|
Kniha první | ||
|
V ZÁZEMÍ 1. | ||
|
14. ŠVEJK VOJENSKÝM SLUHOU U NADPORUČÍKA LUKÁŠE | ||
|
Část V. | ||
 Zatímco
masy vojsk připnuté na lesích u
Dunajce
i Rábu stály pod deštěm granátů a velkokalibrová
děla roztrhávala celé setniny a zasypávala je v
Karpatech a obzory na všech bojištích hořely od
požárů vesnic i měst, prožíval nadporučík Lukáš
se Švejk nepříjemnou idylu s dámou, která utekla
svému muži a dělala nyní domácí paní.Nadporučík Lukáš, když odešla na procházku, konal se Švejkem válečnou poradu, jak by se jí zbavil. „Nejlepší by bylo, pane obrlajtnant,“ řekl Švejk, „kdyby ten její muž, od kterýho utekla a který ji hledá, jak jste říkal, že je v tom psaní, který jsem vám přines, věděl o tom, kde je, aby si pro ni přijel. Poslat mu telegram, že se nalézá u vás a že si ji může vyzdvihnout. Ve Všenorech byl minulej rok takovej případ v jedný vile. Ale tenkrát si ten telegram poslala sama ta ženská svýmu muži a ten si pro ni přijel a nafackoval voboum. Voba byli civilisti, ale v tomto případě si na oficíra nebude troufat. Vostatně, vy nejste docela nic vinnej, poněvadž jste nikoho nezval, a když utekla, tak to udělala na svou pěst. Uvidíte, že takovej telegram udělá dobrou službu. Jestli i padne pár facek...“ „On je velice inteligentní,“ přerušil ho nadporučík Lukáš, „já ho znám, on obchoduje s chmelem ve velkém. Rozhodně s ním musím mluvit. Telegram pošlu.“ Telegram, který odeslal, byl velice úsečný, obchodní: „Nynější adresa vaší choti je...“ Následovala adresa bytu nadporučíka Lukáše. Tak se stalo, že byla paní Katy velice nepříjemně překvapena, když se vhrnul do dveří obchodník s chmelem. Vypadal velice rozšafně a starostlivě, když paní Katy, neztrácejíc v tom okamžiku rozvahy, představila oba pány: „Můj muž - pan nadporučík Lukáš.“ Na nic jiného nevzpomněla. „Račte se posadit, pane Wendler,“ vybídl přívětivě nadporučík Lukáš, vytahuje z kapsy pouzdro s cigaretami, „není libo?“ Inteligentní obchodník s chmelem vzal si slušně cigaretu, a vypouštěje z úst kouř, řekl rozvážně: „Pojedete brzy do fronty, pane nadporučíku?“ „Zažádal jsem o přeložení k 91. pluku do Budějovic, kam asi pojedu, jakmile budu hotov se školou jednoročáků. Potřebujeme spoustu důstojníků a dnes jest smutným zjevem, že mladí lidé mající nárok na právo jednoročního dobrovolníka nehlásí se k němu. Raději zůstane obyčejným infanteristou, než aby se snažil stát se kadetem.“ „Válka poškodila hodně obchod s chmelem, ale já myslím, že nemůže mít dlouhého trvání,“ poznamenal obchodník s chmelem, dívaje se střídavě na svou ženu i nadporučíka. „Naše situace jest velice dobrá,“ řekl nadporučík Lukáš, „dnes již nikdo nepochybuje, že válka skončí vítězstvím zbraní centrální mocnosti. Francie, Anglie a Rusko jsou příliš slabé proti rakousko-turecko-německé žule. Pravda, že jsme utrpěli nepatrné neúspěchy na některých frontách. Jakmile však prolomíme ruskou frontu mezi karpatským hřbetem a středním Dunajcem, není nijaké pochybnosti, že bude to znamenat konec války. Stejně Francouzům hrozí v nejkratší době ztráta celé východní Francie a vtržení německého vojska do Paříže. To je naprosto jisté. Kromě toho naše manévry na Srbsku pokračují velice úspěšně a odchod našich vojsk, který jest fakticky jen přesunutím, vykládají si mnozí zcela jinak, než jak toho vyžaduje naprostá chladnokrevnost ve válce. Co nejdříve uvidíme, že naše vypočtené manévry na jižním bojišti ponesou ovoce. Račte se podívat...“ Nadporučík Lukáš vzal obchodníka s chmelem jemně za rameno a odvedl k mapě bojiště, visící na stěně, a ukazuje mu jednotlivé body, vykládal: „Východní Beskydy jsou naším znamenitým opěrným bodem. V karpatských úsecích, jak vidíte, máme velkou oporu. Mocný úder na tuto linii - a nezastavíme se až v Moskvě. Válka skončí dřív, než se nadějeme.“ „A co Turecko?“ otázal se obchodník s chmelem, uvažuje přitom, jak začít, aby se dostal k jádru věci, pro kterou přijel. „Turci se drží dobře,“ odpověděl nadporučík, uváděje ho opět ke stolu, „předseda turecké sněmovny Hali bej a Ali bej přijeli do Vídně. Vrchním velitelem turecké armády dardanelské jmenován maršálek Liman šl. Sanders. Goltz paša přijel z Cařihradu do Berlína a naším císařem byli vyznamenáni Enver paša, viceadmirál Usedom paša a generál Dževad paša. Poměrně hodně vyznamenání za tak krátkou dobu.“ Seděli všichni chvíli mlčky proti sobě, až uznal nadporučík za vhodné přerušit trapnou situaci slovy: „Kdy jste přijel, pane Wendler?“ „Dnes ráno.“ „To jsem velice rád, že jste mne našel a zastihl doma, poněvadž odpůldne jdu vždy do kasáren a mám noční službu. Poněvadž byt jest vlastně po celý den prázdný, mohl jsem nabídnout milostivé paní pohostinství. Není tu nikým obtěžována po dobu svého pobytu v Praze. Ze staré známosti...“ Obchodník s chmelem zakašlal: „Katy je jistě divná ženská, pane nadporučíku, přijměte můj nejsrdečnější dík za všechno, co jste pro ni udělal. Vzpomene si jeti do Prahy zčista jasna, že prý se musí léčit z nervosy, já jsem na cestách, přijedu domů a dům mám prázdný. Katy pryč.“ Snaže se dělat co nejupřímnější obličej, pohrozil jí prstem, a nuceně se usmívaje, otázal se jen: „Tys asi patrně myslela, že když já jsem na cestách, že i ty můžeš též cestovat? Ty jsi si ovšem nepomyslila...“ Nadporučík Lukáš, vida, že spád rozmluvy zabočuje do nepříjemností, odvedl opět inteligentního obchodníka s chmelem k mapě bojiště, a ukazuje na podtržená místa, řekl: „Zapomněl jsem vás upozornit na jednu velice zajímavou okolnost. Na tento veliký, k jihozápadu obrácený oblouk, kde tvoří tato skupina hor veliké předmostí. Sem obrácena jest ofensiva spojenců. Uzavřením této dráhy, která předmostí spojuje s hlavní obrannou linií nepřítele, musí být přerušeno spojení mezi pravým křídlem a severní armádou na Visle. Je vám to nyní jasné?“ Obchodník s chmelem odpověděl, že jest mu vše úplně jasné, a obávaje se ve své taktnosti, aby to, co řekl, nebylo považováno za narážku, zmínil se, vraceje se na své místo: „Náš chmel válkou ztratil odbytiště v cizině. Pro chmel je nyní ztracena Francie, Anglie, Rusko i Balkán. Ještě posíláme chmel do Italie, ale obávám se, že se Italie také do toho zamíchá. Ale pak, až to vyhrajem, budem si diktovat ceny za zboží my.“ „Italie zachovává přísnou neutralitu,“ těšil ho nadporučík, „to je...“ „Tak proč nepřizná, že je vázána trojspolkovou smlouvou mezi Rakousko-Uherskem a Německem?“ rozkatil se náhle obchodník s chmelem, kterému najednou přišlo všechno do hlavy: chmel, žena, válka; „já čekal, že Italie vytáhne polem proti Francii a Srbsku. Pak by válka už byla u konce. Chmel mně ve skladištích hnije, uzávěrky domácí jsou slabé, export rovná se nule, a Italie zachovává neutralitu. Proč Italie obnovovala ještě v roce 1912 s námi trojspolek? Kde je italský ministr zahraničních záležitostí markýz di San Giuliano? Co dělá ten pán? Spí nebo co? Víte, jaký jsem měl do vojny roční obrat a jaký mám dnes? Nemyslete si, že nesleduji události,“ pokračoval, dívaje se zuřivě na nadporučíka, který klidně vypouštěl z úst kolečka cigaretového dýmu, která stíhala jedno za druhým a rozbíjela je, což sledovala paní Katy s velkým zájmem, „proč Němci odešli zpět ku hranicím, když byli již u Paříže? Proč zas se vedou mezi Mosou a Moselou prudké dělostřelecké boje? Víte, že v Combres a Woewru u Marche shořely tři pivovary, kam jsem posílal ročně přes pět set žoků chmele? A shořel i ve Vogesách Hartmanweilerský pivovar, je srovnán se zemí ohromný pivovar v Niederaspachu u Milhúz. To máte ztráty 1200 žoků chmele pro mou firmu ročně. Šestkrát bojovali Němci s Belgičany o pivovar Klosterhoek, to máte ztrátu 350 žoků chmele ročně.“ Nemohl dále rozčilením mluvit, jen vstal, přistoupil k ženě a řekl: „Katy, ty pojedeš okamžitě se mnou domů. Oblíkej se. Mne všechny ty události tak rozčilují,“ řekl po chvíli omluvným tónem, „býval jsem kdysi úplně klidným.“ A když odešla se obléknout, tiše řekl k nadporučíkovi: „Nevyvádí to ponejprv. Loni ujela s jedním suplentem a našel jsem je až v Záhřebu. Udělal jsem při té příležitosti v městském pivovaře v Záhřebě uzávěrku na žoků chmele. Ba, jih byl vůbec zlatým dolem. Náš chmel šel až do Cařihradu. Dnes jsme napolo zničeni. Jestli vláda omezí výrobu piva u nás, zasadí nám poslední ránu.“ A zapaluje si nabídnutou cigaretu, řekl zoufale: „Jedině Varšava odebírala 2370 žoků chmele. Největší pivovar je tam augustiánský. Zástupce býval u mně na návštěvě každoročně. To je k zoufání. Ještě dobře, že nemám děti.“ Tento logický závěr každoroční návštěvy zástupce augustiánského pivovaru z Varšavy způsobil, že se nadporučík jemně usmál, což obchodník s chmelem postřehl, a proto vykládal dál: „Uherské pivovary v Šoproni a ve Velké Kaniži odbíraly pro svá exportní piva, která vyvážely až do Alexandrie, u mé firmy ročně průměrem 1000 žoků chmele. Dnes odmítají jakoukoli objednávku kvůli blokádě. Nabízím jim chmel o třicet procent lacinější, a neobjednají ani jeden žok. Stagnace, úpadek, mizerie a ještě k tomu domácí starosti.“ Obchodník s chmelem se odmlčel a mlčení přerušila paní Katy, připravená na cestu: „Jak to uděláme s mými kufry?“ „Přijedou pro ně, Katy,“ řekl spokojeně obchodník s chmelem, raduje se nakonec, že skončilo vše bez výstupu a pohoršlivé scény, „jestli chceš ještě obstarat nějaké nákupy, je největší čas, abychom šli. Vlak jede ve dvě dvacet.“ Oba rozloučili se přátelsky s nadporučíkem a obchodník s chmelem byl tak rád, že už je to odbyto, že na rozchodu v předsíni řekl k nadporučíkovi: „Jestli, nedej bůh, byl byste na vojně raněn, přijeďte k nám na zotavenou. Budeme vás co nejpečlivěji opatrovat.“ Vrátiv se do ložnice, kde paní Katy se oblékala na cestu, našel nadporučík na umývadle 400 korun a tento lístek: Pane nadporučíku! Nezastal jste se mne před tou opicí, mým mužem, idiotem prvního řádu. Dovolil jste, aby mne odvlékl s sebou jako nějakou věc, kterou zapomenul v bytě. Přitom dovolil jste si udělat poznámku, že jste mně nabídl pohostinství. Doufám, že jsem vám nezpůsobila větší útraty než přiložených 400 korun, o které, prosím, byste se rozdělil se svým sluhou.“ Nadporučík Lukáš chvíli stál s lístkem v ruce a pak jej pomalu roztrhal. S úsměvem podíval se na peníze, ležící na umývadle, a vida, že v rozčilení zapomněla hřebínek do vlasů na stolku, když si před zrcadlem upravovala vlasy, uložil jej mezi své fetišistické relikvie. Švejk se vrátil po poledni. Šle hledat stájového pinče pro nadporučíka. „Švejku,“ řekl nadporučík, „máte štěstí. Ta dáma, která u mne bydlila, je už pryč. Odvezl si ji pan manžel. A za všechny služby, které jste jí prokázal, nechala vám na umývadle 400 korun. Musíte jí pěkně poděkovat, respektive jejímu panu choti, poněvadž jsou to jeho peníze, které vzala s sebou na cestu. Já vám nadiktuji psaní.“ Nadiktoval mu: Velectěný pane! Račte vyjádřit co nejsrdečnější dík za 400 korun, které mně darovala vaše paní choť za služby, které jsem jí prokázal při její návštěvě v Praze. Vše, co jsem pro ni udělal, učinil jsem ochotně, a proto nemohu přijmouti tento obnos a zasílám jej...“ „Nu, jen pište dál, Švejku, copak sebou tak vrtíte? Kde jsem to přestal?“ „A zasílám jej...“ řekl třesoucím se hlasem, plným tragiky, Švejk. „Dobře tedy: Zasílám jej nazpátek s ujištěním své nejhlubší úcty. Uctivý pozdrav a ruky políbení milostivé paní. Josef Švejk, důstojnický sluha u nadporučíka Lukáše. Hotovo?“ „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, ještě schází datum.“ „20. prosince 1914. Tak a teď napište obálku a vezměte těch 400 korun a odneste je na poštu a pošlete podle této adresy.“ A nadporučík Lukáš počal si vesele pohvizdovat arii z operety „Rozvedená paní“. „Ještě něco, Švejku,“ zavolal nadporučík, když Švejk odcházel na poštu, „co je s tím psem, kterého jste šel hledat?“ „Mám jednoho v pácu, pane obrlajtnant, náramně hezký zvíře. Ale bude těžký ho dostat. Zejtra, doufám, ho snad přece přivedu. Kouše.“ | ||
|