V TÁBOŘE
Na nádraží v
Táboře tráví Švejk příjemné chvíle v nádražní restauraci nejprve
s pánem který zaplatil pokutu....a
odvedl si Švejka do restaurace třetí třídy, kde ho pohostil
pivem, a zjistiv, že všechny průkazy i vojenský lístek na
dráhu nalézají se u nadporučíka Lukáše, velkomyslně dal mu
pětku na lístek i na další útratu.
Když odcházel, řekl důvěrně k Švejkovi: „Tak vojáčku, jak
vám povídám, jestli budete v Rusku v zajetí, tak pozdravujte
ode mne sládka Zemana v
Zdolbunově.
Toto je
obrázek z Hodíkovy a Landovy encyklopedie
[3]
K
tomu uvedl ukrajinský švejkolog a haškolog Alexandr Drbal
tyto výsledky svého bádání:
Zeman
Václav (*11.11.1864 Městec Králové, †24.8.1938
Luck
[Луцьк],
Polská republika, nyní Ukrajina; je pravděpodobně pohřben v
obci
Kvasilov
[Квасилів],
nyní Rivnenská oblast), sládek, podnikatel, činitel české
menšiny v Polsku. Do Ruského císařství přijel s rodiči v
září r. 1870. Studoval v Kyjevě, kde pak pracoval v jednom
pivovaru. Spolu s bratrancem Josefem Zemanem (*?, †1892),
bratrem spisovatele Antala Staška (*1843,†1931)[vlastním
jménem Antonín Zeman],
vystavěl pivovar v Kvasilově (1880). Pak se osamostatnil a
vystavěl „Czeski Browar parowy Wacława Zemana w Lucku“
(1888-90), kde vyráběl pivo značek „Sakura“, „Stolní“,
„Ležák“, „Extra“, „Zdroj“, „Granat“, „Porter“ a „Bok-Bir“ a
vyvážel ho do velkých měst v Polsku a Rusku a do Francie.
Byl činný v českém krajanském hnutí v Polsku. Za První
světové války v r. 1915 v pivovaru pracoval Jaroslav Hašek.
Josef Zeman, o kterém jsem se zmínil v textu, byl bratranec
Václava Zemana a syn spisovatele Antala Staška. O jeho otci
můžu jen říci, že určitě byl statkářem vedle Lvova a v
Kvasilově a pravděpodobně také členem České besedy ve Lvově,
tedy nikoliv sládkem. Ale Jarda Hašek určitě znal pravě
Václava Zemana a ne jeho otce nebo bratrance. Kdo je na
fotce se musí ještě zjistit. Vždyť se ani neví přesně kde to
je: v Zdolbunově nebo Lucku. Je také možně, že Václav Zeman
měl v Zdolbunově filiálku! Řekl bych, že na fotce je Václav
Zeman, ale to chce analýzu.
Zemanův pivovar v Lucku
Ale nastal konec idylky ve chvíli:
"Ihre Dokumentem vaši tokúment?"
tak pěkné začal
na Švejka velitel vojenské kontroly, šikovatel, provázený čtyřmi
vojáky s bajonety, "já fidět, šédet, nicht fahren, šédet,
pit, furt pit, burš!".....
a následným vyhazovem z Tábora
načíná slavná Švejkova budějovická anabáze.
Na nádraží se Švejk také seznámil s
plakáty s tématikou vzácných vzorů zmužilosti. Zejména
ho zaujal hrdinský čin Josefa Bonga:
Kůň vozatajce
Josefa Bonga
od c. a k.
3. vozatajské švadrony
byl usmrcen střepinou granátu. Bong bědoval: „Ubohý můj
bělouši, je veta po tobě!“ Vtom sám zasažen byl kusem
granátu. Přesto vypřáhnul svého koně a odtáhl trojspřeží
za bezpečný úkryt. Nato se vrátil pro postroj svého
usmrceného koně. Rusové stříleli stále. „Jen si
střílejte, zpropadení zuřivci, já postroj tady
nenechám!“ a snímal dál postroj s koně, bruče si ona
slova. Konečně byl hotov a vláčel se s postrojem zpět k
vozu. Zde mu bylo vyslechnouti hromobití od zdravotních
vojínů pro jeho dlouhou nepřítomnost. „Nechtěl jsem tam
nechat postroj, je skoro nový. Bylo by ho škoda,
pomyslil jsem si. Nemáme nazbyt takových věcí,“ omlouval
se statečný vojín, odjížděje k obvazišti, kde se teprve
hlásil jako raněný.
Jeho rytmistr ozdobil později prsa jeho
stříbrnou medalií za statečnost.
Téměř stejný případ zmužilosti byl popsán
v deníku Pester Lloyd dne 28.2.1915:
Trainsoldat
Josef Bong der 3. Traineskadron.
Im'
größten Artilleriefeuer hat er als Stangenreiter einen mit
Ver
wundeten beladenen Blessiertenwagen zum Verbandplatz zu
führen. Selbst schwer verwundet, fällt auch sein Sattelpserd.
Ungeachtet des Blutverlustes und der Schmerzen, wechselt er
die
Beschirrung des gefallenen Pferdes und es gelingt Hm, den
Blefsiertenwagen zur Sanitätsanstalt gu bringen. (Silberne
Tapferkeitsmedaille zweiter Klasse.)
K Táboru také patři poutní místo v Klokotech o
kterém se píše v
románu ve třetí knize:
Baloun zaúpěl, že už ztratil důvěru v pána boha, poněvadž už
kolikrát se modlil, aby mu dal tolik síly a nějak mu ten jeho
žaludek sescvrknul.
„To se nedatuje vod týhle vojny,“ zabědoval, „to už je stará
nemoc, tahle moje žravost. Kvůli ní chodila žena s dětma na pouť
do Klokot.“
„To znám,“ poznamenal Švejk, „to je u Tábora a mají tam bohatou
panenku Marii s falešnejma briliantama, a chtěl ji vokrást jeden
kostelník vodněkud ze Slovenska. Moc nábožnej člověk. Tak tam
přijel a myslel si, že se mu to snad lepší povede, když bude
napřed vočištěnej ze všech starejch hříchů, a vyzpovídal se taky
z toho, že chce zejtra vokrást panenku Marii. Neřek ani švec, a
než se pomodlil těch tři sta otčenášů, který mu pan páter dal,
aby mu zatím neutek, už ho vyváděli kostelníci přímo na
četnickou stanici.“
Mezitím Baloun, který jsa v úplném zoufalství, stále myslel, že
se jen nyní o něm povídá, že se všechno týká jeho, pokračoval ve
své veřejné zpovědi: „Ani Klokoty proti mé žravosti
nepomáhaly. Přijde žena s dětmi z pouti a už začne počítat
slepice. Schází jedna nebo dvě.
|