Z Vídně do Brucku je to coby kamenem dohodil. Dobrý voják Švejk se ve Vídní drobnou lstí dostal ke svému obrlajtnantovi, zanechaje v arestantském vagoně jednoročního dobrovolníka, přiblblého desátníka eskorty i nenažraného obrfeldkuráta, jehož obědem si Švejk vykoupil zpět nákolnnost svého pána.

Nádraží v Királyhidě, kde vystoupil Hašek i Švejk z vlaku, aby podstoupili výcvik před odchodem na frontu, na kterou opět z tohoto nádraží vyrazili.

Kaštanová alej je zde stále

Typická cimra manšaftu: kavalce, na kterých je štrozok šlicem dolů nacpaný slamou jako "těhotná bělice", na něm lajntuch, kolpostr a deky. Nad kavalcem je rechna. Na ní visel mantl podšívkou dovnitř, ruksak čili "tele", patrontaška a ýbršvuňk s bajonetem. Nad rechnou byl brotpret, kde  byl složený mundúr v tomto pořadí: dole kalhoty, kabát a lajblík, na něm čáko frantíkem dopředu, esšálek a komisárek. Brotsak s feldflaškou visel na kavalci vedle kolpostru. Pod postelí je kufr na osobní věci vojáka a bagančata. Ostatní erární výstroj, ústroj a polní náčiní je v brotsaku a teleti. V cimře ještě, krom kamen, jsou plivátka s čerstvým pískem. [Červeně zvýrazněná  slova se vyskytují v románu.] Takto byly vybaveny světnice mužstva a poddůstojníků  ještě za mé služby v roce 1967. I s těmi štrozoky, které se každou sobotu docpávaly slamou. Naštěstí byly nahrazeny v témže roce matracemi. Jen rechny chyběly. Vše měl voják uloženo ve skříňce na chodbě, a stolku u kavalce. Odpadl tedy i kufr pod postelí. Ani bagančata už pod postelí nesmrděly. Byly totiž na skříňce na chodbě. A plivátka už také nebyla.

Nad vojenským táborem v Mostě panovalo noční ticho. V barácích pro mužstvo třásli se vojáci zimou a v důstojnických barácích otvírali okna, poněvadž bylo přetopeno.Od jednotlivých objektů, před kterými stály stráže, ozývaly se občas kroky hlídky, která si plašila chůzí spánek.

V románu se objevuje smradlavá továrna na masové konzery. Tak to je ona. Už dávno se zde ty pochoutky nevyrábějí. Slouží jako obchodní centrum:

Dole v Mostě nad Litavou zářily světla z c. k. továrny na masité konservy, kde se pracovalo dnem i nocí a zpracovávaly se různé odpadky. Poněvadž šel odtud vítr do alejí ve vojenském táboře, šel sem smrad z hnijících šlach, kopyt, paznehtů a kostí, které vařili do polévkových konserv.

Další fabrika zmiňovaná v románu je cukrovar:

„Předevčírem při nachtübungu měli jsme, jak víte, manévrovat proti Einjährigfreiwilligen Schule za cukrovarem. První švarm, vorhut, ten šel ještě tiše po silnici, poněvadž ten jsem vedl sám, ale druhý, který měl jít nalevo a rozeslat vorpatroly pod cukrovar, ten si počínal, jako kdyby šel z výletu. Zpívali a dupali, že to muselo být slyšet až v lágru.  Stará fotka je ze skvělého  alba  Bruck in alten Ansichten, kde naleznete další hezké fotografie. Nová je z cesty Jomara  v roce 2010

Od opuštěného pavilónku, kde dřív za času míru fotografoval nějaký fotograf vojáky trávící zde mládí na vojenské střelnici, bylo vidět dole v údolí u Litavy červené elektrické světlo v bordelu „U kukuřičného klasu“, který poctil svou návštěvou arcivévoda Štěpán při velkých manévrech u Šoproně v roce 1908 a kde se scházela denně důstojnická společnost. To byla nejlepší vykřičená místnost, kam nesměli chodit prostí vojáci a jednoroční dobrovolníci. Ti chodili do „Růžového domu“, jehož zelená světla byla též vidět od opuštěného fotografického ateliéru.  Bylo to roztřídění jako později na frontě, kdy mocnářství nemohlo už svému vojsku ničím jiným pomoct než přenosnými bordely u štábů brigád, takzvanými „puffy“. Byly tedy k. k. Offizierspuff, k. k. Unteroffizierspuff a k. k. Mannschaftspuff. Most nad Litavou zářil, stejně jako na druhé straně za mostem svítila Királyhida, Cislajtanie i Translajtanie. V obou městech, uherském i rakouském, hrály cikánské kapely, zářily okna kaváren a restaurací, zpívalo se, pilo. Místní měšťáci i úřednictvo vodilo sem do kaváren a restaurací své paničky a dospělé dcery a Most nad Litavou, Bruck an der Leitha, a Királyhida nebyly nic jiného než jeden velký bordel. Ten obrázek považujte pouze za ilustrační. Tak asi ty podniky vypadaly. Nepodařilo se mi zjistit jeho původ, ani kde byl pořízen. Domy "U Kukuřičného klasu" a "Růžový dům" se nepodařilo s jistotou vypátrat. Bruck an der Leitha tvořil levobřežní část dvojměstí. Na pravém břehu Litavy byla část nazývaná Kyrályhida [Bruckneudorf] a v ní údajně Sopronyi utcza, kde bydlela i  Etelka Kákonyiová.  Devět ulic tohoto jména jsem nalezl v různých obcích Maďarska, bohužel žádná ulice Soproni utca či Sopron Strasse v Brucku dnes není. Není tedy  možné ani určit délku Švejkovy cesty a sapéra Vodičky do domu Kákonyiových. Proto přičítám 4 km chůze tam i zpět. Na detailu mapy z roku 1910  je vidět tehdejší dispozice celého tábora.

Jomar, v rámci své anabáze v  Bruck a. d. Leitha, navštívil  výcvikový tábor  a pořídil několik fotografií.S jeho svolením, jsem si jich pár vypůjčil.

Původní Gardehaus z roku 1867, pamatuje naše hrdiny

Sté výročí výcvikového tábora

 

Zde se stala pro Švejka řada  významných událostí:
	Setkal se zde se starým známým, sapérem Vodičkou a zamířili spolu do Sopronyi utcza, kterou se, jak už jsem uvedl, nepodařilo objevit.
	Incident s panem Kákonyim...
	....a následná rvačka s maďarskými honvédy a honvéd- husary.....
....rozchod starých kamarádů: Když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk: „Až bude po tý vojně, tak mě přijď navštívit. Najdeš mě každej večer od šesti hodin ,U kalicha’ na Bojišti.“ „To se ví, že tam přijdu,“ odpověděl Vodička, „bude tam nějaká sranda?“ „Každej den se tam něco strhne,“ sliboval Švejk, „a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme.“ Rozešli se, a když byli od sebe již hodně kroků, volal starý sapér Vodička za Švejkem: „Tak se ale jistě postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu.“ Načež Švejk volal nazpět: „Přijď ale určitě, až bude konec týhle válce.“ Potom se vzdálili a bylo slyšet zas za hodnou chvíli za rohem z druhé řady baráků hlas Vodičky: „Švejku, Švejku, jaký mají pivo ,U kalicha’?“ A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: „Velkopopovický.“ „Já myslel, že smíchovský,“ volal z dálky sapér Vodička. „Mají tam taky holky,“ křičel Švejk. „Tedy po válce v šest hodin večer,“ křičel zezdola Vodička. „Přijď raděj vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil,“ odpovídal Švejk. Potom ozval se ještě, již z velké dálky, Vodička: „V šest hodin nemůžeš přijít?“ „Tak přijdu tedy v šest,“ slyšel Vodička odpověď vzdalujícího se kamaráda.
	Stává se ordonací 11. Marškumpanie... ....Já jsem totiž zde ordonanc,“ řekl hrdě dodatkem, „pan obršt Schröder mě sem přidělil k 11. marškumpačce k panu obrlajtnantovi Lukášovi, u kterého jsem byl pucflekem, ale svou přirozenou inteligencí jsem byl povýšenej na ordonanc. My jsme s panem obrlajtnantem už starý známý. Čímpak vy jste v civilu, pane rechnungsfeldvébl?“

 

Z Brucku odjel Švejk se svou 11. marškumpanií  asi kolem půlky května. Vyplývá to z toho, že do Budapešti dorazili 23. 5. 1915 a .... Armádní rozkaz ze dne 17. dubna 1915: 
Přeplněn bolestí nařizuji, aby c. k. pěší pluk čís. 28 pro zbabělost a velezrádu byl vymazán z mého vojska. Plukovní prapor budiž zneuctěnému pluku odebrán a odevzdán do vojenského musea. Dnešním dnem přestává existovat pluk, který, otráven mravně z domova, vytáhl do pole, aby se dopustil velezrády. František Josef I. .....byl přečten poněkud později a to ještě před nastoupením do vlaku:„To nám to přečtli trochu pozdě,“ řekl Švejk k Vaňkovi, „velice se divím, že nám to četli až teď, když už císař pán ten befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak vypadat, jako kdyby z nějakejch důvodů hned nám to nedali přečíst. Já bejt císařem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám befél 17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí číst u všech regimentů, i kdyby šídla padala.“ 

Datum  Haškova odjezdu  je ale úplně jiné. Podle Vaňkova deníku odjížděl XII. pochodový prapor z Brucku nad Litavou dne 30.6.1915 v 8:15 hod.  Vyjeli jsme 30. června večer o 1/4 9 hod. z Brucku. Chtěli nám ten těžký moment loučení osladit. Znají dobře svoje lidi, co žádají a co na ně platí, Dali nám na nádraží -muziku-.
 Konečně za burácejícího volání „Hoch“ atd. (také bylo nějaké to nazdar, které jsme ovšem sami vyvolali, křiknutí) a za řinčení naší muziky opouštěli jsme Bruck.
 Vlak nás unášel přes Raab, Budapest, Miskolc do Humeny [Humenné], kde nyní stojíme. Tedy v podstatě stejnou cestou, jak to Hašek uvádí v románu.

A jak dál? 

V tu dobu nadporučík Lukáš studoval ve své komnatě právě doručené jemu od štábu pluku šifry s poučením, jak je luštit, a současně sekretní šifrovaný rozkaz o směru, kterým se bude ubírat maršbatalion na haličské hranice (první etapa).

7217 - 1238 - 457 - 2121 - 35 = Mošon [Mosonmagyaróvár]

 8922 - 375 - 7282 = Ráb [Győr]

 4432 - 1238 - 7217 - 35 - 8922 - 35 = Komarn

 7282 - 9299 - 310 - 375 - 7881 - 298 - 475 - 7979 = Budapešť

Luště tyto šifry povzdechl si nadporučík Lukáš: „Der Teufel soll das buserieren.“

Tady si Hašek zahrál trochu na šifranta: například 7217=M, 1238=O, 375=A, 35=N. Ale neplatí to ve všech případech. Použil snad dál nějaký komplikovanější klíč? Nebo ho šifrování už přestalo bavit a zbytek si prostě vymyslel?  Kdo se pokusí toto záhadu rozluštit?

 

Na závěr ilustrační foto z nějakého výcvikového tábora

Toto byly budovy posádky náhradního praporu Infanterieregimentu Nr.98 ( Vysoké Mýto ) v maďarském Kapošváru [131]