|
Kniha první | ||
|
V ZÁZEMÍ 1. | ||
|
15. Katastrofa | ||
 Plukovník Bedřich
Kraus, mající též přídomek von
Zillergut, po nějaké vesničce v Solnohradech,
kterou jeho předkové prožrali již ve století
osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem. Když něco
vypravoval, mluvil samé positivní věci, tázaje
se při tom, zda všichni rozumějí
nejprimitivnějším výrazům: „Tedy okno, pánové,
ano. Víte, co je to okno?“Nebo: „Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano, pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to prohloubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?“ Trpěl vysvětlovací manií, což činil s takovým oduševněním jako nějaký vynálezce, vypravující o svém díle. „Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru, různého formátu, který jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen. Ano. Víte, pánové, co je to klih? Klih jest lepidlo.“ Byl tak nehorázně blbý, že se mu důstojníci zdaleka vyhýbali, aby nemusili od něho slyšet, že chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem průčelí domu. A průčelí domu že je ona část, kterou vidíme z ulice nebo s chodníku. Zadní část domu s chodníku vidět nemůžeme, o čemž se okamžitě můžeme přesvědčit, jestli vstoupíme do jízdní dráhy. Byl ochoten tu zajímavost ihned demonstrovat. Na štěstí však ho přejeli. Od té doby zpitoměl ještě víc. Zastavoval důstojníky a dával se s nimi do nekonečně dlouhých rozhovorů o amoletách, slunci, teploměrech, koblihách, oknech a poštovních známkách. Bylo to opravdu podivuhodné, že ten blbec mohl poměrně dosti rychle postupovat a mít za sebou velice vlivné lidi, jako byl velící generál, který mu držel palec i při jeho naprosté vojenské neschopnosti. O manévrech prováděl se svým plukem pravé divy. Nikdy nedorazil nikam včas, vodil pluk v kolonách proti strojním puškám a kdysi před lety stalo se při císařských manévrech na českém jihu, že se úplně s plukem ztratil, dostal se s ním až na Moravu, kde se s ním potloukal ještě několik dní po tom, když už bylo po manévrech a vojáci leželi v kasárnách. Prošlo mu to. Jeho přátelský poměr s velícím generálem a jinými neméně blbými vojenskými hodnostáři starého Rakouska vynesl mu různá vyznamenání a řády, kterými byl neobyčejně poctěn, a považoval se za nejlepšího vojáka pod sluncem a theoretika strategie i všech vojenských věd. Při přehlídkách pluku dával se do hovoru s vojáky a ptal se jich vždy jedno a totéž: „Proč se ručnici, zavedené ve vojsku, říká manlicherovka?“ U pluku měl přezdívku „manlichertrottel“. Byl neobyčejně mstivý, ničil podřízené důstojníky, když se mu nelíbili, a když se chtěli ženit, tu posílal nahoru velmi špatná doporučení jejich žádostí. Scházela mu polovička levého ucha, kterou mu usekl jeho protivník za mládí v souboji kvůli prostému konstatování pravdy, že Bedřich Kraus von Zillergut je prachpitomý chlap. Rozebereme-li jeho duševní schopnosti, dojdeme k přesvědčení, že nebyly o nic lepší těch, které proslavily otlemeného Habsburka Františka Josefa jako notorického idiota. Týž spád řeči, táž zásoba největší naivnosti. Na jednom banketu v důstojnickém kasině plukovník Bedřich Kraus von Zillergut z čista jasna pronesl, když byla řeč o Schillerovi: „Tak jsem vám, pánové, včera viděl parní pluh hnaný lokomotivou. Považte si, pánové, lokomotivou, ale ne jednou, dvěma lokomotivami. Vidím kouř, jdu blíž, a ona to lokomotiva a na druhé straně druhá. Řekněte mně, pánové, není-liž to směšné? Dvě lokomotivy, jako by nestačila jedna.“ Zamlčel se a za chvíli prohodil: „Dojde-li benzin, musí se automobil zastavit. To jsem také viděl včera. Potom se žvaní o setrvačnosti, pánové. Nejede, stojí, nehne se, nemá benzinu. Není-liž to směšné?“ Byl při své tuposti neobyčejně nábožný. Měl doma v bytě domácí oltář. Chodil často ke zpovědi a přijímání k Ignáci a od vypuknutí války modlil se za zdar zbraní rakouských a německých. Míchal křesťanství se sny o germánské hegemonii. Bůh měl pomoci zabrat bohatství i území přemožených. Strašně se vždy rozčiloval, když četl v novinách, že opět přivezli zajatce. Říkal: „K čemu vozit zajatce? Postřílet se mají všichni. Žádné slitování. Tancovat mezi mrtvolami. Všechny civilisty v Srbsku spálit do posledního. Děti ubít bajonety!“ Nebyl o nic horší než německý básník Vierordt, který zveřejnil za války verše, aby Německo nenávidělo a zabíjelo s železnou duší miliony francouzských ďáblů: Ať až k oblakům nad hory hromadí se lidské kosti a kouřící se maso... Ukončiv vyučování ve škole jednoročních dobrovolníků, vyšel si nadporučík Lukáš na procházku s Maxem. „Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant,“ řekl starostlivě Švejk, „že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třeba může zastesknout po starým domově a von by moh vzít roha, kdybyste ho odvázal ze šňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod ,Mariánského obrazu’, kterej je náramně kousavej. Jak uvidí ve svým rayoně cizího psa, hned je na něho žárlivej, aby mu tam něco nesežral. Von je jako ten žebrák od svatýho Haštala.“ Max vesele vyskakoval a pletl se pod nohy nadporučíkovi, zatočil se šňůrou kolem šavle a projevoval neobyčejnou radost, že jde na procházku. Vyšli na ulici a nadporučík Lukáš zaměřil se psem na Příkopy. Měl se setkat s jednou dámou na rohu Panské ulice. Byl zabrán v úřední myšlénky. O čem má zítra přednášet jednoročním dobrovolníkům ve škole? Jak udáváme výšku nějakého vrchu? Proč udáváme vždy výšku od hladiny mořské? Jak z výšek nad hladinou mořskou ustanovíme prostou výšku vrchu od jeho paty? Zatraceně, proč ministerstvo vojenství dává takové věci do školního programu? To je přece pro dělostřelectvo. A jsou přece mapy generálního štábu. Když nepřítel bude na kótě 312, nestačí obyčejně přemýšlet o tom, proč je výška toho kopce udána od hladiny mořské, nebo vypočítat si, jak je vysoký ten kopec. Podíváme se na mapu a máme to. Z těchto myšlének byl vyrušen přísným „halt “, právě když se přiblížil k Panské ulici. Současně s „halt“ pes snažil se vyškubnout se mu i se šňůrou a s radostným štěkotem vrhl se na toho člověka, který řekl přísné „halt“. Před nadporučíkem stál plukovník Kraus von Zillergut. Nadporučík Lukáš zasalutoval a stál před plukovníkem, omlouvaje se, že neviděl. Plukovník Kraus byl znám mezi důstojníky svou vášní „anhaltovat“. Považoval salutování za něco, na čem závisí úspěch války a na čem zbudována celá vojenská moc. „Do salutování má voják vkládat duši,“ říkával. Byl to nejkrásnější kaprálský mysticismus. Dbal o to, aby ten, který vzdává čet, zasalutoval podle předpisu do nejjemnějších podrobností, přesně a důstojně. Číhal na všechny, kteří šli kolem něho. Od infanteristy až na podplukovníka. Infanteristy, kteří letmo zasalutovali, jako by chtěli říct, dotýkaje se štítku čepice: „Tě bůh,“ vodil sám přímo do kasáren k potrestání. Pro něho neplatilo: „Já neviděl.“ „Voják,“ říkával, „musí svého představeného hledat v zástupu a na nic jiného nemyslet, než aby dostál všem svým povinnostem, jež jsou mu předepsány v dientstreglamá. Když padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat, dělá, že nevidí nebo salutuje nedbale, je u mě bestie.“ „Pane nadporučíku,“ hrozným hlasem řekl plukovník Kraus, „nižší šarže musí vždy vzdát čest vyšším. To není zrušeno. A za druhé: od kdy si zvykli páni důstojníci chodit s ukradenými psy po promenádě? Ano, s ukradenými psy. Pes, který patří druhému, jest pes kradený.“ „Tento pes, pane plukovníku...“ namítal nadporučík Lukáš. „Patří mně, pane nadporučíku,“ přerušil ho drsně plukovník, „je to můj Fox.“ A Fox či Max vzpomněl si na svého starého pána a nového vypudil úplně ze svého srdce, a vytrhnuv se, skákal na plukovníka a projevoval takovou radost, jaké by byl schopen zamilovaný sextán, když najde pochopení u svého ideálu. „Chodit s ukradenými psy, pane nadporučíku, nesrovnává se s důstojnickou ctí. Nevěděl? Důstojník nemůže kupovat psa, nepřesvědčiv se, že ho může koupit bez následků,“ hřímal dál plukovník Kraus, hladě Foxa-Maxa, který z podlosti začal vrčet na nadporučíka a cenit zuby, jako by mu byl plukovník řekl, ukazuje na nadporučíka: „Vem si ho.“ „Pane nadporučíku,“ pokračoval plukovník, „považujete za správné jezdit na ukradeném koni? Nečetl jste inserát v ,Bohemii’ a v ,Tagblattu’, že se mně ztratil stájový pinč? Vy jste nečetl inserát, který dal váš představený do novin?“ Plukovník spráskl ruce. „Opravdu, tihle mladí důstojníci. Kde je disciplina? Plukovník dá inseráty, a nadporučík je nečte.“ „Kdybych ti, ty dědku stará, mohl dát pár facek,“ pomyslil si nadporučík Lukáš, dívaje se na licousy plukovníka, které připomínaly orangutana. „Pojďte s sebou na minutu,“ řekl plukovník. A tak šli a vedli velmi příjemný rozhovor. „Na frontě, pane nadporučíku, se vám nemůže taková věc podruhé přihodit. V týlu se procházet s kradenými psy je jistě velice nepříjemné. Ano! Procházet se se psem svého představeného. V době, kdy denně ztrácíme na bojištích sta důstojníků. A inseráty se nečtou. To bych mohl inserovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!“ Plukovník se hlasitě vysmrkal, což bylo vždy u něho známkou velkého rozčilení, a řekl: „Můžete se dále procházet,“ otočil se a odcházel, sekaje zlostně jezdeckým bičíkem přes konce svého důstojnického pláště. Nadporučík Lukáš přešel na druhý chodník a slyšel i tam poznovu: „Halt!“ Plukovník zadržel právě jednoho nešťastného infanteristu, který myslil na svou mámu doma a přehlédl ho. Plukovník vlastnoručně ho táhl do kasáren k potrestání, spílaje mu mořských prasat. „Co s tím Švejkem udělám?“ pomyslil si nadporučík. „Rozbiju mu hubu, ale to nestačí. I řemínky mu tahat z těla je na toho lumpa málo.“ Nedbaje, že se měl sejít s jednou dámou, zamířil rozčileně k domovu. „Já ho zabiju, pacholka!“ řekl k sobě, sedaje do elektriky. Mezitím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí z kasáren. Voják přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu a čekal nyní. Švejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu, že to Rakousko projede. Vedli ten hovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezráda, a oba by byli pověšeni. „Císař pán musí bejt z toho blbej,“ prohlásil Švejk, „von nikdy nebyl chytrej, ale tahle vojna ho jistě dorazí.“ „Je blbej,“ s určitostí prohlásil voják z kasáren, „blbej jako poleno. Von snad ani neví, že je vojna. Může bejt, že se mu to styděli říct. Jestli je podepsanej na tom manifestu k těm jeho národům, tak je to zlodějna. To dali do tisku bez jeho vědomí, von už vůbec nemůže na nic myslet.“ „Von je hotovej,“ znalecky doplnil Švejk, „dělá pod sebe a musejí ho krmit jako malý dítě. Předešle vypravoval jeden pán v hospodě, že má dvě kojný a že každej den je císař pán třikrát u prsu.“ „Kdyby už je to bylo,“ povzdechl voják z kasáren, „a nařezali nám, aby už jednou Rakousko mělo pokoj.“ A oba pokračovali dále v rozhovoru, až konečně Švejk odsoudil Rakousko nadobro slovy: „Taková blbá monarchie nemá ani na světě bejt,“ k čemuž, aby jaksi ten výrok doplnil v praktickém směru, dodal druhý: „Jak přijdu na frontu, tak se jim zdejchnu.“ Když oba potom ještě dále tlumočili názor českého člověka na válku, voják z kasáren opakoval, co dnes slyšel v Praze, že u Náchoda je slyšet děla a ruský car že bude co nejdřív v Krakově. Potom si vypravovali o tom, že se obilí od nás vozí do Německa, němečtí vojáci že dostávají cigarety a čokoládu. Pak si vzpomněli na doby starých válek a Švejk vážně dokazoval, že když kdysi házeli smradlavé hrnce do obleženého hradu, že to také nebyl žádný med bojovat v takovém smradu. Že četl, jak jeden hrad někde obléhali tři roky, a nepřítel že nic jiného nedělal, než se denně bavil s obleženými takovým způsobem. Byl by jistě ještě řekl něco zajímavého a poučného, kdyby jejich hovor nepřerušil návrat nadporučíka Lukáše. Vrhnuv strašný, zdrcující pohled na Švejka, podepsal listiny, a propustiv vojáka, kynul Švejkovi, aby ho následoval do pokoje. Oči nadporučíka vysílaly strašlivé blesky. Usednuv na židli, přemýšlel, dívaje se na Švejka, kdy má začít s masakrem. „Napřed mu dám pár přes hubu,“ myslel si nadporučík, „pak mu rozbiju nos a utrhnu uši a potom dál se už uvidí.“ A naproti němu hleděl upřímně a dobrosrdečně na něho pár dobráckých nevinných očí Švejkových, který odvážil se přerušit ticho před bouří slovy: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete.“ „Co s ním udělám?“ mihlo se hlavou nadporučíkovi, „má, pro Krista pána, takový pitomý výraz.“ A dobrosrdečné nevinné oči Švejkovy dál zářily měkkostí a něhou, kombinovanými výrazem naprosté duševní rovnováhy, že všechno je v pořádku a nic se nestalo, a jestli se něco stalo, že je to také v pořádku, že se vůbec něco děje. Nadporučík Lukáš vyskočil, ale neudeřil Švejka, jak původně zamýšlel. Zamával mu pod nosem pěstí a zařval: „Vy jste, Švejku, ukradl psa!“ „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že vo žádným takovým případě za poslední dobu nevím a dovoluji si, pane obrlajtnant, poznamenat, že s Maxem jste šel odpůldne na procházku, a tak jsem ho nemohl ukradnout. Mně to hned bylo nápadný, když jste přišel bez psa, že se asi muselo něco stát. Tomu se říká situace. Ve Spálený ulici je nějakej brašnář Kuneš a ten nemoh jít se psem na procházku, aby ho neztratil. Vobyčejně ho nechal někde v hospodě nebo mu ho někdo ukrad nebo si ho vypůjčil a nevrátil...“ „Švejku, dobytku, himmellaudon, držte hubu! Buď jste takový rafinovaný ničema, nebo jste takový velbloud a blboun nejapný. Jste samý příklad, ale povídám vám, se mnou si nehrajte. Odkud jste přived toho psa? Jak jste k němu přišel? Víte, že patří našemu panu plukovníkovi, který si ho odvedl, když jsme se náhodou potkali? Víte, že je to světová ohromná ostuda? Tak řekněte pravdu, ukrad jste ho, nebo neukrad?“ „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ho neukrad.“ „Věděl jste o tom, že je to kradený pes?“ „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem věděl, že je ten pes kradenej.“ „Švejku, ježíšmarjá, himmelhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden. Jste tak blbej?“ „Tak, poslušně hlásím, pane obrlajtnant.“ „Proč jste mně vodil ukradenýho psa, proč jste mně tu bestii nasadil do bytu?“ „Abych vám udělal radost, pane obrlajtnant.“ A Švejkovy oči dobrácky a něžně podívaly se nadporučíkovi do tváře, který si sedl a zaúpěl: „Proč mne bůh trestá s tímhle hovadem?“ V tiché resignaci seděl nadporučík na židli a měl takový pocit, že nemá tolik síly nejen dát Švejkovi pohlavek, ale dokonce ukroutit si cigaretu, a sám nevěděl ani, proč posílá Švejka pro „Bohemii“ a „Tagblatt“, aby si Švejk přečetl plukovníkův inserát o ukradeném psu. S rozevřenými novinami na insertní části vrátil se Švejk. Celý zářil a radostně hlásil: „Je to tam, pane obrlajtnant, tak vám pěkně popisuje pan obršt toho ukradenýho stájovýho pinče, jedna radost, a ještě dává vodměnu 100 korun, kdo mu ho přivede. To je moc slušná vodměna. Vobyčejně se dává vodměna 50 korun. Nějakej Božetěch z Košíř, ten se jen tak živil. Ukrad vždycky psa, pak hledal v inserátech, kdo se zaběh, a hned tam šel. Jednou ukrad pěknýho černýho špice, a poněvadž se majitel nehlásil v inserátech, zkusil to a dal si inserát do novin sám. Proinseroval celou pětku, až konečně se jeden pán přihlásil, že je to jeho pes, že se mu ztratil a že myslel, že by to bylo marný ho hledat. Že už nevěří na poctivost lidí. Teď ale vidí, jak přece jen se ještě najdou poctiví lidi, což ho náramně těší. Je prej zásadně od toho odměňovat poctivost, ale na památku že mu daruje svou knížku o pěstování květin doma i v zahrádce. Milej Božetěch vzal toho černýho špice za zadní nohy a votlouk ho tomu pánovi o hlavu a vod tý doby se zařek, že nebude inserovat. Radši psa prodá do psince, když se o něho v inserátech nechce nikdo hlásit.“ „Jděte ležet, Švejku,“ poručil nadporučík, „vy jste s to blbnout až do rána.“ Šel též spat a v noci se mu zdálo o Švejkovi, že Švejk ukradl také koně následníkovi trůnu, přivedl mu ho a následník trůnu že toho koně při přehlídce poznal, když on, nešťastný nadporučík Lukáš, na něm jel před svou rotou. Ráno bylo nadporučíkovi jako po prohýřené noci, ve které mu napohlavkovali. Neobyčejně těžká jakási duševní můra ho pronásledovala. Usnul ještě k ránu, vysílený strašným snem, a probudilo ho klepání na dveře, ve kterých se objevila dobrácká tvář Švejka s otázkou, kdy má pana nadporučíka vzbudit. Nadporučík zasténal v posteli: „Ven, dobytku, to je něco strašného.“ Když pak byl již vzhůru a Švejk mu přinesl snídani, byl nadporučík překvapen novou otázkou Švejka: „Poslušně hlásím, pane nadporučíku, nepřál byste si, abych vám zaopatřil nějakýho pejska?“ „Víte, Švejku, že bych měl chuť poslat vás před polní soud?“ s povzdechem řekl nadporučík, „Ale oni by vás osvobodili, neboť něco tak kolosálně pitomého neviděli ve svém životě. Podívejte se na sebe do zrcadla. Není vám špatně nad vaším blbým výrazem? Vy jste nejpitomější hříčka přírody, kterou jsem kdy viděl. Nu, řekněte pravdu, Švejku, líbíte se sám sobě?“ „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že se nelíbím, jsem v tom zrcadle nějakej takovej šišatej nebo co. Vono to není broušený zrcadlo. To jednou měli u toho Číňana Staňka vypouklý zrcadlo, a když se někdo na sebe podíval, tak se mu chtělo vrhnout. Huba takhle, hlava jako dřez na pomeje, břicho jako u napitýho kanovníka, zkrátka figura. Šel kolem pan místodržitel, podíval se na sebe a hned to zrcadlo museli sundat.“ Nadporučík se odvrátil, vzdychl a uznal za vhodné místo se Švejkem obírat se raději bílou kávou. Švejk šukal již v kuchyni a nadporučík Lukáš slyšel zpěv Švejkův: Mašíruje Grenevil Prašnou bránou na špacír, šavle se mu blejskají, hezký holky plakají... Potom dál z kuchyně ozýval se zpěv: My vojáci, my jsme páni, nás milujou holky samy, fasujeme peníze, máme se všudy dobře... „Ty se máš jistě dobře, holomku,“ pomyslil si nadporučík a odplivl si. Ve dveřích se objevila hlava Švejkova: „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsou tady pro vás z kasáren, máte jít okamžitě k panu plukovníkovi, je tady ordonanc.“ A důvěrně dodal: „Snad to bude kvůli tomu pejskovi.“ „Už jsem slyšel,“ řekl nadporučík, když se mu ordonanc v kuchyni chtěl hlásit. Řekl to stísněným hlasem a odcházel, vrhaje na Švejka zničující pohled. Nebyl to raport, bylo to něco horšího. Plukovník seděl velice zachmuřeně v křesle, když nadporučík vstoupil do jeho kanceláře. „Před dvěma léty, pane nadporučíku,“ řekl plukovník, „přál jste si být přeložen do Budějovic k 91. Pluku. Víte, kde jsou Budějovice? Na Vltavě, ano, na Vltavě a vtéká tam Ohře nebo něco podobného. Město je veliké, abych tak řekl, přívětivé, a nemýlím-li se, má nábřeží. Víte, co je to nábřeží? To jest zeď, vystavěná nad vodou. Ano. Ostatně to sem nepatři. Dělali jsme tam manévry.“ Plukovník se zamlčel, a dívaje se do kalamáře, přešel rychle na jiné thema: „Ten můj pes se u vás zkazil. Nechce nic žrát. Vida, v kalamáři je moucha. To je zvláštní, že i v zimě padají mouchy do kalamáře. To je nepořádek.“ „Tak už se, dědku mizerná, vyslov,“ pomyslil si nadporučík. Plukovník vstal a přešel několikrát po kanceláři. „Dlouho jsem přemýšlel, pane nadporučíku, co vlastně vám udělám, aby se to nemohlo opakovat, a vzpomněl jsem si, že jste si přál být přeložen k 91. pluku. Vrchní velitelství nedávno nám oznámilo, že jest u 91. pluku veliký nedostatek důstojnictva, poněvadž to všechno Srbové pobili. Zaručuji se vám čestným slovem, že do tří dnů jste u 91. pluku v Budějovicích, kde se formují maršbataliony. Nemusíte děkovat. Vojsko potřebuje důstojníky, kteří...“ A nevěda už, co by řekl, podíval se na hodinky a promluvil: „Je půl jedenácté, nejvyšší čas jít k regimentsraportu.“ Tím byl příjemný hovor ukončen a nadporučíkovi se velice ulehčilo, když vyšel z kanceláře a šel do školy jednoročních dobrovolníků, kde oznámil, že v nejbližších dnech jede na frontu, a uspořádá proto večírek na rozloučenou v Nekázance.
| ||
|