Smrtí Jaroslava Haška jakoby zmizel i dobrý voják Švejk někde v Haliči. Pokus o jeho znovuobjevení učinil český spisovatel Karel Vaněk. Na žádost nakladatele Adolfa Synka dokončíl v Haškově duchu čtvrtou knihu "Pokračování slavného výprasku"  a potom pokračoval pátou knihou "Švejk v zajetí" a šestou "Švejk v revoluci". Tyto dva díly je třeba chápat jako samostatné dílo Vaňkovo, samostatný román, volně navazující na román Jaroslava Haška. Vaňka není třeba odsuzovat z toho, že se dotknul nedotknutelného a zneužil Haškovu genialitu. On prostě po svém - a myslím, že ne špatně -  rozvinul dané téma ve SVÉM románu.

Světová válka skončila a na jejím kontě zůstalo 10 000 000 mrtvých a asi 8 000 000 pohřešovaných. Záměrně nepíši 1.světová válka, protože světové války se začínají označovat pořadovými čísly o zhruba čtvrtstoletí později, kdy sirotci války první, dorostli do jateční váhy pro válku druhou.

Nedalo by mi, abych zde nezmínil mého dalšího oblíbeného spisovatele  E. M. Remarqua, autora románů Na západní frontě klid a Cesta zpátky [10]. Několika fragmenty z tohoto díla vzdávám  hold padlým na západní frontě, která byla možná ještě krutější než fronta východní. Text jsem doplnil několika fotografiemi z bitvy o Kloosternhoek s laskavým svolením pana Hermanna Declercka. Není to náhodou, protože i zde se skutečnost prolíná s obrovskými znalostmi Haškovými: Nemyslete si, že nesleduji události,“ pokračoval [pan Wendler], dívaje se zuřivě na nadporučíka, který klidně vypouštěl z úst kolečka cigaretového dýmu, která stíhala jedno za druhým a rozbíjela je, což sledovala paní Katy s velkým zájmem, „proč Němci odešli zpět ku hranicím, když byli již u Paříže? Proč zas se vedou mezi Maasou a Moselou prudké dělostřelecké boje? Víte, že v Combres a Woewru u Marche shořely tři pivovary, kam jsem posílal ročně přes pět set žoků chmele? A shořel i ve Vogesách Hartmansweilerský pivovar, je srovnán se zemí ohromný pivovar v Niederspachu u Mylhúz. To máte ztráty 1200 žoků chmele pro mou firmu ročně. Šestkrát bojovali Němci s Belgičany o pivovar Klosterhoek, to máte ztrátu 350 žoků chmele ročně.“  Řadu dobových fotografií z bojů o Flandry naleznete zde [116].

Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometůsplývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně valit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk - nepodařilo se mu zachytit se na stěně kráteru, klouže, Ieží na mně. Nemyslím, nerozhoduji se - šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě....
...Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání - ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku......
.....V tom vidím svou zakrvácenou ruku a rázem se mi zvedá žaludek. Nabírám hlínu a přetírám si kůži, teď je ruka alespoň špinavá a krev už není vidět....

...Palba nepolevuje. Nyní je stejně silná z obou stran. Naši mě už asi považují za ztraceného.
Je světlé, šedivé časné ráno. Chroptění neustává. Cpu si prsty do uší, ale brzo je zase vytahuju, protože neslyším ani nic jiného.....
....Ústa má pootevřená, namáhá se, aby ze sebe vypravil slova.Rty jsou suché. Nemám zde polní láhev, nevzal jsem si ji s sebou. Ale dole, v bahně trychtýře, je voda. Spouštím se dolů, vytahuju svůj kapesník, rozprostírám ho, tisknu ho do bahna a do dlaně nabírám žlutou vodu, která z marastu vyvěrá. Polyká ji. Vracím se pro další. Potom mu rozpínám blůzu, abych ho obvázal. To musím udělat v každém případě, aby ti tam odnaproti, kdybych snad padl do zajetí, viděli, že jsem mu, chtěl pomoci, a neodstřelili mě. Chce se bránit, ale ruka je příliš malátná. Jeho košile je slepená krví a nedá se odhrnout, je na zapínání vzadu. Nezbývá tedy, než ji rozpárat. Hledám nůž a nalézám ho. Ale jakmile začínám košili párat, oči se ještě jednou otevírají a zase je v nich to volání a ten výraz, takže je musím zakrýt, musímje zatlačit a šeptat: "Vždyť ti chci pomoct, kamaráde, camarade, camarade, camarade -" usilovně, naléhavě šeptám to slovo, aby mi porozuměl.....
....Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. Katcza a Kropp a Mȕller také už viděli, když někoho zasáhli ranou z pušky, mnohým se tak stává, v boji zblízka dokonce často.Ale každé jeho vdechnutí obnažuje mé srdce. Tyto hodiny patří umírajícímu, patříjenomjemu, má neviditelný nůž, kteerým mne ubodává k smrti: čas a mé myšlenky.Mnoho bych za to dal, kdyby zůstal naživu. Je těžké ležet zde a muset ho vidět a slyšet.
Ve tři odpoledne je mrtev.

....Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. "Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mne byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí - tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde.....
....Jeho blůza je ještě napůl rozepnutá. Není těžké najít náprsní tašku. Ale váhám, nechce se mi ji otevřít. V tašce je jistě vojenská knížka s jeho jménem.....
....Nerozhodně držím náprsní tašku v ruce. Klouže mi z prstů a otevírá se. Padá z ní několik fotografií a dopisů..........Jsou to fotografie ženy a děvčátka, malé amatérské snímky pořízené před zdí obrostlou břečťanem. Vedle nich jsou dopisy. Vytahuji je a snažím se je číst. Většině nerozumím, písmo je špatně čitelné a také umím málo francouzsky. Ale každé slovo, které překládám, cítím jako střelnou ránu do hrudi - jako bodnou ránu do hrudi.....A proto otevírám vojenskou knížku a pomalu čtu: Gérard Duval, typograf.
Tužkou mrtvého si opisuji adresu na starou obálku a pak všechno rychle vracím do jeho blůzy.
Zabil jsem  typografa Gérarda Duvala.

 

Z dálky sem doléhají hlasy.
Chlapecké hlasy. Bude to asi nějaká družina mladých turistů, která v tento stříbřitě zamžený den podniká první výlet roku. Před válkou jsme to také dělávali - Ludvík Breyer, Jiří Rahe a já.
Uléhám zase naznak a vzpomínám; myslím na večery u táboráku, na lidové písně, na kytary a velebné noci před stanem. To bylo naše mládí. - Za oněch předválečných let žilo v romantice tohoto trampingu nadšení pro novou, svobodnou budoucnost, nadšení, které potom ještě na čas planulo v zákopech a zhroutilo se 1917 v hrůze materiálových bitev.
Hlasy se blíží. Opírám se o lokte a zvedám hlavu, abych viděl průvod, až půjde kolem. Je to divné - před několika málo lety jsme ještě patřili k tomu, a teď se nám zdá, jako by to byla generace už úplně nová, generace po nás, která může zvednout, co my museli odhodit a opustit.
Je slyšet volání. Celý příval, skoro jako sbor. Pak už jen jeden jednotlivý hlas, nezřetelný a ještě nesrozumitelný. Větve se lámou a půda se temně otřásá množstvím kroků. Další voláni. Další kroky, další praskání lámaných větví, mlčení. Pak jasně a zřetelně povel: "Zprava postupující jezdectvo - poločety vpravo zatočit - během v chod!"
Kosole vyskakuje. Já také. Díváme se jeden na druhého. Je to smyslů mámení, které si z nás dělá blázny? Co to má znamenat?
Ale vtom to už před námi vyráží z křoví, pádí to na okraj lesa a tam to zaléhá k zemi. - "Hledí čtyři sta!" křičí plechový hlas, který jsme slyšeli předtím. - "Jednotlivě pálit!"
Klepot a rachot se rozléhá. Dlouhá řada chlapců patnáctiletých až sedmnáctiletých leží coby rojnice na okraji lesa. Mají větrovky přepásané řemenem jakoby opasky. Všichni jsou stejně ustrojeni: šedé kazajky, ovinovačky a čepice s odznaky - uniformita je úmyslně zdůrazněná. Každý má turistickou hůl s kovovým bodcem. Tou holí tlučou do stromů a napodobují tak palbu z pušek.
Zpod válečnických čapek však koukají mladé, růžolící dětské tváře. Pozorně a vzrušeně vyhlížejí zprava postupující jezdectvo. Nevidí něžný zázrak fialek pod hnědým listím, ani fialový opar zrodu nad lány, nevidí hebounký kožíšek zaječího mláděte, které nemotorně hopsá brázdami. Ba jo - toho zajíčka vidí - a už také na něho míří těmi čakany a silněji se rozléhá klapot holí o pně stromů. Za chlapci stojí silný mužský s náběhem k břichatosti, má rovněž větrovku a ovinovačky a dává jim energické povely: "Klidněji pálit! Hledí dva sta!" Má u sebe triedr a pozoruje nepřítele.
"Prokristapána!" říkám zděšeně.
Kosole se zotavil z ohromení: "Co to je za bohapustou blbost?" nadává vztekle.
Ale kosa naráží na kámen. Vůdce těch chlapců, k němuž se přidávají dva další, dští oheň a síru. Měkký jarní vzduch se jen hemží jadrnými slovy: "Tlamu držet, ulejváci! Nepřátelé vlasti! Hniličky! Zrádcovská pakáž!"
Hoši si horlivě přisazují. Jeden hrozí drobnou pěstičkou.
"S vámi budeme muset trochu zamávat, že jo?" křičí chlapeckým hlasem. "Zbabělci!" přidává se druhý."Pacifisti!" třetí. "Bolševici musí být všichni odrovnáni, neboť dříve se Německo neosvobodí," odříkává čtvrtý hlasitě a hbitě naučenou průpovídku. 
"Správně!" Vůdce mu klepe na rameno a pak postupuje proti nám. "Zažeňte je; hoši!"
V tu chvíli se probouzí Vilík. Dosud spal. V tom ohledu je pořád ještě stará vojna, jak se natáhne, už chrní.
Vstává. Vůdce v mžiku přestává postupovat. Vyvalenýma očima se Vilík rozhlíží a propuká v řehot: "Je tady maškarní bál?" ptá se. Pak mu dochází, oč jde. "Tak je to v pořádku," vrčí na vůdce, "vy jste nám už opravdu zase dlouho chyběli! Jo, jo, vlast - tu máte jenom vy ve výhradním dědičném pachtu, viďte? Všichni ostatní jsou zrádci, že ano? To je legrace, že tím pádem byly tři čtvrtiny německé armády zrádci! Hleďte zmizet, vy strašidla! Cožpak nemůžete chlapcům popřát těch pár let, kdy o tom ještě nevědí?"

Vůdce stáhl svou armádu. Ale les se nám zprotivil. Vracíme se do vesnice. Leč za námi zní rytmicky a úsečně sborové volání: "Frontě zdar! Frontě zdar! Frontě zdar!"
"Frontě zdar -" Vilík si rve vlasy. "Tohle tak někdo říct vojclovi v poli!"
"Ano," říká Kosole zlostně, "tak už to chvála pánubohu začíná zase znova."

 

 

 

---

POKRAČOVÁNI MYSTIFIKACE V ČECHÁCH

Motto :

"Podstatné jest, že jsme na světě."

Jára Cimrman

 

Vracím se zpět k té humornější části mých stránek. Jsem nesmírně rád, že humor, za téměř sto let od vypuknutí 1. světové války, z našich českých  duší nikdy nevyprchal. V meziválečném období to byli hlavně Jiří Voskovec a Jan Werich se svým osvobozeným divadlem, Karel Čapek a jeho přítel Ladislav Vančura, Karel Poláček, herci Vlasta Burian a Hugo Hass. Po roce 1948 v dobách socialistického realizmu a schématizmu, vše co nesměřovalo k nastolení diktatury proletariátu bylo zakázáno, nepovoleno, ničeno. Je skutečně s podivem, že tehdejším aparátčíkům proklouzly cenzurou filmy "Dobrý voják Švejk" a "Poslušně hlásím". Oživení nastalo až v létech šedesátých. Začala vznikat divadla malých forem, živá to voda po socialistických agitkách , komunální satiře a příšerné filmové tvorbě našich bratří, pochopitelně zaměřené na růst socialistického člověka a boj proti imperializmu v duchu stalinských norem. Jedno takové divadélko vzniklo  po odvysílání rozhlasového pořadu z fiktivní "Nealkoholické vinárny U Pavouka". O vánocích roku 1966 se lidé dozvěděli, že byla objevena pozůstalost po velkém géniovi českého národa Járovi Cimrmanovi. Záznam a  řadu dalších zvukových dokumentů o Járovi Cimrmanovi jsem získal zde . Řada lidí této fikci uvěřila. Někteří později svůj omyl přešli bez povšimnutí, jiní žádali, ve své ješitnosti, trest pro autory. Většina lidí to pojala jako skvělou srandu a očekávala pokračování. Dočkala se a divadlo Járy Cimrmana bylo na světě. Jednotlivá představení mají přibližně stejné schéma: v první polovině je přednáška na téma Jára Cimrman a jeho některý obor působnosti a v druhé části je uvedena některá z Cimrmanových her. Úvodní přednáška je vedena jako jakési symposium, kde přednes jednotlivých jakoby vědců, badatelů či vysokoškolských pedagogů je na velmi vysoké profesionální úrovni. Vy nabýváte dojem, že jste účastníkem skutečné přednášky. Z omylu Vás vyvádí až jakoby nechtěný humor přednášejícího, či jeho omyl nebo znaky profesionální deformace, kterou občas u lidí tohoto druhu vídáme.   

Mystifikace však zasáhla tak daleko, že se Jara Cimrman (někdy uváděn obdobně jako velikán da Vinci jako Jára da Cimrman) dostal do ankety Největší Čech, kde dokonce vedl, ale nakonec byl ze soutěže vyřazen, prý jako fiktivní osoba. Jak by skutečně dopadl Česká televize nezveřejnila. V další anketě, v roce 2007, pořádanou  idnes.cz se Jára Cimrman umístil na druhém místě coby kandidát na prezidenta České republiky. V dalším kole jej však pořadatel opět vyřadil. Není také fikcí, že po géniovy byla pojmenována  planetka Járacimrman, tři štíři např. Veleštír Cimrmanův (Heterometrus cimrmani Kovařík, 2004), řada českých ulic, dobře ukrytá rozhledna i nábřeží v Lipníku nad Bečvou, které má ale jednu vadu na kráse - není u vody. V srpnu 2007 zdolala česká horolezecká expedice Altaj Cimrman bezejmenný vrchol vysoký 3 610 m v pohoří Altaj. Účastníci expedice plánují podání oficiální žádosti u altajské vlády o pojmenování tohoto vrcholu jako hora Járy Cimrmana nebo Jára Cimrman, v podtitulu by měla nést označení hora česko-altajského přátelství.

Více na stránkách:

• Jára Cimrman, kde naleznete i řadu dalších odkazů i autobustu génia, poškozenou kloboučníkem Lešnerem ( napařoval na ní klobouky) - jen na zátylku busty je patrný pahrbek geniality.
• jeho dílo
• jeho vynálezy
• Kupte si CD [Cimrmanův disk, či lépe DVD] a přispějte tak na vdovy a sirotky z prusko-rakouské války. Určitě se vyplatí, užijete skvělou zábavu a pochopíte fenomén génia.

ŽÍLA: Chlapci! Mám z vás radost. Obejměte nyní mamku. Ona vás nevychovala. Má napsáno na čele proč. Ale je to zásluha jejího krásného mládí, že jste tady, vy blbouni! Na zdraví naší mamky! [Jára Cimrman, závěr divadelní hry Akt]

---

Humor je převážně lidový projev, tak jako hantýrka je lidová řeč; sám humor je tak trochu lidová hantýrka. Že špásování je v takové míře výsadou sociálně nižších vrstev, je úkaz veliký a dávný. Počínajíc latinskou komedií, je to vždy chudák, proletář, muž z lidu, kdo vystupuje jako šprýmař. Pán může být toliko směšný ;  ale jeho sluha má humor. Enšpígl je muž z lidu. Švejk je kmán. Je to, jakoby veliký, otřásající smích dějin stále zazníval zdola. Smích je v podstatě demokratický ;  humor je nejdemokratičtější z lidských zvyků.

Karel Čapek