme se posadili a ona spustila: „Vy jste nějaký mrzout!“ Podepřela si loket o koleno, dívala se na mne koketně a jistě si přitom myslila: »Ty hlupáku!« Pak mě vzala za ruku a řekla: „Ježíšku, vy máte takovou hezkou bílou ruku!“ a dívala se mně přímo do očí. Najednou řekla: „Já jsem dnes nějak divná!“ a počala plakat.

To už bylo přespříliš. Vyskočil jsem a dal se do smíchu.

Vyskočila také a křičela už zcela přirozeně: „Vy blázníte - co je vám k smíchu? - To jsou divné žerty!“

„Žádné žerty, slečno,“ řekl jsem vážně. „Nemyslete, že jsem vaším podvodům nerozuměl, seberte si pěkně slunečník a hleďte, ať už jste dole u společnosti! Můžete se vaším »úspěchem« pochlubit i slečně Jenšíkové, Svobodové, Ducháčkové i Suchomelové.“

A klidně vracel jsem se ku společnosti.

V

INTRIKY SLEČNY ANNY ENGELMÜLLEROVY

Prve nežli jsem překročil nějaký mizerný potok, již kolem mne přeběhla slečna Anna a v mžiku vyběhla z lesa a běžela k pestré skupině společnosti z našeho společného výletu, která seděla tam v trávě a odporně se živila nějakou studenou tučnou vepřovou pečení, jejíž tuk se v teple rozplýval a činil ji mazlavou.

Šel jsem pomalu a dobře pozoroval, jak ta ošemetnice přiběhla ke společnosti, cosi vykládá rychle s hroznými posuňky, jak ukazuje k lesu, jak náhle padá k zemi na rozložený špinavý ubrus v trávě, jak její matka lomí rukama, jak vyskakuje celá společnost a sklání se nad tělem, ležícím na zbytcích vepřové pečené.

Šel jsem tam také, neboť jsem tušil, že v tom bude opět nějaká intrika té bídnice. Byl jsem přesvědčen, že neřekne, že jsem ji praštil holí, nýbrž že bude vykládat o něčem zcela jiném, že mne v jiné formě bude hledět dostat tam, kam chtěla dřív svou koketérií.

A nemýlil jsem se. Byl jsem zahrnut otázkami, co se stalo, a přiveden před Annu, ležící pořád ještě na vepřové pečeni.

Ženské plakaly a muži dívali se na všechno s jakousi otupělostí, poněvadž byli jistě zvyklými, že ženy omdlévají při každé příležitosti. Všiml jsem si, že jedině pan Ducháček, onen otec tří dcer, díval se s větším zájmem na ubrus, na kterém ležely dva tak nestejnorodé předměty, jako vepřová pečené a slečna Anna. Místo aby zvedl slečnu Annu, sehnul se pro vepřovou pečeni, a volaje: „To je neštěstí“, odběhl s ní za velikého rozruchu.

Sedl jsem si klidně na mez a ptal se, co se děje. „Pomozte nám ji vzkřísit,“ volala paní Engelmüllerová, spínajíc ruce a křičíc: „Aničko, Aničko, podívej se na nás!“ Vtom otevřela Anna oči, vztýčila se, a pohlížejíc na mne jako Libuše, když věštila slávu Prahy, ukázala na mne a vykřikla: „Ó ten bídák!“ a svalila se na máslo, tedy na opačnou stranu, kde dříve ležela. A nyní se na mne obořily všechny ženy. Nechaly ji ležet a mně počaly spílat. Všechny ty něžné obličeje rázem se staly zuřivými, skákaly kolem mne jako tlupa lidožroutů kolem svázaného německého misionáře, hulákaly jako flagelanti, když konali své náboženské schůze, a soptily hněvem jako drobné sopky filipínského souostroví. Na druhé straně byla jako velká sopka Hekla z ostrova Islandu paní Engelmüllerová, vychrlivší na mne spoustu urážek. Vzala mne za vestu a vykřikla mně do ucha: „Vy jste ji chtěl zhanobit!“

Pět děvčat rozletělo se po tom výkřiku ode mne, jako kdyby do koroptví střelil, a zase se srazily v chumáč, který se na mne vrhl jako falanx Spartanů na Peršany. A v hrozném shluku dorážely na mne jako s halapartnami deštníky a slunečníky. Bránil jsem se zuřivě a zezadu byl jsem napaden snoubenci těchto mladých dívek, když vtom ozval se hlas Anny, které se to nepříjemně leželo na másle: „Matinko, matinko, pomoc, umírám.“ I běželi k ní všichni a počali ji těšiti. Pozvedli tu intrikánku a ona plakala: „On se ke mně tak divně choval v lese, kam mne vylákal, ale nechte toho, ať se to vysvětlí. O já nešťastná!“ Tak mi dali na chvíli pokoj a zatím jsem měl tolik duchapřítomnosti, že jsem odešel. Dal jsem se polní cestou v rychlém tempu k vesnici, kde za žitem vykukovala věž kostelíka, a když jsem tam doběhl, vrazil do prvního hostince.

Pan Ducháček seděl tam u sklenice piva a právě dojídal celý umaštěný vepřovou pečeni, kterou šťastně zachránil při onom neštěstí.

Když mne spatřil, prohlásil prostě, že šel vyhledat lékařskou pomoc a že tady ve vesnici není lékaře, a proto v zoufalství že zašel sem. Musel nějak narychlo vypít tu sklenici, poněvadž byl velice sdílný, a řekl ke mně, že považuje celou událost za komedii, že se jednalo o to, abych jí rozpínal blůzu, a jevil nějaký strach, aby se holka neblamovala před jeho dcerami, kterým namlouvala, že prý já ji už dávno miluji a že jsem velice zábavný člověk.

Tolik se prý vždy nasmáli, když jim vyprávěla, jak jsem si přišíval knoflík ke kalhotám a jak jsem si vařil vejce naměkko. Zapřísahal jsem se, že neměl jsem s ní žádný poměr, a on stále se usmívaje říkal: „Já vám nevěřím, chacha, to mně nesmíte říkat, já něčemu rozumím, já nejsem dnešní. Když já jsem bydlel u takové rodiny, když jsem byl svobodný, tu jsem také chodil za dcerou své bytné. To bylo nějakých hubiček, můj bože - ráno, když jsem přišel do kuchyně, v poledne při obědě a večer. Ach bože, to byly večery, vám nechutná pivo? To byly večery plné krásy. Těch hubiček, kamaráde.“

„A jak to dopadlo?“ optal jsem se vážně.

„Vzal jsem si ji, poněvadž jsem musel.“

„Tak vidíte,“ řekl jsem, „tam to ženy až dovedou.“

A opustil jsem toho muže, aniž bych řekl, kam jdu.

Umínil jsem si, že se již vícekrát nevrátím do bytu k paní Engelmüllerové, jejíž dcera Anna má všechny krásné schopnosti intrikánky. A také jsem tak učinil.

VI

PANÍ ENGELMÜLLEROVÁ DÁ MNE HLEDAT POLICII

Jak jsem si také umínil, provedl jsem to, že jsem se více nevrátil do svého bytu k paní Engelmüllerové, a poněvadž jsem věděl nyní, jak je nebezpečné bydlet v soukromých bytech, umínil jsem si, že budu bydlet v hostincích do dvanácti hodin v noci a potom že půjdu do nějakého hotelu.

Vyvolil jsem si hostinec „U slunce“, kde nebyla žádná číšnice, poněvadž ženy, jak jsem seznal, mají stejně spadeno na staré mládence, ať jsou v jakémkoliv zaměstnání.

Za byt zvolil jsem si hotel „U pošty“, který se mně zamlouval jak svou polohou do sadů, tak i skromným, prostým zevnějškem.

První noc strávil jsem takto: U blaženém vědomí, že jsem se konečně zbavil dcery své bytné i té celé odporné společnosti, která měla zajisté jen tu snahu, abych si z čistá jasna, jen proto, že mám své vlastní pěkné příjmy, musel nakonec vzít slečnu Annu Engelmüllerovou, toho hezkého netvora, vypil jsem u „Slunce“ pět plzeňských piv a promluvil jsem během večera několik řečí o bídnosti žen a nijak jsem se netajil tím, že budu přespávat a bydlet v hotelu.

Přiznávám se, že se mně dali do smíchu a že smích ten mě podráždil k otázce, jak to vlastně myslí.

Dostal jsem odpověď, že jest to velice pěkné chodit do hotelu, ale přijde prý na to, budu-li úplně sám.

Tomu jsem nerozuměl naprosto a museli mně to vysvětlit, nad čímž jsem se velice rozčílil, poněvadž takového něco jsem v celém svém životě, který jedině na mravných zásadách vždy byl založen, nejen neslyšel, nýbrž také o podobné zkaženosti ani neslýchal.

To mne velice mrzelo, že tak špatně mne znají, a rozhorleně zaplativ odešel jsem vyspat se do svého hotelu s tím přesvědčením, že některý příští den budu nucen poslati si posluhu pro svůj kufr do toho proklatého bytu, kde byli by mne málem připravili do pěkné situace.

Přišel jsem do hotelu a podomek řekl, že si mám dát boty za dvéře, jestli chci však, mně dá ráno zaklepat na dvéře, jestli si chci dát boty vyčistit čili nic, poněvadž jsou páni, kteří nechtějí si dát boty vyčistit, aby nemuseli dát od toho podomkovi spropitné.

Řekl jsem, že si to rozmyslím. Chlap se mně ptal, poněvadž byl opilý, má-li vyčistit oba páry bot, mé i ty dámské.

„Jaké dámské?“ tázal jsem se udiveně. „Nu, ty dámské, které stojí před vaším pokojem.“

„Jak to, proboha?“

„Ale jaké proboha? Přišla sem večer jedna dáma s tajným strážníkem a říkala, že byla již ve všech hotelích vás hledat. Jest to starší dáma. Řekli jsme jí, že zde jste si pronajal pokoj na měsíc. Ona prohlásila, že jest vaše velice blízká příbuzná, abychom jí jen klidně dali ještě jednu skládací postel do vašeho pokoje, že počká na vás, že se vás, milostpane, už nemůže dočkat. Pak tajný strážník odešel a my jsme jí do vašeho pokoje dali postel a ta dáma si lehla a spí.“

„Bude to asi má teta,“ pomyslil jsem si, „ta má takové nápady, když mne nemohla najít v bývalém bytě, že mě dala hledat strážníkem.“

Dal jsem si posvítit a otevřel jsem pokoj. „Tetičko,“ povídám, přistupuje k posteli, „co to vyvádíte?“

Vtom však mně svíčka vypadla z ruky a nastala úplná tma. Na posteli v šatech s hroznou tváří seděla paní Engelmüllerová, a jak svíčka zhasla, chopila se mne za krk a s napětím všech sil vlekla na chodbu volajíc: „Pomoc, už ho mám, toho svůdce mé dcery!“

Sběhl se celý personál hotelový, a tu spustila před tou směsí hlav a vyděšených obličejů: „Vy padouchu, teď se vrátíte k mé nešťastné dceři, u které jest paní Mazuchová.“

Nohy pode mnou klesly. Paní Mazuchová bydlela ve vedlejším domě a měla tam firmu s Panenkou Marií a s velmi významným dodatkem: Zkoušená porodní babička.

„Vidíte, jak se třese ten padouch. Ví, v jakém je stavu, a ještě ji žene na výlet, a když přijde k tomu nejhoršímu, zmizí, - jako by se do země propadl. A dcera, která mu tolik důvěřovala, v největších bolestech volá: .Přiveďte ho k nám, jen ho přiveďte, on mně zas vrátí poctivé jméno, já mu všechno odpustím.’ Tak běžím na policii a váš přítel, ke kterému jste dnes ráno přišel, ten prohlásil, že jste se mu svěřil, že budete spát v hotelu. Na policii, když jsem jim všechno vysvětlila, plakali se mnou.“ Dala se do pláče. „A teď jsem na to přišla, kde jste, zběhala jsem hotely, až tady jste se hlásil, že zde budete spát celý měsíc. Prosím vás, pánové, pomozte mně ho dostat domů k mé ubohé dceři, kterou pod slibem manželství připravil do té nejhroznější situace, která může být údělem všech mladých nevinných děvčat, důvěřujících takovým záletníkům.“ Obrátila se ke mně: „Když jsme vás vykrmily, tu jste zbujněl a nedbal jste nejsvětější povinnosti.

Podomek mne chytil pevně a nesl mne z hotelu. Tam otevřel dlaň a paní Engelmüllerová, držíc mne za kabát jednou rukou, pravou vtiskla mu do otevřené dlaně dvě koruny. Toho okamžiku jsem použil, a vysmeknuv se z kabátu, nechal jsem jí kabát v ruce, té matce Putifarky, a odběhl pryč.

V hlavě mně vířilo a já v největším rozčílení přehoupl se přes zábradlí nábřeží, které bylo odtud pár kroků vzdáleno.

Nade mnou zavřely se vody, slyšel jsem hukot a pak jsem ztratil vědomí a někdo mne tahal z vody na loďku.

A na loďce s policejními strážníky stála jako fúrie paní Engelmüllerová. Ta mne vytáhla z vody za nohavici.

VII

PŘÍJEMNÝ SEN

Když mne tedy vytáhli z vody na loďku, tu při spatření paní Engelmüllerové pokusil jsem se vrhnout se poznovu do vody. „Držte ho, nepouštějte ho,“ křičela paní Engelmüllerová a svírala mne promočeného pevně v náručí. Síly mne opustily a padl jsem do loďky. Co pak se mnou se dělo, na to se upamatovat nedovedu, neboť jsem pozbyl vědomí.

Když jsem se probudil ze mdloby, zápach lyzolu a karbolu mě upozornil, že jsem v nemocnici.

Pod paží měl jsem teploměr, hlavu těžkou a na prsou cítil jsem píchání. Pomaloučku jsem se rozpomněl na vše, co předcházelo, a cítil jsem se šťastným, že mám teď klid.

Kolem mne vesele se hovořilo a opatrovnice v bílých zástěrách chodily od jedné postele ke druhé a poptávaly se, jak se daří. Pak přišel lékař s asistentem a projevoval uspokojení nad mým stavem. Měl jsem hrozný hlad a všichni se upřímně usmívali nade mnou a říkali, že jest to dobře, zde že nedostanu nic jíst ještě týden, kromě polévky a mléka.

Zítra že přijde ke mně pan Kraus, který se velice často poptává po mém zdraví.

Nikdy jsem žádného Krause neznal, jaktěživ jsem s žádným Krausem nemluvil. Co to tedy zas asi bude?

Ptal jsem se, kdy budu moci chodit.

Lékař se opět usmál a řekl, až se mně zhojí ty zlomené nohy.

A vskutku. Toho jsem ani nepozoroval, až teprve teď, že mám nohy v deskách a nějaké závaží že mně je táhne přes pelest nahoru. Co jsem to provedl? Jak se to stalo? Tázal jsem se, co dělá paní Engelmüllerová. Opět se usmáli a řekli, že leží na Olšanech na VII. oddělení.

Bylo mně tu chvíli blaženě u srdce, ale živou mocí nemohl jsem si vzpomenouti, jak se dostala na hřbitov, když jsem ji viděl ještě živou na loďce, a proč mám zlámané nohy.

Pak jsem se stal apatickým, a když jsem snědl bujón, usnul jsem spokojeně a spal až do druhého dne zdravým spánkem člověka, který má přeraženy obě nohy.

V deset hodin otevřely se dvéře sálu a opatrovnice vedla k mé posteli celou řadu vážných pánů.

Vedle mne ležící mladík řekl: „To je tedy ta soudní komise.“

„Jaká komise?“ tázal jsem se pln údivu sama sebe, k čemu soudní komise a proč jde právě ke mně? Bylo pět těch pánů.

Opatrovnice rozestavily židle kolem mé postele a oni si usedli a vytáhli nějaké spisy z kapes.

Nejstarší z nich, s pěkným bílým vousem a příjemným úsměvem v zarudlé od pití tváři, řekl: „Já jsem vrchní vyšetřující soudce Kraus, abyste věděl. A teď, pánové, myslím, že můžeme začít. Jste při úplném vědomí?“

Myslil jsem, že ptá se těch pánů, a mlčel jsem.

„Poslyšte, pane Hanzlíčku,“ řekl ke mně vyšetřující soudce, „ptám se vás, zdali jste při úplném vědomí.“

„Zatím ano.“ - „Tak nám řekněte, proč jste to udělal?“ - „Co jsem udělal, já o ničem nevím?“ - „Ale, pane Hanzlíčku, nezapírejte! Prosím, pane kolego, přečtěte děj žalobní.“

Mladý muž se skřipcem se usmál a četl: „V noci na úterý skočil jednačtyřicetiletý oficiál zemského výboru Josef Hanzlíček v sebevražedném úmyslu kvůli rodinným nešvarům do Vltavy. Když byl vytažen matkou své milenky Karolínou Engelmüllerovou, vdovou po inspektorovi státních drah, bytem Šumavská ul. č. 11, u které bydlel již patnáct let, během kteréž doby udržoval s třicetiletou Annou Engelmüllerovou důvěrný poměr, byl dopraven drožkou v bezvědomí do svého bytu, kdež se vzpamatoval, uložen jsa do postele. Kolem jedné hodiny noční došlo mezi ním, jeho milenkou a bytnou k hádce, v jejímž průběhu Josef Hanzlíček vyhodil otevřeným oknem z druhého patra na ulici po urputném zápase napřed paní Engelmüllerovou a pak svou milenku Annu Engelmüllerovou a skočil poté sám na ně dolů volaje: ,Ony se ještě hýbají.‘ Obě ženy skonaly při dopravě do nemocnice a Josef Hanzlíček utrpěl zlomeniny obou noh a dopraven v povážlivém stavu do Všeobecné nemocnice.“

„Tohle přece není pravda,“ vykřikl jsem a najednou vidím zelené světlo visací lampy.

Ježíšmarjá, vždyť já ležím na posteli u Engelmüllerů a paní Engelmüllerová volá: „No tak, Jozífku, už je vám lepší?

Podívám se. Nohy mám zdravé, to všechno se mně jen zdálo. Nemám přeražené nohy, nikoho jsem nezabil. I lítostí dal jsem se do pláče.

„Tak vidíte, Jozífku,“ slyšel jsem ji skuhrat, „že je vám to líto, jak jste zklamal naši důvěru.“

„I dej mně pokoj, babo,“ vykřikl jsem se slzami v očích, „nebo tě shodím z okna.“

Dala mně takový pohlavek, až jsem se skrčil pod peřinu, a ona řekla suše: „Ráno vám ukážu plod vaší hříšné lásky a pak uvidíme, kdo to vyhraje. Vždyť máme vaše dopisy.“

Proboha, ta baba měla pravdu, vždyť já jsem psával ze svých cest, když jsem byl na dovolené, že už mám po krk dost těch vídeňských řízků a že se těším na guláš, který umí slečna Anna upravovat tak dobře, a že ji pozdravuji.

VIII

DEFINITIVNĚ OTCEM

Druhého dne ležel jsem v posteli jako uštvaný jelen v trávě. Na nočním stolku měl jsem hrneček kávy, ale ani jsem ji neochutnal. Že by mě chtěli otrávit, toho jsem se nebál, neboť teď jistě mají snahu zachovat mě tak dlouho při životě, dokud se nepřiznám a nevezmu si tu falešnici a podvodnici.

Umínil jsem si, že se nepřiznám. Třikrát už byla u mne porodní bába v pokoji s nějakým malinkým tvorem a říkala mu: „Podívej se, táta,“ já dělal, že spím, a připadal jsem si, když u mě porodní babička stála, jako šestinedělka.

Pak se otevřely dvéře a slyšel jsem hovor: „Kde je ten lotr? V pokoji. Dobrá!“ a do pokoje vrazil muž s kloboukem na hlavě a beze všeho přitáhl si židli k mé posteli. Dělal jsem, že spím, ale on zatahal mne za hlavu a řekl: „Nespěte, já jsem poručník ubohé Anny, správce škol Vilím. Vám ovšem není nic svatého, ani já, není-liž pravda, který v stáří musel se dočkat takové hanby, a což ta ubohá matka, má sestra, paní Engelmüllerová, ta nešťastná pápěrka.“

„Přísahám vám.“ - „Nepřísahejte, ono to děvče bude samo přísahat, dojde-li k soudu. Ano, to odpřísáhne a vy si ji budete muset vzít po velké ostudě, která vás stihne. Vaše postavení v úřadě, váš charakter, ten bude otřesen. Uděláte nejlépe, když jí vrátíte čest, o kterou jste ji připravil takovým způsobem, který jest sice obvyklým u hejsků, ale u usedlého člověka, za jakého jste byl vy pokládán, jest to něco neobvyklého, něco neslýchaného, hnusného, ošklivého, darebáckého, ohavného, lumpáckého! Vyberte si z toho, co chcete. Je to ničemnost, podlost, zhovadilost, darebáctví, ohavnost, ukrutnost, jest to zločin, pane, a to všechno jste vy spáchal, vy jste ten bídák, ten ničema, padouch, zločinec, netvor, potvora. Neobracíte se v hrobě, člověče?“ Nabral dech a pokračoval: „A ono to dobré, hodné, řádné, poctivé a pořádné dítě sedlo na lep, na hezká slova, na manželský slib, jako sedá nevinná moucha, nezkušená, na odvar z mochomůrky, který zdá se jí sladkým a vábivým, a nepomyslí, že za devět měsíců přijde dítě na svět, které pak nemá otce, poněvadž zvrhlý táta mu utekl do hotelu, aby tam v tichu přečkal bouři. Ale my vás máme, vy jste v našich rukou, vy jste v rukou božích, ale ne v rukou nějakého dobrého hospodina, já jsem Jehova, rozhněvaný bůh Židů. Tak je to, milý pane! Jiného se nedá nic dělat. My máme v rukou důkazy. Předně to novorozeně. To je nejpádnější důkaz. Pak máme v ruce několik psaní, a co hlavní, když na výletě vám v lese upamatovala na váš slib, že ji pojmete za manželku, tu jste ji přetáhl holí.

To jste prováděl, vy nestydo. Panenství je u vás ničím, vy vloudil jste se do důvěry této poctivé rodiny, obědy vám počítaly po 70 hal. i nyní, v době tak hrozné drahoty, v neděli jste platil 80 hal., a to jste se cpal, a když jste se nejlépe nacpal, pak jste utrhl jeden bílý květ, vy nestydo! Kávu jste dostal zadarmo k obědu, za tu jste neplatil. Vy jste bral oběma rukama. Nejen buchty, ale i čest nevinné dívky. Snědl jste dvacet osm švestkových knedlíků a pak jste ji připravil o čest. Tři koteletky dostával jste k obědu, a pak jste ji svedl. Když byly karbanátky, měl jste čtyry jako pěsť a pak jste to nevinné děvče připravil do hanby. A ty velké kusy vepřové pečené, toho uzeného masa a knedlíků. Šest kusů jste si vždy nabral ke guláši a nato jste šel, lichotivými slovy docílil jste toho, že vám uvěřila a věnovala vám vše, co může nevinná dívka poskytnout milovanému muži. Bifteky vám dělaly tak veliké, že se sotva vešly na talíř, a tu vy jste se jim pěkně odměnil. Když byla husa, všechny stehna jste si pro sebe osvojil, nacpal jste si na talíř i prsíčka, naložil si knedlíků a zelí, div jste nepraskl, a pak k té nevinné dívce mluvil o vřelé a vroucí lásce, vy bídníku. Co tomu říkáte?“ Mlčel jsem.

Nato přišla porodní bába s tím mým domnělým synem.

„Vidíte, jako když vám z oka vypadne,“ volal pan Vilím, „tytéž oči, vlasy žádné jako vy a pak, je to mužského pohlaví jako vy, to je nejpádnější důkaz, že je to vaše dítě.“

„Jakpak by to jeho nebylo,“ ozvalo se ve dveřích a paní Engelmüllerová postavila se přede mne s vykasanými rukávy.

„Má dcera nelže, já už to věděla dávno, že s ní máte poměr, cožpak jsem vás jednou nepřistihla ve tmě v pokoji? Že jste byl sám? Že Anna byla pryč? Na tom nezáleží, vy jste čekal na ni, až přijde z procházky, a na svobodné děvče se nečeká ve tmě v pokoji. Že nebyl nalit petrolej? Vidíte, teď jste se přiznal, že jste na ni čekal. Ostatně, zde to podepíšete. Tady je inkoust a péro. Já vám to přečtu: Stvrzuji tímto, že jsem měl s Annou, dcerou paní Karolíny Engelmüllerové, důvěrný poměr, který nezůstal bez následků, a že si vezmu do tří měsíců slečnu Annu Engelmúllerovou za manželku.“

Pak do mne hučeli všichni tři a já vzal péro a podepsal: Josef Hanzlíček.

IX

Co si nyní ti, kteří celou zpověď přečetli, budou myslet! Jaká nedůslednost v celém mém jednání! Nejlepší na celé této historii jest to, že jsem se dovedl přetvařovat. Jak jsem to napsal, tak to nebylo, ale pravdou je, že vskutku mezi námi panoval poměr intimní a že jsem se chtěl stát před celou veřejností jen mučedníkem jako všichni staří mládenci, kteří jsou prolhaní a zlomyslní.

   


 

Zpověď velezrádcova

čili Tajemství bašty na Petříně

Za brankou číslo dvě na Petříně bývalo před patnácti lety skladiště střelného prachu.

Potom bylo skladiště zrušeno, na celé baště není dnes ani zrnka výbušné látky a proto po dvaceti letech svolil vojenský erár laskavě, aby civilní osoby směly procházeti brankou číslo dvě a choditi po cestě, táhnoucí se přes pozemky vojenského eráru směrem ke Strahovu.

Ovšem, že vojenské úřady učinily celou řadu opatření, aby nikdo nepovolaný nespatřil tajemství bašt na Petříně a případně neodhalil tato tajemství nějaké cizí mocnosti. I kdyby vyzvědač přišel na tu cestu, spojující Petřín se Strahovem, může být ubezpečen, že je se všech stran pozorován, neboť tam chodí šest stráží.

Místo toto jest totiž strategicky neobyčejně důležité. Kdyby nepřátelské vojsko vniklo až sem, mělo by samozřejmě ve svých rukou lanovou dráhu na Petřín i zdviž ve věži rozhledny. Kdyby se totiž odvážilo sem vniknout.

Ono by však sem nevniklo, poněvadž pod hradbami, nad hradbami, u bran na strážních domcích, zkrátka všude by vidělo tabulku: „Rauchen strengst verboten. - Kouření přísné zakázáno.“ Žádný voják nepřátelské mocnosti by se neodvážil vejít na místo, kde tyto tabulky významně hlásají, že tam ukryty jsou výbušné látky. Nepřátelské vojsko odtáhlo by přes Košíře a lanová dráha s rozhlednou by zůstaly slavně v rukou rakouské armády.

Proč to všechno povídám? Poněvadž jsem trápen výčitkami svědomí, poněvadž jsem cizí velmoci svěřil tajemství bašty číslo šest.

Cizí velmoci jako rakouský příslušník jsem sdělil, že za brankou číslo 2 na Petříně už dvacet let není skladiště prachu a že zakazovat kouření je jen vojenská lest.

Ale kdyby bylo zůstalo jen při tom!

Vyzradil sem cizí velmoci, ze na těch strategických místech se nalézají dvě rozbité stříkačky a tři rozviklané žebříky a že tam je skladiště s osmi kilogramy ovsa a dvěma rozbitými slamníky, což všechno hlídají dvě kumpanie vojska a stráže s ručnicemi na ostro nabitými.

Ano! To vše vyzradil jsem Itálii.

Svědomí nedá mně spáti. Považuji se za vyvrhele lidstva, zradiv tak hanebné své státní příslušenství a dopustiv se velezrady. Nakreslil jsem také, kde důstojníci hrají tenis a vykreslil mapu, z níž možno rozpoznati, že domeček, kde stojí stráž nechová uvnitř pevnostní dělo, ale pisoár a že ta roura, která se na vás zasmušile kouká, není jícen děla, nýbrž odpadová roura.

Kdybych byl snad nevědomky tak učinil, ale já učinil tak vědomě!

Signor Bambino Vittore z Milána to jednoho dne ze mne vylákal na procházce po Petříně, kdy mne vyučoval italské konverzaci. „Příteli,“ pravil důvěrně, „co je to tam za hradbami?“

Podíval jsem se mu do očí a jako hypnotizován jeho pevnou vůlí sdělil jsem mu všechno. Pověděl jsem mu o prachárně bez prachu, o dvou rozbitých stříkačkách a třech rozviklaných žebřících, o skladišti s dvěma rozbitými slamníky a osmi kilogramy ovsa. Jak to tam hlídají s nabitými ručnicemi den ze dne, rok za rokem. Pak jsem mu nakreslil mapku bašty. A nakonec? Nakonec prohlásil jsem, že ta bašta je klíčem k lanové dráze a k rozhledně.

„Proč si to píšete?“ otázal jsem se ho vida, že si činí poznámky do zápisníku.

„Jen tak, signore,“ odvětil a usmál se ďábelsky...

Druhého dne jsem přišel k němu do hodiny a tu mně sdělila jeho bytná, že signor Bambino Vittore náhle odcestoval. Ve mně hrklo. Vzpomněl jsem si na jeho podivné chování a objevily se u mne první výčitky svědomí.

Za týden jsem od něho obdržel lístek z Milána, jenž mne uváděl v zoufalství, neboť na lístku stálo: „Grazie molte, signore! Mnoho díků, pane!“

Za čtrnáct dní nato četl jsem v kavárně Tribunu a tam stálo, že člen italského generálního štábu Vittore Bambino byl po svém návratu z ciziny povolán do italského ministerstva vojenství.

Mluví se poslední dobou mnoho o možnosti války Rakouska s Itálií. Což, Itálii je hej! Bambino má mé plány bašty číslo šest na Nebozízku. Itálie má klíče k lanové dráze na Petříně, ale já budu smutně jako Jidáš bloudit rakouským soustátím, pokud mne neoběsí.

   


Zpovědní tajemství

Žák první třídy gymnasia Baluška byl svědomitý hoch, a proto již den před zpovědí napsal si všechny své hříchy krasopisně na kousek papíru, vytrženého sousedovi ze sešitu na češtinu. Druhého dne v devět hodin po odevzdání úlohy z počtů doplnil seznam, svých hříchů tímto: „Opisoval jsem úlohu početní.“ Byl to řádný hošík, dbalý poučování katechety, že mezi nejhroznější hříchy patří klamání profesorů. To je něco, co přibližuje se už co do hodnoty ku smrtelnému hříchu.

„Neboť,“ pravil k nim při poslední hodině náboženství katecheta, „v čem člověk více hřešil, za to také přísněji a tížeji bude trestán. Nebudete-li litovat upřímně svých skutků, tu při posledním soudu budete marně žalostně lkát, kdo opisuje, vyzpovídej se z toho, jinak bez ulevení budeš kvílit a naříkat.

Nebude hříchu, který by vlastních svých muk neměl. Tam bude jedna hodina těžší nežli zde sto let ve strašných útrapách. Oplakávejte proto svých hříchů, nenapovídejte, neopisujte a nepodvádějte svých učitelů, abyste v den soudný byli pohromadě s blahoslavenými.“

„Prosím vás, pane kolego,“ řekl totiž před nedávnem profesor matematiky ku katechetovi, „při nejbližší hodině domluvte primánům, aby mne nepodváděli. Ti kluci zorganisovali se v opisování, a buď má celá třída písemní práci dobře, nebo celá třída jednu a touž chybu.“

Katecheta ochotně tedy jal se primánům klást na srdce, aby si pamatovali, že v den soudný bude mnohem více povýšena prostá poslušnost nežli všeliká lidská zchytralost. A podvody trpěny nebudou. Opisování školních úloh trestá se na zemi nedostatečnou a snížením známky z mravů, ale tam mukami bez konce. Kdo opisoval, vyzpovídej se z toho s tím dobrým úmyslem, že již více nemíníš podvádět.

Proto tedy Baluška po nejbližší početní školní úloze napsal do svých hříchů: „Opisoval jsem úlohu početní.“

A v deset hodin napsal si do seznamu hříchů ještě nový hřích: „Jsem členem tajného spolku Můří noha.“ Když už se zpovídá, ať vyzpovídá se ze všeho, ať řádně očistí svou duši. Až pak se pomodlí pokání, bude hřešit nanovo, bude dál členem onoho strašného tajného spolku, který mu přináší tolik různých výhod.

Byl to skutečně strašný spolek. Maffia nevyrovná se významem svým Můří noze. Hrozné tajné spolky Číňanů ustupují před Můří nohou, neboť Můří noha byl spolek primánů na podvádění profesorů.

Nejlepší žáci celé třídy byli členy tohoto sdružení. Miláčkové profesorů, kteří nosili profesorům školní sešity s písemnými pracemi domů k opravě. Jeden opisoval od druhého, jeden druhému napovídal, a když nesli úlohy do bytů profesorů, měli s sebou kalamář a péro a někde v průjezdě opravili ještě, co se dalo opravit.

Můří noha rozprostírala své strašné a tajemné sítě v hodinách latiny, češtiny, dějepisu, přírodopisu, matematiky.

Členem jejím byl dokonce syn profesora latiny, který tajně umazával z notesu svého otce křížky a jiná neblahá znamení u jmen svých jednotlivých spolužáků.

To dopoledne před zpovědí v deset hodin sešli se na dvorku při přestávce všichni členové spolku, kde jim předseda Kahánek, syn profesora latiny, oznámil, že se po jedenácté hodině po škole sejdou na hradbách, kde se usnesou, jak se mají zachovat vůči dnešní zpovědi.

„Budeme přísahat na korán.“

Můří noha byl spolek mohamedánský.

*

Sešli se všichni a utábořili se nad zahradou Folimankou. Kahánek měl s sebou turecký piastr, který vzal doma tatínkovi ze sbírky. Arabsky psané věty na piastru měly zastupovat korán.

„Mluv, sidi,“ řekl Vomar, který četl Mayovy romány.

„Velectění pánové,“ pravil Kahánek, „dneska jdeme ke zpovědi. Myslím, že žádný z nás nebude takový ničema, aby nás zradil. Kdo by chtěl se zpovídat, že je členem spolku Můří noha, ať vystoupí, a já ho skolím.“

„Je ale zpovědní tajemství,“ namítl Baluška u vědomí, že je největší rváč z celé třídy, „já aspoň se budu z toho zpovídat. Káťa to nesmí říct dál. To by musel mít dovolení od papeže. A já nechci hřešit. Jestli chceš, Kahánku, pojď na mne, já s tebou praštím.“

Předseda Kahánek si odplivl. „Zrádče,“ řekl patheticky, „každý, kdo tě potká, smí tě zabít jako štěně.“

Vlček vmísil se do toho: „Baluška se jenom vyzpovídá káťovi. A bez papeže to nesmí říct káťa řediteli. Musel by jezdit do Říma a papež by mu snad nedal dovolení. Jednou jsem četl v Rajské zahrádce, jak se zpovídal jeden člověk knězi, že zabil kupce a že nevinný muž má být kvůli ternu zítra popraven. Kněz si nemohl pomoct, musel zachovat zpovědní tajemství. Tak jen telegrafoval do Říma, než přišla odpověď, toho nevinného pověsili.“

Jali se nyní debatovat o tom, proč ten pravý loupežný vrah nešel k soudci, ale ke knězi.

Baluška ho počal hájit: „Poněvadž věděl, že to kněz nesmí říct dál. Soudce, ten by ho dal zavřít. Já jsem jako ten loupežník. Jen se z toho vyzpovídám.“

„A proč medle?“ otázal se Peterka.

„Poněvadž se bojím pekla,“ odpověděl Baluška. Podívali se na něho pátravě. Přepere Kalistu, nejsilnějšího kluka z druhé třídy, a pekla se bojí.

„Proč se medle bojíš pekla?“

„A ty se pekla nebojíš?“

„Ne,“ odpověděl Peterka, „jednoho strýčka mám farářem a jednoho vikářem, ti mně pomohou, když bude nejhůř.

Ostatně peklo, říkal jednou strýc farář tatínkovi, není tak strašné, jak ho dělají. Pak se oba smáli a tatínek říkal, že tam člověk aspoň sedí v teple.

„A vidíš, to není pravda,“ počal hájit peklo Baluška, „to jsem četl v Rajské zahrádce povídku o jednom darebákovi, který se dostal do pekla. Lhal za svého života a nezpovídal se z toho. Tak mu čerti každou vteřinu uřízli jazyk. Ten mu narostl hned za půl vteřiny. A zas mu ho uřízli nanovo. A hned mu zas narost. A zas mu ho uřízli. A tak pořád a pořád celou věčnost.“

„Oči tam lížou odsouzeným smradlaví psi ohnivými jazyky,“ poznamenal Noháč, „viděl jsem to u nás v kostele na stropě. A střílejí tam do duší z kanónů, pak je pokropí svěcenou vodou, svážou řetězy a lijou jim do krků rozpuštěný hnůj.“

„A vidíš, to není pravda,“ ozval se Kotva, „jak by čerti přišli ku svěcené vodě.“

„Ukradnou ji,“ hájil svůj názor Noháč.

Kotva do něho strčil. „Nestrkej, pitomče,“ řekl přitom, „čert se bojí svěcené vody.“

„Nebojí, a nestrkej, chceš se křížkovat, vid?“

Pustili se do sebe a Noháč povalil ho na zem. Klečel mu na břiše.

„Tak bojí se čert svěcené vody nebo ne?“

„Nebojí,“ odvětil poražený a tím i přesvědčený Kotva.

Noháč ho pustil a jal se hájit znovu Balušku. „To nejde, aby Baluška se nevyzpovídal, že je členem Můří nohy.“

„Ať ten hřích vezme za všechny na sebe.“

Předseda Kahánek prohlásil, že přísahali na korán, že nikdy nevyzradí spolek, a že bylo by to porušením přísahy, kdyby nyní Baluška se z toho vyzpovídal.

„Ne,“ řekl Baluška tvrdošíjně, „já jsem katolický křesťan a to nejde. Když jsem zhřešil, tak se vyzpovídám, a jestli budeš ještě něco říkat, tak ti dám pár facek. Káťa to nesmí říct, co slyší při zpovědi.“

*

Katecheta Šimáček byl dopálen a tvářil se zachmuřeně a přísně za mřížovím zpovědnice. Tázal se drsně a ukládal velká pokání. Nejmíň osm otčenášů a zdrávasů.

Jakpak by se nedopálil. Zpovídá kvintány. Přijde a klekne si kvintán Růžička.

„Věříte v pánaboha, Růžičko?“

„Inu, já bych to řekl, ale dostal bych osmihodinový karcer.“

„Dávám vám čestné slovo, že ne.“

„Tak tedy nevěřím.“

„In nomine domini. Pomodlíte se za pokání čtyřicet otčenášů a jděte, nechci se s vámi déle špinit. Myslím, že z náboženství propadnete.“ Darebák Růžička. Jednou dokazoval jim ve škole jsoucnost boha a dovolil studentům polemisovat.

„Prosím, pane katecheto,“ řekl Růžička, „jak to přijde, že bůh stvořil první den světlo a teprve třetí den slunce?“

Růžička dostal za to, že v dovolené polemice se tázal katechety, čtyři hodiny karceru a zákonné mravy.

Důvod trestu: Drzé otázky.

Tak teď to věděl katecheta určitě. Růžička nevěří. Zlostně rozdával pokání. Přicházela třída za třídou, a čím nižší, tím měla malichernější hříchy. Oktaváni, ti už hřešili značně proti šestému přikázání,. To už leccos slyšel. I septimáni bez ostychu, aby dopalovali katechetu, zpovídali se z necudných řečí a skutků. I kvintáni tu a tam vzpomněli si na vykřičené domy. Pak to klesalo. Tu a tam odvážil se někdo přiznat se k samohaně. Kvartáni, terciáni, sekundáni. Pak přišla prima se svými hříchy dle zpovědního zrcadla. Neposlouchali rodičů, opisovali, mluvili neslušně, kleli, kradli doma peníze rodičům apod. Samé takové nudné věci. Nic dráždivého jako u studentů od kvarty nahoru.

Až konečně do té nudy přišel paprsek povznášející.

Baluška se vyzpovídal . .. „Přiznávám se Bohu všemohoucímu i vám, důstojný otče, který jste na místě božím, že jsem členem tajného spolku Můří noha.“

„Co to povídáte?“

„Přiznávám se Bohu všemohoucímu,“ opakoval formuli kajícně Baluška, „že jsem členem tajného spolku Můří noha.“ „A kdo je ještě členem?“ „To nemohu říct.“

A pokračoval: „Přiznávám se Bohu všemohoucímu i vám, důstojný otče, který jste na místě božím, že jsem přísahal na korán.“

„Vy blázníte, Baluško!“

„Přiznávám se Bohu všemohoucímu, i vám, důstojný otče, který jste na místě božím, že neblázním.“

„Baluško, nemohu vám dát rozhřešení, jděte k panu řediteli a přiznejte se jemu, jako jste se přiznal Bohu a mně.“

„To nemohu. Já vím, že to neřeknete, pane katecheto.“

Baluška počal slzet.

„Baluško, pravou lítost teprve projevíte, když to oznámíte řediteli. Na středních školách netrpí se žádné tajné spolky. Jděte, pomodlete se třicetkrát Otčenáš a Zdrávas. A zítra ať už o tom ví pan ředitel.“ Vystrčil, zamumlav cosi, štolu k políbení.

Baluška se vypotácel a klesl na kolena před oltářem zničeně.

Podíval se na své druhy. „Ne! Nezradí je! Nemůže. Nic neřekne panu řediteli. A katecheta také nic, neboť je vázán zpovědním tajemstvím.“

*

Druhého dne katecheta vyvolal si Balušku: „Jak to ještě teď neví pan ředitel, tak se těšte.“

Baluška zavrtěl hlavou, a dodávaje si odvahy, řekl: „Vašnosti, to je zpovědní tajemství.“

„Počkej, holomku,“ vykřikl katecheta, „půjdeš do ředitelny nebo ne!“

„Vašnosti, já nepůjdu, já nemohu. Je to zpovědní tajemství.“ Na chodbě plakal pak ubohý Baluška. Vyjde ředitel ze ředitelny.

„Copak se stalo, že ten hoch pláče?“ tázal se katechety.

„Ale ten ničema nechce se přiznat, že je členem nějakého tajného spolku ve třídě,“ odpověděl katecheta.

„Pojďte do ředitelny,“ pravil přísně ředitel k Baluškovi, „podrobíme vás vyšetřování.“

A katecheta, strkaje před sebou nešťastnou oběť zpovědního tajemství, řekl k ní: „Vidíte, v ředitelně se přiznáte, jaký jste ničema...“

Od toho okamžiku přestal věřit Baluška v pánaboha.

              


 

Zrádce národa v Chotěboři

V koutku restaurace Panského domu sedává den co den starší muž, s kterým nikdo nemluví a kterého si nikdo nevšímá. Muž ten občas pokusí se vmísiti do hovoru, ale ti, které osloví, odplivnou si a neodpoví mu. Na jeho čele, když se koukáme ze strany, možno vidět Kainovo znamení. Muž ten zradil celý český národ a jméno toho zrádce je Jan Pavlíček, rolník ze Svin.

Historie této zrady jest uchvacující a datuje se od dob, kdy probuzený český národ pořádal velké manifestace a ony pověstné tábory z let šedesátých osmých. A dědeček Jan Pavlíček v těch dobách nadšení provedl něco, co ještě dodnes nejen na něho, nýbrž i na jeho potomky vrhá ono chmurné světlo zrady.

Ještě dnes, kdykoliv vzpomínkou zaletí do těch dob, rozklepe se mu brada jako u Raisových stařečků. Tolik let prchlo již od té doby, ale on stále cítí, že doposud nenapravil zradu, kterou spáchal na celém českém národě tenkrát před lety, kdy banderia sjížděla se z Chotěbořska, aby táhla dolů na Čáslav, kde pořádán byl tábor lidu.

Ty časy jsou již pryč. Po velkém nadšení let šedesátých osmých nastalo vystřízlivění. Pak přišla pozitivní politika s celou svou zchátralostí, ale Jan Pavlíček sedává stále ve svém koutku v Panském domě, ať politika česká nese se jakýmkoliv směrem a stále dosud cítí tu hanbu zrady, které se tenkrát dopustil, když na voze ozdobeném drapériemi v národních barvách jel s chotěbořskou omladinou na tábor lidu u Čáslavi po silnici k Libici nad Doubravkou, kde se k nim měli připojit Libičtí.

Jsou ještě pamětníci toho v Chotěboři, kteří mohou vám vysvětlit, že Jan Pavlíček, tenkrát než vyjeli, strašně se najedl hrachu a napil podmáslí a po podmáslí vypil chotěbořského piva jeden máz.

Nevím, zdali tenkrát bylo chotěbořské pivo téže výtečné jakosti jako dnes, bylo-li pak tu třeba zvolat: „Ubohý Jene Pavlíčku!“

V těch dobách velkého nadšení nebyla známa ještě celá řada moderních projímadel, tys tedy pil chotěbořské pivo hraběcí, ubohý Jene Pavlíčku! A to nadšení k tomu ještě, drkotání žebřiňáku, když bujní koňové s fábory klusali s účastníky dolů silnicí k Liboháji.

Nadšení Jana Pavlíčka bylo veliké. On první zapěl mocným hlasem Hej Slované, kteráž píseň nesla se tichým odpoledním dnem do údolí Doubravky. A náhle Jan Pavlíček povážlivě ztichl. Ještě vyrazil: „Hrom a peklo“, a zatímco ostatní s nadšením pěli: „Marné vaše proti nám jsou vzteky!“, Jan Pavlíček chytil se za břicho.

Je jedna skotská balada, ve které se pěje, jak rytíř Orfang Chart, pronásledován špatným svědomím, v největším trysku seskočí z vozu a schová se v doubravě.

Zde doubravy již nebylo. Jen podél silnice ojediněle vypínaly se poslední mohykáni duby, zbytky rozsáhlých doubrav pod Železnými horami.

A jako rytíř Orfang Chart, Jan Pavlíček mocným skokem z vozu hledal útočiště za jedním obrovským kmenem rozložitého dubu.

Padesát kroků od dubu vůz se zarazil a vůdce výpravy pohlédl dozadu. A již vtom zbledl a vykřikl: „Ježíši Kriste, bratři, pojďte s sebou!“

Vyskočil, ostatní za ním a běželi k dubu.

Ale bylo již pozdě. Jan Pavlíček již opět stál a smutek zmizel z jeho tváře. Vtom však již vůdce výpravy chytil ho za rameno a ukazuje nahoru na dub, řekl ledově: „Čti!“

A udivený Jan Pavlíček četl s vytřeštěným zrakem na tabulce na dubu: „Pod tímto dubem odpočíval Žižka, když táhl na Přibyslav.“

Jana Pavlíčka museli zachytit, jinak by se byl skácel.

„Zrádče,“ řekl k němu vůdce výpravy, „nejsi hoden, že tě země nosí, vrať se do Chotěboře, do Čáslavi s námi nepojedeš!“

Zatímco ozdobený vůz jel dále k Liboháji, šoural se pomalu Pavlíček k Chotěboři a za ním zněla z vozu píseň Kdož jste boží bojovníci...

Sám dub, pod kterým odpočíval Žižka, když táhl na Přibyslav, zdálo se, že chápal dosah zrady Pavlíčkovy na celém národě a naší historii, rozechvěl se ve větvích a svými žaludy obsypával půdu kolem, až přikryl milosrdně vše, co s Pavlíčkovou zradou souviselo.

Mluvil jsem se starým panem Pavlíčkem a zmínil jsem se také o onom historickém dubu, kde odpočíval Žižka. Pavlíček se dlouze napil a pak řekl: „Odpočíval, odpočíval, víme, kdoví jak to bylo.“

A tím potvrdil Jan Pavlíček přísloví, že každý cikán hádá podle své kobyly.

     


 

Zvláštní zvíře

Příspěvek k psychologii nižších živočichů

Původně jsem redigoval knihařský obzor. Jednoho dne se mně poštěstilo napsat článek, že ze zdravotních ohledů se knihy nemají dát vázat, poněvadž ve škrobu, kterého se užívá ku vázání knih, žije velké množství baktérií. Článek ten udělal velkou senzaci ve společenstvu knihařů a byl jsem odtamtud vyštván. (Jinde tomu říkají, že někoho chytili za límec.)

Maje bohaté zkušenosti žurnalistické z tohoto časopisu, přijal jsem místo v přírodovědeckém časopise. Majitel toho listu vedl mne ke skříni, na které stála slepice, mající tři nohy. A tázal se mne, zdali vím, co je to.

Řekl jsem, když jsem poodešel na tři kroky dozadu, že to vypadá jako kasuár, ale že to také může být buďto bažant, anebo ještě lépe ježura v nejútlejším mládí.

Přel se se mnou hodně dlouho a když jsem konečně řekl, že je to kachna indická, poklepal mně na rameno a řekl prostě: „Milý příteli, to je slepice o třech nohách, pište v intencích, v jakých jste rozpoznával tuto drůbež, neboť, víte, obecenstvo a naši čtenáři chtějí míti nějakou senzaci.“

List vycházel čtrnáctidenně. Měl jsem po ruce Brehmův Život zvířat a jiné spisy přírodovědecké, dle kterých zvířata se dělí na určité politické strany, jako jsou: simiae, opice starého a nového světa, hadi, ještěři a jiné potvory, ryby a taenie, cizopasní hlísti, měkkýši, zákožky svrabové, acarus a motýli. To byly tak asi mé zkušenosti z Brehma.

Když jsem si to pořádně rozvážil, musel jsem uznat, že těch zvířat je sice dostatečné množství, aby se stala velkou metlou redaktora přírodovědeckého časopisu, ale že to není přece něco zvláštního, co by čtenáře poutalo. Každý čtenář onoho přírodovědeckého časopisu jistě již dávno věděl, co je to pavián, tygr, slepejš, velryba, moucha domácí, mravenec, slon a blecha, nebo salamandr a krokodýl, neboť ta zvířata byla tak promrskána v onom časopise, že by ani pes od nich kůrky nevzal.

Byla to trapná situace, psal jsem zprvu velice poutavé články, ve kterých jsem zdůrazňoval, že lev hrozně řve na poušti a bourec hedvábný že slouží k dělání hedvábí, moucha domácí že bzučí, komáři že žijí hlavně kolem vod a pospolitě a sají krev teplokrevným živočichům, hlavně rybářům a lodníkům.

Čtenáře to však nezajímalo, to už věděli dávno. Ba nezajímalo je ani, když jsem napsal, že hlemýžď ukrývá se do svého domečku, kdykoliv větří nebezpečí. Když jsem konečně napsal, že kousnutí zmije je jedovaté, napsal jeden předplatitel do redakce, aby náš časopis nepsal již o takových hloupostech, nýbrž aby snažil se přinésti něco originelního.

Napsal jsem tedy, pln ochoty vyhověti čtenářům, tento článek:

Dítě v kolébce uštípáno salamandry. V článku tom líčil jsem, jak poblíže Trpoměch matka zanechala blíže velkého močálu děcko v kolébce a sama odešla nedaleko za polní prací. Za hodinu vrátila se opět k svému jedináčku, kterého nalezla úplné ohlodaného salamandry, seběhnuvšími se na nářek dítěte v ohromném množství z nedalekého močálu. Jak četnictvo vypátralo, salamandři oni náleží mezi takzvané salamandry ohnivé, kteří, jak už jméno ukazuje, jsou velice nebezpeční.

Když jsem to otiskl, nebyli čtenáři opět spokojeni. Jeden dlouholetý předplatitel, profesor přírodopisu, napsal, že v tomto případě nemůže se jednat o salamandry vodní, nýbrž o mloky pozemní a že se četnictvo mýlilo.

l byl jsem nucen, abych upoutal pozornost čtenářstva, psát o vlkodlacích. Ovšem v tom případě učinil jsem reklamu našemu závodu se zvířaty, který byl při časopise založen, tím, že současně jsem poznamenal k onomu článku: „Mladý vlkodlak šestiměsíční stojí u nás 120-240 korun, podle toho, jak jest maskován a žíhán.“ Jak to dopadlo, ví veřejnost ze soudního líčení, že jsme na párek vlkodlaků zálohu přijali, ale vlkodlaky pro jednoho hraběte určené včas nedodali.

Za těchto okolností byl jsem nucen, aby to čtenáře bavilo, psát o jiných, méně známých zvířatech a jich činnosti, hlavně se zřetelem k psychologii zvířat. A tu jsem viděl jednou na své procházce myš, která plovala ve vodě. Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Sám jsem již psal předtím o tom, že myši žijou hlavně v sýpkách a na polích, ve starém sýru, v botách a ve slamnících.

Zůstal jsem stát udiven a dlouho jsem přemýšlel, jaké pohnutky mohly vésti tu myš k tomu, aby skočila do vody. Chápal jsem zcela jasně, že onu myš, která z vody vystrkovala svou hlavičku, vedly zcela zvláštní okolnosti k tomu, aby zčistajasna proháněla se podél břehu rybníka.

Prostudoval jsem psychologii zvířecí duše a dospěl jsem k tomu názoru, že jedná se o myš duševně chorou. V článku, který vyličoval mé pozorování pod názvem Pomatená myš u Zbirova, snažil jsem se popsat všechny psychické nutnosti, které vedly ubohou myš k tomu, aby zčistajasna, nedbajíc nijak na své sourozence hraboše, šplouchala se ve vodě a potápěla a za chvilku opět vystrčila hlavičku, dívajíc se kolem sebe jako blázen. Zdůraznil jsem zejména, že na blízkém strništi jsem spatřil několik udivených hrabošů, kteří dle všeho se s ní dříve znepřátelili a ji hledali. Napsal jsem dále, že v celém okolí nepamatují se na podobný zjev a z psychologie zvířat že neznáme vůbec podobného případu, aby tvor, odkázaný na souš s tak vytřeštěnými zraky šplouchal se v nejbližší vodě.

Když tento článek byl v nejbližším čísle otištěn, dostali jsme do redakce dopis tohoto obsahu:

„Vážená redakce! Váš poutavý článek v posledním čísle pod názvem Pomatená myš u Zbirova se mně velice líbil a dovoluji si poznamenati, že podobný zjev pozoroval jsem ve svém mládí v okolí Třeboně. Byl jsem tenkrát na návštěvě u svého dědečka a konal jsem časté vycházky k tamějším velkým rybníkům. Při jednom takovém malém výletu posadil jsem se na hráz rybníku Svět a jako přítel přírody pozoroval jsem již tenkrát brouky, motýly, jepice a jiná zvířata. Bylo asi k polednímu, když u samé hráze ve vodě rybníku pozoroval jsem podezřelé šplouchání. Sestoupil jsem po kamenech o něco níže hráze a tu ve vodě uzřel jsem myší hlavu, která na mne upínala své a vytřeštěné oči. Asi po jedné minutě zjev ten zmizel a pozoroval jsem, že onu myš plove pod vodou směrem ke stavidlu, kdež opět vystrčila hlavu vysoko nad vodu, zapískala u potopila se, aby se již vícekráte neukázala. Tyto řádky, či spíše tuto vzpomínku z mladých let dávám k dispozici ctěné redakci s tou žádostí, aby příležitostně ji použila, neboť onen zjev jest jistě velice vzácný a zřídka se vyskytující.

S veškerou úctou Josef Burhořt, profesor přírodopisu na reálném Gymnáziu v Kněževsi

   


 

Zvony pana Hejhuly

Snad vás někdy navštívil pan Hejhula a vy jste mu řekli, že bohužel nemůžete ho poctít žádnou objednávkou následkem nedostatku místa, neboť Hejhula prodával kostelní zvony. Také je možné, že ho někde odbyli hůř, kde se totiž domnívali, že je má pan Hejhula za blázny. Jinde opět, bylo to v jedné ateistické redakci, počali mu vyvracet jeho kostelní zvony, posadili si ho na židli a dlouho s ním debatovali. Nakonec mu nabídli spoustu různých brožur a místo kolportéra.
"Děkuji vám, pánové," řekl tehdy pan Hejhula, "byl jsem již v opačném táboře a nestálo to za mnoho."
Mluvil pouhou pravdu, neboť než se vrhl na kostelní zvony, byl sluhou v jedné Biblické společnosti anglikánské a rozprodával jim pod rukou sklad.
Trpce si tenkrát stěžoval, že nikdo v Praze nechce si koupit Nový zákon v mongolském jazyku. Když pak hostinský, kam chodil do výčepu, nechtěl mu dát za katechism anglikánské církve v japonštině psaný ani půl litru piva, seznal, že by se nedostal daleko ve službách Biblické společnosti. Marně mu přidával k tomu ještě knížku, tištěnou podivnými značkami, o které tvrdil, že je to Mravouka pro Samojedy. Hostinský se nedal zviklat a pan Hejhula už se nevrátil do Biblické společnosti.
Poslali k němu svého kazatele, smutného pána v ošumělém haveloku, který hodinu řečnil u jeho postele o spasení, povinnosti, mravnosti..
Pan Hejhula na posteli vzlykal, že už je to všechno marné, že zahyne ve hříchu a že potřebuje deset korun.
Smluvil to konečně s kazatelem společnosti na 7 K 50 h.

"Tahal jsem se s ním o to přes půl hodiny," vypravoval o tom pan Hejhula, "nabídl mně napřed za polepšení dvě koruny. Pak se dal do pláče nade mnou a přidával mně čtyři koruny. Pak mě chtěl proklít a já hned vylezl z deseti na patnáct korun. Konečně jsme to polepšení udělali za 7 K 50 h, ale to jsme byli už tenkrát oba tak zmoření, že se z nás pot jen lil. Vícekráte jsem ho neviděl." Když tedy pan Hejhula zúčtoval s Biblickou společností, objevil se zčistajasna s kostelními zvony. Zemřel mu totiž tchán, zvonař, a pan Hejhula zdědil dva kostelní zvony. Dal je do kůlny k příteli uhlíři a chodil je nabízet. A proto byl dopraven na pozorovací kliniku. Jednou zlehka zaklepal na dveře známého psychiatra. "Dovolím si, vašnosti, nabídnout vám ke koupi kostelní zvon. Jest to krásná práce. Nacházím se právě v peněžní tísni, takže cena nebude příliš vysoká. Kdyby vašnosta ráčil mě navštívit, byl bych jistě velmi povděčen, neboť prohlédl by si jistě zvon a shledal, že jest to pěkný kus.
Mohu vašnostovi posloužit dvěma zvony. Jeden jest metr vysoký a má tři čtvrtě metru v průměru, druhý jest menší, asi 60 cm vysoký a průměr 30 cm. Jest to takzvaný umíráček."
Psychiatr podíval se na pana Hejhulu a vlídně ho vybídl, aby si sedl. Byl to úplně nový případ. Něco podobného se mu dosud v jeho praxi nevyskytlo.
Nabídl mu doutník a otázal se: "A kde máte ty vaše zvony?"
"U jednoho uhlíře v Karlíně."
Kostelní zvony u uhlíře, pomyslil si pan profesor, to je opravdu těžký případ stihomamu.
"Nu a neslyšíte je někdy zvonit?" rozšafně pátral dál.
"To prosím ne, vašnosti, ono je to totiž tak, že leží na zemi v kůlně na mouru. Kdyby případně vašnosta sám vědělo někom, kdo by si chtěl koupit některý z nich, byl bych mu opravdu povděčen."
Mluvil s tak přesvědčivým přízvukem, že psychiatr si pomyslil: Typický případ paranoika.
"Víte co," řekl, "počkejte chvilku, já zatelefonuji pro jednoho známého, ten už dlouho stůně na kostelní zvon."
Za půl hodiny objevili se před Hejhulou dva muži v uniformě zemských zřízenců.
"Pojďte, pane," řekli k panu Hejhulovi, vlídně se ho chopivše pod paždí, "hezky pojedete s námi do jednoho zámku a tam ty vaše zvony odkoupíme."
"Něco mně na tom bylo nápadné," vypravoval později pan Hejhula, "že to totiž vypadalo, jako kdyby mne do toho vozu házeli. Jinak však to všechno bylo tak rychlé, že jsem se nad tím nepozastavil. Ten jeden muž si sedl ke mně a mluvil mnoho o kostelních zvonech a najednou se otáže: ,Prosím vás, proč vy neříkáte: Bim, bam, bim, bam?'
Podíval jsem se na něho a on řekl: ,Mne se nemusíte bát, prosím vás, jen si odlevte, to vás upokojí, a říkejte si: Bim, bam, bim, bam.' Neustal mne prosit, až jsem si pomyslil: Prokristapána, ten člověk se zbláznil. ,Neblázněte,' vykřikl jsem.
,Žádný rámus,' zařval na mne, ,nebo půjdete do izolace.' Už je tomu tak, myslil jsem si, ten člověk se doopravdy zbláznil. To mě pan doktor doporučil k divnému panstvu."
S tou izolací to byla pravda. Neboť když pan Hejhula seznal, že ho odvezli do blázince a že ho strkají na koridor, počal spílat a urážlivě se chovat. Křičel, že jim dokáže, že má dva kostelní zvony, jeden větší a jeden umí ráček. Lékař, který měl službu, poklepal mu přívětivě na záda a řekl: "My vám věříme, že máte kostelní zvony, ale takhle je od vás nemůžeme koupit, musíte se převléknout a vykoupat. Svlečete se dobrovolně, nebo vám mají tito lidé pomoci?"
Přitom ukázal na několik svalnatých opatrovníků, stojících melancholicky u vchodu.
Poněvadž to dobrovolně nešlo, vrhli se na něho s takovou obratností, že za chvíli seděl ve vaně s teplou vodou a dal se dobrácky mýti. Pak ho osušili a oblékli do plátěnek a kazajky. Na hlavu mu dali čepici, jak nosí trestanci, a současně se ho velmi vlídně otázal lékař: "Je vám už lépe, neslyšíte zvonit zvony?" Přiblížil se k němu s kapesní elektrickou svítilnou a pustil mu zář reflektoru do očí. Pan Hejhula byl zvyklý na leccos, ale tohle ho počalo znovu dopalovat. Vyrazil lékaři svítilnu z ruky a počal křičet, jestli se mu nechce podívat také do zadnice.
Tak se dostal do izolace. Dali ho do nějaké postele se sítí nahoře i po stranách a všoupli s ní do prázdné menší místnosti a zamkli za ním dveře.
Pan Hejhula osaměl. Zprvu křičel:
"Vrahové, já vám ukážu!" Pak hulákal: "Nedělejte hlouposti a pusťte mne ven!" a usnul z toho všeho.
Ráno si rozmyslil, že každá přenáhlenost škodí, a když pro něho přišli, aby ho odvedli k lékařům za účelem sepsání chorobopisu, byl klidný a s úsměvem dával opatrovníkům dobré jitro.
"Je to pouhý omyl," říkal jim vesele, "až to budu vyprávět u Červené sedmy, tak všichni prasknou smíchy."
V chorobopise pana Hejhuly také stojí, že byl toho rána nápadně veselý.
Předstoupil tedy před celou komisi. Když vyznal se ze svého nacionále, počal na vybídnutí staršího lékaře vykládat o svých kostelních zvonech. V jeho chorobopise stojí:
"Se známkou duševní deprese vykládá ošetřovanec s jistým nepřirozeným chvatem, že by rád prodal dva kostelní zvony, které má u jednoho uhlíře v Karlíně. Jeho zmatení představ dostupuje vrcholu, když vykládá, že kostelní zvony leží v mouru a že je na nich plachta. Stále se usmívá a mluví o svém nedostatku a o jejich láci. Tep zrychlený, na pravé ruce zhmožděnina, když zápasil s dozorci. Zřítelnice zvětšené. Otec a matka nebyli chováni v ústavě. Jediná sestra zemřela na neštovíce."
Pan Hejhula pobyl v ústavě týden. Byl v dobré náladě a prosil pana doktora, aby mu dali potvrzení, že si správa ústavu koupí oba zvony.
"To víte, že si koupí," říkal mu lékař.
"Tak mně napište objednávku," s úsměvem pronásledoval ho pan Hejhula.
"Napíšeme, jen buďte kliden."
Jednou šel na inspekci ředitel blázince a uviděl pana Hejhulu sedícího u okna.
"To je ten s kostelními zvony," po šeptal lékař panu řediteli.
Pan Hejhula popošel k němu a vyjádřil svou prosbu, kdyby správa blázince od něho ty kostelní zvony odkoupila a dodala mu objednací list.
Pan ředitel byl tenkrát v dobré náladě.
"Tak vám jej vyhotovíme, pan doktor vám ho přinese, jen buďte klidný."
Druhého dne lékař přinesl panu Hejhulovi objednací list, kterým zakupuje správa blázince od něho oba zvony, větší i umíráček, za tři tisíce korun. Dole bylo razítko ústavu.
Pan Hejhula schoval list do kapsy a více se o kostelních zvonech nezmiňoval.
Po měsíci byl propuštěn. V chorobopise jeho stojí: ,,13. září polepšený propuštěn."
Jaké bylo však překvapení správy blázince, když jednoho dne složil jim speditér na dvoře dva zvony. Jeden větší a jeden umíráček.
Zvony byly skutečně na světě a bylo po paranoi pana Hejhuly. Ke všemu to byla řádná objednávka správy blázince.
Když peníze za zvony dlouho nepřicházely, pan Hejhula celý obnos zažaloval, maje objednací list dokladem. Mezitím však přišla správní komise, a tak se dostal pan Hejhula do blázince podruhé, neboť trpí fixní ideou, že musí od ní dostat peníze za své zvony.

   


 

Žádost za zvýšení platu

František Kabelka čekal úzkostlivě na příchod pana presidenta úřadu.

Za dnešního stavu všeobecné drahoty nebylo divu, že se pan František Kabelka, výpomocný úředník onoho úřadu, konečně odhodlal požádati o zlepšení svých příjmů.

Dlouho přemýšlel o tom, zdali nemá učiniti tak úřední cestou, konečně však, když za kilo bramborů musil platit i korunu, uznal za nejlepší osobně u samotného pana presidenta zakročiti ve svůj prospěch.

A měl docela pravdu, neboť úřední cesta, ačkoli se sice říká, že všecky cesty vedou do Říma, je stejně, jako ty cesty, neobyčejně zdlouhavá.

Žadatel musí přijít čistě umyt a střízliv v černém šatě do kanceláře a ohlásit se skromně u nadřízeného jemu oficiála a úředním tónem: „Dovoluji si tímto podati žádost za zvýšení platu.“ Může se stati, že se přitom na něho zařve: ,,Kde máte rubrum, kde jste- nechal rubrum?“ Než chudák rubrum napíše, jsou životní potřeby zase o 15% dražší.

Přejde-li však šťastně přes úskalí rubra, jde žádost jeho k další instanci. Přednosta úřadu připojí k té žádosti stručné poznámky, např.: „Kouří v úředních hodinách na záchodě.“ „Je neloajálním; v nejvýznačnějších dnech, kdy vše je v plein parade, objevilo se, že si nevyplatil čistý límeček v prádelně.“ A tak to jde nahoru, až to přijde do presidia, odkud se to všechno zašle dále do Vídně.

Zatím žadatel klidně čeká. Když pak přijde konečně zpráva po 3 letech, že jeho žádosti nebylo vyhověno, už se ani ze zármutku nad tím nemůže v hrobě obrátit, poněvadž ho dávno červi snědli. Této tragedii předchází ovšem v denních listech stručná zpráva lokální pod názvem: „Výpomocný úředník státního úřadu X. zemřel vysílením.“

František Kabelka věděl dobře o všech těchto drobných událostech, a poněvadž měl takový smutný, dobrácký obličej, choval pevnou naději, že až přijede pan president, že bude na něj působit svým vzezřením.

A tak pan president přijel. Tu noc předtím upravil pečlivě Kabelka žádost, kterou osobně panu presidentovi podá. V této žádosti nestálo nic jiného, nežli že před Jeho Excelencí stojí nejuctivější prosebník František Kabelka, který má 2 K 20 h denního platu, z čehož musí platit byt za sebe, za svou matku, manželku a za tři děti, což všechno, osměluje si co nejuctivěji upozorniti, musí nejen živiti, ale i šatiti.

A tak se stalo, že zatím co všichni úředníci v černých šatech objevili se před panem presidentem, jejich řadami v neobyčejně zpustlém stavu propletl se pan František Kabelka, hluboce se ukloniv panu presidentovi, podával mu žádost za zvýšení svého platu.

Pan president byl v dobré náladě. Předtím právě vypil s vyššími pány úředníky tři láhve šampaňského, a poněvadž byl dobrý člověk, dostal se do jakéhosi všelidského rozpoložení mysli.

„Jak se jmenujete?“ otázal se skromného žadatele. „František Kabelka, Vaše Excelence.“

„Hm, dobře, dobře. Zapamatuji si to. Tedy se jmenujete Artur Procházka. Dobře.“

„Nikoliv, prosím, Vaše Excelence, František Kabelka.“

„Ano, ano, ano, docela dobře, už vím, vím, Josef Tilingr. Docela správně. Vy jste u vodní expositury, že ano?“

„Nikoliv, prosím, Vaše Excelence, jsem František Kabelka od zdejší berní správy.“

„No sláva, to je jistě zajímavé. Znal jsem patrně vašeho bratra Václava Engelmüllera.“

„František Kabelka, prosím,“ ozval se skromný hlas zoufalého žadatele.

„Docela dobře, milý příteli, František Kabelka, František Kabelka, to jméno mi připadá známé. Kdopak to byl, pane, pane, Hermane?“

„Vaše Excelence ráčí dovolit, já jsem sám co nejponíženěji František Kabelka.“

„Aha, tak vy jste ten František Kabelka, proto mi to jméno bylo tak známé. Snad jsme o tom již mluvili. A copak si přejete?“

„Vaše Excelence, dovolím si co nejuctivěji ...“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho pan president, podávaje mu nepřečtenou žádost nazpátek. „Vím, vím, týká se to asi nevytopených místností, že ano?“

„Vaše Excelence,“ koktal František Kabelka pln zoufalství, zatím co pan president díval se netrpělivě na hodinky.

„Vaše Excelence ráčí dovolit ...“

„Ó, to nic nevadí,“ řekl pan president, „beztoho je zde chladno.“ A obraceje se na přednosty pana Kabelky, dodal mocným hlasem: „Panu, panu ... hm ... panu ...“

„Kabelkovi,“ zvolal důvěřivě pan František Kabelka.

„Ano, panu Kabelkovi, správně, panu Kabelkovi,“ pokračoval pan president, „hm, panu Kabelkovi, nemýlím-li se, hodně zatopit ...!“

A odcházel, zanechávaje za sebou Františka Kabelku, který s vypoulenýma očima držel v ruce žádost za zvýšení služného.

A tak se stalo, že když pan president odjel, zavolali si pana Kabelku do presidia a podle nařízení Jeho Excelence mu tam tak důkladně zatopili, že už druhého dne do kanceláře nepřišel.

    


 

Židovská povídka ze Zapustny v Haliči

I

Zevi Ašer a Jakub Tchar měli v Zapustně obchody a opíjeli kořalkou sedláky Huculy. Oba byli židé, ale nenáviděli se na smrt. Dílem z konkurenční zášti, dílem z náboženského přesvědčení, neboť Zevi Ašer byl talmudista a Jakub Tchar karaitou, písmákem, který pokládal za platný jedině Starý zákon a jako všichni sektáři karaitové uznával za hlavu židů jedině rabbiho v Tschufat Kale na poloostrově krymském a rok od roku strojil se, budou-li lepší obchody, vydat se na pouť k němu z Haliče a políbit jeho levý prst posvátný, prst asmu, kterým když svatý rabbi ukáže v den sobotní k nebi, zjeví se večernice a všichni karaité očištěni jsou od hříchů a mohou zas dále okrádat své souvěrce nekaraity, což je jediným hříchem. Naopak okrást gojima, křesťana, mohamedána připočteno bude ke skutkům dobrým a andělem Chafnielem, který má šest noh, tlumočeno Jehovovi.

Naproti tomu Zevi Ašer vyjadřoval se jako talmudista nectně o svatém rabbim v Tschufat Kale na poloostrově krymském. Může mu políbit záda, neboť jedině talmud jest zřídlem pravého náboženství. Talmudistické učení halachah jest naprosto platné. Text mišnu každý žid nechť drží v srdci svém a řídí se podle gemary, to jest výkladu textu a to podle gemary palestinské.

Jest pohodlnější býti talmudistou, neboť napsal sestavovatel mišny z roku 218 rabbi Jehuda Hakadoš: „Napřed přijde Jehova a pak ty, a okradeš-li kohokoliv o celé jmění, zbude mu ještě to nejvyšší jako tobě, všemohoucí Jehova.“

Tak se stávalo, že Zevi Ašer kde mohl, podváděl Jakuba Tchara, potřeboval-li ten pro okamžik nějaké zboží, které mu právě došlo.

„Kéž by tvou bradu škubalo desettisíckrát deset tisíc ďáblů,“ říkával Jakub Tchar k Zevi Ašerovi, „v té vodce, co jsem od tebe odkoupil, bylo padesát procent vody a Huculové div krám nerozbili.“

Jakub Tchar přidal totiž zase padesát procent vody k té vodce.

„Budiž proklet a popliván desíti řády dobrých duchů, Tchare,“ odpovídal Zevi Ašer, „což nevíš, darebáku, že kromě vody zbývá ti ještě Jehova?“

A Tchar při nejbližší příležitosti okradl Ašera na obilném zrnu. Přiběhne Ašer na něho: „Anděl Jechiel, pán čtyřnožců, nechť pošle na tebe vzteklého psa, Tchare. Jaké smetí poslal jsi mně, červe?“

A Tchar, pozvedaje zkroušeně oči k nebi, odpovídal: „Zhřešil jsem, Ašere, okradl věřícího, na mou duši zhřešil. A šel jsem do synagógy s řemínky a modlil se za hřích a na sedmiramenném svícnu viděl jsem anděla Jehuela a ten mně šeptal svým vonným dechem: ‚Jakube Tchare, navrať se do domu svého k manželce své a k čeledi své, neboť odpuštěno je ti i do desátého kolena na deset případů. Má před Jehovou Zevi Ašer o málo jen větší cenu, než ten nejposlednější gojim v Haliči.‘ A Jakub Tchar se strašným výrazem díval se za Ašerem, který prskal zlostí a křičel:

„Nestojí psáno ani v mišně, ani v gemare, že by andělé seděli na sedmiramenném svícnu. Andělé sedávají u tekoucích vod pod vůdcovstvím Michaela a zpívají, že karaité jsou prokleti.“

Odcházel s proklínáním, tahaje se zuřivě za bradu.

V celé židovské obci v Zapustně panovaly následkem těchto náboženských rozporů nejbohatších členů obce zmatky. Chudí židé, kteří dostávali podporu, přidávali se dle velikosti podpory buď na stranu talmudu, či na stranu Písma.

Ke všemu prohlásil se rabín za sionistu a blouznil o říši židovské v Palestině. „Hle,“ říkali mu Tchar i Ašer, „komu bychom prodávali v Jeruzalémě vodečku?“

A rabín odmítavě hovořil o vážných úkolech říše židovské v Palestině, o znovuzbudování jeruzalémského velechrámu.

Strážce synagógy objevil v knihovně rabínově knihu o kabale, tajné vědě židovské. Jmenoval se Nathan Benjamin. Zahloubal se do studia této knihy v prázdných chvílích, kdy hlídal synagógu, až jednoho dne připadl na myšlenku, že být hlídačem synagógy není tolik výnosným, i prohlásil se za mesiáše, což vyznal veřejně, vysloviv i před synagógou jméno Jehovovo tak, jak se píše, co jenom knězi dovoleno, když koná službu v synagóze na Den smíření. Byl sčetlý. Znal talmud i knihy Zákona v šesti pořádcích, jež jsou: sifra, sifri, mechiltha, tosefta, resiktha, thorath, kohanim. Nyní znal tajemství kabaly se všemi pyrotechnickými podrobnostmi, jako jsou: nalít do lihu čpavek a zapálit a modlit se přitom nazpátek modlitbu proklatců.

Prohlásiv se za mesiáše, byl okamžitě propuštěn ze služby v synagóze. Provázen výsměchem odešel k chudému židovi, obuvníku Samuelovi, kde hloubal v kabale a pil od rána do večera kořalku.

Za čtrnáct dní nato v den sobotní přišel do synagógy v Zapustně neznámý chudý židek, který uprostřed modlitby omdlel. Když ho probudili ze mdloby, vykřikl: „Nathan Benjamin, narozený v Zapustně, jest pravý mesiáš, syn Davidův, on osvobodí Izrael.“

Podroben výslechu řekl: „Přicházím zdaleka a obchoduji koňmi v ruské zemi. Na cestě hovořil se mnou anděl Usreel: Jdi do Zapustny, poručil mi, toť požehnané město pro Izrael.“

Štědře obdarovali proroka a ten odešel, ani se nerozloučiv se svým strýcem obuvníkem Samuelem, kterého včera navštívil vraceje se z vězení, kde si odseděl dva roky pro podvod, do svého rodného Tarnówa.

Rabín dlel celou noc na modlitbách a modlil se vroucně k Jehovovi, aby aspoň pro tuto chvílí seslal k němu anděla Rafaela, který by mu vysvětlil, zdali bývalý strážný synagógy jest vskutku mesiášem. Už svítalo a Rafael dosud nepřišel. A když se rozbřesklo úplně, šel rabín spat, neboť andělé denního světla nesnesou.

Druhého dne potkal Nathana Benjamina. Uklonil se mu. Je-li skutečně mesiášem, bude mu to počítáno k dobrému, není-li, tak si tím také neuškodil.

Očí všech židů v Zapustně obracely se k Nathanu Benjaminovi. Náboženské spory utichly, ba dokonce Zevi Ašer a Jakub Tchar přestali se hádat. Rozhodne se mesiáš pro talmud, nebo pro karaity?

Mesiáš pronesl ale záhadnou větu: „Věřte hlasu svědomí a zavřete oči, ucpěte uši a spaseni budete...“

 

II

Mezi židy vyskytovali se občas mesiášové.

Zejména na počátku nového věku povstalo na různých místech několik mesiášů současně a všichni docházeli víry. Dá se to odůvodniti tajemnými zásadami, kterými zahaleny jsou některé knihy víry o osvobození Izraele.

Většina těchto mesiášů skončila na šibenici. O důvěře židů v tajemná zjevení vypravuje dojemně případ židovky v jistém švábském městě. Židovka, dcera ctnostného žida a bohabojné matky, měla známost se studentem křesťanem, která nezůstala bez následků. Když již věc nebylo lze déle před rodiči tajiti, jednoho večera, když celá rodina byla u večeře, prásk! Okno rozbito a slyšet bylo hlas: „Blahoslavený buď, Josalime, neboť dcera tvá porodí mesiáše!“ Dívali se rodiče na dceru, a hle, panna těhotnou. Zvěst o tom rozlétla se rychle krajem.

Z dálných krajů posílali židé dary matce mesiáše. Žid bohatl, mnul si ruce a při své zbožnosti litoval, že nemá více dcer.

Konečně nastal rozhodný den a jeho dceři - narodilo se děvče místo kluka. Nešťastný student, když rozbil to okno a dělal prorocký hlas, nepočítal s touto okolností a možností. Zatím se prohlásila jiná židovská dívka za matku mesiáše a žádala o vrácení darů, zaslaných krajů posílali židé dary matce mesiáše. Žid bohatl, toho města tím, že dali všechny židy vymrskat z města. To bylo roku 1669 v Neuburgu.

Z toho vidět, že mesiášství nebylo vždy výnosným povoláním. Ve středověku upáleno v Německu patnáct židovských mesiášů, obviněných z krádeže a čarodějnictví. Nejslavnější novověký židovský mesiáš Šabathai na konci sedmnáctého století chtěl dokonce svrhnout sultána z trůnu a prohlásit se za pána Východu. Ten pojímal věc z praktického stanoviska a uvedl v rozčilení židy od Cařihradu až po Budín. Byl rozčtvrcen. Před tímto experimentem řekl mu sultán: „Nic si z toho nedělej, jsi-li doopravdy mesiáš, nějak se zase sám dohromady slepíš.“

V případě Nathana Benjamina odpadaly všechny tyto nepříjemné věci, jako čtvrcení, upálení, věšení a vymrskání, mohl proto bezpečně tvrdit o sobě, co chtěl. K slávě jeho přidružovaly se vzpomínky souvěrců na jeho mládí. Jaké to bylo neobyčejné dítě! Zatímco jiné židovské děti válely se špinavé v blátě, on koupával se v létě každodenně v potoce, tekoucím z vrchů. Kdy naposled se mesiáš koupal, po tom se nepátralo a on také zachovával o tom jako dobře vychovaný člověk důstojné mlčení.

Prozatím vystupoval na veřejnost tichý a mlčenlivý, důstojný, s pečlivě spletenými praménky pejzů u čela, v kaftanu černém, novém. Nikdy nebylo ho vidět chroupat cibuli při chůzi, jako jiní činili. Jen řemínky točil kol prstů, bruče modlitbu za modlitbou a pak mizela jeho vysoká důstojná postava v domku ševce Samuela, který přestal dělat boty a jako mesiášův sekretář roztřiďoval dary, zaslané Nathanu Benjaminovi, přihýbaje si občas alaše z objemné láhve.

Vkročí mesiáš do jizby, znalecky prohlédne dary, sečte peníze, uloží a přijímá a audience. Mluví přitom zvysoka: „Přeješ si, Zevi Ašere?“

Zevi Ašer ukloní se, na stůl položí dva metry sukna, zakašle a praví: „S dovolením, Nathane Benjamine, mám nepřítele, který mne pomlouvá. Pomodli se, aby oslepl na obě oči.“

Nathan Benjamin vážně se otáže: „Víš, Zevi Ašere, co stojí psáno v knize tosefta?“

„Nevím, Nathane Benjamine.“

„Jdi tedy domů, synu a Jehova tě provázej.“

Smlouvá Zevi Ašer s Benjaminem. Nabízí rýnský, dva, tři, aby mu řekl, co stojí psáno v knize tosefta. Snad modlitba, kterou když se zbožně pomodlíš, nepřítel tvůj oslepne?

Benjamin spokojí se třemi rýnskými a ptá se: „Víš, co stojí psáno v knize kohanim?“

            „Nevím, Benjamine!“

„Jdi tedy definitivně už domů, Zevi Ašere a nech přirozenost jednat.“

Sotva odejde Zevi Ašer, přiběhne Jakub Tchar. Přináší husu, posadí se, ukloní a spustí: „Nathane Benjamine, na mou duši, jsem chudý člověk, víc nemohu dát. Mám nepřítele, který mne okrádá a ničí. Přimluv se u Jehovy, aby byl potrestán dle ničemnosti své. Ať ho stihne neštěstí, ať ohluchne, ať mu dům vyhoří a děti uhoří. Jak vidíš, nežádám než maličkost. Pro sebe nechci nic a rýnský dám, dva dám, víc nemohu, jsem chudý člověk, jen modlitbičku vyšli k Nejvyššímu, aby očistil svět od lotra.“

„Víš, co je psáno v knize tosefta?“

„Nevím.“

„Jdi tedy domů, Tchare.“

„Dám tři rýnské, Nathane Benjamine, pověz modlitbičku.“

„Dobře, Tchare, víš ale, co jest psáno v knize kohanim, bloude?“

„Nevím.“

„Jdi tedy definitivně nyní domů, Jakube Tchare a nech jednat přirozenost.“

Jde domů. Po jeho odchodu praví švec Samuel k Benjaminovi: „Obchody se daří, Nathane.“

„Budiž Jehova za to pochválen. Podej sem alaš, Samueli.“

A oba ctihodní mužové pijí alaš, jedí cibuli, smějí se a říkají si navzájem „synu Davidův“.

 

III

Zevi Ašer týden čekal, zdali Jakub Tchar oslepne, a Jakub Tchar netrpělivě očekával, kdy Zevi Ašer ohluchne, kdy mu dům vyhoří a děti uhoří.

Nejednalo se o rozpor mezi talmudisty a karaity. Jednalo se o statek sedláka Gorazdy ve vsi Róžné. Oba měli Gorazdu ve svých rukou, oba mu půjčovali peníze. A najednou Zevi Ašer proti obapolné úmluvě opije Gorazdu a statek koupí za směšný peníz. Co z toho měl Jakub Tchar? Nic. Dopálil se a vyhledal Gorazdu: „Slyšel jsem, pane, že jste se dal napálit od toho zloděje Ašera. Bůh mne netrestej, ale je to pijavice na křesťanský lid, pane. On vás opil, není-liž pravda?“

„Opil jsem se, jak bůh káže, žide.“

„Příteli, pak máte vyhráno. Pojedem do města k soudu. Smlouva jest neplatna, poněvadž jste nebyl příčetný.“

Gorazda z radosti se opil u Tchara a pak křičel po Zapustně, jak s panem Tcharem vyzráli na lumpa Ašera. Toť to nové nepřátelství. Nyní čekají na vzájemnou zkázu a při osobních stycích chovají se přátelsky.

„Tak se mi zdá, Tchare, jako by ti slábl zrak.“

„Ale nikoliv, Ašere, nikoliv, vidím jako orel, ale zdá se mi, že musím na tebe křičet, jako bys nedoslýchal?“

„Buď Jehova svědek, že slyším líp než z mládí, Tchare.“

A oba mrzutě odcházejí od sebe. Ten mesiáš se nějak divně modlí. A čekají ještě čtrnáct dní. Do té doby snad vroucí modlitbu donese deset řádů dobrých duchů k Jehovovi.

Vypravil se netrpělivý Jakub Tchar k Benjaminovi: „Nathane Benjamine,“ pravil vyčítavě, „nesu ti dva rýnské, pomodlí se za zkázu Ašerovu ještě jednou k Jéhovovi.“

Nathan Benjamin mu vysvětlil, že pomodlí se s rychlostí „abu“, totiž tak, aby jeho modlitbu přímo donesl anděl Taršiš k Hospodinu. Kdyby použil jiné rychlostí, byl by zprostředkovatelem anděl Chasmal. Ten by předal teprve modlitbu sedmému řádu dobrých duchů (Ophanim) a ti Serafim a tito předali by Eiohim. K rychlosti „abu“ třeba svíce. „Dej rýnský ještě, Tchare, na svící.“ Dá jen půl. Víc nemůže, je chudý. Nanejvýš přidá ještě sedmdesát pět krejcarů. „Dej devadesát.“ Nemůže, anděl Chasmal spokojí se s menší svící, neboť zajisté ví, že jsou špatné obchody. Dá osmdesát. Zde jsou a dost.

Po jeho odchodu sáhli Benjamin a Samuel k láhvi alaše a pili tu sladkou kořalku velkou měrou. Poslední dobou nevycházeli z opilosti. Dnes opili se již před večerem a dál pili, žvatlajíce různé nesmysly.

Byl již večer a tu jejich oči, přeplněné lihem, viděly na různých předmětech anděly dobré i zlé. Na skříni šklebil se na ně anděl Erelsin a u dveří seděl Bue-Elohim. Benjaminovi se zdálo, že tahá Lilithu, ženu Adamovu, s kterou dle rabínů zplodil Adam množství ďáblů, kteří utracovali malé děti. Pak zas zdálo se Nathanu Benjamínu, že hovoří k němu Zefauja, posel Jehovův, posel ukrutného Jehovy, který rozkázal zabít nevěřící Mojžíšovi v zemi Kanaán a který rozkázal nešetřit ženy a děti Filištínů. Nesmiřitelný a ukrutný Jehova hovořil k němu slovy posla Zefauji, anděla nad ptáky, dle talmudu i kabály: „Zapal dům Zevi Ašera...“

„Kam jdeš,“ táže se opilý Samuel, „kam jdeš, synu Davidův?“

„Zapálit dům Zevi Ašera,“ odpovídá Benjamin a vyvrávorá ze dveří.

A klopýtá Nathan Benjamin ulicemi Zapustny mezi nízkými domky ze dřeva a najednou slyší hlas: „Nezapaluj dům Zevi Ašera, zapal domy nevěřících gojimů a radovati se budeš před jeho tváří věčně věků.“ Klopýtá tedy a vrávorá ven ze židovské čtvrti a naproti němu jde anděl Zadkiel. „Anděle Zadkieli,“ křičí Nathan, „s kterým domem mám začít?“

„Co řveš, žide?“ táže se anděl Zadkiel a chytá Nathana za límec kaftanu. A anděl Zadkiel mění svou tvářnost, dívá se přísněji, taje jaksi ve své nebeské kráse jako sníh na jaře a Nathana Benjamina drží za krk policejní inspektor Zabulecki.

Nathan se brání zoufale a volá anděla Michaela na pomoc. „Uškrť gojima,“ slyší hlas z nebe. Škrtí inspektora a zpívá přitom Píseň smíření.

Pak přiběhli dva strážníci a povalili Nathana na zem, ale Nathan slyší hlas Jehovův, hlas, aby pobil nevěřící psy. Kope kolem sebe a řve hebrejsky, pěna vystupuje z úst a zpívá Píseň anděla smrti. Konečně je přivlečen na strážnici, zbit, spoután a vstrčen do separace na pryčnu, kde sedí svázaný Jakub Tchar.

Tento dobrý muž byl před půlhodinou přistižen Zevi Ašerem, když se mu pokoušel vstrčit hořící zapálený papír do podkroví...

Tím hořícím papírem chtěl pomoci rychlosti modlitby Nathana Benjamina.

A teď náhlým pudem zaujati vrhli se oba na sebe škrábali a kousali se navzájem, plni neznámého vzteku a šílení bolestí, až přišli strážníci s holemi a tloukli do obou, dokud neomdleli.

A ráno oba odvezli do blázince, kde oba o sobě tvrdí, že jsou mesiášové, křičíce do chodeb jméno Jehovovo tak, jak se píše a svolávajíce knížata andělská Michaela, Zefauju, Chafniela, Usreela a Chasmala i Taršiše, aby je osvobodili a odnesli do Zapustny, kde jen stále opilý žid Samuel čeká na návrat mesiáše s důvěrou a s připravenou lahví alaše, sladké kořalky.

    


 

Život na Puszta Magyarádě

I

Puszta Magyarád je malé uherské městečko. Leží v údolí mezi nevysokými kopci, na nichž roste víno. Na druhé straně těch kopců táhnou se bažiny a močály. Tam hnízdí velcí ptáci dropi a jednou začas v zimě objeví se tam vlci. Za močály pak rozprostírají se pole kukuřice.

Kdo se dívá z vinic do kraje, nerozeznává, kde vysoké rákosí v bažinách. Zelená těžká barva vlní se do dálky od jara do podzimu, rok co rok stejně. Na obzoru pak ustupuje nevlídným pláním, kde vidět dřevěná ramena vytahovadel k studni s kalnou vodou. Tam pasou se stáda vepřů a hovězího skotu a hrubí pasáci zpívají si tam od rána do večera beťárské písně.

Je-li tento pohled na západě z viničných kopců jednotvárný, není na východě lepší. Jest to totéž. Bažiny, rákosí, kukuřice, vepři, rovina, krávy, voli, pasáci a studně. Na sever i na jih výhled se také nemění nijak zvláštně. Na jihu vidět za jasných dnů v dálce, která přestává být modravou, kopce mehegešské nad jezerem Blatenským. Jinak rovinu beze stromů, nudnou a smutnou.

Na severu začíná však svět. Tam totiž musí se jeti koňmo dobrých osm hodin na stanici dráhy. To je nejveselejší strana světová. Osm hodin letí sice koně po stejně nudných rovinách jako na jihu, východě i západu, ale na východ letěli by k nejlepší stanici čtrnáct hodin, na západ dobrých jedenáct a na jih by museli dokonce i patnáct hodin.

Proto si pan notář koupil vinici na straně severní a dal si tam vystavět besídku, aby byl blíže vzdělaného světa, jak říkal. Myslil tím budovu staniční, tak dalekou odtud, ale přece jen stanici, kudy projíždějí vlaky a cestující jezdí kolem až z Budapešti, z toho města, kde prožil pan notář doby studijní, zlaté krásné časy.

Panu notáři stačilo, že projíždějí stanicí vlaky s tabulkou „Budapest-Veszprim“, nic nedbal, že za tou stanicí není zas nic víc, než co odtud k ní, močály, beťáři, stáda, studně a pole kukuřice.

Bylo to hrozné, jak se zde nudil od samého začátku, kdy byl jmenován královským notářem v Puszta Magyarádě. Dva roky uplynuly tak zdlouhavě pod vinicemi v městě, které je obklopeno rovinami, že notář Pál Örvöl ze zoufalství pustil se již do pokusu napsat právnické dílo o právu dědickém. Pak shledal, že by to bylo teprve hrozné žít ve městě odříznutého od světa, mezi močály a kukuřicí a stády a ve dne v noci myslit a uvažovat o právu dědickém. Uveřejnil tedy v časopise, vydávaném v městečku, jako poslední pokus vymanit se ze všednosti část první pod názvem „Určitý názor na reformu práva dědického“. Tento určitý názor vlekl se k nemalé nespokojenosti obyvatelů Puszta Magyarádu třemi čísly, až konečně zanikl, jako by lidé přestali dědit.

Pan Pál Örvöl přestal však o tom psát a počal si objednávat časopisy, na které si vzpomněl. Pak hleděl dle vzorů těch krajinských maďarských listů, vycházejících nákladem 200 až 300 exemplářů týdně, zreformovat časopis místní a docílil toho, že byl dán listu nový název Puszta Magyarád és Vidéke, Puszta Magyarád a okolí. To okolí ovšem známo: bažiny, dobytek, pasáci, močály a kukuřičná pole. Kvůli tomu jistě není třeba vydávat časopis. Pan Pál Örvöl učinil tak ve snaze dokázat svou pokrokovost, svého moderního ducha. Neboť na takovém městečku nemůže se člověk jinak bavit.

Časopisy, které odebíral, půjčoval redaktoru Puszta Magyarád és Vidéke a tento nabádán notářem nechal odvažovat slaninu i papriku své ženě a vzdělával se. Poněvadž notář odebíral také politické deníky, počal si hledět redaktor a kupec pan Rekeseres také politických událostí. Doposud jeho list vzpomínal neustále Lájose Kossutha z roku 1848 a 1849. Občas přinesl jeho list vzpomínku na Világos a na aradské popravy maďarských revolucionářů. Také otiskl některou báseň Petőfiho. Články ty bral dílem ze starých sborníků, stejně jako povídky, které uveřejňoval v příloze Lístky z roviny.

Samo sebou se rozumí, že nestyděl se podepsat plným svým jménem pod poetické básně Kisfalúdiho, neboť Kisfalúdi byl jistě velký duch a pan Rekeseres nemusel se stydět za ony verše.

Jinak list nepěstoval politiku. Když byly volby, tu volili vládního kandidáta, kterého jim doporučil vrchní stoliční župan. V té době se také však v Puszta Magyarádě příliš o politiku nestarali. Kdo by se staral o koalici, o stranu neodvislosti, o Bánffyho a Andrássyho. Věděli jen, že jejich poslanec je člověk vládní a to postačilo, neboť neměli rádi jako v celém kraji Rakušany a jednou za rok přicházely přece jen nějaké vládní noviny do městečka, kde slibovala uherská vláda, že vynutí si ještě více ústupků na rakouské vládě.

Pak přišly zprávy, že velící řeč honvédů bude jenom maďarská. Tu ze své knihovny, čítající dvacet osm starých sborníků a almanachů z let 1845 až 1862, vytáhl redaktor pan Rekeseres básně z doby revoluce a neváhal jednu bojovnou píseň Petőfiho opatřiti nápisem: Napsal Béla Rekeseres. A stejně se za báseň Petőfiho nemusel stydět, jako za balady Kisfalúdiho, neboť oni byli dozajista slavní.

Tehdejší nebožtík starosta opásal se magnátským krojem a svolal velkou schůzi obecního zastupitelstva do hostince U krále Štěpána a tam přečetl nadšeným hlasem onu slavnou báseň a šavlí rozmáchl se na všechny čtyři strany jako uherští králové při korunovaci v Budíně.

Kdoví jak by to bylo dopadlo s Rakouskem, kdyby se byl náhle nadšený starosta za dva měsíce neupil k smrti.

Pan Béla Rekeseres napsal pak pohřební řeč, vyňatou z několika svazků neocenitelného svého sborníku, kde přirovnával nebožtíka ke králi Alexandrovi Makedonskému, své rodné město k Heladě a obecní dům k Láokoóntovi. Poznamenav pak, že ani bojovníci řečtí, ukrytí v trojanském koni, neměli větší zásluhy o Puszta Magyarád, než zemřelý starosta, skončil svou řeč provoláním slávy uherskému králi.

Od té doby se domníval, že je řečníkem. Příchod nového královského notáře Pála Örvöla utvrdil v něm tuto myšlenku, neboť řeč, kterou přednesl při uvítací hostině na radnici, byla neméně obsažná než ona pohrobní. Opět přirovnal své rodné město k Heladě, radnici k Láokoóntovi a učitelé již se lekali, že nebude mu naposled přirovnat nového notáře než ku trojanskému koni, když ku potěše všech prohlásil pan Rekeseres notáře za studnici spravedlnosti, která nikdy nevyschne.

Později na radu notářovu objednal si pan Rekeseres z Pešti Malý slovník naučný od hraběte Szeczényiho, chodíval navštěvovat známé do vinic a tu tomu dobrému měšťanu říkal, že Gelón byl tyran syrakuský, onoho zas poučoval, že Haparanda je hlavní město švédského Laponska, dle toho, co mu od které písmeny právě utkvělo v paměti.

Po rozšíření listu o slovo „a okolí“ v titulu četl tedy s velkou oblibou všemožné časopisy, které docházely na adresu notářovu a tím prohluboval také své politické vzdělání. Vystříhával celé statě z časopisů, neboť shledával, že jeho staré sborníky ztrácejí svou cenu v záplavě různých hesel a nových zpráv. Články ty lepil na archy papíru a horlivě hovořil s notářem, kterého v nudě bavil tento podivný člověk, který neznal nic a znal mnoho z Malého naučného slovníku, až si všechno popletl.

Zajímalo ho, jak pomalu stává se pan Rekeseres populárním a nesmysly, které povídá, jak se všeobecně líbí a jak jeho obchod plní se debatujícími o politické situaci, což když sem přišel, ještě nebylo. Pan Rekeseres hovořil o straně neodvislosti, o straně liberální, o straně osmačtyřicátníků se stejnou něhou jako o straně katolicko-lidové, jejíž deník Alkotmány čítával také mezi časopisy, které docházely do redakce.

A jako se mu popletla jednotlivá hesla z naučného slovníku, popletly se mu i programy stran a tyto spletené politické zásady táhly se celým městečkem a poněvadž žádná strana politická nebyla spokojena, přijal pan Rekeseres za svůj program nespokojenosti těch všech stran a přečasto v noci udeřil nohou zlostně do pelesti a zaklel: „Kutya a fene egye meg! Nastane konec útiskům!“

Pak ráno zpolíčkoval zlostně učedníka, neboť ten kluk koukal tak ospale a dnešní poměry nepotřebují ospalců. Nato přečetl si něco z naučného slovníku a v prvém poschodí svého domu usedl za psací stůl, popíjeje na lačný žaludek červeného vína a přikusuje mladé cibulky ke chlebu, přičemž tvářil se zuřivě.

„My jim ukážem!“ Bylo to nejasné, komu vlastně, ale byla to aspoň úplná věta, silná a rázovitá, tři slova, která se líbila všem jeho posluchačům, kdykoliv ji řekl.

Pak četl také v nějakém časopise, že věje vánek svobody. Kdykoliv šel do sklepa a změna teploty při otevření dveří způsobila proud vzduchu, vzpomněl si na vánek svobody a navrátiv se s nádobou naplněnou vínem nahoru do krámu mezi hosty, mluvil o szabadságu, o svobodě a skončil: „My jim ukážem!“

„Ba ukážem,“ křičeli posluchači a v Puszta Magyarádě mluvily se různé nesmysly.

Nakonec pan Rekeseres měl naději stát se poslancem.

 

II

Největší vinici v Puszta Magyarádě měl starosta Arva. Ujav se vlády nad obcí po svém předchůdci, který se k smrti upil, vyhrál na panu děkanovi sousední vinici, kterou přivtělil k obecní, již městečko Puszta Magyarád dává svým starostům k užívání.

Příčina této sázky byla ta, že pan děkan jednoho dne v hostinci tvrdil, že mořská voda je proto slaná, poněvadž do moří tekou prameny, které dřív vyluhovaly sůl ze země. Starosta, který nikdy o tom nepřemýšlel, proč je voda mořská slaná a jehož vzdělání záleželo ve dvou třídách těch starých obecních škol uherských, kdy dosazovali učitele na školy přímo z řad kaprálů, kteří uměli alespoň číst neb trochu psát, tu tento ušlechtilý člověk prohlásil, že se pan děkan mýlí. Pokud se týče jeho osoby, nemá nic proti panu děkanovi a také již slyšel, že je voda mořská slaná, ale přece musí říci, že pan děkan nemá pravdu.

Druhého dne se v Puszta Magyarádě nemluvilo o ničem jiném než o mořské vodě. Zato však pan Rekeseres zářil. Ještě ten večer navštívil ho starosta městečka Arva a sdělil mu, jaký je názor pana děkana na mořskou vodu.

„Vsadil se o svou vinici na jižní straně, kde mám obecní v užívání,“ pravil pan Arva. „A vy myslíte, že mořská voda?“

„Já nevím nic, pane Rekeseres, připouštím, že mořská voda je slaná, proč, to však nevím, mám mnoho starostí.“

Pan Rekeseres vytáhl svůj Malý naučný slovník a po dlouhém hledání objasnil panu starostovi názor geologa Suesse: „Sůl v moři je odpradávna a povstala sopečnými výbuchy v pravěku, které vychrlily spousty kyseliny solné. Ještě dnes po výbuchu sopek nachází se kolem kráteru čistá sůl.“

Pan Arva nechal v noci vzbudit pana děkana. Pan děkan byl ochromen celou teorií a postoupil onu vinici starostovi a Rekeserovi dal vzkázat, že zradil božího sluhu. Ostatně na té vinici dařilo se nejbídnější víno.

V Puszta Magyarádě stoupala po této události vážnost pana Rekeserese i pana starosty a obyvatelé říkali o nich, že jsou velice nadaní lidé.

Dnes ve velké vinici starostově bylo veselo. Pod širou oblohou za měsíční noci tak krásně se pilo u dlouhého stolu, kde seděl pan děkan, redaktor Rekeseres, pan starosta Arva, učitel z evangelické i katolické školy, pastor, notář a v čele stolu nejvážnější muž v celém kraji, magnát Harapás, starý pán ze dvora na Keres-Harapás, majitel dvorců, usedlostí, stád, pán dvou set beťárů, pasáků dobytka.

Přijel sem, pozván jsa, ze svého dvorce, vzdáleného odtud pět hodin na jih, aby zúčastnil se volební porady. Nedávno zemřel totiž poslanec zdejšího volebního okresu, který vzhledem k těmto nezalidněným rovinám měl jen 180 voličů dle zvláštního maďarského volebního řádu. Za časů císaře Leopolda měla magnátská rodina Harapásů osmdesát hlasů do uherského sněmu. Později, v minulém století, při úpravě a reformě volebního řádu tento nespravedlivý počet ztenčen na šedesát hlasů k nemalé žalosti magnáta Harapáse, který nechápal, proč má být zkrácen na svém volebním právu. Je to sice trochu podivné, že jeden člověk má mít šedesát hlasů do sněmu, ale při zvláštnostech, kterými oplývá země uherská, není to nic divného.

Magnát Harapás byl boháč jako jeho předkové. Měl tolik stád, že v osmačtyřicátém roce jeho otec zásobil uherské oddíly masem na celou revoluci. Když pak přitáhlo rakouské vojsko, ochotně zásobil opět rakouské oddíly masem, hostil štábní důstojníky a oběma stranám vykonal tolik dobrého, že byl ve vážnosti i u revolucionářů, i u Rakušanů.

Tato počestnost přešla z otce na syna a nynější magnát Harapás byl opatrný člověk, který žil s celým krajem v přátelství a při volbách odevzdal svých šedesát hlasů vždy tomu, koho navrhl vrchní stoliční župan. Zde v tomto kraji, vzdáleném od kultury, je-li totiž jaká v Království uherském, nebylo nikdy politických třenic, nebylo opozičních kandidátů. A v tomto klidu a míru tyčila se postava magnáta Harapáse, který dbal nad krajem jako za starých dob jeho předkové, kteří měli hrdelní právo u svého dvora na Keres-Harapás, ale věšeli poddané na vinicích nad Puszta Magyarádem, neboť ve své dobromyslnosti neradi viděli houpat se odsouzence před okny svého dvorce.

Dnes přijel tedy poslední potomek toho rodu, pil džbán vína za džbánem a utíraje si zamaštěná ústa rukávem svého starodávného pláště, hovořil tvrdým nářečím pusty: „Pan Rekeseres tedy hodlá kandidovat, pánové a bratří, za poslance?“

„Igen, ano!“ zaznělo do nočního ticha nad rovinami a zalétlo až do městečka dole, kde několik psů zaštěkalo.

„Pana Rekeserese prosím,“ znovu promluvil magnát Harapás, „aby nám pověděl své názory!“

Pan Rekeseres povstal a mluvil. Byly to úchvatné věty, které vrhal do společnosti, zatímco patriarcha kraje Harapás přísně hleděl do kraje, tonoucího ve stříbře měsíčních paprsků.

Věty ty byly dílem z naučného slovníku, dílem vzaty z různých úvodních politických i nepolitických článků časopisů, které pan notář dával ke čtení panu Rekeseresovi.

Bylo slyšet: „My musíme učiniti konec!“ „My jsme nuceni zatočit s celým světem!“ A konečně, když řekl, že Slováci chtějí prodat uherskou krajinu Rusům, vypuklo shromáždění v jásot.

Pan notář stěží potlačoval smích, ale ostatní, pan vikář, pastor, starý učitel katolický, stařeček učitel z evangelické školy a pan starosta, vážně volali „Éljen!“

A vtom již přistoupil patriarcha kraje magnát Harapás a podávaje ruku Rekeseresovi řekl krátce: „Bratře, jedeš se mnou ještě dnes na mé panství!“

Rekeseres s úctou stiskl tu ruku, která znamenala šedesát hlasů do sněmu Uherského království.

 

III

Tichou nocí mezi lány kukuřice jede na vozíku magnát Harapás a pan Rekeseres, který neváhá a své vědomosti sděluje magnátovi.

„Ej, učenosti,“ řekl Harapás, „třeba se učit od přírody, poslouchat, jak krávy bučí, nejsou-li podojeny, jak třeba krmit prasnice, než vrhnou mladé, aby selata byla k světu. To jest boží svět, bratře. Učeného člověka si vážím, ale sám do školy jsem nechodil. Vidíš hvězdy na nebi, ale slyšíš o nich povídat nesmysly.“

Bujní hřebci zapřažení do vozíku jen letěli rovinou a patriarcha kraje pokračoval: „Dokud nebylo vzdělání, vídávali naši otcové divná znamení na nebi. Letěla vlasatice a už schovávali věci, neboť byla vojna. Sám pamatuji, že jsem před revolucí viděl na věži ve Velké Kaniži úplně chlupatého ďábla volat v noci: Új Török, új Török, noví Turci, noví Turci! Jsou však podivné zjevy. Co myslíš, bratře, je Země kulatá?“

„Země je kulatá, ctěný bratře Harapási!“ odvětil uctivě Rekeseres.

„Co to povídáš, blbče,“ vykřikl Harapás, „také jsem o tom přemýšlel, hlupáku. Kdyby byla Země kulatá, tak by dole lidi v Austrálii, myslím, že se to tak jmenuje, museli chodit po hlavě.“

„Dovol, bratře, Země je kulatá, proboha tě prosím, nemohu za to, ale Země je kulatá...“

„Ach ty hovado, Země je rovina. Kdepak vidíš, že snad jedeme z kopce. Po rovině jedeme, Země je rovina, říkali kněží v klášteře ve Veszprimu za mládí mého otce. A znali latinsky, hlupáku. Ostatní je výmysl, učenost... To bychom měli pěkného poslance!“

Patriarcha kraje, magnát Harapás, chytil ubohého Rekeserese za límec, shodil z vozu do kukuřice a odjížděl dál po rovině, po své ploché zeměkouli.

Ještě dlouho zanášel sem větřík jeho nadávání.

K ránu dostal se Rekeseres do svého rodného městečka. První jeho cesta byla k naučnému slovníku na stole. Přece se nemýlil! Stálo tam černé na bílém, že Země je kulatá, ale poslancem se nestal.

Stal se jím pan starosta Arva, který věří, že Země je rovina. Takový je život v Puszta Magyarádě, kde se nudí královský notář Pál Örvöl.

  


 

Život podle katechismu

U jednoho popa jsme našli kulomet a několik granátů. Když jsme ho vedli na popravu, pop se dá do pláče.
Chtěl jsem ho uklidnit a dal jsem se s ním do řeči o zmrtvýchvstání, které ho podle jeho víry nemine.
Neúčinkovalo to. Brečel na celou vesnici. Dále jsem s ním pohovořil o tom, proč se duším spravedlivým přisuzuje po smrti věčná blaženost a proč se jim přisuzuje začátek blaženosti už před posledním soudem.
Pop se rozbrečel ještě víc.
Neuklidnilo ho ani líčení budoucího života a blaženství duše.
A když jsem si s ním nakonec promluvil o užitku, který pro něho může mít rozjímání o smrti, vzkříšení a posledním soudu, o věčné blaženosti, pop to nevydržel, padl na kolena a zařval: „Odpusťte, už po vás nebudu střílet.“

   


 

Životní pojišťování

z cyklu o malíři Kubínovi

Jednoho listopadového dne seděl malíř Kubín se svým přítelem malířem Runnerem ve svém ateliéru na posteli a hovořili o životě, tváříce se jako filosofové.

„Jest podzim,“ pravil vážně Kubín, zapaluje si dýmku.

„A příroda se hněvá na člověka,“ dodal Runner s povzdechem.

„A my na přírodu,“ řekl Kubín, „bude to velkolepé, až namaluji obraz, jak se hněváme na přírodu, sedíce na posteli.

„Ale příroda, když se to tak kolem vezme, vlastně za to nemůže, že jsme utratili všechny peníze,“ namítl Runner.

„Jakpak nemůže, blázne. Není Lobkovická vinárna na Malé Straně dílem přírody? Nejsme my, holomci, také dílem přírody? Nebyly dílem přírody ty tři bifteky, které jsi za sebou snědl?“

„Ty mně vyčítáš?“

„Ani mne nenapadne. Jenom ti vykládám, že příroda je vinna. Pili jsme přírodní víno, já jed přírodní řízek. A šest trabuk, co jsi vykouřil...“

„Ty mně vyčítáš ta trabuka?“

„Nevyčítám. Příroda je vinna. Tabák je přece dílem přírody. Šestkrát devět je padesát čtyři. Trabuka jsou pryč a čtyřiapadesát krejcarů také. Vidíš, kdybychom měli dneska ty peníze. Když si vzpomenu, co jsme včera utratili peněz, tu mně jde hlava kolem. Ještě štěstí, že to nepočítáme v haléřích, tu by mně šla hlava dvakrát kolem. Sto osm haléřů jsi prokouřil v trabukách. Hrom do toho.“

„Tak mne uškrť,“ pronesl bolestně Runner, „ale pamatuj, že život člověka jest nejdrahocennějším kapitálem, na kterém jest závislá jeho existence.“

Ozval se zvonek. „Jdi se podívat, kdo zvoní a vpusť ho sem.“

„Což kdyby to byl nějaký věřitel?“

„Nemám žádného, neboť všichni lidé na světě jsou mými bratry.“

Runner šel otevřít a vrátil se s elegantně oděným pánem.

„Dovoluji si, pánové,“ řekl elegantní pán, „představit, Jsem Bauer, zástupce rakouské pojišťovny Mír.“

„Račte se posadit,“ pravil zdvořile Kubín, „račte odložit svrchník a počínati si jako doma.“

Zástupce spokojen vlídným přijetím posadil se a mluvil: „Ctění pánové. Pojišťování životní jest v novější době jedním z nejdůležitějších činitelů vývoje lidského. Pojišťování životní jest s to svým mravním základem odstraniti nesrovnalosti majetkové.“

„To je dobrá věc, pane Bauere,“ pravil Kubín, „člověk často jest v peněžních nesnázích.“

„Zajisté, pánové, člověk bývá často v tísni a tomu všemu odpomáhá životní pojišťování. U nás největší počet pojištěných osob skládá se z lidí inteligentních...“

„Výborně řečeno,“ pronesl Runner.

„Pojišťování na život, pánové, jest spořením s mravní nuceností.“

„Také hezky řečeno,“ pravil Kubín, „nás to velmi zajímá.“

„Ne každému jest dopřáno dlouhého věku, pánové.“

„To máte úplnou pravdu,“ řekl Runner. „Můj dědeček zemřel ve věku čtyřiceti let.“

„Kdy vám zemřel dědeček, pane Bauere?“ tázal se Kubín.

„V šestasedmdesáti, pánové. Smrt překvapí člověka, kdy se toho nejméně naděje a proto utrpí smrti spořícího i dobrá myšlenka spořivosti.“

„To je též můj náhled,“ pravil Kubín.

„Dobrý náhled, ale jinak děje se u pojišťování životního. Tam ztrátou na jedné straně, kupříkladu úmrtím, přichází pozůstalým hned nový kapitál za ztrátu na straně druhé. Kupříkladu manžel zemře a manželka dostane dva tisíce korun.“

„Čímž se její žal zmírní, pane Bauere, chápete to, Runnere?“

„Pojistiti se jest povinností každého otce rodiny, pánové a proto dovoluji si vám nabídnouti sazbu IIa 1, když umřete, pánové, vaše rodina...“

„To je velmi hezké, pane, že se o nás tak staráte,“ pravil Kubín, „ale jediná věc zde vadí, udělejte nás napřed otci rodiny.“

„Nic nevadí, pánové, máme zde jiné sazby. Třebas sazbu IIa 4 na dožití. Když se dožijete určených let, vyplatí vám naše pojišťovna pojištěnou sumu.“

„Je možno si vzít zálohu?“ tázal se Runner rychle.

„Zálohu nikoliv, nýbrž půjčku, platí-li pojištěnec tři roky. Ale jestli by se pánům ani to nelíbilo, tu něco nového. Naše pojišťovna vyjde vstříc všemožně pánům pojištěncům. Kupříkladu račte se pojistit proti vraždě navzájem, naše pojišťovna je velmi solidní a vyplatí bez dlouhého vyšetřování kapitály...“

„S tou vraždou už se mně to lepší líbí,“ řekl Kubín, „jen pokračujte, pane.“

„Naše společnost, pánové, vyplácí pojistné i sebevrahům,“ řekl ohnivě zástupce, „ba dokonce ani poprava pojištěnce není překážkou, aby kapitál nebyl vyplacen tomu, komu odsouzenec k smrti pojistku věnuje...“

„To se mně ještě víc zamlouvá,“ prohlásil Kubín.

„A což kupříkladu, kdybych dostal doživotní žalář, pane Bauere,“ tázal se Runner, „jak by to dopadlo?“

„Není nic lehčího, milý pane,“ mluvil zástupce, „jste-li odsouzen k doživotnímu žaláři, to máte sazbu IIa 4, sazba na dožití.“

„To je velmi lákavé, pane Bauere,“ prohodil Kubín, „to bych měl sto chutí dát se pojistit na dožití třebas na dvacet tisíc korun. Pane Bauere, vy jste nějaký, jak vidím, šlechetný člověk, pane Bauere, co by dělalo měsíční pojistné na kapitál 20 000 K?“

„To by dělalo,“ řekl radostně zástupce, 47 K měsíčně.“

„Tak mně, pane Bauere,“ pravil Kubín vstávaje, „půjčte těch 47 K... nebo aspoň dvě koruny...“

Malíř Kubín, kdykoliv přijde ve společnosti řeč na životní pojišťování, říká: „Nevěřte tomu, že pojišťování životní jest s to svým mravním základem odstranit nesrovnalosti majetkové, takový agent pojišťovny nepůjčí vám ani na první měsíční splátku pojistného, třebas byste se chtěli pojistit na dvacet tisíc korun... A je to odstraněním nesrovnalosti majetkové, když vám nepůjčí ani koruny, ba ani korunu...?“

   


Pohlednice z cest sestřence Marii

uloženo v Památníku národního písemnictví

 

1900

2. srpna1900

Milá Máňo!
Zde Ti posílám lístek z Brezové v Malých Karpatech.
Měj se dobře, jakož i my máme se dobře. Malé Karpaty jsou velmi pěkné a malebné. Všude plno lesů. Tě srdečně pozdravuje
Jaroslav
Boža Tě též pozdravuje.
Adresát: Velectěná slečna Marie Hašková, posluchačka c. k. poštovniho kursu, Kr. Vinohrady, Šafařikova ul. čis. 4 nové, II. posch.,. Čechy

 

8.8. 1900

Milá Máňo!
Jsme v Turčanském Sv. Martině, na slavnosti Živeny.
Matince posílám též lístek. Zdalipak již dostala předešlý. Jest zde krásně. Včera jsme šli údolim Váhu. Hory jsou zde vyšši než Sněžka.
Nazdar
Jaroslav i Boža
Místo odesláni: Turčanský Svatý Martin

 

13.8.1900

Milá Máňo!
Zde máš pohled na Svatý Jiři v Nyitře Sárfó
[Nitrianská Blanica]. Krajina lesnatá plná zvěře. Jsou zde medvědi a vlci. Medvědy jsme potkali včera, samce a samici a 2 mláďata. Culen po nich stře­lil a oni utekli. Vlci se jen ukážou a hned utečou. Jsou asi tak velcí jako pes myslivecký. Matince posi1ám též listek, ale odjinud.



Zdravi Tě srdečně
Jaroslav i Bohuslav

 

14.8. 1900

Milá Máňo!
Přijmi pozdrav od cestovatelů po Uhrách. Jsme v dobré náladě, obzvláště když vidime pivovar a plnou misu. Ucházejíce se máme. Píši stoje s rozskřípaným perem! To jsou zkušenosti, cestovatelské. Až přijedeme po svých, to Vám budeme vypravovat.
Nazdar!
Pozdravuje Tě Jaroslav i Bohuslav

podáno v Trnavě

26. srpna 1900

Milá Máňo!
Příjmi náš pozdrav z Chocně. Matince též zasíláme.
Měj se dobře, jakož i máme se dobře. Uč se.
Pozdravují Tě
Jaroslav i Bohuslav
Zdrav matičku.

 

 

1901

6.8.1901

Zasi1áme Ti pozdrav z Tater. Pošta Zakopané. Překročujeme hranice. Přešli jsme vrchy vysoké přes 2000 m.
Jarda Boža
To bí1é jest sníh!
Jest zde zima v noci 4 st. pod O. Drahé matince zasi1áme dopis!
 

10.8.1901

Milá Marie!
Srdečný Ti pozdrav z dáli zasiláme v naději, že Vás všechny při zdraví vynatrefí. Přešli jsme Tatry, bez průvodce. Viděli jsme horská jezera a šli pralesy, jimiž jsme si museli raziti cestu, neboť cest tam neni. Museli jsme přelézt pásmo asi 2000 m vysoké, chtěli-li jsme se dostati do Uher. Bylo nám velmi zima. Nyni však již jsme v údoli Váhu ve Sv. Mikuláši. Nyní půjdeme na Růžomberk, odtud na Oravu a z Oravy dolů do zvoleňské župy atd.
Nazdar!
Jaroslav a Bohuslav
Doufám, že Tě, maminko, dopis uspokojil, že budeš teď moci spát pokojně!
Drahé matičce polibeni posilá Bohuslav a Jaroslav. Pozdrav všem známým.
S Viktorem a ostatními jsme se již nesetkali.
 

19.8.1901

Zde máš pohled ze Zvoleně. Přišli jsme sem dne 15. 8.
Odtud půjdeme dolů k Nitře na Šťávnici. Jsme zdraví a dobře se nám vede.
Drage matce serdečnoje zdrov1enie!
Jaroslava Bohuslav
Příště více.

 

26. 8. 1901

Milá Maruši!
Lístek tento jest darovaný p. Kmetěm, předsedou Muzeálné společnosti slovenské, faráře to v Prenčově. Domů se navrátíme kolem 10. září. Nemáme již peněz, a jsme příliš daleko od domova, asi 600 km.
Zdraví Vás
Boža Jaroslav
Drahé Matičce pozdrav. Na známku není peněz. Což do Brodského zaslat trochu peněz. Zašli jsme příliš daleko do Uher, abychom se včas k zápisu vrátili.

 

28.8.1901

Milá Maruše!
Příjmi náš srdečný pozdrav. Lístky tyto jsou darem od p. Kmeťa. Zaměnili jsme je tak, že lístek tento předešle dostala maminka. Máme se velmi dobře, ale nemáme peněz. Musíte nám do Brodského zaslat, abychom mohli přijít včas k zápisu. Prosíme Vás, zašlete nám je do 31. tohoto měsíce. My snad příjdeme později do Brodského, ale abychom je tam tedy již měli. Jsme nyní velmi daleko od domova. Maďarské vesnice jsou již zde ve velikém množství asi 31/2 hodiny odtud. Píšeme Ti z Pukance, kdež jsme velmi hostěni.
Nazdar. Jarda Boža

 

28.8.1901

Milá Marie !
Příjmi náš pozdrav, ty i drahá matinka. Lístek tento jsme dostali v Bakabáně od pana juris dr. Schwarze. Vede se nám dosti dobře. Přešli jsme Hron. Srdečný pozdrav všem!
Jaroslav!
Jsme nyní v těkovské stolici, nejdéle za 5 dní budeme v Brodském. Proto, drahá matičko, piš co nejdříve a zašli jakousi subvenci. Kdybychom odtud, kde právě jsme, šli ostrým tempem do Prahy, došli bychom za 16 dní. A tolik dní přec nemůžem býti bez peněz! Na Tebe se těší
Tvůj Bohuslav
Na noc jsme byli na Staloch u paní Wolf-Kňazolucké
 

31. 8. 1901

Milá Mařenko!
Dnes, dne 31. srpna jsme v Nitře-Bajně na faře, kdež jsme i loni byli. Nyní půjdeme přes Myjavu do Brodského, kamž as 3. září dorazíme. Proto bych prosil, abychom tam měli jakés peníze na návrat domů.
S pozdravem Bohuslav
Drahou matičku pozdravuje a libá a o peníze pros!
Bohoušek a Jaroslav. Nazdar!
 

1.9.1901

Milá Máňo!
Totoť jsou Čachtice, kde bydlela ta hodná paní, co hezké dívky zařezávala a v jejich krvi se koupala (je vlevo).
Pozdrav odtamtud od Jardy a Boži
Nazdar!
Matinko, peníze!! Nezapomeň!! zaslat!!

1. 9. 1901

Milá Mařenko!
Srdečný pozdrav! Drahá matičko! Jsme v Novém Městě nad Váhem, odkudž půjdem na Myjavu. Jsme oba zdraví a v "ještě tak dost dobrém" stavu.
Tvůj Bohuslav
Na shledanou!

 

1. 9.1901

Milá Maruši!
Srdečný pozdrav od nás z Nového Města nad Váhem.
Drahé matince políbeni od nás. Posíláme Ti 3 lístky, aby si se Ty i matinka potěšila.
Nazdar!
Jaroslava Boža
 

 

4.9.1901

Milá Maruši!
Příjmi náš srdečný pozdrav z Myjavy. Vede se nám velmi dobře, až na to, že nemáme peněz. Drahé matince lístek neposíláme, poněvadž ho posíláme Tobě, nehněvej se, matinko! Máňa si dělá sbírku. Až přijdeme do Brodského, pak Ti napíšeme, drahá matičko, dlouhý dopis.
Líbáme Tě Jarda i Boža
Všem známým pozdrav!
 

 

4.9.1901

Milá Maruši!
Zdravíme Ťa aj maťušu
Jarda i Boža!
Pozdrav z Hvorké.
 

 

 

1902

22. 7. 1902

Zasílám Ti pozdrav z vězení pro politické zločince na Špilberku.
Jaroslav Jan Čulen Viktor Janota
 

28. 7. 1902 z Macochy

Přijmi náš pozdrav.
Jaroslav Jan Čulen Viktor Janota
 

29. 7. 1902

Jsem v Myjavě. Máme se velmi dobře. Krásná krajina.
Zdraví Tě
Jarda Viktor Janota Ču1en Ivan (Porubský) Milan Rulíšek

11. 8. 1902

Milá Maryško!
Zdravím Vás srdečně a zasílám více pohlednic najednou; To proto, že nebude mi možno asi poslati jich později tolik, poněvadž půjdeme přes "pole", kde na kolik hodin cesty najíti nelze vesnice a pak-li, pak jsou to kopanice.
Líbá Vás všechny Jaroslav Viktor Janota Ivan Porubský

Místo odeslání: Solna

 

15. 8. 1902

Milá Maryško!
Přijmi můj srdečný pozdrav. Byli jsme na Ďumbíru (2046 m) a spali jsme pod nim na salaši. Nyni jsme ve zvoleňské stolici a jdeme do stolice gemerské. Pište mně do Levoče (Locse), ve spišské stolici, kam dojdeme asi za 14 dní.
Všechny Vás líbá Jaroslav Viktor Janota

Místo odesláni: Brezno

 

23. 8. 1902

Milá Maryško!
Příjmi pozdrav z kraje, kde jsou samí Maďaři.
Jaroslav Viktor Janota
Zdraví srdečně Tebe, matku, a Božu.
Místo odeslání: Rimavská Sobota
 

 

26. 8. 1902

Milá Maryško!
Jsme v gemerské stol. a jdeme do stol. spišské. Nemohu si stěžovat, že bychom se měli špatně.
Líbá Tě, matku i Božu Jaroslav Viktor Janota
Nazdar!

Místo odeslání: Rožňava
 

29. 8 1902

Milá Maryško!
Pozdrav příjmi ze stolice spišské ze Spišského Podhra¬dí. Zde jsme nedaleko šárišské stolice, kdež bývají již Rusíni. :Iteč zdejší tvoří přechod mezi slovenčinou, maloruštinou a polštinou. Mnoho starých památek zde v městě. Kanovníci, krásný kostel, hrad a podobně.
Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota
Jsou zde právě vojenské manévry. Pošli psaní!
Jdeme do Haragdu!!
Piš mi do Brezna na adresu: Jaroslav Hašek, Breznó-bánya Zolyom megyé. Za 10 dní jsme tam ..

 

8. 9. 1902

Milá Maryško!
Přijmi pozdrav z Tater. Nádherná panorama. Máme se dobře. Jsme veselí. Samý sníh nahoře.
Líbá Tě
Jaroslav Viktor Janota

Místo odeslání: Poprad
 

10.9. 1902

Milá Maryško!
Letos se, jak vidíš, starám, aby Tvá sbírka pohlednic se znamenitě rozmnožila. Není to chlouba, co zde píši, ale radost, že ti mohu poslati pohlednici z města Dobšiny, v jehož blízkosti nachází se pověstná jeskyně Dobšinská.
Líbá Tě
Jaroslav Viktor Janota
Domů přijedeme asi 28. září t. r.!!

 

Zvoleň 17. 9. 1902

Drahá Maryško!
Jistě Ti už z domova o mně psali. Ale uznej sama, nemám-li já pravdu, když jsem dne 17. září teprve ve Zvoleni. Doufám, že se těšíš na mou každou pohlednici.
Provolává ti nazdar!
Jaroslav Viktor Janota
 

Šťávnice 20. 9. 1902

Milá Maryško!
Pozdrav ze Šťávnice! Vracím se domů. Do Brodského přijedu 27., a nebudou-li tam peníze, půjdu pěšky do Bosny a Hercegoviny, pak na jih a do Řecka a Turecka.
Líbá Tě Jaroslav Viktor J anota
Pozdravuj Kr. Hradec!

 

23. 9. 1902

Milá Maryško!
Jsem v Nové Bani. Mám se dobře, ale mám rýmu. Jest zde pěkně, ale chladno. Do Prahy snad 29. září t. r.
Líbá Tě
Jaroslav Viktor Janota

 

26.9.1902

Milá Maryško!
Pozdrav z Nitry-Bajny
[Bojná]. Máme se dobře a jdeme do Píšťan. Odtud půjdeme do Senice. Ze Senice do Brodského a z Brodského, doufám, že budem nejdéle 30. září již vlakem v Praze.
Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota

 

28. 9. 1902

Milá Máňo!
Děkuji ti za zásilku. Dnes 28. jedem již do Prahy a zítra budeme již o 8. hodině ranní v Praze.
Líbá Tě Jaroslav Viktor Janota Ján Čulen Štefan Čulen
Místo odesláni: Piešťany