Vše zavšiveno, front se drbe celý,
veš po nás leze veliká.
Pan generál se válí na posteli
a každej den se převlíká.

Vším u vojska se velmi dobře daří,
i na šarže už přivyká,
s vší pruskou už se hbitě páří
ten starý všivák rakouský.

Tato básnička o vších zavinila a iniciovala krásný koncert, který je do ostatních jazyků těžko přeložitelný: „Vono to skutečně nestojí ani za řeč,“ rozšafně řekl Švejk, „vono jen přijde na to, koho voni u soudu budou myslet tím starým všivákem rakouským. Ještě dobře, že jste tam dal vo tom páření, to je spletete, že budou z toho janci. Jen jim vysvětlete, že všivák je sameček od vši a že na samičku veš může lézt zase jenom sameček všivák. Jinak se z toho nevymotáte. Nepsal jste to jistě, abyste chtěl někoho urazit, to je jasný. Řekněte jen panu auditorovi, že jste si to psal pro svoje potěšení, a jako se říká samečkovi od svině kanec, tak se říká všude samečkovi od vši - všivák.“
Učitel si povzdechl: „Když ten pan auditor neumí dobře česky. Já už jsem mu to také podobným způsobem vysvětloval, ale on na mne spustil, že sameček od vši se jmenuje česky ,vešák’. ,Šádný fšivák,’ povídal pan auditor, ,vešák. Femininum, Sie gebildeter Kerl, ist ten »feš«, also masculinum ist »ta fěšak«. Wir kennen uns’re Pappenheimer.“

Proto se to pokusím přiblížit laskavým zahraničním čtenářům obšírnějším vysvětlením. Celý vtip je založen na značně složitém českém pravopisu a na tom, že u vší vlasových, šatních a jiných se samice i samec jmenuje veš. Švejk sice uvádí, že všivák je sameček od vší, ale slovník nerozlišuje název samce a samice. Zkrátka název samce chybí, nevyskytuje se. Jedná se tedy zřejmě o slangový výraz, neboť význam slova všivák je podle slovníku 1. člověk, který má vši a 2. darebák; též nadávka. Dále je celý vtip založen i na tom, že Němci čtou " v " na začátku slova jako " f ". Abychom dosáhli dokonalého obrazu, dovoluji si nabídnout "překlad" posledního odstavce uvedené citace:
Učitel si povzdechl: „Když ten pan auditor neumí dobře česky. Já už jsem mu to také podobným způsobem vysvětloval, ale on na mne spustil, že sameček od vši se jmenuje česky ,vešák’[pochopitelně, že jako němec to vyslovil ,fešák´ čili slangově krasavec [z něm. fesch - hezký]]. ,Šádný fšivák,’ povídal pan auditor, ,vešák. Femininum, Sie gebildeter Kerl, ist ten »feš«, also masculinum ist »ta fěšak« [za povšimnutí stojí, že pan auditor zblbnul natolik, že u feminima používá osobní zájmeno mužského rodu ten »feš« a u masculina naopak používá osobní zájmeno rodu ženského »ta fěšak« a když si u »fěšak« domyslíme první písmeno jako v, jak by napsal správně Němec, vznikne nám český »věšák« čili předmět na věšení oděvů ] . Wir kennen uns’re Pappenheimer.“

Tak nevím, zda z toho budou páni překladatelé moudří....

Na každé frontové linii jsou vojáci doprovázení svými věčnými blíženci, kteří s nimi žijí v zákopech. Mezi velký zástup milých zvířátek, která parazitují na vojenském životě patří zejména potkani a krysy, kteří se přiživují na skrovných přídělech jídla. Když se nemůže pohřbívat, nastávají pro tyto hlodavce královské hody na páchnoucích mrtvolách, kterých je plno na ostnatých drátech i v trychtýřích po dělostřelecké přípravě. S nimi hodují i hejna krkavců, kteří mají v oblibě zvlášť chutnou pochoutku - lidské oči. Živé v zákopech i v týlu zatím pronásleduje malý soudruh z hmyzí říše - veš šatní. Je to obtížná, zákeřná a nebezpečná potvůrka. Její nebezpečnost pro všechny armády světa spočívá zejména v tom, že vši jsou přenášeči skvrnitého tyfu a zákopové horečky. Obě tyto choroby jsou velmi vážné. Jejich průběh je podobný a neléčeny vedou k jisté smrti. Potom tato malá bestie zapříčiní smrt tolika mužů, že i takové vymoženosti, jako jsou chemické zbraně, blednou před její smrtící silou.

Jaroslav Hašek unikl hrobaři z tyfové lopaty v zajateckém táboře v Tockém ( Tockoje, Тоцкое), kdy zde, v zimě 1915, umřelo 10 000 osob ze 16 000 zajatých. Takto popisuje tyfovou epidemii a Haškův průběh nemoci Václav Menger v knize "Jaroslav Hašek zajatec číslo 294217":
....Avšak tyfová epidemie, kterou do tábora zanesli cikáni z nedaleké vesnice, šířila se takovou měrou, že ohrozila i baráky, až dosud dobře odolávající.
Hašek, který se stal rotným písařem a důvěrníkem skupiny dobrovolců, nebál se se svou agitací pro vznikající československou armádu ani do baráků tyfem zamořených a těžce na to doplatil. Černá veš, kterou nalezl při každodenní večerní prohlídce svého prádla, byla zlověstné znamení, jemuž v zápětí následovaly vysoké horečky a krvavé skvrny po celém těle.
Nikdo neměl tušení, co Haška postihlo, až čirá náhoda dala ho nalézti v prázdném baráku, do kterého zalezl v přesvědčení, že smrti neujde.
Bratrská láska ho zanesla na isolaci.
Zapadající slunce si hraje na šedivých stěnách nemocniční sednice, a nažloutlá žárovka svítí uprostřed jako věčná lampa. Otevřeným oknem vane horký vzduch ze stepi, a jen chvílemi slabý větřík si pohrává síťovým hadrem, visícím na okně, jehož stín poskakuje na stropě kdysi bílém.
Každý zvuk je jasný a zřetelný jako před deštěm. Na protějším břehu Samarky začínají blikati světla právě rozžatá, a šeří se přímo hmatatelně., Stíny se prodlužují, a žlutavé světlo žárovky vítězí nad světlem zapadajícího slunce.
Deset lůžek bylo již obsazeno, když na jedenácté přinesli Haška.
Milosrdná sestra, felčarka, zakroutila nad ním hlavou, a když odešli jeho kamarádi, kteří ho přinesli, řekla zajatcům-saniťákům:
"Netrapte ho svlékáním. Nevydrží ani hodinu." Sotva za ní zapadly dveře, seskupili se saniťáci kolem dvanáctého lůžka, aby pokračovali ve hře v karty, z níž je vyrušil nový přírůstek.
Do ticha sednice zaznívá chvílemi:
"Pas!" "Cu !" "Myška!" "Figura !",
A znovu zavládne ticho, do něhož jen zaševelí míchání karet a těžký povzdech Haškův,jenž nepřítomnýma očima prohlíží sednici.
V temném koutě, na lůžku, ke kterému je přistavěna zlověstná bílá stěna, umírá člověk. Mohutné tělo se zmítá v smrtelných křečích a vypouklé, horečně rozšířené oči zírají po sednici, jako by se dovolávaly pomoci, neboť ústa jsou již bezmocná. Nikdo si ho nevšímá a jen občas zlobný pohled některého saniťáka spočine na něm tázavě: "Tak jak dlouho to bude ještě trvat?"
"Pas !" "Cu!" "Myška!" "Beru!"
Pojednou se tělo křečovitě vzepjalo a ruce se protáhly do prázdna. Vypoulené oči jako by chtěly vylézti z důlků a nohy se všemožně snaží vymaniti se z pokrývek a dotknouti se země.
"Majzl!" "Držím!"
"Koukni, leze ti z postele!"
"Krucifix, chlap zatracená, nedá člověku chvilku pokoj!"
"Tak ho uvaž!"
Čtyři hrubé ruce se chápou umírajícího těla, aby je připoutaly k lůžku.
Hra po chvíli znovu pokračuje.
Jeden pacient natáhl krk a s úzkostí pozoruje poslední boj. Ostatní spí nebo kibicují hráčům. Jen jeden má úmyslně přetaženou pokrývku přes hlavu, aby neviděl a neslyšel.
"Pustím !" "Taky!"
"Ještě pět!" "Ukaž!"
Ozvala se temná rána. Pacient číslo 1 přetrhl prostě radlo, kterým byl přivázán, a hlava se mu smekla na zem.
Hráči vyskočili.
"Chlap má ještě sílu!" "Nadělá svinstva ... " "Dlouho už řádit nebude!" "Jak leze s postele, tak ne." "Ještě tak hodinu ... " "Čert aby to vydržel!"
"Zavolej sestru, ať mu dá injekci!"
Pacienti usedli na lůžkách a strach před neznámem seděl jim v očích. Když saniťáci uložili bezvládné tělo na postel, objevil se u úst nemocného pramének krve.
"Koukni, krev!"
"No tak!" s ulehčením řekl jeden saniťák. Vyňal ze skřínky čisté prostěradlo a zakryl jím mrtvého. Zároveň se otevřely dveře a milosrdná sestra s injekční stříkačkou v ruce byla zastavena na prahu suchou větou: "Už je to zbytečné ... "
"Tak už? Zaplať Pán Bůh!" A její ústa se otevřela k širokému zívnutí.
V tom okamžiku Hašek těžce zastenal. Milosrdná sestra se k němu otočila a řkouc: "Abych sem nešla nadarmo," vstřikla mu injekci.
"Dávej," ozvalo se po jejím odchodu, ale jeden saniťák, ten, který právě pomáhal předtím sestře, významně zakýval na druhé:
"Ten má fajňácký boty! Těch by bylo škoda do hlíny!" A už bez dalšího mluvení chystali se Haškovi zouti každý jednu hotu. Sotva však se sehnuli, aby opatrně rozvázali šněrovadla, vymrštila se neočekávaně jeho noha a přímo zasáhla nos jednoho saniťáka, kterému okamžitě vytryskla z nosu krev. Druhý již na odměnu nečekal, ale jeho hlava neušla nádobě, kterou Hašek uchopil se stolku vedle své hlavy a mrštil jí po něm.
Toto intermezzo na chvíli vzrušilo klidnou hladinu nemocniční sednice, ale zaražení a překvapení saniťáci se sami snažili rychle ji uklidnit a proto, jako by se nic nestalo, zasedli ke svým kartám.
Haška, kterého již předtím vzrušilo a přivedlo poněkud k vědomí umírání pacienta za bílou stěnou, tento zlodějský pokus téměř vzpamatoval. Ležel však klidně dále a jen po očku pozoroval rozzlobené saniťáky, kteří, kdyby nebylo svědků, jistě by se nerozpakovali dokázati mu svou převahu.
Zaslechl, jak si mezi hrou zašeptali: "Ty boty nám stejně neujdou! Za pár hodin bude v limbu!"
Tak jej tento hyenismus rozčilil, že by byl nejraději vstal a vypořádal se s nimi na místě.
Pokusil se nadzvednout, ale nadarmo. Zesláblé tělo po několika marných pokusech vždy bezvládně pokleslo. Saniťáci, kterým neušly jeho neklidné pohyby, doprovodili je slovy: "A jé! Mně se zdá, že ho taky budem brzo muset uvázat!"
Polekal se jejich slov, jež byla pro něho hrozbou.
Ani se nepohnul. Cítil však, že tlak horečky značně poklesl a když mu sestra felčarka před spánkem nasypala do úst chininový prášek, zdála se mu jeho hořkost měniti se v tu nejpříjemnější, zázračnou příchuť.
Saniťáci ještě dlouho do noci mazali karty.
Se všech stran se ozývalo pravidelné oddychování, a jen dva nemocní blouznili ve spánku. Ale saniťáci na Haška nezapomněli, co chvíli se některý po něm ohlédl. Hašek se tvářil, že spí.
Když se ozvalo: "Tak červený eso dává naposled!", promluvil ten, kterého Hašek kopnul do nosu:
"Abysme se ráno o ty boty nehádali, tak ten, kdo vyhraje poslední hru, vyhrává taky boty toho Čecha."
Všichni souhlasili. Kdosi z nich k tomu ještě dodal:
"Měl by se mu prohlédnout batoh. Kdo ví, nemá-li tam nějaké prádlo a možná i prachy."
"Má-li nějaké, tak je má u sebe." Dohráli, vstali a šli se podívat na Haška.
K jejich překvapení seděl Hašek na loži a číhal. Tak se ho polekali, že se jeden po druhém vytratili nenápadně ze sednice. Když Jaroslav osaměl, dlouho pozoroval každé hnutí spících a konečně se zadíval na mrtvé tělo v koutě, přikryté prostěradlem. Zahlédl na jeho stolku několik nespotřebovaných prášků a napadlo ho: zmocniti se jich.
Pokusil se spustiti nohy na zem a úzkostlivě se přitom díval na dveře, aby nikdo nevešel. Trvalo mu to několik minut, než se mu podařilo usaditi se na posteli a nohy opříti o zem. Celé tělo se mu rozechvělo strachem a slabostí. Pokusil se po dlouhé době vstát, ale byl by se málem převážil na sousední lůžko.
Spustil se opatrně na zem a šouraje se jako batole, které ještě neumí chodit, namířil k loži mrtvého. Trvalo to věčnost.
Měsíční světlo rozjasnilo žlutavé přítmí a Hašek po každém pohybu, těžce dýchaje, musil odpočívati. Konečně se došoulal až k prostěradlu, jež přečuhovalo na zem.
Uviděl zajímavé divadlo: černé vši se stěhovaly s těla mrtvého celým rojem. Zatřásl se hrůzou a odporem. Jediným hmatem zmocnil se asi desíti prášků a nastoupil namáhavou cestu zpět. Když se konečně přiblížil až k svému loži, marně se pokoušel vylézti nahoru. Vysypal obsah dvou prášků do úst a stáhnuv si batoh pod hlavu, zůstal ležet v této nepohodlné poloze na zemi. Kroky na chodbě a vrznutí dveří ho přimělo, aby napjal poslední síly. Skutečně se mu podařilo vylézti na postel. Svalil se na ni a v okamžiku spal.
Ráno ho zastihli saniťáci, jak sedí na posteli a zubí se. Noc ho změnila z těžkého pacienta na člověka plného šťastného optimismu a jedovatého humoru.
"Vy, kluci mordionský, už se netěšte, že budete špacírovat v mých prčulích! Ani nebudete chodit v mým prádle! Počkejte, já vám teď udělám vojnu!"
Saniťáci u vědomí viny se snažili býti k němu plni ochoty a dobré vůle. Konečně se mohl svléci a zaujmout místo řádného pacienta a ne "cuvaksu", který sem jen přišel zemříti. I milosrdná sestra byla radostně překvapena změnou, která se s ním stala a protože se jí Hašek dovedl zalichotiti v jejím rodném jazyku, snášela mu všecko to nejlepší, co mohla skrovná nemocniční kuchyně poskytnouti.
V několika dnech se vzpamatoval a jen nebezpečí nové infekce ho vyhnalo z tohoto místa blahobytu.
V táboře zatím bylo rušno a veselo. Za těch několik týdnů Haškova pobytu v nemocnici se tu mnoho změnilo. Zamořené tyfové baráky byly spáleny. Staly se hrobem kruté minulosti a mnoha lidí naděje plných a do poslední chvíle pevně věřících.
Germanofilský režim na velitelství byl změněn, a blahosklonnější ruce teď pečovaly o tisíce vyřazených lidí. Češi a Slované byli živeni nejkrásnějšími nadějemi.
Výzva Svazu českých spolků na Rusi k práci na obranu ruské říše našla značný ohlas v řadách nespokojených zajatců, kteří se hromadně nejen hlásili, aby splnili svou povinnost, ale také, aby se vysvobodili z ovzduší, které nebylo o nic lepší než nebezpečná fronta. Ba, bylo to o to horší, že na frontě člověk věděl nebo aspoň tušil, kde je .nepřítel, a tu zákeřná nemoc a zhusta i smrt číhaly za nějakým, nejméně předvídaným rohem.
Ale se sebevědomím a nadějemi Čechů rostl také nepřátelský poměr k ostatním zajatcům, jenž velmi často propukával v krvavých bojích. Nebyli to však Němci ani rakouští, ani říšští, kteří se tak zoufale drželi staré monarchie, ale byli to oni Češi, jímž rabství se příliš vžilo do krve a kteří ve svých zakrnělých mozcích nedovedli pochopiti dějinné chvíle, kterou prožívali a jejímiž svědky byli. A z těchto zavilých a zarputilých vyznavačů staré říše byli nejhorší ti, kteří se honosili akademickými tituly a vyšším vzděláním. Pro pozlátka a hodnosti, za které si chytrá rakouská vláda kupovala svědomí těchto obojživelníků, byli ochotní se bít za ni do poslední kapky krve. A typická česká vlastnost, nesnášelivost, která se tak uboze jevila v obou českých časopisech, vydávaných v Kijevě a Petrohradě, byla nejlepším pomocníkem těch elementů, jímž osud trůnu habsburského byl alfou i omegou všeho myšlení a cítění.
Došlo to tak daleko, že žádný z těch, kteří nosili na čapkách jako odznak svého přesvědčení červenobílou stužku, nesměl se ani objeviti v některém z těch baráků, kde žili vyznavači staré říše. Plivali po nich, lili na ně vařící vodu a octl-li se některý mezi nimi sám, neodešel od nich se zdravou kůží. Ba ani ruské úřady nedovedly pochopit tuto odevzdanou revoltu srdcí a s despektem se dívaly na jejich "hejslovanění".
Z Haška i z jeho ostatních přátel se stali rváči. Každý ten kousek svobody si musili těžce vydobývat, a nic platny nebyly ani pokyny nadřízených úřadů, nařizující pro ně určité výhody a úlevy.
Vnitřní boje ve vedení, stálý odklad odjezdu do vojska znervosňovaly a přiváděly k malomyslnosti mnohou dušičku, která byla již vysílena veškerým utrpením, jež jí bylo zažíti v bratrské zemi slovanské.
Konečně počátkem června 1916 se uvolnilo všechno napětí. Přišel den osvobození. Přišlo povolání do vojska.
Snad každý člověk má svůj šťastný den, ale vypsat a vylíčit radost, jež způsobilo těch několik slov telegramu ze štábu vojenského okruhu, to by, myslím, nedovedl níkdo na světě. Hašek charakterisoval tuto radostnou událost jednou větou:
"Být tu teď Heveroch, tak po nás po všech hodí lasem a jsme našup v Kateřinkách!"
Jen zlobné a nenávistné pohledy se s nimi loučily.
Jaroslav Hašek klidně setřel slinu, kterou po něm plivl rakouský feldvébl, a s úsměvem mu řekl: "Jen abys mi nechtěl ještě jednou říkat bratře ... ! Lidé se sejdou s lidmi a ne hory s horama."
A když se na ně snesl příval nadávek, sehnul se a ukázal neochvějným austrijákům zadnici.
Nádraží se rozezpívalo veselými písněmi a vagony se proměnily v cestující háj. Červenobílý prapor vlál na lokomotivě a zajatci, naposledy se procházející peronem, byli naplněni sváteční náladou.
Nádražní zvonek, dávající první znamení k odjezdu, rozesmál Haška a připomněl mu zvonění pražských parníků.
"Chuchle, Zbraslav, Štěchovice!" volal radostným hlasem, a kdosi z vnitra vozu mu odpovídal: "Nastupovat!"
Všechno se uvelebilo již ve vozech, když se od vchodu hnal opozdilec, uřícený a sehnutý pod tíhou batohu a náručí balíků. Chytil se držadla prvního vozu, jenž se mu namanul do cesty a snažil se rychle vylézti nahoru.
"Pošta!" křičel z plného hrdla a deset ochotných rukou ho vytahovalo do vozu. Nedočkavci se vrhli na balíky a nově příchozí byl uvítán Haškem: "Prosím tě, kde jsi, Vašku?" tak jako by se byli před chvílí rozešli.
A zatím Stejskal, kterého postihl rovněž Háškův osud, utíkal přímo z nemocnice, když se dověděl, že první transport československých dobrovolců právě odjíždí. Svalil se na dolní pryčnu ve voze a snažil se nabrati dechu. Hašek nad ním starostlivě stál a Václav když se vzpamatoval, vylíčil mu několika slovy svůj osud.
"Udělali ze mě písaře v baráku, který byl také zamořen. Když mi kluci vyřizovali, žes nemocen, chtěl jsem se za tebou podívat, ale nepustili mě k tobě. A druhý den už jsem také ležel s tyfem. Jenže jsem byl na tom o to hůře, že se o mě nemohl nikdo starat, protože měl každý sám se sebou co dělat. Za týden nebyl v baráku ani jeden. Lidé nám umírali po desítkách. Naházeli je na hromadu vedle baráku a v noci je odváželi jako dříví. Bylo mi tak zle, že už jsem dávno o sobě ani nevěděl. A najednou, člověče, jsem se octl na hromadě mezi mrtvými a nebýt jednoho německého medika, byli by mě snad za živa pochovali. Všiml si mě, když mě chtěli házet na vůz, jak jsem pohnul rukou, a zachránil mě...

 
******

Hašek ale napsal o vších ještě jednu báseň. Jan Vaněk si  ji zapsal ve svých poznámkách: