Kniha první 

 

V ZÁZEMÍ 1.

 

11. ŠVEJK JEDE S POLNÍM KURÁTEM SLOUŽIT POLNÍ MŠI

 

Část II.

 
Švejk uvařil slavný grog, předstihující grogy starých námořníků. Takový grog mohli by pít piráti osmnáctého století a byli by spokojeni.

Polní kurát Otto Katz byl nadšen. „Kde jste se naučil vařit takovou dobrou věc,“ otázal se.

„Když jsem před léty vandroval,“ odpověděl Švejk, „v Brémách od jednoho zpustlýho námořníka, který říkal, že grog musí být tak silný, aby, když někdo spadne do moře, přeplaval celej kanál La Manche. Po slabým grogu se utopí jako štěně.“

„Po takovém grogu, Švejku, bude se nám dobře sloužit polní mše,“ uvažoval polní kurát, „myslím, abych před tím pronesl několik slov na rozloučenou. Polní mše, to není taková legrace jako sloužit mši na garnisoně nebo mít kázání k těm lumpům. V tomhle případě musí mít člověk opravdově všech pět pohromadě. Polní oltář máme. Je skládací, kapesní vydání.

Ježíšmarjá, Švejku,“ chytil se za hlavu, „my jsme ale volové. Víte, kam jsem schoval ten skládací polní oltář? Do pohovky, kterou jsme prodali.“

„Jó, to je neštěstí, pane feldkurát, „řekl Švejk, „já ho sice znám, toho obchodníka se starým nábytkem, ale předevčírem potkal jsem jeho paní. On sedí kvůli nějaké ukradené almaře a naše pohovka je u jednoho učitele ve Vršovicích. To bude malér s tím polním oltářem. Nejlepší bude, když vypijeme grog a půjdeme jej shánět, poněvadž myslím, že bez polního oltáře se nedá mše sloužit.“

„Schází nám opravdu jen ten polní oltář,“ řekl těžkomyslně polní kurát, „takhle už je na cvičišti všechno připraveno. Tesaři už tam udělali podium. Monstranci nám půjčí z Břevnova. Kalich mám mít svůj, ale kde už je...“

Zamyslil se: „Řekněme si, že jsem ho ztratil.

Tak dostaneme sportovní pohár od nadporučíka Witingra od 75. pluku. On kdysi před lety běhal o závod a vyhrál jej za ,Sport - Favorit’. Byl to dobrý běžec. Dělal 40km.: Vídeň-Mödling za 1 hod. 48 min., jak se nám vždycky chlubí. Jsem hovado, že všechno odkládám na poslední chvíli. Proč jsem se, trouba, nepodíval do té pohovky.“

Pod vlivem grogu zhotoveného podle receptu zpustlého námořníka počal si tupě nadávat a projadřoval v nejrozmanitějších sentencích, kam vlastně patří.

„Tak abychom už šli hledat ten polní voltář,“ vybízel Švejk, „je už ráno. Ještě si musím vzít uniformu a vypít ještě jeden grog.“

Konečně vyšli. Po cestě k ženě obchodníka se starým nábytkem polní kurát vyprávěl Švejkovi, že včera vyhrál mnoho peněz v „božím požehnání“ a že když to dobře dopadne, že vyplatí klavír ze zastavárny.

Bylo to něco podobného, jako když pohani slibují nějakou oběť.Od rozespalé ženy obchodníka se starým nábytkem dozvěděli se adresu učitele ve Vršovicích, nového majitele pohovky. Polní kurát projevil neobyčejnou štědrost. Štípl ji do tváře a zalechtal pod bradou.

Šli do Vršovic pěšky, když polní kurát prohlásil, že se musí projít na čerstvém vzduchu, aby dostal jiné myšlénky.

Ve Vršovicích v bytě pana učitele, starého nábožného pána, čekalo je nemilé překvapení. Naleznuv polní oltář v pohovce, starý pán domníval se, že je to nějaké řízení boží a daroval jej místnímu vršovickému kostelu do sakristie, vyhradiv si na druhé straně skládacího oltáře nápis: „Darováno ku cti a chvále boží p. Kolařikem, učitelem v. v. Léta Páně 1914.“ Zastižen jsa ve spodním prádle, jevil velké rozpaky.

Z rozmluvy s ním bylo patrno, že nálezu přikládal význam zázraku a pokynu božího. Že koupil tu pohovku, že mu jakýsi vnitřní hlas pravil: „Podívej se, co je v pohovce v šupleti.“ Viděl prý také ve snu nějakého anděla, který mu přímo velel: „Otevři šuple od pohovky!“ Uposlechl.

A když tam viděl miniaturní skládací třídílný oltář s výklenkem pro tabernakulum, že klekl před pohovkou a dlouho se vroucně modlil a chválil boha a že to považoval za pokyn s nebe, ozdobit tím kostel ve Vršovicích.

„To nás nebaví,“ řekl polní kurát, „takovou věc, která vám nepatřila, měl jste odevzdat na policii a ne do nějaké zatracené sakristie.“

„K vůli tomu zázraku,“ dodal Švejk, „můžou mít ještě voplétání. Voni koupili pohovku a ne žádnej voltář, kerej patří vojenskýmu eráru. Takový pokyn boží jich může stát draho. Voni neměli dát nic na anděly. Jeden člověk ve Zhoři taky vyoral nějakej kalich na poli, kterej pocházel ze svatokrádeže a byl tam schovanej na lepší doby, až se na to zapomene, a považoval to taky za pokyn boží a šel, místo aby jej rozšmelcoval, k panu faráři s tím kalichem, že prý ho chce darovat kostelu. A pan farář myslel, že se v něm hnuly výčitky svědomí, poslal pro starostu, starosta pro četníky a on byl odsouzen nevinně pro svatokrádež, poněvadž žvanil pořád něco o zázraku. On se chtěl zachránit a taky vypravoval o nějakým andělu a zaplet do toho i panenku Marii a dostal deset let. Nejlíp udělají, když půjdou s námi ke zdejšímu faráři, aby nám vrátil erární majetek. Polní voltář není žádná kočka nebo fusekle, kterou mohou darovat, komu chtějí.“

Starý pán se třásl po celém těle a oblékaje se drkotal zuby: „Já jsem opravdu nic zlého nebo špatného v úmyslu neměl a nechoval. Domníval jsem se, že mohu takovým božím řízením posloužiti k ozdobení našeho chudého chrámu páně ve Vršovicích.“

„Na útraty vojenského eráru, to se rozumí,“ řekl tvrdě a drsně Švejk, „zaplaťpánbůh za takový boží řízení. Nějakej Pivoňka z Chotěboře považoval jednou také za boží řízení, když se mu do rukou připletla ohlávka s cizí krávou.“

Ubohý starý pán byl z těchto řečí úplně popleten a přestal se vůbec hájit, staraje se co nejrychleji se obléknout a vyřídit celou záležitost.

Vršovický farář ještě spal, a jsa probuzen hlukem, počal láteřit, poněvadž v rozespalosti myslel, že má jít někoho zaopatřovat.

„Taky mají dát pokoj s tím posledním pomazáním,“ bručel, oblékaje se neochotně, „vzpomenou si lidi umírat, když je člověk v nejlepším spánku. A aby se potom s nima handrkoval o peníze.“

V předsíni se tedy setkali. On, zástupce pána boha mezi vršovickými civilisty - katolíky, a druhý, zástupce boží na zemi při vojenském eráru.

Celkem však to byl spor mezi civilistou a vojákem.

Jestli farář tvrdil, že polní oltář nepatří do pohovky, polní kurát se zmiňoval o tom, že tím méně podle toho patří z pohovky do sakristie kostela, kam chodí samí civilisté.

Švejk činil při tom různé poznámky, že je lehko obohacovat chudý kostel na účet vojenského eráru. „Chudý“ řekl v uvozovkách.

Nakonec šli do sakristie kostela a farář vydal polní oltář pod touto zápiskou:

Přijal jsem polní oltář, který se náhodou dostal do chrámu ve Vršovicích.

          Polní kurát Otto Katz

Slavný polní oltář byl od jedné židovské firmy, Moritz Mahler ve Vídni, která vyráběla všemožné mešní potřeby a předměty náboženské, jako růžence a obrázky svatých.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Nebylo také možno zjistit bez fantasie, co vlastně představují obrazy namalované na těch třech dílech. Jisto je, že to byl oltář, kterého by mohli stejně používat nějací pohani na Zambezi či šamáni Burjatů i Mongolů.

Opatřen řvavými barvami, vypadal zdáli jako barevné tabule určené pro zkoumání daltonistů na železné dráze.

Vynikala jen jediná figura. Nějaký nahý člověk se svatozáří a nazelenalým tělem jako biskup husy, která už zapáchá a je v rozkladu.

Tomu svatému nikdo nic nedělal. Naopak, měl po obou stranách dva křídlaté tvory, kteří měli znázorňovat anděly. Ale divák měl dojem, že ten svatý nahý muž řve hrůzou nad tou společností, která ho obklopuje. Andělé vypadali totiž jako pohádkové příšery, něco mezi okřídlenou divokou kočkou a apokalyptickou příšerou.

Protějškem k němu byl obrázek, který měl znázorňovat trojici boží. Na holubici celkem vzato nemohl malíř ničeho zkazit. Namaloval nějakého ptáka, který mohl být stejně holubicí jako slepicí bílých wyandotek.

Zato však bůh otec vypadal jako loupežník divokého Západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celek dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tennisová raketa.

Z dálky to všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží.

Třetí obrázek nebylo vůbec možno ocenit, co představuje.

Vojáci se vždy hádali a luštili ten rebus. Někdo myslel dokonce, že je to krajinka z Posázaví.

Byl však pod tím nápis: „Heilige Maria, Mutter Gottes, erbarme unser.“

Polní oltář naložil Švejk šťastně do drožky, sám si sedl k drožkáři na kozlík, polní kurát dal si v drožce pohodlně nohy na trojici boží.

Švejk se bavil s drožkářem o vojně.

Drožkář byl rebelant. Dělal různé poznámky o vítězství rakouských zbraní, jako: „Ti vám to v Srbsku nahnuli“ a pod. Když přejížděli potravní čáru, ptal se zřízenec, co vezou.

Švejk odpověděl: „Trojici boží a panenku Marii s feldkurátem.“

Na cvičišti zatím netrpělivě čekaly pochodové setniny. A čekaly dlouho. Neboť ještě jeli pro sportovní kalich k nadporučíku Witingrovi a potom pro monstranci, cimborium a jiné příslušnosti ke mši do břevnovského kláštera, včetně i láhve mešního vína. Z toho je vidět, že není tak jednoduché sloužit polní mši.

„My to flákáme všelijak,“ řekl Švejk k drožkáři.

A měl pravdu. Když totiž přijeli již na cvičiště a byli u podia s dřevěným pažením a stolem, na který měl být postaven polní oltář, ukázalo se, že polní kurát zapomněl na ministranta.

Ministrovával mu vždy jeden pěšák od pluku, který se však dal přeložit raději k telefonu a odjel na frontu.

„To nevadí, pane feldkurát,“ řekl Švejk, „já to taky mohu zastat.“

„A umíte ministrovat?“

„Nikdy jsem to nedělal,“ odpověděl Švejk, „ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna, a ve válce dělají lidi věci, vo kterých se jim dřív ani nezdálo. To nějaký hloupý et cum spiritu tuo na to vaše dominus vobiscum taky svedu dohromady. A potom myslím, že to není nic těžkýho, chodit kolem vás jako kočka kolem horký kaše. A mejt vám ruce a nalejvat z konviček víno...“

„Dobře,“ řekl polní kurát, „ale vodu mně nelejte. Raději si hned do té druhé konvičky nalejte také víno. Ostatně já vám vždycky řeknu, jestli máte jít na pravo nebo na levo. Jestli potichounku zapísknu jednou, to znamená na pravo, dvakrát na levo. S mešní knihou se také nemusíte dlouho tahat. Ostatně je to legrace. Nemáte trému?“

„Já se ničeho nebojím, pane feldkurát, ani ministrování.“

Polní kurát měl pravdu, když se vyjádřil: „Ostatně je to legrace.“

Šlo všechno náramně hladce.

Řeč polního kuráta byla velice stručnou.

„Vojáci! Sešli jsme se zde, abychom před odjezdem na bojiště obrátili své srdce k bohu, aby nám dal vítězství a zachoval nás ve zdraví. Nebudu vás dlouho zdržovat a přeji vám všechno nejlepší.“

„Rut!“ zvolal starý plukovník na levém křídle.

Polní mši se říká proto polní, že podléhá témže zákonům jako vojenská taktika v poli. Při dlouhých manévrech vojsk za třicítileté války bývaly polní mše také neobyčejně dlouhé.

Při moderní taktice, kdy pohyby vojsk jsou rychlé a bystré, polní mše musí být také rychlou a bystrou.

Tahle trvala právě deset minut a ti, kteří byli blíž, neobyčejně se divili, proč mezi mší polní kurát si pohvizduje.

Švejk bystře ovládal signály. Chodil na pravou stranu oltáře, opět byl na levé, a nic jiného neříkal než „et cum spiritu tuo“.

Vypadalo to jako indiánský tanec kolem obětního kamene, ale dělalo to dobrý dojem, zaplašujíc nudu zaprášeného, smutného cvičiště s alejí stromů švestkových vzadu a latrinami, jejichž vůně zastupovala mystickou vůni kadidla gotických chrámů.

Všichni se náramně bavili. Důstojníci kolem plukovníka vypravovali si anekdoty a tak to šlo v úplném pořádku. Tu a tam bylo slyšet mezi mužstvem: „Dej mi šluka.“

A jako obětní dým vycházely od rot k nebi modré obláčky tabákového dýmu. Kouřily všechny šarže, když viděli, že si i pan plukovník zapálil.

Konečně se ozvalo „Zum Gebet!“, zavířilo to prachem a šedivý čtverec uniforem sklonil svá kolena před sportovním kalichem nadporučíka Witingra, který on vyhrál za „Sport-Favorit“ v běhu Vídeň-Mödling.

Kalich byl plný a všeobecný úsudek, který provázel manipulaci polního kuráta, bylo to, co šlo řadami: „Ten to vyzunk.“

Výkon ten byl opakován dvakrát. Pak ještě jednou „K modlitbě“, na to kapela dala k lepšímu „Zachovej nám, Hospodine“, seřazení a odchod.

„Seberte ty monatky,“ řekl polní kurát Švejkovi, ukazuje na polní oltář, „ať to můžem zase rozvézt kam to patří!“

Jeli tedy se svým drožkářem, vrátili všechno poctivě, až na tu láhev mešního vína.

A když byli doma, poukázavše nešťastného drožkáře na velitelství, pokud se týká náhrady za ty dlouhé jízdy, řekl Švejk k polnímu kurátovi: „Poslušně hlásím, pane feldkurát, musí bejt ministrant toho samýho vyznání jako ten, kterýmu přisluhuje?“

„Zajisté,“ odpověděl polní kurát, „jinak by mše nebyla platnou.“

„Pak se stal, pane feldkurát, velkej omyl,“ ozval se Švejk, „já jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu.“

Polní kurát podíval se na Švejka, chvíli mlčel, pak mu poklepal na rameno a řekl: „Můžete vypít to mešní víno, co zbylo v láhvi, a myslete si, že jste vstoupil opět do církve.“
 
Opraveno dle prvního vydání:
 čtyřicet kilometrů → 40km.: ; 1 hodinu 48 minut → 1 hod. 48 min.; Kvůli → K vůli; pánaboha → pána boha; civilisty katolíky → civilisty - katolíky; Divokého západu → divokého Západu; Zdálky → Z dálky; ,et cum spiritu tuo’  → et cum spiritu tuo; ,dominus vobiscum’ → dominus vobiscum; napravo nebo nalevo → na pravo nebo na levo; těmže → témže; Witingra → Witingera; Sport-Favorit → „Sport-Favorit“; nato → na to; rozvézt, kam → rozvézt kam;