Rabočije polky

Dělnické pluky

Proletariát dokazuje své odhodlání bojovat až do konce s bílými bandami ne slovy, ale činy. Když rudá vojska obsadila Ufu, přísahal ufský proletariát, že bude bránit sovětské Rusko do poslední kapky krve. Když se rudá vojska octla ve svízelné situaci, opustili ufští dělníci své továrny a závody a postavili se do řad Rudé armády. Několik tisíc ufských dělníků se na první výzvu sešikovalo v rudých plucích a dalo se k dispozici 5. armádě. V neděli 23. března cvičil v hlubokém sněhu za zvuků kapely první ufský dělnický dobrovolnický pluk. Při pohledu na ně bylo člověku teplo u srdce. Ze všech pevných dělnických tváří se dalo vyčíst jedno přání - co nejrychleji projít školou vojenského umění a odejít na frontu. Všechny tváře planuly přáním dostat se co nejdříve do bojů a rozdrtit nenáviděné Kolčakovy bandy. Téhož dne dvě pěší roty z 1. ufského pluku odjely na frontu na pomoc svým bratřím krasnoarmějcům.

Čest a sláva ufským dělníkům, kteří povstali na obranu sovětské moci se zbraní v ruce, čest a sláva hrdinům práce.

Rady pro život

Rakouské celní úřady

 Přihodilo se mně to neštěstí, že mě před Drážďany na výletě, kdy jsem se potloukal po okolí Drážďan, přejel rychlík.

Byl jsem tak krásně rozmačkán, že to trvalo půldruhého roku, než mne zas důkladně spravili v nemocnici. Určil jsem si, že se vrátím z výletu do Drážďan zpět do Prahy za čtyry dny, ale trvalo to víc jak osmnáct měsíců.

Ostatně jsme všichni v rukou božích, ale já byl kromě toho i v rukou lékařů.

Vypadal jsem hrozně. Co bylo na mně vlastního, dodnes nevím. Vím jen tolik, že osmnáct lékařů s dvaapadesáti asistenty mne uměle sestavovali dohromady. A jak krásně. Obdržel jsem vysvědčení, z čeho jsem opět sestaven, abych mohl žít jako mrzák a to vysvědčení sestávalo ze čtrnácti stran.

Částečně mně zbyl jen kus mozku, nějaká část žaludku, asi 15 kg mého vlastního masa, půl litru vlastní krve, ostatní bylo všechno cizí, kromě srdce a to ještě bylo sešito z mého a hovězího. Věda lékařská slavila pravé triumfy.

Povrch byl veskrze umělý. To bylo podotknuto také v onom vysvědčení. Byl to krásný případ, jak věda lékařská může báječně, jako ze stavebnicových kamínků skládají děti hrady, udělat z různých částí nového člověka.

Když jsem byl propuštěn, šel jsem se podívat na své pochované zbytky na centrálním hřbitově v oddělení pohřbených částí lidských z nemocnice a pak jsem se odebral na nádraží a jel do Prahy u vědomí, že výletu do Drážďan užil jsem snad nejvíc ze všech turistů, kteří kdy navštívili toto pěkné město.

V Děčíně byli jsme podrobeni na rakouské celnici celní prohlídce.

Když nám vytáhli naše zavazadla a šťourali v nich chvíli, padl pohled jednoho celního úředníka na mne. Mé zvláštní vzezření člověka uměle sestaveného vzbudilo v tomto úředníku dle všeho dojem, že člověk, který takto se dívá, musí být přinejmenším pronášeč cukerínu. Vypadal jsem jako zmlácený podloudník.

„Ukažte sem kufr,“ nařídil mně úředník, „a pojďte do kanceláře.“

V kanceláři kufr otevřeli, prohledali a nenašli nic podezřelého, když vtom uviděli mezi papíry v kufru vysvědčení, vystavené z nemocnice v Drážďanech a podepsané osmnácti profesory a dvaapadesáti asistenty.

„Člověče,“ řekli ke mně, když se podívali do vysvědčení, „pojďte nahoru ke správci, takhle nemůžete do Rakouska.“

Správce celního úřadu jest velice řádný, své povinnosti dbalý pán. Když se podíval do vysvědčení, řekl: „Vy máte předně, jak stojí ve vysvědčení, zadní část lebky nahraženou stříbrnou plotnou. Stříbro to není puncováno a proto platíte pokutu 12 K, stříbra je 120 g, dle sazby VI a sazby VIII b) čís. § 946 celních předpisů, vědomě jste chtěl nepuncované stříbro přenést, platíte tedy trojnásobnou pokutu, to jest 3 x 12 K = 36 K.

Dále clo ze 120 g stříbra, litera b) a f) g) z roku 1902 po úpravě mezinárodní smlouvy z gramu 10 h, to jest ze 120 g 12 K, pak máte levou kost stehenní nahrazenu kosti koňskou. To budeme považovat za neohlášený provoz kostí. Tím, příteli, vpadáte do zad rakouskému obchodu se zvířecími kostmi.

K jakému účelu nosíte v sobě cizí koňskou kost? Abyste mohl chodit? Napíšeme tedy do protokolu, že koňské kosti užíváte k účelům živnostenským. Jen se hezky přiznat, milý pane.

Živnostenský účel je velice hezká věc, ale teď se vám nevyplatí, poněvadž my máme velké clo na zatajení ohlášení provozu zvířecích kostí do Rakouska. Platíte 24 K.

Pak tu je zpráva, že vám tři žebra byla nahražena platinovými drátky. Člověče! Vy provážíte do Rakouska platinu? Víte, co vás za to čeká? Třistanásobná pokuta. Jsou-li ty tři drátky ve váze 20 g, činí to 1605 K pokuty. To je od vás trestuhodná lehkomyslnost.

Ale co to vidím? Zde stojí, že část vašich ledvin, a to levá ledvina, jest nahražena ledvinou vepřovou. Milý pane! Vývoz vepřového dobytka z ciziny do Rakouska jest zakázán. Tento zákaz týká se i části vepřů a proto chcete-li do Čech, musí ledvina zůstat v Německu.“

Poněvadž jsem k tomu nesvolil, dlím už po deset let v Sasku a čekám, až agrárníci, neboť jsem sám agrárník, dovolí dovoz vepřů do Rakouska. Pak se vrátím do vlasti.

Rakovina a emir v Anamu

Životy mocnářů bývají ohroženy anarchisty a rakovinou. Německý císař Vilém II. velice se obává, že tato prožluklá nemoc, která zachvátila jeho otce, může i jeho panování učinit konec. Na rakovinu nelze vydat zatykač a tato nemoc postupuje zcela veřejně. Nepomůže postavit před palác vladařů stráže, zdvojnásobit hajné, rakovina postupuje pomalu, ale jistě a je vždy přítomna. Nachází se na těle vznešeného vladaře, i když ten projíždí za jásotu poddaných ulicemi, i když mluví o své svrchovanosti, přece jest tu rakovina, která hlodá na jeho vznešeném těle.

Císař Vilém II. se této nemoci bojí. Rakovina hrtanu jest nemoc velice nebezpečná a lékaři si nevědí rady. Onemocnělý rakovinou hrtanu nesmí mluvit. V novinách také byla nedávno zpráva, že císař Vilém II. propustil v nemilosti dr. Ehrlicha, vynálezce séra proti syfilidě, který odpověděl na otázku císaře, zdali neví nic proti rakovině: „Vaše Veličenstvo, rakovina doposud není vyléčitelná.“ Císař Vilém II. má totiž za rádce jistého dvorního chemika, alchymistu moderního vydání, který mu namlouvá, že rakovina je vyléčitelná. Císař Vilém II. důvěřuje spíše tomuto chemikovi než učeným lékařům. Tato věc není novinkou, a proto dovoluji si vám podat podobný případ z Východu. Jde o turkomanskou pověst: „Rakovina a emir v Anamu.“

Anamský emir Charaung (čti Črang) trpěl po dlouhá léta rakovinou, kteréžto nemoci říkají v Anamu od té doby, kdy předek emira Charaunga zemřel na tuto chorobu, „zkvétající růže“. „Zkvétající růže“ stala se oblíbenou chorobou anamské šlechty, čímž každý onemocnělý se hleděl přiblížit touto svou nemocí nejvyšší dobrotě a vznešenosti v osobě panovníkově.

Anamský emir, když se mu to dostalo k vznešenému uchu, zvolal: „e, ti psi!“ A rozkázal, aby rakovina, čili nemoc vznešená pod názvem „zkvétající růže“, byla prohlášena za monopol a kdo by tou nemocí trpěl, že musí zaplatit do pokladny emirovy 10.000 rupií.

Tento peníz nezalekl vznešenou šlechtu. I kdo z nich netrpěl rakovinou, zaplatil 10.000 rupií do pokladny emirovy a obdržel tabulku, kterou nosil na krku a na které stálo: „Emirův dodavatel zkvétající růže“.

Mezitím však se nemoc panovníkova horšila. Emir Charaung rozzloben na celý svět, poručil, aby všechny šlechtice, kteří nosí na krku tabulku „Emirův dodavatel zkvétající růže“, narazili na kůl jako velezrádce a jmění jejich aby připadlo do jeho pokladny.

Rozkaz ten byl ochotně vykonán. Pak si dal k sobě povolat svého osobního lékaře, který prohlásil neopatrně, že všechna pomoc je zde marná a že rakovina zničí vznešené tělo průběhem jednoho slunovratu.

Nejvznešenější panovník v Anamu rozkázal milostivě, aby lékaře zakopali za živa do země a nechali mu vykukovat jen hlavu, aby si jí v noci tygři povšimli a pak povolal k sobě svého čaroděje.

„Vaše Veličenstvo,“ řekl čaroděj, „jest jen jedna pomoc a ta jest, že musíte mně darovat nejhezčí hurisku ze svého harému.“

Přání jeho bylo vyplněno. Poněvadž však ani potom rakovina čili „zkvétající růže“, se nelepšila, dal ho emir upálit i s huriskou, poněvadž druhý dvorní čaroděj oznámil emirovi, že popel z jejich těl, přiložen na místa onemocnělá, jest nejlepším prostředkem proti rakovině.

Nepomohl ani ten prostředek. Druhého čaroděje uvázali na divokého buvola a pustili do džunglí.

I dal k sobě nejvyšší panovník zavolati filosofa z nejslavnější školy v zemi. Ten pravil, že nemůže nic jiného podotknout, než že prosí o tu milost, aby byl změněn oficiální název nejvyšší nemoci a to aby jméno „zkvétající růže“ bylo změněno na jméno „růže smutku“.

Panovník byl rozhořčen: „Ty červe, co jsi to proslovil hanebného?“ Pokynul a rozsekali filosofa jatagany v době necelé minuty.

Ale nemoc panovníkova se tím nezlepšila. Stal se ještě nevrlejším a dal k sobě povolat nejlepšího lékaře kožních nemocí. Tohoto však nemohli nikde najít, poněvadž zatím všichni lékaři prchli z Anamu.

Nemoc se tím více horšila a novinám bylo zakázáno podávati vůbec i nejkratší zprávu o stavu nemoci panovníkovy.

Zato kněží nelenili. Nejvyšší kněz v Anamu dostavil se k emirovi Charaungovi a prohlásil, že měl vidění, ve kterém Allah mu řekl: „Červe boží, nemoc panovníkova není žádnou nemocí. Zkvétající růže jest nejvyšším vyznamenáním pro nejvznešenějšího panovníka, nechť panovník klidně vyčká, až Allah ho k sobě povolá a ‚zkvétající růže‘ budiž nejkrásnějším důkazem neskonalé dobroty Allahovy, odměnou ctností emira Charaunga. ‚Zkvétající růže‘ budiž důkazem nejvyšší moci panovníkovy a důkazem boží milosti, propůjčené emiru Charaungovi, panovníku z milosti Allahovy.“

Když to emir byl slyšel, skonal klidně na rakovinu... Tak končí tato turkomanská pověst. 

Reelní podnik

Reformní snahy pana barona Kleinhampla

Reklama pana Jaroslava Vondráka

Jaroslav Vondrák byl pevně přesvědčen, že ovzduší, ve kterém se nachází, nehodí se naprosto pro něho, že on patří mezi jiné kruhy než ty, v jichž obvodu se pohyboval.

On byl materialistickým příručím. Kromě tohoto nudného zaměstnání byl též básníkem, a platil-li mu jeho šéf, ctihodný Josef Pelikán v Topolčanech, pětatřicet zlatých měsíčně, pětku vydal on za papír, na kterém psal své básně, a zbylo mu tudíž pouze 30 zl., tj. 1 zl. na den, na kterouž sumu když se díval, povzdechl vždy: „Vida, to jsem nádeník.“

Byla to ták strašlivá próza v materialistickém obchodě, v drogérii pana Pelikána v Topolčanech.

Pan Vondrák psal například báseň, v které opěvoval krásu žen, ve které snil o lazurovém moři, kde vlny modravé bijí do břehu, pokrytého lasturami lesklými, tak lesklými... Vtom někdo vejde do krámu a povídá: „Mladej pane! Za dva rtuťovou mast!“ A na co je rtuťová mast? Na zvířátka, která Srbové jmenují „uši“, my prostě „vši“, poněvadž odvrhli jsme „u“ jako všichni severní Slované, zastoupivše ho hláskou „v“. Tedy „vši“, a nikoliv „uši“.

Není to strašlivá próza jazykozpytu i drogérie zároveň?

A přece se tak krásně snilo v tom krámě, kde voněla levandule, heřmánek, hřebíček, listí růžové, voňavky, éterické oleje, kde páchla fermež a olej terpentýnový, což vše mísilo se ve zvláštní zápach drogérií. . .

A v tom ovzduší psaly se básně.

Voněla levandule, dobrá, pan Vondrák psal o levanduli, voněl heřmánek, také dobrá, pan Vondrák opěval heřmánek vonný, nikoliv psí. Nebylo jeho vinou, že kdysi pan Pelikán, jeho šéf, když mu on přečetl svou báseň o heřmánku vonném, který roste na mezi, kde křepelka volá, slunce svítí a nešťastně zamilovaný si vezme život, řekl: „To přece vědí, pane Vondrák, že je heřmánek vonný a heřmánek psí, a tak jsou i básně pro lidi a básně pro psy, a vědí, kdyby tu svou báseň přečetli nějakému psu, tak pojde; to snese jen člověk, takovou psí báseň...“

Poněvadž tedy dle vyjádření ctihodného majitele drogérie lidé tu báseň snesou, báseň ona zní:

Heřmánek na mezi voní,

křepelka volá, hej, hochu, hola.

On slzy roní, všechno to voní,

dívka ho zradila . . .

Heřmánek voní,

měla ho ráda, to bylo loni.

Křepelka volá, hej, hochu, hola.

A tak mu cíl jen jeden zbyl,

a na mezi se zastřelil.

A přejete-li si začátek jeho básně o levanduli, kterou by ani psi, ani lidé nesnesli, ta je:

Polovička celku sluje světsky půle,

tak na břehu mořském voní levandule . . .

Všechny jeho pokusy v básnění byly tak řízné, že říkával jeho šéf, když mu je Vondrák v deset hodin ráno při přesnídávce předčítal: „Člověče, dyť já umřu!“

Jednou užil i dokonce nehezkého slova „pojdu“. To bylo tenkrát, když mu Vondrák předčítal báseň o ukradené pohlednici, která neměla ovšem s drogérií nic společného. Byla to báseň plná fantastického nápadu.

Pan Jaroslav Vondrák psal, že je architektem, že přišel jednou po dlouhé době navštívit svého přítele Josefa Mayera, architekta, a jeho bratra Vratislava Mayera a při té návštěvě že vzal pohlednici. Panečku! Tomu se už skutečně říká „svaté básnické nadšení“ a báječná fantazie. Báseň zněla:

Ó, architekte Pepo Mayere!

A bratře jeho, Slávo Mayerů,

vy máte pěkný ateliér,

já si tam něco vyberu.

„Po dlouhé době přicházím teď k vám,

ven za město se stěhuji,

tak, hoši z rodu Mayerů,

já si tu něco vyberu.“

A hoši řekli: „Děkuji.“

A pohlednici ze stěny jsem sňal,

do kapsy strčil, běžel dál.

Což neřek jsem vám, hoši Mayerů,

že si tu něco vyberu?

V této tak fantastické básni byl nejzřetelněji vidět jeho velký talent, a jednoho dne rázem ten jeho talent došel uznání i u jeho šéfa, který měl k němu řeč:

„Vždycky jsem myslel, že jsou oni drobátíčko praštěnej pytlem, od zaměstnavatele si to musejí nechat vyložit a nesmějí se zlobit; někdy mně napadlo, že přece to není s nima docela v pořádku. Kde jen nabrali toho Pepu Mayera a jeho bratra Slávu, kde vymyslili si, že vzali pohlednici. Když mně to četli, tak jsem myslel, že dostanu psotník, pane Vondráku. Ale na druhý straně jsem o tom přemýšlel, jestli přece snad mají drobátíčko zdravýho rozumu. A povídám: Voni mají zdravej rozum, jinak bych s nima ani hodinu nebyl pohromadě. A vědí, že mám k nim žádost? Že chci na nich něco, co mohu svěřit jedině jim, poněvadž voni se už vyznají ve skládání veršů. Vědí, co je to reklama? A vědí, co jsou štěnice? A vědí, že pro nás štěnice jsou božím dárkem, poněvadž my prodáváme zelený prášek na hmyz. Tak napíšou reklamní báseň o štěnicích, švábech a rusech, kteří budou vyhubeni naším práškem. Tu báseň dáme na plakát a to bude ta naše reklama. A bude to zároveň také jejich reklama, pane Vondrák, jako básníka básně o štěnicích.“

Nyní měla se rozproudit jeho fantazie. Báseň o prášku na hmyz měla být skvostným eposem. Svůj talent měl přenést z lyriky na epiku.

Pan Vondrák učinil tedy přípravy k té básni. Vzal arch papíru a hledal rýmy.

Co rýmuje se se slovem „štěnice“? Brzy byla na archu následující slova: Štěnice, nejvíce, jepice, samice, trápíce, mluvíce, tisíce.

Ach, to bude epos! Poněvadž však švábi tam také měli být, hledal rým i na ně. Začal mnohoslibně: „Na hradě Rábí neměli šváby,“ dál to ale nešlo, poněvadž hrad Rábí nemohl přivést do žádného bližšího styku se zeleným práškem na hmyz pana Josefa Pelikána. Scházela logická spojitost. Na „rusy“ našel rýmy: „rusy, rusý, kusy, kusý, musí“. Dobře! Ale to ještě nebyla báseň. Mělo to přece být něco báječného. O heřmánku i pohlednici básně zcela dobře šly, ale o štěnicích. Může cosi krásného, epochálního vytvořit z tématu tak ošklivého jako štěnice, švábi, rusi a zelený prášek na hmyz z jejich krámu.

Na básníka působí dojmy, čerpá z okolí, a kde v jeho okolí má hledat štěnice?

Bezprostřední dojmy v umění! Malíři bitev vrhnou se do válečného ryku, básníci cestují k moři a opěvují je, sochaři bloudí Římem a Řeckem a pan Vondrák šel hledat ta zvířátka, která byla božím dárkem pro jeho šéfa.

Bydlel u paní Martínkové, měl čistý pokoj, žádné zvířátko ho neštípalo a nekousalo, neměl tedy žádného bezprostředního dojmu.

Pan Vondrák jednoho dne nepřišel spát do svého bytu. Byla to taková divná záhada, kde tu noc strávil, mohlo se o tom mluvit všelijak, mohl být líčen jako záletník nebo flamendr, ale do krámu dostavil se druhého dne přesně a řekl svému šéfu: „Tak už mám tu báseň. Myslím, že je znamenitá.“

A četl z papíru:

Je boží metlou ona havěť žravá

a jméno její štěnice,

je hrozná, ošklivá a jak drak dravá

a mrzívá nás velice,

a za ní táhnou švábů regimenty,

a rusů k tomu tisíce,

nás nezachrání sebelepší plenty,

tak vzdycháme jen trpíce,

leč vzdělanost přec přijde časem,

v křik vypukneme nadšený,

tu havěť zničí Pelikánův

výborný prášek zelený.

Tak vzdělanců již tisíce

vyhubilo si štěnice.

Pan Pelikán objal pana Vondráka. A to mluví samo sebou. Báseň byla na plakátech vytištěna za týden.

*

A když se objevily plakáty na rozích, kde skvěla se jeho báseň, radost pana autora neznala mezí.

A večer v hotelu U vídeňského muže, kam chodívával na pivo, u stolu, kde seděli jeho známí, podotkl pan Józa Gočár: „Kdo něco podobného napsal o štěnicích, ten musel sám jistě zakusit té boží metly ...“

Pan Jaroslav Vondrák vstal a řekl hlasem, který se rozlehl celým sálem:

„Ano, já zkusil, a víte, kde jsem spal, abych mohl se nadchnout? Zde jsem spal, v hotelu U vídeňského muže. Ty vám mne žraly!“

A to byla ta reklama pana Jaroslava Vondráka, o které říká hoteliér od Vídeňského muže:

„Ten materialista mně ale udělal s těma štěnicema sakramentskou reklamu!“

Reklamní scéna 

Americká humoreska

Rekův románek

Možná, že jste také znali Reka. neboť ten pes byl každému nápadný svou zvláštní podobností k několika čistokrevným rasám. Jeho otec mohl být bernardýnem nebo leonbergrem, a jeho matka mohla být stejně skotskou collií nebo ohavně krásnou stájovou ostnosrstou pinčlicí.

Jisto je jen to, že když se narodil, myslilo se, že z něho bude buldok. Ve třech nedělích však počaly mu rapidně růst chlupy a uši dostaly nový tvar. Vypadaly jako uši dobře zavěšeného mysliveckého psa. Také mu ke všemu neštěstí zakrněl ohon a dostával i chlupatou tlamu. Z té obdivuhodné směsi srsti barvy černé a šedivé dívaly se na vás modré uplakané oči s tak dojemným výrazem, jako by chtěly říci: „Proč jste mne, proboha, neutopili.“

Doma ho však litovali, že tak vypadá, a říkalo se: „Copak dělá náš chudinka?“

Když mu šlo na šestý měsíc, ponejprve se viděl v zrcadle. Ulekl se tak své podoby, že zalezl pod stůl, odkud odplížil se pod postel, kde vyčkal po kolik hodin v očekávání, že se mu ten strašný dojem vykouří z hlavy. Od té doby věděl sám o sobě, že je ohavný, a žádná fena nechtěla s tím mládencem mluvit.

Ruská chrtice herečky z přízemí potkala se s ním jednou u patníku dole a řekla mu: „Dovolte, vy jste ošklivý.“

Tu počal se trápit a byl by jistě si něco udělal, kdyby se mu naskytla příležitost. Skočil na příklad z podbřeží do řeky a ke svému úžasu zpozoroval, že umí plavat a že se nemůže za žádnou cenu utopit.

Když byla kontumace, tu schválně vyběhl bez košíku na ulici a potloukal se po různých náměstích, doufaje v prozřetelnost, že padne do ruky rasovi. Kolem něho jela také skutečně kára, ale drnomistr řekl k svým pochopům, aby toho řeznického hafana nechali. Ubožák si totiž sedl nešťastnou náhodou na chodník před nějaký řeznický krám.

Vrátil se tedy smutně domů, byl bit a zanevřel na svět. Počal drobnou ničivou činnost ve své domácnosti. Dostal se nějakým způsobem do šatníku a rozkousal tam cylindr. V domácí radě bylo usneseno, že se daruje. Nikdo ho však nechtěl, až konečně přišla příležitost přece se ho zbavit. V jednom hostinci byla pořádána zábava s tombolou. Dali ho tedy do tomboly a vyhrál ho pan Koreje. Dovedete si jistě představit to milé překvapení, když po třetí hodině ranní vrátí se otec rodiny s takovým ošklivcem a povídá skytaje, že je to moc hodný pes.

Reka ta důvěra tak potěšila, že vlezl si za svým pánem do postele a drze si lehl pod peřinu, a když ho chtěl pan Koreje vyhodit, tu vrčel hrozivě.

Nezbylo tedy nic jiného než ho tam nechat, přičemž bylo zjištěno, že ta výhra má blechy. S tím vědomím usnula celá rodina až na slečnu Karlu, která použila všeobecného rozruchu, aby myslila dál na pana Pavlíčka, bankovního úředníka.

Rekův příchod připomenul jí Bobeše, velkého bernardýna pana Pavlíčka, a hned ji napadlo, zdali se Rek s ním snese. A z čistá jasna dala se do tichého pláče mladých dívek, do takového obvyklého pláče, který provází tužby srdcí.

Představení Reka s Bobešem pana Pavlíčka dopadlo celkem dobře. Po starém dobrém psím zvyku ocenili se čichem a Rek vrtěl svým ohonem, aby ten jeho nový známý myslil, že má radost. Bobeš byl dobrácký, starostlivý mladík a řekl Rekovi, že se velice těší nad seznámením a že měl k obědu rýži se šlachami.

Rek pomalu se též počal přátelsky rozehřívat a mluvil něco o kostích. Chtěje se vyznamenat před svým novým známým, popadl kolem běžícího malého chlapečka za kalhoty a nesl vážně a slavnostně toho řvoucího tvora v tlamě za sběhu lidí až k nejbližší velké louži, kam ho pustil.

Byl za to velmi práskán, což se dokonce podobalo lynčování, ale snášel to statečně.

Toho večera když se pan Pavlíček loučil se slečnou Karlou, prohlásil: „Vy máte ošklivého psa.“ Rek to slyšel a velmi na něho zanevřel.

U Korejců se měl skvěle. Byl vykoupán, natřen denaturovaným lihem a pročesán, což mu však krásy nepřidalo. Vypadal dál tak zchátrale, že celé rodině bylo ho líto a cítili s ním soustrast.

Večer chodíval s panem Korejcem do jeho hospůdky, lehl si pod stůl a poslouchal vyprávění starých pánů o obecních záležitostech.

Jednou upadlo panu Korejcovi viržinko pod stůl, a tu Rek je zvedl a vylezl s ním před pana Korejce. Objevilo se tak, že má jisté schopnosti dobrého aportéra, a bylo naznačeno, že by jeho otec mohl být mysliveckého původu.

Pan Koreje pojal neobyčejně šťastnou myšlenku, že ho naučí chodit pro noviny, předplacené v trafice, a za čtrnáct dní mohl se pochlubit, že Reka může kdykoliv poslat pro časopis. Rek stoupal v ceně a mluvilo se o něm jako o inteligentním psovi, takže on řekl na jiné procházce svému příteli bernardýnovi: „My psi musíme být inteligentní z dlouhé chvíle. Bez inteligence bychom se ukousali nudou. Teď aspoň chodím pro noviny.“

Objevilo se však též, že Rek má vůbec smysl pro papír. Všechny kousky papíru byly u něho shrnuty v jeden pojem.

„Podívejte se,“ řekl k bernardýnu Bobešovi, „dělám to takhle.“

Chňapl po kousku papíru, který ležel na ulici, a nesl ho hrdě v tlamě. „Divím se jenom tomu, že bývám bit, když hromadu takových papírů přinesu domů. Mně to ale nedá. Vidím ležet kus bílého cáru, už po tom chňapu a musím to nést.“

„Nebolí vás někdy hlava?“ starostlivě se tázal Bobeš, „nebo nejste snad zatížený?“ Hovořili nyní o tom, že jest to nezdravý zjev, takové snášení papírů, a bernardýn ubezpečil svého přítele, že jeho pán má plno takových papírů na stole, aby jen ho přišel navštívit, že dopoledne je doma jen posluhovačka, aby tedy zaškrábal na dveře, on že už skočí po klice a otevře mu.

Vypravil se tedy Rek druhého dne na návštěvu. Utekl z domova a uviděl domácnost pana Pavlíčka. Vyskočil také na stůl a tam sebral nějaké papíry a nesl to statečně domů, když bernardýnovi sežral všechnu rýži.

„Zas už nese domů nějaké hadry,“ zlobila se slečna Karla, „dokonce sebral někde nějaký dopis. Ukaž to.“

Rek pustil dopis, a slečna Karla četla ke svému úžasu adresu svého pana Pavlíčka.

Jaké však bylo její překvapení, když četla dále i obsah:

„Milý Venouši, můj drahý, můj zlatý hochu, mé srdíčko. Děkuji Ti za to boa a rukávník. Miluji Tě nesmírně a potřebuji nutně 40 korun. Líbá Tě Tvá Olga. N. B. Čekám Tě dnes večer.“

Tak se u Korejců dozvěděli o nevěře pana Pavlíčka a Reka zpráskali, místo aby ho pochválili. Pan Pavlíček se strašně divil, jak se mohlo dostat ono nešťastné psaní do rukou rodiny Korejcovy, a žasl nad výhrůžnou formou dopisu, ve kterém se ho Karla navždy zříkala. Nevěděl v prvé chvíli, co si má počít, proto počal karabáčem práskat bernardýna Bobeše.

Bylo to asi v té době, kdy ubohého Reka vedli k řezníkovi na Malou Stranu, který ho koupil do tahu. Tak ho potkal starý jeho přítel bernardýn a on mu řekl: „Víte, tomu dobře nerozumím. Jakmile má paní přestala chodit s vaším pánem, musím tahat vozejky.“

Reputace v lázních

Když konečně manželé Zappovi ocitli se v pokojích, které si přímo pronajali od lázeňské správy, ocitli se na vrcholu vší blaženosti, neboť jak byla již učiněna zmínka, oni měli pokoje sice jen dva, ale ne jako ti ostatní v lázních jen jeden.

Pan Zapp právem mínil, že je to reprezentuje, a později, když paní Zappová mluvila s ostatními lázeňskými hosty, nikdy neopomenula zmíniti se o tom, že má pokoje. Také se o tom vědělo, že jistě do své rozmluvy ty pokoje zaplete a řekne: „To je zvláštní, jaký pořádek mám ve svých pokojích, ačkoliv lázeňská kúra vyžaduje mnoho času,“ nebo: „Srovnala jsem zde v našich pokojích nábytek tak ...“

Přesto těšili se manželé Zappovi v lázních vážnosti a stýkala se s nimi dokonce i rodina báňského rady. Báňský rada není sice žádné velké zvíře, ale pana Zappa to slovo báňský uvádělo do jakéhosi úžasu a extáze. Paní Zappová ráda chodila promenádou s paní radovou a hlasitě ji při koncertu lázeňském titulovala: „Paní báňská radová,“ ačkoliv ji tato prosila, aby ji tak nejmenovala, aby jí říkala jen paní radová.

Rodina báňského rady těšila se též velké vážnosti a pak se chtěl do jich společnosti vetřít jeden obchodník s obuví.

Podařilo se mu to, teprve když si dal říkat lázeňskými zřízenci hodně hlasitě: „Pane továrníku.“

Mezi ně vstoupila i paní hejtmanova.

Když tak všichni chodili společně, tu bylo slyšet stále říkat a volat paní Zappovou: „Zajisté, paní báňská radová, „Ovšem, pane továrníku,“ „Paní hejtmanova má pravdu.“

A pan Zapp, člověk bez titulu, mající jen domy, což je lepší než titul s hubeným obročím, chodil s nimi a zářil radostí nad tou společností.

Jednou se stalo, že v lázeňské restauraci spustil se léčivých minerálních vod a pustil se do plzeňského piva. Neví se, co tam o sobě vykládal číšníkům, ale rozneslo se, že prý se ví určitě, že je milionář.

Druhého dne měl pan Zapp, pravda, kočku, ale jeden majitel automobilů nabídl mu svůj automobil k dispozici, a když odpůldne vyprávěla paní Zappová: „Víte, paní báňská radová, že nám úplně stačí naše pokoje,“ tu paní radová řekla: „Ó, o tom pochybuji, vy byste si přece mohli koupit celé lázně.

Jejich reputace stoupala velmi rychle. „Nedej bůh,“ pomyslil si na vrcholu vážnosti pan Zapp, „aby nastala nějaká katastrofa,“ a velmi se snažil, aby neřekl nějakou sprostotu nebo hulvátství.

„Hlavní věcí je zachovat reputaci,“ říkal k sobě, vraceje se ku společnosti. „Buďme rádi, že si nás váží.“

Člověk bývá často potěšen, uvidí-li známou tvář nebo někoho, který jde k němu se vzkazem od osoby jemu známé.

Bylo to tedy milým překvapením, když pan Zapp od svého bratra, známého obchodníka, dostal dopis, ve kterém mu sděluje, že poslal svého účetního na zotavenou a že týž patrně přijede i do lázní, kde je pan Zapp. On že ho dokonce i sám žádal, jen aby tam jel, a že doufá, že u svého bratra Zappa Františka jeho účetní nalezne srdečného přijetí. Není to již žádný mladý člověk, nýbrž usedlý muž, dobrý a hodný.

Doporučený host skutečně přibyl do lázní, a když byl vyhledal pana Zappa a jeho choť, tu oba uznali, že jest to distingovaný muž v prostředních letech, který je samé rukulíbám. Také mu pan Zapp řekl, že jest jeho tajemník, aby tomu rozuměl. On tomu nechtěl nijak rozumět a napřed myslil, že se pan Zapp zbláznil. Mínění lepší o něm nabyl, když pan Zapp nabídl mu jeden pokoj ze svých dvou.

Odpůldne šel s nimi do jejich společnosti a choval se tam velmi roztomile, když byl představen.

Paní Zappová mu neříkala: „Pane tajemníku,“ ale důvěrně: „Tajemníku“. On se červenal.

Říkalo se ještě k večeru, že má s ním poměr, ta vážná, usedlá paní Zappová.

Paní báňská radová dívala se na účetního s velkým nadšením.

Tajemníci se jí vždy líbili a také o nich četla ve všech možných románech. Upustila také před ním kabelku a on ji nechal ležet. To se jí ještě víc na něm líbilo.

Mluvili o něm a říkali si, že jest opravdu velmi distingovaný, a manželé Zappovi měli radost z hosta, který se chová tak pořádně. „Proboha,“ pomyslil si účetní, uléhaje večer na lůžko, „už nevydržím pít tu minerální vodu.“

Druhého dne byl pořádán výlet do okolí a pan účetní se vymluvil, že jest unaven prvními dojmy a že zůstane doma.

Když se společností odešli jeho hostitelé, šel dolů do lázeňské restaurace a tam se dal do pití piva, aby zbavil se té nemilé příchuti po minerální vodě.

Když pak bylo odpoledne, tu vypravil se na koncert lázeňské kapely a počal obtěžovat kapelníka, aby mu zahrál: „Modré oči, proč pláčete. . .“ Jak mu to vymluvili, to sami dnes nechápou. Křičel prý, že ho posílá pan Zapp.

Pak šel do lázeňské restaurace, kde v kuchyni vyklepal si dýmku do hrnce s polévkou, vykládaje, že ho to navedl pan Zapp.

Nato šel do lázeňského parku a tam v kolonádách štípal jednu Rusku do nohy, vymlouvaje se, že pan Zapp ztratil špendlík.

Nato potkal paní báňskou radovou, která též nešla na výlet a toužila setkati se tu s panem „tajemníkem“.

Objal ji veřejně a chtěl ji políbit, přičemž hulákal, že sice tím sebe kompromituje, ale že ho navedl pan Zapp, aby se jen dvořil té staré ochechuli.

Sběhli se lázeňští zřízenci, na které křičel, že si to vypijí od pana Zappa, a když ho vlekli pryč, řval, že chce kořalku, že ho pan Zapp pro ni posílá a že se musí s panem Zappem zase ožrat dnes večer.

Museli ho odnést domů do pokoje, přepuštěného mu panem Zappem, kde rozbil zrcadlo, a vypáčiv dvéře druhého pokoje, vlezl si v botách do postele paní Zappové, navléknuv si její hedvábnou blůzu na hlavu.

A zatímco se toto dálo, daleko od lázní v roztomilé „vznešené“ společnosti ubohý pan Zapp mluvil velice pěkně o svém „tajemníkovi“, vykládaje, že snahou jeho je zachovat reputaci domů Zappovic.

Ubohý, tisíckrát ubohý pane Zappe!

Revoluce v Mexiku

  Když přinesou dnes noviny zprávy o nové revoluci v Mexiku, čtenáře již to tak dalece nezajímá, naopak, kdyby byl po dva roky v Mexiku klid, tak by u nás v Evropě se každý tomu nesmírně divil. Zdá se, že obyvatelstvo Estados unidos de Mejico (Spojených států mexické republiky) trpí naskrze mravní zvrhlostí a že jedinou zábavou těchto lidí jest zabíjení svých spoluobčanů a vedení válek občanských.

Rodinná tragedie

 Ze zápisků malého Františka

Rodná obec. . .

Rodná obec, obec domovská, co kouzla chová v sobě ... Všechny ty vzpomínky na krásnou dobu dětství se oživují ... Táhne rodná víska neodolatelně ...

Žebrák Málek choval zcela jiné přesvědčení, když v průvodu četníka seděl na lavici železničního vozu a jel postrkem do své rodné obce, obce domovské.

„Cákra,“ myslil si, „zas mne tam vezou, i cákra hrom do toho!“ Jak vidno, zcela opačná rčení proti slušným a jemným větám nahoře uvedeným, které, přiznávám se, opsal jsem z čítanky pro naši slušnou a hodnou mládež obecných škol.

Opisuji s cynickou drzostí dál: „V rodné obci stýkáme se s lidmi, kteří nám jsou milými a drahými z dob dětství ...“

Žebrák Málek bohužel nemohl tak mluvit.

„Prosím jich, pane četník,“ obrátil se k svému průvodci, „to jako je ještě Nejedlý starostou?“

Četník se rozmýšlel chvíli, zdali má Málkovi odpovědít, ale konečně řekl:

„Ano, Nejedlý je ještě starostou.“

„Ten mně ublížil kolikrát,“ pokračoval Málek, „povídal mně vždycky: ‚Člověče, proč vlastně žebrají, proč nevezmou provaz a neoběsejí se, když nejsou pro nic na světě než lidi obtěžovat fňukáním: ,Pro Krista Pána, smilujou se, jsem starý člověk, nemám co jíst.’ “

Četník si zapálil cigaretu a usmál se, neboť Málek napodobil hlas starosty Nejedlého.

„Táta žebral,“ mluvil dále Málek, „máma také, žebrám také. Jste holota žebrácká, říká mně Nejedlý, s takovým chlapy udělat konec. Uvázat jim provaz na krk a v obecním lese pověsit.“

V kupé sedící lidé dali se do smíchu.

„Je to opovážlivost takhle lhát,“ šeptala vzadu sedící babička druhé. „Nejedlý je dobrá duše a moc rozšafný. Mému synovi dal koncesi, no pravda, něco káplo, ale koncese na čepování kořalky je tu. A tenhle Málek ... Je to zloděj, kterému není rovno na světě. Milá paní, považte si, on vám i svěcených věcí se dotýká. Dali jsme vám o velikonocích světit vajíčka na tvrdo uvařená, a zatím co jsme je nechali v sakristii, ten chlap bezbožná se tam vplížil a sněd je. Holýma rukama se jich dotejkal; a přece byla posvěcena.“

Málek pokračoval zatím v rozmluvě s četníkem: „Ale já říkám, že jednou na Nejedlého také dojde.“

„Nikdo se vás na nic neptá, proto mlčte,“ řekl četník žebrákovi.

„Zaplať pánbůh,“ šeptali si vzadu, „že ho pan četník napomenuly kdo jaktěživ slyšel takhle mluvit.“

„Kotvaltice,“ bylo slyšet provolávání konduktéra.

„Už jsme na místě, vstaňte,“ poroučel četník Málkovi.

Žebrák Málek v průvodu četníka kráčel do své drahé, rodné, milé domovské obce ...

*

Vrchní oficiál Vaněk přijel se svou rodinou týmž vlakem jako žebrák Málek.

„Kolik let jsem svou rodnou ves“ neviděl,“ vzdychl, „hleďte, děti, tam ta věž, to je věž našeho kostelíka.“

„Tati, tady je pěkně,“ volaly děti na voze, kterým od stanice jeli do Kotvaltic.

„Počkejte, až uvidíte statek, kde jsem se narodil, víte, který jsme zpachtovali. Pořád budeme v lese. Budem chodit na lov, chytat ryby ...“

„Mužíčku,“ řekla paní oficiálová a přitulila se k Vaňkovi, „jak se těším na pobyt ve tvé rodné obci.“

Povoz jejich jel právě kolem žebráka Málka a četníka.

„Fuj,“ řekl pan vrchní oficiál, „vidíte, děti, toho špinavého člověka, kterého vede četník, to je nějaký Málek, který když jsem zde chodil do obecné školy, vidíte, tamhle je škola, pořád chodil za školu a žebral. Vidíte, kam taková žebrota vede ...“

„K obědu bych nejraději kuře s hráškem,“ pravila paní oficiálová.

Rodná obec ... milá ... drahá ...

Román Boženky Grafnetrové

Slečna Boženka Grafnetrová, o které zde bude řeč, nebyla snad žádnou vyslovenou sufražetkou, ačkoliv tato velká doba zanechala v ní jedno, společné jejím sestrám v Anglii. Dívat se totiž chladně na muže, a její modré oči významně klidně dívaly se kolem a bylo možno z nich vyčíst: „Ne, vy mne nenapálíte.“

Byla-li nucena přijít do nějakého úředního jednání s muži, třebas na hranici čáry potravní daně, tu činila tak bez vší koketérie a v jejích očích ležel přísný chlad.

Mohla se dívat na muže jinak, zatímco její družky v Anglii pálí železniční stanice, zapalují paláce i činžáky a kdy počíná si to něžné pokolení hůř než Busurmani?

Mohla se snad usmívat, když mluvila na magistráte, kam šla něco vyřizovat za svého otce, s tolika mladými muži, když právě to jsou opět muži, kteří lapané anglické šelmy krmí násilně v jejich klecích?

Představíme-li si pak, že tolik četla o zklamaných ženách, nedivme se, jak její oči hledí rozšafně na vás a jak, když se na vás dívají v elektrické tramvaji, že vám vyřizují její heslo: „Ne, vy mne nenapálíte.“

Vy nechcete tu modrookou plavovlásku napálit, bůh bud svědkem, že vůbec vám ani nenapadlo všimnout si Boženky Grafnetrové.

Ale nemůžete si pomoci. Její oči vyhledávají kdekoho sedícího v elektrice, který je mužem, hlavně mladším mužem, a sdělují jim totéž, co řekla ta mlaďounká pánovi, který jí pomáhal vstupovat do vozu elektrické tramvaje, důrazně: „Ne, pane, vy mne nenapálíte.“

Boženka Grafnetrová měla zvláštní systém, aby vyjádřila, že prokoukla úmysly pánů mužů. A to byl systém hledači, pátrající po všech, kteří si zaslouží, aby na ně přišla náhlá sprcha.

Šla-li po ulici, často se ohlédla za sebe, a když nějaký hlupáček, pozoruje to, vykládal si to mylně, vrátil se a počal ji dohánět, ohlédla se ještě jednou a zastavila se u nějaké výkladní skříně, blízko místa, kde stál policejní strážník. Když pak, bůh tomu pitomečkovi odpusť, mladý muž k ní přistoupil a řekl: „Slečno, smím vás doprovodit?“, tu běžela k strážníkovi a hlásila: „Prosím, pane strážníku, tamhle ten mladý člověk mne pronásleduje.“

Strážníci, stojící na promenádní Ferdinandově třídě, ji znali velice dobře, neboť tam používala často svého ochlazovacího systému.

Znali ji i na salmovském policejním komisařství, kam dala jednou předvést nějakého vytrvalého mladíka, který, jí zlákán a odbyt, neúprosně ji chtěl přece jen doprovodit domů a na její energické: „Jděte, pane, ode mne!“ odpověděl: „To známe, kočičko.“

Velice ji urazilo, že jí kdekdo tak říká. Dokonce jí to řekl jeden akcízák: „Copak to nese, kočičko?“

„Kdo je kočička, co?“ řekla přísně, „já si jdu stěžovat.“ Vrazila do kanceláře. A tam se jí přednosta něžně otázal: „Copak si přeje, kočičko?“ Když přišla k sobě, vyrazila z kanceláře a doma vztekle plakala. U všech všudy, jací jsou ti mužští. Když někoho křísejí, nemusí mu hned rozpínat šněrovačku.

Od té doby z opatrnosti nikdy nenosila šněrovačky a uspokojeně si řekla: „Tak teď mne už nenapálíte.“

Má zlatá Boženko Grafnetrová! Jak úporně bránila jste se mužům, jako Markétka Faustovi, která na jeho oslovení: „Krásná slečno,“ odpověděla s panenským chladem: „Nejsem krásná, ani slečna.“ (Dobře, že ji neoslovil: Krásná panno!) S takovou energií nevypravovala se ani Panna orleánská na svá válečná dobrodružství proti ryšavcům Jindřicha, s jakou odvahou jezdívala ona do Stromovky, kde je tolik mužských individuí, ničemných tvorů, kteří sednou si na lavičku k Boženkám a počnou s nimi hovor, rozpřádají známosti.

A Boženka v tu nebezpečnou stranu jela odvážně a hrdě jako dobyvatelé zeměkoule.

Ne, ona se nedá uplatit lstivými slovy, ona to zná, ona ví o všech těch spádech mužských tvorů. Doma si vzala z otcovy knihovny vždy nějakou pěkně vázanou knížku a tam ve Stromovce, někde, kde lavička byla ukryta, sedla si skromně a čekala, až přijde nějaká oběť.

Tak řekla jednomu pánovi, který si vedle ní sedl na lavičku a nepromluvil ani slova doposud: „Pane, co ode mne chcete?“ - „Nic, dívenko.“ - „Já nejsem žádná dívenka, rozumíte, já vím dobře, proč jste si sem sedl. Chcete mluvit se mnou o podzimu, o tom, jak padá zežloutlé listí, jak je váš život také takovým podzimem, jak nemá slunce a jak ho po-třebuje. Mne však na to nenachytáte, sbohem.“

Uraženě odešla a on se za ní díval vyjeveně, bruče si: „Ta žába se zbláznila, vždyť jsem s ní vůbec nechtěl mluvit a ani na ni nepromluvil.“

A hodná Boženka Grafnetrová šla po pěšinách Stromovky a říkala si: „To jsem mu to pověděla, aby děvče zde nebylo jisto před muži.“ Jednou však dostala na takovou otázku na druhém konci Stromovky hrubou od poved: „Co sem tedy lezete.“ Tím byla ovšem její jemnost hluboce uražena a ona mu vynadala.

Když chodívala těmi pěšinami Stromovky, tu myslila si často: „Kdyby bůh dal a někdo mne chtěl políbit, to bych ho zpoličkovala a utekla.“

Řekla to také jinému pánovi, který seděl už na lavičce, kam si ona sedla, a ptal se, co to má s sebou za knížku. Ona to sama nevěděla, poněvadž se dovnitř nepodívala, a řekla: „Pane, to je taková chytačka, tomu rozumím velmi dobře. Takhle začínají známosti, ale mne nenapálíte. Pak byste mně řekl několik hezkých jmen a nakonec byste mne chytil okolo pasu a chtěl na mně hubičku, ale já vám ukáži.“ Vyťala mu poliček a utekla. Spala velmi spokojeně a zdálo se jí, že uřezává mužům hlavy. Byl to takový příjemný sen, krásný a malebný, ale přišlo ráno a ona musila vstávat, neboť ji otec posílal do banky vyzvednout nějaké peníze.

Šla tam ráda, poněvadž si jí tam nikdo z těch mladých lidí nevšímal, neboť už jim několikrát řekla své mínění, že jsou zhýralci.

Vyplatili jí na šek 300 K a ona šla domů, hrdá a statečná, zastrkavši peníze do kabelky.

U východu z banky zastavil ji mladý, hezký černooký muž elegantního vzezření. Smekl a řekl uctivě: „Prosím, slečno, kudy se tu jde do Lazarské ulice?“

Byla to otázka, kterou jí ještě žádný nedal. Chvíli uvažovala a pak řekla: „Pojďte, já vám ukáži, já jdu na Smíchov.“

Šli a on se jí omlouval a říkal, že je z Plzně, aby se na něj nezlobila.

Pravila, že se nezlobí, ale že jsou mužští falešní. „Máte pravdu, jsou to neřádi,“ řekl. To se jí líbilo. Její oči už se na něj nedívaly s výrazem: „Vy mne, pane, nenapálíte“, a když přišli na Perštýně do tlačenice, vytrhl jí taštičku s penězi ten roztomilý, hodný muž a utekl.

Má zlatá Boženko Grafnetrová! Co ke všemu musila zkusit tvá nevinná hlavička, když ti potom doma vytýkali, že jsi rajda a že běháš za mužskými.

Byl to bolestný román, smíchovská Markétko!

Román hoteliéra

 Nevím, bude-li to někomu vhod, co se zde doví. Většina si řekne jistě: „Co mně je do toho, co mně je do románu nějakého hoteliéra, proč máme být tím otravováni?“

Román lotra 

Pan Dolejška byl mladý státní úředník, dbalý svých povinností a platonicky zamilovaný do své nevěsty.

Byl to muž hodný a bohabojný. Toho večera, který přivedl netušený obrat do jeho života, povečeřel jednoduše v jídelně jednoho uzenářství, kde také vypil sodovou vodu jako obyčejně. Tam si také zapálil portoriko a šel klidně a rozšafně do Skalní ulice, kde měl o sedmé hodině setkat se se svou nevěstou a její matkou. S těmito měl projektovanou návštěvu velkého bioskopu.

Přibyl na umluvené místo o čtvrt hodiny dřív, i chodil ulicí sem a tam a také prohlížel plakáty. Najednou spatřil několik lidí utíkat a nežli se nad tím podivil, dostal šavlí naplocho ránu přes záda, upadl na zem a čtyři policejní strážníci vrhli se na něho.

„Tu máš, lumpe,“ pravil jeden pohlavkuje ho, „já ti dám demonstrovat.“

„Však ti zajde chuť,“ dodával druhý rýpaje ho, „vstaň, pacholku, ve jménu zákona!“

Postavili ho na nohy a vlekli dolů ulicí. Dole na rohu kopl jeden ze strážníků do dámského klobouku, který se tam válel.

Zatčený poznal klobouk své nevěsty. „Tedy přišla a oni ji zahnali.“

Zmocnila se ho zoufalost a počal sebou škubat. Vrátila se mu řeč a jal se křičeti: „Prosím, já zde čekal na svou nevěstu, já jsem státní úředník.“

Rýpali ho pochvou šavle a jeden z nich podotkl: „Tím hůř pro tebe, svině.“

Za rohem připojili se k průvodu čtyři jízdní policisti.

To už mu scházel límeček a měl vyražen jeden zub. Vlekli ho dál. Po sto krocích roztrhli mu kabát na několika místech.

Dal se do pláče. Někdo mu srazil klobouk a odkopl. Jeden ze strážníků chytil ho a držel za kalhoty. Ty praskly i s podvlíkačkami. Objevila se jeho košile vzadu. Jeden ze strážníků ji povytáhl a řekl k zatčenému: „Vidíš, usmrkanče.

Z nosu mu tekla krev, která mu potřísnila jeho bílou pikovou vestu. Jednu tvář měl oteklou a na čele bouli. Pravé oko měl podlité krví.

Pak ho vrazili na policejní ředitelství, kde se na něho hodila deka a nyní kdekdo bušil do něho pěstmi. Chvíli ozýval se z deky dušený nářek, pak umlkl. Zatčený omdlel. Probudil se na pryčně v separaci ve spodním prádle. Ztratil myšlenky. Nevěděl, co se s ním děje, jen měl dojem, že je zmlácen.

To trvalo nějaký čas, pak se otevřely dvéře a vyvlekli ho dva strážníci ven a vedli dolů do kanceláře. Tam spatřil na stole své šaty a za stolem přísnou tvář policejního komisaře. To mu stačilo, aby se upamatoval na celý svůj případ a dal se do bědování.

Za ním stáli strážníci, kteří ho zatkli.

„Prohlédněte jeho kapsy,“ poroučel komisař, „a vyndejte všechny předměty.“

A nyní vytahovali z jeho kapes kus za kusem: půl cihly, jeden kus hnědého uhlí, dva kusy černého, tři oblázky, kámen z chodníku.

Zatčený zalomil rukama: „Měl jsem se setkat se svou nevěstou!“

Komisař se usmál. „Tyhle žerty vám přijdou draho, jak se jmenujete?“

Výslech započal. Řekl, že se jmenuje Jan Dolejška, že je úředníkem ve státní službě, kam přísluší, kde se narodil, kdo byl jeho otcem.

Strážníci udali jeden za druhým stejně. Neuposlechl vyzvání k rozchodu, svalil se na zem a kopal je. Počínal si výhružně a měli s ním velkou práci, než ho přemohli. Spílal jim a říkal, že kdyby měl revolver, že by už věděl, do koho střelit. Domnívají se, že tím buď myslel je, nebo někoho jiného.

Pak ho změřili, ofotografovali a odvedli do separace. Druhého dne byl dopraven k trestnímu soudu do vyšetřovací vazby. Obžalován byl ze zločinu veřejného násilí, ze zločinu nebezpečného vyhrožování, přečinu shluknutí a z urážky stráže, zkrátka ze všeho, co neudělal. Za měsíc byl odsouzen na rok do těžkého žaláře.

Svědčili proti němu čtyři policejní strážníci a kamení nalezené v jeho kapse. Sám neměl žádného svědka kromě své nevěsty, která udala, že měl s ní skutečně dostaveníčko ve Skalní ulici. Přetrhla s ním ovšem všechny styky.

Odvezli ho do trestnice. Stal se lotrem.

Náhodou se stalo, že jeden ze strážníků, kteří se přičinili, aby lotr Dolejška byl odsouzen, vystoupil z policejní služby a stal se vrchním dozorcem v oné trestnici, kde on odpykával své zločiny a lepil pytlíky.

Čtrnáct dní před vypršením jeho trestu setkal ze na chodbě s novým vrchním dozorcem. A víte, že lotr skočil na bývalého policejního strážníka a že ho uškrtil.

Zajisté hrozné pomyšlení, jak jsou dnes lidé zkažení a neváží si vrchnosti ani dost málo.

Darebák byl postaven před porotu a odsouzen. Dostal doživotní žalář. A to všechno jen kvůli tomu, že chtěl jít se svou nevěstou do velkého biografu.

A proto, nechce-li kdo stát se lotrem, je nejlepší prostředek vůbec se nenarodit.

Román novofoundláka Oglu

Román pana Chocholky od potravní daně

 Zřízenec potravní daně pan Chocholka byl velice svědomitý člověk. V úředním jednání neznal slitování s nikým a když přivedl do kanceláře podezřelou osobu, že chce něco přenést podloudně přes potravní čáru, tu jeho modré oči zářily radostí se zábleskem úředního uspokojení.

Neuniklo mu nic. V elektrické tramvaji prohlížel obecenstvo zrakem, který byl tak strašně podezřívavý, že i lidé nevezoucí s sebou pranic rděli se v rozpacích a připadali si jako ničemové.

Díval se pod sedadla se zrakem tygra a když tam nalezl balík, který uděšené osoby schovávaly nohou, vytáhl jej vítězoslavně, zabořiv svůj pohled do očí prozrazené osoby, a řekl: „Hle, Copak je tohle?“

To bylo řečeno tak hrozným způsobem, že se překvapení přiznávali a jmenovali věci podléhající dani potravní a když se počali vymlouvat, že vezou prádlo, tu nebylo-li to doopravdy, hlas se jim třásl a byli ztraceni.

Vedl je do kanceláře na čáře vzpřímen ve své uniformě a s takovou hrdostí, jako by chytil loupežné vrahy. A zvítězil, i když si paničky stěžovaly na příliš důvěrné ohmatávání svých plášťů.

„Čistým vše čisté,“ říkával si tento statečný muž, „a pronášíš-li husu, tak ti pomoz pánbůh.“

A zas to vodil do kanceláře, nedbaje ani slzí služek, kterým paničky nakázaly, aby přenesly to a to přes potravní čáru.

Byl neúprosný vůči nuceným úsměvům dam, které zastavoval na čáře a které právě s tím podezřelým úsměvem šeptaly, že nic nenesou v tašce. Energickou rukou odtrhl zámek a zahloubal své zraky dovnitř, pak sáhl rukou dovnitř a vítězoslavně vykřikl své hrozné: „He, a co je tohle?“ A již zvolal ještě strašlivější: „Půjdou, paničko, s sebou, na úřadě jim to ukážou.“

A zdrcenou oběť vedl zas do té kanceláře, která již slyšela tolik nářku přestupníků zákona o potravní dani a viděla slzící ženy všech možných stavů, které právě v tomto ohledu vynikají rafinovaností.

„Ženy jsou zmije,“ říkával pan Chocholka, „i ta napohled nejpořádnější žena chce podvést akcizáky. Vypadá to jako anděl a pod sukněmi má přišpendlené koroptve.“

Tak během času pan Chocholka stal se úplným nepřítelem žen. Půvaby žen ho nepoutaly. Bujné poprsí vzbuzovalo v něm vždy předtuchu, že pod blůzou pronáší se kuřata a pohled na velké boky vzbuzoval v něm vzpomínku na jednu krasavici, která chtěla pronést pod rouškou svůdných tvarů pět kilogramů masa a kilogram škvařeného sádla.

„Vzal jsem ji kolem pasu,“ vypravuje pan Chocholka, „a věděl jsem, kolik uhodilo. Potvora řvala jako bejk, když ji stará Fousková za plentou v kanceláři svlíkala. Byla to nějaká paní profesorová. Platila dvacet korun pokuty a bylo po kráse.“

A přece se Chocholka oženil.

Jednoho dne spatřil, když stál na potravní čáře, přecházet k němu přes ulicí mladé červeňoučké děvče s velkou taškou v ruce a dříve, nežli mohl říct: „Copak to nesou,“ děvče podívalo se na něho černýma očima a pravilo: „Prosím vás, kde se platí akcíz, já nesu zajíce a nějaké maso.“

Tato prostá, upřímná slova mile dotkla se srdce pana Chocholky. Doposud se mu také nestalo, aby nějaký ženský tvor sám dobrovolně hlásil, že má něco ke zdanění.

„To půjdete sem před okénko, panenko,“ řekl kupodivu něžně a celý den vzpomínal na charakterní děvče, ten přepodivný zjev mezi ženami.

V noci však, když se probudil, zmocnila se ho stará nedůvěra k ženskému pokolení. Která žena by nechtěla podvést akcizáky. Možná, že právě ona chce mu vnuknout přesvědčení, že u ní nemusí mít strach, že by ona podvedla úřady potravní daně a pak uspokojeného v příhodný okamžik oklamat, jako to činí stále to bídné ženské pokolení.

Jakmile však uviděl příštího dne její upřímnou tvář, tu zmizela opět všechna nedůvěra k ní, když ona prostosrdečně mu hlásila, že nese kilogram švestek a že neví, zdali z toho platí akcíz. A jak mu otevřela své dobré srdce, tak mu otevřela i tašku a on vida tu hrst švestek nezdržel se a řekl: „Z toho se neplatí nic, panenko,“ a jal se ji vykládat, odbíhaje od ní a přibíhaje, jak procházeli se zavazadly a balíčky přes potravní čáru, z čeho se platí potravní daň, z jakého množství a jak se podvádění v tom směru přísně trestá.

„Lhát je hřích, panenko,“ pravil důrazně, „ale nejhroznější hřích je lhát nám na potravní čáře.“

Toho dne byl vesel, poněvadž měl radost, že to tak pěkně vysvětlil té hezké venkovské dívce a uchránil ji i do budoucna před pokušením, aby něco nepronášela přes potravní čáru a neklamala úřady.

Pro pana Chocholku nastaly nyní blažené okamžiky, kdy ji viděl a s ní mluvil. Seznal, že má ona k pohledání výborný charakter, neboť hlásila hned, co nese, kolik je toho a že ten charakter její se nemění, ani když nesla víno v lahvi bez vinětky, které mohla prohlásit směle za ocet.

Už jí věřil na slovo, ale ona mu přece vždy všechno strkala pod nos, co nesla přes čáru. To zlaté, počestné děvče, jediná poctivá žena pod sluncem!

Půl roku duše jeho jásala nad objevenou ženskou poctivostí a pak se s ní oženil, když shledal na ujednaných procházkách s ní za těch neděl, kdy míval volno, že ona nemiluje lež a že se bojí úřadů a k němu vzhlíží s úctou.

Na svatbě seznal i jejího otce a matku, venkovské poctivé duše, kteří po svatbě ihned odjeli. Na rozchodu u perónu nádraží slíbila jim jeho tchýně, že až bude po žních, že přijede do Prahy.

Bylo již hezky dlouho po žních, pan Chocholka stál „na bráně“ a orlím okem sledoval chodce, přecházející přes potravní čáru.

Naproti němu právě přicházela obtloustlá venkovská panimáma v širokých sukních s košíkem přes ruku. Byla to jeho tchýně.

„I pozdrav pánbůh, maminko,“ řekl pan Chocholka, „vítám vás do Prahy, copak to nesou.“

„Ale nesu vám chleba z našeho žita,“ řekla panimáma, odkrývajíc košík, „je to pěkný boží dárek.“

Pan Chocholka hezky se s ní rozloučil a díval se chvíli za ní.

Náhle zbledl a strašlivá myšlénka projela mu hlavou. Nějak má panimáma příliš široké sukně. Několika skoky ji dohonil. „Dovolte, maminko,“ vyhrkl a jal se ji poplácávat po sukních.

„Ježíšmarjá,“ vykřikl, ohmatávaje tchýni, „jedna husa, druhá husa!“

„Dou s sebou,“ řekl přísně a třesoucí se tchýni táhl za ruku ke kanceláři, kde s ní smýkl za plentu a zvolal na starou Fouskovou: „Svlíknou ji, tu venkovskou čarodějnici.“

To byl Brutus.

A obraceje se k panimámě, zvolal plačtivým hlasem: „Co mně to vyvedli, maminko!“

To byl zas nešťastný zeť.

A panimáma v slzách se ozvala, když jí padly spodničky a dvě husy pod nimi: „To psala Márinka, abych to nějak prošantročila skrz ten akcíz!“

„Márinka,“ zvolal nešťastný pan Chocholka, „ještě dnes musí z domu.“

A neúprosný pan Chocholka, který ztratil tím okamžikem důvěru ve svou ženu, slovo své splnil. Vyhnal proradnou manželku z domova a ohmatává dnes ještě přísněji pláštěnky paniček a služky procházející potravní čarou a hlasem strašlivým, mnohem strašlivějším řve do každé elektriky: „Máte něco k zdanění?“

Román z Malého oznamovatele v Národní politice

 za řadu dní

Rozjímání o počátku cesty, většinou necestopisné

I

Ano! Bylo to loni na počátku měsíce srpna a byl to příjemný večer, který strávil jsem se svým přítelem malířem Kubínem v zahradní restauraci U silného Jana v župním městě Zala-Egerszegu župy Zala, kteráž jest protékána říčkou téhož jména, vtékající do Blatenského jezera, dvacet kilometrů odtud.

Byl to večer s pestrým programem. Cikáni hráli, víno z vrchů blatenských, červené jako západy slunce nad kukuřičnými lány, nám chutnalo a ryby na paprice (halpaprikás) chutnaly nám také a menu doplňovaly žluté meluny, naložené v medu ze včelníků sv. Ladislava v sousední stolici Veszprém. Majitel restaurace a hotelu U silného Jana, neméně silný než onen Jan na štítě, dobrosrdečný pan Püspök odporučoval nám též kukuřici pečenou na ohni, kterýžto dezert jsme odmítli, majíce smutné zkušenosti s těmi klasy kukuřice, kteréž viděli jsme péct od Szombathelye až sem na . . .

Na čem vlastně? Inu na čem? Truchlivá byla by to kapitola, že již od Jószu na Szombathely a na Körment nemají dostatek paliva v mnohých místech. Dříví je příliš málo, ale zato hojně stád. Půda je na mnohých místech pokryta exkrementy dobytka, které sušené nahrazují palivo.

A kukuřice pečená na podobném ohni je prý nejlepší. Nám se přejedla. Abychom však si pana Püspöka usmířili, objednali jsme novou láhev vína a hovořili o tom, že musíme šetřit.

Pak jsem vyňal poznámky a počal uvědomovat přítele, jak jsme se dostali až k Blatenskému jezeru.

Napřed jak vlakem přijeli jsme do Jihlavy, majíce v úmyslu následující vykonat cestu: Jihlava, Znojmo, Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Pulje, Lublaň, Gorice, a jak jsme se ocitli obdivuhodným způsobem místo v Gorici u Blatenského jezera na počátku měsíce srpna. A na tom všem mělo vinu víno a známosti a potom to, že přítel Kubín se všude zamiloval.

„Vidíš, hochu,“ řekl jsem, probíraje se poznámkami, „do Vídně jsme se velmi málo odchýlili od původního programu.“

„Máš kupříkladu Jihlavu. Do Jihlavy jsme přijeli a zdrželi se tam den. Navštívili Českou besedu a udělali tam rámus, že fonograf hrál tam německé písně. Ráno šli jsme pohodlně dál občerstveni dršťkovou polévkou, což jest výborná cestopisná poznámka. Přišli do údolí Jihlavky a obdivovali se té příjemné krajině. Kopce porostlé lesy, Jihlava šumí, malebné skály. Příjemná krajina pro rekonvalescenty. Modravý nádech lesů způsobil, že jsme si sedli a hovořili o barvách. Ty jsi řekl, že bys do toho, malovat to, přimíchal ultramarín. Kolem nás šel četník a vedl mladíka spoutaného řetízkem. Ostatně zde je poznámka: ,Četník, mladík, řetízek, malebná krajina, napsat povídku.‘ Potom jsme si koupali nohy v Jihlavce a mne štípl ovád. Čekali jsme, až někdo pojede kolem, aby nás svezl, a když jsme se dočkali žebřinového vozu, sedlák nám hrubě odvětil na naši uctivou žádost ,Že nás svezou, fotr?‘, když prý vandrujem, ať vandrujem.“

„Žebřinový vůz, hrubý sedlák, malebná krajina, napsat povídku,“ poznamenal přítel Kubín.

„Potom,“ pokračuji, „potkali jsme starou ženu s nůší trávy, která se smála našim dlouhým vlasům, a šli jsme dál, až za hodinu přišli jsme v údolí na vesnici, ve které u říčky stála továrna na papír. Šli jsme k řediteli požádat o dovolení prohlédnout si papírnu.“

„Myslel jsi, že nás pohostí,“ řekl Kubín. „Ale zapomněl jsi, že papírna není žádnou továrnou na uzenářské výrobky.“

„Ty jsi měl též takové zištné myšlenky, a tak jsme se potili dvě hodiny v dusných prostorách. Byla tam též hezká děvčata, kterých nám bylo líto. Byla tam sušárna, kde bylo 58º Celsia a kterou jsme prokleli, ačkoliv byla moderně zařízená. Pán, který nás provázel, obětavě se potil s námi, vykládaje nám smutným hlasem o výrobě celulózy. Se zájmem prohlíželi jsme si obrovské kotle, kde se vaří papírová kaše, a tu poznali jsme, že naše cesta má též vědecký účel.

Pán dal nám ukázky všech možných barev papírů a druhů a podávaje nám kus hnědého papíru vztyčil se hrdě a pravil: Tento papír slouží k balení tabáku, erár je naším hlavním odběratelem.

Ukázal nám také splav a turbíny a řekl, že jeho syn bude dělat maturitu, a odporučil nám žíznícím kantýnu, kde jsme vyprázdnili několik lahví piva a šli dál, přes chatrný most pro dělníky, mezi polmi jetele. Pak přišli jsme do lesa, kde byl na cestě písek. Slunce pražilo a bylo nám jako v sušárně té papírny. Panovalo bezvětří. Zašli jsme do lesa, kde kvetly zvonky a voněly jahody. Snědli jsme jahody kolem sebe, lehli si do mechu, zapálili dýmky a říkali si, že předevčírem byli jsme ještě v Praze a před třemi dny seděli na Karlově náměstí. Dostali jsme hlad a těšili se, jak v nejbližší vesnici dáme si upravit oběd. Zvedli se tedy a šli po cestě v písku, ještěrky běhaly kolem nás, mateřídouška voněla, a tak vyšli jsme z lesa a přišli do polí. Před námi žitné lány donekonečna, i v dálce viděli jsme, jak se chvěje řídký vzduch na poli.

Někde volali na sebe pasáci, teď se o tom hezky povídá při víně. Nu a pak zas bylo ticho, a po vesnici ani stopy. Slunce do nás pražilo, oči bolely v ostrém světle, les vzadu ubíhal, černý a tichý, hlad byl stále větší a větší, až jsme ku svému potěšení konstatovali, že co v dálce připadalo nám jako chvění vzduchu, je kouř vystupující z vesnice, která nachází se v údolí, a že protější pole mít za celek je optický klam. A již sestupovali jsme úvozovou cestou, nad kterou kvetl ligrus, do vesnice, kde jsme obědvali. To byla první vesnice, kde jsme se pořádně najedli. První a poslední, neboť nikdy jsme řízením osudu nepřišli později na celé cestě přes Moravu v hodinách poledních na oběd. Krajina kolem postrádala nyní půvabu. Pivo bylo také nechutné. Údolí Jihlavky nechali jsme stranou a přišli až druhého dne opět k němu.

Ten den spali jsme u žida, který dal nám k večeři ohřívané knedlíky se zelím. V knedlíkách jsme nenašli nic, v zelí našli jsme špendlík, víš ten, kterého jsme upotřebili potom za tři neděle, když se ti u Vídeňského Nového Města roztrhly kalhoty. V té hospodě vysvětlili nám naše setkání s oním četníkem, který vedl mladíka. Ten mladík ukousl šafářovi té vsi v hádce prst. Pro formu projevili jsme politování nad tím případem a navrhl jsem ti myšlenku na obraz: Prstožrout. A teď zas ty mně vypravuj, jak jsme šli dál, takové reminiscence jsou dobré u vína.“

„Ráno,“ vyprávěl přítel, „probudili jsme se velmi záhy. Latinská jména těch malých bytostí neznám, která nás probudila. Ostatně se říká o lidech: ,To je štěnice.‘ Nedurdi se, zde neznají česky. Pan Püspök je kupříkladu štěnice, když nabízel pořád tu kukuřici. - Ne, nic si nepřejeme, pane Püspöku, semmit akarunk! - No jednu novou láhev můžete přinést, to nám neublíží. Viděli jsme pole, lesíky, oblohu nad námi, ptáky pod oblohou, slunce, mraky, lidi, vesnice, samoty, dobytek, husy, louky. Ten den uplynul bez příběhu, jen viděli jsme tuláka, který seděl na cyrilometodějském kříži a pil sodovou vodu, což nás překvapilo. Obědvali jsme polévku, kterou dali jsme si uvařit z konzerv, které máme s sebou, a pak vajíčka na másle se salámem. Někdo rád, když salám zavání, ale my nikoliv. Nějakému stařečkovi darovali jsme ty salámy a on měl báječnou radost a nedal si vymluvit, že nejsme kupečtí mládenci. Abys mu dokázal, že nejsme, kreslil jsi ho do mapy. A když jsi mu ukázal obrázek, stařeček se divil, že kupecký mládenec dovede tak pěkně kreslit. Byl opilý a se svou utkvělou myšlenkou, že ho hostili kupečtí mládenci, vyvrávoral ze dveří. Mluvili jsme také s tamějším mladým učitelem, který se nám svěřil, že jeho řídící učitel píše mluvnici, kde budou takovéhle věty: Kdo je ten pán, který jde přes ulici? To jest tentýž, který mně zachránil život. Tento pán má tři sobě podobné syny. Můj Přítel má švagra, který má černé vousy. Panský zahradník jest nejen poctivý, ale i pilný. V noci není vidět dobře na 'cestu v lese, ale hajný vidí. Muž nemocný může býti i nejbohatší z města. Strýc mého otce spadl do rybníka. Pomalý žák, špatný učenec.

Mladý učitel chtěl nám představit řídícího, ale s díky odmítli jsme, tyto mluvnické věty nám dodaly, že ani siestu nestrávili jsme po obědě v té hospodě, ale až daleko za vsí ve stínu mohutného dubu, na kterém byl nápis, ale teď jsem úplně již na ten nápis zapomněl. V poznámkách tvých není?“ „Není.“ „Tak řekněme, že nápis tam nebyl. Blízko nás byla louka a tam se dva hoši rvali, a poněvadž jsme si chtěli zdřímnout, dali jsme jim pětník, aby si šli hrát jinam, ale oni se pak před námi o ten pětník rvali. Teď bys zas mohl ty mně vypravovat, jak se nám dařilo.“

Vtom přišel pan Püspök, že jeden pán, který prý slyšel, že jsou zde dva páni z Čech, z nichž jeden je malířem, přeje si nás poznat, a jestli nebude obtěžovat, bylo by mu velmi milé, kdybychom dovolili, aby měl tu čest přisednouti si k našemu stolu.

Naše svolení a příchod toho pána bylo dílem okamžiku.

A ten pán nebyl nudo jiný než pan Miklos Bucsutay, stoliční župan z města Zala-Egerszég nad říčkou Zalou, zelenou jako lány jarní kukuřice . . .

II

Večerní kapitola

Pan Bucsutay seděl pět minut naproti nám u jednoho stolu a po celých těch pět minut nepromluvil ani slova, dívaje se upřeně na nás, konečně vyhrkl ze sebe: „Úraim merre fekszik Prága? (Pánové, kterým směrem leží Praha?)“ A touto větou vtipně navázal hovor. -

„Praha leží asi tím směrem, jako stojí pan Püspök,“ odvětil jsem, „můžeme si myslet přímku odtud k panu hoteliérovi, od pana hoteliéra pak přes náměstí k honvédskýni kasárnám a severozápadně pak za Korment, nu a pak přes stolici vás . . .“

„Zkrátka,“ dodal Kubín, „tím směrem má čest ležet Praha.“ Pan Bucsutay vyložil nám pak ve velmi uctivé řeči, neboť Maďaři vůči každému cizinci kromě Švábů jsou velmi uctiví, jak hluboké vědomosti může mít župan stolice Zala o Češích a českém národě.

„Češi,“ pravil, „jsou sládkové, hudebníci, malíři, chemikové a inženýři. Jednoho Čecha znám jako sládka, jest to pan Znojemský, sládek na Velké Kaniži, znamenitý muž a pohostinný, Češi též ,beillik katonáknak‘, hodí se za vojíny, pro Češi kdysi ,a dolog rorosszul ütött ki‘, věc špatně dopadla, a Čech byl jako ‚gutaütött‘, mrtvicí raněný, a v tom byl vinen huncút Nemét, Němec, s kterým Češi ještě snad nechtí ,számot vetni‘, udělat účet, jinak znají Češi v parlamentě ‚lármat ütni‘, ztropit křik a porazit ve fotbalu všechny protivníky. Pilsen jest proslulá pivem.“

„Ne Pilsen, to je německy, ale Plzeň, ctěný pane.“

„Ach rozumím: Pelzeň, Pelzeň, Pelzeň. To je divná řeč, ta česká, já vás, pánové ctění, poslouchal, jak jste mezi sebou mluvili, a velmi jsem se divil, jak rychle mluvíte. A kde, s dovolením, naučili jste se maďarsky? Že dílem v Praze a dílem na svých cestách v Uhrách? Což v Praze, s dovolením, se smí učit maďarskému jazyku, což Němci to nezakazují? Že vám nesmí nikdo poroučet a že Němců v Praze je tak málo? A i na universitě že učí se jazyku maďarskému? „Éljen a barátság, éljen a Csehek.“

A my upřímně jsme provolali „Éljen a Magyar!“

A přítel Kubín šel k cikánům, a již vedl s sebou celou kapelu s primasem jejich, která stoupla si k našemu stolu a na naše vyzvání zahrála „Košut Lájoš . . .“

A vstali jsme již a naslouchali, jak pod klenbou vlašských ořechů zvučí a hřímá hymna Maďarů se vzpomínkami na nejslavnější boje: Košut Lájoš to nám píše, že ztratil tři regimenty . . .

A burácela ta píseň za svobodu, ach, tenkrát ani panu vrchnímu županovi nenapadlo, že syn Košuta Lájoše, Košut erencz, stane se ministrem, a on, košutovec, zašeptal, když poslední sloka dozněla za potlesku našeho a všech hostů: „A gyözelem sok vérbe fog kerülni, vítězství bude stati mnoho krve.“

Představili jsme si, že by u nás okresní hejtman tak mluvil. A z těch vážných vzpomínek vyrušil nás pan Bucsutay otázkou: „Kedves úram, mibe került ez a ruha? Milý pane, co stál ten oděv?“

Ukázal přitom na lodenové šaty mého přítele. Tato podivná otázka nás překvapila, ale vysvětlila se brzy, pan Bucsutay propálil totiž popelem svého doutníku příteli kabát na rukávě, a koktaje za chvíli cosi na omluvu, opakoval svou otázku podruhé.

Vyciťovali jsme trapnost situace, a proto hleděli jsme ho upokojit, že to nic není, taková náhoda, jen steh že to spraví. Málem byl by si začal nadávat, což v jeho hodnosti bylo by se špatně vyjímalo, i počali jsme chválit zdejší víno, zejména krajinu u říčky Zaly s dědinami malebně rozloženými v šumících hájích.

A chválit Maďarům jejich kraj, Maďar zapomene na všechno a poslouchá, oči může na vás nechat, upírá zrak na naše ústa, z kterých vycházejí slova „szép“, krásný, „legszépebb“, nejkrásnější, „nagyo szép“, velmi krásný, a když jsem skončil, tu pan Bucsutay vykládal o svém rodišti tam kdesi za Veszprémem, o té dědině na úpatí Bakoně v lesích dubových, mohutných, širých, plných zkazek romantiky.

Oči mu přitom plály a svíti.y, když vyprávěl o dubech, které deset lidí objati nemůže, o tom, jak až k jezeru Blatenskému, maďarskému moři, hvozdy se táhnou a náhle mizí v bařinách, končí se a moře rákosí se chvěje a za ním zelenají se vlny Balatonu. A mezi rákosím a bařinami jak procházejí se stáda dlouhonohých dropů . . .

Pak prohlásil, že jsme jeho hostmi. První láhev přišla vína deset let starého, kterouž pili jsme na zdraví Maďarů, druhá láhev přišla vína patnáct let starého, vypili jsme ji na zdraví Čechů, a když jsme pili třetí láhev, dvacet let starého vína, sedělo kol našeho stolu více pánů z města, pan notář, úředníci z župního úřadu, představený města, dva důstojníci honvédští, jakýsi obchodník, kteří představili se nám tak rychle jeden po druhém, že pro ten večer nemohli jsme si zapamatovat jejich jména, která později nám dobře utkvěla v paměti, neboť ti všichni pánové byli celý týden našeho pobytu v Zala-Egerszegu našimi přáteli, kteří sdíleli s námi všechny radosti a strasti v městě samém i v okolí.

Nálada toho večera byla výborná. Zasypávali nás otázkami, pili na naše zdraví, opět se nás ptali a vím, že přítel Kubín, unaven těmito otázkami, zdali jsou v Čechách vlci, jak mnoho prší, zdali Vltava má mnoho ryb a podobně, odpovídal na každou později česky: „Sviňobrodská zeleň!“ K čemuž já dodával vážně: „Az igaz! To je pravda.“

Bylo to obdivuhodné, jak nám rozuměli před dvanáctou hodinou noční, když jsme mluvili česky.

Přítel Kubín vykládal důstojníkovi od honvédů česky, že v Praze je Spálená ulice, kteráž má od toho název, že vyhořela.

A důstojník odpověděl: „Tudok, rozumím.“

Přednosta města zpíval podivnou píseň o kuchařce, kterou cikáni okradli o devět zlatých, a dodnes nevím, zdali to byla improvizace či zdali jeho kuchařku skutečně okradli, jako nevím, že prý jsem od dvanácté hodiny říkal panu Püspökovi, že vypadá jako slečna Růženka od Fleků.

V půl sedmé políbili jsme se se všemi, kteří nás doprovázeli až do našeho hostinného pokoje v prvním patře u Silného Jana, přičemž strčili nám do pokoje láhev vína, čímž ukončena večerní kapitola a nastala noční . . .

Rozmluva

„Má poklona, milostiva paní!“ „Ah, to jste vy. Nemohla jsem vás hned poznat. Jest už dlouho, co jsme se posledně viděli.“

„Pět let, milostivá paní, vy jste se též změnila. Zvážněla jste.“

„A vy jste ztloustl, i vousy vám narostly.“

„Proměnil jsem se. Dovolíte, bych vás doprovodil?’

„Bude mne těšit, vždyť jsme spolu nemluvili již po pět let. Posledně jsem s vámi mluvila před svou svatbou, to jste říkal, že ten den nepřežijete.“

„Ano, byl jsem velmi dojat.“

„A potom jste při svatební hostině více pil.“

„Milostivá paní má velmi dobrou paměť.“

„Oh, pamatuji se velmi dobře, že nakonec jste se s mým manželem objímal, ačkoliv jste dřív říkal, že ho nemůžete ani vidět.“

„Jsou to vzpomínky. Za těch pět let jsem si často vzpomněl na ty doby, kdy jsme spolu chodívali.“

„Vidíte, říkal jste, že budeme vždy přáteli, a po celých pět let jste se u nás ani neukázal.“

„Ale psal jsem vám.“

„Ano, dvakrát do roka, vždy gratulace k jmeninám; jednu mně a jednu mému muži.“

„Vy jste však ani jednou mně nepsali.“

„Neudal jste nikdy adresy, říkalo se o vás, že jste na venkově.“

„Ano, jsem na venkově, přijel jsem do Prahy, a tu ta náhoda.“

„Ovšem náhoda, která mně opět poskytla příležitosti mluvit se svým starým přítelem, který mně kdysi pomáhal pracovat úkoly do školy, když jsem něco nevěděla.“

„Musím opakovat, že máte velmi dobrou paměť.“

„Chcete-li, připomenu vám, že vy jste také někdy mnoho nevěděl. Zejména v počtech byl jste slabý.“

„Když jsme nemohli něco vypočítat, nechali jsme učení stranou a hráli mariáš.“

„Vida, jak se pamatujete na podrobnosti. A tu jste vždy vyhrával a říkal, že máte neštěstí v lásce.“

„A přitom jsem se díval na vás, milostivá paní.“

„A já říkala, abyste si z toho nic nedělal.“

„Říkal jsem, že vás mám rád.“

„Já jsem tvrdila, že jsme přáteli, a říkala, že vás mám také ráda, ale radši že mám ještě někoho.“

„Tenkrát jsem se tvářil velmi zoufalým.“

„Slušelo vám to, aspoň jste myslil, že vám to sluší, neboť jste zoufalý výraz tváře několikrát opakoval.“

„Ano, to bylo tenkrát, když jste si šla dát vyložit karty ještě s několika spolužačkami.“

„Vykládač karet mně řekl, že vy chodíte se mnou jen pro forma a já s vámi též.“

„Pamatuji se, že chtěl jsem jít do bytu vykládače karet s holí a způsobit tam výtržnost.“

„Upokojila jsem vás, poněvadž jsem řekla, že vás mám trochu ráda.“

„A já vám řekl, že vás mám velmi rád.“

„Potom jsem řekla, že je to hloupost, a měla na vás zlost, poněvadž jste nepřinesl karty.“

„Tenkrát jsme se trochu pohádali.“

„Ano, chodil jste rozčileně po pokoji a shodil s mého stolku malou vázu, která se rozbila.“

„Vy jste řekla, abych vám již na oči nechodil, a za chvíli jste prosila, abych šel pro karty domů.“

„Když jsem se vrátil s kartami, vařili jsme čaj, poněvadž nám byla zima.“

„Ano, slečna, u které jsem byla na bytě, měla zlost, že jsem dala výpověď, a netopila v mém pokoji.“

„Pili jsme čaj a kouřili cigarety.“

„Druhého dne jsem neměla ve škole úkol z frančiny.“

„Ano, zapomněli jsme ho vypracovat.“

„Byly to pěkné časy.“

„Při loučení jste vzdychal.“

„A vy jste se tázala, zdali zůstaneme přáteli.“

„Vy jste vždy říkal: ,Máte mne ráda?’ Trápil jste mne pořád, až jednou jsem plakala.“

„Pravila jste, že nemůžete své srdce rozdělit.“

„Tenkrát jsem vám řekla pravdu, že mám ráda jednoho člověka, který jest nyní mým manželem.“

„Pamatuji se, že jsem ho nazval chlapem, což vás velmi rozčililo.“

„A řekla jsem, budete-li se tak chovat, že se otrávím, což jste prohlásil za romantickou myšlenku.“ „A zase jsme se tenkrát hádali.“

„My se hádali vůbec pořád. Nebylo dne, abychom se nešvařili.“

„A zase hned udobřili.“

„Byly to nejkrásnější chvíle mého života.“

„Často o tom vyprávím svému manželi, který se tomu velmi směje. Nedávno ukázala jsem mu jednu vaši báseň, plnou bolu, které se velmi smál.“

„Vyváděl jsem tenkrát různé hlouposti.“

„Nemluvte tak, byly to pěkné časy.“

„Pěkný románek, který zakončil zcela všedně.“

„Ano, všedně, velmi všedně, neboť při mé svatbě jste trochu víc pil.“

„Opět vzpomínáte na ten konec.“

„Proč ne, vaše ideály divně skončily.“

„A vaše, milostivá paní?“

„Nemluvme o tom, jdu právě do trhu koupit husu, neboť vy budete zejtra naším hostem u oběda. Zajisté že se zdržíte v Praze, neboť si toho přeji.“

„Ovšem, budu však musit telegrafovat domů ženě.“

„Ach, vy čtveráku, vy jste ženat, vždyť jste říkal, že když to takhle s námi skončilo, nikdy se neoženíte,“

„Mám již druhou manželku, milostivá paní.“

Rozmluva s censorem

(Úřadovna policejní cenzury v Cochabambě. Všude po stolech jsou rozházena akta. Nad stolem náčelníka policejní cenzury visí národní vlajka, která se skládá ze tří vodorovných pruhů nestejných rozměrů, modrého nahoře, zlatožlutého ve středu a zeleného dole. Nad dveřmi úřadovny obraz generála Santa Cruze, který spojil Chile s Bolívií, dal razit množství stříbrných peněz, prohlásil svobodu tisku a zařídil vojenský soud (corte marcial) na přestupky tiskového zákona.

Za hlavním psacím stolem sedí náčelník policejní cenzury José Maria Linares. U stolu na židli proti náčelníku policejní cenzury sedí Mariano Melgarejo. Nešťastník napsal rychle za sebou tři divadelní kusy. Policejní cenzura mu je konfiskovala ještě s větší rychlostí a divadlo, kde se měly ty kusy hrát, mu zavřeli. Pan Mariano Melgarejo má nyní rozmluvu s cenzorem, neboť se šel pozeptat po osudu divadla i jeho kusů. Sám považuje kusy za nejnevinnější na světě.)

José Maria Linares: Srdečně vám děkuji, pane Melgarejo. Pan policejní prefekt i se mnou ocitl se kvůli vašemu kusu v prožluklé situaci. Caramba! Takový nos, který jsme dostali seshora z La Paza. Jak vám mohlo napadnout přirovnávat předsedu státního ministerstva generála Placida Yoneza ke kamnům? Co se vrtíte? Myslíte, že jsme na to hned nepřišli, když jsme čtli název vašeho kusu Kamna a uhlí, že myslíte tím Placida Yoneza a uhlím ministra vnitra, generála Chusiagu?

Mariano Melgarejo: Pane podprefekte, buďte ujištěn, že jsem neměl ani zdaleka v úmyslu psát něco proti pánům generálům Placidu Yonezovi nebo proti ministru Chusiagovi. Pokusil jsem se napsat něco úplně nového. Šlo opravdu jen o kamna a uhlí. Vezměte též zřetel na to, že jsem byl již v blázinci. Můj kus znamenal vítězství neživé hmoty nad jinými bytostmi. Znáte pohádky ilustrované Edmundem Dulacem, onen reliéf kultury staré Anglie, kde mluví ulita kraba a skalní útes? U mne mluvila kamna a uhlí. (K sobě: Můj bože, jak to mám tomu blbovi vysvětlit?) Pane podprefekte, znáte brazilského básníka Hilariona Daza? Jeho eseje o schodišti? Kde on píše, že formálně mlčí, když vidí schodiště, poněvadž ono k němu mluví tak hlasitě, že ho překřikuje. A což, pane podprefekte, kdybyste jen tušil, co k vám může všechno mluvit takový kůl, ke kterému na pampě uvazují koně. Můj kus Kamna a uhlí byl také založen na rozhovorech neživoucích věcí. Přece dovolte, pane podprefekte, nikdo v celé Jižní Americe, když čte název mého divadelního kusu Kamna a uhlí, nemůže říci: „Vida, kamna! To je přece pan předseda státního ministerstva Placid Yonez, a uhlí, to nemůže být nikdo jiný než pan státní ministr vnitra Garantizador Chusiaga.“ (Směje se rozpačitě) Kdybych napsal drama Petrolej a knot...

José Maria Linares (přerušuje): Ruku na srdce, koho byste tím mínil, pane Mariano Melgarejo?

Melgarejo (směje se dál rozpačitě): Ale pane podprefekte...

José Maria Linares: Inu nepovedlo se vám to, pane Melgarejo. Prokoukli jsme to. (Slavnostně) Za pět minut jsme to prokoukli. Cenzura není tak na hlavu padlá, jak se o ní myslí. Jak jsem přečetl název Kamna a uhlí, věděl jsem vše. Nyní mně řekněte, jak jste se dověděl, že otec generála Placida Yoneza byl kamnářem v Jugave a matka ministra vnitra Garantizadora Chusiaga že prodávala uhlí v Birques v departementu potosijském. Kamna a uhlí. To je příliš okaté. Ve vašem kuse kamna pohlcují uhlí. Jak jste se dověděl, že generálu Placidovi Yonezovi bude též současně přidělen resort státního ministerstva vnitra, které až dosud zastupoval generál Garantizador Chusiaga? Tak vidíte. Teď jste concepciono (paf). Odhalili jsme vaše ledví. Předčasně jste dal, milý pane Mariano Melgarejo, tisknout plakáty. Ještě štěstí, že jsme to v poslední chvíli zarazili, i tak beztoho nám nahoře v La Paze myli hlavu za to. Příště beze všech politických narážek a nemůžete ničeho riskovat. Ale napsat něco tak okatého: Kamna a uhlí...

Melgarejo: Dovolím si vám vysvětlit, pane podprefekte...

José Maria Liňares: Nemusíte mně ničeho vysvětlovat. Je to naprosto zbytečné. Chtěl jste mít politický skandál s tím vaším Kamna a uhlí. Zarazili jsme vám to, holoubku. V době, kdy na burze v Montevideu naše patačáo každodenně stoupá, je nejmenší příčina pobuřovat veřejnost nějakými skandály. A což ten váš druhý kus Kabel z Pernambuku do Lisabonu? Nyní, kdy věnuje vláda neobyčejnou pozornost spojovacím prostředkům. Kam jste dal hlavu, pane Melgarejo?

Melgarejo: I tento případ, pane podprefekte, je, dovolte mně říct, do nebe volající.

José Maria Linares (se směje): To se vám povedlo, pane Melgarejo. Případ do nebe volající a zatím veřejně urážíte státní kabel. Jak to? Takto, milý pane Melgarejo: Pětkrát se objevila ve vašem kusu Kabel z Pernambuku do Montevidea řeč o zadnici. Zapomněl jste patrně na to, že každá zadnice i každé hovno musí projít rukama departementu naší cenzury v Cochabambě. Dnešní politická situace vyžaduje více kulturního cítění. Tak jak vy píšete ve svých divadelních kusech, mluvilo se snad v době Gonzala Pizzara, když šel na nás Tupak Amarů se svými Indiány.

Melgarejo: Domníval jsem se...

José Maria Linares (posměšně): Vy se domníváte... To je něco úplně nového. Pane Melgarejo! V době, kdy cizina navazuje s námi styky, kdy nejsme sami, kdy nás pozorují zástupci cizích států, každá vaše zadnice je, jak vy jste nedávno řekl, do nebe volající. Který kulturní stát podepíše s námi vojenskou smlouvu?

Melgarejo: A příčiny konfiskace mého třetího kusu, pane podprefekte?

José Maria Linares: Zcela jednoduché. Když jsem vám konfiskoval první a druhý kus, přišla přirozeně řada i na třetí. Tím jsme tedy tu celou záležitost vyřídili, pane Melgarejo. Doufám, že k obapolné spokojenosti. Nespleťte se na chodbě. Odtud napravo, pak dveřmi nalevo a pak zas napravo. Kdybyste šel přímo, tak se dostanete do policejní věznice. Buďte opatrný!

„O čem mám psát,“ pomyslil si pan Mariano Melgarejo, „vrhnu se teď na vědecké články, budu psáti blbosti.“

A napsal, když přišel domů z úřadovny policejní cenzury v Cochabambě, článek O blbosti, slabosti rozumu a nedostatcích duševních schopností.

Rozdělil to vědecky na blbost vrozenou, blbost stářím a na blbost ze stanoviska právního. Policejní cenzura departementu v Cochabambě celý článek zkonfiskovala.

Rozumné zvíře a pošetilý člověk 

Rozvod pana Solivara

Všichni jsme věděli, že paní Klára Solivarová jedná se svým manželem asi tak, jako krvežíznivý tatarský chán Tamerlan ve středověku s křesťanskými otroky. Pan Solivar se však vždy přívětivě usmíval, kdykoliv přišla řeč na jeho osud, a vyvracel nám náš náhled, že nevyjde ani z týrání.

„Ženy,“ říkal, „po celá staletí snášely zotročení, do kterého jsme je my mužové brutálně vrhali. A chci-li nyní napravit křivdy, které naše pohlaví páchalo, tu bych si vyprosil, aby to bylo bráno z jiného stanoviska. Nepopírám, že myji podlahu, vždyť tak činím rád, stejně jako rád myji nádobí, uklízím v bytě, neboť statisíce, ba milióny žen vydává své poslední síly, aby když přijde ukrutný muž domů, našel vše v pořádku. Tisíce žen, mnohem slabších mne, moří se s prádlem a nošením puten uhlí ze sklepa, měla by má žena také tak činiti, a já si zatím hovět na pohovce? Pustím se tedy do toho; i s tím prádlem jsem brzy hotov, uhlí přinesu a splácím tak dluhy, kterými jsme my mužové povinni ženám za všechna nesmyslná příkoří, jichž jsme se vůči nim dopouštěli a jichž se ještě dnes dopouštějí mužové mnohých národů. U Číňanů jest žena pouhou otrokyní, možno ji tam uškrtit beztrestně (usmál se při tom podezřele), a já, muž, který ví, co kdy ženy zkoušely, měl bych se stydět jít nakoupit, rozdělat oheň, přistavit na plotnu, uvařit to, uvařit ono. Či myslíte, že bych měl jít jako Indián zatím na lov a vrátit se k hotovému, a zkopat ženu otrokyni, a kdyby mně oběd nechutnal, prodat ji o dům dál? (Opět se přívětivě usmál.) Rád tedy zastávám ženu, oplácím těmi službami dávné dluhy mužů ženám. A že mne bije? Co dělali staří Germáni se ženami? Měli na ně důtky jako na psy, a co na Rusi dělají mužici? Mrskají ženy až jedna radost. (Usmál se vítězně.) Přijde domů, žena mu něco řekne, a už ji pere až sláva.“

Rozohnil se: „Nesmí mu říct ani slovo, a když, tak jen: Tu máš, tu máš! Nekouká, kam bije, a bije, řeže a říká: Já ti dám poroučet, já tě naučím, ty mne chceš zas poslat pro něco, já ti to vyženu!“

Pan Solivar byl při té příležitosti v blažené extázi, takže zapomněl na výklad, zdali je sám od ženy bit. Když jsme mu to tedy připomněli, vzpamatoval se a pokračoval:

„Že mne bije, pravíte? To se nemůže nazvat bitím, ne snad ani v poměru k miliardám ran, které kdy hrubá pěst muže snesla na záda žen i v době kulturní, ne, to není bití, jest to rozmar, ujišťuji vás, pouhý hravý rozmar kotěte, které škrábne beze všeho zlého úmyslu. A že po mně hází různými předměty, pánové? Potřebuje pohyb, rozmach, vybavila se z úzkoprsého náhledu, že jí patří místo u kamen v kuchyni, a tomu vy říkáte, že hází po mně hrnci. Říkáte, že to je slyšet z kuchyně. V které kuchyni se nerozbije hrnec?“

Po těch slovech se odmlčel a dokončil svou obhajovací řeč: „Ostatně o tom nemluvme!“

Nemluvili jsme tedy více o tom, poněvadž každý z nás věděl, jak se věci mají, a kdybychom se ho ptali dál, věděli jsme, že by odpovídal: „Že mne škrtí? Turečtí sultáni a begové dali uškrtit tisíce a tisíce odalisek, a když teď mne má žena chytí kolem krku, hned jsou pověsti o škrcení. Že mne každou chvíli vyhodí na chodbu? Pánové, což musím pořád být v kuchyni nebo v pokoji? Mám být stále v kuchyňském vedru, v páře a v těch výparech?“

Věděli jsme, že s tímže dobromyslným úsměvem by nám vysvětlil, proč nesmí kouřit. Má smrdutým dýmem z dýmky či ostrým z doutníku zničit jemné aroma cigaret, které kouří jeho žena?

Jaké bylo naše překvapení, když jednoho dne vrazil pan Solivar do kavárny a zasmušile prohlásil, že se dá se svou ženou rozvést a že tomu udělá konec.

Mluvil o tom, že už se domů nevrátí a že do té doby, kdy soud ho konečně rozvede s jeho ženou, bude bydlet jinde. Najme si pokoj a pěkně v klidu bude očekávat soudní rozhodnutí.

Marně jsme na něho naléhali, aby nám pověděl, proč se vlastně chce dát rozvést.

„Tomu vy neporozumíte nikdy,“ pravil se slzami v očích. „Měl jsem ji tolik rád, byla pro mne nejzbožňovanější bytostí. Ale domů se nevrátím. Až se ona vrátí teď z procházky, nalezne byt opuštěný. Moje ubohá žena, musím se dát s ní rozvést, ačkoliv mně to může srdce utrhnout. A přece tak musím učiniti!“

V prvé chvíli domnívali jsme se, že se zbláznil, ale po chvíli viděli jsme ho již úplně klidného, vyptávajícího se, jak se vlastně rozvod provádí.

„Předně musíte jít k advokátovi a tomu sdělit příčiny, proč se chcete se svou ženou dát rozvést; ten sepíše žádost o rozvod a podá to k soudu.“

„Rozumím,“ zavzlykal opět pan Solivar, „ach má ubohá žena, kdo by si to pomyslil, co na ni čeká na stará kolena, ale já si nemohu pomoct, já už se domů nemohu vrátit.“

Seděl s hlavou skloněnou do dlaní a pokračoval v bědování: „Já jsem vinen, na mé straně je vina, je to hrozné.“

Vypadal tak zoufale, až nám ho bylo líto, kromě toho mluvil tak záhadně a spleteně, že nám ho bylo líto ještě víc.

„Pánové,“ pravil, když pozdvihl hlavu, „nebýt té nešťastné hodiny, která mne vrhla do neštěstí, mohl jsem se svou ženou žít ještě dlouhá léta v klidu, zdraví a spokojenosti. Ale ta nešťastná má vášeň, ubohá ženo, co jsi se dočkala!

Plakal hořce. Udeřili jsme na něho, aby se nám svěřil, snad že bude ještě jiné východisko z toho všeho než rozvod.

„Vždyť je to něco strašného, pánové, já se musím dát rozvést, nic mně nepomůže, domů se nevrátím. Ubohá Belinka! Pánové, Belinku přejel automobil!“

Utřel si slzy: „Má nešťastná žena měla ji tolik ráda. Byla to také krásná fenka, v okolí jí sice říkali »bestie«, ale když to bylo takové přítulné zvíře. Dnes odpůldne jde žena na procházku a povídá: ‚Vratislave, já tě nezamknu, poněvadž vyvedeš, až umyješ nádobí, Belinku ven.’ - Umyju tedy nádobí, abych splatil dluh, kterým jsme my mužové povinni ženám, a pak vyvedu Belinku ven. Venku zmocnila se mne proklatá vášeň si zakouřit. Jdu tedy naproti do trafiky, Belinku nechám venku na ulici, a vtom, co si vybírám doutník, slyším: paf, paf - a pak nějaký křik. Vyrazím z trafiky a uprostřed lidí leží v krvi rozmačkaná Belinka, to dobré zvířátko. Přejel ji automobil, zatímco já ničema holdoval své ohavné vášni a vybíral si »krátké«. Odnesl jsem ji k hokyni, koupil papíry na balení, zabalil ubohou, rozmačkanou Belinku a řekl k hokyni: ,Až půjde kolem moje milostpaní, tak jí odevzdejte tenhle balíček!’ - Ne, nevrátím se domů, musím se dát rozvést, já ukrutník, já ničema. Sám podám na sebe žalobu o rozvod pro neplnění manželských povinností. Vždyť jsem, pánové, po tom neštěstí ani v pokoji prach neutřel a špínu nevynes ...“

Vtom se otevřely dvéře a v kavárně objevila se paní Solivarová. Šla rázným krokem k panu Solivarovi, který s vytřeštěnýma očima krčil se v koutku mezi nás, a pravila:

„Zdržela jsem se u přítelkyně a jdu teprv domů, a tak mne napadlo, zdali jsi snad proti mému zákazu zas nešel do kavárny. Obleč se a pojď, doma si to srovnáme.“

Jako kůzle, které vedou na porážku, zvedl se pan Solivar a kráčel se svou manželkou, která ho vedla za kabát. Druhého dne četli jsme v novinách: Zarputilý sebevrah. Soukromník Vratislav Solivar, bydlící na Slupech, pokusil se včera cestou z Tůmovy kavárny domů šestkrát o sebevraždu. Na rohu Myslíkovy ulice skočil pod automobil, a když týž před ním zastavil, vrhl se na koleje elektrické tramvaje před vůz číslo 623. Jedině duchapřítomností jeho manželky byl zachráněn a odváděn domů. U techniky skočil pod vůz trati číslo 4 a jen včasným zabrzděním nestalo se mu nic. Na Slovanech vytrhl se své manželce a pádil do pivovaru u Palmu, kde chtěl skočit z prvého patra na dvůr, byl však zadržen a odevzdán své manželce, která si ho odváděla domů, když vtom skočil pod rozjetý automobil firmy Novák a opět manželkou zachráněn. Za velkého sběhu lidu byl touto ráznou ženou odváděn domů, kde před domem vrhl se opět na koleje trati číslo 4. Případ měl za následek velké shromáždění lidu a soudí se všeobecně, že nešťastný muž není duševně příčetný. . .

Národní politika - Dr Panýrek píše: Za nynějšího stavu povšechné drahoty možno jest se zadostiučiněním konstatovati, že následkem zdražení piva vyskytla se na mnohých místech tak zvaná pivní stávka. Lidé stávají se abstinenty, což má zajisté velký význam pro široké vrstvy lidu, mezi kterými pití piva stalo se semeništěm různých chorob tělesných i duševních.

Všeobecné zdražení masa pak má za následek, že chudší obyvatelstvo se vrátí k stravě rostlinné, k oné ideální stravě, která zabraňuje poznenáhlé otravě krve, způsobené stálým požíváním masa.

V ohledu pohlavním má pak všeobecné zdražení životních potřeb i jiný blahodárný význam, o čemž šíře promluvím k čtenářstvu Politiky v příští kapitole.

Yvonna píše: Jediným, co se u nás nezdražilo, jsou široké hedvábné volány na spodničky.

Nemyslete si však, že tyto hedvábné volány jsou všude stejně drahé. U nás klesla jich cena o jednu korunu na kuse, zato však za svého pobytu v Paříži jsem shledala, že právě v tom městě, udávajícím směr všem městům evropským pokud se týče módy, tyto volány jsou čím dále dražší. Příčinu toho sluší hledati ve stále rostoucí spotřebě pěkných spodniček a ve stávce pařížských švadlen.

Těmito širokými volány vrací se móda do doby krinolin a nemohu říci, že by to bylo nehezké, myslím, že hezké a ladně utvářené čtenářce Národní politiky budou slušet i široké volány.

Čas: Se svým pojednáním o drahotě budeme brzy hotovi. Příčinu stoupající drahoty sluší hledati v uměle vyhledávané snaze katolických kruhů po získání popularity.

Jest jisto, že za velkých válek náboženských ceny potravin stoupaly dle toho, kdo zvítězil. Zvítězila-li strana katolická, tu ceny stouply o padesát procent, zvítězili-li evangelíci, tu ceny potravin klesly. Před bitvou na Bílé hoře byl v Čechách blahobyt a zeptejte se všech dějepisců, jak stouply ceny potravin, když jezoviti se vedrali do Čech. Čeští bratři musili prchnouti z Čech kvůli velké drahotě, neboť katoličtí podmanitelé vyšroubovali již tenkrát ceny potravin do takové výše, že skromné evangelické a českobratrské obyvatelstvo nemohlo v utlačené zemi existovat.

Jak jinak bylo v dobách starého Říma, o tom píše náš Machar, tenkrát ceny potravin byly směšně nízké, a jak se dle našeho velkého básníka ceny potravin změnily, když se katolicismus postavil proti záři helénského slunce.

V hotelu Červeného kříže v Římě, spravovaném řádem jezovitů, platil náš velký básník před třemi lety ctihodným otcům zajeden biftek bez vajíčka čtyry liry. Za časů Nerona stál biftek půl sestercie, asi našich osm haléřů.

Čech: Ceny potravin do takové výše vyšroubovali židé, kteří ukřižovali Krista Pána, jak je všem čtenářům známo. S nimi ruku v ruce jdou garibaldovci, nevěrci ferrerovci, aby stoupající drahotou vyhladověli náš klérus.

Podívejte se na naše chudé kaplánky a ubohé faráře, kteří při svých skromných příjmech dosud živořili s radostí ku cti a chvále Spasitele, ale kteří za nynější drahoty se ocitli tváří v tvář hladu, o kterém praví Písmo, že hlad seslal Hospodin, aby potrestal Filištínské.

Řízením božím se však poměry změnily. Filištínští šroubují ceny potravin a náš klérus umírá hlady. „Ne samým chlebem živ jest člověk,“ vysmívají se dnes nevěrci hladovějícím kněžím, ale my pravíme: „Mlýny boží melou pomalu, ale jistě.“ Jest na lidu katolickém, aby hojným podporováním našeho kněžstva zahnal chmury z duše svých duchovních pastýřů, a na vládě jest, aby řádnou úpravou štoly vysvobodila kněžstvo od smrti hladem.

Zdražily se všechny životní potřeby a ty nejdůležitější potřeby, bez nichž se člověk potácí jako pohan, čekaje zatracení, ty jsou stále za tutéž cenu. Myslím tím svátost svatého křtu, za jehož vykonání a odměnění není dnes kněz s to, aby se pořádně najedl.

Na jedné straně zachraňuje duše od věčné zkázy a sám přitom hyne hlady. Kéž vláda pochopí, že rychlá pomoc jest nutná, aby židi a volnomyšlenkáři naše kněžstvo nevyhladověli. Pomůže-li vláda ihned, pak se nebudou opakovat ony truchlivé obrazy bídy jako poslední dobou, kdy do naší redakce přišel jistý děkan z venkova, který již čtyry dny nejedl, a s pláčem prosil o kus chleba. A na lidu katolickém jest, aby ihned pořádal sbírky ve prospěch nasycení našich kněží. Vzhůru do boje ve jménu toho, kdo nám dává chleba! Vzhůru do boje, ostrostřelci! Trojanus.

Venkov: Drancují naše živnosti. Právo lidu lže, až se mu u huby práší. Podívejte se na Náchodsko, vy páni soudruzi, jak tam dnes dělný lid chodí se zamaštěnýma hubama a olizuje si všechny prsty.

A proč? Ve čtyřech obcích na Náchodsku ukradli nám soudruzi naše husy a naše prasata a pekou si je ještě dnes, přes to, že v Náchodě jsou čtyry švadrony dragounů, a z každé dělnické domácnosti vychází vůně našeho pečeného vepřového masa a vůně našich pečených husí a vůně ta volá o pomstu.

My jsme si svá prasata vychovali a své husy vykrmili a nyní přišly hordy soudruhů, vydrancovaly nám naše chlévy a škvaří si dnes po dokonané zkáze naše sádlo. Bochníků chleba si soudruzi ani nevšimli, ale šlo jim o naše prasata a husy, šlo jim i o naši krev. Zpustošené statky ukazují dnes cestu, kudy táhli Tataři soudruhů Němce a Šmerala, kteří jistě mají lví podíl na kořisti a přinesli si domů pěknou výslužku. Drancovali naše živnosti, ale zapomínají, že sedláci na Náchodsku mají své cepy a kosy, kterými zahnali jejich předkové mnohou čeládku, chtějící si pochutnat na práci jejich rukou!

Právo lidu: Hrozí nám kosami, cepy a mlátičkami! Venkov žízní po naší krvi, po krvi soudruhů Němce a Šmerala! Hrozí nám ubíjením našich venkovských soudruhů, aby ti nemohli protestovat proti lichvářské agrární politice hladu.

Vy, ženy dělné, pamatujte, že vaši manželé nejsou ode dneška jisti svým životem, až půjdou k agrárním vysávačům koupit trochu mléka pro vaše bledé dítky. Do mlátiček je nacpou, jich ustarané hlavy cepy a kosami spořádají a vás zbaví živitele. Žízní i po krvi naší a nejraději by vás ovdovělé a znásilněné venkovští zemani zapřáhli do žentourů, aby vydělávali s vámi, ubohými obětmi jich krvežíznivosti.

Český cukrář: Poněvadž cukr opět přidražil, zmizel nám starosta společenstva i s pokladnou. Nechť jeho defraudaci vezmou si na svědomí páni, hrající u nás na burse!

Řádný učitel

Povídka ze Slovače

V čistě slovenské obci Harazdu ve spišské stolici v severních Uhrách žil Arpád Börö, který dělal sedlákům opánky, opravoval čižmy, znal málo slovensky a byl učitelem na tamější škole, kde pomocí rákosky vtloukal dětem do hlav maďarštinu a úctu k Maďarům.

Tento pán, který bydlel v Magyárkirály népiskola, nestudoval nikdy na učitelském ústavě. Byl původně obuvníkem a průpravy k učitelskému povolání nabyl u vojska v Kosici, kde stal se u honvédů šikovatelem. Když vysloužil svá léta, vzal si za manželku paní Pekes, vdovu po panu Pekes, který byl důvěrným přítelem pana Horáziho, vrátného v ministerstvu vyučování v Pešti.

Vzav si vdovu po důvěrném příteli pana Horáziho, stal se on též důvěrným přítelem tohoto pána. Podkladem tohoto postupujícího přátelství s osoby na osobu byla, jak někteří říkali, paní Pekes, kdežto jiní mluvili cosi o vypůjčených před léty třech stech zlatých, které splácel pan Horázi něžným přátelstvím k oběma manželům, zkrátka, pravdou je, že pan Horázi a pan Arpád Börö stali se přáteli. V té době nemluvilo se však v ministerstva vyučování o ničem jiném, než o pomaďarštění Slovenska a o nedostatku dobrých učitelů.

Pan Horázi byl vlastenec, pan Arpád Börö vlastenec a muž, který znal číst a psát. Pan Horázi byl vrátným v ministerstvu vyučování a přítelem muže, který znal číst a psát.

A tak se stal bývalý obuvník a šikovatel honvédský učitelem v Harazdu.

Nikdo se ho neptal, co zná, stačilo, když, představen jsa ministru o dvě patra výš, než bydlel jeho přítel, na otázku na ministra: „Slibujete, že se přičiníte, by z Harazdu tala se maďarská obec a z dětí Maďaři?“ odpověděl: „Isten biszony, bůh je svědek, že ano, Excelence, užiji všech prostředků.“

Vzal si pána boha za svědka a měl druhý den dekret. Říkalo se, že je pan Horázi rád, že se zbavil bývalé paní Pekes, když si ji odveze pan Arpád Boro mezi Slováky, neboť prý paní Böröová žárlila na pana Horáziho.

Nevím, zdali dnes je pan Börö řídícím učitelem v jiné obci na Slovensku, ale tolik vím, že asi před třemi léty, kdy mně na mých cestách po severních Uhrách spravil boty, byl ještě pouhým učitelem.

Ale ty boty mně spravil znamenitě. Všechna čest panu učiteli; a o jiné znamenité jeho správce bot může vám povědít pan Béla Šavaňú (Savanyú), vrchní školní dozorce v uherském ministerstvu vyučování, elegán na slovo vzatý.

II

V Pukanci, v hontské stolici, hospodaříval na svém statečku sedlák Kyselák Juro. Ten měl syna Jano.

Tedy Jano Kyselák z Pukanca říkali jeho synu.

Dnes mu říkají Béla Šavaňú z Bakabanye, poněvadž Pukanec má dnes docela jiné jméno než před léty.

Tenkrát totiž začla korunová měna a vláda měla ten dobrý nápad, prodávat jména maďarská po koruně. Za korunu křestní, za korunu rodové. Za dvě koruny ze Slováka Maďar. (Později to bylo za osmdesát haléřů a dnes je to zadarmo; to jen mimochodem, poněvadž tenkrát Jano Kyselák nebyl tak šťastný a musil za to platit.)

(Ještě malá poznámka: Mne to někdy velice pletlo, poněvadž na příklad před rokem jsem s nějakým člověkem mluvil, a ten se jmenoval Isák Löwenstein. Po roce se jmenoval Isák Bártanyi a následující rok István Bártanyi. A když již tak o tom povídám, tu dojal mne svou tragikou osud jistého Gyuly (Julia) Kákonyie; šedesát let se ten pán jmenoval Mojžíš Löwy a jen půl roku Gyula Kákonyi; umřel za půl roku, neuživ ani dokonale svého maďarství; chudák totiž čekal, až ta přeměna na Maďara bude zadarmo.)

Za dvě koruny zbavil se tedy pan Šavaňú svého jména křestního i rodového a ty dvě koruny přinesly mu štěstí. Jakmile se jmenoval Šavaňú Béla, tu čím dále tím více shledával, že jazyk maďarský je krásnějším a že by tento svět vyhlížel zcela jinak, kdyby na něm byli samí Maďaři a kdyby to snad přece nešlo, tak aspoň samí uralcoaltajci.! ⁷⁰

S nevšední pílí vžil se do vokální harmonie těchto trochu divokých jazyků, bádal a shledal, že vlastně ti proklatí Slováci to byli, co kradli slova Maďarům. Ta drzost! Slováci říkají seno, Maďaři sena, Slováci priekopa, Maďaři priekopa, Slováci skríňa, Maďaři sekrény, Slováci večera, Maďaři vačora, Slováci obed, Maďaři ebéd, Slováci hrable, Maďaři gereble, Slováci súsed, Maďaři szomszéd! Hrom aby do těch Slováků uhodil! Přes tři sta takovýchhle slov ukradli Maďarům.

Napsal tedy vědecké dílo, neboť pobouření jeho bylo veliké, ve kterém Slovákům vynadal a dovozoval, že je tedy úplně logické, když Maďaři vezmou Slovákům ta slova nazpátek, čili když z nich udělají Maďary.

Ony dvě koruny a tato vědecká práce založila jeho štěstí.

Ministerstvo vyučování všimlo si takovéhoto badatele, vědě dostalo se ocenění.

Béla Šavaňú postupoval rychle, rozhodně rychleji, než maďarisoval Arpád Boro Harazd, až konečně stal se vrchním školním inspektorem v ministerstvu vyučování a byl pověřen úkolem, aby prozkoumal školní poměry v Harazdu, neboť stížností bylo už tolik na pana učitele, že konečně bylo nutno někoho vyslat.

Pan Arpád Boro prováděl divné věci.

III

Již se stala zmínka o tom, že vrchní školní dozorce v ministerstvu byl elegán na slovo vzatý. Před deseti lety jistě udával tón všem gigrlatům, procházejícím se po nejhezčí pešťské ulici, na Andrássy utcza.

Ačkoli byl v mnohých kruzích vzhledem ku své vědecké práci pokládán za učence, odvrhl dávno onu nedbalost, jaká je vrozena učencům, zejména německým. Předně nebyl učencem, za druhé nebyl Němcem. Své vědecké nedostatky nahrazoval úborem a cenu svých vědeckých prací lakýrkami a milostnými zápletkami. Při každém svém milostném dobrodružství objevoval se v lakýrkách. Pěkné lakýrky a oděv elegantního střihu působí na ženy víc než sebelepší vědecká práce, třebas by to byla práce Bély Savaně proti Slovákům.

Na své lakýrky a na svůj elegantní oděv mohl se vrchní školní inspektor lépe spolehnout než na svou duchaplnost.

Kolika kráskám popletl hlavy na Andrássy utcza, a jen na jednu jedinou neúčinkovaly jeho lakýrky a jeho elegantní zjev.

Tímto abnormálním zjevem mezi ženami byla slečna Etelka, která si za dva měsíce potom, co nejprve ji šly doprovázet lakýrky pana Bély Šavaňú, vzala za manžela jakéhosi notáře, odněkud ze stolice Ugoča; když pak jednoho dne v zimě vlci roztrhali jejího pana manžela, nic nedbajíce, že trhají královského uherského notáře, objevila se paní Etelka ve vdovském šatě opět na promenádě v Andrássy utcza a zase ji doprovázely k domu lakýrky pana Bély Savaně, který jí nyní dával návrh, aby si ho buď vzala za manžela, nebo ho milovala. Chtěla na něho zavolat strážníka, a tu on ji prosil, aby si to rozmyslila. Rozmyslila si to tak dalece, ze za tři měsíce dala se oddat s advokátem Falvou ze Spišského Podhradí (Szepesi Váralja) a lakýrky pana Savaně klapaly smutně bez průvodu dámských botek po chodnících Pešťské promenády.

Ke všemu byl advokát Falva jeho přítelem ze studií, což trochu potěšilo nešťastného mého vrchního školního inspektora. Bylo mu to rozhodně milejší, že si vzala jeho spolužáka; zdálo se mu zprvu, že přece jen jeví se v tom trochu náklonnosti k němu; nakonec se mu o tom nezdálo nic, jen si myslel, že až někdy se dostane do spišské stolice, navštíví Falvu ve Spišském Podhradí a jeho lakýrky že nenápadně šlápnou na botku paní Etelky Falvové.

Jede tedy pan Béla Šavaňú prozkoumat školní poměry v Harazdu a telegrafuje advokátovi: „Dnes v Harazdu, zítra u Vás. Váš Béla Šavaňú.“

„Z Harazdu jsou do Spišského Podhradí tři hodiny cesty,“ myslí si vrchní školní inspektor v ministerstvu vyučování, „proč bych toho tedy nevyužitkoval? „ Jeho lakýrky se lesknou a pan Šavaňú pozorně zkoumá stížnosti na učitele Arpáda Boro.

Pak se mu oči klíží a on usne, aniž by dospěl do konce.

„Harazd!“ volají venku konduktéři. Vrchní školní inspektor vyskočí z vagonu, maje pod paží haldu nepřečtených stížností na zdejšího učitele, a jak skočí, tu skočí na kámen a jedna z lakýrek se na povrchu rozřízne.

Pan Béla Šavaňú zaklel a vskočil do bryčky, čekající na stanici, a přitiskl k sobě zuřivě stížnosti.

Půl hodiny jede se od stanice do obce a po celou tu půlhodinu vrchní školní inspektor zuřivě hleděl na krajinu.

Jak se objeví bez lakýrek ve Spišském Podhradí před paní Etelkou? Jak se objeví s rozříznutou lakýrkou?

„Co dělá učitel z Harazdu?“ tázal se hněvivě kočího.

Kočí odvětil, že nezná maďarsky.

„Čo robé pán rektor?“ zařval zuřivě slovensky.

„Ej nadral se (opil se) pán rektor,“ odpovídá kočí klidně.

Pan Šavaňú podíval se na své lakýrky. „To je ničema, myslí si; „jaká to pitomá krajina. Co mám dělat s tím chlapem Arpádem Boro, co mám dělat s lakýrkama?“

IV

Kočí nelhal, že se pan učitel opil, ale byl by lhal, kdyby byl řekl, že je ještě opilý. Pan učitel již trochu vystřízlivěl, poněvadž se opil dopoledne při vyučování; teď se již nevyučovalo, a proto nepil, nýbrž spravoval v učebně boty pro jednoho sedláka za potokem. Hvízdal si čardáš a zíval.

„Milá Marie,“ pravil k své ženě, „vyváděl jsem něco dnes dopoledne?“

„Chtěl jsi zastřelit sedláka Panoču, když přišel se tě ptát, proč biješ denně jeho syna při vyučování.“

„Panoča si nikdy nedal spravit ke mně boty, proč bych tedy nebil jeho syna při vyučování? Ostatně, Tót nem ember (Slovák není člověk).“

Před školou zadupaly podkovy koní, zahrčela bryčka a zastavila se.

Paní učitelová běžela se podívat a v mžiku již byla zase u pracujícího chotě.

„Školní inspektor,“ volala zděšeně, „už na tebe došlo!“

Vtom vstoupil dovnitř pan Béla Šavaňú.

„Jsem vyslán,“ pravil beze všeho úvodu, odkládaje na lavici cylindr, a usedaje na židli, „od ministerstva vyučování, abych vyšetřil celou řadu stížností, vedených na vás, pane Arpáde Boro; myslím, že vy jste ten Arpád Boro, který se denně opíjí.“

Podíval se na něho a pak na svou rozbitou lakýrku a znovu zmocnila se ho divná zlost a jal se probírati archem stížností.

„Vaše Excelence,“ jektal pan Börö, „Vaše Excelence ráčí se snad mýliti, neboť já se denně neopíjím, vyučuji, abych tak řekl, řádně jazyku maďarskému, aniž bych se opíjel, aniž bych tedy, Vaše Excelence, dával špatný příklad svěřené mládeži.“

„Pane Arpáde Börö,“ pravil slavnostně vrchní inspektor, »to by bylo nejmenší. Zdejší farář Misko si stěžuje, že děti týráte a trýzníte, že bijete, až děti omdlí. První takovou stížnost podal před deseti léty a poslední před čtrnácti dny.

Uznáte, že už to takhle dál nemůže jít, třebas by to byly slovenské děti.“

„Vaše Excelence, zdejší farář jest zarytý pansláv; kdyby mohl, prodal by uherskou krajinu Rusům. Tomu se ovšem nelíbí, že vyučuji v jazyku maďarském; on by si přál, aby školy byly slovenské. Je to fanatik. Ve svých kázáních štve proti Maďarům a říká, že dítě slovenské má se učit slovensky, a ještě jiné podobné velezrádné výroky možno od něho slyšet. Tomu by se mělo věřit?“

„Hm, ale bylo současně se stížností zasláno i lékařské vysvědčení jednoho případu ztýrání školáka. Hoch měl dva prsty zlomeny.“

„Vaše Excelence, nehoda, pouhá nehoda. Školáci nechtěli zpívat hymnu Isten áld meg a Magyar’ (,Bože, chraň Maďara’). Trestal jsem je po řadě a hoch se zlomenými prsty přišel první na řadu.“

„Vy prý máte jen pět obecných škol, pane učiteli,“ tázal se dále inspektor, nahlížeje do stížností, „ba dokonce neznáte ani násobilku. Tak na vás udává dokonce Gazda, zdejší kupec a svědkové.“

„Panslávi, Vaše Excelence; od posledních voleb můj největší nepřítel jest ten hazzaaruló (vlastizrádce). Já to byl, který v Szepes Olaszi pomohl tamějšímu faráři, výbornému našinci, opíjet a přemlouvat voliče, já to byl, který zfalšoval volební lístky, Excelence, aby nemohli panslávové prosadit svého kandidáta. Pod mým velením ztýrali obecní strážníci v Szepes Olaszi slovenského kandidáta, Vaše Excelence.

Radostný úsměv objevil se na tváři vrchního školního inspektora, ale zmizel brzy, jakmile se pan Béla Šavaňú podíval na své lakýrky.

Maje na klíně rozložen arch se stížnostmi, četl dále: „Arpád Boro zabývá se dále obuvnictvím místo vyučováním, jsa vyučeným obuvníkem. Běda otcům dítek, nejsou-li jeho zákazníky; pak děti snášejí peklo ve škole.“

„Vy jste obuvníkem?“ tázal se se zájmem.

„Jen, abych tak řekl, ze sportu, Vaše Excelence, pro sebe a pro svou rodinu, neboť není možno u venkovských obuvníků dát si dělat či spravit boty. Mají velice nevkusné formy …“

Panu Šavaňúovi zasvitla hvězda naděje, když se podíval na pana učitele a jeho červený nos.

„Troufal byste si, pane učiteli,“ tázal se vlídně, „mně jen tak ze sportu spravit lakýrku, aby nebylo znát roztržení?“

„Račte se zout, Excelence,“ pravil výborný učitel, „spravím lakýrku na stroji.“

„Vy máte dokonce stroj?“

„Také jen ze sportu, Excelence ...“

V

Druhého dne budil vrchní školní inspektor obdiv ve Spišském Podhradí svými lakýrkami, které byly tak krásně spraveny, že se panu Šavaňúovi zdálo, že vlastně ta oprava jim dodala krásy.

Budily obdiv i u paní Etelky Falvové, která považovala objevení se pana Bély v lakýrkách na tomto zastrčeném hnízdě za něžnou vzpomínku na ony doby, kdy na jejich majitele chtěla dát zavolat strážníka.

*

Pan ministr vyučování si teprve nedávno vzpomněl na to, že poslal pana Bélu Šavaňúa, který má naději při nejbližší změně vlády stát se ministrem, vyšetřit poměry školní do Harazdu, i zeptal se pana Bély na pana Arpáda Boro.

„Je to velice řádný učitel,“ odvětil pan Šavaňú, „jeden z těch starých, ale řádných ...“

„... obuvníků? “

70 Jazyk maďarský patří do řady jazyků uralsko-altajských, jako je finský, ostjacký, vogulský, permjacký, vzdálenější turecký, tatarsky a pod.

Řetězový obchod cukerinem

Osoby, které tu vystupují, jsou historické, a případ jistě pohne každého čtenáře tichým, zármutkem a soustrastí. Autor jeví opravdu snahu vytvořit jasný a plastický obraz.

****

Když při nejbližším setkání vytkl pan Wenzig panu Hörlovi tento nový podvod, odvětil týž neobyčejně klidně a rozvážně: »Změňte, milý pane, záklon z roku 1899 o tajném prodeji cukerinu, a vám slibuji, že si najdu něco jiného ... «             .

Římská literatura

Profesor latiny Mroch hrál večer v karty s jedním obchodníkem, s radou a nějakým dohazovačem v kavárně.

Hrál důmyslnou hru čapáry a prohrál celé služné. Nebyl dnes schopen vykládat o římské literatuře, i spokojil se tím, že vyvolával studenty a dával nedostatečně.

Utíral si občas hlučně nos a volal: „Ticho!“

Zdálo se mu, že každý v třídě má podobu s nějakou kartou. Přimhouřil oči a vyvolal Novotného.

„Řekněte mně, Novotný, co víte o Liviovi Andronicovi?“

„Livius Andronicus uvedl komedii po roku 240 po Kristu na římské jeviště ...“

Zatím co Novotný vykládal o jeho překladech z atičiny do latiny, přemýšlel profesor, jak je to možné, že prohrál tolik. Začátek byl přece příznivý.

Napřed snímali karty. On měl nejmenší, žaludovou osmu. Pak rozdával po dvou kartách a jednu odkryl. To byly trumfy, a sice žaludské eso. Pak dal každému ještě dvě karty a řekl: „Rabuji.“ Odložil jednu kartu. Měl tři trumfy a jednoho cizého krále. Ostatní prohlásili, že jdou také. Hrálo se o koruny. Kdo rozdával, dal dvě a ostatní po jedné. Přeje si někdo vyměnit karty? Ovšemže! Přál si obchodník dvě nové, dohazovač všechny čtyři, a pan rada jen jednu. On si vzal za cizího krále novou. A hle! Zas dostal trumfa. Desítku žaludovou. A dal jim ale na frak! Měl všechny štychy. Shrábl pět korun, ostatní dali po pěti korunách do banku. Bylo tam i se „za dávání“ sedmnáct korun, z toho urval při druhé hře deset korun. „To jsou ale čapáry,“ řekl pan rada, když zas prohrál... Při osmé hře vyhrával přes sedmdesát korun. A pak najednou plešatý číšník počal kibicovat, a než ho nějaký host odvolal s voláním: „Platit!“, prohrál už sto dvacet korun.

Dnes uznává, že se měl držet při zdi, jak říká obchodník. Ale, hrome, proč by neraboval eso!

Uhodil pěstí do stolu a zadíval se na Novotného. Novotný stál před ním s vytřeštěným zrakem a mlčel. „Nu tak pokračujte!“

„Už jsem prosím odříkal všechno, co vím o Liviovi Andronicovi.“

„Jak ten člověk hloupě vypadá,“ pomyslil si profesor, „zrovna tak jako bubnový svršek. A! vida, vida, také raboval bubnového svrška a prohrál při té hře přes třicet korun.“

„Člověče, Novotný, nedělejte si ze mě legraci a povězte, co víte o Statiovi Caeciliusovi...“

„Statius Caecilius přišel otrokem do Říma.“

„Hm, to by se shodovalo, Novotný, ale jaké byl národnosti ?“

„To není o něm známo.“

„Co, že není o něm známo? Já vám to povím. Byl rodem Insuber, nešťastníče. To je český student, naposled ani nevíte, ke kterému národu patřil kmen Insuberů?“ (Já ti dám, bubnový svršku! Rabuješ a pak se topíš!) Nevíte, vy to tedy nevíte, nedbalče, cigaretáři, vy lenochu. Jděte si sednout, máte nedostatečně a do konference už nebudete vyvolán. Insuberové byli Keltové, Novotný! Sednout.“

Profesor podíval se zuřivě po třídě. Tohle je překvapení! Tamhle Grulich šklebí se jako žaludské eso. Uši mu tak odstávají a nehty má jako drápy. Dvě hry byly pěkné s žaludským esem, ale když se jednalo o šedesát korun, přebil mu pan rada tím esem jeho krále žaludského.

„Grulich! Řekněte mně, Grulichu, učil jste se?“

„Učil, prosím.“

(Je to přece jen ten Grulich žaludské eso!)

„Dám vám, Grulichu, na vybranou. Vidím, že nic neumíte, proto dám vám nedostatečně hned, a vy si půjdete pěkně sednout. Nechci se s várna tahat. Vidíte přece, že jest zde plno žáků, kteří si přejí být vyvoláni. Rozmyslete si to?“

Někdo vzadu zakašlal nervosně.

„Ale šklebí se na mne to žaludské eso,“ pomyslil si profesor.

„Učil jsem se, pane profesore,“ prohlásil Grulich. „To se teprv, mládenče, ukáže. Tož mně vyložte význam Sallustiův.“

„Hlavní zásluhou Sallustiovou jest, že prvý utvořil umělecké, okrouhlé celky, ve kterých se vypravování, rozjímání a řeči střídají.“

„Dobrá, Grulichu, ale řekněte mně, měl Sallustius nějaké nepřátele, pokud se týče jeho spisovatelské činnosti?“

Na tuto záludnou otázku nebyl ubožák připraven.

„Sallustius neměl nepřátel,“ prohlásil po krátké úvaze.

„Výborně, Grulichu, dál se s vámi tahati nehodlám. Člověk, který neví nic o Asiniovi Golliovi, je v mých očích ubožák. Jděte si se svou nedostatečnou sednout...!“

V přední lavici počal se hlásit Pelikán. Bylo to jakési úpěnlivé zvednutí ruky.

„Pelikáne, co chcete?“ „Prosil bych, pane profesore, abych mohl jiti ven.“

Profesor podíval se na něho tázavě. Pelikán je sedmý od kraje, červený v líci, zkrátka červená sedmička. Počkej, chlapečku! Červenou sedmičku člověk musí rabovat, a má udělat jen jeden štych, ale ten štych udělat, to je sakramentská věc!

„Pelikáne, vy chcete utéci.“ „Vašnosti, já musím,“ řekl prosebně Pelikán.

„Vzhledem k tomu, že chcete se tak nejapné vyhnouti zkoušce, potvrzuje se můj nepříznivý úsudek o vašich vědomostech, a jsem nucen položit otázku. Jakou smrtí skončil Anulius Cremutius Cordus?“

Touto otázkou byla nad Pelikánem zlomena hůl.

„Zemřel ve vyhnanství,“ odpověděl Pelikán třesa se strachy. Proč by to neřekl? Mnoho římských spisovatelů zemřelo ve vyhnanství, proč by Anulius Cremutius Cordus dělal výjimku?

Červená sedmička se opovážila tohle říct. „Rabuji!“ No, Pelikáne, už je s tebou konec.

„Hochu,“ řekl přísně profesor, „Anulius Cremutius Cordus umořil se sám hlady a Josef Antonín Pelikán má zcela nedostatečně a může jít nyní ven.“ Na chodbě ozval se zvonec.

„Studenti,“ řekl profesor zastrkuje tužku do notesu, „dnešní den mne poučil, jak není snad mezi vámi ani jednoho, který utvořil si v duši celkový obraz o vývoji římské literatury. Pilná včela dělá si zásoby na zimu, čmelák se o budoucnost nestará. Studenti! U maturity se shledáme, a pak uvidíme, kdo z vás byl pilnou včelou a kdo líným, bídným včelákem.

Popadl klobouk a třídní knihu a odcházel zuřivě kouleje očima.

*

Na chodbě potkal školníka. Školník měl kulaté břicho jako bubnové eso.

Profesor si odplivl a vážně bral se ku sborovně, uvažuje, jak prohrál hru, když měl eso bubnové a bubnového spodka.

S Bohem počni každé dílo ...

Fejeton

S Bohem počni každé dílo ... Pán Bůh mně proto snad odpustí milostivě, že začínám se svatými, kteří patří též do rodiny boží. Dnes, dne 15. března, slaví každý pořádný katolický občan památky tří svatých. Svatého Speciosa, mnicha, památku skonání svatého Proba, biskupa reatinského a svatého Longina, mučedníka. Svatý Speciosus, ani svatý Probus netěší se takové oblibě jako svatý Longin, neboť se oba dva na to nezmohli, aby byli mučedníky. U katolíků těší se největší oblibě vždy mučedníci, o čemž nás mohou poučit soudy svaté inkvisice. Že se oblibě netěší, to je vidět z toho, že na křtu svatém málokdo dá jmenovat své děti Speciosem nebo Probem; ba ani jako pseudonym jména ta nejsou oblíbena.

Druží se k vulgárnímu Matěj, kteréžto jméno mají jen dva spisovatelé. Pan Matěj Čapek z „Národních listů“ a pan Matěj Kovář, profesor na gymnasiu v Truhlářské ulici a věhlasný spisovatel různých krásných básniček do katolických listů, jako do „Českého jinocha“, do „Českých květů“, do „Svatého Vojtěcha“, do „Kříže“ a do „Marie“. Svatý Matěj, mučedník, trpěl okolo léta Páně šedesátého a spisy Matěje Čapka a Matěje Kováře trpí čtenáři ještě dnes, neboť ti oba Matějové ještě žijí v našem století. Logická spojitost mezi svatým Matějem a svatými Speciosem a Probem není žádná. Matěj byl mučedník a tihle dva umřeli pokojně. Speciosus za stolem seděl v klášteře a pokrmů dle knihy sv. Řehoře požíval v hojnosti. Tak umřel při jídle. Nevěřící by řekl, že se tak nažral, až pukl, kniha sv. Řehoře o tom však neříká ničeho. Svatý Probus pak zemřel důstojně jako biskup okolo léta Páně 550. Před svou smrtí, jak vypráví sv. Řehoř biskup Probus poslal věřící, kteří mu dávali klystýr, a tak v těžkosti jeho mu nápomocni byli, do pokojů, aby po práci pokrmem se posílili, sám pak zůstal na posteli s jedním pacholátkem. A nyní bude spiritisty zajímat, že k němu vešla pak dvě strašidla, která měla na sobě prostěradla. Pacholátko dalo se do křiku a tu mu svatý Probus řekl, že jsou to svatý Iuvenalis a svatý Elesterius, mučedníci. Pachole se jich leklo a uteklo. Když pak lidé se sběhli, biskupa našli mrtvého a duši jeho vzala s sebou ta dvě mučednická strašidla. A nyní, kdo to byl svatý Longin?

Svatý Longin dle vysvědčení svatých evangelistů byl rytíř. Synu božímu umírajícímu bok kopím otevřel a tím sobě dvéře do království nebeského.

Bylo to na Kalvárii. Kristus Nazaretský visel na kříži a voják Longinus dostal rozkaz, aby vrazil kopí do boku visícího. Krůpěj krve padla mu na tvář a on počal věřit. Stal se mučedníkem. Pilátovi žoldnéři sťali mu hlavu a hodili na smetiště. Od doby Longina uplynulo mnoho století. Kolik vojínů by dnes na místě Longinově také věřilo, kdyby mělo dobíjet zmučeného. A věřilo by, ne že zmučený je synem božím, ale věřilo by v idee, které ukřižovaný hlásal. A Longin, mučedník. Církev ho přijala za svého, Longina revolucionáře, kterého kapka krve z dobitého uvedla na jiné myšlenky a vštípila mu zášť proti římským a židovským byrokratům, kteří pověsili na kříž jednoho člověka, který vštěpoval do ujařmeného lidu ne lásku, ale nenávist proti nim. Z toho muže udělali Boha, z Longina svého mučedníka, jménem muže, který kněze nenáviděl, celé kasty kněží počaly vydělávat. Longine mučedníku, kterýs trpěl třicet let, po narození toho velkého revolucionáře, kterého jsi dobil kopím, dnes, kdybys žil, jistě by jsi kopí své vrazil do těch lhářů, kteří udělali z tebe světce...

Dnes je tomu 1951 let, co v římském senátu byl rozbodán dýkami Gaius Julius Caesar, římský triumvir, tyran a velký vrah, jehož skutky plovou v krvi všemožných národů. Sentimentální vrah! Když mu Brutus začal hrozit dýkou, tu ten člověk, který tisíce lidí dal chladnokrevně pobíjet, řekl plačtivě: „Et tu mi fili?“ (i ty můj synu). Senátoři toho tyrana propíchali dýkami jako řešeto. Pamatuji se, jak ve čtvrté třídě latinské četli jsme jeho paměti, které Caesar sám napsal. Na každé stránce pochvaluje si, kolik dnes lidí pobil. Nám kvartánům bylo tenkrát velmi sympatickým, když jsme překládali, kolik Caesar pobil Germánů. Přáli jsme si, aby každý pobil tolik Němců při nejmenším. Proto číhali jsme na německé gymnasisty v městském parku a do hromad písku u mříže parku schovávali si na ně rákosky. Paměti o válce galské (De bello gallico) vzbudily v nás krvežíznivost. Kdyby nebylo toho, že musili jsme ku překladu z latiny do češtiny vyhledávat slovíčka, byli bychom je četli ještě raději. Nezapomenutelná klasická výchova!

Náš profesor z latiny byl hodný člověk. Dorozuměl se s profesorem z češtiny, a poněvadž jsme tenkrát z čítanky četli pěkný vlastenecký článek o Radeckém, jak chránil Rakousko, dostali jsme za úkol z češtiny srovnávat činnost obou vojevůdců. Zklamali jsme se. Radecký nepobil ani třetinu Taliánů, jako Caesar těch svých Galů. Jaký to byl neschopný člověk tenhle Radecký. Šli jsme tedy na mladé židovské hochy, kteří si hráli v městském parku. Škoda, že při tom nebyl pan Březnovský. Městský policajt měl radost, že jsou židi biti, a smál se na celé kolo. Když se to doneslo do gymnasia, nestalo se nikomu nic. Pan katecheta se za nás přimluvil.

Byl to hodný pán. Kdyby byl v době pogromů na Rusi, byl by jistě býval první, který by znásilňoval židovské dívky. Kromě náboženství zabýval se též pranostikou. Byla to dojemná shoda, jak dovedl náboženství s pranostikou sloučit. Prorokoval povětrnost. Hrozil pekelným vedrem. Říkal: Březen bez vody, duben bez trávy a člověk bez Pána Boha, v pekle se škvaří. Od něho pro život mnoho dobrého jsem pochytil, jako že mrzne-li na den sv. Gertrudy, trvá trudy, trvá zima ještě 40 dní a že prší-li na suché dni, bude drahota... Nezapomenutelný člověk!

Zanedlouho už bude jaro. Slunce bude ve znamení

Skopce a ulice jsou ve znamení rekrutů. Jaro krásné, všem tvorům spasné!

Přijde jaro přijde, bude zase máj... Jaká to rozkoš postavit se pod vojenskou míru na jaře. Jaká to radost, když člověka vyzývají šetrně, aby přišel čistě umytý.

Na jaře zamaž, na podzim zapraš.

Jaro nám otec i máti, kdo nesel, nebude mu zráti.

Páni vojenští neseli, ale zraje jim všude po celém světě.

Jaro je pro ně rozkoší. „Otočte se!“ A rekrut čistě umytý, nahý otáčí se a obrací. „Tauglich!“

Rozkošné jaro! Přijdou legie poetů. V lesích se budou hledat fialky, skromné fialky, které upoutají na sebe jen svou vůní.

Mnohý rekrut je také skromný, tak by rád zalezl jako fialka do křoví, aby ho nenašli, a mnohý nevoní. Za každého však voní křestní list svými léty. 21, 22, 23 let. Ty tři číslice representují jaro ubohého lidstva rok co rok.

Letos je rok 1886, 1885, 1884! Mládenci narození v tom roce mohou říct směle: Jaro přízeň, léto trýzeň. Slovo „tauglich“ obsahuje jen sedm hlásek, ale těch sedm hlásek znamená třicet šest měsíců.

A kdyby se svlékl takový mladík někde jinde než v odvodním sále do naha, zavřeli by ho do blázince. Nu a takhle ho zavřou do kasáren.

A tak jsem to začal s Pánem Bohem a skončil s vojákem...

Satisfakce

Nemohu tvrdit, že bych znal všechna pravidla týkající se slušného chování, nicméně soudím, že jsem přece jen jemný a distingovaný člověk.

Přečetl jsem již mnoho knih o slušném chování, znám zpaměti mnohé citáty, kterých může člověk použít ve společnosti, a ještě víc znám těch, kterých slušný mladý muž použiti nesmí.

Vím, jak se má hovořit k dámám u stolu. Nevyptávám se nikdy na rodinné intimní záležitosti, jako zdali se jim v létě nerozeschly necky, a podobně.

Jednou jsem byl zavřen a odnaučil jsem se tam jíst nožem, poněvadž do kriminálu nože nedávají. Získal jsem tedy i tam na slušném chování.

Vím též, že se nesluší, když při hostině jde mísa kolem, lžíci, kterou se nabírá, olíznout, když jsme si již nabrali vrchovatý talíř, a opět strčit do mísy. Nebo vypůjčovat si od ženicha po svatební hostině pětník na domovníka a ujišťovat ho, že zítra časně ráno ho přinesu.

Na žádné hostině jsem neřekl též své sousedce opovrženíhodný výrok: „To jsem se nacpal, budu si muset, slečno, povolit kalhoty, má-li se tam ještě něco vejít.“

Jsem citlivý vůči nejmenším a nejmalichernějším přestupkům dobrého tónu a s hrůzou vzpomínám na nápis v jídelně malých bavorských lázní: P. T. lázeňští hosté se slušně žádají, aby během oběda nekrkali.

Jak krásně naproti tomu chová se pravý džentlmen. Ten ví, že v jedné knize o bontonu stojí doslovně: „Pocítíš-li potřebu krknout, omluv se svým sousedům i hostiteli, že odcházíš za neodkladnou obchodní záležitostí. Víš-li však již předem, že těmito svými žaludečními obtížemi mohl bys kazit slavnostní náladu, dej si zaslati fingovaný telegram, že se ti utopila sestra nebo švagr či něco podobného, a nikdo tě nebude zdržovat.“

Znám celou literaturu o slušnosti. Vím, že není dovoleno sahat do cizího talíře svým jídelním příborem, a když se soused nedívá, vybírat mu tam nejlepší sousta.

Jsou některé věci v různých těch knihách o dobrém mravu společenském, které zdají se být napohled jednoduché. A to jest po mém názoru správné. Takovým poučováním se lecčemus nemilému předejde. Vždyť již ve starém zákoníku stojí zcela jednoduše jedno pravidlo společenského taktu: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ A od základních takových pravidel slušného chování ve společnosti přejde se k složitějším bodům dobrého mravu, řekněme například k ubrousku.

Znal jsem z jedné takové knihy tento návod: „U slušného člověka nesmí nikdy ubrousek zastupovati funkci kapesníku. (Viz kapesník, rýma, kýchnutí do talíře.) Ubrousek si uvazujeme kolem svého krku a třeba dát pozor, abychom se přitom neuškrtili, což kazí náladu. Ukrásti ubrousek není slušné. Máme-li připjatý řád, kříž nebo medaili, uvážeme ubrousek tak, aby naše vyznamenání bylo vidět. Nepokládá se též za slušné leštit si ubrouskem při společném obědě medaili.“

Zvykl jsem si tak, že neopomenul jsem nikdy podívati se do některé z knih o slušném chování, do těch četných společenských katechismů, ať jsem podnikal cokoliv. Některé pokyny jsem tam nenašel (jako například jak si máme počínati na veřejném záchodku, abychom se líbili), ale ty věci vyvíjejí se samy sebou od případu k případu a člověk se základními pojmy slušnosti rychle se přenese i přes nevysvětlitelné věci v oněch knihách.

Jinak obracím se k nim vždy. Znám z nich, jak se má člověk chovat u holiče: Není zvykem dobrého mravu strkat do hostů, kteří právě jsou holeni, a usazovat se v jich křesle a křičet, že ti páni počkají. Trapným zjevem bývá krást u holiče voňavky nebo dát se holit na cizí předplatní lístek. Pravý džentlmen nečiní ani jedno, ani druhé.

Znám z nich, jak se má člověk chovat v elektrické tramvaji: Pravý džentlmen nikdy nesedne si dámě na klín ani nepoplivá druhému na plošině boty. Jemný mrav též předpokládá, že slušně se omluvíte, když někomu propálíte kabát viržinkou nebo dokonce svého souseda podpálíte jako stodolu hořící sirkou, kterou mu nedbale hodíte do kapsy. Vypíchne-li vám nějaká dáma jehlicí oko, nesmíte se tvářit uraženým, nýbrž s úsměvem smeknout a říci: „Neračte se, prosím, milostivá, znepokojovat, mně stačí úplně jedno.“ Když omdlíte, hleďte, abyste nepadli na staršího pána nebo dámu. Pravý džentlmen má k stáří úctu. Také není známkou přílišného společenského taktu, když si sedneme na dítě a zamáčkneme ho.

Och ty zlaté knihy, plné tklivého poučení! Hlavním základním pravidlem slušnosti je žít s každým v míru.

Jestli se vám někdy přihodí, že někoho urazíte, tu: „Hleďte ho uvést na jiné myšlenky.“

Když tedy například někomu utrhnete ucho, což se stává a čemuž se někdy nevyhnete, hleďte býti zábavným a vtipně poznamenejte: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Promlouvejte dále o významu přísloví a pořekadel, přejděte z toho na mudrosloví prostého lidu, zkrátka mluvte do něho tak dlouho, aby zapomněl, že nemá ucho. Uraženého hleďte vždy zabaviti.

To jsem si opakoval též posledně, když jsem jel do Bráníka do písečných a říčních lázní.

Vyzbrojen jsem byl různými předpisy, jak se má slušný člověk chovat, když jde do společné lázně, kde kromě pánů koupají se i dámy.

Přečetl jsem a vštípil si v paměť, že dávat dámám pasáky ve vodě jest neslušné stejně jako jakékoliv štípání. Skočíme-li s můstku nějaké koupající se dámě na hlavu, rychle vylezeme a přehodíme přes sebe koupací plášť a jdeme se jí omluvit, jestli se totiž zatím neutopila. Stalo-li se to neštěstí, zmizme rychle z místa neštěstí a neopomeňme její rodině poslati soustrastný telegram. Na pohřeb ovšem nepůjdeme v plavkách.

Z různých opatření v lázních, sloužících k otužení a posílení lidského zdraví, nejvíce se mně zamlouvala lázeňská restaurace.

Stromy byly dílem namalovány na plátěné stěny kolem, dílem byly fingovány prostřednictvím několika vavřínů, zasazených do písku.

Uprostřed té krásy stály stoly a židle. Kromě toho víc nalevo ze středu stál jsem tam i já a rozhlížel se kolem. Naproti seděla v plaveckém černém trikotu dáma dosti tělnatá, ale přece ne tak příliš, aby oko nemohlo na ní spočinout se zalíbením.

A mé oko spočinulo. Rozdělil jsem si ji na dvě pole. Od hlavy k pasu, od pasu k patě. Střídavě jsem tedy pohlížel na tu či na onu část a myslím, že leckteré hříšné myšlenky jsou příjemnějšími, když si je systematicky rozdělíme. Dáma mne pozorovala, vstala, šla k mému stolu a řekla: „Pane, proč se tak drze na mne koukáte, počkejte, až přijde můj muž.“

„Zajisté, že na něho počkám,“ řekl jsem vlídně, „času mám dost a poslední parník jede v devět hodin.“

Dáma v černém trikotu se zuřivě na mne podívala a šla si zas sednout ku svému stolu. Za chvíli objevil se její manžel, vytáhlý hubený pán se zlatým skřipcem na nose. Chvíli s ním něco mluvila, pak ten pán se napil piva, zvedl se a šel ke mně.

„Pane,“ řekl pevným hlasem, „vy jste fixíroval zcela nestoudně mou paní.“

Jaksi měkčím hlasem dodal: „Já jsem Kraus, zástupce velkoobchodu s uhlím Bršánský a spol.“

„Vy tedy ráčíte být pan Kraus,“ zvolal jsem radostně, připomenuv si, že pravidlem společenského chování je: hledět vždy uraženého přivést na jiné myšlenky.

„Krausů jsem znal několik,“ pokračoval jsem, „Bohuslava, Josefa, Zikmunda, Antonína, Karla, Metoděje, Bohumila, Viktora ...“

„Pane,“ ozval se pan Kraus, „já chci...“

„Vím, co chcete,“ pravil jsem, „chcete říci, že nejste ani Bohuslav, Josef, Zikmund, Antonín, Karel, Metoděj, Bohumil, Viktor Kraus, zkrátka že jste jiný Kraus. Vskutku se také na vás nepamatuji. Výšku máte jako Metoděj Kraus, hlas jako Bohuslav Kraus, oči jako Josef Kraus, vlasy a vousy jako Antonín Kraus, Kraus také jste, a přece nejste nikdo z nich. To je víc než podivuhodné a zajímavé, nemám pravdu?“ „Pane, já jsem sem přišel...“

„Já také,“ řekl jsem sdílně, „šel jsem pěšky. Na parníku bylo natřískáno a člověk zkusí tam strašnou půlhodinku v tomhle žáru, jezdíte raději malým nebo velkým parníkem?“

„Ale dovolte, já bych rád věděl...“

„Lepší je jezdit velkým, buďte ubezpečen, a mohl byste se případně seznámit s kapitány, a tak jich prostřednictvím získat nějakou tu dodávku uhlí. Firma vaše přece snad není drahá. Prodáváte také antracitové uhlí? Jak je drahé? Mohl byste mi říci, jak to přijde, že se do každých kamen nehodí. . .“

„Pane,“ řekl měkčeji uražený manžel, „na antracit jsou zvláštní kamna, neboť je třeba velkého žáru. Máte dnes 50 kg za 4,80 až 6 korun a ani si nepochutnáte. Hoří strašně rychle. Máme však jiné uhlí z Lomu v Čechách, lepší než osecké nebo mostecké. To je náš důl, důl naší firmy. Dělám teď jen obchody s tím naším uhlím, jest velmi levné, nepoměrněji levnější než kladenské, je úsporné svou výhřevností a porovnejte, prosím, ceny.“

Šel k svému stolu, kde měl nějaké papíry, a přinesl s sebou brašnu. Živě gestikuloval.

„Porovnejte, prosím, toto: 1000 kg duchcovského - 1000 kg našeho hornolomského. To je rozdíl cen a přitom to naše je I A jakosti a to duchcovské jest udáno v ceně jako sorta II B. A nyní, prosím, porovnejte tyto ceny kladenského.“

Sedl si ke mně a nyní bylo mi asi tak, jako když padnete do tekutého písku. Ten vás pomalu vsaje do svých bezedných hlubin, stáhne vás nepozorovaně do sebe.

Házel do mě číslice, brikety, švindl s hornoslezským uhlím, rozhovořil se dojemně i o rašelině a za hodinu jsem podlehl.

V parném červenci, při třiceti stupních tepla na slunci, podepsal jsem objednávku na pět vagónů jejich hornolomského uhlí.

Vypotácel jsem se ze slunečních lázní a jedině mne sílilo vědomí, že jednal jsem, jak předpisuje kodex slušnosti:

Uraženého hledět přivést na jiné myšlenky a dáti mu všemožnou satisfakci.

A není pět vagónů uhlí pěknou satisfakci?

Sdružování mezi zvířaty

Zajímavou otázkou pro zoologii jest zjistiti, jakým způsobem zvířata se sdružují a proč tak činí. Jsou zde různé možnosti, jež mluví bud o vespolné obraně i společném útoku, aneb dokonce o zvláštních biologických vztazích mezi životem celých velkých skupin zvířat, a to právě jen zvířat nižšího a nejnižšího stupně vývoje.

Tak vidíme, jak veliké rozdíly jsou mezi spolčovacími systémy vyšších savců a mezi oněmi společnostmi, sestavenými v říši hmyzu a v říši podivných tvorů, jako jsou mořské sasanky. V mnohých případech vidíme, že jde o zvláštní poměry, které možno nazvati ochrannými opatřeními v říši zvířat. Poměr mořské sasanky k raku poustevnickému uvádím zde jako příklad takového ochranného opatření, kdy dvě nestejná individua, mající v daném případě jeden a týž účel, využitkovati náležitě přítomnosti druhého, tvoří společnosti. Zde běží tedy o zištné vykořisťování druh druha, což jim samým nikterak neškodí; setkáváme se však v přírodě též s takovými zjevy, že společnosti mezi zvířaty byly založeny i na zotročení jednotlivců.

Zde právě lze mluvit o parasitech, příživnících, již těží z jediného individua, neopouštějíce ho, ale kteří ve svém poměru k hostiteli vlastní úkol společnosti neplní.

Promluvíme tedy pouze o společnostech vzniklých na základě vzájemné shody nebo sestavených tak, jak nutí je učinit fysiologie zvířecí.

Důležitou pomůckou v tomto ohledu je studium zvířecí psychologie, studium zvířecí duše, jež existuje, byť by i to v pánu tvorstva, člověku, budilo nezasloužený odpor, urážející a ničící jeho staré, zpozdilé předsudky o svrchovanosti lidské, která u jiných forem vylučuje něco obdobného s lidskou duší. To snad právě bylo příčinou, že tak pozdě přistoupilo se opravdu vědeckým způsobem ku studování zvířecí psychologie, jež hraje tak důležitou úlohu při tvoření se společností mezi zvířaty. Právě tento bod, důležitý ku prozkoumání této otázky, není posud podroben takové úvaze, aby vyhovoval předmětu. Tato věc týče se hlavně hmyzu a nižších živočichů, jako měkkýšů, korýšů atd., mezi nimiž vyskytují se společnosti, čítající tisíce, ba miliony druhů (viz korále).

Mnohé z těchto společností mezi zvířectvem staly se člověku předmětem potřebným a člověk odcizuje výsledky práce těchto společností a přitom on, jenž v říši zvířectva na vše sáhne svou neomalenou rukou, těší se výsledku práce těch tvorů, kteří se pro něho namáhají, pracují. On chválí je, dávaje je sobě za příklad, mluví o pilných včelkách a beze všeho zmocňuje se jejich zásob. Mezi hmyzem setkáváme se s tak dobře organisovanými společnostmi, že jejich činnost uvádí nás v úžas svou propracovaností, přesností těchto pilných a svědomitých pracovníků. To vše bylo dříve souborně jmenováno pudem a pudovými úkazy a jest na psychologii zvířat, aby náležitě prozkoumala, kde končí pud a počíná úmyslné konání.

Od těchto dobře organisovaných společností liší se nahodilé slučování jednotlivců u savců vyšších k určitým výkonům. Tak šelmy kočkovité, jako lev a tygr, jež jsou jak známo samotáři, sdružují se v čas potřeby na loveckých svých výpravách. Černoši afričtí vypravují, že druh pomáhá druhu. Chápou tedy vyšší savci význam a potřebu slučování a možno mluviti o celých spolcích na odboj a výboj? Řekněme prostě, že ano.

Sdružování paviánů v krajinách, kde jest hojně levhartů, oproti jednotlivým samotářům žijícím v bezpečných skalách Habeše, jest nejlepším důkazem, jak savci chápou důležitost sdružování v boji o život. Zde jde tedy o úmyslné preventivní opatření zvířat a není to pud, jest to rozvaha, rozum, úmysl a vědomí větší bezpečnosti.

Je-li nás více pohromadě sdruženo, snadněji odoláme nepříteli. Energičtěji vystoupíme. Tlupy vřeštících opic, házejících kusy dřeva po zvědavém cestovateli v lesích Afriky a Indie, jsou nejlepším důkazem oceňování sdružování se stejně jako stáda divokých přežvýkavců na pampách jihoamerických, vyciťujících v organisaci, sdružování se moc a sílu.

Ovšem vyskytují se i společnosti zvířat, aniž by byl vyplněn nějaký úkol. Nemyslíme tím snad společnosti takové, jež uměle byly utvořeny, kde jednotlivci sehnaní takřka násilím, z různých stran, mocí zvyku přilnou ke skupině, v niž nevolky byli vřazeni, jako je tomu u našeho skotu a bravu. Snad ale je zde na místě zmíniti se o koních, již po bitvě druží se v divoké stádo, jež šíleným tempem proletí bojištěm, budíc běs a hrůzu, ale nevyhovujíc žádnému účelu, deptajíc naopak v půdu prudkými nárazy kopyt i to, co ušetřil běs války, sloučivších se pod vlivem děsu a hladu, jejž však v tom šíleném letu, při tak ohromném množství ukojiti nemohou.

Teď, v jeseni, naskýtá se však každému, kdo zajímá se o thema o sdružování zvířat, vzácná podívaná na společnosti našeho stěhovavého ptactva. Nejde tu o obranu, nejde o útok. Jen morální podporu hledá druh v druhu a ptactvo, jež v létě žije jen v rodinách, pochopí před dalekou poutí výhodu skupiny oproti jedinci. Všechny tyto příklady dokazují, že příčiny sdružování se zvířat řídí se buď momentálními, nebo trvalými poměry, v nichž jedinci se nacházejí, jež dají se lépe využít, vyvarovat, pozměnit neb upraviti, spojí-li se více jedinců v jedinou tlupu za týmž účelem. Jedná-li se při tom o pouhý pud či o jistou fázi inteligence, nelze ovšem na tomto místě problematicky řešiti, a nutno spokojiti se danými fakty.

Jisto však je, že ať si mluvíme o společnostech, jež tvoří mravenci, včely či zvířata na vyšším stupni vývinu, ptáci a savci, že mezi těmi všemi v hlavních, zásadních rysech jde o poznání důležitosti toho, co člověk již od nepaměti činí a moderní člověk v politickém a hospodářském ohledu provádí.

Společnost a organisování se jest mocí, jež zdolává veškery překážky.

Sedmkrátstotisíc velvyslanců, vyslanců a

 konsulů

I

Anglický spisovatel Wells napsal knihu: „Na druhé straně Siria“.

Obsah jest zcela jednoduchý. Dva cestovatelé ocitnou se znenadání, cestujíce ve Švýcařích, v oblasti jiné planety a jiného slunečního systému. Jsou na druhé straně Siria. Zprvu nepozorují žádných změn. I tam jsou Alpy, pod nimi též leží jezero, nepochybně, jak si říkají mezi sebou, „Ženevské jezero“, sestupují dolů, ale místo Ženevy vidí zcela jiné město.

Nejde jim to do hlavy a po různých dobrodružstvích teprve konstatují, že jsou docela na jiném světě. Útvary geografické jsou tytéž jako na zeměkouli, kterou záhadným způsobem opustili. Mapa, velice přesná, znázorňuje tytéž výkroje pevnin v mořích, je tu i Velká Británie i Irsko, Amerika, Island, Asie, Afrika, Austrálie, ostrovy v Tichém oceáně, evropská pevnina, Madagaskar, Zanzibar. Hory, řeky jako na zeměkouli, kterou opustili. Krkonoše, Alpy, Rudohoří, Pyreneje, Ural, Himalaje atd. Dunaj, Spréva, Labe, Volha, Rýn, Vltava atd. Jako od krejčího vystřižené státy. Skandinávie s hlavou psa atd. Přirozené útvary státní. Dolina a kolem hory. Jako na staré zeměkouli, točící se kolem svého slunce.

A zcela jiné poměry... Wells píše nakonec: „Můžete si sami vytvořit nový úsudek o tom, co se tvoří na druhé straně Siria.“

Můj úsudek je tento:

II

Předpokládám tedy, že na té druhé straně Siria je ve středu pevniny, která odpovídá přesně Evropě, stát, který by asi opět odpovídal Československé republice jak horskými systémy, tak i rozvodím a vůbec všemi geografickými poměry. V tom státě, podle Wellse, musí panovat zcela jiné poměry, než v našem slunečním systému. Solidarita planet vyžaduje ovšem stejné geografické seskupení ve vesmíru, ale domácí poměry mohou být jiné. To připustí jistě každý inteligentní člověk i censor.

Předpokládám tedy, že v onom státě na druhé straně Siria, odpovídajícím svými geografickými útvary naší republice je:

Sedmkrát sto tisíc velvyslanců, vyslanců a konsulů. Na první pohled na tyto cifry vidí každý nepředpojatý člověk, jaký to ohromný rozdíl mezi našimi poměry a uzákoněnými výsadami ve státě na druhé straně Siria.

Zde, v naší republice, platí každý občan na své zástupce v cizině necelých 100 Kč ročně, nečítaje ani malého poplatku na jejich representaci, ale tam je hůř.

Sedmkrát sto tisíc velvyslanců, vyslanců a konsulů na druhé straně Siria, ti něco sežerou. Oni žerou do nekonečna. Ale na druhé straně Siria jsou všichni přesvědčeni, že tak musí být, jak správně řekl tamější ministr zahraničních záležitostí:

„Seznámit nákupu chtivé obecenstvo v cizině s našimi knoflíky může se stát jedině pomoci banketů a representace!“

„Bez representace žádná obchodní smlouva!“

„Uvolnění vývozu husích jater do ciziny nemožné bez five of o’clocku na našem velvyslanectví!“

„Přejede-li automobil našeho ministra velvyslance nějakou bábu, stoupají tím vyhlídky pro náš zahraniční obchod, poněvadž je to rep-re-sen-ta-ce!“

Kam se my hrabeme v naší sluneční soustavě.

Kam se hrabe Tusar et cetera se svým automobilem. Nadáváme, pravda, a tam je ještě hůř!

III

Představte si tuto volovinu, kterou dělají na druhé straně Siria. Vedou o všech svých sedmkrát sto tisících velvyslancích, vyslancích a konsulech přesné záznamy v ministerstvu zahraničních záležitostí. Připouštím, že jsou snad až příliš upřímní, ale do státního archivu, jak my si jej zde představujeme, nehodí se takovéto poznámky jako:

„Ministr velvyslanec čís. 3 (trojka) prodělal vůči západním státům kalhoty v otázce nastolení samuraje. Zakoupen nový automobil se značkou „D. J. D.“, připočteno na úhradu M. V.“

„Konsul čís. 54: Zvýšena apanáž o 60 tisíc místní valuty. Získal objednávku na 12 krabiček zápalek.“

„Vyslanec čís. 15.672: Ujednal obchodní smlouvu a spolek na výboj a odboj s jižní točnou. Nahrazeny útraty s tím spojené v obnosu 1.700,000.712,16 v naší měně.“

„Ministr velvyslanec čís. 365.829: Prohrál boty a kalhoty ve ferblu se zástupcem přátelského spolku. Útraty hrazeny.

„Vyslanec čís. 695.342: Zúčastnil se na devalvaci naší měny, upozorněn na své povinnosti, slíbil dodávku krokodýlích kůží na vázání holdujících adres representantům států.“

„Konsul 2.525 odvolán se svého místa, poněvadž omylem byl určen na místo zničené před 2000 lety zemětřesením. Dostal odbytné v obnosu 950.000 a omylem určen na ostrov v jižních mořích, který se propadl před 150 lety. O náhradu odbytného se jedná.“

„Ministr velvyslanec čís. 421.368: Vyjednal vojenskou smlouvu s neznámým státem, nenalézajícím se na mapě. Zavedeno disciplinární vyšetřování s ředitelem kartografického ústavu. Sestavena vyšetřující komise z ministerstva vyučování.“

IV

Vidíte, vážení přátelé, jak to chodí na druhé straně Siria. My si můžeme ještě gratulovat, že se u nás nedějí takové trestuhodné přehmaty.

Naši ministři, velvyslanci i vyslanci i konsulové stojí na svém místě.

Nauka prof. Zengera o tak zvané solidaritě planet je skvěle vyvrácena.

Naši zástupci v cizině jsou všude váženi a milováni, a díky jejich ostrovtipu, nemůžeme se již dnes považovat za upocené mládě ve středu Evropy, s kterým si mohou státy ostatní na západě dělat co chtějí.

Nejsme již pod kuratelou! Naše slovo platí v celé Evropě! Bouchneme pěstí do stolu a všechno se před námi třese. Co my si usmyslíme, to je svaté před celou Evropou. Nikdo už s námi nehraje komedii. Nikdo už nám nezařízne nějakou tou konferencí velvyslanců náš spravedlivý hněv!

Sen Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre

Některé věci nedají se srovnat takřka vůbec s lidským rozumem. A to je právě to, o čem chci mluvit. Ačkoliv celá věc i záležitost připadá mně víc než vážnou, hodlám o ní promluviti způsobem jistě nenápadným, aby události, které se zběhly, nenarazily nikde a nijak.

Předesílaje tuto jistě skromnou předmluvu, míním tím celou teorii i otázku, jak já, prostý člen české společnosti, používal jsem různých triků, abych stal se hezkým nejen snad v očích p. Waltnera, Hamleta, ale i v očích jiných pánů hostů.

Přikrádal jsem se k nim úlisně, a výsledek toho všeho byl, že opakovala se ta stará historie, při které jednotlivci, cítíce se poškozenými, krčili prostě rameny.

Z vlastní zkušenosti mohu vzdáti více nejmenovaným díky, že mně věřili na slovo to, co jsem vykládal o své chudobě.

Byli to zejména mí vlastní přátelé, kteří použili té příležitosti, aby se ukázali pravými džentlmeny. Na svá vlastní konta objednávali mně káranskou vodu, případně i jiný druh vod, kteréž vody neměly nikdy nic společného s ohnivou vodou cestovatele Frice v Jižní Americe. Přesto však neúprosně dál trval jsem na svém programu. Přicházely doby, kdy přítel Waltner vlastnoručně dával mně na hlavu čepici, což znamenalo, jak přirozeně se děje průběh všech věcí, náhlý nucený odchod.

Pamatuji se s určitostí, že při té příležitosti upadl jsem čirou tehdy náhodou do jednoho automobilu, jehož šofér, okamžitě strašně ulekán, odvezl mě až do Libně, kde jsem mu ovšem marně snažil se onu věc vysvětlit.

Po všech těch různých zkušenostech neustal jsem však v obtěžování některých návštěvníků Montmartru, žádaje od nich kupříkladu k ránu, aby mně zaplatili cestu do Monte Carla a půjčili mně do rulety 20.000 korun, i jiné případy se udály. Kdy jsem totiž požádal jednoho poslance, aby byl tak laskav a přimluvil se za mě, abych nemusel, až přijdu do Vídně, zúčastnit se v kuloárech naslouchání o obstrukci. Tak to šlo jedno po druhém.

Waltner i Hamlet byli z toho již nervózní a celou mou činnost v Montmartru nenazývali jinak než „pumpování“! Nebyl jsem si ovšem vědom, co to slovo vlastně znamená. Během času byl jsem však poučen náležitě o významu toho slova.

Přišel ke mně totiž jeden můj dobrý kamarád Egon Kisch a ironicky se usmívaje se sarkastickým úsměvem řekl ke mně: Zaplať za mne, Hašku, jedno pivo.

Pochopiv tedy neúplně, co to vlastně „pumpování“ znamená, počal jsem některé hosty obtěžovat, abych nezůstal pozadu, dokonce o dvě piva. Má-li býti má zpověď úplnou, prohlašuji tímto veřejně, že v některém případě jednalo se dokonce i o tři piva. V některém i o pět piv. Odhadoval jsem návštěvníky prostě podle nálady. Dosáhl jsem té praxe, že jsem je žádal i o trabuka. Jeden z návštěvníků, který neměl při sobě tolik, aby mně kromě své útraty mohl zaplatiti deset piv, daroval mně místo toho stavební parcelu. Události pokračovaly tou měrou, že Waltner i Hamlet nespali v dobách, kdy jim sama příroda i hosté popřáli klidu. Nejhůř ovšem na tom byl Waltner.

Jestli Hamlet s klidem cynika snášel průběh těchto událostí, byl to Waltner, který, jak se sám často vyjádřil, měl ve spánku takzvané „Alpendrücken“. A jednoho dne se Josefu Waltnerovi zdálo, že jsem úplně sám v Montmartru a vedle mne že sedí nějaký host, který samým šampaňským polévá stoly i mne samotného. Útrata toho hosta již činí 2 000 - 3 000 korun, a najednou že vytáhnu na něj browning.

Josef Waltner vtom vykřikl: „Hašku, co to děláš, vždyť nám zkazíš našeho nejlepšího hosta!“ Když to vykřikl, šel se přesvědčit dolů. A přišel právě včas. Jaroslav Hašek, totiž já, pumpoval jsem právě Hamleta, aby mně dal na hotel! Kolkolem bylo už prázdno, bylo jedenáct hodin dopoledne.

Portýr Funk pak vyváděl mne do osvětlených ulic velkoměsta.

Montmartre – 1915

Sen kvartána Papouška

Kvartán Papoušek šel na procházku s Gaiem Juliem Caesarem.

„Nevím, hochu,“ řekl Julius Caesar ku Papouškovi tónem, jakým mluví profesor latiny, „jak dalece prospěješ v jazyku latinském.“

Byli právě za městem v polích a Papoušek s bázní pohlédl na Julia Caesara, který vyhlížel právě tak jak na obraze visícím ve třídě. Přísný, kulatý, upjatý v tógu a na nohou sandály. Na hlavě měl však věnec z pampelišek místo vavřínu.

„Učím se, s Toníkem Pálkou,“ odpověděl bojácně Papoušek, který si všiml, že Julius Caesar má také po boku meč, jímž probodl vůdce Aremoriků.

„Toník Pálka neprospívá,“ řekl zachmuřeně Julius Caesar, „slyšel jsem od vašeho ředitele, že nevěděl, kdy byla bitva u Farsalu, ve které jsem porazil... kohopak, Papoušku?“

Ubožák se lekl. Široko daleko jen lány polí, nikde živé duše, Caesarův meč se leskne ve slunci a Papoušek neví nic o bitvě u Farsalu.

„Toník Pálka,“ vyrazil ze sebe Papoušek, aby se zachránil, „říkal o vás, pane Gaie Julie Caesare, že jste nepřekročil Rubikon.“

„Cože,“ zahoukl Caesar, „quindam? A to máš pěkného kamaráda! Povedu ho pod jhem do Říma a liktory mu dám stíti hlavu. Víš, co jsem udělal s Ariovistem?“

„Tak daleko jsme prosím ještě nepokročili,“ uděšeně zašeptal Papoušek, „učili jsme se, že Galie jest rozdělena na tři části, quarum unam incolunt Belgae, tertiam Aquitani, z nichž jednu obývají Belgové, třetí Aquitani.“

„Kdes nechal druhou část?“ vykřikl zlostně Caesar plivaje do polí, „jste všichni darebáci! Roku 54 před Kristem dobyl jsem Británie a napsal o tom kapitolu do svých pamětí o válce galské. Roku 1909 dozví se to takový hoch, jako je vás většina a nepamatuje si datum, byť bych ho i zabil! Bylo to roku 54 před Kristem a ne 53, jak včera mylně řekl při dějepise Bukáč, tvůj spolužák. Dostal za to nedostatečně a dobře mu tak. Proto jsem neválčil s Britany, neporážel Aeduje, Belgy, Aremoriky, neporazil Vercingetoriga, náčelníka Arvernů, aby Bukáč dostal nedostatečné a plakal.“

Julius Caesar mečem srážel pampelišky na mezi a ozdoboval jimi svou hlavu.

Kvartán Papoušek ulekaně hleděl na Caesara a chtěje se mu zavděčit pravil: „Vím, že jste, vašnosti, jednou řekl: Veni, Vidi, Vici.“

„Ovšem,“ odpověděl blahosklonně Julius Caesar, „něco podobného jsem řekl, nejsi úplně netečný vůči mé osobě a to mne těší.“

Mluvil dál jako profesor latiny: „Bohužel tvé vzdělání je povrchní, kdybych se tě zeptal, v kterém roce opustil jsem Egypt, dáš se do pláče. Za mých dob neplatilo se tak veliké školné, ale přece byli hoši chytřejší. Pamatuji se, že jako klouček ve tvém stáří zabil jsem dýkou otroka, který nechtěl skočit do nádrže vařící se vody. Měl jsem učitele rétora N. Antonia Guiphona, tomu jsem ukousl prst. Chodil jsem v Římě po fóru a v šestnácti letech zabil jsem druhého otroka, který mne nepozdravil. Pak jsem pokračoval na cestě slávy a svedl jsem konečně několik vítězných bitev a nakonec i Kleopatru. Vy jste však zbabělci. Dostanete-li cenzuru, bojíte se rákosky, máte strach z písemných prací. Když se na vás ředitel podívá, zblednete. Nezasluhujete slitování. Bylo by záhodno, aby vás odvezli do arény a poštvali na vás profesory a ředitele středních škol, ozbrojené krátkými meči. Pak by se vás liktoři veřejně ptali na skladbu latinskou a vaše odpovědi by rozzuřily profesory. Povraždili by vás v písku arény, poněvadž neumíte užít náležitě konjunktivu po spojce cum a infinitivu cum accusativo. Jiné dal bych hodit lvům, poněvadž nesprávně užívají futura exakta. Jest hrozným zjevem, že tvůj spolužák Winter vymýšlí si slovíčka latinská, je-li pak tázán na různé významy, przní jazyk latinský a ještě hanebnější je, že neví nic o bitvě u Mundy, po které jsem se stal 17. března roku 45 před Kristem pánem celé Římské říše.“

Julius Caesar se vztyčil, zapletl si věnec pampelišek i něco jitrocelového listu a mateřídoušky.

„C. k. školní rada,“ pokračoval, „schválila mé Zápisky o válce galské, buď tak laskav, odevzdej tento věnec c. k. vrchnímu školnímu inspektorovi.“

Julius Caesar sňal s hlavy věnec pampelišek, jitrocele a mateřídoušky, podal jej Papouškovi a zvolal: „Přemýšlej o skladbě latinské!“ a vznesl se na nebesa.

Kvartán Papoušek se probudil. Naproti na posteli oddychoval a pískal nosem jeho otec. V ranním šeru vyhlížel jeho obličej přísně. Papoušek si náhle vzpomněl, že zítra obdrží jeho otec cenzuru, poněvadž on dostal v konferenci nedostatečnou z latiny. Pak se zraky jeho svezly na kalhoty, které přehodil večer přes židli. Kvartán Papoušek tiše zaplakal do peřin...

Sen popíchaného

Schůze našeho obecního zastupitelstva v

 Mejdlovarech - Volí se obecní strážník

Schůze panské sněmovny 

Schůze plesového výboru

Plesový výbor konal horlivou debatu o tom, má-li být pozván na ples okresní hejtman.

První člen plesového výboru nikterak se netajil s tím, že je okresní hejtman špatný člověk.

Druhý člen výboru doplnil to poznámkou, že v době, kdy český národ . . .

Nebyl tak statečný jako první člen výboru, nedořekl, jen dodal: „Myslím, že víte, co tím myslím já.“

Třetí z výboru prohlásil, že okresní hejtman zavinil několik konfiskací jeho časopisu, čímž utrpěl on škodu 60 K, ježto větší část časopisu nebyla ještě rozeslána.

Pak vystoupil předseda výboru a naznačil, že uznává všechny ty snahy očistit společnost na plese od různých individuí, ale že má jeho žena bratrance. Ten bratranec je nemocný muž, otec několika dětí, z nichž nejstarší syn je sluhou na okresním hejtmanství a podporuje svého otce. Nemá ještě definitivu, může být na hodinu vyhnán, což se také zajisté stane, když okresní hejtman nebude pozván. Proto mu jeho manželka kladla na srdce, aby se přičinil, by okresní hejtman pozván byl, jinak v opačném případě musil by složit předsednictví a jeho žena nepřijala by také hodnost čestné dámy. Tím snad řekl dosti. Neobhajuje okresního hejtmana, ale je přesvědčen, že kdyby přišel jiný na jeho místo, byl by ještě horší.

Po předsedovi pravil čtvrtý člen výboru, že planým radikalismem ničí se nejkrásnější myšlenky a zásady. Nebude-li pozván okresní hejtman, dá se jeho žena s ním rozvést. „Když nepozvete pana okresního hejtmana,“ končil utrápeným hlasem, „budu mít doma peklo, zničíte můj rodinný život, úřady vám budou šlapat na hlavy, což by si měl zejména zapamatovat první člen výboru. Kdyby přišla do jeho drogerie zdravotní komise, nevím, jestli by potom nelezl ke kříži.“

„Pánové,“ řekl první člen plesového výboru, „nyní slyšeli jste muže, který jeví velkou starost o mne a který nedávno při svatbě v domě našeho starosty mluvil pod vlivem dvaceti sklenic plzeňského prudké řeči proti úřadům. Dnes bojí se nepozvat okresního hejtmana na ples, poněvadž tomuto hrdinovi tak kázal zákon, jeho žena. Tato statečná choť slabochova kupuje s paní hejtmanovou každou sobotu na trhu jednu hroudu másla dohromady, aby prý jim to přišlo laciněji. Dosud ale paní hejtmanova nedala jeho choti za máslo ani haléře, a tak se bojí, že když nepozve její manžel pana hejtmana, rozzlobí se paní hejtmanova a nedá jí za máslo vůbec nic. Ostatně když já prý budu zničen, pakli zdravotní komise udělá revizi v mém krámě, jak to dopadne s oním statečným manželem, kdyby okresní hejtmanství chtělo zrevidovat účty, které po dva roky nemůže od něho dostat obecní zastupitelstvo, z prací kanalizačních, které prováděl zde s panem předsedou plesového výboru. Nechci útočit na pana předsedu, vymyká se to také z programu této schůze, ale zdá se mi přes ujišťování pana předsedy, že mu zde nejde jen o jakousi záhadnou postavu, sloužící na okresním hejtmanství, ale že tím synem ubohého bratrance jeho ženy, který nemá definitivu, je vlastní svědomí pana předsedy. (Hluk.)

Sedmý člen plesového výboru volá: „Špinavé prádlo!“

Předseda ozval se dojemným hlasem:

„Děkuji vám, pánové, za důvěru. (Veselost). Představoval jsem si dnešní schůzi zcela jinak. Pomíjím osobních útoků, které jsou tak nejasné, že nevím vskutku, proč je to právě ten pán výboru, který sám neví ani dne ani hodiny, dokud ještě bude společensky možným, a který dal se zde strhnout k výkřiku: ,Špinavé prádlo!’ Když ten pán stavěl městské jatky, které za rok potom spadly, běhal na okresní hejtmanství den co den. Co tam dělal? To se dá, pánové, vyjádřit zakašláním. Jistě však že tam nenosil špinavé prádlo. A tak se to má s námi všemi. A jestli třetí pán z výboru nebo pátý a šestý zapomínají,“ že okresní hejtman dal prostřednictvím soudu odsoudit pro utrhání na cti několik lidí, kteří mu oznamovali, že v záložně, v jejímž kuratoriu je první, třetí a šestý člen z plesového výboru, není vše v pořádku, tu se nedivím, že hlasují proti panu okresnímu hejtmanovi.

Pokud se týče druhého pána z výboru, který zaručil se svým jměním za finanční zdar plesu a je proti okresnímu hejtmanovi, tu prohlašuji prostě, že sto korun, které okresní hejtman upíše na pozvánku, není k zahození. A tak, pánové, budeme nyní hlasovat, když se již nikdo ke slovu nepřihlásil. Nátlak není činěn na nikoho, a proto vhoďte každý do této prázdné pokladničky lístek: s ,ano‘, nebo ,ne‘!“

Osm bylo všech členů plesového výboru, a když urnu otevřeli, našlo se dvanáct lístků s větou: „Pozvat okresního hejtmana!“

Při dobré vůli jde všechno . . .

Sibirskaja skoropadščina

Sibiřská skoropadština

Kolčakovská Sibiř hrozí sovětskému Rusku diktaturou statkářů, důstojníků a velkoburžoazie v čele se „svrchovaným vládcem, carským admirálem Kolčakem.

Kolem tohoto druhého Skoropadského se semkly všechny kontrarevoluční bandy, které uprchly z dělnického Ruska za uralské hory.

Teď se daly dohromady a rozhodly se, že zardousí moc dělníků a rolníků a utopí v krvi všechny vymoženosti revoluce, že připraví dělníky a rolníky o svobodu a zbaví je všech práv.

Obsazení Ufské gubernie a postup ozbrojených sil sibiřského Skoropadského k Buguruslanu je nepochybně pouze přechodný jev.

Meč revolučních rudých vojsk už visí nad hlavou sibiřského Skoropadského - Kolčaka.

Dějiny se vždy opakují. Ukrajinský Skoropadskij patří minulosti. Železná logika dějin, která nastolila diktaturu proletariátu, svrhne za prvním Skoropadským do propasti i druhého.

Stojíme před velkými událostmi, které povedou k úplné porážce sibiřské skoropadštiny a k vytvoření sovětské moci za Uralem a Altajem.

Zdvihlo se Povolží a proměnilo se v obrovský vojenský tábor. Na slunci se blyští bodáky rudých střelců.

A tyto rudé bodáky přinášejí nevyhnutelný konec sibiřské skoropadštiny.

Silvestr abstinentů

Silvestr zajíce s černou skvrnou na břiše

Zajíce s černou skvrnou na břiše vážili si zajíci z celého revíru. Byl to také rozumný a zkušený zajíc. Pravé legendy o něm vyprávěli zajíci mezi sebou. Zejména ten kulhavý zajíček, který si dovedl vymyslit takové různé hlouposti. Jak prý jednou ten zkušený zajíc pokousal jednoho honce, a že prý kdysi počíhal si na loveckého psa z bašínské hájovny. Jindy opět, když se sešli zajíci z toho podrostu tam u kříže před studánkou, aby si popovídali, vykládal jim ten kulhavý, že má ten rozumný zajíc poměr se srnkou.

„Víte,“ povídal, „s tou, které zmrzl první její synáček, kolouch, když uhodily najednou mrazy. Víte, s tou, která pak tolik plakala. A je to pravda, na mou duši, že kolikrát jsem je viděl jít spolu.“

Jedna zaječice poznamenala, že to také pozorovala, jak on za srnkou skáče, a že ho slyšela zcela zřetelně, jak srnce povídal: „Vidíte, slečno, dnes jsem sežral tolik kůry, až mám žaludeční obtíže.“ - „Usuzuji z toho,“ vykládala dále zaječice, „když takhle mluvil, že jsou spolu důvěrnými. Sledovala jsem ho, jak chodil za ní a jak sladce přitom mroukal. Když přišli na paseku, tak se zastavili, on před ní počal panáčkovat a omlouvat se, že jeho chůze je nejapná. Slyšela jsem ho dobře, jak mluvil, a viděla, jak si lízal přitom zadní běhy. Řekl: ‚Odpusťte, slečno, ale mé dlouhé zadní nohy jsou rovnoměrné chůzi velice na překážku. Rád bych také tak svižně chodil jako vy, slečno, ale nejde to. Mám takové hnáty už od mládí. Věřte mně, že bych byl tak rád srncem, a mne to někdy bolí, že jsem zajíc. Jindy jsem však opět hrdý na to, že zajíc jsem, poněvadž mám dobré a chutné maso. Poměrně k mé velikosti budu lip zpeněžen než vy, slečno. Toto mé stehno, račte se podívat, bude stát alespoň korunu.’ - Nerozuměla jsem, co mu odpověděla, neboť ona mluví strašně lámanou zaječinou, ale viděla jsem, že se rozzlobil. Počal dupat zadníma nohama a křičel: ‚Nemyslete si, slečno, že jsem nějaká pištucha a že věřím, co mně vypravujete, že váš otec si nepřeje, abyste měla se mnou poměr. Vy žádného otce nemáte, vašeho otce už dávno snědli.’ A kvičel zlostně dále: ‚Vašeho otce už upekli před třemi léty a nechutnal jim.’ Měli jste pak vidět, jak se ona rozzlobila a po něm rozehnala. Ale on jí vyčetl toho koloucha, kterého měla se srncem z cizího revíru, s tím sprostým vandrákem, který strašně nadává na zajíce, že prý mu sníme všechny kořínky. A když jí to vyčet, vyskočil a vykřikl: ,A toho sprostého srnce zakousnu!’ A ona se dala do pláče. ,Teď pláčete, co?’ křičel na ni, ,pro svého miláčka, bojíte se o něho. Že jste to však vy, tak vám dávám zadní pravou nohu, že mu neublížím, na mou duši, jako že jsem známý zajíc s černou skvrnou na břiše.’„

„Jednou,“ vmísil se do hovoru šedivý zajíc, který se stále škrábal, poněvadž dostal od honců blechy, „viděl jsem ho, jak se rval s jezevcem. Vy znáte toho žíhaného lotra. To není ten náš hodný jezevec od skály. Tenhle je ten od jeskyňky s tou hloupou mordou. Protlouká se strašně nepočestně životem a je takový sobecký podivín a zloděj. Dělá všem jezevcům hanbu. A tak ho jednou potkal náš kamarád. Umí dosti plynně jezevecky a zcela dobrácky se ho ptal: Jak se máte, příteli, přezimovalo se vám pohodlně?’ Jezevec však se do něho pustil nepřátelsky: ,Do toho vám nic není, vy pitomče!’ zafuněl. Náš kamarád se zarazil a řekl: ,Ale dovolte, kdo vám dal právo mně zde v lese nadávat? Vždyť chrochtáte jako černá zvěř!’ - ,Kdo že chrochtá?’ - ,Vy chrochtáte! Vy jste, pane jezevče, prachsprostý zloděj. Chodíte nám na březové kořínky a jste tak nezpůsobný, že polykáte i zmije. Viděli jsme vás, jak jste vybral i hnízdo čmeláků a slupl jste všechny larvy. Styďte se, vždyť jste býložravec!’ Sotva to dořekl, jezevec po něm skočil, a už bylo zle. Náš kamarád zadupal, a jezevec už byl v prachu, ani si neposlechl, jak on za ním vřeštěl.“

Když ukončil, objevil se u studánky sám hrdinný zajíc.

Pozdravili ho uctivě a jedna taková zaječí rukavice políbila mu uctivě pírko.

Hrdina revíru se posadil a beze všeho začal vyprávět. Znali to už všichni, ale stále se jim to líbilo. Zejména ona zaječice mohla na něm nechat světla.

„Tak už tomu budou čtyři roky,“ začal, „když jsem jim utekl.“ A vyprávěl s veselou myslí své vzpomínky z mládí, ačkoli to bylo neveselé.

Byl březňáčkem, když ho chytily živého děti na poli a přinesly do vesnice. Tak se ocitl v jednom statku a při vrozené inteligenci brzy se ochočil. Pak v létě tam přijeli nějací páni z města s malou holčičkou. A ta ho měla velice ráda, a to byla právě pro něho velká útrapa. Vodila ho na provázku k potoku a tam ho nemilosrdně koupala.

Už to nemohl vydržet, a proto utekl. Na zimu se však vrátil, a jak se mu to pěkně panáčkovalo v teplé světnici a co všecko se naučil!

Dnes právě to poznovu připomínal: „A vidíte, přátelé, tam jsem se naučil také čistotě a hlavně stal jsem se labužníkem!“

A mluvil úplnou pravdu. Nevím, zdali to bylo snad ctností, ale svědčilo mu to. Bylo-li to pak nectností, byla to také jediná nectnost v životě toho bodrého ušáka.

V jeho vzpomínkách defiloval bílý chléb, kterým ho krmili v zajetí. A ten bílý chléb tvořil po celý rok předmět hovoru.

Jednou se také hádal o jeho chuti s jedním míšencem králíka a zajíce, odporným švihákem, který se vždy chvástal se svou kůží a tvrdil chlubivě, že z kůže jeho bratra byly zhotoveny střevíce, které nosí doma paní lesní.

A tak žil náš hrdina klidně a spokojeně, vážen všemi.

Byl to skutečně charakterní a rozšafný zajíc. Jeho jediným přáním bylo, aby ho zastřelil, až sestárne, sám Jeho Jasnost kníže pán.

Ze toto přání nebylo splněno, na tom nese vinu jeden kočí, který právě o Silvestra vezl do myslivny z města koš se sladkým vínem.

Zima nebyla právě krutá a dobře se za zimních nocí, kdy krvavě svítil nad tichou krajinou měsíc, sedělo zajícům z revíru. Vypravovali si opět o něm, o tom jejich velkém rozumném miláčku, o zbožňovaném zajíci s černou skvrnou na břiše.

A ten zatím slídil v okolí a dobře viděl z lesa, jak ujíždí po silnici onen neopatrný kočí, který si v městě přihnul důkladně a nyní nějak podivně držel opratě v ruce.

Na silnici bývají patníky. Ty jsou z kamene, a jeden takový patník stal se kamenem úrazu. Zadní kolo drclo, koš s láhvemi sladkého vína spadl, víno ve velkých kalužích se rozlilo. Nešťastný kočí se pokřižoval, obrátil vůz a zdrceně vracel se do města.

A to vše viděl náš rozšafný zajíc. Přihopsal, čichl ke kaluži. Vonělo to. Lízl, zkoumal a shledává: je to chutné a dobré. Otočil se a už pelášil ku shromáždišti zajíců.

Už zdaleka křičel: „Objevil jsem něco zajímavého, všichni za mnou!“

A už za ním běželi.

Lízali, chutnali, dobré to bylo. Hopsali, jásali a za veselého hovoru navrátili se na své shromáždiště. Tak jim ten měsíc červený připadal rozmnožený v několikerém vydání.

A nejvíc točil se svět rozšafnému zajíci s černou skvrnou na břiše. Vylízal také dvě kaluže rozlitého vína. Počal najednou vřeštět, že musí zakousnout psa v hájovně, a již odhopkoval vrávoravě do lesa, zatím co ostatní za ním vřeštěli: „Šťastné pořízení přejeme vám!“

A ještě ho viděli, jak se mu pletou běhy a jak mizí ten chlupatý rozšafa mezi stromy. Už viděli jen pírko a pak nic.

Nesplnilo se přání jeho, aby sám Jeho Jasnost kníže pán ho zastřelil.

Na Nový rok na plotě u hájovny visela zaječí kůže. A ta kůže na spodní straně měla černou skvrnu.

Měl to smutného Silvestra statečný zajíc s černou skvrnou na břiše.

Sjezd mladočeské dělnické strany

Sjezd rodáků

I

Jsou lidé, kteří se zčistajasna najednou stanou nápadnými. Celou řadu let člověk na nich nic nápadného nepozoruje, jsou to docela obyčejní skromní občané, vykonávající řádně své povinnosti k rodině, státu a celému okolí. Najednou však nešťastný člověk začíná vrtačet a zatahuje do svého vrtačení jiné a jiné.

Myslí si například, že vynašel perpetuum mobile, dá o tom zprávu do novin, jeho dítky stávají se posměchem všech spolužáků a jeho manželka, která zprvu všude se chlubí: „Můj pan manžel vynašel perpetuum mobile“, je terčem všemožných urážek a narážek a musí se jít utopit. Potom jednoho dne vylákají vynálezce do povozu pod záminkou, že si přeje s ním se seznámiti ministr kultu a vyučování a už se jede do izolace.

Ještě horší druh pomatenosti bývá však svolání sjezdu rodáků, poněvadž přirozeně tato pomatenost zatahuje do svých sítí mnoho lidí, kteří se narodili na určitém místě, považují se za rodáky a hrdě vyslovují v návalu pitomosti slovo „zdejší rodák“, ačkoliv sami přece nemají žádné zásluhy o to, že se vůbec narodili.

 II

Když profesor Jeral přijel na prázdniny do svého rodného hnízda, nikdo na něm nic nápadného nepozoroval. Byl to docela obyčejný, střízlivý člověk, který všude dával najevo svou rozšafnost. Nabídl se též, že bude řečnit o Husově slavnosti, kteréhož úkolu se zhostil nešťastným způsobem, poněvadž měl svou řeč napsanou na papíře a začal ji číst, až když už bylo šero, takže na to neviděl, vyrážel ze sebe jen nesouvislé věty. Stala se mu také nehoda, že přirovnal mistra Jana Husa k hloupému Honzovi a strašně se druhý den urazil, když mu jeden pán řekl, že mluvil blbosti.

Od té doby se počalo po obci říkat: „Uvidíte, že pan profesor Jeral tady ještě něco provede.“

A také provedl.

Vypuklo to u něho zčistajasna po obědě, když řekl manželce: „Tak jsem se rozhodl, že svolám sjezd místních rodáků.“

Paní profesorová se dala do pláče. Její vzlykot přerušoval pan profesor: „Ano, svolám sjezd místních rodáků a napíši k tomu aktovku. Budeme maskovat dávno zemřelé rodáky, jak pijí čtvrtku piva v jasanovém háji, jedí ovar...“

Pan profesor se zamlčel, pak pokračoval: „S tím ovarem se to má totiž takhle. Jednomu mistrovi z lomu chcípá prase a ti, co pijí tu čtvrtku, pošlou vzkaz k řezníkovi, že pan mistr si přeje, aby hned to prase zapíchl a paní mistrová aby uvařila hned ovar a poslal jej jim, potom přijde sám ten mistr, nají se také ovaru a neví, že jí své vlastní prase, až nakonec to praskne a potom je konec.“

Ozvalo se těžké bouchnutí o zem, trvalo to několik hodin, nežli se paní profesorová probrala z mrákot a první její co bylo, byl zoufalý pohled na pana profesora, který seděl vedle postele a řekl ji: „Nevyrušuj se, miláčku, já právě sestavuji text na provolání ke sjezdu rodáků místní obce.“

K večeru se paní profesorová tak dalece zotavila, že vstala z postele a mohla jít zavolat lékaře, kterému všechno vysvětlila. Lékař se jí napřed optal, není-li snad pan profesor opilý, potom se jí tázal, zdali již dříve nemíval podobné záchvaty a ptal se též, co předtím jedl, než mu napadlo svolat sjezd rodáků.

Nakonec se oba shodli, že snad to bude po houbách, poněvadž pan profesor vynikal také mezi jiným tím, že sbíral různé prašivky a jedovaté houby a upravoval je na jedlé.

„V tom jsou rozhodně toxiny,“ řekl tajuplně pan doktor. „Prostředek proti tomu je zvracení, projímadlo, lihoviny, led na hlavu, horká káva. Já vám dám, milostivá paní, tři prášky a vy mu je nenápadně vhoďte do jídla! Co máte k večeři?“

„Opět nějaké jedovaté houby, pane doktore.“

„To je výborné,“ řekl lékař, „to se právě hodí.“

 III

Kde jsou rodáci? Kde jsou místní rodáci! Kde jsou rodáci vůbec?

Profesorovi Jeralovi se zdálo, že svolává sjezd rodáků celé zeměkoule. Ráno se probouzel jako upocené štěně a vzpomínal přitom na své sny předcházející noci, ve kterých se mu zdávalo o sjezdu rodáků Londýna, Paříže, Berlína, Vídně, Prahy a nějakého neznámého městečka na Novém Zélandě.

Od místního policejního inspektora pana Štěpánka dostal pan profesor Jeral adresy lidí zemřelých před třiceti lety, kteří se pohybovali v cizině a jimž vzhledem k úmrtnosti pozvání nedošlo.

Pan poštmistr dodával pečlivě svolavateli sjezdu místních rodáků poštou vrácené pozvánky ke sjezdu rodáků, kde bylo napsáno „adresát zemřel“, „adresát neznám“. Jenom za čtrnáct dní potom přišel přípis z Ameriky, jehož anglický text v překladě zněl: „Váš místní rodák a adresát byl oběšen pro loupežnou vraždu a zprznění černošky ze státu Illinois, distrikt Machenchen.“

To ovšem nic neznamenalo, poněvadž žije-li myšlenka, nemůže rozhodně nikdy odradit zpráva o oběšení rodáka v dálné cizině.

Bylo několik dopisů, kde se pozvaní rodáci omlouvali, že nemohou přijet. Z Vídně přišly tři dopisy, ve kterých souhlasně všichni, jako by se umluvili, psali, že by musili utratit miliardu korun a že se na všechno vykašlou.

Čtyři pozvaní psali z různých míst republiky, aby se jim poslalo na dráhu a zajištění útrat na sjezdu. Jsou ochotni odměnit se vypravováním na sjezdu svých životních příhod v cizině a přednesem kupletů.

Policejní ředitelství v Praze oznámilo panu profesorovi Jeralovi, že rodák Jindřich Marek je již od roku 1906 stíhán zatykačem pro krádež pivních trubek a křivou přísahu.

Došla též žádost vdovy po místním rodákovi Valkaunovi, ve které byla úpěnlivá prosba, aby jí obec zapůjčila 600 korun na zakoupení stroje na dělání zmrzliny, aby se mohla v létě uživit.

Obchodní cestující firmy na výrobu likérů pan Humera psal, že se na sjezd dostaví jedině v tom případě, když při slavnostním zahájení sjezdu bude otevřen bufet, pro který budou objednány likéry od jeho firmy. Přikládá ceník.

Rodák Durych poslal místo sebe nevyplacené psaní, obsahující hrozné urážky, že si teprve teď na něho vzpomněli po tolika letech, když ho vyštvali z obce obviňujíce ho, že ukradl věžní hodiny na radnici.

Staly se též různé mýlky s pozvanými osobami. Když se totiž radili s panem starostou, koho pozvat, sahalo se přirozeně do temné dávné minulosti.

„Vím určitě,“ řekl starosta, „že před lety byl zde kupec Pergler, který se přestěhoval do Kosmonos.“

Proto také odpověděla správa ústavu pro choromyslné v Kosmonosích: „Vracejíce přiložené pozvání sdělujeme, že Váš rodák, Karel Pergler, zemřel v ústavu 16. července 1901. Při jeho dodání do ústavu ztratily se dokumenty o jeho příslušnosti. Ošetřovanec sám nemohl podati žádné zprávy, odkud byl přivezen. Na základě vašeho sdělení o příslušnosti vašeho ošetřovance postupujeme materiál likvidačnímu odboru k vymáhání poplatku od vaší obce za ošetřování zesnulého.“

 IV

V den sjezdu chodil pan profesor Jeral střídavě se dívat na broumovskou a dolnotuzskou silnici, zdali nejdou nebo nejedou pozvaní rodáci.

Nešel nikdo. Pan profesor Jeral si vzpomněl, že by snad mohli přijít směrem od Malé Skály a poslal tudíž svou ženu nahoru na kopec, aby se dívala tímto směrem.

Paní profesorová sedla si na nejvyšším bodě na kámen a dala se do pláče. Po tolika letech šťastného manželství nakonec tohleto.

Od Malé Skály nešel také nikdo.

Seděla zoufale dvě hodiny a potom se podívala dolů do městečka a dostala hysterický záchvat, když viděla, že tam dole pan profesor Jeral leze po střeše radnice a vyvěšuje státní vlajku na počest sjezdu rodáků. Sestoupila do městečka a byla přivítána panem profesorem, který divně blýskal očima, zatáhl ji stranou do uličky a otázal se jí stručně: „Kolik jich jde?“

„Hm,“ řekla ledabyle, „zmeškali asi vlak, přijedou tím druhým k večeru, to mají ze všech stran přímé spojení. Nemusí se nikde přestupovat.“

Dostal najednou takový záchvat optimismu, že běžel do hostince, kde v sále měl se konat večírek na uvítanou přibyvších rodáků a tázal se, mají-li dost stolů a židlí.

Hostinský chodil jako zmámená ovce, neboť měl připraveno přes šedesát řízků a nyní bylo mu už úplně jasno, že je už šest hodin večer, že za dvě hodiny má se zahájit večírek a že dosud nepřijel ani jeden pozvaný rodák.

A profesor Jeral právě jako na zlost mu povídá: „Jen aby bylo těch řízků dost, to víte, většina přijede s rodinami. Takový sjezd rodáků je něco nezapomenutelného pro každého účastníka. Každý rodák chce se podělit se svou radostí se svými nejbližšími. Hlavně jenom hodně okurkového salátu, to je to nejlepší osvěžení po cestě, to víte, přijdou utrmácení, někteří ze Slovenska pojedou sem až dva dni.“

Když toto vyřídil, šel se profesor Jeral ještě jednou podívat k hořejší i k dolejší silnici. Z jedné strany nešel nikdo. Z druhé strany bylo vidět skupinu, stoupající nahoru, mezi kterouž vynikala nějaká uniforma.

Profesor Jeral běžel k panu starostovi a volal: „Už tu máme krajany.“ A také se nemýlil.

To z Mirohoštic šupovali sem do chudobince krajana a krajanku, dědka a bábu Sochorovic.

Profesor Jeral o této tragédii však zatím nevěděl, neboť byl v tu chvíli doma, chodil po pokoji a odříkával si z konceptu slavnostní uvítací řeč.

Bylo již krátce před osmou hodinou a z krajanů nepřišel nikdo.

Pokojem zněl hlas pana profesora: „A poněvadž, milí přátelé, doba dětství je nejkrásnější dobou života, vítám vás na tento sjezd a ještě jednou.“

Vedle v kuchyni dávala si paní profesorová mokrý ručník na své vyplakané oči.

 V

Téhož dne k večeru obdrželo místní četnické velitelství zprávu, že z vyšetřovací vazby soudu v Kodani uprchl několikrát již trestaný místní rodák Čeněk Hrouda a že nejspíše zamýšlí do své domovské obce kvůli nějakým penězům. Četnictvo bylo také upozorněno krátce před zahájením slavnostního sjezdu v osm hodin večer, že nějaký neznámý člověk jde sem do města, přelézaje ploty zahrad.

Tak přibyl Čeněk Hrouda na sjezd místních rodáků.

VI

Sjezdu místních rodáků účastnili se jedině samí místní obyvatelé, kteří se denně vídali a denně spolu se scházeli v hospodách, na náměstí, prostě si neuvědomujíce, že jsou rodáci a že na takové schůzky mají právo jednou za deset let.

Dnes tedy sem přišli na večírek jako na nějaké divadlo. Bylo zde též několik přivandrovalců, jako páni učitelé a p., kteří mohli míti titul „místních přátel“.

Hostinský si rval vlasy nad hromadou řízků a hrncem na prádlo, naplněným již připraveným okurkovým salátem.

Svolavatel sjezdu, pan profesor Jeral, stál nad tím, voněl k té hromadě řízků a říkal: „To je škoda, že jsem se již doma najedl. Měli jsme nové brambory s tvarohem. Budete mít těch řízků dost?“

Hostinský cosi zavrčel a v zoufalství zakousl se do hromady řízků, náhle však vyskočil, nabral do obou rukou po hrsti řízků a hrozivě se blížil k panu profesorovi, který s naivností dítěte mluvil: „Oni ještě přijdou, já to proto nezahajuji. On bude patrně nový jízdní řád…“

Vtom již po něm pan hostinský skočil a vrážeje mu řízky do úst křičel: „Nažerte se, pane profesore.“

Bylo to horší než roubík. Pan profesor se počal dusit a modral, svalil se ze židle na zem, hostinský v pravém slova smyslu pohřbil ho pod hromadou řízků, které naházel na něj, pak popadl okurkový salát, vylil to všechno na něho, vběhl do sálu a křičel: „Rodáci, pojďte večeřet...!“

 VII

Sjezd místních rodáků má soudní dozvuky. Pan profesor odjel, když se z toho uzdravil, hned z letního bytu, hostinský je u krajského soudu, Čeňka Hroudu dopravilo četnictvo ze sjezdu přímo k soudu do Kodaně a na profesora Jerala dotírá denně paní profesorová s otázkou: „Řekni mně, prosím tě, co hodláš napřesrok podniknout?“

Pan profesor mlčí a zanáší se před spaním myšlenkou svolat napřesrok do Prahy sjezd rodáků celé pražské župy a dá-li bůh, na třetí rok svolat na Říp a na okolní roviny sjezd rodáků celé Československé republiky.

Z malé jiskry velký požár bývá...

Vznikla z toho celá malá literatura v denních časopisech a těšili jsme se, když jsme přečetli, že skrčenci jsou čistě českou památkou pravěkou a že do té doby neznali je ani slavní archeologové, jako byl Vaillant, Cartain, Colebrooke, Naděždin a Lamanskij.

Archeolog Želízko mínil, že objevení se skrčenců v Čechách datuje se od nějaké doposud neznámé epochy stěhování národů. Po zkušenostech nově nabytých doplňuji vývody Želízkovy, že skrčenci objevují se i dnes v době tohoto velkého moderního stěhování národů a že nepopíratelně pocházejí z Čech i jsou rozšířeni po celém Rusku až do Asie a za Ural do Sibiře. Nalézají se ve všech možných táborech zajatců a čekají jen na toho, kdo by jejich kostry spojil drátky a posadil do vitrin museí.

O existenci těchto skrčenců podaly mně důkazy některé dopisy, došlé redakci tohoto listu:

"Ve třetím čísle Vašeho listu", ozývá se jeden krčeneček, "uveřejněn je článek pod názvem ¨Tragédie c. k. šikovatele Henry Hallera¨, atd. Nemohu pochopiti, že v nynější vážné době, obzvláště pro národ český, mohou se v časopise Vašem objeviti takové bezcenné žvásty. Výstřižek přikládám.

Ladislav Bažant, Tockoe, Samara"

Přiložen skutečně výstřižek z "Čechoslovana" a podtrhnuty tam věty, které pro skrčenečka Bažanta zdají se být bezcenným žvástem: "Ano, když je jednou revoluce, tu nestačí jen po pověrce v táboře zpívat: Kde domov můj. To vezmu do ruky pušku s bodákem a půjdu na Vídeň."

Pan Ladislav Bažant, jednoroční dobrovolník, četař, který si stále obnovuje své tři hvězdičky z aluminia, vybavuje se mně tím dopisem v mysli.

Veliká doba našla ho na pryčnách baráku v táboře. S oblibou druží se i k Němcům. Naše snahy, odboj, který jsme vznítili v táboře proti Rakousku a který byl dokumentován odjezdem několika skupin dobrovolců, odbývá s posměchem.

Krčí se na pryčně a kdyby přišlo zemětřesení a zasypalo barák, našli by ho po létech v téže poloze skrčenců a krčenečků, kterými se proslavily pravěké hroby mezi Budčí a Roztoky.

Se svým přítelem Henry Krallem (Henry Hallerem) směje se našim statečným hochům, kteří pochopili svou povinnost k českému národu a skutky dokázali, že jsou Češi a nejen praobyčejní povalovači po barákových pryčnách, kteří ještě si sice říkají, že jsou též Češi a mluví o vážné době pro český národ, ale dále chtějí hníti v táborech v nečinnosti, poněvadž jsou zbabělci. V našem osvobozovacím hnutí není pardonu zbabělým.

Jejich tichošlápství je zločinem a poněvadž dnes český národ stojí ve zbrani proti Rakousku, je to zbabělost před nepřítelem. Co to znamená, snad ví každý z těch skrčenců a krčenečků.

Cituji jiný dopis: "Vážená redakce! Vůbec si zakazuji, aby do táborů se posílal časopis, který otevřeně vyzývá ke vzpouře proti Rakousku. Sloužil jsem dost dlouho jako aktivní feldvébl a nikdy jsem se tak dobře neměl, jako na vojně. Nemyslete si, že se dám přiměti k tomu, abych šel proti své vojenské vrchnosti. Kdo píše ty hlouposti, ať se těší. Zámosta Franz."

Jiný dopis: "Dovoluji Vás tímto požádati, zdali bych nemohl dostati někde zde zálohu na svou stříbrnou medailli. Byl jsem zajat v červnu roku 1915. Mám dostat od Rakouska 135 K 50 h za 18 měsíců za tu medailli."

Jaká krásná naivnost!

Z jednoho tábora v Sibiři došel tento dopis: "Plně cítím s vámi, že dnešní doba je nejpříhodnější k dosažení české samostatnosti. Okolnosti mne však nutí, abych vyslovil se přímo, že s tou revolucí nesouhlasím, a to z těchto důvodů: Vzal jsem si před válkou za manželku dceru vrátného u místodržitelství v Praze, který mně slíbil, že se přimluví u pana c. k. místodržitelského rady Königa, abych byl jmenován v listovně výpomocným písařem. Kdybych se nyní vzbouřil, odvrátil by se ode mne pan c. k. rada König a proto vás prosím, nedělejte mně žádné nepříjemnosti a nenuťte mne, abych šel do vojska. V dokonalé úctě Marek Kapitán."

Prosíme tímto pana c. k. radu Königa, aby se na pana Marka Kapitána nehněval a až se postěhuje z místodržitelství, aby si nemyslil, že má v tom pan Kapitán prsty.

Došel též tento přípis: "Často přemýšlím o tom, zdali by se nemohly najít jiné cesty, než ty, které ve svém časopise propagujete. Jakmile něco vymyslím, neopomenu vás o tom zpraviti. Váš postup zdá se mi býti příliš ostrý a pro mne samého nebezpečný."

Jak krásně dovedu si představiti opatrného pisatele. Sedí na pryčně na bobku, tak jak ti skrčenci a krčenečkové z pravěkých hrobů, ruce skřížené přes kolena a snaží se usilovně vymyslit něco, co by nebylo tak příliš ostré, jako je vintovka se štykem. To není žádná hračka s ručnicí. Což kdyby to, nedej pán bůh, vybouchlo.

Jiný přichází již se skutečným návrhem. Žádá, aby se prozatím přestalo s bojem o samostatnost, a počkalo se až po válce a udělalo se to cestou parlamentární, zvolila se silná oposice, která by dělala trumpetkami takovou obstrukci, aby se nás vláda rakouská raději zřekla. Dobrý ten občan, který věří ještě dnes v rakouský parlamentarism, je takový politický tichošlápek starých časů. Opakem jeho je jiný radikální občan, který píše: "Čtu s radostí vaše vyzvání v časopise, abychom se opřeli se zbraní v ruce proti Habsburkům. Úplně s vámi souhlasím. Sám nejsem však schopen býti dobrovolníkem, poněvadž jsem zaměstnán v továrně na čokoládu."

Hodný člověk, kterému je čokoláda milejší než celý český národ, ačkoliv s ním dobrák tak vřele smýšlí.

Karel Šturm z Tomska píše: "Přijal jsem práci na jednom parníku. Skládám pytle a seznámil jsem se zde s jednou vdovou. Poněvadž sem přicházejí noviny nepravidelně a někdy celý měsíc jsem na cestách, mohlo by se státi, že bych se nedozvěděl o tom, kdy se budeme vracet do těch vašich osvobozených Čech. Prosím, abyste, jakmile se to stane, dali mně vědět na adresu Karel Šturm, Tomsko, Vizinská 65."

To je upřímný člověk. Bude tak dlouho jezdit parníkem z Tomska a zas do Tomska, pokud Čechy nedostanou samostatnost.

Jaký velký a skvělý národní charakter.

Naši hoši jdou na posice. Tábory zajatců ozývají se písní odboje a jarní větry za nedlouho přinesou jim velké zvěsti o svobodě.

Ale skrčenci a krčenečkové dál budou se krčit na pryčnách baráků.

A po letech snad přijde archeolog a nalezne to pokolení skrčených koster.

A budou velké spory, jakého jsou ti skrčenci původu. A doufám pevně, že se k nim osvobozený český národ hlásit nebude, neboť takoví Bažanti, Šturmové, Henry Krallové a Kapitáni a jiní skrčenci a krčenečkové jsou jen světovou ostudou.

Slavné dny Bugulmy

Napoleon byl pitomec. Co se chudák nastaral, aby pronikl do tajů strategie, co všechno nastudoval, než si vymyslil svou nepřetržitou frontu. Byl v Briennu i v Paříži na vojenských školách a měl dokonce propracovanou svou vojenskou taktiku a na konec to prohrál u Waterloo.

Napodobovali ho mnozí a vždy dostali výprask. Dnes po slavných dnech Bugulmy zdají se mně vítězství Napoleona, začínající obsazováním mysu L´Aiquiletty, přes Mantovu i Castiglione, Ašpry atd. strašnou hloupostí. Jsem přesvědčen, že kdyby Napoleon byl u Waterloo postupoval tak jako já, byl by rozhodně rozbil Wellingtona.

Tam Blücher vpadl v pravý bok Napoleonovi, který měl to udělat jako já u Bugulmy, když sbory dobrovolníků generála Kapela i polská divise byly nám na pravém křídle.

Proč nedal rozkaz své gardě vpadnout v levý bok Blücherovi, jako jsem to udělal já ve svém rozkaze petrohradské jízdě?

Petrohradská jízda vykonala pravé divy, poněvadž je ruská země neobšírná a na nějakém kilometru nezáleží. Šli až na Menzelinsk a přišli pod Čišmou, a bůh ví ještě kde, v týl protivníka a hnali ho před sebou, takže jeho vítězství skončilo porážkou.

Bohužel při té příležitosti většina našich nepřátel stáhla se k Belebeji a k Buguruslanu a menšina, hnána zezadu jízdou petrohradských, došla až na 15 verst k Bugulmě.

V těch slavných dnech Bugulmy ustupoval před poraženým nepřítelem neustále tverský revoluční pluk v čele s tovaryšem Jerochymovem.

Večer rozložil se vždy po tatarských vesnicích, a když snědl všechny husy a slepice, ustoupil opět blíže k Bugulmě a rozložil se po nových vesnicích, až konečně v plném pořádku vstoupil do města.

Z tiskárny přiběhli pro mne, že velitel tverského pluku Jerochymov hrozí řediteli tiskárny revolverem a chce, aby dal natisknout nějaký rozkaz a vyhlášku. Vzal jsem s sebou své čtyři Čuvaše, dva browningy, revolver systému Kolt a odebral se do tiskárny, kde viděl jsem v kanceláři sedět ředitele tiskárny na jedné židli a vedle něho těsně na druhé tovaryše Jerochymova. Ředitel tiskárny byl v trochu nepříjemné situaci, neboť jeho soused držel mu revolver na spánku a říkal: "Vytiskneš to, nebo nevytiskneš."

"Vytiskneš to, nebo nevytiskneš."

Slyšel jsem však mužnou odpověď ředitele tiskárny:

"Nevytisknu, nemohu, holoubku," načež jeho soused s revolverem žadonil: "Vytiskni, dušinko, miláčku, holubičko, vytiskni, prosím tě."

Když mne uviděli, Jerochymov, patrně v rozpacích, přistoupil ke mně, objal mne, srdečně mně potřásl ruce a obraceje se k řediteli, zamrkal na něho a řekl: "My se spolu bavíme už půl hodiny, já už ho dlouho neviděl."

Zpozoroval jsem, že si ředitel tiskárny odplivl a otevřeně zabručel: "Pěkná zábava."

"Slyšel jsem," pravím Jerochymovovi, "že jste chtěl opět něco dát tisknout, vyhlášku nějakou, rozkaz nebo něco podobného. Nebyl byste tak laskav a nedal mně přečíst text?"

"Já jen zažertoval, tovaryš Gašek, malinko zažertoval," odpověděl Jerochymov takovým smutným hlasem. "Já z toho nechtěl vyvozovati nějaké důsledky."

Vzal jsem ze stolu originál toho, co mělo být vytisknuto a co nečetli nikdy obyvatelé Bugulmy, kteří by byli jistě překvapeni tím, co pro ně chystal Jerochymov, neboť v originále stálo:

Vyhláška č. 1.

    Vraceje se v čele vítězného tverského revolučního pluku, prohlašuji tímto, že přejímám vládu nad městem a okolím. Organisuji mimořádný tribunál revoluční, jehož předsedou jsem já. První zasedání bude zítra a případ, který bude projednáván, jest veliké vážnosti. Před mimořádným revolučním tribunálem bude státi velitel města tovaryš Gašek, poněvadž je kontrarevolucionář a spiklenec. Bude-li odsouzen k smrti zastřelením, rozsudek bude proveden během 12 hodin. Upozorňuji obyvatelstvo, že každá vzpoura se trestá na místě.

Jerochymov, velitel města a okolí.

K tomu chtěl můj přítel Jerochymov připojiti ještě tento rozkaz:

Rozkaz čís. 3.

    Mimořádný revoluční tribunál vojenského bugulminského okruhu oznamuje, že bývalý velitel města Gašek byl za kontrarevoluci a spiknutí proti sovětské vládě zastřelen na základě rozhodnutí mimořádného revolučního tribunálu.

Jerochymov, předseda mimoř. revol. komitétu.

"Je to opravdu jen žertík, holoubku můj," řekl měkce Jerochymov, "chceš revolver, vezmi si ho, koho bych střílel."

Byla mně nápadnou jeho měkkost hlasu, otočil jsem se a viděl, že mí čtyři Čuvaši míří na něho svými ručnicemi a tváří se při tom strašně tvrdě a hrozně.

Poručil jsem jim, aby dali ručnice k nohám, přijal jsem revolver od Jerochymova, který upíraje na mne své dětské modré oči řekl tiše: "Jsem arestován nebo na svobodě?"

Usmál jsem se: "Vy jste hlupák, tovaryš Jerochymov. Pro takové žertíky se přece nikdo nezavírá. Sám jste řekl, že to byl opravdu jen žertík. Měl bych vás zavřít pro něco jiného. Pro váš hanebný návrat. Poláci jsou rozbiti naší petrohradskou jízdou a vy jste před nimi ustoupil až do města. Víte, že mám telegram ze Simbirska, ve kterém se přikazuje, aby tverský revoluční pluk poznovu dobyl nových vavřínů pro svůj starý revoluční prapor. Tenhle revolver, který jste mně odevzdal, vám vrátím pod jednou podmínkou, že vystoupíte okamžitě z města a obejdete Poláky a přivedete zajatce. Žádnému zajatci se nesmí zkřivit ani vlásek. To vám povídám, jinak bude s tebou zle. Uznáš zajisté, že se nesmíme před Simbirskem blamovat. Já už telegrafoval, že tverský pluk přivedl mnoho zajatých."

Uhodil jsem pěstí do stolu: "A kde máš ty zajatce? Kde je máš?"

A dodal jsem hrozným, zlým hlasem, šermuje mu pěstí pod nosem: "Počkej, ty si to vypiješ! Chceš mně ještě něco říci, než půjdeš se svým plukem pro ty zajatce? Víš o tom, že jsem komandýr fronty, největší náčelník?"

Jerochymov stál jako svíčka, jenom mrkal rozčilením, až konečně zasalutoval a prohlásil: "Ještě dnes večer rozbiji Poláky a přivedu zajatce. Děkuji vám."

Odevzdal jsem mu revolver, potřásl jsem mu rukou a rozloučil jsem se s ním srdečně.

Jerochymov splnil velikolepě dané slovo. K ránu počal tverský pluk přivádět zajatce. Bylo jich plná kasárna, ani jsme jich neměli kam dát.

Šel jsem se na ně podívat a div jsem leknutím neomdlel. Místo Poláků nasbíral Jerochymov po vesnicích usedlé Tatary, sedláky, poněvadž Poláci nenadálého útoku tverského pluku nevyčkali a zbaběle utekli.

Slavný řecký učenec Archimedes v pozorování na psychiatrické klinice

Jistý německý profesor snažil se poslední dobou dokázati v objemném spise, že slavný řecký počtář a učenec Archimédes nezahynul při dobytí Syrakus Římany, nýbrž že zemřel o deset let později v Římě. Následkem toho musíme předpokládat, že také nezvolal na římského vojáka „Neruš mé kruhy!“, a nebyl jím také proto proboden. (Původně se za to mělo, že onen římský vojín, který usmrtil Archiméda, propadl před lety na gymnasiu z fyziky, a to že dostal nedostatečně z Archimédova zákona o tíži.)

V objevu onoho německého profesora jest jen to nápadné, že tak plodný učenec, jako byl Archimédes, mohl za oněch mu německým profesorem přidaných deset let obšťastniti studující mládež celou řadou nových pouček a zákonů.

Naštěstí nalezeny byly v nejnovějších vykopávkách na Forum Romanum desky obsahující protokol, sepsaný za čtvrt roku po dobytí Syrakus Římany u vrchního soudu v Římě. Předmětem tohoto protokolu bylo podání lékařského nálezu a posudku o duševním stavu Archiméda, jak byl shledán na psychiatrické klinice, v trestní věci proti němu pro zločin velezrady proti římskému státu. Přiloženy byly spisy, z nichž vyjímáme:

Aurelius Vitelinus, desátník 19. pěšího pluku Romulova, zatkl Idibus Marciis⁹ v den dobytí Syrakus římským generálem Proponiem (v historii zní jeho jméno jinak, čímž věrohodnost římských dějin valnou měrou otřesena) jistého Archiméda, bydlícího na hromadě písku v zahradě domu čís. 1819, s vyhlídkou na moře. Aurelius Vitelinus chopil Archiméda za rameno a vykřikl na něho: „Co zde děláš?“ Archimédes však klidně odvětil: „Kreslím si v písku!“ Odveden byl ihned k vrchnímu vojenskému veliteli, a jak ve svých výpovědích uvádí Aurelius Vitelinus, činil na něho Archimédes po celé cestě dojem, že není osobou duševně normální. Vyslechnut následujícího dne generálem Proponiem řekl, „že si kreslil v písku kruhy, aby mohl snáze vyhodit římské loďstvo do povětří“.

Upozorněn na to, že jsou Syrakusy již Římany dobyty, pravil, že se na nic nepamatuje a že vynalézal stroje. Na otázku, jaké to stroje byly, řekl, že mu vlezlo do hlavy, že to musí být stroje podle jeho nejnovějších zákonů o tíži. Při dalším výslechu jevil úplnou lhostejnost a stále se usmíval.

Za tři dny při novém výslechu dodal, že si nedovede vysvětlit, proč je v římském táboře.

Septimus Marcus, lékař v římském táboře, udal do protokolu, že Archimédes činil na něho dojem jako člověk, který neumí pět počítat (čís. 1.13.).

Zatčený syrakuský starosta Katabainos udal, že Archiméda poznal osobně ponejprv, když k němu (k starostovi) přišel a nabízel mu, že vynašel zákon o tíži, pomocí kterého bude možno vyhodit římské loďstvo do povětří, a prosil, aby mu daroval nějaký písek, ve kterém by mohl kreslit své kruhy.

Při druhém výslechu udal Katabainos, že hned viděl, že Archimédes má o kolečko víc, a proto aby nezpůsobil nějaké neštěstí, že mu dal do zahrady domu čís. 1819 přivézt hromadu písku a tam Archimédes dlel celé dny.

Závitky papyrusu, které byly Katabainovi předloženy a o nichž Archimédes udává, že jsou jeho majetkem, prohlásil Katabainos za ukradené obchodníku s papyrusem u Tarentské brány. Archimédes naškrábal tam kruhy a čtverce, a a, b, g a podobně, takže papyrus ten nebyl k potřebě. Papyrusník od Tarentské brány nechal to však běžet, poněvadž Archimédes tvrdil, že pomůže Syrakusám od Římanů. Žena Katabainova, vyslechnuta později za dva měsíce v Římě (jako otrokyně Proponia), udala do protokolu, že s těmi svitky papyrusu přišel k nim jednou Archimédes na návštěvu. Katabainos nebyl doma a tu Archimédes počal rozvinovat svitky papyrusu a tvrdil, že každé těleso vytlačí tolik vody, jak je veliké, nebo tak něco podobného, a že prý je také o to lehčí. Předtím mluvil také něco o tíži, ale tohle poslední úplně stačilo, že učinila si o Archimédovi to mínění, že není duševně příčetný.

Katabainos (taktéž otrok Proponiův) udal téhož dne do protokolu, že slyšel v bývalých Syrakusách, že otec Archimédův byl též slaboduchý. Se samotným Archimédem nebylo rozumné řeči. Jednou ho viděli v městských sadech, že na větev pinie navlékl kolečko, přes to přehodil provázek z lýka a na jeden konec uvázal kámen a druhým koncem tahal kámen do výšky, přičemž se nevysvětlitelnou náhodou kolečko točilo. Hlídač sadů doběhl pro něho na radnici, a když on přišel k pinii, ryl Archimédes něco na voskovou tabulku a měl tam už dvě kolečka a říkal, že to je všechno páka neboli kladkostroj či nějak podobně.

Co dále mluvil, na to už se svědek nepamatuje, poněvadž nemohl dál ty hlouposti poslouchat a odešel. Rozhodně však není pravdou, co tenkrát noviny psaly, že by Archiméda město Syrakusy byly angažovaly za plat, aby jim vynalézal nějaké obranné stroje. Všichni věděli, že Archimédes není příčetný a že kreslí v písku kruhy. Počmáral jednou v parku všechny pěšiny, a když metaři to umetli, přiběhl do referátu pro obecní záležitosti, že prý mu jeho kruhy metaři ruší. Jak jsem se později dověděl, chytal prý metaře za košťata a volal: „Nolite tangere circulos meos!“ - S metaři mluvil totiž latinsky, to bylo známo po celých Syrakusách, a jinak mu neříkali nežli „bohy praštěný Archimédes“. Dle čísla listu 72 dokládá Oinothesis, otrokyně, bývalá majitelka domu čís. 1819 v Syrakusách, že Archimédes mluvíval s ní o věcech, kterým nerozuměla, a jmenoval to fyzikou a geometrií, také matematikou. Co to bylo za pány, neví. Znala též jeho otce (nová historická podrobnost), a ten měl též podobné vlastnosti a dělal filosofa, tak mu totiž říkali v celé čtvrti.

Pod číslem 1. 35 přiloženy jsou spisy římského okresního soudu v Tarentu, dle kterých vysvítá, že tam Archimédes byl držán ve vazbě od jednoho úplňku měsíce do druhého a vyšetřován pro pokus veřejného podvodu dle práva římského (litera d, e, f), kterého se dopustil na tržišti, tvrdé, že kdyby mu dal někdo na nebi určitý bod, že vyzdvihne celý svět (dle čísla 8 spisů: „Dos moi pesto, gen kinéso!“).

V té době žil v Tarentu bohatý kupec Paidenokos, který měl zlou ženu. Tento odevzdal Archimédovi jeden talent jako základní kapitál na nadaci a čestnou cenu pro toho, kdo Archimédovi pomůže ten bod na nebi najít, aby Archimédes vykonal světoborné dílo, o kterém přednášel na tržišti. Archimédes za celý talent nakoupil kolečka a provazy. Byl za to odsouzen k čištění městských stok. Při tomto zaměstnání choval se podivně. Tvrdil například, že ze stok by nevycházel žádný zápach, kdyby byly překlenuty, a že jest mnohem jednodušší, kdyby se svedla síť stok přímo k moři nežli za město do nádrží, odkud se teprve nečistota vybírá a vozí třicet stadií povozy k mořské výspě, z niž se pak hází a leje do moře. Žádný z trestanců s ním pro tyto jeho bláznivé řeči nechtěl pracovat; tak nezbývalo než Archiméda pustit na svobodu.

Tím vyčerpán byl výtah ze spisů a na dalších deskách nachází se dobrozdání o stavu přítomném, a to a) stav tělesný.

Čteme tedy dále, co napsali římští soudní lékaři: Archimédes, asi padesátiletý, jest vyšší postavy, útlé kostry, výživy dosti chabé. Lebku má krátkou, čelo vysoce klenuté. Boltce nesouměrné, levé ucho větší než pravé, pravé oko menší než levé, ústní štěrbina nepravidelná, pravá polovice kratší než levá a tato delší než pravá. Ústa otvírají se při řeči více na pravé straně nežli na levé a naopak. Chůze abnormální. Natažené končetiny se třesou, když se na něho křičí. Mechanická dráždivost svalová velmi živá při každém pohlavku.

Nyní na dalších deskách uloženo jest vše, co prozkoumali římští soudní lékaři o duševním stavu Archimédově:

Otec zemřel před 8 až 22 lety. Archimédes sám o smrti svého otce udává, že týž v moři vytlačil tolik vody, kolik měl tělesného objemu, čímž byl lehčí o vytlačenou vodu, takže jeho mrtvola vyplovala na povrch. Stalo se to při bouři na moři, která překotila loď, na které jeho otec jel. Z toho lze soudit, že jeho otec se utopil. Ohledaný do školy nechodil, počítat se naučil sám, číst a psát též. Od maličkosti přemýšlel o tom, proč jedna a jedna jsou dvě.

„Z čeho tak soudíte?“ Archimédes se usmívá. Po delším rozmýšlení: „Poněvadž dvě a dvě jsou čtyři.“

„Kdo vám to řekl?“ - „Nikdo.“ - „Přišel jste na to sám?“ - „Nikoliv, to jsou nezměnitelné zákony početní.“ - „Znáte jména měsíců?“ - „Neznám.“ - „Jaké je hlavní město Sicílie?“ - „Kartágo.“ - „Znáte ještě jiná města?“ - „Řím a Atény.“ - „A což Syrakusy?“ (Kývá hlavou a usmívá se.) - „Jakého jste náboženství?“ - „Pohanského!“ - „Kde končí svět?“ - „Za Sicílií.“ - „Jaké je hlavní město Sicílie?“ - „Syrakusy.“ - „Prve jste řekl, že Kartágo.“ Archimédes se usmívá. - „Nám se zdá, že o tom nechcete mluvit a že vyhýbáte se vyslovit jméno Syrakusy. Provedl jste tam něco?“ Archimédes vrtí hlavou. „Přece jste však tam něco vyved, nepamatujete se na nic?“ Archimédes vrtí poznovu hlavou. - „Víte, že jste slíbil Syrakuským, že jim pomůžete sestrojit válečné stroje a že jste v písku kreslil kruhy a dělal si na papyrus náčrtky?“ Archimédes živě: „To se dá lehce vypočítat. Těleso padá čím dál tím rychleji. Trojúhelník jest přesně ohraničen. To jsem dokázal již několikrát.“

„Vy tedy myslíte, že vy jedině jste dokázal tyto věci?“ - „Zajisté. Nikdo jiný kromě mne nevynalezl zákon o tíži a já jsem nejslavnější fyzik na světě. Mé kruhy mne učinily slavným.“ - „Myslíte tedy, že jste slavný učenec?“ - „Zajisté!“ - „Jak dlouho si to myslíte?“ - „Od třiceti dvou let.“

Z dalšího vysvítá, že povšechné vědomosti Archimédovy byly velmi nepatrné, ba naivní. Nevěděl nic o tom, že vlčice odkojila Rema a Romula, a myslel, že Sabinky unesly Římany. Latinsky mluvil špatně, asi jako absolvent gymnasia.

Na dalších třech deskách nachází se posudek římských soudních lékařů o duševním stavu Archimédově, který zní:

1. V rodině Archimédově, pokud se dalo zjistit, nevyskytl se žádný případ duševní choroby, pakli totiž předpokládáme, že při převrhnutí lodi, na které jel v mořské bouři, nespáchal sebevraždu. Nápadné je, že Archimédes nezná svou matku. Soudní lékaři mají za to, že vůbec žádné vlastní matky neměl.

2. Ohledaný Archimédes do školy nechodil, čímž vysvětluje se naprostý nedostatek inteligence. Toto jeví se i v jeho odpovědích na nejprimitivnější otázky. Tak například odpovídá na otázku, kde končí svět, že za Sicílií, ačkoliv je známo, že svět končí za sloupy Héraklovými v krajině Hesperidek za Kartágem. Neví ani, že rok má tři měsíce a že krom Říma, Tarentu, Kartága a bývalých Syrakus existuje na světě osm velkých měst v Latium. Archimédes domnívá se, že jedna a jedna jsou dvě, a odůvodňuje to tím, že dvě a dvě jsou čtyři, což jest nesprávné, neboť mám-li já dvě nohy a soused také dvě nohy, mám já pořád jen dvě nohy, a nikoliv čtyři. Těmto našim přesvědčivým vývodům se usmíval. Pozorovali jsme vůbec při celém vyšetřování ohledaného Archiméda, že se dětinsky usmíval a jeho nápady že byly chorobně dětinské, což zejména ukázalo se při naprosté neznalosti dějin římských. Tvrdil, že to všechno jsou báchorky a že všechny dějiny začínají nějakou hloupostí. Když jsme mu řekli, že vlčice odkojila Rema a Romula, tázal se, proč to dělala, a nakonec pronesl názor, že Sabinky odkojily Římany.

3. Jeho názory na vědu jsou naivní v nejširším slova smyslu. Totéž potvrdili i všichni vyslechnutí svědci, Katabainos, jeho žena a jiní. Trpí utkvělou představou, že pravá věda záleží v nějakém zákonu o tíži, o kterém není žádná zmínka v římském zákoníku. Když byl zavřen v Tarentu, tu při cídění stok mluvil takové nesmysly, že byli nuceni ho propustit na svobodu. V Syrakusách, jak nám potvrdili všichni výše uvedení svědkové, byl považován za blázna, tam „vynašel“ také kolečko s provázkem a kamenem, které tahal do výšky na pinii v městském parku. Tam také do písku kreslil různé kruhy beze všeho smyslu a své domácí paní, která měla obchod s olivami nakládanými v medu, nepomáhal ani nosit vodu ze studny. Povaloval se po celé dny na hromadě písku v domě čís. 1819 a na ukradeném papyrusu kreslil kolečka, kola a pak značky Δ, kterým říkal „trojúhelníky“, a značky tvaru země □, které nazýval „čtverci“. Z přiložených výpovědí svědeckých vychází najevo, že obtěžoval své okolí nejrůznějšími nesmysly, z nichž nejmarkantnějším je jeho mnohomluvnost o tom, že těleso ve vodě jest o to lehčí, kolik vody vytlačí. Tento naivní názor nedal si zde vymluvit nijakým způsobem. O sobě tvrdí, že je slavný učenec a že jeho Δ a □ ho učinily slavným, vedle oněch takzvaných „zákonů“.

4. Při vyšetřování v době přítomné byly shledány u Archiméda po stránce tělesné odchylky ve stavbě lebky, které bývají známkou degenerace. Po stránce duševní pak shledáno, že Archimédes je povahy dosti živé, což vysvětliti lze jeho duševními změnami. Jak během vyšetřování vyšlo najevo, trpí Archimédes již od třiceti let slavomamem a utkvělou představou, že jest slavným řeckým učencem a vynálezcem, takže celkový jeho duševní stav lze klásti na roven pojmu „mdlý rozum“ ve smyslu § 46 lit. a římského trestního práva.

5. Poněvadž slavomam a utkvělé představy Archimédovy sluší považovati za pominutí smyslů dle § 2 lit. b římského trestního práva, jest Archimédes beztrestným.

6. Poněvadž však mohl by na svobodě ponechán zlehčiti svým žvaněním společenské postavení římských učenců i jinak býti nebezpečným, jest záhodno, aby byl ošetřován v ústavu pro choromyslné nad Tiberou.

A tak také Archimédes zemřel za deset let po dobytí Syrakus. Že i tam kreslil Archimédes své ○ a ○, své Δ a □, dá se s jistotou předpokládat, že i tam vynašel nové poučky a zákony, jest téměř jisto. Nicméně ku štěstí všech studujících středních škol nezachovalo se z toho nic.

9 Tyto vyskytuji se ještě několikrát v římské historii.  

Slavných 49 konzervativních poslanců ze

 slavného sněmu král. Českého

Strana konservativní na našem českém sněmu, není doposud náležitě oceněna, ačkoliv obsahuje v sobě tolik přátel historie národa českého, pracujících všemožně, aby se navrátily ony zlaté staré časy, kdy v Čechách si vážili šlechticů a kanovníků a jejich hrdelního práva, kdy otcové našich konservativců měli své karabáče vždy pohotově na své poddané, kdy je mohli věšet na hradech.

A dnes na zámku konservativce Buquoy-Longuela místo poddaných věší starý kastelán prádlo a na zámku jiného konservativce v bývalé mučírně mají brambory a kde dřív pradědeček nynějšího Clam-Gallase dával na lavici vyplácet sedláky, dnes pan správce se smutně dívá na obecní hospodu, odkud ho nedávno vyhodili.

Pryč je, hraběcí komoří Emanueli Mensdorffe a Parischi ze Žamberku, právo první noci a na místo toho je, pánové hrabě Schoenbrunne a opate v Želivi Josefe Salesi Roubíčku a Františku Brusáku, světící biskupe a Thune-Hohensteine a preláte Buriane, zavedeno soudní řízení, které končí uznáním paternity a alimentací.

Právo prvé noci zmizelo, Hemerko, šlechtici ze Staňmíru, pane Hrubý z Gelenji a ze šesti milionů lidí v Čechách vás tu zbylo jen 49, kteří snad želíte těch starých dob a proto jste organizováni, na podkladě svého práva první noci, na katolickém programu.

Zmizíte s povrchu země, jako když po ránu se zakouřená hospoda vyvětrá, v Batovcově politickém kalendáři je uveřejněna vaše proskribční listina.

Jste tam všichni podle abecedního seznamu, blouznivci ze středověku, počínaje svobodným pánem Brandem a konče JUDr. Stanislavem Wopršálkem z Plzně.

Do vašich kruhů šlechtických, opatských a kanovnických vplížili se i nešlechtičtí blouznivci v kurii velkostatkářské za statky volnoprodejné a v kurii za statky svěřenské. Jak je rád takový Emanuel Kokeš ze Sváravy, nešlechtic, že sedí ve vašem klubu a že s vámi hlasuje proti všemu, co neodpovídá poměrům z 15. století a že s ním vůbec mluvíte vy, kteří jste měli předky s hrdelním právem a mohli jste zabít svého poddaného beze všeho.

Ty časy se už nevrátí, pane zemský maršálku a jednoho dne zrána budete o žebrácké holi !

Byla by to báječná legrace, kdyby vás dali do donucovací pracovny. Mohli byste také vystupovat v kabaretech s programem:

„Vystoupení 49 slavných konservativců.“ Nedělali byste nic jiného, než že jeden po druhém byste vystoupili na jeviště, uklonili byste se publiku a odešli beze slova. Na sobě byste měli rytířské brnění a řády. Obecenstvo by se jistě nikdy tak upřímně nezasmálo jako při pohledu na těchto 49 tajtrlíků.

Mezi 6 miliony je vás tedy 49. Nezdá se vám konečně, že je vás přece jen trochu málo a že všechny vaše tituly, predikáty, že už patří do starého železa a že svým potomkům nezanecháte než trochu ostudy, že měli takové bláznivé tatíky, slavná strano konservativní!?

Jeden z vás prohlásil kdysi, že jste brzdou, bez které by se vlak rozsypal. Jste komičtí se svým okouněním na nádraží pokroku!

A nejhanebnější by bylo vám vynadat - Vám, kteří za nic nemůžete, poněvadž ta celá strana konservativní podle zákona není si vědoma svých činů. Jste svými vlastními kurátory a místo kurátorů sedíte samí na poslaneckých křeslech našeho slavného sněmu.

Blouznivci starých dob! Vašich pár tisícovek z vás nenadělá vážené občany a všecky naučné slovníky charakterizují vás zcela stručně: „Strana konservativní jest ona politická strana, která žádá změnu zákona ve smyslu feudálním a klerikálním.“

V tom směru jste tedy pro převrat nynějších řádů, veteráni prohraných bitev, 49 posledních přátel historie českého národa, kteří žádáte si a přejete v duchu, aby milosrdný bůh přivedl všechny pokrokové lidi na panské lavice.

Vjednom ze svých řízných epigramů napsal Neruda:

Barona dáme pod lavici,

na lavici jenom zloděje.

Uskuteční-li se to, což jest jistě přáním všech dobrých lidí v Čechách, budeme na rozpacích, kam vlastně položíme slavné poslance strany konservativní ze slavného sněmu král. Českého.

Slib

Slovanské pohostinství

Stručná lokálka v Národních listech: „Včera navštívil Staroměstskou radnici v průvodu pana Emanuele rytíře z Čeňkova pan Francois Chamonitt, proslulý hadí muž, který na svém turné po Evropě zavítal do Prahy a jehož vystoupení v šantánu u Lhotku těší se neobyčejné oblibě obecenstva. Panu hadímu muži byly náměstkem starosty panem Seifertem ukázány památnosti radniční a odevzdána publikace profesora Hantticha La Nation Tchèque. Francouzský host byl přítomen též zasedání sboru obecních starších, kdež byl uvítán bouřlivým voláním Vive la France! Večer pak byl pořádán na počest milého francouzského hosta večírek v mramorovém sále Reprezentačního domu. Vřelý proslov na pana hadího muže v řeči francouzské a české měl známý propagátor česko-francouzských styků pan Emanuel rytíř z Čeňkova.“ Jiná lokálka Národních listů:

„Egypťané hosty českého národa. Včera poprvé vítala radnice našeho královského hlavního města ve svých zdech Ibn Ben Mehmeta Saida, náčelníka egyptského okresu Chartum nad Nilem. Syn egyptského národa na své cestě do Karlových Varů, kamž ubírá se k léčení, neopomenul navštíviti hlavní město onoho národa, o jehož reprezentantech slýchal již od mládí. Byl uvítán v zasedací síni radnice starostou dr. Grošem prostřednictvím anglického tlumočníka, načež náměstek starosty Seifert odevzdal Ibn Ben Mehmet Saidovi nádhernou kytici červenobílých růží se stuhou v slovanských barvách, s anglickým nápisem: ‚Šlechetnému příteli českého národa český národ.’ Na stuze pod tímto nápisem byla jména všech členů sboru obecních starších. Na počest egyptského hosta byla uspořádána projížďka po Praze v salónním voze elektrických drah, načež následoval raut na Žofíne, kterým byly navázány styky česko-egyptské.“

Z těchto dvou lokálek vidíme, že nezhynula ještě slovanská pohostinnost. Ovšem pohostinství královského hlavního města Prahy zlepšilo staroslovanský systém pohostinství, kdy hostům podán byl chléb a sůl. Kdyby na radnici hostili každého jen chlebem se solí, tak by sem nikdo nejel. Kromě toho dnes jest život málo radostný. A třeba je, aby obecní starší ku své těžké a zodpovědné práci občas posilnili se na Žofíne, v Reprezentačním domě, v Měšťanské besedě a jinde vybraným menu s humrovou majonézou, kaviárem a šampaňským. Při výše zmíněných dvou návštěvách nedošlo k žádným pohoršlivým výstupům. Jedině hadí muž nacpal si do kapes všechny doutníky, co zbyly na stole, a jednomu obecnímu staršímu velmi umělým způsobem vytáhl z kapsy hodinky. Pokud se týče egyptského hosta, nelze mu nic jiného vytýkat, než že si při rautu na Žofíne zul boty, které na pokyn pana dr. Podlipného byly odneseny vrchním číšníkem na stříbrné míse. Tak daleko jde slovanské pohostinství. Ostatně dobrý Egypťan jedl rukama a nikdo ho nemohl přinutit, aby seděl na židli. Proto i všichni ostatní, aby milého hosta neurazili, sedli si též na koberec.

Na radnici přichází každoročně celá spousta různých cizinců. Se zalíbením čteme proto jinou lokálku Národních listů:

„Kníže Po-Wan-Ró-Dzi-Ma z ostrova Fidži-Soto hostem starosty dr. Groše.“ V této lokálce jako obvykle při podobných příležitostech s velkým nadšením píší Národní listy o stycích česko-fidžesotských. Knížeti Po-Wan-Ró-Dzi-Maovi se v Praze velice líbilo. Bohužel byli nuceni s ním se dorozumívati jedině posuňky. Jedna věc nevyšla však najevo, a to, ze velký kníže po banketu uspořádaném na jeho počest, kterého se zúčastnili všichni mladočeští politikové, snědl ve vykázaném mu pokoji u pana dr. Groše ještě papouška. V Reprezentačním domě předtím chtěl se pustit do zlatých rybiček v akváriu, ale pikolo ho odehnal, začež byl okamžitě propuštěn.

Den nato jiná lokálka v Národních listech: „Nepříjemný host na radnici. Včera vedral se do zasedací síně radnice, právě když zasedal sbor obecních starších, 91letý bývalý sedlářský mistr Jan Werich, jehož žádost za přijetí do městského chudobince byla zamítnuta. Vedral se až k presidiálnímu stolu, kdež klesl. Přivolaný lékař mohl konstatovat jen smrt. Mrtvola dodána do ústavu pro soudní pitvu.“

Při soudní pitvě pak se dokázalo, že Jan Werich patří mezi ty příslušníky obce, kteří jako obyčejně umírají hlady a jsou jistě nepříjemnými hosty na radnici.

Je to zcela logické, že takový host netáhne. Však nahradí ho zase celá řada jiných lidí ze všech dílů světa, Indiány počínaje a Mašokulomby konče, na kterých možno uplatnit slovanské pohostinství, zejména při mladočeském aklerikalismu: Host do domu, Bůh do domu.

Sergej Sergejevič Volin jest odsouzen na dvacet let na Sibiř pro loupežné vraždy a jiné pěkné věci. Podaří se mu uprchnout. A v celém světě nenajde klidného místečka. Potká však na svých potulkách Jovana Plamenace. „Kam jdeš, bratře?“ „Utíkám ze Sibiře a hledám místečka, kde bych si odpočinul.“ „To máš lehké, bratře,“ odpoví Plamenac. „Ukradni někde furažku a modrý kabát, bílé důstojnické kalhoty, připni si zlatou hvězdu na prsa a jdi do Prahy přímo na radnici, tam zavolej dr. Groše, ukloň se jen málo a řekni: ‚Baťuška car tě nechá, bratře Slovane, líbat svým tajemníkem.’ A dr. Groš ukloní se ti až k zemi a bude hned samé „Vaše Prevoschoditělstvo sem, Vaše Prevoschoditělstvo tam“, hudba bude hrát, dr. Kramář dá se s Tebou fotografovat, přijdou slečny a paničky, budou Tě tahat za kabát a křičet: „Vaše Prevoschoditělstvo, urá, dejte se políbit.“

Sergej Sergejevič poděkoval Jovanu Plamenacovi, ukradl, co se dalo, přišel do Prahy a v listech byly lokálky: „Sergej Sergejevič Volin hostem na pražské radnici. Včera navštívil radnici v průvodu ruského konzula carský tajemník, generál pobaltického kozáckého pluku kníže Sergej Sergejevič Volin. Radnice byla vkusně vyzdobena atd. ...“ Toť pravé slovanské pohostinství . . .

Smělý pokus útěku dvou dozorců z pankrácké trestnice

Na jednoho bezbranného dozorce vězňů na Pankráci připadá padesát po zuby ozbrojených trestanců. Dozorcům byly v posledním čase odebrány revolvery a místo nich rozdány mezi ně „Rozmluvy Čecha s Němcem“ od Schulze, když pak byl dozorce Klička disciplinárně potrestán, poněvadž přes výslovný rozkaz, že žádný z dozorců nesmí spát po šest neděl, kdy jest vystřídán, usnul ku konci pátého týdne, usnesli se dozorci Moudrý a Hubka, že utekou z pankrácké trestnice.

Jak všechny okolnosti svědčí, připravovali se oba dozorci na útěk již dříve, dle všeho smluveni s dozorcem Řeřichou, který jak snad doposud se pamatujete, již před sedmi léty pokusil se o útěk. Pokus však se mu tehdy nezdařil díky duchapřítomnosti vojenské stráže, která ho postřelila do nohy.

Oba dozorci byli na útěk důkladně připraveni. Předpokládajíce, že se budou muset před vrchním ředitelem Janotou a vrchním státním zástupcem Merhautem skrývati po delší čas v boží přírodě, oblékli na sebe dvojí prádlo a šaty a přitom počítali, že se zmocní, byť i násilím, oděvu některého trestance a že v šatech trestaneckých snáze se jim podaří uniknouti z Pankráce.

Ze by se přitom nelekali tito nebezpeční dozorci i násilí, jest nabíledni.

Průběh celého případu jest:

Trestanec Semián, odsouzený k doživotnímu žaláři pro loupežnou vraždu, šel po dvanácté hodině noční navštívit svého přítele trestance Vavřinu, nacházejícího se v jiné budově. Jak nám sdělil, přinesl si Vavřina z města litr slivovice a vybídl pana Semiána, aby ji společně vypili.

Trestanec pan Semián odemkl si tedy mřížovanou klec klíčkem, které se vyrábějí v zámečnické dílně v trestnici, kde zaměstnáni jsou páni lupiči, aby se zdokonalili ve výrobě paklíčů, a podle svého zvyku vzal si s sebou na tuto procházku do kapsy revolver, dva nože a železný obušek, jejž si v zámečnické dílně zhotovil.

Jak nám pan trestanec Semián sdělil, učinil tak jen proto, aby mohl se při nahodilém setkání s nějakým dozorcem ubrániti, kdyby tento chtěl mu vyrvati z úst zapálený doutník a s ním utéci, aby ho někde v ústraní vykouřil, neboť dozorci mají zakázáno kouřit.

Pan trestanec Semián vyšel tedy ze dveří a tu uslyšel podezřelý šramot v I. poschodí. Ze zvědavosti šel po zvuku, ale když přišel ku dveřím, které dělí schodiště v I. poschodí, byl chycen za krk od ukrytého tam zlotřilého dozorce vězňů.

Druhý dozorce zasadil mu ránu do hlavy. Oba dozorci porazili ho pak na zem a snažili se mu svléci jeho šaty. Dozorci mlátili do pana trestance Semiána a podařilo se jim zmocnit i se jeho revolveru, nožů i obušku. Nyní nastal zápas na život a na smrt, až konečně podařilo se nebožáku zuřivým dozorcům se vytrhnouti a seběhnouti se schodů.

Nastala šílená honba dvou ozbrojených dozorců za bezbranným trestancem panem Semiánem, který v poslední chvíli si vzpomněl, že má klíče od bytu vrchního ředitele Janoty.

Odemkl dvéře pokoje páně ředitelova, přirazil a zamkl. To bylo dílem okamžiku. Kdyby se byl jen o chvíli opozdil, byli by jej dozorci snad zabili, ale nejen jeho, nýbrž snad i ředitele trestnice, který ležel na posteli a o ničem nevěděl.

Ale ještě neměli vyhráno!

Dozorci snažili se dvéře vypáčiti.

Šťastnou náhodou však se stalo, že po dvoře procházeli se po půlnoci čtyři trestanci, odsouzení do samovazby, aby si na vzduchu v měsíčné noci vykouřili dýmku.

Pan trestanec Semián zavolal na ně oknem a hodil jim klíč od budovy, který měl též naštěstí u sebe.

Páni trestanci s nabitými revolvery vnikli dovnitř a zmocnili se obou dozorců.

Nato učiněn poplach, zalarmována hlavní stráž dozorců, zavolán vězeňský lékař a správce Oels, jakož i inspektor stráže.

Zraněný pan trestanec Semián byl dopraven do Všeobecné nemocnice. Dozorci byli spoutáni a dopraveni do kárných cel.

Dojemná scéna se odehrála, když ředitel trestnice Janota loučil se s panem trestancem Semiánem. Vřelými slovy poděkoval panu Semiánovi, že díky své neohroženosti zabránil útěku odvážných dozorců, a políbil obětavého trestance na čelo.

Ze se dozorci již déle připravovali na útěk, jest jisto, neboť roztrhali prostěradla a skroutili z nich provazy.

Jest třeba, aby konečně celá česká veřejnost zvěděla pravdu. Dozorci mají klíče od skladišť a jak snadno mohli by odtamtud vytáhnouti žebříky a po žebříku uniknouti z pankrácké trestnice.

Pan ředitel Janota učiní nejlépe, když přičiní se o náležitá opatření, aby dozorci byli na noc zavřeni do mřížovaných klecí a klíče od nich aby byly odevzdány do rukou trestanců.

Jest rozhodně třeba, aby trestanci byli bdělejšími a zostřili svůj dozor na dozorce.

Pan ředitel Janota je příliš citlivý vůči dozorcům trestanců, stejně jako správce Oels, který nedávno dokonce vydal rozkaz, že napříště odstraněny jsou s nohou dozorců koule.

A dnes jistě vidí, jak této benevolence využitkovali dozorcové Hubka a Moudrý, kteří násilím chtěli si vynutiti volnou cestu, aby prchli z pankrácké trestnice a odměnili se tak mrzce za všechna dobrodiní poskytovaná jim panem Janotou a panem Oelsem. Jak bylo prokázáno, mají dozorci dokonce klíče ode všech chodeb a cel, což způsobuje mezi veškerými trestanci patrné rozechvění.

Kdy konečně vyhoví vrchní ředitel pankrácké trestnice pan Janota spravedlivému požadavku pánů trestanců, aby dozorci byli držáni v samovazbě a přinuceni za dozoru trestanců lepiti sáčky, by si páni trestanci mohli přilepšit?

Dočkají se trestanci alespoň nyní nápravy?

Smiřovačky

 Harcubovic měli za sousedy rodinu Němce Nimmichmita. Až do doby velkých sněmovních smiřovacích porad nemluvil pan Nimmichmit s panem Harcubou a jeho kluci tloukli děti Harcubovic po schodech a paní Nimmichmitová, když nesla vodu ze dvora, vždy nalila před práh rodiny Harcubovic a všechno smetí z předsíně smetala před Harcubovic dvéře. Harcubovic a Nimmichmitovic měli totiž společnou předsíň.

Pan Harcuba byl hodný člověk a zarytý mladočech. Když počaly smiřovačky, umínil si, že promění tiché nepřátelské napětí mezi rodinou svou a sousedovic v živý přátelský poměr. Koupil si noviny a zaklepal jednoho večera na dvéře pana Nimmichmita.

„Prosím, pane sousede,“ řekl německy, „odpusťte, že jsem tak smělý, nepůjčil byste mně snad zápalky? Došly nám a kupec už má zavřeno. Rád bych si ještě zapálil dýmku.“

Pan Nimmichmit něco zabručel, pak přinesl sirky, pan Harcuba si zapálil dýmku, poděkoval a spokojeně odešel do svých dveří. Hřálo ho vědomí, že sám první krok učinil k národnostnímu smíru, aniž by zaprodal svou českost.

Jak tak přemýšlel, zaklepala na dvéře kuchyně paní Nimmichmitová a s líbezným úsměvem požádala o půjčku jedné koruny, poněvadž nechce měnit desítku a pan Nimmichmit chce ještě litr piva a slanečka.

Pan Harcuba s největší ochotou vyhověl jejímu přání a když odešla, cítil, že krok k národnostnímu smíru je zabezpečen touto korunou. Při té příležitosti také vysvětlil své ženě a dětem, že Čech a Němec budou žít v Čechách nyní jako bratři a že je třeba, aby si navzájem vyhověli. Mluvil také o smiřovacích konferencích na zemském sněmu a vlezl do postele volaje: „Čech a Němec, toť jedna rodina, eine Familie, zwei Brüder, zítra si koupím Tagblatt.“

Druhého dne ráno čekal, až vyjde pan Nimmichmit ze společného klozetu na chodbě, přál mu dobrého jitra, ještě když byl uvnitř, volaje ku dveřím klozetu: „Guten Morgen, Herr Nachbar.“

A vrátil se do kuchyně ku své kávě s novým vědomím, že podává ruce ku smíru, aniž by tím zaprodával svou národní hrdost. Potom vyčíhal, když pan Nimmichmit odcházel do úřadu. Vyšel také za svou povinností, a dohoniv Němce dole v průjezdě, řekl mu, že je krásný podzimní den. Hned nato prohlásil, že klade velký důraz na přátelské soužití obou národních kmenů v Čechách, mluvil o Švýcarsku, kde v klidu žijí pospolu Němci, Francouzi a Italové, mluvil o hodnosti německého lidu.

Pan Nimmichmit pomalu se rozehřával. Hovořil o tom, že zájmy úředníků - ať jde o Čecha nebo Němce - jsou stejné. Platy jsou malé. Životní potřeby velké. Rozhodně neví, kam dřív dát peníze, zejména když stane se mu taková nehoda, že půjčí kolegovi peníze a kolega znenadání umře! Nemůže přece žádat peníze na vdově! Je proto teď v zatrolené tísni. Dvěma dětem má koupit botičky a do prvního je ještě daleko. Pětka by mu stačila… Nikoli, takovou oběť nemůže přijmouti od pana souseda. Jistěže jeho poměry nejsou také skvělé. Když však je pan soused tak laskav, tedy mu vrátí při příležitosti těch deset korun.

Pan Nimmichmit vzal od pana Harcuby deset korun a podal mu ruku, jíž pan Harcuba upřímně potřásl. Pak se rozešli. Pan Harcuba si pohvizdoval. K čemu nějaké třenice národnostní? Kdyby všichni Němci byli takoví jako jeho soused pan Nimmichmit, pak by bylo po sváru. Ostatně z těchhle smiřovaček si mnoho slibuje.

„Smiřovačky, pánové,“ řekl později v kanceláři, „musí vejít do krve lidu a pak nastane sbratření.“

Když se vrátil domů k obědu, oznámila mu žena, že dopoledne navštívila ji paní Nimmichmitová. Je to příjemná paní a dobře si rozuměly. A ti její chlapečkové jsou takoví roztomilí! Odnesli si Vláďovu stavebnici domů a Hedvika sousedů vypůjčila si Mařenčiny panenky. Paní Nimmichmitová si stěžovala, že objednala uhlí na zimu, ale že sklep je příliš malý.

„Půjčíme jim svůj,“ zvolal pan Harcuba, „mají opravdu malý sklep.“

Po obědě zaklepal tedy pan Harcuba u Nimmichmitů a nabídl svůj sklep paní sousedce. Mluvil přitom o smiřovačkách a konečně přijal Němec jeho nabídku.

„Němci jistě nejsou zlý národ,“ řekl pan Harcuba, když se vrátil domů, „divím se, jak mohly dříve v Čechách panovat národnostní sváry. Němci jsou charakterní lidé!“

Ulehl na pohovku a zdálo se mu, že obléká pana Nimmichmita do své košile a že tak činí proto, aby zachránil českoněmecké vyrovnání.

Druhého dne vynesli Harcubovic své věci ze sklepa a sousedé si tam dali uhlí.

Pozítří bylo prádlo. Pan Harcuba nabídl sousedce svou půdu a prohlásil, že sami budou sušit své prádlo v kuchyni.

Večer pozvali pak sousedy Němce k sobě a pan Nimmichmit pil, až se hory zelenaly, mluvil o česko-německém sbratření a nakonec vypůjčil si desítku.

„Odvolávám všechno,“ řekl po odchodu sousedů pan Harcuba ku své ženě, „všechno odvolávám, co jsem dříve říkal o Němcích. Jsou to charakteři a velice mne mrzí, že jsem dříve nepoznal takové sousedy.“

Smiřovačky ještě nejsou u konce. Pan Nimmichmit je už dlužen panu Harcubovi přes sto korun, kouří jeho tabák, užívá jeho půdy a sklepa, jeho děti hrají si s hračkami dětí páně Harcubových, paní Nimmichmitová nekupuje kávu a mouku již od prvního týdne smiřovaček a pan Harcuba je spokojen, že razí půdu k národnostnímu smíru, aniž by zadal své českosti.

Smrt starého Fenéka

Smrt ženy Lotovy

  Karikatury 1909

Smutný konec nádražní misie

Smutný osud pana Blažeje

 Pan Blažej žil jako penzista ve své vile u menšího venkovského města spokojeně kolik let. Nebyl ženat.

Najednou však přišly zemské volby. V tomto volebním okrese bylo tolik kandidátů, že kvůli přehledu dovolím si je seřadit podle abecedy: Adam, Bíleček, Bořek, Cádra, Filen, Hanza, Humhal, Choděra, Jakeš, Klaboura, Maňousek, Opálka, Rybný, Sýkora, Tanín, Ukřinský, Veleš, Vychodil, Zajíček, Zobla, Žmola...

Všichni tito kandidáti v tomto okrese tiskli letáky a provolání, měli své korteše, přívržence a odpůrce, zkrátka prosili o důvěru.

Jakmile byla prohlášena kandidatura, nepřestával zvonit zvonec u malé vily pana Blažeje.

Přicházeli lidé, kterých pan Blažej nikdy neviděl, většinou černě odění páni, kteří osobně doporučovali kandidaturu jednoho z jedenadvaceti.

Některý z těch pánů říkal: „Nejsem přítelem pána, kterého vám navrhuji, ale z toho vidíte...“ Jiný prostě řekl: „Posílá mne, vašnosti, pan Žmola, ráčejí ho volit, on jim to nezapomene do smrti...“ Přicházeli lidé, kteří říkali: „Sou tak laskav...“ Jiní naproti tomu mluvili správnou češtinou, neplivali na koberce a užívali po záporu genitivu: „Není lepšího muže nad pana Vychodila, neračte volit jiného, ten nezná hněvu.“ Kdežto druzí řekli: „Jsou od tý dobroty, von je anděl.“ Z některých bylo cítit kořalku, ze slušnějších pivo a z nejslušnějších agitátorů pokroutky máty peprné.

Také se ztratil za toho doporučování věšák na šaty i se šaty a rohožka upevněná na řetízku s řetízkem. Jeden z agitátorů kandidáta mezi písmenou C a V vzal s sebou naději pro svého kandidáta a slepici, kterou sebral na dvoře.

Agitátor jednoho samostatného kandidáta byl přistižen při pokusu vypáčit v předsíni skříň se šatstvem. Vymluvil se, že hledá dvéře a zamluvil to novým až do nebe vychvalováním svého pivodárce.

Pan Blažej za tohoto čilého volebního ruchu stal se těžkomyslným. Chodil po vile s hlavou sklopenou k zemi a jakmile uslyšel zvonek, zachvěl se a byl nucen vypít skleničku koňaku. Stával se za těchto poměrů alkoholikem.

Pak jednoho dne dostal poštou šunku a druhého dne objevil se u něho nějaký pán, který spustil: „Chutnala, vašnosti, co? Jako máslo, na jazyku se rozplyne. Och, pan Choděra zná udit šunky. A je to i jinak muž řádný, obětavý, vlastenec v pravém slova smyslu, nebojí se říct pravdu... Dnes je to vzácná ctnost. Dnes přijde lecjaký tlučhuba a prohlásí se za kandidáta strany a cancá. Ale pan Choděra kandiduje, jen aby ukázal, že tlučení hubou neznamená nic, že pravá, tichá vlastenecká práce...“

Třetího dne obdržel pan Blažej z blízkého pivovaru soudek černého piva s tímto přípisem: „Velectěný pane! V době různých hesel dovoluji si poslati vám toto své heslo: Pijme jako staří Češi, chovejme se vespolek bratrsky a žijme tak, aby nám nepřítel neublížil. Doufám, velectěný pane, že nedáte svého hlasu těm, kteří chtějí zničit naše staré češství.“ Byl podepsán samostatný kandidát sládek malého pivovaru Klaboura a dole byla připojena poznámka: „Až vypijete, pošlete si beze všeho pro nový soudek. Staří Češi musí držet spolu.“

Pak dostal několik anonymních dopisů, že kandidát Adam je zloděj, Cádra lupič, Humhal podvodník, Jakeš nemrava, Klaboura vrah, Sýkora sprosťák atd. až do Ž.

Dopisy chodily celý týden a pan Blažej uchyloval se tím častěji do sklepa, aby si naplnil džbánek černým pivem. Ke konci týdne dostal ještě několik návštěv. Tyto neprosily, ale hrozily. Podáním ruky slíbil volit pět kandidátů a po jich odchodu pustil se znovu do pití.

Měsíc před volbami objevila se u něho deputace stolní společnosti Mučedníci. Tato ho žádala, aby vystoupil sám jako kandidát poslanectví, že ho budou podporovat, že je jich dvanáct, že mají známosti a že za to všechno zaplatí dvě stě korun a společnost ho bude jmenovat čestným členem.

Pan Blažej opil deputaci koňakem a pak ji vystrčil ze dveří. Toho večera počala mu bolet hlava a než usnul, třel si nos a říkal asi půl hodiny tichým hlasem: „Nosem, s nosem, u nosu, za nos.“ Ráno našel na dveřích vily nalepeno pět žlutých, zelených, bílých, modrých a červených plakátů.

Přečetl je a dostal chuť mňoukat. Mňoukal půl hodiny a pak seškrabal plakáty a s divným smíchem vrhl se na pohovku.

Za dvě hodiny vyšel ven a zpozoroval, že nejen na vratech jsou nové plakáty, nýbrž že celá přední strana vily, obrácená na silnici, je pokryta doporučováním kandidátů.

Díval se, díval, barvy mu splynuly v jednu divnou, počal škubat rameny, louskat prsty a křičet: „Kampak jedete do sytosti po nebi. Práskejte biči, lasičky.“

Uzavřel se v pokoji a skákal přes židle, přičemž se mu zdálo, že někdo z kouta křičí: „Kopřivu mráz nespálí.“

Ozvalo se zvonění. Vyběhl a otevřel. Kdosi za dveřmi podával mu barevné papíry... Byly to první letáky o kandidátech, které dostal ubohý pan Blažej do ruky. Poděkoval a četl: „Majíce pevnou důvěru v neúnavnou činnost pana Zobly, jsme přesvědčeni, že energický tento muž jedině je s to, aby naše zájmy obhájil...“

Za čtvrt hodiny nové zvonění a nové letáky: „Voličové! Kdo z vás dovede ocenit snahu pana Tanína, ten odevzdá svůj hlas...“

Nedočetl. Zvonek znovu se ozval. Tentokráte byl to zelený papír: „Velectěný pane! Zajisté i vy patříte mezi ony syny národa, kteří si přejí neočekávaného úspěchu. Mužem, který houževnatě a rázně pracuje k tomuto cíli, je pan Ukřinský...“

Pak seznal s hrůzou pan Blažej, že je na všech letácích podepsán mezi jinými pod řádkou Za klub voličů. Dal se do smíchu, do křečovitého smíchu a pustil svého kanárka Maníka na svobodu. Po tomto lidumilném činu nabil revolver a jednou ranou prostřelil podobiznu svého bývalého představeného říkaje: „En ten týny, jsou rakadýny, huja, huj, huc, tys to všechno zbuc.“ Nato lehl si na podlahu a usnul pevně. Spal do rána a ráno jeho první cesta vedla před vilu.

Vila byla úplně polepena pestrobarevnými plakáty. Některé byly zamazány inkoustem. Jedna strana vily byla pak pomalována nápisy: „Volte Bílečka, Cádra je lump.“

Pan Blažej dal se do tance. Obtančil třikrát vilu. Plakáty počaly se mu líbit. Nemeškal, vzal štětku, namočil do inkoustu a napsal přes plakáty: „Zde jest dovoleno plakáty lepit.“

Nato se oblékl a odešel do města, kde ujistil kandidáty Jakeše, Adama, Bílečka, Klabouru, Maňouska, Opálku, Sýkoru, Ukřinského a Veleše, že je bude volit. Pak šel na radnici reklamovat pro svého zemřelého dědečka volební právo. Byl se vší šetrností vyveden, neboť radniční kandidát počítal na jeho hlas. Řekli mu, že by to bylo příliš okaté.

Vrátiv se domů, nalezl některé okno polepené již letáky. Měl z toho velkou radost a nepolepená okna poplival. Pode dveřmi našel spoustu zastrkaných nových letáků a provolání: „Neodevzdávejte hlasy své těm, kdož bez chlubných hesel a marnivých slibů...“

To ho učinilo ještě veselejším. Počal objímat svou starou služku a slibovat jí manželství.

Nato posadil se ke dveřím a celý den nejedl, jen přijímal s radostným úsměvem letáky. Přečetl je všechny, a když se setmělo, svlékl se úplně, vzal na sebe plavky a s tlukoucím srdcem čekal, až bude ráno.

A ráno objevil se ubohý pan Blažej v plavkách na městském trhu, křiče hromovým hlasem: „Adam, Bíleček, Bořek, Cádra, Filen, Hanza, Humhal, Choděra, Jakeš, Klaboura, Maňousek, Opálka, Rybný, Sýkora, Tanín, Ukřinský, Veleš, Vychodil, Zajíček, Zobla, Žmola...“

To byla jména kandidátů v abecedním pořádku, kteří svou agitací přivedli ho do ubohého stavu. Bůh jim odpusť!

Smutný osud Petra Hříbala

Smutný osud vynálezce

Pan Háfner, organizovaný člen spolku vynálezců, učinil již několik vynálezů, které mu však nepřinesly kýžených výsledků.

Objevilo se, že mnohé jeho vynálezy jsou snad tak staré jako lidstvo samo. Například používání sýřidla ku výrobě tvarohu a trakař. Sýřidlo bylo sice v prášku a trakař byl zdokonalený trakař na pérách, s kolečkem opatřeným dráty a gumovou obručí.

Stejně nešťastný byl nápad pana Háfnera rozšířit rejstřík patentů o vynalezený jím žebřík, jehož příčky daly se odšroubovat, postranní žděřiny byly skládací a celý žebřík vešel se do ručního kufříku, takže by každý mohl brát s sebou žebřík na cesty.

Patentování jakož i rozšiřování tohoto vynálezu bylo zakázáno z bezpečnostních důvodů, jakožto příruční pomůcka pro zloděje a lupiče.

Po tomto nezdaru vynašel pan Háfner kartáč na vlasy ze skleněných štětin, kteréž se vynálezci při prvním pokusu učesat se s ním vrazily do hlavy, takže v nemocnici museli nešťastného vynálezce, aby mu dostali štětiny z hlavy, skalpovat.

Od té doby působil pobyt v nemocnici na vynálezce tak, že se začal zajímat o hygienické problémy.

Zdokonaliv vývratné kleště na zuby, byl žalován pro zločin ublížení na těle, poněvadž dělaje pokusy s kleštěmi na své posluchačce, utrhl jí půl dásně.

Účinek jeho „pročišťujících koláčů“, které dal péci u jednoho pekaře a které předložil několika známým, stěžujícím si na špatné trávení, byl tak strašlivý, že městský fyzik dal zavřít všechny školy ve městě, domnívaje se, dle hlášených případů, že jde o zavlečenou asijskou choleru. Kromě toho byl ubohý vynálezce žalován pro pokus nedokončené vraždy, ale soudními lékaři naštěstí byl prohlášen za slabomyslného, což ho přivedlo na myšlenku vynalézt břišní pás proti vrozenému kretenismu, zděděnému idiotismu a náhlému zblbnutí, přivoděnému nezřízeným životem.

Tentokráte vzal celou věc do ruky s velkou energií a výborně promyslil ze stanoviska obchodní reklamy.

Znal se s mladým mužem, který psával reklamní články různým firmám, o margarínu a gumových podpatcích, o přístrojích na holení, polévkovém koření aj.

Zadal mu sepsání brožury o účincích a zázračných výsledcích svého břišního pásu proti zblbnutí. „Zejména upozorňuji vás,“ řekl mladému muži, „že do brožury potřebuji nejméně dvě stě poděkovacích přípisů a dopisů.“

Mladý muž zaškrábal se rozpačitě za uchem a projevil pochybnost, zdali díkůvzdání, poděkovací dopisy, budou mít účinek bez podpisů a bez adresy.

Vynálezce se usmál nad takovou naivností mladého muže, píšícího reklamy. „To je přece docela jednoduché, to si vymyslíte. Napíšete třeba Josef Novotný, Vambeřice, Karel Mašek, Trutnov, přidáte k tomu titul ten Novotný může být třeba obchodníkem a Mašek třeba řezníkem. Jste přece mladý člověk, nebude vám to tedy dělat obtíže, vymyslit si dvě stě podpisů, titulů a adres.“

Mladý muž šel pracovat a aby si ulehčil práci, vyhledal seznam údů Svatojanského dědictví v Praze. Bral adresu za adresou a byla to strašně zajímavá společnost, která posílala panu Háfnerovi poděkování za vyléčení zblbnutí pomocí patentovaného břišního křížového pasu Praga.

Po vytištění brožury objevily se v denních listech celostranové inzeráty pana Háfnera:

ZBLBNUTÍ VYLÉČITELNO!

Používání našeho břišního křížového pásu Praga odstraňuje během jednoho měsíce poruchy mysli, povstalé ze zděděného kretenismu, přivozené nezřízeným životem, a vyléčené stupidnosti (zblbnutí).

Pro spolky zvláštní výhody! Pište si o brožuru, obsahující tisíce a tisíce poděkovacích přípisů!

Jste jedním z těch nešťastných lidí, jenž zblbl? Cítíte se přes den pomateným? Pak čtěte brožuru o účincích břišního křížového pásu Praga.

Břišní křížový pás Praga pomohl tisícům idiotů, zde i v cizině!

Zeptejte se těch vyléčených blbů!

Přečtěte si, co nám píší o zázračných účincích břišního křížového pásu Praga!

Z tisíců poděkovacích dopisů uvádíme:

Lacina František, farář na odpočinku v Mladé Boleslavi, praví: „Před pěti lety zblbl jsem z pití, trpěl jsem prudkými bolestmi v hlavě a nemohl jsem se postavit na nohy. Břišní pás Praga odstranil během čtrnácti dnů veškeré nesnáze.“

Bartoníček Jiří, statkář ve Slaném, sděluje: „Nezřízený život, který jsem vedl na vojně a ve kterém jsem později pokračoval doma, způsobil mi úplnou ztrátu paměti, takže jsem si často nemohl vzpomenout, jak se jmenuji a v kterém století žijeme. Používání vašeho břišního křížového pásu Praga způsobilo navrácení mých bývalých duševních schopností.“

Horáček Václav, rolník ve Slavonově, píše: „Byl jsem dědičně zatížen a narodil jsem se jako idiot. Do dokonaného svého plnoletí lezl jsem po čtyřech a jedl z jednoho koryta s domácími zvířaty. Až po používání Vašeho znamenitého břišního křížového pásu Praga vyrážel jsem ze sebe nesouvislé skřeky. Používaje po měsíc Váš břišní pás Praga, který nazývám dobrodiním všeho lidstva, stal jsem se opět platným členem lidské společnosti. Ačkoliv od té doby, co se mi navrátil dobrý rozum, uplynuly toliko dva měsíce, naučil jsem se číst a psát a nyní připravuji se ke zkoušce do gymnázia.“

Viktor Fuska, okresní hejtman ve výslužbě v Topolné, píše: „Pro svou zvrhlost a zneužití úřední moci, prostopášný život, nemírné pití koňaku a absintu, byl jsem dán předčasně do výslužby. Má rodina již po delší dobu pozorovala na mně známky úplné pomatenosti. Stal jsem se dětinským a hrával jsem s dívkami o fazole i účastnil jsem se jiných dětských her, jako na zajíčka v jamce ap. Mé zblbnutí pokračovalo silně kupředu, přičemž jsem se neustále pokoušel věšet. Používáním Vašeho znamenitého břišního křížového pásu Praga jako by ze mne všechno spadlo. Stal jsem se úplně novým člověkem, laskavým otcem rodiny a byl jsem přijat za písaře k bernímu úřadu.“

Mladý muž, jak vidět, dal si velice záležet na sestavení brožury.

Vynálezce břišního pásu, pana Háfnera, žalovalo 4618 údů Dědictví svatojanského, jejichž adresy si mladý snaživý muž vypůjčil ze seznamu, vydaného nákladem Dědictví svatého Jana Nepomuckého.

Pan Háfner navštívil mladého muže, omráčil ho kladivem a vyhodil ho oknem z třetího poschodí na ulici. Potom odebral se na nejbližší policejní strážnici a řekl s podivným úsměvem přítomnému inspektorovi: „Prosím o povolení patentu na můj nový vynález Kladivo a okno.“

Sociální demokraté v boží přírodě

Soudní komise

Soudní reforma pana dvorního rady Zákona

Soudní znalci písma

I

Loni v srpnu nalezli v potoce Kačáku utopeného výminkáře Richtra. Babka Volešníková, s kterou žil výminkář v konkubinátě, šla na četnictvo a tam diplomaticky prohlásila, že nemá na nikoho podezření, ale jako že je pánbůh nad ní, tak myslí, že to nebyla náhoda, že jako Richtra tam někdo hodil a že by mohla na něj prstem ukázat. Poněvadž však je to těžké obvinění, musí mlčet, kdo to je, poněvadž je to předně soused Hejhal a za druhé Hejhal žil s nebožtíkem v nepřátelství, a tak by to vypadalo, že se chce ona mstít na něm. Také prý myslí, že to psaní, které nebožtík před léty dostal, psal také Hejhal a že to psaní má s sebou. Obsah psaní byl: „Ty chlape sprostá, ty nebudeš dlouho chodit. Tvůj přítel, kterýho hledej, pse jeden prašivěj, přivandrovalej, mouďatej.“

Z četnické stanice odebrala se babka Volešníková po vsi a za půl hodiny šel obcí hlas lidu - hlas boží, že Hejhal sprovodil starého Richtra ze světa.

Četníci odvedli plačícího Hejhala k okresnímu soudu, odkud převezli ho do vyšetřovací vazby k zemskému co trestnímu soudu, aby byl postaven v nejbližším porotním období před porotu pro zločin úkladné vraždy.

Při vyšetřování choval se Hejhal zbaběle. Plakal a zapřísahal se svou nevinou jako opravdový lotr a tvrdil, že je to všechno msta baby Volešníkové, která mu chodila na hrách a kterou jednou přetáhl holí, když na něho ještě pokřikovala před lidmi, že mladým holkám, když mu kradou hrách, neřekne ani slova a ještě jim koupí šátek, aby mlčely, a každý že ví proč.

Psaní žádné nikdy prý neposlal.

Potom si chtěl pomoci a řekl, že ani neví, kde je Kačák, ačkoliv mu teče před okny. Zkrátka vedl si tak nešikovně, ačkoliv přímých svědků nebylo, že se to všechno kolem něho zaplétalo nádherně, jak řekl vyšetřující soudce.

Ale soud měl v ruce ještě jednu důležitou nit. Ono anonymní psaní. A tu při porotním líčení hlavní slovo vedli soudní znalci písma. Vedli je velice rozšafně.

II

Soudní znalci písma hrají v soudním řízení neobyčejně důležitou roli. Klobouk s hlavy před takovými muži!

Znalci písma jsou mudrci v pravém slova smyslu, považují se za nejinteligentnější lidi, poněvadž nejen dovedou různé kličky, kroužky a háčky vplésti v běžné písmo, takže toto stává se pod jejich rukou krasopisem, oni jsou však též věštci, učiteli písma, vznešenými duchy, jichž si musí vážit každý, poněvadž oni z latinky, ze zcela sprosté latinky udělali báseň, jako mně to říkal nebožtík Dolejška, profesor krasopisu a soudní znalec písma: „Kupecké písmo musí bejt báseň, holomku!“

Říkali jsme mu „pane doktore“. Ano, doktor písma. Doktor kupecké latinky, francouzského, italského a anglického písma. Jest vznešenější povolání? Lékař písma. Ze sprostých tahů udělá krásné. Tu péro přimáčkne, tu povolí, před jeho zrakem noří se z obyčejného „b“ silnější rysy, vlasové čárky, a když napíše „i a“, jaká to krása a vznešenost. To jest to pravé umění, před nímž musí ustoupit všechno a všichni.

A když tento mudrc zasedne za stůl znalců, tu soud, porota hltá jeho slova, on pitvá rukopis, srovnává, posuzuje a vztyčuje se za stolem jako socha spravedlnosti, jako kněz. Zkrátka připadá mi jako haruspikové ve starém Římě, kteří ze střev zabitých zvířat hádali, bude-li zítra bouřka. A když pak prohlásí, že s jistotou 57 procent prohlašují, že to neb ono psal obžalovaný, smekněte před nimi, poněvadž oni zavedli procenta do jistoty.

Dříve totiž hlupáci laikové měli za to, že jistota jest celek, z kterého se nedá nic ubrat. Vezmete-li z jistoty něco, to už pochybujete. Tak to bylo vždy dříve.

Znalci písma nedávno prohlásili písmo za rukopis obžalovaného s jistotou 80 procent.

Smekněte tedy před pány znalci písma s osmdesátiprocentní jistotou!

III

Porotní líčení s obžalovaným Hejhalem chýlilo se ke konci. Nebylo mu možno dosud nic dokázat, ale bylo zde psaní, které dostal utopený před časem.

Soudní znalci písma pohlíželi od svých stolů zachmuřeně na obžalovaného, který svým zapíráním nedělal právě nejlepší dojem. Babka Volešníková, sedící před stoly žurnalistů na lavici svědků, obracela se k soudním referentům a co chvíli říkala: „Veřejí, milostpane, von ten Hejhal Richtra utrounil. Dyť von se stydí na mě podívat.“

„Máme zde,“ ozval se hlas předsedy líčení, „výhrůžný dopis, o kterém tvrdí obžalovaný Hejhal, že ho nepsal a utopenému neposlal. Dávám ho k dispozici pánům porotcům, aby si jej prohlédli a po prohlédnutí k mým rukám vrátili.“

Dopis koloval od porotce k porotci, až přišel k porotci panu Znamenáčkovi, který četl před chvílí dopis od ženy a nad rozloženým dopisem spokojeně klímal v dusnu porotní síně po osmi plzeňských a porotním obědu.

Když mu podali výhrůžný dopis, lekl se a omylem zastrčil jej do kapsy, kdežto svůj dopis od ženy v rozespalosti podal sousedu, který jej podal mechanicky dále poslednímu porotci, ten pak, nechtěje prodlužovati čtením líčení, ochotně odnesl jej k předsedovi soudu, kterýž pokynul dozorci, a dopis pana Znamenáčka vrchní dozorce předložil pánům soudním znalcům písma.

„Prosím,“ řekl předseda, „aby páni znalci, byvše upamatováni na svou služební přísahu, podali dobrozdání o písmě, srovnávajíce je s diktovanými řádky, které na archu připojeny a které psal obžalovaný před panem vyšetřujícím soudcem.“

Páni soudní znalci jeden po druhém zabořili své zraky do dopisu od manželky pana porotce Znamenáčka a do rukopisu Hejhalova. Obsah byl jim vedlejší. Pro ně mělo půvab sledovati ty tahy, ty rysy, čárky, tečky. Bloudili v těch hranatých i kulatých tvarech s rozkoší lovce, stíhajícího zvěř mezi křovinami.

Z očí sršely jim jiskry a jeden po druhém činili si poznámky a pak vstal první soudní znalec písma, podíval se hrdě na shromážděné posluchače, na soudní dvůr, na porotce, na dozorce, drtivým pohledem stihl obžalovaného, zakroutil si knír a začal, klátě se kupředu:

„Slavná poroto! Slavný soudní dvore!“ Probral důkladně dějiny písma, až přišel na latinku, na tu latinku, která byla v obou rukopisech.

„Slavná poroto. Na své dobré svědomí musím prohlásit, že předložený mně dopis psán jest hrubou mužskou rukou, zvyklou na těžkou polní práci. Všechny tvary, kličky a háčky shodují se nápadně s písmem, které nachází se v diktandu, jež psal obžalovaný před vyšetřujícím soudcem. Písmo jest v jednotlivých podrobnostech tak shodné, zejména d, t, e, b, c, z, n, m atd., že prohlašuji: Předložený mně dopis psal určitě obžalovaný, což tvrdím s 99procentní jistotou.“

„Nemám, co bych řekl k vývodům pana kolegy,“ pravil druhý soudní znalec. „Oba rukopisy shodují se do poslední tečky. Nápadná jest zejména kostrbatost bříšek u, b a d, takže s naprostou 99 a půlprocentní jistotou tvrdím: Předložený mně dopis psal obžalovaný.“

Podal dopis i arch dozorci, který odnesl jej předsedovi. Předseda líčení podal dopis zapisovateli a řekl: „Vzhledem k závažnému prohlášení pánů soudních znalců přečte pan kolega ještě jednou výhrůžný list, jehož pisatelem jest beze sporu obžalovaný Hejhal.“

Zapisovatel vstal a četl: „Milý Josefe! Nezapomeň stavit se u Wolfa a Schleima pro tureckou látku na kimono. V Praze nepij, chovej se slušně a moc neodsuzuj! Tvoje žena Anna!“

Spisovatel krvavých románů

U nás v domě bydlil pan Peroutka. Byl to velice záhadný člověk, neboť kohokoliv z našich sousedů potkal, prohlédl si ho od hlavy až k patě, přičemž živě gestikuloval rukama a mluvil sám pro sebe, poznamenávaje si cosi do svého notesu. Pan Peroutka byl totiž spisovatel krvavých románů a používal k vylíčení svých postav všech známých osob ze svého sousedstva. Tak například klempíř Karbus, bydlící v druhém poschodí, byl onen vychrtlý lotr s licousem na levé i na pravé tváři, se sporou štětinkou vlasů v záhlaví, který v románu pana Peroutky hrál hlavní roli loupežníka Vinantiho a jeho dcery Virginie, která si měla vzít šlechetného barona Macchiu, jemuž za vzor v popisu osoby sloužil chudý kandidát profesury z přízemí a kterého popisoval pan Peroutka takto v jedné ze svých kapitol svého románu Osudy červeného mlýna na pomezí čili aristokratická nevěsta Pompeia neboli Osud zazděné jeptišky Virginie, jinak též příhody v krčmě U posledního kata.

Skromný kandidát profesury nedomníval se, že toto, co napsal pan Peroutka, platí na něho: Utíraje si skřipcem své uslzené oči, podíval se kolem sebe modrýma očima, při čemž v jeho dosud neoholené tváři zřít bylo mdlý výraz prohýřené noci ve společnosti ženštin pochybné pověsti. Měl na sobě kabát podivného střihu, jehož šosy znamenaly, že tento mladý muž, baron Macchia v inkognitu, probděl noc ve společnosti loupežníků, hrajících karty v kryptě zámku, kapli svatého Ignáce, pod troskami příšerných zřícenin starého hradu rytířů Květoňských.

Také kočí mlékaře Vaňhy, zcela počestný František Trachta, kterého potkával pan Peroutka velice často, byl tam vylíčen právě tak, jak tam vypadal, obtloustlý, s černým knírem pod nosem, s krhavýma očima, a sloužil za model k postavě známého všem čtenářům onoho krváku majitele oné krčmy v lese U posledního kata, onoho vražedníka Resorciniho. Jméno Resorcini vzal pan Peroutka z receptu pana prof. V. Janovského, když kdysi trpěl známou nemocí, které vulgárně říká se plešatění a vědecky například seborrhoea capilitii.

Názvy hrdinů ze svých románů bral pan Peroutka tak, jak se mu namanuly, a zejména s velkou oblibou uchyloval se k receptům lékařským, tak například v jiném jeho románě podvodník knížecího původu, který připravil sedmdesát příbuzných hraběte Fonetika o život, aby se zmocnil dědictví, nazýval se Rudolf Ulcus, kdežto jeho protivník, pravý hrabě, slul dle receptu, který byl kdysi na jeho ulcus durum předepsán, Mercurio. Z jednoho receptu vzal také jméno jedné tanečnice. Léčil totiž svůj žaludek heřmánkovými kapkami, které měl rozřeďovat ve vodě a pít dle tohoto lékařského nařízení: spiritus herbi Camillae gr. 100,0. Aquae destillatae gr. 500,0. Patrno tedy, že jeho hrdinka románu Udušená tanečnice ve spárech kuplířů se jmenovala Kamila Akva.

Měl jsem několikrát příležitost jiti za ním, a tu vyslechl jsem tuto jeho rozmluvu: „Musím udělat popravní lešení něco přes tři metry dlouhé, tak aby odsouzenec mohl utéct, poněvadž pod tím lešením bude kašna, do které lupič skočí, a prostřednictvím svých přátel, převlečených za pochopy, usedne na koně a odjede okamžitě k ďáblově sluji, kde se skryje.“ Obrátil se a vrazil do mne. Otočil jsem se též a šel jsem za ním. Však on pokračoval ve své hlasité samomluvě, až se lidé otáčeli: „Jiného mně nic jiného nezbývá, než že onu ruskou hraběnku hodím mezi vlky v uchystané vlčí jámě, a (když ji začnou hlodat, musím ji dát vytáhnout tím lesnickým příručím, který odkryje pikle jejího nevlastního strýce. To udělám, to udělám! A musím to udělat dřív, než sem přijde nakladatel!“ Odebral se domů a já šel za ním; bydleli jsme totiž vedle sebe, naše pokoje byly odděleny rabicovou stěnou, takže každé slovo bylo dobře slyšet.

Poslouchal jsem jeho rozhovor, který vedl sám s sebou a ze kterého jasně prorážely až ke mně věty: „Měl bych dát snad narazit onoho náčelníka pirátů na kůl? Jak bych ho zas z toho kůlu sundal? To jsou těžké věci! Vždyť musí být ještě za tři roky naživu! Já to udělám tak, že mu dám zaživa utrhnout levou ruku pomocí splašeného býka, ke kterému ho přivážou.“

Ozvalo se zaklepání, můj soused zvolal „volno“, a pak bylo slyšet hlas: „Má poklona, pane nakladateli!“ Ozval se nato hluboký povzdech a příchozí promluvil basově: „Pane Peroutka, vy děláte samé hovadiny. Pročpak jste toho barona zastřelil, nemohl jste ho jinak sprovodit ze světa? Vždy na to přijde hned policie. Už před čtrnácti dny jsem vám říkal, abyste používal kurare nebo strychninu. To se ví, má slova padají na neúrodnou půdu. Spíš jste ho měl uškrtit!“ Pan Peroutka se ozval: „Pak by zase při pitvě hned viděli strangulační rýhu na krku, a takhle z toho udělám sebevraždu zastřelením. Přeci jste ráčil číst, vašnosti, list, který zanechal zastřelený po sobě a který byl podvržen.“ „Ten dopis jste také neměl psát, poněvadž v tom dopise hned se uvidí, že jste ten dopis špatně inspiroval tomu lotrovi. Ten měl být psán jiným slohem! A na to chcete dvacet korun zálohy? Ani mne nenapadne!“ Pak bouchly dvéře a za chvilku na mne zaklepal pan Peroutka. „Proboha vás prosím,“ zavzdychal bolestně, „mohl byste mně laskavě půjčit do zítřka tři koruny? Ten můj nakladatel je plantážník, já mu sprovodil za tři měsíce ze světa jedem, revolverem, dýkou, nožem, sekyrou, provazem, shozením do propasti, rozsekáním, rozčtvrcením, upálením v lesní chatrči, vyhozením do vzduchu dvaaosmdesát lidí, a ten lotr si pořád vymýšlí nové a nové mordy a nechtěl mi dát ani zálohu na to, že jsem dal jednoho sežrat zaživa.“

Společenské lži

 Někdy se stává, že vy to neřeknete schválně, nýbrž jen náhle vám to vyklouzne z úst a slíbíte něco, třebas úplně bezvýznamného.

Spolek pro sociální péči

Karikatury 1911 

Sportovní fejeton

Jak vám radostně srdce buší, když čtete: „Malý národ náš zažil v právě minulých dnech okamžiky radostného očekávání, rozechvění a pocity zvláštní pýchy.“
A dál sledujete řádky se srdcem rozechvělým, že génius Slovanstva nedal dotrpěti národu, čtete o době Husově a Komenského, o kulturním rozpětí národa.
A jedná se o slavnostní vystoupení skotských žonglérů.
„Z dějin čerpali jsme posilu, vůli a hrdost, která po dvou stoletích probudila náš dobrý lid k novému, krásnějšímu životu.“
A právě proto na radnici několika potulným profesionálům chystají ovace.
„Pravda, pro kterou dovedli nejlepší synové naši obětovati krev a statky, vydala květy nejkrásnější.“ Po Dobrovském, Šafaříkovi, Jungmannovi a celé řadě našich buditelů přichází Slávie a dává tři góly placeným umělcům Aberdeen, kteří potomkům národa, jenž po staletí pociťoval surovou pěst uzurpátorů, dají jen dva góly.
V ryze českých krajinách roztahuje se germanizování drah, a octnete-li se za Turnovem, nevydá vám pokladník stanice za živého boha lístek, když oň česky požádáte; v uzavřeném území dějí se největší skandály s českým školstvím — ale tu přijede Aberdeen a Slávie ho poráží 3:2. Jaká náplast na naše kulturní rány! Městská rada placeným zápasníkům propůjčí povozy, vozí je v kočárech, hostí je, uspořádá se banket a styky anglicko-české jsou hotovy.
Až k nám přijede polykač mečů z ostrova Kuby, bude se mluvit o stycích česko-kubánských.
Polykače mečů opět povezou na radnici, tam dostane album s pohledy na Prahu, uspořádá se na jeho počest banket, v kočáru pojede s náměstkem starosty na Hradčany a všude bude se cítit jako doma. Nikdo se ho neoptá, co je vlastně zač, nám úplně stačí, že je z Kuby a že umí dobře polykat meče.
Při té příležitosti ovšem naše listy budou psát o bojích Kubánců za neodvislost, a že je málo oborů, v nichž bychom i my nevynikli.
Aberdeenským žonglérům ukazujeme tedy památky na radnici.
Druhý den nato píší podezřele naše listy, že i mezi Aberdeenskými jsou lidé inteligentní, poněvadž jsou mezi nimi tři bývalí universitní studenti.
Na radnici uvítali jsme oficielně 11 aberdeenských zápasníků, kterým je naprosto lhostejno, zda driblují míč v Praze nebo v Pešti, či ve Vídni, či v Bruselu, a kteří stejně jako ostatní béřou své diety, svou mzdu, vyplácenou ředitelstvím akciové společnosti Aberdeen za direktorství Williama Jaffreye, Jamesa Philippa a zubního lékaře Josefa Ellise Milnea.
Tito pánové béřou ročně statisíce korun příjmů a dobře platí svým zřízencům. Jako když nějaký hrabě má své žokeje, kteří mu vyhrávají ceny.
My tedy na radnici vítáme oficielně v černých fracích zřízence akciové společnosti Aberdeen.
Plýtváme přitom lichotnými výrazy. Náměstek starosty mluví o hrdých synech skotských hor, kteří nechápou, proč asi, když neumějí nic jiného než podávat si míč hlavou, kopat do míče razantními údery, podávat si pružnou kouli, vrážet do hráčů, — proč jim, když umí jen tohle, ukazují nějaký obraz v radnici, mluví o kostnickém koncilu, o popravení českých pánů, o probuzení českého národa.
Pak slyší slovo „Havlíček“ a musí se optati, jmenují-li jim stále Havlíčka: „What goals?“ „Kolik dal gólů za svého života?“
A jedna otázka za druhou se řine: „Kdy hrál Havlíček posledně za Slávii?“ „Znal stopnout míč?“
A zase dál slyší mluviti o Husovi, který následoval jejich Viklefa, nato je tíž lidé, kteří mluví tak nadšeně o Husovi, vozí při svatojanském ohňostroji na loďkách.
„Toto jest na památku Jana z Nepomuku!“
„What goals?“ „Kolik gólů?“
A zase je vezou na večírek a zpívají jim Hradecké panenky, českou hymnu.
Oni jim zase zazpívají skotskou píseň o krásné markytánce, která svým obsahem nejde o nic pozadu za písní Když jsme táhli k Jaroměři.
Obsahu se nerozumí a velké nadšení.
Odjíždí domů 11 řemeslných žonglérů z Aberdeen. Jednou prohráli, jednou vyhráli. Hráli hlavou, driblovali, skórovali, podávali si. Kromě mzdy a diet vezou si v kufru ještě nějaké medaile, které jim na radnici rozdali.
Mají popletenou hlavu ze všeho, co viděli, a nejvíce je mrzí, že se nedozvěděli, kolik dal Mr Charles Havlíček gólů a v kterém družstvu hrál.
My pak v denních listech provázíme 11 řemeslných žonglérů těmito řádky:
„Pryč jsou léta tiché odevzdanosti, toužíme, abychom silni stanuli vedle silných a znemožnili do budoucna porobení nejpotupnější. Vezměme si příklad z hrdých synů skotských hor, kteří nejlepší své síly věnují službám své drahé vlasti!“
Ano, za dvě libry šterlinků denně, což se rovná 48 korunám…
Maria Stuart, what goals?

Spravedlnost v Bavořích

Pamatuji se na to, jako by to bylo dnes.

Vyšel jsem za krásného srpnového rána z Höchstädtu nad Dunajem v Bavořích a v kapse měl jsem osm feniků. Přede mnou táhla se silnice, kudy prý šel kdysi svatý Vojtěch z Řezna do Cách. Okolnost ta mně pranic nepomohla a z osmi feniků se ani při této vzpomínce neudělala jedna marka.

A přede mnou silnice běžela dál podél Dunaje a v dálce lemovaly nízké pahorky úrodnou rovinu milého Švábska.

Jaksi strnule díval jsem se na to všechno. Tam za pahorky u Dunaje leží město Dillingen, kde na poště už jistě asi tři dny je pro mne padesát marek a já, místo abych si pospíšil, užíval jsem spokojeného života, chodil po pivovarech, jedl proslulé uzené maso s knedlíkem a zelím, zúčastnil se ve třech vesnicích pěti „rauterei“ a nyní zde sedím u kostelíka s posledními osmi feniky, s natrženým uchem a dívám se na všecku krásu kol.

Naproti mně vystoupil ze zahrady bavorský četník dobromyslného vzezření, bez pušky, jak bavorští četníci chodí krajem a řekl bodře: „Kampak, mladý člověče?“

„Do Dillingen.“

„To je čtyřicet kilometrů.“

„Pětačtyřicet!“ řekl jsem.

„A odtud?“

„Do Ulmu!“

„A z Ulmu?“

„Do Lindavy ve Švýcařích.“

„Nu a směl bych prosit o vaše průkazy - mnoho všiváků dnes chodí po Bavořích!“

Vysvětlil jsem mu, co znamenají mé průkazy, domovský list z rodné obce a asi tři různé legitimace.

Posadil se vedle mne a říkal, že jeden jeho strýc byl také v Chamu, blíže Čech a ten že jednou šel pěšky s procesím Bavoráků na Svatou horu u Příbrami. Četník se měkce rozhovořil o tom, že Čechové mají krásnou Pannu Marii, ale že to stojí mnoho peněz, odtud ze Švábska jít na pouť až do Čech, poněvadž každý člověk na cestě něco sní a vypije a pivo je dnes dražší o dva feniky na mázu. - Mám-li pak nějaké peníze?

Upřímně jsem řekl, že osm feniků, ale v Dillingách na poště že budu mít už jistě přes tři dny padesát marek, a že jdu tedy do Dillingen peníze si vyzvednout.

Četník vstal: „To je, milý příteli, zlá věc, vstaňte, člověče, im Namen des Königs, ihr seid arrestiert wegen Landstreicherei.“

Pak mne vzal za límec a vedl nazpět do Höchstädtu nad Dunajem. Po cestě mně koupil za deset feniků hrušky a říkal mně: „Armer Kerl!“

Ranní ticho panovalo v ulicích městečka. Za hradebním příkopem tyčila se do výšky stará hradní budova. Obešli jsme příkop a octli jsme se před průčelím, kde pod bavorským znakem stálo stručně: „Amtsgericht, Arrest und Untersuchungschaft.“

Starobylým nádvořím, kde rostla tráva, vešli jsme k žalářníkovi. „Vagabund,“ řekl stručně četník.

„Armer Kerl,“ řekl žalářník, „zuj boty a tu máš klíč od skladiště. Musíš jít přes dvůr a nalevo. Tam otevřeš, vezmeš si houni a dřeváky. Po hradě se nesmí chodit v botách. Vrať se brzy, zatím budeš mít polévku, abys se ohřál. Nato tě zavřu a dám ti do cely bibli. Budeš zavřen až nahoře ve věži, poněvadž ostatní místnosti se musí šetřit. Tato budova je totiž na spadnutí. Tak běž!“

Vrátil jsem se za chvíli a pustil se do předložené polévky. Přišla jeho žena a hluboce mne litovala. Ptala se mne, proč jsem netrhal chmel u Norimberku, abych si něco vydělal. Nato mne vedl žalářník po vrzavých, točitých schodech do vykázané cely, nesa za mnou zbožně bibli.

„Čti, armer Kerl,“ pravil, když mne zamykal, „a polepši se!“

Za hodinu přišel opět a přinesl mi džbánek piva. „Pij, půjdeš k výslechu na druhou stranu budovy. Musíš se posilnit!“

Posilnil jsem se a šli jsme.

Napřed dolů k žalářníkovi, kde jsem si musel opět obout boty, poněvadž před amtsgericht nutno předstoupit opět v botách, jak stanoví soudní řád bavorský. Pak mne vedl za límec, jak opět stanoví soudní řád.

Zaklepal a vešli jsme. Znovu zaznělo jedno slovo „Vagabund“ a přívětivý, milý, tlusťoučký pán mně vlídně kynul, vypouštěje oblaky kouře z velké dýmky. Před ním byl džbán piva a hliněný máz.

„Pracovat, milý mladý člověče,“ řekl vlídně, „pracovat s chutí, jít z místa na místo, vydělat si peníze a neopouštět přitom svou vlast. Kdybyste byl hezky zůstal v Čechách, nebyl byste nyní souzen. Abyste však pochopil naše soudnictví jako cizozemec, k tomu není třeba zvláštního nadání. Já jsem amtsrichter a to, co zde vidíte, je amtsgericht, já vás vyslýchám, uvážím, sepíši a v amtsgerichtu také posedíte. Sepsaný protokol o vašem výslechu pošlu poštou s ostatními spisy, které zasíláme jednou týdně na okresní soud v Dillingen. Tam věc pročtou, prozkoumají a poradí se poznovu se mnou, až budou posílat jednou za týden spisy sem k nám na amtsgericht. Zde poznovu vás vyslechnu, sepíši, uvážím a věc se bude docela hladce vyvíjet. Víte přece, že Dillingen je asi pětačtyřicet kilometrů odtud, pošta tam jde jen dva dny. Opět tedy pošlu dodatečné rozklady okresnímu soudu v Dillingen a ten přečte, prozkoumá, poznovu uváží a teprve vám vyměří trest. Ten vám přečtu a vy si jej odpykáte, ovšem že se vám odečte vyšetřovací vazba od vyměřeného trestu.“

Po tomto mnohoslibném úvodu mne vyslechl, uznal všecko a když jsem řekl, že mám v Dillingen peníze, velmi se rozčilil nad mou neopatrností, proč jsem si je nedal zaslat do Höchstädtu. Telegrafovat na úřad poštovní v Dillingen, zdali tam skutečně mám peníze, nemůže a nebude, poněvadž paragraf první zákona o tuláctví, pro který jsem zatčen a vyslýchán, praví, že je vagabundem každý, kdo není domácí, nemá v Bavořích stálého bydliště a v době přistižení nemá obnos tří marek u sebe. Kdyby měl 2 marky 99 feniků, zavřou ho také. Na tom tedy, jak vidět, nezáleží a on nemůže docela nic proti tomu dělat. Zákon je zákon. Věří, že mám peníze v Dillingen, ale nemůže si pomoci.

Tak jsem tedy uvázl zde v Höchstädtu nad Dunajem. Půldruhého měsíce jsem seděl ve vězení, chodě navečer pravidelně s panem amtsrichtrem do pivovaru.

Jedl jsem uzené se zelím a knedlíky a předposlední neděli šel jsem se žalářníkem a jeho rodinou na výlet. Mohl jsem tisíckrát utéci, ale nechtěl jsem je uvést do rozpaků.

Konečně po půldruhém měsíci, kdy jsem ztloustl a prosil žalářníka, aby mně nedávali tolik masa a piva, přišel nález okresního soudu v Dillingen, jímž byl jsem odsouzen ku vězení v době tří dnů pro přestupek paragrafu prvního o tuláctví. Poněvadž pak jsem strávil ve vyšetřovací vazbě 45 dní, které se započítávají do vazby, zbylo 42 dní, za něž obdržel jsem náhradu dle bavorského soudního řádu 1 marku 20 feniků denně, tedy úhrnem 50 marek 40 feniků. Když mně je pan amtsrichter vyplácel, plakal pohnutím a šel mne se žalářníkem a s celou rodinou vyprovodit půl hodiny za město. Pak se ti řádní lidé s pláčem se mnou rozloučili.

Taková je spravedlnost v Bavořích.

Srbský pop Bogumirov a koza od muftiho Izrima

Stařeček Jančar

Žebrák stařeček Jančar bydlel se třemi zloději, Pustou, Živsou a Kobylkou, a žebrával u kostela, kam se doplížil se svými dřevěnými nohami. Byl stižen kostižerem a uřezávali mu kus po kusu obě nohy, obyčejně na jaře, což ho naplňovalo nenávistí k lékařům. Proč mu je neřežou na zimu, kdy trpí nejvíc bídou? Měl by v nemocnici aspoň teplo, dobře se najedl, ale takhle má neštěstí, že dochází vždy k amputaci až na jaře. Také je to dobré, tři měsíce rok co rok trávit v nemocnici v klidu, kdy nemusíš shánět chleba a dovolávat se milosrdenství lidského i božího a za mizerný krejcar říkat „zaplať pánbůh na stotisíckrát!“; dobré to je, ale na zimu praktičtější.

Najednou ale přestaly stařečkovi Jančarovi nohy bolet. Pln nepokoje odebral se do nemocnice, kde mu oznámili po důkladné prohlídce věc řídkou v dějinách tak postupujícího kostižeru. Sněť kostí zmizela, dřeň se scelila díky loňské operaci. Nemůže být přijat do nemocnice. Není příčiny.

Když vycházel z nemocnice, vleka za sebou dřevěné nohy na uzdravených pahýlech, tu plakal a naříkal. Jeho sny o pěkných třech měsících se zřítily.

Když přišel domů, vypravoval pln lítosti o svém neštěstí. Už mu nebudou řezat nohy. Pusta byl také rozčílen. Je to darebáctví, takhle zacházet s člověkem, kdy ten čeká na ten odpočinek. Jeho místo u kostela jistě má už, jako vždy, na ty tři měsíce žebrák Kunštát, a to se neví, zdali povolí a pustí Jančara nazpátek.

Místo to nebylo výnosné, poněvadž většina lidí dala almužnu hned u vchodu žebravým, modlícím se babkám, které protěžovala kostelníkova žena, ale přece pár krejcarů se sešlo, ostatní na jeho výživu sehnali už zlodějové, jeho spolubydlící, kterým se za to stařeček Jančar odměňoval mravokárným napomínáním.

Když přišel Živsa, bylo poznovu mluveno o odmrštěné žádosti Jančarově. Tedy ho uzdravili, holota jedna.

„Schválně,“ prohodil Kobylka, „poněvadž je chudák.“ Nebylo v tom nic logického, ale stařeček Jančar popuzen počal spílat lékařům a mluvil o bandě, bez citu s ubohým žebrákem.. Aspoň kdyby Kunštát dal se pohnout a ustoupil z místa, které patří jemu. Vyslovovali o tom pochybnost. Kunštát je churavý člověk, žebrák, a neustoupí teď, když Jančar je zdravý mrzák.

A stařeček Jančar dal se do křiku, že už má toho všeho dost. Celý svůj život protloukal se den ke dni. Samá nouze, samý hlad, kromě té doby, co býval v nemocnici. A teď i to sklaplo. Teď jsou ty zbytky noh zdravé, když to nepotřebuje.

A jestli ztratí místo u kostela, co si počne? Má ty uzdravené pahýly noh tak malé, že se šourat nemůže někam daleko. Do kostela má pár kroků, a to ho znaví. Psí život!

„Tak dělej něco, aby tě zavřeli na pár měsíců, když chceš mít pokoj. Dostaneš postel, dost jídla a vykašleš se na svět,“ řekl Živsa, „naplahočil jsi se dost.“

„To je rozumná řeč,“ pochválil Kobylka, „ať se o tebe stát postará.“

Stařeček Jančar počal hájit svou poctivost. Chce umřít bez trestu a bez žaláře.

Pusta na to řekl, že ještě neokradl nikoho o potřebnou věc. Má se to válet doma, tak jim to vzal, když potřeboval peníze. Napřed ho zavřeli pro kus uhlí. Pak už práci nikde nedostal a od té doby krade, ale myslí, že je přitom poctivější než velcí páni, co dělají spravedlnost a mají se při tom dobře.

Jančar prohlásil resolutně, že krást nebude.

Nevěděli si s ním rady. Hovořili s ním jako se zdravým člověkem, zapomínajíce pro ten okamžik na jeho dřevěné nohy.

Konečně řekl stařeček Jančar: „Jakpak mohu krást, já, takový mrzák?“ S tím souhlasili, až na Pustu, který pravil, že se zde nejedná o úspěch, nýbrž jen o pokus, při kterém ho chytí. Pak je to spraveno. Dostane těch několik měsíců, bude v klidu. Jaký teď vede život? Mizerný a bídný, psí a ještě horší. Jančar počal jim vysvětlovat, že touží po klidu, že třebas i někde ve vězení, ale chytit se dát při krádeži, to nikoliv.

Ozval se Kobylka: „Nu, stařečku, proveď něco jiného.“

„Co, Kobylko?“

„Nu, moh bys tedy něco říct a šest měsíců máš jistých.“

„Dobře, Kobylko,“ pochválil Živsa, „naučíme stařečka, co má říct, půjde na strážnici nebo k strážníkovi a řekne:

,Tak a tak, pane policajte, tohleto si myslím.’ Nu a pak ho zatknou, přijde do vyšetřovací vazby a pak před senát. Je mrzák, dostane nemocniční stravu. A když ho pustí a svoboda jej omrzí, zas půjde k strážníkovi a řekne: ,Tak a tak, pane policajte, tohleto si myslím.’ “

„To se ví, že neřekneš, stařečku,“ poučoval Pusta, „kdo tě to naučil.“

„Nu tedy, hoši, spánembohem,“ řekl Jančar, „poučte mne, co mám říct, aby to stačilo na šest měsíců. Jaký bídný život vedu na svobodě? Pravdu máte, že lepší pro mne sedět pod věží.“

Počali se tedy radit. „Za tohle, co povídáš, dostal by jen tři měsíce, to není tak zlé, Pusto,“ hádal se Kobylka, „musí říct tohle ...“

„To nestačí ani na pět měsíců,“ odporoval Živsa, „ať řekne tohle a přidá k tomu Kobylkovo. Stařečku Jančare! Tedy půjdeš a řekneš ...

Rozumíš? Nespleteš si to? To vystačí na šest měsíců. Víc ti nedají, poněvadž nejsi trestán. Pamatuješ si to?“

„Opakujte mi to,“ prosil Jančar, „má ubohá hlava, do té to leze pomalu. Snad to nezapomenu, hoši, do rána.“

Než usnul, vyzkoušeli ho a ráno také. Naučil se tomu nazpaměť ...

A tak stařeček Jančar, aby jednou za svého života mohl si na šest měsíců odpočinout, spáchal ráno před nejbližším strážníkem zločin urážky Jeho Veličenstva.

A soudní referáty vylíčily ho jako lotra ...

Statečnost

I

Pan Böhm dospěl k nezvratnému přesvědčeni, že se úplně zklamal ve svém příteli Přemkovi, který poslední dobou nějak nápadně se chová k paní Böhmové. Tráví u nich celé večery a neustále říká: „Prosím, milostivá paní, račte si představit.“

Pak ho počaly znepokojovat četné pohlednice, které posílal pan Přemek jeho paní a ve kterých po vřelých pozdravech manželce pana Böhma byla jen zmínka o něm: „Jak se má Toník?“

Potom byl pan Böhm znepokojen ještě víc, když se přítel vrátil z cest po Německu.

Pozval se k nim na obědy a ke své hrůze pozoroval pan Böhm, že jeho manželka jeví zčistajasna velký zájem o zvířata v berlínské zoologické zahradě.

Pozoroval ji, jak se něžně dívá panu Přemkovi do očí, když jí vykládá o psech různých mimoevropských druhů.

Znal již nazpaměť, o čem bude zase pan Přemek při večeři mluvit, o psech z Tibetu a Konga, o arabských psech od Čadského jezera, o ruské doze, bílé feně s modrýma očima, na které lze pozorovati zákon přírodní, že bílí psi, kteří jsou modroocí, jsou hluší.

A tak to pokračovalo. Přišli na řadu psi cařihradští, jeden černobílý pes samojedský k tahání saní a konečně dingo, australský divoký pes, který chtěl pana Přemka kousnout, když mu nabízel preclík.

Když pak pan Přemek odešel, tu slyšel vždy pan Böhm od své paní: „Vidíš, to je inteligentní člověk, ten pan Přemek. To se rozumí, že také musil něco v cizině zkusit. Jest opravdu radost s ním se dát do hovoru.“

Pomalu u nich berlínská zoologická zahrada byla na denním pořádku.

Přešlo se na oddělení malých dravců. Pan Přemek okořeňoval večeře výklady o tom, jak ho všude chtělo něco kousnout, když procházel jednotlivými pavilóny.

Tak měl býti kousnut velmi vzácným exemplářem tygrovité kočky od řeky La Plata v Jižní Americe, objevené Geoffroyem, krvežíznivě se na něj díval indický rys v temže oddělení a abessinská, habešská divoká kočka a východoafrický šakal.

Za lýtko ho chytila berberská liška.

„Vidíš, to je muž,“ pravila po jeho odchodu paní Böhmová. „Jak ty trávíš pohodlně volný čas. Jdeš do kavárny a řveš na pikolu, že ti přinesl místo Ľ Illustration Fremdenblatt.“

Pak se zjistilo během dalších návštěv, že v té zoologické zahradě zažil pan Přemek neobyčejně krásné dobrodružství s trpasličím buvolem z Celebesu, který ho chtěl nabodnout na rohy. Podařilo se mu odskočit stranou a dostal se mezi nějaké divoké velbloudy, kteří ho pokopali.

Když pak vstával se země, tu mu natrhla kabát stepní antilopa z Kamerunu.

Ten večer, když pan Přemek odešel, pokusil se pan Böhm prohlásit ke své ženě, že je mu nápadné to velké množství nehod.

Odpověděla, dívajíc se na něj zlostně, že z něho mluví bledá závist.

Pokusil se zasmát. „Jen se směj, vypadáš trapně. Promluvit neumíš, a když něco vypravuješ, je to všechno jen na jedno kopyto, jak v elektrice jeden pán si zapomněl doma peníze nebo jak v kanceláři přinesl v deset hodin sluha pokladníkovi úplně studený bůček.“

„Ale to je svatá pravda, miláčku.“ Podívala se posupně na něj a začala falešně hvízdat.

Příští den vyprávěl pan Přemek jeho ženě o oddělení velkých dravců. Jak divoce šlehal ohonem africký gepard, krásný pardál, když se on postavil k jeho kleci. Jak syčel na něj levhart ze Siamu.

„Tos jim chtěl dát preclík?“ ironicky otázal se pan Böhm.

Žena se na něj podívala tak strašně a pan Přemek řekl: „Buď tak laskav, nevyrušuj mne. Víte, milostpaní, vedle levharta je párek východosibiřských tygrů. K nim se přiblížil malý chlapeček a oni si ho chtěli tam vtáhnout. Já jsem ovšem neztratil duchapřítomnosti a vykřikl na ně: „Necháte ho na pokoji, vždyť vám nic nedělá, vy chytráci!“ Tygři se vám ztratili do kouta a ani necekli. Zato levharti a sněžní pardálové, jaguáři a lvi, puma a vlci dali se do takového řvaní, až je hasiči musili postříkat hadicemi. Ten den jsem měl namále. Nahnul jsem se příliš nad medvědí jámou, někdo do mne v tlačenici strčil a já střemhlav spadl mezi medvědy. Jeden byl z Tčugučaku a Kirgizska, jeden z Číny, takový žlutošedivý, a páchlo mu z tlamy po čerstvé hovězí krvi, patřil do odrůdy medvědů kuldža z pohoří Tian-Šan, a ti dva ostatní, to byli grizzly, černí medvědi ze Severní Ameriky. Kdo to nezažil, co to je, když člověka očuchávají čtyři medvědi, ten neví, co to je za zvláštní pocit.

Pan Přemek utřel si pot z čela.

„Ovšemže jsem neztratil duchapřítomnost. Vedle hrála kapela, a tak jsem křičel nahoru, aby mně podali buben. To bylo dílem okamžiku. Počal jsem bubnovat a medvědi počali se kolébat do taktu. Mezitím přišli zřízenci a vytáhli mne nahoru pomocí přivedeného slona, který mne rypákem zachytil a vyhodil z jámy ven. Trochu špatně odhadl vzdálenost a vyhodil mne tak, že jsem padl do nádrže s aligátory. Pěknou ranou omráčil jsem velkého krokodýla, který chňapl po mé noze, takže ten ulekaně plul ku břehu a vylezl z nádrže ven. Nevím, milostpaní, jak dlouho jsem v nádrži řádil. Vím jen tolik, že jsem zprvu plaval za jednotlivými aligátory a jednoho po druhém chytil za ohon, zatočil s ním několikrát ve vzduchu nad hladinou, až jsem je dokonale omráčil. Prchali přede mnou zděšeně, a když jsem vylezl z vody, viděl jsem všechny ty potvory krčit se v koutě ohrady s hlavami zahrabanými do písku, aby mne neviděly. Byl jsem potom ještě několikrát u té nádrže s těmi bestiemi, ale jakmile mne zpozorovaly, vylézaly ihned z vody, jako kdyby se chtěly zachránit, kde by to jen šlo. Později, ani byste, milostpaní, nevěřila, jak ve všech odděleních a pavilónech dravá zvířata přede mnou dostávala strach. Vycítila instinktem, že se jich nebojím a že opovrhuji jejich ukrutností, a abych tak řekl, jejich domýšlivostí. U všech kozlů, co si taková bestie o sobě myslí?“

II

Toto vše asi předcházelo tomu, než přišel ke mně pan Böhm.

Tvářil se jako uštvaný člověk nebo jako ti, kteří ponejprv byli odsouzeni pro nějaký podvod a přicházejí do žurnalistické síně u soudů s prosbou, s tklivou prosbou k pánům žurnalistům, aby nedávali do novin jejich jméno.

Napřed mi to všechno vysvětlil. Pravil, že má takové přesvědčení, že ho žena již nemá ráda a že to začlo s pelikány.

Napřed vyprávěl při večeři pan Přemek, že mu vzal při prohlídce rybníku s pelikány jeden starý, obyčejný pomatený pelikán klobouk, a když mu ho chtěl vzít, že se do něho pustil jeden australský vzácný druh pelikánů a celá řada kormoránů a racků že počala na něho útočit a že marně křičel na pelikány: „Ale ptáci, já si to vyprošuji, vzpamatujte se.“

Teprve když byl hrubý na ně a energický, že mu ten pomatený pelikán vrátil klobouk.

„Tak to začlo,“ vzdychl pan Böhm, „žena nemůže si vynachválit, že tolik zkusil, posílá mne do Indie střílet tygry a on žvaní čím dál tím větší hlouposti. Včera zas vykládal, že se pral s nosorožcem, který prorazil plot a šel se podívat, co hraje orchestr. Hroši za ním běhali jako psíci a jeden tygr že nežral dřív, dokud osobně se nepřesvědčil jeho návštěvou, že je ještě pan Přemek v Berlíně. A žena sedí přitom jako u vytržení, nemůže se nikdy dočkat, až pan Přemek přijde, nápadně se počíná poslední dobou česat, sama mně řekla, že byl u nás pan Přemek předevčírem za mé nepřítomnosti, vykládá pořád o panu Přemkovi a dnes mně řekla, že zítra, až odjedu do Kolína na schůzi akcionářů, že půjde s panem Přemkem do Stromovky, že pan Přemek jí slíbil vykládat o tom, jak měli z něho tam v jednom oddělení vlci strach. A když jí někdy něco řeknu, tu dá se do pláče, že jí ani toho pana Přemka nepřeji.

Obyčejně to skončí tak, že mně vyčítá, jak jsem já nikde na cestách nezažil nic zajímavého. Vypadá přitom tak, jako by nemyslela na nic než na samá dobrodružství a romantické příhody, a dovede přece tak dobře udělat masité omelety a zadělávané telecí s karfiólem.“

Pan Böhm utřel si slzy, které se mu objevily v očích. „Stydím se,“ pokračoval, „jít s nimi někam na výlet, když jedeme kočárem. Žena myslí vždy, jak by to dopadalo, kdyby se koně splašili. Pan Přemek ji chlácholí a říká, že by skočil po kočím, to že by bylo jeho první zakročení, poněvadž kočí má zaplaceno za pořádné dovezení hostů a ne za splašení koní. Ať si koně splaší, když jede sám, a ať je neplaší, když jedeme my. A chová se přitom děsně divně. Stále chce vylézt z vozu a zadržet koně, chce vynadat kočímu, a zatím koně jdou krokem, že by je s trakařem dohonil.

„Říká, že nepojede už kočárem, poněvadž kdyby koně zadržel, že by mu je strhl v kříži a musil zaplatit. Žvaní tak blbě a to se právě mé ženě líbí. Předešle přišel zase jako obvykle večer a mluvil tak dlouho o pštrosovi, kterého chytil za nohu, když ho chtěl kopnout, až žena připálila dokonce ony výtečné masité omelety.“

„Mé rodinné štěstí,“ řekl dále pohnutě, „je zvráceno. Připadám si jako manžel, který jest vědomě klamán, a vím, že to půjde čím dále tím více z kopce. Jsem bezmocný, poněvadž nechci dělat skandál. Pomozte mně jí vyložit, že to všechno je žvanění, co říká pan Přemek, že je to prachobyčejný tlučhuba. Vždyť co je to vlastně s tou jeho celou zoologickou zahradou berlínskou za slávu. Připouštím, že ho kopl velbloud, ale zoufám nad tím ostatním.“

Slíbil jsem mu, že zařídím vše, co bude v mé moci.

Šel jsem tedy navštívit pana Přemka. Znali jsme se z kavárny a vyprávěl mně jednou, že věnoval svůj život nálepkám, a prosil mne, abych se šel jednou podívat na to jeho životní dílo, na album na nálepky.

Napřed mně tedy ukázal album, a když je zavřel, pohostil mne černou kávou, kterou prý připravuje dle tureckého způsobu, jak to viděl v Turecku (kde nikdy nebyl).

Opatrně zmínil jsem se o jeho poslední cestě do Německa a o tom, že paní Böhmová vypravuje o něm, jak neohroženě se postavil proti dravým zvířatům v berlínské zoologické zahradě.

Počal mně tedy vykládat, že byl přece při tom, když tenkrát v Lipsku utekli ti lvi při dopravě na nádraží, a že sám skolil holí jednu lvici, miláčka krotitelky, která ho potom chtěla zastřelit.

A tu jsem nadhodil, že jsem aranžérem různých scén pro kinematografy a že jest tu právě cirkus Hagenbeckův. „Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že vy byste se velmi dobře hodil k tomu, kdybyste při své odvaze sehrál s někým ve lví kleci, nebo lepší ještě bude, poněvadž tygři jsou divočejší, v tygří kleci partii karet. Umíte tahavý mariáš?“

„Umím,“ řekl zblednuv trochu.

„Dobře, tedy tahavý mariáš.“

„Já však ze zásady mariáš nehraji o peníze,“ pokusil se namítnout.

„Nebude se hrát o peníze, cinkot peněz by dělal tygry nepokojnými. Sehrajete třebas čtyři partie. Já zařídím vše u ředitelství a dáme vás na plakáty, že budete hrát karty uprostřed dvanácti bengálských krvežíznivých tygrů. Myslím, že paní Bóhmová bude velmi překvapena, až to uslyší.“

Rozloučil se rychle se mnou a slyšel jsem, jak služce poroučí, aby otevřela okno.

„Teď ujede ten protiva jistě z Prahy,“ pomyslil jsem si, „a přítel Böhm bude mít od něho pokoj.“

Za dva dny po mém rozhovoru s panem Přemkem zazvonil pan Böhm na dveře mého bytu.

Objevil se přede mnou úplně připravený na cestu, v krátkých kalhotech, s vakem, obaleným plédem, pod paží.

„Jedu sám k moři,“ řekl beze všeho úvodu, „jsem u manželky nemožný a přicházím vám poděkovat za dobrý úmysl. Víte, co ten Přemek, ten padouch, prohlásil, když oznámil mé manželce, že bude hrát karty v tygří kleci v Hagenbeckově cirku? Že je bude hrát jen pod tou podmínkou, když je budu hrát já s ním. Já jsem však zbabělec. Buďte sbohem a ještě jednou vám děkuji.“

V

Za týden nato sedí pan Böhm v Terstu v hotelu Balkán a obírá se smaženým kuřetem. Když kuře snědl, poručí si péro a píše manželce: „Milá Něžo! Oznamuji Ti, že jsem právě uškrtil jednoho žraloka, který mne přepadl v moři za velké bouře, kdy mne vlny chtěly vyvrhnouti na břeh. Mnou uškrcený žralok byl již dlouho postrachem i nejzkušenějších námořníků i válečného loďstva.

Tvůj Toník

VI

A za týden nato vidět již pana Böhma chodit v Miramare se svou manželkou, zatímco pan Přemek odjíždí do lázní Poděbrad, obdržev právě od Böhmů lichotivý přípis, aby přijel zúčastnit se jednoho velkého lovu na žraloky.

Státní stipendium pro spisovatele

Státoprávní deník Samostatnost

Rozumí se, že tím zase byli vinni sociální demokraté. Jejich listy stále přinášely zprávy o třídní justici, jejich řečníci žádali, aby rovnost občanů v zákonech teoreticky stanovená se dokonce prováděla v praxi! Tyto požadavky šly dokonce tak daleko, že když jedna baronka v klenotnickém krámě omylem potají zastrčila do kapsy pár drahocenných démantů, žádaly tyto listy, aby byla odsouzena jako sprostá zlodějka, jako by u baronek nebyla v takových případech kleptomanie. Podobně také tyto orgány se naprosto nezastaly jistého osvíceného hraběte, když udělal konkurs, při kterém různí jeho věřitelé a úředníci přišli o mizerných pár milionů, naopak ještě se odvážily žádat, aby Jeho Osvícenost usedla na lavici obžalovaných, a když se to nestalo, začaly tyto listy popuzovat lid proti spravedlnosti a soudům.

Tak došlo k tomu, k čemu dojiti musilo! Zločincům se zdálo, že soudy nejsou k nim spravedlivý, že se jedná s nimi jinak, nežli by se jednat mělo, a tak došlo k úkazu, který byl ve světových dějinách unikem a který měl, jak čtenáři uvidí, důsledky pro stát velepovážlivé. Jednoho dne, či lépe řečeno jedné noci, bez vědomí a povolení policie objevily se na rozích ulic plakáty, kterými všichni zločinci ohlašovali všeobecnou stávku! To byl poslední nezákonný čin, který se stal. Od té doby nic. Stávka měla trvat tak dlouho, dokud zákony, stanovící rovnost občanskou, nebudou do poslední písmeny prováděny.

Loajálního občana musilo se bolestně dotknout, že viděl na vlastní oči, jak úřady toto hnutí z počátku podceňovaly.

Policejní i soudní úředníci šli na dovolenou, mnuli si radostí ruce a prohlašovali, že se budou mít na pozoru, aby vyhověli žádosti stávkujících. Tak krásné časy že nebudou mít do smrti. Úředníci státního zastupitelství seděli celý den po kavárnách a z dlouhé chvíle četli noviny. Ale tu se počaly jevit první důsledky stávky. Redaktoři, tito rození zločinci, byli solidární s ostatními, neprohřešovali se ani proti nejmenšímu paragrafu a sám pan vrchní státní zástupce, když pročetl i Právo lidu, Zář a Kopřivy, ve kterých doufal přece něco pro sebe nalézt, ale nenašel, uhodil jimi hněvivě a řekl:

,,To už je skoro tak fádní jako Pražské úřední listy!“

Od té doby byl trápen hroznou nervosou. A když přišel kvartál a sdělával svůj výkaz a do rubriky „počet obviněných“ napsal nulu, do rubriky „počet podaných žalob“ zase nulu a do rubriky „počet odsouzení“ zase nulu, spráskl rukama a oběsil se.

Ale nervosa činila hrozné pokroky. Nervosa následkem nudy a nezaměstnanosti. Budova zemského trestního soudu zpustla a její vchod byl pokryt pavučinami. Tu došlo najednou k hrozným věcem. Všichni referenti Ze soudní síně v denních listech dostali výpověď. Usnesli se tedy, že sáhnou k svépomoci. Založili Spolek pro podporování rodin trestanců a počali veřejně sbírati k tomuto účelu. Podle stanov měla rodina uvězněného po dobu jeho trestu dostávat dvojnásobný výdělek uvězněného. Čtenáři rubriky Ze soudní síně zahrnuli nový spolek příspěvky, rovněž tak vydavatelstva novin, takže spolek mohl ohlásit, že bude vyplácet rodinám ne dvojnásobný, nýbrž desateronásobný plat, ba ani to nepomohlo proti tuhé organisaci zločinců. Ale nejhorší nehoda stihla Národní politiku. Tento list, který jak známo nepřinášel nikdy nic jiného, nežli zprávy o zločinech, vycházel úplně bez textu, jenom s inzeráty. Když se ukázalo, že náklad tím

klesá, odhodlal se k velikému humánnímu činu a prohlásil, že kdyby snad se stal zločin a jeho původce byl odsouzen, že vyplatí nevinné ubohé rodině obnos 100 000 korun, ale ani to nepomáhalo.

Konečně připadl jistý substitut státního zastupitelství na myšlenku, která dle jeho mínění musila v této bídě pomoci. Vyžádal si od arcibiskupství seznam všech monsignorů a počal u všech provádět podle abecedy přísné domovní prohlídky, kruté revise všech knih a pokladen podniků a ústavů a pak čekal na výsledek. Ale ten byl přímo zdrcující: již ani monsignoři nekradli!

Obhájci ve věcech trestních neměli co dělat. Nebylo klientů. Ale starali se aspoň o budoucnost. Uvědomili si, že na každý případ by se vrhly noviny jako dravci. A že by to byla znamenitá reklama. Následkem toho prohlásili nejznamenitější a nejdražší obhájci, že už nadále budou hájit každého klienta zdarma. Mladší obhájci, kteří teprve se chtěli proslavit, v novinách dokonce slibovali těm, kdo je přijme za obhájce, peněžitou odměnu. Ale tito mladí obhájci nebyli bohatí, prémie jimi nabízené byly následkem toho nepatrné a organisace zločinců byla tuhá, pokus selhal úplně.

Na policejním řiditelství byli celí zoufalí. Celá „direkce“ chytala v kancelářích mouchy, strážníkům bylo výnosem c. k. dvorního rady a policejního řiditele nařízeno chytat lelky, aby nevyšli z praxe chytací. Ale pan dvorní rada i jinak se staral o nápravu poměrů. Noviny přinesly zprávu, že měl velikou konferenci s předáky německého kasina. Druhý den měly počít bumly.

Pár národních sociálů se dá přece zavřít, kalkulovalo se, a věc je zachráněna.

Ale bumly se konaly, nikdo si jich nevšiml. Vše selhávalo. „Direkce“ zoufala. Má-li se povědět pravda, mělo toto zoufalství ještě jinou příčinu. Na policejním řiditelství byli odhodláni vydat soudům i strážníky, kteří by se prohřešili proti zákonům, zbytečnou surovostí týrali obecenstvo nebo bez důvodu strkali do lidí. A policejní řiditelství města, o kterém tuto píšeme, mělo zkušenost, že by v tom čert musil vězet, aby ve dnech jen trochu po-

hnutých se takových případů nestalo aspoň sto! Ale všecko to očekávání zklamalo a v panu dvorním radovi počalo klíčit podezření, že jeho mužstvo patří k organisaci zločinců.

Pak mu přišla spásná myšlenka. Obžaloval strážníky, že se spojovali se zločinci! Ale pro to zase neměl důkazů. Jediná stížnost, kterou měl, bylo, že dříve zločiny páchali, ale teď již ne. A to přece nemohl soudně stíhat.

Vážnost radů a vůbec úředníků trestního soudu počala rapidně klesat. Vědělo se, že béřou plat, ale nic nedělají. Když přišel někdo do hospody a řekl o sobě, že je radou trestního soudu, počali lidé od něho odsedávat a ubožák četl na tváři všech hostů myšlenku:

„Také jeden z těch darmochlebů, kteří nás poplatníky vyžírají a nic nedělají. Úředníci státního zastupitelství si již vůbec netroufali na ulici.“

V parlamentě byl zatím podán pilný návrh, aby všecka dotyčná místa a úřady byly zrušeny, poněvadž nevykazují žádné činnosti.

Nyní bylo zle. To byla poslední kapka, pohár překypěl. Věci se chopila vláda. Všichni trestanci, odsouzení k dlouholetému žaláři, dostali milost a byli propuštěni na svobodu. Ti o existenci stávky ničeho se nedověděli a byla tudíž naděje, že se beze všeho propůjčí za stávkokaze. Ale stávkující měli u všech věznic stávkové hlídky, které propuštěným ihned vysvětlily, oč se jedná, a varovaly je před stávkokazectvím. Vláda se svou akcí pohořela úplně, ba situace se ještě zhoršila, poněvadž také všecky úřady a úředníci i zřízenci věznic se stali zbytečnými.

Chvíli se pomýšlelo zcela vážně na to, aby byla pro zločince vypsána státní stipendia, agrárníci navrhovali, aby na páchání zločinů byly dávány subvence, ale po zralé úvaze byl tento návrh zamítnut.

Zatím se blížil den, kdy na jednacím pořadu parlamentu byl návrh na zrušení trestních soudů, státního návladnictví, policie, věznic a vězeňských správ. Ale den předtím náhle z rána stanul, jako by ho země vychrlila, před budovou místodržitelství tisícihlavý dav, v jehož čele stály čtyři osoby: Pan president trestního soudu nesl dlouhou tyč, na jejímž konci byla připevněna ohromná tabule s nápisem: Dejte nám práci!“ Vedle něho jako mračný bůh šel pan vrchní státní zástupce, který nesl obrovský nápis: „Pryč s

nezaměstnaností!“ Interesantní hlava pana policejního řiditele zastíněna písmeny nápisu: „Jen práce šlechtí!“ Konečně pan president advokátní komory stíral upocené čelo, plahoče se s těžkým břemenem nápisu: „Vraťte nám naše zločince!“ Za těmito čtyřmi pány valila se vlna soudních radů, sekretářů, vyšetřujících soudců, auskultantů, praktikantů, státních zástupců, substitutů, policejních úředníků, obhájců, zkrátka příslušníků všech stavů, stávkou zločinců poškozených.

Řečení čtyři páni odložili své nápisy a ubírali se do místodržitelského paláce. Policejní strážníci, kteří se průvodu nezúčastnili, poněvadž se jim nynější stav zcela dobře líbil, prohlíželi si s netajeným zájmem tyto zvláštní demonstranty.

Vtom se objevila na schodech paláce vyslaná čtyřčlenná deputace. President vrchního soudu chopil se své tyče a zamával jí na znamení, že chce sdělit shromáždění výsledek poslání. Nastalo hrobové ticho. Pak pan president se zuřivými posuňky a hlasem vztekem přerývaným prohlásil:

„On nás nepřijal!“

„Nepřijal? Ten ...!“ zaznělo ze zástupu a tisíce zaťatých pěstí se pozvedlo k oknům místodržitelovým. Nastal rámus, křik, nadávky. Několik kamenů letělo přímo k obydlí Jeho Excelence.

Strážníci poznali, že teď nezakročit by bylo zločinem. A poněvadž zločinů již nepáchali, počali zakročovat. Takovou rvačku ještě neviděla ani Praha! Vrchní státní zástupce roztřískal svou tyč i nápis o hlavy strážníků, pan policejní řiditel vytrhoval chocholy z policejních klobouků, jako by to byl nějaký národní sociál. Ostuda skončila zatčením pěti set osob, vesměs vysokých státních úředníků a známých advokátů.

Sloupce Národní politiky byly druhého dne plny, soudy měly zase plné ruce práce. Výtržníci byli velikou většinou osvobozeni, poněvadž jednali v okamžitém pomatení mysli. Pouze několik méně významných osob bylo odsouzeno k peněžitým pokutám od pěti do desíti korun. Ale toho dne také skončila stávka zločinců. Poznali, že mohou být snadno nahrazeni. A rozsudky proti těm, kdo je nahradili, přesvědčily je o tom, že rovnosti všech občanů se nedomohou. Stávka byla prohrána.

Tak se stalo, že v zemi, kde se toto vše odehrálo, zůstala rovnost všech občanů před zákonem i nadále pouze na papíře.

Stavovské rozdíly

Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali pospolu den co den u Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser.

Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece mezi nimi leželo něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v největší rozčilení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše.

Kdykoliv totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ku konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej“.

Jisto však bylo, že oba byli ve stejně veselé náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej.“

Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily a proto, když mu to vlezlo do hlavy, to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže ku konci dopadlo to tak, že měl správce třicet sklenic a on jen deset. Tedy ve správném poměru 1:3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal přes celou vesnici, vynadal hostinskému Tiskovi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhého dne dozvěděl se, co opět říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale víte, šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselý…“

Nykles chápal, že zde, v tomto případě, jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře stavovské, jak by on, Nykles, mohl se rovnat k panu správci a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo: „Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jako prase.“

Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak to byli zvyklí říkat, tak to říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si pil sebemíň, když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“

Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jako prase a pan správce trochu veselej.

Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. Ale pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej“.

Jednoho dne se stalo, že oba byli stejně, pan správce i Nykles, a jak se v té krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno a správce zas pil s velkou lehkomyslností, jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za který pan správce platil obecnímu strážníkovi každého večera pivo a doutník.

Říká se, že žádný svému osudu neujde a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn paragrafem 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu.

Od této chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně.

Oba dva vymlouvali se na opilost a za svědky vzali si hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv.

První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem. V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“

„Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pánbu nade mnou, vožralej jako prase.“

„A co tady pan správce Paser, pane Tisko?“

Hospodský Tiska se podíval na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“

Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a odpovídali totéž: „Šafář, ten byl tenkrát vožralej jako prase, ale pan správce, ten byl veselej.“

Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, poněvadž byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, poněvadž nebyl si vědom svých činů.

A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po ohlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“

Ale to na věci nic neměnilo.

Stoupencové romantismu

Strana křesťansko-sociální vůbec

 Je to strana, o které ani sami příslušníci neví nic dobrého a kdyby člověk chtěl o ní psát to nejhorší, nebylo by to tak zlé, jako oni sami o sobě píšou v Reichspostu a jiných svých oficielních orgánech. A toto zde je nejmírnější, co vůbec by mohli o sobě napsat. I kdyby zde stálo, že jsou všichni darebáci a oni si to o sobě přečetli, zdálo by se jim to rozhodně slabé.

Pokud se týče mých osobních styků s nimi, musím doznati, že jsem se setkal ve svém životě jen dvakrát třikrát s křesťanskými sociály. Jednou v Nuslích. Šel jsem po dvanácté hodině noční kolem Bansetů. U Bansetů v Nuslích je blaze, jak pěje píseň a tak tam vyhazovali jednoho muže z hospody.

„Co to je za pána?“ otázal jsem se.

„Ale ňákej křesťanskej socialista. Přišel, řek ,Pochválen Pán Ježíš Kristus‘ a netrvalo to čtvrt hodiny, už se pral. My jsme mu vyndali boty.“

A dlouho do ticha nuselských ulic ozýval se hlas toho zastánce náboženství a věřícího člověka: „Vy lumpové, to jste udělali mně, kterej věří v pánaboha!“

Podruhé ve vlaku setkal jsem se s člověkem, který probíral se růžencem, vzdychal a polohlasitě se modlil. Vedle něho seděl četník s bajonetem. Případ velice prostý. Zbožného muže vezli k soudu, poněvadž zapálil sousedovi chalupu, poněvadž týž byl nějak vlažný ve víře. Patrně ho chtěl zahřát.

To byly dva případy, kdy jsem osobně se setkal s křesťanskými sociály.

Potřetí to bylo jen takové poloviční setkání.

Jeden předák křesťansko-sociální viděl, že mám peníze a chtěl mne doprovodit mermomocí přes les. Poněvadž jsem k tomu nesvolil, chybí mně jedna zkušenost s křesťanskými sociály, ale zase také děkuji té okolnosti, že jsem dosud živ a zdráv a že když jsem vyšel z lesa, měl jsem ještě peníze.

Každý křesťanský sociál, který toto bude číst, pochvalně kývne hlavou a řekne: „Ten nás tak moc nehaní, my o sobě píšeme hůř.“

Ale to je mýlka, neboť nemaje žádných dalších osobních zkušeností, musím se držeti jen vlastních listů křesťansko-sociálních, zejména Reichspostu, orgánu to propadlého ministra Weisskirchnera.

V tom časopise byl nazván známý křesťansko-sociální poslanec Bielohlávek hlavou stíženou motolicí, oslem, neřádem, pacholkem od volů (byl totiž jeden čas předákem křesťanských sociálů), lupičem, vyvrhelem, bezcharakterním darebákem.

Bielohlávek napsal pak v křesťansko-sociálním listě Der Christlich-Soziale o bývalém předsedovi sněmovny Patayovi, též vůdci křesťanských socialistů, že mu vrací všechny urážky a že ho takový opilec a ničema urazit nemůže.

V témž listě nazval vídeňský starosta Neumayer jiného předáka křesťanských sociálů, prince Lichtensteina, ušpiněným uličníkem.

Princ Lichtenstein odpověděl veřejným zaslánem, že křesťanský sociál Neumayer má příliš dlouhé ruce a že mu obyčejně něco zůstane za nehty, když prohlíží obecní pokladnu.

Pak přišel Weisskirchner a řekl: „Ale lidičky, co to děláte?“ Zpohlavkovali ho.

Pak psali ve svých listech o Gessmanovi. Napsali o něm, o tom svém předáku, že je vyžírá. Byl také jmenován defraudantem.

Hlavy křesťansko-sociální psaly jeden o druhém ty nejpříjemnější věci. Ukradli sirotčí peníze, kradli vůbec a podobně. A Weisskirchner řekl: „Ano, my se dobře známe, tak je to v pořádku.“

A proto kdo píše o křesťansko-sociální straně, vůbec nemusí si nic vymýšlet.

Co si vymýšlí, je příliš slabé proti skutečnosti. A po volbách šli domů bez mandátů. Každý o nich věděl, co jsou a to měli k lepšímu z volební kampaně. A ti, co se zachránili, o těch se ví také všechno a bude třeba každodenně jejich křesla poslanecká náležitě dezinfikovat.

A psát o straně křesťansko-sociální v Čechách, to vůbec za to nestojí. Pobili jsme všech sedm jejich poslanců. Že jsme se tím dopustili něčeho strašlivého, je jisto. Ztrátu mandátů křesťansko-sociálních nazvala totiž Vlast svatokrádeží.

Páter Roudnický píše: „A ti voličové, kteří volili proti nám, zajisté často ve snu budou trápeni výčitkami svědomí, až uzří zaslzenou tvář Ukřižovaného.“

Meč psal: „Vlekli nás na Golgatu a ukřižovali nám naše lidi.“

Doufám však, že tím nemínili Spasitele, kterého nekandidovali, což je velký div, ale jen ty lotry po levici a po pravici. Možná však, že za spasitele považoval Myslivec sám sebe a že před šestou hodinou dne 20. června v užších volbách, obraceje se k páteru Horskému, zvolal hlasem velikým: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Ten nalevo jmenoval se buď Šachl nebo Adam.

V šest hodin probodli všech sedm volebními výsledky. Zázrak se přitom neudal žádný než ten, že křesťanští sociálové přestali v Čechách existovat.

Jejich mrtvoly ani nemyli, to by byla velká práce, a odnesli je neumyté do Čecha, Kříže a Marie, Meče, Vlasti a Míru.

Po výsledku voleb odvezli redaktora Čecha Sevce-Blanického do sanatoria dr. Šimsy v Krči, poněvadž týž křičel na Václavském náměstí před Politikou: „Nemáme poslanců, ale vyhráli jsme to!“

A to je všechno, co vím o straně křesťansko-sociální vůbec. Jest to strana taková, že člověk o ní mluví jen s ošklivostí, ale nikdy nedokáže napsat o nich něco tak špatného, jako oni sami o sobě.

Strana realistická čili pokroková

Podle Brehma možno říci o realistech, že jsou živí, cítící tvorové s červenou teplou krví, kteří rodí živá mláďata, jež svým mlékem vyživují, zkrátka že jsou savci. Toť tuším dosti realisticky řečeno a pan Chalupný mně odpustí, že ho řadím mezi savce. Řadím ho dokonce mezi savce dvouruké (bimana), kteří, opět dle Brehma, tvoří jedinou čeleď a jediný druh, jmenovaný člověkem, k nimž týž Brehm řadí jako nejbližší příbuzné řád opic (Pitheci).

Znaje nedůtklivost stoupenců strany pokrokové neboli realistů, odkazuji tedy pana dr. Chalupného na Brehma, který praví, že nejbližšími příbuznými dr. Chalupného jsou tedy opice (Pitheci). Wagler považuje tyto příbuzné dr. Chalupného dle rozdělení savců za „pitvorné obrazy lidí“.

Tento začátek jistě bude působit dobrým dojmem u všech přívrženců strany pokrokové, neboť oni rádi snaží se sami vše co nejpřesněji odůvodnit, definovat, ke všemu shání neustále prameny, v čemž vyniká zejména zmíněný již dr. Chalupný, který vyhledal již tolik pramenů, že by mohl udělat z nehostinných, vyprahlých pouští Sahary zemi blahobytu.

Leč jest třeba, abychom z řádu opic (Pitheci) přešli rychle ke stoupencům strany realistické, pokrokové, k významu jejich programu a k podobným pěkným věcem.

Realisté jsou přívrženci realismu. Věta tato jest velmi důmyslná. Znamená všechno, neznamená nic. Sami realisté, vykládajíce o realismu, tvrdí, že realismus znamená něco hmatatelného. Jest tedy hmatatelným profesor Masaryk, dr. Drtina, dr. Chalupný, Machar a jiní jejich lidé. Přesto však nesmí nikdo na ně sáhnout.

Realismus je praktický a teoretický. Teoretický realismus jest metafyzický a uznaně teoretický. Pak přijde transcendentální realismus, přírodovědecký realismus a ideální realismus. Stoupenci strany pokrokové čili realistické se sami v tom nevyznají, jim stačí realismus politický.

Dr. Chalupný kdysi napsal, že realismus politický jest metafyzický a uznaně teoretický na praktické bázi ideálního realismu. V tom jest se též velmi těžko vyznat. Příklad by byl asi ten: Někdo si koupil jablka, jedl však švestky, pecky zasadil a z pecek vyrostly datle. To asi chtěl říci pan dr. Chalupný.

Kratčeji to řekl jeden učitel, přívrženec strany pokrokové čili realistické: „Politický realismus jest realismus politiky!“ Krásná slova! Přišla také do úvodníku Času a znamenají tolik, že Jan Herben je Herben Jan.

Právě v takových výrazech jeví se inteligence příslušníků strany pokrokové. Jest to strana filozofů. Kdysi konal výkonný výbor strany pokrokové schůzi a tu předseda, rozhlížeje se po všech čtyřiadvaceti členech, pronesl: „Nás je nejvíc!“ Samo sebou se rozumí, že to přišlo opět do úvodníku Času.

Měli tedy už dvě věty: „Politický realismus jest realismus politiky. Nás jest nejvíc!“ Pak přibyla jim do toho třetí věta, kterou pronesl jeden student, příslušník téže strany: „Agnostismus v realismu jest realismus v agnostismu.“ To jest, jako kdyby někdo řekl: „Seznávám pohlavek v pohlavku seznání!“ (Podotýkám však, že onen nadějný příslušník strany pokrokové nebyl zpohlavkován.)

A nyní přejděme k vlastnímu vylíčení života příslušníka strany pokrokové čili realistické, transcendentální a metafyzické.

Příslušník strany, která ví, že realismus politický jest metafyzický a uznaně teoretický na praktické bázi ideálního realismu, nemůže choditi jinak než zasmušile. Jest mírným pijákem lihových nápojů, přečasto abstinentem, pakli ví, že by to na okolí činilo dojem. Takový příslušník pokrokové strany přijde do plzeňské pivnice a poručí si sodovou vodu a když vidí, že vedle si někdo objednává vepřovou, poručí si karfiól na másle a moučník. Pak čeká na svou oběť. Přijde nic netušící občan a sedne si naproti realistickému zakuklenci. Tento hned bystře odhaduje, k jaké straně se hlásí jeho soused. Muž žádá Národní listy, náš zakuklenec ostentativně Čas.

Přes časopis hledí pak po očku na svého souseda. Ten se poohlédne a vidí, jak za Časem dívá se na něho tázavě a přísně pár očí.

Sklopí hlavu a čte dál. Po chvíli se poohlédne opět naproti a vidí, že za Časem se na něho dívají opět ty oči, nyní však s přísností ještě větší. Je-li to člověk nervózní, odloží noviny, natáhne se přes stůl, realista spadne ze židle a je z toho skandál. Není-li jím však, je-li povahy slabé, přijme rychle Čas, který mu strká jeho protějšek pod nos a jest pod vlivem metafyzicky a uznaně teoretického na bázi ideálního realismu, realismu politického. Pak nastane zábava, při níž náš realista dívá se upřeně sousedu na vestu. Tím vlévá mu zásady realismu do srdce. Ubožák marně se vzpírá. Již jest mu do ruky vtisknuta brožura Program strany realistické. Realista počne mluviti latinsky, řecky, francouzsky. Cituje Masaryka, Drtinu, odvolává se na Machara, třese ramenem ubožáka, poleje mu vlastním pivem kalhoty a volá: „Vy neznáte dr. Chalupného spis o Havlíčkovi?“ Pak vyžádá si adresu nešťastníkovu, jde ho doprovodit, odporučuje mu, aby četl Herbena, aby si předplatil Novinu, Pokrokovou revui, slíbí mu, že mu budou posílati kromě toho Čas, přísahá, že se přijde k němu podívat, zdali objednané časopisy (už říká objednané) správně došly a přitom mu slíbí rukoudáním, že přinese s sebou všechny spisy dr. Chalupného.

Nato však ještě nejde domů. Jde do kavárny mezi přívržence strany, prolistuje rychle několik časopisů nebo revuí, kam nepíší členové strany pokrokové a řekne číšníkovi: „Odneste tu pornografii!“

Potom jde teprve domů si lehnout, když byl vrhl ještě rychle vděčný pohled na fotografii dr. Chalupného na svém nočním stolku.

Tak jedná muž realista, ale život žen realistických jest též plodný. Mluví o vzdělání a sbírají prameny o prostituci, o literárních zjevech a dívají se povznešeně na své okolí, neboť toto neví, že ony jsou realisticky praktické, realisticky teoretické, metafyzické, transcendentálně realistické, že opakují stále slova na bázi inteligence.

A uvidíte, že přijde doba, kdy ženy realistické, příslušnice strany, budou svá nemluvňata baliti místo do plen do Času a že jednou v Čase objeví se fejeton od čtyrletého synka dr. Chalupného „Politická prostituce a William Scott“.

Či vyjde snad najevo, že geniální otcové mají pitomé děti? Při známé nedůtklivosti stoupenců strany realistické mohlo by se stát, že by se žádný nechtěl hlásit ku svým otcům...

Stručný obsah krvavého románu

„Giuseppe Bóro přijel do Terstu. Poněvadž neměl peníze na delší pobyt, představil se pod jménem hrabě Olarich z Eisenfelsu hostinskému Bittornelovi, který má krásnou dceru Lucii. Tato zamiluje se do nepravého hraběte, ale Giuseppe Bóro jest zpozorován v městě zlotřilým námořníkem Lorenzem, který ví jisté tajemství ze života Bórova, a to, že týž zabil v Římě svůdce své sestry a ještě tři pány, kteří tomu svůdci při tom pomáhali. A tak ten Giuseppe Bóro velice se lekne a svěří se hostinskému Bittornelovi, s kterým při sklenici vína uzavřel důvěrné bratrství. Oba se usnesou, že Lorenze otráví, což se jim také podaří, když si ho pozvou na víno. Poněvadž však odstranění mrtvoly dá velkou práci, zasvětí do všeho i dceru Lucii, mrtvolu Lorenzovu dají do pytle a odnesou ho v noci do hor za městem, kde jsou velké propasti. Mají v úmyslu do jedné takové propasti hodit ten pytel a již také jsou nad takovým srázem, když je vtom překvapí četník. Lucie je zachrání a vrazí dýku četníkovi do srdce, právě když ten seskočil s koně, aby se podíval, co se tam tropí. Mrtvolu Lorenzovu i četníka hodí do propasti a vtom opuštěný kůň zařehtá a blízko ozve se dusot koňský a objeví se nový četník. Toho skolí ranou z pistole Giuseppe Bóro a všichni pokojně odeberou se domů, dál to nemám, pane nakladateli.“

Mladý muž, sedící proti nakladateli krvavých románů Tomsovi, smutně se podíval tomuto dobrému muži do očí, který vykřikl: „To ale přestávají již všechny žerty, pane Krámský, co bude dál, kam dáte ty ostatní mrtvoly? Vaši lidé měli tam zůstat, poněvadž výstřel musí přivábit ještě jednu patrolu četníků, svede se krutý boj, tak si to představuji, zakroutí se krk, rozumíte, mladý muži? Ostatně jste velmi neopatrný se zacházením se střelnou zbraní. Vystřelíte v noci, když odnášíte mrtvolu, abyste ji shodil ze skály, a když jste zabil už jednoho četníka. To je chyba, velká chyba, to je hotové prozrazení. Jestli vaše Lucie operovala úspěšně s dýkou, proč jste také toho četníka nezapích!“

Pan Toms vstal a opíraje se o stůl polonaplněné kavárny, v rozhorlení hlasitě vykřikl: „Proč jste, ptám se vás ještě jednou, také toho druhého četníka nezabil dýkou? Mohl jste mu také vrazit dýku do srdce a bylo po komedii. To se ví, panáček nejde podle staré osvědčené šablony. To je dnes ta mládež! Znal jste přece nebožtíka Charváta, ten dovedl zacházet s dýkou! To bylo roku 1900 a pokračoval až do roku 1905 a bylo to v Německu, a pracoval jen s dýkou a jedem. Střelba v noci dělá hluk, a když budete dál pokračovat, jak se z toho dostanete, to mně laskavě vysvětlete, zapletete se velice nepříjemně. Mluvím k vám jako otec, jste velice chápavý a myslím, že není všechno ztraceno. Musíte nyní využitkovat příležitost a utíkat. Nechápete, že po tom, co se stalo, je návrat do města nemožný. Musíte najít cestu do světa. Napřed třebas začít s loupežnictvím. Vražděte i ženy a děti a tu Lucii nechte dát zavřít a osvoboďte ji a třebas, a to je hlavní, vydejte se na cestu k místu, kde bude uvězněna a skolte dozorce. Radil bych vám kaučukovou hůl a ne žádný revolver, to byste se zas zaplet, poněvadž takový výstřel pobouří kdekoho.“

„Ujišťuji vás, že nebudu již střílet,“ odpověděl mladý muž. „Děkuji vám za radu a smím užívat i nadále jedu? Jaký jed usmrcuje beze stopy?“

„To je vidět, že jste v tom dlouho nepracoval jako nebožtík Charvát. Každý jed zanechá stopy a pak přijde pitva. Nechte jen pitvat a ať pak objeví lékaři třebas strychnin. S jedy pracujte okázale. Zejména bohaté příbuzné a podobně možno otravovat, třeba poznenáhlu, to víc vydá. Abych tedy nezapomněl, když zabijete dozorce, bude všechno v pořádku a nesmíte zapomínat, že nynější doba vyžaduje také vyloupení všech bank. Sluhové se omračují chloroformem nebo se jim vstřikne nenápadně kurare do krve. Těžké železné pokladny se rozbíjejí dynamitem. A pak můžete užít revolveru. Tu je revolver na řadě a brovnink je výborná věc. Krásně bude se také vyjímat přepadení vlaku. I do veřejných místností můžete vniknout, do divadel, restaurací, kaváren a kdo se vám postaví na odpor a nebude chtít dát peníze, toho bez milosti zastřelte jako psa, povídám, jako psa, mladý muži, a nyní chutě k dílu!“

Vstali a ku svému překvapení spatřili, že kolem dokola klečí se sepjatýma rukama hosté, číšník, pikola a majitel kavárny a s němým odevzdáním se osudu prosí je o milost.

Strýc Jáchym

Z galerie příbuzných

Měl- li můj strýček Gabriel špatnou pověst, měl můj strýc Jáchym pověst výtečnou. Oba sice kradli v panských lesích, jenže rozdíl je ten, že strýc Gabriel kradl v Posázaví a strýc Jáchym dole na jihu, v té rybničnaté a lesnaté rovině u Zlivi, Zaháje a Hluboké.

A přesto si strýce Jáchyma vážili. Ovšem jen v jeho vsi a také je tomu dávno.

Ta ves se jmenuje Kozovary a leží uprostřed hlubokých lesů a rozsáhlých rybníků. Je tak zastrčená, že tamější rodáci považováni jsou na Hluboké a jinde za divochy. Vykopávám tedy historii strýce Jáchyma.

*

„Můj dům jest můj zámek,“ říká s pýchou Angličan, ale ještě s větší hrdostí říkal můj strýc Jáchym: ,,Má chalupa jest má ves.“

Měl tu hrdost v krvi. Dle jeho tvrzení jednoho jeho dědečka pověsili jako loupežného zemana, když ten se svými hochy zapálil město Kremži na několika místech a v nastalém zmatku „šacoval“ lidi i domy.

Nevadilo mu to nikterak, že je původu zemanského. Bylo to příliš nejasné, a proto hovořil pohrdlivě o vyšších pánech.

Ale jako člověk zemanského původu požíval neobmezené úcty v Kozovarech, kteráž ves byla od jeho proslavené chalupy vzdálena asi tak, kam by nejlepší pasák z Kozovar dohodil kamenem z dobrého praku. Podotýkám, že Schwarzenberští odváděli kdysi svá nejlepší práčata z tohoto kraje.

Tato chalupa neměla rovné v celém knížecím schwarzenberském panství.

Představte si prostor, ohraničený několika kusy dřev, vrstvou bláta a hlíny. Tato směs podivného slohu měla tvar psí boudy. A tam bydlel tento znamenitý a vážený muž, tak znamenitý, že byl důvěrníkem celé vsi Kozovar.

Muž ten znal nejchutněji péci ryby. Znal léčit dobytek a jednou i paní kněžně spravil vyvrknutou nohu.

Byl tak moudrý, že sám obecní strážník, zvoník a kostelník v jedné osobě, statečný Jonáš, se tomu divil. A ten viděl hezký kus světa. Byl dokonce pro krádež na vojně zavřen na dva roky na pevnosti a byl až v Josefově!

Kromě toho všeho byl strýc Jáchym i pedagogickým reformátorem. Vyplácel lískovkou jednotlivé neposedy z vesnické mládeže, kteří byli od pana učitele, bývalého vysloužilého vojáka, odporučeni jeho zvláštní pozornosti.

Starý učitel byl třesoucí se stařeček, třásly se mu ruce a nemohl dobře švihat lískovkou, jak toho vyžadovala vážnost jeho úřadu, a proto posílal v neděli, když za týden vyskytlo se víc provinilců, všechny hromadně k Jáchymovi.

A kluci šli, dokonce i ti, kteří ničeho neudělali, neboť po výprasku měli se všichni jako v ráji.

Strýc Jáchym usadil je do měkké trávy u rybníka a poučoval, jak mají chytat ryby. Jak se chytají a na co nejlépe Ševčíci, bělice, jak kapr, štika, a hned po teorii následovala praktická cvičení. Pak je pekli, obalené v hlíně, osolené, na rožni nad ohněm, kam přikládali dubové větve nalámané kolem v panských lesích.

Též učil mládež po výprasku klást oka, chytat veverky a upravovat z nich pečínku.

A nejen mládež ráda u něho pobyla; shromaždovali se tu i starší lidé ze vsi na besedu se strýcem Jáchymem.

Byly to krásné večery. Zpívalo se, tančilo a kolem chodil policajt Jonáš s korbelem piva, doma vařeného.

Ach, ty krásné časy se nevrátí, kdy se pivo vařívalo doma!

Jáchym popíjel, hovořil, kouřil z hliněnky, a sedě na prahu svého paláce, říkal: ,,Má chalupa je má ves!“

Nebyl ženat, mohl proto klidně dívat se, když se některý z párků manželských při besedě porval a bombardoval nadávkami i kamením.

Když se mu zdálo, že bitva trvá nadmíru dlouho a je s to ohrozit klidný a přátelský průběh besedy, chytil rozvaděnou dvojici a strčil ji do rybníka.

A byl též myslitelem.

Když se něco přihodilo, říkal: ,,Co se stalo, stalo se!“

Leckdy se stalo, že některý ze vsi stěžoval si: „Ten holomek mne chtěl zabít.“

„A zabil tě?“

„Nezabil, Jáchyme.“

„Tak vidíš, ještě ti nic neudělal,“ konejšil ho Jáchym a muž z Kozovar spokojeně odcházel.

Některé jeho zásady našly v obci úplný souhlas. Jednou z jeho zásad bylo:

„Bůh stvořil přírodu, má tedy také jedině on na ni právo rozhodovací, jinému do toho nic není. Každý si odpoví ze svých skutků před pánembohem.“

Tuto svou filosofii náboženskou prováděl prakticky, když na panském pytlačil.

A za ním šly celé Kozovary a Kozovarští byli nejlepšími pytláky na panství knížat Schwarzenbergů.

Schwarzenberští myslivci dávali bedlivý pozor, aby někdy přistihli některého počestného občana při lesním pychu, ale Kozovarští měli vždy víc štěstí než rozumu.

Jednou však se stalo, že Jonášův synek zastřelil v lese srnu a klidně se s ní ubíral domů, k Jáchymově chalupě, kde ji chtěl uschovat.

Před samou chalupou vyřítili se na něho panští myslivci, a co se s ním stalo, to viděli všichni v Kozovarech.

Měl jedno ucho pryč, druhého jen kousek, jednu ruku zlomenu, nohu vymknutu a na tu druhou nemohl živou mocí došlápnout.

Nastaly ponuré a zlé doby.

Objevili se i četníci u Jáchyma, prohledali chalupu a prohlásili: „Až potud a dost!“ Také mu dali několik ran a ukázali železa a odešli.

Strýc Jáchym od té doby chodil s hlavou sklopenou, kluků odporučených učitelem nepráskal a neříkal: „Co se stalo, stalo se!“

Celá ves dívala se na něho s otázkou, jak odpomůže těm zlým dobám.

Jáchym přemýšlel o tom, jak by se postaral chytrým způsobem o navrácení starých časů.

Sedával u rybníka a Kozovarští chodívali se na něho dívat, jak přemýšlí.

Konečně si vymyslil plán. Svolal jednoho večera všechny obyvatele před svou chalupu.

Byl nevlídný den, jako ta celá doba.

„Svolal jsem vás,“ počal hovořit, „abych vám řekl, jak nám bude opět možno lovit v panských lesích. V těchto dnech přijede sem na honbu kníže pán a my si ho musíme zavázat ku vděčnosti. Mám tento úmysl: Až bude kníže pán na honbě, musí se dát někdo z nás postřelit.

Tamhle Jonáš by se k tomu výborně hodil, je tlustý chlapík a nosí silné kalhoty. Já to myslím takhle: Řeknu knížeti pánu, že vím, kde je nejvíc zajíců, a povedu ho k doubkům. Tam bude ukryt Jonáš, který si vezme na sebe tři koženky, tři kabáty a vzadu na koženky připevní si kůži ze zajíce. A vystrčí jen tu kůži.

Já vykřiknu: Tamhle je zajíc! Kníže pán špatně vidí a vystřelí. Jonáš vykřikne: Ježíšmarjájosef!, svleče koženky a ukáže knížeti pánu tělo. Kníže se lekne a já přednesu prosbu, aby nám dovolil zase chodit do lesa, a budeme mít vyhráno.“

S nadšením plán byl přijat, jen Jonáš, který se měl obětovat pro blaho obce, divně se šklebil. Neříkal však nic, aby nebyl považován za zbabělce. On, který dva roky seděl na pevnosti, nemohl přece prohlásit, že se bojí zaječích broků!

*

Konečně jednoho dne slavnostní zvuky trouby, kterou jindy obecní pastýř svolával dobytek, hlásaly Kozovarským, že se blíží kníže pán, aby střílel zajíce, umazané děti, husy a co se vůbec hýbe.

Střelcem nebyl.

Podle starého zvyku dělali Kozovarští náhončí, tloukli do plechových hrnců a řvali tak důkladně, že v Mydlovarech, půl hodiny odtud, mysleli si leccos. Vybíhali za humna a pochvalovali si: ,,To jsou manévry!“

Kníže pán s pravou aristokratickou líbezností rozdával na všechny strany klukům pohlavky, kteří ho neustále očumovali a tahali za kabát, chtějíce vzbudit jeho pozornost.

Když přišel k chalupě strýce Jáchyma, vystoupil tento z temnoty a ukláněje se řekl: „Vaše Milostivá Jasnosti, mám zajíce vyčíhané, kusy jako prasata. Tamhle v dubince.“

„Vedl mne,“ řekl milostivě kníže.

Hodinu před tím vyšel Jonáš do dubinky, posilněn litrem kořalky. Měl tři koženky na sobě a tři kabáty a na koženkách vzadu přišitou kůži zaječí. Sel, poplácávaje se vzadu starostlivě na zaječí srst.

V dubince se ukryl. Lehl si na břicho a usnul. Nespal však dlouho. Najednou pocítil bodnutí, za ním druhé, třetí a již ho to po celém těle pálilo a bodalo. Ku svému ustrnutí zpozoroval, že jsou to mravenci.

„Brablenci!“ vykřikl zoufale do prázdného lesa.

„Brablenci!“ ozvala se ozvěna.

Ležel dál a dal se od nich kousat jako řádný voják od štěnic v císařských kasárnách.

Náhle uslyšel za sebou známý hlas strýce Jáchyma:

„Vaše Milostivá Jasnosti, zde račte vidět zajíce. Tiše, ráčejí vystřelit, milostivě a jasně.“

Kníže pán, který dosud nezastřelil kromě několika husí nic živého, odvětil: „Počkal až za chvilku, až se bude hýbat!“

Tato chvíle zdála se být Jonášovi věčností. Mravenci zdvojnásobili své útoky a jeden mu dokonce vlezl do ucha a několik i s vajíčky v horlivé zachraňovací akci svého rodu do jeho červeného nosu.

Když neslyšel ani cvaknutí kohoutku, ani slova naděje, zařval úpěnlivě: , Ježíšmarjájosefe, střelte, Jasnosti, zde jsou brablenci! ...“

Kníže dlouho potom vyprávěl o podivném výroku Jonášově a jako chytrý muž nemohl pochopit, proč to křičel ubohý Jonáš, a také to, proč můj strýček Jáchym rozbil po tomto výkřiku Jonášovi nos ...

Střed Evropy

Zde je strašně zanedbaný kraj, paní hostinská, dejte mi ještě jedno pivo!“ Tak v Živohoušti dokončil celou řadu souvětí místní inteligent, kterými seznamoval nás s nejzanedbanějším krajem. V bezprostřední blízkosti Prahy, když opustíte utrápenou sochu svatého Jana v Proudech, rázem ocitnete se v pravých pustinách a za břehy Vltavy daleko široko vidíte tu největší bídu, hospodářství tak primitivní, jak jen možno.

Chápal jsem s přítelem, že skutečně nelze zde nic jiného dělat než ve vší tichosti si dát ještě jedno pivo a zase prohlašovat, že zde je strašně zanedbaný kraj. Je to taková živohoušťská oblomovština. Sedíte, pijete a vzdycháte nad svým osudem. Onen místní inteligent seznámil nás s utištěnou kulturou toho kraje. Škola nachází se na pravém břehu Vltavy a z levého přicházejí do školy školní děti jen jednou za uherský měsíc. Na podzim, když škola začíná, podzimní deště rozpění Vltavu, hladina stoupne, převoz není možný. Děti do školy nejdou. Pak tříšť na počátku mrazů zamezuje opět převážení, děti do školy nejdou. Vltava tam pro prudký spád zřídka zamrzá, přes celou zimu ta nešťastná tříšť zamezuje spojení s druhým břehem, kde je sídlo kultury vedle fary a kostela, pod kterým je jeskyně, kde pan farář při víně žije život eremity v blahobytu. Na jaře opět Vltava se rozvodní, děti do školy nemohou, a v létě sedláci své děti do školy neposílají. S tou touhou po vzdělání na českém venkově vypadá to dnes ještě příliš bledě. Proto také místní inteligent, když nám toto vysvětlil, zvolal: „Pak se nesmíte divit, páni, že zde žijeme jako zvířata, paní hostinská, dejte mi ještě jedno pivo!“

Kraj je tedy neobyčejně zpustlý a zanedbaný. Celé Povltaví, o kterém se stále tolik mluví, tento střed Čech a střed Evropy, vykazuje největší procento analfabetů. Nejinteligentnějšími jsou prostí lamači kamene, neboť z toho kraje vyváží se hojnost dlažebního kamene, a oni také přicházejí častěji do měst. U těch aspoň je vidět nějaké časopisy. Ale jinde nečtou ničeho, kromě kalendáře Míru.

Od Sedlčan až dolů na Kamýk do údolí Vltavy vypravuje se mnoho různých legend. Nejroztomilejší v tomto ohledu jsou právě o poutním místě na svatém Janu. Tamější hostinský stěžoval si trpce, že už nedějí se žádné zázraky. Poslední se stal před čtyřiceti lety. Tenkráte se tam prodalo mnoho jitrniček, ovaru a vepřového guláše, poněvadž ze všech stran, i z Benešovska, Táborska i z Neveklovska, a zas z druhé strany od Příbramě táhli poutníci na zázrak a na jitrnice. Otázali jsme se, jaký to byl zázrak, v čem záležel. Hostinský ale pokrčil rameny a pravil, že to nikdo neví. Najednou rozhlásilo se, že se stal zázrak, sedláci to sdělovali navzájem, a opět skončil s melancholickou poznámkou: „Panečku, tenkrát se prodalo osm set jitrnic!“

Jinak jest toto celé okolí zajímavé tím, že tam stále někomu něco nebo někoho přenášeli. Dle pověsti před několika stoletími jeden biskup usnul ve Verměřicích a probudil se druhého dne ve Stilečku v lese, což je osmnáct kilometrů. Lidová pověst vypráví, že onen ctihodný biskup, když se probudil, páchl po síře. Na následující věc věří také v celém okolí. Jeden občan budoval kapličku, a jakmile jí část vybudoval, vždycky do rána to čerti odnesli a postavili jinam, a dnes že zas stojí na docela jiném místě. - Ptali jsme se paní hostinské, zdali čerti také kostel neotočili. Odpověděla nám, že neví, ale že to je možné, poněvadž v tomto kraji nejvíc čerti řádili.

Chlumecké panství rozesílá do kraje své pivo, na velkostatcích se lidi dřou do úmoru, ve Velkých Kňovicích má velkostatek pan dr. Maixner, a jestli si tohoto povšimne, tak si přečte, že právě na jeho velkostatku jsou mzdové poměry velice bídné. Jedině co v tom kraji tak bije do očí, jest poctivost. V Solopyskách jsou rybníky, a lidi tam ani ty ryby nekradou. Informovali jsme se a bylo nám řečeno: „Jo, voni by kradli, ale když je škoda másla na ty ryby.“ V celém kraji má všecko svůj háček. Pod Krásnou Horou na Mirošově dobývali zlato. Jeden podnikatel se z toho oběsil, druhý se otrávil a ten třetí od toho utekl. A tak doly přes velkou reklamu Národní politiky odpočívají, stroje jsou zrezavělé a nad zasypanými šachtami visí taková těžká, chmurná nálada, kterou se vyznačuje celý kraj. A kousek dál, pod Mirošovem, opět vpadnete z lesů do údolí Vltavy, do královského, privilegovaného města Kamýku, které má 499 obyvatelů. Tam mají purkmistra, o kterém po okolí říkají, že neumí psát. A když se tato hlava obce postaví za mostem u pivovaru, tu stojí právě ve středu Evropy.

Styk rodičů s dětmi

I

Profesor Švolba vydal již několik knížek o společenských stycích rodičů s dítkami, přičemž objevil, že vzájemný svazek rodičů s dítkami je patrně dle všech nepopíratelných příznaků nejpřirozenější spolek lidí mezi sebou.

Několik jeho přednášek uspořádaných v různých spolcích paní a dívek, v Ženském klubu, organizaci čtrnáctideníku Rodina, který měl sloužit k sblížení rodičů s dítkami, získalo mu pověst podivína, zejména když dokázal v úvodním článku prvního čísla časopisu Rodina, že rodiče a dítky bývají nepopíratelně ratolesti téhož kmene a že nesmí býti tato logická spojitost nijak podceňována, přičemž se odvolával na starého ceremoniáře a komořího u dvora výmarského Adolfa Knigge a ještě nešťastnějšího dr. Gutha na Hradě.

Jeho vědecká sláva odrážela se však velice smutně na jeho kariéře, poněvadž zdálo se, že jedině ohromnou náhodou mohlo býti potrhlému pánovi svěřeno vychování studující mládeže a že osud zahrál si podivnou hru s panem profesorem, který místo toho, aby se za pěkného počasí procházel po zahradě některého sanatoria, sedával dále za katedrami různých gymnázií.

Vyšší školní úřady překládaly ho totiž z místa na místo, když už v hodinách češtiny dosti dlouho na jednom místě vykládal, že rodiče, rozplodňujíce dítky, udržují tak rodinu.

Školní domácí úkoly, které předkládal k vypracování svým žákům, byly jakéhosi filozoficko-pedagogického směru, jako například „Mají-li rodiče býti společníky výstředností svých dítek“.

Kvůli takové úloze putoval profesor Švolba z místa na místo, ze severu na jih, z jihu na východ, z východu na západ republiky.

Konečně se ocitl opět na novém místě, tentokráte na jihozápadě a prvním jeho vystoupením před studujícími páté třídy gymnázia v hodině češtiny byla zajímavá přednáška o tom, že syn, znaje již od narození svého otce, spatřuje ho bez škrabošky, aby otec se mu nestal odporným, musí syn dávati přednost ušlechtilým stránkám svého otce. Syn však přitom má si vždy být vědom slabostí svých rodičů a má se vystříhati, aby je snad napodoboval.

Zakončením, vyplývajícím z přednášky, byla školní úloha, uložená novým žákům, s mnohoslibným nadpisem „I kdyby dítky měly oprávněnou příčinu hanbiti se slabostí rodičů, zůstává přec povinnost vděčnosti“.

K této úloze nadiktoval jim určité teze, body, dle kterých měli postupovat při vypracování úlohy:

I. Výčet hanebností, mrzkostí, nemravností, slabostí a ohavností svých rodičů.

II. Skrývají-li moji rodičové výše vytčené chyby přede mnou?

III. Proč mám tyto vady svých rodičů dle možnosti před veřejností ukrývati?

IV. Proč nemám jich chyby napodobovati?

V. Panuje-li nesvornost mezi mými rodiči?

VI. Proč se mám říditi rozumem a rozvahou při domácích skandálech?

„Ano, študenti,“ řekl slavnostně profesor Švolba, „mou zásadou při způsobu, jak vám si počínati při zpracování domácích úloh, je úplně zcela nová pedagogická soustava. Mně se jedná o sblížení rodičů se svými syny. Dříve se považovalo takřka za nepřípustné, milí studenti, aby rodiče pomáhali dítkám při vypracování domácích úloh. Já však přímo na to naléhám, aby rodiče spoluúčinkovali při vypracování domácích úloh a mou snahou bude též v nejbližší době uspořádati schůzky vašich pánů rodičů se mnou, na kterých budu přednášet o stavbě rodiny, při kteréž příležitosti se zeptám, jak daleko pokročila spolupráce vašich rodičů na vašem domácím učení, na domácích úlohách.“

Ačkoliv byli kvintáni, kteří již pátý rok zápasili se všemi možnými profesory, dosti otrlí, přece jaksi zakolísali a pobledli při pohledu na toho fanatika, jehož vytáhlá postava a způsob, jakým pronášel svou řeč a teze na úlohu, připomínaly jim přísného a hrozného Savonarolu, jehož tvář dívala se na ně ze stěny na jednom z historických obrazů.

            Potom, když profesor Švolba odešel, v přestávce mezi další hodinou, celá třída ztotožnila se v jeden úsudek, že profesor Švolba je patologické individuum, že je třeba si dát před ním pozor a rozhodně, již vzhledem k dané úloze, odmítnouti jakékoliv spolupracovnictví se svými rodiči.

 II

Když přišel domů ze školy se zajímavými body na domácí úlohu kvintán Mašek, syn okresního hejtmana, pečlivě ukryl své poznámky z češtiny, ve kterých bylo oněch šest bodů a na otázku pana okresního hejtmana při obědě, co bylo dnes nového v gymnáziu, mají-li snad nový domácí úkol a jak se líbí nový profesor češtiny pan profesor Švolba, odpověděl kvintán, že není nic nového, domácí úkol že nemají žádný a pokud se týká nového pana profesora Švolby, že je to pán velice sympatický a příjemný.

Syn okresního hejtmana Maška žil totiž v poslední době se svým otcem ve velice napjatém poměru. Pan okresní hejtman zakázal totiž svému synovi, aby se stal členem fotbalového sdružení Kvinta A a dokonce nepřipustil ani zmínku o tom, že ho sdružení požádalo, když chce být kapitánem mužstva, aby koupil nový fotbalový míč.

To byla tedy jakási hlavní diference mezi starým a mladým Maškem, kromě celé řady nejrozmanitějších nedorozumění, jako naprostý nesouhlas, aby o příštích prázdninách mohl jako skaut zúčastnit se výpravy někam na Šumavu.

Pan okresní hejtman považoval v rozhovorech se svým synem tohoto za úplně zvrhlého. Také se mu na synovi naprosto nelíbila jeho úplná apatie k náboženským úkonům a bylo to strašné překvapení pro okresního hejtmana, když se musel úřední cestou dozvědět, že jeho syn při sčítání lidu, spoléhaje se na dovršených čtrnáct let, přestoupil k církvi „adventisté od sedmého dne“.

Hoch učinil tak jenom ze ziskuchtivých důvodů, poněvadž kdosi vykládal, že kdo přestoupí k adventistům od sedmého dne, dostane dvě stě padesát korun a dvanáct kilogramů skopového masa. Ubohý hoch domníval se, že prodejem skopového masa, ku kteréž získané sumě přidá i dalších dvě stě padesát korun, které by obdržel za zradu církve katolické, koupí pěkný anglický fotbalový míč s rezervní duší. Chtěl prostě ze sportovních důvodů vyměnit merunu za náboženství.

Bohužel byl zklamán na celé čáře. Církev adventistů od sedmého dne poslala mu bibli v jazyce anglickém, sbírku písní církevních v dvaatřiceti jazycích, nevyjímaje ani jazyka černochů Mašokolumbů, a vyzvání v jazyce anglickém, aby zaplatil dvě libry šterlinků k rukám pastora Mac Rosnera, Praha, Haštalská ulice číslo 16.

Tak se stalo, že mladý Mašek, odpůldne nahoře v pokoji při vzpomínce na surového otce a na to všechno, jak ho svět zklamal, umínil si, že zodpoví všechny otázky domácí úlohy dle naprosté pravdy. Že nebude šetřit svého otce, že přijímá boj, stejně jako posledně přijala jeho Kvinta A fotbalový zápas s Oktávou B Pelhřimov, ačkoliv věděli, že podlehnou, což se též prakticky ukázalo v poměru 22:3!

Proto zodpovídal zcela, chladnokrevně jednotlivé body. Přistoupil k první tezi domácí úlohy: „Výčet hanebností, mrzkostí, nemravností, slabostí a ohavností mých rodičů „

Zodpověděl tuto otázku tímto způsobem, připravuje si materiál k dalšímu rozpracování uložené domácí úlohy:

I. Matka má známost s inženýrem Poupětem od firmy Krulich a kompanie, továrna na umělá hnojiva, která má také asi co dělat s umělými potraty mé maminky, protože se tatínek velice rozčiluje, jak posledně křičel před služkou, že už toho má dost. Kdyby nebyl tolik dlužen inženýrovi Poupěti, že už by dávno byl musel být rozvod. Otec sám chodívá denně v úředních hodinách do vinárny Markovských, kde jsou tři flundry. Posledně jel s jednou do Kamenného Újezda, takže jestli maminka stojí za osmnáct, stojí tatínek za dvacet bez dvou.

Pokud se týká charakteru mých rodičů: Matka velice prudká, úplně nevzdělaná, nevěnující nejmladším sourozencům nijaké mateřské péče, rozzuřená při nevinných, mladistvému věku přiměřených žertech. O domácnost se vůbec nestará a nejraději by celý den stála před zrcadlem a mazala si obličej krémy a pudry, česala se a oblékala se jako na divadle. Otec je starý byrokrat, nejpodlejšího charakteru, o čemž je všechno známo ve městě z dob války. Když byl okresním hejtmanem za Rakouska, tak se psal Maschek a hned po převratu zadal si o změnu jména a píše se Mašek. Předešle, když jsem šel k němu do úřadovny něco vyřizovat, tak si dva páni na chodbě vyprávěli, že tatínek dělal hovadiny za Rakouska a provádí je za republiky dál. Loňského roku se zapomněl na svátek nebožtíka císaře, nešel vůbec do kanceláře, chtěl jít do kostela a strašně se divil, že není kostel otevřen a rozbřesklo se mu to v hlavě až odpoledne.

Ku svým dítkám chová se neobyčejně zarputile, udržuje mezi nimi disciplínu jen největší surovostí a pronásleduje je tak, jako to dělal za války všem politicky podezřelým osobám na okrese, tj. na každém kroku. Nepopřává jim žádné radosti, nenávidí tělesnou výchovu a sporty a každá služka u nás musí být od Jihlavy, aby měl v rodině s kým mluvit německy. Když přijde domů z vinárny, přijde obyčejně nastříknutý a počne se před svými dětmi chlubit, jak se kdysi dobře učil, jak studoval s vyznamenáním, na obecné škole jak měl samé jedničky, ačkoliv jsme mu jednou ve psacím stole našli jeho stará školní vysvědčení, kde jsou samé trojky a čtyřky, reparáty a nedostatečné známky. V prvé třídě obecné školy učil se tak špatně, že ji musil dvakrát opakovat.

Druhý bod domácí úlohy, „Skrývají-li moji rodičové výše vytčené chyby přede mnou?“ zodpověděl takto:

II. Neskrývají. Všechno se u nás děje veřejně a nezůstane nám dětem nic tajno, poněvadž o všechněch hanebnostech, které samy nevidíme, dozvíme se od cizích lidí, když chodíme na návštěvy.

Třetí bod, „Proč máme tyto vady svých rodičů před veřejností ukrývati?“ rozluštil touto odpovědí, ku které materiál vzal z dnešní přednášky pana profesora Švolby:

III. Poněvadž jim musíme být vděčni za to, že nás zplodili.

Odpověď na „Proč nemám jich chyb napodobovati?“ byla velice těžkou, nicméně přece zhostil se syn okresního hejtmana jaksi logicky této spletené otázky takto:

IV. Poněvadž každý syn má se řídit jedině rozvahou a rozumem, aby i v pozdějším věku vystříhal se chyb svých rodičů a dosáhnuv stálého zaměstnání mohl pečovati o blaho svého nemluvněte, které bez takové mateřské péče již dávno by odpočívalo pod drnem.

Pátá otázka, „Panuje-li nesvornost mezi mými rodiči?“, byla zodpověděna velice lehce:

V. Není dne, aby u nás nedošlo k nějakému domácímu skandálu a hrozným výstupům.

K luštění šestého, „Proč se máme řídit rozumem a rozvahou při domácích skandálech?“, již nedošlo.

Kdosi mu poklepal na rameno, připlíživ se velice potichu k němu za zády. Nešťastný kvintán neměl času zničit své dílo. Na záda mu klepal pan okresní hejtman.

Vracel se z vinárny a byl tentokráte, jako zvláštní náhodou, ve velice dobré náladě, tak řečeno všelidské.

„Milý hochu,“ řekl s otcovskou něžností, „pořád tě vidím pilně pracovat. Jsi hnedle tak svědomitý v učení, jako já jsem býval, když jsem studovával s vyznamenáním. - Máš, ani jsem si dosud dobře nevšiml, velice vypsané písmo - a proč píšeš tužkou? To je koncept, viď?“ Pohladil ho po vlasech a vzal do ruky poznámky nešťastného syna, přičemž prohodil ještě láskyplně: „Můj hochu, jen se drž a uvidíš, že přece jednou dostaneš ode mne ten míč. Budeš hrát fotbal, dáš se ke skautům,“ načež začal škytat a luštit rukopis svého syna.

Četl čím dále tím s větším zájmem, přičemž jeho obočí se strašně ježilo. Ubohý kvintán ustupoval pomalu zpátky ku dveřím, když vtom okresní hejtman udělal ohromný skok jako jaguár po svém synovi.

Potom se vyplnilo doslova to, co napsal před chvílí nešťastný hoch: „Ku svým dítkám chová se velice zarputile a udržuje mezi nimi disciplínu jen největší surovostí.“

Okresní hejtman přerazil nakonec o svého syna poslední zbytek staré rakouské slávy, kord své bývalé slavnostní uniformy, kterého použil místo rákosky...

 III

Když potom příští týden se odevzdávaly profesorovi Švolbovi domácí úlohy, třesoucí rukou odevzdal syn okresního hejtmana svůj sešit, kde byl pod titulem úlohy „I kdyby dítky měly oprávněnou příčinu hanbiti se slabostí rodičů, zůstává přec povinnost vděčnosti“ tento text:

„Vaše teze a body poslal jsem úřední cestou k posouzení na ministerstvo vyučování.“

Pod tím bylo razítko okresního hejtmanství a podpis okresního hejtmana. V rohu pak běžné číslo deníku: V. r. 6272/12b

Švolbu překládají do Podkarpatské Rusi.

Pak po snídani odvedli ho vítězoslavně do spolkové místnosti, odkud se měl odebrati průvod do chrámu.

Mám líčit onen půvab svěcení praporu, kdy hudba hraje a kdy z jedné strany kmotra praporu drží stuhu z žerdě splývající a z druhé strany svírá ji v ruce čestný kmotr praporu pan Jindřich Zobl, biskupský notář z Králové Hradce s družičkami.

Biskupský notář přitom mrkal očima a slzel.

Kmotře praporu kanuly slzy po tváři jako hrách. Konečně průvod po vysvěcení praporu vyhrnul se z kostela s ryčnou muzikou a statně se ubíral nahoru k místnosti spolkové, aby ho uložili, až hudba zahraje rakouskou hymnu.

Praporečník Jeník svíral uctivě drahocennou zástavu a hned za praporem jako čestný kmotr kráčel biskupský notář.

Hudba Vladíkova hrála pochod a biskupský notář jal se poskakovat. Bylo to překvapující divadlo.

Náhle chytil biskupský notář činelky před praporečníkem kráčejícího hudebníka a jal se volat, bouchaje plechy: "Lide izraelský, Mesiáš přichází!"

Nastala panika, do zástupu vešli dva strážníci provázeni dvěma muži, z nichž jeden, klepaje biskupskému notáři na rameno, pravil: "Jste právě jmenován papežem, máme vás ihned představit ve Vatikáně."

Odváděli ho beze všech nesnází k nejbližší drožce, do které ho vsadili a odváželi po silnici do Kosmonos, odkud před půldruhým dnem utekl.

Svědomitý censor Svoboda

 Na cenzora Svobodu to zase přišlo. Ráno ho počala bolet kuří oka a odpůldne počal konfiskovat. Večer pršelo a pršelo i druhý den. A tu, když i příroda hněvala se na české časopisy, cenzora Svobodu nepustila konfiskační horečka, „delirium confiscationicum canonicum“.

Hádal na smysl i zdaleka a ve všem viděl přečiny proti veřejnému pořádku i pokoji, proti bohu, proti všemu, co má patent na cenzorskou tužku.

A když si vzpomněl, že se jmenuje Svoboda, tu teprve horlivě škrtal a škrtal a škrtal.

Škrtal, škrtal, škrtal, škrtal, odplivl si a zase škrtal, škrtal a škrtal a škrtal, škrtal a zas ... Škrtal a škrtal.

Ostatně za to škrtal, škrtal, škrtal a škrtal a zas škrtal béře 6000 K ročního platu. Lidé se živí všemožným způsobem, čestně i nečestně.

Byl to strašlivý zápas s potištěným papírem.

Vybíral slova z celého čísla a konfiskoval je. Bral to napořád. Ale, alébrž, avšak. I to propadlo konfiskaci, poněvadž po „ale“ si člověk může ledacos myslet o slavných úřadech, a „alébrž“ a „avšak“ - to je vyložený delikt proti pokoji a řádu.

Z textové části časopisů přešel i na inzeráty.

Ihned do oka mu padlo: „Kupte si hole! U firmy Tulka!“

„Aha!“ pomyslil si, „znám vás, chlapečkové! Hole, demonstrace!“ A zkonfiskoval inzerát.

Pak zkonfiskoval inzerát srbských losů a inzerát „Česká mouka vítězí“, poněvadž tímto inzerátem popuzuje se proti druhé národnosti.

„Vojáčku! Přijďte dnes na zástěrkovou zábavu ke Kapounům!“ četl inzerát pod českou moukou.

Samo sebou se rozumí, že tento inzerát podlehl konfiskaci, poněvadž šlo o vojsko.

Pak přišel na velký inzerát:

Nejlevnější cihly dodává na stavby

CIHLÁŘSKÁ JEDNOTA,

společnost s ručením obmezeným.

Žádejte ceníky! Adresa telegramů: C. j. s. s r. o.

Co je to C. j. s. s r. o.?

V tomhle něco asi vězí. Skloněn nad inzerátem kombinoval přes půl hodiny, pak vzal papír a psal:

C = cenzor j = je

s = sprostý (nebo surový, sakramentský)

s = sakramentský (nebo sprostý, surový)

r = rabiátní (nebo r... ský)

o = osel (nebo ohava, ohavník, opilec)

„Tak oni též proti mojí osobě?“ dospěl v úvaze. „Já jim dám C. j. s. s r. o.! Já jim ukáži, zač je toho loket!“ Vzal tužku a škrtl celý inzerát Cihlářské jednoty, společnosti s ručením obmezeným = C. j. s. s r. o.

To byl jeho poslední škrt, poněvadž tam časopis končil.

Díval se nyní s hrdostí na dílo svých tužek. Pobil na 3000 slov, zkonfiskoval za tři hodiny 28 časopisů, 5 divadelních kusů, tucet plakátů a 62 kusů oznámení sňatku a 9 školních zpráv.

Spokojeně seděl, obklopen pobitými nepřáteli, když tu strašná myšlenka projela jeho hlavou.

Jisto je, že časopisy budou psát, že to všechno konfiskoval Svoboda.

A tak slovo Svoboda rozběhne se po časopisech a vnikne i do nejvzdálenější chýšky a on to nebude moci zkonfiskovat. Nebude moci zkonfiskovat svobodu!