Po půlnoci vlak se hnul na Ladovce  [to jsou dnešní Lastovce, na mapě z r. 1910 Lasztocz]  a Trebišov [dříve Tőketerebes].

Lastovce na fotkách Jomara Hønsi z jeho cesty po stopách Jaroslava Haška a Josefa Švejka v roce 2010. I ostatní fotky jednotlivých mist jsou z jeho alb.
Nádraží v Trebišově je asi z první republiky. Cestu vojenských ešalonů nepamatuje.

....Nadporučík Lukáš jen zamručel k sobě, že asi zde v Humenném  četníci odebírali Šimáčkův Čtyřlístek s tím dojemným článkem. Vůbec se mu počalo vše najednou hnusit a cítil jenom potřebu opít se, aby ho opustil světobol. Vyšel tedy z vagonu a šel vyhledat Švejka......

„Poslušně hlásím, pane lajtnant,“ odpověděl Švejk neohroženě, „že jsem si byl do prázdný flašky od koňaku napumpovat trochu vody k pití. Já mám ještě vod toho guláše, co jsme měli včera, strašnou žízeň. Jenže voda je tam u tý pumpy, jak vidíte, pane lajtnant, nějaká žlutá, to bude asi nějaká železitá voda. Takový vody jsou moc zdravý a užitečný.“ Švejk odzátkoval láhev, přiložil k ústům a hlt za hltem se ztrácel v jeho hrdle. Poručík Dub zkameněl.
	Poručík Dub tak z toho úplně zblbl, že vypil celou sklenici vody, po které se mu v ústech převalovala chuť koňské moče a hnojůvky, a úplně zpitomělý tím, co zažil, dal pejzatému židovi za tu sklenici vody pětikorunu, a obraceje se na Švejka, řekl k němu: „Co zde čumíš, táhni domů.....
Na památku této slavné události postavili v Humenném Švejkovi památník z nejtrvalejších i s  pumpou na onu železitou vodou a takový vody jsou moc zdravý a užitečný...Jomar Hønsi stojí vedle Švejka a zřejmě čeká, jestli Švejkovi něco ve vypité lahvi přeci jenom něco nezůstalo...

Za čtvrt hodiny se jelo dál na Novou Čabynu [dnes Čabiny, dříve Hegyescsaba] přes vypálené vesnice Brestov [dnes Brestov nad Laborcom, dříve Laborczbér] a Veliký Radvaň [dnes Radvaň nad Laborcom, dříve Laborczradvány]. Bylo vidět, že zde to již šlo do tuhého.

Jomarovy fotografie jsou řazeny postupně tak, jak jdou stanice za sebou:
Toto je nádraží v Michalovcích dnes. To už opravdu nenese žádné stopy tehdejší doby. Další stanice je Humenné.
Němci od Kašperských Hor, kteří seděli v zadních vagonech a ještě v Milovicích [zcela jistě se jedná o Michalovce, dříve Nagymihály . Milovice jsou vojenský výcvikový prostor nechvalně proslavený v době okupace sovětskou armádou po roce 1968] na stanici hulákali při vjezdu: „Wann ich kumm, wann ich wieda kumm...“, od Humenného silně ztichli, poněvadž nahlíželi, že mnozí z těch, jejichž čepice jsou na hrobech, zpívali totéž o tom, jak to bude pěkné, až se opět vrátí a zůstane pořád doma se svou milou.
Za Humenným následuje tehdy vypálený Brestov nad Laborcom	Údolí Laborce poblíž Brestova
Dnešní Radvaň nad Laborcom
Čabiny
V Medzilaborci [dříve Mezölaborcz] byla zastávka za rozbitým, vypáleným nádražím, z jehož začouzených stěn vyčnívaly zkroucené traversy.
Palota, poslední obec na slovenském území
Mužstvu bylo oznámeno, že oběd bude za Palotou v Lupkovském průsmyku, Takže tady někde poobědvali.	A to už je polský Łupków
Za stanicí Ščavne [polsky Szczawne] počaly se objevovat opět v údolích nové vojenské hřbitůvky.
U Kulašné [polsky Kulaszne] bylo vidět dole v říčce s železničního náspu zřícený, rozbitý vlak Červeného kříže.
Objevilo se, když se přijelo do Sanoku, že vlastně na tom voze s polní kuchyní jedenáctky, kde prděl blahem nasycený Baloun, měli celkem pravdu, že bude večeře, a dokonce kromě večeře že tam bude rozdáván nějaký komisárek za všechny ty dny, kdy nedostal batalion ničeho.

---

 Na závěr ještě dvě zajímavosti, které souvisejí s touto kapitolou. První plyne ze Švejkova  hovoru k hejtmanu Ságnerovi, kdy dobrý voják vytváří jaksi mimochodem námořní jezdectvo, námořní kavalerii: ....jako ten Kudela z Bytouchova, kterej za aktivní služby tak dlouho chodil k raportu, až byl přeloženej k marině, kde se stal kornetem, a byl na ňákým vostrově potom, v Tichým oceánu, vyhlášenej jako desertýr.... U mariny, námořnictva, hodnost kornet  vůbec neexistovala. Snad jediné co má slovo kornet , cornet společného s námořním loďstvem, je takto pojmenovaná  čtyřcípá vlajka označující velitelskou, vlajkovou loď. Hodnost korneta existovala  pouze u jezdectva jako označení vojáka, který nosil standartu své eskadrony - setniny. Býval to nejnižší důstojník jednotky. Tato hodnost však byla v roce 1759 nahrazena hodností podporučíka [3], takže v době Švejkovy vojenské kariery již neexistovala. Asi se Švejkovi nějak popletla podobnost slov kornet a korveta, což je malá bitevní loď.

---

Další  zajímavost se týká Ladislava Hájka Domažlického a "časopejsku" ,Nezávislost’:

Tenkrát totiž začali vydávat v Poděbradech časopejsek ,Nezávislost’ a poděbradskej lekárník byl toho hlavní hlavou, a redaktorem tam udělali ňákýho Ladislava Hájka Domažlickýho. A ten pan lekárník, to vám byl takovej podivín, že sbíral starý hrnce a jiný takový drobotiny, až byl samej museum. A von si jednou, ten Hájek Domažlickej, pozval na návštěvu do poděbradskejch lázní jednoho kamaráda, kterej taky psal do novin, a vožrali se tam spolu, poněvadž se už přes tejden neviděli, a ten mu slíbil, že mu za to pohoštění napíše fejton do tý ,Nezávislosti’, do toho nezávislýho časopisu, ve kterejm von byl vodvislej. A von mu ten jeho kamarád napsal takovej fejton vo takovým jednom sběrateli, jak našel v písku na břehu Labe starej nočník plechovej a myslel, že to přilbice svatýho Václava, a udělal s tím takovej rozruch, že se tam na to přijel podívat biskup Brynych z Hradce s procesím a s korouhvema. Ten lekárník poděbradskej myslil, že to padá na něho, a tak byli vobá, von a ten pan Hájek, ve při.“

Budu citovat Zdena Ančíka z jeho vysvětlivek k románu: O té záležitosti v Poděbradech vypráví Ladislav Hájek Domažlický ve svých vzpomínkách na Jaroslava Haška poněkud jinak než Švejk, a to takto:Hájek nabídl Haškovi (ten "jeden kamarád" byl právě Jaroslav Hašek) redigování poděbradského týdeníku; Hašek do Poděbrad skutečně přijel, ale před schůzí vydavatelstva listu se trošku víc napil a ve schůzi začal hubovat na list, který prý otiskuje všelijaké hlouposti o starožitnostech a vykopávkách. Ty však dával do novin poděbradský lékárník Hellich, nejvlivnější muž ve vydavatelstvu tohoto časopisu. Hašek pak ovšem nebyl přijat. List, kde PhMr Jan Hellich zasedal ve vydavatelstvu jako nejmocnější muž, se jmenoval "Naše Právo", nikoliv "Nezávislost.

Z té návštěvy Poděbrad se dochovala fotografie (1908), na které je  zachycen i Ladislav Hájek. Fotografie je též v literárním fondu Břetislava Hůly i s popisem jednotlivých osob:  Podařilo se  identifikovat jen tyto osoby. 1 je E. A. Longen, 2 Xena Longenová, 3 Josef Lada, 4 Jaroslav Hašek, 5 Ladislav Hájek, 6 Žofie Hájková rozená Fuchsová, žena Ladislava Hájka a konečně 7 Gustav Roger Opčenský. Zbývá tedy identifikovat ty dva mládence po levici a pravici G.R. Opočenského.

Existuje  ještě  fotka zveřejněná, podobně jako předchozí, v [22]. Zde je Ladislav Hájek, ve společnosti na večírku u Janotů, společně s Viktorem Janotou a Jaroslavem Haškem. Ten je vlevo od lampy se skloněnou hlavou. Možná že se nám společně podaří  identifikovat i jiné účastníky večírku u Janotů.

Podle mého názoru  by Ladislav Hájek mohl být ten muž  sedící vlevo od Haška.